O kontemplaci : kamínky v mozaice spirituality 9788072951789, 8072951785 [PDF]

Zitiervorschau

O kontemplaci Kamínky v mozaice spirituality

Jan Šedivý

Poděkování Pavle Váňové za překlad původního textu z n ěm čin y Denise Červenkové Elvovi Frouzovi Heleně Vedralové za nepostradatelnou pom oc při přepracování a opravě knihy

© Jan Šedivý © Cesta 2014 ISBN 978-80-7295-178-9

Sváteční spiritualita pro všední život

Zhruba od šedesátých let dvacátého století může­ me na Západě sledovat stále rostoucí zájem o spi­ ritualitu, především o různé cesty kontemplace; je to nesporně jedno z výrazných „znamení doby". Období zvláštní vnímavosti pro hodnoty duchovního života se v dějinách čas od času opa­ kují. Naskýtá se otázka, zda jsou si ta období něčím podobná. Kdysi mne napadlo jisté srovná­ ní. „Zlatý věk" španělské mystiky nadchází v době velké expanze Evropy, objevování a dobývání nových kontinentů. Nevyžadoval tento pohyb do šířky a dálky také jakési vyvážení ponorem do hloubky? Koncem šedesátých let dvacátého sto­ letí vyvrcholilo úsilí o technický pokrok expanzí do vesmíru. Přistání prvního člověka na Měsíci mnozí přirovnávali k objevu Ameriky: Jako ten­ krát symbolicky začal novověk, neměli bychom první kroky lidí na jiné planetě označit za konec novověku a počátek nové, „planetární" a „postmoderní" doby? A právě tehdy započal trend, kte­ rý někteří sociologové označují za „transformaci náboženství do spirituality": Institucionální for­ my náboženství na západě prožívají krizi, zatím­ co žízeň po „duchovnu" roste.

5

Tato žízeň však duchovně vyprahlé a hleda­ jící, stejně jako lidi zklamané „organizovaným náboženstvím" (zpravidla velkými křesťanský­ mi církvemi) vede často k různým západním nápodobám a verzím duchovních škol Dálného východu. Někteří křesťané tento trend odsuzují a spiritualitu Východu démonizují. Avšak něko­ lik křesťanských myslitelů a duchovních pastýřů tato skutečnost nepoděsila, nýbrž vedla k sebe­ kritickému zamyšlení. Neudělali představitelé církve velkou chybu, když po celá staletí pova­ žovali poklad křesťanské mystiky za nebezpeč­ ně silné víno, které musí být uchováváno téměř výhradně v poněkud sterilním prostředí klášterů a ostatním odměřováno jen po kapkách či podá­ váno ve velmi zředěné podobě? Nenadešel čas, kdy je třeba otevřít tato sklepení, znovu objevit poklady minulosti a najít jazyk, jímž je dnes mož­ né je vyjádřit, máme-li vstoupit do dialogu s hle­ dajícími v církvích i mimo ně a snažit se i o čestný dialog s tradicemi Východu? Zakrátko se ukázalo, že mnozí z těch, kteří začali svou cestu hledání niterné alternativy, vyvažující expanzi technické civilizace, na východě (či u západních nápodob, někdy spíš karikatur orientální duchovnosti), se po čase oklikou vracejí do vlastní kultury a tam hledají její často zasutou a zapomenutou duchov­ ní dimenzi. Znovu se začínají číst mystičtí autoři křesťanství. Těmto textům však skutečně rozu­ 6

mějí ti, kdo určitou zkušenost s praxí kontemplace už udělali. Proto žízeň po spiritualitě vyžaduje nejen knihy, ale zejména zkušené duchovní uči­ tele. Jedním z takových učitelů je autor knihy, kte­ rou držíte v ruce. Tato kniha jistě nejlépe poslou­ ží těm, kteří již udělali určitou zkušenost s praxí kontemplace pod jeho vedením nebo pod vede­ ním některého z jeho žáků nebo v obdobných kurzech seriózních učitelů duchovního života. Těm, kdo toto štěstí neměli, poslouží kniha jako pozvání a inspirace. Šťastným způsobem - pros­ tě, úsporně, čtivě a přitom bez jakékoliv vulgarizace - provází čtenáře „abecedou duchovní­ ho života“. Je to tedy „kniha pro začátečníky"? Ano - zvláště když si připomeneme slova velkých duchovních mistrů, že je velmi důležité si na ces­ tě duchovního zrání i po dlouhých letech praxe uchovat „ducha začátečníků". Kniha Jana Šedivého je veskrze praktická, vědo­ mě však není „příručkou meditačních technik". K hlavním poselstvím této knihy patří důleži­ té tvrzení, že kontemplace není záležitostí něja­ kých „technik", nýbrž celkového životního posto­ je ke světu, k druhým lidem, sobě a k vlastnímu životu. A je také a především pokorným, otevře­ ným, vnímavým postojem k Bohu: „Nevynucujeme si žádné uzdravení, vykoupení či osvícení, ale vytváříme předpoklady pro integraci vnitř7

nich sil a pro rozvoj osobnosti tak, abychom se rozvíjeli k novému životu, plnému radosti a obda­ řenému smyslem." „Duchovní zkušenosti nejsou oddělené od normálního života. Dávají nám kří­ dla a umožňují let, ale protože se vracíme zase zpátky na zem, musíme umět přistát v realitě. Spiritualita a všední život od sebe nejsou odděle­ ny, nýbrž tvoří jednu jedinou skutečnost, která je prostě taková, jaká je. Existovat v tomto jediném celku a vědomě jej prožívat - i to je kontemplace." Kdybych autora, vzácného a zkušeného učite­ le kontemplace, který s námi v této knize s vel­ kou otevřeností sdílí bohaté plody své mnohaleté praxe duchovního doprovázení, měl charakteri­ zovat jedním slovem, asi bych volil slovo „realis­ ta". Po zkušenostech s mnoha duchovními učiteli (a s mnohými, kteří si na učitele spirituality jen hrají), vyslovuji toto označení jako výraz hlubo­ kého respektu a sympatie. Smím se jako jeden z prvních čtenářů této kni­ hy na závěr k něčemu přiznat? S napsáním před­ mluvy jsem měl tentokrát neobyčejnou potíž. Slí­ bil jsem ji před časem autorovi, a tudíž jsem se snažil i v době velkého zaneprázdnění po knížce opakovaně sáhnout, přečíst z ní vždy pár kapitol v blahé naději, že mne inspirují k tomu, abych se konečně rozhoupal a předmluvu napsal. Avšak text mne pokaždé inspiroval k něčemu doce­ la jinému: k tomu, abych si na chvíli tiše sedl 8

a meditoval a zpravidla si při tom vyzkoušel něco z toho, co radí autor. Teprve když jsem se konečně přiměl k napsání těchto slíbených řádek, uvědo­ mil jsem si, že pokud má úvod knihu doporučit (a to je mým upřímným a vřelým úmyslem), pak to lépe než mnohoslovným opakováním toho, co autor sděluje svým úsporným způsobem v jed­ notlivých kapitolách, udělám tím, že se prostě rozdělím právě o tuto zkušenost a popřeji čtená­ řům, aby ji zakusili také. Čtení této knihy kontemplaci jistě nenahrazuje, avšak ke kontemplaci své vnímavé čtenáře přesvědčivě vede. V tom je její velká cena. Vřele ji doporučuji. Tomáš Halík

9

Slovo autora

Kniha, kterou držíte v ruce, nenabízí teoretická pojednání ani recepty, nýbrž spíše kratičké po­ střehy člověka, který je sám poutníkem na cestě kontemplace. Vítá, když jdou spolu s ním i další a on své zkušenosti může sdílet. Postřehy jsou jako obrázky krajiny, jíž zrovna procházíme. Zrcadlí malý úsek v určitém oka­ mžiku a za určitých okolností. I kdyby takových obrázků byly tisíce, nenahradí krajinu samu. Pro­ to by ani tisíc knih o spiritualitě nemohlo nahra­ dit vlastní praxi, nicméně psaný text může na­ bídnout důležité podněty a podpořit nás na cestě. Rád věnuji tuto knihu všem, pro které se chví­ le ticha staly dobrovolnou a důležitou součástí denního života. Těm, kterým se kniha dostala do ruky spíše náhodou, přeji otevřenost srdce slovy sv. Pavla: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte“ (1 Te 5,21). Jan Šedivý

10

Ztišení, v němž se nadechneme

Za své první setkání s kontemplativní spirituali­ tou vděčím práci s dospívajícími. Kdysi dávno jsem ve školním středisku na zámku Fůrstenried v Mnichově vedl duchovní cvičení pro gymnazisty. Ke standardnímu reži­ mu každého dne patřily ranní a večerní medi­ tace. Chodilo na ně dost studentů i přesto, že účast byla dobrovolná. Také do zbývajícího den­ ního programu jsem vkládal meditativní prvky. Úvahy nad obrazy, meditativní malování, pohyb, hudba, zpěv a biblické texty - to všechno patřilo k mému dennímu chlebu. Tehdy mne najednou napadlo: A co udělám sám pro sebe? Jak by měla vypadat moje vlastní spirituální praxe? Přece to nebude další pozorová­ ní obrazů, pronikání do textů, pohybu nebo malo­ vání! Dozrál čas, abych se poohlédl po něčem jiném. Pomohla mi přitom „náhoda1*. Potřeboval jsem dárek k narozeninám pro jednoho známé­ ho. Vypravil jsem se tedy s ženou do knihkupectví, kde jsm e prolistovali několik knižních novinek, ale žádná z nich nás neuspokojila. Potom jsem si ale všiml jednoho zvláštního titulu a zaujal mne jeho název - kniha se jmenovala Kontemplace. „Zřejmě něco o duchovním životě mnichů," 11

napadlo mě. S mírnou nedůvěrou jsem vzal kníž­ ku do ruky a otevřel ji. Úvodem autor cituje předmluvu ke knize Oblak nevědění: „Vůbec mi nebude vadit, jestliže tuto knihu nikdy neuvi­ dí chvastouni, lichotníci, lidé falešně skromní nebo hledači chyb, klevetníci, tlachalové, repta­ lové ani jakýkoli jiný druh žvanilů. Pro ně jsem nikdy neměl v úmyslu psát, proto mohou zůstat stranou. A stejně tak i všichni ti vzdělaní lidé (i nevzdělaní), kteří jsou jenom zvědaví.11 V tu chvíli jsem měl jasno. To je ten správný dárek pro našeho známého! Jako by tyto kritické řádky byly napsány přímo pro něj. Doma jsem se potom do knihy začetl hlouběji a za pár dní jsem koupil ještě jeden výtisk - pro sebe a pro svou ženu. Tímto prozaickým příběhem tehdy začala má vnitřní cesta, která nespočívá v tom, že by se shromažďovaly poznatky a zkušenosti, nýbrž v tom, že se cosi odkládá a zanechává. Zanechá­ vají se myšlenky, vnitřní obrazy, snaha něco chtít nebo mít, a vůbec všechno, co nám právě prochá­ zí hlavou. Začal jsem se poohlížet po lidech, kteří by mi mohli i prakticky ukázat, jak na tuto cestu vstou­ pit a jak pokračovat. Pojmy jako odkládání myš­ lenek nebo neulpívání na tom, co jsem a co mám, mi byly zpočátku cizí, protože moje dosavadní životní zkušenost mě učila, že důležité je logic­ 12

ky myslet, mít zdravé a silné sebevědomí, sta­ novit si cíl a sledovat ho. Nechápal jsem, jak se mohu oprostit od něčeho, co ani dobře neznám. Současně jsem vnímal, že pro mne začínají být důležité chvíle ticha. Tušil jsem, že při odkládá­ ní myšlenek se děje něco významného, ale nebyl jsem schopen to pochopit. Nevěděl jsem proč, ale byl jsem přesvědčen, že se zabývám něčím, co má hluboký smysl, který mi jinak v mých den­ ních starostech často uniká. Cítil jsem se vnitřně vyrovnanější, a tak jsem pravidelný čas pro ztiše­ ní zapojil do svého denního řádu. Všiml jsem si, že takové cvičení prohlubuje i modlitbu. Když odkládám myšlenky, současně je také vkládám do Božích rukou. Modlitba pře­ stává být jen dialogem složeným ze slov nebo myšlenek, a stává se více vnitřním postojem. Není odkázána na určité chvíle, ale je to stav, ve kterém mohu žít. Podobá se to rozdílu mezi mlu­ vením a obejmutím. A tak zatímco v tzv. před­ mětné meditaci rozjímám nad určitým námětem (např. slovem, obrazem, předmětem či osobou), v kontemplaci se přestávám o všechny tyto pod­ něty starat. Vkládám je s důvěrou do Božích rukou.

13

Čemu mě učí zahrada

Rád pracuji na zahradě nebo se procházím v lese. Když končí zima, mohu tam denně pozorovat řadu proměn. Louky se barví do různých odstí­ nů zeleně, všechno kvete, o několik týdnů poz­ ději dozrávají první plody. Příroda se nám pros­ tě po celý rok předvádí v celém bohatství svých proměn. Mnozí lidé to sledují a radují se z těch zázraků, avšak ne všichni. Někteří pozorují stří­ dání ročních období a nevidí přitom vůbec nic. To, co je kolem nich, přijímají bezmyšlenkovitě jako samozřejmost. Jiní se zase tak upínají sami na sebe a na své starosti, že jim to zastírá všechno ostatní, a žijí jako ve vězení. Plnost života zakouší jen ti, kdo jsou připrave­ ni ji zakusit. „Kdo má uši, ať slyší" a „kdo má oči, ať vidí," říká Písmo. A mohli bychom pokračovat: „Kdo má nohy, ať běží, a kdo má hlas, ať mlu­ ví a zpívá, kdo má hmat, ať vnímá dotek, a kdo má nějakou schopnost, ať ji prostě využívá." Kaž­ dý máme nějaké možnosti a nadání. Jsou nám dány, abychom je používali a odpovědně s nimi zacházeli. Je nám dáno i bohatství přírody, a to je veliký dar. Abychom ho mohli vnímat, potřebujeme tro­ chu času a jakousi minimální míru přirozenosti 14

a vnitřní svobody. Kdo je schoulený do sebe jako ježek v ohrožení, ten neslyší, nevidí, necítí a bere na vědomí jen to, co sám chce, a ostatní si nepři­ pouští. Naši vnímavost velmi omezují dvě tendence. Jednak je to sklon něčemu se vyhýbat, a dále sklon něco si vynucovat. A přitom ten, kdo se chce něčemu vyhnout, je fixován právě na to, čeho se chce vyvarovat. A kdo chce něco mermomocí zís­ kat, je upnutý na cíl, a přitom ztrácí pozornost vůči tomu, co je právě teď. První z obou sklonů vyplývá ze strachu a kořenem druhého je chti­ vost. Jejich opakem může být důvěra, která pro­ žívá současnost, neztrácí ze zřetele budoucnost a zároveň si uvědomuje celek. Plnost života souvi­ sí s celistvostí či úplností. Většina lidí ji ale chápe hlavně jako naplnění toho, co se jim zdá příjemné a dobré. To však znamená mít zkreslený pohled na skutečnost, a tím i omezenou schopnost vní­ mat. Život bychom měli přijímat v celé jeho prav­ dě. Takový způsob pohledu rozvíjí naše smysly, neboť přítomnost plyne někdy klidně, jindy divo­ ce, a je rozprostřena mezi smutkem a veselím. Osvojení si takového postoje je spojeno s pros­ totou a všednodenností. Mezi vstáváním a uklá­ dáním se k spánku objevujeme, že všechny věci a živé bytosti neslouží v první řadě nějaké­ mu dobrému nebo špatnému účelu, nebo vůbec 15

nějakému účelu. Jejich cenu nelze zdůvodnit nějakým „k čemu“ nebo „nač“, nýbrž m ají hod­ notu samy o sobě. Ve všem se projevuje Boží pří­ tomnost v celé své plnosti.

16

Umět žasnout

jednou jsem bydlel v pokoji, pod jehož oknem stála kašna. S potěšením jsem naslouchal zvu­ ku zurčící vody a celou scénu jsem vnímal jako jeden z projevů tajemství dokonalosti. Pohybu vody a formě kašny tak jak jsou není třeba nic dodávat a nic ubírat. Tento obraz je sám o sobě ucelený a je zároveň součástí širšího celku příro­ dy a stvoření. O pár metrů dál mne zaujal velký barokní kos­ tel. Je to místo, kde se umělci snažili tentýž sou­ lad vyjádřit barvou, obrazem a tvarem. Usilova­ li o tvorbu, která by umožnila vytušit neviditelné tajemství, jež se skrývá za sférou viditelného. Jsem přesvědčený, že jenom takové dílo, jehož tvůrce objevil sám v sobě zárodek Boží nekoneč­ nosti, dýchá věčností, i když umělec by to sám pro sebe mohl nazvat jinak. Umělecká díla nacházíme jen na určitých mís­ tech, ale dokonalý tvar, ba dokonce věčnost, se na nás dívá z každé rostliny. Nemusíme cestovat daleko ani nemusíme utrácet peníze, chceme-li zažít cosi zvláštního či mimořádného. Je to všude kolem nás. Často se o tom píše, mnozí o tom mlu­ ví, ale ne všichni jsou schopni to zakoušet. Kvě­ tiny a stromy, hory a vodstva nám ukazují svět 17

a učí nás, že se na něj můžeme dívat také jiný­ ma očima. Schopnost logicky myslet, srovnávat a hodnotit je důležitá, ale potřebujeme také zor­ ný úhel a otevřený pohled dítěte, které je schopné užasnout nad krásou stébla trávy nebo má radost z toho, jak se v kaluži zrcadlí slunce. Měli jsm e v sobě tuto schopnost odjakživa a nikdy jsm e ji doopravdy neztratili. Jenom jsm e na ni zapo­ mněli. To, co je vloženo už do dítěte, lze v dospě­ lém probudit a dále rozvíjet. Schopnost setrvá­ vat v přítomnosti nám umožňuje lépe poznávat i duchovní rovinu skutečnosti a vnímat hlubší smysl života.

18

Místa usebrání

Jeden přítel mi vyprávěl, jak teprve jako dospě­ lý pochopil, proč jeho maminka chodila tak čas­ to a ráda do kostela. Doma se neustále o něco starala a byla k dispozici ostatním. Rodina žila ve stísněných poměrech a maminka vychováva­ la pět dětí. V takové situaci pro ni každá cesta do kostela znamenala zotavení. Tam po ní nikdo nic nechtěl. Mohla se na chvíli zastavit, vydechnout si, vrátit se k sobě samé a načerpat sílu pro svůj všední den. Mnohým našim předkům poskytovaly kostely, kapličky a poutní chrámy příležitost pro tělesné i duševní spočinutí a zároveň sloužily k usebrání. Zde věřící skládali do Božích rukou starosti a tíhu svého denního života a čerpali novou sílu. Podobnou zkušenost má dnes jen málokdo. Problémem naší doby je spíš neklid, stres a hon­ ba za stále novými a příjemnými zážitky. Řada lidí proto chodí do fitness center, hrát volejbal nebo rybařit, hlásí se na relaxační kurzy, cvi­ čí jógu, tai-či a zkouší různé formy meditace. To všechno je v pořádku, pokud se nám takové aktivity nestanou další povinností, kde je třeba něco vykonat nebo dokázat. I my potřebujeme podobně jako naši předkové - chvíle a místa, 19

kde si můžeme tělesně i duševně vydechnout. Náplň dne a s ní související úkoly jsou důleži­ té, ale neměli bychom připustit, aby nás ovlá­ daly. Proto je nutné, abychom byli schopni myš­ lenky a s nimi spojené pocity odložit a jen být. Podobni dětem můžeme naslouchat, jak ševelí vítr v korunách stromů nebo jak zpívají ptáci. A zároveň si být vědomi toho, co se děje. Takové chvíle nás tělesně i duševně uvolňují, umožňu­ jí vnitřní svobodu, prohlubují sebepoznání, sou­ cit a lásku a dávají radost ze života. Věřícím se takové chvíle stávají modlitbou ticha, modlitbou vědomého přebývání v Boží přítomnosti.

20

Věčné otázky

Jsou otázky, na něž si můžeme odpovědět jen my sami: Kdo jsem ? Proč jsem tady? Pokud si takové otázky neklademe, důvody jsou obvykle dva. Buď máme pocit, že je všechno v pořádku, život prostě plyne a my jsm e spoko­ jeni s tím, co zrovna je. Anebo se neptáme proto, že si podobné otázky nechceme připustit a zahá­ níme je jako nepodstatné. Formulování smyslu života je vždycky velmi osobní záležitost. Přátelé, knihy, náboženství to všechno nám může pomoci a může nám to také poskytnout určitou oporu, ale vlastní hle­ dání nenahradí. Odpovědi bývají tak různé, jak různí jsou lidé, a žádná z již nalezených odpo­ vědí navíc nemusí být definitivní. Změna čas­ to souvisí s novými životními okolnostmi nebo s tíhou nějakého trápení. Ve chvíli, kdy je sou­ časná identita otřesena těžkou nemocí, profesio­ nálním ztroskotáním nebo rozpadem partner­ ství, většinou se opět vynoří otázky typu „proč" a „k čemu". Změnu situace se pokoušíme inte­ grovat do celkového obrazu života, a tak se opět pouštíme do hledání. V Německu zná hodně malých dětí příběh „Malé Já-jsem -já“ (Das kleine Ich-bin-ich) od 21

Miry Lobe. Malý zvídavý tvor se raduje ze života a ptá se „kdo jsem já?“ A protože ho nic nenapa­ dá, řeknou mu, že „ten, kdo nezná svoje jm én o, ten kdo jm én o zapom ene, ja k o by měl v hlavě seno, to je hlupákV Tato roztomilá historka o naleze­ ní identity potom končí zjištěním, že „já jsem já a basta! Kdo to neví, ten je hloupý". Pro dítě je taková odpověď pro začátek dobrou pomůckou, ale jednoho dne přestává stačit, protože dozrává­ me a naše životní situace se mění. Dospělí se rádi identifikují se svými vlohami, znalostmi, povoláním či společenským posta­ vením: „jsem prodavačka", „jsem učitel", „jsem matka dvou d ětí",... Jsou to popisy toho, co dělá­ me, co umíme, jakou roli hrajeme, co považujeme za sobě vlastní. Jsm e však opravdu pouze sumou toho, co děláme, víme nebo umíme? Co zůstane, když nám budou odebrány funkce, úkoly, záslu­ hy, nebo když nám začne selhávat rozum? Kdo je ten člověk, který je skryt za tím vším? Najít odpo­ věď je jednou z nejvýznamnějších životních úloh. Kdo jsm e? Kdo doopravdy jsme? Odpověď nenajdeme ani tak přemýšlením, jako osobní zkušeností. Ta se vytváří a upevňuje ze­ vnitř, na základě toho, co prožijeme.

1 Originál je ovšem blíže dětským říkadlům: „Wer nicht weifi, wie er heifit, wer vergisst, wer er ist, der ist dumm. Bumm.“

22

povzbudit

při křtu se každému katechumenovi říká: „Jsi milované dítě Boží. Máš nekonečnou cenu.“ Když se něco takového tvrdí, chtěli bychom to také pocítit a zažít, protože jinak by to byla jen pou­ há slova. Co mi pomůže, když mi bude někdo tvr­ dit, jak bohatě jsem obdarován, jak moc mne Bůh miluje a jak nekonečně cenný tvor jsem, když si zároveň připadám jako chudák? Pak slova zůsta­ nou jen zbožným přáním a já zůstanu chudákem. Je-li tedy člověk opravdu hluboce spojen s Bo­ hem a nazývá-li se Božím dítětem, jak to může zakusit? Biblické texty nám nabízejí obrazy, které se sice vztahují na Ježíše, na proroky nebo na jiné konkrétní postavy, ale současně zůstávají nadča­ sové. Popisují zkušenosti lidí, kteří žili dávno před námi, a ukazují směr, kterým je třeba se vydat nyní. První krok se děje ve znamení příslibu Boha a důvěry člověka: Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš (Gn 28,15). Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jm én em , jsi můj (Iz43,l).

23

Toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil (Mt 3,17). Já jsem s vámi po všecky dny vašeho života (Mt 28,20). Učinil m ě volným; ubránil mě, protože si m ě oblíbil (Ž 18,20). Taková slova pomáhají, utěšují a povzbuzují: důvěřuj, že nejsi sám, že tě Bůh drží a nese, že tě opravdu nikdy nenechá na holičkách, i když se tak někdy cítíš. Člověk do této zkušenosti vrůstá, až když se skutečně odevzdá. Slova jako „toto je můj milovaný syn, v němž m ám zalíbení" jsou tak veliká a tak mocná, že je naprostá většina lidí zprvu ani nechápe. Slyší je, ale nic v nich nevyvolávají. Určitým způsobem jim věří, ale jejich víra není živoucí, nevyvolává žádnou reakci, neodráží se v každodenní realitě. Mnohokrát už jsm e slyšeli výroky jako „to jsi udělal špatně", „musíš se víc snažit", „dáváš tomu málo", „nemáš na to". Mnoho příkazů slýcháva­ jí také naše děti: „Musíš se víc učit", „musíš se polepšit". A jistě by nás napadla řada podobných výroků. Kolikrát jsm e taková a podobná slova řekli sami sobě? Jak může někdo věřit, že on sám je vzácná a nekonečně cenná bytost, když ho sto­ krát denně napadne, že ho jiní nemají rádi, že je k ničemu a že se musí změnit? 24

je důležité, abychom se na život dívali s důvě­ rou, abychom si uvědomili, kdo opravdu jsme, a abychom dokázali čelit tlaku negativity. Slo­ va Písma nám to připomínají. Jejich záměrem je povzbudit, nechat nás nadechnout, dodat nám odvahu. V četných meditačních cvičeních se do­ poručuje opakovat vybraná slova života tak často, jak jen to jde. Mohou nám pomoci, když se zlobíme, když kolem sebe máme samé pesimisty, když zažije­ me neúspěch, anebo když se prostě jenom necí­ tíme dobře. Taková slova nás mohou provázet při usínání, můžeme s nimi začínat nový den, nebo mohou být začátkem dlouhé cesty vnitřního poznání. Mají svůj rytmus a zvuk, svou melodii a dynamiku. Postupem doby se oprostí od obrazů a obsahů, ale jejich síla dál roste. Chovají se jako semena v půdě - jednoho oby­ čejného dne začnou klíčit, růst a umožní životu, aby rozkvetl a přinášel plody.

25

Připravit půdu

Při jednom oslavném projevu řekl řečník: „Pře­ devším mu jde o druhé.“ Jubilanta znám celkem dobře, a tak jsem v duchu okamžitě odporoval. Ne, jemu nejde „o lidi“, nýbrž o jednotlivého člově­ ka. Má před sebou konkrétní obličej a konkrétní jméno. „Lidé" mohou mít sice něco společného, ale jejich tvář není zřetelná. K povaze některých povolání patří starat se o obecné blaho. Ti, kdo je vykonávají, se snaží vidět celek, a to je v některých situacích důleži­ té. Zároveň je však třeba neztratit ze zřetele jed­ notlivého člověka. Existují vůbec „lidé"? Ve všech životních situacích je to vždycky nějaký doce­ la určitý člověk, o kterého jde, kterého vidíme, s nímž hovoříme nebo na kterého myslíme. Dav lidí nemá obličej, ale mají ho Lenka, Pavel, kdoko­ li z nás. Každý má svůj vlastní a jedinečný zevněj­ šek, svým originálním způsobem mluví, myslí, cítí a prožívá. Každý má svůj životní příběh, který zanechá­ vá stopy. Prostory, do nichž vstupujeme, čeho nebo koho se dotkneme, co řekneme, co si mys­ líme nebo co cítíme, to všechno zanechává jakýsi nezaměnitelný otisk toho, kdo jsme. Když něko­

26

ho vnímáme, jde vždycky o konkrétní a nezamě­ nitelné „ty". Současně jsm e ale navzájem propojeni, a tak můžeme v druhém poznávat zároveň sama sebe. A ještě víc než to. Jakkoli mohou být menta­ lita, zájmy, cíle nebo úroveň vzdělání naprosto odlišné, můžeme prožívat silnou vzájemnou blíz­ kost. Veškeré rozdíly ztrácejí na významu. To, co nás navzájem spojuje, je něco jedinečného a konkrétního, současně však také univerzálního a neohraničeného. Znamená víc než moje nebo tvoje já a je větší než my všichni dohromady. Jak bychom to měli nazvat? Život, věčnost, lás­ ka, Bůh, nebe...? To „něco" znovu a znovu prosví­ tá nejrůznějšími situacemi našeho života. Setká­ váme se s tím ve tváři každého člověka, kterého vědomě vnímáme.

