Evangelizace v prvotní církvi. [PDF]

Zitiervorschau

ThDr. Jiřina Kubíková

ThDr. Jiřina Kubíková

Vyšší odborná škola misijní a teologická

V Zídkách 402, 280 02 Kolín II

Přednáška proslovená na Výroční konferenci ECM v Praze 21.5.1982

1-O1Q6

Když jsem uvažovala nad tématem, kterým mám já přispět k náplni Vaší konference, přála jsem si, aby to bylo téma užitečné. A tak to, co Vám ted předkládám, nebude theologická abstrakce, ale pokus zachytit Boží poselství do situace církve. Na co nám chce Bůh ukázat? Čím nás chce povzbudit? Před čím varovat?

Zpravidla odpovědi hledáme v Písmu, abychom konfrontovali svou situaci se situací Božího lidu, a to zvláště novozákonního. Dnes si otevřeme několik pohledů do církve apoštolské, ale především do církve poapoštolské - byla to malá církev, která nesla evangelium do velikého pohanského světa. A tady je ta podobnost s naší situací.

Téma, které Vám tedy předkládám, je:

Evangelizace v prvotní církvi A budeme brát v úvahu zejména ty prvky, které zapadají do rámce tématu konference Růst v Kristu. Abyste mohli lépe sledovat postup a cíl přednášky, řekneme si, v jaké osnově se budou moje (naše) myšlenky pohybovat: 1. 2. 3. 4.

Bůh připravuje evangeliu cestu Církev musí počítat s překážkami Pružnost našeho přístupu k lidem Základem všeho je Kristus

1. Bůh připravuje evangeliu cestu. Tato první kapitola nás ujistí o tom, že Bůh je v pozadí veškeré církevní práce - ještě než my přiložíme ruku k dílu, ještě než uděláme první kroky, ještě než otevřeme ústa, Bůh už šel před námi a připravoval nám podmínky. Tak tomu bylo, když se vydalo na cesty těch pár mužů, které Pán Ježíš pověřil fantas­ tickým úkolem, aby oni - bezvýznamní lidé - obrátili svět. Oni sami nic neznamenali, neměli žádné veliké vzdělání, žádné kontakty na vlivných místech, a přece zvítězili!

Byla to zajisté moc Vzkříšeného, která je denně provázela, ale byly to také všechny ty skutečnosti, které předem připravoval Bůh, než svého Syna do světa poslal, a které shrnujeme pod pojem Praeparatio evangelica. Byl to především pax romana - římský mír. Po dlouholetých válkách, kterými si Rím postupně podmaňoval Itálii a potom i zámořské oblasti, po ukončení válek panských a makedonských, při kterých Řím získal Sicílii, Sardinii a Korsiku, Předalpskou Galii 1

a Hispánii, získal státy maloasijské a ovládl Afriku, Středozemní moře, Makedonii a Achaiu, přišlo 1. století př. Kr., kdy byla podrobena Galie Zaalpská a Egypt. K moci se dostal Octavian a nastolil místo republiky císařství. Národy unavené válkami netoužily po ničem jiném než po míru. Octavian dostal čestné jméno Augustus, a nejen oficiální propaganda, ale i prostí lidé jej velebili jako toho, kdo nastolil mír, hojnost, pokoj a štěstí. Augustus udržoval tento mír pomocí armády; hranice impéria byly pevně střeženy. Impérium zabíralo ohromnou oblast od Galie až po Malou Asii, od Rýna a Dunaje až na východ po Eufrat. Všude byly legie a námořní síly. Celá oblast byla pacifikována a romanizována. Celý civilizovaný svět byl sjednocen. Augustus měl zvláštní zájem na výtvorem a stálém udržování systému silnic (cura viarum). Tak byl umožněn rychlý pohyb vojsk i oficiální pošta (cursus publicus), kterou Augustus založil. Síť silnic vycházela z Říma a mířila do všech částí říše. Umožnila oživení obchodu, cestování i-styky mezi různými národnostmi.

A tato jednotná říše, která zahrnovala tolik národů, a soustava silnic—to byly skutečnosti, které hrály velkou roli při šíření evangelia. To byly výhody, kterých první křesťané hojně využívali. Nový zákon i literatura 2. století považují za samozřejmé mimořádně dlouhé cesty, které by sotva bylo možné uskutečňovat po pádu impéria až po modenu dobu. V Malé Asii v Hierapolis byl objeven hrob kupce, který cestoval do Říma 72x. Nikde v impériu nepotřeboval pas. Nemusel platit celní poplatky kromě malé daně za použití silnice. - Kniha Skutků apoštolských dosvědčuje, že křesťané maximálně využívali římský systém silnic a že je tento systém podvědomě vedl při evangelizaci. Kdyby se byl Ježíš narodil o půl století nebo o století dřív, byli by to křesťané měli asi mnohem těžší. Nebyly by tu prostě podmínky' pro nesení Slova od národu do pronárodu.

Kromě toho, že Bůh připravoval cesty, připravil také společnou řeč a připravoval myšlení lidí v tom velikém společenství různých národů. Tou společnou řečí, jak víme, byla řečtina. Na východě se užívala už od výbojů Alexandra Makedonského a od 2. století př. Kr., kdy Řecko podlehlo Římu, dobyté Řecko dobylo své dobyvatele a řečtina se stala univerzálním společným jazykem i pro západ (kromě Španělska, kde zůstala oficiální řečí latina). Římská výchova se odehrávala v řeč­ tině, řecký psali římští historikové jako např. Fabius Pictor, na řečtinu byli odborníky takoví patrioti jako řečník Gicero. Mnoho oficiálních římských nápisů té dobyje v řečtině a satirici Juvenal a Martial s posměškem ukazují na to, že i ženy si namlouvají muže v řečtině. Bylo zcela přirozené, že Žid Pavel mohl psát do Říma řecký nebo že křesťanský theolog Ireneus ve 2. století - sám narozen v Malé Asii - psal řecký, když konal ve Francii svou misijní a apologetickou práci. Je zajímavé, že i římský velitel Klaudius Lysias se Pavla ptá: "Ty umis řecký?" (Sk 21,37). Společná řeč měla pro prvokřesťanskou misii své výhody - nebyla spjata s římským imperialismem a zároveň to byla řeč vhodná k předávání theologického poselství. Po staletí totiž vyjadřovala reflexe těch největších myslitelů, a tak měla hotový filosofický a theologický slovník. Je sice pravda, že tento slovník, spjatý s řeckým filosofickým myšlením, přinášel svá nebezpečí - totiž nebezpečí zkreslení křesťanské zvěsti. Ale chceme si ukázat na to, že i řecké myšlení do určité míry připravovalo půdu pro přijetí křesťanství. Byl to útok,

2

který vedli někteří řečtí filosofové proti hrubému antropomorfnímu polytheismu (proti mnohobožství, ve kterém byli bozi představováni jako lidé se svými vášněmi, krutostmi, cizoložstvím, bitvami, podvody atd.). Byl to např. Plato ve spise Res publica. Jeho útoky popularizovali ve svém učení sofisté, kteří měli neobyčejný vliv na prosté lidi. Do latin­ ského světa uvedl kritiku polytheismu Cicero svým spisem De natura deorum. Výsměch mnohobožství pronikal směrem od inteligence i do lidových vrstev a tak tu v 1. století existoval fakticky pohyb od polytheismu. Takže když přicházeli první křesťanští misionáři, mohli počítat s tím, že jim atmosféra doby bude příznivá. Jistě nelze ústup polytheismu přeceňovat. Svědčí o tom Skutky/ ap. a ještě ve 4. století bylo pohanství silou, se kterou bylo nutno počítat. Aleje fakt, že apologeti 2. století využívali tuto řeckou kritiku k posílení svých křesťanských pozic. Tak např. latinští křesťanští spisovatelé Tertullian, Minucius Felix, Amobius a Lactantius využívají hojně Cicerona, další apologeti jako Justin, Aristides, Athenagoras, Theofilus nebo dva velcí křesťané z Alexandrie Klement a Origenes se dovolávají Platona, Aristotela a stoiků, aby obhájili své monotheistické učení.

V lidových vrstvách obyvatelstva to byly také mysterijní kulty, které do určité míry připravovaly svět na evangelium. Ať už to byly kulty maloasijské Kybely nebo Dionysa z Řecka nebo Isidy, Osirise a Serapise z Egypta nebo Mithry z Persie - každý svým způsobem chtěl uspokojit touhu lidí po vykoupení; zabývaly se totiž vinou, očištěním, znovuzrozením. Nabízely také sjednocení s božstvem a podíl na nesmrtelnosti, a v životě pozemském slibovaly moc nad osudem a zlými duchovními silami - démony. Jestliže křesťanští zvěstovatelé přicházeli s evangeliem o Kristu, v němž je očistění, znovuzrození, vykoupení a vítězství nad mocnostmi zla včetně smrti, pak nesli svou zvěst do otevřených srdcí - tyto skutečnosti představovaly aktuální problematiku, nikoli theo­ logickou terminologii. Co pohan hledal a nenašel v kultech, to objevil v plnosti v Ježíši Kristu. Ale cestu evangeliu připravoval Bůh nejen v rámci řecko-římského světa, nýbrž i v samém judaismu. Ten poskytoval nejvíce možností pro šíření křesťanské zvěsti. Jak víme, Židé byli rozptýleni daleko za hranice Palestiny dlouho před 1. stoletím. Na tomto rozptýlení měly podíl jak nucené deportace, tak dobrovolné odchody do ciziny. První nucený odsun nastal, když byl lid severního království přemožen Asyřany v 8. století př. Kr. Druhé násilné odvedení lidu se uskutečnilo kolem r. 580 př. Kr., když Babyloňané dobyli jižní království. Zajetí však Židy nezlomilo, ale naopak povzneslo. Bylo to vlastně v Babylóně, kde dosáhla židovská vzdělanost nejvyššflio rozkvětu, protože tam byl vydán babylonský Talmud, obrovský šedesátisvazkový výklad židovského zákona. Když Josef Flavius psal svou knihu O válce židovské, první vydání nebylo v řečtině, ale v aramejštině a bylo určeno Židům v Babylóně.. Josef vypravuje, že Židé povstali v Babylóně k takové moci, že jeden čas byla provincie Mezopotámie pod židovskou vládou. Dvěma židovskými panovníky byli Asidaeus a Anilaeus. Při Anilaeově smrti prý bylo masakrováno téměř 50.000 Židů. - Třetí nedobrovolné přesazení Židů do cizí země se odehrálo mnohem později, a to r. 63 př. Kr., když Pompeius zvítězil nad Židy a dobyl Jeruzalém; tehdy vzal s sebou do Říma mnoho Židů jako otroků. Jako otroci byli však Židé velmi nepod­ dajní, protože tvrdošíjně lpěli na zachovávání zákona a soboty, takže většina z nich byla 3

