Encyklopedie kaktusů [1. vyd. ed.] 9788072342167, 8072342169 [PDF]

Zitiervorschau

LIBOR

KUNTE

ENCYKLOPEDIE KAKTUSŮ

Obsah

Úvod

7

Kaktusy a jejich domov

7

Kaktusy pod drobnohledem

8

Pěstování kaktusů v kostce

11

Choroby a škůdci

12

Kaktusy ve světle ochrany přírody

12

Kaktusy ve službách člověka

12

1. Mexiko

15

2. Spojené státy americké

125

3. Peru

139

4. Bolívie

175

5. Argentina

199

6. Brazílie

219

7. Chile

235

8. Okrajové oblasti

251

9. Kulturní hybridy a kaktusářské zvláštnosti

267

Výběr literatury

283

Rejstřík

284

Úvod Celá kniha, kterou právě držíte v ruce, se věnuje jediné čeledi rostlin - kaktusovitým (Cactaceae). Toto téma, nahlíženo z přísně botanického hle­ diska, se může zdát velmi úzké a málo obsažné, ovšem vzhledem ke způsobu života uvedených rostlin, k jejich tvarové výjimečnosti a také vzhle­ dem k jejich popularitě, patří kaktusovité mezi ne­ smírně zajímavé a svérázné čeledi rostlinné říše. Vezmeme-li v úvahu současné botanické členění, můžeme v rámci čeledi Cactaceae napočítat při­ bližně 300 rodů s asi 2 500 druhů kaktusů. Uvést zcela přesný počet rodů a druhů by bylo poněkud neseriózní. Jednak proto, že vždy záleží na tom, jak chápeme botanické pojetí dané čeledi, rodu či druhu, a také proto, že se stále popisují nejen nové druhy, ale dokonce i nové rody kaktusů, v po­ slední době např. Geohintonia, Cintia nebo Yavia. První zmínky o kaktusech pocházejí ze 16. stol., kdy se vracely objevitelské výpravy z Nového světa zpět do Evropy. Tehdy se ve starých kroni­ kách objevují záznamy o „melounovitých květi­ nách", které se nepodobaly ani jedné z doposud známých rostlin. Jednou z prvních zpráv o kaktu­ sech, která se objevila po conquistě, je zmínka v díle „Historia generál y natural de las Indias" (1535), kde v kapitole XXVI. autor Hernández de Oviedo y Valdés popisuje kaktus jako rostlinu udi­ vující svými „bodláky", ale také zajímavými plody, které domorodci denně konzumují. U Evropanů vzbudily kaktusy přirozeně velký zá­ jem, protože se svým tvarem zcela vymykaly všemu tehdy známému. Podle popisů lze usuzovat, že do Evropy přivezli objevitelé nových světů nej­ dříve kaktusy rodu Melocactus a teprve později se začaly importovat i další rody a druhy. Nejprve si kaktusy našly své místo v zámeckých zahradách. Mít ve sbírce tehdy nějaký kaktus bylo dopřáno opravdu jen těm nejbohatším a touha vlastnit ně­ které exotické květiny vyvolala doslova horečku, která vybičovala ceny těchto rostlin do závratných výšek. V druhé polovině devatenáctého století bylo v Evropě již několik velkých firem, které se zabý­ valy právě pěstováním, ale také dovozem kaktusů z přírody. Tím se staly kaktusy dostupnější a již na počátku dvacátého století existovalo velké množ­ ství specializovaných sbírek se stovkami a tisíci exemplářů. Dnes bychom asi těžko hledali domác­ nost, kde se nepěstuje nebo nepěstoval nějaký ten kaktus. Tyto nenáročné a krásné rostliny se již na­ trvalo zabydlily na parapetech našich oken, na bal­ kónech či ve sklenících. A právě vám, milovníkům této trnité krásy, je určena naše kniha.

Kaktusy a jejich domov Kaktusy pocházejí ze všech tří amerických sub­ kontinentů. Pouze několik „odrodilců" z rodu Rhipsalis má původní domov mimo Nový svět. Ovšem proč se několik málo druhů vyskytuje jako původní složka flóry na Madagaskaru a na Srí Lance, zůstává doposud záhadou. Samozřejmě, že dnes se díky člověku setkáváme s kaktusy po ce­ lém světě. Najdeme je prakticky ve všech státech s tropickým a subtropickým klimatem, především v parcích a na zahradách, ale kaktusy jako nepů­ vodní druhy lze najít i ve volné přírodě, jako je tomu na dlouhých úsecích podél pobřeží Středo­ zemního moře. Je zajímavé, že se kaktus (zřejmě Opuntia ficus-indica) z volné krajiny v Evropě stal součástí obrazu „Zahrada v Jauja", který na­ maloval Pieter Brueghel roku 1565 při svých cestách po Itálii. To svědčí o tom, že se kaktusy v jižní Evropě zabydlely velmi brzy poté, co byly na Starý kontinent importovány. Ovšem kaktusy v Evropě lze nalézt k velkému překvapení objevi­ tele i na méně příznivých lokalitách, než jsou Itá­ lie, Španělsko, Portugalsko či Řecko. Příkladem může být kopec Lovoš v Českém středohoří nebo neúživný svah okolo dálnice směrem z Prahy na Hradec Králové, kde byly kaktusy v blízkosti Če­ lákovic vysázeny již v osmdesátých letech 20. století a dodnes bez problémů rostou a přežívají. Domníváme se však, že experimentování s vysa­ zováním kaktusů do volné přírody se nevyplácí, o čemž se mohli přesvědčit obyvatelé Austrálie, kde se Opuncie zcela jednoznačně vymkly lidské kontrole a v nejpříznivějších podmínkách zcela vytlačily původní společenstvo rostlin. Totéž dnes hrozí na jihozápadě Madagaskaru, kde zavlečené Opuncie a cereusy našly ty nejlepší podmínky k životu. Podíváme-li se podrobněji na místa, kde mají kak­ tusy původní rozšíření, zjistíme, že zdaleka neros­ tou jen na pouštích, jak se většina lidí mylně do­ mnívá. Ba naopak - v pravých pouštích roste přibližně jen jedna čtvrtina z celkového počtu druhů. Ostatní daly přednost méně drsným pod­ mínkám polopouští, suchých stepí, opadavých lesů či travinných společenstev. Ovšem s kaktusy (zhruba 5 % druhů) se lze setkat i v korunách pralesních velikánů, v tropických deštných lesích. Podrobnější informace o životních podmínkách na nalezištích kaktusů jsou uvedeny na začátku jednotlivých kapitol této knihy.

vlevo: Eulychnia spinibarbis

7

Kaktusy pod drobnohledem Krátce o stonku Anatomická a morfologická stavba stonku kaktusu odráží podmínky, ve kterých tyto rostliny rostou. Kaktusy patří mezi sukulentní rostliny, což je ter­ mín zahrnující v sobě obrovské množství druhů a rodů z mnoha čeledí. Každá rostlina, která je schopna ve svém stonku poutat zásobu vody, je su­ kulent; podle toho, kde si rezervu tvoří, rozdělujeme sukulenty na listové (např. Aloe, Agave, Crassula, Haworthia, Kalanchoe či Lithops), kořenové (např. Ibervillea, Kedrostis nebo někteří zástupci rodu Euphorbia) a stonkové, z nichž netypičtější a nej­ známější jsou právě kaktusy. Do této skupiny však patří řada dalších čeledí a rodů, např. Pachypodium, Stapelia, Trichocaulon, nebo někteří zástupci rodu Euphorbia. Jinými slovy tedy, každý kaktus je su­ kulent, ale každý sukulent není kaktus. Sukulence (od slova succus = šťáva) vznikla jako jedna z reakcí rostlin na nepříznivé klimatické podmínky v oblas­ tech, kde je limitujícím faktorem voda, respektive její nedostatek. Předky kaktusů byly pravděpo­ dobně opadavé nebo poloopadavé listnaté dřeviny, které si můžeme částečně představit jako dnes exis­ tující nejpůvodnější kaktusy z podčeledi Pereskioi­ deae, jako jsou rody Pereskia nebo Maihuenia. Nejzajímavějším na kaktusu je zvláštní tvar stonku, kterému kaktusáři s oblibou říkají „tělo", což je slangový výraz, který botaničtí odborníci slyší jen velmi neradi. K vývoji sukulentního stonku došlo postupně, a to především vlivem ne­ příznivých klimatických podmínek, které se vy­ značovaly nedostatkem vody. Rostlina si nutně potřebovala zajistit zásobu vody, která by jí umožňovala bez problémů přežít i nejnepřízni­ vější období sucha. K tomu se u kaktusů vyvinul právě sukulentní stonek s pletivy schopnými zadr­ žovat v sobě větší objem vody. Nutno však podo­ tknout, že voda je vázána ve formě buněčných šťáv. Kdo si myslí, že po rozkrojení kaktusu z něj vyteče lahodný doušek vody, ten je na velkém omylu. Jistěže kaktus může v pouštních podmín­

kách zachránit život na smrt vyžízněnému poutní­ kovi, ale to, co z kaktusu vyteče, rozhodně nelze přirovnat k osvěžujícímu nápoji. Kaktusy tedy postupem času vytvořily stonky nej­ různěji utvářené (viz tvary uvedené v záhlaví u jednotlivých druhů), ale mající společný základ - velký objem pletiv schopných udržet zásobu vody. K přežití v aridních podmínkách se však kaktusy vyzbrojily také odlišným metabolismem, který jim dovoluje otevírat průduchy během chladnější noci, nikoliv za slunného a horkého dne. Potřebný C 0 2 tedy kaktus přijímá v noci, do­ káže ho „uskladnit" ve vakuolách a teprve během dne jej využívá při fotosyntéze. Trnitá výzbroj Nejbizarnějším orgánem kaktusů jsou bezesporu trny. Tady bychom mohli poopravit častý omyl, že kaktus má ostny. Nikoliv, trn je totiž přeměněný orgán, u kaktusu to je list, kdežto osten je vychlípenina pokožkových nebo podpokožkových vrs­ tev. (Ostny má například růže, o které se zase ne­ správně tvrdí, že její stonek je porostlý trny!) Trny u kaktusu se vyvinuly jednak jako mechanická ochrana před býložravci, ale také jako ochrana proti nadměrnému slunečnímu záření. Trny mohou být velmi tvrdé, dřevité a píchavé, nebo naopak nesmírně jemné až peříčkovité. Nejobávanějšími trny jsou drobné glochidie, vyskytující se u zá­ stupců podčeledi Opuntioideae. Ty jsou totiž vy­ baveny zpětnými háčky, takže se po zapíchnutí do pokožky jen velmi obtížně odstraňují. Dokonce existují případy, kdy glochidie nesené při bouřích větrem způsobily nepříjemné, velmi bolestivé oční záněty. Zpětné háčky na velkých trnech u opuncií mají ještě jednu funkci. Snadno odlomitelné články, např. u Opuntia tunicata, se po zapíchnutí do kůže většího savce odlomí a ten je přenese na jiné místo, kde zakoření a vytvoří novou rostlinu. Trny některých kaktusů {Discocactus horstii) jsou dokonce schopny v omezené míře přijímat i vodu, která se na nich sráží ve formě rosy."

Schéma vývoje bradavky a areoly: A) Z úžlabního pupenu (1) se začíná tvořit areola, z báze řapíku listu (2) se u někte­ rých druhů tvoří bradavka. B) List se redukuje, báze se zvětšuje. C) Na bradavce (3) se vytvoří areola (4), ze které rostou trny a někdy i květy. D) Jindy květy vyrůstají z axily (5), která vzniká v paždí bradavky - Mammillaria.

Příklady extrémních forem trnů: A) silné dřevité, příčně rýhované - Echinocactus texensis - horní okrajové (1), spodní okrajové (2), středový (3), B) jemné okrajové, vyrůstající z podlouhlé sekyrkovité areoly - Mammillaria pectinifera

Některé kaktusy se nejméně příznivým podmín­ kám přizpůsobily také vrstvou krystalických vosků na povrchu pokožky, které vytvářejí ty­ pické šedavé zabarvení, jako je tomu např. u ně­ kterých zástupců rodu Copiapoa. Řada druhů řeší problém nedostatku vody velkým přeměněným kořenem (Peniocereus greggii, Gymnocactus sub­ terraneus), který slouží jednak jako zásobárna vody, ale zároveň jako rezervní orgán, schopný po ztrátě nadzemní části (uschnutí, spasení, odlomení apod.) stonek znovu obnovit. Podíváme-li se na stonek kaktusu pozorněji, zjis­ tíme, že trny vyrůstají ve skupinkách. Místům, odkud rostou, říkáme areoly a v podstatě se jedná o úžlabní pupeny. U kaktusů se tyto úžlabní pu­ peny posunuly na špici tzv. podaria, které vzniklo zakrněním a zbytněním spodní části listu. U ně­ kterých kaktusů se areola rozdělila na dvě části: spodní, nejčastěji umístěná v paždí bradavky, nese květy a plody a nazývá se axila. Podarium vzniklé přeměnou listu dále mohutnělo, až vytvořilo ony typické bradavky, někdy též na­ zývané marnily nebo tuberkule. U rodu Mammil­ laria zvolil autor popisu rodu název právě podle marnil. U mnoha rodů, např. u sloupovitých kak­ tusů nebo u rodu Astrophytum, netvoří podaria bradavky, ale prodlužují se směrem vzhůru a dolů, čímž vytvářejí další typický útvar pro kaktusy, žebra.

pinovité sepaly podobné kalichu a vnitřní barevné petaly, připomínající korunu. Podle tvaru rozlišu­ jeme tři základní typy květů - trychtýřovité, trub­ kovité a zvonkovité. Naprostá většina kaktusů má květy oboupohlavné, tj. se samčími i samičími po­ hlavními orgány. Samičí pohlavní orgány (blizna, čnělka, semeník) jsou uloženy uprostřed květu, samčí (nitky a prašníky) jsou umístěny v několika kruzích okolo nich. Většina kaktusových druhů má květy pravidelné neboli aktinomorfní (květ lze rozdělit několika rovinami souměrnosti). Menší počet druhů má květy souměrné neboli zygo­ morfní (květ lze rozdělit pouze jednou rovinou souměrnosti na dvě stejné poloviny). Typičtí zá­ stupci jsou některé druhy rodu Matucana, Oreo­ cereus, Schlumbergera aj. Právě tyto zygomorfní, často esovitě prohnuté květy jsou obvykle navště­ vovány kolibříky, kteří zajišťují jejich opylení. Kaktusové květy se převážně otevírají ve dne, ale květy některých rodů jsou přizpůsobeny nočním opylovačům (Discocactus, Echinopsis, Neobinghamia aj.). Tyto květy se začínají oteví­ rat za soumraku, jsou většinou bílé a často pří­ jemně voní, což napomáhá lišajům nebo jiným nočním motýlům či netopýrům při jejich vyhleEriosyce villosa

Květy - účelná krása Květy jsou jednak významným orgánem, který zajišťuje reprodukci, ale také tím, co poutá pozor­ nost každého laika i odborníka. Jejich krása a ba­ revná pestrost je opravdu jen těžko popsatelná a domníváme se, že kvetoucí kaktus musí nad­ chnout i toho největšího škarohlída. Jak již bylo řečeno, květy vyrůstají z areoly nebo axily a ne­ vytvářejí žádný květní stonek, ale vyrůstají při­ sedle. Některé názvy kaktusů jsou poněkud zavá­ dějící, jako např. Gymnocalycium (s holým kalichem), protože u kaktusů není květ rozlišen na kalich a korunu, ale vytváří nerozlišené okvětí. Květ kaktusu má však vnější nazelenalé nebo šu-

9

Tvary květů kaktusů: A) trubkovitý - Echinopsis kermesina, B) trychtýřovitý - Gymnocalycium calochlorum, C) široce trychtýřovitý (zvonkovitý) - Pediocactus peblesianus

dávání. Květy kaktusů kvetou poměrně krátce, což je dokladem jejich úsporného režimu s vo­ dou. Otevřený květ vypařuje velké množství vody, a tak již za několik hodin po otevření nebo druhý den uvadá. Zajímavé je, že neopylený květ vydrží déle čerstvý a otevřený než květ opylený. U Leuchtenbergia principis vydrží ne­ opylený květ rozkvétat i čtyři pět dní, kdežto opylený květ se třeba další den již neotevře. Spl­ nil své poslání a funkci a není proto potřeba dál rostlinu vyčerpávat. Aby došlo k oplození, je třeba u většiny kaktusů dvou jedinců stejného druhu, tzn. že velké pro­ cento kaktusů je cizosprašných. V přírodě přenáší pyl většinou hmyz, méně často kolibříci nebo ne­

topýři. Ve sbírce se o přenos pylu z rostliny na rostlinu stará sám kaktusář pomocí štětečku nebo vatového tamponu. Existují však také druhy Sa­ mosprašné, např. někteří zástupci rodu Rebutia nebo Notocactus. K jejich opylení a oplození po­ stačí vlastní pyl. Zcela zvláštním způsobem sa­ moopylení je tzv. kleistogamie; při ní k opylení a oplození dojde ještě v poupěti, takže květ se ne­ rozvine a rovnou se vyvíjí plod. Kaktusář je tedy ochuzen o krásný květ, ale má zaručeno, že se druh nesprášil s jiným, za vzniku nežádoucího hybridu. Tuto vlastnost lze pozorovat především u zástupců rodu Frailea. Oplozený květ, resp. semeník se mění v plod a oplozená vajíčka se mění v semena, která jsou

Schéma květu kaktusu: A) široce trychtýřovitého, B) trubkovitého - semeník (1), čnělka s bliznou (2), tyčinky (3), okvětní lístky (4)

vlastně novou generací rostlin. Plodem u kaktusů jsou buď dužnaté nebo vysýchavé bobule. Mnohé plody jsou velmi chutným ovocem a některé Opuncie se pro plody dokonce pěstují jako kul­ turní rostliny. Plody z políček s vysázenými Opuntia ficus-indica jsou často jediným zdrojem příjmu domorodých obyvatel v suchých oblastech Mexika.

Pěstování kaktusů v kostce Kaktusy jsou v podstatě velmi nenáročné rostliny, které potřebují k životu minimum vody, dostatek slunce a určité teploty během vegetace i v prů­ běhu vegetačního klidu. Základní návody jsou tedy obsaženy ve formě grafických ikon u kaž­ dého druhu. V naší knize nechceme popisovat de­ tailní metody pěstování kaktusů a je proto vhodné zvolit příručku, která se zabývá výhradně tímto té­ matem. Důležité je objasnit některé termíny, týka­ jící se především rozmnožování kaktusů, s nimiž kniha operuje v textu. Vegetativní rozmnožování kaktusů je poměrně jednoduchá metoda, kdy k vypěstování nového jedince použijeme určitou část z mateřské rost­ liny - řízek, odnož, část trsu. Zvláštním způso­ bem nepřímého vegetativního rozmnožování je roubování kaktusů, které používáme přede­ vším u obtížně pěstovatelných druhů nebo

u druhů, které nevytvářejí chlorofyl. Pro tento účel používáme podnože, spolehlivě rostoucí druhy kaktusů, na které rouby dobře přirůstají a dobře na nich vegetují. Ze základních pod­ noží lze jmenovat Myrtillocactus geometri­ zans, Trichocereus pasacana, Eriocereus jus­ bertii nebo Echinopsis eyriesii a pro roubování semenáčků s výhodou používáme letorosty Pe­ reskiopsis sp. Generativní rozmnožování kaktusů má určitá specifika, kdy musíme klíčícím rostlinkám vy­ tvořit podmínky k růstu a především prostředí bez patogenních hub a plísní. Jako optimální se v tomto případě nabízí tzv. Fleischerova me­ toda. Do zavařovací sklenice nasypeme asi 3 cm výsevního substrátu a tento necháme v troubě či v hrnci s vodou vysterilizovat. Po vychladnutí rozprostřeme na povrch substrátu semena namořená vhodným fungicidem. Ihned uzavřeme a umístíme buď pod zářivkový výsevní aparát nebo za okno, kam nedopadá přímé sluneční zá­ ření. Toto je velmi důležitý faktor, protože v ma­ lém uzavřeném prostoru může během krátké chvíle dojít vlivem slunečního záření k přehřátí a zničení semenáčků. Teprve když semenáčky dosáhnou dostatečné velikosti a narůstají jim první trny, můžeme začít opatrně větrat, snižo­ vat vzdušnou vlhkost a za nějaký čas, když se semenáčky začínají tísnit, přistupujeme k prv­ nímu pikýrování.

Amatérská sbírka kaktusů

11

Choroby a škůdci I když kaktusy nepocházejí z Evropy, škůdců a chorob, které na nich dokáží parazitovat, je i u nás poměrně mnoho. Houbové choroby a bakteriózy se velmi rychle šíří a jedinou účinnou pomocí je od­ stranit zasaženou část stonku a pokusit se rostlinu zachránit buď zakořeněním, nebo roubováním. Škůdci, kteří se na kaktusech vyskytují, patří mezi savé škůdce a zřejmě nejčastějším nevítaným hos­ tem ve sbírce je savý roztoč Sviluška - v našich podmínkách nejčastěji červená Sviluška chmelová (Tetranychus urticae). Dokáže napáchat obrovské škody a pletiva poškozená sáním regenerují jen velmi pomalu. Na rostlinách se nejprve vytvoří šedavý, později hnědnoucí povrch, který v po­ slední fázi začne korkovatět. Sviluška je velmi ne­ bezpečná proto, že škůdce není prakticky vidět a většinou zaregistrujeme až první příznaky po­ škození rostlin. Zásah nesmíme odkládat a čím včasnější aplikace insekticidu, tím větší šance na záchranu rostlin. Důležité je přesně dodržet návod výrobce a postřik aplikovat několikrát po sobě, aby došlo k likvidaci všech vývojových stadií. Červci - vlnatka (Pseudococcus sp.) a kořenovka (Rhizoecus falciferi) -jsou také nepříjemnými ná­ vštěvníky, ale jimi způsobené škody nejsou větši­ nou tak rozsáhlé jako u svilušky. Poznáme je a od­ halíme většinou včas, a to tak, že se na stoncích či kořenech objeví málo pohyblivá, voskovým oba­ lem potažená tělíčka těchto škůdců. Červci mo­ hou rostliny velmi oslabit především během vege­ tačního klidu. Jakmile zjistíme jejich přítomnost na kořenech či na stoncích kaktusu, musíme za­ mořený kaktus individuálně ošetřit. Proti všem škůdcům je vhodné provést preven­ tivně jednou či dvakrát aplikaci některého insekti­ cidu v celé sbírce a věnovat zvýšenou pozornost výskytu škůdců při zimování kaktusů.

Kaktusy ve světle ochrany přírody Ochrana kaktusů na jejich přirozených stanoviš­ tích je stále diskutovaným tématem, které právě v posledních letech nabírá na aktuálnosti. Kaktusy se ve velkém dovážely do Evropy, USA, Austrálie, ale i do Japonska, kde byly předmětem poměrně výhodného obchodu, ovšem tento ne­ kontrolovaný sběr a vývoz skončil prakticky před druhou světovou válkou. Většina zemí, kde kaktusy rostou, mají jejich vý­ voz striktně zakázán vlastními zákony o ochraně přírody té které země. Nekontrolovanému ob­ chodu s kaktusy zabraňuje také fakt, že jsou všechny druhy zahrnuty do I. a II. dodatku CITES - mezinárodní úmluva o obchodu s volně žijícími druhy rostlin a živočichů. Bohužel, současná situace je natolik špatná, že 12

populace kaktusů jsou ohrožovány nikoliv sběrem amatérských pěstitelů a nadšenců, ale především zvyšujícím se tlakem člověka na stanoviště, kde kaktusy rostou. Zvýšení počtu obyvatel a jejich uživení, výstavba silnic, těžební průmysl - to jsou opravdová rizika, která kaktusy v přírodě ohrožují víc než cokoliv jiného. Zákaz sběru semen kaktusů, např. v Mexiku, je hysterickým vyvrcholením snahy některých „ochránců" přírody. Přitom sesbírání plodů z ně­ kolika rostlin na jedné lokalitě je pouhým a nepa­ trným zlomkem produkce semen druhu na daném stanovišti. Jak ale ukazuje zkušenost z minulých desetiletí, je jasné, že právě semena přivezená do Evropy dala základ mnoha generacím nových rostlin, čímž se přirozeně snížila poptávka po im­ portních rostlinách. Semena získaná z rostlin s udanou lokalitou jsou základem botanicky hod­ notného materiálu, o kterém v naší knize hovo­ říme jako o rostlinách s ověřeným původem. Získat v současné době povolení k vývozu kak­ tusů z jakékoliv americké země je takřka neřeši­ telný problém, proto se mnozí kaktusáři snaží udr­ žovat rostliny ve sbírkách s udáním lokality, odkud původní materiál pocházel. Jak se zdá, tento způsob zachování botanicky hodnotného materiálu se u mnohých rodů daří, ale záleží na pečlivosti kaktusáře, zda opravdu nespráší Thelo­ cactus bicolor z Parras de la Fuente, Coahuila s Thelocactus bicolor, který vypěstoval ze semen v katalogu označených jako Huizache, San Luis Potosí. Domníváme se, že tato situace bude muset vyústit v rozumný kompromis, kdy alespoň pro studijní a sbírkové účely bude možné získat povolení k dovozu semen, jejichž sběr v žádném případě nemůže ohrozit stabilitu populace na lokalitě.

Kaktusy ve službách člověka V oblastech, kde kaktusy rostou, domorodci do­ káží využívat tyto rostliny jako jeden z přírodních zdrojů, který se v jinak poměrně chudé krajině nachází. Plody některých druhů jsou vítaným zpestřením jídelníčku, jímž si nahrazují méně do­ stupné ovoce. Nakyslé bobule některých echino­ cereusů, ferokaktusů nebo sloupovitých kaktusů (např. Myrtillocactus geometrizans) či mamilárií sbírají domorodci příležitostně v krajině, jako my sbíráme v lese borůvky či ostružiny. Jiná je situ­ ace s opunciemi, které záměrně pěstují na políč­ kách a jejichž plody neslouží pouze rodině, ale jsou pro mnohé z vesničanů i zdrojem příjmu, protože je prodávají na trzích. Z opunciových plodů, tzv. tuna, se vyrábí i docela chutný džem, nazývaný „qeuso de tuna". V kuchyni se však vy­ užívají také mladé články, nopalitos, které se po očištění upravují nejrůznějším způsobem: smaží

se, dusí nebo nakládají do sladkokyselého nálevu jako naše okurky. S opunciemi se dokonce experimentovalo jako s krmivovou základnou pro skot. Kvůli nevhod­ nému biochemickému složení jejich stonků však bylo od dalších pokusů upuštěno a pro současné farmáře představují Opuncie pouze doplňkový typ krmiva, nikoliv základní zdroj, jak si to předsta­ vovali zemědělští odborníci. Opuncie sloužily jako živné rostliny pro škůdce červce nopálového (Dactylopius coccus), který byl odchováván především na Opuntia ficus-in­ dica a na O. tomentosa. Z něj se získávalo pří­ rodní červené barvivo košenila, používané v mnoha odvětvích chemického, kosmetického a potravinářského průmyslu. S výrobou syntetic­ kých barviv zájem o košenilu ustal, ale v součas­ nosti, kdy se člověk vrací k přírodním látkám, za­ číná poptávka po tomto typu barviva opět stoupat. Doba, kdy se ze semen kaktusů, např. z Carnegiea gigantea, připravovala mouka na vaření a pečení, je již nenávratně pryč, protože ji nahradila všude dostupná mouka kukuřičná nebo pšeničná. S kak­ tusy v podobě kandovaného ovoce je ale možné se potkat na tržištích ve středomexických státech do­ posud poměrně často. Měkké části stonků Echino­ cactus platyacanthus domorodci vykrajují z rost­ lin, proslazují je nasyceným roztokem cukru a prodávají pod názvem „acitrón" nebo také „dulce de visnaga". Dřevnaté stonky kaktusů, resp. jejich zdřevnatělé svazky cévní, slouží i jako stavební materiál nebo

jako mnohdy jediný zdroj topiva. V minulosti se hákovité trny kaktusů používaly k lovu ryb, rovné trny sloužily jako jehly. To však už je dávno mi­ nulostí, stejně jako trik používaný rybáři na Baja California. Rozdrcené stonky Machaerocereus gummosus naházeli do vody, kde se z- nich uvol­ nilo množství látek omamujících ryby, které podle svědků nehybné sbírali z hladiny. Kapitola o halucinogenních a léčivých účincích kaktusů by mohla vydat na samostatnou knihu, a tak jen připomeňme, že v Mexiku a USA je nej­ známějším kaktusem používaným v minulosti k rituálním obřadům Lophophora williamsii, na­ zývaná také peyote nebo peyotl. Díky vysokému obsahu halucinogenních alkaloidů je v Jižní Ame­ rice podobným způsobem využíván Trichocereus pachanoi, kterému tamní obyvatelé přezdívají San Pedro. Kaktusy jsou dnes ve všech subtropických a tro­ pických státech světa využívány jako nenáročné a efektní rostliny do parků a zahrad. V zemích je­ jich původního výskytu je vesničané používají také jako živé ploty, které vytvoří neproniknutel­ nou bariéra kolem domku nebo políčka. Nasekané stonky např. Stenocereus marginatus či rázných opuncií velmi snadno zakoření a během několika málo let slouží jako živé, kvetoucí a nerezavějící oplocení. Pro kaktusáře existuje ještě jedno a snad hlavní využití kaktusů: je to celoživotní náplň a ušle­ chtilé hobby, skýtající nejen radost a uspokojení, ale také velké poznání přírody.

