Skryté cesty požehnání. [PDF]

Zitiervorschau

Jftkub Krpcker fKKné Cesry Požehnání

SKRYTE CESTY POŽEHNÁNÍ od Jakuba Kroekera

Česky podle 5. vydání 1965 v Brunnen-Verlag v Bazileji

VENOVANÍ

Vnitřním životem tvé duše v hloub když Mistr brázdu táhne, což i ruka žehnající v bolesti tvé nezasáhne?

Zasadí květ ušlechtilý v půdu zkypřenou tvou mukou, zalévat jej, ošetřovat umí vědoucí svou rukou. Co ta ruka zasadila, hluboko se zakoření, bude růst a kvést, až dozrá plod, dřív skrytý pod zelení.

Tajemství pak porozumíš, jak i bolest nejkrutější časem vydá požehnání netušené v tísni zdejší. Jakub Kroeker

5

PŘEDMLUVA

Mnohým lidem se ještě neodkrylo ono veliké tajemství, že naše největší požehnání leží často právě tam, kde je nejméně očekáváme. Uvázli v těžkostech, v zkouškách, v sví­ zelných poměrech života. Mnohé oko naplněné slzami nevidí, že zmrtvýchvstalý Pán stojí vedle něho, aby dal duši prožít novou slávu právě na této půdě.

Chtěl jsem posloužit těmto svým spolupoutníkům svědect­ vími z Písma a z osobní zkušenosti a upozornit je na vzácné prameny života, které leží tak skrytě na naší cestě k domovu. Pán je velmi věrný a ví o mnoho lépe než my, co slouží k našemu pokoji. Neplní-li nám prosby, dává nám tím často o mnoho větší požehnání, než by bylo znamenalo jejich splnění. Jak často bylo jeho „ne" právě tím „ano", o které jsme prosili. Mnohým truchlícím a postiženým mohla tato knížka již pomáhat od svého prvního vydání. Chce být i v tomto no­ vém vydání radostnou zvěstí od tváře Páně pro pracující a obtížené. Chce být jen průvodkyní, nikoli dárkyní. Neboť darovat umí jen ten, který kdysi vzkázal svému téžce posti­ ženému lidu skrze ústa prorokova: „Potěší Hospodin Siona, potěší všech pustin jeho a učiní poušť jeho jako Eden, a pu­ stinu jeho podobnou zahradě Hospodinově." (Lz. 51, 3) Ať se jedná o celou církev Ježíše Krista aneb o jednotlivce, každý je drahocenný v rukou Stvořitelových jako nové stvo­ ření a dědictví Boží. Ruka Boží je silná, aby nosila a vysvo­ bozovala a vedla k dokonalosti všechny, kteří patří našemu Bohu a Spasiteli Ježíši Kristu. Nechce nám nic brát temnými vedeními životními, nýbrž naopak chce nám dávat. Jak každý

7

jednotlivý den stvoření směřoval svým vnitřním děním již k příštímu sobotnímu odpočinutí stvoření, tak se nám mají stát i všechny naše prožitky a zkušenosti takovými dny Božího tvoření na nás, které nás vedou k sobotnímu odpoči­ nutí dokonalého nového stvoření.

Jakub Kroeker

8

DALEKÉ BOZI OBCHÁZENÍ

Stalo se pak, když pustil Farao lid, že nevedl jich Bůh cestou země Filistinské, ačkoli bližší byla; nebo řekl Bůh: Aby nepykal lid, když by uzřel, an válka nastává, a nevrátili se do Egypta. Ale obvedl Bůh lid cestou přes poušť, kteráž jest při moři Rudém. 2. Mojž. 13,17. 18.

Pod Božím vedením Když Farao propustil lid, vedl je Bůh. Tak se ještě vždy dálo duši i lidu, v jejichž životě byl hlas milosrdenství a vysvobozující síla mocnější než zotročující hřích a moc světa. Vždyť závislost na Bohu předpokládá nezávislost na světu. Dojdeme k ní jen tehdy, když Bůh může v našem životě vykonat podobný osvobozující čin, jaký kdysi zažil ke své spáse Izrael v Egyptě. Neboť jenom život vyproštěný z Egypta může být veden Bohem. Kdo zůstává závislý sám na sobě, nikdy nedospěje k závislosti na Bohu. Teprv když Izrael stál pod ochranou krve, když opustil půdu své otrocké služby a očistil se od egyptského kvasu, otevřelo se mu ono chodění v světle, kdy všechen lid se viděl ve dne v noci kryt a veden sloupem ob­ lakovým i ohnivým. Ale závislost na Bohu nikdy nebyla zotročením od Boha. Odevzdanost Božímu působení a stanutí pod Božím řízením nikdy nevedly k otrocké bázni před Bohem. Nikdy to nebylo mocí vynucené sehnutí naší vůle, ale vždycky ovoce dětinné lásky, kterou vzbudil Bůh. Jako dítě v odevzdanosti najde nejhlubší výraz své lásky a sílu k životu, tak je tomu i s duší, která skutkem věčného milosrdenství je přesazena z otroctví sobeckého života a světa v dětinný vztah k Bohu. 9

Nikdo to hlouběji nepochopil a nikdo čistěji neprožil nežli Ježíš. Jakožto Syn Boží se odvažoval činit jen to, co viděl činit i Otce. Jeho duchovní sluch byl vždycky otevřen pro řeč Otcovu. Viděl sic, že člověk má „svou hodinu", kdy sám chce, ale pro Něj ještě nepřišla „hodina". Neboť „Jeho ho­ dina" byla vázána ma hodinu Otcovu. On kladl své kročeje do Božích šlépějí; proto se ve své chůzi nekolísal. Jeho všecka jednání vyplývala z Božího příkazu; proto jeho služba nesel­ hávala. Když učil lid, mluvil v plné moci; proto jeho řeč nebyla jako řeč zákoníků a farizeů. Jeho působení jakožto Mesiáše a Spasitele světa bylo nekonečně víc než jen povo­ lání a povinnost, bylo to obětí jeho lásky. Věděl, že je pos­ lán z Otcova milosrdenství, proto se jeho skutky prokazovaly jako plod téže milosrdnosti. On dával to, co ve své závis­ losti na Otci byl přijal od Otce jako Syn. Takováto závislost od případu k případu se však jistě stává oním pokrmem, o němž Ježíš mluvil k učedníkům. Proto pro nás lidi není lepší cesty než cesta závislosti na Bohu. Kdo se odhodlá klást své kroky do Božích stop, ten čím dál víc objevuje, jak Bůh ho dává doprovázet vší svou dobrotou. Držíme-li uvnitř s Bohem krok, pak život i s nejtemnějšími svými zkušenostmi se stává nepřestávajícím ziskem. Ona velká vítězná píseň víry, kterou máme v osmé kapitole listu k Římanům, mohla být napsána jen člověkem, jenž svým spojením s Kristem a závislostí na Kristu se neviděl snad zotročen, ale osvobozen. Vlastní náš život sám nedostačí učinit se závislým na Bohu. Pokud se Saul nenaučil tázat: „Pane, co chceš, abych činil?", byl odpůrcem Ježíše Krista. Teprve když se uviděl souzen na výšině kříže, stal se oním otrokem svého Mistra, který mohl dosvědčit: „Nyní jsem živ ne já, ale živ jest ve mně Kristus!" Dokud i my nestaneme na půdě Golgoty a nezvíme o sobě, že jsme v celém svém bytí křížem souzeni, potud se nám neotevře blahoslavené tajemství života závis­

10

lého na Bohu. Neboť být na Bohu závislý, to znamená být osvobozen od sebe samého. Kdyby byl zůstal Izrael závislý jen na svém vlastním vědění a uschopnění, nikdy by byl nespatřil své zaslíbené dě­ dictví. Vždyť k Božím cílům dospěje jen život Bohem řízený. Hospodin viděl, jaká odříkání a boje, jaké zkoušky a pro­ věrky víry čekají na cestě, na níz má jeho lid dojít své domo­ viny. Věděl, že izraelská moudrost a síla, izraelská odvaha a vytrvalost jistě by selhaly a že lid sám by nikdy nenašel z nadcházejících zkoušek víry správné východisko. Proto se ujal vedení svého lidu. Šel před nimi ve dne ve sloupu obla­ kovém, tak aby je uváděl na správnou cestu, a v noci v sloupu ohnivém, tak aby jim svítil, aby mohli pochodovat ve dne i v noci. To je tajemství Izraele: Jeho první vznik, jeho národní vzkříšení a cesta pouštěmi až do dědictví otců mohou být pochopeny jen ze vztahu k Bohu. Ale jeho zrod a dějiny uka­ zují prorocky nad ně samé a vnášejí i v naši chudobu a sla­ bost radostné poselství, že záruky naší záchrany, našeho osvědčení a naší dokonalosti nejsou v nás, nýbrž v oné neko­ nečné milosrdnosti Boží, jejímž zásahem víme, že i my jsme povoláni k věčnému životu. Jako kdysi pro Boží tvůrci sílu nebyl rozhodující Izrael takový, jakým ho shledala, ale Boží služebník, jejž ona mohla učinit z toho lidu, tak milost i v pohledu na nás se neptá, co jsme, ale jen, čím se skrze ni máme stát.

Na temných oklikách Jak docela jinak, než myslil sám Izrael, se přece utvářela cesta, kudy měl být veden k svému cíli! Nikdo netušil, že Bůh povede svůj lid obcházením skrze pouště. Obvyklá a nejkratší cesta z Egypta do Kanánu byla velká obchodní sil­

it

nice, která vedla územím Filistinských přímo do Palestiny. Ale v Božích očích to nebyla „ta pravá cesta" pro lid, který právě byl vyveden z otroctví. Bůh věděl, že s tímto lidem by přímou cestou k cíli nedošel. Proto jej vedl obchůzkou pou­ štěmi. Na této obchůzce šel Izrael od úzkosti k úzkosti. Sotva přešla jedna nouze, hned se dostavila jiná, šlo to od zkoušky ke zkoušce, od prověrky víry k prověrce. Nejdřív cesta ne­ proražená šla Rudým mořem. Pak přišly Mara s hořkými vodami, pouště s horkým pískem, místa a období, kdy se nedostávalo chleba i masa, a kde už nebyla pole cibulová a melounová. Přesto by izraelské dějiny nikdy nebyly tak bohaté Božími zjeveními i nádherami, kdyby byl Hospodin nezvolil právě tuto cestu. Zde při obcházení, zde v poušti, s odříkáním a zkouškami, prožil Izrael největší divy Boží. Ted se učil rozu­ mět, jak úplně Bůh může vyrovnat všecku naši nouzi plností požehnám. Tato vedení Boží, mnohonásob nepochopená, mu­ sila být tomu lidu požehnáním, aby mohl dospívat od poz­ nání k poznání od síly k síle a od slávy k slávě. Vždyť největší těžkosti pravidelně vedly i k zjevením největších požehnání v dějinách vřícího národa, Bohem řízeného. Tak například při Rudém moři. Bůh vedl lid nazpět od země otců, k moři na jih, aby se tam utábořili. Dověděl se to­ ho Farao. Myslil, že lid snad pozbyl odvahy, proto vyzbrojil své voje, dal zapřáhnout k železným vozům a hnal je za Iz­ raelem. Izrael náhle stál zase bezmocný naproti svému ně­ kdejšímu panovníku. Ale na této základně měl prožít to, jak úplně a beze zbytku Bůh odsoudil onen život, který tak dlou­ ho Izraele ovládal. Hospodin vytvořil svému lidu cestu a razil ji i mořem. Když tutéž cestu nastoupil Farao, i s celým svým vojskem podlehl Božímu soudu. Izrael měl vidět a zvědět, že pro lid víry, jenž chodí s Bohem, je egyptské panství zlomeno navždy.

12

Jaká je to zároveň perspektiva pro náš život víry! Každý z nás ví, jak brzy po znovuzrození se opět vzpíná starý život a pokouší se převládnout nad životem novým, z Boha zro­ zeným. Nemohl-li nepřítel naší duše, ten veliký protivník boží i lidský natrvalo zabránit našemu znovuzrození, aspoň chtěl překazit, abychom nezůstali vysvobozené děti Boží. Pro­ žívali jsme těžké boje a bezmocně jsme stáli tváří v tvár ne­ příteli. Ale právě v těchto hodinách jsme se učili poznávat, jak starý člověk, na kříži odsouzený, ztratil už vládu nad životem novým, z Boha zrozeným. Po Rudém moři přišla poušť. Tu se nedostávalo hned vody a chleba, hned masa a cibule. Nebylo studní, z nichž by čer­ pali vodu, nebylo polí, jež by vzdělávali. Také bez pevných zdí se lid necítil chráněn před nepřáteli. A přec to byla cesta, na níž měl Izrael znovu prožívat Boží přítomnost. Bůh změ­ nil hořké pouštní vody v sladké a ze skály napojil svůj lid. Krmil jej nebeským chlebem a v hodině nebezpečí jej zastřel svou všemocí. Zde se věřící církev naučila rozumět, že Bůh i v poušti nám může být dostatkem, důvěřujeme-li mu. Zde v nouzích pustiny se zrodil žalm: „U tebe jest stud­ nice života!" V tobě jsou všecky prameny mé! Co i nás život zas a zase tak obohatilo milostí, zkušeností, důvěrou, láskou, trpělivostí, vytrvalostí, službou, obecenstvím ve sboru, porozuměním pro Boží plány a záměry? Byly to zacházky, jimiž nám Bůh dával jít. Byly to pouště, jimiž nás vodil. Zde jsme prožívali jako nikdy dřív svou bezmoc, ale též Boha jako nikdy dřív. Zde jsme se učili sami sebe znát v naší netrpělivosti, malomyslnosti, pochybování a kolísání. Ale zde jsme se také učili znát Boha v jeho překypující milosti a přízni, v jeho lásce a trpělivosti, v jeho moci i slávě. Jak velkým se nám stal On, jak malými my! Jakožto znovuzrození v první čas myslíme, že jsme tím rodem shůry prosti všech bojů a zkoušek. Ale skutečný boj víry a rozmanité zkoušky víry jsou teprv za tou těsnou bránou.

13

Jako lidé „v Kristu" nemáme záruk, že životem závislým na Bohu nebudeme už procházet bolestmi a boji, zkouškami a útoky. I jako znovuzrození zůstáváme ve starém světě s jeho nedostatky a pokušeními, s jeho nouzí a plahočením, s jeho hříchem a nespravedlností. Víra tedy nemá zaručeno, že už nebude musit jít oklikami a být vedena pouští. Má však zaslíbení, že to nikdy nebude poušt trvalá. Neboť Kristus je ta skála, z níž úderem vyšly vody, On s námi jde pouští. On i pustinu změní v zahradu Boží. Právě tam dá nám spatřit divy největší a strojí nám stůl naproti našim nepřátelům. I skrze přívaly vod razí nám cestu, ba i ze smrti nás vyvodí. Sestupuje s Danielem do jámy lvové a zavírá tlamy lvů. Prochází se se svými vyvolenými v peci ohnivé a přitlumí její ztravující sílu. Neopustí Jozefa v domě pokušení ani v žaláři běd. Posílí rámě svých bojovníků a dá zvítězit pastýř­ skému mládeneckú Davidovi nad Filistinskými. Sdílí útrapy svých služebníků a snímá jejich bolesti, takže se jim i žalář stane Božním chrámem, kde Pavel a Sílas velebí Boha chva­ lozpěvem. Když je s námi Bůh, staneme se i v poušti svědky jeho zjevení a proroky jeho všemoci i majestátu.