osvobozena. Usídlili se ve vlastní čtvrti na vzdáleném konci města u řeky Tiberu. Ale zanedlouho se ukázalo, že se rozbujeli po celém městě. Spisovatel Dio Cassius o nich ňká: "Často byli potlačováni, ale přesto se rozmáhali, takže dokonce dosáhli svobodného zachovávám svých zvyků." Jejich velkým ochráncem byl Gaius Julius Caesar a existují záznamy o tom, jak ho Židé oplakávali u jeho már. Léta Páně 19 hrozilo celé židovské obci vypovězení z Říma, protože údajně oloupili bohatou proselytku pod záminkou, že pemze posílají do chrámu. V té době jich bylo 4.000 odvedeno k vojsku, aby bojovali proti lupičům v Sardinii. Ale brzy se zas směli vrátit. Když Židé z Palestiny poslali svou deputaci do Říma, aby si stěžovali na vládu Archelaovu, připojilo se k deputaci 8.000 Židů usídlených ve městě (W.Barclay: The Letters of James and Peter, Edinburg 1. vyd. 1958, 2. vyd. 1960, 4. imprese 1965). Josef Flavius zaznamenává, že za Neronova panování bylo jednoho dne zabito v Damašku 10.000 Židů (O válce židovské 2). I když Josefova čísla nejsou vždycky spolehlivá, muselo jít o velké kolonie Židů. Římská literatura je plná zpráv o Židech, byť zpráv pohrdavých. Ta skutečnost svědčí o tom, že Židé hráli v životě Růna značnou roli. Tedy - nucené deportace přivedly v tisících Židy do Babylonie a Říma. Ale daleko větší byl počet těch, kdo opustili Palestinu ze svobodné vůle a šli do zemí, kde měli víc pohodlí a víc zisku. Byly to dvě země, kam Židé odcházeli, a to Egypt a Sýrie. Už během doby Nebúkadnesarovy došlo k dobrovolnému exodu mnoha Židů do Egypta (2Kr 25,26). Dlouho předtím r. 650 př. Kr. je zaznamenáno o egyptském králi Psammetichovi, že měl ve svých armádách židovské žoldnéře. A když Alexandr Veliký založil Alexandrii, přesídlencům byla nabídnuta zvláštní privilegia a Židé tehdy přicházeli ve velkých zástupech. Alexandrie měla pět čtvrtí a dvě z nich byly obydleny Židy. Podle Michaela Greena byl v Egyptě milion Židů, podle prof. Barclaye jich bylo víc než 1 mi­ lion jen v samotné Alexandrii. Usazování Židů v Egyptě šlo tak daleko, že si kolem r. 50 př. Kr. postavili egyptští Židé v Leontopolis chrám podle modelu chrámu jeruzalémského (W. Barclay). Že byli Židé významnou politickou silou, dosvědčuje v heléhistickém období i korespondence, kterou kvůli nim vedl římský senát s egyptským králem Ptole­ maiem a s vladaři různých asijských území, jako např. Pamíylie, Rhodu, Kypru a Kyrény. To je v období, kdy se po Alexandrově smrti (r. 323 umírá v Babylóně) rozpadla jeho říše, Egypt připadl Ptolemaiovi a Sýrie a přilehlá území připadla Seleůkbví a jeho nástup­ cům. Seleukovci byli známi jako zakladatelé měst. Tato města potřebovala obyvatele, a tak se nabízely zvláštní výsady a lákadla těm, kdo se v nich usadí. Židé přijali občanství v těchto městech po tisících. Po celé, Malé Asii, ve velkých městech na pobřeží Středo­ zemního moře, ve velkých obchodních centrech bylo plno Židů a prosperovali. I tehdy došlo k násilnému přestěhování. Antiochus Veliký dal odvést 2.000 židovských rodin z Babylona a usadil je v Lýdii a Frygii (W. Barclay).

Židé byli všude na světě. Řecký zeměpisec Strabo píše: "Je těžko najít na celém světě místo, které by nebylo obydleno a ovládáno Židy." Židovský historik Josef říká: "Ne­ existuje město, neexistuje pokolení, ať řecké nebo barbarské, ve kterém by nezakorenil židovský zákon a židovské zvyky." Také Sibylina proroctví, pocházející asi z r. 140 př. Kr., počítají s tím, že každá země a každé moře je naplněno Židy. Filon cituje dopis

4

císaři Caligulovi (Caligula řím. císařem 3 - 41), jehož autorem je prý král Agrippa. V něm se říká, že Jeruzalém je nejen hlavním městem Judska, ale většiny zemí, protože při různých příležitostech vyslal kolonie do sousedních zemí Egypta, Fénicie, Sýrie a ještě vzdálenější Pamfylie a Kilikie, do většiny asijských zemí až do Bithynie a do nej vzdálenějších koutů Pontu, také do Evropy, Tessaly, Boiotie, Makedonie, Aetolie, Attiky, Argu, Korintu a do nejlepších částí Peloponésu. A nejen že kontinent je plný židovských osadníků, ale i vzdálenější ostrovy - Euboea, Kypr, Kréta - nemluvě o zemích za Eufratem; všechny mají židovské obyvatele. Tolik citace (W.Barclay). Podobný seznam zemí máme ve Sk 2. Faktem je, že židovská diaspora měla rozsáhlé spojení se světem. A to byl jeden z nej­ důležitějších faktorů při evangelizaci, při šíření křesťanství. Kamkoli v římské říši přišli apoštolově a první křesťanští misionáři, všude našli židovskou obec, která pro ně znamenala startovní můstek, odkud začali se svou zvěstí o Ježíši Kristu. Jejich působení bylo usnadněno ještě dvěma fakty - a to židovským mesiášským očekáváním a židovskou misijní horlivostí. Je pravděpodobné, že v době, kdy mesiášské očekávání bylo tak žhavé, kolovaly mezi Židy sbírky mesiášských textů, ať už v písemné formě nebo ústně. Existence těchto textů je prokázána jak u Origena, tak u ostatních apologetů, kteří je používali. Tyto texty kulminují ve svědeckých knihách Melita ze Sard a u Cypriana. Předkřesťanská mesiášská sbírka byla objevena ve 4. jeskyni v Kumránu a pochází asi z r. 100 př.Kr. Obsahuje různé, často odlišné představy o Mesiáši (je to královský Mesiáš, kněžský Mesiáš, prorok jako Mojžíš, panovník z kmene Juda). Jiný typ Mesiáše představují Podobenství Enochova - praeexistentního Syna člověka, který sedí na Božím trůnu, je soudcem a je vševládný. Izaiášovský svitek z 1. jeskyně v Kumránu hovoří zas o trpícím služebníku Hospodinovu. Další představy o Mesiáši jsou v Závěti dvanácti patriarchů.

Mesiášské myšlenky se rozběhly i do mimožidovského světa díky rozptýlení Židů po světě, takže dokonce i Suetonius a Tacitus zaznamenávají pověsti, které se šířily po římské společnosti, že totiž vládci světa povstanou z Judeje. Totéž říkaly předpovědi kouzelníků a to dělalo na pověrčivé Římany velký dojem. Působila na ně i Sibylina proroctví, která začínají nástupem Židů na trůn. Jedno proroctví prohlašuje: "Až Řím ovládne Egypt, což stále váhá učinit, pak se mezi lidmi objeví velké království nesmr-telného krále a přijde svátý princ (t.j. Mesiáš) a bude vládnout nad celou zemí a po všechny věky ..." Tato proroctví se datují z 2. a 1. stol. př.Kr. a byla velice populární. Podobné očekávání je zachyceno ve farizejských Žalmech Šalomounových, které byly napsány r. 50 př. Kr.

Židovské myšlení tedy bylo připraveno na evangelium a jeho prostřednictvím i pohan­ ský svět. A na tom měla zásluhu i horlivá židovská misie. Výrok Pána Ježíše z Mt 23,15, že Židé obcházejí zemi i moře, jen aby získali jediného proselytu, nebyl žádným přeháněním. Židé se snažili pro svou vím získat co nejvíce přívrženců. To se jim také dařilo. Pro pohany byla přitažlivá jejich Písma, přeložená do řečtiny (Septuaginta), přitažlivá byla pro ně

5

i židovská bohoslužba, která se tak lišila od pohanských chrámových haruspicií, při kterých se věštilo ze zvířecích vnitřností. Josef vypravuje, že např. v Antiochii se stalo součástí židovského společenství i mnoho Řeků. I ze stránek Nového zákona je zřejmé, že v syna­ gogách byli nejen rodilí pravoverní Židé, ale byli tam i proselyté (obřezaní) a tzv. bohabojní (neobřezaní, ale horliví účastníci bohoslužeb). Je zajímavé, že se mezi nimi vyskytli i vojáci z římské okupační armády, jako byl Komelius v Cesareji (Sk 10). Jiný setník dokonce postavil pro Židy synagogu (v Kafamaum L 7,5). Text z Izaiáše, který my čteme jako text mesiášský "Dal jsem tě za světlo národům, abys byl spása má do končin země" (49,6), chápali Židé jako výzvu k misijní horlivosti. Židovskou misii motivovalo vědomí o nadřazenosti jejich náboženství nad všemi ostatními náboženstvími. Tento misijní záměr posilovali i rabíni: Rabín Hillel říkával: "Buď jedním z Áronových učedníků, usiluj o pokoj, miluj lidstvo a přiváděj je k zákonu." Od rabína Eleazara pochází tento výrok: "Bůh rozptýlil Izraele mezi národy s jedinečným cílem, aby jejich přičiněním rostl počet proselytů."