27

Ticho a vnitřní mír

Zdá se, že pravidelně meditovat, jen tak být zti­ cha a nic nedělat, nemluvit a nehonit se za kaž­ dou myšlenkou, je v rozporu se způsobem živo­ ta naší doby. Ten je naplněn úkoly, povinnostmi, rodinou, okruhem přátel, sportem, návštěvami, cestováním a spoustou dalších záležitostí. Rádi bychom něco zažili, užívali si a cítili se dobře. Posadit se a meditovat vypadá jako luxus, který si dnešní člověk nemůže nebo nechce dovolit. Ve chvílích ztišení se však děje něco velmi důle­ žitého. Nacvičuje a prohlubuje se důležitá schop­ nost oprostit se, odevzdat, a díky tomu získat a zachovat si vnitřní svobodu. Vnímáme to i na tělesné rovině: pomine napětí, ztuhlé svaly se uvolní a krevní tlak se srovná. Mysl zanechává utkvělých představ, osvobozuje se od strnulých způsobů myšlení, emoce se přestanou točit v kru­ hu. Přestáváme lpět na „chci", „nechci" a „chci to jinak". Jsme schopni vnímat hlouběji a otevírá se nám přístup do zatím nepoznaných hlubin vlast­ ního nitra. Je velmi těžké nějak zprostředkovat, že jako dospělí lidé nacházíme smysl a naplnění živo­ ta nikoli tím, že něco vykonáme, ale tím, že se oprostíme od závislosti na svých představách, 28

přáních, myšlenkách a pocitech a otevřeme se jiné realitě, která je větší, než my sami. Prá­ vě k tomu dochází ve ztišení, v němž se uklid­ ní aktivita ega. V tomto stavu zklidněné mysli jsme připravováni pro přijetí Boží milosti - toho, co dostáváme jako dar z lásky, jak naznačuje už samo pojmenování (milost-milovat). Boží milost se nám nabízí jako voda z pramene a zároveň jsou nám její plody dávány jako ovoce vnitřního ticha. Podobně jsou nám dávány i důležité životní hodnoty, jako je schopnost důvěřovat a milo­ vat, čerpat z vnitřního míru a vnitřní síly. I ty dostáváme zdarma, bez zásluhy, bez jakéhokoliv závazku či povinnosti splatit dluh. Jedním z nejcennějších plodů vnitřního ticha je mír, po kterém lidé touží od nepaměti. Každoden­ ní realita však podává úplně jiný obraz. Opravdo­ vý mír se nedá nařídit, není výsledkem politic­ kých jednání ani velkých slov. Je to jiné vyjádření pro hluboké ticho v našem nitru. A z něho také musí vycházet. Společně se svátým Augustinem ho můžeme nazvat také stavem, kdy „spočíváme v Bohu“. Tento vnitřní mír nás uschopňuje zachovat si klid a vyzařovat ho na venek i v tom největ­ ším hluku vnějšího světa. Není závislý na mís­ tu, denní době či jiných okolnostech, ani nemá nic společného s tichem hřbitovním, naopak je neobyčejně živoucí. Okamžiky vnitřního klidu 29

jsou daleko intenzivnější než bezmyšlenkovitě prožité nabité dny. Děje se zde něco podstatnější­ ho než to, co konáme během ukvapeně odpraco­ vaných hodin. Děje se tady totiž důležitý přechod z vnějšku do nitra. Vnější činnost nás opotřebo­ vává, avšak ticho nitra nás obnovuje. Přestává­ me být určováni vnějšími okolnostmi a tlakem na výkon. Odpadá jakékoliv násilí, smíme odlo­ žit masky přetvářek i vyjeté koleje stereotypního jednání. Nikdo se nemusí obávat nebo mít špatné svědomí, že by tím mařil čas. Realizuje se zde to nejdůležitější - stáváme se více lidmi. Ticho nitra je jako rostlina, která se rozvíjí a při­ náší plody. Proto je důležité, abychom měli čas a místo, kde bychom se mohli tichu pravidelně věnovat. Potřebujeme je tím spíše, čím více jsm e zaneprázdněni. V takových chvílích, ať už jsou to dny, hodi­ ny nebo jen minuty, necháváme stranou všech­ no, co vnitřní ticho ohrožuje. Vzdáváme se myš­ lenek na to, že stále něco chceme, chceme se něco dozvědět nebo chceme něčeho nového a velkého dosáhnout. Ať už se nám takové věci jeví jakko­ liv důležité a m ají své opodstatnění, odkládáme je a necháváme umlknout. Tichými krůčky, avšak nezadržitelně, jsm e pak proměňováni, vnitřní mír nás vede k opravdověj­ šímu lidství a zároveň tím přispíváme k trvalej­ šímu míru na tomto světě. 30

Vědoma pozornost

Nedávno mi jeden mladý muž vyprávěl, jak mu ráno nějaký řidič nedal přednost v jízdě a jak

ho to neskutečně rozčílilo. Začal nadávat, trou­ bit a divoce gestikulovat. Když se pak uklidnil, byl sám ze sebe zděšený. Nechápal, jak se mohl dát strhnout k takové reakci. Na určité způsoby chování jsm e jakoby napro­ gramováni a na některé situace reagujeme vždy stejně nebo podobně: úzkostí, nechutí k sobě samým, pocitem méněcennosti, hněvem či pří­ mo záchvatem vzteku. Tak se mohou vyvinout trvalé návyky, které potom určují náš celkový životní pocit. Jejich síla nás ochromuje, drží pod tíhou negativity a působí nám zbytečné utrpe­ ní. Vědomou pozorností rušíme sílu návyků a im­ pulzivního jednání, kterými automaticky reagu­ jeme na určité podněty. Ať už se zlobíme, bojíme nebo něčeho litujeme, vždycky jsou v tom zapoje­ ní dva. Ten, kdo se rozčiluje nebo se bojí, a ten, kdo to vyvolal. V takových okamžicích bychom měli zpozornět. Může se stát, že máme důvod zlobit se, ale nemusíme se proto nechat strhnout ke vzte­ ku. Ten se nás může zmocnit jenom tehdy, když mu v sobě dáme prostor. 31

Ve stavu vědomé pozornosti se neidentifikuje­ me s tím, co vidíme, slyšíme nebo cítíme, nýbrž vnímáme to, co je, a jaké myšlenky a pocity to v nás vyvolává. Můžeme se s nimi sice identi­ fikovat, ale také nemusíme. Žádný člověk a nic na světě nám nemůže vnutit, co sami nechceme. Jednat, reagovat, nebo nereagovat - to zůstává naším vlastním rozhodnutím. Naučit se žít svobodně a bděle je snazší v tichu meditace než uprostřed každodenních činností. Když meditujeme a zlobí nás přitom tikání ho­ din, můžeme je odnést, ale můžeme je také ne­ chat, kde jsou, a cvičit se v bdělosti. Poslouchá­ me tedy jejich tikot, vnímáme svůj vlastní neklid a chvíli tak setrváme. Dříve nebo později nás pře­ stane tikání rušit a vyvádět z klidu. Akceptujeme ten zvuk a připustíme tak, aby všechno bylo, jak je. Tikání hodin se sice nezmění, ale už na nás ne­ působí rušivě. Podrážděnost se postupně rozplyne a najednou se už o zvuk hodin v místnosti nesta­ ráme. Podobně se může změnit i pohled na to, co nás zneklidňuje v běžném životě - ať už je to sousedův pes, nevhodné poznámky spolupracovnice, kole­ gova nešikovnost nebo šéfova špatná nálada. Díky vědomé pozornosti vidíme okolní událos­ ti a lidi v jiném světle a pravdivěji. Poznáváme je tak, jak jsou, bez filtru našich emocí a hodnocení. Pak si třeba všimneme, že pes štěkáním projevu32

je radost ze života, spolupracovnice dává průchod své bezradnosti, kolega sám trpí svou nešikov­ ností a šéf řeší nějaký svůj osobní problém. Změ­ nou úhlu pohledu se tak možná posuneme od po­ suzování k soucítění. Vědomá pozornost rozvolňuje rigidní způso­

by myšlení, upozorňuje na bezmyšlenkovitost a vede ke smysluplnému životu.

33

Člověk pod maskou

Jenom malý krok dělí někdy hrdinský čin od zlo­ činu - může to být pobídnutí „udělej to“ nebo „nedělej to“ a rozhodnutí učiněné ve zlomku vte­ řiny. Než začneme jednat, napadají nás různé myšlenky, máme různé fantazie a pocity. Může­ me si vybrat, zda jim poskytneme prostor, nebo ne. Je důležité uvědomit si, že jim nejsme bez­ mocně vydáni, ale že je můžeme aktivně ovlivňo­ vat. Nemusíme být jejich oběťmi, ale poučenými správci. Přitom ty dobré a příjemné nejsou jedno­ duše našimi přáteli, podobně jako ty nepříjemné nemusí být našimi nepřáteli. My sice nerozhodujeme o tom, jaká myšlenka nás napadne, ale můžeme jí poskytnout či nepo­ skytnout prostor. Můžeme se jí zabývat, nebo ji odložit stranou. Destruktivním impulzům může­ me podlehnout, anebo je nechat odejít. „Aby nad tvou hlavou poletovali ptáci starostí a souže­ ní, tomu nemůžeš zabránit. Můžeš ale zabránit tomu, aby si v tvých vlasech postavili hnízdo," praví jedno čínské přísloví. Nejprve se tedy učíme pozorně sledovat myš­ lenky a pocity, aniž bychom je posuzovali. Pak je necháme plynout dál - jako oblaka po nebi. Toho jsm e docela dobře schopni, pokud na nás nedo­ 34

léhají příliš silně. Jestliže se však s nimi vnitřně ztotožníme, nebo je tvrdošíjně odmítáme, může to být obtížné, protože nás mají příliš ve své moci. Aby nás myšlenky neovládaly, je důležité umět s nimi správně zacházet. Nezačínáme hned u vel­ kých životních problémů, ale u běžných myš­ lenek, které nás zrovna napadají. Vyhradíme si každý den chvíle pro ztišení. Přitom se cvičíme v odkládání každé myšlenky, která nám právě prochází myslí - tím, že se soustředíme na pří­ tomný okamžik. Toto jednoduché uvědomění prostě tu být - realizujeme tak často, jak jen můžeme. A i kdyby to vždycky trvalo jenom jeden nádech a výdech, je to dobrý začátek. Dopřejme si také pravidelně čas, kdy ustaneme v činnosti, ztišíme se a prostě jenom jsm e. Tyto chvíle tiché a vědomé pozornosti nás mění. Lépe si uvědo­ mujeme věci, osoby a události kolem nás a pro­ žíváme je intenzivněji. Naše uvědomění se pro­ hlubuje. Čas odpočinku, práce i všechno ostatní, co děláme, nabude postupně nové kvality. Ztiše­ ní myšlenek umožní vhled do niterných prostor, jež se za nimi skrývají. S čím se tam můžeme setkat je daleko větší než to, čemu normálně říká­ me „já“. Tam zakoušíme, kým doopravdy jsm e za všemi maskami, myšlenkovými konstrukce­ mi a fantaziemi, uprostřed každodenního hluku a neklidu.

35

Velký dar

Vědomá pozornost není omezena pouze dobou sezení v tichu. Kontemplací se může stát pohled z okna, poslech hudby nebo vnímání zvuků, chůze, čekání v obchodě nebo rozhovor se sou­ sedem. Každá činnost, každý pohyb, každé slo­ vo se může stát součástí naší cesty do hloub­ ky, která je daleko víc než technikou spojenou s určitým držením těla. Nejde o to, abychom dokonale seděli a dýchali. Je samozřejmé, že sedíme v tichu, s páteří vzpřímenou. Podstatné však je, abychom nejen modlitbu ticha, nýbrž všechno dělali usebraně, beze spěchu a s nej­ větší pozorností, jaké jsm e schopni. Kontemplace není metoda, ale je to především způsob, jak myslíme, jak mluvíme, jak jednáme, jak žije­ me. Nejde o to, naučit se řadu různých cviče­ ní, ani si zapamatovat mnoho nových věcí. Ve všem dbáme pouze najedno: na vnímavou a bdě­ lou pozornost - bez hodnocení, bez vybírání nebo popírání čehokoli, co přichází. Pozorně a zároveň uvolněně vnímáme hlasy a zvuky okolí, osoby, předměty a barvy kolem nás, stejně jako naše tělo, myšlenky a pocity, které necháváme být tím, čím jsou. Pozorným vnímáním myšlenek, poci­ tů, zájmů, tužeb, uvědoměním si toho, co hle­ 36

dáme nebo popíráme, zároveň lépe poznáváme sami sebe. Způsob, jakým jsm e přítomni, je ovlivněn naší povahou. Někdo je často veselý, z jiného člově­ ka vyzařuje klid a sebedůvěra, další má ener­ gické vystupování, nebo si snadno získává pří­ zeň. Povahové vlastnosti podbarvují náš způsob myšlení, vyjadřování a jednání. Jsou naší silnou stránkou a pomáhají nám, ale skrývají v sobě také zárodek naší slabosti a zranitelnosti. Veselý člověk může mít sklony k povrchnosti, energický může snadno manipulovat, klidný a vyrovnaný může tíhnout k pohodlnosti. Jan od Kříže radí, abychom ke všem svým myšlenkám a pocitům, ale také ke všem lidem, s nimiž se v denním životě setkáváme, přistu­ povali s láskyplnou pozorností (atención am orosa). Bdělou pozornost může právě tak doprovázet radost, důvěra, činorodá síla nebo odhodlanost. Nejde jen o přirozené sklony, momentální nála­ dy a stavy, ale o základní postoj k životu, který se dotýká mnohem hlubších niterných vrstev. Láska, důvěra, radost a vnitřní pokoj jsou zá­ kladní životní síly, které dávají naší bdělé pozor­ nosti specifický odstín. Jsou současně zárod­ kem i plodem kontemplace. Zárodkem proto, že usměrňují a pomáhají zejména na začátku kontemplativní cesty. Vědomě o ně usilujeme v den­ ním životě. Pronikají a doprovázejí také naše cvi37

cení. Vyvěrají z jediného Božího zřídla, se kterým jsou nerozlučně spojeny jako prstýnek se zlatém. Když se tyto síly objevují jako plody kontemplace, proměňují závazek cvičení v potřebu. Jsou schopny nás postupně prostoupit a naplnit po okraj, aniž se o ně musíme starat. Jsou prostě tady a působí bez našeho přispění. Nejsou při­ tom zaslouženým výsledkem našeho cvičení, ale podivuhodným a obšťastňujícím darem.

38

S průvodcem to jde lépe

před mnoha lety jsem absolvoval pár hodin výuky hry na kytaru. Stačí mi pár hodin, řekl jsem si, vždyť mám za sebou léta studia hudby. Nechám si ukázat začátky a až uvidím, jak na to, doučím se všechno ostatní sám. Chtěl jsem ušetřit peníze a za pár měsíců jsem toho zvládnul opravdu hod­ ně. Můj učitel mi na rozloučenou řekl: „Někoho si najděte. Když nebudete mít učitele, nepokročíte dál.“ Měl pravdu. Nepokročil jsem . Dodnes umím jen těch pár kousků, které jsem tenkrát nacvičil. Těm, kdo za mnou přicházejí, aby se nauči­ li kontemplovat, říkám dnes totéž. Můžete se samozřejmě v kontemplaci zdokonalovat i sami, ale pokud byste se skutečně chtěli dostat dál, potřebujete učitele. Musíte být rozhodnuti v této cestě pokračovat a musíte pravidelně cvičit. Trošku si „zameditovat", to může každý, ale udělat skutečný pokrok se zpravidla podaří jen tehdy, když na cestě vytrváme a najdeme si prů­ vodce. Ten, kdo doprovází, i ti, kteří u něj hledají pod­ poru, by měli splňovat několik předpokladů. Na straně průvodce k tomu patří v prvé řadě kompetence. Jeho prvním úkolem je vést k hlub­ šímu poznávání vlastního nitra a umožnit tím 39

hlubší duchovní zkušenost. Nepředává vědomos­ ti, nýbrž pomáhá rozvíjet vnitřní život. Předpo­ kladem dobrého průvodce tedy je, že ví, k čemu druhé vede, a to nejen ze studia, ale především z vlastní duchovní praxe. Doprovázející se nesta­ ví mezi doprovázeného a božího Ducha, onoho pravého průvodce všech našich cest, ale kráčí po boku doprovázené osoby. Musí být naprosto zřej­ mé, že mu jde v prvé řadě o člověka, který za ním přišel, a ne o sebe sama. Nepřipustí, aby se na něm druzí stali závislými. Také doprovázený by měl mít několik vstup­ ních předpokladů. Je důležité, aby svému průvod­ ci důvěřoval. S tím souvisí také to, že doprováze­ ná osoba by měla být ochotna a schopna držet se pokynů doprovázejícího. V opačném případě je třeba vztah duchovního doprovázení ukončit. Když si jednou zvolíme doprovázejícího na vnitřní cestě, neměli bychom ho bez závažného důvodu měnit. Pokud k tomu ale dojde, je nutné mu to sdělit, a průvodce by pak měl toto rozhod­ nutí respektovat, ví, že je pomocným nástrojem v rukou Božích. Není tak důležité, kdo je oním nástrojem, ale to, aby plnil svůj úkol.

40

Zpátky na zemi

Když jsem se jednou vracel z pracovní schůzky, zašel jsem do velkého knihkupectví, abych pro­ listoval pár nových knih. Cítil jsem se motivova­ né a svěže. Najednou jsem si uvědomil, že jsem šťastný. Nevěděl jsem sice, proč vlastně, ale bylo to tak, a byl jsem za to vděčný. Byl to podivuhod­ ný den. Nic zvláštního se nestalo - a přece, všech­ no bylo v pořádku. Rozprostřelo se ve mně velké „ano“, velké přitakání všemu, co je. Bylo možné dělat to, co bylo právě aktuální, prostě to, a jinak nic. Pocítil jsem nesmírnou otevřenost vůči všemu, co přijde. Pokud se mám nějak rozhodnout, udě­ lám to. Mám-li čekat, počkám. Jsem zajedno se vším, co je. Prostoupila mě neomezená důvěra, že v každé myslitelné situaci budu mít vždy potřeb­ nou sílu, abych skrze daný úkol mohl vyrůst. Nic se mi nemůže stát. Je to v podstatě docela prosté: Bůh je. Tím je řečeno vše a zároveň je v tom naprostá odevzda­ nost a souhlas s každou jednotlivou přítomnou chvílí, která je taková, jaká je. Každý krok, kaž­ dý pohyb, každý vdech a výdech, každý pohled vyjadřuje skutečnost: „Je to tak, jak to je - Bůh je“. Neexistuje zánik, neexistuje smrt, je jedině 41

život v nesčetných formách. Teprve pak přichá­ zí rozum a říká: „Ano, ale...“, a usilovně hledá, jak tuto zkušenost vyjádřit, zachytit, zdokumentovat. Když jsem vyšel z knihkupectví a hledal, kterou trasou rychlodráhy se vrátím zpět, trochu jsem ztratil orientaci. Zůstaň hezky na zemi, řekl jsem si a uvědomil si, že vědomé prožívání každého okamžiku a vědomí, že „Bůh je“ ve mně, musí ještě zesílit. Momentálně se zřejmě uskutečňuje tak, že se neustále nějak pletu. Síla přítomnosti ve mně toho dne byla přece jen ještě poněkud bez­ radná - Pán Bůh má prostě smysl pro humor. Duchovní zkušenosti nejsou oddělené od nor­ málního života. Dávají nám křídla a umožňují let, ale protože se vracíme zase zpátky na zem, musí­ me umět přistát v realitě. Spiritualita a všední život od sebe nejsou odděleny, nýbrž tvoří jednu skutečnost, která je prostě taková, jaká je. Existo­ vat v tomto jediném celku a vědomě jej prožívat i to je kontemplace.

42

Vnější a vnitřní motivace

Mnoho společenských institucí je odkázáno na práci dobrovolníků. Nebýt lidí, kteří pracují bez nároku na odměnu, nemohla by nejedna orga­ nizace vůbec existovat, anebo by se musela vzdát mnoha důležitých činností. Zúčastnil jsem se jed­ né přednášky, kde byla řeč o tom, jak motivovat a získávat dobrovolníky pro službu starým lidem a jak je doprovázet. Přednášející poskytl řadu užitečných podně­ tů a posluchači pak navrhli mnoho konkrétních dobrých opatření. Přesto na ovoce tohoto setkání čekáme v našem městě dodnes. Podobné úvahy a výzvy totiž zůstávají neúčin­ né, pokud se zaměřují jen na vnější aktivity, a opomíjejí, co se odehrává v lidském nitru. To, že si odpovíme na otázku, co je třeba dělat, řeší problém jenom zčásti. I když se rozhodneme pro nějakou zásadní změnu, pomůže to jen čás­ tečně. K tomu, abychom začali jednat, totiž nesta­ čí, že chceme. Potřebujeme zároveň vnitřní sílu, která nám umožní, abychom uskutečnili, co si přejeme. Můžeme být schopni pojmenovat problémy, vědět přesně, jak bychom je měli řešit, a mít dobrou vůli. Ale pokud nám chybí síla, abychom změnu uskutečnili, moc se toho nezmění. Je to 43

jako s alkoholikem, který chápe svoji situaci a ví, jakým způsobem by měl překonat závislost, ale není schopný proměnit poznatek v čin. Podobně mnozí žáci kontemplace si chtějí ráno přivstat, protože pravidelný čas ke ztišení je důle­ žitý, ale nedaří se jim to. Známe řešení, a je potřeba ho jen uskutečnit ale nejsme toho schopni. Abychom se dostali dál, musí se něco změnit na hlubší úrovni. Taková změna ovšem vyžaduje čás a trpělivost. Jsou případy, kdy je zapotřebí i odbor­ né psychologické pomoci. Ale ani ten nejlepší terapeut nás nemůže uzdravit bez naší spoluprá­ ce. Pokud jdeme k psychologovi nebo k duchov­ nímu průvodci jako ke kadeřníkovi s postojem „tady mě máte a teď mě uzdravte", můžeme si většinou ušetřit čas i peníze. Smyslem terapeu­ tické nebo duchovní pomoci je umožnit člověku, aby našel nový přístup k sobě i ke svým problé­ mům. Duchovní doprovázení nás má inspirovat, abychom se naučili vědomě žít, a umožnili tak svou vnitřní proměnu. Nikdo však tuto transformaci nemůže usku­ tečnit sám. Svým úsilím pouze otvíráme dveře Boží milosti. Nevynucujeme si žádné uzdravení, vykoupení či osvícení, ale vytváříme předpoklady pro integraci vnitřních sil a pro rozvoj osobnosti tak, abychom se rozvíjeli k novému životu, pro­ stoupenému smyslem a radostí. 44

Času m ám e dost

Často slyším: „Nemám čas! Vždycky se rozhodnu, že budu každý den meditovat, ale pak se mi to buď vůbec nepodaří, nebo to vydržím jenom pár dní.“ „Nemám čas, protože jsem zavalený prací, proto­ že se musím starat o nemocnou babičku, protože se musím dobře připravit na zkoušku..." Může jít o výmluvu, ale nikoli nezbytně. Mno­ zí by opravdu chtěli mít víc času pro každodenní cvičení v kontemplaci, ale z nějakých důvodů to nezvládají a usuzují z toho, že jim prostě čas schá­ zí. Když se jich pak víc doptávám a poznamenám, že přece kromě práce existují další aktivity, na které čas zbývá, najednou se ukáže, že mezi nimi jsou i všelijaké snadno postradatelné záležitosti. Někdy jsou to přímo „rituály k zabíjení času". Analýza končí nejčastěji přiznáním, že vlast­ ně nejde o neřešitelnou zaneprázdněnost, ale o nastavení priorit. Rádi bychom si čas uděla­ li, ale když nadejde vhodná chvíle, objeví se v nás úplně jiná tendence: „teď ne, až později", „jenom si vyřídím jeden telefonát", „teď momen­ tálně nestíhám", anebo se přihlásí další více či méně pohodlná vysvětlení, jaká koneckonců všichni známe. Chceme i nechceme zároveň. Čím to je? 45

Pro mnohé je to otázka rozhodnutí. Kdo si chce opravdu udělat čas na ztišení, neměl by se pouš­ tět do vnitřních dialogů s námitkami. Měl by v nich vidět spíše pokušení. Vybavuje se mi zku­ šenost pouštních otců a matek v prvních staletích po Kristu: Ten, kdo chce dosáhnout cíle, se nemá ohlížet nazpět, a pokud ho přepadnou pochybnos­ ti, nesmí se s nimi dát do hovoru, jinak prohra­ je. Existují v nás totiž sklony, se kterými nemá smysl diskutovat, ale naopak se vyplatí jim říci důsledné ne. Pomáhat může také pevnější struktura den­ ního řádu. Znamená to najít si pravidelnou dobu pro meditaci, vytvořit si k tomu podmín­ ky a poprosit ty, kdo s námi žijí, aby respektovali naši potřebu ztišení. Pokud jsm e toto všechno vyzkoušeli, ale přes­ to se nám nedaří pravidelně meditovat, měli bychom se zeptat sami sebe, co nám v tom brá­ ní. Může to být docela legitimní potřeba, kterou si nejsme ochotni připustit. Možná se v našem životě hlásí o slovo něco, co nedostává dostateč­ ný prostor, a přesto by to mělo být odžito. Někdy se tato potřeba týká našich vztahů. Může zname­ nat „konečně si něco dovolit" anebo „taky jednou myslet na sebe". Existují situace, kdy lidé pociťu­ jí nutkání přestat s kontemplací, aby si koneč­ ně prožili cosi, co dlouho hledalo cestu ven. Ale když kontemplace opravdu zanechají, riskují, že 46

se ztratí v opačném extrému, že ztratí veškeré (i zdravé) zábrany a půjdou bezohledně za tím, co jim chybí. Jde o to, udržet obojí: Potlačenou potře­ bu připustit a dát jí prostor, aniž by se z nás sta­ li bezohlední sobci. Poznání potlačené potřeby se stane jedním z kroků na cestě do vlastního nitra, přivede člověka blíže k němu samotnému, krok za krokem, jeden dech za druhým.

47

Svoboda volby

Denně rozhodujeme jak o maličkostech, tak o dů­ ležitých věcech - co nakoupíme, s kterými přáte­ li se sejdeme, kam půjdeme, co budeme jíst a pít, co budeme dělat během dne. Rozhodneme-li se, necháváme tím padnout ostatní možnosti. Sou­ středíme se na učiněnou volbu a vytvoříme tak nové východisko pro další kroky. Stále za sebou necháváme věci, úkoly, osoby, zážitky, a orientujeme se podle toho, co je před námi. Volbou v malých, nebo ve velkých věcech nabývá náš život konkrétních tvarů a individuál­ ních barev. Kromě toho jsou naše rozhodnutí pro­ jevem tvořivosti a ukazují, co máme rádi a za čím jdeme. Rozlišit, čemu dát přednost a čeho se vzdát, není vždy snadné. Chtěli bychom se rozhodnout správně, ale protože nás ovlivňují různá přání a zájmy, můžeme někdy volbu vnímat jako pro­ blém. Někteří lidé se radši vzdávají vlastní odpo­ vědnosti a vyberou si „woodyallenovský přístup": „Musím se zeptat svého terapeuta (psychologa, poradce, zpovědníka atd.).“ Jiní se zase neradi loučí s tím, čeho už dosáh­ li, co mají, co umí, a snaží se za každou cenu zachovat daný stav. Čím významnější je rozhod­ 48

nutí a čím víc fixovaný, nerozhodný nebo závislý je člověk, tím těžší bývá osvobození. Jednou z příčin problémů s rozhodováním je způsob, jakým zacházíme se svými sny a plá­ ny. Jsou výrazem našich představ o tom, jak má vypadat život, a jaký být nesmí. Problémem nejsou představy samy, ale naše závislost na nich. Ta zužuje pohled na celek, znemožňuje vy­ rovnanost a nedovolí radosti, aby vzklíčila. Na­ vzdory všemu úsilí a všem bojům bývá život jen zřídka takový, jaký si myslíme, že by měl být. Když se upneme na vysněný ideál a pak se mnohé děje jinak, trpíme tím. Plánovat, vytyčit si cíle a uskutečňovat je - to je důležité. Ale zrovna tak je důležité, abychom na svých záměrech nebyli závislí. Měli bychom být totiž schopni si cíl nejen zvolit, ale případně se ho i umět vzdát. Vždyť smyslem života primárně není dosahování cílů. Jde daleko více o život sám, jak se zjevuje v daném okamžiku, a o to, žít jej tak dobře, jak jen můžeme. Zakoušení života v jeho plnosti se vždycky odehrává v aktuální situaci. Život není jednosměrná ulice nebo jednokolejná trať. Je to pohyb různými směry, je to dění dané chvíle, je to přijímání a svobodné odkládání. Je to spíše odlehčený tanec než upracované úsilí. V praxi to znamená rozlišovat a odkládat jakou­ koli fixaci, vzdávat se potřeby mít svůj příběh zcela v rukou. Je třeba svěřit se životu podobně 49

jako se přenecháváme vodě, když chceme pla­ vat. A kde je tady Bůh? Dovolím si odpovědět otáz­ kou: A kde není? Je v každičkém pohybu všed­ ního dne, můžeme ho zažít v každém okamžiku a ve všem. Bůh je život, který ve své lidské podobě, v Kristu, o sobě říká: „Jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6).