K věčnému cíli Mladý řemeslnický tovaryš opustil rodičovský dům a vydal se do daleka. Když šel přes řeku rodné vsi, všiml si na zá­ bradlí slov: „Všecko je přechod . Nedočetl, napadlo mu: „To je přece směšné!" a šel dál. Po letech se vracel. Přec nemohl zapomenout na domov. Konečně už téměř došel. Jen ještě řeka ho odlučovala od milé vsi domovské, kterou ted viděl před sebou v jasné záři měsíční, plnou drobných světélek. Ale on věděl, že tu je most, 14

po němž může přejít přes řeku. Vstoupil na most, a zas mu pohled utkvěl na slovech nápisu na zábradlí s této strany. Četl tam víc než minule jen o dvě slova: „ .. . — k domovu." Ano: „Všecko je přechod — k domovu!" Také obchůzky pouštěmi, jimiž nás vedl Bůh. Když jeho lid až do konce zachoval víru, konečně pak směl překročit Jordán a spatřit tu slíbenou zem, oplývající mlékem a strdí. Ne sice všichni se dočkali konce. Mnohé z nich Bůh k cíli nedovedl. Jenom věřící dovedli vytrvale chodit Božími okli­ kami. Ale i v poušti nalézali ony prameny života a poznávali v nich Boží žehnání. Přirozený člověk na Božích zacházkách selhává. Jemu je oklika pohoršením a poušt skálou urážky. Nedostává se mu vnitřních ústrojů, aby trvale rozuměl Bo­ žímu vedení. Nemá dost síly, aby s Bohem držel krok i v poušti. Neboť co se narodilo z těla, tělo jest a nemůže být dědicem Božího království. I v Boží obci „tělo" nikdy ne­ dojde Božího cíle. Vždy bude nalézat v zacházce pouští svůj soud. Stojí-li však naše víra na záladě kříže, pak smí vzhlížet k Ježíši jako k svému původci i dokonáváteli. Byť i cesta do království Božího vedla mnohým zkormoucením, Boží zacházka je přece pravá přímá cesta a každá poušť je novou základnou pro zjevení slávy Boží. Snad ne vždy hned rozumíme, proč je nám nutná taková tíseň — proč nám Bůh vykázal místo v tak světském pro­ středí — proč můžeme tak málo pěstovat obecenství s Božími vyvolenými — proč máme snášet toto tělesné utrpení — proč jsme musili utrpět tyto hmotné ztráty. Jednou budeme jasně znát a rozumět i těmto zacházkám Božího vedení, na nichž naše víra měla najít požehnání, i když nejprv bylo jen za­ haleno. Na jižním pobřeží Krymského poloostrova je ruská Ri­ viéra. Táhne se od Sevastopolu podél černomořského břehu až k Feodozii. Od severu je kryta impozantním pásmen

15

vrcholů Tauridského pohoří. Zde podél pobřeží měli dřív mnozí z velmožů této země překrásná soukromá sídla. Mezi nimi ležela známá města Jalta a Livadie se zámky kdysi carskými, Alupkou, Gursuvem, Masandrou a jinými. Z Livadie vede uměle založená silnice přes nádherné se­ verní vrchy. Jdeme-li nebo jedeme touto cestou, pak před sebou vidíme vždy jen krátké úseky. Často si myslíme: ale teď už tu není nikde východisko! Náhle však silnice utvoří záhyb, a zase můžeme stoupat výš a výš k cíli. Máme-li pro tuto cestu průvodce, pak on příležitostně upozorní cestovatele na určité skály, které se vypínají vysoko nad silnici. „Po tolika a tolika minutách už tam budeme", povzbuzuje poutníky. Zvrátíme hlavu nazad, vzhlédneme nahoru k výšině a myslíme si: „To je nemožno!" Ale tu již je zatáčka a zase zatáčka, výstup a zase výstup, a konečně jsme opravdu dosáhli cíle. Shora až dolů do Jal ty a Livadie má ta trať vzdušnou čárou asi pět kilometrů. Sama silnice je ovšem asi 30 km dlouhá. Jsme-li již nahoře na nejvyšším vrcholu, pak s vyčnívající skály, obepjaté silným železným zábradlím, můžeme přehlédnout celou nejkrásnější část jižního pobřeží Krymu. Je to úplně úchvatný pohled. V dálce leží širé, temné i modré Černé moře. Dole na úpatí hory leží Jalta, Alupka a Livadie s někdej­ šími carskými zámky a překrásnými zahradami a parky, jimiž se táhnou pyšné cypřišové aleje. Vpravo i vlevo jsou malé i větší statky, zdobící svými zelenými budovami a vi­ nicemi mořský břeh až daleko do ztracena. Ted také můžeme shora přehlédnout celou cestu, kterou jsme urazili. Ted vi­ díme, proč tady šla silnice do zatáčky a proč tam bylo nutno znova stoupat. Když jsem tam před lety stál a měl před sebou ten úchvatný pohled, tu mi přišla na mysl sloka, kterou jistě máme ve většině našich zpěvníků. Zní takto:

16

„Tam budu v světle poznavati, co na zemi jsem v temnu zřel, to divém již, ba svátým zváti, co zde jsem za záhadu měl. Tam v souvislosti pochopím plán Nejvyššího díkem svým."

Ba, jaké to teprve bude, až s výšiny nového Jeruzaléma budeme moci přehlédnout svou cestu víry, zalitou nebeským světlem! Pak ještě lépe než nyní pochopíme Ježíše, toho vel­ kého vojvodu našeho blahoslavenství, že s námi mohl do­ stihnout cíle jen zacházkou pouští. A každá zkouška a pro­ věrka víry, kterou jsme musili podstoupit, nám bude vždy opět novým podnětem ke vzývání Boha a Beránka. Budeme poznávat, že Bůh svým tolikrát zahaleným vedením i v na­ šem životě pranic nepochybil, nutkal-li nás oklikou skrze poušť k cíli naší touhy a k otčině naší duše. Jeho zacházky dávaly nám nalézat, co bychom byli na přímých cestách nikdy nenašli. Sám cíl, nikoli cesta k cíli byla mu rozhodující, když se ujal řízení i našeho života, aby jej dovedl z otroctví k svobodě, z ciziny do vlasti.

17

TAJEMSTVÍ NAŠICH STRASTÍ

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš a že tak o něj pečuješ? A že ho navštěvuješ každého jitra a každé chvíle jej zkušuješ? Job 7, 17. 18

Ve žhavém tavícím kotli

S první bolestí vzešla hned otázka, odkud zlo ve světě. Šla s lidstvem všemi dobami dějin až dodnes. Nebyla uspo­ kojena, ať se pro ni nacházelo jakékoli řešení. Takový Azaf skoro o ni klopýtl, když mu bylo uvědoměle se vyrovnávat s blahobytem bezbožných a útrapami spravedlivých. Hořela v duši učedníků, když tvárí v tvář slepému od narození se tázali Mistra: „Kdo zhřešil, tento-li čili rodičové jeho?" Ani v našem životě nemlčí. Jednotlivci sami pro sebe našli řešení. Našel je i Azaf, a závěr 73. žalmu je tak hluboký a krásný, z takové jistoty a síly, že patří k tomu nejcennějšímu, co kdy pravá víra nalezla v Bohu. Také Ježíš našel řešení; proto ho neodstrašila cesta vzhůru k Jeruzalému. Vždyť i utrpení, jež ho tam očekávala, pro něho patřila k životu a mesiášskému povolání, jež byl přijal od Otce. Jeho život bezprostředního styku s Otcem překonal propast mezi břehem tímto a oním, nouzi i smrt. Pro něho bylo i všecko utrpení životem od Otce, životem skrze Otce a životem opět k Otci. Proto měl jeho život i onen velký, hluboký sobotní klid, který mu dal ještě na kříži onu mo­ dlitbu: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." Z něho vycházel mír a pokoj, který byl vyšší než všecko lidské myšlení a doufání. Podobně Pavlovi docházely rozřešení všecky strasti. Své

18

slabosti poznával jako příležitosti pro Boha, tak aby se v jeho nemoci dokonávala Boží moc. Trpěl-li v zármutcích, byl to zisk pro církev Ježíše Krista. Osten v těle mu vynesl veliký objev: „Dosti máš na mé milosti!" Z nejtěžších bojů a útrap píše proto do života všem členům vzrůstající církve Kristovy pod křížem: „Těm, kteříž Boha milují, všecky věci napo­ máhají k dobrému." Proto je nutno, aby také každý jednotlivý z nás našel řešení. Nemůže být odevzdáváno dál, jenom je prožíváno. Je nám sic dosvědčováno od apoštolů a proroků, ale ne pře­ nášeno. Oni nám sic ukazují cestu k řešení, ale samo rozře­ šení nám nepodávají. Řešení spočívá pouze a jedině v Bohu. Jenom kdo v Bohu našel rozřešení, potom už se svým živo­ tem není podroben vládě utrpení, náhody, hmoty, protiven­ ství. Od Boha pak život se svými protiklady, boji a strastmi dostává účel podle Boží vůle i božský cíl. Víra pak nadále uvádí život v souhlas s vůlí Boží, stává se tím vítězzstvím, které přemáhá svět i všecky jeho strasti. I Job to jednou prožíval. Dokud nerozuměl svým bolestem a dokud nenašel řešení v Bohu, viděl se ponořen v nejhlubší noc. Co je člověk? ptal se z hlubiny svých útrap. Žil dříve zbožně a v nevinnosti srdce před Bohem. Svůj život byl zařídil podle Božích zásad. Nesl svou rodinu v srdci plném modliteb a sloužil jí jako Boží prorok a kněz. Žádná vědomá vina neležela jako stín mezi ním a Bohem. S díkem přijímal každé požehnání jako dar milosti z ruky Stvořitelovy. I ten veliký žalobník našich bratří, protivník boží i lidský, musil dosvědčit jeho nevinu. Marně Satan pátral po jakékoli po­ skvrně, jež by ho byla mravně opravňovala žalovat na Joba před Bohem. Všecka Satanova námitka byla v tom, že při­ pojil otazník k „čistotě pohnutek" Jobových. „Zdaliž se Job darmo bojí Boha?", tak se tázal Hospodina. A přece byl Job ponořen ve strašnou výheň strasti. Vody zármutku mu vystoupily až k duši, jejich vlny hrozily ho

19

pohltit. Zdálo se, jako by se nad ním strhl Boží soud a zase soud. Šlo to ráz na ráz, jako by Boží spravedlnost chtěla účtovat s jeho životem. Jenom jeho svědomí ho neobviňovalo. Jakkoli i jeho přá­ telé mu to předkládali, že podle jeho hlubokých útrap jistě je hluboká i jeho vina, přec nemohl odpovědět nic jiného než: „Já o tom nic nevím." Ještě vždy bylo svědomí tím nepodplatitelným soudcem v hrudi člověka. Nemlčí, má-li on jakou vinu před Bohem. Ačkoli my a jiní ji tisíci důvody hledáme omluvit, ono svou žalobu proti nám vznáší přímo před Boha. Ale nežaluje nás, je-li naše srdce nevinné před Bohem. Byť by nás všecko okolí po­ tupovalo, byť by posuzovalo klamně nebo správně naše služ­ by a náš život, byť by i naši přátelé se pozastavovali nad naším postavením — svědomí mlčí, neboť i Bůh mlčí. Také Jobovo svědomí mlčelo. Vždyť jeho srdce bylo čisté a ryzí před Bohem. A přece seděl v jakémsi tavicím kotli, kde plameny víc a víc žhnuly. Jen jedno bylo zvláštní: žár ho nespaloval. Tu si Job už nerozuměl, už nerozuměl svému ži­ votu. Nerozuměl, jak přišel do této pece tak nevinný. Proto vše před ním leželo jako záhada, kterou nemohl rozřešit. A z hluboké bolesti lká jeho duše: „Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ? A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?" Také my všichni známe cestu bolesti. Ani nás neminulo utrpení. Víc nebo méně jsme zakusili jeho hořkosti. Není nám vždy lehké snášet rozličné křehkosti a nemoci, které se ukazují při nás osobně i v naší rodině a v našem okolí. Jak dobře rozumíme apoštolovi, když píše: „Trestání, když pří­ tomné jest, nezdá se býti potěšené, ale smutné!" Přece však nejtěžší jsou vždy i nám mimořádná trápení. Se všelikými zármutky a překážkami, s nepříjemnostmi, ve všedním životě a v zaměstnání, s občasnými nesprávnostmi v obchodě a dopravě se počítá, neboť jsou pravšední. Ale

20

když jsou vody soužení obzvláště hořké, pak i my mnoho­ krát stojíme s Jobem před neřešitelnou záhadou. Arci jen málokdy vytušíme, jaké sladkosti mohou pro nás obsahovat i tyto hořké vody z Maráh. Teprv, když oheň zapůsobil, vidí se, jak mnoho strusky ještě obsahovalo zlato. Jsou jen nemnozí, kteří se naučili říkat s Pavlem: „Libost mám v nemocech, v pohaněních, v nedostatcích, v protiven­ stvích a úzkostech pro Krista." Jen málokteří jako on vítají bolesti jako příležitosti k novým zjevením slávy Boží. On, zkušený v utrpeních, pochopil to hluboké tajemství: „Když mdlím, tehdy silen jsem." A proto se chce nejraději chlubit svými slabostmi, aby v něm přebývala a na půdě jeho sla­ bosti se dokonávala síla Kristova. Také my, alespoň v theori, mnohokrát stojíme na té základně: Obtíže-Pánu blíže! Ale když se pak těžkosti nenadále, s tíhou skoro nesnesitel­ nou, ukáží z docela jiné strany a v docela jiné způsobě, než jsme očekávali, tu i my nejdřív svému Pánu už nerozumíme. Naše duše je zahalena v hlubokou noc. Marně pátrá naše oko po nějakém východisku. Ba i jistota o účelnosti všech utrpení je nám zatemněna. Obyčejně i my nejdřív myslíme, když tu jsou mimořádné strasti a zármutky, že to jistě je jakýsi Boží soud za něja­ kou ukrytou vinu. A mnohá trápení jsou arci pro nás sou­ dem. Není tedy zbytečné sebezkoušení, ptáme-li se při nástupu strastí: Pane, proč jsi mi musil poslat tohle zlé? Tíží mou duši nějaká vědomá nebo skrytá vina? Snad jsem se neo­ chotně nechával odlučovat tvou silou od věcí, jichž tys mne chtěl zbavit? Nebo jsem byl samolibý ve své síle, ve své hor­ livosti pro tebe, ve své věrnosti a oddanosti tvé věci? Nebo jsem sám odsuzoval tvé děti, které byly ve svých trápeních netrpělivé, umdlévaly ve svém zármutku, zpívaly žalozpěvy místo chvalozpěvů ve své tavírně? Kdo tak se bude ptát, dostane také brzy od Pána odpověď. 21

Je- li naše svědomí čisté, není-li tu vůbec vědomého zavinění, pak naše duše se ztiší před Bohem. Je-li tu však něco, čím naše bolesti a zármutky byly vyvolány, pak nám svátý Duch odkryje příčiny a dá nám příležitost, donést je pod Kristův kříž. Ale každá před Bohem vyznaná životní vina přestane pro nás být důvodem k soudu. Přece však mnohokrát mají naše utrpení mnohem hlubší význam. Nejsou pro nás soudem, ale cestou, jíž se máme dostat k netušené kráse a velebě. Hospodin chce v našem životě potvrdit to, co směl říci nejmladší a poslední z přátel k Jobově útěše: „Tak by i tebe přenesl z prostředku úzkosti na širokost." /Job. 36, 16/. Úzkost, do níž se dostal Job, nebyla v ruce Boží samoúčelná. Ale byla to cesta, jíž měl Job dospět k oné širokosti, kde by nalézal hojnost požeh­ nání. Cesta k té širokosti vedla skrze úzkost. Tento nádherný cíl Job nejprve neviděl. Netušil, jakému dni požehnání smí jít vstříc nocí útrap. Bůh ho chtěl učinit svým vyoleným v peci soužení. Měl podat důkaz, že miluje Boha z čistého srdce. Bůh nechtěl konat soud nad svým slu­ žebníkem, jak to mínili tři z Jobových přátel. Mělo v něm dozrát na cestě útrap ono vzácné ovoce, které by dokazo­ valo, že pravá bázeň Boží může vyprýštit jenom z čisté lásky k Bohu. Právě tuto pravdu Satan před Bohem uvedl v potaz. Jobovu Boží bázeň nadhodil jako plod jeho sobectví. Job prý miluje Boha jen proto, že sebe vidí požehnaného od Boha. Kdyby mu však Bůh odepřel požehnání, kdyby mu vzal dítky i rodinné štěstí, zemský blahobyt a zdraví, pak prý by i Job, jako přemnozí jiní, Boha opustil, „v oči mu zlořečil". Satan posuzoval Jobovu zbožnost jen se stanoviska zisku pro přirozený život. Přirozený život hledá ve všem jen sebe sama, i v lásce k Bohu. Soběvlastní život miluje Boha jen potud, vidí-li se od Boha požehnán. Slouží Bohu, poněvadž při tom získává. Satan nezná onu novou základnu životnou 22

a duchovou, na níž člověk slouží Bohu v duchu a v pravdě. On se nikdy nenarodil znovu z Ducha. Vůbec nezná čistou lásku k Bohu a dětinou bázeň Boží. Sklání se před Bohem jen tak dalece, jak se musí sklonit pod mocnou ruku svého Stvořitele. Jenže Job náležel k těm starozákonním duchovním lidem, kteří Boha milovali z čistého srdce. A když se občas v jeho duši docela stmívalo, přece se probojovával k vítězství. Ať mu zpočátku hluboká utrpení byla jakkoli nesrozumitelná, jeho víra neztroskotala, nýbrž vycházela z tohoto tavícího kelímku očištěna. On směl být v ruce Boží nádobou, skrze niž Bůh byl ospravedlňován svým pokleslým stvořením.

Veliký Tavič

Jednou kterýsi Boží sluha navštívil továrnu na porcelán. Tam viděl, jak dělník na svém hrnčířském kruhu utváří pře­ krásnou květinovou vázu. Konečně se zdála být hotova. Mistr ji ještě jednou zkoušel ze všech stran, a náhle ji zase vmelt na svůj hrnčířský kruh. Zděšen tímto jednáním tázal se Boží muž mistra: „Co to děláte?" „Ano", odpověděl zcela klidně mistr, „hlína v sobě měla ještě něco tvrdosti." Nebyla to zavržena hlína, nýbrž jen tvar hlíny. Hlína sama zůstávala v ruce mistrově. On ji ještě jednou prohnětl a při­ pravil pro novou nádobu. Ta se už podařila. Hlína pozbyla své tvrdosti a mistr věděl, že tedy se váza nerozskočí, až bude mít podstoupit ve žhavé peci poslední zkoušku ohněm. Jaká to útěcha vědět: sám velký umělec nad námi bdí. On nezavrhuje hlínu, nýbrž jen tvrdost v nás, klade-li nás zas a zase na svůj hrnčířský kruh. On ví, jak užitečnou nádobou se konečně v jeho mistrovské ruce stane ona hlína, která nyní v sobě nese ještě přemnohé tvrdosti. Často myslíváme, když noc utrpení jen víc a víc temní, že

23

nás Bůh docela opustil, že navždy od nás odtrhl svou silnou ruku. Ale ani netušíme, jak blízko je nám Pán v takových hodinách. Když jednou svátý Antonín Paduánský, tento mocný hlasatel pokání ve třináctém století, po těžkém pokušení měl vidění, v němž se mu zjevil Kristus, tu se otázal: „Pane, kde­ pak jsi byl až dosavad, že jsi mi dříve nepomohl?" Odpo­ vědí byl hlas: „Antoníne, byl jsem při tobě, byl jsem svěd­ kem tvého boje a nikdy tě neopustím!" Také Job netušil, když byl vnořen do mimořádného žáru utrpení, že samo oko Boží bdí nad tím zlatém uvnitř něho. Bůh to byl, kdo přesně vymezil míru jeho útrap. Satan nesměl jít ani o krok dál, než Bůh mu dovolil. Ani o stupeň nesměl být žár žhavější, než bylo nutno. Pán věděl zcela přesně, jakou míru útrap Job může ještě snést. Vždyť On je věrný a nenechá nás pokoušet nad naši možnost. I v tavícím kotli bolestí On střeží své svaté jako zřítelnice oka svého. Ani zrnéčko nesmí při převívání padnout na zem a zahynout s plevou, když On dává své učedníky tříbit jako pšenici. Pán tedy učiní pravdou, co svým vyvoleným zaslíbil: „Když půjdeš přes vody, s tebou budu, pakli přes řeky, nepřikvačí tě; půjdeš — li přes oheň, nespálíš se, aniž plamen chytí se tebe" (Iz. 43, 2). Kdysi ve světové říši Chaldejské jenom tři muži byli uvrženi do ohnivé pece, kterou pro ně sedmkrát víc rozpálili než obvykle. Ale královo oko vidělo, jak se s nimi v peci prochází kdosi čtvrtý. To byl Hospodin, který ohni odňal ztravující moc. I při nás je On. Nechťsi ho naše oko nevidí, On s námi sestoupil do výhně. Bdí nad námi tak, jak může střežit jen oko vševidoucí. Trpí s námi a posiluje nás, kde naše víra a naše síla hrozí vyhasnout. A když se teprve v kovu přeči­ štěném zazrcadlí jeho vlastní obraz, pak žár byl něco platný. Mistr dosáhl toho, co zamýšlel, a pak své dokonané dílo postaví do služby svého království.