V dobách pronásledování ovlivňovala židovskou mentalitu apokalyptika, podle níž mělo přijít mesiášské království, všechno zlo bude napraveno, Izrael zvítězí a bezbožní budou smeteni. Odtud jejich snaha přivést pohany pod křídla Božího lidu. Existovala celá bohatá židovská misijní literatura jako zmíněná Sibylina proroctví, která měla přitahovat pohany k víře v jediného Boha. Byla to vlastně židovská propaganda v pohanském rouše. Takže Židé přispěli k přípravě světa na evangelium i svým misijním úsilím. Přivykli pohanský svět na proselytismus, na konverzi k výlučnému monotheismu. Kdybychom shrnuli do hesel všechna fakta, která jsme si tu uvedli jako praeparatio evangelica, byla by to tato hesla: - jednotná říše s výhodným systémem silnic a zavedenou poštou - společná řeč - myšlení, kritické vůči polytheismu - mysterijní kulty s touhou po očištění, vykoupení a ochraně proti démonům, osudu a zlým mocnostem - rozptýlení Židů po římské říši, - mesiášské očekávání - a židovská misijní horlivost To všechno předcházelo evangeliu a navozovalo atmosféru, do které mohlo být pro­ mluveno slovo o Ježili Kristu.

A nám, kteří vidíme tyto skutečnosti v kontextu dějin spásy, se v mysů ozývá užaslý povzdech žalmistův (Král.): "Jak velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Velmi hluboká jsou myšlení tvá" (92,6).

A v nové souvislosti se nám vybavuje Simeonův chvalozpěv o "spasení, které jsi připravil přede všemi národy" (L 2,31). Bůh sto let předem, deset let předem, rok předem nastrojuje určité události, dějství, skutečnosti, které ve svůj čas budou pomáhat jeho velebnému slovu. Nástroje mohou být velice různé. [V případě starozákonního Jonáše

6

nastrojil Hospodin velikou rybu, za svítání nastrojil Bůh červa, nastrojil mysterijní kulty s touhou po očištění, vykoupení a ochraně proti démonům, osudu a zlým mocnostem, rozptýlení Židů po římské říši, mesiášské očekávání a židovskou misijní horlivost, žhavý východní vítr (Jon 2,7; 4,7-8), aby Jonáše přiměl uskutečnit Boží plán a aby mu pomohl k porozumění.] A když připravoval svět pro příchod svého nejmilejšího Syna, promyšleně chystal jiné nástroje - aby člověk byl schopen tu slavnou zvěst přijmout. Nám, kteří nevidíme do tajemství Božího plánování, do hlubin minulosti a budoucnosti Božích záměrů, nám zbývá jen konstatovat přítomnou realitu: "Bůh otevřel pohanům dveře víry" - tak jak to několikrát řekl apoštol Pavel (Sk 14,27): v Efezu se mu otevřela veliká a na­ dějná příležitost (1K 16,8-9), v Troadě už našel dveře otevřené pro dílo Páně (Sk 2,12). Dodatečně se od Pána dozvídá, že je pro něj už připravená situace. Víte, jak to bylo v Korintě! Jedné noci měl Pavel vidění, v němž mu Pán řekl: "Neboj se, mluv a nemlč! Protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu" (Sk 18,9-10). To znamená, že už předem, než my se přihotovíme k akci, On už pracuje v myslích lidí. To je to kralické: "Mám mnoho lidu v tomto městě." Možná, že i my máme kolem sebe lidi, které Pán připravuje pro naše budoucí zvěstovatelské slovo. My zatím nic nevíme. Ale On je v činnosti a chystá novou budoucnost. My - omezeni svou tělesností - nemůžeme sledovat všechny signály z toho tajemného duchovního světa Božího. Ale můžeme být jisti, že On své církvi připravuje cestu. Ukáže se to možná zítra, možná za rok, za dva, za deset let - to, co má Bůh ve spletitosti osudů jednotlivců i společností rozpracováno už dnes. Jen je třeba, abychom my nikdy neumdlévali. Vždyť nebeský Pán nám říká: Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře a .nikdo je nemůže zavřít (Zj 3,8).

To jsou nadějná slova a my jimi uzavíráme naši první kapitolu.

2. Církev musí počítat s překážkami. Fakt, že nám svaty Bůh připravuje podmínky, že nám Vzkříšený otvírá cestu a že nás Duch svátý provází, neznamená, že na nebesích za nás všechno udělají. Je to asi tak, jako když maminka učí dcerku ručním pracím a dá jí za úkol háčkování. Maminka to načne: "Udělám ti první řetízkové oko, případně celý řetízek, a teď už můžeš pokračovat sama." Bůh připravil cestu - a teď už se, církvi, dej do práce!

Když evangelizační pracovník začíná, není to vždycky snadná práce. Pořád se musí učit - a pak, cesta není vždycky hladká, člověk se setká s mnoha nesnázemi, brzdami, překážkami. Takové to měli i první misijní pracovníci. Všimněme si těch hlavních překážek, které bránily evangelizaci, a to jak ve světě židovském, tak ve světě řecko-římském.

7

Židovské překážky:

To, co Židy proti evangeliu popuzovalo, většinou znáte. a) Jednak to byla Ježíšova smrt na kříži. Podle Dt 21,22 ten, jehož tělo viselo na kříži, byl Bohem proklet. Nemohl to tedy být Mesiáš.

b) Dále bylo Židům nepřijatelné Ježíšovo božství. Nemohli se smířit s myšlenkou, že by tu vedle Stvořitele byl ještě jeden Bůh. Zrození z panny bylo pro ně rouháním a při­ padalo jim jako napodobování pohanských bájí o milostných pletkách Dia s pozemskými ženami. Tato problematika byla při evangelizaci Židů aktuální ovšem mnohem později, ve Skutcích apoštolských ještě aktuální nebyla, ale o nějakých 80 let později - tj. asi v polovině 2. století - sejí už vážně zabývá Justin ve svém Dialogu s Tryphonem. c) Ale od začátku tady byly věci, které znesnadňovaly prvním misionářům přístup k židovskému srdci: křesťané revoltovali proti zákonu - předmětem jejich zbožné úcty nebyla Tóra, ale Kristus (Sk 15,10; Pavel v Ga 3; Fp 3,2rí). Křesťané nerozlišovali pokrmy kulticky čisté a nečisté, brzy odložili posvátný akt obřízky a místo soboty dodržovali jako sváteční den neděli jako den svého vzkříšeného Pána. Že tyto skutečnosti byly stálým zdrojem napětí, které první křesťané museli překonávat, když chtěli evangelizovat Židy, to dosvědčuje jak uvedený Justinův Dialog s Tryphonem, tak i Talmud a Origenův apo­ logetický spis Contra Celsum.

d) Židy dráždilo i to, že křesťané spirituálizovali své posvátné rity. Když se Židé obraceli na křesťany s výtkami: Vy nemáte kněze, vy nemáte oběti, vy nemáte oltář, vy nemáte chrám, vy nemáte obřízku - křesťané odpovídali: Máme. Máme chrám, nezhotovený rukama - chrám těla Kristova. Máme velekněze, který nás předešel do nebe. Máme věčnou oběť Božího Syna. Máme obřízku srdce. Argumentace tohoto typu se objevuje v Novém zákoně u Pavla v listu Židům, u Lukáše a Marka. e) Byl tu ještě další fakt, pro který Židé nevrazili na křesťanské evangelizační pracovníky, a to byl fakt, že si křesťané činili nárok na to být "pravým Izraelem". Křesťanští kazatelé energicky volali dům Izraele k pokání a k uznání vzkříšeného Ježíše jako Mesiáše (Sk 2,38; 3,19; 4,10nn; Ř 9,1-3). Jestliže On je Mesiášem, v kterém se naplnila starozákon­ ní zaslíbení, pak jeho stoupenci musí být pravým Izraelem, jeho lid je dědicem všech zaslíbení. Jestliže Židé neuvěřili v Ježíše, pak jsou vlastně zrádci, odpadlíky od pravého Izraele (Ř 2,28), pravým Izraelem Božím je církev. Tyto postoje se objevují jak v řeči Štěpánově, tak v listě Židům a v Pavlově listu Římanům (2,28; 9,1-3; 77,77) i ve Zjevení Janově (2,9; 3,9), kde jsou narážky na ty, kdo si říkají Židé, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Tento proces pokračuje za Justina; a za Ťertulliana ve 2. století už bylo běžné, že všechny výsady Izraele byly přeneseny na církev.

f) A konečně tu byl ještě jeden fakt, který Židy stavěl do nepřátelské pozice vůči křesťanskému přesvědčování - totiž Písma. Židé byli pobouřeni, že jim křesťané ukradli jejich svátá Písma. Septuaginta se skutečně stala Biblí prvních křesťanů. Zde byla uložena Boží proroctví. A protože Ježíš je konečným vrcholným a plným aktem Božího sebezjevení, pak musela být zvěst o něm obsažena v nějaké formě už ve Starém zákoně. 8

