Královská tažení ve starém Orientu : od Sinuheta k Nabukadnezarovi [Vyd. ve Vyšehradu 2. ed.] 9788070212134, 8070212136 [PDF]

Zitiervorschau

i --Ä

ALFRED JEPSEN

KRÁLOVSKÁfl TAŽENÍ ■ VE STARÉM ORIENTU I Od Sinuhęta k Nabukadnezaroyi j

Jádro knihy Královská tažení ve starém Orientu tvoří soubor dvaceti dvou textů pocházejících z Egypta, Mezopotámie a syropalestinské oblasti, vztahujících se k dějinám Palestiny a Izraele. Tyto texty pokrývají časový úsek tisíce pěti set let, přibližně od roku 2000 př. n. 1. až do roku 500 př.n.l. Jsou to vesměs historické prameny, jež vedle knih Starého zákona tvoří nejdůležitější zdroj našich znalostí o dějinném vývoji Palestiny z pohledu etnických skupin obývajících sousední území. S jejich přispěním se nám více ozřejmuje nejstarší období dějin Izraele: cesta pasteveckých kmenů do Palestiny, jejich střetnutí s místními obyvateli a způ­ sob, jímž reagovaly na kulturní tradice Palestiny. Zároveň se čtenář přehledně seznámí s nej významnějšími archeolo­ gickými objevy v této oblasti od roku 3000 př.n.l. Překlady starověkých písemných památek spolu s jejich vý­ kladem poskytují fundovanou představu o dějinách Předního východu od nejstar­ ších dob přes vznik davidovského králov­ ství, až po jeho rozpad a zánik v důsledku expanze tehdejších velmocí Asýrie a Babylónie. Dějiny země, která je spojnicí obou hrotů úrodného půlměsíce, totiž Egypta a Mezopotámie, jsou takto ústrojně zasazeny do širokých souvislostí celkového kulturního vývoje Předního východu.

Přeložili Jiří Prosecký, Břetislav Vachala a Jan Heller Typografie Zbyněk Kočvar

eAlaęa Hüyük I

Boghazköy

C H E T I T S K Áo •Aleppo l »Ebla

KRÉT

ÍChamát eKadeš Byblos • Damašek eIjon *Dan

sr

me

Tanis _ el-KantaraYg.

Memfis *\

Ón

Mrtvé moře

yádí \ Tumilát'

eÉlat

Gfzíret Farcún EGYPT

Tell el-cAmárna Abydos

Elefantiné

Mari^\

00807a

ALFRED JEPSEN

KRÁLOVSKÁ TAŽENÍ VE STARÉM ORIENTU

ALFRED JEPSEN

KRÁLOVSKÁ TAŽENÍ VE STARÉM ORIENTU Od Sinuheta k Nabukadnezarovi

VYŠEHRAD 1997

Odborná recenze prof. dr. Jan Heller

Frontispice: Izraelský král Jehú klečící před Salmanassarem

© Evangelische Verlagsanstalt GmbH., Berlín 1979 Čtvrté, doplněné vydání připravil prof. dr. Klaus-Dietrich Schunck (Rostock) Translation © PhDr. Jiří Prosecký, PhDr. Břetislav Vachala a prof. ThDr. Jan Heller

ISBN 80-7021-213-6

Obsah

Přehled přeložených textů.................................................................. Překladatelská poznámka .................................................................. Úvod....................................................................................................

9 10 11

A. O PRÁCI ARCHEOLOGŮ V PALESTINĚ....................

13

B. STAROVĚKÝ ORIENT ...................................................... Historický přehled.......................................................................... (I) 3. tisíciletí: Zrození velkých říší........................................... (II) 2. tisíciletí: Vzrůst říší a mezinárodní zápletky................... (III) 1. tisíciletí: Pronikání cizích živlů........................................

33 33 34 41 50

C. ZEMĚ OPLÝVAJÍCÍ MLÉKEM A MEDEM (Ex 3,8) . . 57 Palestina v době před osídlením izraelskými kmeny................... 57 (I) Pravěk: Doba kamenná........................................................ 57 (II) Na úsvitu dějin: Raná doba bronzová................................ 64 (III) Doba historická: Střední doba bronzová........................... 68 (IV) Doba historická: Pozdní doba bronzová ........................... 84 1. Politický vývoj.................................................................. 84 2. Kulturní vývoj..................................................................... 103 (V) Konec egyptského panství..................................................... 108 D. DĚJINY PALESTINY PO PŘÍCHODU IZRAELSKÝCH KMENŮ.................. 116 (I) Kulturní vývoj ........................................................................ 116 (II) Rozdělená království Izraele a Judy..................................... 137 1. Drobná válka v Zajordání...................................................142 2. První boj s Aššurem............................................................. 146 3. Svár drobných států............................................................. 154 (III) Vzestup Aššuru — zánik Izraele............................................. 158 (IV) Juda mezi Aššurem a Egyptem .......................... 167 (V) „Babylónská kronika“ vypráví o zániku světové říše........ 177 (VI) Nové velmoci a konec Judska................................................ 184

7

E. V PÁTÉM ROCE VLÁDY KRÁLE RECHABEÁMA(IKr 14,25).................................. 195 Místa archeologických výzkumů v Palestině....................................... 198 Chronologická tabulka......................................................................... 200 Seznam zkratek...................................................................................... 214 Citovaná a doporučená literatura......................................................... 216 Výběr z české literatury......................................................................... 228 Vyobrazení v textu................................................................................. 229 Mapy...................................................................................................... 229 Rejstřík.................................................................................................... 230

8

PŘEHLED PŘELOŽENÝCH TEXTŮ

Příběh Sinuhetův.................................................................................. 69 Texty Thutmóse III................................................................................ 84 Šest dopisů z el-Amarny.................................................................... 96 Merenptahova stéla............................................................................... 102 Venamónova cesta..................................................................................108 Melkartův nápis (stéla z Aleppa).......................................................... 141 Méšův nápis............................................................................................ 143 Nápisy Salmanassara III.......................................................................... 147 Chazaelův nápis .................................................................................... 151 Nápisy Adadniráriho III........................................................................... 152 Zakirova stéla......................................................................................... 155 Ostraka ze Samaří..................................................................................156 Babylónská kronika I............................................................................ 158 Texty Tiglatpilesara III............................................................................ 160 Texty Sargona II.......................................................................................165 Texty Sinacheribovy............................................................................... 169 Šíloašský nápis....................................................................................... 173 Texty Asarhaddonovy............................................................................ 174 Texty Aššurbanipalovy.......................................................................... 176 Babylónská kronika II............................................................................ 178 Jójakínovy tabulky z Babylónu.............................................................190 Ostraka z Lakíše.................................................................................... 192

9

PŘEKLADATELSKÁ POZNÁMKA

České překlady egyptských, akkadských, hebrejských a aramejských textů, které jsou uvedeny v této knize, byly pořízeny z originálů na zá­ kladě jejich nejnovějších vydání a s přihlédnutím k posledním poznat­ kům dosaženým v egyptské, akkadské i severozápadosemitské filologii. Odtud pramení některé odchylky od německých překladů původního vy­ dání, které by mohl zvídavý čtenář zjistit při srovnávání obou znění. Pouze v případě tzv. Jójakínových tabulek z Babylónu se překladatel musil spokojit verzí německou, neboť akkadský originál uložený v Ber­ línském muzeu nebyl doposud publikován. Egyptské texty přeložil Břetislav Vachala, akkadské Jiří Prosecký a překlad hebrejských a aramejských textů je dílem Jana Hellera. Pro původní vydání připravil německý překlad egyptských textů Sieg­ fried Herrmann, akkadské texty kromě „Babylónské kroniky“ přeložil Helmut Freydank, překlad „Babylónské kroniky“ pořídil Günter Morawe, překlady hebrejských a aramejských textů byly dílem Alfreda Jepsena. České překlady biblických citátů byly převzaty z překladu bible poří­ zeného starozákonní překladatelskou komisí, který vycházel v Praze v nakladatelství Kalich v letech 1968—1985. Rovněž přepis biblických vlastních jmen a místních názvů je uváděn v souladu s tímto textem. Arabská místní jména byla přepsána podle zásad zjednodušené tran­ skripce arabských slov uvedených v práci Felixe Tauera, Svět islámu, je­ ho dějiny a kultura, Praha, Vyšehrad 1984 na straně 272. J. P.

10

ÚVOD

Historii starého Předního východu, pestrou a zajímavou, známe v nyněj­ ší podobě teprve krátkou dobu. Ještě asi před sto padesáti lety, než pro­ mluvily vykopávky a nápisy, se o Egyptu a Mezopotámii vědělo nemno­ ho, o Chetitech a jiných významných národech a říších pak vůbec nic. To málo znali pak většinou jen nemnozí vzdělanci především z říd­ kých zmínek a nebohatých řeckých zpráv, které nám zanechali Hérodotos, Manethón, Béróssos. Běžný názor byl do jisté míry spoluurčován biblí, jmenovitě Starým zákonem, který se chápal jako dějiny lidstva od nejstarších časů až do perské říše, tedy do doby, než do Orientu přišli Rekové. Až dodnes jsou někteří lidé ovlivněni tímto tradovaným pojetím a považují Starý zákon za jakési stručné dějiny starověku. To je ovšem omyl. Příběhy, které v něm vyhlížejí jen jako dějepisná líčení, rozhod­ ně nevznikly tak, že by si byl kdysi Abraham, Jákob, Josef či Mojžíš pořizovali záznamy o událostech svého života a své doby, jejichž jádro se pak ve Starém zákoně údajně zachovalo. Bylo domu docela jinak. Tyto příběhy se nejprve po mnohá staletí, některé možná víc než půl ti­ síciletí, užívaly v liturgii, předávaly se ústně a přitom byly stále znovu a znovu upravovány, a teprve potom zapsány. Jejich vznik a kořeny le­ ží pro nás v nedohlednu, nejspíše ve starých rodových vyprávěních pasteveckých semitských kmenů či v místních pověstech staré Palestiny. Na půdu dějin se dostáváme ve Starém zákoně až v době soudců a krá­ lů, ale i tam, zhruba až do pádu Jeruzaléma a babylónského zajetí, tedy do 6. století, zřetelně převažují vyprávění, jejichž vztah k historii je slo­ žitý a nejistý. Pochopitelně se tyto příběhy někdy dotýkají dějinných událostí Před­ ního východu. Ale nakolik a kde, to jsou otázky, které je zapotřebí pře­ zkoumat a ověřit, a to především na základě mimobiblických dokumen­ tů z těchto časů. A právě to si dala za úkol skupina znalců pod vedením dnes už zesnulého profesora univerzity v Greifswaldu, dr. Alfreda Jepsena. Napsali knihu s původním názvem Von Sinuhe bis Nebukadnezar (Berlín, 1975), jejíž čtvrté, o nové poznatky doplněné vydání edičně 11

připravil prof. dr. Klaus-Dietrich Schunck. Sinuhet je jméno Egypťana, který asi v roce 1962 před n.l. prý navštívil Palestinu a zapsal své pří­ běhy z této cesty. Je to nejstarší dochovaná zpráva o zemi, v níž vzni­ kal Starý zákon. Druhý v původním titulu, Nabukadnezar, je významný babylónský král, který vládl 605-562 před n.l. Obě jména sice vyme­ zují dobu, jíž se kniha zabývá, říkají však málo těm, kdo se s nimi ješ­ tě nesetkali. Proto jsme se rozhodli nazvat tuto knihu Královská tažení ve starém Orientu, neboť na jejích stránkách se čtenář seznamuje s růstem a pá­ dem orientálních říší, jak se rodily i zanikaly v důsledku četných váleč­ ných střetnutí. Především Palestina jakožto křižovatka cest ze severu na jih i z východu na západ - a tím i průchodiště armád - byla neobyčejně často bojištěm i jevištěm událostí, rozhodujících další historický vývoj orientálních států. Tudy táhli a zde se utkávali nej významnější vládco­ vé starověku. Pro úplný obraz doby je však nutné vědět i to, jak v těch­ to dobách a v těchto krajích vypadal život prostých lidí. Odkud sem při­ šli a s čím vším se museli vyrovnávat? Proč se právě tato země stala ko­ lébkou Izraele, místem, kde se odvíjely jeho dějiny od jeho usazení v zemi ve XIII. století před n. 1. až do římské doby? Z těchto otázek vyplývají obě hlavní témata této knihy: dějiny a kul­ tura předizraelské Palestiny a objasnění dějin států, které tu vznikly, roz­ víjely se a zanikly do 6. stol, před n. 1. Toto líčení uvádějí zprávy o his­ torii archeologických výzkumů v Palestině a o dějinách okolního světa. Cílem autorů knihy však nebylo napsat dějiny Palestiny nebo Izrae­ le ani v ní seznámit čtenáře se soubornými výsledky archeologického bádání. Důraz je tu položen na mimobiblické texty, které jsou blíže vy­ loženy a zařazeny do dobových souvislostí, aby poskytly kritickému čtenáři bible to podstatné, co vešlo ve známost prostřednictvím objevů posledního století. Obrazová část slouží naproti tomu bližšímu ozřejmě­ ní textů a přiblížení tehdejšího kulturního vývoje. Od úplnosti textů a stejně tak i obrazové části muselo být ovšem upuštěno, drobných ná­ lezů je příliš mnoho. Všecko podstatné pro ucelený obraz této epochy však tu čtenář nalezne.

12

[A]

O PRÁCI ARCHEOLOGŮ V PALESTINĚ

Základním nástrojem archeologů je rýč. Ať již v Řecku nebo v Indii, ať u meklenburského hradního valu nebo v súdánském chrámu, ať na chladné Sibiři nebo ve středomořském subtropickém klimatu Palestiny, rýč a s ním lopata, motyka a koš na odnášení sutě jsou nejdůležitější ne­ postradatelné pomůcky při vykopávkach. To platí dnes, ve století strojů a technických zařízení, právě tak, jako za časů prvních hledačů dávnově­ kých památek. Kdy došlo k prvním vykopávkam a nálezům památek z dávnověku, přesněji řečeno, k nálezům hmotných pozůstatků zaniklých kultur1 v bi­ blické zemi, v Palestině?12 Jaké okolnosti k nim vedly a jakými cestami se ubíral vývoj až po současné velké archeologické výzkumy? Kde všude se v Palestině kopalo a s jakými nejdůležitějšími výsledky? To všechno jsou otázky, jejichž obsáhlé a úplné zodpovězení by naplnilo knihu, kni­ hu napínavou a ne nepodobnou románu. My se však musíme spokojit s pouhým přehledem nejdůležitějších vykopávek a jmen archeologů, přehledem, jenž zároveň vyznačuje podstatné etapy a výsledky ve vývoji archeologie Palestiny. Přitom se zároveň dotkneme popisu prostředí, z něhož zmíněné nálezy pocházejí. Cožpak nálezy starověkých památek a vykopávky nepatří neodlučitelně k sobě? Ne, rozhodně ne vždy. K archeologickým nálezům, k více ne­ bo méně náhodným objevům svědectví zaniklých kulturních období do­ cházelo odedávna; v Palestině, zemi zvláštního významu, vzbuzovaly však takové nálezy poměrně brzo velkou pozornost. Vykopávky před­ pokládají naproti tomu plánovitý vědecký výzkum, přípravné cílevědo­ mé studium. Práce s rýčem, o níž tu hovoříme, začíná tak v Palestině v širším slova smyslu s prvními cestovateli-výzkumníky, kteří své konání 1 V souladu s tím se dnes v odborném jazyce vědců pod pojmem „archeologie“ rozumí nauka o dochovaných hmotných pozůstatcích zašlých kultur a historických období, bez ohledu na to, zda tyto pozůstatky byly objeveny teprve při vykopávkach, nebo se ještě uchovaly na zemském povrchu. 2 „Palestinou“ je obvykle nazýváno území, o němž se v Genezi hovoří jako o zemi zaslí­ bené, a jehož hranice přesněji vyplývají z údajů o kmenových územích v Joz 13—19.

13

založili na vědeckých zásadách, a svá pozorování kriticky hodnotili a za­ znamenávali. Tu je třeba jmenovat především tři muže: Němce Ulricha Jaspera Seetzena, Švýcara Johanna Ludwiga Burckhardta a nepochybně nejvý­ znamnějšího z těchto tří, Američana Edwarda Robinsona. Seetzen, který studoval lékařství a přírodní vědy a byl přítelem Alexandra von Humboldta, se po důkladné přípravě vydal roku 1802 přes Vídeň a Konstantinopol na studijní cestu do Orientu. Po delší zastávce v Sýrii dorazil roku 1806 do Jeruzaléma, odkud jako první vědecky probádal Zajordání a území okolo Mrtvého moře. Přitom se mu podařilo v převlečení za žeb­ ráka objevit staré sídelní město Amónců Rabu (2S 12,26n.), ale též Gerasu (Mk 5,1/?/) a Cesareu Filipovu (Mk 8,27). Roku 1811 byl zabit na území dnešního Jemenu, i když předtím přestoupil k islámu, aby tak mohl snáze uskutečňovat své plány. Jeho velmi pečlivě vedené deníky, které obsahovaly především záznamy o přírodovědných a kartografic­ kých pozorováních, byly však již dříve odeslány do vlasti. A tak už roku 1810 byla na základě Seetzenových náčrtů vydána nová mapa Palestiny. Přibližně ve stejnou dobu jako Seetzen, od roku 1809 do 1817, proces­ toval Přední východ od severní Sýrie až po Núbii Burckhardt. Také on uložil svá pozorování do deníků;3 z nich se dovídáme, že se nesnažil pou­ ze o přesný zápis arabských místních jmen, která nezřídka obsahovala stará jména biblická, a že objevil bývalé hlavní město Nabatejců Petru (srov. k tomu IMak 5,25), ale že věnoval nemenší pozornost starověkým památkám, které kreslil a proměřoval. Samozřejmě že i Burckhardt mohl dosáhnout těchto výsledků za cenu přestoupení k islámu. Podobně probíhala životní dráha E. Robinsona, jenž se stal skutečným „otcem“ vědeckokritického zkoumání Palestiny. Robinsonovi se dostalo pečlivého vzdělání v geografii a semitských jazycích, dříve než roku 1838 společně s jedním misionářem, jenž již předtím léta působil v Sýrii, důkladně probádal Palestinu. Během několika málo měsíců identifikoval velký počet biblických lokalit jako důležitý předpoklad pro další úspěš­ né výkopy, objevil však i starověké památky, například zbytek oblouku v západní zdi chrámového nádvoří, který byl později po něm pojmeno­ ván. Co však ale bylo nejdůležitější: Robinson přesně vědecky zpracoval a publikoval výsledky této cesty, a stejně tak i své další cesty podniknuté 3 Německý překlad deníků, které původně vyšly v angličtině, uveřejnil W. Gesenius, au­ tor známého hebrejského slovníku ke Starému zákonu.

14

do Palestiny v roce 1852, a to vždy za několik málo let po svém návratu do vlasti. To, co Robinson vykonal na poli takzvané topografie, to jest popisu polohy jednotlivých lokalit, bylo tak obsáhlé a zevrubné, že jeho neméně schopným následovníkům nezbývalo než se zabývat pouhými dodatky a doplňky. Nyní bylo zřejmé, že dalšího pokroku a nových poznatků mů­ že být dosaženo pouze na základě archeologických výzkumů, k nimž stávající znalosti přímo vybízely. První, kdo si to uvědomil, byl Francouz F. de Saulcy. Začal od roku 1850 na řadě míst s menšími vykopávkami, až se mu nakonec podařilo odkrýt takzvané královské hroby u Jeruzalé­ ma. Samozřejmě datoval tyto hroby náležející římskému období do mnohem dřívějších staletí; nicméně de Saulcy platí za prvního moderní­ ho archeologa v Palestině. De Saulcyho vykopávky a topografické práce jeho předchůdců ukáza­ ly dvě věci: za prvé, archeologický výzkum vyžaduje obrovské finanční prostředky, které jednotlivec sotva může vynaložit, a za druhé, přesný kartografický popis Palestiny přesahuje fyzicky, časově i finančně mož­ nosti jednotlivého badatele. Tak od roku 1865 docházelo k postupnému zakládání řady vědeckých společností pro výzkum Palestiny. První krok udělala roku 1865 Anglie založením „Palestíne Exploration Fund“ (Fond pro výzkum Palestiny); roku 1870 následovala „American Palestíne Ex­ ploration Society“ (Americká společnost pro výzkum Palestiny) a roku 1877 „Deutsche Verein zur Erforschung Palástinas“ (Německý spolek pro výzkum Palestiny). Zatímco se „Německý spolek“ zpočátku věnoval převážnou měrou povrchovým výzkumům, pustili se Angličané téměř hned do vykopávek. Pochopitelně Jeruzalém byl pro archeology velkým lákadlem, a tak již roku 1867 byl Charles Warren, mladý anglický důstojník, pověřen tamějšími prvními vykopávkami. Výsledek jeho mnohaletého snažení lze sot­ va označit za neuspokojivý, když si uvědomíme nedostatek jakýchkoli zkušeností a obtíže při výkopech na místě často zničeném a až do sou­ časnosti bez přerušení osídleném. Nicméně i on, stejně tak jako de Saul­ cy, se mýlil v dataci svých nálezů, neboť mu chyběl jakýkoli s jistotou časově zařazený srovnávací materiál z oblasti architektury i keramiky, a rovněž neexistovala žádná stratigrafie. Co se rozumí pod tímto pojmem? Stratigrafie, termín nejprve užívaný v geologii, je naukou o vrstvách. Aplikován v archeologii znamená tento výraz nauku o sídlištních vrstvách určité staré lokality. Tato stratigrafie -

15

ká metoda byla vytvořena na základě poznatku, že pahorky (arabsky telly), které jsou rozesety po celém Předním východě, vznikly nahromadě­ ním sutě z předchozích období osídlení, přičemž jednotlivé sídlištní ná­ nosy se na sebe vrstvily odspodu nahoru. A jestliže se potom navzájem porovnají zbytky keramiky, které se našly v každé z těchto vrstev, je hned zřejmé, že každé období má svou keramiku typickou formou i sty­ lem. S pomocí přesně datovatelných starověkých památek (nápisů, zbyt­ ků staveb apod.), které byly nalezeny v jednotlivých vrstvách, nebo na základě identifikace keramiky s keramikou pocházející z již datovaných nálezů z jiných oblastí (např. z Egypta, Sýrie, Kypru, Kréty/Mykén), nas­ kýtá se možnost tzv. absolutního ( = neomezeného, čistého), či relativní­ ho ( = podmínečného) datování rozličných vrstev. Absolutní data jsou získávána na základě přesně datovaných, popřípadě datovatelných nále­ zů odpovídajících jednotlivým vrstvám a fázím keramiky; relativní data jsou stanovována pro ostatní vrstvy a fáze. Datační „klíč“ opírající se o nálezy keramiky, který je takto získán při prvních výkopech, pomáhá po dalším doplnění při jiných výkopech více či méně přesnému datování jednotlivých nálezů z jakýchkoli dalších archeologických výzkumů. Ba dokonce je archeolog schopen ze střepů keramiky nacházejících se na povrchu místa vyhlédnutého k příštím výzkumům ještě před začátkem vlastních výkopů přibližně určit, jaké sídlištní vrstvy ta která lokalita bu­ de mít. Základ této stratigrafické metody, bez jejíž znalosti a aplikace není myslitelný žádný moderní archeologický výzkum, byl pro palestinskou archeologii položen v roce 1890 Angličanem Sirem Flindersem Petriem. Jako archeologický samouk pracoval nejprve deset let v Egyptě, dříve než roku 1890 na neobydleném pahorku Telí el-Hesi, asi 25 km východ­ ně od Gázy, poprvé zabořil rýč do země. Provedl pahorkem několik tak­ zvaných vertikálních sond, výkopů až na nedotčenou panenskou půdu, a pozoroval při tom, v jaké výši se nacházejí určité typické úlomky kera­ miky. Již po několika týdnech poznal, že některé střepy patří k typu ke­ ramiky, kterou objevil již v egyptských hrobech, kde ji bylo možno s po­ mocí nápisů přesně datovat. Tak mohl Flinders Petrie poprvé nejen pro­ kázat důležitost keramiky pro datování starých sídlišť a sídlištních vrs­ tev, ale mohl stanovit i chronologii, tj. systém časového určení, který zpět až do roku 1500 př. n. I. souhlasil téměř na jedno století. Právem mu tedy náleží titul patriarchy palestinské archeologie. Po Warrenovi a Flindersovi Petriem pokračovala v rychlém sledu řa­

16

da dalších badatelů. V Petrieho práci na Telí el-Hesi pokračoval Ameri­ čan F. J. Bliss; v Jeruzalémě se pokoušel o další vykopávky roku 1874 Angličan H. Maudslay, roku 1881 Němci H. Guthe a C. Schick a po nich i zde R J. Bliss. Ale právě v Jeruzalémě se očekávané výsledky nedostavovaly. Není tedy divu, že se vědecké společnosti provádějící vykopávky ved­ le prací kartografických začaly brzy ohlížet po jiných vhodnějších archeo­ logických lokalitách. Nejprve byly, znovu pod vedením F. J. Blisse a mladého irského archeologa R. A. S. Macalistera, prováděny vykopáv­ ky na čtyřech návrších v judské pahorkatině jihozápadně od Jeruzaléma. Nebyl to žádný velký výzkum, nedošlo také k žádným senzačním obje­ vům; jedna klínopisná tabulka, dvě olověné sošky, několik uch od džbá­ nů s otiskem razidla s nápisem „králi“; ale doplnily se znalosti keramiky a získaly další zkušenosti. Především byly ku prospěchu prvních velkých vykopávek v Palestině, které vedl Macalister, nyní však sám, v letech 1902—1909 na Telí Džezeru, biblickém Gezeru (Joz 10,33; 2S 5,25; lKr 9,15 — 17), a které vynesly na světlo mezi jiným slavný „rolnický kalendář“ z Gezeru (srov. obr. č. 41). Ale mimořádná situace, že tento pahorek nebyl mezi 10. až 5. stol. př. n. 1. osídlen, což Macalister nerozpoznal, vedla ke zhroucení všech jeho pokusů o datování. Tak obtížné byly archeologické začátky. Téměř současně s vykopávkami v Gezeru započaly první a také jediné rakouské výzkumy v Palestině. Byly prováděny v letech 1902 — 1904 na pahorku Telí Ta‘annek, starověkém Taanaku ležícím na jižním okraji jizreelské roviny (Joz 12,21; Sd 5,19), známým německým starozákoníkem Ernstem Sellinem, jenž tenkrát působil na vídeňské univerzitě. Sellin ne­ měl žádné archeologické vzdělání, uměl však šťastně spojit svou velkou lásku k archeologii, kterou choval od mládí, s vědeckým zájmem na ob­ jasnění a doplnění literární tradice Starého zákona. Avšak důkazem to­ ho, že při každých vykopávkach je vedle archeologických vědomostí nezbytná i určitá dávka štěstí, byla skutečnost, že právě Sellin na pahor­ ku Telí Ta‘annek učinil nálezem dvanácti babylónských klínopisných ta­ bulek doposud největší objev textů tohoto druhu na území Palestiny.4 E. Sellin může být až do dnešních dnů považován za nejvýznamnější­ ho německého archeologa Palestiny. Byl to on, kdo podnítil a vedl oba 4 Této expedice se zúčastnil jako znalec klínového písma tenkrát mladý absolvent ví­ deňské univerzity Bedřich Hrozný, který v letech 1904—1906 nalezené klínopisné tabulky také zpracoval a publikoval. (Pozn. překl.)

17

velké německé archeologické výzkumy ve Svaté zemi, na pahorcích Telí es-Sultán ( = Jericho) v letech 1907 — 1909 a Telí Balata ( = Šekem) v le­ tech 1913 —1914, a dále 1926 a 1934. Vedle malého výzkumu na pahorku Telí el-Mutesellim, místě starého Megida (1903—1905 pod vedením G. Schumachera), to byly až do nedávna jediné německé archeologické výzkumy v Palestině, a i ony byly v důsledku poměrů v Německu po ro­ ce 1933 a nové situace po roce 1945 dále vedeny a ukončeny anglickými a americkými archeology (Jericho: 1929 — 1936 a 1952 — 1958; Šekem: 1956-1962; Megido: 1925-1939; Taanak: 1963-1966). Vedle Sellinových výzkumů byly v letech 1912—1913 prováděny ještě větší anglické vykopávky v ‘Én Šems, biblickém Bét-šemeš (1S 6,9), a první velké americké vykopávky v Palestině mezi roky 1908—1910 na místě starého Šomerón (Samaří) /IKr 16,24/. První světová válka však další podnikání znemožnila. Konec války přinesl až dotud turecké Palestině zcela nové poměry. Roku 1920 se země dostala pod anglickou mandátní správu. Začaly se tu prosazovat zvýšenou měrou evropské kulturní vlivy, bylo zřízeno „Od­ dělení pro starožitnosti“, které řídilo a kontrolovalo vykopávky. Pro prá­ ci s rýčem započalo patnáct nesmírně úspěšných let, dokud střety mezi Araby a židovskými sionisty, kteří vznášeli nárok na palestinské území, a konečně propuknutí druhé světové války ji znovu neukončilo. Čeho bylo během oněch patnácti let hlavně dosaženo? Především hlu­ boký průnik do pravěku země. Jestliže se až dotud nezřídka nacházely pazourkové kamenné nástroje, které byly velmi podobné evropským ná­ strojům ze starší a střední doby kamenné, počali se nyní někteří mladí badatelé speciálně věnovat výzkumu tohoto období. Došlo k vykopáv­ kam v jeskyních; roku 1925 je prováděl Angličan F. Turville-Petre nad Tiberiadským jezerem, o tři roky později jeho krajanka Dorothy Garrodová především v Karmelském pohoří a roku 1934 francouzský konzu­ lární úředník R. Neuville u Nazareta. Všechny přinesly důležité informa­ ce o prvních obyvatelích Palestiny a jejich kultuře a snad nejdůležitějším nálezem byla lebka a kosti člověka příbuzného neandertálci. Právě tyto objevy navodily otázku: jak probíhal přechod od pravěku k době historické? Na ni se pokoušely odpovědět výzkumy prováděné římským Papežským biblickým ústavem od roku 1929 až do roku 1938 na řadě malých pahorků u severního okraje Mrtvého moře (Telélát Ghassúl). I ony překvapujícím způsobem rozhojnily naše znalosti o kul­ tuře staré Palestiny: již na počátku 4. tis. př. n. L, tedy v době, kdy se člo­

18

věk právě naučil tavit měď, uměl již zdobit stěny svých obydlí barevnými nástěnnými malbami. Nicméně hlavní archeologické práce byly v tomto meziválečném ob­ dobí věnovány jiným epochám a problémům. Úsilí se zaměřovalo — ovšemže ne bez ohledu na finanční prostředky podpůrných institucí a zá­ možných mecenášů — na doplnění a interpretaci obrazu vyplývajícího z biblických textů prostřednictvím archeologických výzkumů známých biblických míst. Neustále se srovnávaly nálezy z různých lokalit s cílem vytvořit, alespoň pokud se týče keramiky, systém archeologické vědy ne­ závislý na literární tradici. A badatelé se stále znovu vraceli ke staré „lás­ ce“, Jeruzalému. Známý americký archeolog W. F. Albright kopal v le­ tech 1922 — 1923 a v roce 1933 na místě staré Gibeje Saulovy (1S 11,4; Iz 10,29) několik kilometrů severně od Jeruzaléma; v roce 1927 a 1934 za­ razil rýč do země v Bét-elu a v letech 1926 — 32 podnikl rozsáhlý výzkum na pahorku Telí Bét Mirsim, asi 20 km na jihozápad od Chebrónu. Od roku 1926 do roku 1935 byl prozkoumáván jiným Američanem, W. F. Baděm, pahorek Telí en-Nasbe, biblická Mispa (Sd 20,1; 1S 7,16; 2Kr 25,23), ležící rovněž severně od Jeruzaléma na cestě do Bét-elu. Me­ zi 1921 a 1933 prekopávali Američané C. S. Fisher, A. Rowe a G. M. FitzGerald, jeden po druhém, pahorek prastaré lokality Bét-šan (1S 31,10), ležící v jordánské rovině na strategicky důležité spojovací cestě k rovině jizreelské a podle svědectví výzkumů významné egyptské pev­ nosti v zemi za časů příchodu izraelských kmenů. Ale i vykopávky bib­ lického Bét-šemeš, které zahájil před první světovou válkou Angličan D. Mackenzie, byly znovu otevřeny a dovedeny do konce Američanem E. Grantem v letech 1928 — 1933. Největším a nejrozsáhlejším podnikem, do něhož se američtí archeologové v oněch letech pustili, bylo ovšem znovuotevření skrovného německého výzkumu mezi léty 1925—1939 na místě starého Megida na jihozápadním okraji jizreelské roviny (Sd 5,19; 2Kr 9,27; 23,29). Tyto vykopávky, jejichž cílem bylo systematické odstra­ nění celého pahorku Telí el-Mutesellim (od čehož bylo přece jen upuště­ no), a které vedly k impozantním nálezům kasáren (příp. ubytoven), zá­ kladů hradeb, bran, svatyní, paláců a dílen na zpracování slonoviny, byly po stránce personální i technické snad nejlépe vybaveným výzkumem před druhou světovou válkou. Ostatně pohltil téměř milión dolarů. Vedle Američanů se na archeologických výzkumech mezi oběma vál­ kami pochopitelně nejvíce podílela mandátní mocnost, Velká Británie. Vedoucí Správy starožitností mandátní vlády J. Garstang, dříve archeo­ 19

log na univerzitě v Liverpoolu, započal roku 1921 s malým výzkumem v někdejším pelištejském městě Aškalónu (Sd 14,19; 1S 6,17) na pobřeží Středozemního moře. Pak následoval roku 1926 částečný výzkum na Telí Kedah (též zvaný Telí Vakkás), 7 km jihozápadně od jezera Chúle v Galileji, na místě, které se po vytvoření izraelského státu mělo prosla­ vit největšími izraelskými archeologickými vykopávkami. Nicméně Garstang již předložil rozhodující identifikaci tohoto pahorku se známým biblickým Chasórem (Joz 1 l,ln; IKr 9,15; 2Kr 15,29). Více než Chasór ho ale zřejmě vzrušovala otázka, kdy bylo zničeno poslední předizraelské město Jericho. Doufal, že se mu tak dostane do rukou klíč k určení doby příchodu izraelských kmenů do západního Jordánska. Proto se také zno­ vu ujal v letech 1-929—1936 starých německých výzkumů v Jerichu zapo­ čatých E. Sellinem a C. Watzingerem. Podařilo se mu učinit pozoruhod­ né nálezy, ba dokonce odkryl takzvanou předkeramickou sídlištní vrstvu existující před vynálezem a výrobou keramiky. Nicméně však v datování posledního kanaánského města neuspěl. Během Garstangova úřadování se roku 1927 do Palestiny ještě jednou vrátil slavný nestor palestinské archeologie Sir Flinders Petrie. Pro své nové vykopávky, které měly sloužit především chronologickým studiím, vybral tři pahorky na jih od Gázy. Stejně jako jeho přilákala země ještě jednou i R. A. S. Macalistera, prvního archeologa Gezeru. Od 1923 do 1925 vykopával v Jeruzalémě, kde na takzvaném jihovýchodním pahor­ ku, starém Městě Davidově (srov. 2S 5,7.9), odkryl základy zdivá. Vů­ bec bylo území této nejstarší, nyní téměř neobydlené jeruzalémské čtvrti hlavním středem zájmu všech archeologických expedicí oněch desítiletí. Již v letech 1913—1914 a 1923—1924, potom znovu roku 1927 a koneč­ ně 1961 — 1966 se tu prováděly vykopávky, které vždy vedli angličtí ar­ cheologové. Vedle mnoha menších výzkumů, například v letech 1934—1936 na Rás el-‘Ain 18 km severovýchodně od Jaffy známém jako biblický Afek (1S 4,1; 29,1), kde bylo shromaždiště pelištejských válečných sil, soustředila se před rokem 1939 práce anglických archeologů především na dvě vel­ ké akce: vykopávky v Samaří (1931 — 1935) a v Lakíši (1932—1938). Vy­ kopávky v Samaří (srov. obr. č. 2), posledním hlavním městě severního izraelského království (IKr 16,24; 2Kr 18,9n.), byly prováděny společně s Američany a mladými vědci z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, která byla založena v roce 1925. Lakíš (srov. obr. č. 57), starobylá pevnost na poloviční cestě mezi Chebrónem a Středozemním mořem (2Pa 11,9; 2Kr 20

18,14), byla odkrývána pod vedením jednoho z žáků Flinderse Petrieho, J. L Starkeye. Oba výzkumy byly ve své době zářnými příklady palestin­ ské archeologie, jak z hlediska plánování a technického provádění, tak i učiněných nálezů; zde budiž pouze zmíněn velký nález ostrak.

I. Kopie IV. dopisu z Lakíše (překlad sír. 193 a n.)

Představa o výzkumech mezi první a druhou světovou válkou by byla neúplná, kdybychom zde nezmínili i přínos jiných národů. Tak se mezi léty 1926—1932 pokoušeli dánští archeologové na Chirbet Sélúnu nalézt zbytky starobylého Šila a jeho chrámu (srov. 1S 1,3), Francouzka J. Marquet-Krauseová kopala v letech 1933—1934 v Aji, východně od Bét-elu (Joz 7—8), němečtí badatelé se pustili roku 1926 a 1934 znovu do vykopávek v Šekemu a mezi léty 1926—1928 se pokoušeli odkrýt na sever od Chebrónu starozákonní Mamre (Gn 13,18). A také nezapomeňme na to, že v těchto letech přistoupili k vlastním vykopávkam také první židovští archeologové. E. L. Sukenik a B. Maisler (Mazar) byli prvními profesory archeologie na mladé Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, kteří se tak stali „otci“ později velkého a významného společenství izraelských ar­ cheologů. Jejich práce byla věnována především židovským pohřebištím a synagogám v Galileji. 21

Téměř všechny výzkumy po roce 1921 se vyznačovaly dvěma rysy, které podstatnou měrou přispěly ke kýženému úspěchu. 1) Prováděly se podle organizačně technických zásad, jichž poprvé použil v roce 1908 Američan G. A. Reisner při výkopech v Samaří. Znamenalo to vytvoření štábu, v němž byli zastoupeni odborníci pro všechna speciální odvětví výzkumu, např. architekti, numismatici, znalci keramiky, fotografové, kresliči. 2) Vedení a praktické provádění výzkumů bylo značně ulehčo­ váno existencí ústavů, které sídlily v zemi samé, např. „American School of Oriental Research“ (Americká škola orientálních studií) a „British School of Archaeology“ (Britská archeologická škola), právě tak jako dominikánská „École Biblique et Archéologique Franqaise“ (Francouz­ ská biblická a archeologická škola). Rovněž „Deutsche Ev. Institut fúr Altertumswissenschaft des Heiligen Landes“ (Německý evangelický ústav pro výzkum starověku Svaté země, založen r. 1902, první ředitel G. Dalman), i když zaměřen převážnou měrou na topografickozeměpisný výzkum, náleží do rámce těchto ústavů. Po téměř úplném přerušení veškerých vykopávek během druhé světo­ vé války vytvořily se roku 1948 pro palestinskou archeologii podruhé příznivé podmínky. V tomto roce byla Anglie zbavena svého mandátu nad Palestinou a země byla rozdělena na arabskou a židovskou část. Jestliže si již od roku 1925, kdy byla založena Hebrejská univerzita v Je­ ruzalémě, mnozí mladí, pro výzkum starověku zapálení Židé, osvojovali důkladné archeologické vzdělání, potom nyní i mladí Arabové počali na­ bývat nezbytných archeologických znalostí jak studiem v cizině, tak i praktickým podílem na spolupráci při vykopávkach v zemi. Jistěže k tomu nedošlo z jednoho dne na druhý, a tak v arabské části Palestiny prováděli zpočátku vykopávky především zahraniční archeologové. Pouze „Správa starožitností“, v jejímž čele stál od roku 1956 domácí ar­ cheolog, povolovala a kontrolovala od té doby veškerou výzkumnou činnost v Jordánsku, zatímco izraelský stát mohl hned převzít vykopáv­ ky plně do svých rukou. Kde všude byl v posledních čtyřiceti letech zaražen rýč do palestinské půdy a čeho všeho bylo při tom dosaženo? Počet míst, kde došlo k vyko­ pávkam, často v důsledku náhodných nálezů při stavebních a silničních pracích, je tak velký, že není možné je zde uvést v úplnosti. Proto se omezíme jen na všeobecnou informaci a zmíníme se jen o těch výzku­ mech, k nimž došlo na známých biblických místech, nebo které měly ob­ zvláštní význam vzhledem ke své metodě a získaným nálezům. 22

Uveďme nejprve výzkum, jenž sice spadá ještě do posledních let brit­ ského mandátu, ale který měl pro budoucnost obrovský význam, přede­ vším pro nález rozsáhlého keramického srovnávacího materiálu z rané doby bronzové (přibližně 3100 —2100 př. n. 1.): vykopávky na lokalitě Bét-jerach na jižním okraji Tiberiadského jezera. Archeologické vyko­ pávky, které se tu prováděly od roku 1945 do roku 1946, neodkryly sice žádné sídlištní vrstvy z biblické doby — pahorek Chirbet el-Kerak byl přibližně od 1750 do 300 př. n. 1. neosídlen — zato vynesly na povrch vel­ mi pěkně modelované, červeně a černě leskle glazované, geometrickým ornamentem či rýhováním zdobené nádoby, které patří k tomu nejkrás­ nějšímu, co bylo kdy v Palestině objeveno. Rok nato vzbudil pozornost archeologů a teologů zcela jiný nález: he­ brejské svitky a fragmenty rukopisů v jeskyních nedaleko Chirbet Kumránu na severozápadním břehu Mrtvého moře. Tento nález, o němž se zde nebudeme blíže zmiňovat, vedl v letech 1951 — 1956 k výzkumům francouzského dominikána R. de Vauxe na pahorku samém a dále poně­ kud jižně v ‘Én el-Fešcha. Odkryly základy stavby podobné klášteru s místností pro shromažďování, jídelnou, několika zásobárnami a dílna­ mi, nápadným množstvím cisteren, tedy komplex, který velmi dobře od­ povídal sídlišti esejců. Hlavním působištěm R. de Vauxe byly však vykopávky na Telí el-Fár‘a 12 km severovýchodně od Šekemu. Zde se pokoušel nalézt během řa­ dy kampaní v letech 1946—1965 zbytky biblické Tirsy, dočasného hlav­ ního města severního izraelského království (IKr 14,17; 15,33). Nalezl však ještě mnohem více, sídlištní vrstvy pocházející již z mladší doby ka­ menné. Archeologické výzkumy posledních čtyřiceti let charakterizuje průnik až k nejstarším sídlištním vrstvám z mladší a pozdní doby kamenné (před 3100 př. n. 1.) a jejich přesný popis. Při vykopávkach, které byly prováděny od r. 1954 pod vedením J. Perrota v oblasti Beer-šeby, byl ob­ jeven zvláštní typ chalkolitické kultury, který vešel do palestinské ar­ cheologie pod názvem „beer-šebská kultura“. V zemnicích, v nichž lid této kultury ještě zřejmě žil, byly nalezeny pozoruhodné výtvory řemesl­ ného umění, sošky ze slonoviny, slonovinové skříňky s geometrickým or­ namentem, výrobky z mědi a basaltové nádoby. K nejvýznamnějšímu výzkumu sloužícímu poznání mladší doby ka­ menné patřily naproti tomu vykopávky vedené Angličankou K. M. Kenyonovou na místě starého Jericha v letech 1952 — 1957 (srov. obr. č. 6). 23

Chtěla se pokusit o znovuobjasnění datace kanaánského Jericha za pou­ žití nové techniky vykopávek, která byla vyvinuta při archeologických výzkumech v jiných asijských zemích a v Evropě. Narazila při tom až na „předkeramické“ sídlištní vrstvy z mladší doby kamenné (7. —6. tis. př. n. 1.) se silným opevněním a učinila tu pozoruhodné objevy.5 Nejstarší památky lidské kultury byly ovšem odkryty v nejsevernější části země, v Enanu, u jezera Chúle. Spadají dokonce až do střední doby kamenné (přibližně 10 000 — 8000 př. n. 1.). Zmíněná archeoložka K. M. Kenyonová a R. de Vaux, úspěšný objevi­ tel Tirsy, spojili v letech 1961 až 1967 své síly při doposud nejúspěšněj­ ších vykopávkach v Jeruzalémě. Znovu bylo při nich použito tzv. metody Wheelera a Kenyonové, která byla aplikována již v Jerichu, jež se po­ kouší prostřednictvím sond nejprve stanovit přesnou stratigrafii určitého úseku, dříve než dojde k vykopávkam celé plochy a odstranění dělících stěn, po nichž je ostatně také prováděn odvoz vykopané suti. A znovu se tato metoda osvědčila jako nejlepší. Konečně mohlo být objasněno, ku­ dy probíhaly hradby města v době jeho dobytí králem Davidem a poz­ ději, a kdy se město rozšířilo až na takzvaný jihozápadní pahorek. Ale rovněž izraelští archeologové se snažili získat další informace o dějinách tohoto města. V letech 1954 až 1962 pracovala skupina izrael­ ských archeologů pod vedením Y. Aharoniho společně se svými italský­ mi kolegy na Rámat Rahel, pahorku na jižním okraji dnešního Jeruzalé­ ma. Hlavním výsledkem tohoto výzkumu bylo odkrytí citadely; šlo prav­ děpodobně o palác judského krále Jójakíma zmiňovaný v Jr 22,13—19. Další kolektivní výzkum izraelských archeologů z pověření Izraelské výzkumné společnosti (Israel Exploration Society), který byl započat v létě 1968, byl zaměřen na systematický průzkum mohutné nekropole na východním úbočí údolí Kidrónu uvnitř dnešní vesnice Silván proti starému Městu Davidovu (2S 5,7.9). V návaznosti na dřívější příležitost­ né vykopávky se dospělo k závěru, že tyto hroby, které pocházejí z časů judského království, nejsou žádnými obyčejnými rodinnými hroby, jež jsou ostatně v této době vzhledem k foinickým stavebním vlivům v Pale­ stině ojedinělé, ale sloužily jako pohřebiště pro vládce, ministry a nej­ vlivnější osobnosti judského království. 5 Jericho doby novozákonní leželo 2 km jihozápadně od nejstaršího sídliště. V letech 1950—1951 tu kopali američtí archeologové, kteří zde odkryli mimo jiné i rozsáhlý kom­ plex palácových staveb z héródovského období.

24

Souběžně s tím prováděl v letech 1968 a 1969 B. Maisler (Mazar) vy­ kopávky na území ležícím jižně a západně od zdi chrámového okrsku, jež odhalily četné nálezy z héródovského období, rovněž ale přinesly no­ vé poznatky o vybavení hrobů a rozloze Jeruzaléma za pozdních časů judského království. Především ale od r. 1969 N. Avigad podnikal rozsáhlé vykopávky v tzv. židovské čtvrti jeruzalémského starého města, které odhalily hrad­ bu městského opevnění z pozdní doby judského království a tak znovu zpochybnily názor K. M. Kenyonové, že se Jeruzalém rozšířil na jihozá­ padní pahorek teprve v době makkabejské. Podle N. Avigada bylo toto území osídleno přinejmenším již od 8. stol. př. n. 1. a bylo také součástí Jeruzaléma. Vedle vykopávek, které se soustřeďovaly na takzvané jeruzalémské horní město, zaměřily se výzkumy znovu na takzvané Město Davidovo nalézající se na východním pahorku a tvořící nejstarší část osídlení. Od roku 1978 až do roku 1983 vedl tu Y. Shiloh šest výzkumných kampaní, které přinesly především nové poznatky o vodovodním systému napoje­ ném na gichónský pramen a o různých předizraelských a izraelských stavbách na východním svahu pahorku. S vykopávkami, které podnikal Německý evangelický ústav pro výzkum starověku Svaté země od roku 1970 do roku 1974 pod evangelickým Chrámem spasení, se znovu dosta­ la do popředí stará otázka po průběhu a dataci takzvané druhé severní jeruzalémské hradby. Ukázalo se, že zeď z velkých přitesaných kamenů, která zde byla odkryta, není částí druhé severní hradby, ale že je zbyt­ kem terasovité zdi, která tu byla postavena po roce 68 n. 1. Ale právě tento výsledek pomohl opravit dosavadní názory na průběh druhé sever­ ní hradby a ukázal, že byla pravděpodobně zbudována za Héróda Veli­ kého. Konečně je třeba se zmínit o vykopávkach, které v letech 1968—1969 prováděli na nádvoří citadely R. Amiran a A. Eitan, neboť odkryly veli­ kou terasu, součást Herodova jeruzalémského paláce. Nicméně zdaleka největší počet izraelských vykopávek byl uskutečněn mimo Jeruzalém. Izraelští archeologové, mezi nimiž bylo i mnoho žen odvádějících vyni­ kající práci, v posledních třiceti letech zaráželi stále znovu rýč do půdy na území dlouhém přibližně 500 km mezi prameny Jordánu a Rudým mořem, aby tak zahajovali větší či menší výzkumné práce. Hned po vy­ tvoření státu Izrael v roce 1948 započal B. Maisler (Mazar) s vykopávka­ mi na Telí Kasíle na severním okraji dnešního Tel Avivu. Byly tak získá­ 25

ny především důležité archeologické informace o kultuře Pelištejců, do jejichž mocenské oblasti toto území na počátku doby železné (přibližně od 1200 př. n. 1.) spadalo. Když se sem po třiadvaceti letech, 1971 — 1972, archeologové znovu vrátili, dosáhli úspěchu, který korunoval celé dílo. Narazili na pelištejský chrám s bohatým příslušenstvím, jenž poprvé po­ skytl jasnou představu o stavbě takového charakteru u nejvýznamnější­ ho souseda Izraelců. Poznatky, které byly získány na Telí Kasíle, byly rozšiřovány a potvrzovány dalšími izraelskými vykopávkami v místech jiných dřívějších pelištejských sídlišť. V roce 1957 a potom znovu od ro­ ku 1981 se kopalo na pahorku Chirbet el-Mukanna‘, který se nachází asi 35 km západně od Jeruzaléma, jenž skrýval zbytky někdejšího pelištejského města Ekrónu (1S 5,10, 2Kr 1,2) a od roku 1962 do roku 1971 se prováděl společně s americkými archeology výzkum na místě kdysi vý­ znamného pelištejského města Ašdódu (1S 5,1). V letech 1959 — 1960 se pak přistoupilo k vykopávkám na pahorku Telí Mor se zbytky starého přístavního města. Izraelští stejně tak jako američtí archeologové doufali, že se jim poda­ ří nalézt staré pelištejské město Gát (1S 6,17) na některé z lokalit, která by pro takovou identifikaci připadala v úvahu. I když se doposud jed­ noznačného výsledku nedosáhlo, vykopávky na Telí Šech Ahmed el‘Aréni v judské pahorkatině (od roku 1956) a na Telí eš-Šerí‘a 20 km východojihovýchodně od Gázy na severním okraji Negevu (1972 — 1978) přinesly početné nálezy, které značně rozšířily naše znalosti pelištejské kultury. Platí to rovněž o výzkumech, které se znovu prováděly v letech 1972 — 1980 na Rás el-‘Ain, biblickém Afeku, a které ukázaly, že toto místo sloužilo Pelištejcům jako pohraniční pevnost proti Izraelcům. V letech 1976 — 1980 probíhaly vykopávky na Telí Kuvélife (Tel Halif), kde již A. Alt tušil starou osadu Siklag (Joz 15,31; 19,5), jež za časů krále Saula byla pod nadvládou pelištejského města Gát (1S 27, 5—6). Obě města byla podrobena pelištejskému vlivu jen na kratší dobu a tak zde byly objeveny cenné nálezy i z jiných kulturních období. Především byly patrné egyptské vlivy, ale bylo možno prokázat styky i s Ugaritem a Chetity. S nemenším úspěchem probíhaly i izraelské vykopávky, s nimiž zapo­ čal r. 1961 B. Maisler (Mazar) v ‘Én Gev na východním břehu Tiberiadského jezera. V roce 1956 podnikl M. Dothan výzkumy na pahorku Telí el-Kedérát, jenž je místem staré oázy zvané Kádeš-barnéa (Nu 32,8; 34,4; Joz 10,41). V letech 1976—1980 v nich pokračoval R. Cohen. B. Maisler 26

(Mazar) kopal v letech 1962—1965 v oblasti staré oázy Én-gedí (1S 24,1; Ez 47,10) na západním břehu Mrtvého moře a přibližně ve stejnou dobu Y. Yadin prováděl výzkumy v héródovské pevnosti Masada, jež je situo­ vána o něco jižněji, přibližně 440 m nad břehem Mrtvého moře. Poté co od r. 1962 do r. 1967 italský františkánský kněz Corbo prozkoumával i Héródium, palácové stavby a hrob Héróda Velikého na jihovýchod od Bét-lechemu (ve výzkumu pokračovali v letech 1972 — 1978 izraelští ar­ cheologové pod vedením E. Netzera), soustředily se další rozsáhlé vyko­ pávky v r. 1968 na pahorek Telí Abú Kudes situovaný mezi Megidem a Taanakem, kde E. Stern objevil snad staré královské město Kedeš (Joz 12,22). Ale izraelští archeologové pod vedením Y. Aharoniho věnovali v letech 1966 a 1968 znovu pozornost i Lakíši, jednomu z nejdůležitěj­ ších starých měst v judské pahorkatině, kde před druhou světovou vál­ kou působili již angličtí badatelé. Pokoušeli se totiž ještě podrobněji prozkoumat charakter tzv. „Sluneční svatyně“. Ve výzkumu lokality Telí ed-Duvér se pak znovu pokračovalo v letech 1973—1977. Doposud snad největší a nejvýznamnější izraelský archeologický vý­ zkum proběhl však na severu země, na místě starozákonního Chasóru (srov. obr. č. 29). Pod vedením Y. Yadina byla v letech 1955 až 1969, tam, kde r. 1926 první výkopy podnikl již J. Garstang, obrovským týmem pro­ zkoumána plocha o rozloze 80 ha. Vykopávky prováděné s velkou pečli­ vostí přinesly celou řadu skvělých nálezů architektonických, sochařských i drobných uměleckých předmětů. Těmto vykopávkam se svým významem i získanými nálezy téměř vy­ rovnávají tři další izraelské výzkumy, k nimž došlo na místech důležitých pohraničních lokalit Dan, Beer-šeba a Arad (1S 3,20; 2S 3,10; 17,11; 24,15; lKr 5,5; Sd 1,16). Od r. 1966 do r. 1980 Izraelské oddělení pro sta­ rožitnosti a muzea (Israel Department of Antiquities and Museums) pod vedením A. Birana organizovalo rozsáhlé výkopy na pahorku Telí Dan (též zvaném Telí el-Kadi), nejseverněji položené lokalitě izraelského království, které poskytly nejen nové podklady pro datování osady kme­ ne Dan na tomto území, nýbrž vedly i k objevu rozsáhlého kultiště, příp. „posvátného návrší“ z doby izraelského království (srov. IKr 12,31) a velmi dobře dochované městské brány ze střední doby bronzové II. Podrobného výzkumu starých sídlišť Aradu na pahorku Telí ‘Arád, leží­ cím asi 35 km východojihovýchodně od Beer-šeby, na okraji dnešního města, se ujal naproti tomu Archeologický ústav Univerzity v Tel Avivu pod vedením Y. Aharoniho. Nejprve se Y. Aharoni věnoval v letech 27

1962 až 1967 těm vykopávkam v Aradu, které vedly mj. k odkrytí izrael­ ské citadely, izraelské svatyně a asi stovky hebrejských ostrak. Ve vý­ zkumu pokračoval od roku 1971 R. Amiran, zatím co Y. Aharoni převzal od roku 1969 vykopávky na lokalitě Telí es-Seba‘, místě staré Beer-šeby. Zde se mu podařilo odkrýt mj. městskou bránu z doby krále Davida, je­ jíž půdorys v zásadě souhlasil s půdorysem brány v Danu, která pochá­ zela ze stejného období. Dále byly objeveny zlomky tzv. oltáře s rohy, jehož obdobný exemplář byl rovněž nalezen v Danu. S ohledem na vý­ sledky výzkumů na pahorku Telí ‘Arád šlo zde především o objasnění otázky, zda Beer-šeba, tradičně označovaná za nejjižnější bod izraelské­ ho, příp. po rozdělení říše judského království (srov. 2Kr 23,8), měla stej­ nou pohraniční svatyni jako Arad. Po několikaletých vykopávkach se skutečně existenci takové svatyně podařilo prokázat, avšak na rozdíl od Aradu byla vybavena celou řadou neizraelských kultovních předmětů, což snad objasňuje výhružná slova proroka Amose (Am 5,5; 8,14) na adresu Beer-šeby. Jestliže již izraelské vykopávky v Chasóru, Afeku, Kádeš-barneji, Lakíši a Jeruzalémě nebyly prvovýzkumy, platí to i pro některé další akce, které byly uskutečněny americkými archeology v letech 1956 — 71 v Šekemu, 1954—1960 v Bét-elu, 1957 v Bét-súru, 1963—1968 v Taanaku, 1964—1969 v Aji, 1964 v Gibeji Saulově, 1964 — 1974 v Gezeru a 1970—1977 na Telí el-Hesi. Připočtou-li se k tomu ještě velké nově otevřené americké výzkumy na místě starého Gibeónu (Joz 9,17; IKr 3,4n.) v letech 1956—1962, v biblickém Dótanu (Gn 37,17; 2Kr 6,13) se­ verně od Samaří v letech 1953—1960, na Džebel er-Ruméde skrývajícím zbytky starého Chebrónu od r. 1964 a od r. 1950 do r. 1953 na místě sta­ rého izraelsko-moábského sídliště Díbónu ve východním Jordánsku (Joz 13,9; Jr 48,18), kde r. 1868 byla již nalezena slavná Méšova stéla (srov. obr. č. 49), a konečně výzkum staré lokality Chešbón (Nu 21,25 — 30; 32,3; Joz 13,26; Iz 15,4) v letech 1968 — 1971, ukáže se zcela jasně, že ještě stále mají známá biblická místa pro archeology, a zvláště americké, velkou přitažlivost. Ale i dánští archeologové se v roce 1963 znovu ujali vykopávek v Sílu, které byly prováděny již dříve v letech 1926 až 1932. Jejich naděje na objevení izraelského chrámu z doby soudců se nicméně ani tentokrát nesplnila. Pochopitelně. Ještě stále nejsou všechna tato místa jednoznačně loka­ lizována, ba dokonce ani vykopávky nepřinášejí vždy důkazy jisté iden­ 28

tifikace. Tak není dodnes bezpečně rozhodnuto, zda holandské vykopáv­ ky z let 1959—1964 na mohutném pahorku Telí Dér ‘Allá ve střední části jordánské roviny odkryly starobylý Sukót (IKr 7,46), a právě tak není doposud jisté, zda americké výzkumy prováděné od roku 1964 na Telí es-Sa‘idíje ležícím asi 10 km severněji objevily Saretan (IKr 7,46) či Safón (Joz 13,27). Rovněž není jasné, zda americké vykopávky na lokali­ tě Telí el-Hesi ležící v pobřežní rovině asi 25 km východně od Gázy od­ kryly skutečně biblický Eglón (Joz 10,3; 15,39). O časté obtížnosti takových identifikací nás obzvláště dobře poučují již zmíněné vykopávky na lokalitách Telí eš-Šerí‘a a Telí Kuvélife, z nichž každá byla tehdejšími archeology z dobrých důvodů považována za Siklag. Ale i obě lokality Chirbet el-Mšáš a Telí el-Milh mezi Aradem a Beer-šebou byly spojovány s Chormou (Nu 14,45; Joz 19,4; Sd 1,17). Rovněž nově otevřený izraelský výzkum na lokalitě Chirbet Rabúd, ji­ hozápadně od Chebrónu, kterého se roku 1973 ujal M. Kochavi, chtěl objasnit, zda identifikace tohoto pahorku se starým Debírem (Joz 10,3.38; 11,21; Sd 1,11), kterou navrhoval K. Galling, je správná. Odporo­ vala totiž obecně přijímanému ztotožnění Debíru s lokalitou Telí Bét Mirsim. Ale existují vždy i zcela nové náhodně se vyskytující faktory, které podněcují vykopávky. Tak vedly práce na rozšiřování letiště v Ammánu r. 1955 a 1966 k odhalení chrámu ze 14. —13. stol. př. n. 1. a zemní práce při stavbě domů na jednom pahorku ležícím jen několik málo kilometrů jižně od Jeruzaléma, dnes nazývaném Giloh, vedly v letech 1978 — 1979 k okamžitému záchrannému výzkumu, který odhalil prvotní osídlení této lokality z počátku 12. stol. př. n. 1., a naznačil možnost jeho identifikace s biblickým místem Baal-perasím (2S 5,20), popřípadě s horou Perasím (Iz 28,21). Ale i nepřirozený ráz krajiny, jež skrývá pod svým povrchem zbytky stavební činnosti zašlých kulturních období, zavdal archeologům často příčinu k vykopávkam. Roku 1971 zahájil americký archeologický tým výzkum v Cesareji Přímořské (Caesarea Maritima), přístavu a sídelním městě Palestiny za časů Ježíšových, vykopávkami na dvou nápadných pahorcích ležících v bezprostřední blízkosti pobřeží, jejichž přetrvání na tomto místě se dalo vysvětlit jedině tím, že staré zdivo tu zachytilo písek a chránilo jej před odplavením mořem. Vedlo to rovněž k domněnce, kterou později vykopávky potvrdily, že je zde třeba hledat větší stavební komplexy z raného údobí dějin města. Současně s tím byly prováděny od 29

roku 1960 na území přístavu Cesareje Přímořské, jemuž dal Héródés Ve­ liký jméno Sebastos, první podmořské výzkumy a vykopávky v Palesti­ ně, jichž se ujali izraelští a později též američtí vědci. Pokračovaly až do roku 1983 a poskytly první přesné informace o přístavu Sebastos v řím­ ském období, které prokázaly, že to byl svého času největší a nejmoder­ nější přístav v Levantě. Rovněž poskytly informace o dalším vývoji pří­ stavu v období byzantském a za časů křížových výprav. Kromě toho odkryly množství keramiky, ale i drobných nálezů, mincí, sošek, zátěží pro rybářské sítě a kamenných kotev. Starší palestinský přístav, kterého již používali Kananejci ve 2. a 1. tis. př. n. 1., byl naproti tomu Dór, ležící asi 15 km severně od Cesare­ je. Zde byly zahájeny podrobnější výzkumy teprve v roce 1980. Jsou prováděny skupinou izraelských badatelů pod vedením E. Sterna. Izraelské archeology však lákala k výzkumům i pobřežní rovina ležící za přístavními městy Dórem a Přímořskou Cesareou. V letech 1973 až 1976 E. Stern podnikal rozsáhlé vykopávky na lokalitě Tel Movorakh v blízkosti Cesareje a v letech 1977 — 1979 se kopalo pod vedením Z. Herzoga na místě zvaném Tel Michal, 12 km severně od Jaffy; byli přitom nalezeni mj. dva skarabeové s nápisy. Obdobným způsobem jako v Cesareji Přímořské došlo v r. 1972 v blízkosti Dér el-Balah asi 14 km jihozápadně od Gázy k vykopávkam na nekropoli z pozdní doby bronzové. T. Dothan se zde pustil do rozsáh­ lého výzkumu pohřebiště, které se rýsovalo v krajině bez zřejmé souná­ ležitosti s nějakým sídlištěm, a podařilo se mu odkrýt 50 antropoidních hliněných sarkofágů s bohatou výbavou. Tento přehled nejdůležitějších vykopávek v Palestině od konce druhé světové války by byl neúplný, kdybychom se nakonec ještě nezmínili o pěti archeologických výzkumech, na nichž se podíleli, popřípadě stále ještě podílejí, němečtí starozákoníci z NSR. Kromě již zmíněných ne­ velkých vykopávek pod chrámem Spasitele v Jeruzalémě se jedná o ná­ sledující výzkumy: 1. Od roku 1972 do roku 1975 byly prováděny rozsáhlé vykopávky na lokalitě Chirbet el-Mšáš, ležící asi 15 km východně od Beer-šeby, pod společným vedením Y. Aharoniho, A. Kempinskiho (Tel Aviv) a V. Fritze (Mohuč). Poskytly důležité informace k dějinám východního Negevu, zejména o tamějších poměrech v rané době železné. 2. Od roku 1982 V. Fritz (Mohuč) vykopává na lokalitě Telí el-‘Oréme, na severozápadním břehu Tiberiadského jezera. Navázal tak na starší 30

německé sondy a vykopávky, které tu již uskutečnil R. Koppel v r. 1932 a 1939, a na izraelský výzkum z roku 1963. Pahorek je ztotožňován s bi­ blickým Kinerotem (Joz 19,35), a proto se výzkum snaží především o ob­ jasnění úlohy, kterou sehrávalo toto staré místo při soutěsce důležité cesty vedoucí od severu k jihu, z Damašku přes Chasór a Megido k po­ břeží Středozemního moře a dále „via maris“ až do Egypta. 3. Od roku 1982 se D. Conrad (Marburg) se svou vlastní pracovní sku­ pinou podílí na vykopávkach, které byly započaty již v roce 1974 M. Dothanem na místě starého Aka na severním konci haifského zálivu. Jeho vykopávky, které se soustřeďují na část severovýchodního rohu pahor­ ku, vynesly doposud na světlo především četné drobné nálezy, jako 10 cm vysokou bronzovou sošku kanaánského boha a tři ostraka. Dosa­ vadním nejvýznamnějším výsledkem celého výzkumu byl objev tzv. mořské brány ze střední doby bronzové, který přispěl k pochopení cel­ kového obranného systému města ve střední době bronzové i života uvnitř. 4. Od roku 1976 do roku 1980 prováděl Německý evangelický ústav pro výzkum starověku Svaté země vykopávky na lokalitě Umm Kés, bi­ blické Gadaře (srov. Mt 8,28; Mk 5,1; L 8,26), asi 10 km jihovýchodně od Tiberiadského jezera, které vedl U. Wagner-Lux. Od roku 1978 se na nich podíleli i dánští archeologové pod vedením S. Holm-Nielsena. Vy­ kopávky na této lokalitě obydlené od 7. stol. př. n. 1. se týkaly staveb z římského a byzantského období. Byly objeveny zbytky chrámu, slou­ pového dvora a pozdně římsko-byzantských lázní. 5. Roku 1984 zahájil S. Mittmann (Tübingen) ve spolupráci s jordán­ skými archeology vykopávky na jednom starém sídlišti u Mugajjiru v se­ verním Jordánsku. Ačkoli staré jméno této lokality nebylo doposud jed­ noznačně určeno, ležela jistě na území dlouho ovládaném Izraelem. Již tento stručný přehled omezený na nejdůležitější výzkumy a nejzná­ mější místa vykopávek snad ukazuje, jak velké pokroky učinila archeo­ logie v Palestině za posledních čtyřicet let. Kopalo se zdokonalenými metodami používajícími nejnovějších vy­ možeností techniky, a to od úbočí Chermónu na severu až k Akabskému zálivu na jihu, kopalo se na stovkách míst, ať se již jednalo o kampaně velké a větší nebo ty malé a nejmenší. Byl při tom nalézán velký počet hmotných svědectví ze všech kulturních období země, počínaje kostěný­ mi a pazourkovými nástroji doby kamenné až k rozvalinám héródovského období, ba dokonce časů křižáckých výprav, mamlúků a Turků. A ješ­ 31

tě jeden rys charakterizuje toto druhé „zlaté“ období palestinské archeo­ logie. Přes velký počet zkušených archeologů, jimiž disponuje zvláště Izrael, se neustále rozšiřuje počet národů, které vysílají do biblické země své vlastní badatele. Roku 1964 se ujali poprvé dokonce i Japonci prů­ zkumu jednoho pahorku na pobřežní rovině mezi Jaffou a Haifou, pa­ horku Telí Zeror.

32

[B]

STAROVEKÝ ORIENT

Historický přehled Jedině Řecko a Řím byly považovány dřívějšími generacemi za kolébku naší kultury, za prameniště evropského vědomí a západní vzdělanosti. Země biblického okolí starověkého Východu jen sotva vstupovaly do zorného pole, zůstávaly ve velké, nepřístupné, mlhavé vzdálenosti; země „biblického pravěku“, jejichž dějiny a duchovní svět byly evropsky vzdě­ lanému a logicky uvažujícímu rozumu v mnohém odňaty, a proto pro něj i nezávazné. Náboženství a mýtus se tu prolínaly v téměř nerozpletitelné jednotě; byl to svět, jenž si zaslouží úcty, ale v jednotlivostech je nekon­ trolovatelný. Přestože více než sto padesát let se pracuje na postupném odhalování kulturního a duchovního světa Předního východu, je tento evropocentrický pohled v obecném vědomí zakořeněn hlouběji, než se má obvykle za to. Texty a vykopávky posunuly již dávno dějiny těchto zemí do jasného světla nezvratných faktů. Zřetelně při tom vystoupila do popředí struktura jednotlivých národů, jejich osudy i vývoj. Materiál, který je dnes k dispozici, je takového rozsahu a bohatství, že jednotlivec ho již není schopen až do nejzazších podrobností sledovat a odborně posuzovat. Jazykové, historické a religionistické problémy jsou tak roz­ manité, že pouze důvěrná znalost a rozsáhlá zkušenost mohou pomoci k jejich pochopení. Odtud ona snaha současné vědy nalézt přes všechny detaily mohutné nosné síly, základní souborné strukturní rysy. Otázka zní, zda tento svět Předního východu může být chápán jako jednotný ce­ lek, zda tu lze prokázat určující, všem starověkým národům bez ohledu na jejich hranice společný vývojový proces. Doposud se nepodařilo přesvědčivým způsobem na základě jednotlivých podrobností prokázat existenci duchovního centra, které by je všechny a za všech časů spojo­ valo. Na to jsou vlivy, které ze všech stran na onen starý svět působily, příliš rozmanité. Spíše lze hovořit o jistém dualismu, o dvou navzájem soupeřících mocnostech, které působily jednak převážnou měrou v Me­ zopotámii a jejím okolí, jednak hlavně v Egyptě a přilehlých oblastech.

33

Obě mocnosti, severní i jižní, prožívaly své vlastní dějiny a byly v průbě­ hu událostí vždy jen na krátký čas v bezprostředním kontaktu. Zdálo by se, že je nejlepší předestřít takovým způsobem přehled orientálních dě­ jin — a mnohdy se to také tak dělává — že každý národ, každá kultura, je zachycena a představena ve své svébytnosti. Nevýhodou této metody je, že redukuje existující bohatství vývojových vztahů, a že příliš odvádí pozornost od obecného k zvláštnímu v rámci historického vývoje jedno­ ho národa. My se zde pokusíme nastínit základní souvislosti určité pře­ hledné epochy. Spíše než vývoj jednotlivých národů vystoupí při tom do popředí nosná mocenská centra určitých období, která jim v zásadě vtis­ kla svou tvářnost. Nebude to koneckonců bez významu i pro případ, kte­ rý nás zde obzvlášť zajímá, pro pochopení dějin starozákonního lidu. Neboť tyto dějiny jsou při vší své vnitřní samostatnosti přece jen včleně­ ny do sfér vlivu mocností, a to nejen v důsledku geografické polohy úze­ mí, na němž se odehrávají, na východním pobřeží Středozemního moře, v oblasti, která je zároveň mostem mezi severem a jihem, mezi Mezopo­ támií a údolím Nilu. Nejlépe je začít s přehledem tam, kde nám písemné prameny umožňu­ jí první historické úsudky, kde ve vrstvách samotných starověkých náro­ dů, v písemném záznamu prožitků a pocitů lze pozorovat část uvědomě­ ní si sebe sama. Mezi lidmi při Eufratu a Tigridu a stejně i Nilu se tak dálo ve 3. tisíciletí před naším letopočtem.

