Příručka k dějinám KSČ [PDF]

Zitiervorschau

Northwestern

University Library Evanston, Illinois 60201

UL

Příručka

k dějinám KSČ

NAKLADATELSTVÍ SVOBODA

PŘÍRUČKA

K DĚJINÁM KSC

S

1

事

PŘÍRUČKA K DĚJINÁM KSČ Populární výklad

pro lektory a propagandisty dějin KSČ

strana Komunistická

Československa .

1971 Praha SVOBODA

Z pracoval kolektiv katedry dějin KSČ na Vysoké škole politické ÚV KSČ pod vedením doc. RSDr. Zdeňka Snítila, CSc.

329.9437

k815p

rn ste e w th Nor go i Ini asriyr r Lib

© Vysoká škola politická ÚV KSČ, 1971

Úvod

Komunistická strana Československa a spolu s ní všechen náš pracující lid vzpomíná letos 50. výročí svého založení. Půl století existence a práce strany bylo naplněno těžkým, ale vítězným zá

pasem za osvobození dělnické třídy a pracujících z kapitalistického vykořisťování, z národnostního a sociálního útlaku, za socialistický rozvoj naší vlasti . Politika Komunistické strany Československa vy jadřovala tak od počátku nejvlastnější zájmy dělnické třídy a pra cujícího lidu, a stala se proto jejich představitelkou . V průběhu svých padesátiletých dějin splnila komunistická stra na čestně svou vedoucí úlohu nejen v boji proti kapitalismu , ale

i za vybudování socialistické společnosti . Dovedla dělnickou třídu a její spojence k lečenského řádu. kem dosavadního tické strany , je

moci a posléze k vybudování socialistického spo Vítězství socialismu v Československu je výsled dlouholetého boje dělnické třídy a její komunis naplněním třídnich ideálů prvních průkopníků

socialismu a zakladatelů KSČ.

S bojovou, obětíplnou, ale vítěznou padesátiletou cestou Komu

nistické strany Československa chceme seznámit čtenáře populární formou v této brožuře. Neklademe si cíle vědeckého díla , ale chce

me pomoci lektorům , propagandistům i všem ostatním při objasňo vání historie strany , která je pro nás stále významným zdrojem po učení. Využití naší příručky předpokládá podrobnější studium další literatury a článků, zvláště nejnovějších ( po r. 1969 ) . Zaměřujeme se na nejzákladnější problémy dějin strany a podtrhujeme především ty principy existence a síly naší strany, které jsou trvalými hodno tami komunistického hnutí a na které navazuje Komunistická stra na Československa také ve své současné politice.

5

1

1

1 !

! 1 1

1

Vznik KSČ

I.

a počátky jejího přetváření ve stranu nového typu

Dějiny komunistického hnutí v Československu sahají svými prvopočátky až do minulého století. Do vzniku Komunistické strany Československa v roce 1921 prošlo dělnické hnutí v našich zemích složitou cestou, jež byla delší než dosavadní existence strany. Od nepatrných, živelných začátků dospělo přes trpké porážky a velké překážky k vytvoření revoluční politické strany, předurčené vést dělnickou třídu a ostatní pracující ke svržení buržoazního panství, k vybudování nového , spravedlivějšího společenského řádu - SO so

cialismu, a tím také k zabezpečení svobody a rozkvětu našich ná rodů. Založení strany navazovalo na revoluční tradice a zkušenosti dělnictva ve světě i doma , odpovídalo snům a předsevzetím našich prvních průkopníků socialistických myšlenek. Bylo aktem velkého historického významu , neboť znamenalo položení základů strany nového typu, strany budované na zásadách marxismu - leninismu, a proto důležitý krok ke splnění rozhodující podmínky úspěšné socia listické revoluce v Československu. Příprava komunistů k boji za sociální osvobození dělnické třídy i ostatních vykořisťovaných a za národní i státní existenci založe .

ním strany neskončila . Komunistická strana Československa se te prve musela stát stranou odpovídající těmto historickým úkolům. V. sjezd KSČ v roce 1929 vytvořil hlavní předpoklady pro dobudo vání strany nového typu. Svými výsledky umožnil, aby z těch, kteří se hrdě prohlásili za komunisty, se stali skuteční komunisté, aby

se komunistická strana přetvořila v bojový předvoj dělnické třídy a ostatních pracujících . 7

* 1. Historická nutnost vzniku revoluční marxisticko - leninské

strany v Československu V době vzniku Československé republiky nemělo ještě naše děl

nické hnutí revoluční politickou stranu, přestože myšlenky marxis mu pronikaly již sedmdesát let mezi nejpokrokovější vrstvy pro letariátu v Evropě. Dávno před rokem 1918 se revoluční ideje šířily také v mnohonárodním Rakousku -Uhersku, jehož součástí byly čes

ké země a Slovensko . Vznik a vývoj revolučního proudu tu byl 0 :1 počátku spjat s vývojem mezinárodního dělnického hnutí . Evropský proletariát se začal vymaňovat z politického vlivu bur žoazie v předvečer buržoazní revoluce 1848-1849 . Výrazem toho byl vznik nové, revoluční ideologie dělnické třídy – marxismu a

založení první samostatné politické organizace proletariátu – Sva zu komunistů v Londýně roku 1847. Programový dokument vypra

covaný pro tuto organizaci K. Marxem a B. Engelsem pod názvem

„ Manifest komunistické strany“, spolu s dalšími pracemi zaklada telů vědeckého socialismu , se stal od té doby krédem nejuvědomě lejších příslušníků dělnické třídy na celém světě .

K. Marx a B. Engels na základě vědeckého rozboru společenského vývoje dokázali, že v lůně kapitalismu jsou zárodky jeho zániku a jeho nahrazení novým společenským řádem - socialismem . Objas

nili příčiny kapitalistického vykořisťování a ukázali, že proletariát

je jedinou důsledně l'evoluční silou, která je povolána osvobodit lidskou společnost od jakéhokoli vykořisťování. Předpokladem to ho je svržení buržoazního panství a nastolení revoluční moci diktatury proletariátu.

K. Marx a B. Engels v „ Manifestu komunistické strany“ napsali : ,,Buržoazie nejen ukula zbraně, které jí přinášejí smrt ; zplo

dila také lidi , kteří se těchto zbraní chopí - moderní dělníky, proletáře ... Buržoazie produkuje především své vlastní hroba

ře. Její zánik i vítězství proletariátu jsou stejně nevyhnutelné. “ Marxismus vedl proletariát k poznání, že se může osvobodit pouze

v třídním boji s buržoazií, socialistickou revolucí. Od svého vzniku zdůrazňoval vždy potřebu mezinárodní solidarity proletariátu jako nezbytné podmínky pro jeho vítězství . Proletářský internaciona

lismus, vyjádřeny heslem „ Proletáři všech zemí, spojte se !", se stal jedním z hlavních principů marxismu, cpřeného o totožnost zájmů 8

dělnické třídy a pracujícího lidu všech národů v boji proti kapi talismu. Marxismus však nepropagoval lhostejnost proletářů k osu du vlastního národa a ukazoval, že internacionální spojení dělnické třídy proti mezinárodnímu kapitálu předpokládá aktivní boj za zá

jmy většiny vlastního národa a boj proti jakémukoliv národnostnímu útlaku. Marxismus spojil myšlenku sociálního osvobození dělnické třídy se zásadou sebeurčení národů.

Zakladatelé marxismu zároveň dokázali , že má - li být kapitalis tická společnost revoluční cestou přeměněna ve společnost socia

listickou, musí mít proletariát samostatnou politickou stranu , která se opírá o vědecký ' světový názor a na tomto základě organizuje

uvědomělý předvoj dělnické třídy . K. Marx a B. Engels založení ta kové strany nejen propagovali, ale vykonali za svého života také

mnoho pro její vytvoření. Revoluční myšlenky marxismu začaly pronikat mezi nejpokroko

vější vrstvy proletariátu v době, kdy tato třída si ještě neuvědo movala své historické poslání a byla navíc početně ještě slabá . Uvě

domělou a organizovanou silou se musela teprve stát. Výrazem vze stupu revolučního hnutí byl v roce 1864 vznik Mezinárodního dělnic kého sdružení, první mezinárodní revoluční organizace dělnické tří dy, nazývané později I. internacionála . Její založení znamenalo ve vývoji mezinárodního dělnického hnutí začátek nové etapy , jež se

vyznačovala přechodem k samostatné politické činnosti , šířením marxismu a zakládáním prvních dělnických stran. O několik let po zději - v březnu 1871

získalo hnutí první velkou zkušenost z po

vstání proletariátu a z ustavení vlády Pařížské komuny , jež byla prvním pokusem o nastolení diktatury proletariátu.

Rovněž v Rakousku -Uhersku si část dělnictva počínala uvědomo vat protikladnost třídních zájmů buržoazie a proletariátu, potřebu socialistického uvědomění, samostatné politické organizace a me

zinárodního spojení . V průběhu rostoucích třídních bojů se usku tečňoval politický rozchod dělnictva s buržoazií, který vyústil v ro ce 1874 ve vznik Sociálně demokratické strany Rakouska . Protože

zakládání politických organizací dělnictva v Uhersku bylo zakázá no , zúčastnilo se založení rakouské sociálně demokratické strany také uherské revoluční dělnictvo . Program strany si kladl za cíl

svržení kapitalismu a nastolení socialismu. Podtrhl internacionální charakter strany, nutnost politické jednoty proletariátu a vyhlásil

požadavek práva národů na sebeurčení. Celková ideologická i organizační úroveň dělnického hnutí v Ra kousku -Uhersku byla však nízká. Marxismus šířili převážně neju vědomělejší příslušníci dělnické třídy, kteří pracovali za těžkých podmínek a byli neustále pronásledováni. Nejinak tomu bylo i 9

v českých zemích . K nejvýznamnějším a nejznámějším průkopníkům socialistických myšlenek tu patřili J. Hybeš, J. B. Pecka , L. Zápo

tocký a další, kteří svou oddaností revolučním myšlenkám a obě tavostí se zasloužili významně o šíření revolučních idejí mezi čes

kým dělnictvem . V roce 1878 v Praze -Břevnově přijala česká část rakouské sociálně demokratické strany název Českoslovanská so ciálně demokratická strana dělnická, čímž se ustavila zvláštní orga nizace českého revolučního dělnictva v rámci celorakouské strany .

Ve stejném roce založili v Budapešti stoupenci revolučního hnutí Stranu neoprávněných volit jako internacionální organizaci dělnic tva v Uhersku, jež v roce 1880 přijala název Všeobecná dělnická stra

na Uherska . Její součástí byly i dělnické organizace na dnešním úze mí Slovenska .

Revoluční hnutí v Rakousku -Uhersku muselo ve svých raných po

čátcích překonávat nejen své vlastní slabiny, ale i silné vlivy jiných ideologických směrů, především oportunismu a anarchismu. Názo rové rozpory uvnitř početně velmi slabého hnutí přerostly postupně až v otevřený rozkol, s kterým skoncoval až slučovací sjezd rakous

ké sociálně demokratické strany na přelomu let 1888/1889 v dol norakouském městečku Hainfeldu. Sjednotil hnutí na marxistickém základě

a

orientoval stranu na boj za odstranění kapitalismu.

I když program neformuloval jednoznačně zásadu diktatury prole tariátu a nevyhnul se ani dalším nedostatkům , byl nejpropracova nějším marxistickým programem , k jakému dospěla sociální demo kracie v Rakousku za celou dobu svého trvání .

K masovému vzestupu hnutí koncem 80. a v 90. letech přispělo kromě ukončení vnitřních sporů především obnovení mezinárodní organizace dělnické třídy založením II . internacionály v roce 1889 .

Marxismus se stával vítězným směrem v mezinárodním dělnickém hnutí. Rozmach hnutí na území Rakouska -Uherska vedl mimo jiné

také k legálnímu ustavení Sociálně demokratické strany Uherska v roce 1890 .

Úspěšný nástup revolučního dělnického hnutí byl však přerušen na přelomu 19. a 20. století, kdy se ukončoval přechod kapitalismu k jeho nejvyšší fázi - k imperialismu. Na cestu imperialistického rozvoje přecházelo i Rakousko - Uhersko . Zvýšené vykořisťování děl nictva a masové ničení malovýrobců ve městech i na vesnicích pro

hlubovalo nejen základní třídní rozpor mezi buržoazií a proletariá tem , ale i rozpor mezi buržoazií a ostatními společenskými vrstvami . Zvýšený sociální a národnostní útlak probouzel v život nové revo luční síly. Vzhledem k značnému proplétání sociálních a národnost

ních rozporů se Rakousko -Uhersko stávalo jedním z nejslabších článků imperialistické soustavy. 10

Situace vyžadovala , aby strana dělnické třídy hledala nové cesty a možnosti přístupu k proletářské revoluci a usmerňovala vzrůstající hnutí lidových mas. V Rakousku -Uhersku, v zemi se silnými zbytky feudalismu a s národnostními rozpory , byla cesta k proletářské re voluci možná jen spojením třídního boje dělnické třídy za socialistic ké cíle s bojem za nedořešené úkoly buržoazně demokratické revo luce , především s bojem proti národnostnímu útlaku . V tomto boji

se mohlo stát spojencem dělnické třídy především pracující rolnic tvo , zbídačované kapitalismem a patřící převážně k utlačovaným ná rodům ,

Postoj sociálně demokratické strany

jež měla v revolučním

duchu uvědomovat a organizovat lidové masy svědčil však o sil ných oportunistických a revizionistických tendencích , které v ní po stupně nabývaly převahy. Nové jevy , prosazující se s nástupem im perialismu, přiváděly teoreticky slabé sociálně demokratické politi ky k bezradnosti a vedly k nejrůznějším pokusům o revizi marxis mu. Nebezpečí revizionismu se zvýšilo zejména po vystoupení so ciálního demokrata E. Bernsteina v Německu , který prohlásil názor o nesmiřitelnosti třídních rozporů za kapitalismu i řadu dalších marxistických myšlenek za překonané. Na základě částečného zlep šení životních podmínek dělnické aristokracie tvrdil, že vývoj půjde

cestou postupného přerůstání kapitalismu v socialismus, odmítl po žadavky revolučního svržení kapitalismu a nastolení diktatury pro letariátu .

Bernstein nezůstal osamocen . Spolu s těmi, kteří otevřeně pro hlašovali překonanost marxismu a potřebu jeho revize , vystupovali jiní revizionisté, kteří vydávali své názory za jakési rozvíjení mar xistické teorie. Pro všechny však bylo charakteristické, že vesměs odmítali nebo překrucovali marxismus v jeho revoluční podstatě : v otázce revolučního přechodu k socialismu a v otázce diktatury pro letariátu . Jejich vystoupení se setkalo s ohlasem také v rakouské so

ciální demokracii a revizionistických názorů nezůstalo ušetřeno ani dělnické hnutí v našich zemích .

Revizionismus demonstroval od počátku ústup z proletářských třídních pozic a pokoušel se nahradit marxismus různými buržoaz

ními a maloburžoazními koncepcemi. Vznikem revizionismu vyvstal před revolučním dělnickým hnutím trvalý úkol bojovat za čistotu marxismu-leninismu, jehož vážnost se ještě znásobila po založení marxistické strany. Také soudobý revizionismus využívá stále ještě

více nebo méně i myšlenek , které byly svého času v otevřených střetnutích s marxisty poraženy, přizpůsobuje je však současným potřebám a novým podmínkám . Boj proti revizionismu je i dnes 11

aktuálním úkolem všech stoupenců marxismu , v první řadě komu nistů.

Již počátkem 20. století klestil revizionismus v teorii cestu opor tunistické praxi sociálně demokratických stran , jež vedla svými dů

sledky až k třídní spolupráci dělnických stran s buržoazií. Přechod rakouské sociální demokracie na reformistické pozice se dovršil po

úspěšném zápase za všeobecné hlasovací právo v letech 1905-1907. Sociální demokracie začala vydávat volební právo za hlavní pro

středek třídního boje proletariátu a dobytí většiny v parlamentě za předpoklad přeměny buržoazního státu v socialistický stát. Z do sažených dílčích úspěchů se zrodily iluze o možnosti dosažení moci

prostřednictvím reforem a parlamentního vítězství. Vážné důsledky měl oportunismus sociální demokracie v národ nostní otázce, která vzhledem k necovnoprávnému postavení většiny národů měla v Rakousku -Uhersku mimořádný význam . Národnostní

boj byl chápán jako překážka třídního hnutí proletariátu, strana

nebrala zřetel na právo utlačovaných národů na oddělení a samo statnou státní existenci. Stála na požadavku federalizace Rakouska a vyřešení národnostní otázky odkazovala na dobu po vítězství so cialismu. Strana nepochopila revoluční sílu národně osvobozenec kého hnutí a nutnost jeho využití v třídním boji za svržení impe rialismu. Takový přístup k národnostní otázce usnadňoval proniká ní nacionalismu do sociální demokracie a vedl k tomu, že zprvu

internacionální hnutí se postupně rozpadalo na národnostní strany.

Dělnické strany jednotlivých národů se sbližovaly s politickým hnu tím vlastní buržoazie, od kterého se původně oddělovaly, a podřizo valy se mu . Vypuknutí první světové války v roce 1914 odhalilo již plně opor tunistický bankrot II . internacionály včetně sociálně demokratic kých stran na území Rakouska -Uherska. Bud pro válku, a tedy pro

imperialismus,, nebo proti válce, a tedy pro revoluci – to bylo v této době dělítkem mezi stranami . Převážná většina stran proti válce ne protestovala , vyslovila se naopak pro její podporu, pro podporu

vlastní buržoazie. Oportunismus, revizionismus a nacionalismus ovládly II . internacionálu tak silně, že tato mezinárodní organizace -- jež v prvním období své činnosti položila základ masovému roz voji hnutí -- v okamžiku imperialistického válečného střetnutí na prosto selhala .

V celé II . internacionale si vedle čestných výjimek v hnutí pouze jediná strana vypracovala v otázce války a míru důsledně revoluční marxistický program a bojovala za jeho uskutečnění – bolševická strana v Rusku. Vyslovila se proti válce a usilovala o přeměnu 12

imperialistické války. ve válku občanskou , proti vlastní buržoazii a statkářům .

Bolševická strana v Rusku založená v roce 1903 byla v té době jedinou marxistickou, revoluční stranou. Její zrod a vývoj byl spjat s osobností velkého revolucionáře a myslitele V. I. Lenina .

Za nových historických podmínek – kdy revoluční přechod od ka pitalismu k socialisinu se stal naléhavou potřebou společenského vývoje – rozvinul a znásobil teoretický odkaz Marxe a Engelse. Le nin dokázal, že imperialismus je posledním stadiem kapitalismu, předvečerem socialistické revoluce , a charakterizoval obrovské mož nosti revolučního hnutí v epoše imperialismu. Vypracoval základy

revoluční strategie a taktiky proletářského hnutí, odpovídající no vým historickým podmínkám, a rozvinul myšlenky Marxe a Engelse v ucelené učení o revoluční straně dělnické třídy. Leninismus se stal

marxismem epochy imperialismu a proletářských revolucí, epochy zhroucení kolonialismu a vítězství národně osvobozeneckých hnutí,

epochy přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu a výstavby ko munismu.

V. I. Lenin pokládal vytvoření a upevnění revoluční strany za rozhodující podmínku úspěchu socialistické revoluce. Tomuto cíli věnoval celý svůj život. Strana nového typu – strana , která je výra zem nerozborné jednoty revoluční teorie a revoluční praxe – je nej větším odkazem, který zanechal Lenin světovému revolučnímu hnu tí. Právem nazýváme takovou stranu marxisticko -leninskou stranou. V zápasech tří ruských revolucí se prověřovaly nové strategické a taktické závěry , jež vytvořily základ leninské teorie socialistické

revoluce. Velká říjnová socialistická revoluce v roce 1917 byla jejím ztělesněním a pro celý svět příkladem řešení nazrávajících spole čenských problémů . V protikladu k revolučnímu postupu ruských bolševiků se vyví

jela činnost ostatních stran II . internacionály. Třídní kapitulantství sociální demokracie se během války prohlubovalo a jeho důsledky

se zřetelně projevily v době , kdy příklad Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku vedl k novému rozmachu dělnického a národně osvobozeneckého hnutí. Silná revoluční vina oznamovala hlubokou

krizi imperialistické soustavy. V Rakousku -Uhersku dozrávala re voluční situace , vojenský , politický i hospodářský krach monarchie se nezadržitelně blížil . Docházelo k silnému rozvoji národně osvo

bozeneckého hnutí, inspirovaného idejemi Říjnové revoluce a smě řujícího k rozbití monarchie a k vytvoření samostatných následnic kých států .

Hegemonie buržoazie v tomto hnutí však nebyla v důsledku kapi tulantské politiky sociálních demokratů vážněji ohrožena, a tak Ces 13

koslovenská republika, jež vznikla v roce 1918 , byla buržoazně de mokratickým státem ; tento nově se vytvorivší stát byl ovšem z his torického hlediska proti reakční habsburské monarchii pokrokem , neboť český národ dosáhl znovu po třech stech letech národní svo body a vymanil se z pozice utlačovaného národa. Pro slovenský ná rod byl nový společný stát záchranou před zánikem a dával mu na ději na hospodářský, sociální a kulturní vzestup.

Historický pokrok, dos žený vznikem san ostatného Českosloven ska, byl však omezený. Sociální zájmy dělníků a ostatních vyko

řisťovaných nebyly a nemohly být v buržoazním Československu plně uspokojeny. Postavení slovenského nár da nebylo rovnoprávné a předmnichovská republika nebyla schopna překonat zaostalost slo venského hospodářství. Ani státní samostatnost a národní svoboda nebyly a nemohly být

vznikem Československa zajištěny. Vládoucí česká buržoazie spo jila od počátku osudy státu se západními kapitalistickými mocnost mi , a tím položila základy té mezinárodně politické orientace Čes

koslovenska , jež vedla po dvaceti letech k mnichovské kapitulaci , k oslabení republiky a nakonec k úplné ztrátě státní samostatnosti. Zápas o sociální a národní osvobození našeho pracujícího lidu nebyl tak v roce 1918 zdaleka dobojován. Teprve na půdě samo

statného československého státu se mělo odehrát rozhodující kolo dějinného zápasu mezi dělnickou třídou a buržoazií o vedení spo lečnosti a její revoluční přeměnu . Český dělník nestál již proti cizí nadvládě, ale proti vládě buržoazie vlastního národa , slovenský

dělník proti slovenské a české buržoazii. Základní třídní protiklad , jenž byl dosud zastřen národní nesamostatností a cizí nadvládou,

vystoupil ostřeji do popředí. To bylo důležité pro to , aby si děl nictvo uvědomovalo nesmiřitelnost třídních protikladů kapitalismu, aby pochopilo podstatu a příčiny svého vykořisťování . Vítězství národní a demokratické revoluce, rozpad habsburské

monarchie a vznik samostatného státu byly však provázeny také sil

nou vlnou českého a slovenského nacionalismu, která zasáhla i děl nické hnutí . Oživovaly iluze dělnictva o možnostech dosažení so cialismu pomocí reforem , parlamentu a demokratických voleb, ces tou spolupráce s buržoazií. Naděje českého a slovenského dělnictva se upínaly nadále především k sociálně demokratické straně , jež byla nejsilnější politickou stranou v novém státě a měla své dlouho leté tradice . Její předchozí vývoj vyústil ve spolupráci vedení strany s vládnoucí buržoazií, strana vrostla do politického systému bur

žoazní společnosti, stala se jeho součástí. Rovněž jinonárodní so ciálně demokratické strany na československém území byly strana 14

mi reformistickými, přičemž německá strana se vyznačovala navíc

svým opozičním postojem k československému státu. Oportunistic ká politika sociální demokracie vůči rolnictvu uvolnila pole na ves

nici agrární straně, která ji ovládala po celou dobu předmnichovské republiky .

Naše dělnická třída stála před osudovým dilematem : jít a postu povat cestou Velkého října , osvojit si internacionální myšlenky marxismu-leninismu a zkušenosti bolševické strany, nebo jít cestou

II . internacionály, tj . ustrnout na programu dílčích reforem, nacio nalismu a spolupráce s buržoazií. Po předchozích zkušenostech a zejména příkladu ruských bolševiků bylo již jasné, že porazit bur žoazii a přivést naše národy na socialistickou cestu může jen revo luční marxisticko-leninská strana , která je schopna stát v čele pra cujících mas.

Dělnictvo potřebovalo stranu, která zaměří veškerou svou činnost na přípravu proletariátu k dobytí státní moci a nastolení diktatury proletariátu. Taková strana musela být uvědomělým předvojem tří dy, těsně spjatým s masami a jdoucím v čele mas . Jejím úkolem bylo pozvedávat masy k revolučnímu uvědomění a revolučnímu boji. Strana nového typu musela být internacionální, jednotnou boje schopnou organizací, vybudovanou v duchu zásad demokratického

centralismu , nesmiřitelnou vůči jakémukoliv oportunismu a rozbí ječství. Musela být stranou, která si osvojí složité umění používat obecných zásad marxismu v konkrétních podmínkách země a jež bude schopna v každé situaci hájit konečné cíle dělnického hnutí. Jen s takovou stranou v čele se mohlo naše dělnické hnutí po letech obrodit na principech revolučního marxismu , jen pod jejím vedením

mohl proletariát splnit své historické poslání v Československu. Sociální demokracie nemohla již být vůdcem lidových mas v boji za sociální a nacionální osvobození. Přes značný vliv, který získala v dělnické třídě , nebyla pro plnění tohoto historického poslání při pravena. Svým programem a taktikou se přeměnila ze strany pro letářské a revoluční ve stranu reformistickou , ve stranu spolupra cující s buržoazií .

Objektivní poměry a zájmy proletariátu si nutně vyžadovaly vy tvoření dělnické strany nového typu , jež by byla jeho předvojem , organizovaným oddílem a nejvyšší formou politické organizace . Ta ková strana musela dopomoci dělnické třídě k tomu, aby si uvě

domila své dějinné poslání , aby je splnila. Založení revoluční mar

xisticko - leninské strany v Československu se stalo historickou nut ností, bezprostředním úkolem nejuvědomělejších příslušníků prole tariátu po skončení první světové války. 15

* 2. Založení KSČ

historický mezník v dějinách

československého dělnického hnutí

První světová válka přinesla nejen bankrot stran II . internacio nály, ale také nové naděje našemu revolučnímu dělnictvu. V zá věrečných letech války se z řad utlacovaného a zklamaného děl nictva postupně formovaly síly, jež měly stát v blízké budoucnosti u zrodu nové revoluční strany . V sociální demokracii započal pro

ces formování marxistické levice, jež se stala bezprostřední před chůdkyní komunistické strany.

Stejně jako pro celé mezinárodní dělnické hnutí, tak i pro vznik revolučního marxistického směru u nás měla rozhodující význam Velká říjnová socialistická revoluce. Revoluční čin ruského prole tariátu , který pod vedením bolševické strany svrhl v roce 1917 bur žoazní vládu a nastolil moc sovětů, prohloubil třídní vědomí a zvý šil bojové odhodlání dělnictva . Vztah k idejím Velkého října se stal od té doby základním měřítkem vztahu k vlastnímu revolučnímu dělnickému hnutí, k budoucnosti národů naší země, k Sovětskému svazu i celému mezinárodnímu komunistickému hnutí. Pod bezpro středním vlivem Velké říjnové socialistické revoluce vznikl česko

slovenský stát a uvnitř našeho dělnického hnutí docházelo k vý znamnému třídění sil .

Zatímco buržoazie a pravicoví sociální demokraté přijali Velkou říjnovou socialistickou revoluci s nenávistí, třídně uvědomělí děl níci a někteří sociálně demokratičtí politici v ní vycítili velkou na ději a perspektivu. Ještě v době válečných bojů se uvnitř sociální dernokracie formovala opozice, která pod vlivem vítězství ruského proletariátu usilovala o spojení socialistického a národně osvobo zeneckého hnutí v jeden revoluční proud. Nejvýznamnějším před stavitelem tohoto směru byl dr. B. Šmeral. Až do vzniku Českoslo venska se tato opozice zcela nevyhranila a byla spíše výrazem živel

né nespokojenosti části členstva s dosavadní politikou sociální de mokracie .

Po vzniku Československa sílil v řadách dělnictva odpor proti po

litice pravicových sociálních demokratů, kteří svou účastí ve vládě pomohli buržoazii překonat období poválečné revoluční vlny a upevnit její panství. Představy o republice, ve které nebude sociální

ani národní útlak, přecházely postupně v rozčarování. Probíhající diferenciace členstva uvnitř sociální demokracie vedla k posílení 16

1

levicové opozice , která hledala nové cesty, prostředky a formy boje o politickou -moc. Velkou práci pro uvědomování československého dělnictva vyko nali čeští a slovenští komunisté, kteří již v květnu 1918 založili v Moskvě první československou komunistickou organizaci vůbec - Československou komunistickou stranu na Rusi, jež se stala čes

koslovenskou sekcí při KSR ( b ) . Tito sociálně demokratičtí dělníci kteří se dostali do Ruska jako váleční zajatci a stali se přímými účastníky revolučních událostí – se vyslovili již tehdy pro založení

nové, komunistické internacionály a dali podnět k ustavení česko slovenských oddílů Rudé armády, které pomáhaly bránit sovětskou moc proti vnitřní kontrarevoluci a zahraniční intervenci . Po svém návratu do vlasti se komunisté střetávali nejen s aparátem buržoaz ního československého státu , ale i s oportunismem sociálně demo kratického vedení. Většina dělnického členstva vzala však komu

nisty z Ruska v ochranu . O událostech kolem návratu našich prvních komunistů do Československa vypovídá píseň „ O tom bol ševickém Kladně“ Zz roku 1919 , z níž citujeme alespoň začátek : „ Když se národ počal bát své vlády, vracely se zase staré řády a rakouský kriminál v republice straší dál. Že k nám přišla z Ruska dravá fena, že republika je prý ohrožena, přišel pokyn od vlády:

Pochytejte neřády ..."

Pro naše revoluční hnutí bylo ovšem rozhodující vytvoření ko munistické organizace na půdě československého státu , čemuž řada československých komunistů po návratu do vlasti napomáhala. Na XII . sjezdu sociálně demokratické strany v prosinci 1918 levicová opozice již otevřeně kriticky vystoupila. Mladý kladenský delegát

A. Zápotocký zde ostře kritizoval spolupráci s buržoazií a požadoval od vedení strany socialistickou politiku . I když podobných hlasů

bylo na sjezdu více, pravicové vedení situaci ještě zvládlo . Nemohlo však zastavit další formování levice, která koncem února 1919 za čala vydávat svůj vlastní časopis – Sociální demokrat. Situaci v československém dělnickém hnutí hluboce ovlivnil usta vující kongres III ., Komunistické internacionály v březnu 1919. Le ninovy teze o buržoazní demokracii a diktatuře proletariátu poskyt ly marxistické levici potřebnou teoretickou výzbroj . Vnitřní diferen ciace sociální demokracie se urychlovala i pod vlivem revolučních 17

událostí v sousedních zemích a na východě republiky. Po příkladu Madarské republiky rad, jejíž Rudá armáda vstoupila při pronásle dování československého intervenčního vojska na území východního

Slovenska, vyhlásili revoluční dělníci v Prešově 16. června 1919 Slo venskou republiku rad, která byla prvním pokusem o nastolení dik tatury proletariátu v Československu.

Počet nepřeklenutelných rozporů mezi levicí a pravicí v sociální

demokracii v prvních poválečných letech rostl. Posuzovaly rozdílně již nejen Velkou říjnovou socialistickou revoluci a otázku česko slovenských komunistů z Ruska , ale i vznik Komunistické interna cionály, intervenci československého státu proti Madarské republi ce rad, vznik Slovenské republiky rad a teror rozpoutaný na tomto

území po její porážce, utvoření československé vlády v čele se so ciálním demokratem Tusarem atd . Rozdíly se stávaly v ideologii

i praktické politice tak hlubokými, že přes formální jednotu existo valy už vlastně strany dvě.

Marxistická levice sílila nejen početně, ale počala se vyhraňovat také politicky a ideově. Na zasedání zastupitelstva strany v říjnu 1919 vystoupila s prvním samostatným prohlášením o taktice stra ny. Požadovala , aby se strana vrátila k samostatnému a nezávislé mu postupu, neboť socialismu nemůže dělnictvo dosáhnout ve spo

lupráci s buržoazií, ale pouze třídním bojem proti ní. Prohlášení dá valo rovněž spoluodpovědnost sociálně demokratickým ministrům za intervenci proti Madarské republice rad a za teror rozpoutaný po porážce Slovenské republiky rad . V prosinci 1919 svolala marxistická levice svou první samostat

nou konferenci, na které se prohlásila za přechodný útvar v Čes koslovenské sociálně demokratické straně dělnické . Zůstávala stále

ještě v sociálně demokratické straně , na jejíž půdě propagovala re voluční ideje s cílem získat pro ně většinu členů. V přijatém progra movém prohlášení se přihlásila především k principu diktatury pro letariátu :

„ Zásada o diktatuře proletariátu, jak ji vyslovil Marx, byla 9

soudobými událostmi plně potvrzena , a proto považujeme ji za

nedotknutelnou . Diktatura proletariátu je jedinou myslitelnou formou dobytí a ovládání politické moci ve státě v době pře chodné a stává se neodvratnou, když veškeré cesty a prostřed ky kapitalistické společnosti selhaly." Levice navrhla rovněž nové taktické směrnice strany, hlavně skoncování s politikou vládní spolupráce a vystoupení sociálně de mokratických ministrů z vlády. I když v některých otázkách se le

vice ještě nedopracovala plně k marxistickým pozicím, rozhodující bylo její oddělení od reformismu v základní otázce revoluce 18

v pojetí státu jako nástroje třídní moci a v přijetí principu diktatury proletariátu. Konference se vyslovila pro vstup strany do III. inter nacionály, podmíněný změnou taktiky , a požadovala svolání sjezdu , který měl rozhodnout o těchto zásadních otázkách.

Úsilí marxistické levice o rozšíření jejího vlivu ve straně bylo úspěšné a v průběhu roku 1920 se levicové socialistické hnutí v Čes

koslovensku stávalo reálnou politickou silou. Během několika týdnů se 15 z 26 krajských organizací strany v českých zemích přihlásilo k levici. K prohlášení české marxistické levice se přihlásily i ostat

ní levicové proudy v Československu. Levici se podařilo rozvinout hnutí dělnických rad, které se v některých oblastech ( Kladensko aj . ) stávalo významným politickým faktorem . Rychlý politický, ideo vý a početní růst marxistické levice nejen v českých zemích, ale i na Slovensku naznačoval, že se v československém dělnickém hnutí přibližuje okamžik, kdy se rozhodne o jeho dalším vývoji.

Vzestup marxistické levice spolu s objektivní revoluční situací otevíral před dělnickou třídou nadějné revoluční perspektivy. Tyto možnosti byly však oslabovány především skutečností, že marxistic ká levice nebyla ještě zdaleka stranou nového typu. Její vedení

trpělo teoretickou neujasněností, malou akceschopností, dopouštělo se řady chyb a nedopracovalo se ještě k pochopení nutnosti roz chodu s reformistickými představiteli strany.

