Evangelizace v místním sboru : letniční perspektiva 9788071120773, 8071120774 [PDF]

Zitiervorschau

Evangelizace v místním sboru Letniční perspektiva Copyright ©2002 Lukáš Targosz, editor Copyright ©2002 Křesťanský život Ilustrace na titulní straně je převzatá z časopisu Enrichment Verše z Nového zákona jsou citovány z Nové smlouvy, ©Křesťanská misijní společnost 1994, pokud není výslovně uvedeno jinak. Verše ze Starého zákona a s poznámkou EP byly použity z českého ekumenického překladu, ©Česká biblická společnost v ČSR 1990. Výdalo Nakladatelství Křesťanský život Pod Červenkami 504 735 43 Albrechtice 119-006-02

ISBN 80-7112-077-4

Tuto knihu chci věnovat všem pracovníkům Misijní společnosti Život, se kterými mám výsadu usilovat o pozvednutí nové generace zdravých a rostoucích sborů v naší zemi. Zejména ji věnuji svému příteli, zakladateli a řediteli Misijní společnosti Život Staškovi Bubikovi, který mě nejprve uvedl do služby evangelizace a později do služby ve vedení sboru, a jehož vize k založení 200 nových sborů je výzvou také pro mne.

Poděkování Psaní knihy je vždy do velké míry týmová práce, při editaci knihy jako je tato je tento tým dokonce ještě větší. Mé poděkování patří všem, kteří se na jejím vydání podíleli. Nejprve chci poděkovat své milé manželce Ditě, která je nejen skvělou partnerkou, ale také dobrým rádcem a pomocníkem. Vždy, když něco tvořím a píšu, odehrává se to obvykle večer, protože jsem více “večerním typem” než ranním ptáčetem. Díky tomu tak mu­ sím v tomto intenzívním čase psaní obětovat náš rodinný čas a Dita je natolik trpělivá a laskavá, že to chápe a umožňuje, a dokonce mi ještě k tomu vytváří skvělé tvůrčí prostředí. Také chci poděkovat všem autorům a řečníkům na konferenci v Kolíně, jejichž poznámky tvoří kapitoly této knihy. Čeští pastoři Stašek Bubik a Bohuslav Wojnar, americký vysokoškolský učitel Randy Jumper, kanadský misionář Craig Pitts, český pastor mláde­ že Michal Malina a ředitel biblické školy Milan Buban se se mnou spojili a vytvořili jsme spolu knihu, která je jednou z prvních pub­ likací v českém jazyce o růstu sboru. Je výsada pracovat s takovým týmem, byla to pro mne opravdová čest. Chci poděkovat také zaměstnancům Vyšší školy misijní a teolo­ gické v Kolíně, kteří se na konferenci a zpracování poznámek podí­ leli. Jedná se zejména o tyto mladé lidi: Katka Lesáková, Marek Pinďák a Jarmila Drcmánková. Děkuji rovněž zástupkyni ředitele Aleně Vršťalové a manželům Papežovým za jejich pomoc na konferenci. Chci také poděkovat nakladatelství Křesťanský život, které tuto knihu vydalo za jejich pomoc a odbornou asistenci, zejména pak děkuji manažeru Pavlu Bubikovi, grafikovi Jindřichovi Novákovi a jazykové korektorce Věře Dvořákové.

- 5-

Nakonec chci poděkovat tomu úplně nejdůležitějšímu, našemu Pánu Ježíši Kristu, který neváhal položit svůj život za nás, i když jsme si to ani v nejmenším nezasloužili. A nejen to. Povolal nás jako své spolupracovníky v šíření své moudrosti a milosti a poslal nás do celého světa získávat další učedníky a přitom slíbil, že nás nikdy neopustí. Jaká výsada, že můžeme sloužit takovému Bohu. Kéž i tato kníhaje inspirací pro další věřící k naplnění Velkého poslání, které nám jako církvi Ježíš zanechal.

-6-

Obsah Předmluva - Sbor potřebuje dobrou evangelizaci Milan Buban Úvod - Evangelizace je srdečním tepem církve Lukáš Targosz

9 23

1. ČÁST - ZÁKLADY EVANGELIZACE (1) (2) (3) (4) (5)

Budování evangelizačních sborů Stanislav Bubik Biblický základ evangelizace Randy Jumper Modlitba připravuje cestu k evangelizaci Lukáš Targosz Základní pilíře evangelizace v místním sboru Craig Pitts Zakládání sborů je nejúspěšnější evangelizace Stanislav Bubik

35 53 65 79 93

2. ČÁST - EVANGELIZACE V MÍSTNÍM SBORU (6) (7) (8)

Zdravý sbor roste Lukáš Targosz Evangelizace pomůže tvému sboru v růstu Lukáš Targosz Evangelizace z pohledu českého pastora Bohuslav Wojnar

- 7-

103 123 149

(9)

Praktické tipy úspěšné sborové evangelizace Craig Pitts (10) Zasáhnout mládež pro Krista Michal Malina

167 179

3. ČÁST - PERSPEKTIVA ÚŘADU EVANGELISTY (ri) Potřeba všech pěti služebností Stanislav Bubik (12) Úřad a služba evangelisty Randy Jumper (13) Evangelistovo poselství Craig Pitts (14) Evangelizace a její místo v letniční církvi Stanislav Bubik

189 197 217 223

BIBLIOGRAFIE O EVANGELIZACI V MÍSTNÍM SBORU • Vybrané české a slovenské knihy • Vybrané knihy v anglickém jazyce • Vybrané články z českých časopisů

-8-

231 233 235

Předmíuoa

Sbor potřebuje dobrou evangelizaci Miían Buban

Jsem přesvědčen, že většina z vás považuje toto téma za triviální, ne-li zbytečné. Jsme letniční probuzenecká svědecká vyznavačská eschatologická církev a dokazovat někomu z vás, že sbor potřebuje dobrou evangelizaci je téměř nehoráznost. Proč? Většina z nás prožila znovuzrození a následně křest v Duchu svá­ tém a při každé z těchto osobních zkušeností nám pastor četl slova Pána Ježíše Krista, jako například: Mt 10,32-33 Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, se i já přiznám před svým otcem, který je v nebesích. Kdo by mně však zapřel před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem, kterýje v nebesích. Anebo také: Sk 1,7-8 Nepřísluší vám poznat časy a lhůty, které Otec uložil ve své vlastní pravomoci, ale přijmete moc Ducha svátého, který na vás přijde a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země. Tím to zajisté neskončilo. Většina z nás slyšela přinejmenším, řekněme, pět kázání o tom, jak je důležité zvěstovat Krista, mnozí z nás se dokonce začali v tomto směru specializovat a pravidelně odebírat časopis Překročit hranice... A nakonec mám dobrý důvod se domnívat, že mnozí čtenáři této knihy o evangelizaci ji čtou po­ prvé, protože si řekli: „No konečně budeme číst něco, co má smysli Evangelizace, to je ono, to je klíč k probuzení, k životu, k růstu církve.

-9-

Sbor potřebuje dobrou evangelizaci, aby se prolomila hráz mezi církví a světem." To, že sbor potřebuje dobrou evangelizaci, se učí naše děti na nedělních besídkách. Proto přenechávám toto téma vám, drazí pas­ toři, i vašim učitelům ve sborech. Mně však dnes dovolte vyslovit strašnou pochybnost: Je dobrá evangelizace skutečně to, co sbor potřebuje? Co kdybych vám teď řekl, že si to nemyslím? Dovolte mi vyslovit tuto tezi: Jsem pro evangelizaci, ale nejsem přesvědčen o tom, že sbor evangelizaci potřebuje, protože už ji má. Domnívám se totiž, že jsme celou věc obrátili naruby, postavili na hlavu, převrátili Bohem dané pořadí. Anebo si skutečně myslíš, milá sestro, milý bratře, že evangelizace je všelék? Je evangelizace opravdu prostředkem, kteiý vyřeší problémy naší církve nebo sboru? Ve své kanceláři mám kalendář, který jsem dostal od organizace Hnutí Pro život ČR. Ke každému měsíci v roce je přiložena nádher­ ná fotografie lidského plodu i se stručným popisem, jak plod v dané fázi vývoje žije a případně co dovede. Když se díváte na ty obrázky a čtete komentáře, musíte žasnout nad zázrakem života. (Věděli jste, že ve třetím měsíci je plod již schopen uchopit prsty do dlaně něja­ ký objekt? ‘ ) Považuji za velkou čest, že jsem před bezmála třemi roky směl být u porodu našeho syna. Jeho příchod na svět byl doprovázen bezprostředním gejzírem, který vypustil na lékaře. Pak začal spontán­ ně křičet (a křičí dodnes, jen to prokládá šišlavými slovy). Z milosti Boží je zdráv, zcela přirozeně se tedy naučil chodit a momentálně „studuje" český jazyk a teorii využití nočníku. i Ve třetím měsíci je plod již schopen uchopit prsty objekt do dlaně. Počet jeho srdečních tepů se pohybuje mezi i io až 160 údery za minutu. V pupeční šňůře fungují tři cévy. Dvě tepny přečerpávají odkysličenou krev z plodu a žíla přivádí zpět okysličenou. Váha plodu dosahuje 30 gramů, výška v sedu je kolem 6 cm a délka jeho chodidla 9 mm.

-JO -

Milovaní, za tímto zázrakem života stojí stejný Bůh, který založil církev i všechny místní sbory. Nemyslíte, že principy, jichž použil při stvoření lidského plodu budou stejné, jako principy zrození a fungování sboru? Vždyť se jedná o téhož autora, o tutéž Trojici Boží! Jsem pro evangelizaci, ale nejsem přesvědčen o tom, že sbor evan­ gelizaci potřebuje, protože už ji má. Křik, čurání, hlad, chůze či mluvení jsou přirozeným projevem zdravého dítěte. Ták i evangeli­ zace bezprostředně, spontánně a zcela pnrozeně doprovází život zdra­ vého sboru. Copak někdy říkáme, že dítě potřebuje dobré čurání? Sbor nepotřebuje dobrou evangelizace, protože už ji má. Evan­ gelizace je totiž vrozeným a přirozeným projevem každého zdravé­ ho sboru. Zdravý sbor

Sbor můžeme definovat jako společenství křesťanů, které slouží Bohu na určitém geografickém území. Pojem sbor se v Novém zá­ koně často kryje s pojmem církev. Řecké „ekklesia" se překládá jako církev, ale v Bibli většinou označuje místní společenství křesťanů (nikdy neoznačuje dům či budovu). Ekklesia je společenství, které na svém území šíří dobrou zprávu o vykoupení skrze evangelium Ježíše Krista. V Božích očích existuje jen jedna církev, jediné shromáždění všech, kteří jsou poddáni Kristu. Na zemi je však církev mnohočetná a je všude, kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu. Jednotliví věřící i církev se současně nacházejí zde na zemi i v nebi. V nebi jsme součástí univerzální Beránkovy církve, zatímco na zemi žije­ me v místním společenství. Místní sbor bychom měli vnímat jako živý organismus, jako živé duchovní tělo. Hospodin stvořil jednak fyzické lidské tělo, jednak du­ chovní tělo církve. Za zázrakem stvoření života stojí tentýž Bůh, který -ii-

založil církev i všechny místní sbory. Principy, jichž použil při stvo­ ření lidského plodu jsou stejné, jako principy zrození a existence místního sboru. Jedná se o téhož jediného autora, Boha Otce, Boha Syna a Boha Ducha svátého! Živý duchovní organismus sboru byl, stejně jako kterýkoli jiný organismus, Bohem předem vyprojektován a utvořen. Podívejme se, co praví Písmo: Žalm 139,13-16 Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodnějsem utvořen, obdivuhodnéjsou tvé skutky, tohojsem si plně vědom. Tobě nezů­ stala skryta jediná z mých kostí, kdyžjsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal2 Na úvod jsem řekl, že evangelizace bezprostředně, spontánně a zcela přirozeně doprovází život zdravého sboru. Avšak dovolte, abych byl ještě přesnější. Evangelizace zdaleka není jediným proje­ vem zdravého sboru. Všichni víme, že novozákonní záznam o životě místních prvot­ ních sborů je nesouvislý a strohý. Z toho je patrné, že prvotní sbory pracovaly rozdílně a nebyl Bohem určen ani kanonizován žádný konkrétní model (či struktura) práce místního sboru. Ze skromných informací však vystupují nadčasové principy, kte­ rými se projevovaly a projevují všechny novozákonní sbory v minulosti i současnosti. Pastor Rick Warren uvádí těchto pět zá­ kladních principů: • Bohoslužba (uctívání, angl. worship) • Služba (služebnost, angl. ministry) 2 „Tvé oči mě viděly v zárodku" - tzn., že Pán nás nejdříve stvořil ve svých předsta­ vách; „všechno bylo zapsáno v knize: dny jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal" - tzn.. že Hospodin předem naplánoval a načasoval utvoření všech našich údů.

-12-

• Společenství (sdílení, angl. fellowship, communion) • Učednictví (angl. discipleship) • Evangelizace (angl. evangelism) Jestliže si chceme zachovat tělesné zdraví, musíme udržet rov­ nováhu svých biologických a duševních funkcí. Pak naše tělo přiro­ zeně roste do Bohem dané podoby a míry (Mt 6,27). Naopak naru­ šení rovnováhy v našem těle vždy způsobuje anomálie, nemoci a dokonce destrukci. V takovém případě se musíme léčit. Bohoslužba, služba, společenství, učednictví a evangelizace jsou základní životní funkce církve a místního sboru. Všechny předem vyprojektoval a utvořil Bůh a všechny jsou důležité. Pro zachování zdraví sboru je musíme udržovat ve správném poměru a rovnováze. Bohoslužba

Bohoslužba (hebr. „aboda“ a řec. „latreia") byla vždy součástí života Božího lidu. S pravou bohoslužbou se nesetkáváme teprve v Novém zákoně, již starozákonní církev ji považovala za základ duchovního života. Ve Starém zákoně lidé uctívali Boha individuálně (Gn 24,2Ón; Ex 33,9-34.8) i ve shromáždění (Ž 42,5; iPa 29,20). Mnozí v Izraeli byli schopni v opravdové duchovní bohoslužbě veřejně chválit Boha (např. Žalmy 93; 95-100), modlit se (např. Ž 60; 79; 80) a vyjadřovat tak svou lásku a vděčnost Hospodinu (Dt 11,13). Ačkoli bohosluž­ ba byla v Izraeli silně spojována se stanem setkávání a později s chrámem, uctívání Boha nepřestalo ani po zničení chrámu. To dokazuje nemateriální duchovní podstatu bohoslužby. V období zajetí Izraele se bohoslužba přenesla do synagogy. Palestina v době Pána Ježíše Krista znala bohoslužbu synagogální a chrámovou (chrám postavený Herodem Velikým). Ježíš se účast­ nil obojího, ale vždy prosazoval bohoslužbu plynoucí z upřímné lásky k nebeskému Otci (Mt 22,37-38; J 4,24).

Novozákonní církev navázala na vzor synagogálních bohoslu­ žeb (první křesťané zpočátku působili v synagoze). Když došlo k roztržce mezi judaismem a církví, bohoslužby se konaly v domech věřících. Tyto domácí bohoslužby se vyznačovaly jednoduchostí. Hlavními složkami byla chvála (Ef 5,19; Ko 3,16), modlitba, čtení Písma a jeho výklad, použití duchovních darů (iK 14,26). Hod lás­ ky, na který navázala Večeře Páně (iK 11,23-28), byl také běžným rysem prvotní křesťanské bohoslužby. Důraz celé bohoslužby byl v novozákonních sborech vždy kla­ den na vnitřní lásku k Bohu, na zbožnost srdce. Služba

Typický novozákonní termín „diakonia“ naznačuje novozákonní učení o službě, totiž že duchovní služba není výhradní výsadou kněžské třídy.3 Vzorem křesťanské služby je život Pána Ježíše Krista, který ne­ přišel, aby mu druzí sloužili, ale aby sám sloužil (Mk io,454). Kris­ tův služebník následuje příkladu svého Mistra - v pokoře a s láskou vychází vstříc všem lidským potřebám.5 Táto služba potřebným zde na zemi je považována za službu prokázanou Kristu (Mt 25,44). Nejčastěji máme sloužit svátým (Ř 15,25; iK 16,15; 2K 8,4; 9,1; Žd 6,10), kdy jde o službu uvnitř společenství Kristova těla (iPt 4,10). Zvěstováním evangelia sloužíme světu ke smíření s Bohem (2K 5,18). 3 K vyjádření myšlenky profesionální kněžské péče Starý zákon používá výrazu „šarať* (synonymem v LXX je Jeiturgein“), zatímco výraz „abad“ (řec. „latreuein“) se vztahuje na službu celého sboru či jednotlivce. Pokud Nový zákon užívá kněžské terminologie, pak je to vždy ve vztahu k církvi (tělu věncích) jako celku (F 2,17; iPt

2.9)4V těchto textech nacházíme sloveso „diakonein“ což přibližně znamená obsluhu u stolu. 5 Podobně jako andělé (Mt 4,11; Mk 1,13) a ženy (Mt 27,55; L 8,3) sloužili Pánu zde na zemi.

-14-

Kristus je nejen vzorem diakonátu, nýbrž také dobrého pastýře (J i o , i i) a strážce či biskupa lidských duší (iPt 2,25). Pastýřská péče o stádo tvoří podstatnou část kazatelských povinností (J 21,15-17; Sk 20,28; iPt 5,2) a těsně souvisí s kázáním Božího poselství (iK 3,in) jako slova života (J 6,35) a pravého duchovního mléka (iPt 2,2). Pravá křesťanská služba je charismatická, tzn. že je duchovním darem, nadpřirozeným uschopněním od Ducha svátého. Jeho pří­ tomnost se ve shromáždění projevuje prostřednictvím duchovních darů, charismat (iK 14). Zatímco charismata jsou dostupná všem věřícím (iK 12,7-11), kteří byli naplněni Duchem svátým, dary služ­ by uděluje sám Kristus pouze vybraným vůdcům (Ef 4,8). V Pavlových dopisech nacházíme tři seznamy darů služeb (Ř 12,6-8; iK 12,28; Ef 4,11).6 Nejčastěji užívaný výčet v Ef 4,11 jmenu­ je apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele. Ti všichni pracu­ jí, aby připravili svaté na jejich křesťanskou službu, takže celá cír­ kev může růst ve spojení se svou Hlavou. Důraz je u darů služby kladen na službu slova, jejímž výsledkem je vzájemná služba v lásce. Zatímco všichni křesťané jsou povoláni sloužit podle svých roz­ dílných obdarování (Ř 15,27; F 2,17; Fm 13; iPt 2,16), vybraní vůd­ cové s dary služby je mají na tuto službu připravit. Společenství

Základní novozákonní výraz překládaný jako společenství či sdílení vznikl odvozením z řeckého kořene „koin-“.7 Našim uším nejzná­ mější je podstatné jméno „koinonia“ (20X). Společenství především

6Stojí za zmínku, že v v těchto seznamech nacházíme vedle výrazně duchovních funkcí i administrativní. 7V Novém zákoně najdeme dvě přídavná jména: „koinonos“ ( i ox) a „synkoinonos” (4X), která se používají rovněž jako podstatná jména. Dále dvě slovesa „koinoneo“ (8x) a „synkoinoneo" (3X) a podstatné jméno Jcoinonia" (20X).

-75-

znamená, že všichni věřící mají přístupová práva k jistým objektiv­ ním skutečnostem, z nichž nejdůležitější jsou tyto: • přístup ke krvi a tělu Kristovu (iK 10,16) • přístup k osobní komunikaci s Kristem (iK 1,9) • přístup k osobní komunikaci s Duchem svátým (F 2,1) • přístup k úzkému obecenství s těmi, kteří žijí v osobním vztahu s Duchem svátým (2K 13,13) • výsada být štědrý (2K 8,4) • výsada trpět pro Ježíše Krista (F 3,10) Učednictví

Učedník (řec. mathetes) v podstatě znamená „učitelův žák“. Učed­ nictví definujeme jako interakci mezi učitelem a žákem, při níž uči­ tel předává žáku své názory a postoje.8 Ačkoli Ježíš nebyl oficiálně uznán za učitele (J 7,i4n), přesto ho všichni za učitele a rabbiho pokládali (Mk 9,5; 11,21; J 3,2). Jeho společníci byli pak známi jako jeho učedníci. V širším smyslu se za učedníky Ježíše Krista považují všichni, kdo přijali jeho poselství (Mt 5,1; L 6,17; 19,37),v užším smyslu se toto označení týká těch, kteří ho doprovázeli na cestách (Mk 6,45; L 8,2a; 10,1), zejména pak Dvanácti (Mk 3,14). Učednictví je podmíněno Ježíšovým povoláním (Mk 1,16-20; 2,1311; L 9,59-62) a zahrnuje osobní oddanost Ježíši, vyjádřenou ná­ sledováním a bezm eznou věrností (Mk 8,34-38; L 14,26-33). V některých případech doslova znamená opustit domov, zaměst­ nání a majetek (Mk 10,21.28) a vždycky vyžaduje, aby Ježíšovy náro­ 8 Na stránkách Nového zákona čteme o učednících farizeů (Mk 2,18). Židé se považovali za učedníky Mojžíšovy, protože jeho učení tvořilo základ rabínských směrnic (J 9,28). Jan Křtitel měl také své učedníky (Mk 2,18; J 1,35). Ti se věnovali modlitbám a postu, jak je k tomu jejich mistr vyzýval (Mk2,i8; L 11,1), někteří z nich o něho pečovali ve vězení a postarali se o jeho pohřeb (Mt 11,2-7; Mk 6,29).

-16-

ky stály na prvním místě. V době Ježíšovy pozemské služby nebyl takový postoj ve vztahu učitele a žáka běžný, a dal proto termínu „učedník" nový obsah. Věrností a vírou v Ježíše Krista je určen úděl člověka při posled­ ním soudu (L 12,8). Evangelizace Slovo evangelizace pochází z řečtiny (řec. euangelizo) a znamená „nesu dobrou zprávu". Evangelizace jednoduše znamená sdělit li­ dem dobrou zprávu evangelia. Protože evangelizace je hlavním té­ matem této knihy, věnujme jí zvlášť následující odstavce. Kdykoli lidem říkáme, že Boží Syn Ježíš je osvobodil od hříchu a daroval jim věčný život, evangelizujeme. Ovšemže evangelizace znamená mnohem víc než jenom „říkání" dobré zprávy. V moci Božího Ducha se snažíme lidi přesvědčit, aby podle evangelia jed­ nali, aby přijali Ježíše Krista do svého srdce a s ním všechno, co nabízí. Pomáháme jim udělat první rozhodující kroky. Potom seje ze všech sil snažíme uvést do společenství bratrů a sester ve svém sboru a zajistit tak jejich duchovní výchovu. William Temple, arcibiskup z Cantebury jednou řekl (Walker): Evangelizace znamená zvěstovat Ježíše Krista v moci Ducha svátého, aby mu lidé uvěřili jako Spasiteli a sloužili mu jako Pánu ve společenstvíjeho církve. (Christian Life, November 1968) Táto definice poukazuje na čtyři důležité stránky evangelizace (jak je uvádí následující přehled): I. Akce 2. Moc 3- c a 4- Následek

Zvěstování Ježíše Krista Duch svátý Víra lidí ve Spasitele Ježíše Krista Služba lidí Pánu Ježíši Kristu ve společenství jeho církve -17-

Evangelizace je Boží plán vykoupení člověka. Evangelizace není výmysl církve, nýbrž úradek trojjediného Boha. Evangelizace má původ v samém středu Božího otcovského srdce. Bůh předem věděl, jaké následky bude mít hřích člověka. Věděl to dříve, než stvořil svět a zformoval Adama z prachu země. Ve své vševědoucnosti, která bez přestání proniká věky minulé i budoucí, Hospodin předzvěděl, že hřích oddělí Adama a Evu od Božího ma­ jestátu a zničí jejich štěstí v zahradě Eden. Adam, Eva a jejich děti v důsledku hříchu propadnou soudu a pouze smrt nevinného člo­ věka bude moci odvrátit jejich věčnou záhubu. Proto ještě před založením světa byl Bůh připraven sám přijmout trest za naše hříchy. Druhá osoba nejsvatější Trojice, Syn Boží, byl od počátku vesmíru připraven stát se člověkem a zemřít místo nás. Po své smrti měl vstát z mrtvých a darovat věčný život všem, kdo jej přijali za svého Spasitele a Pána. Do života zachráněných měl vstoupit Duch svátý, stvořit v nich novou přirozenost, zlomit moc hříchu a učinit z nich Boží děti. Tákový byl Boží plán vykoupení ještě před ustanovením světa. Musíme zde poznamenat, že plán vykoupení byl vlastně „katastro­ fický plán" nebo, použijeme-li počítačového výrazu, „nouzový re­ žim", který měl být aktivován v případě, že první člověk zhřeší. Ačkoli Bůh ví všechno předem, ne vždy za to nese odpovědnost. Pokusme se tento princip ilustrovat událostmi 11, září 2001, kdy byl spáchán teroristický útok na USA. Na národním kanálu TV USA se uskutečnilo interview s dcerou známého evangelisty Billy Gra­ hama. Moderátorka jí položila následující otázku: J ak Bůh mohl dovolit něco takového?" (myšleno 11. září 2001). Anně Grahamová podala odpověď vedoucí k hlubokému zamyšlení: „Věřím, že Bůh je tím hluboce zarmoucen, zrovna tak jako my. Ale po léta již říkáme Bohu, aby odešel - ne-li vypadl - z našich škol, vládních institucí a z našich životů. A protože Bůh je gentleman, tak já věřím že se tiše stáhl do ústraní. Jak od něho můžeme očeká­ -18-

vat, že nám požehná, že nás bude chránit, když chceme, aby nás nechal na pokoji?!" Ačkoli Bůh ví všechno předem, ne vždy za to nese odpovědnost. Bůh je gentleman a jedná pouze tam, kde mu to lidé povolí. Cožpak nenechal odejít marnotratného syna? (L 15,11 a dále) Evangelizace je vrozená schopnost sboru

Na úvod jsem napsal, že už naše děti v nedělních besídkách vědí, že sbor potřebuje dobrou evangelizaci. Vím, že jsem to přehnal. Omlou­ vám se a uznávám, že povzbuzování lidí a vyučování o evangelizaci není nikdy dost. Víme že „celý svět leží v tom Zlém" ( ij 5,19) a že věrností a vírou v Ježíše Krista je určen úděl člověka při posledním soudu (L 12,8). Ř 10,13-15 praví: _nebol? 'každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude za­ chráněn.' Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá? A jak mohou hlásat, nebyli-li posláni? Jak je napsáno: 'Jak jsou krásné nohy těch, kteří zvěstují pokoj, těch, kteří zvěstují dobré věci.' Táké jsem na úvod vyslovil pochybnost, zda dobrá evangelizace je skutečně to, co sbor potřebuje. Pronesl jsem tezi: Jsem pro evan­ gelizaci, ale nejsem přesvědčen o tom, že sbor evangelizaci potřebuje, pro­ tože už ji má. Za to se vám neomluvím. Já si totiž opravdu myslím, že evangelizace je pouze jednou z věcí, které má sbor vrozené. Evangelizace není něco, co bychom měli ke sboru přidat, nýbrž je to jedna ze základních životních funkcí, kte­ ré činí sbor sborem. Evangelizace bezprostředně, spontánně a zcela přirozeně doprovází život zdravého sboru. Gn 2,7 praví: „I vytvoňl Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ Stejný Bůh, který stvořil člověka, také založil církev a všechna místní společenství. Principy, jichž použil při stvoření živého orga­

nismu člověka, jsou stejné jako principy zrození a fungování sbo­ ru. Sbor nepotřebuje dobrou evangelizaci, nýbrž evangelizace je bezpro­ středním, vrozeným a zcela přirozeným projevem dobrého sboru. Základními životními funkcemi sboru, které jsou všechny stejně důležité, jsou bohoslužba, služba, společenství, učednictví a evangelizace. Jestliže chceme mít dobrý zdravý sbor, musíme udr­ žet jejich rovnováhu. Pak náš sbor přirozeně poroste do Bohem zamýšlené podoby a míry (Mt 6,27) a bude se projevovat jako zdra­ vý duchovní organismus. Jaký je vztah evangelizace k jednotlivým životním funkcím sbo­ ru? Evangelizace je úzce spojena s bohoslužbou. Bohoslužba je uctivé vyvyšování Boha za to, co učinil a co činí. V bohoslužbě vyja­ dřujeme svůj obdiv nad jeho majestátem. Bohoslužba je též vyzná­ ní naší lásky Bohu Otci, jeho Synu Ježíši Kristu i Duchu svátému. Bez bohoslužby naše srdce nepochopí, co pociťuje Bůh při po­ hledu na hříšníka. Evangelizace bez bohoslužby je jen technika přesvědčování blízká některým komerčním technikám sekulárních firem. Evangelizace je úzce spojena se služebnostmi ve sboru a církvi. Bůh povolal do církve apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele, kteří mají za úkol vyškolit církev pro dílo služby. Věřím tomu, že Pán zamýšlí, aby v každém místním sboru byly všechny tyto dary služby. Než dorostou, mohou si sbory vypomáhat a nemá-li sbor evangelistu, ať ho si pozve od sousedů. A co byste řekli tomu, kdyby každá oblast (tj. každý seniorát Apoštolské církve) měla svého evan­ gelistu? Ten by v jednotlivých sborech připravoval lidí pro dílo evan­ gelizační služby a koordinoval práci v celé oblasti. Evangelizace je úzce spojena se společenstvím Ducha svátého. Duch svátý nás záměrně spojil nevídaným poutem společenství lás­ ky- Mimo společenství bychom totiž nepochopili cenu Kristovy oběti, ij 1,7 praví: Jestliže však chodíme v tom světle, jako on je v tom světle, -20-

máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťu­ je od každého hříchu. Nelze evangelizovat bez pochopení Kristovy oběti, bez jistoty odpuštění hříchů. Pochopení Kristovy oběti pak nelze dosáhnout mimo společenství znovuzrozených. Evangelizace je úzce spojena s učednictvím. Podle Mt 28,19-20 Ježíš praví: Jděte tedy a učiňte mými učedníky všechny národy, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen. Ježíš nevolá hříšníky k tomu, aby byli jeho fanoušky, ale aby se stali učedníky. To znamená osobní oddanost Ježíši, vyjádřenou ná­ sledováním a bezmeznou věrností (Mk 8,34-38; L 14,26-33). Věr­ ností a vírou v Ježíše Krista je určen úděl člověka při posledním soudu (L 12,8). Evangelizace je vrozeným a přirozeným projevem zdravého sboru. Milan Buban ředitel Vyšší škola misijní a teologická v Kolíně

Použitá literatura L. J. Walker, Evangelistu Today: An Independent Study Textbook. 2. vyd. Brusel, International Correspondence Institute, 1989. R. Warren. The Purpose-Driven Church (Sbor vedený cílem). Grand Rapids, Michi­ gan : Zondervan, 1995. Nový biblický slovník. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 1996.

-21-

Úvod

Evangelizace je srdečním tepem církve Lukáš Targosz

Je evangelizace pro církev důležitá? Kdyby nám teď někdo položil tuto otázku, co bychom na ni odpověděli? Protože zrovna máme před sebou knihu o evangelizaci, předpokládám, že naše odpověď by byla: „Zcela jistě!" Evangelizace je v našich sborových prioritách na vrcholu žeb­ říčku. Problémem však bývá, že náš život se někdy neřídí podle dů­ ležitých věcí, ale podle věcí naléhavých. V čem je rozdíl? Co je důle­ žité ne vždy pociťujeme jako naléhavý problém. Například trávit čas s rodinou je důležité, ale náš nový projekt v práci může být na­ léhavý. Dáme přednost projektu, který nepočká, nebo rodině, která je možná důležitější, ale může počkat? Je jistě správné vyřizovat naléhavé věci, aleje špatné, když se na naléhavosti staneme závislí. Ták například. Sbor se nemá kde scházet, kromě toho dlouhodo­ bě pociťuje nedostatek služebníků na všech úrovních. Co udělá s touto naléhavou záležitostí? Začne ji řešit a rozhodne se postavit modlitebnu. Modlitebna sama o sobě je výborná a velice užitečná věc, která může pomoci celému sborovému životu. Problém nasta­ ne, když během té doby vypouštíme zdánlivě nenaléhavé, byť důle­ žité, věci jako je evangelizace. Říkáme si: „Nevěřící tady přece budou pořád". Ano, ale co lidé, kteří by rádi Krista přijali, ale nikdo jim k tomu nedal příležitost, protože evangelizace nebyla naléhavou záležitostí?

~2 3 ~

Nač bychom ještě měli čekat?