50

Ego a jeho meze

Největší překážkou na kontemplativní cestě je dominance ega. Jde o paradox: Je důležité, aby se ego rozvíjelo a sílilo, ale zároveň je třeba se od něj oprostit a překročit jeho hranice. To, co nazýváme egem, ve skutečnosti ale vlast­ ně neexistuje. Neurovědy říkají, že námi proží­ vaný vědomý obsah mysli je pouze aktuálním konstruktem, při jehož vytváření si ego selektiv­ ně vybírá jenom některé informace. Proto bývá lidské vědomí někdy přirovnáváno k tunelu: Vše, co vidíme, slyšíme, cítíme a ochutnáváme, je jen nepatrnou částí všeho, co existuje, a náš vě­ domý obraz skutečnosti je primitivní projekcí ne­ představitelného bohatství, které nás obklopuje a jehož jsm e součástí. Naše vnímání není uzpůsobené k tomu, aby věrně zachytilo celé bohatství reality, přesto nám ale umožňuje zorientovat se v ní a nacházet sou­ řadnice, pomocí kterých se učíme porozumět své­ mu místu ve světě. Náš mozek zobrazuje svět takovým způsobem, že to, co vnímáme, se nám nejeví jen jako obraz a zlomek celku, ale jako celek sám. Tak si vytvá­ říme vnitřní obraz o sobě samých, o našem okolí a o světě. S tímto obrazem se potom ztotožňujeme 51

a říkáme „to jsem já “, s jiným se neztotožňujeme a říkáme „to nejsem já“. Ego si prostě vytváří své hranice a ty se snaží neustále rozšiřovat a upev­ ňovat. Pokud se mu poddáváme, stává se příčinou nespokojenosti a trápení. Ego má mnoho tendencí: • Bere si všechno osobně. Je snadné ho urazit, dotknout se ho. Urážku pak nezapomíná, ale při každé příležitosti ji oživí a připomene. • Líbí se mu, když má pravdu. Přináší mu to pocit převahy. Je schopné vést dlouhé pře kvůli maličkostem. • Rádo posuzuje a srovnává. Často soudí druhé a subjektivně se tím staví nad ně. Miluje tento pocit nadřazenosti a moci. • Ztotožňuje se s rolemi a vyhýbá se tím vědo­ mé přítomnosti. Ego zapomíná na osobnost, kte­ rá je skryta za každou rolí, například matky, otce, učitele, pečovatelky, a člověk tak přestává být sám sebou. • Jasně rozlišuje, kdo je silnější a kdo slabší, chytřejší nebo méně bystrý než my. Chová se jinak k vrátnému než k ředitelce. Nevidí nebo zapomíná na důstojnost a rovnost každého člo­ věka bez ohledu na jeho postavení. • Nechápe, že bolest může mít smysl. Podléhá mylnému dojmu, že k životu patří jen jeho slunná stránka, a co bolí, je třeba okamžitě odstranit.

52

• Neumí odlišovat fakta od vlastní reakce na to, co se děje. Ego si totiž samo vytváří dojmy nebo obrazy reality, a na ty pak reaguje. Důvodem k nespokojenosti pak není situace samotná, ale spíše náš úsudek o ní. • Hledá různé cesty, jak vypadat důležitější, lepší a mocnější, protože to považuje za něco dob­ rého. Může kvůli tomu zapomínat na jiné, hlubší hodnoty, jako je spravedlnost, pokoj nebo láska. Zároveň je však třeba říct, že zdravé a silné já je pro život důležité. Není to však jediná ani nej­ důležitější instance. Jeho protipólem je vědomá přítomnost, která bere egu nadvládu nad naším životem. Nemusíme tedy nic „dělat“. Stačí jen přestat se identifikovat s představami ega a pros­ tě být. Zvláštní kategorii pak tvoří takzvaná negativní identifikace s egem. Vzniká u lidí, kteří mají slabé ego nebo se dokonce cítí, jako by vůbec žádné ego neměli. Takový člověk se obvykle ztotožní se svou slabostí, neúspěchem, neláskou, smutkem - ale stále je to jeho ego, které mu takové hodnocení podsouvá. Někdy ale naopak dochází k posunu do druhé­ ho extrému: Ego se nafoukne a řekne: „musím se prosadit**, „musím myslet na sebe“. Takto se může někdy až chorobě vystupňovat jinak naprosto normální sklon starat se o sebe.

53

Na vnitřní cestě se naše ego uzdravuje a sílí. Něčím takovým si prošla Terezie z Avily. Také svá­ tý Augustin nás nabádá k tomu, abychom sestou­ pili do vlastního nitra a našli sami sebe. Zároveň však dodává,abychom se nezastavili u sebe, ale šli dál a objevili, že v nás žije Bůh. Ego je důležité, ale je zrovna tak důležité ho překračovat a směřovat od obrazů k živé pravdě. Když se snažíme překonat moc našeho ega, používáme často různé negativní výrazy: Mluví­ me o tom, že musíme ego nechat umřít, bojovat s ním či přemoci ho. Ego se však nedá zničit. Je jen třeba přestat se s ním ztotožňovat. Ego totiž nemá být pánem v domě našeho nit­ ra, ale služebníkem. Pak teprve utváří strukturu našeho dne, ale nestanovuje přitom nezměnitel­ né zákony. Uspořádává náš myšlenkový a hodno­ tový svět, ale nenechává jej ztuhnout v ideologii. Prosazuje naši vůli, plánuje, posuzuje a vyhodno­ cuje, ale nezapomíná přitom na lásku. Co to v denním životě znamená, to uskutečňu­ je každý z nás svým vlastním jedinečným způso­ bem.

54

C vičen í n á v r a tu do n itr a

Když člověk cvičí návrat do nitra, nemá lidské Já nic pro sebe. Já by rádo něco mělo, rádo by něco vědělo, rádo by něco chtělo. Než toto trojí „něco“ v člověku odumře, zdá se to trpké. Nepodaří se to za jeden den ani v krátkém čase. Je třeba vytrvat, neboť nakonec se to stane snadným a příjemným. Johan n es Tauler

55

Různá přístupy

V klášteře Armstorf, kde už po léta vedu kurzy kontemplace, se příležitostně setkávám s jedním starším pánem, který dlouho působil jako univer­ zitní profesor filozofie a nikdy nepěstoval kontemplaci jako duchovní cestu. Přesto prostřed­ nictvím vědy dosáhl takové zralosti, jakou znám jenom u duchovně velmi vyspělých lidí. Filoso­ fie pro něj totiž nebyla vytvářením samoúčelných koncepcí, nýbrž stála ve službách života, o jehož plnost usiloval. Stejně tak smyslem a cílem kontemplace je sám život, nikoli metody nebo techniky. Mluví­ me o ní jako o cestě, na níž se stáváme celý­ mi lidmi. „Poznání ve stavu lásky", tak nazýval kontemplaci anglický benediktin Bede Griffiths, zcela v duchu křesťanské tradice. Tento stav lás­ ky si vždy nárokuje celého člověka se všemi jeho schopnostmi, rovinami života a silami, vyžaduje lidskou duši i tělo. Jít touto cestou znamená smě­ řovat k naplnění vlastního lidství pomocí všeho, co je nám dáno. Když se člověk něčemu věnuje celou svou osob­ ností, pak je vždycky ve hře také láska, protože jinak by nenasadil všechny síly. Láska je základ­ ní životní silou, je tedy něčím mnohem více než 56

pouhým pocitem. Je hlasem srdce, výrazem naší lidské identity. Když lidé nevědí, co konkrétně by jim mohlo pomoci na cestě do vlastní hloubky, ptám se jich: „Co děláš opravdu rád? Do čeho jsi schopen pustit se tělem i duší?" Ať je to věc obyčejná, každodenní, vzácná, svá­ tá, nebo něco docela jiného - každý, kdo hledá „to svoje", měl by se dobře podívat na to, co dělá rád: chodí do přírody, pracuje na zahrádce, maluje, čte, sportuje. Ve spojení lásky s bdělou pozornos­ tí se nám skutečně cokoli může stát prvním kro­ kem ke smysluplnějšímu životu. Můžeme životu v sobě důvěřovat. Můžeme se spolehnout na to, že jedno poznání nám otevře dveře k příštímu, a my tak krok za krokem budeme vedeni. Jednou se nám dostane do ruky vhodná kniha, jindy zase, jakoby náhodou, posloucháme nějakou přednáš­ ku, dáme se s někým do hovoru nebo se stane jiná událost, která ukáže další směr. Bdělá přítomnost ve spojení s láskou nás povede k poznání pravdy života.

57

Život a teorie

Jednou jsem panu profesorovi líčil integrální chápání světa v pojetí Keňa Wilberse, který mne tehdy velmi inspiroval. Pan profesor trpělivě po­ slouchal moje výklady, dlouze mlčel a nakonec odpověděl: „Vypadá to jako velice důmyslná koncepce, ve které lze najít všechno: člověka jako individuum, vědu, etiku, kulturní i společenské aspekty. Tím, že předpokládá různé úrovně vědomí, dává pro­ stor dalšímu rozvoji člověka - opravdu pozoru­ hodně celistvý systém, který má v sobě potenciál dále se vyvíjet, a je dokonce přístupný tomu, že jej lze nahradit nějakým lepším.“ Po další pauze však dodal: „Ale jde pořád jen o teorii." Byl jsem ohromen. On přece ví, že praxe si cením nad všechny teorie. Proč to tedy říká? Dál už jsm e o tom tématu nemluvili. Věděl jsem, že na to, co mi chce sdělit, musím přijít sám. Jako myslitel mi chtěl dát najevo, čemu se naučil za desetiletí vědeckého bádání. Jako by mi říkal: Je dobré cvičit se v myšlení, vyvíjet koncepty, ale pak je potřeba na ně zase zapomenout. Život má svou vlastní dynamiku, a ta je vždycky jiná než naše představy. 58

Naše myšlení je důležitým řídicím systémem. Měli bychom podle možností pracovat na jeho zdokonalování, ale nezapomenout přitom, že je pouze nástrojem ve službě životu. Bdělá pozornost zahrnuje myšlení, umožňuje integrovat informace, avšak pomáhá jít ještě dál. je důležité vzdělávat se a rozvíjet své rozumové schopnosti, ale zároveň je nutné vědět, že to není to nejpodstatnější - jinak bychom si totiž bránili v přístupu k hlubším úrovním našeho nitra. Koncepty dávají našemu poznání strukturu a pomáhají nám orientovat se. Jsou pro život důležité podobně jako kostra pro tělo. Vnitřní ces­ ta si vždy žádá celého člověka se všemi jeho emo­ cemi, logickým myšlením a schopností vytvářet vize, ale také se schopností uznat, že všechno naše poznání je jen malým zábleskem jiné sku­ tečnosti, která dalece přesahuje možnosti racio­ nálního uchopení. Kdo si myslí, že by rozumem mohl obsáhnout celou skutečnost, jedná jako ten, kdo by širou kra­ jinu chtěl vtěsnat do tunelu. Hlubší pohled na skutečnost se nám zpřístup­ ňuje, jakmile se zřekneme primátu svého ega. Pak se otevíráme a necháváme ve svém nitru působit jinou inteligenci. Koncepty, vědomosti a myšlenky tvoří vhodné struktury a poskytují nám oporu. Náš rozum při­ tom působí v skrytu, zjednává pořádek a rozhodu­ 59

je o prioritách. Je nepostradatelný podobně jako domovník, ale není pánem domu. Plným právem říká Terezie z Avily a spolu s ní další mystikové, že důležitými předpoklady pro duchovní rozvoj jsou skromnost a pokora.

60

Slovo, které nás provází

Písmo používá pro označení Ježíše Krista takzva­ né výsostné tituly. K nejdůležitějším patří Kyrios-Pán, Sótér-Spasitel, Mesiáš-Kristus-Pomazaný. Biblický text zná i jiná oslovení, jako Beránek Boží nebo Slovo Boží, Syn Boží, Syn Davidův. Vyslovo­ váním těchto jm en vyznávali první křesťané svou víru. Byla to pro ně posvátná a uzdravující zvolá­ ní. Opakovali je, volali a zpívali. Opakování jednoho slova je také jednou z mož­ ností rozvíjení kontemplativní modlitby. Na začátku své kontemplativní cesty jsem se rozhodl pro slovo „Ježíš". Toto jméno a vztah k němu pro mne bylo samozřejmým výrazem mého proží­ vání víry. Ježíš mi byl důvěrně blízký, byl můj průvodce životem. Vyslovovat jeho jméno, opa­ kovat jej a dýchat v jeho rytmu bylo naplňují­ cí. Obohacovalo to moji modlitbu o cosi, co bych nezakusil, kdybych se zaměřil jen na prosté cvi­ čení bdělé pozornosti. Po nějakém čase mi však obsah a smysl jm éna Ježíš Kristus jakoby vypr­ chaly a zůstalo jen to, co tu právě bylo: dech, okol­ ní zvuky, tělo. Jednoho dne se slovo zase vrátilo a já jsem pokračoval v obvyklém cvičení. Potom však znovu vymizelo, tentokrát ale ji­ nak: Nevnímal jsem už, že jsem s ním v souladu, 61

už nebylo moje. Moje cvičení v kontemplaci pro­ vázelo jakési napětí, které jsem si neuměl vysvět­ lit. Věděl jsem , že to musím překonat, a tak jsem pokračoval dál, jak bylo mým zvykem. Teprve postupně mi došlo, že se v mém dosa­ vadním chápání tohoto průvodce životem cosi změnilo. Bylo to, jako by se přetrhla šňůra, jež mé dosavadní obrazy Ježíše Krista držela pohro­ madě. Poznal jsem, že to byly pouhé představy, na něž jsem se upnul. Uvědomil jsem si, jak vel­ kou roli v mém vnímání Krista hrají pouhé vnitř­ ní obrazy a rozumové koncepty - přestože jsem v sobě hýčkal iluzi, že jsem se jich dávno vzdal. Už dlouho byl pro mne totiž Kristus synonymem pro skutečnost, jež je nekonečně větší než ome­ zený obraz, jaký si mohu udělat. Stal se mi za ta léta důvěrným a současně neznámým „Ty“, s nímž jsem byl neoddělitelně spojen. Nahradil jsem jeden obraz druhým, ale pořád to byl ještě obraz. V této souvislosti se mi vybavuje jeden dávný dramatický zážitek: Prožíval jsem tehdy duchovní krizi a velkou duševní tíseň. Šel jsem se projít do nedalekého lesa - a tam se odehrál vnitřní zápas mezi mým „já“ a božským „Ty“ - mezi egem a Kristem, boj na život a na smrt. „Já“ se mi jevilo jako hro­ zivá obluda. Chtěl jsem se cele odevzdat Kristo­ vu „Ty“, ale to mi stále unikalo. Čím víc jsem po 62

něm volal, tím hlouběji jsem se propadal do hro­ zivé tmy. V okamžiku krajního zoufalství jsem ze všech sil vykřikl: „Ty!“. Pak ještě jednou a stále znovu, dokud jsem necítil, že mne síly opouště­ jí. Když už jsem vůbec nemohl, zavolal jsem ješ­ tě naposledy z posledních sil „Ty“ a padl jsem na zem s vědomím, že to je definitivní konec. Najednou byl ve mně a kolem mne klid a mír. Nebyl to konec. Žil jsem a celý les dýchal poko­ jem. Později jsem zjistil, že psychologové říkají mému zážitku v lese „Urschrei“ (pra-křik). Sku­ tečně jsem zakusil silný terapeutický účinek. Teď tedy - o mnoho let později - tu bylo zase slo­ vo „Ty“ jako prazákladní slovo, vyvolávající nevý­ slovnou vděčnost, a ještě mnohem víc: „Ty“ plné síly a moci, pronikající celý vesmír. Všechno jím bylo objato, naplněno, proniknuto. Neexistovalo nic, co by nebylo „Ty“, nebylo žádného rozlišení, žádné „já“ nebo „my“, ba ani „ono“ nebo „nic“, pouze „Ty“. Když jsem se později seznámil s básní Martina Bubera „Ty“ (Du, Du, immer nur Du), byl jsem si jist, že vím, jak ji autor míní, i když bych to byl sám za sebe vyjádřil jinak.

63

Píseň Ty Kde chodím - ty! Kde stojím - ty! Jen ty, zase ty, pořád ty! Ty, ty, ty! Dobře se mi daří - ty! Všechno se mi zmaří - ty! Jen ty, zase ty, pořád ty! Nebe - ty, země - ty, nahoře - ty, dole - ty, na každé cestě, v každičkém městě jen ty, zase ty, pořád ty! Ty, ty, ty! A tak jsem našel své praslovo. Od té doby je pro mne „Ty“ adekvátním vyjádřením zkušenos­ ti s poslední skutečností, jež je nekonečně větší než moje malé já nebo jakýkoli obraz onoho „Ty“. Je v něm obsaženo všechno a nic není vylouče­ no. Obsahuje všechny obrazy a představy, a přece je oproštěno od každého obrazu a konceptu. „Ty, Kriste" a ostatní praslova jsou pokusy vyjádřit slo­ vy zkušenost Boží plnosti. Každý z nás má svá vlastní praslova. A kaž­ dé praslovo má svůj pohnutý příběh. Objevovat a hláskovat vlastní praslova nás učí sám život.

64

Někde čekají otevřené dveře

Po léta jsem pracoval na tom, aby bylo založeno centrum - škola modlitby, kde by bylo možno učit a praktikovat kontemplaci. Viděl jsem v tom pří­ mo své poslání. Spolu s přáteli jsm e tedy za tím účelem založili sdružení a začali připravovat vše potřebné. Je obtížné provozovat takový dům jako veřej­ ně prospěšnou instituci a současně platit nájem nebo splácet půjčky. Protože ale uvádění do hlub­ šího duchovního života vnímám jako klíčový úkol církve, obrátil jsem se s žádostí o podporu naše­ ho záměru na diecézní vedení. Nikdo mi pak neřekl jasné ne, ale nepřišel ani výslovný sou­ hlas. Žádost byla sice uznána za relevantní, ale vždycky se našlo dost argumentů, proč to nejde. Mrzelo mě, když jsem viděl, jak se vynakládají velké peníze na církevní stavby, které se potom v praxi moc nevyužívají. Běžně se domníváme, že kvůli ztišení, a pro­ to, abychom se naučili modlit, tu máme kostely. Proti tomu nelze nic namítat, ale ono to nesta­ čí. V diecézi se svého času dost mluvilo o „bio­ topech víry“, čímž bylo míněno vytváření opti­ málních podmínek k tomu, aby se víra mohla

65

rozvíjet. Málokdo však vnímal, že k tomu podstat­ ně patří i „škola modlitby". Mnozí uznávají, že modlit se znamená víc než jen pronášet slova, že ztišení a naslouchání jsou také důležité. Chybí však pochopení pro to, že kli­ du a ztišení je třeba se učit. Není to jen vnější nebo vnitřní prostor, do nějž se čas od času noří­ me, abychom byli Bohu blíž, nýbrž životní postoj a zároveň cesta. Na této cestě se učíme neidentifikovat se se svými myšlenkami a tím uvolňovat místo pro novou a hlubší vnitřní zkušenost. V ní se setká­ váme s tichem za tichem, s životem, který je za našimi představami a obrazy, se zdrojem nových sil a hluboké radosti. Tato zkušenost se dosta­ ví bez našeho vlastního přispění. Je však možné, aby nám cestu k ní někdo ukázal, můžeme se jí učit a cvičit se v ní. Provází nás na ní všechno, co je lidské, a někdy také až příliš lidské. Křesťanství si vždy cenilo cesty modlitby a roz­ lišovalo její etapy. V klášterech se mniši po mno­ há staletí učí a cvičí v oratio, m editatio, contem platio (v modlitbě ústní, rozjímavé a v tiché modlitbě beze slov). Nejde tedy pouze o módní trend, o snahu spasit se vlastní silou nebo o napo­ dobování meditačních technik Dálného východu, nýbrž o staletími ověřenou praxi. Jednou se nám „školu modlitby" už skoro poda­ řilo založit. Dostalo se nám podpory ze strany nej66

vyššího vedení diecéze. Našel se i vhodný objekt v církevním vlastnictví, který byl už léta prázdný, a byla podána také patřičná žádost. Schvalovací proces se však zkomplikoval vlivem osobní riva­ lity dvou členů diecézní rady - a skončil nakonec neúspěšně. Tato situace pro mne znamenala určitý obrat. Tím spíš, že jsm e předložili projekt, který nevyža­ doval žádné další financování. Byl jsem zklamaný a hovořil jsem o tom se svou ženou. „Možná se až moc upínáš na jeden směr, kde zrovna teď pro tebe nejsou otevřené dveře,“ řekla mi. „Rozhlédni se kolem sebe, určitě se objeví jiné." Tehdy mi svitlo, že příliš lpím na svém projektu. A přitom přece nejde o domy nebo o koncepce, ale o kontemplaci. Vždyť nemít žádný dům má také svoje výhody a já jsem nikdy neměl problém najít vhodné místo pro pořádání kurzu. Uvědomil jsem si něco, o čem jsem sice dřív už věděl, ale nežil jsem to dostatečně. Moje centrum pro kontemplaci nemusí stát někde v Bavorsku nebo jinde na světě, ale je ve mně. Nejdůležitěj­ ší místo pro duchovní život je tam, kde právě jsem. Každé místo se může stát oázou vníma­ vého usebrání, klidu a zakoušení Boha - rekolekční dům i les, vlastní byt, kuchyně či zahra­ da. Je možné, že to už víme dávno - ale opravdu to i žijeme? Ne chrám zde či jinde, tady je místo, kde se uctívá Bůh, pravil Ježíš. Kdo je rozhodnut 67

kráčet opravdu touto cestou, ten jí jde - tady a teď. Možná se jenom díváme na špatnou stranu. Možná se jenom musíme uvolnit, oprostit se, zadívat se jiným směrem a nechat si otevřít nové možnosti. Někde jistě čekají otevřené dveře.

68

Umět odložit

Jednou jsem procházel mnichovskou pěší zónou a vnímal, co mě obklopuje. Všude byla spousta výkladních skříní, tisíce věcí, lidí a podnětů pro všechny smysly. Docela mne těšilo si je prohlí­ žet. V jednu chvíli mě najednou napadlo: „Tohle všechno nepotřebuji". Tolik krásných věcí je na světě, a já je nemu­ sím mít. Naplnil mě pocit velikého osvobození od naléhavé potřeby vlastnit. Prohlížet si věci bylo pěkné, ale můj pohled si už nic nepřivlastňoval. Tato zkušenost mě nevedla k tomu, že bych od té doby už navždy kráčel životem oproštěně a volně, přesto mě změnila. Mám známého, který rád maluje. Sedává v ka­ várně, pozoruje lidi a studuje jejich obličeje. Jed­ nou mi vyprávěl: „Jsou lidé, kteří přebíhají z mís­ ta na místo, jako by chtěli něčeho důležitého dosáhnout, a to pokud možno snadno a rychle. Jsou ponořeni do svých myšlenek a tužeb, za kte­ rými se dychtivě ženou." Zdá se, že náš svět je plný lidí, kteří neustále prahnou po stále nových zážitcích, a přesto zůstá­ vají nenaplněni. Návštěva města a setkání s „normalitou" života mi připomněly jednu starou moudrost: tajemství 69

štěstí a smysluplného života spočívá ve vnitřní svobodě. Nezískáme ji sbíráním a hromaděním, nýbrž tím, že přestáváme lpět na tom, co chce­ me, co máme, nebo co si myslíme. Nejde o násil­ né odříkání ani o popření lidské přirozenosti, jak si mnozí myslí. Je to právě naopak - nepřiroze­ né je honit se za tím, na co zrovna máme chuť či náladu. Svobodu získáme totiž jen tehdy, když se nenecháme manipulovat svými momentální­ mi potřebami a dokážeme odložit to, co je nám nepříjemné, stejně jako to, co je nám příjemné. Znamená to, že i když je mnoho věcí, jichž si cením a vnímám jejich hodnotu, mohu se přes­ to svobodně rozhodnout je nemít. Tak jako cítí­ me úlevu, když se uvolní napětí v těle, pociťujeme uvolnění i tehdy, když přestáváme lpět na věcech, představách nebo názorech. K tomu, abychom získali svobodu od věcí, na kterých jsm e závislí, a postupně i svobodu od lpě­ ní na vlastním egu, však nestačí pouhé rozhod­ nutí vůle a odpovídající úsilí. Takový proces potře­ buje čas. Jsou skutečnosti, od nichž se nechceme oprostit, protože nám přinášejí nějaké potěšení a považujeme je za důležité. Například pro rodiče bývá často těžké nechat děti, aby se osamostatni­ ly, protože se bojí, že je ztratí. Naproti tomu existují návyky, bolestné vzpo­ mínky nebo problémy, kterých bychom se zřekli velmi rádi, ale nejde nám to. Odložit totiž může­ 70

me jen to, co jsm e již předtím přijali za vlast­ ní, s čím jsm e se smířili. Přijmout určitou situa­ ci nebo osobu takovou, jaká je, může být velmi obtížný krok. Když nás například někdo rozčílí, nestačí chtít se zbavit zlosti a pak si říct, že jsme se od ní osvobodili. Je třeba akceptovat důvod našeho hněvu, podrážděnosti a snad i nenávisti. Neznamená to, že bychom se těmito pocity měli nechat pohltit, ale musíme si je uvědomit a při­ znat si je. Teprve potom můžeme najít vnitřní klid. Zhrozil jsem se kdysi, když jsem zjistil, že jsem schopen nenávidět. K tomuto zahanbující­ mu vhledu jsem musel napřed dospět a vnímat, jaký je to pocit, nenávidět jiného člověka. Až když jsem byl schopen přijmout, že jsou ve mně i tako­ vé pocity, moje vnitřní napětí se zmírnilo a po čase jsem se s tím vyrovnal. Pomalu a postupně se mi pak odkrývala i bolest člověka, ke kterému jsem měl výhrady, a posléze se ve mně zrodil vůči němu také soucit a mohl jsem ho přijmout. Doda­ tečně jsem zjistil, že problém nebyl jen v něm, ale i v mém nepřijetí vlastních pocitů. Přišlo osvobo­ zení, ale nějako přímý výsledek mého úsilí. Spíše se to, co bylo negativní, rozplynulo a byl mi daro­ ván pokoj. Když se několik dní intenzivně věnujeme kontemplativní modlitbě, v níž odkládáme myšlen­ kové představy, přání, plány a vzpomínky, dává­ 71

me tak zároveň prostor vnitřnímu usmíření. To vyžaduje kromě naší dobré vůle také čas a ochotu přijmout, co poznávám, abych si mohl říci: „Ano, toto je pravda mého života." Přestože v běžném životě mohou platit i jiné zákonitosti, vnitřní cesta k bohatství a ke svobodě zcela jistě nevede skrze hromadění věcí a zážitků, ale skrze to, že na nich přestáváme být závislí.

72

Přijím at a dávat

Po mnoha letech jsm e se - moje žena a já - zase stěhovali. Stěhování se pro nás stalo podnětem k tomu, abychom se zbavili zbytečností. Za uply­ nulá léta se nashromáždila spousta věcí, které jsm e si kdysi pořídili, ale teď už je nepotřebujeme. Byly s nimi spojeny vzpomínky na dobu, která již není, protože dnes je dnes. Vzpomněl jsem si při tom na slova Lao-c’: „Snadno opustí (kdo m oudrý je) onu věc a jinou zvolí", a tak se stěhování sta­ lo vědomě vnímanou výzvou ujasnit si, co oprav­ du potřebuji. Chápal jsem, že je třeba se něčeho vzdát, něco zanechat, něco opustit, a nové bydle­ ní se nám tak spojilo s novým začátkem. Ponechat a odložit, přijímat a dávat, vytvá­ řet a vytvořené zase opouštět, nadechovat se a vydechovat, žít a umírat, tento dvojitý pohyb je snad nejzákladnější zákonitostí stvoření. Opaku­ je se v nesčíslných variantách v celém vesmíru i v životním příběhu každého jedince. Život má svůj začátek a konec, umíráním je současně zaseto semeno nového začátku. Také náboženské obřady mluví o začátku a konci, koloběhu žití, umírání a opětovném zmrtvých­ vstání.