Významnou pomocí naší marxistické levici byla usnesení II . kon gresu Komunistické internacionály z léta 1920, zejména na něm vy

tyčených 21 podmínek pro vstup do této mezinárodní organizace. Hlavním smyslem podmínek - přijatých na Leninův návrh - bylo

zabránit pronikání oportunistických a centristických živlů do hnutí a zabezpečit skutečně bolševický charakter mladých komunistic

kých stran , které vznikaly na základě rozchodu revolučních směrů s reformistickými vůdci sociálně demokratických stran . Komunis

tická internacionála žádala , aby v ústředních výborech stran byla rozhodná většina jejích pevných stoupenců a aby odpůrci zásad III. internacionály byli vyloučeni ze strany. III . internacionála byla organizována na základě demokratického centralismu a její usne sení byla závazná pro všechny strany, které se stávaly jejími sek cemi. Všechny sekce musely přijmout název komunistická strana té či oné země ( sekce III., Komunistické internacionály ) , byla vyty čena zásada, že v každém státě může existovat pouze jedna ko munistická strana atd .

Přijetí 21 podmínek ve svém celku znamenalo, že hlavní politické

a organizační zásady bolševické strany se staly příkladem pro bu dování jednotlivých komunistických siran a také Komunistické internacionály. V. I. Lenin si uvědomoval, že v boji proti buržoazii, 19

ale i proti zkušenějšímu a zatím vlivnějšímu partneru

reformis

tickým sociálně demokratickým stranám - je třeba dosud nevy

zrálé komunistické hnutí pevně centralizovat. Věnoval v této době mimořádnou pozornost tomu, aby mezinárodní řady komunistů byly sjednoceny a aby jim bolševická strana poskytla všestrannou pod poru .

Podmínky Komunistické internacionály měly velký význam i pro

formování levice v Československu. Vytvořily se předpoklady pro další třídění revolučních sil a ujasnění cesty rozchodu s reformistic kými vůdci , cesty vedoucí k založení komunistické strany. Před so ciálně demokratickou levicí se otevírala další etapa jejího formo vání.

Vývoj ve straně sledovali však s obavami nejen její pravicoví představitelé, ale i buržoazie. Pravice si uvědomovala, že na při pravovaném sjezdu by došlo k její porážce, neboť většina delegátů

se hlásila k levici a k podmínkám Komunistické internacionály. Rozhodla se proto v dohodě s buržoazními politiky přejít do pro tiútoku : vláda vedená sociálně demokratickým předsedou Tusarem podala demisi, president Masaryk jmenoval tzv. úřednickou vládu. Sjezd byl rozhodnutím vedení strany – v němž měla pravice vět šinu – odložen a platnost mandátů zvolených delegátů zrušena. Ze strany měli být vyloučeni všichni členové hlásící se k programu

III . internacionály. Těmito opatřeními dosáhla pravice ještě před sjezdem faktického rozkolu ve straně, a tím skončilo období její for mální jednoty . Levice odpověděla na tento útok rozhodně . XIII . sjezd strany se

sešel v původním termínu ve dnech 25. – 28. září 1920 za účasti dvou třetin zvolených delegátů , takže měl plné právo rozhodovat jménem strany. Znamenal vítězství marxistické levice , která pře

vzala vedení strany a ustavila se jako samostatná strana s názvem Československá sociálně demokratická strana dělnická ( levice ) .

Přijatý akční program zdůrazňoval nutnost boje za diktaturu pro letariátu a vyslovil souhlas se zásadami III. internacionály. V zá věrečné části akčního programu se pravilo :

Prohlašujeme, že souhlasíme se zásadami Třetí internacio nály. Výkonnému výboru strany se tudíž ukládá , aby vstoupil

neprodleně ve styk s moskevským výborem Třetí internacionály za tím účelem , aby připojení naše stalo se skutkem ."

Na podzim 1920 se otevírala v Československu cesta ke vzniku re voluční dělnické strany , cesta do Komunistické internacionály. Čes ká levice dozrávala a zformovala se v samostatnou stranu . Začala

vydávat svůj nový tiskový orgán - Rudé právo , jehož první číslo vyšlo dne 21. září 1920. 20

Rovněž na sjezdu čs. sociální demokracie na Slovensku 19. září 1920 v Martině se přihlásila naprostá většina delegátů k marxistic

ké levici a vyjádřila se pro vstup do III. internacionály . Tiskovým orgánem levice na Slovensku se stala Pravda chudoby, jejíž první číslo vyšlo již 15. září téhož roku.

Také levice v německé sociální demokracii se pokusila začátkem října 1920 na sjezdu v Karlových Varech o přijetí akčního progra mu, obdobného programu české levice, a o připojení ke III. inter

nacionále. Za levicí'však šla zatím jen třetina členstva , protože ve dení strany se dařilo klamat řadu dělnických členů tím, že strana nebyla v té době zastoupená v buržoazní vládě a vystupovala navíc s radikálními hesly . Převaha pravice na sjezdu přinutila levici, aby přijala kompromis , který zavazoval členy strany k jednotě, ale

umožňoval zároveň levici propagovat nadále své názory uvnitř stra ny .

Významnou posilou marxistické levice bylo hnutí mládeže , mezi níž získávaly komunistické myšlenky velmi rychle živnou půdu. Mladí socialisté na Slovensku byli první, kteří se již počátkem září 1920 na sjezdu v Bratislavě usnesli vstoupit do Komunistické inter

nacionály mládeže. Jejich příkladu následovala v říjnu česká levi- , cová mládež, která se rozešla se sociálně demokratickou pravicí na sjezdu v Praze . Levice získala převahu i na sjezdu německé socia listické mládeže v Karlových Varech . Pokroková mládež připravo vala své sjednocení a utvoření jednotné mezinárodní organizace Svazu komunistické mládeže Československa.

Krok, který chyběl k založení komunistické strany , nebyl však

bezprostředně učiněn. Dělnická třída se musela ještě jednou tvrdě poučit o potřebě revoluční strany . Buržoazie za podpory pravico vých sociálních demokratů rozpoutala proti revolučnímu dělnictvu

široký nápor, který vyvrcholil v prosinci 1920 obsazením Lidového domu v Praze, kde byl sekretariát, redakce i tiskárna marxistické levice. Revoluční dělnictvo odpovědělo na tento útok generální stávkou , v níž vystoupilo zároveň za své politické a sociální po žadavky. Stávka se živelně rozšířila na území celé republiky a v některých místech přerostla v boj o moc. Prosincová generální stávka se stala nejvýznamnější třídní srážkou v celých dvacátých letech , které se aktivně zúčastnili čeští, slovenští, němečtí, polští, ukrajinští i madarští dělníci. "

Vláda vyhlásila v Praze a v dalších městech mimořádný stav, na Kladensku, Slánsku, Brněnsku , Hodonínsku a Třebíčsku stanné právo . V Mostě , Oslavanech , v Praze a ve Vráblech dala do dělníků střílet . V boji padlo 13 dělníků, desítky dalších byly zraněny , tisíce byly uvězněny a později odsouzeny. Přes velké hrdinství bojujících 21

dělníků byl jejich odpor 15. prosince 1920 v rozhodujících oblastech zlomen a generální stávka byla poražena.

Porážka generální prosincové stávky v roce 1920 způsobila, že československý stát si svůj buržoazní charakter uchoval a upevnil.

Buržoazie, jejíž panství bylo v roce 1918 vratké, vybudovala postup ně silný mocenský aparát, který v době pro ni výhodné nasadila proti revolučnímu dělnickému hnutí. Mimořádnou pomoc jí v tom poskytli pravicoví vůdcové sociální demokracie.

V prosinci 1920 dovršili pravicoví vůdcové svou zradu na zájmech dělnické třídy a stali se součástí buržoazní fronty : Byli to oni, kteří od prvních dnů existence československého státu klamali dělnictvo,

prostřednictvím tzv. neutrality odborů podlamovali revoluční hnutí a podíleli se na všech protilidových opatřeních buržoazie . Byli to

oni, kteří uvolnili místo úřednické vládě a na svém sjezdu v listo padu 1920 - jehož delegáty byli pravicoví funkcionáři, kteří nepro šli řádnými volbami v organizacích – se připravili na vnitrostranic ké střetnutí s levicí. Z jejich podnětu a s jejich souhlasem byla v pro

sinci 1920 prolévána dělnická krev, pouze s jejich pomocí mohla buržoazie tehdy uhájit svou moc ve státě . Na hlavy sociálně de

mokratické pravice padá proto plně historická odpovědnost za po rážku dělnické třídy v prosinci 1920.

Dělníci si z prosincové porážky odnášeli sice kruté, ale zároveň i cenné poučení. Uvědomovali si více než dříve, že jedině vytvoření

revoluční marxistické strany jim může otevřít cestu ke konečnému vítězství. V době prosincové srážky se taková strana teprve formo

vala , ještě si neosvojila umění organizovat a vést masové revoluční hnutí. V činnosti marxistické levice se projevovala zatím řada ne dostatků, které sice průběh událostí ovlivnily, ale o jejich výsledku nerozhodly. Výsledek prosincového boje ovlivnilo v rozhodující mí

ře kromě zrady pravicových vůdců sociální demokracie především to, že buržoazie zvolila sama moment střetnutí v době, kdy revo

luční vina v Evropě klesala , a těsně po politickém rozkolu dělnic kého hnutí. Revoluční dělnictvo bylo navíc izolováno od ostatních pracujících vrstev, zejména od rolnictva , pravicovým socialistům se

1

1

dařilo držet pod svým vlivem část dělnictva v důležitých průmy slových centrech atd .

Dělnická třída se v prosinci 1920 na vlastních zkušenostech zno vu přesvědčila o třídní podstatě republikánského zřízení. Její nej

vyspělejší část pochopila i skutečnou úlohu Masaryka a pravicových sociálně demokratických vůdců. I ta část revolučního dělnictva ,

která dosud nechápala nutnost rozchodu se sociální demokracií, si nyní uvědomovala potřebu zásadního řešení a vybudování komuni stické strany . 22

1

Toto kolo dějinného zápasu ještě buržoazie vyhrála . Jakkoliv se to zdá paradoxní, faktem zůstává , že útokem proti dělnictvu a svým

vítězstvím v roce 1920 připravila však buržoazie sama půdu pro urychlené budování té politické síly , která jí v čele pracujících

o čtvrt století později vyrvala moc a zajistila socialistický vývoj Československa .

Vývoj od prosincové generální stávky v roce 1920 vedl už k pří mému formování komunistické strany , což se stalo hlavním bez prostředním úkolem všech marxistických sil na území českosloven ského státu. Rok 1921 byl od počátku rokem formování komuni stického hnutí na principech vytyčených Komunistickou interna cionálou. Jednotlivé části revolučního hnutí se vyslovovaly pro při jetí 21 podmínek a hlásily se ke komunismu jako k cíli svého sna žení .

Podmínky Komunistické internacionály byly přijaty nejdříve v lednu 1921 v Lubochni na sjezdu organizací marxistické levice

všech národností Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny. Pouze podmín ka o přejmenování strany na komunistickou byla odložena a roz hodnuto vyčkat celostátního sjezdu strany, kterému to jedině pří slušelo. Delegáti sjezdu rozhodovali jako důslední internacionalisté a usnesli se vytvořit v tomto duchu jednotné krajské, okresní a místní organizace na území Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny. V únoru ustavila revoluční mládež všech národností republiky Svaz komunistické mládeže Československa, který byl přijat do Ko

munistické internacionály mládeže. V březnu na sjezdu v Liberci přijala 21 podmínek a požádala

o přijetí do Komunistické internacionály levice německé sociální demokracie , která byla předtím ze strany vyloučena. Strana přijala název německé oddělení KSČ a vyslovila se pro rychlé vytvoření

celostátní komunistické strany. Prohlásila , že revoluční němečtí dělníci považují za svůj hlavní úkol společný boj s českými a slo venskými dělníky za svržení buržoazie a za nastolení moci dělnické třídy v Československu.

Pro vstup do Komunistické internacionály a pro založení komu

nistické strany v Československu se na svých konferencích v březnu vyslovily české , slovenské i německé ženy . Na pozice komunismu přecházeli četní funkcionáři v odborovém , družstevním , ženském a tělovýchovném hnutí.

Složitým vývojem procházela po prosincové porážce stále ještě česká levice, které připadla rozhodující úloha při vytváření inter nacionální komunistické strany . Teprve probíhající diskuse o pod mínkách KI , boj proti centrismu, který u nastávajícího odlivu revo

luční vlny vyvozoval závěr o nutnosti rávratu k taktice staré so 23

ciální demokracie, a boj proti levičáctví , které bránilo budování

početně silné strany - to všechno přispělo k překonání nejdůleži tějších ideových i politických nejasností v české levici a k její kon solidaci .

Vývoj marxistických levicových proudů vyvrcholil sjezdem 14. až 16. května 1921 v Praze, který se stal ustavujícím sjezdem Ko munistické strany československé. Rudé právo v předvečer sjezdu 14. května 1921 pozdravilo sjezd slovy : „ Pozdravujeme Vás ! Vás, sjezdové delegáty, zástupce českoslo venského dělnictva, kteří v této dějinné chvíli přicházíte, abys te do všeobecného víru doby promluvili jasné proletářské slo vo, abyste do mračného šera vnesli osvobozující světlo, abyste všemu krásnému a velikému, co žije mezi námi a v nás, dali

pevný, zákonný tvar. Určujete dějiny příštích dob. Vy všichni jste čímsi jiným než sjezdem, jakých jsme v minulých letech prožili mnoho. Váš kolektiv znamená dnes nekonečně více ...

Dnes na vás hledí celý svět...“ Hlavní projev na sjezdu přednesl B. Šmeral, který zhodnotil pře

devším metodu budování komunistické strany jako masové politické strany. Postupem marxistické levice se podařilo přivést ke Komu

nistické internacionále většinu dělníků, organizovaných dosud v so ciální demokracii. B. Šmeral upozornil , že i když krize kapitalismu trvá, tempo proletářské revoluce se zpomalilo . Dělnická třída ne stála bezprostředně před revolučním výbuchem , ale hlavním úkolem

se stalo ,,sbírání a organizování revolučních sil“ , příprava předpo kladů k dobytí moci a nastolení vlády dělníků a rolníků. B. Šmeral končil svůj projev slovy : „ . . . Jsme více než politická strana . Jsme předvoj nového života. Tvoříce nové poměry, chceme tvořit také nové lidi..." Sjezd rozhodl 562 hlasy proti 7 o přijetí 21 podmínek KI , o pře jmenování strany na Komunistickou stranu československou a požá dal exekutivu Kominterny o přijetí do nové mezinárodní organizace. Na ustavujícím sjezdu se sjednotili čeští, slovenští, madarští a za 7

karpatoukrajinští komunisté a rovněž němečtí komunisté ze Slo venska .

Komunistická strana v Československu byla založena . Naši ko

munističtí průkopníci vykonali v květnu 1921 historický čin – děl nická třída dostala zbraň, která jí umožňovala přikročit k uskuteč

ňování tužeb, za které po desetiletí bojovali a trpěli nejčestnější účastníci dělnického hnutí. Samotní delegáti ustavujícího sjezdu prožívali velikou událost . Po přijetí sjezdové rezoluce povstali,'objí

mali se, zpívali starou revoluční píseň Rudý prapor a provolávali slávu III . internacionále . 24

K úplnému sjednocení komunistického hnutí v Československu přispělo jednání III. kongresu KI v létě 1921, zejména pak osobní jednání V. I. Lenina s československými delegáty. Sjednocování ne bylo snadnou záležitostí . Zejména mezi českou a německou levicí

neexistovala úplná shoda v hodnocení dané etapy vývoje a z toho vyplývající taktiky . Staronové národnostní spory se přenášely i do řad revolučního proletariátu a kromě toho se levicové proudy vy víjely v odlišném politickém , hospodářském a kulturním prostředí, v samostatných stranických celcích s odlišnou strukturou . V. I. Lenin informován

který byl o vývoji v československé straně dobře

se postavil za Šmeralův názor budovat stranu jako

masovou stranu, neztotožnil se však se všemi jeho názory , zejména s odkládáním sloučení s německými soudruhy . Rozhodně trval na tom , aby sloučení bylo co nejdříve provedeno, současně však vytkl

některé chyby i K. Kreibichovi . Na základě Leninova podnětu exe kutiva Komunistické internacionály stanovila , aby se vytvořila jednotná internacionální Komunistická strana Československa nej později do tří měsíců.

Sjednocovací proces vyvrcholil na slučovacím sjezdu ve dnech 30. října -- 4. listopadu 1921 v Praze, jehož hlavní myšlenkou byla idea

proletářského internacionalismu. Po referátech B. Šmerala 'a K. Krei bicha schválil sjezd jednomyslně rezoluci , kterou se sloučily česko

slovenská komunistická strana, německé oddělení KSČ , polská ko munistická strana a židovská komunistická skupina v jednotnou internacionální Komunistickou stranu Československa . Mezi zaklá

dajícími členy Komunistické strany Československa byli kromě ji ných Marek Čulen, Karel Kreibich , Bohumír Šmeral a Antonín Zá potocký .

Ustavením KSČ byl splněn první základní historický úkol česko slovenského revolučního hnutí po první světové válce . Byly polo

ženy základy strany nového typu, československé dělnické hnutí se obrodilo na zásadách marxismu -leninismu, přihlásilo se jako poli tická strana k revolučnímu obsahu této ideologie a v jeho duchu chtělo přetvářet československou společrost. Vznikla internacional

ní a masová KSČ , která počtem svých členů patřila k nejsi nějším sekcím Komunistické internacionály a měla vliv na široké masy dělnictva .

Komunistická strana Československa byla od svého vzniku stra nou proletářské opozice, stranou, která od počátku odmítala jakou koliv spolupráci s buržoazií . Tato proletářská opozice představovala však již tehdy potenciálně novou společenskou sílu, která jediná mohla stat v čele zápasu dělnické třídy proti buržoaznímu pořádku. 25

Buržoazie musela od této doby při všech svých akcích s touto novou a velkou politickou silou počítat. Mladá komunistická strana v Československu se sice rozešla s re

formismem , ale nemohla se okamžitě vymanit z důsledků dlouho leté výchovy v sociální demokracii. V době svého vzniku teprve stá la před úkolem přejít od uznávání komunistických zásad k jejich

praktickému uplatnění . Stranou skutečně nového typu se musela teprve stát . Nicméně zůstane historickou skutečností, že v roce 1921

byl v Československu učiněn založením komunistické strany vážný krok k vytvoření základního předpokladu pro vítězství socialistické

revoluce --- předpokladu vítězné , i když neobyčejně obtížné cesty.

3. Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě strany.

V. sjezd Komunistické strany Ceskoslovenska Vznik Komunistické strany Československa byl jedním z článků řetězu revolučních událostí . započatých Velkou říjnovou socialistic kou revolucí. V mladém státě ve středu Evropy vznikla masová ko munistická strana , která si kladla za cíl svržení kapitalismu, na stolení diktatury proletariátu a vybudování socialismu. Komunisté vykročili na cestu dlouholetého třídního zápasu za sociální osvo

bození pracujících , jež byla neodlučitelně spjata také s úkolem za bezpečit rozvoj našich národů a existenci československého státu . Komunisté uznávali samostatnou Československou republiku jako

dějinný pokrok proti habsburské monarchii, a nechtěli ji proto roz vrátit, ale dobýt. Z hlediska svých revolučních cílů - jež vyjad řovaly zájmy většiny československých pracujících usilovali

o vystřídání buržoazie dělnickou třídou v roli vedoucí síly národní politiky. Představu o této cestě , jejích hybných silách , podmínkách a per

spektivách poskytovala československým komunistům Leninova teo rie socialistické revoluce. Na základě studia imperialismu Lenin mj .

dokázal nerovnoměrnost hospodářského a politického vývoje kapi talismu a vyvodil závěr, že za imperialismu nemůže socialistická re voluce zvítězit ve všech zemích , ale nejdříve v jedné nebo v ně kolika zemích. Zdůraznil, že socialistická revoluce začíná politickou revolucí; tím , že se dělnická třída chopí moci a nastolí diktaturu 26

proletariátu, bez níž je přechod k socialismu nemyslitelný . Lenin

předpověděl, že forma přechodu k socialismu může mít v každé ze mi určité zvláštní rysy, vyplývající ze stupně hospodářského vývoje , vzájemného poměru tříd a historických tradic země. V. I. Lenin již v roce 1916 napsal :

„ Všechny národy dospějí k socialismu, to je nevyhnutelné , ale všechny k němu nedospějí úplně stejně , každý vnese do té či

oné formy demokracie, do té či oné formy diktatury proleta riátu, do takového či onakého tempa socialistického přetváření různých stránek života společnosti něco specifického ..." Lenin však současně upozorňoval , že podstata všech možných po litických forem přechodu od kapitalismu k socialismu bude táž - diktatura proletariátu . Napsal: „ Diktatura proletariátu jako jediné důsledně revoluční třídy je nezbytná ke svržení buržoazie a k odrážení jejích kontrarevo lučních pokusů ..." Lenin učil , že socialistická revoluce nebude žádnou jednorázovou akcí či bitvou, ale celým obdobím nejrüznějších třídních střetnutí,

především pak proletariátu a jeho spojence – rolnictva - proti vládnoucím třídám . Dokázal, že národně osvobozenecké hnutí smě řující proti imperialismu jej podlamuje, oslabuje jeho síly, a je pro to součástí hnutí směřujícího k jedinému cíli – k svržení imperia lismu a k provedení socialistické revoluce . Lenin předpověděl, že

jakmile v jedné zemi zvítězí socialismus, budou imperialisté chtít socialistický stát zničit, a požadoval proto, aby jej dělnická třída bránila se zbraní v ruce . Vyzdvihl , že socialistická revoluce je revo lucí pracujících mas a dělnická třída je v ní nejen údernou silou , ale i hegemonem, inspirátorem a vůdcem. Lenin tvůrčím způsobem rozvinul myšlenky zakladatelů marxismu

a ukázal dělnické třídě každé země cestu vedoucí k nejhlubší pře měně, kterou dějiny lidstva znají – k odstranění vykořisťovatelské třídní společnosti, osvobození společnosti od všech druhů útisku a k budování nové, beztřídní komunistické společnosti . Velká říjnová socialistická revoluce jako první vítězná socialistická revoluce Le ninovy myšlenky uskutečnila. Stala se příkladem revolučního postu pu i pro dělnictvo jiných zemí a jejich komunistické strany. Příprava socialistické revoluce se stala bezprostředním úkolem komunistů také v Československu . Byl to úkol obtížný nejen vzhle

dem k silnému a vlivnému protivníku - vládnoucí buržoazii a jejím přisluhovačům z řad pravicových sociálních demokratů – ale rov něž vzhledem ke komplikovanosti politických , hospodářských, so

ciálních i národnostních poměrů ve státě i ke stavu komunistické strany samotné. Celá dvacátá léta jsou dokladem úsilí připravit 27

stranu k jejímu revolučnímu poslání a prosadit její dominující po stavení v československém dělnickém hnutí.

Komunistická strana Československa byla založena ve třetím roce existence československého státu . Vládnoucí buržoazie měla nejen moc, ale i značný ideologický a politický vliv na masy . Přivlastnila si výsledky lidového národně osvobozeneckého hnutí z konce první

světové války , vystupovala v roli osvoboditelů našich národů a tvůr ců samostatného státu. Měla náskok před revolučním hnutím také ve svých dlouholetých politických zkušenostech , využívala obratně i svých zahraničních spojení. Navíc se začaly v průběhu dvacátých

let zhoršovat objektivní podmínky pro činnost komunistické strany.

Počátky přetváření Komunistické strany Československa ve sku tečnou stranu nového typu spadají do období , kdy silná poválečná

revoluční vlna v Evropě opadávala a buržoazní režimy v jednotli vých zemích se konsolidovaly . Od roku 1924 nastávalo období pře chodné a částečné stabilizace kapitalismu. V kapitalistických ze

mích byla překonána poválečná hospodářská krize a nastával nový vzestup výroby , docházelo k přechodnému zmírnění hlavních rozpo

rů kapitalismu a téměř ve všech zemích zesílil vliv reformismu na dělnickou třídu .

Československo bylo průmyslově nejvyspělejším nástupnickým státem Rakouska - Uherska. Bylo státem imperialistického charakte ru , který se projevoval ve vysoké koncentraci výroby, v rychlé mo nopolizaci, v růstu moci finančního kapitálu a v průběhu 20. let

i zvýšeným vývozem finančního kapitálu . Vládnoucí české buržoazii se podařilo vytvořit v novém státě široké seskupení, představované politicky blokem české buržoazie, reformistických stran a částí slo venské buržoazie. Jejím jakýmsi štábem k politickému a ideologic kému vedení bloku byla tzv. skupina Hradu, kterou tvořili s předáky českých buržoazních a pravicově socialistických stran také před

stavitelé nejmocnějších skupin finančního kapitálu . Vedoucí osob ností byl T. G. Masaryk. Skupina přihlížela především k všeobecným třídním zájmům buržoazie, zejména k zájmům finančního kapitálu, a z tohoto hlediska usměrňovala postup hlavních politických stran , mezi nimiž docházelo – v důsledku obhajoby dílčích zájmů různých skupin buržoazie - k častým rozporům . Pro vládnoucí buržoazii byl výhodný i systém mnoha stran a stra niček , v nichž byla politicky organizována a tím i rozdělena značná

část obyvatelstva. Nejsilnější politickou stranou byla českosloven ská sociální demokracie, která měla v létě 1920 téměř půl miliónu

členů ; rovněž z německých stran na československém území se sta la sociální demokracie nejsilnější stranou . Poměrně značný v' v mě la i Československá strana socialistická. Tyto strany sdružraly ve 28

svých řadách masy dělnictva , socialisté pak i městské maloburžoaz

ní vrstvy. Z ostatních politických stran byla nejvýznamnější stra

na agrární, ve které získala rozhodující pozice vesnická buržoa zie a jež postupně dosáhla rozhodujícího vlivu na české vesnici. Československá strana lidová, ovládaná katolickým klérem , ovliv ňovala zejména nábožensky založené vrstvy vesnického obyvatel stva , stranou finančního kapitálu a velkoprůmyslu byla národní de

mokracie . Kromě těchto nejdůležitějších stran – které bud existo valy již za monarchie a po vzniku republiky změnily název, nebo

vznikly sloučením dřívějších stran , resp. skupin – se ustavila Slo venská strana l'udová, kolem níž se seskupila část slovenské buržoa zie ; vyjadřovala zájmy církevní hierarchie a vystoupila s požadav kem autonomie Slovenska. V zemi působily samostatně rovněž poli tické strany německé a madarské buržoazie . Vedle politických stran

existovalo v Československu mnoho zájmových organizací, které se zpravidla přimykaly k jednotlivým stranám. Na podstatě protilidového režimu neměnilo nic ani střídání růz ných buržoazních koalicí. Vládě tzv. všenárodní koalice, vytvořené ze zástupců pěti českých stran, se sice podařilo obratným lavírová , ním čelit narůstající nespokojenosti pracujících, byl to však úspěch jen dočasný . Volby do Národního shromáždění na podzim 1925 skon čily její porážkou . Buržoazie se sice pokoušela pokračovat v dosa

vadní politice, avšak sociální demokraté a českoslovenští socialisté - obávajíce se další ztráty svého vlivu – z vlády vystoupili. Krizi buržoazní vlády měl zachránit osvědčený recept z roku 1920 — po

druhé v dějinách mladého československého státu byla jmenová na tzv. úřednická vláda, která na podzim roku 1926 odevzdala moc vládě tzv. panské koalice, do níž poprvé vstoupili zástupci němec kých stran a později i Slovenské strany ludové. Nová vláda byla no sitelkou ještě tvrdšího stabilizačního kursu, spjatého se zvýšeným

vykořisťováním dělnictva a se zostřeným postupem proti komunis tům. Na podzim roku 1929 přispěchali buržoazii na pomoc opět so ciální demokraté a českoslovenští socialisté. Po parlamentních vol bách se znovu vrátili do vlády a pomohli překlenout obtíže uvnitř vládnoucí buržoazní koalice. Střídání různých vlád neměnilo nic

také na zahraniční politice Československa, orientované na západní mocnosti , zejména na Francii.

Sociální a národnostní poměry v Československu odrážely třídní omezenost zájmů vládnoucí buržoazie. Slova krásné československé

hymny o „ zemském ráji na pohled “ se vztahovala skutečně jen na přírodní krásy země v samém srdci Evropy , neboť život v této zemi nebyl pro většinu obyvatelstva zdaleka žádným rájem, přesto, že buržoazně demokratický československý režim dokázal řešit ně 29

které problémy poněkud lépe než obdobné režimy v jiných státech . Početně nejslabší, ale hospodářsky i politicky nejsilnější třídou byla buržoazie – bankéři, průmysloví podnikatelé,, velkoobchodníci, velkostatkáři a statkáři . Tato menšina vládla nad většinou česko slovenské společnosti, vlastnila nejdůležitější výrobní prostředky a přivlastňovala si výsledky práce všech pracujících. Jakkoliv toto

vykořisťování pociťovala většina obyvatelstva v celém státě, zvlášť těžce žili lidé v hospodářsky zaostalých oblastech - zejména na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině. Odtud pocházel také největší

počet těch, kteří vystěhováním do jiných zemí utíkali před bidou a strádáním .

Nejpočetnější třídou v Československu bylo vykořisťované děl nictvo. V průmyslu, živnostech, dopravě, obchodu a veřejných služ bách pracovalo 2 300 000 dělníků, z toho asi polovina v průmys lových závodech . Na vesnici byl další milión zemědělských děl níků a nádeníků. Dělníci spolu se svými rodinnými příslušníky tvo řili zhruba polovinu veškerého obyvatelstva . Dělnictvo nejvíc stra

dalo za války, ale ani vznik samostatného státu mu nepřinesl potřeb nou sociální jistotu.

Druhou nejvýznamnější složkou obyvatelstva bylo rolnictvo. Sa mostatných rolníků a nájemců bylo asi 750 000. Prohlubující se dife renciace rolnictva vedla k tomu, že rolníci do 5 ha , tvořící 34 všech zemědělských závodů , vlastnili necelou 14 půdy , zatímco majitelé

usedlostí přes 50 ha ( necelé 1 % zem . závodů ) vlastnili sami stejné množství .

V českých zemích byly i dosti početné vrstvy středních rolníků

a vesnických boháčů . Silné byly i vrstvy drobné buržoazie ve měs tech i na vesnicích -- řemeslníků, živnostníků a maloobchodníků. Vcelku šlo asi o půl miliónu činných osob; k nim se řadilo i po

měrně početné úřednictvo a inteligence . Československo bylo státem národnostním. Společně s téměř

9 milióny Čechů a Slováků žilo na jeho území přes 3 milióny Němců, asi 750 000 Madarů, téměř 500 000 Ukrajinců a 75 000 PO

láků. Postavení národnostních menšin bylo v Československu sice lepší než dřívější postavení slovanských národů v monarchii, bylo však stejně jako u Slováků nerovnoprávné. Vládnoucí česká buržoazie prováděla politiku národnostního a sociálního útlaku Slo váků a národnostních menšin , snažila se šířením nacionalistických a šovinistických tendencí vytvářet mezi pracujícími národnostní

přehrady, a tím zabránit, aby se spojili ke společnému boji proti vy kořisťování.

Základním národnostním problémem státu byl poměr Čechů a Slováků. Česká buržoazie popírala svébytnost slovenského národa; 30

hlásala existenci tzv. jednotného československého národa a slo venskou otázku: „ řešila “ v souladu se svými třídními zájmy. Z men šinových problémů byl nejzávažnější problém početné a hospodář

sky vyspělé německé menšiny, která byla dříve součástí vládnou cího národa v Rakousku. Německá buržoazie se jen těžko smiřovala s druhořadým postavením a hospodářským tlakem české buržoazie v novém státě, stejně jako maďarská na Slovensku.

Proletariát Československa , jehož boj za socialismus vstoupil ustavením komunistické strany do nové fáze , měl tedy proti sobě

nejen silného protivníka , ale v boji proti němu musel řešit i řadu složitých úkolů. Početnost dělnické třídy spolu s masou malých rol níků byla sice příznivou skutečností v přípravě revoluce, ale většina dělnictva šla stále ještě za reformistickými stranami, které měly v rukou i vedení odborů a jiných masových organizací . Dělnictvo bylo politicky , odborově i národnostně nejednotné a rozdělené, za tímco buržoazie v poměru k dělnické třídě a její komunistické stra ně postupovala jednotně. Úspěšný boj proti buržoazii mohlo děl nictvo vést jen za předpokladu, že se pod vedením Komunistické

strany Československa sjednotí a získá spojence především v rol nictvu.

Tváří v tvář těmto skutečnostem stála mladá komunistická stra na , která nebyla ještě stranou nového typu, připravenou vymanit dělnictvo z vlivu reformismu a- splnit úlohu jeho vůdce . Po svém

vzniku měla k tomu však řadu důležitých předpokladů. V jejích řa dách se sdružovali nejuvědomělejší příslušníci dělnické třídy, vel kou většinu členů strany tvořili průmysloví a zemědělští dělníci.

Komunistická strana byla masovou stranou nejen počtem svých čle nů, ale i svým vlivem na masy dělnictva , což bylo v podmínkách rozvětveného československého politického systému zvlášť důležité .

Vliv na dělnictvo uplatňovala strana prostřednictvím masových organizací,, které se přimykaly ke straně – v tělovýchově Federace dělnických tělocvičných jednot, Rudých hvězd , Skautů práce , v osvě tě a kultuře prostřednictvím Federace komunistických osvětových

jednot ( později Svazu proletářských bezvěrců ) a dalších. Strana zorganizovala postupně Rudou pomoc , která pomáhala soudruhům pronásledovaným za revoluční činnost. Do rozkolu odborového hnu tí měli komunisté pozice i v reformistických odborech , po rozkolu usilovali o rozšíření vlivu rudých odborů. Ovlivňovali početná kon zumní družstva , jako byla v Praze Včela, v Liberci Vorwärts, v Ostra

vě Budoucnost, v Brně Vzájemnost'apod . Měli své zástupce nebo frakce v parlamentě , v četných obecních a okresních zástupitel stvech , v závodních radách a výborech.

Velký význam pro rozšiřování vlivu strany měl komunistický tisk . 31 .

v Brně Kromě Rudého práva vydávala strana dalších šest deníků Rovnost, v Ostravě Dělnický deník , na Kladně Svobodu, v Liberci Vorwärts, v Ústí nad Labem Internationale a v Košicích Kassai Munkás. Ze slovenských časopisů byly nejvýznamnější Pravda chu doby a Hlas ľudu. V roce 1924 začal vycházet teoretický časopis

strany Komunistická revue, který přinášel články o problémech mezinárodního i našeho dělnického hnutí.

Komunistická strana Československa měla však také některé zá važné slabiny. Většina členů přešla do strany z různých sociálně demokratických a anarchistických organizací, rozdělených podle národnostní příslušnosti , a přinesla s sebou do hnutí přežitky so

ciáldemokratismu i zbytky vlivu buržoazní ideologie. Pro většinu členů i funkcionářů byl ještě charakteristický rozpor mezi pevným

odhodláním bojovat proti kapitalismu a mezi schopností důsledně vést boj v marxisticko - leninském duchu.

Tento stav se projevoval především v podceňování významu re voluční teorie pro praxi třídního boje, a tedy v podceňování ideo logické výchovy stranického aktivu i členstva. Strana navazovala na tradiční výstavbu sociální demokracie na základě místních orga nizací , což jí ztěžovalo mobilizovat dělníky přímo v závodech., So

ciálně demokratické návyky vedly k podceňování organizátorské úlohy strany při vedení masových bojů, k zanedbávání práce mezi rolnictvem , v armádě, k oslabování kázně uvnitř strany. Nejasnosti byly i ve vztahu strany k nejrůznějším masovým organizacím. Komunistická strana Československa se těžko dopracovávala

k revolučním stanoviskům v řadě otázek, jež byly součástí přípravy socialistické revoluce. Přihlásila se sice k boji za svržení kapita lismu a nastolení diktatury proletariátu, nedospěla však ještě

k rozpracování ucelené linie tohoto boje v československých pod mínkách. Z hlediska získání dělnické třídy byla největší slabinou strany odborová práce. Předpokládalo se , že tento úkol mohou spl nit rudé odbory, a zanedbávala se práce komunistů v reformistic kých odborech. Zásadní otázky taktiky při vedení hospodářských bojů nebyly ujasněny, nedařilo se vymanit rolnictvo z vlivu refor

mismu. Strana přijala zásadu budování závodních organizací a při stoupila k jejímu praktickému uplatnění, přestavba však probíhala pomalu a často formálně. Strana stále ještě nedosáhla spojení s většinou dělnictva na půdě závodů.