24

Zlato v ohni přečištěné

Což nevidělas, bledý paprsek pak teprv zázračně jak přetvořil se v sedmibarevné vidmo duhové, když zlomen v krystal křišťálový skryl se? Což neslyšelas, němé zvonu rty v hluboký plný tón se rozezněly teprv, když silné ruky rozmachem zvon v závěsu až rozkýval se celý? Což nevydala skalná země skrýš bohatý výtrysk vody v zprahlost zdejší, až teprv sondy ocel zostřená prorvala její srdce nejvnitřnější?

A pomyslelas, luční travina pod nohou tvou bezděky často slehlá že teprv potom vůni vysílá, když přeťat živý nerv jejího stébla? Za živa nej skvostnější šťávu svou pro sebe střádala v svých tkání lůně a teprv vadnouc — mocí smrti své — vysvobodila nejsladčí své vůně. — Teď také víš, proč Bůh tvůj častokrát tě hlubinami smrti vodit musil: nejčistší, nejplnější dobýt tón, jenž v kovové tvé tvrdosti se dusil. Hluboko v tebe vložil zlata pruh: měl-li se v čisté záři Boží skvíti, svou mocnou rukou musil udeřit a roztříštit dřív skálu tvého bytí.

25

A chceš-li, aby k prosbám duše tvé zde na zemi ti v ohni odpověděl, dej ztavit mu svou sílu spoutanou, spálit ten mezi ním a tebou předěl! Beze slov kladeš-li v prach ústa svá, tušením aspoň pochopit ti dává, že ovoce, jež potěšit ho má, jen podle cesty smrti tady zrává.

Vzýváš-li v úžasu tu milost jen, jíž v utrpení nabýváš své ceny, nechť život — v slávě Vzkříšení — i v tvém zde zkvete strádání, pout pozbavený! Tato skvostná báseň říká víc, než bych já ještě mohl do­ dat: Byla mi poslána před mnohými lety od jakési studentky z Dorpatu, těžce plicně nemocné. Nedlouho na to podlehla svému neduhu, a její Mistr je přenesl domů i s její nikdy neochabující službou, do věčného odpočinutí. Tyto verše byly při tom jedním z posledních plodů, kterým Pán dopřál zralosti v jejím nepevném životě. Prozrazují žár, v němž zrály. Často stačí jen jediný dopis a už víme, zda je ta duše útrapami pročištěna čili nic. Jen krátký čas styku, a vycítíme, zdali kdo v hloubce spatřil nádheru Boží a byl osvobozen od sebe sama, nebo zda ještě sám si pomáhá. Ať byl Job z první kapitoly jakkoli spravedlivý a zbožný, s docela jiným Jobem se setkáváme v kapitolách posledních. Když už prošel onou pecí ohnivou, oprostil se od sebe sa­ mého. „Tolikoť jsem slýchal o Tobě, nyní pak i oko mé Tě vidí", zvolá pak, když se podívá zpět na svůj uplynulý život. V hlubokém sklonění se přiznává: „Já jsem tomu nero­ zuměl. Divnější jsou ty věci nad mou stižitelnost (chápavost), aniž jich mohu poznati." Když Job už neměl mínění o sobě, ani o své zbožnosti, 26

ani o svém vědění a hlubokém poznání, ale viděl jedině velikost a majestát Boží, tu Bůh dosáhl svého záměru. Potom už pro něj udeřila hodina vysvobození. Nádoba byla vyňata z výhně a naplněna novým životem. To se mělo stát příštímu věku oním věčným svdectvím,že v Boží ruce i nejtěžší útrapy se mohou stát netušeným požehnáním. Což nebyly později napsány nejkrásnější žalmy v peci sou­ žení? Nejhlubší písně, které máme,což nebyly zpívány nej­ prve v žalářních kobkách, na ložích bolestí, v pustině života a v žáru boje? Jan napsal Zjevení Ježíše Krista, když seděl sám na ostrově Patrnu. Bunyan vytvořil svou známou „Cestu křesťana" ve vězeňské komůrce, kam ho vsadili na dvanát let. V těžké době zpíval Paul Gerhardt: „Svou cestu svěř jen Otci, jenž věčně věrný jest!" Jenom v lisu se může stát sladký hrozen oním ušlechtilým vínem, jímž choří nabývají nové síly. Ryzí zlato vždy dříve okusilo žeh ohně. Jenom křížem dozrávají ony duše kněžské, skrze něž Bůh může stále žehnat světu.

27

JEŽÍŠ NIKDY NEPŘIJDE POZDĚ

„Pane, kdybys Ty byl zde, bratr můj byl by neum­ řel." Jan. li, 21 i 32

Opožděná pomoc Tato slova vyřkla vše, co Maria i Marta cítily ve své hluboké bolesti. Jejich duše trpěly dvojnásob. Jednou to byla ztráta úmrtím bratra, jediného, jejž měly. Ale co tu ztrátu dvakrát ztěžovalo, bylo to, že by ho byly nemusily ztratit, kdyby jen byla přišla pomoc jejich Mistra včas. Maria a Marta nikdy nepochybovaly o lásce svého Mistra, jemuž ve svém domě často směly posloužit. Věděly, že má od Boha plnou moc, aby jejich bratra uzdravil. Proto se na něho ve své nouzi obrátily s největší důvěrou a vzkázaly mu: „Pane, ten, kterého miluješ, nemocen jest." Ale obě sestry čekaly hodinu po hodině, a Mistr nepři­ cházel. Střídavě opouštěly svého těžce trpícího bratra na lůžku nemoci a vybíhaly na silnici, kudy měl přijít Ježíš. Ale ani Mistr ani jeho učedníci se neukazovali. Bratr slábl a slábl, studený pot počal vlhčit čelo umírajícího, a vždy ještě se doufalo: On přijde! Ale On nepřišel! — Teprv když Lazar byl mrtev a to nejmilejší, co obě sestry měly zde na zemi, leželo v hrobě, náhle přišla zpráva, že Je­ žíš je zde. Tu Marta mu spěšně vyšla naproti a pozdravila Mistra slovy: „Pane, kdybys Ty byl zde, bratr můj byl by neumřel!" A totéž učinila i Maria, když později přišla k Pánu. Ale obě sestry zprvu netušily, kolik lásky bylo spo­ jeno s váháním jejich Mistra. Neviděly, jaký nesmírný proud požehnání pro ně i druhé lidi byl obsažen v tomto váhání. Pro ně to nejdřív znamenalo nejtrpčí ztrátu, temnou cestu,

28

kterou jim bylo jít s těžkým srdcem. Teprve potom směly zakusit, že Ježíš nikdy nepřijde příliš pozdě, a že jeho váhání připravuje onu půdu, na níž ho poznáváme hlouběji než dříve a smíme spatřit jeho slávu. Nebot nové důkazy slávy našeho Mistra mohou být od nás prožity jenom na jakémsi novém území.

Nové území

Toto území musilo být připraveno, vytvořeno. Vždyť důkazy Boží slávy vždy jsou patrny teprve v Božích jednáních. Nuže, ve dnech Ježíšových se už sice stalo mnoho velikého. Skoro ve všech oborech lidské bídy bylo vidět v plných mocech Ježíšo­ vých slávu Boží. Ať se jednalo o tělesná utrpení, o slepé a chromé, o pakostnicí stižené a malomocné, o hluché a němé nebo o duševně a duchovně sklíčené, Ježíš se prokázal ve všech oborech jako ten, který je větší, jako ten, který je Pa­ nem. Jeho poslouchaly nejenom vítr a vlny, ale i neduhy a démoni. Proto lid velebil Boha, že v jeho dnech byly lidem dány takové moci. Ve velkém proroku z Nazaréta byl opět přítomen Bůh proroků. Zase lidé prožívali Boží sílu a Boží útěchu v časném utrpení. Ale v oboru hniloby se Boží moc ještě neprojevila, tam nebyly ještě prožity síly Boží v plných mocech Ježíšových. I když v našem evangeliu nemáme daleko ještě vše, co Ježiš řekl a učinil, pak přece z evangelia víme, že dosud ještě nikdy nebyla zahnívající mrtvola zavolána zpět v život. Nebo snad hnití bylo oborem, kde se rozkladné moci smrti měly ukázat silnější než tvořivé síly života, jež působily ve službě Ježí­ šově? To se mělo projevit u hrobu Lazarova. Neomezená Ježíšova vláda k životu mohla být spatřena toliko na území vlády smrti. Proto také Otec nesvolil, aby Ježíš přišel do Betanie

29

předčasně. Ačkoliv i Marta i Maria mu vzkázaly: „Pane, aj ten, kteréhož miluješ, nemocen jest", Ježíš přec nemohl přijít. Byl vnitřně zdržován a musil zůstat na tom místě, kde byl. Jak rád by byl šel posloužit těm, kteří mu přečasto byli sloužili. Také Ježíš měl kruhy lidí, kam se mohl uchýlit, aby v jejich středu zevně i vnitřně odpočinul, kde jej obklopovala vůně oběti čisté a oddané lásky. Takový kruh tvořily i Marie, Marta a Lazar v Betanii.

Tiché očekávání Jakou to závislost na Otci projevil přec Ježíš svou zdržen­ livostí v těchto okamžicích! Nad tou nouzí, která ho volala, stál mu přec Otec, a věděl to, že od něho je poslán. Pokyny pro kdykolvěké jednám Ježíšovo přicházely shůry. On věděl, že Otec nikdy nechybuje ani v určování času. On se neu­ kvapí, když velí sestoupit všem svým požehnáním nebo když dává své příkazy, a on se nezpozdí, když s příchodem svých požehnání čeká nebo s příkazy k nějaké službě váhá. Proto čekal i Syn. Neboť viděl, že i jeho hodina přišla teprv pak, až nadešla hodina Otcova. Co všecko Ježíš procítil, prožil, vytoužil v těchto dnech čekáni, nevíme. Je to vždy těžké, porozumět duši velkých proroků. A hle, zde byl někdo víc než prorok! Naše duše nemůže nikdy plně obsáhnout jeho boje, jeho strasti, jeho toužení i vidění. Ale jedno víme: Ježíš jistě v oněch dnech se mnoho modlil, mnoho rozmlouval s Otcem o případu betanském. Neboť když přišel ke hrobu, pozdvihl vzhůru oči a řekl: „Otče, děkuji Tobě, že jsi mne slyšel. Já zajisté vím, že mne vždycky slyšíš." Ze styku s Otcem se Ježíš dověděl, proč musil zůstat zpět. Ale Maria a Marta to ještě nevěděly. Ještě netušily, že vyčkávání Boží nemělo pro ně vůbec zna­ menat ztrátu, nýbrž nenadálou pomoc a neočekávané požeh30

nání. Ony sic očekávaly slávu svého Mistra při lůžku nemoci trpícího bratra, ale měly ji uvidět daleko slavnější při hrobu bratra zemřelého. Byl-li jim Ježíš až doposud veliký jakožto lékař a prorok, teď se jim měl stát ještě větším jakožto Pán nad smrtí a hnilobou. Zde u hrobu svého bratra měly pocho­ pit jedno z největších tajemství, že totiž žádná moc jim ne­ mohla vyrvat požehnání, které by jim nemohl zas vrátit ježíš životem vzkříšení. Smrt byla sic dost silná, aby jim vzala Lazara, ale Ježíš se měl ukázat jako silnější, aby jim uloupeného zase vrátil.

Boží průtahy Zahlédli jsme zednou v tomto světle Boží čekání i v našem životě? Myslím na tohle: všimli jsme si někdy toho, že jeho čekání i v našem životě bylo mnohokrát přípravou pro nové slavné důkazy zjevení? Ani my jsme tomu nemohli porozu­ mět, že Bůh tak dlouho mlčel, že naše modlitby se nedočká­ valy odpovědi, že Boží pomoc se nedostavovala a vlny útrap nám dosahovaly až k duši. Také my jsme se přec byli utekli k Němu a věděli jsme, že jeho zásah by byl způsobil obrat v té věci, že by byl přinesl našemu Lazaru uzdravení. Ale ať byly naše modlitby jakkoli vroucí, zůstávaly bez odpovědi. Jakkoli pilně naše oko téz vyhlíželo jeho příchod, jeho kročeje jsme nezaslechli, projev jeho sil neviděli. On vyčkával se svým příchodem, až naše věc dostoupila toho stavu, kdy ani my jsme už vůbec neočekávali pomoc. Pro nás to byla věc mrtvá a pochovaná, navždy beznadějně odložená. A netu­ šili jsme, že to vše nutně jen připravovalo onu půdu, na níž naše víra měla zažít důkazy Boží slávy jako nikdy dřív. Boží vyčkávám nebylo soudem, nýbrž milostí; nebylo ztrátou, nýbrž netušeným ziskem. A mně to připadá tak, jako bychom měli spatřit i velké, Ji

otřesné události našich časů v tomto světle. Staré světy se hroutí a obrovské spousty prachu ze sesutých zřícenin vypl­ ňují ovzduší, až se zalykáme. Pod troskami leží zasuto tak mnohé, co nám kdysi bylo milé a cenné. Jak jsme toužili po Božím zásahu, když byly u vesla mocnosti, které to nynější pole trosek způsobily! Ale Bůh nepřicházel. Nemá se také na této půdě osvědčit slovo Ježíšovo k Martě: „Budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží?" Kdybych neměl tuto útěchu, nevěděl bych, kam se utéci se vším tím bolem, pod nímž duše úpí. Ale my chceme vyčkat, až uvidíme, zda i strasti a soudy našich dnů nejsou jakousi přípravou oné základny, na níž naše víra má spatřit nové důkazy slávy Boží. Neptejme se, jak to Bůh má učinit! To vyhlásit nedovedu. Potřít mocnosti smrti může jenom Ten, který přemohl smrt. Nová stvoření vzejdou jenom tvořivými silami. Zemřelého Lazara múze nám vrátit jen Jediný, který je větší než smrt a tlení. A tento Jediný je živ! Mně je pevným základem to: všemi těmi příšernými katastrofami, vší tou protrpěnou smrtelnou strastí, skrze všecky ty rozvratné moci temnosti i v našich dnech zas byla připravena ona půda, kde naše víra má spatřit vítězící majestát Boží, jak vyvolává život ze smrti.

Lidský odpor

Ale snad i nám se nejprve povede tak, jak se vedlo Marii a Martě. Odporovaly, když Ježíš chtěl jednat. Neboť když přikázal odvalit kámen od hrobu, Marta zvolala: „Pane, jižť smrdí!" Jestliže nemohly porozumět už Ježíšovu prodlévání, ještě méně ted rozuměly jeho jednání. Neboť nové důkazy Boží slávy vždy leží na opačné straně našich dosavadních zku­ šeností. Marta by byla neodporovala, kdyby Ježíš byl chtěl

32

uzdravit slepého, vyléčit dnou stiženého nebo očistit malo­ mocného. V takovém případě bylo by její oko v blaženém napětí očekávalo na Ježíšovo jednání. Zde však odmlouvala, vždyí to, co mělo přijít, převyšovalo dosavadní prožitek. A Ježíš dál mluvil k Martě: „Všakť jsem řekl, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží." Tedy nejenom zevně, ale spolu i v duši Mariině a Martině musila být vytvořena ona základna, na níž bylo možno prožít nové projevy slávy Boží. Touto základ­ nou byla bezpodmínečná důvěra. Maria a Marta byly důvěřo­ valy, kde se jednalo o uzdravení nemocného bratra. Ale jejich důvěra selhala, kde se jednalo o vzkříšení bratra zemřelého. To je zjev dosud vždy se vracející v životě věřících. Věnuje se Pánu bezpodmínečná důvěra, kde se jedná o věci, v nichž jsme zas a zase už zažili Boží zásah. Jakmile se však naše víra ocitá v situacích, v poměrech, kde nám chybí jakákoli zkušenost, tu i v našem životě víru ohrožuje selhání. I zkuše­ né víře je to těžké, očekávat projevy Boží slávy přes všecky dosavadní zkušenosti. Je nablízku nebezpečí, že i my s Martou se vzepřeme: „Pane, jižť smrdí!", když on nám přikáže, odvalit kámen od hrobu. Důkazy Boží slávy také tentokrát přesáhnou naše dosavadní zkušenosti. Proto se nám bude zdát zamýšlené Boží jednání naprosto bezvýhledné. A kde nás budou chtít působivé Boží síly strhnout ve své jednání, aby kameny byly odstraněny a aby život měl volný přístup ke smrti, tu s Martou zaprotestujem: „Pane, jižť smrdí!" Ježíšova důvěra na­ razí na naši úplnou beznaději — beznaději, která nás zneschopní, zdvihnout kámen s hrobu našeho bratra. Ale Ježíš měl slova i pro duši odporující. On věděl: Marta se vzepřela ne ze zásady, ale z neznalosti. Její dosavadní dogmatika vzkříšení jí to jen ztížila, porozumět Ježíšovi v tom, co jí řekl o životě a vzkříšení. Kdyby mu byla rozuměla v tom, že On je vzkříšení i život a že již teď může učinit, co ona očekává teprve při všeobecném zmrtvýchvstání na konci

33

dnů, byla by neodporovala. Dogmatické tradice mohou uvést věřící do nevýslovné těžkých duševních konfliktů. Jsou schop­ ny nechat nás odporovat v těch okamžicích, kdy Boží maje­ stát se chce oslavit vítězstvím nad mocí smrti ke spáse našeho bratra. Jenže Ježíš se nedal zadržet Martiným odporem. Zvolal do otevřeného hrobu velikým hlasem: „Lazaře, pojď ven!" A ihned se zemřelý vzpřímil, ač svázán prostěradly, v něž jej byly zahalily milující ruce. „Rozvažte jej a nechte, ať odejde!", řekl na to vládce života. „Co mu vaše láska dala jakožto zemřelému, to se nehodí pro živé." Tak zvítězil život nad smrtí, a oko Martino i Mariino spatřilo Boží majestát v jed­ nání jejich Mistra.