V církvi se čas od času objevují názory, které se nás snaží přesvěd­ čit, proč bychom měli s evangelizací počkat. Podívejme se na něko­ lik z nich: • j leště nejsme dostatečně svati. Samozřejmě, evangelizace životem a zbožností je naší největší vizitkou. Ale pokud budeme čekat na dokonalé posvěcení, pak se evangelizace pravděpodobně nikdy nedočkáme. Bible nás učí, že naše svatost spočívá především v Kristu. Ne v tom, co konáme a nekonáme. Z Kristovy svatosti pak vyplývají naše skutky, neboť se chceme Kristu zalíbit. Je však svatostí, když se snažíme oddělit od hříchu, ale Kristovo Velké poslání, které je uvedeno ve všech čtyřech evangeliích i v knize Skutků, vážně nebereme? Náš akt čekání se tedy může stát ak­ tem neposlušnosti Božímu Slovu! • Čekáme na Bozi moc! Setkal jsem se nedávno s názorem, že by­ chom raději neměli teď dělat žádnou evangelizaci, protože po­ strádáme Boží moc. Počkejme, až ji budeme mít, a pak to teprve budou ty opravdové evangelizace! Přijdeme do nějaké vesnice, uzdravíme všechny nemocné. To se pak bude kázat! S tímto ar­ gumentem mám jistý problém. Vždyť Bible říká, že jsem chrá­ mem Ducha svátého, který je zdrojem Boží moci. Znamená to, že Boží Slovo teď neplatí nebo že Duch svátý má „okurkovou sezónu"? Věřím Božímu Slovu. Věřím tedy, že Duch svátý ve mně je tentýž jako v apoštolu Pavlovi. Věřím také tomu, že stejně jako on, i já se potřebuji učit používat tu moc, kterou máme k dispozici. Vždyť skutečností není, že postrádáme Ducha sváté­ ho, ale spíše to, že jeho moc neumíme využívat. Kolikrát dovolí­ me světu, aby nás ovlivnil, kolikrát jsme líní se modlit, kolikrát selžeme v tom, že máme být světlem. To přece není Boží chyba. -24-

Bůh nám dává cestu z každého pokušení. Jeho moc, stejně tak jako jeho láska, se nezmenšuje. My však neumíme v této moci chodit. Co je tedy řešením na nedostatek moci? Je řešením to, že si sedneme a budeme čekat, až na nás „pomazání" spadne? Nebo je řešením to, že vyjdeme ven mezi lidi a budeme se učit Boží moc používat v praxi? Boží moc je nám k dispozici, naší zodpo­ vědností však je využívat ji v praxi, a to v evangelizaci! • Probuzení to všechno vyřeší! Opravdu? Pokud si myslíme, že Bůh za nás Velké poslání „nějak udělá" skrze probuzení, budeme zklamáni. Probuzení je totiž především tvrdá práce. Tůto zkuše­ nost nám sdělují všichni vedoucí, kteří se podíleli na velkých pro­ buzeních. Po léta pracovali, kázali, modlili se a zkoušeli každý způsob evangelizace. Pak někdy Bůh vylil probuzení jako akt své svrchované vůle. Bůh se rozhodl, že hlavní způsob získávání nových Božích dětí spočívá v našem úsilí v moci Ducha svátého vyjádřeném v evangelizaci a duchovním boji. Toto Boží rozhod­ nutí, kterému říkáme Velké poslání, je popsáno ve všech čtyřech evangeliích a v knize Skutků a jeho naplňování je součástí kaž­ dého zdravého sboru. Celým srdcem musím souhlasit s C. Peterem Wagnerem, který ve své knize Revival! It Can Transform Tour City! říká: Jsem přesvěd­ čen, že probuzení nebude trvat dlouho, pokud je jeho hlavní pozornost zaměřena na jednotu, sociální otázky, obnovu, uctívání, svatost ěi modlit­ bu. Pokud se jedné z výše uvedených věcí dává stejný nebo větší význam než evangelizaci, může to zkrátit trvání probuzení. Všechny tyto věci jsou dobré a jsou důležité pro celkové probuzení. Ježíš však nepřišel na zem hlavně proto, aby řešil sociální problémy nebo aby přiměl více lidí k modlitbám nebo aby nastolil mír mezi různými náboženskými frakce­ mi. Přišel hlavně proto, aby zemřel na kňži a vstal z mrtvých, aby lidem byly odpuštěny jejich hříchy a aby byli zachráněni. Jednání v souladu

s Božím srdcem vytvoří atmosféru pro trvalé probuzení, a Boží srdce chce zachraňovat ztracené.1 Když budeme nasazeni v evangelizaci, ještě to nutně nezname­ ná, že urěitě budeme mít růst ve sboru. (Můžeme například použí­ vat nevhodné metody, lidé mohou být uzavření, atd.) Ale nemůžeme mít sborový růst bez evangelizace! Evangelizace není protiklad k Božímu hnutí

„Křesťané v naší zemi vyhlížejí probuzení!" „Probuzení je na ces­ tě." „Evropské probuzení začne v České republice." „Cítíme v České republice zvláštní duchovní očekávání." Týto a jiné hlášky slýchává­ me v různém provedení a různé intenzitě celých posledních io let. Vedou nás ale tato slova povzbuzení, z nichž některá jsou jistě Bo­ hem inspirovaná, k aktivitě nebo pasivitě? Domnívám se, že to zále­ ží na našem postoji. Znám věřící, kteří si myslí, že evangelizační úsilí, tvořivá evange­ lizace, plnohodnotné nasazení a neúnavné zvěstování evangelia každým dostupným prostředkem jsou pouze a výhradně náhraž­ kou Boží moci a vyjadřují tak nedostatek probuzení uprostřed nás. Tito křesťané také věří tomu, že až přijde probuzení, celý problém bude vyřešen, protože se lidé do našich sborů budou hrnout sami po tisících. Nicméně připomínají lidi, kteří sice tuší, že probuzení se těžce rodí, ale raději věří tomu, že ho nosí čáp. K tomu, abychom viděli růst sborů a zástupy lidí hledající Kris­ ta, potřebujeme nejprve vyvinout modlitební a zároveň evangeli­ zační úsilí, které mnohem více přesahuje naše současné vydání se evangelizaci a modlitbě. Na závěr tohoto úvodu bych se s vámi rád podělil o to, co prožil Mistr Jan Hus v kostnické věznici, protože pravě jeho prožitek je pro mne motivací a povzbuzením. Jan Hus prožíval ve své době duchovní rozvlažení. Do Betlémské kaple v Praze chodily zástupy lidí, kteří slyšeli Slovo Boží. Jan Hus -26-

miloval Krista nade vše. Jak všichni víme, Hus byl později uvězněn a upálen. Když byl v kostnické věznici, psal svým přátelům do Čech dopisy, které byly plné jeho myšlenek a pocitů. V těchto cenných dopisech je jeden adresovaný panu Janu z Chlumu, datovaný 5.3.1415. V tomto dopise píše Hus o svém snu a žádá výklad tohoto snu. Hus samozřejmě nepoužívá náš charismatický slovník, nicmé­ ně tento sen je, jak já věřím, prorockým vhledem do Českého náro­ da. Píše tam: Sen této noci mi vyložte. Zdálo se mi, že v Betlémě chtěli preláti zniěiti všechny obrazy Kristovy a vskutku je ničili. Já jsem druhé­ ho dne vstal a spatní mnoho malířů, kteří zhotovili obrazy krásnější a početnější. Radostnějsem se na ně díval a malíř s hojným lidem říkali: A ť jen přijdou biskupově a knězi a nám je zniěí!HKdyž se to stalo, mnoho lidu se radovalo v Betlémě a já s nimi. A probudiv se zpozoroval jsem, že se usmívám.2 Věřím, že je čas, aby v naší zemi povstali malíři Krista - evange­ listé, kteří přinesou velikou radost stejně jako evangelista Filip v Samaří a kteří namalují Krista v ještě početnějším množství a krásnějším provedení, než to bylo v době Mistra Jana Husa. Toto je evangelizace - malování Krista jiným lidem. Konečný cíl evangelizace

Poprvé jsem se ve sborové evangelizaci zapojil v roce 1990, hned po sametové revoluci. Tehdy v „revolučním" únoru 1990 do mého tehdejšího sboru přijel tým Američanů, kteří nás v mládeži učili pro nás na tehdejší dobu převratné novinky, jako například panto­ mimu a sketchboard a spolu s rozdáváním literatury, kázáním a svědčením jsme se učili sloužit na ulici. Dodnes si vybavuji blaže­ ný pocit, který mě zaplavil, když si například někdo ode mne vzal brožurku o Kristu, nebo když jsem s někým prohodil pár slov o spa­ sení. -27-

Pak přišel do naší země čas několika velkých evangelizací. V červnu 1990 jsem cestoval do Brna, kde jsem sloužil jako duchov­ ní poradce na evangelizaci jednoho z nejznámějších evangelistů současnosti Luise Palaua. Bylo to poprvé, co jsem byl na shromáž­ dění na sportovním stadionu, tenkrát to bylo v hale Rondo. O rok později přijel do Ostravy Reinhard Bonnke a já jsem chtěl být u toho za každou cenu. Myslím si, že jeho evangelizace na mě měla obrov­ ský vliv. Hlavně první večer při výzvě, kdo chce přijmout Krista, se kolem mne zvedl les rukou lidí, kteří chtěli. Já jsem plakal. Nečekal jsem takovou odezvu. To byla akce, při níž jsem si říkal, že za tohle stojí žít a umřít. Vidět ty lidi, kteří chtějí. V té době jsem přešel do letničního sboru, který se snažil každý týden pořádat pouliční evangelizace na rušné hlavní třídě. Dodnes znám pár obrácených křesťanů, kteří poznali Krista právě tam. A právě tam na té rušné ulici jsem poprvé veřejně kázal evangeli­ zační poselství. Vyzval mě k tomu můj nový přítel (který ještě poz­ ději sehrál významnou roli v mém životě) Stašek Bubik, nově usta­ novený evangelista tohoto sboru. O další rok později jsme spolu založili Misijní společnost Život, která pořádala stanové evangelizace. Od té doby až do roku 1997 jsem každé léto trávil na evangelizačních kampaních, které jsme pořádali. Byly to zkušenosti k nezaplacení. Pak v roce 1999 jsme začali úplně novou kapitolu evangelizace Projektem zakládání sbo­ rů v Chomutově. Nikdy předtím jsem nebyl uprostřed tak masivní evangelizační kampaně. Vždyť jen od roku 1999 jsme pořádali té­ měř 60 desetidenních kampaní s týmy ze sedmi zemí světa. Bylo to úchvatné, a stále ještě je. Proč o tom ale píšu? V době, kdy jsem se rozhodoval, zda se mám zapojit do Projektu zakládání sborů, jsem přemýšlel, nakolik byly naše minulé evangelizace úspěšné. Přemýšlel jsem nad evangeliza­ cemi Palaua a Bonnkeho, přemýšlel jsem nad evangelizacemi typu stanovek a přemýšlel jsem nad naší vlastní efektivitou. Když jsem si -28-

to spočítal, došel jsem k jednoduchému a pro mě tak trochu ohro­ mujícímu závěru. Naše nejefektivnější evangelizace byly tam, kde jsme (i) praco­ vali ve sboru připraveném na žeň a (2) tam, kde nic nebylo, ale strategicky se pracovalo na tom, aby tam něco bylo. Co tím mys­ lím? Sbor připravený na žeň byl takový, pro který evangelizace byla normální činností již před naším příjezdem. Oni již vybudovali skla­ dy, my jsme jim jen pomohli shromáždit úrodu. Tám, kde nic nebylo, ale strategicky se na tom pracovalo, je něco velice podobného Projektu zakládání sborů. Nejedná se jen o evangelizace jako takové, ale o celou promyšlenou koncepci, kde evangelizace vytváří prostor pro růst, který je pak udržován neustá­ le se rozvíjejícím potenciálem služebníků skrze vizi a efektivní vůd­ covství. V této knize budete číst o evangelizaci v místním sboru. Buďme povzbuzeni zkušenostmi různých lidí, ale především nezapomeň­ me na to, že nejefektivnější evangelizace je tam, kde je sbor připra­ ven pro růst a tam, kde se zakládá nový sbor. Zdravý sbor je evangelizační sbor

Evangelizace ve zdravém sboru je dobrá zpráva o Ježíši Kristu, je zaměřena na Boha Otce, není možná bez Ducha svátého, a včleňu­ je nového věřícího do církve. Evangelizace vyžaduje jasné rozhod­ nutí na výzvu ke spasení a směřuje k biblickému učednictví proje­ vujícím u se aktivním zapojením do církve. Právě proto se evangelizace nemůže oddělit od církve a sborů. Na počátku roku 2002 jsme dostali možnost pořádat pod zášti­ tou Evangelizačního odboru Apoštolské církve konferenci na půdě Vyšší školy misijní a teologické v Kolíně s názvem Evangelizace v místním sboru: letniční perspektiva. Jsouce si vědomi, že evangeliza­

-29-

ce se od místního sboru nedá oddělit jsme na ni pozvali řečníky, kteří mají blízko jak k místnímu sboru, tak také k evangelizaci. Mezi vyučujícími se nakonec sešli pastoři, evangelisté, misio­ náři, učitelé a vedoucí mládeže. To je dostatečně široký záběr na to, aby dohromady mohly být dány základní rysy role evangelizace v místním sboru. Kdo tedy patřil do týmu učitelů a autorů této publikace? Jsou to tito lidé: • CRAIG PITTS - Craig je oblastním ředitelem misionářů Pentecostal Assemblies of Canada pro Euroasii a byl dlouholetým pas­ torem několika místních sborů v Kanadě. V současnosti žije v Kyjevě, odkud vyjíždí sloužit po celé Evropě a Asii. • RANDY JUMPER - Randy je evangelistou a učitelem v americké Assemblies of God. Je profesorem biblické teologie a vůdcovství na Evangel University v americkém Springfieldu a odborným asistentem biblických jazyků, hermeneutiky a evangelizace na Central Bible College tamtéž. • STANISLAV BUBIK - Stašek je zakladatelem a ředitelem Misijní společnosti Život, pastorem Církve bez hranic (sbor AC) Cho­ mutov a předsedou správní rady NF Nehemia. Je známý svým zápalem pro zakládání sborů, zahraniční misií a životem v Boží milosti. • LUKÁŠ TARGOSZ - Lukáš je zástupcem ředitele Misijní společ­ nosti život a starším Církve bez hranic (AC) Chomutov. Slouží jako učitel a kromě vedení časopisu Překročit hranice napsal ně­ kolik knih. Evangelizaci a sborový růst vyučuje také na Vyšší škole misijní a teologické v Kolíně. • BOHUSLAV WOJNAR - Bohuslav je pastorem sboru Křesťanské centrum v Českém Těšíně, který je jedním z největších a nejvíce dynamických sborů Apoštolské církve v České republice. Vedle své dlouholeté služby pastora a učitele podporuje misijní práci v ČR i v zahraničí. -30-

• MICHAL MALINA - Michal je pastorem rostoucí a dynamické mládeže ve sboru Apoštolské církve v Havířově a starším sboru tamtéž. Spolupodílí se na vedení a organizaci KristFestu, jedno­ ho z největších festivalů evangelikální mládeže v naší zemi, kte­ rý jen v roce 2001 navštívilo 500 účastníků. Jako výsledek a prodloužení konference vznikla tato kniha za­ měřená na evangelizaci v kontextu místního sboru a na růst zdra­ vých sborů. V českých poměrech je to kniha zatím ojedinělá, a to nejen proto, že se na ní podíleli čeští pastoři. Ze srdce vám přeji, aby byla pro vás osvěžením a přínosem v pohledu na srdeční tep církve - na získávání ztracených duší. Lukáš Targosz Chomutov Leden 2002

Poznámky. 1 C. Peter Wagner - Revival! It Can Třansjbrm YourCity! (Wagner Publications 1999) 2 Dr. Ivan Hlaváček - Ze zpráv a kronik doby husitské (Nakladatelství Svoboda 1981)

-31-

1. část

Principy evangelizace

-33-

Kap itofa 1

Biblický základ evangelizace Randy Jum per

Žijeme ve světě, který lze zasáhnout. Pokud je tomu tak, proč církev nebyla schopna za dva tisíce let zevangelizovat svět? Nedostatek světové evangelizace není způsoben velikostí světa, rostoucí popu­ lací, falešnými náboženstvími, politickými systémy nebo kulturní­ mi bariérami. Když byl Pán Ježíš Kristus na zemi, nenaplánoval zasažení světa evangeliem prostřednictvím jednoho člověka. Mistrovým plánem bylo připravit své učedníky pro světovou evangelizaci. Duchem naplněný vůdce je poháněn touhou naplnit Velké poslání. Nadšení učedníků způsobuje, že do tohoto temného světa sami přinášejí evangelium a vychovávají ostatní, aby evangelizovali také. Církev nenaplnila Velké poslání, protože jsme nevychovávali služebníky a laiky k evangelizaci a učednictví.' Příliš dlouho se církev snažila zasáhnout svět rozšiřováním a rozdělováním namísto multiplikace. Kdyby měl jeden člověk do­ statečnou fyzickou sílu na to, aby každý večer po dobu třiceti čtyř let kazal zástupu padesáti tisíc lidí a na každéta setkání by se obrá­ tilo alespoň tisíc lidí, získal by více než jeden milion lidí pro Krista. Byl by v čele největšího probuzení v historii církve. Nicméně pokud by stejný služebník zasáhl a vychoval k evange­ lizaci jenom jednoho člověka v každém roce a pak by tento člověk i ten služebník každý zasáhl a vychoval jednoho dalšího člověka v průběhů dalšího roku, byli by to po dvou letech čtyři lidé vycho­

- 35-

vání k evangelizaci. Kdyby každý z těchto čtyř také zasáhl a vychoval jednoho člověka, bylo by to po třech letech osm evangelistů. Na začátku se zdá, že toto je mnohem pomalejší způsob světové evangelizace. Ale po třiceti čtyřech letech, pokud každý obrácený získá jednoho člověka pro Ježíše, celkový počet obrácených by byl více než šestnáct miliard. Kdyby každý člověk získal jednoho člově­ ka pro Ježíše Krista, celý svět by byl zasažen evangeliem Ježíše Kris­ ta. Žijeme ve světě, který lze zasáhnout.2 Masové městské evangelizace a evangelizace pod širým nebem jsou efektivními nástroji pro získávání ztracených. Evangelizační kampaně místních sborů jsou v životě církve pořád důležité. Ale tím nejefektivnějším způsobem růstu církve a evangelizačního pro­ buzení je osobní evangelizace. Biblická probuzení mění svaté na rybáře lidí. Duchovní probuzení způsobují, že se města a dokonce i celé národy obracejí k Bohu. Při všech těchto událostech razili Duchem naplnění vůdci cestu k efektivní evangelizaci. Definice evangelizace

Co je základním významem slova evangelizace? Lausannská smlou­ va Mezinárodního kongresu světové evangelizace z roku 1974 dává tuto zevrubnou definici: Evangelizavat znamená šířit dobrou zprávu, že Ježíš Kristus zemřel za naše hňchy a byl vzkříšen z mrtvých podle Písem a že jako vládnoucí Pán nyní nabízí odpuštění hňchů a ovoce svobody Ducha všem těm, kteří učiní pokání a uvěří. Pro evangelizaci je nezbytná přítomnost nás křesíanů ve světě a stejně tak i takový způsob dialogu, jehož cílem je citlivě naslouchat a snažit se pochopit. Ale evangelizace sama o soběje zvěstování historického biblického Krista jako Spasitele a Pána se záměrem přesvěd­ čit lidi, aby k němu osobně přišli a tak byli smířeni s Bohem. Při zvěstová­ ní výzvy evangelia nemáme právo zamlčet cenu učednictví, ke kterému Ježíš stále volá všechny, kteň ho následují, aby popřeli sami sebe, vzali na

-3 6 -

sebe kříž a stali se součástíjeho nového společenství. Následky evangeliza­ ce zahrnují poslušnost Kristu, začlenění se do jeho církve a zodpovědnou službou ve světě.3 Světová evangelizace je nejvyšším cílem církve. Evangelizace zna­ mená nést svědectví evangelia se zapáleným srdcem a učit a kázat s jasným cílem činit učedníky z těch, kteří slyší.4 Přestože Kristus povolal každého křesťana, aby se podílel na světové evangelizaci (Mt 28,19), vedení církve má být zvláště evangelizačně zaměřeno. Základním posláním Ježíše Krista bylo hledat a spasit to, co za­ hynulo (Lk 19,10). Kristus žil svůj život na zemi tak, aby mohl při­ táhnout všechny lidi k sobě. Ve 2. Korintským, 5. kapitole, Pavel označuje Kristovo dílo na G olgotě jako „smíření." Pak nám v osmnáctém verši říká, že my jakožto Kristovi vyslanci máme slou­ žit tomuto smíření. Ale co to znamená mít službu smíření a co obsahuje zvěst smí­ ření? Pavel píše v Efezským 2,12-14, že smíření je dílem Kristovým, kdy On sám k sobě přitahuje muže a ženy: (Pamatujte), že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bezúčasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. Bible obsahuje Boží plán usmíření a porozumění. Někteří bib­ listé věří, že toto usmíření je základním poselstvím veškerého Boží­ ho díla v Bibli, obnovením pravého vztahu smlouvy s Bohem. Smí­ ření znamená spojení věcí, které byly oddělené. Bible jasně vykresluje obrázek lidstva odděleného od svého Stvořitele a Boha usilujícího o usmíření tohoto rozdělení. Počínaje prvním poruše­ ním společenství s Bohem odkrývá se v Písmu Boží plán pro usmí­ ření a vrcholí v díle kříže. Velkým paradoxem křesťanské služby je, že nám, kteří jsme ne­ byli schopni smířit sami sebe s Bohem, je dáno slovo služby usmí­ ření. Cílem velkého poslání, jednoduše řečeno, není založit církev

- 37-

nebo denominaci jako instituci, ale usilovat o úplné usmíření všech lidí až k dokonalému společenství pokoje s Bohem. Nejsme tak trou­ falí, abychom si mysleli, že my zachraňujeme lidi, ale začínáme je ­ jich proces usmíření tím, že jim ukážeme na Ježíše Krista. Biblická historie ukazuje na Hospodinovo úsilí usmířit lidstvo se sebou samým. Ježíš Kristus je centrem naší víry a centrem naší zvěsti. Poslou­ chejme, co Pavel říká v 2. Korintským, 5. kapitole: (v. 11) „Protože známe tuto bázeň před Pánem, přesvědčujeme lidi-(v. 14) Vždyť nás má ve své moci láska Kristova - nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek..* Na následujících stránkách se budeme zabývat biblickými zá­ klady evangelizace. Přestože budeme také zde používat příklady a ilustrace, povaha této knihy o evangelizaci umožní více praktic­ kých ilustrací později. Pro tuto chvíli se pokusíme zaměřit pouze na biblický pohled na evangelizaci. Budeme studovat biblický text, abychom mohli vytvořit pevný základ pro praktickou aplikaci v následujících kapitolách. Termíny pro evangelizaci

Při objevování biblického základu evangelizace musíme nejdříve porozumět několika klíčovým termínům souvisejícím s evangeliza­ cí, které jsou použity v Novém zákoně. Tato studie jistě není vyčer­ pávající, ale pouze pokládá základ biblického chápání evangeliza­ ce. Kerygma. Slovo Kerygma se nachází v Novém zákoně osmkrát. Překládá se jako „kázání". C.H. Dodd píše, že je to veřejné zvěstová­ ní křesťanství nekřesťanskému světu. Pavel používá toto slovo, když říká v 1 K 1,21, že se Bohu zalíbilo spasit ty, kdo věří, bláznovskou

zvěstí. Toto slovo je důležité, protože se nesoustředí na vlastní čin­ nost kázání, ale na obsah zvěsti toho, co je kázáno. Kerygma je ob­ sah zvěstování. Kerygma bylo v kázání apoštolů vždy stejné: • Naplnila se starozákonní proroctví a s Kristem přišel Nový věk. • Kristus se narodil jako potomek Davida. • Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, aby vysvobodil člověka, a byl pohřben. • Třetího dne vstal podle Písem. • Byl vyvýšen na pravici Boží. • Znovu se vrátí jako soudce a spasitel lidstva. Euangelion. Podstatné jméno euangelion, použité sedmdesát se­ dmkrát v Novém zákoně, se překládá evangelium a znamená dobrá zpráva. Je často použito jako synonymum pro kerygma. Je to dobrá zpráva o spasení skrze Ježíše Krista. V Ř 16,25 Pavel říká: „Sláva tomu, který má moc upevnit vás ve víře podle mého evangelia (eu­ angelion) a podle zvěsti (kerygma) Ježíše Krista." To je evangelium Krista (Ř 1,16; 2 Te 1,8). Pavlovo evangelium nebo kázání bylo Ježíš Kristus a to ukřižo­ vaný" (1 K 2,2). Zdůrazňoval osobu Ježíše Krista a jeho historickou skutečnost. Dále Pavel kázal o Kristově díle, jeho zástupné oběti, pohřbu a vzkříšení. Nemůžeme předkládat osobu Ježíše Krista bez jeho díla kříže. Nestačí uznat, že Kristus byl učitel, prorok nebo uzdravovatel. V 1 K 15,1.34 Pavel shrnuje celé své evangelium: „Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval...že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkří­ šen třetího dne podle Písem." Správně kázat evangelium Ježíše Krista od nás vyžaduje, aby­ chom evangeliu sami rozuměli. Dny jako tato konference jsou pro evangelizaci naprosto zásadní. Musíme se stát vytrvalými studenty Božího slova, neboť je to jeho slovo, jeho evangelium, které může změnit životy lidí a zachránit jejich duše.

-39-

Mnozí pastoři jsou frustrováni nedostatečným „vydáním se“ ob­ rácených. Není toto „odpadnutí" někdy způsobeno tím, že ještě ni­ kdy „neuchopili" celé evangelium? Neudělali místo toho jen to, že se na základě svědectví jiných lidí připojili ke skupině, která slibo­ vala pěkné pocity a šťastné chvíle? Akt obrácení musí být vyjádřen v termínech evangelia. Člověk, který přichází ke Kristu, musí mít plné pochopení toho, kým Kristus je a co pro něho udělal. To je evangelium. Všeobecné povolání evangelizovat

Nezapomeňme, že Ježíš Kristus byl schopen shrnout svoje poslání do jedné jasné stručné věty: J á jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti" (Jan 10,10). Dokonce i první učedníci věděli, co bylo jejich smyslem života, neboť byli vysláni, aby sdíleli Boží lásku s ostatními (Lk io a 12). Před tím, než Kristus odešel z tohoto světa, svěřil jim Velké poslání. Jejich cílem byla evangelizace světa. Evan­ gelizovat je přirozeností každého věřícího. Kristus nás pověřil, aby­ chom šli do celého světa a kázali evangelium. Je úlohou každého pastora, evangelisty, misionáře, učitele, matky, otce, sestry, bratra získávat lidi pro Ježíše Krista. Nemůžeme předat evangelizaci urči­ tému člověku nebo určité skupině. Každý člen těla Kristova musí být zapojen. Příliš často předpokládáme, že pastor nebo vedoucí církve jsou jedinými osobami zodpovědnými za evangelizaci. Členové sboru nesdílejí svoji víru s ostatními, ale přivádějí je do shromáždění. I když toto je lepší nežli nic, biblický model pro evangelizaci je, aby každý evangelizoval. Chromý člověk v chrámové bráně hned poté, co byl uzdraven, vydává svědectví o moci Boží (Sk 4). Táto potřeba je založena na uvědomění si, že veškeré lidstvo padlo. Je skutečností, že člověk je hříšný a oddělený od Boha. Ř 3,23 nám říká, že všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. Ř 1,18-32 uka­ -40-

zuje, kam jsme my jako lidé zašli v odmítání Boha. Jeho hněv se zjevuje z nebe proti nám, protože jsme svou nepravostí potlačili pravdu. Není to proto, že bychom žili v nevědomosti, neboť Bůh sám sebe zjevuje každému člověku (19). My sami jsme si vybrali vzbouřit se, nedbat na svědomí v našem srdci a hřešit proti Bohu. Popřeli jsme Boha a proto Bůh dovolil, abychom se propadli do ještě větší bezbožnosti. Vytvořili jsme si falešné bohy (23) a pak podlehli sexuální nemorálnosti a zlu. To nakonec končí naší smrtí (32). Znovu v Ř 6,23: Mzdou hňchuje smrt, ale darem Boží milosti je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu. Přátelé, svět umírá. Každý, kdo projde kolem nás a kdo nezná Ježíše Krista, je na cestě ke smrti. Víme, že nikdo nemůže přijít k Otci jinak než skrze Ježíše Krista, jeho syna, musíme tedy sdílet Krista s každým! Je evangelizace potřebná? Ano, mimo Ježíše Krista není naděje na spasení. Neustálá potřeba evangelizace

Evangelizace by neměla být omezena na určitý čas, místo nebo událost. Evangelizace není tažení nebo zvláštní setkání. Je to život věřícího. Může se odehrát kdekoli. Nacházíme evangelizaci ve věze­ ní (Sk 12,1-17), na cestě (Sk 8), na královském dvoře (Sk 25), na rušném rohu ulice (Sk 2). Může se odehrát kdykoli. Evangelium lze kázat o půlnoci (Sk 16), ráno (Sk 2), v dobách zkoušek (Sk 4), v dobách míru. Klíčovým konceptem je, že evangelium není omezeno na kon­ krétní místo nebo událost. Důraz na evangelizaci nenahradí sou­ stavnou evangelizační aktivitu v životě církve. Nemůžeme se zamě­ řit na evangelizaci na dobu několika týdnů v každém roce; musí být stálou součástí života místního sboru.

-41-

Evangelizace je Boží přirozeností Bůh k nám přichází a naléhavě nás volá (J 6,4). Když Adam a Eva zhře­ šili, skryli se v Zahradě. Uslyšeli hlas Boha, který k nim přicházel a skryli se (Gn 3,8). Je důležité si zde všimnout, že Bůh už věděl, že padli. Nebylo to žádné náhlé odmítnutí z Boží strany, nebylo na ně dáno žádné náhlé prokletí. Vyšel jim vstříc. Dokonce na ně zavolal. Je Boží přirozeností zjevovat nám sám sebe. Šel k Adamovi a Evě, když byli tolik zmatení (nazí), když potřebovali Boha nejvíce. Přišel k nim. Bible je plná příběhů o tom, jak Bůh přichází k lidem. V Danielovi čteme, že Bůh zjevil sám sebe Nebúkadnesarovi, pohanskému krá­ li. Mojžíš, Jozue, Ezechiel a Izajáš, ti všichni zakusili Boží zjevení. Boží přirozeností je, že přichází k nám. Je to nejlépe zřetelné v jeho synu Ježíši Kristu. J 3,16: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svéhojediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh nás volá

Tak jako Bůh volal na Adama a Evu v Zahradě, volá i dnes nás. Povolává nás ze tmy (1 Pt 2,9). Bez Něho jsme byli ve tmě. Povolal nás z místa, kde byla tma, do světlaje zajímavé, že jsme odděleným lidem, abychom Ho mohli zvěstovat. To připomíná Izrael. Volá nás do společenství (1 K 1,9). Nejsme pouze povoláni ze tmy, ale jsme povoláni do společenství s Ním. Neopustí nás, když nás povolá. Ale spojí nás sám se sebou. Tvoříme „tělo Kristovo." Jsme s Ním sjednoceni a jsme ve věčném spojení s tím, kdo nás povolal. Máme jistotu, že známe toho, kdo nás povolal do společenství s Ním. Povolává nás do království (1 Te 2,12). Když žijeme ve společenství s Ním, jsme součástí jeho království. Pavel zdůrazňuje, že jsme po­ voláni do slávy Božího království. Vládneme a kralujeme s Ním. -42-

Nejsme jenom otroky mocného krále, ale jeho spoluvládci. Určil, abychom měli podíl na jeho slávě. Povolal nás, abychom se s ním spojili. Evangelizační povaha křesťanské služby

Nemůžeme mluvit o evangelizaci, aniž bychom mluvili o největším evangelistovi všech dob, o Ježíši Kristu. Jeho příchod na zem byl největší evangelizační událostí všech dob. Přišel na zem, aby zachrá­ nil člověka. Ukázal nám svoje poslání v Lk 19,10: „Neboť Syn člově­ ka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo." Vidíme, jak Ježíš povolává lidi k věčnému životu od učedníků až po ženu u studny, zástupy a dokonce i zloděje na kříži. Od chvíle, kdy jsme pochopili, kým Ježíš Kristus byl a je, vidíme, jak přichází k lidem a přitahuje je k Otci. Nejen že hledá ztracené jako např. Zachea (Lk 19,1-10), ale také vysílá své učedníky, aby evangelizovali (Lk 9 a 10). Řekl o sobě v J 12,32: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě." Přestože v Kristově službě vidíme, že zástupy přicházely k Němu, častější Ježíšovou činností bylo vycházení. Neměl nějaké řečniště nebo palác, kam by lidé přicházeli, aby přijali jeho požehnání. Vidí­ me ho putovat od města k městu a brát svoji zvěst s sebou. Čteme, že MUSÍ jít do Jeruzaléma (Mt 16,21) a že MUSEL projít Samařím (J 4,4). To je významné zvláště v případě Samaří, jímž by většina Židů vůbec neprocházela, ale Ježíš věděl o ženě u studny, která Ho po­ třebovala. Izrael - Boží svědek národům

Izrael byl Božím vyvoleným národem ve Starém zákoně. Byl odděle­ ným národem věřících, kteří na zemi reprezentovali Boha. Jako ta­ koví měli žít Svatými životy ve službě svému Bohu. Také měli být

-4 1 -

světlem pohanům. Žel, nacionalizmus a pýchaje často zdržovaly od „evangelizování" ostatních. Ale je jasné z příkladů Moábky Rút, Námana, Belšasara, nevěstky Rachab a dalších, že pohané přijímali Jahveho. Staří rabíni psali o důležitosti obracení se pohanů na ži­ dovství. Dokonce předepisovali rituály a praktiky pro pohana, který konvertoval k židovství (obvykle obřízka a křest). V Izajáši 43,8-13 čteme: Vyveď ten lid slepý, ačkoli má oči, ty hluché, ač mají uši. Ať se vespolek shromáždí všechny pronárody, národy ať se spolu sejdou. Kdo z nich co oznámí? Kdo z nich nám ohlásí, co bylo na počátku? Ať postaví své svědky a ospravedlní se! Lidé o tom uslyší a řeknou: „Je to pravda.u “Mými svědkyjste vy, je výrok Hospodinův, a můj služeb­ ník, jehožjsem vyvolil. Tak mě poznáte a uvěříte mi a pochopíte, že tojsem já. Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně. Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není. Já jsem oznamoval a zachraňoval, já jsem ohlašoval, a nikdo cizí mezi vámi. Jste moji svědko­ vé, je výrok Hospodinův, a já jsem Bůh! Já jsem byl dřív než první den a není, kdo by z mých rukou vysvobodil. Kdo zvrátí, co já vykonám?“ A Izajaš pokračuje v 49,5-6: A wywí praví Hospodin, který mě vytvo­ řil jako svého služebníka už v životě matky, abych k němu přivedl Jákoba nazpět, byť i nebyl shromážděn Izrael. Stal jsem se váženým v Hospodinových očích, můj Bůh je záštita moje. On dále řekl: „Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout Jákobovy kmeny a přivést zpátky ty z Izraele, kdo byli ušetřeni; daljsem tě za světlo proná­ rodům, abys byl spása má do končin země.“ Izajáš znovu zdůrazňuje úlohu Izraele v kapitole 42, verš 6, když říká, že úlohou Izraele je být požehnáním lidu a světlem pronáro­ dům. Od počátku Bůh přitahuje lidi k sobě. Přichází k těm, kteří jsou ztraceni a dělá to prostřednictvím svého lidu. Odděleného svá­ tého lidu. Kdoví, co by se bylo stalo, kdyby Izrael zůstal neposkvr­ něný a přijal svoje pověření sdílet Jahveho se světem?