Historie Starého zákona je historií církve. Křesťané tedy hledali Ježíše ve starozákonních výpovědích: Např. byl to Kristus, který se Mojžíšovi zjevil v hořícím keři. Jejich úsilí šlo dokonce tak daleko, že např. v Justinově Dialogu by se dal ze starozákonních citací sestavit celý Ježíšův životopis. Pasáže, vztahující se k Hospodinu, jsou přenášeny na Ježíše, např. Mt 1,18 - odkaz na Jeremiáše a plačící Ráchel. Text Iz 65,2: "Vztahoval jsem ruce k lidu svéhlavému" vztahovali na Kristovo ukřižování, Žalm 3,6: "Ulehnu, usnu a probudím se, neboť Hospodin mě podepírá" vztahovali na Ježíšovu smrt a vzkříšení. Tento způsob zacházení s Písmem získal mnohé Židy. Ale ti ostatní byli pobouřeni a o jejich planoucím zuřivém hněvu píše Ireneus. Židé byli nuceni přenechat Septuagintu křesťanům a udělali si pro sebe čerstvý překlad za Akvily kolem r. 130 po Kr. Zvláště po pádu Jeruzaléma, kdy byl zákon jejich jedinou útěchou, bylo pro Židy trýznivé pomyšlení, že je křesťané oloupili o jejich Písmo. Někteří křesťané jako např. Justin se bránili tím, že Židé sami o své právo na Písmo přišli, protože mu neporozuměli. Jim jako např. Barnabáš (List Bamabášův 115,135) neúprosně dokazovali, že jim Písma nikdy nepatřila. Tyto tvrdé postoje křesťanů vůči Židům se objevovaly zvláště po židovské válce, která tak tragicky skončila dobytím Jeruzaléma a zničením chrámu r. 70. Chrám byl v ruinách, kněžství a obětní systém - to všechno skončilo. Křesťané v této skutečnosti viděli důkaz, že Bůh už starou zbožnost nepotřebuje. Asi proto byla napsána epištola Židům, pravděpodobně pár let po r.70 po Kr. Zničení chrámu viděli křesťané jako Boží odplatu za popravu Mesiáše, vina za ukřižování byla přenesena na celý židovský národ - i když zpočátku apoštolově obviňovali jen odpovědné vůdce. Když se obraceli k Židům, počínali si někdy křesťané téměř krůtě. Tak čteme v Justinově Dialogu tento útok na Židy: "Obřízka vám byla dána jako známem, abyste byli odděleni od všech národů a abyste jen vy trpěli tak, jak nyní trpíte a aby vaše země byla zpustošena a vaše města aby shořela." Ještě ostřeji se vyjadřují Epištoly k Diognetovi, které se vysmívají celému židovskému systému zbožnosti: oběti jsou spíše akty bláznovství než bohoslužba;nepřijatelné jsou skrupule, týkající se sobot a masa, obřízky, postů a novměsíciů - to vseje odmítáno jako naprosto směšné a bezcenné. Ignatius se vzdává jak judaismu, tak židokřesťanství: obojí - pokud nemluví o Ježíši Kristu - jsou jen náhrobními kameny a hroby mrtvých. Někteří křesťané byli mírnější a připouštěli, že "smlouva je jejich i naše." Justin např. se smiřuje s menšinou židokřesťanů na začátku 2. století a připouští, že židokřesťané, kteří zachovávají zákon, by mohli být spaseni. Ale Barnabáš s většinou ostatních prohlašuje Židy za vyděděné z oblasti milosti. A to byl konec misie mezi Židy. Konec komunikace mezi křesťany a Židy je možné vysledovat kolem 3. století v Origenově Komentáři k žalmům.

Ve zkratce jsme si všimli, jak narůstalo napětí mezi křesťany a Židy při evangelizaci. Není divu, že kam křesťané přišli mezi Židy se svou zvěstí, tam naráželi a dokonce docházelo k bouřím. Bylo tomu tak už v novozákonní době, jak dosvědčují Skutky apoštolské - Židé pronásledují křesťany v době Štěpánově (Sk 8,1), v Damašku za Saula Tarsenského (Sk 9,2), v asijských městech v době Apokalypsy (Zj 2,9.10 a 3,9). Také k upálení biskupa Polykarpa dali podnět Židé, kteří k tomu činu popudili prokonsula. Dále kromě Nového zákona nacházíme zmínky o takových bouřích i v mimokřesťanské literatuře. Londýnský papyrus Claudiův má záznam o Židech, kteří vyvolávají nepokoje a "plaví se dolů ze Sýrie a z Egypta a působí obecnou pohromu na celém světě" - pravdě­ 9

podobně se tu nejedná o Židy, ale o židokřesťany, kteří šli evangelizovat své krajany. Známá Suetoniova zpráva, že "Claudius (římským císařem 41-54) vyhnal Židy z Říma, protože působili nepokoje z podnětu jakéhosi Chřestá", je dokladem, byť zkomoleným, že křesťané způsobili nepokoje v ghettu. Nebo Josef ve svých Starožitnostech židovských konstatuje, že "téměř v téže době jiná smutná kalamita způsobila mezi Židy zmatky" a zřejmě tím myslí křesťany, které on vidí jako ohrožení židovstva. V každém případě to první misijní pracovníci neměli lehké, když chtěli oslovit vlastní lidi, z vlastního národa. Dosavadní kultické struktury, navyklost na určitý typ zbožnosti, rigidní lpění na zachovávám zákonných předpisů - to byly ledy, které bylo těžko prolomit, tím spise, že to byly právě ty skutečnosti, na kterých si Židé zakládali a kterých se měli pro Krista vzdát jako věcí nedůležitých. Tady se vyžadovala radikální změna smýšlení a té se člověk mnohdy skutečně urputně brání. Změna smýšlení - to je citlivý bod i v na­ ší dnešní evangelizaci, i když pochopitelně situace je tak jiná, že se tady nedá srovnávat.

Řecko-římské překážky: Vstupování evangelia do světa židovského a vstupování evangelia do světa římského - to byl vlastně jeden proces, jak jsme si ukázali, když jsme hovořili o rozptýlení Židů po tehdejší římské říši. Evangelista, který mířil do židovského ghetta, procházel při tom pohanským městem a potkával pohany. Řecko-rimský svět měl vůči církvi zase jiné výhrady, a byly tu jiné překážky, které misionář musel překonávat.

Předně, Římané viděli základní rozdíl mezi náboženstvím a pověrou. Náboženství - religio - to bylo jejich římské státní náboženství s celým pantheonem bohů, v jehož základě stála dohoda mezi prvním římským knězem Numou a králem bohů Jupiterem. Podle této dohody se měl bůh starat o bezpečnost a vzestup Říma, zatímco stát měl zajišťovat oběti a bohoslužbu. Asi sto let před nastoupením Octaviana - Augusta se přestal stát o bohy starat, a občanské války, které následovaly, byly považovány za trest bohů. Proto Qctavian zahajuje náboženské obrození Obnovil starodávné kněžství i panny vestálky, sám stanul v čele kultu jako pontifex maximus r. 12 př. Kr. a dal opravit 82 pohanských chrámů v Římě. Řím měl opět začít plnit své povinnosti vůči bohům a oče­ kávalo se, že bozi budou zase stát chránit. Víra byla soukromá záležitost, věřit v bohy se nemuselo (jak je zřejmé ze spisů Juvenalových a Lucretiových), ale bohoslužba byla veřejnou, politickou záležitostí, na které závisela bezpečnost státu. Předpokládalo se, že se každý státního kultu zúčastní.

Všechna náboženství, která existovala na óbrovském území římské říše, byla sice tolerována, ale nepříslušel jim termín religio, nýbrž superstitio - pověra. Do této kategorie se dostalo i křesťanství. Ba co ještě horšího, dostalo se mimo zákon, jako některé východní mysterijní kulty. Ty ovšem nebyly tolerovány proto, že vybočily z pravidel slušnosti a stávajících řádů. Byly to např. bacchanalie, které římský senát r. 186 př. Kr. zarazil pro orgiastické výstřelky, dále nebyla dovolena černá magie a druidové, kteří obětovali lidské oběti. Rokem 64, kdy byli křesťané nařčeni ze žhářství a krůtě mučeni v Neronových zahradách, se i oni dostali mimo zákon, i když ne v takové míře jako zmíněné kulty’. 10

Proč se křesťané dostali do takových potíží? Odpovědí může být tento Platonův výrok: "Každý člověk neochotný podílet se na zákoně a společenských záležitostech je hoden smrti jako ten, kdo ohrožuje společnost." A křesťané se na tehdejším společenském životě opravdu nepodíleli. A to prostě proto, že celý život byl prakticky spojen s idolatrií (modloslužbou), jak o tom píše Tertullian ve svých spisech De Spectaculis, De Corbna a De idolatria. Tak např. křesťan nemohl chodit na gladiátorské hry a zápasy, nemohl číst pohanskou literaturu, nemohl se dát zapsat jako voják, nemohl být malířem nebo sochařem, protože by se dostal do konfliktu se svou vírou. Byl by totiž sloužil idolatrii. Nemohl být učitelem, protože by byl musel vyprávět nemorální historky o pohanských bozích, nemohl pracovat v obchodě, kde se při kontraktech přísahalo a on nesměl přísahat. Raději se vyhýbal administrativním úřadům, protože i tam se setkal s idolatrií. Není divu, že křesťané museli vzbuzovat nenávist, když pro svou víru byli nuceni stranit se spo­ lečnosti. Dál si představme, jaké potíže musely vzniknout i v rodinném životě, když nápř. pohanský muž měl křesťanskou manželku, která měla povinnost účastnit se ranní pobož­ nosti nebo velikonoční vigílie, chodila k večeři Páně, chodila do vězení líbat pouta mučedníků, na shromáždění se líbala s bratřími a sestrami. O problémech takových smíšených manželství píše Tertullian ve spise Ad uxorem: "Je manžel proti křesťanské víře své manželky? Pak jí bude bránit, aby chodila na bohoslužby, nebude přicházet v úvahu, aby nabídla pohostinství křesťanským hostům, nebude souhlasit s jejím odchodem na večerní shromáždění, bude mít sexuální a sociální požadavky, které budou urážet její křesťanskou úroveň. Nebo je to muž tolerantní? I tak nemůže vědět, jestli manželčino ranní vstávání k modlitbě není kouzelnictvím, jestli její návštěvy v církvi nejsou předzvěstí, že mu namíchá jed. Na každý pád, je tu přece společenská konformita! Očekává se, že bude žena souhlasit s pohanskými zvyky, ať jde o osobní věci nebo o státní náboženství! Měla by mít vavřínové věnce u vstupních dveří k uctění pohanských božstev. Měla by se svým manželem sedět ve společnosti a naslouchat oplzlým popěvkům" (2,3-7). A přece, jakkoli to bylo nesnadné, mnohé ženy získaly svého manžela pro Krista. Ovšem největší trápení měli křesťané s císařským kultem. Na východě bylo běžným zvykem krále zbožštit. Antiochus ve 2. stol. př.Kr. tyto tendence posílil tím, že si dal titul Epiphanus, t.j. Bohem zjevený a na mincích měl kolem hlavy zářící korunu Diovu. Když římští vojevůdci dobyli Malou Asii, přenesli ten kult na bohyni Ríma a její vyslance. Za císařství byl ten kult přenesen na cézara. Po zavraždění Julia Caesara se na nebi r. 44 př.Kr. objevila kometa. Kněží prohlásili, že to je znamení, že je Caesar v nebi jako bůh Divus Julius. Tak byl po své smrti zbožštěn i Augustus a některé chrámy byly zasvěceny "Rímu a Augustovi" nebo Augustovu géniu. Na východě byl přímo uctíván jako bůh. Už předtím Augustus postavil na fóru chrám Caesarovi, později zase Tiberiús postavil chrám Augustovi. Obrazy Caesara, Augusta a mnoha dalších císařů byly stavěny již za jejich života mezi obrazy bohů v chrámech i domácích svatyních (V.Kubelka: Římské reálie a Literatura, Prostějov 1937). V provinciích zřizovaly tento kult provinční úřady a odmítnout tento kult mělo tragické následky, zvláště za císařů Nerona a Domitiana (Domitian císařem 81-96). To je vidět v Novém zákoně, kniha Zjevem - jaké následky měla neochota uznat Domitiana jako Pána - křesťané se dostali do pozice těch, kdo cézara

