Duchovní péče ve zdravotnických zařízeních [PDF]

Zitiervorschau

Duchovní péče ve zdravotnických zařízeních teologické texty zkušenosti čísla

Synodní rada Českobratrské církve evangelické

Univerzita Karlova v Praze Evangelická teologická fakulta

Duchovní péče ve zdravotnických zařízeních

teologické texty zkušenosti číslo

Duchovní péče ve zdravotnických zařízeních teologické texty zkušenosti čísla Sborník statí ze stejnojmenného semináře na Evangelické teologické fakultě v Praze

Synodní rada Českobratrské církve evangelické a Univerzita Karlova v Praze Evangelická teologická fakulta

Praha 2000

Duchovní péče ve zdravotnických zařízeních teologické texty zkušenosti čísla

Sborník statí ze stejnojmenného semináře na Univerzitě Karlově Evangelické teologické fakultě

© Synodní rada Českobratrské církve evangelické © Univerzita Karlova v Praze Evangelická teologická fakulta Praha 2000

Úvodem V září 1998 se konal na Evangelické teologické fakultě mezinárodní seminář o duchovní péči ve zdravotnických zařízeních. Byl svým způsobem uzavřením první, přípravné etapy práce, která měla za cíl prozkoumat zájem a možnosti služby duchovních v nemocnicích v našich podmínkách. Impuls k celému projektu a jeho zřejmě největší díl odpracovala někdejší studentka ETF, nyní farářka Českobratrské církve evangelické Gabriela Horáková. V roce 1997 na katedře praktické teologie předložila a obhájila diplomovou práci na téma, které se stalo i základem násled­ ného grantového projektu Univerzity Karlovy. Ten umožnil na tématu dále pracovat, poskytl základní finanční prostředky k poměrně rozsáhlé anketě, jejíž výsledky zde uveřejňujeme, uspořádání pražského semináře i vydání této brožury'. Semináře, organizovaného ETF a Synodní radou ČCE, se účast­ nili kazatelé a kazatelky z ČCE, Slovenska a Evangelické zemské církve ve Wíirttembersku. Zejména posledně jmenovaní jsou autory' zde otisko­ vaných drobnějších příspěvků, které mají ovšem rozdílnou povahu a po­ dobu. Často jsou spíše tezemi než uceleným pojednáním, neboť cílem byla vzájemná porada, výměna zkušeností i poznatků na tomto u nás po­ někud opomíjeném poli pastorační péče. Domníváme se, že výsledky an­ kety, studia odborné literatury domácí i zahraniční i poznatky těch, kdo se již delší dobu duchovní péčí v nemocnicích profesionálně zabývají, mohou pod­ nítit další zájem o tuto důležitou službu, případně ji uvést do praxe. Za všechny, kdo se po celou dobu velmi namáhali, aby se vše mohlo s dobrými výsledky uskutečnit, bych rád poděkoval vedoucímu katedry' praktické teologie ETF UK prof. ThDr. Pavlovi Filipimu. Podě­ kování patří i Synodní radě, zejména ekumenickému oddělení, a bratřím a sestrám z Wůrttemberska za všestrannou a velkorysou pofnoc. Ale bez laskavé ochoty téměř sedmi desítek kazatelů a kazatelek ČCE, 724 za­ městnanců nemocnic a jejich 648 pacientů by nebyly žádné výsledky an­ kety, která je zřejmě vůbec první podobného typu v České republice. Ladislav Beneš

♦ 5

Duchovenská péče ve zdravotnických zařízeních Ladislav Beneš

I .

V programu k našemu semináři se dočítáme, že tato přednáška bude „teologickým uvedením". To je, přiznávám, velký nárok. Spíše se pokouším shrnout pznámky a otázky, proč - a zda vůbec! - „farář v nemocnici“. Jaké jsou - zda vůbec jsou - důvody pro zavedení této specifické služby. Což jsou, pravda, výsostné teologické otázky. V České republice není duchovenská péče ve zdravotnických za­ řízeních ani samozřejmostí ani není nijak organizována. Děje se pouze z iniciativy místních farářů a farářek, v podstatě se jedná o prodlouženou - nebo trochu povystrčenou - niku běžné sborové pastýřské péče. V naší situaci, kde teprve ohmatáváme terén a konáme první nesmělé krůčky, si klademe tyto otázky, a myslím, že od ní nejsou osvobozeni ani ti, kdo v této specifické službě již stojí a jdou delší dobu v zaběhaných systé­ mech a strukturách. S argumenty typu: všude ve vyspělé Evropě a Ame­ rice tuto službu mají, my ji zavedeme také, se, doufám, nespokojíme. Možná zde provedeme jen jakousi inventuru důvodů a poznatků, proč se touto specifickou otázkou pastorační péče a za jakých okolností zabývat. Abychom např. obhájili - nebo nikoli - relevanci faráře na tomto postu. Abychom obhájili - nebo nikoli -, budou-h se faráři této službě plnočasově věnovat (a farářů je ještě ke všemu v naší církvi a zemi všeobecný nedostatek), že tato služba a v takovéto podobě je ještě vlastní službou církve, a nikoli jen periferní záležitostí, kde je církev také dobře zastupi­ telná či postradatelná. Otázku po sebeobhajobě si totiž (i) farář musí nechat líbit. Mo­ derní společnost se na to ptá. Zvláště v tom případě, má-li dát na to či ono peníze. Pokud někomu tato otázka vadí - je vskutku nezvyklá v prostředí církve - musí si uvědomit, že v pluralitní společnosti již existence církve není zdaleka samozřejmou potřebou a jako potřeba už není zdaleka pociťována. A to ani nezmiňujeme otázku, proč právě křes6 ♦

Duchovenská péče ve zdravotnických zařízeních

tané, a proč ne také muslimové či hinduisté. Jeden ze základních poža­ davku psychologie trhu je, aby každý zaměstnanec firmy - např. Merce­ desu - uměl komukoli v krátkosti odpovědět na otázku: proč je Mercedes nejlepší na světě? Proč je jeho místo na trhu nezastupitelné? - Jsou křes­ ťané, mezi nimi obzvláště faráři - od této otázky osvobozeni? Jistě ne, stačí připomenout apoštolovo svědectví: Vím. komu jsem uvěřil (2Tm 1,12). Umět zdůvodnit toto „vím“.

11 Otázka, zda existuje specifický důvod pro zřízení nemocniční pastýřská péče se může zdát snad nadbytečná v zemích, kde tato mož­ nost již existuje a funguje, je velmi rozvinutá a bylo by hříchem ji nevy­ užít. V naší zemi mluvíme o případném zavedení něčeho dočista nového, co se ovšem také od počátku setkává s ne příliš velkým a obecným nad­ šením Veřejné sdělovací prostředky si aktivit církví tu a tam všimnou a nechybí otázek, proč se církve soustřeďují zejména na práci s lidmi, kteří jsou momentálně nebo trvale ve své dané situaci oslabeni. Nekonají církve práci mezi vojáky, vězni, postiženými a nemocnými jen proto, aby se jich ..zmocnili“ v jejich slabé chvilce? Nehledají tu církve pro sebe nějaký prospěch a tak opět dokazuji, že jsou nezbytností ve společnosti? Nechtějí se faráři zařadit mezi lékaře jen proto, že se jim touto cestou dostane sociálního uznání a pro ně subjektivně to bude znamenat, že „dokážou něco opravdického" a opravdu si své peníze zaslouží? Není za tím jenom hlubší problém vlastní frustrace z neefektivity vlastní tradiční protestantské farářské práce, totiž neefektivity kázání?

III

Ve své diplomové práci, která je v našich poměrech v mnohém ohledu - již výběrem tématu - průkopnická1, zjišťuje Gabriela Horáková-1

1 Skriptum J. Smolíka. Pastýřská péče, Praha 1991 (dokončeno 1986) pastýř­ skou péči v nemocnicích jako zvláštní modus této péče nezmiňuje. Zabývá se sice problematikou lékař - pastýř (199), ale pastorace se děje převážně v obecné rovině ..ti tužka nemocného". Je zaměřena pouze osobně na pas­ týře a pacienta. ♦ 7

Ladislav Beneš

Laclunanová na základě empirického průzkumu vůči duchovenské péči v nemocnicích na straně farářů jistou skepsi2. Že se setkáváme s nepochopením na straně nemocnic, tomu ro­ zumíme spíše: naše medicína „stále sterilně odděluje duši od těla, i když je mnoho lékařů a sester, kteří tento dualismus překračuji“3. Diskuse např. mezi „klasickou“ a „alternativní“ medicínou, které jsou tu a tam vedeny, lze popsat spíše obrazem nečetných vojenských výpadů jedněch proti druhým. Sekularizovaná společnost, zdravotníky nevyjí­ maje, pak jen s největšími obtížemi diferencuje mezi jednotlivými skupi­ nami, které poukazují na to, že léčba jednoho nemocného orgánu zna­ mená zároveň léčbu ducha i duše, nehledě na ty, jejichž náboženský či pseudonáboženský dualismus převáží naopak na stranu ducha. Lékaři si žárlivě střeží svoji doménu. Musíme dodat, že často právem. Chrání si tuto svoji doménu i faráři? Jsou oni specialisté na oblast, o které v současnosti, lékaři (zatím) nemají tušení? Rovnou po­ vězme, že v našem prostředí je tato doména často vymezena prostorem a oblastí sboru a církve. Práce bezprostředně viditelná či slyšitelná veřej­ ností není zvykem a prostě ji neumíme. To má nejrůznější důvody histo­ rické, teologické i sociologické. Tam, kde dnes farář působí jaksi extra muros - v oblasti vězeňství, armády, diakonie či ve škole, tam vlastně působí většinou zase jen v rámci těchto muros ecclesiae'. slouží většinou členům církve. „Skepse farářů možná prameni z obavy“, pokračuje Horáková, „zda by byli ve zdravotnickém zařízeni vůbec přijímáni, avšak zřejmě ještě více z nezodpovězené otázky’ „jak na to Tedy ne z pochybnosti o smyslu. " Myslím, že tato věta by si zasloužila bližší analýzy. Smyslem rozumím v tuto chvíli zcela obecně, že není pochyb o užitečnosti a prospěšnosti této práce. Péče o nemocné, skutky milosr­ denství patří k základním projevům života sboru. Přijímání zdravotnic­ kými zařízeními rovněž nebude největším problémem. Zájem ukáže další, hlubší empirický průzkum, se kterým již Gabriela Horáková velmi dobře začala a o němž bude referovat. Ostatně není třeba si myslet, že se 2 G. Horáková-Lachmanová, Duchovní péče ve zdravotnických zařízeních. Diplomová práce na ETF UK Praha, rkp.. str. 60 (zvýr. L.B.). 3 Ibid. 8 ♦

Duchovenská péče ve zdravotnických zařízeních

tato služba prostě od nějakého I. ledna „zavede“ celoplošně. I zde, stejně jako v ostatních oblastech veřejného života, je třeba počítat s předsudky, neznalostmi, nechutí měnit stereotypy atp. Nejsložitější je zajisté otázka „jak na to ". Nedomnívám se, že jde však jen o techniku a metodu, o technologii pastorační péče v nemocnici, nýbrž ptám se, zda nejde o problém hlubší. Souvisí s otázkou, co tam má farář vlastně dělat, jaká je jeho role, co má vyřídit atd. Eduard Thurneysen počítá k základní výbavě dobrého pastýře následující: „Buď si jako pastýř svou věci zcela jist!“4*K této jistotě po­ čítá na prvním místě vědět, že „tomu a tomu určitému člověku se nej­ více poslouží pouze a jedině tím, že v něm probudíme důvěru, že Bůh s nim má další plány“'. Ujistit nemocného, že má budoucnost a že není sám. Ne proto, že jsme optimisté, že medicína je mocná, že prognóza je pozitivní, že my jsme v tuto chvíli s ním. ale protože máme vocatio a tím pověřeni toto vyřizovat. Zdá se mi, že tento pojem, toto pověřeni, po­ voláni. se stalo problémem. Takto indikativne hovořit o Bohu, je (opět) uváděno v pochybnost, je problematizováno, je v krizi. Mnozí autoři si všimli, že tato nejistota se projevuje poměrně výrazně - nevědomky - již ve formě řeči, kterou mluvíme a daleko častěji také kážeme6*. Nejistota, co máme vlastně vyřídit, resp. jaká je naše úloha tam. kde opustíme onen ohraničený prostor, zda-li je to ještě tatáž úloha, jako intra muros . Jistě lze namítnout: toto není specifický problém pastýřské péče v nemocni­ cích. Toto platí obecně. Ano, platí, proto to platí i pro nemocnice. Zde se pohybujeme ve zvláštním prostředí, kde se naše nejistota však z mnoha souběžných důvodů zvětšuje: cizí prostředí, málo navazovacích bodů (jeden, dva evangelíci v nemocnici), vztah lékařského a duchovního uzdravování, pluralita pravd, ale především ta ohromná, děsivá kumu­ lace lidského utrpení. Netřeba připomínat motiv, který je kdesi hluboko

1 E. Thurneysen. Die Seelsorge im Vollzug. Zürich 1968. 199. ' Op. cit. 200. 6 Např. P. Bukowski. Predigt wahrnehmen, Neukirchener Verlag. Neukirchen - Vluyn 1990, 67nn. 7 Omlouvám se. že užívám toto zavádějící rozlišení, ale snad je názornější, co mám na mysli. ♦ 9

Ladislav Beneš

v nás, že obraz faráře je dosti zprofanizovaný: není to dlouho, kdy to byli vládcové špitálů; a především je tu obraz faráře jako posla smrti. Jak jsme pověděli: v našem postředí není nemocniční farář nic samozřejmého, je to něco nového. A z neznámých věcí obava bývá. Máme obavy vstoupit před pacienta jako cizí, „zvenčí”, jako je­ jich protějšek. Spíše se požaduje „vcítění”, soucit, pochopení a přijetí. Musí se to však vylučovat? Není to spíše tak, že ta „věc“, která je nám svěřena, přichází právě nikoli z nás, ale „z mimo nás“, a trinitámě vi­ děno. stává se naší, přebývá mezi námi, nese nás a je „soutrpná s námi“? - Pak to ale není „ta věc“, ale živý' Ježíš, ukřižovaný a vzkříšený. Na druhé straně silné vědomí tohoto zvláštního pověření a po­ volání, že se zde jedná o něco „zcela jiného”, než oč jde nemocnici a sociálně-humanisticky orientovaným institucím a lidem, nám nedovoluje se „instituci nemocnice“ jaksi přiblížit. Ze by farář měl suplovat sociálního pracovníka? Ze by se měl stát součástí instituce, která je vybudována na principech přírodních věd, na docela jiném antropologickém základu neutrálně humanistickém -. než je antropologie biblická, počítající s dimenzí hříchu a vykoupení? Zajisté, nejde v žádném případě o po­ chybnost. zda navštěvovat členy sboru v nemocnici Ale respekt k onomu zvláštnímu, co nám jako církvi a sboru bylo svěřeno a uloženo, i když mnohdy neartikulovaný, je možná silně v podvědomí. Abychom toto poslání ..nepostavili do služby ledajakých svévolně zvolených přáni, účelů a plánů, s Nehledě na opatrnost před jakoukoli institucí, kterou jsme si pěstovali celá desetiletí.