(I)

3. tisíciletí: Zrození velkých říší

Egypt a mezopotámske státní útvary vděčí za svůj vzestup a rozkvět vel­ kým řekám, které těmito územími protékají. Tato říční údolí přitahovala obyvatelstvo již v nejstarších dobách a cizí dobyvatele přiváděla později k trvale usedlému životu. Slavný výrok, že Egypt je darem Nilu, pochází od Hérodota, jenž jako první sepsal souhrnně egyptské dějiny. Zeměpis­ né předpoklady nebyly v Mezopotámii jiné. Nicméně hodina zrození bu­ doucích velkých událostí bije teprve tam, kde zeměpisné danosti jsou 34

provázeny danostmi etnickými. Kultury starověkého Orientu nejsou ve­ směs v tom smyslu autochtónni, aby se původní zemědělské obyvatel­ stvo usazené v zemi pozvolna povzneslo k vyšším formám historického života. Spíše jsou domorodí zemědělci zpravidla převrstveni cizími při­ stěhovalci. Vytlačením usedlého živlu, nebo sloučením s ním, tvoří se vel­ mi pozvolna nové sebeuvědomění, které se stávalo rozhodujícím pro budoucí vývoj. Vlastní a přejaté se spojuje k plodné syntéze. Tak v egyptském pravěku kočovné živly ze západních pouští převr­ stvily domorodý zemědělský substrát, prokazatelný podle jeho pohřeb­ ních zvyklostí. Hroby zemědělců se nacházely uvnitř sídlišť, ba dokonce i uvnitř domů, kočovnický zvyk je umísťoval naproti tomu mimo sídliště a vytvářel z nich hřbitovy. Pyramidy jsou koneckonců mohyly ze stepí přišedších kočovníků, zvětšené do monumentálních rozměrů. Nejstarší pohřební zvyk se završuje v architektonické stylizaci a dokonalosti v tr­ valou reprezentaci chápání světa a života. Neboť historický vývoj Egyp­ ta v průběhu 3. tisíciletí, jenž je obvykle shrnován pod názvem „Stará říše“ a jenž podle charakteristického dynastického dělení egyptských dě­ jin zahrnuje 1. —6. dynastii, kulminoval v mocenském a správním apará­ tu, jehož nejvyšším vrcholkem byl panovník. On, který byl považován za přímého potomka bohů a také tak uctíván, vytvořil okolo sebe až do nejmenších podrobností fungující jednotný stát, jenž, pokud to můžeme ještě posoudit, žil jedině službě svému vládci a s tím také službě nejvyš­ ším bohům země. Panovník byl nejen vrcholkem státní organizace, nejvyšší nespornou správní instancí; stal se v souladu s vládnoucími před­ stavami cílem a účelem životního konání vůbec. Jen panovník mohl z ti­ tulu své moci poskytnout a zajistit své zemi a svému lidu živobytí a pra­ covní příležitosti. Kdybychom chtěli, ryze světsky, označit vztah lidu ke svému vládci za otrockou závislost, znamenalo by to nesprávné posou­ zení povahy a charakteru této antické (či rané) státní a správní formy. Egypťanovi byl životní řád Staré říše kosmem, stvořeným pořádkem, jenž je dílem bohů, a jehož zjevným ručitelem je panovník, sám božské­ ho rodu. Práce, jež směřovala k zásobování rozsáhlého panovnického dvora, byla považována za plnění nejvyšších povinností. V době nilských záplav, když rolníci, jinak osvobození od ostatních prací, byli zaměstná­ váni při transportu kamenného staviva přes rozlivší se Nil a při stavbě pyramid v blízkosti jeho západního břehu, projevoval se panovník jako neúnavný zaměstnavatel, jenž však své lidi, jak vyplývá z dochovaných účtů, uměl náležitě odměnit. Pyramidy, z nichž nejslavnější a nejmohut­

35

nější náleží 4. dynastii, se staly jako hrobky panovníků zároveň kamen­ nými svědky účinné státní formy, která byla přísně centralistická, ale nikoli doktrinářská, monarchická, ale nikoli despotická. V jednotlivostech byl ovšem vývoj mnohem diferencovanější a mno­ hem spletitější, než nám prozrazují oficiální prameny. Na samém počát­ ku Staré říše stojí velká historická událost, spojená se jménem bájného panovníka Meneje (Meniho), která je označována sice schematicky, ale přece jen výstižně jako „sjednocení obou zemí“, sjednocení jižního Egypta horního se severním Egyptem dolním. Zde se již setkáváme s egyptským dualismem obou říší, významným i v pozdějších dějinách, jenž formálně a pomyslně určoval královskou titulaturu a frazeologii, nezřídka se však také stával stěžejním bodem vnitřní politiky, podle to­ ho zda se střídajícími se dynastiemi se hlavním městem celé říše stával hornoegyptský Véset (Théby), dolnoegyptský Mennofer (Memfis), nebo také některá jiná města obou polovin země. Egypťan tíhnoucí k bezpod­ mínečnému zachovávání a konzervaci nejstarších tradic se vědomosti o obou říších nikdy nevzdal a vždy znovu ji uplatňoval. V úzké souvislosti s tím stojí i náboženský vývoj země. Egyptský pan­ teon se vytvořil v podstatě z řady původních městských božstev. Aby­ chom to aspoň zhruba popsali: Vzestup jednotlivých bohů závisel v ne­ poslední řadě na mocenské převaze měst, jimž náleželi. To nevylučuje, že každý z nich byl odlišného charakteru, a že tento svůj charakter sotva kdy pozbyl. Dokonce ani tam, kde jejich kosmické a univerzální rysy vy­ stupovaly do popředí, nepřestávali být bohy svých měst; tak např. velký sluneční bůh a stvořitel Ré v Ónu (Héliopoli), nebo královský bůh Hór v Behdetu (Edfú). Zcela zvlášť se ale vedle nich povznesli k vynikající ve­ likosti bohové hlavních měst; Ptah z Mennoferu a Amón z Vésetu. Zavá­ dělo by do přílišných podrobností, kdybychom se zde zabývali sluneční­ mi svatyněmi 5. dynastie nebo vznikem víry v Usíra (Osírida). Spokojíme se s pouhým konstatováním, že centralistická státní forma Staré říše zna­ menala všechno jiné jenom ne uniformizaci, spíše ponechávala dostateč­ ný prostor pro další dotváření nebo dokonce teprve založení všeho, co se nám dnes jeví být tak charakteristicky egyptské. Centralistická státní forma Staré říše se zhroutila koncem 3. tisíciletí. Revoluce, především v dolním Egyptě, počaly urovnávat cestu novému. „Země se otáčí jak hrnčířský kruh“, říká se v jednom dobovém prameni. Důsledkem bylo převrstvení sociálních poměrů. Podněcovatelské faktory tohoto převratu můžeme hledat v dlouhé do­

36

bě vlády Pjopeje II., v úpadku správního aparátu, v propukajících od­ středivých tendencích v jednotlivých krajích, nebo ve všem dohromady; Stará říše musela ustoupit novým státním a životním formám a s nimi se začal prosazovat i nový životní pocit. Na přechodu k 2. tisíciletí nastupu­ je nová epocha egyptských dějin, která je obvykle nazývána „Střední říší“. Tento vývoj Egypta v prvních stadiích jeho dějin nese již rysy, které ho výrazně odlišují od pohybů a historické svébytnosti Mezopotámie. Egypt jako protáhlé území sledující tok Nilu je z obou stran z větší části ohraničen hornatými pouštními oblastmi a již svými přírodními podmín­ kami je tedy předurčen pro jednotnější, do sebe uzavřený vývoj. Jiná je ale situace v oblasti Mezopotámie, která na jihu přechází do rozsáhlé arabské pouště, leží tu tedy otevřena, a pouze ze severu a severozápadu je ohraničena rozličnými pohořími. Pouště a hory nebyly však pouze hranicí a ochranou, nýbrž se naopak v průběhu staletí ukázaly jako ne­ bezpečná oblast, jako rezervoár cizích kmenů a etnik, jejichž vpády do úrodných údolí stále znovu ovlivňovaly a měnily osudy země. Proto je historický obraz Mezopotámie mnohem bouřlivější a mnohdy složitější, než co do své struktury lépe přehledný obraz Egypta. Dějiny Mezopotá­ mie jsou dějinami neustále se měnící nadvlády nad touto oblastí, dějina­ mi soupeřících městských států, vzájemných výbojů a zuřivých zápasů na obranu před novými vetřelci, kteří jen zřídkakdy měli trvalý úspěch. A ještě něco k tomu přistupuje: Rozsáhlá plochá území mezi Eufratem a Tigridem, která bez umělého zavodňování jsou úrodná pouze v bez­ prostřední blízkosti řek, postrádají přirozených center. Jednotlivá města vedená svými panovníky a pod záštitou svých bohů nabývala v průběhu doby na vlivu a moci, válčila mezi sebou, bojovala o nadvládu, snažila se o výboje a usilovala o vliv nad větším územím a cizím obyvatelstvem. Ale nikdy vlastně nedošlo k vytvoření nesporně jednotného státu, vždy to byla jen nadvláda nad několika mocenskými komplexy, které byly většinou reprezentovány určitým souborem městských států. Nikdy také neuhasly v menších skupinách snahy po samostatnosti. Výbojní a útoční obyvatelé pouští a hor se činili seč mohli, aby nad částmi tohoto území rozšířili svou moc a domorodcům vnutili nový řád. Z toho pramení složi­ tost mezopotámske oblasti při pohledu na její etnické složení, jazykový a náboženský vývoj a na formy uměleckého výrazu. Pochopitelně nelze při tom zapomínat na opačné působení vlastní do­ mácí kultury a životního způsobu, které se šířily se vzrůstajícími výboji, 37

a vůči novým nájezdníkům se stávaly dokonce faktorem určujícím. První a v mnohém ohledu rozhodující podněty pro celý další mezopotamský vývoj vzešly od nejstarších známých obyvatel této oblasti, kteří na pře­ lomu 4. a 3. tisíciletí př. n. 1. vstoupili do jasného světla historie. Byli to Sumerové, kteří se usadili v nejjižnější části Mezopotámie až k pobřeží Perského zálivu. Tento lid, jehož přesný etnický původ není stále ještě jednoznačně určen, tu vytvořil do poloviny 3. tisíciletí nejen pozoruhod­ nou mocenskou koncentraci svých nejvýznamnějších měst, mezi nimiž především vynikal Ur, Uruk, Lagaš a Eridu, ale rozvinul i tak dokonalý státní a správní organismus, že můžeme směle hovořit o nejstarší skuteč­ né „civilizaci“. Nejúžasnější a nejdůležitější vymožeností bylo vytvoření písma, k němuž muselo dojít téměř současně s vynálezem egyptských hi­ eroglyfů, a jehož principy měly rozhodující význam pro další vývoj klínopisu používaného později Babyloňany a Asyřany. Vynález písma umožnil další formování pozoruhodného hospodářského a právního ži­ vota, ale též zápis vlastní náboženské literatury a zákonodárných aktů, ba dokonce počátků epického básnictví. Sumerové se ukázali být nemé­ ně plodnými i v oblasti architektury, především sakrálního stavitelství. Také zde vznikaly pyramidové útvary, které však neoznačovaly králov­ ský hrob jako v Egyptě, nýbrž nesly na svém vrcholku chrám hlavního božstva; byly to chrámové věže takzvané zikkurraty. Z roviny mezi obě­ ma toky se zvedaly tyto mohutné stavby vprostřed svých chrámových okrsků, aby jak vztyčená znamení a střediska kultu říkala, že tady je člo­ věk bohům blízko. Zikkurraty budované v Mezopotámii zhusta i později byly zřejmě biblickému autoru předobrazem babylónské věže (Gn 11, 1—9); pro zcela jiné chápání v nich pochopitelně neviděl vyjádření nejvyšší úcty k bohu, ale výraz bezmezné pýchy. Pro Sumera byl však chrá­ mový okrsek se strmícím zikkurratem skutečným centrem života v po­ dobně širokém významu jako faraónský dvůr egyptské Staré říše. V chrámovém obvodu vrcholil smysl života a vší práce; chrám byl jediné obrovské hospodářské středisko, kolem něhož se seskupovala všechna povolání se svými jednotlivými činnostmi, od hmotného zásobování až po soudnictví a vzdělávání budoucích úředníků v psaní a počtech. Země náležela bohům, a z chrámu tedy vycházela veškerá její správa. Nejvyšším článkem tohoto mechanismu byla postava „kněze-panovníka“, jak se obvykle sumerský termín „ensi“ překládá. V jeho rukou se spojovaly nejvyšší politické a kultovní záležitosti a později se jeho úřad tak rozšířil, že snad po právu může být nazýván „knězem-králem“.

38

V polovině 3. tisíciletí vytvořili Sumerové výrazně diferencovanou státní, společenskou a kulturní strukturu, která vzhledem ke své vnitřní dokonalosti byla v zásadě srovnatelná s neobvykle pevnou strukturou egyptské Staré říše, a která také ovlivnila celou řadu oblastí života poz­ dější Babylónie a Asýrie až po formování jejich panteonu. Ve druhé po­ lovině 3. tisíciletí začal být sumerský státní útvar ohrožován zvnějšku vlnami dobyvatelů, kteří pronikali z oblastí a pohraničních území arab­ ské pouště, a jimž se podařilo na sever od sumerského území vytvořit svou vlastní mocnost. S ní počali Semité poprvé ovlivňovat mezopotám­ ske dějiny. Sargon Akkadský byl oním semitským dobyvatelem, jemuž se ve městě Akkadu podařilo založit vlastní dynastii. Usiloval o to, oč se pokoušeli i poslední sumerští panovníci, a dosáhl pozoruhodných výsled­ ků. Vybudoval skutečnou velmoc a zaznamenal až dotud jedinečné, byť dočasné úspěchy ve výbojích. Na severu bojoval s Elamity, úhlavním ne­ přítelem dolní Mezopotámie; rozšířil však svou moc také nad severozá­ padní Mezopotámii a dokonce i nad Sýrii. Není však zcela jisté, zda vstoupil i na maloasijskou půdu. Této velké postavy se zmocnila pověst. Jeho následovníci, mezi nimi i slavný Narámsín, neměli ani zdaleka tako­ vý zdar. Akkadské dynastii učinil konec vpád horských kmenů ze severních oblastí, Gutejců, po němž následovalo až na práh tisíciletí téměř sto let tragicky pociťované cizí nadvlády. Ale zde se poprvé v Mezopotámii tr­ vale projevila dílčí povaha takových převratů. Zdá se, že Gutejci si v podstatě podrobili území Akkadu, nikoli však Sumeru. Sumerové byli dokonce s to proti Gutejcům úspěšně bojovat. A tak dochází na přelomu tisíciletí za vlády takzvané 3. dynastie urské k opravdové sumerské re­ stauraci, pozdnímu sumerskému rozkvětu. V této době vyniká především jedna sumerská osobnost, která vzbuzuje obzvláštní sympatie svou vskutku mírovou vládou, postava panovníka Gudey z Lagaše. Pokládal se za vyvoleného pastýře svým bohem Ningirsuem, byl zakladatelem hlavního chrámu v Lagaši; dochovaly se nám jeho četné robustní portré­ ty. Nové vpády zvnějšku učinily konec poslednímu sumerskému rozkvě­ tu, jenž přerůstal již do 2. tisíciletí př. n. 1. Na dosavadním průběhu mezopotamských dějin se zřetelně projevuje jiný charakter a jiný životní rytmus oproti relativní vnitřní stabilitě Egypta. Obyvatelé Mezopotámie však dosáhli nemenších vymožeností, písma a civilizace; všechny oblasti jejich života byly prodchnuty nábo­ ženstvím a mocí. Ale zároveň byli vnějšími okolnostmi zcela jiným způ­

39

sobem bezprostředně ohrožováni a uvnitř svého území, které obývali, byli odkázáni na upevňování menších mocenských center. Posílení moci a územní zisk, který se dočasně Sargonovi zdařil, zůstal činem ojedině­ lým bez zřetelných následků. Sumerové museli nakonec po téměř tisíci­ letých dějinách kapitulovat před novými silami. Otázkou zůstává, zda ještě mladé semitské kmeny si mohly i nadále svou převahu uhájit. Ještě mnohem méně spolehlivých zpráv máme o událostech 3. tisíciletí v Sýrii a Palestině. Z druhé poloviny tisíciletí, z časů 5. egyptské dynastie, se poprvé dovídáme o obchodních vztazích, které egyptské lodi naváza­ ly se syrským pobřežím, aby v Libanonu nakupovaly dřevo pro egyptské stavby. Tím je zahájen vývoj, který můžeme sledovat až do konce 2. tisí­ ciletí. V Palestině se nacházíme ve 3. tisíciletí v podstatě v oné kulturně historické epoše, která je zvána ranou dobou bronzovou (přibližně 3100—2100 př. n. 1.). Podle dosavadních svědectví to byla doba různě in­ tenzivního osídlení a obdělávání půdy. Zdá se však, že především roz­ kvétaly staré kultury ve sníženině Jordánu, jak také vyplývá z výsledků vykopávek v Jerichu. V rané době bronzové tu lze prokázat horlivou stavební činnost při budování městských hradeb, ale existují i svědectví násilného ničení. Zdá se, že tato oblast neposkytovala tenkrát příliš bez­ pečné živobytí. Na to, jaké pohledy na kulturní a politický vývoj Sýrie ve 2. polovině 3. tisíciletí přinesou nálezy a texty ze severosyrské Ebly, je třeba ještě čekat.1 Podívejme se ještě jednou na otázku jednoty vývoje starého Orientu ve 3. tisíciletí. Nelze tvrdit, že by tu existovala jednota v politickém smyslu. Každá oblast má své vlastní dějiny a hledá nosné formy svého vlastního života. Ale právě v tom, jak se to děje, nelze přehlédnout spo­ lečné prvky. Na počátku stojí městské kultury a kultury městských států, které se propracovávají ke stále větší dokonalosti, a které zároveň tvoří střediska moci a všech životních sfér. Z klína lidu, jenž se poznenáhlu stává uvědomělejším, vycházejí epochální kulturní vymoženosti. V Egyptě, právě tak jako i v Sumeru, těsně souvisejí se skutečností, že vlastní, i když ještě příliš malý životní okrsek byl kosmem, jenž od nej­ jednodušší rukodělné činnosti až po kult a právo směřoval k vrcholku obce, ke „knězi-panovníkovi“, jenž sám vděčil bohům za svůj původ a úřad a byl jejich prvním služebníkem. 1 První souborné výsledky výzkumu tohoto starověkého městského státu datovaného do 26.-24. stol. př. n. 1. a zničeného akkadským králem Narámsínem podal Giovanni Pettinato ve své práci Ebla. Un impero inciso nelľargilla, Miláno 1979. (Pozn. překl.)

40

Konec tisíciletí znamenal v Egyptě a Mezopotámii i konec těchto tvůrčích celistvých kultur, konec egyptské Staré říše a sumerských měst­ ských států. Nové tisíciletí nemohlo oběma přinést pouhé bezprostřední pokračování starého vývoje. Nová situace zrodila nutně i nový životní pocit, jenž musel novým způsobem přistupovat ke starým problémům státu, náboženství a společnosti a novým způsobem se s nimi musel vy­ pořádávat.

(II)

2. tisíciletí: Vzrůst říší a mezinárodní zápletky

Revolučně bouřlivá epocha, tradičně nazývaná „první mezidobí“, která v Egyptě tvořila přechod od Staré ke Střední říši, ukazovala ve své dru­ hé fázi již dosti zřetelně zárodky nového slibného vývoje, jež nasvědčo­ valy stabilizaci státu, ale také jeho pořádků ve všech oblastech života. Tento proces zahájili panovníci 9. a 10. dynastie z Nennísovetu (Hérakleopole) od Achtoje I. až ke králi Merikaréovi, vládcové 11. dynastie jménem Antef a Mentuhotep ho upevnili, takže „Střední říše“ se započa­ la vlastně až 12. dynastií, která nastoupila okolo r. 1990 př. n. 1. s Amenemhétem I. Této říši a jejím panovníkům, kteří téměř bez výjimky nesli jméno Amenemhét či Senvosret (Sesostris), bylo souzeno více než dvě stě let plodného a souvislého vývoje, dokud nové nárazy zvnějšku bě­ hem 13. dynastie (přibližně 1786—1650) nebyly příčinou „druhého pře­ chodného období“. Jestliže vymoženosti Staré říše byly opravdu mohutné a základní, ať již to bylo stavitelství, vynález písma, propracování mytologie, správa a organizace, vymoženosti Nové říše nebyly o nic menší, i když „zjemně­ lejší“, vytříbenější, ale v sobě nikoli méně samostatné a důležité. Egypt vděčí přechodnému období ke Střední říši za vznik významných literár­ ních děl, která dohromady cosi prozrazují z onoho nutného sebeobjasnění a sebenalezení po zmatcích a převratech revoluční doby. Poprvé byl otřesen domněle nezměnitelný kosmos Staré říše, který se Egypťano­ vi v určenosti světa, božstva, člověka a panovníka jevil jako jednota, po­

41

prvé se částečně prolomil vědomím relativity všeho stvořeného a všeho živoucího. Člověk hledal znovu oporu v hodnotách, které mu zbyly. Nej­ prve ji nalézal v jistotě sebe sama, a znovu počínal budovat ztracený kosmos, nyní ale s vědomím křehkosti a pomíjejícnosti všeho stvořené­ ho. Pochybnost a nedůvěra jsou přece jen překonány a pomáhají k no­ vým možnostem na rozšířeném horizontu. Člověk pochopil, že bůh stvo­ řitel víc než kdy jindy ručí za řád světa, řád, který nicméně i člověk sám musí zachovávat, nechce-li znovu vyvolat chaos. V jednom jediném po­ jmu, jenž se zároveň stal i jménem božstva, v pojmu „Maat“, Egypťan zachytil onen vládnoucí princip, jenž objímá božstvo, svět a lidstvo jako řídící síla, jako právo a pravda. Bohyni Maat jsou podrobeni všichni vládnoucí a odpovědní, od panovníka přes státní úředníky až k soudcům, ba ke každému jednotlivci. V jednom z velkých dobových literárních děl si nevinný zatčený rolník stěžuje, že u svého soudce nenašel porozumění. Dovolává se bohyně Maat, dovolává se konečně samého boha stvořitele, jenž je ručitelem principu veškerého řádu. Když si člověk vymohl od stvořitele světa konečnou odpověď, skepse byla překonána oddaností ve víře — zde již z dálky zaznívá velký jobovský motiv! Řád však musí pa­ novat nejen v životě, musí ho i přetrvávat. Zohavené mrtvoly revoluč­ ních časů otřásly vírou v posmrtné bytí člověka v jeho známé fyzické podobě a dopomohly k vítězství představě, že spojení mezi mrtvolou a záhrobím zůstává zachováno prostřednictvím nesmrtelného prvku, jejž Egypťan nazýval „Ba“, a který my pouze přibližně opisujeme slovem „duše“. Vznikla celá literatura vztahující se k posmrtnému životu, která mohla každému jednotlivému Egypťanu poskytnout obřady a záruky pro věčnost, jež kdysi byly vyhrazeny pouze panovníkovi; jakási „demo­ kratizace“ víry v posmrtný život, jak to bylo nazváno. To, co jsme pově­ děli, by mohlo stačit pro vystižení nového životního pocitu, který usta­ vičně pudil člověka vyrvaného z domněle samozřejmé souvislosti totalit­ ního státu k novému odpovědnému konstruktivnímu činu, k realizaci Maat v životě, ale zároveň také k pokusu o překonání skepse vynořivší se před skutečností smrti prostřednictvím nových záruk svého indivi­ duálního posmrtného bytí. Pochopitelně musela být konstruktivní i řešení, o která teď běželo. Ne­ jen vnitropolitická situace nutila k vybudování pevného řádu, k vytvoře­ ní nově fungujícího úřednického státu, v němž panovník musel působit méně absolutně a spíše regulatorně. Řešení otázek vnějšího ohrožení se stalo Egyptu poprvé trvalým úkolem. Jak na jihu, z núbijské oblasti, tak 42

také ze severovýchodu, z oblasti Sinajského poloostrova a vzdálenější Sýrie a Palestiny se ohlašovaly složky kočovného obyvatelstva, které vzrůstající měrou útočně dotíralo na egyptský stát. Již Amenemhét I. se rozhodl postavit na východní straně delty takzvané Vládcovy zdi, které jako trvalý systém opevnění měly zabránit pronikání nomádů, nebo je alespoň kontrolovat. V průběhu dalšího vývoje se však egyptští panovní­ ci uchylovali k pravidelným protiútokům, k válečným výpravám, které překračovaly hranice Egypta a Senvosreta III. (přibližně 1877 — 1839) snad dovedly dokonce až do Palestiny. Tím se však započíná vývoj, kte­ rý měl především dominovat „Nové říši“: výpad Egypta na sousední úze­ mí a vytvoření pásu okolních závislých států. K trvalým ziskům cizích zemí však byli vládcové Střední říše ještě příliš slabí. Museli podlehnout pohybu, jehož historické počátky ještě stále zaměstnávají staroorientální vědu jako problém, ale jehož následky byly pro Egypt holou skutečností. Ze syropalestinské oblasti se dala na pochod agresivní vládnoucí vrstva, jíž se podařilo podrobit nejen Deltu a Dolní Egypt, nýbrž dokonce pro­ niknout až do Horního Egypta a přibližně na 150 let tu udržet vládu. Ty­ to živly známé pod jménem „Hyksósové“ učinily konec Střední říši a okolo poloviny 18. stol. př. n. 1. byly příčinou takzvaného „druhého pře­ chodného období“. Jméno „Hyksósové“ na rozdíl od dřívějších dohadů, že se jedná o „pastýřské krále“, je zkrácenou formou z pozdější řecké historiografie, za níž se skrývá egyptské „vládcové cizích zemí“, což je označení, které si tito cizí dobyvatelé sotva dali sami a které tedy nemů­ že vyřešit onen zmíněný problém jejich vlastního původu. Tyto pro Egypt tak závažné události z první poloviny 2. tisíciletí mají v mnohém ohledu v Mezopotámii svoje paralely, i když jiné příčiny. Nadvláda Gutejců, která na přelomu tisíciletí úplně vyhladila semitskou akkadskou říši, roztříštila vnitřní jednotu země na dobu delší, než tomu bylo v Egyptě po zániku Staré říše. S novou silou a velkolepostí začaly mezitím vzkvétat některé sumerské městské státy, zejména Lagaš za vlá­ dy Gudeovy. Přesto však měly soupeření a boje o moc i nadále určovat první staletí nastupujícího 2. tisíciletí, přičemž — pokud ještě vůbec mů­ žeme v jednotlivostech rekonstruovat obtížné souvislosti — zvláštní úlo­ hu sehrávala města Isin a Larsa. Obraz této doby nabývá na úplnosti se současným pronikáním nového obyvatelstva z arabské pouště, s daleko­ sáhlým pohybem, který zasáhl nejen mezopotámskou, ale také syropalestinskou půdu. Ať považujeme skutečnost této nové semitské vlny za jakkoli závažnou, přesto můžeme pro nedostatek pramenů posuzovat

43

mnohé problematické jednotlivosti jen s přibližnou jistotou. Jestliže označujeme tyto etnické skupiny tu jako „Amority“, tu jako „západní Se­ mity“, či dokonce jako „Protoaramejce“, jsou to pouhá pomocná označe­ ní, která po stránce věcné vystihují snad pouze částečně podstatu tohoto pohybu. Je ale na první pohled zřejmé, že tento pohyb měl své následky, které se v obsazených zemích měly v budoucnosti trvale projevovat. V této souvislosti musíme především posuzovat vznik takzvané 1. baby­ lónské dynastie (přibližně 1894—1594 př. n. 1.), jejímž šestým panovní­ kem byl proslulý Chammurabi (1792 — 1750). Dále však, a to je neméně důležité, ze stejné souvislosti vyrůstá i první mohutný vrchol existence státního útvaru na středním Tigridu, jenž teprve měl východním světem strašlivě otřást, totiž Asýrie, kde v postavě Šamši-Adada I. (1815 — 1782) vyrostl Chammurabimu přinejmenším rovnocenný soupeř. V neposlední řadě je třeba položit si otázku, zda pod vlivem této nové semitské vlny nebyly uvedeny do pohybu i ony živly, které ze střední Sýrie nebo snad jen okrajových oblastí Palestiny a severozápadní arabské pouště pronik­ ly do Egypta a tam založily již zmíněné panství „Hyksósů“. Poprvé by­ chom tak museli zaznamenat pohyb, jehož následky se projevily od dol­ ní Mezopotámie až po údolí Nilu, a všude silně ovlivnily obraz budoucí­ ho vývoje. To ale není vše! Téměř ve stejnou dobu se ohlásily z opačné­ ho směru, z elamských pohoří, tedy ze severovýchodu, silné bojovné živly, jež se počaly usazovat na starém sumerském území. Z elamského panovnického rodu pocházel Rímsín, jenž se stal vládcem Larsy, aby tak ovládl Sumer i Akkad s výjimkou Babylónu. Neboť tam narazil na pro­ tivníka, s nímž se nemohl vypořádat, na Chammurabiho. Chammurabi, snad nejvýznamnější postava první poloviny 2. tisíciletí v Mezopotámii, se ocitl za těchto okolností v nebezpečné situaci tísněn na dvou frontách. Neboť právě tak jako Rímsín z Larsy na jihu, ohrožoval ho ze severu i Asyřan Šamši-Adad L, který značně posílil svou moc dobytím města Mari ležícího poněkud jižněji na středním toku řeky Eufratu. Zdá se, že smrt asýrskeho panovníka zažehnala nebezpečí, hrozící Chammurabimu ze severu. Rímsína mohl již přemoci, stejně tak jako i panství Mari, o čemž jsme poměrně dosti dobře informováni prostřednictvím tamějšího objeveného archivu. Chammurabiho jméno však není spojováno s vojenskými úspěchy, ale především se vzpomínkou na jeho vnitropolitické dílo, na zákoník, který je nazýván nikoli nepřípadně „Chammurabiho kodex“. Ve skutečnosti se jedná o sbírku různých zákonů, k níž dal panovník podnět, a již nechal

44

vytesat na vztyčenou kamennou stélu. Tyto Chammurabiho zákony mají svou minulost a jejich zápis stojí v souvislosti s vědomou vnitřní koncen­ trací sil, které panovník dosáhl vzdor obtížným zahraničně politickým úkolům, a která se plodně projevila ve formování státu, práva, společ­ nosti a náboženství. Chammurabiho dílo může být v mezopotámske oblasti srovnáváno pouze se sumerskou státní organizací, jíž je hodno se postavit po bok. Nelze však přehlédnout, že zformování Babylónu v úřednický stát za vlády Chammurabiho proběhlo téměř současně s or­ ganizačními opatřeními ve správě a právu, které uskutečnili panovníci Střední říše v Egyptě. Přinejmenším v zásadě se tu nabízí strukturní pa­ ralela. Obsahově je ovšem Chammurabiho sbírka zákonů jiného druhu a její působení se sice nerozšířilo až do Egypta, ale ovlivnila snad přímo či nepřímo formy kanaánského práva, které lze, nikoli bez určitých vlast­ ních formulací, vystopovat a prokázat i v právních ustanoveních Starého zákona. Je ovšem třeba přistupovat s velkou opatrností k oblíbenému srovnávání starozákonních nařízení s nařízeními Chammurabiho zákoní­ ku a především upustit od předpokladu přímého vlivu, neboť takováto podobnost může být vysvětlena působením převažujícího vlivu kanaánských právních forem. Věcná blízkost s Chammurabim by pak musela být chápána jako výraz společného etnického základu, který je třeba hledat v rozsáhlé semitské infiltraci, k níž došlo okolo r. 2000 př. n. 1. Zároveň s úpadkem Hyksósů v Egyptě blížila se svému konci i skvělá dynastie Chammurabiho. Pro Mezopotámii nastávala nová epocha. Za­ útočili na ni obyvatelé ze severních horských oblastí. Nejprve ale válečná výprava Chetitů ze vzdálené Malé Asie pod vedením krále Muršila I. (1594) připravila Babylónii o její samostatnost. Horizont mocností se prudce rozšiřoval. Obyvatelé ze severu a severozápadu určovali od této chvíle obraz babylónských dějin, který je přiléhavě popsán jako vláda „horských kmenů“. Tím byl na staletí znemožněn v Babylónii a v Asýrii samostatný rozvoj sil. Moc těchto tak mohutně vyhlížejících státních útvarů prudce upadala. Zatímco se dějiny Mezopotámie okolo poloviny tisíciletí noří do tem­ noty navzájem se střídajících rozmanitých cizovlád, Egypt se vznáší ke své velké epoše výbojů, daří se mu rozšířit svou moc od jižní Núbie až daleko na sever, nejdále až k břehům Eufratu. Daří se zapuzení Hyksósů a nastupující 18. dynastie se svými panovníky, mezi nimiž převažují jmé­ na Amenhotep a Thutmóse (Amenophis a Thutmosis), potírá nejen oby­ vatelstvo jižní Núbie, nýbrž proniká četnými válečnými výpravami právě

45

tak úspěšně do Palestiny a Sýrie. Intenzita těchto podniků je jistě různá; nicméně se ale egyptská moc udržela v Sýrii a v Palestině až do posled­ ních století 2. tisíciletí. To je egyptská „Nová říše“, která v anglickém ja­ zykovém úzu je nikoli neprávem nazývána „The New Empire“ na rozdíl od „Old and Middle Kingdom“ (Staré a střední království)! Ještě dnes svědčí seznamy dobytých měst na chrámových zdech o vojenské slávě „faraónů“. Také toto zvláštní označení egyptských panovníků se vysky­ tuje teprve v období Nové říše. Je však již v povaze takové pohnuté epochy, že kráčí nejen od úspěchu k úspěchu, nýbrž že najednou upro­ střed její vítězné cesty se dostaví odpor a krize. Odpor přišel zvnějšku a krize zvnitřku. Při svém mohutném výbojném dalekosáhlém pochodu museli Egypťané konečně narazit na hranice svých mocenských schop­ ností — byli to zesílivší obyvatelé severních horských oblastí, především Chetité, kteří pronikli až do Sýrie. Vnitřní krize byla zpočátku zcela jiné­ ho druhu, musela se však nutně projevit i navenek. Je v podstatě spojena s jednou jedinou postavou, s „kacířským“ panovníkem Amenhotepem IV. (1364—1347), jenž dal přednost uctívání slunečního kotouče před kultem bohů, u dnešní Telí el-‘Amarny si zbudoval vlastní sídlo a přijal jméno Achnaton. Není třeba hodnotit svéhlavý počin tohoto panovníka jako nástup určitého druhu solárního monoteismu. Životní pocit el-amarnského období je spíše předzvěstí úpadku než tvůrčí intuice mocné poznáva­ cí hloubky. Když nástupci tohoto vládce strhli kormidlo energicky jiným směrem a násilně vyhladili jeho vzpomínku, bylo to snad z reálného po­ citu, že rána osudu již měla dopadnout. Sem patří také jedna zvláštnost, že vdova Achnatonova nástupce Tutanchamóna (1347 — 1337), jehož hrob se stal slavným, poslala chetitskému králi dva dopisy s prosbou, aby jí poslal nějakého prince za manžela. Chetitský princ se vydal na cestu, ale nikdy nedorazil k cíli. Vojenská vláda, která se v Egyptě dosta­ la k moci, zaúradovala. Vždyť — jaké perspektivy, jaké vyhlídky; chetit­ ský princ manželem egyptské královské vdovy! Ale sama možnost uka­ zuje na důležitost chvíle. Severní a jižní říše dospěly k vrcholu svých výbojů a zdálo se, že nadešel příznivý okamžik k mezinárodní výměně, „jednotě Orientu“ v přímém smyslu soustředění moci v jedněch rukou. Státní archiv z el-Amarny byl nalezen v roce 1887. Obsahuje dvorní diplomatickou korespondenci, seznamuje též s dopisy syrských a pales­ tinských panovníků plnými oddanosti faraónovi. Dopisy jsou psány akkadsky, v jazyce Mezopotámie, který se stal mezinárodním diplomatic­ kým dorozumívacím prostředkem.

46

Napětí v mezinárodních stycích spělo ke svému vrcholu, severní a již­ ní mocnosti se musely dříve či později střetnout. Achnaton náležel k po­ sledním panovníkům 18. dynastie. 19. dynastie (1306—1196) se znovu vo­ jensky upevnila a vytáhla i do Palestiny. Ramesse II. (1290—1224) se utkal s Chetity u Kadeše na řece Orontu ve střední Sýrii. Egyptská tradi­ ce opěvuje panovníkovu slávu. Ve skutečnosti to ale nebylo žádné zvláštní vítězství. Egypťané a Chetité si vymezili své mocenské oblasti a rovnováhu sil zpečetila řádná mírová smlouva mezi Ramessem II. a chetitským králem Chattušilem III. (1270). Ramesse II. se dokonce s dcerou tohoto Chetity oženil. Takto dosažená rovnováha neměla mít dlouhého trvání. V úžasně krátké době se tato nepochybně velkolepá mocenská struktura zhroutila. Chetité spolu se svými severosyrskými vazalskými státy, palestinští Kananejci, snad také nositelé krétsko-mykénské kultury, ti všichni padli za oběť invazi, která směřovala, i když ne výlučně, východním středomořím do Malé Asie, Sýrie, Palestiny a konečně do Egypta, kde vyvolala výpa­ dy libyjských kmenů na egyptské území. Jakkoli lze těžko určit východiště této lidské masy, jakkoli je její postup v jednotlivostech také těžko postižitelný, přece jen mohlo tradiční označení „pohyb mořských náro­ dů“ správně charakterizovat ze zorného úhlu postižených alespoň hlavní směr jejího pochodu. Skutečně se s ní musel Ramesse III. utkat také v námořní bitvě. Za část pohybu mořských národů je konečně považo­ ván i vpád Pelištejců na pobřeží Palestiny, kde mezitím egyptská moc té­ měř zcela ochabla. S posledními Ramessovci na konci 20. dynastie (1186 — 1070) se také končí Nová říše. Nato se Egypt rozpadl do dvou mocenských oblastí již­ ní a severní. Jižní je historicky důležitější, prosadila se tu zvláštní ústavní forma. Vzešla z rodů velekněží, kteří si ve jménu svého boha Amóna při­ svojili vládu a nechávali se tímto bohem potvrzovat. Vznikl takzvaný thébský „boží stát“, jenž ovšem nebyl s to zmocnit se také oblasti Dolní­ ho Egypta, kde se vytvořila vlastní panství. Právě z tohoto období rané 21. dynastie (asi 1070—945) se nám dochoval poučný cestopis thébského úředníka Venamóna (viz str. 108 a násl.), který cestoval do Byblu, aby tu ve jménu svého boha žádal o cedrové dřevo. Působivé líčení ozřejmuje sebevědomí malého foinického státu, který vysokého egyptského úřední­ ka téměř odbyl. Moc Egypta se nutně omezila na vlastní území a ve vzdáleném Byblu už nemohla nic pořídit. Na konci zprávy je stísněný Egypťan ohrožován cizími loděmi, které náležejí ke skupině „mořských

47

národů“ a neomezeně se pohybují ve východním Středomoří. Sotva mů­ že být lépe ukázaná změna v poměru sil na syrském pobřeží. Ale tento nový pořádek se uskutečnil ve stejnou dobu nejen z mořské strany, ný­ brž i z vnitrozemí. Jen v nepatrné vzdálenosti od pohybu „mořských národů“ vyrazily poznovu z okrajových území arabské pouště semitské skupiny, které měly opět nadlouho ovlivnit obraz kulturních zemí. Byli to Aramejci, kteří v severní a jižní Mezopotámii získali půdu a moc a zároveň také pronikli do Sýrie a dále na jih. Částí tohoto pohybu spolu s jeho rozvět­ venými předchůdci byly i ony kmeny, které se později spojily ve svaz, jenž nesl název „Izrael“, a který získal svoji konečnou podobu snad tepr­ ve až v Palestině samé, na půdě této kulturní země. Rozmanité byly osudy jednotlivých izraelských kmenů, dříve než ji obsadily. Část přišla ze severu a měla původně spojení se skupinami v Charránu, městě leží­ cím v severozápadní Mezopotámii, jiná část se usadila na jihu a zdržova­ la se na okrajích kulturní země na Sinajském poloostrově a v Kadeši, opět jiné složky dorazily až do východní Delty, kde se podílely na stavbě sídla Ramesse II., dokázaly se však této roboty zprostit a opustily Egypt snad teprve až za Ramessova nástupce. Všechny tyto osudy se později uchovaly jako vzpomínky veškerého lidu a svým způsobem zformovaly a vytvořily obraz biblických dějin. Koncem 2. tisíciletí je však izraelský kmenový svaz již na vrcholku své moci. Po vítězství nad Pelištejci a mnohými nepřátelskými sousedy mohl král David (okolo r. 1000) vy­ tvořit říši, která se rozprostírala dokonce až do Sýrie a již jeho syn Šalo­ moun (zemřel okolo r. 930) ovládal a upevnil vlastním správním systé­ mem. S nemenší prudkostí se však dali do pohybu i severní sousedé Izraele, především Aramejci z Damašku a četné syrské drobné státečky, v nichž se Aramejci ujali dědictví někdejších kanaánských městských států. Avšak v Mezopotámii jsou již na pozvolném vzestupu síly, které měly být pro první polovinu prvního předkřesťanského tisíciletí určující. Mocný rozkvět egyptské Nové říše byl následován vzestupem Asyřanů a Babyloňanů. Zde se naskýtá příležitost vrátit se k dějinám Mezopotámie po pádu Chammurabiho dynastie okolo poloviny 2. tisíciletí. Její zhroucení způ­ sobily „horské národy“, s nimiž se objevily a zasáhly do historie nejen ji­ ná etnika a jiné jazyky, jako především indoevropština, ale také jiné sociologické struktury. Výrazný příklad poskytují Churrité, kteří vytvoři­ li skutečné rytířstvo a s nimiž do dějin Předního východu vešel také kůň. 48

Původ jednotlivých „horských národů“ je v každém případě složitý a těž­ ko objasnitelný, právě tak jako čas jejich nejranějšího vystoupení. Roz­ dílné jsou také směry jejich úderů a jejich síla. V Malé Asii se snad již začátkem tisíciletí usadili Chetité, etnikum hovořící indoevropským jazy­ kem. Do Babylónie vtrhli nejprve Kassité, do severní Mezopotámie Churrité, kteří dokázali vytvořit významný státní útvar království Mitanni a rozšířili se a pronikli dokonce až na hranice Arménie a Palestiny. Ale říše Mitanni se nakonec stala obětí úspěšných Chetitů. Ti rozšířili svoji moc do Sýrie, kde se střetávali s Egypťany. Tím ale bezděčně od­ poutávali nové síly, které až dotud byly Churrity potlačovány, nyní ale o to mocněji vzepjaté, Asyřany. Od smrti Šamši-Adada I. až asi do r. 1400 př. n. 1. takřka živořili. Ale nyní, po vítězství Chetitů nad Churrity, si Asyřané znovu uvolňují ruce i proti sousedním kassitským panovní­ kům, zatímco Chetité jsou v Sýrii zaměstnáni vymezováním své zájmové sféry vůči Egypťanům. Aššur jako by ulehl do stínu hry světových poli­ tických sil a hledal chvíli oddechu mezi útlakem a agresí. Když se dali do pohybu Aramejci, dosáhli asyrských hranic a ohrožovali je, byly rozpí­ navost a mocenské nároky Aššuru ještě jednou zadrženy. Těžiště aramejských států se tam ale nakonec nevytvořilo, zejména Tiglatpilesar I. (1115—1077) proti nim koncem tisíciletí ostře zaútočil. Tomuto vládci se ale podařilo mnohem víc: na severu dosáhl Černého moře, na jihozápa­ dě moře Středozemního a pronikl do hloubky starého churritského a ta­ ké babylónského území. Tiglatpilesar I. byl představitelem nové asyrské moci, jeho vláda byla zároveň předehrou k oné dalekosáhlé politice svě­ tové říše, již v nastupujícím tisíciletí měl neochvějně sledovat Tiglatpile­ sar III. (745 — 727), a která měla konečně dosáhnout svého vrcholu v 7. století př. n. 1. S Asyřany přišla na řadu mocnost, která po pádu Che­ titů a po svých úspěších proti Aramejcům se měla stát velmocí světovou a nemusela se již obávat ani oslabeného Egypta, který s koncem Nové říše vstoupil do pozdního období svého vývoje. Je to zvláštní výsledek, k němuž se dospělo na konci tohoto 2. tisíciletí. Egypťané a Babyloňané se pozvedli k nesmírné velikosti a dosáhli vy­ možeností trvalé hodnoty. Avšak od poloviny tisíciletí se nejlepší síly drobily v protihře útoku a obrany, přívaly nových etnik ze všech směrů hýbaly státy, které myslí jen na svou moc, a zbavovaly je jejich sfér vli­ vu. „Horské“ a „mořské národy“ byly příčinou obrovských katastrof; „mořské národy“ dokonce rozbily dějinnou rovnováhu sil mezi Chetity a Egypťany. Tyto zhoubné krize mohli skutečně přečkat jen Asyřané, 49

kteří jakožto zpočátku vzdálené, později ale o to určitější nebezpečí za­ stínili starý Orient, aby se tak stali prvními představiteli důsledně pro­ myšlené a v život uváděné myšlenky světové říše, která v nastupujícím tisíciletí již nezanikla, ale přešla rovněž na Babyloňany, Peršany, Řeky a Římany, aby staré národní státy vydala všanc trvalé hrozbě pronikání cizích živlů. Konečně to však znamená, že nejen Egypt, nýbrž svět Před­ ního východu vůbec dospěl na práh pozdního věku, jenž, jak se ukáže, měl nastupujícímu Západu zprostředkovat jeho dědictví.

(III)

1. tisíciletí: Pronikání cizích živlů

Mocenské posuny, které se tak zhusta vyskytovaly v tomto posledním předkřesťanském tisíciletí, se stanou nejpřehlednějšími, když se nejprve podíváme na tehdejší nositele moci, abychom posléze mohli změřit do­ sah jejich působení. Tak nemůže být nyní pochyb, že nejprůbojnější byli na prahu tisíciletí Aramejci, kteří postupovali z arabské pouště. Babylónie jim byla zcela vydána a Aššur se musel omezit na jádro své země mezi řekami Tigridem a Zábem. Horní Mezopotámie a severní Sýrie rovněž připadla Aramejcům, kteří tam vytvořili samostatné státní útvary především v podobě malých odolných knížectví. V tomto okamžiku se podařilo v „jižní Sýrii“, tedy v Palestině, vybudovat Davidovi své králov­ ství v takovém rozsahu, v jakém to po něm nikdo jiný už nedokázal. Ty­ to pro Sýrii a Palestinu tak charakteristické drobné státní útvary jsou v neposlední řadě výsledkem zeměpisné dispozice, která je pro krajinu příznačná. Hornatá, uzavřená, stykům nepřející země se od přírody po­ dobně klonila k vytváření „poliš“, městských států, jak tomu bylo později téměř pravidlem v Řecku. Proto také došlo k rychlému rozpadu Davido­ va a Šalomounova státního útvaru, což bylo důsledkem odstředivých tendencí uvnitř usedlých skupin izraelských kmenů, jejichž sídlištní úze­ mí nevyžadovalo z teritoriálního hlediska žádného jednotného vývoje. Egypt zatím vstoupil do posledního období svých dějin, které byly pod­ statnou měrou určovány cizími královstvími. Za časů Šalomouna a jeho

50

nástupců založil Libyjec Šešonk I. 22. dynastii (okolo r. 940), jež se udr­ žela na trůnu asi 200 let, ale k žádné skvělé velikosti se nepovznesla. Zdá se, že Šešonk I. se pokoušel navázat na velké tradice velmocensky tak působivé Nové říše. K tomu patřila také výprava do Palestiny za časů Rechabeáma z Judy (926 — 910) a Jarobeáma z Izraele (926 — 907) a se­ znam dobytých míst zvěstuje, že král pronikl až do jizreelské roviny a do sníženiny Jordánu. Ale nebylo to nic jiného než pouhé gesto. Vý­ prava zůstala bez následků. Mnohem závažnější byly události, k nimž docházelo na severní hranici Izraele a dále odtamtud. Malým aramejským státním útvarům až k severosyrskému Sam’alu/Zincirli se podařilo v prvních staletích nového tisíciletí dosáhnout jisté moci, kterou dokázali posilovat obratnými koalicemi mezi sebou, ať již pod vedením Damašku, Chamátu, nebo jiných malých knížectví. Avšak v jejich téměř nejtěsnějším sousedství se znovu zvedala moc­ nost, jíž všichni měli nakonec padnout za oběť. Po určitém období sla­ bosti, jež v Asýrii následovalo po vládě Tiglatpilesara I., tu došlo kon­ cem 10. století k novému vzchopení sil. Nejprve se obrátily proti Aramejcům, kteří bezprostředně ohrožovali asyrský stát, později též proti vzdálenějším nově vytvořeným aramejským státním útvarům, tedy i pro­ ti syrským knížectvím. V 9. století pronikl vítězně do Sýrie Aššurnasirpal II. (883 — 859), a po něm především jeho syn Salmanassar III. (858 — 824), poté co padl nejdůležitější aramejský stát na horním Eufratu, Bít-Adíni. Salmanassar III. bojoval proti koalici dvanácti syrských pa­ novníků, k nimž náležel dokonce i král Achab z Izraele. Teprve po něko­ lika válečných výpravách se podařilo Asyřanovi proniknout alespoň do Damašku a na území Hauránu. Nakonec se vrátil k pobřeží, kde nechal na skalách Nahr el-Kelb vytesat svůj obraz jako trvalé znamení své slá­ vy, jak to již před ním na stejném místě učinil Ramesse II. Nová nastupu­ jící světová mocnost kladla své památníky vedle památníků mocnosti předešlé. Zatím však stál Aššur teprve v Libanonu a nikoli v Palestině, a na východě získával Babylón samostatnost. Proměnlivé byly i dějiny Asýrie po smrti Salmanassara III. Asyrská vojska se znovu a znovu ob­ jevovala v Sýrii, aniž by patrně dosáhla nějakého trvalého zisku. Slabí asyrští panovníci pomohli počátkem 8. století Sýrii a Palestině k pozdní­ mu rozkvětu, jenž byl v Izraeli doprovázen vystoupením Amosovým a později též Ozeášovým. Tito proroci uměli hovořit o nadcházející po­ hromě. Roku 745 se na trůn vyšvihl Tiglatpilesar III. (745 — 727) a od to­ hoto okamžiku začíná konečný vzestup Aššuru ke světové velmoci. S ne­ 51

slýchanou energií tento panovník postupně zdolal hlavní problémy své říše. Pomohly mu k tomu nové metody a radikální zásahy do správy ze­ mě. To on začal praktikovat deportace ve velkém měřítku, převrstvování skupin obyvatelstva uvnitř celé říše v zájmu zamezení jakékoli možnosti odporu. Nejprve to postihlo aramejské kmeny usazené v Babylónii a po­ kračovalo to při střetnutí s ostatními zbývajícími protivníky, se syropalestinskými státy a s říší Urartu na severu, v oblasti jezera Van. V Palesti­ ně pronikl Tiglatpilesar lil. až k nejjižnější hranici země, k „Egyptskému potoku“ (Vádi el-‘Aríš), vzdorný severní stát Izrael alespoň zdecimoval, damašskou říši však nadobro porazil. Zůstalo na jeho následovnících, aby zlikvidovali též zbytkový stát Samaří a usídlili tam cizí přestěhovalce. Významný okamžik v dějinách starozákonního lidu, jenž, částečně poražen a oslaben, měl již jen jedno samostatné centrum, judské králov­ ství s hlavním městem Jeruzalémem. Za vlády krále Chizkijáše (728 — 700) byl však i tento poslední zbytek izraelské samostatnosti hru­ bě ohrožován, když se ke konci století na judskem jihu Palestiny začaly vzmáhat protiasyrské spolky. Ale Jeruzalém měl ještě stále svoje králov­ ství. Události světových dějin na sklonku 8. století jsou dosti složité. Již Tiglatpilesar lil. spojil Babylónii v personální unii se svou říší a vyřešil tak babylónský problém i pro své následovníky. Ale objevovala se nová ohniska nebezpečí. Urartská říše neposkytovala klid a na jevišti světo­ vých dějin se ohlašovali Médové. Ve spolku s Elamity vznesl vládce „pří­ mořské země“, starého sumerského území, nárok na babylónskou koru­ nu; Sargon a Sinacherib však tohoto Marduk-apla-iddinu úspěšně pora­ zili. Opět jiná byla situace v Egyptě, kde si od poloviny 8. století titul fara­ óna přisvojili etiopští vládci. Nezávisle na tom se v Dolním Egyptě čas od času projevovaly snahy po osamostatnění. Marně se egyptská vojska pokoušela zapojit do protiasyrských povstání na palestinském pobřeží. Tato politickodiplomatická aktivita, která jednou dokonce přivedla eti­ ópske vyslance až do Jeruzaléma, a která doprovázela většinou lokálně omezené válečné akce, nemohla již udusit asýrskou myšlenku světové ří­ še. Ta se ocitla na svém vrcholku, a vlastně u svého cíle, když Asarhaddonovy (680—669) asyrské sbory okolo r. 670 vstoupily na egyptskou půdu a zahájily boj proti tam vládnoucím Etiopům. Chvíle asýrskeho světového panství nastala, ale byla to opravdu jenom chvíle. Asarhaddon zemřel na cestě do Egypta a jeho nástupce Aššurbanipal (668—632?) neztělesňoval ideál dobyvatele světa. V Ninive zakládal 52

obrovskou knihovnu, zatímco v Egyptě činorodá 26. dynastie (od r. 664) ze Sais učinila konec etiópskemu a asýrskemu panství a zahájila posled­ ní období egyptské samostatnosti, které nepostrádalo jistého klasicistic­ kého lesku. Zároveň však docházelo v Asýrii k prudkému úpadku moci zaviněnému vnitřními rozmíškami a nedostatkem ráznosti v zahraničně politické oblasti, takže zcela nově se vytvorivší mocenské vztahy přivo­ dily koncem onoho 7. století konec asyrské říše, padesát let po jejím je­ diném světovém rozpětí. Nová situace je charakterizována pronikáním Skythů a Médů ze seve­ ru Mezopotámie a vzestupem takzvané novobabylónské moci v Babyló­ nu, která byla představována semitsko-aramejskou vrstvou Chaldejců. Po vítězství Médů nad Skythy se spojili Médové s Babyloňany a roku 612 př. n. 1. zničili asyrské hlavní město Ninive i staré královské město Kalach. Při tom zahynul poslední asyrský panovník. Asyrský princ mohl ovšem ještě několik let na území Charránu hájit zbytkový stát. Ale i fa­ raón Nekó (610 — 595), který přispěchal na jeho obranu, musel před ba­ bylónskou přesilou ustoupit, byl zatlačen do Sýrie a nakonec i odtamtud vypuzen. Ještě jednou se Egypt pokusil rozšířit svou moc nad Sýrii a Pa­ lestinu, ještě jednou se egyptská vojska vydala cestou na sever, ale bez úspěchu. Žádná poslední ozvěna bývalé egyptské velikosti, spíše jen od­ vaha Nekóa ze Sais. V jenom bodě však podstatně ovlivnil dějiny Izrae­ le. Zabil u Megida krále Jóšijáše (609), jenž sám se chtěl Asyřanů zbavit a v Nekóovi proto viděl přívržence svého nepřítele. Svůj neúspěšný vý­ pad musel Jóšijáš zaplatit životem. Mezitím dosáhla babylónská moc svého vrcholku. Nabukadnezar se usadil na trůně na dobu delší čtyřiceti let (605 — 562). Do babylónských dějin vešel jako mírový panovník, jako pastýř boha Marduka. Ale biblic­ ká tradice ho označila z pochopitelných důvodů za hrozného dobyvatele a nepřítele Izraele, neboť zničil Jeruzalém a značnou část judského oby­ vatelstva deportoval do Babylónie. Příčinu k tomu ovšem zavdala i ne­ obratná politika posledního judského krále. Byl to velký mezník v ději­ nách Izraele, konec království a úplná ztráta státní samostatnosti; posu­ zováno z hlediska světových dějin to byla jen drobná příhoda na okraji neslýchaných pohybů, které se připravovaly. Konečně se dal sever na pochod. Perský panovnický dům Achaimenovců vládnoucí již déle než sto let byl povolán, aby vytvořil světovou velmoc a stanul před branami starého světa. Kýros II. (558 — 530) nastoupil vítězné tažení, nejprve proti Médům, posléze proti maloasijským Lýdům a nakonec, z Elamu, proti 53

Mezopotámii. Babylon mu padl do rukou téměř bez boje (29. X. 539), ne­ boť jeho poslední král Nabonid (555 — 539) neměl ani moc, ani vnitropo­ litickou vážnost, aby se mu mohl postavit na odpor. Kýros mohl nyní nazývat svým vlastnictvím i to, co za hranicemi Mezopotámie dříve pat­ řilo Babyloňanům. Sýrie a Palestina přešly pod perskou správu a rovněž se otevřela cesta zpátky do Palestiny těm, kteří byli deportováni do Ba­ bylónu, z nichž ovšem jenom část využila nových možností. Vítězství nad Egyptem nedosáhl Kýros, ale jeho nástupce Kambýsés (529 — 522). Perská svetovláda byla naprostá. Starý svět prožil přibližně dvě stě let pod perskou správou. Peršané nastolili novou epochu, uskutečňovali novou koncepci panování a vlády. Poraženým nebyla vnucována vůle dobyvatelů, nýbrž byl pokud možno obnoven vlastní životní způsob každého etnika v oblasti práva, nábo­ ženství a kultu, aby se stal pevným základem vnitřního pořádku. Zrodila se idea světové říše, jež nezná vměšování do vnitřních záležitostí, jež umí zachovávat a podporovat práva malých etnik a jež chápe sama sebe ja­ ko dárce nejušlechtilejšího ztělesnění laskavé vládní moci. Bezpochyby tím bylo nalezeno tajemství plodné ideje světové říše a jejího uskutečnění, tajemství, které v druhé polovině tisíciletí bylo v nejlepším případě alespoň částečně znovuodhaieno, ale které se jen zřídka stávalo vodítkem. Neboť nové mocnosti, které nyní nastupovaly, nebyly ještě moudrostí Orientu zasaženy, a klasická forma dobyvatelství si znovu proklestila cestu. Klíčovou postavou nové doby se stal Ale­ xandr Veliký (356 — 323). Ze Západu, jenž v tomto okamžiku měl za se­ bou již dlouhé období slavných dějin, pronikli na Východ s nezvyklou dravostí nejprve Rekové, kteří již klasický vrchol své kultury překročili, a dosáhli úplného vítězství. Sám Alexandr se zahalil do faraónské důstojnosti, dosáhl Indu a zemřel v Babylóně jako pán doposud největ­ šího mocenského aparátu, jaký kdo mohl vytvořit. Pocit světovosti nabý­ val zdánlivě nikdy nepoznaných rozměrů, které se však natrvalo musely stát nesnesitelné. Bylo jen přirozené, že došlo k rychlému návratu k jednotlivým a místním problémům, jež Alexandr ve své říši zanechal. Z panství diadochů je nejdůležitější vláda Ptolemaiovců v Egyptě a vlá­ da Seleukovců v Sýrii. Dějiny Palestiny samé jsou pro nás zahaleny v temnotách. Jestliže z poexilové doby máme několik málo zpráv o stavbě nového chrámu v Jeruzalémě a z 5. století se dochovaly paměti Nehemjášovy a Ezdrášovy o vnitřní organizaci nové obce, můžeme se jen dohadovat, že přibliž­ 54

ně za časů Alexandrových se samaritánská obec oddělila od jeruzalém­ ského kultu a nastoupila svůj vlastní vývoj. Teprve druhé předkřesťanské století nám ukazuje dějiny této oblasti opět v jasném světle, když za Antiocha IV. Epifana (175—164) jí hrozila úplná helenizace a na půdě je­ ruzalémského chrámu byl vztyčen Diův oltář. Výbuch makkabejského povstání vede již přímo do zmatků a bojů římského období. Poté co r. 146 př. n. 1. bylo zdoláno Kartágo a zničen Korint, pokračovala římská moc ve své nezadržitelné rozpínavosti. Roku 64/63 př. n. 1. se v Sýrii a Palestině objevil Pompeius a nově uspořádal mocenské vztahy, aniž by dosáhl uklidnění svářících se stran, neboť světová římská říše, tenkrát ještě v procesu vzniku, kráčela od krize ke krizi, dokud Octavianovo ví­ tězství nepřineslo uklidnění. Mezitím se z Héróda (40—4) stal „rex socius“ Římanů, Egypt byl přeměněn v část římské říše a pronikání Římanů do dalších zemí pokračovalo. Po Herodově smrti však došlo v Palestině k nové změně mocenských vztahů, neboť země byla rozdělena do tří okrsků a podřízena samostatným vládcům. Je zřejmé, že v tomto oka­ mžiku se římská moc nemohla důrazně uplatňovat v oblasti Orientu, ne­ boť byla mnohem více zaměstnána na hranicích severních provincií a bojovala nejen s Parthy, ale právě tak měla co činit s udržením moci v Galii a v neposlední řadě i v Germanii. Nosné síly se vůčihledě pře­ souvaly na sever a na západ a neměly již nikdy dosáhnout úplné rovno­ váhy. V těchto okamžicích hry světových politických sil snažících se o udr­ žení rovnováhy došlo na periférii světa, a aniž by si toho povšiml, ke smrti Ježíše Krista se všemi jejími následky, jež se měla stát hybným středem dvou tisíciletí a jejíž tajemství je třeba hledat za hranicemi všech mocenských plánů. Dějiny Židů byly po jeho smrti odsouzeny k rychlému úpadku. Povstání v letech 66 a 132 —135 n. 1. přivolaly na kolbiště římskou moc a zbavily židovstvo jeho hlavního města a ústřed­ ního postavení v zemi. Římanům se podařilo rozšířit jejich vliv ještě dále na východ a zaokrouhlit tak podle tehdejších přestav světovou ří­ ši, jejíž hranice byly nicméně stále znovu ohrožovány. Avšak vlastní ví­ tězství těchto staletí nevydobyli vládcové Říma, nýbrž ony zjevně či skrytě působící síly, které Orient předal Západu v podobě svých nábo­ ženství pramenících z mnoha zdrojů. Zdálo se, že víra v ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista se stane sjednocujícím poutem duchovních a politických přesvědčení. Ale nebylo to tak nesporné. Po pádu římské moci povstaly totiž na východním okraji bývalého impéria síly, které za­ 55

plavily domácí půdu křesťanské víry a připravily ji k novému vývoji. Po ničivém útoku Peršanů následovaly Mohamedovy zástupy a vztyčily půl­ měsíc nad celým starým světem; nesly ho dále přes severní Afriku a ztroskotaly teprve po přechodu do Španělska na evropskou pevninu, kde mohutný odpor energicky zadržel vlnu arabského náporu. V tomto okamžiku se již přesouvalo těžiště formujících sil ze Středomoří do se­ verních zemí, které otevřely dveře křesťanství. Nastupující západní císař­ ství se nakonec ocitlo s římským papežstvím ve vyrovnaných poměrech, které mohou být pokládány za poslední důsledek římských mocenských nároků, jichž se domáhal papež ve smyslu někdejšího římského impéria (Impérium Romanům), nyní ovšem na duchovním základě. Východ se ale pustil svou vlastní cestou a pokus křižáckých výprav o vyrvání svátých míst křesťanstva islámu ztroskotal. S tím také ztroskotal poslední pokus o zjevné spojení orientálního světa se Západem. Bez ohledu na to půso­ bily ale historické a duchovní vlivy starého Orientu nepřetržitě až do moderní doby, a současný svět si přes své globální a kosmické ambice začal znovu všímat víc než kdy předtím zemí mezi Nilem a Eufratem ja­ ko komplexní, ale svébytné veličiny. Polokruh zemí na severním okraji arabské pouště zvaný „úrodný půlměsíc“ a mající úzký vztah k Egyptu se jeví tak jako dříve polem živého duchovního a politického napětí, k ně­ muž byl předurčen svou přirozenou polohou a svými etnickými podmín­ kami kdysi u kolébky velkých kultur, a jímž za daných okolností zůstane zřejmě i nadále. Setkání s tímto světem se stalo Západu osudným, osud­ nějším než duchovní struktury Říma a Řecka, které byly pouhými kroky na cestě, jejíž počátek byl nastoupen v kulturních zemích mezi Sumerem a Egyptem.

56

[C]

ZEME OPLÝVAJÍCÍ MLÉKEM A MEDEM

(Ex 3,8)

Palestina v době před osídlením izraelskými kmeny Starý zákon velmi často popisuje Palestinu — oblast, v níž se v průběhu 14. a 13. stol. př. n. 1. usadily kmeny, které nakonec vytvořily „Izrael“ — jako zemi oplývající mlékem a medem (Ex 3,8; Dt 31,20; Joz 5,6; Jr 11,5; Ez 20,6 atd.). Mléko a med jsou bezpochyby symboly plodnosti a blaho­ bytu země. Je to obraz, který se plně shoduje s dalšími výpověďmi Staré­ ho zákona, podle něhož za časů příchodu izraelských kmenů tu již bylo usazeno mnoho jiných obyvatel (srov. Gn 15,19 — 21 atd.), kteří bydleli ve městech, jež „byla opevněna vysokými hradbami s branami a závorami“ (Dt 3,5) a nacházela se pod vládou králů (Joz 12). Ale všechny tyto zprá­ vy se vztahují až k poměrům v době příchodu izraelských kmenů. Jak ale vypadala tato země ve staletích předcházejících? Jakých kulturních vy­ možeností tu bylo dosaženo, jak tu žili lidé a odkdy je zde vůbec lidský život prokazatelný? To všechno jsou otázky, na něž již Starý zákon ne­ odpovídá, a na něž lze získat odpověď pouze prostřednictvím archeolo­ gických vykopávek a rozličných, především v Egyptě nalezených textů.

(I)

Pravěk: Doba kamenná

Palestina a s ní všechna ostatní území starověkého Předního východu prošla ve svém kulturním vývoji stejnými obdobími jako země evrop­ ského kontinentu. Také Palestina má svou dobu kamennou, bronzovou

57

i železnou včetně různých mezidobí a podobdobí. Jen s tím rozdílem, že v dějinách Palestiny začínají o několik staletí dříve než ve střední nebo dokonce severní Evropě. Doba kamenná je datována po obou březích Jordánu přibližně do r. 4500 př. n. 1. a po ní, jako mezidobí před nástu­ pem bronzu až asi do r. 3100 př. n. 1. trvá takzvaná doba měděná (chalkolit). Ve starší době kamenné (paleolitu), přesněji řečeno snad v období su­ cha, jež předcházelo čtyřem dlouhým obdobím dešťů, případně záplav, jež odpovídaly evropským dobám ledovým, se v Palestině objevily první lidské bytosti. Je toho velmi málo, co svědčí o jejich existenci, ale je to jednoznačné. V údolí Jordánu (u Ubaidije) byly objeveny dva zlomky lebky čtyřikrát tak silné než u dnešního člověka a řezák, jehož stáří se odhaduje na 500 až 400 tisíc let. Tito nejstarší obyvatelé Palestiny byli lovci, jak dokazují četné zbytky roztříštěných zvířecích kostí. Zdá se, že oheň ještě neměli. Asi od r. 200 000 př. n. 1. lze v zemi přesněji rozlišovat dva rozdílné způsoby života člověka. Jedna skupina lidí žila převážně u řek a v rovi­ nách, jak dokazují nálezy volně se vyskytujících charakteristických pa­ zourkových pěstních klínů. Byli to lovci, kteří lovili hrochy, ale též anti­ lopy, jeleny a prasata. Druhá skupina je charakterizována svými jeskyn­ ními obydlími. V jedné jeskyni v Galilei (Vádi el-‘Amúd) byl nalezen zbytek lebky člověka neandertálského typu, a v jeskyních v pohoří Karmel (Vádi el-Mughára) se přišlo na kostry, které patří smíšenému typu mezi neandertálcem a Homo sapiens. Tito obyvatelé jeskyní, asi 1,60 m vysocí, byli v převážné míře sběrači divoce rostoucích plodů, používali pazourkových čepelí, ale znali i lov, jak ostatně dokazují řetízky z kous­ ků zvířecích kostí, které byly mrtvému dávány kolem hlavy. Zřejmě již měli určité náboženské představy; miskovité prohlubně vytesané do ská­ ly vedle hrobů je nepochybně třeba chápat v souvislosti se zaopatřová­ ním mrtvých stravou a nápojem, což svědčí o jejich uctívání. Oproti těmto nejranějším primitivním podmínkám lze ve střední době kamenné (mezolitu), jež se datuje od 10 000 do 8000 př. n. 1., rozeznat již zřetelný pokrok. Vedle pěstních klínů se nyní objevují kamenné srpy a motyky upevňované v kostěných násadách, namísto jeskynních obydlí nastupují domy o jedné místnosti s kruhovým nebo oválným půdorysem s jámami sloužícími k uchovávání potravy. To všechno ukazuje, že člo­ věk nyní vstoupil do primitivního stadia zemědělství, do primitivního stadia výroby potravin. Objevují se i počátky domestikace zvířat.

58

Od těchto prvních poněkud nesmělých osídlovacích a pěstitelských pokusů byl již jen krok k založení opevněných sídlišť; byl uskutečněn na počátku mladší doby kamenné (neolitu), která trvala asi od 8000 do 4500 př. n. 1. Tehdy vznikaly první vesnické osady, které byly obehnány silným pásem hradeb, za nímž se tlačily četné domy s úzkými uličkami. Důležitým předpokladem pro založení takového uzavřeného sídliště by­ la přítomnost vodního zdroje; rovněž klima a půdní podmínky musely být příznivé pro pěstování obilí, ječmene, pšenice, pšenice dvouzrnky. Není se tedy co divit, že raně neolitická sídliště byla nalezena právě v ro­ vině Jordánu, neboť zde ještě existovala dobrá možnost rybolovu, získá­ vání soli, síry a asfaltu a obchodování s nimi. Sůl, nezbytná přísada po­ travy, se získávala z Mrtvého moře. Asfalt a síra se nacházela na jeho březích, popřípadě ve větších úlomcích přímo v rovině Jordánu. Jak taková opevněná osada vypadala? Jak byly postaveny domy a jak v nich člověk žil? Abychom mohli na tyto otázky odpovědět, musíme se poněkud blíže seznámit s výsledky archeologického výzkumu doposud největšího a na informace nejbohatšího objeveného sídliště z tohoto ob­ dobí, totiž Jericha. Jericho (Telí es-Sultán) ležící asi 10 km severně od Mrtvého moře na západním okraji jordánské roviny je od objevu zdej­ ších raných neolitických sídlišť označováno za nejstarší město světa (srov. obr. č. 6). I když není vyloučeno, že na půdě jiných kulturních oblastí se skrývají ještě starší obdobná sídliště, není toto konstatování příliš přehnané, uvážíme-li, že Jericho 8. tisíciletí př. n. 1. mělo asi 3000 obyvatel, kteří žili na území o rozloze přibližně 2,5 ha. Tato plocha byla obehnána masívní hradbou z velkých nepřitesaných kamenů, která se ty­ čila přinejmenším do výše 7 m nad okolní jordánskou rovinu (srov. obr. č. 10) a byla chráněna mohutnými kamennými věžemi o průměru asi 9 m (srov. obr. č. 9). Na vnější straně byly hradby kolmé, zatímco na straně vnitřní se opíraly o navršenou suť. Na vnější straně byl ještě nadto vyko­ pán příkop široký 9 m a hluboký 3 m. Vybudování takového opevnění předpokládá jednak pevnou organizaci obce s velkým počtem obyvatel, a jednak poukazuje na skutečnost, že již v této době existovaly různé skupiny, které usilovaly o tato zemědělsky i sídlištně výhodná území v rovině Jordánu a před nimiž se tedy bylo třeba chránit. Domy postavené uvnitř kamenného pásu hradeb sloužily především k uskladňování a přípravě potravy. Sestávaly nejprve z jediné místnosti o kruhovém půdorysu; uprostřed domu se nacházelo ohniště, kolem ně­ hož byla podlaha z udusané hlíny. Stěny domu byly zbudovány na ka­

59

menném základě z hliněných cihel, které byly opět spojovány hlínou. Cihly měly pravoúhlý tvar se zaoblenou horní plochou, byly modelovány ručně a sušeny na slunci. Tyto domy pravděpodobně ještě neměly okna; strop byl tvořen dřevěnými tyčemi, na nichž byly rozloženy rákosové ro­ hože s hliněnou mazanicí. Když brzy po roce 7000 př. n. 1. došlo k dobytí a zničení Jericha cizí skupinou obyvatelstva, začala být používána i nová stavební metoda. Domy byly nyní pravoúhlé, i když se zaoblenými rohy, a byly rozčleněny do více místností. Stěny z hliněných cihel zbudované na kamenném základě byly potřeny vápnem a podlaha byla zhotovena z neobyčejně tuhé malty. Nadto byly ještě na podlahu občas kladeny rá­ kosové rohože, jejichž otisk se v maltě částečně dochoval až dodnes. Ohniště bylo nyní přeneseno na malý otevřený dvorek, zatímco zásoby zrna a vody se uchovávaly v menších místnostech opatřených jámami vymazanými maltou. Domy měly nyní také větší rozměry; měly-li míst­ nosti v jednom případě rozlohu 6 x 4 m, potom měl dvůr v průměru 6 m. Náčiní a nádoby nalezené v jednotlivých místnostech, třecí mlýnky, mož­ díře, misky, hrnce, džbány atd., byly zhotoveny z částečně leštěného vá­ pence. Vedle toho se však vyskytovaly ještě v této době i pazourkové nástroje, především hroty šípů. To ukazuje zcela jasně, že vedle obdělá­ vání půdy a pěstování dobytka byl člověk i nadále odkázán na lov. Obyvatelé těchto raných neolitických sídlišť nežili bez určitých nábo­ ženských představ. Vyplývá to především z podoby jednotlivých domů, popřípadě místností. Jestliže dům zbudovaný ještě ve střední době ka­ menné okolo 9500 př. n. 1. je třeba na základě dvou párově postavených bloků s válcovými otvory, které zřejmě sloužily jako opora kultovního sloupu (srov. obdobně IKr 7,21), považovat s velkou pravděpodobností za kultovní stavbu (chrám předků?), potom ve druhém období raně neolického osídlení, tj. v 7. tis. př. n. 1., sloužilo již více domů zcela jedno­ značně jako svatyně, nebo alespoň byly vybaveny sakrálním prostorem (domácí kaplí; srov. obdobně Sd 17,4). Vedle nálezů kultovního charak­ teru, jako například ženského idolu, symbolu plodnosti, je to nejlépe pa­ trné z prostoru, v němž u zadní stěny v následně zbudovaném výklenku stojí na rovném podstavci oválný sloup z horniny vulkanického původu. Bezpochyby byl tento kamenný sloup předchůdcem kanaánské masseby, která je často zmiňována i ve Starém zákoně (srov. Gn 28,18; 35,14; Oz 3,4; Mi 5,12; 2Kr 3,2 atd.), a představoval tedy ztělesnění božstva. Ještě zřetelněji se projevují náboženské představy lidí onoho raného neolitického období v nálezech, které byly učiněny v základech či bez­ 60

prostředně pod základy domů. Zde se přišlo na lidské lebky, které po svém oddělení od trupu byly obmodelovány hlínou a jejichž oči byly na­ hrazeny lasturami, aby tak bylo dosaženo výrazu tváře živoucí osoby (srov. obr. č. 11). Protože každá takto vypreparovaná lebka, ať již byla nalezena v Jerichu nebo na lokalitě Beidha u Petry, při zachování stejné techniky vykazuje veskrze individuální rysy, je nutno připustit, že se jed­ ná o lebky vysoce vážených předků, jejichž přítomnosti v domě se člo­ věk nechtěl zříci ani po jejich smrti. To však znamená, že tu existovalo uctívání předků, kult mrtvých, za nímž se skrývá představa, že určitá síla nebo moc, snad rozum, jejímž sídlem je lidská hlava, přetrvává smrt. V této souvislosti je třeba ještě zmínit dvě trojice reliéfních plastik z nepálené hlíny s realisticky zobrazenými tvářemi, které, jak se zdá, představují jakési božstvo s bohyní a děckem; byl by to nejstarší doklad, je-li takové vysvětlení správné, kultovní triády. Snad největší kulturní vymoženosti pro další vývoj lidstva v mladší době kamenné bylo dosaženo okolo roku 5000 př. n. 1. Obyvatelé Pale­ stiny objevili, že vysušenou hlínu je možno vypalovat v ohni a tak ji uči­ nit pevnější a hlavně nepropouštějící vodu. Tím člověk získal možnost výroby v hospodářství tolik potřebných nádob i z lépe a rychleji zpraco­ vatelné hlíny, což bylo stále důležitější, zejména vzhledem k vzrůstající­ mu počtu obyvatelstva; při zpracování, které spočívalo výhradně na ruč­ ní práci, bylo dosahováno i větší hojnosti forem. Jak došlo k tomuto vynálezu, jenž měl po několik staletí určovat hlav­ ní rys palestinské kultury? Je jisté, že první výskyt keramiky je spojen s novou skupinou obyvatelstva, která se usadila v rovině Jordánu a při­ lehlých oblastech. Nejranější keramické střepy se totiž nacházejí ve vrs­ tvách, které následují po jasném osidlovacím zlomu a v budování sídlišť představují zřetelný krok zpět. Ba dokonce se zdá, že před pravoúhlými domy je dávána přednost jeskyním a chýším, takže se snad nebudeme mýlit, uvedeme-li toto nové obyvatelstvo do souvislosti se skupinami ze syrského území, ještě silně poznamenanými kočovným způsobem života. Právě jim však vděčí Palestina za domestikaci dalších druhů zvířat jako skotu, vepřů a ovcí, ale též psa a kočky. Toto keramické období mladší doby kamenné objímá více než 500 let; okolo roku 4500 př. n. 1. se pozvolna objevuje kov, přesněji řečeno měď, z níž se začínají vedle kamene a hlíny zhotovovat zbraně, nářadí a nádo­ by. Protože ale v těchto staletích přechodu k takzvané době bronzové zdaleka převažují ve vybavení ještě kamenné zbraně a nástroje právě 61

tak jako keramické nádoby, bylo by účelné — na návrh amerického ar­ cheologa W. F. Albrighta — spíše označovat toto období sahající při­ bližně od roku 4500 do roku 3100 př. n. 1. a všeobecně zvané dobou mě­ děnou, chalkolitem, jako keramický neolit, keramolit. Toto označení by přihlíželo i ke skutečnosti, že nyní docházelo k dalšímu mnohostranné­ mu vývoji keramiky, ať již vytvářením nových forem, nebo vznikem dal­ ších zdobných prostředků, barevných ornamentů, reliéfů, vrypů. Již pozdně neolitické nádoby z Jericha byly zdobeny temně rudou kresbou, jež sestávala z trojúhelníků či lomených čar, nebo vzoru, jenž byl vrýván do barevného povrchu pokrývajícího téměř celou jejich plo­ chu. Nyní ve 4. tisíciletí př. n. 1. byly tyto ornamenty různými skupinami obyvatelstva Palestiny dále přetvářeny. Francouz J. Perrot nalezl při vy­ kopávkach na Telí Abu Matar v blízkosti Beer-šeby džbány, které byly zdobeny reliéfy nebo kresbou z červených pásů a bílých proužků a na Telélát Ghassúl severně od Mrtvého moře byla objevena keramika s pá­ sovými ornamenty v podobě hadů nebo s otisky ve tvaru půlměsíce a rovněž byly odkryty nádoby zdobené na krémovém podkladě červe­ ným geometrickým vzorem. Zde se poprvé narazilo dokonce na barevné malby na vnitřních stěnách domů, na nichž vedle geometrických postav byli zachyceni lidé i zvířata. Jsou to démoni, které chtěl člověk takto zažehnávat? Tomu nasvědčuje skutečnost, že se fresky nacházejí v soukro­ mých domech. V žádné budově na Telélát Ghassúl nebyla doposud pro­ kázána svatyně. V každém případě mají tyto polychromní kresby vysokou uměleckou hodnotu. Prokazují vyšší úroveň uměleckých schopností, než bylo běžné o dva a půl tisíce let později. Bezpochyby byla civilizace v tomto přechodném období chalkolitu všeobecně na velmi vysoké úrovni. V hojnosti dosud nevídané se setká­ váme s osadami po celé Palestině. Od Chasóru (Telí Vakkás), severozá­ padně od Tiberiadského jezera, se táhnou přes jizreelskou rovinu (Bét-šeán, Megido, ‘ Affúle) a pobřežní oblast (Chdéra, Jabne, Bené-berak), Efrajimské pohoří (Tirsa, Aj, Mispa, Gezer, Jeruzalém), Judské pohoří (Vádi Kharetun) a rovinu Jordánu (Jericho, Telélát Ghassúl, Telí Dér ‘ Allá) až do okolí Gázy (Vádi Ghazze), Beer-šeby (Telí Abu Matar, Chirbet el-Bitar) a Aradu. Pochopitelně, že lze zjistit určité rozdíly v život­ ním způsobu obyvatel těchto relativně navzájem vzdálených sídlišť, kte­ ré byly podrobeny rozdílným podmínkám klimatu a zeměpisné polohy. Tak se dnes rozlišuje kultura beer-šebská od kultury ghassúlské a ji-

62

zreelské. Bylo by příliš zavádějící, kdybychom se zde chtěli zabývat vše­ mi podrobnostmi. Poznamenejme jen tolik, že lid beer-šebské kultury, i když jen o málo starší než nositelé kultury ghassúlské, nejprve bydlel v jámách vyhloubených v zemi a teprve poznenáhlu začal nad nimi bu­ dovat hliněné domy na kamenném základě. Nicméně právě on dosáhl pozoruhodných výsledků při zhotovování kamenných nádob, v řezbě do kostí a slonoviny a při zpracování mědi. Naproti tomu se vyznačuje ghassúlská kultura datovaná od roku 3600 do 3300 př. n. 1. vedle již zmíněných nástěnných maleb velmi dobrou ke­ ramikou a měděnými sekyrami. Domy obdélníkového nebo Čtvercového půdorysu a budované výhradně v úrovni terénu, byly stavěny z ručně modelovaných hliněných cihel, které spočívaly na základech zhotove­ ných z posbíraných kamenů. Vařilo se na otevřených ohništích, které by­ ly zahloubeny do země. Právě tak jako u sídlišť beer-šebské kultury není ani zde stop po nějakých hradbách či obranném systému. Nemusel se snad již člověk obávat invazí cizích skupin? Nedocházelo již v zemi k bojovým střetům jednotlivých skupin obyvatelstva? Pravděpodobnější je domněnka, že nedostatek jakýchkoli obranných staveb souvisí se zvláštními podmínkami v oblastech arménských hor, odkud pravděpo­ dobně nositelé ghassúlské a beer-šebské kultury přišli. Třetí kulturní skupina této doby, kultura jizreelská, i když časově nej­ mladší, je ve své architektuře sotva postižitelná. Pro ni je obzvlášť zře­ telná dominantní úloha keramiky v období chalkolitu; oba její hlavní typy, totiž červená a šedě leštěná, vykazují nadto úzké paralely v Anatólii a na egejských ostrovech. Na analogická kulturní spojení, rozšířená po celé Palestině, poukazuje konečně i objev takzvaných ossuářů zhotovených z hlíny, tj. schránek na tělesné pozůstatky, vyskytujících se v Chasóru v Galileji právě tak jako na lokalitě Chdéra při pobřeží Středozemního moře (srov. obr. č. 13). Ta­ ké tyto ossuáře vysoké 20—50 cm ve tvaru typických domů období chal­ kolitu se sedlovou střechou a na nožkách zdobené barevným dekorem, mají své paralely v oblasti egejských kultur a Cernomoří. Bylo tedy pohřbívání v ossuářích posléze umístěných v jeskyních, ob­ vyklou a charakteristickou formou chalkolitických pohřbů? Sotva, neboť na lokalitě Telélát Ghassúl byly nalezeny takzvané kamenné schránkové hroby, tj. taková forma pohřbívání, která sestávala ze čtvercové jámy vykopané v zemi a vyložené kamením, nad níž byla navršena mohyla. Zdá se však, že nejrozšířenější formou pohřbívání jsou v tomto období 63

takzvané dolmeny. Ještě dnes jsou rozšířeny po celé zemi a často se jich vyskytuje několik vedle sebe (např. u ed-Dámie na okraji jordánské rovi­ ny). Dolmeny, palestinské megality, sestávají z několika masívních, často mnoho tun vážících kamenných desek, které jsou tak vzájemně svisle postaveny, že tvoří několik obdélníkových či čtvercových komor; na ty­ to desky je uložen ještě mohutný krycí balvan. Na jedné straně této kon­ strukce se nacházel malý otvor, který vedl dovnitř, tam, kde byli ukládá­ ni mrtví. Dolmeny se tedy považovaly za věčný příbytek mrtvých a je­ jich výskyt, právě tak jako výskyt ossuářů ve tvaru domů, svědčí o víře v posmrtnou existenci.

