Cesty vzhůru [1. vyd. ed.] 9788086005386, 8086005380 [PDF]

Zitiervorschau

Cesty vzhůru

OIKOYMENH

Kateřina Dejmalová Milan balabán Kateřina Dejmalová (* 1949) vystudovala bohemistiku a romanistiku na Filosofické fakultě UK v Praze. Teoreticky i praktic­ ky se zabývá překladem. V rámci svého současného působení na katedře české li­ teratury Pedagogické fakulty UK vydala řadu učebnic pro základní školy.

Starozákoník Milan Balabán (* 1929) vy­ studoval evangelickou teologickou fakul­ tu v Praze, postgraduální studium absoloval v Cháteau de Bossy ve Švýcarsku. Jako disident a signatář Charty 77 předná­ šel v bytových seminářích. V roce 1995 byl jmenován univerzitním profesorem, v současné době přednáší na Evangelické teologické fakultě a Filosofické fakultě University Karlovy. Spolupracuje s časo­ pisy Reflexe, Teologická reflexe, Religio a Křesťanská revue. Z jeho bohaté bibliografie uvádíme: Hebrejské myšlení, Bojovníci a trpitelé, Víra - nebo osud?, Hebrejské člověkoslovíny Kateřina Dejmalová a Milan Balabán se zamýšlejí nad překladem Bible. Pokoušejí se předat biblickou zvěst a současně za­ chovat poezii hebrejského textu.

OIKOYMENH

OIKOYMENH Edice Oikúmené

MILAN BALABÁN KATEŘINA DEIMALOVÁ

Cesty vzhůru

PRAHA 1997

OIKOYMENH Edice Oikúmené Hennerova 223 150 00 Praha 5

Copyright © Milan Balabán, Kateřina Dejmalová, 1997 © OIKOYMENH, 1997 ISBN 80-86005-38-0

Obsah Milan Balabán V půli cesty........................................................................ Kateřina Dejmalová a Milan Balabán

Písně pro cesty vzhůru......................

ČÁST PRVNÍ

Tato studie byla napsána v r. 1987, samizdatově ji vydal Kritický sborník v r. 1989. Po některých nezbytných úpravách zařazuji své exegeticko-hermetické přemýšlení (jako spoluautor ČEP) do knížky CESTY VZHŮRU, kterou jsem připravil s Kateřinou Dejmalovou.

V půli cesty (Několik poznámek k českému ekumenickému překladu Bible) Milan Balabán

Nový překlad je tady Roku 1979 - ke čtyřstému výročí Kralické Bible - vydalo Biblické dílo Ekumenické rady církví v ČSR v Ústředním církevním nakla­ datelství v Praze ekumenický překlad Bible. Je to výsledek osm­ náctiletého překladatelského úsilí (1961-1979) dvou skupin nad­ šenců, biblických hebraistů a řečtinářů, soustředěných kolem profe­ sorů M. Biče a J. B. Součka. Původní skupiny tvořené několika theology z církve českobratrské evangelické rozrostly se později o theologické zástupce jiných evangelických církví i o překladatele z církve pravoslavné a římsko-katolické. Původní evangelická in­ spirace došla tak odezvy ekumenické. Jako spolupřekladatel starozákonní části ekumenického pře­ kladu chci nyní podniknout několik zásadních poznámek k překladu Starého zákona. Poznámky k překladu Nového zákona musí přinésti někdo jiný, do problematiky řeckých novozákonních textů zasvě­ cenější. Přesto však se budou mé poznámky týkat v jisté míře i pře­ kladu Nového zákona; tato translace svítí podle mého názoru týmiž pozitivy, a na druhé straně vzbuzuje podobné kritické výhrady. 1. Organický článek tradice

Tradice českého překladu Bible je bohatá a pro každý nový pokus závazná. Překlad není toliko nějaká translace, je zároveň výklad, interpretace. Je to duchovní vklad do noetického usilování celých století. Jde i o svérázný, ale neopominutelný přínos kulturní. Každý překlad chce být formálně (filologicky) přiměřený originálu, chce

9

Cesty vzhůru

zrcadlit jeho krásu, jeho estetický řád, chce však také, a především, důrazně tlumočit duchovní výzvu starých náboženských textů. Proto stálo za starými českými (a ovšem i jinými evropskými) překlady obnovené duchovní úsilí mířící nejen na církev, nýbrž i na celou společnost. Proto výklady, které jsou toliko plodem individuálního filologického a obecně kulturního úsilí, mohou být zajímavé, avšak postrádají noetickou a duchovní relevanci; jejich kulturní přínos bývá proto zanedbatelný. Není divu, že první starozákoník evan­ gelické bohoslovecké fakulty v Praze S. Daněk varoval před ten­ dencí nahradit Kralickou Bibli překladem novým, moderním. Jeho teze „aut reformatio nova, aut nulla translatio“ nikterak není du­ chaplným výrokem staromilce, varování před pouhým (jakkoli přes­ ným) překládáním je tu víc než na místě. Toho si byli noví pře­ kladatelé vědomi. Nicméně duchovní niveau církví, v nichž byli doma, zdaleka nedosahovalo té „světelnosti“ jako obnovitelský duch překladatelů „Kralické“. Bohužel ani jazyk nových překla­ datelů zdaleka není tak krásný jako kraličtina. Leckde jako by byl potažen šedivým povlakem, je tu málo pestrosti, někde dokonce jako by šlo o jazyk z počítače. Nezabránila tomu ani přítomnost bohemisty, neboť ten se leckdy dal ke škodě věci přeargumentovat tím, že „z theologických důvodů to tak přeložit nelze“. Odpovědný překladatel - tlumočník - interpret biblických textů měl by mít před očima a „v uších“ všechny (nebo nejvýznamnější) předcházející překlady z galerie českých překladů Bible, k nimž svým způsobem patří už dílčí překlady do staroslověnštiny (tedy překlad cyrilometodějský). Překládání Bible bylo pozoruhodně za­ hájeno překladem evangelií v evangeliáři Seitenstettenském Rajhradském, následovaly pak překlady celé Bible (Leskovecko-Drážďanská, Litoměřicko-Třeboňská, Hlaholská, Olomoucká, biblické překlady táborské, Bible Pražská a Kutnohorská, Bible vytištěné v cizině: Benátská v několika vydáních, Norimberská, Severinova, Melantrichova) až po šestidílnou Bibli Kralickou z let 1579-1594, která poprvé bedlivě přihlíží k hebrejskému originálu a opravuje rušivé chyby Vulgáty, o niž se podstatně opíraly české překlady předkralické. Novodobý překladatel přihlíží i k významným ka­ tolickým překladům - od Bible Svatováclavské (1677-1715) až po překlady novodobé (Podlaha, Hejčl-Sýkora, Heger).

10

V půli cesty

Úsilí citlivě převést či předat sakrální biblické texty do jadrné, věcné a krásné češtiny vyžaduje jemný cit historický, znalosti jazy­ kovědné, obeznámenost archeologickou, senzórium poetické i seznámenost s mytickým, metafyzickým a filosofickým pozadím starých textů. A co víc, už jsem to připomněl, věrojatný překlad musí být noetickým seismografem krize současné společnosti i tiše vášnivým zá­ pasem o její překonání. Překlad cyrilometodějský, „Kralická“ (snad i Melantriška) tyto předpoklady splnily chvalitebně, ne-li výborně. Snahou překladatelů-ekumeniků bylo stát se organickým člán­ kem tradice tlumočící církvi i národu ono poselství, které svou vý­ zvou i příslibem konstituuje kulturu jako duchovní vzdělání, bez něhož jednotlivá duše i celé kolektivum vnitřně strádá a hyne.

2. Pouhá revize nestačí Ani zdařilý překlad nemůže mít podobu definitivní. Písmo není slovo Boží, Božím slovem se teprve stává (verbum fit), zjišťoval již před desetiletími profesor Daněk. Nástrojem Slova je „příhodné“ (krásný výraz kralický, pro nějž těžko najít novočeský adekvát) slovo tradovaného biblického textu. Ale toto slovo má dějinný cha­ rakter, není to mrtvé historikům. Adekvátní překlad starého duchov­ ně misijního textu umožňuje, že dávné poselství nestárne. Proto je nutno „hotový“ překlad vždy znovu revidovat. K takové revizi byli permanentně připraveni mistři kraličtí. Vy­ dání Kralické z r. 1613 se v lecčems liší od vydání prvého. Další vydání, opravující vydání předchozí, přerušila tragická Bílá hora. Nebýt násilného přeryvu, který znamenal konec kralické tiskárny, měli bychom dnes v rukou jinou Bibli Kralickou, zkrásnělou novým poznáním, zdokonalením překladatelských metod a novými du­ chovními výboji. - Kralická ovšem získala postupně takovou auto­ ritu, že se dlouho nikdo (zvláště z evangelických kruhů) neodvážil přijít s myšlenkou její revize. Přesto se však začalo volat po revizi Kralické už před sto lety, církevní rada Heřman z Tardy narazil však na evangelickou biblistickou autoritu číslo jedna, jíž byl tehdy re­ formovaný farář Jan Karafiát. Vždyť „nekonečná honba by to byla, kdybychom se odvážili ji (Kralickou) opravovat, nejsouce k tomu

11

Cesty vzhůru

ani náležitě připraveni, ani snad vůbec způsobilí“. Nakonec se kupodivu - podjal revizní práce Karafiát sám. Karafiátem revi­ dovaná Bible vyšla r. 1887, výsledek však byl dosti hubený: Kara­ fiát provedl jen několik nepodstatných změn. Nesnadná záležitost revize „Kralické“ jitřila nadále české evangelické biblisty. Roku 1954 publikoval vynikající novozákoník J. B. Souček studii „O po­ třebě a způsobu revize Kralického překladu“ (Theologická příloha Křesťanské revue, č. 3). Při vší úctě ke Kralické zastával Souček, že Jakási kanonizace .Kralické“ není možná“. Tehdy, v kruzích kolem Součka a starozákoníka Biče, klíčila nezadržitelně nejen myšlenka revize „Kralické“, nýbrž rovnou nového překladu Bible. Přibylo podstatně archeologických objevů, prohloubilo se kvalitativně stu­ dium hebrejštiny a řečtiny, kralická mluva namnoze zastarala, Evro­ pou se hnala myšlenka „sekularizace“ duchovních statků, Bultmannova myšlenka „odmytologizování“ biblické zvěsti, Bonhoefferova teze o „nenáboženskosti“ evangelia a rudimentárně duchovní­ ho světa vůbec. V kostech krůtě hlodala zlá zkušenost dvou světo­ vých válek. Nastala nezbytná, i když krajně nepříjemná konfrontace s pseudodialektickým světem marxistických a bolševických idejí, o jejichž přejné pochopení se sisyfovsky snažil profesor Hromádka. A zhodnocovalo se biblistické dědictví zmíněného profesora Daňka. Především pod jeho vlivem vznikly již za nacistického protektorátu písmácké kroužky v evangelických sborech, v nichž se školili ze­ jména mladí lidé. Rostla úcta k biblickému poselství a respekt k bib­ lické liteře. Nově byla rozpoznána dynamika kérygmatu starozákon­ ního. Na laické úsilí písmáckých kruhů navázala později přípravná práce k novému překladu: vychází dvoudílný Biblický slovník Adolfa Novotného (1956), byla dokončena velká Biblická kon­ kordance (1961) a posléze začínají pracovat skupiny ekumenických odborníků na novém překladu. Starozákonní skupina pracovala pod vedením profesora M. Biče. Scházela se každý měsíc na dva dny v Praze, ale i jinde (Lysá nad Labem, Libice, Jánské Lázně, Velký Bor). Na tomto místě musím podtrhnout nedocenitelné zásluhy profesora Biče, bez jehož téměř geniálního organizačního úsilí, píle víc než houževnaté, velké trpě­ livosti a nesrovnatelné snad lásky k Písmu svátému bychom byli Starý zákon do moderní češtiny nikdy nepřeložili. Orientován na

12

V půli cesty

nábožensko-kultický půdorys Starého zákona, jsa v tom chápavým žákem svého učitele Daňka, dokázal objevit pod profánní (= profanizovanou) vrstvou textu kultické objekty a rituální data. Z Biče zářila osobní zbožnost zpevněná za trýznivého pobytu v koncen­ tračním táboře. Někdy však převážila jeho autorita natolik, že při­ rozená kritičnost ekumenických překladatelů byla jí otupena a jas­ nější návrh žáků ustoupil méně zaručenému a méně výraznému ná­ vrhu učitelovu. Bohužel ani redakční rada nebyla s to uvést některé vyložené skluzy na pravou míru. (V soukromých příspěvcích na to čas od času upozorňoval Dr. B. Pípal, jeden ze zakládajících členů překladatelské komise a člen redakční rady.) Přesto však převládala snaha domluvit se, dosáhnout konsensu „demokratickou“ cestou. Úkol stojící před ekumenickými překladateli byl velmi nesnad­ ný, možno říci strmý. Už to, že práce na překladu Bible byla vůbec podniknuta, je významné. Někdo musel „prolomit led“. Teprve po dokončení díla se zvýraznily trhliny a skluzy. Nutnost revize nové­ ho překladu je nabíledni. Avšak revize práce podniknuté s takovým nadšením a s tak ryzí poctivostí dobrých dělníků slova je záležitostí nadějnou a - radostnou. I. Bible nově vzkvetlá Ekumeničtí překladatelé přihlíželi sice k Septuagintě a Vulgátě, orientovali se však principiálně na „hebraica veritas“, tj. na biblický text hebrejský a aramejský, jak je podává Biblia hebraica R. Kittela od svého 3. vydání. Na rozdíl od kralických měli tedy překladatelé k dispozici text o několik století starší, než byl tzv. textus receptus dříve užívaný (1008:1524-25!). Tento šťastný náskok snažili se překladatelé využít, seč byli.

a) Drobné opravy spočívaly v nahrazení slavnostního „jest“ civilnějším „je“ (ne však vždycky), v odstranění príklonky „ť“, tedy „byl“ místo „bylť“, ve vsunutí vokálu (e) do slov s nahromaděním souhlásek, např. „des­ ka“ místo „dska“, „lesknouti“ se místo „Isknouti“ se atp. I takové maličkosti ruší moderního čtenáře. Nebo ho svádějí k falešné slav­

13

Cesty vzhůru

nostnosti tam, kde skutečná („vnitřní“) slavnostnost bydlí za slovem navenek prostým a neparádním.

b) Odsunutí starobylých výrazů I moderní čtenář nefilolog si poradí s výrazy jako skálí, skále, skle­ ný, smrazovat se, stovaryšiti se, šust, požlutlý, protulovat se, pun­ tovat se, pitel (= piják), pankhart (= míšenec), vidly, vykydnout (se), vztěkati se, trůska, zastínění, zastrašit se, zhlupěti, žvanost atd. Nesnadnější je to se židovinami (Sd 4,21 = spánky), zvázlý (Ez 29,4 = přilnulý), vzátek (Ž 26,10 = úplatek), teglík (Př 17,3 = kelímek), být vrtký (Př 5,6 = motat se), škřemen (Jb 29,8 = křemen) atd. Tak se dosazuje místo „apatekář“ (Neh 3) mastičkář, místo „bdelium“ (Gn 2,12) vonná pryskyřice, místo „berně“ (2Pa 17,11) daň, mís­ to „běhoun“ (Gn 4,12) štvanec, místo „birét“ (Iz 3,20) čelenka, místo „biřic“ (Da 3,4) hlasatel, místo „cedule“ (Jr 32,11) listina, místo „ckáti“ (IKr 9,8) usyknout, nebo ušklíbnout se (Jb 27,23), místo „čáka“ (Ez 37,11) naděje, místo „dráč“ (Př29,13) utlačovatel, místo „dromedářka“ (Jr 2,23) velbloudice, místo „hovado“ (Ex 20,10) dobytče nebo zvíře (Kaz 3,21), místo „kuběnáč“ (Ez 23,20) záletník, místo „omrzala“ (Př 30,23) která není milována, místo „poučník“ (Jr 3,18) náčelka, místo „premování“ (Nu 15,39) třásně, místo „případnost“ (Kaz 3,19) úděl, místo „oklejuješ...klím“ (Gn 6,14) vysmolíš...smolou, místo „pálati“ (Jr 15,14) (roz/hořet se) atd. Možná, že leckdo ví, že „šnek“ (IKr 6,8) znamená točité schody, ale kdo ví, že „škřečeti“ = krást vejce (Iz 34,15) nebo sedět na vejcích (Iz 17,11), že „šlakovat“ (Pl 4,18) = sledovat, že „foukat“ v Z 10,5 = soptit proti atp. Někde znamenají kralické výrazy v dneš­ ní češtině něco podstatně jiného, například „děvka“ (Ex 20,10) = otrokyne, „horlivý“ (Ex 20,5) = žárlivý. (A oba posledně jmenované výrazy jsou v tak ústřední starozákonní perikopě jako je Dekalog!) Někde nahrazují ekumeničtí překladatelé celou frázi frází moderní, např. „zbil je na hnátích i na bedrách“ překládají „bil je hlava ne­ hlava“ (Sd 15,8). Někde český ekumenický překlad (dále ČEP) objasní kralické výrazy zákrytně eufemizující, například „Vlož ruku svou pod bedro mé“ interpretuje jako „Polož ruku na můj klín“ s poznámkou pod čarou „klín byl považován za zdroj života“. Za úvahu ovšem stálo ponechat někde starobylý výraz kralický - kvůli

14

V půli cesty

výraznosti nebo ostrosti, údernosti, např. výrazy frejíř, mordéř, mordovati, dráč, hovadný atp. Otázkou také například zůstává, zda „žárlivý“ místo „horlivý“ (Ex 20,5) v užití o Hospodinu příliš neantropomorfizuje (Buber má „eifernder Gott“).

c) Adekvátní terminologie zoologická Velmi nesnadné bylo pro kralické převést do češtiny hebrejské ná­ zvy pro různé živočichy, na to jejich filologické a zoologické zna­ losti stačily jen do jisté míry. ČEP zde mnohé vyjasňuje. Velmi názorně to předvádí zvláště v rituálních textech Levitiku, kde se rozlišuje mezi živočichy, které lze bez kultické úhony jíst, a mezi zvířaty, která byla pro tehdejšího Izraelce „tabu“. Stačí srovnat kralický text Lv 11 s textem ČEP. „Králík“ = daman, „hmyz vodný“ = živočichové, kteří jsou ve vodách, „noh“ = orlosup, „luňák“ = jestřáb, „vodní káně“ = racek, Jestřáb“ = sokol, „bukač“ = kulich, „křehař“ = kormorán, „kalous“ = výr, „porfirián“ = sova pálená, „labut“ = mrchožrout, „kalandra“ = volavka, „dedek“ = dudek. Po­ dobně i na jiných místech starozákonních textů. Například „drak“ v Jb 30,29 = šakal, v Ž 91,13 = zmije. Na druhé straně ponechává ČEP kralického „jednorožce“ (hebr. RÉM - Jb 39,9), ač může jít o označení divokého býka či zubra, jak mají mnozí moderní pře­ kladatelé (např. Buber), Jeruzalémská Bible aj. Odůvodnění: „He­ brejský výraz rém...jasně míní onoho bájného tvora s jedním mo­ hutným rohem vyrůstajícím z čela, jejž známe pod jménem Jedno­ rožec1. Pro staré Orientálce to byl tvor jako každý jiný, není tedy třeba zarážet se nad tím, že do zoologie pronikla mytologie.“ (Z vý­ kladu YJb 39, SZ8.) Vystižení mytického charakteru tohoto jakoby jen zoologického živočicha pomáhá čtenáři lépe pochopit kontext: jde o tvora, kterého nelze domestikovat. Jób osvětluje poukazem k „rémovi“ logickou neuchopitelnost Božské moudrosti. Kupodivu, proti zásadám mo­ derního překladatelství, objevují se ve zmíněném Levitiku (Lv 11,22) čtyři druhy kobylek v jejich hebrejském pojmenování: ARBÉ, SÁĹEÁM, CHARGÓL a CHÁGÁB. (Tak i Kraličtí. Avšak např. Buber: Zugheuschreck, Fressgrille, Grasrenner, Sprengsel; podobně The New English Bible a jiné překlady.) Jako lapsus nutno hodnotit „tachaší kůže“ (Ex 25,5), zde rovněž ponechán hebrejský

15

Cesty vzhůru

název živočicha (hebr. TACHAŠ), jehož kůže má být použito ke kultickým účelům. Ale co řekne českému čtenáři nějaký „tachaš“? Jakékoli konkrétum je lepší než podivný zvuk, z něhož nikdo ne­ zmoudří. Je potřebí dosadit za „tachaše“ jméno živočicha, který je čtenáři nějak znám, i když není jisté, kterého tvora hebrejské „ta­ chaš“ jmenuje. Ponechání hebrejského názvu je tím podivnější, že Pípalův Hebrejsko-český slovník ke Starému zákonu z r. 1974 uvádí kromě tachaše ještě delfína, plískavici a sviňuchu. Kralické „je­ zevec“ je z dnešního hlediska nesprávné, ale lepší než „tachaš“ ČEP. Moderní překladatelé cizí se dokázali rozhodnout pro ně­ kterého z mořských živočichů, kterého mohl mít text Exodu na mysli (srv. Buber: Seekuh). d) Názvy jiných konkrét Názvosloví zvířat je ve Starém zákoně velmi rozsáhlé, revidující ter­ minologie ČEP je proto čtenáři velmi užitečná. Totéž platí v menší míře i o názvech botanických, názvech kovů i drahokamů, o ozdo­ bách a vůbec oblečení žen, o terminologii vojenské výzbroje atp. Tak „cypr“ kralických {Pis 4,13) = henna ČEP, „pušpan“ {Iz 60,13) = zimostráz, „chrastina“ (/z 55,13) = trní atp. V Ex 28,17 nn. je výčet dvanácti drahokamů určených pro kněžský náprsník Áronův. Čtenář kralického textu si lehce převede „topazius“ na topas a „achates“ na achát, ale nemusí vědět, že „sardius“ = rubín nebo že „linkurius“ = opál. V Iz 3,18 nn. vypočítává prorok nemálo ženských ozdob a jednotlivých částí tehdy módního ženského oděvu. Čtenáři pomůže, čte-li místo „poučníku“ kralického náčelku ČEP, místo „šlojíře“ řízu, místo „spinadel“ náramky, místo slova „pláštky“ přehozy a místo výrazu „punty“ talismany; ještě neprůhlednější je modernímu čtenáři „čechlík“ (= košilka) atp. Toto znovočeštění kraličtiny se týká nejrůznějších okruhů, obo­ rů a specializací. e) Jména vonící a zvěstující Jména, především jména osobní, předvádí ČEP v původním tvaru, tj. jako je v originálu, nebo ve tvaru blízkém původnímu. Tím ta jména vydechují orientální (hebrejskou) vůni a už tím přibližují čtenáři jinakost antického světa biblického.