IV

V čem však hledat nejen specifičnost nemocniční pastorační péče, nýbrž vůbec oprávnění ji konat ve státním či soukromém zařízení, u nás většinou sekulárním? Jeden z důvodů je jistě kulturně - dějinný. Jk 5,14 a Mt 25 magna charta péče o nemocné - předpokládají osobní, podomní návštěvy.8

8 Bannen VI.

10 ♦

Duchovenská péče ve zdravotnických zařízeních

Péče o nemocné, zájem o ně. je silný novozákonní motiv910 . Nikoli na­ 11 darmo jsou zde tak četné příběhy o uzdravení. Nelze pochybovat o službě milosrdenství a lásky, že to je jeden z nejpřednějších úkolů křes­ ťanů. Ale implikuje tento nález rovněž specifickou nemocniční pastýř­ skou péči? Je dostatečným důvodem konstatování, že se časy prostě mění? „Již nelze nahlížet na typický vztah pacienta a lékaře v perspektivě jednotlivce, pokud možno navíc v oné romantické podobě rodinného lékaře. Nýbrž musíme jej vidět v sociální struktuře nemoc­ nice. charakterizované technizaci. odborným lékařstvím a množstvím zaměstnanců. “,0 Zde je ve vší stručnosi vyjádřen celý vývoj péče o ne­ mocné. Od jednotlivce po obrovskou instituci a strukturu s množstvím odborníků. Vývoj, který je, zdá se, nevratný. Již před více než třiceti lety viděli jeho úskalí, se kterým je třeba se vyrovnat: ,, Pacient jako součást pásové výroby“, na jejímž konci se pacient muže cítit být prostě „odba­ ven“" . Pastorační péče by sem - analogicky k tomuto vývoji - měla od­ povídajícím způsobem vstoupit. Jako se změnil rozvojem vědomostí o člověku lékař, měl by jej následovat farář. Z rodinného pastýře se stát vysoce kvalifikovaným, odborným nemocničním pastorem. To je nesporné: dnešní nemocniční pastýř není již jen příležitost­ ným návštěvníkem nemocných, ale zároveň pečuje o personál a pokusí se - to znám zatím jen z německé literatury - zlidšťovat i ony nemocniční struktury (V literatuře se objevuje heslo: nemocniční pastýřská péče jako prorocká role). Ostatně máme faráře specializované i jinde: v armádě, vězeňství, máme faráře policejní, universitní, lodní, telefonní, dokonce faráře zvlášť pro ponorky a jiné pro letadlové lodi. Je tedy otázkou, jak se tento farář nestane tak úzkým specialistou, že se osamostatní a ne­ bude nakonec v žádné souvislosti s konkrétním sborem? Otázka, která 9 Podrobnější výklad těchto a dalších biblických míst mohu pro tuto chvíli vy­ nechat. jakkoli se má jednat o teologické uvedení do problematiky. Velmi dobrý přehled a výklad poskytuje G. Horáková in: op.cit. 5 - 14. 10 R. Krapp, Das Krankenhaus, in: Seelsorge in der modernen Gesellschaft, hrsg. von E. Müller und H. Stroh, Furche-Verlag Hamburg 19642 (1961), str. 87 - 94. 88. 11 Op. eit. 90. ♦ 11

Ladislav Beneš

není nemístná, když zjistíme, že i koncepce nemocniční péče EKD říká, že sice se „děje v rámci církevního pověřeni“, ale zároveň také: „před­ stavuje samostatné odvětvi církevní práce ... a nikoli jakousi variantu sborové pastorace “/2. Na druhé straně, když církev přestala být hostitelkou nemocnice a je dnes sama pouze odkázána na pohostinnost, musíme si uvědomit, že pro běh tak rozvinutého a složitého organismu, který’ je zároveň mocným tržně-ekonomickým i politickým materiálem, je význam pastorace nanej­ výš marginální záležitostí. Jestli i pro pacienty a zaměstnance, toť otázka pro církev. Nemocniční pastýřská péče si musí dát zřejmě pozor na to, aby v situaci, kdy medicína bude trvat na klasickém dualismu těla a ducha, se nedala do tohoto schématu vmanipulovat. Totiž v případě, že by lé­ kaři ochotně přenechávali péči o specifické problémy (otázka utrpení, smrti, budoucnosti, smyslu života,...) pastýřské péči, tedy farářům. Ti by si měli dát rovněž pozor na to, aby v domnění, že jejich antrpologie je celostnčjší než medicínská, neupadli do podezření (nebo si sami nenamlouvali). že jsou kompetentními ve všech oblastech. Spíše by mělo být patrné, že se obě strany doplňují a v posledu jim jde o stejný úkol, ke kterému se vzájemně potřebují: umožnit člověku aby zase mohl - i třeba ve změněných podmínkách svého zdraví - dál lidsky žít, případně umírat. E. Winklcr to pověděl velmi výrazně: „Pastýřská služba je v naprostém souhlase s lékařstvím, které chce právě tak sloužit pacientovi k jeho pokoji ve smyslu šálomu. Dopomoci pacientovi k tomuto pokoji je hlavním motivem, který nejvíce odpovídá jeho tělesným i duševním po­ třebám.. Pastýřská péče ja pak služba k pokoji, kterýž převyšuje všeliký rozum. Ježíšovy příběhy uzdravení - řeknu-h to v krátkosti - dosvěd-

12 Konzeption und Standards in der Krankenhausseelsorge, hg. von der Kon­ ferenz für Krankenhausseelsorge in der EKD. 1994. Cit. dle: M. Klessmann (Hg.). Handbuch der Krankenhausseelsorge. V&R Göttingen. 1996. 13. 11 E. Winkler. Seelsorge an Kranken, in: R. Blühm etc. (Hg.), Handbuch der Seelsorge. EVA Berlin 1983. 412n. Možná by stálo za hlubší studium, proč autoři „západu“ (Zulehner. Schmidt-Rost, Klessmann) vidí funkci pastora a funkci lékařů v neustálém napětí až protikladu. Zulehner mluví dokonce o tom, že nemocniční pastýř12 ♦

Duchovenská péče ve zdravotnických zařízeních

čují nade vše zřetelně, že je třeba koincidence mezi lékařem a pastýřem14, V nemoci nejde přece „hlavně" jen o útěchu - i když o ni též. Nejde jen o dobrou naději - i když o ni rovněž. To bychom upadli opět do neblahého dualismu. Ale medicínu smíme vidět jako nástroj milosti Boží. Pastýři stejně jako lékaři jde o vítězství nad nemocí. Uzdravení všech slepých, chromých, malomocných považoval Ježíš právě tak za signál blízkosti Božího království, jako kázání evangelia chudým (Mt 11,5).

V V čem je situace nemocnice specifická'! Následující body pouze natnačují některé charakteristické momenty, jejich pořadí nevyjadřuje žádnou kvalitu:

• Pacient je v nemocnici většinou nedobrovolně. • Pro pacienta i pastýře je nanejvýš namahavá a náročná tran­ zitivnost pobytu v nemocnici. Nikdo zde nežije trvale. Není zde možné vytvořit přirozené společenství. (Lidi, kteří zde jsou, svedla dohromady společná nemoc, mají společné téma, ale po propuštění se každý vrátí zase do svých běžných, trvalých vztahů. 1 když během pobytu v nemocnici došlo k vzájemnému velikému sblížení - jak mezi pacienty, tak s pastorem i personálem [nejsou výjimečné případy například zami­ lovanosti], často se lidé po propuštění těmto svým vztahům diví, usmí-

ská péče má vykonávat „prorockou roli veřejné (!) obžaloby inhumánnosti v nemocnici" (Titul viz pozn. 17. str. 75). Podobně - trochu jistě ironicky, trochu hanlivě, ale právě jako o nějakém protějšku, od něhož se svým způ­ sobem distancují, hovoří neustále o „institucí nemocnice". Argumentace je většinou sociologická nebo přírodovědecká. Naproti tomu E. Winkler, můj učitel z Halle/S, hodnotí úlohu lékařů i pastýře „koincidenčně“, protože je vidí a hodnotí předně teologicko-eschatologicky. Ačkoli za daleko složitěj­ ších podmínek společensko-institučních. přece mluví pozitivně. Důsledkem je. že jeho antropologie se pak nejeví jako dualistická. Biblická (teologická) antropologie totiž vidí člověka jako celek, což nedokáže ani biologie ani psychologie. Člověka vidí jako stvoření k obrazu Božímu, člověk je stvo­ řený Bohem, slovem Stvořitelovým povolán k životu... 14 Sr. Thurneysen, op. cit. 178, 183. 189 aj.

♦ 13

Ladislav Beneš

vají se nad nimi atp. Na druhé strane ovšem společně prožitá krize může přátelství skutečně zpevnit!). Společenství zde je „nepřirozené“, protože si nevybíráme, s kým chceme stonat a spolupacienti se střídají. • V domácím prostředí nejsou (většinou) žádní spolupacienti. Jejich úlohu lze pak vidět ambivalentně: ..Na jedné straně představuji vítanou možnost komunikace, ale na druhé straně mohou být jejich zvyky a zvláštnosti na obtiž. Jejich přítomnost pak jen umocňuje vidinu omezenosti životního prostoru “,5 • Pacient se setkává se stejně, či spíše s podobně nemocnými jako je on. Postupně získává dojem, že průběh jeho nemoci musí být stejný, ne-li horší, než u spolupacicnta. • Zahlédne spousty přístrojů a instrumentů, o nichž získá do­ jem, že všechny na něm budou použity16* 1. 8

• Zvláštním paradoxem je pacient v nemocnici opuštěný a přece přijde o intimitu soukromí. „Obzvláště se vyostruje krizová zku­ šenost nemoci téměř úplnou ztrátou individuální svobody a možnosti autonome jednat. Člověk je doslova připoután na lůžko, závislý na lé­ cích, napojený na přístroje, a v těch nejelementárnějšich projevech ži­ vota (intimní a tělesné péče) odkázán na cizí pomoc... “,7 • Opuštěnost, izolovanost, dosti ..drastické zúženi akčního ra­ diu se spojuje s přeorientováním zájmů. Zcela neobvyklým zptisobem se do středu pozornosti dostane vlastni tělo Vlastni tělo se stane kriticky a s obavami sledovaným protějškem ",s.

16 E. Winkler, op. cit. 408. Seelsorge an Kranken, in: R. Blühm etc. (Hg ), Handbuch der Seelsorge. EVA Berlin 1983. 408. 16 Barth se při jednom ze svých pobytů v nemocnici právě naopak z tohoto téměř raduje: Nemocnici nazývá „ein richtiger Tempel medizinischer Wis­ senschaft, Kunst und Betreuung raduje se ze schopnosti dobrého lidského ducha, kterým jsou s nejvyšší technickou věcností vedeni všichni diagnos­ tici i terapeuti. Dopis č. 64 R. Siebcckovi. Offene Briefe 1945 - 1968, Zü­ rich, 1984, 448. 1 P. Zulehner. Pastoraltheologie Bd. III., Übergänge, Patmos - Verlag Düs­ seldorf 1990, 64. 18 E. Winkler, ibid.

14 ♦

Duchovenská péče ve zdravotnických zařízeních

• Velkým ohrožením - zejména člověka v produktivním věku je, že velmi záhy pocítí, že je nahraditelný1920 . Na jeho místo v práci na­ stoupí nový pracovník. Zde je vskutku na místě otázka: „Jak má vypa­ dat zacházeni s nemocnými, aniž bychom je obešli? “'° • Zejména starší lidé mají dojem, že jsou do nemocnice odlo­ ženi. Nic nepomáhají ani každodenní návštěvy jejich nejbližších. • Myslím, že i na naše prostředí lze vztáhnout výsledky ankety provedené v Německu před 20 lety (Zdůrazňuji, že jsem si vědom nebez­ pečí, které číhá za každým zevšeobecněním, totiž, že se všem výjimkám ublíží). Jedna anketa ukázala, že téměř 40% dotázaných pacientů i oby­ vatel pociťuje „ nemocnici jako studeně neosobni masový podnik, ve kterém je člověk pouhým číslem: Shledáváme, že jsou zesíleny ty ele­ menty. které souvisí s pocitem anonymity a vydanosti (Ausgeliefertsein)".2122Pro část mužských pacientů je to pocit stejně nepříjemný, jako pobyt na vojně. • ,, Všichni zaměstnanci stoji pod diktátem peněz [Nemocnice musí být strukturována přísně racionálně účelně a podléhá tlaku, být nutně ekonomicky výnosnosnou] a nedostatku času. Zaměstnanci mají chronicky: času málo, pacienti mnoho. Z tohoto důvodu vznikají s ohledem na pastýřskou péči a její nositele nezřídka latentní závistivé až agresivní reakce („ Tak bych se také chtěl jednou mít jako vy, pane faráři, - jen tu tak sedět a žvanit“). • Nemocnice je zvláštní tím, že představuje velikou pracovní a vzdělavatelskou příležitost. Díky našim nemocem má spousta lidí práci Jsou zde dva téměř protichůdné pohyby: nemocný, který chce co nejdříve a ne j rychleji tento celý kšeft nepotřebovat, a všichni zaměstnanci této in­ stituce, pro které by (předčasný) příchod doby, kdy „nebude ani nářku ani bolesti“ znamenal učiněnou katastrofu.