(II)

Na úsvitu dějin: Raná doba bronzová

Asi kolem roku 3100 př. n. 1. pokročil kulturní vývoj Palestiny tak daleko, že měď počala sehrávat významnou úlohu při zhotovování zbraní a ná­ strojů. Prostřednictvím obchodních spojení bylo dosaženo toho, že měď vyskytující se jen na několika málo místech východně od Vádi el-‘ Araba a severně od Élatu při Akabském zálivu (Vádi Timna) se po roztavení a zpracování šířila po celé zemi. Člověk se také naučil přidáním cínu vy­ rábět slitinu „bronz“, která se vyznačuje vyšší tvrdostí. Zároveň se však počínaly jasněji rýsovat dějiny, do nichž byla Palestina vtahována. Na­ dešel okamžik nástupu prvních velkých říší starého světa: V Egyptě srů­ stala takzvaná Stará říše z oblastí Horního a Dolního Egypta, v Mezo­ potámii se sumerské městské státy pozvedaly ke svému prvnímu rozkvě­ tu, v Sýrii se konstituovala říše z Ebly. A nyní nadešel také okamžik, kdy po vytvoření písemných systémů byly zaznamenány první texty a kdy byl vytvořen kalendář. Tyto významné pokroky ve vývoji byly ovšem učiněny jen v Egyptě a v Mezopotámii. Země po obou březích Jordánu zůstávala až do doby krále Davida okolo r. 1000 př. n. 1. stále více pozadu za městy obou vel­ kých údolí řek Nilu a Eufratu a Tigridu. To však mělo za následek přibý­ vající zájem a rostoucí vliv těchto měst, popřípadě říší a kultur, na Pale­ stinu a naopak posílení závislosti Palestiny na těchto územích.

64

Není tedy divu, že již okolo r. 2600 př. n. 1. vypráví jeden egyptský pra­ men o tom, že král Snofrev vyslal podél pobřeží až do Libanonu flotilu o čtyřiceti lodích, aby odtud přivezla do Egypta nedostatkové dřevo, ne­ bo že obrazy z časů krále Sahuréa asi z r. 2450 př. n. 1. ukazují lodě se se­ mitskými zajatci, které se připlavily z Libanonu. A když egyptské zprávy z těchto časů vyprávějí také o válečných výpravách proti Asiatům, vy­ plývá z toho, že Egypt si chtěl pojistit i cestu do Libanonu a zasáhl tak rovněž do Palestiny. Nasvědčují vykopávky v Palestině tomuto egyptskému vlivu? Dříve než se budeme znovu věnovat kultuře Palestiny, podívejme se na členění a dataci jednotlivých period doby bronzové. Doba bronzová objímající přibližně léta 3100 — 1200 př. n. 1. se dělí na tři úseky: 1. raná doba bron­ zová, asi 3100 — 2100 př. n. 1., 2. střední doba bronzová, asi 2100—1550 př. n. i. a 3. pozdní doba bronzová, asi 1550—1200 př. n. 1. Aby bylo mož­ no přesněji zařazovat rostoucí množství stále diferencovanějších nálezů pocházejících z těchto tří hlavních období, jsou archeology ještě dále členěna. Jednotliví badatelé s drobnými vzájemnými odchylkami rozlišu­ jí pro ranou, střední a pozdní dobu bronzovou podobdobí I, II, III, popří­ padě IV a tyto opět dělí na A a B, případně C. Jaký obraz poskytují vykopávky o rané době bronzové v Palestině? Nejprve je třeba konstatovat, že kultura, která zde v těchto staletích vzkvétala, souvisí úzce s příchodem a usazením nových skupin obyvatel­ stva. Byli to předkové oněch lidí, které Starý zákon označuje jako Kananejce (např. Gn 12,6). Představují jednoznačně semitské obyvatelstvo a zdá se, že do Palestiny pozvolna pronikali pokojnou cestou ze syr­ ských oblastí. Pod vlivem těchto nově příchozích bylo dosaženo kulturního pokroku, jenž se především projevil ve dvou oblastech, ve stavbě měst a v kerami­ ce. Jak lze snadno poznat ze srovnání výsledků vykopávek v různých částech země, počala se krátce před rokem 3000 př. n. 1. prosazovat silná tendence k vývoji městských životních forem, tedy k zakládání sídlišť městského charakteru. Tato tendence byla zpočátku (v rané době bron­ zové I) omezena převážně jen na severní a střední Palestinu, kde začína­ ly být osídlovány i hornaté oblasti. Na jihu země se srovnatelná sídliště objevují až od rané doby bronzové II na lokalitě Tell ‘Arád (= Arad, srov. Sd 1,16), asi 30 km jižně od Chebrónu, na Tell ed-Duvér (= Lakíš, srov. Joz 10,31) a Tell el-Hesi (= Eglón?, srov. Joz 10,34), asi 35 km zá­ padně od Chebrónu, a od rané doby bronzové IV na Tell Bét Mirsim.

65

Rovněž Zajordání bylo hustěji osídleno snad až ve druhé půli rané do­ by bronzové, jak ukazují nálezy z Báb ed-Drá‘, východně od Mrtvého moře, nebo z lokality Eder. Naproti tomu vykazují v severní a střední Palestině již v rané době bronzové I a II města jako Chasór (Telí Vakkás), Megido (Telí el-Mutesellim), Taanak (Telí Ta'annek), Bét-jerach (Chirbet el-Kerak), Bét-šeán (Telí el-Husn), Tirsa (Telí el-Fár‘a), Aj (et-Tell), Mispa (Telí en-Nasbe), Jeruzalém a v neposlední řadě také znovu Jericho (Telí es-Sultán) silné a rozsáhlé hradby, které obchvacují plochy až o 20 jitrech (srov. obr. č. 12). Současná velmi četná pohřebiště připouštějí domněnku, že takové město mělo 1000 až 3000 obyvatel. Jak městské hradby tehdy vypadaly? Při vykopávkach lokality Bét-jerach (Měsíční dům) na jižním břehu Tiberiadského jezera archeologové zjistili, že hradby zbudované z hliněných cihel mají tloušťku 8 m. Byly postaveny ve třech vrstvách, přičemž prostřední svislá vrstva byla po obou stranách podpírána šikmo skloněnými doplňkovými hradbami. Rovněž kamenné hradby Aradu byly podpírány půlkruhovými věžemi rozestavenými v pravidelných vzdálenostech, zatímco opevnění Jericha a Bét-šeánu sestávalo opět z rovných hradeb z hliněných cihel, ulože­ ných na kamenných základech. Cihly však měly teď jinou formu; byly obdélné, přibližně 40x25 cm velké a 10 cm silné a byly zhotovovány v kadlubech. Obrovská důležitost, kterou měl v této době hradební pás pro osadu, vyplývá již z toho, že městské hradby Jericha byly v průběhu rané doby bronzové nejméně šestnáctkrát obnoveny (srov. obr. č. 8). Tuto skuteč­ nost, a vůbec zakládání tak mohutných obranných systémů, lze vysvětlit jedině tím způsobem, že tenkrát chyběla v Palestině ústřední moc, a jednotlivá města spolu s okolní krajinou tvořila samostatné městské státy, které se často dostávaly do vzájemných střetnutí. Určitou úlohu na základě zkušeností předcházejících generací sehrávala též obrana před cizími, zejména pak kočovnými skupinami útočícími na stále pro ně při­ tažlivější osady. A přece nezůstala města ušetřena dobytí a zničení; na lokalitě Bét-jerach bylo třeba zbudovat v rané době bronzové III (2600—2300 př. n. 1.) zcela novou, čtyři metry silnou hradbu z balvanů vulkanického původu, podpíranou na vnější straně svažujícím se náspem z udusané zeminy, a suť ze zničených sídlištních vrstev rané doby bron­ zové zde dosahuje tloušťky přibližně dvou metrů. K vnitřní straně hradeb přerušených většinou jen jednou úzkou a by­ 66

telnou branou se přimykají domy. Vedle již známých čtvercových domů o jedné místnosti se stále častěji vyskytují i obdélníkové domy o dvou místnostech. Obráží to rostoucí blahobyt obyvatelstva? Nový typ domu sestával z jedné větší hlavní místnosti a jedné menší přičleněné komory sloužící pro uchovávání zásob vody v cisternách, vymazaných maltou, a pro skladování potravin v silech. Stěny a podlaha jsou pokryty vápen­ nou maltou a dřevěné sloupy spočívající uprostřed větší místnosti na ka­ menných podkladech či kamenné desky v pilastrovém navršení kolem zdí nesou střechu. Stejně, jen s větší dávkou pečlivosti, jsou budovány v těchto dobách i kultovní stavby. V Tirse byla odkryta svatyně o dvou místnostech, hlav­ ní obsahovala oltář a obětní stůl, přičleněný prostor snad skrýval idol. V Aji se naproti tomu přišlo na svatyni, zprvu považovanou za malý „pa­ lác“. Za velkou předsíní se nacházel ze tří stran chodbou obklopený roz­ lehlý kultovní prostor, v jehož středu stály na kamenných podkladech čtyři dřevěné sloupy nesoucí hořejší patro. Zcela jiného druhu bylo kultiště objevené v Megidu. Sestávalo z při­ bližně kruhového nakupení kamenů o průměru kolem 9 m a výšce 1,40 m. Celek byl obklopen kamennou zdí obdélníkového půdorysu. Zřejmě se jedná o raný doklad ve Starém zákoně tak často zmiňovaných posvátných návrší (srov. mj. IKr 11,7; 14,23). Obzvlášť zřetelně se projevuje kulturní pokrok, jehož bylo dosaženo v rané době bronzové, na materiálu keramiky. Nápadné je velké bohat­ ství forem spojené s obrovskou mnohostranností v ornamentální výzdo­ bě. Již v rané době bronzové I se objevují nádoby, především na severu země, jejichž hlazený povrch je zdoben barevnými pásky z jemné hlíny, které jsou vedeny paralelně, nebo se vzájemně křižují; hovoří se proto o páskované keramice nebo o síťované keramice. Ve střední a jižní Pale­ stině se oproti tomu v této době vyskytují džbány pomalované červený­ mi nebo hnědými vlnovkami, které jsou opět vedeny rovnoběžně, nebo se křižují a pokrývají celou nádobu. Ornamentika se dále rozvíjela v ra­ né době bronzové II. Objevovaly se glazury se složitými vzory a ozdo­ bami, které byly vrývány hřebenem do ještě vlhké hlíny. V Palestině se v té době vyskytují i egyptské nádoby — další důkaz rostoucího vlivu Říše na Přední východ. V rané době bronzové III se začínáme setkávat s úplně novou keramikou. Červeně a černě lesklé hlazené nádoby jsou zdobeny geometrickými vzory, spirálami a plastickými křivkami a nadto jsou ještě opatřeny všelijakým žebrováním a žlábkováním. Dekor a for-

67

ma jsou v tak vyváženém vztahu, že tyto nádoby nazývané podle svého hlavního naleziště nádobami typu Chirbet el-Kerak patří k vůbec nej­ krásnější palestinské keramice. Zdokonalení keramiky by však sotva bylo možné, kdyby v průběhu rané doby bronzové nebyl učiněn zásadní technický pokrok: byl vynale­ zen hrnčířský kruh. S tím se vyvinul postup, který umožňoval dát tělu ná­ doby rukama hrubě vymodelovanému stejnoměrnou formu a především hladké a stejnoměrné okraje. Nádoba postavená na dřevěnou desku hrnčířského kruhu byla formována pravou rukou, zatímco levá ruka des­ kou spočívající na oválném kameni s kuželovým čepem otáčela. Hrnčířský kruh, často zmiňovaný ve Starém zákoně (srov. Jr 18,3 aj.), je vynález, který Egypťané zase převzali z Palestiny, což znovu osvětluje úzké kulturní vztahy mezi oběma zeměmi v rané době bronzové.

(III)

Doba historická: Střední doba bronzová

Opět, stejně jako na počátku rané doby bronzové, se v Palestině objevu­ jí na přechodu k nové periodě epochy bronzu, střední době bronzové, i nové skupiny obyvatelstva. Zpočátku působí na kulturní úroveň země zcela negativním způsobem. Relativně vysoce vyvinutá města jsou niče­ na a výroba tak půvabně působící keramiky zcela ustává. Pro následující dvě až tři století se lze setkat téměř výlučně s hrobovými nálezy a se zce­ la odlišnou, sídlištními odpadky promíšenou keramikou. Tento stav při­ pouští pouze jediné vysvětlení. Nově příchozí byli vyloženými kočovní­ ky, kteří neměli zájem o městský způsob života a po dlouhý čas žili jen ve stanech. Teprve po svém splynutí se zbytky kanaánského obyvatel­ stva počali poznenáhlu znovu budovat opuštěná města a navázali plynu­ le na vývoj kultury střední doby bronzové. Odkud přišli tito lidé? Úzká příbuznost keramiky, pro niž jsou charak­ teristické špatně vypalované vysoké vejčité džbány a kalichovité poháry a misky, se syrskými nálezy (např. z Chamátu) připouští úvahy o jejich příchodu skrze tuto oblast. Jelikož přibližně ve stejnou dobu skupiny

68

Asiatů přicházející z pustiny pronikly do egyptské Delty a zničily Starou říši a v Mezopotámii semitští válečníci a kočovníci přemohli sumerský stát, je třeba snad zařadit nomádské dobyvatele Palestiny do vlny velké­ ho semitského stěhování, která z oblasti syrsko-arabské pouště udeřila na sousední kulturní území. Starý zákon označuje tento lid, popřípadě je­ jich potomky, jménem Emorejci (Amorejci, Amorité) (srov. mj. Dt 7,1; Joz 24,11). Pro Palestinu znamenal — řečeno slovy britské archeoložky K. M. Kenyonové — dočasné vítězství pouště nad obdělanou zemí, které tak stojí na počátku nového historického období této oblasti. A právě tomuto času a těmto poměrům náleží nejstarší dochovaná zpráva, která vypráví o Sýrii a Palestině samé, příběh Egypťana Sinuheta. Tato povídka, která patří ke klasickým dílům egyptské literatury, byla mnohokrát tradována. Vznikla pravděpodobně v období Střední říše a její hrdina v ní sám vypráví o svých osudech, jak se počaly odvíjet po smrti faraóna Amenemhéta I. okolo roku 1962 př. n. 1. Takto se vypra­ vuje:

PŘÍBĚH SINUHETÚV

(kolem r. 1962 př. n. 1.)

Šlechtic a kníže, soudce a krajový správce vládcových statků v zemi Asijců, ten, který skutečně má na starosti záležitosti krále, jím mi­ lovaný, průvodce Sinuhet, vypráví: „Byl jsem průvodcem, který provázel svého pána, služebníkem králov­ ského harému a šlechtičny, vysoce chválené, ženy krále Senvosreta v Chenemsovetu a dcery krále Amenemhéta v Kaneferu, Nofrety, paní vznešenosti.1 30. roku, 3. měsíce doby záplav, 7. dne. Bůh vystoupil na svůj obzor.12 Král Horního a Dolního Egypta, Sehetepjebre, se vznesl na nebesa, když se spojil se sluncem a (když jeho) boží tělo splynulo s tím, jenž ho stvořil. Sídelní město bylo tiché, touhy pohaslé, velká dvojitá brána zavřená, členové dvora měli hlavu na koleni a lidé naříkali. (Ještě za svého živo­ 1 V úvodní části svého příběhu se Sinuhet slavnostně představuje. Uvádí tituly a hodnos­ ti, které mu byly uděleny teprve později, když po svém pobytu v cizině se za krále Senvo­ sreta I. znovu usadil v Egyptě. Obě místní jména označují hrobky jmenovaných; jsou to pyramidy Senvosreta 1. a Amenemhéta I. v Ictoveji. 2 Opisné vyjádření pro královu smrt. Míněn je Amenemhét I., který zemřel kolem r. 1962 př. n. 1.

69

ta) Jeho Veličenstvo vyslalo vojsko do země Libyjců se svým nejstarším synem, dobrým bohem Senvosretem, jako velitelem. Byl poslán, aby po­ razil cizí země a zabil Libyjce, a nyní se vracel a přiváděl libyjské zajatce a bezpočet dobytka všeho druhu. Přátelé (krále) z paláce poslali do zá­ padní části (Delty posly), aby informovali královského syna o událos­ tech, ke kterým došlo v soukromé části paláce. Když se s ním poslové setkali na cestě a dostihli ho za soumraku, neztrácel ani okamžik. Sokol odletěl se svými průvodci, aniž to oznámil svému vojsku. A napsali královským synům, kteří ho doprovázeli s tímto vojskem. Když to jednomu z nich četli, stál jsem a zaslechl jeho hlas, když mluvil; byl jsem v blízkosti spiknutí. Srdce se mi rozbušilo, paže poklesly a celý jsem se chvěl. Skokem jsem se vzdálil, abych se skryl. Zalehl jsem mezi dva keře, abych se vyhnul chodcům. Pak jsem vyrazil na jih. Neměl jsem však v úmyslu jít do sídelního města, neboť jsem usoudil, že tam dojde ke vzpouře, a nemyslel jsem, že bych ji mohl přežít. Překonal jsem (jeze­ ro) Obou pravd poblíž (osady) Fíkovníku a dostal se na Snofrevův os­ trov. Den jsem potom strávil na okraji obdělávané půdy. Vyrazil jsem až následujícího dne za úsvitu a při ústí cesty jsem potkal jakéhosi muže. Uctivě mě pozdravil, neboť se bál. Když nastal čas večeře, dospěl jsem k místu, kde plaví dobytek. V loďce bez kormidla jsem se přeplavil díky západnímu větru. Prošel jsem východně od lomů nad (chrámem) Paní Červené hory. Potom jsem se vydal na sever a minul Vládcovy zdi,3 které byly postaveny, aby zadržovaly Asijce a ničily beduíny. Schoval jsem se do křoví ve strachu, že mne zahlédnou stráže mající službu v pevnosti. V noci jsem opět vyrazil, a když se rozednilo, dosáhl jsem Petenu. Zasta­ vil jsem se na ostrově Hořkých jezer a tu na mne dolehla žízeň. Dusil jsem se, hrdlo jsem měl vyprahlé. A tehdy jsem si řekl:,Takhle chutná smrt!‘ Avšak vzchopil jsem se a opět ovládl své údy. Zaslechl jsem bučení dobytka a spatřil Asijce. Poznal mě jejich náčelník, který byl kdysi v Egyptě. Podal mi vodu a dal mi svařit mléko. Pak jsem se s ním ode­ bral k příslušníkům jeho kmene a oni se ke mně pěkně chovali. Putoval jsem z jedné cizí země do druhé. Vypravil jsem se do Byblu, vrátil se do Kedemu. Tam jsem strávil jeden a půl roku. Zavolal si mě Amusanenši; byl to vládce Horního Řečenu. Řekl mi:,Budeš se mnou šťastný, protože budeš slyšet egyptskou řeč.' Řekl to, protože věděl o mé 3 Hraniční opevnění v oblasti Vádi Tumílát ve východní Deltě, kde se po staletích zdržo­ vala i část potomních izraelských kmenů.

70

pověsti. Slyšel, že jsem vzdělaný, neboť Egypťané, kteří tam byli s ním, podali o mně svědectví. Pak mi řekl: ,Co má znamenat, že jsi sem přišel? Stalo se snad něco v sídelním městě?' Na to já mu řekl: ,Král Horního a Dolního Egypta, Sehetepjebre, se odebral na obzor a neví se, k čemu v souvislosti s tím došlo.' Neřekl jsem však úplnou pravdu. ,Když jsem se vracel z vojenského tažení ze země Libyjců, oznámili mi (tuto zprávu). Mysl se mi zachmuřila a úplně jsem přestal uvažovat. Srdce mě přimělo k útěku. Avšak nikdo mě neobvinil ani neplivl do obličeje. Nebylo slyšet žádnou výčitku, nebylo slyšet mé jméno z úst hlasatele. Nevím, co mě při­ vedlo do této země. Bylo to jako úmysl boha, jako kdyby se obyvatel Del­ ty viděl v Elefantině, obyvatel močálů v Núbii.'4 Potom mi řekl: Jak se povede oné zemi bez něho — znamenitého bo­ ha, který šířil hrůzu po cizích zemích jako Sachmeta v roce moru?' A já mu odpověděl:, Vždyť přece jeho syn vešel do paláce a ujal se dědictví svého otce! Je to vskutku bůh, jenž nemá sobě rovného. Žádný takový před ním neexistoval. Je to mistr vědění. Má dokonalé plány a jasné roz­ kazy. Lidé přicházejí a odcházejí podle jeho příkazu. On to byl, kdo spra­ voval cizí země, když jeho otec byl ve svém paláci. Oznamoval mu, co se uskutečnilo z toho, co (jeho otec) nařídil. On je vskutku vítěz, který jedná svou silnou paží; bojovník, jemuž není podobného, když je vidět, jak na­ padá lučištníky a vrhá se na odpůrce. On je ten, který ohýbá rohy a znavuje ruce nepřátel, takže tito se ani nezmohou na odpor. Osvěžení mu přináší, když rozbíjí lebky; není možné stát v jeho blízkosti. Kráčí jistě, když ničí prchající, a není útočiště pro ty, kteří mu ukazují záda. Má pev­ né srdce v okamžiku pronásledování. On je ten, který se vrací a neukazu­ je záda. Má neochvějné srdce, když vidí nepřátelský dav, a nesnese ko­ lem sebe zbabělost. Je srdnatý, když spatří východní národy, a raduje se, když napadá lučištníky. Sotva uchopí štít, sráží (nepřítele). Nezvedá po­ druhé ruku ke smrtícímu úderu, neboť není nikoho, kdo by zadržel jeho šíp nebo natáhl jeho luk. Lučištníci před ním prchají jako před mocí Velké bohyně. Bojuje a již předvídá výsledek; zbytek neušetří. Je však ta­ ké laskavý a velmi vlídný; vydobyl si lásku. Jeho město ho miluje více než sebe a lidé mu jásají vstříc více než svému bohu. Nyní, když je krá­ lem, muži i ženy se těší. Byl dobyvatelem ještě v těle své matky a byl na to zvyklý již od narození. Ti, kteří se narodili s ním, získali, neboť jeho jedi4 Sinuhet líčí svůj útěk do Sýrie jako událost nechtěnou a nezamýšlenou; změnu svého pobytu srovnává s náhlým přesídlením ze severu na nejzazší jih Egypta.

71

neho ustanovil bůh. Jak se raduje tato země, které on nyní vládne! On rozširuje její hranice. Zdolá jižní země a nezapomene ani na severní, ne­ boť byl zrozen, aby pokoril Asijce a rozdupal beduíny. Napiš mu a dej, ať pozná tvé jméno. Nepronášej pobuřující výroky proti Jeho Veličenstvu a on neprestane činit dobro cizí zemi, která mu bude věrná.' A on mi řekl: .Egypt je opravdu šťastný, když ví, že (král) je pevný. Hle, jsi tady a zůstaneš se mnou! Dobré bude to, co pro tebe učiním!' Vykázal mi místo před svými dětmi a oženil mě se svou nejstarší dcerou. Mohl jsem si zvolit z jeho vybraných území, která vlastnil na hranici s jinou zemí. Byla to krásná země zvaná Jaa.5 Byly tam fíky a hrozny a měla více vína než vody. Měla mnoho medu, spousty oliv a na stromech byly všech­ ny druhy ovoce. Byl tam ječmen i pšenice a bezpočet dobytka všeho dru­ hu. Skutečně mnoho na mě připadlo díky tomu, že mě měli rádi. Učinil mě rovněž náčelníkem vybraného kmene své země. Dávali mi pečivo a víno k denní potřebě, dále vařené maso a pečené ptáky kromě pouštní zvěře. Lovili pro mne a předkládali mi (úlovky) ještě vedle toho, co mi přinesli moji lovečtí psi. Připravovali mi sladkosti a mléko nejrůznějšími způsoby. Strávil jsem mnoho let a mé děti mezitím dospěly v silné muže a každý můj syn ovládl svůj kmen. (Každý) posel, který směřoval na sever nebo na jih do sídelního města, se u mne zastavil. Pohostil jsem všechny lidi. Dal jsem vodu žíznivému a uvedl bloudícího na (správnou) cestu. Ujal jsem se oloupeného. Když se Asijci začali bouřit a vystupovat proti autoritě vládců cizích zemí, po­ radil jsem jim, jak si mají vést. Tento vládce Řečenu mi umožnil, že jsem strávil mnoho let jako velitel jeho vojska. A každou cizí zemi, proti níž jsem vytáhl, jsem porazil a zbavil ji pastvin a studní. Ukořistil jsem její dobytek a odvlekl její obyvatele. Vzali jsme jim potravu. Zabil jsem tamější lidi svou silnou paží, svým lukem, svými rychlými pochody a svými dokonalými plány. Dařilo se mi výborně v jeho přízni, protože mě milo­ val a dobře věděl, že jsem statečný. Vykázal mi místo před svými dětmi, protože viděl, jak silné jsou mé paže. (Jednou) přišel silák z Řečenu a obořil se na mne v mém stanu. Byl to udatný muž, jenž neměl sobě rovného. Porazil celý Recen. Řekl, že bude se mnou bojovat, neboť si myslel, že mě zabije. Chtěl získat na naléhání svého kmene můj dobytek. Onen vládce se se mnou radil a já řekl: ,Ne­ 5 Lokalizace neznámá, pravděpodobně v pobřežní rovině Palestiny.

72

znám ho. Nejsem přece jeho spojenec, abych se mohl procházet v jeho tá­ boře! Otevřel jsem snad někdy jeho dveře, zbořil jeho zdi? Závidí, proto­ že vidí, že zařizuji tvé záležitosti. (Podle něho) jsem jistě jako býk pasou­ cího se stáda uprostřed stáda jiného. Býk ze stáda ho napadá, ale (egypt­ ský) býk s ním zápasí. Je snad oblíbený poddaný, který si hraje na pána? Není lučištníka, který by byl spojencem obyvatele Delty. Kdo je schopný zasadit papyrus do skály? Cožpak když si býk přeje bojovat, dá se jiný udatný býk na útěk ze strachu, že se s ním poměří? Když touží po boji, jen ať si řekne! Copak bůh neví, co je mu (= silákovi) souzeno, když ví, co a jak se děje?‘ Noc jsem strávil tím, že jsem napínal luk, připravoval šípy, ostřil dýku a leštil zbraně. Když se rozednilo, přišlo obyvatelstvo Řečenu. Shromáždi­ lo své kmeny a svolalo země z obou svých částí. Myslelo (jen) na tento boj. (Silák) přišel ke mně a já vstal a šel jsem mu vstříc. Každé srdce pro mne planulo, ženy a muži křičeli. Každá mysl byla kvůli mně sklíčená. Říkali: Je nějaký jiný silák, který by byl schopen proti němu bojovat?1 (Mezitím) jeho štít, sekera a (celá) náruč oštěpů padla za mnou a já se přiblížil k jeho zbraním. Nechal jsem nad sebou přelétnout také jeho ší­ py až do posledního. Byli jsme blízko u sebe. Hnal se na mne a já na ně­ ho vystřelil. Můj šíp mu uvázl v krku, on zařval, padl na nos a já ho dorazil jeho (vlastní) sekerou. Vyrazil jsem vítězný pokřik (a přitom jsem mu stál) na zádech. Všichni Asijci křičeli radostí. Vzdával jsem chválu Moncevovi, zatímco jeho lidé pro něho truchlili. Tento vládce Amusanenši mě objal. Potom jsem si vzal jeho věci a zmocnil se jeho dobytka. To, co zamýšlel udělat on mně, udělal jsem já jemu. Vzal jsem to, co bylo v jeho stanu. Prohledal jsem jeho tábor a značně se tam obohatil. Zvětšil jsem svůj majetek a rozmnožil svůj dobytek. Tak činí bůh, aby uspokojil toho, na něhož zanevřel a kterého zahnal do jiné země. Dnes se jeho mysl uklidnila. Uprchlík prchal před zlou sku­ tečností, ale dnes již je svědectví o mně v sídelním městě. Vlekoucí se vle­ kl hladem, ale (dnes) dávám já chléb svému sousedu. Muž opouštěl svou zemi kvůli nahotě, ale (dnes) já mám bílé šaty a nejjemnější plátno. Muž běhal (sám), protože neměl, koho by poslal, ale (dnes) já mám mnoho služebníků. Můj dům je krásný a mé sídlo rozlehlé. Vzpomínají na mne v paláci. Bože, ať jsi kterýkoli, jenž jsi způsobil tento útěk, buď milostivý a zaveď mě do sídelního města. Snad mě necháš spatřit místo, kde se zdržuje má mysl. Co je důležitější, než aby se mé mrtvé tělo mohlo spojit se zemí, 73

v níž jsem se narodil? Pomoz mi! To, co se dosud událo, bylo dobré. Bůh mi poskytl uspokojení. Kéž podobně učiní znamenitý konec tomu, které­ ho (předtím) oslabil! Kéž se smiluje nad tím, kterého donutil žít v cizí ze­ mi! Jestliže bude dnes milostivý, vyslyší prosbu vzdáleného a odvrátí ruku, která ho nutila toulat se po zemi, a (přivede ho) k místu, z něhož ho odvedl. Kéž je ke mně král Egypta milostivý a kéž bych mohl žít v jeho přízni! Kéž pozdravím Paní země, která je v paláci, a kéž bych mohl vyřizovat vzkazy jejích dětí! Ach, kéž by mé tělo omládlo! Vždyť se dostavilo stáří a zachvátila mě slabost. Oči mám těžké, paže ochablé, nohy přestaly cho­ dit; jsem unavený. Jsem připraven k odchodu, pokud mě pošlou do měst věčnosti. Kéž bych mohl provázet Paní všehomíra a kéž by o mně říkala něco krásného svým dětem! Kéž by nade mnou žila věčně!6 Vskutku vyprávěli o mém stavu Veličenstvu, králi Horního a Dolního Egypta, Cheperkareovi, Ospravedlněnému. Jeho Veličenstvo mi poslalo královské dary. Potěšil srdce služebníka, jako by tak učinil vládci jaké­ koli cizí země. A královské děti, které pobývají v jeho paláci, mi dovolily, abych vyslechl jejich vzkaz. Opis rozkazu, týkajícího se mého návratu do Egypta, který mi doručili. Hór, žijící zrozeními, Obě paní žijící zrozeními, král Horního a Dolního Egypta, Cheperkare, syn Réův, Senvosret, žijící navěky věků.7 Král přika­ zuje průvodci Sinuhetovi. Hle, je ti doručen tento králův rozkaz, v němž se ti dává na vědomost: prošel jsi cizí země, vyrazil jsi z Kedemu do Ře­ čenu, putoval jsi z jedné cizí země do druhé, jak sis přál. Co jsi udělal, aby proti tobě bylo třeba zakročit? Nerouhal ses, aby ti museli vytýkat tvá slova. Nemluvil jsi v radě starších tak, aby museli potírat tvé výroky. Zcela ses nechal unést tímto předsudkem, ačkoli já neměl proti tobě vů­ bec nic. Toto tvé nebe (= královna), které je v paláci, trvá a je dnes pev­ né. Její hlavu pokrývají královské odznaky země; její děti jsou u dvora. Nashromáždíš velkolepé dary, které ti dají, a budeš žít z jejich hojnosti. Vrať se do Egypta a znovu spatříš sídelní město, v němž ses narodil, polí­ bíš zemi u velké dvojité brány a zaujmeš místo mezi přáteli (krále). Vždyť už dnes jsi začal stárnout a ztratil jsi mužnou sílu! Už jsi také po­ myslel na den pohřbu a na dosažení blaženosti. Stanoví ti noc s oleji a obinadly (pocházejícími) z rukou Tajety. Uspořádají ti pohřební prů­ 6 Sinuhet chce být pochován v blízkosti královnina hrobu. 7 Dopis je uveden titulaturou panujícího krále.

74

vod v den spojení se zemí; vnitřní rakev bude (pokrytá) zlatém a hlava lapisem lazuli. Nebe bude (rozprostřené) nad tebou, až budeš spočívat v rakvi, a tažní voli tě povlečou a zpěváci půjdou před tebou. Budou předvádět tance u vchodu do tvé hrobky a budou ti přivolávat obětiny. Budou porážet (obětní zvířata) u vchodu do tvé kaple, přičemž pilíře bu­ dou vytesané z vápence, jak je to (obvyklé u hrobek) královských dětí. Nezemřeš v cizí zemi; nepohřbí tě Asijci; neuloží tě do beraní kůže, až by chystali tvůj hrob.8 Je toho příliš pro toho, kdo se tak vláčel zemí. Pomy­ sli na své mrtvé tělo a vrať se. Tento rozkaz se ke mně dostal, když jsem stál uprostřed svého kmene. Když mi ho četli, lehl jsem si na břicho a dotkl se země. Přiložil jsem si ho rozvinutý na hruď. Potom jsem obešel své ležení a přitom radostí ří­ kal: Je vůbec možné, aby učinili něco takového služebníkovi, jehož srdce ho nechalo odejít do cizí barbarské země? Vskutku dobrotivost je krásná, ó ty, jenž jsi mě zachránil před smrtí! Tvůj duch nechá dožít mé tělo v sídelním městě.1 Opis odpovědi na tento rozkaz. Služebník paláce Sinuhet říká: Ve veli­ ce krásném míru! K tomuto útěku, který jsem uskutečnil z nevědomosti. Je to tvůj duch, Dobrý bože, Pane Obou zemí, kterého miluje Ré a chválí Moncev, Pán Vésetu; Amón, Pán Karnaku; Sebekre; Hór; Hathor; Atum a jeho Enneada; Sopdev; Neferbav; Semserev; Východní Hór; Paní (měs­ ta) Butó, kéž obestře tvou hlavu;9 božstva, která jsou na vodách; Minhor, který je v cizích zemích; Vereret, Paní Puntu; Nut; Harverre a všichni bo­ hové Egypta a mořských ostrovů. Kéž dají život a štěstí tvému nosu a po­ skytnou ti je v plném rozsahu! Kéž ti dají neomezenou věčnost a bezmez­ nou nekonečnost! Kéž ještě rozšíří strach před tebou v nížinách i v hor­ ských oblastech, poté co jsi dobyl vše, co obsáhne slunce. Takové je vyznání mému pánu, jenž (pro mne) zachránil západní říši mrtvých. Pán poznání, který zná lidské pokolení, Veličenstvo v paláci ví, že se bojím o tom mluvit. Je velmi těžké znovu to opakovat. Velký bůh, podob­ ný Réovi, zná toho, jenž mu sloužil sám od sebe. Jsem v rukou toho, jenž se o mě strachuje; jsem pod jeho dohledem. Tvé Veličenstvo je Horem dobyvatelem; tvé paže přemohou všechny země. Kéž Tvé Veličenstvo ny­ ní přikáže, aby přivedli Makiho z Kedemu, Chentivveše a Menevese ze ze­ mě Fenechu! Jsou to vládci, jejichž jména jsou osvědčená; byli vychová­ 8 Popis beduínských pohřebních zvyklostí. 9 V diadému v podobě královského hada.

75

ni v lásce k tobě. Není třeba připomínat Recen, neboť ten ti patří tak jako tví psi. Tento útěk, který jsem uskutečnil, nebyl domyšlený. Nebyl v mém srdci; nepřipravoval jsem si ho. Nevím, co mě vyhnalo z (mého) místa. Bylo to jako sen, jako kdyby se obyvatel Delty viděl v Elefantině, obyva­ tel močálů v Núbii. Neměl jsem strach. Nikdo mě nepronásledoval. Ne­ slyšel jsem žádnou výčitku, nebylo slyšet mé jméno z úst hlasatele. Přesto se mé tělo sklánělo, nohy spěchaly a srdce mě unášelo. Bůh, který rozho­ dl o tomto útěku, mě poháněl. Nebyl jsem sebevědomý. Skromný je člo­ věk, který zná svoji vlast, neboť Ré rozšířil strach před tebou po zemi a hrůzu z tebe v cizině. Ať jsem v sídelním městě nebo na tomto místě, tvé je všechno, co pokrývá tento obzor. Slunce vychází, jak si přeješ, a voda z řek se pije, jak chceš. Vzduch z nebe se dýchá, jen když řekneš. Nyní předám (majetek) svým potomkům, které jsem zplodil v tomto místě, a odejdu. Kéž Tvé Veličenstvo jedná, jak si přeje! Vždyť člověk žije ze vzduchu, který ty poskytuješ! Ré, Hór a Hathor milují tento tvůj vznešený nos10 a Moncev, Pán Vésetu, si přeje, aby žil věčně. Dovolili mi, abych strávil jeden den v Jaa a mohl předat majetek svým dětem. Můj nejstarší syn se ujal mého kmene. Můj kmen a veškerý můj majetek byly jeho, stejně jako moji sluhové, všechen můj dobytek, mé plody a všechny mé ovocné stromy. Odebral jsem se na jih. Zastavil jsem se až u Horových cest.11 Tamější velitel posádky poslal do sídelního města zprávu, aby jim dal vědět. Jeho Veličenstvo vyslalo schopného správce rolníků královského statku a s ním lodě naložené dary od krále pro Asijce, kteří mě šli doprovodit k Horovým cestám. Uvedl jsem jedno­ ho každého jeho jménem. Všichni sloužící plnili své povinnosti. Vyrazil jsem a využil (příznivého) větru. Sloužící vedle mne hnětli (těsto) a cedili (pivo), až jsme dosáhli břehu Icftoveje], Když se rozbřesklo, velmi brzy mě zavolali. Deset mužů přišlo a deset mě přivedlo do paláce. Čelem jsem se dotkl země mezi sfingami. Králov­ ské děti již čekaly ve výklenku u brány, když jsem se blížil. Přátelé (krá­ le), kteří uvádějí do přijímací síně, mě zavedli na cestu do soukromé části paláce. Nalezl jsem Jeho Veličenstvo na velkém trůnu ve výklenku (zdobeném) zlatém. Když jsem ležel na břichu, nebyl jsem před ním při sobě. Tento bůh mě přátelsky oslovil a já byl jako člověk zachvácený soumrakem: duše mě opustila, údy se třásly, srdce nebylo v mém těle. A přesto jsem měl blíže k životu než k smrti. 10 Míněn je králův životodárný dech. 11 Egyptské výpadové cesty v severovýchodním pohraničním území Delty.

76

Jeho Veličenstvo řeklo jednomu z těchto přátel:,Zvedni ho a nech ho ke mně promluvit.' Potom Jeho Veličenstvo řeklo:,Tak ty ses vrátil, když ses (předtím) vláčel cizími zeměmi! Útěk tě porazil; zestárl jsi. Dosáhl jsi vysokého věku. Pohřeb tvého těla není maličkost; teď už tě nepohřbí lučištníci. Nebuď sám proti sobě, už nebuď sám proti sobě. Vždyť nemluvíš, ačkoli se uvádí tvé jméno! Nemusíš se obávat trestu.' Přesto jsem odpově­ děl jako člověk, který má strach:,Co mi řekl můj pán? Pokud se mi na to podaří odpovědět, pak to není mé přičinění, ale zásah boha, neboť hrůza je stále ještě v mém těle, stejně jako byla při uskutečnění osudné­ ho útěku. Hle, jsem před tebou! Tobě patří (můj) život! Ať Tvé Veličenstvo jedná, jak si přeje!' Potom přivedli královské děti a Jeho Veličenstvo řeklo královské manželce: ,Pohleď, Sinuhet se vrátil jako Asijec, vychovaný obyvateli Asie!' Mocně vykřikla a královské děti volaly jedno přes druhé. A řekly před Jeho Veličenstvem:,To nemůže být on, vládce, můj pane!' Ale Jeho Veličenstvo odvětilo: Je to skutečně on!‘ Potom si přinesly náhrdelníky, chřestítka a sistra a předložily je Jeho Veličenstvu. ,Kéž (vztáhneš) ruce k(této) kráse, věčný králi, k (těmto) ozdobám Paní nebe! Kéž Zlatá (bohyně) dá život tvému nosu a Paní hvězd se s tebou spojí! Kéž koruna Horního Egypta pluje na sever a koruna Dolního Egypta na jih, aby je mohl sjednotit výrok Tvého Veličenstva! Kéž ureus spočine na tvém čele!Kéž zbavíš lidi zla! Kéž tě Ré, Pán Obou zemí, uspo­ kojí! Sláva tobě, stejně jako Paní všehomíru! Polož svůj oštěp a odlož svůj šíp. Dej vzduch tomu, komu se nedostává dechu. Krásně nás odměň tímto náčelníkem, Synem severu, lučištníkem zrozeným v Egyptě. Vždyť utekl jen ze strachu před tebou a opustil zemi jen z hrůzy z tebe! Teď už nemusí blednout tvář, která se k tobě obrátila, ani se nemusí bát oko, které na tebe pohlédlo.' Jeho Veličenstvo řeklo: ,Ať se nebojí, ať nemá z ničeho hrůzu! Bude přítelem (krále) mezi úředníky a bude uveden mezi dvořany. Zaveďte ho do toaletních prostor, aby se mohl připravit.' Když jsem vyšel ze soukromé části paláce, královské děti mi podaly ruce a odebrali jsme se k velké dvojité bráně. Přidělili mi dům králov­ ského syna. Byly v něm nádherné věci, koupelna, znázornění obzoru a skvosty z pokladnice. Oděvy z královského plátna a prvotřídní myrha pro královské úředníky, které (král) miluje, byly v každé místnosti. Všichni sloužící plnili své povinnosti. Léta přešla na mém těle, když mě ostříhali a učesali mi vlasy. (Toto) břímě bylo ponecháno cizí zemi a šaty

77

beduínům. Oblékli mě do jemného plátna a potřeli prvotřídním olejem. Noc jsem strávil na posteli. Písek jsem přenechal těm, kteří na něm žijí, a olej ze stromů těm, kteří se jím natírají. Dali mi dům se zahradou, kte­ rý (předtím) patřil příteli (krále). Stavělo ho mnoho řemeslníků; všechny stromy byly nově vysázené. Jídla mi přinášeli z paláce třikrát čtyřikrát denně, nehledě na to, co daly královské děti. Tak tomu bylo neustále. Po­ stavili mi pyramidu z kamene uprostřed (ostatních) pyramid. Správce kameníků pyramid upravil základnu, správce kresličů v ní kreslil, správ­ ce sochařů v ní tesal a správci staveb, kteří jsou v nekropoli, na ni dohlí­ želi. O veškerou výbavu, která se dává do hrobky, bylo postaráno. Přidě­ lili mi zádušní kněze a určili (zádušní) statek s poli u břehu, jak se to dělá pro prvního přítele (krále). Moje socha byla ozdobena zlatém, její suknice bílým zlatém. Jeho Veličenstvo to dalo udělat. Nebylo prostého člověka, pro něhož by bylo učiněno něco podobného. A zůstal jsem v přízni krále, až nadešel den rozloučení.“ Dospělo se od začátku do konce, jak bylo nalezeno v písmu.

Toto vyprávění dává v mnohém nahlédnout do dějin a kultury Palestiny. Především je zřejmé, že se tu hovoří převážně o kmenech, nikoli však o městech. Lidé, u nichž Sinuhet nalezl přístřeší, byli tedy ve stanech žijí­ cí polonomádi s velkými stády. To ale přesně odpovídá již popsaným poměrům z období okolo roku 2000 př. n. 1. Dále je vyprávěním potvrze­ no, že Palestina tenkráte nepatřila pod egyptské panství. Právě proto tam Sinuhet uprchl. Na druhé straně však existovaly s Egyptem četné vztahy. Někteří obyvatelé Palestiny rozuměli egyptštině. Vláda nad zemí spočívala v rukou kmenových vůdců, do jejichž vzájemných bojů zasáhl rázně i Sinuhet, dříve než se navrátil do své domoviny. Vyprávění, ať v detailech jakkoli literárně zpracováno, poskytuje velmi dobrý vhled do poměrů v Palestině na přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. 1. a doplňuje tak obraz získaný na základě výsledků vykopávek. Asi padesát let před Sinuhetem, v čase zmatků na konci 11. egyptské dynastie, se objevuje další egyptský pramen o poměrech v Palestině, kte­ rý pak pokračuje po dobu téměř dvou set let, až asi do roku 1820 př. n. 1.: jsou to takzvané texty o vyhlášení klatby (srov. obr. č. 14 a 15). Jedná se o jména nepřátelských kmenů nebo měst, která spolu s prokletím byla zapsána na hliněné nádoby nebo sošky, a ty pak byly roztříštěny na po­ svátných místech, aby tak v nápise jmenovaný nepřítel byl vydán všanc 78

zničení. Mezi těmito jmény se tehdy nacházely také názvy palestinských kmenů a měst. Poprvé se zde objevuje Jeruzalém a Aškalón a v mladších textech Ako, Šekem, Chasór, Ijón a Bela. Ze vzájemného srovnání obou skupin textů vyplývá, že jména měst se převážnou měrou vyskytují ve skupině mladší a zároveň s tím se značně zmenšuje počet kmenových jmen. Nejlépe to lze vysvětlit tím, že kočov­ né životní formy uplatňující se v Palestině v době Sinuhetově v průběhu pozdního 20. a v 19. století př. n. 1. postupně opět uvolňovaly místo měst­ skému způsobu života. Výskyt jmen palestinských měst a jejich vládců v textech o vyhlášení klatby — města jsou tu označována za střediska vzpoury — však také ozřejmuje snahu Egypta, aby po znovuvybudování státní moci Střední říše získal opět starý vliv na Palestinu, či ho do­ konce rozšířil. Tento záměr je ještě jasněji doložen textem jedné stély jistého egypt­ ského důstojníka jménem Sebekchu pocházející z Ebózevu a vyprávějící o tažení faraóna Senvosreta III. (kolem r. 1850 př. n. 1.) do Palestiny. Je tu jmenován Šekem jako zjevně dobyté město; nikterak to však nezname­ ná, že Egypt nyní Palestinu obsadil a natrvalo uchopil do svých rukou. Egyptský vliv se spíše asi omezil na kontrolu obchodních cest do Liba­ nonu a Mezopotámie, to znamená na pobřežní rovinu a na rovinu jizreelskou. Není divu, že právě v Gezeru a v Megidu v sídlištních vrst­ vách pocházejících z tohoto období bylo nalezeno mnoho soch a jiných předmětů egyptského původu. Nicméně brzy nato, okolo roku 1785 př. n. 1., zanikla v Egyptě činoro­ dá 12. dynastie a v zemi na Nilu došlo k novému období zmatků a roz­ kladu. Této situace využily semitské skupiny z Předního východu, aby po několik desetiletí stále znovu pronikaly do Egypta a zaplavily poznená­ hlu celý Dolní Egypt a snad také i střední část země. A tak byl Egypt ci­ zími živly již značně oslaben, když v polovině 17. století vtrhli do země Hyksósové a ujali se tu vlády skoro až do roku 1550 př. n. 1. Kdo to byli Hyksósové? Označení „Hyksós“ není žádné vlastní jméno, nýbrž egyptský výraz pro „cizí vládce“, doslova „vládcové cizích zemí“. Z toho vyplývá, že vpád Hyksósů nebyl nikterak vpádem jedné určité ci­ zí dobyvatelské etnické skupiny, ale spíše průnikem silně smíšených předoasijských skupin, v nichž vedle kmenů vytlačených ze svých příbyt­ ků migračními pohyby určitou úlohu pravděpodobně sehrávali také Churrité. V každém případě se od 16. stol. př. n. 1. všude v Palestině set­ káváme s knížaty churritských jmen a rovněž Starý zákon podává svě­

79

dectví o přítomnosti tohoto živlu na palestinském území, když hovoří o Chorijcích (srov. Gn 14,6; 36,20.30). Jak se ale tyto churritské skupiny do Palestiny dostaly? Snad by je bylo možno uvést do jisté spojitosti s pohybem Hyksósů, kteří přišli do Egypta přes Palestinu a Palestina ta­ ké náležela přibližně v letech 1650—1550 př. n. 1. k jejich egyptskému panství. Hlavní město jejich říše Hatvóret (řec. Auaris) se nacházelo ve východní Deltě; město rozkládající se zde později je zmiňováno i ve Sta­ rém zákoně pod jménem Sóan (srov. Nu 13,22; Ž 78,12; Iz 19,11). Co přinesli Churrité a panství Hyksósů kulturnímu vývoji Palestiny? Bezpochyby dobu velkého rozkvětu! Rychle vzrůstá počet osad a měst; vedle měst již zmíněných se v Efrajimském pohoří nachází nyní také Bét-el a Šilo, v Judskem pohoří Bét-súr a Chebrón a stejně tak Lakíš a Šarúchen v judské pahorkatině, popřípadě na hranicích s Egyptem. Hroby v této době jsou obzvlášť honosně vybaveny (srov. obr. č. 17) a keramika, nyní zúplna vyráběná na hrnčířském kruhu, je velmi půvab­ ných tvarů, umělecky zdobená geometrickými ornamenty, nebo pomalo­ vaná zvěrnými motivy, ptáky a rybami. Nechybí ani dovedně zpracované kovové spony, intarzie ze slonoviny nebo kostí a dokonce reliéfy na sté­ lách, nehledě na nespočetné napodobeniny egyptských skarabeů. Je zřej­ mé, že doba Hyksósů byla pro Palestinu zároveň dobou bohatství. II. Brána v Megidu před vpádem Hyksósů (vrstva XIII)

80

V čem tkvěly příčiny tohoto vývoje? Přivtělení Palestiny k panství Hyksósů sahajícímu od Núbie až k Eufratu přispělo nepochybně znač­ nou měrou k tomu, že Palestina tvořící jakýsi most mezi Afrikou a Asií se stala křižovatkou obchodních cest. Nebo tu také sehrál jistou úlohu původ Churritů a společenská struktura říše Hyksósů. Churrité přišli z arménské vysočiny, odkud se rozšířili již ve 3. tisícile­ tí př. n. I. nejprve do oblasti horního Eufratu. V Palestině vytvořili úzkou vládnoucí vrstvu, jež v mnoha městech ovládala velké masy obyvatel­ stva. Obě historické skutečnosti natrvalo ovlivnily kulturní vývoj Palesti­ ny a zanechaly v zemi zřetelné stopy. S podmínkami v pravlasti Churritů snad souviselo i rozšíření koně za časů Hyksósů, používání válečných vozů tažených koňmi a srpovitých mečů, které se staly novými válečnými zbraněmi. Tyto novoty měly dale­ kosáhlé důsledky pro stavbu městských opevnění. Jestliže až doposud byly městské brány právě tak široké, aby jimi mohly projít dvě až tři osoby vedle sebe, a přístupová cesta byla z důvodů snazší obrany zakři­ vena (srov. obr. II), musely být nyní průchody branami tak široké, aby ji­ mi mohl projet vůz a příjezdová rampa musela být vedena přímo nebo jen v mírné zatáčce vůči vstupnímu otvoru brány (srov. obr. III). Její tak­ to vzniklé větší ohrožení bylo vyrovnáno hradebními výběžky vybudo­ vanými symetricky po obou vnitřních stranách brány, a ty opět byly rozčleněny do několika po sobě následujících a pouze průjezdní cestou spojených bran. Tuto takzvanou klešťovou bránu bylo pak možno mno­ hem lépe po jednotlivých úsecích hájit, od komory ke komoře. Přitom mohla mít, přesněji řečeno, dva (jako např. v Megidu a Šekemu) nebo tři páry takových výběžků (jako např. v Gezeru, Bét-šemeši, Šekemu a Chasóru). Především Megido a Šekem poskytují dobrý příklad takových sta­ vebních konstrukcí ze střední doby bronzové. Souvislost se zmíněnou novotou mají i mohutné náspy z udusané ze­ miny (terre pisée) doložené především z počátků časů Hyksósů, které uzavíraly obdélníkovou nebo čtvercovou plochu. Byly takové náspy ob­ zvlášť vhodné pro obranu osad, které měly i větší množství koní? Nebo je bylo možno vybudovat rychleji než městské hradby? Nebo předsta­ vovaly, což je nejpravděpodobnější, dále vyvinutou, vylepšenou formu umění opevňovacích prací? Vedle egyptských a syrských lokalit se tako­ vé stavby vyskytují především v Lajiši (Dan) a v Chasóru v Galileji; v Chasóru uzavíral násep široký u úpatí 100 m plochu o rozloze asi 80 ha. 81

III. Rekonstrukce šalomounské brány v Megidu (vrstva IV)

Dále se podobné náspy z udusané hlíny nebo sutě spojené s kamennou hradbou vyskytují téměř současně také v Jerichu, Lakíši, Megidu právě tak jako na Telí Bét Mirsim, Telí el-‘Adždžúl (u Gázy) a Telí el-Fár ‘a (jih). Zdá se, že přístavba vnějších svažitých náspů k hradbám navenek zkoseným nebo postaveným svisle představuje jen další cílevědomý vý­ voj zmíněné opevňovací techniky ve střední době bronzové II. Také ten­ to opevňovací systém, který je prokazatelný v Jerichu, Šekemu a Eglónu, se dostal do Palestiny zřejmě ze severní Sýrie. Účel všech těchto zkose­ ných hradeb a svažitých náspů, k nimž je často ještě připojen příkop, lze snadno rozpoznat. Měly ztížit přístup obléhatelů a především jejich techniky, útočných beranů, k pevnostním hradbám. Hradby samy sestá­ valy ze základu vybudovaného z mohutných mnohostěnných balvanů a kolmé horní nástavby z hliněných cihel; její celková průměrná výška byla 8 —10 m. Společenská struktura Palestiny za časů Hyksósů se velmi dobře obrá­ 82

ží ve výstavbě sídlišť. Zatímco převážná většina domů podle svědectví odkrytých základů byla postavena těsně vedle sebe a sestávala pouze z malých místností, měl jeden nebo jen několik málo domů ve městě roz­ měry již mnohem větší. Jeden dům na Telí Bět Mirsim se skládal z velké ho dvora s bazénem, na jehož západní straně se nalézalo šest rozsáhlých místností, které zřejmě sloužily jako skladiště a chlévy, zatímco v hořej­ ším poschodí byly umístěny obytné prostory. Obdobné stavby, které mě­ ly až deset místností rozvržených po dvou nebo po třech stranách dvora, byly odkryty také v Taanaku, Megidu, Bét-elu, Bét-šemeši, Jerichu a na Telí el-‘Adždžúl. Ve srovnání s ostatními městskými obydlími této doby působí jako „paláce“ a dokazují tak, že ve střední době bronzové se vládnoucí vrstva pozvedla již nad masu ostatního obyvatelstva. Charakteristickým rysem domů střední doby bronzové je spojení jednotlivých místností se dvorem. Takový typ domů vznikl však pravdě­ podobně v arménské vysočině, pravlasti Churritů. Palácové stavby ve městech se zpravidla nacházejí na západním okra­ ji osídleného prostoru. Zřejmě zde byla rozhodující zkušenost, že chlad­ nější ze Středomoří vanoucí západní větry v horkém počasí tak nejlépe ovívaly dům čerstvým vzduchem, zatímco prach a nepříjemné pachy by­ ly zaháněny přes chudší čtvrti na východ. Celé sídliště bylo protkáno sítí těsných, jen asi 2 m širokých nepravidelně se vinoucích uliček, které byly často opatřeny schodištěm (srov. obr. č. 16). Pod ulicemi se nacházely stoky, které odváděly splašky na okraj osady. Mnohé domy ve střední době bronzové měly již vlastní cisterny k uchovávání vody pro potřeby řemeslnických prací nebo pro napájení zvířat; řemeslníci — tkalci, barvíři, mlynáři, hrnčíři, truhláři atd. — měli své dílny a krámky v malých, do ulice obrácených místnostech. Takto zbudovaná sídliště vykazují během dvousetpadesátileté vlády Hyksósů mnohá zničení, často se nad sebou nachází čtyři až pět vrstev trosek. Spolu s mohutnými opevňovacími stavbami jsou svědectvím vel­ mi nejistých poměrů v zemi a trvalých vzájemných bojů jednotlivých městských vládců. Ve všech doposud vykopaných městech, od Bét-súru přes Jericho až do Megida, se však ve vrstvách z poloviny a druhé půle 16. stol. př. n. 1. nalezly stopy obzvlášť krutého zničení. Archeologové mají jistě pravdu, když ho připisují mocnému útoku egyptských vojsk proti hyksóským vládcům v Palestině. Tu však již začíná nový úsek v dějinách i kultuře Palestiny.

83

(IV)

Doba historická: Pozdní doba bronzová

Politický vývoj

1

Pozdní doba bronzová (1550—1200 př. n. 1.) je z politického hlediska charakterizována vzestupem a následným úpadkem egyptské moci v Pa­ lestině. Okolo roku 1550 př. n. 1. se podařilo faraónovi Ahmóseovi I. (1551— 1527 př. n. 1.) pocházejícímu z domácího panovnického rodu z Vésetu obsadit Hatvóret, hlavní město Hyksósů v Deltě, a tak skončit s jejich vládou v zemi. Následné pronásledování uprchlíků do Palestiny a ničení tamějšího panství Hyksósů se zastavilo nejprve před pevností Šarúchen (= Telí el-Fár‘a, jih?) (Joz 19,6), nacházející se asi 25 km jižně od Gázy. Pevnost byla dobyta teprve po tříletém obléhání. Nelze zcela přesně zjistit, do jaké míry Ahmóseův nástupce faraón Amenhotep I. (1527 — 1507 př. n. 1.) omezil dále moc Hyksósů v Sýrii a v Palestině. Nic­ méně ale faraón Thutmóse I., další Ahmóseův nástupce, završil po roce 1507 př. n. 1. jeho dílo. Prošel Palestinou až do Sýrie a k Eufratu, kde vztyčil vítěznou stélu, a s konečnou platností tak přivedl palestinská městská knížectví pod egyptskou moc a zemi pod egyptský vliv. Zdá se, že během vlády nástupců faraóna Thutmóse I. se podařilo nově zesílivší říši Mitanni s centrem v horní Mezopotámii egyptský vliv stále více a ví­ ce omezovat. Ba dokonce v samé Palestině/Sýrii se vytvořila koalice městských knížat, jež pod vedením vládce z Kadeše na řece Orontu se pokusila i zde setřást egyptskou nadvládu. Za těchto okolností strhl na sebe v Egyptě vládu Thutmóse III. a vyrazil ihned (v roce 1468 př. n. 1.) s vojskem do Palestiny. U Megida (= Telí el-Mutesellim) došlo k bitvě s nepřátelskou koalicí. Vypráví se o ní v análech, které dal Thutmóse III. zapsat na stěny karnackého chrámu. ROK 22-23. PRVNÍ TAŽENÍ

a) Překročení hranice. Příčiny tažení12 12 Nadpisy podle K. Setheho.

84

22. roku, 4. měsíce doby pučení, 25. dne. [Jeho Veličenstvo minulo pevnost] Carev13 při prvním vítězném tažení, (jehož cílem bylo) vyhnat silou, [udatností, mocí a převahou] ty, kteří ohrožují egyptské hranice. Po [mnoho] let [tito dokonce ovládali Obě ze­ mě, takže byly vystaveny] loupení a každý [sloužil jejich knížatům sídlí­ cím v Hatvóretu], V jiné době se jejich moc omezovala na město Šarúchen.14 A (nyní) se začali bouřit proti Jeho Veličenstvu (v oblasti) od Jardža15 až po okraj země. b) Minutí Gázy

23. roku, 1. měsíce doby žní, 4. dne. Den svátku korunovace. [Dosažení] města „Vládce uchvátil“ — syrsky Gázy. [23. roku], 1. měsíce doby žní, 5. dne. Odchod z tohoto místa se silou, udatností, mocí a převahou (s cílem) po­ ražení onoho bídného nepřítele a rozšíření hranic Egypta, tak jak rozká­ zal jeho otec [Amenre, jenž je] silný, když dobývá. c) Válečná porada v Ihemu

23. roku, 1. měsíce doby žní, 16. dne. [Dosažení] města Ihemu.16 [Jeho Veličenstvo] nařídilo poradu se svým vítězným vojskem a řeklo: „Onen [bídný] nepřítel z Kadeše přišel a vstoupil do Megida. Je už tam a spojil se s knížaty [všech] cizích zemí, které byly Egyptu věrné, a ještě také s [knížaty] až od Naharinu .. ,,17 Syřany, s lidem Kedu,18 jeho koni, vojáky [a doprovodem]. Bylo oznámeno, že [bídný nepřítel] řekl:, Vyčkám, abych [mohl bojovat s Jeho Veličen­ stvem právě zde] v Megidu.“ Řekněte mi, [co si o tom myslíte].“ A řekli Je­ ho Veličenstvu: „K čemu se pouštět na tuto cestu, která je dost úzká? [Vždyť nám oznamují:],Nepřátelé již stojí [na okraji] a je jich opravdu hodně.1 Což tu nemusí jít kůň za [koněm] a stejně tak [vojáci] a dopro­ 13 Dnešní el-Kantara u Suezského průplavu. 14 Telí el-Fár‘a, ležící asi 25 km jižně od Gázy. 15 Telí el-Fúl jižně od Jaffy. 16 Pravděpodobně totožné s pozdější lokalitou Džimma severně od Túl Karrn na severu pobřežní palestinské roviny a severozápadním okraji samařského pohoří. 17 Země na horním Eufratu. 18 Území v severní Sýrii.

85

vod? Má snad náš přední voj bojovat a [zadní voj] stát tady v Aruně,19 aniž by mohl zasáhnout do boje? Ale ještě tu jsou (jiné) dvě cesty. Jedna — hle, [je vhodná pro] našeho [pána] —, vychází v Taanaku,20 zatímco druhá, hle, ta vede na severní cestu u Džefetu,21 takže bychom mohli vyjít severně od Megida. Nechť se tedy náš vítězný pán znamenitého srdce po [nich] vydá a nenechá nás jít po oné obtížné cestě!“22 Pak [došly] zprávy [o onom bídném nepříteli. A byl zopakován onen plán], k němuž se předtím dospělo. Veličenstvo paláce — kéž žije, je zdrávo a svěží — řeklo: „Jako že [ži­ ji], Ré mě miluje, můj otec Amón mi je milostivý a můj [nos] je svěží ži­ votem a štěstím! Mé Veličenstvo vyrazí po této arunské cestě! Kdo z vás však chce, ať jde po oněch cestách, které jste navrhli, a kdo z vás chce, ať následuje Mé Veličenstvo! Vždyť jinak by si tito nepřátelé, Réův hnus, řekli:,Což Jeho Veličenstvo postupuje po jiné cestě? Jistě se nás začíná bát!' To by si řekli.“ A řekli před Jeho Veličenstvem: „Kéž při tobě stojí tvůj otec Amón, Pán trůnů Obou zemí, první z Karnaku! Hle, budeme následovat Tvé Ve­ ličenstvo, kamkoli se jen vydá! Služebník je vždy se [svým] pánem!“ d) Vojsko dostává pokyny

[Jeho Veličenstvo přikázalo] seznámit celé vojsko (s následují­ cím): [„Váš vítězný pán vás] ochrání [během pochodu na] oné [zužující se] cestě. [Hleďte, Jeho Veličenstvo] složilo přísahu: ,Ne[připustím, aby mé vítězné vojsko odtud] vyrazilo přede mnou?“ [Jeho Veličenstvo se to­ tiž rozhodlo] vyrazit samo na čele svého vojska. A [jednoho každého] (přesně) seznámili s jeho místem za pochodu, (kde kráčel) kůň za koněm. [Jeho Veličenstvo] bylo v čele svého vojska. e) Přechod pohoří

23. roku, 1. měsíce doby žní, 19. dne. Probuzení se ve [zdraví] ve stanu toho, jenž žije, je zdráv a svěží, u města Aruny. ’’ChirbeťÁra při Vádi'Ára 13 km jihozápadně od Megida. 20 Telí Ta'annek asi 9 km jihovýchodně od Megida 21 Telí Abú Šúša nebo Chirbet Sitt Lajla. 22 Obě navrhované cesty vedly do Megida značnými oklikami a znamenaly by značnou časovou ztrátu. Obtížná cesta měla tu přednost, že byla nejkratší (srov. mapu str. 92 a obr. č. 7).

86

Odchod Mého Veličenstva na sever (pod ochranou) mého otce Amenrea, Pána trůnů Obou zemí. [Otvíral] mi [cesty] Harachtej23 [dodal odva­ hu mému vítěznému vojsku], můj otec Amón dal sílu [Mému Veličen­ stvu, bůh ... poskytl ochranu] Mému Veličenstvu. . f) Východ ze soutěsky není obsazen Král považuje vítězství za hotovou věc

[Jeho Veličenstvo] vyšlo (ze soutěsky) [v čele] svého [vojska], které bylo rozděleno do mnoha oddílů. [Nenašlo] ani jediného [nepříte­ le], Jeho jižní křídlo stálo u Taanaku, severní křídlo na [jižní] straně [údolí (říčky) Keňu.24 Tu] Jeho Veličenstvo [na této cestě] zvolalo: „... padli. Onen [bídný] nepřítel však ... tato cesta ... Amón... Vzdejte [mu chválu. Velebte boží moc] Jeho Veličenstva, neboť jeho síla je větší než (síla) [všech bohů.]vojsko Jeho Veličenstva z Aruny. Zadní voj vítězného vojska Mého Veličenstva (stál ještě vzadu) u [města] Aruny, zatímco přední voj (již) vyrazil (na cestu) do údolí Keňu. A zaplnili ústí tohoto údolí. g) Král zůstává u východu ze soutěsky

A řekli před Jeho Veličenstvem, kéž žije, je zdrávo a svěží. „Hle, Jeho Veličenstvo vyrazilo se svým vítězným vojskem. A zaplnili údolí. Kéž nás nyní náš vítězný pán vyslyší! Kéž dá náš pán pozor na zadní voj svého vojska a doprovodu. Teprve až dorazí zadní voj vojska chceme bo­ jovat s těmito nepřáteli — abychom se už nemuseli starat o zadní voj na­ šeho vojska!“ Jeho Veličenstvo tam zůstalo stát a chránilo zadní voj svého vítězného vojska. A než (poslední) oddíly vykonaly tuto cestu, stíny se obrátily.25 h) Zřízení tábora jižně od Megida. Přípravy k boji

Jeho Veličenstvo dosáhlo (prostoru) jižně od Megida na břehu Keňu, když ze dne uběhlo sedm hodin.26 Pak postavili stan Jeho Veličen­ stvu. Celému vojsku sdělili: „Připravte se a nachystejte si zbraně, neboť 23 24 25 26

Harachtej, jeden z aspektů slunečního boha ve městě Ónu. Dnešní Nahr el-Mukatta. Míněno je poledne, poté co slunce překročilo zenit. Tj. byla jedna hodina odpoledne.

87

časně ráno se utkáme v bitvě s oním bídným nepřítelem! Právě...!“ Od­ počinek ve stanu toho, jenž žije, je zdráv a svěží. Zajišťování potřeb veli­ telů, rozdělování přídělů mužstvu, stavění vojenských hlídek.27 Říkalo se jim: „Odvahu, odvahu! Ostražitost, ostražitost!“ Probuzení se ve zdraví ve stanu toho, jenž žije, je zdráv a svěží. Přišli říci Jeho Veličenstvu: „Pleni­ teli cizí země, napadni obránce z jihu a současně ze severu!“ i) Bitva u Megida

23. roku, 1. měsíce doby žní, 21. dne. Den svátku nového měsíce. Král se objevil ráno. Byl vydán rozkaz celému vojsku vytvořit [bitevní ši­ ky (?)]. Jeho Veličenstvo vyrazilo ve válečném voze z bílého zlata, zdobe­ ném leskem svých zbraní jako Hór, silný paží, pán činu, a jako Mont z Vésetu. Jeho otec Amón poskytl sílu jeho pažím. Jižní křídlo vojska Je­ ho Veličenstva dosáhlo pohoří jižně [od údolí] Keňu a severní křídlo (se dostalo do oblasti) severovýchodně od Megida, přičemž Jeho Veličenstvo stálo uprostřed. Amón mu chránil tělo v bitevní vřavě, udatnost [Sutechova] jím [prostoupila]. Jeho Veličenstvo bylo v čele svého vojska plné síly. A když se (nepřátelé) přesvědčili, že Jeho Veličenstvo je silnější než oni, dávali se plní hrůzy překotně na útěk [do] Megida. Opouštěli své ko­ ně i válečné vozy ze zlata a stříbra a nechávali se vytahovat za své oděvy do města. Obyvatelé totiž uzavřeli město a (nyní museli) [spouštět] pruhy látek, aby je mohli vytáhnout (zpět) do tohoto města. Kdyby se bývalo vojsko Jeho Veličenstva nezdržovalo pleněním věcí nepřátel, [dobylo by] Megida okamžitě! (A tak bylo třeba) namáhavě zdolávat bídného nepří­ tele z Kadeše i bídného nepřítele z tohoto města, aby se dalo vstoupit do jejich města. [Zcela] je zachvátil strach z Jeho Veličenstva; paže jim ochably, když had na (jeho) čele získal nad nimi moc. Vzali jim jejich koně a válečné vozy ze zlata a stříbra a učinili z nich [válečnou kořist] Jejich bojovníci leželi nataženi jako ryby zapletené v síti a vítězné vojsko Jeho Veličenstva počítalo jejich majetek. Ukořistěn byl také [stříbrem prošitý] stan [onoho] bídného [nepřítele]... Celé vojsko jásalo a velebilo [Amóna za vítězství], jež daroval [v tento den] svému synovi. [Vzdávali hold] Jeho Veličenstvu za velké vítězství. Vzali kořist, jíž se zmocnili: (uřezané) ruce (nepřátel), zajatce, koně a válečné vozy ze zlata a stříbra a i [ty pouze malovanéf?)]. 27 Heslovitý styl je zřejmě převzat přímo ze záznamů vojenských deníků.

88

k) Obléhání Megida

... [Jeho Veličenstvo prikázalo] svému vojsku: „Bijte se [stateč­ ně], bijte se [statečně, moji] vítězní vojáci! Hle, [na příkaz] Réa jsou dnes shromážděny [všechny cizí země v tomto městě!] Jelikož jsou v něm všechna knížata všech cizích [severních] zemí, dobytí Megida je dobytím tisíce měst (najednou)! Bijte se udatně, bijte se udatně! Hleďte,...!“ ... [velitelé] oddílů, aby vyzbrojili [svá mužstva] a každého [seznámili] s jeho místem. Změřili si [toto] město, obehnali ho náspem a zatarasili čerstvým dřevem ze všech jejich ovocných stromů. Jeho Veličenstvo sa­ mo uzavřelo východní stranu tohoto města a sledovalo [ho ve dne v no­ ci... Bylo obehnáno] mohutnou zdí... silnou. A byla nazvána „Mencheperre obklíčil Asijce“. A byli určeni lidé ke sledování stanu Jeho Veličenstva. Řekli jim: „Od­ vahu, odvahu! Ostražitost, ostražitost!“ Jeho Veličenstvo... [nedovolilo nikomu] z nich přejít tuto zeď, pokud (ovšem) nevyšel (jako kapitulant) a nezabouchal(?) na bránu, kterou (Je­ ho Veličenstvo samo) uzavřelo. Všechno, co Jeho Veličenstvo podniklo proti tomuto městu a proti onomu bídnému nepříteli a jeho bídnému vojsku, bylo v příslušný den zaznamenáváno, včetně pohybu vojska a [jmen] velitelů [oddílů ... Bylo by toho mnoho ke zvěčnění v tomto nápisu.] (Avšak) dnes bylo v tomto Amónově chrámu (vše) zvěčněno na pruhu kůže.28 1) Kapitulace Megida Knížata této cizí země se však připlazila na břichu, aby mohla políbit zemi před mocí Jeho Veličenstva a vyprosit si dech pro svůj nos, neboť jeho síla je veliká a moc Amóna [nad všemi cizími zeměmi] obrovská... cizí země. Všechna knížata se podrobila moci Jeho Veličen­ stva (a dostavila) se se stříbrem, zlatém, lapisem lazuli a tyrkysem a při­ nesla obilí, víno a velký i drobný dobytek vojákům Jeho Veličenstva. Jedna skupina se s tributem odebrala i na jih. Jeho Veličenstvo ustanovi­ lo knížata pro [všechna města] znovu.

28 Odkaz na oficiální dokument, který byl uložen v chrámu a sloužil snad také jako pra­ men pro sestavení tohoto nápisu.

89

m) Válečná kořist [Seznam válečné kořisti, kterou získalo vojsko Jeho Veličenstva v městě] Megidu: zajatci 340 (uťaté) ruce 83 koně 2041 hříbata 191 hřebci 6 mladí koně [celkem] válečný vůz pobitý zlatém a se zlatým ojem onoho knížete (zKadeše) 1 krásný válečný vůz pobitý zlatém knížete [z Megida] [1] [válečné vozy...] [30] válečné vozy jeho bídného vojska 892 válečných vozů celkem 924 bronzová krásná drátěná košile onoho nepřítele 1 bronzová krásná drátěná košile knížete z [Megida] [1 ] [bronzové] drátěné košile onoho bídného vojska 200 luky 502 dřevěné, stříbrem pobité stanové kolíky onoho nepřítele 7 n) Ukořistěný dobytek

Vojáci [Jeho Veličenstva] se také zmocnili [stád dobytka tohoto města]... 387 1929 2000 20500

hovězí dobytek kozy ovce o) Sklizeň z Megida

Obdělávaná půda byla rozdělena na (jednotlivá) pole a předá­ na palácovým pověřencům, aby (se starali o) sklizeň. Seznam výnosů, které bylyjeho Veličenstvu svezeny z megidských polí: pšenice 207 300 [+ x]29 pytlů kromě toho, co si zabavilo a vzalo vojsko Jeho Veličenstva .. ,30 25 Jeden nebo dva znaky nelze přečíst; číselný údaj může být o 100 nebo 200 vyšší. !0 Poznámka se pravděpodobně vztahuje jen na dobu obležení.