16

V půli cesty

Tak místo kralického Abigail čte se Abígajil, místo Abiud Abíhúd, místo Absolon Abšalóm, místo Asverus Achašveróš atp. Osob­ ní jahvistická jména končící v kralické na „iáš“ nebo „áš končí v ČEP přirozeněji na, jáš“, např. místo Asaiáš čteme Asajáš, podob­ ně Asaljáš, Izajáš, Jeremjáš atp. Je ovšem otázka, zda toto navázání na tradiční zakončení jahvistických jmen je „velkým přínosem eku­ menického překladu“ (tak bohemistka K. Dejmalová), vypustit kon­ cové -š by více odpovídalo hebrejské podobě jména končícího na -já, -jahú, tedy Izaja, Jeremja; rozdíly mezi maskuliny a femininy by musely být vyznačeny jinak, pokud by to vůbec bylo nutné, kontext napoví mnoho. Avšak významná osobní jména biblická pevně ukot­ vená v české duchovně kulturní tradici (jako Adam, Izák, Mojžíš, Samson, Jób, Abakuk atd. - je to celkem 39 jmen) jsou ponechána v latinizovaném tvaru, jak jsou u nás zvykově přepisována. To se může jevit jako nedůslednost, tato nedůslednost je však žádoucí. U jmen, s nimiž spojovaly zástupy „tichých v zemi“ své životní pří­ běhy, je respektována kontinuita se staršími překlady Bible i s pů­ sobivým a vžitým literárním zpracováním. Nepříjemná potíž se vleče v tom, že některá jména jsou transkribována ve Starém zákoně ČEP jinak než v části novozákonní, např. SZ: Jeremjáš, NZ: Jeremiáš (Mt 2,17). K. Dejmalová, která se podrobně zabývala problematikou jmen v českých překladech Bible (v diplomové práci Starozákonní antroponymie v českých překla­ dech Bible, Praha 1983), upozorňuje ještě na jinou nepředloženost: Jména, která mají v hebrejštině stejný pravopis, rozrůzňuje ČEP kvantitou slabik ve snaze odlišit různé osoby Starého zákona. Dej­ malová má právem za to, že „je to praxe zbytečná, která podobu jména pouze rozkolísává“. Některá nesrozumitelná jména kralického překladu v ČEP odpa­ dají, poněvadž vznikla z chybného porozumění hebrejskému textu. Tak např. kuriózní, jakoby osobní jméno Hutsab, Na 2,8 (= 2,7 K). Hebrejské huccav považovali kraličtí zájmeno ninivské královny. Jde však o slovesný tvar odvozený od kořene n-c-b = postavit, proto ČEP překládá „je rozhodnuto“ (dosl. je postaveno). Některá jména prozradí (a to i laikovi) transkripcí odpovídající hebrejskému tvaru svůj kultický charakter. Například Oz 9,10b pře­ pisují kraličtí Belfegor (srv. Beelphegor Vulgáty), kdežto ČEP tu

17

Cesty vzhůru

má Baal-peór, podobně překladatelé cizí (srv. Bernfeld: Baal Peor, Buber: Baal-Por). Každý hned vidí, že jde o Baala, božstvo plodnos­ ti, uctívaného v Peoru. Podobně například jména významných měst dostávají v ČEP moderní topografickou tvář. Za hebr. NO ÁMÓN mají kraličtí No lidné; ČEP překládá: Théby Amónovy, čímž vyjasňuje nejen „No“ hebrejské označení Théb, ale napravuje i omyl Vulgáty přejatý kra­ lickými (V: Alexandria populorum), omyl vzniklý ztotožněním hebr. ÁMÓN (= jméno egyptského božstva) s podstatným jménem AA/=lid. Velkou pomocí čtenáři je snaha ČEP sdělit přímo v textu, i když v závorkách, český význam důležitých hebrejských i jiných jmen, zvláště osobních. Například: Adam (to je Člověk) - Gn 5,2. Po­ dobně: Noe (to je Odpočinutí) - Gn 6,29, Izmael (to je Slyší Bůh) Gn 16,11, Sára (to je Kněžna) - Gn 17,15, Sóar (to je Maličké) - Gn 19,22, Esek (to je Váda) - Gn 26,20, Sitná (to je Sočení) - Gn 26,21, Jákob (to je Úskočný) - Gn 27,36, Lévi (to je Přidružitel) Gn 29,34 Isachar (to je Za-mzdu-najatý) - Gn 30,18, Safenat Paneach (to je po egyptskú Zachránce světa) - Gn 41,45 atd. Z okruhu spisů prorockých volím ukázky z Ozeáše: Lórucháma (to je Neomilostněná) Oz 1,6; Lóami (to je Nejste-lid-můj); Jizrael (to je Bůh rozsívá) - Oz 2,24 (= 2,22 K). Někde uvádí ČEP proprium, ač kra­ ličtí tu mají apelativum, např. místo kralického „až do potoka ro­ viny“ čteme teď „až po Úval pustiny“ - Am 6,14. Někde překládá ČEP jméno rovnou, ač jde třeba o jméno lokality, které se běžně nepřekládá. Tak „údolí Sorek“ (Sd 16,4) kralických tlumočí ČEP jako Hroznový úval (srv. Vulgáta: in Valle Sorec; z moderních překladatelů např. Bernfeld: Thal Sorek, Buber: Bachtal Ssorek, Jeruzalémská Bible /dále: JB/, něm. verze: Tal Sorek). Takové po­ činy ČEP jsou odvážné a nutno je upřímně ocenit. Prostě: Sorek českému čtenáři nic neříká, ví-li však, že SORÉK = hrozen, zkonkrétní a zbarevní mu to scénu, na níž se odehrává kérygmatické drama, a je-li čtenář poučen více, může už ze jména dotyčného údolí usuzovat na kultické nebo nábožensko-psychologické souvislosti. Žel, ČEP není v této interpretační metodě důsledný. V 1S 24,1 ne­ chává geografikum Én-gedí (= Engedi, K) nepřevedeno do českého významu tohoto jména, ač Én-gedí = Pramen kůzlete. Některá pro-

18

V půli cesty

pria přímo volají v daném kontextu po dešifrování jejich apelativního významu. Sám jsem podal řadu ukázek takové dešifrace v sou­ vislosti se zkoumáním kultického významu kořene h-r-š. Například v Sd 4,2.13.16 se uvádí jméno lokality CHAROŠET HA-GÓJIM. Kraličtí tu mají Haroset pohanské, ČEP Charošet pronárodů. ČEP překládá prvou část jména jako proprium, druhou tlumočí apelatív­ ne. Septuaginta překládá většinou poloapelativně ARISÓTH TÓN ETHNÓN, jednou však lze číst DRYMOS TÓN ETHNÓN, tedy Doubrava pohanů. Apelatívne chápe jméno místa i Targum. Odvo­ zuji Charošet od h-r-š II. = mlčeti, popř. umlčeti a navrhuji překlad Mlčení pohanů, popřípadě (patrně případněji) Umlknutí pohanů. To výborně zapadá do situace líčené v Sd 4: Pohanský Charošet padl odvážnou vojensko-duchovní (nejen kultickou) akcí izraelského soudce Baráka. Z kenaanské pevnosti zbyly jen trosky, život vy­ prchal, silentium aeternum. (Tak v disertační práci, „CHRŠ ve Sta­ rém zákoně“.)

f) Objev kultických parametrů textu Staletí uplynula od překladatelské práce kralických. Starozákonní bádání se dobralo mnoha objevů. Především poslední století zna­ mená kvalitativní posun v pohledu na Bibli, zvláště pak na Starý zákon. Poslední desetiletí badatelského usilování objevovala znovu a nově izraelský kult, tedy bohoslužbu a liturgii starého Izraele i poexilního Židovstva. Objeveny byly též výrazné kontury cizích (např. baalovských) kultů a ritů. U nás to byli mj. Slavomil Daněk (Po­ svátné stromy ve Starém zákoně, r. 1917), později M. Bič (Stopy po drobopravectví v Jisráeli), F. Kotalík (Ras Šamra - Ugarit), Heller, Dus a jiní. A byl tu badatel enormní akribie a převratných objevů B. Hrozný, publikující dnes již pověstné Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty. Texty promlouvající dotud profánně byly deši­ frovány jako texty posvátné a mnohdy přímo bohoslužebné. Místo stromů jako čistě přírodních objektů objevily se stromy posvátné jakožto místa poutní, azylová, bohoslužebná; místo nějaké hůrky byla tu náhle modloslužebná výšina; objeveno bylo věštění z jater, jež mělo ve starém Izraeli legitimní místo v bohoslužbě - jakožto „vizuální naslouchání“ konkrétní vůli Hospodinově. - Je nespornou zásluhou profesora Biče, předsedy Překladatelské komise, že ČEP

19

Cesty vzhůru

přinesl překlad výrazně evidující bohoslužebný charakter izrael­ ského společenství a kulticko magický ráz pohanské modloslužby. Několik příkladů. V Gn 12,6 čteme v Kralické, že se Abram při svém putování dostal až „k rovině More“, ČEP: „k božišti Móre“. Místo „Kámen tento, kterýž jsem postavil na památku“ (Gn 28,22) čte se v ČEP „Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup.“ (Pozoruhodno, že Buber je blíže Kralické: Standmal; pro­ fánně Bemfeld: Saule; ale NEB: a sacred pillar.) V Gn 30,14 má K: pěkná jablečka, ČEP: jablíčka lásky (tedy afrodisiakum působící plodnost; Buber: Minneäpfel; NEB: mandrakes). Gn 35,4 K: pod dubem, ČEP: pod posvátným stromem (Buber: Gotteiche, ale NEB jen: under the terebinthtree). Podle 2S 18,9 Abšalómův mezek „pod­ sel...pod hustý dub veliký“ (K), ve skutečnosti však „vběhl mezek pod větvoví velikého posvátného stromu“ (ČEP) - Buber má místo „posvátného stromu“ Gotteseiche. Místo kralického „háj“ v Sd 6,25 mají ekumenikové „posvátný kůl“ (Buber: Phahlbaum; Vulgáta: nemus, což nemusí být lecjaký hajek, nýbrž háj zasvěcený bohům). Gz 4,12.13 zní v Kralické: „Lid můj dřeva svého se dotazuje, a hůl jeho oznamuje jemu... Na vrších hor obětují... pod doubím...“ ČEP: „Můj lid se doptává svého dřeva, jeho hůlka mu předpovídá;... Obě­ tují na vrcholcích hor... pod kdejakým posvátným stromem...“ Věštebný a magický charakter pervertované izraelské bohoslužby no­ vým překladem vynikne. Podle Oz 13,2 modlářští Izraelci „dělají sobě a slévají z stříbra svého podle rozumu svého strašidla...“ (K); ČEP je výraznější a přesnější: Izraelci „dělají si modly, modlářské stvůry ze stříbra podle svých nápadů“. (Místo „modlářské stvůry“ za hebr. ACABBÍM - lcbjm — od kořene ř-c-& I. = napodobit, zpitvořit (Pípal) - by bylo víc namístě přeložit jako „modlářské napodo­ beniny“ či „zpitvořeniny“ (srv. Buber: Puppen). Obrat „z ruky hro­ bu“ K (Gz 13,14) překládá ČEP „ze spárů podsvětí“. (Ač „hrob“ je patrně silnější než „podsvětí“, zavánějící mytologií, srv. Buber: aus der Hand der Gruftreichs; ale NEB: from Sheol.) Dosti příkladů. Poznámkou jen tolik, že in puncto posvátných stromů by bylo přesnější a názornější uvádět přece jen species, tedy posvátný dub (srv. Buber: Gotteseiche), posvátná terebinta atd.

20

V půli cesty

g) Kontrastní souhra prózy a poezie V duchu moderních překladů rozlišuje ČEP jemně a přísně mezi prózou a poezií v perikopách starozákonního textu. To je značné zplastičtění či spíše ovzdušnění, které Kralická postrádá. Poetické oddíly v Genesis: Gn 1,27 n.; 2,23; 2,14 n. 16.17—19; 4,23 n.; 8,22; 9.6 n. 12-16.26 n.; 12,2 n.; 14,19 n.; 15,1.18; 16,11 n.; 17,1 n. 4 n.; 24,60 25,23; 26,24; 27,27-29.39 n.; 35,10.11 n.; 48,15 n. 20; 49,127. Jako poezie (mudroslovná, nářková, oslavná, děkovná atp.) předkládány celé Žalmy, z prorockých knih např. Nahum, Abakuk a Sofonjáš a jiné. Vše odlišeno i graficky.

Ukázka z knihy Genesis (27,27-29): „Hle, vůně me'ho syna jako vůně pole, jemuž žehná Hospodin. Dej ti Bůh z rosy nebe a ze žírnosti země, i hojnost obilí i moštu. Ať ti slouží lidská pokolení, ať se ti klanějí národy. Budeš panovat nad svými bratry a synové tvé matky se ti budou klanět. Kdo prokleje tebe, bude proklet, kdo žehnat bude tobě, sám bude požehnán. “ Ukázka z prorocké knihy Nahum (3,1—3): Běda městu, jež se brodí v krvi! Je samá přetvářka, je plné loupeží, kořistění nebere konce. Slyš! Bičů svist, dunění kol! Dusot koní, hřmot vozby! Útok jezdců, zášlehy mečů,

21

Cesty vzhůru

blýskání kopí! Přemnoho skolených, hromady mrtvých těl, bezpočet mrtvol, až přes ně klopýtají! Svist bičů je tu přímo slyšet. Ovšem i kraličtí zvládli zvukovou stránku prorocké zlověsti výtečně: „Běda městu vražedlnému“, ne­ musí doplňovat (jako ČEP) „jež se brodí v krvi“ (srv. hebr. HÓJÍR DAMIM - hvjjrdmjm = dosl. běda městu krve - dosl. krví, plurál), „praskání bičů“, „hřmot kol“. Velmi nesnadné bylo napodobit zvukomalbu hebrejského (zvláš­ tě poetického) textu. Zde někdy nezůstávají kraličtí majstři nikterak pozadu za počinem ekumenických překladatelů. Příkladem budiž: Iz 22,18a - hebr. CÁNÓF JICNÁFECHÁ CENÉFÁ, třikrát se tu za sebou opakuje kořen c-n-p = ovinout si, ovíjet si (Pípal). ČEP: „smotá, jako klubko tě svine (dvojí S). Kraličtí: „prudce tě zakulí jako kuli“ (K-L K-L) - to je velmi působivé. Srv. Vulgáta: coronans coronabit te tribulatione. Svrchovaně výstižně Buber: knäuelt, knäuelt zum Knäuel dich. Anglická RSV: and whirl you round and round. Zvlášť obtížné bylo česky přeladit zvukomalbu v takových textech jako je Píseň písní. Pis 1,2 (počáteční slova introitu) v hebrejském přepisu: JIŠŠÁKÉNÍMINNEŠIKÓTPÍHÚ. ČEP tu napodobuje Kra­ lickou: Kéž políbí mne polibkem svých úst. K: Ó by mne políbil políbením úst svých. Tedy střídá b-pis-s. Hebrejské š- k (q) je ovšem měkčí a intimnější. Kupodivu mnohem slabší je tu Buber: Er tränke mich mit den Küssen seines Mundes! - Výstiženě Louis Segond (La sainte bible, 1910): Qu’il me baise des baisers de sa bouche. Lépe, poněvadž řízněji a ironičtěji, překládá (= převádí) ČEP sarkastický výrok Izajášův (28,13), který zní v originále: CAV LÁCÁV CAV LÁCÁV KAVLÁKÁV KAV LÁKÁV ZEÉR SÁM, ZEÉR SÁM', Vulgáta evokuje jakési magické zaklínání: Manda, remanda, expecta reexpecta, expecta reexpecta, modicum ibi, modicum ibi. Kraličtí jsou tu zdlouhaví a trochu matoucí: naučení za naučením, naučení za naučením, správa za správou, správa za správou, troška odtud, troška od onud. Ekumenikové: Žvást na žvást, žvást na žvást,

22

V půli cesty

tlach na tlach, tlach na tlach, trošku sem, trošku tam. Ještě mistrněji Buber: Spurgrad in der Spur, spurgrad in der Spur! schnurgrad an der Schnur, schnurgrad an der Schnur! ein Schrittlein dorthin, ein Schrittlein dorthin! Prorocké výsměchy, ataky i útěchy jsou plné zvukomalby a pro­ myšlených názvučností, kde například jméno určitého místa (města, řeky, krajiny) spojuje souhlásková hra (souhra — nebo „protihra ) s událostí, která se tu stala nebo stane. Úkolem revize ČEP bude také mimo jiné pokusit se o analogon zvukové hry hebrejského textu. Například Iz 15,9 zní v původním textu: KÍ MÉ DÍMÓN MÁLE Ú DÁM\ na konci verše se vyskytuje ještě ADÁMÁ. Souzní tu tedy proprium DÍMÓN s DÁM - krev a přišplouchává sem ještě ADÁMÁ - půda. ČEP: Vždyť dímónské vody jsou plné krve (podobně kra­ ličtí). Zvukomalebná hra zmizela. Potřeba nějaké ekvivalence je o to naléhavější, že prorok užil místo obvyklého jména Díbón výjimeč­ ného Dímón, aby dosáhl zvukové souhry jména města s krví. Zatím ani majstr Buber si tu neporadil. Ke krvi je nutno vymyslet nějakou Karvinou, a nevymlouvat se na „nepřeložitelnou slovní hříčku . Podobně nedostatečně převedeno diktum z Iz 16,11 c: VEKIRBI LEKÍR CHÁREŠ. ČEP: mé nitro lká nad Kír-cheresem. Zvuková struktura naříkání qr - qr - r se v českém znění (podobně jako i v ji­ ných) ztratila. Kír-cheres je nutno přeložit apelatívne a výraz pro nářek tomu zvukově přizpůsobit. Že zvukově etymologizující hru (hříčku) převést lze, ukazuje Gn 11,9: „Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země...“ Avšak i toto řešení ČEP je typicky polovičaté. V textu mělo být „Proto se jeho jméno nazývá Zmatek“ a v závorce za tím „Bábel“. Ne tak důsledné, ale únosné řešení nabízí Buber: „Darům ruft man ihren Namen Babel, Gemenge, denn vermengt hat Er dort die Mundart aller Erde.“ Graficky jsou od ostatního textu odlišeny rodopisy (jména stě­ žejních reprezentantů proloženě), např. výčty pohanských králů v kni­ ze Jozue (Joz 13, 9-24) a podobně. Dbáno je různosti stylistického podání. Pozdní, liturgicky struk­ turovaná 1. kapitola Genesis vykazuje v ČEP rysy slavnostnosti, sakrální stručnosti až strohosti a vyučovacího zaměření. Naproti tomu tzv. druhá zpráva o stvoření, Gn 2,4 nn., jež je o celá staletí