19 Viz názorný příklad in:, 6In. 20 Ibid., 62. 21 H.-H. Raspe, Herrschaft im Krankenhaus, in: EvTh 41 (1981), Nr. 6. str. 545 (zdůr. L.B.). 22 Zulehner, op. cit. 69. ♦ 15

Ladislav Beneš

Tento katalog, který bychom mohli jistě rozšířit, vyžaduje ne­ sporně zvláštni kompetence na straně pastýře, které by se měly odrazit ve specifické přípravě a vzděláni, které z něj učiní profesionála Profe­ sionál se vyznačuje tím, že na základě co nejvyššího vzdělání hledá a aplikuje individuálně optimálni řešení.2' V tom jsou lékař a pastýř za­ jedno. Ale je třeba - jakkoli to zní banálně - formulovat si otázku: Co chci?2 . A tu se dostáváme zpět k Thumeysenovi: : „Buďsi jako pastýř zcela jist svou věci!“. Ktomu patří jak vocatio tak znalost kontextu, v němž se má uplatnit. Získaná odborná kvalifikace spíše umožní jistý důvěrný vztah, který je předpokladem dobré spolupráce se zaměstnanci nemocnice. Farář přestane tak být - velice často právem - považován za zbožného ingnoranta a především v očích nemocničního personálu i svých za diletanta. Snad nám pomůže i přísloví: Kdo něco chce umět, musí umět chtít.

VI.

V nemoci nad sebou ztrácíme jaksi kontrolu. Čeština to vyja­ dřuje již pojmem ne-moci. Ono to zde (většinou) bolí i proti naší nejlepší víili Tillich řekne, že nemoc je ,,ztroskotáni vlastní integrace“'2, nebo „odcizeni člověka svému centru a to zásahem osudových momentů“. Dosud jsme si mysleli, že „jsme sami svoji“, že máme všechno v rukou, ale přichází bez-moc. Náhle je nám všechno z rukou vydrženo. Náhle se dostáváme do izolace, jsme předáváni z jedněch nikou do druhých, ptáme se, co bude, kdy a zda to vůbec skončí. A hledáme - pokud jsme vůbec sto hledat - pevnější ruku, která by nás vedla a v posteli prostě nadlehčila. K tomu jsou zde oba - lékař i pastýř. Jako křesťané pak ne­ můžeme zamlčet, že cílem toho všeho není pouze zpětná integrita, dostat opět všechno pod svou kontrolu. Ale být (re-)integrován do nového spo­ lečenství, společenství Ducha svátého. Svou identitu nemám svou, svou integritu nezískávám ze sebe, ale odvozeně. Nejsem sám svůj. Chci-li

23 R. Schmidt - Rost. Arzt und Seelsorger in: Pastoraltheologie 79 (1990). 208n. 24 Pregnantně P. Bukowski, op. eil. 48n. 25 Cit dle U. Eibach. Krankheit VII in: TRE Svazek 19. str. 700.

16 ♦

Duchovenská péče ve zdravotnických zařízeních

být, pak vše ztrácím20. To je křesťanské potěšování: Ty jsi, člověče dr­ žen a nesen. Bůh přijímá a chce své stvoření ať žije či umírá (R 14,8). Nejsi sám, Bůh ti dává budoucnost. Jsi v jeho ruce. - Toto ujišťování zakoušejí lidé v bohoslužbách Nemocní - a to doma nebo v nemocnici - nejsou ovšem „schopni účastnit se a sledovat řádné bohoslužby. Proto je třeba, aby se ony v osobě pastýřově - dostaly k nemocnému "26 2728 . Přičemž - a to je pro naše 30 29 téma důležité - v osobě kazatele (ale i kteréhokoli jiného člena!) za ne­ mocným přichází rovněž sbor (L. Fend“s), kterému byla svěřena péče o nemocné. Sbor, jehož centrem a východiskem jsou bohoslužby, zvěsto­ vání slova a vysluhování svátostí, se tak dostává k nemocnému a ne­ mocný má na něm - ač sám v izolaci - podíl. Třebaže se nejedná o speci­ fikum nemocniční péče, přece je to téma, se kterým se musíme vyrovnat. Pastýř nekoná tuto službu o vlastní újmě, i kdyby na tuto službu byl specializován jak chtěl. Svátosti a nemocní by pak byla další důležitá otázka, kterou se však v nynější souvislosti nemůžeme hlouběji zabývat2 ’. S tím se pojí myšlenka a obraz, který- připomíná náš učitel P. Filipi: Pastýř jde za ovcemi. Je to jeden z biblických motivů služby pastýři) (Ez 34,11): Hle. já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečo­ vat. Snad analogicky k tomu vysílá Ježíš svých dvanáct jděte ke ztrace­ ným ovcím (Mt 10,6). Sám dobrý’ pastýř jde za tou jednou, která se ztratila (Lk 15,4). Je tu podtržen pohyb pastýře Na druhé straně velká modernější tradice, zastoupená především jménem Carl Rogers, mluví především o „přijetí", accepting. Jeho me­ toda ..přijímá klienta takového, jaký je". Metoda non-direktivní, orien­ tovaná na klientovi (client-centered). Umožnit pacientovi pouze, aby se lépe pochopil a svoji desintegraci dostal opět pod kontrolu’". S tím se pojí jiný obraz pastýře: Ježíše, který' přijímá hříšné. Obraz pastýře, ke 26 Sr. nejen Mt 16,24n, ale v tomto ohledu i dobrou píseň v Evangelickém zpěvníku č. 383 Mne zajmi, Pane můj. 27 E. Thurneysen. op. cit. 196. 28 Cit. dle J. Smolík, op. cit. 204. 29 Zde lze pouze odkázat na: J. Smolík, op.cit. 106-111. 30 Nelze než doporučit již klasické dilo. byť mírně zastaralé: D. Stollberg, Therapeutische Seelsorge. Chr. Kaiser Verlag München 1969 (19723). ♦ 17

Ladislav Beneš

kterému je třeba se dostat, přijít. Nelze tato dvě ohniska pastýřské péče jistě postavit jako alternativu proti sobě. Zvláště nemocniční pastýřská péče nechává však vyniknout obrazu a motivu prvnímu. Který lze rozší­ řit o jiný pohyb: Bůh. který se sklání k nemocným, jde za nimi a dává se za ně, obětuje se. VII.

Zvláště u tématu nemocniční pastorace vynikne otázka, která je dána již jen technickými okolnostmi kazatelovy návštěvy u nemocného, který' na pokoji nebývá sám. Je tu kazatel - sbor - jen pro „vlastní ovce“, z jeho „ovčince“? Je nesporné, že Ježíšova pozornost patřila pře­ devším Izraeli. Aleje také nesporné, že milosrdenství neprokazuje jen po prokádrování. nýbrž těm, kdo jsou prostě v nouzi a úzkých. Podobenství o Samařanovi to naznačuje, příkaz ..jdouce po všem světě" to završuje. Mám i Jiné ovce" (J 10). A kupodivu - ty jeho vlastní ovce - jdou za nim. Ale k těm „jiným ovcím" se pastýř vypravuje. To není jediné zdů­ vodnění na tomto místě. Pastýř nejenom může, měl by, když bude čas, on dokonce musí (óei 1) jit za nimi, aby je mohl rovněž přivést3132 . Je to es­ chatologicky naléhavý’ misijní a ekumenický úkol, který dává nebeský Otec svému Synu a „tomu se musí podřídit i církev, jež za žádných okolnosti nesmi pominout své misijni posláni a ekumenický závazek“^2. Kdo jsou tylo Jiné“ ovce? Zda-li ne např. ti, kdo ač „zBoha ani lidi si nic nedělají“ (Lk 18,2), přece in extremis - proč se za to sty­ dět, že i pro nejsme tady? - potřebují útěchu, které se jim od žádné me­ dicíny ještě nedostalo, ale teď ve smrtelné úzkosti rozpoznávají, že „ne­ jsou sami svoji“, ale přitom nemoci a smrti - nic jiného dosud nepoznali patřit nechtějí9 Na to je jistě potřeba, aby byl pastýř nablízku, pohotově. Opět obraz od Filipiho: musí být pohotově jako třeba hasičské družstvo. Takovouto pohotovost nikdy nemůže prokázat farář na sboru, často ne­ vybaven ani kompetencemi ani dostatečně technicky. Nelze si myslet, že poslední chvíle lidského života nemůže roz­ hodnout o věčné spáse. Copak my, kteří celý život patříme Kristu, ne­ 31 Ale pozor, nemáme zde na mysli praxi sakramentálního servisu, který cír­ kev kdysi „bettendeckend" provozovala. 32 Kážeme Krista I.. Praha 1994. 208. 18 ♦

Duchovenská péče ve zdravotnických zařízeních

jsme v opačném ohrožení, že na poslední chvíli odřekneme nebo propad­ neme pochybnosti? A to je hřích! Neplatí právě obzvláště zde, že spasení je bez zásluh, z pouhé milosti? Doprovod umírajících je proto úloha ne­ zastupitelná. V této službě permanentní pohotovosti vůči domácim víry“ (Gal 6,10) i vůči „všem národům“ (sr. Gal 3,8) se těžko může osvědčit pouze sbor dobrovolníků, jakkoli obětavých. Zde je třeba zvláštního nemocničního pastýře. On musí být po ruce, aby křesťanovi skrze potěšování pomohl - přes všechno pokušení a ohrožení - setrvat ve vyznání, „že není sám svůj, ale svého věrného Spasitele Ježíše Krista, který za mne svou drahou krví dokonale zaplatil a z moci dáblovy vy­ koupil“3334 . VIII.

Vím, že se jedná spíše o podněty k další diskusi, otázky, které čekají na odpověď na této pro nás nové cestě. Němci i Američané mají již značnou výhodu před námi. Mají svůj Handbuch der Krankenhausseelsorge '. Mají něco, co mají do ruky, co mají v nice. My, přiznávám, nemáme v rukou nic. Spíše se - alespoň já - připodobňuji k těm, kdo „makáme jako slepí stěnu, a jako bychom žádných oči neměli, šámáme. Urážíme se o poledni jako v soumrak, u veliké hojnosti podobni jsme mrtvým “ (Iz 59,10). Děkujeme, že jste přijali pozvání k této poradě a semi­ náři, abyste nás provedli po cestách, které jsou Vám již známější.

33 Heidelberský katechismus, ot. č. 1. 34 H. Hayes, A Handbook for Chaplains, New Jersey 1990. M. Klessmann (Hg.), Handbuch der Krankenhausseelsorge, V&R in Gottingen, 1996. 19

Duchovenská služba v nemocnici Gabriela Horáková

1. Smysl duchovenské služby v nemocnici 1.1. Člověk v krizi Čas nemoci, čas hospitalizace znamená krizi. Krize je bod zlomu, který' obsahuje obojí - ohroženi i nové možnosti. Obavy z krize jsou pocho­ pitelné, neboť krize narušuje plynulost života a zaběhnuté každodenní návyky. Člověk v ní pozbývá své vnitřní rovnováhy. Málokdo projde krizí bez vnitřní nebo vnější změny. Avšak krize je i časem nových možností. Nutí člověka vyhledá­ vat nové zdroje síly ke zvládnutí kritického období a k přizpůsobení se tomu, co přichází. Je třeba hledat nové cesty k vybudování toho, co bě­ hem krize vzalo za své. Krize přináší bezpočet možností pro přehodno­ cování, opětné promýšlení a tvoření nových hodnot a postojů. Mnohé hodnoty a postoje, které se krizí „přetaví“, získávají pevnost a stabilitu. Krize působí jako katalyzátor a nechává vyplout na povrch roz­ pory a dvojznačnosti života. Ty působí rozkol mezi naší ustavičnou tou­ hou mít svůj život pod kontrolou, žít v jistotě a stálosti a mezi realitou našeho života na této zemi, k níž patří chaos, nejistota a nejrůznější ži­ votní přeryvy'. V tomto protikladu se krize ukazuje vpravdě jako nábo­ ženská zkušenost - nezávisle na tom. do jaké míry si ji člověk jako nábo­ ženskou zkušenost uvědomuje. Konfrontuje totiž člověka s tím, co Charles Gerkin nazval „naše nekonečné touhy a naše konečné mož­ nosti".1 Setkání s hranicemi lidských možností nás nevyhnutelně kon­ frontuje s otázkou po naší identitě a našem osudu. Krize nás však konfrontuje ještě s jiným paradoxem, totiž že osobnostní růst často přichází skrze bolest. Člověk nepostoupí daleko na

1 Gerkin. Ch., Crisis Experience inModern Life, s. 20. in: Hospital Ministry, Č.4.

20 ♦

Duchovenská služba v nemocnici

cestě života, dokud neobjeví, že musí opustit to, co mu je důvěrně známé a bezpečné, aby mohl dospět a vykročit na další cestu k svému rozvoji. Tímto nás čas krize upomíná na naše potřeby, které si vzájemně odporují - potřebu životní nepřetržitosti - kontinuity i potřebu změny. Bez konti­ nuity nemůže nic zakořenit, bez ní by naše totožnost zůstala nezakot­ vená. Bez změn (ať dobrovolných či nikoli) by náš život vyčichl a zmrtvěl. Krize odhaluje křehkost a provizornost života. Upomíná nás na to, že nic nezůstává stále stejné. Ve skutečnosti život není křehčí během krize. Pouze se tak projeví, protože jsou smeteny naše představy o naší ne­ přemožitelnosti.