73

Hledáme si místo v životě, staráme se, tvoří­ me a užíváme si. Ale také musíme opouštět, čeho jsm e dosáhli, a začínat znovu. S touto realitou, ať se nám to líbí nebo ne, jsm e konfrontováni nej­ později ve stáří tváří v tvář smrti. Přijmout těžkou stránku života se nám zdá vět­ šinou obtížné a nepochopitelné. Písmo však o tom mluví často celkem srozumitelně, i když přitom používá paradoxní výrazy: „Kdo chce život zís­ kat, musí jej ztratit"; „Kdo dává, dostává"; „Bla­ žení plačící, neboť oni budou potěšeni". Co je tím míněno, vytušíme, kdykoliv se něčeho vzdáme ve prospěch člověka, kterého milujeme. Když matka nebo otec udělají něco dobrého pro své dítě a když vidí, jakou má radost a jak je šťastné, cítí se sami obdarováni, ačkoli se vlastně něčeho vzdali. Přijímat a odevzdávat, to jsou dvě strany jedné mince. Obě patří k sobě, i když možná vidíme jen jednu z nich. Tento důležitý princip se projevuje i v našem dýchání - při výdechu dáváme, při nádechu přijí­ máme. Tento dvojí pohyb nás neustále obnovuje a umožňuje nám žít. Ovšem to, co je samozřej­ mé u dýchání, málokdy dokážeme uskutečňovat v běžném životě. Co milujeme a co je příjem­ né nebo užitečné, toho se držíme, a co nemá­ me rádi, co je nepříjemné nebo nám působí pro­ blémy, toho se snažíme zbavit.

74

Je-li však někdo ochoten přijímat život tak, jak přichází, s radostmi i bolestmi, co by ho ještě mohlo ohrozit? Je volný. Křesťanští poustevní­ ci prvních století tento postoj k životu označo­ vali výrazem apatheia. Nemínili tím lhostejnost, ale nezávislost na vlastních emocích a aktivní schopnost přijímat rub i líc života. Život jako celek tedy zahrnuje obojí: zdraví i nemoc, štěstí i bolest, nádech i výdech, život a umírání. Jedno nás obdarovává, druhé se nám stává výzvou, ale na obojím můžeme vyrůst. Kdy­ koli bychom zapomněli na tuto jednoduchou, ale životně důležitou pravdu, vědomé dýchání nám ji může připomenout.

75

Dech a duch

Řekové měli pro dech i ducha jediné slovo, „pneum a“. Nemyslí se jím lidský duch ve smyslu inte­ lektu, ale Duch Boží. On je život sám. Vlastnos­ ti dechu jsou také vlastnostmi ducha. Nelze ho zachytit, ale poznáme ho podle jeho působení. Tam, kde vstoupí, přináší život, obnovu, osvěžení, naplnění. Podobně to vnímali také starozákonní Izraelité. Na prvních stranách Písma se dočteme, že Bůh vdechl prvnímu člověku Adamovi život. Židé dodnes říkají, že Bůh dýchá člověkem. Jeden ze způsobů kontemplace spočívá v tom, že se náš dech stává modlitbou. Pozorně jej vnímáme. Nadechujeme se a víme, že je to nádech, vydechujeme a uvědomujeme si výdech. Při každém nádechu přijímáme osvěže­ ní a život. Při výdechu se uvolňujeme a odevzdá­ váme. Dýcháme vědomě. Dech je totiž projevem základního pohybu života - je to přijímání a ode­ vzdávání, obnova a opotřebování, život a umírá­ ní. Můžeme ho vědomě sledovat během inten­ zivního cvičení s doprovodem zkušeného učitele i po vícero hodin či dnů nebo se vracet k pozor­ nosti zaměřené na dýchání, kdykoli je to mož­ né - na procházce, při umývání nádobí, vysává­ ní, při práci na zahradě nebo při jízdě autem. 76

Mohou to být také třeba jen krátké chvilky, kdy si uvědomujeme svůj dech: při chůzi po schodech, při otevírání okna nebo pár vteřin před tím, než zvedneme telefon. I tyto oka­ mžiky lze prožít vědomě a prohloubit tak svůj život. Existují i jiná dechová cvičení, ta by se však měla praktikovat maximálně dvacet až třicet minut denně. Jedno takové cvičení spočívá v tom, že při výdechu vypouštíme vše, co je zbytečné nebo nemocné, co nás zatěžuje nebo bolí. Toto cvičení můžeme prohloubit, a to tak, že při nádechu budeme naopak vědomě přijímat vše, co nás tíží a trápí, co je pro nás bolestné. Při výde­ chu necháváme celým tělem proudit pokoj, svět­ lo, lásku a vše, co je pro nás důležité. Nechává­ me tuto životní sílu proudit i přes hranice těla do našeho bezprostředního okolí a pak ještě dál, pokud jsm e toho schopni. Když už jsm e v tom trochu zběhlí, můžeme do tohoto cvičení zahrnout lidi, kteří jsou nám blíz­ cí - partnery, děti, jiné rodinné příslušníky nebo přátele. Při nádechu od nich přebíráme jejich sta­ rosti, problémy nebo nemoci, při výdechu je zahr­ nujeme pokojem, uzdravením, láskou a radostí. Toto cvičení je možné ještě rozšířit a zahr­ nout do něj ty, kteří nám nejsou blízcí, nebo nás dokonce nějak trápí. Přejímáme na sebe i jejich bolesti a utrpení. 77

A konečně lze do tohoto cvičení v přijímání a obdarovávání zahrnout celý svět a celé stvoření. Oba aspekty, přijímání a dávání, patří k sobě stejně jako nádech a výdech. Nemusíme se při­ tom do ničeho nutit, děláme vždycky jen to, co vnímáme v dané chvíli jako přirozené a s čím můžeme vnitřně souhlasit. O nic přitom nepřicházíme, zato přestáváme kroužit kolem sebe a obdarováváme druhé. Když nádechem přijímáme bolest a břemeno druhých lidí, přestáváme zároveň popírat existenci stin­ né stránky života. Přijímáme současný okamžik a život samotný takový, jaký je, a tím říkáme životu ano. Dech nás spojuje. Stává se modlitbou, která vše proniká, usmiřuje, uzdravuje a propojuje. Pak už není žádný rozdíl v tom, kdo náš životní dech při­ jím á. Dýcháme v souladu s Boží vůlí, která se děje v každém okamžiku a všude.

78

Smysl rituálů

Každý den je protkán opakujícími se úkony a ges­ ty. Nejen zuby si většinou čistíme stále stejným způsobem, podobné je to s česáním, s líčením u žen a s holením u mužů. Stále stejnými pohy­ by si oblékáme košili nebo zavazujeme tkaničky. Obvykle neuvažujeme o tom, jak za sebou jednot­ livé pohyby následují, ani o tom, jaký mají smysl, ale prostě je děláme. Takové osvědčené návyky nám ulehčují život a dávají našim dnům struk­ turu. Pro mnohé lidi představují jakési každoden­ ní rituály. Přesto může být vhodné provést je čas od času jinak. Vnáší to do naší každodenní rutiny více pozornosti, i když si zároveň ponecháváme to, co je známé a osvědčené. Pro duchovní život jsou rituály důležité. Všech­ na náboženství v nich vidí zdroj síly a hlub­ ší zkušenosti. Zobrazují neviditelnou skutečnost, jež je skryta za viditelnými znameními, zpřítomňují ji, oslavují a umožňují tak její hlubší proži­ tek. Když při vstupu do kostela poklekneme nebo se pokřižujeme, nemusíme přitom pokaždé něco říkat nebo přemýšlet o smyslu toho, co děláme. Už samotné držení těla a provádění gesta se stá­ vají modlitbou. Taková modlitba beze slov bývá 79

cennější než roztržitě odříkaná modlitební for­ mule. Rituály se mohou měnit. Tam, kde se jejich ob­ sah vyprázdnil, se dokonce změnit musí. Někdy se stávají překážkou, místo aby pomáhaly. Náš den může být protkán bezmyšlenkovitými po­ hyby těla, frázemi, bezvýznamnými zdvořilost­ mi nebo zbytečnými poznámkami. Z pohybů se mohou stát nic neříkající automatismy, z mod­ litby odříkávání zbožných frází, z liturgických ob­ řadů prázdné a bezduché slupky. Proto je důležité, aby byly rituály provázeny otevřeností vůči půso­ bení Božího Ducha. Tato otevřenost je základem každé modlitby a rozvíjí se v hodinách kontemplativního ztišení. Zde je naše nitro připravová­ no, abychom mohli proniknout do větší hloubky a nově prožili to, co je skryto za viditelnými zna­ meními náboženských obřadů.

80

Zůstáváme začátečníky

V osobních rozhovorech při duchovním doprová­ zení občas slýchávám: „Cítím se jako začátečník. Už delší dobu přešlapuju na místě. Medituji, sna­ žím se, ale nějak to nejde dál.“ Někdy se snažím reagovat s humorem: „Tak si představ, že by sis připadal velice pokročilý. To bych si o tebe oprav­ du začal dělat starost." Taková slova sice problém nevyřeší, ale postaví osobní zklamání do jiného světla. Všichni jsm e neustále na začátku. Ucho­ vat si ducha začátečníka je důležitý postoj. Vjednom velkém meditačním domě se mi před několikadenním kurzem kontemplace přihodila zvláštní věc. Tehdy jsem už pěkných pár let učil kontemplaci, měl jsem za sebou několik stovek kurzů, které jsem vedl, a tisícům lidí jsem poskytl praktická doporučení ohledně vnějšího a vnitřní­ ho postoje při meditaci. Tentokrát jsem se ale já sám chtěl na několik dní intenzivně ponořit do ztišení. Až do večeře bylo dost času, a tak jsem šel na hodinu do malé meditační místnosti. Medi­ tovala tam jedna žena a já jsem se posadil na polštář několik metrů od ní. Po nějaké chvíli ke mně přišla a tiše řekla: „Nesedíte správně." Oto­ čil jsem se k ní a tázavě jsem se na ni podí­ val. „Něco o tom vím, věřte mi. Dělám zdravotní 81

gymnastiku. Vezměte si jiný polštář a posaďte se výš,“ řekla. Trochu překvapeně jsem splnil její pokyny. „Pánev předsuňte víc dopředu, ale ne bři­ cho," pravila. Kriticky se na mne podívala ze stra­ ny a řekla: „Na začátek je to docela dobré." To už jsem se musel překonávat, abych se nezačal nahlas smát. „Máte dobré klouby," pokračovala. „Když budete cvičit dál a budete mít trpělivost, můžete se naučit i úplný lotosový sed." Pak mi dala ještě několik tipů, co dělat, abych to opravdu dokázal. Poděkoval jsem jí za pomoc a šel jsem na večeři. Provázela mne myšlenka na ten kurióz­ ní zážitek. „Začátečník, jsi začátečník", vrtalo mi v hlavě. Po chvilce jsem si řekl „ano, jsem začá­ tečník", a uvědomil jsem si, že je to vlastně osvo­ bozující poznání. Měli bychom si tento postoj uchovat. Pomáhá nám velmi otevřeně vnímat to, co je, a s čím se setkáváme. Začátečník totiž nemusí nic dokazo­ vat ani skrývat, nemusí se stydět, nezesměšní se. Také si nemusí nic namlouvat, vždyť přece ví, že je na samém začátku. Vzpomínám na profesora Jakubce, který mě v Brně učil hrát na fagot. Jako šestnáctiletý jsem mu řekl, že se stydím cvičit, protože je to ven­ ku slyšet a kolem našeho domu chodí moc lidí. Ten starý moudrý pán mi na to opáčil: „Není ostuda učit se a dělat přitom chyby. Ostuda by

82

byla, kdyby ses mohl něco naučit, a neudělal bys to.“ Často říkávám účastníkům kurzů, aby se posa­ dili tak, jako by to dělali poprvé v životě. Mají se pustit do cvičení se stejnou ochotou a otevřeností, jako kdyby ještě v životě nemeditovali. Mít ducha začátečníka znamená uchovat si skromnost a radostnou zvídavost dítěte, které se dívá na všechno kolem sebe jako na něco nového. Poznání, že jsem začátečník, sice nezní povzbudi­ vě, ale dýchá velkou vnitřní svobodou. Začáteční­ kovi zůstávají všechny možnosti otevřené. Uchovat si postoj začátečníka neznamená ne­ kompetentnost. Je to postoj člověka, který ví, že všichni lidé, každý tvoř, a vlastně úplně všech­ no, co je, nám může něco sdělit. Na tomto světě není nic, co by bylo tak malé a bezvýznamné, že bychom se od toho nemohli něčemu naučit. Bez ohledu na to, kde stojíme a kam jdeme, je každý současný krok zároveň první ze všech budoucích kroků. Jsme a zůstáváme začátečníky. Je pěkné, když z toho můžeme mít radost. Podobně jako jsm e každým krokem na začát­ ku, tak platí, že jsm e tímtéž krokem rovněž u cíle vnitřní cesty. Nejde o to, zda jsem začátečník nebo osvícený, ale o to, abych udělal ten krok, který je třeba právě teď udělat.

83

Od začátku u cíle

Ten, kdo pravidelně medituje, si jistě všimnul, že stejně jako při jiných činnostech i po dobu meditace plyne čas jednou rychle, jindy poma­ lu a někdy se jakoby zastaví. I vnitřní růst pro­ žíváme jednou jako intenzivní proměnu a jin ­ dy jako bychom přešlapovali na místě. Pocit, že se nic nehýbe, nás může provázet měsíce, a dokonce i roky. Znamená to, že nám něco brá­ ní jít dál, ale přestože to má konkrétní obsah a jméno, buď to nevnímáme, protože to bývá ukryto ve tmě podvědomí, nebo to jen tuší­ me a vnímáme v nezřetelných obrysech. Tato překážka se nám někdy jeví jako nepřekona­ telná zeď nebo neproniknutelný závoj, poutají­ cí okovy, vězení či propast, ale většinou signa­ lizuje, že takhle už to dál nejde. Trápí nás to, jsm e bezradní, ptáme se po příčinách a hledá­ me pomoc. Mnozí v takové situaci rezignují, mys­ lí si, že si vybrali špatnou cestu, a vzdávají se jí. Jsou přesvědčeni, že se vše vyřeší, když se poohlédnou po jiné duchovní cestě nebo přejdou k novému učiteli. Přesto není jisté, že pak uděla­ jí pokrok. Časem se vrátí na místo, kde se chtě­ li překážce vyhnout, a budou jí muset čelit zno­ vu. 84

A co to vlastně znamená „dělat pokroky“ na vnitřní cestě? Pokročit můžeme tehdy, když máme nějaký cíl, vrchol hory, k němuž stoupá­ me, anebo řadu úkolů k vyřízení. Jaký cíl však sleduje ten, kdo miluje pobyt v přírodě, rád tan­ čí, plave nebo pracuje na zahradě? Chodit, zpívat, tančit, nebo pracovat - to přece stačí. Nejde tak o to, abychom něčeho dosáhli, nýbrž abychom žili svůj život v celé jeho plnosti. Podobně jako se tanečník na jevišti naprosto oddává tanci, tak bychom se i my na duchovní cestě měli oddávat tanci života. Zaměření na cíl má své opodstatnění v podni­ kání, ve škole a v mnoha jiných situacích všed­ ního života. Tady všude je nutné, aby lidé vědě­ li, co chtějí, a měli před očima určitou vizi. Na duchovní cestě je však důležité, abychom cíle pus­ tili z hlavy, vnitřně se osvobodili od svých před­ stav a soustředili se na daný okamžik. Jako horo­ lezec při výstupu, který nemyslí pouze na vrchol, ale věnuje plnou pozornost kroku, který právě dělá. A kdy tedy jsm e u cíle své duchovní cesty? Kdy můžeme říci „teď jsem toho dosáhl?" Když jsme osvíceni? Není nic, co bychom drželi v ruce, co bychom mohli pevně uchopit, a také není nic, co bychom si mohli vzít s sebou, až jednou umře­ me. Na věčnost přijdeme s prázdnýma rukama. Žádné zásluhy nám nebe neotevřou. Ty naopak 85

mohou představovat břemeno, pokud si dělají nárok na něco, co si nelze zasloužit, co se děje z lásky. Podobně jako jen prázdná nádoba může být naplněna, i my můžeme někoho obejmout, jen když máme obě ruce volné. Cíl duchovní cesty spočívá v tom, abychom za­ kusili plnost života a čerpali z ní. Tato plnost je jednotou vlastního života a jed­ notou celého stvoření. Nedělitelnost bytí souvisí bezprostředně a nejvyšší měrou s láskou. Láska je zároveň spojení, sjednocení. A to, čemu říkáme zkušenost jednoty či poznání Boha nebo osvícení, je vždycky také zkušeností lásky. Kdo má dojem, že přešlapuje na místě a není schopen pokročit ve svém duchovním vývoji, měl by se podívat na svůj postoj k cestě a k jejím u cíli. Hledá naplnění svých představ o cíli, nebo hledá život v jeho pravdě? Je schopen odevzdat se prou­ du života, podobně jako se plavec odevzdává vodě nebo jako tanečník souzní s hudbou a tanečními pohyby? Hodnocení, zda se nám daří či nedaří dělat po­ kroky, vychází vždy z našeho ega, které se snaží něco mít a ovládat nebo kontrolovat. Pro běžný život ale platí pravidlo: Není rozhodující, jakou práci děláš, ale jakým způsobem, s jakou pozor­ ností vykonáváš, co je ti svěřeno.

86

Dokud se upínáme pouze k dosažení cíle nebo čekáme na proměnu, která by měla zítra nebo pozítří nastat, budeme se se skutečným cílem míjet. Angelus Silesius říká: „Pravíš, že uzříš Boha a světlo jeho. Ty bláhový, když dnes ho nevidíš, ni­ kdy ho spatřit nemůžeš." Pokaždé, když se vzdává­ me pohledu svého ega a vědomě přijímáme sou­ časný okamžik, jsm e již u cíle. Bereme život tak, jak přichází, a otevíráme se pro zkušenost jeho plnosti a Boží přítomnosti. Hugo M. Enomiya-Lassalle nazval jednu ze svých knih Osvícení je teprve začátek. Všechno, čemu říkáme cíl, se nakonec ukáže jako ne-cíl. Jakmile dosáhneme domnělého cíle, ocitneme se zase na začátku. Kde si myslíme, že jsm e uzavře­ li životní úsek, tam ve stejném okamžiku začíná další. Už jste někdy pozorně vnímali příchod jara, pozorovali jste růst květiny, bylo vám dopřáno sledovat vývoj dítěte? I když se nám neproměňují viditelně před očima, přesto je každý den objevu­ jeme nově. Také náš vnitřní růst není o nic méně fascinující. Oddáváme se pohybu nebo dýchají­ címu tichu okamžiku. Neupínáme se na změny, nýbrž prožíváme to, co je, a žijeme. Vědomě pro­ žité okamžiky v nás zanechávají stopy podobně jako jarní slunce v přírodě.

87

Opěrné body

Na cestě ke kontemplaci se nejprve setkáváme se sebou samými, se svou minulostí i s nevyřešený­ mi problémy současnosti. Jsme na cestě integra­ ce všeho, co je lidské, ale také na cestě uzdravová­ ní a vnitřní proměny. Kdo se rozhodne po ní jít, najde na ní tři opěrné body. Nejde o povinnosti, které by bylo třeba připojit ke všem dalším závaz­ kům, nýbrž o nosné pilíře cesty. Jejich smyslem je podporovat a nést. Všechny tři se navzájem dopl­ ňují. Prvním pilířem je pravidelný čas pro kontem­ placi, kdy si sedneme, uvolníme se, zůstaneme v tichu, odkládáme své myšlenky a necháváme je být. Ztišení se přirozeně stává modlitbou. Mno­ zí tomu říkají tichá modlitba nebo modlitba beze slov. Můžeme se také soustředit na jediné slo­ vo, které spojíme se svým dechem. Při nádechu vyslovíme v duchu první polovinu slova a při výdechu druhou. Jednoslabičné slovo je možné vyslovit při vdechnutí i vydechnutí nebo jen při výdechu. Druhou oporu cesty tvoří dny intenzivního cvičení s kompetentním duchovním doprováze­ ním. Doporučuje se dvakrát nebo i vícekrát za 88

rok zúčastnit se kurzu kontemplace, jejž nabízí některé kláštery a exerciční domy. První dva pilíře doplňuje běžný všední život. Učíme se ho vědomě prožívat se vším, co k němu patří. Zde se v praxi aplikuje to, čemu se v dobách ticha učíme. Bezmyšlenkovitá slova a jednání ustupují vědomé přítomnosti. Zároveň se uvolňu­ jeme a přestáváme lpět na tom, co zrovna chceme mít, vědět nebo užívat. Teprve když se nám daří propojit doby ticha se všedním životem, rozvíjí kontemplace své plody. Nejde to však uskutečnit v jednom dni. Je u toho třeba vytrvat. Podobně, jako když se učíme cizí řeči nebo čemukoli jinému. Začínáme tam, kde to odpovídá našim schopnostem, a pak jdeme krok za krokem dál. Získáváme zkušenosti a učíme se z nich. Někdy uděláme chybu, zakopneme, zůsta­ neme stát nebo se nám zdá, že jsm e selhali. I to může být součástí naší cesty a důležitou životní lekcí. Je dobré uvědomit si, co se stalo a co mne to učí - a pokojně vykročit dál. Vědomá přítom­ nost proniká vším, i způsobem zacházení s naši­ mi chybami. Na vnitřní cestě je také třeba neztrácet ze zře­ tele její směr. Počáteční impuls k tomu, kudy se vydat, nám může nabídnout zajímavá kni­ ha, přednáška, rozhovor s partnerem či s přáte­ li nebo nějaká událost. To nejzásadnější se však odehrává v našem nitru, které nám pomáhá dále 89

se zorientovat. Měli bychom naslouchat niter­ né hloubce, která je vlastní každému z nás. Tam je ukrytá moudrost, která nejlépe ví, co je pro nás důležité. Problém tkví v tom, že ji nebýváme schopni vždy zřetelně vnímat. Nevíme, zda tomu, co uvnitř vnímáme, smíme důvěřovat. Obáváme se, že propadneme iluzím, což se opravdu někdy stává. Proto je dobré, abychom na duchovní cestě měli k dispozici osobu zkušeného doprovázející­ ho. Vnitřní vedení si ale nesmíme plést s morální instancí, která je často vnímána jako strážník či soudce, který číhá na to, co uděláme špatně. Sku­ tečný vnitřní průvodce je skryt hlouběji a za tím vším. Abychom ho byli schopni vnímat, je tře­ ba, aby se ztišilo všechno, co nás od něho dělí. A abychom byli schopni vnitřnímu vedení také důvěřovat, bude to chtít čas, trpělivost a vyvinout určitou snahu.

90

Metoda není všechno

Jedním z kontemplačních cvičení je spojení dechu a slova. Sledujeme dech a zároveň v duchu opakujeme slovo, které jsm e si k tomu zvoli­ li. První polovinu říkáme při vdechnutí, druhou při vydechnutí. Doporučuje se spíše krátké slo­ vo, obsahující otevřené samohlásky „a“, „o“, „u“. Může to být například slovo láska, pokoj, Bůh (Bože), důvěra nebo jméno v cizím jazyce jako Jesus, Élóhím, šalom, maranatha... U slova, které jsm e si vybrali, bychom měli zůstat a neměnit ho. Po počáteční fázi, kdy si na něj nejprve zvykáme a uvědomujeme si jeho růz­ né významy, klesá slovo do podvědomí. Zde půso­ bí, aniž bychom se na ně museli vědomě sou­ středit. Je s námi nejprve během jednoduchých činností: Když jdeme po schodech, pracujeme na zahradě, umýváme nádobí, čekáme na křižovat­ ce nebo u pokladny. Časem proniká stále více do našeho denního života, prohlubuje naše vnímání a vede nás k přítomnosti. Přestože význam slova není rozhodující, někte­ ří lidé prožívají jeho volbu jako závažné život­ ní rozhodnutí. Příliš se soustřeďují na metodu a myslí si, že výběr „správného11 slova urychlí jejich duchovní růst. Zapomínají, že cesta do nitra 91

není otázkou nějaké techniky, nýbrž oproštění se od ega. Metodické pokyny, jako je práce s dechem, slovo, držení těla, délka cvičení a podobně m ají svůj význam, ale v prvé řadě jde o to, abychom se připravili pro působení Ducha svátého v nás. Na cestě ke kontemplaci se otevíráme hlubší­ mu poznání života, jež nelze předat slovy, nelze získat jen četbou nebo zprostředkovat nějakými technikami. Přijde v okamžiku, kdy jsm e zcela připraveni. Přichystat půdu - to je náš vlastní úkol. K poznání nedojde, když se posadíme a pro­ hlásíme „jsem připraven", ale když naše připra­ venost nabude konkrétní podoby jak ve způsobu zacházení s myšlenkami, tak v našem každoden­ ním jednání. Duchovních cest je více a nejde o to nastudo­ vat si, která z nich je ta „nejlepší ze všech", ale je důležité najít své vlastní směřování. To neob­ jevíme četbou duchovních knih nebo absolvová­ ním různých kurzů, ale tím, že něčím začneme, a důsledně se tomu věnujeme. Zároveň je důležité neupínat se na jediný směr a vzdát se představ o tom, jak by se věci měly správně vyvíjet. Jak v běžném denním životě, tak i před důležitým rozhodnutím zůstáváme otevře­ ni různým možnostem. Ignác z Loyoly zde použí­ vá výraz „indiference" a jeden jezuita mi kdysi ve své přednášce velmi názorně objasnil, jak je mož­ né to chápat. Předvedl postoj brankáře při penal­ 92

tě, který musí být připravený skočit kterýmko­ li směrem podle toho, kam míč letí. Kdyby měl utkvělou představu, že bude směřovat jedině do pravého dolního rohu, protihráč střelí doleva a dá gól. K tomu je potřebná vnitřní otevřenost a důvě­ ra. Jsm e-li schopni přestat lpět na jednom směru, nemusíme se bát, že ztratíme orientaci nebo že přijdeme o pevnou půdu pod nohama. Ve skuteč­ nosti získáme vnitřní svobodu a budeme schop­ ni jednat přiměřeně podle toho, jak to situace vyžaduje. Pokud jsm e se však už jednou rozhod­ li, neměli bychom pošilhávat po tom, co by bylo, kdybychom se rozhodli jinak. Přestože někdy jde­ me oklikami, důvěřujme, že jsm e vedeni Duchem života, Duchem Božím, který nás nevede na sces­ tí, nýbrž k plnosti života.