11

bojkotovali. Byl to vskutku jiný "divus filius"(božský syn), jemuž oni náleželi, byl to jiný "imperátor" (vladař), kterého uznávali, byl to jiný "pontifex maximus” (nejvyšší kněz), ), s kterým byli bytostně spjati. Na ovládnutí světa si činil nárok i cézar i Kristus. A oni nemohli říci jedněmi ústy "Cézar je Pán" i "Kristus je Pán". V očích Římanů byli proto hodni smrti. Křesťanům při šíření evangelia škodily také pomluvy, které se kolem církve šířily. Bylo to jednak nařčení z atheismu, protože neuznávali státní římské "religio" (náboženství), dále to bylo obvinění z incestu a kanibalismu. Je sice pravda, že existovaly heretické kulty, které se kryly jménem křesťanů a přitom při jejich schůzkách docházelo k nejhorším obscénnostem, jak zaznamenávají Klement Alexandrijský a Ireneus. Také víme, že podnět k pomluvám mohl zavdat i případ incestu z korintského sboru z r. 50 po Kr. Ale to byly výjimky. Snadno lze vysvětlit, jak taková špatná pověst mohla vzniknout: křesťané se scházeli tajně, mluvili o lámání Kristova těla a jeho požívání v eucharistii, mluvili o lás­ kyplném obecenství sester a bratří v Kristu. Dobře informované kruhy ovšem věděly, že špatné fámy jsou skutečně jen falešným obviněním. Tak např. Plinius nemohl nalézt nic špatného na diakonkách, které se zúčastňovaly křesťanských shromáždění, a sám prohlásil, že byl pohnut, když "se křesťané přísahou zavazovali, že nespáchají žádný zločin, ať jde o cizoložství, zlodějství nebo loupež". Zaznamenává dále, že když se shromažďují k jídlu, (asi agapé), jejich jídlo je normální a docela nevinné (promiscuum tamen et innoxium).

A ještě tu byly tři další překážky, pro které křesťané nemohli nějak masově získávat nové stoupence: Jednak tu byly námitky intelektuální a kulturní. Myšlenka, že se moudrost Boží zjevila na kříži, byla v řecko-římském světě, který si zakládal na svých filosofických tradicích, prostě směšná. Křesťané byli blázni, beznadějně antiintelektuální, proto se jim smáli, že uctívají oslí hlavu. Byli to lidé většinou z nevzdělaných, nižších vrstev společ­ nosti, a tak byli v opovržení pro svou kulturní méněcennost. Ale tady byla právě ta podivuhodnost evangelia - že se Bůh ve své moudrosti zjevil nikoli inteligenci a lidem vysoko postaveným, ale maličkým a pokorným. O tom hovoří Pavel ve svém 1. listě do Korinta v kapitole 1. U Origena v jeho spise Contra Celsum charakterizuje pohan Celsus nevlídně křesťany jako "neskolené z řad služebnictva a ignoranty", kteří "odpuzují každého vzdělaného člověka od učení své víry a vítají jen ignoranty a plebejce". "Křesťané se tím netají, že chtějí a mohou získat jen lidi hloupé, skromné a pošetilé včetně žen a dětí." Tytéž myšlenky, ale v pozitivním světle, uvádí ve svém spise Poselství křesťanům spiso­ vatel Athenagoras: "Mezi námi najdete nevzdělané lidi a řemeslníky a staré ženy, kteří neumějí svými slovy dokazovat užitečnost našeho učení, a přece ji ukazují svými skutky. Když dostanou ránu, neoplatí ji. Když je někdo okrade, nejdou k soudu. Dávají těm, kdo je o to požádají, a milují své bližní jako sebe."

Dále velkou překážkou pro šíření křesťanství byla vysoká morální úroveň křesťanů. Císařský Řím 1. století byl opravdu nesmírně zkažený: ve vysokých kruzích i mezi otroky byla prostituce, cizoložství, homosexualita, pohazování novorozeňat, zájem pouze o "chléb a hry", o gladiátorské zápasy, boje s divokými šelmami, o peníze a moc. Přitom žádné z mysterijních náboženství nepožadovalo na svých členech radikální životní obrat. Ale 12

křesťanství stejně jako judaismus ano. U apologetů je mnoho zmínek o tom, jak velkou životní změnou je konverze ke Kristu. Typickým příkladem je ukázka z Justina: "My, kteří jsme si dříve libovali ve smilstvu, nyní přijímáme s radostí jen cudnost, my, kteří jsme dříve pěstovali magii, nyní jsme se zasvětili dobrému a věčnému Bohu. My, kteří jsme si nade vše cenili bohatství a majetek, teď přinášíme to, co máme, do společné pokladny a sdílíme se s tím, kdo má nouzi. My, kteří jsme nenáviděli a ničili jeden druhého - protože neměl stejné zvyky nebo nebyl stejného rodu jako my - nyní od příchodu Kristova žijeme s nimi v krásném vztahu, modlíme se za nepřátele a snažíme se přesvědčit ty, kdo nás neprávem nenávidí, aby žili podle přikázání Kristových a spolu s námi se stali podílníky radostné naděje od Boha, Pána všeho" (7 Apol 14). Poslední překážkou při postupu křesťanství v pohanském světě byla existence obchod­ ních cechů. V římském světě té doby byly mimořádně populární kluby v řemeslnických vrstvách. Ale byly tu i kluby společenské a pohřební. V řemeslnickém, živnostenském cechu byli lidé bez pozemků. Řemesla byla pokládaná za zaměstnání nečestná, a tak je provozovali jen chudí plebejové, propuštěnci, cizinci a otroci. Za živnosti byly pokládány i stav učitelský a lékařský (V. Kubełka: Římské reálie a Literatura, Prostějov 1937). Členové cechu se obyčejně scházeli v chrámu božstva svého cechu a byla to pro ně příležitost k přátelství, slavnostním hostinám a zábavě. Ale protože tu nebylo dozoru, snadno se tato místa stávala centrem politické agitace. Proto vydali někteří cézarové proti cechům ostrá opatření. Zvláště císař Trajan (98 -117) měl v této věci přímo patologické fobie. Odmítl dát Pliniovi souhlas k založení hasičského sboru o 150 členech v Nikomedii, protože "... tento druh společnosti velice narušil klid v té provincii a ať jim dá jméno jakékoli, ... ti lidé, co se budou společně scházet, se brzy stanou politickým spolkem.” Podobně se v 1. století jednalo s křesťany. Žili ve stálém riziku, že budou vězněni pro nedovolené shromažďování.

Na druhé straně se mohl cech obrátit i proti křesťanům, jak se to stalo v Efezu (Sk 18 a 19), kde křesťané ohrozili zájmy zlatníků. Něco podobného se muselo stát i v Bithynii koncem 1. století, protože Plinius píše, že "ta nakažlivá pověra (tj. křesťanství) se šířila nejen po městech, ale i po vesnicích a venkovských oblastech a že chrámy jsou zcela opuštěny, takže nikdo nekupuje obětní zvířata."

I když se ale stalo, že křesťan zůstal ve svém cechu, nebyl bez problémů. Jednou z hlavních činností cechu byla kultická jídla, jednou z hlavních atrakcí chrámová prostituce. Pokud se křesťan zúčastnil pohanského hodování, jeho víra byla kompromisem. Tento problém byl živý od doby 1.listu Korintským (7. a 2. Korint, r. 53-58) a stejně tak v době Apokalypsy, jak o tom svědčí 2. a 3. kapitola. Kdybychom teď měli shrnout fakta, která jsme si ve 2. kapitole předložili, museli bychom říci: Bůh církvi otevřel cestu, ale cestu plnou překážek! Přesně takovou, jak ji předem vykreslil Pán Ježíš: "Ponesete kříž, budete nenáviděni, budou vás pronásledovat."

13

Během 30 let od vzniku církve dospěly věci tak daleko, že připojit se ke křesťanství znamenalo nutně počítat s mučednictvím.

Ale kupodivu - první vyznavači tu cestu s překážkami přijali. Nereptali na ni, nenaříkali si, nestěžovali si, nesvalovali na nikoho vinu - prostě žili svůj život s Kristem a slovem i skutkem svého Pána dosvědčovali. Když srovnáme své dnešní pohodlí s jejich existenčními podmínkami, máme pocit zahanbení. Jak bychom to chtěli mít snadné! Každý kamínek z cesty zamést, a při překážkách si pokud možno sami snižujeme laťku, abychom si svůj úkol ulehčili.