1.2. Pastýřská péče v prostředí sboru a nemocnice podobnosti a rozdíly Pastýřská péče má mít na zřeteli právě ty, kdo krizí procházejí. Nemocné, trpící, umírající. Péče věnovaná těmto lidem je ve své podstatě stejná, ve sboru i v nemocnici, v prostředí křesťanského společenství i mimo ne. Ke všem nemocným má duchovní přistupovat laskavě a taktně, a to za každých okolností. Ve sboru i za jeho hranicemi, v nemocnici, je duchovní zvěsto­ vatelem Božího poselství. Je tím, kdo má pro druhé slovo naděje a po­ vzbuzení, s kým je možné se poradit a kdo je schopen se postarat o ně­ které praktické náležitosti, jichž nemocný schopen není. V tomto svém základním zaměřuje pastýřská péče pro všechny stejná. Co však je odlišné - a to značně - je prostředí, ve kterém se děje, tj. prostředí sboru a nemocnice. Změna prostředí s sebou přináší také změnu postavení duchovního a změnu způsobu jeho péče o nemocné. Ve sboru má duchovní místo v jeho čele. Jeho pastýřská péče se většinou soustředí na ty. kdo jsou členy sborn, případně kdo jsou téhož vyznání. Mnoho času tráví ve společenství s druhými: při bohoslužbách, biblických hodinách, vyučování. Tato společná setkání mají určitou for­ mální strukturu a setkávání s jednotlivými členy sboru v pastoračních rozhovorech (i třeba v nemocnici) bývá těmito formálními strukturami ovlivněno. Např. modlitbu, čtení Písma, požehnání, může duchovní pře­ nést z bohoslužebného kontextu do prostředí individuálního pastýřského

21

Gabriela Horáková

rozhovoru. V rozhovoru se pak s druhým člověkem společně setkávají jako ti, kdo jsou členy jednoho společenství. Nemocnice je ovšem prostředím zcela odlišným. Duchovní zde nemá čelní postavení, nemůže očekávat úctu, které se mu možná dostá­ valo ve sboru. Prostředí nemocnice je světem samoty bez vzájemných vztahů a podpory sborového společenství. Je to prostředí, kde jsou úkoly přesně nalinkovány, je přesně určeno, co se kdy, kde a komu dělá. Du­ chovní, který svou službu takto přesně určenou nemá, tím může být zne­ jistěn a cítit se odstrčen. Nemocní přicházejí z nejrůznějších věroučných prostředí nebo jsou bez vyznání a v tomto smyslu je duchovní pastýřem pro nikoho a pro všechny. Pro ně tu duchovní nemá svou autoritu danou ordinací, jeho autoritu mnozí pociťují spíše neurčitě. Nemocní přicházejí do ne­ mocnice za lékařskou, ne za pastorační péčí. Tím, kdo je pro ně autori­ tou, je lékař. Své naléhavé otázky směřují k němu. Přestože se v naší republice hlásí značné procento obyvatel k některé církvi, jde z větší části o členství matrikové. Duchovní nemůže proto předpokládat, že tradiční „prameny víry“ - bohoslužby, čtení Písma, modlitby, k nim budou promlouvat. Je na duchovním, aby si vypěstoval cit pro chápání náboženský ch obsahů a jejich smyslu u každého pacienta. Pastýřská služba v nemocnici má i své výhody. Setkání, která jsou časově omezena, jsou soustředěna na přítomnost. Není potřeba za­ měřovat se do minulosti a není třeba se obávat budoucnosti ve smyslu závazků nebo nároků plynoucích ze setkání. Nemoc totiž často odkrývá syrové pocity a jistá anonymita setkání duchovního s pacientem může pomoci k vyjádření těchto vnitřních hnutí bez pocitů zahanbení. Je tu tedy pro pacienta možnost otevřít se bez strachu ze setkání po propuštění z nemocnice. Avšak anonymita sama o sobě otevřenost zajistit nemůže. Tu zajiš­ ťuje vnímavé naslouchání, vcítění se do druhého a nemajetnický postoj na straně duchovního a schopnost důvěřovat a riskovat na straně pacienta. Souhrnem bychom mohli veškeré odlišnosti sborového a nemoc­ ničního prostředí utřídit do několika následujících bodů:2

2 Autton. N.. Pastora! Care in Hospitals.

22 ♦

Duchovenská služba v nemocnici

1. V prostředí nemocnice je na duchovního kladena vyšší fyzická a emoční zátěž, protože se setkává denné s novými lidmi, z nichž mnozí procházejí nejrůznějšími krizemi. 2. Většina návštěv se koná na očích veřejnosti. 3. Na sboru je duchovní ve vedení, zatímco v nemocnici nikoli. 4. Na sboru se duchovní v pastoračních rozhovorech setkává s lidmi, které zná, v nemocnici s lidmi, s nimiž se nezná a kteří přicházejí z různých prostředí. 5. Navázané vztahy v nemocnici bývají ukončené odchodem z nemocnice, ovlivněny návštěvními hodinami, omezeny působením léků. N.Autton k těmto rozdílům dodává, že je nutné, aby služba du­ chovního „byla spjata s místním sborem“. Tak jako každá mimosborová aktivita, tak i služba v nemocnici má být spíše doplněním sborové práce než její nahrazení. Duchovní totiž potřebuje - spíše než dovednosti a „techniky“ - podporu sborového společenství. ’ 1.3. Prostředí nemocnice - místo „hospitální“? Role pastýře při pastoraci nemocných členů sboru je poměrně jasná. Vzájemně se znají, což může usnadnit přinejmenším nalezení dů­ vodu návštěvy a její úvodní rozhovor. Nemocný i pastýř mají své předporozumění vzájemného setkání, které nabývá tvaru a obměn s ohledem na danou situaci. Role pastýře v nemocnici je však předmětem hledání, a to jak ze strany duchovního, tak pacientů. Tuto roli pochopitelně do značné míry určuje prostředí nemocnice. Podívejme se proto do tohoto prostředí blíže. Zdá se, jakoby se v nemocnici ukazovala celá škála života, jehož protiklady se tu zakoušejí z první ruky. Pro některé je pobyt v nemocnici časem radosti: rodí se zdravé děti, hojí zlomeniny, obávané symptomy jsou diagnostikovány jako ne­ zhoubné, bolest je utišena. Člověk je plný naděje. Jasně se projevuje Boží dobrota, nebo to tak alespoň vypadá.

3 Ibid.. s. 4.

♦ 23

Gabriela Horáková

Pro druhé je pobyt v nemocnici obdobím plným lítosti a výčitek: rodí se děti mrtvé nebo s postižením, končetiny jsou amputovány, obá­ vané symptomy se potvrdí, zranění a jizvy jsou trvale patrné. Naděje člověka je roztříštěna. Buh je daleko, nebo to tak alespoň vypadá. Osamělost, kterou pacient v nemocnici zakouší nemusí být pouze osamělostí od Boha, ale opuštěností od lidí, a to navzdory mnoha každodenním setkáváním. Člověk v nemocnici opravdu nepostrádá spo­ lečnost a soukromí je tu vzácné. Avšak uprostřed všech těchto lidských setkávání skončí pacient tak. že osamoceně koná činnosti, které běžně dělá se svými nejbližšími, jako je společné jídlo, sledování televize, ulé­ háni ke spánku a ranní vstávání. V nemocnici může člověk zakusit až trýznivou samotu uprostřed mnoha lidských kontaktů. Na hlubší rovině nemoc často odcizuje to, co bylo až dosud dů­ věrně známé. Zajisté má člověk v nemoci i ve zdraví stále totéž tělo. Avšak přesto se nezdá být stejné. V nemoci není člověk ve své kůži „doma“. Podobně se člověk nemusí cítit „doma“ ani ve svých pocitech. Náročnost nemoci často člověka citově obnaží. Syrové pocity zděšení, viny, vzteku a zmatku vyjdou na povrch v nečekané síle. Taková mocná citová linutí mohou být příčinou ochromení a rozpaků jak u pacienta tak u jeho blízkých. Nic není v nemoci pod kontrolou - ani vnějšně ani vnitřně, nebo se to tak alespoň zdá. Rozdíl mezi nemocí a utrpením Eric Cassel rozlišil takto: „Utr­ pení zakouší člověk nejen svým tělem, ale má své zdroje v takových podnětech, které ohrožují neporušenost člověka jako sociální a psycholo­ gické jednotky.“4 Jak poukazuje, utrpení může zahrnovat fyzickou bo­ lest, ale není na m omezeno. Utrpení je vše, co ohrožuje neporušenost a celistvost člověka. Utrpení může přijít - a obyčejně přichází - na několika rovinách současně. Proto utrpení, jakkoli všeobecné, je hluboce subjek­ tivní a osobní. Musí je popsat a vymezit každý sám ve svůj čas. Pro po­ chopení lidského utrpení není možné opominout tento osobní rozměr. Pa­ radoxní je, že v mnoha nemocnicích je nemoc téměř nutkavě pozorována, zatímco osobní utrpení (jak je Cassel vymezil) je vesměs opomíjeno.

4 Cassel. E., The Nature of Suffering and the Goals of Medicine, in Hospital Ministry, s. 7. 24 ♦

Duchovenská služba v nemocnici

Nemocnice také staví pacienta tváří v tvář zázrakům vědy a je­ jím hranicím. Nemocnice jsou společenským rozšířením „nekonečných tužeb a konečných možností". Mnoho pacientů tyto meze nemocniční techniky brzy objeví a přeloží si je jako „selhání léčby“. Toto selhání je pro pacienta v dané chvíli absolutní, protože vhodná léčba, kterou potře­ buje, neexistuje. Takové jsou dnešní nemocnice - místem paradoxů, protikladů a temných skutečností. Místem, kde jsou mnohé naděje a modlitby ne­ mocných zázračně vyslyšeny. Místem, kde nemocní trpí mnoha svými bolestivými strachy, agóniemi, samotou Paradoxy takového prostředí nemohou samy o sobě napomoci službě duchovního, ale mohou ji určo­ vat a tvořit. Záleží na jeho vnímavosti a taktu, s jakým bude k nemocným přistupovat, naslouchat jim a přijímat je jako vzácné hosty a tak alespoň nakrátko proměňovat nemocnici v místo „hospitální“. 1.4. Naslouchat hlasu utrpení Odpověď duchovního na volání jednotlivých nemocných je různá. Duchovní se nejprve setkává s nemocným v okamžiku úzkosti, kdy přichází, aby ho uklidnil a podržel - a to ne vždy jen obrazně. Hledá cestu, jak utrpení nemocného pochopit a jak na ně odpovědět. Jak již bylo řečeno, utrpení má svůj zdroj ve všem, co ohrožuje integritu člo­ věka. Protože všechny roviny osobnosti jsou křehké a zranitelné, může mít utrpení jednoho každého člověka nejrůznější důvody a rozměry. Je to dáno celistvostí a jedinečností každé lidské bytosti. Utrpení zostřuje pohled na mnoho skutečností, které se lidského života dotýkají. Vede k plnějšímu uvědomění si vlastních postojů, pocitů, významů a hodnot. Stupeň utrpení je částečně ovlivněn tím, jak je po­ chopena a zpracována nemoc; a toto pochopení a zpracování nemoci, je částečně ovlivněno tím, čemu dává člověk přednost, což je z větší míry určeno jeho žebříčkem hodnot. Utrpení je tedy ve svém nejhlubším smyslu otázka náboženská a morální, která má co do činění s tím, co člověk upřednostňuje, čemu přikládá význam a co má pro něj hodnotu. V tomto směru duchovní slouží trpícímu nejlépe tím, že naslou­ chá těmto „hlasům utrpení". Co je za těmito hlasy slyšet, nářek, výzva.

♦ 25

Gabriela Horáková

úzkost, naděje, to je pro duchovního otázkou nej důležitější. Pečlivé a po­ zorné naslouchání těmto hlasům utrpení je nejpřednějším úkolem du­ chovního. Neboť potom mohou tyto hlasy promlouvat. Utrpení není možné dlouho potlačovat. Otázkou tedy není, zda se budou hlasy utrpení ozývat - jistě budou - ale zda jim bude někdo naslouchat. Živá přítomnost duchovního, s tím. co duchovní reprezentuje, provokuje v trpících lidech často otázky, které se ptají po původu utrpení a osudu trpících, po životě a smrti Duchovní, ztělesňující přítomnost živé Moci, vstupuje do zápasu, naslouchá nářkům, rozpoznává nevyslo­ vené otázky, vyslýchá příběhy. Uvnitř hranic postavených člověčen­ stvím, se duchovní připojuje k člověku na jeho tajemné a podivuhodné pouti. Tato pouť se nezačíná v nemocnici, zde byla až vyhrocena. Trpící člověk, tváří v tvář strachu z úplné závislosti a zborcení vnitřní celist­ vosti, obklopený hrozícím nebezpečím a možnými ztrátami, je tlačen k uvědomění si lidských mezí a zranitelnosti a volá po vysvobození. Tento zápas je napjatý a osobní. Ten, kdo vstupuje do soukromí, v němž druhý prožívá své utrpení, vstupuje vskutku na svátou půdu. S utrpením se nerozdělitelně pojí nejhlubší obavy a naděje člověka. Do­ tknout se takového boje, znamená dotknout se člověka v jádru jeho exis­ tence. V tomto zápase jsou odpovědi nedostatečné, tajemství vzdorují pochopení To často trpícího vyčerpává a duchovního frustruje. Je poku­ šením zkratovitě spojit tuto bolestivou cestu s jednoduchou odpovědí a odvést bytostné hledání trpícího povrchním utěšováním. Duchovní nemůže utrpení odstranit, může však druhému pomoci najít jeho smy sl Díl této pomoci je v ujištění trpícího, že stojí za to bo­ jovat. že jeho trápení není nesmyslné a nijak ho neumenšuje jako člo­ věka. Osobní přítomností, poselstvím o Božím milosrdenství a naději, se duchovní snaží prostředkovat trpícímu Boží zájem a náklonnost. Svým poselstvím se nesnaží odstranit tajemství života a jeho napětí - hranice člověka a jeho zranitelnost zůstávají - ale umožnit snést je a odpovědět na ně v naději. Tato tajemství a napětí nevytváří nemocnice, pouze je ve svém prostředí soustřeďuje. Utrpení rozleptává iluzi o naší nekonečnosti a našich neomezených možnostech. V tomto ohledu pro trpícího může byl jeho utrpení okamžikem pravdy. Sdíleni tohoto důležitého momentu je pro duchovního vzácná chvíle, která si však žádá jeho odpovědnost.