34

v v

POVOLÁN K TEZKE SLUŽBĚ

Odpověděl pak Mojžíš a řekl: „ Aj, neuvěří mi, aniž uposlechnou hlasu mého, neboť řeknou: Neukázalť se tobě Hospodin." 2. Mojž. 4, 1.

Boží povolání Zde se jednalo o Mojžíšovo povolání k službě mezi jeho bra­ třími. Bůh ho chtěl postavit jako záchrance svého lidu. Skrze něho chtěl dát úpějícímu lidu odpověď na modlitby, které byly vystoupily vzhůru k němu. Mojžíš se měl stát nástro­ jem, jehož prostřednictvím chtěl Hospodin žehnat porobené­ mu národu poznáním spásy a sociální záchranou. Nebyl to Egypt, který až dosud Bohu zabraňoval vyvést Iz­ raele z otroctví. Překážky ležely spíš v samém vyvoleném lidu a v tom služebníku, kterého Bůh chtěl lidu poslat. Pokud se Iz­ rael v Egyptě cítil dobře, Bůh věděl, že je nemožno jej vyvést z otroctví na svobodu. Ale když už nemohl snášet jho Egyp­ ťanů a ve své bezmoci byl hotov, nechat se zachránit od Hos­ podina, pak už pro Hospodina nebylo žádné moci zemské, která by byla trvale mohla zdržovat záchranu Izraele. Duše vzdychající po svobodě vždycky naleznou široko otevřené dverě k záchraně. Našemu Bohu je to malá věc, zdolat svět, který drží v zajetí jeho lid, jenom když by nejprve dokázal na svém lidu, aby byl vnitřně připraven k jeho plánům a myšlenkám na spásu. Proto se jednalo o velmi vzácnou úlohu, když Hospodin zkoušel povolat Mojžíše do své služby. Bůh použil čtyřiceti let pastýřské služby v poušti, aby tohoto muže vybaveného vlastní silou odtrhl od spoléhání jen na sebe. Víme, jak Mojžíš už ve svém mládí v sobě nosil touhu, posloužit svému úpějícímu lidu. Jak rád by byl už tehdy jako dvorský princ

35

osvobodil své bratry od nesnesitelného útlaku! Ale cesta, kterou sám nastoupil, nevedla k přemožení Egypťanů, nýbrž k útěku před nimi. Vždyť přece útěk před světem daleko ještě není překonáním světa. Naopak Mojžíš spíše zažil to: kde se uplatňuje vlastní naše síla, tam dovádí nás i druhé vždy jenom do největších ne­ snází. Nezbaví nás otroctví, jenom je zvětší; neboť zachází s tělesnými zbraněmi. Tělesnými mocenskými prostředky se však nedají vytvořit hodnoty vysvobozující síly pro bratry. Když Mojžíš ve své horlivosti pro vlastní lid zabil Egypt­ ského, znamenalo to nikoli vysvobození, nýbrž zvětšení út­ laku bratří. Ale Bůh má dost času, aby i takové osobnosti, jako byl Mojžíš, učinil skutečně malými a použitelnými. On má dost času i pro nás. Po čtyřicetileté službě pastýřské Mojžíš byl opravdu malý. Tehdy ho Hospodin povolal. Život, konečně svobodný od sebevědomí a vlastní síly, Bůh pak mohl přij­ mout do svých nejvyšších služeb. Není služby vzácnější, není životní úlohy krásnější než ona, kde člověk pověřený Bohem může trochu přispět k tomu, aby druzí prožili své vysvobození. Naše duše zakouší úžasnou radost a vdechuje netušený mír, když po dokonané své službě pozoruje, ze z ní vzešly osvobozující síly. Má pocit jako ovocem obtížený strom, který na podzim odevzdal své zralé, sladké plody a teď s vnitřním oprávněním odpočívá, zdvíhá zas své znavené údy a v tichu shromažďuje nové síly k no­ vým úkolům. A k takové vzácné službě Hospodin povolal Mojžíše. Izrael měl být vyveden z otroctví egyptského pod vedení a vládu Hospodinovu. Ale Mojžíš praví: „Co když mi neuvěří a neposlechnou mého hlasu, neboť řeknou: Neu­ kázal se tobě Hospodin!?" Neboť ať byly jakkoli vzácné ty úkoly, které chtěl Bůh uložit životu svého služebníka, přesto Mojžíš nechtěl jít. Teď stál před nepřekonatelnými těžkostmi, jež viděl ležet na té 36

cestě. Kdysi byl by chtěl sloužit svým bratřím; ale teď, kdy ho povolal Bůh, ztratil všecku odvahu. Mojžíš netušil, jak podivuhodně Hospodin může odstranit překážky, které leží v cestě naší službě. Nevěděl, že i ony byly už od Boha za­ počteny a že mu nutně budou základnou, na níž chce zjevit svou moc a slávu. Teprv, když jsme hotovi, dát se poslat a provádět Boží příkazy, pak už pro našeho Boha není jiných nepřekonatelných překážek. Potom On z přemožených učiní přemožitele a nositele požehnání pro ujařmený národ bratří.

Prorokovy konflikty Zřejmě se Mojžíš nejprv nechával vést svými starými zku­ šenostmi. Nebyl arci na poli pokusů o vysvobození bez zku­ šenosti. To však mu přineslo jen přesvědčení, že svůj lid zachránit nemůže. Ba, shledal byl dokonce, že ani jeho bratří mu nedůvěřují. To všecko prožívalo v jeho vzpomínce a teď to stálo jako živé před jeho duší, když ho chtěl použít Bůh. Myslil, že nemá ani vnitřní sílu ani zevní oprávnění pro tu úlohu, kterou Bůh chtěl vložit do jeho života. Ze starých Mojžíšových zkušeností nevyplývalo ani trochu života pro jeho úpějící bratry. Ony se spíše ukázaly být zdrojem, z ně­ hož seposilovaloMojžíšovo „nikoliv". I nevěra má své zdroje, z nichž se živí, a své síly, z nichž žije. Nevěra se zakládá na dějinách a minulosti, je mnohonásobně velmi logická ve svém úsudku, velmi důsledná ve svém jednání a velmi ortodoxní ve své zbožnosti. Ale nevěra vždy zapomíná na jedno: že Bůh nepočítá naší možností, ale se svou možností božskou. Když se jed­ nalo o záchranu Izraele, kdyby byl Bůh musil počítat se starým Mojžíšem, ani Bůh by byl nic nepořídil pro spásu toho lidu. Bůh však viděl: to, co byl Mojžíš kdysi, později už nebude. Vlastní síla Mojžíšova a vlastní jeho oheň byly

37

od Boha zavrženy. Ale On neodhodil nádobu jako takovou. Spíše ji chtěl ve svou chvíli naplnit novým obsahem, novými silami. A Hospodin věděl, že potom Mojžíš bude sloužit svým bratřím nikoli používáním svých starých prostředků, nýbrž prostředky Božími. To už by znamenalo spásu, život, svobodu pro úpějící lid. To je to veliké na milosti, ze se nikdy neptá na naši mi­ nulost, ale na naši budoucnost. Nehledí k tomu, co jsme kdysi byli, ale čím se máme stát. Jenom nalezne-li v nás onu disposici, kde může zasáhnout do našeho života jako znovutvořící a jednající, pak minulost takového Saula vůbec není překážkou, aby z této nádoby učinila onoho apoštola Církve Ježíše Krista,který pak víc než všichni ostatní apoštolé přispěl k tomu, že zanikající svět v Kristu našel svého Vykupitele. Ještě dnes žije církev z toho nepomíjivého dědictví, které zůstavila jeho misie. Ani my tedy netušíme, co Bůh může udělat z našeho chudého, zbankrotělého života, když se jednou dostane do jeho ruky a on jej může naplnit novým obsahem. Neboť on je nejenom Bohem uplynulých dějin, ale i Bohem přítom­ nosti. Co činil ve dnech apoštolů a proroků, to může učinit i dnes. On si i dnes ještě za pluhem a od mlátičky vybírá své proroky, bere je od stáda ovcí a vzdělává je v nástroje, skrze něž může lidi sténající požehnat svým vykoupením a zahájit nové doby spásy. Neboť má-li teprve po ruce ústa onoho proroka, který dovedl prorokovat i v údolí suchých kostí, pak to co nejdřív zaharaší mezi mrtvými údy, a dě­ jiny zažijí nové zmrtvýchvstání. Když jen našel takového Mojžíše, jejž může poslat se svým Božím plánem spásy k zá­ chraně úpějčího lidu, pak není takové egyptské moci, která by na trvalo mohla zadržet hodinu nového zrození a vysvo­ bození zotročeného národa. Jen když Bůh — Stvořitel má k použití tvořivé síly, pak už mu ani pole zřícenin neza­ brání, aby nedal povstat novému světu z trosek minulosti.

38

Mojžíš, když viděl, že ho volá Bůh, pozastavoval se nad nevěrou svých bratří: „Neuvěří mi, aniž uposlechnou hlasu mého, neboť řeknou: Neukázalí' se tobě Hospodin!" Mojžíš tak usuzoval ne bezdůvodně. Myslil na tu trpkou zkušenost, k níž došel mezi svým lidem před čtyřiceti lety. Tenkrát se mu nedostalo porozumění. A věděl, jak neúspěšná zůstane naše služba, nemá-li člověk důvěru lidu. Jenomže mu zůstalo neznámo, čeho Bůh během let dávno mohl dosáhnout mezi svým lidem. Dnešní lid už nebyl lidem tehdejším. Ted čekal na okamžik, až někdo z příkazu Božího by mu posloužil k záchraně. Takto i my hledáme pravidelně příčinu ke svému odmítnutí Božích příkazů nejprve v stanovisku druhých lidí. Ale Hospodin Mojžíšovi první těžkost vyvrátil. Tu Moj­ žíš jmenoval druhou obtíž: svou neschopnost. „Prosím,Pane," řekl, „nejsem muž výmluvný, aniž prvé, ani jakž jsi mluvil se služebníkem svým: neboť zpozdilých úst a neohbitého jazyku jsem." Hospodin přec chtěl mít daleko víc než dary a schopnosti svého služebníka. Chtěl mít jej samého. A on měl Bohu slou­ žit a stát se svým bratřím požehnáním ne těmi dary, kterých neměl, nýbrž oněmi, které měl. Hospodin znal svého slu­ žebníka. Pozoroval ho od počátku jeho života a staral se o to, aby mu zůstal zachován pro službu. Mojžíš však myslil, že by v této službě nedostačil bez daru ohnivé výmluvnosti. Ale jaké to skvostné zaslíbení spojil Hospodin s námitkou, kterou Mojžíš přednesl? Což pak těžký jazyk byl tím pravým důvodem, který měl platnost u Hospodina? Mojžíš Hospodina upozornil na jeden velký nedostatek ve svém životě, a Hospodin ho upozorňuje na tu plnost, která je v něm samém. „Kdo dal ústa člověku, zdali ne já, Hospodin? Já budu v ústech tvých a naučím tě, co bys mluviti měl." Tak mají být naše nedostatky, které sami při sobě odkrý­ váme, nahrazeny tou přetékající plností, která je v Kristu.

39

Hospodin není vázán na naše dary a schopnosti. On je neza­ nedbává, jsou-Ii mu zasvěceny, ale záchranu duší a službu kněžskou nečiní na nich závislou. Jak často mužové s dary jen zcela nepatrnými, ale se srdcem plným ohně a lásky, učinili pro království Boží a pro svět daleko větší věci než takoví, kteří se zdáli pro své schopnosti docela obzvlášť po­ voláni k něčemu velkému! Hospodin chce na půdě naší sla­ bosti dokonat svou moc. „Když mdlím, tehdy silen jsem" — to se má stát slávou jeho ochotných služebníků a služebnic. — Potom dělá Mojžíš Hospodinu ještě další těžkosti: „Pane, pošli, prosím, koho chceš (ale nikoliv mne)!" To byla obtíž největší. Prýštila z jeho sobeckého srdce, z vědomé neposluš­ nosti. Byla to jeho nezlomená vůle. „A rozhněval se velmi Hospodin na Mojžíše." Hospodin se nikdy nehněvá, jmenujeme-li mu naši neschopnost. Po­ čítá s našimi tělesnými slabostmi, s naší omezenou možností, s naším nepatrným věděním a s našimi malými prostředky. Upozorňuje nás, že v slabosti se dokonává jeho síla. Ale Pán se hněvá, počneme-li se stávat vědomě neposlušni. To je ten hořký kořen, a nedáme-li se od něho odtrhnout, pak zůstanem neschopni pro královskou službu našeho Boha. Ale jak Pán se svátou svou vážností spojuje milost a vlíd­ nost! „Zdaliž nemáš Arona bratra svého. . . . Vím, že on vým­ luvný jest; ano, aj sám vyjde v cestu tobě, a vida tebe, ra­ dovati se bude v srdci svém!", řekl Hospodin Mojžíšovi. Nestačilo-li mu, že Hospodin bude v jeho ústech, a myslil-li, že bez daru výmluvného jazyka by ve službě neobstál, měl mu být dán jazyk v jeho bratru. Ale ještě víc: Mojžíš předpoklá­ dal nevěru v srdcích svých bratří. Přesto jak to měl shledat docela jinačí! První, s nímž se setká, se ze srdce zaraduje. Tak největší těžkosti nikdy neleží mimo nás, nýbrž vždycky v nás. Jen když Bůh je hotov aspoň s námi, pak je mu to maličkost, vypořádat se s ostatními těžkostmi. Jako kdysi, i dnes opět stojí veliký zachránce a Mistr na 40

tržišti života! Hledá služebníky pro svůj lid, dělníky pro svou vinici, proroky pro svět, kněžské duše pro unavené a obtížené, sestry pro nemocné, samaritány pro ubité. Po takových velikých i malých nástrojích touží dnešní svět. Možno říci: víc, než se odvážíme tušit, čekají lidé na okamžik, kdy by jim mohl někdo posloužit z příkazu Božího a z Boží plné moci. Kdo slyší v přítomnosti víc než zevní shluk hlasů, zaslechne onen úpěnlivý tón lidství vzdycha­ jícího po vykoupení, ono lkáni všeho stvoření po svobodě pravých synů Božích, které nám Pavel umí vylíčit tak úchvatnými slovy v osmé kapitole listu k Římanům. Proto když volá Bůh, neodpovídejme s Mojžíšem: „Pošli, Pane, koho chceš!" Cím hlasitěji skrze nouzi našeho času i u nás klepe a ptá se Bůh: „Koho pošlu? a kdo nám půjde?", tím určitěji se odvažme říci s Izaiášem: „Pane, aj já, pošli mne!" My všichni se sic nemůžeme stát lidovými proroky jako Mojžíš a ne všichni apoštoly církve jako Pavel. Nevím též, jakého druhu bude ta služba, kterou Bůh bude chtít uložit tvému životu. Snad to bude služba větší, snad i menší. Ale jedno vím: že každá od Boha požadovaná služba v sobě už nese osvobozující sily; nebot vždy vnáší cosi božského v lidskou bídu, vždy síly věčnosti v chudobu lidství. Kde však působí věčnost, tu vznikají věčné hodnoty, tu člověk pro­ žívá síly vykupující, které ho zbavují viny a svázanosti, klamu a pomíjivosti a dávají mu nalézat zdroj v Bohu. Kde se jen dávají v pohyb apoštolé a proroci, tu dějiny se sta­ nou zase přítomností a skutky apoštolské, započaté v prvých dnech letničních, dojdou novodobého pokračování, jak Bůh tomu chce.