Opuntia ficus-indica s plody sloužícími jako krmivo pro dobytek

13

1. Mexiko Mexiko je z kaktusářského pohledu jakousi Mek­ kou všech milovníků kaktusů. Na jeho území se nachází největší počet druhů a jsou mezi nimi mnohé miniatury, endemické rody a pěstitelsky nejpřitažlivější kaktusy vůbec. Mexiko je na východě i na západě ohraničeno vel­ kými masívy, které se táhnou severojižním smě­ rem. Mezi nimi je centrální plošina, která je po kaktusářské stránce také velmi zajímavá. Sierra Madre Oriental, táhnoucí se od hranice s USA na východě Mexika, má mnoho zajímavých lokalit a snad nejzajímavější místa lze nalézt v oblasti Galeana, Rayones nebo Aramberri. Sierra Madre Occidental je méně prozkoumána, ale především její východní úbočí jsou místem výskytu mnoha zajímavých rodů. Náhorní plošina, rozdělená do řady malých pohoří, skýtá velké plochy, kde do­ posud nebyl proveden téměř žádný botanický vý­ zkum a v současné době, s rozvojem výstavby no­ vých cest a silnic, se stávají i tyto kdysi málo přístupné oblasti dostupnější. Zcela zvláštní a sa­ mostatnou kapitolkou jsou oblasti jižně od hlav­ ního města, které se od severního Mexika výrazně liší. Objevují se zde rody kaktusů, které na severu nenajdeme a např. ve spolkovém státě Oaxaca můžeme nalézt velmi zajímavé zástupce rodu Mammillaria. Stejně tak je zcela svérázným úze­ mím poloostrov Baja California, který jako by ani k Mexiku nepatřil. Nádherné scenérie hnědočervených hor a blankytně modrého moře, doplněné mohutnými kaktusy a jinými sukulenty, vytvářejí další kaktusářský ráj. Na tomto poloostrově a na blízko ležících ostrovech rostou nejzajímavější zástupci rodu Ferocactus a také skvosty rodu Echinocereus. Kaktusy se v Mexiku rozšířily především v polopouštních oblastech ve společenstvech, kterým vé­ vodí nejrůznější sukulentní a suchomilné druhy. Tyto zvláštní rostlinné formace se nazývají „matorral" a podle polohy a zastoupení rostlinných druhů se dělí na „matorral micrófilo", „matorral rosetófilo" a „matorral crasicaule". Kaktusy však v Me­ xiku rostou i v dalších rostlinných formacích, jako jsou např. společenstva travin („pastizal") nebo po­ loopadavé suché lesy („bosque subcaudicifolio"). Mexické kaktusy jsou v současné době pod přís­ nou ochranou jak zákonů země, tak pod velmi přísnou ochranou mezinárodní. Bohužel, jejich naleziště jsou dosti výrazně ničena, takže mnohá ochranářská opatření se míjejí účinkem, protože zvolna mizí přirozený prostor, ve kterém kaktusy rostly. vlevo: Cephalocereus hoppenstedtii

Ancistrocactus megarhizus

Ancistrocactus

megarhizus

KULOVITÝ Jeho zařazení na úroveň samostatného druhu bylo několikrát zpochybněno, ale podle našich pozoro­ vání v přírodě a podle studia populací příbuzných taxonů se zdá být opodstatněné. Český kaktusář a cestovatel Alberto Vojtěch Frič v něm dokonce viděl natolik zvláštní rostlinu, že pro něj vytvořil samostatný rod a neplatně ho pojmenoval jako Roseia castanedai. Vytváří kulovitý stonek široký 5-8 cm, často i s několika odnožemi. Zdužnatělý kořen vytváří pod zemí poměrně mohutný zásobní orgán. Spirálovitě uspořádaná žebra jsou rozdě­ lena na kónické bradavky, vysoké asi 0,5 cm. Are­ oly nesou více než 20 okrajových trnů a čtyři trny středové, z nichž jeden je nejdelší, postavený smě­ rem vzhůru a často háčkovité zakončený. Květ je zelenožlutý, asi 2 cm široký. V přírodě roste na mnoha lokalitách v mexickém státě Tamaulipas, ale jakési centrum rozšíření je na rovinatých plochách v blízkém okolí Ciudad Victoria a také na známé lokalitě u Estanción Calles, kde roste společně s Astrophytum asterias. Je­ likož vytváří poměrně velký dužnatý kořen, je dosti citlivý na zálivku v nevhodnou dobu. Snadno pak zahnívá a během několika dní odu­ mírá. Jako nevhodné se jeví přílišné zálivky bě­ hem chladných dní a také během letních veder, kdy kaktusy většinou stagnují a nerostou. Méně zkušeným kaktusářům je vhodné doporučit pěsto­ vání roubovaných exemplářů, zkušenější pěstitelé pak jistě zvládnou kulturu pravokořenných rostlin v propustném a mírně zásaditém substrátu.

15

Ancistrocactus uncinatus

Ariocarpus

agavoides

KULOVITÝ

Ancistrocactus

uncinatus

SLOUPKOVITÝ Stonek tohoto kaktusu je většinou sloupovitý, může dosahovat výšky až 15 cm, přičemž šířka nepřesahuje 8 cm. Zajímavý je svými nápadně tmavými květy, které jsou u určitých nalezištních forem téměř hnědé. Vyskytuje se v centrálních oblastech Mexika, obývá převážně kopcovitý terén, ale lze ho nalézt i v rovinách ve státě San Luis Potosí. Ve sbírkách se daleko častěji než nominátní varieta pěstuje A. uncinatus var. wrightii, vyznačující se velmi dlou­ hými středovými trny, které mohou u některých jedinců dosahovat až 15 cm délky. Častěji bývá zastoupena nejen kvůli svému nádhernému otr­ nění, ale také kvůli snazšímu pěstování. Chcemeli roubovat, volíme buď Myrtillocactus geometri­ zans nebo Echinopsis cv. Jestliže jsme se rozhodli pro pravokořennou kulturu, musíme volit hodně propustný substrát a zálivku aplikovat po ránu či navečer, vždy jen za teplého počasí. Ancistrocactus uncinatus var. wrightii

Jedná se o jeden z nejzajímavějších druhů rodu. Stonek dorůstá šířky až 5 cm, ale jeho větší část je ukryta pod povrchem půdy. Nadzemní část stonku je rozčleněna na úzké, asi 4 cm dlouhé bradavky se zelenošedou pokožkou. Vlnatá areoly jsou umístěny 1,5 cm od špice bradavky a vynikají ob­ zvláště na kulturních rostlinách. Pokud jsou v pří­ rodě rostliny seschlé, bradavky jsou nahloučené k sobě a mírně stočené do středu rostliny; v tako­ vém stavu je prakticky vyloučené je na lokalitě objevit. Po deštích je však bezpečně prozradí ná­ padné červenofialové květy, široké až 5 cm, které se vyvíjejí na areolách mladých bradavek, takže rostliny kvetou jakoby z vegetačního středu. A. agavoides se vyskytuje v mexickém státě Ta­ maulipas nedaleko městečka Tula, kde jsou po­ slední zbytky lokalit velmi ohroženy lidskou čin­ ností (skládka odpadků, pastva dobytka). Ne­ dávno byla nalezena nová lokalita tohoto druhu ve státě San Luis Potosí, ale je velmi přísně utajo­ vána z obavy před zničením. Jeho pěstování je po­ měrně obtížné a ve sbírkách ho kaktusáři udržují většinou jako roubovaný na vhodnou podnož, např. na Myrtillocactus geometrizans. Samozřej­ mě je možné pěstovat ho i na vlastních kořenech, a to v perfektně propustném substrátu s přídav­ kem drcené cihly, keramzitu, perlitu či štěrku. Množíme prakticky jen výsevem semen, ale ně­ kdy i roubováním odnoží.

Ariocarpus

bravoanus

KULOVITÝ Zařazení tohoto druhu do botanického systému v rámci rodu je problematické; někdo jej považuje za poddruh A. fissuratus, jiný v něm vidí spojo­ vací článek k A. kotschoubeyanus. Svým stonkem se asi nejvíce podobá A. fissuratus ssp. hintonii, ale jeho bradavky směřují více nahoru. Velký fialovočervený květ se objevuje na sklonku podzimu a semena dozrávají v březnu příštího roku. Místem výskytu tohoto vzácného druhu je ne­ smírně malá oblast v mexickém státě San Luis Po­ tosí; je překvapivé, že se toto místo nachází při­ bližně 1 km od hlavní silnice spojující Mexico D. F. a San Luis Potosí. Roste na plochých vyvýše­ ných místech v hrubém kamenitém substrátu vá­ pencového původu. Stonky jsou velmi dobře mas­ kovány v půdě a objevit tuto mikrolokalitu bez přesné znalosti je předem ztracená práce. S nej­ větší pravděpodobností roste i na jiných místech, ale bohužel, doposud se je nepodařilo objevit. Pě­ stování je v této fázi velmi omezené pro absolutní

Ariocarpus agavoides

Ariocarpus confusus

nedostatek jak rostlinného, tak semenného mate­ riálu. Velmi přísná ochranářská nařízení a exi­ stence zákona CITES nedovolují vývoz rostlin ze země, což je v tomto případě racionální opatření. Na druhou stranu by bylo dobré legálními pro­ středky nasytit trh a poptávku, čímž se nejvý­ znamněji zabrání drancování přírodních nalezišť.

Tvar bradavek, stejně jako jejich postavení na stonku, je nesmírně variabilní a liší se rostlinu od rostliny, lokalitu od lokality. Růžová barva květů byla jednou z hlavních a viditelných odlišností od druhů A. retusus a A. trigonus. Výskyt v přírodě je znám už mnoho let a sledo­ vané populace jsou poměrně početné a stabilní, nevykazující v průběhu posledních 10 let žádný dramatický úbytek (což se o některých jiných dru­ zích říci nedá). Roste na několika lokalitách v okolí městečka Aramberri v mexickém státě Nu­ evo Leon, kde osídluje roviny a mírně svažité te­ rény. Všude, kde se vyskytuje, je povrch země po­ kryt kameny vápencového původu a jednotlivé rostliny rostou většinou na otevřených prostran­ stvích, spíše než ve skrytu vyšší vegetace. Také kaktusáři tento druh pěstují již dlouhá léta; spor o jeho systematické zařazení však zřejmě přinese až podrobnější výzkum v terénu. Podle doposud známých údajů se zřejmě jedná o rostlinu blízce příbuznou A. retusus, s nímž se i shodně pěstuje.

Ariocarpus

confusus

KULOVITÝ Platně popsaný, ale velmi problematický taxon. Autoři popisu sice jméno confusus = zmatený na­ vrhli proto, že se jedná o zvláštní, variabilní a do­ posud nezhodnocené populace rostlin, ale zároveň je možné tvrdit, že zařazení druhu do systému rodu je taktéž zmatené. Rostliny jsou poměrně velké - dorůstají přes 20 cm šířky - a nadzemní část má charakteristickou šedozelenou barvu. Ariocarpus bravoanus

17

Ariocarpus fissuratus

Ariocarpus fissuratus var. hintonii

Ariocarpus

další dvě variety, a to A. fissuratus var. lloydii a A. fissuratus var. hintonii. První vytváří mohutné po­ lokulovité stonky o šířce až 20 cm a roste v pohoří Sierra de Parras, druhá má malý zploštělý stonek, který není větší než 6 cm a v kamenitém terénu s řídkým porostem trav je velmi dobře maskován. Pro všechny tři taxony platí stejné pěstitelské zá­ sady. Pěstujeme-li pravokořenné rostliny, musíme být na počátku a na konci vegetace velmi opatrní se zálivkou. Pěstební substrát musí být dobře vy­ sychavý a propustný. Roubovat je možné na všechny běžně používané podnože. V případě ariokarpusů se výborně osvědčily také semenáčky Echinopsis sp. velikosti vlašského ořechu, na kte­ ré roubujeme semenáče s prvními bradavkami.

fissuratus

KULOVITÝ Stonek je rozdělen stejně jako u ostatních ariokarpusů na nadzemní část, v tomto případě tvořenou střechovitě uspořádanými bradavkami, a pod­ zemní část, která plynule přechází v mohutný ře­ povitý kořen. A. fissuratus dorůstá velikosti až 15 cm a v dospělosti Vykvétá na podzim až 5 cm širokým, růžovofialovým květem. Vyskytuje se v severních oblastech Mexika, ale také v Texasu. Tam je velmi populární; pro jeho originální vzhled mu Američané říkají „living rock" neboli živý kámen. V Mexiku rostou ještě Ariocarpus fissuratus var. lloydii

18

Ariocarpus kotschoubeyanus

Ariocarpus

kotschoubeyanus

DISKOVITÝ

Stavbou stonku patří bezesporu mezi nejzajíma­ vější kaktusy. Mexičtí domorodci mu říkají „pezuna de venado", což v překladu znamená jelení kopyto, spíše však připomíná mnohacípou hvěz­ du. Větší část stonku je ukryta pod povrchem země, proto v přírodě spatříme jen vrchní plošky bradavek. I tento druh se dokáže velmi dobře mas­ kovat. Jeho stonek nedorůstá velkých rozměrů a exempláře široké 7 cm jsou už pořádnými obry. Podobně jako ostatní zástupci rodu nemá v dospě­ losti žádné trny. Překrásné fialovoěervené květy se vytvářejí na nejmladších bradavkách v blíz­ kosti vegetačního středu a jsou až 3,5 cm široké, takže mnohdy zakryjí celou rostlinku. A. kotschoubeyanus je druh s obrovským areálem výskytu a s velkou proměnlivostí. Vyskytuje se na severu Mexika a svým rozšířením zasahuje až do států San Luis Potosí, Querétaro a Zacatecas. Jako typová lokalita bylo stanoveno místo nedaleko města Matehuala (San Luis Potosí). V přírodě ne­ daleko města Tula v mexickém státě Tamaulipas roste také bělokvětá forma, uváděná jako varieta

A. k. var. albiflorus, některými autory považovaná za samostatný druh. Pěstování obou zmíněných taxonů patří mezi dosti velké oříšky a kvetoucí pravokořenné rostliny jsou vždy skvělým úspě­ chem kaktusáře. Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus

19

Ariocarpus retusus z přírody

Ariocarpus

retusus

KULOVITÝ

Nejznámější a nejčastěji pěstovaný zástupce rodu. Druhové jméno retusus znamená tupý, ve smyslu nepíchavý, protože nemá žádné trny. Jeho stonek dorůstá velikosti až 25 cm, přičemž horní část je tvořena trojbokými bradavkami s šedavé zelenou pokožkou. Ze středu rostliny vyrůstají na podzim bílé květy se žlutou bliznou a sytě žlutými praš­ níky. Květy jsou při plném rozvití až 4 cm široké. A. retusus je rozšířen na velikém areálu na severu Mexika, kde roste na mírných svazích kopců či na vápencových pahorcích, vždy však na plném Ariocarpus retusus z kultury

20

slunci. Domorodci používají jeho vymačkanou šťávu jako léčivo, ale také jako halucinogenní drogu s poměrně silným účinkem. Ve sbírkách se setkáme především s roubovanými rostlinami, ale při zvýšené opatrnosti lze pěstovat i rostliny na vlastních kořenech. Druh množíme výsevem se­ men. Po vyklíčení doporučujeme semenáčky rou­ bovat na vrcholek rostlin rodu Pereskiopsis a teprve po jedné či dvou sezónách podnož seříz­ nout a zapustit ji zcela do pěstebního substrátu.

Ariocarpus

scapharostrus

KULOVITÝ

Jen málo kaktusů se dokáže maskovat na lokalitě stejně dobře jako A. scapharostrus. Není to žádný trpaslík, neboť dorůstá až 9 cm šířky, ovšem obje­ vit ho na břidlicových kopcích není vůbec snadné, neboť v maskování je skutečným mistrem. Jeho beztrnné, tupě zakončené bradavky mají šedoze­ lenou pokožku a jen částečně ční nad povrch břid­ ličné drtě, která pokrývá jeho naleziště. Na první pohled jsou rostliny k nenalezení. Perfektně je však prozradí 4 cm široké, červenofialové květy s velkým množstvím zářivě žlutých prašníků. Druh se vyskytuje na velmi omezeném areálu v těsné blízkosti městečka Rayones, ležícího v me­ xickém státě Nuevo Leon. Bohužel, vyhlídky na jeho přežití v přírodě jsou poměrně malé. Také ve

Ariocarpus scapharostrus z přírody

sbírkách se vyskytuje poměrně vzácně a sbírkové rostliny se jen málo podobají rostlinám z přírody. Roubové exempláre však rostou bez větších potíží.

Ariocarpus

trigonus

KULOVITÝ Na rozdíl od ostatních ariokarpusů vytváří květy na starších areolách, což má za následek, že často Vykvétá celým věnečkem bílých květů okolo te­ mena. Jméno trigonus jasně poukazuje na trojboké bradavky, které jsou špičaté a odstávají od stonku, který může dorůst do šířky až 25 cm.

Druh se vyskytuje na poměrně velkém areálu na severovýchodě Mexika, ovšem oproti některým ostatním ariokarpusům osídluje místa s nízkou nadmořskou výškou do 500 m n. m. Pěstování je obdobné jako u druhu A. retusus. Dospělosti, kdy tyto ariokarpusy již bezpečně kvetou, dosahují rostliny na vlastních kořenech přibližně za deset let, kdežto roubovanci mohou kvést již třetím ro­ kem po výsevu. Ariocarpus trigonus

Ariocarpus scapharostrus z kultury

21

Astrophytum asterias

Astrophytum

asterias

DISKOVITÝ

Tento beztrnný kaktus upoutá svým vzhledem na první pohled. Jeho plochý stonek dorůstá velikosti asi 8 cm a má velmi elegantní a pravidelné čle­ nění, dané plochými žebry, ale také plstnatými areolami. V neposlední řadě se na jeho kráse po­ dílejí i pravidelně rozmístěné bílé vločky. Do osudu tohoto druhu zasáhl i český kaktusář Al­ berto Vojtěch Frič, který ho v Mexiku znovu obje­ vil a v roce 1925 dovezl opět do Evropy. A. asterias roste v nížinných oblastech východní Astrophytum capricorne

22

části mexického státu Tamaulipas. Dodnes exis­ tuje několik lokalit také v Texasu. Bohužel, obsa­ zuje lokality vhodné svou polohou a půdou také k pěstování zemědělských plodin. Proto patří k velmi ohroženým kaktusům. Kaktusáři množí tento druh v poměrně značném množství, přesto se však jedná o poměrně choulostivou rostlinu, která jen neochotně toleruje závažné pěstitelské chyby.

Astrophytum

capricorne

SLOUPKOVITÝ Druhové jméno capricorne znamená v překladu kozorohy, což se vztahuje k zakrouceným trnům, které autorovi popisu zřejmě připomínaly rohy kozoroha. Stonek tohoto druhu je v přírodě krátce sloupkovitý (výška 60 cm, šířka 15 cm), i když ve sbírkách má spíše kulovitý charakter. Epidermis je vločkovaná a v nejmladší, růstové zóně mají vločky hnědavou barvu, která se postupně mění v bílou. Až 7 cm dlouhé trny mohou z nejstarších areol odpadávat, nebo se lámou. Krásné lesklé, zářivě žluté květy jsou až 7 cm široké a mají tmavě červený jícen. V přírodě je druh rozšířen v jižní části mexického státu Coahuila a také se objevuje v sousedním státě Nuevo Leon. Mezi pěstiteli je nesmírně oblí-

Astrophytum capricorne var. crassispinum

ani na jednom z navštívených míst jsme rostliny podobné tomuto druhu neobjevili. Ve sbírkách se vyskytuje většina rostlin, které vůbec neodpoví­ dají popisu a mnozí kaktusáři se mylně domnívají, že právě oni vlastní pravé A. capricorne var. cras­ sispinum. Pro tento případ je zřejmé, že nejcen­ nější rostliny odpovídající popisu pocházejí z ově­ řeného zdroje, kdy známe původ semen, ze kterých byly dané rostliny vypěstovány. I o rost­ lině na obrázku máme jisté pochybnosti, jelikož ani u ní není možné prokázat původ semen.

Astrophytum ben a nechybí asi v žádné sbírce. Při dodržení zá­ kladních pravidel - vysychavý substrát, zálivka po dokonalém proschnutí a zimování za naprostého sucha - nejsou s pěstováním problémy.

myriostigma

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Téměř záhadami a mýty opředená rostlina. Její popis hovořil o hrubotrnném A. capricorne bez vloček a s květem, který je čistě žlutý, bez červe­ ného jícnu. Dlouho se nedařilo tento kaktus v pří­ rodě objevit a dnes víme, že se asi opět jedná o pouhou selekci vyhraněných forem rostlin s takto popsaným habitem. Je však docela možné, že rostliny, podle kterých byl popis uskutečněn, opravdu pocházejí ze zapomenuté lokality, kterou žádný z kaktusářských cestovatelů v posledních letech neobjevil. Výskyt je udáván ze dvou míst, vždy však z me­ xického státu Coahuila. Jeden údaj hovoří o okolí města Parras de la Fuente, druhý o pohoří Sierra de Ovejas nedaleko města Cuatro Cienegas. Po­ pulace v obou místech jsou nám dobře známy, ale

Pokožka je poseta obrovským množstvím bílých, vatovitých vloček, což jistě vedlo autora popisu k druhovému jménu myriostigma, což v překladu znamená s mnoha body. Tento beztrnný kaktus dorůstá poměrně značné velikosti. V mládí roste kulovitě, ve stáří vytváří sloupkovitý stonek o šířce 15 cm a o výšce přes půl metru. Krásné žluté květy jsou při plném otevření až 6 cm široké. Všechna astrofyta vytvářejí zajímavá semena, asi 3 mm dlouhá, hnědá, zvláštního miskovitého tvaru. Tento druh obývá prakticky celou náhorní plošinu středního Mexika a velmi často roste v přistínění keřů či trav. U nás však vyžaduje stanoviště na pl­ ném slunci. Množí se snadno výsevem semen, která čerstvá výborně klíčí. Semenáčkům v počá­ teční fázi vývoje dopřejeme mírné přistínění. Prakticky všechny druhy astrofyt vytvářejí mezi sebou křížence, kteří bývají tvarově velmi rozma­ nití. Nutné je však vést přesnou evidenci o poku­ sech, aby nedocházelo k nechtěné záměně hybrid­ ního jedince s botanickým druhem. Kaktusáři pěs­ tují také A. myriostigma zcela bez vloček; dlou­ holetou snahou o výběr těchto holých rostlin se podařilo tuto odchylku ustálit a dnes bývá ozna­ čována jako A. myriostigma f. nudum.

Astrophytum myriostigma

Astrophytum myriostigma f. nudum

Astrophytum capricorne var. crassispinum KULOVITÝ

23

Astrophytum myriostigma f. quadricostatum

Astrophytum myriostigma var. strongylogonum KULOVITÝ Členění na variety a formy je u astrofyt možná přeceňováno, ovšem A. myriostigma var. strongy­ logonum si statut variety plně zaslouží. Jedná se o rostliny z oblasti okolo městečka Guadalcazar v mexickém státě San Luis Potosí, které se vý­ razně odlišují plošším růstem, oblými žebry a po­ měrně velkými květy. Ve sbírkách je tato varieta, bohužel, poměrně často zkřížena s jinými ekotypy A. myriostigma, takže rostliny mnohých kaktu­ sářů, vedené pod tímto označením, jsou botanicky zcela bezcenné.

Astrophytum

ornatum

SLOUPOVITÝ

Podle latinského názvu quadricostatum je zřejmé, že se jedná o čtyřžebernou formu, která je mnoha autory považována za varietu či dokonce samo­ statný druh. V přírodě se však tyto čtyřžeberné rostliny vyskytují na lokalitě společně s normál­ ními pětižebernými, a pouze dlouholetou snahou člověka došlo k vyselektování linií, které mají té­ měř výhradně čtyřžeberné potomstvo. Dnes se proto ve sbírkách vyskytují tyto rostliny zcela běžně. Snaha pěstitelů jde ještě dál a nyní se začí­ nají objevovat i trojžeberné rostliny A. myrios­ tigma forma tricostatum. Ty však doposud nikdo v přírodě neobjevil, a proto jde o podchycení od­ chylky vzniklé v kultuře.

Bezesporu největší zástupce rodu, který může do­ růstat do metrové výšky při šířce stonku asi 30 cm (největší obři v přírodě měří téměř 2 m!). Na ost­ rých hranách žeber jsou plstnaté areoly, z nichž vyrůstají 5-7 cm dlouhé trny, zbarvené žlutě až hnědě. Podle utváření žeber, podle barvy pokožky, délky trnů, velikosti květů a také podle množství vloček bylo popsáno mnoho variet, které však ztrácejí smysl. A. ornatum je velmi proměnlivý druh a na jedné lokalitě lze najít snad všechny do­ posud popsané variety pohromadě. Odborníci proto rozlišují všechna astrofyta (a nejen je) pře­ devším podle místa výskytu. Dnes je známo něko­ lik typických lokalit tohoto druhu, z nichž asi nej­ známější je v okolí městečka Metztitlán ve státě Hidalgo. A. ornatum je ve sbírkách velmi rozší­ řeno a skupina kvetoucích rostlin je opravdovou pastvou pro oči, a to nejen pro krásu květů, ale také kvůli variabilitě otrnění, vločkování a dalších znaků. Bohužel, prvních květů se u tohoto kaktusu dočkáme za více než 15 let od výsevu semen.

Astrophytum myriostigma f. tricostatum

Astrophytum myriostigma var. strongylogonum

Astrophytum myriostigma f. quadricostatum KULOVITÝ

24

Astrophytum ornatum

Aztekium hintonii z přírody

Aztekium hintonii KULOVITÝ Když se v roce 1992 objevil v mexickém kaktusářském časopise popis tohoto druhu, nikdo ne­ chtěl věřit, že se nejedná o aprílový žert. Takto vý­ znamný objev mezi kaktusy nebyl totiž učiněn již řadu let (spolu s tímto aztekiem autoři popsali i nový, zcela svérázný rod Geohintonia). Kaktu­ sáři znali mnoho desítek let miniaturní A. ritteri, jehož je A. hintonii několikanásobnou zvětšeninou. V přírodě totiž dorůstá 30 cm výšky při šířce stonku přibližně 20 cm - a to jsme měli možnost pozorovat jedince ještě větší. Je zajímavý také

svými příčně rýhovanými žebry. Trny se udržují pouze na temenu, které je vyplněno jemnou šedožlutou plstí. Z vrcholu vyrůstají až 3 cm široké červenofialové květy. A. hintonii roste v mexickém státě Nuevo León v pohoří Sierra Tapias. Naleziště je sice výrazně omezené, ale hustota populace je natolik velká, že nehrozí její ohrožení. Vyhledává kolmé stěny se sádrovcovým podkladem, kde roste společně s Geohintonia mexicana. Ve sbírkách se objevují první semenáčky. Zkušeností s pěstováním A. hin­ tonii není zatím mnoho, ale obecně platí totéž jako v případě A. ritteri.

Aztekium hintonii z kultury

25

Aztekium ritteri z kultury

mých břidlicových stěnách v hlubokých kaňonech masívu Sierra Madre Oriental. Bohužel, jeho na­ leziště jsou velmi omezená a doposud jsou známa pouze z okolí Rayones v mexickém státě Nuevo Leon. Naštěstí však leží v místech pro člověka nepřístupných, a tak snad nehrozí zničení tohoto překrásného kaktusu v přírodě. Mezi kaktusáři je nesmírně populární. V naprosté většině případů se pěstují roubovanci, protože tato miniatura s pra­ chovými semeny velmi pomalu přirůstá. Jako nej­ vhodnější postup se jeví přechodné roubování na Pereskiopsis a teprve po určité době přeroubování na trvalou podnož. Samozřejmě lze pěstovat i pra­ vokořenné rostliny, to však vyžaduje mnoho zku­ šeností. Kromě výsevu semen tzv. Fleischerovou metodou (viz kapitola Pěstování kaktusů) lze druh rozmnožovat i vegetativně - roubováním odnoží.