-44-

Církev prvního století

Kniha Skutků je jedním velkým evangelizačním příběhem. Duch svaty byl vylit na následovníky Krista a poté byli následovníci Krista vyliti na svět. Petrův příkaz v i Pt 3,15 zní: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte.u Nebo Pavlův příkaz limoteovi v 2 Tm 1,8: „Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď.“ lákové svědectví je výsledkem naší víry (2 K 4,13). Je naplněním Ježíšova příkazu v J 15,27, když učedníkům řekl, aby o něm vydáva­ li svědectví, protože s ním byli od počátku. • Ve Skutcích 2 vidíme Petra, jak zvěstuje Krista v den Letnic. • Ve Skutcích 3 vidíme Petra znovu kázajícího zástupům. • Ve Skutcích 4 Petr a Jan uprostřed pronásledování káží o Kristu. • Ve Skutcích 5 vidíme následovníky Krista, jak káží a učí od domu k domu. • Ve Skutcích 6 se dozvídáme, že dokonce chrámoví kněží přijí­ mali Krista. • Ve Skutcích 7 Štěpán káže náboženským vůdcům. • Ve Skutcích 8 Filip káže v Samaří a vydává svědectví etiopskému dvořanovi. • Ve Skutcích 9 se obrací Saul a začíná kázat evangelium. • Ve Skutcích 10 je spasen Komeliův dům. • Ve Skutcích 11 učedníci káží evangelium Páně Řekům. • Ve Skutcích 12 po Petrově uvěznění a Herodově smrti církev pokračuje v růstu. • Ve Skutcích 13 Saul a Barnabáš vycházejí na první misijní cestu. • Ve Skutcích 14 Pavel káže v Derbe a mnozí jsou spaseni. • Ve Skutcích 15 Pavel a další zvěstují Pána v Antiochii. • Ve Skutcích 16 se Lydie stává prvním obráceným člověkem v Evropě. • Ve Skutcích 17 Pavel káže v Tesalonice, Beroji a Aténách.

- 45 -

• Ve Skutcích 18 v Korintu Krispus a jeho dům uvěří v Krista. • Ve Skutcích 19 Efezus slyší Pavlovo svědectví. • Ve Skutcích 20 Pavel se sdílí s vírou v Makedonii, Troadě a Milétu. • • • • •

Ve Skutcích 21 a 22 Pavel káže jeruzalémskému zástupu o Ježíši. Ve Skutcích 23 Pavel obhajuje víru před židovskou radou. Ve Skutcích 24 Pavel vydává svědectví místodržiteli Felixovi. Ve Skutcích 25 a 26 Pavel vydává svědectví Festovi a Agrippovi. Ve Skutcích 27 se Pavel sdílí s vírou v Boha na palubě ztroskota­ né lodi.

• Ve Skutcích 28 Pavel činí zázraky a vydává svědectví na Maltě. Zustava dva roky v Říme, zvěstuje Boží království a učí všemu o Pánu Ježíši Kristu bez bázně a bez překážek. Toto byl život rané církve: evangelizace a růst. Složky evangelizační zvěsti

Vysvětlení cesty spasení (zvěstování). Každý, kdo přichází ke Kristu pro spasení, musí mít alespoň základní pochopení toho, kým Kris­ tus je a jak naplňuje naši potřebu spasení. Vysvětlení faktů týkají­ cích se spasení musí zahrnovat alespoň následující věci: • Všichni lidé zhřešili (Ř 3,23). • Mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23). • Ježíš Kristus zemřel, aby zaplatil trest za naše hříchy (Ř 5,8). • Ježíš vstal z mrtvých, aby přinesl život těm, kteří Ho následují. • Potřeba činit pokání z našich hříchů a následovat Ježíše Krista (učednictví). Ale pochopení těchto věcí a dokonce i souhlas s tím, že jsou prav­ divé, nestačí k tomu, aby byl člověk spasen. Musí zde být také vy­ zvání k osobní reakci daného člověka, který učiní pokání ze svých hříchů a bude osobně důvěřovat Kristu.

-46-

Pozvání k osobní reakci (výzva). Když Nový zákon mluví o lidech, kteří přicházejí ke spasení, mluví o osobní reakci na Kristovo po­ zvání. Poslouchejte, co říká Mt 11,28-30: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpoči­ nout" Každý nevěřící, který slyší tato slova, by měl být vyzván, aby o nich přemýšlel jako o slovech, která Ježíš zaměřuje přímo na něj. Toto je osobní pozvání, které vyžaduje osobní reakci. J 1,11-12 říká, že všem, kteří ho přijali, kteří uvěřili v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ve Zj 3,20 Ježíš říká: „H/e, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Nepodstatné složky evangelizačního poselství

Nazval jsem tuto část „Nepodstatné složky" s obavami. Mnohé z těchto věcí možná považujete při sdílení vaší víry za velmi důleži­ té, dokonce podstatné. Když říkám nepodstatné, nemyslím tím ne­ důležité nebo neužitečné. Myslím tím jednoduše to, že z biblického pohledu nejsou pro člověka nezbytné, aby přišel k víře. Rozdělil jsem je do dvou částí, na věci které mohou být pomocí při evange­ lizaci a ty, které mohou ublížit. Užitečné a nepodstatné. Byl jsem na mnoha evangelizačních taže­ ních a programech, kde se nějaký člověk postavil před zástup a vydal své svědectví. Obvykle tento člověk vyšel z hlubin hříchu a Bůh ho zázračným způsobem zachránil. Řekl svůj životní příběh a při té příležitosti řekl něco málo o tom, co Ježíš vykonal v jeho životě. Po nějaké chvíli skončil své poselství větou jako např.: „Pokud chcete změnit svůj život tak jako já, přijďte dopředu a přijměte Ježíše Kris­ ta jako svého spasitele!" Obvykle přijdou dopředu tucty lidí, kteří jenom čekají na šanci, aby změnili svůj život. Chtějí, aby se za ně

-4 1 -

tento člověk, který zakusil takovou mocnou změnu, modlil. Spojují si změnu s tím, kdo mluvil, ne se spasitelem. Vidíme, že Pavel ve Skutcích neustále opakuje svoje svědectví. Před vládci, vězni a prostými lidmi vypráví to, co Kristus udělal v jeho životě. Ale vždy to vsazuje do kontextu Kristova díla na kříži. Když nahradíme Boží příběh naším příběhem, dostáváme se na nebez­ pečné území. Pokud se nezaměříme na to, aby přijali Krista, vytvá­ říme navíc nereálná očekávání na straně posluchačů. Dále nemůžeme zaměňovat zvěst evangelia s ilustracemi a ko­ mentáři na společenská nebo politická témata. Existují jiné příleži­ tosti, kdy můžeme kom entovat náš společenský systém, ale v kontextu evangelizace nelze spojit Kristovo evangelium se spole­ čenským systémem. Ježíš Kristus zachraňuje bez ohledu na to, kdo je u politické moci, jaká je ekonomická situace nebo jaké je počasí. Pro nás jakožto služebníky evangelia může být nutné oslovit a vést svůj sbor v těžkých dobách, ale když přijde na evangelizaci, udržuj­ me svoji zvěst čistou a jasnou. Zraňující a nepodstatné. Existují některé praktiky, které evangeli­ zaci ubližují. Bohužel všichni jim můžeme někdy podlehnout. Ve Spojených státech bylo zvláště posledních několik měsíců velkým pokušením. S teroristickými útoky přišlo do církve mnoho lidí, kte­ ří hledali odpovědi. Někteří významní náboženští vůdci udělali váž­ nou chybu v tom, že použili tyto události, aby „vystrašili" lidi a přiměli je k rozhodnutí, co se týče jejich víry. Tito lidé nepřijali Krista, hledali pokoj a ochranu. Když se pokoj a ochrana do jejich myslí vrátily ...odešli z církve. Dnešní statistiky říkají, že ve skuteč­ nosti máme méně lidí, kteří chodí do církve, než tomu bylo před 11, zářím. Nedali jsme jim Ježíše, oni ho nepřijali. Nikdy nepoužívejte falešné informace nebo propagandu, abyste vedli lidi ke Kristu. Noví křesťané si ztotožní zvěst evangelia se zvěs­ tovatelem evangelia. My jsme pro ně odrazem Ježíše Krista. Pokud nemohou důvěřovat nám, nebudou důvěřovat ani naší zvěsti. -48-

S d íle n í e v a n g e lia v p o s t m o d e m í m s v ě tě

Mnoho lidí hovoří o nové církvi pro nový a měnící se svět. Potřebu­ jeme však nového Boha? Změnil se Bůh? Potřebujeme nového Ježí­ še? Ne. Postmodernizmus není ani odpovědí ani problémem. Od­ povědí je Ježíš Kristus, a to ukřižovaný, a problémem je pád člověka. Postmodernizmus stejně jako bolest, pot a vysoké daně jsou násled­ kem pádu člověka. Co je postmodernizmus? Je těžké ho definovat stejně jako je těž­ ké mu rozumět nebo ho vidět. Kdybychom ale postmodernizmus chtěli definovat, mohli bychom zahrnout tyto body: Skeptický k absolutní pravdě. Postmodemí člověk věří, že svět lže, a neměli bychom tedy nikomu věřit, lákový člověk zpochybňuje jistotu, teorie nebo vědomosti a má pocit, že čím více se dozvídáme, tím méně ve skutečnosti víme. Český filozof Václav Bělohradský řekl: Můj liberalizmus je sadou filozofických a praktických pozic založe­ ných na přesvědčení, že neexistuje konečný stav systému, stav, ve kterém jeden člověk nebo skupina lidí vlastní pravdu. Pokud nikdo nemá prav­ du, pak skupina, do níž patříš, může určit tvůj význam. Co platí v jedné době, nemusí tedy platit v jiné. Důraz na osobní zkušenost. Pokud kontext určuje význam, potom společné zkušenosti skupiny jsou nejen vysoce ceněné, ale jsou nezbytné pro vytváření významu. Co je realitou postmodemího člo­ věka? Žádná matematika, ale zkušenost. Václav Havel řekl: V tomto postmodemím světě se kulturní konflikty stávají stále nebezpečnějšími. Potřebujeme nový model~založený na schopnosti člověka přesáhnout sám sebe. Důraz na vztahy, které ale zřídkakdyfungují. Postmodemí člověk si říká: Abychom se mohli spojit, je nezbytná tolerance, což vyústí v pronásledování Jediné pravdy“, kam patří také evangelium. Žízeň po duchovnu a metafýzičnu. Postmodemí člověk má snahu zaplnit něčím prázdnotu, nějakou vírou. Znovu budu citovat Václa-

~4 9 -

va Havla: Jeden moderní filozofjednou řekl:,Už jenom nějaký bůh nás může ted zachránit.1Ano, toujedinou skutečnou nadějí dnešního člověka je pravděpodobně obnovení naší víry, že jsme zakořeněni v zemi a zároveň ve vesmíru. Toto vědomí nám dává schopnost přesáhnout sebe sama. Z toho logicky vyplývá, že v dnešním multikulturním světě ta skutečně spolehli­ vá cesta ke společné existenci, k mírové spolupráci, musí začít od toho, co je u kořene všech kultur a co leží hluboko v lidských srdcích a myslích„ musí být zakořeněna v přesazení sebe sama. Zpochybňování autorit. Postmodemizmus nemá rád autority. To je výzvou pro církev: Jak budeme zacházet s vládou a mocí? V sou­ vislosti s hodnotami a autoritou prezident Havel řekl: V českém kon­ textu diskuze o ,hodnotách a pravdě‘ kompenzuje to, v čem již dnes náš národ selhává. Neschopnost integrovat do národního života vzájemně si odporující a současně se k sobě vztahující hodnoty. Tím vzniká problém modernosti a současně problém neschopnosti stát se politickým národem. Nenávidím fakt, že většina lidí v této zemi omlouvá svoji kolaboraci s utlačujícími politickými silami slovy:, Věřil jsme v to.‘ Za jakou cenu jsme schopni dát přednost správným hodnotám před vládnoucími silami? Jako křesťané nemůžeme postmodemizmus ani bezhlavě při­ jmout ani ho ignorovat. Jako církev musíme nabídnout lidem zku­ šenost. Nikoli mluvit o Bohu nebo dozvědět se o něm, ale zakusit ho. Naše evangelium musí vést k osobní účasti lidí a k jejich zapoje­ ní se do společenství. Nacházíme tedy dnes sami sebe v paradoxní situaci. Využíváme všechny přínosy moderní civilizace, které usnadnily naši fyzickou existenci na této zemi v mnoha důležitých směrech. Přesto víme přesně, jak si poradit sám se sebou, kam se obrátit. Svět našich zku­ šeností se zdá být chaotickým, nesourodým, zmateným. Zdá se, že neexistují žádné spojující síly, žádný sjednocující význam a žádné opravdové vnitřní porozumění naší zkušenosti světa. Experti nám mohou vysvětlit cokoli, přesto rozumíme našim vlastním životům méně a méně.

-5 0 -

Stručně řečeno, žijeme v postmodemím světě, kde je všechno možné a téměř nic není jisté. O to více, a ne méně, tento svět potře­ buje evangelium o Ježíši Kristu. A to je cílem a významem evange­ lizace v postmoderní době. Závěr Nejlepším způsobem světové evangelizace je pořád osobní evange­ lizace. Každý člen těla Kristova od vedoucích až po laiky má být osobním evangelistou Ježíše Krista, protože největší věd, jakou může následovník Ježíše Krista udělat, je získat někoho pro Ježíše Krista. Svědek je někdo, jehož život a slova odrážejí Krista. Ukazuje, že Kristus má kontrolu nad jeho životem. Duch svátý přišel, aby osla­ vil Krista a aby o něm vydal svědectví, proto Duchem vedený křes­ ťan oslaví Krista a řekne o Něm ostatním. Ták se naplní Velké poslá­ ní dané nám naším Pánem Ježíšem Kristem předtím, než vystoupil na nebe (Mt 28,19-20). Lidé představují sami sebe světu prostřed­ nictvím skutků a slov. Takto sdělujeme ostatním, kdo jsme a čemu věříme. Abychom měli vliv na ostatní lidi, naše slova a skutky ne­ mohou být v protikladu. Musí se shodovat ve svém zaměření a zvěsti. Pokud říkáme ostatním o lásce a vládě Krista a oni přitom vidí skutky, které neodrážejí jeho lásku nebo vládu v našich životech, sdělujeme jim poselství, které si protiřečí. Tělesní křesťané předáva­ jí ostatním porušené a matoucí poselství. Pokud nejsme zcela pod­ řízeni Kristu a jeho vládě v našich životech, můžeme pokazit naše svědectví lidem a bránit Božímu dílu v jejich životech. Horlivý ve­ doucí sleduje skutky i slova lidí. Mnozí lidé se cítí nepovolaní, když dojde na osobní sdílení jejich víry. Mnoho služebníků je schopno vysvětlit Kristovo poselství tisí­ cům lidí najednou, ale mají problém říci plán spasení jednotlivci. Mnozí jsou nadšení pro evangelizaci, ale nevědí, jak dělat osobní evangelizaci.

-5 / -

Tento problém může mít několik důvodů. Může to být spoléhá­ ní se na sebe a nedostatek závislosti na Duchu svátém. Vzpomeňte, že Ježíš řekl svým učedníků, aby neodcházeli vydávat svědectví před­ tím, než přijmou naplnění Duchem svátým. Věděl, že lidské schop­ nosti samy o sobě jsou nedostačující pro duchovní úlohu evangeli­ zace, která vyžaduje schopnosti a akci. Potřebujeme se ujistit, že jsme přijali plnost Ducha svátého, vyznali všechny vědomé hříchy v našich životech, přijali odpuštění a očištění podle i. Janovy 1,9 a vyjádřili naši závislost na Něm. To přinese novou duchovní moc do našeho svědectví.

Poznámky 'James O. Davis, The Pastor*s Best Friend, (Gospel Publishing House), 207. 3James O. Davis, The Pastor*s Best Friend, (Gospel Publishing House), 208. 3Walter Elwell, Evangelical Dictionary of Theology, (Baker), 382-383. 4C.E. Autry, The Theology of Evangelistu. (Zondervan), 32.

-5 2 -

Kopitoía 2

Budování evangelizačních sborů Stanisíau Bubik V křesťanství se mnoho mluví o misii a evangelizaci, ale co tato slo­ va znamenají? Znamená to pouze oznámit evangelium nevěřícím? Znamená to zorganizovat nějakou akci? Znamená to osobně zvěs­ tovat evangelium příbuzným a přátelům? Pokud chceme porozu­ mět prioritě evangelizace v církvi, potřebujeme porozumět, co to evangelizace je. František z Assisi řekl jednu velice moudrou větu: „Neustále kažte evangelium. Bude-li to nutné, použijte i slova." Mnohokrát, když sedíme v teplém obýváku u televizních obra­ zovek a sledujeme, jak se hroutí mrakodrapy na Manhattanu, máme touhu vyjít na ulici a křičet: „Lidé čiňte pokání nebo všichni zahy­ nete!" Evangelizace však není pouze citové vzplanutí. Evangelizace je víc než oznámení evangelia nevěřícím. Zkusme chvíli přemýšlet. Kdy Pán Ježíš zvěstoval evangelium prostitutce, která za ním přišla? Kdy celník Matouš činil pokání? Kdy se žena ze Samaří modlila modlitbu spasení? Kdy se přesně obrátili učedníci? Jak se dozvěděl Zacheus o tom, že má dát polovič­ ku svého majetku těm, které okradl? To jsou otázky, na které těžko najdeme v Písmu jasnou odpověď, ale přesto víme, že tito lidé byli spaseni, protože Ježíš nepřišel svět odsoudit, ale zachránit. Evange­ lizace je tak víc než zorganizování nějaké akce. Evangelizace je víc než osobní zvěstování evangelia příbuzným a přátelům. Evangeli­ zace je naplnění Velkého poslání církve, které nutně musí vyústit v růst církve nebo zakládání nových sborů. Velké poslání je základem církve (Mt 28,18-20; Mk 16,15-20; J 17,18; Mt 18,11-14; Lk 15,1-4).

- 53 -

J e ž íš o v y p r io r it y

Pán Ježíš nám ve své službě velice jasně ukazuje, kde je jeho priori­ ta. Ježíš vyučoval, budoval učedníky, dělal mnoho různých věcí, ale hlavní náplní jeho života byla evangelizace. Prioritou našich sborů nemůže být nic jiného než hledat ztrace­ né a přivádět je do Božího království. Budování vedoucích, vedení církve ke svatosti, stavění modliteben a různé další aktivity církve jsou více nebo méně důležité, ale to, co bude táhnout naše sbory dopředu, to, proč jsme tady, to, proč jsme se narodili na tomto svě­ tě, jsou ztracení lidé. Pokud položíme evangelizaci jako prioritu našich sborů, pak to může obrátit celý náš sbor vzhůru nohama. Pokud se podíváme na většinu našich evropských sborů, tak nejsou příliš navštěvovány nevěřícími lidmi ze společnosti. Může­ me směle prohlásit, že církev je v izolaci od tohoto světa. Naprostá většina prostých lidí nemá nejmenší potuchu o tom, co se děje za dveřmi naší modlitebny. Je to správné nebo ne? Jak to dělal Ježíš a učedníci v první církvi? V tomto článku se pokusím nastínit je­ den z nejzávažnějších problémů dnešní církve, kterým je „izolace církve před světem". Ježíš miloval hříšníky

V evangeliu Lukáše 7,34-35 čteme: Přišel Syn člověka, j í a pije a vy říkáte: ,Hle, žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníkův Ale moudrostje ospravedlněna všemi svými dětmi. Lukáš 15,1-4 pak pokračuje: Všichni celníci i hříšníci tedy přicházeli blíž k němu, aby ho slyšeli. Farizeové a zákonici však reptali a říkali: „Tento přijímá hříšníky aj í s nimi!u Pově­ děl jim tedy toto podobenství. Řekl: „Kdo z vás, má-li sto ovcí a ztratil by jednu z nich, nezanechá těch devadesát devět na poušti a nejde za tou ztracenou, dokudji nenajde?“

-5 4 -

Jedním z největších problémů naší doby je čas. Ježíš měl na roz­ díl od nás dostatek času pro hříšníky. Je velice zajímavé sledovat Ježíšovu službu - kolik měl času pro ztracené. Představ si, že máš pouze tři roky života na službu jako měl Ježíš, a víš, že máš založit někde církev nebo místní sbor. Většina příruček pro vedoucí mluví o tom, že vedoucí by měl maximum času trávit s vedoucími, aby je zbudoval. Ježíš to svým způsobem dělal. Netrénoval však učedníky někde v pronajaté kanceláři, ale bral je všude s sebou. Vytížený a unavený Ježíš jde skrze Samaří a čeká u studny, aby se setkal s jednou jedinou ženou. Jde okolo stromu, a najednou z ničeho nic si naplánuje večeři u Zachea. Ježíš byl ve své službě velice silně orientovaný na svět a ztracené lidi. Při jedné příležitosti, když rozebíral tuto problematiku s jedním farizeem, dokonce řekl, že ztracení jsou pro něj důležitější než ti, kteří jsou zachránění. Říká: „Kdo z vás, má-li sto ovcí a ztratil by jednu z nich, nezanechá těch devadesát devět na poušti a nejde za tou ztracenou, dokud ji nenajde?4Ježíš zde jasně ukázal na prioritu svého života, přestože byl tím největším vůdcem všech dob. Byl ve­ doucím vedoucích, trénoval své učedníky, ale dělal to v hospodách a na různých hostinách, kde byla spousta ztracených. Jak to vypadá s námi? Co dnešní církev? Můžeme o ní říct, že miluje hříšníky? Já zde nemluvím o tom, jestli moralizujeme hříšní­ ky, to dělali i farizeové, ale ptám se na to, jestli je milujeme i přesto, že po první návštěvě v našem sboru nečinili pokání a žijí si dál ve svém hříchu. Já nemluvím o tom, jestli dovolíte hříšníkům přijít na vaši bohoslužbu, aby se tam obrátili a stali se takovými jako jste vy, to dělali i farizeové. I v době farizeů mohla přijít prostitutka nebo celník, zanechat svého řemesla a stát se „nábožným44 člověkem. Nevěřící lidé poznají, jestli je miluješ skutečně nebo jenom proto, abys je přitáhnul do církve.

- 55 -

První církev neměla žádné budovy, a tudíž byla církví veřejnou Někdy se argumentuje tím, že to byl Ježíš, ale církev to dělala úplně jinak. Pojďme se tedy podívat na to, jak to dělala církev. Čteme, že první církev se scházela po domech a v chrámu. Jako správný let­ niční jsem vždycky měl představu, že chrám je modlitebna a dům je domácí skupinka. Pokud si to myslíte také tak, pak vám musím říct, že ani jedno z toho není pravda. Církev nevlastnila chrám, ani ho neměla pronajatý od velekněží. Církev pouze využívala to největší a nejfrekventovanější místo v Jeruzalémě. Víme, že církev měla ně­ která svá shromáždění v tzv. „Šalomounově sloupoví", což byla ja­ kási předsíň chrámu, kde proudily davy lidí. Můžeme tedy říct, že se církev scházela na veřejném místě k bohoslužbám a zázrakům, a pro Večeři Páně používala domy. Což ale zase nebyly naše domácí skupinky, protože v těchto domech se k Večeři Páně scházelo daleko víc lidí než 15. Co se dělo v Samaří, když tam přišel Filip? V Bibli čteme: A zástupy jednomyslně poslou­ chaly to, co Filip říkal, protože slyšely a viděly zázraky, které dělal. Nečis­ tí duchové totiž vycházeli s velikým kňkem ze mnohých, kteří je měli, a mnozí ochrnutí a chromí byli uzdraveni. Filip neměl žádnou modli­ tebnu, kázal, kudy chodil, dělal zázraky, kudy chodil a zástupy táhly za ním, protože viděly křesťana v akci. Zrušme naše modlitebny a začněme dělat bohoslužby na náměstí nebo ještě lépe u nějakého hypermarketu. Co by se asi dělo, kdyby církev v této zemi najednou vyšla ven a dělala veřejně to, co dělá za zavřenými dveřmi své modlitebny? Slyším, jak říkáš: „To nejde, pro­ tože žijeme v jiném podnebí a jsme ovlivněni jinou kulturou." Ne­ vím, jestli je to dostačující výmluva, ale pokud ano, pak se zcela určitě musíme snažit o to, aby se z našich bohoslužeb stala „věc veřejná „. Musíme zapomenout na to, že tím nejdůležitějším prvkem na bohoslužbě jsme my, a musíme se zaměřit na to, aby naše shromáž­

-5 6 -

dění byla zaplněna nevěřícími lidmi. Potřebujeme odhodit předsta­ vu, že když náhodou do našeho shromáždění zabloudí hříšník, tak nám naruší tu naši „charismatickou auru" a Boží přítomnost ode­ jde. Musíme odhodit myšlení, že Bůh mezi námi nemůže dělat do­ statek zázraků, protože jsou mezi námi hříšníci. Pokud jsi svaty ty a byl bys jeden jediný uprostřed stovky těch největších hříšníků, tak to je to nejlepší místo pro zázraky. Ježíš neměl problém proje­ vovat svou moc a přítomnost uprostřed hříšníků, a nemá ji ani dnes. Pokud to nechceme dělat, tak nestavme modlitebny a nepronajímejme kulturáky, ale běžme ven na náměstí a do obchodních zón, a tam mezi lidmi dělejme bohoslužby. Jak to můžeme změnit ?

To, co potřebujeme změnit, je naše smýšlení. Musíme porozumět, že to, co vidíme každou neděli na našem shromáždění, není církev v tom slova smyslu „svátá církev". Pokud říkáme našemu nedělní­ mu shromáždění církev, pak bychom měli budovat spíše „hříšnou církev", uprostřed níž je skupinka svátých lidí, kteří jí slouží. Abychom lépe porozuměli tomu, co chci říct, uvádím zde jeden obrázek, který nám to pomůže ilustrovat. To, co vidíte ve čtverci, je naše nedělní shromáždění, nebo spíše by mělo být naším nedělním shromážděním. Avšak to, jak často vypadá naše shromáždění, by­ chom mohli vyobrazit nějakým malým čtverečkem uvnitř nejmenšího kolečka. Prakticky to znamená, že do sboru chodí ještě menší počet lidí než kolik máme členů. Naopak to, o čem mluvím já v tomto článkuje, že se snažíme vybudovat na shromáždění takovou atmo­ sféru, aby do sboru přicházelo alespoň jednou tolik lidí než kolik máme členů.

- 57 -

Církev musí být zaměřena na svět

V našem chomutovském sboru máme kolem 150 členů, ale na naše bohoslužby ve všech městech chodí okolo 300 lidí, a to je pou­ ze začatek toho, co bych chtěl vidět. Klíč toho všeho vidím ve změ­ ně smýšlení ohledně našich bohoslužeb. Pokud začneš budovat cír­ kev podle výše uvedeného grafu, tak ji budeš m ít Pokud se soustředíš na to, aby nedělní shromáždění bylo místem, kde se sejdou svati v Boží přítomnosti, pak se to stane rovněž. Ale musím tě upozornit, že se jedná pak spíše o to, co je popsáno ve Skutcích jako shromáž­ dění doma, tedy naše domácí skupinka. Ke zdravému sboru ti pro­ stě bude scházet nějaké veřejné shromáždění. • Společnost - Společností míním celé město, kraj nebo zemi, ve které je zasazen váš sbor. To je to, o čem mluvil Ježíš, že jsme město ležící na hoře nebo světlo světa a sůl země. • Zástup - Zástup je skupina lidí, kteří pravidelně chodí na naše bohoslužby, ale nenavázali ještě žádné vztahy. Naše společnost je plná lidí, kteří se nechtějí přátelit nebo nejsou schopni se přá­ telit na prvním setkání. Lidé toho typu by měli vědět, že jsou mezi vámi vítáni, ale zároveň by měli mít pocit, že si mohou zachovat své soukromí. Většina lidí v Evropě, pokud přijde do kostela, tak chce mít své soukromí. Mnoho lidí bylo vyhnáno z našich shromáždění díky naší přílišné aktivitě. Učme se udržo­ vat zdravou rovnováhu mezi péčí a laskavostí o nově příchozí a mezi zachováním soukromí daného člověka. • Přátelé - Přátele jsou lidé ze zástupu, kteří s vámi navážou něja­ ké konkrétní vztahy. Pokud lidé budou pravidelně přicházet mezi vás a budou se tam cítit dobře, velice brzy a přirozeně vznikne mezi vámi vztah. • Členové - Lidé v přátelském vztahu dříve nebo později přijmou Krista a budete je moci dále vést do učednictví, růstu v Kristu a členství ve sboru.

- 5 9 -

J a k m ů ž e m e z a s á h n o u t s p o le č n o s t ?

Jak zasáhnout celé město, kraj nebo zemi? Nastíním pouze několik oblastí; tvořivosti se meze nekladou. Určitě přijdete na mnohé další způsoby ve vašem městě. Nebote se publicity. Nebojme se vystupo­ vat na veřejnost skrze prostředky, které tato společnost používá. Dělejte při zvláštních příležitostech tiskovky, informujte novináře o každé akci. Dovolte jim, aby chodili na vaše bohoslužby. Možná, že vás někdo zesměšní, ale i špatná reklama je reklama. Já mám s novináři jenom ty nejlepší zkušenosti a velice nám pomohli. Upoutejte na sebe pozornost dobrou reklamou. Nebojte se in­ vestovat alespoň io % do reklamy. Dnešní člověk je zvyklý na reklamu.Je neustále zahlcován tunami informací, a proto se potřebuje­ me alespoň někde zviditelnit, aby společnost ve městě začala vnímat naši přítomnost. Samotná reklama asi nepřivede do vašeho sboru stovky lidí, ale způsobí to, že společnost vás začne vnímat, a to je první krok. Nedělej reklamu levnou a nekvalitní!! Pokud děláte ně­ jaké letáky nebo akci venku, dbejte maximálně na kvalitu. Kvalita nemusí vždy znamenat to nejdražší, ale často to je otázka nápadu a času stráveného na přípravě. Dělejte toho raději méně, ale kvalitv ne. Investuj do kvality vašich bohoslužeb. Vyvaruj se amatérství. Mnohokrát slýchávám, jak křesťané říkají, nezáleží na kvalitě, hlav­ ně, že to je ze srdce. Já se ptám, proč bychom to, co pro Boha dělá­ me, neměli dělat nejlépe, jak to umíme, a přitom samozřejmě z celého srdce? Proč by naše chválící skupina nemohla být tou nej­ lepší kapelou ve městě? Proč bychom měli budit dojem, že Bůh je nějaký amatér a křesťanství je pro prosté a neprofesionální lidi? Dělejme věci kvalitně!! Ať jsou naše bohoslužby nejen plné Ducha a moci, ale ať jsou rovněž vysoce kvalitním kulturním zážitkem pro mnohé nevěřící lidi, kteří možná nejsou schopni posoudit míru Ducha nebo Boží přítomnosti, ale to, co je může chytit, je atmosfé­

-6 0 -

ra a profesionalita celé bohoslužby. Udělejte všechno pro to, aby prostředí, ve kterém se scházíte, bylo na úrovni. V našem sboru jsou lidé, kteří přicházejí pravidelně na boho­ služby, zatím se neobrátili, a když se jich ptám, proč chodí k nám, tak mi říkají, že tam čerpají pozitivní energii. My jim v tom nebrání­ me, ať čerpají raději mezi Božím lidem než na nějakých okultních setkáních. Chodí, poslouchají kázání, chvály, a přijde den, kdy se jich Bůh dotkne. Jak můžeme učinit ze zástupů služebníky?