Pokud jde o evangelizaci Židů, první církevní misie neuspěla. Křesťané, kteří byli získáni ze Židů, se jako církev udrželi jen krátce. V letech 66-70, kdy došlo k protiřímskému povstání, tzv. válce židovské, se křesťané k revoltě nepřipojili, protože jim nešlo o poli­ tickou moc. Stejně tak se distancovali od povstání Bar Kochbova v letech 132-135. A tím Židy ztratili úplně. To byl konec vztahů mezi Židy a křesťany. - Zato misie mezi pohany byla úspěšná, fantasticky úspěšná. Tyto dvě zkušenosti prohry a úspěchu bychom měli vzít v úvahu. Církev nemusí být vždycky a všude úspěšná - pokud jde o evangelizaci. Ovšem je otázka, jestli si svůj nezdar církev někdy nepřipravuje sama. Pokud jde o evangelizaci Židů, nebyla ta prohra také vinou křesťanů samotných? Když tento problém rozbírá Hamack, říká: "Taková nespra­ vedlnost, jakou udělala pohanská církev judaismu, nemá v dějinách obdoby. Pohanská církev oloupila judaismus o všechno - sama byla jen transformací judaismu, ale přerušila s mateřským náboženstvím veškeré spojem. Byla to dcera, která napřed svou matku oloupila a pak ji vyhnala." K tomuto názoru se připojuje i Michael Green, který se evangelizací zabývá ve zvláštním spise (Evangelism in the Early Church, Hodder and Stoughton, London, Sydney, Auckland, Toronto, 1. vyd. 1970, poslední vyd. 1978) a který k této problematice praví:".-.. byl to způsob, jakým křesťané systematicky olupovali Židy o jejich svaté knihy, o jejich zákon, o jejich status, o jejich historii - a to je dostatečné vysvětlení proč tu misie selhala. Evangelium se musí hlásat s láskou a ne takto. Křesťanská komunita v tomto bodě zklamala a neprojevila se jako lid Mesiášův" (str. 130). A misie selhává vždycky, když se evangelium nepřináší s láskou, případně když je naopak provázeno násilím a mocí. Svědčí o tom jak historie - třeba období našeho národního temna s neblahým působením jezuitů nebo španělské misie mezi Indiány v Latinské Americe - a svědčí o tom i současnost: víme, jak křesťanská misie ztrácí dnes tam, kde přicházela do země raku v ruce s kolonialismem a imperialismem. Ovšem je pravda, že naše neúspěšnost nemusí být vždycky spojena s naší vinou. A přitom opravdu jsou místa, kde prohráváme, jsou lidé, které ztrácíme, jsou sbory, které se nám prázdní. Neměli bychom se touto skutečností nechat deprimovat. Spíš na modlitbách prosit za schopnost prozření - abychom viděli, kde nám Bůh otvírá dveře. Mohou to být úplně jiné dveře, než na které do omrzení a mamě klepeme a ztrácíme drahocenný svěřený čas. Měli bychom si všímat, na kterou strunu můžeme u toho kterého člověka uhodit, aby se evangelium rozeznělo. Je pravda, že Kristus je jeden a týž včera i dnes a na věky. A že se nám výhled k němu otvírá na kříži a že tam člověk musí klesnout v pokání a s touhou 14

po obrácení. Ale motivy, které vedou k této chvíli pod křížem, mohou být u různých lidí docela různé. Neexistuje jedna vzorová situace, která by se mechanicky opakovala. A to bude další kapitolka k zamyšlení:

3. Pružnost našeho přístupu k lidem. Misie mezi pohany byla úspěšná. Podívejme se zase do starověkého světa, jak si počínali první misionáři, když oslovovali lidi z různých sociálních vrstev. Jestliže tito lidé evan­ gelium přijímali a byla to pro ně radostná zvěst, pak každá společenská skupina měla k této radosti jiný důvod.

Začněme takovými otroky a chudými svobodnými1 lidmi. Nejstarší křesťanské komu­ nity měly veliké množství právě těchto lidí (1K 1,26; 7,21; Ko 3,22n). Otrok tehdy neměl žádnou cenu. Aristoteles pravil: "Otrok je živé nářadí.-" Cato napsal: "Prodej voly, vadný dobytek,.... staré nářadí, starého otroka, nemocného otroka a všechno, co je bez užitku." Podobně se vyslovuje Juvenal a další. Zákonné postavení otroků se sice postupně zlep­ šovalo: Lex Petronia zakazoval prodej otroků pro zápasy s divokými šelmami a Lex Aelia Sentia stanovil pravidla pro propouštění z otroctví. Také císař Hadrián a jeho následovníci . značně zlepšili osud otroků. K těmto zlepšením došlo nikoli díky křesťanům, ale díky stoickým filozofům, jako byli Seneka a Epiktetus. - Ovšem když křesťanští misionáři nejen kázali, že v Kristu jsou odstraněny všechny rozdíly mezi svobodným a otrokem, ale když podle té zásady skutečně žili - to byla veliká věc! Převratná věc (Ko 3,11; Ga 3,28). Apoštol Pavel užívá dvou termínů specificky pro pohanské prostředí, které musely mocně působit zvlášť v prostředí otroků. A to je metafora huiothesia - adopce a metafora ~ apolutrosis - propouštění z otroctví. Nejenže byl otrok přijat druhými lidmi z vyšší společenské třídy, ale on byl doslova adoptován do rodiny Boží. Skrze Ježíše Krista stával se synem, dědicem s výsadou nazývat Boha Abba, tatínku. (Ř 8 a 9; Ga 3,26; 4 a Efl,5 atd.). Navíc, zakladatel této víry byl Služebník, který z vlastní zkušenosti věděl, co to je potupa a nezasloužené utrpení. Koncepce milosti a nezaslouženého odpuštění musela být pro otroky nesmírně přitažlivá - nic takového nezkusili u svých pánů! U křesťanů všichni jedli na týchž Agapé, stejnou večeři Páně, stejně podstupovali mučednictví - otroci i svobodní! Podobně silně se dotýkal otroků termín apolutrosis. Na jednom egyptském papyru je zachován dopis Aurélia Sarapamona, který psal příteli r. 298 po Kr.; dopis se týká uprchlého otroka. Vězení a bičování, které mělo chudáka postihnout v případě jeho zadržení ostře kontrastuje š Pavlovým dopisem Filemonovi. Jestliže termín apolutrosis - propouštění z otroctví - znamenal dobrodiní, která nám Kristus prokázal svou smrtí, pak tento obsah víry uměli nejlépe pochopit právě otroci. Jaký pocit vděčnosti vůči Božímu Synu, který mě tolik miloval a je teď mým pravým Pánem v nebesích a není u něj žádného stranictví!

Je možné, že pocit zrovnoprávnění hrál svou roli i při získávání žen pro evangelium. I ony představovaly utlačovanou vrstvu v řecko-římském světě, byly zcela závislé na svých manželích. Ale v Kristu se vše změnilo - není muž ani žena - všichni jsme jedno v Kristu. Sami byste mohli citovat novozákonní zprávy o ženách, které provázely Pána 15 .

Ježíše, jako hostitelky dávaly k dispozici své domy, horlivě pracovaly v evangelizaci, prorokovaly a mluvily jazyky a byly činné jako diakonky. Tato významná činnost žen pokračovala do 2. století. Kázání Maximilly, Thekly a čtyř dcer Filipových měla takovou moc, že nebylo možné jí odolat. Spisek Skutky Pavla a Thekly kreslí obraz ženy, která káže, křtí a trpí mučednictví pro Krista. Tertullian s nechutí poznamenává o některých ženách v církvi (které klasifikuje jako bludařské):"... troufají si učit, debatovat, vyhánět duchy, vyslovovat prokletí, pravděpodobně dokonce křtít" (De Praescr. 41). - Ženy projevovaly také velkou odvahu při pronásledování. Jedna z nej významnějších žen v řím­ ském impériu, neteř Domitiánova a matka dvou synů, kteří měli být císařovými následníky, byla křesťanka. Byla to Flavia Domitilla, dáma, která byla ochotna pro svou víru obětovat všecko. Od Suetonia se dozvídáme, že byla vypovězena do vyhnanství do Pandaterie a její manžel, také křesťan, byl popraven r. 95. Jeden z klenotů staré křesťanské literatury, spisek Utrpení Perpetuy, vypravuje o 221eté dívce, která - teprve rok vdaná - byla pro svou víru umučena a s nemluvnětem v náručí zemřela r. 203 v Kartagu. O čtvrt století dříve než africká airistokratka zemřela v Gallii mladá otrokyne Blandina. Její dojímavý příběh popsali očití svědkové ve Vienně r. 177 a Eusebius jejich dopis reprodukuje skoro doslova. Tuto dívku mučili s ďábelskou vynalézavostí, ale ona jen tiše opakovala: "Jsem křesťanka a nic špatného se mezi námi neděje." Dali ji na rožňovou pánev, hodili v aréně divým šelmám, narazili na kůl, nutili ji, aby se dívala, jak jsou zabíjeni její přátelé - křesťané, v síti ji předhodili býkovi, aby ji nabral na rohy. Ale tato podivuhodná dívka "slabá a opovržená, oblékla velkého a nepřemožitelného vítěze Krista a po mnoha utr­ peních obdržela korunu nesmrtelnosti".

jestliže byly ženy schopny tak nadlidské věrnosti vůči svému Pánu Ježíši Kristu, pak to jistě mělo svůj důvod. On to byl, který je pozvedl na úroveň rovnoprávného lidství před Bohem. Zmínili jsme se o Domitille, významné ženě z vládních kruhů. Napadá nás otázka, jestli evangelium přitáhlo více lidí z těchto vzdělaných, bohatých vrstev a jaká byla u nich motivace pro uvěření. Těchto lidí nebylo tak málo, jak by se na první pohled zdálo. Naznačují to už některé novozákonní zprávy - s Ježíšem mezi jinými ženami byla Jana, žena Herodova správce Chuzy (L 8,3), v Jeruzalémě přijalo víru mnoho kněží (Sk 6,7), v Antiochii mezi proroky a též učiteli je jmenován Manahem, který býval druhem tetrarchy jménem Herodes (Sk 13,1), Pavlovu kázání uvěřil Sergius Paulus, jinak římský prokonzul z Kypru (Sk 13,7). Je také pravděpodobné, že manželka prokonzula, který odsoudil Ignatia a vydal ho šelmám, byla křesťankou. Ignatius totiž posílá své pozdravy tén tou epitropou, což znamená ženě vladaře, ledaže by slovo Epitropos bylo jméno nějaké osoby. Pro svou víru byla pronásledována také Pompouia Graecina, manželka dobyvatele Británie, a Acilius Glabrius, vážený šlechtic z 1. století. Také Hermas zaznamenává, že v římské církvi bylo mnoho bohatých lidí. Čím evangelium přitahovalo tyto lidi? Zdá se, že křesťanství získávalo prostě tím, že v Kristu se člověku dostávalo naplnění těch morálních, svátostných, sociálních i myšlenkových potřeb, v kterých jej nemohlo uspokojit ani pohanství ani judaismus. V 1. stol, bylo jak v pohanském, tak v židovském myšlení živé aktuální hledání spásy, ať už tu spásu hledali lidé v poznání (gnózi - v širokém rejstříku od filozofie k magii) anebo v sákramentalismu (mysterijní kulty nebo židovský obětní 16

systém). V Kristu docházela jejich touha naplnění po obojí stránce. A co navíc - v obe­ cenství křesťanů byla správnost jejich rozhodnutí potvrzována přítomností Ducha svátého, který byl aktivní v životě církve. Tertullian nká: "Je to naše péče o bezmocné, naše praxe lásky, kterou musí uznat i naši nepřátelé. Jen se podívejte, říkají, jak jeden druhého milují (oni se vzájemně nenáviděli). Pohleďte, jak jsou ochotni jeden za druhého umírat (oni sami byli spíš ochotni jeden druhého zabíjet). Tak se Ježíšovo slovo stalo skutkem: Po tom všichni lidé poznají, že jste mými učedníky, jestli budete milovat jeden druhého." (Apolog. 29). Tak se společnost na vlastní oči přesvědčovala o milosti Boží.