93

Odevzdat se

„Buď vůle tvá“, zní slova nejznámější modlitby všech křesťanů. Ale co říkám, když je proná­ ším? Zbožnou modlitební formuli? Přání, jež není míněno doslova? Metaforu? Čí vůle se tady vlast­ ně má naplnit? V biblické scéně zvěstování Maria říká „Staň se mi podle tve'ho slova“ (Lk 1,38) a nechá své já ustou­ pit stranou. Maria je zde pravzorem odevzdanosti do Boží vůle. Někdo jiný určuje, co se má stát. Každý člověk je pozván, aby se vzdal svého egoismu a otevřel se pravdě života. Jeho velké „ano“ Boží vůli je pak tvořeno mnoha malými kro­ ky, z nichž každý navazuje na předchozí cestu a otevírá budoucnost. Německý mystik Gerhard Tersteegen říká: „Přítomný okam žik ať je vaším dom ovem .“ V praxi to potom znamená uskuteč­ nit vědomě ten krok, který právě děláme. Takto se odevzdat přítomné chvíli neznamená ani letar­ gii nebo rezignaci, ani vypočítavost. Jde o postoj člověka, který ví, že je milován a že od milova­ né osoby přijímá dar, jehož smysl teprve postup­ ně odkrývá. Z daru dýchá láska a kdo ho přijímá, vnímá dobro. Písmo o Bohu říká, že Bůh je láska, že je ve všem, co je. Vše je naplněno, drženo a neseno 94

Božím životem. Jeho dech dýchá ve všem, co existuje. Vlastní dech nás spojuje bezprostřed­ ně a poznatelně s tímto jedním nesmírným dechem a zdrojem všeho života. Pozornost věno­ vaná dechu je výrazem odevzdanosti do Boží vůle. Takto se stává dech modlitbou, a protože celý svůj život neustále dýcháme, může se celý život stát jednou velkou modlitbou. Kdo má zkušenosti s růžencem, ten ví, že se jeho šňůra může omotat kolem celé ruky, ale středem pozornosti je vždy jen jediný korálek. Krátce se podrží mezi prsty a pak se opět uvolní. Každé nadechnutí je jedinou perličkou dlouhého růžence našeho života. Kdo vědomě dýchá, ten má pozornost cele sou­ středěnou na dýchání. Nedýchá tak, jak ho prá­ vě napadne, nýbrž tak, jak tělo potřebuje. Nechá­ vá proud vzduchu přicházet a odcházet, pozoruje dění a oddává se rytmu dechu. Tento postoj vede ke stavu, který přesahuje pouhý tělesný aspekt dýchání. Otevírá nás pro veliký Život za životem, pro bytí, které je za naším malým „já jsem “. A tak nás vědomé dýchání může dovést až ke zkuše­ nosti svátého Pavla: „Nežiji už já , ale žije ve m ně Kristus“ (Gal 2,20). Pokud se ale odhodláme takto otevřít a ode­ vzdat Božímu vedení, musíme počítat s tím, že Duch Boží nemá vůbec úctu před zkostnatělými pravidly, vyježděnými kolejemi ani před institu­ cemi, jejichž smysl se vyprázdnil. Často útočí na 95

naši vlažnost, pohodlnost, lhostejnost a zaslepe­ nost, vnáší nepokoj tam, kde zavládla samozřej­ most, a mnohdy ohrožuje dokonce i to, co poklá­ dáme za Boží vůli. V Bibli sestupuje Duch svátý na zem v podobě ohnivých jazyků. Bouřlivý vítr a oheň jsou však zároveň ničivými živly, které nenechají na stejném místě ani ve stejném stavu to, čeho se jednou zmocní. Také ztuhlé struktury našeho ega se působením Ducha radikálně otřá­ sají. Věříme-li v Jeho tvůrčí sílu, měli bychom vědět, že Duch může v zájmu pravdy mocně naru­ šit jak naše názory a přesvědčení, tak i navyklé způsoby jednání. Může také poničit vše, na čem lpíme jako na svém vlastnictví, a rozrušit i to, o čem si myslíme, že to zvládáme a kontroluje­ me. Kdo se tedy modlí „Přijď, Duchu svatý“, vlastně tím říká „sešli nový vítr a vyruš mne všude tam, kde to potřebuji"„.odtrhni, co má být odtrženo", „spal, co má být spáleno", „změň, co je třeba změ­ nit". Podobně jako bouře rve ze stromů odumřelé větve, tak někdy zasahuje i Boží vůle do naše­ ho života. Oheň může propuknout zcela nečeka­ ně a přinutí nás začít znovu. Pokud nás však Boží Duch opravdu vede k něčemu novému, musíme počítat s tím, že se to stane jinak, než bychom plánovali.

96

Základní dimenze

Vnitřní cesta nám ukazuje vysoké cíle. Hovoří o osvícení, o zanechání sebe sama, o nejhlub­ ším bytí nebo zkušenostech, které mění celý život. Zároveň je ale velmi přirozená a lidská, jestliže se na ni vydáme, budeme nevyhnutelně a bolestně konfrontováni s vnitřním chaosem. Vědomá pozornost bývá přerušena živou vzpo­ mínkou na nenaplněnou lásku nebo na zkla­ manou důvěru. Přichází bolest z neschopnosti důvěřovat a milovat, z vlastní domýšlivosti nebo pocitů méněcennosti, z nevyřešených konfliktů nebo z nezpracovaných zážitků, sahajících často až do nejranějšího dětství. Některé dimenze lidství, jako je láska a důvěra, se mohou dotýkat i nejhlubších vrstev nitra. Mají sílu spojovat lidi, prohlubovat přátelství a part­ nerství, ale jejich nepřítomnost či narušení nás naopak ohrožuje, zraňuje a rozvrací naše vztahy. V individuálních lidských příbězích jsou láska a důvěra vždycky konkrétní a srozumitelné. Kaž­ dé malé dítě cítí, co je láska, tuší, co je pocit bez­ pečí a radosti. Dokonce i ti, kteří poznali spíše negaci těchto hodnot, je zakusili alespoň v mini­ mální míře. Pokud by tomu tak nebylo, nebyli by schopni života. Také každý průvodce na duchovní 97

cestě ví, co je to láska a důvěra, jenom to ví trochu jinak. Mezi jednotlivými kulturami mohou být velké rozdíly, ale všude na světě se setkáváme s těmito základními hodnotami, silami a tužbami. Někte­ ří lidé hledají především uspokojení materiálních potřeb, jiní zase vytoužené city. A někteří lidé se soustředí na hlubokou vnitřní zkušenost, která citovost dalece přesahuje. Láska, důvěra a další základní hodnoty se jim stávají projevem jediné­ ho Božího prazákladu ve světě duality. Přechody k něčemu novému nebyly a nejsou snadné, jsou provázeny krizemi a propady. Ale jednoho dne jsou meze definitivně překročeny, vše přebytečné je odloženo. To, co se osvědčilo, si vezmeme s sebou, a něco nového přidáme. Tako­ vý trojnásobný pohyb překračování je podstatnou vlastností života a každého vývoje. Také přístup k základním lidským hodnotám se rozvíjí a prohlubuje. Vnímáme, co nám dosud zůstávalo skryto, a objevujeme stále diferencova­ nější odstíny. Počáteční potřeba smyslového a materiálního uspokojení ústí v lidských citech a prvotní touha po citovém spojení může vest k hluboké duchov­ ní zkušenosti sjednocení s Bohem. Myslet, mlu­ vit a jednat v souladu se svou vnitřní zkušeností, a tedy v duchu lásky, se stává vnitřní potřebou.

98

O lásce

Kdo se vydává na duchovní cestu, ten si přeje a očekává ve svém životě nějaké pozitivní změ­ ny. Chce být více sebou samým, chce vést smys­ luplnější život, přiblížit se Bohu, dosáhnout osví­ cení, najít hlubší smysl, chce ... Dalo by se ještě vyjmenovat mnoho dalších ušlechtilých lidských úmyslů, které však většinou jinými slovy sdělu­ jí - „chci z toho mít něco pro sebe“. Cesta k plnosti však vede postupně k oproštění i od těch nejsub­ tilnějších forem egoismu a největší silou a krá­ lovskou cestou křesťanské spirituality je potom LÁSKA. Původ německého slova „Liebe“, láska, je velmi střízlivý a vůbec ne romantický. Slovo láska je v němčině odvozeno od chtivosti - „Verlangen", „Begierde". Mísí se zde také různé významové složky včetně „gelingen“ - zdařit se, ale také tře­ ba nalézat zalíbení, podněcovat a povzbuzovat. Německý etymologický slovník „Kluge“ odvozuje „Liebe“ i ze slova „Laub“ - listí. Prvním krokem na cestě lásky je touha. Stejně tak jako je hla­ dové zvíře přitahováno zelení, i člověk touží po nasycení svých potřeb. I když na první pohled na tom není nic ušlechtilého, upozorňuje nás to na jeden důležitý motiv, který je s tématem lásky 99

spojený. Jedná se o kořeny oné ušlechtilé tváře lásky, kterou nejčastěji prožíváme v její osobní podobě. Vedle ní je v nás totiž zakódována i tato prapůvodní, „animální" forma chtění, která se orientuje na uspokojení potřeby jídla a sexuál­ ního spojení. Projevuje se jako tíhnutí ke sply­ nutí, k doplnění toho, co chybí, a k odstraně­ ní nedostatku. Slouží k udržení druhu a člověk i zvířata ji mají společnou. Pro člověka je sou­ časně darem, úkolem i výzvou. Když pudy dozrají k vědomým vjemům a pocitům, máme možnost zacházet s nimi tak, aby nás obohacovaly a slou­ žily nám. Časem poznáme, že city nás nemusí pohltit a proměnit se ve zničující vášně, že jde o víc, než o uspokojení touhy. Síla pudů patří k vůbec nejmocnějším silám, které máme, a dá se jen těžko ovládat. V pra­ xi ji mnohdy vidíme ve dvou extrémech. Buď se prožívá do dna a bez zábran, anebo se mohut­ ně popírá a potlačuje, aby ji člověk nevnímal. V prvním případě se lidé vrhají do divokého proudu, který je strhává pod hladinu, v dru­ hém případě mrzačí sami sebe. Obojí je zničují­ cí. Různá náboženství pak mluví o správné míře, 0 střední cestě, čímž naznačují použitelnou odpo­ věď. Mezi oběma póly je však velmi rozsáhlý prostor, takže hledání vlastní pozice zůstává 1 tak těžkým úkolem. Způsob, jakým nakládá­ me s touto důležitou rovinou lidského života, 100

v nás zanechává stopy a dotváří naši osob­ nost. Láska na úrovni citů si ponechává svou živo­ čišnou žádostivost, avšak otevírá se vědomému setkání s „ty“. Je to osobní prožívání orientova­ né na druhého člověka, může však být zaměřeno i na jiné živé bytosti, na přírodu, a dokonce i na celé stvoření. Vždycky má ovšem něco společného se slovy jako „vystoupit ze sebe“, překročit dosa­ vadní obzor svého ega a „otevřít se“ - abychom se mohli setkat s tímto „ty“, po kterém toužíme. Pudové chtění zde sice zůstává, ale je doplněné a obohacené o touhu někomu či něčemu patřit a tvořit s ním jeden celek. Platí to i pro vztah k Bohu: Prvotní důvěra se promění v prožitek hlu­ bokého spojení. Boha pak prožíváme jako partne­ ra ve vztahu. Můžeme se na něj obrátit, toužit po něm a pociťovat k němu lásku. Můžeme zažít, že nás přijímá a miluje. Věřící lidé z takové zkuše­ nosti čerpají sílu, útěchu a radost. V závislosti na tom, jak se naše ego dokáže umenšit, pak z lásky osobní, ve které rozlišuje­ me já a ty, postupem času vrůstáme do lásky nadosobní, všeobjímající. Ta překračuje obvyk­ lé mezilidské vztahy a je něčím víc, než dává­ ním a přijímáním, nicméně se v lásce mezi lidmi zrcadlí. Nesobecká láska je královskou cestou ke zkušenosti nadosobní lásky. Je postupně očišťo­ vána od jakéhokoliv sobectví a překračuje emo­ 101

tivní sféru směrem do skutečnosti, kterou vní­ máme jinak než pocity. Můžeme ji srovnat se světlem, které nás oživuje, proniká a spojuje. V ní se bezpodmínečně otevíráme všemu, co je, a sou­ časně prožíváme sjednocení, do něhož je zahrnu­ to všechno, a nic není odděleno. Otevírá se nám nový přístup k lidem, k přírodě a k celému stvo­ ření. Ten se potom projevuje ve všech jednotlivos­ tech denního života, kde všechno získává hlubší smysl a větší naplnění. Rozdíly se neruší, nýbrž se integrují. Celé stvoření jako by zpívalo píseň, v níž kaž­ dý tvor má svůj nepostradatelný hlas. Tuto zku­ šenost můžeme vnímat také jako tanec či oceán nebo jako vinný keř, na němž jsm e hrozny, vždy jde o propojení všeho, co je, tedy o úplnost v roz­ manitosti - což je tajemství, k němuž postup­ ně dospíváme. Zkušenost sjednocení v Bohu nás současně otevírá intenzivnějšímu vnímání roz­ manitosti stvoření. Čím hlouběji zakoušíme sjed­ nocení, tím průzračnější je božské světlo a tím více poznáváme celistvost našeho bytí. Plnost života a Boží skutečnost, kterou mystikové nazý­ vají také „božské Nic“, k sobě patří jako dvě strany téže mince.

102

O důvěře

Bratr Roger, zakladatel ekumenického společen­ ství Taizé, chápal svůj život jako „pouť důvěry". Často o tomto ústředním motivu hovořil a psal. Základní význam slova důvěra je „opřít se“, „spolehnout se“. S tím souvisejí výrazy jako „věřit" a další výrazy jako „důvěryhodný, budící důvěru, důvěrně známý". Důvěra a víra patří k sobě. Život bratra Rogera opravdu svědčí o cestě hlu­ boce věřícího člověka, který je zakotven v Bohu, bezvýhradně mu důvěřuje a vidí v něm základní a rozhodující sílu, která vše proniká a oživuje. Ne všichni mají tak neobyčejně osobní vztah k Bohu jako měl on. Pro mnoho lidí rovina du­ chovní skutečnosti prostě neexistuje, jiní mají různé pochybnosti a váhají, nebo je pro ně vztah důvěry k Bohu čistě teoretickou otázkou, která nemá žádný dopad na to, jak se odvíjí náš život. Někdo si v sobě také může nést nejrůznější vnitř­ ní zranění, která mu brání důvěřovat. Setkává­ me se i s neurotickými poruchami způsobenými chybnou náboženskou výchovou. Po jednom intenzivním cvičení v kontemplativní modlitbě mi jeden člověk, který vystoupil z církve, řekl: „Když budu dále meditovat, tak snad do církve zase vstoupím." „To je ale divné," 103

ozval se jeho církevně angažovaný soused, „já se obávám, že naopak přijdu o víru, jestli budu v meditaci pokračovat." Kontemplace nám víru ani nebere, ani nedá­ vá, ale nacházíme v ní větší hloubku, smyslupl­ ný život a sílu jednat v souladu se svým nitrem. Zároveň nám odnímá naše utkvělé představy, jež nám brání v poznání pravdy. Obrazy Boha se pokoušejí vyjádřit skutečnost, která je jiná a větší než cokoli, co jsm e schopni napsat, říci, namalovat nebo jakkoli jinak vyjá­ dřit. „Deus sem per m aior“, „Bůh je vždy větší" tak hovoří o Bohu sv. Ignác z Loyoly. Toto poznání ho vede k tomu, aby neustrnul u duchovní zkuše­ nosti, která se mu dnes jeví jako „nejzazší", nýbrž překročil ji a šel dál, protože „Bůh je vždy větší". Jsme schopni poznat či pochopit jen výsek z cel­ ku reality. Tím spíše, když hovoříme o Bohu, o němž říkáme, že v Něm má všechno stvoření svůj původ: Vše, co řekneme, je pouze pokusem přiblížit se a dotknout se jádra skutečnosti. Řada mystiků, kteří byli zároveň významnými teolo­ gy (Diviš Areopagita, Řehoř Nysský, Bonaventura a jiní), říká, že existuje jen jediná síla, která nám umožňuje tuto poslední skutečnost pocho­ pit. Je to síla lásky. Jen láskaje tak silná, že doká­ že uchopit neuchopitelné a obsáhnout nekoneč­ né. Láska nás spojuje s tím, k čemu ona sama usilovně směřuje. Nezakoušíme pouze pocit, že 104

milujeme nebo jsm e milováni, nýbrž jsm e cele proměňováni. Láska nás vnitřně rozvíjí, ale tento růst se neděje díky tomu, že chceme, nýbrž tím, že dovolíme, aby v nás byly odstraněny překážky, a necháváme v sobě lásku působit. Růst a proměna je úkolem a výzvou na celý život. Děje se v napětí mezi vlastní snahou a důvě­ rou v jinou sílu. Ignác z Loyoly doporučuje: „Jed­ nej tak, ja k o by všechno záleželo jen om na tobě, a důvěřuj tak, ja k o by všechno záleželo jen om na Bohu." Většinou se ztotožňujeme s tou první polo­ vinou výroku. Když se řekne „spolehnout se na Boha“, chápeme to spíše jako fatalismus nebo lenost. Je pro nás těžké chápat důvěru tak, aby měla dopad na každodenní život. Často ji vnímá­ me jako plod vlastního úsilí, a ne jako dar, kte­ rý je nám dán. Chtěli bychom si ji zasloužit, mís­ to toho, abychom si ji nechali dát, chtěli bychom ji vlastnit a ovládat, namísto toho, abychom ji v úžasu přijímali a nechali se jí proměnit. Důvě­ ra nám není dána za zásluhy, ale prostě jen tak, nezištně, zdarma, z lásky. Když důvěřujeme, přenecháváme sami sebe druhému. Vrůstat do schopnosti přenechat sebe sama síle, která je větší než moje malé já a kte­ rou nazýváme Bůh, je základem živé důvěry, živé víry. To je mnohem víc, než kdybychom to jenom sdíleli slovy. Jde o postoj dítěte, které se svěřuje spolehlivé náruči matky nebo otce. I ti z nás, kte­ 105

ří to ve svém dětství nemohli dostatečně prožít a dodnes je to trápí, mohou vrůstat do tohoto dru­ hu důvěry - vždyť „u Boha není nic nem ožného“ (Lk 1,37).

106

O radosti

Během dnů intenzivního cvičení v kontemplaci panuje mlčení. Odkládáme stranou vše, co odvá­ dí naši pozornost od vědomé přítomnosti, a nic si tím nedokazujeme ani nevynucujeme. S mlče­ ním zacházíme co nejpřirozeněji. Když je třeba něco říct, tak to řekneme, ale jinak se vyhýbá­ me všem zbytečným rozhovorům. Také si uklá­ dáme půst od rádia, televize, a dokonce i od čet­ by. K přísnému mlčení patří i to, že si odpustíme každodenní zdravení a ostatní projevy zdvořilos­ ti. Pro některé lidi to bývá obtížné. Občas si stěžují: „Kampak se poděla radost? všecko je tak vážné." Nabízím jim obvykle jednu odlehčenou a jednu vážnou odpověď: „Jen počkejte, až kurz skončí. Lidé jsou pak jako vyměnění. Smějí se, objímají a září jim oči." Což ovšem ještě není celá odpověď, je třeba doříci ještě toto: Při kontemplaci se zcela soustředíme na své cvičení - tedy na slovo, dech, na to, co je. Tím překračujeme jak pocit rados­ ti, tak pocit smutku. Neusmíváme se, možná se tváříme vážně, ale nedá se říct, že bychom byli smutní nebo veselí, nezabýváme se těmito emo­ cemi. Radost míváme, když nám něco dělá dobře a těší nás to. Jde o odezvu na zkušenost, že je 107

tady někdo nebo něco, co nás drží, nese. Zkusme si to přiblížit na konkrétním příkladu: Z dobré­ ho tanečníka vyzařuje na jevišti radost ze života. Jeho kroky vypadají, jako by se vznášel ve vzdu­ chu a sotva se dotýkal země. Také dobrý komik se pohybuje nenuceně, dělá vtipy a vyvolává smích. A teď si představme, že by pódium bylo prohni­ lé a umělec by věděl, že se každou chvilku může propadnout, že nemá pevnou půdu pod nohama, že není spolehlivě nesen. Lehkost a radost by byly rázem pryč. Rozjařenost, kterou vyvolává alkohol, je špat­ nou náhražkou pravé radosti, protože alkohol nás nepodrží, nenabízí solidní oporu. Radost nelze uměle vyrobit, je to jako snaha Barona Prášila vytáhnout se za vlasy z močálu. V každodenním životě ale potřebujeme oprav­ dový humor, ten je nejlepším lékem proti ideo­ logii a fanatismu všeho druhu. Lidé jsou totiž schopni udělat si ideologii ze všeho, dokonce i z vlastní duchovní cesty. Podobně jako si alko­ holik plete pravou radost s její náhražkou, tak si někteří lidé nahradí autentickou cestu plněním předpisů. Humor nás v každodenním životě ochraňuje před tím, aby se z nezbytných pravidel a záko­ nů stala pouta. Dává životu lehkost, pomáhá lépe zacházet s problémy. Kdo jde životem s radostí, ten se nebojí při každém kroku čerta, ale spolé­ 108

há spíše na svého anděla a většinou mu pak jde všechno lépe. Duchovní radost má hlubší kořeny, než pouhý pocit. Není výsledkem vlastního úsilí, ale je nám dána jako jeden z plodů vnitřní cesty. Duchov­ ní radost vychází z hloubky srdce jako lidská odpověď na zkušenost nedělitelnosti života a jeho podstaty. Věřící lidé ji prožívají jako sjednocení s Bohem. Taková radost je jako voda z pramene. Může tryskat nebo klidně proudit. Voda z něj teče pro všechny, kdo ji mohou potřebovat. Nestará se o to, jak s ní naloží rostliny, zvířata a lidé. Někdo ji bude pít, jiný se v ní umyje, vykoupe, někdo si jí ani nevšimne. Pro vodu samotnou to ale není důležité, ona prostě proudí a je. Podobně i radost vyvěrající ze zkušenosti sjed­ nocení nedělá žádné rozdíly. Avšak než se dosta­ ne ven, nejprve člověka nasytí a pronikne. Tělo a duch se uvolní, osvobodí a oživnou. Radost může prostoupit naše emoce natolik, že nám bude naše tělo malé na to, aby jí všechnu poja­ lo. Kořeny radosti však zůstávají pevně ukotveny v hloubce, v základu, z nějž radost čerpá sílu. Niterná radost se chce projevit. Časem začne být viditelná i navenek. Z někoho přímo tryská, z jiného vyzařuje, třetí jí tiše kvete, čtvrtému dává křídla, pátému propůjčuje netušené síly. Hledá si cestu z nitra ven, ale její kořeny zůstávají tam, 109

kde mizí rozdíl mezi tím, kdo nese, a tím, kdo pro žívá, že je nesen a držen. V této jednotě se může radost rozvíjet bez pře kážek.

110

Jsm e vedeni

Situace v předvečer kurzu byla napjatá. Přes tři­ cet účastníků už pobývalo v pěkném prostředí Hostýnských vrchů a já jsem byl stále ještě na ces­ tě. Chtěl jsem přijet včas, abych připravil meditační prostor a sám se naladil na zahájení kurzu. Ale velký prázdninový provoz, porucha auta a tím způsobené značné zpoždění, to všechno zhatilo moje záměry. Čeští přátelé kurz dobře zorgani­ zovali, účastníci se už shromáždili na večeři, jen vedoucí kurzu chyběl. Když jsem konečně dorazil, všem se ulevi­ lo. Společně jsm e připravili meditační místnost, takže večerní program mohl začít bez zpoždění. Musel jsem ale bez pauzy a bez odpočinku pře­ ladit svoji pozornost na vedení kurzu. Přidalo se mnoho nových dojmů a únava. Cítil jsem také, že lidé, kteří dorazili ze všech koutů země, ode mne dost očekávají. Co jim mohu dát, když bych sám potřeboval den na oddechnutí? Když jsem se na pár minut posadil ve svém pokoji a táhly mi hlavou tyto myšlenky, najed­ nou jsem si uvědomil, a přišlo to jako z něja­ kého jiného světa: „Kdo tady vlastně vede kurz? Jsem to opravdu já? Nepůsobí zde nějaká docela jiná síla, která nás všechny dala dohromady, žije lil

v nás a vede každého jeho vlastním způsobem? Ano, tak to je!“ V tom okamžiku ze mne spadla všechna tíha odpovědnosti a cítil jsem se volně. Nezáleží na tom, zda jsem unavený, a není třeba ani nic vysvětlovat nebo dokazovat. Ta síla, kte­ rá mě provázela na cestě, ve mně bude působit, i když jsem vyčerpaný. Vždyť kurz nevedu já, ale Duch, který působí ve mně a v nás všech, a nele­ ží to tedy jen na mých bedrech. Je takový, jaký je, a je to tak dobře. Mohu se oprostit od zbyteč­ né tíhy a uvolnit se. Někdo jiný přebírá režii a všechno, co se děje, je jeho dílem. Bylo mi při­ tom jasné, že to není útěk před odpovědností. Co jsem předtím jako odpovědnost vnímal, se uká­ zalo jako prostá ješitnost a osvobození od ní jsem prožíval jako dar. Mohu tedy klidně ustoupit stra­ nou se svým „já chci“, „já udělám" a „já říkám" a věci se mohou dít nezávisle na mé momentální indispozici. Je velmi osvobozující, když můžeme přestat lpět na své představě o tom, co a jak by mělo být. Současně je obohacující zažít, že to, co se děje, je víc než naše vlastní dílo. Když se „já" skutečně stáhne, pak „já" nedě­ lá vůbec nic. Neexistuje „ty" a neexistuje „já". Začínáme vnímat z jiného zorného úhlu: Není už prostor pro „já" a „ty“, vztah mezi subjek­ tem a odděleným objektem. Vzhledem k tomu, že nám chybí výrazové prostředky, říkáme sice 112

i nadále „ty“, nemyslíme však žádný protějšek, nýbrž jednu jedinou, docela jinou skutečnost, kte­ rá není „já“. Je nevyslovitelná a nevyjádřitelná. je nekonečně víc než já, nekonečně víc než ty a nekonečně víc než obojí dohromady. My lidé však potřebujeme jména. Proto se v Písmu i mimo písmo používá mnoho jm en a všechna jsou vlast­ ně správná - tak trochu. Umělecká tvorba se ve všech dobách pokouší vyjádřit tuto skutečnost, která přesahuje všech­ ny naše výrazové prostředky. Ten, kdo ji jednou zakusil, ví, že se o ní může vyjádřit jen nedoko­ nale, avšak nemůže mlčet. Na základě této zkušenosti Řehoř Nysský zvo­ lal:

Jakým jménem tě mám vzývat tebe, jenž jsi nade všemi jmény? Jaké jméno mám dát tobě, který jsi nade vším? Jakým hymnem mohu vyzpívat tvou chválu, jakým slovem tě mám vyslovit? Žádný duch nemůže proniknout do tvého tajemství, žádný rozum tě nepochopí.

113

Z tebe pochází veškerá řeč, ale ty jsi nade všemi slovy. V tobě počíná veškeré myšlení, ale ty jsi nad všemi myšlenkami. Celé tvé stvoření po tobě volá, to němé i to mluvou obdařené. Všechno, ať vědomé či nevědomé, spojuje se k tvé oslavě. Ty jsi cílem každé touhy i mlčenlivého úsilí. Jsi cílem všech vzdechů svého stvoření. Všichni, kteří rozumí světu, spojují se ve zpěvu tvé chvály. Jsi obé - vše a nic, nejsi část ani celek. Všechna jm éna jsou ti dávána, a přece tě žádné neobsáhne. Jakým jménem tě mám vzývat, tebe, jenž jsi nade všemi jmény?