23

Cesty vzhůru

starší, působí v ČEP přesvědčivým dojmem živého, plastického vyprávění. I zde ovšem bude co revidovat. Hebrejská syntax není ještě dostatečně probádána. Bude potřebí přípravně zpracovat zá­ věry studií o struktuře hebrejského vypravěčského stylu. I taková významově „jistá“ místa jako vstupní verše perikopy o povolání Abrahama (Gn 12,1-3) se dostanou do jiného světla, jsou-li správně syntakticky pochopena (srv. P. D. Miller: Syntax and Theology in Genesis XII 3a, Vetus Testamentům 1984, No. 4). h) Pokus o konkordantnost theologických pojmů Biblické zvěstné texty jsou plné obrazů a podobenství, je tu cítit doteky či údery prorocké emocionality, nebo zas meditující či pedagogizující metaforiky. Základní bohoslovecké linie jsou však mnoh­ dy vytyčovány stěžejními pojmy. Obsah takových pojmů je podle ekumenických překladatelů konstantní, i když přibírá psychologic­ kou barvu prostředí, z něhož pojem vyšel, nebo z okruhu, jemuž je adresován. Je to jako s věšením prádla: Bohatá bohoslovně-psychologická „materie“ zvěstných textů je přichycována „kolíčky“ pojmů, aby „prádlo“ Zvěsti nevzal vítr oportunních mentalit a nálad „svého věku“. K základním bohosloveckým pojmům starozákonním patří (mimo jiné): stvořit (&r7), vysvobodit (jš1'), být pokojný (šlni), otročit (jbd) apod. Počáteční záměr směřoval k naprosté konkordantnosti všech hebrejských výrazů, podle zásady: za každý hebrejský výraz jen jeden výraz český. Pípalova práce na Hebrejsko-českém slovníku však ukázala, že je to nemožné. Například za hebr. h-l-k najdeme v Pípalově slovníku nejen jít, ale i chodit, docházet, lézt, odejít, odtáhnout, ale i: plout, pochodovat, vklouznout - a to jen v základ­ ním kmenu (qal). Ale centrálnější pojem j-š-1 je tu zachycen jen dvojí možností: zachránit, spasit, přičemž „spasit“ je jen sakrálnější verze „zachránit“. Ale nejstěžejnější pojem b-r-1 je vyjádřen jen jedním českým ekvivalentem: stvořit. V pozdější fázi překladatel­ ských příprav se usilovalo o to, aby bylo docíleno co největší kon­ kordantnosti ústředních biblických pojmů, a pokud možno i všech ostatních biblických výrazů. To přineslo některá vítězství i leckteré prohry. Na tomto místě chci podtrhnout význam neabsolutizované konkordantnosti.

24

V půli cesty

Nej výraznějším příkladem výhody konkordantnosti je stereo­ typní překládání termínu b-r-' (čti: bára) pojmem STVOŘIT. To pomůže pochopit a interpretovat obsahovou korespondenci mezi slavnostním zásadním vstupem knihy Genesis a prorocko-eschatologickou koncepcí tzv. Druhého Izajáše. Gn 1,1: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Iz 40,26.28: „K výšině zvedněte zraky... Kdo stvořil toto všechno? ... Cožpak nevíš?... Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země...“ A eschatologické vyústění v tzv. Třetím Izajáši (Iz 65,17): „Hle, já tvořím nová nebesa a novou zemi.“ Podobně vysvitne zvěstná korespondence mezi theologií Gn 1 a Žal­ my - až do stvoření čistého srdce (Ž 51,12). Kraličtí nejsou tak důslední. Tak například v Ž 95,6 mají „stvořitel“, ač v hebrejském textu je „učinitel“, volí tedy střídu stvořit : učinit. Tím smazávají rozdíly, které smazány být nemají a nesmějí. „Stvořit“ nese totiž všude eschatologický náboj, „učinit“ odkazuje spíše do minulosti. U sloves jednoznačného nebo téměř jednoznačného významu jsou i kraličtí úplně, nebo téměř úplně, konkordantní, takže se CEP nepotřeboval od Kralické odchylovat. Jako příklad lze uvést překlad hebrejského slovesa '-z-r (azar) v Izajáši, kde má Kralická stereo­ typně pomáhat (nebo spomáhat), ČEP všude pomáhat. Ale už slo­ veso h-l-l II. v pi. = laudare (Lisowsky, Konkordanz) překládá ČEP v Žalmech mnohem konkordantněji než kraličtí: všude čteme „chvá­ lit“, 21 krát „Haleluja“; h-l-l + JH považuje ČEP za radostný litur­ gický výkřik, a proto tuto vazbu pouze přepisuje. Tím nás chce jakoby předmětně spojit s bohoslužebným shromážděním izrael­ ským: jakoby jedněmi ústy voláme „Haleluja“. V tom následuje ČEP „Kralickou“ a ti zas Vulgátu s jejím Alleluia a ta zas opakuje Septuagintu (ALLÉLÚIA). Ještě konkordantnější je Buber, který má všude „preisen“ (event. „lobpreisen“), nepřepisuje, nýbrž překládá i introitní nebo závěrečné bohoslužebné zvolání - podobně jako některé moderní překlady (Segond, NEB - nikoli však Jeruzalémská Bible). Přikláním se k Buberovi: „Chvalte Hospodina“ mluví k čes­ kému čtenáři jadrněji než hebrejské zvolání, které může svádět k bezmyšlenkovitosti. Kromě toho jsou všechna hll v Žalmech spo­ čítána a jejich počet v jednotlivých Žalmech tvoří liturgickou struk­ turu, tak například v Ž 148 je hll včetně dvojího HALELÚ-JÁH 12krát, čímž je naznačeno, že všech dvanáct pokolení - jakoby

25

Cesty vzhůru

jedno za druhým - chválí Hospodina. Kraličtí jsou téměř tak konkordantní jako ekumeničtí překladatelé. Jedenkrát překládají hll slovesem „honosit se“ (Z 10,3), což je zřejmě zdůvodněno tím, že subjektem „chválení“ je bezbožník. Jedenkrát mají za hll „osla­ vovali“ (Ž 56,11b). V Ž 147,1 se kraličtí (z nejasných důvodů) roz­ hodli přeložit HALELÚ-JÁH „Chvalte Hospodina“ (tedy po buberovsku) místo svého obvyklého „Halelujah“. Konkordantněji (popravu!) překládá ČEP např. nomen RACHAMÍM (= misericordia, Lisowsky). Kraličtí překládají někde místo „slitování“ výrazem „milosrdenství“ (např. Da 9,18; Ž 79,8 aj.). Silnou konkordantnost prokazují ekumeničtí překladatelé i jinde. Sloveso j-š-1 Jaša) překládají většinou „zachránit“, někde však „spasit“: Nepodařilo se mi pochopit důvod této střídy. Buber má všude „befreien“. Kraličtí, pokud mohu změřit na proroctví Izajášově, zvolili většinou sloveso „vysvobodit“, někde mají „spasit“, v Iz 37,35 překládají velmi pěkně „zachovat“. ČEP užívá výrazu „vysvobodit“ pro hebrejské n-c-l. Vcelku možno popravdě říci, že konkordantnost stěžejních po­ jmů, pokud to ovšem není vzhledem k souvislosti násilné, je na místě, a je dokonce litovat, že někde není ještě důslednější (srv. Buber, který ovšem - spolu s Rosenzweigem - přináší překlad ně­ kde až příliš „zrcadlový“). Ukáži ovšem dále, že konkordantní me­ toda má své meze, za nimiž bedně troskotá.

i) Kritický aparát Po způsobu kralických uvádí ČEP tzv. konkordancie odkazující od jednotlivých veršů textu k jiným biblickým místům příbuzného obsahu, někdy k přímým citacím. Konkordancie zachycují theolo­ gickou filiaci celobiblické tradice. Některé konkordancie kralických ekumeničtí překladatelé přejali, jiné nahradili nebo doplnili. Kromě konkordancií nabízí ČEP kritickému čtenáři kritický aparát (dole na konci stránky), zachycující nejvýraznější odchylky starých verzí (zvláště Septuaginty a Vulgáty) od masoretského (hebrejského) textu. Tento aparát je, na rozdíl od jeho obsahu ve svazcích Bible obsahující „překlad s výkladem“, redukován ad minimum a mohl by být leckde i rozšířen. I tak však slouží tento „aparátek“ k tomu, aby čtenář mohl nahlížet znění textu jako proces a zápas.

26

V půli cesty

II. Kazy - vady - stíny Naznačil jsem již, že dílo tak obrovité jako novodobý překlad Bible je podnik riskantní a volá apriori po nové revizi (či ještě spíš: no­ vých revizích). Je otázka, zda překladu věru vnitřně stmeleného, duchovně silného a esteticky promyšleného může dosáhnout sku­ pina tak početná a theologicky značně různorodá a zda se obejde bez inspirovaného básníka. Všimnu si některých závad, jež se ocitly v ekumenickém pře­ kladu a zatarasily tak možnost správného porozumění textu.

1. Přepis jmen není důsledný. Mluvil jsem o tom dříve, odkazuji znovu na zmí­ něnou práci K. Dejmalové; zde viz: K problematice hebrejských vlastních jmen v Písních pro cesty vzhůru.

2. Hebrejské výrazy v českém textu nepůsobí přesvědčivě. Zmínil jsem již liturgické zvolání HALELÚJÁH. Jsem s Buberem pro překlad, tedy „Chvalte Hospodina“. Zmí­ nil jsem též jméno živočicha, které ČEP uvádí v pouhém přepisu „tachaš“, nutno přeložit „delfín“, nebo podobně. Také LEVJATAN (Z 74,14 aj.), označující nějakou mořskou polomytickou obludu (ve Starém zákoně se tento výraz vyskytuje šestkrát), ČEP pouze pře­ pisuje, takže nehebrejec, který nemá v ruce zrovna komentář, ne­ představí si skoro nic. Septuaginta má pětkrát DRAKÓN = drak, had, jedenkrát TO MEGA KÉTOS = velká mořská obluda. Vulgáta pětkrát přepisuje „Leviathan“, dvakrát má „draco“. NEB, JB, Bemfeld a jiné překlady přepisují. Buber však má pokaždé „Lindwurm“ = saň. Podobně je tomu se suchozemskou obludou hebrejského názvu BEHÉMÓT, Jb 40,15. Zatímco ČEP pouze přepisuje, mají Kraličtí „slon“, což ovšem není nejvhodnější, NEB „the crocodile“, některé moderní překlady rovněž jen přepisují (např. JB - srv. Vulgáta „Behemoth“). Výstižně Buber: „Urtier“, srv. Septuaginta: „THÉRIA“. - Z žalmových nadpisků nepřekládá ČEP ALMÚTLABBÉN (Ž 9,1), poněvadž tento nadpisek „obsahuje velmi temný údaj“

27

Cesty vzhůru

(v úvodu překladu Žalmů s výkladem); podobně Kraličtí „na al Mut Labben“; staré verze však nepřepisují: Septuaginta má HYPER TÓN KRYFIÓN TÚ HYIÚ = nad tajnostmi syna, Vulgáta „pro occultis filii“. S přepisem se nespokojují ani moderní překlady, např. JB: Auf Oboe und Harfe (?). Segond: Sur „Meurs pour le fils“, Buber: Stirb fur den Sohn. ČEP přepisuje i HIGGÁJÓN SÉLÁ (Ž 9,17) - podobně K: Higgaion Sélah. Septuaginta překládá: ÓDÉ DIAPSALMATOS, Vulgáta a Targúm vypouštějí. Buber: Auftonen: Empor! - Záhadné SÉLÁ, vyskytující se v Žalmech mnohokrát, ČEP ani nepřekládá, ani nepřepisuje, nýbrž zachycuje značkou: -S-, což se mi zdá značně kuriózní. Jde patrně o hudební nebo zpěvní vložku doxologického charakteru. I zde by bylo zapotřebí SÉLÁ převést do češtiny (srv. Septuaginta: DIAPSALMA, Buber: Empor! atp.), nebo vynechat (srv. Vulgáta). 3. Problematický překlad některých výrazů (termínů) Nýtaz GÓJ překládá ČEP „pronárod“ = pohanské společenství, aby obsahově odlišil tento termín od výrazu AM = národ, lid ve vše­ obecném smyslu, ale i speciálně pro „lid Boží“. Konkordantní konsekventnost tu však očividně nevychází. Právě o Izraeli se říká, že bude GÓJ KADÓŠ (Ex 19,6) - podle ČEP „pronárod svátý“. Po­ známka dole zdůvodňuje tuto krkolomnost tím, že „lid vyvolený je také pouhý ,pronárod1 a jen milostí Boží se stává obecenstvím svá­ tých, nikoli vlastními kvalitami“. Tuto dialektičnost nelze z kon­ textu Ex 19 vyvodit. Kralický „národ svátý“ je na místě. Srv. staré verze, Septuaginta: ETHNOS HAGION, Vulgáta: gens sancta. Tak i moderní překlady, JB: ein heiliges Volk, podobně Bernfeld, Menge, RSV a jiné. Buber: ein heiliger Stamm. Místo „národ svátý“ by ovšem bylo lepší „lid svátý“. - Hebrejský výraz GIBBÓR (= fortis, validus, vir fortis, tyrannus - Lisowsky) překládá ČEP důsledně „bohatýr“. Tento myticko-legendámí výraz se snad hodí pro některá místa, např. Gn 6,4 (vzhledem k mytologickému pozadí perikopy), je však naprosto nevhodný např. pro Joz 1,14 - zde se jedná o izra­ elské válečníky. Kraličtí: muži silní, Buber: alle Wehrtuchtigen, NEB: all the warriors - podobně jiné moderní překlady. Kuriózně zní Iz 5,22 „Běda bohatýrům zdatným v pití vína“, lépe K: „...kteří jsou silní v pití...“ - srv. V: „Vae qui potentes estis ad bibendum...“

28

V půli cesty

ČEP chtěl podtrhnout ironický tón výroku, to činí i Buber, ale šťast­ něji: „Weh den Helden im Weintrinken“. Hrdina nemusí být mytolegendámí postavou. A co Iz 10,21, kde ČEP nabízí bizarní „k Bohu bohatýru“? K: rek udatný (srv. Buber: zum heldischen Gott); prostě­ ji a přesvědčivěji stará verze (EPI THEON ISCHYONTA: ad deum fořtem); vskutku moderně např. NEB: to God their Champion. Jsou však přinejmenším dva výrazy, kde ekumenikové zůstali na konzervativních pozicích, a kde to má ty nejvážnější důsledky. Cen­ trálním výrazem starozákonního písemnictví je TÓRÁ. Překlad Zá­ kon (zákon) je neudržitelný, zavádí na scestí juristického a sta­ tického pojetí (srv. staré verze: NOMOS - lex, i překlady moderní: Gesetz, law aj.). TÓRÁ se odvozuje od j-r-h III - v kauzativu = dát pokyny, dokázat, kázat, ukázat, vyučovat (Pípal), podobně Lisowsky (Konkordanz): monstrare, docere; Jenni - Westermann (Theol. Handwörterbuch zum AT): lehren, s poukazem na substantivizované participium MÓRÉ = učitel. Proto navrhují pro TÓRÁ „Wei­ sung“; Pípal uvádí: řád, učení, ukazatel, vyučování, zákon, souhrn pravidel. Buber má všude „Weisung“. Navrhoval bych „učení“, neli „vyučování“. Ještě závažnější, tj. problematičtější, je tlumočení jména-titulu jhvh - což je konvenčně vyslovováno „Jahve“ - slovem HOSPO­ DIN. V tom navazuje ČEP nejen na Kralickou, nýbrž na ještě mno­ hem starší českou překladatelskou tradici („Hospodin“ má už Bible Benátská, již ve staroslověnském překladu bylo užito výrazu GOSPODL). Etymologie jhvh není dosud objasněna, zvěstná etymologie Ex 3 odvozuje toto Božské jméno od slovesa h-j-h = být, nebo: stávat se. Židé zastávali nevyslovitelnost Božského jména a postačitelnost adekvátního titulu ADÓNÁJ = Panovník, Pán. V sou­ hlasu s tím tlumočí staré verze jhvh titulem KYRIOS a dominus. České Hospodin prý znamenalo ve staročeštině „líbezný pán“ (tak Frinta) a má stejný kořen jako „hospodář“. Jenže slovo Hospodin dnešnímu čtenáři a posluchači nikterak nenavozuje představu „mi­ lého pána“, ani „hospodáře“, který nám nabízí „hospodu“ své péče. Je proto nutné, aby se moderní český překladatel postavil do zákrytu za Septuagintu a Vulgátu a místo „Hospodin“ užíval titulu Pán (srv. Herr, Lord atd. v moderních překladech), nebo prostě svobodně opustil návod židovské tradice (masorety předávané „qere“ vyzna­

29

Cesty vzhůru

čené vokalizací pod nevyslovitelným jhvh) a zvolil odpovědně jiný titul vystihující nárok a milosrdenství „Boha Izraele“ (srv. ĽÉternel - tak Segond; Buber užívá osobního zájmena ER, psáno velkými písmeny). Musily by se zvážit možnosti jako Věrný, Oslovující, Pravdivý, Přicházející a rozhodnout se pro titul odpovídající české bohoslovně noetické tradici.