Do křesťanské církve se dostávali také starověcí intelektuálové. Co přitahovalo ke Kristu tyto lidi? Jednak je vedla touha po poznám pravdy, a křesťané jim nabízeli Toho, který je sám Pravdou (Jan 14,6). Jednak první misionáři užívali takových termínů, aby jim přístup k této Pravdě usnadnili. V židovském prostředí mohli navázat na běžnou představu o předkosmické moudrosti, která pomáhala Bohu při stvoření (Př 1, 2, 3,4) odraz tohoto myšlení vidíme u Pavla, Jana a v listě Židům. Byly tu také Filonovy spekulace o věčném Logu a Sofii. Novozákonní autoři dali těmto myšlenkám tvar v postavě Ježíše z Nazareta a tuto Boží moudrost (1K 1,18-31) dosvědčovali pak první misionáři v helénisticko-židovském světě. Pro pohany byl pak velmi přijatelný termín Logos - idea Logu byla v jejich světě velmi rozšířená. Justin např. říká: "Logos vzal na sebe lidskou podobu a stal se člověkem a nazýval se Kristus Ježíš” (1. Apol. 5). Jestliže měli být pro Krista získáni intelektuálové, bylo nutno užít jejicb způsobů vyjadřování, jejich terminologie. Pojem Logos se jevil jako velmi vhodný.

Naproti tomu - když se obrátíme k jiné společenské skupině, např. muž z ulice - oby­ čejný, prostý člověk, zapojený do mysterijních kultů, slyšel zase na jiná slova; byl oslovitelný jinými termíny. A to termíny, na které byl zvyklý ve svých rozmanitých kultech. Proto první zvěstovatelé užívali výrazů, které připomínaly mystéria: samo slovo mysterion - tajemství (1K 15,51), epoptés - zasvětit do čeho, dále termín znovuzrození (v mystériích bylo znovuzrození běžnou ideou — ve smyslu umírání a znovu povstávání s božstvem). Samozřejmě, že křesťané vždycky vyložili nový obsah takového pojmu. Ale to známé slovo bylo cestičkou, kudy se dostávali do duše člověka.

A tak bychom mohl i pokračovat dál. Příznačné je, že ti, co nesli evangelium, měli stále na mysli oslovitelnost lidí. Jakým způsobem budu hlásat svého Pána, aby mě ten či onen člověk slyšel, aby napnul uši a cítil, že se ho má zvěst osobně dotýká? Jaká volit slova, aby ten člověk rozuměl? Který prvek evangelia zdůraznit, abych se dotkl citlivého místa v jeho nitru? A každý má to citlivé místo jinde! Myslím, že jsou to i dnešní otázky, které si klademe nad svým slovem kazatelským, i evangelizačním a misijním.

[Zatím, pokud jde o křesťanský starověk, jsme v tomto našem zamyšlení nerozlišovali výrazy "evangelizace" a "misie", jak jste si jistě všimli. V každém případě šlo o nesení evangelia. Ale ten rozdíl se v církvi obyčejně dělá - evangelizací rozumíme získávání vlažných členů církve a misii vidíme jako získání těch, kdo se s křesťanskou vírou ještě nikdy nesetkali. Ale myslím, že nastává čas, kdy ty dva termíny zase nebudeme rozlišovat, 17

protože i v církvích (a mám teď na mysli církev lidového typu, jakou je moje církev - čsl. husitská) máme mnoho a mnoho těch, kdo se s Kristem opravdu ještě žádným způsobem nepotkali.]

Tím je náš úkol větší. Přemýšlení nad moderním člověkem je jistě závažnou součástí dnešní církevní reflexe. Kde je tento člověk zasažitelný? Nebo ještě přesněji: Kde jsou lidé z jednotlivých společenských skupin zasažitelní? Naše zkušenost potvrzuje zkušenost starověkých evangelistů: Jsou zasažitelní každý jinde. Před léty jsem nějaký čas odbírala skotský evangelizační časopis QBright words, The Magazín ofFaith Mission, Edinburg, později vychází pod názvem Life indeed), do kterého redakce pravidelně zařazovala rubriku se svědectvím o obrácení. Byla to rozmanitá svědectví a já jsem mnohá používala jako příklady do kázání, když jsem ještě pracovala jako farářka. Pro tato svědectví bylo charakteristické, že velmi často k rozhodujícímu okamžiku náhlého osvícení a obrácení docházelo nad nějakým biblickým textem. Byl to zpravidla silný osobní prožitek - právě těmi slovy Písma ke mne promluvil Pán. Ale co bylo zajímavé: nebyl to jen jeden jediný text - byly to různé texty. Které zřejmě kores­ pondovaly s celou předchozí životní zkušeností.

Myslím si, že by církev měla promyslet svůj přístup k lidem různých věkových katego­ rií a různých společenských vrstev. Naší církevní terminologii rozumí naše nejstarší generace, ale my chceme, aby zvěsti o Pánu Ježíši porozuměl a přijal ji dělník u stroje, vědec v laboratoři i chlapec v džínách. To je známá otázka civilní interpretace. Poapoštolská církev je nám tu dobrým příkladem, její zvěst nebyla stereotypní.

4. Základem všeho je Kristus. V předchozí kapitolce jsme si řekli, že apoštolská a poapoštolská církev při svém zvěstování vycházela velice vstříc starověkému člověku. Možná až moc vstříc. A tady je to úskalí, tady je to nebezpečí, tady může vyvstat námitka:

Zůstalo při tom.procesu evangelium evangeliem?

Církev se přiblížila světu, nevzdálila se přitom Kristu? Nezkreslily cizí termíny obsah evangelia? Nevytratil se z něj Kristus sám? Nebylo evangelium opravdu zhelénisováno, tak jak to kdysi vytýkal poapoštolská církvi Adolf Hamack ve spisech: History ofDogma a Mission and Expansion of Christianitýl Jestliže křesťanství nemohlo být prezentováno jako nové religio a přicházelo vlastně jako nová 'filozofie', nestalo se z něj opravdu jenom učení? Nebyly takové skutečnosti jako milost, ospravedlnění, posvěcení nahrazeny etikou, novým legalismem, jak se o tom dnes mluví a jak je z toho 2. křesťanské století obviňováno (z tzv. Friihkatolizismu, Käseman, Torrance)?

Je pravda, že toto nebezpečí tu bylo. Týkalo se christologie, kdy termín Logos, 18

převzatý pro Krista, se stal zrovna skladištěm, ze kterého si myslitelé různých škol vytahovali představy, jaké chtěli. Týkalo se svátostí, kam pronikla mysterijní terminologie a křest i večeře Páně se chápaly téměř v magickém smyslu. O tom svědčí jak listy Pavlovy do Korinta, tak 6. kapitola Janova evangelia (Ježíš - chléb z nebe). Tyto tendence pokračovaly pak u Hermase a Ignatia, kde např. voda křtu se stává málem důležitější než to, co symbolizuje. Kromě toho evangeliu hrozilo také nebezpečí, že se promění v moralismus. Pro církev 2. století byl např. velmi aktuální tzv. 'pokřestní hřích' a tady odtud byl jen krůček k nutnosti nápravy, která vykupuje všechny zlé skutky. Začátky, ze kteiých vzešlo pozdější katolické skutkarení nacházíme už u Hermase a v Didaché: Hermas, již pokřtěn, se ptá: "Jak mohu být spasen? Jak usmířím Boha, když mám takový počet hříchů?” Tentýž postoj nacházíme v Didaché, (která bývá připisována 1. století - ekume­ nický překlad ji v novozákonní chronologii datuje na r. 110) a kde čteme: "Jestli si to můžeš dovolit, dáš za své hříchy výkupné" (4,6). Podobně apoštolská konstituce 7,12. To je jasný odklon od novozákonní koncepce milosti. - Z těchto postojů mohl růst nejen důraz na zásluhu, ale i zkreslená eschatologie. A také sé to někdy stávalo: Centralita Ježíše Krista, který se vrátí jako Pán a Soudce, se ztrácela, a vystupuje do popředí soud jako záležitost odměn a testů. Příkladem je spisek Apokalypsa Petrova.