KSČ se zabývala i rolnickou otázkou , nedovedla však přejít k praktické organizační práci mezi rolnictvem. Nepochopila ještě nutnost vybudování revolučního svazku dělnické třídy s chudými

rolníky v boji za požadavky, které by odhalovaly třídní protiklady na vesnici. Komunisté od svého vzniku odsuzovali politiku národ 32

nostního útlaku a dospěli až k vytyčení práva národů na sebeurčení až do oddělení, nedovedli však spojit tyto akce s bojem dělnictva

proti národnostní politice buržoazie . Slabiny strany se výrazně projevily tehdy, když Komunistická

internacionála obrátila počátkem 20. let pozornost mladých komu nistických stran na taktiku jednotné fronty, na boj za většinu děl nické třídy a položila hlavní důraz na organizování bojů za bez prostřední požadavky dělnictva. Komunistické strany měly usilovat při uchování své samostatnosti o dosažení společného postupu děl nictva jak shora – jednáním s vedeními reformistických stran a tak především zdola , mobilizováním dělnických mas odborů v závodech a místech .

Taktika jednotné fronty měla vyústit k utvoření dělnické vlády později bylo heslo rozšířeno na dělnicko -rolnickou vládu – ,

do

níž mohli za určitých podmínek vstoupit i komunisté. Úkolem ta kové vlády bylo ozbrojit dělnictvo a odzbrojit buržoazii, zavést kon trolu nad výrobou, převalit daňové zatížení na bohaté atd. Dělnická

nebo dělnicko-rolnická vláda nebyla ještě diktaturou proletariátu, měla však vytvořit podmínky k jejímu dosažení. Cenné myšlenky III. a IV. kongresu Komunistické internacionály z let 1921 a 1922 inspirované V. I. Leninem našly svůj ohlas také v Komunistické straně Československa. Jejich probojování do života se neobešlo bez názorového boje ve straně , který pokračoval po ce lá dvacátá léta .

Počátkem dvacátých let zahajovali českoslovenští komunisté svůj dlouhodobý zápas za získání dělnictva a jeho politickou jednotu ,

jenž dovedli do vítězného konce až po osvobození naší země Sovět skou armádou. V prvních pokusech o uplatnění nové taktiky kterými byly v roce 1922 zejména týdenní generální stávka hor níků celé republiky a měsíční stávka pražských i středočeských ko

vodělníků – se nepodařilo ještě komunistům zmařit postup refor mistických vůdců, odmítajících nabídky komunistů a přistupujících na kompromisy, nevýhodné pro dělníky. Silné nedostatky v orga

nizační výstavbě strany, neblahé důsledky sociálně demokratické minulosti a odborového rozkolu , k němuž došlo počátkem roku 1922, nevyzrálost a nezkušenost strany přispěly k tomu, že nástup k boji o jednotu dělnictva nebyl úspěšný V celém politickém a ideologickém vývoji strany ve 20. letech se stále ostřeji střetávaly síly, které chtěly vést stranu revoluční, bolševickou cestou, s tradicemi a vlivy sociálně demokratického

oportunismu. Důsledkem toho byly dvě vnitrostranické krize, jimiž strana v té době prošla .

První vnitrostranická krize vypukla v letech 1924-1925 a souvi 33

seka s ujasněním dalšího postupu v nově vznikající situaci . V. kon

gres Komunistické internacionály v létě 1924 a V. rozšířené plénum

její exekutivy na jaře 1925 poukázaly na přechodný a částečný cha rakter stabilizace kapitalismu a orientovaly komunistické strany

nikoli na bezprostřední boj o moc, ale na přípravu k boji v pod mínkách, kdy nastane znovu revoluční krize . Komunistická internacionála vytyčila úkol zvýšit politickou,

ideologickou a organizační úroveň stran a shrnula jej pod heslo bolševizace , která nebyla chápána jako jednorázový akt, ale jako

dlouhodobý proces, a jejíž podstatou bylo „ umění aplikovat obecné zásady leninismu na danou konkrétní situaci té či oné země" . Bol

ševizace byla založena především na použití zkušeností Komunistic

ké strany Ruska ( bolševiků ) , neměla však být jejich mechanickým přenášením. Konkrétními úkoly na cestě bolševizace bylo dosáh nout zvýšení vlivu strany na masy, získat spojence dělnické třídy, především rolnictvo, přebudovat stranu na principu závodních orga nizací, vychovat nové stranické kádry , důsledně uplatňovat demo

kratický centralismus, ovládnout marxismus- leninismus a schopnost jeho použití v konkrétních podmínkách boje atd. O výsledcích V. kongresu Komunistické internacionály byla uspo řádána ve straně diskuse, v jejímž průběhu došlo k prvnímu vel

kému názorovému střetnutí uvnitř strany , které v době přechodu do nové situace a k novým úkolům bylo nutné. Ve straně se postupně vyhranil pravicově oportunistický směr, jenž vycházel z nespráv ného hodnocení stabilizace kapitalismu jako trvalé, a v důsledku to ho ztrácel revoluční perspektivu. Proti tomuto oportunistickému ne bezpečí se však formoval ve straně levý směr, jehož příslušníci kri tizovali sociálně demokratické přežitky ve straně, usilovali o jejich

rychlé překonání, dopouštěli se však často chyb opačného charak teru : Byli to zejména dělničtí funkcionáři ze závodů a někteří před stavitelé revoluční inteligence.

II. sjezd KSČ v roce 1924

který uzavíral diskusi

vyslovil

plný souhlas s usneseními V. kongresu Komunistické internacionály a přijal řadu usnesení, která znamenala zejména prohloubení tak tiky strany: žádal obhajovat bezprostřední požadavky rolnictva, vy tyčil právo národů na sebeurčení až do oddělení, vypracoval směr nice pro práci komunistů v odborovém hnutí atd. Vypracování nové

bolševické linie nebylo však na sjezdu dovršeno a zůstávalo jedním z prvořadých úkolů nového stranického vedení, v němž měli převa hu stoupenci levého směru .

Proti straně a jejímu vedení vystoupili však pravicoví oportunisté , kteří se nesmířili s usneseními sjezdu . Silná oportunistická skupina

se vytvořila zejména kolem předsedy krajského výboru strany 31

v Praze J. Bubníka, ale pravicové síly se aktivizovaly také na Brněnsku , Kladensku a v dalších krajích. Názorový boj ve straně pře rostl tak na přelomu let 1924/1925 v otevřenou vnitrostranickou 7

krizi .

Rozhodující pomoc při řešení krize poskytla československým komunistům Kominterna. Na V. plénu její exekutivy na jaře 1925 byla ve zvláštní komisi posouzena situace v Komunistické straně

Československa a navržena opatření k překonání krize . Exekutiva Komunistické internacionály konstatovala, že v dané situaci bylo hlavním nebezpečím ve straně pravicové nebezpečí , a navrhla, aby k boji proti němu se vytvořil blok levice s těmi zkušenými funk cionáři strany, kteří přijímali úkol bolševizace, nedoceňovali však

vážnost pravicového nebezpečí ve straně, jako byli B. Šmeral, K. Kreibich , A. Zápotocký a jiní.

Společným bojem všech marxistických sil ve straně byli pravicoví

oportunisté izolováni, jejich nápor odražen a vývoj strany v letech 1925–1926 se pohyboval celkově po vzestupné linii. V parlament ních volbách na podzim 1925 obdržela Komunistická strana Česko slovenska 934 000 hlasů a stala se druhou nejsilnější politickou stra

nou . Strana podporovala boj dělníků o zvýšení mezd , proti zavedení pevných cel na dovoz zemědělských produktů a proti zvýšení platů i penzí ze státních prostředků.

Na přelomu let 1926/1927 rozvinula na Slovensku široké hnutí proti odbourávání průmyslu . Z iniciativy strany se sešla v lednu

1927 v Plešivci konference jednotné fronty dělníků a rolníků, jejíž výsledky se setkaly s velkým ohlasem na celém Slovensku. Druhá, hlubší a pro stranu daleko nebezpečnější krize vypukla ke konci dvacátých let a ukázala , že pravicově oportunistické nebez pečí nebylo důsledně překonáno. Strana byla tehdy dokonce na po

kraji své další existence. Krize pramenila především z oportunismu ve vedení strany a zachvátila celou stranu. Vedení nedokázalo dát straně jasnou koncepci postupu v třídních bojích, a v důsledku toho převládala v její činnosti nahodilost a improvizovanost, vedoucí až k bezradnosti a porážkám . Strana ani rudé odbory se nedokázaly postavit do čela hnutí pro

ti různým opatřením, jež souvisela s hospodářskou konjunkturou a zvýšeným vykořisťováním dělnictva , a stále více se podřizovaly so ciálně demokratické reformistické taktice . Překážkou pro dosažení

jednotné fronty dělnictva byl i organizační stav strany, neboť pře

stavba na závodní organizace nebyla jednak dokončena , jednak by la prováděna formálně . Organizace na závodech hrály stále malou úlohu při organizování třídních bojů. Neúspěchy v třídních bojích byly především důsledkem oportunistického překrucování linie 35

strany . Nemalý vliv měly i existující poměry v samotné straně. Ří

zení stranické práce se soustředovalo v rukou malé skupiny v če le s tajemníkem B. Jílkem, jež potlačovala kritické hlasy

upozor

ňující na chyby a nedostatky . Sekretariát ústředního výboru nahra

zoval v rozhodování volené orgány, nezdravý vnitrostranický režim oslaboval politickou aktivitu členů, vyvolával lhostejnost i odpor a

vedl k silné pasivitě členstva i celých organizací. Akceschopnost a síla strany byly vnitřně podlomeny , vliv strany navenek klesal. V takových poměrech se konaly přípravy na Rudý den , kterým chtělo vedení strany protestovat proti zákazu II . spartakiády a po

předcházejících neúspěších demonstrovat vliv strany. Přes úřední zákaz rozhodlo akci konat a vyzvalo k účasti komunisty z celé re publiky. Shromáždění 6000 pražských i mimopražských komunistů bylo však policií rozehnáno a Rudý den skončil vážnou porážkou strany.

Neúspěch Rudého dne v červenci 1928 se stal podnětem k tomu, aby nespokojenost s vedením KSČ vyústila v rozhodnou kritiku , kterou již nebylo možné zastavit. Ve straně propukla hluboká krize, při jejímž řešení muselo jít nutně nejen o změnu vedení, ale záro veň o hluboký proces přeměny , který se dotýkal politiky , ideologie a organizace strany.

Proti oportunistické Jílkově skupině se formoval nový, levicový proud, vedený Kl. Gottwaldem . V komisi na VI . kongresu Komunis tické internacionály v červenci 1928 podala levice marxistický roz bor objektivní situace a politiky strany v posledním období, v němž

provedla nejenom kritiku chyb dosavadního vedení, ale současně také naznačila, jak usilovat o překonání krize . V komisi její názor zvítězil a stal se základem dopisu exekutivy Komunistické interna

· cionály všem členům KSČ pod názvem „ Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“ . Bylo rozhodnuto uspořádat v KSČ vnitrostra nickou diskusi , která by vyústila ve svolání sjezdu. Za levici se postavila v průběhu diskuse většina ústředního vý

boru, což bylo prvním krokem k její přeměně ve vedoucí směr ve straně . Jejím vítězstvím skončily krajské konference na přelomu let 1928/1929 , v nově zvolených krajských výborech i mezi delegáty na

sjezd získala většinu. Průběh diskuse a první pokusy o změnu praxe strany však také ukázaly , že oportunismus byl ve straně zakořeně

ný a silný. Do boje proti němu se podařilo zapojit pouze část členů strany, zvláště stranický aktiv. Řada členů stále ještě plně nechá pala význam tehdejších událostí a nutnost zásadního řešení vnitro

stranických poměrů.

Mezníkem v překonávání krize se stal až V. sjezd KSČ , konaný ve 36

dnech 18.- 23 . února : Jeho jednání probíhalo pod silným dojmem do

savadních neúspěchů a bylo naplněno velmi kritickým duchem . Dele gáti s rozhořčením posuzovali práci Jílkova vedení, docházelo k ostré výměně názorů , v níž se objevcvaly i radikální tendence,

které byly reakcí na předcházející oportunistické zaměření strany. Základem sjezdového jednání se stal marxisticko -leninský rozbor

mezinárodní a vnitropolitické situace v referátu Kl . Gottwalda . Sjezd rozhodně odmítl oportunistické chápání stabilizace kapitalis . mu jako pevné a trvalé, předpověděl její zhroucení a vznik nové revoluční vlny. Ukázal, že Československo jako imperialistický stát se aktivně podílí na agresívní protisovětské politice mezinárodní bur žoazie, a upozornil na rostoucí nebezpečí fašismu v Českosloven sku. Odmítl oportunistické hodnocení reformistických stran objasnil, že i v opozici vůči vládě zůstávají součástí buržoazního po litického systému .

V některých tezích V. sjezdu se projevily i nepřesnosti a jedno za hlavního nositele fašismu označil skupinu Hradu a reformistické strany, určité nepřesnosti se projevily i v hodnocení vzniku Československa -- , jež byly způsobeny malými zkušenostmi strany , vyplývaly z dosaženého stupně poznání i z celkového stavu

strannosti

mezinárodního komunistického hnutí. Tato skutečnost však nesni.

žuje celkovou správnost provedení dobové analýzy a přijatých usnesení. Navíc v průběhu dalšího vývoje mezinárodní komunistické

hnutí a též Komunistická strana Československa upřesnily i v těch to otázkách svá stanoviska .

Na základě rozboru situace vytyčil v. sjezd novou , skutečně re voluční linii další politiky KSČ : , ... Jako vůdce a organizátor revolučního hnutí proletariátu Československa , jako nositel zásad a cílů komunismu bojuje Ko

munistická strana Československa za získání většiny dělnické třídy a širokých vrstev chudých rolníků pro vyvlastnění kapita

listů , pro vyvlastnění velkostatků bez náhrady, pro uskutečnění sebeurčovacího práva utlačovaných národů až do oddělení od československého státu . Komunistická strana Československa

prohlašuje otevřeně, že jejích cílů může být dosaženo pouze ná

silným svrhnutím dosavadní kapitalistické společnosti , ozbroje ným povstáním, nastolením diktatury proletariátu ... V celko vém procesu polarizace třídních sil uskutečnit bojovou jedno

tu proletariátu a revoluční svazek dělníků , rolníků a potlače ných národů , uskutečnit v tomto revolučním bloku vůdčí úlo

hu proletariátu , zlomit vliv reformistů a buržoazie na masy

-- to je nejdůležitější taktický úkol komunistické strany ... 37

Vytyčená generální linie strany byla na sjezdu rozvinuta do řady konkrétních úkolů. Sjezd vyzdvihl nutnost zesílit boj na obranu SSSR , soustředil pozornost na potřebu dobytí vedoucí úlohy strany v hospodářských bojích, na vytvoření svazku dělníků a rolníků,

z vnitrostranických úkolů označil za nejdůležitější překonat sociál ně demokratické tradice ve straně, které byly zdrojem oportunismu a pasivity . Zdůraznil nutnost leninského uplatňování demokratické ho centralismu a vnitrostranické demokracie , jež byly dosavadním vedením potlačovány. Sjezd požadoval očistit rudé odbory od opor tunistických metod a živlů, změnit jejich organizační strukturu , zaktivizovat práci stranických skupin v rudých i reformistických odborech atd .

Linie strany, přijatá V. sjezdem , byla pokrokem proti všem předcházejícím pokusům o revoluční linii strany nového typu. Orientovala stranu správně na perspektivu rozpadu kapitalistické stabilizace, na období nadcházejících třídních bojů a připravila ji na jejich vedení.. Pro dosažení cílů vytyčených sjezdem bylo třeba zvolit do čela

strany jednotné, rozhodné a akceschopné vedení, jež by dokázalo

prosadit nové směrnice do života . Sjezd tuto rozhodující podmínku splnil. Zvolil nové stranické vedení, v němž rozhodující silou byla skupina mladých funkcionářů kolem Kl . Gottwalda . Do ústředního

výboru byli zvoleni i někteří zkušení soudruzi ze starší generace, kteří měli důvěru členstva. Ústředním tajemníkem se stal Kl. Gott wald .

V. sjezd vytvořil svými výsledky základní předpoklady pro další

vítěznou cestu Komunistické strany Československa. Nástup bol ševického vedení v čele s Kl . Gottwaldem a jeho vítězství na sjezdu byly ve vývoji strany velkým krokem vpřed a předpokladem jejího

dalšího marxisticko - leninského vývoje. Bez nadsázky lze říci, že právě odstranění oportunistického Jílkova vedení a nástup Gottwal

dova vedení byly nejpozitivnějším výsledkem bolševizace strany ve dvacátých letech . V. sjezd KSČ se stal významným historickým mezníkem v celých dějinách našeho revolučního hnutí. Uzavíral složitou etapu , ve které strana usilovala o to , aby se stala vskutku revoluční stranou nového typu . Vyvedl stranu z hluboké krize skončilo období, ve kterém

se různým oportunistickým skupinám dařilo ovlivnit politiku strany nebo dokonce na určitý čas ovládnout její vedení a ohrozit revo luční charakter strany. Sjezdem zvolené Gottwaldovo vedení zaru čovalo , že bolševizace strany bude zdárně prosazena a dokončena,

že skutečně nastane obrat od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě . 38

II .

Boj KSČ za vítězství

a upevnění moci dělnické třídy a ostatních pracujících

V. sjezd uzavíral jednu z etap v životě strany, byl však zároveň východiskem k etapě nové . Komunistická strana Československa nastupovala rozhodněji k vyřešení otázky moci ve prospěch dělnic ké třídy, a tím k vytvoření základního předpokladu i podmínky pro socialistickou přestavbu společnosti. Zápas o moc mezi dělnickou třídou a buržoazií byl bojem o vede

ní společnosti. Dělnická třída však nemohla uskutečnit revoluční přeměny ve společnosti sama, ale pouze ve svazku s nejširšími ma sami pracujících, zejména s rolnictvem. Komunistická strana Čes koslovenska jako politický předvoj dělnické třídy musela proto rozvinout širokou masově politickou práci nejen mezi dělnictvem , ale i v masách ostatr’rh pracujících, získat je pro boj proti kapi talismu.

Cesta k dosažení moci dělnické třídy a ostatních pracujících ne byla snadnou ani přímou cestou a neobešla se bez obětí, zákrutů a překážek. Komunistická strana se nikdy nevzdala tohoto revo lučního cíle, své orientace na vítěznou sccialistickou revoluci, která uchopením politické moci teprve začíná . Vzhledem k prudkým změ nám podmínek však hledala a našla nové cesty k socialistické re voluci, odpovídající nejen třídním, ale i národním zájmům pracu

jícího lidu. Boj za bezprostřední zájmy dělnické třídy a ostatních

pracujících spojovala přitom s jejich konečnými revolučními cíli. Na další cestu se strana vydala s novým bojovým revolučním du chem a s rozhodným , bolševickým vedením , které dokázalo vést stranu k praktickému uplatňování obecných zásad marxismu-leni 39

nismu v konkrétních podmínkách boje, přizpůsobit jim taktický po stup a dovést do vítězného konce dlouhodobý třídní zápas s bur žoazií . Celá tato etapa a v ní zejména období národně osvobo zeneckého boje proti fašistickým vetřelcům - patří právem k nej

heroičtějším obdobím v celé padesátileté historii Komunistické stra ny Československa .

Historický význam V. sjezdu není protɔ omezen jen několika bez prostředně následujícími léty. Jeho skutečný význam vyniká pouze v souvislosti s dramatickými událostmi celého následujícího dva cetiletí, v němž komunisté s Gottwaldovým vedením nastoupili k energickému boji proti následkům hospodářské krize , postavili se

rozhodně na obranu republiky a demokracie proti fašismu, stali se vedoucí silou národně osvobozeneckého zápasu a v osvobozeném Československu dovedli dělnickou třídu a její spojence k úplné po litické moci. Slavným vítězstvím pracujícího lidu v únoru 1948 do Komunistická strana Československa jednoho ze svých zá

kladních revolučních cílů, který rozpracovala v ucelenou generální linii na V. sjezdu v roce 1929 diktatury proletariátu.

svržení buržoazní moci a nastolení

1. Obrat Komunistické strany Ceskoslovenska k masám v letech světové hospodářské krize a v bojích za lidovou protifašistickou frontu Na cestu obratu k masám nastupovala Komunistická strana Čes koslovenska na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy se velmi prudce měnily objektivní podmínky její činnosti. Jestliže koncem roku 1929 a začátkem roku 1930 měli vládnoucí buržoazní činitelé možnost vyhlašovat Československo ještě za „ ostrov klidu a pořád

ku “, pak již o několik měsíců později vzaly tyto chvalozpěvy zasvé. Ještě v roce 1930 zasáhla světová hospodářská krize - i když opož děně plnou silou také Československo a měla tu ničivější průběh i delší trvání než ve většině ostatních kapitalistických zemí. Důsledky hospodářské krize - jakou svět do té doby nepoznal dolehly na všechny vrstvy pracujícího lidu , zejména však na děl nickou třídu. Došlo k prudkému snížení mezd a k rychlému růstu

nezaměstnanosti . Jestliže v poválečné hospodářské krizi bylo v Čes 40

koslovensku v roce 1923 asi půl miliónu nezaměstnaných – jejichž počet se snížil v období stabilizace

pak v roce 1933 bylo zde

podle úředních výkazů 920 000 nezaměstnaných. Skutečný počet plně nebo částečně nezaměstnaných byl však daleko vyšší a tisíce rodin neměly doslova z čeho žít. V důsledku vleklé agrární krize

se pronikavě zhoršilo také postavení rolníků, jimž stále častěji hro zily exekuce a vyhnání z půdy, ale i postavení středních vrstev ve

městech . Silně postižena nezaměstnaností byla též inteligence. Všechna bída a starosti lidu byly zákonitým důsledkem buržoaz ního řešení krize na úkor pracujících. S prohlubujícími se třídními rozpory , zostřováním třídního boje i s narůstajícími rozpory uvnitř

buržoazie sílily navíc v politice vládnoucí koalice reakční prvky , projevující se v postupném omezování pravomoci parlamentu a sna hách odbourat demokratické svobody zaručené ústavou z roku 1920,

zejména svobodu stávkovou, shromaždovací, tiskovou atd . Zesílil teror proti komunistům a policejní zásahy i střelba do stávkujících byly častější než v předcházejících obdobích . Střelba do hladového

pochodu u duchcovského viaduktu, do dělníků i rolníků v Košútech , v Mostě a dalších městech si vyžádala lidské životy.

Pravicoví vůdcové socialistických stran opatření vlády nejen schvalovali, ale aktivně se na nich i podíleli. Přestože mezi nimi a reakčními silami sílily vážné rozpory, nedokázali se vůdcové socia

listických stran s politikou koaliční spolupráce a jejího reakčního kursu rozejít. Jejich postup tak nahrával různým fašistickým a ultra reakčním stranám a skupinám, které stály v opozici proti vládě . I když roztříštěné fašistické hnutí nepředstavovalo ještě vážnější politickou sílu, během krize rostlo a stávalo se postupně reálným nebezpečím pro československý stát. Proti buržoaznímu řešení krize stálo v protikladu pouze komu nistické východisko. Komunisté ukazovali , že chtějí-li se masy zba

vit důsledků hospodářské krize, musí odstranit především její pří

činy, které tkvěly v základním rozporu kapitalistického výrobního způsobu –, v rozporu mezi společenským charakterem výroby a sou kromokapitalistickým přivlastňováním výsledků společné práce. Měly-li masy žít, musel kapitalismus zemřít. Skutečnou záchranou pracujících mohl být pouze socialismus a komunismus, zespolečen štění výrobních prostředků a nastolení socialistických výrobních vztahů ve městech i na venkově. Cesta k socialismu byla však pod

míněna vítězstvím socialistické revoluce a nastolením revoluční po litické moci; teprve po osvobození Československa v roce 1945, a ze . jména po únoru 1948 rozbila dělnická třída kapitalistickou soustavu výrobních vztahů a zajistila sociální jistoty všem pracujícím . V dané situaci komunisté bojovali za zlepšení životních a pra 41

covních podmínek dělnictva a všech pracujících , proti všem opatře ním buržoazní vlády, státu i jednotlivých podnikatelů, která svými

důsledky postihovala lidové masy . Tento hospodářský boj – ve dený hlavně prostřednictvím stávek – však podřizovala nejen bez prostředním potřebám dělnictva , ale i jeho konečným cílům a usi lovala o jeho spojení s bojem politickým , aby dělnická třída v celé

zemi začala bojovat proti celé třídě kapitalistů a proti vládě, která tuto třídu podporovala. Ještě před tímto nástupem k boji o masy bylo však Gottwaldovo

vedení postaveno před první vážnou zkoušku uvnitř strany. Záhy po V. sjezdu muselo odrazit nápor pravicových likvidátorů , kteří se nepodřídili usnesením Komunistické internacionály a zahájili proti

vedení otevřený boj . Nové stranické vedení ve zkoušce obstálo, do kázalo obhájit jednotu strany a její revoluční charakter. Likvidátoři byli izolováni, Jílek a další ze strany vyloučeni, strana se očistila

od pravicových oportunistů a nepevných členů, rozhodující část je jího členstva se zaktivizovala .

V době nástupu hospodářské krize v Československu existoval však ve straně stále ještě rozpor mezi bolševickou linií a organi začním stavem , který neodpovídal potřebám revoluční práce. Dě

dictví minulých let zanechalo v organizační struktuře vážné stopy. Bylo nutné důsledně uplatnit v celé straně princip demokratického

centralismu, znovu vybudovat síť stranických orgánů a organizací rozvrácených pučem likvidátorů, hlubokou vnitrostranickou krizí a buržoazní perzekucí, přebudovat stranu podle revolučních potřeb, vychovávat stranické funkcionáře nového typu a rozvinout ideolo gickou výchovu členů, na nových základech postavit práci strany v parlamentě, v masových organizacích atd. Jedním z důležitých úkolů bylo zastavit pokračující pokles členů

strany . V době I. řádného sjezdu v roce 1923 měla KSČ asi 132 000 členů, po likvidátorském puči na počátku roku 1930 jen kolem 25 000. Ze strany odešla z nejrůznějších důvodů v druhé polovině 20. let řada členů - vedle oportunistických a nepevných živlů to byli i lidé, kteří nepochopili politiku strany od V. sjezdu a nevěřili no

vému vedení, že vyvede stranu z krize. I s těmi se strana - i když v četných případech pouze dočasně - rozešla. Bezprostředně šlo však především o příliv nových členů do strany , zejména z řad děl

níků a mladých občanů. Počet členů strany opět stoupal, což bylo v těžké době hospodářské krize dvojnásob cenné. KSČ po V. sjezdu musela v organizačních otázkách začína

v mnohém znovu a zároveň nově. Byly to však změny bezpodmí nečně nutné, bez nich nemohla být bolševická linie uskutečněna Plnění těchto úkolů bylo spjato s třídními zápasy, které strana ved 42

la od počátku vypuknutí hospodářské krize, zejména při organi zování hnutí nezaměstnaných . Tyto boje neskončily vždy vítězstvím , protože předchozí pokles vlivu strany v masách nebylo možno na pravit naráz a okamžitě. Projevilo se to i v parlamentních volbách na podzim roku 1929 , kdy strana ve srovnání s rokem 1925 tehdy obdržela 934 000 hlasů a stala se druhou nejsilnější politickou stra nou

ztratila asi 180 000 voličů .

Překážkou zvyšování vlivu strany na masy byly rovněž sektářské tendence , které vnucovaly straně vedení akcí, na něž masy nebyly

ještě připraveny . Jejich nositelé žádali provedení generální čistky ve straně a vyloučení mnoha přesvědčených komunistů , kteří však

nedokázali dosud pracovat revolučními metodami. Tyto názory vy volávaly nejistotu ve straně a ztěžovaly jí překonat odtrženost od mas .

Gottwaldovo vedení dokázalo za pomoci Komunistické

interna

cionály překonat i toto nebezpečí. Řada přívrženců těchto chybných názorů uznala správnost kritiky ÚV strany a Komunistické inter nacionály a čestně se zapojila do plnění úkolů podle směrnic stra

ny . Tím byla odstraněna další překážka přechodu k masové práci. Komunisté nastoupili do boje proti buržoaznímu řešení hospodář: ské krize , obhajovali každodenní zájmy nezaměstnaných, zbídače ných továrních i zemědělských dělníků , drobných rolníků, živnost níků a řemeslníků, bránili je proti všem projevům sociálního a národnostního útisku, který postihoval zvláště lid Slovenska, Zakar

patské Ukrajiny a německých menšinových území v českých ze mích. Nejvýznamnějších úspěchů dosahovali komunisté v organizo vání hnutí nezaměstnaných , kteří mohli dosáhnout alespoň částeč ného zlepšení svého postavení pouze jednotným postupem bez roz dílu politické, odborové či jiné příslušnosti. Páteří celého hnutí se staly akční výbory nezaměstnaných , volené z iniciativy komunistů. Hnutí postupně dospělo od boje za nejdrobnější požadavky až k ta

kovým formám, jako byly pochody či kongresy hladu nebo celo státní sjezd delegátů nezaměstnaných v březnu 1931. Společné po žadavky nezaměstnaných nabývaly stále obecnějšího charakteru a postupně zahrnovaly i některé politické požadavky . Zákroky bur včetně střelby do pochodů protestujících vyvolávaly pobouření i u části ostatního obyvatelstva a přispívaly tak ke zpolitizování hnutí nezaměstnaných . V období ostrých třídních bojů se ve dnech 7. - 11. března 1931 sešel VI . sjezd Komunistické strany Československa , jehož průběh svědčil tom, že strana zvýšila svou autoritu v masách a že se pře šňovala i vnitřně . V době sjezdu měla již asi 40 000 členů . žoazní státní moci

43

O atmosféře sjezdu a jeho delegátech napsal v reportáži „ Sjezd fronty “ známý komunistický novinář Julius Fučík : , ... Samí noví lidé ! Především mladé tváře, tvrdě vyřezávané

prací. Nejsou ani zachmuření, ani důstojně vážní. Jsou usmě vaví , živí , pevní a přímí. Mají mnoho podobného s námořníky, kteří projeli v několika letech svého mládí celý svět, poznali jej v neustálém nebezpečí a těžké dřině , naučili se silou zmáhat nepřítele , a jsou proto sebevědomí a silní a kamarádsky, od vážně obětaví. Docela nový typ lidí, typ, který ještě nikdy ne

převládl na sjezdu KSČ ... Tady jsou jen bojovníci. Lidé , kteří nemají kdy na kudrlinky. Mluví rychle, krátce, úsečně , jako mezi dvěma výstřely z pušky. Mluví různými jazyky, ale styl jejich řeči je velmi podobný . Jsou to lidé z bojiště . Jen lidé z bojiště. Jen lidé z prvních linií ...“

VI. sjezd konkretizoval, upřesnil a rozvedl usnesení V. sjezdu v nových podmínkách . Základním heslem a směrnicí sjezdu bylo heslo : ,,Za práci, chléb, půdu a svobodu ! Za proletářské východisko

z krize! " Těžištěm politiky strany v duchu této směrnice byl boj za dílčí hospodářské požadavky, v jehož průběhu se mohli dělníci přesvědčit o síle své jednoty . Jednotná fronta dělníků v boji za den ní hospodářské požadavky pod vedením komunistů mohla jedině

vést k získání většiny dělnické třídy pro revoluční boj za přeměnu celé společnosti.

Sjezd přinesl rovněž první pokus o marxistický rozbor agrární

otázky v Československu. Orientoval stranu na energičtější práci mezi rolnictvem na základě hesla vyvlastnění veškeré velkostatkář

ské, církevní, státní a obecní půdy bez náhrady a její předání pra cujícím rolníkům . Předpověděl, že socialistická revoluce v Česko slovensku bude muset ve své první etapě vyřešit i některé nedo

končené úkoly buržoazně demokratické revoluce, mezi nimi přede vším otázku půdy . Strana se měla orientovat nejen na spojenectví

se zemědělskými dělníky a drobnými rolníky, ale i na postižené střední rolníky.

V jednání o národnostní otázce kritizoval sjezd z pozic proletár ského internacionalismu utlačovatelskou politiku české buržoazie,

nacionalistickou politiku slovenské buržoazie a vykořisťovatelských tříd národnostních menšin. Zdůraznil , že pouze společný boj pra cujících všech národností povede k uspokojení jejich sociálních a nacionálních zájmů. Přestože v usneseních byla ještě řada nedostatků , především v hod

nocení politických problémů, dal sjezd potřebnou základnu pro dal ší rozvoj protikapitalistického boje. Zatímco na počátku krize bylo v pohybu zejména hnutí nezaměstnaných , od počátku roku 1931 se

rozvíjelo stávkové hnutí, které zasahovalo postupně i velké závody . Komunisté obětavě usilovali o to, aby stávky v těžkých podmínkách

krize byly úspěšné . Ne všechny mohly zvítězit, ale i z porážek se strana poučila.

V květnu 1931 zvítězil stávkový boj zemědělských dělníků na již

ním Slovensku, dobře vedena byla v téže době i poražená stávka dělníků v Karlově huti . Stávka kameníků ve Frývaldově v listopadu 1931 přerostla dokonce v masovou politickou stávku pracujících ce lého okresu -- stávkové hnutí tu začínalo nabývat politického cha rakteru . Na vesnici přecházela strana od propagandistického cha rakteru své činnosti k organizování akcí pracujících rolníků a bez zemků . Z východních oblastí republiky se rolnické hnutí přenášelo i do českých zemí. Stále více se zapojovali do boje proti buržoaz nímu teroru také významní představitelé inteligence a další vrstvy pracujícího lidu .

Vyvrcholením bojů proti buržoaznímu řešení krize byla na jaře 1931 stávka mosteckých horníků , která přerostla daleko za oblast mosteckého revíru i za rámec hospodářského boje . Byla největším

bojem československých pracujících a ' politicky nejvýznamnějším evropským bojem tohoto druhu v letech krize. V boji 25 000 stáv

kujících - kteří byli aktivně podporováni nezaměstnanými , rolnic tvem , živnostníky i inteligencí - uplatnila a rozvinula strana nej lepší zkušenosti , kterých při vedení hospodářských bojů nabyla. Splněním velké části požadavků stávkujících horníků boj po čtyřech týdnech organizovaně skončil.