Dovolme lidem, aby mohli být s námi a aby mohli růst vedle nás. Jeden z velkých problémů, kterému často čelíme jako křesťané, je ten, že neustále rosteme v Pánu, a tím se pro nás stále zvětšuje urči­ tá laťka svatosti a vůbec křesťanského života s Bohem. Tento fakt je naprosto v pořádku, ale to, co není v pořádku, je to, že někdy chce­ me tuto laťku automaticky nasadit na naše nově obracené, nebo někdy ještě dokonce na neobracené křesťany. Vzpomeňme si je­ nom na to, jak dlouho nám trvalo, než jsme se dostali z určitých hříchů a problémů, ale po našich následovnících bychom chtěli, aby byli okamžitě tam, kde jsme my. Dovolme lidem „hřešit". Mož­ ná, že se vám to zdá příliš silné, ale chci jen to, aby lidé mohli projít procesem pokání, a ten je dlouhodobý. Veďme lidi ke vztahu s Ježíšem, ne k tomu, aby byli správní letniční, baptisti nebo společňáci (moje zkratka pro KS). Mějme jasně koncipovanou vizi a alespoň jednou měsíčně ji ně­ jak komunikujme na shromáždění, aby lidé věděli, k čemu se mo­ hou připojit. Pokud se lidé nebudou chtít zapojit do sboru (stát se členy), nenuťte je. Nedávejte najevo těm, kteří nejsou součástí sbo­ ru, že jsou bráni jako nějaká nižší třída. Vytvořte ve shromáždění nějaké přirozené prostředí po boho­ službách, kde se lidé můžou cítit svobodní, zůstat a mluvit spolu.

Můžete například podávat kávu a sušenky nebo alespoň pouštět nějakou reprodukovanou hudbu. Dejme jasně na papír, co musí lidé udělat, aby se mohli připojit ke sboru, a čas od času to veřejně komunikujme. Každý sbor bude v tom trochu jiný, ale každý sbor by to měl mít jasně dané. Nemělo by to vytvářet prostor pro pocit toho, že přijetí za člena se děje podle toho, jak se daný člověk zalíbí nebo naopak nezalíbí vedení sboru. Velice dobrým způsobem je pravidelné pořádání Alfa kurzů. Lidé mohou být ve volném a k ničemu nezavazujícím prostředí, kde mohou prozkoumat základy křesťanství. Dělejte ve shromážděních pravidelné výzvy a modlete se za Boží dotek pro lidi. Vytvořte maximum příležitostí pro to, aby lidé mohli zakusit Krista skrze modlitbu. Buďte přirozeně přátelským sborem. Pořádejte párty, zvěte lidi na návštěvu, jděte s nimi nakupovat a vytvářejte maximum příleži­ tostí pro to, abyste byli spolu. Obrácení církve zaměřené do sebe

Pokud je církev zaměřena na sebe místo na svět, potřebujeme ji v první řadě obrátit vzhůru nohama. V Mt 21,12-14 čteme, jak Ježíš obrátil stoly penězoměnců vzhůru nohama, ale v podstatě byl před­ tím vzhůru nohama chrám, takže ho Ježíš pouze uvedl na pravou míru. Přesně to potřebuje udělat sobecká církev zaměřená pouze na své potřeby. Ed Silvoso ve svém článku Jak můžeš získat své sousedy pro Krista", který vyšel v časopisu Překročit hranice v březnu 2001 říká: „Modlitební evangelizace znamená mluvit s Bohem o našich souse­ dech předtím, než budeme mluvit s našimi sousedy o Bohu". Slovo evangelizace máme naneštěstí spojené většinou s kázáním evange­ lia nevěřícím, ale evangelizace, kterou dělal Ježíš a která by měla být

-6 2 -

pro nás vzorem, byla jiná. Ježíš stejně tak, jako po jeho vzoru o několik století později František z Assisi, hodně žil a málo mluvil. My často naopak hodně mluvíme a málo žijeme. Ed Silvoso mluví ve stejném článku o tom, že Ježíš nám dává velmi specifické instrukce, co se týče evangelizace. V Lukáši io, 1-9 můžeme vidět čtyři následující praktické příkazy k tomu, jak napl­ ňovat Velké poslání. (1) Žehnat ztraceným (v.5) Máme čas na to, abychom se pravi­ delně přimlouvali za určité konkrétní lidi z našeho okolí? (2) Mít s nimi společenství (v.7) Jedním z největších problémů naší doby je čas. Pokud nedáme svým přátelům čas a zájem, můžeme zapomenout na evangelizaci. Je to jako v příběhu o ženě, kterou popisuje Philip Yancey ve své skvělé knize Ne­ končící milost (Návrat domů). Píše tam o prostitutce, která za ním přišla, protože neměla peníze na jídlo pro sebe a svou holčičku. Yancey pokračuje: V slzách mi prozradila, že svoji dvou­ letou dcerku pronajímá k perverzním sexuálním praktikám. Dvou­ letou dcerku! Za hodinu zneužívání své dcery vydělala víc, než ko­ lik by sama dostala za celou noc. Tvrdila, že j í nic jiného nezbývá, protože potřebuje peníze na drogy. Stěží jsem vydržel poslouchat její nechutný příběh až do konce. Přinejmenším už proto, že tím na mě naložila právní zodpovědnost a vystavila mě riziku obvinění ze spoluviny, protože zákon mě zavazuje upozornit na případy zneu­ žívání dětí, o nichž vím. Nenapadlo mě nic smysluplného, co bych té ženě mohl říct. Konečnějsem sejí aspoň zeptal, jestli někdy uva­ žovala o tom, že by vyhledala pomoc v církvi. Na úžas, který se v tu chvíli zračil v její tváři, snad do smrti nezapomenu. „Vcírkvi?“ vy­ křikla. „Co bych tam proboha dělala? Už takhle je mi ze mě nanic! S nimi bych na tom byla ještě hůř!“ Copak ale nečteme, že Ježíš šel a našel hříšníky, aby s nimi měl obecenství? Zažil to celník Matouš (Mt 9,9-13), hříšníci a celníci (Mt 11,19; Mk 2,15) Stej­ ný Ježíš říká v Lk 6,32: Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují,

-6 3 -

(3)

(4)

můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hnšníci milují ty, káoje milují. Kdo bude milovat prostitutku, která zneužívá své vlastní dítě? Ježíš ano! Naplnit jejich potřeby (v.9). Ne každý budeme schopni vy­ táhnout každý týden z kapsy 1000 Kč a zajít svému příteli na nákup, ale každý máme obrovskou zbraň, kterou je modlitba, Boží moc a dary ducha. Projevy Boží moci byly jak u Ježíše, tak v první církvi nedílnou součástí evangelizace (Sk 4,33; Mt 4,24; Mt 8,16). Boží moc budeme vidět jedině tenkrát, když ji začneme uvádět do praxe. Kázat evangelium (v.9). Když naplníme tyto tři výše zmíněné body, pak bude pro nás velice přirozené a jednoduché sdílet s lidmi evangelium.

To, co je v křesťanství smutné je, že jsme tento postup obrátili. Nejdříve všem kážeme a moralizujeme je, pak se teprve zajímáme o jejich život a problémy a jen okrajově máme na lidi čas a modlíme se za ně. Učme se to dělat tak, jak to říká Bible ve výše zmíněném textu a uvidíme probuzení v naší společnosti.

-64-

Kapitoía 3

Modlitba připravuje cestu k evangelizaci Lukáš Torgosz V naší zemi se v posledních letech rozmohl zvláštní a nebezpečný úkaz, který se dá zjednodušeně charakterizovat slovy, že charisma­ tičtí křesťané začali dávat do protikladu modlitbu a evangelizaci. V některých článcích, periodikách a na jistých modlitebních konfe­ rencích se dozvíme o tom, jak modlitba je to hlavní, co naší zemi chybí pro probuzení; jak díky nedostatku modlitby jsme probuze­ ní potratili; jak je církev v České republice v hrobě, protože se ne­ modlí; jak probuzení přichází jen skrze naši usilovnou modlitbu; a tak dále. Jeden známý autor se nechal strhnout úsilím o povzbuzování církve k modlitbě natolik, že ve svém článku napsal, jak je modlitba na rozdíl od evangelizace povoláním pro všechny křesťany a nevě­ domky tak další lidi odradil od získávání duší (jeho článek impliko­ val pocit: „Vždyť se stačí modlit a Bůh už to nějak udělá"). Jsem přesvědčen, že toto postavení modlitby a evangelizace do protikladu je od samotného počátku chyba. Modlitba a evangelizace spolu vždy úzce souvisely. Lidé, kteří se modlí a odmítají přitom evangelizaci jsou podobni fatalistům, kteří si myslí, že to „nějak" s těmi nevěřícími dopadne a připomínají tak křesťany v době George Carreyho. Ten cítil povolání na misii do Indie v době, kdy misie moc v církvi nefungovala a jeden milý bratr mu řekl: Jestliže Bůh bude chtít spasit pohany, pak to udělá i bez tebe."

-6 5 -

Naproti tomu lidé, kteří evangelizují a odmítají modlitbu jsou někdy jako by Boha ke službě ani nepotřebovali, protože mají po­ cit, že to stejně závisí na nich. Slouží pak ve vlastní síle a ve vlastní síle také často vyhoří z nedostatku odpočinku. Modlitba a evangelizace jsou dvě stránky téže mince. V modlitbě i evangelizaci spolupracujeme s Bohem na zasažení světa kolem nás. Modlitba bez evangelizace je neúplná a evangelizace bez modlitby je bez moci. Potřebujeme obojí. Souhlasím s Reinhardem Bonnkem, který říká: „Vymítání satana je promarněné vítězství, není-li ná­ sledováno hromadným útokem evangelia* Modlitba je pro evangelizaci nezbytná. Žijeme totiž ve světě, který má svého boha. Ten svět ovlá­ dá a bojuje proti jakékoli evangelizační aktivitě. Bůh dává růst církve

Jistě existuje mnoho faktorů pro růst sboru (o mnohých píšeme v této knize). Musíme mít stále na paměti, že růst nepůsobí ani člo­ věk, ani nějaká zvláštní a dobrá metoda či aktivita. Působí ho Bůh, jak o tom Pavel píše v i K 3,6-9: Já jsem zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dával růst. Tedy ani ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, nejsou něěím zvlášt­ ním, ale Bůh, který dává růst. Uvedený verš tedy nemluví o tom, že růst sboru přijde sám od sebe (stále někdo musí sázet a někdo zalé­ vat), ale hovoří se zde, že při naší práci si uvědomujeme, komu patří sláva a chvála za růst. Táto biblická pasáž je povzbuzením pro službu celé církve. Evan­ gelisté musí zasévat, modlitebníci musí zalévat, učitelé musí dodá­ vat hnojivo, pastýři musí okopávat a proroci musí stavět oplocení. V konečném důsledku je to ale Bůh, kdo dává růst. On žehná naší práci, dává svou vláhu a nakonec mu tedy patří sláva za celý růst. Růst sboru je jako vlna. Je to vlna, na které se vezeme podobně jako surfař. Je to Boží vlna. Mnoho učení o růstu sborů se zaměřuje na to, jak vytvořit vlnu Božího hnutí ve sboru. V surfování ale nikdy -66-

nenajdeme kurz na to, jak vytvořit vlnu. Jaksi ještě později v dalších kapitolách řekneme, naší úlohou a naším cílem není vytvořit vlnu, nýbrž naučit se vlnám rozumět a naučit se dobře stát na surfovacím prkně. Potřebujeme porozumět kam nás Bůh chce vést, a jak se tam můžeme dostat. Klíčová schopnost, která nám pomůže Božím vlnám porozumět a naučí nás rovnováze, není nic jiného než přímluvná modlitba, a to modlitba nás samotných, modlitba modlitebního týmu a modlitba celého sboru dohromady. Modlitba pomáhá růstu církve

Kniha Skutků, učebnice misie a sborového růstu, nám podává mnoho příkladů spojitosti modlitby a růstu církve. Dokonce v době, kdy učedníci čelili pronásledování, modlili se ne za pominutí utrpe­ ní, ale za odvahu ke kázání slova a za Boží potvrzování znameními a divý (Sk 4,24-30). Verš 31 pak dodává: Když se pomodlili, zatřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem Svatým a s otevřeností mluvili slovo Boží■ Modlitba, plnost Ducha a zvěstování evangelia vždy tvořily nerozlučnou trojici. Podobně to vidíme i v historii církve, kdy růst sborů přicházel, když se církev modlila a evangelizovala. Příkladem nám může být korejská církev, kde jsou největší světové sbory různých denomina­ cí. Podobně i velká probuzení byla zrozena v modlitbě, jak to mů­ žeme například vidět v knize Oheň probuzení od Wesleyho Duewela. Není sporu o tom, že efektivní modlitba měla a bude mít vliv na růst sboru v kvalitě i v kvantitě. Náš sbor v Chomutově, kde sloužím, se nachází v celkem uni­ kátní situaci. Ne, že bychom byli nějak super se modlící sbor, ale díky Projektu zakládání sborů jsme měli nejméně 10 sborů po ce­ lém světě, které se za nás pravidelně modlily. Každé město, kde pra­ cujeme, bylo adoptováno jedním zahraničním sborem. Ten k nám

-6 7 -

posílal modlitební týmy, modlil se doma na svých shromážděních a stál za námi ve svých přímluvách. Vím o jednom americkém sbo­ ru, který si přímo ve své modlitebně zasvětil jednu místnost pro náš sbor, kde má vyvěšené fotky pracovníků sboru, mapu Čech a další zprávy a denně se tam někdo za nás modlí. Když tedy spočítáme modlitby těchto partnerských sborů, mod­ litby více než iooo krátkodobých misionářů, kteří u nás byli v mi­ nulých třech letech na evangelizaci a mnohé jednotlivce i sbory modlící se za nás v České republice, musíme konstatovat, že se do­ slova „koupeme" v přímluvách. Není pak divu, že v nejateističtějším koutu naší země sbor může růst a lidé se obracejí ke Kristu. Je modlitba pro sbor důležitá?

Přestože odpověď na tuto otázku se zdá předem jasná, někteří křes­ ťané modlitbu za nutnou prioritu nepovažují. Stěžují si, že nemají například čas. Pravdou aleje, že mají spíše chybné priority. Na jiné věci si totiž čas vždy najdeme. Ježíš byl příkladem člověka se správ­ nými prioritami, a proto modlitbu považoval za klíčovou k vybrání apoštolů, k uzdravování a k celé své činnosti. Oč více my potřebu­ jeme mít stejnou prioritu! Mezi náš obvyklý způsob modlitby patří zejména modlitba v okamžicích potřeby. Tento druh modlitby známe a praktikujeme všichni. Modlíme se, když nám teče do bot, čelíme nějakému pro­ blému a nevíme kudy kam. Na téhle modlitbě není rozhodně nic špatného. Má ale jednu zvláštnost, tuto modlitbu se modlí i pohané, kteří jinak s Bohem nechtějí mít vůbec nic společného. Často po této modlitbě také na Boha okamžitě zapomínají. Ježíš několikrát řekl, že pokud milujeme jiné jako pohané (pouze ty, kteří nás milu­ jí), nebo se modlíme jako pohané (hodně slov pro nic za nic), pak je to hodné málo. Ták i modlitba děravých bot, pokud je naše jediná, je dost málo.

-68-

Existuje ještě jiný a lepší druh modlitby, a to za spasení (záchra­ nu) jiných lidí. TUto modlitbu již praktikoval Jób na Boží pobídku za své přátele Qób 42,7-10). Všimněme si, že i když se Jób za sebe nemodlil, následkem jeho přímluvy za jiné bylo vyřešení i jeho vlast­ ních problémů. Někdy si říkám, kolik našich problémů by bylo vyřešeno, kdyby­ chom se modlili za jiné na prvním místě. Samozřejmě, Bible nás pobízí k modlitbám i za naše vlastní potřeby, ale přímluva zůstává klíčovou oblastí pro každého křesťana. Tahle modlitba je velmi dů­ ležitá, protože nás učí zaměřovat se od sebe-modlitby k tebe-modlitbě. Sobectví je náš největší problém, který nás přímluva učí porá­ žet. Táké apoštol Pavel nás k modlitbám za všechny lidi vybízí a žádá (1 Tm 2,1-4). V posledních rozhovorech s učedníky Ježíš opakovaně vybízel apoštoly k modlitbě. Podívejme se na tato místa v evangeliu Jana: • J 14,12-14 Amen, amen, pravím vám: Kdo věn ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a bude činit ještě větší než tyto, neboťjá jdu k Otci. A oč byste požádali v mém jménu, to učiním, aby byl Otec osla­ ven v Synu. Požádáte-li mne o něco v mém jménu, já to učiním “ • J í 5,7-9 Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li mé výroky ve vás, požádej­ te, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponese­ te hojné ovoce a stanete se mými učedníky. Jako Otec miluje mne, tak i já miluji vás. Zůstaňte v mé lásce. • J 15,16 Ne vy jste si vybrali mne, ale já jsem si vybral vás a ustanovil jsem vás, abyste vyšli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstávalo; aby vám Otec dal, oč byste ho požádali v mém jménu. • J i 6,23-24 V té hodině se mě nebudete na nic ptát. Amen, amen, pra­ vím vám: Jestliže o něco požádáte Otce v mém jménu, dá vám to. Až dosudjste o nic nepožádali v mémjménu; žádejte a dostanete, aby vaše radost byla úplná.a

-69-

• J i 6,26-27 V tom dni budete žádat v mémjménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás. Vždyť sám Otec vás miluje, protože jste si mě zamilovali a uvěřili jste, že já jsem vyšel od Boha. I kdyby nebyl jiný důvod, proč by bylo důležité se modlit, tato Ježíšova zaslíbení by naprosto stačila k našemu vydatnému modli­ tebnímu životu. Kolik času na modlitby je dost?

O modlitbě již bylo napsáno mnoho knih. Většina z nich je zastán­ cem předpokladu, že čím déle se budeme modlit, tím je větší prav­ děpodobnost vyslyšení modlitby. Není divu, že nám četba takových knih a poslech kázání na toto téma spíše zvýší pocit viny než úro­ veň našich modliteb. Je zvláštní, že i lidé, kteří se modlí hodiny, trpí stejným pocitem modlitební nedostatečnosti, jako ti, kteří se modlí málo (a pocitem viny trpí třeba i oprávněně). To nám ukazuje, že problém není v délce modliteb, ale v našem učení o modlitbě. U mnohých křesťanů se vytvořil protitlak k pocitu viny. Díky tomu věří, že modlitba je pou­ ze ten širší význam vztahu s Bohem, a proto se téměř přestali mod­ lit v odděleném čase „za zavřenými dveřmi". Jiní zase se modlí pou­ ze „v duchu", tedy správně řečeno přemýšlejí o Bohu a meditují (Bible to zná pod slovem rozjímání). Zase jiní křesťané se spokojí s Ježíšovými slovy, že „duch je odhodlán, ale tělo slabé." Bible hovoří o lidech, kteří fungovali a sloužili jako přímluvci tedy ve službě přímluvné modlitby, kde se modlili za jiné lidi a za vedoucí v církvi. Například apoštol Petr po svém zázračném pro­ puštění z vězení vůbec neváhá, kam má jít (Sk 12,3-17). Jde do domu, kde se za něho konaly modlitby a přímluvy. Není to tak, že lidé tam shromáždění sloužili jako Petrův modlitební tým? Přímluvci se modlí obvykle déle a vydatněji než běžní křesťané. Křesťanští sociologové jich odhadují zhruba 5% v církvi. Většinou

-7 0 -

jsou to právě ti lidé, kteří píši ty knihy o modlitbě, v nichž se uvádí, že se máme modlit alespoň 3 hodiny denně, aby přišlo probuzení. Je to jednoduché, oni se tak modlí, protože jim Bůh dal svůj dar. Chybou by ale bylo, aby lidé s dary poměřovali jiné křesťany podle úrovně svého daru. Je-li například někdo evangelista, pak mnohem snadněji a účinněji zasáhne nevěřící. Pokud ale přijde do sboru s pocitem, že nikdo nic nedělá, protože neevangelizuje jako on, je­ diné čeho dosáhne, je silný pocit viny u všech, kteří tento dar nemá•/ Klíčem ovšem je, že nikdo s určitým duchovním darem by ne­ měl tlačit celou církev, aby byla stejná. Vždyť právě proto nám Bůh dal různé dary a připodobnil nás k fungování těla, abychom se na­ vzájem mohli doplňovat. Role a dar přímluvy Jakje to ale s modlitbami běžných křesťanů?Je nutno si uvědomit, že každý křesťan má určité role (zodpovědnosti), ale pouze někteří mají některé duchovní dary. Podíváme-li se například na evangeli­ zaci, vidíme roli každého křesťana jako svědka Ježíše, ale vidíme také některé s darem evangelizace a ještě pak jiné, kteří mají svůj dar potvrzený církví jako úřad (kdy dar je uznán jako autentický a jeho nositel má oprávnění ovlivňovat celý sbor tímto darem). Podobně to vidíme v dávání, kdy sice každý křesťan má dávat finance do Boží­ ho království, ale někteří mají dar dávání a jejich procentuální i cel­ ková částka naprosto převyšuje dávání ostatních „normálních" křes­ ťanů. Podobné je to například s uzdravováním a také s přímluvou. Přímluva je bezpochyby role křesťana. Ježíš se přimlouval (Ř 8,34), Duch svátý se přimlouvá (Ř 8,27). Pavel říká, že se o lidech zmiňoval na modlitbách (Ř 1,9). Jako základní minimum, o kterém Bible mluví, je vyhrazen alespoň nějaký čas k oddělené modlitbě každý den (Mt 6,6). Jak dlouhý je ten čas? Průměrný čas, kolik dnes -71-

podle průzkumů tráví křesťanský vedoucí bez daru přímluvy den­ nodenně v modlitbě je 22 minut. Cíl, který Ježíš stanovil apošto­ lům, byla jedna hodina (Mt 26,40). Bude skvělé, když začneme s málem každodenně a jako cíl si dáme pohybovat se k jedné hodi­ ně denně. Pak jsou ale lidé, kteří naopak mají dar přímluvy a je pro ně naprosto přirozené se modlit déle, silněji a hlouběji. Jeden z nejlepších příkladů moci přímluvy najdeme v Ex 17,8-13 v příběhu o Jozuovi a Mojžíšovi. Jozue vyhrál bitvu, ale jen díky Mojžíšovi ajeho dvěma podpůrcům, kteří se na hoře přimlouvali. Jaké základní vlastnosti mají tedy přímluvci (lidé s darem pří­ mluvy)? Obvykle se modlí déle (jedna hodina je pro ně často mini­ mum, většinou se modlí 2-5 hodin denně). Modlí se také s větší in­ tenzitou (přímluva je pro ně něco jako porod). Více si modlitbu užívají a mají z ní větší radost a satisfakci. Častěji vidí vyslyšení modlitby (mnohdy za dramatických okolností). Lépe slyší, co jim Bůh říká (mnohdy mají svůj dar přímluvy kombinovaný s darem proroctví a prorockou přímluvou). Mezi zajímavosti, týkající se pří­ mluvců patří odhad, že 80 % z nich jsou ženy. Když jsem tuto statistiku slyšel poprvé, uvědomil jsem si, že tým přímluvců v našem sboru přesně naplňuje tento procentuální po­ měr. Přímluvci by nikdy neměli mít pocit, že lidé ve sboru nejsou tak dobří křesťané, protože se méně modlí. Neměli by ani mít pocit, že jen oni jsou „hvězdy sboru". Každý má svůj duchovní dar, který musí objevit, rozvinout a naučit se ho používat. Potřebujeme se navzájem. Potřebujeme přímluvce, evangelisty i učitele. Je důležitější osobní nebo společná modlitba?

Už jsme se zmiňovali o modlitbě v pokojíčku (Mt 6,6). Tato modlit­ ba je velmi důležitá. Ve společné modlitbě ale funguje princip sy-

nergie, jak o něm čteme v Dt 32,30: _jeden zažene tisíc a dva zaženou na útěk deset tisíc! Společná modlitba je velice důležitá pro duchov­ ní boj. Nádherný příklad síly společné modlitby máme ve Sk 12,1112, kdy byl Petr vysvobozen díky společné modlitby církve. K čemu je dobrý sborový modlitební tým? Na můj vlastní život měli mí modlitební partneři ohromný vliv. Kromě pokroku ve služ­ bě se jednalo o takové věci, jako vyřešení problémů s bytem a stěhováním do Chomutova a další události v mém životě. Modli­ tební tým se mimo jiné modlí za nutné a aktuální události v církvi i společnosti, za duchovní průlom a získání světa pro Krista a za vedoucí v církvi. I vedoucí rané církve Pavel žádal pětkrát o přímluvu svůj tým modlitebních partnerů (1 Te 5,25; Ř 15,30; 2 K 1,11; F 1,19; Fm 22). Proč se zdá, že vedoucí v církvi potřebují přímluvy nejvíce? Je to proto, že vedoucí mají větší zodpovědnost a vykazatelnost (budou přísněji souzeni). Vedoucí jsou také více pokoušeni a jsou objek­ tem duchovního boje. Čím výše jsme jako vedoucí, tím výše jsme na satanově „seznamu obětí". Vedoucí mají větší vliv na jiné lidi a jsou víc vidět (to je důvod, proč pády kazatelů měly tak obrovský smut­ ný dopad na následovníky). Jak se prakticky mohu zapojit do přípravy na Boží vlnu?

Mnohým z nás pomůže rozhodnutí modlit se. Potřebujeme ale také nějakou strategii modlitby. V případě, že náš život je životem bez pravidelné modlitby, rozhodněme se pravidelně a nahlas modlit v odděleném času ve svém pokojíčku za spasení světa, své vedoucí a za sebe a svou rodinu. Začněme raději s málem. Příliš velký závazek na začátek je zabi­ ják úspěchu. Navrhuji, aby sis dal pro začátek závazek, že se denně budeš odděleně modlit 5 minut. Když se budeš 5 minut modlit pra­ videlně, brzy budeš moci rozšířit tento čas na 10 minut, 20 minut,

-73-

atd. Naším cílem by mohlo být modlit se denně i hodinu. Pokud nemáš dar přímluvy, neklaď si cíle za tuto hranici. Naše modlitba může zahrnovat tyto důležité součásti: čas pří­ pravy a čekání na Boha, uctívání Boha, vyznávání hříchu, přímluvy a žádosti, chvály a děkování. Začni chodit na společné sborové modlitby, kde budeš moci vi­ dět synergii v akci. Pokud si myslíš, že máš dar přímluvy, staň se modlitebním přímluvcem sboru a staň se modlitebním přímluv­ cem konkrétního vedoucího ve sboru. Když budeš růst ve svém daru, uvidíš také, že tě Bůh bude posouvat do duchovního boje za náš národ i za jiné národy světa, které potřebují evangelium. A duchovní boj za spasení duší by vskutku měl velice důležitou součástí našich modliteb. Letecký útok duchovního boje

V devadesátých letech minulého století jsme viděli více modlitební­ ho úsilí za nespasené, než v celé historii církve předtím. Iniciativa s názvem Modlitba skrze okno 40/jo odstartovaná organizací A D . 2000 & Beyond mobilizovala desítky milionů přímluvců k přímluvě za největší světové duchovní překážky. Služby operující v tomto regi­ onu byly svědky dosud nevídaných výsledků. Jistý muž z Indie řekl, že předtím, než začala Modlitba skrze okno, založil ve své oblasti bě­ hem dvaceti let pět sborů. Po jejím začátku byl zmocněn založit 45 sborů za pět let. Tým přímluvců, vedený prezidentem Every Homefor Christ Dickem Eastmanem, podnikl před časem tichou modlitební cestu do vysoce nepřístupného buddhistického Bhútánského království, le­ žícího v samotném srdci okna 10/40. Když tým sedmkrát modliteb­ ně obcházel známý buddhistický chrám ve městě Phuntsholing, jeden člen se doslova modlil, aby Bůh poslal oheň svého Ducha na tuto zemi, který by spálil šupiny na očích těch, kteří jsou svázaní

- 74 ~

v duchovní temnotě. Stejného večera, kdy se tým modlil, známý, 1200 let starý klášter tygří doupě, ležící vysoko v himálajských ho­ rách Bhútanu, záhadně do základů vyhořel. Je to stejné místo, kte­ rým se v osmém století buddhismus dostal do této části světa. Jsem přesvědčen, že tu noc, kdy jsme se modlili za vysvobození Bhútanu, se něco zázračného přihodilo v ponebeských oblastech," řekl Eastmen. „Během několika týdnů přišlo mnoho buddhistů v tibetských vesnicích ke Kristu, včetně dvou buddhistických kněží.“ Tito byli prvními konvertity, které organizace Every Homefor Christ v oblasti Himálaje viděla. Když Bible v i Tm 2,1-4 říká, abychom konali prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti, není to kvůli našemu pohodlnému životu. Je to kvůli kázání evangelia. Faktem zůstává, že cílem pokojného života má být nepřetržitá a efektivní evangelizace, která není možná ve vá­ lečném stavu. Zmíněné místo pokračuje dalšími dvěma verši, kde se právě o hlavním důvodu modliteb píše: Toje dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Modlitba v evangelizaci je něco jako letecký útok. Bývalý vedou­ cí přímluvců ve Švédsku Kjell Sjoberg říká: „Naučili jsme se, že nej­ lepší načasování pro modlitební útok je těsně před tím, než začne evan­ gelizační kampaň.“ Mnoho o moderním způsobu vedení boje se můžeme naučit z války v Perském zálivu v roce 1991. Tehdy spojenecká vojska více jak měsíc bombardovala irácké pozice, protože Irák násilím zabral svého souseda Kuvajt. Až po tomto masivním leteckém a raketovém útoku se vydala pozemní vojska ke zteči a prakticky se nesetkala s odporem. Velice brzy pak Kuvajt byl osvobozen. Bylo to prakticky poprvé, kdy se letecké útoky staly dominantní silou ve válečném konfliktu (později jsm e viděli kopie této strategie v Kosovu a Afghánistánu).

-7 5-

Generál H. Norman Schwarzkopf, který tehdy spojeneckým voj­ skům v Zálivu velel, o leteckých útocích říká: „Zapomíná se na to, že jsme vedli osmatňcetidenní vzdušný boj s cílem zlomit iráckého bojového ducha a redukovatjejich pozemní sílu na objem, s nímž bychom si dokáza­ li poradit pozemním útokem. Každému, kdo ví něco o poměru sil, je jasné, že ten, kdo útočí, musí mít nad obráncem převahu tří ku jedné nebo pět ku jedné. Pokud si vzpomínáte, Irák nasadil na počátku války do pouště 635.000 mužů, my tam měli 800.000 lidí. To zmíněný poměr nenaplňu­ je. Proto jsme zahájili vzdušné útoky, abychom zlomili jejich odhodlání bojovat, abychom vyvolali dezerce, abychom je psychicky traumatizovali a redukovali tak jejich sílu.a V tomto Swarzkopfově popisu vidíme velmi dobře podobné cíle, které máme v našem duchovním boji a v přímluvě. Cílem našeho duchovního boje je zlomit ďáblův odpor bojovat, vyvolat dezerce démonů, psychicky je traumatizovat a redukovat jejich sílu v naší oblasti. Tri druhy duchovního boje Ne všechny naše modlitby v duchovním boji jsou stejné. Je určitý rozdíl mezi tím, kdy se vzpíráme satanovu působení v lidech okolo nás a mezi modlitbou biblického Daniele, který ovlivňoval celou situaci nad národy v jednání s mocnostmi. V této kapitole nemáme dostatek prostoru, abychom šli do hloubky v tomto předmětu, pře­ sto bych se chtěl zmínit o třech základních úrovních jednání s démony, jak je ve svých spisech popisuje uznávaná autorita v oblasti duchovního boje C. Peter Wagner. • Úroveň démonického působení. První úrovní je „klasické" vy­ mítání démonů z lidí, kteří jsou démonizováni skrze hřích, ne­ odpuštění, a tak podobně. Jedná se o nejnižší skupinu démonů. Kniha Carlose Annacondii Satane, poslyš! (Křesťanský život) může být výborným úvodem do pochopení duchovního boje na této

úrovni, stejně jako kniha Lestera Sumralla Démoni - kniha odpo­ vědí (Dynamis). • Úroveň okultního působení. Druhou úrovní je jednání s démony, kteří ovládají skupinu lidí pomocí okultních praktik, svobodné­ ho zednářství, New age, východních náboženství, čarodějnictví, horoskopů, atd. Na téma okultismu si můžeme přečíst knihy jako Okultismus a křesťanská víra od W. C. Van Damma (Ichthys) nebo V poutech pověry od Ernsta Modersohna (ECM Praha). • Úroveň strategického duchovního boje. Třetí úrovní je pakjednání s teritoriálními mocnostmi a duchy nad určitým etnikem, městem, národem, krajem či jinou sociální skupinou lidí. Tito nadzemští duchové zla ovládají celé národy a zaslepují jejich oči před poznáním pravdy (2K 4,4). Pomocí k lepšímu porozumění této úrovně může být četba knih Teritoriální duchové C. Petera Wagnera (Logos) a 60 dnů pro Krista Rudolfa Bubika (Křesťan­ ský život). Všechny tři úrovně duchovního boje v praxi vidíme při návštěvě apoštola Pavla ve Filipech (Sk 16,16-18). Dívka, o které tady čteme, byla zcela jistě démonizována na osobní úrovni, ale zároveň ovláda­ la životy lidí ve svém okolí na okultní úrovni. Když pak byl duch vyhnán, bylo tím ovlivněno celé město. Další podobné příběhy vidí­ me v Pavlově návštěvě Efezu a na dalších místech. V Efezským 6,19 apoštol Pavel také žádá věřící, aby se v každý čas v Duchu svátém modlili a prosili, bděli na modlitbách a vytrvale se při­ mlouvali za všechny bratry i za něho, aby mu bylo dáno pravé slovo, kdy­ koliv promluví. Tak bude moci směle oznamovat tajemství evangelia. Kaž­ dý, kdo někdy kázal veřejně evangelium vám potvrdí, že modlitební podpora jiných lidí byla pro něho obrovskou pomocí. Z toho důvo­ du, kdykoli pořádáme evangelizace, snažíme seje v maximální míře pokrýt svými modlitbami. Modlíme se, aby řečník měl otevřené dveře

~7 7 ~

srdcí svých posluchačů, aby měl moudrost, co a jak říci a aby byl schopen hovořit v Božím pomazání. Následování Mistra

Ježíš sám se modlil za svět (Jan 17). Pro nás je příkladem modliteb­ níka. Učil nás modlit se konkrétně a jasně (Mt 7,7-11). Sám se byl schopen modlit horlivě a vroucně (L 22,44) a s velkým křikem (Žd 5.7)Přímluvná modlitba je pro úspěšnou evangelizaci a růst napros­ to nezbytná. Zdravý sbor to ví a snaží se proto budovat modlitební týmy, jednotlivce i celý sbor k přímluvě. Modlitba sama o sobě bez evangelizace je málo, je jako rozbuška bez nálože. Ale modlitba spo­ jená s evangelizací je mocný výbuch Božího světla v tomto temném světě.