90

Tento dokument je v mnohém ohledu důležitý. Jednak ukazuje směr fa­ raónovy cesty od egyptských hranie až k Megidu; je přitom doplněn se­ znamem místních jmen, který udává i mezilehlé zastávky. Dohromady jsou to tyto: Ired

akk. Jurza

Mehes

akk. Muchchazi

lp

akk. Japu

Reten

An Apeken

Suk

snad Tell el-Fúl snad Tell es-Sultán ve SZ: Jafó (Joz 19,46; Jon 1,3) ve SZ: Lód (Ezd 2,33 atd.) vNZ: Lydda ve SZ: Onó (Ezd 2,33 atd.) ve SZ: Afek (Joz 12,18; 1S 4,1 atd.) ve SZ: Sóko (!Kr4,10)

18 km jjz. od Lyddy

14 km sev. od Jurzy dnes: Jaffa

dnes: Lidd (Ludd) dnes: Kefr'ána dnes: Rás el- 'Ain dnes: Rás Šuvéke dnes: Džimma

Ihem Kenten Mektel

Seznam znovu potvrzuje (srov. jména z textů o vyhlášení klatby na str. 79), že dlouhou dobu před příchodem izraelských kmenů tu již exi­ stovala řada menších osad známých ze Starého zákona. Země, nebo ale­ spoň její přípobřežní část, musela být hustě osídlena, když tolik lokalit leželo tak blízko sebe. A dále dokument podává s obdivuhodnou přesností detaily boje o Megido. Když faraón dorazil k pohoří Karmel, ocitl se před otázkou, jak nejlépe se dostat k nepříteli, který se shromáždil u Megida. Nabízely se tři cesty: nejprve nejkratší, vedoucí přes Arunu přímo do Megida, kte­ rá však byla tak úzká, že vojáci mohli pochodovat jen jeden za druhým, vozy mohly jet pouze v řadě za sebou a celá armáda tak byla do daleka roztažena. Cesta rovněž mohla být snadno zahrazena nepřítelem. Druhá cesta obcházela pohoří Karmel z jihu a pokračovala přes Taanak. Třetí 91

92

obcházela Megido ze severu. Egypťan zvolil nejkratší cestu, na níž ho protivník zjevně neočekával. Je vychvalován, jako vždy v podobných případech, úsudek vládce, který nalezl správné řešení. Na druhý den do­ šlo k bitvě. Spojení protivníci byli zahnáni do města, které však nebylo hned dobyto, neboť, jak zpráva s obdivuhodnou upřímností říká, Egyp­ ťané se zdrželi drancováním. Došlo tak k obležení Megida, které trvalo asi sedm měsíců. Nakonec se však králové uzavření ve městě vzdali, slo­ žili faraónovi přísahu věrnosti a byli propuštěni do svých měst. Kořist zůstala v rukou Egypťanů. Tento poslední čin je poněkud podrobněji popsán v jiném nápise Thutmóse III.31

OBLEŽENÍ MEGIDA Znovu k vám nyní promlouvám; slyšte, lidé! (Amón) mi předal území Řečenu32 při prvním tažení. Přišli bojovat s Mým Veličenstvem v miliónech. Statisíce těch nejlepších ze všech cizích zemí stály na svých vozech, 330 náčelníků, jeden každý se svým vojskem. V údolí Keňu se (všichni) soustředili k boji. Mé Veličenstvo však s nimi učinilo něco velikého. Mé Veličenstvo je napadlo. Okamžitě prchali a hromadně padali. Vstoupili do Megida. Mé Veličenstvo je obléhalo sedm měsíců,33 dokud nevyšli. A takto prosili Mé Veličenstvo: „Dej nám dech, náš pane! Obyvatelé Řečenu se ti už nevzepřou!" Pak onen poraže­ ný (kníže) a náčelníci, kteří byli s ním, poslali Mému Veličenstvu všechny své děti s četnými dary ze zlata a stříbra, se všemi koňmi, které měli, s velkými vozy pobitými zlatém a stříbrem i těmi, které byly pouze malo­ vané, se všemi svými drátěnými košilemi, luky, šípy a vůbec veškerou vý­ zbrojí. To byly věci, jimiž byli vybaveni k boji s Mým Veličenstvem. A ny­ ní je přinesli jako dary Mému Veličenstvu. Stáli na (pevnostních) zdích a prosili Mé Veličenstvo, aby jim byl ponechán dech života. A Mé Veli­ čenstvo je přimělo složit tuto přísahu: „Už nikdy v životě neučiníme nic 31 Zpráva tvoří část textu stély Thutmóse III. z Džebel Barkalu, v blízkosti 4. nilské peře­ je. 32 Původně označení části palestinské pobřežní roviny, později označení pro celou Pale­ stinu a Sýrii. 33 Podle jiných údajů přibližně čtyři měsíce. Sedm tu mohlo být použito jako zaokrouh­ lená číslovka.

93

zlého Mencheperreovi,34 žijícímu navěky, našemu pánovi, neboť jsme vi­ děli, jakou má moc. Dal nám dech, tak jak si přál. Byl to však jeho otec, jenž to učinil, (Amenre, Pán trůnů Obou zemí), neboť toto není lidské dí­ lo.“ Potom je Mé Veličenstvo nechalo volně odejít do jejich měst. Odjeli však na oslech, neboť jsem jim odebral koně. Odvedl jsem obyvatele jejich měst do Egypta,33 stejně jako (jsem od­ vezl) jejich majetek. Můj otec mi je však daroval, (Amenre, Pán trůnů Obou zemí), znamenitý bůh, úspěšný, jehož plány nikdo nezmaří. Vyslal Mé Veličenstvo, aby se zmocnilo zemí spolu s veškerým obyvatelstvem ci­ zích zemí.

Zpráva je názorným doplňkem toho, co bylo řečeno již dříve o událos­ tech u Megida. Thutmósovi se rozhodně podařilo odrazit hrozící útok již na první výpravě a odbojná syrská a palestinská knížata znovu učinit egyptskými vazaly. Během následujících dvaceti let se Thutmóse III. na mnohých taženích pokoušel odvrátit hrozící nebezpečí ze strany říše Mitanni. Ve 33. roce své vlády pronikl snad až k Eufratu, aniž se mu podařilo Egyptu natrvalo podrobit severosyrská území. Jen údolí řeky Orontés zůstalo v podstatě jeho doménou. Následníci Thutmóse HL, Amenhotep II. (1438—1412) a Thutmóse IV. (1412—1403), mohli jen stěží udržet tamější egyptské panství. První se dostal ještě několikrát do Asie, ve svém 3., 7. a 9. roce, vypráví o tom po­ dobně jako Thutmóse III., musel se však v Sýrii vzdát dalších území. Te­ prve Thutmóse IV. zajistil egyptské hranice v Sýrii uzavřením míru s Mi­ tanni. Tato relativní stabilita měla za následek, že další následovníci na trůně faraónů již nepodnikali tažení do svých asijských držav. Ani Amenho­ tep III. (1403 — 1365), ani Amenhotep IV. (1365—1347) se tam neobjevili, i když jejich osobní zásah by byl nanejvýše nutný. Neboť během desítile­ tí jejich vlády došlo k podstatné změně situace. V Sýrii, po určitém období slabosti, počala se stále větší silou vystupo­ vat Chetitská říše, jejíž centrum se nacházelo v Malé Asii, a pokoušela se odtud vytlačit jak Mitanni, tak také Egypt, aby se ujala zdejšího panství. 34 Jedno z trůnních jmen krále Thutmóse. 35 Deportace zejména horních vrstev obyvatelstva, která byla později systematicky pro­ váděna Asyřany a Babyloňany, je tu doložena i pro Egypťany.

94

Není třeba sledovat tyto boje dopodrobna. Stačí jen konstatovat, že egyptský vliv v syrské oblasti stále více a více ochaboval. Ale i v Palestině samé bylo egyptské panství ohrožováno. Dobrý vhled do dobových vztahů poskytují takzvané el-amarnské tabulky. Roku 1887 byly v el-Amarně, rozvalinách ležících 300 km na jih od Káhiry, nalezeny hliněné tabulky popsané akkadským klínovým písmem. Ukázalo se, že se jedná o zbytky královského archivu Amenhotepa IV. Tento faraón chtěl na místo dosavadních bohů, především Amóna z Vésetu, dosadit kult Atona, projevujícího se viditelně ve sluneční kouli. Aby mu Véset, hlavní město Egypta za časů Nové říše, stále nepřipomínal Amóna, založil město nové, Achetaton, kam přenesl správu země a také státní archivy. Když se po jeho smrti Tutanchamón musel vzdát jak Atonova kultu, tak i tohoto právě založeného hlavního města, byly archivy přeneseny do Mennoferu. Jen některé hromady „spisů“ byly zapomenuty a zůstaly ležet v pouštním písku, dokud nebyly po 3220 letech znovu ob­ jeveny. Brzy se ukázalo, že tabulky obsahují diplomatickou korespon­ denci egyptského dvora s panovníky velkých říší, Babylónie, Mitanni, Chetitské říše, z velké části však také s vazaly v Sýrii a Palestině. Dopisy, i když v jednotlivostech přinášející mnohé problémy, poskytují živý obraz rozmanitých vztahů Egypta k ostatním velkým a malým státům Předního východu za časů Amenhotepa III. a IV. Obzvláště nás však poučují, jak to tenkráte vypadalo v Palestině. Pocházejí jednak z přípobřežních měst, z Byblu, Bejrútu, Sidónu, Týru, Aka, Aškalónu, ale též z měst ve vnitrozemí, z Chasóru, Megida, Akšáfu, Gezeru, Jeruzaléma, Jurzy, Lakíše, (Chebrónu ?), která jsou všechna vel­ mi dobře známa ze Starého zákona. Pocházejí však i z mnohých jiných, která tam (již ?) jmenována nejsou. Opět to ukazuje, jak hustě byla země osídlena a jak se rozpadala na řadu drobných městských panství. Je to stejný obraz, který poskytuje kniha Jozue, v níž se rovněž v kapitolách 10—12 hovoří o králích měst, s nimiž museli Izraelci bojovat. Ale přece jen je tu jeden rozdíl: městská knížata el-amarnského období nenazývají sama sebe králi, nýbrž se označují jako „člověk z ..Jsou „služebníky“ faraónovými (nebo alespoň chtějí vzbudit takové zdání!) a jsou podříze­ na místodržícím. S úpadkem egyptské moci se městské státy stále více osamostatňovaly, až nakonec došlo k situaci, jak ji popisuje kniha Jozue. Jako příklad zmíněných asi 300 dopisů budiž zde uvedeno šest, dva z Je­ ruzaléma, po jednom z Lakíše, Gezeru a Megida a jeden dopis jistého Labaje.

95

Nejprve dopis z Lakíše, města velmi dobře známého ze Starého záko­ na (srov. Joz 10,3.31n.; Iz 36,2; Jr 34,7). Zimridi, „člověk z Lakíše“, píše:

Králi, pánu svému, bohům svým, svému Slunci, Slunci na oblo­ ze takto (praví) Zimridi, člověk z města Lakiša (Lakíše), otrok tvůj, prach tvých nohou. K nohám krále, pána mého, Slunce na obloze, sedmkrát a ještě sedmkrát jsem se vrhl. Slovům posla krále, pána mého, jehož ke mně poslal, jsem velmi, velmi naslouchal a nyní (vše) zařídím podle jeho řeči. Tento dopis obsahuje pouze příslib faraónovi, že bude vykonáno vše, co přikázal. K tomu však patří dlouhý úvod, který se ve většině dopisů ob­ dobně opakuje. V něm je faraón oslovován jako pán, bůh, Slunce, vůči němu je pisatel pouhým služebníkem, otrokem, je pouhý prach a před vládcem se sklání sedmkrát a ještě sedmkrát k zemi. Teprve pak přichází ujištění, že slovům královského posla „velmi, velmi“ naslouchal, a že vše bude náležitě provedeno. „Člověk z Gazri“ (= Gezer, srov. Joz 10,33; IKr 9,15n.) píše: Králi, pánu svému, bohům svým, svému Slunci, Slunci na oblo­ ze takto (praví) Japachi, člověk z města Gazri, tvůj otrok, prach tvých no­ hou, tvůj podkoní. K nohám krále, pána mého, Slunce na obloze, sedm­ krát a ještě sedmkrát věru jsem se vrhl na břicho a na záda a vše, co král, můj pán, mi říká, velmi, velmi poslouchám. Jsem králův otrok a prach nohou jeho. Nechť se dozví král, můj pán, že mladší můj bratr povstal proti mně a vstoupil do města Muchchazi (Mákas ?) a vydal ruce své člověku SA.GAZ. A nyní [země...] jest mi nepřátelská. Dbej o svou zemi! Nechť napíše můj pán svému správci stran této záležitosti!

Jeho oslovení je ještě o něco poníženější, nazývá se „podkoním“, vrhá se „na břicho a na záda“. Ale přináší též některé konkrétní zprávy: Nejenže jeho mladší bratr se postavil proti němu a že zabral město Muchchazi (viz výše str. 91 v seznamu Thutmóse III.), které tedy snad také muselo patřit k území Gezeru, ale navíc si něco začal i s lidmi SA.GAZ (viz dá­ le). Japachi prosí faraóna, aby ho ochránil před hrozícím nebezpečím a místrodržícímu aby dal příslušné pokyny. Další dopis pochází z města Megida, u něhož Thutmóse III. porazil syrskou koalici (viz výše str. 84 a n.). Biridija píše:

96

Králi, pánu mému a mému Slunci, řekni! Takto (praví) Biridija, oddaný otrok krále. K nohám krále, pána mého a mého Slunce sedm­ krát a ještě sedmkrát jsem padl. Nechť ví král, můj pán, že od příchodu lučištníků (do Egypta ?) Labaja jest mi nepřítelem. I nemůžeme stříhat vlnu a nemůžeme vyjít z městské brány před Labaju, neboť ví, že jsi ne­ poskytl lučištníky. Nyní zamýšlí zmocnit se města Magidda (Megida). Nechť však zachrání král své město, aby se ho nezmocnil Labaja, když už město pustoší smrt, mor a nemoc. Nechť mi dá král stovku strážných k obraně svého města, aby se ho nezmocnil Labaja. Nemá-li Labaja jiné­ ho úmyslu, pak usiluje o zničení města Magidda. Biridija se vyjadřuje v úvodu poněkud stručněji; má toho ale též více ke sdělení. Stěžuje si, že Labaja s ním bojoval a obklíčil ho v Megidu, že ny­ ní nemůže město opustit. Proto naléhavě prosí faraóna, aby poslal další vojsko a zabránil tak Labajovi v dobytí a zničení města. Tento Labaja je jmenován ještě v deseti dalších dopisech svých pro­ tivníků a zdá se být hlavním kazimírem, který podkopává faraónovo panství a usiluje o dobytí vlastního území zřejmě ve střední Palestině v okolí Šekemu. Nakonec byl svými soky zajat a zabit. Ale Labajovi sy­ nové se pokusili v jeho díle pokračovat. Tento dopis, stejně jako i před­ cházející, poskytuje vhled do vnitřních zmatků Palestiny, které se ode­ hrávaly před zraky faraóna a jeho místrodržících, aniž by však tito do nich zasahovali. Nicméně egyptské panství jako takové bylo uznáváno a všichni soupeři se pokoušeli před faraónem ospravedlnit. Dokonce i Labaja! Píše:

Králi, pánu svému a svému Slunci takto (praví) Labaja, tvůj otrok a prach, po němž šlapeš. K nohám krále, pána mého a mého Slun­ ce sedmkrát a ještě sedmkrát jsem padl. Naslouchal jsem slovům, jež král mi napsal. Kdo jsem já, že král kvůli mně ztratil svou zem? Viz, jsem věrný otrok krále a nejsem vinen a nehřešil jsem a nezadržuji své poplatky a nezadržuji, co požaduje můj představený. Nyní však mne očerňují, bezpráví činí a král, můj pán, neprozkoumal moji vinu! Dále: toto jest mé provinění, že jsem vstoupil do města Gazri a pravil: „Král vzal vše, co mi náleží, kde však jest to, co patří Milkiluovi? Vím, co Milkilu mně učinil.“ Dále: o Dumujovi psal král. Nevím, že Dumuja s lidmi SA.GAZ se potuluje. Opravdu jsem ho vydal do rukou Addajových. Dá­ le: kdyby si král o moji manželku napsal, jak bych ji mohl zadržovat; 97

kdyby mně napsal král, „ponoř bronzový meč do svého srdce a zemři“, jak bych mohl nevyplnit králův pokyn? I tento rušitel míru tvrdí, že je věrným služebníkem svého pána, a že na­ slouchá všemu, co mu panovník píše. Vše, z čeho je obžalován, je pomlu­ va! Poté se zmiňuje o jednotlivých výtkách, o střetu s Milkiluem z Gezeru a o podezření, že napomohl Dumujovi (snad svému synovi) k útěku k lidem SA.GAZ. Naproti tomu ujišťuje panovníka, že je odhodlán k nejzazší poslušnosti, i kdyby si král vyžádal pro sebe jeho manželku, nebo mu přikázal, aby si vzal život. Není pro historika vůbec lehké, aby při tak protichůdných výrocích palestinských městských knížat si učinil jasno o jejich skutečném jednání a o tom, kdo byl faraónovi skutečně oddán a kdo nikoli. Tolik je ale pa­ trno, že většina nebrala faraónovo panství vážně, neboť zřejmě již nebyl schopen, nebo také nechtěl, skutečně zasahovat do poměrů v Palestině. Již v uvedených dopisech se vyskytují lidé SA.GAZ, kteří, jak se zdá, určovali poměry v zemi. Pod jménem Chabiru jsou zmiňováni i v dopi­ sech z Jeruzaléma, v nich je toto město zváno Urusalim, z nichž dva zde uvádíme. Začátek prvního je špatně dochován, dále však stojí: Nechť ví král, že všechny země jsou v míru, proti mně [však pa­ nuje] nepřátelství. Nechť pečuje král o svou zemi! Viz, země Gazri (Gezer), země Aškaluna (Aškalón) a Lakisi (Lakíš) jim daly chléb, olej a vše, co potřebují. Nechť pečuje král o své lučištníky! Nechť vyšle lučištníky proti lidem, kteří se proviňují vůči králi, mému pánovi! Budou-li (tu) le­ tos lučištníci, budou i země a představenstvo při králi, mém pánovi. Nebudou-li (tu) lučištníci, nebudou (ani) země a představenstvo při králi. Viz, tuto zemi Urusalim mi nedal ani můj otec, ani moje matka, mocná králova ruka dala mi ji. Viz, tento čin je činem Milkiluovým a činem sy­ nů Labajových, kteří dali královu zemi Chabirům. Viz, králi, pane můj, mám pravdu! Pokud se týče lidu Kaši, nechť dotáže se král správců, zda dům jest velmi silný. Pokoušeli se o těžký, velký zločin. Chopili se svého nářadí a přestalo... Nechť ví král, můj pán, že nemohu vyslat karavanu ke králi, pánu mému. Jen abys to věděl. Viz, král ustavil své jméno v ze­ mi Urusalim na věky. I nemůže opustit zemi Urusalim. Písaři krále, pána mého, řekni! Takto (praví) Abdichiba, tvůj otrok. K nohám jsem padl, tvůj otrok jsem. Přines dobrá slova králi, pánu mému! Jsem pouhý králův úředník, mnohem menší než ty. Zlého skutku se vůči

98

mně dopustil lid země Kaši. Jen taktak jsem nebyl zabit rukama lidu ze­ mě Kaši uvnitř svého domu. Nechť je volá král k odpovědnosti! Sedm­ krát a ještě sedmkrát mám pravdu, králi, pane můj.

Další dopis je následujícího znění: Králi, pánu mému, mému Slunci řekni! Takto (praví) Abdichiba, tvůj otrok. K nohám krále, pána mého, sedmkrát a ještě sedmkrát jsem padl. Viz, král, můj pán, ustavil jméno své na východě Slunce i na západě Slunce. A jaké ničemnosti se vůči mně dopustili! Viz, nejsem představený, jsem úředník krále, pána mého. Viz, jsem králův pastýř a ten, jenž přináší královi poplatky. Nikoli můj otec, nikoli má matka, ale mocná ruka krále mne usadila v domě mého otce.... Odevzdal jsem deset otroků do rukou. Šúta, králův správce dorazil ke mně. Jedenadva­ cet dívek a osmdesát válečných zajatců jsem dal Šútovi do rukou jako dar pro krále, pána mého. Nechť král dbá o svou zemi! Ztracena je krá­ lova země; celou mi ji vzali. Vůči mně panuje nepřátelství. Až k zemím Šéri (Seír), až k Gintikirmil (Gát-Karmel) všichni představení (žijí) v mí­ ru, však vůči mně panuje nepřátelství... a nevidím oči krále, pána mé­ ho, neboť nepřátelství vůči mně panuje. Jsem jako loď zanechaná upro­ střed moře. Mocná králova ruka dobývá zemi Nachrima (Mitanni) a ze­ mi Kapasi a nyní se králových měst zmocnili Chabirové. Ani jeden před­ stavený nezůstal králi, pánu mému; všichni zmizeli. Viz, Turbazu byl zabit v bráně města Zilú. Král mlčí. Viz, Zimridu z města Lakisi (Lakíš) zabili služebníci a přidružili se k Chabirům. Japtich-Adda byl zabit v brá­ ně města Zilú. Mlčí, král nevolá k odpovědnosti. Nechť pečuje král o svou zemi! Nechť král pohlédne na lučištníky, do země nechť je pošle! Nebudou-li tu letos lučištníci, ztraceny budou všechny země krále, pána mého. Nesmí se říci před tváří krále, pána mého, že ztraceny jsou země krále, mého pána, že zmizeli všichni představení. Jestliže tu nebudou letos lu­ čištníci, nechť vyšle král správce a nechť vezme mne k sobě i s bratry a zemřeme v blízkosti krále, našeho pána. K písaři krále, pána mého, takto (praví) Abdichiba, otrok: k nohám jsem padl; přednes dobrá slova králi! Jsem tvůj otrok a tvůj syn. Také tyto Abdichibovy dopisy (srov. obr. č. 19) ukazují celou obtížnost situace. Abdichiba (jehož jméno /„otrok Chiby‘7 obsahuje jmého churritsko-chetitské bohyně Chebat) byl dosazen faraónem jako následník své­

99

ho otce; není zcela jasné, jakou funkci zastával, zda funkci „chazannu“, tedy místního představeného města, zástupce panovníka, nebo úředníka. Jeho dopisy jsou nicméně jedním voláním o pomoc. Labaja je již snad mrtev, ale jeho synové nejsou lepší. Zimrida z Lakíše (viz výše) byl zabit, právě tak Turbazu. Neboť všude se objevují „Chabirové“. „Nyní se králo­ vých měst zmocnili Chabirové.“ Dnes je již snad nesporné, že výraz „chabiru/chapiru“ je akkadským zněním sumerského termínu SA.GAZ, že tedy oba výrazy označují stejný jev. Ale který? Z výskytu stejného slova v jiných oblastech starověkého Východu byla odvozena jednak te­ ze, že výraz „chabiru“ označuje určitou sociální skupinu, jako námezdní pracovníky, cizince, žoldnéře a podobně. Tito lidé by se tedy museli ten­ krát v Palestině spojit a učinit pokus o stržení vlády v městech na sebe. Na druhé straně byli „Chabirové“ ztotožněni s Hebrejci, kteří jsou jme­ nováni ve Starém zákoně. Pak bychom měli co činit s invazí polokočovných kmenů z východních stepí, k nimž ostatně v průběhu tisíciletí vždy znovu docházelo. Za tohoto předpokladu, který je snad přece jen prav­ děpodobnější (lze se domnívat, že akkadští písaři by k zápisu semitského slova ‘ibri = Hebrejci použili jim běžný termín chabiru, resp. jeho ideogram SA.GAZ), je třeba mít ale na paměti, že „Hebrejci“ jsou širší po­ jem, který není omezen pouze na Izraelce. To znamená, že jsou-li Chabi­ rové el-amarnského období skutečně skupinami kmenů, je třeba jejich příchod oddělovat od příchodu Izraelců, k němuž došlo teprve později. Chabirové nicméně představují hrozbu egyptskému panství v celé Sý­ rii a Palestině. Jednotlivá města se před nimi mohla jedině tak uchránit, že postupovala s nimi společně, že jim dala „chléb, olej a vše, co potře­ bují“, jak vytýká Abdichiba Gezeru, Aškalónu a Lakíši, nebo že jim byla vydána „králova země“, jak to zřejmě učinil Milkilu a Labajovi synové. Je jen jediná pomoc: Když král velmi, velmi rychle nepošle vojsko v do­ statečném počtu, bude panství Egypta v této oblasti ztraceno. Dopisy z el-Amarny zasahují až do prvních let vlády Amenhotepa IV. Tento faraón byl zřejmě posedlý svou velkou myšlenkou o prosazení kultu slunečního kotouče, Atona, jako jediného boha v Egyptě. Proto si postavil i novou rezidenci, ale na armádu, o kterou bylo tak naléhavě žá­ dáno, neměl zřejmě peníze. I za Amenhotepových nástupců, kteří jeho reformu likvidovali, nedo­ šlo k žádné změně. Haremheb (1329 — 1306), poslední panovník 18. dyna­ stie, měl dost práce, aby znovu obnovil v Egyptě pořádek. Teprve vládcové 19. dynastie znovu vytáhli do Sýrie. Sethi I. se pokusil 100

hned v prvním roce své vlády, aby zasáhl do bojů mezi městy v údolí Jordánu a opětně pronikajícími Chabiry. Kromě několika reliéfů s nápisy v Amónově chrámu v Karnaku umožňují nahlédnout do střetů dvě stély, které byly nalezeny při vykopávkach v Bésánu (= Bét-šeán, Joz 17,11; IKr 4,12). Je důležité, že Bét-šeán byl nyní opěrným bodem, který měli Egypťané pevně v rukou. Ale soupeření mezi městy a boj proti Chabirům byl stejný jako v el-amarnském období o sto let dříve. Sethi I. proni­ kl z Palestiny zřejmě dále na sever, až do údolí řeky Orontu ke Kadeši. Jak daleko při tom již zasáhl do mocenské oblasti Chetitů, nelze určit. První desetiletí vlády jeho syna a nástupce Ramesse II. (1290—1224) jsou určována zápasy s Chetitskou říší. Ramesse II. se svým obdobím vlády v délce šedesáti tří let je snad jedním z nejdéle panujících králů v dějinách. V nilské Deltě vybudoval novou rezidenci, která byla po něm nazvána Pi-Ramesse (srov. Ex 1,11). V pátém roce své vlády podnikl ta­ žení proti městu Kadeši v údolí řeky Orontu, při němž se mu postavil na odpor chetitský panovník Muvatalliš se svými spojenci. Zprávy o bitvě dovolují alespoň v hrubých rysech rozeznat její strategický průběh. Přes všechna velká slova o králově statečnosti musel se Ramesse II. zřejmě stáhnout. I v následujících letech se boje opakovaly, aniž by bylo dosaže­ no rozhodujícího výsledku. V roce 1270 uzavřeli Egypťané a Chetité mí­ rovou smlouvu, která byla především paktem o neútočení, ale obsahova­ la i jiné tenkráte obvyklé smluvní body. Oboustranná sféra vlivu zůstala zřejmě zachována; Egypt si podržel panství nad Palestinou a nad po­ břežními městy až k By biu a Simyře. Nad zbytkem panovali Chetité. Při tomto uspořádání zůstalo, dokud se Chetitská říše nezhroutila pod nápo­ rem tzv. „mořských národů“ krátce před r. 1200. Syn a nástupce Ramesse II., Mereuptahý6 se pokusil udržet panství Egypta nad Palestinou. Vítězný zpěv na takzvané Izraelské stéle (srov. obr. č. IV), který pochází z pátého roku Merenptahovy vlády (okolo 1220), se stal známým první (a prozatím jedinou) zmínkou o Izraeli v egyptských pramenech.

36 Merenptahovo jmérto bylo hledáno v označení „vody Neftoa“ (kralický překlad; hebr. mé-neptóach), které se nachází v knize Jozue. Překlad příslušných míst z r. 1969 zní: Joz

15,9. Od vrcholu hory hranice zabočuje k prameni Merneptahovu a vybíhá k městům hory Efrón; poté zabočuje k Baale — to je Kirjat-jearím. Joz 18,15. Jižní strana: od okraje Kirjat-jearímu vybíhá hranice na západ a vede k prameni Merneptahovu.

101

IV. Hieroglyfický zápis jména Izrael z tzv. Merenptahovy stély

V závěrečné části stojí psáno (řádky 26 — 28):

Knížata jsou pokořena a jen říkají: „Šalom!“37 Žádný z příslušníků Devíti luků38 už nezvedá hlavu. Cekenu (= Libye) je poražen, Chatti39 (= země Chetitů) je v klidu, Kanaán je zbědovaný. Aškalón je dobyt, Gezer uchvácen, Jenoam už neexistuje. Izrael40 je zpustošen a nemá plody, 41 Charu (= Sýrie/Palestina) se stal vdovou (vydanou napospas) Egyptu.42 Všechny země jsou v klidu. Každého, jenž se volně pohyboval, zastavil král Horního a Dolního Egypta, Baenre Merenptah, syn Réa, Merenptah Hetephermaat, obdarovávaný životem každý den jako Ré.

Bohužel připouští tato zmínka pouze závěr, že tenkrát existovala v Pale­ stině určitá skupina jménem Izrael. Okolo roku 1200 končí s pozdní dobou bronzovou také panství Egyp­ ta v Palestině. 37 V egyptském textu je „Šalom!“ uvedeno jako kanaánské cizí slovo. Znamená „pokoj, mír“; je to též slovo hebrejské, které se často vyskytuje ve Starém zákoně. 38 „Příslušníci Devíti luků“ je symbolické označení pro všechno obyvatelstvo podrobené Egyptu. 39 Země Chetitů, největší protivník Egypta v Malé Asii. 40 Na rozdíl od všech uvedených místních údajů je „Izrael“ blíže označen příslušnými hi­ eroglyfy jako společenství lidí. Zmínka o „Izraeli“, která se v egyptských textech vyskytuje pouze zde, nedovoluje žádný jiný závěr než ten, že v Palestině existovala určitá skupina obyvatelstva tohoto jména. 41 Nelze jednoznačně říci, zda je míněna neúrodnost země, nebo zda je míněno chybějící potomstvo. 42 Vdova postrádá právní ochranu a je vydána napospas svému utiskovateli (srov. Iz 1,23; 10,2).

102

2

Kulturní vývoj

V čem spočíval kulturní pokrok, kterého bylo v tomto období dosaženo? Zaznamenala vůbec země v těchto dobách bezprostřední závislosti na Egyptu nějaký vlastní kulturní vývoj? Pochopitelně se musel egyptský kulturní vliv projevit s obzvláštní si­ lou a bezprostředností tam, kde byl zřízen nějaký egyptský opěrný bod jako v Bét-šeánu (= Telí el-Husn) na důležitých spojnicích mezi rovinou Jordánu a jizreelskou rovinou, nebo mezi Jeruzalémem a Damaškem. Poté co zřejmě již faraón Thutmóse IIL, jenž od roku 1468 př. n. 1. pod­ nikl dohromady šestnáct výprav do Palestiny a Sýrie, zde umístil vojen­ skou posádku, bylo toto místo především od doby vlády faraóna Sethiho I. (od r. 1305 př. n. 1.) až do dnů Ramesse III. (1193—1162 př. n. 1.) cen­ trem egyptské moci v Palestině. Není tedy divu, že vedle egyptských skarabeů, pečetí, amuletů a nádob, právě tak jako hlavy bohyně Hathory, byly též nalezeny tři stély faraónů spolu se zlomky stély čtvrté, dále faraónova socha, soukromé stély Egypťanů a další hieroglyfické nápisy. Rovněž v Kinerotu (= Telí el-‘Oréme) na severozápadnífh okraji Tiberiadského jezera se přišlo na fragment stély Thutmóse III. nebo Amenhotepa II. a v Megidu (= Telí el-Mutesellim) se objevují v sídlištních vrstvách následujících po zničení Thutmósem III. v roce 1468 př. n. 1. řez­ by ve slonovině, jejichž motivy i provedení prokazují zřetelně egyptský vliv (srov. obr. č. 21, č. 22), ba dokonce se na nich jednou vyskytuje kartuše se jménem Ramesse III. Na Telí Dér ‘ Allá (Sukót ?) byl vykopán fa­ jansový džbán s kartuší Ramesse II. Připočteme-li k tomu ještě četné takzvané sošky bohyně Astarte, které často představují bohyni Ašeru s kadeřemi, jež jsou jinak vlastní egyptské bohyni Hathor, a uvážíme-li, že podobné nálezy byly učiněny na mnoha dalších sídlištích v Palestině, je zřejmé, že země v pozdní době bronzové byla vystavena silnému egyptskému kulturnímu vlivu, který mnohdy vedl i k primitivní nápo­ době. Na Palestinu však nepůsobil jenom Egypt, a této skutečnosti je třeba poděkovat, že i v daném kulturním období země zcela neztratila své vlastní kulturní rysy. Další kulturní vliv přišel nejprve ze syrského pobře­ ží a z ostrova Kypru. Keramika z pozdní doby bronzové I, tj. z období mezi léty 1550—1400 př. n. L, je zdobena metopami nebo křižujícími se pásy, jež tvoří pole, na nichž jsou zobrazeny ryby, skot nebo též geome­

103

trické vzory. Protože používá pouze dvou barev, červené a černé, hovoří archeologové o takzvané „bichromní keramice“. Ta má své úzké paralely právě v hrnčířských výrobcích, které se vyskytují na syrském pobřeží a na ostrově Kypru a které se vyskytují též v říši Mitanni. V pozdní době bronzové II, tj. mezi léty 1400—1200 př. n. 1., se kultur­ nímu vlivu ze syrského pobřeží dostalo nových impulsů z egejských os­ trovů, především z Rhodu a Kypru. V Palestině se projevil výskytem velkého počtu typických importů pozdně mykénského období, zejména váz a pohárů. Vliv Sýrie se neprojevil pouze v keramice, ale též v oblasti zpracování kamene a v architektuře. K tomuto poznatku přispěly v první řadě dva velké archeologické výzkumy, v Chasóru a v Bét-šeánu. Co přinesly pokud se týče památek z kamene? V Bét-šeánu byl nale­ zen 92 cm vysoký bazaltový reliéf zobrazující ve dvou nad sebou umístě­ ných polích boj lva se psem (srov. obr. č. 26). Vyobrazení lva velmi úzce připomíná obdobný obraz ze zlaté číše objevené při vykopávkach Ugaritu (= Rás eš-Šamra) na severosyrském pobřeží. Reliéf lze tedy pova­ žovat za dílo syrského umělce, nebo dokonce za přímý syrský import. Velmi blízce příbuzné mu jsou i bazaltové ortostaty nalezené v Chasóru. Jedná se o dva ortostaty s vyobrazením lva, jehož tělo je zobrazeno re­ liéfně, hlava je však modelována jako volná plastika. Právě tento způsob ztvárnění ukazuje však opět na syrskou oblast, ba dokonce na tamní chetitské vlivy, neboť spojení volné plastiky a reliéfu má své nejužší pa­ ralely v Alapa Hůyúku, Alalachu (= Telí ‘Atšáne) a Sam’alu (= Zincirli). Nebude tedy snad chybou, když i bazaltové sochy bohů a bazaltové obětní číše a oltáře z Chasóru budou připsány syrsko-chetitskému vlivu. Tím spíše, že i samotný chrám, v němž byly tyto předměty nalezeny, je opatřen bazaltovým obložením, které prozrazuje chetitský vliv. Potvrzují chrámové stavby závislost Palestiny na syrské oblasti? V každém případě to lze tvrdit o již zmíněném chrámu v Chasóru. Je to­ tiž postaven v půdorysu, který je přesnou replikou chrámu odkrytého v Alalachu v severní Sýrii a pocházejícího ze stejného období, i jednoho chrámu v Eble a jednoho chrámu na lokalitě Mumbakat východně od Aleppa a který se vyskytuje ještě v 9. stol. př. n. 1. na Telí Ta‘jínát, rov­ něž v severní Sýrii. Tento typ chrámu, označovaný jako dlouhý chrám, sestává ze tří v ose budovy za sebou ležících jednotek: předsíně, hlavní prostory a k ní v zadní části připojené nejsvětější svatyně. V předsíni jsou umístěny u vchodu do hlavní prostory dva sloupy (srov. obr. č. 27). 104

Vedle egyptského a syrského kulturního vlivu lze v Palestině v pozdní době bronzové prokázat konečně i třetí kulturní sféru, totiž mezopotám­ skou. Nejdůležitější kulturní dar této země mezi Eufratem a Tigridem spočíval bezpochyby v klínovém písmu. Vykopávky v Palestině vynesly doposud na světlo asi dvacet pět klínopisných tabulek z pozdní doby bronzové I a II, zatímco v Achetatonu (= Telí el-‘Amarna) ve středním Egyptě bylo nalezeno přibližně sto padesát dalších takových tabulek, dopisů, které byly adresovány palestinskými městskými knížaty za časů Amenhotepa III. a Amenhotepa IV. na egyptský dvůr (viz výše str. 95 a n.). Nehledě na důležitost jejich obsahu pro určení poměrů v Palestině, ukazuje právě tato skupina dopisů nalezených v Egyptě zcela jedno­ značně na vládnoucí postavení akkadského klínového písma a jazyka. Mezopotamský vliv se projevil silněji především v oblasti uměleckých řemesel. Vedle předmětů ze slonoviny a válečkových pečetí je třeba se ještě jednou zmínit o vyobrazeních bohyně Astarte, která se nacházejí po celé zemi. Tyto malé hliněné tabulky sloužící kultovním účelům, na něž byla vtištěna nahá postava bohyně Ašery s rozličnými atributy, byly bezpochyby sériově zhotovovány v samé Palestině; ale používání tako­ vých plaket vůbec bylo převzato z Mezopotámie. Vykopávky podávají jasný obraz o pozdní době bronzové: v Palestině se stýkají všechny okolní kultury. Mohla za těchto okolností přetrvat ně­ jaká vlastní kultura, nebo se dokonce prosadit? Tato otázka bude nejlé­ pe zodpovězena, podíváme-li se nejprve na další chrámové stavby dané­ ho kulturního období. Na jihu země, v Lakíši (= Telí ed-Duvér), byla po roce 1480 př. n. 1. vybudována svatyně, později ještě dvakrát rozšiřovaná, jež sestávala pouze z obdélné kultovní místnosti se dvěma přilehlými místnostmi ved­ lejšími. Nebyla tu tedy žádná cela, popřípadě nejsvětější svatyně. Vchod byl jednoduše zacloněn stěnou. Svatostánek se skládal z asi 30 cm vyso­ ké lavice, z jejíž přední strany vystupovaly tři pravoúhlé balvany, které snad sloužily jako oltáře. Svědčí o trojici božstev, která tu byla uctívá­ na? V žádném případě nemá tento chrámový půdorys nějaké zjevné předchůdce nebo paralely v sousedních zemích a jeví se tak výsledkem samostatného vývoje kanaánské kultury Palestiny. Stejně můžeme soudit o dvou chrámových stavbách v Megidu a v Šekemu, které snad byly zbudovány již ve střední době bronzové a které v pozdní době bronzové doznaly mnohých renovací. Jejich půdorys však zůstal téměř nezměněn. Ukazuje, že chrám sestával z hlavní místnosti 105

s mělkým výklenkem v zadní stěně, kde byl zřejmě umístěn kultovní ob­ jekt, zatímco nalevo a napravo od vchodu bylo po jedné vedlejší míst­ nosti a prostor mezi nimi tvořil jakousi zastřešenou předsíň. Stejně jako v případě chrámu v Lakíši ani zde nebylo zřejmě nějaké nejsvětější sva­ tyně. Účastníci kultu měli naopak bezprostřední přístup k božstvu. Vněj­ ší stěny tohoto chrámového typu mají průměr přibližně 5 m, takže muse­ ly asi nést dvě až tři patra vybudovaná z hliněných cihel. Po stranách vchodu do chrámu v Šekemu bylo původně umístěno po jedné ploché massebě; v pozdní době bronzové byla na nádvoří před chrámem umís­ těna několik metrů vysoká masseba a kamenný oltář. Také tato velká masseba ze Šekemu náleží k typu takzvaných plochých masseb. Vedle toho se v Palestině vyskytují ještě okrouhlé a čtverhranné sloupové masseby. Okrouhlé sloupové masseby se nacházejí především v jedné svaty­ ni z pozdní doby bronzové v Chasóru (srov. obr. č. 24), zatímco čtver­ hranné sloupové masseby se vyskytují v Megidu a Jeruzalémě (Ófel). Se zcela jiným přímo revolučně působícím způsobem výstavby se se­ tkáváme u chrámu ze 13. stol. př. n. 1. v Bét-šeánu. Také zde byla posta­ vena vícepodlažní budova, ale půdorys vykazuje za částečně zastřeše­ ným předdvořím vyvýšený kultovní prostor s oltářem, zatímco před dvo­ rem se nacházejí ještě dvě předsíně. Ani zde však není patrná oddělená nejsvětější svatyně. Také v této chrámové stavbě, k níž se řadí ještě jed­ na velmi podobná v Tirse (Telí el-Fár‘a), lze spatřovat samostatný vý­ tvor obyvatel vlastní Palestiny. Připočteme-li k těmto svědectvím architektury ještě četné bronzové sošky kanaánských božstev, které byly nalezeny v Megidu, Bét-šeánu, Lakíši a Naharije, ukáže se zcela jasně, že i domácí kanaánská kultura se v pozdní době bronzové dokázala v Palestině uplatnit. Zároveň však právě tyto drobné nálezy ukazují, jak omezenou, ba dokonce primitivní a chudou byla kultura Palestiny ve srovnání s kulturou sousedních zemí a městských států. Pozdní doba bronzová je tak v oblasti kultury a umě­ ní pro Palestinu krokem zpět. Není se ale co divit, když uvážíme, že ze­ mě v této době musela odvádět vysoké dávky svým egyptským pánům, že jednotlivá městská knížata mezi sebou neustále bojovala a ještě k to­ mu se od 14. stol př. n. 1. musela bránit proti útokům kočovných skupin, takzvaných Chabiru. Nelze se tedy divit, že ani opevnění, ani koncepce sídlišť a domů ne­ zaznamenáva v pozdní době bronzové nějaké podstatné změny. Obesta­ vění dvora místnostmi na všech čtyřech stranách, jak to můžeme pozo­

106

rovat u domu zbudovaného v Megidu okolo roku 1400 př. n. 1., je jen dalším důsledným rozvinutím půdorysu obvyklého již ve střední době bronzové. Pochopitelně má nyní téměř každý dům svoji vlastní cisternu, a k zajištění vody pro celé město, zejména v dobách obležení, jsou kopá­ ny podle místních podmínek podzemní chodby a šachty, kterými se ženy mohou dostat z určitého místa uvnitř městských hradeb k prameni ležící­ mu mimo město. Překonávaný výškový rozdíl byl mnohdy dosti značný. Gezerský pramen ležel například 30 m pod úrovní městských základů, takže ještě částečně dochované schodiště podzemní chodby 67 m dlouhé má úhel stoupání téměř 40°. Obdobně složité byly poměry v Jeruzalémě i na jiných místech. Není divu, že v následující době železné byla tato za­ řízení pro obstarávání vody ještě dále dobudovávána a technicky zdoko­ nalována. Zdaleka největší část všech dosud vykopaných palestinských sídlišt vykazuje koncem pozdní doby bronzové stopy násilného zničení, po nichž následuje kulturní hiát a většinou kratší nebo delší přestávka v tr­ valém osídlení. Jericho, jak svými rozsáhlými vykopávkami jednoznačně prokázala britská archeoložka K. M. Kenyonová, bylo zničeno a násilně opuštěno již okolo roku 1325 př. n. 1. Byly za to odpovědné kočovné sku­ piny Chabiru, nebo přesněji řečeno skupiny, které později vytvořily ce­ lek zvaný „Izrael“. O několik desetiletí později, okolo poloviny 13. stol. př. n. L, byl Bét-el sežehnut požárem, který po sobě zanechal 1,5 m silnou vrstvu suti. Nové, mnohem chudší osídlení následovalo až po určité mezeře. I zde se americký archeolog W. F. Albright domnívá, že se jedná o dílo skupin, které později tvořily část Izraele. Ještě jednoznačnější jsou nálezy v Lakíši, Eglónu (Telí el-Hesi ?) a Chasóru. Lakíš a Eglón padly za oběť násilnému zničení kolem roku 1230—1220 př. n. 1.; v Chasóru je rovněž prokázáno násilné celkové zni­ čení posledních městských staveb z pozdní doby bronzové pro konec 13. stol. př. n. 1. Protože tato tři města jsou jmenována i ve Starém záko­ ně mezi místy přemoženými Jozuem (srov. Joz 10,31—32; 10,34—35; 11,10—11), zdá se tu být spojení oněch zničení s izraelskými kmeny ob­ zvláště zřetelné. Nicméně pokud se týče Lakíše a Eglónu, nebyla tu ani vyloučená spojitost s vpády faraóna Merenptaha do Palestiny okolo ro­ ku 1220 př. n. 1. nebo s invazí „mořských národů“ kolem roku 1200 př. n. L, dokud vykopávky v Chasóru nepřinesly jednoznačný důkaz, že nad vrstvou nesoucí stopy zničení leží vrstva další, v níž se uplatňovala zcela nová svébytná kulturní epocha, a která prozrazovala, že noví oby­ 107

vatelé byli polokočovnými semitskými skupinami o menším počtu členů a na nižší kulturní úrovni. S tím lze ovšem koncem 13. stol př. n. 1. spojit pouze Izraelce, kteří po svém příchodu učinili konec i egyptskému obsa­ zení Palestiny.

(V)

Konec egyptského panství

Téměř půl tisíce let panoval Egypt nad Sýrií a Palestinou. Potom však začal pozbývat v této oblasti vliv. Zajisté se Ramesseovi III. podařilo úspěšně bojovat s „mořskými národy“ pronikajícími ze západu a zabrá­ nit jejich invazi do samého Egypta (okolo r. 1186 př. n. L). Ale nemohl již zabránit, aby se jejich jednotlivé skupiny neusadily v Palestině; Pelištejci v pobřežní rovině na jihu Palestiny a Cekerové v krajině okolo Doru. Tím byl konec egyptského panství v této oblasti definitivně zpečetěn. Jak to tu vypadalo s vážností Egypťanů o sto let později, ukazuje velmi názorně cestopis Venamóna, chrámového úředníka z Vésetu (Théb), je­ muž byl dán úkol, aby podle prastarého egyptského zvyku dopravil z Li­ banonu kvalitní cedrové dřevo na obnovu slavnostního člunu boha Amóna. Jména panovníků zmiňovaná Venamónem v jeho cestopise z doby okolo r. 1065 př. n. 1. a všechny bližší okolnosti jeho výpravy ne­ dovolují pochybovat o tom, že se skutečně jedná o události z první polo­ viny 11. předkřesťanského století. Byla to doba, v níž Izrael prodělával vývoj od volného kmenového svazu k samostatnému království.

Venamón zpravuje: 5. roku, 4. měsíce doby žní, 16. dne se nejstarší ze síně chrámu Amóna, [Pána trůnu] Obou zemí, Venamón, vydal na cestu, aby obstaral dřevo na stavbu velké a vznešené svaté bárky Amenrea, Krále bohů, (je­ jíž jméno je) Amenveserhet. Když jsem dorazil do Džaanetu (= Tanis), sídla Nesbanebdžeda (= Smendés) a Tanutamóny,43 odevzdal jsem dopisy od Krále bohů Amenrea. Když jim je přečetli, řekli: „Stane se, stane se, jak si přeje Král bohů Amenre, náš [pán]." 43 Vládce z dolnoegyptského Tanis a jeho manželka a spoluvládkyně.

108

V Džaanetu jsem se zdržel až do čtvrtého měsíce doby žní. Pak mě Nesbanebdžed a Tanutamóna vyslali s kapitánem Mengebetem. Na velké Syrské (= Středozemní) moře jsem vyplul v prvním měsíci doby žní, o prvním dni. Dorazil jsem do Cekerova44 města Doru45 a jeho vládce Bader mi dal 50 bochníků, džbán vína a býčí kýtu. Tehdy z mé lodi uprchl jeden člověk, který ukradl zlatou (nádobu vážící) pět debenů, čtyři stříbrné džbány vážící 20 debenů a vak sil debeny stříbra. (Celkem tedyows ukradl) pět debenů zlata a 31 deben stříbra.46 Ráno jsem vstal a šel říci vládci: „Byl jsem okraden ve tvém přístavu! Ty jsi vládce této země a tím i její soudce. Pátrej tedy po mém jmění! Vždyť toto jmění patří Králi bohů a Pánu zemí Amenreovi, Nesbanebdžedovi a mému pánu Hrihórovi47 i ostatním egyptským hodnostářům! Rovněž patří tobě, Veretovi, Mekmerovi a vládci Byblu Cekerbaalovi.“48 A řekl mi: „Myslíš to vážně, nebo jen žertuješ? Pohleď, já nechápu, proč se obracíš právě na mne! Vždyť kdyby zloděj, který se nalodil na tvoji loď a ukradl tvé jmění, pocházel z mé země, uhradil bych ti ho ze svého skladu, dokud by tento tvůj zloděj — ať už by se jmenoval jakkoli — nebyl nalezen. Avšak zloděj, který tě okradl, patří k tobě a ke tvé lodi. Ale přesto tu pár dnů u mne zůstaň a já po něm budu pátrat.“ Když jsem se už devět dnů zdržoval v jeho přístavu, vydal jsem se k ně­ mu a řekl mu: „Hleď, když se ti dosud nepodařilo najít mé jmění, [nech] mě [odplout] s kapitány a těmi, kteří se plaví po moři!“ Ale on mi řekl: „Mlč! [Jestli chceš zase] najít [své jmění], poslyš [má slova a učiň], co ti řeknu, ale ne... kde budeš. Vezmeš majetek jejich... a získáš tak... až se vydají hledat zloděje, který [okradl také tebe]... přístav. Hleď, [jedině tak můžeš uspět!“ Avšak já se vydal do] Týru. Týros jsem opustil za úsvitu... vládce Byblu Cekerbaal... loď. A nale­ zl jsem v ní 30 debenů stříbra a vzal ši je. [Majitelům lodi jsem jen řekl: „Beru si] vaše jmění a ponechám si ho, dokud nenajdete [moje jmění ne­ bo zloděje], který ho ukradl. Neokradl jsem vás; jen jsem si vzal toto jmění jako zástavu. A vy.. 44 Skupina „mořských národů“. 45 Jižně od pohoří Karmel. 46 Asi 455 g zlata a 2 800 g stříbra. 47 Nejvyšší Amónův kněz z Vésetu. 48 Všechno knížata a úředníci z foinického pobřeží, kteří měli co činit s egyptskými ná­ kupy dřeva.

109

Odešli a já oslavoval sám [své vítězství ve] stanu na pobřeží u přístavu Byblu. A [našel jsem úkryt pro idol ochránce poutníků zvaný] „Amón na cestě“ a uložil ho do něho i s jeho majetkem. Vládce Byblu mi vzkázal: „[Opusť můj]přístav!“ A já mu vzkázal: „A kam [mám jít?]... jít... Jest­ liže [mi obstaráš loď], která mě odveze, pak se vrátím do Egypta.“ A strá­ vil jsem 29 dnů v jeho [přístavu, přičemž] mi denně vzkazoval: „Opusť můj přístav!“ Když jednou zase obětoval svým bohům, zmocnil se bůh jednoho z je­ ho zvěstovatelů a přivedl ho do vytržení. A (zvěstovatel) mu (= vládci) řekl: „Vyzvedni boha! Přiveď posla, který ho má u sebe! Vždyť ho vyslal Amón: on ho sem zavedl!“ Právě před touto nocí, kdy (zvěstovatel) padl do vytržení, jsem objevil loď směřující do Egypta a naložil na ni všechen svůj majetek. A jen jsem čekal, až se setmí, abych uvedl na palubu také boha, aniž by si toho kdokoli mohl všimnout. Tu mi přišel správce přístavu říci: „Vládce praví: zůstaň do zítra!“ A já mu řekl: „Což to nejsi právě ty, kdo denně přichází a říká mi: ,Opusť přístav!'? A neříkáš mi:,Zůstaň tuto noc,' právě nyní, kdy jsem objevil loď, kterou bych mohl odjet, jen proto, aby ses potom zase vrátil a řekl mi:,Odejdi!'?“ A šel to oznámit vládci. Vládce potom vzkázal ka­ pitánu lodi: „Vládce praví: zůstaň do zítra!“ Ráno (pro mne) poslal a ujal se mě. Mezitím bůh stále odpočíval ve svém stanu na pobřeží. Setkal jsem se s ním (vládcem Byblu), když právě seděl ve svém horním pokoji zády k oknu, takže (to vypadalo, jako by) mu vlny velkého Syrského moře narážely do týlu. Řekl jsem mu: „Budiž Amón milosrdný!“ A on mi řekl: ,Jak je to dlouho, co jsi přišel ze sídla Amónova?“ Řekl jsem mu: „Už celých pět měsíců.“ A řekl mi: „Skutečně mluvíš pravdu? A kde potom je dopis od Amónova velekněze, který bys měl mít u sebe?“ A já mu řekl: „Dal jsem ho Nesbanebdžedovi a Tanutamóně.“ To ho velice znepokojilo. A řekl: „Hle, vždyť nemáš nic, ani vzkazy, ani dopisy! A kde je loď na přepravu cedrového dřeva, kterou ti poskytl Nesbanebdžed? A kde její syrská posádka? Nesvěřil tě cizímu kapitánu jen proto, aby tě mohl nechat zabít a hodit do moře? Kdo by potom hledal boha a kdo by vůbec hledal tebe?“ Toto mi řekl. Řekl jsem mu: „Což to není egyptská loď? Pouze egyptská posádka se plaví na příkaz Nesbanebdžeda! On nemá žádné syrské posádky.“ A řekl mi: „A nemám tu snad ve svém přístavu 20 nákladních lodí, které jsou v obchodním spojení s Nesbanebdžedem? A v Sidónu, dalším (přístavu),

110

kterým jsi projížděl, je zcela určitě 50 jiných lodí, které jsou zase ve spo­ jení s Verekterem49 a směřují přímo do jeho domu.“ Dlouho jsem mlčel a on pokračoval: „S jakým úkolem jsi přijel?“ A já mu řekl: „Přijel jsem vyhledat dřevo na stavbu velké vznešené svaté bár­ ky Krále bohů Amenrea. A to, co učinil tvůj otec a děd, učiníš i ty.“ To jsem mu řekl. A on mi řekl: „Dřevo skutečně opatřili; také já ti ho opa­ třím, když mi ho zaplatíš. Faraón však brzy poslal šest lodí s egyptským zbožím, které složili do našich skladišť a teprve potom my splnili tento úkol. A co jsi mi přivezl ty?“ Dal přinést deník svých předků a nechal mi ho předčítat. A bylo v něm zjištěno tisíc debenů stříbra a mnoho (dalších) nejrůznějších položek. A řekl mi: „Kdyby vládce Egypta byl skutečně majitelem všeho, co mám, a já byl jeho služebníkem, neposílal by mi stříbro a zlato se slovy: ,Splňte úkol Amónovi!“ To přece nebyly žádné královské dary, které do­ stal můj otec! A já, já nejsem tvůj služebník ani služebník toho, kdo tě vyslal. Já když zakřičím na Libanon, nebe se otevře a klády leží na po­ břeží. Svěř mi plachty lodí, které ti mají odvézt klády do [Egypta], Svěř mi lana, která máš [na svázání cedrů], jež ti pokácím..abych mohl připra­ vit plachty tvým lodím. Jinak by ráhna byla příliš těžká, mohla se zlomit a ty bys zahynul uprostřed moře. Hle, Amón hřmí na nébi jen tehdy, když má u sebe Sutecha! Amón vskutku založil všechny země. A založil je poté, když nejprve založil Egypt, odkud jsi přišel. Dovednost tedy vyšla z něho a dospěla až sem ke mně a rovněž poznání vyšlo z něho a dospělo také až sem ke mně. K čemu tedy teď tyto pošetilé cesty, které jsi pod­ nikl?“ Já mu ale řekl: „Tak to není! Já nepodnikám žádné pošetilé cesty! Na řece není žádná loď, která by nebyla Amónova. Jemu patří moře i Liba­ non, který je podle tebe tvůj. On je také dobyvatelem (cedrů) pro (bárku) Amenveserhet, paní všech lodí. Král bohů Amenre vskutku řekl mému pánu Hrihórovi, aby mě vyslal. Jen tak jsem mohl přijít a přivést tohoto velkého boha. Hleď, kvůli tobě se tento velký bůh zdržel 29 dnů ve tvém přístavu, přičemž jsi dobře věděl, že tu je! Což už není tím, kým býval ? Chceš se přít o Libanon s Amónem — jeho pánem? Uvádíš, že dřívější králové posílali stříbro a zlato. Kdyby však vládli také životem a zdra­ vím, neposílali by tyto věci. Vždyť oni je posílali tvým otcům právě místo života a zdraví! A Král bohů Amenre je sám pánem života a zdraví. Stej­ 49 Pravděpodobně nějaký foinický velkoobchodník.

111

ně tak byl i pánem tvých otců a oni po celý život také Amónovi obětova­ li. A rovněž ty jsi služebník Amóna. Když budeš říkat:, Vykonám, vyko­ nám pro Amóna,‘ a splníš jím (zadaný) úkol, budeš žít, budeš svěží a zdráv a budeš prospěšný celé své zemi a svým lidem. Nelačni po ničem, co patří Amenreovi, (Králi) bohů. Vždyť lev lpí na svém majetku! A dej mi přivést svého písaře, abych ho mohl poslat k Nesbanebdžedovi a Tanutamóně do základny, kterou zřídil Amón na severu své země, a oni už pošlou vše potřebné. Pošlu ho k nim se slovy:,Pošlete mi to (a já si to po­ nechám jen do té doby), než se vrátím na jih. Potom vám zase všechny dluhy splatím.'“ Toto jsem mu řekl. A vložil poslovi do ruky můj dopis. Pak naložil kýl, příď a záď lodi a ještě (přidal) čtyři další obrovské kmeny, takže jich bylo celkem sedm, a poslal je do Egypta. Jeho posel, který se vydal do Egypta, se vrátil ke mně do Sýrie v prvním měsíci doby pučení. Nesbanebdžed a Tanutamóna poslali čtyři džbány a jednu mísu ze zlata, pět džbánů ze stříbra, deset královských oděvů z tenké látky, deset pruhů prvotřídní látky, 500 pokrý­ vek z jemného plátna, 500 hovězích kůží, 500 lan, 20 pytlů čočky a 30 ko­ šů ryb. A (Tanutamóna) mi soukromě poslala pět oděvů z prvotřídní tenké látky, pět pruhů prvotřídní látky, pytel čočky a pět košů ryb. Vládce se zaradoval a hned vyčlenil 300 mužů, 300 volů a předáky na kácení stromů. A pokáceli je. A (stromy) tam ležely celou dobu pučení a teprve ve třetím měsíci doby žní je stáhli k pobřeží. Tehdy se dostavil vládce a dohlížel na ně. A vzkázal mi: „Přijď!“ Když jsem k němu při­ stoupil a padl na mne stín jeho slunečníku, odstrčil mě jeho služebník Penamón se slovy: „Padl na tebe stín faraóna — kéž žije, je zdráv a svěží —, tvého pána.“ Avšak on se na něho rozzlobil a řekl: „Nech ho!“ A když jsem k němu přistoupil, řekl mi: „Pohleď, úkol, který dříve plnili moji předchůdci, jsem také já splnil, ačkoli jsi pro mne neučinil to, co tvoji předchůdci! Pohleď, už je tu složen i poslední zbytek stavebního dřeva! Splň má přání a jdi ho naložit. Je tvoje. Nechtěj však spatřit hrůzu moře. Vždyť kdybys ji spatřil, spatřil bys také moji hrůzu! Já ti vskutku nepro­ vedl to, co Chamvesovým poslům, kteří v této zemi strávili 17 let a také tu zemřeli.“ A svému služebníku řekl: „Vezmi ho s sebou a ukaž mu hrob, v němž leží.“ Já mu ale řekl: „Neukazuj mi ho! Pokud jde o Chamveseho, byli to přece lidé, které vyslal jako posly, přičemž on sám byl také jenom člověk. Ty však nyní nemáš před sebou jeho posla, abys mu říkal: ,Měl by ses jít podívat na své druhy!' Neraduj se tedy, jako kdybys měl mít stélu, na níž

112

bys uvedl: ,Král bohů Amenre ke mně poslal „Amóna na cestě“ — svého posla, kéž žije, je zdráv a svěží —, a Venamóna, svého pozemského posla, pro dřevo na stavbu velké a vznešené svaté bárky Amenrea, Krále bohů. Já ho nakácel a naložil. Rovněž jsem mu poskytl své vlastní lodi i s po­ sádkami. A dorazili do Egypta, aby mi mohli u Amóna vyprosit 50 let ži­ vota — ještě navíc k těm, které jsou mi určeny osudem.' A jestliže jedno­ ho dne přijde z egyptské země posel znalý písma, přečte na stéle tvé jméno a ty potom obdržíš vodu ze Západní říše — stejně jako bohové, kteří tam jsou.“ Řekl mi: „Velkolepá ponaučení jsi mi dal!“ A já mu řekl: „Tedy ještě k tomu všemu, co jsi mi řekl: jestliže se opět dostanu k Amónovu vele­ knězi a on se tak přesvědčí o úkolu, který jsi splnil, pak to bude právě tento úkol, jenž ti bude ku prospěchu.“ A odešel jsem na pobřeží — tam, kde ležely stromy. Náhle jsem spatřil 11 připlouvajících lodí patřících Cekerovým lidem, kteří požadovali: „Zajměte ho! Nenechte žádnou jeho loď odplout do Egypta!“ A já se po­ sadil a plakal. Tu ke mně přišel vládcův písař dopisů a řekl: „Co ti je?“ Řekl jsem mu: „Což nevidíš stěhovavé ptáky, kteří již podruhé odlétají do Egypta? Podívej se, vydávají se na cestu k chladné vodě (= do nilské Delty)! Dokdy tu jen budu muset zůstat? Což nevidíš ty, kteří mě přišli zajmout?“ A šel to oznámit vládci. Když mu řekli tato smutná slova, rozplakal se. A po svém písaři mi poslal dva džbány vína a jednu ovci. Také mi ne­ chal přivést svoji egyptskou zpěvačku Tentnutu, které řekl: „Zpívej mu a nenech ho truchlit!“ A vzkázal mi: „Jez, pij a netruchli! Zítra uslyšíš vše, co ti chci říci.“ Ráno svolal své poradce. Stál uprostřed a řekl Cekerovým lidem: „Co vás přivádí?“ A řekli mu: „Přišli jsme kvůli těm proklatým lodím, které se s našimi nepřáteli chystáš poslat do Egypta.“ A on jim řekl: „Nemohu zajmout Amónova posla ve své zemi. Avšak nechte mě a já ho pošlu pryč a vy ho potom můžete sledovat a zajmout.“ Pak mi dovolili nalodit se a vyplout z přístavu. Větry mě zahnaly až na Kypr, kde se mě obyvatelé města vydali zabít. Podařilo se mi ale unik­ nout jim a dostat se až k vládkyni města Hatíbě. Setkal jsem se s ní, prá­ vě když vycházela z jednoho svého domu a chystala se vstoupit do jiné­ ho. Pozdravil jsem ji a řekl lidem, kteří ji obklopovali: „Je mezi vámi někdo, kdo rozumí egyptsky?“ A jeden z nich řekl: „Já rozumím.“ Řekl jsem mu tedy: „Řekni mé paní, že jsem až v Amónově městě (= Thé-

113

bách) slyšel: Jestliže se ve všech městech děje bezpráví, pak jen na Ky­ pru se podporuje spravedlnost.“ Avšak děje se přesto bezpráví každý den také zde?“ Řekla: „Co to má znamenat?“ A já jí řekl: „Což když moře bouří a vě­ try mě zaženou do tvé země, ty připustíš, aby mě dopadli a zabili? Vždyť jsem posel Amóna! Pohleď, budou mě celý den hledat! A což si za tuto posádku patřící vládci Byblu, kterou rovněž chtějí zabít, nebude její pán hledat deset tvých posádek, aby je také mohl povraždit?“ A nechala si ty lidi zavolat a vynadala jim. Pak mi řekla: „Ulehni na noc...“

Text tohoto vyprávění není bohužel dochován v celistvosti a nezřídka je mezerovitý. Ne každá podrobnost je zcela srozumitelná. Nicméně je však Venamónova zpráva neocenitelná jako charakteristika politické si­ tuace daného období. Ukazuje, že tehdejší dva egyptští vládcové sídlící souběžně na jihu a na severu země, nejvyšší kněz Hrihór ve Vésetu a Smendés (Nesbanebdžed) ve městě Tanis, se nevzdávali nároků na Egypt a Sýrii, nýbrž byli přesvědčeni, že s odkazem na velikost boha Amóna z Vésetu mohou vznášet požadavky jako dříve. Amenre, mocný bůh jižního Vésetu, král bohů a pán země a moře, vyžadoval úctu a poplatek i od krále z Byblu. S tím byl ale nyní konec. S úpadkem egyptské moci zanikl zároveň i vliv a působivost jeho bohů. Král z Doru ani nepomýšlí, aby se staral o Amónovo ukradené zlato a stříbro, a král z Byblu není ochoten poskytnout dřevo dříve, než dostane řádně zaplaceno. Časům poplatků drobných knížat palestinsko-foinického pobřeží egyptské velmoci bylo odzvoně­ no. Mohli si dovolit nechat egyptské vyslance čekat a bez nebezpečí klást podmínky. A když konečně lodě Cekerů, oné skupiny, jež je počítána k „mořským národům“, chtěly z nejasných příčin zabraňovat Venamónovi v cestě do­ mů, král z Byblu ho odstrčil a zanechal nejistému osudu. Egyptská bez­ mocnost a rostoucí sebevědomí syrsko-foinických dynastů nemůže být představeno drsněji. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že úpadek egyptské moci v Palestině měl za následek vytvoření nových mocen­ ských center a odpoutání sil, které až dotud nevystupovaly samostatně. Konec egyptského vlivu a teprve pozvolna se upevňující moc Pelištejců umožnily okolo roku 1000 př. n. I. vytvoření říše Davidovy. Dvě podrobnosti z Venamónovy zprávy jsou ve srovnání se Starým 114

zákonem obzvláště poučné: Chíram, týrský král, poskytl cedrové dřevo pro Šalomounův chrám.50 Také on náležel k oněm foinickým panovní­ kům, kteří nebyli již Egyptu zavázáni a nyní své dřevo jinak prodávali. Za druhé vždy vzbuzoval pozornost člověk zachvácený božstvem z dru­ žiny krále z Byblu. Předává svému králi hodnověrné poselství. Toto je případ dvorského „proroctví“, jež se tenkráte vyskytovalo i jinde v Sýrii a jež je známo v neposlední řadě i v raných proroctvích Izraele. Tam to jsou jednotliví boží mužové, kteří byli v úzkém vztahu ke svému králi (Samuel, Nátan, ovšem též falešní proroci v IKr 22). Onen mladý muž z Byblu mohl náležet do kanaánských počátků proroctví, které ovšem bylo zbaveno extatických projevů.51

50 IKr 5,15n. 51 Srov. nicméně 1S 10,In.

115

[D]

(I)

DEJINY PALESTINY PO PRÍCHODU IZRAELSKÝCH KMENÚ

Kulturní vývoj

Literární tradice Starého zákona a vykopávky, jež byly podniknuty v po­ sledních desetiletích, se plně shodují v tom, že průnik a usazení Izraelců v Palestině bylo invazí nového cizího etnika, které zpočátku stálo hlubo­ ko pod kulturní úrovní dosaženou obyvatelstvem měst pozdní doby bronzové. Skupiny, které teprve v Palestině vytvořily celek zvaný „Izrael“, byly polokočovnými kmeny, které v několika vlnách asi v roz­ mezí 150 let přicházely do země z přilehlých okrajových stepních oblas­ tí. Jejich vystoupení představuje jev zcela obdobný invazím nomádů na počátku rané a střední doby bronzové. Je tedy zcela logické, když obsazení země Izraelci budeme považovat za počátek nové epochy v kulturních dějinách Palestiny, tj. doby železné. I uvnitř této kulturní epochy, která, přesně vzato, sahá až do současnosti, lze opět rozlišit různé úseky. V palestinské archeologii jsou všechny ob­ dobí po roce 587 př. n. 1., tedy po pádu Judska a zničení Jeruzaléma Ba­ byloňany, nazývána podle právě panující velmoci, což je metoda, která dovoluje, aby poslední tři tisíce let nadmíru bohatých z hlediska kulturní­ ho i politického vystoupilo mnohem plastičtěji a živěji. Zbývající časový úsek mezi léty 1200 a 587 př. n. 1. však archeologové rozdělují buď na dobu železnou 1 (1200—930 př. n. 1.) s podobdobími a, b, c a na dobu že­ leznou II (930—587 př. n. 1.) nebo také nověji na dobu železnou I (1200—1000 př. n. 1.), dobu železnou II (1000—850 př. n. 1.) a dobu želez­ nou III (850 — 587 př. n. 1.). Již z označení samého vyplývá, že v období po roce 1200 př. n. 1. se při zhotovování zbraní a nástrojů objevuje nový kov, totiž železo. Pochopi­ telně, že se tento nový kov neobjevil, ani se ho nezačalo používat, právě tak jako předtím mědi a bronzu, naráz. Nová surovina byla zpočátku příliš drahá, aby se jí používalo například k výrobě hrotů šípů. Nicméně

116

na lokalitě Telí el-Fár‘a (jih) v hrobě datovaném krátce po roce 1200 př. n. 1. a rovněž tak i v Megidu ve vrstvě asi z roku 1150 př. n. 1. by­ la již nalezena železná dýka a železný nůž, zatímco na Telí Dér ‘Allá (= Sukót?; srov. Gn 33,17 atd.) ve vrstvě pocházející z období krátce po roce 1200 př. n. 1. byly objeveny drobné fragmenty zkorodovaných že­ lezných předmětů. S největší pravděpodobností souvisí počátky zpracování železa v Pa­ lestině úzce s příchodem další, nesemitské skupiny obyvatelstva do této oblasti, Pelištejců. Tento lid, který v procesu velkého stěhování národů pronikl až na egyptské hranice, potom se ale kolem roku 1200 př. n. 1. usadil v palestinské pobřežní nížině mezi Jaffou a Gázou, dosáhl po svém odchodu z Ilýrie nejprve osad na Krétě, popřípadě na maloasij­ ském pobřeží v Kappadokii. Zde se asi již před rokem 1200 př. n. 1. se­ známil s výrobou železa, která byla zpočátku monopolem Chetitů. Usídlení Pelištejců a obsazení země Izraelci se tak časově přibližně shoduje. A jsou tyto skutečnosti také ve vztahu věcné souvislosti? Dost často se vyslovuje domněnka, že k usídlení Pelištejců v Palestině došlo se souhlasem egyptského faraóna, ba dokonce na jeho popud, aby Pelištejci jako volní vazalové Egypťanů jim zajišťovali před Izraelci obzvláště důležité spojovací cesty palestinskými rovinami. V každém případě však tato časová shoda pelištejské a izraelské kolo­ nizace znamená, že okolo roku 1200 př. n. I. se začaly v rozsáhlých čás­ tech Palestiny prosazovat zcela nové skupiny obyvatelstva a zcela nové kulturní vlivy. Jaké informace poskytují vykopávky o těchto nových et­ nických skupinách, v nichž se pozvolna rozplývalo ostatní obyvatelstvo v zemi již dříve usedlé? Nejprve je třeba ještě jednou konstatovat, že na počátku doby želez­ né I četné, až dosud obydlené lokality nevykazují po zničení zpočátku žádné nové trvalé osídlení, popřípadě zůstávají vůbec opuštěny. Na mís­ tě velkého města pozdní doby bronzové, Chasóru, bylo okolo roku 1200 př. n. 1. jen několik málo stanů a chýší zřídka tu pobývajících polokočovníků, na Telí Dér ‘Allá (Sukót?) se zastavovali jen příležitostní poutníci a Lakíš zůstal zpočátku vůbec bez jakýchkoli nových obyvatel. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že na počátku doby železné I byly na doposud neosídlených místech zakládány četné malé a velmi skrovné osady, nebo byla znovu obydlována po delším údobí sídliště starší. Nově příchozí se nyní usazovali na lokalitách Telí el-Fúl (= Gibea; srov. Sd 19,12), Telí en-Nasbe (= Mispa; srov. Sd 20,1), et-Tell 117

(= Aj; srov. Joz 7,2), er-Rám (= Ráma; srov. Sd 19,13), Džeba“ (= Geba; srov. Joz 21,17), Rás el-Charrúbe (= Anatót; srov. Joz 21,18; Jr 1,1), Seilún (= Šilo; srov. Sd 21,19; 1S 1,3), Chirbet et-Tubéka (= Bét-súr; srov. Joz 15,58), Džebel er-Ruméde (= Chebrón; srov. Sd 1,20; Joz 11,21) i na dalších místech ve strední a severovýchodní Galileji. Jak lze vysvětlit tento zdanlivý protiklad? Srovnáme-li přesnou polo­ hu nových osad, velmi snadno zjistíme, že všechny leží v západojordánských horách nebo v jejich výběžcích, nikoli však v nížinách. Proto jsou tato sídliště spojována s izraelskými kmeny, které nebyly početně příliš silné, a jejich polokočovní příslušníci nebyli ještě zcela obeznámeni se životními zvyklostmi v kulturní zemi. Snažili se tedy, pokud možno, vy­ hnout se střetu s velkými městy v nížinách, a před životem ve velkých aglomeracích s rozsáhlými opevněními, která bylo možno udržovat a bránit pouze s dostatečným počtem obyvatelstva vázaného pracovní povinností, dávali přednost malým, blízko sebe ležícím a snáze ubranitelným osadám v horách. Je jasné, že k zakládání sídlišť v horské a kopcovité krajině bylo třeba splnit jednu podmínku: zbudovat nepropustné cisterny. Vybudováním velkoobjemových nádrží vymazaných nepropustnou vápennou maltou místo dříve používané směsi vápna a slinu se mohl člověk odloučit od pramenů, popřípadě trvale tekoucích řek a jezer a mohl nyní shromaž­ ďovat dešťovou vodu. Podstatně jiný obraz poskytují však vykopávky v nížinách, především v nížinách pobřežních. Vedle starých kanaánských měst, která prodělala přechod od pozdní doby bronzové k době železné I bez zničení nebo přerušeného osídlení či přerušeného kulturního vývoje, jako Taanak (= Telí Ta‘annek; srov. Sd 1,27), Megido (= Telí el-Mutesellim; srov. Sd 1,27) nebo Bét-šeán (= Telí el-Husn; srov. Sd 1,27; 1S 31,10), jsou i zde lokality, které byly koncem pozdní doby bronzové násilně zničeny, jako například Ašdód (= Telí Esdúd) i se svým přístavištěm (= Telí Mor) ne­ bo Aškalón (= Telí el-Chadra). Avšak tyto osady byly hned nebo jen za krátký čas po svém zničení znovu obydleny v plném rozsahu. Pochopi­ telně, a to je nejdůležitější, nikoli původním kanaánským obyvatelstvem. Archeologická vrstva z doby železné I následující po poslední vrstvě z pozdní doby bronzové vykazuje zcela jinou keramiku, která ve spojení s dotud u Kananejců neznámými pohřebními formami svědčí o znovuosídlení novými skupinami obyvatelstva. Nepochybně se jednalo o Pelištejce, k jejichž pěti hlavním místům se počítala Gáza, Gát a Ekrón 118

a právě tak Ašdód a Aškalón (srov. Joz 13,3; 1S 6,17), nebo o Cekery, kteří byli s Pelištejci úzce príbuzní. Jak vypadala pelištejská keramika, jaké pohřební zvyklosti Pelištejci zachovávali, jaký vůbec byl přínos Pelištejců ke kultuře Palestiny v době železné? Při pohledu na pelištejskou keramiku je vedle jemně pročištěné hlíny, z níž je vyrobena, nápadná i bohatá výzdoba s charakteristickými motivy. Na žlutošedém podkladě jsou vyvedeny v červené nebo černé barvě spirálové vlysy, do sebe spletené půlkruhy a jiné geometrické vzo­ ry, právě tak jako zvířata zarámovaná v metopách, především stylizova­ ní ptáci s hlavou převážně obrácenou dozadu (srov. obr. V). Co do forem se přednost dávala dvouuchým číším právě tak jako amforám a džbá­ nům. Velmi bylo oblíbené hliněné síto v hubici džbánu; zřejmě mělo za­ chytit ječné plevy z piva, které se podávalo převážně v těchto džbánech, zatímco víno se pilo výlučně z amfor. V. Pelištejská nádoba z Megida