Backebergia

militaris

SLOUPOVITÝ

Aztekium

ritteri

DISKOVITÝ Jelikož tento donedávna jediný zástupce rodu při­ pomínal stavbou svého stonku plastiky mexic­ kých Aztéků, pojmenoval autor popisu tento zvláštní rod Aztekium. Patří mezi nejmenší me­ xické kaktusy vůbec a jeho ploše kulovitý stonek dorůstá šířky sotva 5 cm a výšky 3 cm. Trny se udržují pouze na nejmladších částech u temena kaktusu a jsou maximálně 0,5 cm dlouhé. Růžovobílé květy se objevují na počátku léta a jejich šířka při plném rozvití nepřesahuje 1 cm. A. ritteri obývá extrémní typ stanoviště na kolAztekium ritteri z přírody

26

Celý rod byl pojmenován na počest jednoho z nej­ větších odborníků na čeleď Cactaceae, němec­ kého profesora Curta Backeberga. Rod je mono­ typický (obsahuje pouze jediný druh). Stromovitý Backebergia militaris

kaktus B. militaris dorůstá výšky až 6 m a na kon­ cích větví nese zlatožluté terminální cefálium. Rostlina se v přírodě vyskytuje na velmi omeze­ ném území v mexické státě Michoacán. Kvůli svým rozměrům patří mezi málo atraktivní kak­ tusy, i když svým habitem a nádherným cefáliem si pozornost kaktusářů jistě zaslouží. Ve sbírkách se skoro vůbec nevyskytuje; jeho vzácnost je dána také tím, že je zařazen do prvního dodatku listiny CITES (ne vždy však odpovídá reálné zařazení rostliny mezi takto ohrožené druhy).

Cephalocereus

Cephalocereus senilis

hoppenstedtii

SLOUPOVITÝ Velmi krásný druh, dorůstající výšky až 10 m při průměru stonku až 30 cm. Není tak porostlý trny jako jeho populárnější příbuzný (viz níže), ale se­ menáčky jsou také velmi pěkné. Ve vysokém stáří vytváří boční cefálium, ze kterého vyrůstají až 8 cm široké bílé květy. Druh je rozšířen v jižním Mexiku ve státě Puebla, kde porůstá svahy v Tehuakánském údolí. Pěs­ tování je stejné jako u C. senilis, který je ve sbír­ kách zastoupen častěji než C. hoppenstedtii. Cephalocereus hoppenstedtii

Cephalocereus

senilis

SLOUPOVITÝ Velmi populární „stařeček", který každého zau­ jme svými dlouhými bílými, vlasovitými trny. Obzvláště elegantně vypadá jako několikaroční semenáček, ale i velké exempláře jsou ozdobou každé sbírky. Dorůstá výšky až 10 m a např. v Barranca Venados či v Barranca de Metztitlan (Hidalgo, Mexiko) vytváří překrásné scenérie. Proto je toto místo také poeticky nazýváno „údolí starců". Na Kanárských ostrovech jsou velké plochy ně­ kterých pěstíren osázeny právě tímto druhem, je­ muž se zde výborně daří. Proto se odtud dováží na kontinent obrovské množství semenáčků i semen. Pěstování není nijak složité, jen zimní teploty by neměly dlouhodobě klesnout pod 10 °C. Druh je i přes své husté otrnění poměrně choulostivý na první sluneční paprsky, které mohou po zimě způ­ sobit popálení pokožky.

27

Coryphantha bowringii

Coryphantha

bowringii

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Ve stáří vytváří mírné sloupky, vysoké asi 10 cm a široké okolo 7 cm. Výrazné bradavky mají zele­ nošedou pokožku, středový trn je mírně hákovité ohnutý směrem k bázi rostliny. Květ je poměrně velký, až 6 cm široký, sytě žluté barvy s červeným jícnem. Druh patří do taxonomický komplikova­ ného okruhu rostlin okolo C. difficilis. C. bowringii najdeme v severomexickém státě Coahuila na skalnatých vápencových vršcích. TyCoryphantha bumamma

28

pová lokalita není přesně známa. Mezi pěstiteli je tato koryfanta rozšířena, většinou je pěstována pravokořenná, nesnáší dlouhodobé přemokření, na které reagují především starší rostliny ztrátou kořenů. Ty se pak obnovují dosti obtížně.

Coryphantha

bumamma

DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Plochý nebo i kulovitý stonek (především v kul­ tuře), široký až 20 cm. Ploché hrbolce, na které je rozdělen, nesou pouze okrajové trny a v paždí bra­ davek se vytváří dosti velké množství bílé vaty. Rostlina je také charakteristická svými silnými, téměř řepovitými kořeny, které vytvářejí již i malé semenáčky. Květ vyrůstá z bílé vaty na temenu rostliny, je žlutý a plně rozvitý může být až 5 cm široký. Plodem je zelená dužnatá bobule válcovi­ tého tvaru, která obsahuje až 4 mm dlouhá, hnědá semena. Její areál rozšíření je široký a můžeme ji objevit na mnoha lokalitách několika mexických států (Morelos, Michoacán, Guerrero a Oaxaca). Je blízce pří­ buzná s C. elephantidens, od které se liší barvou a menší velikostí květů. Mezi kaktusáři je velmi rozšířena, ale v poslední době se v nabídkách méně objevují semena. Výsev není obtížný, ale je vhod-

Coryphantha elephantidens

Coryphantha erecta

nější již od počátku pěstovat rostlinky v hlubší ná­ době pro lepší rozvoj kořenového systému. Po­ dobně jako většina koryfant je také často napadána sviluškou, která dokáže rostliny ošklivě poškodit. Zimování v chladnu a nejlépe na světle je zárukou bohaté násady květů v příští sezóně.

kém státě Hidalgo, kde je součástí bohatého spo­ lečenstva kaktusové flóry. Roste jednak na otevře­ ných plochách, ale také ve stínu pod prutnatými keři. Pěstování je podobné jako u ostatních zá­ stupců rodu. Nutné je umístění na plném slunci a propustný substrát s mírně alkalickou reakcí. Chladné zimování může být i ve tmě.

Coryphantha

elephantidens

DISKOVITÝ - KULOVITÝ Plochý až ploše kulovitý stonek roste většinou jednotlivě a jen výjimečně ve stáří začne tvořit od­ nože. Největší jedinci dorůstají šířky až 25 cm. Výrazné bradavky nesou areolu, z níž vyrůstá nej­ častěji 5-9 okrajových trnů žlutohnědé barvy. V paždí bradavek se tvoří velké množství bílé vaty. Ozdobou druhu jsou však květy, které bývají nejčastěji růžovofialové se světlejším jícnem. Druh pochází ze středního Mexika, kde osídluje především travní společenstva na dobře vyvinu­ tých půdách. I přes to, že kvete až za mnoho let (obvykle 10 let a více), patří díky svým květům mezi velmi atraktivní kaktusy. Pěstování není ob­ tížné; předpokladem úspěchu jsou vyvinutá, klí­ čivá semena. Pozor, stejně jako u všech koryfant, na napadení sviluškou, která na rostlinách zane­ chá jen ztěží napravitelné škody.

Coryphantha

Coryphantha georgii KULOVITÝ Ploše kulovité až mírně sloupovité rostliny, jejichž stonek je rozdělen do užších bradavek, zakonče­ ných mírně elipsoidní areolou, ze které vyrůstá 8-9 okrajových trnů a jeden jehlovitý středový trn. Květ je světle žlutý až smetanový, přičemž vnější okvětní lístky mají červenohnědý středový proužek. V přírodě se lze s touto koryfantou setkat v me­ xickém státě San Luis Potosí, kde roste v nad­ mořských výškách okolo 2 000 m. Ve sbírkách patří k méně pěstovaným druhům, ale její kultura není nijak náročná a neliší se od dalších koryfant. Coryphantha georgii

erecta

SLOUPKOVITÝ Sloupkovité stonky dorůstají výšky okolo 30 cm a šířky 6-8 cm. Rozpadají se na kuželovité bra­ davky, na jejichž špici je areola, ze které vyrůstá 8-14 okrajových a 2-4 středové trny. Všechny mají žlutohnědou barvu a rostlinu téměř zahalují. Světle žluté květy se objevují během pozdního jara a na počátku léta a jsou až 6 cm široké. Druh roste například v údolí Metztitlan v mexic-

29

Coryphantha longicornis

Coryphantha pallida

Coryphantha longicornis

Coryphantha neglecta

KULOVITÝ

KULOVITÝ

Jeden z překrásných zástupců rodu, který tvoří jednotlivé stonky, dorůstající v evropských pod­ mínkách spíše kulovitých rozměrů, v přírodě jsou nejstarší exempláře i mírně sloupkovité, 20 cm vysoké a 10 cm široké. Kónické bradavky nesou na špici kruhovité areoly, ze kterých vyrůstá nej­ častěji 12 krátkých okrajových trnů a 3 silné, tmavé trny středové, z nichž nejspodnější je až 2,5 cm dlouhý. Květ vyrůstá z vlnatého temene, má 3,5 cm šířku, je celý žlutý, stejně jako tyčinky a čnělka s bliznou. I když jsme po této koryfantě v přírodě pátrali, ni­ kdy nebyla naše výprava úspěšná. Podle literatury se má vyskytovat v mexickém státě Durango v okolí řeky Rio Nazas, ale bližší údaje o výskytu druhu nám nejsou známy. Základy pěstování jsou stejné jako u ostatních koryfant. Pozor na poško­ zení sviluškou. Ve sbírkách se nevyskytuje často, což je zřejmě způsobeno malou nabídkou semen, jimiž se výhradně rozmnožuje.

Většinou roste jednotlivě, teprve ve vyšším stáří může vytvořit od báze několik málo odnoží. Sto­ nek je kulovitý, v kultuře se někdy protahující do mírného sloupku, nepřesahuje však šířku 6-7 cm. Žebra se rozpadají na bradavky vysoké a široké necelý 1 cm. Oválné nebo i kruhovité areoly ne­ sou bílou plsť a z ní vyrůstá 15-17 okrajových trnů a 1 trn středový, dosahující délky asi 1,5 cm. Květy jsou u dospělých exemplářů velké až 4 cm. Vnější okvětní lístky mají hnědavý střední prou­ žek, vnitřní okvětní lístky jsou čistě žluté. Květy se objevují v srpnu a po jejich oplození se vyvíjí olivově zelený plod, ukrývající světle hnědá, asi 1 mm dlouhá semena. Domovem této koryfanty jsou severní oblasti Me­ xika, ale její areál výskytu je nespojitý a rostlina se objevuje na několika místech, vzdálených od sebe několik set kilometrů. Roste jednak v okolí města Monclova ve státě Coahuila, ale také nedaleko Monterrey u městečka Higueras, kde jsme ji také pozorovali. Typovou lokalitou je však Cuesta de la Muralla v Coahuila, přibližně na 151. km silnice Mex. 57 mezi Monclova a Piedras Negras. Ve sbír­ kách je to poměrně vzácná a málo rozšířená kory­ fanta. Dlouho unikala pozornosti kaktusářů a také nebyla v minulé době příliš často pozorována v pří­ rodě. Je však nesmírně elegantní, snadno pěstovatelná a nenáročná. Její nároky lze srovnat s ostat­ ními zástupci rodu, nutné je však chránit ji před sviluškou, která ji s oblibou napadá.

Coryphantha neglecta

Coryphantha

pallida

KULOVITÝ Většinou roste solitérně, ale ve starším věku může vytvářet i odnože, v přírodě často vytváří skupiny čítající až deset jedinců. Epidermis je zelenošedá

30

a spirální žebra se rozpadají do výrazných brada­ vek. Okrajových trnů bývá 20, středové trny nej­ častěji 3, vždy však silné a nejčastěji hnědočerné. Veliký květ má šířku okolo 7 cm, okvětní lístky jsou žluté, stejně jako blizna i čnělka. Krásně kon­ trastní jsou červené nitky a oranžové prašníky. Plod je zelená bobule, která dozrává téměř až po jednom roce. Druh pocházející ze středomexických států Pu­ ebla a Oaxaca, kde roste na mnoha lokalitách, vždy s vápencovým podkladem. Doprovodná ve­ getace se mění, ale místa jejího výskytu většinou patří k druhově nejbohatším společenstvům su­ chomilných rostlin. Pozorovali jsme ji v terénu mnohokrát, ale asi habitem a otrněním nejkrás­ nější populace se vyskytují v okolí města Tehuacán. Propustný a mírně zásaditý substrát je zákla­ dem úspěšného pěstování. Sesazením několika jedinců do misky vznikne překrásná skupina rost­ lin a zároveň jim poskytneme dostatek prostoru pro vytvoření velkého kořenového systému. Mno­ žení výsevem semen je podobné jako u ostatních koryfant, musíme ale počítat s tím, že tento druh roste pomalu a že se prvních květů dočkáme zhruba až za deset let.

Coryphantha

palmeri

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Solitérně rostoucí kaktus, který vytváří kulovitý nebo mírně sloupkovitý stonek, 6 cm široký a o málo vyšší. Je rozdělen do spirálovitě uspořá­ daných kuželovitých hrbolců, na jejichž špici je areola, ze které vyrůstá 11-14 okrajových trnů a obvykle jeden trn středový. Ten je silnější a tmavě zbarvený. Žluté květy vyrůstají z vlnatého středu rostliny a mají při plném otevření šířku asi 3 cm. Zelený plod rostlina uchovává téměř deset měsíců ve stonku, teprve pak vytlačí zelenou, ku­ želovitou bobuli plnou hnědých semen. Má nesmírně široký areál výskytu a proto je také Coryphantha palmeri

Coryphantha pseudoechinus

tak variabilní. Vyskytuje se v mexických státech Durango, Zacatecas, Coahuila, Nuevo Leon a Ta­ maulipas, kde roste jak ve vyšších nadmořských výškách, tak i v nižších rovinatějších oblastech. Díky variabilitě můžeme sestavit velmi zajímavou kolekci tohoto druhu z razných lokalit. Samotný výsev semen není obtížný a rostliny za 5-7 let spo­ lehlivě kvetou. Snášejí plné slunce, chladné zimo­ vání i ve tmě, ale musíme dávat bedlivý pozor na svilušku, která rostliny velmi ráda napadá.

Coryphantha

pseudoechinus

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Výrazný a zajímavý druh, který se do kultury více rozšířil teprve v posledních letech. Vytváří jednot­ livé, mírně sloupkovité stonky, vysoké asi 9 cm a široké okolo 5 cm. Paždí bradavek je v horní po­ lovině těla vyplněno bílou vatou. Okrajových trnů bývá 18-25 a jsou 1-1,5 cm dlouhé. Středový trn vyrůstá z areoly pouze jeden, je kaštanově hnědý a přes 2 cm dlouhý. Květy vyrůstají poblíž temene, mají světle nebo tmavě růžovofialovou barvu a je­ jich šířka je až 3 cm. Plodem je zelená dužnatá bo­ bule, plná drobných světle hnědých semen. Areál výskytu je poměrně široký, ale nespojitý. Rostlina se nachází na izolovaných lokalitách a za jakési centrum výskytu lze považovat pohoří Sierra de La Paila, kde ji lze objevit v dosti husté keřovité vegetaci. Osídluje však méně zastíněná místa. Další lokality se kromě mexického státu Coahuila nacházejí i ve státě Zacatecas, kde ji sbí­ ral Ch. Glass na 71. km silnice č. 49. Výsev semen a následná kultivace semenáčků není nijak ná­ ročná, jen je nutné rostlinám dopřát dostatek slunce a během léta i poměrně hodně vody. Malé rostlinky jsou však choulostivé na nevhodnou zá­ livku během chladných dní a stejně jako ostatní koryfanty bývají často poškozovány sviluškou. Kvete během pozdního léta až do konce vegetační sezóny.

31

Coryphantha retusa

Echinocactus grusonii f. albispinus

Coryphantha retusa

Echinocactus

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

KULOVITÝ

Blízce příbuzný druh ke C. bumamma, charakte­ ristický kulovitým či mírně sloupkovitým ston­ kem, širokým 4-10 cm. Stonek je rozdělen na bra­ davky uspořádané do 8 až 13 spirálních řad. Paždí bradavek je směrem k temenu vyplněno bílou va­ tou. Z eliptické areoly vyrůstá 6-12 okrajových trnů. Někteří autoři rozlišují více otrněnou vari­ etu, kterou nazývají C. retusa var. melleospina, se 17-19 okrajovými trny v jedné areole. Květ je žlutý, asi 4 cm široký. Plodem je zelenavá kyjovitá bobule, obsahující hnědá, podlouhlá semena. V přírodě se s tímto druhem setkáme na poměrně širokém areálu v mexických státech Puebla a Oa­ xaca, kde roste v společenstvu trav, které se na­ zývá pastizal. Pěstování je stejné jako u ostatních koryfant. I tento druh je s oblibou napadán sviluš­ kou. Obzvláště při teplém závěru sezóny se její kalamitní výskyt může projevit nepěknými posátými místy na pokožce rostlin, které jen obtížně odrůstají. Druh rozmnožujeme výsevem semen, přičemž semenáče kvetou poprvé za 5-7 let.

Tato zlatotrnná koule je bezesporu jedením z nej­ známějších kaktusů vůbec. Lze ji spatřit prakticky v každé sbírce kaktusáře a je ozdobou každé bo­ tanické zahrady v oddělení se suchomilnými rost­ linami. Dorůstá velikosti přes 1 m, přičemž stonek je rozdělen do více než třiceti žeber, která nesou zlatožluté trny, dlouhé až 7 cm. Poměrně malé květy (široké jsou pouze 5 cm) se objevují až po mnoha desetiletích. V přírodě se E. grusonii vyskytuje již poměrně vzácně, ačkoli v evropských sbírkách a pěstírnách patří k nejrozšířenějším druhům vůbec. Obrovské „plantáže" lze spatřit na Kanárských ostrovech, kde kaktusům svědčí nejen složení půdy a průběh teplot, ale také čistý vzduch a od zahradníků do­ statečná závlaha a občasné přihnojení. Kromě formy žlutotrnné existuje ještě forma s bílými trny (E. grusonii f. albispinus) a také zcela beztrnná. S pěstováním tohoto kaktusu nejsou žádné pro­ blémy. Množí se výhradně výsevem semen, která velmi ochotně klíčí i po několika letech. Přes léto

Echinocactus grusonil

Echinocactus grusonii, beztrnná forma

32

grusonii

můžeme vydatně zalévat, ale během zimy nesmí rostliny dostat ani kapku vody. Dnes je možné koupit ve specializovaných obchodech kvetoucí jedince, dovezené z Kanárských ostrovů. Vzhle­ dem ke své bizarnosti dostal tento kaktus poněkud hanlivou přezdívku - židle pro tchýni.

Echinocactus

horizonthalonius

KULOVITÝ Je nejmenším zástupcem rodu - jeho stonek do­ růstá šířky maximálně 20 cm. I když některé eko­ typy mohou být vysoké až 40 cm, obvykle roste kulovitě či dokonce diskovitě. Variabilita otrnění je obrovská a najdeme formy jak krátkotrnné, tak

rostliny s neproniknutelně hustými trny. Kvete překrásnými, až 5 cm širokými červenofialovými květy, které mají světlejší či tmavší odstín. V přírodě je tento druh rozšířen na obrovském areálu. Svou severní hranicí rozšíření zasahuje až do některých států USA (Arizona, Nové Mexiko, Texas). V Mexiku se s ním můžeme setkat prak­ ticky na celém severu, kde je místy velmi hojný, až po státy středního Mexika. Ačkoliv se jedná o jeden z nejběžnějších kaktusů v přírodě, jeho pěstování ve sbírkách je provázeno řadou pro­ blémů. Semena špatně klíčí, semenáčky pomalu rostou a jsou málo tolerantní k pěstitelským pře­ hmatům. Doporučujeme roubovat alespoň v prv­ ním roce života na Pereskiopsis, ovšem pravoko­ řenné rostliny jsou daleko krásnější a více se podobají jedincům z přírody.

Echinocactus horizonthalonius

33

Echinocactus platyacanthus

Echinocactus

platyacanthus

KULOVITÝ - SUDOVITÝ Patří mezi největší tzv. sudovité kaktusy. Dorůstá výšky ke 2 m při šířce stonku až 1 m. Takovéto obří exempláře dosahují hmotnosti přes jednu tunu. Počet trnů v areole kolísá od 1 do 7, vždy jsou však rovné a velmi tvrdé. Až 8 cm široké žluté květy vyrůstají z husté vaty na temeni rost­ liny. E. platyacanthus má několik forem, které jsou dnes mnohými odborníky považovány za shodné. V Mexiku roste na poměrně velkém areálu od státu Coahuila až po Puebla. V přírodě patří k výEchinocactus texensis

34

razným dominantám. Domorodci mu říkají „vis­ naga" a dodnes využívají měkké části stonků k výrobě proslazovaných kousků dužiny, které lze v Mexiku zakoupit pod názvem „dulce de vis­ naga" nebo „acitrón". Ve sbírkách patří mezi běžně pěstované druhy. Zpočátku roste velmi dobře, později snáší méně dobře časté přesazo­ vání. Pozor na snadné připálení prvním jarním sluncem! Výsevy jsou bez problémů, semena si udržují klíčivost po dlouhou dobu.

Echinocactus

texensis

DISKOVITÝ

Dříve byl tento druh uváděn jako jediný zástupce samostatného rodu Homalocephala, ale v součas­ né době ho řadíme do rodu Echinocactus. Roste ploše a průměr jeho stonku může dosahovat přes 30 cm. Kvůli silným středovým trnům na plo­ chém stonku, které jsou opravdu velmi tvrdé, ho dříve považovali farmáři za plevelnou rostlinu, která mohla zmrzačit jejich dobytek. Kvete pře­ krásným, nejčastěji světle růžovofialovým květem s tmavším středem, jehož vnější okvětní lístky jsou třásnité (barva květu však může být od kré­ mové až po tmavě růžovou). V přírodě se vyskytuje na obrovském areálu od jihu USA až po střední Mexiko. Pěstování je tro­ chu závislé na tom, odkud daný ekotyp rostliny

pochází. Jinak se budou pěstovat rostliny z Oklahomy, jinak rostliny z Tamaulipasu. V každém případě velmi propustný substrát, zcela suché zi­ mování nejlépe na světle a během léta dostatek slunce. Prakticky jediný možný způsob rozmno­ žování je výsev semen, která velmi dobře klíčí i po deseti letech.

Echinocereus ssp. lindsayi

Echinocereus grandis

ferreirianus

SLOUPKOVITÝ Jeden z nejkrásněji otrněných echinocereusů vů­ bec a zároveň rarita, kterou v přírodě spatřilo do­ posud jen několik šťastlivců. Sloupkovitý stonek může dorůst výšky okolo 25 cm při šířce asi 8 cm. 8-13 žeber nese velké plstnaté areoly a trny z nich vyrůstající jsou husté a divoce pokroucené. Stře­ dové trny mohou dorůstat délky i přes 5 cm. Kvě­ ty se objevují v horní třetině stonku a jsou trych­ týřovité, až 5 cm dlouhé, růžovofialové s tmavším jícnem a světle zelenou bliznou. Jak jsme již předeslali, objevit druh v přírodě je velice nesnadné a přesná lokalita je známa jen velmi úzkému okruhu kaktusářů. Vyskytuje se v poměrně drsných podmínkách mexického polo­ ostrova Baja California, kde roste na mírných kopcích v řídkých populacích. Ještě před deseti lety byl nesmírně ceněnou vzácností a ve sbírkách amatérů se prakticky nevyskytoval. S nabídkou semen se jeho počty výrazně zvýšily a dnes se druh produkuje v tisících exemplářů v pěstírnách na Kanárských ostrovech. Jeho pěstování však rozhodně není snadné; roubování lze doporučit na pomaleji rostoucí podnože. Zkušenější pěstitelé se mohou pokusit o pravokořennou kulturu, ale je nutné rostlině zajistit plné slunce, mírně zásaditý substrát a teplejší zimování mezi 12-15 °C. Echinocereus ferreirianus ssp. lindsayi

Echinocereus grandis SLOUPOVITÝ Jeho vzpřímené stonky, vysoké přes 0,5 m, ho řadí k největším sloupovité rostoucím zástup­ cům celého rodu Echinocereus. Jednotlivé vý­ hony dosahují šířky 8-12 cm a jsou rozděleny na 21-25 žeber. Z velkých, hustě k sobě nahloučených areol vyrůstá 15-25 krátkých okrajových trnů a asi 8-12 trnů středových, velmi podob­ ných okrajovým. Bílorůžový květ s vnějšími okvětními lístky často do zelena se objevuje v horní části stonku a je široký přibližně 5 cm. Po uzrání se semeník mění v dužnatou bobuli, která je porostlá hustým otrněním. Velmi zajímavý kaktus, který roste na několika ostrovech v Kalifornském zálivu. Jako typová lo­ kalita je udáván ostrov San Esteban. Znalec kak­ tusové flóry poloostrova Baja California, ame­ rický botanik George Lindsay, ho našel také na ostrově San Lorenzo - zde ovšem rostliny kvetly nejrůzněji zbarvenými květy od bílé přes růžovou a prý až po žlutavou. Není doposud mnoho sbírek, kde se lze s tímto kaktusem setkat. Díky malé na­ bídce semen a poměrně náročné kultuře je pro kaktusáře stálou raritou. Většinou se pěstuje rou­ bovaný; pravokořenné rostliny vyžadují velmi propustný substrát, opatrnou a nárazovou zálivku, co nejvíce slunce a zimování raději při teplotách okolo 15 °C.

35

Echinocereus knippelianus ssp. reyesii

Echinocereus ssp. reyesii

knippelianus

KULOVITÝ Rostlina byla původně, zhruba před dvaceti lety, popsána jako varieta základního druhu, ale podle nového taxonomického pojetí rodu je řazena na úroveň poddruhu. Rostlina odnožuje a jednotlivé stonky mají šířku od 2 do 6 cm a přibližně stejnou výšku. Stonek je rozdělen na 5-7 výrazných žeber, která na svých hranách nesou malé areoly. Z těch vyrůstá 1-4 trny s délkou od 0,8 cm do 2,5 cm. Květ tohoto poddruhu se zakládá velmi blízko te­ mena a má šířku přibližně 5 cm. Barva varíruje od světle po tmavě růžovou. Naleziště poddruhu se nacházejí vysoko v horách a cesta k nim je poměrně velkým dobrodružstvím. Typovou lokalitou jsou oblasti mezi Siberia a Encantada v mexickém státě Nuevo Leon. Roste v lese na otevřených světlinách, často zapadaný listím a jehličím. Vzhledem k jeho řepovitému ko­ řenu musíme v kultuře pamatovat na snadné uhnití po nesprávně načasované zálivce. Je proto vhodné provádět zálivku častěji, ale méně vydat­ nou. Roubování samozřejmě přichází v úvahu, ale rostliny na podnožích narůstají do nepřirozených rozměrů.

Echinocereus

leucanthus

TRSOVITÝ Některými kaktusáři bývá doposud řazen do rodu Wilcoxia, ale z hlediska příbuznosti a nového po­ jetí rodu je zřejmě vhodnější řadit ho do rodu Echinocereus. Keřovitý, od spodu dřevnatějící stonek, se rozvětvuje již od báze a jednotlivé vý­ hony nedorůstají více než 30 cm výšky při šířce stonku do 1 cm. Velmi jemné otrnění se skládá asi z 15 okrajových a 3 středových trnů, které jsou všechny jen 1-2 mm dlouhé. Překrásné bílé květy jsou při plném otevření až 4 cm široké, existují i rostliny s mírně růžovým nádechem vnitřních okvětních lístků.

36

Lokalit, kde se tento druh vyskytuje, neznáme pří­ liš mnoho a všechny se nacházejí v severomexických státech Sonora (Guayamas) a Sinaloa (Los Mochis). Druh vyhledává malé nadmořské výšky pobřežních zón (okolo 50 m n. m.), kde roste na loukách porostlých keři, v jejichž společenstvu jej můžeme také nejčastěji objevit. V přírodě je velmi nenápadný a nejsnáze ho objevíme v době květu. Kvůli kořenům, vytvářejícím jakési podzemní ko­ řenové hlízy, je jeho kultivace poněkud obtížnější, jelikož nesnese dlouhodobé přemokření substrátu. Naroubované rostliny zase velmi bujně rostou a ztrácejí svůj přirozený habitus. Výsev semen není obtížný, ale v juvenilní fázi je růst seme­ náčků relativně pomalý, protože rostlina si nej­ prve buduje soustavu mohutných kořenů a tvorbu nadzemní části poněkud „opomíjí".