114

Učit se jinak

Mezi důležité úkoly školy a vzdělávání patří zpro­ středkovat základní vědomosti, naučit se logic­ ky myslet a ohleduplně jednat. Učitelé považují za úspěch, když u svých žáků vidí dobré výsled­ ky, a jsou hrdí, když z absolventů po letech „něco je“. Můžeme se radovat spolu s nimi, neboť povo­ lání pedagoga není v dnešní době nic snadného. Velmi si vážím učitelů, kteří celý svůj profesio­ nální život věnovali vzdělávání dětí a mládeže. Podílejí se na jednom z nejvýznamnějších úko­ lů - pomáhají klást základní kameny pro budouc­ nost. Podpořit rozvoj zdravé osobnosti a zdravého sebevědomí je důležitým předpokladem životní­ ho zdaru. Každá výuka začíná pozorným vnímáním. Pla­ tí to i pro vnitřní cestu. Naše vnímání toho, jak se pohybujeme, mluvíme a jednáme doprovází hodnocení a usuzování. Určité vjemy odmítáme, jiné se snažíme uchovat a orientujeme podle nich naše další rozhodnutí. Takový výběr se děje bez našeho vědomí. Jde tedy nejprve o to, abychom si vůbec uvědomili, co vnímáme, slyšíme, vidí­ me, myslíme nebo děláme. Když vědomě vnímá­ me, přestáváme potlačovat, co jsm e z nějakého

115

důvodu odmítli, a zároveň nelpíme na tom, co se nám líbí. Jednoduše vnímáme to, co je. Toto vědomé vní­ mání nám otevírá cestu do větší hloubky. Ujasní se nám například důvody, proč říkáme, děláme nebo cítíme to či ono - a vidíme to náhle v jiném světle než obvykle. Můžeme vnímat radost, poho­ du, ale i úzkost, vztek, škodolibost a přitom si uvědomujeme, že daný pocit nesouvisí jen s člo­ věkem, který ho v nás vyvolal. Jen se v nás pro­ budilo něco, co tam bylo už předtím. Kontemplace nás vede k tomu, že si uvědomujeme to, co v nás je, ale dál se tím nezabýváme. Necháme své před­ stavy a emoce být a věnujeme pozornost přítom­ nému okamžiku. Vnímáme svůj dech, tělo, oko­ lí nebo se soustředíme na opakování slova tak, jak jsm e v kontemplaci zvyklí. Časem získává­ me od svých pocitů a myšlenek zdravý odstup. Věci se v nás urovnávají, uvolňují, vnitřní konflik­ ty se smiřují. Uvědomíme si, že nenávist, strach, zlost, závist a další emoce nás již nemusí ovládat. Někdy se to stane náhle, jindy pomalu a mírně, ale vždy je třeba být trpělivý a vytrvalý. Uzdravují­ cí síly působí v našem nitru podobně jako spánek a klid na tělo, když jsm e nachlazení. Dopřejeme-li tělu klid, obnoví se v něm to, co se v něm obno­ vit potřebuje. Unavený člověk si odpočine, vyčer­ paný nabere sil, hyperaktivní se uklidní. Podob­ ně působí vědomá pozornost na duchovní život: 116

změní se zorný úhel, vytvoří se zdravý odstup, a události se ukazují v jiném světle. Najednou si uvědomíme, jak směšné, hloupé a dětinské bylo naše dosavadní chování. Mnozí se v takovém okamžiku sami sobě srdečně zasmějí. Obvykle nás však dost ovládá ego. Je to náš pří­ tel i protivník v jednom. Říkáme: Dnes se cítím dobře nebo mizerně, modlím se k Bohu, mám problémy, konám dobro, starám se o druhé lidi. Středem pozornosti přitom zůstává vlastní proži­ tek, vlastní činnost - téměř vždy zaujímá první místo naše ego. Namlouvá si, že je tím nejdůle­ žitějším na světě, jediným, na čem opravdu zále­ ží. Nevidíme nebo zapomínáme, že v nás existuje ještě jiná a hlubší skutečnost, která není závislá na stále se měnících nápadech a emocích. Tuto rovinu života není možné urazit ani zranit, a pře­ žije dokonce i smrt naší tělesné schránky. Naše „já“ můžeme přirovnat k pohybům mořských vln a naši podstatu k hlubině. Hlubina zůstává klid­ ná, i když na povrchu bouří vlny a vládne chaos. To, čemu říkáme já nebo ego, je pro lidský život nepostradatelné. Důležité však je správné pořadí hodnot. Znamená to, že naše ego má přestat za­ ujímat první místo v našem životě a má ho pře­ nechat oné hlubší a neomezené skutečnosti. Ego má stejnou funkci jako nástroj v rukách umělce nebo řemeslníka. Nástroj je nepostradatelný, ale nemůže nahradit lidskou ruku. 117

Nejde tedy o zničení nebo popření ega. Nebude­ me spokojeni, pokud ho zanedbáváme nebo popí­ ráme. Ale nebudeme spokojeni ani tehdy, když mu ve všem vyhovíme. Jeho úkolem je sloužit, nikoli vládnout. Většina lidí si obvykle ani neuvědomuje, nako­ lik se svým egem nechává ovládat. Je to podobné, jako by se dívali do zašpiněného zrcadla, v němž vidí jen matné obrysy. Někdo se snaží vyčistit zrcadlo dobrými myšlenkami, slo­ vy a činy. To je naprosto v pořádku a pro společ­ ný život přímo nepostradatelné. Náš svět by vypa­ dal lépe, kdyby tak jednalo více lidí. Ale pořád je to ego, které tak jedná. I tehdy, když si přejeme jenom to nejlepší a řídíme se vysokými etický­ mi ideály, zůstává ego stále jen zrcadlem, i když čistším. V pohledu do čistého zrcadla sice jasně­ ji vidíme, kdo jsm e a jak vypadáme, ale ten, kdo se dívá, je pořád jen naše ego. Jakkoli může být kultivované, není naší pravou a poslední identi­ tou. Naše opravdová identita je víc než i to nejlépe rozvinuté ego. Písmo ji nazývá také věčný život, Boží království, Bůh. Jiná náboženství pro ni mají jiné názvy, obrazy a vysvětlení, ale vždy se přitom pokoušejí vyjádřit něco, co přesahuje každý výraz. Jde o slovo za slovem, „Slovo nade všechna slova", jak říká Řehoř Nysský.

118

Velké začíná malým

V domě mých rodičů byla mezi zahradou a ulicí dlouhá a vysoká zeď. Pro mne jako dítě zname­ nala něco mimořádného. V prvních letech života vymezovala můj svět. Co bylo na druhé straně zdi, jsem ještě vůbec neznal. Později jsem směl sám ven na ulici, ale hradba byla dál báječnou ochra­ nou a bariérou, když jsem se pohádal s ostatními dětmi. Jako vězení jsem ji naopak pociťoval, když bylo venku krásně, a já musel pomáhat s prací na zahradě. V takových dnech mne zeď oddělova­ la od koupání, fotbalu a dalších potěšení života. V životě dospělých jsou také zdi. Mohou být viditelné, postavené z kamene, i neviditelné, vy­ stavěné z myšlenkových konceptů, ale i z nená­ visti nebo předsudků. Známe ten pocit, když je člověk ve svém bezpečném útočišti jakoby chrá­ něn zdí. Ale také víme, jaké to je, když nás stejná zeď odděluje, drží v zajetí, nebo když si připadáme jako zazdění. Zdi existují i v duchovní životě. Jsou to naše představy o životě, o světě, o lidech, o Bohu a vů­ bec o všem. Umožňují nám, abychom se v tom­ to světě mohli pohybovat a mohli žít. Někdy však ztrácí svůj význam, a mohou se stát dokon­ ce i překážkou v případě, že nám nedovolují 119

rozšířit obzor. Příčinou je nejčastěji úzkostlivé lpění na tom, co pokládáme za neotřesitelnou pravdu, která je však ve skutečnosti jen výsled­ kem našich představ a úsudků. Kontemplace nás vede k poznání pravdy, která nespoutává, ale naopak osvobozuje. Je to odhalení ega, které na sebe vzalo podobu dobra, a nakonec se prozradí jako vlk v rouše beránčím. Někdy jsou lidé až zděšení, když si uvědomí, jak vysoké jsou zdi, které si postavili, a kolik je toho, na čem jsou závislí. Mají pocit, že kdyby se toho vzdali, nic jim nezůstane. Cesta k vnitřní svobodě potřebuje čas a vyžaduje moudrý trénink a správné cvičení. Žádný netrénovaný sportovec neběží rovnou maratónský běh a budoucí pianis­ ta nezačíná sonátami od Chopina. Začínáme tam, kde nám to dovolí naše schopnosti. Krok za kro­ kem probíráme postupně další lekce a děláme to s radostí. Podobně se rozvíjí také náš vnitřní život. Nebudeme asi schopni vědomě dýchat, když jsme se zrovna s někým pohádali, ale půjde to třeba na procházce. Nacvičovat vědomou pozornost zvlád­ neme zpočátku lépe při jednoduché domácí práci než při oslavě narozenin. Začínáme tím, co dělá­ me rádi a co nám jde snadno, ne tím, co je příliš náročné. To obtížnější přijde na řadu později. „Velké začíná malým", znělo motto jednoho večera adventních úvah. Také kontemplace je cesta malých každodenních kroků. I v kontem120

placi cosi roste. Je to jako s Vánocemi, kdy malič­ kým a nepatrným začíná cesta velkého světla, jež znamená nový život. Světlo už je tady, uprostřed tmy. Vyroste z něj Život, který promění nás a celý svět. Je ještě malý a křehký, ale je tady.

121

Vyprahlé úseky cesty

Od studentských dob mám zvláštní vztah k jed­ nomu místu, které je pro mnoho obyvatel Tyrol­ ska posvátné. Je to St. Georgenberg východně od Innsbrucku. Rád tam vodím přátele, kteří si při­ jeli prohlédnout kraj. Ať už jdeme cestou od kláš­ tera Fiecht nebo vycházíme ze Stans a putuje­ me přes Vlčí rokli s burácejícími vodopády, cesta sama představuje krásný zážitek. Mocná síla pří­ rody se zde spojuje se staletími lidské práce. Ces­ ta tam končí skálou, na jejímž vrcholu leží bene­ diktinský klášter, k němuž vede pouze most nad hlubokou roklí. Když tam před lety nabízeli kurz kontemplace během velikonočního týdne, okamžitě jsem se přihlásil. S dobrou vůlí jsem se tam rozjel, pev­ ně rozhodnut a připraven udělat všechno pro to, abych na své vnitřní cestě pokročil dále. Dlouhé doby ztišení, doplněné liturgií a zasazené do pod­ manivého prostředí, velmi napomáhaly cvičení. Dny byly spojeny s postem, což ještě zintenzivnilo celý pobyt. S několika dobrovolníky jsm e také trá­ vili velkou část nocí sezením v meditaci. Na roz­ díl od většiny ostatních kurzů se však tentokrát nestalo nic, co bych vnímal jako pokrok. Žádné hlubší poznání, žádné zvláštní zážitky. Kurz začal 122

v sobotu před Květnou nedělí a skončil na Veliko­ noční neděli brzy ráno po liturgii a já po celých osm dní prožíval jen holé sezení, únavu a bolest v končetinách. Když skončilo ticho a půst, všichni vypadali velmi šťastně, zpívali, povídali si a vyzařovala z nich radost, kterou jsem ale já sám nepociťo­ val. Když jsem potom kráčel pěšky s batohem na zádech k parkovišti, vstoupily mi slzy do očí. Zdálo se mi, že Vzkříšení je tu pro všechny kro­ mě mne. Připadal jsem si, jako bych pořád ješ­ tě prožíval Velký pátek. Nic tu není, žádný nový život, žádný smysl, žádná naděje, nic se neposunulo dopředu. Když jsem se vrátil domů, měl jsem sice radost, že jsem zase mezi svými, ale zdálo se mi, že ty dlouhé dny cvičení vůbec nic nepřinesly, a tento stav trval poměrně dlouho. Připadal jsem si jako ten nejposlednější začáteč­ ník, který ještě nepochopil, oč na cestě kontemplace vlastně jde, a bylo pro mě často těžké dodr­ žet čas pro každodenní ztišení. Proč také, když všechno zůstává stejné a nic se neděje? Ale přes­ to mne stále něco přitahovalo k mému meditačnímu místu. Nevěděl jsem proč, ale zároveň mi bylo jasné, že nemohu udělat nic, než si sed­ nout a meditovat, protože o ničem lepším nevím. Cokoli jiného by byl jen útěk z vyprahlosti do ještě větší prázdnoty uprostřed každodenních činností a zábav. 123

Jak dlouho tohle období trvalo, už nejsem scho­ pen říci. Takové fáze jsem v kontemplaci zažil několikrát a také jsem přitom podnikl několik „pokusů o únik“, které k ničemu nevedly. Časem se však stalo něco jiného. Pozvolna a ne příliš znatelně se začalo něco měnit, což jsem viděl zřetelněji vlastně až při pohledu zpátky. Byly to zdánlivé maličkosti, ale ve výsledku znamenaly mnohem víc. Poznenáhlu se ve mně probouze­ la nová kreativita, větší sebedůvěra, tichá životní radost a vyrovnanost. Uvědomil jsem si to přede­ vším v situacích, kdy jsem byl schopen unést vět­ ší zátěž nebo lépe řešit různé problémy denního života. Dnes je mi to naprosto jasné a říkám to také jiným: Vyprahlé úseky na naší vnitřní cestě ne­ jsou lehké, ale jsou velmi důležité, i když si toho v dané chvíli vůbec nejsme vědomi. Teprve zpět­ ně poznáváme jejich význam. Jsou to období, kdy sílí věrnost, rodí se vytrvalost, roste láska a důvě­ ra. Období „vnitřního sucha“ tady zdaleka nejsou jen proto, abychom je prostě přetrpěli. Přirovnal bych je k všedním dnům dvou lidí, kteří se m ají rádi, těší je být spolu, chodí si naproti a dopro­ vázejí se na cestě ze školy nebo z práce, a pořád si mají co vyprávět. Když potom přijdou dny plné problémů, únavy, chladného a deštivého počasí, nebo někomu prostě není dobře, přesto i potom si chodí naproti. Ne proto, že by to bylo příjemné, 124

ale protože se mají rádi. Pak třeba mlčky kráče­ jí vedle sebe, ale jsou spolu. Tyto chvíle mají pro partnerský vztah velký význam. Vzájemná láska se tím výrazně prohloubí. Vždyť co by to bylo za lásku, kdyby spolu lidé byli, jen když je jim to pří­ jemné a baví je to. Milovaným partnerem na naší vnitřní cestě je zdroj všeho života, Bůh. Prožíváme jeho skuteč­ nost nejprve jako protějšek ve vzájemném vzta­ hu, protože se od něj cítíme odděleni. Vnímáme ho jako odlišnou realitu či osobu, od níž jsm e však více či méně vzdáleni. Odtud také plyne náš pocit, že nám něco důležitého v životě chybí. Jsm e oddě­ leni od sebe samých, takže vzniká jakési nezapl­ něné prázdno a touha. Je úplně jedno, jakými čin­ nostmi, zábavami či věcmi se prázdnotu snažíme zaplnit, nic z toho totiž stejně nemůže stačit. Máme-li zakusit celistvost života, musíme pro­ jít intenzivním očistným procesem. Něco v něm bude třeba objasnit, jiné usmířit, potlačené nebo oddělené integrovat. Bude to chtít čas a trpěli­ vost, nic si nelze vynutit nebo poručit. Proměna nastává v tom okamžiku, kdy jsou k ní připrave­ ny vhodné podmínky. Podobně jako semeno vlo­ žené do země potřebuje vlhkost, příznivou teplo­ tu a slunce, aby začalo klíčit a růst, tak i proces vnitřního růstu podléhá určitým zákonitostem. Zdá se, že i vyprahlé úseky cesty a všechno, co v životě vnímáme jako obtížné a bolestné, má 125

velký význam. Uschopňuje nás to opustit, na co jsm e si příliš zvykli, co v nás ustrnulo a zakrně­ lo, nebo co už je jen vnější skořápkou bez živého jádra. I v životních nesnázích lze tedy najít smysl, a mnozí dokonce bývají schopni děkovat za těž­ kosti, které jim život přinesl.

126

Čemu se vyhýbáme

V kontemplaci je důležitá ochota brát přítom­ ný okamžik i život sám tak, jak je. Někteří pro­ ti tomu protestují. Slovo „brát" či „přijímat" se jim moc nelíbí. Chtějí se problémům vyhnout, zbavit se jich, nebo je naopak aktivně řešit. Slo­ vo „akceptovat", „přijmout" navozuje představu, že si musíme nechat všechno líbit, se vším sou­ hlasit a nestavět se na odpor, nebránit se niče­ mu. V kontemplaci však slovo „přijmout" odka­ zuje k něčemu jinému. Přijímat životní situace tak, jak přicházejí, to je velká výzva. Skrývá v sobě střet, nevylučuje pro­ test ani obranu. Když mluvíme o přijetí v souvis­ losti s kontemplaci, jde o výraz síly. Přijmout život znamená vnímat to, co je, a jak se to děje. Zname­ ná to také podívat se na bolest, která s tím může být spojena, přiměřeně na ni reagovat a případně ji snést. Cílem je těžkou situací projít a cosi zís­ kat, nikoli ztratit. Přijímáním se stavíme čelem k pravdě života. Bereme život takový, jaký je nikoli jaký bychom si přáli, aby byl. Za našimi různými zápasy nebo snahou se čehosi zbavit často vězí strach, a ten má tu vlast­ nost, že nezřídka přitahuje právě to, čemu se chceme vyhnout. Neodvratně jsm e totiž konfron­ 127

továni s tím, čeho se bojíme nebo před čím utíká­ me. A tak, inspirováni svátým Janem od Kříže, bychom mohli říci: Čeho se bojím, do toho budu uveden. Čemu se chci vyhnout, to mě potká. Mám strach ze slabosti? Pak prožiji slabost. Mám strach ze selhání? Pak je zažiji. Mám strach ze samoty? Pak se budu cítit osamělý. Mám strach z nezdaru? Pak má cesta povede přes zážitek selhání. Mám strach z nepřijetí druhými? Pak mě odmítnou. Mám strach, že nebudu milován? Pak zažiji opuštěnost. Nejen v běžném životě, ale i v modlitbě přita­ hujeme to, čeho se obáváme. Zde však mluvíme o náročných a často bolestných vnitřních stavech a zkušenostech. Někdy se jich jen lehce dotkne­ me, jindy jsm e do nich ponořeni hlouběji. Cílem je přijmout to, co je, a postavit se tomu, co nás potká. Pouze tak lze problém opravdu překonat. Někdy to však vyžaduje opravdu mimořádnou sílu. Může nás postihnout přírodní katastrofa, dopravní nehoda, těžká nemoc, ale také vnitř­ ní ztroskotání, opuštěnost, ponížení, odmítnu128

tí, tíživé vědomí vlastní viny. Takové události a zážitky se mohou zdát neúnosné. Můžeme jim i projít posíleni jedině tehdy, jsm e-li hluboce ukot­ veni ve zdroji síly, který přesahuje všechno lidské úsilí a všechny naše schopnosti, rozum, vůli i cit. Spočíváme pak hluboce a vědomě v sobě samých a zároveň prožíváme propojenost se vším, co je. Takový stav není z tohoto světa, ale zároveň je nám vlastní. Říci ANO i mezním situacím je aktivním úko­ nem přijetí. Má mnoho úrovní, a než se nás dotkne v našem nejvlastnějším středu, naše vol­ ní úsilí a chtění prochází proměnou. Na začátku stojí vyslovené nebo nevyslovené „ano, já chci" a odhodlání přijmout skutečnost takovou, jaká je. Později přebírá vedení hlubší síla, jež působí v našem nitru, a děje se nám cosi, co vnímá­ me jako osvobozující Boží dar. Vnitřní konflikty odcházejí, a dokonce se spolu s nimi rozpouští i bolest, která je s nimi spojena. Strach a odpor poleví a rozprostře se v nás pokoj, pocit volného prostoru a radosti.

129

Čtyři ušlechtilé pravdy sv. Jana od Kříže Cesta, jak získat VŠECHNO Abys získal, co neznáš, musíš jít tam, kde to neznáš. Abys získal, z čeho nemáš užitek, musíš jít tam, kde si nic neužíváš. Abys získal, co nevlastníš, musíš jít tam, kde nic nevlastníš. Abys získal, co nejsi, musíš jít tam, kde nejsi nic.

Cesta, jak si zachovat VŠECHNO Když chceš vědět všechno, nechtěj nic vědět o něčem. Když si chceš užít všechno, nechtěj si užívat nic z něčeho. Když chceš vlastnit všechno, nechtěj nic vlastnit z něčeho. Chceš-li být vším, nechtěj být ničím z něčeho.

Cesta, jak VŠEMU nezabránit Když se zastavíš u jednotlivosti, ztratíš své usilování o všechno. Neboť abys nakonec získal všechno, musíš nakonec od všeho upustit. A dosáhneš-li toho, žes vším, 130

musíš to udržet tím, že nebudeš bažit po ničem. Neboť pokusíš-li se něco mít, nespočívá tvůj jediný poklad v Bohu.

Znamení, že člověk žije ve VŠEM V této nahotě nalezne duch klid a pokoj, neboť nedychtí-li po ničem, nežene ho nic vzhůru, nenutí ho nic dolů: spočívá uprostřed své pokory. Neboť po čem dychtí, v tom umdlí. Nic, nic, nic, nic, nic. A také na vrcholku hory: nic. Odtud již nevedou žádné cesty neboť není zákona pro spravedlivého.

131

Stavět mosty

Moji duchovní cestu zásadně ovlivnili dva vel­ mi odlišní lidé. Oběma jsem nesmírně vděč­ ný, protože mi ukázali možnost hlubšího vhle­ du do nitra a poskytli mi důležité rady, jak se na nově objevovaném území vlastního nitra pohybo­ vat. Jeden mě duchovně doprovázel od devatenác­ ti do pětadvaceti let, druhý od mých dvaatřice­ ti. První z nich byl jezuita, spirituál, uznávaný odborník v oboru spirituality a profesor jedné papežské univerzity v Římě. Byl to muž napros­ to oddaný církvi. Později dokonce dával exercicie papeži a římské kurii a Jan Pavel II. ho za celoživotní dílo jmenoval kardinálem. Ten dru­ hý byl benediktin a současně vyhledávaný zeno­ vý mistr, muž velké duchovní zkušenosti, a pro mnoho lidí uvnitř církve i mimo ni se stal důleži­ tým průvodcem osobního a spirituálního vývoje. Byl tělem i duší mnich, který se však kvůli někte­ rým svým výrokům ocitl v konfliktu s církevními autoritami. Tito dva muži představují dva póly mého du­ chovního vývoje. Oba považuji za naprosto auten­ tické a hodnověrné duchovní osoby. To, co říkali, si skutečně mysleli, a řídili se tím ve vlastním 132

jednání. Představují pro mne dva vrcholy toho, čím v naší době katolická církev prospěla světu. Spojením těchto dvou pólů, integrací různých dalších vlivů a zkušeností je utvářena i moje vlastní vnitřní cesta, která mi připomíná stavě­ ní mostu mezi dvěma horami. Cokoli jsm e prožili a prožíváme, je třeba propojit a integrovat. Každý jsm e v průběhu let vystaveni mnoha vli­ vům, často i protikladným. Rodiče, učitelé, spo­ lečnost, náboženství - to všechno poznamenalo naše myšlení, řeč i jednání. Postupně však sami přejímáme odpovědnost za svůj život. Vedle vli­ vů obohacujících a smysluplných existují také bolestné a zraňující zkušenosti, které v nás moh­ ly zanechat hluboké rány a trvalé jizvy. Záleží na nás, jak s nimi naložíme. Mohou nás psychic­ ky zatěžovat, ale mohou nás také dovést k velké duchovní zralosti. To, co prožíváme, často jen hromadíme v nitru bez hledání vnitřních souvislostí. Pak každé vědě­ ní nebo zkušenost zůstávají bez zakotvení, bez uzemnění, bez provázanosti s celkem života. Ve chvíli, kdy něco zažijeme, poznáme nebo se dozví­ me, se ještě zdaleka nevytváří naše vlastní vědění a naše vlastní zkušenost. Má to svůj význam, ale je to pouze první krok. Skutečně prožitou a přija­ tou zkušeností a poznáním se vše stává až tehdy, když je to včleněno a integrováno do celku života. Pak podobně jako naše tělo s jednotlivými orgány 133

tvoří jeden organismus, řízený a koordinovaný ve svých rozličných funkcích neviditelnou inteli­ gencí, stává se i naše myšlení, naše mluva a naše jednání jedním celkem. Když se zraní nebo onemocní tělo, mluvíme o ranách, zlomeninách nebo zánětech. Ale co když nastanou poruchy v myšlení nebo cítění, když nastane hluboký rozpor mezi tím, co si mys­ líme, a tím, co říkáme nahlas, a mezi tím, jak mluvíme a jak jednáme? My všichni máme a můžeme být ve svém vlast­ ním životním záměru staviteli mostů. Spojujeme to, co jsm e zažili v minulosti, s tím, čím jsm e dnes, a propojujeme své myšlení, řeč i jednání do organického celku. Stavíme mosty také od člově­ ka k člověku, ode mne k tobě.

134

Usmířit se

Před několika lety jsm e se skupinou německých účastníků jeli do kláštera ve Vranově u Brna, kde jsm e měli s českými přáteli strávit něko­ lik dnů v intenzivní kontemplaci. Projížděli jsme přes Mikulov, Pohořelice a Brno. Velmi se nás dotkla vzpomínka na „pochod smrti", na který se museli vydat ke konci května 1945 Němci žijící v Brně. Procházeli tehdy krajinou, jíž jsm e projíž­ děli i my. Naše cesta vedla poblíž silnice, po níž pochodovalo několik tisíc Němců, převážně žen, dětí a starých lidí, kteří tak museli opustit svoji zemi. Hodně z nich namáhavý pochod nepřeži­ lo, buď těžce onemocněli, nebo byli zastřeleni či ubiti. Takové věci se po konci války děly na mno­ ha místech. V Německu se tomu říká vyhnání, v Čechách odsun nebo vysídlení. Někteří z němec­ kých účastníků vyprávěli otřesné věci o svých rodinných příslušnících, kteří na tyto události nemohli zapomenout. Řada z nich je dodnes plná hořkosti. Byl jsem těmito fakty velmi pohnut, ale i za­ hanben, protože jižní Morava je můj rodný kraj. Prožil jsem zde dětství a v Brně jsem studoval. Mi­ luji tuto zemi a její obyvatele, přestože už řadu let žiji v Bavorsku a také tam se cítím doma. Bylo 135

tedy moc těžké poslouchat, čeho se dopustili moji rodáci po skončení války. Pak jsem si také vzpomněl na otřesný válečný zážitek jedné české matky. Němečtí vojáci prohle­ dávali domy a vybírali ženy s malými dětmi nebo těhotné, aby je hnali jako živé štíty před svými tanky. Ta žena byla tehdy v jiném stavu a zoufa­ le hledala úkryt. Nebyla odhalena, ale viděla jiné, na které přišli. Ten zážitek celou její rodinu trvale poznamenal. Dodnes ji neopustila zatrpklost. Ne každý člověk zažil něco podobného, ale všichni víme, jak chutná zkušenost bezpráví. I v dnešní době se lidem dějí hrozné věci. Kaž­ dé utrpení je osobní, jedinečné, a často ani nelze vyjádřit slovy, co všechno jsou si lidé schopni navzájem způsobit. Úcta k lidské důstojnosti si žádá, abychom zraněné lidi respektovali a vydr­ želi situace, kdy si následkem hořkosti, kterou zakusili, prostě nemohou pomoci a nedokážou překonat svůj hněv nebo zármutek. Ale prožitá bolest tím zároveň trvá a jitří se s každou novou vzpomínkou. Nenávist, hněv nebo zatrpklost se tak stávají novým zdrojem utrpení. Copak to nikdy nebude mít konce? Přece musí být možné prolomit začarovaný kruh, najít smí­ ření s vlastní minulostí tak, aby vzpomínky na ni nevedly k novému bezpráví! Předpokladem pro pokoj a usmíření je ocho­ ta postavit se tváří v tvář své minulosti, sobě 136

samým a pravdě. Cesta k usmíření však vyžadu­ je nejen přijetí vlastní bolesti. Je třeba vidět dále poznávat druhého v jeho celistvosti, v jeho slabos­ ti a snažit se s ním setkat, aby se ukázala i jeho bolest a důstojnost. Existují dva druhy setkání s tím, kdo nám způ­ sobil utrpení: První chce účtovat, druhý dovo­ lí protivníkovi, aby v našich očích ožil a našel milost. Účtování je chladně věcné. Zachází s vinou jako s nějakým předmětem. Provinění druhého člo­ věka i moje vlastní se změří, zváží a obě se pak navzájem proúčtují. Často se potom vina použi­ je jako zbraň, kterou lze použít pro zpětný úder. „Tohle všechno jsi mi provedl! Ale teď ti to opla­ tím! Budeš pykat, dokud nedosáhnu zadostiuči­ nění." Pak přijde ten druhý a řekne: „Ale ty taky nejsi žádné neviňátko. Jen si vzpomeň na to... a na to... - o tom všem si teď musíme také promlu­ vit." Někdy naopak lidé říkají: „Zapomeňme, co kdo komu udělal, nechrne to všechno za sebou. Nedí­ vejme se zpět, ale dopředu. Už na to nebudeme myslet." To je však jen zdánlivé usmíření, při kte­ rém uvnitř zůstává cosi důležitého nevyřešeno, a nedojde tedy k hlubšímu setkání s pravdou, při němž se hojí rány u kořene zla a rodí se svobo­ da. 137

Životodárný způsob zacházení s vinou ani ne­ účtuje, ani nepopírá, co se stalo, ale jde ruku v ruce s odpuštěním. Tento druhý způsob si osvojujeme na duchovní cestě. Neúčtujeme viny, nýbrž pravdivě řekneme: „Ano, jsi vinen, nic z tvého zavinění nesnímám, ale nelpím na něm. Přijímám tě i s tvou vinou. Nebudu ji používat proti tobě jako zbraň. Nebu­ du s tebou zacházet jako s nedospělým, kterého je třeba nejprve vychovat, ani nebudu žádat, aby ses přede mnou ponižoval. Chci, abys mohl znovu začít a důstojně žít.“ Tento krok může být tak těžký, že můžeme být zprvu natolik ochromeni, že až „ztrácíme dech“. Může trvat také delší dobu, než se oprostíme od pocitu nenávisti a od potřeby zadostiučinění, od jakési spoluzávislosti na vině toho druhého, a než nalezneme pokoj. Identifikace s vlastním „já“, resp. s představa­ mi o tom, kdo a co jsm e, nebo s tím, co chceme, se musí nejprve rozvolnit. Je nutné vzdát se vlast­ ních představ o tom, za jakých podmínek dojde ke smíření. Bývá to náročný proces, ale je třeba vydr­ žet. Pak se jednoho dne prolomí pancíř vlastních utkvělých představ a přichází pokoj. Tento postoj znamená nejen obrat v nás, ale může vést ke změně také u toho druhého, neboť z jeho viny nebylo nic odebráno. Musí s ní žít, ale přesto dostal možnost nového začátku. Pro­ 138

vinil se, ale smí dál žít. Nemusí stále odčiňovat svou vinu a dávat najevo lítost. Kdyby tomu tak bylo, nemohl by volně dýchat a byl by mi vydán na milost jako otrok svého provinění. Ale já nelpím na jeho vině ani na svém zadostiučinění. Ať je volný. Pouštím jeho vinu z rukou a od-pouštím jiTento krok je velmi osobní. Mohu odpustit a na­ bídnout usmíření jen tomu člověku, který se pro­ ti mně provinil. Není možné účinně se usmiřo­ vat za někoho jiného. Nejde to ani jm énem sku­ piny, národa nebo náboženství, pokud tento krok nemohou učinit všichni. Hlavy států nebo církví mohou pozvat lidi k odpuštění, mohou jim dodat odvahy, avšak vlastní usmíření může uskutečnit jen každý sám za sebe. Je zahanbující, když se proviní lidé, kteří jsou nám osobně blízcí. A je také bolestné vidět, když zatrpknou kvůli křivdě, která se jim stala. Potom se po bezpráví, které jim způsobili jiní, stáva­ jí obětí podruhé, protože neumějí přerůst bolest odpuštěním. Hořkost a nenávist plodí další utr­ pení a udržuje stav války. Práce na usmíření je naopak mírotvorná. Kdo chce prožívat a přinášet pokoj, ten nemá zapomenout, ale měl by vědět, že musí hledat cestu k odpuštění.