Bibliografie: C. Peter Wagner - Prayer Shield (Regál Books) C. Peter Wagner - Souboj s královnou nebes (Křesťanský život) C. Peter Wagner - Duchovní dary pomohou sboru v růstu (Ecclesia) Lukáš Targosz - 10 důvodů, proč věřím v evangelizační akce (Křesťanský život) Kjell Sjoberg - Winning the Prayer War (Sovereign Trust) John C. Maxwell - Partners in Prayer (Thomas Nelson)

-

18-

Kapitoía 4

Základní pilíře evangelizace o místním sboru Craig Pitts Spolu se svou ženou jsme zasvětili celý svůj život tomu, abychom získali druhé pro Ježíše. Když jsme se před 31 lety brali, zpívali jsme si na svatbě navzájem píseň, která se jmenovala „Others" (Druzí). Žít pro druhé, to bylo tématem naší svatby. Život je veliké dobro­ družství, když žijete takovým způsobem. Pocházíme z Kanady - to je náš domov, ale cítíme se jako Abraham, protože nemáme žádné trvalé bydliště. Cestujeme po světě a uvědomujeme si, že tento svět není náš skutečný domov. Pán nás učí, abychom nechávali své ruce a srdce Jemu otevřené. Zjišťujeme, že nic, co máme v tomto světě, není stálé. Nechceme v rukou pevně držet věci, které jsou na tomto světě. Chceme pevně držet jen věci věčnosti. To je nejdůležitější způsob, jak můžeme žít. V celém svém životě můžeme zjišťovat, že Bůh bere věci z našeho života. Někdy se o tom chceme s Bohem hádat a někdy říkáme: Pane, já nechci, aby to šlo pryč. Většinou však, když si to držíme, ztrácíme. Získáváme, když věci necháváme odejít. V této kapitole bych chtěl zmínit deset věcí, které jsou absolut­ ním základem pro porozumění evangelizaci a misii. Jsou některé věci, na kterých budujeme svůj život. Pavel řekl, že nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus (iK or 3,11). Nevedeme o tom diskusi, je to pro nás absolutní.

-79-

Nedávno jsem se o tom sdílel v Arménii. Někteří místní křesťan­ ští vedoucí si neprávem brali věci, které patřily naší arménské bib­ lické škole. Ptal jsem se jich: „Proč to berete, když vám to nepatří?" Odpověděli: „Nechali jste to v našem sboru, a tak si to zabíráme, je to naše." Řekl jsem jim: „Měli byste to vrátit". Odpověděli: „Budeme mít staršovstvo a tam se rozhodne, jestli to vrátíme nebo ne." Na to jsem řekl: „To je zajímavé, že chcete hlasovat o osmém přikázání, které říká nepokradeš. Vaše staršovstvo bude rozhodovat, jestli bu­ dete poslouchat deset přikázání nebo ne. Netušil jsem, že by měla být nějaká komise, která bude schvalovat, jestli budeme dodržovat deset přikázání." Nakonec byli zahanbeni a vrátili nám to. Jsou některé věci, o kterých jako křesťané nehlasujeme. Jsou věci, o kterých můžeme mít mnoho názorů, ale jsou věci, ve kterých nám Bůh nedává žádný prostor pro naše názory. Takové věci jsou abso­ lutní. Jako misionář bych chtěl uvést deset věcí, o kterých si mys­ lím, že jsou absolutní. První základ: Bůh je Bohem misie

Bůh je misionář. Ježíš byl poslán Otcem. Když přišel na tento svět, měl před sebou poslání, které měl dokončit. Byl soustředěný na to, co mu Otec řekl, že má dělat. Neotáčel se ani nalevo ani napravo, ale zůstal stále na té cestě, kterou měl připravenou. Znám jednoho muže, který měl být misionářem v Thajsku a skutečně tam odjel. Zjistil, že v Thajsku se vyskytují drahokamy, které mohl velice snadno posbírat a draze je prodat. Po dvou nebo třech letech jste mohli vidět změnu, která se s ním stala. Trávil více času sbíráním a prodáváním drahokamů než evangelizací. Na kon­ ci už ani nebyl misionářem. Původně tam ale šel, aby konal dílo Páně. Je to sice extrémní příběh, ale ukazuje, jak můžeme sejít z cesty, kterou nám Bůh připravil. -80-

Bůh říká, abychom byli soustředěni na to, proč tu jsme. Ježíš řekl: Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo 0 4,34). Jako Bůh posílá Ježíše do světa, takježíš posílá nás. Ježíš řekl: Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás Q 20,21). Z řeckého slova „posílám" pochází slovo apoštol. To znamená, že apoštol byl pověřen a oddělen pro určitou práci. Ježíš řekl, že byl oddělen pro určitou práci. A takježíš říká: „Ták jako já jsem byl, tak i vy jste." Bůh je Bohem misie. A vy, kteří žijete v poslušnosti Jemu, jste také misionáři. Ježíš řekl: Jděte do celého světa a kažte evangelium vše­ mu stvoření (Mk 16,15). Druhý základ: Jediný způsob spasení je skrze Ježíše Krista

Spasení není v žádném jiném jménu. Kdyby bylo možné spasení v něčem jiném, proč by evangelium bylo tak naléhavé? Mohu být spasen ve jménu Buddhy nebo Mohameda? Mohu být spasen skrze dobré skutky nebo skrze materializmus? Samozřejmě že ne. Je je­ nom jedna cesta ke spasení. Politicky správné v tomto světě je říct: Každý má pravdu. Taky politicky správně se říká: „To je tvůj názor, to je můj názor, ty máš pravdu, já mám pravdu, je hodně bohů atd. Pokud budeš upřímný, tak se do toho nebe dostaneš". Ale to není pravda. Mohu se vás zeptat na cestu do Prahy a vy mně odpovíte: „To je jedno, jeď kterou cestou chceš, pokud budeš upřímný, do Prahy se dostaneš". Ale to není pravda. Mohu jet úplně na opačnou stranu než do Prahy a mohu tomu upřímně věřit, ale budu na upřímně špatné cestě. Není pravda, že všechny cesty vedou k Bohu. Je jenom jedna cesta, a to je Ježíš. Vím, že tomu věříte. Znovu to však v sobě musíme obnovovat. Existuje trend tvrdící, že všichni máme být tolerantní k jiným nábo­ ženstvím. Táké říká, že bychom nikomu neměli říkat „mýlíš se", pro­ -81-

tože je to neslušné. Zní to arogantně a pyšně řekneme-li, že máme pravdu. Prý bychom měli všechno přijímat a každého milovat. K tomuto trendu bych chtěl poznamenat toto: Opakem slova být tolerantní je být netolerantní. Všichni nám říkají, že máme být ke každému tolerantní. Ale není nic netolerantního říkat druhému pravdu. Říkat někomu, že se mýlí, není ještě nic netolerantního. Netolerantní by bylo, kdybych se s tebou kvůli názoru bil. Netole­ rantní je, když vezmu samopal nebo bombu a řeknu ti: pokud ne­ budeš věřit jako já věřím, rozstřílím tě nebo vyhodím do povětří. To je netolerance. Tolerance je, když ti řeknu, že se mýlíš, ale nebudu kvůli tomu s tebou bojovat. Tolerance je upřímná. Říct „mýlíš se“ může sice zranit, ale volba, kterou můžeš ohledně toho udělat, je stále na tobě. Musíš říkat pravdu s respektem a s jemností vůči ostat­ ním. Respektuji lidi všech náboženských vyznání. To však ještě ne­ znamená, že si myslím, že mají pravdu. V Kirgizstánu jsme otevřeli biblickou školu. Posíláme absolventy do muslimských oblastí, aby zakládali školy. Miluji muslimy. Mnozí z nich jsou skvělí, upřímní lidé. Mnozí z nich jsou zdeptáni, utlačováni v duchovních řetězech. Nejsem k nim však netolerantní, když jim chci říct pravdu, že Ježíš je může vysvobodit. Tůto pravdu musíme s nimi sdílet s jemností. Nemáme přijímat, že všechny náboženské směry mají pravdu. Ne­ musíme věřit tomu, že každý zasluhuje rovnost v systému víry. V životě existují věci, které jsou záležitostí osobního vkusu. Na­ příklad barvy nebo jídlo. Kvůli tomu, že vám se líbí jiná barva než mně, nemusíme bojovat. Je to věcí vkusu. Můžeme se v tomto re­ spektovat. Ale musíme si pamatovat, že pravda není věcí vkusu. Je rozdíl mezi sdílením se ohledně vkusu a mezi sdílením se ohledně pravdy. Ve věcech pravdy to není můj názor proti tvému názoru, protože dvě plus dvě jsou vždy čtyři a tento výsledek není věcí názo­ ru žádného z nás. Je to skutečnost.

-82-

Mohli bychom říci: Podle mého názoru je to pět. Jiný říká: Upřed­ nostňoval bych, kdyby to byly tři. Ve věcech pravdy je to úplně něco jiného než ve věcech, které jsou záležitostí tvého osobního vkusu. A co třeba Ježíš? To není o tom, že věřím v Ježíše, protože ho mám raději než Mohameda. To, co upřednostňuješ, není záležitost vkusu, ale záležitost absolutní pravdy, protože Ježíš je cesta, pravda a život. Nezáleží na názoru nikoho z nás, protože je to pravda. Můžeš od­ mítnout pravdu a zemřít, nebo přijmout pravdu a žít. Mnoho lidí odmítá křesťanství, protože si myslí, že je netolerant­ ní vůči ostatním náboženstvím. Proč si to o něm myslí, že je netole­ rantní? Protože si nárokuje být tou jedinou pravdou. Pamatuji si, že jsem mluvil se svým sousedem v Kanadě, který byl buddhista. Při­ jm out Ježíše pro něho nebyl žádný problém, protože mohl snadno přidat Ježíše k tisícům jiných bohů. Žádný problém - přidal Ježíše na seznam. Řekl jsem mu však: „Nejenom přijmout Ježíše, ale taky se zbavit zbytku seznamu bohů. Ježíš není jenom jeden z tvých bohů, Ježíš je jediný Bůh.“ Mnoho lidí odmítá Ježíše kvůli tomu, že je jediná cesta. Miluji a respektuji lidi všech náboženských vyznání, to je tolerance. Ale nedělám jim žádnou milost tím, když se bojím jim říct, že se mýlí. To není netolerance, když jim řekneš že se mýlí, to je láska k jejich duším. Tíetí základ: Evangelium je pro všechny lidi ať jsou kdekoliv

Není to jenom pro několik vyvolených. Vždyťje v J 3,16 napsáno, že Bůh miloval svět. Andělé oznamovali pastýřům, že Ježíš se narodil. Řekli jim: „přinášíme vám radostnou novinu pro všechny lidi.“ Pa­ vel říká: „Prvně Židům, ale i pohanům a každému41. Křesťanství není náboženství jenom pro lidi v západním světě. Evangelium je pro lidi všude. A pokud tomu věříme, chceme tuto dobrou novinu dát všem a všude.

Kanadský pastor Oswald Smith, který ovlivnil můj život ještě když jsem byl dítě, jednou řekl: „Nedívej se na lidi jenom jako na lidi, dívej se na nějako na duše. Když chodíš po ulici, nedívej se na lidi jenom jako na těla, která se tam pohybují, ale dívej se na nějako na duše, za které Ježíš zemřel. Když se na ně budeš dívat takovým způ­ sobem, změní to tvoji reakci na ně. Uděláš všechno proto, abys jim řekl dobrou novinu o Ježíši." Byl jsem 30 let pastorem v Kanadě, a poznal jsem sbory bez mi­ sijního zaměření. Věřím ale, že Bůh od nás očekává, že budeme mít stejné srdce jako on. Někdy se divím, proč mám to privilegium znát Ježíše jako svého Spasitele. Jak je to možné, že já ho znám a miliony lidí na tomto světě ho neznají? Jsem Bohu za tu výsadu vděčný. Měl jsem také tu výsadu, že jsem se narodil do rodiny, která milovala Ježíše. Měl jsem výhody ve svém životě, které jiní ve svých životech nemají. Proto je mojí zodpovědností jít k těm, kteří nemají takovéto výhody. Chci přinést evangelium i k nim. Evangelium není jenom pro výjimečné lidi na výjimečných místech. Nejsem o nic výjimečnější, než kdoko­ liv jiný. Ježíš zemřel za každého. Čtvrtý základ: Církevje na zemi tělem Kristovým v akci

Když Ježíš před dvěma tisíci lety přišel na tento svět, Bible říká, že přijal tělo: Oběť a obětní dar jsi nechtěl, připravil jsi mi však tělo (Žd IO>5)- Ježíš se narodil ve fyzickém těle. Známe ten nádherný vánoč­ ní příběh. Víme, že Ježíš rostl jako dítě a stal se z něho dospělý muž. Víme, že žil mezi lidmi jako člověk. Víme, že zemřel a vstal znovu. Když byl Ježíš na světě, byl skutečným Bohem v těle. Byl nazván Immanuel, což znamená „Bůh je s námi". Ale teď Ježíš sedí po pra­ vici Otce.

-84-

Kde je Ježíš nyní? Na to jsou dvě odpovědi: (i) Je v nebi po pravi­ ci svého Otce, tzn. že tu není. (2) Je na zemi, protože řekl: „Pošlu svého Ducha". A tento Duch nebude jenom s námi, ale v nás. Ježíš řekl: „...já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku" (Mt 28,20). Když máme Božího Ducha, který žije v nás, Bible říká opravdu něco důležitého: Vyjste Tělo Kristovo (iK or 12,27). Ježíš je právě tady. My jsme tělo Kristovo. Já sám jeho tělo nejsem. Jsem jenom částí jeho těla. Bible říká: Je mnoho údů, ale jedno tělo (iK or 12,20). Toto jedno tělo se nazývá církví. Moje tělo potřebuje ducha, aby mohlo žít. Bible říká, že tělo bez ducha je mrtvé (Jk 2,26). Bible neříká, že duch bez těla je mrtvý. Můj duch je živý i bez těla. A stejně tak i tělo Kristovo potřebuje Ducha Kristova. Odtud pochází život. Můj duch potřebuje tělo, aby mohl komunikovat. Můj duch má hodně myšlenek a vy skrze tělo můžete slyšet, když je s vámi sdílím. Můj jazyk se hýbe, moje ruce se hýbou. Moje tělo spolupracuje s mým duchem a já s vámi mohu komunikovat. A kdyby moje tělo bylo ochrnuté a nefungovalo, bylo by jedno, jak moc by vám toho chtěl duch sdělit. Nešlo by to, protože můj duch potřebuje moje tělo. Když mé tělo spolupracuje s mým duchem, můžu komunikovat. Myslím si, že to musí být hrozné být ochrnutý - ležet na posteli, myšlenky mít jasné, ale být neschopen komunikovat. Představte si, my jsme tělo Ježíše Krista. Duch Boží žije v nás, ale Duch Boží potřebuje tělo, aby mohl komunikovat. Poselství spase­ ní je možné komunikovat jen skrze tělo Kristovo. Tělo Kristovo působí na zemi. Znamená to, že potřebujeme jeden druhého, že potřebujeme Ducha svátého. Nemohu pracovat sám, protože nejsem tělo, jsem jenom část. Mohli byste vidět mou ruku. Není na ní nic, co by vás mělo děsit. Je normální, protože je připoutána k mému tělu. Představte si, že při­ jdete do místnosti a na zemi uvidíte moji ruku. Pravděpodobně se zděsíte. A teď si představte, že se ta ruka pohybuje po podlaze. To je

něco, na čem jsou založeny horory. Důvod, proč to vypadá tak hroz­ ně je, že ruka není spojena s tělem. V církvi jsem viděl mnoho hororů. Někdo řekl: Jsem ruka a já zbytek těla nepotřebuji.“ Oddělil se od zbytku těla a myslel si, že bude moci fungovat sám, aniž by musel být nějak spojen. Když moje ruka bude useknuta, za velmi krátkou dobu odumře. Moje tělo kvůli tomu nutně nezemře, ale ruka nebude k ničemu. Viděl jsem mnoho lidí, kteří chtěli být nezávislí, pracovat sami pro Boha, ale nešlo to. Potřebujeme jeden druhého. Moje tělo bez ruky fungo­ vat bude, i když je trošku handicapované. Je hrozné si představit, že by tělo Kristovo mělo být handicapované. Ale jsou někteří lidé, kte­ ří tuto poruchu v těle Kristově způsobují. Já to nechci dělat. Chci být pořádně připojený k tělu. Chci být v tom správném vztahu s ostatními, kteří náležejí Ježíši. Nechci handicapovat tělo. Bez am­ putované ruky mohu existovat, ale pokud bych si nechal amputo­ vat hlavu, dlouho bych neexistoval. Kdo je naší hlavou? Ježíš. Musíme být řádně spojeni s Ježíšem a musíme být správně propojeni jeden s druhým. Ale my všichni jsme Kristus v akci na tomto světě. Pokud lidé mají slyšet Ježíše, pak ho uslyší skrze nás. Pokud mají ucítit jeho dotyk, pak mají ucítit naši ruku, která se jich dotkne. Někteří lidé možná nikdy nečetli Bibli, ale vy jste epištoly, které čtou. Nikdy by si nepomysleli, že by naslouchali Bohu, ale třeba budou naslouchat vám. Budou soudit Ježíše podle toho, co uvidí na vás. Leží na nás velká zodpovědnost reprezentovat Ježíše. Všechno, co reprezentuje Boha na této zemi, je soustředěno v církvi, protože Jeho Duch je vyjádřen skrze tělo, se kterým spolupracuje.

-86-

Pátý základ: Velké poslání není velkým návrhem

Možná vám je to jasné, ale vím, že je hodně lidí, kteří si myslí něco jiného. Ježíš řekl: Jděte do celého světa. Kdyby Ježíš řekl: „Půjdeš?", pak by mi to dávalo možnost, abych se poškrábal na hlavě a zamys­ lel se nad tím. Pak by to Velké poslání bylo jenom návrh. Když jsem byl mladý a můj otec mi dal nějakou práci, většinou mi nedával jenom návrh, ale příkaz. Představte si, kdybych mu na jeho příkaz: „Běž vyhodit odpadky", řekl: „No, popřemýšlím o tom, tati, jestli to budu cítit ve svém srdci. Za tři dny ti dám odpověď, jestli to vyhodím nebo ne." Přestavte si reakci mého otce. Neřekl: „Mohl bys jít s odpadky?", ale: „Běž a vyhoď je." Takový typ příkazu očekává poslušnost. Misie je o poslušnosti. Evangelizace je o poslušnosti. Jsou jenom tři druhy křesťanů. Ti, kteří jdou, ti, kteří vysílají a podporují ty, kteří jdou, a ti, kteří jsou neposlušní. Buďjdeš a nebo nějak se podí­ líš na tom procesu, protože to je skutek poslušnosti Pána. Misie není o tom, co děláme, ale co jsme. Životním stylem každého křesťana by mělo být získávání duší. To je naše misie. To je důvod, proč jsme zde. Jsme Kristovi velvyslan­ ci. Byli jsme spaseni, abychom o tom řekli druhým. Pokud bych měl být spasen jenom proto, abych šel do nebe, pak by bylo pro Boha nejjednodušším řešením okamžitě mě odsud vzít. Proč by mě jinak nechal tady na zemi procházet všemi těmi údolími? Jsem však spa­ sen, abych to řekl druhým. Jsem spasen, abych odrážel Ježíše v tomto temném světě. Tento svět potřebuje evangelium a Ježíšovo světlo svítí do mého života. Mým úkolem je odrážet toto světlo do temné­ ho světa. Stejně tak, jako učinil slunce, aby vládlo dnu, a menší světlo, aby vládlo noci, tak Ježíš, to velké světlo, svítí do mého života. Bible říká, že jsme děti dne (iTe 5,5), ale žijeme v temnotě hříchu, který je

kolem nás. Odkud měsíc bere světlo? Od slunce. My odrážíme svět­ lo Ježíše do tohoto temného světa. Povolal nás, abychom šli do to­ hoto světla a odráželi jeho samého. Velké poslání je práce, kterou máme zadanou. Ták jako velitel v armádě řekne vojákovi, co má dělat a kam jít, stejně i my získáváme rozkazy od našeho velitele. Šestý základ: Mluvíme o věcech týkající se věčnosti

Naším předmětem je věčnost. Žijeme jiným způsobem než svět, který je kolem nás. Ten způsob, jakým oni žijí, jakým oni utrácejí své pe­ níze, způsob, jakým plánují budoucnost, způsob, jakým reagují na problémy a okolnosti, je úplně jiný než jaký by měli mít křesťané. Jsme zasnoubeni s věčnou prací a to ovlivňuje náš životní styl. Víme, že jednoho dne budeme stát před Bohem a vydáme mu počet z toho, co se stalo na této zemi. Jsme odpovědni za záležitosti, týkající se věčnosti. Oběti jsou pro nás normální, protože víme, že tento život je velmi krátký ve srovnání s věčností. Jsme ve válce a to ovlivňuje náš životní styl. Kdo žije věčně? Křesťané nebo nekřesťa­ né? Všichni. Je jen rozdíl, zda budeme žít věčně v Boží přítomnosti nebo bez ní. Sedmý základ: Nevlastníme nic - všechno patří Bohu

Všechny mé zdroje patří jemu. Může je použít jak on chce. To ze mne odnímá spoustu zodpovědnosti. Povolal mě, abych byl dob­ rým správcem toho, co mi dává, toho, co je jeho majetkem. Mám nechat Boha, ať udělá se svým majetkem co chce. Nemám žádné právo si nárokovat, že chci něco dostat zpátky. Bůh není chudý. Má všechny zdroje, aby nám pomohl dílo do­ končit. Divím se, proč je svět tak bohatý a křesťané chudí. Nemys-88-

lim si, že by křesťané měli být žebráky. Jen služ Bohu a on naplní tvoje potřeby. Byl jsem u jednoho kazatele ve sboru a právě měli sbírku. Řekl lidem ve sboru dobrou zprávu: „Všechno, co Bůh po­ třebuje ke svému dílu je nám dostupné. Nyní máme ve sboru dost peněz na to, abychom toto dílo udělali." Lidé z toho byli nadšeni, protože to byla pro ně dobrá novina. Pak řekl špatnou zprávu: „Všechno, co Bůh potřebuje, je stále ještě ve vaší kapse. Musíte je­ nom dovolit, aby to mohlo být použito." Dobrá zpráva tedy je, že Bůh má všechno k dispozici, ale špatná zpráva je, že my to máme stále ve své kapse. Dobrá zpráva je ta, že když my to dáme, Bůh nám mnohonásobně více požehná. Vím, že každý zdroj, jenž Bůh potřebuje, už tady v církvi je. Věřím, že když se soustředíme na to, co Bůh po nás chce, abychom udělali, naplní naše potřeby. Věřím, že klíčem k životu je, abychom znali jeho vůli. Pokud víš, že jsi v Boží vůli, pokud jsi si jistý, že je to Boží vůle a ne tvoje, pokud děláš to, co Bůh chce, abys dělal, on se postará o zbytek. Pak zbytek je jeho odpovědnost. Ať už to jsou peníze nebo talenty, všech­ no je k dispozici. To je důvod, proč je Nový zákon tak naplněný všemi dary od Boha. My letniční jsme známí dary Ducha, které jsou v iK 12, ale je mnohem více než jen těchto devět darů. Bůh má pro svoji církev mnoho darů. V epištole Efezským je například napsáno, že Bůh dává lidem dary vůdcovství (Ef 4,8). V iK 12 uvádí seznam darů Ducha svátého církvi a Ř 7 ukazuje dary a schopnosti, které jsou dány církvi. Bůh si je jistý, že všechny jeho zdroje jsou k dispozici. Ale já je nevlastním. Všechny náležejí Bohu. Když si začnu nárokovat vlast­ nictví (můj sbor, moji lidé, moje peníze), pak jsem ve velkém pro­ blému. Ježíš neřekl: „Zbuduji tvoji církev", ale řekl: „Zbuduji svou církev" (Mt 16,18).

-89-

Neřekl ani: „Tý zbuduješ mou církev", ale řekl: „Já zbuduji svou církev". Ježíš nebuduje mou církev, ale ani já nebuduji jeho církev. Ježíš buduje svou církev. Jsem pouze Božím spolupracovníkem. Jsme částí procesu a můžeme se v něm společně radovat a pracovat. Bůh je stavbyvedoucím. Nic není mé a vše je jeho. Největším nebez­ pečím, které pro nás existuje je, že si budeme nárokovat vlastnictví věcí, které máme v rukou. Dovolme tedy Bohu, aby byl Bohem. Osmý základ: Bůh vede náš život

Život je naplněn Boží nahrávkou. Věřím, že Bůh nás strategicky vede na místo, kde nás chce mít v pravý čas za správných okolností. On nám nahrává příležitosti k vlivu a svědectví. Víme, že v životě křesťana se nic neděje náhodou. Bible říká, že naše kroky jsou vede­ ny Pánem (Př 16,9). Pokud tomu věřím, mohu Bohu důvěřovat v záležitostech každodenního života. Dokonce i věci, které se zdají, že nás vracejí někam nazpět, ne­ musejí být takové, protože náš život je veden Pánem. Pokud žijeme v Boží vůli a jdeme Boží cestou, pak můžeme vidět, že Bůh nás ob­ klopí možnostmi, abychom mu sloužili. To co jsem a to co dělám, není náhoda. Jsou jenom správné a špatné odpovědi na náš život. Nežijete tam, kde žijete proto, že máte odtud blízko do obchodu, ale proto, že je to Boží nahrávka. Sousedé potřebují slyšet o Ježíši a Bůh vás strategicky umístil tam, kde věděl, že je to důležité. Pokud bydlíte na své adrese jen pro příznivou cenu bytu, minuli jste per­ spektivu Božího vedení. Divím se, kolikrát nám Bůh přihrává a my si hledíme svých věcí. Tam, kde pracuješ, kde nakupuješ, kde sedíš ve škole, to všechno jsou Boží přihrávky. To je Boží nastavení, kdy Bůh nás dá do určité­ ho místa v ten pravý čas. Jsou momenty, kdy si musíme uvědomit, že ty věci byly připraveny Bohem.

90-

Devátý základ: Čas je krátký, potřeba velká a úkol naléhavý

Opravdu nemáme moc času nazbyt. Věřím, že Ježíš brzy přijde. Musíme být ve svém svědectví pro Ježíše agresivní. Ve sboru máme modlitební potřeby. Lidé zvedají ruce a prosí: modlete se za moji matku apod. A Ježíš má také ve sboru zvednutou ruku. „Ježíši, ty máš nějakou modlitební potřebu?" A Ježíš říká: „Ano, mám.“ „Ježíši, jaká je tvoje modlitební potřeba?" „Modlete se, aby Pán žně poslal dělníky na svou žeň, protože žeň je velká, ale dělníků málo." To je Ježíšova modlitební žádost. Před lety jsem se snažil odpově­ dět na tuto žádost dvěma způsoby: Stanu se jedním z dělníků, který půjde, a budu tím, který bude povzbuzovat, aby i další šli. Potřebujeme apoštolsky pomazané misionáře, kteří budou v první linii pro Ježíše. Potřebujeme lidi, kteří se protlačí do těž­ kých, tvrdých oblastí. Jedny z těch nejtěžších oblastí jsou i v naší republice. Není je d n o d u ch é jít do těch to nových oblastí s evangeliem. Ale budete překvapeni reakcí. Ježíš je Pánem žně. Nepovolal nás, abychom sebrali jen pár stébel někde na kraji pole, ale volá nás, abychom sklidili bohatou úrodu. Potřebujeme prů­ kopníky, aby překročili nové hranice. Pán žně potřebuje dělníky. Desátý základ: Ježíš bude kralovat na této zemi

Království tohoto světa jsou království našeho Boha. On bude vlád­ nout navěky. Toto je svět našeho Otce. Náš svět nepatří ďáblu. Je to Boží svět a ďábel jenom bere věci, které mu vůbec nepatří.

-9i-

Bůh volá církev, aby pouze šla na jeho vlastní území a v mocném jménu Ježíš pro něho získala ztracené duše. Bůh nás povolává, aby­ chom měli misii ve svém srdci. Před několika lety David Wilkerson řekl: Cestoval jsem na mnoho míst a navštívil jsem mnoho křesťanů. A vždy mohu říct, že existují sbory získávající duše. Je v nich život a nadšení. V životě lidí, kteří žijí proto, aby získali lidi pro Ježíše, není nic nudného. Nechci žít nudný život. Nejú­ žasnějším životem je, když získáváme nesmrtelné duše.