Echinocereus

morricalii

PLAZIVÝ Tento druh popsal v roce 1975 český znalec kak­ tusů Jan Říha. Podle taxonomických studií, které provedl N. P. Taylor, je řazen jako E. viereckii ssp. morricalii, ale jeho vyhraněnost dovoluje, aby byl uznáván jako samostatný druh. Od báze Odnožující rostlina vytváří poléhavé stonky, dlouhé až 50 cm a široké přibližně 4 cm. 5-8 zvlněných a svraskalých žeber nese malé plstnaté areoly, které nesou nepatrné, asi 1 mm dlouhé trny, nebo jsou zcela beztrnné. Trychtýřovité květy se zakládají v horní Echinocereus leucanthus

třetině stonků, mají průměr 7-9 cm a jejich barva je sytě růžovofialová. Zelenočervené bobule s opa­ davými trny jsou plné drobných černých semen (1 mm v průměru). Původní naleziště se nachází v mexickém státě Nuevo Leon blízko přehrady La Boca, jihový­ chodně od hlavního města Monterrey. Druh roste v mírném stínu řídkého dubového lesa na vápen­ cových skalkách v nadmořských výškách 300400 m. Kromě manželů Morricalových, kteří jej objevili, viděla tento druh v přírodě řada dalších kaktusářů. Do evropských sbírek byl v 80. letech rozšiřován semeny s polním označením L 1221. Rozmnožování a pěstování nečiní v evropských podmínkách žádné potíže. Druh je velmi tole­ rantní i ke zvýšeným dávkám zálivky, ale reaguje na ně neúměrným nárůstem. Je proto vhodné do­ přát mu větší misku s propustným, třeba i humu­ sovým substrátem, plné slunce nebo i mírné při­ stínění, v každém případě ale chladné zimování, s teplotami okolo 5 °C.

Echinocereus

pectinatus

SLOUPKOVITÝ Určitě jeden z nejznámějších kaktusů mezi pěsti­ teli vůbec. Ovšem velká proměnlivost rostlin na lokalitách a obrovský areál výskytu dělají z tohoto komplexu jeden z největších oříšků pro taxonomy. Většinou jednotlivý sloupkovitý stonek může ve stáří odnožovat. Dorůstá do výšky až

Echinocereus morricalii

30 cm při šířce stonku 5-9 cm. Druhové jméno pectinatus získal díky hřebínkovitě uspořádaným okrajovým trnům (tzv. pektinátní otrnění). Květní trubka je porostlá bílými sklovitými trny a květ může být při plném rozevření až 12 cm široký. Okvětní lístky mají růžovofialovou barvu se svět­ lejším jícnem květu, kdy jeho barva přechází až do žluté. Plodem je kulovitá bobule porostlá cho­ máčky drobných trnů. V přírodě se nachází na obrovských územích mnoha severomexických států. Zde roste jak na volných plochách na plném slunci, tak ve stínu keřů a trav. Nejraději osídluje ploché kopce nebo mírné svahy s vápencovým podkladem. Ve sbír­ kách je zastoupen naprosto běžně, kvete však po­ někud méně ochotně a semenáčky dospívají asi za 7 let. Vyžaduje propustný substrát, nejlépe s pří­ davkem minerální drenáže (antuka, keramzit). Vždy je nutné rostliny uchránit před zálivkou za chladného počasí, jinak mohou záhy shnít.

Echinocereus pectinatus

37

Echinocereus pectinatus f. castaneus

Echinocereus f. castaneus

pectinatus

SLOUPKOVITÝ

Se zařazením této rostliny je doposud obrovská potíž; jak se zdá, má možná blíže k Echinocereus reichenbachii, než jak ji uvádíme v naší knize. Pro většinu kaktusářů je však toto označení známější. Své jméno získala podle nahnědlých pektinátních trnů. Květy této formy jsou nádherné, až 10 cm ši­ roké, často jich Vykvétá na jedné rostlině více na­ jednou. Fotografovaná rostlina pochází z jižních oblastí mexického státu Coahuila, kde se protínají nale­ ziště obou druhů; o to komplikovanější je rostlinu správně zařadit. Pěstování pod tím nebo oním označením není až tak důležité, máme-li semínka nebo rostlinky s určeným zdrojem původu. Na­ štěstí se v katalozích firem objevují nabídky, které udávají lokalitu, kde byla semínka kdysi sbírána.

Echinocereus

pentalophus

TRSOVITÝ Patří do skupiny plazivých, trsovitých echinocere­ usů, a v přírodě tvoří poněkud nevzhledné, často mechanicky poničené trsy. Jednotlivé stonky mo­ hou dosahovat až 30 cm délky při síle 3 cm. Trny nejsou nijak výrazné, zato obrovskou ozdobou jsou květy. Jejich purpurově červená barva s kon­ trastním smetanově bílým jícnem upoutá z velké dálky. Velká zelená blizna a žluté prašníky pouze doplňují perfektní barevnou kombinaci.

38

V přírodě tento kaktus nacházíme na skalnatých vyvýšeninách, na příkrých srázech a od San Luis Po­ tosí směrem na Rio Verde lemují jeho trsy mnohé úseky silnic. Pěstování není obtížné, jen s kvetením bývají problémy. Aby E. pentalophus vykvetl, mu­ síme mu zajistit chladné zimování na světle.

Echinocereus pentalophus ssp. procumbens PLAZIVÝ

Toto zařazení odpovídá nejmodernějšímu pojetí rodu, proto možná většina kaktusářů zná tento kaktus pod samostatným druhovým názvem E. procumbens. Keříčkovitě rostoucí poléhavý kakEchinocereus pentalophus

Echinocereus pentalophus ssp. procumbens

tus, jehož jednotlivé výhony dorůstají délky 20 cm' při šířce stonku okolo 2 cm. Okrajových trnů bývá 4-6 a středový trn buď chybí, nebo je pouze jeden, různě dlouhý, od 0,5 do 6 cm. Poupě má otrněnou květní trubku, ze které se rozvíjí 7 cm dlouhý a 8 cm široký květ růžovofialové barvy se světlým jícnem. Zelený plod dozrává za 3-4 měsíce a obsahuje velké množství černých se­ men s bradavčitým povrchem. Jeho výskyt lze zaznamenat jak v severním Me­ xiku ve státě Tamaulipas, tak také na území USA v Texasu. Vyhledává plošší rovinatější terény s nízkou nadmořskou výškou a existuje z minu­ losti řada sběrových položek, pod kterými dodnes koluje ve sbírkách - uveďme namátkou SB 0860, SB 1023 nebo HK 1281 či Rep 0408. Pěstování je shodné jako u základního druhu. Vhodnou pěsEchinocereus poselgeri

tební nádobou je velká plošší miska. V létě nešet­ říme vodou a několikrát během vegetace prove­ deme přihnojení komplexním typem hnojiva. Zi­ mujeme za absolutního sucha a pokud možno na světle.

Echinocereus

poselgeri

TRSOVITÝ Keřovitě rostoucí kaktus vytváří rozvětvené rost­ liny. Jednotlivé výhony jsou tenké asi jako tužka, ale dlouhé i přes jeden metr. Vytváří zvláštní hlí­ zovitě kořeny podobné hlízám jiřin. Nevýrazná žebra nesou nahloučené areoly, ze kterých vyrůstá obvykle 12 okrajových a 1 středový trn. Všechny jsou drobné, pouze středový trn může být až 1 cm dlouhý. Kvete v horních partiích stonků velkým fialovorůžovým květem. V přírodě se tento kaktus špatně hledá, jelikož je velmi dobře maskován ve spleti keřů a ostatní do­ provodné vegetace. Teprve když rozvine své květy, je nápadný již z dálky. Roste především v mexických státech Coahuila, Tamaulipas a Nu­ evo Leon, ale také na území USA ve státě Texas. Vyhledává hlubší, písčité půdy. Díky svým koře­ nům je poměrně choulostivý na zálivku provede­ nou v nevhodnou dobu. Proto jej kaktusáři často roubují, ale takto pěstované rostliny příliš bujně přirůstají. Pravokořenné rostliny je důležité pěsto­ vat v hlubších nádobách s drenáži na dně. Substrát volíme s dostatkem minerálního podílu, pro­ pustný a zálivku provádíme vždy po jeho dokona­ lém proschnutí. Zimujeme v chladnu a raději na světle.

39

Echinocereus poselgeri ssp. kroenleinii

Echinocereus pulchellus

Echinocereus poselgeri ssp. kroenleinii

druhy, neboť osídluje lokality, které se většinou hodí pro zemědělskou činnost. I když jeho areál výskytu je poměrně široký, sahá od státu Puebla až do států Querétaro á Hidalgo, dnes se s ním set­ káváme pouze na izolovaných lokalitách. Zajíma­ vý je jeho geofytický růst, jenž mu dovoluje pře­ žívat suché období se zcela zataženým stonkem pod úroveň substrátu. Teprve s prvními dešti se stonek vysouvá nad povrch; tehdy také kvete a plodí. Bezesporu jeden z nejatraktivnějších zá­ stupců rodu, který ve sbírkách patří k nádherně kvetoucím miniaturám. Kvete již poměrně brzy po výsevu, při šířce stonku asi 2 cm. Kvůli svému specificky utvářenému stonku s velkou podzemní částí a řepovitým kořenem se poněkud obtížněji pěstuje. Důležitý je hluboký květináč naplněný perfektně propustným substrátem, na dně s dre­ nážní vrstvou. Doporučuje se také roubování na nejrůznější podnože, ale rostliny pak dorůstají mnohem větších rozměrů a mohou dosti odnožo­ vat - např. na podnoži Pereskiopsis. Množíme vý­ sevem semen. Snáší suché a chladné zimování.

TRSOVITÝ Vzrůstem poněkud nižší poddruh, dorůstající výšky maximálně 0,5 m. Také vytváří rozvětvené keříky, které mají kořeny ve tvaru srdčitých hlíz. Trny jsou jemné a v horních partiích stonku pro­ dukují areoly kromě trnů i bílou vatu. Květ má krásnou růžovofialovou barvu a je obvykle jen 5 cm široký. Zatím je jeho lokalita známa pouze z jediného místa v mexickém státě Coahuila v blízkosti ves­ nice El Amparo, kde roste v hlubších písčitých půdách. Ve sbírkách není příliš rozšířen, zvláště ne pod tímto názvem. Mnozí kaktusáři vedou tuto rostlinu pod sběrovým označením HK 0379. O pěstování platí totéž co pro základní druh.

Echinocereus

pulchellus

KULOVITÝ Patří mezi nejmenší zástupce rodu; nadzemní část stonku většinou nedorůstá víc než 4 cm šířky a 3 cm výšky. Zato podzemní krček může být dlouhý až 8 cm a přechází v řepovitý kořen. Ne­ patrné okrajové trny jsou pouze několik mm dlouhé a bývá jich 3-5. Rostlina na snímku má trny poněkud robustnější. Nádherné fialovoěer­ vené květy vyrůstají z bočních areol, jsou široce nálevkovitá a při plném otevření až 5 cm široké. Existují však i formy, které kvetou bíle (rostliny z lokalit v okolí Pachuca (Hidalgo, Mexiko). Tento echinocereus patří mezi poměrně ohrožené

40

Echinocereus pulchellus var. amoenus

Echinocereus pulchellus var. amoenus

Echinocereus pulchellus ssp. sharpii

KULOVITÝ Přesná klasifikace této variety a její zařazení do komplexu druhu je od samého počátku problema­ tické, rostlina však ve sbírkách koluje, proto se o ní zmiňujeme. Oproti základnímu druhu má tato vari­ eta robustnější stonek a je trnitější. Velká variabilita panuje také ve vybarvení květů, které přecházejí od světle růžové až po tmavě růžovofialovou. Tento kaktus roste v mexickém státě San Luis Po­ tosí, kde vyhledává travnatá luční společenstva. Během období sucha se jeho stonek velmi zmen­ šuje a téměř se zatahuje pod zem, což velmi zne­ snadňuje jeho hledání. Pěstování je shodné jako u základního druhu, protože i tato varieta má ře­ povitý kořen.

Echinocereus ssp. sharpii

pulchellus

KULOVITÝ Poddruh se od základního druhu liší poněkud jemnějším, ale delším otrněním, větším počtem žeber a trnů a především velkými smetanově bí­ lými květy, které mohou mít někdy jemně růžový nádech. Naleziště bylo do nedávné doby tajeno, ale dnes je jasné, že se jedná o kopcovité louky v nadmoř­ ské výšce kolem 2 000 m ve státě Nuevo Leon. Do kaktusářských sbírek se rozšířil poměrně rychle, ale přesto je stále ještě vzácností, kterou je hodné udržovat roubovanou, než bude dostatek semen pro experimentování.

a přeměněny na neúživná políčka. Ve sbírkách není sice příliš vzácný, ale rozhodně nepatří mezi běžně pěstované kaktusy. Choulostivé řepovité kořeny nutně vyžadují propustný minerální sub­ strát s mírně zásaditou reakcí. Pravokořenné se­ menáčky kvetou již za pět let a jsou velikou ozdo­ bou každé kolekce echinocereusů. Chladné a světlé přezimování je podmínkou bohaté násady květů v příštím roce. Echinocereus pulchellus ssp. weinbergii

Echinocereus pulchellus ssp. weinbergii KULOVITÝ Velmi atraktivní rostlina, která upoutá svým po­ někud robustnějším stonkem, než mají ostatní zá­ stupci komplexu a také silnějším a mohutnějším otrněním. Plochý či ploše kulovitý stonek dorůstá do šířky až 13 cm a má výrazně vpadlé temeno. Široký trychtýřovitý květ růžové barvy bývá až 4 cm široký a vyrůstá z bočních areol blíže k ve­ getačnímu středu. Z celého komplexu se jedná o nejzápadněji ros­ toucí taxon; jeho naleziště se nacházejí v mexic­ kém státě Zacatecas, kde osídluje rovné travnaté plochy. To je také příčinou jeho výrazného ohro­ žení, protože tyto plochy jsou zemědělsky zají­ mavé a všechny jsou dříve nebo později zorány 41

Echinocereus rigidissimus

chodní Sonoře, západní části státu Chihuahua, ale také v jihovýchodní Arizoně a v jihozápadním No­ vém Mexiku. Ve sbírkách patří k velmi rozšířeným druhům; mnozí kaktusáři ho možná vedou pouze pod polními čísly, z nichž jsou nejznámější L 096, SB 0155, SB 0246 nebo SB 1777. Pěstování je shodné jako u většiny echinocereusů. Dekorativně působí sesazená skupina těchto rostlin ve větší misce, kde výborně rostou a prospívají.

Echinocereus rigidissimus ssp. rubispinus SLOUPKOVITÝ

Opět jeden z poměrně variabilních echinocereusů. Vytváří sloupkovité stonky, vysoké obvykle 20 cm, ale byly pozorovány i rostliny vysoké bez­ mála 0,5 m. Šířka stonku je maximálně 10 cm, ale většinou je menší. Z oválných areol vyrůstá 15-23 okrajových trnů přitisknutých k rostlině; jejich délka nepřesahuje 1 cm a barva se mění od žlutavé přes okrovou až po červenohnědou. Středové trny zcela chybějí. Květní trubka je porostlá drobnými trny. Květ se vytváří v horních partiích stonku a je asi 8 cm široký. Typická růžovofialová barva okvětních lístků přechází v jícnu květu do smeta­ nově bílé. Prašníky jsou žluté, blizna zelená. Vyskytuje se v Mexiku i v USA. Roste v travna­ tých oblastech s vápencovým podkladem ve vý-

I tento taxon prošel složitými kombinacemi, ale kaktusáři i nabídkové katalogy ho dodnes spíše znají pod původním polním číslem L 088. Sloup­ kovitý, jednotlivý stonek dorůstá do výšky až 18 cm s šířkou asi 5 cm. Nápadný je svým pektinátním otrněním, které zejména na mladších are­ olách má výrazně červenou barvu. To je také jeden z hlavních důvodů jeho samostatného zařa­ zení. Květ je nádherný, světle purpurově červený se smetanovým jícnem a zelenou bliznou. Dalším důležitým faktem, který se zasloužil o jeho taxonomické vyčlenění, je izolovanost je­ diného naleziště, které se nachází na západě me­ xického státu Chihuahua ve velmi nepřístupném pohoří Sierra Obscura v údolí Canon de Barbarocas. Když ho Alferd Lau poprvé sbíral, bylo jasné, že se jedná o krásnou novinku, která rozhodně vzbudí zájem pěstitelů. Dnes je ve sbírkách po­ měrně rozšířený a v posledních letech se dokonce na trhu objevily i rostliny pocházející z velkopěstíren na Kanárských ostrovech. Pěstování je po­ dobné jako u ostatních „pektinátních" echinocere­ usů. Důležitý je propustný substrát, chladné světlé zimování a přes léto dostatek vody a čerstvého vzduchu.

Echinocereus rigidissimus ssp. rubispinus

Echinocereus scheeri ssp. gentryi

Echinocereus

rigidissimus

SLOUPKOVITÝ

42

Echinocereus scheeri ssp. gentryi

Echinocereus stramineus

PLAZIVÝ

Poléhavé kaktusy vytvářející nízké keříčky s jed­ notlivými stonky dlouhými až 30 cm, rozděle­ nými na 4-7 žeber. Kraťounké okrajové trny mají délku okolo 1 mm, ale jsou známé i rostliny s trny až 5 mm dlouhými. Středový trn většinou chybí. Květ je výrazně protáhlý, trychtýřovitý, až 13 cm dlouhý. Má sytě růžovou barvu a někdy oranžový jícen. Roste v nepřístupných horách Sierra Obscura, kde byl také sbírán A. B. Lauem, který ho do sbírek rozšířil pod sběrovým číslem L 087. Dále se vy­ skytuje na hranici mexických států Sonora a Chi­ huahua v Canon Saucito. Obývá skalnaté výchozy a velmi exponovaná místa. Ve sbírkách patří k po­ měrně častým zástupcům rodu, pro svůj zvláštní habitus a poměrně snadné pěstování. Během léta potřebuje dostatek slunce, snáší i vydatnější zá­ livku a velmi dobře prospívá, pokud je pěstován v nižší misce, kde dobře vysychá substrát a záro­ veň je dostatek prostoru pro rozvoj kořenového systému.

Echinocereus

schereri

SLOUPKOVITÝ Většinou solitérně rostoucí, sloupkovitý stonek může dorůst až do výšky 20 cm při šířce rostliny od 6 do 10 cm. Žeber bývá nejčastěji 11-16 a jsou hustě pokryta areolami, ze kterých vyrůstají okra­ jové trny, jichž bývá 13-22. Vyrůstající poupata Echinocereus schereri

jsou pokryta chomáčky vaty a drobnými černými trny. Květ je při plném rozevření až 10 cm široký, purpurově růžový. Druh byl popsán teprve nedávno a je vlastně znám pouze z několika málo lokalit, které se nacházejí v mexickém státě Durango nedaleko Mina Navidad, kde roste na loukách v nadmořských výškách okolo 1 700 m. Zkušenosti z kultury doposud uka­ zují, že se poměrně snadno pěstuje a při dodržení základních podmínek může vykvést asi za 7 let. Nutné je chladné a světlé zimování za absolutního sucha.

Echinocereus

stramineus

TRSOVITÝ Vytváří velké trsy, mnohdy přes 0,5 m široké. Jed­ notlivé stonky jsou asi 30 cm dlouhé a až 8 cm ši­ roké. Otrnění je velmi proměnlivé a nejdelší trny u extrémně otrněných jedinců mohou být až 10 cm dlouhé. Většinou mají šedavou barvu, u vr­ cholu jsou barevnější. Druh Vykvétá na jaře a v létě velkými, až 12 cm dlouhými a širokými květy purpurově růžové barvy s žlutými prašníky a zelenou bliznou. E. stramineus se vyskytuje prakticky ve všech aridních oblastech severního Mexika, kde vytváří řadu forem a ekotypů. Proto je důležité znát pů­ vod semen, ze kterých zakládáme sbírkové rost­ liny. Pěstování není obtížné, rostliny velmi dobře reagují na přihnojení, po němž vytvářejí mohutné a krásně otrněné stonky. Kvetou až větší rostliny a stejně jako všechny mohutnější echinocereusy potřebují prostor. Z toho důvodu doporučujeme pěstování v mísách.

43

Echinocereus subinermis

Echinocereus

subinermis

KULOVITÝ Nezaměnitelný druh s žádným jiným echinocereusem, zvláště v době květu. Jeho stonek je kulo­ vitý, široký 7-10 cm, ve sbírkách se vytahuje i do mírného sloupku. Pokožka je šedozelená, na ně­ kterých místech vlivem přílišného oslunění i čer­ venající. Středové trny chybějí a délka i počet okrajových jsou poměrně variabilní; bývá jich 5-20, s délkou od 2 do 10 mm. Překrásné květy rozkvétají nedaleko od vrcholu, mají sytě žlutou barvu, blizna jako u většiny echinocereusů je ze-

lená a květ má při plném otevření šířku až neuvě­ řitelných 12 cm. Druh se vyskytuje na mnoha izolovaných lokalitách, které zasahují na území mexických států Sonora, Chihuahua a Sinaloa. Roste v nadmořských výškách mezi 500 a 1 200 m. V kultuře je velmi oblíbený, jednak kvůli své nenáročnosti, ale také kvůli atrakti­ vitě květů, které jsou v rámci rodu zcela výjimečné. Vypěstování kvetoucích rostlin vyžaduje určitou tr­ pělivost, ale není nijak obtížné. Semena se nejlépe vysévají do výsevních aparátů a teprve když jsou rostlinky větší, přenášejí se do skleníku. Tomuto kaktusu nevadí mírné přistínění během letní vege­ tace, přezimování může být velmi chladné.

Echinocereus subinermis var. aculeatus

Echinocereus subinermis var. aculeatus KULOVITÝ

Taxon nesmírně podobný základnímu druhu, často je dokonce řazen jako jeho synonymum. Liší se snad jen výraznějším otrněním a v přírodě kulovitějším vzrůstem, což ve sbírkách nemusí platit. Materiál pro popis byl sbírán v okolí ves­ nice La Bufa, ležící na západě mexického státu Chihuahua v nadmořských výškách okolo 700 m. Pěstování je zcela shodné jako u základního druhu.

44

Echinocereus subinermis ssp. ochoterenae

Echinocereus subinermis ssp. ochoterenae

KULOVITÝ Jedná se o výrazně otrněnou rostlinu se sklonem k bohatšímu odnožování, jinak podobnou základ­ nímu druhu. Poupě je stejně jako u základního druhu zabaleno ve vatě a květní trubka je porostlá drobnými trny. Typovou lokalitou tohoto poddruhu je podle uve­ řejněného popisu Cerro de la Cobriza, ležící v provincii Concordia v mexickém státě Sinaloa. Pěstování je shodné se základním druhem.

Echinofossulocactus

arrigens

KULOVITÝ Celý rod patří k systematicky nejobtížnějším v celé čeledi. Je nesmírně variabilní a i rostliny na jediném místě vypadají odlišně. Dnes jsou všechny druhy botaniky opět řazeny do rodu Ste­ nocactus, který byl platně ustanoven v roce 1935. Většina kaktusářů však operuje se starším rodo­ vým jménem Echinofossulocatus, které jsme pro následující druhy použili i my. E. arrigens vytváří stonky 7-8 cm široké i vysoké, přičemž počet že­ ber kolísá mezi 24-55. Středové trny bývají 3-4, okrajových je 6-8. Květ je 2-3 cm široký, okvětní

plátky bílé s fialovočerveným proužkem upro­ střed. Údaje o lokalitě se podle kaktusářů, kteří druh po­ zorovali v přírodě, velmi liší. My se domníváme, že typické rostliny tohoto druhu se nacházejí v blíz­ kosti mexického města Pachuca ve státě Hidalgo, kde roste v rovinatějším terénu s vápencovým pod­ kladem. Pěstování je podobné jako u ostatních druhů rodu. Malé semenáčky je vhodné pňstínit a během vegetace občas přihnojit, aby v první se­ zóně přezimovaly již co největší rostlinky.

Echinofossulocactus arrigens

45

Echinofossulocactus coptonogonus z kultury

Echinofossulocactus erectrocentrus

Echinofossulocactus coptonogonus KULOVITÝ

Stonek je nejčastěji kulovitý, jednotlivý a epider­ mis na přírodních nalezištích má zelenošedou barvu. Žeber má ze všech zástupců rodu nejméně, jen 15-20, a jsou málo zvlněná. Z areol vyrůstá 3-5 trnů načervenalé barvy, přičemž jejich délka může kolísat od 1 do 5 cm. Květy se objevují brzy zjara, okvětní lístky jsou bílé s fialovočerveným proužkem uprostřed. Ploché roviny v okolí města San Luis Potosí (Me­ xiko) jsou na některých místech plné těchto kak­ tusů, ale jejich osud je velmi nejasný, jelikož rostou na poměrně vhodných plochách pro ze­ mědělskou činnost. Některé populace jsou tvo­ řeny rostlinami, které mají stonek zčásti ukryt pod zemí, jiné tvoří obrovské rostliny se stonkem až 20 cm širokým. Ve sbírkách se jedná o bezpečně rozpoznatelný druh, a tak je většinou pěstován jako nepokřížený. Vyžaduje světlé zimování s tep­ lotami okolo 10 °C, substrát raději mírně zásaditý, propustný a přes léto co nejslunnější umístění. Někteří pěstitelé dokonce doporučují letnění pod stříškou (např. z polykarbonátu). Echinofossulocactus coptonogonus z přírody

Echinofossulocactus erectocentrus KULOVITÝ

Kulovitý stonek dorůstá velikosti obvykle do 7 cm a počet zvlněných žeber se pohybuje okolo 50. Stejně jako ostatní druhy rodu je i tento druh nesmírně variabilní. Délka trnů může dosahovat až 5 cm, ale z přírody známe jedince s trny dlou­ hými přes 15 cm. Květy jsou bílé a jednotlivé okvětní lístky mají fialovočervený proužek. V přírodě se jedná o jeden z nejkrásnějších zá­ stupců rodu, protože jeho středové trny mohou být velmi dlouhé, často i pokroucené. Vyskytuje se v rovinatějších oblastech státu Nuevo Leon. Pěstování je shodné s ostatními echinofosulokaktusy. Již malé semenáčky dokáží vytvořit krásné trny a je proto vhodné mít rostliny s urče­ ným původem. Všechny druhy tohoto rodu se to­ tiž po dlouhá desetiletí pěstovaly bez ohledu na to, zda se jedná o hybridy, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že se velmi snadno kříží, je nutné udržo­ vat jednotlivé druhy při sprašování v určité izolaci.

Echinofossulocactus

lloydii

KULOVITÝ Tento druh vytváří kulovitý stonek, široký asi 12 cm. Početná zvlněná žebra nesou světlé areoly, ze kterých vyrůstá asi 8 okrajových a 3 středové trny, z nichž prostřední a nahoru směřující je až 10 cm dlouhý, často i pokroucený. Bílé květy mají uprostřed okvětních lístků fialový proužek. Plo-

46

Echinofossulocactus lloydii

rostliny s určeným původem. Jen tak může mít sbírka i velkou botanickou hodnotu. Tyto rostliny pak nesmíme sprašovat ani s jinými zástupci druhu z odlišných lokalit.

Echinofossulocactus multicostatus KULOVITÝ

dem je zelená, později červenající bobule, která ukrývá černá kulovitá semena. F. E. Lloyd sbíral poprvé tuto rostlinu 7. srpna 1908 na lokalitě nedaleko města Zacatecas ve stejnojmenném mexickém státě. Druh roste v plošších terénech, často ve stínu doprovodné ke­ řové vegetace. Pěstování je podobné jako u ostat­ ních zástupců rodu. Vzhledem k obrovské pro­ měnlivosti je důležité do sbírky umístit pouze

Jestliže je E. coptonogonus typický svým malým počtem žeber, E. multicostatus je charakteristický právě opakem - velkým počtem žeber. Kulovitý stonek je široký až 10 cm a počet výrazných, zvl­ něných žeber může dosahovat až 100. Trny jsou velmi rozmanité, od krátkých až po 5 cm dlouhé, většinou žluté barvy. Květy se objevují na vrcholu rostliny a bílé okvětní lístky mají červenofialový proužek. Druh se vyskytuje v horách na pomezí mexických států Coahuila a Nuevo Leon, ale existují také zprávy o jeho nálezu ze státu Durango. Osídluje mírně zastíněná místa a paseky v řídkých boro­ vých lesích. Během léta mu můžeme dopřát plné slunce, ale neškodí mu ani mírné přistínění (po­ kožka je pak světleji zelená). Substrát může být i mírně kyselý, dobře propustný a během léta snese poměrně dost vody. Semena je vhodné vy­ sévat brzy na jaře, aby již první zimu byly seme­ náčky dostatečně narostlé.