Mosteckou stávkou vyvrcholila v Československu ofenzíva jed notné fronty, která se v letech hospodářské krize rozvíjela po vze stupné linii . Její historický význam tkví nejen v rozsahu boje, jeho ohlasu a politickém dopadu, ale i v příkladném tvůrčím uplatnění taktiky jednotné fronty . KSČ nekladla žádné předběžné podmínky

pro vytvoření jednotné fronty, nepřehlížela stupeň uvědomění mas, nepřeskakovala vývojové etapy hnutí, nepodléhala živelnosti ani náladám zaostalejší části stávkujících . Vedoucí úloha strany v tom to boji nebylá formální a deklarativní, ale skutečná a uznávaná ma

sami. Strana učila masy a učila se od mas. Postupně s širokými masami dělnické třídy , uvnitř ní a v jejím čele rozvíjela hnutí od nižšiho k vyššímu stupni a přiváděla dělníky k poznání nutnosti re volučního boje proti kapitalismu. Svým postupem v mostecké stávce předběhla KSČ dobu i tehdejší zkušenosti mezinárodního komunis

tického hnutí . Její poznatky předznamenaly některé rysy pozdější taktiky mezinárodního komunistického hnutí v boji proti fašismu. Důsledná třídní politika Komunistické strany Československa vedla v průběhu hospodářské krize k postupnému narušování sta 45

bility buržoazního panství a k narůstání prvků politické krize. Strana

- orientující se v daných podmínkách přímo na socialistickou re voluci - dokázala důslednou obhajobou každodenních zájmů ne

zaměstnaných i pracujících dělníků strhnout v třídních bojích pod své vedení i dělníky bezpartijní nebo organizované v jiných poli tických stranách . Straně se podařilo v bojových akcích prorazit do minující vliv, reformistických stran a v praxi realizovat myšlenku jednotné fronty dělnictva. Boj o jednotnou frontu dělnictva nebyl však v té době ještě do končen . Většina dělnictva šla stále ještě za reformistickými stra

nàmi, buržoazie si udržela vliv na masy . K tomu jí významně na

pomohla skutečnost, že pozornost pracujícího lidu se přesouvala k těm otázkám , v nichž hradní buržoazie měla stále ještě důvěru většiny národa k otázkám demokracie a nezávislosti Českoslo venska. Jestliže pracující od vzniku československého státu a ze jména v letech světové hospodářské krize nabyli dosti trpkých zku

šeností o protilidovosti, asociálnosti buržoazie, které jejich důvě rou otřásly , pak musely přijít ještě zkušenosti další , které buržoazii

odhalily i jako sílu protinárodní a protidemokratickou a spolu s předchozími vedly ke ztrátě jejího vlivu na masy . Stalo se tak v následujících letech . na I po mostecké stávce byly vedeny stávkové a jiné boje příklad stávka rosicko -oslavanských horníků, všelidová hnutí na

východě republiky atd . – vina hospodářských bojů však slábla .

I když hospodářská krize ještě neskončila a v roce 1933 dosáhla teprve vrcholu , pozornost celé československé veřejnosti i Komu nistické strany Československa upoutávaiy stále více události v Ně mecku , kde pro revoluční dělnické hnutí vyvstával nový, ještě sil nější nepřítel --- fašismus.

Nastolení fašistické diktatury v lednu 1933 v Německu a postup né vytvoření agresívního bloku fašistických a militaristických států vytvářely pro celé mezinárodní Německa , Japonska a Itálie který vznikl komunistické hnutí zcela novou situaci . Fašismus

po první světové válce a jenž s výjimkou Itálie zapustil své kořeny pouze v menších státech jihovýchodní Evropy - zvítězil tentokrát v největší evropské kapitalistické zemi. Sloužil tu nejen ke krva vému potlačení všech dělnických organizací, demokratických práv a svobod, ale současně se stal i nástrojem obnoveného německého

imperialismu a bezprostřední hrozbou ostatním národům. Fašistický stát byl diktaturou nejreakčnějších a nejagresívnějších částí finančního kapitálu . Ve srovnání s buržoazně ciumokratickými

státy představoval otevřenou teroristickou diktaturu skupin mono

polistické velkoburžoazie, spjatou s naprostou likvidací demokracie 46

a všech, byť omezených práv dělnické třídy. Přestože buržoazně demokratický stát zůstával diktaturou buržoazie nad dělnickou tří dou, dělnické třídě nemohlo být lhostejné, zda bude žít v tomto, ne

bo fašistickém státě . Fašismus se stal úhlavním nepřítelem dělnické třídy, pracujícího lidu, svobody národů, humanistické kultury a ci vilizace .

Před dělnickou třídou vyvstávala nutně otázka , jak zabránit ví tězství fašismu v dalších zemích a svrhnout fašismus tam, kde již

zvítězil , jak zabránit nové válce , připravované fašistickými státy . Dělnická třída měla životní zájem na porážce fašismu nejen z hle diska bezprostředního zachování demokratických práv, ale přede vším z hlediska svého historického poslání. Bez porážky fašismu ne mohla dosáhnout svých perspektivních revolučních cílů - svržení buržoazního panství a nastolení diktatury proletariátu. Fašistické Německo se stalo vážnou hrozbou také pro Českoslo

vensko, a to tím spíše , že využívalo pro své agresívní cíle slabin československého státu , především jeho národnostních problémů.

I když postavení německé i druhých menšin v Československu bylo lepší než v jiných kapitalistických státech, přesto některé skuteč nosti – zejména ve špatných sociálních poměrech části německého obyvatelstva v pohraničí umožňovaly rozpoutávání šovinistic kých nálad mezi Němci.. Rovněž na Slovensku - jehož vývoj se po liticky, hospodářsky i sociálně opoždoval ve prospěch vládnoucí české buržoazie hledala nespokojená část slovenské buržoazie,

organizovaná v ľudové straně, oporu v zahraničí, především ve fa šistickém Německu.

S nástupem fašismu v sousedním Německu se zostřily i rozpory v táboře české buržoazie. Reakční pravicové kruhy buržoazie – po -

liticky reprezentované agrární stranou a fašistickými stranami a skupinami - prosazovaly orientaci na fašistické Německo, usilo

valy o spojenectví s Hitlerem a o nastolení fašistické diktatury také v Československu. Druhá část buržoazních politiků, zejména ze sku piny Hradu, se orientovala dále na západní mocnosti , hlavně na

Francii, a byla proti vystřídání buržoazní demokracie fašismem . V následujících'letech se však ukázalo , že ani jedna z buržoaz ních zahraničně politických linií nemohla zabezpečit svobodu na

šich národů. Buržoazie s ohledem na své třídní zájmy nebrala ohled na skutečnost, že již tehdy existovala ve světě síla, která mo

hla být hrází proti fašistické útočnosti. Byl to Sovětský svaz, který v polovině třicátých let v podstatě vybudoval socialistickou společ nost a jako důležitý činitel míru vstoupil na mezinárodní arénu. Přestože pod tlakem lidových mas uzavřela československá vláda v roce 1935 s SSSR spojeneckou smlouvu, její zahraniční orientace 47

na západní velmoci se tím nezměnila . Navíc podle smlouvy mohl

Sovětský svaz pomoci Československu tehdy, jestliže k pomoci při spěje i Francie.

Nástup fašismu vytvořil zcela nové podmínky pro činnost Komu

nistické strany Československa . Nové úkoly si vynucovaly v dané situaci vytvoření politické armády, jejíž součástí měly být i ty spo lečenské vrstvy , s nimiž neměla strana až dosud politický a myš lenkový kontakt. Předpoklady pro to narůstaly na obou stra

nách . V buržoazní společnosti probíhaly pod tlakem fašismu pře suny , které umožňovaly určit nové taktické přístupy k nekomunis tickému dělnictvu, zejména k sociálním demokratům, k neproletár ským pracujícím vrstvám i k'určitým skupinám buržoazie. Na po řad dne se dostávaly úkoly demokratické revoluce a s tím se vy tvořily také nové možnosti politického spojenectví. Druhým aspektėm tohoto vývoje byl proces tvorby odpovídající politické koncepce Komunistické strany Československa v letech 1933–1934 , který nevyvolal žádnou vnitrostranickou krizi. Tato skutečnost byla dokladem vyspělosti strany a jejího vedení , které včas postihlo novou situaci i nutnost změn ve strategicko-taktickém postupu .

Komunistická strana Československa vedla od počátku roku 1933 voj proti německým i českým fašistům v pohraničních oblastech . Později rozvinula velké akce na záchranu ) . Dimitrova, postaveného

před nacistický soud pro údajnou účast na zapálení Říšského sněmu, a za propuštění německého komunistického vůdce E. Thälmanna z nacistického koncentračního tábora , poskytovala podporu němec kým a rakouským protifašistickým emigrantům. To vše organizovali českoslovenští komunisté v situaci, kdy byl zastaven téměř všechen komunistický tisk, strana pracovala v podmínkách poloilegality, hrozil jí zákaz činnosti a na některé její vedoucí funkcionáře -- mezi jiným na Klementa Gottwalda - byly vydány zatykače. Strana se zvláště od podzimu roku 1934 vracela ke svým zkuše nostem z let 1930–1932 , navazovala na zkušenosti francouzských a rakouských pracujících z bojů proti fašismu v této době, nově hodnotila protifašistické akce z let 1933–1934. Na plenárním za

sedání ÚV KSČ v listopadu 1934 přijala heslo „ Proti pracovnímu souručenství s buržoazií – za bojové socialistické souručenství“ . Komunisté chtěli dokázat dělníkům organizovaným v reformistic kých stranách , že spolupráce jejich vůdců s buržoazií a účast ve

vládě s představiteli fašismu přibližuje nebezpečí fašistického útoku proti celé dělnické třídě. Předpokladem úspěšné obrany dělnictva se mělo stát bojové souručenství komunistů se socialistickými stra nami a s maloburžoazními stranami v místním i celostátním mě

řítku. Komunistická strana se tak dopracovávala postupně k nové linii koncepci obrany republiky a demokracie proti nebezpečí fašismu zvenčí i zevnitř.

Linii protifašistického boje uplatnila KSČ v boji proti nástupu do mácích fašistických sil v letech 1934–1935 ; když reakční strana tzv . Národní sjednocení vytyčila v roce 1934 otevřeně fašistický pro

gram a snažila se pro něj získat co nejvíce stoupenců, vyzvali ko munisté do boje dělnictvo, všechny demokraty, celou veřejnost. Ve dení reformistických stran odmítlo i tehdy společný postup, avšak dělnictvo přesto odpovědělo na vystoupení fašistů jednotnými pro tifašistickými demonstracemi, do nichž se zapojily i střední vrstvy , zejména studentstvo a inteligence. Ještě mohutnější vlna protifa šistického boje se rozlila po celé zemi před volbami do parlamentu na jaře 1935. Národní sjednocení nezískalo v nich více hlasů, než měly dříve strany á skupiny, z nichž vzniklo. Ani agrárníci nezís

kali nové hlasy a nepodařilo se podstatněji zvýšit vliv ani Hlinkově ľudové straně na Slovensku. Fašistické henleinovské hnutí v ně.

meckých oblastech však získalo jeden a čtvrt miliónu hlasů, a stalo se tak nejsilnější politickou stranou v Československu.

Komunistická strana Československa získala ve volbách téměř

o 100 000 hlasů více než v roce 1929. Na Zakarpatsku se opět stala nejsilnější stranou, její pozice vzrostly i na Slovensku a v průmys lových centrech českých zemí . Citelné ztráty však zaznamenala v německých oblastech . Volební výsledky ukázaly, že v prvním kole byl fašistický nápor odražen . Potvrdily to i presidentské volby v prosinci 1935, kdy fašistický blok vystoupil proti kandidatuře dr. Beneše se svým kandidátem. Snaha o pravicový zvrat byla však odražena zásluhou komunistů a širokých lidových mas, které se pod porou Beneše postavily proti fašismu . Fašismus však zůstával stále akutním nebezpečím , neboť reakční křídlo buržoazie se stále více orientovalo na fašistické Německo, mezi německým obyvatelstvem rostl vliv Henleinovy fašistické stra ny a také na Slovensku byla téměř jedna třetina voličů pod vlivem Hlinkovy strany ludové. Hned v parlamentních volbách varoval ústřední výbor Komunis tické strany Československa v otevřeném dopise adresovaném so cialistickým stranám : „ Jestliže vedení vašich stran půjdou dále tou cestou jako před volbami , jestliže budou odmítat jednotnou dělnickou frontu a jestliže těžisko jejich práce bude spočívat ve sjednávání kom

promisů ve vládních kruzích s agrárníky a s klerikály, pak zů stane vše při starém . Pak hrozí nebezpečí, že požadavky pracu jícího lidu, jimiž všechny strany ve volbách tolik plýtvaly , budou 49

hozeny pod stůl a že se bude pokračovat ve staré protilidové

politice. Hrozí nebezpečí, že fašistická reakce znovu zvedne hlavu ."

Svými zkušenostmi z protifašistického boje přispěla KSČ k vy pracování linie VII . kongresu Komunistické internacionály v roce 1935, který dal základní směrnice komunistickým stranám v nové

situaci. Zdůraznil, že bezprostředně nestojí před dělnickou třídou volba mezi diktaturou proletariátu nebo buržoazní demokracií, ný brž mezi demokracií a fašismem . Bylo třeba obrátit hlavní úder proti

fašismu i proto, že hrozilo nebezpečí nové války, vyvolané fašistic kými státy:

Linie VII. kongresu vycházela z poznání , že úspěšný boj proti fa šismu a válce může být veden pouze na základě široké protifašis

tické lidové fronty, vytvořené ze všech sil , jež odmítaly fašismus. Jádrem a tmelem této lidové fronty mohla a musela být jednotná dělnická třída , sjednocená bez ohledu na politickou příslušnost. VII . kongres Komunistické internacionály ukázal komunistickým

stranám také revoluční perspektivu boje jednotné a lidové fronty proti fašismu, který neměl být veden jen proti odbourávání demo kratických práv, ale i za jejich rozšiřování, a měl vyústit v ustavení

vlády lidové fronty. Taková vláda se mohla stát předstupněm, for mou přechodu k diktatuře proletariátu, a to za podmínky, že se li dové masy v průběhu bojů přesvědčí, že svržení buržoazního panství

je rozhodujícím krokem proti fašismu a válce. Kongres tak znovu po letech vyzvedl leninské myšlenky o různých formách přechodu

k socialistické revoluci, a zejména o vztahu demokracie a socialis mu .

VII . sjezd Komunistické strany Československa v dubnu 1936 pro hlásil jednoznačně, že KSČ je pro obranu demokracie a republiky proti fašismu. Tato politika neznamenala ústup z revolučních a internacionálních pozic. Obrana demokracie a státní nezávislosti nemohla znamenat v žádném případě třídní smír s vlastní buržoazií. Při obraně republiky nebylo možné spoléhat se na buržoazii, bylo třeba se připravovat na skutečně lidovou obranu Československa ,

což předpokládalo dosáhnout základního obratu v politickém vývoji země. Jako základní předpoklady obrany požadoval sjezd zlepšení sociálního postavení pracujících, rozšíření demokratických práv li du , demokratické řešení národnostních problémů , rázný zásah proti

fašistickému hnutí, očistu státního aparátu od fašistů a v zahraniční politice pevné spojenectví se Sovětským svazem.

1

Věrnost marxisticko - leninskému učení a schopnost jeho tvořivé aplikace umožnily československým komunistům úspěšně vyřešit ve

změněných podmínkách otázku nejvhodnější cesty a přístupu 50

k uskutečnění socialistické revoluce. Strana spojila boj za socialis mus s bojem za demokracii, za národní svobodu a samostatnost československého státu.

V podobě řady závažných programových dokumentů vypracovala komunistická strana ucelenou linii obrany republiky, směřující v podstatě k strukturálním přeměnám Československa. Jediná ze

všech stran vypracovala reálný program, který řešil spolu se sociál ními problémy i existenční otázky našich národů .

Ucelená koncepce VII . sjezdu tvořila základnu politiky Komunis tické strany Československa v době ohrožení republiky a jejího li du vnějším i vnitřním fašismem . V průběhu jejího uskutečňování přerůstala KSČ rámec „ pouhé “ proletářské opozice a stávala se po tenciálním předvojem našich národů. Projevovala se jako strana vskutku nového typu a v rozhodujících střetnutích prokazovala , že

je nejen internacionální , ale i hluboce vlasteneckou národní silou. V protifašistickém hnutí na obranu republiky, které bylo od pro

sincové stávky v roce 1920 největším společenským pohybem v předmnichovském Československu, se vytvářela nová , reálná síla přeměny československé společnosti . KSČ rozvinula energické úsilí, aby semkla do boje proti fašismu všechny demokratické síly . Slavnou kapitolou protifašistického boje komunistů dalších našich občanů zůstane pomoc bojujícímu de mokratickému Španělsku, zejména přímá účast 3000 dobrovolníků, z nichž dvě třetiny položily ve Španělsku své životy . Boje na obranu Španělska využila strana rovněž jako mobilizačního činitele pro vy tváření jednotné a lidové fronty v Československu . Strana usilovala též o spravedlivé řešení národnostní otázky , ne bot jen tak bylo možno sjednotit pracující všech národností v re publice k její obraně.

Jak řešit situaci na Slovensku, ukázali komunisté v parlamentě v roce 1936, kde předložili ,, Plán hospodářského, sociálního a kul

turního povznesení Slovenska“ , který podrobně rozpracovali na jaře 7

1937 na krajinské konferenci v Banské Eystrici . KSČ v něm vytyčila jasný program řešení slovenské otázky, program skutečně rovno právných vztahů Čechů a Slováků ve společném státě. Strana usilovala o demokratické národnostní vyrovnání, o to, aby se všichni pracující cítili jako doma a považovali Československo za svou skutečnou vlast. Koncem roku 1936 předložili komunisté vládě memorandum s návrhy na národnostní vyrovnání s německou men šinou , jejichž uskutečnění mělo zmírnit rezaměstnanost, zlepšit ži votní úroveň německých pracujících , zabezpečit větší práva pro je jich demokratické složky a energicky postupovat proti henleinov cům . KSČ se postavila v dané situaci co nejrozhodněji proti oddělení 51

kteréhokoli národa i národnosti od republiky ve prospěch fašistic kých států , proti jakémukoli separatismu. Důležitým mobilizačním činitelem jednotné a lidové fronty se stal

vedle politických akcí také boj za denní hospodářské a sociální zájmy pracujících. Vzrůstal počet hospodářských bojů i vítězných stávek, vedených často jednotně bez rozdílu politické i národní pří slušnosti dělníků . Úspěchů bylo dosaženo i v práci strany mezi rol

nictvem. Na základě „ Programu záchrany zemědělského lidu“ z ro ku 1935 usilovali komunisté o další rozvíjení bojů proti hospodářské

politice velkostatkářů a agrárního vedení. Právě v této době získá vala KSČ na vesnici prvně od svého založení významnější vliv. Boj Komunistické strany Československa za jednotnou protifašis tickou frontu vyvrcholil v roce 1938, který byl rokem bezprostřed

ního ohrožení naší země . Rostoucí lidové hnutí znemožnilo pokus reakce dostat Henleina a další fašisty do vlády. Prvomájové mani

festace, vzorný průběh a nadšené přijetí květnové i zářijové mobi lizace, mohutné protifašistické demonstrace, konané často jednot

ně proti vůli vedení reformistických stran, to byly přesvědčivé dů kazy odhodlání lidu bránit republiku. Jednota, rozvaha a odhodla nost lidu byly skutečně příkladné. Lid věřil ve svou sílu, věřil v po moc Sovětského svazu, věřil ve své vítězství.

Československá buržoazní vláda v rozporu s vůlí lidu však před nátlakem Hitlera a provokacemi jeho domácích pomocníků neustále ustupovala. Generální stávkou a obrovskými demonstracemi dne 22. září si lid vynutil odstoupení kapitulantské vlády, jež přijala Hi tlerův požadavek o odstoupení pohraničního území. Nová vláda ge nerála Syrového vyhlásila sice okamžitě mobilizaci, nebyla však sku

tečnou vládou obrany republiky. 30. září 1938 také tato vláda při jala požadavek Německa a západních mocností odstoupit pohraničí, jak se na tom dohodly na konferenci v Mnichově .

Mnichovský komplot mezinárodní reakce zmařil nadějný vývoj li dové fronty, jež mohla jediná s úspěchem bránit republiku. Mnichov se stal počátkem likvidace Československa jako samostatného státu

a těžkého fašistického ujařmení. Mnichov se stal pro českosloven ský lid synonymem zrady západních velmocí, zrady domácí velko buržoazie, ale také kapitulantství vůdců reformistických socialistic

kých stran, kteří do poslední chvíle odmítali společný postup s ko munisty a oslabovali možnosti skutečné obrany. Jestliže v těchto těžkých dobách zůstal Československu věrný ja ko spojenec pouze Sovětský svaz , pak uvnitř země obstála v kri tických okamžicích jen Komunistická strana Československa. Zku šenosti z tragického roku 1938 jen znovu ukazovaly , že do čela stá

tu a našich národů musí být povolána nová třída. Touto třídou mo 52

hla být pouze dělnická třída vedená KSČ , neboť její základní třídní zájem -- likvidace buržoazního panství a nastolení diktatury pro letariátu a vybudování socialistické společnosti byl v souladu

s národními zájmy, což si postupně uvědomovaly i nejširší lidové masy . Pouze dělnická třída v čele s KSČ mohla na bázi socialismu trvale zajistit svobodu a samostatnost našich národů, jejich rozvoj a bezpečnou budoucnost.

V roce 1938 ztratila buržoazie morální právo vést naše národy. Zklamala stejně jako její přisluhovači z řad pravicových socialistů . Zklamali a zradili ti , kteří neustále pouze mluvili o vlastenectví a národní hrdosti , kteří ve snaze oklamat lid si nevybírali prostředky, aby zdiskreditovali komunistickou stranu a pokrokové lidi jako vlas

tizrádce, protinárodní sílu, jako „ zaprodance Moskvy “. Ti, kteří takto po léta obviňovali komunisty, se dopustili sami zrady, která v dějinách našich národů bude navždy zapsána černým písmem. Komunisté naopak prokázali, že jejich internacionální svazky nejsou v rozporu s národním cítěním, ale naopak. V jejich postojích se zračilo nové , socialistické vlastenectví , jež plně osvědčili i v do bách následujících. Zůstane navždy historickou zkušeností, že na obranu republiky vystoupily tehdy nejrozhodněji právě ty síly , ke

kterým se republika chovala macešsky a které byly často pronásle dovány a vězněny . V předmnichovském Československu se počet

ročně odsouzených podle zákona na ochranu republiky pohyboval v letech 1924-1937 v rozmezí od 2126 do 5677 osob ( v roce 1934

nejvyšší počet vůbec ) . Ještě v roce 1937 bylo však podle tohoto zá kona odsouzeno 3353 lidí. Přitom nerostl trestní postih těch politic kých sil , které rozvracely republiku a snažily se u nás nastolit fa

šistický režim , ale stíháni byli především komunisté, kteří se posta vili na pozice obrany republiky .

KSČ jediná naše národy nezklamala , jediná kapitulaci nikdy ne přijala . Stanovisko strany vyjádřil ihnej 30. září 1938 Klement Gott wald na Pražském hradě presidentu dr. E. Benešovi : ,,Bosí a bezbranní Habešané se bránili, a my se podrobujeme.

Jen se podívejte , jak se brání španělský lid ! Máme skvělou ar. mádu a národ je jednotný . Vždyť by nás ostatní svět nemohl nechat osamocené . Ještě ted' by se měla ukázat naše síla . ' eště

není pozdě. Mnichovské požadavky by se neměly přijímat.“ Bylo přirozené, že náš pracující lid vyvodil z trpkých zkušeností

buržoazní republiky pro sebe poučení. Pochopil, na čí straně je pravda . V souladu s jeho přáním nastupovala do čela našich národů dělnická třída , vedená Komunistickou stranou Československa. Hi

storická poučení z roku 1938 ovlivnila tak podstatně celé další naše národní a státní dějiny. 53

* 2. Nástup komunistů do čela našich národů v letech osvobozeneckého boje Období následující po Mnichovu bylo nejtěžším obdobím v do savadní existenci Komunistické strany Československa. Komunisté byli v minulosti tvrdě pronásledováni buržoazní mocí a členství ve straně bylo vždy spjato s oběťmi, strádáním i existenční nejistotou . Přesto však zůstávali komunisté od vzniku své strany až do Mni

chova stále legální politickou silou a pouze v letech vrcholení hos podářské krize v Československu - jež bylo provázeno zostřenou perzekucí revolučního hnutí - museli pracovat poloilegálními me todami. V pomnichovském období byla KSČ nucena prvně v celé své

historii přejít do hluboké ilegality a zcela novými metodami vést boj za obnovení národní svobody a státní samostatnosti. Mnichovem začínalo v životě komunistické strany období přímého

boje proti fašistické moci, které po 14. a 15. březnu 1939 dostávalo charakter národně osvobozeneckého zápasu . Dne 30. září 1938 ka pitulovala československá buržoazie jako celek a spolu s ní i re

formistické strany. Vznikla tzv. druhá republika s okleštěným úze mím , v níž vládnoucí reakční křídlo velkoburžoazie usilovalo o to talitní režim a o spolupráci s fašistickým Německem . Krátké, ne

celého půl roku trvající období druhé republiky bylo zároveň na plněno pronásledováním těch, kteří Mnichov nikdy neuznali - aa to byli především komunisté. Komunistická strana Československa ještě počátkem října 1938 vytyčila na základě usnesení svého ústředního výboru linii boje za

celonárodní frontu k obraně demokracie a okleštěné republiky proti demoralizaci a za udržení ducha odporu, ale než ji mohla počít uskutečňovat, zasáhl úder vlády přímo stranu . 21. října 1938 za které stavila vláda činnost KSČ v českých zemích. Na Slovensku získalo 6. října z iniciativy Hlinkovy strany ľudové autonomii

učinila tak ľudácká vláda dokonce již 9. října 1938. Ostatní po

litické strany nejenže proti zastavení činnosti KSČ nevystoupily , ale v listopadu téhož roku se samy dobrovolně rozešly a vytvořily fa

šistickou stranu Národní jednoty . Sociální demokracie se přeměnila na Národní stranu práce, čímž vznikl systém dvou stran , který měl zakrýt totalitní charakter nastupujícího režimu. Zřízení tzv. slovenského státu a okupace českých zemí fašistickým

Německem 14. a 15. března 1939 zastihly již komunisty v ilegalitě. 54

Strana předvídala vývoj, vykonala základní přípravy k přechodu do

ilegality a provedla přeskupení vlastních řad. Přední pracovníci strany v čele s Kl. Gottwaldem vytvořili zahraniční vedení KSČ v Moskvě, doma v „ protektorátě Čechy a Morava“ existovalo ilegální vedení, jež organizovalo výstavbu stranické ilegální sítě. Rovněž na Slovensku zastihl 14. březen 1939 komunistickou stra nu v přestavbě na ilegální formy boje. Strana se tu v důsledku roz

bití republiky organizačně osamostatnila a stála před úkolem rea lizovat politiku KSČ ve složitých poměrech tzv. slovenského státu . Formy, prostředky a taktika fašistického ovládání tzv. slovenského státu i charakter jeho režimu se lišily od českých zemí, což mělo v rozhodující míře za následek i odlišný charakter národně osvobo

zeneckého hnutí na Slovensku. Cíle národního a osvobozeneckého boje v obou částech bývalé republiky byly však stejné. Komunistická strana od prvních dnů poroby nikdy nepřestala vést zápas s okupanty a zrádci. Její postup vycházel z přeměny

objektivních podmínek, které určovaly charakter nastávající histo rické etapy : základním cílem se stala záchrana samotné existence

českého i slovenského národa a obnova jejich národní svobody a státní samostatnosti. Základní rozpor mezi proletariátem a buržoazií sice trval , avšak bezprostředně prvořadý význam mělo nyní řešení rozporu mezi národem a fašistickými okupanty . Cesta k vyřešení základního třídního rozporu

jak ji obecně stanovil V. sjezd a

v podmínkách ohrožení republiky fašismem upřesnil VII . sjezd KSČ - vedla tedy přes porážku fašistických utlačovatelů. V prvním období národně osvobozeneckého boje od počátků oku

pace po přepadení SSSR fašistickým Německem v červnu 1941 pra covali komunisté v tzv. protektorátě ve složité situaci, charakteri

zované soustavným zatýkáním komunistů a probíhající třídní dife renciací odboje . Jako jediní však nepřetržitě rozvíjeli činnost zamě. řenou na nemilosrdný boj za svržení nacistické nadvlády. V této do

bě vznikalo hnutí odporu spíše živelně – projevovalo se v drobných srážkách s okupanty, v manifestacích a národních poutích a jeho těžiště bylo v každodenním úsilí o oslabení hitlerovského režimu , Práce v podmínkách ilegality byla nesmírně těžká a plná obětí. Silně vybavený fašistický aparát, využívající zkušeností z boje proti Komunistické straně Německa , zasazoval komunistickému odboji těžké rány. Na jaře roku 1941 byl zatčen I. ilegální ÚV KSČ . Kolem J. Ziky , jenž unikl zatčení , se však záhy seskupil II . ilegální ústřed ní výbor a komunistický odboj si zachovával stále schopnost čin nosti v daleko větší míře než odboj buržoazní .

V podmínkách tzv. slovenského státu nemělo heslo obnovy Česko slovenska následkem špatných zkušeností Slováků s předmnichov 55

skou republikou dostatečnou přitažlivost . Proto moskevské vedení KSČ potvrdilo oprávněnost samostatné politiky KSS a jejích vlast ních hesel. Vedení KSČ se nevzdalo hesla obnovy Československa ani pro Slovensko, pochopilo však, že nejdříve je nutné před sloven

ským lidem odhalit jak podstatu režimu tzv. slovenského státu , tak i předválečné politiky čechoslovakismu. Novou stranickou koncepci

tu odráželo proto heslo „ Za národní a sociální osvobození Sloven ska " .

Avšak v ilegálním vedení KSS počíná v druhé polovině roku 1940 převládat heslo ,,Za sovětské Slovensko" jako způsob diktatury pro

letariátu. Koncepce sovětského Slovenska byla přitažlivá jenom pro komunisty a radikální dělnictvo . Proto heslo sovětského Slo venska neschvalovala ani Komunistická internacionála , ani moskev ské vedení KSČ .

Ve srovnání s českými zeměmi neměl odboj na Slovensku tak vy hraněně národní ráz, ale daleko výrazněji se v něm projevovaly so

ciálně revoluční prvky . Stávková vlna v letech 1939–1941 ukázala , že klerofašistický režim nemůže počítat s dělnickou třídou , neboť ta se naopak stávala základem odbojového hnutí.

Základním přelomem ve vývoji našeho osvobozeneckého boje se stalo přepadení SSSR a jeho účast ve druhé světové vláce . Vytvořila se světová protihitlerovská koalice v čele s SSSR , Velkou Británií a USA. Účastí Sovětského svazu výrazně stouply nejen naděje na vítězství nad fašismem, ale i na znovunabytí československé samo statnosti , a to zvláště po uzavření československo - sovětské úmluvy z 18. července 1941. Uznání československé emigrační vlády Sovět .

ským svazem , který první proklamoval obnovení Československa v původních , předmnichovských

hranicích , znamenalo

obrovskou

podporu pro celý národně osvobozenecký zápas. Na sklonku léta 1941 a během podzimu docházelo k další aktivi

zaci odbojové činnosti. Tento vzestupný vývoj byl těsně spjat s ile gální prací KSČ, jež znovu doplnila své mezery vzniklé zatýkáním a přistoupila i k formování ozbrojených bojových skupin. V celém odboji se prosazovala snaha po sjednocení, jež vyvrcholila v usta vení celonárodního orgánu Ústředního národně revolučního vý boru v září 1941 .

Na zvýšenou aktivitu odboje odpovídali fašističtí okupanti kru

tým terorem se stovkami poprav, který rozpoutal na území tzv. pro tektorátu Reinhard Heydrich . Komunistický i buržoazní odboj byl těžce zasažen . Teror se ještě stupňoval po atentátu českosloven ských parašutistů na Heydricha v květnu 1942. Začalo období sku

tečné hrůzovlády. Byly likvidovány nejen zbytky buržoazního odbo 50

je, ale rovněž II . ilegální ÚV KSČ , a strana utrpěla další těžké ztrá ty. Mezi umučenými byli i vynikající představitelé komunistické inteligence -- B. Václavek, V. Vančura, P. Prokop a jiní. Pro po dezření ze spojení s parašutisty byly vypáleny a srovnány se zemí Lidice u Kladna a totéž udělali nacističtí okupanti s osadou Ležáky ve východních Čechách. Koncem dubna 1942 zatklo gestapo známé ho komunistického novináře Julia Fučíka. Tisíce komunistů a ostat ních vlastenců odvlekli fašisté do koncentračních táborů, odkud se

mnozí již nevrátili. Rovněž zatýkání na Slovensku -- jež zesílilo

zejména po přepadení Sovětského svazu fašistickým Německem V červnu 1941 postihlo stovky komunistů . V roce 1942 došlo rychle za sebou k zatčení členů II . i III . ilegálního vedení Komunis

tické strany Slovenska .

Druhá polovina roku 1942 byla nejtěžším obdobím národně osvo bozeneckého zápasu. Široké vrstvy lidu byly hluboce otřeseny nejen

soustředěnými údery nacistických okupantů, ale i vítězným tažením německých vojsk na území SSSR a skutečností, že západní moc nosti neotvíraly stále ještě druhou frontu. Zatímco buržoazní odboj se z ran zasazených v heydrichiádě až do roku 1945 nevzpamatoval, dařilo se komunistům už v této těžké době pozvolna obnovovat ile

gální síť, udržovat bojeschopnost a morálku svých členů. V létě ro ku 1942 se vytvořil III . ilegální ÚV KSČ, který usiloval o vydávání

ilegálního tisku a o obnovení stranické organizace. Na Slovensku docházelo k mohutnému rozmachu protifašistického boje a na jaře

1942 tu vznikly první partyzánské skupiny. Po zatčení II . a III. ile gálního výboru KSS se utvořilo v srpnu 1942 IV. ilegální vedení, které zacelovalo rány způsobené zatýkáním . Komunisté nepřestávali bojovat ani v gestapáckých věznicích a

koncentračních táborech . Sdružovali se v mezinárodních ilegálních organizacích, jež byly jedinou silou vězeňského odporu. Prokázali

pevnost, obětavost, mimořádnou 'mravní sílu, odolnost a víru v ko nečné vítězství, kterého se mnozí však nedočkali. Do poslední chví le svého života vzpomínali komunisté s láskou na svou stranu, která

je vychovala, s níž srostli a prožívali všechno dobré i zlé. Léta fa šistického ujařmení byla nejtěžší zkouškou komunistů, prověrkou celého jejich dosavadního života . Jen nepatrný počet v této vážné zkoušce neobstál. Komunisté svým obětavým zápasem si natrvalo získávali autoritu mezi masami našich pracujících , jejich hrdinství se nesmazatelně vrývalo do vědomí našich národů. Touto strasti plnou , utajenou, drobnou každodenní prací byly tak položeny zá klady budoucího postavení strany, založeného na důvěře lidových mas sdružených v široké národní frontě . 57

Myšlenka národní fronty jako nejširšího bloku všech protifašis tických sil krystalizovala v moskevském vedení strany již v prvním období okupace země. Moskevské vedení KSČ vycházelo v tomto směru z předválečných zkušeností boje o vytvoření lidové protifa šistické fronty na obranu republiky. Realizace této myšlenky v no vých podmínkách byla však v té době spíše otázkou budoucnosti a závisela v rozhodující míře především na dalším vývoji válečného konfliktu .