4. Kapitulace před idiomy?

Překladatel hebrejského textu narazí na některé obraty, idiomatické fráze, rčení. Může je přeložit doslovně, jestliže je přesvědčen, že tyto idiomy mají i ve své doslovné formě šanci oslovit čtenáře neantického a neorientálního. Jinak se musí pokusit „ustálené rčení“ zpřítomnit adekvátním slovním obratem. ČEP postupuje většinou jako onen člověk z novozákonního podobenství, který svěřenou hřivnu zabalil do šátku v obavě, aby se neztratila. (Upozornil na to též Dr. B. Pípal ve svých Poznámkách pro 2. vydání ekumenického překladu - už začátkem r. 1980.) Několikrát se vyskytuje ve Starém zákoně obrat „vycházení a vcházení“. ČEP se rozhodl pro kalk hebrejského znění, podobně jako kraličtí. ČEP i K se mohou opírat o Septuagintu a Vulgátu: EXODOS : EISODOS - exitus : introitus, v podstatě však i o Bubera. Podrobnějším rozborem jsem zjistil, že doslovný překlad je únosný nanejvýš v Iz 37,28 (o pohanském Sancheríbovi): „Vím o tobě, ať sedíš či vycházíš a vcházíš...“ Dialektická souhra a vzá­ jemné napětí dvou sloves j-c-1 (jaca) = vycházet, vyjít, vytáhnout a b-v-1 (bo) = přijít, přitáhnout, vejít, vstoupit chce ustáleným obra­ tem vystihnout lidskou činnost v její úplnosti. V češtině však není možné všude použít téhož rčení, poněvadž to nedovoluje kontext. Místo „tvé vycházení a vcházení u mne...“ (ČEP) navrhuji „jak se mnou vycházíš“, nebo „jak si vůči mně vedeš“ (srv. NEB: your Service with me v 2S 3,25) místo „Chce znát tvé vycházení a vchá­ zení“ (o špionáži) by bylo lépe přeložit „Chtěl by vysledovat každé tvé hnutí“ (srv. NEB: to learn all about your movements). - Některé fráze jsou srozumitelné i v pikantním orientálním nálevu. Například: „Koho pronásleduješ? Mrtvého psa, pouhou blechu!“ (75 24,15). Pěkně vystihl ČEP přísežné rčení „Toto učiň Hospodin... a toto přidej... (75 20,13)“ (K) obratem „Ať se mnou Hospodin udělá, co

30

V půli cesty

chce...“ Podobnou pohotovost by si bylo přát i v zacházení s někte­ rými jinými idiomy. 5. O krásu a ušlechtilost slova Obsah a forma by měly vykazovat základní spřízněnost. Tvar biblic­ kého poselství není jen vnějším vehiklem Zvěsti. Zvěst a její tvar jsou rodné sestry. Poselství si vyžaduje (skoro by se dalo říci: vynu­ cuje) přiměřenou podobu. Starozákonní kérygma bylo určeno pře­ devším pro poslech, teprve potom i pro četbu. Bible má charakter liturgický, bohoslužebný, chce svou „matérií“ oslovovat, ovliv­ ňovat, inspirovat, tedy i vyvolávat asociace, vytvářet dojem, šířit spolu s „logem“ i ovzduší. Na toto téma bylo v posledních deseti­ letích napsáno nemálo studií (např. Miskotte, Buber, Ricoeur a jiní). S tím souvisí velmi úzce i krása, estetika, překladu Bible. Ukázal jsem již, že se nám, ekumenickým překladatelům, leckteré „kusy“ vyvedly. Líbezně zní namnoze Píseň písní, tzv. Malí proroci, pěkně se čtou Ezdráš, Nehemjáš, Ester. Leccos jsme krásnému výrazu dlužni v překladu Kazatele, a ovšem ještě mnohem více estetického smyslu by si zasloužily poetické části knihy Jób. Žel, nejbídněji dopadly v novém překladu Žalmy. Srovnání s Kralickou je mnohde, mírně řečeno, skličující. Kraličtí měli jemné senzórium pro krásné, jejich překlad je poetický, vznešený, psychologicky výrazný a přes­ ný, pronikavý a úderný, ale i jemný, emocionální a srdečný. CEP vyměnil někde krásný a důstojný šat kralického překladu za uni­ formu, buď pracovní, nebo úřední, citlivý čtenář má mnohdy dojem kostrbatosti, hranatosti, profanizace toho, co by mělo vysílat vprav­ dě sakrální záření. Několik míst ze Žalmů. Ž 16,11 překládají kraličtí: „Známou učiníš mi cestu života; sytost hojného veselí jest před obličejem tvým, a dokonalé utěšení po pravici tvé až na věky.“ ČEP: „Stezku života mi dáváš poznat, vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pra­ vici je neskonalé blaho.“ (Co to je „vrchol radosti“ a „neskonalé blaho“?) Ž 19,55-K: „Ó ať jsou slova úst mých tobě příjemná, i přemyšlování srdce mého před tebou.“ ČEP: „Kéž se ti líbí řeč mých úst, i to, o čem rozjímám v srdci.“ („Líbit se“ = oslabení estetické i noetické, „přemyšlování“ je obsahově silnější než „rozjímání“, „i to, o čem“ je kostrbaté. Srv. Buber: Zugnaden seien die Sprúche

31

Cesty vzhůru

meines Mundes, das Tönen meines Herzens, vor deinem Antlitz...) Ž 22,17-K: „Nebo psi obskočili mne, rota zlostníků oblehla mne...“ ČEP: „Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje...“ (Všimněme si dvojího kralického OB-; co je to „zlovolná tlupa“?) Ž 24,3a-K: „duši mou občerstvuješ“, ČEP hrozně „naživu mě udržu­ ješ“ (naživu se udržuje i pacient na zvláštním oddělení, který patr­ ně za pár dní zemře). Ž 36,10 - K: „Nebo u tebe je studnice života, a v světle tvém světlo vidíme.“ ČEP ničím nenahrazuje „gotickou strukturu“ kralických, z chrámové hudby se stává laciná muzika: „U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.“ Místo výrazné psychosomatické charakteristiky „pohrbený a sklíče­ ný jsem náramně“ (K) nabízí ČEP „zhrouceně, až k zemi sehnut...“ Ž 39,4 v Kralické: „Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém“, a v ČEP: „Srdce pálilo mě v hrudi, v zneklid­ něné mysli plál oheň.“ Ž 40,5 - K: „Blahoslavený ten člověk, kterýž skládá v Hospodinu svou naději, a neohlédá se na pyšné, ani na ty, kteříž se ke lži uchylují.“ ČEP: „Blaze muži, který doufá v Hospo­ dina, k obludám se neobrací, ani k těm, kteří se odchylují ke lži.“ („Blaze muži“? - to nezní pěkně, podobně jako nepřesvědčuje Buberovo „O Glück des Mannes“, „obludy“ působí tu obludně, „od­ chylování k...“? „Uchýlit se ke lži“ je častější a věcně silnější.) Satis. Podobně na mnoha místech v překladu Jóba. Jb 29,11 tlumočí kraličtí skvostně: „Rosa nocovati bude na ratolestech“ R rosy zvukově koresponduje s R ratolestí, a ten rytmus! ČEP jen: „Na mém větvoví bude nocovat rosa.“ Jb 24,17 podle kralických: „Ale hned v jitře přichází na ně den smrti...“ ČEP: „Jim všem je jitro šerem smrti.“ Nádherně překládají kraličtí Jb 24,20b: „...a tak po­ lámána bývá nepravost jako strom“ - ČEP dřevěně: „Podlost bude roztříštěna jako dřevo“. Líto je „ratoléstek“ v Oz 14,6 - ČEP má tu „ratolesti“. Krásný je dvojí zápor kralických v Oz 8,7: „ani stébla žádného míti nebudou“ - srv. ČEP: „nevyroste jim ani stéblo“. Do­ sti příkladů.

6. Nesprávná čeština

hyzdí někde ekumenický překlad, a to je věru zbytečné. Gn 1,27 (perikopa o stvoření člověka) překládají kraličtí: „I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil ho, muže a ženu

32

V půli cesty

stvořil je.“ ÁDÁM znamená v hebrejštině člověka i lidi (lidstvo), proto může bez dalšího přejít ze singuláru do plurálu (ČLOVĚKA JEJ - JE). I v češtině to je možné, ale nezní to dobře. Některé pře­ klady vkládají slůvko JAKO (muže a ženu) - tak. G. v. Rad, C. Westermann aj. Hladší překlad: Bůh stvořil člověka... stvořil ho..., stvořil muže a ženu (srv. Segond), nebo: ...stvořil ho (totiž člověka) jako muže a ženu. Gn 12,10 a 13,1 překládají kraličtí „protož sstoupil Abram do Egypta“ a „vstoupil... Abram z Egypta“. V hebrejském textu použito sloves j-r-d - sestupovat a '-l-h vystupovat. Egypt byl Izraelcům něco jako podsvětí, peklo. Do Egypta se „sestupovalo“ jako do oblasti protihospodinovských mocností a „vystupovalo se“ vzhůru, k zemi zaslíbené. Proto ČEP následoval kralické (podobně např. i Vulgáta): „...Abram sestoupil do Egypta...“ a „I vystoupil Abram z Egypta“. V češtině však nelze říci „sestupuji do“ nějaké země, dá se sestoupit se schodů, s hory atp.; totéž platí o „vystupování“. Proto moderní překlady naznačují směr dolů předponou nebo příslovcem, a hebr. „sestupovat“ nahrazují jiným slovesem, např. jít, putovat, ubírat se (srv. Buber: A. wandelte hinab nach Aegypten). Správně tedy: „Abraham putoval dolů do Egypta“ apod. 7. Chyby v překladu Od napsání rukopisu této studie (1987) byla řada překladových chyb odstraněna. Např. Jr 31,3 původně v ČEP (1979): „Hospodin mi ukázal...“, později (1980): „Hospodin se mi ukázal.“ Někdy je překlad jakoby správný, ale formulace překladu na­ vozuje asociace humorného rázu. Např. Jr 14,6 v ČEP: „divocí osli větří jako šakalové, vypovídá jim zrak, neboť nejsou byliny“; správ­ ně kraličtí: „...nebo nebude žádné trávy“.

8. Nelogické výpovědi V Iz 49,5b čteme v ČEP „abych k němu přivedl Jákoba nazpět, byť i nebyl shromážděn Izrael“. „Byť i nebyl shromážděn Izrael“ může být co do věrnosti hebrejskému textu správné, ČEP se opírá o sou­ hláskový text (viz poznámku pod čarou), není však logický, poně­ vadž entity „Jákob“ a „Izrael“ jsou v Druhém Izajáši vždy obsahově paralelní (už 6. v. 49 kap., dále 41, 8.14 43,22 44,1 aj.). To ví i vý­

33

Cesty vzhůru

klad k ekumenickému překladu (viz SZ 11 - Izajáš, s. 309). Z toho vyvodili důsledek už masoretáři, kteří opatřili souhláskový text samohláskami; ti navrhují, aby se místo záporky LO’ (I]) četlo LÓ (= k němu) a překládají „aby k němu byl shromážděn Izrael“. Pak má textové znění logický smysl. (Masoretářů se přidržují moderní pře­ klady, např. Buber, ale i Westermann v komentáři ATD a jiní; kra­ ličtí se drží souhláskového textu, patrně pod vlivem Vulgáty: et Israel non congregabitur.) - To ovšem zdaleka není jediný příklad „nelogické výpovědi“.

9. Nesprávná volba odborných výrazů Uvedu (s Pípalem) jeden příklad: Ez 22,28 „její proroci jim všechno nahazují omítkou“. Správně má být „Její proroci jim všechno na­ tírají vápennou vodou“. Hebr. TÁFÉL = hlína, mazanice, vápenná voda; t-v-h = natírat, nikoli nahazovat. Kraličtí mají správně „obmítají jim vápnem ničemným“ (srv. Buber: Tünchen ihnen mit Schleim, NEB: whitewash, podobně R. Brunner a W. Eichrodt ve svých komentářích, srv. též znění Vulgáty: liniebat eos absque temperamento). Narážkou na Ezechielův výpad je patrně ostré Ježíšovo diktum proti farizejům a zákoníkům o „hrobech zbílených“ v Mt 23,27.

10. Anachronismy Hebrejský výraz (termín) ŠABBÁT znamená ovšem „den odpočin­ ku“ (š-b-t = odpočinout si, přestat), takže „den odpočinku“ za SAB­ BAT je namnoze namístě. Někde ČEP správně volí překlad „sobota“ - tím „vypichuje“ sobotu jakožto technicko-bohoslužebné označení určitého dne v týdnu. Někde však tento akcent opomíjí, např. v kni­ ze Nehemjáš vzniklé v údobí, kdy - v novém „reformačním“ pří­ klonu k Zákonu a k rituálním předpisům Levitiku - šlo nejen o „den odpočinku“, ale též o určitý den v týdnu, o sobotu jako sobotu (např. Neh 9,14 13,15.18 aj.). Podobně to platí pro řadu míst v Ezechielovi (např. Ez 20,12 20,20 22,8). Zde je nutno vrátit se ke kralickým. „Církev v určitém údobí měla svůj chrám, své oběti zápalné, své synagogy, své svátky a také své soboty. Konkrétní termíny vybavují toto dějinné údobí a připomínají specifikum určité situace.“ (Pípal ve svých Poznámkách.) „Sobota“ místo „dne odpočinku“ by na

34

V půli cesty

některých starozákonních místech lépe korespondovala se „sobota­ mi“ v Novém zákoně.

11. Nepatřičné doplňky Upozorním zde (s Pípalem) aspoň najeden přinejmenším sporný doplněk (psáno kurzívou). V Dt 33,5 čteme v ČEP: „Tehdy se Hos­ podin (doplněk - pozn. M. B.) stal králem v Ješúrúnovi.“ Doplněk je tu již i výkladem, v souhlasu s jistou částí rabínské tradice (Rasi) podobně i některé moderní výklady. Z daného kontextu však ne­ vyplývá jednoznačně, že „králem“ je míněn Hospodin. To cítí i ko­ mentář k ekumenickému překladu (SZ 3 - Numeri - Deuterono­ mium, s. 329): „Jako anachronismus je nutno označit představu Hospodina jako Krále, neboť ta je vysvětlitelná teprve z doby krá­ lovské...“ Králem mohl být míněn třeba Mojžíš nebo někdo jiný. (Srv. K: nebo byl v Izraeli jako král; totiž: Mojžíš; Buber: Es ward in Jeschurun ein König.) Proto „Hospodin“ do textu nepatří ani jako doplněk. 12. A mnohé jiné Připomněl jsem jen některé z vad, chyb, nejasností, nepřesností, logických skluzů, neladností a kostrbatostí nového překladu. Zvlášt­ ní studii by mohl kritický recenzent věnovat zkoumání, do jaké míry jsou překladatelé právi hebrejské gramatice, především hebrejské syntaxi. Bádání posledních desetiletí přineslo nové poznatky. Přes­ nější a citlivější ovládnutí hebrejské gramatiky by se mělo zúročit při nezbytné revizi dnešní podoby ekumenického překladu. Přesto připomenu ještě jednu závadu - závadu velmi nepříjem­ nou a škodlivou: 73. Substančnípojetí hebrejského textu Gn 1,3 - hebr. JEHÍ ÓR překládají Kraličtí i ČEP „Buď světlo“. To navozuje představu, že světlo je substance, kterou ELOHÍM vkládá do chaotické temnoty (hebr. TOHÚ VÁVOHÚ- K: nesličná a pustá, ČEP: pustá a prázdná). „Hebrejské myšlení“ však je nesubstanční povahy, dynamické, „proudné“, iniciační, a proto iniciativní. Kromě toho sloveso h-j-h = esse, ale i: fieri, existere, accidere, Lisowsky; být, dít se, chýlit se, nastávat, přibýt, rozlít se, stát se, vznikat,

35

Cesty vzhůru

vzniknout, udát se, Pípal. Podle výzkumů Bomanových, Tresmontantových i jiných badatelů znamená hjh spíše stávat se, než být. Proto je přiměřenější překládat jehí ór rozsvětli se. A místo násled­ ného „A bylo světlo“ přeložit „A rozsvětlilo se“. Tady se nespe­ kuluje o „původu“ světla a tmy. Tma tu není kvalifikována jako démonská entita, nýbrž jako něco, co má být překonáno, „přemoženo“ Slovem, které si poradí i s chaosem a neuspořádaností, ne-řádem. Jestliže do temnot kosmu, dějin, lidských životů promluví Boží slovo, pak je možno se orientovat, přehlédnout „terén“, který je nyní osvětlen, je možno prohledat ke „smyslu věcí“, vidět kupředu, při­ klonit se k budoucnosti. Podobně Gn 1,5 ČEP „Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první“ (v podstatě stejně i kraličtí) zní velmi substančně, a vzniká navíc noetický nonsens, jako by světlo dostalo jméno „den“ a tma byla pojmenována „noc“. Co to je „nazvat“? Hebrejské q-r-1 = clamare, legere, recitare; může ovšem znamenat také „nazvat“, ve smyslu „dát jméno“ - jenže dát někomu jméno nebyla záležitost formální - ve smyslu pouhého označení, nýbrž spíše ve smyslu středověkého „realismu“, tedy jako odkaz k nějaké skutečnosti, ke které by se měl pojmenovaný orientovat. Gn 1,5 by snad mělo znít: „Bůh přivolal světlu den a temnotě přivo­ lal noc. Nastal večer a přišlo ráno - den první.“ (Srv. Buber: Gott rief dem Licht: Tag! und der Finstemis rief er: Nacht! Abend ward und Morgen ward: Ein Tag.) Světlo je tu chápáno jako skutečnost nepredmetná, jako duchovní „dynamis“. Den je tu nahlédnut jako předmětné medium Světla. A tak bychom mohli v celé Gn 1 pokra­ čovat dál. A tak v celém Starém zákoně, a ovšem v celé Bibli.

III. Ukázka pokusu o adekvátní překlad

Moderní překlad by měl zrcadlit dynamičnost hebrejského myšlení; měl by „odpovídat“ originálu, ne ovšem jako kalk (k čemuž sklou­ zává Buber a namnoze i ČEP), ale jako vhodně volený adekvát originálu v prostředí jiné doby a jiného spirituálního ovzduší; měl by být slavnostní, ale zároveň naléhavě všední (kralický text je mnohde vnějšně slavnostnější než hebrejské znění); kvale i kvantum

36

V půli cesty

překladového textu by mělo odpovídat v slušné míře „hebrejské duši“ a „hebrejskému tvaru“ originálu (hebrejština je velice stručná, proto by překlad neměl být „široký“, abundantní); překlad by měl zachovat či spíše „přenést“ estetické hodnoty původního textu; za textem (spíše než z textu) by měl čtenář vytušit ovzduší něžné i útočné prorocké horlivosti. O to jsme se s Kateřinou Dejmalovou pokusili v druhé části, totiž v převodu Písní pro cesty vzhůru. Zde jsme jen jako ukázku zvolili Žalm 23, jehož překlad by snad měl ukázat směr odpověd­ ného překládání biblických textů. Předkládáme srovnání textu kra­ lického (A), textu ekumenického, ČEP (B) a pokusného textu naše­ ho (C). Svůj překlad doprovodíme drobnými explikativními poz­ námkami. A. Kraličtí: 1. Žalm Davidův. Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku.

2. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí.

3. Duši mou občerstvuje, vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své. 4. Byť mi se dostalo jiti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi; prut tvůj a hůl tvá, toť mne potěšuje.

5. Strojíš stůl před obličejem mým naproti mým nepřátelům,

37

Cesty vzhůru

pomazuješ olejem hlavy mé, kalich můj naléváš, až oplývá.

6. Nadto i dobrota a milosrdenství následovali mne budou po všecky dny života mého, a přebývali budu v domě Hospodinově za dlouhé časy.

B. Český ekumenický překlad

1. Žalm Davidův. Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatek. 2. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mne na klidná místa u vod,

3. naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. 4. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.

5. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. 6. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.

38

V půli cesty

C. Návrh nového překladu: 1. Pro Davida Pán je můj pastýř, nestrádám. 2. Dává mi spočinout na lukách zelených k pokojným vodám mne přivádí.

3. Dává mi sílu žít, po pravých stezkách mne vede pro milost svou. 4. Ani v rokli smrti se nebudu zla bát. Se mnou jsi ty. Tvá hůl, jen tvoje hůl útěchou je mi.

5. Hostinu chystáš mi před zraky nepřátel. Vlasy mi voníš olejem, můj kalich přetéká. 6. Den za dnem dobro a něha se mnou jdou. Já navždy zůstanu v domě svého Pána. Ad v. 1 LEDÁVID Idvd-dos\. „k Davidovi“, může znamenat autor­ ství, tedy (žalm) Davidovi jako ideálu krále a ovšem i jeho dynastii, tedy: davidovský král měl co zástupce Boží žalm o významné slav­ nosti recitovat; v poexilním pojetí se však David stává mesiášským zástupcem Božího lidu před Hospodinem, tedy v jistém smyslu nezastupitelným prostředníkem. V dalším viz úvod, in: Písně pro cesty vzhůru. Místo Hospodin za jhvh volíme titul Pán. Zde opět

39

Cesty vzhůru

nahlédni do úvodu k Písním pro cesty vzhůru. „Nestrádám“ je struč­ nější než „nebudu mít nedostatek“, což odpovídá hebrejskému znění (jeden slovesný tvar + záporka).

Ad v. 2 „nivy“ CEP je zastaralé a pseudopoetické. Ad v. 3 „naživu mě udržuješ“ je příliš údržbářské. „Stezky spra­ vedlnosti“ je doslovný překlad, ve spojení se „stezkami“ v podo­ benství Žalmu nutno opustit konkordantnost (CEDEK cdq = spra­ vedlnost) - přiměřenější jsou tu „pravé stezky“ - tj. vyzkoušené a osvědčené cestičky, jimiž mohou být ovce bezpečně vedeny. „Jméno“ je termín, jehož obsah je široký, může opisovat Boží .jsoucnost“, čest, milosrdenství atp. V překladu v obratu uvozeném „pro“ nutno vyhmátnout konkrétní aspekt „jména“, jinak to čtenáři nic neříká. V kontextu Žalmu se hodí „milost“ lépe než „jméno“. Překlad „pro sebe sama“ by byl doslovnější, ale málo sdělný.