119

Tyto nádoby svou formou v Palestině nové, právě tak jako jejich vý­ zdoba, měly své nejužší obdoby v keramice nalezené v mykénských ko­ loniích na Rhodu a Kypru a datované do konce 13. stol. př. n. 1. Jedná se tedy v případě pelištejské keramiky o importy ze staré domoviny, pří­ padně o importy od jim příbuzných skupin? Tato úvaha je vyloučena, protože materiál, z něhož jsou nádoby zhotoveny, přesně odpovídá to­ mu, z něhož je vyrobena i ostatní palestinská keramika. A kromě toho nádoby nalezené v Palestině organizují jiným způsobem zdobné prvky vyskytující se i na nádobách egejských, ba dokonce přijímají tu a tam i prvky jednoznačně egyptské. Lze tedy připustit, že pelištejská kerami­ ka při vší své závislosti na formách známých ze staré domoviny je přece jen výsledkem samostatného vývoje na území Palestiny, odrážejícím zřetelně nejen kulturní vlivy, ale také kulturní svébytnost nové skupiny obyvatelstva. Takové zhodnocení pelištejské kultury je potvrzeno i vědomostmi ar­ cheologie o formách pohřbů a pohřebních zvyklostech Pelištejců. Na lo­ kalitě Telí el-Fár‘a (jih), asi 25 km jižně od Gázy, byla objevena skupina pěti hrobů, které, vybaveny četnými typicky pelištejskými nádobami, sto­ jí v ostrém protikladu k hrobům jinak běžným v době železné I v Pale­ stině. Místo obvyklých zaokrouhlených komor v takzvaných šachtových hrobech jsou opatřeny dlouhou, úzkou, schodišťovou chodbou, která ústí do velké, lichoběžníkové komory, v jejímž středu se nachází jáma. Po stranách jsou lavice, na nichž byli ukládáni mrtví, zatímco k zadní stěně se v některých případech ještě přimykají menší, rovněž lichoběžníkové vedlejší komory. Ale právě tato podoba hrobů, a zejména vchod s pří­ stupovou chodbou (dromos) má svoje paralely opět v egejské oblasti. Analogický vliv cizích území je konečně pozorovatelný i na hliněných rakvích s antropoidními víky, tj. víky majícími lidskou podobu. Takové sarkofágy byly nalézány od lokality Telí el-Fár‘a (jih) až po Dér el-Balah a Bét-šeán, hlavní egyptskou pevnost v Palestině na počátku doby železné I. Vyskytují se ale také v Egyptě samém na různých místech v Deltě již od 15. stol. př. n. 1., zatímco v Lakíši byl objeven sarkofág ná­ ležející již do 13. stol. př. n. 1. Protože téměř všechny tyto sarkofágy se vyskytují opět ve spojitosti s egejskou, popřípadě s kyperskou kerami­ kou, je i zde zřetelné spojení s egejskou oblastí zprostředkované lidem pocházejícím z Egeidy, jenž přišel nejprve do styku s Egyptem. Byli to ta­ ké Pelištejci? S ohledem na skutečnost, že antropoidní sarkofágy jsou doloženy v Egyptě již asi od roku 1450 př. n. 1., je pravděpodobnější, že 120

byly přineseny na Přední východ asi skupinou Denyů, blízkých příbuz­ ných Pelištejců. S příslušníky této skupiny, kteří sloužili jako žoldnéři v palestinských posádkách Egypťanů, popřípadě s tamějšími egyptskými úředníky, je zřejmě třeba spojovat i sarkofágy z doby železné I nalezené v Bét-šeánu. Tím se i vysvětluje, proč právě Bét-šeán, i když nenáležel k jádru pelištejského území mezi Gázou a Jaffou, byl v tak úzkém vztahu k Pelištejcům, že ti zde pověsili na městské hradby na znamení vítězství mrtvoly Saulovu a jeho synů (srov. 1S 31,10—12). Třetí velká skupina obyvatelstva, která se v době železné I vyskytova­ la v Palestině vedle Pelištejců a Izraelců, je tvořena obyvateli měst z pozdní doby bronzové, která nebyla okolo r. 1200 př. n. 1. zničena nebo obsazena pelištejskými či izraelskými přistěhovalci. K nim patří vedle egyptského posádkového města Bét-šeánu a již zmíněných lokalit Megida a Taanaku na okraji jizreelské roviny rovněž Jibleám (= Chirbet Bel‘ame;srov. Sd 1,27), Šekem (= Telí Balata; srov. Sd 9,ln.), Gibeón ( = ed-Džíb; srov. Joz 9,17; 2S 21,In.) a Jeruzalém (srov. Joz 15,63; Sd 1,21; 2S 5,6n.) v Efrajimském pohoří a Gezer (= Telí Džezer; srov. Joz 16,10; Sd 1,29) na nejzazším okraji pahorkatiny. Jaké informace poskytují vyko­ pávky o životě v oněch městech a vůbec o dosažené kulturní úrovni? Ta­ to sídliště zbudovaná na místech obzvláště vhodných k obraně vděčí nepochybně za své zachování před dobyvačnými a ničivými vlnami že­ noucími se zemí na přelomu 13. a 12. stol. př. n. 1. především chytře pro­ myšlenému a nanejvýš účinnému obrannému systému. Vedle mohutných hradeb zbudovaných technikou pozdní doby bronzové patřila k němu i řada staveb sloužících k zásobování vodou a svědčících nejen o znač­ ných stavitelských a technických schopnostech, ale i o pevné společen­ ské organizaci. Město se tak stalo nezávislé na omezených možnostech shromažďování vody v cisternách a potřebná voda mohla být přiváděna i v dobách obležení. Všechny takové stavby spočívaly na zásadě zacho­ vání přístupu k pramenu, který se většinou nalézal vně pásu městských hradeb, podzemní chodbou, do níž se vstupovalo z určitého místa uvnitř osady. Technika tunelování, jak nasvědčují vykopávky v Gezeru, byla vyvinuta již v době bronzové, ale po roce 1200 př. n. 1. byla dále ve svých rozličných variantách zdokonalena především v Chasóru, Megidu, Jeru­ zalémě a Gibeónu. Stavbě v Gezeru je nejblíže snad nejstarší konstruk­ ce vodního tunelu v Megidu. Zbudován okolo r. 1200 př. n. 1. nebo krátce nato, sestává z dlouhé svažité a kamenem vyzděné štoly, jež končí přímo u pramene a je zde ještě opatřena strážní komorou. 121

Takové zařízení ovšem mohlo být snadno přístupné útočníkům. Svěd­ čí o tom ostatně kostra hlídače ve strážní komoře, a tak ještě ve 12. stol. př. n. 1. nebo v nejbližších staletích následujících se přešlo k bu­ dování systémů dokonalejších a zároveň velkorysejších. Nyní na určitém místě uvnitř osady byla nejprve vykopána kolmá šachta 35 m hluboká a teprve u jejího dna byla vyražena 63 m dlouhá horizontální štola až k prameni; pramen sám byl zajištěn hradbou proti útočníkům. Jak uka­ zují stupně vytesané do skály na stěnách šachty, sestupovaly nyní ženy, které měly opatřovat vodu pro jednotlivé rodiny, šachtou a tunelem pří­ mo až k prameni. Stejné technické řešení se naskýtá i u takzvané schodišťové studny v Gibeónu, jež byla rovněž zbudována krátce po r. 1200 př. n. 1., a u stav­ by zajišťující Chasór zásobami vody, která je datována do první polovi­ ny 9. stol. př. n. 1. Když archeologové v Gibeónu narazili uvnitř sídliště na velkou kruhovou jámu o průměru asi 12,30 m a hloubce 10,80 m, kte­ rá byla na vnitřní stěně opatřena přibližně 40 schody a balustrádou, po­ važovali ji nejprve za obrovský vodní bazén. V dalším průběhu vykopávek se však zjistilo, že ke dnu této stavby se přimyká další schodiště asi o jedenácti mnohem užších stupních, které pokračovalo tunelovou chod­ bou o patnácti stupních, jež konečně ústila do prostoru o rozměrech 6,80 x 3,40 m uloženém 13,60 m pode dnem „bazénu“ a zásobovaném spodní vodou. Rovněž i systém zajišťující město Chasór zásobami vody, zbudovaný v 9. stol. př. n. 1., byl tvořen asi 30 m hlubokou šachtou a 25 m dlouhým tunelem, který se na ni u dna napojoval. I chasórská šachta o přibližně čtvercovém průřezu má na svých čtyřech vnitřních stěnách vytesány skalní stupně široké asi 3 m, které posléze pokračují schodištěm tunelo­ vé chodby. A tunel vysoký 4 m a široký rovněž 4 m ústí i zde u téměř čtvercového vodojemu, který leží přesně ve výši hladiny pramenů, aniž by jich však sám dosáhl. I zde systém zásobování vodou spočívá na zís­ kávání spodní vody. Je zřejmé, že množství vody získávané z takových komor odkázaných pouze na vodu průsakovou bylo poměrně malé ve srovnání s vydatností pramenů ležících vně města. A nadto jak v Gibeónu a Chasóru, tak také v Megidu muselo být přinesení vody krajně namáhavou záležitostí. Není tedy divu, že v Megidu byly po určité době stupně šachty odtesány a dno prohloubeno, takže pramenná voda mohla nyní stékat horizontálním ka­ nálem až tam. Šachta byla prakticky přeměněna ve studnu, z níž bylo 122

možno čerpat potřebnou vodu, aniž by člověk musel opustit sídliště (srov. obr. č. 39). Jakousi kombinací tohoto systému a staršího řešení z Megida a Gibeónu byly nejstarší stavby zajišťující Jeruzalém zásobami vody a nově zbudovaná konstrukce v Gibeónu pocházející asi z 8. stol. př. n. 1. Jak ta­ dy byl řešen přístup k pramenité vodě? Vykopávky prováděné v Jeruza­ lémě v letech 1961 až 1967 ukázaly, že z určitého místa položeného na východním úbočí ještě uvnitř městských hradeb byla proražena podzem­ ní příkře se svažující chodba vedoucí ke svislé šachtě. Ode dna šachty byl pak zbudován téměř horizontální kanál až k prameni, jímž do ní proudila voda. Jeruzalémské ženy sestupovaly ostře se zatáčející chod­ bou osvětlenou olejovými lampičkami položenými ve výklencích jen k hornímu okraji šachty, aby odtud čerpaly vodu přiváděnou kanálem. Teprve za panování judského krále Chizkijáše (725—697 př. n. L; srov. 2Kr 18 — 20) byl tento kanál s velmi malým úhlem sklonu protažen pod jižním městem až do městské doliny, popřípadě do střední jeruzalémské doliny jako takzvaný Chizkijášův kanál a voda z pramene tu pak poma­ lu vtékala do připravené nádrže (srov. 2Pa 32,30; srov. str. 173 a násl. a obr. č. 40). Podobně jako nejstarší ještě kanaánská stavba zajišťující Jeruzalém zásobami vody byla konečně zbudována i druhá již izraelská stavba v Gibeónu. Z určitého místa položeného v blízkosti hradeb uvnitř osady vedl k prostranství, v němž se nacházela cisterna, asi 60 m dlouhý tunel s 96 stupni a výklenky pro svítilny (srov. obr. č. 42). Prostranství samo ši­ roké 2,60 m a vysoké 1,50 m bylo opět spojeno s pramenem téměř hori­ zontálním tunelem o délce 34 m. Tak byl získán přístup k bohatému zdroji dobré vody, aniž bylo třeba vážit cestu až k samému prameni, ne­ boť ta se podobala, vzhledem k překonávanému výškovému rozdílu, dlouhé skluzavce. Právě tak, jako při budování systémů zajišťujících zásobování vodou a při stavbě opevnění, pokračovala kanaánská města Palestiny i po ob­ sazení země nepřetržitě v tradicích pozdní doby bronzové pokud se týče výstavby svatyň a obydlí. Svatyně v Bét-šeánu postavená krátce po r. 1150 př. n. 1. má, stejně tak jako i její předchůdkyně, nepřímý přístup, částečně zastřešenou předsíň a výše položený kultický prostor. Kultové předměty nalezené ve velkém počtu tu i jinde jsou zhotoveny z kamene nebo hlíny a náleží ke starému kanaánskému vegetačnímu kultu. Vedle

123

vápencových misek, kernosů1 a chřestítek se setkáváme s kaditelnicemi, příp. s kadidlovými oltáři, které jsou zdobeny reliéfy hadů, rovněž se vy­ skytují několikapatrové skříňové domky, na nichž jsou zobrazeny myto­ logické postavy a zvířata. Jak tenkrát vypadal městský dům vysoce postaveného člověka, názor­ ně ukazují zbytky budovy odkryté v Megidu. Při přibližně čtvercovém půdorysu byl takový dům tvořen na dvou k sobě přiléhajících stranách dvěma co do rozvržení velmi podobnými křídly. Každé křídlo bylo opa­ třeno dlouhou místností nebo chodbou s dveřmi na ulici na straně jedné a s otvorem do dvora na straně druhé. Dvůr sám zaujímal severovýchod­ ní část domu, a ze severovýchodního rohu vedlo točité schodiště do dal­ šího patra budovy. Síně domu byly pokryty tenkou vrstvou vápenné omítky a zdi byly zbudovány z vybraného a s velkou pečlivostí opraco­ vaného materiálu. Stavby tohoto typu převzali později též Izraelci pro svá knížata či velitele okrsků a pevností, nebo je napodobovali pouze s několika málo obměnami. Snad si lze podobně představit i dům, v němž bydlel král David v Jeruzalémě, poté co dobyl města na Jebúsejcích (srov. 2S 7,1; 11,2), i když vykopávky doposud žádné takové zbytky neodhalily. Jak ale vypadal a jak byl naproti tomu zbudován dům prostého Izrael­ ce? A jak vůbec vypadala typická izraelská osada v prvních dvou až třech staletích po obsazení země? Velmi dobrou představu o rozvržení a struktuře ryze izraelského sídliště poskytují vykopávky v Gibeji (Telí el-Fúl) ležící asi 5 km na sever od Jeruzaléma, která je především známa jako východiště izraelského povstání proti panství Pelištejců a jako prv­ ní sídlo prvního izraelského krále Saula (srov. 1S 9,1; 10,26; 10,5; 13,2—4). Nejspodnější, a proto také nejstarší sídlištní vrstva datovaná do 12. stol. př. n. 1. vykazovala stopy jen velmi nuzného osídlení. Tato první izraelská osada zřejmě ještě vůbec neměla nějaké obranné opevnění, odhlédneme-li od věžovité, z větší části dřevěné stavby uprostřed. Nepo­ chybně to přispělo k úplnému zničení sídliště okolo r. 1100 př. n. 1. Udá­ lost lze snad uvést do souvislosti s příběhem tradovaným v knize Sd 19 — 20. Krátce nato však byla osada znovu vybudována, tentokrát i s malou citadelou (srov. obr. VI). Opravdu byla překvapivě malých roz­ 1 Kernos, horizontální dutý keramický kruh, na jehož horní straně jsou upevněny menší vázovité nádoby, jejichž dna jsou otvorem propojena s dutinou kruhu; sloužil k míchání obětních tekutin. (Pozn. překl.)

124

měrů; pouhých 65 m na 52 m. Její obranná síla ale byla podstatně zvýše­ na jiným činitelem. Citadela byla totiž zbudována zcela novou, v Palesti­ ně dosud neznámou stavební technikou, systémem kasematových zdí. Jak již napovídá slovo kasematy, důležitou úlohu v tomto stavebním systému sehrávaly prostory, které byly spolehlivě chráněny proti nepřá­ telskému útoku. Tím, že ve vzdálenosti 1,5 m až 2 m byly zbudovány dvě rovnoběžné zdi, které byly spojeny po přibližně stejných mezerách příč­ nými stěnami, vznikly mezi oběma zdmi větší či menší komory (srov. obr. č. 29). Zjevnou výhodou této stavební techniky byla okolnost, že se už nemusely budovat zdi silné několik metrů, a přesto bylo dosaženo stej­ ného stupně pevnosti a bezpečnosti. Vnější zeď v Gibeji měla tloušťku jen asi 1,5 m, zatímco vnitřní zeď přibližně 1,2 m. Pevnost obou zdí však byla zajištěna příčnými stěnami, které obě zdi spojovaly a navzájem podpíraly. Spodní části komor byly nadto ještě vyplněny úlomky kame­ nů či zeminou. Vedle malé spotřeby materiálu, práce a pracovních sil byla však se sy­ stémem kasematových zdí spojena ještě další výhoda. Archeologové zjistili, že mnohé komory byly omítnuty a spojeny dveřními otvory s vnitřním prostorem obklopeným kasematovou hradbou. Komory zřej­ mě sloužily jako skladiště zásob osady. Byly tu vskutku účelně uloženy, v chladu a bezpečí. Je zcela jasné, že systém kasematových zdí plnil dvo­ jí účel: dovedně spojoval požadavek fortifikační s požadavkem na hos­ podaření se zásobami, stavba opevnění byla spojena se stavbou skladišť. Při tak jednoznačných výhodách zmíněného stavebního systému se nelze divit, že brzy byl používán i v mnoha dalších izraelských osadách v Palestině. V počátečním období vlády krále Davida se objevuje též VI. Rekonstrukce základů citadely v Gibeji

125

v Bét-šemeši a na Telí Bét Mirsim a za krále Šalomouna v Chasóru, Gezeru, Megidu a Jeruzalémě, na Gezíret Far‘ún, Telí el-Hléfi a Telí Kasíle. Ale i v dobách po rozdělení království r. 926/925 př. n. 1. byl používán jak v severním Izraeli, tak i v jižním Judsku zejména při královských či strategicky obzvláště důležitých stavbách. Hradby v Šekemu, Samaří, Én-gedí a Bét-keremu (= Rámat Rahel) u Jeruzaléma prozrazují, že tato technika byla později dovedena k nejvyšší dokonalosti, zatímco drobněj­ ší stavby na lokalitách Telí el-Kedérát, Telí ‘Arád a Chirbet Gazze cel­ kově odpovídají gibejskému vzoru. Je příznačné, že všechna uvedená sídliště či stavby jsou jednoznačně izraelského původu, což se velmi dobře shoduje s předpokladem, že zpo­ čátku relativně malé izraelské kmeny neznající nadto žádnou nucenou práci musely mít obzvláštní zájem o stavební systém, který vyžadoval co nejmenší pracovní náklady, zároveň byl však nanejvýš účinný a užitečný. Toto konstatování nás ale přivádí k otázce původu systému kasematových zdí. Je vynálezem Izraelců nebo jednoho z jejich kmenů? Anebo si ho přinesli do Palestiny již ze svých starších sídlišť? I když nelze již přesně zjistit, kdy a za jakých okolností přišli Izraelci poprvé do styku s takovouto technikou výstavby zdí, je jisté, že systém byl vyvinut v Ma­ lé Asii v pozdní době bronzové a odtud se prostřednictvím Chetitů a je­ jich severosyrských vazalů dostal do Sýrie. Vzdor všem svým přednostem nedošel systém kasematových zdí vý­ lučného užití. Izraelci pokračovali i nadále ve staré technice převzaté od kanaánského obyvatelstva, která spočívala v budování masívních ka­ menných hradeb, jejichž vnější strana byla pokryta vápenohlinitou vrst­ vou. Při tom všem první izraelské hradby vystavěné podle kanaánského vzoru nedosáhly pochopitelně té tloušťky, kterou jim dávali Kananejci, a v níž právě spočívala přednost této stavební techniky. První izraelská sídlištní vrstva v Mispě (= Telí en-Nasbe) 13 km severně od Jeruzaléma má jen velmi slabý pás kamenných hradeb. Teprve okolo r. 900 př. n. 1., když se Mispa stala důležitou hraniční pevností (srov. IKr 15,22), byly hradby při zachování staré techniky zesíleny u základu na tloušťku 7,80 m. Stavební technika zcela zjevně sledovala starou zásadu, masív­ ností docílit odolnosti. Hradba byla nadto zesílena v pravidelných vzdá­ lenostech opěrnými pilíři a předsunutými věžemi (srov. obr. č. 33). Byl-li takový způsob stavby používán u větších sídlišť a ve větším rozsahu, by­ lo možno se jen stěží obejít bez otroků, lidí vykonávajících nucené prá­ ce, popřípadě válečných zajatců. 126

Třetí technika výstavby hradeb, která se rovněž používala i při stavbě paláců, byla v Izraeli poprvé užita za krále Šalomouna. Byla převzata z Foiníkie, na což ukazují mj. vykopávky na lokalitě Telí Súkás na po­ břeží Středozemního moře (srov. obr. č. 34), popřípadě byla do Izraele přinesena foinickými staviteli. Je charakterizována postupným kladením dlouhých, úzkých, pečlivě opracovaných kamenů střídavě ve skupinách po dvou nebo po třech vazácích a běhounech. Bylo dosahováno tak přesného a těsného styku jednotlivých bloků, že ještě dnes je mnohdy nemožné vsunout mezi dva kameny čepel nože. Rozhodující zásadou by­ lo dosáhnout odolnosti hradby nikoli masívností, stejně jako u systému kasematových zdí, nýbrž vnitřní pevností. Přitom lze rozlišit dvě různé formy užití tohoto stavebního systému, které odpovídaly většímu či menšímu množství vynaloženého času a práce při opracovávání jednotlivých kamenných bloků. Buďto byl po­ užíván pouze pro rohové konstrukce a stavbu opěrných pilířů, které byly v pravidelných vzdálenostech začleňovány do hradby, a mezilehlé úseky se vyplňovaly pouhým nalámaným kamenem (srov. obr. č. 34), nebo byla touto technikou zbudována celá hradba, a v případě silnější hradby byl prostor mezi vnější a vnitřní zdí z pečlivě přitesaných kamenů vyplněn opět nalámaným kamenem, popřípadě hrubě opracovanými bloky. Tato technika výstavby hradeb dosáhla svého vrcholu v Izraeli v 9. stol. př. n. 1. Setkáváme se s ní především u hradeb odkrytých v Megidu, Gezeru, Chasóru, Jeruzalémě a Samaří. V souvislosti s uvedenou stavební technikou a místem jejího původu je třeba se ještě zmínit o jednom stavebním prvku, který byl nalezen rov­ něž v Megidu, Chasóru, Jeruzalémě, Bét-keremu a Samaří, ale i ve vý­ chodním Jordánsku, a který z uměnohistorického hlediska patří k nej­ významnějším nálezům v Palestině z doby mezi obsazením země Izraelci a pádem judského státu r. 587 př. n. 1. Je to tzv. protoiónská popřípadě protoaiolská hlavice sloupu (srov. obr. č. 36). Byla zhotovena z vápence, spočívala na pečlivě přitesaných, téměř krychlových vápencových balva­ nech a sloužila jako podpora římsy členící a zdobící dlouhé zdi budov, místností či chodeb. Také tato hlavice, s níž se setkáváme v Palestině v době od 10. do 7. stol. př. n. 1., je pravděpodobně foinického původu, v 8. stol. př. n. 1. ji převzali též kyperští a iónští Řekové a dále ji rozvinuli. Svojí formou zřejmě znázorňovala strom života nebo palmu. Popis a charakteristika jednotlivých systémů výstavby hradeb by byla neúplná, kdybychom neobjasnili, jak byl ze stavebně technického hledis­ 127

ka vybudován a zajištěn průchod hradbami, tedy brána sídliště. Podle místních podmínek rozeznáváme u izraelských osad různá řešení. Nehle­ dě na to, že větší osady měly vedle hlavní brány postavené směrem k hlavní cestě nebo na místech příhodných k obraně ještě vedlejší bránu zbudovanou na straně obrácené k prameni a skrytou únikovou branku, všechny izraelské konstrukce bran zůstaly zpočátku věrné klešťovému systému, který byl vytvořen již ve střední době bronzové. Později se ale vyskytují vedle jednoduchých bran s jen jednou klešťovou konstrukcí (srov. obr. č. 32) také brány větší s dvěma až třemi klešťovými konstruk­ cemi, a vedle přídavné, převážně v pravém úhlu k hlavní bráně postave­ né předsunuté jednoduché brány (srov. obr. III, str. 82), se setkáváme také s malými pevnostmi zbudovanými po stranách hlavní brány, takže přístup k ní je veden jakoby úzkou uličkou sevřenou ze dvou stran hrad­ bami a pevnostmi, kterou bylo možno lehce uhájit. Nejlépe zbudované a co do své konstrukce nejpůsobivější brány se nacházejí v období před rozdělením království r. 926/925 př. n. 1. v pěti izraelských městech: z doby Davidovy dvě brány, v Danu a Beer-šebě, z doby Šalomounovy tři brány, v Chasóru, Megidu a Gezeru. Tato tři po­ slední místa spojovalo již užití systému kasematových zdí, a rovněž je­ jich hlavní brány měly společný půdorys. Konstrukční shody všech tří městských bran, které jsou datovány do sídlištních vrstev z časů krále Šalomouna, jsou i v detailech tak velké, že je lze nepochybně připsat stejnému královskému staviteli, pravděpodobně jako i výstavbu kasema­ tových zdí uvedených tří měst. Za krále Šalomouna to byla zřejmě ob­ zvláště dobře opevněná posádková a pevnostní města. Tento předpo­ klad se ostatně plně shoduje s tradicí Starého zákona v IKr 9,15, podle níž král Šalomoun prý opevnil zejména Chasór, Megido a Gezer. Jak ale přesně vypadala taková brána ze šalomounského období? Za vstupem zapuštěným do hradby a opatřeným po stranách dvěma takřka čtvercovými mohutnými věžemi obsahovala tři páry kamenných výstup­ ků, které vybíhaly v pravém úhlu z obou podélných zdí brány a vytvářely tak po obou stranách cesty po třech hlubokých výklencích či komorách (srov. obr. VII a obr. č. 29). I když je její půdorys v zásadě totožný s kle­ šťovou bránou ze střední doby bronzové, má přece jen úzkou obdobu ve zvláštní vývojové formě klešťové brány z 11. a 10. stol. př. n. 1. ze severní Sýrie, jejíž výstupky byly delší a komory hlubší. Snad i její plán, stejně jako i systém kasematových zdí, který je s ní spojen, se dostal do Palesti­ ny ze Sýrie, popřípadě prostřednictvím syrských stavitelů. 128

(1) Severní okraj jizreelské roviny, kde došlo k různým bitvám. Hornatá krajina vlevo vza­

du je Nebi Dahi, pohoří Chermón (2) Pahorek, na němž král Omrí založil město Samaří

< (3)

Pahorky v oblasti jihovýchodně od Bét-elu, z jejichž skalního podloží lijavce téměř úplně odplavily tenkou vrstvu zeminy < (4)

Pohled na Chirbet Tekú' (Tékoa), 8 km jižně od Bét-lechemu na okraji Judské pouště, domovina proroka Amose

Mrtvé moře, v popředí Chirbet Kumrán

(6)

016

Letecký pohled na Tel! es-Sultán (Jericho) během vykopávek

(7) Úžlabina u Megida

(8)

Neolitické městské hradby v Jerichu

(9)

Velká věž opevnění z předkeramického neolitu v Jerichu

(11)

Obmodelovaná lebka neolitického období z Jericha. Obličej je vymodelován tenkou vrstvou hlíny, která pokrývá lebku

(10)

Opevnění Jericha z předkeramického neolitu. V popředí se nachází příkop

(12)

Městská hradba (tzv. terasovitá hradba) v Megidu z rané doby bronzové (vrstva XVIII)

(13)

Chalkolitický ossuář v podobě domku z Chdéry u Jaffy (Jeruzalém, Palestinské archeologické muzeum)

.TJr

Är

'&2/ tó7 W. IW

■.

'.’{ l'*sä

(H)

Střepy z hliněných džbánů, které byly nejprve popsány a potom rozbity (15)

Hliněná soška popsaná kletbami proti nepřátelským knížatům, která byla posléze rozbita

(16) Ulice v Jerichu s kanálem pro odpadní vody pod dlažbou (střední doba bronzová) (17) Hrob ze střední doby bronzové v Jerichu s dary mrtvému

(18) (19) (20)

Reliéf: Ramesse II. napínající luk na válečném voze taženém koňmi Jeden z dopisů krále Abdichiby z Jeruzaléma Skarabeus s obrazem a nápisem Ramesse II.

Schránka vyřezaná ze slonoviny s vyobrazením lvů a okřídlených zvířat, pozdní doba bronzová, Megido (Jeruzalém, Palestinské archeologické muzeum)

(21)

(22)

Hlavička ze slonoviny, pozdní doba bronzová, Megido

(23) Portrét obyvatele Sýrie/Palestiny z Tutanchamónova hrobu (Oxford, Ashmolean Museum) (24) Nejsvětější svatyně kanaánského chrámu z pozdní doby bronzové v Chasóru (25) Kanaánský chrám z pozdní doby bronzové v Chasóru

(26) Bazaltový reliéf z Bét-šeánu s vyobrazením zápasu mezi lvem a psem, pozdní doba bronzová (Jeruzalém, Palestinské archeologické muzeum) (27) Kanaánský chrám z pozdní doby bronzové v Chasóru se třemi za sebou umístěnými prostorami

(28)

Zbytky vojenské ubytovny v Megidu z časů izraelského krále Achaba (29)

Letecký snímek lokality Tel! Vakkás (Chasór) se šalomounskou bránou, kasematovými hradbami a královskou sloupovou síní

(30)

Základy jedné z budov krále Achaba v Megidu (31)

Kadidlový oltář s tzv. rohy (vápenec, Megido)

(32) Komora v bráně Mispy. Komora s kamennými lavicemi sloužila jako strážnice (33) Část masívní hradby z lomového kamene s opěrnými pilíři (Mispa)

(34) Část hradby na lokalitě Telí Súkás (Sýrie) (35) Izraelský obytný dům v Chasóru (8. stol. pf. n. 1.)

(36)

Protoiónská příp. protoaiolská hlavice pilastru z Megida (vrstva IV) (37)

Kámen s otvorem pro dveřní čep z Dótanu

(38)

Výtokový otvor kanálu pro odpadní vody v městských hradbách (Chirbet Kafr'ána) (39) >

Podzemní chodba sloužící k zásobování Megida vodou. Nejprve umožňovala přístup k prameni, později sama vodu přiváděla

(43)

Slonovinová plaketa z Arslan Ta$, Sýrie (Paříž, Louvre) (44)

Slonovinová plaketa s vyobrazením dvou okřídlených zvířat v antitetickém postavení, uprostřed stylizovaný strom života

(45)

Oslavný nápis faraóna Šešonka v Amónově chrámu v Karnaku (46)

Velká zásobnice z Bét-šemeše (10. stol. př. n. 1.)

(47) Šešonkův nápis (kopie)

(48)

Tři zajatí Judejci z oslavného nápisu faraóna Šešonka, tzv. „Berlínský fragment“

(49)

Stéla krále Méši z Moábu Na fotografii lze dobře rozeznat dochované části stély a části doplněné podle papírových otisků

(50)

Tzv. Černý obelisk krále Salmanassara 111. (sádrový odlitek) (51—53)>

Izraelci přinášejí Jehúův poplatek



Rekonstrukce města Lakíš (58)

>

Král Sinacherib před městem Lakíš: tábor

(60)

Babylonská kronika se zprávou o dobytí Jeruzalema 597

(59)

Král Asarhaddon z Aššuru

(61)

Hliněná tabulka z Berlínskeho muzea (Babylon 28178 = Vat 16238) s údaji o dodávkach oleje králi Jójakínovi a členům jeho družiny

(62) Král Sinacherib z Aššuru následován důstojníky nebo dvorními úředníky

(63)

Ištařina brána v Babylónu vybudovaná Nabukadnezarem; stav při vykopávkach; rekonstrukce v Berlínském muzeu je poněkud nižší

Vil. Půdorys šalamounské brány v Megidu (vrstva IV)

U stěn komor byly umístěny malé kamenné lavice (srov. obr. č. 32), které sloužily k odpočinku a zastávce strážných, ale též městských star­ ších a obchodníků (srov. Rt 4,1 —12; Am 5,10; 2Kr 7,1). Jestliže před hlav­ ní bránou byla ještě umístěna vnější brána či brána předsunutá, tu byly u zdí, které obě brány spojovaly, mnohdy zřízeny ještě další strážné ko­ mory. Průchod bránou měl průměrnou šíři okolo 4 m; uzavíral se dvěma velkými, 7 —8 m vysokými dřevěnými křídly, které se otáčely ve vyhlou­ bených stěžejových kamenech (srov. obr. č. 37) pomocí čepu (srov. Iz 6,4). Obě křídla se uzavírala příčně uloženou silnou dřevěnou či kovovou závorou. V Mispě byl nalezen pilíř opatřený prohlubní, do níž se závora po otevření brány ukládala. Nad průchodem bránou a komorami se mnohdy nalézalo, zejména u velkých bran, ještě hořejší patro, které sloužilo jako přístřeší pro ob­ chodníky na cestách a královské úředníky. Cesta sama byla vydlážděna kameny, nebo byla pokryta vrstvou vápenné malty. V sídlištích z doby krále Davida a pozdějších se pod ní nacházel kanál, který právě tak jako i kanály další ústící do malých otvorů v městských hradbách odváděl splašky za hradební pás (srov. obr. č. 38). K vnitřní straně brány se při­ mykal volný prostor, který sloužil především jako shromaždiště v do­ bách svátků (srov. Neh 8,16). Před bránou byla naproti tomu často zbu­ dována rampa, která zejména u pevnostních měst, měst pro vozbu a pro koně (srov. lKr 9,19; 10,26; 2Pa 1,14) měla usnadnit příjezt k bráně ležící ve stejné výši jako ostatní sídliště. Pochopitelně, že příjezdová cesta ne­ 129

mohla mít příliš příkrý úhel stoupání, proto se zvedala jen pozvolna s mnohými zatáčkami a v pravém úhlu se na bránu napojovala. Jestliže chodec chtěl dosáhnout brány rychleji a kratší cestou, mohl užít, jak pro­ zrazují vykopávky v Megidu, příkré stezky opatřené mnoha stupni, která k ní vedla téměř přímo. Za městskými hradbami a branami se tísnily domy jeden vedle druhé­ ho, v izraelských osadách stejně jako před staletími v městech Kananejců. Jestliže Izraelci znovu osídlili dobyté kanaánské město, vystavěli po přechodném období, kdy žili většinou ve stanech a chýších, znovu domy svých předchůdců na starých základech, ovšem s menší důkladností a zručností. Jestliže zakládali zcela novou osadu, měly jejich domy zpo­ čátku velmi jednoduchý půdorys. Sestávaly z jednoho dvora s jedinou místností po straně. Brzy však, se vzrůstajícím blahobytem a pod vlivem velkorysejších staveb kanaánských měst, se místo jedné místnosti začalo po straně dvora budovat více místností, a nakonec celá jeho jedna polo­ vina byla překlenuta střešní konstrukcí. Střecha, nesená kamennými pilí­ ři často odkrývanými při vykopávkach (srov. obr. č. 29), měla jednak poskytovat stín, ale pravděpodobně též sloužila, přístupna po žebříku, jako místo pro domácí práce. Nejužívanějším typem izraelského domu, který převládal zvláště v do­ bách po králi Šalomounovi, byl takzvaný dům o čtyřech místnostech (srov. obr. č. 35). Právě tak jako dům s místnostmi na dvou sousedních stranách, který byl rovněž Izraelci přejat, je pokračováním stavebního typu známého v Palestině od střední doby bronzové. Ve svém základním pojetí byl tvořen jednou místností, která ležela napříč před kratší osou dvora, jenž sám byl rozdělen dvěma podélnými řadami sloupů do tří prostor. Sloupy nesly asi ve výšce 1,80 m nad zemí plochou střechu, kte­ rá byla tvořena vrstvou složenou ze směsi řezanky, hlíny a vápna upěchovanou kamenným válcem a spočívající na dřevěných trámech a prou­ tí. Obklopovalo ji malé zábradlí (srov. Dt 22,8) a po západu slunce byla oblíbeným místem pobytu (srov. 2S 11,2). Zároveň však sloužila jako místo, kde se sušily vypěstované plodiny, a v dobách dešťů jímala vodu shromažďovanou pak v cisternách uvnitř domu. Izraelský dům byl tedy v zásadě jednopatrový. Nicméně bylo ale příležitostně budováno i druhé patro. Jestliže růst rodiny vyžadoval rozšíření domu, nebo vzrůst blaho­ bytu umožňoval jeho další výstavbu, tu byly k místnostem ležícím na podélné ose připojovány místnosti další, nebo se původní stavba zvyšo­ vala o další poschodí. To ovšem vyžadovalo, aby se ve spodních míst­ 130

nostech vybudovaly další zdi podpírající nové patro, což vedlo k rozdě­ lení těchto místností na několik menších prostor. Zároveň bylo třeba zbudovat vně domu schodiště. Přízemní místnosti patrového domu slou­ žily obvykle jako špižírny a dílny, zatímco obytné místnosti rodiny se na­ cházely v hořejším poschodí. Pec 20—30 cm vysoká, sila a velké zásob­ nice zůstaly nicméně umístěny v prostoře dvora. V suti, která po zničení domů vyplnila jednotlivé dvory a místnosti, na­ lézají archeologové četné předměty, které patřily ke každodennímu ži­ votu izraelské rodiny a osvětlují její kulturní úroveň a náboženské zvy­ ky. Především je třeba se zmínit o nesčíslném množství keramických střepů, tedy zlomků hliněných nádob denní potřeby. Jaký obraz o kera­ mice raných izraelských sídlištních vrstev až do doby krále Šalomouna poskytují tyto střepy i četné neporušené nádoby? Především lze všeobecně pozorovat velkou jednoduchost, ba primitivnost při přípravě materiálu, v modelaci i dekoru jednotlivých nádob. Te­ prve v 10. a 9. stol. př. n. 1. za králů Davida, Šalomouna a jejich prvních nástupců dochází k zřetelnému obratu, který plně odpovídá vzestupu, který lze zaznamenat též v oblasti stavitelství i v jiných oblastech kultur­ ního života. Charakteristickým keramickým výrobkem 12. a raného 11. stol. př. n. 1. je velký zásobnicový džbán (pithos), zhotovovaný z velmi hrubé hlíny a opatřený zahnutým okrajem. Nachází se v Megidu, Šekemu a Šílu, právě tak jako v Bét-élu, Mispě, Aji a Gibeji nebo v Bét-šemeši a Bét-súru; byl tedy rozšířen po všech částech země. Je však příznačné, že se v této zvláštní formě vyskytuje pouze v sídlištních vrstvách pochá­ zejících z období před r. 1050 př. n. 1. Vrstva v Gibeji připisovaná Saulo­ vu období (pravděpodobně 1012 — 1004 př. n. 1.) obsahuje výlučně džbá­ ny s novou, zcela jinou formou okraje, která se vyskytuje i v současných vrstvách v Bét-élu, Mispě a jinde, a nahrazuje tu formu starší. Vedle těchto velkých zásobnic znali Izraelci pochopitelně pro běžnou denní potřebu i další menší nádoby. Aniž bychom tu chtěli dopodrobna všechny vyjmenovat, zmíníme se pouze o malých číších a pohárech, kte­ ré jsou podle nálezů v Gibeji typické pro izraelskou osadu v prvních dvou stoletích po obsazení země. Byly pokryty červenou polevou, která s pomocí kosti či kamene byla rovnoběžně nebo křížově vyšrafována a po vypálení nádoby získala nádherný lesk. Nejjemnější keramika byla konečně tvořena malými černými, do vysokého lesku leštěnými džbány na olej a parfémy a světle červenými či hnědožlutými džbány, které byly často pomalovány červenými nebo hnědými horizontálními pásy.

131

Další nálezy z těchto raných izraelských osad představují prakové ka­ meny (srov. 1S 17,40.49) a hroty šípů, brusy a kamenné těrky, přesleny a hliněné lampičky, závaží a amulety. Jsou to hliněné plakety, právě tak jako postavy bohyně Astarte z pozdní doby bronzové, které byly zhoto­ vovány ve formách. Znázorňují však místo kanaánské bohyně Ašery na­ hou ženskou postavu se vzedmutým břichem a křečovitě k němu přitisk­ nutýma oběma rukama. Zřejmě je tu zpodobnena žena krátce před po­ rodem. Na rozdíl od obrazu kanaánské Ašery však nemá žádné znaky bohyně, takže tyto plakety lze považovat za prosté amulety, které měly pomoci nastávajícím matkám, nikoli za zobrazení ženského božstva. Jiný nález z prvního raně izraelského kultiště v Chasóru, které náleže­ lo osadě z doby železné I neznající ještě žádných hradeb, jasně ukazuje, že zákaz zhotovení božího obrazu (srov. Ex 20,4) se v prvních desetile­ tích po obsazení země ještě nikterak neprosadil u všech kmenů, které vy­ tvořily celek Izrael. Postava malého sedícího boha válečníka, která tu byla nalezena spolu s četnými bronzovými votivními podobami, může být vysvětlena sotva jinak, než jako zobrazení izraelského boha osvětlu­ jící názorným způsobem tradici Starého zákona v Sd 17,1—5; 18,14 — 31 a také Sd 8,27. Jak ale přesně vypadalo kultiště izraelské osady? Mělo svatyni, chrám? A mělo vůbec každé izraelské sídliště, zejména v počátečním období charakterizovaném tak velkou chudobou, vlastní kultiště? Podíváme-li se ještě jednou na Gibeu, typickou izraelskou novou osadu, zjis­ tíme, že tradice Starého zákona tu jednoznačně dokládá existenci tak­ zvaného Bamá (= posvátného návrší, kultiště), které leželo v bezpro­ střední blízkosti osady, leč nicméně mimo její vlastní místo a na pahorku (srov. 1S 10,5). Další tradice Starého zákona (např. 1S 9,12—25) má za jisté, že každá i ta nejmenší izraelská osada měla své vlastní kultiště umístěné vně hradebního pásu. Takovéto uspořádání kultovního života bylo v Palestině známé po staletí, ba dokonce po tisíciletí. Izraelské kme­ ny se s ním seznámily při svém příchodu do země prostřednictvím dří­ vějšího obyvatelstva a převzaly je pro výkon svého kultu. Přejímání kanaánských forem a institucí, k němuž docházelo i v jiných oblastech, muselo ovšem s sebou nést právě v daném případě týkajícím se sféry kultu zvláštní nebezpečí. Bylo nasnadě, že s kanaánským kultištěm bude přejata i jeho výbava, a tím také jeho kultovní symboly a kultovní rity až po jeho stará božstva. Ve většině případů to nebylo jistě úmyslné, leč v důsledku těsného přimknutí ke kanaánským kultištím se tak přece jen 132

stávalo, takže zhusta docházelo k jistému porušení čistého Jahvova kultu (srov. 2Kr 3,2; Jr 19,3 — 5 atd.). Pochopitelně, že tomuto nebezpečí ne­ podlehly všechny izraelské osady a kultiště; jinak by izraelské nábožen­ ství nesené převážně četnými provinčními kultišti jen stěží přežilo obě první staletí doby železné I. K izraelskému kultišti náležel v každém případě obětní oltář (srov. 2Kr 21,3; Ez 6,6). Archeologické vykopávky odhalily ve všech částech Palestiny předměty, které úzce souvisely s čistým nebo oslabeným Jah­ vovým kultem: masseby (srov. IKr 14,23; 2Kr 18,4 atd.), malé kamenné kadidlové oltáře s takzvanými rohy ve čtyřech úhlech horní plochy (srov. IKr l,50n.; 2,28; srov. obr. č. 31), nádoby na dřevěné uhlí, desky a kameny miskovité vyhloubené nebo opatřené mnoha malými důlky, cedníkové džbány, misky k úlitbě, naběračky a vidličky. I když tato kultiště byla místy otevřenými, ležícími pod širým nebem (srov. IKr 14,23; 2Kr 16,4), každé z nich mělo snad ještě stan nebo jednoduchý zastřešený prostor pro konzumaci obětin a ukládání kultovních předmětů (srov. 1S 9,22). Pochopitelně, že tyto skrovné stavby nezanechaly po sobě v průběhu staletí žádných stop. Naproti tomu lze očekávat, že archeologické výzkumy odhalí ještě zbytky některých větších a trvalejších kultovních staveb, například chrá­ mů. Ještě před rozdělením království (926/925 př. n. 1.) měl Izrael ta­ kové stavby nejprve v Šílu a posléze v Jeruzalémě (srov. 1S 1,9; IKr 6,3n.). Kromě toho v době vlády krále Šalomouna byly snad rovněž v Danu v nejsevernější části země a také v Beer-šebě a Aradu na jihu ze­ mě a pravděpodobně též na jednom nebo více místech Zajordání (Ne­ bo?) pohraniční svatyně. I když v Šílu (= Chirbet Sélún) byly podniknu­ ty již několikrát rozsáhlé archeologické výzkumy, přesto tu doposud nebyly nalezeny žádné zbytky raně izraelského chrámu, který měl být zničen Pelištejci okolo r. 1050 př. n. 1. V Jeruzalémě zůstalo naproti tomu území šalomounského chrámu rýčům archeologů až do dnešních dnů ne­ dostupné, neboť se na něm nachází muslimská svatyně Haram eš-Šeríf s takzvaným skalním dómem. Doposud však nebyly odhaleny ani žádné zbytky izraelských svatyní v Danu a Beer-šebě nebo v Zajordání. Jen v Aradu (= Telí ‘Arád) byla objevena a odkryta pohraniční svatyně zbudovaná za krále Šalomouna. Přitom došlo k překvapujícímu zjištění, že svatyně v Aradu byla zbu­ dována na starším otevřeném kultišti o rozměrech asi 15mx20m. To znamená, že na půdě starého kultiště byla zbudována ve směru východ-

133

-západ zastřešená prostora o rozměrech 11 m x 3 m, z jejíž západní stra­ ny vystupovala vyvýšená cela, zatímco plocha na straně východní slouži­ la jako předsíň a dvůr uprostřed s oltářem z nepřitesaných kamenů pro zápalné oběti (srov. Ex 20,25). V cele stál malý čtvercový oltář a masseba navrchu zaoblená. Hlavní prostora svatyně byla opatřena u postranních zdí lavicemi, zatímco přístup ze dvora měl po stranách po jednom slou­ pu. Konečně ke svatyni náležely některé další přilehlé místnosti, které se k ní přimykaly v západovýchodní ose. Je možné činit ze struktury této izraelské pohraniční svatyně nějaké závěry o konstrukci dalších izraelských svatyní? Při vší opatrnosti by by­ lo možné nejspíše předpokládat, že byly v zásadě tvořeny zastřešeným kultovním prostorem, před nímž se nacházel dvůr, případně předsíň s ol­ tářem. Naproti tomu však neexistuje žádná přímá typologická a věcná souvislost s ústřední svatyní v Jeruzalémě. Jak tedy vlastně vypadal jeru­ zalémský chrám? Podle literární tradice Starého zákona to byl tzv. antový chrám (tj. stavba s pilastrovým zakončením průčelního nároží boč­ ních stěn, mezi nimiž byly sloupy); jeho osa probíhala snad také ve smě­ ru západ-východ a za dvorem s oltářem pro zápalné oběti a předsíní se nalézal velký obdélný prostor, z něhož se vystupovalo po malém scho­ dišti do cely, nejsvětější svatyně. V nejsvětější svatyni se nalézala schrá­ na; tím se jeruzalémský chrám odlišoval od všech pohraničních svatyní. Po obou stranách vchodu do hlavního prostoru, tedy v předsíni, stálo po jednom sloupu, jimž Starý zákon dává jméno Jakín a Bóaz (srov. IKr 7,21); hlavní prostor snad byl osvětlen pomocí světlíků. Kolem hlavní budovy zřejmě stály třípatrové přístavky s malými místnostmi, které zá­ roveň sloužily k zesílení zdí ústředního prostoru. Pochopitelně, že v případě jeruzalémského chrámu, stavby odlišné od všech izraelských budov, vyvstává otázka jeho původu. Jeho nejužší ob­ dobou je chrám z 9./8. stol. př. n. 1. odkrytý na lokalitě Telí Ta‘jínát na řece Orontu, který je znamenitým svědkem soudobého foinického chrá­ mového stavitelství, a dále je to svatyně v Chasóru zničená v 2. polovině 13. stol. př. n. 1. (srov. obr. č. 24, a obr. č. 25). S přihlédnutím ke skutečno­ sti, že i sám stavební způsob, který konstruuje zdi ze tří vrstev přitesa­ ných kamenů a jedné vrstvy cedrových trámů (srov. IKr 7,12), se rovněž vyskytuje na lokalitě Rás eš-Šamra na severosyrském pobřeží, lze snad i tento chrámový typ, právě tak jako způsob výstavby zdí Šalomouno­ vých pevnostních měst včetně protoaiolských hlavic sloupů, považovat za prokazatelně převzatý ze severosyrsko-foinické oblasti. Foiničtí stavi­

134

telé, které král Šalomoun přivedl do Palestiny, ho zprostředkovali Izraeli (srov. IKr 5,15n.). Přibližnou představu o výzdobě jeruzalémského chrámu si lze koneč­ ně učinit s pomocí archeologických nálezů, které odhalily vykopávky na jiných sídlištích a územích ve vrstvách pocházejících ze stejného století nebo ze století časově nejbližších. Řezby ze slonoviny, které byly naleze­ ny v Megidu, Samaří a Chasóru, ale i na lokalitě Arslan Ta§ v Sýrii (srov. obr. č. 43 a č. 44), jsou zřejmou obdobou vyřezávaných palem, věncoví z květin a zlatého obložení chrámu, zatímco nádrž na vodu vykopaná v Ugaritu (= Rás eš-Šamra) snad odpovídala bronzovým nádržím chrá­ mu, které sloužily obětnímu kultu. Obraz, který poskytují vykopávky o působení a významu krále Šalo­ mouna, by byl neúplný, kdybychom se ještě nezmínili o tom, co archeo­ logický výzkum vypovídá o rozvoji obchodu, dopravy a řemesel za jeho vlády. Velmi důležitou úlohu sehrával v tomto ohledu Edóm, který za­ bral již král David a připojil k Izraeli jako provincii. Přesněji řečeno to bylo území mezi tradiční jižní hranicí Izraele v Negevu jižně od Beer-šeby a jižně od Moábu a Akabským zálivem. S tímto nepřístupným a jen na málo místech pro zemědělství vhodným územím získal Izrael pod svou kontrolu nejen důležité karavanní a obchodní cesty vedoucí do již­ ní Arábie a Jemenu, nýbrž získal i přístup k Rudému moři a s ním i mož­ nost lodního spojení s jižní Arábií, Núbií a Etiopií (srov. IKr 9,26). Rozličné archeologické výzkumy a nálezy v krajině po obou březích Vádi el-‘Araba potvrzují, že v 10. stol. př. n. 1. tu bylo panství Izraelců. Lze se ještě zmínit o nálezu kasematové zdi z 10. stol. př. n. 1. na Gezíret Far‘ún, skalnatém ostrůvku v Akabském zálivu (= Esjón-geber?; srov. IKr 9,26 — 28), která ho obklopovala i s malým přístavem. Nepodařilo se však jednoznačně objasnit, zda král Šalomoun nechal též těžit měď východně a západně od Vádi el-‘ Araba, především v oblas­ ti lokality Timna“ (el-Mené‘ije). Archeologové tu totiž nalezli velké hro­ mady černé strusky, které se nacházely hned vedle překvapivě dobře dochovaných tavících pecí. O intenzívní těžbě rud zde svědčí i dutiny vy­ kutané do svahů skal, z nichž hlouběji do nitra vedou krátké štoly. Ruda byla zřejmě získávána povrchovým i podzemním dolováním. Veškeré nálezy keramiky na místech těžby, která prozrazují i zbytky přístřešků pro dělníky, především otroky a zajatce, doposud dokládají, že ložiska mědi byla využívána ve 12. a 11. stol. př. n. 1. pouze Edómci. Odkud však získával Šalomoun měď a železo, kovy zpracovávané 135

v tak velkém množství, zejména pro výbavu jeruzalémského chrámu (srov. IKr 7,13n.)? Naleziště železné rudy se sice nacházela na území se­ verně od dolního toku Jaboku a východně od Mrtvého moře, ale jen stě­ ží mohla úplně nahradit měděné doly po obou březích Vádi el-‘Araba. Nadto byly v různých částech Palestiny objeveny taviči pece, které tu dokládají zpracování a tavení měděné rudy, jež na místě těžby byla pou­ ze pražena. Jak taková taviči pec vypadala a fungovala, dokládají nálezy z 12. až 11. stol. př. n. 1. na lokalitě Telí Kasíle na severním okraji dnešního Tel Avivu. Měla kruhový tvar s velkými z cihel vyzděnými průduchy, které přiváděly vzduch k ohništi. Na rozžhavené dřevěné uhlí, kterým bylo oh­ niště naplněno, se položily kamenné desky a na ně se stavěly hliněné tyg­ líky s mědí. Taková pec nesloužila zřejmě k tavení rudy, nýbrž se jednalo o zaříze­ ní, v němž se dříve již pražená, popřípadě hutnicky zpracovaná měď jen roztavovala, aby mohla být přelita do slévacích forem. Větší tavírny snad existovaly především v údolí Jordánu. V důsledku své polohy mezi horskými pásmy východně a západně od Jordánu táhnou­ cími se po obou stranách od severu k jihu tvořilo údolí zároveň jakýsi větrný kanál, v němž neustávalo silné proudění vzduchu, jež přispívalo k nutnému tahu v tavících pecích. Taviči pece, které byly odkryty ve vrst­ vě z doby železné I na lokalitě Telí Dér ‘Allá (= Sukót?; srov. IKr 7,46) a které souvisely s dvory obehnanými zdmi, i když zde jinak pro tuto do­ bu nebyly prokázány žádné stopy běžného osídlení, nasvědčují tomu, že tu byla jakási ústřední huť, která sloužila potřebám obyvatelstva žijícího v sousedství. Ale i obzvláště bohaté nálezy bronzu na Tel! es-Sa‘idíje (= Saretan?; srov. IKr 7,46) vedou k domněnce, že středisko hutní výro­ by bylo právě zde. Vzdor různým informacím nelze tedy dospět k přesné výpovědi o Ša­ lomounových měděných dolech a o tehdejším zpracování mědi. A právě tak nelze doposud s pomocí archeologie jednoznačně doložit ani další předpoklad, který vyplývá ze zmínek Starého zákona o rozsáhlém dovo­ zu a vývozu koní a vydržování velkých oddílů vozby a jezdectva (srov. IKr 5,6; 10, 26 — 29): totiž předpoklad existence rozsáhlých stájí a domů pro vozbu. Daly by se očekávat především v již zmíněných posádkových městech Chasóru, Megidu a Gezeru a na dalších strategicky důležitých místech včetně Jeruzaléma. Dva stavební komplexy odkryté v Megidu (srov. obr. č. 28 a č. 30), kde snad byly umístěny oddíly vozby a jezdectva, 136

byly však pravděpodobně postaveny až za krále Achaba z Izraele (871—852 př. n. 1.), jenž měl rovněž velkou sílu válečných vozů. S vládou krále Šalomouna se konečně dostáváme do období, v němž se vedle němých archeologických památek vztahujících se ke kultuře a náboženství Palestiny objevují první písemná svědectví a historická lí­ čení. Z posledních desetiletí 10. stol. př. n. 1. pochází malá, 10,8 cm vysoká vápencová tabulka, která byla nalezena v Gezeru a která je jakýmsi ze­ mědělským kalendářem (srov. obr. č. 41). Obsahuje soupis důležitých ze­ mědělských prací podle jednotlivých měsíců roku. Rovněž z časů krále Šalomouna pochází číše a džbán, které byly nalezeny v Aradu, nesoucí nápisy ve starohebrejském písmu. V těchto desetiletích však vzniklo i první velké vylíčení dějin Izraele známé jako „jahvistická vrstva“, a krátce po Šalomounově smrti se objevuje první mimoizraelský nápis s konkrétními zprávami o Palestině a jejích osadách v izraelské době. Je to takzvaný Šešonkův seznam (srov. obr. č. 45). Snad je tedy na místě, abychom tu ukončili pojednání o archeologických nálezech a jejich vý­ povědích a dali nyní slovo toliko epigrafickým svědectvím a historickým pramenům, tedy písemné tradici.

(II)

Rozdělená království Izraele a Judy

Po Šalomounově smrti (926 př. n. 1.) se Davidova říše rozpadla do dvou částí. Když Rechabeám (926 — 910 př. n. 1.), Šalomounův syn a nástupce, chtěl Izraelcům na sněmu v Šekemu uložit ještě těžší povinnosti než jeho otec, severní kmeny se od Judska odtrhly a vypravily k Rechabeámovi poselství: „Jaký podíl máme v Davidovi? Nemáme dědictví v synu Jišajovu. Ke svým stanům, Izraeli!(IKr 12,16)

A v Šekemu si zvolili za krále Jarobeáma, syna Nebatova. Onen den, kdy deset izraelských kmenů odpadlo od Judska, byl již brzy pociťován jako 137

den nešťastný (ještě o 200 let později hovoří o něm Izajáš jako o nejčer­ nějším dnu v dějinách Izraele; Iz 7,17), ale prostředek k překonání roz­ kolu nebyl nalezen. Zatímco Judsko zachovávalo věrnost Davidovu domu a Jeruzalému jako svému hlavnímu městu, na izraelském severu se několikrát v průbě­ hu dvousetletých dějin střídaly dynastie i hlavní města. Jarobeám I. (926 — 907 př. n. 1.) sídlil v Šekemu (IKr 12,25), Baeša (906 — 883 př. n. 1.) svrhl Jarobeámův dům a svým hlavním městem učinil Tirsu (IKr 15,21 n.). Konečně Omrí (882 — 871 př. n. L), zakladatel nové dynastie, koupil od jednoho muže jménem Šemer horu Šomerón a vystavěl tam město Sa­ maří (IKr 16,24, srov. obr. č. 2), které zůstalo hlavním městem Izraele až do konce jeho existence jako státu. Omríovci panovali v Izraeli asi čtyři­ cet let, dokud nebyli odstraněni a krůtě vyhubeni Jehúem (845 — 818 př. n. 1.). Jehú a jeho potomci řídili osudy severního izraelského státu té­ měř po jedno století. Za vlády Jarobeáma II. (787 — 747 př. n. 1.) zažil Izrael ještě jednou období vzestupu, pak ale přišel rozklad a úpadek. Bě­ hem patnácti let po smrti Jarobeáma II. a jeho syna Zekarjáše se izrael­ ského trůnu zmocnili ne méně než čtyři uzurpátoři. Hóšea, poslední izraelský král, panoval teprve přesně deset let, když Samaří bylo r. 722 př. n. 1. zničeno vítěznými Asyřany. Izrael jako státní útvar přestal existovat. Vzájemný vztah států Izraele a Judy se měnil, nikdy však nebyl bratr­ ský. Hned po rozdělení začaly mezi nimi války a spory trvající déle než půl století (srov. IKr 12,21; 14,30; 15,16). Teprve s počátkem panování judského krále Jóšafata (868 př. n. 1.) zavládla mezi nimi přátelská shoda, i když se tu zřejmě projevovala jistá politická převaha severního králov­ ství. Dobrý sousedský poměr však netrval dlouho, neboť již Jehúův pře­ vrat (845 př. n. 1.) měl za následek citelné ochlazení vzájemných vztahů. Ba dokonce za vlády judského krále Amasjáše (801 — 773 př. n. 1.) a izraelského krále Jóaše (802 — 787 př. n. 1.) vzplála válka znovu (2Kr 14,8—14). A ještě v posledních letech izraelského království došlo opět k boji, jak ukazují zprávy v 2Kr 16,5 a Iz 7,1 —9. Tenkrát se izraelský Pę­ kach (735 — 732 př. n. 1.) a damašský Resín pokoušeli přinutit Judsko, aby se stalo členem jejich koalice. Úspěch, který si od svého podniku slibo­ vali, ovšem nedosáhli; o tom ale budeme dále hovořit podrobněji. Biblické prameny k dějinám obou států Izraele a Judy se nacházejí v Knihách královských IKr 12 až 2Kr 17, v mnohém jsou doplněny vy­ právěními v 2Pa 10—28. Zmíněné biblické zprávy jsou na mnoha mís138

těch doplněny a potvrzeny mimobiblickými prameny, a ony opět dopl­ ňují a objasňují prameny staroorientální. V IKr 14,25n. se vypráví, že egyptský král Šíšak vytáhl proti Jeruzalé­ mu a od krále Rechabeáma přijal vysoký poplatek. Stojí tam: V pátém roce vlády krále Rechabeáma vytáhl Šíšak, král egypt­ ský, proti Jeruzalému. Pobral poklady domu Hospodinova i poklady do­ mu královského; pobral všechno. Pobral i všechny zlaté štíty, které poří­ dil Šalomoun, (srov. IKr 10,16n.)

Tato krátká zpráva je podstatnou měrou objasněna nápisem, který král Šešonk I. (egyptská forma jména) zanechal na jednom velikém reliéfu. Nalézá se ještě dnes na jižní vnější stěně Amónova chrámu v Karnaku v Horním Egyptě a je na něm zobrazen faraón, jak před bohem Amónem sráží nepřátele. Amón a Isis předávají králi asi 150 spoutaných za­ jatců, z nichž každý má přes tělo napsáno jméno své domoviny; dobře to ukazují vyobrazení č. 45 a 48. Perokresba, která reprodukuje levou část nápisu, ukazuje nahoře Amóna a dole Isidu, jak drží zajatce na provaze. Další obrázek, který ukazuje takzvaný Berlínský fragment ze Státního muzea v Berlíně, zachycuje ještě lépe nápisy na tělech zajatců. Mezi mnoha uváděnými místními jmény se objevují i některá známá z bible, a to nejen z jihu Palestiny, nýbrž i ze severního izraelského království. Setkáváme se tu se jmény jako například:

nebo

Gibeón Bét-chorón Ajalón Taanak Šunem Bét-šeán

srov. Joz 9,3n. srov. Joz 16,3.5 srov. Joz 19,42 srov. Joz 12,21; Sd 5,19 srov. Joz 19,18; 2Kr 4,8 srov. 1S 31,10

Také je uváděno Megido, Sóko, Machanajim a mnoho dalších. Podle toho se lze domnívat, že se Rechabeámovi podařilo poplatkem uchránit Judsko před Šešonkovým útokem (Jeruzalém není nikterak v Šešonkově seznamu uveden). Na izraelské království zaútočily naproti tomu egyptské vojenské oddíly ze všech stran, z jihu (Gibeón), ze severu (Taanak, Bét-šeán), z východu (Machanajim) a západu (Sóko) a zpustoši­ ly je. Spodní část seznamu připouští závěr, že faraón prošel především jižní částí země, takzvaným Negevem. 139

Sotva bylo cílem válečné výpravy politické podrobení Palestiny a její uvedení pod egyptské panství. Faraón Šešonk L, zakladatel 22. dynastie v Egyptě, byl sice panovník velmi činorodý, ale svým tažením do Palesti­ ny chtěl zřejmě pouze demonstrovat egyptskou moc a získat kořist. V každém případě mu brzká smrt zabránila v dalším využití palestinské­ ho úspěchu. Ani jeho vítězný nápis nebyl zcela dokončen. Tento faraón zanechal svědectví o své přítomnosti i v Megidu. Při amerických výzkumech města (v letech 1925—1934) byl nalezen malý fragment stély, na němž je ještě velmi dobře patrné faraónovo jméno (srov. obr. VIII). Podobný fragment s kartuší* 2 jména Šešonka I. byl nale­ zen již v minulém století v Byblu (srov. obr. IX). Zřejmě se jednalo o Šešonkovu stélu, kterou dal vztyčit Abiba'al, král z Byblu, někdy kolem roku 922 př. n. 1.

VIII. Fragment stély z Megida

IX. Fragment stély z Byblu X. Barhadadův nápis

Jen o několik málo desetiletí později vyvstal Izraeli na severu nový nepřítel. V IKr 15,17 — 22 se nalézá obšírná zpráva o pohraniční válce, kterou vedl Baeša, král izraelský (906 — 883 př. n. 1.), proti Asovi, judskému králi (908 — 868 př. n. 1.). Válka vzala pro Judsko příznivý obrat tepr­ ve tehdy, když se Ásovi po velké úplatě podařilo pohnout Ben-hadada, 2 Termínem „kartuše“ se rozumí zarámování egyptských královských jmen.

140

aramejského krále z Damašku, k útoku na Izrael. Nato se musel Baeša z Judska stáhnout a zachraňovat vlastní kůži. Aramejské království, které tu zasáhlo do konfliktu mezi Izraelem a Judskem, vzniklo již za krále Šalomouna (IKr 1 l,23n.). Král Ben-hadad, syn Tabrimóna, syna Chezjóna, jak je zván v IKr 15,18, je pravdě­ podobně týž, jehož stéla byla nalezena okolo r. 1940 v blízkosti Aleppa. Stéla je zasvěcena Melkartovi, městskému bohu Týru. Její aramejský text (srov. obr. X) v překladu zní:

Stéla, kterou zřídil Barhadad, král Aramu (— Sýrie), svému pá­ nu Melkartovi, který, (když ji) jemu slíbil, vyslyšel jeho hlas.

HA

L M-ý L

Král zde nese aramejské jméno Barhadad, které přesně odpovídá formě hebrejské. Epigrafická analýza zařazuje stélu prokazatelně do první po­ loviny 9. stol, a lze ji tedy stěží vztahovat k jinému aramejskému panov­ níkovi než k Ben-hadadovi I. Mocenská sféra aramejského státu zasaho­ vala tedy tenkrát daleko na sever.

141

Jestliže v tomto období získávají prostřednictvím svých nápisů posta­ vy dvou cizích panovníků zmiňovaných ve Starém zákoně ostřejší rysy, tu se nyní v epigrafických památkách začínají objevovat i jména izrael­ ských králů samých. První z nich je Omrí (882—871 př. n. 1.). O vládu mu­ sel bojovat po čtyři roky a svrchovaným panovníkem izraelského krá­ lovství byl pouhých osm let (IKr 16,21 — 23). Ale i toto krátké období bylo dostačující, aby se stát znovu upevnil. Omrí se však snažil i o zlep­ šení vztahů se svými sousedy. Navázal spojení se starým obchodním městem Týrem sňatkem svého syna Achaba s týrskou princeznou ízebel (Jezábel). Pravděpodobně také ukončil boje s Aramejci. A v neposlední řadě založil též město Samaří (Šomerón), které až do konce izraelského království bylo jeho hlavním centrem (viz dále str. 165). Význam Omrího se zračí i v té skutečnosti, že izraelský stát je zmiňován v asyrských nápi­ sech jako „bít Chumrí“, tj. „dům Omrího“. I později, když izraelští králo­ vé již dávno nepocházeli z Omrího dynastie, byl každý z nich stále nazý­ ván „már Chumrí“, tj. „syn Omrího“. Toto označení jasně ukazuje, jak významná to byla postava.

1

Drobná válka v Zajordání

Konkrétní údaje o bojích Omrího v Zajordání, které jsou doplňkem zpráv Starého zákona, přináší takzvaná Méšova stéla (srov. obr. č. 49). Na začátku Druhé knihy královské čteme tuto krátkou větu: „Po Achabově smrti odpadl Moáb od Izraele“ (2Kr 1,1). Stejná věta je poně­ kud obšírněji uváděna v 2Kr 3,4n. Je zde jmenován král Méša z Moábu, který izraelskému králi musel odvádět (roční?) poplatek vlny ze sta tisíce beranů a sta tisíce jehňat, potom však od něho odpadl. Zmíněný panov­ ník Méša zanechal po sobě nápis, který měl dosti neobyčejný osud. Byl objeven r. 1868 misionářem F. A. Kleinem na černém bazaltovém kame­ ni ve východním Jordánsku v blízkosti dnešního Díbánu. Němec, profe­ sor Petermann z Berlína, a Francouz Clermont-Ganneau usilovali o jeho zakoupení od tamějších beduínů. Vzájemná rivalita obou kupců vzbudila jejich nedůvěru a tak beduíni kámen roztříštili, neboť se snad domnívali, že v něm najdou poklad; rozpalovali ho v ohni a polévali vodou. Jen asi dvě třetiny kamene byly zachráněny a znovu sestaveny. Naštěstí však 142

Clermont-Ganneau z něho pořídil již dříve papírový otisk; a s jeho po­ mocí mohl být nápis na kameni z větší části přečten. Od roku 1873 se ká­ men nachází v pařížském Louvru. Jeho nápis zní:

Já (jsem) Méša,3 syn Kemošjatův,4 král Moábu, díbónský.5 Můj otec byl králem nad Moábem třicet let a já jsem se stal králem po svém otci. Udělal jsem výsost (= božiště) pro Kemoše v Kericho6 na znamení(?) záchrany, protože mne zachránil před všemi útočníky a protože mi dal (vítězně) pohlédnout na všecky, kdo mne nenáviděli. Omrí7 (byl) krá­ lem Izraele a utlačoval Moába mnoho dní, protože se Kemoš rozhněval na svou zemi. Pak jej následoval jeho syn8 a řekl: „Budu utlačovat Moá­ ba.“ V mých dnech (to) řekl. A(le) pohlédl jsem na něho (vítězně) i na je­ ho dům a Izrael zahynul věčným zahynutím. Předtím obsadil Omrí celou zemi Mahdeba9 a usadil se v ní (ve) svých dnech a po půlku dnů svého syna, (celkem) čtyřicet let. A (přece) ji obý­ val Kemoš v mých dnech a vystavěl jsem Baal-meón1011 a udělal jsem tam nádrž a vystavěl jsem Kirjaton.11 A (kmen) Gád12 bydlil v zemi Atarót13 odedávna, a král Izraele si vystavěl (= opevnil) Atarór. A(le) bojoval jsem proti (tomu) městu a zmocnil se ho. Pak jsem pobil všechen lid toho města (jako) oběť (?) Kemošovi a Moábovi a odnesl jsem odtud oltář (?) Daudův (Davidův?) a přivlekl jsem jej před tvář Kemošovu do Kirjatu.14 A vrátil jsem tam muže (ze) Šaronu a muže (z) Machrotu. A Kemoš mi řekl: „Jdi, dobuď Nebo15 od Izraele!“ Tak jsem vyšel v noci a bojoval pro­ 3 Srov. 2Kr 3,4. 4 Jméno je nyní potvrzeno dalším velmi krátkým a fragmentárním Méšovým nápisem; srov. BASOR č. 172; 175. 5 Z Díbónu, dnešní Díbán; srov. Joz 13,17; Iz 15,2; Jr 48,18. 6 Nejspíše lokalita nebo svatyně poblíž Díbónu. 7 IKr 16,21. 8 = Achab. 9 Srov. Nu 21,30; Joz 13,9.16; Iz 15,2; IPa 19,7. Dnešní Mádeba. 10 Srov. Nu 32,38; Joz 13,17; Ez 25,9; IPa 5,8. Dnešní Má‘ín. 11 Srov. Nu 32,37; Jr 48,1.23; pravděpodobně Chirbet el-Kureje, 10 km západně od Mádeby; viz A. Kuschke, ZDPV 77,24 a n. 12 Kmen Gád; srov. Joz 13,24 — 28. 13 Srov. Nu 32,3.34. Dnešní Chirbet ‘Attárús. 14 Srov. Am 2,2; (Jr 48,24?); pravděpodobně je třeba hledat v dnešním Kuréját ‘Aléján, 10 km severně od Díbánu u Vádi el-Butm; viz K. H. Bernhardt, ZDPV 76,135 a n. 15 Srov. Nu 32,3.38; Iz 15,2; Jr 48,1.22; IPa 5,8; pravděpodobně Chirbet el-Mechaijit, 10 km jihozápadně od Hesbánu.

143

ti němu od úsvitu až do poledne, a dobyl jsem je a pobil jsem všecky, sedm tisíc mužů podrobených (?) a žen podrobených (?) i otrokyni, proto­ že jsem je zasvětil jako oběť Ištarkemošovi. A vzal jsem odtud oltář (?) Jahveho a odvlekl jsem jej před Kemoše. Král izraelský vystavěl (= opevnil) Jahas16 a bydlil v něm, když bojo­ val proti mně. A(le) Kemoš je zahnal přede mnou. Vzal jsem totiž z Moábských dvě stě mužů, všecko velitele, a přivedl jsem je k Jahasu a dobyl ho, abych je připojil k Díbónu. Pak jsem vystavěl Kericho... (Na dalších patnácti řádcích následuje popis stavební činnosti krále Méši.) Srovnáme-li nápis se zprávami Starého zákona, dovídáme se tu něco o proměnlivých bojích mezi Izraelem a Moábem. Izraelské kmeny, především ale kmen Gád, osídlily západní svah po­ hoří na východ od Mrtvého moře, území okolo měst Nebo a Atarótu až k Arnónu a Sél Hédánu. Moábci se naproti tomu usadili na výšině po obou stranách cesty vedoucí z Médeby (Mahdeba) přes Jahas a Díbón do Aróeru a dále na jih. Sousední území na východě a rovněž kraj jižně od Arnónu byl odedávna jejich nesporným vlastnictvím. Když si David Moábce podrobil, připojil jejich území mezi Médebou a Aróerem ke své říši. Podle 2S 24,5 ležel Aróer na její jižní hranici, kte­ rá byla tedy tvořena hlubokým zářezem údolí Arnónu. Rozdělení říše a mnohé boje, které vedlo izraelské království za Jarobeáma I. a Baeši, zřejmě umožnily Moábcům sídlícím mezi Médebou a Aróerem, aby se zbavili izraelského panství a opět se připojili k moábskému státu. Omrí z Izraele se však pokusil získat ztracené pozice, což se mu z vět­ ší části podařilo. Moábce znovu zavázal k odvádění poplatků, „utlačoval Moába mnoho dní“ (srov. Méšova stéla a 2Kr 3,4) a obsadil médebskou „zemi“, tj. oblast mezi Médebou a Sél Hédánem. Jižní hranice izraelské­ ho království byla nyní tvořena řekou Sél Hédánem a dolním tokem Ar­ nónu. Území mezi Sél Hédánem a Arnónem a městem Díbónem zůstalo nicméně částí moábského státu. Aby mohl čelit moábskému protiútoku, izraelský král (Omrí nebo jeho syn Achab) opevnil („postavil“) Jahas, jenž snad ležel kdesi v blízkosti Sél Hédánu, a Atarót. Taková byla situace, když se Méša ujal následnictví po svém otci. Zřejmě brzy po svém nastoupení na trůn vypověděl 16 Srov. Joz 13,18; Iz 15,4; Jr 48,34; pravděpodobně Chirbet Iskander u Vádf el-Vále.

144

145

Izraeli poslušnost. Není zcela jasné, bylo-li to ještě za Achabova života nebo až po jeho smrti. A pak postupoval krok za krokem. Nejprve zís­ kal zpět médebskou zemi, tzn. že osvobodil tamější Moábce z izraelské­ ho svazku. Potom se však obrátil přímo proti izraelskému území. Nejpr­ ve proti „lidem z Gádu“ v zemi Atarót; město obsadil, pobil všechno obyvatelstvo a zřejmě v něm usídlil Moábce. Pak vytáhl proti městu Ne­ bo na svahu stejnojmenné hory; také zde bylo všechno obyvatelstvo, muži i ženy, pobito. Nakonec Méša oznamuje, že Izraelcům odňal, zřej­ mě dodatečně, město Jahas. Protože je připojil k Díbónu, svému rodné­ mu městu, muselo ležet někde nedaleko, pravděpodobně v blízkosti řeky Sél Hédánu. Těmito válkami posunul Méša moábskou hranici až k sever­ nímu okraji Mrtvého moře. Není pravděpodobné, že boje mezi Izraelem a Moábem potom ustaly; nic však o nich již nevíme. Z nápisu se dá vyčíst ještě mnohé, snad i jméno izraelského boha Jhvh, přesně jako ve Starém zákoně. Poskytuje i obraz o Méšových nábožen­ ských představách, jenž vše přisuzuje hněvu či pomoci svého boha Kemoše. Ale zde stačí, jestli Méšova stéla i v krátkém časovém úseku ozřejmí, kolik bojů Izrael ještě svedl, o nichž Starý zákon nic neříká a ani říkat nechce, protože má v úmyslu především vyprávět o tom, co Izrael odlišuje od ostatních národů a o jednání Jahveho se svým lidem.