26

Duchovenská služba v nemocnici

1.5. Shrnutí

Zkušenosti těžkých období jsou lidem společné, přestože jejich prožívání je hluboce individuální. Proto také služba těm, kdo takovým časem procházejí, má univerzální základ, který spočívá ve spoluúčasti s nimi. Duchovní, který-je trpícími volán a Kristem k nim vysílán, přináší jedinečné poselství o Boží účasti, která je skutečná, třebaže se v dané chvíli zdá být vzdálená nebo neexistující. Nemocnice je pak místo, kde se soustředí lidské trápeni. K jeho zmírnění nestačí jen léky. K tomu je třeba druhý člověk, který tíživost situace nepopře, ale dá jejím projevům volný průběh a je ochoten ji spolunést. Po­ volání k takové službě platí bez ohledu na podmínky v nemocnicích. Nevstřícnost nemocnic a nedůvěřivý pohled společnosti na církev mohou působení duchovních v nemocnici ztížit. Stejně tak ho může znesnad­ nit i váhavost církve a neujasněnost, co v tomto směru vlastně podniknout. K ujasnění tohoto problému přistoupíme v následujících kapitolách. 2. Teologické ukotvení a historické kořeny křesťanské služby nemocným

2.1. Teologické motivy služby Křesťanské pojetí služby potřebným vyrůstá z příkladu a pově­ ření Ježíše Krista. ,,Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech. “ Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal Je a řekl: „Kdo přijme jedno z takových děti v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne. ale toho, který mě poslal. “ (Mk 9.35n) Důraz zde spočívá na službě samotné, ne na odměně za ni. Uka­ zuje se zde důležitost takové služby, která nesleduje svůj vlastní zájem a která se v optice okolního světa může jevit jako málo perspektivní. Pře­ sto zde zřetelně zaznívá, že právě taková služba má svou budoucnost.

♦ 27

Gabriela Horáková

Jejím základním rysem je přijetí. Přijetí je zde základním kame­ nem mezilidského vztahu, který zrcadlí vztah k Bohu a ke Kristu. Kon­ krétní podoby těchto vztahu zachycuje evangelista Matouš:

Tehdy řekne král těm po pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založeni světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jist, žíznil jsem, a dali jste mi pit. byl jsem na cestách, a ujali jste se mne. byl jsem nahý, a oblékli jste mě. byl jsem nemocen, a navštívili jste mě. byl jsem ve vězeni a přišli jste za mnou. “ Tu mu ti spra­ vedliví opovědí: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pit? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?“ Král od­ poví a řekne jim: „Amen, pravím vám. cokoliv jste učinili jed­ nomu z těchto mých nepatrných bratři, mně jste učinili. “ (Mt 25. 34-40) Těm. kteří se netěšili společenskému ani lidskému zájmu, těm „nejmenším" Kristus prostředkuje zkušenost Boží blízkosti a zájmu. Na­ plňuje tak jejich touhu po plném životě. Přiznává jejich životu důstojnost a hodnotu navzdory nevýraznému společenskému postavení a lidskému nezájmu. Kristus uznává plnoprávnou a rovnoprávnou existenci všech lidí bez rozdílu a pomáhá tam, kde je taková existence ohrožena spole­ čenským zneuznáním, strachem, nemocí a smrtí. Tato pomoc vychází z jeho vědomí služebného poslání, neboť.....nepřišel, aby si nechal slou­ žit. ale aby sloužil." (Mt 20,28 a par.) Učedníci se rozhodli Ježíše Krista následovat na základě své by­ tostné zkušenosti s ním. Z této zkušenosti pak pramení důvěra a přesvědčení jeho následovníků o pravdivosti a smysluplnosti Ježíšova služebného poslání. Takové přesvědčení vede k radikální životní změně a k přijetí Ježíšova stylu života a také jeho pověření k službě. Následování Ježíše Krista se tedy děje ve službě lidem, která představuje službu Bohu V markovském textu je sloveso přijímat technickým termínem pro pohostinné přijímání apoštolů/ Přijímání druhých by tedy mělo sou-

’ Pokorný. P._ Výklad evangelia podle Marka, s. 192.

28

Duchovenská služba v nemocnici

znít s pohostinnou otevřeností, kterou máme pro hosty. A právě nemoc­ nice je místem, kde by se tato „pohostinnost", skutečná hospitalita, měla uplatňovat, aby byl naplněn pravý' smysl tohoto léčebného zařízení.

2.2. Počátky a tradice křesťanské služby nemocným K dějinám křesťanství neoddělitelně patří péče o nemocné. V nemocných a trpících viděla církev trpícího Krista a služba těmto po­ třebným byla službou samotnému Kristu. Lze předpokládat, že nově vznikající křesťanská církev patrně spíše než tělesné uzdravení poskyto­ vala duchovní útěchu. „V prvotní církvi byla péče o duše samozřejmý projev sborového života. Pastýřskou péčí se rozuměla odpovědnost za víru a život bližního“0 V rané církvi působil stav ženských služebnic, diakonek, který byl vytvořen během prvního století. V Novém zákoně je jako první diakonka zmíněna Foibé (Ř 16.1). Zpočátku mezi ně patřily vdovy, později i mladé dívky. Svou službou navazovaly na ženy z Ježíšova okruhu, které se staraly o něj a o jeho učedníky (L 8,2n). Diakonky byly ke svému úřadu ordinovány modlitbou biskupa za účasti ostatních služeb­ níku církve.6 7 Ve středověku začínají vznikat první hospitály. Původně měly ve své náplni pohostinství, poskytování ubytování a stravy poutníkům a cizincům. První hospitály. ve kterých se začala provozovat také ošetřovatelská činnost, vznikaly v Jeruzalémě, protože poutnici přicházející do Svaté země nebyli uvyklí na místní prostředí a podléhali často nemocem. Tato činnost se po­ sléze v evropských podmínkách osamostatňovala do zvláštních zařízení, která pečovala o osoby' neschopné se o sebe postarat.8 Provozovateli špitálů byly' především řády s křížem ve znaku. Z těchto křižovnických řádu k nám jako první zavítali johanité. Jejich řá­ dová statuta z let 1155-1160 jmenují hlavním účelem řádu péči o pout­ níky a nemocné.9 V souvislosti s vývojem měst byly špitály klášterní na-

6 Smolík. J., Pastýřská péče, s. 17, citát M. Seitze. 7 Holý, J., Nemocnice „České diakonie" v Praze. 8 Zdeňka Hledíková, Pražské klášterní špitály od 13. do počátku 15. století, s. 74. 9 Ibid., s. 75. ♦ 29

Gabriela Horáková

hrazovány špitály městskými, případně soukromými zařízeními měšťan­ stva a šlechty. Skutečné nemocnice ve smyslu zdravotnických zařízení začaly vznikat se změnou v lékařských znalostech na přelomu 16.a 17. století1" a všeobecné nemocnice koncem století minulého.11 S počátkem novověku, rozvojem přírodních věd a rozšířením lé­ kařských fakult, došlo také k jejich osamostatnění od církve. Medicína se stala důležitou představitelkou novověkého ducha. Neviděla již nemoc jako činnost temných, nepřátelských sil. jako příležitost pro duchovní re­ flexi Vyhledávala empiricky zjistitelné příčiny Utrpení bylo nepřítelem, jehož bylo nutné přemoci a pozbylo tak svého možného poselství.12 Stalo se zločinnou mocností, na kterou medicína podnikla zničující protiútok pomocí drog, antibiotik, chirurgie, radioterapie, chemoterapie, nukleární medicíny a dalších „zbraní". Nemoc byla chápána jako porucha těles­ ného mechanismu, kterou je možné opravit příslušným zásahem. Jedním z neblahých vedlejších účinků této války proti nemoci bylo vražení klínu mezi medicínu a náboženství. Byly tu ovšem i další ztráty: daleko větší soustředěnost na utrpení samotné než na trpícího člověka. Lidé byli rozškatulkováni podle lékařských odborností. Pohled na zdraví a nemoc se stal přímočařejší a fyzikálnejší. Zdraví pak bylo vymezeno v čistě funkčních pojmech jako „nepřítomnost nemoci“.* 13 11 Účinná léčba nemůže probíhat pouze na somatické rovině, to si dnes uvědomují mnozí.14 Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako stav biopsychosociální pohod}’, v posledních letech se tento

1,1 Ibid . s. 80. 11 Hunter. R.J.. Dictionary of Pastora! Care, s. 456. '■ ..Pro někoho je utrpení požehnaným nástrojem k očištění srdce i ducha. Ná­ zor. že utrpení postrádá jakýkoliv smysl, je projevem novodobého pohan­ ství." (britský lékař Luke Gromally r. 1995 na bruselské konferenci: Euta­ názie: Dosáhneme v Evropě konsensu?) Alespoň krátce k zamyšlení nad fenoménem bolesti, nemoci a utrpení: Set­ ká. J.. Přístup věřícího lékaře k nemoci a nemocnému. 13 Hospital Ministry, s. 23. 14 Šetka, J.. Přístup věřícího lékaře k nemoci a nemocnému'. Munzarová. M„ Lékařská etika z pohledu judaismu. 30 ♦

Duchovenská služba v nemocnici

stav rozšiřuje o spirituální rozměr." Sociální a psychoterapeutičtí pra­ covníci postupně do nemocnic pronikají, třebaže jejich působení ještě stále není samozřejmostí. Aby však bylo o nemocného postaráno také s ohledem na jeho čtvrtý, spirituální rozměr, měl by vedle těchto pracov­ níků mít své místo také duchovní. „Je zřejmé, že se střed lidské osoby musí významně uplatňovat jak v procesu onemocnění, tak při uzdravo­ vání ... Každý člověk proto potřebuje vnitřní uzdravení a je mu třeba pomáhat, aby dovedl přijmout sebe sama a žít v souladu se sebou i se skutečnostmi, které ho přesahují.”10 Svou úlohu v léčebném procesu vyjadřuje dnes katolická církev takto: „Církev považuje službu nemocným za integrální část svého po­ slání. přijímá ji jako část své služebnosti...Vždyť služba duchu člověka se nedá plně uskutečnit, nedá-li se do služeb jeho psychofyzické jednotě. Církev dobře ví, že fy zické zlo uvězní ducha, tak jako duševní zlo uvádí do područí tělo.”15 17 16

3. Služba duchovních v zahraničí

3.1. Struktura duchovenské služby Služba duchovních patří v zahraniční k běžnému provozu ne­ mocnice. Duchovní působí ve všeobecných a fakultních nemocnicích, v rehabilitačních centrech, na psychiatrických klinikách, v léčebných zaří­ zeních pro alkoholové a drogové závislosti, v hospicech a v domovech důchodců. Smyslem jejich služby je jednotlivcům a skupinám ve zdra­ votnickém zařízení vytvořit prostor k vyjádření jejich vnitřních emočních a duchovních obav, přání a tužeb, zkušeností s životem a smrtí i s život­ ními změnami, které nemoc nebo zranění způsobují. Úkolem duchovního je odpovídat na tuto situaci člověka na jeho úrovni víry. Služba duchov­ ního se nesoustředí pouze na pacienty, ale zahrnuje i zdravotnický personál.18 15 Z rozhovoru s Helenou Haškovcovou. in: Právo. 5.2.1998; Svatošová, M., Hospice a umění doprovázet, s. 21. 16 Slabv. A.. Pastorální medicína a zdravotní etika , s. 15. 17 Papežská rada pro pastoraci mezi zdravotník} . Charta pracovníku ve zdra­ votnictví. s. 17. Is Speck. P., Being There. s. 117.

31

Gabriela Horáková

Duchovní respektuje různá náboženská vyznání, a to i na zcela praktické rovině. Informuje patřičná místa v nemocnici např. o dietetic­ kých omezeních, zvláštní péči v případě těžké nemoci nebo úmrtí. Du­ chovní proto musí být seznámeni i s náboženskými rity a potřebami ji­ ných. nekřesťanských vyznání. Počátky služby duchovních např. ve Spojených státech americ­ kých se datují již počátkem tohoto století.1" Na žádost nemocnic tehdy nemocné začali navštěvovat duchovní v penzi. Organizovaná duchoven­ ská služba pak vznikala ve 30. a 40. letech. Podporu této služby vyjádřilo r. 1967 sdružení amerických nemocme The American Hospital Association svým prohlášením o nezbytnosti služby duchovních v nemocnicích.2" Ve Velké Británii vyšlo nařízení o organizované duchovenské službě r. 1948 (Health Act, 1948) a byla opětně potvrzena r. 1992 chartou pacientů (Patient 's Charter).^ Duchovní je zaměstnán na plný nebo částečný úvazek, který zcela hradí nemocnice anebo církev s nemocnicí společně. Tak je tomu např. v Itálii, Nizozemí, USA a Velké Británii. Ve Finsku a Německu poskytuje finanční zdroj místní sbor.22 Úvazek duchovních však může hradit i několik církví společně. Ti duchovní, kteří nejsou ekonomicky závislí na zdravotnickém zařízení, si tak zachovávají do určité míry ne­ závislost. neboť jejich služba není součástí nemocniční struktury. Vzá­ jemný vztah pacienta a duchovního pak může být svobodnější již od po­ čátku. kdy se pacient rozhoduje, zda se s duchovním setká. Důležitým prvkem je mezicírkevní, ekumenická spolupráce. V nemocnicích jsou zastoupeni duchovní různých církví, kteří mezi se­ bou spolupracují. Na národní úrovni se duchovní v některých zemích sdružují v ekumenických výborech. Ve Velké Británii existuje ekume­ nické sdružení The Hospital Chaplains' Fellowship23, jehož členy jsou duchovní pracující v nemocnici na plný nebo částečný úvazek. Sdružení má po celé zemi řadu poboček, které duchovním nabízejí nejen možnosti

19 Hunter. R.J.. Dictionary of Pastoral Care. 20 Ibid. ■’ D. Maudlin. .4 Profile of the llest Suffolk Hospital Chaplaincy, str. 5. A. Pangrazzi. Chaplaincy in Europe, Journal of Pastoral Care, 1995, 4, vol. 49. P. Speck. Being There, str. 23.