4i

Víra na cestách služby Také Mojžíš šel. Sice až po těžkých bojích, až teprv Bůh odzbrojil všecky námitky a před duši mu předvedl, jak vážné by bylo to jeho nechtít jít. Neboť kdo se vědomě vymyká Bohu a jeho příkazům, už nikdy se trvale neuspokojí. Trvalý odpor přináší trvalý neklid. Mojžíš se nechal přemluvit a později Bohu děkoval, že sám se tak přemluvit dal. Přece však Mojžíšova cesta nebyla lehká, ba ani bez tmí. Spíše se ukazovalo, že kdo se vydá k tomu, aby se stal pro­ rokem a pastýřem lidi, musí též počítat s bolestmi proro­ kovými. Kdo se kdy odvážil, vyvádět své bratry z onoho starého řádu věcí, jímž by byli prostě zahynuli, a stavět je na novou základnu spásy a svobody, ten ví, jak taková po­ slání vždy opět uvádějí své nositele do nevýslovných kon­ fliktů s váhavým smýšlením bratří. O Mojžíšovi nutně zní zpráva, že to byl nejutrápenější muž z celého Izraele. Sami oba jeho příbuzní, Mirjam a Aron, se jednoho dne odvážili přít se s ním. A když na cestě záchrany nastaly i nouze a strádání, pak nálada lidu činila Mojžíšě odpovědným za vše, co těžkého leželo na cestě. Ano, při jedné příležitosti ho chtěli dokonce kamenovat. Lidové nálady byly odevždy i v krá­ lovství Božím nevypočitatelné. Mojžíš však věděl, že je poslán od Boha a ne od lidu. To ho činilo tak pevným v službě, tak jasným v cíli, tak silným v útrapách. Zůstal nezávislý na proměnlivém naladění lidu a na srdci Božím nalézal orientaci nad věcmi, které ho obklo­ povaly a ležely před ním. Tak se jeho služba rozvíjela k stonásobnému užitku. On nešel nadarmo. Bůh našel v Moj­ žíšovi pro sebe přítele a pro Izraele proroka.

42

SLOUŽIL MARNĚ SVÉMU LIDU?

Stala se k němu řeč Hospodinova a řekl jemu: „Co tu děláš Eliáši?" Kterýž odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina Boha zástupů." i. Král. 19, 9—to. Nikdy jistě nebylo služebníka a proroka Božího, aby při určité příležitosti nebyl stál pod hlubokým dojmem toho, že jeho poslání je marné a že jeho služba zůstala neplodná. I mocný prorok Eliáš stál jednou pod tímto dojmen. Neboť pokud jeho oko mohlo obhlédnout duchovní stav lidu, nutně vidělo, že tentokrát marně sloužil svým bratřím a horlil pro svého Boha. Nechybělo mu ohně ani odvahy. Stál tu uprostřed těles­ ných proudů ve svém národě jako skála v moři. Odvážil se zastupovat Boží zájmy s nebývalou udatností a postavil své bratry před rozhodnutí. Ale toho muže, který ještě včera si troufal vyzvat krále i lid: „I dokavadž kulhati budete na obě strany? Jest-lit’ Hospodin Bohem, následujtež ho; pakliť jest Bál, jdětež za ním!", nazítří nalézáme pod keřem jalovce v poušti a slyšíme jeho nářek: „Jižť jest dosti, ó Hospodine, vezmi duši mou!" Temný čas

Ale o něco lépe porozumíme proroku v jeho skleslosti, zpřítomníme-li si, v jak temné době působil. V jeho dnech tělo triumfovalo nad duchem. Stejně Achab jako Jezábel byli povolnými nástroji tělesnosti. Jimi bylo potlačeno a odstra­ něno každé skutečně duchovní hnutí v Izraeli. Bál se stal bohem izraelským. Kněží Báloví nastoupili na místo kněží Hospodinových a ovládali lid. Praví služebníci Boží ztratili 43

v zemi všecka práva a mohli být udržováni na živu ještě jen v tajném úkrytu. Kdo z lidu se odvážil odporovat tělesné libosti a stál věrně k Božímu zákonu, jako Nábot, byl zneškodněn lstí a lží. Nebylo občana tak vzácného, aby se nestal obětí proná­ sledováni, jakmile vyšlo na jevo, že se nechce sklánět před tělesnými zásadami a mocí kvůli pravdě Boží. Ve všech, kteří byli duchovního smýšlení, lidé viděli nepřátele lidu i země. Když se jednoho dne na Hospodinův příkaz Eliáš ukázal Achabovi, přijal král proroka Božího slovy: „Našel jsi mne, nepříteli můj?" A jindy se střetl král s prorokem těžkou výčitkou: „Zdaliž ty nejsi ten, kterýž kormoutíš lid Izrael­ ský?" To však je příznačné pro povahu tělesnosti, že vždy hledá vinu zkormoucení a soudů Božích na jiných, ale nikdy sama u sebe. Tělesné smýšlení vůbec nemá vědomí viny. A až podnes tělesnost vžy opět svaluje břímě viny na zástupce Boží pravdy, jako by oni měli nést všechnu vinu přítom­ ného zlořádu a tíhu počínajících. Nevidí, že ona sama je původem sucha a zmatku v Izraeli.

Vítězství víry na Karmeli

Ale i pro takové temné doby má Bůh své proroky. Kde se rozmohlo tělo, Bůh si vychovává služebníky ducha, kteří jsou ještě mocnější. Kde všechen duchovní život, z bázně před zničením, musí ustupovat před mocí těla, tu si Bůh vycho­ vává charaktery, které mají odvahu, takovému Achabovi vep­ sat do svědomí i do života: „Ty jsi ten mni, který kormoutí Izraele!" Zatím co všechen lid se sklání před Bálem, Boží prorok píše na svou vlajku: „Tak praví Hospodin, před nímž stojím a jemuž sloužím!“

44

Takového muže Bůh postavil do oné temné doby a uložil mu být pochodní pravdy uprostřed Božího lidu propadlého tělesnosti. Skrze Eliáše vedl Hospodin kulhající Izrael i s krá­ lem před rozhodnutí. Bůh má dlouho trpělivost se svými pobloudilými dětmi. Ale konečně je přec nutno, aby se roz­ hodli, zda budou činit pokání a sloužit jemu, nebo chtí-li zů­ stat v tělesném svém smýšlení. Když byl celý národ, i s králem a všemi Bálovými kněžími, shromážděn na hoře Karmeli, vystoupil před lid Eliáš a řekl mu: „I dokavadž kulhati budete na obě strany? Jest-liť Hospodin Bohem, následujte ho; pakliť jest Bál, jdětež za ním!" Hned na to učinil celému tomu shromáždění návrh, aby pravým Bohem byl ten, který odpoví v ohni. A všechen lid odpověděl: „Dobráť jest řeč tato!" Ačkoli Eliáš stál sám naproti 450 kněžím Bálovým i králi s jeho kolísavým lidem, tu přece jeho srdce bylo plné odvahy a důvěry, že zvítězí pravice Hospodinova. A Pán svého sluhu nezklamal. Když po neúspěchu Bálových kněží odpověděl oh­ něm na modlitbu svého proroka, tu veškeren ten lid padli na tváře své a řekli: „Hospodin jest Bohem, Hospodin jest Bohem!" A s touto mohutnou událostí padla na celý národ taková bázeň Boží, že se nikdo neodvažoval pozdvihnout proti proroku ruku ani hlas, když při potoku Císon vykonal soud nad kněžími Bálovými. Není divu, že Eliáš očekával po tomto zázračném vítězství zásvit červánků nového dne pro svůj lid. Ale lidová vzrušení náboženská nikdy v ději­ nách nebyla už i duchovní obnovou lidu.

Těžké zklamání Jak přece docela jinak dopadlo to vše! Nebyl to rozbřesk dne pokání a sklonění, nýbrž noc zatvrzení a soudů Božích. Když Achab přišel domů a sdělil královně Jezábel události

45

dne, tu její zášť proti Božímu proroku neznala hranic. Ro­ zhodla se ho usmrtit. Své rozhodnutí proti pravdě královna pojala už dávno. Ani takové události, jaké se staly na Karmeli, na ni už ne­ působily. Nevyvolaly u ní sklonění, ale pozdvižení. Cím těžší bylo Boží navštívení, tím více v ní dozrávalo vzepření proti Hospodinu a to vždycky vede k zatvrzení a soudu. Když Eliáš uslyšel o královninu rozhodnutí a přísaze, byl hluboce zklamán. Po zázračném vítězství na Karmeli sestoupil dokonce dřív než Achab do Jezreel. A jeho srdce možná plnila radost, že přivedl zpět k Hospodinu celý Izrael. Ale tu se set­ kal s nezlomenou mocí vzpurného těla. Královna ve své ne­ návisti a odporu k pravdě přísahala mu smrt, že se byl odvážil odsoudit to, co ona milovala. Tu Eliáš vstal a odešel, aby jen život zachoval. Přišel na poušť, usadil se pod jedním jalovcem a žádal sobě smrti od Hospodina. „Již je dosti, ó Hospodine", řekl Bohu, „vezmi duši mou!" Ale Pán zas a zas rozuměl svým sluhům i v takových hodi­ nách, kdy následkem podobných zklamání se vnitřně zhrou­ tili a ztratili odvahu k další službě. On rozumí i nám. Snad jsme kdysi nastoupili službu s velkou důvěrou ve vítězství Boží. Celou svou duši a celou sílu jsme vkládali do práce, která byla před námi. A Bůh se k nám přiznal jako k Eliášovi na Karmeli. A přece ono viditelné ovoce, po němž jsme tou­ žili, se neukazovalo. Tu i my jsme byli hotovi vymknout se z prorockého povolání, které jsme přijali. S Petrem jsme se vraceli ke starým rybářským sítím a chtěli jsme úlohu rybářů lidí zase zaměnit za spravování sítí. Je to lehči než získávat lidi, a nikdy nás to nepřivede do tak těžkých vnitřních kon­ fliktů a zklamání. A poněvadž Pán nám rozumí v naší sla­ bosti, nesoudí nás, ale posiluje i osvěžuje své unavené služeb­ níky a vyzbrojuje je pro nové úkoly.

46

Posílení na Orébu Hospodin umí nalézt i své zemdlené sluhy a má anděla — posla, který musí přinést Eliášovi číši vody a na uhlí pečený chléb. Když prorok procitl ze spánku a našel tento Boží dar, povstal, jedl a pil, a to po dvakrát, a pak šel v síle pokrmu toho čtyřicet dní a čtyřicet nocí až na horu Boží Oreb. Zde na Orébě se mu dostalo úžasného setkání se samým Hospodinem. Na neznámé cestě, kudy byl veden v uply­ nulých dnech, směl nalézt požehnání, jaké dokonce ještě nikdy nepřijal. Zde se naučil Bohu rozumět jako nikdy dřív. Bůh mu dal nahlédnout do tajné dílny svého Ducha a otev­ řel mu údivná tajemství. Ukázal mu způsob i podstatu Bo­ žího působení. Ačkoli prorok dospěl ke konci své moci a pro­ středků, zde mu Pán ukázal, že On sám ještě není v konci. Když Eliáš přišel na horu Oreb, otázal se ho Pán: „Co tu děláš, Eliáši?" Těžko říci, zda v této otázce vyznívá spíš podiv nebo snad výtka. Chtěl snad Bůh říci touto otázkou: Eliáši, což jsi nevěděl, že tě mohu skrýt i před hrozivou mocí Jezábel? Což jsi nezažil, jak jsem tě uměl zachovat a uchrá­ nit i v čas sucha? Co teď tu děláš? Což nemáš práci mezi svým lidem a to právě v těchto dnech, kdy je ještě pod hlu — bokým účinkem prožitku na Karmeli? Snad chtěl tohle Hospodin přiblížit prorokovi svou otáz­ kou. Eliáš odpověděl slovy: „Velice jsem horlil pro Hospo­ dina Boha zástupů; nebo opustili smlouvu tvou synové Izrael­ ští, oltáře tvé zbořili a proroky tvé zamordovali mečem. I zůstal jsem já sám, teď pak hledají života mého, aby mi jej odjali." V tento nářek byla vložena celá bolest jeho duše. Všecka jeho práce byla marná a všecka služba zůstala bez užitku. Věděl, že byl ve svě službě věrný, že jeho srdce hořelo lás­ kou k lidu, že v horlivosti pro Hospodina zachoval čistotu. A přece se zdálo, jako by vše bylo nadarmo. 47

Kdo ze sloužících Božích pomocníků a pomocnic občas už to spolu nezakusil! Ve světě bývají často tak temné časy, i mezi těmi v církvi Boží, kteří ztělesněli, že se často zdá, jako by už nikdy neměl proniknout Duch Páně svou oživující a očistnou silou. A když pak v hodinách milostipIného navští­ vení se přiblíží vítězství milosti a spása lidu tak jako na Karmeli, ale potom přec je nutno s bolestí zjišťovat, že zas jen tělu byl otevřen prostor a uvolněna vláda, pak i Boží proroci jsou ohroženi malomyslností jako Eliáš. Když Hospodin se setkal s prorokem na hoře Oréb, nej­ dříve k němu mluvil několika úžasnými přírodními zjevy. Zatím co Eliáš čekal ve své jeskyni, náhle tu zavál vítr ve­ liký a silný — ale nebyl v tom větru Hospodin. Za tím vě­ trem mohutné zemětřesení, jímž vše bylo podvraceno — ale ani v tom třesení nebyl Hospodin. Za třesením oheň — ale nebyl v ohni Hospodin. A za ohněm hlas tichý a temný, což když uslyšel Eliáš, zavinul tvář svou pláštěm svým a vyšed stál u vchodu jeskyně. Tyto výjevy měly hluboký smysl a daly proroku poznat tajemné působení jeho Boha. Eliáš byl žhavě toužil po dů­ kladném pokání a obrácení svého lidu. Ve všech jeho úsilích byl úmysl přivést Boží lid, tělesnosti propadlý, zpátky k Bohu. A zřejmě si myslil, že toto požehnání může být přivozeno jen mohutnými otřesy. Ale teď musil poznat, že Boží žeh­ nání se nenajde na takových cestách. Bůh působí tiše a jemně a také v nejtemnějších dobách si zachová zbytek sedmi tisíců těch, jichžto všech kolena se neskláněla Báloví a jichžto všech ústa nelíbala ho. Snad i my jsme se dost často pociťovali samotnými, jako takový Eliáš, a myslili jsme, že nám nikdo nerozumí a že nenaleznem nikoho, kdo by v sobě nesl touž touhu duše — a teprv pak, když nám Bůh otevře zrak pro skrytou práci svého Ducha, tu poznáváme, že v Božím lidu jsou tisícové, v nichž Pán svým Duchem mohl vzbudit stejné roztoužení

48

i účinek ovoce téhož Ducha, který i v nás působí. A třebas požehnáni nepřišlo tou cestou, kterou jsme si představovali, vidíme, že Bůh přece dosáhl svého cíle, a to na cestě, kterou si dávno předsevzal. Čeho nemohly dosáhnout bouře nadšení, otřesné děje a ohnivé jazyky, to Bůh uměl uskutečnit tichým skrytým vlivem svého Ducha. Teprv když odtrhnem svůj pohled i důvěru od prostředků, jež my jsme si představovali pro povzbuzení a nové oživení lidu, pak nám Bůh otevře oči pro ony prostředky, skrze něž on chce i může působit. Neboť ne silou ani mocí, ale Duchem mým má se to stát, jak zní slovo Hospodinoro k Zorobábelovi — Obnoviteli (Zach. 4,6). Když Hospodin byl zjevil proroku toto tajemství, poslal jej zpět do práce s božskými příkazy. V Damašku měl po­ mazat Hazaele za krále nad Sýrií, Jéhu za krále nad Izraelem v říši desíti severních pokolení a Elizea povolat za svého nástupce. Tak také pro nás má Bůh ještě službu. I když snad stojíme na konci svých možností, Bůh má ještě velké, nád­ herné, majestátní plány, jež i přes zdánlivé porážky králov­ ství Božího přece jen uskuteční. A chce, abychom i my byli při tom, když bude světu žehnat milostí i soudem a vést jej vstříc novému, přicházejícímu času spásy. Nebot komu patří teprve budoucnost Boží, ten zase v sobě přináší ulekaným a bezradným bratřím zvěst budoucnosti a obrací zrak čeka­ jících na to, co přichází, co svou životností přemůže i soudy přítomnosti.

49

DOBROVOLNÁ CESTA OBETI NA GOLGOTU

A od té chvíle počal Ježíš oznamovat! učedlníkům svým, že musí jiti do Jeruzaléma a mnoho trpěti... I odved ho Petr, počal mu přimlouvat!, řka: Od­ stup to od tebe, Pane, nikoli nestane se tobě toho. Mat. 16, 21. 22.