2

První boj s Aššurem

Jestliže Omrí, pokud tak můžeme dnes soudit, viděl především svůj úkol v zajištění pozic Izraele uvnitř syrských států, pak jeho syn Achab, a po něm jeho následovníci, byli strženi do bouří světové politiky. Město Aššur ležící na břehu Tigridu bylo již od 3. tisíciletí centrem státu, který měl čas od času silný vliv na dějiny Předního východu (viz str. 44 a násl.). Po určitém období úpadku se říše za Aššurnasirpala II. (883 —859 př. n. 1.) znovu vzepjala k útoku na okolní obyvatelstvo a státy, především ve směru ke Středozemnímu moři. A s čím započal Aššurnasirpal II., v tom pokračoval i jeho syn Salmanassar III. (858 — 824 př. n. 1.). Drobné syrské státy mohly doufat v úspěšný odpor Salmanassarovu útoku jen za pod146

minky vlastního semknutí. Podobný obranný spolek se zřejmě podařilo vytvořit králi Hadadeserovi z Damašku. Spojenci se mohli postavit na odpor útočícímu asýrskemu vládci. O výsledku zpravuje sám Salmanassar. Na stéle, která podle místa svého naleziště je zvána „stélou z Kurchu“ — dnes se nachází v Britském muzeu v Londýně — vypráví panov­ ník o svém tažení z roku 853. Na konci stély stojí psáno:17

V roce eponyma Dajján-Aššura,18 v měsíci Ajjaru, čtrnáctého dne, jsem vytáhl z Ninive, překročil Tigris (a) přiblížil se ke Giammuovým městům na řece Balíchu. I měli hrůzu před mou zářící vznešeností a před mými nelítostnými zbraněmi a Giammua, pána svého, vlastními zbraněmi zabili. Vstoupil jsem do měst Sachlala a Til-ša-Turachi a do je­ ho paláců jsem uvedl své bohy a v jeho palácích jsem uspořádal slav­ nost tašíltu. Otevřel jsem pokladnice, popatřil na jeho drahocennosti, ukořistil jeho vlastnictví a majetek a odnesl je do svého města Aššuru. Vytáhl jsem z města Sachlala a přiblížil se ke Kár-Šulmánu-ašaréd (KárSalmanassar).19 Na kožených vorech jsem podruhé překročil rozvodněný Eufrat. Ve (městě) Aššur-utér-asbat20 (ležícím) na druhém břehu Eufratu, na řece Sagúr, jež lidé země Patina nazývají Pitru, jsem přijal od králů z onoho břehu Eufratu, (totiž) od Sangara z Gargamiše (Karchemiš),21 od Kundašpiho z Kommagény (Ku-mu-ha-ai),22 od Arama, syna z Gusi23 (Bít-Agusi), od Lalliho z Meliddu (Me-li-da-ai),24 od Chajaniho, syna z Gabari (Bít-Gabari), od Kalparudy ze země Patina,25 od Kalparudy ze země Gurgum,26 poplatek ve stříbře, zlatě, cínu (olovu, bronzu) mědi (a) bronzových nádobách. (Pak) jsem odtáhl od břehu Eufratu a přiblížil se 17 Dobytí Karkaru je vyobrazeno na bronzové bráně z Balavátu, stojí tam psáno: „Do­ byl jsem Karkar, město Irchuleniho z Chamátu.“ 18 V Asýrii byla jednotlivá léta rozlišována podle jmen vysokých úředníků, takzvaných eponymů, z nichž každý zastával tuto funkci po jeden rok. Nezřídka ji zastával i sám král. Ajjaru, druhý měsíc = duben/květen. 19 Dnešní Telí Ahmar na Eufratu, asi 40 km jižně od Karchemiše. 20 = Pitru ležící na Eufratu a Sagúru. 21 Dnešní Džerábís na Eufratu; srov. Iz 10,9; Jr 46,2; 2Pa 35,20. 22 Krajina na horním toku Eufratu. 23 Bít-Agusi/Gusi, knížectví severně od Aleppa; hlavní město snad Arpád; k otázce loka­ lizace srov. ZDPV 1955, 38. 24 Knížectví na severním Eufratu. 25 Knížectví severně a západně od Aleppa. 26 Krajina na západních svazích pohoří Amanu.

147

k Aleppu27 (Hal-man). I obávali se (jeho obyvatelé) boje a objali mi no­ hy. Prijal jsem jejich poplatek ve stříbře a zlatě a obětoval jsem před Adadem z Aleppa. (Potom) jsem vytáhl z Aleppa a přiblížil se k městům Irchuleniho z Chamátu28 (A-mat-ai). Zmocnil jsem se (měst) Adennu, Barga a Argana, jeho královského sídla, a jeho kořist, vlastnictví jeho a majetek z jeho paláců jsem nechal odnést. Paláce jsem zapálil. I vytáhl jsem z Argany a přiblížil se k (městu) Karkar. Karkar, jeho královské sídlo, jsem zničil, pobořil, sežehl ohněm. 1 200 válečných vozů, 1 200 jezd­ ců, 20 000 vojáků Pladadesera (Adad-’i-id-ri) z Damašku (Ša-iméríšu); 700 válečných vozů, 700 jezdců, 10 000 vojáků Irchuleniho z Chamátu; 2 000 válečných vozů, 10 000 vojáků Achaba z Izraele (A-ha-ab-bu mátSir’i-la-ai); 500 vojáků z Byblu (?) (Gu (-bal- )ai); 1 000 vojáků ze země Musri;29 10 válečných vozů, 10 000 vojáků ze země Irkanata; 200 vojáků Matinu-ba’la z Arvadu;3031 200 vojáků ze země Usanata; 30 válečných vo­ zů, 10000 vojáků Adunu-ba’la ze země Šian; 1 000 velbloudů Gindibu’a z Arábie (Ar-ba-ai);... 000 vojáků Ba’sy, syna Ruchubova z Amónu (Ama-na-ai),3í těchto dvanáct králů si vzal na pomoc. Povstali proti mně k boji a válce. I bojoval jsem s nimi se vznešenou silou, jíž Aššur,32pán, mne obdařil, a s mocnými zbraněmi, jež Nergal,33 můj vůdce, mi daroval. Věru, že jsem je rozdrtil od Karkaru až po Gilzau. 14 000 bojovníků je­ jich jsem nechal pobít zbraněmi, jak Adad34 jsem na ně nechal pršet rá­ ny, jejich mrtvoly rozházel, celou step jsem naplnil jejich početnými sbo­ ry, zbraněmi jsem prolil jejich krev... Step byla (příliš) malá, aby na ni padla všechna jejich těla. Širá pláň zmizela pod jejich hroby. Řeku Orontés (Arantu) jsem zahradil jejich mrtvolami jako mostem. V této bitvě jsem jim odňal jejich válečné vozy, jejich jízdní koně, jejich přípřežné koně. 27 V severní Sýrii. 28 Dnešní Hamma na řece Orontu byla střediskem velkého státu ve střední Sýrii; viz dá­ le Zakirův nápis; často zmiňována i ve Starém zákoně: 2Kr 14,28; 23,33; Iz 10,9; Am 6,2 atd. Přesná poloha ostatních jmenovaných měst není známa, v každém případě však ležela se­ verně od Chamátu. 29 Musri je zde snad přece jen Egypt. Srov. k tomu R. Borger in: Galling, str. 50. 30 Ostrovní město jihozápadně od Chamátu. 31 Snad starozákonní Amónci. 32 Aššur, nejvyšší asyrský bůh. 33 Nergal, asyrský bůh moru a podsvětí. 34 Adad (= aramejsky Hadad), asyrský bůh bouře.

148

Rok Dajján-Aššura byl šestým rokem vlády Salmanassara III., rok 853. Tenkrát, podle svědectví vlastního nápisu, Salmanassar vytáhl z Ninive, překročil Tigris a prošel napříč Mezopotámií. Při řece Balíchu, přítoku Eufratu, dobyl a vyplenil dvě města, jejichž přesná poloha není ještě zná­ ma. Když překročil Eufrat, podrobili se mu králové severní Sýrie a spěš­ ně mu odevzdali svůj poplatek. Pak se obrátil na jih. Vzdalo se mu Aleppo a Salmanassarovi se podařilo dobýt rovněž některá města Irchuleniho z Chamátu. Ale potom narazil na sjednocenou vojenskou moc spojených králů střední a jižní Sýrie, v jejímž čele stál Hadadeser z Da­ mašku. Došlo k bitvě u Karkaru na řece Orontu. Podle Salmanassarových slov by se zdálo, že dosáhl nad protivníkem skvělého vítězství. Nicméně je však důležité, že se v nápise nehovoří ani o podrobení pora­ žených králů, ani o odevzdání poplatků. Rovněž se zdá, že Salmanassar již dále na jih nepronikl. Z pozdějších zpráv o válečných výpravách v desátém, jedenáctém a čtrnáctém roce jeho vlády (849,848,845 př. n. 1.) vyplývá, že s dvanácti spojeneckými králi měl ještě stále co činit. To je­ nom dokazuje, že výsledek, o němž Salmanassar roku 853 hovoří jako o vítězství, byl přinejmenším nerozhodný, nebyla-li to ovšem porážka, i když jinde mluví o dobytí Karkaru. Pro nás je v této Salmanassarově zprávě důležitá zmínka o Achabovi z Izraele, jenž je jmenován v seznamu spojenců na třetím místě. Neboť se svými přibližně dvěma tisíci válečných vozů představoval ve spoje­ ném vojsku největší mobilní sílu, musel být vskutku mocným spojencem. A pravděpodobně nejen Achab, ale po něm i jeho syn Jóram (851 —845 př. n. 1.) byl členem protiasyrského spolku. Nicméně další pro­ nikání Aššuru bylo zadržováno tak dlouho, pokud Hadadeser z Damaš­ ku byl vůdcem koalice. Teprve po jeho smrti se jednota drobných syr­ ských států zřejmě rozpadla. Nyní, když byl spojující pás přerván, mohl Salmanassar snáze zlomit jednotlivé pruty svazku. „Hadadeser (Adad-id-ri) zmizel navždy. Chazael (Ha-za-’-ilu), syn nikoho, se zmocnil trůnu,“

říká Salmanassar v jednom nápise. V souladu s asyrskými zprávami v 2Kr 8,7 —15 stojí psáno, že Chazael se dostal na trůn zavražděním své­ ho předchůdce. Není však jasné, zda tímto předchůdcem byl Hadadeser nebo snad jeho syn jménem Ben-hadad. Nicméně však Chazael nedoká­ zal udržet koalici pohromadě. Když Salmanassar III. r. 841 př. n. 1. znovu 149

vytáhl na západ, zamířil přímo proti Chazaelovi. Snad to znamenalo, že ostatní členové koalice se již podrobili, jak to ostatně Salmanassar vý­ slovně říká o Izraeli a také onu scénu zobrazuje. Zpráva o tažení z 18. roku jeho vlády zní:

V osmnáctém roce své vlády jsem po šestnácté překročil Eufrat. Chazael (Ha-za-’-ilu) z Damašku důvěřoval množství svého vojska a všechno své vojsko svolal. Saniru,35 vrcholek hory naproti Libanonu, učinil svou pevností. Bojoval jsem s ním a porazil jsem ho. 16 000 jeho vojáků jsem zbraněmi pobil. Zmocnil jsem se 1 121 jeho válečného vozu a 470 jeho jízdních koní i s jeho táborem. (On) utekl, aby si zachránil ži­ vot. I pronásledoval jsem ho a v Damašku, jeho královském sídle, jsem ho obklíčil. Vykácel jsem jeho sady. Táhl jsem až k pohoří Haurán, měs­ ta bez počtu jsem zničil, pobořil, sežehl ohněm. Nespočetnou kořist jejich jsem odvlekl. Táhl jsem až k pohoří Ba’li-ra’si,36 které (se nalézá) při mořském břehu. Tam jsem vztyčil svůj královský obraz. Tenkrát jsem přijal poplatek Týru (Sur-ra-ai), Sidónu (Si-du-na-ai) a (poplatek) Jehúův (la-ú-a), syna Omrího (már Hu-um-ri-i). Z líčení vyplývá, že se Chazael musel zřejmě stáhnout do Damašku, své­ ho hlavního města, že se však Asyřanům nepodrobil. Ani při posledním tažení na západ v roce 837 př. n. 1. se Salmanassarovi III. nepodařilo Chazaela podmanit. Významnější než doplňující poznámky k postavě aramejského krále Chazaela je v Salmanassarově zprávě zmínka o Jehúovi z Izraele a jeho poplatku. Jehú je zde nazýván „már Chumrí“, což vlastně znamená „syn Omrího“, i když Jehú z dynastie Omrího nepocházel. Spíše to byl právě on, kdo ji vyhubil (2Kr 9; 10). Ale význam Omrího byl tak velký, že Izrael byl označován jako „dům Omrího“ a jeho králové jako „synové Omrího“. Jehúův poplatek považoval Salmanassar za tak důležitý, že scénu jeho přijetí dal dokonce i zobrazit. Roku 1846 objevil A. H. Layard v Nimrú35 Saniru = Chermón, srov. Dt 3,9. 36 Ba’li-ra’si = Nahr el-Kelb, Psí řeka. Královská podobizna, kterou Salmanassar III. rozkázal vtesat u Nahr el-Kelb, zůstala tam dochována i s ostatními reliéfy, i když ve znač­ ně zvětralém stavu. Y. Aharoni se v souladu s dřívějšími tvrzeními domnívá (Archäologie und Altes Testament, Festschrift für Kurt Galling, Tübingen 1970, str. 6), že pod označením Ba’li-ra’si se spíše skrývá pohoří Karmel.

150

du, starobylém Kalachu na břehu Tigridu, stélu, která se dnes nalézá v Britském muzeu v Londýně a která je známa pod názvem „Černý obe­ lisk“ (srov. obr. 50). Druhá řada reliéfů (srov. obr. č. 51 —53) je opatřena takovýmto nadpisem:

Přijal jsem poplatek Jehúův, syna Omrího (la-ú-a már Hu-umri-i), (sestávající ze) stříbra, zlata, zlaté mísy, zlaté číše, zlatých pohárů, zlatých věder, cínu, královského žezla a loveckých oštěpů.

V prvním poli této řady reliéfů se nalézá doposud jediné zpodobnení izraelského krále, jistý Jehúův „portrét“. Klečící Jehú vzdává úctu asýr­ skemu králi. Stojící Salmanassar přijímá hold s číší v pravici pozvednuté k úlitbě. Za ním stojí dva „důstojníci“, z nichž jeden nese slunečník a dru­ hý kyj. Před králem stojí dva asyrští „komoří“, jeden s vějířem v rukou a druhý s žezlem pod levou paží. Uprostřed nahoře je zobrazen okřídle­ ný sluneční kotouč, výsostný odznak boha Aššura, a osmicípá hvězda bohyně Ištary. Na dalších polích jsou vyobrazeni Izraelci, kteří v průvo­ du dvou asyrských úředníků přinášejí poplatek. Mají na sobě špičatou čepici a čelenku, dlouhou košili, třásnitý plášť a boty se zvednutými špi­ cemi. Nelze však jednoznačně určit, co vlastně přinášejí. První snad ne­ sou jakousi číši a pytel se zlatým prachem. Dále lze rozeznat nezdobené džbány s uchem, žezlo (hůl), vázu a snad cínové pruty. V posledním poli první dva vlekou na rameni asi vědro, zatímco poslední zřejmě nese mí­ su s ovocem. Na dalších řadách Černého obelisku je zobrazen odvod po­ platků krále z Gilzanu (západně od Urmijského jezera), krále z Musri (v Arménii?) a králů zemí Suchu a Patina. I když tu izraelský král Jehú není zobrazen zrovna v majestátní pozici, přece jen nám obelisk poskytuje nový důkaz jeho historičnosti. Následovalo období úpadku asyrské moci, během něhož se Chazael z Damašku (srov. obr. č. 54) zřejmě pokusil znovu získat ztracené pozice. Zdá se, že se mu podařilo přinutit Izrael k odvádění poplatků a snad mu také vnutil zbrojní omezení (2Kr 13,3n.). Táhl dokonce proti Pelištejcům z Gátu a ohrožoval přitom Jeruzalém (2Kr 12,18n.). Ještě Amosovi je je­ ho jméno symbolem Damašku (Am 1,4). Je velmi sporné, do jaké míry dovoluje nápis „... syn Amův(?) našemu pánu Chazaelovi v roce ..na­ lezený na lokalitě Arslan Ta? východně od Eufratu činit závěry o rozsa­ hu jím ovládaného území (srov. obr. XI).

151

Ale když Salmanassarův vnuk Adadnirári III. chtěl znovu uplatnit mo­ censké nároky Aššuru, musel se opět střetnout s Damaškem a jeho vlád­ cem, kterého nazývá Mari’. Na takzvané stéle ze Saba’y praví:

Pátého roku poté, co jsem na královský trůn vznešeně usedl, (celou) zemi jsem shromáždil (a) početnému vojsku asýrskemu jsem při­ kázal táhnout do země Chatti. Překročil jsem rozvodněný Eufrat. Krále širé země Chatti, již za časů Šamši-Adada, otce mého, zesílili a poplatky své odpírali, na příkaz Aššura, Marduka (?), Adada a Ištary, bohů, mých pomocníků, srazila hrůza a děs i objali mi nohy. Daně a poplatky... při­ nesli do Asýrie a já jsem (je) přijal. (Potom) jsem přikázal táhnout do ze­ mě Damašku. Mari’ho jsem ve městě Damašku obklíčil... Přijal jsem 100 talentů zlata, 1000 talentů stříbra,... talentů... Tenkráte jsem dal zhotovit svou panovnickou sochu a svá hrdinská vítězství, dílo svých ru­ kou, jsem na ni zapsal a umístil ji ve městě Zabanni. Že však byl podroben nejen Damašek, vyplývá z jiného takzvaného Slavnostního nápisu Adadniráriho III., kde na začátku stojí psáno: Palác Adadniráriho, velkého krále, krále mocného, krále veš­ kerenstva, krále Asýrie, krále, jehož (již) v dětství bůh Aššur, král Igigů (nebeských bohů), vyvolil a říši nemající sobě rovnou do rukou mu svě­ řil, jehož pastýřství jak bylinu života lidu Asýrie dobrým učinil a upevnil trůn jeho. Čistý kněz, neúnavný správce chrámu Ešarra (chrám boha Aš­ šura v Ninive), opora kultu chrámu Ekur, jenž s důvěrou v Aššura, pána svého, kráčel a krále čtyř světových stran ke svým nohám sklonil. Doby­ vatel (zemí) od pohoří Siluna na východě, zemí Namri, Ellipi, Charchar, Araziaš, Mesu, země Médů, celého pohoří Gizilbunda, země Munna, Per-

152

sie (Parsua), zemí Allabria, Abdadana, celého území Na’iri, celé vzdálené země Andiu, celého území pohoří BAD-hu až k velikému moři na vý­ chodě. Od břehu Eufratu až k velikému moři na západě jsem sklonil ke svým nohám zemi Chatti, celou zemi Amurru, Týros, Sidón, Izrael (Bít-Hu-umri-i), Edóm a zemi Pelištejců (Pa-la-as-tú). Stanovil jsem jim daně a po­ platky. (Potom) jsem táhl do země Damašku (Šá-imérí-šú). Mari'ho, krále země Damašku, jsem v Damašku (Di-ma-áš-qi), jeho královském sídle, obklíčil. Děs a hrůza z Aššura, mého pána, jej zmohla i objal mi nohy a stal se (mým) služebníkem. V Damašku, jeho královském sídle, v paláci jeho jsem přijal 2 300 talentů stříbra, 20 talentů zlata, 3 000 talen­ tů mědi, 5 000 talentů železa, pestrobarevné a lněné oděvy, postel ze slo­ noviny, odpočívadlo vykládané slonovinou, jmění jeho a majetek bez počtu. Vztahují-li se oba nápisy ke stejné události, můžeme ji snad na základě prvního datovat; 5. rok Adadniráriho III. = 805 př. n. I. Tenkrát panoval v Izraeli ještě Jóachaz, v Damašku (podle 2Kr 13,22) pak Chazael. „Má­ ři’“ tedy není vlastní jméno damašského krále, ale aramejský titul „mar = pán“, jejž Chazael nese v již dříve zmíněném malém nápise. Podle toho se Chazael ve svém pozdním věku asýrskemu králi nejen podrobil, ale dokonce mu otevřel i brány svého města. Že Izrael při své závislosti na Damašku musel nyní Asyřanům rovněž odevzdat poplatek, je pochopitelné. Začalo se však uvažovat, zda výraz „5. rok“ není třeba chápat poněkud jinak a zda se zmíněné události nevztahují spíše k tažení v roce 802 př. n. 1. Neboť nově nalezený nápis téhož Adadniráriho III. uvádí nyní Jóachazova nástupce Jóaše jménem. Nápis zní: Kvůli Adadovi, pánovi mocnému, přesilnému hrdinovi bohů, prvorozená Anuovu, trvalému zdroji hluboké úcty, vznešenému, hrůzné­ mu nebes a země, jenž dává pršet hojnosti, tomu, jenž sídlí ve městě Zamachi, velkému pánovi, pánovi svému, já, Adad-nirári, mocný král, král veškerenstva, král Asýrie, syn Šamši-Adada, krále veškerenstva, krále Asýrie, syna Šulmánu-ašaréda (Salmanassara), krále čtyř světových stran, shromáždil jsem válečné vozy, vojsko (a) tábory a přikázal jsem táhnout do země Chatti. V jednom roce jsem sklonil ke svým nohám ze­ mi Amurru a celou zemi Chatti. Daně a poplatky pro dny budoucí jsem jim uložil. Přijal jsem(!) 2 000 talentů stříbra, 1 000 talentů mědi, 2 000

153

talentů železa, 3 000 pestrobarevných a lněných oděvů co poplatek Mari’ho ze země Damašku (šamátIrnérí-šú). Přijal jsem(!) poplatek Jóaše (la’a-su) (ze) země Samaří(Sa-me-ri-na-ai), (poplatek) země Týru (Sur-ai) (a) země Sidónu (Si-du-na-ai). (Potom) jsem táhl k velikému moři na západě a ve městě Arvadu (Ar-ma-di) (ležícím) uprostřed moře jsem vztyčil svou královskou sochu. Vystoupil jsem do Libanonu (Lab-na-ni) a pokácel jsem kmeny sta mohutných cedrů, jež jsem potřeboval pro palác a své chrámy. Přijal jsem(!) poplatky všech králů země Na’iri. Význam tohoto asýrskeho nápisu spočívá jednak v tom, že se tu poprvé objevuje jméno dalšího izraelského krále Jóaše, a jednak v tom, že ke zmiňovanému tažení došlo s největší pravděpodobností v roce 802 př. n. I. To však znamená, že v onom roce Jóaš už byl králem, nebo se v průběhu onoho roku králem stal, což velmi dobře souhlasí s jinými chronologickými úvahami. Jóaš by pak krátce po svém nástupu k vládě postřehl vhodný okamžik, v němž moc Damašku byla Asyřany zlomena, aby se ho zřekl a raději odvedl poplatek Asyřanům (srov. 2Kr 13).

3

Svár drobných států

V následujícím období se zřejmě ani Adadnirári III., ani žádný z jeho tří následovníků příliš nestaral o poměry na západě. Drobné syrské státy byly opět ponechány samy sobě. Je tedy pochopitelné, že Chazaelův ná­ stupce, jeho syn Barhadad (ve Starém zákoně se jeho jméno objevuje v hebrejské formě Ben-hadad), se pokusil znovu získat ztracenou mo­ censkou převahu. Avšak jen s částečným úspěchem. Za vlády Jóaše, syna Jóachazova, se Izrael vůči Damašku osamostatnil a znovu získal mnohá území, která dříve musel odstoupit Aramejcům (srov. 2Kr 13,22). Barhadadovi se oproti tomu podařilo získat v severní Sýrii alespoň příležitost­ né spojence. Podává o tom zprávu takzvaná Zakirova stéla. Byla objeve­ na r. 1903 francouzským generálním konzulem H. Pognonem v Afisu, asi 40 km jihozápadně od Aleppa. Překlad textu lícní strany zní:

154

Stéla, kterou zřídil Zakir,37 král Chamátu38 a La'aše39 pro Ilvera40. ..Já, Zakir, král Chamátu a La ‘aše, (jsem byl) muž chudý,41 ale Ba alšamím (mne vyvolil) a stál při mně a ustanovil mne králem, (on sám) Ba'alšamím, nad Chamátem. Tu sjednotil Barhadad, syn Chazaelův, král Aramu, proti mně sedmnáct(?) králů. (Byli to:) Barhadad a jeho vojsko, Bargusi42 a jeho vojsko, král (z) Ku’e43 a jeho vojsko, král (z) Emeku44 a jeho vojsko, král (z) Gurgumu45 a jeho vojsko, král (ze) Sam’alu46 a jeho vojsko, král (z) Meliddu47 a jeho vojsko... (téměř jedna řádka zničena)... celkem sedmnáct králů a jejich vojska. Všichni ti krá­ lové zřídili obléhací val proti Chazraku48 a vyvýšili (obléhací) hradbu nad hradbu Chazraku a vyhloubili příkop (hlubší) než jeho příkop. Pak jsem pozdvihl svou ruku k Ba ‘alšamímovi a Ba ‘alšamím mne vyslyšel. Ba'alšamím ke mně promluvil skrze věštce a předpovídače a Ba'alša­ mím mi řekl: „Neboj se, protože já (sám) jsem tě ustanovil králem a já budu stát při tobě a já tě zachráním před všemi králi, kteří zřídili proti tobě obléhací val.“ A Ba'alšamím mi řekl:„... (zničím) všechny ty krále, kteří zřídili hradbu proti..." Zde končí text lícní strany; nápis na rubní straně stély neposkytuje mož­ nost souvislejšího překladu. Obsahuje údaje o Zakirově stavební činnosti a kletby vůči těm, kteří by stélu poškodili nebo odstranili. Zakir dal vztyčit stélu na památku vítězství, jehož dosáhl nad spojený­ mi králi. On sám byl uzurpátor, neměl tedy žádný nárok na královský trůn v Chadráku, hlavním městě země La‘aš. To, že se mu podařilo stát se králem, připisuje pomoci svého boha Ba‘alšamíma, „pána nebes“. Na 37 Takto je snad třeba číst toto jméno, které je v textu psáno pouze souhláskami ZKR. 38 Viz výše str. 148, Irchuleni z Chamátu; k jeho nástupcům patřil i Zakir. 39 Krajina v severní Sýrii. 40 Božstvo, snad bůh počasí podobně jako Adad. 41 Tj. bez právního nároku na trůn. Takto Zakir naznačuje, že neměl žádný zákonitý ná­ rok na královskou hodnost, a že za království vděčí pouze božstvu. 42 Viz výše str. 147. 43 Stát na jihovýchodě Malé Asie. 44 Stát na severu roviny řeky Orontu. 45 Viz výše str. 147. 46 Hlavní město státu Ja’udi, dnešní Zincirli. 47 Viz výše str. 147. 48 Hlavní město La‘aše, ve Starém zákoně Chadrák, Za 9,1, asyrsky Chatarikka. Přesná poloha dosud nezjištěna.

155

nového krále v zemi La‘aš hleděli však ostatní panovníci jako na nebez­ pečí a proto Barhadad z Damašku sjednotil krále sídlící severně od Chadráku do koalice, aby mohl být Zakir napadnut zároveň z jihu i severu. Přesto se útok nezdařil. Naopak ještě Zakir rozšířil své panství nad říši z Chamátu ležící jižně od země La‘aš a počal se titulovat jako král Chamátu a La‘aše. Znovu, právě tak jako v případě Méšovy stély, vhlížíme do bojů ma­ lých syrských států, a opět se v novém světle vynořují některé postavy zmiňované ve Starém zákoně. Z následujících desetiletí, která za vlády Jarobeáma II. (787 — 747 př. n. I.) byla pro Izrael posledním obdobím klidu, máme drobnou památ­ ku, která však zmiňuje jmenovaného vládce: pečeť „Šémy, Jarobeámova služebníka“ (srov. obr. č. XII). „Služebník“ je titul vysokých králov­ ských úředníků (srov. např. IKr 1,47) a tak je velmi pravděpodobné, že tato obzvláště hezká pečeť, která byla nalezena r. 1908 při vykopávkach v Megidu, jmenuje právě krále Jarobeáma II. (Nedávno se však počalo z důvodů stylu uvažovat i o králi Jarobeámovi I.) Do období vlády krále Jarobeáma II. patří snad i ostraka (tj. popsané hliněné střepy používané všude ve starověku pro drobné záznamy), kte­ rá byla nalezena r. 1910 při vykopávkach v Samaří (srov. obr. XIII a XIV). Na některých takových střepech stojí psáno:

č. 23:

V roce 9 z Cheleku , Asoi (synu) Achimelekovu Helez z Chazerotu

č. 30:

V roce 9 ze Šemídy Helezovi (synu) Gadijovu Gera (syn) Chaniabův

č. 50:

V roce 9 Omerovi z Nóa Obadjo (syn) Abjoův

č. 6:

V devátém roce z Kashu Gadjovi měch starého vína V desátém roce z Chazerotu Gadjovi měch přečištěného (k čištění určeného?) oleje

č. 18:

156

Poslední příklady ukazují, že se jednalo o jistý druh „dodacích listů“ při­ kládaných k dodávanému vínu či oleji. Uvádí se v nich rok panovníkovy vlády, bohužel bez jeho jména, původ, příjemce a někdy dodavatel, ně­ kdy druh dodávky. Jako označení původu (Chelek, Šemída, Nóa, k tomu Abíezer, Šekem a Chogla) jsou uváděna jména čeledí, která se vyskytují v seznamech rodů v Nu 26,29n. a Joz 17,2n. jako rody kmene Manases. Tato jména začala později pravděpodobně označovat okrsky. V posled­ ních případech se místo jmen čeledí popřípadě okrsků objevují místní jména. Bohužel není přesně vyjádřeno časové zařazení, které je nutné pro úplné pochopení textu. Nicméně je nejpravděpodobnější, že střepy náleží do období vlády krále Jarobeáma II. (nikoli do období vlády Achabovy, jak se dříve mělo za to). Rozhodně však poskytují cenný po­ hled na charakter poplatků a organizaci izraelského království v jeho posledním období.

XII. Pečeť „Šémy, Jarobeámova služebníka“

XIII. Ostrakon ze Samaří (č. 21) XIV. Ostrakon ze Samaří (č. 17)

v

157

(III)

Vzestup Aššuru — zánik Izraele

Po smrti Jarobeáma II. se v Ninive stal Tiglatpilesar III. (Tukultí-apil-Ešarra) (745 — 727 př. n. 1.) králem Asýrie (viz obr. č. 55). A s jeho vládou započal nový závratný vzestup asýrskeho státu, jenž se v příštích sto letech stal všeobjímající světovou říší. Tiglatpilesar bojoval na všech stranách. Nakonec dobyl i Babylónu, aby tam vystoupil na trůn pod jmé­ nem Púlu (hebr. Púl, 2Kr 15,19). Posunul hranice Asýrie daleko na vý­ chod a na sever a krok za krokem pronikal na západ a jihozápad. Po jeho smrti mohl jeho syn a dědic Salmanassar V. (726 — 722 př. n. 1.) bě­ hem své krátké vlády říši nejen uchovat, ale i rozšířit směrem na západ. Když převzal vládu Sargon II. (721 — 705 př. n. L), byla říše za neustálých bojů ještě zvětšena. Všechny pokusy o vzpouru byly potlačovány želez­ nou pěstí. Sargonův dědic Sinacherib (704 — 681 př. n. 1.) pokračoval ne­ únavně ve válkách svých předchůdců. I když měl mnoho co činit s pov­ stáními, která nezřídka propukávala při změně vlády, přesto se mu poda­ řilo svými každoročními válečnými výpravami zajistit panství Aššuru. Většinu obtíží mu připravili Babyloňané. Opakovanými nepokoji vydráždili jeho hněv do té míry, že roku 691 př. n. 1. zničil Babylón, jak se domníval, navždy. Po něm — zavražděn byl svými dvěma syny — pře­ vzal vládu korunní princ Asarhaddon (681—669 př. n. 1.) a Babylón zno­ vu vybudoval. Asarhaddon rozšířil panství Aššuru do nesmírných roz­ měrů a podrobil si dokonce i Egypt. Tu byl však dosažen vrchol vnější expanze asyrské velmoci. Hlavní rysy asyrských dějin jsou obsaženy v takzvané „Babylónské kronice“, písemné památce, která, i když zlomkovitě zachovaná, líčí ději­ ny Babylónie společně s dějinami Asýrie a Elamu. Úryvek z ní nám po­ slouží jako příklad, jak byly tradovány hlavní dějinné události oněch zemí: Ve třetím roce Nabú-násira (747—734 př. n. I.), krále Babylónu, Tiglatpilesar (Tukultí-apil-Ešarra, 745 — 727 př. n. I.) usedl na trůn v zemi Aššuru. V tomtéž roce král země Aššuru sestoupil do země Akkadu, zpustošil město Rabbilu a město Chamranu a odvedl bohy města Šapazzu. Za časů Nabú-násira Borsippa povstala proti Babylónu. Boj, který Nabú-násir vedl proti Borsippě, není popsán. 158

V pátém roce Nabú-násira Ummanigaš (Chumban-nikaš) usedl na trůn v zemi Elamu. Ve čtrnáctém roce Nabú-násir onemocněl a zemřel ve svém paláci. Čtrnáct let vládl Nabú-násir Babylónu. Nádinu (Nabú-nádin-zéri, 733 — 732 př. n. 1.) jeho syn, usedl v Babylónu na trůn. Druhého roku byl Nádinu zabit v povstání. Dva roky vládl Nádinu Ba­ bylónu. Šuma-ukín (Nabú-šuma-ukín, 732př. n. I.), místodržící, vůdce povstání, usedl na trůn. Jeden měsíc a dva dny vládl Šuma-ukín Babyló­ nu. Mukín-zéri (Nabú-mukín-zéri, 731 — 729 př. n. I.), Amukkanita, ho se­ sadil z trůnu a trůnu se zmocnil. Ve třetím roce Mukín-zériho, když Tiglatpilesar sestoupil do země Akkadu, rozdrtil Bít-Amukkanu a Mukín-zériho zajal. Tři roky vládl Mukín-zéri Babylónu. Na trůn v Babylónu usedl Tiglatpilesar (728 př. n. I.). Druhého roku Tiglatpilesar zemřel v měsíci Tebétu (10. měsíc). Osm­ náct let vládl Tiglatpilesar Akkadu a Aššuru. Dva roky z toho vládl v Akkadu. V měsíci Tebétu, dvacátého pátého dne, usedl Salmanassar (Šulmánu-ašaréd, 726— 722př. n. I.) v zemi Aššuru a Akkadu na trůn. Rozdrtil město Samaří (Šá-ma-ra-’-in). Pátého roku Salmanassar v měsíci Tebétu zemřel. Pět let vládl Salma­ nassar Akkadu a Aššuru. V měsíci Tebétu, dvanáctého dne, Sargon (Šarru-kínu, 721 — 705 př. n. I.) usedl na trůn v zemi Aššuru. V měsíci Nisannu Marduk-apla-iddina (721 — 711 př. n. I.) usedl na trůn v Babylónu. V druhém roce (vlády) Marduk-apla-iddiny Ummanigaš, král Elamu, bojoval v okrsku Deru proti Sargonovi, králi země Aššuru, a přinutil Asyřany k ústupu. Způsobil jim těžkou porážku. Marduk-apla-iddina a jeho vojsko, jež kráčelo na pomoc králi Elamu, nezasáhlo (včas) do boje a vrátilo se zpět. V pátém roce Marduk-apla-iddiny Ummanigaš, král Elamu, zemřel. Dvacet šest let (743 — 717př. n. I.) vládl Ummanigaš Elamu. Ištar-chundu (Šutruk-Nachchunte), syn jeho sestry, usedl na trůn v ze­ mi Elamu. Od počátku panování Marduk-apla-iddiny až do desátého ro­ ku Sargon a Marduk-apla-iddina byli nepřátelé. Desátého roku Marduk-apla-iddina rozdrtil Bít-... a zmocnil se jeho kořisti. Dvanáctého roku Marduk-apla-iddiny sestoupil Sargon do země Ak­ kadu a bojoval proti Marduk-apla-iddinovi. Marduk-apla-iddina se před ním obrátil a uprchl do Elamu. Dvanáct let vládl Marduk-apla-iddina Babylónu. Sargon usedl v Babylónu na trůn (710př. n. L). 159

Tento úryvek jasně ukazuje, jak asyrští, babylónští a elamští panovníci jsou v historiografických textech uváděni synchronisticky jeden vedle druhého. Termín „synchronisticky“ znamená, že počátek vlády a rok úmrtí králů z Aššuru a Elamu byl uváděn do vztahu k současně žijícím králům z Babylónu a data babylónských králů byla uváděna do vztahu k asyrským současníkům. (Takový způsob synchronistického líčení dě­ jinných událostí se vysvětluje tím, že ve starém Orientu neexistovalo žádné pevné výchozí datum, od něhož by byla počítána léta, jako poz­ ději v Římě ab urbe condita, od založení města, nebo v našem věku od narození Krista.) V Královských knihách Starého zákona jsou panovníci Judy a Izraele právě tak synchronisticky uváděni jeden vedle druhého ja­ ko mezopotamští v „Babylónské kronice“ (srov/např. 2Kr 12,ln.; 13,1.10; 14,1; 15,1 atd.). Asyrští králové, s výjimkou Salmanassara V., podávají též sami o sobě zprávy v obšírných nápisech. Při vší uniformitě jejich stylu vystupují tu osobnosti panovníků s nesmírnou plastičností. Jak velký byl jejich vý­ znam pro dějiny Izraele a Judy, vyplývá již z toho, že ve Starém zákoně jsou uváděni výslovně a jmenovitě:

Tiglatpilesar v: 2Kr 15,29; 16,7.10; IPa 5,6; pod jménem Púl: 2Kr 15,19; Salmanassar v: 2Kr 17,3; 18,9; Sargon v: Iz 20,1; Sinacherib v: 2Kr 18,13; 19,20.36; Iz 36,1; 37,21.37; Asarhaddon v: 2Kr 19,37; Iz 37,38. Není tedy divu, když jejich nápisy v mnoha směrech osvětlují a doplňují starozákonní zprávy. Takové dodatky již skýtá seznam poplatků z análů Tiglatpilesara III., které byly vtesány do kamenných desek a byly naleze­ ny v jednom paláci v Nimrúdu, starobylém Kelachu (srov. Gn 10,11). Seznam, který s největší pravděpodobností vypočítává poplatky z ro­ ku 738 př. n. 1., zní:

Poplatek Kuštašpiho z Kommagény49(Ku-um-mu-ha-ai), Resína (Ra-hi-a-nu) z Damašku (Ša-imérí-šu-ai), Menachéma (Me-ni-hi-im-me) ze Samaří (Sa-me-ri-na-ai), Chírama (Hi-ru-um-mu) z Týru (Šur-ra-ai),50 49 Viz str. 147. 50 Jmenovec Chírama z Týru, současníka Davidova a Šalomounova.

160

Sibitti-beía z Byblu31 (Gu-ub-la-ai), Urikkiho z Ku’e,51 52 Pisirise z Karchemiše,53 Enila z Chamátu,5455 Panammúa ze Sarríalu,35 Tarchulary z Gurgumu,56 Sulumala z Meliddu (Me-lid-da-ai),57 Dadila z Kašky,58 Uassurmeho z Tabalu, Ušchittiho z Tuny, Urbally z Tuchanu, Tuchammeho z Ištundy, Urimmeho z Chubišny a Zabibe, královny z Arábie: přijal jsem zlato, stříbro, cín, železo, sloní kůže, slonovinu, pestrobarev­ né a lněné oděvy, látky z modré vlny, látky purpurové, ebenové dřevo, zi­ mostrázové dřevo, všechny cennosti královského pokladu; živá jehňata, jejichž kůže byla obarvena purpurem, okřídlené ptáky nebeské, jejichž křídla byla modře zbarvena, koně, mezky, skot, brav, velbloudy a vel­ bloudice i s jejich velblouďaty. V tomto seznamu jsou vedle severosyrských králů jmenováni jako po­ platníci též Resín z Damašku a Menachém ze Samaří (747 — 738 př. n. 1.). O Menachémově poplatku se v 2Kr 15,19n. praví: Do země vtrhl Půl, král asyrský. Menachém dal Púlovi tisíc ta­ lentů stříbra, aby si zajistil jeho pomoc a upevnil království ve svých ru­ kou. Menachém vymáhal to stříbro na Izraeli, na všech bohatýrských válečnících, aby je mohl odvést asýrskemu králi, padesát šekelů stříbra na jednoho muže. Asyrský král odtáhl a nezůstal tam v zemi.

Zde je Tiglatpilesar nazýván svým babylónským trůnním jménem Púlu. Asyrský král pronikl zřejmě roku 738 př. n. 1. až na území jižní Sýrie, po­ té co však obdržel poplatek, vrátil se zpět. Tiglatpilesarovo tažení mělo za následek, že došlo k semknutí samo­ statných syrských států, právě tak jako před sto lety na obranu proti Salmanassarovi III., aby společně mohly čelit pronikání asyrské moci. Tak lze pochopit, že Menachémův syn a nástupce Pekachjáš byl po pouhých dvou letech svého panování (737 — 736 př. n. 1.) zavražděn v Samaří Pe51 52 53 54 55 56 57 58

Byblos, viz str. 109 a n., str. 148 Viz str. 155. Viz str. 147. Následník Zakirův, viz str. 148. Viz str. 155. Viz str. 147. Viz str. 147. Následují králové Malé Asie a arabská královna.

161

kachem, synem Remaljášovým, s pomocí padesáti Gileádovců, mužů ze Zajordání (2Kr 15,23n.), kteří byli k tomuto činu zřejmě podníceni damašským panovníkem Resínem. V každém případě Pekach, nový král Izraele (735 —732 př. n. L), a Resín z Damašku vystupují jako spojenci. Táhnou proti Judsku, aby krále Achaza (736 — 729 př. n. 1.) přinutili přidat se k nim, nebo aby ho svrhli z trůnu. Tísněný Achaz se obrátil s prosbou o pomoc na Tiglatpilesara a asyrský král vskutku zasáhl. Starozákonní zpráva v 2Kr 16,5.7 — 9 vypovídá, že Tiglatpilesar táhl proti Damašku, zmocnil se města a obyvatelstvo odvedl do vyhnanství; král Resín však byl usmrcen. Asyrské zprávy ukazují, že ve Starém zákoně jsou sloučeny události tří let. Asyrský seznam eponymů s přípisky udává pro 12. až 14. rok Ti­ glatpilesara, tzn. pro léta 734 — 732 př. n. 1., tyto válečné výpravy:

(734) do země Pelištejců, (733) do země Damašku, (732) do země Damašku.

Z toho vyplývá, že Tiglatpilesar netáhl zpočátku proti Damašku, ale nej­ prve obsadil pelištejská města, zřejmě proto, aby již předem vyloučil útok z Egypta. Egypt totiž stále hrozil, že se vmísí do politických poměrů v Palestině. Teprve v příštím roce, 733 př. n. 1., se Tiglatpilesar obrátil proti samému Damašku a v následujícím roce město dobyl. Do tohoto časového rámce náleží údaj z 2Kr 15,29, podle něhož Ti­ glatpilesar odtrhl severní, východní a západní území Izraele a učinil z nich asyrské provincie, takže samostatnost si uchovala pouze střední hornatina okolo Samaří. Za dnů Pekacha, krále izraelského, vtrhl do země Tiglat-pileser, král asyrský. Zabral Ijón, Ábel-bét-maaku, Janóach, Kedeš, Chasór, Gileád a Galileu, celou zemi Neftalí, a vystěhoval je do Asýrie.

I zde jsou zřejmě tradovány události několika let. První stadium ozřej­ muje jedna pouze zlomkovitě dochovaná tabulka, z níž podle vší prav­ děpodobnosti vyplývá, že Tiglatpilesar na svém tažení do země Pelištej­ ců roku 734 narazil v oblasti pohoří Karmel na izraelské vojsko, porazil je a ze západních území Izraele učinil asýrskou provincii Důru, tj. Dór. Teprve posléze táhl proti pelištejským městům, která se mu podrobila, a došel až na egyptské hranice.

162

Tato výprava asýrskeho krále zřejmě podnítila, jak již bylo řečeno, spojenecké krále Damašku a Izraele, Resína a Pekacha, k útoku na Jud­ sko (asi na podzim 734), aby tamějšího krále přinutili ke spojení s jejich koalicí, nebo aby ho sesadili. Judský král Achaz si nevěděl jiné rady, než poslat Tiglatpilesarovi poplatek a žádat ho o zásah (2Kr 16,7n.). Tiglatpilesar přispěchal i v příštím roce a táhl nyní proti Damašku. Tím bylo Judsko zbaveno svého protivníka, pro Izrael však tato výprava znamenala odstoupení dalších území Aššuru, takže samostatnost si ucho­ valo pouze hlavní město Samaří a okolní efrajimská hornatina. Roku 732 se asýrskemu panovníkovi podařilo dobýt Damašek a učinit z něho asýr­ skou provincii; současně byl izraelský Pękach svržen Hóšeou, a ten byl Tiglatpilesarem uznán za krále. O zmíněných událostech podávají svědectví i anály Tiglatpilesara III., bohužel velmi zlomkovitě zachované. Praví se v nich: (Města)... nite, GaVza, Abilakka na hranici 7zrae/e(Bít-Hu-um-ri-a) a celou širou zemi Damašku ([Bít-Ha-za-’i-]li) jsem připojil k úze­ mí Aššuru. Svého dvořana, místodržícího, jsem nad nimi ustanovil. I když uvedená jména nelze s jistotou vyložit, přece jen tolik vyplývá z dochovaných slov, že král přeměnil v asyrské provincie území Izraele a celý Damašek. Podle fragmentu jednoho nápisu, který byl nalezen r. 1955 v Nimrúdu, je lépe doplnit koncovou slabiku -li, dříve doplňovanou na Nefta-li, na Bít-Chazai-li. To znamená, že Asyřané nazývali damašskou říši po jejím králi Chazaelovi, právě tak jako Izrael nazývali po Omrím. O následcích, které to mělo pro Izrael, se ve stejném nápise dále praví: Izrael (Bít-Hu-um-ri-a)... všechno jeho obyvatelstvo i s jeho majetkem jsem odvedl do země Aššuru. Pekacha (Pa-qa-ha), krále svého, svrhli a já jsem nad nimi Hóšeu (A-ú-si-’a) učinil králem. 10 talentů zla­ ta, ... talentů stříbra co poplatek jejich jsem přijal a odnesl je do země Aššuru.

Tato slova doplňují krátkou poznámku v 2Kr 15,30. Dovídáme se, jaké milosti došel Hóšea u asýrskeho krále a jak mu musel odevzdat značný poplatek.

163

Seznam poplatných králů ze západní země ukazuje, jak velké bylo na­ konec Tiglatpilesarovo panství v této oblasti. Také tento seznam vtesaný do kamenné desky pochází z paláce v Nimrúdu. Poplatek Kuštašpiho z Kommagény (Ku-muh-ai), Urikkiho z Ku’e, Sibitti-be’la z Byblu, ... Enila z Chamátu, Panammúa ze Sam’alu, Tarchulary z Gurgumu, Sulumala z Meliddu, ... Uassurmeho z Tabalu, Ušchittiho z Tuny, Urbally z Tuchanu, Tuchammeho z Ištundy,... Matanbe’la z Arvadu, Sanipa z Bít-Amónu, Salamanua z Moábu, ... Mitintiho z Aškalónu, Jóachaze (la-ú-ha-zi = Achaze) z Judska (la-ú-da-ai), Ka’ušmalaka z Edórnu (Ú-du-mu-ai), Muzriho..., Hannoa (Ha-a-nu-ú-nu) z Gázy (Ha-za-at-ai): přijal jsem zlato, stříbro, cín, železo, antimon/olovo, pestrobarevné a lněné oděvy, purpurové oděvy jejich zemí... všechno cenné, plodiny moře i země, výrobky jejich zemí, královské poklady, koně, mezky, spře­ žení ...

Kromě již známých panovníků ze severní Sýrie (viz str. 160) jsou zde jmenováni i panovníci z jihu. Objevují se tu důvěrně známá jména ze Starého zákona Amón, Moáb, Aškalón, Edóm, Gáza; a je-li zmíněn i jis­ tý Jauchazi z Jaudai, není pochyb, že je tím míněn judský král Achaz (736 — 729 př. n. 1., srov. 2Kr 16,10—18). Starozákonní zprávy jsou opět významně doplněny ať jakkoli zlomkovitými nápisy Tiglatpilesara III. Izraelský král Hóšea zůstal až do Tiglatpilesarovy smrti (727 př. n. 1.) věrným vazalem Aššuru. Pak ale najednou zastavil odvádění poplatků na asyrský dvůr a navázal styky s Egyptem. Nový asyrský král SalmanassarV. (726 —722 př. n. I.) však takové odpadlictví netrpěl; v 2Kr 17, 3 — 6 stojí psáno:

Proti němu vytáhl Šalmaneser, král asyrský, a Hóšea se stal je­ ho služebníkem a musel mu odvádět dávky. Potom odhalil asyrský král Hóšeovo spiknutí, že totiž poslal posly k Sóovi,59 králi egyptskému, a asýr­ skemu králi už nepřinášel pravidelné roční dávky. Proto jej asyrský král spoutal a vsadil do žaláře. Asyrský král táhl celou zemí, přitáhl až k Sa­ 59 Německý překlad hebrejského textu zní: ... dass er Boten nach Sais an den König Ägyptens gesand hatte ... (tj....... že totiž poslal posly do Sais ke králi egyptskému ...“) a odkazuje na stať: H. Goedicke, The End of So, king of Egypt, BASOR 171, s. 64 — 66.

164

maří a obléhal je tři léta. V devátém roce Hóšeovy vlády dobyl asyrský král Samaří. Vystěhoval Izraele do Asýrie a usadil jej v Chalachu a Chabóru při řece Gózanu a v městech médských. Tato zpráva hovoří jednoznačně o králi Salmanassarovi jako o tom, kdo uvěznil Hóšeu, oblehl a dobyl Samaří a nakonec odvedl Izraelce do vy­ hnanství. Rovněž „Babylónská kronika“ (viz výše) připisuje Salmanassa­ rovi dobytí jistého města Šamarain, které je mnoha badateli považováno za Samaří. Již zmíněný seznam eponymů s přípisky říká o Salmanassarovi, že ve svých třech posledních letech podnikal válečné výpravy; bohužel nejsou dochovány ty řádky textu, které zmíněné výpravy specifikují; snad v nich stálo „dům Omrího“ = Izrael. Vznikla-li pochybnost, zda Salmanassar skutečně dobyl Samaří, tedy proto, že Sargon, Salmanassarův nástupce, si rovněž činí nároky na do­ bytí města. V jednom jeho nápise z 15. roku vlády (707 př. n. 1.) se praví: Od počátku svého panování až do patnáctého roku své vlády jsem porazil Chumban-nikaše, Elamitu, v okrsku Deru (Dúr-ilu). Obklíčil a dobyl jsem Samaří (Sa-me-ri-na). 27 290 lidí, kteří v něm bydleli, jsem odvlekl. Shromáždil jsem od nich 50 válečných vozů a zbývající jsem ne­ chal vykonávat jejich práce. Ustanovil jsem nad nimi svého správce a uložil jsem jim poplatky jako za dřívějších králů. Hanno (Ha-nu-nu), král z Gázy (Ha-zi-ti), a Re’e, vojevůdce země Egypta (Mu-su-ri), povstali v Rapichu, aby rozpoutali proti mně válku a boj. Porazil jsem je. Re’e se poděsil hluku mých zbraní a uprchl a jeho úkryt (již nikdo) nespatřil. Hannoa, krále z Gázy, jsem zajal. Přijal jsem poplatek faraóna (pi-ir-’-u), krále země Egypta, Samsi, královny z Arábie (A-ri-bi), Iťamary, Sabejce, zlatý prach, koně a velbloudy... Jaubťdi z Chamátu (A-ma-ta-ai), oso­ ba ... bez trůnu, Chetita zlý, pomýšlel na království v Chamátu a podnítil proti mně město Arpád, Simyru, Damašek (Di-maš-qa) a Samaří (Sa-me-ri-na), učinil je jedné mysli a chystal se k boji. I svolal jsem mohut­ ná Aššurova vojska a oblehl jsem ho i s jeho bojovníky v Karkaru, jeho oblíbeném městě, a porazil jsem (je). Karkar jsem vypálil a jeho jsem stáhl z kůže. Provinilce jsem v jejich městech zabil a nastolil jsem mír. 200 válečných vozů a 600 jízdních koní jsem sebral lidu z Chamátu a připojil je k jádru svého královského vojska.

165

Sargon se chlubí, že dobyl Samaří, deportoval obyvatelstvo a dosadil no­ vé správní úředníky. I v jiných nápisech o sobě říká:

Vyplenil jsem město Šinuchtu, Samaří a celý Izrael. Zdobí se tituly:

„Dobyvatel Samaří a celého Izraele“ nebo „ten, jenž vyhladil vzdálený Izrael (Bít-Humria)“.

Nejpozoruhodnější je, že se na dobytí Samaří odvolává jen ve svých pozdějších análech, nikoli však v těch, které pocházejí z prvního roku je­ ho vlády. To lze vysvětlit různým způsobem; snad se na Salmanassarově dobytí Samaří podílel jako vojevůdce a teprve později si přisvojil slávu vítěze. Nebo sloučil různé události, dobytí za Salmanassara a potlačení nových povstání na počátku svého panování. Nicméně je zřejmé, že k dobytí Samaří došlo buď ještě ve 4. roce Salmanassarovy vlády, tj. v 9. roce Hóšey, to znamená snad v prvních měsících roku 722 př. n. 1., nebo, a to je méně pravděpodobné, v prvních měsících roku 721 př. n. 1., již za panování Sargona. Poslední povstání Samaří bylo rozhodně potlačeno r. 720 př. n. 1. S ním končí dějiny Izraele. Po porážce vzbouřených území Sargon de­ portoval velké skupiny obyvatelstva a na jejich místo usídlil cizince. V 2Kr 17,24 se praví:

Asyrský král přivedl lid z Babylóna, Kútu, Avy, Chamátu a Sefarvajimu a usadil jej v samařských městech místo Izraelců. Dostali do vlastnictví Samařsko a sídlili v jeho městech.

Tato zpráva je doplněna dvěma Sargonovými texty. V jednom stojí psáno: S obyvateli Samaří, kteří s králem, mým nepřítelem, se dohodli, že nebudou sloužit a přinášet poplatky ...,ajiž se dali do boje, silou vel­ kých bohů, mých pánů, jsem bojoval. 21280 lidí i s válečnými vozy... a bohy, pomocníky jejich, jsem jako kořist spočítal. 200 válečných vozů pro jádro svého královského vojska jsem od nich shromáždil a jejich zbytky jsem usídlil uvnitř země Aššuru. Město Samaří jsem znovu vybu­ doval větší než dřív a dal jsem tam vejít lidu zemí, které jsem svýma ru­

166

kama dobyl. Svého úředníka, místodržícího, jsem nad ním ustanovil a připočítal jsem jej k lidu Aššuru. Lid země Egypta a Arábie jsem srazil leskem Aššura, pána svého, a při vyslovení mého jména srdce mu bušilo a zeslábly mu paže. Otevřel jsem zapečetěné přístavní hráze Egypta a lid Aššuru a Egypta jsem smísil navzájem a nechal jsem ho provozovat ob­ chod. I tady se Sargon chlubí, že porazil Samaří a deportoval jeho obyvatel­ stvo. Není však jasné, ve kterém roce k události došlo. Dodává však, že znovuvybudoval Samaří větší než dřív. Je to pochopitelné, protože Sa­ maří se mělo stát hlavním městem nově založené provincie i s vlastním místodržícím. Město však bylo osídleno cizinci, lidem jiných podrobe­ ných zemí. Tento údaj je doplněn ještě dalším textem. Stojí v něm:

Vzdálený lid Tamudi, Ibádidi, Marsimani, Chajapá z Arábie, obyvatele pouště, již neznají představeného a správce, již žádnému králi své poplatky nepřinášeli, s pomocí Aššura, pána svého, jsem srazil a je­ jich zbytek jsem přesídlil a usadil ve městě Samaří (Sa-me-ri-na). Takto je tedy doplněna zpráva z 2Kr 17, že v Samaří byli usazeni pří­ slušníci arabských kmenů.

(IV)

Juda mezi Aššurem a Egyptem

Za panování svého mladého krále Chizkijáše (728 — 700 nebo 725 — 697 př. n. 1.) se Judsko po zániku Izraele podrobilo vítěznému asýr­ skemu vládci Sargonovi, ale pokušení zbavit se asyrské nadvlády lákalo stále znovu. I Egypt se pokoušel s pomocí malých syrských států ubránit hrozbě Aššuru. V jednom Sargonově nápise, který se bohužel dochoval jen fragmen­ tárne, čteme:

Vládcům? země Pelištejců (Pi-liš-te), Judy (la-ú-di), Edómu (Ú-du-mu), Moábu (Ma-a-bi) a těm, kteří sídlí (na ostrovech) v moři, a kteří 167

přinášejí poplatky a dary Aššurovi, pánu mému, vyprávěl nespočetné lži a špatnosti, aby (je) se mnou znepřátelil. I přinášeli faraónovi, králi země Egypta, vládci, který je nemohl ochránit, své pozdravné dary a žádali ho o vojenskou pomoc. Já, Sargon (Šarru-kínu), pravý kníže, ctitel přísahy při bohu Nabúovi a Mardukovi, ochránce příkazů boha Aššura, nechal jsem vojsko překročit Tigris a Eufrat v (době) největšího rozvodnění, v (okamžiku) záplav na počátku roku, jako by to byla pevná země. A on, Jamani, král jejich, jenž spoléhal na vlastní síly a před mou vznešeností se nesklonil, již z dálky uslyšel kroky mých oddílů a strašný lesk Aššura, pána mého, jej přemohl a... uprchl... Ne zcela jasná souvislost těchto vět je objasněna dalším textem, z něhož vyplývá takovýto sled událostí: Azuri, král z Ašdódu, pomýšlel na rozkol s Aššurem a vyzýval soused­ ní panovníky, aby se k němu připojili. Zřejmě se jednalo o Pelištejce, Judejce, Edómce a Moábce uváděné v prvním nápise. Sargon však Azuriho odstranil a nahradil ho jeho bratrem Achimelekem. Obyvatelé Ašdó­ du však nechtěli mít s „kolaborantem“ nic společného i učinili králem Jamaniho, snad Řeka (Ióna). Ten se pokusil s dřívějšími Azuriho spojenci bojovat proti Aššuru. Sargon však déle neváhal a vytáhl proti odbojné­ mu králi. (Snad je spolehlivější zpráva v Iz 20,1, kde se praví, že král Sar­ gon poslal svého tartána, tj. nejvyššího velitele.) Ašdód, Gát a Asdudimmu byly obleženy a dobyty. Jamani uprchl do Egypta, faraón ho však Sargonovi vydal. Neříká-li Sargon už nic o boji proti Jamaniho spojencům, pak snad proto, že se včas znovu podrobili. Izajášovo varování Chizkijášovi, aby nespoléhal na egyptskou pomoc, mělo svůj účinek. Sargonovy anály tak umožňují zařadit zmíněné události do roku 711 př. n. 1. a Izajášovu řeč v kap. 20 rovněž datovat tímto rokem. Zdálo se, že po Sargonově smrti a Sinacheribově nastoupení na trůn nastala pro vazalské státy Asýrie nadějnější situace a příznivější oka­ mžik pro svržení asýrskeho jha. Tentokráte se postavil do čela koalice drobných palestinských států Chizkijáš, když si předem zajistil egypt­ skou a babylónskou podporu. Jeho pokus měl zpočátku úspěch. Sinacherib potřeboval několik let, než se vypořádal s nepokoji a povstáními v Mezopotámii. Teprve čtvrtého roku po svém nastoupení na trůn (701 př. n. 1.) podnikl tažení do Palestiny, o němž podává zprávu na šestibokém hliněném hranolu:

168

Na své třetí výpravě jsem táhl do země Chatti. Lulího, krále Sidónu, srazila hrůza před leskem mého majestátu a uprchl v dál, dopro­ střed moře, a zmizel navždy. Veliký Sidón, malý Sidón, Bít-Zitti, Sariptu, Machalliba, Ušú, Akzibi, Akkú, mocná jeho města, opevněná místa s pastvinami a napajedly, jeho opěrné body, srazila hrůza ze zbraní Aššura, pána mého, i sklonily se mi k nohám. Tubaíua jsem nad nimi ustanovil králem a trvalé roční daně a poplatky mému majestátu jsem mu určil. Menachém (Mi-in-hi-im-mu) ze Samsi-muruna, Tuba’lu ze Sidónu, Abdili'ti z Arvadu (A-ru-da-ai), Urumilki z Byblu (Gu-ub-la-ai), Mitinti z Ašdódu (As-du-da-ai), Puduilu z Bít-Amónu (Bít Am-ma-na-ai), Kammusuna’adbi z Moábu (Ma-’-ba-ai), Ajarammu z Edómu (Ú-du-um-ma-ai), všichni králové země Amurru mi přinesli četné dary a čtyřnásobné (množství) svých velkých darů na uvítanou a líbali mi nohy. Však Sidku, krále z Aškalónu (Is-qa-al-lu-na), který se nesklonil pod mé jho, jsem deportoval a odvedl do Aššuru; bohy jeho otcovského do­ mu, jeho samého, ženu jeho, jeho syny a dcery, jeho bratry, jeho příbuz­ né z otcovy strany. Šarru-lú-dáriho, syna Rukibtiho, dřívějšího krále je­ jich, jsem dosadil nad lidem z Aškalónu a uložil jsem mu odvod poplat­ ků a darů mému majestátu a on vleče mé jho. V průběhu své výpravy jsem obklíčil Bít-Daganna (Bít Da-gan-na), Jappú (la-ap-pu-ú), Banai-barka (Ba-na-ai-bar-qa) a Azuru (A-zu-ru), města Sidkova, která se k mým nohám rychle nesklonila, dobyl jsem (je) a odvekí jejich kořist. Srdce místodržících, urozených a lidu Ekrónu (Am-qar-ru-na), kteří Padího, krále svého, jenž se zavázal Asýrii přísahou a kletbou, uvrhli do železných pout a odevzdali ho Chizkijášovi (Ha-za-qi-a-ú) z Judska (la-úda-ai) jako nepřítele, se strachovalo nad ohavností, jíž se dopustili. I při­ vedli si na pomoc krále z Egypta (Mu-su-ri), lučištníky, válečné vozy, koně krále z Etiopie (Me-luh-ha), síly nespočetné, a oni jim šli pomáhat. V blízkosti Elteke (Al-ta-qu-ú) se přede mnou k bitvě seřadili a brousili si zbraně. S pomocí Aššura, pána mého, jsem s nimi bojoval a porazil jsem je. Velitele vozby a syny egyptského krále i velitele vozby etiopského krá­ le jsem živé svýma rukama zajal vprostřed bitvy. Města Elteke a Timna (Ta-am-na-a) jsem obklíčil, dobyl a odvlekl jejich kořist. (Potom) jsem se přiblížil k Ekrónu (Am-qar-ru-na). Místodržící a uroze­ né, kteří se hříchu dopustili, jsem zabil. Jejich těla jsem pověsil na strážní věže okolo města. Obyvatele města, kteří se dopustili viny a hříchu, jsem 169

připočítal ke své kořisti. Zbytek jejich, který se nedopustil hříchu a ne­ přátelského konání, jenž byl bez viny, přikázal jsem osvobodit. Padího, krále jejich, jsem vyvedl z Jeruzaléma (Ur-sa-Ii-im-mu) a na královský trůn ho nad nimi posadil a určil mu poplatek mému majestátu. A (pokud se týče) Chizkijáše (Ha-za-qi-a-ú) z Judska (la-ú-da-ai), který se nesklonil pod mé jho, (s pomocí) zbudovaných obléhacích náspů, úde­ rů beranů, útoků pěchoty, podkopu, průlomů a ztečných žebříků jsem ob­ klíčil a dobyl 46 jeho pevných ohrazených měst a nespočetná malá měs­ ta v jejich okolí. 200 150 lidí, malých i velkých, mužů i žen, koní, mezků, oslů, velbloudů, hovězích dobytčat a ovcí bez počtu jsem z nich vyvedl a připočítal ke (své) kořisti. Jeho samého pak jako ptáka v kleci jsem uzavřel uvnitř Jeruzaléma, jeho královského města. Kolem jsem zbudo­ val opevnění a každého, kdo vycházel městskou branou ven, jsem vracel zpět do neštěstí. Města jeho, která jsem zpustošil, jsem odtrhl od jeho ze­ mě a dal jsem (je) Mitintimu, králi z Ašdódu (As-du-di), Padírnu, králi z Ekrónu (Am-qar-ru-na) a Sil-bélovi, králi z Gázy (Ha-zi-ti) a zmenšil tak jeho zemi. Jim jsem stanovil zvýšení dřívějšího poplatku, jejich kaž­ doroční dávky, o pozdravné dary pro můj majestát. Však jeho, Chizkijá­ še (Ha-za-qi-a-ú), srazila hrůza před leskem mého majestátu a pracovní oddíly(?) i dobré své vojáky, které přivedl jako posilu do Jeruzaléma (Ur-sa-ii-im-mu), svého královského města, a které získal ku pomoci, vy­ slal ke mně do Ninive, mého královského města, i s 30 talenty zlata, 800 talenty stříbra, nejlepším antimonem, vzácnými kameny(?J, velkými kar­ neoly, postelemi ze slonoviny, lenoškami ze slonoviny, sloní kůží, sloními kly, ebenovým dřevem, zimostrázovým dřevem, všemožným velkým po­ kladem a svými dcerami, svými palácovými dámami, hudebníky a hu­ debnicemi. I vyslal svého posla, aby odevzdal poplatky a stal se (mým) služebníkem.

Místní jména uváděná v Sinacheribově zprávě se povětšinou nalézají i ve Starém zákoně. Nejprve města ležící na území krále ze Sidónu:60 Veliký Sidón, Joz 11,8; 19,28 = Séda. Sariptu = Sarepta, IKr 17,9n.; Abd 20, nyní Sarafand mezi Sidónem a Týrem. 60 I v případě těchto jmen se ukázalo, ostatně jako již několikrát, že mnohá místní jmé­ na se dochovala po tisíciletí až dodnes. Tím byla umožněna identifikace mnoha starozá­ konních toponym.

170

Machalliba = Chebel, Joz 19,29 (= Achláb; Sd 1,31), nyní Mahálíb při ústí Nahr el-Kasimíje. Akzibi = Akzíb, Joz 19,29; Sd 1,31, nyní ez-Zíb, 15 km severně od Aka. Akkú = Ako, Sd 1,31; Joz 19,30, nyní ‘Akka. Dále na severu:

Arvad, Ez 27,8.11, nyní Ruad. Byblos, ve Starém zákoně Gebal, Ez 27,9, nyní Džebél. Na jihu pelištejská města,

Ašdód, Ekrón, Aškalón a Gáza, která jsou často zmiňována ve Starém zákoně. K tomu přistupují města přináležející k Aškalónu: Jappú = Jafó, Jon 1,3, nyní Jafa. Banai-barka = Bené-berak, Joz 19,45, nyní Ibn Ibrák u Jafy. Azuru = Azor/Chasór, Joz 19,36, nyní Jásúr. Bít-Daganna, odlišovat od Bét-dágon, který je uváděn ve Sta­ rém zákoně v knize Joz 15,41; 19,27, snad dnešní Bét-dedžen. Altakú = Elteke, Joz 19,44; 21,23, nacházelo se zřejmě někde u Telí eš-Šalaf. Tamná = Timna, Joz 15,10; 19,43, dnešní Tibne nebo spíše Telí el-Batáši. Zeměpisné detaily lze tedy dosti dobře sledovat.

Sinacherib vypráví, jak prošel severní Sýrií, zemí Chatti, do Palestiny. Zatímco Lulí, král ze Sidónu, unikl Sinacheribovu zásahu útěkem za mo­ ře, ostatní pobřežní města se ihned podrobila. Podrobení pobřežních měst bylo signálem ostatním palestinským drobným státům, k nimž nále­ žel Ašdód, Amón, Moáb a Edóm, aby se i ony podrobily a vykoupily si své ušetření značným poplatkem. Jen málo králů se odvážilo vzdorovat asyrské moci. Sidká, král z Aškalónu, byl zajat a poslán v poutech do Aššuru. Města přináležející k Aškalónu, Jappú, Banai-barka, Azuru a Bít171

-Daganna byla dobyta. Nyní vzdoroval již jen Ekrón a Chizkijáš z Jud­ ska. Avšak dříve než Sinacherib mohl proti nim zaútočit, zasáhlo egypt­ ské vojsko a postavilo se u města Elteke proti Asyřanům k boji. Egypťa­ né však bitvu prohráli a byli odraženi. Města Elteke a Timna padla Sinacheribovi do rukou. Nyní již nebylo Ekrónu pomoci. Město se muse­ lo vzdát asyrské přesile a obyvatelstvo, které mělo podíl na povstání, by­ lo potrestáno smrtí, ostatním byla dána milost. Znovu byl dosazen Pádí, král oddaný Asýrii. Nyní se asyrský král obrátil proti Judsku a Jeruzalé­ mu. Čtyřicet šest judských opevněných a ohrazených měst a mnoho ves­ nic bylo obsazeno a zpustošeno, obyvatelstvo zajato a odvlečeno. Chiz­ kijáš byl uzavřen v Jeruzalémě „jako pták v kleci“. Judsko mu bylo odňa­ to a rozděleno mezi krále Ašdódu, Ekrónu, Gázy (a Aškalónu?). Chizkijášovi nezbývalo nic jiného, než se vzdát a prosit o zastavení boje. Poslal svého zmocněnce k asýrskemu králi do Lakíše, nabídl mu své podrobení a značný poplatek a Sinacherib na příměří přistoupil. V jiném nápise shrnuje Sinacherib úspěch své palestinské výpravy do dvou vět:

Lulího, krále Sidónu, jsem zbavil jeho království. Na jeho trůn jsem posadil Tubaíua (Etbaal) a určil jsem mu poplatek mému maje­ státu. Vydrancoval jsem celý okrsek judsky, na Chizkijáše (Ha-za-qi-a-ú), krále jeho, jsem vložil svoje jho. Tyto asyrské zprávy potvrzuje a doplňuje biblická poznámka v 2Kr 18,14n., kde stojí psáno: Proto poslal Chizkijáš, král judsky, poselství k asýrskemu králi do Lakíše: „Prohřešil jsem se; odejdi ode mne. Cokoli na mne vložíš, po­ nesu.“ I uložil král asyrský judskému králi Chizkijášovi tři sta talentů stříbra a třicet talentů zlata. Chizkijáš tedy odevzdal všechno stříbro, kte­ ré se nacházelo v Hospodinově domě a mezi poklady domu královského.

Přesnost biblické zprávy vyplývá jednak z toho, že výše poplatku 30 ta­ lentů zlata se shoduje se sumou, která je uváděna v asyrských prame­ nech. A asyrské zprávy též potvrzují, že Sinacherib sám neobléhal Jeru­ zalém, když mu Chizkijáš nabídl své podrobení. Obležením Jeruzaléma pověřil Sinacherib svého nej vyššího velitele (tartanu), on sám velel do­ bývání pevnosti Lakíše.

172

Že Lakíše bylo vskutku brzy nato dobyto, ukazují velké basreliéfy na stěnách paláce v Ninive, na nichž je zobrazeno obležení a dobytí Lakíše. Reliéfy, které byly asi před sto lety objeveny A. H. Layardem, se dnes nalézají v Britském muzeu v Londýně. Zobrazují město Lakíš obklopené dvojitou hradbou s hustě za sebou rozestavěnými věžemi. Na věžích za dřevěnými poprsními hradbami stojí obránci města s luky a praky. Zřej­ mě se snaží zapálit asyrské dřevěné obléhací stroje. Asyřané navršili z hlíny a kamenů rampy, po nichž přisunují k hradbám velké pojízdné obléhací stroje. Asyrští vojáci, lučištníci, jezdci s kopími a prakovníci jsou rozvinuti do bojových sestav a čekají na signál k útoku. Jsou vidět i ztečné žebříky opřené o hradby. Mezi obléhateli a obránci létají střely. Z brány v popředí vycházejí judští mužové a ženy, kteří se vydávají do moci asýrskeho krále. Vpravo je vidět skupina Judejců nabodnutých na kůl. Nedaleko trůní král Sinacherib, je vidět i jeho stan a válečný vůz. Právě přijímá poselstvo starších města oblečených v bílých oděvech. Sklánějí se před ním a vzdávají mu hold. Za nimi následuje dlouhá řada judských mužů a žen, a ještě doprovod asyrských vojáků s vozy tažený­ mi voly, na nichž je naložen uloupený majetek, který má být odvezen do Asýrie. Uprostřed před králem je vytesán nápis, který zní: Sinacherib, král veškerenstva, král Asýrie, v lenošce usedl a ko­ řist města Lakíše (La-ki-su) kráčela před ním.

Ve zprávách Starého zákona o Chizkijášovi z Judska se nalézá v 2Kr 20,20 stručná poznámka, že udělal rybník a vodovod, jímž přivedl vodu do města. V roce 1880 byl v Jeruzalémě při vyústění jednoho kanálu na­ lezen nápis, který již nebyl zcela zachován. Jeho překlad zní takto:61 Proražení: A taková byla událost proražení: Když ještě... (ko­ pající zdvihali) motyku jeden proti druhému a když byly ještě tři lokty k proražení, bylo slyšet hlas, (jak) jeden volal na druhého, neboť byla skulina(?) ve skále zprava i zleva. A v den proražení kopali raziči jeden proti druhému, motyka proti motyce, a pak proudila voda od výtoku do rybníka, tisíc dvě stě loktů (daleko), a sto loktů byla výška skály nad hla­ vou razičů. 61 Fotografie (č. 40) byla pořízena podle sádrového odlitku, který se nalézá v Institutu Gustava Dalmana v Greifswaldu.

173

Král, za jehož časů byl nápis vytesán, není bohužel jmenován; ale tvar písma poukazuje zcela jednoznačně na období mezi léty 800 a 600 př. n. 1. jako krajními mezníky. Je-li jmenovitě Chizkijášovi připiso­ vána stavba vodovodu a je-li v nápise, který zcela dobře může pocházet z období jeho vlády, takový vodovod zmiňován, pak lze snad oba údaje spojit dohromady. Tento kanál vede ještě dnes od takzvaného Marián­ ského pramene k Šíloašskému rybníku (viz připojené vyobrazení). Mari­ ánský pramen prýštící ve střední části Kidrónského úvalu z horského úbočí ležel vně městských hradeb a byl proto v dobách obléhání nepří­ stupný. Šíloašský kanál odváděl vodu skrze horu do rybníka, který ležel na jihozápadním svahu Sijónu, byl obklíčen ještě hradbami a zůstával te­ dy přístupný i v případě obležení. Raziči postupovali skálou proti sobě z obou stran. To, že se skutečně setkali, byl prvotřídní technický výkon. Není divu, že nápis zaznamenává jednotlivé etapy průběhu práce a ho­ voří s radostí a pýchou o dokončení mistrovského díla. Ještě dnes je možné se protáhnout nebo proplazit od jednoho konce kanálu ke druhé­ mu, nebojí-li se člověk námahy a vlhka. Asyrský král Sinacherib zemřel nepřirozenou smrtí (681 př. n. 1.). Krát­ ká věta v Iz 37,38 (= 2Kr 19,37), která hovoří o Sinacheribově zavraždě­ ní jeho dvěma syny Adramelekem a Sareserem a o Esarchadónově (Asarhaddon) nastoupení na trůn, ten byl rovněž jeho synem, je potvrze­ na asyrskými zprávami, neboť naznačují, že Sinacherib byl zavražděn v povstání.62 Že jeho nástupce Asarhaddon držel otěže pevně v rukou, lze vyčíst ze seznamu 22 králů ze Sýrie a Kypru, které povolal k sobě. Jména 12 syrských králů znějí: Svolal jsem krále země Chatti a Transpotámie: (byl to) Baíu, král Týru, Menaše (Me-na-si-i), král Judska (la-ú-di), Ka’uš-gabri, král Edómu (Ú-du-me), Musuri, král Moábu, Sil-bél, král Gázy Mitinti, král Aškalónu, Ikau(?)su, král Ekrónu, Milki-ašapa, král Byblu, Matan-Ba'al, král Arvadu, Abi-ba’al, král Samsi-muruny, Puduilu, král Bít-Amónu, Achi-milki, král Ašdódu, dvanáct králů od pobřeží moře. (Následují jména deseti kyperských panovníků.) 62 K Sinacheribově zavraždění srov. H. Hirschberg, Studien zur Geschichte Esarhaddons, König von Assyrien (681—669), Ohlau in Schlesien 1932, Diss. Berlin; B. Meissner, Neue Nachrichten über die Ermordung Sanheribs, Sitz.-Ber. d. Pr. Akad. d. Wiss., Phil.-Hist. Klasse 1932, s. 250 a n.