32

Duchovenská služba v nemocnici

dalšího vzdělávání, ale poskytují i prostor pro vzájemné setkávání, sdí­ lení a výměnu zkušeností. Vedle této organizace zde existuje ještě asoci­ ace The College ofHealth Care Chaplains, která sdružuje protestantské a katolické duchovní z Anglie, Skotska a Walesu.24 V Nizozemí byla roku 1971 založena Nizozemská asociace nemocničních duchovních (The Dutch Association of Chaplains). Jejími členy jsou vedle katolic­ kých a protestantských pastorů i židovští duchovní a humanisté.2’ V Itá­ lii byla r. 1985 za účasti čtyř mužských řádů sloužících v nemocnicích založena křesťanská asociace ANCRO. Ta byla později otevřena i pro ženy a laické pracovníky.26

3.2. Systém vzdělávacích a výcvikových programů v zahraničí

Pro duchovenskou službu v nemocnicích je podstatná otázka vzdělání. Ve Spojených státech a většině západoevropských zemí je po­ žadováno ukončené teologické vzdělání a pastorační výcvik CPE (Clinical Pastora! Education). Jedním ze zakladatelů CPE r. 1925 byl Anton Boisen. Pastorace se v tomto výcvikovém programu koná pod supervizí přímo v nemocnič­ ním prostředí. Studenti jsou v přímém vztahu s těmi, kdo procházejí krizí a jsou konfrontováni s jejich situací. Smyslem CPE je podnítit duchov­ ního k sestoupení a průzkumu vlastního vnitřního světa, prohloubit jeho sebepoznání a poznání sebe sama v roli duchovního, aby se mohl stát vnímavější pro životní zápasy druhých. Výcvikové modely nejsou ve všech zemích stejné, neboť jsou při­ způsobeny tak, aby zohledňovaly mísůii podmínky. Ve Finsku je k těmto podmínkách připojen i požadavek 3-5 leté praxe duchovního na sboru. Teprve po ruch následuje zvláštní pastorační výcvik, většinou CPE.27 Pro duchovní ve Velké Británii je na ekumenické úrovni organi­ zován krátký čtyřdenní výcvik pro nové duchovní. Specializované kurzy

24 Zdroj: Ch. M. Pocock, Health Care Chaplaincy Board. 23 A. Pangrazzi, op.cit. 26 Ibid 27 Ibid.

33

Gabriela Horáková

jsou určeny těm duchovním, kteří již mají se službou v nemocnici zkuše­ nost. Výcvik CPE v Británii organizován není.2s V Nizozemí je podmínkou členství v Nizozemské asociaci ne­ mocničních duchovních akademické vzdělání v oboru teologie nebo hu­ manitních vědách, pověření církve nebo jiného společenství a závazek pracovat ve zdravotnickém zařízení alespoň 8 hodin týdně. Praktický vý­ cvik pak zahrnuje CPE, jeden úvodní týden služby v nemocnici a 20 ho­ din individuální supervize.28 29 4. Přehled současné situace stavu duchovenské služby v ČR Narozdíl od nemocnic v západní Evropě, kde je duchovenská služba běžnou součástí nemocničního provozu, v našich nemocnicích tato služba dosud schází. Je však rozdílné i postavení duchovního ve společnosti a to, jak na něj společnost pohlíží. Nedostatek vzájemných kontaktů mezi církví a společností v předchozích desetiletích vedl k je­ jich odcizení Pozvolné opětné navazování vztahu je provázeno nedůvě­ rou, nepochopením a mnohdy i zkreslenými představami obou stran. Církev proto plní své povolaní ke službě v sociální oblasti tím, že obno­ vuje nebo znovu buduje vlastní charitativní zařízení. V rámci stávajících institucí církev spolupracuje s armádou a působí ve věznicích. Služba duchovních je zde již svým způsobem or­ ganizována. Na jiných místech, mezi která spadají i zdravotnická zaří­ zení. je působení duchovních více méně náhodné a závislé na možnostech místních farářů. Pokusy o tuto službu v ČR se tedy již dějí, ale týkají se většinou pouze věřících z vlastních sborů a farností.

28 Zdroj: Ch. M. Pocock. op. cit. 29 A. Pangrazzi, op. cit.

34 ♦

Duchovenská služba v nemocnici

4.1. Prostředí našich nemocnic Nežli začneme blíže hovořit o roli duchovního ve zdravotnickém zařízení, je třeba si uvědomit, co je pro něj nejdůležitější a bez čeho se nemůže obejít. Předně musí sám sobě položit několik základních otázek, které se ptají po smyslu jeho služby. Je třeba, aby si sám ujasnil, proč přichází právě do nemocnice, co znamená jeho služba nejen pro pacienty a zdra­ votníky. ale pro něho samého. Pokud si tento smysl sám před sebou ne­ objasní, stěží jej bude objasňovat druhým a ve své službě patrně daleko rychleji podlehne pochybnostem. Výsledek jeho práce je daleko méně zřetelný než u práce lékařů a svým působením nevytváří na první pohled viditelné hodnoty. Z vědeckého hlediska se může jeho služba zdát bezvý­ znamná. To všechno může vyvolávat pochybnosti u druhých a pocity marnosti u duchovního. Prostředí nemocnice k objasnění smyslu duchovní služby nepři­ spěje, protože lékařská péče se ubírá jiným směrem. Církev může teolo­ gicky vysvětlit smysl duchovní služby. Může také roli duchovního vy­ mezit a navrhnout konkrétní úkoly, jimž by se měl duchovní ve zdravot­ nickém zařízení věnovat, a to na základě zkušeností vlastních nebo pře­ vzatých a z očekávání pacientů a zdravotníku. Avšak vlastní smysl této služby si musí najít a také vlastní cestu k jejímu uskutečňování si musí projít každý sám. Anketa našeho průzkumu však potvrdila, že je tu určitý zájem o duchovního, který by v nemocnici pracoval - alespoň na částečný úva­ zek, jehož mzdu by ovšem platila církev, případně více církví najednou, nebo pro tento účel zřízená nadace. Avšak důvod nepřítomnosti stálých duchovních ve zdravotnických zařízeních není pouze ekonomický. Chybí tradice jejich působení nejen v nemocnicích, ale mimo církev obecně. Ve společnosti proto panují nejrůznější předsudky, které pramení z nepo­ chopení některých církevních úkonů, jako je např. katolická svátost po­ mazání nemocných, kterou si veřejnost mnohdy překládá jako ..poslední pomazání". Tato představa duchovního jako „anděla smrti” je velmi silná. '0

30 Székely, A.. Nemocnice - místo uzdravení a spásy.

♦ 35

Gabriela Horáková

Plyne z ní mnohá nedůvěra, kvůli které - převážně nemocní - odmítají myšlenku na jeho službu váhavě či razantněji s tím, že ho ještě nepotře­ bují, protože ještě neumírají. Pacienti v našich nemocnicích proto velmi zdůrazňují dobrovol­ nost. Duchovní navštíví pouze ty, kdo o to výslovně požádají. Nedůvěra je poměrně častým pocitem, lidé se obávají, aby jakási „duchovní kůra" nebyla pak součástí běžné léčby, obávají se nátlaku a manipulace ze strany duchovního. Na duchovního je v této souvislosti kladen jeden ze základních požadavků - nevnucovat se. „Veškerý- léčebný personál v nemocnici uplatňuje určitou moc. Proto si kdosi myslel, že se v nemoc­ nici umlouvají mocní proti slabým. Duchovní pastýř nemá ani instru­ menty, ani moc. Muže být přijat nebo odmítnut, pacient je vůči němu svobodný. “jl Velká část pacientů se domnívá, že duchovní by měl člověka vy­ slechnout, posilovat jeho naději a podporovat vůli k uzdravení a životu, pomáhat nést tíživé obavy při těžkých onemocněních. Daleko otevřenější atmosféra pro duchovní péči je na odděleních, kde jsou nevyléčitelně ne­ mocní, než tam, kde se pacienti rychle střídají a kde je důvod hospitali­ zace neohrožuje na životě. I velká část zaměstnanců, ať už lékařů či sester, se dívá na tuto službu s pochopením. Představují si duchovního spíše jako „člověka k člověku“, toho, kdo bude mít schopnosti a hlavně čas na to, na co oni většinou nemají čas nebo kompetence. Na návštěvy, rozhovory, pobožnosti a službu svátostmi. Za tuto službu se staví především lékaři onkologických odděleni, léčeben dlouhodobě nemocných a psychiatrických oddělení. Zároveň je třeba předpokládat, že duchovní a jeho služba se ne­ setkají s uznáním. Podobně to na některých odděleních bylo (a je) s prací psychologů, kteří se také často vyrovnávali s nepochopením a nedoceně­ ním své práce.

36

Duchovenská služba v nemocnici

5. Oblast služby duchovních v nemocnicích - shrnutí Provedena anketa “ mezi pacienty a zdravotnickým personálem ukazuje roli duchovního v několika základních rysech. 1. Duchovní jako zvěstovatel, který' slouží slovem a svátostmi, ať už veřejně v prostoru k tomu určeném (kaple, společenská místnost) nebo na požádání soukromně na pokoji. 2. Duchovní jako potěšitel, který' dokáže druhému porozumět a povzbudit ho. 3. Duchovní jako „organizátor", jehož je možné požádat o zpro­ středkováni setkání s tím, koho si nemocný' přeje. 4. Duchovní jako poradce - ve stížnostech, v etice.

Většinu nemocných patrně osloví ochota k obyčejnému rozho­ voru, ve kterém jde o to, o čem oni sami chtějí mluvit. Mnozí mají zpo­ čátku dojem, že s duchovním mají hovořit o duchovních věcech. Když tento dojem ztratí, nabývá rozhovor rychlejší spád. Bohoslužeb se účastní většinou ti. kteří jsou zvyklí se jich účastnit doma a mohou a chtějí se jich účastnit i v nemocnici Účast na bohoslužbách nebývá masová; službu je třeba postavit především na osobních setkáních. Obecně bychom mohli službu duchovního vidět ve dvou podo­ bách. Jednak v podobě „veřejné" nebo „viditelné" a jednak v podobě „ne­ veřejné", „skryté“.3j Do první skupiny můžeme zařadit službu většinou připravenou a vykonávanou ordinovaným duchovním, jako jsou bohoslužby, vysluho­ vání svátostí, čtení a výklad Písma. Druhý způsob služby má více diakonickou nežli kérygmatickou povahu. Nevyžaduje pastýřské pověření. Boží přítomnost většinou není zvěstována přímo slovy', ale spíše ve vzta­ zích a skutcích samotných. Otevírá se tu široké pole pro využití znalostí z jiných, neteologických oboru, jako jsou například psychologie nebo psychoterapie. Vzhledem k tomu, že se dnes v církvi věnuje více pozornosti vý­ cvikům použitelných pro pastorační praxi, může jít duchovní až za svou

32 Sr. k tomu tabulky od stí 44 ” Gerkin. Ch.. op. cit. s. 46.

♦ 37

Gabriela Horáková

běžnou, tradiční roli. Jeho služba tedy nemusí skončit u pobožností a modliteb, což je bezesporu velmi důležité, ale nevyčerpáva to službu člověka člověku. Na druhou stranu, toto „překročení hranic“, za kterými ustupuje do pozadí role duchovního jako osoby zmocněné církví, může být matoucí právě pro ty, kdo očekávají duchovního v tradičním smyslu slova.

5.1. Pastýřská služba vykonávaná věřícími zdravotníky Službu, která odpovídá na duchovní potřeby pacientu a zdravot­ níků, však nemusí vykonávat pouze ordinovaný duchovní. Nemocnice je ve svém původu křesťanské zařízení služby bližnímu a Bohu. Se zřete­ lem k tomuto původnímu záměru je zdravotnická profese vlastně povo­ láním, „odpovědí na transcendentní výzvu, jež se konkretizuje v trpící a naléhavě prosící tváři pacienta svěřeného jeho péči."’4 Pastorační péče zdravotníků směrovaná k nemocným stojí na vzájemném vztahu důvěry a laskavého přijetí. V takovém vztahu je možné nemocného potěšit, posilovat ho v jeho zápase s nemocí, otevírat mu nový horizont naděje a tak vedle tělesných bolestí tišit i bolesti duše. Tento vztah je možné uskutečňovat především v rozhovoru s nemocnými, mezi nimiž je velká touha po rozhovoru s lékaři a sestrami. Domníváme se, že tato touha po rozhovoru s ním je způso­ bena nedostatkem komunikace vůbec. Ne. že by k ní nebyla ochota, ale spíše nedostatek času. Přesto rozhovor zdravotníků s pacientem o jeho stavu, a to nejen fyzickém, ale také o jeho vnitřním stavu, by měl být běžnou a samozřejmou součástí - ne léčby, ale jejich vzájemného mezi­ lidského vztahu. Aleš Opatrný vymezuje pastorační péči o nemocné takto: „Pas­ torační péčí o nemocné a trpící v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupu­ jeme k němu z pozice věřících křesťanu, doprovázíme ho v jeho nemoci, utr-

34 Charta pracovníků ve zdravotnictví, s. 15. 38 ♦

Duchovenská služba v nemocnici

pení či umíráni a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace, včetně smrti, a to na jemu dostupné úrovni víry “’' Slova jako „respektovat", „doprovázet", „pomoci důstojně zvlá­ dat" v sobě skrývají nesčetné množství způsobu svého naplnění. Proto se zde otevírají mnohé cesty ke spolupráci mezi věřícími zdravotníky a du­ chovním, který však může k péči o nemocné přispět ještě svým zvláštním pověřením.