Ježíšova nechápaná služba mesiášská To pozorovali učedníci už dávno, že Ježíšova cesta nebyla lehká. Nebot cesty proroků jsou vždy osamělé cesty. Ať si lid visel na jeho rtech, ať si lidé pracující a obtížení odpoči­ nuli pod jeho zvěstí, v srdcích nejvyšší rady židovské bylo jen pohrdání pro syna Mariina z Nazaréta. Ježíš byl příliš málo mužem zbožnosti oněch dnů. Příliš málo odpovídal přáním toho duchovního směru, který tehdy převládal. Strážci zákona přec učili: kdyby lid opravdu svě­ til aspoň dva dny sobotní, pak by jistě přišlo Boží králov­ ství. Ježíš však prohlašoval, že Syn člověka není povolán k tomu, aby otročil dni sobotnímu. On nevázal touhu a pro­ buzené svědomí lidu na takové staré tradice, nýbrž prorážel ony přehrady, které tisíciletá falešná zbožnost nastavěla mezi Bohem a lidem. Království Boží, v němž On žil a které měl přinášet lidu, bylo jiného rázu. Mělo nikoli uj armovat, jako židovská tra­ dice, ale osvobozovat; ne zalekávat, ale povzbuzovat; ne sva­ zovat, ale rozvazovat. Byl-li očekávající národ ve své naději spásy vždy znovu tradicí přiváděn na to, co člověk má při­ nášet Bohu, pak Ježíš svým radostným poselstvím chtěl nej­ dřív ukázat pracujícím a obtíženým, publikánům a hříšní­ kům, co Bůh má jako dar pro člověka. Neboť Ježíš věděl,

50

že království Boží v člověku může započít teprve tehdy, když se dřív člověku mohly už sdělit životodárné síly Božího království. Takové ježíšovské poslání se však nikdy nelíbilo zákonické a zmrtvělé orthodoxii, která vždy ještě kladla těžisko Bo­ žího království do úkonů člověka vůči Bohu a ne do Božího působení v člověku. Ona sama žije jen z pěstování zevních skutků, z ustanovení obsažených v zákoně, ze zařízení vznik­ lých v dějinách, a ve všech odchylkách vidí jen rozviklávání Božího království. Střeží sic ještě formy někdejšího života, ztratila však ducha života a ukazuje se neschopnou nové víno nalévat do nových nádob, procitající život přicházejícího Bo­ žího království podchytit novými formami. Že tedy Ježíš nebyl pochopen od farizeů a zákoníků, to učedníci věděli. Vždyť jak úplně nový byl ten život, který Ježíš svým duchem, svou láskou, svou řečí a svými činy vnášel do tehdejšího života židovského lidu! Přesto jak málo mělo znamenat ono nepřátelství farizeů a zákoníků pro roz­ břesk a příchod království Božího, jen viděl-li národ sku­ tečně v Ježíši Mesiáše! A skutečně se vždy zvětšovaly zá­ stupy, které se ve své nouzi a touze obracely na proroka z Nazaréta. S rostoucím lidovým nadšením tedy rostla i dů­ věra učedníků ve vítězný nástup i východ Božího království. Můžeme si to sotva představit, jak to na ně jistě působilo, když Ježíš naproti tomu všemu teď přece jednoho dne prohlá­ sil, že musí jít do Jeruzaléma, a že tam musí mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, ba, že ho zabijí a on pak třetího dne z mrtvých vstane. Měla být nová cesta utrpení pokračováním a závěrem slav­ ného nástupu království Božího, jak jej prožili v uplynulých týdnech a měsících? To bylo nemyslitelné! Když to Petr sly­ šel, vzal Ježíše stranou a řekl mu: „Bůh ti buď milostiv! Nikdy se ti to nesmí přihodit!" A zřejmě tak smýšleli všichni učedníci. Petr jen vyjádřil, co také ostatní cítili. To, co teď

5i

pověděl Ježíš, přece úplně odporovalo očekáváním a přijaté představě o příchodu Božího království. Království Boží přec právě teprv se počalo zjevovat v slávě. Jak se tenkrát těšili, když chromí počali chodit, slepí vidět, když několika chleby byly nasyceny tisíce, když lid, vnitřně přemožen silou slov Mistrových, dosvědčoval: „Vždyť on mluví jako moc maje a ne jako zákonici!" Můžeme to pochopit, když ze všech oněch prožitků učed­ níci byli plni zbožné úcty ke všem těm velkým Božím činům, jež se staly v jejich dnech. Teď se pravilo o Božím králov­ ství nejen: že přijde, ale že již přišlo! Vždyť chromí chodí, malomocní se čistí mrtví z hrobu vstávají, posedlí jsou z neduhu vyprošťováni, a chudí již tuší den svého vykoupení. Konečně to dlouho toužené a žhavě žádané Boží království se na zemi zjevilo, nástup mesiášské doby spásy byl vidi­ telný i uprostřed lidu. To, co staletí před tím bylo od pro­ roků ohlašováno, počalo se naplňovat.

Námitka Petrova smýšlení Jaký div, že učedníci očekávali bezpodmínečné pokra­ čování toho, co právě započalo! Byl-li tak slavný a přemocný nástup, jaká teprv bude plná zralost, dokonání! A teď Ježíš najednou mluví o svém zavržení, smrti a odchodu. Což mělo tak slavně započaté dílo Ježíšovo skončit takovou veřejnou porážkou? Nepřátelé mají nanovo opanovat rozběh Božího království, Mesiáše ukřižovat; syn Davidův, sotva se zjevil, má umřít? Což ústa proroka Izaiáše neslíbila mnohem víc, že totiž bude knížetství na rameni jeho a že toho knížetství a pokoje nebude konce? Zdalipak my bychom byli porozuměli, zda nám by to bylo bývalo jasné, že co Ježíš řekl o své cestě utrpení, mělo být pokračováním onoho království Božího,

52

o němž proroci mluvili s tak žhoucím a toužícím srdcem? Jsem si jist: i my bychom byli s Petrem odpověděli: „Nikoli, nestane se to tobě!" A přece to mluvilo v Petrovi smýšlení lidské, ne Boží. Ježíš se od něho odvrátil a řekl mu: „Jdi za mnou, satane, ku pohoršení jsi mi! Neboť nechápáš těch věcí, kteréž jsou Boží, ale kteréž jsou lidské!" Tvrdé to slovo Mistrovo proti jednomu z jeho nejnadše­ nějších učedníků! A přece přesně vystihuje postavení Petrovo v ten okamžik. Také lidský způsob může horlit pro Ježíše, ale nikdy se tím nestane přijatelný před Bohem. I ve své hor­ livosti pro Boha tělo zůstane jen tělem a je to ve své pod­ statě nepřátelství vůči Bohu. Ježíš věděl, že spása světa a budoucnost království Božího leží jedině na této cestě utrpení, a že i kříž je jen průchodiskem k vyššímu životu služby a síly. Proto byl připraven jít cestou kříže. On věděl, že za velkopáteční nocí září velkonoční jitro, že za smrtí vzejde život zmrtvýchvstání. Jeho vykročení k Jeruzalému nebude ztrátou, nýbrž nedočíslitelným ziskem pro Boží království v budoucnu. Proto byl hotov, vzdát se okamžitého, aby pro sebe i pro svět získal nepo­ míjivé. Nyní víme, že ani apoštolé, ani církev Páně, ani celý svět nic neztratili tím, že Ježíš šel. Jeho cesta Beránka Božího byla pro všechny ziskem. Pšeničné zrno, připravené dobro­ volně zemřít, se stalo nezměrným užitkem. Izraelský Mesiás se stal Spasitelem světa, prorok z Nazaréta veleknězem na věčnost podle řádu Melchisedechova.

Požehnání dobrovolné cesty oběti

Arci, to všechno my víme. Máme-li však aspoň tuchu, jak blízké jsou nám tyto pravdy, jak co nejúže jsou spjaty i s na-

53

sím duchovním děním a růstem? Také pro nás věčný život, budoucnost Božího království svítá jen na cestě Beránka Božího. Ale cesta Beránkova je cesta dobrovolných útrap a vědomého oddáni se Bohu. Ježíš nebyl zevně nucen jít touto cestou. Mohl volit buď nadšené uznání nebo celkové zavržení. Jenom se přizpůsobit zděděným mesiášským nadějím, jenom se přimknout k obřa­ dné zbožnosti vládnoucího duchovního smeru, jenom se zá­ konicky odlišit od nevědomého a nečistého lidu — a Ježíš by se byl stal slaveným vůdcem lidové i zákonické zbožnosti oněch dnů. Potom by vsak byl Izrael ztratil svého proroka a svět svého Vykupitele. Ježíš by se byl nikdy nestal počátkem no­ vého lidstva, nikdy druhým Adamem duchového rodu. Byl by získal to přítomné, ale ztratil to věčné. Nikdy by byl nenesl vinu lidstva. Nikdy by byli hledající v něm nenašli cestu k Otci. Nikdy by nebyl skrze něho svět přiveden z obřa­ dné zbožnosti a potlačujícího zákonictví k obecenství s Bo­ hem a ke vzývání Boha v duchu a pravdě. Nebot tak by budoval království Boží člověk, tak pomýšlí člověk na to věčné. Ježíš však přišel, aby nás vyprostil ze způsobu všech lidí a uvedl nás na cestu Božího smýšlení. Ale to je vždy cesta sebeoběti a sebevzdání. Vždyť celý ži­ vot Boží je sebeoběti. Co se kdykoli světu od Boha dostalo ve zjevení, v žehnáních, ve zvěstováních spásy, to se stalo tak, že Bůh sám se světu svěřil. Jeho Slovo vždy se stávalo tělem, aby mu člověk v těle mohl rozumět. Boží smýšlení tedy může ztratit svůj vlastní život, aby ostatní získali život vyšší. Může se stát chudé, aby se ostatním otevřelo celé bo­ hatství Božího života. Je hotovo se stát obětí, na níž by se mohly vyběsnit všecky propasti hříchu, aby, na světlo vyne­ seny, byly odsouzeny. Pro tento Boží způsob se rozhodl Ježíš. Ne že by k tomu byl nucen, ale že se pro tuto cestu Beránkovu dobrovolně roz­ 54

hodí. Pro něj ani jeho život, ani jeho plné moci nebyly ja­ kýmsi lupem, který by byl potřeboval hájit. Naopak, on věděl, že všecko od Otce přijaté se má světu stát vykoupe­ ním a životem; že zrno pšeničné, padnouc v zemi, neumře-li, onoť samo zůstane. Ale toto odumření pro něho leželo na cestě ke Golgotě. Proto i svého učedníka tak ostrými slovy odmrštil, když se mu stával pokušitelem. K pohoršení, k urážce byl Petr Pánu svými slovy, aby o ně Ježíš klopýtl a ve svém rozhodnutí se zakolísal. To bylo lidské. Kdo sám se neumí vydat v obět, nikdy nebude schopen světu přinést věčné hodnoty. Všecky Boží pravdy, všecka du­ chovní požehnání, která se později lidstvu stala zdrojem světla a spásy, byly nejdřív nalézány lidmi hotovými jít touto Ježíšovou cestou. Po čem toužili, co vnitřně zřeli, co se jim otvíralo jako budoucnost, co jim bylo životem a věč­ nou hodnotou, co viděli přicházet — to všecko pramálo od­ povídalo vládnoucí zbožnosti jejich doby, to se podstatně lišilo od tradice, to se zdálo být v takovém rozporu se zjeve­ ním Božím v dávných prorocích, že nikdy nebylo možno vkročit na tu cestu zákonicky. Proto byla tak osamělá cesta všech poslů Božích za vsěch dob. Ukládalo jim to nést utr­ pení Kristova. Mnohonásobně je to činilo obětí, na níž se vyběsňoval zbožný fanatismus i tvrdost zákonická. Tak se jim dostávalo příležitosti, vzít na sebe Mistrův kříž a s ním jít cestou obětování. Ale jejich zavržení se stalo životem pro ostatní, jejich ukřižovaná pravda oním vykupujícím světlem, jímž byla žehnána budoucnost. Pravdy, kdysi za dnů moci a násilí odsuzované, později v dobách nouze počaly být vyhledávány. V nich lidé nalézali osvobo­ zení od kletby minulosti. Ba, jednoho dne byli vyhlášeni za svaté oni, kteří kdysi trpěli porodními bolestmi těchto pravd, útrapami, jež na sebe vzali dobrovolně. Neboť v nich byl lék pro zdraví a život pozdějších poko­ lení. Byli sic kdysi osamělými proroky, pro něž jejich sou-

55

čašníci měli jen kříž. Ale jejich světlo se později osvědčilo být pramenem, z něhož hroutící se svět čerpal novou sílu a nové výhledy v budoucnost. Ať s kterékoli strany k nám přistupuje pokušitel a říká s Petrem: Nikoli nestane se toho tobě! — volme nikoli cestu lidského pohodlí, ale cestu Boží! Kdo chce tím, co je věčné, být požehnáním pro své bratry i svět, necht jistě ví, že trva­ lé hodnoty království Božího mohou být darem pro budouc­ nost jen na dobrovolných cestách kříže a oběti. Organický život se vždy rodí v bolestech. Zrno pšeničné jenom když umře, přinese mnohonásobný užitek.

56

TAJEMSTVÍ KRÁLOVSTVÍ BOŽÍHO

. . . samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn a v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže. Protož i Bůh povýšil ho nade vše, a dal jemu jméno nad každé jméno. Pil. 2, 7—9. Tak byl Ježíš veden. Od té doby je touto cestou vedena každá jednotlivá pravda a také Církev Boží. Neboť ještě vždy co se dálo s hlavou, dálo se také s údy. Vyvolení Boží nemohou dosáhnout dokonalosti a dozrát pro příští své služby žádnou jinou cestou než jedině cestou své královské Hlavy. Život z Boha a cesta kříže proto vždy byly co nejúže spolu spjaty. Zde apoštol popisuje tuto cestu Beránkovu a jmenuje nám tři tajemství s ní spojená: jesle, kříž a korunu. Vždyť Je­ žíšova cesta utrpení daleko přesahovala hranice Golgoty. Vi­ ditelně započala v jesličkách a vedla přes kříž ke trůnu. Neboť všechen Boží život na zemi

počíná v kolébce, podléhá na kříži a vede ke korunování. Kdo je hotov ztratit svůj život, na této cestě najde zas život věčný. Kdo se naučí v poslušnosti víry držet krok s Mistrem, bude smět prožít, jaké síly vzkříšení a jaké krá­ lovské služby jsou spojeny s každou dobrovolnou cestou utrpení.

57

Tajemství jesliček

Kolébka je obrazem lidství v jeho snížení, bezmoci, sebevzdání. Do ní sestoupil Ježíš. Ježíšovy dějiny počínají v jes­ lích. Samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn a v způsobu nalezen jako člověk. Kdo mohl tušit, že ten, jehož nemohla pojmout nebesa, vejde se do jesliček? Kdo mohl tušit, že největší událost světových dějin, spása světa, bude mít dějinný počátek v jeslích? Věřící v Izraeli arci očekávali nový průlom království Božího na zem v příchodu Pomazaného na uprázdněný trůn Davidův, v toužebně vyhlíženém čase navštívení před tváří Páně. Sic tu a tam, i mezi národy, se pátralo po vycházející hvězdě z domu izraelského, po muži spravedlnosti, pod jehož berlou by úpějící národy nalezly zdraví a záchranu. Ale nikdo netušil a nikdo neočekával, že tento nový čas spásy nastane v jeslích. Právě v Jeruzalémě, nikoli však ve stáji betlémské, hledali mudrci z Východu nově narozeného krále židovského, jehož hvězdu byli viděli. V jejich hledání se ob­ ráželo hledání celého starého světa. Dosud naznačuje i naše hledání. Jen malá hrstka mezi Božím lidem viděla v betlémském dítěti Jednorozeného od Otce, plného milosti a pravdy. A také tato malá hrstka by byla nikdy nehledala Spasitele světa a Izraelského Mesiáše v jeslích, kdyby nebyla upozor­ něna světlem shůry, co se stalo v Betlémě. I jí by byl zůstal velký Boží čin, Bůh v těle zjevený, tajemstvím, kdyby jí nebyl v pravou chvíli odhalen od samého Pána. Ale zatím co svět nic netušil o té velké události, která se stala v Betlémě, a mlčky přešel svého zachránce, tato malá, věřící a od Hospodina osvícená hrstka již viděla Spa­ sitele světa, izraelského Mesiáše, Krále Slávy, a vzývala ho jako toho, který přišel, aby vykoupil svět z jeho hříchů.

58

A blahoslovena buď i ona malá hrstka, která také za na­ šich dnů má oči Bohem osvícené a uprostřed časových udá­ lostí vidí ten veliký zrod a vzrůst Božího království, jež vždy se jeví jako dítě, potom je na kříž odsouzeno, a přece povo­ láno, ke spáse světa nést korunu! Neboť ještě vždy počíná vtělení království Božího v jeslích, ne na trůnech a kate­ drách. Každý počátek Božího království se objevuje ve způ­ sobu služebníka a ne v královské moci a lidské moudrosti. Nejdřív je oblečeno v lidskou slabost a chudobu, závislé na lásce a péči těch, jimž přišlo sloužit. Kdo ve středověku tušil, že velká, mnohými vytoužená reformace, obnova, započne v klášterní komůrce? Že prostým mnichem Martinem Lutherem bude zlomena moc římské hier­ archie a ortodoxie, a to prostým svědectvím víry, které on se odváží vepsat na korouhev svého života a služby: Toliko vírou? Kdo tušil, že ten muž, kterého v Anglii vsadili na dvanáct let do vězení, v této své potupě a poníženosti na­ píše onu „Cestu poutníka", která ještě dnes je krom Bible nej čtenější knihou na světě a směla se stát nesčíslným vůdkyní k věčnému životu? Kdopak při počátku nynějšího hnutí probuzení, když na­ cházelo první útulek v selských stodolách a velkoměstských bytech i sklepích, viděl hned už slávu Boží, v takové níz­ kosti stanující? Mnozí z těch, kteří vírou vyprošovali novou životní obrodu pro církev i lid, naprosto nečekali průlom vytouženého hnutí za probuzením a posvěcením v takové nízké a služebnické podobě. Tak život z Boha se ještě ted zrodil jako dítě v jeslích, pak sloužil jako služebník, až byl zase vládnoucí mocí ukřižován. Proto se nenechme mýlit, když i dnes vidíme počátky nových požehnaných dob pro království Boží ležet v jeslích a v odění slabosti a chudoby! Veliké proudy požehnání všecky počaly z mála. Zrodily se jako malý, osamělý pramének. Byly přikryty mnohou sla­

59

bostí a v jejich vzniku se jevilo mnoho lidského. Ba, všichni velcí mužové měli po ruce jen jakési jesle, do nichž se dob­ rovolně umenšili, z lásky k bratřím. Nebot kdo chce sloužit lidem, nejdřív se jim musí stát člověkem. Kdo neumí být, jako Pavel, Židům Židem, Řekům Řekem, aniž by propadal samospravedlivosti Židů a byl opojen moudrostí Řeků, ten nikdy nedojde k té prorocké službě, k níž ukazují jesle. Kdo však umí přistoupit na stanovisko bližního, aniž by podlehl hříchům toho bližního, kdo se učí snášet slabost souseda i sdílet jeho nouzi, ten na téko cestě Beránkově najde onu vzácnou službu Samaritána, skrze niž jsou ovazovány rány tohoto světa. Takoví učedníci a takové učenice doplňují na svém těle „ostatky soužení Kristových" (Kol. i, 24), neboť jejich služba je proniknuta duchem oběti Mistrovy. „Evangelium o zlomeném srdci Spasitelově vyžaduje službu krvácejících srdcí", píše J. G. Howett. „Jakmile přestaneme krvácet, přestáváme být požehnáním. Když nás naše soucí­ tění už nebolí, pak už dál nemůžeme být služebníky utr­ pení ... Nikdy nemůžem uzdravit nedostatky, které necítíme. Srdce neznalá slz nikdy nemohou být hlasateli velkonočního utrpení. Musíme krvácet, chceme-li být služebníky vykupu­ jící krve." Jesle: to dobrovolné sebezřeknutí, abychom se pro druhé stali prorokem a Božím služebníkem — to je první tajemství království nebeského.