Ad v. 4 „rokle šeré smrti“ zbytečně adjektivizuje smrt, která navíc je spíš „černá“ než „šerá“ (nádech kýčovitosti). CALMÁVET clmvt - tenebrae, Lisowsky; slovo je složeno z CEL = stín a z MÁVET = smrt; stručnější obraz působí silněji. „U mne“ je silnější a theologicky přesnější než „se mnou“, lépe je tak vyjádře­ no, že Boží přítomnost neznamená ještě potvrzení našich záměrů. Vulgáta má „mecum“, Septuaginta MET’ EMÚ - avšak Buber: bei mir, stejně tak JB a některé jiné moderní překlady. V. 4c mluví o pastýřské holi, užívá přitom dvou synonymních výrazů; chceme-li zachovat dvě hole, nenajdeme v češtině adekvát. „Berla“ ČEP je neudržitelná. I když je rozdíl mezi „berlou“ a „berlí“, jsou si oba výrazy zvukově natolik blízko, že „berla“ může leckomu asociovat „berli“. Kromě toho se vnucuje představa bis­ kupské berle. Katolický překladatel Bogner se odvážil vidět v prvém výrazu označujícím pastýřskou hůl „kyj“, to ovšem v aplikaci na pastýřské vedení Boží není možno. Buber se rozhodl pro „hůl“ (Stab) a „oporu“ (Stütze), ani to není nej šťastnější. Proto jsme opus­ tili představu dvou holí a překládáme „tvá hůl, jen tvoje hůl“, čímž navozujeme představu hole, která chrání, což zahrnuje jak hůl, o niž se pastýř opírá, tak „kyj“, jímž pastýř brání ovce před dravou zvěří.

40

V půli cesty

Ad v. 5 „Prostíráš mi stůl“, nevystihuje skutečnost, že jde o banket, a to demonštratívni. Hebr. slovo '-r-k (arak) = narovnat, připravovat, ale také řadit, postavit do řady, a to i ve vojenském smyslu, EREK znamená i výzbroj. „Chystáš mi hostinu“ je dynamičtější a demonstrativnější, srv. Buber: Du rüstest den Tisch mir. - Potírat hlavu olejem - to evokuje (felčarské) ošetření. V pozadí je akt vylévání oleje na hlavu toho, jenž má být „pomazán“, například a především za krále (srv. 1S 10,1 - David pomazán Samuelem). Ale o takové pomazání v Ž 23 - aspoň v jeho poexilním pochopení - nejde. Jde tu o výrazný, demonštratívni projev pohostinství (srv. Lk 7,46). Nejde o hlavu, nýbrž o vlasy, nejde o „potírání“, nýbrž o vonění. „Kalich mi po okraj plníš“ je neúměrně dlouhé vůči originálu (v hebrejštině dvě slova!), ztrácí se tu i jiskřivost kralického textu (naléváš - oplývá); Buber tu také není zrovna nejšťastnější: mein Kelch ist Genügen). Inspirovali jsme se Bognerem (Žalmy, Praha 1973), který nabízí „má číše přetéká“. Ale „číše“ má některé ne­ příjemné konotace (srv. číšník), proto jsme ponechali „kalich“.

Ad v. 6 TÓV VÁCHESED tychsd znamená doslova „dobro a dob­ rotivost“', CHESED = solidaritas, clementia, gratia. Chtěli jsme se přiblížit stručnosti originálu (5 slabik); „dobrota a milosrdenství“ = 9 slabik, přičemž „dobro“ by mělo signalizovat objektivní pól Boží péče, a „něha“ by měla zrcadlit, jak člověk Boží pastoraci prožívá, jak ho Boží ochranná přítomnost blaží. - Místo „provázet mě bu­ dou“ překládáme prostěji a silněji (a v prézentu!) „se mnou jdou“. Sloveso r-d-p znamená následovat, až: pronásledovat. Jak však vyjádřit „pronásledování“ v pozitivním smyslu? Buberovo „ver­ folgen mich“ nezní nejlépe. Dosti zdlouhavý způsob, jímž heb­ rejština vyjadřuje časové úseky, vyslovujeme stručněji (kraličtí i ČEP se vyjadřují dokonce ještě zdlouhavěji než hebrejský text: HT = 5 slabik, K = 9, ČEP = 7); akcent na neustálost Boží přízně vy­ jadřujeme předsunutím na prvou část verše. Druhý časový údaj vyjadřujeme prostým „navždy“, „do nejdelších časů“ ČEP není lepší než kralické „za dlouhé časy“, přitom taková jakási „dlouhost“ je zcela neurčitá a vágní. — „Budu se vracet“ ČEP odpovídá textu, kde je š-v-b = vracet (se), ale už staré verze tu četly j-š-b = bydlit, pod vlivem Vulgáty pak i Kraličtí „přebývati budu“. Velcí komentáto­

41

Cesty vzhůru

ři (např. Kraus, Psalmen) se vesměs přiklánějí k „bydlení“ místo k „návratu“. (Ovšem Buber má: kehre ich zurück). V kontextu Žal­ mu má „bydlení“, „zůstávání“ přednost. „Dům Hospodinův“ nahrazujeme „domem Pána“, „svého“ při­ dáváme nejen kvůli rytmu, ale abychom i podtrhli osobní, vyzna­ vačský tón žalmu.

42

ČÁST DRUHÁ

Písně pro cesty vzhůru Kateřina Dejmalová a Milan Balabán

Cesty vzhůru Předkládáme pokus o přiměřený moderní překlad Žalmů 120 - 134. První verze této práce vyšla samizdatově v Edici studnici, svazek 31, Brno 1988. Jsou to písně poutníků, směřujících do Jeruzaléma, města pokoje (ŠÁLOM), např. Ž 125 a 128. V Ž 122 je š-l-m přímo motivem tvořícím obsahovou osnovu žalmu. Jeruzalém byl Izraelcům něčím víc, než politicko-organizačním centrem. Byla tu svatyně, dům Hospodinův (BÉT JHVH) - tak v Ž 121 a jinde. Podle velmi staré tradice byly v Jeruzalémě „pří­ bytky Nejmocnějšího Jákobova“ (Ž 132,5 K - MIŠKANÓTLAABÍR JA’AKOB), „sídlo Pána“ (132,13), symbolizovaný archou smlouvy (132,6 „o Ní“ - přímo nejmenovaná), zakládající tóru - „zákon“ jakožto směrnici Hospodinových nároků na každého člena izrael­ ského společenství. Obrazem jednoty tohoto společenství je archi­ tektonicky umně uspořádaný Jeruzalém (Ž 122,3). Jednota izrael­ ských kmenů i duchovní jednota uvnitř celého společenství, ale také v každé izraelské rodině (Ž 127,128) - to je stěžejní téma „písní pro cesty vzhůru“: „Jaká krása, jaká radost, vidět soulad mezi bratry.“ (Ž 133,1) Věřící má vědět a vyznat, že je existenciálne a duchovně ustaven právě aktem Boží stvořitelské vůle a vynalézavé trpělivosti s lidskou mizérií. Toto životní ustavení je ryzím darem milosrdného Pána. V něm je záruka naší bezpečnosti, vnější i vnitřní stability. On přislibuje svému lidu ochranu (motiv š-m-r zvi. v Ž 121 a 130). Tato ochrana je prostředkována Božím žehnáním b-r-k a ústí v pokoj (šl-m). Žehnání probíhá ovšem oběma směry: věřící může žehnat svému Pánu jako výraz úcty a lásky (Ž 134).

45

Cesty vzhůru

Nepřítel národa, náboženství, ale i nepřítel osobní, tvrdě dotírá, svého cíle však nedosáhne (Ž 120; 123; 125; 128). Vítězem zůstává provždy Pán, jehož svědkem je Boží pomazaný (MAŠIACH - Ž 132, 17). Spolehnutí na tohoto Pána a jeho vyvoleného otvírá Izraelcům -as nimi i nám - budoucnost. To je „eschatologické movens“ písní pro cesty vzhůru.

PŘEDBĚŽNÉ ORIENTAČNÍ POZNÁMKY

I. Nadpisek 1. ŠÍR HA-MAALÓT

Toto sousloví je překládáno velmi různě. Písně stupňů (Kralická), (B): Poutní píseň (český ekumenický překlad). Řecký překlad Starého zákona, Septuaginta, má: DIDÉ TÓN ANABATHMÓN = píseň stupňů (řecký ANABATHMOS = stupeň, schod, schodiště), směřování vzhůru (ANABAINEIN = vystupovat vzhůru) je tu naznačeno výrazněji než v českém „stupeň“. Klasický překlad latinský, Vulgata, drží zákryt se Septuagintou: canticua graduum. (Gradus však neznamená jen stupeň, ale též krok, a do­ konce i hodnost, důstojnost.) Tlumočení ČEP se může dovolat dobrých starozákoníků němec­ kých, tak např. H. J. Kraus (Psalmen 2): Wahlfahrtslied; stejně tak německá verze Jerusalémské Bible. Naproti tomu tlumočí M. Buber: Ein Aufstiegsgesang = zpěv výstupu (vystupování), což odpovídá dynamice hebr. M-A, jehož derivací je subst. MA’ALÁ; hebr. '-i-h znamená vystupovat vzhůru a je ve starozákonní Bibli protikladem j-r-d = sestupovat (dolů). K srovnání ještě překlady anglické. Revize klasického anglického překladu (REVISED STANDARD VERSION): A Song of Ascent = píseň vystupování, výstupu („Písně cest vzhůru!“). Rovněž francouzské verze Jerusalémské Bible uvádí „chants des montées“ = (písně stoupání). Moderní New English Bible nadpisky Žalmů vypouští. Francouzský překlad L. Segonda se opírá o starověké verze (Septuaginta, Vulgata): Cantique des degrés. Hebrejský výraz MAALÁ mil má tyto významy (podle standard­ ních slovníků): 1) vystupování vzhůru (cestování) Ezd 7,9; 2) to, co

46

Písně pro cesty vzhůru

vystupuje, např. myšlenky, Ez 11,5; Ez 9,3; 3) lokálně: to, na co se vystupuje, např. stupeň, srv. „schody vedoucí dolů z Města Davido­ va“ (Neh 3,15 ČEP); může jít i o schody k trůnu, k bráně, ale i k ol­ táři (Ex 20, 26 aj.). Podle trojího možného významu hebrejského MAALÁ se orientují i výklady nadpisku. Překonané, zdá se, je pojetí, že jde o sérii písní literárně postavených na tzv. anadiplosis: závě­ rečné slovo jednoho verše se opakuje na začátku verše následují­ cího, čímž dochází ke stupňování zvoleného motivu nebo myšlenky. V židovské tradici je zakotveno pojetí, že jde o písně zpívané na stupních, vedoucích k bohoslužebně významnému místu. Podle Middót, což je jeden z traktátů Mišny, zpívali lévijci své písně na patnácti stupních vedoucích k Níkánórově bráně (srv. pojetí Septuaginty a Vulgáty). Theologicky profilovanější se zdá výklad, že jde o písně zpívané judskými navrátilci, vystupujícími z Babylóna do „staré vlasti“ (srv. Ezd 7,8; Ž 126). Zde je však uplatněn motiv š-v-b = vrátit se, nikoli l-l-h - vystupovat. Důležitým momentem tohoto pojetí je podtržení motivu vystupování z oblasti duchovně negativní do míst svědectví o Hospodinově suverenitě. Přínosný je výklad kultický. Moderní badatelé považují verbum l-l-h za ter­ minus technicus pro pouť, procesí beroucí se ke svatyni (srv. Z 24; 122,4; 2S 6 aj.) - tak už velký starozákoník H. Gunkel. Jde tedy o poutní písně. Věcně je toto řešení správné. Pro čes­ kého čtenáře nemá výraz „pouť“ jednoznačně pozitivní význam, motiv putování hodně vybledl. Kdo ještě ví, že by mělo jít o stou­ pání k místu, kde se zjevuje Bůh? Novozákonní éra není do té míry spjata s vnějším kultem, jak tomu bylo v epoše staré smlouvy. Kro­ mě toho tyto „poutní žalmy“ prošly exilní nebo poexilní redakcí, která je modernizovala a aktualizovala - celý rámec Žalmů spiritualizovala. Mnohá kultika se totiž v pozdější době stala „tabu“, a sama instituce chrámu byla prorockými a učitelskými ataky krajně zproblematizována. Proto jsme se rozhodli tlumočit nadpisek slovy „Píseň pro cesty vzhůru“. Myslíme přitom také na církev v dnešním světě i na moderního člověka vůbec, na jeho stále aktuální potřebu meditace, „pozdvihování srdce k výšinám“ (sursum cordá), na „po­ vznášení mysli k Bohu“, nikoli ve smyslu platónském, nýbrž augustinovském, lutherovském a komeniánském.

47

Cesty vzhůru

2. Označení LEDÁVID

Tento nadpisek najdeme ovšem jen v Ž 122; 124; 131; 133. V Ž 132 nadpisek LEDÁVID není; tento obrat však najdeme v úvodním verši. V Ž 127 se objevuje analogický LIŠLÓMÓ. LEDÁVID - doslova „k Davidovi“ - je dnes povýtce chápáno jako označení autorství, v navázání na staré pojetí (srv. kraličtí a M. Buber, David). Toto tzv. lamed auctoris by odpovídalo chronistické tradici o Davidovi jako iniciátorovi a tvůrci kultických institucí a ce­ remonií (srv. IPar 22-29). Cheyne chápe LEDÁVID jako regis­ trační pomůcku: „toto patří ke sbírce Davidových žalmů“. Jinak chápou věc badatelé kulticky orientovaní: (např. I. Engel a S. Mowinckel). Je to prý označení „božského krále“ (s odvoláním na ana­ logii v ugaritských textech: LB'L = Baalovi, ve smyslu: pro Baala, Ikrt = Keretovi, ve smyslu: pro Kereta). Nadpisek prý znamená „pro Davida“ - „pro krále z rodu Davidova“. Šlo by tedy o jakousi minipečeť nábožensko-politické ideologie davidské dynastie. S. Daněk, slavný český starozákonní badatel, by patrně řekl, že jde o theolo­ gické označení legitimního typu Hospodinovy vlády, aktualizované Hospodinovým „pomazaným“. Je však jisté, že v poexilním pocho­ pení byly „královské Žalmy“ eschatologizovány, v Davidovi se spatřoval eschatologický Hospodinův král, MAŠIACH. Představy o eschatologickém Davidovi byly však formulovány (nebo aspoň podníceny) vzpomínkou staré zvěstné tradice na životní směřování charismatické osobnosti historického krále Davida. Můžeme říci, že izraelský pohled kupředu byl (zhruba od exilu) podněcován životně zvěstným paradigmatem činností Davida izraelských dějin. Na dru­ hé straně však byla rozpomínání - připomínání - aktualizování (= zkvr, Ž 132,1), směřující k dílu historicky doložitelného Davida, nasvěcováno eschatologickou ideou dokonalého Davida (Davidovce), posledního Sijónu izraelských (židovských) i světových dějin. Tato dvojí rovina integrální a integrující „davidovské skutečnosti“ je v Písních pro cesty vzhůru uložena v Ž 132. První verš žalmu „pozemského Davida“, verš 17, mluví o „Davidovi nebeském“, tj. eschatologickém. A právě Z 132 svým introitním LEDÁVID určilo náš překlad „pro Davida“. Zde čteme: ZEKÓR-JHVH LEDÁVID, což překládáme: „Připomeň si, Pane, Davida, všechny jeho činy“. Zde jsme svědky něčeho, co nám často uniká: Žalmista se obrací ke

48

Písně pro cesty vzhůru

svému Pánu (Hospodinu) nikoli přímo, nýbrž tak, že mu připomíná „zásluhy“ Davidovy. Výraz „pro“ je však obsahově nejednoznačný. Smysl obratu LEDÁVID je: „kvůli Davidovi“. Ale i v onom „kvůli“ zní něco theologicky rušivého. Zachycujeme „kristovskou“ polohu „výstupních“ Žalmů; čtenář se nebude musit uchylovat k násilné a dehistorizující alegorizaci. Starý zákon už svého Pomazaného měl, a byl to MAŠIACH z masa a kostí, nejen z ducha a ideje: Davida. 3. Označení LIŠLÓMÓ Zde platí v obměně totéž, co o LEDÁVID. ŠELÓMÓ je rovněž typ vládce z vůle a milosti Hospodinovy. Typ „Šelómó“ však v soutěži „mesiášských typů“ nemohl trvale konkurovat „typu davidovskému“. Nebudeme tu odpovídat na otázku, proč se tak stalo. Pokud se tento nadpisek, jakýsi liturgicko-modlitební povzdech, vyskytuje, reprezentuje typ „mesiáše“ vytvářejícího jednotu, harmonii (š-l-ní) vztahu mezi hospodinovským Pánem a Izraelcem, člověkem, který v sobě nese hojnost a plnost, pravou spokojenost izraelského lidu i každé izraelské rodiny (Ž 127; srv. i Ž 128). Se Šalomounem je spjata stará ideologie jeruzalémského chrámu i psychologie vztahu mezi mužem a ženou (Píseň písní), rodiči a dětmi (Přísloví aj.).

II. Propria a idiomy

1. JHVH Kralické „Hospodin“, což navazuje na velmi starobylé slovanské slovo, vycházející z praslovanského gospodi,, a to pravděpodobně z ghostis - potis (Machek, Etymologický slovník jazyka českého), má stejný základ jako „hospodář“. Jenže dnešnímu čtenáři titul Hos­ podin nenavozuje představu „milého pána“ nebo hospodáře. Výraz Hospodin je nadto chápán jako vlastní jméno izraelského božstva, podobně jako je vlastním (božským) jménem Ištar nebo Marduk. Etymologické rozluštění označení JHVH dosud neexistuje. Sta­ rozákonní výklad (Ex 3) je ovšem theologický (parafilologický): zdůrazněna je neuchopitelnost, nezařaditelnost, nepředmětnost a transcendentalita Jména, jež jménem být nechce, nýbrž znamená

49

Cesty vzhůru

tajemství transcendentní Autority, která člověka zachraňuje i vysílá k záchraně druhých (JEx 3,10 nn). Proto se připojujeme k tradici židovské, která odmítla tetragram JHVH vyslovovat a masoretářskými punktátory navedla vyslovo­ vání ADONAJ = Pán. Tak tomu rozuměli již starověké verze: Sep­ tuaginta má KYRIOS a Vulgata Dominus. Tak i moderní překlady evropské Herr, Lord, Seigneur apod. Pokus o moderní tlumočení mimo rámec zmíněné židovské a křesťanské tradice učinil francouzský překladatel L. Segond, který JHVH tlumočí výrazem ĽÉternel = Věčný, Buber překládá někde pouhým zájmenem ER = On, podobně někteří jiní. Připadalo nám, že titul Pán (namísto Hospodin) je dnes nejpřiměřenější a nejvíce se opírá o starou směrodatnou tradici. 2. Ke sklonění jména Izrael Jméno Izrael patří k -elovým jménům, která jsou ve Starém zákoně velmi běžná. Ve starším úzu, který kodifikoval kralický překlad Bible, skloňovala se tato skupina jmen podle měkkého vzoru „muž“. Ale během čtyř století, která uplynula od kralického pře­ kladu, překlonila se celá skupina ke tvrdému sklonění, tak jako ostatně všechna životná jména obecná (apelativa') se zakončením na -el; výjimkou jsou jména tvořená příponou -tel a v dubletě manžel (v některých pádech). Vlastní jména hebrejského původu, která končí na -el, se překlonila k typu „anděl“; to je tvrdé sklonění vyjma měkkého vokativu sg. (např. Rafael, Michael, Ariel ap.). Kralický překlad má však tak velkou autoritu, že jméno „Izrael“ (ve smyslu jména obyvatelského nebo zástupného jména za „Jákob“) si ucho­ valo tradiční sklonění měkké podle „muž“. (Jiná je ovšem proble­ matika názvu pro stát Izrael, zde nejsou se skloněním potíže, při­ klonilo se nenásilně ke vzoru „stroj“). Tak to ostatně předpisuje i Slovník spisovného jazyka českého. Máme za to, že tento stav neodpovídá modernímu stavu jazyka, působí archaicky a zmnožuje počet výjimek. Domníváme se proto, že spisovnému úzu neodpo­ ruje, když se jméno „Izrael“ překloní ke sklonění typu „anděl“. Proto nepřekládáme 2. p. sg. Izraele, nýbrž Izraela.