-92-

Kapitola 5

Zakládání sborů je nejúspěšnější evangelizace Stanislav Bubik Ve druhé kapitole jsem se zamyslel nad obrácením sobeckého sbo­ ru. Logicky dalším krokem sboru, který je obracen k tomu, aby evan­ gelizačně myslel, je jeho následné nasazení do rozšiřování Božího království pomocí zakládání nových sborů. Pokud v nějakém městě založíme živý místní sbor, bude tam až do druhého příchodu Ježíše Krista. Vyrostl jsem v letničním sboru v Českém Těšíně (Žukově). V tomto sboru jsem přijal základy své víry a to se stalo jenom proto, že tento sbor někdo před mnoha lety založil. Těšínský sbor ovlivnil celé Slezsko. Ve své podstatě to byl první regionální sbor v naší zemi, protože se tam sjížděly stovky lidí z celé Severní Moravy. Když tento sbor před mnoha lety vznikal, tak si zakladatelé jen těžko uměli představit jeho dnešní podobu. Církev jako místní sbor je přímou paralelou Božího království. Církev je přesně jako v podobenství o Božím království (Mt 13,3133). Často si v porovnání s naším městem, krajem či národem mů­ žeme připadat velice nepatrní, ale síla není v množství, nýbrž v životě, který je uvnitř, a který z nás vyroste (Mt 13,44-52). Církev je absolutně vzácná a drahá. Není nic, čím bys ji mohl zaplatit. Převedeno do financí, chomutovský Projekt zakládání sbo­ rů stál několik milionů korun. Možná, že se to dá udělat o něco levněji, ale absolutně a ani trochu nelituji peněz, které jsme vložili

- 9 3 -

do tohoto projektu, protože dnes je v tomto městě živý rostoucí sbor, který má v sobě potenciál dalších 30-50 nových sborů. Zakládání sborů buduje církev

Zakládání sborů vytváří nové výzvy pro službu a služebníky. Sbor, který nezakládá další sbory a nemá žádnou konkrétní zahraniční misii, se během 10 až 20 let stane tradičním nasyceným roztokem, podobný roztoku soli. Misijní poslání v církvi způsobuje, že neu­ stále někoho vysíláme a neustále máme příležitosti k misijní práci. Peter Youngreen ve své knize The Finál Sign říká: „Sbor, který není schopen podporovat misionáře, by se vůbec neměl nazývat křesťanským sborem a neměl by používat slovíčko církev“. Poslá­ ním církve není naplnit sborovou místnost věřícími a pak se o ně do smrti starat. Poslání církve spočívá v tom, že máme zbudovat věřící ke službě a k dokonalosti. Bible v Efezským 4,11-14 říká jasně, proč jsou v církvi služeb­ nosti: On tedy dal některéjako apoštoly, jiné jako proroky, jiné jako evan­ gelisty, jiné jako pastýře a učitele, pro dokonalou přípravu svátých k dílu služby, k budování Kristova těla, dokud všichni nedospějeme k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k míře postavy Kristo­ va plného věku, abychom už nebyli nemluvňata zmítaná a unášená kaž­ dým větrem učení, lidskou vrtkavostí a vychytralostí k lstivému oklamá­ vání. Budování Kristova těla je budováním církve. Každý jeden člen v našem sboru musí byt pro tuto službu připraven. Peklo se raduje když: • církev učí, že všechny desátky patří do sboru. Ano desátky patří do místního sboru, ale naprostou nedílnou součástí každého sboru jsou misionáři. Statistiky v USA říkají, že 96% všech pří­ jmů církve je spotřebováno pro církev samotnou na budovy, platy a provoz. Pouze 4%jsou použity na evangelizaci a naprostá mizi­

-94-

vá částka celého rozpočtu, necelé jedno procento, je použito na kázání evangelia těm, kteří ho ještě nikdy neslyšeli. • církev začne být zaměstnaná sama sebou. Pokud tě ďábel již ztra­ til, tak si buď jist tím, že se vynasnaží, aby tě zaměstnal jinými věcmi než naplňováním Velkého poslání. • církev začne utrácet více peněz na budovy než na šíření evange­ lia. • církev přestane strategicky vyhledávat nezasažená města, oblasti a národy. Proč by církev nemohla mít cíl, ke kterému se bude vší sílou drát, tj., že alespoň 50% všech svých příjmů budeme dávat na misii a evangelizaci? První církev nám byla vzorem ve strategickém zakládání sborů. Během prvního století jste mohli najít sbory takřka v každém vět­ ším městě a vesnici. Apoštol Pavel byl absolutním stratégem, co se týče zakládání nových sborů. Neustále seděl nad mapou tehdejšího světa a přemýšlel, kam ještě může jít kázat evangelium (Ř 15,20; Sk 16,6-10). Výsledkem Pavlovy služby nebyli pouze obrácení lidé, ale silné zbudované sbory, nad kterými měl pak až do konce svého života apoštolský dohled (Sk 14,21-24). Zasahování celého regionu

Již víc než deset let se intenzivně věnuji evangelizaci v České re­ publice. Během této doby jsem se modlil, aby mi Bůh ukázal způ­ sob, kterým můžeme zasáhnout český národ. Během celého deseti­ letí jsem nepřišel na žádný zázračný lék ani jsem neslyšel žádné konkrétní slovo od Boha. Mohu však s jistotou říct, že jsem se mno­ hým věcem naučil, a myslím si, že mi Pán Bůh nedal nějakou kon­ krétní odpověď, ale provedl mě svou školou, kde jsem pochopil

- 9 5 -

mnohé principy růstu církve a zakládání nových sborů. Jedním z výsledků mého hledání je myšlenka regionálního sboru. Jedním z největších nedostatků, který naše země má, je nedosta­ tek kvalitních vůdců. Naše země nemá mnoho velkých sborů, a tudíž ani nemáme dostatek připravených lidí, kteří by měli nějaké zkuše­ nosti. Pokud se podíváme do Ef 4:10-11, tak musíme říct, že naše církev trpí nedostatkem služebností. Církev bude růst tehdy, když budou uvolněny zmíněné služeb­ nosti. Pokud chceme vidět zbudovanou církev, potřebujeme vidět tyto služebnosti v církvi. Aby tyto služebnosti mohly vyrůst, musí ve sborech povstat. Jak však mají povstat evangelisté nebo proroci, kteří budou vysláni zakládat nové sbory, když v naprosté většině našich sborů se těchto služebností nedostává ani pro místní sbor? Když v přírodě nebo třeba i v továrně je něčeho nedostatek, je při­ rozené, že se začne něco dělat pro to, aby se chybějící element dopl­ nil. Když jsem se před několika lety přestěhoval do Chomutova, tak mi byly naprosto jasné dvě základní věci. Věděl jsem, že musíme zakládat nové sbory, protože v Čechách je jich totální nedostatek a evangelizace bez funkčních sborů je jako plození dětí, které po narození zahodíme na smetiště. Druhou věcí, kterou jsem pocho­ pil, bylo to, že nemáme vybudované kvalitní služebníky, kteří by mohli tuto práci dělat. Více jak dva roky jsem se modlil a zkoušel různé věci, jak tyto dvě veličiny spojit dohromady, aby byl „vlk sytý a koza celá". Regionální sbor není nic jiného, než že chceme budovat sbor v regionech, protože tak můžeme velice efektivně využít prostřed­ ky a služebníky, kteří se podílejí na budování jednotlivých vedou­ cích nejen v jednom městě, ale v celém regionu, a zároveň velice intenzivně budujeme v praxi nové služebníky. Cílem regionálního sboru není založit čtyři nebo třeba deset místních sborů, ale na-

-9 6 -

startovat v dané oblasti skutečné hnutí zakládání sborů, kde cílem bude sbor v každé vesnici a v každé části většího města. V první církvi vidíme rovněž jisté regionální fungování sborů. První církev neměla budovy, byla velice silně propojena s autoritou apoštolů, často měla regionální působnost a nikdy nepřemýšlela v kontextu města, ale vždy v kontextu světa. Novozákonní regionální sbor

Pojďme se podívat na příklad takového sboru v Efezu. Ve Sk 19,9 13 čteme: A když se někteří zatvrzovali, byli nepovolní a přede všemi zlořečili té cestě, Pavel od nich odstoupil, oddělil učedníky a každý den promlouval ve školejistého Týranna. A to se dělo po dva roky, takže všichni obyvatelé Asie, jak Židé, tak Řekové, slyšeli slovo Pána Ježíše. Bůh pak dělal skrze Pavlovy ruce mimořádné zázraky, takže lidé dokonce přinášeli šátky a zástěry z jeho těla na nemocné a nemoci od nich odstupovaly a zlí duchové z nich vycházeli. Také někteří židovští zaříkávači, kteří cestovali od města k městu, pokusili se užívat ke svému zaklínání jména Pána Je­ žíše. Nad těmi, kteří byli posedlí zlými duchy, říkali: „Zaklínáme vás Je­ žíšem, kterého káže Pavel.“ Vidíme zde fungování prvního regionálního sboru. Zřejmě to nebyl první regionální sbor, který Pavel založil, aleje to první sbor, z něhož můžeme trochu odpozorovat určitou strukturu a fungová­ ní. V 10. verši vidíme, že Pavel dva roky vyučoval a kázal na jednom místě. Přesto lidé v celé provincii slyšeli slovo Boží. Ve verši 12 vidí­ me, že tam byl nějaký pohyb. Lidé odcházeli a přicházeli. Museli tam být zřejmě nějací misionáři, které Pavel asi vyučoval a vysílal. 13. verš nám to potvrzuje tím, že začíná slovíčkem „také", což zna­ mená, že tam byli zřejmě nějací jiní (Pavlovi opravdoví učednicí), kteří dělali ty stejné věci, tzn.: Jezdili od města k městu, mluvili o tom,

-97-

co se děje v Efezu a zároveň vymítali zlé duchy a uzdravovali ne­ mocné a možná, že používali šátky, za které se Pavel v Efezu modlil. Ve verši 21,22 a 20,31 vidíme, že Pavel třetí rok své služby nebyl pouze v Efezu, ale možná cestoval i na některá další místa provin­ cie. Ve verších 20,17 a dále vidíme, že Pavel si zavolal do Milétu starší církve z Efezu. Pořád to byla církev v Efezu, přestože je na­ prosto jasné, že se tato církev neshromažďovala pouze v Efezu, ale i na mnoha dalších místech provincie Asie. Jde o jedno vedení a jeden sbor. Dle dopisu, který jim Pavel později psal nejspíš z Říma, se lze domnívat, že právě těchto pět služebností byli oni, starší sboru. Dnešní regionální sbory Ve všech zemích, kde funguje nějaké probuzení, najdete regio­ nální sbory. Můžeme jít z Latinské Ameriky až po Jižní Koreu a všude tam jsou. Mají různou podobu, ale základ zůstává stejný. Jedná se o jedno silné vedení pro celou oblast. V naší zemi je několik regionálních sborů a protože jsem pasto­ rem jednoho z nich, rád bych vám na našem příkladu ukázal, jak takový sbor může fungovat. Je jasné, že existuje několik druhů regi­ onálních sborů, ale toto je ilustrativní pohled na sbory, které skrze Misijní společnost Život zakládáme v naší zemi. V chomutovském sboru máme zejména tyto klíčové hodnoty naší vize: • Týmové vedení založené na pěti služebnostech. K vybudování a následnému růstu zdravého sboru potřebujeme zralé a zkušené vedoucí, kteří jsou Bohem povoláni jako: apoštolé, učitelé, pro­ roci, evangelisté a pastýři. Pokud v některé služebnosti se nám nedostává, chceme zvát do sboru zkušené služebníky z domova i ciziny, aby měli vliv na budování těchto vedoucích. Nechceme, aby staršovstvo sboru bylo složeno z pěti pastýřů nebo naopak z pěti evangelistů či učitelů, ale chceme, aby vedoucí sboru byli vyvážení, co se týče služebností.

• Důležitost centrálního mateřského sboru. Bohoslužby se kona­ jí na různých místech dle potřeby (v současné době na šesti), když jsme schopni pořádat kvalitní shromáždění. Přesto máme jednou za čas společné bohoslužby v centrálním sboru. Je to proto, aby lidé z malých stanic mohli vidět, jak vypadá a funguje velký sbor a mohli se tak snadněji zapojit do jeho budování na své stanici. • Důležitost pevné struktury sboru. Sbor má jasně a pružně pro­ pracovanou strukturu, bez které by se neobešel, neboť je decen­ tralizován. K tomu nám pomáhá systém setkávání vedoucích na různých úrovních a společné vyučování programu učednictví Poznej, Služ, Veď. • Vize je to, co nás sjednocuje. Zakládání sborů je úkolem církve, nikoli jednotlivců. Dnešní sbory v Čechách většinou nemají všech pět služebností, což často způsobuje, že církev neroste. Jelikož sbory jsou malé, je velice obtížné najít mezi 20-50 lidmi zralé vedoucí ve zmíněných oblastech. Naším cílem je sjednotit slu­ žebníky v dané oblasti do jednoho místního sboru a tam pro­ střednictvím zralých a zkušených vedoucích budovat všech pět služebností. Společná vize tak buduje sbor se silným a zbudova­ ným vedením, který má vliv na celou oblast. • Naším heslem je uvolňovat služebníky ke službě - služba má velkou prioritu. Věříme, že naším cílem musí být naplnění vel­ kého poslání, a tím jsou poslední končiny země. Nechceme bu­ dovat sbor, který bude zaměřen na sebe, ale naopak sbor, jehož cílem bude zasažení nezasažených národů. Opět platí, že slabý sbor může dělat slabou misii v zahraničí, naopak silný sbor může dělat silnou misii v zahraničí. Vždy chceme, aby se sbor ve spo­ lupráci s misijními organizacemi v České republice podílel na zahraniční i místní misijní práci. Naším cílem je zapojit každého křesťana do služby. Věříme, že každý obdržel jiné hřivny a jiný počet nebo míru hřiven (obdarování), ale každý je povolán, aby

- 99 -

své obdarování rozhojňoval. Cílem sboru není přivést nevěřící do sboru a tam z nich udělat křesťany, ale každého znovuzroze­ ného křesťana připravit k dílu služby a pomoci mu objevit jeho dary a službu v těle Kristově. Na myšlenky v této kapitole nemám žádný copyright, a cokoli, co považujete za dobré a prospěšné, můžete použít. Z mé zkuše­ nosti vám ale mohu říct, že potřebujete tyto základní body, abyste viděli růst své církve a sborů. Potřebujete mít mateřský sbor, který se vydá vizi zakládání sborů. Potřebujete mít všech pět služebností zmíněných v Ef 4. kapito­ le. Možná, že si říkáš, kde je vzít nebo který sbor u nás je má. Možná právě to je důvod, proč většina našich sborů neroste. Možná, že pokud daný sbor nemá všechny služebnosti, pak by si měl přizvat tyto služebníky z jiných měst nebo zemí, aby byl zajištěn pravidel­ ný vliv třeba proroka nebo evangelisty na sbor. Také věřím, že po­ třebujeme kvalitní vedoucí, nejenom ty, kteří takzvaně do této služby rostou. Určitě by se nikdo z nás nenechal operovat chirurgem bez diplomu, a stejně tak potřebujeme dbát na to, aby na náš sbor měli vliv kvalitní služebníci. Evangelizace je prioritou církve a naším cílem jako vedoucích Božího lidu by mělo být povzbuzení celé církve k praktikování celé služby k zasažení celého světa. Pak se bude Boží království rozšiřo­ vat a po celé zemi budou lidé vzdávat Bohu chválu.

-100-

2. část

Evangelizace o místním sboru

-

1 0 1-

Kapitoía 6

Zdravý sbor roste Lukáš Targosz Jistě existuje mnoho faktorů pro růst sboru. Přesto růst nepůsobí ani člověk, ani nějaká zvláštní aktivita. Působí ho Bůh (i K 3,6-9). Velmi se mi líbí přirovnání růstu sboru k surfování na vlnách. Ně­ kdy při sledování nějakého filmu, v němž jsou surfaři si říkám, jak by bylo fajn narodit se v Kalifornii nebo v Austrálii a surfovat stej­ ně jako si my chodíme pro housky do obchodu. Když budete třeba v Kalifornii nebo Austrálii na pláži a dáte si tam lekce surfování, dozvíte se spoustu potřebných lekcí: Jak si vy­ brat správné náčiní, jak ho správně používat, jak rozpoznat tu správ­ nou vlnu, jak zachytit vítr a jet co nejdéle, a jak se dostat z vlny bez pádu do vody. Nikde ale nenajdete kurz na to, jak vytvořit vlnu. Surfaři vlny nevytvářejí, ale jezdí na nich. Jejich úkolem a cílem není vytvořit vlnu, nýbrž naučit se vlnám rozmet a naučit se dobře stát na surfovacím prkně. Růst našeho sboru je jako vlna. Je to vlna, na které se vezeme. Je to Boží vlna. Mnoho učení o růstu sborů se zaměřuje na to, jak vytvořit vlnu Božího hnutí ve sboru. Ale naším úkolem není vytvo­ řit Boží hnutí, nýbrž porozumět tomu, kam nás Bůh chce vést, ajak se tam můžeme dostat. Rostoucí sbory se nesnaží vytvořit vlnu, ale hledají, kterou vlnu dává Bůh do jejich sboru. Jsem přesvědčen, že Bůh posílá vlny do každého sboru, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání (2 Pt 3,9). On jistě chce, aby sbor rostl!

-103-

Zdravé sbory rostou přirozeně

Rick Warren, senior pastor Saddleback Community Church, řekl: Věřím, že klíčovou oblastí církve dvacátého prvního století bude sborové zdraví, ne sborový růst. Zdravý sbor je totiž rostoucím sborem. Bible přirovnává církev k tělu, které podobně funguje (má klouby, hlavu a další orgány) a podobně také roste. Pokud bychom použili tuto analogii a zamysleli se nad fungováním běžného lidského těla, jistě dojdeme k závěru, že zdravé tělo se přirozeně vyvíjí. Nejprve se člo­ věk narodí, pak roste a sílí na duchu, duši i těle, a nakonec se roz­ množuje. Všechny tyto fáze jsou u zdravého člověka naprosto nor­ mální. Nepamatuji si, že by mě někdy moje maminka tahala za uši, abych více rostl. Jednak toho nebylo třeba (při mé současné výšce 195 cm), a za druhé v naší rodině panovala všeobecná shoda, že tahá­ ním za uši se prostě růst způsobit nedá. Je to zvláštní. V přirozeném světě je to obecně přijímaný fakt. Co je zdravé, to taky roste. Nemusíte přikazovat dětem, aby rostly. Ony rostou, jsou-li zdravé. Existují však i dospělí lidé, jejichž růst se zastavil ve výšce dítěte. To je však poněkud nepřirozené. Dospělí s výškou dítěte jsou nemocní lidé. Jsou to lidé, samozřejmě, ale něco v nich není v pořádku. Jejich tělo se nevyvíjí tak, jak by mělo. Třebaže v přirozeném světě očekáváme, že zdravé děti tělesně porostou, a že zdravé rostliny porostou, pokvetou a rozmnoží se, v duchovním světě jako by panoval názor, že fyzický růst není tolik důležitý. Hovoří-li se o růstu, pak mnohdy o tom kvalitativním jako protikladu ke kvantitativnímu. Občas lze slyšet názor, že nechceme velké sbory, protože ty jsou chladné a agresivní, zaměřené na výkon a práci a opomíjejí spole­ čenství a obecenství věřících. Slýcháváme, že velké sbory jen kra­ dou lidi malým sborům a hrají si na dynamicky rostoucí sbor, ovšem bez potřebné kvality. Dokonce se v některých publikacích dočte­ -104-

me, že velké sbory již vlastně početně nerostou. Opomíjí se přitom fakt, že velké sbory často zakládají dceřiné sbory nebo vysílají lidi na misii. Snažíme se tak snad ospravedlnit své vlastní malé sbory? Český klasik by asi řekl: „Co je malé, to je hezké." Rostoucí sbory na lavici obžalovaných

Nevím, odkud se vzal názor, že početně rostoucí sbor je nekvalitní sbor. Možná to pramení z názoru, že evangelium je tak těžký oří­ šek, že lidi od církve spíše odradí než přiláká. Od tohoto názoru máme již jen malý krůček k závěru, že ve velkých rostoucích sbo­ rech je vlastně něco v nepořádku. A máme to. Pokud budeme věřit tomu, že evangelium je velice náročné a lidé se vůči němu ve větši­ ně budou stavět odmítavě, pak nutně musí rostoucí sbor kompro­ mitovat evangelium v učení i praxi, aby tak způsobil růst na úkor biblické kvality. A obvinění z doktrinálního úletu je na světě. Je to zvláštní, ale funguje to. Obrátili jsme to úplně naruby. Malé sbory jsou kvalitní, protože se tam o každého dobře postaráme a velké sbory jsou nekvalitní, protože by obrazně „prodaly vlastní babičku", aby jich pár ve sboru přibylo. Proč ale najednou neočekáváme stejný přirozený princip růstu, který uplatňujeme u svých dětí, rostlin a podniku? Proč najednou je církev výjimkou? Podobný přirozený princip růstu, který vidíme u lidského těla, můžeme očekávat také u církve. Každé vyjádření obecné církve Kristovy v podobě místního sboru se musí nejdříve narodit (je zalo­ ženo), pak roste a sílí (pokud je zdravý) a nakonec se rozmnožuje (zakládá další sbory a vysílá věřící na misii).

-10 5 -

S b o r y , k te r é n e c h t ě jí r ů s t

Znamená to, že nerostoucí sbory nejsou pravou církví? Rozhodně ne. Sbory, které nerostou, jistě do Církve živého Boha patří. To je naprosto nepopiratelný fakt. Ale něco v nich není v pořádku. Ně­ kde je skrytá nemoc, která potřebuje být vyléčená. Pokud by sbory byly zdravé, rostly by. V konečném důsledku je každý růst způso­ ben Bohem, kterému patří všechna čest a sláva (i K 3,7-8). Někdy sbory nemohou růst kvůli různým sociologickým předpokladům. Jsou to sbory, které by rozhodně neměly cítit pocit viny, že neros­ tou, protože jejich růst je omezen faktory, které nemohou ovlivnit. Jsou ovšem také sbory, které růst nechtějí z různých důvodů. Jedním z takových důvodů je, že nechtějí, aby někdo narušoval je ­ jich často těžce nabyté pohodlí. Někdy také chtějí být v jádru uza­ vřeným klubem, kde se všichni znají a kde vládne takzvaná rodinná atmosféra. To je samozřejmě osobní volba. Každý sbor se může roz­ hodnout, že bude nerostoucím sborem. Nicméně jsem přesvědčen, že takový sbor není zdravým sborem. Lidé ve sboru se mohou rozhodnout patřit do uzavřeného sboru. Ale to není sbor, který by nám Pán svěřil. Máme totiž sen zasáh­ nout desetitisíce našich spoluobčanů, kteří jsou na cestě do pekla. Potřebujeme vůbec růst?

V našem městě (přesněji dvojměstí Chomutov a Jirkov) žije zhruba 80.000 obyvatel. To je docela dost na to, že je tady pouhých několik desítek znovuzrozených křesťanů. Proč by tady nemohlo být něko­ lik silných a velkých sborů, které zasáhnou celé město? Nedávno jsem počítal údaje o počtu evangelikálních sborů a stanic. Byl jsem doslova zděšen zjištěnými výsledky, které předčily mé nejhorší obavy. Jak na tom jsme? Budeme-li velmi optimističtí, musíme konstatovat, že máme něco málo přes 600 evangelikálních

-10 6 -

sborů a stanic, kde se každou neděli schází něco přes 30.000 lidí na bohoslužby (snažil jsme se počítat účast na shromáždění, ne pou­ hé členství ve sboru, které někdy zkresluje skutečnost). To nám dává průměr asi 50 (slovy: padesáti) lidí na jedné bohoslužbě. Sborů, kde se schází více než 100 lidí v neděli na shromáždění, je v naší zemi všehovšudy něco přes čtyřicet. Pokud byl někdy v naší zemi čas pro dramatický růst sborů, tak je to právě teď. Nějak ne­ mohu věřit, že by Bůh byl spokojen s našimi padesátičlennými sbo­ ry, když u nás jdou stovky tisíc lidí do pekla. Věřím, že zdravý sbor způsobí, že lidem v jeho městě se bude velmi těžko odcházet do pekla. To je koneckonců cílem veškeré evangelizace. Evangelizace nemá význam, pokud nekončí v růstu připravených sborů (tj. spasení lidí a činění učedníků) a zakládání nových sborů (tj. expanze Božího království v naší zemi). Evangelizace je doslova vytrhování lidí z pekla. Věrnost versus plodnost

Mnozí křesťané se však ptají, zdaje vůbec správné chtít růst. Nepo­ volal nás přece Bůh především k věrnosti? Věrnost ale není proti­ kladem k růstu. Bohuslav Wojnar o tom hezky píše ve své kapitole. Podívejme se na to, co Bible říká o nesení ovoce: • Jsme Kristem povoláni k nesení trvalého ovoce 0 15,16) • Nesení ovoce oslavuje Boha (J 15,8) • Nesení ovoce Boha těší (Kol 1,10) • Ježíš vynáší soud a prokletí nad neplodným stromem (Mt 21,19) • Dokonce Boží vyvolený národ Izrael ztratil své výsadní postavení kvůli své neplodnosti (Mt 21,43) Co to ale znamená nést ovoce? Nesení ovoce může mít podle Bible různé formy: Je to pokání (Mt 3,8, Luk 13,5-9), život v pravdě -107-

(Mt 7,16-21, Kol 1,10), mít zodpovězenou modlitbu (J 15,7-8), vykonat finanční sbírku (Řím 15,28), mít Kristův charakter a získávat nové učed­ níky. Když v Římanům 1,13 apoštol Pavel říká: Nechci však, bratři, abyste nevěděli, že jsem se často rozhodl přijít k vám, ale až dosud mi bylo zabráněno, abych i mezí vámi sklidil nějaké ovoce jako mezi ostatními národy, hovoří jasně o získaných učednících jako o ovoci, které oče­ kává. Mluvil Pán Ježíš někdy také o číslech? Ano! V Lukáši 15 vypráví tři podobenství, která vždy hovoří o něčem ztraceném, co bylo na­ lezeno. Vždy je to možno spočítat, protože se jedná o ztracenou minci (verše 8-10), ztracenou ovci (4-7), a ztraceného syna (11-32). Bible také vypráví, že Ježíš hledal a našel jednoho člověka, který Ho toužil vidět. Ten člověk se jmenoval Zacheus (Lk 19,2-10). Ježíš viděl jednoho konkrétního člověka jako dostatečně důležitého, aby ho vyzval k obecenství před davy, k Zacheovi rozhodně ne přátel­ sky naladěnými. Dá se tedy říct, že právě to, že se Ježíš zajímá o konkrétního člověka, ukazuje, že se zajímá o čísla - vždyť nás kaž­ dého zná jménem - a to při počtu šesti miliard lidí na tomto světě rozhodně není jednoduchý úkol. Měli bychom být stejní? Potřebu­ jeme mít k deseti milionům nespasených lidí v naší zemi stejný postoj jako měl Ježíš k Zacheovi. Měli bychom je hledat a najít. Měli by­ chom jim doslova Jít po krku“ (v pozitivním smyslu slova). Vždyť jsme pro ně jedinou nadějí, že se odvrátí ze své cesty do pekla. Zdravý sbor je klíčem k růstu Božího království. V přirozeném světě se zdravá fauna a flóra vyvíjí a roste. V duchovním světě platí totéž o duchovním životě jednotlivce, a také o životě sboru. Boží království v našich městech bude růst, pokud budou naše města plná zdravých a rostoucích sborů. Svá města zabereme, zasáhneme a změníme skrze zdravé sbory.

-108-

Co je to však zdravý sbor?

Po několik let se snažím najít odpověď na tuto otázku tím, že pozo­ ruji sbory v naší zemi i v zahraničí, studuji průzkumy a literaturu, která se tohoto tématu dotýká a snažím se ptát lidí, kteří zakoušejí ve své práci růst. V tom to hledání nejsem rozhodně sám. V posledních dvaceti letech vzniklo několik průzkumů a knih, kte­ ré se vysloveně zabývají sborovým zdravím. Hledáme-li zdravý sbor, zůstává otázka, zda může být sbor ne­ mocen. Vezmeme-li znovu naši analogii církve jako těla, pak se zdá, že ano. C. Peter Wagner ve své knize The Healthy Church popisuje devět nemocí, které mohou sbor postihnout. Dvě z těchto nemocí jsou sborem nezaviněné, dalších sedm může sbor ovlivnit. Jedná se o tyto nemoci: ethnitikis (jde např. o situaci, kdy se do sousedství sboru přistěhuje skupina jiné národnosti - Romové, Viet­ namci, atd., a církev selhává v úsilí je zasáhnout evangeliem právě kvůli jejich kulturní a jazykové odlišnosti), nemoc mrtvého města (ne­ dostatek růstu kvůli vylidňování, které postihuje zejména vesnické oblasti). Týto nemoci však sbor nemůže ovlivnit, protože stěhování lidí vjejich oblasti jde mimo něj. Další nemoci, které sbor již ovlivnit může, jsou například: zasle­ penost (brání sboru porozumět kultuře a zvykům lidí, které chce sbor zasáhnout). K nemocem patří také hyperspolupráce (když tou­ ha po jednotě církve brání evangelizaci), koinonitis (kdy sbor existu­ je pouze sám pro sebe a své obecenství), sociologické přiškrcení (kdy omezené prostory v místě bohoslužeb již nepojmou více lidí do sboru). Dále tam může patřit omezený duchovní vývoj (když se sbor stane lidovou církví s mrtvým - nominálním - členstvím), syndrom svátého Jana (když sbor ztratí první lásku k Ježíši) a hypopneumia (když má sbor málo touhy po Duchu svátém).

-109-

Společné kvality zdravého sboru

Má zdravý sbor dané společné vlastnosti, podle kterých se dá určit jeho zdraví? Podívejme se na několik průzkumů zdravých církví provedených v posledních letech. V knize Tour Church Can Grow shrnul profesor církevního růstu C. Peter Wagner sedm indikátorů sborového zdraví. Zahrnul tam pastora vizionáře, dobře mobilizované' členy sboru, církev, která dokáže naplnit potřeby lidí, vyváženou struktu­ ru a praxi, sborjako homogenníjednotku, 'vyzkoušené evangelizační meto­ dy a biblické priority. Pastor a zakladatel sboru Church on the Way ve Van Nuss Jack Hayford ve své knize Church on the Way pro změnu popisuje ve třech aspektech, jak by měl vypadat zdravý sbor. Měl by sloužit Pánu, sloužit svátým a sloužit světu. Dann Spader a Gary Mayes z organizace Sonlife Ministries ve své knize Grcming a Healthy Church shrnuli svůj desetiletý průzkum do šesti vlastností zdravého sboru. Popsali je jako atmosféru lásky, službu ve vztazích, jasnou prezentaci Krista, zdravý postoj ke službě, zmo­ bilizované modlitby a komunikaci Slova Božího. Německý baptistický odborník na sborový růst Christian Schwarz popsal ve své knize Přirozený růst církve osm charakteristik, které našel ve všech rostoucích sborech. Jedná se o zmocňující vedení, služ­ bu orientovanou na dary, radostnou duchovnost, funkční strukturu, inspi­ rující bohoslužby, celistvé malé skupiny, evangelizaci orientovanou na potřeby a milující vztahy. Waldo Werning pokračoval ve Schwarzově průzkumu a ve své knize Twelve Pillars ofa Healthy Church přidal k jeho osmi charakte­ ristikám další čtyři, a to důraz na milost, motivaci skrze vizi a poslání, efektivní biblické správcovství a důraz na zakládání sborů. George Barna v knize The Habits of Highly Effective Churches shr­ nul svůj několikaletý průzkum efektivních sborů. Píše tam, že efek­

- i i o -

tivní sbory závisí na strategickém vůdcovství, jsou organizovány k pojetí vysoce efektivní služby, dávají důraz na rozvoj vztahů ve sboru, členové investují do sebe skrze opravdovou bohoslužbu, je zapojen ve strategické evangelizaci, zapojuje lidi v systematickém teologickém růstu, zahrnuje celistvé praktikování správcovství, slouží potřebným lidem ve své komu­ nitě a vyzbrojuje rodiny ke službě sobě navzájem. Čteme-li tyto vlastnosti pozorně, všimneme si, že mnoho z nich se v těchto seznamech navzájem prolíná a spolu souvisí. To proto, že zdravé sbory mají opravdu mnoho společného, jak se o tom ko­ neckonců můžeme přesvědčit také v Božím slově, podle kterého se všechny zdravé sbory snaží řídit. Ve Skutcích 2,42-47 můžeme na­ lézt základní biblické charakteristiky zdravého sboru. Vidíme tam, že zdravý a rostoucí sbor: • Je modlícím se sborem (47 Chválili Boha a byli oblíbeni u všeho lidu), který neváhá Boha uctívat modlitbou, chválou, přímluvou a společným obecenstvím. • Je sborem zasahující svět evangeliem (47 A Pán denně přidával k jejich společenství ty, kteří byli zachraňováni.). Pán přidával lidi, pro­ tože církev byla aktivní ve svědectví o Kristu. Zdravý sbor roste početně skrze evangelizaci naplňující lidské potřeby. • Je sborem budujícím učedníky (42 Vytrvale zůstávali v učení apo­ štolů 44 Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné). Ve zdra­ vém sboru existuje kvalitní vůdcovství, pomocí kterého může­ me efektivněji sloužit. Vždy nám jde především o člověka, pro kterého bychom se měli obětovat. Zodpovědností vedoucího je hledat Boží vůli a směr pro sbor a vedení sboru tímto směrem, vyzbrojování a vystrojování věřících k dílu služby a také je jeho zodpovědností kázat Boží slovo. • Je sborem dobře spravujícím Boží zdroje (44 Všichni věnci byli pospolu a měli všechno společné). Zdravý sbor se nebojí mluvit o penězích, je štědrým a dávajícím. Církev vždy pomáhala svým členům, sociálně potřebným a dávala do celosvětové misie.

• Je sborem budující vzájemné vztahy (42 Vytrvale zůstávali_ ve společenství, v lámání chleba a modlitbách). Kvalitní sbor je milují­ cím sborem. Lidé se tam setkají s Boží láskou projevovanou skr­ ze lidi a bude o ně postaráno v jejich duchovních potřebách. • Je sborem služebníků (43 Každé duše se zmocňoval strach; mnoho divů a znamení se dálo skrze apoštoly v Jeruzalémě_ 46 Denně zůstá­ vali jednomyslně v chrámě, po domech lámali chléb a přijímali pokrm s veselím a prostotou srdce). Další charakteristikou zdravého sboru je, že v něm je dobře vyzbrojené, vyučené a zapojené Tělo Kris­ tovo ke každé službě, do které Bůh církev povolal. • Je sborem s projevy Boží moci (43 Každé duše se zmocňoval strach; mnoho divů a znamení se dálo skrze apoštoly v Jeruzalémě.) Neméně důležitou charakteristikou je služba církve v moci Ducha sváté­ ho. Služba bez moci by byla naším dobrým snažením, ale služba ve znameních a divech přináší do životů lidi oheň Boží přítom­ nosti. Klíčová role vedoucích ve zdravém sboru

V našem úsilí o zdravý sbor narážíme často již při první překážce, kterou je naprosté nepochopení role vedoucích ve sboru. Nejprve mi ale dovolte, abych hned na počátku napsal velmi důležitý před­ poklad pro sborový růst k zapamatování. Nejdůležitějším jednotli­ vým prvkem pro růst sboru je jeho pastor a jemu nejbližší vedoucí (starší sboru). Pro růst sboru je samozřejmě důležité, aby členové sboru chtěli růst, aby sbor netrpěl žádnou nemocí a tak dále. Přesto nejdůleži­ tějším prvkem pro růst sboru je jeho pastor a ostatní starší. Často se setkáváme ve sborech s tím, že od vedoucích ve sboru očekáváme, že budou na prvním místě sloužit. To jistě samo o sobě není nic špatného, ale náš postoj je často takový, že hlavně vedoucí jsou odpovědni za to, aby vše ve sboru fungovalo. -112-

A tak vedoucí křtí, kážou, oddávají, pohřbívají, pastoračně radí lidem v nouzi, vedou sociální službu ve sboru, připravují sborové informační časopisy, počítají peníze, navštěvují nemocné, zachra­ ňují zbloudilé, evangelizují ztracené, vyučují spasené, připravují večeři Páně, uklízejí modlitebnu, přestavují kancelář a slouží všem od dětí, mládeže, dospělých až po seniory. Není divu, že někteří ve­ doucí jsou pak vyhořelí, jejich rodiny odloučené a jejich vztah s Bohem pohasínající. Je to jakýsi konflikt mezi tím, jak chápeme roli vedoucího. Mož­ ná jsme si způsobili problém sami svým pojmenováním. Rozdělu­ jeme totiž církev na duchovní (kněze) a laiky, pastýře a ovce, služebníky a sbor nebo na vedoucí a následovníky. Správné pojmenování bychom mohli určit jako zaměstnanci a dobrovolníci. Východiskem totiž je, že slouží všichni, ale někteří jsou za to placeni, což způsobuje, že mo­ hou pracovat více, lépe a efektivněji. Biblický model pro vedoucí je, že jsou povoláni být trenéry, kteří mají za úkol (i) pomoci ti rozpoznat tvůj dar, (2) rozvinout ho a (3) naučit tě, jak ho používat. Je to velice podobné úloze trenéra napří­ klad při fotbalu. Trenér nemá za úkol bránit, chytat v brance, tvořit hru a střílet góly. Jeho úkol spočívá ve vedení týmu, který tohle všechno dělá. To, že je trenér pro mužstvo klíčový, ukazuje napří­ klad fakt, že pokud se mužstvu nedaří, první, kdo je vyhozen je trenér. Podobný princip platí i v církvi. Pastor a vedení sboru nejsou odpovědni za veškerou službu církve, ale jsou odpovědni za vedení sboru tam, kde ho Bůh chce mít. Vedoucí pomáhají každému členu sboru zapojit se do služby Pánu (Ef 4,11-15). To je jejich úkol, podle kterého budou Bohem souzeni.