139

Odkládat myšlenky

Kontemplace je mimo jiné procesem nalézání sebe sama, při kterém se v nás současně rozvíje­ jí základní životní hodnoty, jako je důvěra, láska nebo opravdovost. Zároveň však vede dál a pře­ kračuje omezené „já“ vlastních představ, myšle­ nek a pocitů. Vede ke zkušenosti, že mimo nás existuje ještě jiná skutečnost, kterou nemůžeme uchopit pouhým rozumem ani smysly. Setkat se s touto jinou skutečností, zakusit ji, nechat se jí uzdravit, proměnit a žít z ní je cílem všech duchovních cest. V kontemplaci jde také o modlitbu beze slov, v níž se přestáváme zaměřovat na myšlenky, obrazy a představy - a pokud se dostaví, vklá­ dáme je do Božích rukou a odevzdáváme se celí Bohu. Mystické cesty nás učí, že Bůh není „někde jinde", nýbrž že jsm e s ním sjednoceni ve svém nitru. Kontemplativní modlitba zasahuje až do našich největších hlubin, kde umožňuje uzdra­ vení a proměnu. Tato cesta je obvykle dláždě­ na problémy, někdy až příliš lidskými. Toužíme sice po setkání s Bohem, ale setkáváme se nejpr­ ve se sebou samými a s vlastním životem, a to prostřednictvím myšlenek, vzpomínek, fantazií a pocitů. 140

Modlit se zpočátku učíme od druhých. Tak se například děti učí různým formám ústní modlit­ by. Při společné modlitbě pak recitujeme napří­ klad žalmy a konáme liturgické úkony. Jde stále o formy osobní ústní modlitby, kdy vše, co pro­ žíváme, vkládáme do slov a ve svých tužbách se vzpínáme k Božímu Ty. Objevujeme však postup­ ně, že slova neříkáme proto, aby Bůh konečně věděl, jak se nám daří, ale proto, že sami potře­ bujeme, abychom si to všechno uvědomili. V roz­ hovoru s Božím Ty se setkáváme sami se sebou, se svými touhami, přednostmi i slabostmi. Kontemplativní praxe není v rozporu s těmito formami modlitby. Naopak je zahrnuje, doplňu­ je a překračuje, protože ruší dualitu výroků jako „tady stojím já “ a „tam je Bůh“. Modlitba je obvykle provázena myšlenkami, představami nebo citovými hnutími, jež vstupu­ jí do vědomí jakoby odjinud. Normálně říkáme, že máme myšlenky nebo emoce, ale většinou je to právě naopak - myšlenky mají nás, mohou nás ovládat natolik, že neznáme sami sebe. Pod jejich vlivem se úhel pohledu zužuje, a tak ztrácí­ me vnitřní svobodu. Velký učitel modlitby, pouštní otec Evagrius Ponticus, také mluví o modlitbě jako o „odkládání myšlenek".

141

„V m odlitbě pevně odolávej a modli se s velkou rozhodností. Vzdal od sebe všecky starosti a m yšlenky, protože tě ruší a znepokojují, aby oslabily tvé úsilí." (Evagrius Ponticus, De oratione 9) Oprostit se od myšlenek ale nebývá vždy leh­ ké. Není tak obtížné odložit stranou každoden­ ní banality. Co není důležité, od toho se odlou­ číme snadno. Kdo však právě ztratil práci nebo se pohádal s partnerem, ten na to v modlitbě jen těžko zapomene. Jde tedy také o druh myšlenek. Snažíme se sice odkládat všechny myšlenky, ale ne všechny můžeme odložit hned. Některé ovlá­ dají naši mysl natolik, že ani úsilí a dobrá vůle nestačí. Je potřeba být trpělivý a vytrvat. Co je momentálně nad naše síly, to odložíme na pozdě­ ji. Je to jako u procesu učení jazyka nebo hraní na hudební nástroj, kde začínáme tím, co můžeme zvládnout. Je také důležité, abychom se učili rádi. Když se učíme odkládat myšlenky, postupujeme obdobně. Jde to jen tam, kde jsm e schopni čelit situaci, kolem níž se myšlenky točí, a učíme se ji vnímat, akceptovat a mnohdy i vydržet. Tím se odlišuje skutečné oproštění od situací, při nichž něco nechceme vzít na vědomí nebo to chceme vytěsnit.

142

Kdykoli přestáváme být na něčem závislí, uvol­ ní se spoutaná životní energie. Otevírá se nám nová perspektiva, rýsuje se řešení problému, při­ chází úleva. Poodstoupit od svých myšlenek zna­ mená ustoupit od toho, na čem nepřiměřeně lpí­ me: na představách, idejích, ideologiích, lidech nebo hodnotách. Nejde o to, vzdát se zaměstná­ ní, přátelských vztahů nebo světového názoru, ale pročistit svůj postoj k tomu všemu a odpoutat se od všeho zbytečného a také od toho, co nám i dru­ hým škodí. Lze přitom zakusit, co v praxi zname­ ná: „kdo ztrácí, ten nalézá", „kdo dává, ten dostá­ vá".

143

Výmluvy

Půda mého rodičovského domu byla prostorem, kam se odkládalo všechno, na co jinde v domě už nebylo místo. Člověk žasl, co se tam v průběhu let všechno nashromáždilo. Byl to tajemný svět věcí: fotografie, jež se nevešly do rodinného alba, staré časopisy a dokumenty, nepoužívaný porce­ lán, opotřebované či defektní přístroje a mnoho dalšího. Pro mne jako dítě to byla země pokla­ dů, do níž jsem se rád vydával na objevitelské výpravy. Někdy jsem se zasnil, jako bych se pře­ nesl do dávných časů, v nichž žili moji předkové, nebo jsem si představoval, co by se tak dalo s tím vším podniknout. Později, když jsem něco potře­ boval, vypravil jsem se vždy na půdu. Třeba se najde něco, co by se mi zrovna mohlo hodit, říkal jsem si. Napsat si seznam, jít do obchodu a všech­ no potřebné si koupit, to bylo tenkrát v komunis­ tické zemi pro normální lidi nemyslitelné. A tak si mnozí lidé vyvinuli v nejrůznějších životních situacích umění improvizace. Něco z toho posto­ je „poohlédnout se, co je k dispozici, a co by se s tím dalo podniknout", ve mně zůstalo dodnes. Nejvýrazněji se to projevuje na zahradě. Prakticky všechno, co zahrada urodí, skončí buď na našem kuchyňském stole, nebo na kompostu. Dokonce 144

ani kameny se jen tak „nelikvidují", ale zabudují se do okraje zvýšeného záhonu. Taková dovednost může být užitečná i v du­ chovním životě, když se učíme zacházet s myš­ lenkami nebo s problémy, a hledáme odpovědi na životní otázky. Velmi užitečné a důležité mů­ že být uvědomění, že je lepší se napřed dobře rozhlédnout, než se hnát za představou ideální­ ho, avšak neproveditelného řešení. Podívat se, co mám k dispozici, a co by se z toho dalo tady a teď udělat. Lidé si občas stěžují na nepříznivé okolnosti. Nemohou meditovat, protože toho m ají hodně na starost, musí být k dispozici rodině a dětem, mají závazky ve sportovním klubu, v politice nebo v církvi. Jiní říkají, že nemohou, protože se to nelíbí jejich partnerovi nebo partnerce, protože jsou děti ještě příliš malé a v bytě není dostateč­ ný klid, protože si nemohou dovolit jet na něko­ lik dnů na kurz kontemplace, protože se zrovna necítí dobře, protože... Když se rozhodneme pro nějakou věc, vždycky tady budou i důvody, které mluví proti ní. Sou­ časně ovšem platí, že lze vždycky najít řešení, pokud jsm e pevně rozhodnuti něco udělat. Part­ neři, děti, zaměstnání, ani celková životní situace nejsou překážkou duchovního života. Ano, snaží­ me se uzpůsobit si co nejlépe vnější podmínky, čas a místo pro denní cvičení. Hledáme pocho145

pění, nebo alespoň akceptování ze strany svých spolubydlících. Musí však být také možné krá­ čet vlastní duchovní cestou za podmínek, které nejsou dokonalé. Existuje snad nějaké zaměstná­ ní, rodinná situace, prostorové podmínky či slo­ žení skupiny, kde by bylo všechno ideální? Kdo si myslí, že si musí nejdříve vytvořit dokonalé pod­ mínky k meditaci, než se do ní pustí, ten patrně podléhá iluzi. Naši bližní jsou prostě takoví, jací jsou. Okolnosti našeho každodenního života jsou rovněž takové, jaké jsou. Leccos se dá změnit, lec­ cos ale ne. Pokud se něco změnit dá, je to dobře, a když ne, tak nám to nemusí bránit v tom, co je opravdu podstatné. Nerezignujeme, ale hledá­ me za daných podmínek nějaká jiná řešení, aniž bychom se kvůli tomu museli rozvést nebo pře­ stěhovat. Každý den nám nabízí vskutku nespočet příle­ žitostí ke cvičení pozornosti. V zásadě je to mož­ né kdykoli a kdekoli, ale existují situace, kdy toho nejsme schopni. Proto začínáme tam, kde to zvládneme poměrně snadno. Kdo nemůže medi­ tovat doma, protože mu to rodinná nebo prosto­ rová situace nedovoluje, ten se může třeba posa­ dit do kostela, na lavičku v parku nebo jinde. Naše životní podmínky jen málokdy nepřipouští vůbec žádnou alternativu. Lidé kolem nás, životní situace a místa, kde pobýváme, nejsou překážkou, ale součástí naší 146

duchovní cesty. Stávají se pro nás příležitostí a formují nás. Ne bez nich, ale jen s nimi nabývá naše praxe svou konkrétní a individuální podobu.

„Závažné" důvody Kdyby jen bylo víc času, kdybych měl svůj vlastní pokoj, kdyby doma nebylo tak hlučno, kdybych nemusel tak brzo vstávat, kdybych měl jiné zaměstnání, kdyby rodina měla víc pochopení, kdybych nebyl tak unavený, kdybych se cítil lépe Pak ..., ano, potom bych určitě... hm... našel nějaký jiný důvod, proč dnes nemůžu meditovat.

147

Nosné síly

Křesťanská spiritualita hovoří o třech základ­ ních silách mimořádného významu: o víře, lásce a naději. Teologie je nazývá božskými ctnostmi. Tvoří základ křesťanské životní praxe. Víra je víc než souborem tvrzení, jež máme považovat za pravdivá. Je výrazem důvěry. Pro­ to si na tomto místě dovolím nazvat víru důvě­ rou. V mezilidských vztazích jsou důvěra, láska a naděje vždy konkrétní. Důvěřuji například své­ mu příteli, kolegyni v práci nebo horskému vůd­ ci. Miluji svou ženu, své děti, své rodiče. Doufám, že dosáhnu naplnění svého povolání. V našem aktuálním prožitku víry, lásky a naděje se zrca­ dlí osobní zkušenosti, setkání, události a touhy. Již jako děti jsm e zažili, jaký je to pocit, když nás má někdo rád a když my máme rádi jeho, když nám někdo důvěřuje a my sami smíme důvěřo­ vat. Pravděpodobně jsm e také zakusili odmítnutí, nelásku nebo zneužití důvěry. Zkušenost lásky a důvěry patří k těm nejkrás­ nějším, ale také nejbolestnějším. Zanechávají v nás stopy a utváří z nás toho člověka, jímž jsme. Láska a důvěra jsou nejdůležitějšími sila­ mi v mezilidských vztazích. Jsou měřítkem kva­ lity života a současně ukazují směr, kudy dál roz­ 148

víjet naše lidství. Spojují zemi s nebem, nechá­ vají nás překročit své vlastní hranice a umožňují nám překročit sebe sama. Jsou ukotveny v zemi, ale směřují k nebi. Naděje zůstává oběma nohama na zemi, ale současně propůjčuje křídla. Mnoha lidem zachrá­ nila život. V nejtěžších situacích je schopna mobi­ lizovat netušené síly. Naděje vidí splnění touhy, nezakouší ji, a přesto je schopna radovat se z ní. Naděje nás povznáší nad současnou situaci, jako by dala závdavek, malou ochutnávku, jak bude vypadat naplnění. Nemůže je však nahradit. Kří­ dla naděje se odkládají na prahu splnění. Tam už nebudou potřeba. Na duchovní cestě jsou to poslední křídla, jež se odkládají. Cesta křesťanské mystiky je vždy také cestou důvěry, lásky a naděje. Vychází z těchto základ­ ních lidských a mezilidských zkušeností, staví na nich, zbavuje nás sebestřednosti a vede ke zku­ šenosti čisté důvěry a čisté lásky. „Čisté“ v tom smyslu, že byla překonána fixace na sebe sama a na všechno předmětné. Přirozenou odpovědí na zkušenost čisté důvěry a lásky je radost. Na důvě­ ru, lásku a naději bychom se neměli dívat jako na morální povinnosti křesťanského života. Jsou to základní síly, jež jsou nám nabídnuty jako mož­ nost, a my v nich můžeme vidět vzácné životní dary.

149

Ještěrka Jednoho dne se vypravila velká skupina zvířat do nebe. Stejnou cestou šel mudrc. Přidal se k nim a ptal se, jak se jim žije. Lišák začal vypočítávat svá dobrodružství, veverka vykládala o svém skotačivém životě, kohout se chlubil, jak je důležitý, dešťovka si něco mručela pro sebe, blecha věděla o lidech kdeco, ale když přišla řada na ještěrku, dlouho mlčela. Mudrc nabídl celou svou moudrost, a ještěrka pořád nic. Nakonec, to už byli docela blízko nebe, zamžikala očima a tiše řekla: „Já se jen hřála na sluníčku." (Neznámý autor)

150

Kroky všedního dne

Spiritualita nenabízí recepty ani léky s okamži­ tým účinkem. Neexistují triky nebo metody, kte­ rými by bylo možno nahradit proces niterné proměny. Ten začíná, jakmile vzniknou přízni­ vé podmínky. Podle mistra Eckharta Boží milost nemůže jinak, než se do člověka vlévat, když ho najde připraveného. Otázkou tedy je, co nám pomáhá uspořádat svůj život tak, abychom se připravili a otevřeli pro působení této milosti. Důležitá zásada svátého Bonaventury, rozvinutá dále Tomášem Akvinským, upozorňuje na to, že Boží milost předpokládá lidskou přirozenost (gratia supponit náturám). Náš tělesný a psychický stav tedy úzce souvisí se spiritualitou. Způsob, jak se stravujeme, jak se pohybujeme, jak dýcháme a jak zacházíme se svými myšlenkami, ovlivňuje i náš duchovní vývoj. Uspořádaný život je důle­ žitým předpokladem hlubší duchovní zkušenos­ ti, ale konkrétní způsoby, jak k takovému živo­ tu směřovat, si musí každý najít sám. Je však možné nabídnout několik obecných doporučení či orientačních bodů. Jde o rady, nikoli příkazy. V kontemplativních skupinách je někdy i společ­ ně recitujeme:

151

Vědomá pozornost ať je tvým základním posto­ jem. Dává pevnou půdu pod nohama a oporu v těžkých situacích. Dbej na své zdraví. Správně se stravuj a dopřá­ vej svému tělu přiměřený pohyb. Věnuj pozornost svému dechu. Je mostem, kte­ rý tě spojuje s hlubinou nitra. Dýchej vědomě, pomalu a hluboce. Dbej na to, aby tvůj dech při­ cházel a odcházel s lehkostí. Všímej si toho, jak zacházíš s informacemi. Ne­ nechávej se zaplavit množstvím toho, co vidíš, slyšíš nebo čteš. Jdi do hloubky a snaž se vědo­ mosti integrovat do celistvosti života. Využívej svůj čas a zacházej s ním pozorně. Naslouchej tomu, co je v tvém životě podstat­ né, vyhýbej se tomu, co ti bere vnitřní klid. Hledej si, co děláš rád a plně se tomu věnuj. Nenechávej se tím však pohltit. Zachovej si vnitřní svobodu. Vytvářej si každodenní drobné rituály, jež dají tvému dni strukturu a rytmus. Nebuď na nich ale závislý a zůstávej otevřený změně.

152

Dbej na to, abys měl prostor a čas, ve kterém se uvolníš a získáš odstup od denních povinností a úkolů. Dopřej si denně chvíle ticha, v nichž můžeš být tím člověkem, kterým opravdu jsi. Otevři se svým bližním a zároveň se neboj být sám. Jsou to dvě důležité stránky života. Obojí společenství i samota mohou být zdrojem síly. Buď pravdivý a autentický. Když druhým něco sděluješ, dbej na to, abys sám byl prvním adresátem toho, co říkáš. Zejména pokud jiné vychováváš, doprovázíš nebojím radíš, pak usi­ luj o to, abys říkal jen to, co odpovídá tvému přesvědčení, a snaž se sám podle toho vždy i jednat. Neztrácej odvahu, když se věci vyvíjí jinak, než sis představoval, a když se ti zdá, že jsi zklamal nebo že nejsi dost dobrý. Kdykoliv se do takové situace dostaneš, vzchop se a začni znovu. Nauč se ale také znát své meze a respektuj je. Uchovej si vnitřní svobodu, abys něco udělal nebo nechal být podle toho, co daná situa­ ce vyžaduje. Když se rozhoduješ, dbej na svou hlubší motivaci. Tvé myšlenky, slova a všech­ no, co děláš, ať je neseno láskou a důvěrou.

153

A co to má společného se sjednocením s Bo­ hem? Cesta k Bohu je velmi lidská. Uskutečňuje se ve všem, co každý den děláme, jak mluvíme a myslíme, ale také v tom, jak dbáme na své zdra­ ví, jak dýcháme, jak se stravujeme, pohybujeme nebo setkáváme s jinými lidmi. Všechno je sou­ částí našeho duchovního růstu. Ve svém každo­ denním tady a teď, na každém kroku, při každém dechu se setkáváme se skutečností, které říkáme Bůh. Vědomá přítomnost ve všem, co je a co se děje, nám umožňuje poznávat Ho tak, jak se nám On sám chce sdělit.

154

Zkušenosti a slova

V kontemplaci se setkáváme s tím, čemu říkáme duchovní zkušenosti. Ty však nejsou cílem samy o sobě, nýbrž jsou součástí celkového životního kontextu. Stává se, že různí lidé sice prožijí totéž, ale když se to pokoušejí vyjádřit, jejich vyprávění se mohou výrazně lišit. Vlivem své výchovy, vzdě­ lání a dosavadních životních zkušeností použí­ vají taková slova a obrazy, které nejlépe vysti­ hují, co zažili. Platí to tím víc, když prožíváme svrchovanou poslední skutečnost. I zde se mohou nádoby, do nichž se takový zážitek vlévá, navzá­ jem velice různit, a proto se liší i pokusy vyjádřit tuto zkušenost slovy. Snažíme se vlastně pojme­ novat nepojmenovatelné, neboť tato skutečnost stojí nad všemi jmény a všichni, kteří pro ni hle­ dali vhodná slova, naráželi na hranice možnos­ tí lidské řeči. Je tedy třeba respektovat rozdíly ve způsobu vyjádření a mít pro ně pochopení. Tak například obraz „život v Bohu" nebo „vrůstání do Krista" je překrásný, ale jen pro lidi s pozitivním vztahem ke křesťanství. To, co ve své hloubce prožíváme, nelze vtěs­ nat do pojmových schémat. Orientační pomůc­ kou mohou být náboženské texty - způsob jejich 155

vyjadřování ukazuje, jak lidé něco prožili, a poku­ sili se to popsat. Jejich slova a obrazy však nabíze­ jí pouze inspiraci, nikoli předpis. Pokud je někdo vnímá jako návod, mohou se mu stát i překáž­ kou. Dokonce i svědectví ze života velkých mysti­ ků mohou brzdit a omezovat vlastní autentický prožitek, zvláště pokud někdo stále srovnává to, co sám prožil, s tím, co už zakusil a popsal někdo jiný. Nejde o to, jak má hluboká vnitřní zkušenost vypadat, nýbrž o to, abychom ji nechali působit tak, jak ona sama chce. Kdo ji zakusí, ten hle­ dá obrazy, jakými by to vyjádřil, protože potřeba sdílení je součástí lidské přirozenosti. Hovoří tak o nekonečné lásce, o světle, o jednotě s Bohem, o prázdnu, o vnitřní radosti, anebo popisuje svou zkušenost ještě jinak. Tím však ani zdaleka nevy­ tváří nějaké nové náboženství, jak někteří pode­ zíravě namítají. Můžeme Boha poznávat jen tak, jak on se nám chce dát poznat. Když o tom pak mluvíme, je naše vnímání již přefiltrováno naším dosavad­ ním pohledem na Boha, na víru, člověka a stvo­ ření. Problémy vznikají, když lidé slova, jimiž se zkušenosti předávají, zaměňují za zkušenosti samotné, nebo když tato slova pokládají za abso­ lutní a neměnitelnou pravdu. Pak vidí jen slovní obal a domnívají se, že to je všechno. Nenecháva­ jí živou pravdu dýchat, nýbrž ji zazdívají do mrt­ 156

vého hrobu. Vlastní nepostižitelná skutečnost je tímto zvěčněním zbavena živého jádra. Tendence zpředmětnit Boha je trvalým pokuše­ ním. Netýká se jen naivní lidové zbožnosti a jedné fáze duchovní cesty. Je to sklon, který nás provází neustále. Sotva se od něj trochu osvobodíme a vykročí­ me dál, chceme se hned znovu zabydlet a vytvo­ řit si nový domov. To, že vyrážíme do nezná­ ma, že někam dojdeme, a pak znovu vyrážíme, je významným principem duchovní cesty. Dob­ ře je popsán například v biblickém vyprávění o Abrahamovi nebo o putování Božího lidu pouš­ tí. Dokud žijeme, jsm e této zákonitosti podříze­ ni. Jsm e jí obdarováni, avšak jsm e také vystaveni jejím nebezpečím. Každé takové putování je zároveň růstem. Vrůstáme do zcela nového duchovního světa. Řekne-li někdo, že je to vrůstání do Kristovy sku­ tečnosti, řeknu „ano“. Pokud jiný bude mluvit o vrůstání do Boha, řeknu „výborně". Když další hovoří o vrůstání do lásky, řeknu „to je krásné", řekne-li „do prázdna", opáčím „moc dobrá cesta". „Vědoucí vědí, že vědí, a také poznají, když jiní vědí", pravil Raimon Panikkar. Tam, kde člově­ ku zasvitne nejhlubší bytí, tam přijde vědění a poznají to také ti, kdo spatřili stejné světlo. Mlu­ vit o tom byl ale pro lidi odjakživa problém, neboť je to jiné než cokoli, co znají ze své každodennos­ 157

ti. Jde vždy spíš o zajíkání a koktání. Většinou to chce čas, než v nás narostou slova. Ta potřebu­ jeme, abychom se mohli sdílet. A je také důleži­ té diskutovat bez cenzury o tom, jak dnes mlu­ vit o duchovních cestách, aby nám lidé rozuměli. Ještě důležitější však je působení prožitého v den­ ním životě. Zde se osvědčuje skutečná hloubka toho, co jsm e zažili, a dozrávají plody živé a bdělé přítomnosti prožité v tichu.

158

Co hledáš?

Setrvávání v tiché přítomnosti může být krásné a vnitřně naplňující. Časem se to však mění, stej­ ně jako při jiných činnostech se kouzlo novos­ ti vytrácí, dostaví se nuda, nechuť, a najednou člověka napadá spousta důvodů, proč zrovna teď není možné sednout si a věnovat se kontemplaci. Cosi v nás chce pokračovat a současně se cosi v nás brání. Co tedy ale doopravdy hledáme? Nebylo by poctivější přiznat: „Říkám sice, že hledám Boha, ale vlastně mi jde především o to, abych se cítil dobře?" Dobrý pocit totiž bývá často mnohem důležitější, než jsm e si ochotni připustit, a závis­ lost na něm je jednou z velkých překážek na vnitřní cestě. Ani zde není samozřejmě zakázá­ no hledat radost a štěstí. Toužit po štěstí a usilo­ vat o něj je důležité, jinak by s námi něco nebylo v pořádku. Současně bychom ale měli vědět, že to není všechno, protože život je víc než to. Má smysl, i když se necítíme dobře, a můžeme ho vnímat jako smysluplný dokonce i ve chvílích, kdy jsm e nemocní, pronásledováni nebo trpíme nějakým jiným způsobem. Chtěli bychom se cítit dobře a hledáme štěstí. Ale současně jsm e nevy­

159

hnutelně zaváděni i do situací, kde štěstí necítí­ me. Přitakání celému životu obsahuje také přita­ kání nemoci a nakonec smrti. To neznamená, že bychom měli vyhledávat těžkosti. Znamená to však neutíkat pryč a postavit se tomu, co na nás dolehne. Neúspěchy, nemoc, utrpení i smrt jsou temnou stránkou života. Někdy uplyne mnoho let, než zjistíme, k čemu něco bylo dobré. I pro­ to nemáme popírat to, co je těžké a nepříjem­ né. Akceptovat situaci, to ještě neznamená, že nic neděláme, nebo že od něčeho utíkáme. Přije­ tí v sobě zahrnuje konfrontaci. Něčemu čelit také může znamenat, že bolestné životní situace vydr­ žíme. Na duchovní cestě se setkáváme i s obra­ zem bojovníka a jeho schopností čelit, něco vydr­ žet, dovolit situaci, aby na nás působila - a vytěžit z ní, co se dá. Lidé schopní trpět nejsou slaboši. Jejich síla spočívá ve schopnosti přijímat všech­ ny životní situace tak, jak přicházejí, najít v nich smysl a proměnit je, aby prospívali sobě i jiným.

160

Překračovat hranice

„Cesty vznikají tím, že jim i kráčí člověk“, napsal Franz Kafka. Také vnitřní cesta vzniká tím, že se na ni vydáme, a odvíjí se s námi. Narážíme přitom nevyhnutelně na meze. Těch se dotýká­ me, respektujeme je, ale také je překračujeme a necháváme za sebou. Hranice jsou důležité, pro­ tože definují prostory, v nichž se rozvíjíme. Posky­ tují ochranu, ale mohou se také stát překážkou. To, co se dlouho jevilo jako smysluplné a důležité, lze jednoho dne vnímat jako omezující, a dokon­ ce svazující. Takové situace potom vyzývají k dal­ šímu kroku a růstu. Zjišťujeme, že se něco musí změnit, má-li podstata zůstat zachována. Zachovat a změnit nestojí v protikladu, nýbrž jde o dva navzájem se doplňující rysy duchovní cesty a života vůbec. Kdo si chce uchovat zdra­ ví, musí se hýbat. I nadčasové hodnoty, kte­ rým někdy říkáme věčné pravdy, nám byly svě­ řeny, abychom je propojili s naším současným životem. Aby pravda mohla žít a působit, musí dýchat. Když ji jenom kamsi uložíme a pečlivě uzavřeme, třebaže v dobrém úmyslu ji uchovat, zkazí se. Pak to, co dříve přinášelo požehnání, může dokonce způsobit nemoc.