Podmínky pro základní přelom v národně osvobozeneckém boji československého lidu vytvořila vítězství Sovětské armády v bitvě

u Stalingradu na přelomu let 1942/1943 a u Kurska v roce 1943, jež

zahájila období rozhodných porážek a posléze i úplného zničení hit lerovského fašismu. Nemalým podnětem pro domácí odboj byl i po díl československé vojenské jednotky v SSSR na bitvě u Sokolova v březnu 1943 .

tedy bezprostředně po bitvě u Stalingradu provedla Komunistická internacionála zásadní hodnocení situace

V

lednu

1943

a vytyčila další perspektivy politického vývoje v československém odboji. Na jaře 1943 vyslalo moskevské vedení KSČ do Čech i na Slovensko své instruktory, aby seznámili domácí ilegální vedení se závěry jednání. Směrnice moskevského vedení KSČ a KI Z 5. ledna 1943 jež byly převzaty domácím ilegálním vedením KSČ i KSS - vycházely z toho, že přechod vojenské iniciativy do rukou Rudé armády vytváří předpoklady pro stupňování odporu s blízkou perspektivou celo národního povstání. Směrnice charakterizovaly hnutí v Čechách a na Slovensku tak , že má

, ... charakter národně osvobozeneckého boje a jeho cílem je národní osvobození těchto národů z hitlerovského jařma. KSČ vede tento boj v národní frontě všech protihitlerovských sil bez ohledu na politickou příslušnost a sociální původ , při čemž závisí na aktivitě a rozvážném politickém vedení strany , zda dělnická třída bude mít v tomto národně osvobozeneckém boji vedoucí úlohu “. Výslednicí politického vývoje, který probíhal od vstupu Sovětské ho svazu do války, byla jednání presidenta Beneše v Moskvě , jež

byla završena uzavřením československo - sovětské smlouvy 12. pro

since 1943. Smlouva zakotvila zápas KSČ o zahraničně politickou orientaci odboje i budoucího samostatného státu , jejímž základem se stalo přátelství a spojenectví se Sovětským svazem. Při moskev .

ských jednáních se poprvé střetla komunistická strana s benešov skou buržoazií také v otázkách poválečného uspořádání českoslo 58

venského státu . V roce 1943 byly v těchto jednáních položeny zá rodky cesty, jež po druhé světové válce vedla k vítězství socialis

tické revoluce v Československu pokojnou cestou . Komunisté v domácím odboji počali okamžitě uskutečňovat směr

nice moskevského vedení a rozvinuli obětavé úsilí o vytváření ši roké protifašistické národní fronty, v níž nejiniciativnější úlohu hrála dělnická třída . III . ilegální výbor KSČ dokázal nejen vybu dovat široce rozvětvenou síť stranických organizací, ale byl i cen trem vedení rozvíjejícího se partyzánského hnutí. Stranické vedení budovalo také síť národně revolučních výborů, s jejichž pomocí strana pronikala do širokých vrstev obyvatelstva. Tento rozmach stranické práce nezadržela ani vlna dalších zatýkání.

Rok 1943 přinesl velké změny zejména na Slovensku. Krize kle rofašistického režimu se prohlubovala, odbojové hnutí sílilo. Slo venská armáda přestávala být spolehlivou oporou ludáckého státu , rozklad zachvátil i ostatní mocenské složky . Dosavadní pasivitu opouštěly i buržoazní protiluďácké složky slovenské společnosti, rýsovaly se možnosti vskutku celonárodního odboje. V prosinci

1943 byl vytvořen z iniciativy komunistů společný ústřední orgán hnutí odporu - Slovenská národní rada . Program, o který se opí rala tvořící se protifašistická národní jednota, byl obsažen v tzv.

Vánoční dohodě SNR , která se zavazovala vést boj národa až do

ozbrojeného vystoupení a přihlašovala se k novému společnému státu Čechů a Slováků. Byli to slovenští komunisté, kteří měli roz

hodující podíl na formování tohoto programu národně osvobozenec kého boje slovenského lidu .

Komunisté jako vedoucí politická síla odboje se připravovali na celonárodní ozbrojené povstání. Politickým štábem příprav se stalo V. ilegální vedení KSS , které tvořili K. Šmidke, G. Husák a L. No vomeský . Velkou práci vykonala strana při organizování ozbroje

ných partyzánských skupin a v přípravě ustavení národních výborů , jejichž iniciativu považovala za jeden ze základních předpokladů povstání . V létě 1944 vyvíjely partyzánské skupiny už velkou bo jovou činnost. Mezi obyvatelstvem se kladně projevoval vliv vojen ských úspěchů Sovětské armády. Události na Slovensku nabíraly prudký spád a spěly nezadržitelně k povstání. Slovenské národní povstání vypuklo 29. srpna 1944 a stalo se ne jen vojensky nejvýznamnější událostí československého odboje, ale patřilo mezi nejmohutnější vystoupení v celém evropském odboji . Dočasné jeho potlačení německou fašistickou armádou neubírá nic na jeho velikosti a vojenském významu. Povstání vázalo značné síly

nepřítele a znemožňovalo mu použít přístupových cest na východní frontu . 59

Nejiniciativnější a vedoucí politickou silou povstání byli komu nisté. Pod jejich vedením a za plné podpory slovenského lidu se na osvobozeném povstaleckém území uskutečňovaly revoluční pře měny, které se staly předobrazem nového osvobozeného Českoslo venska. Zřízení Slovenské národní rady, revolučních národních vý . borů, závodních rad, Lidových milicí, demokratické osvobozenecké

armády, masových organizací atd. položilo základy nového lidově demokratického režimu v celé naší republice . Zde se počala rea lizovat politicko-mocenská změna , jež vytvářela podmínky pro poz dější vítězství socialistické revoluce v Československu.

Slovenské národní povstání se stalo především zásluhou komu nistů počátkem zcela nového historického a státoprávního vztahu Čechů a Slováků na zásadě rovný s rovným, na zásadě uznání své bytnosti slovenského národa . Mělo současně internacionální cha rakter, neboť vedle Slováků a Čechů v něm bojovali sovětští občané ( uprchlí zajatci, partyzáni atd. ) i příslušníci mnohých podmaně ných národů stejně jako němečtí a madarští antifašisté.

Slovenské národní povstání bylo vyvrcholením protifašistického boje slovenského lidu a začátkem národní a demokratické revoluce

v Československu, která však nemohla zvítězit bez vnější pomoci.

Na přelomu let 1944/1945 sovětská vojska osvobodila, východní, jižní a severní části Slovenska a postupovala nezadržitelně směrem

na západ. S postupem sovětských vojsk se také těžiště osvoboze neckého zápasu přesunovalo do českých zemí, kde připravoval

ozbrojené povstání IV. ilegální ÚV KSČ . Rozmach partyzánského hnutí byl provázen vzrůstem počtu ilegálních národních výborů, zá vodních rad a ozbrojených skupin. Komunisté byli nejaktivnější složkou těchto orgánů.

Začátkem května 1945 vypuklo živelně povstání v řadě českých a moravských měst, jako v Přerově , Nymburce, Poděbradech , Ho řicích, Úpicích a dalších, 5. května pak v hlavním městě Praze, kde

se ujaly jeho řízení Česká národní rada , vzniklá na jaře 1945 , a ile .

gální ÚV KSČ. KSČ vystoupila po více než šesti letech z ilegality také v českých zemích jako jediná organizovaná politická síla . Na pomoc bojující Praze přispěchala Sovětská armáda , která provedla rychlou, úspěšnou operaci a 9. května 1945 osvobodila hlavní město Československa .

Pražskou operací skončilo osvobozování Československa Sovět skou armádou, jež byla hlavní silou, která rozhodla o výsledku

druhé světové války , a tím i o osudu našich národů. Za její hrdinné pomoci skončil národně osvobozenecký boj našeho lidu vítězně, hit lerovský režim byl rozbit a s ním padla i moc české a slovenské 60

fašistické buržoazie . Vítězná národní a demokratická revoluce spolu

s osvobozením země Sovětskou armádou vedla k obnově Českoslo venska na nových základech lidové demokracie. Strategický cíl , který si pro toto období vytyčila komunistická strana , byl splněn. Fašistická diktatura byla svržena, národní svo boda a samostatnost československého státu obnovena , dělnická třída vedená KSČ se stala vedoucí silou vítězné národní a demo kratické revoluce.

Vítězství však nepřišlo samo , předpokládalo veliké a obětavé úsilí strany, v jejímž životě byla léta národně osvobozeneckého boje nej heroičtějším obdobím vůbec. Bylo dosaženo správnou politikou, obrovskou organizační a přesvědčovací prací, neohroženým bojem, obrovským úsilím, obětavostí a rozhodností

komunistů. Třebaže

v boji za náš spravedlivější a šťastnější život padlo 25 000 komunis tů, třebaže tisíce jich okupanti odvezli do koncentračních táborů a věznic, zůstávali komunisté neustále organizovanou, stále se obno

vující a posléze vedoucí politickou stranou národně osvobozenecké ho boje. Pod vedením KSČ prokázala dělnická třída přesvědčivě , že je nejen nejpokrokovější, ale také hluboce vlasteneckou národní silou. Stala se proto hlavním pilířem Národní fronty dělníků, rol níků, živnostníků, inteligence i demokratické části buržoazie . Komunistická strana si celou svou činností i tím, že jako jediná

politická strana nebyla spjata s Mnichovem, získala v průběhu ná rodně osvobozeneckého boje důvěru většiny obou našich národů . z jejich vůle vycházela z bojů jako vedoucí politická síla česko slovenské společnosti, jako mluvčí velké většiny dělnické třídy a našich národů. První od svého vzniku se stala v osvobozeném Česko slovensku vládní stranou. Dostala od lidu právo spolurozhodovat o jeho dalším osudu a zároveň možnost, aby vedla dělnickou třídu k vyřešení jejího historického úkolu. Protifašistická národní a demo kratická revoluce se stala pro komunisty východiskem k socialis

tické revoluci a k nastolení diktatury proletariátu v Československu . N

území Československa končila dlouholetá éra kapitalismu a před

českým a slovenským národem se otevírala nová cesta

cesta k so

cialismu.

61

* 3. Komunistická strana Ceskoslovenska na cestě

k nastolení diktatury proletariátu Ze strategických a taktických zásad

které si Komunistická

strana Československa stanovila v letech boje na obranu demokra cie a republiky a jež uplatňovala i v době národně osvobozenec

kého boje – vycházela i v letech po osvobození. Základní linie, vy jadřující spojení boje za socialismus s bojem za demokracii a ná

rodní svobodu, pronikala nejen zápasem strany o hegemonii dělnic ké třídy v protifašistické národní a demokratické revoluci, ale i v období přerůstání demokratické revoluce v socialistickou. Důsledkem vedoucí úlohy dělnické třídy, vedené komunistickou stranou, v národní a demokratické revoluci byl její nástup k moci v osvobozeném Československu. Dělnická třída vstupovala do čela našich závodů a získala rozhodující podíl v orgánech nového lidově demokratického státu. V podstatě jednotná dělnická třída semkla

kolem sebe převážnou většinu ostatních pracujících, především pak svého nejbližšího spojence - rolnictvo . Dělnicko-rolnický svazek se stal určující silou dalšího vývoje a pilířem Národní fronty, jež

se stala základnou politického života v osvobozeném lidově demo kratickém Československu.

Na změnu v poměru třídních sil v zemi ve prospěch dělnické třídy ukazovala přesvědčivě již účast komunistů ve vládě Národní fronty .

Vliv a postavení komunistů byly však ve skutečnosti ještě význam nější, než to vyplývalo z postavení KSČ a KSS jako vládních stran .

Komunisté se stali nejen uznávaným politickým reprezentantem a vůdcem dělnické třídy, ale získali silný vliv i v masách ostatních pracujících. Hegemonie reformismu v československém dělnickém hnutí byla zlomena a neustále se rozšiřoval okruh rolníků , živnost

níků, inteligence a dalších , kteří buď přímo členstvím ve straně , nebo sympatiemi a důvěrou dávali komunistům podporu při usku tečňování jejich politické linie. KSČ byla prvně v historii Československa tvůrcem vládního pro gramu, který byl po schválení vládou oficiálně vyhlášen 5. dubna

1945 v Košicích a je znám jako Košický vládní program . Byl progra mem hlubokých přeměn v politickém , ekonomickém , sociálním a kul turním životě země. Vyjadřoval skutečnost, že osvobozené Českoslo vensko bude lidovou demokracií, v níž veškerá moc bude v rukou pracujícího lidu . 62

Košický vládní program byl uceleným programem národní a de mokratické revoluce. Jeho provádění bylo zabezpečeno nejen revo lučním hnutím lidových mas zdola, ale i mocenskopolitickými po

zicemi dělnické třídy shora, představovanými politicky komunistic kou stranou .

Košický nisty plnit fronty a v kého boje.

vládní program přijali a zavázali se jej spolu s komu i představitelé všech ostatních politických stran Národní nich i část buržoazie, která se zúčastnila protifašistic Tato část buržoazie se podílela ještě na politické moci,

zachovávala si stále značný ideově politický vliv v zemi a měla i silné hospodářské pozice. Buržoazie se však dostávala do nevý . hodné situace - revoluční zásahy proti zrádné a kolaborantské fa šistické velkoburžoazii ji oslabovaly jako třídu, nemohla se opřít ' o starý státní aparát, jenž byl rozbit, a svůj vliv na určité vrstvy -

našich národů mohla udržet pouze souhlasem s vládním progra mem , který ji však svým plněním postihoval a oslaboval. S vývojem ,

provázeným politickými a sociálně ekonomickými revolučními pře měnami, souhlasila buržoazie proto jen dočasně. Očekávala ,, že se

revoluce vedená dělnickou třídou dostane do nesnází, že se jí po u

daří revoluci zastavit a přeměnit Československo v jakousi sociálně reformovanou předmnichovskou buržoazní demokracii. Vznikem lidově demokratické moci nebyla tedy v Československu otázka moci . Jakmile byl po dořešena základní otázka revoluce ražen společný nepřítel fašismus , vystupoval do popředí česko slovenské společnosti znovu základní třídní rozpor mezi buržoazií a dělnickou třídou. Mezi nimi musel být sveden ještě rozhodující mocenský zápas o charakter a vývoj osvobozeného Československa. Komunistická strana navázala po osvobození země na politiku a

zkušenosti z období boje na obranu republiky i zápasu proti fašis tickým okupantům a rozhodla se jít k dosažení svých revolučních cílů v široké Národní frontě. Udržení jednoty lidu bylo nezbytné pro konečný úspěch národní a demokratické revoluce i pro rychlou hospodářskou obnovu země . Avšak komunisté si zároveň uvědomo vali , že lidově demokratická moc, jíž se účastnily různorodé třídní síly , je pouze vládou přechodnou, jež buď vyústí v procesu dalšího vývoje ve vládu diktatury proletariátu , která zabezpečí cestu k so cialismu, nebo se podaří buržoazii obnovit kapitalistické poměry. Politika Národní fronty byla tak pro komunisty jednak prostředkem

k udržení potřebné jednoty všech pracujících , zároveň však i půdou , na které vedli zápas o získání většiny lidu, za oslabování pozic a na konec úplnou izolaci buržoazie . Komunistická strana se orientovala za vhodných vnitropolitic kých i zahraničně politických podmínek nikoliv na bezprostřední 63

uchopení inoci , ale na přerůstání národně demokratické revoluce v socialistickou, a tím na postupný a pokojný přechod k socialismu . Tato cesta nejlépe odpovídala poválečné situaci i československým poměrům , charakterizovaným vyspělou ekonomikou a tomu odpo vídající sociální strukturou i buržoazně demokratickými tradicemi.

Myšlenka o pokojné cestě ( bez povstání a občanské války ) vychá zela z Marxových, Engelsových a Leninových myšlenek i úvah a opírala se rovněž o teoretické závěry předních činitelů mezinárod ního komunistického hnutí. Šlo o revoluční cestu, jež byla cestou

třídního boje s buržoazií o vedení našich národů. Její uskutečnění záviselo ovšem nejen na vůli dělnické třídy a komunistické strany, ale především na síle odporu buržoazie. Na cestě k dosažení diktatury proletariátu nevytyčovali komu nisté svůj vlastní zvláštní program , ale usilovali o důsledné napl nění Košického vládního programu . Kolem jeho realizace sváděla buržoazií o důvěru a ve

dělnická třída v čele s komunisty zápas

dení našich národů. Uskutečňování Košického vládního programu bylo přitom pro dělnickou třídu a Komunistickou stranu Českoslo venska prostředkem nejen k dořešení otázky moci , ale zároveň k řešení úkolu mnohem širšího – nástupu k budování socialistic kého společenského řádu. Důsledné plnění programu národní a de

mokratické revoluce v situaci , kdy dělnická třída měla rozhodující podíl na moci, otevíralo svými třídními důsledky cestu k úplné moci dělnické třídy a současně k vývoji lidově demokratického režimu smérem k socialismu. Jestliže československou revoluci charakte

rizovalo zpočátku její protifašistické zaměření , pak po probojování zejména po zná rodnění v říjnu 1945 – se prosadila a převažovala v jejím vývoji

hlavních úkolů Košického vládního programu už socialistická tendence .

K nejdůležitějším úkolům národní a demokratické revoluce pa

třilo rozbití starého státního aparátu a převzetí moci lidovými orgá ny - národními výbory, jež měly v Československu svou historic kou tradici již z roku 1918. Teprve v letech 1944-1945 se však po

dařilo prosadit v praxi marxisticko - leninské myšlenky o nutnosti rozbití státní mašinérie a jejím nahrazení novým státním aparátem.

Bylo přistoupeno k budování nových ozbrojených složek ---

armá

dy a bezpečnosti. V duchu myšlenky Košického vládního programu,

že lid je veškerým zdrojem státní moci v Československu, se zejmé na prostřednictvím národních výborů lidové masy učily skutečně vládnout.

Plnění Košického vládního programu bylo též počátkem hlubo kých strukturálních změn v ekonomické oblasti. Na majetek ne přátel a domácích zrádců byly uvaleny národní správy. Byla kon 64

fiskována bez náhrady půda cizích i domácích fašistů a předána do rukou pracujících rolníků a zemědělských dělníků. Zejména v po hraničních oblastech – jež byly v souvislosti s odsunem německého

obyvatelstva osidlovány českými a slovenskými pracujícími – za čali pracovat na půdě noví hospodáři. Tisíce nejchudších vesnických obyvatel se stávaly novými středními rolníky .

Vyvrcholením vlastnických přeměn bylo znárodnění klíčového průmyslu, bank a pojišťoven v říjnu 1945, jež bylo rozsáhlým a hlu bokým zásahem do kapitalistické soustavy výrobních vztahů. Byly znárodněny všechny podniky nad 500 zaměstnanců a některé státně důležité závody dokonce nad 150 zaměstnanců.

Důsledkem těchto opatření byly podstatné změny v postavení jednotlivých tříd a významné přesuny v majetkovém vlastnictví: Pro

tože dělnická třída měla rozhodující podíl na státní moci, položilo znárodnění základy socialistického vlastnictví výrobních prostředků a socialistického hospodářského sektoru .

Jednou z klíčových programových otázek bylo řešení národnostní otázky. Velkým úspěchem komunistů bylo zakotvení vzájemného poměru Čechů a Slováků na zásadě rovnoprávnosti, jež se stalo základem pro nástup k industrializaci Slovenska . Konečně se po čínala v praxi řešit v národnostní otázce opatření, která si KSČ

ujasňovala už v předmnichovské republice, ale neměla dostatek sil je tehdy prosadit. Občanům polské a ukrajinské národnosti v Čes koslovensku byla zajištěna úplná občanská rovnoprávnost. Na základě rozhodnutí postupimské konference šefů vlád velmocí

protifašistické koalice byla řešena jinak otázka německého obyva telstva , jehož převážná část se stala v minulosti nástrojem hitle rovského fašismu proti naší republice. Němci byli postupně odsunuti z československého území. Odsun německého obyvatelstva byl spravedlivým aktem národní a demokratické revoluce a významně přispěl k vnitropolitickému upevnění lidové demokracie . Komunis tická strana přitom prosadila , aby němečtí antifašisté mohli po

dle vlastní volby zůstat buď v Československu, anebo dobrovolně se odstěhovat do Německa. Antifašistům u nás bylo zásadně zachováno čs. státní občanství. Němci vystěhovaní do tehdejšího sovětského pásma Německa se plně zapojili do budování své nové socialistické vlasti - Německé demokratické republiky . Složitým vývojem procházelo řešení madarské menšiny , která měla být původně rovněž vystěhována . V důsledku vítězství dělnic

ké třídy v Maďarské lidové republice však naše vláda od odsunu upustila . Obě strany usilovaly pak o řešení tohoto problému jinými estami, např. výměnou obyvatelstva atd . Po únoru 1948 poskytla 65

československá vláda rovnoprávnost těm občanům maďarské ná rodnosti, kteří zůstali v Československu . Košický vládní program stanovil rovněž novou zahraničně poli tickou orientaci osvobozeného Československa , jejímž základem se stalo spojenectví se Sovětským svazem . V životě země , jež byla od svého vzniku svázána se západními kapitalistickými mocnostmi, představovala tato skutečnost významné novum, jež odpovídalo zkušenostem i přáním našeho lidu.

Na přelomu let 1945/1946 byly hlavní úkoly Košického vládního programu buď splněny, nebo se započalo s jejich plněním . Byly pro sazeny v četných třídních srážkách především zásluhou důsledného

postoje a iniciativy komunistů, podporovaných dalšími pokrokový mi silami v Národní frontě, zejména některými jednotnými orga nizacemi pracujících – Revolučním odborovým hnutím , Svazem mládeže a dalšími masovými organizacemi.

V situaci – pro niž byl charakteristický jednak úspěšný nástup

dělnické třídy, jednak sílící odpor buržoazie – se konal 28. - 31 . VIII . sjezd KSČ . března 1946 první poválečný sjezd komunistů Komunistická strana Československa znovu vybudovala po osvobo zení svou organizaci a do jejích řad vstupovaly statisíce nových

členů – dělníků, rolníků, řemeslníků a inteligence. Strana měla již 1 081 544 členů, byla nejsilnější politickou stranou v Českosloven sku a měla své organizace téměř v každém závodě, úřadě, ve městě i na vesnici.

Komunistická strana Slovenska zůstala však nadále organizačně

samostatná i po osvobození, přičemž vycházela důsledně ze zásady, že se v republice neobnoví celostátní politické strany . Tím se zabrá nilo vytvářet na Slovensku organizace lidové, národně socialistické a sociálně demokratické strany.

Komunistická strana v Československu byla proti předválečnému stavu mladou a novou stranou. Komunisté ztratili v letech národně osvobozeneckého zápasu značnou část svých předválečných funk cionářů. Většina nových členů byla bez praktických stranických zkušeností, neměla marxistické ideologické vzdělání a trpěla i čet

nými maloburžoazními představami. Strana od osvobození vycho vávala a prověřovala tyto členy, stmelovala politicky i ideově jejich řady v bojích za provádění vládního programu v průběhu budova telské práce, vysílala je do státního aparátu i hospodářských orgá nů. Organizace strany ovlivňovaly stale více život a práci nejdů ležitějších politických a hospodářských článků země , komunisté se stávali v očích našich národů pilířem budování osvobozené vlasti . VIII . sjezd KSČ orientoval stranu na další upevnění jednoty lidu,

na rozšiřování moci dělnické třídy a vytyčil hlavní požadavky 66

programu komunistů ve volební kampani do Ústavodárného národ

ního shromáždění. Sjezd nevytyčoval nějakou novou koncepci po stupu , v dané situaci však ho konkretizoval . Žádal nejen udržení dosavadních revolučních vymožeností, ale i uskutečnění dalších významných opatření v politickém , hospodářském a kulturním ži votě země. Tento nejdůležitější úkol vyjádřil Kl. Gottwald slovy, že „ ... úkolem všech úkolů je udržení a upevnění dosavadního kursu naší domácí i zahraniční politiky, jejího lidového, demo

kratického charakteru, jakož i důsledné provádění a další tvůr čí rozvíjení všeho toho, co bylo naší národní a demokratickou revolucí započato ...

Cesta dalšího rozvíjení revoluce předpokládala především další omezování kapitalistických živlů v ekonomické oblasti a upevňování hegemonie dělnické třídy , vedené komunisty, v politické sféře.

Sjezd požadoval především urychleně dokončit obnovu válkou roz vráceného hospodářství , pozvednout výrobu na předválečnou úroveň a za tím účelem přejít k státnímu plánovitému řízení hospodářské obnovy země a industrializace Slovenska . V zájmu společnosti měly být podřízeny státnímu plánu všechny hospodářské sektory – zná rodněný, soukromokapitalistický i sektor drobných výrobců . Za druhé požadoval vypracovat novou ústavu, v níž měly být zakotveny

všechny dosavadní revoluční vymoženosti , zvláště systém národních výborů, znárodnění, rovnoprávnost Čechů a Slováků a nová zahra

niční orientace Československa . V zápase o další přerůstání revoluce se chtěli komunisté i nadále opírat o Národní frontu jakožto základ

nejširší národní jednoty a usilovat o udržení této jednoty proti

stupňujícím se snahám pravice v některých politických stranách , jež se všemožně snažila zabrzdit další vývoj revoluce. Podobný pro gram, orientovaný zejména na industrializaci Slovenska , přijal na

svém zasedání 11. - 12. března 1946 také ústřední výbor KSS . Výsledky VIII . sjezdu KSČ se staly nástupem komunistů k prvním poválečným volbám. Volby do Ústavodárného národního shromáž dění v květnu 1946 měly velký význam pro naplnění představ ko munistů o dalším vývoji . Na jejich výsledcích záleželo , zda se po

daří dále upevnit lidově demokratický režim a rozšířit mocenské pozice dělnické třídy tak, aby zabezpečovaly další vývoj k socia lismu. Podle jejich výsledků se ustavovalo nejen složení parlamentu

a nové vlády , ale upravovalo se i zastoupení jednotlivých politic kých stran v národních výborech . Volby se tak staly po bojích o plnění Košického vládního programu dalším velkým politickým střetnutím o cestu osvobozeného Československa . V celostátním měřítku a v českých zemích skončily volby vítěz

stvím komunistů . KSČ získala v celostátním měřítku 38 % a v čes 87

kých zemích 40 % všech hlasů . Zvítězila v pohraničních oblastech, ve všech průmyslových centrech s výjimkou Brna a k velkému

překvapení národně socialistické strany i v Praze. Pozoruhodné by lo, že se stala poprvé nejsilnější stranou i na českém venkově. Volební výsledky na Slovensku byly však nepříznivé. Prvenství zde získala Demokratická strana s 62,5 0 ) všech hlasů, zatímco KSS získala pouze 30,4 % . Jestliže zpočátku Slovensko urychlovalo cel

kový vývoj revoluce v Československu, pak v další fázi revoluce se proti českým zemím začalo opoždovat. Ve vývoji Demokratické strany se prosazoval stále silněji vliv buržoazie a církevní hierar chie, jejíž představitelé brzdili provádění pozemkové reformy, ome zovali pravomoc národních výborů, sabotovali obnovu země . Reakč ní kurs ve vývoji Demokratické strany byl posílen hlavně předvo lební tzv. aprílovou dohodou v roce 1946 , na jejímž základě obsadili řadu významných míst ve straně i slovenských národních orgánech

ludáci, ti představitelé politického katolicismu, kteří byli dříve opo rou tzv, slovenského státu .

Vítězství KSČ bylo však přesto tak rozhodné, že znamenalo vý .

znamný krok k upevnění a rozšíření pozic dělnické třídy. Poprvé v dějinách Československa se stal komunista Kl . Gottwald předsedou vlády . Rozšířil se počet zástupců strany ve vládě a zejména v Ústavodárném národním shromáždění, kde měly KSČ a KSS ze 300 míst 114 mandátů ( v dřívějším Prozatímním národním shromáždění 50 ) a společně se sociální demokracií těsnou nadpo loviční většinu ( 151 mandátů ) . Zvlášť výrazně se projevilo zesílení

vlivu KSČ v národních výborech , kde strana získala v 37,5 % míst ních národních výborů nadpoloviční většinu, ze 163 předsedů ONV

bylo 128 komunistů a komunisty byli i předsedové ZNV. Růst mo cenských pozic dělnické třídy umožnil také omezit vliv vítězství De mokratické strany na Slovensku, a to posílením autority i pravomoci

vlády a celostátních orgánů na úkor orgánů slovenských v červnu 1946 ( tzv. třetí pražská dohoda ), což podpořili i komunisté slovenští . Nástrojem

dalšího přerůstání revoluce po volbách se stal Budo

vatelský vládní program , který se shodoval v hlavních rysech s po žadavky předvolebního programu komunistů a vycházel z linie VIII .

sjezdu KSČ. Požadoval vypracování nové ústavy, vypracování a splnění dvouletého plánu obnovy a výstavby pro léta 1947–1948, v jehož rámci mělo být započato také s industrializací Slovenska .

Dalšími požadavky programu bylo upevňování přátelství a spoje nectví s SSSR a všemi lidově demokratickými státy, provedení de

centralizace a zvýšení pravomoci národních výborů , provedení re vize předválečné pozemkové reformy, dokončení národní očisty atd 68

Úsilí o splnění Budovatelského programu probíhalo v situaci stále

sílícího vnitropolitického zápasu. V národně socialistické a lidové straně zesílil vliv reakčních pravicových politiků. Také v sociálně demokratické straně vystoupila pravice s kritikou levicové většiny ve vedení strany, že svou spoluprací s komunisty zavinila volební

neúspěch sociální demokracie. V Národní frontě se postupně vy tvářely tzv. protikomunistické bloky. Pravice, vytlačovaná ze svých

pozic, zesilovala boj s cílem zastavit revoluci a zvrátit vývoj . Napětí v československé společnosti sílilo.

Komunistická strana Československa se ani v podmínkách sílí cího třídního napětí nevzdávala nastoupené cesty, i když někteří členové strany

znepokojení rostoucí útočností reakčních živlů

přijímali orientaci na pokojnou cestu s nedůvěrou a žádali ostřejší a rychlejší postup . Objevovaly se však i protikladné názory,

chápající pokojnou cestu jako cestu bez třídního boje a bez dik tatury proletariátu. Vnitrostranické, vnitropolitické i mezinárodně politické důvody vyžadovaly , aby se KSČ stále hlouběji zamýšlela nad charakterem probíhající revoluce a uvažovala o dalších pers pektivách jejího vývoje . V tomto procesu věnovalo velkou pozornost teoretickému objas nění postupu strany a zvláštností cesty Československa k socialismu

plenární zasedání ÚV KSČ v září 1946. Vedení strany na něm obhá jilo dosavadní postup a Kl . Gottwald charakterizoval probíhající etapu jako „ specifickou československou cestu k socialismu “, na kterou Československo vstoupilo vítězstvím národní a demokratické

revoluce. Uvedená charakteristika nezakládala nějakou novou tak tiku , ale spíše potvrzovala a upřesňovala dosavadní orientaci stra

ny . Kroky , jež v té době strana podnikla , i její praktický postup po zářijovém plénu ukazují , že strana chápala pod pojmem „ specifická cesta “ především legální cestu k dosažení vlastní mocenské pře

vahy, k nastolení diktatury proletariátu, a tím zrychlení postupu k socialismu. Byla chápána jako tvůrčí marxisticko- leninská cesta přístupu k socialismu; její zvláštností bylo to , že uskutečněné pová lečné revoluční přeměny byly již počátkem socialistické přestavby země.

Zasedání ÚV KSČ ve dnech 22. - 23 . ledna 1947 navázalo na úva hy , které se zrodily z volebního vítězství, a vytyčilo heslo ,,za většinu národa “ . V úsilí strany o získání většiny našich národů jež se promítalo v celé její předchozí politice - mělo toto heslo mobili zační, akční charakter. Jeho realizace byla bezprostřední nutností, aby byly překonány překážky na další cestě k socialismu. Heslo mělo význam pro mobilizaci celé strany a lidových mas

proti reakčním silám , které ovládly vedení některých politických 69

stran . Jeho vytyčení spojila strana s perspektivou získat v příštích

volbách v roce 1948 nadpoloviční většinu hlasů a dosáhnout tak úplné politickomocenské převahy. Boj za většinu národa vedli komunisté především v průběhu bu dovatelské práce na dvouletém plánu . Rozhodující v dané etapě však bylo , zda strana získá pro svou politiku převážnou většinu pracujícího rolnictva. Jedině dalším upevněním svazku s pracujícím rolnictvem mohla dělnická třída dosáhnout pokojného přechodu k socialismu .

Komunisté rozvinuli boj za upevnění dělnicko -rolnického svazku na základě návrhů šesti zákonů, z nichž nejdůležitější byl zákon

o revizi pozemkové reformy z předmnichovské republiky, a v dubnu 1947 vyhlásili tzv . Hradecký program , který požadoval zabrání a rozdělení veškeré půdy nad 50 ha. Hradecký program předpoklá dal však také zabrání a rozdělení půdy i pod 50 ha, jestliže na ní vlastník sám nepracoval, a vyhlašoval i další požadavky pracujícího

rolnictva . Komunistická strana tak stupňovala a prohlubovala svou

zemědělskou politiku po etapách, respektovala přitom stupeň uvě domění rolnictva, které jí zase zpětně dávalo svou podporu. Přes silný odpor reakčních sil se sice do února 1948 nepodařilo návrhy realizovat, avšak stále více pracujících rolníků se přiklánělo k politice komunistů proti buržoazii , jež ztrácela svou oporu i na vesnici, s kterou ještě po osvobození počítala.

V souvislosti se změnami v mezinárodní situaci sílilo od poloviny roku 1947 vnitropolitické napětí v Československu natolik, že do cházelo k úplnému rozštěpení politického života . Přechod hlavních sil mezinárodního imperialismu v čele s USA k politice „ studené války“ a jeho pokus zastavit a zvrátit výsledky revolučního hnutí. vedly k výraznému zostření mezinárodní situace. Prostřednictvím tzv. Trumanovy doktríny a Marshallova plánu chtěly reakční kruhy USA vrazit klín mezi země , které se daly po druhé světové válce

cestou k socialismu, a potlačit sílící revoluční hnutí v kapitalistic kých státech. Jejich vinou docházelo k rozpadu mezinárodní pro tifašistické koalice .

Začínající studená válka měla svůj cdraz i v polarizaci politic

kých sil v Československu. Zostřovala třídní boj, urychlovala vývoj k rozhodujícímu mocenskému střetnutí, a tím k řešení základního dilematu Československa po druhé světové válce : jít směrem k so cialismu , nebo se vracet zpět, ke kapitalismu. Československá revoluce měla ovšem svou vnitřní dynamiku, kte rá vyrůstala především z vnitřních zdrojů, z rozporu mezi dělnickou

třídou a buržoazií. Rozhodující pro její vývoj byly kroky , tužby a představy vnitřních sil , jež se v této situaci pouze vyhranily. 70

1

Byly to česká a slovenská buržoazie , které z obavy před následky revolučního vývoje odmítaly plnit úkoly Budovatelského vládního programu a připravovaly se k útoku proti lidově demokratickému

režimu. Mimořádnou příležitost k tomu spatřovaly nejen v nástupu protikomunistických sil v mezinárodním měřítku, ale i v hospodář ských obtížích, jež se v Československu dostavily po suchu a ka tastrofální neúrodě .

Od poloviny roku 1947 se tak v Československu vytvořily již zjev ně dva protikladné politické bloky : levicový, reprezentovaný ko munisty a nejvýznamnějšími masovými organizacemi , hlavně ROH ,

a pravicový blok , představovaný národně socialistickou, lidovou stranou a slovenskou Demokratickou stranou. Sociální demokracie

se pokoušela hrát úlohu jakési „ třetí síly “, v politických otázkách se však klonila stále více k pravici .