-ni-

C o m á ú p ln ě k a ž d ý k ř e s ťa n ?

Naproti tomu každý křesťan je zároveň služebníkem. Ve skutečnos­ ti tyto dvě věci nejdou oddělit. Učednictví mimo jiné znamená služ­ bu. Služba Bohu (modlitba, chvála), služba svátým (obecenství, prak­ tická láska) a služba světu (evangelizace, humanitárně-sociální činnost) jsou základem naší cesty za Pánem. Jinak by bylo vskutku lepší, aby si nás Pán vzal přímo do nebe, kde nebude pokušení, slabost, bolest ani nic jiného negativního. Pán Bůh se ale rozhodl nás tady nechat právě kvůli službě ve všech třech výše uvedených rovinách, lákovým lidem u nás ve sboru říkáme zdravý křesťan ve zdravém sboru. Pověděli jsme si, co má vedoucí ve sboru za úkol. Co naopak má každý zdravý křesťan? Každý křesťan má vztah s Bohem. Můžeme také říci, že každý věřící patří do Těla Kristova (iK 12,18-22). Bible ve zmíněném verši jasně říká, že: Bůh umístil údy: každý z nich v těle umístil tak, jak chtěl. Kdyby bylo všechno jedním údem, kde by bylo tělo? Je mnoho údů, alejedno tělo. Oko však nemůže říci ruce:,Nepotřebuji tě,‘ ani hlava nemůže říci nohám:,Nepotřebuji vás.1 Naopak ty údy těla, kte­ ré se zdají být slabší, jsou nezbytné. Pro růst sboru je velmi důležité, abychom chápali, že každý zno­ vuzrozený věřící má také alespoň jeden duchovní dar. Vždyť Bible v iK 12,11 říká: To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje kaž­ dému zvláštní dar, jak sám chce. Apoštol Petr to potvrzuje v iP 4,10, když říká: Dary milosti, podle toho, jak jej každý přijal, si služte navzá­ jem jako dobří správci rozličné Boží milosti. Všimněme si prosím důra­ zu na slovo každý. Žádný křesťan není výjimkou, všichni máme duchovní dary, nejméně jeden, často však i více. Pro zdravý sbor je rovněž klíčová skutečnost, že všichni máme službu připravenou od Boha (Ef 2,10). V Božím slově vidíme, že jsme ke službě stvořeni (Ef 2,10), zachráněni (2Tb! 1,9), povoláni (iP 2,9-10), obdarováni (iP 4,10), oprávněni (Mt 28,18-20), vyzváni -114-

(Mt 20,26-28), připravováni (Ef 4,11-12), potřební (iK 12,27) a budeme podle ní hodnoceni (Ko 3,23-24). Rád bych ovšem udělal malou poznámku, abych nebyl špatně pochopen. I když mluvíme hodně o službě, musí nám být jasné, že naše zapojení nebo nezapojení do služby nemá žádný vliv na naše přijetí u Boha, na naše spasení. Jsme spaseni pouze skrze milost a víru v Krista. Služba Pánu, jakkoli je nezbytná, je následkem této milosti, nikoliv cestou k ní. Správná duchovní služba Většina lidí věří, že existuje pouze 9 duchovních darů. Z toho vyplý­ vá, že jediná možná služba Pánu je služba ve sboru. To však není pravda. Bible zahrnuje mnohem více duchovních darů. A různé dary z nich mohou být použity na různých místech mimo církev (sborovou budovu)! Vždyť co je špatného na člověku pracujícím v civilním zaměst­ nání, který se modlí, svědčí a je příkladem zbožného vlivu? Co je špatného na vychovávání dětí a investování (nejenom trávení času) kusu svého života do nich? Co je špatného na člověku, který nedo­ káže kázat, ale umí dobře vařit a má dar pohostinnosti? Co špatné­ ho na vydělávání a dávání peněz v daru dávání? Každý dar je pro Boha důležitý, pokud je používán. C. Peter Wagner ve své knize Your Spirituál Gifts Can Help Your Church Grow vyjmenovává seznam 27 duchovních darů jako dary proroctví, pastorace, vyučování, moudrosti, poznání, povzbuzová­ ní, rozlišování duchů, dávání, milosrdenství, dar misionáře, evange­ listy, pohostinnosti, víry, vůdcovství, administrace, dar jazyků, vý­ kladu jazyků, dobrovolné chudoby, celibátu, přímluvy, dar apoštola, vysvobozování, služby, zázraků, mučednictví, uzdravování a pomoci. Těchto pět kroků nám pomůže rozpoznat, najít a používat svůj duchovní dar:

- 1 1 5~

• Zkoumej své možnosti, kde můžeš sloužit a co můžeš ve sboru dělat. • Zkoušej obdarování. Nikdy nebudeš vědět, který dar máš, pokud nic nezkusíš. • Zajímej se o své pocity, které máš při používání daru. Lidé sloužící ve svém Bohem daném obdarování mají zpravidla ze služby potesem. • Zhodnoť svou efektivitu. Opravdovost duchovního daru bude pro­ kázána větší mírou efektivity a úspěšnosti v oné službě než u běžného křesťana. • Získej potvrzení ve službě od Kristova Těla. Lidé s duchovním da­ rem potřebují sloužit pod autoritou vedoucích místního sboru a to tak, že získají potvrzení o svém daru jak od prostých členů sboru, tak od vedoucích. Hledejme své obdarování a učme se je používat, protože každý dar každého věřícího je pro Boha důležitý, pokud je ovšem použí­ ván. Na druhé straně si uvědomujeme, že ne každý je povolán do služby jedné z pěti služebností v Ef 4 ěi do služby vedoucího círk­ ve. Rozdíl mezi nimi je často ten, že ti kdo jsou povoláni do služby vedoucího, znají své povolání jasně, ale neměli bychom klást žádný tlak na ty, kteří povolání neznají, protože jim ho možná Bůh nedá­ vá. Každý má službu a každý se může zapojit do církve. Přesto jsou lidé, kteří mají jasné povolání od Boha ke konkrétní službě a jsou lidé, kteří jsou pouze poslušní Božímu Slovu. Rozdíl vidíme v reakci apoštola Pavla v 1K 9,16-17. Roždí 1je v posuzování poslušnosti, ale i v odměně za službu. Je důležité si uvědomit, že někteří, kteří povolání jsou, musí po­ čítat s mnohem přísnějšími měřítky při posuzování této služby a dokonce se soudem v případě odmítnutí služby (viz příklad Joná­ še). Ať už povoláni jsme či nikoliv, naše služba musí vycházet -116-

z uctívání Boha a měla být v souladu s naším obdarováním (Sk 20,24; Ř 12,1). Vlastnosti sboru, který spěje k růstu

Sbor, který spěje k růstu, bere v úvahu určité faktory růstu. Mezi ně patří například: Růst sboru je vždy komplexní záležitost. Nikde na celém světě nee­ xistuje pouze jeden klíč k růstu sboru. Růst je vždy souborem růz­ ných faktorů a vlivů. Například o sboru Davida Yonggi Cho se mnohdy tvrdilo, že jejich růst je způsoben jejich modlitebním úsi­ lím (a někteří ještě přidávají systém domácích skupinek). Ovšem, v posledních deseti letech tento sbor prakticky vůbec nepovyrostl. Důvodem je určitá stagnace v jiném faktoru růstu, a tou je v tomto případě model vůdcovství, který „narazil na svůj strop“. Do této kategorie faktorů patří jak Boží část (posílání vln), tak naše část (stání na prkně a surfování). Každý princip sborového růstu má své výjimky. Protože růst je ná­ sledkem souboru faktorů, nedá se například říci, že „abys rostl, musíš mít systém domácích skupinek". Jsou sbory, které významně ros­ tou pomocí skupinek, ale jsou sbory, které nerostou ani se skupin­ kami. Naopak jsou sbory, které skupinky nemají a rostou. Příkladem mohou být dva sbory ve švýcarském Curychu. V tomto městě je velice známý letniční sbor pastora Wernera Kniesla, který má podrobně propracovaný a funkční model skupinek. Jeho sbor je do slova a do písmene skupinkový. Díky skupinkám také značně vyrostli. Nicméně, v Curychu je nyní nejrychleji rostoucím sborem více než tisícový charismatický sbor International Christian Fellowship mladého pastora Lea Biggera, který svůj růst naopak zaměřil na mladé lidi na velkých společných akcích. Díky tomu není problé­ mem v jeho sboru slyšet rockové chvály, být v “high-tech“ prostře­ -117-

dí a slyšet poselství značně tvořivým způsobem, protože pastor Bigger tvrdí, že nedělní shromáždění (oni je nazývají „událostmi") jsou prostě pro nevěřící. Oba tak rozdílné sbory s tak rozdílnou filozofií služby a principy růstu mají úspěch, protože jsou schopny zasáh­ nout více obyvatel Curychu, než kdyby tam byl pouze jeden z nich. Při úsilí o růst sboru budeme zažívat i zklamání a neúspěchy. Ne všech­ no, co vyzkoušíme, bude fungovat. Mnohé věci jsou jen lidskými nápady, které se ukáží jako nefunkční nebo zbytečné činnosti. Rick Warren, pastor Saddleback Community Valey říká, že přestože je ­ jich sbor zažil pronikavý růst, sám by mohl napsat knihu s názvem Jak nevést svůj sbor k růstu". Dodává, že za dvacet let vyzkoušeli stovky činností, programů a strategií, které prostě nefungovaly. Pře­ sto je důležité neustále zkoušet nové věci a dbát na dodržování těch, které fungují. Ještě důležitějším principem je, abychom se nebáli opouštět a pohřbívat ty projekty, strategie a plány, které se ukáží nerelevantní, nefunkční a neúčinné. Růst sboru záleží na Bohu, co se týče posílání vln. Záleží ale také na nas a na naší ochotě se do těchto vln pustit a jezdit na nich přesně, jak to dělají surfaři, o kterých jsme si pověděli na začátku této kapi­ toly. C. Peter Wagner ve své knize Leading Your Church To Growth říká, že aby sbor mohl růst, pastor i lidé ve sboru musí chtít, aby jejich sbor rostl a musí chtít platit cenu za růst. Tento předpoklad pokládám za nesmírně důležitý, protože hovoří o naší ochotě pouš­ tět se do surfování na nebezpečných, neprobádaných, mokrých a měnících se vlnách. Cena za růst sboru

Co je tedy touto cenou pro pastora a vedoucí sboru, kteří chtějí sborový růst a jsou ochotni pustit se do vln?

- i 18-

• Mají nad sebou ruku Boži. Expert v oblasti vedení a dlouholetý pastor John C. Maxwell podnikl průzkum úspěšných a neúspěš­ ných pastorů, aby zjistil, že nejdůležitějším rozdílem mezi těmi­ to dvěma skupinami je silný pocit poslání či předurčení od Boha pro jejich úkol vedení sboru. Táto ruka Boží nad některými pas­ tory je charakterizována Božím povoláním, pomazáním, duchov­ ní autoritou, vizemi a pocitem poslání. • Jsou vedoucími, kteří vedou. Pastor rostoucího sboru chápe svou primární roli jako roli vedoucího, který rozpoznává a buduje zdra­ vé dobrovolníky, kteří budou sloužit Bohu, svátým i světu. Svůj úkol vním ají jak o hledání Boží vůle pro celý sbor, ale v praktickém chodu sboru se nebojí delegovat zodpovědnost a autoritu. • Berou vážné svou zodpovědnost za růst. Pastor rostoucího sboru překonává strach z neúspěchu. Jeho vnitřní jistota v Bohu a v něm samotném je nastavena správně. Je si jist svým povolá­ ním. To vytváří potřebný rámec pro zdravé ovzduší ve sboru. • Pracují tvrdě. Pastor rostoucího sboru není nikdy znuděný pas­ tor, který neví, do čeho by píchnul. Vedoucí rostoucích sborů jsou velmi aktivními osobami. Studují růst sborů, navštěvují jiné vedoucí, aby se od nich učili a snaží se plně zapojit do vedení sboru konkrétním směrem. • Sdílejí svou službu a vůdcovství. Vedoucí rostoucího sboru slouží jako farmář, který sdílí službu s pastýři a služebníky. Jeho pri­ mární funkce je typu manažerského (plánuje a řídí). Můžeme také říci, že tento model vůdcovství ve sboru je rovněž apoštol­ ského typu (vede pomocí vize, prolamuje nová území a udává směr), protože apoštolský vedoucí nesdílí pouze službu, nýbrž také vůdcovství. Jednoduše řečeno, pastor rostoucího sboru má schopnost ovlivňovat a vést a má schopnost tvořit a vést týmy.

-

u

9 -

Nejen vedoucí, ale také členové sboru musí platit cenu za růst. Pokud chtějí být ve sboru směřujícím k růstu, pak se snaží dodržet tyto faktory: • Dělají ze svých starších „náčelníky kmene". V mnoha malých sbo­ rech je pastor/staršovstvo víceméně „kmenovým kouzelníkem", který slouží lidem a fouká na bolístky, zatímco centrum moci a rozhodování je jinde (někdy dokonce u manželek starších, i ta­ kové příběhy jsem slýchával). V rostoucích sborech to však je kmenový náčelník, kdo rozhoduje a vede. • Učí se chovat jako ovce. Žádné ovce se nerozhodují, kde se budou pást, na kterou louku půjdou a jak dlouho tam zůstanou. Pastýř je vede, ony ho následují. • Platí peníze. Růst sboru stojí peníze, které přicházejí ze sboru. Vyučování o penězích musí být dáno správné místo. Je čas pře­ stat se bát mluvit o penězích. Vnímám, že mluvit o penězích je citlivé téma. Ale pokud chceme růst ve sboru, pak o nich mluvit musíme. • Slouží. Vedoucí vedou, lidé slouží pomocí svých Bohem darova­ ných duchovních darů. Vedoucí se vzdávají toho, že budou slou­ žit a lidé se vzdávají, že budou vést. • Přijímají nové lidi do sboru. Noví lidé se cítí vítáni díky úsilí stávají­ cích ělenů sboru. Herb Miller zjistil, že když řadoví lidé ze sboru navštíví nové návštěvníky do 36 hodin od jejich návštěvy, 85 % z nich se do sboru vrátí. Pokud je ale navštíví pastor, počet lidí, kteří se vrátí, se zmenší na polovinu. Asimilace nových lidí do sboru je tak především úkolem lidí ve sboru. • Rozvíjejí nové kruhy obecenství (oikos). Skupinky všeho druhu (kla­ sické skupinky, služební týmy, sociální skupiny zaměřené na konkrétní skupinu) pomáhají ustanovit užší vztahy.

-120-

E v a n g e liz a c e j c ú k o le m c e lé c ír k v e

Učedníci Ježíše Krista se podílejí svou službou a svými přiroze­ nými i duchovními dary na rozvíjení zdravých a rostoucích sborů. Proto je důležité vědět, jak takový zdravý sbor vypadá. Tato kniha se ovšem zabývá zejména oblastí evangelizace, což není jediná oblast ve sboru, aleje to určitě oblast velice významná. Bůh se rozhodl, že hlavní způsob získávání nových Božích dětí sp očívá v našem ú silí v m oci Ducha svátého vyjádřeném v evangelizaci a duchovním boji. Toto Boží rozhodnutí, kterému ří­ káme Velké poslání, je popsáno ve všech čtyřech evangeliích a v knize Skutků a jeho naplňování je součástí každého zdravého sboru. V následující kapitole si ukážeme právě na roli evangelizace ve zdravých a rostoucích sborech.

Bibliografie: Lukáš Targosz - Rozvíjení učednictví (Křesťanský život pro MSŽ) Lukáš Targosz - io důvodů, proč věřím v evangelizační akce (Křesťanský život) Rick Warren - The Purpose Driven Church (Zondervan) C. Peter Wagner - The Healthy Church (Regál Books) C. Peter Wagner - Strategies for Church Growth (Regál Books) C. Peter Wagner - Leading Your Church To Growth (Regál Books) Elmer Towns, C. Peter Wagner, Thom Rainer - The Everychurch Guide to Growth (Broadman and Holman) John C. Maxwell - The 21 Most Powerful Minutes of a Leader 's Day (Nelson) John C. Maxwell - The 17 Indisputable Laws ofTeamwork (Nelson) George Bama - The Habbits of Highly Effective Churches (Regál Books) George Bama - The Power o f Team Leadership (WaterBrook Press) Larry Powers - The Healthy Church (Ministries Today)

-121-

!

I

Kapitoía 7

Eoongeíizoce pomůže tvému sboru v růstu Lukáš Targosz V minulé kapitole jsme hovořili o různých aspektech sborového růstu. Pokud je jedna věc všem těmto aspektům společná, pak je to tvrzení, že růst sboru je komplexní záležitostí. Neexistuje jedno zkrat­ kovité řešení na všechny situace a problémy, které vedení sboru k růstu přináší. Potřebujeme proto usilovně hledat, co je onou „Boží vlnou", na které můžeme surfovat a zkoušet stále nové věci. Přestože jsme si vědomi, že neexistuje jediné řešení, jsme na sto procent přesvědčeni, že jednu věc nemůžeme opominout. Tou čin­ ností je evangelizace ve všech důležitých formách. Když budeme nasazeni v evangelizaci, ještě to neznamená, že určitě budeme mít sborový růst. (Můžeme používat nerelevantní metody, lidé mohou být uzavření, a tak podobně.) Ale nemůžeme mít sborový růst bez evangelizace! Musíme si uvědomit, že každý křesťan má určité role, ale pouze někteří mají některé dary. V evangelizaci to znamená, že každý z nás je svědkem Ježíše Krista (máme křesťanskou roli svědčit o Kristu), ale jen někteří jsou evangelisty (mají duchovní dar, projevující se pomazáním ke zvěstování evangelia). Jaký je pak rozdíl mezi svěd­ kem a evangelistou? Svědek zvěstuje evangelium, když má příleži­ tost, ale evangelista si tyto příležitosti přímo vytváří. Kolem povolání ke službě bývá hodně řečí a mýtů. Většina křes­ ťanů si Boží povolání představuje jako něco velice dramatického

- i2 y

a úchvatného. Samozřejmě jsou lidé, kteří Boží povolání takto pro­ žijí. Je to ale většina nebo menšina? Opravdu být povolán ke službě znamená prožít takové dramatické setkání s Bohem, jako se to stalo Izajáši, Jeremjáši či Pavlovi? Již jsme si ukázali, že ne každý je povolán do služby jedné z pěti služebností v Ef 4. kapitole či do služby vedoucího církve. Rozdíl mezi nimi je často ten, že ti, kdo jsou povoláni do služby vedoucího, znají své povolání jasně, ale neměli bychom klást žádný tlak na ty, kteří povolání neznají, protože jim ho možná Bůh nedává. Jak se běžný křesťan může zapojit do evangelizace?

První učedníci používali mnoho způsobů. Zde je několik z nich, které mohou být inspirací také pro nás. Evangelizace je úkol, do kterého se můžeme zapojit vskutku všichni. Petr to dělal konfrontačně (Sk 2,36). Ne každý by byl schopen se postavit před několik tisíc lidí, kteří vám ještě před pár dny vyhro­ žovali zabitím, a říci jim: „To vy jste ukřižovali Mesiáše!" Petr to udělal v moci Ducha svátého a trefil se přímo do srdce těch lidí. Pavel to dělal intelektuálně (Sk 17). Apologetický způsob je vyni­ kajícím nástrojem pro intelektuály. Dnes je na toto téma dostatek informací. Lidé na vysokých školách by pravděpodobně nebyli za­ saženi konfrontačním způsobem, oni rádi přemýšlejí. Mnozí Češi jsou zasažitelní, pokud by jim jen někdo pořádně vysvětlil evangeli­ um. Slepý žebrák (Jan 9) to dělal svědectvím. Měl síť přátel, kteří vědě­ li o veliké změně v jeho životě. Vydat své svědectví je často seme­ nem zasetým v něčím životě. Někteří lidé chtějí slyšet pouze fakta, jak evangelium pomohlo v životě prakticky. Chtějí slyšet, že je to relevantní a že je to pro dnešek. Bývalý posedlý to dělal skrze vztahy (Mk 5). Ježíš nám ukázal, že všichni máme síť přátel, ke kterým můžeme hovořit. Někteří socio-124-

logové říkají, že každý máme okolo 200 - 300 lidi, ktere osobně zná­ me a ke kterým máme nějaký vztah. To už je k evangelizaci velké pole. Samařská žena to dělala zoaním (Jan 4,29). Samařanka sama toho moc o Ježíši nevěděla. Ale pozvala lidi, aby se s ním setkali. Na mno­ ha evangelizacích a v mnoha sborech se obracejí lide, kteří se tam dostali jen proto, že je někdo konkrétní pozval. Je to mnohem účin­ nější zbraň než si většina křesťanů myslí. Dorkas to činila skrze službu (Skutky 9). Bible o ní hovoří jako 0 ženě, známé tím, že vždy konala dobro a starala se o chudé. Byla prostě typem hostitelky. Skrze praktickou službu ukázala lidem lás­ ku. Mnozí křesťané zvěstují evangelium podobným způsobem. Někteří vykonají něco obecně prospěšného, aby tím ukázali na Boží 1 na svou lásku, která z Boží lásky vyplývá. Nebezpečí tohoto druhu evangelizace může spočívat v tom, ěiníme-li dobro pouze z touhy někoho získat. Člověk to vycítí a takové svědectví pak působí kon­ traproduktivně. Sloužíme-li, čiňme to z opravdové lásky a touhy pomoci. Lidé potřebují být zasaženi různými způsoby. Sbor zaměřený na evangelizaci může rozvinout různé způsoby evangelizační prá­ ce tak, aby každá individuální potřeba byla naplněna. Čtyři oblasti sborové evangelizace Učedníci vyšli s poselstvím o Kristu. Každý to dělal svým způso­ bem a zasáhl jiný druh lidí. Bůh si nás používá unikátním způso­ bem, který nejlépe pomůže osobě, se kterou hovoříme. V jádru máme každý mnoho příležitostí, jak někoho přivést k Pánu. K těm nejčastějším patří to, že žijeme zbožným životem a jsme tak lidem příkladem a svědectvím, které ukazuje na Boha (Matouš 5,13-16). Další možností je projev Boží moci, kdy reagujeme na něčí problém a modlíme se za jeho vyřešení. To se pak stává velkým svě-J25-

Evangelizace pomáhá tvému sboru v růstu Vysvětlivky: OEN - osobní evangelizace nepřímá (životní styl) O E P - osobní evangelizace přímá (slovo svědectví) E V M - evangelizace v moci (uzdravování a osvobozováno SE - strategická evangelizace (evangelizační akce)

OEN

OEP

(

Sbor \

EVM

SE

FÁZE RŮSTU SBORU ČÍSLO 1

FÁZE RŮSTU SBORU ČÍSLO 2

Ne každý sbor se rozvíjí ve všech čtyřech oblastech biblické evangelizace, ale přesto právč ony vymezuji potenciál a prostor růstu sboru. Sbor je tak omezen kvalitou a kvantitou své evangelizace. Nasazenost v evangelizaci ještě nemůže zaručit sborový růst, ale sborový růst nemůže existovat bez evangelizace.

V této fázi se sbor rozhodl rozvíjet se v každé oblasti evangelizace. Ve sboru se lidé motivují, vyzbrojují a vedení sboru pokládá rozvoj evangelizace za svou prioritu. Projevuje se to v dávání financí, času i nejlepších lidí do služby. Sbor si tak vytváří větší prostor pro růst.

FÁZE RŮSTU SBORU ČÍSLO 3

FÁZE RŮSTU SBORU ČÍSLO 4

Evangelizace ve všech čtyřech oblastech je nejen propagována, ale také strategicky plánována a prováděna. Diky tomu má sbor vytvořen prostor pro růst a pro získáváni nových lidí. Sbor se ve mčstě a okolí stává známým a viditelným místem, kde se lidé dozvídají o Bohu a kde je jim pomoženo v jejich životech.

V této konečné fázi se sbor rozrůstá po celé oblasti vymezené evangelizací. Díky úsilí vyjádřenému v evangelizaci sboru se sbor stal známým místem, kam přicházejí lidé. Někteří zůstávají, jiní si nacházejí jiný sbor. Evangelizace však pomohla našemu modelovému sboru v růstu.

OEN

1V

/ Sb•or

EVM

OEP

1

SE >f

dectvím Boží přítomnosti (uzdravení u Krásné brány - (Skutky 3). Ještě jindy můžeme pořádat velkou evangelizační akci, kdy doslova celé město slyší evangelium (Filip v Samaří - Skutky 8) a přijímá Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Nyní si o těchto čtyřech oblas­ tech evangelizace povíme něco více. Dříve než se pustíme do několika příkladů jednotlivých druhů evangelizace, dovolte mi, abych vám vysvětlil přiložený graf. V tomto grafu vidíte, jak evangelizace vymezuje prostor pro sborový růst. Neříkám, že uvedené čtyři druhy zahrnují veškerou možnou a myslitelnou evangelizaci, ale po jedenácti letech v evangelizační činnosti si dovoluji tvrdit, že většina evangelizační činnosti se dá zahrnout do jednoho druhu (nebo do několika navzájem se překrý­ vajících uvedených druhů). Ještě jednu poznámku. Jsem přesvědčen, že mnoho sborů koná všechny čtyři druhy evangelizace vědomě či nevědomky. Protože ale tak nečiní strategicky a plánovitě, tíhnou k tomu, že zdůrazňují jen jednu nebo dvě oblasti, kdežto ostatním se vyhýbají. Například sbor může být zklamán ze stanové evangelizace, kte­ rou v létě pořádal, protože nepřinesla očekávané výsledky. Rozhod­ ne se tedy věřit tvrzení, že jakékoliv akce v dnešní době již nefungují a začne kázat o jediném způsobu evangelizace - o životním stylu. Možná, že stanovka v daném městě opravdu již nefunguje. Ale exis­ tuje mnoho jiných druhů akcí, které můžeme pořádat. (A to ne­ mluvím o tom, že by chtělo nejdříve zhodnotit, proč ta konkrétní stanovka nefungovala a zda-li byl sbor dostatečně připraven, zmo­ bilizován a zapojen do evangelizace.) Jsem naprosto přesvědčen, že strategické a plánovité rozvíjení všech čtyř druhů evangelizace pomáhá sboru v růstu. Někde jsou možné jiné důrazy než jinde, ale všechny čtyři základní oblasti jsou biblické a kulturně přijatelné i v dnešní době. Týto čtyři druhy evan­ gelizace „neudělají" celý růst, ale vytvoří pro něj prostor. A to je také pojítkem mezi evangelizací a sborovým růstem.

-I2J-

Oblast číslo i: osobní evangelizace nepřímá ZBOŽNÝ ŽIVOT

Osobní evangelizace bývá často používána jako laciná omluva toho, že neevangelizujeme vůbec. Když sbor nedělá žádné evangelizační aktivity, tak se vesměs vždy obhajuje tím, že věří v osobní evangeli­ zaci. Pokud se však v takovém sboru zeptáte na to, kdo v posledním týdnu nebo měsíci měl alespoň jednou příležitost mluvit s někým o Kristu, tak zjistíte, jak velice mizivé procento křesťanů to dělá. Málokdy potkáme křesťana schopného kdykoliv a kdekoliv mlu­ vit o Kristu. Samozřejmě, i takoví existují. Jsou to odvážlivci, kteří nastoupí do autobusu a hned to do někoho začnou ládovat. Nevidí­ te je takřka mluvit o ničem jiném. Jsou ale ve sborech spíše výjim­ kou. Častěji potkáme lidi, kteří mají strach nebo jiné zábrany, a tak raději mlčí a svědectví nevydávají vůbec. Ti upřímnější řeknou: „Víš já nejsem evangelista, já to prostě neumím." Mé povolání v církvi bude asi někde jinde. Ti méně upřímní řeknou: „Hele, já se modlím za lidi a čekám na příležitost." Problém je však v tom, že příležitost nepřichází, jak je rok dlouhý. Je náš život je rozdělen do nějakých dvou základních rovin, které se dají nazvat evangelizace a ne-evangelizace? Jdu na návštěvu ke svému kamarádovi a rozhoduji se: budu ho dnes evangelizovat, nebo ne? Teď evangelizuji a teď jsem pouze na návštěvě a povídáme si třeba o rodině. Žiji dvojí život. Tak by to ale nemělo být. Celý můj život musí odrážet můj postoj, a to je postoj svědka Ježíše Krista. To, že zrovna někomu nekážu ještě vůbec neznamená, že pro něj ne­ jsem svědectvím.