50

Písně pro cesty vzhůru

3. K problematice hebrejských vlastních jmen v Písních pro cesty vzhůru Ve Starém zákoně je 3800 vlastních jmen osobních, národních, zeměpisných i božských, přičemž některá jména osobní a místní jsou totožná. Velká většina starozákonních vlastních jmen je heb­ rejského původu, jména cizí se transkribují nebo hebraizují. Od ústního podání přes kanonickou podobu z roku 91 až po úsilí masoretů v 6. - 10. století prošla starozákonní jména mnoha změnami různého původu: dialektová rozrůzněnost izraelského národa; arameizace výslovnosti; omyly při čtení a přepisu textu; komolení cizích vlastních jmen při převodu do hebrejštiny, záměrné obměny (nejčastěji pozměněnou vokalizací) při změně hodnocení nositele jména či zakrytí pohanských vlivů apod. V Genesis, stejně jako v první knize Paralipomenon, která opa­ kuje rodopisy od Adama až po navrátilce z babylónského zajetí, se místy prolínají jména osobní s národními a někdy i místními. Ná­ rody jsou mnohdy označovány jménem osobním, často v jednotném čísle - jméno tak působí konkrétněji, silněji a lze je metaforicky obměňovat - („pro trojí zločin Edómu...“, Am 1, 11). Geografika, mnohdy zařazená mezi jména osobní, často vyjadřují jednak vlast­ nosti národa, který jej obývá, jednak mohou metaforicky vyjadřovat nebo jen naznačovat určitou vlastnost příslušného místa (Z 126: NEGEV - ngb - v tomto překladu je vlastní jméno nahrazeno slo­ vem suchopár; Gn 10,6 MICRAJIM - mcrjm - označení Egypta, kulticky místa s velmi negativním nábojem, je uváděno jako antroponymium mezi potomky Chámovými). Jak bude řečeno v kapitole o transkripci a transliteraci hebrejš­ tiny, je význam jména v mnoha případech tak důležitý, že by v čes­ kém překladu mělo být převáděno v podobě co nejbližší výslovnosti hebrejské. Některá jména míst a oblastí ve „výstupových“ žalmech mají nepřehlédnutelně symbolický charakter, jsou šifrou určité duchovní a nábožensko-psychologické situace. Tato propria hebrejského čte­ náře či posluchače zvěstně oslovovala, našeho čtenáře bez vysvět­ lení spíše matou. V takovém případě by se překlad měl přiklonit k významu, a nikoli trvat na doslovném (proto však nikoli přesném) převodu. My jsme někdy volili kompromisní řešení, topografika

51

Cesty vzhůru

doplňujeme přívlastkem či jinak naznačujeme jejich apelatívni vý­ znam - např. „barbaři v Mešechu, krutí Kedárci“ - Ž 120. V žalmech 120 - 134 se objevuje relativně málo zeměpisných či národních jmen. Přirozeně nejfrekventovanější jmény jsou Izrael a Sijón. Izrael (žalmy 121, 122, 125, 128, 129, 130, 131) zde zcela bez výjimky označuje celek národa jako jedné obce. Původní vý­ znam jména je zde potlačen. Nábožensky významné místo Sijón (cjvn [CIJJÓN] = tvrz, pev­ nost; žalmy 125, 126, 128, 129, 132, 133, 134) se zde objevuje ve všech možných konotacích - kultické, Pánem vyvolené místo (Ž 128, 132, 134); místo ochrany, jistoty a pevnosti (Ž 125); ozna­ čení izraelského národa (Z 126, 129); místní označení (Z 133). Další nábožensky velmi významné místo, totiž Jeruzalém, jrvšlm [JERÚŠÁLÁJIM] se vyskytuje v žalmech 122, 125, 128. Jmé­ no bývá překládáno jako město pokoje, zde ovšem jde o přeznačení dodatečnou etymologizací. (Podrobný komentář viz např. v komen­ tovaném sedmidílném vydání ČEP.) Celý žalm 122 je oslavou Jeru­ zaléma a současně modlitbou za něj. Metaforicky je pak jména Jeru­ zalém použito ve zbývajících dvou případech. Symbolický význam jména je ve všech případech silně přítomen. Všechna ostatní propria se vyskytují pouze jednou. Dvě národní jména v žalmu 120, Mešech mšk [MEŠECH] = táhnout se, a Kédár qdr [KÉDÁR] = být temný, zasmušilý, smutný, mají, jak již řečeno výše, symbolický význam, označující barbarství, krutost, vše, co je Izraeli kulticky i kulturně cizí. Vzhledem k tomu, že Kédár bývá umísťován na jih a Mešech na sever, naznačují tato dvě jména ještě další význam - roztroušenost izraelských zajatců po celém známém světě. K propriu Negev ngb [NEGEV], žalm 126, viz výše, propria Efrata }prth [EFRA714] a Jaar j[r [JAAR], žalm 132, mají ryze me­ taforický význam: naznačují určité vlastnosti místa (plodnost, křovinatost) a současně hovoří o různých izraelských kmenech v sou­ vislosti s archou úmluvy. Chermón hrmvn [chermón] (znamená klatý, proklatý, ale i svá­ tý), nejvyšší izraelská hora, v poetickém přirovnáním má význam místní.

52

Písně pro cesty vzhůru

4. Idiomatika Ustálené hebrejské obraty jako „vycházení a vcházení“ (Ž 121,8) nepřekládáme doslovně. Volíme raději obsahově odpovídající české obraty. Nejde o doslovnost, nýbrž o přesnost ve smyslu osvobozu­ jící přibližnosti.

5. Transkripce a transliterace hebrejštiny (Několik poznámek k pře­ vodu hebrejských jmen do češtiny) L K problému fonetické transkripce hebrejštiny. Otázka fonetické transkripce hebrejštiny byla znovu vznesena s ekumenickým překladem Bible zejména v souvislosti s převodem hebrejských jmen. Zde vytyčené zásady pro transkripci a transliteraci však platí obecně pro převod jakéhokoli hebrejského textu. Běžně užívaná podoba hebrejských jmen - výsledek práce pře­ kladatelů Bible kralické, kteří počeštili jejich latinský, eventuálně řecký přepis, má v naší zemi pevnou tradici. Řada starozákonních jmen u nás zdomácněla již velmi dávno, jsou neustále používána jako rodná jména, čímž se opět fixuje jejich tradiční tvar. Moderní překlad vyžaduje i v této zdánlivě nepodstatné oblasti moderní přístup. Pravděpodobně si budeme dlouho a obtížně zvykat např. na Hevela, Ba’al zevúva či na Amoru místo Ábela, Belzebuba či Gomoru; matriční podoba hebrejských jmen zůstane zřejmě tra­ diční, čímž se ještě více vzdálí od tvaru, který by měl být pro další překlady Bible závazný. Nicméně si musíme uvědomit, že staro­ zákonní jména může ve velké většině „rozšifrovat“ každý, kdo heb­ rejsky mluví; mnohdy mají význam, který se přímo vztahuje k textu, nebo jej dokonce podtrhuje (jména vyznavačská, ale i jiná); už to by mělo být dostatečným důvodem, abychom s hebrejskými jmény nenakládali příliš svévolně. Z existujících českých překladů se o to ne zcela důsledně pokusil J. Heger (vydáno v Praze 1956), dále ČEP v některých případech v sedmidílném komentovaném vydání, ve vydání jednosvazkovém od toho však upustil (např. Nóach - Noe) a co nejpřesněji transkribuje zrcadlové hebrejsko-české vydání Tóry překladatelů I. Hirsche a G. Sichera z roku 1936. Fonetická transkripce hebrejských slov může být pouze přibliž­ ná. Od transliterace (viz níže) budeme vyžadovat, aby jedinému

53

Cesty vzhůru

hebrejskému znaku odpovídal vždy jediný znak v češtině - jinak by nebyla možná zpětná přesná rekonstrukce a transliterace by ztratila svůj smysl. U transkripce však není tento požadavek reálný (pro běžný přepis neberu přirozeně v úvahu mezinárodní fonetické zna­ ky, které umožňují zachytit každý existující foném), řada hebrej­ ských fonémů se totiž v češtině nevyskytuje; jako příklad se s ob­ libou uvádějí alef a ajin, která jsou pro většinu Evropanů prakticky nevyslovitelná, ale Cech nedokáže ani rozlišit dvojí, ba trojí kvalitu s, neboť si vystačí se s jediným, rovněž různé vokálové pazvuky znějí českému uchu velmi podobně. Z řečeného je zřejmé, že dojde k fonetickému ochuzení české podoby proti podobě hebrejské - což by se ovšem přihodilo i češtině transkribované do hebrejštiny či většiny jiných jazyků. Přes všechny zmíněné problémy je nutná dohoda, jak který fo­ ném závazně transkriboval, aby se zamezilo anarchii, jež v této oblasti zatím vládne. K níže uvedené tabulce navrhované transkrip­ ce dodávám:

A. Konsonanty. 1. váv: Vzhledem k tomu, že čeština nemá bilabiální v, přepi­ sujeme jako české y (tedy stejně jako nedagešované bét). 2. álef + ajin v češtině neexistují, přepisujeme: a) apostrofem (uprostřed slova po ševá quiescens, aby následný vokál nevytvořil falešnou slabiku s předcházejícím konsonantem) - ŠIM’Í, nikoli ŠIMÍ; b) nepřepisujeme - SAUL, AMORA 3. Proti českým konsonantům k, s a t, které existují pouze v jed­ né kvalitě, má hebrejština fonémů více: kafa kóf sámek a sin (patří sem i cade, to se však výslovností blíží českému c, a proto je zvy­ kem transkriboval je jako c, této transkripce se rovněž přidržujeme), tét a tav. Příslušné hebrejské dvojice tedy transkribujeme vždy jed­ ním znakem -k, s, t. 4. Matres lectionis - v transkripci - na rozdíl od transliterace (viz níže) nepřepisujeme v jejich konsonantní platnosti s ohledem na to, že mají pouze kvantitativní funkci - prodlužují předcházející vokál. 5. dageš: a) forte - se v transkripci projeví ve shodě s výslov­ ností zdvojením příslušného konsonantu; b) lene - lze v české traskripci zachytit pouze u bét, kafa pé - vzniknou tak znělostní dvoji­

54

Písně pro cesty vzhůru

ce b a v; k a ch; p a / (tím se ovšem v transkripci stírá rozdíl mezi chét a kaf, bét a váv). V češtině neexistuje znělostní korelace u gímel, dálet a táv, v transkripci se tudíž dageš lene neprojeví. B. Vokály Proti češtině má hebrejština více vokálů, kvantita jednoho a téhož vokálu se může měnit podle místa příslušné slabiky ve slově či větě. Z hlediska kvality vokálů musíme proto transkriboval jediným zna­ kem několik hebrejských vokálů. Jako příklad uveďme e. Čeština má e jedné kvality na rozdíl nejen od hebrejštiny, ale i řady indoevropských jazyků (např. francouzštiny, polštiny). Nemůžeme tedy zachytit rozdíl mezi céré, segól a e-ovými pazvuky ševá mobile a chatef segól - všechny čtyři fonémy transkribujeme jako e. Podob­ ně je tomu s patach a chatef patách', kámec chatúf, chatef kámec a cholem psané bez váv - podrobně viz přiloženou tabulku. Podle umístění ve slabice (otevřená či zavřená slabika či na počátku slova) rozlišujeme kvalitu vokálu, a proto musíme pře­ pisovat jiným způsobem kámec a jiným kámec chatúf. Jinak je tomu v případě kvantity vokálu: budeme-li přepisovat patach jednou jako a, jindy jako á, pak - jak ostatně ukázal ČEP - dojde k rozkolísání závazného tvaru, jedno a totéž vlastní jméno bude psáno dvěma způsoby (srv. ČEP). Matres lectionis byly pojednány v odstavci věnovaném konsonantům. Abychom výrazně odlišili transkripci a transliteraci, je transkribované slovo psáno vždy velkou kursivou, transliterované ma­ lou kursivou. Jedinou výjimku tvoří tetragram JHVH, který zvykově transliterujeme i transkribujeme velkými písmeny.

II. Transliterace hebrejského textu Jak již řečeno výše, máme-li hebrejský text přesně transliterovat, musíme volit vždy jediný znak v češtině, jenž bude odpovídat jedi­ nému znaku v hebrejštině. Přesná transliterace je nezbytná v každé práci o hebrejském jazyce - vědeckém lingvistickém pojednání stejně jako v učebnici pro začátečníky. Transliterace textu před­ pokládá základní orientaci ve způsobu hebrejské výslovnosti; ne­ považuji proto za správné transliterovat např. kámec a kámec chatúf dvěma způsoby.

55

Cesty vzhůru

K níže uvedené uvedené tabulce dodávám:

1. volím pro transliteraci alef a ajin obrácené hranaté závorky (horní index), aby nadále nedocházelo k záměně při reprodukci (zvykově se používá > a 1

t:

název

transkripce transliterace

kámec

o/á

á

patach

a

a

céré

é

é

segól

e

e

segól + jód nebo hé

é

ej/eh

chírek

i

i

chírek + jód

í

ij

cholem

0

0

cholem + váv

ó

ov

šúrek

ú

v

kibbúc

u

u

ševá

e/0

»

chatef patach

a

a

chatef segól

e

e

chatef kámec

0

0

III. Skloňování hebrejských vlastních jmen v češtině Sklonění mužských hebrejských jmen nečiní potíže, neboť je mů­ žeme zcela mechanicky přiřadit k některému z gramatických muž­ ských vzorů. ČEP ukázal, že překlánění ženských jmen ke vzoru žena není příliš šťastné, neboť mnohá jména se nevyskytují v no­ minativu, který pak nelze určit. Proto jména s koncovkou a, e, řa­ díme k příslušnému ženskému vzoru, jména s koncovkou i a bez koncovky zůstávají nesklonná.

57

Cesty vzhůru

Ž 120 Píseň pro cesty vzhůru

1. „Ke mně, ke mně!“ v úzkosti k Pánu volám. A on mi odpovídá. 2. Vyrvi mne, Pane, z moci zrádných rtů a úst šálivých. 3. A co vás stihne, ústa šálivá? 4. Ostré šípy muže udatného, a požár ničivý. 5. Běda, žít s barbary v Mešechu, dlít v ležení krutých Kedárců! 6. Oni tak nenávidí mír! A já tu pořád musím být. 7. Chci mír! Promluvím o něm... A vyrukují s válkou! Poznámky Snažíme se o zachycení stručné poetické formy hebrejského textu. Geografika, která se vyskytují v žalmu (Mešech, Kedár) mají svůj symbolický význam, který český adresát už nemůže vnímat.

1 „Ke mně, ke mně!“ v úzkosti k Pánu volám- ]l-jhvh berth Ij [ELADONAJ BACCÁRATÁ LÍ], K: K Hospodinu v soužení svém volal jsem; podobně ČEP; L: leh rufe zu dem Herm in meiner Not; Bub: Zu IHM in meiner Bedrängnis rufe ich; RSV: In my distress I cry to the LORD; JB: Dans ma détresse j’ai appelé le SEIGNEUR. Chceme zachytit vášnivost prosby naznačené předložkami [el-1].

4 muže udatného gbvr [GIBBÓR\; K: silný; ČEP: bohatýr (svádí do ruských bylin); L: ein Starker; Bub: ein Held (srv. ČEP); RSV: warrior; JB: (Des flěches) de guerre (metonymie). požár ničivý ghlj rtmjm [GACHLÉ RETÁMÍM]; K: uhlí jalov­ cové; ČEP: žhoucí uhle kručinkové (formálně přesné, pro běžného čtenáře málo srozumitelné); L: feurige Kohlen; Bub: Ginsterkohlen; RSV: glowing coals of the broom tree; JB: des braises de genet.

58

Písně pro cesty vzhůru

5 s barbary v Mešechw, mšk [MEŠECH]', K: v Mesech; ČEP: v Mešeku; L: unter Meschech; Bub: in Maschech; RSV in Meshech; ä Měshek. krutých Kedárců qdr [KÉDÁR\\ K: Cedarských; ČEP: Kédarských; L: Kedars; stejně Bub i RSV; JB: Qédar. Také starověké verze (LXX a V) chápou údajná topografika jako apelativa. Sami volíme kompromis - před uvedením topografika dáváme hodnotící epiteton.

59

Cesty vzhůru

Ź 121 Píseň pro cesty vzhůru

1. Vzhůru se dívám - k horám, odtud mi přijde pomoc. 2. Má pomoc je od Pána, tvůrce nebes i země. 3. Nedá ti klopýtnout, nezdřímne ochránce tvůj. 4. Nedřímá, nespí ochránce Izraele. 5. Pán, ochránce tvůj, Pán, stín tvůj - po tvé pravici Pán. 6. Neubije tě Slunce ve dne ani Luna v noci. 7. Pán ochrání tě před zlem, v ochranu bere tvou duši. 8. Tvé cesty v ochranu bere Pán nyní a napořád. Poznámky Volíme lapidárnější formu, odpovídající hebrejskému originálu. Snažíme se o liturgickou notu (Pán - v. 5). Konkretizujeme Pánovu ochranu před zhoubným vlivem pohanství (Slunce, Luna) (v. 6). Volíme za hebrejské npš [NEFEŠ] český výraz duše, „život“ by mohl být chápán také jen biologicky (v. 7). Hebrejské [lm [ÓLÁM] nechápeme jako odkaz k „věčnosti“, nýbrž jako stálost Boží ochrany (v. 8). 3b, 4a ochránce tvůj; smrk [ŠOMRECHÁ], K: strážný, ten kterýž ostříhá; ČEP: jenž (tě) chrání; L.: der dich behütet, der Hüter; Bub: (dein) Hüter (Jisraels); RSV: keeps (you), JB: (ton) gardien. Překlá­ dáme na obou místech stejně, přičemž chápeme [šómér] spíše jako titul (nomen Dei) než jako pouhou metaforu. 5 Pán stín tvůj-po tvé pravici Pán; JHVH clk 'l-jd jmnjk [JHVH cillechá al-jad jemínecha]; K: Hospodin zastínění tvé, tobě po pra­ vici; ČEP: Hospodin je ti stínem po pravici; podobně L, Bub, RSV;

60

Písně pro cesty vzhůru

JB: Le Seigneur est ton ombrage. II est á ton droite (srv. DB). Pře­ klady ilustrují, že „věrnost“ textu může vlastní význam zatemnit. Rozpojili jsme „stín“ a „pravici“, čímž se význam ozřejmil. 6 Neubije tě; V-jkkh [LO-JAKKEKKÁ]; K: Nebudeť biti; ČEP: nezasáhne tě; L: daß dich...nicht steche; Bub: schlägt dich nicht; RSV: shall not smite you; JB: ...ne te frappera pas. Uvedené pře­ klady zachytily zlovolnou bojovnost Slunce. Hebr. slov, n-k-h = pobít, zranit. 8 nyní a napořád', mfth Vdovím [MÉ’ATTÁ VE’AD-’ÓLAM}; K: od tohoto času až i na věky; ČEP: nyní i navěky; L: von nun an bis in Ewigkeit; Bub: von jetzt an bis hin in die Zeit; RSV: from this time forth and for evermore; JB: děs maintenant et pour toujours.