Tajemství kříže Kříž je obrazem prokletí, hanby, odsouzení a smrti. A Ježíš byl poslušný až do smrti a to smrti kříže. Dítě z jeslí prospívalo milostí a moudrostí a v třiceti letech se stalo oním mužem, v němž lidé viděli proroka z Nazaréta. Když otevřel ústa, zástup býval pohnut; neboť učil

60

jako moc maje a ne jako zákonici. Když se setkával s nouzí, stál proti ní s plnou mocí shůry. Poručil větru a vlnám, a utišily se. Kráčel přístřešími Bethesdy a otázal se: „Chceš-li zdráv býti?", a muž který ležel nemocen 38 let, směl vzít lože své a jít domů uzdraven. Żena trpící krvotokem dala lékařům všecko své jmění a přece nedošla uzdravení. Tu se ve víře přiblížila velikému lékaři svého lidu, dotkla se jen podolku jeho roucha, a pocítila, že z něho vyšla síla, kterou byla uzdravena. Tak žil a obcházel Ježíš jako prorok a lékař, Bohem posla­ ný a pomazaný, mezi svým lidem a miloval i sloužil. Viděl ten lid a viděl jeho nouzi. Jeho srdce se potěšilo, jen mohl-li se radovat s radujícími a směl-li plakat s plačícími. A přece jeho služba končila na kříži. Jednoho dne je vidět velkého proroka z Nazaréta, jak kráčí před soudnou stolici a mlčí jako beránek. Zatímco zástup jej tupí, vysmívá se, křičí: „Ukřižuj, ukřižuj hol", je jen málo těch, kteří mlčí a pláčí s ním. Objeví se na místě soudu, a tu svět korunuje svého zachránce trnovou korunou a obléká jej v purpurový plášť. To byla odpověd světa na službu jeho lásky. Jak jen k tomu došlo, že Pána slávy přibili na kříž a že ústa velikého proroka z Nazaréta musila oněmět na prokla­ tém dřevě? Chudí, nemocní, sklíčení a zkormoucení, chromí a slepí, celníci a hříšníci mu rozuměli. Ne však bohatci, nikoliv sytí, zákonici, samo spravedliví. Ti mu nerozuměli. A vydali ho na smrt. Až dodnes všechen božský život vždy opět byl křižován těmi, kteří si ve své zbožnosti činili nárok na království nebeské. Neboť odevždy byl kříž poslední zbraní zbožného těla i světa proti pravdě. Kříž byl odpovědí, jakmile lidé už ne­ mohli snést světlo pravdy. Křižovali anděla a tvrdili, že to přibili samého ďábla. Na veřejnosti nosili zdání zbožnosti a předstírali, že zachraňují pravdu, kdežto pravdu jen odsu­ zovali. Ještě nikdy nebyl odsouzen někdo svátý, aby veřejné

61

mínění nebylo přesvědčeno, že to zneškodňují svůdce, aby skrze něj celý národ nepropadl zkáze. Neboť ještě vždy shora byla pravda přibíjena na kříž jako sektářka a buřička. Od Ábele, který pro vzývání Hospodina padl při oltáři kyjem svého bratra, až do našich dnů, kdy pro Ježíše je někdo odstrkován, vysmíván a pohrdán, vyvolení Boží musí snášet tuto hanu a hanbu v jemnější nebo hrubší způsobě. Ať se jednalo o Josefa nebo Jeremiáše, o Daniele nebo Jana Křtitele, o Štěpána nebo českého Husa, o Luthera nebo Zwingliho, o Petra Valda nebo o Mennona, o francou­ zské Hugenoty nebo skotské puritány, o wůrttemberské pietisty nebo České bratry, o baptisty nebo methodisty, o ně­ mecké hnutí svobodných sborů nebo o ruské hnutí Štundistů — pokud byli nositeli světla a proroci Boží, kteří zvěstovali hořícím srdcem a posvěcenými rty veliké skutky Boží, všichni poznali kříž, jímž mrtvá orthodoxie a svět odpovídaly na jejich svědectví pravdy a službu lásky. Orthodoxie uměla velmi levně prodat nejvěrnější Boží služebníky, a křesťanské státy dovedly své nejzbožnější a nejoddanější poddané pro Boží pravdu vrhat do žalářů, vodit na hranice, brát jim ma­ jetky i domovy a posílat je jako sprosté zločince do samot vyhnanství v Sibiři nebo k perským hranicím. Kdykoli se Boží pravda ve způsobě služebníka utábořila na zemi, vždy byla voděna touto Beránkovou cestou velkého utrpení. A jestliže v Izraeli neporozuměli jeslím, tím méně pochopili kříž. I ta malá hrstka, která láskou lpěla na svém Mistru a přes všecko nepřátelství se ho neodřekla, v této jeho poslušnosti až do smrti kříže ho nemohla pochopit. I když neutrpěla jejich láska, přece jejich víra už neviděla výcho­ disko; myslili, že jeho smrtí ztratili všecko. Teprve když jim na cestě Beránkově bylo zjeveno tajem­ ství kříže, pochopili, proč Kristus musil trpěti a tak vejiti v slávu. Teď poznávali, že kříž je nemohl zbavit ani požeh­ nání, ani služby, ani radosti, nýbrž teprv jim to vše vpravdě

62

otevřel. Tak stála Maria v nedělním jitru před otevřeným hrobem a hledala Ukřižovaného. Myslila, že křížem všeho pozbyla, a chtěla jen utišit své slzy u nohou zemřelého Mistra. Ale za ní stanul Zmrtvýchvstalý. Ona však nevě­ děla, že je to Ježíš. Když se jí pak Ježíš otázal: „Ženo, proč pláčeš, koho hledáš?", myslila, že to je zahradník, a zeptala se ho: „Pane, vzal-lis ty jej, pověz mi, kam jsi jej položil!" Tu měl Ježíš jen důvěrné slovo: „Maria!" V tom osobním oslovení, v jistotě hlasu, jaký neměl nikdo jiný, ho poznala, padla před ním na zem ve zbožném pohnutí a pak se stala poselkyní Vzkříšeného ke svým bratřím. Teď pochopila to hluboké tajemství, že skrze kříž jí byl světem odňat jenom ponížený Kristus, že však Krista Zmrtvýchvsta­ lého na této cestě zase směla nalézt. Svět si ve své moci myslí, že křížem mohl překazit, nebo omezit službu pravdy. Proto prodává Jozefa do Egypta, obžalovává Daniele u dvora, metá po Davidovi kopím, krmí Jeremiáše jen vodou a slzami máčeným chlebem, staví Mardocheovi šibenici, Husa upálí na hranici, Hugenotům na­ strojí krvavou svatbu a své občany posílá na Sibiř a Sachalin. Jenže na těchto cestách utrpení nebyla ani odňata služba, ani zmařen vliv. Mnohem spíš byli útrapami uvolněni pro služby další a vyšší. Smrtí stali se nesmrtelnými, skrze pod­ lehnutí zvítězili: to je druhé tajemství království nebeského.

Taj emství koruny

Cesta Beránkova jde daleko přes hranice Golgoty. Počíná v jeslích a vede k trůnu. Křížem končí síly tělesné, ale síly vzkříšení božského křížem teprv počínají. „Protož i Bůh povýšil ho nade vše a dal jemu jméno nad každé jméno, aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalo, 63

těch, kteříž jsou na nebesích, a těch, kteříž jsou na zemi, i těch, kteříž jsou pod zemi, a každý jazyk aby vyznával, že Ježíš Kristus jest Pánem v slávě Boha Otce." Ten, jejž zavrhl člověk, byl od Boha vzkříšen a povýšen na pravici Božího majestátu na výsosti. Třetího dne Ježíš vstal, vítěz i nad silami smrti. Krví své oběti pronikl nebesa a byl od Boha pozdraven jako věčný kněz nejvyšší podle řádu Melchisedechova. Tak byl Kristus křížem uvolněn pro služby spojené s korunou. Nadále všecka moc na nebi, na zemi i pod zemí vložena do rukou Beránkových. A v budou­ cím věku bude panovat ne tělo ve své moci, nýbrž Beránek ve své lásce. Kéž by jen brzo zasvitla ranní zář jeho vlády. V přítom­ nosti ještě panuje tělo ve své moci na všech územích, v poli­ tickém i duchovním oboru. Zatím kraluje ještě násilí, železná pěst, Kainův kyj. Tekou nesčíslné slzy, krvácí tisíce ran, vládnou hanba a neřest, přibývá lidských trosek. A krev pobitých, nouze chuďasů, řetězy vězňů, vzdechy utlačených křičí k Bohu jako krev Ábelova. Jak brzo se rozbřeskne čer­ vánek spravedlnosti a míru? Jak brzo přijde ten, který i pod svou korunou bude kněžsky sloužit? Duch i nevěsta řkou: Pojdi A kdož slyší, rci: Přijď! On přijde a — brzy snad! Neboť už se staly veliké věci, a větší se v úplném tichu připravují. Ba i trůny a moci se skácely tíhou událostí po­ sledních desítiletí. Lidé žili bez Boha, teď prožívají soudy Boží. Hráli si s hříchy a zbraněmi, teď jim bylo sklízet vel­ korysou kletbu hříchů a zbraní. Smíchem odbývali mír toho, který přišel přinést mír, a teď nadarmo shledávali tmel, jenž by měl sjednotit národy této země v bratry. Toliko ten, kdo prošel soudem kříže, nemusí se bát roz­ sudku s výšin trůnu. Kdo našel v ukřižovaném Beránku svého zachránce, nemusí se bát Beránka korunovaného jako svého soudce. Kdo pokorně poklekl před jeslemi a pod křížem uvedl v pořádek svůj ztracený život, potom když se stane viditel­

64

nou koruna, s radostí pozdvihne hlavu, poněvadž udeřila hodina jeho vysvobození. Potom ti, kteří zde s ním trpěli, budou spolu s ním panovati. Královské služby Božích vyvole­ ných v plné své síle se rozvinou hlavně v nadcházejícím věku. I když dnes aspoň při některých příležitostech se jim povoluje vliv na život politický, občanský a církevní, koneckonců vždy přece zůstávají jen trpěni, kněžští služebníci v potu­ pení kříže. Ale až se ukáže Kristus, potom Boží obec zřejmě bude s ním v slávě a bude mu rovna i ve své královské službě. Když jsme zde s ním trpěli, budeme také spolu s ním kralovati, píše apoštol. Všecka utrpení tohoto času nevyrovnají se té slávě, která na nás má být zjevena, až se Kristus ukáže na oblacích nebeských jako věčný král a kněz. Co to všecko pro nás bude znamenat, jak veliké, nesmírné možnosti se nám pak otevrou, která zmocnění a služby bu­ dou uloženy našemu životu, to přesahuje možnosti našeho lidského zemského porozumení. Na základě Písma smí vzhlí­ žející víra trpící láska jen tušit, co to bude ve skutečnosti znamenat: Být na zemi králi a kněžími Božími! Teprv pri rozbřesku nového dne se naučíme plně a zcela rozumět i tře­ tímu tajemství království nebeského: Skrze kříž ke koruně!

65

„NEBOJ SE, Ó MALIČKÉ STÁDCE!"

„Neboj se, ó maličké stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království." Luk. 12, 32.

Nikdo neměl budoucnost již v přítomnosti tak jako Ježíš. I v tom byl více než člověk a víc nežli prorok. Neznáme ani jediné slovo z jeho úst, aby prozrazovalo jakoukoli po­ chybu o konečném vítězství Božího království. On se nekla­ mal o skutečnosti. Jeho duše netrpěla jen pod rozpadem doby, ale obzvláště také pod nevěrou a neporozuměním učedníků. On viděl život a tvář světa tak, jak skutečně byly, v jejich vzdálení od Boha. Ale to přítomné ho nemýlilo o přicházejícím a budou­ cím. Ríše Otcova a její boudoucnost mu byla jistější, než říše lidí a jejich soudy. Ne člověk a rozkladná vláda hříchů, nýbrž Bůh a vše nové tvořící vláda Milosti budou mít po­ slední slovo. Proto se strany Boží vnitřně přemáhal všecky překážky a přerývky v příchodu nebeského království, jak i on je viděl a prožíval, a s proroky čekal na příští konečnou vládu svého Otce. V jednotě s Otcem byla jeho budoucnost i věčnost a jimi byla už ovládána jeho přítomnost. Jenom s tohoto stanoviska možno rozumět přemnohým výrokům Ježíšovým. Dýší důvěrou víry, která přemáhá pří­ tomnost i svět. Ježíš vnitřně stojí na oné skále, která i v ob­ časných příbojích doby se nezakolísá. A svým slovem se snaží i učedníky postavit na tutéž základnu. To se děje i teh­ dy, když svému hloučku učedníků přivolává: „Neboj se, ó maličké stádce!" A toto úžasné slovo Ježíšovo i nám praví nesmírně mnoho, umíme-li z něho vyslechnout onu zvěst o nebeském Otci: „Neboj se, ó maličké stádce!"

66

Tvůj Bůh je Bůh velikých věcí

Co má být učedníkům dáno od Otce, to je „království nebeské". Do tohoto univerzálního pojmu pojal Ježíš celou spásu s celou plností vykoupení, připravenou učedníkům. Co proroci mnohých staletí vyhlíželi, co jejich ústa zvěsto­ vala jako Boží zjevení, co jejich pisátko zvěčnilo na perga­ menu k útěše přicházejících pokolení, to měli uvidět se na­ plňovat v jejich životě. Proto v tomto Ježíšově slovu bylo pro učedníky cosi překvapivého, ano byla to jedna z nejgrandióznějších paradoxií dějin. Jim, rybářům od jezera genezaretského, mělo se dostati toho, oč králové a císařové se svými národy konec konců už po tisíciletí bojovali:: krá­ lovství. Co jiným se nepodařilo politikou a mocí, náboženst­ vím a kultem, měli nalézt oni v upřímném, prostém následo­ vání Ježíše: svět sociální spravedlostni, božských zmocnění, věčného míru, přítomné vlády Boží. Podle lidských měřítek byla taková věc úplně nesrozumi­ telná. Ale Ježíš v nejmenších náznacích počínající Boží vlády v duši učedníků viděl už nádheru přicházejícího dokonalého Božího království. V této radosti při kterési jiné příležitosti mohl říci v blaženém vytržení: „Chválím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a opa­ trnými a zjevil jsi je nemluvňátkům. Ovšem, Otče, neboť tak se líbilo před tebou!" Tento výtrysk vnitřní radosti nenastal snad na základě překvapujících úspěchů, jichž dosáhl svým působením v po­ slední době. Naopak, i sám velký prorok od Jordánu, Jan Křtitel, teď pro pravdu vězněný od Herodesa na pevnosti Machairu, byl zmaten. Poslal své učedníky k Pánu s otáz­ kou: „Jsi-li ty, který přijití máš, čili jiného čekati máme?" Jan nemohl pochopit, že Ježíš ve své mesiášské činnosti tolik se zastavoval při jednotlivostech. Byl přece jako zaslíbený a očekávaný mesiášský král povolán, svým osvobodivým

67

dílem uchopovat celek a všecko přetvořit v království Boží. Vždyť ve všech oborech lidského života čekala nouze na zachránce, zotročení na vysvoboditele, bezpráví na spra­ vedlnost, tma na světlo. V oněch dnech nebylo ani jediného odvětví sociálního, politického i náboženského života lidského ve světě, aby nevolalo po vykoupení. Vším dosavadním se člověk viděl trvale zotročen, ve všem, po čem toužil, zas a zas zklamáván, vším minulým věčně obviňován. „My jsme myslili, že on vykoupí Izraele" — v těchto slovech emauzských učedníků byl výraz nekonečného toužení a očekávání v oné duševně tak rozervané době. Ježíš vzkazuje svému dávnému příteli a připravovateli cesty: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní se čistí, hluší slyší, mrtví z mrtvých vstávají, chudým se zvěstuje evan­ gelium, a blahoslavený, kdo se nehorší na mně." Ježíš ne­ nechal vzít si odvahu a zakalit si čistou radost, že zaslíbené Boží království na zemi proráží zatím aspoň jednotlivými zjevy. Co se stalo, bylo mu zárukou toho, co se ještě má stát. Viděl, jak celé jeho dílo sic ukládá přemnohá strádání a utrpení, vzbouzí přemnohé odpory a nepřátelství, v po­ hledu na celek zaznamenává pramálo úspěchů a je doprová­ zeno jen ojedinělými zjevy mesiášské doby spasení. Ale to, co tu bylo, co mohlo být vykonáno, co jednotlivci prožívali ke své spáse, co unavení slyšeli z radostné zvěsti, bylo tak mocné a cenné, to bylo do té míry dílo Boží a ne lidské, že Ježíš dává Jana pobídnout, aby se v nezlomné důvěře těšil z těchto jednotlivých zjevů a nehoršil se, nevidí-li ještě krá­ lovství Boží se dokonávat v konečném triumfu. V tomto duchu a v této radosti vlastně Ježíš vůbec pro­ mlouval ke svým učedníkům o tom, co mají přijmout z nasta­ lého Božího království a čím se mu mají stát. On věděl: můj Otec je Bohem velikých věcí. Jeho působení vždy končí dokonáním celku, sobotou, jež nemá večera, žalmem jeho stvo­ řitelské duše: „A hle, všecko bylo velmi dobré!" 68