Boj o politickou moc v Československu vstupoval ve druhé po lovině roku 1947 do závěrečné fáze. Prvním velkým střetnutím se

stal boj za odstranění následků neúrody, která těžce postihla pra

cující rolníky . KSČ navrhla získat prostředky zdaněním milionářů - tzv. milionářskou dávkou. Z takto získaných prostředků měly být rolníkům vypláceny mimořádné příplatky k výkupním cenám ze mědělských výrobků. O návrh komunistů se rozpoutal ostrý boj ve vládě . Hlasy národních socialistů, lidovců a slovenských demokratů

byl požadavek zamítnut s tím, aby příplatky byly poskytnuty ze státního rozpočtu , tedy zase na úkor pracujících . KSČ se však obrá tila o podporu k lidu, který se postavil za návrh komunistů, a bur žoazie byla donucena vzdát se svého řešení. Dne 21. října 1947 vlá da návrh zákona o mimořádném zdanění milionářů přijala . K dalšímu zásadnímu střetnutí došlo na podzim roku 1947 na Slo vensku , kde narůstala nespokojenost pracujících s politikou Demo

kratické strany. Otevřená politická krize zde vypukla v souvislosti s odhalením

přípravy protistátního spiknutí, do jehož příprav byli

zapojeni i někteří vedoucí činitelé demokratů. KSS za podpory KSČ žádala důkladnou očistu celého slovenského veřejného života od

reakčních živlů a rychlou realizaci opatření, která byla dosud vi nou demokratů brzděna. Sjezd slovenských závodních rad , sjezd

odbojových složek a sjezd delegátů slovenských rolnických komisí se vyslovily vesměs pro požadavky komunistů a žádaly odstoupení sboru pověřenců . Dne 19. listopadu 1947 byl ustaven nový sbor po

věřenců , ve kterém Demokratická strana ztratila většinu . Komunisté dosáhli tak dalšího vítězství .

Pravice v Československu se dostávala do stále větší izolace, její politický vliv citelně slábl . Uvědomovala si , že jí zbývá již pouze

jedna cesta , jak přivodit zvrat politických poměrů : vyvolat vládní 71

krizi , zastavit nástup komunistů a ještě před volbami v roce 1948 je odstranit z vlády . Na toto nebezpečí upozornilo zasedání ÚV KSČ ve dnech 27. - 28. listopadu 1947 , které propracovalo linii dalšího pokojného vývoje k socialismu a zároveň připravilo komunisty na

odražení případného pokusu o politickomocenský zvrat. Protikomunistický blok se pokusil o zvrat politického vývoje v Československu v únoru 1948. Ministři pravice podali 20. února ve vládě demisi a vyvolali hlubokou politickou krizi , která přerostla

v rozhodující mocenské střetnutí . Komunisté měli však vývoj udá lostí pevně v rukou a prokázali při řešení krize neobyčejnou akceschopnost, rozhodnost a rozvážnost. Strana vyzvala k bdělosti

a pohotovosti všechen pracující lid , který po celé zemi vytvářel akční výbory Národní fronty, jež očišťovaly veřejný život, politické strany a masové organizace od reakčních představitelů. Sjezd zá vodních rad 22. února 1948 se plně postavil za požadavek KSČ vy

hnat reakci z vlády, za další znárodnění průmyslu a jiná revoluční opatření. Jednohodinová manifestační stávka 24. února 1948 v celé zemi se stala přehlídkou síly dělnické třídy a všech pracujících, kteří se postavili za komunistickou stranu. V Praze vznikly oddíly

Lidových milicí, které chránily revoluční vymoženosti lidu a byly připraveny spolu se Sborem národní bezpečnosti odrazit případné pokusy reakce o ozbrojený puč.

Rozhodné stanovisko komunistů rostoucí rozhořčení lidu nad zdlouhavým řešením krize přiměly presidenta dr. E. Beneše při jmout demisi reakčních ministrů a jmenovat vládu obrozené Národ ní fronty. Vládní krize skončila 25. února 1948 vítězstvím pracují cího lidu vedeného KSČ. Únor 1948 rozhodl základní otázku socialistické revoluce

otáz

ku politické moci, jež byla dořešena ve prospěch dělnické třídy a všech pracujících. Únorem byl zakončen proces pokojného přerů

stání národní a demokratické revoluce v socialistickou a lidově de mokratický režim začal plnit funkce diktatury proletariátu. Zatímco květen 1945 vznikem lidově demokratického režimu znamenal zá kladní přelom v nejnovějších československých dějinách, pak únor 1948 urychlil a zajistil další cestu Československa k socialismu. Při hodnocení únorových událostí na zasedání ÚV KSČ dne 9 . dubna 1948 řekl soudruh Kl. Gottwald :

„ V únoru, vezmeme-li věc vnitropoliticky, šlo o to, zda má náš

lidově demokratický vývoj pokračovat dále úspěšně na cestě k socialismu, nebo má -li být zvrácen , má - li dojít k zvratu , kte rý by byl začátkem ústupu zpět k dobám předmnichovským , k dobám kapitalismu. Tak jako rok 1920 po první světové válce

rozhodl o dalším vývoji předmnichovské republiky, tak také 72

únor 1948 rozhodl o dalším vývoji osvobozené lidově demokra tické republiky , jenomže právě s opačnými výsledky . Jestliže prosinec 1920 znamenal vítězství reakce a začátek upevňování

kapitalistického režimu v předmnichovské republice, únor 1948

znamenal rozhodnou porážku reakce, upevnění lidově demo kratického režimu a uvolnění cesty k rychlejšímu postupu k so cialismu.“

Únor 1948 rozhodl rovněž o zahraničně politické orientaci Čes

koslovenska po druhé světové válce . Upevnil a prohloubil interna . cionální vztahy naší země s lidově demokratickými zeměmi a pře.

devším se Sovětským svazem. Kl. Gottwald k tomu na témž zase dání řekl :

1

„ Zahraničně politicky šlo o to , zda v budoucnosti naše repu blika půjde dále neochvějně cestou spojenectví se Sovětským svazem, spojenectví s ostatními slovanskými národy , cestou spo jenectví se všemi lidově demokratickými státy ve střední a ji hovýchodní Evropě, nebo zda bude z tohoto pokrokově demo kratického bloku vyrvána a stane se opět objektem politiky zá padních imperialistů ...

A také zde únorové události rozhodly naprosto jednoznačně v tom smyslu, že naše lidově demokratická republika nejenže

setrvá na svém dřívějším kursu , ve spojenectví se Sovětským svazem a s ostatními slovanskými národy , nýbrž že se ještě

rozhodněji k tomuto spojenectví přizná a bude to v praxi také provádět.“

Únorovým vítězstvím pracujícího lidu v roce 1948 skončila vý znamná etapa, ve které dělnická třída Československa splnila první část svého historického poslání. Pod vedením komunistické strany odstranila buržoazii od moci, nastolila 'diktaturu proletariátu a vstoupila do etapy další výstavby socialismu. Únor 1948 je a zůstane významným mezníkem v dějinách strany i našich národů. Dělnická třída v něm rozhodla dlouholetý třídní zápas s buržoazií a dosáhla rozhodujícího předpokladu pro plnění

svého historického poslání. Tohoto vítězství – jež znamenalo po čátek převratných změn v životě našich národů - dosáhla přede

vším proto, že v jejím čele stála politicky, ideově a organizačně vya spělá komunistická strana. Komunistická strana Československa splnila se ctí jeden ze zá kladních úkolů, který si stanovila při svém vzniku . Cesta k dosažení tohoto cíle nebyla přímá ani lehká , neobešla se bez četných zákru tů, překážek a obětí. Byla to však cesta vítězná. Komunisté na ní dokázali prolomit silný vliv reformistických stran, překonat orga nizační a ideovou roztříštěnost dělnického hnutí a sjednotit pod 73

svým vedením řady dělnictva . Kolem pevně stmelené a jednotné

dělnické třídy dokázala strana zorganizovat široký svazek všech pokrokových sil měst i venkova. Strana využila politických i ho spodářských pozic , které dělnická třída v průběhu revoluce získala , a rozvíjela revoluci zdola i shora .

Cesta komunistické strany v boji za nastolení diktatury proleta riátu nebyla izolována od mezinárodního komunistického hnutí .

Neocenitelný význam měla pro náš lid zejména pomoc SSSR. V le tech války a zejména po ní se podařilo KSČ prosadit důsledné spo

jenectví naší země se Sovětským svazem, a tím zabránit jakékoli kontrarevoluční intervenci zvenčí v okamžiku rozhodného střetnutí o moc .

KSČ mohla dovést široký svazek lidu , vedený dělnickou třídou , k vítězství nad buržoazií proto, že ovládla a dokázala tvůrčím způ sobem uplatnit marxismus- leninismus v československých podmín

kách. Komunistům se v nových historických podmínkách podařilo i to , co původně nepředpokládali – dosáhnout diktatury proleta

riátu pokojnou cestou, bez ozbrojeného boje a povstání , při zacho vání základních ústavních a parlamentních zvyklostí. Tvůrčí, ale přitom zásadový třídní postup strany - od V. sjezdu a v únoru 1948

zvláště – byl a zůstane navždy spjatý s velkou osobností soudruha Klementa Gottwalda , významného představitele KSČ a mezinárod ního komunistického hnutí, velkého syna dělnické třídy a našich národů .

III .

KSČ – vedoucí síla socialistické výstavby v Československu

Únor 1948 završil etapu boje KSČ o dobytí politické moci a na stolení diktatury proletariátu; etapu napiněnou úsilím o to, aby ví těznou revolucí byly získány možnosti realizovat v naší zemi so

cialismus. Únor 1948 byl však zároveň východiskem etapy nové etapy vlastní socialistické výstavby, která je vyvrcholením do savadního dlouholetého zápasu Komunistické strany Českosloven ska proti vykořisťovatelským silám staré kapitalistické společnosti, za socialistickou revoluci a za vybudování socialismu.

S podporou nejširších lidových mas si vydobyla komunistická

strana zcela nové postavení ve společnosti, jež bylo nezbytné k to mu, aby přenesla socialismus z oblasti teorie do oblasti společenské

praxe. Ze strany, jež byla v opozici proti buržoaznímu zřízení, ze strany bojující o moc, o uskutečnění sociální revoluce, se KSČ pře měnila ve stranu vítězné socialistické revoluce, ve stranu vítězné dělnické třídy, ve vedoucí politickou sílu našich národů, která pod statnou měrou ovlivňuje celý národní život.

KSČ získala vedoucí postavení v československé společnosti svým revolučním programem, věrností idejím marxismu- leninismu a vel ké myšlence socialismu. Únor 1948 potvrdil tuto vedoucí úlohu Ko munistické strany Československa , jež byla rozhodující podmínkou nejen pro vítězství pracujících v boji proti kapitalismu, ale i pro vybudování socialismu v naší vlasti . Pod jejím vedením nastoupil

náš pracující lid do další etapy vedoucí k osvobození společnosti od všech druhů útisku a k budování beztřídní komunistické společnosti. 75

V období socialistické výstavby po únoru 1948 musela komunis tická strana a spolu s ní náš pracující lid řešit tak složité a vý . znamné úkoly jako dosud nikdy v minulosti a překonávat nemalé

obtíže i překážky. Přes všechny těžkosti dosáhl pracující lid pod vedením Komunistické strany Československa v nové etapě dalšího významného vítězství -- v Československu byl v historicky krátké době likvidován kapitalistický vykořisťovatelský řád a zvítězil so

cialistický společenský řád. Stejně jako v nesmiřitelném boji proti kapitalismu splnila tak komunistická strana svou vedoucí úlohu

čestně i v této nejnovější historické etapě naší společnosti. Výsledky, kterých bylo dosaženo v socialistické výstavbě, jsou důkazem, že náš pracující lid, vedený Komunistickou stranou Čes koslovenska, úspěšně zvládl složitý revoluční úkol socialistické vý

stavby . Obětavou prací našeho lidu vzniklo dílo , které patří k nej slavnějším činům našich národů. Přes omyly, chyby a problémy, které provázely foto velkolepé budovatelské úsilí, socialismus v naší zemi už prokázal , že je schopen zajistit plnější, šťastnější a bohatší

život pracujícího člověka než kapitalismus. Žádné jiné politické hnutí v dějinách našich národů nezabezpečilo provedení tak hlubo

kých přeměn ve prospěch pracujícího lidu jako Komunistická strana Československa v období socialistické výstavby. Výstavba socialismu v Československu se uskutečňovala v těs ném spojenectví a spolupráci se socialistickými zeměmi , především se Sovětským svazem. Toto spojenectví poskytovalo našemu lidu ji stotu před hrozbou imperialistické agrese , zabezpečovalo našim ná

rodům státní svobodu a vytvářelo předpoklady pro jejich politický, hospodářský a kulturní rozvoj .

V nedávné minulosti byly však výsledky práce našeho lidu vážně ohroženy , osud socialismu v Československu se stal nejistým . Pra

vicově oportunistické a protisocialistické síly zneužily některých chyb v řízení strany a státu a vedly útok proti všem základním hod

notám socialismu, systematicky rozkládaly stranu i celý politický socialistický systém. Jejich kontrarevoluční útok se stupňoval po

Jednu 1968 a byl zmařen pouze včasnou internacionální pomocí so cialistických zemí v srpnu 1968. Komunistická strana Československa začala po dubnovém plénu ústředního výboru v roce 1969 překonávat vleklou krizi ve straně i společnosti. Byly vytvořeny základní předpoklady k dalšímu roz víjení socialistického společenského systému jako celku, k využí vání všech jeho předností a možností. Komunistická strana Čes koslovenska v duchu svých padesátiletých revolučních a internacio nálních tradic vede dnes pracující lid naší země k dalším úspěchům 76

i !

ve výstavbě socialismu, k naplnění jeho tužeb , k znásobení a rozvi

nutí odkazu , jenž nám zanechali průkopníci socialismu, kteří v roce 1921 komunistickou stranu založili.

% 1. KSČ v období budování základů socialismu v Ceskoslovensku

Únorovým vítězstvím dělnické třídy nad buržoazií se plně uvol nila cesta pro budování socialismu v naší zemi. Komunistická strana

Československa vstupovala do etapy socialistické výstavby jako uznávaná vedoucí politická síla Národní fronty, opírající se o dů věru většiny obyvatelstva . Nová etapa kladla ještě vyšší nároky na Komunistickou stranu Československa, na její poznávací, řídící , organizátorskou a kon trolní činnost, na správné uplatňování její vedoucí úlohy ve spo lečnosti . Nové postavení strany jako jediné vedoucí a řídící síly so cialistické výstavby bylo spjato s úkoly kvalitativně zcela nové po vahy , což se odráželo i ve změnách v obsahu její politiky a celé činnosti . Strana přecházela od politiky , zaměřené především k do řešení mocenské otázky , k budovatelské politice, realizující socia lismus, což se promítalo v rostoucím významu hospodářské politiky ,

otázek státní výstavby, zahraniční politiky, v nové náplni politiky strany v masových organizacích, ve vztahu k ostatním politickým stranám atd . Přestože v zaměření politiky Komunistické strany Čes koslovenska existovala určitá kontinuita s předchozím obdobím let

1945–1948 – zejména v budovatelské práci – změny v postavení strany , jednotlivých tříd i vrstev obyvatelstva byly po úplném pře

vzetí moci dělnickou třídou tak závažné , že vyžadovaly změny i ve straně samé a v zaměření její další politiky.

Úspěšná socialistická výstavba předpokládala , aby Komunistická strana Československa jako nositelka uvědomělého a cílevědomého řízení společnosti vycházela stejně jako v minulosti z poznání zá konitostí společenského vývoje i vědecké marxisticko - leninské analýzy stavu společnosti . Bylo však prvořadým a zároveň novým úkolem strany , aby na základě toho propracovala a vytyčila další

perspektivy společenského vývoje v Československu v podobě nové generální linie a aby zajistila za součinnosti širokých lidových mas její uskutečnění.

V období bezprostředně po únoru 1948 souběžně probíhaly a vzá 77

jemně se prolínaly v politice komunistické strany dva procesy : strana upevňovala a konsolidovala únorové vítězství a současně při pravovala přechod k další socialistické výstavbě. Nejdůležitější sou částí této přípravy bylo pak vypracování generální linie socialistic ké výstavby, tedy vyjasnění strategie a taktiky dalšího postupu . V prvních měsících po Únoru šlo o upevňování diktatury proleta

riátu, jež byla základním předpokladem úspěšné realizace socialis tické výstavby . Byla prováděna očista politických stran, masových organizací a státního aparátu od reakčních sil. Všechny politické

strany a masové organizace obrozené Národní fronty uznaly vedoucí úlohu KSČ. Národní fronta jako třídní a politický svazek dělnické třídy, pracujících rolníků a inteligence v čele s komunistickou stra nou představovala i nadále politickou základnu pro sjednocení všech pracujících, odpovídající historickým podmínkám Československa

a umožňující zapojit nejširší vrstvy lidu do budování socialismu. Byly vyjasňovány problémy systému diktatury proletariátu – konkrétní funkce jednotlivých složek Národní fronty - , upřesňoval se volební >

systém, úloha parlamentu, presidenta atd. Strana věnovala pozor nost mocenským funkcím socialistického státu . Lidová armáda , orgány Bezpečnosti , Lidové milice a justice byly budovány jako zá

štita revolučních vymožeností, jako nástroje boje proti pokusům vnitřních i vnějších nepřátel o narušení socialistické výstavby. V ekonomické oblasti byld uzákoněním a provedením dalšího

znárodnění všech podniků s více než 50 zaměstnanci v podstatě zlikvidováno kapitalistické vlastnictví v průmyslu, bankovnictví a velkoobchodě. Uskutečňováním pozemkové reformy na základě po žadavků strany před Únorem byla dovršena likvidace velkostatkář ské a církevní držby půdy. 9. května 1948 byla schválena nová

ústava , zakotvující všechny základní si lid pod vedením KSČ vybojoval . shromáždění v květnu 1948 skončily didátky Národní fronty . Po abdikaci

revoluční vymoženosti, které Volby do nového Národního přesvědčivým vítězstvím kan dr. E. Beneše zvolilo Národní

shromáždění dne 14. června 1948 presidentem republiky Kl . Gott

walda . Poprvé v dějinách československého státu stanul v jeho čele délnický president, což výrazně charakterizovalo politickomocen skou změnu, kterou přineslo únorové vítězství dělnické třídy nád buržoazií.

Upevnilo se rovněž mezinárodnf postavení Československa, jež se stalo součástí vznikající socialistické světové soustavy. Spojenectví

se Sovětským svazem a lidově demokratickými zeměmi se stalo pevnou zárukou bezpečnosti a nedotknutelnosti našich hranic. Vý znamným krokem k upevnění a rozšíření rozvíjející se hospodářské spolupráce zemí socialistického společenství bylo vytvoření Rady 78

vzájemné hospodářské pomoci v lednu 1949 , jejímž členem se stalo od počátku také Československo.

Všechny změny, k nimž v důsledku Února došlo ve státním i spo lečenském zřízení Československa, znamenaly ve svém celku, že li

dově demokratická moc počala plnit všechny funkce diktatury pro letariátu. V celém systému diktatury proletariátu byla rozhodující podmínkou pro úspěšnou socialistickou výstavbu vedoucí úloha

KSČ . K jejímu organizování musela být strana sama dobře orga nizovanou a akceschopnou stranou. Sloučením KSČ a českosloven ské sociální demokracie na zásadách marxismu- leninismu v červnu

1948 bylo ukončeno dlouhodobé politické rozštěpení českosloven ského dělnického hnutí. Na podzim roku 1948 bylo provedeno i organizační sloučení KSČ a KSS a vytvořena znovu organizačně jednotná Komunistická strana Československa .

KSČ musela však v nových podmínkách překonávat mnoho obtíží, spojených především s rychlou výstavbou masové strany . Již v období únorového střetnutí roku 1948 měla Komunistická strana Československa 1 400 000 členů. 29. února 1948 tedy bezpro

středně po rozhodnutí mocenské otázky – byla však vyhlášena nová výzva – dosáhnout 2 miliónů členů.

V průběhu poúnorového náboru - proti němuž se objevovaly váž né kritické hlasy v nižších stranických orgánech - vstoupilo za ---

dobu pěti měsíců do Komunistické strany Československa 856 657

členů a na Slovensku 196 928 členů. Každý měsíc se přijímalo více než 200 000 nových komunistů, mezi nimiž bylo i množství dřívějších

členů jiných politických stran - vedle sociálních demokratů to byli -

i členové národně socialistické , lidové a slovenské Demokratické

strany: Komunistická strana v českých zemích a na Slovensku měla po skončení tohoto široce pojatého náboru celkem kolem 2 500 000 členů .

Při provádění poúnorového náboru docházelo k porušování lenin

ské zásady přísně individuálního přijímání, a tak se do strany dostali i lidé, kteří do ní nikdy nepatřili. Silně se zhoršilo sociální složení strany ; zatímco v roce 1947 bylo ve straně z celkového počtu 49,1 %

dělníků, pak v roce 1949 již pouze 39,3 % : Řada bývalých členů ji ných politických stran přinášela s sebou do strany i své ideologické představy, cizí marxismu-leninismu, vzrostl rovněž počet pasívních členů . Široce pojatý nábor po rozhodnutí mocenské otázky byl ne

správný nejen metodami, ale i svou podstatou, a značně ztížil pře konávání problémů spjatých s rychlou masovou výstavbou strany již

před únorovým střetnutím. Strana si brzy uvědomila negativní stránky náboru a předsednic tvo ÚV KSČ v červenci 1948 rozhodlo okamžitě zastavit hromadný 1

79

nábor členstva a přísně dodržovat princip individuálního přijímání a prověřování nových členů. Od podzimu 1948 organizovala strana prověrku svého členstva a zavedla systém kandidátů. Stav členů v celostátním měřítku poklesl po prověrce v důsledku vyloučení,

vyškrtnutí i zavádění pořádku v administrativě o více než 250 000 a strana se zbavila mnohých cizích živlů . Důsledně však poúnorový stav jednorázovou prověrkou překonán nebyl. Více než dvoumilióno và KSẼ

-

největší masová strana v poměru k obyvatelstvu , jaká

kdy existovala v dělnickém hnutí

zápasila s jeho důsledky po

celou dobu socialistické výstavby . Současně se zabezpečováním výsledků únorového vítězství při - k vypracování stoupila KSČ k plnění druhého závažného úkolu. – nové linie vyjadřující základní orientaci a úkoly v období po roz hodnutí mocenské otázky. Ve stranických orgánech se postupně ro

dila generální linie výstavby socialismu, která byla vyhlášena IX . sjezdem KSČ v květnu 1949 . Nová linie Komunistické strany Československa se rodila v pod imperia mínkách, kdy rozpad světa na dva protikladné tábory listický a socialistický byl už skutečností. V socialistickém tá boře se sdružily SSSR a evropské i asijské země lidové demokracie. Vzájemnou všestrannou spoluprací usilovaly tyto země o vybudo vání socialismu, o udržení míru, demokracie a nezávislosti národů .

Základem imperialistického tábora se stal blok čelných imperia listických států v čele s USA, k němuž se přimkly i všechny pro tidemokratické síly v ostatních kapitalistických zemích. Jejich cí.

lem bylo upevnit kapitalismus a potlačit komunistické hnutí, zvrátit

vývoj v lidově demokratických státech a zlomit vůli národů usilu jících o národní nezávislost. Za tím účelem rozpoutaly studenou válku, vytvořily Severoatlantický pakt jako útočný vojenský blok pod vedením USA a rozdmychávaly přípravu nové světové války. Zostřující se mezinárodní situace kladla velké požadavky na strategii a taktiku komunistických stran . K vzájemnému informo

vání o zkušenostech ze socialistické výstavby a případné koordinaci činnosti na základě vzájemné dohody bylo zřízeno na podzim roku

1947 Informační byro devíti evropských komunistických stran, je hož členem se stala také KSČ. Hned na prvním zasedání provedlo byro rozbor mezinárodní situace a orientovalo komunistické a děl

nické hnutí na odhalování válečných plánů imperialismu a na boj proti mezinárodní reakci.

V mezinárodním komunistickém hnutí vznikaly však v té době určité těžkosti , které pronikly také do činnosti Informačního byra . Jestliže KSSS a komunistické strany lidově demokratických států vycházely ve své politice i v rozvíjení vzájemných vztahů z pozic 80

marxismu -leninismu, proletářského internacionalismu, vedení Ko munistické strany jugoslávie zaujímalo v řadě zásadních otázek odlišná stanoviska, rozcházející se s pozicemi ostatních stran zemí socialistického tábora . Tato skutečnost vedla postupně až k roztržce mezi Jugoslávií a SSSR i ostatními lidově demokratickými zeměmi. Slouží ke cti KSČ a jejího vedení, že i v této složité situaci do kázala navázat na svou dosavadní politiku a vypracovat generální

linii socialistické výstavby, odpovídající ve svém celku podmínkám a potřebám československého vývoje. Komunistická strana vychá zela přitom z poměrně příznivých podmínek pro socialistickou vý . stavbu , jak se vytvořily v průběhu předešlého vývoje. Pokojný vývoj revoluce, mohutná průmyslová základna znárodněného hospodářství, vysoké procento dělnictva v sociální struktuře obyvatelstva , rozho dující postavení dělnické třídy v politickém životě země a vedoucí úloha KSČ v Národní frontě – to byly hlavní vnitropolitické sku

tečnosti, které ovlivňovaly příznivě proces formování generální li nie socialistické výstavby. Existence základního třídního rozporu v mezinárodním měřítku působila však na tento proces nepříznivě - promítala se také dovnitř země a mj . aktivizovala síly , které byly v únoru 1948 poraženy. Tyto síly v průběhu roku 1948 vystoupily

několikrát proti politické moci, hlavně v souvislosti s XI . všeso kolským sletem, pohřbem dr. E. Beneše i prostřednictvím vysoké

církevní hierarchie. Aktivizace nepřátelských sil v zemi si vynu covala posilování represívních stránek státu a vedla k požadavkům volajícím po zostření kursu, který byl také uplatněn . Proces, ve kterém se od února 1948 utvářela ve složitých mezi národních i vnitropolitických podmínkách nová linie , dovršil IX . sjezd KSČ v květnu 1949. Vytyčil generální linii výstavby socialis mu , jež se stala východiskem rozsáhlého díla socialistické výstav by v Československu . Linie vycházela z leninského plánu budování socialismu, prověřeného zkušenostmi socialistické výstavby SSSR, a z historických podmínek , jež se vytvořily v naší zemi a ve světě po druhé světové válce . Jejím obsahem bylo dosáhnout především vítězství socialistických výrobních vztahů ve všech odvětvích ná rodního hospodářství . V tomto zájmu bylo třeba měnit dále výrobní síly a vytvářet předpoklady dalších změn ve výrobních vztazích a celé společenské nadstavbě. Hlavní důraz položila linie na vybu dování materiálně výrobní základny socialismu, a proto postavila

na přední místo splnění prvního pětiletého plánu na léta 1949–1953 . První pětiletý plán byl vypracován jako plán první etapy socialis tické výstavby a přestavby našeho hospodářství. Jeho cílem bylo zabezpečit nezávislost republiky před diskriminací na světovém trhu, posílit její obranyschopnost, vybudovat nezbytné materiální 81

předpoklady pro socialistickou přestavbu zemědělství, překonat zaostávání Slovenska a zajistit nepřetržitý růst životní úrovně lidu. Hlavním článkem první pětiletky byla výroba , a přestavba prů

myslu. Průmyslová výroba se měla během pětiletky zvýšit o 57 % , přičemž klíčové místo v ní patřilo těžkému průmyslu. Plánovitou industrializací Slovenska se mělo nejen dosáhnout potřebného roz voje výrobních sil na jeho území, ale měla se řešit i ekonomická

stránka národnostní otázky při zrovnoprávnění slovenského národa s českým národem.

IX. sjezd KSČ se zabýval také otázkou výrobních vztahů a vytyčil zejména další perspektivy československého zemědělství. Zdůraznil, že socialismus není možno vybudovat bez socializace vesnice . Ces

tou k ní měla být sjednocená zemědělská družstva a mechanizace zemědělství . Konkrétní formou přechodu k socialistické velkový robě se stalo jednotné zemědělské družstvo . Kl . Gottwald k tomu řekl :

,,Konečně je třeba postupně provádět zákon o jednotném země

dělském družstvu a postarat se o to, aby členům jednotného zemědělského družstva plynuly z tohoto členství praktické vý hody. Základní metodou veškeré naší politiky a práce na ves nici je metoda názorného přesvědčování a aktivní účasti ši rokých vrstev malých a středních rolníků. Blok , svazek děl nictva se základní masou pracujícího rolnictva je pro přechod vesnice k socialismu nezbytností ... Vesnický úsek práce a po

litiky strany bude mít v příštích letech stále větší a větší vý. znam . Neboť tak stojí otázka : Nebude u nás socialismu bez přechodu vesnice k socialismu. A nebude u nás přechodu vesni

ce k socialismu bez bloku, bez svazku dělnické třídy se základ ní masou drobných a středních rolníků."

Strana uplatnila tvůrčím způsobem leninský družstevní plán v československých podmínkách. Její postup navazoval na zkušeno převážně nevýrobními sti našich rolníků s různými družstvy jejichž síť byla velmi hustá zejména v českých zemích . Strana

si uvědomovala, že jde o jeden z nejobtížnějších úkolů přechodu . k socialismu a varovala proto před spěchem . KSČ zdůraznila v tomto směru nutnost postupného vytváření ma teriálních a politických předpokladů pro združstevňování vesnice , jež bylo spjato s politikou omezování a zatlačování vesnických ka

pitalistických živlů. Při jednání o otázkách městské malovýroby sjezd doporučil , aby se živnostníci sdružovali ve výrobní družstva

nebo vstupovali do komunálních podniků . Nová etapa kladla velké nároky na rozvoj socialistického uvě.

domění lidí a na celou oblast kulturního života společnosti. Sjezd 82

zdůraznil potřebu rozšíření vzdělání nejširších vrstev obyvatelstva a výchovu nové inteligence třídně a ideologicky spjaté s dělnickou třídou. Značnou pozornost věnoval i budování nového státního apa rátu a požadoval jeho nejužší spojení s lidem.

Linie IX . sjezdu KSČ se vyznačovala komplexním rozpracováním úkolů socialistické výstavby . Vyjadřovala všechny obecné zákoni tosti socialistické výstavby , které nepřijímala mechanicky , ale ve svém celku i v jednotlivostech vyjadřovala podmínky a zvláštnosti naší země . Základní úkoly a přeměny byly výsledkem tvůrčího

uplatňování marxismu- leninismu v našich podmínkách a byly vy tyčeny správně. Sjezdová usnesení se stala skutečným celonárod ním programem budování socialismu v Československu .

Plnění linie socialistické výstavby probíhalo od počátku v pod mínkách třídně rozděleného světa a v letech 1949–1953 dokonce

v podmínkách mimořádného zostření mezinárodní situace, jež hro

zila vyústěním ve třetí světovou válku. Otevřené vojenské střetnutí mezi socialismem a imperialismem v Koreji - jež vypuklo v červnu bylo její předzvěstí. Nebezpečí imperialistické agrese vy žadovalo v socialistických zemích činit mimořádná opatření ve směru zabezpečení jejich obranyschopnosti a k všestrannému po sílení jejich jednoty. Poznamenalo také nástup k socialistické vý . stavbě v Československu, jež vzhledem ke svému vyspělému zbroj nímu průmyslu mělo důležitou úlohu nejen při vyzbrojování vlastní armády, ale i armád ostatních socialistických zemí . V důsledku

1950

diskriminační politiky západních velmocí a vlivem dalších okolností omezilo Československo své hospodářské styky s kapitalistickými

zeměmi a prohloubilo hospodářskou spolupráci se zeměmi socialis tického společenství, zvláště se Sovětským svazem . Za jeho pomoci překonávalo československé hospodářství obtíže pramenící převáž ně ze změny podmínek a některých úkolů , zejména z podstatného zvýšení úkolů první pětiletky v roce 1951 .

Již v únoru 1950 bylo na zasedání ÚV KSČ rozhodnuto zvýšit ně které úkoly pětiletého plánu a urychlit zejména rozvoj strojírenství, výrobu elektřiny, železa , oceli, těžbu uhlí . Na základě usnesení IX. sjezdu KSS z května 1950 byla také zrychlena industrializace Slo venska .

Dalším, a to podstatnými zrychlením tempa socialistické výstavby

v Československu se zabýval ÚV KSČ na svém zasedání v únoru 1951 . Průmyslová výroba se měla do konce r . 1953 zvýšit o 98 % (pů vodní úkol pětiletky byl o 57 % ) a předpokládal se její roční pří růstek o 22--23 % . Těžký průmysl, který byl už jednoznačně pre

ferován , měl vzrůst o 130 % ( původně o 70 % ) . Také průmyslová výroba na Slovensku se měla znovu podstatně zvýšit a dosáhnout 83

růstu o 168 % ( původně o 75 % ) ; jejím hlavním rysem byl rovněž rozvoj těžkého průmyslu. Uvnitř strojírenství došlo k silnému pře sunu výroby od lehkého a středního strojírenství k těžkému. Ze mědělská výroba se měla zvýšit o dalších 16 % . Zvýšení úkolů první pětiletky bylo motivováno především mezi národní situací a potřebou zvýšit obranyschopnost socialistického

společenství. Přestože v československé ekonomice existovaly ještě

určité rezervy, neodpovídaly zvýšené úkoly ve svém celku jejím možnostem a vedly k prohloubení některých obtíží, které se pro jevovaly již v prvních letech pětiletky.

Velkou škodu celému mezinárodnímu komunistickému hnutí způ sobil v těchto letech kult osobnosti , který zasáhl také naši stranu. Metody kultu osobnosti pronikaly do vnitřního života a i politiky

KSC . Projevovaly se v porušování leninských norem uvnitř strany a ve společnosti , v růstu subjektivismu při rozhodování a řízení,

v porušování socialistické zákonnosti, zásady rovnoprávnosti čes kého a slovenského národa apod .

Ve složité době počátků 50. let byla zcela právem potrestána řada

osob, které často ve službách nebo za pomoci imperialistických roz vědek usilovaly o narušení socialistické výstavby. Třídní nepřátelé, posilovaní vývojem mezinárodní situace , vedli skrytý i otevřený boj proti socialismu, usilovali o vliv na názory pracujících a neváhali sáhnout i k takovým formám , jako byly přímé útoky na funkcionáře strany i národních výborů, žhářství, sabotáže nebo dokonce vraždy . V těchto letech značného napětí ve světě i uvnitř země došlo však při uplatňování represívní stránky diktatury proletariátu také k chybám a tragickým omylům . Věc socialismu poškodilo porušo

vání socialistické zákonnosti spojené se škodlivou koncepcí hle dání nepřátel uvnitř strany , jež vyústila do vykonstruovaných pro cesů s některými dlouholetými funkcionáři strany.

Narušování revoluční zákonnosti nebylo však zdaleka dominují cím jevem tohoto období . Rozhodující a určující byla skutečnost, že

právě v těchto složitých dobách učinil československý lid pod ve dením Komunistické strany Československa podstatný krok k vy

budování základů socialismu v Československu. Masová iniciativa pracujících, rozmach socialistického soutěžení a údernického hnutí,

budovatelské nadšení mládeže, překonávání překážek při plnění první pětiletky a združstevňování vesnice položily pevný základ so cialismu v naší zemi.

Plnění prvního pětiletého plánu – zejména po zvýšení jeho úkolů vyžadovalo mimořádné úsilí všeho lidu . Dělníci i technická inte

ligence v průmyslu prokázali v této době velkou pracovní obětavost a mnozí z nich i příkladné pracovní hrdinství při plnění výrobních 84

úkolů i překonávání překážek ve výrobě. Československý svaz mlá deže organizoval řadu staveb mládeže ( Trať mládeže na Slovensku, Nová huť Kl . Gottwalda v Kunčicích aj . ) , jež jsou trvalými hodno tami naší republiky . Mimořádnou obětavost prokazovali svými vý kony i prací o nedělích a sobotách naši horníci ; nové , vskutku bu dovatelské vlastenectví se projevilo i na jiných úsecích národního hospodářství.