61

Cesty vzhůru

Ž 122 Píseň pro cesty vzhůru. Pro Davida

1. S radostí slyším ze všech stran: „Pojďme do domu Pána!“ 2. Naše nohy skoro došly do tvých bran, Jeruzaléme. 3. Jeruzaléme, byls postaven jako město. A to nás spojuje v jedinou obec. 4. Tam vzhůru putují kmeny, kmeny Jeho, za svědectvím Izraeli, za chválou, zájmenem Pána. 5. Tam sídlí trůny soudu, trůny pro Davidův dům. 6. Proste o pokoj pro Město Pokoje, poklid tomu, kdo tě miluje. 7. Pokoj buď u tvých zdí a poklid v palácích. 8. Jen pro bratry a pro blízké vyprošuji ti pokoj. 9. Jen pro dům Pána, Boha našeho, pro tebe dobro hledám. Poznámky Místo doslovného „když říkají“ (v. 1), což má v češtině nádech neurčitosti (všeobecný podmět), konkretizujeme důrazem na osobu žalmisty, proto „slyším ze všech stran“. Důraz klademe na obec (poliš) jako společenství věřících (v. 3). Napodobujeme zvuko­ malbu a překladem slova jrvšlm [JERÚŠÁLÁJIM] zachováváme symbolický význam, který toto jméno v sobě nese (v. 6). 4 za svědectvím Izraeli', ledvt IjisrH [ÉDÚT LEJISRÁ’ÉL]', K: K svědectví Izraeli; CEP: Izraeli na svědectví; L: wie es geboten ist; Bub: Bezeugung an Jisrael ist; RSV: as was decreed for Israel; JB: selon la regle en Israel; téměř vzorná shoda. Naše „za“ (za hbr. Z) je přiměřenější motivu putování za nějakým cílem. za chválow, Ihdvt [LEHODÓT]-, K: aby oslavovali; ČEP: vzdát chválu (spojeno se třetím členem výpovědi „Hospodinovu jménu“);

62

Písně pro cesty vzhůru

podobně L i Bub (SEINEM Namen zu danken); stejně RSV (to give thanks to the name of the Lord); JB: pour célébrer le nom du Seig­ neur. za jménem Pána', Išm JHVH [ŠÉM ADONAP], Náš překlad je přiměřenější hebrejskému originálu, kde je trojí l = k; proto máme třikrát za. [ŠÉM ADONAJ] se uvádí v textu jako třetí (zvláštní). 6 Proste o pokoj pro Město Pokoje', š'lv šlvm jrvšlm [‘ŠAALÚ ŠÁLOM JERUŠÁLÁJIM], Napodobujeme zvukomalbu theologické­ ho dosahu - (š’l/š-1-m/š-l-m); pokus o nápodobu zvukové „zvěsti“ nenajdeme v uváděných překladech. Lutherovo „Wünschet Jeru­ salem Glück“ banalizuje textovou výzvu. 7 pokoj - poklid', šlvm - šlvh [ŠÁLÓM - &4LVÄ]; chceme vy­ zdvihnout souzvučnost obou substantiv. Podobně K: pokoj - upo­ kojení, Bub: den Frieden - seien befriedet. Kdežto ČEP: Pokoj klid; L: Friede - Glück; RSV: peace - security; JB: la paix - la tranquillité.

63

Cesty vzhůru

Ž 123 Píseň pro cesty vzhůru 1. K tobě, jenž sídlíš v nebesích, oči pozvedám. 2. Otroci pozorují ruku pánů, služka ruku paní. Tak upíráme oči k Pánu, svému Bohu. Čekáme na jeho slitování. 3. Pane, slituj se, slituj nad námi, krmí nás pohrdáním. 4. Syti jsme úsměšky nadutců pyšného přezírání. Poznámky V druhé části žalmu, zrcadlícího situaci věřících v babylónském zajetí, užívá žalmista výrazu b-v-z. Snažíme se zachytit bohatost významů, který tento pojem vyjadřuje (v. 3 pohrdání', v. 4 pře­ zírání). 1 jenž sídlíš', hjšbj bšmjm [HAJJOŠŠVÍBAŠŠÁMÁJIM]; podobně již LXX a V, z novějších L a JB. Ostatní uváděné překlady mají „trůníš“, v žalmu však „královský“ kontext není. 3b krmí nás pohrdáním', sblnv bvz [SÁVA’NÚ VÚZ\; K: Jsme... potupou nasyceni; ČEP: ... zakusili pohrdání; L: litten wir Ver­ achtung; Bub: satt... wurden wir Verachtung; RSV: we háve had more than enough of contempt; JB: nous sommes saturés de mépris, nous en sommes saturés, nous en sommes gorgés (zoufalý výkřik vyjadřuje JB dvojím zopakováním a zesíleným synonymem potřetí). „Pohrdání“ převádíme do presentu. Tato zkušenost je při čtenářské aktualizaci vždy znovu zpřítomněna, pomineme-li fakt, že mnohdy nešlo a nejde jen o zkušenost minulou. 4 nadutců; hš]nnjm [HAŠŠA’ANANNÍM]; K: (lidí) bezbožných (příliš obecné); ČEP: sebejistých; L: der Stolzen; Bub: der Wohl­ gemuten; RSV: of those who are at ease; JB: les repus. povýšenců; gjvnjm [GEĚJÓNÍM]; K: pyšných, tak i ČEP; L: der Hoffärtigen; Bub: der Hochfahrenden; RSV: of the proud; JB: Aux arrogants. Podobně jako L a Bub zdůrazňujeme expresivitu výrazu.

64

Písně pro cesty vzhůru

Ž124 Píseň pro cesty vzhůru. Pro Davida 1. Kdyby tu pro nás nebyl Pán - jen si to připomeň, Izraeli 2. kdyby tu pro nás nebyl Pán, když vystoupil proti nám dav, 3. zaživa by nás pohltili, když v hněvu zahořeli proti nám. 4. Tu zaplavily by nás vody, život náš by strhl proud. 5. Tu život náš by strhly dravé vody. 6. Požehnaný Pán, nedal nás jejich zubům. 7. Vylétli jsme ze sítě ptáčníků. Protržena síť! Jsme volní! 8. Naší pomocí je sám Pán, tvůrce nebes a země.

Poznámky Hebrejská podoba básně je dramatičtější, než uvádí většina pře­ kladů. Náš překlad podtrhuje, že je v sázce duchovní i fyzický život věřících (v. 4 a v. 5). Výraz ''dm [ÁDÁM] (v. 2) překládáme dav, protože dav se chová živelněji a nesmyslněji než kterákoli jiná sku­ pina lidí. 2 dav, 'dm [ÁDÁM] = člověk, lidé; K: lidé, stejně ČEP, L, Bub, RSV i JB. [ádám] je pojem velmi široký, jeho konkretizaci považu­ jeme za důležitou. 4proud-, nahlh [NACHLÁ]; stejně K, ČEP, L pl.; Bub: Wildbach; RSV: torrent (záplava), tak i JB. 6 nedal nás jejich zubům; šV ntnnv trp Išnhm [SELĽO NETANÁNÚ TEREF LEŠINNÉHEM]; K: nevydal v loupež zubům jejich, podobně ČEP, silněji L: zum Raub in ihre Zahne, Bub: der uns zum ZerreBen nicht gab ihren Zähnen; RSV: as prey to their teeth, po­ dobně JB. V našem překladu akcentujeme sevřenost a stručnost hebrej­ ského vyjádření s důrazem na expresivitu.

65

Cesty vzhůru

8 sám Pán; bšm JHVH [BE ŠÉM ADONAJ]. Náš překlad je silnější než K: ve jménu Hospodinově, podobně ČEP, L, Bub, RSV; JB: poněkud odlišně (notre secours) c’est le nom du Seigneur.

66

Písně pro cesty vzhůru

Ž125 Píseň pro cesty vzhůru

1. Kdo důvěřují Pánu, jsou jako hora Sijón, nepohne se, navždy zůstává. 2. Jeruzalém v objetí hor. V objetí Pána jeho lid nyní a napořád. 3. Nad údělem spravedlivých neudrží žezlo neznaboh a spravedliví se neuchýlí k podlosti. 4. Pane, dobro prokaž dobrým, lidem upřímným. 5. Lůzu na křivých cestách se strůjci zla nech, Pane, jít. Nad Izraelem mír. Poznámky Za hebrejské sbjb [&4V7V] používáme metaforické objetí, aby­ chom zdůraznili poetičnost hebrejského obrazu. Za hbr. hmtjm [HAMMATTÍM] jsme se odvážili užít výrazu lůza s veškerou pejo­ rativní konotací. Máme za to, že dokresluje atmosféru žalmu. 2 v objetí (hor) - v objetí (Pána)', sbjb [SAV7V]; K: okolo - vů­ kol; ČEP: kolem - kolem; podobně L, Bub, RSV; JB: ľentourent ľentoure. nyní i napořád', viz Z 121 a pozn. 3 neznaboh; hrš1 [HÁREŠA]; K: bezbožníci; ČEP: zvůle; L: der Gottlose; Bub: Frevel; RSV: wickedness; JB: (sceptre) indigne. Neznaboh je aktuálnější než dnes zcela odbarvený bezbožník. k podlosti b{vlth [BEAVLÁTÁ]; K: k nepravosti; ČEP: k podlos­ tem; L: zur Ungerechtigkeit; Bub: zum Falsch; RSV: to do wrong; JB: verš le crime. 5 lůzu; hmtjm [HAMMATTÍM]; K: ty pak, kteří se uchylují; ČEP: ale ty, kdo uhýbají; L: die abweichen; Bub: die abbiegen; RSV: those who turn aside; JB: les dévoyés.

67

Cesty vzhůru

strůjci zla; pllj Wvn [POALE HÁAVEN]; K: činitelé nepravosti (doslovný překlad); ČEP: pachatelé ničemnosti; L: Übeläter; Bub: die Argwirkenden; RS V: with evildoers; JB: malfaisant. nech...jít; jvljkm [JÓLÍCHÉM]; K: zapudiž; ČEP: zažene; L: wird (der Herr dahinfahren lassen); Bub: läßt ER sie gehen; RSV: (Lord) will lead away with; JB: que (le Seigneur) les chasse. nech...jit (podobně L i Bub) je prostší a silnější než v řadě jiných překladů; hebr. h-l-k = jít, v hifílu nechat jít; pustit z vladařského zřetele; jít - zajít.

68

Písně pro cesty vzhůru

Ž 126 Píseň pro cesty vzhůru 1. Zajatce sijónské nazpět si přivedl Pán. Byli jsme jako ve snách. 2. Tehdy jsme měli ústa samý smích a křičeli jsme radostí. Pak rozneslo se mezi pohany: Veliké je učinil Pán. 3. Veliké nás učinil Pán. a my se radovali. 4. Navrať se, Pane, s těmi, kteří se vracejí. Suchopár zavlaž přívaly vod. 5. Kdo seje v slzách, v jásotu bude žnout. 6. Plačky po poli chodí rozsévač, s jásáním sklízí snopy. Poznámky Žalm používá slovesa š-v-b ve významu 1) přivést nazpět, 2) na­ vrátit se - v duchovním smyslu (činit pokání). Využili jsme obou významových rovin žalmické básně. Sloveso g-d-l v kauzativním významu konkretizujeme překladem „učinit velkým“. Tím odka­ zujeme, stejně jako hebrejská předloha, ke změně, která nastala s ži­ dovskou obcí, nepočetnou a politicky bezvýznamnou; zároveň za­ chycujeme skutečnost, již tento tvar konotuje, totiž že Hospodin na tomto malém národě ukázal svou vlastní velikost. Jiné překlady opisují: „Hospodin s nimi učinil veliké věci“. 2 mezi pohany, bgvjm [VAGGÓJIM]; K: mezi národy; ČEP: me­ zi pronárody; L: unter den Heiden (srv. náš překlad); Bub: in der Stämmewelt; RSV: among the nations; JB: parmi les nations. 2b, 3a velikost... prokázal', hgdjl ...llsvt [HIGDÍL ... LAASÓT]; K: veliké věci... učinil; stejně ČEP; L: hat großes getan; stejně Bub i RSV, podobně JB. 4 Navrať se ... s těmi, kteří se vracejí', švbh... d-šbvtnv [ŠZ7V/1... ET-ŠEVÍTÉNÚ]', K: Uvediž zase... zajaté naše; ČEP: Změň náš úděl;

69

Cesty vzhůru

L: Bringe zurück unsre Gefangenen; Bub: Lasse Wiederkehr keh­ ren; RSV: Restore our fortunes; JB: reviens avec nos captifs. suchopár, bngb [BANNEGEV]', K: na vyprahlou krajinu; ČEP: na jihu země; L: im Südland; Bub: im Südgau; RSV: the Negeb; JB: Néguev. Zde volíme obecnější slovo suchopár, které může v metaforic­ kém významu zahrnout i náboženskou oblast. (Negeb je polopoušť na jihu Palestiny - srv. význam slova Sibiř v češtině.)

70

Písně pro cesty vzhůru

Ž 127 Píseň pro cesty vzhůru. Pro Šalomouna

1. Není-li při stavbě domu Pán, marně se lopotí stavitel. Nestřeží-li město Pán, marné je bdění stráží. 2. Marně vstáváte časně zrána a ponocujete nadarmo. Daremný váš modlářský chléb. Pán dává milému sen. 3. Dědictvím Pána jsou synové a mzdou je plodný klín. 4. Šípy střelce statečného jsou synové mládí. 5. Daří se muži, který má plný toul. Nepotupí ho nepřátelé, když s nimi v bráně svede při. Poznámky Snažíme se vystihnout charakter situace vykreslené v žalmu; přitom nelze vystačit s profánním pojetím a interpretací, k níž svádí doslovný překlad (např. modlářský chléb aj.). 2 modlářský chléb', Ihm hJcbjm [LECHEM HAACÁVÍM]', K: chléb bolesti; ČEP: chléb trápení; L: Brot mit Sorgen; Bub: das Brot der Trübsal; RSV: the bread of anxious toil; JB: un pain pétri de peines. Hebrejské ‘-c-b- = trápit se, ale také zpitvořit; odtud je odvozeno 'ECEB = modla. Zvolili jsme druhou významovou možnost, po­ něvadž může naznačovat přímo pohanský kultický obřad, spojený s jídlem, bděním a někdy s následným věšteckým snem, ale také lo­ potu, která se nám stává jediným smyslem života. 4 synové mládí', bnj hnlvrjm [BENÉ HANNE’ÚRÍM]', K: dítky zdárné; ČEP: synové (zplození) v mládí; L: die Söhne der Jugend­ zeit; podobně Bub, RSV i JB.

71

Cesty vzhůru

5 daří se muži', !šrj hgbr [AŠRÉ HAGGEVER]; K: blahoslavený (zní dnes příliš církevně); ČEP: blaze muži (duchovní rozměr mizí); L.: Wohl dem; Bub: O Gliick des Mannes (kalk hebrejštiny); RSV: Happy is the man; JB: Heureux 1’homme.

72

Písně pro cesty vzhůru

Ž 128 Píseň pro cesty vzhůru 1. Dan se tomu, kdo ctí Pána a chodí jeho cestami. 2. Potit se musíš, aby ses najedl. To je tvé vítězství. 3. Tvá žena jako plodná réva v skrytosti tvého domu, tví synové olivové výhonky kolem stolu. 4. Jak požehnáno muži, který ctí Pána! 5. Žehnej ti ze Sijónu Pán, abys každý den viděl vzkvétat Jeruzalém 6. a syny svých synů. Nad Izraelem mír. Poznámky Tento malý etický kodex se pokoušíme postihnout v jeho nalé­ havosti tak, že někdy volíme netradiční překlad (např. potit se mu­ síš). 1 daří se tomw, ]šrj kl- [AŠRÉ KOL]', viz pozn. k Z 127,5a. Místo obvyklého „blahoslavený každý“ (Kr) a „blaze každému“ (ČEP) volíme daří se tomu. Nejde o stupeň svatosti ani o užívání si života. kdo ctv, jr1 [JERÉ]; K: kdo se bojí; stejně ČEP, L, Bub, RSV a JB. Výraz j-r-1 - neinterpretujeme jako vnější bázeň, nýbrž jako vztah úcty k Bohu. 2 potit se musíš', jgj1 kpjk [JEGÍ’A KAPPÉCHÁ]; K: z práce ru­ kou svých; ČEP: co rukama vytěžíš; L: von deiner Hände Arbeit; Bub: Der Fleiß deiner Hände; RSV: the fruit of the labour of your hands; JB: labeur de tes mains. Máme za to, že neobvyklý výraz potit se je údernější než obvyklé překlady. To je tvé vítězství- 'šrjk vtyb Ik [AŠRÉCHÁ VETÓV LÁCH]; K: blahoslavený budeš, a šťastněť se (všecko povede); ČEP: Blaze tobě,

73

Cesty vzhůru

bude s tebou dobře; L: wohl dir, du hasťs gut; Bub: o deines Glücks! Gut darfst du es haben; RSV: you shall be happy, and it shall be well with you; JB: Heureux es-tu! A toi le bonheur! Náš překlad shrnuje aktualizačně hebrejskou frázi a odpovídá hebrejské stručnosti. 3 v skrytosti', bjrqtj [BEJARKETÉ]; K: po bocích; ČEP: uvnitř; stejně L; Bub: im Rück (gemach); podobně RSV; JB: au fond. Jde nejen o „nitro domu“ jako jeho intimní část, nýbrž i o nitro v du­ chovním smyslu. 5 vzkvétat, btvb [BETÜV]; K: dobrých věcí; ČEP: dobro; L: das Glück; Bub: wie es ... gut hat; RSV: the prosperity; stejně JB. Náš překlad volí adekvátní poetický obrat. 6 Nad Izraelem mír', viz pozn. Ž 125,5.

74

Písně pro cesty vzhůru

Ž 129 Píseň pro cesty vzhůru

1. Od mládí krůtě mě tiskli - jen si to připomeň, Izraeli, 2. od mládí krůtě mě tiskli a nepremohli mne. 3. Na mých zádech řádili oráči, bolestné brázdy dlouho tam ryli. 4. Spravedlivý Pán přeťal provazy zlosynů. 5. S hanbou ať táhnou všichni, kdo nenávidí Sijón. 6. Ať jsou jak býlí na střechách sotva vyraší, usychá. 7. Žnec si ho nevšímá, mine ho vazač snopů. 8. A neřeknou kolemjdoucí: „Žehnej vám Pán!“ Žehnáme vám jménem Pána. Poznámky Místo orali oráči volíme „řádili oráči“; tím podtrhujeme ne­ gativní ráz jejich činnosti, která měla původně kulticko-náboženský ráz (s odkazem na řecký a latinský překlad). Žalm ústí v požehnání adresátům (v. 8 b), na rozdíl od ČEP, který spojuje toto požehnání s předchozí částí verše (8a) „A neřeknou jim ..." 3 řádili oráčŕ, hršvhršjm [CHÁREŠÚ CHORŠÍM]; K: orali orá­ či (kalk hebrejštiny), stejně ČEP, L, Bub, RSV, JB. bolestné brázdy dlouho tam ryli; Wrjkv Mnvtm [HEERICHU LEMAANÍTÁM]; K: a dlouhé proháněli brázdy své; ČEP: vyorali dlouhé brázdy; L: und (haben) ihre Furchen langgezogen; Bub: lang zogen sie ihre Strecke; RSV: they made long their furrows; JB: ils ont tracé leurs long sillons. Hebrejské ]-r-k znamená délku, ale nejen kvantitativně, nýbrž i kvalitativně: důkladně, trpělivě, zde v ne­ gativním smyslu.

75

Cesty vzhůru

7 žnec si ho nevšímá', šPml1 kpv kver [ŠELLO MILLÉ CHAPPÓ KÓCÉR]; K: z níž nemůže hrsti své naplniti žnec; ČEP: jí si ten, kdo žne, dlaň nenaplní; L: mit dem der Schnitter seine Hand nich füllt; Bub: wovon der Schnitter sich die Hohlhand nicht füllt; RSV: with which the reaper does not fill his hand; JB: Le moissonneur n’en remplit pas sa main. Hebrejskou frázi (naplnit ruku) překládáme adekvátním českým obratem. mine ho vazač snopů; vhcnv mlmr [VECHICNÓ MEAMMER]; K: ani náručí svého ten, který váže snopy; ČEP: ani náruč ten, jenž sbírá snopy; obdobně L, Bub, RSV, JB.

76

Písně pro cesty vzhůru

Ž 130 Píseň pro cesty vzhůru 1. Z propasti křičím k tobě, Pane, 2. slyš mé volání, Pane můj! Skloň se, skloň, já prosím o smilování. 3. Pane, budeš-li vážit viny Ty, kdo obstojí? 4. U Tebe je odpuštění, proto Tě člověk ctí. 5. V Tebe, Pane, doufám z celé své duše. Čekám Tvé slovo. 6. Má duše čeká Pána, víc než hlídka úsvit, když do rána drží stráž. 7. Čekej, Izraeli, Pána, u Pána najdeš milost. On tě vykoupí. 8. Vykoupí Izrael ze všech vin. Poznámky V překladu žalmu jsme se pokusili o vyjádření hluboké úzkosti, a současně naprosté důvěry v Pána. Právě zde je nutné zachovat stručnost a sevřenost hebrejského verše. V K i ČEP je téměř ne­ srozumitelný a theologicky matoucí verš čtvrtý. Hbr. j-r-1 (nif) ne­ chce vyjádřit bázeň, nýbrž úctu (srv. Ž 128). „Zachovávání ucti­ vosti“ navozuje představu, že Boží milost je udílena jen proto, aby se věřící Boha bál (ctil). 4 proto tě člověk ctv, lmln tvr1 [LEMAAN TIVÁRÉ], K: aby ucti­ vost k tobě zachována byla; ČEP: tak vzbuzuješ bázeň; L: dass man dich fürchte; Bub: damit du gefürchtet werdest; RSV: that thou mayest be feard; JB: et l’on te craindra. Obrat zde použitý nebyl zcela srozumitelný ani LXX a V (viděly zde Toru). Pasivum převádí do aktiva pro větší srozumitelnost.