5.2. Specifické úkoly duchovenské služby

Székely vypočítává tři zvláštní úkoly duchovního v pastoraci nemocných: rozhovor, provázení a svátostná služba Podobně je rozli­ šuje i Slabý ’7 Naslouchání „hlasům utrpení", které se v prostředí nemocnice ozývají, odpověď na tyto hlasy, rozhovor s nimi, je „jednou z nejdůleži­ tějších věcí, které lze nemocnému nabídnout. Je stejně důležitý jako zá­ kladní péče, jako lékařská pomoc nebo požadavek na zmírnění bolesti.“2’1’ Je jistě důležité poučit se o technikách vedení rozhovoru s ne­ mocnými a umírajícími, ale vědomá snaha rozhovor podle nich řídit, může byt na úkor jeho spontaneity a upřímnosti. Rozhovor je možné nabídnout, ne jej vnucovat. Měl by byt oproštěn od všech možných rad a návrhu, zbožných promluv nebo do­ konce banálního utěšování. Je to vždy společná akce dvou rovnocenných partnerů, společné hledání odpovědí na tajemné otázky lidského utrpení a smysluplnosti lidské existence. Mnohé pocity viny, ztráty životní orien­ tace, úzkosti a zděšení, mohou být vyjeveny řečí a člověku ulevit. Autorita církve, jíž je duchovní vybaven, hraje v rozhovoru svou roli. Třebaže může byt pro mnohé neurčitá anebo neuznávaná, činí roz­ hovor s duchovním jiný než s věřícím zdravotníkem. Odpor k tradici církve a její stávající instituci, které duchovní reprezentuje, může být pro35 *38

35 Opatrný. A.. Malá příručka pastorační péče o nemocné, s. 5. " Székely, op. cit. 3 Slabý, A.. Pastorální medicína a zdravotní etika, str. 175-182. 38 Pera. H.. Weinert B.. Nemocným nablízku: Jak pomáhat v těžkých chvílích, 38. ♦ 39

Gabriela Horáková

některé prekážkou v rozhovoru. Naopak jiní cítí, že oddělcnost duchov­ ního pro tuto službu znamená, že přichází z pověření, zároveň však do­ brovolně a chce tu byt „od toho, aby poslouchal a pomáhal“. To pak otevírá stavidla proudu rozhovoru. K překonání krize a zvládnutí utrpení potřebuje trpící člověk k sobě druhého člověka, který ho na jeho náročné cestě doprovodí. Tuto společnou cestu Székely charakterizuje jako „upřímnou a hlubokou účast na osudu bližního, na životě s ním a umírání s ním K tomu patří odvaha a ochota, snad i charismatické vybavení.“ Jako požadavky na průvodce klade tři základní: nevnucovat se, být k nemocnému pozorný a za důležité považovat to, co vychází z jeho strany, a nakonec vyvarovat se v provázení konkurence, a to jednak lékařům, jednak rodinným pří­ slušníkům. Úlohou duchovního je „vytvářet a podporovat jejich prová­ zení nemocného“. K duchovnímu dodává ještě jeden důležitý rys - „musí byt suverénně dobrý. I když musí byl citlivý', nesmí být nedůtklivý. Tak přijme odmítnutí nemocného a bude mít porozumění pro těžké dny, jež mohou přijít na každého pacienta.“ 9 Specifikem duchovenské služby je služba svátostmi. V protes­ tantském prostředí není tak zdůrazněna jako v římskokatolickém, ale přesto by svátosti měly k pastorační péči v nemocnicích patřit. V krizi a nemoci člověk zakouší křehkost a vratkost svého života, hranice svých možností a také svou osamělost a oddělenost od ostatních - rodiny, přá­ tel, sboru. Společné slavení stolu Páně i v prostředí nemocnice se pak stává viditelným zdrojem radosti, potěšení a smíření a posiluje lidské vě­ domí. že ani v nemoci ani v nemocnici člověk není opuštěn Bohem a svými bližními Vzdělání duchovního Duchovní, který- se rozhodne, že chce nějakým způsobem půso­ bit v nemocnici, by měl vedle teologického vzdělání obohatit své znalosti o základní poznatky z psychologie, psychoterapie, krizové intervence

39 Székely . op. cit. 40 ♦

Duchovenská služba v nemocnici

a psychopatologie.4" A. Slabý považuje za důležité, aby se duchovní se­ známili také s nejčastěji se vyskytujícími chorobnými stavy, jejich pří­ znaky a způsoby léčení, neboť tyto informace jsou nezbytné pro správné etické rozhodování.41 Psychologie může prohloubit pochopení vnitřních hnutí a napětí člověka. Duchovní by si měl být vědom toho, že je propastný rozdíl mezi „vědět" o odpuštění a „prožít" odpuštění, mezi „vědět" o lásce a „zaku­ sit" lásku Psychologický slovník také může být společným slovníkem duchovního a zdravotníků a stejně tak mu může být ku prospěchu zna­ lost základních medicínských termínu. Teologické vyjadřování totiž du­ chovního do jisté míry izoluje. Pro nemocniční duchovní je v západní Evropě a Spojených stá­ tech běžnou součástí vzdělání pastorační výcvik - CPE. Domníváme se, že sebezkušenostní výcvik je pro pastorační činnost velmi užitečný, a to nejen pro duchovní, ale i pro laiky. Člověk v něm může dospět k hlub­ šímu sebepoznání a k větší vnímavosti sebe sama. To mu pak umožní lépe vnímat druhé, což je nutné především v rozhovoru. Rozhovor je „základní prostředek pastorační péče“42. Jeho předpokladem je přede­ vším umění naslouchat a respektovat takový směr hovoru, který si ten, kdo mluví, sám určuje.

Anketa mezi pacienty a zaměstnanci nemocnic Pravidelná, organizovaná služba duchovních v nemocnicích za­ tím v ČR neexistuje. Duchovní však do nemocnic docházejí podle svých možností, většinou za věřícími svého sboru, které znají. V mnoha ne­ mocnicích se také konají nebo dříve konaly bohoslužby. Zkušenost s přítomností duchovních v našich nemocnicích tedy je, chybí však tra­ dice jejich působení - a to nejen ve zdravotních zařízeních, ale mimo cír­ kev obecně. Anketa, která probíhala v různých typech lékařských zaříze­ ních po celé ČR, měla naznačit konkrétnější představu zaměstnanců ne­ mocnic a jejich pacientů o službě duchovního.* 11

40 Ze soukromého rozhovoru s doc. PhDr. Janem Vymetalém. 11 Slabý. A., op. cil. 2 Opatrný, A., Malá příručka pastorační péče o nemocné, s. 14.

♦ 41

Gabriela Horáková

Předpokládali jsme, že zájem o tuto službu se projeví především na takových odděleních, kde se nemocný člověk i jeho ošetřující lékař či sestra potýkají s existenciálními otázkami, se zásadními otázkami smyslu lidského života a smrti. Evangelická teologická fakulta disponovala pouze omezenými finančními prostředky, získanými zejména z Grantové agentury Univer­ zity Karlovy. Výzkum proto nemohl být realizován pomocí dotazníků, u nichž by byla zamčena distribuce do všech nemocnic ČR, jejichž vypl­ nění by bylo povinné a návratnost zajištěna alespoň z 90%. Nemohla být ani vytvořena síť profesionálních tazatelů, kteří by tuto distribuci a ná­ vratnost zajistili. Z těchto důvodu průzkum proběhl pomocí ankety, která v mno­ hém byla závislá na ochotě dobrovolných pomocníku. Jednak z řad fa­ rářů, kteří roznesli anketní formuláře do místního lékařského zařízení, jednak z řad zaměstnanců nemocnic, kteří obstarali rozdělení těchto for­ mulářů mezi pacienty. Tazatelé byli instruováni písemně. Vyplnění an­ kety bylo anonymní a dobrovolné. Uvědomujeme si, že tímto postupem nebylo možné získat data, která by měla přesnou vypovídací hodnotu a podle nichž by se daly po­ suzovat názory' populace na duchovenskou službu. Již ochota vyplnit anketní list a odeslat jej, přinejmenším naznačuje, že respondent neměl záporný nebo lhostejný přístup k duchovenské službě. Objevily se však i záporné reakce. Ke každé obálce s dotazníky byla přiložena kartička, na niž byly byl vyplněny údaje důležité pro statistiku (celkový počet lékařů a sester, počet lůžek, počet přijatých a odeslaných dotazníků). Z naprosté většiny nemocnic však tyto lístečky nedošly . V hrubém odhadu se vrátila asi 1/3 formulářů určených zaměstnancům a 1/2 formulářů pacientům. Můžeme tedy pracovat pouze s došlými vyplněnými anketními listy. Podobný průzkum nebyl v ČR dosud realizován, anketa je tedy první svého druhu. Při zpracování výsledků průzkumu se ukázala pro­ blematická formulace některých otázek nebo jejich přílišná podrobnost. Celkem bylo osloveno 24 nemocnic ze všech bývalých krajů. Od zaměstnanců jsme obdrželi 724 vyplněných anketních listů. Z tohoto po­

42 ♦

Duchovenská služba v nemocnici

čtu bylo 214 ochotných pomoci s anketou mezi pacienty. Řada z nich ovšem pracovala na odděleních ARO a JIP nebo se na druhé straně při­ hlásil velký počet dobrovolníku z jednoho oddělení K tomu bylo nutné přihlížet při rozesílání anketních listu pro pacienty Od pacientu se jich vrátilo 648. Uvědomujeme si, že není možné brát tento vzorek jako repre­ zentativní. Nicméně obsahuje podklad pro počáteční orientaci v této pro­ blematice, podle něhož zájem o duchovenskou službu smíme předpokládat. U některých výsledků ankety jsme stanovili podrobnější pra­ covní hypotézu, která by naznačila vzájemný vztah mezi zjišťovanými daty. Tyto hypotézy byly podrobeny přesnému statistickému vypočtu a výsledek lze najít pod tabulkami. Kvůli dokumentaci otiskujeme též formuláře, které obdrželi nej­ prve zaměstnanci a později pacienti.

43

Formuláře

Studie zájmu o duchovenskou službu ve zdravotnických zařízeních Interní grant Univerzity Karlovy rok: 1997-98 Evangelická teologická fakulta UK

Katedra praktické teologie • pošt, přihrádka 529 Černá 9 • 155 55 Praha 1

, 1’555

DOTAZNÍK pacientům Vážená paní, vážený pane,

dovolte nám objasnit účel tohoto dotazníku. Jeho cílem je zjistit zájem pacientů o službu du­ chovního. Touto službou rozumíme pravidelnou péči v nemocnici nebo jiném zdravotnickém zaří­ zení, která je věnována všem, kdo o ni projeví zájem; nerozhoduje, zda je pacient věřící či bez vy­ znání. Úkolem duchovního by bylo, vedle vysluhování bohoslužeb, také být k dispozici nemocnému osobně nebo mu zajistit setkání s duchovním jiné církve, přáteli, krajany, ale i vyřídit vzkaz atd.

Věříme, že tato služba by mohla rozšířit péči o nemocné. Proto Vás prosíme, abyste věnovali do­ tazníku svou pozornost. Upozornění pro vyplňování dotazníku: - označte jednu odpověď křížkem do šedého políčka, případně ji doplňte; - kde je uvedeno, lze označit více odpovědí;

ČÁST I. - údaje o pacientovi 1. Váš věk:

méně než 20 20-29 30-39 40-49 50-59 nad 60 let

1 2 3 4 5 6

muž žena

1 2

katolické evangelické československé - husitské letniční, charismatické židovské jiné (jaké) bez vyznání

1 2 3 4 5 6 7

2. Pohlaví:

3. Vyznání:

4. Délka dosavadní hospitalizace:

méně než 8 dní 8-14 dní nad 14 dní

44 ♦

1 2 3

Formuláře

5. Hospitalizace na oddělení:

gynekologie, porodnictví chirurgie interna LDN jiné (jaké)

1 2 3 4 5

ČÁST II. - osobní názory 6. Bez ohledu na finanční stránku věci, domníváte se, že náklady na duchovního by měla hradit:

nemocnice vysílající církev jiná organizace (více církví najednou, nadace apod.)

1 2 3

7. Domníváte se, že duchovní by měl v nemocnici vykonávat bohoslužby/pobožnosti:

každý den každý týden Ix do měsíce zřídka

1 2 0

4

chceie-li, můžete v tomto odstavci označit více možností

8. Podle Vašeho názoru, by ke službě duchovního mělo patřit

během hospitalizace navštívit každého pacienta každého pacienta stejného vyznání každého pacienta, který o návštěvu požádá být nemocnému, příp. jeho rodině, nablízku v těžkostech, které s nemocí souvisí poskytnout nemocnému příležitost ke společné modlitbě příležitost k četbě Písma službu svátostmi být ochoten k rozhovoru a naslouchání o věcech náboženských, ale nejen o nich na požádání zprostředkovat kontakt nemocného s různými odborníky (psychologem, právníkem, sociálními pracovníky apod.) s rodinnými příslušníky, krajany, přáteli apod. s duchovním jiné/vlastní církve, zpovědníkem apod. být připraven k spoluúčasti v rozhodování v otázkách lékařské etiky poradit v otázkách při stížnostech pacienta na personál nemocnice, spolupacienty být připraven pomoci zaměstnancům nemocnice při řešení jejich problémů

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14

9. O setkání s duchovním byste:

pravděpodobně nestál/-a, ale jeho přítomnost u ostatních by Vám nevadila pravděpodobně nestálAa a jeho přítomnost by Vám vadila stál/-a pravidelně během celého období hospitalizace pouze na požádání Další případné návrhy nebo připomínky:

1 2 3 4

♦ 45

Formuláře

Studie zájmu o duchovenskou službu ve zdravotnických zařízeních Interní grant Univerzity Karlovy rok: 1997-98 Evangelická teologická fakulta UK Katedra praktické teologie • pošt, přihrádka 529 Černá 9 Praha 1

115 55

Vážená paní, vážený pane, tento dotazník je součástí grantového projektu, který byl Univerzitou Karlovou zadán katedře praktické teologie Evangelické teologické fakulty UK. Celý projekt nese název „Duchovní péče v lékařských zařízeních, její možnosti a instituční zařa­ zení“. Jeho důležitou součástí je průzkum zájmu pacientů a zaměstnanců různých typů zdravotnických zařízení o službu duchovních. V zahraničí se již několik desítek let osvědčují různé modely práce tzv. nemocnič­ ních kaplanů. Tento dotazník se snaží zmapovat zájem o tuto službu u nás. Na zá­ kladě získaných výsledků pak chceme navrhnout způsob práce duchovního v odliš­ ném prostředí našich nemocnic. Smyslem této služby je, velmi stručně řečeno, pravidelná, soustředěná péče nejen o věřící, ale o všechny, kdo o setkání s duchovním během hospitalizace projeví zá­ jem. Tato pomoc se může uskutečňovat různými způsoby: osobním rozhovorem, zprostředkováním kontaktu s přáteli, příbuznými, krajany, duchovními jiných církví, napsáním dopisu atd. Úkolem duchovního je také doprovázet umírající a věnovat se i jejich rodinám. Duchovníje samozřejmě otevřen rozhovoru s lékaři, sestrami a ostat­ ními zaměstnanci nemocnice.