Proto Ježíš už v nejmenších počátcích viděl přicházející účinky, v rozpačitých rybářích rodící se apoštoly, v jednot­ livých požehnáních konečné vítězství už nastalé Boží vlády. Každý neúspěch mu otvíral „to obrovské" ve věci jeho Otce, dával mu vidět za utrpeními vzkříšení, za zavržením vyvý­ šení, za smrtí život. Dějinné pohromy jím neotřásly, nepřá­ telství pobožných ho nemátlo, selhání učedníků ho nezbavo­ valo odvahy. Pro něho tvůrčí silou nastalého nebeského krá­ lovství nebyly dějiny s jejich immanentní zákonitostí, ani zbožní lide s jejich fanatickou horlivostí, ani učedníci s nad­ šeným následováním, nýbrž Otec v tvůrčí aktivitě svého Ducha. Jej viděl působit a v jeho světle i sám působil. Nechť si tak a tak mnozí odpadli od království Božího a už s ním nechodili, poněvadž jim byla příliš tvrdá jeho řeč, nechťsi i Petr ho zapřel a Jidáš zradil, nechťsi ho i církev obžalovala a stát ukřižoval — všecko to nemohlo zadržet působení jeho Otce, ani překazit jistojistý příchod Boží vlády. Jednotlivci i mnozí mohou pak padnout v průběhu dějin, království nebeské nepadá. Není neseno tělesným ramenem, není inspirováno duchem doby, není budováno horlivostí učedníků, nedokonavá se mocenskými prostředky pomíji­ vosti. „Otci" se zalíbilo dáti vám „království." Boží vládnutí vždy ještě v sobě má záruku dokonalosti, Boží Slovo vždy bylo také tvůrčím činem. Kdyby byl Ježíš nepůsobil v tomto duchu, kdyby byl ne­ mluvil v tomto světle, pak i jeho mesiášská duše by se byla zhroutila pod tlakem toho, ce jest. Ale jak on Otce viděl v jeho činnosti, tak tedy působil i sám. Jaký to Ježíšův obraz by nám v duši vystoupil, kdybychom si v tomto osvětlení zpřítomnili, co Ježíš podle evangelií činil i mluvil! Nedbaje okamžitého duševního naladění svých učedníků řekl jim: „Vy jste sůl země!" Bez vás svět zajde ve své hnilobě. „Vy jste světlo světa!" Svět nevyjde sám ze své bídy a bludu, ale vy mu budete svítit, aby ve své ztracenosti našel cestu zpět

69

k domu otcovskému. „Vy jste révové ratolesti," na mně, vinném kmeni, a budete mými učedníky kteří beze mne nic nemohou učiniti. „Posílám vás jako ovce mezi vlky", ale nebojte se: vaše chodění a sloužení učiní z vlků beránky, ze Saula Pavla. „Otec" váš vám dává království s vítězstvím nad satan­ skou mocí, s přesilou nad tělesností, s poselstvím pro pra­ cující a obtížené. A pronásledují-li vás, protože vaše spra­ vedlnost je mnohem vyšší než zákoníků a farizeů, protože vy jste v duchu chudí, kde svět je přesycen duchaplností a na­ bažil se svého majetku, protože vy zakládáte mír, kde ná­ rody a státy rozsévají rozvrat a pěstují nepřátelství — „bla­ hoslavení jste, neboť vasě je nebeské království!" Tak Ježíš v duchu svého Otce přemáhal pomíjivost, pro­ stor i čas a mluvil se stanoviska Božího tvůrčího činu a ví­ tězného znovuzrození. Věděl, že všecko působení odpovídá způsobu jeho božského bytí. Ježto Bůh působí ze svého klidu v odpočinutí, vše musí končit sobotou dokonalosti. Ježto Bůh je vykoupením, musí všecko působení nést v sobě i vykoupení. Ježto Boží světlo všecko probouzí k novému životu, musí před ním ustoupit smrt i peklo. Kdo jako Ježíš vidí Otce, jistě také jako Ježíš vidí nebeské království, a to tak, jak je od Otce dáváno, „sirotkům a maličkým."

Tvůj Bůh je Bůh malých počátků Buď tedy bez bázně, ty maličké stádce! Království nebeské má být dáno „vám". V tomto osobním zájmenu je vyjádřena celá nenápadnost malé hrstky učedníků, jíž se viděl Ježíš ob­ klopen na základě svého působení. Zdalipak velikost obsahu neroztrhne nádobu tak lidskou, ba příliš lidskou? Nevyleje se mošta nového života v těchto porušitelných nádobách? Co když ti „malověrní" a „nerozumějící" naprosto nechápou ra­

70

dostné poselství Syna? Nebudou rozervanému a očekávají­ címu lidstvu podávat místo nebeského království jakýsi me­ siášský světový stát, místo nového života od Boha vdechnu­ tého církev upevněnou dogmatickými formulemi? Co když práve ti, jímž byla svěřena „tajemství království nebeského" a kteří přijali „klíče království nebeského", to Boží království nanovo budou uzavírat chudým v duchu, pra­ cujícím a obtíženým, lačnícím a žíznícím, publikánům a hříšníkům? Nestane se Boží skryté působení v misii učedníků fanatickou propagandou, nestane se Slovo tělem učiněné jen posvátnými literami, poznání skrze osvícení Duchem svátým jen povinným dogmatem a vyznáním? Jistě že to všecko — a nekonečně více — hrozilo nastalému Božímu království. Tomu všemu průběhem křesťanských sta­ letí nesčetněkrát propadalo. Ale nezašlo. Ono nepadalo s učed­ níkem. Nestalo se státem v křesťanském státě světovém. Ne­ stalo se literou dogmatického vyznání. Vnucoval-li člověk Boží království až do forem a způsobů svého vlastního bytí, budovala-li království Boží teprv církev, místo, aby se sama dala budovat Božím královstvím, pak zůstalo člověku z krá­ lovství nebeského jen zdání. Přesto jeho síla stála hned vedle, vystupovala v nových učednících. Byli sic nejdřív jen čímsi „směšným" v dobovém úsudku. Ale Ježíš k nim opět mluvil: „Zalíbilo se Otci vašemu dáti vám království." Kdyby nebe­ ské království bylo jen výtvorem církve a ne církev výtvo­ rem nebeského království, pak zajisté by Boží království na zemi už dávno bylo zaniklo. Ale Bůh se nebál, nikdy během dějin, sestoupit se svou pravdou a zjevením dolů do malých a nepatrných věcí. Své Božské tvoření v lidstvu nikdy nezačínal mocí a leskem, nýbrž halil je do nejmenších, pranepatrných počátků. Tak kdysi ve dnech Noemových zavěsil celou budoucnost lidstva na záchranu jediné rodiny. Aby si pro celý svět národů vy­ choval posla a tlumočníka svého božského zjevení, Bůh na­

71

vázal růst Izraele nejdřív na důvěřivost a poslušnost jediného Abrahama, jediného Izáka a Jákoba. V pozdějších dějinách Izraele — Judy byl to zas a zas jen svátý pozůstatek, který se neskláněl před současným Bálem, ale v prorockém duchu Bohu sloužil a na Boha očekával. V Ježíšovi — tedy v naprostém zjevení Božím — nebeské království jakožto Boží tvorba nejprve sestoupilo do jeslí. Později se dalo přijmout prostými rybáři při jezeře Genezaretském. V den letnic se stalo církví v počtu těch, kteří je oče­ kávali v Jeruzalémě. Dalo se nést do starého světa poselstvím apoštolů a svědectvím i životem upřímných Kristových učed­ níků v rodících se maloasijských sborech. Pavel, tímto zjevem vnitřně přemožen, mohl tedy napsat bratřím v Korintu: „Vidíte zajisté povolání své, bratří, že nemnozí moudří podle těla, nemnozí mocní, nemnozí uro­ zení. Ale což bláznivého jest u světa, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a to, což jest u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné." (i. Kor. i, 27) Kdo v tehdejším starém světě mohl tušit, že tyto malé začátky, Židům zajisté pohoršení a Řekům bláznovství, nesly v sobě takovou skrytou Boží moc, že mohly v jisté chvíli otřást vším stávajícím a dát světu novou budoucnost? Jen několik málo staletí, a starý pohanský svět se smrtelně zhroutil, v jeho pak dědictví nastoupily Řím a Byzanc, zá­ padní a východní církev. Ale místo co by se nadál nechala utvářet Božím králov­ stvím, církev potom sama se jala budovat říši Boží. Umíra­ jícímu pohanskému světovému státu dala svaté jméno Boží říše. Ve svém klínu poskytla křesťanské útočiště tomu pod­ statnému ze světské ústavy a kultury, tomu bytostnému z po­ hanské mystiky a kultu. Světový stát se stal říší Boží, jeho ústava se stala církevní organisací, jeho kult formou bohopocty, jeho kněžský řád zevnější pompou pro Kristovy ná­ městky a Boží místodržitele na zemi.

72

Nadále církev už nebyla hlasatelkou spasení, ale správkyní spásy; už ne prorokyní zjevení, ale strážkyní zjevem; ne už Boží tvorbou, nýbrž světovou organisací. Tím se církev stala oním velkým světově historickým podvodem, který půldru­ hého tisíce let držel svět v zajetí svého kouzla. Ona zevně ovládala svět, ale vnitřně ztratila Boží království. Na trůnu teď seděla ona, ale bez Spasitele národů. Měla všecku moc, zchudla však v duchovním zmocnění. Byla bohatá zemskými prostředky a světským leskem, ale odporná ve svém vnitř­ ním životě a kněžské službě. A přece všecko v ní nebylo podvodem. Měla takové členy, kteří ne že by byli nositeli říše Boží, nýbrž říší Boží byli ne­ seni. Trpěli, byli osamělí, stávali se askety a poustevníky, vyhnanci a mučedníky, jen když se v církvi zachraňovali před světem a zůstávali v říši Boží. Maličké stádce! V protestanství s jeho třemi mocnými duchovními proudy: luterstvím, novokřtěnstvím a kalvínstvím, Kristus byl zase vidi­ telný jako Spasitel duše, jako hlava církve, jako náplň Boží říše. Lidé zase začali být blahoslavení skrze Krista a ne skrze církev. Opět se viděli vedeni Duchem Božím a ne poslušností k posvátným příkazům. Čerpali zase útěchu a posilu z živého Slova Božího, ne z tradice a slova kněžského. Zase vzývali Boha v duchu a v pravdě, aniž by jejich styk s Bohem byl vázán na svatyni a kult. Jistě bylo ve všech těch třech duchovních hnutích rovněž zase neobyčejně mnoho koukole mezi pšenicí, mnoho lidského činění místo Božího činu, mnoho světského panství místo nebeského království. Ale jako kdysi učedníci, nebyla ta hnutí z království vyvržena, nýbrž jím používána, pokud jen se nechávala přitáhnout Božím vlivem a Duchem. Jaká to obrovská plnost prožitků spásy se stala osobním vlastnic­ tvím nesčetných jednotlivých členů během půl tisíciletí uvnitř těchto tří křesťanských útvarů. V protestanství směl jednot­ livý člen ke své spáse opět s Bohem prožívat to, co v kato­ 73

lictví církev tvrdila, že má ona samojediná jakožto organi sace. Také tyto tři církve reformační od počátku ve svém bytí a vývoji až po naše dny zas a zas se viděly stavěny před rozhodnutí, chějí-li zůstat dílem Božím, nebo samy dílove­ doucími v Božím království. Aby lidé také v nich se mohli chránit před světem a zůstávat při tom v Říši Boží, dochá­ zelo dál a dále k novým dělením a vytvářením sborů i jed­ not, jež později opět působily na celek způsobem oplodňu­ jícím. Jak z mála počínalo mnohé, co se později ukázalo být nevyčíslitelným zdrojem požehnání, daleko nad vlastní okruh odloučených jednotek! Neboj se, ó maličké stádce!

Tvůj Bůh je Bůh cílevědomého působení On vkládá do nejmenších počátků skryté sémě věcí největ­ ších. Jako každý hřích má v sobě skryté kořeny antikristovství, tak i v každém Božím činu v životě věřících je podnět k pochopení nebeského království. Nejenom církev jako celek, i každý jednotlivý úd podle Pavlova radostného poselství má být proměňován hleděním na slávu Kristovu v týž obraz. Jako jsme v sobě nesli obraz prvního Adama a jako články lidstva jsme s ním tvořili organickou jednotu, tak jako údové nového stvoření Božího máme také nést obraz toho nebe­ ského. Zalíbilo se Otci vašemu, dí Ježíš, dáti vám království. Co všecko toto „dáti", tato Boží aktivita, obsahuje z odpuštění a osvícení, posvěcení a vykoupení, to nám zvěstuje Pavlovo evangelium Kristovo. Všecko je síla Boží a ne z nás, Boží stvoření a ne lidská tvorba náboženská. Proto i dokonání, jak je vidět v Janově Zjevení, zná jenom vzývání Boha a Beránka. Mlčí v něm honosivost všelikého těla. Tam se zpí­

74

vají jen ony nové žalmy, jež všecky splývají v závěrečný akord: „Sedícímu na trůnu a Beránkovi požehnání, čest a sláva i síla na věky věků." Ale k čemu všecky tyto úvahy na konci tak malé knihy? Nuže, Boží jednání v dějinách velké minulosti má vzbudit naši důvěru v činy Boží i v naší malé přítomnosti. „Neboj se, ó maličké stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu, dáti vám království." Jak malé se nám jeví Boží dílo v našem vlast­ ním životě! Jak nás mučí otázka, zda Bůh s takovou jednou silečkou, jako jsme my, dojde až k cíli! Jak nesčetně mnohá zklamání jsme prožili, hledíme-li sami na sebe! A přece: Neboj se, ó maličké stádce! Ba, kdyby království nebeské mělo být tvým dílem, pak bys mohl pozoufat. Ale je to Boží tvorba a Boží dar. Nepůsob to ty, ale dej tomu v sobě působit! Ono je silné dost, aby i tebe vtahovalo do svého bohatství a své životní plnosti. Jaký mír by vstoupil v náš život, kdybychom se i v pohledu na růst Boží tvorby v nás uměli naučit spočinout v aktivitě Boží, v působení jeho svátého Ducha! „Neboj se, ó maličké stádce!" Máš sic jen malou sílu. Ale před tebou jsou velké otevřené dveře. Před očima ti leží žňové pole, na všech úsecích zralé ke sklizni, a čeká na ruce ženců. Jistě je jen málo misijních společností — aspoň v Německu —, které by nestály před otevřenými dveřmi. Ale čím větší pracovní pole, tím jakoby se zdrobňovala vlastní síla, tím nedostatečnější se zdají prostředky, tím víc si uvědomujem nouzi o pracovníky, které by Bůh zmocnil k svátým službám. I nedohledné pracovní možnosti na Východě, blízkém i dálném, mohly by nás, v pocitu malé síly, vnitřně zlomit. Jen malá síla přede dveřmi otevřenými, nepatrné začátky služby nepochopitelně veliké. Ale „neboj se, ó maličké stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království!" To je buď fantastická iluze nebo odvaha víry, jaká může být v naší duši vzbuzena zjevením, to jest živým Božím 75

Slovem — jako je toto slovo Ježíšovo. Kéž by sám Pán tak s námi promluvil, aby to bylo vidět na naší důvěře a službě, že to promluvil On i k nám. „Neboj se, ó maličké sladce, nebot se zalíbilo Otci vašemu dáli vám království!" Tak i pro veškerou církev Ježíšovu největší požehnání leží tam, kde jsou nejméně očekávána: v průchodu pouští a bezcestím,ve zneuznání, ponížení a útisku. Kéž by církvi, jež v prozatímnosti mezi dobami očekává na opětný Páně příchod, vždy víc bylo dáno to, aby poznávala skryté cesty požehnání z viry a v tom, v aktivitě živého a vyvýšeného Pána, aby pevně spočívala a čekala, až uzří jej!

76

Obsah

Daleké boží obcházení................................................... 9 Pod Božím vedením............................................ 9 Na temných oklikách.......................................... n K věčnému cíli................................................. 14

Tajemství našich strastí.......................................... 18 Ve žhavém tavícím kotli................................... 18 Veliký Tavič......................................................... 23 Zlato v ohni přečištěné................................... 25 Ježíš nikdy nepřijde pozdě.......................................... 28 Opožděná pomoc................................................. 28 Nové území......................................................... 29 Tiché očekávání................................................. 30 Boží průtahy........................................................ 31 Lidský odpor........................................................ 32

Povolán k těžké službě.......................................... 35 Boží povolaní................................................. 35 Prorokovy konflikty.......................................... 37 Víra na cestách služby................................... 42 Sloužil marně svému lidu?.......................................... 43 Temný čas........................................................ 43 Vítězství víry na Karmeli................................... 44 Těžké zklamání................................................. 45 Posílení na Orébu.......................................... 47

Dobrovolná cesta oběti na Golgotu .... Ježíšova nechápaná služba mesiášská . . Námitka Petrova smýšlení . . . . Požehnání dobrovolné cesty oběti ...

50 50 52 53

Tajemství království božího................................... 57 Tajemství jesliček.......................................... 58 Tajemství kříže................................................. 60 Tajemství koruny.......................................... 63 „Neboj se, ó maličké stádce!"................................... 66 Tvůj Bůh je Bůh velikých věcí .... 67 Tvůj Bůh je Bůh malých počátků ... 70 Tvůj Bůh je Bůh cílevědomého působení . 74