174

175

V seznamu se vedle Menašeho z Judy (696—642 př. n. 1.) nalézají i králo­ vé z Edómu, Moábu a Amónu, králové pelištejských měst Gázy, Aškalónu, Ekrónu a Ašdódu i králové pobřežních měst Týru, Byblu a Arvadu. Za Asarhaddonova nástupce Aššurbanipala (668 —631? př. n. 1.) se stejný seznam opakoval; pouze králové z Arvadu a Bít-Amónu byli na­ hrazeni svými nástupci.63 Dovídáme se však, že mu nešlo jenom o po­ platky, neboť se v jeho análech praví:64 Shromáždil jsem své skvělé válečné síly, jež Aššur a Ištar svěřili mi do rukou, a vydal jsem se cestou do země Musur a do země Kúsi. Bě­ hem mé válečné výpravy dvaadvacet králů od pobřeží moře, z prostřed moře i pevniny, mých poslušných služebníků, mi přineslo hojnost svých pozdravných darů a líbalo mi nohy. Krále tyto i s jejich válečnými sila­ mi a s jejich loděmi po moři i po souši jsem se svým vojskem vyslal ces­ tou necestou.

Znamená to tedy, že jmenovaní králové, mezi nimi i Menaše z Judska, museli doprovázet asýrskeho panovníka aspoň na jeho první výpravě proti Egyptu v roce 667. Avšak s největší pravděpodobností bylo Judsko pro svou zeměpisnou polohu i jako asyrský vazal vůbec zataženo do bojů Asyřanů proti Egyptu již v době výprav Asarhaddonových v letech 675, 671 a 669 i za panování Aššurbanipala r. 667 a 663 př. n. 1.; poslední výprava měla za následek dobytí téměř celého Egypta až po jeho hlavní město Théby (Véset), což byla událost, na niž prorok Nahum (3,8) poukazoval ještě o několik desítek let později: Město Ninive měl postihnout stejný osud, jaký samo připravilo Thébám. Jaký to byl osud, o tom vyprávěl Aššurbanipal sám: Taharku (Tar-qu-ú), krále země Kúš (Ku-u-si), srazila hrůza a děs před mým majestátem a on zmizel. Tandamane (Tán-da-ma-ni-e; Tanutamón), syn jeho sestry, usedl na jeho trůn a vládl zemi. Město Ni’ (Théby) přeměnil v pevnost (a) shro­ máždil svou čeleď. Pozvedl zbraně a vydal se na cestu, aby válčil a bojo­ 63 Seznam 22 králů z období Aššurbanipalova panování je obsažen v textu válce C, viz M. Streck, Assurbanipal und die letzten assyrischen Könige bis zum Untergang Niniveh’s, Leipzig 1916, II. Teil, s. 139 a n. 64 Takzvaný Rassamův válec byl nalezen r. 1878.

176

val s mými vojsky. S pomocí Aššura, Sína a velkých bohů, mých pánů, ho porazili v bitvě v širém poli a rozprášili jeho čeleď. Jedině Tandamane uprchl a vstoupil do svého královského města Ni’. Pochodem (trvajícím) jeden měsíc a deset dní ho pronásledovali po strmých a úzkých cestách až k městu Ni’. Celé toto město dobyli a srovnali se zemí jako povodeň. Zlato, stříbro, kterých je v horách jeho jako prachu, drahé kameny, všechno cenné, poklady jeho paláce, pestrobarevné a lněné oděvy, velké koně, lidi, muže a ženy, kočkodany(?), opice pagú a opice ukúpu, které vyrůstají v tamějších horách, vyvedli z jeho města v nespočetném množ­ ství a připočítali je ke kořisti. Přivedli je v pořádku do Ninive, mého krá­ lovského města, i líbali mi nohy.

Je možné, že se na dobytí Théb podílely i judské kontingenty, a že právě tak se v Judsku dochovala vzpomínka na zmíněnou událost. V každém případě posiluje těchto několik málo narážek dojem ze sta­ rozákonních zpráv o Menašem, že Judsko během jeho vlády bylo zcela začleněno do mocenské sféry asyrské říše. Odtud pramenilo i zavádění kultu cizích bohů, které bylo Menašeovi přičítáno k tíži (2Kr 21). Za cenu úplného podrobení získal však Menaše zřejmě zpět území Judska, které Sinacherib odňal jeho otci Chizkijášovi (viz str. 172). Pokud stál Aššur v zenitu moci, nemohlo Judsko očekávat změnu své situace; co by se však stalo, až Ninive potká stejný osud, jaký připravilo Thébám? A ten den nastal.

(V)

„Babylónská kronika“ vypráví o zániku světové říše

Asyrská říše žila ve vzpomínkách Řeků jako první světová velmoc. Vy­ právěli mnohé o její bájné královně Semiramidě. Prorokové Izraele však viděli i v jejích dějinách prst boží: Aššur měl být lidu boží metlou, avšak běda mu, jestliže dané moci zneužije (srov. např. Iz 10,5). Dnes můžeme poměrně jasně sledovat pomalý úpadek a rychlou zká­ zu asyrské moci. Asi od roku 654 př. n. 1. se Egypt za vlády Psammtéka I.

177

(664 — 610 př. n. 1.) stále více a více osamostatňoval. Na východě narůsta­ la hrozba ze strany médské říše. K vnitřnímu rozkladu přispělo i povstá­ ní Šamaš-šum-ukína, místodržícího Babylónu, proti jeho bratru Aššurbanipalovi, i když ten nakonec povstání potlačil. Neméně snad přispělo k rozpadu říše i to, že se král Aššurbanipal příliš mnoho věnoval svým učeným historickým a archeologickým zájmům, že se snažil ze všech sil, aby shromáždil ohromnou knihovnu, v níž měla být uchována všechna klasická díla babylónské a asyrské kultury. Knihovna objevená Layardem a Rassamem v letech 1849 a 1850 v troskách starého Ninive je pro naše poznání mezopotámskeho starověku nesmírně důležitá; bádání učeného panovníka ovšem nemohlo zajistit trvání asyrské říše. Brzy po jeho smrti (snad 631 př. n. 1.) propukla otevřená střetnutí s protivníky. Roku 626 př. n. 1. se Babylónie opět osamostatnila pod vládou chaldej­ ského panovníka Nabopolassara a vstoupila tak rovněž do boje proti Asyřanům. O bojích, které byly v Babylóně vedeny v době Nabopolassarova na­ stoupení na trůn, vypráví další tabulka „Babylónské kroniky“, v níž stojí psáno:65 Vojsko země Aššuru přišlo do Nippuru, a Nabopolassar (Nabú-apla-usur) se před nimi obrátil (na útěk). Vojsko země Aššuru a Nippurci ho pronásledovali až do Uruku. V Uruku s Nabopolassarem bojovali a obrátili se před Nabopolassarem (na útěk). V měsíci Ajjaru (2. měsíc) vojsko země Aššuru sestoupilo do země Akkadu. Když dvanáctého dne měsíce Tašrítu (1. měsíc) vojsko země Aššuru táhlo proti Babylónu a když onoho dne Babyloňané vytrhli z Babylónu a bojovali s vojskem země Aššuru, způsobili vojsku země Aššuru velkou porážku a zmocnili se jeho kořisti. Po jeden rok nebylo v zemi žádného krále. Dvacátého šestého dne měsíce Arachsamnu (8. měsíc) Nabopolassar usedl v Babylóně na trůn. Na počátku Nabopolassarovy vlády v měsíci Addaru (12. měsíc) Na­ bopolassar vrátil zpět do Sús bohy súské země, které Asyřané odvlekli a usadili v Uruku. V prvním Nabopolassarově roce v měsíci Nisannu (1. měsíc) sedmnác­

65 Tato část kroniky je po svém vydavateli C. J. Gaddovi zvána „Gaddovou kronikou“.

178

tého dne na město padla hrůza. Šamaš a bohové města Šapazzu přišli do Babylónu. V měsíci Ajjaru (2. měsíc) dvacátého prvého dne vojska země Aššuru vstoupila do města Sallat. Zmocnila se majetku. V měsíci Simánu/Du’úzu (3J4. měsíc) dvacátého dne bohové Sipparu přišli do Babylónu. V měsíci Abu (5. měsíc) devátého dne Nabopolassar se svými vojsky vytáhl proti městu Sallat. S městem Sallat bojoval, ale města se nezmoc­ nil. (Když) dorazila vojska země Aššuru, obrátil se před nimi (na útěk) a stáhl se zpět.

V tomto oddíle je důležité přesné datum Nabopolassarova nastoupení na trůn, 26. Arachsamnu, tj. 23. listopadu 626 př. n. 1. Asyřané pochopitel­ ně rozeznali nebezpečnost chaldejského protivníka v Babylóně. Ale je­ jich válečné výpravy již neměly žádný skutečný úspěch, jejich zbraně už nedobývaly vítězství s takovou samozřejmostí jako dříve. Je pochopitelné, že nové poměry se musely dotknout i západních částí asyrské říše. Dá se to pozorovat i na dějinách Judska. Zde vládl po za­ vraždění svého otce Amóna (640 př. n. 1.) Jóšijáš, který nastoupil na trůn jako osmiletý chlapec. V době své nedospelosti, pokud ještě panoval Aššurbanipal, posílal zřejmě i on každoroční judské poplatky na asyrský dvůr. Jestliže však později započal svou reformu jeruzalémského chrá­ mu tím, že všechny cizí bohy, jak kanaánské, tak i asyrské, z chrámu od­ stranil, znamenalo to nejen upamatování se na boha Izraele, ale zároveň i zřeknutí se politické nadvlády Aššuru. V průběhu desetiletí, která násle­ dovala po Aššurba.nipalově smrti, získal Jóšijáš zřejmě úplnou nezávis­ lost a posunul hranice judského státu na sever, za Bét-el, snad až k rovi­ ně okolo Megida. Jak byl takový vývoj událostí možný, jak byla asyrská říše v těchto le­ tech zdolána svými protivníky, o tom nás opět poučuje „Babylónská kro­ nika“. Zatím je v ní stále ještě mezera od 4. roku až do 9. roku Nabopolassarovy vlády (622 — 617 př. n. 1.), ale od 10. roku kronika opět hovoří. Její text umožňuje sledovat vývoj událostí rok po roce až do zničení Ni­ nive a až do úplného konce asýrskeho státu. Zpráva o desátém roce Nabopolassarovy vlády, tzn. ocf jara 616 až do jara 615 př. n. 1. zní:

V desátém roce v měsíci Ajjaru (2. měsíc) shromáždil Nabopo­ lassar vojsko země Akkadu a táhl podél břehu řeky Eufratu. Obyvatelé

179

země Suchu a země Chindanu proti němu nebojovali, (ale) položili před něho své poplatky. V měsíci Abu (5. měsíc) se vojsko země Aššuru shromáždilo ve městě Gablini a Nabopolassar na ně táhl proti proudu. V měsíci Abu dvanácté­ ho dne bojoval s vojskem země Aššuru a vojsko země Aššuru se před ním obrátilo (na útěk). Asýrii způsobil těžkou porážku. Zmocnili se velké kořisti. Obyvatelé země Mannai, kteří jim (Asyřanům) šli na pomoc, a hodnostáři země Aššuru byli zajati. Tohoto dne bylo dobyto i město Gablini. V měsíci Abu táhl král Akkadu se svými vojsky proti proudu proti městům Mane, Sachiri a Balichu. Zmocnili se jejich kořisti, odvlekli velký lup a odvedli jejich bohy. V měsíci Ulúlu (6. měsíc) se král Akkadu se svými vojsky vrátil zpět. Cestou vzal (obyvatelstvo) města Chindanu a jeho bohy do Babylónu. V měsíci Tašrítu (1. měsíc) vojsko země Egypta a vojsko země Aššuru pronásledovalo krále Akkadu až k městu Gablini. Krále Akkadu (však) nedostihlo i ustoupilo zpět. V měsíci Addaru (12. měsíc) vojsko země Aššuru a vojsko země Akka­ du spolu bojovala u města Madanu, které (patří) k městu Arrapcha. Voj­ sko země Aššuru se před vojskem země Akkadu obrátilo (na útěk) a (to) mu způsobilo těžkou porážku; srazilo ho do řeky Žábu. Zmocnilo se jeho válečných vozů a koní, získalo jeho velkou kořist. Mnoho... přepravilo s sebou přes Tigris a přivedlo do Babylónu. Zpráva o událostech roku 616 nás zavádí přímo doprostřed bojů mezi Babylónií a Asýrií, přičemž je víc než jasné, že Babyloňané nabyli převa­ hy. Je tedy pochopitelné, že Asyřané se ohlíželi po nějakém spojenci, jímž se nakonec stal jejich starý protivník, Egypt. Zde panoval ještě Psammték I., jenž na sklonku své vlády počal znovu uplatňovat egyptské nároky na Sýrii. Neznáme podmínky, za nichž šli Egypťané Asyřanům na pomoc, ale panství nad Sýrií bylo mezi nimi asi též zmíněno. Dovídáme se, že spojená vojska Asýrie a Egypta pronásledovala Nabopolassara, ale neporazila ho. A tak boje v příštím roce pokračovaly. V Kronice se dále praví:

V jedenáctém roce král Akkadu shromáždil svá vojska a táhl podél břehu Tigridu a v měsíci Ajjaru (2. měsíc) oblehl Aššur. ... dne měsíce Simánu (3. měsíc) na město zaútočil, město však nedobyl. Král ze­ mě Aššuru shromáždil svá vojska a krále Akkadu od Aššuru odrazil

180

a pronásledoval ho až k městu Takritain (ležícímu) u břehu Tigridu... Král Akkadu zavedl svá vojska do pevnosti města Takritain. Král Aššu­ ru se svými vojsky oblehl vojska krále Akkadu, která vstoupila do města Takritain, a bojoval s nimi deset dní. Město však nedobyl. Vojska krále Akkadu, která vstoupila do pevnosti, způsobila Asýrii velkou porážku. Král Aššuru... se vrátil se svými vojsky domů. V měsíci Arachsamnu (8. měsíc) přitáhli Médové do země Arrapcha...

Vyplývá z toho, že v onom roce Babyloňané oblehli Aššur, bývalé hlavní město Asýrie, aniž by ho však dobyli. Když se posléze stáhli do města Takritain a byli tu sami Asyřany obleženi, přece jen se jim je podařilo nakonec odrazit. Je důležité, že na podzim onoho roku zasáhli do boje Médové a obsadili provincii Arrapcha. Zda k tomu došlo se souhlasem Babyloňanů, nevíme. Důležitost médského zásahu se prokázala již v příštím roce 614 př. n. I. Kronika vypráví: Dvanáctého roku v měsíci Abu (5. měsíc), když Médové... proti Ninive... přispěchal a obsadili město Tarbisu (ležící) v okrsku Ninive... Táhl podél Tigridu a oblehl Aššur. Zaútočil na město a ... pobořil. Vše­ mu obyvatelstvu způsobil zlou porážku. Vydrancoval (je) a zmocnil se kořisti. Král Akkadu se svými vojsky, jenž kráčel Médům na pomoc, do bitvy (již) nezasáhl. Město... Král Akkadu a Umakištar se setkali u měs­ ta. Uzavřeli mírovou a spojeneckou smlouvu. ... Umakištar se vrátil se svými vojsky domů. Král Akkadu se vrátil se svými vojsky domů.

I když je zpráva z onoho roku dochována pouze torzovitě, přece jen ukazuje, že Médové zaútočili na Asýrii a zřejmě hned táhli proti Ninive. Posléze se však obrátili, stejně jako Babyloňané roku předcházejícího, proti bývalému hlavnímu městu Aššuru a dobyli ho. Babyloňané, kteří chtěli Médům přispěchat na pomoc (tak se alespoň praví v kronice), do­ razili teprve po pádu města. A tak se stalo, že oba králové, Nabopolassar z Babylónu a médský král Kyaxarés (takto je nazýván v řecké tradici), se setkali v Aššuru a uzavřeli spojenectví, které zpečetilo zánik Asýrie. Následující rok 613 př. n. 1. je vyplněn, pokud ze značně poškozeného textu kroniky lze soudit, drobnějšími válkami Babyloňanů, které mj. po­ tlačily též jedno povstání na středním Eufratu.

181

Ale další rok byl rozhodující. V kronice se praví:

Čtrnáctého roku král Akkadu shromáždil svá vojska a táhl do země... Král Ummán-manda (Médů) [kráčel] králi Akkadu vstříc... set­ kali se. Král Akkadu... Umakištar... přepravil a kráčeli podél břehu Tigridu a... oblehli Ninive. Od měsíce Simánu (3. měsíc) až do měsíce Abu (5. měsíc), po tři mě­ síce ..., s městem těžce bojovali. ... dne měsíce Abu... všemu obyvatel­ stvu způsobili velkou porážku. Tenkrát [zemřel] Sín-šarra-iškun, král ze­ mě Aššuru,... Ve městě i chrámu se zmocnili velké kořisti, město přemě­ nili v pahorky a pustinu ... země Aššuru před nepřítelem unikl... král Akkadu... Dvacátého dne měsíce Ulúlu (6. měsíc) se Umakištar vrátil se svými vojsky domů. Poté král Akkadu... táhli až k městu Nasibini (Nisibis). Válečné zajatce a vyhnance... a ze země Rusapu přivedli před krále Akkadu do Ninive ... dne měsíce... [Aššur-uballit] usedl ve městě Char­ ránu na trůn [a chopil se] vlády nad zemí Aššurem. Až do... dne mě­ síce ... v Ninive... od dvacátého dne měsíce... král... odstranil a ve městě... I tato zpráva o roce 612 př. n. 1. je dochována porušeně. Tolik je však jasné, že boj proti Ninive trval od 3. do 5. měsíce. Pátého měsíce bylo hlavní město Asýrie dobyto babylónskými a médskými spojenci. Výslov­ ně se praví, že Médové odtáhli 20. dne měsíce Ulúlu. Tak skončila vláda Sín-šarra-iškuna, posledního asýrskeho krále, který panoval v Ninive. Ale přesto se Asyřané nevzdávali; v Charránu usedl na asyrský trůn Aš­ šur-uballit. Pád Ninive 612 př. n. 1. musel působit nesmírným dojmem; vždyť prá­ vě z Ninive byl svět Předního východu ovládán po více než sto let. Z vý­ roků proroka Nahuma ještě cítíme, jak krušná byla nadvláda Ninive a s jakou radostí byla přijímána zpráva, že hlavní město světa, považo­ vané za nedotknutelné, padlo (Na 2,3). Ale i světové říše mají svůj čas. Zničení Ninive bylo tak úplné, že o dvě stě let později deset tisíc Řeků táhnoucích kolem jeho zřícenin ani netušilo, jaký význam mělo kdysi to­ to místo. Xenofón, který s takovou podrobností popisoval řecké tažení, přešel místo mlčením. Ještě tři roky se pokoušel Aššur-uballit v Charránu zadržet hrozící zá­ nik státu, ale marně. Stručné zprávy o 15., 16. a 17. roce panování baby­ lónského krále ukazují, jak se Aššur blížil ke svému konci.

182

Patnáctého roku v měsíci Duůzu (4. měsíc) král Akkadu shro­ máždil své vojsko... a táhl do země Aššuru... vítězně [prošel]... a do­ byl zemi Šu... Vydrancovali je a zmocnili se velké kořisti. V měsíci Arachsamnu (8. měsíc) se král Akkadu ujal velení svých vojsk a táhl proti městu Ruggulitu. S městem bojoval a 28. dne měsíce Arachsamnu město dobyl. Nezachránil se ani jediný člověk... vrátil se domů. Šestnáctého roku v měsíci Ajjaru (2. měsíc) král Akkadu shromáždil své vojsko a táhl do země Aššuru. Od měsíce... až do měsíce Arachsam­ nu (8. měsíc) vítězně táhli zemí Aššurem. V měsíci Arachsamnu země Ummán-manda (Médové), která kráčela králi Akkadu na pomoc, spojila svá vojska dohromady a vojska pak táhla do Charránu proti Aššur-uballitovi, jenž v zemi Aššuru na trůnu seděl. Aššur-uballita a egyptská vojska, která mu šla na pomoc, přepadla hrůza z nepřítele a opustili město... překročili. Král Akkadu dorazil do Charránu a ... město obsa­ dil. Ve městě i chrámu se zmocnil velké kořisti. V měsíci Addaru (12. měsíc) král Akkadu... opustil. Vrátil se domů a (obyvatelé země) Ummán-manda, kteří šli králi Akkadu na pomoc, se stáhli zpět. Sedmnáctého roku v měsíci Du’úzu (4. měsíc) Aššur-uballit, král Aššu­ ru,... početné egyptské vojsko, překročil řeku (Eufrat) a táhl k Charránu, aby se ho zmocnil... dobylif?). Posádku, kterou král Akkadu umístil uvnitř, zabili. Když (ji) zabili, oblehli město Charrán. Až do měsíce Ulúlu (6. měsíc) proti městu bojovali, ale nezmocnili se ničeho a zpět se (také) nestáhli. Král Akkadu šel svým vojskům na pomoc a... přišel do země Izalla a četná horská města... sežehl ohněm. Tenkrát vojsko... přitáhlo až do okrsku Uraštu (Urartu). Zemi... vyplenili. Posádku, kterou král... umístil uvnitř... Do města ... vystoupili... král Akkadu se vrátil domů. Patnáctý rok byl v podstatě ještě vyplněn, pokud zpráva dovoluje soudit, boji Babyloňanů proti zbývajícím městům Asýrie. I v následujícím roce se Babyloňané v prvních sedmi měsících spokojili tím, že projížděli Asý­ rií, aniž by narazili na odpor. Teprve když na podzim dorazili Médové, táhli společně proti Charránu a město dobyli. Aššur-ubalit a jeho egypt­ ští spojenci se museli stáhnout za Eufrat. Konec Asýrie byl blízko. Oním koncem byl sedmnáctý rok Nabopolassarovy vlády, rok 609 př. n. 1. I když ani zde nejsou jednotlivé souvislosti kroniky zcela zřejmé, přece jen lze soudit, že Aššur-uballitův pokus o získání Charránu s pomocí egyptského vojska nevedl k cíli. Aššur-uballit, jenž byl posled­ ním nositelem titulu krále Aššuru, zmizel z jeviště dějin. 183

Pro nás je důležité, že se na posledním boji asýrskeho krále podílelo egyptské vojsko. Roku 610 př. n. 1. se stal egyptským panovníkem Nekó, syn a následník Psammtéka I. A hned, roku 609 př. n. 1., vytáhl s vojskem do Mezopotámie, aby se jako spojenec Asyřanů postavil na odpor Baby­ loňanům. O tomto Nekóově tažení vypráví i Starý zákon: 2Kr 23,29n. a 2Pa 35,20n. Dnes víme již lépe, jak je třeba těmto zprávám rozumět: Egyptský král netáhl proti Asyřanům, nýbrž k Asyřanům, aby jim pomo­ hl. Během tažení se mu postavil na odpor judský král Jóšijáš. Strachoval se zřejmě o samostatnost své země, již viděl ohroženu, kdyby právě od­ vrhnuté panství Asýrie bylo vystřídáno novou nadvládou Egypta nad Sý­ rií. Je pochopitelné, že Nekó, který měl naspěch, aby Asyřanům přišel na pomoc, neměl na boji s Jóšijášem zájem. Když ale Jóšijáš boj vyvolal, byl poražen a padl v bitvě. Byl posledním významným judským králem. Nekó neměl zpočátku čas, aby se staral o nové uspořádání poměrů v Judsku. Judejci tedy učinili králem Jóachaze, jednoho syna Jóšijášova, a doufali, že bude pokračovat v politice svého otce, v boji o nezávislost Judska. Když se však Nekó o tři měsíce později vracel zpět, snad po pře­ rušení bojů s Babyloňany, nechal Jóachaze přivést k sobě do Ribly v Sý­ rii, spoutal ho a odvedl do Egypta, kde zemřel. Místo něho učinil Nekó králem nad Judskem a Jeruzalémem jiného Jóšijášova syna, Jójakíma, od něhož si sliboval větší poslušnost. Judsko muselo zaplatit vysoký popla­ tek a stalo se tak vazalským státem Egypta, zřejmě jako i ostatní syrské státy, pokud ještě byly samostatné. „Babylónská kronika“ potvrzuje, že Egypťané byli zpočátku nespornými pány Sýrie až po Eufrat. Za této situace, v prvních měsících Jójakímovy vlády mezi podzimem 609 a jarem 608 př. n. L, zaznívá chrámová řeč Jeremjáše (Jr 26), která varuje lid před falešnou jistotou a vyzývá ho k obrácení.

(VI)

Nové velmoci a konec Judska

V období po zániku asyrské říše vstoupily na scénu dějin nové mocnosti, které se počaly svářit o asyrské dědictví. Rivaly byly Babylón a Egypt, jablkem sváru Sýrie a Palestina, a tak bylo i Judsko vtaženo do dobo­ vých střetů. A protože se mezi mocnostmi kymácelo jako třtina ve větru, 184

není divu, že bylo nakonec babylónskou přesilou zlomeno, vyrváno a přesazeno do cizí země. Výsledek bojů v roce 609 př. n. I. byl jednoznačný. Spojení Babyloňa­ né a Médové obsadili území asýrskeho státu až po Eufrat. Egyptský pa­ novník nemohl sice Asyřanům pomoci, nicméně se však zmocnil vlády nad Sýrií a Palestinou. Hranici mezi oběma mocenskými sférami tvořil Eufrat. Ale na jak dlouho? „Babylónská kronika“ dále vypráví:

V osmnáctém roce Nabopolassara (Nabú-apla-usur), v měsíci Ulúlu (6. měsíc), král Akkadu shromáždil svá vojska a táhl podél břehu Tigridu a vystoupil do hor Bít-Chanunija v okrsku země Uraštu (Urartu). Města sežehl ohněm, zmocnil se jejich velké kořisti. V měsíci Tebétu (10. měsíc) se král Akkadu vrátil domů. V devatenáctém roce, v měsíci Simánu (3. měsíc), král Akkadu shro­ máždil svá vojska a Nabukadnezar (Nabú-kudurrí-usur), jeho nejstarší syn, korunní princ, shromáždil svá vojska a táhli do hor země Za... Král Akkadu zanechal prince a jeho vojska v zemi a sám se vrátil v měsíci Duuzu (4. měsíc) do Babylónu. Poté Nabukadnezar bojoval proti hor­ ským pevnostem, pevnosti dobyl, sežehl je ohněm, v horách se zmocnil velké kořisti. Podrobil si všechny hory až po okrsek země (Urartu?). V měsíci Ulúlu (6. měsíc) se princ vrátil do Babylónu. V měsíci Tašrítu (1. měsíc) král Akkadu shromáždil své vojsko a táhl proti městu Kimuchu ležícímu u břehu Eufratu. Překročil řeku, zaútočil na město a v mě­ síci Kislímu (9. měsíc) město dobyl. Zmocnil se jeho kořisti, uvnitř zane­ chal svou posádku, v měsíci Šabátu (11. měsíc) se vrátil domů. V osmnáctém roce se tedy babylónský král omezil na boje v severním Urartu. V devatenáctém roce však s korunním princem Nabukadnezarem, Nabopolassarovým synem, vstupuje do dějin nová postava, která rozhodu­ jícím způsobem ovlivnila v příštích desetiletích osudy Babylónie a Před­ ního východu. Zpočátku táhl otec a syn ještě jednou společně na sever, do hor Urartu. Avšak později, když se Nabukadnezar vrátil do Babyló­ nu, obrátil se Nabopolassar na severozápad, překročil Eufrat a dobyl město Kimuchu (přesná poloha není známa). To již byl útok na území ovládané Egyptem. Proto se musela dostavit reakce Egypťanů. Ve zprá­ vě o následujícím roce stojí psáno: 185

Dvacátého roku táhla egyptská vojska k městu Kimuchu proti posádce, kterou král Akkadu zanechal uvnitř. Čtyři měsíce na město úto­ čila a město dobyla. Posádku krále Akkadu zabila. V měsíci Tašrítu (1. měsíc) král Akkadu shromáždil svá vojska, táhl podél břehu Eufratu a utábořil se ve městě Kuramatu ležícím při břehu Eufratu. Poručil svým vojskům překročit Eufrat i dobyla města Šunadiru, Elammu a Dachammu, města Transpotámie (Sýrie) a zmocnila se jejich kořisti. V měsíci Sa­ batu (11. měsíc) se král Akkadu vrátil domů. Egyptské vojsko, které bylo v Karchemiši, překročilo Eufrat a táhlo proti vojsku země Akkadu, které tábořilo v Kuramatu. Vojsko země Akkadu odrazilo a vrátilo se zpět. Onoho roku, 606 př. n. 1., zaútočili tedy Egypťané na babylónskou posád­ ku, kterou Nabopolassar zanechal ve městě Kimuchu na Eufratu. Dobytí města mělo za následek protiútok Babyloňanů, kteří obsadili město Ku­ ramatu a další města na Eufratu. To ovšem podnítilo Egypťany k nové­ mu útoku, před nímž Babyloňané zpočátku ustoupili. Avšak jen proto, aby si v příštím roce vynutili rozhodnutí. V jedenadvacátém roce král Akkadu zůstal doma. Nabukadnezar, jeho nejstarší syn a korunní princ, shromáždil vojska země Akka­ du, ujal se jejich velení a táhl do města Karchemiše ležícího při břehu Eufratu. Překročil řeku, [aby se utkal s egyptským vojskem], které táboři­ lo u města Karchemiše... bojovali spolu. Egyptské vojsko se před ním obrátilo (na útěk). Porazil je, úplně je zničil. Zbytky egyptského vojska, které unikly porážce a zbraně je nezasáhly, dostihla v okrsku Chamátu vojska země Akkadu a porazila je. Ani jeden člověk se nevrátil domů. Tenkrát Nabukadnezar dobyl celý Chamát. Po jedenadvacet let panoval Nabopolassar v Babylónu. V měsíci Abu (5. měsíc), 8. dne, zemřel. V měsíci Ulúlu (6. měsíc) se Nabukadnezar vrátil do Babylónu a prvního dne měsíce Ulúlu usedl v Babylóně na královský trůn. V roce svého nástupu (na trůn) se Nabukadnezar vrátil zpět do země Chatti. Až do měsíce Šabátu (11. měsíc) zemí Chatti vítězně projížděl. V měsíci Šabátu vzal do Babylónu velký poplatek země Chatti. V měsíci Nisannu (1. měsíc) uchopil ruce boha Béla a ruce syna boha Béla a sla­ vil svátek Nového roku.

Podle toho se roku 605 př. n. 1. Nabopolassar, zřejmě již smrtelně ne­ 186

mocný, vzdal další účasti v bojích. Nyní však vedení babylónského voj­ ska převzal jeho syn Nabukadnezar. Chtěl zasáhnout Egypťany tam, kde měli nejsilnější oporu, u Karchemiše na Eufratu. Proto táhl vzhůru podél řeky, překročil ji snad na jih od Karchemiše a odřízl tak Egypťanům ces­ tu zpátky. Potom obrátil čelo armády přímo na sever proti egyptské vá­ lečné moci a způsobil jí zničující porážku. Nyní mohl Nabukadnezar obsadit celou Sýrii. Tu ho však dostihla zpráva o otcově smrti 8. dne měsíce Abu (= 15. srpna). Vrátil se ihned do Babylónu a l.dne měsíce Ulúlu (= 6. září 605 př. n. 1.) nastoupil na trůn. Potom se ale hned ode­ bral znovu do Sýrie, aby ji beze zbytku podrobil (srov. obr. č. 63). Na bitvu u Karchemiše se vztahuje i dříve často zpochybňovaná zprá­ va v Jr 46,1 n., podle níž Nabukadnezar porazil egyptského krále Nekóa ve čtvrtém roce panování judského krále Jójakíma u Karchemiše na Eu­ fratu. Teprve nyní dokážeme zařadit tento údaj do náležitých historic­ kých souvislostí. I to, co je obsaženo v Jr 46,3n. jako výrok proti Egyptu, musí být zřejmě chápáno z hlediska dané situace. Ve skutečnosti znamenala Nekóova porážka konec egyptského pan­ ství nad Sýrií. Sen o znovuzrozené egyptské světové říši trval jen krát­ kou dobu. Starozákonní vypravěč měl pravdu, když v 2Kr 24,7 napsal:

A egyptský král už nikdy ze své země nevytáhl, protože baby­ lónský král zabral od Egyptského potoka až k řece Eufratu všechno, co předtím patřilo králi egyptskému.

Za oné rozhodující situace ve čtvrtém roce panování Jójakíma byla poří­ zena i první sbírka a první zápis Jeremjášových výroků (36,1), aby se Judsko konečně odvrátilo od své špatné cesty. Pochopitelně, že zahnáním Nekóa nebylo ještě panství Babylónie nad Sýrií zajištěno, to si vyžádalo ještě mnohé boje. Vypráví o nich „Baby­ lónská kronika“ ve zprávách věnovaných 1. až 6. roku Nabukadnezarovy vlády. Prvního roku Nabukadnezar v měsíci Simánu (3. měsíc) shro­ máždil své vojsko a táhl do země Chatti. Až do měsíce Kislímu (9. měsíc) zemí Chatti vítězně projížděl. Přišli k němu všichni králové země Chatti a on přijal jejich velké poplatky. (Potom) táhl proti městu Aškalónu(?) (Iš?-qi?-il-lu-nu) a dobyl ho v měsíci Kislímu. Jeho krále zajal, zmocnil se lupu a kořisti a město proměnil v pahorky a pustinu. V měsíci Šabátu (11. měsíc) se vydal na pochod a vrátil se do Babylónu.

187

Druhého roku v měsíci Ajjaru (2. měsíc) král Akkadu sebral své moc­ né vojsko [a táhl do země Chatti]... utábořil se, přepravil velké obléhací věže... od měsíce Ajjaru až do měsíce... [vítězně táhl zemí Chatti.]... (Mezera v rozsahu několika řádek.) Třetího roku v měsíci... třináctého dne Nabú-šumu-líšir... V mě­ síci ... král Akkadu shromáždil svá vojska a táhl do země Chatti... čet­ nou [kořist] ze země Chatti přinesl do Akkadu... Čtvrtého roku král Akkadu shromáždil svá vojska a táhl do země Chatti. Zemí Chatti projížděl jako vítěz. V měsíci Kislímu (9. měsíc) se po­ stavil do čela svých vojsk a táhl proti Egyptu. Uslyšel (to) egyptský král i shromáždil svá vojska. Střetli se navzájem v polní bitvě a vzájemně si způsobili těžkou porážku. Král Akkadu se se svým vojskem otočil a vrátil se do Babylónu. Pátého roku zůstal král Akkadu doma (a) sbíral množství válečných vozů a koní. Šestého roku v měsíci Kislímu (9. měsíc) král Akkadu shromáždil svá vojska a táhl do země Chatti. Ze země Chatti vyslal svá vojska i projíždě­ li pouští a uchvátili velké množství majetku, dobytka a (obrazů) bohů četných (obyvatel) země Arabů. V měsíci Addaru (12. měsíc) se král vrá­ til domů.

V prvním roce své vlády, 604 př. n. L, táhl Nabukadnezar znovu do země Chatti, do Sýrie. Zřejmě se mu podrobila většina místních panovníků a odevzdala mu svůj poplatek. Zdá se, že jen jih se choval zdrženlivě. Proto se obrátil proti městu Aškalónu a obsadil je v měsíci Kislévu (= 9. měsíc, prosinec/leden). Po zničení města se vrátil zpět do Babyló­ nu. Tenkrát se tedy ocitl již v těsném sousedství Jeruzaléma. Měsíc, v němž Nabukadnezar dobyl Aškalón, je týž, v němž Jeremjáš nechal předčítat veřejně v chrámu svoji řeč zapsanou předešlého roku Bárukem (Jr 36,9). Král Jójakím však nechtěl zpočátku o výzvě k rozva­ ze nic vědět; zdá se, že až dotud zůstal skutečně věrný egyptskému vlád­ ci, který ho učinil králem. Posléze se však už nemohl zřejmě vyhnout politické nezbytnosti, i podroboval se po tři roky babylónskému králi, jak je výslovně konstatováno v 2Kr 24,1 tzn. v 2., 3. a 4. roce Nabukadnezarovy vlády. Potom však od něj znovu odpadl. Jak se toho mohl od­ vážit? I na to odpovídají další zprávy „Babylónské kroniky“. Ačkoli jsou zá­ znamy o druhém a třetím roce Nabukadnezarovy vlády, tj. 603 188

a 602 př. n. 1., velmi mezerovité, přesto lze vyrozumět, že Nabukadnezar i tenkrát táhl do Sýrie a vrátil se posléze domů s bohatou kořistí. Zdá se, že mu tyto úspěchy dodaly odvahy i k dalšímu podniku. Následujícího roku táhl znovu Sýrií; a v devátém měsíci, tedy ve velmi pozdním období a zřejmě též neočekávaně, se pokusil o dobytí Egypta. Egyptský král se ale včas doslechl o postupu Babyloňanů a vyšel jim naproti. Bitva, k níž zřejmě došlo na egyptských hranicích, skončila nerozhodným výsled­ kem. O tom svědčí objektivní konstatování kroniky: „Střetli se navzájem v polní bitvě a vzájemně si způsobili těžkou porážku.“ Nabukadnezar tu poprvé nezvítězil a musel se vrátit poražen do Babylónu. Této situace zřejmě využil Jójakím, aby zastavil odvod poplatků do Babylónu. A následující období ho jen utvrdilo ve správnosti jeho koná­ ní, neboť o příštím roce kronika vypráví, že Nabukadnezar zůstal doma a sbíral novou armádu. Trestná výprava proti Judsku nebyla ještě mož­ ná. Šestého roku Nabukadnezar znovu zorganizoval svá vojska a kroni­ ka opět vypráví o tažení do Sýrie a proti Arabům. Judsko ale zůstalo stále nepotrestáno. Teprve o sedmém roce kronika oznamuje: Sedmého roku v měsíci Kislímu (9. měsíc) král Akkadu shro­ máždil svá vojska a táhl do země Chatti. Oblehl město Judy (la-a-hu-du) (= Jeruzalém) a v měsíci Addaru (12. měsíc), druhého dne, město dobyl. Krále zajal. Dosadil tam krále podle své vůle, přijal jeho velký poplatek, a přivezl ho do Babylónu.

XV. Zmínka o „městě Judy" v Babylónské kronice

Tato zpráva (viz obr. č. 60) v mnohém doplňuje údaje Starého zákona v 2Kr 24. Jestliže Nabukadnezar dosadil ve městě Judově, tj. Jeruzalémě, krále podle své vůle, mohl tím být míněn jedině Matanjáš, jenž přijal 189

jméno Sidkijáš. Sesazeným králem byl Jójakín, syn Jójakímův. Byl-li Je­ ruzalém dobyt 2. Addaru, tj. 16. března 597 př. n. 1., lze se domnívat, že i Jójakínovo sesazení následovalo vzápětí nato. 2Pa 36,9 však vypráví, že Jójakín vládl tři měsíce a deset dní. To znamená, že by musel nastoupit na trůn asi 22. dne měsíce Arachsamnu, tj. 9. prosince 598. Jestliže Nabukadnezar vytáhl z Babylónu teprve následujícího měsíce, mezi 18. pro­ sincem 598 a 15. lednem 597, tedy někdy začátkem ledna, pak snad proto, že se mezitím dozvěděl o Jójakímově smrti a Jójakínově nastoupení na trůn. (Poselství se muselo dostat do Babylónu ani ne za čtyři týdny.) Vyu­ žil tedy změny osob na jeruzalémském trůnu, aby město potrestal za je­ ho odpadlictví. Na místo zemřelého a Egyptu přátelsky nakloněného krále Jójakíma a jeho syna Jójakína dosadil za judského krále panovníka Egyptu nepřátelského, bratra Jóachazova, sesazeného faraónem Nekóem. Starozákonní a babylónské zprávy z tohoto roku se tedy velmi dob­ ře doplňují. O králi Jójakínovi bible vypráví, že byl po třicetisedmiletém zajetí omilostněn Nabukadnezarovým nástupcem v prvním roce jeho vlády dvacátého sedmého dne dvanáctého měsíce (tj. 23. března 560 př. n. L), a že až do své smrti byl zván k jeho stolu. O době jeho zajetí existují ně­ které drobné doklady, které byly nalezeny mezi hliněnými tabulkami, jež se dostaly z vykopávek v Babylónu do Berlínského muzea. Jedná se o se­ znamy potravin, v nichž je zaznamenáno, kdo má nárok na dodávky ole­ je a ječmene. Mezi četnými příjemci z mnoha zemí se nalézá i král Jójakín (viz obr. č. 61). Stojí tam psáno: Tabulka A ... Ja’u-kínovi, králi země Jachudu Tabulka B 1 sátu Ja’u-kínovi, králi země Jachudu 2 V2 ka pěti synům krále země Jachudu... 4 ka osmi lidem země Jachudu, po V2 ka Tabulka C 1 sátu Jakú-kínovi, synovi krále z Jakudu 2 V2 ka pěti synům krále z Jakudu do rukou Kana’amaových Tabulka D .. .Ja’u-kínovi, králi země Jachudu ... pěti synům krále země Jachudu do rukou Kanámaových 190

Rozličné způsoby zápisu jména Jójakín a Juda ukazují, jaké potíže činil Babyloňanům správný záznam těchto jmen klínovým písmem. Je však zřejmé, že Jójakín dostával pravidelné příděly oleje, právě tak jako pět synů. Jednalo-li se o Jójakínovy syny nebo bratry, kteří byli rovněž syny judského krále, není zcela jisté. Protože jedna z tabulek pochází z třinác­ tého roku Nabukadnezarovy vlády, kdy byl Jójakín již šest let v zajetí a bylo mu dvacet čtyři let (srov. 2Kr 24,8), mohl by již skutečně mít pět synů. Ti by ale museli být velmi malí; dostávali by ale potom vlastní do­ dávky oleje? Jójakín a ostatní Judejci, kteří na to měli právo, dostávali tedy měsíční příděly sezamového oleje, který byl používán k jídlu a k pomazávání. Rozdílné je množství. Zatímco pět princů a osm Judejců dostávalo po V2 ka, tj. asi 0,421 1, Jójakín dostával 1 sútu (= 6 ka), tzn. asi 5,052 1. Roz­ díl zřejmě spočíval v tom, že zajatý král jím musel zásobit i svou rodinu. Nicméně je pozoruhodné, že i tento judský král, který panoval jen tři měsíce, zanechal stopu v babylónských pramenech jako zatím poslední z dlouhé řady izraelských a judských vládců (viz Omrí, Achab, Jehú, Jóaš, Jarobeám(?), Menachém, Pekach a Hóšea z Izraele a Achaz, Chizkijáš a Menaše z Judska). Král Sidkijáš zklamal po několika letech důvěru, kterou v něho vložil Nabukadnezar. Jestliže zpočátku odolal pokušení, které vzešlo z egypt­ ské nabídky ke spojenectví, potom roku 589 př. n. 1. odpadl konečně od Babylónu, snad v naději na egyptskou pomoc. Nabukadnezar přitáhl ihned oblehnout Jeruzalém, musel se však obléhání na nějakou dobu vzdát, když skutečně přišlo obléhaným na pomoc egyptské vojsko. Když bylo ale odraženo, byla téměř všechna judska města dobyta, jedno po druhém, takže nakonec zůstal jen Jeruzalém, Lakíš (viz obr. č. 57) a Azeka, jak čteme v Jr 34,6 — 7.

Prorok Jeremjáš mluvil v Jeruzalémě k Sidkijášovi, králi judskému, všechna tato slova. Vojsko babylónského krále bojovalo proti Je­ ruzalému a proti všem zbylým judským městům., proti Lakíši a Azece; z opevněných judských měst zůstala jen tato města. Do posledních dnů Judska nás zavádí několik popsaných hliněných stře­ pů, které byly nalezeny v roce 1935 a 1938 na lokalitě Telí ed-Duvér = Lakíš. Pocházejí zřejmě od „důstojníků“ některých „předsunutých stráží“, kteří podávali veliteli Lakíše svá hlášení. Při vší stručnosti a tor-

191

zovitosti připomínají náladu oněch dní. Na jednom střepu čteme (Lakíš III): Tvůj služebník Hošľjahu poslal (dopis), aby dal zprávu svému pánu Ja’ošovi. Jahve ať dá slyšet mému pánu Ja’ošovi o míru. Nyní jsi poslal dopis, ale můj pán neotevřel oči svého služebníka vzhledem k do­ pisu, který můj pán poslal včera večer svému služebníku, neboť srdce tvé­ ho služebníka je nemocné od té doby, co jsi poslal ke svému služebníku. A když můj pán říká: (To) jsi nevěděl? Čti dopis! — živ je Jahve (a ať mne potrestá), jestliže někdo zkusil přečíst mi dopis! A také žádný dopis, který přišel ke mně, jsem nečetl... Tvému služebníku bylo sděleno: Velitel vojska Konijahu, syn Elnatanův, sestoupil, aby odešel do Egypta, a Eíodavjahua, syna Achijaova, i je­ ho muže poslal, aby vzali... A dopis Tobijahův, služebníka králova, do­ šlý Šallumovi, synu Jaddua, od proroka, říkající: Střež se!, poslal tvůj služebník svému pánovi (= tobě)... Hošľjahu posílá do Lakíše odpověď na dopis, který obdržel předchozí­ ho večera, a který ho velmi vyděsil a sklíčil. V nejasné prostřední části je také řeč o podobných „dopisech“. Nakonec předává svému pánovi dopis, který Tobijahu, služebník, královský úředník, zaslal jistému Šallumovi s poselstvím nějakého (nám neznámého) „proroka“: „Střež se!“ Tento dopis on zřejmě zadržel. Zprávy tedy putovaly denně sem a tam jako znamení nejvyššího napětí a rozčilení. Ale stále byl král v Jeruzalémě, ba dokonce se zdálo, že chová ještě naději, kdy kolují pověsti, o nichž Hošľ­ jahu zpravuje svého pána, totiž že Konijahu, „sar hassaba“, nejvyšší ve­ litel, je na cestě do Egypta, snad aby ještě jednou vyprosil pomoc. Je po­ chopitelné, že takové poselstvo mohlo proniknout skrze babylónské obležení jen v nejvyšší tajnosti, ale právě proto se snažilo dosáhnout podpory. Snad od jiného odesilatele, asi jménem Kaleb, pocházejí dopisy II a VI, které jsou napsány na střepech ze stejné nádoby, a pochází od ně­ ho pravděpodobně i dopis V a některé drobné fragmenty.

V dopise II se praví: Mému pánovi Ja’ošovi: Ať Jahve dá slyšet dobré zprávy dnešní­ ho dne, právě dnes! Kdo je tvůj služebník Kaleb (nebo: Kdo je tvůj slu­

192

žebník, ne-li pouhý pes), že se můj pán rozpomněl na svého služebníka? Kéž Jahve... o věci, o níž nevíš. V dopise V stojí:

Ať dá Jahve slyšet mému pánu zdárné a dobré zprávy, (a to) dnešního dne, právě dnes. Kdo je tvůj služebník Kaleb (nebo: Kdo je tvůj služebník, ne-li pouhý pes), že jsi poslal svému služebníku dopisy?... (A nyní) tvůj služebník vrátil ty dopisy svému pánu ... Ať ti dá Jahve vi­ dět ... Jak může tvůj služebník... (způsobit) dobré nebo zlé králi? V dopise VI čteme:

Mému pánu Ja’ošovi: Ať dá Jahve vidět mému pánu v tomto času zdar. Kdo je tvůj služebník Kaleb (nebo: Kdo je tvůj služebník, ne-li pouhý pes), že můj pán poslal (dopis) králův a dopisy velitele... (s příka­ zem): Jen čti!Hle, slova velitele (velitelů?) nejsou dobrá, (leč) k oslabení tvých rukou a k poklesnutí rukou mužů, [kteří se o nich dojvědí... Pro­ sím ... pane můj, proč nenapíšeš...: Proč děláte v Jeruzalémě takové vě­ ci? Hle, králi... [a jeho domu to děláte]. Jako že je živ Jahve, tvůj bůh... (od té doby, co) tvůj služebník četl ty dopisy, není zdar pro tvého služeb­ níka ... I tyto dopisy, jakkoli krátké, svědčí o rychlé výměně zpráv. Zdvořilostní formule „Kdo je tvůj služebník..obsahují (kromě jména odesilatele) potvrzení o přijatých dopisech nejen Ja’ošových, ale též o dopisech krále a úředníků v Jeruzalémě. Působí na příjemce otřesným dojmem. Nejsou příznivé! Oslabují ruce, zbavují odvahy, nedávají žádnou naději (srov. Jr 38,4). Je však pozoruhodné, s jakou otevřeností dává pisatel za dané situ­ ace najevo svůj vlastní názor, zatímco jsou Babyloňané v zemi. Snad nejmladší z řady dopisů je dopis č. IV:

Ať dá Jahve mému pánu slyšet v této době dobré zprávy! A nyní podle všeho, co poslal můj pán, tak učinil tvůj služebník. Napsal jsem na dveře (nebo: na tabuli?) vše, jak mi (můj pán) poslal (zprávu). A že po­ slal můj pán v záležitosti Bét-harrapidu: Tam (už) nikdo není. A pokud jde o Semakjahua: Šemajahu ho vzal (zajal?) a odvedl do města. A po­ 193

kud jde o tvého služebníka: Není mi možno poslat tam... dnes, ale zítra z jitra ... A kéž (můj pán) ví, že na signály(?) z Lakíše jsme my pozorní, podle všech pokynů, které dal můj pán, že (však) nevidíme (signály z) Azeky...

U tohoto dopisu chybí odesilatel. Své stanoviště měl mezi Lakíší a Azekou, takže mohl vidět světelná znamení vysílaná z obou pevností. Nejpr­ ve podává zprávy, o něž ho žádal velitel Lakíše: 1. Vykonal určitý roz­ kaz. 2. V Bét-harrapidu už nikdo není; místo bylo tedy opuštěno nebo zničeno nepřítelem. 3. Jistý Semakjahu byl odveden do Jeruzaléma. 4. Sám nedá žádné znamení dřív než druhý den ráno. 5. Konečně, a to je z historického hlediska nejdůležitější, bude dávat na ohňová znamení Lakíše tím větší pozor, že již nevidí žádná znamení z Azeky. Zřejmě to znamená, že nyní již padla i Azeka, a že dopis byl napsán za situace, kte­ rá následovala po událostech vylíčených v knize Jeremjášově. Kromě Je­ ruzaléma vzdoroval již jen Lakíš. Tato ostraka nás tedy seznamují s náladou úředníků a vojáků během posledních měsíců, týdnů a dní před konečným zhroucením Judska. Měs­ to Lakíš, to prokazují vykopávky, bylo hned dobyto a nakonec, snad v srpnu 587 př. n. I., byl zničen i Jeruzalém. Po izraelském království zmi­ zelo z dějin i království judské. Znamená to, že prozatím (tj. až do makkabejského období) se Judsko již neobjevuje v dobových politických dokumentech. Existují ovšem svědectví o dalším životě Jahvovy obce; ta však jsou jiného charakteru a náležejí do jiné souvislosti.

194

[E]

V PÁTÉM ROCE (IKr 14,25) VLÁDY KRÁLE RECHABEÁMA

K oblastem, které byly značnou měrou osvětleny poznatky o starém Ori­ entu, patří i chronologie Izraele, tj. časové údaje o obou státech Izraele a Judy. Již v knihách Samuelových, ale především v knihách Králov­ ských, jsou uvedeny poměrně dost přesné údaje o časové posloupnosti králů, o délce jejich vlády a o jejich vzájemných chronologických vzta­ zích. Jistěže jsou některá místa obtížná a sporná, ale celkově vzato, exi­ stovala tu poměrně spolehlivá tradice. Chtěli bychom však vědět, zda a do jaké míry lze události zaznamenané ve Starém zákoně převést na náš kalendář a zařadit je tak do souvislosti světových dějin. K tomu nám pomáhají především dva prameny: asyrské seznamy eponymů a ptolemaiovský kánon. Asyřané datovali události tak, že každému roku přiřazovali jméno krále nebo jméno nějakého vysokého úředníka; například tedy: v roce Salmanassara nebo v roce Dajján-Aššura. Jestliže však těmto údajům mělo být rozuměno i po delší době a měla-li být zřej­ má časová posloupnost jednotlivých událostí, potom musely být k dispo­ zici seznamy, v nichž byla po sobě uváděna jména těchto takzvaných eponymů. Takové seznamy se z větší části kompletně dochovaly. A v jednom seznamu je zmíněno úplné zatmění slunce, které se může vztahovat jedině k roku 763 př. n. 1. Na tomto základě lze převést asyrský kalendář od roku 911 př. n. 1. až do 7. stol. př. n. 1. na náš letopočet. Správné zařazení asyrských eponymů do našeho kalendáře nachází svou oporu v ptolemaiovském kánonu, seznamu babylónských králů s údaji o počtu let jejich vlády až po panovníky římského období, který sestavil alexandrijský astronom Ptolemaios pro svá astronomická pozo­ rování. Počet let vlády, který tento kánon připisuje Tiglatpilesarovi III. jako králi Babylónu, souhlasí přesně s údajem, k němuž se lze dobrat na základě asýrskeho seznamu eponymů. Tím je od roku 911 př. n. 1. přesně určena řada asyrských a babylónských panovníků i s léty jejich vlády. Pro Starý zákon je to potud významné, že celá řada izraelských a judských králů je uváděna v asyrských textech. Texty byly již zmíněny, zde pouze chronologická data: 195

V 6. roce Salmanassara III. = 853 př. n. 1. je jmenován Achab z Izraele. V 18. roce Salmanassara III. = 841 př. n. 1. je zmíněn poplatek Jehúa z Izraele. Po nastoupení na trůn Tiglatpilesara III. = 745 př. n. 1. poplatek Menachéma z Izraele. Během válečných výprav ve svém 12.—14. roce = 734 — 732 př. n. 1. sesazuje Tiglatpilesar III. Pekacha z Izraele a dosazuje Hóšeu. Ve svém 5. roce = 701 př. n. 1. táhne Sinacherib z Aššuru proti Chizkijášovi z Judska. 2. Addaru 7. roku vlády Nabukadnezara = 16. března 597 př. n. 1. je dobyt Jeruzalém a sesazen Jójakín z Judska. K tomu ještě přistupuje zmínka o poplatku, který Jóaš z Izraele odevzdal Adadnirárimu z Aššuru pravděpodobně roku 802 př. n. 1. Již těchto několik málo synchronismů stačí k uznání celkové spolehlivo­ sti starozákonní chronologie. Byl-li v roce 841 př. n. 1. Jehú králem Izrae­ le, musel odstranit dynastii Omríovců krátce předtím; neboť roku 853 žil ještě Achab. Po roce 745 byl však již u moci Menachém jako nástupce Jehúovy dynastie. Té je připisováno přibližně stoleté trvání (Jehú 28 plus Jóachaz 17 plus Jóaš 16 plus Jarobeám 41), což zcela odpovídá časové­ mu období přibližně od roku 845 až do roku 745 př. n. 1. Naopak lze postupovat zpět od roku 597 př. n. 1., okamžiku sesazení Jójakínova. Pak spadá jedenáct let Jójakínových do období 608 — 598, je­ denatřicet let Jóšijášových do období 639 — 609, dva roky Amónovy do období 641—640 a padesát pět let Menašeových do období 696 — 642. Rok 701, v němž Sinacherib oblehl Jeruzalém, spadá potom přesně do časů Chizkijáše, předchůdce Menašeova. Ukazuje se, že tradice uchovala v podstatě věrohodné vzpomínky na období královských vlád, a že tato období lze zařadit do našeho kalen­ dáře. Proto je možné připustit, že i tradice týkající se rané doby králov­ ské je celkem správná, že tedy období Jarobeámovo, Baešovo a dynastie Omrího zahrnuje přibližně osmdesát let, časový úsek od 925 do 845 př. n. 1., a období Davidovo a Šalomounovo pak úsek od 1005 do 925 př. n. 1. Nelze docenit význam toho, že Izrael pojal zmíněné chronologické údaje do své posvátné tradice. Neboť jen tak je možné zařadit spolehli­

196

vě každé období dějin Izraele do dějin okolního světa. Izrael sám se po­ koušel chronologicky zachytit i nejstarší období svých dějin. Avšak vzpomínky již vybledly, a tak se člověk uchyloval k přibližným číslům, jak je tomu především v knize Soudců. Pro chronologii počátků Izraele jsme tedy odkázáni v podstatě na zpětné závěry a na interpretaci ar­ cheologických nálezů. Potíže, které v jednotlivostech postihují chronologii královského ob­ dobí, se řešily různým způsobem, takže jsou někdy uváděny různé údaje. Nicméně v případě ^ničení Samaří a Jeruzaléma rozdíl činí vždy jen je­ den rok: 722 nebo 721; 587 nebo 586; pro počátek Jehúovy dynastie jsou to čtyři roky: mezi 845 a 841; pro rozdělení království je to jedenáct let: mezi 932 a 921 př. n. 1. Údaje obsažené v následující chronologické ta­ bulce považuje autor za nejpravděpodobnější.

197

MÍSTA ARCHEOLOGICKÝCH VÝZKUMU v PALESTINE ‘Affúle D2 ‘Askalán = Aškalón B5 Báb ed-Drá' D7 Bétín = Bét-cl D4 ed-Dáqjje D4 Děr el-Azhar = Kirjat-jearím C5 Díbán = Díbón Ľ6 Dótán = Dótan C3 Džeba' = Geba D5 Džebel er-Ruméde C6 ed-Džíb = Gibeón C5 ‘Én Džidi = Én-gedí D6 ‘Én el-Fešcha D5 ‘ Én Gev Ľ2 ‘ÉnŠems = Bét-šemešC5 Énán El Esdúd = Ašdód B5 Ghazze = Gáza A6 Chdéra = Chedara C2 Chirbet Bel'ame = ]ibleámD3 Chirbet el-Bitar B7 Chirbet el-Kerak = Bét-jerach D2 Chirbet Kumrán D5 Chirbet el-Mukanna‘ = Ekrón B5 Chirbet Sélún = Šilo D4 Chirbet et-Tubéka = Bét-súr C5 Ibn Ibrák = Bené-berak B4 Jebna = ]abne, JamniaB4 Naharija Cl er-Rám = Ráma D5 Rámat Rahel = Bét-kerem C5 Rámet el-Chalíl = Mamre C6 Rás el-‘Ain = Afek C4 Rás el-Charrúbe = Anatót D5 es-Sebbe = Masada D6 Tabakát Fahil = Pella E3 Telélát Ghassúl E5 et-Tell = Aj D4 Tell Abu Matar B7

Tell el-‘ Adždžúl A6 Tell ‘Arád = AradC7 Tell Balata = Šekem D3 Tell Bét Mirsim C6 Tell Děr ‘ Alia E3 Tell ed-Duvér = Lakíš B6 Tell Džemme A6 Tell Džezer = Gezer C5 Tell el-Fár‘a = Tirsa D3 Tell el-Fúl = Gibea Saulova D5 Tell el-Hesi B5 Tell el-Husn = Bét-šeán D3 Tell Kasíle B4 Tell Kedah = Chasór Dl Tell Mor B5 Tell el-Mutesellim = Megido C2 Tell el-Ná'am = Jenoam D2 Tell en-Nasbe = MispaC4 Tell el-'Oréme = Kinerot Dl Tell es-Sa‘idíje = Saretan (?) E3 Tell es-Sultán = Jericho D5 Tell eš-Šalaf = Elteke B4 Tell Šech Ahmed el-‘Aréni B5 Tell Ta'annek = Taanak D2 Tell Vakkás = Chasór Dl Tell Zeror C3 Túl Karm C3 Zer‘in = Jizreel D2

Afek = Rás el-‘ Ain C4 Aj = et-Tell D4 Ako (‘Akka) Cl Ammán E4 Anatót = Rás el-Charrúbe D5 Arad = Tell ‘ArádC7 Ašdód = Esdúd B5 Aškalón = ‘Askalán B5 Beer-šeba B7 Bené-berak = Ibn Ibrák B4 Bét-el = Bétín D4 Bét-jerach = Chirbet el-Kerak D2

198

Bét-kerem = Rámat Rahel C5 Bét-súr = Chirbet et-Tubéka C5 Bét-šeán = Tell el-Husn D3 Bét-šemeš = ‘ Én Šems C5 Cesarea C3 Díbón = Díbán E6 Dótan = Dótán C3 Ekrón = Chirbet el-Mukanna‘B5 Elteke = Teil eš-Šalaf B4 Én-gedí = ‘Én Džidi D6 Gáza = Ghazze A6 Geba = Džeba1 D5 Gezer = Tell Džezer C5 Gibea Saulova = Tell el-Fúl D5 Gibeón = ed-Džíb C5 Haifa C2 Chasór = Tell Vakkás, Tell Kedah Dl Chebrón C6 Chedara = Chdéra C2 Jabne, Jamnia = Jebna B4 Jaffa B4 Jenoam = Tell el-Ná‘amD2 Jericho = Tell es-Sultán D5 Jeruzalém C5 Jibleám = Chirbet Bel‘améD3 Jizreel = Zer‘ínD2 Kinerot = Tell ei-‘Oréme Dl Kirjat-jearím = Dér el-Azhar C5 Lakíš = Tell ed-Duvér B6 Mamre = Rámet el-Chalíl C6 Masada = es-Sebbe D6 Megido = Tell el-Mutesellim C2 Mispa = Tell en-Nasbe C4 Nazaret D2 Pella = Tabakát Fahil E3 Ráma = er-Rám D5 Samaří C3 Saretan = Tell es-Sa‘ idíje (?) E 3 Šekem = Tell Balata D3 Šilo = Chirbet Sélún D4 Taanak = Tell Ta‘annekD2 Tirsa f= Tell el-Fár‘aD3

199

C H R O N O LO G IC K Á TABULKA

II. 2.

tisíciletí př.

ca

IV.

Rozdělené království

V. Juda

SEZNAM ZKRATEK

1. Časopisy AfO ArOr BA BASOR IEJ Iraq JEA JNES MIO MVAG PEQ PJB QDAP Syria VT WO ZÄS ZAW ZDMG ZDPV

Archiv für Orientforschung, Berlin, Graz Archív orientální, Praha The Biblical Archaeologist, New Haven, Cambridge Mass. Bulletin of the American Schools of Oriental Research, Jerusalem + Bagh­ dad, Cambridge Mass. Israel Exploration Journal, Jerusalem Iraq. British School of Archaeology in Iraq, London Journal of Egyptian Archaeology, London Journal of Near Eastern Studies, Chicago Mitteilungen des Institus für Orientforschung, Berlin Mitteilungen der Vorderasiatisch-Ägyptischen Gesellschaft, Berlin Palestine Exploration Quarterly, London Palästinajahrbuch Quarterly of the Department of Antiquities in Palestine Syria. Revue d’art orientale et ďarchéologie, Paris Vetus Testamentum, Leiden Die Welt des Orients, Wuppertal, Stuttgart, Göttingen Zeitschrift für die ägyptische Sprache und Altertumskunde, Leipzig, Berlin Zeitschrift für die alttestamentliche Wissenschaft, Giessen, Berlin Zeitschrift der Deutschen Morgenländischen Gesellschaft, Leipzig, Wiesba­ den Zeitschrift des Deutschen Palästina-Vereins, Leipzig, Stuttgart, Wiesbaden

2. Ostatní literatura ANEP

ANET AO AOAT

AOB

AOT

ARA

The Ancient Near East in Pictures Relating to the Old Testament, ed. by J. B. Pritchard, Princeton 1954, 19692 Ancient Near Eastern Texts Relating to the Old Testament, ed. by J. B. Prit­ chard, Princeton 1950, 19552, 19693 Der Alte Orient, Leipzig 1899 — 1945 Alter Orient und Altes Testament. Veröffentlichungen zur Kultur und Ge­ schichte des Alten Orients und des Alten Testaments, Kevelaer, NeukirchenVluyn 1969 a n. Altorientalische Bilder zum Alten Testament, hrsg. von Hugo Gressmann, Berlin, Leipzig 1927 Altorientalische Texte zum Alten Testament, hrsg. von Hugo Gressmann, Berlin, Leipzig 1926 D. D. Luckenbill, Ancient Records of Assyria and Babylonia, I —II, Chicago 1926-1927

214

ARE CA H CT

Diringer DOTT Erman, Lit. Galling KAH KAI KB R I-V Urk. VAB

J. H. Breasted, Ancient Records of Egypt, I—V, Chicago 1906 — 1907 The Cambridge Ancient History, Cambridge 1961 a n. Cuneiform Texts from Babylonian Tablets ... in the British Museum, London 1896 a n. D. Diringer, Le Iscrizioni antico-ebraiche palestinesi, Firenze 1934 D. W. Thomas, Documents from Old Testament Times, Edinburgh 1958 Adolf Erman, Die Literatur der Aegypter, Leipzig 1923 K. Galling, Textbuch zur Geschichte Israels, Tübingen 1950, 19682, 1979’ Keilschrifttexte aus Assur historischen Inhalts, I —II, Leipzig 1911 — 1922 H. Donner, W. Röllig, Kanaanäische und aramäische Inschriften, I —III, Wiesbaden 1966—19692 E. Schrader, Keilinschriftliche Bibliothek, Berlin 1889—1915 H. C. Rawlinson, The Cuneiform Inscriptions of Western Asia, London 1861-1884 Urkunden des Ägyptischen Altertums, Leipzig 1903 a n. Vorderasiatische Bibliothek, Leipzig 1907—1916

3. Zkratky biblických knih

sz Gn

Ex

Nu Dt

Joz Sd Rt IS 2S IKr 2Kr 1 Pa 2Pa Ezd Neh Ž Iz Jr Ez Oz

Starý zákon Genesis, 1. Mojžíšova Exodus, 2. Mojžíšova Numeri, 4. Mojžíšova Deuteronomium, 5. Mojžíšova Jozue Soudců Rút 1. Samuelova 2. Samuelova 1. Královská 2. Královská 1. Paralipomenon 2. Paralipomenon Ezdráš Nehemjáš Žalmy Izajáš Jeremjáš Ezechiel Ozeáš

Am Abd Jon Mi Na ' Za IMak NZ Mt Mk L

215

Amos Abdijáš Jonáš Micheáš Nahum Zacharjáš 1. Makabejská Nový zákon Matouš Marek Lukáš

CITOVANÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

A. K DĚJINÁM STARÉHO ORIENTU

3. Obrazové sborníky

1. Textová vydání Cuneiform Texts from Babylonian Tablets... in the British Museum, London 1896 a n. D. Diringer, Le Iscrizioni antico-ebraiche palestinesi, Firenze 1934 H. Donner, W. Röllig, Kanaanäische und ara­ mäische Inschriften, I—III, Wiesbaden 1966 —19692 Keilschrifttexte aus Assur historischen Inhalts, I— II, Leipzig 1911 — 1922 H. C. Rawlinson, The Cuneiform Inscriptions of Western Asia, I—V, London 1861 — 1884 Urkunden des Ägyptischen Altertums, hrsg. von Georg Steindorff in Verbindung mit K. Sethe, H. Schäfer u. a.. Leipzig 1903 a n.

2. Textové sborníky a překlady Altorientalische Texte zum Alten Testament, hrsg. von Hugo Gress mann, Berlin, Leipzig 1926 Ancient Near Eastern Texts Relating to the Old Testament, ed. by J. B. Pritchard, Princeton 1950, 19552 19693 W. Beyerlin (Hrsg.), Religionsgeschichtliches Text­ buch zum Alten Testament, Berlin 1975 D. D. Luckenbill. Ancient Records of Assyria and Babylonia, I—II, Chicago 1926 — 1927 J. H. Breasted, Ancient Records of Egypt, I— V, Chicago 1906 — 1907 D. W. Thomas, Documents from Old Testament Times, Edinburgh 1958 K. Galling, Textbuch zur Geschichte Israels, Tü­ bingen 1950, 19682, 19793 E. Schrader, Keilinschriftliche Bibliothek, Berlin 1889—1915 Vorderasiatische Bibliothek, Leipzig 1907—1916 Urkunden des Ägyptischen Altertums Deutsch: K. Sethe, Urkunden der 18. Dynastie I (= Heft 1—4), 1914 W. Helck, Urkunden der 18. Dynastie (Heft 17-22), 1961 Miriam Lichtheim, Ancient Egyptian Literature I-III, 1973—1980 J. C. L. Gibson, Textbook of Syrian Semitic In­ scriptions, I—II, 1971 — 1975

Altorientalische Bilder zum Alten Testament, hrsg. von Hugo Gressmann, Berlin, Leipzig 1927 The Ancient Near East in Pictures Relating to the Old Testament, ed. by J. B. Pritchard, Princeton 1954, 19692 L. H. Grollenberg, Bildatlas zur Bibel, Gütersloh 1957, 19651 O. Keel, Die Welt der altorientalischen Bildsym­ bolik und das Alte Testament, Zürich, Neukir­ chen 1972 M. Pearlman, Y. Yannai, Historische Stätten im Heiligen Land, 1980

4. K dějinám celé oblasti Eduard Meyer, Geschichte des Altertums, I—IV, Stuttgart, Berlin, 1910—1939 The Cambridge Ancient History, Revised Edition, Cambridge 1961 a n. V. I. Avdijev, Istorija drevnego Vostoka, Moskva 1948, 19532 A. Scharff, A. Moortgat, Ägypten und Vorderasien im Altertum, München 1950 H. Schmökel, Geschichte des alten Vorderasiens (Handbuch der Orientalistik), Leiden 1957 R. de Vaux, Das Alte Testament und seine Lebens­ ordnungen 1 19642, II 19602 Die Altorientalischen Reiche I —III (Fischer Welt­ geschichte II —IV), Frankfurt am Main, Ham­ burg 1965—1967 G. Contenau, Les Civilisations Anciennes du Proche-Orient, 1968‘ W. H. Hallo, W. Simpson, The Ancient Near East, New York 1971 H. Klengel, Hrsg., Beiträge zur sozialen Struktur des alten Vorderasien, Berlin 1971 Martin Noth, Die Welt des Alten Testaments, Ber­ lin 1962“ A. S. van der Woude (Hrsg.), Bijbels Handboek I: De Wereld van de Bijbel, 1981

5. K dějinám jednotlivých zemí EGYPT: A. H. Gardiner, Geschichte des alten Ägypten, Stuttgart 1965 E. Otto, Ägypten. Der Weg des Pharaonenreiches, Stuttgart 19664

216

E. Otto, Wesen und Wandel der ägyptischen Kul­ tur, Berlin 1969 E. Hornung, Grundzüge der ägyptischen Ge­ schichte. Darmstadt 1965 W. Helck, Geschichte des alten Ägypten (Hand­ buch der Orientalistik), Leiden 1968 H. Brunner, Grundzüge einer Geschichte der alt­ ägyptischen Literatur, Darmstadt 1966 W. Wolf, Das alte Ägypten, München 1971 W. Helck, Die Beziehungen Ägyptens zu Vorderasien im 3. und 2. Jahrtausend v. Chr„ Wies­ baden I9712 J. Assmann, Ägypten — Theologie und Frömmig­ keit einer frühen Hochkultur, 1984 Lexikon der Ägyptologie, hrsg. von W. Helck und W. Westendorf

CHETITE: 0. R. Gurney, The Hittites, Harmondsworth 19542, Die Hethiter, Dresden 1969 E. und H. Klengel, Die Hethiter und ihre Nach­ barn, Leipzig 19702 Fr. Cornelius, Geschichte der Hethiter, Darmstadt 1973

B. LITERATURA K ARCHEOLOGICKÉMU VÝZKUMU PALESTINY (VÝBĚR)

MEZOPOTÄMIE:

I. SOUHRNNÉ PRÁCE

R. Borger, Handbuch der Keilschriftliteratur, I— III, Berlin 1967-1975 Bruno Meissner, Könige Babyloniens und Assyri­ ens, Leipzig 1926 Bruno Meissner, Babylonien und Assyrien, I—II, Heidelberg 1920-1925 W. von Soden, Herrscher im alten Orient, Berlin 1954 M. A. Beek, Bildatlas der assyrisch-babylonischen Kultur. Gütersloh 1961 B. Brentjes, Land zwischen den Strömen. Eine Kulturgeschichte des alten Zweistromlandes Irak, Leipzig 1963 H. Schmökel, Kulturgeschichte des Alten Orient, Stuttgart 1961 K. Jaritz, Babylon und seine Welt, 1964 S. N. Kramer, Mesopotamien. Frühe Staaten an Euphrat und Tigris, 1971 D. O. Edzard (Hrsg.), Gesellschaftsklassen im Al­ ten Zweistromland und in den angrenzenden Gebieten — XVIII. Rencontre assyriologique in­ ternationale, München 1970, München 1972 W. Schramm, Einleitung in die assyrischen Königs­ inschriften, II (Handbuch der Orientalistik), Lei­ den 1973

SÝRIE: H. Klengel, Geschichte Syriens im 2. Jahrtausend v. u. Z„ I-III, Berlin 1965-1970 H. Klengel, Geschichte und Kultur Altsyriens, 1967 R. de Vaux, Histoire ancienne d’Israel. Děs origines á ľinstallation en Canaan, Paris 1971 K.-H. Bernhardt, Der alte Libanon, 1976

Peter Thomsen, Palästina und seine Kultur in fünf Jahrtausenden, Leipzig 19313 (= Der Alte Orient, Bd. XXX) Carl Watzinger, Denkmäler Palästinas. Eine Ein­ führung in die Archäologie des heiligen Lan­ des, I-Il, 1933—1935 Kurt Galling (Hrsg.), Biblisches Reallexikon, Tü­ bingen 1937, 19772 (= Handbuch zum Alten Testament, 1. Reihe, I) A. G. Barrois, Manuel ddrchéologie biblique, I— II, Paris 1939-1953 W. F. Albright, The Archaeology of Palestine, Harmondsworth 1960"; Archäologie in Palästi­ na, 1962 An ton Jirku, Die Welt der Bibel. Fünf Jahrtausen­ de in Palästina-Syrien, Stuttgart 19572 G. Ernest Wright, Biblical Archaeology, 1957; Bi­ blische Archäologie, Göttingen 1958 L. H. Grollenberg, Bildatlas zur Bibel, Gütersloh 1957, 1965s G. Lankester Harding, The Antiquities of Jordan, London 1959; Auf biblischem Boden. Die Alter­ tümer in Jordanien, Wiesbaden 1961 Roland de Vaux, Die hebräischen Patriarchen und die modernen Entdeckungen, Leipzig 1959 B. Reicke, L. Rost, Biblisch-Historisches Hand­ wörterbuch, I—IV, Göttingen 1962—1979 Kathleen M. Kenyon, Archaeology in the Holy Land, London I960; Archäologie im Heiligen Land, Neukirchen 19762 Emmanuel Anati, Palestine before the Hebrews, London 1963 H. J. Franken, C. A. Franken-Battershill, A Primer of Old Testament Archaeology, Leiden 1963 D. W. Thomas (Ed.), Archaeology and Old Testa­ ment Study, Oxford 1967

217

Hans Bardtke, Bibel, Spaten und Geschichte, Leip­ zig 1969 Nelson Glueck, The Other Side of the Jordan, New Haven (Conn.) 1940; Cambridge (Mass.) 197O2 A. Negev, J. Rehork, Archäologisches Lexikon zur Bibel, 1972 W. G. Dever and S. M. Paul, Biblical Archaeology. Jerusalem 1973 M. Avi-Yonah and E. Stern (Ed.), Encyclopedia of Archaeological Excavations in the Holy Land I-IV, 1975 — 1978 Herbert Donner, Einführung in die biblische Lan­ des- und Altertumskunde. Darmstadt 1976 Kathleen M. Kenyon, Die Bibel im Licht der Ar­ chäologie, Düsseldorf 1980 Y. Aharoni und M. Avi-Yonah, Der Bibel-Atlas, Hamburg 1981 J. A. Thompson, The Bible and Archaeology, Grand Rapids, Michigan 19823 Yohanan Aharoni, The Archaeology of the Land of Israel. London 1982 Yohanan Aharoni, The Land of the Bible, A Histo­ rical Geography, London 19792; Das Land der Bibel, Eine historische Geographie. Neukirchen 1984 Othmer Keel und Max Küchler, Orte und Land­ schaften der Bibel, Bd. 1, 1984; Bd. 2, 1982: Bd. 3, 1986; Bd. 4. 1985

II. VÝKOPOVÉ ZPRÁVY

K jednotlivým lokalitám a zvláště důležitým výzkumům: 1. Tell Kedah (Tell Vakkás) (Chasór): Y. Yadin et al., Hazor I, Jerusalem 1958; Hazor II, Jerusalem 1960; Hazor IIIHV, Jerusalem 1965 J. Gray, Hazor, VT 16, 1966, s. 26—52 Y. Yadin, Excavations at Hazor 1968 —69. Prelimininary Communique, IEJ 19, 1969, s. 1 — 19

Y. Yadin, Megiddo, IEJ 16, 1966, s. 278 —280; IEJ 17, 1967, s. 119—129 J. Dunayevsky and A. Kempinski, The Megiddo Temples, ZDPV 89, 1973, s. 161-187

3. Tell el-Husn (Bet-sean): A. Rowe, The Topography and History of BethShan with Details of the Egyptian and other In­ scriptions found on the site, Philadelphia 1930 A. Rowe, The Four Canaanite Temples of BethShan I, Philadelphia 1940 G. M. FitzGerald, The Four Canaanite Temples of Beth-Shan II, Philadelphia 1930 E. D. Oren, The Northern Cemetery of Beth-Shan, Leiden 1973 M. Avi-Yonah, Scythopolis, IEJ 12, 1962, s. 123—134

4. Tell Der ‘Alla (?): H. J. Franken, Excavations at Tell Deir Alla I: A Stratigraphical and Analytical Study of the Early Iron Age Pottery, Leiden 1969

5. Sebastje (Samari): Samaria-Sebaste. Reports on the Work of the Joint Expedition in 1931 —1933 and of the Brit­ ish Expedition in 1935 I. J. Crowfoot, K. M. Kenyon, E. L. Sukenik, The Buildings at Samaria, London 1942 J. W. Crowfoot, G. M. Crowfoot, Early Ivories from Samaria, London 1938 J. W. Crowfoot, G. M. Crowfoot, K. M. Kenyon, The Objects from Samaria, London 1957 J. B. Hennessy, Excavations at Samaria-Sebaste 1968, Levant 2, 1970, s. 1-21

6. Tell Balata (Sekem):

2. Tell el-Mutesellim (Megido): Tell el-mutesellim, Bericht über die... Deu­ tschen Verein zur Erforschung Palästinas veran­ stalteten Ausgrabungen, 1. Fundbericht, erstat­ tet von G. Schumacher, Leipzig 1908, II. Die Fun­ de, bearbeitet von C. Watzinger, Leipzig 1929 Megiddo 1. Seasons of 1925 —34, Strata I—V. By R. S. Lamon and G. M. Shipton, Chicago 1939 Megiddo II. Seasons of 1935 —39, by the Megiddo Expedition, G. Loud, Field Director, Chicago 1948

G. Ernest Wright, Shechem. The Biography of a Biblical City, New York 1964 G. R. H. Wright, Temples at Shechem, ZAW 80, 1968, s. 1 —35

7. Betin (Bet-el): J.

218

L. Kelso, The Excavations of Bethel (1934 — 1960), Cambridge (Mass.) 1968 (= An­ nual of the American Schools of Oriental Re­ search 39)

8. et-Tell (Aj): J. Marquet-Krause, Les Fouilles de Ay (Et-Tell) 1933 — 1935, Paris 1949 J. A. Callaway, W. W. Ellinger, The Early Bronze Age Sanctuary at Ai (et-Tell), 1972 J. A. Callaway, The Early Bronze Age Citadel and Lower City at Ai (et-Tell), 1978 J. A. Callaway, Excavating Ai (et-Tell): 1964 —1972, BA 39, 1976, s. 18-30

9. Tell es-Sultan (Jericho): E. Sellin und C. Watzinger, Jericho, Leipzig 1913 K. M. Kenyon, Digging up Jericho, London 1957 K. M. Kenyon and T. A. Holland, Jericho I—V, London 1960 a n.