Průzkum je realizován pomocí formulářů, které jsou vypracovány tak, aby jejich vyplnění bylo co nejjednodušší a nejrychlejší. Anketu lze vyplnil anonymně; prostor na konci dotazníku je vyhrazen pro další případná vyjádření.

Výsledky průzkumu by mohly výrazně přispět k rozšíření péče o pacienty nejen po stránce duchovní, ale i psychické a psychosociální.

Byli bychom velice rádi, kdybychom mezi Vámi nalezli spolupracovníky ochotné podílet se na pokračování našeho projektu duchovenské služby (viz ot. č 14). Je mi známá značná vytíženost lékařů a zdravotních sester. Přesto Vás velmi pro­ sím, abyste této anketě věnovali pozornost.

S poděkováním za spolupráci

spol u řeš i tel ka projektu

46

Formuláře

Studie zájmu o duchovenskou službu ve zdravotnických zařízeních Interní grant Univerzity Karlovy rok: 1997-98 Evangelická teologická fakulta UK

Katedra praktické teologie • pošt, přihrádka 529 Černá 9 • 155 55 Praha 1

DOTAZNÍK ZAMĚSTNANCŮM NEMOCNICE Upozornění pro vyplňování dotazníku: označte jednu odpověď křížkem do šedého políčka, případně ji doplňte; kde je uvedeno, lze označit více odpovědí;

Obecné údaje:

1.

Název a typ zdravotnického zařízení:..........................................................................

2.

Dotazník vyplněn: měsíc:................... rok:................... ..............................................

3.

Jméno, kontaktní adresa , telefon (viz ot.14.):............................................................

ČÁST I. - údaje o zaměstnanci 1. Váš věk:

méně než 20 20-29 30-39 40-49 50-59 nad 60 let

I 2

muž žena

1 2

3 4 5 6

2. Pohlaví:

3. Vyznání:

katolické evangelické československé-husitské letniční, charismatické židovské jiné (jaké) bez vyznání

1 7

4 5 6 7

4. Vzdělání:

středoškolské vysokoškolské

1 2

♦ 47

Formuláře 5. Zaměstnán/-a na oddělení:

gynekologie, porodnictví chirurgie interna LDN pediatrie jiné (jaké)

1 2 3 4 5 6

6. Zaměstnán/-a v nemocnici:

méně než 1 rok 2-5 let 6-10 let více než 10 let

1 2 3 4

ČÁST II. - situace v lékařském zařízení 7. V nemocnici se bohoslužby/pobožnosti:

konají konaly dříve nekonají nikdy nekonaly nevím

1 2 3 4 5

8. Duchovní v rámci své služby (nikoli soukromě) do nemocnice:

dochází pravidelně dochází na požádání nedochází nevím

1 2 3 4

ČÁST III. - osobní názory 9. Bez ohledu na finanční stránku věci, domníváte se, že náklady na duchovního by měla hradit:

nemocnice vysílající církev jiná organizace (více církví najednou, nadace apod.)

1 2 3

10. Domníváte se, že duchovní by měl být v nemocnici zaměstnán (tzn.jeho vytížení by pokrylo):

plný úvazek částečný úvazek nulový úvazek

1 2 3

11. Domníváte se, že duchovní by měl v nemocnici vykonávat bohoslužby/pobožnosti:

každý den každý týden Ix do měsíce zřídka

48 ♦

1 2 3 4

Formuláře chcete-li, můžete v tomto odstavci označit více možnosti

12. Podle Vašeho názoru, by ke službě duchovního mělo patřit

1 2 3 4 5 6 7 8

během hospitalizace navštívit každého pacienta každého pacienta stejného vyznání každého pacienta, který o návštěvu požádá být nemocnému příp. jeho rodiné nablízku v těžkostech, které s nemocí souvisí poskytnout nemocnému/personálu příležitost ke společné modlitbě příležitost k četbě Písma službu svátostmi být ochoten k rozhovoru a naslouchání o věcech náboženských, ale nejen o nich na požádání zprostředkovat kontakt nemocného/zaměstnance nemocnice s různými odborníky (psychologem, právníkem, sociálními pracovníky apod.) s rodinnými příslušníky, krajany, přáteli apod. s duchovním jiné/vlastní církve, zpovědníkem apod. být připraven k spoluúčasti v rozhodování v otázkách lékařské etiky poradit v při stížnostech pacienta na personál, spolupacienty nebo stížnostech zaměstnance na ostatní personál, vedení nemocnice apod. být připraven pomoci zaměstnancům nemocnice při řešení jejich problémů

9 10 11 12

13 14

13. O spolupráci s duchovním byste:

1 2 3 4

pravděpodobně nestál/-a a jeho přítomnost na odděleních by Vám vadila pravděpodobně nestál/-a, ale jeho přítomnost na odděleních by Vám nevadila stál/-a o pravidelnou spolupráci pouze na žádost pacienta

14. Jste ochoten/ochotna pomoci při pokračováni tohoto průzkumu dotazníkovou akcí mezi pacienty?

1 2

ano ne Poznámka: V případě, že budete ochoten /ochotna, uveďte laskavě Vaše jméno, kontaktní adresu a telefon do určeného řádku v záhlaví formuláře nebo přímo na adresu fakulty uvedenou v záhlaví do­ tazníku. EThF UK Vám obratem zašle vysvětlení, v čem by Váš úkol v tomto průzkumu spočíval. V případě, že nebudete ochoten /ochotna, vraťte prosím formulář vyplněný a nepodepsaný.

Další případné návrhy nebo připomínky_______________________________________________

♦ 49

Tabulky

Obecné údaje o pacientech a zaměstnancích:

věk muži/ženy vyznáni

50 ♦

věkové složení méně než 20 20-29 30-39 40-49 50-59 nad 60 let neuvedeno celkem

pacientů 18 66 41 87 121 309 6 648

zaměstnanců 18 226 170 195 104 11 0 724

muži/ženy muž žena neuvedeno celkem

pacienti 267 377 4 648

zaměstnanci 132 590 2 724

vyznání katolické protestantské jiné bez vyznání neuvedeno celkem

pacienti 413 77 147 11 648

zaměstnanci 356 51 19 293 5 724

Tabulky

Obecné údaje o pacientech a zaměstnancích:

navrhovaný plátce frekvence bohoslužeb zájem o setkám s duchovním plátce nemocnice vysílající církev nadace více církví atp. neuvedeno celkem frekvence bohoslužeb 1x denně 1x týdně 1x měsíčně zřídka neuvedeno celkem

zájem o setkání s duchovním ne (ale nevadil by) ne a vadil by pravidel, setkávání pouze na požádání neuvedeno celkem

pacienti 56 360

zaměstnanci 44 472

179

196

53 648

12 724

pacienti

zaměstnanci

26 328 125 130 39 648

50 505 66 82 21 724

pacienti 235 24 101 271 17 648

zaměstnanci

sestry

lékaři

146 10 55 267 4 482

52 3 52 115 1 223

♦ 51

Tabulky’

Zájem pacientu o setkání s duchovním v závislosti na vyznání vyznání/ setkání ne (ale nevadil by) ne a vadil by pravidelné setkávání

kat. 127 2 79

pouze na požádání neuvedeno celkem Nepotvrdil se zájem pacientů

183 33 50 10 4 2 401 77 147 o setkání s duchovním v závislosti na vyznání.

prot. 21 2 17

bez vyzn. 84 7 4

Zájem zaměstnanců spolupracovat s duchovním v závislosti na vyznání vyznání / spolupráce katol. bez vyzn. protest. přít. duch, by vadila 4 9 1 přít. duch, by nevadila 75 114 10 zájem o pravid. spolupr. 72 17 20 spolupr. na žádost pac. 202 150 19 neuvedeno 3 2 0 celkem 356 292 50 Nepotvrdilo se, že by zájem zaměstnanců o spolupráci s duchovním souvisel s jejich vyznáním.

Zaměstnanci navrhovaný úvazek pro duchovního úvazek / odd.

chir. interna LDN OKO PST neurol. gyn. 1 1 11 7 16 3 1 plný částečný 16 42 69 58 48 11 26 nulový 18 40 34 48 31 8 27 neuvedeno 2 1 2 6 1 1 3 celkem 37 84 130 96 105 23 57 Potvrdilo se, že velikost navrhovaného úvazku je závislá na oddělení, a to ve všech třech možnostech.

52 ♦

Tabulky

Věk sester a lékařů a jejich příslušnost k církvi věk sester / vyznání méně než 20 20-29 30-39 40-49 50-59 nad 60 let neuvedeno celkem

všechny 17 149 102 137 75 2 0 482

věřící 10 90 46 89 54 2 0 291

bez vyzn. neuvedeno 7 0 0 59 55 1 47 1 21 0 0 0 0 0 2 189

všichni věřící bez vyzn. neuvedeno Věk lékařů /vyznání 0 0 1 1 méně než 20 1 28 39 68 20-29 1 35 30 66 30-39 25 0 51 26 40-49 0 4 28 24 50-59 0 8 1 9 nad 60 let 0 0 0 0 neuvedeno 100 2 121 223 celkem Nepotvrdilo se, že by zde příslušnost k církvi souvisela s věkem.

53

Tabulky

Pacienty navrhovaná frekvence bohoslužeb v závislosti na odděleni odd. / frekv. chir. inter. LDN OKO PST neurol. gyn. 1x denně 0 2 8 1 5 5 0 28 1x týdně 27 121 23 54 21 40 1x měsíčně 5 7 28 25 4 6 18 zřídka 10 14 35 19 2 6 27 neuvedeno 0 9 4 4 13 0 5 celkem 43 59 196 72 78 28 90 Nepotvrdilo se, že by pacienty navrhovaná frekvence bohoslužeb byla závislá na oddělení. Většina pacientů všech oddělení si však přeje bo­ hoslužby 1x týdně.

Zaměstnanci navrhovaná frekvence bohoslužeb v závislosti na oddělení odd. / frekv. chir. interna LDN OKO PST neurol. gyn. 1x denně 0 6 9 5 14 3 2 1x týdně 28 55 95 77 72 13 43 1x měsíčně 1 9 12 5 3 4 5 zřídka 6 10 13 17 5 2 6 neuvedeno 2 4 1 1 2 1 2 celkem 37 84 130 105 96 23 58 Potvrdilo se, že frekvence bohoslužeb souvisí s druhem oddělení (a jednoznačně převažuje 1x týdně).

Zájem zaměstnanců o spolupráci s duchovním v závislosti na věku věk / spolupr. pod 20 20-29 30-39 přít. duch, by vadila 0 3 6 přít. duch, by nevadila 5 72 50 zájem o pravid. spolupr. 7 42 21 spolupr. na žádost pac. 6 106 92 neuvedeno 0 2 1 celkem 18 225 170

54 ♦

40-49 4 51 22 117 1 195

50-59 0 24 13 66 1 104

nad 60 0 2 4 5 0 11

Tabulky

Zájem o spolupráci s duchovním v závislosti na věku (pouze sestry) spolupr. sester / věk pod 20 0 přít. duch, by vadila 5 přít. duch, by nevadila zájem o pravid. spolupr. 6 5 spolupr. na žádost pac. 0 neuvedeno 16 celkem

20-29 2 46 22 71 2 143

30-39 4 35 10 50 1 100

40-49 3 39 9 83 1 135

50-59 0 19 6 50 0 75

Zájem o spolupráci s duchovním v závislosti na délce praxe praxe / spolupráce přít. duch, by vadila přít. duch, by nevadila zájem o pravid. spolupr. spolupr. na žádost pac. neuvedeno celkem

pod 1rok 0 20 21 30 0 71

2-5 let 7 72 35 110 3 227

6-10 let 4 29 14 51 1 99

nad 10 let 2 82 39 201 2 326

Zájem o spolupráci s duchovním v závislosti na délce praxe (lékaři - lékařky) praxe / spolupr. přít. duch, by vadila přít. duch, by nevadila zájem o pravid. spolupr. spolupr. na žádost pac. neuvedeno celkem

pod 1rok 0 8 10 9 0 27

2-5 let 0 20 10 33 0 63

6-10 let 2 8 6 26 0 42

nad 10 let 1 16 26 47 1 91

55

Tabulky

Zájem pacientů o setkání s duchovním v závislosti na oddělení odd. / setkání ne (ale nevadil by) ne a vadil by pravidel, setkávání pouze na požádání neuvedeno

gyn. chir. inter. LDN OKO PST neurol. 21 26 59 18 16 7 47 4 0 5 3 1 3 8 6 5 36 8 28 7 7 12 24 92 41 28 11 27 0 4 4 2 5 0 1 celkem 43 59 196 72 78 28 90 Nepotvrdilo se, že by zájem či naopak nezájem pacientů o setkání s duchovním byl přímo závislý na oddělení.

Zájem zaměstnanců spolupracovat s duchovním v závislosti na oddělení zájem o spolupr. / odd. přít. duch, by vadila přít. duch, by nevadila zájem o pravid. spolupr. spolupr. na žádost pac. neuvedeno celkem

56 ♦

gyn. i 9 1 26 0 37

chir. 0 27 10 47 0 84

interna 0 28 22 77 3 130

LDN 3 39 13 50 0 105

OKO neurol. 2 2 20 14 25 7 48 33 1 1 96 57

32 34

30

70

uo

I

o u D-

J

3 D /) D >5 S Ď_

□ T5

28

I

1

115 113 102

76|

109 108

1721

16

CD

T—

58

CO CD

96

24

1 28

3°

45

1°

24

CD

84

I

zéJ

L

l7 8 l

CD

I

I

T—

pomoc zaměstnancům celkem Nepotvrdila se závislost ná však služba "na požádání".

CO

04

I

co 5—

T—

|

r- m

CO

I

L ? íJ

04 00 x—

|3 4 |

22 54

UD

I

I

04

|

I7 2 J

CD

I

|7 6 | |5 4 |

CD

sz

O CO

l3 2 j

56 52

I5 5 l

|4 2 j

I5 2 j

CD

99

|

CD v— 04

105

14

| 1 423

™

zprostř. kon. s odbor. I zprostř. kon. s rod. přísl. I zprostř. kon. s jiným d. I spolupr. v lék. etice

I

I

1

Zaměstnanci navrhovaná náplň práce duchovního v závislosti na oddělení

Tabulky

CO

57

1

i

I

00

co

O CO

CD