Echinofossulocactus multicostatus

47

Echinofossuloactus phyllacanthus

Echinofossulocactus phyllacanthus KULOVITÝ Variabilita tohoto druhu nezná mezí a najít na lo­ kalitě jednotně vypadající populaci je takřka ne­ možné. Rostliny vytvářejí jednotlivé, neodnožující, ploše kulovité stonky, široké až 8 cm, které jsou' v přírodě často z jedné třetiny zataženy v zemi - především v období vegetačního klidu, kdy je příjem vody rostlinou minimální. Starší exempláře mají stonek rozdělen na přibližně 35 žeber se zvlněnými hranami. Kruhovité areoly produkují bílou vatu, která se udržuje hlavně v blízkosti temene. Počet i délka trnů jsou ne­ smírně variabilní. I když překlad druhového ná­ zvu phyllacanthus znamená s plochými trny nebo s trny ve tvaru listu, nemusí to být vždy pravda. Většinou však z jedné areoly vyrůstají 1-3 stře­ dové, silnější ploché trny hnědavé barvy a 2-5 bí­ lých trnů okrajových. Květ je žlutý, asi 2 cm ši­ roký, často s tmavším proužkem uprostřed. Plod obsahuje asi 30 drobných, tmavě hnědých až čer­ ných semen. Areál rozšíření druhu je poměrně široký a na­ jdeme jej především v plochých terénech mexic­ kých států San Luis Potosí, Zacatecas, Hidalgo a Guanajuato. Je velmi důležité získat sbírkový materiál s určeným původem. V současné době se nabídka semen z rostlin s ověřeným původem roz­

48

šířila, což významně přispívá k tomu, že takto za­ ložená sbírka má také svou velkou botanickou hodnotu. Samotná kultura druhu se neliší od pě­ stování ostatních zástupců rodu Echinofossulo­ cactus.

Echinofossulocactus sulphureus KULOVITÝ Ploše kulovitý stonek je široký asi 8 cm a jeho po­ kožka je sytě zelená. Počet žeber opět velmi ko­ lísá (26-40), stejně jako počet a délka trnů. StřeEchinofossulocactus sulphureus

Epithelantha micromeris

červené, úzce kyjovité, až 2 cm dlouhé bobule. Areál výskytu tohoto druhu je v přírodě velmi ši­ roký; najdeme jej jak na jihu USA, tak v severních oblastech Mexika. Vyhledává ponejvíce kamenitý, skalnatý terén. Na nalezištích je velmi proměnlivý. Ve sbírkách se nachází často a v kolekci mexic­ kých kaktusů snad nechybí nikdy. Pěstování je shodné s ostatními zástupci rodu. Platí pro ně pře­ devším chladné zimování a vysychavý substrát s mírně zásaditou reakcí. Možné je samozřejmě i roubování, ale habitus takto pěstovaných rostlin ztrácí svůj typický charakter.

Epithelantha var. greggii

micromeris

KULOVITÝ dové jsou obvykle 3-4, stejně jako trny okrajové. Květy jsou žluté, objevují se brzy zjara. Asi nejznámější lokality tohoto druhu se nacházejí v Barranca de Tolimán v mexickém státě Hidalgo, kde jej v minulosti sbírala řada významných osob­ ností, jako např. Felipe Otero či Jorge Meyrán. Druh roste v nadmořských výškách 1 300-1 400 m. V kultuře se svou výraznou barvou květů odlišuje od příbuzných druhů. Jeho kultivace je však shodná s ostatními echinofosulokaktusy.

Od základního druhu se liší poněkud větší veli­ kostí (až 8 cm na výšku) a hustějším otrněním, které je charakteristické přítomností několika del­ ších středových trnů sklovitě bílé barvy. Květy jsou taktéž o málo větší, častěji tmavorůžové. Varieta roste v mexickém státě Coahuila. Ve sbír­ kách je vedena většinou jako samostatný druh. Pě­ stování je shodné jako u předešlého taxonu.

Epithelantha aff. Epithelantha

micromeris

KULOVITÝ

unguispina

KULOVITÝ

Kulovitá rostlinka, patřící mezi miniatury, největší exempláře dosahují maximálně 6 cm šířky. Stonek je rozdělen do drobných bradavek, na kterých vy­ růstají z areol jemné štětinovité trny bílé barvy, je­ jichž délka většinou nepřesahuje 2 mm. Z husté vaty na temeni vyrůstají na jaře a během léta drobné, asi 1 cm široké růžové květy (světlé, růžovobílé až tmavě růžové). Ozdobné jsou i plody -

Představujeme rostlinu, která ve sbírkách po dlouhá léta nahrazovala pravou Epithelantha un­ guispina. Ta nebyla v přírodě několik desítek let nalezena a teprve v závěru 90. let byla opět obje­ vena v okolí Saltillo v mexickém státě Coahuila. Rostlina na obrázku vytváří typické středové trny černé barvy jen v okolí vegetačního vrcholu a po­ zději je opět ztrácí. E. unguispina je typická právě svým smolně černým, až 1 cm dlouhým středo­ vým trnem.

Epithelantha micromeris var. greggii

Epithelantha aff. unguispina

49

Escobaria asperispina

Escobaria

asperispina

KULOVITÝ

Matně zelené, kulovité stonky mohou dorůst šířky až 6 cm. Stonek je členěn na kuželovité bradavky, na jejichž konci jsou drobné areoly, nesoucí při­ bližně 10 měkkých okrajových trnů. Květy se ob­ jevují začátkem léta, jsou až 3 cm široké a mají žlutou barvu, která může přecházet do mírně rů­ žové. Na vnějších okvětních lístcích se u někte­ rých rostlin objevuje i tmavší střední proužek. Naleziště druhu jsou poměrně malé oblasti v me­ xickém státě Coahuila, kde roste ve vyšších nad­ mořských výškách. E. asperispina se převážně pěstuje roubovaná; do nedávna byly ve sbírkách Escobaria chaffeyi f. viridiflora

většinou zkřížené rostliny, které neměly typické druhové znaky. Vyžaduje minerální, propustný substrát a plné slunce.

Escobaria chaffeyi f. viridiflora SLOUPKOVITÝ

Od základního druhu se liší hustším otrněním a také zelenou barvou květů, které se vyvíjejí z vr­ cholových areol. Taxonomické zhodnocení této rostliny doposud nebylo učiněno, a tak název uve­ dený v knize je názvem provizorním, naznačují­ cím specifickou barvu květů. V přírodě roste jako okrajová forma v mexickém státě Chihuahua u Flores Magon, kde osídluje vá­ pencové skály a kamenité výchozy. Ve sbírkách není příliš zastoupena, ale její pěstování je po­ dobné jako u ostatních zástupců rodu.

Escobaria

grata

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Druh byl popsán teprve v roce 2001 a jeho nález vzbudil zaslouženou pozornost, protože se jedná o překrásný kaktus, jak také napovídá druhové jméno grata - příjemná, půvabná, milá. Stonek je zpočátku vejčitý, později mírně sloupkovitý, při bázi vytvářející několik odnoží. Pouze okrajové

50

trny jsou dlouhé až 14 mm a jsou velmi husté, takže prakticky zakrývají pokožku rostliny. Květ se objevuje během léta a má šířku až 3 cm. Vnější okvětní lístky mají chmýřité roztřepený okraj, vnitřní jsou růžovofialové. Typovou lokalitou druhu je pohoří Sierra el Burro v severomexickém státě Coahuila, kde roste, na vápencových kopcích v nadmořské výšce okolo 1 200 m. S pěstováním nejsou prakticky žádné zkušenosti, neboť není mezi pěstiteli příliš rozší­ řena. Je však zřejmé, že jí vyhovuje chladné, světlé přezimování a během nejteplejších letních měsíců velmi opatrná zálivka, protože rostlina ne­ snáší zapaření v důsledku velkého množství vody a nadměrného tepla.

Escobaria

Escobaria grata

zilziana

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Ferocactus

Rostlina na obrázku není zcela typická a snad spíše připomíná téměř již neznámou a záhadami zahalenou E. robertii. Stonek mírně odnožuje a ve stáří roste do mírného sloupku. Okrajové trny jsou jehličkovité, světlé, kdežto trny středové (nejčas­ těji 1-3) jsou až 3 cm dlouhé, celé tmavé nebo jen s tmavou špicí. Květ je asi 2,5 cm široký, bledě rů­ žový s tmavším středovým proužkem. O místě výskytu této eskobárie víme z posledních průzkumů vcelku dost, ale je jasné, že mnohé lo­ kality doposud nebyly objeveny. Známe místa z mexického státu Coahuila, ale také ze státu Du­ rango, kde ji sbíral Steven Brack (SB 602 a SB 603). Roste většinou na vápencích ve skalních spárách. Pěstování je podobné jako u ostatních zá­ stupců rodu a kultura tohoto druhu patří podle na­ šich zkušeností ke snadnějším.

SUDOVITÝ

Patří určitě mezi nejkrásněji otrněné kaktusy (chrysacanthus = zlatotrnný). Jeho stonek může dorůst výšky až 1 m s šířkou okolo 35 cm. Barva trnů se však mění od žluté po cihlově červenou; tato forma byla v minulosti navrhována dokonce na úroveň variety (var. rubispinus). Žluté květy, často s oranžovým proužkem na vnitřních okvět­ ních lístcích, se objevují po mnoha letech. Malý areál výskytu dělá z tohoto druhu endemita několika málo ostrovů u Baja California (San Benito a Cedros). Kvůli malé nabídce semen se vy­ skytuje ve sbírkách poměrně vzácně a ani pěsto­ vání není snadné. Důležitá je vyšší teplota během zimy a světlé přezimování. Často se pěstuje rou­ bovaný na pomalu rostoucí podnože.

Escobaria zilziana

Ferocactus chrysacanthus

chrysacanthus

51

Ferocactus echidne var. victoriensis

žin okolo měst Jaumave, San Antonio či Ciuadad Victoria v mexickém státě Tamaulipas. Ve sklení­ cích se pěstuje velmi často a mladé exempláře patří k bezproblémovým rostlinám ve sbírce kaž­ dého kaktusáře.

Ferocactus flavovirens TRSOVITÝ

Válcovitý stonek tohoto kaktusu dorůstá obvykle 50-60 cm výšky a 30 cm šířky. Štíhlých ostrých žeber nebývá více než 15, což je také hlavní roz­ lišovací znak od základního druhu. Trny jsou slabé, bílo- či žlutohnědé. Květ je žlutý a při pl­ ném otevření je až 40 mm široký. Tato varieta roste na východních svazích Sierra Madre Oriental a nejznámější populace jsou z ní-

Podle znalce rodu Ferocactus N. P. Taylora patří tento druh k vývojově nejprimitivnějším typům, od nichž vývoj směřoval k nejodvozenějším sudovitým zástupcům rodu. Trsovitě rostoucí kaktus vytváří shluky až 2 m široké, jehož jednotlivé stonky dorůstají obvykle výšky 30-40 cm a šířky asi 20 cm. Výrazných žeber je 11-13, podle stáří rostliny. 12-20 okrajových trnů je měkčích, má spíše štětinovitý charakter, středové trny (4-6) jsou světle hnědé a nejdelší z nich dosahují délky až 8 cm. Květ se objevuje na nejmladších areo­ lách, je asi 3,5 cm široký a má červenooranžovou barvu. Eliptický, ve zralosti červený plod je po­ kryt hnědými šupinami a obsahuje tmavě hnědá semena. Druh byl pro vědu poprvé sbírán někdy v letech 1828-1832, ale jako typový materiál se nezacho­ val. Proto v roce 1955 provedl G. Lindsay sběr neotypového materiálu, který pocházel nedaleko od osady Zapotitlan de Salinas z mexického státu Puebla. Zde je také druh nejvíce rozšířen, ale jeho lokality se z jihovýchodní části státu Puebla táh­ nou až do severních oblastí státu Oaxaca, kde roste na rovinatějších místech s vápencovým pod­ ložím. Ve sbírkách bývá pěstován poněkud méně často, přičemž jeho kultura není složitá. Potřebuje stejnou péči a vyžaduje stejné podmínky jako ostatní pevninské ferokaktusy (ferokaktusy z Baja California a z přilehlých ostrovů tvoří totiž poně­ kud odlišnou skupinu).

Ferocactus flavovirens

Ferocactus glaucescens z kultury

Ferocactus echidne var. victoriensis SLOUPKOVITÝ

52

Ferocactus glaucescens z přírody

Ferocactus

glaucescens

KULOVITÝ Vytváří jednotlivé či trsovité stonky, dorůstající až 70 cm výšky. Je velmi elegantní svou modro­ šedou, voskem ojíněnou epidermis, která nád­ herně kontrastuje se slámovými trny a světle žlu­ tými květy. Oblast rozšíření tohoto druhu je poměrně široká a zasahuje do mexických států Hidalgo, Querétaro a San Luis Potosí, kde vyhledává vápencové pod­ loží a poměrně skalnatý terén. Mezi pěstiteli je velmi oblíben a nyní se z Kanárských ostrovů do­ vážejí kvetoucí jedinci za přijatelné ceny. Jeho pě­ stování nečiní žádné potíže a stejně jako všechny zástupce rodu Ferocactus rozmnožujeme i tento druh výlučně výsevem semen.

Ferocactus

Výskyt druhu je udáván ze Sierra San Miguel na Baja California, kde roste v minerálním substrátu na žulovém podkladu. Pěstování naráží na potřebu teplejšího, světlého zimování. Starší rostliny sná­ šejí velmi špatně jakékoliv extrémy; často je vi­ díme roubované třeba na Pereskiopsis. Ferocactus gracilis

gracilis

SUDOVITÝ

Největší jedinci v přírodě dorůstají výšky až 2,5 m při šířce stonku 35 cm. Dospělé exempláře mají přibližně 24 žeber a nápadné je výrazné otr­ nění červené barvy. Nejdelší trny jsou až 7 cm dlouhé, směřují k patě rostliny a mohou být i há­ kovité zahnuté. Kvete asi 4 cm širokými květy červené barvy. Plod je žlutá, šťavnatá bobule.

53

Ferocactus hamatacanthus

okrajové trny většinou zcela chybějí. Část areálu sdílí s druhem F. peninsulae, kterému bývají pře­ chodové populace také velmi podobné. Typovou lokalitou jsou jižní oblasti od Laguna Chapala na Baja California.

Ferocactus gracilis var. coloratus

Ferocactus

SUDOVITÝ

SUDOVITÝ

Habitem i výskytem je velmi podobný základ­ nímu druhu. Odlišný je však menší vzrůst, velmi variabilní a hustější otrnění, přičemž vlasovité

Válcovitý robustní stonek může dorůst u největ­ ších exemplářů výšky přes 1 m při šířce stonku okolo 40 cm. Jak překlad druhového názvu napo-

Ferocactus haematacanthus

54

haematacanthus

Ferocactus histrix

Ferocactus latispinus žlutě kvetoucí

vídá, jedná se o rostlinu s krvavě červenými trny. Barva obzvláště nových trnů je opravdu výrazná, později však na intenzitě ztrácí. Velkou ozdobou jsou fialově" červené květy, které se objevují až u starých jedinců v blízkosti vegetačního středu. Výskyt je omezen na relativně malé území, ležící u hranic dvou mexických států Puebla a Veracruz, kde osídluje vápenaté kopce v nadmořské výšce okolo 2 500 m. Mezi kaktusáři je druh skoro ne­ známý a teprve v poslední době se pomalu do­ stává i do evropských sbírek.

Druh roste v centrálních a severních oblastech Mexika a nejseverněji rostoucí populace zasahují až do jižních oblastí USA. Ve sbírkách se daří lépe mladým jedincům, starší rostliny špatně snášejí časté přesazování.

Ferocactus

hamatacanthus

SLOUPKOVITÝ Mnozí kaktusáři znají tento druh spíše pod rodo­ vým jménem Hamatocactus. Hákovité trny zapří­ činily jeho druhové jméno hamatacanthus; u nej­ výrazněji otrněných exemplářů může délka středového trnu dosahovat více než 15 cm (obvy­ kle jsou však kratší). Velikost stonku je také velmi proměnlivá a největší exempláře dorůstají výšky okolo 75 cm. Až 8 cm široký, příjemně vonný žlutý květ se v kultuře objevuje až po mnoha le­ tech pěstování. Ferocactus latispinus

Ferocactus

histrix

SUDOVITÝ

Krátce sloupovitý stonek může dorůst přes 1 m výšky, ale obvykle nacházíme jedince nepřevyšu­ jící 70 cm. Počet žeber je velmi proměnlivý, od 20 do 40, přičemž spodní středové trny jsou dlouhé až 6 cm. Tmavě žlutý květ má šířku jen 35 mm. Areál rozšíření druhu je poměrně široký a zasa­ huje do několika středomexických států (Aguascalientes, Durango, Guanajuato, Hidalgo, Queré­ taro a další). Pěstování nečiní žádné potíže, jen je důležité rostliny brzy zjara přistínit, jelikož jsou velmi choulostivé na spálení.

Ferocactus

latispinus

DISKOVITÝ Roste spíše ploše či ploše kulovitě a maximální šířka stonku bývá až 40 cm. Pokožka má temně ze­ lenou barvu. Stonek rozděluje přibližně 20 žeber a z eliptických areol vyrůstají silné dřevité trny. Obzvláště silný a plochý středový trn je výrazný a pro tento druh charakteristický. Může být až 6 cm dlouhý, hákovité zahnutý. Krásné květy mají tmavě purpurovou barvu, ale na stanovišti jsme vzácně pozorovali také žlutě kvetoucí jedince. Na lokalitách v přírodě ve středních oblastech Mexika roste červenotrnná a žlutotrnná forma, často na společném stanovišti. Pěstování v kultuře je bezproblémové. Z pěstíren na Kanárských ost­ rovech se dnes dovážejí krásné kvetoucí exem­ pláře za přijatelné ceny.

55

Ferocactus peninsulae

Ferocactus pilosus

Ferocactus

fornia. Zde roste ve střední části poloostrova na jeho východním pobřeží. V posledních letech se rozšířila nejen nabídka semen, ale také dovoz vy­ pěstovaných rostlin z Kanárských ostrovů. Druh však není vhodný pro úplné začátečníky. Seme­ náčky sice rostou poměrně bezproblémově, ale starší exempláře již většinou špatně tolerují ne­ vhodné pěstitelské zákroky. Pamatujme na tep­ lejší přezimování s teplotami nad 10 °C.

peninsulae

SUDOVITÝ Sloupovitý stonek může v přírodě dosahovat výšky až 2,5 m a šířka většinou nepřesahuje 40 cm. Okrajové trny jsou poměrně silné, dřevité, ovšem nejsilnější je nejníže postavený středový trn, dlouhý až 15 cm, hákovitě zakončený. U te­ mena jsou všechny trny výrazně zbarveny do čer­ vena. Až 6 cm široké květy se objevují během léta, jsou oranžově červené s tmavším proužkem uprostřed. Jak už druhové jméno peninsulae napovídá, jedná se o poloostrovní druh, pocházející z Baja CaliFerocactus pilosus, detail květů

56

Ferocactus

pilosus

SUDOVITÝ Český překlad druhového jména znamená chlu­ patý, což vyjadřuje přítomnost jemných bělavých štětinovitých trnů v areolách starších exemplářů. Druh patří mezi velké ferokaktusy; největší exem­ pláře mohou dosáhnou výšky přes 2 m při šířce stonku 50 cm. Tvoří velké skupiny stonků, které mají i několik metrů v průměru. Ozdobné jsou červené silné dřevité trny, které vyrůstají společně s bílými vlasovitými trny z poměrně velkých, eliptických areol. Květy jsou asi 4 cm dlouhé a mají barvu od tmavě žluté až po oranžově čer­ venou. Plody jsou šupinaté, velmi kyselé a obsa­ hují až 1 000 semen. V Mexiku roste na dosti širokém areálu přes San Luis Potosí, Durango až po Nuevo Leon a Coahuilu. Kaktusáři pěstují tento druh velmi často

Ferocactus recurvus

Ferocactus robustus

kvůli jeho bezproblémovému růstu a kráse. Kve­ toucí exempláře se dnes dovážejí ze středomoř­ ských pěstíren.

Ferocactus

Ferocactus

recurvus

SLOUPKOVITÝ Sloupovitý stonek může dosahovat výšky okolo 0,5 m a jeho šířka je přibližně 20 cm. Nápadná, až 5 cm vysoká žebra nesou oválné areoly, ze kte­ rých vyrůstají trny. Nejnápadnější je středový plo­ chý trn s hákovitým zakončením. Až 5 cm široké květy vyrůstají poblíž vrcholu a jejich barva se mění od růžové až po starorůžovou, často s tmav­ ším středovým pruhem. Druh roste v jihomexických státech Puebla a Oa­ xaca na vyvýšeninách s vápencovým podložím. Mezi pěstiteli patří mezi poměrně běžně rozšířené druhy ferokaktusů, jejichž pěstování na vlastních kořenech nečiní obvykle žádné potíže. Dává však přednost světlému a poněkud teplejšímu zimování (teplota by neměla klesnout pod 12 °C).

Ferocactus

robustus

TRSOVITÝ Jeden z mála trsovité rostoucích ferokaktusů, je­ hož shluky stonků mohou dosahovat i několika metrů v průměru. Výška takovéto skupiny je mnohdy přes metr a napočítali bychom na ní stovky jednotlivých „hlav". Hluboká žebra mají výrazné areoly, z nichž vyrůstají jemnější okra­ jové a velmi silné, dřevité středové trny. Květy jsou sytě žluté a objevují se asi patnáctým rokem od výsevu. Druh se vyskytuje v jižním Mexiku, v okolí města Tehuacan ve státě Puebla a také v severních ob­ lastech státu Oaxaca. V kultuře nečiní jeho pěsto­ vání zpočátku problémy, ale starší rostliny reagují citlivě na pěstitelské přehmaty. Důležité je teplejší zimování na světle, což platí zejména o květuschopných jedincích, kteří jinak nekvetou. Ferocactus reppenhagenii

reppenhagenii

KULOVITÝ Největší exempláře rostou mírně do sloupku, ale většina rostlin v přírodě i v kultuře je kulovitá. Šířka stonku obvykle nepřesahuje 50 cm. Výrazné otrnění je znásobeno délkou středových trnů, až 8 cm dlouhých. 3 cm široký květ má nejčastěji žlutou, méně často až oranžovou barvu. Setkání s tímto kaktusem v přírodě je dosti vzácné, jelikož roste v kaktusářsky méně vý­ znamné oblasti v mexických státech Colima a Mi­ choacán. Pro pěstitele se jedná o dosti velký oří­ šek, a to hned z několika důvodů. Má velmi jemná semena, která se prakticky nenabízejí. Semenáčky pomalu rostou a vyžadují teplejší přezimování.

57

Ferocactus setispinus

Ferocactus setispinus SLOUPKOVITÝ Většina kaktusářů ho stále zná a ve sbírkách vede pod nesprávným rodovým jménem Hamatocac­ tus. I když nedorůstá zdaleka tak velkých rozměrů jako jiní zástupci rodu, je F. setispinus výrazný druh jednak nápadným otrněním, ale také vel­ kými, až 5 cm širokými žlutými květy. Ozdobou mohou být i červené plody, které dozrávají asi 3 měsíce po odkvětu. Květy se objevují již asi v pá­ tém roce po výsevu. Druh obývá rozlehlé oblasti na severu Mexika, při­ čemž některé populace zasahují až na území USA (Texas). Mezi kaktusáři patří F. setispinus k nej­ běžnějším kaktusům. Je zajímavé, že jeho pyl bývá Ferocactus wislizeni var. herrerae

často používán ke stimulaci blizny kaktusu jiného druhu či rodu. Po tomto podráždění může dojít k samooplození daného druhu vlastním pylem.

Ferocactus wislizenii var. herrerae SUDOVITÝ

Menší počet žeber (obvykle okolo 13), nižší vzrůst a hlavní středový trn méně zploštělý a silný - to jsou hlavní rozdíly od základního druhu. Tato varieta se vyskytuje na západních svazích masívu Sierra Madre Occidental v Mexiku až do výšky 1 200 m n. m.

Gymnocactus beguinii KULOVITÝ

Problematika celého tohoto komplexu je neustále diskutována; uvedený název je mezi pěstiteli nej­ běžnější. Další užívaná synonyma jsou např. Neo­ lloydia smithii nebo Thelocactus beguinii. Mírně sloupovitý stonek dorůstá výšky až 15 cm při šířce okolo 7 cm. Variabilita otrnění je nesmírně velká a na jejím základě bylo popsáno několik sporných variet. Obvykle má květ fialově růžovou barvu a šířku 3-4 cm. V přírodě se s tímto kaktusem setkáme na velikém areálu, který se táhne od severomexického státu

58

Coahuila přes Nuevo Leon až po San Luis Potosí. Roste jak v rovinatějších oblastech, tak v horách, vždy však ve vyšších nadmořských výškách. Mezi pěstiteli panuje zbytečná obava z jeho ná­ roků, a proto se s ním setkáme většinou jako s roubovaným. Tento zákrok je zcela zbytečný při dodržení několika zásad. Jsou to: plné slunce, chladné zimování, zálivka po perfektním pro­ schnutí substrátu a při pikýrování semenáčků je důležité nechat vždy zaschnou ranky na kořenech.

Gymnocactus beguinii

Gymnocactus beguinii var. senilis KULOVITÝ Taxon, který nebyl doposud platně popsán a jehož jméno je označováno jako nomen nudum (jméno holé, bez platného popisu). Uvádíme jej zde proto, že mnoho kaktusářů má ve sbírce takto označené rostliny, které se od základního druhu liší hustším, mnohdy jemnějším otrněním tmavší barvy. Je však nutné podotknout, že se jedná o pouhé stanovištní formy a takto otrnění jedinci jsou dokladem přiro­ zené variability taxonu na různých lokalitách.

Gymnocactus

horripilus

KULOVITÝ

pencovým podložím. Nádherné pravokořenné rostliny lze dopěstovat při dodržení základních pravidel, z nichž zásadní je vysychavý substrát s mírně zásaditou půdní reakcí. Gymnocactus beguinii var. senilis

Kulovitá rostlina dorůstající šířky až 10 cm vy­ tváří často mohutné trsy. Přibližně 15-18 žeber se rozpadá do hustě nahloučených bradavek, které mají epidermis temně zelené barvy. Okrajových trnů bývá 15, středový trn je obvykle jeden a bývá 3 cm dlouhý. Velmi elegantní je fialově červený květ, široký 3 cm, který se objevuje v pozdním jaru či v létě. Barranca de Metztitlan v mexickém státě Hidalgo je hlavní a nejznámější lokalitou tohoto druhu. Roste tu na svazích a skalnatých výchozech s váGymnocactus horripilus

59

Gymnocactus knuthianus

libě pro jeho snadné pěstování. Choulostivá fáze je pouze dopěstování semenáčků do velikosti cca 1 cm, jinak má běžné nároky jako většina mexic­ kých kaktusů.

Gymnocactus

mandragora

KULOVITÝ

Gymnocactus

knuthianus

KULOVITÝ Solitérní, zřídka trsovitá rostlina s kulovitým, až 10 cm širokým stonkem. Jasně zelená epidermis je hustě kryta zpočátku sklovitě bílými, později šednoucími trny. Okrajových bývá přibližně 20, středový trn je nejčastěji jeden. Zjara Vykvétá rů­ žovými květy, širokými asi 3 cm, které se objevují u temena. Naleziště v přírodě nejsou rozsáhlá a omezují se na mexický stát San Luis Potosí. Krásné rostliny lze pozorovat v blízkosti městečka Guadalcazar, kde rostou v horských loukách a často i v podro­ stu řídkého lesa. Pěstitelé mají tento kaktus v obGymnocactus mandragora

Jedna z největších kaktusářských záhad Mexika, jejíž znovuobjevení je výsledkem průzkumu te­ rénu posledních let. Jedná se o šedozelené kulo­ vité rostlinky, jejichž šířka je obvykle 4-6 cm. Charakteristický je řepovitý kořen velkých roz­ měrů, díky němuž dostal také své druhové jméno mandragora. Z areol na nahloučených bradav­ kách vyrůstá asi 12 paprskovitě rozložených okra­ jových trnů a 2 trny středové, 2 cm dlouhé a tma­ věji zbarvené než trny okrajové. Květy o průměru 2-2,5 cm vyrůstají z temene rostliny. Vnější okvětní lístky mají typicky zelenobílou barvu s hnědavým středním proužkem, přičemž vnitřní okvětní plátky jsou bílé. Rostlinu popsal A. V. Frič, ale již se neví, jestli ji také sám objevil, nebo ji dostal v zásilce, kterou obdržel v roce 1925. Naleziště bylo tajuplnou záhadou, protože ho nikdo neobjevil mnoho de­ sítek let. Lokalita na které druh roste, je i v dnešní době velmi vzdálena od civilizace a její znovuobjevení bylo opravdovou detektivní prací mnoha kaktusářů. Nachází se několik desí­ tek kilometrů od města Parras de la Fuente v me­ xickém státě Coahuila. Zde druh roste na zvlášt­ ních, rozbrázděných kopcích (často i na kolmých stěnách). Obývá pouze několik málo kopců se specifickým podkladem s vystupující úlomkovitou břidlicí; jinde v okolí jej není možné nalézt. Ve sbírkách se většinou objevují nejrůznější hyb­ ridy, ale jen málokdo se může pochlubit pravým G. mandragora. V posledních letech se však začínají objevovat i první roubované seme­ náče a jelikož semena dobře klíčí, lze předpoklá­ dat, že v našich sbírkách zase brzy zdomácní. Pěstování pravokořenných rostlin je dosti ob­ tížné a v této době, kdy není dostatek rostlinného materiálu, doporučujeme roubování na pomalu rostoucí podnože.