10. Telelat Ghassul (?): A. Mallon, R. Koeppel, R. Neuville, Teleilat Ghas­ sul, Rom 1934 R. Koeppel avec la collaboration de H. Senes, J. W. Murphy et G. S. Mahan, Teleilat Ghassul II, Rom 1940

11. ed-Dzib (Gibeon): J. B. Pritchard, Hebrew Inscriptions and Stamps from Gibeon, 1959 J. B. Pritchard, The Water Systems of Gibeon, 1961 James B. Pritchard, Gibeon, where the sun stood still. The Discovery of the Biblical City, Prince­ ton (New Jersey) 1962

12. Tell en-Nasbe (Mispa): Tell en-Nasbeh, Excavated under the Direction of the Late William Frederic Bade, I. Archaeological and Historical Results, by C C McCown a. o. 11. Ghe Pottery, by J. C. Wampler, Berkeley and New Haven 1947

H. Lapp et al., The Third Campaign at Tell el-Ful: The Excavations of 1964 (= Annual of the American Schools of Oriental Research 45. 1981)

14. Jeruzalém: R. A. S. Macalister, J. G. Duncan, Excavations on the hill of Ophel, Jerusalem 1923—1925 (= Pa­ lestine Exploration Fund Annual 4, 1926) K. M. Kenyon, Jerusalem, Die heilige Stadt von David bis zu den Kreuzzügen. Ausgrabungen 1961 — 1967, 1968 K. M. Kenyon, Digging up Jerusalem, 1974 Y. Yadin (Ed.), Jerusalem Revealed, Archaeology in the Holy City 1968—1974, Jerusalem 1976 U. Lux, Vorläufiger Bericht über die Ausgrabung unter der Erlöserkirche im Muristan in der Alt­ stadt von Jerusalem in den Jahren 1970 und 1971, ZDPV88, 1972, s. 185 -201 K. J. H. Vriezen, Zweiter vorläufiger Bericht über die Ausgrabung unter der Erlöserkirche im Mu­ ristan in der Altstadt von Jerusalem (1972—74), ZDPV 94, 1978, s. 76-81 B. Mazar, Der Weg des Herrn, Bergisch-Gladbach 1979 N. Avigad, Discovering Jerusalem, Recent Ar­ chaeological Excavations in the Upper City, Ox­ ford 1984 Y. Shiloh, Excavations at the City of David I: 1978—1982, Jerusalem 1985

15. Tell Dzezer (Gezer): R. A. S. Macalister, The Excavation of Gezer 1902—1905 and 1907-1909, I—III, London 1912 W. G. Dever, Excavations at Gezer, BA 30, 1967, s. 47—62 W. G. Dever, Further Excavations at Gezer, 1967— 71, BA 34, 1971, s. 94-132 W. G. Dever, H. D. Lance, G. E. Wright, Gezer I, Preliminary Report of the 1964 — 66 Seasons, Jerusalem 1970 W. G. Dever, Gezer II, Report of the 1967—70, Season in Fields I and II, Jerusalem 1974

13. Tell el-Ful (Gibea Saulova): W. F. Albright, Excavations and Results at Tell elFdl (Gibeah of Saul) (= Annual of the Ameri­ can Schools of Oriental Research 4, 1924) L A. Sinclair, An Archaeological Study of Gibeah (Tell el-Fdl), Cambridge (Mass.) I960 (= Annu­ al of the American Schools of Oriental Rese­ arch 34/35) s. 1 —52

16. ‘En Sems (Bet-semes): E. Grand, Ain Shems Excavations I, II, III, Haver­ ford 1931, 1932, 1934 E. Grant, G. E. Wright, Ain Shems Excavations IV, V, Haverford 1938, 1939

219

17. Tell ed-Duver (Lakis):

22. Esdud (Asdod):

The Wellcome Archaeological Research Expedi­ tion to the Near East, Lachish (tell ed-duweir) I. H. Torczyner, L. Harding, A. Lewis, The Lachish Letters, London 1938 II. O. Tufnell, Ch. H. Inge, L. Harding, The Fosse Temple, London 1940 III. O. Tufnell, M. A. Murray, D. Diringer, The Iron Age, London 1953 IV. O. Tufnell a. o., The Bronze Age, London 1958 V. Y. Aharoni, The Sanctuary and the Residency, Tel Aviv 1975 D. Ussishkin, Excavations at Tel Lachish — 1973—77, Preliminary Report, Tel Aviv 5, 1978, s. 1—97

M. Dothan, D. N. Freedman, Ashdod I: The First Season of Excavations 1962, Jerusalem 1967 M. Dothan, Ashdod II—III: The Second and Third Seasons of Excavations 1963, 1965, Jeru­ salem 1971 M. Dothan and Y. Porath, Ashdod IV, Jerusalem 1982

23. Tell Dzemme: W. M. Flinders Petrie, Gerar, London 1928

24. Chirbet el-Mukanna‘ (Ekron):

18. Tell el-Hesi (?): W. M. Flinders Petrie, Tell el Hesy, London 1891 F. J. Bliss, A Mound of Many Cities, or Tell el Hesy Excavated, London 1894 D. N. Freedman (Ed.), Preliminary Excavation Re­ ports: ... Tell el-Hesi... (= Annual of the American Schools of Oriental Research 43, 1978)

J. Naveh, Khirbat al Muqanna — Ekron, An Ar­ chaeological Survey, IEJ 8, 1958, s. 87—100, s. 165—170

25. Tell Kasile (?): B. Maisler, The Excavations at Tell Qasile, Preli­ minary Report, 1951 A. Mazar, Excavations at Tell Qasile I: The Phili­ stine Sanctuary, Jerusalem 1980

19. Tell el-‘Adźdźul: W. M. Flinders Petrie, Ancient Gaza-Tell el-Ajjul, I-IV, London 1931-1934

20. Tell Bet Mirsim (?): W. F. Albright, The Excavation of Tell Beit Mir­ sim. I. The Pottery of the first three Campaigns, IA. The Bronze Age Pottery of the fourth Cam­ paign, II. The Bronze Age, III. The Iron Age (= Annual of the American Schools of Oriental Research 12, 1932; 13, 1933; 17, 1938; 21/22, 1943)

26. Rás el-‘Ain (Afek): J. Ory, Excavations at Ras el ‘Ain, QDAP 5, 1936, s. 111-112; QDAP 6, 1938, s. 99-120 M. Kochavi and P. Beck, Aphek — Antipatris 1972—1973, Tel Aviv 1976 M. Kochavi et al., Aphek — Antipatris 1974—1977: The Inscriptions, Tel Aviv 1978 M. Kochavi, Aphek — Antipatris, BA 44, 1981, 75—86

27. Chirbet Sélún (Šilo): M. L. Buhl and S. Holm-Nielsen, Shiloh, The Danish Excavations at Tall Sailun, Palestine, in 1926, 1929, 1932 and 1963, Copenhagen 1969

21. Tell es-Seba‘ (Beer-seba):

28. Tell Ta'annek (Taanak): Y. Aharoni, Beer-Sheba I: Excavations at Tel Beer-Sheba, 1969—1971 Seasons, Tel Aviv 1973 Z. Herzog, Beer-Sheba II: The Early Iron Age Set­ tlements, Tel Aviv 1984

E. Sellin, Tell Ta'annek, 1904 E. Sellin, Eine Nachlese auf dem Tell Ta ‘annek in Palästina, 1906

220

P. W. Lapp, The 1963 Excavation at Ta'annek, BASOR 173, 1964, s. 4-44 P. W. Lapp, The 1966 Excavations at Tell Ta ‘annek, BASOR 185, 1967, s. 2-39 P. W. Lapp, The 1968 Excavations at Tell Ta 'annek, BASOR 195, 1969, s. 2—49 W. E. Rast, Taanach I: Studies in the Iron Age Pottery, 1978

29. Tell el-Kadi (Dan):

35. Tell ‘Arad (Arad): Y. Aharoni and R. Amiran, Excavations at Tel-Arad, IEJ 14, 1964, s. 131-147; IEJ 17, 1967, s. 233 —249 R. Amiran, Early Arad, The Chalcolithic Settle­ ment and Early Bronze City, Jerusalem 1978 Y. Aharoni, Arad Inscriptions, Jerusalem 1981

36. Chirbet el-Msäs (?):

A. Biran, Tel Dan, BA 37, 1974, s. 26-51 A. Biran, Tell Dan — Five Years Later, BA 43, 1980, s. 168—182 A. Biran, The Discovery of the Middle Bronze Age Gate at Dan, BA 44, 1981, s. 139-144

V. Fritz und A. Kempinski, Ergebnisse der Ausgra­ bungen auf der Hirbet el-MSaS (Tel MasoS) 1972—1975 (= Abhandlungen des Deutschen Palästinavereins), 1983

30. Ramat Rahel (Bet-kerem):

37. Diban (Dibon):

Y.

Aharoni, Excavations at Ramat 1959—1962, Rome 1962-1964

Rahel

31. Tell Zeror (?): K. Ohata, Tell Zeror 1—III, Tokyo 1966—1970

W. L. Reed, The Excavations at Dibon (Dhiban) in Moab I/II (= Annual of the American Schools of Oriental Research 36/37, 1964) A. D. Tushingham, The Excavations at Dibon (Dhiban) in Moab, The3rcl Campaign 1952—53 (= Annual of the American Schools of Orien­ tal Research 40, 1972)

32. Tell el-Kederat (Kddes-barnea): C. L. Woolley and T. E. Lawrence, The Wilder­ ness of Zin (= Palestine Exploration Fund An­ nual 3, 1914—1915) M. Dothan, The Fortress at Kadesh Barnea, IEJ 15, 1965, s. 134 — 151 R. Cohen, Excavations at Kadesh-barnea 1976—1978, BA 44. 1981, s. 93-107

33. Tell el-Far‘a (Tirsa): J. Mallet, Tell el-Far‘ah (region de Naplouse): L’installation du Moyen Bronze antćrieure au rempart, Paris 1973 A. Chambon, Tell el-Far'ah I: L’Age du Fer, Paris 1984 R. de Vaux, The Excavations at Tell el-Far'ah and the Site of Ancient Thirzah, PEQ 88, 1956, 125 — 140

34. Chirbet et-Tubeka (Bet-sur): O. R. Sellers, The Citadel of Beth-Zur, 1933 O. R. Sellers et al., The 1957 Excavation at Beth-Zur (— Annual of the American Schools of Oriental Research 38, 1968)

C. LITERATURA K. JEDNOTLIVÝM TEXTŮM Str. 69 a n. Sinuhetův příběh TEXT: A. H. Gardiner, Die Erzählung des Sinuhe und die Hirtengeschichte, Leipzig 1909 A. M. Blackman, Middle Egyptian Stories, P. I, s. I —41, Bruxelles 1932 J. W. B. Barns, The Ashmolean Ostracon of Sinu­ he, 1952

PŘEKLADY: A. H. Gardiner, Notes on the story of Sinuhe, Pa­ ris 1916 Erman, Lit. s. 39— 56; AOT; Galling; Wilson, ANET s. 18—22 M. Lichtheim, Ancient Egyptian Literature I, 1973, s. 222—235 E. Blumenthal, Altägyptische Reiseerzählungen, 1982, s. 5-26, 41-47

221

KOMENTÁŘE: A. Alt, Die älteste Schilderung Palästinas im Lich­ te neuer Funde, PJB 37, 1941, s. 19—49 H. Grapow, Untersuchungen zur ägyptischen Stili­ stik 1, Berlin 1952 G. Posener, Littérature et politique dans 1’Égypte de la XIIe dynastie, Paris 1956, s. 87—115 V. Wessetzky, Sinuhes Flucht, ZÄS 90, 1963, s. 124 a n. H. Goedicke, Sinuhes Reply to the King’s Letter, JEA 51, 1965, s. 29—47 E. Otto, Die Geschichten des Sinuhe und des Schiffbrüchigen als „lehrhafte Stücke", ZÁS 93, 1966, s. 100-111

Str. 78 a n. Texty kleteb TEXTY: K. Sethe. Die Ächtung feindlicher Fürsten, Völker und Dinge auf altägyptischen Tongefäßscher­ ben des Mittleren Reichs, in: Abhandlungen der Prussischen Akademie der Wissenschaften, philosophisch-historische Klasse, Berlin 1926 G. Posener, Princes et pays d’Asie et de Nubie, Bruxelles 1940 W. Helck, Die Beziehungen Ägyptens zu Vorderasien im 3. und 2. Jahrtausend v. Chr., Wiesba­ den 19712 s. 44-67

Str. 84 a n. Texty Thutmóse III.

W. Helck, Die Beziehungen Ägyptens zu Vorderasien im 3. und 2. Jahrtausend v. Chr., Wies­ baden 19712 s. 107—168 M. Noth, Der Aufbau der Palästinaliste Thutmosis’III, ZDPV 61, 1938, s. 26—65 = Aufsätze zur biblischen Landes- und Altertumskunde 2, Neu­ kirchen-Vluyn 1971, s. 44—73

Str. 96 a n. Dopisy z el-Amarny TEXTY: I. A. Knudtzon, Die El-Amarna-Tafeln, Leipzig 1915 (VAB 2.) Uvedeny jsou překlady následujících dopisů: č. 329 (z Lakíše), č. 298 (z Gezeru), c. 244 (z Megida), č. 254 (od Labaji), í. 287 a 288 (z Jeruza­ léma) A. F. Rainey, El Amarna Tablets 359— 379. Sup­ plement to J. A. Knudtzon, Die El-Amama-Tafeln, AOAT8, 1970 C. Kühne, Die Chronologie der internationalen Korrespondenz von El-Amarna, AOAT17, 1973

Str. 102 Merenptahova stéla TEXT: W. M. F. Petrie, Six Temples at Thebes, London 1897

PŘEKLADY: ARE III; AOT; ANET; Erman, Lit. s. 341 Galling, TGI3, s. 39 a n.; M. Lichtheim, Ancient Egyptian Literature II, 1976, s. 73 — 77

TEXTY: Urk. IV, 645 a n. (Sethe); IV, 1234 a n. (Helck) PŘEKLADY: ARE II; AOT; ANET R. O. Faulkner, The Battle of Megiddo, JEA 28, 1942, s. 2—15

KOMENTÁŘE: H. H. Nelson, The Battle of Megiddo, Chicago 1913 A. Alt, Pharao Thutmosis III. in Palästina, PJB 10, s. 53—99 M. Noth, Die Annalen Thutmoses III. als Ge­ schichtsquelle, ZDPV 66, 1943, s. 156—174 H. Grapow, Studien zu den Annalen Thutmosis des Dritten und zu ihnen verwandten histori­ schen Berichten des Neuen Reiches (Abhandl­ ungen der Deutschen Akademie der Wissen­ schaften, Berlin 1947)

KOMENTÁŘE: W. Spiegelberg, ZÄS 34, 1896, s. 1—25 W. Helck, Die Beziehungen Ägyptens zu Vorderasien im 3. und 2. Jahrtausend v. Chr., Wiesba­ den 19712 s. 224 L. E. Stager, Merenptah, Israel, and Sea Peoples: New Light on an Old Relief, Eretz Israel 18

Str. 108 a n. Venamónova zpráva TEXT: A. H. Gardiner, Late-Egyptian Stories, Bruxelles 1932 M. Korostovcev, Putešestvije Un-Amuna v Bibl, Moskva i960

222

PREKLADY: ARE; AOT; ANET; Erman, Lit. s. 225 —237; Korostovcev A. H. Gardiner, Geschichte des alten Ägypten, Stuttgart 1965, s. 340—349 K. Galling (Hg.), TGI3, 41-48 (E. Edel) M. Lichtheim, Ancient Egyptian Literature II, 1976, s. 224-230 E. Blumenthal, Altägyptische Reiseerzählungen, 1982, s. 27—40, 47-52

TEXT: R. Dussaud, Syria 5, 1924, s. 145—147

KOMENTÁŘE A PŘEKLADY: W. Herrmann, MIO 6, 1958, s. 14 a n.; KAI, nápis č. 5

Str. 141 Melkartova stéla TEXT: M. Dunand, Stéle araméenne dédiée a Melqart, Bulletin du Musée de Beyrouth 3, 1939, s. 65—76

Šešonkův nápis Str. 139

Amónův chrám v Karnaku TEXT: W. M. Müller, Egyptological Researches, Wa­ shington 1906 J. Simons, Handbook for the study of Egyptian Topographical Lists relating to Western Asia, 1937: Reliefs and Inscriptions at Karnak Vol. Ill: The Bubastide Portal (= The Universi­ ty of Chicago, Oriental Institute Publications Vol. LXXIV) KOMENTÁŘE: M. Noth, Die Wege der Pharaonenheere in Palä­ stina und Syrien, IV. Die Schoschenkliste, ZDPV 61, 1938, s. 277 a n. B. Mazar, The Campaign of Pharaoh Shishak to Palestine, Supplements to VT4, 1957, s. 57 a. n. S. Herrmann, Operationen Pharao Schoschenks I. im östlichen Ephraim, ZDPV 80, 1964, s. 55 a n. (zde další literatura)

KOMENTÁŘE A PŘEKLADY: A. Jepsen, AfO 16, 1952, s. 135—137; KAI, nápis č. 201 (zde další literatura)

Str. 143 a n.

Méšova stéla TEXT: R. Smend, A. Socin, Die Inschrift des Königs Mesa von Moab, 1886 KOMENTÁŘE A PŘEKLADY: S. Segert, ArOr 29, 1961, s. 197—267; KAI, nápis č. 181 (zde další literatura) J. C. L. Gibson, Textbook I, s. 71—84

Nápisy Salmanassara III.

Str. 147 an.

Str. 140 Šešonkova stéla (Megido)

Stéla z Kurchu

TEXT: R. S. Lamon, G. M. Shipton, Megiddo I (— The University of Chicago, Oriental Institute Publi­ cations Vol. XLII, Chicago 1939) KOMENTÁŘE: K. A. Kitchen, The Third Intermediate Period in Egypt (1100—650 BC), Warminster 1973, s. 293—300

TEXT: R. III, Pl. 7-8, ii 78—102; KB 2, s. 150 a n. KOMENTÁŘE A PŘEKLADY: V. V. Struve, Geschichte der alten Welt, Chresto­ mathie, Bd. I, Der alte Orient, s. 268 —270 E. Michel, Die Assur-Texte Salmanassars III. (858 —824), WO UI, 1947, s. 5 a n.

Str. 140 Abiba 'alův nápis

223

Str. 149 Nápis na bazaltové soše Assur 742

Str. 152 a n.

TEXT: KAH I, Nr. 30,125-26; E. Michel, WO l/II, 1947, s. 57 a n.

TEXT: R I, Pl. 35, Nr. 1, 1—21; H. Tadmor, loc. cit.

Slavnostní nápis

Str. 153 an.

Str. 150

Fragment análů (tažení proti Damaš­ ku v 18. roce vlády) TEXT: R III, Pl. 5, Nr. 6, 1 —26; E. Michel, WO HIV, 1949, s. 265 a n.

Str. 151

Černý obelisk (Jehúův poplatek) TEXT: A. H. Layard, Niniveh and its Remains I, London 1849 A. H. Layard, Inscriptions in the Cuneiform Cha­ racter from Assyrian Monuments, London 1851, Pl. 98 E. Michel, WO 2/II, 1955, 137 a n.; WO 2/III, 1956, 221 a n.

Str. 151

Chazaelův nápis TEXT: F. Thureau-Dangin, Arslan Tash, Paris 1931, s. 135—138 KOMENTÁŘE A PŘEKLADY: KAI, nápis ć. 232 (zde další literatura)

Stéla z Tell al-Rimah TEXT: Stephanie Page, A Stela of Adad-nirari III and Nergal-ereš from Tell al-Rimah, Iraq 30, 1968, s. 139—153, Pl. XXXIX KOMENTÁŘE A PŘEKLADY: Stephanie Page, Joash and Samaria in a New Ste­ la excavated at Tell al Rimah, VT 19, 1969, s. 483 a n. Herbert Donner, Adadnirari III. und die Vasallen des Westens, in: Archäologie und Altes Testa­ ment, Festschrift für Kurt Galling, Tübingen 1970, s. 49 a n. A. Jepsen, Ein neuer Fixpunkt für die Chronologie der israelitischen Könige? VT 20, 1970, s. 359 a n.

Str. 155 Zakirova stéla TEXT: H. Pognon, Inscriptions sémitiques de la Syrie, de la Mésopotamie et de la région de Mossoul, Pa­ ris 1907, s. 156 a n. KOMENTÁŘE A PŘEKLADY: M. Noth, La'asch and Hasrak, ZDPV 52, 1929, s. 124 a n.; KAI, nápis č. 202 (zde další literatura) A. Jepsen, MIO 15, 1967, s. 1

Str. 156

Nápisy Adadniráriho III.

Ostraka ze Samaří

Str. 152

Stéla ze Saba’y TEXT: E. Unger, Reliefstele Adadniraris III. aus Saba'a und Semiramis, Konstantinopel 1916, Tf. II H. Tadmor, The Historical Inscriptions of AdadNirari III, Iraq 35, 1973, s. 141 —150

TEXT: G. A. Reisner, C. S. Fischer, D. G. Lyon, Harvard Excavations at Samaria HIV, 1924, s. 227 a n. KOMENTÁŘE A PŘEKLADY: M. Noth, Das Krongut der israelitischen Könige und seine Verwaltung, ZDPV 50, 1927, s. 211 a n.

224

KAI, nápis č. 183 (zde další literatura) K tvrzení Y. Yadina, IEJ 9, 1959, s. 184-187; 1EJ 12, 1962, s. 64—66, že ostraka pocházejí z obdo­ bí vlády krále Menachéma, srov. Y. Aharoni, BASOR 184, 1966, s. 13—19, jenž je dělí mezi Jóaše a Jarobeáma II. J. T. Kaufmann, The Samaria Ostraca: An Early Witness to Hebrew Writing, BA 45, 1982, s. 229—239

Str. 158 a n.

Babylónská kronika TEXT: CT XXXIV, Pl. 46 a n. I I -44, II 1 -5; Friedrich Delitzsch, Die Babylonische Chronik nebst ei­ nem Anhang über die Synchronistische Ge­ schichte P„ Abhandlungen der Sächsichen Aka­ demie der Wissenschaften, philologisch-histo­ rische Klasse, 25/1, Leipzig 1906 A. K. Grayson, Assyrian and Babylonian Chroni­ cles, Locust Valley, New York 1975

KOMENTÁŘ: A. Jepsen, Die Quellen des Königsbuchs, 19562, s. 30 a n.

Nápisy Tiglatpilesara III.

Sargonovy nápisy

Str. 165 a n. TEXTY: H. Winckler, Die Keilschrifltexte Sargons, Leipzig 1889, Bd. I. s. 100—104, ř 23 -36; s. 82, f. 15; s. 148, ř 31—32; Bd. II, s. 26 a n., 30 a n., 33 a n„ 37 a n„ 43 (anály ze sálu XIV, ř. 15; nápis na dveř­ ním prahu IV, ř. 31—32)

KOMENTÁŘE A PŘEKLADY: A. G. Lie, The Inscriptions of Sargon II, King of Assyria, Paris 1929, Part I: The Annals, s. 23 — 27, 33 —36 R. Borger, JNES 19, 1960, s. 49 a n.

Str. 166 a n. TEXT: C. J. Gadd, Inscribed Prisms of Sargon II from Nimrud, Iraq 16, 1954, s. 173 a n. (kol. IV, ř 25 —49)

Str. 167 TEXT: A. G. Lie, The Inscriptions of Sargon II, King of Assyria, Paris 1929, Part I: The Annals, s. 20 a n„ ř 120 a n. H. Winckler op. cit. I, s. 20, ř 94—97

Str. 160 a n.

Anály (seznam poplatků)

Str. 167 an.

TEXTY: P. Rost, Die Keilschrifttexte Tiglat-Pilesers III, Leipzig 1893, Bd I: s. 26,f. 150-157; 78, ř. 6-8; 80, ř. 15-19; 70-72, ř. 7-13; Bd.II: Pl. XV, XVI, XXV a n., XXXVII D. J. Wiseman, Fragment of the Annals of Tiglatpileserlll., Iraq 13, 1951, s. 21—24

Fragment prizmatu TEXT: H. Winckler, op. cit. I, s. 114 a n., ř. 90—105; s. 188 a n„ ř. 28 —49; II, s. 35 a n„ 45 a n.

Sinacheribovy nápisy

KOMENTÁŘ: A. Alt, Tiglatpilesers III. erster Feldzug nach Palä­ stina, in: Kleine Schriften zur Geschichte des Volkes Israel, Bd. II, München 1953, s. 150—162

Str. 169 a n. Taylorův hranol

Str. 163 an.

TEXT: R I, 37—42

Nápis z Nimrúdu TEXT: D. J. Wiseman, A Fragmentary Inscription of Tiglat-pileser III from Nimrud, Iraq 18, 1956, s. 117 an.

KOMENTÁŘE A PŘEKLADY: D. D. Luckenbill, The Annals of Sennacherib, Chi­ cago 1924, s. 29, ř. 37 — s. 34, ř 49 W. Rudolph, A. Alt, PJB 25, s. 59 a n. A. Ungnad, ZAW 49, 199 a n.

225

Aššurbanipalovy nápisy

Str. 172

Kamenná tabulka z pahorku Nebi-Junus u Ninive

Str. 176

Rassamův válec

TEXT: R I, 43. f. 13 — 15 D. D. Luckenbill, op. cit., s. 86, ř. 13—15

TEXT: R V, PI. 1 a n. M. Streck, Assurbanipal und die letzten assyri­ schen Könige bis zum Untergang Niniveh's. VAB 7. Leipzig 1916, II Teil, s. 8 a n„ f. 66—74 Seznam 22 králů, Aššurbanipalových současníků, je obsažen v textu válce C, M. Streck, op. cit. s. 139 a n.

Str. 173

Reliéf z Ninive TEXT: A. H. Layard, A Second Series of the Monuments of Nineveh, London 1853, s. 23 D. D. Luckenbill, op. cit., s. 156, XXV

Str. 176 a n.

TEXT: KOMENTÁŘE: A. Paterson, Assyrian Sculptures, Palace of Sena­ R III, Pl. 28 M. Streck, op. cit., s. 164 — 167, ř. 66 — rev. 5 cherib, The Hague 1915, Pls. 74 — 76 K Sinacheribově zavraždění srov. H. Hirschberg, Studien zur Geschichte Esarhaddons, König von Assyrien (681—669), Ohlau in Schlesien Str. 178 a n. 1932, Diss. Berlin B. Meissner, Neue Nachrichten über die Ermor­ Babylónská kronika, Gaddova kroni­ dung Sanheribs, Sitz.-Ber. d. Pr. Akad. d. Wiss., ka Phil.-Hist. Klasse 1932, s. 250 a n. TEXT: D. J. Wiseman, Chronicles of Chaldaean Kings (626 — 556 B.C.) in the British Museum, London 1956 C. J. Gadd, The Fall of Nineveh. The newly disco­ vered Babylonian Chronicle No 21901 in the British Museum, London 1923 (úsek z 10. až 17. roku Nabopolassarovy vlády) A. K. Grayson, Assyrian and Babylonian Chroni­ cles, Locust Valley, New York 1975, s. 88—89, f. 7—24; s. 91 —92, ř. 1 -15; s. 92, ř. 16-23; s. 93, f. 24—30; s. 94 — 95, ř. 38 -52;s. 95-96, ř. 53-75; s. 97-98, f. 1-15; s. 98. f. 16-26;s. 99-100, ř. 1 — 14; s. 100-101, ř. 15 —rev. 10; s. 102, ř. 11 — 13.

Str. 173

Šíloašský nápis TEXT: H. Guthe, ZDMG 36. 1882, s. 725 a n. KOMENTÁŘE A PŘEKLADY: Diringer; KAI II, s. 186 (zde další literatura) A. Jepsen, Zu Text und Aufbau der Siloah-Inschrift, MIO 15, 1967, s. 2 J. C. L. Gibson, Textbook I, 21—23

Str. 174 Asarhaddonův nápis (prizma B)

KOMENTÁŘ: J. Lewy, Forschungen zur alien Geschichte Vorderasiens, MVAG 29/11, Leipzig 1925

TEXT: R III, 15, kol. V. ř. 54-63 KOMENTÁŘE A PŘEKLADY: R. Campbell Thompson, The Prisms of Esarhaddon and Ashurbanipal found at Nineveh, 1927—8, London 1931 R. Borger, Die Inschriften Asarhaddons, Königs von Assyrien, AfO Beiheft 9, Graz 1956, s. 60

Str. 192 a n. Dopisy z Lakíše TEXT: H. Torczyner, The Lachish Letters (Lachish I), London 1938

226

O. Tufnell, M. A. Murray, D. Diringer, Lachish III — The Iron Age, Oxford 1953, s. 33/—339(bi­ bliografie k dopisům z Lakíše)

PŘEKLADY: Pritchard, ANET, s. 321 a n.; Donner-Rollig, KAI, s. 192-199; Galling, TGI3, s. 75 — 78; J. C. L. Gibson, Text­ book I, s. 32—49

KOMENTÁŘ: K. Eiliger, Die Ostraka von Lachis, PJB 34, 1938, s. 30—58 A. Jepsen, MIO 15, 1967, s. 3

K chronologii D. N. Freedman, E. F. Campbell, The Chronology of Israel and the Ancient Near East, In: The Bi­ ble and the Ancient Near East (Albright-Festschirft) 1961, s. 203-228 E. Hornung, Untersuchungen zur Chronologie und Geschichte des Neuen Reiches, 1964 A. Jepsen, R. Hanhart, Untersuchungen zur israe­ litisch-jüdischen Chronologie, Berlin 1964 (= BZAW 88) J. von Beckerath, Abriss der Geschichte des Alten Ägypten, München, Wien 1971 J. H. Hayes, J. M. Miller (Ed.), Israelite and Ju­ daean History, 1977, Appendix, s. 678—683 H. Tadmor, The Chronology of the First Temple Period, In: The World History of the Jewish People I, 4H, 1979, s. 44-60

227

VÝBĚR Z ČESKÉ LITERATURY Albright, W.F., Poznatky staroorientálníarcheologie, v: Cesty k pramenům, Praha 1986 Balabán, M., CH-R-S ve Starém zákoně (disert.), Praha 1972 (uznána až v roce 1990); Hebrejské myšlení, I, samizdat 1984. (Tiskem Praha 1993) Bardtke, H., Příběhy ze starověké Palestiny, Praha 1988 Bič, M., Ze světa Starého zákona, I, Praha 1986 Bič, M., Stopami dávných věků, Praha 1979 Daněk, S., Dobové pozadí Starého zákona, Praha 1954 Dějiny pravěku a starověku, 1. část, ediční řada Světové dějiny, 1. svazek, 3. vydání 1976 Heller, J., Starověká náboženství. Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Skriptum Komenského fakulty, Praha 1987 Hruška, B., Pod babylónskou věží, Praha 1987 Klíma, J., Lidé Mezopotámie. Cestami dávné civilizace a kultury při Eufratu a Tigridu, Praha 1976; týž, Společnost a kultura starověké Mezopotámie, Praha 1962, 2. vydání 1963 Kotalík, E, Ras Samra-Ugarit. Studie o významu a vztazích Ugaritu k prostředí a kni­ hám starozákonním, Praha 1955 Lexa, E, Veřejný život ve starověkém Egyptě, I—III, Praha 1955 Lexa, E, Výbor ze starší literatury egyptské, Praha 1947 Lexa, E, Výbor z mladší literatury egyptské, Praha 1948 Moscati, S., Foiničané, Praha 1975; týž, Staré semitské civilizace, Praha 1969 Mytologie starověku. Vybral a předmluvou opatřil S.N. Kramer, Praha 1977 Mýty staré Mezopotámie. Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných ta­ bulkách. Přel. B. Hruška, L. Matouš, J. Prosecký a J. Součková, Praha 1977 Novotný, A., Biblický slovník, I—II, Praha 1956 Pokorný, P., Řecké dědictví v Orientu, Praha 1993 Prameny života. Obraz člověka a světa ve starých kulturách, Praha 1982 Rendtorff, R., Hebrejská bible a dějiny. Úvod do starozákonní literatury, Praha 1996 Světové mytologie, nábožensko-mytologické systémy národů světa. Napsal kol. autorů

pod vedením Z. Kulcsárové, Praha 1973 Sanda, V, Starosemitské nápisy, Praha 1912 Vidman, L., Od Olympu k Pantheonu, Praha 1986 Žába, Z., Dějiny Egypta od nejstarších dob až do arabského vpádu, v: Dějiny Afriky, I, Ivan Hrbek a kol., Praha 1986 Žába, Z., Tesáno do kamene, psáno na papyrus, Praha 1968

228

VYOBRAZENÍ V TEXTU Frontispice: Izraelský král Jehú klečící před Salmanassarem......................................... 4 I. Kopie IV. dopisu z Lakíše ................................................................................... 21 II. Brána v Megidu před vpádem Hyksósů.............................................................. 80 III . Rekonstrukce šalomounské brány v Megidu..................................................... 82 IV . Hieroglyfický zápis jména Izrael z tzv. Merenptahovy stély ............................. 102 V. Pelištejská nádoba z Megida.................................................................................. 119 VI. Rekonstrukce základů citadely v Gibeji.................................................................125 VII. Půdorys šalomounské brány v Megidu................................................................... 129 VII I. Fragment stély z Megida...................................................................................... 140 IX . Fragment stély z Byblu.........................................................................................141 X. Barhadadův nápis .................................................................................................. 141 XI. Chazaelův nápis .................................................................................................... 152 XII. Pečeť „Šémy, Jarobeámova služebníka“................................................................ 157 XIII . Ostrakon ze Samaří (č. 27)................................................................................... 157 XIV . Ostrakon ze Samaří (č. 17)................................................................................... 157 XV. Zmínka o „městě Judy“ v Babylónské kronice...................................................... 189

MAPY Cesta faraóna Thutmóse III. do Megida ........................................................................ 92 Místa jmenovaná v textu Méšovy stély............................................................................. 145 Plán podzemní chodby zbudované judským králem Chizkiášem v Jeruzalémě............. 175 Místa archeologických výzkumů v Palestině......................................................................199

229

REJSTRIK REJSTŘÍK BIBLICKÝCH CITACÍ GENESIS 10,11 11,1—9 12,6 13,18 14,6 15,19—21 28,18 33,17 35,14 36,20 36,30 37,17

160 38 65 21 80 57 60 117 60 80 80 28

EXODUS 1,11 3,8 20,4 20,25

101 57 132 134

NUMERI 13,22 14,45 21,25—30 21,30 26,29n. 32,3 32,8 32,34 32,37 32,38 34,4

80 29 28 143 157 28,143 26 143 143 143 26

DEUTERONOMIUM 3,5 57 3,9 150 69 7,1 22,8 130 57 31,20 JOZUE 5,6 7—8 7,2 9,3n. 9,17 10,3 10,31 10,31 —32 10,31n. 10,33

57 21 118 139 28, 121 29,96 65 107 96 17,96

10,34 10,34—35 10,38 10,41 11,In. 11,8 11,10-11 11,21 12 12,18 12,21 12,22 13—19 13,3 13,9 13,16 13,17 13,18 13,24—28 13,26 13,27 15,9 15,10 15,31 15,39 15,41 15,58 15,63 16,3 16,5 16,10 17,2n. 17,11 18,15 19,4 19,5 19,6 19,18 19,27 19,28 19,29 19,30 19,35 19,36 19,42 19,43 19,44 19,45 19,46 21,17 21,18 21,23

65 107 29 26 20 170 107 29,118 57 91 17,139 27 13 119 28,143 143 143 144 143 28 29 101 171 26 29 171 118 121 139 139 121 157 101 101 29 26 84 139 171 170 171 171 31 171 139 171 171 171 91 118 118 171

230

24,11 SOUDCŮ 1,11 1,16 1,17 1,20 1,21 1,27 1,29 1,31 5,19 8,27 9,ln. 14,19 17,1—5 17,4 18,14—31 19—20 19,12 19,13 20,1 21,19 RÚT 4,1 — 12

69

29 27, 65 29 118 121 118, 121 121 171 17,19,139 132 121 20 132 60 132 124 117 118 19,117 118

129

1. SAMUELOVA 1-3 21 118 1,3 133 1,9 3,20 27 4,1 20,91 5,1 26 5,10 26 6,9 18 6,17 20,26,119 7,16 19 124 9,1 9,12—25 132 9,22 133 10. In. 115 10,5 124,132 10,26 124 11,4 19 13,2—4 124 17,40 132 17,49 132 24,1 27 27,5-6 26 29,1 20

31,10 31,10—12

19,118,139 121

2. SAMUELOVA 3,10 5,6n. 5,7.9 5,20 5,25 7,1 11,2 12,26n. 17,11 21, In. 24,5 24,15

27 121 20, 24 29 17 124 124, 130 14 27 121 144 27

1. KRÁLOVSKÁ 1,47 l,50n. 2,28 3,4n. 4,10 4,12 5,5 5,6 5,/5n. 6,3n. 7,12 7,13n. 7,21 7,46 9,/5 9,15n. 9,15-17 9,19 9,26 9,26-28 10,16n. 10,26 10,26—29 11,7 ll,23n. 12—2. Královská 17 12,16 12,21 12,25 12,31 14,17 14,23 14,25n. 14,30 15,16 15,17—22 15,18 15,21n.

156 133 133 28 91 101 27 136 115, 135 133 134 136 60,134 29,136 20,128 96 17 129 135 135 139 129 136 67 141 138 137 138 138 27 23 67,133 139, 195 138 138 140 141 138

15,22 15,33 16,21 16,21 —23 16,24 17;9n. 22

126 23 143 142 18,20,138 170 115

2. KRÁLOVSKÁ 1,1 1,2 3,2 3.4 3,4n. 4,8 6,13 7,1 8,7—15 9 9,27 10 12, In. 12,18n. 13 13,1 13,3n. 13,10 13,22 14,1 14,8—14 14,28 15,1 15,19 15,19n. 15,23n. 15,29 20, 15,30 16,4 16,5 16,7 16,7n. 16,7-9 16,10 16,10—18 17,3 17,3—6 17,24 18,4 18,9 18,9n. 18,13 18,14 18,14n. 18—20 19,20 19,36 19,37

231

142 26 60,133 143, 144 142 139 28 129 149 150 19 150 160 151 154 160 151 160 153,154 160 138 148 160 158, 160 161 162 160, 162 163 133 138, 162 160 163 162 160 164 160 164 166 133 160 20 160 20-21 172 123 160 160 160,174

20,20 21 21,3 23,8 23,29 23,29n. 23,33 24 24,1 24,7 24,8 25,23

173 177 133 28 19 184 148 189 188 187 191 19

1. PARALIPOMENON 5,6 160 5.8 143 19,7 143

2. PARALIPOMENON 1,14 129 10—28 138 11,9 20 32,30 123 35,20 147 35,20n. 184 36,9 190 EZDRÁŠ 2,33 NEHEMJÁŠ 8,16

91

129

ŽALMY 78,12

80

IZAJÁŠ 1,23 6,4 7,1-9 7,17 10,2 10,5 10,9 10,29 15,2 15,4 19,11 20,1 28,21 36,1 36,2 37,21 37,37 37,38

102 129 138 138 102 177 147,148 19 143 28,144 80 160, 168 29 160 96 160 160 160,174

JEREMJÁŠ 1,1 11,5 18,3 19,3—5 22,13—19 26 34,6—7 34,7 36,1 36,9 38,4 46, In. 46,2 46,3n. 48,1 48,18 48,22 48,23 48,24 48,34

118 57 68 133 24 184 191 96 187 188 193 187 147 187 143 28,143 143 143 143 144

EZECHIEL 6,6 20.6 25,9 27,8 27,9 27,11 47,10 OZEÁŠ 3,4

133 57 143 171 171 171 27

60

AMOS 1,4 2.2 5,5 5,10 ■ 6,2 8,14

151 143 28 129 148 ZO

ABDIJÁŠ 20

170

JONÁŠ 1.3 MICHEÁŠ 5,12

91,171

60

NAHUM 2.3 3.8

182 176

ZACHARJÁŠ 9,1

155

1. MAKABEJSKÁ 5,25

14

MATOUŠ 8,28

31

MAREK 5,1 8,27

LUKÁŠ 8,26

14,31 14 31

JMENNÝ A ZEMĚPISNÝ REJSTŘÍK Abdadana 153 Abdichiba 98—100 Abdili'ti 169 Ábel-bét-maaka 162 Abi-ba’al 174 Abiba‘al 140 Abíezer 157 Abilakka 163 Abjo 156 Adad 148, 152, 153, 155 Adadnirári 111. 152-154, 196 Addaja 97 Adennu 148 Adramelek 174 Adunu-ba’lu 148 Afek 20, 26, 28, 91 ‘Affúle 62 Afis 154 Aharoni, Y. 24, 27, 28, 30 Ahmóse I. 84 Achab 51, 137, 142-144, 146, 148, 149, 157, 191, 196 Achaimenovci 53 Achaz 162-164, 191 Achetaton 95, 105 Achija 192 Achimelek 156, 168 Achi-milki 174 Achláb 171

Achnaton viz Amenhotep IV. Achtoj I. 41 Aj 21,28,62,66,67, 118, 131 Ajalón 139 Ajarammu 169 Akabský záliv 31, 64, 135 ‘Akka 171 Akkad 39, 44, 158, 159, 178-189 Akkú 169, 171 Ako 31, 79,95, 171 Akšáf 95 Akzíb 171 Akzibi 169, 171 Alafa Hüyük 104 Alalach 104 Albright, W. F. 19, 62, 107 Aleppo 104, 141, 147-149, 154 Alexandr Veliký 54 Allabria 153 Alt, A. 26 Altakú 171 Amanus 147 el-Amarna viz Tell el-‘Amarna Amasjáš 138 Amenemhét I. 41, 43, 69, 71 Amenhotep I. 84 Amenhotep II. 94, 103

232

Amenhotep III. 94, 95, 105 Amenhotep IV. 46, 94, 95, 100, 105 Amenre 85, 87, 94, 108-114 Amenveserhet 108,111 Amiran, R. 25, 28 Ammán 29 Amón (bůh) 36, 47, 75, 86-89, 93, 95, 101, 108-114, 139, 148, 164, 171, 176 Amón 179, 196 Amónci 14, 148 Amorejci 44, 69 Amorité viz Amorejci Amos 28, 51, 151 Amukkanu viz Bít-Amukkanu Amurru 153, 169 Amusanenši 70, 73 An 91 Anatólie 63 Anatót 118 Andiu 153 Antef 41 Antiochos IV. Epifanés 55 Anu 153 Apeken 91 Arábie 135, 148, 161, 165, 167 Arabové 188, 189

Arad 27-29, 62, 65, 66, 133, 137 Aram 141, 155 Arame 147 Aramejci 48—51, 142, 154 Arantu 148 Araziaš 152 Argana 148 Arménie 49, 151 Arnón 144 Aróer 144 Arpád 147, 165 Arrapcha 180, 181 Arslan Ta§ 135, 151 Aruna 86, 87, 92 Arvad 148, 154, 164, 169, 171, 174,176 Ása 140 Asarhaddon 52, 158, 160, 174, 176 Asdudimmu 168 Asoi 156 Astarte 103, 105, 132 Asýrie 39,44,45,51,53, 147, 152, 153, 158, 162, 165, 168, 169, 172, 173, 180-184 Asyřané 38, 48, 49, 53, 94, 138, 150, 153, 154, 159, 163, 172, 173, 176, 178-185, 195 Ašdód 26, 118, 119, 168-172, 174, 176 Ašera 103, 105, 132 Aškalón 20,79,95,98, 100, 102, 118, 119, 164, 169, 171, 172, 174, 176, 187, 188 Aškaluna 98 Aššur (bůh) 148, 151-153, 165-169, 176, 177 Aššur (město, země) 49-51, 146, 147, 149, 152, 158-171, 177-183, 196 Aššurbanipal 52, 176, 178, 179 Aššurnasirpal II. 51, 146 Aššur-uballit 182, 183 Aššur-utér-asbat 147 Atarót 143, 144, 146 Aton 95, 100 Atum 75 Auaris viz Hatvóret Ava 166 Avigad, N. 25 Azeka 191, 194 Azor 171 Azuri 168 Azuru 169, 171

Ba 42 Baala 101 Baal-meón 143 Baal-perasím 29 Ba‘alšamím 155 Báb ed-Drá‘ 66 Babylón 44, 45, 51, 53, 54, 158, 159, 160, 166, 178-180, 184-191, 195 Babyloňané 38, 48, 49, 53, 54, 94, 116, 158, 178, 180-186, 189, 191, 193 Babylónie 39, 45, 49, 50, 52, 53, 95, 158, 178, 180, 185, 187 Badě, W. F. 19 Bader 109 Baenre 102 Baeša 138, 140, 141, 144, 196 Balavát 147 Balích 147, 149 Balichu 180 Ba’li-ra’si 150 Bálu 174 Banai-barka 169, 171 Barga 148 Bargusi 155 Barhadad viz Ben-hadad Báruk 188 Ba’sa 148 Beer-šeba 23, 27-30, 62, 128, 133, 135 Behdet 36 Beidha 61 Bej rút 95 Bél 186 Bela 79 Bené-berak 62, 171 Ben-hadad I. 140, 141 Ben-hadad II. 149 Ben-hadad III. 154—156 Bésán 101 Bét-dágon 171 Bét-dedžen 171 Bét-el 19, 21, 28, 80, 83, 107, 131, 179 Bét-harrapid 193, 194 Bét-chorón 139 Bét-jerach 23, 66 Bét-kerem 126, 127 Bét-lechem 27 Bét-súr 28,80,83, 118, 131 Bét-šan 19, 62, 66, 101, 103, 104, 106, 118, 120, 121, 123, 139 Bét-šeán viz Bét-šan Bét-šemeš 18, 19, 81, 83, 126, 131

233

Biran, A. 27 Biridija 96, 97 Bít-Adíni 51 Bít-Agusi 147 Bít-Amón 164, 169, 174, 176 Bít-Amukkanu 159 Bít-Daganna 169, 171, 172 Bít-Gabari 147 Bít-Chanunija 185 Bít-Chaza'ili 163 Bít-Zitti 169 Bliss, F.J. 17 Borsippa 158 Burckhardt, J. L. 14 Butó 75 Byblos 47, 70, 95, 101, 109, 110, 114, 115, 140, 148, 161, 164, 169, 171, 174, 176

Caesarea Maritima viz Cesarea Přímořská Carev 85 Cekenu 102 Ceker viz Cekerové Cekerbaal 109 Cekerové 108, 109, 113, 114, 119 Cesarea Filipova 14 Cesarea Přímořská 29, 30 Clermont-Ganneau, Ch. 142, 143 Cohen, R. 26 Conrad, D. 31

Dadilu 161 Dachammu 186 Dajján-Aššur 147, 149, 195 Dalman, G. 22 Damašek 3!, 48, 51, 103, 141, 148-154, 156, 160-163, 165 ed-Dámie 64 Dan 27, 28, 81, 128, 133 Daud 143 David 24, 28, 48, 50, 64, 114, 124, 125, 128, 129, 131, 135, 137, 138, 144, 160, 196 Debír 29 Delta 43, 48, 69-71, 73, 76, 80, 84, 101, 120 Denyové 121 Dér 159, 165 Dér el-Balah 30, 120 Díbán 142, 143 Díbón 28, 143, 144, 146 Dór 30, 108, 109, 114, 162 Dótan 28 Dothan, M. 26, 31

Dothan, T. 30 Dumuja 97. 98 Důru 162 Džaanet 108, 109 Džeba' 118 Džebél 171 Džebel Barkal 93 Džebel el-Ruméde 28, 118 Džefet 86 Džerábís 147 ed-Džíb 121 Džimma 85, 91 Ebla 40, 64, 104 Ebózev 79 Eder 66 Edfú viz Behdet Edóm 135, 153, 164, 167, 169, 171, 174, 176 Edómci 135, 168 Efrajimské pohoří 62, 80, 121 Efrón 101 Egeis 120 Eglón 29, 65, 82, 107 Egypt 16, 33-57, 64, 65, 70-80, 84, 85, 94, 95, 97, 100-103, 105, 108, 110-115, 120, 139, 140, 148, 158, 162-169, 176, 177, 180, 184-192 Eitan, A. 25 Ekrón 26, 118, 169-176 Ekur 152 Elám 53, 158-160 Elamité 39, 52 Elammu 186 Élat 64 Elefantina 71, 76 Ellipi 152 Elnatan 192 Elteke 169, 171, 172 Emek 155 Emorejci viz Amorejci ‘ Én el-Fešcha 23 Én-gedí 27, 126 ‘ Én Gev 26 ‘Én Šems 18 Enan 24 Enil 161, 164 Enneada 75 Eridu 38 Esarchadón viz Asarhaddon Esjón-geber 135 Ešarra 152 Etbaal 172 Etiopie 135, 169 Etiopové 52

Eufrat 34,37,44,45,56,64,81, 84, 85, 94, 105, 147, 149-153, 168, 179, 181-187 Ezdráš 54

Fenech 75 Fischer, C. S. 19 FitzGerald, G, M. 19 Foiníkie 127 Fritz, V. 30 Gabari viz Bít-Gabari Gablini 180 Gád 143, 144, 146 Gadara 31 Gadd, C. J. 178 Gadijo 156 Galilea 20, 21, 58, 63, 81, 118, 162 Galling, K. 29 Gal’za 163 Gargamiš 147 Garrodová, D. 18 Garstang, J. 19, 20, 27 Gát 26, 118, 151, 168 Gát-Karmel 99 Gáza 16, 26, 29, 30, 62, 82, 84, 85, 117-121, 164, 165, 170-176 Gazri 96—98 Geba 118 Gebal 171 Gera 156 Gerasa 14 Gesenius, W. 14 Gezer 17, 20, 28, 62, 79, 81, 95-102, 107, 121, 126-128, 136, 137 Gezíret Far‘ún 126, 135 Giammu 147 Gibea Saulova 19, 28, 117, 124, 125, 131, 132 Gibeón 28, 121-123, 139 Gileád 162 Giloh 29 Gilzanu 151 Gilzau 148 Gindibu’ 148 Gintikirmil 99 Gizilbunda 152 Gózan 165 Grant, E. 19 Gudea 39, 43 Gurgum 147, 155, 161, 164 Gusi viz Bít-Agusi Gutejci 39, 43 Guthe, H. 17

234

Hadad 148 Hadadeser 147 — 149 Haifa 32 Hamma 148 Hanno 164, 165 Harachtej 87 Haram eš-Šeríf 133 Haremheb 100 Harverre 75 Hathor 75, 76, 103 Hatiba 113 Hatvóret 80, 84, 85 Haurán 51, 150 Hebrejci 100 Helez 156 Heliopolis viz Ón Hérakleopolis viz Nennisovet Héródés Veliký 25, 27, 30, 55 Héródium 27 Hérodotos 34 Herzog, Z. 30 Hesbán 143 Hetephermaat viz Merenptah Hodavjahu 192 Holm-Nielsen, S. 31 Hôr 36, 74-76, 88 Hóśea 138, 163-166, 191, 196 Hošľjahu 192 Hrihór 109, 110, 114 Hrozný, B. 17 Humboldt, A. von 14 Hyksósové 43—45, 79 — 84

Chabiru 98-101, 106, 107 Chabór 165 Chadrák 155, 156 Chajani 147 Chajapá 167 Chałach 165 Chaldejci 53 Chamát 51, 68, 147-149, 155, 156, 161, 164-166, 186 Chammurabi 44, 45, 48 Chamranu 158 Chamvese 112 Chaniab 156 Charchar 152 Charrán 48, 53, 182, 183 Charu 102 Chasór 20, 27, 28, 31, 62, 63, 66, 79, 81, 95, 104-107, 117, 121, 122, 126-128, 132-136, 162, 171 Chatarikka 155 Chatti 102, 152, 153, 169, 171, 174, 186-189 Chattušiliš III. 47

Chazael 149-155, 163 Chazerot 156 Chazrak 155 Chdéra 62, 63 Chebat 99 Chebel 171 Chebrón 19-21,28,29,65,80, 95, 118 Chelek 156, 157 Chenemsovet 69 Chentivreš 75 Cheperkare viz Senvosret I. Chermón 31, 150 Chešbón 28 Chetité 26, 45-49, 101, 102, 117, 126 Chetitská ríše 94. 95, 101 Chezjón 141 Chiba 99 Chindanu 180 Chĺram 115, 160 Chirbet ‘Ára 86 Chirbet ‘Attárús 143 Chirbet Beľame 121 Chirbet el-Bitar 62 Chirbet Gazze 126 Chirbet Iskander 144 Chirbet el-Kerak 23, 66, 67 Chirbet Kumrán 23 Chirbet el-Kureje 143 Chirbet el-Mechaijit 143 Chirbet el-Mšáš 29. 30 Chirbet el-Mukanna‘ 26 Chirbet Rabúd 29 Chirbet Sélún 21, 133 Chirbet Sitt Lajla 86 Chirbet et-Tubéka 118 Chizkijáš 52, 123, 167-174, 177, 191, 196 Chogla 157 Chorijci viz Churrité Chorma 29 Chubišna 161 Chúle (jezero) 20, 24 Chumban-nikaš 159, 165 Chumrí viz Omrí Churrité 48, 49, 79-83 Ibádidi 167 Ibn Ibrák 171 letovej 69, 76 Igigi 152 Ihem 85, 91 Ijón 79, 162 Ikau(?)su 174 Uver 155 Ilýrie 117

Indus 54 Ip 91 Ired 91 Irchuleni 147 — 149, 155 Irkanata 148 Isin 43 Isis 139 [star 151, 152, 176 Ištar-chundu viz Šutruk- N achchunte Ištarkemoš 144 Ištunda 161, 164 Iťamara 165 Izajáš 138, 168 Izalla 183 ízebel 142 Irazel 48, 51-53, 57, 101, 102, 107, 108, 115, 116, 126, 127, 132-167, 177, 179, 191, 195-197 Izraelci 95, 100, 108, 116, 117, 121, 124-127, 130, 131, 135, 137, 146, 151, 165, 166 Jaa 72, 76 Jabne 62 Jabok 136 Jaddu 192 Jaffa 20, 30, 32, 85, 91, 117, 121,171 Jafó 91, 171 Jahas 144, 146 Jahve 133, 144, 146, 192-194 Jamani 168 Janóach 162 Ja’oš 192, 193 Japachi 96 Jappú 169, 171 Japtich-Adda 99 Japu 91 Jardža 85 Jarobeám I. 51, 137, 138, 144, 156, 196 Jarobeám 11. 138, 156 — 158, 191, 196 Jásúr 171 Jaubi’di 165 Jaudai viz Juda Ja’udi 155 Jauchazi viz Achaz Jebúsejci 124 Jehú 138, 150, 151, 191, 196, 197 Jemen 135 Jenoam 102 Jeremjáš 184, 187, 188, 191, 194

235

Jericho 18, 20, 23, 24, 40, 59-62, 66, 82, 83, 107 Jeruzalem 14, 15, 17, 19, 20, 24-30, 52-54, 62, 66, 79, 95, 98, 103, 106, 107, 116, 121-127, 133-139, 151, 170-173, 184, 188-197 Jezábel viz ízebel Ježíš Kristus 55 Jhvh viz Jahve Jibleám 121 Jóachaz 153, 154, 164, 184, 190, 196 Jóaš 138, 153, 154, 191, 196 Jójakím 24, 184, 187-190 Jójakín 190, 191, 196 Jóram 149 Jordán 40, 51, 58, 59, 61, 62, 64, 101, 103, 136 Jordánsko 20, 31, 127, 142 Jóšafat 138 Jóšijáš 53, 179, 184, 196 Jozue 107 Juda 51, 116, 126, 137-141, 160-179, 184, 187-191, 194-196 Judejci 168, 173, 184, 191 Judské pohorí 62, 80 Judsko viz Juda Jurza 91, 95

Kadeš 47, 48, 84, 85, 88, 90, 101 Kádeš-barnéa 26, 28 Káhira 95 Kalach 53, 151, 165 Kaleb 192, 193 Kalparuda 147 Kambýsés 54 Kammusuna’adbi 169 Kanaán 102 Kananejci 30, 47, 65. 118, 126, 130 Kaneferu 69 el-Kantara 85 Kapasi 99 Kappadokie 117 Karchemiš 147, 161, 186, 187 Karkar 147 — 149, 165 Karmel 18, 58, 92, 109, 150, 162 Karnak 75, 86, 101, 139 Kár-Salmanassar 147 Kár-Šulmánu-ašaréd viz Kár-Salmanassar Kartágo 55 Kashu 156

Kassité 49 Kaši 98, 99 Kaška 161 Ka’uš-gabri 174 Ka’uš-malaka 164 Kedern 70, 74, 75 Kedeš 27, 162 Kedu 85 Kefr'ána 91 Kelach 160 Kemoš 143, 144, 146 Kemošjat 143 Kempinski, A. 30 Ken 87, 88, 93 Kenten 91 Kenyonová, K. M. 23 — 25, 69, 107 Kericho 143, 144 Kidrón (údolí) 24, 174 Kimuchu 185, 186 Kinerot 31, 103 Kirjat 143 Kirjat-jearím 101 Kirjaton 143 Klein, F. A. 142 Kochavi, M. 29 Kommagéné 147, 160, 164 Konijahu 192 Koppel, R. 31 Korint 55 Kréta 117 Ku’e 155, 161, 164 Kundašpi 147 Kuramatu 186 Kuréját ‘Aléján 143 Kurch 147 Kúsi 176 Kúš 176 Kuštašpi 160, 164 Kút 166 Kyaxarés viz Umakištar Kypr 103, 104, 113, 114, 120, 174 Kýros II. 53, 54

La‘aš 155, 156 Labaja 95, 97, 98, 100 Lagaš 38, 39, 43 Lajiš 81 Lakisi 98, 99 Lakíš 20, 27, 28, 65, 80, 82, 95-100, 105-107, 117, 120, 172, 173, 191-194 Lakiša 96 Lalli 147 Larsa 43, 44 Layard, A. H. 150, 173, 178

Levanta 30 Libanon 40, 51, 64, 79, 108, 111, 150, 154 Libye 102 Lidd 91 Lód 91 Ludd viz Lidd Lull 169, 171, 172 Lydda 91 Lýdové 53 Maat 42 Macalister, R. A. S. 17, 20 Mackenzie, D. 19 Madanu 180 Mádeba 143 Magidda 97 Mahálíb 171 Mahdeba 143, 144 Machalliba 169, 171 Machanajim 139 Machrot 143 Má‘ín 143 Maisler (Mazar), B. 21, 25 —27 Mákas 96 Maki 75 Mamre 21 Manases 157 Mane 180 Mannai 180 Marduk 53, 152, 168 Marduk-apla-iddina 52, 159 Mari 44 Mari’ 152 — 154 Mariánský pramen 174 Marquet-Krauseová, J. 21 Marsimani 167 Masada 27 Matan-ba’al 174 Matan-be’l 164 Matanjáš 189 Matinu-ba’lu 148 Maudslay, H. 17 Médeba 144 Médové 52, 53, 152, 181-183, 185 Megido 18, 19,27,31,53,62, 66, 67, 79, 81-97, 103-107, 117, 118, 121-131, 135, 136, 139, 140, 156, 179 Mehes 91 Mekmer 109 Mektel 91 Meliddu 147, 155, 161, 164 Melkart 141 Memfis viz Mennofer Menachem 160, 161, 169, 191, 196

236

Menaše 174-177, 191, 196 el-Mené‘ije 135 Menej 36 Meneves 75 Mengebet 109 Mencheperre viz Thutmóse III. Meni viz Menej Mennofer 36, 95 Mentuhotep 41 Merenptah 101, 102, 107 Merikaré 41 Merneptah viz Merenptah Mesto Dávidovo 20, 24, 25 Mesu 152 Méša 28, 142-144, 146, 156 Mezopotámie 33,34,37—50, 53,54, 64, 69, 79, 84, 105, 149, 168, 184 Milki-ašapa 174 Milkilu 97, 98, 100 Minhor 75 Mispa 19,62,66, 117, 126, 129, 131 Mitanni 49, 84, 94, 95, 99, 104 Mitinti 164, 169, 170, 174 Mittmann, S. 31 Moáb 135, 142-146, 164, 167, 169, 171, 174, 176 Moábci 144, 146, 168 Mohamed 56 Moncev 73, 75, 76 Mont 88 Mrtvé more 14, 18, 23, 27, 59, 62, 66, 136, 144, 146 Mugajjir 31 Muchchazi 91, 96 Mukín-zéri viz Nabú-mukín-zéri Mumbakat 104 Munna 152 Muršiliš I. 45 Musri 148, 151 Musur 176 Musuri 174 Muvatalliš 101 Muzri 164

Nabatejci 14 Nabonid 54 Nabopolassar 178 — 181, 183, 185, 186 Nabú 168 Nabú-apla-usur viz Nabopolassar Nabukadnezar 53, 185—191, 196 Nabú-kudurrí-usur viz

Nabukadnezar Nabü-mukin-zferi 159 Nabü-nädin-zeri 159 Nabü-näsir 158, 159 Nabü-Suma-ukln 159 Nabü-sumu-lisir 188 Nädinu viz Nabü-nädin-zeri Naharija 106 Naharina 85 Nähr el-Kasimije 171 Nähr el-Kelb 51, 150 Nähr el-Mukatta 87 Nahum 176, 182 Nachrima 99 Na’iri 153, 154 Namri 152 Narämsin 39, 40 Nasibini 182 Nätan 115 Nazaret 18 Nebat 137 Nebo 133, 143, 144, 146 Neferbav 75 Neftali 162, 163 Negev 26, 30, 135, 139 Nehemjäs 54 Nekö 53, 184, 187, 190 Nennisovet 41 Nergal 148 Nesbanebdzed 108 — 110, 112, 114 Netzer, E. 27 Neuville, R. 18 Ni’ 176, 177 Nil 34, 35, 37, 44, 56, 64, 79 Nimrüd 150, 160, 163, 164 Ningirsu 39 Ninive 52, 53, 147, 149, 152, 158, 170, 173, 176-182 Nippur 178 Nisibis 182 N6a 156, 157 Nofret 69 Nübie 14, 45, 71, 76, 81, 135 Nut 75 Obadjo 156 Octavianus 55 Öfel 106 Omer 156 Omri 138, 142-146, 150, 151, 163, 165, 191, 196 Ön 36, 87 Ono 91 Orontes 47, 84, 94, 101, 134, 148, 149, 155 Osiris viz Usire

Ozeáš 51 Padl 169, 170, 172 Panammú 161, 164 Parsua viz Persie Parthové 55 Patina 147, 151 Pekach 138, 161-163, 191, 196 Pekachjáš 161 Pelištejci 26, 47, 48, 108, 114, 117-121, 124, 133, 151, 153, 162, 167, 168 Penamón 112 Perasím (hora) 29 Perrot, J. 23, 62 Persie 152, 153 Perský záliv 38 Peršané 54, 56 Peten 70 Petermann, A. 142 Petra 14, 61 Petrie, F. 16, 17, 20, 21 Pettinato, G. 40 Pi-Ramesse 101 Pisiris 161 Pitru 147 Pjopej II. 37 Pognon, H. 154 Pompeius 55 Psammték I. 177, 180, 184 Ptah 36 Ptolemaios 195 Ptolemaiovci 54 Puduilu 169, 174 Púl 158, 160, 161 Púlu viz Púl Punt 75

Raba 14 Rabbilu 158 er-Rám 118 Ráma 118 Rámat Rahel 24, 126 Ramesse II. 47, 48, 51, 101, 103 Ramesse lil. 47, 103, 108 Rapichu 165 Rás el-‘Ain 20, 26, 91 Rás el-Charrúbe 118 Rás eš-Šamra 104, 134, 135 Rás Šuvéke 91 Rassam, H. 176, 178 Ré 36, 74-77, 86, 89, 102 Recen 70, 72-74, 76, 93 Re’e 165 Rechabeám 51, 137, 139, 195 Reisner, G. A. 22 Remaljáš 162

237

Resín 138,160-163 Reten 91 Rhodos 104, 120 Ribla 184 Rímsín 44 Robinson, E. 14 Rowe, A. 19 Ruad 171 Rudé moře 135 Ruggulitu 183 Ruchub 148 Rukibti 169 Rusapu 182

Řekové 127, 182 Saba’a 152 Safón 29 SA.GAZ 96-98, 100 Sagúr 147 Sahuré 64 Sachiri 180 Sachlala 147 Sachmeta 71 Sais 53, 164 Salamanu 164 Sallat 179 Salmanassar III. 51, 146, 149-153, 161, 195, 196 Salmanassar V. 158—160, 164-166 Sam’al 51, 104, 155, 161, 164 Samaří 18, 20, 22, 28, 52, 126, 127, 135, 138, 142, 154, 156, 159-167, 197 Samsi 165 Samsi-muruna 169, 174 Samuel 115 Sangar 147 Sanipu 164 Saniru 150 Sarafand 170 Sarepta 170 Sareser 174 Saretan 29, 136 Sargon II. 52, 158—160, 165-168 Sargon Akkadský 39, 40 Sariptu 169, 170 Saul 26, 121, 124, 131 Saulcy, F. de 15 Sebastos 30 Sebekchu 79 Sebekre 75 Séda 170 Seetzen, U. J. 14 Sefarvajim 166

Sehetepjebre viz Amenemhét I. Seilún 118 Seír 99 Sél Hédán 144, 146 Seleukovci 54 Sellin, E. 17, 18, 20 Semakjahu 193, 194 Semiramis 177 Semserev 75 Senvosret 1. 69, 70, 74 Senvosret III. 43, 79 Sethi I. 100, 101, 103 Shiloh, Y. 25 Schick, C. 17 Schumacher, G. 18 Sibitti-be’1 161, 164 Sidká 169, 171 Sidkijáš 190, 191 Sidón 95, 110, 150, 153, 154, 169-172 Sijón 174 Siklag 26, 29 Sil-bél 170, 174 Siluna 152 Silván 24 Simyra 101, 165 Sin 177 Sinacherib 52, 158, 160, 168-174, 177, 196 Sinajský poloostrov 43, 48 Sín-šarra-iškun 182 Sinuhet 69, 71, 74-79 Sippar 179 Skythové 53 Smendés viz Nesbanebdžed Snofrev 64, 70 Só 164 Sóan 80 Sóko 91, 139 Sopdev 75 Starkey, J. L. 21 Stern, E. 27, 30 Suchu 151, 180 Suk 91 Sukenik, E. L. 21 Sukót 29, 103, 117, 136 Sulumal 161, 164 Sumer 39, 40. 44, 56 Sumerové 38—40 Súsy 178 Sutech 88, 111 Sýrie 14, 39, 40, 43-55, 64, 69, 71, 82, 84, 85, 93-95, 100-104, 108, 112, 114, 115, 126, 128, 135, 141, 148, 149, 154, 155, 161, 164, 171, 174, 180, 184-189

Šallum 192 Šalmaneser viz Salmanassar V. Šalomoun 48, 50, 115, 126-141, 160, 196 Šamarain 165 Šamaš 179 Šamaš-šum-ukín 178 Šamši-Adad I. 44, 49 Šamši-Adad V. 152, 153 Šapazzu 158,179 Šaron 143 Šarru-kínu viz Sargon Šarru-lú-dári 169 Šarúchen 80, 84, 85 Šekem 18, 21, 23, 28, 79-82, 97, 105, 106, 121, 126, 131, 137, 138, 157 Šema' 156 Šemajahu 193 Šemer 138 Šemída 156 157 Šéri 99 Šešonk I. 51, 137, 139, 140 Šian 148 Šilo 21,28,80, 118, 131, 133 Šiloašský rybník 174 Šinuchtu 166 Šíšak viz Šešonk 1. Šomerón 18, 138, 142 Šulmánu-ašaréd viz Salmanassar Šuma-ukín viz Nabú-šuma-ukín Šunadiru 186 Šunem 139 Šúta 99 Šutruk-Nachchunte 159 Taanak 17, 18,27,28,66,83, 86, 87, 92, 118, 121, 139 Tabal 161, 164 Tabrimón 141 Taharka 176 Tajeta 74 Takritain 181 Tamná 171 Tamudi 167 Tandamane 176, 177 Tanis 108, 114 Tanutamón 176 Tanutamóna 108—110,112 Tarbisu 181 Tarchulara 161, 164 Tel Aviv 25, 136 Tel Halif 26 Tel Michal 30 Tel Movorakh 30

238

Telelat Ghassul 18, 62, 63 et-Tell 66, 117 Tell Abu Kudes 27 Tell Abu Matar 62 Tell Abu Susa 86 Tell el- ‘Adźdźul 82, 83 Tell Ahmar 147 Tell eI-‘Amarna 46, 95, 100, 105 Tell ‘Arad 27,28,65, 126, 133 Tell ‘Atśane 104 Tell Balata 18, 121 Tell el-BatASi 171 Tell Bet Mirsim 19, 29, 65, 82, 83, 126 Tell Dan 27 Tell Der ‘Alia 29,62, 103, 117, 136 Tell ed-Duver 27, 65, 105, 191 Tell Dżezer 17, 121 Tell Esdud 118 Tell el-F4r‘a 23, 66, 82, 106 Tell el-Fir‘a (jih) 84, 85, 117, 120 Tell el-Ful 85,91, 117, 124 Tell el-Hesi 16,17,28,29,65. 107 Tell el-Hlefi 126 Tell el-Husn 66, 103, 118 Tell el-Chadra 118 Tell el-Kadi 27 Tell Kasile 25, 26, 126, 136 Tell Kedah 20 Tell el-Kedśrat 26, 126 Tell Kuvelife 26, 29 Tell el-Milh 29 Tell Mor 26, 118 Tell el-Mutesellim 18, 19, 66, 84, 103, 118 Tell en-Nasbe 19, 66, 117, 126 Tel el‘Or6me 30, 103 Tell es es-Sa‘idije 29, 136 Tell es-Seba‘ 28 Tel Sukas 127 Tell es-Sultan 18, 59, 66, 91 Tell eś-Śalaf 171 Tell Sech Ahmed el-‘Areni 26 Tell eś-Serl‘a 26,29 Tell Ta'annek 17, 66, 86, 118 Tell Ta'jinat 104, 134 Tell Vakk4s 20, 62, 66 Tell Zeror 32 Tentnuta 113 Theby viz Veset Thutmóse I. 84 Thutmóse III. 84, 89, 93, 94, 96, 103

Thutmose IV. 94 Tiberiadske jezero 18, 23, 26, 30,31,62, 66, 103 Tibne 171 Tiglatpilesar 1. 49, 51 Tiglatpilesar III. 49, 51, 52, 158-164, 195, 196 Tiglat-pileser viz Tiglatpilesar Tigris 34, 37, 44, 50, 64, 105, 146, 147, 149, 151, 168, 180-182, 185 Til-sa-Turachi 147 Timna 169, 171, 172 Timna‘ 135 Tirsa 23, 24,62, 66, 67, 106, 138 Tobijahu 192 Transpotämie 186 Tuba’lu 169, 172 Tuchamme 161, 164 Tuchan 161, 164 Tukultl-apil-Esarra viz Tiglatpilesar TÜ1 Karm 85 Tuna 161, 164 Turbazu 99, 100 Turville-Petre, F. 18 Tutanchamon 46, 95 Tyros 95, 109, 141, 142, 150, 153, 154, 160, 170, 174, 176 Uassurme 161, 164

Ubaidija 58 Ugarit 26, 104, 135 Umakištar 181, 182 Umm K.és 31 Ummanigaš viz Chumban-nikaš Ummán-manda viz Médové Ur 38 Urartu 52, 183, 185 Uraštu viz Urartu Urballa 161, 164 Urikki 161, 164 Urimme 161 Urmijské jezero 151 Uruk 38, 178 Urumilki 169 Urusalim viz Jeruzalém Usanata 148 Usire 36 Ušchitti 161, 164 Ušú 169

Vádi Vádí Vádi Vádi Vádi Vádi Vádi Vádi Vádi Vádi

el-‘Amúd 58 ‘Ára 86 el-‘Araba 64, 135, 136 el-'Aríš 52 el-Butm 143 Ghazze 62 Kharetun 62 el-Mughára 58 Timna 64 Tumílát 70

239

Vádi el-Vále 144 Van 52 Vaux, R. de 23, 24 Venamón 47, 108, 113-115 Verekter 111 Vereret 75 Veret 109 Véset 36, 75, 76, 84, 88, 95, 108, 109, 113, 114, 176, 177

Wagner-Lux, U. 31 Warren, Ch. 15, 16 Watzinger C. 20

Xenofón 182 Yadin, Y. 27

Záb 50, 180 Zabanni 152 Zabibe 161 Zajordání 14,66, 133, 142, 162 Zakir 148, 154-156, 161 Zamachi 153 Zekarjáš 138 ez-Zíb 171 Zilú 99 Zimrida/Zimridi 96, 99, 100 Zincirli viz Sam’al

ALFRED JEPSEN KRÁLOVSKÁ TAŽENÍ VE STARÉM ORIENTU

Od Sinuheta k Nabukadnezarovi

Z německého originálu Von Sinuhe bis Nebukadnezar (Evangelische Verlagsanstalt GmbH., Berlín 1979), autorsky doplněného roku 1986, přeložil a rejstříkem opatřil Jiří Prosecký. Ukázky ze staroorientálních textů přeložili Jan Heller, Jiří Prosecký a Břetislav Vachala. Typografie Zbyněk Kočvar Fotografická předloha obrazové přílohy převzata z německého originálu. Vydalo nakladatelství Vyšehrad roku 1997 jako svou 115. publikaci. Odpovědný redaktor Jaroslav Vrbenský Vydání ve Vyšehradu druhé. Stran 240 Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s. Doporučená cena 144,- Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 2, Karlovo náměstí 5

ISBN 80-7021-213-6

• Alaęa Hüyük Boghazköy

I

C H E T I T S K Á