-128-

Z b o ž n ý ž iv o t se p ro jevu je p ra k tic k y

Budování charakteru je proces a je prioritou v křesťanském životě. Zbožnost znamená mít charakter podle Božího srdce, který jde na prvním místě před mocí, zkušenostmi, atd. (i Třn 4,7-8). Nábožnost znamená chtít především všechno ostatní více než se líbit Pánu (2 Tm 3,1-5). Zbožný život se projevuje skrze vztahy. Vztahy jsou základem naše­ ho života. Měřítkem vztahu vůči lidem je láska. Biblická láska je skutek, kdy chceš pro toho druhého to nejlepší (1 K 13 kap., 1 K 14,1; 1 J 3,13; Ř 12,9-11; 13,8-10; 15,2). Láskaje protiklad pohor­ šení (1 K 10,23-11; Ga 5,13). Skrze pohoršování druhých zarmucu­ jeme Ducha Svatého (Ef 4,29-32; 2 Tm 1,7). Láska přináší konkrétní následky: přijímá druhého takového, jaký je (Ř 14,1; 15,7) a přináší odpuštění (Mt 6,12; Mk 11,25, Luk 6,37, Ef 4,32). Zbožný život se projevuje skrze modlitby. Existuje specifický druh modlitby, a to za spasení (záchranu) jiných lidí. Více o této modlit­ bě si řekneme v celé kapitole číslo 12. Zbožný život se projevuje skrze praktickou pomoc. Bible popisuje pravý půst (Iz 58,7-10) mimo jiné jako dělení se o chléb - krmení hladových, poskytovat útočiště bezdomovci a oblékat potřebné. Pravou zbožnost Qk 1,27) pak charakterizuje jako pamatovat na vdovy a sirotky (návštěvy, praktická pomoc) a ochrana vdov a sirotků (praktická i právní). Pokračuje s popisem pravé/živé víry (Jk 2,1416), kde si máme všimnout potřeby a naplnit ji. Příprava na osobní evangelizaci

Co nám pomůže rozvinout evangelizaci životním stylem v našem sboru? Pomohou nám především:

Evangelisté. Myslím si, že často celý problém spočívá v tom, že nepokládáme za důležité učit lidi osobně evangelizovat. Když se někdo obrátí, tak je vyučen v mnoha různých oblastech, jako na­ příklad: Jak žít s Pánem, co to je církev, jak žít v manželství atd. Když však přejdeme na téma evangelizace, zdá se nám to tak jednoduché, že to prostě projdeme během půl hodiny. Uvěřil jsi, tak prostě všem vykládej o tom co se s tebou stalo a přiváděj lidi do církve. Věřím, že Pán Bůh nám nedal do církve evangelisty proto, aby ve stanu nebo na ulici kázali nevěřícím, ale aby svaté, tj. křesťany, vy­ budovali ke službě. Jinými slovy, úkolem evangelisty v církvi je nau­ čit každého efektivně evangelizovat. Pokud takový člověk ve sboru není, pak by mohl být pozván odjinud. Domácí skupinka. Zkuste si představit, že každý člen domácí sku­ pinky je veden k tomu, aby se modlil třeba za pět nevěřících přátel. Dejme tomu, že na každé druhé skupince řekne dvě věty o jednom z těchto pěti lidí. Řekne rovněž, co mohl během minulého týdne pro něj udělat a za co se chce modlit, aby se v budoucím týdnu stalo. Takže například Martin řekne na skupince: „Modlím se za své­ ho souseda, abych se s ním mohl spřátelit. Dnes bych se chtěl mod­ lit za to, abychom mohli příští týden navázat nějakou komunikaci." Za měsíc Martin přiběhne na skupinku celý pryč a už od dveří volá: „Víte, co se mi včera přihodilo? Ten soused, za kterého se mod­ lím, mě požádal, jestli bych mu mohl půjčit vrtačku. Já jsem mu ji půjčil a on mě pak pozval na kafe." Zdánlivě obyčejná věc, Martin vůbec nemluvil se svým sousedem o Kristu, ale má první zkušenost vyslyšené modlitby. Oblast číslo 2: osobní evangelizace přímá SLOVO SVĚDECTVÍ

Druhou oblastí osobní evangelizace je slovo našeho svědectví. Všich­ ni v zásadě komunikujeme čtyřmi základními způsoby:

Prvním způsobem jsou slova (verbální komunikace). Je to nej­ běžnější prostředek komunikace. Předpokládá se, že všichni víme, jak se mluví. Ale to není vždy pravda. Je dost možné, že s někým mluvíme a hovoříme naprosto cizí řečí. Není to cizí jazyk, jsou to taková slova a spojení, která jsou však pro druhého člověka velice těžko pochopitelná. Křesťané s tímto mají často veliký problém. Ho­ voříme, jako bychom žili na jiné planetě. Druhým způsobem jsou gesta (neverbální komunikace). Gesta dávají slovům opravdový význam. Výraz našich očí, zaměření po­ hledu, pohyby (řeč) těla, to vše hovoří o našem východisku a postoji. V našem obličeji se odráží náš emocionální stav. Tento způsob ko­ munikace je přirozený a lidé mu rozumí dokonce ještě více než slovům. A co je zvláštní, pokud jsou slova a gesta v rozporu, lidé budou věřit gestům. Takže, když se tváříme smutně a tvrdíme, že jsme veselí, nikdo našemu tvrzení neuvěří. Třetím způsobem jsou skutky (činy). Zdá se, že se zde jedná o pokračování neverbální komunikace. Pokud někomu něco říká­ me, ale sami žijeme jiným životem, pak naše slova ztrácejí význam. Tájemstvím úspěchu některých velkých Božích mužů bylo to, že žili to, co kázali. Skutky mluví hlasitěji než slova. Skutky nejsou vidět v okamžiku, kdy vyřkneme slova, ale prokáže-li se později, že žijeme něco jiného, o to větší a zhoubnější to pak má dopad na naši věrohodnost. Inu, všichni známe to populární „káže vodu a pije víno“. Náš poslední způsob je náš postoj. Táto skrytá, ale nesmírně důle­ žitá oblast je často branou k úspěchu poselství. Postoj nemůžeme vždy u druhého pojmenovat, ale téměř vždy ho „cítíme". Byl to po­ stoj soucitu a lítosti, který pomohl Ježíši komunikovat jeho posel­ ství v moci. Starověký Aristoteles upozorňoval na tři důležité momenty v komunikaci. Říkal, že záleží na ethos - totiž na tom, kdo hovoří, co je to za člověka. Záleží také na tom, jaký je jeho postoj vůči po­

-13 1-

sluchačům. Záleží na tom, zda posluchači ví, že je má rád. Záleží také na logos - na tom, co se říká, zda-li je to hodnotné a smysluplné, a na pathos - záleží na tom, komu je zvěstováno, na posluchačích, na jejich postoji k řečníkovi a na jejich náladě. Když se sejdou všech­ ny tyto tři aspekty, a přidáme-li k nim působení Ducha svátého, jedná se o zvěst, kterou si lidé pamatuji ještě dlouho. Různé formy komunikace evangelia Jistě se shodneme na tom, že svědčit různým lidem se dá různými kreativními způsoby. Potřebujeme rozumět, komu a jak svědčíme. Každý člověk má samozřejmě individuální potřeby, ale následující body nám mohou pomoci více rozumět našim posluchačům. Když například svědčíme dětem, nesmíme zapomínat na to, že děti jsou zvědavé. To je pro ně charakteristické. Svět a život je pro ně dobrodružstvím. Jakou formou jim efektivně přiblížíme evange­ lium? Forma může být jednoduchá - příběhy. To se dá naplnit osob­ ním sdílením, knihami, divadlem apod. Důležitou charakteristikou dětské představivosti je údiv (úžas). Když ten chybí v naší komuni­ kaci, dítě se začne vnímat jen jako kolečko ve stroji, ztratí vděčnost. Tám, kde končí údiv nad životem, přichází nuda. Dodnes si pamatu­ ji na ty fantastické programy pro děti, které na našich stanových evangelizacích měl tým z AC Český Těšín. Když pak svědčíme dospívajícím, vstupujeme do světa tajem­ ství, fantazie a příběhů, který ustupuje realitě. Nastupují otázky po smyslu života, pravdě. Mladý člověk už se nechce divit, ale chce vě­ dět, kým je, o čem je život, co je správné a kam směřuje. To také vysvětluje, proč nejvíce radikálních hnutí najdeme mezi mladými lidmi. Svědčit dospělým, to je už něco jiného. Je mnohdy nejvíce osloví problém hledání lásky a přijetí. Starší a zaopatření lidé na vrcholu života pak již většinou nebaží po úspěchu. To, co jim však většinou

-

112 -

chybí, je pocit jistoty. To je příležitost k našemu svědectví. Výborná kniha, která o osobní evangelizaci pojednává je Sdílení naděje Jara Křivohlavého (Návrat domů). Co nám pomůže při rozhovoru s lidmi? Svědectví je mocnou zbraní evangelia, vždyť Bible říká, že jsme nad ďáblem zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví (Zj 12,11). Bible říká, že bychom měli být připraveni sdílet se svou na­ dějí (i Pt 3,15). Pokud jsme přijali Pána Ježíše a stali se křesťany, máme příběh, který stojí za vyprávění. Během misie se mnohokrát setkáme s možností povědět někomu náš životní příběh a oslavit tím Ježíše. Někteří si ovšem myslí, že jelikož nebyli v minulosti kriminálníky, zloději a vrahy, kteří se dramaticky změnili, jejich svědectví je nud­ né a nezajímavé. Musíme si však uvědomit, že každého člověka osloví něco jiného. Jaké prostředí k rozhovoru nám pomůže při sdílení svědectví? Láska - Není důležitějšího principu komunikace než tento. Ne­ jde o to mít rád jen ty, kterým sloužíme, ale všechny lidi. Náš postoj vůči lidem bude ovlivňovat naši věrohodnost a věrohodnost naší zvěsti. Mít lidi rád znamená mimo jiné: (1) mít na ně čas, (2) naslou­ chat jim, (3) mít k nim úctu - respekt, (4) přijímat je s úctou takové, jací jsou, (5) mít je rád nejen, když se chovají podle našich představ, ale také když jednají jinak. Moudrost - K tomu, abychom byli dobrými učedníky Ježíše Kris­ ta, potřebujeme moudrost. Mnoho lidí nepřijímá to, co říkáme, ne kvůli obsahu našeho sdělení, ale kvůli formě či načasování. Proto je moudrost, jak používat naše dary a jak komunikovat biblické posel­ ství, velice důležitá. Je nesmírně důležité, abychom byli závislí na Bohu. Bible nás vybízí k modlitbám za moudrost (Jk 1,5-8).

-J33-

Naslouchání - Rozdíl mezi posloucháním a nasloucháním je, že zatímco u první disciplíny jsem schopen klidně i zopakovat, co bylo řečeno, u druhé jsem slyšel, co mi chtěl dotyčný říci. Jsem dobrý komunikátor? To se pozná mimo jiné podle toho, že (i) dovoluji dokončit větu bez přerušování, (2) poslouchám mezi řádky - hle­ dám hlavní myšlenku toho, co mi druhý chce říci, (3) někdy zopa­ kuji co bylo řečeno, abych se ujistil, že rozumím správně, (4) dokáži nebýt útočný a nezdvořilý, i když nesouhlasím s tím, co bylo řečeno - a to není zrovna jednoduché, (5) dokáži neventilovat nesouhlas zatímco druhý hovoří, (6) projevuji opravdový zájem o to, co dotyč­ ný říká. Přátelství - Nikdy bychom neměli v našem oponentovi vidět ne­ přítele. Daleko vhodnější je vystupovat jako přítel. Naším úkolem není někoho ubít argumenty, ale získat ho. Mnohdy přistupujeme k lidem s pocitem, že když s námi nesouhlasí, nutně stojí proti nám jako proti lidem. V evangelizaci ale nebojujeme s lidmi, nýbrž s démonskými mocnostmi, které je ovládají. Pohoda - Je dobré, když prostředí, ve kterém mluvíme, je klidné a vyjadřuje přátelskou atmosféru. 'M é se zde znovu projevuje náš osobní postoj k lidem. Ti se pak necítí ve stresu a dokáží s námi hovořit opravdu otevřeně. Několik praktických rad ke sdílení svědectví

Svědectví je tvůj životní příběh a ne kázání. Je to to, co se stalo tobě. Upřednostni proto konkrétní příklady před abstraktními vyjádře­ ními. Pamatuj, že na svědectví máš někdy omezený čas. Všeobecně se radí vymezit na svědectví šest minut, a to sice dvě minuty na život před obrácením, dvě minuty na popis obrácení a dvě minuty na změnu života po obrácení. Obvyklým nešvarem při svědectví je vě-

nování většiny času na popis života před obrácením, což někdy vy­ znívá, že se veřejně litujeme, „o co jsme všechno přišli". Musíme si dát pozor na přehánění, zveličování či snad lhaní v zájmu „vylepšení" svědectví. Centrem svědectví je Boží práce ve tvém životě, a ta nepotřebuje „vylepšovat". Snažme se nepoužívat slova a fráze, která jsou jasná pouze křes­ ťanům, jako například „byl jsem spasen", „přišel jsem dopředu", „Beránkova Kniha života", „Bůh mi řekl", apod. Mluvme tak, aby se posluchač mohl identifikovat s tím, co hovoříme. Buďme vždy taktní a netlačme posluchače „do kouta" a nesnažme se ho obrátit ihned při našem svědectví. Když hovoříme, počítejme s Boží pomocí a moudrostí. Modleme se předem za své svědectví a buďme vždy připraveni ho sdílet (i P 3,15b-!6a). Oblast číslo 3: evangelizace v Boží moci SLUŽBA UZDRAVOVÁNÍ

Zdravý sbor roste v moci skrze projevy Boží moci, zejména pak skr­ ze službu uzdravování (Sk 2,43). Služba bez moci by byla naším dobrým snažením, ale služba v Boží moci ve znameních a divech přináší do lidských životů oheň Boží přítomnosti. Vždyť i apoštol Pavel říká: Mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých slovech lid­ ské moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci, aby vaše víra nebyla založena na lidské moudrosti, ale na Boží moci (iK 2,4-5). Dříve, než budeme pokračovat, podívejme se na to, k čemu jsou dobrá znamení a divý. Kdosi definoval znamení a divý tak, že Bůh dává znamení, aby ukazovala na cestu (k Bohu), a divý, aby se lidé divili, jak to ten Bůh udělal. To je vystižné. Znamení a divý jsou Bo­ žím potvrzením služby (Sk 2,22). Bůh dosvědčuje své pomazání na služebníku právě skrze projevy moci. I když to samozřejmě není jediným ovocem a moc nenahrazuje zbožný charakter, přesto jsou

-*

35“

projevy moci důležitou součástí toho, co znamená vidět Krista v akci, a ne jen o něm slyšet. Znamení a divý jsou také svědectvím Božímu slovu (Sk 14,3), pomáhají Božímu lidu sloužit s odvahou (Sk 4,30-31) a přitahují pozornost lidí (Sk 8,13). Znamení a divý také vedou lidi k poslušnosti. Jen si představte okolnosti smrti Ananiáše a Safíry (Sk 5). Po proje­ vu Boží moci si dlouho nikdo nedovolil být vůči Bohu neposlušný, neboť se Pán prokázal jako živý Bůh uprostřed svého lidu. Znamení a divý tedy přinášejí bázeň Pánovu. Základní otázky o uzdravování

Uzdravování a Boží všemohoucnost. První důležitá otázka, kterou si klademe je, zda Bůh může i dnes uzdravovat. Nemoci nebyly sou­ částí Božího plánu pro lidský život. Vidíme, že nemoc a smrt přišly do života lidí až po hříchu a vyhnání z ráje. V Bibli také vidíme, že na konci věků, v Božím království, nebudou žádné nemoci a boles­ ti. Uzdravování bylo velkou částí Ježíšovy služby a to především ne proto, aby dokázal své božství, ale protože mu bylo trpících lidí líto a měl s nimi soucit. Bůh napravuje, co je poškozeno hříchem (Jan 10,10). Bible říká, že místo na kříži si s námi Ježíš vyměnil. My jsme tam měli viset, protože jsme si to zasloužili, ale On se rozhodl trpět za nás ze své lásky k nám. Byl učiněn hříchem, aby naše hříchy byly odpuštěny a my abychom se stali spravedlivými (2 K 5,21). Vzal také na sebe naše nemoci, abychom my mohli být uzdraveni (Iz 53,5). On uzdravoval nemocné a vzkřísil mrtvé (Mk 9,20-23, L 7,1216). Ježíš také své učedníky pověřoval k modlitbám za nemocné (Mt 10,8; J 14,12). Uzdravování a Boží vůle. Křesťané zpravidla nemají problémy vě­ řit Boží schopnosti uzdravit, pochybují někdy ale o jeho ochotě tak učinit. Hledání Boží vůle se stává klíčovým problémem církve

v modlitbách za nemocné. Modlíme se Je-li to tvá vůle“, ale neuvě­ domujeme si, že sám Pán Ježíš se modlil jedinkrát tuto modlitbu v Getsemane a ještě se to netýkalo uzdravení, nýbrž jeho vlastní smrti. V evangeliích je pouze jediné místo, kde se někdo jiný ptá Krista, Je-li uzdravení jeho vůle". Čteme o tom v L 5,12-13, kde se malomocný muž ptá Ježíše: „Pane, chceš-li, můžeš mé očistit.“ On vztá­ hl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, bud očištěn “ A hned od něho malomocen­ ství odešlo. Někdy citujeme starozákonního Joba a zkoušku, kterou prošel. Je jasné, že Jób zakusil těžké věci a že Bůh to měl ve svém plánu. Bůh si samozřejmě může použít nemoc a často to dělá. Nemoc však není jeho „darem" a nepochází od něho. I když to někdy v Bibli vypadá, že Bůh dal někomu nemoc, zároveň vidíme, že si na tuto práci používal „nečisté nástroje" (ďábla a jeho anděly). I v příběhu Jóba vidíme, že ačkoliv si Bůh dokázal použít nemoc, byl to jasně satan, který ji Jobovi dal. A nakonec, byl to Bůh, který Jóba dokona­ le uzdravil. Proč bychom jinak používali léky, pokud by nás Bůh zkoušel? Pokud bychom věřili, že nemoc, kterou trpíme je Boží vůle, pak bychom se protivili Boží vůli braním jakýchkoliv léků. Pokud si ale myslíme, že naše nemoc není Boží vůle, pak uděláme vše pro její vyléčení, a to skrze modlitbu i skrze léky. Ještě hůře, pokud by ne­ moc byla přímo požehnáním, které nás vede k Bohu, proč se ne­ modlíme za více nemocí? Zkusme si představit, že se ve sboru na shromáždění modlíme, aby nás Bůh vedl k trpělivosti a lásce a dal nám proto do našeho středu více nemocí. To zní skoro rouhačský. To proto, že Boží jméno je Jehova Rafa, Bůh, který uzdravuje (Ex 15,26 a Ž 103,2-3). Bůh nemá jméno ten, který dává nemoci, ale ten, který je uzdravuje. Boží jméno tak ukazuje jeho charakter a jeho vůli. Co když někdo není uzdraven? Přichází čas, kdy se náš čas na zemi naplní, jako u proroka Elíši (2 Kr 13,14 a 20-21). Někdy zemřeme

-13 7-

prostě proto, že už se náš čas naplnil. To je naprosto v pořádku. Elíša nezhřešil a přesto zemřel na nemoc. Jeho kosti stále obsaho­ valy tak silné pomazání, že ještě léta potom byl člověk, který byl pohřben do stejného hrobu, vzkříšen z mrtvých díky dotyku s nimi. Někdy, i když uděláme z naší strany všechny kroky, tak nejsme uzdra­ veni. To vyvolává v naší mysli mnoho otázek. Víme, že konečné uzdra­ vení bude v nebi, kde nebude nic nemocného. Povzbuzujme ale lidi, aby hledali uzdravení tady na zemi, pokud jim Pán neřekne jinak. Bible nám hovoří v 2 K 12,7-9 o jistých ostnech, které měl apoš­ tol Pavel. Nevíme s určitostí, co to bylo. Někteří se domnívají, že to byl démon, jiní si myslí, že to byla nemoc, ještě další jsou přesvědče­ ni, že se jednalo o psychickou slabost a jiní tvrdí, že šlo o slabomyslnost. Já osobně se nejspíše přikláním k nemoci. Ale ať to bylo cokoliv, je jasné, že apoštol Pavel se třikrát modlil k Pánu, aby to od něho odňal a ten mu odpověděl zcela jasně a srozumitelně, že mu stačí jeho milost. Pokud by tedy kdokoliv chtěl říci, že právě jeho nemoc či slabost je jako u apoštola Pavla, nechť se také jako on modlí za uzdravení několikrát a činí tak až do té doby, dokud mu Bůh jasně a nezpochybnitelně odpoví. Do té doby ať raději věří ve své uzdra­ vení a v trpělivosti se modlí k Pánu. Někdy je totiž klíčovou otázkou správné načasování uzdravení. V příběhu uzdravení chromého u Krásné brány ve Skutcích 4 vidíme příklad takového „Božího času“. Zmíněný chromý tam sedával dlouho a nejen učedníci, ale pravdě­ podobně i sám Ježíš ho míjeli mnohokrát předtím. Boží čas kairos však přišel v konkrétní den, kdy se Petr a Jan šli do chrámu modlit. Obvyklé způsoby Božího uzdravení

V Božím slově (především ve Skutcích) vidíme, že uzdravování, zna­ mení a divý přitahovaly pozornost davů a často také následné pro­ -138-

následování křesťanů. Přesto můžeme říci, že církev byla prokázá­ na jako církev živého Boha, církev plná moci a Boží přítomnosti. Podívejme se na několik obvyklých způsobů, jak Bůh nadpřirozeně uzdravuje své děti i dnes. • Boží slovo. Bible o roli Božího slova v uzdravení hovoří v Př 4,2022. Může tak být používána jako lék skrze studium, předčítání, poslech Božího slova a meditaci (rozjímání). • Role každého věřícího modlit se za nemocné. Každý křesťan se může modlit za nemocné a měl by se za ně modlit (Mt 10,8 a Mk 16,1518). Patří to kjeho roli, jako například evangelizace, přímluva, proroctví. Někteří jsou pak používáni v určitých rolích více a lépe, protože jim Pán dal duchovní dar. Pověření křesťanům modlit se za nemocné používáme v evangelizaci a v přímluvných modlitbách jeden za druhého. • Role starších sboru. Modlitby starších sboru za nemocné Qk 5,1418) dávají členství ve sboru úplně nový význam. Jen člen sboru může zavolat své starší, aby se za něho modlili. To ukazuje mimo jiné na to, že Boží vůlí je patřit do konkrétného sboru. Mazání olejem není žádný mystický akt, spíše to připomíná přítomnost Ducha svatého během modlitby. • Duchovní dar uzdravování (množné číslo). Bible o něm říká v 1 K 12,7-9. Existují tedy jisté dary uzdravování, které nám v modlit­ bách pomáhají a které mají Bohem pověření jedinci za účelem hlubších a efektivnějších modliteb za nemocné lidi. Dar uzdravování můžeme definovat takto: Uzdravováníje zvlášt­ ní schopnost, kterou Bůh dává jistým členům Těla Kristova, aby sloužili jako lidští prostředníci, skrze něž má Bůh potěšení vyléčit nemoci a obnovit zdraví mimo použití přirozených prostředků. Dary uzdravování použí­ váme podobně jako naši křesťanskou roli modliteb za nemocné s tím, že lidé s dary uzdravování mají lepší výsledky, mívají speciali­

-139-

zaci na konkrétní nemoci a více se modlí v autoritě přikazováním a odmítáním. Jak uvést službu v moci do života sboru? Pro rozvoj služby uzdravování v našich sborech potřebujeme na­ příklad; • Odvahu k modlitbám individuálním i společným. Potřebujeme najít odvahu využívat příležitosti k modlitbám a to v rodinném kru­ hu, při každodenních příležitostech, na skupinkách, při celosborových modlitebních shromážděních, či skrze speciální sbo­ rový modlitební tým. • Hledat duchovní dary. I když lidí s tímto darem je spíše méně než více, někteří ho mají, ale nepoužívají. Snažme se to zjistit tím, že ho budeme zkoušet. Při tom bychom měli soucítit s trpícími (Mt 20,29-34), rozpoznávat Boží přítomnost (L 5,17,6,19), mít postoj dávání (Sk 3,6), mít víru (Sk 9,34) a čas modlitby a půstu (Mk

9>29)• Používat všech výhod členství ve sboru, to jest volání starších sboru k modlitbám za nemocné. • Vytvořit prostor pro modlitby skrze modlitební tým a uzdravovací shromáždění. Církev musí být církví živého Boha, kde lidé vidí Boží ruku v akci a služba uzdravování nám k tomu vydatně na­ pomůže. Oblast číslo 4: strategická evangelizace EVANGELIZAČNÍ AKCE Proč jsou součástí čtyř biblických druhů evangelizace také akce? Věřím, že i ty mají v dnešní době opodstatnění. Proč? Ještě zdaleka ne všichni slyšeli evangelium. Evangelizační akce přitom přinášejí oslavu Boha. Jistě, každého člověka zasáhne něco jiného. Některých -140-

se více dotkne osobní evangelizace a jiných snad tvořivá akce. Tá totiž osobní evangelizaci vhodně doplňuje. Na evangelizačních ak­ cích může být díky kvalitní přípravě a modlitbám atmosféra víry a manifestace Ducha. Evangelizační akce sjednocují sbor a dávají mu cílevědomost, vyzbrojují nové služebníky, zapojují celé Kristovo Tělo do služby. Kde jinde se objeví evangelisté než při evangelizaci? Nejprve musí být evangelizace, kde se člověk Bohem povolaný jako evangelista bude učit a rozvíjet svůj dar, a ne naopak. Je zodpovědností celého sboru pomoci evangelistům a je zodpovědností celého vedení sbo­ ru vést evangelisty v celkové sborové vizi. Někdy si říkáme, vždyť lidé, kteří přišli díky velkým evangeliza­ cím jsou povrchní a nezůstávají ve sboru. Dobře, a jak kvalitní je naše následná práce? Máme promyšlenou strategii, co a jak bude­ me s novými lidmi dělat okamžitě po evangelizaci? Navštívíme tyto lidi? Napíšeme všem osobní dopis? Uskutečníme nějakou přednáš­ ku? Někteří misionáři říkají, že se znovuzrozeným člověkem je to úplně stejné jako s dítětem - nejkritičtější jsou první dny života. Přesto v následné práci často začínáme plánovat co s lidmi až po evangelizaci. To je však kritické! To už je ve většině případů pozdě. A co je ještě horší, v mnohým místech našich evangelizací není ani žádný sbor, který by se o nové lidi postaral. Nemáme-li předem pro­ myšlenou následnou práci s případným zakládáním sborů, naše evangelizační úsilí přijde vniveč dříve, než se nadějeme. Jinou častou námitkou je, že velké akce jsou neefektivní, náklad­ né, a nepřinášejí žádné ovoce. Velice by mne zajímalo, co přesně je kritériem úspěšnosti evangelizace. Asi se shodneme, že obrácení lidé. Dobře, ještě bychom mohli dodat: lidé zapojení ve sboru. Ale do jaké doby? Znám lidi, kteří slyšeli evangelium na nějaké evange­ lizaci, ale do sboru přišli až po několika letech. Často poté, co jim ještě někdo další svědčil. Spadají takoví lidé do našich tabulek z oné akce, nebo z osobní evangelizace? -141-

Je naprosto evidentní, že evangelizační akce měla v jejich živo­ tech podstatný vliv na rozhodnutí pro Krista. Stalo se tak ale až po nějaké době. Můj postoj je ten, že nikdy s určitostí nemůžeme říci, kolik lidí oslovených na evangelizaci bude trávit svou věčnost v nebi. Tbto statistiku se dozvíme až na věčnosti. Jen proto, že něco se nám zdá či nezdá, neodsoudíme celou evangelizační akci. A mám další problém: jak drahá je lidská duše? Stojí za to pořá­ dat nákladnou kampaň na spasení jediného člověka? Víme, jestli se ten člověk jednou nestane českým Billy Grahamem? Každý má svůj příběh

„Ne, že bych tam nechtěl jít, ale vždyť tam nikoho neznám. Co by mi tam řekli, jak by se na mne dívali?" I takové myšlenky mu pro­ bleskly hlavou, když se díval na plakát oznamující křesťanské setká­ ní ve velkém stanu pořádaném nějakou Misijní společností Život. Láďa Roboš vyrostl v malém, zastrčeném jihomoravském měs­ tečku Hustopeče. Jeho rodina byla běžnou českou rodinou s ateisticko-katolickým pozadím. V praxi to znamená, že některé svátky jsou dodržovány, ale v Boha vlastně nevěříte. Takových lidí je v našem národě mnoho desítek tisíc. Jsou pozůstatkem katolické výchovy prarodičů a komunistické výchovy rodičů. Přesto již Láďa slyšel evangelium od svých příbuzných. Ti jako křesťané mu dali Bibli a vyprávěli mu mnoho biblických příběhů. Láďu to fakt moc zajímalo. Vždyť ten ateismus a materialismus, kte­ rý vidí všude kolem sebe, člověka přece jen nenaplňují. Začal číst Bibli, snažil se modlit tak, jak to uměl, byl klasickým Hledačem prav­ dy. Ale nikdy nebyl mezi křesťany. Jeho příbuzní mu řekli evangeli­ um, ale pak se další tři roky s Láďou neviděli. Nikdy nebyla příleži­ tost, aby se Láďa mezi křesťany dostal. Pohodlně se uvelebil na svém gauči. Teď má příležitost se mezi křesťany dostat. Myšlenky se mu míhají v hlavě: „Může to být zají­ -142-

mavější než kostel. Ale když já tam sám nechci.“ Váhá a přemýšlí. Může minout svou příležitost. Najednou na něho někdo zvoní ven­ kovním zvonkem. Podívá se z okna a je překvapen. Kdyby byl křes­ ťan, řekl by, že to je zázrak. Tákhle jen říká: „To je ale náhoda, vás už jsem dlouho neviděl." Pod okny stojí jeho příbuzní, ano, ti, kteří mu o Bohu vyprávěli a které už tři roky neviděl. „Nechceš jít s námi do jednoho velkého stanu na křesťanské shro­ máždění?" ptají se. Nevědí, že Láďa by si přál, aby ho tam někdo vzal. Samozřejmě s nimi jde. Tohle je jeho den, tohle je den spasení. Dnes, po šesti letech si vzpomíná přesně, jaké to bylo: „Moc se mi to líbilo. Silný dojem ve mně vzbudily chvály a písně, které se tam hrály. Pak vystoupil člověk, který se představil jako Stuart Angus a velice přátelským, konverzačním a humorným způsobem kázal evangelium. Velice dobře to na mne působilo. To byl můj den, kdy jsem se setkal s živým Bohem." Láďa se zapojil později do svého sboru a dnes je Láďa Roboš oblastním vedoucím sboru AC Chomutov působícím v Ostrově nad Ohří. Prošel ve svém životě vývojem od ateisty k misionáři, proce­ sem, kterým by mohl projít každý člověk. V roce 1994 jsem byl jedním z lidí, kteří stanovou evangelizaci v Hustopečích pořádali. Byla to pro mne jedna z 11 akcí, na nichž jsem trávil své léto. Láďu jsem neznal ještě nějaký čas poté. Ale když jsem v roce 2000 viděl stanovou evangelizaci v Ostrově, kterou Láďa pořádal, když jsem viděl, jak slouží jiným mladým lidem, kteří se setkávají se stejným Bohem jako on, pak jsem se neubránil dojetí. Jak velkou má cenu jedna lidská duše? Přirozená nebo připravená evangelizace?

„Prosím vás, modlete se za moji maminku, má rakovinu." Nemůžeš odtrhnout oči od kukadel toho malého kluka. Nemůžeš se jen tak pomodlit a jít zase za nějakým jiným člověkem, který si přišel pro

- '

43 -

modlitbu. Nemůžeš se modlit, aniž bys byl dotčen živou vírou ma­ lého, dost ušmudlaného, tak šestiletého chlapce. Nemůžeš to udě­ lat jen proto, že se ti zalévají oči slzami, protože cítíš, že ti je Dárce života tak nějak blízko. Nechceš, aby lidé okolo tebe viděli tvé po­ hnutí, ale na druhou stranu je ti to celkem jedno. Vždyť tady jde o život. Evangelizační večer právě skončil. V evangelizačním stanu bylo 260 lidí, drtivou většinou nevěřících. Bylo mezi nimi okolo stovky dětí. Dětí, které někdy z našich evangelizací nepřímo odháníme, protože chceme sloužit těm „rozumným". I když nám v uších zní Mistrovo: „Nebudete-li jako oni...“. Těch 260 lidí nebyl počet na evangelizaci na počátku devadesá­ tých let, kdy bylo mnoho zájemců o vše křesťanské (a tedy v té době populární), ale stalo se tomu tak v červenci roku 2000 v malém městě Kadani v severních Čechách. Jsem hluboce pohnut tím, jak Bůh otevírá dveře do lidských srdcí v této nejméně křesťanské oblasti v Čechách. Již dlouhou dobu sleduji diskusi (a někdy se také zapojuji) na téma, zda čas evangelizačních akcí skončil, či nikoliv. Sleduji to pnutí mezi názory, které doporučují pouze a výhradně osobní evangeli­ zaci a mezi těmi, které doporučují také různé programy. Netajím se tím, že věřím také v různé programy. Přesto věřím tomu, že progra­ my, nebo-li akce,jsou pouze rámcem pro osobní evangelizaci. Taje naprosto nezbytná. Věřím však, že evangelizační akce a osobní evan­ gelizace, jinými slovy programová a přirozená evangelizace, nejsou nepřátelé, ale spojenci. Společně tvoří neporazitelnou koalici. Akce, jako byla ta v Kadani, jsou často velice tvořivé. Používají nejrůznější formy pro zaujetí lidí (formy často divočejší, než si do­ kážeme představit), ale pokud jsou v kombinaci s jasnou prezenta­ cí evangelia a osobním, přirozeném přístupem, pak se jedná o velice mocnou zbraň pro získávání ztracených. Evangelizační tým zde v Kadani v rámci svého programu demon­ stroval náš boj s problémy tím, že někteří týmoví „siláci" rozbíjeli -144-

cihly. Poselství, které u toho zaznělo, bylo jednoznačné. Potřebuješ pomoc od přítele, nesmíš se vzdát, potřebuješ někoho silnějšího, potřebuješ Ježíše. Jen On rozbije cihly ve tvém životě, které ti brání růst, které ti brání Ho poznat. Ovšem důležitější než tato show bylo slovo na závěr, po kterém přicházeli lidé, jako onen malý chlapec na začátku článku, kteří toužili po modlitbě a setkání s Bohem. Víte, co se mě na té evangelizaci stejně líbilo nejvíce? Osobní přístup členů týmu. Když řekli nějakému člověku, že se za něho celý rok modlili doma ve Spojených státech, každý jim věřil. Víte proč? Ti normální Američané, kteří cestují do různých zemí s evangeliem, si pamatovali z minulého roku nejen jména konkrét­ ních Čechů, ale pamatovali se velice podrobně na jejich problémy, které jim tito lidé svěřovali před rokem. Jaký pocit asi tihle Češi měli, když slyšeli: „Ahoj Petře! Jsem rád, že tě vidím. Jak se má tvoje nemocná maminka? A co práce, našel jsi tu, kterou jsi hledal? A co tvoje sestra, pořád ještě bere drogy? Pozdravuj Filipa (přítel), snad se tady taky ukáže.“ Myslím si, že se takový Petr setkal s Boží láskou. Jak pravdivé je rčení, že jediný Kristus, kterého lidé znají, jsme my. Ať už věříme v programovou nebo přirozenou evangelizaci, nebo v obě dvě, faktem zůstává, že získávání ztracených lidí je největší prioritou církve. Kníže kazatelů C. H. Spurgeon řekl: Evangelizace je to, žejeden žebrák říká jinému, kde se dá dostat chleba. Máme právo držet si celý chleba pro sebe? Základní formy evangelizačních akcí

V jádru existují dvě formy evangelizačních akcí. Obě mají své před­ nosti, ale také své nedostatky. Musíme být citliví ke kultuře místa našeho působení a k efektivitě dané formy, abychom použili oprav­ du to, co je správné. Týto formy tedy jsou:

-74 5-

Programový styl - Do této kategorie spadají různé tvořivé evange­ lizace, evangelizace zaměřené na konkrétní skupinu obyvatel (vě­ ková, sociální, kulturní). Osa programuje velice různorodá. Nezříd­ ka je hlavním cílem tohoto druhu evangelizace seznámení lidí s křesťany a evangeliem namísto samotného vedení k rozhodnutí pro Ježíše. Styl bohoslužby - Shromáždění se podobá bohoslužbě, není tam mnoho programu, celé je to shrnuto do osy chvála-kázání-výzvamodlitba. Cílem je téměř vždy vedení k rozhodnutí pro Ježíše. Některé výhody a nevýhody jednotlivých forem:

Programový styl

Výhody

Nevýhody

• Přitáhne mnoho lidí • Pomáhá tvořivému rozvi­ nutí aktivit • Shromáždění jsou volnější • Lidé se seznámí s křesťany snáze než na klasických bohoslužbách • Zpravidla tam je více času na osobní kontakt • Evangelium podané tvoři­ vým způsobem se často lépe pamatuje • Je vhodné jako začátek pro lidi, kteří o Bohu a církvi neví nic, nebo mají zkres­ lené představy • Evangelizace se často koná na netypických m ístech (kluby,...)

-146-

• Chce to dobrou následnou práci • Vyžaduje připravený tým lidí • Nemáme vždy „evangeli­ zační" výsledky v počtu obrácených • Ne celý sbor je schopen se zapojit • Někdy podcenění duchov­ ní přípravy a modlitby • Ne vždy je prezentováno jasné evangelium, mnohdy se jedná o budování mos­ tů k lidem • Někdy není z pozvánek jas­ né, o co sejedná

• Celý sbor se zapojuje • Většinou jsou zde j asná, vi­ ditelná a při dobré násled­ né práci trvalá obrácení k Ježíši • Dobrá modlitební přípra>> -O va >N • Pocit Boží přítomnosti o • Lze být více křesťanským w • Modlitby za nemocné A • Vhodné pro hledající a po­