Gymnocactus

subterraneus

KULOVITÝ Jedna z velkých rarit mezi kaktusy, zajímavá jed­ nak svou morfologií, ale také strategií růstu. Sto­ nek na úzkém krčku vyrůstá z poměrně velké ko­ řenové hlízy, nejprve je úzký tyčkovitý a teprve později začne vytvářet typickou hlavičku s tuhými

60

Gymnocactus subterraneus

trny. Tuto strategii zvolil zřejmě proto, že roste v trsech trav, kterými musí rychle prorůst ke světlu. Maximálně 5 cm široký stonek je zahalen do sklovitě bílých okrajových trnů, z nichž trčí dva středové trny černé barvy. Velkou ozdobou je fialově červený květ, široký obvykle okolo 3 cm. Hledání druhu v přírodě je ono pověstné hledání jehly v kupce sena. Vyskytuje se totiž na omeze­ ném areálu ve státě Nuevo Leon a ještě se velmi obtížně nachází, díky skvělému maskování v tr­ sech trav. Ani ve sbírkách nebývá vidět často a jeho pěstování je opravdový oříšek. Semenáčky rostou zpočátku rychle, ale jsou náchylné na pře­ lití. V době tvorby podzemní hlízky se růst zpo­ maluje. Roubované rostliny zcela ztrácejí na efektu, ale roubovanci se snáze udrží v kultuře. Gymnocactus subterraneus ssp. zaragosae

Gymnocactus ssp. zaragosae

subterraneus

KULOVITÝ

Kyjovité stonky jsou v nejširším místě až 4 cm ši­ roké (ve sbírkách i více), u báze mají pouze úzký krček. V kolmých stěnách je přichycen dlouhými hlízovitými kořeny. Z areol vyrůstá 21-25 bílých okrajových trnů a asi 3 trny středové, které jsou tužší, vždy s tmavší špičkou. Jejich délka dosa­ huje 2 cm. Rostlina na obrázku má poněkud nety­ picky světlý květ; květy mají většinou tmavě žlu­ tou barvu s tmavým růžovohnědým středním proužkem. Lokalita, kde se tyto rostliny nacházejí, dala to­ muto poddruhu i název. Rostou totiž na sádrovco­ vých stěnách v okolí městečka Zaragosa v mexic­ kém státě Nuevo Leon. Spolu s vranečkem Selaginella lepidophylla je často jedinou rostli­ nou, která na tomto podkladu roste. Tento kaktus nelze doporučit úplným začátečníkům, protože jeho kořeny jsou poměrně náchylné na přelití v nevhodnou dobu. Vyžaduje zásaditý, propustný substrát, dostatek slunce a čerstvého vzduchu. Zi­ mování v chladnu a pokud možno na světle. Výsev semen a dopěstování pravokořenných rostlin může činit problémy, protože semenáčky nejprve vytvářejí podzemní orgány a nadzemní část v prv­ ních letech přirůstá jen pomalu. Roubování lze doporučit na Eriocereus jusbertii nebo Myrtillo­ cactus geometrizans, ale rostliny na nich dorůstají příliš velkých rozměrů. 61

Gymnocactus viereckei

Gymnocactus

Gymnocactus viereckei, L 1159

viereckei

Gymnocactus

ysabelae

KULOVITÝ

KULOVITÝ

Byl pojmenován na počest Hanse Vierecka, který sbíral ve 30. letech 20. století kaktusy pro firmu Haage Erfurt. Rostlinka není velká, většinou ku­ lovitý stonek nepřesáhne šířku 7 cm. Elegantní otrnění, bílá vata na temenu rostliny a fíalovorůžové květy vytvářejí krásnou kompozici barev. Byl sbírán na mnoha lokalitách, ale jako typové naleziště je udáváno městečko Jaumave v mexic­ kém Tamauhpasu. Rostlina na druhém snímku je sběr Alfreda Laua, označovaný polním číslem L 1159, který se nepatrně liší otrněním a menší velikostí květu. Druh patří mezi méně náročné zá­ stupce rodu a při troše trpělivosti lze dopěstovat květuschopné rostliny na vlastních kořenech již za tři až pět let.

Původně byl popsán jako Thelocactus, ale jeho za­ řazení mezi gymnokaktusy je zřejmě správné (ně­ kteří autoři se totiž domnívají, že jde o zástupce rodu Turbinicarpus). Ploše kulovitý stonek dorůstá šířky až 9 cm a jeho temeno je zakryté bílou vatou. Spirálně uspořádané bradavky nesou eliptické are­ oly, ze kterých vyrůstá 16-20 okrajových trnů a je­ den trn středový, zahnutý k vrcholu rostliny. Zvon­ kovité květy jsou asi 1,5 cm dlouhé a 1 cm široké. Mají smetanově bílou barvu a objevují se na rostli­ nách na jaře. Plodem je vysychavá bobule, která ve zralosti podélně puká a uvolňuje kulovitá černá se­ mena, velká asi 1 mm. Lokalita byla v minulosti dlouho hledána. Od ná­ lezu ve třicátých letech 20. století do konce osm­ desátých let rostliny v přírodě nikdo neviděl. Au­ torka popisu udala místo nálezu špatně. Rancho El Vergel a jeho okolí bylo mnohokrát prohle­ dáno, ovšem bez úspěchu. Lokalita tohoto druhu byla náhodně objevena až českými kaktusáři v okolí města Tula v mexickém státě Tamaulipas. Tady roste na vápencových kopcích nedaleko za městem a poslední průzkumy terénu ukázaly, že je značně ohrožen působením vodní eroze. Není tomu tak dávno, kdy byl hledanou vzácností, ale v posledních letech se díky dostatečné nabídce se­ men opět a snad již natrvalo zabydlil v našich sbírkách. Můžeme jej pěstovat jako pravokořen­ nou rostlinu, ovšem nedoporučujeme tuto pěstitel­ skou techniku začátečníkům. Roubování je možné doporučit na pomalu rostoucí podnože a jak se

Gymnocactus ysabelae z kultury

62

Gymnocactus ysabelae z přírody

V přírodě roste v horkých oblastech mexického státu Guerrero, který je na kaktusovou flóru jinak poměrně chudý. Tam tvoří spíše keřové patro mezi málo zapojenými vyššími keři a stromy. Z jeho přírodního stanoviště vyvěrá i jeho potřeba teplej­ šího přezimování s teplotami okolo 15 °C. Během léta je vhodné dopřát mu maximum sluníčka, po­ měrně vydatnou zálivku a občasné přihnojení.

Isolatocereus

dumortieri

SLOUPOVITÝ

ukázalo, nejkrásněji otrněné rostliny bez defor­ mace růstu jsou na podnožích Trichocereus pasa­ cana. Ostatní nároky má stejné jako většina gymnokaktusů bez řepovitého kořenu.

Hertrichocereus

beneckei

SLOUPOVITÝ Ve sbírkách jej známe spíše jako sloupovitou rost­ linu, ale staré exempláře v přírodě mohou i poléhat. Jednotlivé stonky měří až 3 m. Pozoruhodná je především barva nejmladších částí, která je díky voskům výrazně šedomodrá a vyniká nejen v přírodě, ale i v každé sbírce. Okrajových trnů bývá zpravidla 5-6, středový trn je černý a větši­ nou pouze jeden. Smetanově bílé, až 6 cm dlouhé květy se otevírají navečer. Hertrichocereus beneckei

Někdy bývá také veden pod rodovým jménem Le­ maireocereus. Jedná se o stromový druh, jehož výška může přesáhnout i 15 m. Jednotlivé stonky mohou být i širší než 15 cm a kmen, který se větví asi 1 m nad zemí, může dosahovat dokonce dvoj­ násobné šířky. Starší větve tvoří pouze drobné trny, semenáčky mají jemné, elegantní otrnění. Květy vyrůstají z hustě nahloučených areol v řa­ dách těsně pod sebou, jsou až 5 cm dlouhé a 2,5 cm široké, žlutavé barvy, vnější okvětní lístky mohou být hnědočervené. Mexické státy Puebla, Oaxaca, Morelos a některé další jsou místem výskytu tohoto zajímavého ce­ reusu. Kvůli svým rozměrům se ve sbírkách příliš nepěstuje, to však nic nemění na skutečnosti, že mladé rostliny jsou velmi dekorativní. Rostou bez nejmenších problémů a během několika let vytvá­ řejí efektní dominantu skleníku. Nutné je teplejší zimování.

Isolatocereus dumortieri

63

Lemaireocereus chende

Lemaireocereus hollianus

Lemaireocereus

hollianus

SLOUPOVITÝ

Lemaireocereus

chende

SLOUPOVITÝ Dříve byl řazen do samostatného rodu Heliabravoa, nazvaném po mexické botaničce paní Helia Bravo, která se celý život profesionálně zabý­ vala výzkumem kaktusů. Dorůstá výšky asi 4 m, přičemž kmínek může mít průměr až 25 cm. Jednotlivé stonky jsou rozděleny na 7-8 výraz­ ných žeber, která nesou kruhovité areoly s 5-6 krátkými okrajovými trny hnědé, později šedé barvy. Květy se objevují na areolách v blízkosti vrcholu, jsou asi 5 cm dlouhé a až 6 cm široké, růžové barvy. Zajímavá je jejich neobvyklá, sladká vůně. Plodem je kulovitá, purpurově čer­ vená bobule. Naleziště tohoto druhu se nacházejí ve středním až jižním Mexiku ve státech Oaxaca a Puebla, kde roste v rovinatějších terénech s vápencovým pod­ kladem. Ve sbírkách bývá zastoupen jen zřídka­ kdy, a to i přesto, že jeho pěstování není náročné. Vyžaduje přezimování při teplotách okolo 12 °C, přičemž by teploty v zimě neměly dlouhodobě klesnout pod 10 °C. Aby dobře rostl, je vhodné dopřát mu větší pěstební nádobu a také ho bě­ hem vegetace asi dvakrát přihnojit komplexním hnojivem.

64

Sloupovitý kaktus dorůstá výšky až 4 m, přičemž jednotlivé od země se větvící stonky jsou široké 5-8 cm a nesou 8-10 výrazných žeber. Nově se vy­ víjející trny mají zářivě červenou barvu, která se brzy ztrácí a přechází v šedivou. Okrajové trny jsou poměrně krátké (asi 2 cm), zato 3-4 trny stře­ dové mají délku až 10 cm. Bílé, ve dne se otevíra­ jící květy měří v průměru asi 10 cm. Kulovité plody jsou jedlé a mají sladkou chuť. V přírodě se tento kaktus vyskytuje na poměrně omezeném areálu ve středomexickém státě Puebla v Tehuakánském údolí, kde roste na rovinatějších plochách. Ve sbírkách rozhodně nepatří mezi časté zástupce, i když jeho pěstování není obtížné. Vyžaduje mírně zásaditý substrát, větší pěstební nádobu, občasné přihnojení komplexním typem hnojiva a poněkud teplejší zimování, s teplotami neklesajícími dlouhodobě pod 12 °C.

Leuchtenbergia

principis

SLOUPKOVITÝ Na první pohled se zdá, jakoby tento druh ani mezi kaktusy nepatřil. Obzvláště pak v přírodě je dokonale podobný trsu uschlé trávy, ve sbírkách spíše připomíná nějaké agáve. Až 50 cm vysoký stonek je totiž rozčleněn na dlouhé trojboké bra­ davky, které mohou být až 12 cm dlouhé, zakon-

Leuchtenbergia principis

sbírkách se dokonce povedlo vypěstovat meziro­ dový hybrid mezi Ferocactus a Leuchtenbergia, označovaný jako x Ferobergia 'Gil Tegelberg'. Hybrid je ovšem neplodný, a tak, na rozdíl od obou rodičů, kde nejlépe funguje rozmnožování výsevem semen, je nutné jej množit pomocí tká­ ňových kultur metodou „in vitro".

Lophophora diffusa KULOVITÝ

čené areolou, ze které vyrůstá asi 6 okrajových a 1-2 středové trny. Všechny jsou velmi měkké, papírovité a u některých ekotypů vytvářejí hustou spleť. Nádherné jsou jasně žluté, až 7 cm široké květy, které rozkvétají na začátku léta. Objevit tuto rostlinu v přírodě není snadné. Přes­ tože obývá rozlehlý areál, nikde nepatří k hojným druhům. Centrem výskytu je mexický stát Coa­ huila, kde roste v kopcovitém terénu, přičemž se velmi ráda maskuje v růžicích bromélií rodu Hechtia a v trsech agávovité rostliny rodu Dasyli­ rion nebo v trsech trav. Tento unikát nechybí snad v žádné sbírce. Jednak proto, že se jedná o opra­ vdovou raritu (co se habitu týče) a také proto, že se při dodržení základů pěstebních technik pro mexické kaktusy poměrně snadno pěstuje. Ve

Zprvu solitérní, ve stáří většinou trsovitý stonek s šedozelenou epidermis, často se zvláštním žluta­ vým zabarvením. Beztrnný stonek je velmi měkký, dužnatý, široký 12-14 cm, pod zemí pře­ cházející také v mohutný řepovitý kořen. Z areol v proláklém temenu vyrůstají květy, které jsou nejčastěji bílé, ale mohou mít i nádech do žluta či do růžova. Jejich šířka obvykle nepřesahuje 2 cm. Druh se nachází v písčito-jílovitých naplaveninách ve státě Querétaro (Mexiko), kde vytváří především pod prutnatými keři velké „mnoha­ hlavé" skupiny, které mají mnohdy šířku více než 0,5 m. Pěstování tohoto druhu je poněkud obtíž­ nější vzhledem k měkkému stonku, který velmi snadno podléhá hnilobám. Pozor při manipulaci s těmito rostlinami, protože jejich bezbranný sto­ nek je v silné nevýhodě oproti silně trnitým kak­ tusům. Zimujeme raději na světle při teplotách okolo 10 °C.

Lophophora diffusa

65

Lophophora

fricii

Lophophora fricii

DISKOVITÝ

Druh byl pojmenován na počest českého kaktu­ sáře, cestovatele a etnologa A. V. Friče, který rost­ liny sbíral v roce 1923. Jedná se zřejmě o největ­ šího zástupce rodu, jehož jednotlivý stonek může dosahovat šířky až 18 cm. Roste většinou soli­ térně, ale v přírodě najdeme i velmi staré, odnožující exempláře. Nízkých plochých žeber je maxi­ málně 14 (nejčastěji 9-12) a pokožka je nažloutle šedozelená. Autor popisu uvedl, že rostliny kve­ tou karmínově červeným květem, ale dnes víme, že L. fricii má v přírodě i květ bílý, narůžovělý, ale také světle fialový. V přírodě se tento druh vyskytuje na poměrně ma­ lém areálu v okolí městečka Viesca v mexickém státě Coahuila, kde roste v blízkých horách, často ve spárách skal. Mezi kaktusáře se rozšířil, avšak pod názvem L. fricii neustále kolovaly jiné kak­ tusy. I zde platí, že velmi důležitý je původ rost­ linného materiálu, který chcete do své sbírky za­ řadit. Pěstitelsky se řadí mezi náročnější druhy nutný je velmi propustný a vysychavý substrát, zaléváme vždy po jeho dokonalém proschnutí.

Lophophora

williamsii

DISKOVITÝ

Nadzemní část rostliny je plochá až ploše kulo­ vitá, dosahující šířky přibližně 10 cm. Pozvolna pod zemí přechází v silný řepovitý kořen. Na rost­ linách se nejčastěji tvoří 5-10 žeber, z vlnatých areol nevyrůstají žádné trny. Pouze úplně malé se­ menáčky mají asi 1 mm dlouhé tenké trny, které Lophophora williamsii

však záhy opadávají a ve vyšším věku se přestá­ vají tvořit úplně. Květy vyrůstají z proláklého ve­ getačního vrcholu zahaleného v husté vatě a mají bílorůžovou barvu. Domorodci v Mexiku znají tento kaktus pod ná­ zvem „peyote" nebo „peyotl" a především v mi­ nulosti sloužil jako podpůrný prostředek při medi­ tacích, slavnostních obřadech a při rozmlouvání s duchy předků. Tento halucinogenní druh je opředen nejrůznějšími mýty a pověrami, ze kte­ rých zbylo pro Evropana mnoho svědectví a zá­ žitků cestovatelů. Dnes je jeho sbírání a užívání zakázáno a rostliny vypěstované v umělých pod­ mínkách nedosahují zdaleka takových účinků jako rostliny z přírody. Tento kaktus roste na širo­ kém areálu od Texasu a Nového Mexika v USA přes mexické státy Coahuila, Chihuahua, Nuevo Leon, San Luis Potosí, Zacatecas až po Durango. Obývá jak rovinaté, tak skalnaté oblasti, kde roste především v přistínění drobnolistých keřů. Rod Lophophora je pro kaktusáře natolik přitaž­ livý, že existují dokonce sbírky specializované pouze na něj a ve skleníku nemá podle těchto sbě­ ratelů žádná jiná rostlina místo. Pěstování není obtížné, jen je nutné pamatovat na měkký stonek a silný řepovitý kořen uvnitř substrátu.

Lophophora williamsii var. koehresii DISKOVITÝ

Zelená část stonku dorůstá asi 4 cm šířky a 2-3 cm výšky. Podzemní nezelená část může být dlouhá až 10 cm a zvolna přechází v řepovitý kořen. Druh má matnou šedozelenou pokožku, je zcela bez trnů, ale výrazné jsou květy, které mohou být až 35 mm široké. Tato varieta obývá poměrně malou plochu neda­ leko města Las Tablas v San Luis Potosí v Me­ xiku, kde roste na plochých dnech bezodtokových lagun. Pěstování se neliší od základního druhu, důležité však je udržet nehybridní potomstvo i ve sbírce.

66

Lophophora williamsii var. koehresii

Machaerocereus eruca

Machaerocereus

tváří velmi husté porosty, doprovázené rozmani­ tou sukulentní vegetací. Objevit tento druh ve skleníku však není zcela běžné, jelikož pro svou prostorovou náročnost je vyhledáván jen opravdo­ vými specialisty a znalci. Pěstování ze semen ani ze zakořenělých odnoží není náročné. Důležité je teplejší zimování.

eruca

PLAZIVÝ Jedná se bezesporu o velmi zajímavý kaktus s pla­ zivým typem stonku, kterému domorodci také ně­ kdy přezdívají „plazivý ďábel". Jednotlivé stonky mohou dorůst délky až 3 m, průběžně zakořeňují a u báze po čase odumírají, čímž se jakoby posu­ nují. Výrazné trny mají šedavou barvu; středový, dýkovitě utvářený trn může dorůst až 7 cm délky. Jedná se o endemit mexického poloostrova Baja California, kde roste na písčitých a chudých pů­ dách velmi omezeného areálu u západního po­ břeží. Teprve v posledních letech se začíná dostá­ vat do sbírek specializovaných kaktusářů. Před pár lety byl ještě nedostižnou raritou. Ze způsobů rozmnožování přichází v úvahu jak vegetativní způsob množení (odnožemi, řízkování), tak gene­ rativní způsob výsevem semen, která dobře klíčí i po mnoha letech. Zimování vyžaduje za vyšší teploty, neklesající dlouhodobě pod 12 °C.

Machaerocereus

Machaerocereus gummosus

gummosus

SLOUPOVITÝ Bohatě větvený stonek vytváří husté keře, vysoké až 2 m. Jednotlivé výhony mají šířku 4-7 cm a ob­ vykle jsou asi 1 m dlouhé. Tmavě zelená epidermis na starších částech korkovatí. Trny jsou poměrně krátké, přičemž nejdelší středové dosahují asi 5 cm. Nádherné jsou však květy, dlouhé asi 15 cm a ši­ roké okolo 8 cm. Plody domorodci nazývají „pitahaya agria" a s velkou oblibou je konzumují. Mexická Baja California je tímto cereusem po­ rostlá od severu k jihu. Na některých místech vy-

67

Mammillaria albilanata

tečné stínění, i když v dobře větraném skleníku mohou rostliny být celou vegetační sezónu na pl­ ném slunci. Rozmnožujeme buď oddělováním odnoží, nebo výsevem semen. Zimování chlad­ né, pokud možno na světle.

Mammillaria

bocasana

KULOVITÝ

Mammillaria

albilanata

SLOUPKOVITÝ Stonek této mamilárie roste nejprve kulovitě, po­ zději mírně sloupkovité a ve stáří i odnožuje. Drobné bradavky nesou množství krátkých okra­ jových trnů a u některých rostlin se vyskytují i 2, maximálně 4 trny středové, které však nejsou ná­ padné ani délkou, ani odlišnou barvou. Karmíno­ vě červené květy jsou široké asi 1 cm a vyrůstají ve věnečku okolo temena. Později se z nich vyví­ její červené kyjovité plody. Nejpřesnější údaje o výskytu tohoto druhu jsou udávány jako 214. kilometr silnice Oaxaca - Me­ xico D. E, ovšem roste i v okolí města Tlatizapán v mexickém státě Morelos. Kaktusáři tuto mami­ lárií pěstují často i pod jiným označením, někdy ji zaměňují s podobnou M. supertexta. V kultuře vy­ žaduje slunné místo, propustný substrát a přezi­ mování při teplotách okolo 10 °C.

Mammillaria

baumii

TRSOVITÝ Rychle rostoucí druh, který začíná v dospělosti odnožovat. Jednotlivé stonky bývají asi 5 cm ši­ roké a vytvořené trsy mohou mít průměr až 20 cm. Světle zelená barva stonku bývá často za­ kryta hustými bílými trny. Okrajové i středové trny mají shodnou barvu a jsou i skoro stejně dlouhé (1-2 cm). Nádherné jsou její citrónově žluté, poměrně velké květy, které se objevují na počátku léta a otevírají se během dne. Pochází z mexického státu Tamaulipas, kde roste v nadmořských výškách mezi 700 a 1 500 m. Roste často přistíněna doprovodnou vegetací a pozorovatelé, kteří ji našli nedaleko San Vin­ cente, hovoří o tom, že je často zcela zastíněna hustými keři. Také proto jí ve sbírce dopřejeme během nejparnějších letních dnů alespoň čás-

68

Jeden z druhů, se kterými se většinou začíná. Je totiž nesmírně elegantní a přitom nenáročný. Upoutá svým kulovitým stonkem, který je až 5 cm široký a zahalený do jemných vlasových trnů. Tyto trny vyrůstají z areoly jako okrajové a kromě nich z každé areoly vyrůstá 1 nebo 2 trny středové, červenohnědé barvy, které mají na konci háček. Květy jsou světle žluté s červeným prouž­ kem uprostřed a objevují se pravidelně každé léto. Rostlina vytváří v dospělosti „mnohahlavé" trsy, které vypadají opravdu velmi efektně. Je paradoxní, že v přírodě nepatří k hojným dru­ hům a jeho naleziště se nacházejí na nepočetných lokalitách v mexickém státě San Luis Potosí, kde roste na plochých vápencových kopcích. Jak už bylo předesláno, můžeme tuto mamilárií objevit i u naprostých laiků, kteří se kaktusy nijak vážně nezabývají. Její pěstování a rozmnožování je snadné, vyžaduje však chladnější zimování. Roz­ množujeme ji dělením trsů, přičemž oddělené skupinky rostlin sázíme po dokonalém zaschnutí řezných ploch. Mammillaria baumii

Mammillaria bocasana

Mammillaria

Mammillaria candida

bombycina

TRSOVITÝ

Řadíme ji mezi tzv. háčkovité mamilárie a název bombycina (hedvábná, lesklá) nebyl vybrán náho­ dou - její okrajové trny jsou opravdu velmi jemné a lesklé. V dospělosti vytváří trsovité stonky, při­ čemž jednotlivé rostliny mohou být téměř 20 cm vysoké a přibližně 8 cm široké. Z areoly vyrůstá až 40 stříbřitě lesklých okrajových trnů, které do­ sahují obvykle délky 5-10 mm. Středové trny bý­ vají až čtyři, ale jeden prostřední, směřující od stonku, je červenohnědý a až 25 mm dlouhý s háčkovitým zakončením. Růžové, asi 15 mm ši­ roké květy se objevují až na starších rostlinách; tato mamilárie kvete poměrně neochotně. Mammillaria bombycina

Dlouhou dobu nebylo známo její naleziště a mnozí se domnívali, že je v přírodě již vyhu­ bena. V devadesátých letech minulého století však byla znovu nalezena. Její stanoviště se na­ cházejí ve státě Aguascalintes v centrálním Me­ xiku a táhnou se až na hraniční oblasti se státem Jalisco do pohoří Sierra de Laurel. U kaktusářů je nesmírně oblíbena pro svůj elegantní vzhled a většinou se ve sbírkách pěstuje jako pravoko­ řenná, i když je dosti choulostivá na déle trvající vlhkost, obzvláště za chladnějšího počasí zjara či na podzim. Zimujeme ji na světle a při teplotách okolo 12 °C.

Mammillaria

candida

KULOVITÝ

Nesmírně elegantní a oblíbená mamilárie, jejíž historie sahá až do roku 1838, kdy byla platně po­ psána. Kulovitý stonek dorůstá nejčastěji do šířky 10 cm, ale existují v přírodě populace s jedinci většími. Taktéž délka, množství a barva trnů je ne­ smírně rozmanitá. Najdeme populace krátkotrnné, dlouhotrnné, s bílými či téměř hnědými trny. Květy jsou poměrně uniformní a mají bílorůžovou barvu s tmavším proužkem uprostřed okvětních lístků. Velmi dekorativní jsou rostliny s dozrálými plody. Až 2 cm dlouhé, kyjovité, jasně červené bobule se objevují ve věnečku nedaleko středu na jaře dalšího roku. V přírodě najdeme tuto mamilárií v mnoha stá­ tech středního a severního Mexika a všude kde roste, vytváří poněkud odlišnou formu. Nesmírně zajímavé, hnědě otrněné rostliny lze objevit u Noria de las Flores, miniaturní, Odnožující rostliny v okolí městečka Guadalcazar (San Luis Potosí). Nechybí asi v žádné sbírce, protože se jedná o tra­ diční druh. Je však nutné znát původ pěstovaných rostlin, aby kolekce získala skutečnou botanickou hodnotu. Pěstování je stejné jako u běžných me­ xických druhů.