77

Cesty vzhůru

6 hlídka-, šmrjm [ŠOMERÍM]; K: ponocní (dnes má jinou ko­ notaci); ČEP: strážní; L: Wächter; stejně Bub, RSV i JB. Obecnější výraz hlídka je zde konkrétnější než strážní. 7 u Pána najdeš milost', kj^m-jhvh hhsd [KÍ-IM-ADONAJ HA CHESED]; K: neboť u Hospodina jest milosrdenství; podobně ČEP, L; Bub: Denn bei IHM ist die Huld; RSV: with the Lord there is steadfast love; JB: car le SEIGNEUR dispose de la grace. Persona­ lizujeme vztah Pána a věřícího. 8 ze všech vin-, mkl lvntjv [MIKKOĹ AVONOTÁV]; K: ze všech nepravostí jeho; stejně ČEP; L: aus allen seinen Sünden; Bub: aus all seinen Fehlen; RSV: from all his iniquities; JB: de toutes ses fautes. Hebr (-v-h = jednat zvráceně, těžce se provinit; ávon = přečin i vina.

78

Písně pro cesty vzhůru

Ž 131 Píseň pro cesty vzhůru. Pro Davida 1. Pane, srdce se mi nedme pýchou, nešilhám po poctách, nederu se nahoru a nebažím po zázracích. 2. Nenašel jsem snad mír? Ztišil jsem se jak dítě v náručí. Jak dítě v náručí matky má duše. 3. Čekej, Izraeli, Pána nyní a napořád.

Poznámky Používáme v biblickém kontextu nezvyklých obratů (šilhat po poctách, drát se nahoru) ve snaze adekvátně a současnému čtenáři srozumitelně vyjádřit hebrejskou metaforiku. 1 srdce se mi nedme pýchow, ľ-gbh Ibj [LO-GÁVAH LIBBÉ]; K: nepozdvihlo se tě srdce mé; ČEP: nemám ...domýšlivé srdce; L: mein Herz ist nicht hoffärtig; Bub: nicht überhebt sich mein Herz; RSV: my heart is not lifted up; JB: SEIGNEUR, mon coeur est sans pretention. nešilhám po poctách; vl'-rmv ljnj [VELO-RAMÜ ÉNAJ]; K: ani se nepovýšily oči mé; ČEP: ani povýšený pohled; L: und meine Augen sind nicht stolz; Bub: nicht versteigen sich meine Augen; RSV: my eyes are not raised too high; JB: mes yeux n’ont pas vise trop haut. nederu se nahoru; vU-hlktj bgdlvt [VELO-HILLACHTÍ BIGDOLÓT]; K: aniž jsem se vydal ve věci veliké; ČEP: neženu se za veli­ kými věcmi; L: Ich gehe nicht um mit großen Dingen; Bub: nicht gehe ich um mit Großen; RSV: I do not occupy myself with things too great; JB: Je n’ai pas poursuivi ces grandeurs (ces merveilles qui me dépassent).

79

Cesty vzhůru

a nebažím po zázracích' vbnpPvt mmnj [ÚVENIFLÓT MIMMENNÍ]\ K: aneb vyšší nad to, než mi náleží; ČEP: za divy, jež ne­ vystihnu; L: die mir zu wunderbar sind; Bub: mit mir zu Wunder­ barem; RSV: and too marvellous for me; JB: (Je n’ai pas poursuivi ces grandeurs) ces merveilles qui me dépassent. 2 Nenašel jsem snad mír?', ’m-11 švjtj [IM-LO ŠIWÍTÍ]', K: zdali jsem nepoložil (duše své); ČEP: nýbrž chovám se klidně (a tiše); L: Fürwahr, meine Seele ist still; Bub: habe ich nicht geebnet (meine Seele); RSV: But I have calmed (my soul); JB: Au contraire mes désirs se sont calmés (et se sont tus). jak dítě v náručí matky- kgml llJ:mv [KEGÁMULALÉIMMÓ] K: (byv) jako (dítě) ostavené od matky své; ČEP: jako odstavené dítě u své matky; L: wie ein kleines Kind bei seiner Mutter; Bub: wie ein entwöhntes an seiner Mutter; RSV: like a child quited at its mother’s breast; JB: comme un enfant sur sa mere. 3 nyní i napořád - viz pozn. k Ž 121.

80

Písně pro cesty vzhůru

Ž132 Píseň pro cesty vzhůru. 1.

2. 3.

4. 5. 6. 7.

8.

9. 10. 11.

12.

13. 14. 15.

Připomeň si, Pane, Davida, všechny jeho pokorné činy. Jak Pánu přísahal a slíbil Jákobovu Býku: Nevejdu pod střechu svého domu a neulehnu na rohož, udržím otevřené oči a nepodlehnu dřímotě, dokud nenajdu místo pro Pána, příbytky Jákobovu Býku. Uslyšeli jsme o Ní v plodné Efratě, našli jsme ji v křoviskách Jaaru. Vstupme do jeho příbytku a vrhněme se mu k nohám. Vstaň, Pane! Odpočiň Ty i archa Tvé moci. Kéž se kněží odívají spravedlností a Tobě věrní jásají. Kvůli Davidovi, svému služebníku, nedej pohledět svému pomazanému jinam. Pán Davidovi v pravdě přísahal a přísahu nezruší: Nezapomenu na syna tvé krve a uvedu ho na tvůj trůn. Budou-li synové věrni mé smlouvě a slovům svědectví, jimž je učím, budou i jejich synové kralovat navždycky. Vždyť Pán vyvolil Sijón, zde chtěl mít svoje sídlo. Tady chci navždy odpočívat. Po tomto místě jsem toužil. Požehnám jeho polím

81

Cesty vzhůru

a chudé chlebem nasytím. 16. Jeho kněze oděju spásou a jeho věrní budou jásat. 17. Zde dám vyrazit rohu Davidovu, připravím světlo pomazanému. 18. Jeho nepřátele oděju hanbou, jeho diadém rozkvete. Poznámky Žalm se vyznačuje starobylou (staroizraelskou) strukturou a uží­ vá archaických výrazů a obratů. Proto jsme se nevyhýbali ani zdán­ livě pohanským označením jako např. v. 2 Býk Jákobův. N kontextu žalmistovy současnosti se tento výraz už proměnil v poetickou me­ taforu. Volil-li tudíž žalmista pohanský symbol síly (býk), není na překladateli, aby ho opravoval. U geografik (Efrata) připomínáme jejich apelatívni význam. 1 pokorné činy, lnvtv [UNNÓTÓ\; K: trápení; ČEP: usilovnou péči; L: Miihsal; Bub: Hingebeugtsein; RSV: hardships; JB: peine. Překladatelské potíže zde působí vícerovinný kořen l-n-h II = být ponížen, potlačen; z-n-/i III = namáhat se. Pokoru tu vidí starověké verse (LXX, V, P). Je zapotřebí zachytit významové souznění obou kořenů (námaha i trápení, až utrpení); ČEP humanizuje, K tu patrně viděla předobraz utrpení mesiáše - Ježíše. 2 Jákobovu Býku; Vbjr jlqb [LAVÍR JAAKOV]; K: Nejmocněj­ šímu Jákobovu; ČEP: Přesilnému Jákobovu; L: dem Mächtigen Jakobs; Bub: dem Recken Jaakobs; RSV: to the Mighty One of Jacob; JB: au Taureau de Jacob. Starobylost (srv. JB) tu je funkční, poněvadž žalmista chce odkrýt prastaré kořeny víry v silného Pána Izraele (srv. V - pouze Deo Jacob; LXX - tó deó Jakob). 6 o Ní; (šm‘nv)h [(ŠEMAANÚ)HÁ]; K: o ní, stejně ČEP, L a JB; Bub: da von, stejně RSV. Zájmeno tu píšeme s velkým písmenem, je zřejmé, že se mluví o Truhle (Schráně). v plodnéEfratě; b'prkh [VEFRATÁ]; K: v kraji Efratském; ČEP: v Efratě, stejně L, Bub, RSV a JB. Přidáním adjektiva „plodný“ poukazujeme k apelativnímu významu. Ji viz výše o Ní.

82

Písně pro cesty vzhůru

v křoviskách Jaaru; bsdj-jlr \BISDÉ-JÁAR]; K: na polích Jaharských; podobně ČEP, L, Bub, RSV a JB. Podobně jako u Efraty přidáním substantiva „křoviska“ upozorňujeme na apelatívni vý­ znam Jaaru. 7 Vrhněme se mu k nohám; nšthvh Ihdm rgljv [NISTACHAVE LAHADOM RAGLÁV]; K: skláněti se budeme u podnoží noh jeho; ČEP: klanějme se před podnožím jeho nohou; L: und anbeten vor dem Schemel seiner Füße; Bub: hinwerfen uns zum Schemel seiner Füße; RSV: Let us worship at his footstool; JB: prosternons-nous devant son piedestál. 10 kvůli Davidovi; blbvr dvd [BAAVÚR DAVID]; K a ČEP pro Davida; L: um... David willen, RSV: for thy servant...saké; JB: á cause de David ton serviteur. Volíme slovo „kvůli“, protože v heb­ rejském textu není předložka „1“ = pro, nýbrž „baavúr“ = kvůli. Da­ vid je tu chápán ve dvou polohách - 1) jako zástupce Boží, 2) jako reprezentant svého lidu. Kvůli němu stojí Pán při králích z rodu Davidova. nedej pohledět svému Pomazanému jinam; d-tšb pnj mšjhk [ALTÁŠEV PĚNÉ MEŠÍCHECHÁ]; K: neodvracejž tváři pomazaného svého; ČEP: neodmítej svého pomazaného; L: weise nicht ab das Anlitz deines Gesalbten; Bub: lasse das Antlitz deines Gesalbten sich nimmer abkehren müssen; RSV: do not turn away the face of thy anointed one; JB: ne congédie pas ton messie. K Davidovi má hledět každý král, věrný Pánu - nikam jinam, k nějakému božstvu či myticko-politickému ideálu. 11 syna tvé krve; mprj btnk [MIPPERÍBITNECHÁ]; K: z plodu života tvého; ČEP: toho, jenž vzejde z tvých beder; L: einen der von deinem Leibe kommt; Bub: von der Frucht deines Leibes; RSV: one of the sons of your body; JB: quelqu’un sorti de toi. 14 tady chci navždy odpočívat; zlt-mnvhtj ldj-ld [ZOT-MENÚCHÁTÍADÉ-AD]; K: toť bude obydlí mé až na věky; ČEP: to je místo mého odpočinku navždy; L: die Stätte meiner Ruhe ewiglich; podobně Bub, RSV a JB. Hebr. n-v-ch = odpočívat, mít klid; menúchá = odpočinutí nebo domov (ovšem nikoli ve smyslu obydlí). 15 požehnám jeho polím; cjdh brk]brk [CEDÁH BARECH AVA­ RECH]; K: potravu jeho hojným požehnáním rozmnožím; ČEP: je­

83

Cesty vzhůru

ho stravě budu hojně žehnat, stejně L a Bub; RSV: I will abundantly bless her provisions; JB: Je bénirai, je bénirai ses ressources. Zde jde o úrodnost polí, která zajišťují dostatek potravy. 17 připravím světlo pomazanému', 'rktj nr Imšjhj [ARACHTI NÉR LIMŠÍCHÍ}; K: připravím svíci pomazanému svému; ČEP: svému pomazanému bude pečovat o planoucí světlo; L: Ich habe meinem Gesalbten eine Leuchte zugerichtet; Bub: rüste eine Leuch­ te ich meinem Gesalbten; RSV: I háve prepared a lamp for my anointed; JB: je préparerai une lampe pour mon messie. Stručnost v překladu nám zde připadá poetičtější a obsahově výraznější. 18 jeho diadém rozkvete', vdjv jcjc nzrv [VEÁLAV JÁCÍC NIZRÓ]; K: nad ním pak kvésti bude koruna jeho; ČEP: ale na něm se bude jeho čelenka třpytit; L: aber über ihm soll blühen seine Krone; Bub: aber auf ihm wird sein Weihereif blühen; RSV: but upon himself his crown will shed its lustre; JB: sur lui son diadéme fleurira. Spojení dvou obrazů, totiž diadému a rozkvétání, vyjadřuje pře­ svědčení, že davidovské království nikdy „neuvadne“. Diadémem je míněna čelenka, vytvořená buď přímo z květin nebo ozdobená rost­ linnými motivy, která byla symbolem zasvěcení (hebr. NEŽER = čelenka, koruna je odvozeno od n-z-r = zasvěcovali). Tento výraz v hebrejštině konotuje něco, co neustále raší, pučí a září.

84

Písně pro cesty vzhůru

Ž 133 Píseň pro cesty vzhůru. Pro Davida

.

1. Jaká krása, jaká radost, vidět soulad mezi bratry. 2. Je to jak vonný olej. Na hlavě spočívá, na bradu kane, na bradu Aronovu, skrápí i jeho šat. 3. Jak rosa Chermónu. Padá na sijónské hory. Tam určuje požehnání Pán a život navěky.

Poznámky Tento žalm vyjadřuje ideální stav židovské pospolitosti obrazem rodinného souladu. Žalm přes zdánlivou jednodnoduchost v sobě skrývá překladatelské nástrahy (soulad mezi bratry, olej stékající po bradě atd.). 1 Jaká krása, jaká radost; hnh mh-tvb vmh-njm [HINNE MA­ TOV UMA-NÁIM]; K: Aj, jak dobré a jak utěšené; ČEP: Jaké dobro, jaké blaho; L: Siehe, wie fein und lieblich ist’s; Bub: wohlan, wie gut und wie mild ists; RSV: Behold, how good and pleasant it is; JB: Oh! quel plaisir, quel bonheur. vidět soulad mezi bratry; šbt 'hjm grn-jhd [ŠEVET ACHÍM GAMJÁCHAD]; K: když bratří v jednomyslnosti přebývají; ČEP: tam, kde bratří bydlí svorně; L: wenn Brüder einträchtig beieinander wohnen; Bub: wenn Brüder mitsammen auch siedeln; RSV: when brothers dwell in unity; JB: de se trouver entre frěres. Nejde o by­ dlení vedle sebe, nýbrž o harmonii a soulad. 2 je to jak vonný olej; kšmn htvb [KAŠŠEMEN HATTÓV}; K: jako mast výborná; ČEP: jako výborný olej; L: es ist das feine Sal­ böl; Bub: gleichwie das gute Öl; RSV: it is like the precious oil; JB: c’est comme I’huile qui parfume.

85

Cesty vzhůru

na hlavě spočívá', 'l-hdš [AL-HÁROŠ]', K: na hlavě; stejně ČEP, L, Bub, RSV, JB. na bradu kane', jrd d-hzkn [JORÉD AL-HAZZÁKAN]', K: sestu­ pující na bradu; ČEP: jenž kane na vous; L: das (öl) herabfließt in seinen Bart; Bub: sich hinabsenkt auf den Bart; RSV: running down úpon the beard; JB: (l’huile) descend sur la barbe. skrápí i jeho šať, šjrd ll-pj mdvtjv [ŠEJJORED AL-PÍ MIDDÓ774 V]; K: tekoucí až i na podolek roucha jeho; ČEP: kane mu na výstřih roucha; L: das herabfließt zum Saum seines Kleides; Bub: der sich auf den Schlitz seines Kollers hinabsenkt; RSV: running down on the collar of hisjobes; JB: qui descend sur le col de son větement. Obraz oleje pro žalmistovy současníky znamenal jednak vonnou silici, jednak olej kněžského pomazání. Záměnou spojení „dobrý olej“ hebrejského originálu za „vonný olej“ a přidáním slova „spočívá“ (na hlavě) se v překladu pokoušíme obě významové ro­ viny hebrejského textu zachytit (srv. JB). 3 jak rosa Chermónw, ktl-chrmvn \KETAL-CHERMÓN]. Ob­ dobně všechny zde uváděné překlady. První větou 3. verše je uve­ den druhý obraz žalmu. Výrazným (syntaktickým) oddělením se lišíme od ostatních překladů. padá na sijónské hory, ll-hrrj cjvn [AL-HARRÉ ClJJÓN]', K: kteráž (rosa) sestupuje na hory Siónské; ČEP: která kane na sijónské hory; L: (der Tau, der...) herabfällt auf die Berge Zions; Bub: der sich herabsenkt auf Zions Gebirg; RSV: which falls on the mountains of Zion; JB: qui descend sur les montagnes de Sion. tam určuje požehnání Pán', šm cvh jhvh ‘thbrkh [ŠAA7 CIVVÁ ADONAJ ET-TABBERACHÁ]', K: tu udílí Hospodin požehnání, stej­ ně ČEP; L: denn dort verheißt der Herr den Segen; Bub: denn dort­ hin hat ER entboten den Segen; RSV: for there the Lord has commanded the blessing; JB: lá le SEIGNEUR a décidé de bénir. Zvolili jsme výraz „určuje“, který ač pro nás ve spojení s požeh­ náním nezvyklý, odpovídá hebr. c-v-h = přikázat, pověřit, poručit. Z hlediska hebrejského chápání je i požehnání příkazem, určením i zaslíbením. Tak L, Bub, RSV, JB.

86

Písně pro cesty vzhůru

Ž134 Píseň pro cesty vzhůru 1. Žehnejte Pána všichni jeho služebníci, kteří stojí v domě Pána noc co noc. 2. Zvedejte ruce k svatyni, žehnejte Pána. Žehnej tě ze Sijónu Pán, tvůrce nebes i země. Poznámky Hbr. b-r-k se vyskytuje ve všech třech verších. Tento výraz pře­ kládáme všude stejně, tj. žehnat, na rozdíl od K a ČEP, kteří v prv­ ních dvou verších překládají „dobrořečte“, zřejmě v přesvědčení, že požehnání nemůže směřovat od člověka k Pánu. V židovské tradici mohou žehnat věřící svému Bohu. 1 žehnejte Pána-, brkv h-jhvh [BÁRACHÚ ET-ADONAJ]; K: dob­ rořečte Hospodinu (dativ), stejně ČEP; L: Lobet den Herrn (akusativ); Bub: segnet IHN (akusativ); RSV: bless the Lord; JB: bénissez le SEIGNEUR. Totéž platí i pro 2.

87

MILAN BALABÁN KATEŘINA DEJMALOVÁ

Cesty vzhůru Vydalo nakladatelství OIKOYMENH. Odpovědný redaktor Milan Lyčka. Technická redakce Jana Dvořáková. Obálku navrhl Zdeněk Ziegler. Sazba Miroslav Šedina. Tisk Alfaprint Praha. První vydání, Praha 1997. Tematická skupina 02/3.

V EDICI OIKÚMENÉ DOSUD VYŠLO PLATÓN Parmenidés Hippias Větší, Hippias Menší, Ión, Menexenos Listy Timaios, Kritias Ústava Alkibiadés I, Alkibiadés II, Hipparchos, Milovníci Zákony E. LÉVINAS Etika a nekonečno Totalita a nekonečno Existence a ten, kdo existuje

M. HEIDEGGER Bytí a čas I. DUBSKÝ Ve věci Heidegger Filosof Jan Patočka

J. PATOČKA Úvod do fenomenologické filosofie Tělo, společenství, jazyk, svět Péče o duši I M. ELIADE Dějiny náboženského myšlení I, II E. FINK Bytí, pravda, svět

H. ARENDTOVÁ Původ totalitarismu I—III A.-J. FESTUGIÉRE Epikúros a jeho bohové

W. BEIRWALTES Platonismus a idealismus K. JASPERS Úvod do filosofie OIKOYMENH

ISBN 80-86005-38-0