Obětavá práce našeho lidu nesla své ovoce . Průmyslová výroba se prudce zvyšovala a její celková úroveň stoupla v roce 1953 o 93 % proti roku 1948. Změnila se struktura průmyslové výroby ve prospěch těžkého průmyslu . Těžké strojírenství , jehož výroba stoupla během pětiletky více než třikrát, se stalo vedoucím odvět vím československého průmyslu. Byla postavena nebo rozestavěna řada nových závodů. Ještě rychleji než v Českých zemích rostla průmyslová výroba na Slovensku, které se změnilo ze zaostalé agrární země v zemi průmyslově agrární. Pevné kořeny zapustilo v první pětiletce mezi rolníky družstev nictví. Růst družstevního hnutí a politika omezování vesnického bo háče byly zejména od roku 1950 provázeny značným zesílením tříd

ního boje na vesnici. Obavy rolníků z něčeho nového, u nás ne vyzkoušeného, strach vlastníka o půdu byly v československých poměrech velmi silné . Nálady , vyplývající z mentality maloburžoaz ního vlastníka , se přitom prolínaly s úsilím vesnické buržoazie vyu žít těchto obav k boji nejen proti združstevňování, ale i politice KSC vůbec. Na vesnici vzrostl neklid, zesílily obavy z budoucnosti.

V atmosféře silného napětí docházelo i k chybám a přehmatům , ze jména při porušování zásady dobrovolnosti vstupu do JZD , k zámě nám středního rolníka za kulaka , k překotnému zakládání někte rých JZD atd. Zásluhou obětavé přesvědčovací práce strany, dělníků z průmyslových závodů, funkcionářů národních výborů i masových organizací a za vydatné pomoci pracovníků státních traktorových stanic se však postupně dařilo překonat obavy rolníků z kolektiv ního hospodaření a začátkem roku 1951 byla JZD ustavena již téměř v polovině obcí.

V průběhu združstevňování vesnice na počátku padesátých let se vytvořily celkem čtyři vývojové typy zemědělských družstev, odrá žející zkušenosti rolníků od počátečního společného organizování polních prací až po skutečné výrobní družstvo. Ve třetím typu byla již rostlinná i živočišná výroba společná a výtěžek se rozděloval

z větší části podle vykonané práce a z menší části podle výměry polností vložených do družstva . Ve čtvrtém typu se odměňovalo již jen podle odpracovaných pracovních jednotek . Ve všech typech JZD zůstávala však půda soukromým vlastnictvím rolníků. 85

V únoru 1953 v době konání I. sjezdu JZD obhospodařovala JZD třetího a čtvrtého typu již 37,9 % půdy a měla 700 000 členů.

Svou půdní základnu rozšířily v průběhu první pětiletky i státní statky a celý socialistický zemědělský sektor obhospodařoval již té

měř polovinu zemědělské půdy . Základy socialistických výrobních vztahů na vesnici byly položeny. To byl velký úspěch při plnění

jednoho z nejobtížnějších úkolů socialistické výstavby. Spolu s výstavbou materiální základny socialismu postupovaly i revoluční přeměny v kulturní a ideologické oblasti. V počátcích socialistické výstavby byly řešeny základní úkoly první etapy so

cialistické kulturní revoluce, navazující na kulturně politická opa tření po osvobození země, jakými bylo především znárodnění klí cových kulturních prostředků a institucí. Demokratizací školství, vyjádřenou programem jednotné školy , byla překonána třídní ome zenost a odstraněny sociální přehrady bránící v přístupu ke vzdě lání a bylo přistoupeno k rozsáhlé socialistické výstavbě školského systému. Poprvé v dějinách našich národů byly vytvořeny objektivní

předpoklady pro plánovitý rozvoj vědeckého bádání. Stát převzal veškerou péči o hmotné zabezpečení vědeckého výzkumu a výchovy nových vědeckých pracovníků. V roce 1952 byla založena Česko slovenská akademie věd.

Úsilí strany o vítězství vědeckého světového názoru ve vědomí pracujících, které bylo podstatnou součástí kulturní revoluce v na

šich zemích, provázel nekompromisní boj proti všem pozůstatkům buržoazní ideologie i proti snahám ji znovu oživovat. Proto již na IX . sjezdu a po něm soustředila KSČ pozornost na boj proti kon krétním projevům a formám buržoazní a maloburžoazní ideologie. Při řešení velkých , složitých a náročných úkolů v počátcích bu dování socialismu se objevovaly i nedostatky a chyby, pramenící jak z objektivní obtížnosti této etapy, tak z určité nezkušenosti i subjektivistického přístupu k problémům . V průmyslu se prosa zovaly koncem první pětiletky některé disproporce, zejména mezi těžkým a lehkým průmyslem. Velké obtíže působilo zaostávání těž by kamenného uhlí i výroby elektrické energie za potřebami vý - roby, nedostatky v dopravě, nedostatek některého spotřebního zboží každodenní potřeby atd. V letech 1951-1953 se také prohloubila

disproporce mezi vývojem průmyslu a zemědělstvím , neboť země

dělská výroba začala stagnovat. Rychlé tempo združstevňování se dostávalo do rozporu s materiálně technickou základnou našeho ze mědělství. Zostření mezinárodní situace kladlo na náš průmysl velké úkoly při zabezpečování obranyschopnosti země, což se odra zilo ve snížení výroby zemědělských strojů i hnojiv, a mechanizace zemědělství začala zaostávat za potrebami družstev. Tím spíše , že 86

část rolníků, zejména zemědělské mládeže, odcházela v této době do průmyslu.

Ačkoli se kulturní oblast až na výjimky postavila do služeb so

cialistického státu, šlo u podstatné části tvůrčí inteligence teprve o počátek jejího vnitřního a zdaleka ne jednoduchého přerodu. Uvnitř komunistické strany docházelo k oslabování masové poli tické a stranické práce , k růstu administrativních a byrokratických metod i k porušování vnitrostranické demokracie. Tyto nedostatky se promítaly i do práce státních orgánů a do života celé společ

nosti. Určitých nedostatků a jednostranností se nevyvarovala KSČ ani ve své národnostní politice , což se projevilo už v roce 1950 v nezákonných represích vůči významným funkcionářům KSS a dále v postupném omezování pravomoci slovenských národních orgánů. Ve složité politické a hospodářské situaci posledního roku první

pětiletky zemřeli v březnu 1953 J. V. Stalin a Kl . Gottwald . Odchod J. V. Stalina pocitovali všichni komunisté jako velkou ztrátu pro KSSS a celé mezinárodní komunistické hnutí . Pro KSČ znamenalo

však nejtěžší ránu úmrtí jejího předsedy Kl . Gottwalda , s jehož osobností byl spjat předcházející úspěšný postup strany , který vy vrcholil únorem 1948. Po smrti Kl. Gottwalda zvolilo Národní shro

máždění presidentem republiky Ant. Zápotockého. Předsedou vlády

se stal V. Široký a vedením sekretariátu ÚV KSČ byl pověřen A. Novotný , kterého v září 1953 zvolil ÚV KSČ prvním tajemníkem strany .

Významným opatřením na cestě k ozdravení našeho hospodářství koncem první pětiletky bylo zrušení lístkového zásobovacího sy stému, zavedení jednotných maloobchodních cen a provedení mě nové reformy k 1. červnu 1953. Měnová reforma byla nezbytná, ne boť československá koruna měla jinou kupní sílu na vázaném trhu a jinou na volném trhu, který byl zaveden od r. 1949. V oběhu bylo nadměrné množství peněz , což vedlo k nepoměru mezi vysokou koupěschopností obyvatelstva a malými fondy zboží. Systém váza ného

hospodářství

prakticky

znemožňoval

řízení

hospodářství

prostřednictvím ekonomických podnětů . Měnová reforma umožnila zavedení jednotného trhu a vytvořila předpoklady pro pevnou mě nu . Třídně směřovala především proti buržoazním vrstvám , které od osvobození nahromadily v soukromém podnikání vysoké zisky , postihla však i část pracujících.

Měnová reforma se stala velkou političkou zkouškou jak pro KSČ , tak i pro celou společnost nejen sama o sobě, ale i vzhledem k cel kové situaci , ve které se realizovala . Většina pracujícího lidu měst a venkova pochopila ekonomickou nezbytnost měnové reformy pro další úspěšný hospodářský rozvoj. Přesto mezi částí pracujících , 87

zejména v podnicích těžkého průmyslu , vznikla nespokojenost, a to buď přímo s navrhovanými opatřeními , nebo s nedostatky při je . jich realizaci. Došlo k několika stávkám a demonstracím , kterých se snažily využít různé reakční živly . Na vesnici se v polovině roku 1953 v některých oblastech roz padla nepevná JZD a část rolníků vystupovala z družstev . Vážná situace se vytvořila zejména na východním Slovensku . Rozpad ne. kterých JZD byl zčásti dusledkem jejich zatím malé přitažlivosti, zčásti následkem chyb a nedostatků při zakládání družstev. Půso

bila tu rovněž celková vnitřní situace v zemi po měnové reformě ,

nápor reakčních sil proti myšlence zemědělského družstevnictví i mezinárodně politické faktory . Pro Komunistickou stranu Československa byly události roku 1953 vážným

signálem . Ukázaly na

nedostatky ve vztahu

strany a

lidových mas, včetně části dělnické třídy. Od událostí v roce 1948 se tu zároveň prvně v masovějším měřítku a zcela zjevně projevil silný vliv třídního nepřítele. Některé stávky a demonstrace byly

organizovány, vedeny nebo alespoň ovlivňovány bývalými podnika teli , kulaky i osobami, které byly postiženy po únoru 1948 odcho

dem ze státního aparátu atd . Mnozí z nich byli bývalými pravico vymi funkcionáři nekomunistických politických stran a jako poli ticky zkušení lidé dovedli zneužít toho, že peněžní reformou byla dotčena část dělníků a zaměstnanců. V některých případech se prá vě těmto lidem podařilo vtisknout protestním akcím ve městech ne

bo v závodech vyloženě protistátní a protistranický charakter. Na vesnici se reakční síly snažily využít situace k rozpoutání proti družstevní kampaně. Určitý pohyb probíhal i mezi inteligencí, který byl reakcí na sektářský vztah, jenž nezabezpečoval plnou aktivní účast inteligence na výstavbě socialismu. V událostech roku 1953 komunistická strana jako celek obstála. Stranický aktiv a velká většina základnich organizací přijaly klad ně opatření k měnové reformě a byly v plné pohotovosti. Některé organizace však považovaly opatření za samozrejmé, nedocenily je ho význam a někde dokonce jen pasívně přihlížely demagogii provo katérů . Někteří komunisté , a to i ve státním aparátě, v této politické zkoušce zakolisali nebo se dokonce se stranou rozešli . Komunistická strana Československa si však začínala uvědomo vat některé důsledky nedostatečné aktivity strany, pokles důvěry u části pracujících i existenci vlivu třídního nepřítele . Vedení stra

ny přistoupilo ke zhodnocení dosavadní politiky , snažilo se najít příčiny obtíží a určit cestu k jejich překonání. Strana se přitom mo hla opřít o úspěchy, kterých přes všechny problémy dosáhla při plnění generální linie IX . sjezdu KSČ. 88

Základem pevnosti socialistického zřízení byl mohutný socialis

tický sektor ve všech odvětvích národního hospodářství. Jedině v zemědělství obhospodařovali dosud téměř polovinu veškeré půdy malí a střední rolníci a 8 % půdy vesničtí boháči. Úspěšně byly splněny úkoly v rozvoji , strukturální přestavbě i územním rozmístění

československého průmyslu. Ve srovnání s nejvyšší předválečnou výrobou se průmyslová výroba v Československu během pětiletky více než zdvojnásobila. Nastaly podstatné změny v hospodářském a kulturním rozvoji Slovenska . Československo upevnilo svou ne závislost a posílilo i svou obranyschopnost. Taková báze umožňovala a vyžadovala nastoupit cestu dalšího cí

levědomého rozvoje československé společnosti, jež musela být spjata s překonáním toho, co další rozmach brzdilo . Určitý prostor

pro konsolidaci výsledků první pětiletky a hledání dalších cest so cialistické výstavby vytvářely i změny v mezinárodní situaci, které se prosazovaly od poloviny roku 1953 . Po nejostřejším období studené války začínala v letech 1953-1955 ve světovém vývoji nová etapa , charakterizovaná určitým zmírně , ním mezinárodního napětí. V červenci 1953 skončila v Koreji po depsáním dohody o příměří válka, jež po tři léta vytvářela akutní nebezpečí světového střetnutí. V roce 1954 byla v Ženevě uzavřena také dohoda o míru ve Vietnamu. Díky mírové iniciativě Sovětského

svazu i zesilování vlivu demokratických sil v kapitalistických ze

mích začaly v mezinárodních vztazích převládat snahy řešit sporné problémy mezi kapitalistickými a socialistickými státy jednáním. Třídně rozdělený svět existoval však nadále a spolu s ním i třídní

boj. Změnila se pouze jeho intenzita, formy a prostředky. V řadě otázek důležitých pro mírový vývoj světa , jež byly v této době zno

vu nastoleny – zejména jednání o mírové smlouvě s Německem , o kolektivní bezpečnosti v Evropě aj . - nebylo dosaženo význam nějšího pokroku a některé z nich nejsou vyřešeny dodnes . Pokra čoval naopak nebezpečný vývoj v Německé spolkové republice, kte rý vyústil v roce 1955 jejím vstupem do Severoatlantického paktu . Nebezpečný vývoj v západním Německu, pokus o kontrarevoluční puč v NDR v červnu 1953 a stálý nátlak vnějších i vnitřních kon trarevolučních sil vyžadovaly další posilování obranyschopnosti ze mí socialistického tábora . V květnu 1955 podepsalo proto Česko slovensko spolu s SSSR a evropskými lidově demokratickými ze měmi Varšavskou smlouvu, která zahrnovala také usnesení o spo jeném velitelství ozbrojených sil .

Největší vliv na vývoj mezinárodního komunistického hnutí a na řešení problémů socialistické výstavby v lidově demokratických ze mích měly změny v Sovětském svazu. Po Stalinově smrti zde dochá 89

zelo k úsilí odstranit kult osobnosti a obnovit leninské normy ve

straně i v životě sovětské společnosti. V roce 1955 došlo k normali zaci státních vztahů mezi Jugoslávií a Sovětským svazem a v dubnu 1956 bylo z podnětu ÚV KSSS zrušeno Informační byro komunistic kých a dělnických stran.

KSČ přistoupila v průběhu druhé poloviny roku 1953 k hodnocení dosavadního plnění generální linie IX . sjezdu , aby na jeho základě mohla být konkretizována další politika strany. Nástupem k ujas ňování dalších cest se stalo zasedání ÚV KSČ ve dnech 4. - 5. září

1953, které se usneslo snížit tempo růstu těžkého průmyslu, omezit jeho příliš vysoké investice a urychlit naopak rozvoj energetické a palivové báze, která vážně zaostávala za průmyslovou výstavbou . Podstatně více než dosud se mělo vyrábět spotřebního zboží a me chanizačních prostředků pro zemědělství. Jako hlavní politický úkol uložil ÚV KSČ celé straně upevňovat dále dělnicko- rolnický svazek

a semknout pevněji kolem strany všechny pracující. Ke zlepšení stranické práce požadoval zejména uplatňovat zásady kolektivního rozhodování a demokratického centralismu, ukázal i na potřebu

zlepšení práce národních výborů a Národní fronty. Realizace závěrů zářijového pléna ÚV KSČ se stala nástupem k X. sjedu KSČ, který se konal ve dnech 11. - 15. června 1954. Sjezd vytyčil v podstatě linii na dobudování základů socialismu ces tou konsolidace výsledků první pětiletky a plněním úkolů ročních plánů na rok 1954 a 1955, jež byly přípravou druhé pětiletky na

léta 1956-1960 . Provedl změny ve stanovách strany a zakotvil v nich především zásadu kolektivnosti vedení a právo závodních organizací na kontrolu správy závodů. V duchu usnesení X. sjezdu se zaměřovala KSČ v celém období 1953–1955 především na řešení ekonomických otázek. Středem po zornosti se stávala orientace na růst životní úrovně lidu . Vedení

strany si uvědomovalo, že po měnové reformě došlo u mnohých obyvatel k snížení životní úrovně, a proto usilovalo především o sní žení cen . Maloobchodní ceny byly sníženy třikrát rychle za sebou : první velké snížení bylo provedeno k 1. říjnu 1953 , další částečné v prosinci 1953 a třetí, podstatné snížení cen bylo uskutečněno

k 1. dubnu 1954. Snížení cen spolu s dalšími opatřeními přineslo zvýšení životní úrovně pracujících , bylo nutné a potřebné. Současně i když zatím se však právě v tomto období začala prosazovat

spíše potenciálně – spotřebitelská tendence v rozvoji socialismu, a to jako reakce na kritiku předchozí tzv. železo-ocelové koncepce rozvoje národního hospodářství, a projevovaly se snahy podceňovat přednostní rozvoj těžkého průmyslu. Nepříznivým jevem zůstávalo 90

1 1

stále stagnování produktivity práce a technické zaostávání českoslo venského průmyslu. Zemědělská výroba dosáhla v roce 1955 95 % předválečné úrovně .

Stalo se tak v důsledku rozsáhlejších investicí do zemědělství, zvý šených dodávek strojů, umělých hnojiv a zastavení odlivu pracov ních sil . Zásluhu o tento vzestup zemědělské výroby měla JZD i individuálně hospodařící rolníci. Ani po X. sjezdu se však nepo dařilo překonat stagnování v rozvoji JZD , jež trvalo od druhé po loviny roku 1953. Ve funkcionářském aktivu se projevovaly stále určité nejasnosti a pochybnosti o otázce dalšího zakládání JZD. Strana neměla dostatečně propracovaný ofenzívní program další výstavby socialismu na vesnici.

Teprve ujasnění těchto otázek ve vedení strany a jejich řešení na červnovém zasedání ÚV KSČ v roce 1955 přispělo k překonání ži

velnosti a pasívního vyčkávání při zakládání JZD. Odchod rolníků z družstev se zastavil a od druhé poloviny roku 1955 začal počet družstev po dvouleté přestávce zase stoupat. K 31. prosinci 1955

neexistovalo již žádné družstvo prvního typu a 85,5 % JZD patřilo k třetímu typu .

Více než v předchozím období se dostaly na pořad jednání nej vyšších stranických orgánů také otázky masové politické a orga nizační práce strany . Bylo to potřebné, neboť klíč k řešení naléha

vých problémů byl především ve straně. Komunisté rozvinuli širokou masovou politickou práci zejména v souvislosti s volbami do Národ ního shromáždění a Slovenské národní rady v listopadu 1954 ,

v nichž 97,89 % voličů hlasovalo pro kandidáty Národní fronty . Po čala se rozvíjet práce s aktivem , stranické organizace získávaly první zkušenosti při uplatňování práva kontroly , ve stranickém ško

lení a v propagandě byla věnována zvýšená pozornost objasňování úlohy lidových mas a osobnosti v dějinách. KSČ a československý lid dosáhly při řešení ekonomických i po litických otázek v letech 1953-1955 dalšího pokroku při uskuteč ňování socialistické výstavby . Výsledky práce z let první pětiletky

které měly pro budování základů socialismu rozhodující význam - byly upevněny a prohloubeny. Upevnila se zejména politická zá kladna socialistické výstavby i dělnicko - rolnický svazek , byly pře

konány nejvážnější disproporce v hospodářství. Strana nastoupila do boje za obnovení leninských norem ve stranickém i společen

ském životě a učinila další krok, aby odstranila narušení svého vzta hu s masami . I když všechny problémy nebyly vyjasněny a vyřešeny

nebyly především důsledně překonány některé deformace z před chozího období i některé nesprávné teze a představy o socialistické výstavbě a nebyly poznány často ani skutečné příčiny problémů 91

přesto se ukazovalo , že Komunistická strana Československa vykro čila správným směrem . Dosažené výsledky v průběhu první polo viny 50. let se staly základnou další cesty, jež vyústila ve vítězství socialismu v naší vlasti .

* 2. KSČ v čele úsilí našeho lidu o dovršení socialistické výstavby . Vítězství socialismu v Ceskoslovensku

Vliv na politiku Komunistické strany Československa ve druhé polovině 50. let měly závěry XX. sjezdu KSSS , který se konal v únoru 1956. Jeho ohlas na celém světě byl velký . Sjezd rozvinul

výsledky dosažené v předchozím období a odpověděl na řadu zá važných otázek současnosti i budoucnosti. Charakterizoval rovněž

současnou epochu a zdůraznil , že jejím hlavním rysem je skuteč nost, že socialismus přerostl rámec jedné země a stal se světovou soustavou. Zdůraznil zásadu mírového soužití států s různým spo lečenským zřízením a možnost odvrácení války ještě za existence imperialismu. Zabýval se rovněž otázkou forem přechodu různých zemí k socialismu a na základě kritiky ideologie i metod kultu

osobnosti otevřel cestu k dalšímu tvůrčímu uplatnění marxismu-le ninismu .

Projednávání závěrů XX . sjezdu KSSS v jednotlivých komunis

tických a dělnických stranách neprobíhalo však stejně. Bylo ovliv něno stupněm ideové úrovně jednotlivých stran , jejich zkušenostmi a tradicemi a v nemalé míře komplikováno i novým zostřením tříd

ního boje v mezinárodním měřítku, neboť světová reakce se snažila zneužít kritiky kultu osobnosti na sjezdu sovětských komunistů pro své cíle .

Ústřední výbor KSČ podrobně projednal výsledky XX. sjezdu

KSSS na plénech v březnu a dubnu 1956. Závěry březnového pléņa ÚV KSČ se staly podkladem pro vnitrostranickou diskusi ve všech organizacích strany, v níž byli komunisté informováni o závěrech sjezdu, o kritice kultu osobnosti, o chybách J. V. Stalina i o vlivu kultu osobnosti v naší zemi .

V Komunistické straně Československa probíhala v první polovině roku 1956 bouřlivá diskuse, obrácená především na kritiku chyb v minulosti. Po diskusi ve straně, v jejímž průběhu byl předložen k posouzení také pozitivní program v podobě směrnic druhé pěti . 92

letky, následovala veřejná diskuse ve všech složkách Národní fron

ty, takže závěry XX, sjezdu se staly předmětem aktivní pozornosti celé československé společnosti:

I když v podstatě celá strana souhlasila s kritikou chyb a ne dostatků minulého období a s požadavky pozitivně řešit nové otáz ky, přesto mnozí členové strany i bezpartijní se nemohli vyrovnat

s některými konkrétními problémy, zejména s kritikou J. V. Stalina . Obávali se, aby kritika tohoto významného činitele komunistického

hnutí nevedla k jednostrannému přehodnocování minulého období jako období pouze chyb a nedostatků. Po XX. sjezdu KSSS se silně zaktivizovala i nepřátelská pro paganda. Využívala kritiky a sebekritiky komunistických stran, oži

vovala nacionalismus, snažila se diskreditovat vedení a funkcionáře komunistických stran, oslabit svazky mezi socialistickými zeměmi .

Tomuto tlaku nepřátelské propagandy podlehli i někteří členové Komunistické strany Československa, především ti, kteří neměli do statek politických zkušeností. Ztráceli ze zřetele existenci základ

ního třídního rozporu ve světě , zveličovali chyby předešlého období

a zdálo se jim, že se neodstraňují dostatečně rychle. Nevelký počet stranických organizací žádal dokonce svolání mimořádného sjezdu strany. Jejich prostřednictvím vyslovovali někteří členové strany

nedůvěru v účinnost těch opatření, která navrhoval ÚV KSČ na břez novém a dubnovém plénu. V době diskuse se ozvaly – zejména mezi inteligencí - také ne -

správné požadavky pramenící z maloburžoazních představ o státě a demokracii, o postavení strany ve společnosti apod . Tyto názory ovlivnily zejména jednání II . sjezdu československých spisovatelů v dubnu 1956 a stanoviska stranických organizací na některých vy sokých školách. I když se podařilo nesprávné názory izolovat, pře konány důsledně nebyly. Bylo nutné věnovat i nadále velkou po zornost otázkám, které v diskusi nebyly správně pochopeny a jež

mohly být i v budoucnosti zdrojem revizionistických a pravicově oportunistických tendencí oslabujících názorovou a politickou jedno tu strany. Význam a váha ideologické práce strany v období po XX. sjezdu značně rostly.

Výsledky vnitrostranické diskuse shrnovala celostátní konference KSČ , konaná ve dnech 11.- 14. června 1956. Schválila směrnice pro druhý pětiletý plán na léta 1956-1960, jehož hlavním cílem mělo být další budování materiálně výrobní základny socialismu a pře konávání vzniklých disproporcí v národním hospodářství. Těžký

průmysl zůstával nadále klíčovým odvětvím . Plán stanovil celkové

zvýšení průmyslové výroby do roku 1960 o 54 % , spotřebního prů 93

myslu o 44 % . Nadále se předpokládal rychlejší růst průmyslu na Slovensku .

Do konce roku 1960 mělo být v podstatě dokončeno združstev ňování našeho zemědělství a zemědělská výroba zvýšena o 27 % . Plán stanovil úkoly v rozšíření bytové výstavby a v zabezpečení dalšího zvyšování životní úrovně. Osobní spotřeba měla vzrůst asi

o jednu třetinu. Konference upozornila stranu na to, že třídní boj zasahuje všechny oblasti – ideologickou, politickou a ekonomickou. Za hlavní princip stranické práce stanovila dodržování zásady ko lektivnosti vedení a osobní odpovědnosti komunistů za splnění úko

lů , kritizovala byrokratismus v činnosti hospodářského a státního aparátu, který pramenil z přehnané centralizace. Svými celkovými výsledky se stala konference východiskem pro komplexní zpraco vání úkolů dovršení socialistické výstavby v Československu. Vedle pozitivních výsledků, dosažených při projednávání závěrů

XX . sjezdu KSSS v jednotlivých komunistických stranách, přinesl rok 1956 také události opačného charakteru . Ke konci června 1956

vyvolaly hospodářské těžkosti v Polsku u některých vrstev pracu jících nespokojenost, které zneužili revizionisté a reakční síly k útoku na lidovou moc . Prudká diskuse uvnitř Polské sjednocené dělnické strany dospěla k vážné vnitrostranické krizi , kterou uza vřelo až plénum Polské sjednocené dělnické strany v říjnu 1956 . Vážná situace vznikla v Madarsku . Sektářský postup å vážné chyby Rákosiho vedení Ma d'arské strany pracujících vedly k naru šení jednoty strany a po XX . sjezdu KSSS k ostré kritice . M. Rá kosi byl sice z funkcí odvolán, avšak domácí nepřátelské síly za pomoci mezinárodní reakce provedly v Madarsku koncem října

1956 kontrarevoluční puč. Revizionisté, seskupeni kolem I. Nagye, ustupovali reakci, nečelili teroru, ale vyhlásili naopak vystoupení

Madarska z Varšavské smlouvy a „ maďarskou neutralitu “. Pod tla kem pracujících se však vláda I. Nagye rozpadla a vytvořila se nová, revoluční dělnicko - rolnická vláda v čele s J. Kadárem. Zdravé

síly madarské dělnické třídy a pracujících za pomoci jednotek So větské armády kontrarevoluční puč pak rozdrtily .

I v kapitalistických zemích zaútočila reakce proti komunistickým stranám , organizovala útoky proti mírovým , demokratickým a ná rodně osvobozeneckým hnutím . V této době byla zakázána Komu nistická strana Německa, v některých komunistických stranách na stala

vnitřní krize .

Vzhledem k této situaci měla velký význam porada zástupců ko munistických a dělnických stran 64 zemí v listopadu 1957 v Moskvě. Přijala deklaraci, která potvrdila názorovou jednotu komunistic kých a dělnických stran v zásadních otázkách socialistické revoluce 94

a výstavby socialismu. Poukázala na rozmanitost forem a metod vý. stavby socialismu, které vyplývají ze zvláštností konkrétních histo rických podmínek každé země, a zároveň zobecnila hlavní společné rysy a zákonitosti, jež jsou základem boje za socialismus. Za nej důležitější mezinárodní úkol považovala boj na obranu míru, proti přípravám imperialistů na novou světovou válku a zdůraznila nut

nost boje proti revizionismu jako hlavnímu nebezpečí v komunistic kých a dělnických stranách. Jednomyslnost porady měla v situaci kdy mezinárodní reakce usilovala o rozštěpení komunistického hnutí - zvlášť velký význam.

Události let 1956–1957 zastihly Komunistickou stranu Českoslo venska v aktivitě. Straně a vládě se podařilo zmařit již v zárodku

každý pokus o protistátní vystoupení, členstvo strany se semklo a většina společnosti se rozhodně postavila za socialistické zřízení . ÚV KSČ rozpracovával postupně usnesení celostátní konference a konkretizoval hlavní úkoly vnitřní politiky. Závěry jednání plén

shrnul ÚV KSČ do dopisu všem pracujícím pod názvem „ Dovršit vý . stavbu socialismu v naší vlasti“ a předložil závažné problémy dal , šího rozvoje socialismu k všenárodní diskusi, která se stala součástí příprav XI . sjezdu strany. Uprostřed tohoto nového nástupu zemřel

v listopadu 1957 president republiky A. Zápotocký , dlouholetý bo jovník za věc dělnické třídy a komunistické strany . Národní shro

máždění zvolilo presidentem A. Novotného, prvního tajemníka : ÚV KSČ .

XI. sjezd KSČ se konal ve dnech 18.-21. června 1958. Zhodnotil dosavadní výsledky budovatelského úsilí našeho lidu a potvrdil , že v Československu bylo odstraněno vykořisťování člověka člověkem

a vybudovány základy socialismu. Hlavní pozornost věnoval objas nění linie dovršení socialistické výstavby.

Ve sjezdové zprávě ÚV KSČ se konstatovalo: ,,XI . sjezd se schází ve znamení úspěchů dosažených při budo vání socialismu a ve znamení velkého úkolu, který si dáváme dovršit socialistickou výstavbu v naší vlasti ... Současný stav

naší společnosti nás opravňuje k závěru : V Československu bylo prakticky odstraněno vykořisťování člověka člověkem a v pod statě vybudovány základy socialismu. Naše příslušnost k mohut. nému socialistickému táboru, pevné spojenectví se Sovětským

svazem a výsledky , kterých jsme dosáhli , nám umožňují vy tyčit jako další cíl – dovršení socialistické výstavby v naší vlasti. "

V oblasti výrobních vztahů požadovala linie XI . sjezdu dosáhnout především vítězství zemědělské družstevní výroby a odstranit zbyt

ky vykořisťovatelských sil na vesnici i ve městech jejich důsledným 95

zatlačením a omezením. V oblasti výrobních sil dosáhnout na zá

kladě nejvyšší techniky , zejména automatizace, mechanizace a che mizace výrobních procesů, rychlého rozvoje výroby . Ve státním a

společenském životě požadoval sjezd všestranně prohlubovat a zdo konalovat socialistickou demokracii, především zvýšit aktivní účast pracujících na správě a řízení hospodářství . V oblasti kulturní re voluce pak dále prohlubovat politicko -morální jednotu lidu v duchu marxisticko - leninského učení .

Po XI . sjezdu stoupla aktivita pracujících, zaměřená ke splnění sjezdové linie. Koncem 50. let zapustilo u nás kořeny hnutí brigád

socialistické práce , představující kvalitativní pokrok v rozvoji so cialistického soutěžení. O titul brigáda socialistické práce soutěžilo v roce 1960 již 34 000 pracovních kolektivů .

Nová organizace řízení, plánování a financování pomohla bez prostředně dalšímu rozvoji průmyslu, zjednodušilo se řízení a spo lupráce podniků. Plány se plnily , nedostatky pramenící z převážně extenzívního rozvoje výrobních sil se v této době ještě neprojevo

valy . V průběhu roku 1960 byly hlavní úkoly plánu v průmyslu spl něny a průmyslová výroba byla o 66 % vyšší než v r. 1955. V ze mědělství obhospodařoval socialistický sektor začátkem roku 1959 již 83 % půdy . Hlavní zaměření celé strany i státních orgánů na změnu výrobních vztahů v zemědělství přinášelo nové úspěchy , zá roveň však způsobilo, že se nevěnovala dostatečná pozornost růstu výrobních sil , což bylo rozhodující příčinou zaostávání zemědělské

výroby. Na základě opatření - přijatých ÚV KSČ ke zvýšení ze mědělské výroby - byly reorganizovány státní traktorové stanice a většina mechanizačních prostředků odprodána jednotným země dělským družstvům . Tím byly vytvořeny podmínky pro další rozvoj technické základny JZD . Byla vytvořena rovněž jednotná soustava výkupních cen. :

Dosažená úroveň hospodářství a kultury vyžadovala změny, i v politické organizaci státu. Bylo vytvořeno 10 krajů a 118 okresů, které se staly základem nového řízení v celé zemi. V červnu 1960

se uskutečnily na základě nových územních celků volby do Ná . rodního shromáždění a do národních výborů. Poslanci do Národního shromáždění v nich získali 99,6 % hlasů a do národních výborů 99,76 % hlasů . Na konci druhé pětiletky se projevovaly v životě Československa

převratné změny . Zmizely kapitalistické třídy a na jejich místo na stoupila socialistická dělnická třída , družstevní rolnictvo a pracující inteligence . Všechna moc se soustředila v rukou pracujícího lidu, ve deného KSČ. V hospodářské oblasti zvítězily socialistické výrobní 96

vztahy a v podstatě byl splněn jeden z největších úkolů -- získání rolnictva pro socialismus . Československo bylo nedílnou součástí

světové socialistické soustavy a jednotným státem dvou rovnopráv ných národů -- Čechů a Slováků . Výsledkem ekonomického vzestupu byl výrazný růst životní úrovně širokých vrstev pracujících. Československo se řadilo svou

životní úrovní k nejpřednějším zemím světa . Každý občan měl právo na práci, používal bezplatné zdravotní péče, sociálního zabezpečení , bylo mu zpřístupněno vzdělání, možnosti rekreace atd. Stupněm vzdělanosti patřilo Československo mezi nejvyspělejší

země na světě, nebývalým rozvojem procházela také česká a slo venská kultura, věda a umění. V průběhu socialistické výstavby

vznikla některá významná díla , jež patří k trvalým hodnotám čes koslovenské společnosti . Nesporné úspěchy v socialistické výstavbě však byly provázeny

i četnými problémy. Nebyla především v souladu s řešením eko nomických úkolů rozvíjena a zkvalitňována stranická práce, pře

devším ideologická výchova . Část tvůrčí inteligence a ideových pra covníků podceňovala nebezpečí imperialistické propagandy a revi zionismu, což mohlo vést k obnovování nesprávných i revizionistic kých názorů. ÚV KSČ na svém zasedání věnovaném ideologické práci strany v červnu 1957 správně upozornil , že právě revizionismus

vytváří podmínky pro pronikání imperialistické propagandy do so cialistických zemí a že je hlavním nebezpečím pro ideovou jednotu a práci komunistických stran. Vyzval k důslednému odhalování revi zionismu a k boji proti němu. Obratu v tomto směru nebylo však

dosaženo. Ve skutečnosti i nadále docházelo k podceňování ideolo gické práce, která navíc trpěla školometstvím a schematičností, což uvolňovalo prostor různým buržoazním ideologiím a revizionismu.

Toto nebezpečí bylo tím větší, že se strana důsledně v průběhu pa . desátých let neočišťovala od cizích živlů . Ideologická práce neplnila požadavek, aby pomáhala rozlišovat nepřátelskou, protisocialistic kou kritiku od kritiky zdravé, konstruktivní, aby zabránila nepřátel ské ' kritice, která mohla vést k organizování a seskupování kontra revolučních elementů .