161

Chceme-li tedy, aby naše vnitřní cesta zůsta­ la živá, abychom postoupili dále, musíme překro­ čit hranice území, které jsm e dosud znali. Latin­ ský výraz pro takové překročení je transcendence. Význam pohybu transcendence dobře vyjadřu­ je německé „aufheben". Znamená uchovat, ulo­ žit, ale také pozdvihnout, povýšit na jinou úro­ veň, či zrušit, zlikvidovat. Všechny tyto významy se navzájem doplňují, když říkáme, že je třeba nechat proměnit svůj dosavadní postoj. Toto pře­ sahování se pak stává neustálým vrůstáním do toho, čemu liturgie říká „tajemství víry". Překročit nikdy neznamená jenom něčeho zanechat. Jde také o to, vstoupit do něčeho nové­ ho a zároveň o pozvednutí toho, co je, na vyš­ ší úroveň, přičemž něco zůstane za námi a něco bude zachováno. To se neděje libovolně, ale vyplý­ vá to ze svobody Ducha, kterým jsm e vedeni a kte­ rý působí v našem nejhlubším nitru. Boží řízení se neděje tak, jak by si člověk představoval nebo přál, ale razí si svou vlastní cestu v našem životě. Na nás je, abychom naslouchali, pochopili a jed­ nali v souladu se svým nitrem. Vnitřní cesta je jako vývoj rostliny, která roste a rozvíjí se. Nikdo nemůže říci, jak bude vypadat strom, když se semeno vloží do půdy. Ani při ces­ tě do nitra nemůžeme nikdy určit konečný stav, neboť ten ani neexistuje. Vrůstáme do bytí, které je. „Ten, který je“ je také význam jm éna „Jahve“, 162

které Hospodin sdělil Mojžíšovi. Vrůstáme tedy do přítomnosti toho, který JE. Dává se poznat v sou­ časném okamžiku, všechno ostatní není přítom­ nost, nýbrž myšlenka - buď vzpomínka, na to, co bylo, nebo představa toho, co by mohlo být. Boží přítomnost, skutečnost toho, co je, bývá prožívána vždy nově a postupem času stále hlou­ běji. Působí v nás a přináší plody. Ty jsou někdy docela jiné, než jsm e zvyklí. Podobně jako byly před lety některé druhy exotického ovoce něco tak neobvyklého, že se mnozí neodvážili je jíst, také dosud málo známé plody spirituality mohou být cenné. A možná se ukáže, že vlastně vůbec nejsou ani tak nové, jen neobvyklé. Vydat se po takové cestě vyžaduje důvěru, neboť kráčíme vpřed do té míry, v jaké jsm e schop­ ni důvěřovat. V aktu důvěry překračujeme svou sebestřednost a odevzdáváme se někomu jiné­ mu - nazýváme jej Bůh, život, láska, síla, nebo i jinak. Někdy trvá dlouho, než k tomu najdeme odvahu.

163

Děti dvou světů

Když občas slyším zprávy o nejnovějších technic­ kých vymoženostech, o dnešním blahobytu a na druhé straně o krutých životních podmínkách, o nedostatku, hladu, epidemiích minulých dob, uvědomuji si, jak je dnes náš svět jiný. Ale když čtu duchovní spisy z oněch časů a zároveň si uvě­ domím problémy dnešního světa, ptám se, zda se vůbec něco změnilo, a nakolik se kromě fak­ tického vědění rozvinulo i porozumění lidskému nitru. Jestli vůbec a do jaké míry jsm e pokročili ve schopnosti vnímat život, svět, jiné lidi, vlastní myšlenky a pocity. Přes mnohá zlepšení zůstávají totiž základní problémy stejné. Lidé si stále navzájem působí utrpení a zůstá­ vají vzdáleni lásce a soucitu. Nikdo ale nemůže říci, jak by dnes vypadal svět, kdyby v něm v kaž­ dé době nežili lidé, jejichž život se stal požehná­ ním pro druhé a kteří zanechali svět v lepším sta­ vu, než v jakém jej sami našli. V životě prožíváme radost, lásku, ale i bolest a samotu. Staráme se o jiné a máme také sklon dbát na vlastní prospěch. Přitom toužíme po svě­ tě, kde lidé žijí v míru a pohodě, nevykořisťují se navzájem, kde neexistuje oddělenost mezi „já“

164

a „ty“, mezi „moje" a „tvoje", a kde je překonána osamělost. Obvykle si připadáme, jako bychom se pohybo­ vali mezi dvěma světy. V jednom převládá prá­ ce, povinnost, zábava a rozptýlení, v tom dru­ hém se věnujeme kontemplaci nebo jiné formě duchovního života. Jde však o to, propojit vnitřní a vnější svět v celém svém životě. Oba póly spoju­ jeme tak, že jsm e sice zakořeněni ve vnějším svě­ tě, ale zároveň se necháváme proměňovat svět­ lem Božím. Tím, že rosteme v lásce, která nehledá sebe, přispíváme zároveň k vývoji celého lidstva.

165

Zdát se a být

Když jsem byl malý, žila s námi v domě teta, tatínkova sestra. Vnímal jsem ji jako druhou maminku a měl jsem ji velmi rád. Jenom jedna věc kazila její vlídnost, jedna krátká větička, kte­ rou si říkávala pro sebe a někdy ji varovně říka­ la i ostatním: „Co ternu řeknú ludé?“ Ano, co by tomu řekli lidé, kdybych se takhle objevila na uli­ ci, kdybych nepřišla na tu nebo onu schůzi, kdy­ bych odřekla ten termín, kdybych... V tom sezna­ mu by se dalo pokračovat až ke klíčové otázce: „Co jen si o mně lidé myslí?" Seznam možností by byl bez konce. Jsou to starosti a úzkosti z oprav­ dových nebo domnělých úsudků, které si o nás druzí dělají. Kdo jim podlehne, spadne do bažiny obav a hororových představ, cítí se nucen dělat různá bezpečnostní opatření a případně preven­ tivně zaútočit proti druhému. Lidé bývají na skutečném nebo domnělém mínění druhých závislejší více, než je jim milé. Čím bližší je náš vztah k nějakému člověku, tím důležitějším se pro nás stává jeho názor. Dodává nám odvahy, staví nás na nohy, utěšuje, ale může také zneklidnit, zabolet či hluboce ranit a vzít nám půdu pod nohama. Dojem pozornosti, sluš­ nosti, ochoty a laskavosti, který v druhých budí­ 166

me, bývá často vyvolán snahou, abychom před ostatními vypadali dobře. Tento postoj připomí­ ná dítě, které si chce získat náklonnost dospělých tím, že bude hodné. „Když nezlobím, maminka mě má ráda." Analogicky tak vzniká obava ze špatné pověsti. Lidé jsou kvůli mínění druhých ochotni obětovat hodně času, námahy a peněz. Co by zbylo, kdyby odpadla všechna naše snaha získat si lásku, nebo alespoň respekt a přijetí od lidí kolem nás? Možná bychom byli bezohlednější, egoističtěj­ ší, ale možná také ne. Rozhodně bychom mluvili pravdivěji a i naše činy by byly opravdovější. Kdo koná dobro jenom proto, aby o něm ostatní dob­ ře smýšleli, ten zaměňuje zdání s bytím, masku s obličejem. Jak asi působím? Tak se ptají mno­ zí, když mají pocit, že se na ně někdo dívá. „Jaký jsem byl?" zeptal se známý po přednášce. Nevě­ domky tak prozrazuje, že mu šlo spíše o sebeprezentaci, než o samotné sdělení. Sebeobraz, sebeprezentace a potřeba budit dob­ rý dojem se v naší společnosti stává stále důle­ žitější. Kdo je závislý na mínění druhých, hledá oporu a potvrzení zvenčí. Usiluje o uznání u nad­ řízených, o oblibu u spolupracovníků, o pozornost veřejnosti. Podobá se člověku, který veškerou péči věnuje fasádě, a nestará se o interiér svého domu. Spiritualita nezanedbává, co je venku, ale to podstatné hledá uvnitř. Ježíš mluví o „království, 167

které není z tohoto světa". Kdo ho našel, ten našel všechno a „spočívá uprostřed své pokory" (Jan od Kříže). A Angelus Silesius k tomu ve verších říká: „Buď, bratře, bytostný; když celý svět se zřítí, tu padne náhodnost a obstojí jen bytí". Bytostnost naplňuje život a propůjčuje mu hlubší smysl. V běžném životě to potom zname­ ná, že to, co si myslíme a říkáme a jak se rozho­ dujeme a jednáme, je v souladu s tím, čím jsm e ve svém nejhlubším nitru.

168

Být a jednat

Čím to je, že děti poznají, když jsou přijímány, nebo že my vnímáme přijetí ze strany druhého člověka, či že se cítíme dobře ve společnosti urči­ tých lidí? Rodiče dbají na vhodné oblečení svých dětí, na přiměřené chování, dělají si čas na výlety a starají se, aby jim nic důležitého nechybělo. Přesto existují velké rozdíly v tom, jak děti naši péči přijímají. Pokud reagují odmítavě, říká se, že jsou nevděčné. Důvodů pro takovou reakci bude jistě víc, ale rozhodující je vědomá přítomnost rodičů. Mož­ ná dělají pro děti opravdu hodně, ale ony přes­ to mohou mít pocit, že maminka nebo tatínek nemají čas. Ti obvykle mají nad dětmi převahu. Jsou silněj­ ší, víc vědí a mají větší životní zkušenosti. Když se tak i chovají, dítě to vycítí. Možná se necítí akcep­ továno a snaží se tak na sebe upozornit. Možná se cítí osamělé nebo dokonce nemilované. Jiné děti takové pocity mít nemusí, přestože s nimi rodiče netráví hodně času nebo jim nemo­ hou nabídnout moc věcí. Klíčem je tu vědomá pří­ tomnost: rodiče těchto dětí jsou u svých potomků opravdu přítomni, a to nejen tělesně. Tento druh 169

spolubytí nelze nahradit žádnými dary či výle­ ty ani sebelépe míněným prohlašováním „já pro tebe přece udělám všechno". Ve světě dospělých je to podobné. Komuniku­ jem e spolu jednak na rovině toho, co říkáme, co víme a co umíme, jednak na rovině toho, kdo jsm e. Když posuzujeme jiné na úrovni schopnos­ tí, zjišťujeme rozdílnou míru v oblasti nadání. Někdo je dobrý řemeslník, jiný se umí dobře vyja­ dřovat, další je nadaný sportovec, hudebník nebo výtvarník. Na této úrovni vnímání existují před­ nosti a slabiny, nadřazenost a podřazenost. Je-li rovina schopností a dovedností tou jedi­ nou, na níž se navzájem setkáváme, budou roz­ díly zjevné. Existují lidé v něčem lepší a v něčem naopak méně dobří, osoby samostatné a závis­ lé. Tam, kde se lidé setkávají výhradně na rovině „umím něco, co ty neumíš", či „mám něco, co ty nemáš", nebo i dobře míněného „udělám pro tebe co můžu", je důsledkem stav, ve kterém se ocitá­ me jako vítězové či poražení, jako slabší nebo sil­ nější, jako nezávislí či naopak závislí na druhých. Naštěstí existuje i jiný způsob setkávání. Probí­ há na úrovni našeho bytí a spočívá v jednoduché a vědomé přítomnosti. Tato úroveň nás spojuje se všemi lidmi. Zde jsm e si všichni rovni. Život, kte­ rým jsi ty a kterým jsem já, to je jeden život. Jestli­ že je člověk ukotven v přítomnosti a je si toho vědom, pak je v daném okamžiku prost závislosti 170

na svém já. Z jeho bytosti lze vycítit uvědomělou přítomnost a v jeho očích se zračí bytí, nikoli jeho ego. Ostatní to potom vnímají a cítí se v jeho spo­ lečnosti akceptováni a milováni v tom nejlepším slova smyslu. Proto bychom spolu neměli jednat jen jako dospělý s dítětem, silnější se slabším, lepší s méně dobrým, nýbrž především jako člo­ věk s člověkem.

171

Slovo za slovy

„To, co říkáš, není pro mne nic nového, a pře­ ce to slyším jinak.“ Tak nebo podobně se někdy lidé vyjadřují a popisují tím svou vlastní promě­ nu. Někdy výslovně prosí o zopakování toho, co už předtím dávno slyšeli. Cítí, že v tom, co bylo řečeno, je skryta hlubší pravda, kterou dříve tuši­ li, ale nebyla jim zcela přístupná. Uvědomují si, že toto poznání je jiné a že dává víc, než vědomos­ ti školních učebnic. Najednou na základě zkuše­ nosti chápou hlouběji to, co oko nevidí, co ucho neslyší a co rozum není schopen obsáhnout. Takové poznání nás proměňuje od základu. Nic už není jako dřív, i když se vlastně navenek nic nezměnilo. Může se to udát náhle a dramatic­ ky, nebo pozvolna. Důsledek je stejný - člověk znovu uspořádává svůj vnější život. Jde o časté téma duchovní literatury - například Bible hovoří o znovuzrození z vody a Ducha či o novém člově­ ku. Něco podobného zažívá ten, kdo se během let vrací k určitému textu a pokaždé v něm objevu­ je něco nového. Znovu čte stejná slova a odhaluje v nich to, co mu dosud zůstávalo skryto. Čerpá tak z pramene, který posiluje, osvěžuje i očišťuje. Smyslem duchovní literatury však není jen to, abychom z ní celý život čerpali. Jejím úkolem je 172

vést k obdobným zkušenostem, jaké měli ti, kteří tyto texty psali. Jde o to, objevit týž nevyčerpatel­ ný pramen ve vlastním nitru. Angelus Silesius to vyjadřuje ve svých verších takto: „Jak bláhové člo­ věk si počíná, jenž z kaluže pije, a fon tán u nechá, co v dom ě mu tryská.“ Nicméně četba, studium a také přednášky m a­ jí svůj význam. Mohou být prstem ukazujícím směr, kterým je třeba se vydat. Realita sama však nabízí vždy mnohem více než kniha, která ji popisuje. K životu nás neprobouzí slova, ale skutečnost, která je za nimi skry­ tá - jako Slovo za všemi slovy.

173

Najdi svůj tón

Jeden arménský příběh vypráví o muži s vio­ loncellem. Hrál tak, že držel prst stále na stej­ ném místě, takže zněl vždy jen jeden tón. Dělal to několik hodin denně, každý den, týden za týd­ nem, měsíce. Jeho manželka ho trpělivě pozoro­ vala a doufala, že manžel s tím podivným muzicírováním dříve nebo později přestane. Jednoho dne to ale nevydržela a svému muži řekla: „Jde ti to moc hezky, ale když hrají jiní, tak při tom pohybují prsty levé ruky a tahají smyčcem ne přes jednu, ale přes více strun tohoto krásné­ ho nástroje." Manžel odložil violoncello a chvíli mlčel. Pak se obrátil ke své ženě, mile se na ni podíval a řekl: „Ti druzí to správné místo teprve hledají. Já už jsem ho našel." Podle staré indické tradice má každý člověk svůj vlastní nezaměnitelný tón, svou vlastní vib­ raci. Když tento tón najde, je to jako když se brnkne na správně naladěnou strunu hudební­ ho nástroje. Zazní zvuk, který je pro tento nástroj charakteristický. Podobné je to i s lidským hla­ sem. Mluvíme-li na úrovni tónu, který je nám vlastní, rezonuje nám celé tělo a náš hlas je plný, zní opravdově, autenticky a zrcadlí přesně náš vnitřní postoj. Zároveň působíme věrohodně na 174

své okolí a dokážeme mluvit dlouho. K této hla­ sové výšce se nejlépe přiblížíme, když spontánně, jakoby z břicha vyslovíme souhlasné „hmmmm“. Jihoindická hudba a hudební terapie tedy vy­ chází z této snahy najít svůj vlastní tón, který se stává jejím výchozím bodem. Proto je výuka tradiční indické hudby dlouho­ dobou záležitostí a začíná nejprve duchovní pra­ xí, hledáním vlastního tónu jednotlivce a hudba v dalším plánu potom vzniká jeho dalším rozví­ jením . V západní mystice nám to připomíná výzvu k hledání sebe sama a původu svého bytí. To by mohlo také znamenat: Hledej podstatu za jevy, tvář za maskou, život za smrtí. Hledej, kam patříš a kde jsi doma. Hledej svůj nejvlastnější, základ­ ní tón, pramen, ze kterého vycházíš. Ten, kdo ho již našel, má to nejdůležitější - celistvost, smysl a plnost života. Všechno další se potom vyvíjí z tohoto základu. Hledání toho, co je nám vlastní, ale vždycky souvisí s proměnou. Kdo hledá sebe, tedy člově­ ka za egem, opouští místo, na kterém zrovna je. Opouští sebe sama i to, s čím se ztotožnil, a rodí se jako nový člověk. Naším základním tónem v kontemplaci je ticho. V něm jsou obsaženy všechny tóny, všech­ ny myšlenky, obrazy a vše, co z nich vychází. Zde každý z nás hledá svůj vlastní způsob toho­ 175

to „JSEM" a „BÝT* a z našeho bytí se pak vynořu­ jí myšlenky, slova a podněty k jednání. Citují to mnohé prameny: z myšlenek vzejdou slova, ze slov vzejdou činy, z činů vzejdou zvyky, ze zvyků vzejde povaha, z povahy vzejde osud.

176

Chci, abys byl

„Jsem rád, že jsi** - takhle to občas říkáme něko­ mu, na kom nám záleží. Když chce svátý Augustin přiblížit, jak chápe postoj lásky, používá výraz „chci, abys byl“. Bytí pro něj v tomto případě není statický pojem, chápe je spíše jako dění, jako vývoj a růst. Být člověkem, stávat se člověkem, je zároveň vždy cestou i cílem, tvůrčím procesem, který není nikdy završen. Není tu přitom žádná přesná šablona, která by nám předepisovala, co máme dělat a kým se máme stát. „Chci, abys byl“ - touto větou a postojem vyslo­ vujeme mocné a všeobjímající „ano“ vůči životu druhého člověka. Nejde ale o výraz sobecké touhy přetvořit bližního podle svých představ, o skryté prosazování vlastních zájmů. Když někomu řek­ neme, „chci, aby ses změnil*1, dotyčný si to může vzít k srdci, nebo také ne. Je mnoho důvodů, proč se lidé pokouší druhé změnit. Často přitom skrytě prosazují vlastní zájmy. „Chci, abys byl** jako vyjádření lásky znamená něco jiného. Tam, kde jsou tato slova oproštěna od ega, způsobují skutečně to, co znamenají. Prá­ vě to sděluje biblický text o stvoření: Boží slovo, jež je vysloveno z nejhlubšího bytí, z lásky, zde tvoří realitu. 177

Když blízkému člověku z celého srdce řekne­ me: „Chci, abys byl“, vychází to ze stejného zdroje. V tomto postoji, ve kterém nejde o vlastní chtění, ale o bytí někoho jiného, jsm e zapojeni do aktu stvoření. My ale denně narážíme na své vlastní hrani­ ce, na situace, v nichž jsm e zraňováni a také zra­ ňujeme jiné, v nichž bychom chtěli něco dobrého udělat, ale nedokážeme to. S tím je potřeba pra­ covat a hledat cestu k sobě i k druhému. Smiřo­ vat se, odpouštět a nechávat si odpustit, to je pole, na kterém láska vyzrává, zakotvená v celistvosti jediného Života. Láska, která je výrazem naší identity, je záro­ veň největší a nejkrásnější síla, jaká je nám dána. Je třeba ji uskutečňovat a učit se jí každý den znovu. Tím je nám umožněn vnitřní růst a pro­ hloubení vztahů k jiným lidem. Nemá to nic spo­ lečného s beznadějnou sisyfovskou námahou ani s romantickými filmovými scénami, ale jde o vel­ mi realistickou a mnohdy těžkou školu života. Mám zkušenost, že pokaždé, když se v určité situaci vzdáváme svého egocentrismu, jsm e tím proměňováni. I když to někdy může být velmi těž­ ké, jde o bolest vnitřního růstu, která má smysl. Zároveň je důležité, abychom to dělali dobrovol­ ně. Láska vylučuje jakýkoliv nátlak. V ideálním partnerském vztahu se jeden pře­ nechává druhému. Tím překračují oba sami sebe 178

a prožívají to jako oblažující dar. Sexuální spojení je potom nejvyšší možností našich smyslů a citů, jak toto sjednocení zažít. Proto je v biblické Pís­ ni písní obrazem vztahu člověka k Bohu a Boha k člověku. Sjednocení člověka s Bohem dává zkušenosti lásky novou kvalitu. Ukazuje, že nemusí být ome­ zena na tělesnou a citovou rovinu, a zároveň dává směr dalšímu vývoji lidské schopnosti milovat. Láska, v níž přerůstáme sebe sama nezahr­ nuje jen krásné a naplňující chvíle, nýbrž celý život. Znamená vzdát se lpění na sobě a opustit svůj vlastní egocentrismus, což je snad ten nej­ těžší krok růstu v lásce. Budeme-li v tom důsled­ ní, narazíme na hranice svých sil. Nejedná se totiž o překročení, kterého lze dosáhnout jednou provždy. Uskutečňuje se denně a stále znovu ve stovkách různých situací. Netýká se jen jednoho milovaného člověka, nýbrž všeho a všech kolem nás. „Chci, abys byl“ je řečeno také každému z nás. Jsme voláni k novému a většímu životu. Ten ať se v nás rozvíjí a umožňuje, abychom se stále více stávali lidmi.

179

Slovo na závěr

Tato kniha vznikala v průběhu let mé vlastní kontemplativní praxe a původně měla podobu krátkých poznámek. Od začátku devadesátých let vedu pravidelně kurzy kontemplace v Čechách a na Moravě. Doprovázím jiné a zároveň jsem jim i provázen a povzbuzován. Mnozí z nich se sta­ li mými žáky a také dobrými přáteli. Pomáhali mi při přípravě knihy a výrazně ovlivnili konečnou podobu jednotlivých kapitol. Před několika lety jsem původní německou ver­ zi poslal paní Pavle Váňové, která ji téměř obra­ tem přeložila do češtiny. Jsem velmi vděčný za tento první krok. Povzbudil mě a pomohl mi pra­ covat dál s českým textem, který se stal pod­ kladem pro přepracování a další doplnění tex­ tu. Denise Červenkové a Elvovi Frouzovi děkuji za dlouhou řadu obohacujících rozhovorů nad kni­ hou. Našli si čas, třebaže sami m ají dost jiných povinností. Za poslední úpravy rukopisu děku­ ji Heleně Vedralové, která text důkladně pročetla a obohatila knihu svou vzácnou schopností říci to podstatné v několika slovech. S vděčností myslím také na všechny, kteří se s námi vydali na tuto vnitřní cestu, a rozhodli se po ní důsledně jít - někteří už před mnoha lety, 180

jiní teprve nedávno. Duchovní společenství se dá přirovnat ke karavaně v poušti nebo k expedici do dalekých končin. Každý tu má své místo a je důle­ žitý. Všichni si pomáhají, kde je třeba, a podporu­ jí se navzájem. Výpravu nevede na prvním místě lidský průvodce, ale především vnitřní mistr, kte­ rého všichni stále zřetelněji poznáváme a učíme se mu důvěřovat.

Obsah

Sváteční spiritualita pro všední ž i v o t .........................

5

Slovo a u t o r a ..........................................................................

10

Ztišení, v něm ž se n a d e c h n e m e ...................................

11

Čemu m ě učí zah rad a

.....................................................

14

Um ět ž a s n o u t .......................................................................

17

M ísta usebrání

...................................................................

19

Věčné o tá z k y ..........................................................................

21

P o v zb u d it.................................................................................

23

Připravit p ů d u .......................................................................

26

Ticho a vnitřní m í r ............................................................

28

Vědomá pozornost

............................................................

31

Člověk pod m a s k o u ............................................................

34

Velký d a r .................................................................................

36

S průvodcem to jde lépe

..................................................

39

Zpátky n a z e m i ...................................................................

41

Vnější a vnitřní m o tiv a c e .................................................

43

Času m ám e d o s t ...................................................................

45

Svoboda v o l b y .......................................................................

48

Ego a jeho m e z e ...................................................................

51

Různé p řístu p y .......................................................................

56

Život a t e o r i e ..........................................................................

58

.................................................

61

Někde čekají otevřené d v e ř e ..........................................

Slovo, které nás provází

65

Um ět o d lo ž it..........................................................................

69

Přijím at a d á v a t ...................................................................

73

Dech a d u c h ..........................................................................

76

Smysl rituálů

79

182

.......................................................................

Zůstávám e začátečn ík y

..................................................

81

................................................................

84

Opěrné b o d y ...........................................................................

88

Od začátku u cíle

M etoda není v š e c h n o .........................................................

91

Odevzdat se

94

...........................................................................

Základní d im e n z e ................................................................

97

O l á s c e .....................................................................................

99

O důvěře

. . . ...........................................................................103

O r a d o s t i ..................................................................................... 107 Jsm e v e d e n i ..........................................................................

111

Učit se j i n a k ...............................................................................115 Velké začín á m alým

............................................................. 119

Vyprahlé úseky c e s t y .............................................................122 Čemu se v y h ý b á m e ................................................................ 127 Stavět m o s t y .............................................................................. 132 U sm ířit se

..................................................................................135

Odkládat m y š l e n k y ................................................................140 V ý m l u v y ..................................................................................... 144 Nosné s í l y ..................................................................................148 Kroky všedního d n e .................................................................151 Zkušenosti a s lo v a ....................................................................155 Co h l e d á š ? ..................................................................................159 Překračovat h r a n ic e .................................................................161 Děti dvou světů

....................................................................... 164

Zdát se a b ý t .............................................................................. 166 Být a jednat

. ........................................................................... 169

Slovo za s l o v y ........................................................................... 172 Najdi svůj t ó n ........................................................................... 174 Chci, abys byl

........................................................................... 177

Slovo n a z á v ě r ...........................................................................180

183

Jan Šedivý

O KONTEMPLACI Kamínky v mozaice spirituality Návrh obálky s použitím kresby Denisy Červenkové Oldřich Jiskra - DIALOG, grafické studio Vydalo nakladatelství Cesta - Iva Pospíšilová, nám. Republiky 5, 614 00 Brno, tel.: 545 574 373 e-mail: [email protected], www.cestabrno.cz Cena 196 Kč ISBN 978-80-7295-178-9

Jan Šedivý Pochází z Moravské Nové Vsi, studoval hudbu ‘v Brně, filosofii a teologii v Římě, v Munsteru a v Innsbrucku. Pracoval v oblasti pastorace ^mládeže a ve školství v Tyrolsku a v ‘mnichovskéarcidiecézi. Věnoval se rozvoji spirituality mládeže, později působil ve farnostech a současně v oblasti exercicií a duchovního doprovázení. Od začátku devadesátých let vede pravidelně kurzy ", kontemplace také v Čechách a na Moravě.

Kontemplace je pro autora zkušeností Života, který se projevuje jako jednota a láska. Přináší zároveň zkušenost Boží přítomnosti ve vlastním nitru. Vede každého člověka nejprve k sobě samému, probouzí ho a pomáhá mu najít vlastní místo v životě. Dává sílu změnit, co má být změněno, • zanechat, čeho má být zanecháno, a mít odvahu k tomu, čo ma začít. Cílem nejsou mimořádné duchovní zážitky nebo změněné stavy vědomí, nýbrž prožívání celého života v jeho plnosti.

Tato kníhaje veskrze praktická. K jejím hlavním poselstvím patří důležité tvrzení, že kontemplace není záležitostí nějakých „technik", nýbrž celkového životního postoje ke světu, k druhým lidem, sobě a k vlastnímu životu. A je také a především pokorným, otevřeným, vnímavým postojem k Bohu:„Nevynucujeme si žádné uzdravení, vykoupení či osvícení, ale vytváříme předpoklady pro integraci vnitřních sil a pro rozvoj osobnosti tak, abychom se rozvíjeli k novému životu, plnému radosti a obdařenému smyslem." z předmluvy Tomáše Halíka