69

Mammillaria capensis

Mammillaria

carmenae

KULOVITÝ

Mammillaria

capensis

TRSOVITÝ Jedna z mamilárií vytvářející sloupkovité trsy. Nej­ prve roste solitérně, ale v dospělosti začne od báze odnožovat. Dorůstá výšky okolo 25 cm při šířce stonku 4-5 cm. Okrajových trnů napočítáme obvy­ kle 13-16, středový trn je většinou jen jeden s čer­ nohnědým, někdy háčkovité zahnutým hrotem. Elegantní bílorůžové květy jsou poměrně velké, asi 2 cm široké, některé okětní lístky mají růžový nebo zelenorůžový středový proužek. Plodem je kyjovitá bobule oranžové až červené barvy. Tento druh pocházející z poloostrova Baja Cali­ fornia byl sbírán mnohokrát, ale variabilita a pře­ chodové formy z něj dělají stále poněkud tajemný kaktus. Jako typová lokalita je udáváno místo Puerto de Bahia de los Muertos, ale tam jsme žádné rostliny tohoto typu nenašli. Ve sbírkách je nutné věnovat zvýšenou pozornost přemokření sub­ strátu, zvláště v chladnějších dnech. Umístění na plném slunci a světlé zimování okolo 10 °C jsou nutnou podmínkou kvetení v příštím roce. Mammillaria carmenae

70

Ještě nedávno byla tato mamilárie snem každého kaktusáře a nedostupnou raritou. Rostliny vytvá­ řejí „několikahlavé" drobné trsy, kdy každý sto­ nek má šířku přibližně 4 cm a dvakrát takovou výšku. Z areol vyrůstá 120-180 drobných měk­ kých trnů žluté barvy, které zcela zakrývají sto­ nek. Nedaleko středu se objevují většinou jednot­ livě, nikoli ve věnečku, nejčastěji bílé (vzácněji žlutavé či narůžovělé) květy, široké asi 1,5 cm. Drah byl popsán teprve v roce 1953, ale do roku 1977 téměř nikdo netušil, kde tento kaktus sku­ tečně roste. Teprve výprava A. B. Laua a W. Repehagena našla znovu jeho lokalitu. Ta se nachází v Sierra Madre Oriental ve státě Tamaulipas, kde tato mamilárie osídluje nepřístupné kolmé stěny. Její výjimečný vzhled způsobil mezi kaktusáři opravdovou mánii, spojenou s horečným sháně­ ním krásné rarity. Kdo ji získal, ve strachu ji na­ rouboval, a proto je možné vidět ve sbírkách mnoho starších exemplářů roubovaných. Dnes, kdy je rostlinného materiálu dostatek a M. carme­ nae patří mezi běžně dostupné druhy, není nutné sahat k roubování. Pravokořenné rostliny mají mnohem přirozenější vzhled a ochotněji kvetou. Při výsevu semen je největší úskalí první půlrok života klíčenců. Rozmnožování je též možné od­ nožemi. Snáší velmi chladné zimování s poklesy teplot až k nule.

Mammillaria coahuilensis ssp. albiarmata KULOVITÝ

Někteří kaktusáři ji možná znají pod staršími ná­ zvy M. albiarmata, M. coahuilensis var. albiflora nebo Porfiria schwarzii var. albiflora. Roste soli­ térně a její kulovitý stonek je široký asi 5 cm. Na vrcholu bradavek jsou velké vlnatá areoly, ze kte­ rých vyrůstá 20-25 okrajových trnů bílé nebo na­ růžovělé barvy. Květy vyrůstají nedaleko vrcholu rostliny a mají krémově bílou barvu, přičemž vnější okvětní lístky mají uprostřed zelenohnědý nebo zelenočervený proužek. Šířka květu při pl­ ném otevření je asi 2 cm. Plodem je dlouhá úzká bobule červené barvy, která obsahuje drobná tmavě hnědá až černá semena. Pochází z mexického státu Coahuila, kde roste nedaleko hlavního města Saltillo. Tento poddruh představuje nejvýchodnější rozšíření rostlin z okruhu M. coahuilensis. Vzhledem k tomu, že rostlina vytváří silné dužnaté kořeny, musíme pro­ vádět zálivku velmi opatrně. Opět platí zásada, že je lépe zalít třikrát málo, než jednou hodně. Toto

Mammillaria coahuilensis ssp. albiarmata

Mammillaria compresa

je nutné dodržet především v době letní stagnace růstu. Substrát s mírně zásaditou reakcí, velmi propustný. Zimujeme v chladnu a pokud možno raději na světle.

Mammillaria

compresa

TRSOVITÝ Typický představitel „zelených" mamilárií, jehož stonek v dospělosti silně odnožuje a tvoří nahlou­ čené, stěsnané trsy (odtud také jméno compresa = stlačená, smáčklá), až 1 m široké! Otrněním ne­ smírně variabilní druh; obvykle z areoly vyrůs­ tá 2-6 bílých okrajových trnů, které jsou dlouhé 2-7 cm. Květy vyrůstají ve věnečku okolo středu, mají růžovou barvu se světlejším okrajem okvět­ ních lístků. Přírodní populace lze objevit ve středomexických státech San Luis Potosí, Hidalgo a Querétaro, kde roste na vápencových kopcích mezi kameny, často v přistínění drobnolistých keřů. Sbírkové rostliny bývají pokříženy s blízkými taxony a teprve v po­ sledních letech se do kolekcí dostávají rostliny s přesným původem. Jedná se o pěstitelsky bez­ problémový druh, který lze doporučit každému začátečníkovi.

Mammillaria

Druh nebyl na stanovišti příliš často pozorován. Víme bezpečně, že se vyskytuje na pomezí me­ xických států Puebla a Oaxaca, kde roste na vá­ pencovém podloží. Rozšíření ve sbírkách je otáz­ kou posledních 25 let, kdy se na trhu objevil dostatek semen. Záhy se zjistilo, že se jedná o pěstitelsky nenáročný druh, vyžadující plné slunce, minerální, propustný substrát a zimování okolo 12 °C. Mammillaria crucigera

crucigera

SLOUPKOVITÝ Rostlina vytváří nejprve solitérní stonky, které se však brzy začnou dělit a rostlina tak vytvoří něko­ lik vrcholů (dichotomické dělení). Stonek je krátce sloupkovitý, až 7 cm vysoký a 5 cm široký, s mírně proláklým temenem. V axilách se tvoří krátká hustá vata a z areol vyrůstá přibližně 25 okrajových trnů, dlouhých pouze 1-2 mm, a čtyři středové, do kříže postavené trny, dlouhé maxi­ málně 3 mm. Květ je červený až červenofialový, asi 8 mm v průměru.

71

Mammillaria deherdtiana

Mammillaria

deherdtiana

KULOVITÝ

Další hit své doby, řazený mezi tzv. velkokvěté mamilárie. Kulovité rostliny vytvářejí ve stáří od­ nože, přičemž jednotlivé stonky dorůstají šířky asi 6 cm. Kuželovité bradavky, dlouhé asi 1 cm, mají na konci areolu, z níž vyrůstá asi 30 okrajových, sklovitě bílých trnů. Středové trny buď chybějí, nebo jich naopak může být poměrně velké množ­ ství (až osm), což jasně dokládá velkou variabilitu otrnění tohoto taxonu. Nádherné květy lákaly kaž­ dého kaktusáře a touha mít tuto rostlinu ve sbírce Mammillaria deherdtiana var. dodsonii z přírody

způsobila, že se za ni v době před 30 lety platily poměrně velké sumy. Květy se objevují v časném létě. Jsou až 7 cm dlouhé a 5 cm široké, světle karmínové barvy s dlouhými bělavými nitkami a sytě žlutými prašníky, nádherně kontrastujícími s barvou květu. Naleziště této mamilárie bylo dlouho tajeno a do­ konce bylo některými znalci záměrně uváděno zcela nesprávně. Nakonec se ukázalo, že osídluje měkké vápence severně od města Mitla v mexic­ kém státě Oaxaca. Starší rostliny ve sbírkách bý­ vají roubovány, dnes se však pěstitelé snaží tento druh pěstovat na vlastních kořenech. Substrát může být mírně kyselý. Důležité je poněkud tep­ lejší zimování mezi 12-15 °C. Rozmnožování se­ meny je jediná cesta k získání většího množství rostlin, ale semena poměrně špatně klíčí.

Mammillaria var. dodsonii

deherdtiana

KULOVITÝ

Od základního druhu se liší především otrněním, které je poněkud „divočejší", což je dáno větším množství delších středových trnů a menším množstvím hrubších okrajových trnů. Určité od­ lišnosti se dají nalézt i u semen a zajímavá je také výrazně vyčnívající bílá čnělka.

72

Mammillaria deherdtiana var. dodsonii z kultury

Mammillaria densispina

Naleziště je poměrně izolované a leží na sever od města Oaxaca ve stejnojmenném mexickém státě. Rostliny osídlují kapsy ve skalách s vápencovým podkladem, zhruba v nadmořských výškách 3 000 m. V kultuře je tato varieta poměrně citlivá. Zalévá­ me raději v menších dávkách, avšak častěji. Bě­ hem vegetace vyžaduje plné slunce, v době vege­ tačního klidu by teploty neměly klesnout příliš hluboko a dlouhodobě pod 10 °C.

řené, přičemž jich bývá nejčastěji 20. Středové trny jsou dva (výjimečně až 5) a jsou žluté. Květ je šarlatově červený, asi 15 mm široký. Ele­ gantní jsou i 15 mm dlouhé, válcovité plody vý­ razné červené barvy. I když se píše o rostlině se žlutými středovými trny, existují v přírodě po­ pulace se středovými trny červenými. Tyto rost­ liny byly také popsány jako M. dixanthocentron var. rubrispina, ale toto členění je poněkud zby­ tečné, jelikož existují i mnohé smíšené popu­ lace, kde lze nalézt společně rostoucí žlutotrnné i červenotrnné rostliny. Tato mamilárie roste v Tomelin Canon v mexickém státě Oaxaca, při úpatí kopců v nadmořských výš­ kách okolo 600 m. Nepatří ani k výrazně choulos­ tivým, ani k bezproblémovým druhům. Nutné je provádět zálivku po dokonalém vyschnutí substrátu a také je důležité teplejší zimování; teploty nemají dlouhodobě klesnout pod 10 °C.

Mammillaria

densispina

KULOVITÝ Kulovitý stonek je rozdělen do kuželovitých bra­ davek, které jsou holé, zakončené areolou. Z té vyrůstají přibližně stejně dlouhé (1-2 cm) i stejně zbarvené okrajové a středové trny, které stonek dokonale zakrývají. Okolo temena se v létě obje­ vují žluté, široce trychtýřovité květy. Objevit ji lze na skalnatých výchozech vápenco­ vých kopců v mexických státech San Luis Potosí, Querétaro, Guanajuato a Zacatecas. Objevuje se především ve sbírkách specialistů, ovšem její pě­ stování není zvlášť obtížné. Vyžaduje dostatek slunce, zálivku raději vícekrát v menších dávkách a světlé přezimování při teplotách mezi 5-10 °C.

Mammillaria dixanthocentron

Mammillaria dixanthocentron SLOUPKOVITÝ Výstižný druhový název dixanthocentron dává tušit, proč autoři popisu zvolili jméno, které v překladu znamená se dvěma žlutými středo­ vými trny. Rostliny z přírody jsou méně sloupo­ vité, ve sbírkách vytvářejí výrazné, až 30 cm vy­ soké kyjovité sloupky. V paždí axil i na areolách se vytváří jemná hustá vata. Okrajové trny vyrů­ stají z areoly rovnoměrně kruhovitě rozprost-

73

Mammillaria duwei

Mammillaria

elongata

TRSOVITÝ

Mammillaria

duwei

KULOVITÝ Svým vzrůstem patří mezi mexické miniatury, protože její kulovitý stonek měří v průměru ne víc než 5 cm. Z areol vyrůstá asi 35 jemných, peříčkovitých okrajových trnů a nejčastěji dva stře­ dové, asi 5 mm dlouhé trny, často s háčkovitým zakončením. Květ bývá přibližně 1,5 cm široký, bíložluté barvy a efektně vypadají i červené kyjo­ vité plody. Severovýchod města San Luis de la Paz (Guanajuato) je typický pro výskyt mnoha druhů kak­ tusů, včetně této mamilárie. Roste v nadmořské výšce přibližně 1 000 m, kde osídluje vápencové skály, na nichž tvoří „několikahlavé" trsy. Její pě­ stování poněkud komplikují řepovité kořeny, které poměrně snadno zahnívají, zvláště při pře­ mokření. Nicméně je doporučitelná i pro začáteč­ níky, kteří jsou schopni věnovat rostlinám dosta­ tečnou pozornost. Květy se objevují buď na podzim, nebo během časného jara. Rozmnožování semeny není obtížné a rostliny kvetou již ve dru­ hém roce života. Mammillaria

74

elongata

Díky množství nejrůznějších vyselektovaných fo­ rem, které se dnes pěstují v komerčních zahrad­ nictvích jako kultivary, patří k nejrozšířenějším kaktusům. Stonek je trsovitý, asi 3 cm široký a až 15 cm dlouhý, v přírodě často převisající a delší. Z areol vyrůstají převážně okrajové trny, ale právě u vyselektovaných typů je možné nalézt jedince, u kterých převažují trny středové. Tato variabilita se netýká pouze délky, ale také barvy trnů; nej­ častěji bývají slámově žluté, ale známe i rostliny s trny tmavě hnědými. Květy jsou ve většině pří­ padů žluté, široké asi 15 mm a vyrůstají v blíz­ kosti temena. Rostlinu lze objevit na skalnatých výchozech v mexickém státě Hidalgo, kde tvoří často husté převislé závoje. Díky komerčním pěstírnám a také díky své nenáročnosti bývá trvalou součástí nejen sbírek pěstitelů, ale také ozdobou oken laiků. Dů­ ležité je snad jen chladnější zimování, aby rostlina v příštím roce kvetla.

Mammillaria elongata var. echinaria TRSOVITÝ Podobá se základnímu druhu, ale její stonek je mnohem divočeji otrněný. Výrazné jsou především středové trny. Dnes je však postavení této variety zpochybňováno a některými autory je vedena pouze jako extrémní forma základního druhu.

Mammillaria

fitthaui

TRSOVITÝ Byla popsána teprve nedávno, v roce 1971, a to americkými kaktusáři Glassem a Fosterem. Rost­ lina vytváří poměrně velké trsy, ale jednotlivé stonky mají maximálně 10 cm výšku a 5 cm šířku. Stonek je zcela bez vaty a bílé areoly nesou okra­ jové i středové trny. Okrajových trnů bývá obvykle 7-10, středové jsou nejčastěji 4, přičemž jeden bývá háčkovité zakončen. Světle růžové květy se objevují nedaleko vrcholu a rostlina jich produkuje velké množství, takže je schopna kvést celé léto. Tato mamilárie se vyskytuje v kaktusářsky méně zajímavém mexickém státě Jalisco, proto asi byla tak dlouho pro botaniky neznámá. Její pěstování není obtížné a kulturu bez potíží zvládnou i začí­ nající kaktusáři. Důležité je poskytnout rostlině dostatek světla, ale pozor na prudké jarní slunce, které ji dokáže nepříjemně popálit. Rozmnožuje-

Mammillaria elongata var. echinaria

Mammillaria

me ji výsevem semen, v menší míře však lze k množení použít i odnože, které často zakořeňují již na mateřské rostlině.

žové květy, jejichž okvětní lístky mají tmavší proužek uprostřed. V přírodě roste na poměrně rozlehlém areálu, který se táhne v mírně kopcovitém mexickém te­ rénu ze San Luis Potosí až po Nuevo Leon. Ame­ rický kaktusář Charles Glass udával naleziště této mamilárie dokonce až ze státu Zacatecas. Zde roste v otevřené krajině na plošších návrších či na úpatích kopců. Kaktusáři ji mají v oblibě, protože i když nekvete, je pro své jemné a elegantní otr­ nění velkou ozdobou sbírky. Snáší plné slunce, chladné zimování a během léta poměrně vydatnou zálivku. Semenáčky rostou bez problémů v mírně zásaditém substrátu s dostatkem minerální sub­ stance (antuka, břidlice apod.).

Mammillaria

formosa

KULOVITÝ Kulovitý, ve stáří mírně do sloupku protažený sto­ nek nese krátké pyramidální, velmi hustě nahlou­ čené bradavky. V axilách se tvoří krátká vlna a z areol vyrůstají drobné okrajové a krátké stře­ dové trny, které dohromady zcela pokrývají rost­ linu. Během léta se objevují asi 1,5 cm široké rů­

fitthaui

Mammillaria formosa

75

Mammillaria geminispina

Mammillaria

geminispina

TRSOVITÝ Velmi elegantní druh v přírodě i ve sbírce. Stonek dorůstá maximálně 20 cm výšky a bývá široký okolo 8 cm, vytváří „mnohahlavé" trsy. Bílé vl­ natá axily i areoly dotvářejí spolu s bílými trny krásnou rostlinu, a jak druhové jméno napovídá, byl pojmenován podle dvou středových trnů (geminispinus = s trny v páru). Květy vyrůstají ve vě­ nečku poblíž temena a jsou fialovoěervené, vnitřní okvětní lístky mají světlejší okraj. I do­ zrálé plody, které po uzrání rostlina vysouvá z paždí bradavek, jsou červené a nádherně kontra­ stují s bílou barvou stonku. V údolí Metztitlan (Hidalgo, Mexiko), kde roste Mamillaria glassii var. ascensionis

na vápencových skalách ve společnosti mnoha dalších kaktusů, vytváří velké trsovité polštáře. Její areál je však mnohem větší a najdeme ji i v dalších údolích, např. v Barranca de Venados či na stráních podél řeky Rio Amajaque. Aby vy­ nikla krása otrnění tohoto kaktusu, musíme jej umístit na nejsvětlejším místě ve skleníku. Díky velké variabilitě v délce a hustotě otrnění jsou ve sbírkách často pěstovány vyselektované dlouhotrnné klony. Při rozmnožování výsevem se objeví velká škála semenáčků, ze které můžeme provést výběr těch nejkrásnějších jedinců.

Mammillaria glassii var. ascensionis KULOVITÝ Tato varieta vytváří pouze miniaturní Odnožující stonky, velké jen málo přes 2 cm, a je nápadná svým bílým a jemným otrněním. Květ je poměrně veliký, růžový a při plném otevření může mít šířku až 1,5 cm. Ozdobný je však i plod, který je také dosti velký, asi 1,5 cm dlouhý, přecházející od zelenavé až po zelenočervenou barvu. Vyskytuje se jak v jihovýchodních oblastech me­ xického Nuevo Leon, tak i ve státě Tamaulipas v okolí města Jaumave. Dříve patřila k velkým vzácnostem a její objevitelé ji popsali dokonce jako samostatný druh. Dnes se rozšířila do evrop­ ských sbírek natolik, že není problém ji získat z každé kvalitní nabídky rostlin či semen. Roz-

76

množuje se dobře generativní i vegetativní cestou. Při pěstování pozor na popálení prvními jarními slunečními paprsky.

Mammillaria guelzowiana

Mammillaria grusonii KULOVITÝ Patří mezi větší druhy mamilárií, protože její ku­ lovitý či mírně sloupovitý stonek může dorůstat výšky až 25 cm. Trny jsou zpočátku růžovohnědé, později šedavé. Kvete během léta poměrně vel­ kými, asi 3 cm širokými květy, které mají bledě růžovou barvu, u některých ekotypů i s tmavým proužkem uprostřed vnitřních okvětních lístků. Místem výskytu této mamilárie je mexický stát Coahuila, kde vyhledává mírně zvlněný až rovi­ natý terén. Nejčastěji roste v krytu nějaké byliny či dřeviny. Ve sbírkách však vyžaduje plné slunce, mírně zásaditý substrát a zcela běžné ošetřování.

Mammillaria

guelzowiana

KULOVITÝ

musíme během 10 let ve sbírce nahradit novými semenáči. Ty rostou bez větších problémů, ale starší rostliny jsou dosti choulostivé na přemok­ ření. Květy se objevují na konci května a patří k nejkrásnějším ozdobám každé sbírky.

Mammillaria haageana ssp. conspicua KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Ve sbírkách bývá stonek nejčastěji jednotlivý, vý­ jimečně Odnožující, široký jako vysoký přibližně 7-9 cm. Válcovité bradavky jsou holé, stejně jako paždí axil, z areol vyrůstá asi 70 okrajových, velmi jemných vlasovitých trnů bílé barvy. Stře­ dové trny mají červenohnědou nebo žlutou barvu a jsou zakončeny háčkem. Nádherné trychtýřovité květy mají výraznou červenofialovou barvu a upoutají i svou velikostí, protože při plném otev­ ření mohou být až 6 cm široké. Naleziště této mamilárie, kterou mnozí kaktusáři jistě znají pod starším rodovým názvem Krainzia, se nachází v mexickém státě Durango, na lokalitě Puente Rio Nazas. Roste na skalnatých výchozech vápencových kopců, většinou ve štěrbinách mezi kameny. Jedná se o krátkověkou rostlinu, kterou

Dříve byla řazena jako samostatný druh, ale její vedení jako poddruhu M. haageana je zřejmě ro­ zumnější. Od následujícího poddruhu se liší pře­ devším hrubším otrněním, které je dáno přítom­ ností několika hnědých středových trnů a také celkově mohutnějším stonkem, který může dosa­ hovat výšky až 15 cm a šířky okolo 11 cm. Vyskytuje se ve středomexických státech Puebla, Oaxaca a Morelos, kde roste na vápencovém pod­ kladu v rozdílných nadmořských výškách od 600 do 2 600 m n. m. Pěstování je stejné jako u násle­ dujícího poddruhu. Pamatujme na pozvolnější růst semenáčků, je proto vhodné výsevy uskuteč­ nit brzy na jaře nebo v závěru zimy, do výsevních aparátů, aby přezimovaly co největší rostlinky.

Mammillaria grusonii

Mammillaria haageana ssp. conspicua

77

Mammillaria haageana ssp. elegans

Mammillaria

hahniana

KULOVITÝ

Mammillaria ssp. elegans

haageana

Kulovitý, až 10 cm široký stonek je rozdělen na malé, asi 5 mm dlouhé bradavky, na jejichž konci jsou areoly produkující vlasovité trny, dlouhé asi 4 cm. Mnohé rostliny bývají ve stáří do těchto trnů zcela zahaleny. U některých se vyskytuje i krátký středový trn. M. hahniana Vykvétá v blíz­ kosti vrcholu věnečkem fialovočervených květů, které jsou plné žlutých prašníků. Při poranění roní bílý latex. Najít tuto mamilárií v přírodě není obtížné, pro­ tože její naleziště jsou na mnoha místech v Sierra de Jalpan (Guanajuato, Querétaro), kde porůstá skalnaté svahy a srázy. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století byla snad nejčastěji sbíra­ ným kaktusem v Mexiku vůbec. Dnes ji kaktusáři s úspěchem pěstují ze semen a při dodržení běž­ ných zásad nečiní v kultuře žádné problémy.

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Mammillaria

hernandezii

Tento kaktus byl v minulosti rozšiřován také pod nesprávným názvem M. collina. Velmi elegantní poddruh, který nedorůstá velkých rozměrů. Jeho stonek je obvykle široký 6-7 cm a pouze o něco málo vyšší. Odnožuje jen výjimečně a krásný je především jemným, elegantním otrněním. 16-18 okrajových trnů má bílou barvu a jejich délka se pohybuje od 1 do 5 mm. Středové trny jsou maxi­ málně dva nebo zcela chybějí. Tmavě červené květy vyrůstají ve věnečku v blízkosti vrcholu. Plodem je červená drobná bobule s hnědými se­ meny. Rozšíření je poněkud omezenější a zaručené zprávy potvrzující výskyt v přírodě pocházejí od sběratelů, kteří se s tímto kaktusem setkali mezi městem Tehuacan a Los Combres v mexickém státě Puebla. Roste v nadmořských výškách asi 2 300 m, kde osídluje skalnaté terény s vápenco­ vým podkladem.

Překrásný zástupce rodu, který patří mezi velko­ květé miniatury. Stonek nedorůstá obvykle vět­ ších rozměra než 4,5 cm šířky. V axilách se tvoří velmi krátká vlna pouze v květní zóně. Okrajo­ vých trnů je 17-25, jsou 1,2-2,2 mm dlouhé, pavoukovitě uspořádané na oválné areole. Nádherný purpurově fialový květ je asi 2 cm dlouhý a stejně tak i široký. Tyčinky i čnělka s bliznou jsou žluté. Plod obsahuje pouze několik černých semen. Objevit druh v přírodě mělo doposud štěstí jen pár výprav za kaktusy, protože lokalita je dosti přísně utajována. Nachází se v mexickém státě Oaxaca v nadmořských výškách 2 300 m. Roste na vá­ pencových kopcích v Sierra Mixteca nedaleko San Miguel Astatla a San Antonio Abad. V době sucha je velmi dobře maskována a větší část

Mammillaria hahniana

Mammillaria hernandezii

78

KULOVITÝ

stonku bývá během této periody zatažena pod zemí. Velká většina pěstovaných rostlin je ve sbír­ kách udržována jako roubovanci, ale někteří ši­ kovní pěstitelé jsou schopni jich napěstovat stovky na vlastních kořenech. Pravokořenná kul­ tura u těchto rostlin však vyžaduje velkou pěsti­ telskou zkušenost. Důležité je upozornit na silné dužnaté kořeny a na fakt, že rostliny často kvetou až v pozdním létě. Došlo — li k opylení a oplození, přeneste rostlinu před zimováním do teplejší míst­ nosti, kde květ stihne zaschnout a nezačne hnít, což má většinou zničující následky pro celou rost­ linu.

Mammillaria

herrerae

KULOVITÝ

Když se rostliny tohoto druhu dostaly poprvé do Evropy, vyvolalo to mezi kaktusáři opravdovou senzaci. Drobné, jen asi 4 cm široké stonky jsou

zprvu kulovité, později rostou do mírného sloupku, ale jsou velmi nápadné otrněním, které je tvořeno množstvím jemných bílých nepíchavých trnů. Z jedné areoly jich vyrůstá okolo stovky. Překrásné jsou však i červenofialové květy, široké až 2,5 cm, s velkým množstvím žlutých prašníků a zelenavou bliznou. Druh je v přírodě velmi dobře maskovaný, protože roste na vápencových stráních s množstvím bílých kamenů, kde se jeho stonek dokonale ztrácí. Na­ leziště se nachází nedaleko města Cadereyta v mexickém státě Querétaro. Vidět ve sbírkách větší množství pravokořenných rostlin je velká vzácnost, což dává tušit, že se jedná o velmi chou­ lostivý druh. Roubujeme většinou na pomalu ros­ toucí podnože a jelikož i růst semenáčků je pro­ blematický, rozmnožujeme odnožemi z matečnic, které jsou k tomuto účelu speciálně pěstovány. Pozor však - neustálým vegetativním rozmnožo­ váním výrazně klesá genetická variabilita, což může ve svém důsledku vést až k degeneraci klonu.

Mammillaria herrerae

79

Mammillaria herrerae var. albiflora

Mammillaria var. albiflora

herrerae

KULOVITÝ Tato varieta se velmi podobá základnímu druhu, ale liší se bílými květy a také místem výskytu, které se nachází stovky kilometrů od naleziště zá­ kladního druhu. Znovuobjevení této variety v přírodě přinesl spe­ cialista na rod Mammillaria, rakouský kaktusář W. Reppenhagen. Nároky na pěstování jsou zcela shodné jako u základního druhu.

Mammillaria

huitzilopochtli

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Poměrně výrazný a nezaměnitelný druh jednak habitem, ale také místem zakládání květů. Stonek je vysoký až 15 cm a jeho šířka většinou nepřesa­ huje 8 cm. Roste většinou solitérně a ve stáří se může dichotomicky dělit. Početné okrajové trny (15-30) jsou sklovitě bílé, pravidelně rozprostřené kolem areoly, 3-4 mm dlouhé. Centrální trn může chybět nebo naopak být velmi dlouhý; také jeho barva se mění od hnědé až po smolně černou. Květy se zakládají na boku rostliny a tím je druh také velmi typický a nápadný. Karmínové věty mají průměr jen asi 1,5 cm. Červený kyjovitý plod obsahuje velmi drobná hnědá semena. Místem výskytu této mamilárie jsou hraniční ob­ lasti mezi mexickými státy Puebla a Oaxaca na

80

kopcích Tomelinského údolí. Velký je však rozdíl nadmořských výšek dvou krajních nalezišť, a to 500 a 2 300 m n. m. V kultuře není náročná a její pěstování není obtížné. Dává přednost plnému slunci před přistíněním a velmi dobře snáší i vy­ soké letní teploty. Je však třeba dávat pozor na podpaření rostlin nevhodnou zálivkou během letní stagnace, kdy většina kaktusů zastavuje růst.

Mammillaria laui f.

subducta

KULOVITÝ Základní druh byl pojmenován na počest znalce kaktusové flóry A. B. Laua, forma subducta pak byla vyčleněna díky svému protáhlejšímu stonku. Ten bývá asi 5 cm široký, ve stáří mírně sloupkoMammillaria huitzilopochtli

vitý. Z každé areoly vyrůstá asi 30 trnů, téměř ne­ rozlišitelných na okrajové a středové. Všechny jsou slámově žluté, dlouhé asi 1 cm. Šarlatově červené květy, široké asi 1,2 cm, vyrůstají poblíž temena. Jako typová lokalita je udávána oblast Minas de Asbestos (Tamaulipas, Mexiko), odkud také po­ chází fotografovaná rostlina. Nejčastěji ji lze na­ lézt na skalních výchozech nebo ve spárách mezi kameny. Nároky na pěstování má stejné jako běžně pěstované mamilárie. Je potřeba ji umístit na světlé stanoviště a během léta vydatně zalévat. Druh Vykvétá v pozdním létě či brzy zjara.