Úspěchy v socialistické výstavbě byly však na přelomu padesá tých a šedesátých let tak přesvědčující, že bezprostredne oslabovaly vliv těchto negativních tendencí. Vysoká životní úroveň a další úspěchy, včetně růstu autority Československa v mezinárodním mě řítku, znemožňovaly vnitřním

nepřátelským

silám , aby přešly do

protiútoku. Rozsáhlá diskuse našich pracujících k závažným otáz kám - jež předložil ÚV KSČ k vyjádření v souvislosti s přípravou 97

třetí pětiletky , s prováděním nové územní organizace státu včetně návrhu nové ústavy - potvrdila naopak souhlas zdrcující většiny obyvatelstva s politikou strany. Hodnocením celého uplynulého obdcbí se zabývala celostátní

konference Komunistické strany Československa ve dnech 5.- 7. července 1960, jež konstatovala, že socialismus v Československu zvítězil . Schválila novou ústavu, jež zakotvila úspěchy , kterých do

sáhl náš lid v patnáctiletém socialistickém úsilí po osvobození země Sovětskou armádou. Na jejím základě se změnil název státu na Čes koslovenskou socialistickou republiku. Nová ústava uzákoňovala především základní skutečnosti společenského zřízení: „ Československá socialistická republika je socialistický stát za

ložený na pevném svazku dělníků, rolníků a inteligence, v je hož čele je dělnická třída .

Československá socialistická republika je jednotný stát dvou

rovnoprávných bratrských národů, Čechů a Slováků. Českoslo venská socialistická republika náleží k světové socialistické soustavě ; usiluje o přátelské vztahy se všemi národy a o za jištění trvalého míru v celém světě . “ Na základě dlouholetých zkušeností našich národů zakotvila nová

ústava také vedoucí úlohu Komunistické strany Československa ve společnosti. Tato skutečnost byla vyústěním důvěry, kterou strana získala po dobu své dlouholeté činnosti jak v boji za svržení ka pitalismu, tak v zápase o vybudování socialismu v Československu.

Jakkoliv úspěchy socialistické výstavby byly nesporné, přesto se ve vývoji československé společnosti hromadily některé problémy, na než celostátní konference dostatečně nereagovala nebo nebyly vcas řešeny. Tato negativní skutečnost byla důsledkem toho , že ví

tězství socialismu bylo vyhlášeno bez hlubšího a všestranného vě deckého rozboru dosaženého stupně ve vývoji společnosti a jejích dalších potřeb .

Vedení strany a státu v čele s A. Novotným především přece ňovalo dosažené úspěchy a idealizovalo společenský vývoj . Svými důsledky to vedlo k růstu iluzí, jako by Československo stálo již na prahu beztřídní komunistické společnosti, a opomíjela se nebo nedoceňovala existence příslušníků bývalých vykořisťovatelských tříd , kteří se se socialismem nesmířili . Umrtvoval se třídní přístup k problémüm , oslabila se výchova k proletářskému internaciona lismu, uvolňoval se prostor postupnému pronikání revizionismu a oživování maloburžoazní ideologie nacionalismu, masarykismu a sociáldemokratismu, jež byla u nás z minulosti hluboce zakořeněna a pronikala i mezi dělnictvo . 98

Tehdejší stranické a státní vedení nedokázalo rovněž vyvodit zá věry z nutnosti přechodu naší ekonomiky od extenzívního vývoje

k intenzívnímu a zamezit tak růst těžkostí v následujících letech, Celostátní konference přijala sice návrh třetí pětiletky , který se za měřoval na některé strukturální změny a věnoval velkou pozornost zemědělství, avšak jako celek zůstával v rámci dosavadního exten

zívního vývoje a vycházel ze značně subjektivistických představ o dalším vývoji . Neřešily se ani palčivé problémy ve vztazích mezi našimi národy, zejména pokračující odbourávání práv slovenských národních orgánů. Tato neschopnost postihnout nebo řešit nazrá

vající problémy byla na druhé straně provázena vyhlašováním ne reálných cílů společenského rozvoje, což se osudově projevilo hlav ně při vytyčování úkolů třetí pětiletky. Přes tyto slabiny - jež bezprostředně nesnižovaly význam do sažených úspěchů a jejichž řešení muselo být dlouhou dobu per se však ve všech oblastech společnosti uka spektivní záležitostí zovalo , že bylo dosaženo dalšího významného kroku v budování so cialismu. Byly v podstatě vyřešeny všechny hlavní úkoly socialis tické výstavby vytyčené XI . sjezdem strany .

Komunistická strana Československa dosáhla na cestě boje za osvobození pracujících a za likvidaci třídních antagonismů na pře lomu padesátých a šedesátých let dalšího významného úspěchu. Do

vedla dělnickou třídu a pracující lid v historicky krátké době k so k realizování těch třídních idejí, které se zakladatelům strany jevily jako vzdálená meta . Po odstranění bur cialistické skutečnosti

žoazie od moci byl tak splněn další revoluční cíl , který si komunisté

vytyčili již při založení strany. V Československu byl vybudován

socialismus a skončilo přechodné období od kapitalismu k socialis mu. Před Komunistickou stranou Československa stál v nové etapě

*

úkol zabezpečit všestranný rozvoj naší socialistické společnosti , sta novit program a další postup vpřed.

3. Vnitrostranická a společenská krize v Československu la její překonávání Vybudováním

socialismu v naší vlasti vstoupila československá

společnost na práh nové etapy svého dějinného vývoje - do etapy dalšího rozvíjení socialismu, všech jeho předností a možností. So cialismus v Československu přes všechny problémy a těžkosti doka 99

zoval, že je schopen zajistit plnější, šťastnější a bohatší život pracují cího člověka , a to v době, kdy byl vlastně teprve ve stadiu svého historického nástupu . Přestože od počátku šedesátých let se začaly projevovat některé obtíže více než dříve, socialistická výstavba pokračovala a česko

slovenská společnost dosahovala i některých dalších úspěchů . Ústřední výbor KSČ postupně analyzoval příčiny některých negativ ních jevů v národním hospodářství, v němž došlo v letech 1961 až 1962 k určité stagnaci průmyslové výroby , k poklesu hektarových

výnosů v zemědělství a k některým dalším obtížím ve výrobě i na vnitřním a zahraničním trhu.

XII . sjezd KSČ ve dnech 4. - 8. prosince 1962 řešil na základě celostátní diskuse k dokumentu ,, O výhledech dalšího rozvoje naší socialistické společnosti“ především základní otázky rozvoje naší ekonomiky. Došel k správnému závěru, že hlavní příčinou nedo

statků byl především dosavadní extenzívní rozvoj národního hospo dářství , spjatý se zanedbáváním kvalitativních hledisek výroby. Sjezd

proto požadoval kvalitativně změnit strukturu národního hospodár ství, odstranit nedostatky v jeho řízení a plánování, které znemož

ňovaly působení ekonomických stimulů na další rozvoj výrobních sil . Sjezd tak zaměřil úsilí společnosti na přechod k intenzivnímu hospodaření a k dalšímu zvědečtění dosavadní soustavy a metod ří zení. Uložil vypracovat sedmiletý plán , který by napomáhal řešit strukturální přestavbu hospodářství, plně využít vědy, techniky i me

zinárodní socialistické dělby práce . Zemědělské výrobě stanovil jako základní úkol dosáhnout roku 1970 úrovně průmyslové výroby. Sjezd schválil rovněž nové stanovy strany a zabýval se dále i problema tikou mezinárodního dělnického hnutí .

Jakkoliv XII . sjezd reagoval v základních rysech správně na objektivní potřeby československé společnosti , negativní tendence v rozvoji národního hospodářství pokračovaly. V letech 1962-1964

došlo poprvé od roku 1945 dokonce k celkovému zastavení a po klesu růstu průmyslové i zemědělské výroby : Snížil se přírůstek ná rodního důchodu a vnitřní rozporné tendence se prohlubovaly . Komplikace v mezinárodní situaci -- jako byla berlínská krize v roce 1961 a karibská krize v roce 1962 tyto vnitřní obtíže čes

koslovenské ekonomiky ještě vyhrotily. Třetí pětiletka se postupně rozpadla , nemohl být vypracován sedmiletý plán a od roku 1961 by ly vytyčovány pouze roční plány, zabezpečující konsolidaci národ ního hospodářství a přípravu čtvrtého pětiletého plánu na léta

1965–1970 . Složité vývojové procesy našly svůj odraz i v politické a ideové oblasti.

Snaha nalézt odpovědi na složité otázky dalšího rozvoje socia 100

lismu se projevila zejména v diskusi před XIII . sjezdem KSČ , která ukázala na mnohé nedostatky a chyby, které bylo třeba řešit . Dis kuse ovlivnila přípravu i jednání sjezdu, který rozpracoval a dále konkretizoval linii XII . sjezdu KSČ .

XIII . sjezd KSČ, který se sešel 31. května 1966 , především akceptoval a prohloubil závěry pléna ÚV KSČ z ledna 1966 o nové soustavě řízení a uložil všem komunistům , aby zabezpečili její rea lizaci. Přijal rezoluce k práci národních výborů, k rozvoji zeměděl

ství a aplikaci nové soustavy řízení v oblasti zemědělské výroby, ke kulturní politice strany , stanovisko k současnému stavu mezi národního dělnického hnutí, usnesení o základních směrech čin

nosti strany v dalším období, změny ve stanovách atd. I když se vedení strany nepodařilo důsledně zobecnit zkušenosti

strany z předcházejícího vývoje a přijmout taková politická i kád rová opatření, která by umožnila odstraňovat nedostatky , přesto usnesení XIII . sjezdu orientovalo stranu vcelku správným směrem . Jeho závěry dávaly široké možnosti k důslednému uplatňování ve

doucí úlohy strany a leninských metod při řízení strany a spo lečnosti .

Usnesení XIII . sjezdu se však důkladně nerozpracovalo , neplnilo a v některých případech se od něho dokonce ustoupilo . Vedení strany a státu setrvávalo nadále u vyhlašování nereálných cílů a nedokázalo zamezit růst těžkostí, které vyplývaly z nevyužívání možností socialismu. Oslabovala se dále výchova členů strany

i ostatních pracujících v duchu marxismu - leninismu, strana byla postupně ideologicky odzbrojována. Zdola

- ze základních organizací strany

přicházela vážná

upozornění na tento stav, který oslaboval nejen důvěru členů strany k vedení, ale i lidových mas ke straně. Upozorňovalo se na rozpory

mezi vyhlášenými cíli a dosaženými výsledky, na projevy byrokra tismu a potlačování vnitrostranické demokracie , na nízkou úroveň disciplíny a rostoucí pasivitu komunistů, na špatný styk vedoucích orgánů se základními organizacemi, na nedůsledné řešení ekono mických problémů atd . Tyto hlasy byly nejen otevřenou a ostrou kritikou stranického vedení , ale zároveň i výrazem odhodlání stra

ny řešit à překonat nahromaděné potíže. Rostoucích obtíží , chyb i nedostatků , jakož i celkové situace ve straně využily pravicové a revizionistické síly . Zformovaly se v postupně narůstající proud, který se vytvářel již dávno před XIII . sjezdem z příslušníků poražené buržoazie , z různých maloměšiác

kých elementů apod . , k nimž se připojili i lidé, kteří pod dojmem obtíží ztratili revoluční perspektivu , i různí tzv . teoretikové, kteří 101

přešli na pozice revizionismu. Tyto živly pronikly i do strany, ze jména na ideologický úsek a do masových sdělovacích prostředků . Nástup vnitřních pravicových sil do politiky byl úzce spjat s ideovým působením různých protikomunistických center ve světě , která se zaměřila na postupné rozkládání všech základních socia

listických hodnot v Československu, usilovala o oživování buržoaz ních názorů, o rozvíjení nacionalistických a protisovětských nálad , o zpochybnění vedoucí úlohy strany i vedoucího postavení dělnické

třídy. Ve své taktice proti ČSSR využívaly tyto centrály vnitřního oslabení strany, k němuž docházelo v důsledku narůstání některých

krizových jevů uvnitř stranického organismu. Současně s poctivou, zdravou kritikou začala pronikat do strany i společnosti v této době kritika vedená z oportunistických a pro

tisocialistických pozic . Ve straně vznikala vážná situace, kterou si uvědomoval marxisticko- leninský proud, dožadující se nápravy . Vy jadřoval názory rozhodující většiny strany. Vedení strany v čele S A. Novotným však nepochopilo a nepodpořilo jeho upřímnou sna hu a do čela tohoto proudu se nepostavilo . Ačkoliv uvnitř stranic kého vedení docházelo k diferenciaci v názorech , bezkoncepční a nezásadový postup - určovaný především stanovisky A. Novotného - objektivně brzdil nástup strany k tvůrčímu uplatňování závěrů XIII . sjezdu, za ideovou a akční jednotu a upevnění vedoucí úlohy strany ve společnosti.

Úsilí revolučního jádra ve stſaně vyústilo na prosincovém zase dání v roce 1967, a zejména na lednovém plénu ÚV KSČ v roce 1968 v ostrou kritiku metod práce a způsobu řízení A. Novotného, spjatou

s požadavkem jeho odchodu z funkce prvního tajemníka. Na led novém plénu byl A. Novotný uvolněn z funkce a do funkce prvního tajemníka byl zvolen A. Dubček .

Hlavním smyslem lednového pléna ÚV KSČ v roce 1968 bylo vy tvořit předpoklady pro odstranění překážek na další socialistické

cestě Československa, pro posílení vedoucí úlohy KSČ a pro upev nění socialistického státu. Šlo o nástup k odstraňování nedostatků a chyb minulosti, o mobilizaci celé strany k řešení nazrálých pro blémů. Tak jeho výsledky chápal marxistický proud ve straně a v tomto smyslu byl leden 1968 nutný . Na druhé straně se už na lednovém plénu formovala pravicově revizionistická skupina, která pod rouškou nápravy chyb usilovala

o revizi generální linie strany , o rozvrácení ideologických a orga nizačních principů strany, o změnu zahraniční orientace Českoslo

venska i o rozrušení jeho vnitřní politické struktury. V lednu 1968 nebyla však ještě tato platforma odhalena, přestože již v roce 1967 102

se objevovaly na zasedáních ÚV KSČ také oportunistické útoky proti straně a socialismu.

Pozornost ústředního výboru strany byla však v této době soustře děna především na vyřešení otázky vedení strany a na přijetí

opatření, která by pomohla řešit krizi ve straně i společnosti . Šlo zejména o důsledné uplatňování leninských principů v řízení stra

ny a společnosti a nutnost včas reagovat na nové jevy ve všech oblastech společenského života, které nastoloval vývoj. V tomto du chu přijala výsledky lednového pléna naprostá většina strany i na šeho lidu ,

Po lednu 1968 se však stále více ukazovalo, že nové vedení strany v čele s A. Dubčekem nebylo schopno pro svou nesourodost, po litickou nejednotnost a celkovou slabost tuto úlohu splnit. Místo aby se ujalo iniciativy a pevného řízení vývoje, ponechalo jej od počátku živelnosti , a tím umožnilo organizovaný nástup pravice , která vnutila postupně straně i společnosti své dobrodružné záměry .

V Československu probíhal tzv. obrodný proces, v jehož průběhu byla vážně oslabena úloha socialistického státu a ochromena ve

doucí úloha KSČ , která se stala terčem nevybíravých útoků . Nastal všeobecný rozklad řídících vztahů, místo plánu nastoupila živelnost trhu . Inflační vývoj vyvolával nedůvěru ke stabilitě měny a způsobil

téměř rozklad vnitřního trhu. Pravice ostře zaútočila na spojenectví Československa se Sovětským svazem a ostatními socialistickými státy, rozdmychávala nacionalistickou hysterii, organizovala de monstrace , provokace a další akce podkopávající podstatu socia listického zřízení .

Protože vedoucí orgány KSČ fakticky přestávaly řídit stranu i stát, směr politického vývoje v zemi stále výrazněji určovalo ni koli vedení strany, nýbrž pravice . Svůj útok na existenci socia lismu zastírala vyvoláváním dojmu, jako by šlo o střetnutí mezi tě

mi , kdož jsou pro leden, a těmi, kdož jsou proti němu, kdo hájili překonané metody. Pravicové propagandě se tak podařilo pomýlit

i početné skupiny čestných pracujících lidí . Značných úspěchů do sáhla především

mezi poměrně velkou částí inteligence, zejména

v její humanitní části .

Logika politického zápasu vedla pravici ve straně k tomu, že se stále více sbližovala s politickými silami z řad bývalé maloburžoa zie , a dokonce i se silami otevřeně protikomunistickými. Vytvořil se kontrarevoluční blok pravicově revizionistických a protisocialis tických sil , který ve svém nástupu proti straně a spojenectví se Sovětskýin svazem nalezl všestrannou politickou, morální i mate riální podporu imperialistických sil ve světě . Oddaní a čestní komunisté vedli nesmírně těžký boj o záchranu 103

socialismu v naší zemi. Marxisticko -leninským silám v ústředním výboru KSČ se podařilo ještě prosadit, aby do funkce presidenta byl navržen veliký vlastenec a představitel přátelství s SSSR Ludvík Svoboda . V rezoluci květnového pléna se konstatovalo, že hlavním

nebezpečím pro stranu se stalo pravicové nebezpečí , a vyvrcholením pokusů zdravých sil ve straně o pozitivní obrat ve vývoji se stal celostátní aktiv Lidových milicí , který prokázal jejich odhodlání bránit věc socialismu .

Všechny tyto pozitivní kroky však nestačily ke změně tzv. poled nové politiky , jejíž vedení bylo již v rukou pravice. Revizionistické

síly uvnitř KSČ zformovaly druhé centrum ve straně. Toto opoziční centrum které se vytvořilo kolem městského výboru KSČ v Pra ze -- organizačně, politicky a ideově koordinovalo a sjednoco

valo činnost různých opozičních skupin , určovalo jednotnou tak tiku a způsob protistranického boje za přímé pomoci některých čle nů předsednictva, sekretariátu i pléna ÚV KSČ. Obdobná pravicová seskupení vznikla i v krajích a okresech . Strana byla zbavována pozice za pozicí , vedení strany uvolňovalo stále větší prostor pro činnost protisocialistických a protikomunistických sil . V letních měsících roku 1968 nástup pravicových a protisocia

listických sil vyvrcholil. Kontrarevoluční vývoj dosáhl takového stupně, že naše země se dostala na pokraj občanské války. V Čes

koslovensku vznikla vážná hrozba kontrarevolučního převratu, so cialismus se tu ocitl ve vážném nebezpečí . Komunistická strana Československa přestala být řídícím centrem socialistického společenského řádu, byla rozvrácena činnost mo cenských orgánů socialistického státu, rozhodující články výkonné a zákonodárné moci přestaly plnit své třídní poslání. V důsledku nástupu protikomunistické koalice vznikala v Československu nová

struktura politického systému bez vedoucí úlohy KSČ, která fak ticky obnovovala stav před únorem 1948 a v níž se dokonce pro jevovaly i výrazné prvky z předmnichovské buržoazní republiky . Byla postupně připravována a uskutečňována přeměna socialistické

ekonomiky v systém, který by zbavil dělnickou třídu a všechny pra

cující nejen všech ' revolučních vymožeností, ale i základní politické a ekonomické jistoty. V ideologické oblasti vyústil vývoj až v přímé odmítání základních principů marxisticko - leninského názoru a ke kapitulaci před buržoazní ideologií. Zahraničně politická orientace Československa opřená o spojenectví se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi byla oslabována a hrubě naru

šována , což vedlo nejen k ohrožení vnitřní stability a bezpečnosii státu, ale i k obnažení západních hranic celého socialistického spo lečenství. 104

Výsledky téměř padesátileté cesty, kterou Komunistická strana Československa dovedla dělnickou třídu a ostatní pracující až k so cialistické skutečnosti, byly vážně ohroženy . Obrana a zachování

socialismu v naší zemi se staly nejen bezprostředním zájmem KSČ a našeho pracujícího lidu , ale nutně též společnou internacionální záležitostí socialistických států a jejich bratrských stran . Komunistická strana Sovětského svazu i ostatní bratrské strany

se znepokojením sledovaly vývoj v Československu a na poradách i setkáních varovaly vedení KSČ před narůstáním kontrarevoluč ního nebezpečí. Po vyčerpání všech politických možností, v si

tuaci , kdy vnitřní revoluční síly nebyly s to odvrátit soustředěný kontrarevoluční nápor, rozhodly sé socialistické státy na základě prosby mnohých našich komunistů pro jediné možné řešení a vy slaly svá vojska do naší vlasti .

Vstup spojeneckých vojsk do Československa 21. srpna 1968 zne možnil uskutečnit kontrarevoluční plány pravice a protisocialistic

kých sil . Byl nutným a správným krokem, neboť každé jiné řešení v podmínkách, kdy činnost strany byla ochromena a státní zřízení se rozpadalo , nemělo již naději na úspěch. Vnější bezprostřední po moc spojenců zabránila krvavé tragédii i za cenu počátečního ne pochopení doma i za hranicemi. Vstup spojeneckých vojsk pěti socialistických zemí do Českoslo venska byl aktem internacionální pomoci naší straně , dělnické tří dě, našemu lidu. Touto internacionální akcí byly zachráněny životy tisíců lidí , zabezpečeny i vnitřní podmínky pro jejich práci , upev něny západní hranice socialistického společenství a zmařeny naděje

imperialistických kruhů na revizi výsledků druhé světové války . Na XXIV. sjezdu KSSS ocenil znovu internacionální pomoc SSSR a ostatních socialistických zemí Československu soudruh G. Husák :

,,Celá historie nás přesvědčuje , že českoslovenští komunisté do sahovali úspěchů v boji proti kapitalismu i při výstavbě socia lismu vždy , když existovaly těsné a soudružské vztahy se so větskými komunisty . Každé oslabení vztahů bylo na škodu

naší straně i našim národům. Tuto základní pravdu jsme si zno vu ověřili v krizových letech 1968 --- 1969, kdy se antisocialistic

ké síly ve společnosti spolu s pravicově oportunistickými a re vizionistickými silami uvnitř Komunistické strany Českosloven ska za všestranného přispění a podpory mezinárodní reakce po

kusily o zvrat socialistického zřízení v Československu ... Tyto záměry byly zmařeny jen díky včasné internacionální pomoci Sovětského svazu a dalších socialistických zemí. Chceme i z tri buny tohoto sjezdu vyjádřit naši upřímnou vděčnost Komunis 105

tické straně Sovětského svazu, sovětské vládě a sovětskému li

du za to, že porozuměly obavám československých komunistů o věc socialismu a jejich výzvám o pomoc."

Ještě v období od srpna 1968 do dubna 1969 však vyvolávaly kon trarevoluční živly nadále chaos, rozvrat , ustavičné napětí a ne pokoje. Pravicově oportunistické síly si zachovávaly téměř všechny své pozice a dokonce je v některém směru ještě posílily . Vyvíjely intenzívní činnost, aby zabránily normalizaci ve straně, ve společ nosti i ve vztazích k bratrským stranám Společnost byla vystavo

vána novým krizovým otřesům. Vedení strany a osobně A. Dubček přistupovali neprincipiálně k plnění moskevského protokolu ze srpna 1968, ve kterém česko slovenští představitelé vyjádřili své odhodlání dosáhnout normali zace poměrů v naší zemi na základě marxismu - leninismu, obnovit

vedoucí úlohu KSČ a autoritu státní moci, vyřadit kontrarevoluční organizace z politického života a upevnit mezinárodní svazky ČSSR se Sovětským svazem a dalšími socialistickými spojenci .

Moskevský protokol přijal ústřední výbor KSČ na svém zasedání

31. srpna 1968. Na zasedání 25. - 26 . září 1968 prohlásil ÚV KSČ za neplatný nelegální tzv . vysočanský sjezd strany , uskutečněný 22 . srpna 1968 , jehož průběh se naprosto rozcházel s posláním , pro

gramem i celou revoluční a internacionální historií strany. Na ple nárním zasedání ÚV KSČ v listopadu 1968 se podařilo již prosadit rezoluci, v níž se odhalovala úloha protisocialistických sil před srpnem 1968 a pravicový oportunismus se otevřeně charakterizoval jako hlavní nebezpečí ve straně. Přes tyto postupné úspěchy zdravého marxisticko - leninského proudu nedocházelo stále k žádoucímu obratu, naopak rozkladná činnost pravicových a protisocialistických sil pokračovala. Mělo-li

být dosaženo zásadního obratu , bylo nutné v prvé řadě řešit situaci ve vedení KSČ . Odchod A. Dubčeka z funkce prvního tajemníka se stal bezpodmínečnou nutností .

Cílevědomé rozvíjení úsilí marxisticko -leninských sil ve straně vytvořilo předpoklady, aby na plenárním zasedání ÚV KSČ v dubnu

1969 byly provedeny základní změny ve vedení a politice strany. A. Dubček byl odvolán z funkce a později vyloučen z KSČ . Zvolením nového vedení strany v čele se soudruhem G. Husákem jako prvním

tajemníkem ÚV KSČ se otevřela nová etapa , v níž proces ve straně nabyl kvalitativně nového stupně. Rozhodující iniciativa a aktivita v KSČ přešla nezvratně do rukou marxisticko -leninské levice . Dubnovým plénem ÚV KSČ v roce 1989 se vytvořily rozhodující předpoklady pro překonání vleklé krize ve straně i společnosti a pro ofenzivní nástup proti pravicově oportunistickým a protisocia 108

listickým silám. Začal konsolidační proces, jehož prvním předpo kladem bylo obnovení marxisticko - leninského charakteru strany a obnovení její vedoucí úlohy na všech úsecích společenského života .

Na květnovém plénu ÚV KSČ v roce 1969 byla přijata realizační

směrnice, která stanovila konkrétní politický program pro nejbližší období. Stala se východiskem konsolidačního postupu ve straně, v ideové, politické a ekonomické oblasti, ve státním aparátu i v za hraniční politice Československa .

Vedení strany přijalo řadu energických opatření k likvidaci vlivu pravice a protisocialistických sil, byly upevněny mocenské orgány socialistického státu, které začaly rozhodně vystupovat proti kon trarevolučním živlům. Sdělovací prostředky - z nichž byli postup

ně vytlačeni hlavní exponenti pravice - začaly být řízeny a ovliv ňovány stranickými a státními orgány.

Ústřední výbor KSČ na svých zasedáních v září 1969, v lednu a červnu 1970 očistil své řady od pravicových činitelů a přijal řadu opatření, která vytvořila potřebnou základnu pro další rozvinutí po litického a ideového zápasu s pravicovými silami . V poměrně krátké době se znovu upevnilo plánovité řízení národního hospodářství, stabilizoval se trh, odvrátilo se nebezpečí hospodářského rozvratu a vytvořily se základní předpoklady pro vzestupný rozvoj ekono miky .

Dalekosáhlý význam mělo usnesení plenárního zasedání ÚV KSČ v lednu 1970 o výměně stranických legitimací . KSČ se na základě po

hovorů rozešla s více než pětinou svých dřívějších členů, kteří v kritickém období let 1968-1969 neobstáli, neboť jejich postoje

neodpovídaly nárokům kladeným na komunisty .. Prověrka - která

neměla v historii strany obdoby - vedla k organizačnímu upevnění a ideovému posílení strany a vytvořila podmínky pro další plnění jejího dějinného poslání jako vedoucí síly socialistické společnosti. Spolu s pokračující konsolidací vnitřního života strany a státu došlo též k posílení mezinárodně politického postavení ČSSR a

k obnovení internacionální autority KSČ v mezinárodním komunis tickém hnutí. Vztahy mezi ČSSR a KSČ a ostatními socialistickými zeměmi a jejich bratrskými stranami jsou dnes hlubší a pevnější, než tomu bylo kdykoliv dříve v minulosti. Základem

internacionál

ních svazků strany a československého státu je bratrská pospolitost S KSSS a SSSR. Vyjádřením této leninské jednoty zájmů a cílů obou

stran a zemí se stala nová spojenecká smlouva se Sovětským sva zem ze 6. května 1970 .

Významná usnesení přijalo prosincové plénum ÚV KSČ V roce

1970. Bylo to zejména Poučení z krizového vývoje ve straně a spo

lečnosti po XIII. sjezdu KSČ. Strana v něm analyzuje příčiny, prů 107

běh a řešení této stranické a společenské krize a vyvozuje zavery,

které z toho pro ni vyplývají. Jde o významný dokument, jehož my šlenky nemají pouze bezprostřední platnost, ale Komunistická stra na Československa se k nim bude vracet jako k poučení i v bu doucnosti.

Konsolidační proces v Československu přinesl významné úspěchy ve všech oblastech společenského života . Blok pravicových a pro

tisocialistických sil byl politicky poražen , socialismus v Českoslo vensku se znovu upevnil . KSČ obnovila svou vedoucí úlohu v čes koslovenské společnosti, stala se po těžké zkoušce let 1968–1969

ideově, politicky i organizačně pevnější a neoddělitelnou součástí mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Navázala ve své

současné politice na revoluční a internacionální tradice své padesá tileté historie a v jejich duchu vede lid Československa k dalším úspěchům při rozvíjení všech předností socialismu. Zápas Komunistické strany Československa proti pravicovému oportunismu, proti antisocialistickým silám, proti maloburžoaznímu anarchismu a živelnosti, zápas za obnovu důvěry lidu přechází nyní

do nové etapy pozitivní budovatelské práce. Ve znamení těchto úkolů probíhalo ve dnech 25.-29. května 1971 jednání XIV. sjezdu

KSČ , který byl logickým uzavřením předcházejícího těžkého období. XIV . sjezd Komunistické strany Československa otevřel zároveň

novou etapu, ve které se bude strana postupně zabývat dokončením nevyřešených problémů minulosti a řešením perspektivních úkolů rozvoje naší socialistické společnosti. Do nové etapy vchází Komu nistická strana Československa povzbuzena a inspirována velkole pými výsledky XXIV. sjezdu Komunistické strany Sovětského sva zu, jenž znovu ukázal, s jakou odpovědností přistupují sovětští ko

munisté nejen ke svým vlastním úkolům, ale i k problémům, před které je staví současná epocha v mezinárodním měřítku .

108

Závěr

Padesátileté dějiny Komunistické strany Československa jsou významným zdrojem zkušeností, které v praxi ověřily obecnou plat nost marxisticko-leninských principů a nejúčinnější metody jejich tvůrčího uplatňování v konkrétních dějinných podmínkách naší ze

mě. Strana k nim přistupuje proto právem jako ke zdroji poučení pro svou současnou 1 budoucí práci.

Historická zkušenost uplynulého půlstoletí potvrdila , že bez své ho politického předvoje - marxisticko-leninské revoluční strany

nemohla dělnická třída svrhnout moc buržoazie , nastolit dikta turu proletariátu a organizovat výstavbu socialismu. Vedoucí úloha Komunistické strany Československa byla základní podmínkou ne jen vítězství nad kapitalismem , ale i vybudování socialistického spo lečenského řádu .

Všechna historická vítězství Komunistické strany Ceskoslovenska jsou spjata s tím, že ve své činnosti důsledně vycházela z revoluční vědecké teorie marxismu - leninismu a že ve své politice uplatňovala důsledně třídní přístup . Věrnost marxismu-leninismu a schopnost jeho aplikace v konkrétních podmínkách boje, prozíravý , tvůrčí , ale

třídně zásadový postup umožnily straně najít nejvhodnější přístup k provedení vítězné socialistické revoluce v Československu a pře nést socialismus z oblasti teorie do praxe.

Zkušenosti z dějin našeho komunistického hnutí potvrdily, že síla Komunistické strany Československa byla vždy v jejím spojení s dělnickou třídou a širokými lidovými masami. Tato jednota se utvářela v boji za obhajobu a prosazení skutečných třídních , sociál ních a národních zájmů našeho pracujícího lidu. Úspěšný postup 109

strany byl spjat vždy s realizací zásady učit masy a učit se od mas .

Historická zkušenost rovněž prokázala , že autorita , vliv a vše

stranné uplatnění vedoucí úlohy Komunistické strany Českosloven ska byly podmíněny dodržováním leninských zásad a principů vnit rostranického života . Svou vedoucí úlohu ve vývoji společnosti

uplatňovala strana úměrně tomu, jak byla sama ideově vyspělá, po liticky a organizačně jednotná. Všechny úspěchy strany jsou proto

spjaty těsně s tvořivým osvojováním marxismu - leninismu , s bojem proti buržoazní a revizionistické ideologii a jejím nositelům , s přís ným dodržováním principu demokratického centralismu, s úsilím

o aktivní práci každého komunisty. Historie Komunistické strany Československa je naplněna uplat ňováním zásad proletářského internacionalismu . Chápala boj za na plnění národních a internacionálních zájmů jako dvě neoddělitelné a vzájemně se podmiňující stránky jednoho procesu. Základem internacionální politiky KSČ bylo od jejího vzniku upevňování vše stranné spolupráce s KSSS a vřelý vztah k Sovětskému svazu, jehož historické zkušenosti pomohly významně Komunistické straně Čes koslovenska v boji proti kapitalismu i za vybudování socialismu .

Bez internacionálních svazků naší strany s mezinárodním revoluč ním hnutím a především se Sovětským svazem by nebylo naší so cialistické skutečnosti ani svobody našich národů. Zkušenosti z let 1968–1969 nás znovu poučily, k čemu vede odklon od těchto revolučních , třídních , internacionálních a národ ních zásad komunistického hnutí . Po překonání těžkých zkoušek nedávné minulosti navazuje Komunistická strana Československa

znovu na své nejlepší tradice , které vytvořili a straně odkázali nej

lepší synové dělnické třídy i ostatních pracujících vrstev, Pro boj za osvobození lidu, za věc socialismu a komunismu byla Komunis tická strana Československa, před padesáti lety založena . V duchu

svých revolučních , třídních , internacionálních a pokrokových ná rodních tradic slouží našemu pracujícímu lidu i dnes . Tím plní své historické poslání.

Obsah

01

!

5

Úvod

1. Vznik KSČ a počátky jejího přetváření ve stranu nového typu

7

1. Historická nutnost vzniku revoluční marxisticko -leninské strany v Československu historický mezník v dějinách československého 2. Založení KSČ

8

-

16

dělnického hnutí

3. Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě strany . V. sjezd Komunistické strany Československa

26

II. Boj KSČ za vítězství a upevnění moci dělnické třídy a ostat ních pracujících

39

1. Obrat Komunistické strany Československa k masám v letech svě tové hospodářské krize a v bojích za lidovou protifašistickou frontu

40

2. Nástup komunistů do čela našich národů v letech osvobozenec kého boje

54

3. Komunistická strana Československa na cestě k nastolení dikta tury proletariátu

82 .

III . KSČ – vedoucí síla socialistické výstavby v Československu

75

1. KSČ v období budování základů socialismu v Československu 2. KSČ v čele úsilí našeho lidu o dovršení socialistické výstavby.

77

Vítězství socialismu v Československu

92

3. Vnitrostranická a společenská krize v Československu a její pře korlávání Závěr

99

109

PŘÍRUČKA K DĚJINAM KSČ Populární výklad pro lektory a propagandisty dějin KSČ Vydání 1. Praha 1971. Vydalo nakladatelství Svoboda jako svou 3191. publikaci . Připravil kolektiv katedry dějin KSČ VŠP ÚV KSČ . Technický redaktor L. Svášek . Vytisklo Rudé právo , tiskařské závody , Praha . Náklad 50 000 , AA 7,94 , VA 8,23 .

Tematická skupina 00/13. Cena kart, výt . 5, - Kčs . 66 / 202-21-8.6 .

KČS 5 ,

25 - 102 - 71

(3 ! 1092-839 - SB 5-20 C

B -

T

UD 25 -- 102 --- 71

00/13 Kčs 5 ,

329.9437K815p

3 5556 002 565 604

NORTHWESTERN UNIVERSITY LIBRARY

BOOK CARD PLEASE KEEP THIS CARD IN BOOK POCKET

K815p

329.9437

i

DEMCO