Pohanský vliv se některými prvky dostával do křesťanské zvěsti z filozofie stoické a epikurejské, ale také prostřednictvím obrazů z některých starověkých bájí. Tak třeba se do křesťanství dostal z východní mytologie bájný pták Fénix, o kterém psali básníci, že zemře a z vlastního popela se zrodí každých 500 let. Křesťané, např. Klement Alexandrij­ ský - užívali obrazu tohoto ptáka jako symbolu vzkříšení. A to velmi dlouho, jak ukazuje mozaika ze 6. století v Tripolitánii. Klementovi samozřejmě nešlo o Fénixe, ale o Ježíše Krista. O to, aby čtenáři tento obraz pomohl pochopit a přijmout div vzkříšení. A to bylo právě charakteristické pro všechny zvěstovatele evangelia v řecko-římském světě. Chtěli vtělit svou zvěst do forem přijatelných pro tehdejšího člověka, pro tehdejší společnost. Je pravda, že při tomto procesu přetlumočení se leccos z obsahu zvěsti ztratilo, anebo naopak se leccos ke zvěsti připojilo. Ale na jejich obranu musíme říci, že Kristus sám byl důvodem těchto jejich snah. Oni riskovali při transponování své zvěsti jen proto, aby se lidé o Pánu Ježíši dozvěděli a aby jej přijali. Vždyť Kristus přišel pro všechny lidi! Už apoštolu Pavlovi se nelíbily všechny metody a pohnutky lidí, kteří kázali Krista během jeho uvěznění v Římě. Ale co na tom! Ať ůž jakkoli, jen když se upřímně zvěstuje Kristus! (Fp 1,15-18)

Pokud se křesťané ve svém kázání soustřeďovali na Krista, jeho inkamaci, smrt a vzkříšení, Bůh jejich svědectví požehnal. Kdyby tomu tak nebylo, těžko by byla církev mohla čelit těžkým pronásledováním ze strany římské říše ve 2. a 3. století. A že Pán Ježíš Kristus zůstal základem i v církvi poapoštolské, to dosvědčují dvě věci:

Jednak i v literatuře této doby nacházíme díla, která mluví stejnou řečí jako evangelizační literatura 1, století. Velmi pěknou ukázkou je tzv. Epištola Diognetovi, kteráje datována 19

některými badateli na rok 117, jinými na rok 150. Vyskytly se i domněnky, že je to ve skutečnosti ztracená Apologie Quadratova, adresovaná císaři Hadriánovi pod pseudo­ nymem Diognetovi v první čtvrtině 2. století. Obsahem je to spis ryze evangelizační a my si z něj uvedeme aspoň jednu ukázku, kde se hovoří o vztahu k Pánu Ježíši - Vy­ kupiteli: "On sám na sebe vzal břímě našich nepravostí, dal svého vlastního Syna jako výkupné za nás, svátý za přestupníky, nezkažený za zkažené, nesmrtelný za smrtelné. Co jiného kdy mohlo zakrýt naše hříchy než jeho spravedlnost? V kom jiném kdy bylo možné, abychom my, zlí a bezbožní, mohli být ospravedlněni kromě jediného Syna Božího?" (kap. 9). To nebyla chladná teorie o zástupné oběti! Zde je samotný pramen jeho lásky: "Jak budete milovat jeho, který první miloval nás!" (kap. 10). Byl to vroucí apel na Diogneta, aby využil dobrodím, které se nabízí v utrpení Páně: "Ó sladká hodino, ó dílo Boží, převyšující veškero poznám! O dobrodiní, překračující veškero očekávám! Aby se hříšnost mnohých mohla skrýt v jednom jediném spravedlivém a aby spravedlnost Jedi-ného mohla ospravedlnit přestupníky!" (kap. 9). Tato vřelá oddanost Kristu a doufám v ospravedlnění v něm jistě nemá co dělat s tzv. Friihkatolizismem. Grunt apoštolského zvěstování evangelia přetrvával i do dalších století. Svědčí o tom např. Duchovní homilie mnicha Makaria ze 4. století, ze kterých si uvedeme aspoň jednu ukázku - týká se znovuzrození: "Ježíš Kristus, když myslel na spásu lidí, použil od samého počátku veškerou svou prozřetelnou péči skrze otce a patriarchy, skrze zákon a proroky, a nakonec přišel sám, pohrdl hanbou kříže a vytrpěl smrt. Všechna tato námaha a péče tu byla proto, aby mohl ze sebe zplodit děti, ze své vlastní přirozenosti, a radoval se z toho, že mohou být zplozeny shůry. A stejně tak jako lidé, když nemají děti, jsou zarmouceni, tak i Pán, který miloval lidstvo jako svůj obraz, chtěl je zplodit ze semene svého vlastního božství. Tak tedy, když někteří odmítají přijít k takovému zrození, Kristus je velmi zarmoucen, když pro ně tak trpěl a tolik pro ně snesl, aby je spasil. A tak ten, kdo se snaží uvěřit a přijít k Pánu, měl by snažně prosit, aby zde na zemi přijal božského Ducha." Makarius není na pochybách, jak se to děje: "Uvítejme tedy Pána našeho Boha, pravého lékaře, který jediný může přijít a léčit naše duše, ježto on pro nás tak těžce pracoval. On stále klepe na dveře našich srdcí, abychom mu otevřeli a on vešel a odpočinul v našich duších. On praví: »Hle, já stojím u dveří tvých a tluku. Jestliže kdo slyší můj hlas a otevře dveře, přijdu a budu s ním večeřeti a on se mnou.« To je cíl, pro který on tolik vytrpěl, dal své vlastní tělo na smrt a vykoupil nás z otroctví. To proto, aby mohl přijít do naší duše a učinit si u nás příbytek ... proto on pořád klepe a touží k nám vstoupit. Přijměme ho tedy a uveďme do svého života. Protože on je náš pokrm, náš nápoj, náš věčný život. A každá duše, která ho ještě nepřijala a ne­ nabídla mu spočinutí, nebo spíš nenašla spočinutí v něm, nemá dědictví v království nebeském se svátými a nemůže vstoupit do nebeského města. Ale ty, Pane Ježíši, nás tam můžeš uvést a tak oslavit své jméno s Otcem a Duchem svátým na věky" (Duchovní homilie č. 30).

Osobní vztah k Pánu Ježíši byl základem apoštolského zvěstování a - jak jsme viděli

20

z ukázek - přes všechny interpretace vycházející vstříc soudobému člověku, byl v prvních stoletích i základem veškeré evangelizace. A byl to tak hluboký vztah, že jej tehdejší svědkové dovedli zpečetit i obětováním vlastního života.

Např. Justin, který měl katechetickou školu v Ríme. V blízkosti Timotheových lázní - tedy na jednom z nejfrekventovanějších míst pokud jde o společenské setkávání - tam měl Justin svou světničku, kde vyučoval evangeliu. Tam mu přicházeli lidé naslouchat, a mnozí z nich založili pak vlastní školy jako Tatián, Rhodon a jim. Ve své 2. Apologii Justin píše: "Já sám, který jsem se těšil z učení Platonova a slyšel jsem, jaké pomluvy se šíří o křesťanech, pochopil jsem je teprve tehdy, když jsem viděl, jak jdou na smrt beze strachu a jak se nebojí těch věcí, kterých se člověk zpravidla bojf' (2. Apol. 12).

I Justin šel touto mučednickou cestou a ještě než zemřel, vyložil evangelium tomu, který , ho vyšetřoval a poslal na smrt - městskému prefektu Rustikovi (Acta Justin 4). Takoví byli i ostatní křesťané, ti, kteří evangelizačním a katechetickým způsobem tlumočili evangelium světu. Např. v katechetické škole Origenově v Alexandrii. Eusebius píše o Origenovi a jeho žácích toto: "Přicházeli k němu někteří pohané, aby slyšeli slovo Boží, a stávali se z nich silní, odvážní křesťané, kteří zpečetili své svědectví vlastní krví, mužové jako Plutarch, Heron a Heraclides a stejně tak ženy, jako např. Herais - všichni byli mučeni" (Historia Ecclesiae 6,4).

Tedy slovo, život i smrt evangelizačních pracovníků ve starověku prokazovaly, že Pán Ježíš byl pro ně vším a že jen kvůli němu brali na sebe někdy riziko přetlumočit jeho evangelium do myšlenkových forem svých současníků. Jistě by tomu tak mělo být i u nás, kteří v přítomnosti hledáme nové způsoby civilní interpretace evangelia.

A tady bych ráda připomněla Johna Wesleye, který - jak víte lépe než já - byl mužem nesmírné evangelizační aktivity. A zrovna tomuto muži se stalo, že jeho synovec vstoupil do římsko-katolické církve. Wesley byl hluboce zarmoucen. Ale nevyčítal mu to. Řekl: "Můžeš být spasen v kterékoli církvi a můžeš být zatracen v kterékoli církvi. Jestli na něčem záleží, pak na tom, jestli je tvé srdce s Kristem" (W.Barclay: And Jesus said Podobenství, l.vyd. 1952, nové vyd. 1970, 7.kap., str. 52-59).

Jestli na něčem záleží, pak na tom, jestli je tvé srdce s Kristem. A tady je vrchol našeho společného zámyslem. Zabývali jsme se evangelizací - a ta je vlastně nástrojem růstu církve. A ten růst závisí na každé buňce církevního organismu.

A jak se ten růst děje? Malou citaci z biologie: "U organismů živočišných a rostlinných je základní jednotkou těla buňka - když buňka doroste jisté velikosti, přestane růst a projeví svou životnost jevem velmi pozoruhodným: rozdělí se." (MUDr, K. Weigner a MUDr. J. Bělehrádek: Nauka o člověku, Praha 1936, str. 7, 10, 11.) Tolik praví biologie. Trochu podobně by se měl růst odehrávat v církvi, 21

která je také živým organismem - i tady by se buňky měly množit. Mělo by být pravidlem, jakmile člen církve ve své víře a zbožnosti dozraje, měl by se rozdělit - tedy rozdělit se o svou víru. Tak by měl každý křesťan a každá křesťanka způsobem velmi pozoruhodným projevit životnost své víry. Nesením evangelia - evangelizací. A tak bych uzavřela dnešní přednášku jedním textem, který souvisí jak s mou přednáškou, tak s tématem vaší konference; jsou to slova apoštola Pavla do Korinta z jeho 2. listu: "Máme však naději, že vaše víra bude růst a tak se hranice nám stanovená rozšíří, a že budu moci zvěstovat evangelium v krajích ležících za vámi" (2K 10,15-16).

Apoštol tu vlastně říká: "Když budete každý sám a společně růst ve víře, růst v Kristu, pak se posunou možnosti církve za dosavadní hranice, otevře se možnost zvěstování v dalších oblastech."

A to je memento pro nás: evangelizace dnešní církve je vlastně závislá na naší vnitřní připravenosti, na tom, jak postupuje náš duchovní rozvoj, vzrůst a zrání.

Hlavni pramen:

Michael Green: Evangelism in the Early Church, Hodder and Stoughton 1978

22

23

24

Vydalo ústředí Evangelické církve metodistické pro vnitrní potřebu PRAHA 1993