Mammillaria

Mammillaria laui f. subducta

longiflora

KULOVITÝ

Někteří kaktusáři ji mají ve sbírce vedenou pod starším rodovým názvem Krainzia. Dnes je však řazena mezi mamilárie a vyznačuje se, jak dru­ hové jméno longiflora napovídá, dlouhým kvě­ tem. Stonek odnožuje velmi vzácně, roste kulo­ vitě, největší jedinci dosahují průměru okolo 7 cm. V paždí asi 1 cm dlouhých bradavek se ne­ tvoří žádná vata a rostlinu zdobí 20-30 okrajových trnů a asi 3 trny středové. Jeden z nich směřuje většinou k patě rostliny a je háčkovité zakončen. Nádherné, světle fialové květy s tmavším střed-

ním proužkem se vytvářejí nedaleko vrcholu a většinou rozkvétají ve vlnách. Paseky a světliny v dubo-borových lesích jsou místem výskytu tohoto druhu v přírodě. Obývá poměrně malá území v mexickém státě Durango a nejbližší údaje hovoří o okolí městečka Santiago de Papasquiaro. Jelikož se jedná o horský druh, je mu v našich sklenících přes léto horko. Vyžaduje proto slunné stanoviště s prouděním vzduchu, ni­ koli však místo na stálém průvanu. Rostliny dosa­ hují květuschopné velikosti již třetím rokem od výsevu a jejich květy jsou opravdovou ozdobou každé sbírky.

Mammillaria longiflora

81

Mammillaria longimamma

Mammillaria

marksiana

KULOVITÝ

Mammillaria longimamma

Svým habitem poměrně nezaměnitelná mamilá­ rie, protože má výrazně žluté otrnění a mírně vpadlé temeno plné bíložluté vaty. Většinou roste kulovitě, ve stáří se mírně protahuje do sloupku a začne tvořit i odnože. Druh má zajímavé, široce nálevkovitě květy citrónově žluté barvy, široké asi 1,5 cm. Místem výskytu této mamilárie jsou kopce hor­ ského masívu Sierra Madre Occidental, táhnoucí se severojižním směrem na západě Mexika. Druh je udáván ze států Sinaloa a Durango. Ve sbírkách patří k bezproblémovým zástupcům rodu a na roz­ díl od některých jiných mamilárií nevyžaduje umístění na nejsvětlejším místě ve skleníku. Roz­ množujeme ji semeny, přičemž do dospělosti do­ růstá za 5-6 let.

TRSOVITÝ

Jeden z druhů, který byl díky svým květům a zvláštně utvářenému stonku v minulosti řazen do rodu Dolichothele. Plochý stonek dorůstá šířky 5-10 cm a vcelku bohatě odnožuje, takže později vytváří nízké polštářovité trsy, široké až 30 cm. Dlouhé kuželovité bradavky mají na konci malou areolu, ze které vyrůstají poměrně měkké žluté trny. Okrajových bývá 8-10 a středový nejčastěji 1, dlouhý až 3 cm. Podlouhlé žluté květy jsou při otevření široké 4-6 cm a po opylení a oplození se mění ve žlutavý plod s hnědými semeny. Pochází z mexických států Hidalgo a Querétaro, kde roste v nadmořských výškách 1 000 až 2 200 m. Osídluje skalnatá údolí a strže, ale roste také v rovi­ natějších terénech. Určitě patří mezi kaktusy, které by si pro svůj zajímavý habitus i krásné žluté květy zasloužily větší pozornost pěstitelů. Pěstitelská tech­ nika je velmi jednoduchá, rostlina vcelku dobře snáší i mírné přehmaty. Pro rozmnožování lze použít od­ nože, ale je možné také vysévat semena, která jako čerstvá výborně klíčí. Mammillaria marksiana

Mammillaria

melanocentra

KULOVITÝ Kulovitě rostoucí mamilárie, která je mezi pěsti­ teli velmi oblíbená pro své výrazné a nápadné květy. Stonek dorůstá výšky i šířky přibližně 20 cm, ale v přírodě může být i větší. Okrajové trny jsou asi 0,5 cm, spodní okrajové trny až 2 cm dlouhé. Jediný středový trn je šídlovitý, tmavě zbarvený a dlouhý přibližně 5-6 cm. Květy vyrů­ stají ve věnečku v blízkosti vrcholu rostliny a mají růžovou barvu s tmavším či světlejším odstínem. Při plném otevření jsou až 2,5 cm široké. Výskyt této mamilárie je udáván z několika me­ xických států (Coahuila, Nuevo Leon a Durango). Nejraději roste ve spárách skal a na kamenitých výchozech v rovinatějším terénu. V kultuře nevy­ žaduje nejsvětlejší místo ve skleníku, a tak nepo­ hrdně ani mírným přistíněním. Pro pěstování je vhodné zvolit misku, aby rostlina mohla roztáh­ nout svůj mělký kořenový systém a aby substrát co nejdříve vyschl. Chladné zimování může být i ve tmě. Množíme výsevem semen.

Mammillaria melanocentra ssp. rubrograndis KULOVITÝ Od základního druhu se tento poddruh liší přede­ vším hustějšími, ale jemnějšími okrajovými trny, plošším stonkem a poněkud jiným tvarem poupat. Výskyt je udáván z mnoha lokalit v mexických státech Nuevo Leon a Tamaulipas, kde roste pře­ devším v rovinatějších terénech, ovšem nejvýše

82

Mammillaria melanocentra

položené lokality pocházejí z nadmořských výšek až 2 500 m. Pěstování je stejné jako u předchozího druhu.

Stonek nedorůstá velkých rozměrů a jeho šířka a výška většinou nepřesahuje 5 cm. Některé rost­ liny odnožují a vytvářejí malé trsy. Kuželovité bradavky jsou zakončeny kruhovitou areolou, ze které vyrůstá asi 30 okrajových trnů a obvykle 4-7 tmavých trnů středových, z nichž jeden je nejdelší a zakončený háčkem. Světle růžové květy

jsou u těchto rostlin nejčastější, ale známe z kul­ tury také jedince s květy téměř bílými. Hezky pů­ sobí na rostlině čerstvé, asi 2 cm dlouhé válcovité plody červené barvy. Naleziště Cerro de Mercado, podle kterého byla také pojmenována, se nachází nedaleko města Du­ rango ve stejnojmenném státě Mexika. M. merca­ densis je endemit vázaný na půdy vulkanického původu, a tak je její výskyt velmi omezený a ohra­ ničený. V kultuře však nevyžaduje zvláštní pod­ mínky, i když v přírodě patří mezi rostliny s po­ někud specifickými nároky. Přezimování chladné, pokud možno světlé, během vegetace vyžaduje plné slunce, a jelikož jde o rostlinu z poloh okolo 2 000 m n. m., je nutný dostatek vzdušného prou­ dění, aby se příliš nepřehřívala.

Mammillaria melanocentra ssp. rubrograndis

Mammillaria mercadensis

Mammillaria mercadensis KULOVITÝ

83

Mammillaria microhelia

Široce nálevkovitě až zvonkovité, asi 1,5 cm ši­ roké i dlouhé květy vyrůstají poblíž vrcholu. Okvětní lístky mají žlutozelenou barvu, uvnitř jsou plné žlutobílých prašníků a mezi nimi ční žlutozelená blizna. Místem výskytu této mamilárie jsou kamenité svahy v Sierra San Moran ve státě Querétaro, kde roste v nadmořské výšce 1 600-2 000 m. Ve sbír­ kách se často pěstuje a je oblíbená pro svou nená­ ročnost a toleranci k pěstitelským zásahům. Dobře se jí daří v mírně zásaditém minerálním substrátu a starším rostlinám prospěje alespoň jednou za sezónu přihnojení minerálním hnojivem s obsahem stopových prvků.

Mammillaria

mystax

KULOVITÝ

Mammillaria

microhelia

TRSOVITÝ Jeden z dalších velmi variabilních taxonů, u kte­ rého bylo zejména v poslední době vyselektováno několik klonů, které jsou jakýmisi extrém­ ními formami a kaktusáři je s oblibou roz­ množují. Stonek bývá až 15 cm dlouhý a 4 cm široký. Vytváří trsy s několika odnožemi a může se stát, že původní mateřská rostlina dokonce poléhá. Středový trn může zcela chybět, nebo naopak jsou až 4, většinou tmavé až do černa. Mammillaria mystax

84

Nesmírně variabilní druh, kdy na jedné lokalitě můžeme nalézt rostliny s krátkým otrněním, s dlouhými trny, rostliny solitérní i Odnožující. Většinou však rostou jednotlivě a největší exem­ pláře mohou dosahovat šířky až 15 cm. Z axil vy­ růstají bílé nepíchavé, mnohdy pokroucené trny, které spíše připomínají jakési štětiny. Okrajové trny jsou krátké, rovné, dlouhé 4-8 mm, zato nej­ delší středový trn může dorůst bezmála 10 cm. Rostlina Vykvétá ve věnečku šarlatově červenými květy, při plném otevření 2 cm širokými. M. mystax se běžně vyskytuje v rovinatějších ob-

lastech státu Puebla (Mexiko), kde jsme ji pozo­ rovali např. nedaleko osady Zapotitlan de Salinas. Její areál rozšíření je však širší a táhne se vlastně celým Tehuakánským údolím až na sever státu Oaxaca. Pěstování v kultuře není problematické; miluje slunné stanoviště a během léta i vydatnější zálivku. Výsev semen je velmi snadný a zároveň poskytuje možnost vybrat si do sbírky ty nejkrás­ něji otrněné jedince.

Mammillaria orcutii DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Ploše rostoucí kaktus, který vytváří stonky široké okolo 15 cm. Bradavky jsou kónické, axily smě­ rem k vrcholu vyplněné krátkou hustou vatou. Z areol vyrůstají jen 2 mm dlouhé okrajové trny

a nejčastěji 4 šedočerné trny středové. Fialovorůžové květy se objevují v průběhu léta v okolí ve­ getačního vrcholu. Plody jsou červené kyjovité bobule s hnědými semeny. Pochází z poměrně ohraničených lokalit v mexic­ kém státě San Luis Potosí. Hlavní místa výskytu jsou vápencové světliny mezi hustší keřovitou ve­ getací v údolí Valle de los Fantasmas. Roste v nadmořských výškách 1 200-2 200 m. Do sbírek byla zavedena ještě v období před drahou světo­ vou válkou a dodnes patří k častým zástupcům rodu. Svým poměrně robustním a impozantním vzhledem upoutá na první pohled a rovněž tak pů­ sobivé jsou její velké květy. V kultuře patří mezi snadno pěstovatelné druhy a kromě chladného zi­ mování potřebuje zásaditý, propustný substrát a v létě plné slunce a občasné přihnojení. Vyho­ vuje jí větší plošší pěstební nádoba, rozmnožu­ jeme ji výsevem semen.

Mammillaria orcutii

85

Mammillaria pectinifera

se někdo rozhodne pěstovat ji jako pravokořen­ nou, pak jedině v mírně zásaditém minerálním substrátu s umístěním na plném slunci. Snese chladné zimování, ale nutné je přezimování na světle, protože kvete v časném jarním období.

Mammillaria perezdelarosae KULOVITÝ

Mammillaria

pectinifera

KULOVITÝ Peripetie se zařazením této mamilárie se táhnou už od jejího prvního popisu, kdy byla zařazena do rodu Pelecyphora - zřejmě podle protáhlých areol a hřebínkovitě uspořádaných trnů. Později pro ni byl vytvořen samostatný rod Solisia, ale nakonec byla zařazena mezi mamilárie. Její stonek je soli­ térní, pouze 5 cm široký a je rozdělen na bra­ davky, zakončené podlouhlou areolou (až 4 mm). Okrajové trny jsou pravidelně rozmístěny okolo podélné osy areoly a vytvářejí husté otrnění, zcela zakrývající pokožku. Květy se objevují v horní třetině stonku a mají bělavou až světle růžovou barvu, u vnitřních okvětních lístků vždy s tmav­ ším proužkem. Naleziště této skvostné mamilárie se nacházejí na poměrně malém území jižně od města Tehuacan v mexickém státě Puebla a izolovaná místa s touto mamilárií se táhnou na hranice se státem Oaxaca. Všude osídluje paty vyšších kopců nebo nízké ko­ pečky s vápencovým podkladem. V přírodě patří mezi velmi ohrožené kaktusy. Na vlastních koře­ nech se pěstuje poměrně obtížně, a tak většina kaktusářů přistupuje k roubování na pomalu ros­ toucí podnože. Je zajímavé, že si zachovává svůj autentický vzhled a ani příliš neodnožuje. Pokud Mammillaria perezdelarosae

86

Tato nádherná mamilárie byla popsána teprve ne­ dávno (1985) a své poněkud neobvyklé jméno do­ stala po řediteli lesnického výzkumného ústavu ve městě Gaudalajara (Jalisco), A. Perezovi de la Rosa. Většinou solitérní, kyjovitý stonek dorůstá v přírodě výšky asi 7 cm a šířky u vrcholu při­ bližně 4 cm. Překrásné otrnění je způsobeno vel­ kým množstvím jemných, do kruhu okolo areoly rozprostřených okrajových trnů a také tmavým červenočerným středovým trnem. Bíložluté až bí­ lorůžové květy se objevují nedaleko vrcholu a vy­ růstají z vlnatých axil na jaře. Plod je světle fialovorůžový, asi 1,5 cm dlouhý. I když je za typovou lokalitu pokládáno okolí průsmyku Cuarenta v mexickém státě Jalisco, obje­ vili jsme ji také nedaleko hlavního města stejno­ jmenného státu Aguascalientes. Zde osídluje kamenité výchozy na vrcholech poměrně prud­ kých, ale nízkých skal, kde roste v kapsách vypl­ něných organo-minerálním substrátem. Pěstování je podobné jako u M. bombycina, s níž je také nej­ příbuznější; je poněkud náročnější na světlé přezi­ mování a potřebuje opatrněji zalévat, zvláště bě­ hem chladnějších dní.

Mammillaria

pottsii

SLOUPKOVITÝ Úzce válcovitý stonek (až 20 cm výška a přibližně 3 cm šířka) odnožuje jak od báze, tak ve vyšších partiích. Vytváří pěkné skupinky výrazně otrně­ ných sloupků, které velmi hezky kvetou. Variabi­ lita otrnění je značná, středových trnů je maxi­ málně 7, okrajových nejvíce 35. Barva je také velmi proměnlivá, od žluté přes hnědou až po še­ divou. Květy se objevují ve vrcholových částech stonku, jsou zvonkovité, výrazně tmavočervené barvy, někdy mohou být i světlejší. Roste na obrovském areálu, který sahá od Texasu až po středomexické státy Zacatecas a Durango, ale můžeme ji nalézt i v Nuevo Leon či v Tamau­ lipas. Většinou však vyhledává skalnaté terény, kde často obsazuje nejexponovanější místa. Ve sbírkách se pěstuje řada různých vyselektovaných klonů, ale pro určitou variabilitu je vhodné mno-

Mammillaria pottsii

žit také výsevem semen. Druh nepatří mezi chou­ lostivé, jen je potřeba věnovat zvýšenou péči se­ menáčkům, které často hynou následkem přesa­ zení a brzkého zalití substrátu.

Mammillaria rekoi ssp. leptacantha KULOVITÝ Popsána byla původně jako varieta základního druhu, ale někteří odborníci na rod Mammillaria ji dokonce uvádějí jako samostatný druh M. lepta­ cantha. Kulovitý stonek může v dospělosti i odno­ žovat a jednotlivé stonky dorůstají výšky okolo 10 cm a jejich šířka je jen o málo menší. Paždí areol je vyplněné bílou vatou, která se na starších částech rostliny postupně ztrácí. Jak už překlad jména leptacantha napovídá, jedná se o rostlinu s jemnými trny, a to jak okrajovými, tak středo­ vými. Okrajových trnů bývá nejčastěji 27-30, jsou většinou bílé, nepíchavé. Trny středové jsou hnědé barvy, mírně pokroucené, dorůstají délky 2,53,5 cm a z jedné areoly jich vyrůstá 4-6. Zvonko­ vité květy vyrůstají většinou ve věnečku nedaleko temene rostliny, mají růžovou až červenou barvu.

Taxon byl objeven poměrně nedávno mezi me­ xickými městy Mitla a Oaxaca, přibližně na 118. km panamerické silnice. Zde roste na prud­ kých stěnách v prohlubních a kapsách na hornině z vápence. Nejpřesnější údaje o místech výskytu jsou informace o lokalitách v okolí vesnic El Camaron, Las Animas a jinde. Pěstování není ob­ tížné a rostliny poměrně brzo kvetou. Opatrně se zálivkou během letní stagnace růstu, v zimě udr­ žujeme rostliny v prostředí, kde dlouhodobě ne­ klesají teploty pod 10 °C. Rozmnožujeme výse­ vem semen. Mammillaria rekoi ssp. leptacantha

87

Mammillaria saboae f. haudeana

1 600 metrů a jsou zde zimy, kdy padá sníh a po několik dní i mrzne. Rostlina vyhledává mělké kapsy ve skalách, naplněné humusovým substrá­ tem. Citlivé dužnaté kořeny mají největší podíl na obtížném pěstování tohoto kaktusu. Při delším období vlhka doprovázeného chladným počasím rostliny podléhají velmi snadno zkáze. Roubo­ vané rostliny zase vytvářejí příliš bujně rostoucí shluky. Množení odnožemi může postupem času vést k degeneraci klonu. Výsev semen je mnohem přirozenější, leč obtížnější metoda. Pozor na svi­ lušku, která celý komplex těchto mamilárií s obli­ bou napadá.

Mammillaria

schiedeana

DISKOVITÝ

Mammillaria f. haudeana

saboae

KULOVITÝ Drobná mamilárie, která roste většinou trsovité. V přírodě dorůstá maximálně 3 cm šířky, přičemž větší část stonku je ukryta pod povrchem půdy. Jemné bílé trny jsou pravidelně uspořádány kolem areoly a bývá jich 15-45. Právem ji řadíme do skupiny tzv. velkokvětých mamilárií, jelikož kvě­ ty jsou dlouze trubkovité, až 5 cm dlouhé a při plném rozkvětu až 6 cm široké. Mají světlejší či tmavší růžovofialovou barvu. Jihovýchodní část mexického státu Sonora, kde se tato mamilárie nachází, leží v nadmořské výšce Mammillaria schiedeana

88

Ploše kulovitý stonek dorůstá v přírodě do šířky asi 6 cm. Ve sbírkách může být obvykle větší. Stává se také, že vytváří trsy. Dlouhé bradavky s holými axilami jsou zakončeny areolou, ze které vyrůstá asi 70 jemných krátkých trnů, nejčastěji zlatožluté barvy. Květy jsou smetanově bílé, asi 2 cm široké. Na stanovišti se s touto mamilárií setkáme ve skalnatých vápencových terénech. Extrémním místem výskytu jsou kolmé sádrovcové stěny v okolí městečka Xichú v mexickém státě Guanajuato. Rozhodně nepatří mezi bezproblémové mamilárie. Vyžaduje velmi propustný substrát s mírně zásaditou půdní reakcí (přídavek vá­ pence), plné slunce a dostatek vody - vždy však po dokonalém proschnutí substrátu. Rostlinu lze množit jak výsevem, tak odnožemi.

Mammillaria

schwarzii

TRSOVITÝ Zajímavá, polštářovité rostoucí mamilárie, která může vytvořit polštáře až 20 cm široké, přičemž jednotlivé stonky nejsou obvykle širší a vyšší než 3 cm. 35 okrajových jemných trnů bílé barvy po­ měrně snadno splývá se středovými trny, které jsou jen o málo silnější, často s načervenalou špičkou. Asi 1 cm široký bílý květ se objevuje ne­ daleko vegetačního středu a jeho vnitřní okvětní lístky mají většinou světle růžový proužek. Donedávna nebylo potvrzeno naleziště, které udal nálezce této mamilárie, Fritz Schwarz, který rost­ liny sbíral na severu mexického státu Gaunajuato. Tyto údaje jsou v současné době potvrzeny a rost­ lina v přírodě doposud roste. Osídluje skalnaté výchozy skal s kvalitním organo-minerálním sub­ strátem, v nadmořských výškách okolo 1 200 m. Drive se rostliny poměrně často roubovaly, ale při

dnešních znalostech by nemělo množení činit velké problémy. Důležitá je zálivka v menším množství, ale v častějších periodách.

Mammillaria

Mammillaria

schwarzii

sempervivi

DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Ploše kulovitý, až 15 cm široký stonek je rozdělen na kuželovité bradavky, v jejichž paždí se vytváří bohatá bílá vata. Okrajové trny jsou nepatrné, jen 2-3 mm dlouhé, v počtu 3-7. Středové trny se vy­ víjejí nejčastěji dva a jsou jen 4 mm dlouhé. Asi 1 cm široké květy mají smetanově bílou barvu, často s narůžovělým proužkem uprostřed okvět­ ních lístků. Kyjovitá podlouhlá bobule má čer­ vené oplodí a uvnitř obsahuje hnědá semena. Roste ve středomexických státech Hidalgo, Que­ rétaro, Guanajuato, San Luis Potosí a Nuevo Leon, a tak její areál rozšíření zaujímá dosti vel­ kou plochu. Nejčastěji ji objevíme v mírném při­ stínění metlovitých, drobnolistých keřů. Z mnoha sběrových položek, které jsou jako semena nabí­ zeny řadou firem, je možné sestavit velmi zajíma­ vou kolekci těchto elegantních mamilárií. Pěsto­ vání není náročné, jen je potřeba dávat pozor na

dužnaté kořeny, které za letních veder nebo bě­ hem podzimních chladných dnů ve vlhku snadno zahnívají. Výsev semen je snadný, semenáčky rychle přirůstají, ale kvetou až v pozdějším věku.

Mammillaria sempervivi

89

Mammillaria sheldonii

len do drobných bradavek kruhovitého průřezu, z nichž každá nese asi 25 okrajových, ke stonku přitisklých trnů, středové trny zcela chybějí. Květy se objevují ze starších axil a nejčastěji mají žlutavou, vzácněji bílorůžovou barvu. Dříve byla tato mamilárie často zaměňována s příbuznou M. pectinifera, od níž se však odli­ šuje v několika znacích a také nalezištěm. Jediné známé místo výskytu tohoto druhu bylo vždy udá­ váno jako okolí města Petlatzingo ve státě Puebla. Jedinec na snímku není zcela typický svou barvou květů, ale semena, ze kterých byl vypěstován, po­ cházejí ze sběrů semen v přírodě (70. léta). M. so­ lisioides je bezesporu pěstitelsky náročná, proto ve sbírkách není téměř zastoupena a pěkné je­ dince lze objevit jen u opravdových specialistů. Většinou se pěstuje jako roubovaná, a to nejlépe na pomalu rostoucích podnožích; zdá se, že jí velmi vyhovuje Myrtillocactus geometrizans, na němž si udržuje svůj věrný tvar a velikost. Množí se výsevem semen, nebo je možné rozroubovávat odnože z rostlin, kterým odstraníme vrchol.

Mammillaria sp. KULOVITÝ

Mammillaria

sheldonii

SLOUPKOVITÝ Rostlina na obrázku byla původně popsána jako M. alamensis, ale podle současného taxono­ mického pojetí rodu se jedná o synonymum M. sheldonii. Vytváří sloupkovité stonky, vysoké až 15 cm při šířce 3-6 cm. Okrajových trnů bývá 9-24, středový trn 1-4, háčkovité zahnuté. Z axil bez vlny vyrůstají nádherné květy; mohou být celé světle růžové, tmavě růžové, ale nejčastěji mají okvětní plátky tmavě růžový střed a téměř bílé okraje, což činí květy nesmírně efektními. Areál výskytu se rozprostírá na severozápadě Me­ xika, na pomezí států Coahuila a Sonora. Tato ma­ milárie byla mnohokrát sbírána a díky poměrně velké ploše, na které roste, existuje řada různých typů rostlin, které se liší charakterem růstu i bar­ vou květů. Pěstování není náročné. Důležité je umístit ji na osluněné místo, ale během letních ve­ der je nutné počítat se stagnací růstu; v této době je důležité omezit zálivku, aby rostliny nezahnily.

Mammillaria

solisioides

KULOVITÝ

Podle velikosti můžeme tento kaktus označit za mexickou miniaturu, protože jednotlivé stonky nedorůstají větší šířky než 6 cm. Stonek je rozdě-

90

Zvláštní a doposud taxonomicky nezhodnocená rostlina, která je jakousi přechodovou formou od M. carmenae k M. laui. Vykazuje charakteris­ tiku obou rostlin, ale rozhodně se nejedná o hyb­ ridní rostlinu vzniklou v kultuře. Měli jsme možnost pozorovat zajímavé populace těchto rostlin v mexickém státě Tamaulipas, severo­ západně od města Ciudad Victoria, kde rostou v Canon de Novillero na skalnatých terasách a vý­ chozech. Pěstování je obdobné jako u M. carmenae. Mammillaria solisioides

Mammillaria sphaerica

Mammillaria sp.

Mammillaria

sphaerica

TRSOVITÝ Mnozí kaktusáři ji doposud vedou pod rodovým názvem Dolichothele, ale její zařazení mezi ma­ milárie je podle našeho názoru správné. V přírodě roste trsovité a vytváří nízké polštářovité trsy o průměru až 50 cm. Jednotlivé stonky jsou kulo­ vité, široké asi 5 cm a na dlouhých bradavkách vyrůstá z kruhovitých areol 12-14 okrajových trnů a obvykle i jeden středový, dlouhý asi 5 mm. Z paždí bradavek - axil - vyrůstají až 7 cm široké, citrónově žluté květy. Plodem je zelená, později růžovějící bobule, která obsahuje drobná černá semena. Mammillaria spinosissima

Asi hlavním místem výskytu jsou oblasti okolo Corpus Christi (Cameron County) v americkém státě Texas, ale údaje od cestovatelů, kteří rostlinu sledovali v přírodě, pocházejí i z mexických území, kde roste v okolí Ciudad Mier a severně od Victoria. Určitě by si zasloužila větší rozšíření ve sbírkách kaktusářů než doposud. Najdeme ji vět­ šinou jen v kolekcích specialistů, ale její snadné pěstování a krásné květy z ní dělají i pro sbírky začátečníků ideální rostlinu. Během sezóny jí do­ přejte dostatek světla a čerstvého vzduchu. Rost­ lina je náchylná k napadení sviluškou.

Mammillaria

spinosissima

SLOUPKOVITÝ

Zprvu jednotlivý, později Odnožující stonek je vý­ razně válcovitý; rostliny při výšce 30 cm mají šířku stonku asi 10 cm. Druhový název v překladu znamená nejtrnatější, což je zřejmě dáno poměrně hustými a od stonku čnějícími trny, nejčastěji žluté barvy. Květy se vyvíjejí nedaleko temena, rozkvétají ve věnečku a jsou karmínově červené, přibližně 1,5 cm široké. Druh je možné objevit na skalnatých výchozech kopců, ve štěrbinách mezi kameny, avšak vždy na horninách vápencového charakteru. Výskyt je udáván ze středomexického státu Guerrero. Je velmi nenáročný, v současné době se pěstuje ve velkém množství také v komerčních pěstírnách. Rostliny rychle přirůstají, mají elegantní vzhled a jsou poměrně tolerantní k pěstitelským přehma­ tům. Nutné je však přezimování při teplotách okolo 10 °C, čímž zajišťujeme založení květů na příští sezónu.

91

Mammillaria surculosa

Mammillaria

Tyto květy jsou však pozoruhodné také svou jem­ nou vůní, která je cítit především v pozdním od­ poledni. Velké polštářovité trsy této mamilárie lze objevit u Miquihiuany v mexickém státě Tamaulipas, kde je také udáváno typové naleziště. Roste však i o několik set kilometrů jižněji ve státě San Luis Potosí. I když dříve patřila k nejběžněji pěstova­ ným kaktusům, dnes je ve sbírkách vidět zřídka kdy. I přes svoji „obyčejnost" by si zasloužila větší rozšíření. Pro snadné pěstování ji lze dopo­ ručit každému začínajícímu pěstiteli. Pozor však na dlouhodobé přemokření, které může způsobit zahnívání dužnatých kořenů. Rozmnožování se­ meny není nutné, velmi snadno ji totiž lze množit dělením trsů.

surculosa

TRSOVITÝ

Mammillaria

Stále bývá ve sbírkách vedena pod starším rodo­ vým názvem Dolichothele. Jednotlivé stonky jsou malé a nedorůstají větších rozměrů než 5 cm výšky a 3 cm šířky. Nápadná je svým háčkovité zakončeným středovým trnem, který bývá asi 2,5 cm dlouhý. Nádherné jsou však i citrónově žluté květy, objevující se již u mladých jedinců.

KULOVITÝ

Mammillaria theresae

92

theresae

Další miniaturní zástupce rodu, v tomto případě navíc velkokvětý. Proto také vyvolal jeho objev mezi kaktusáři patřičnou senzaci a proto také je dodnes vyhledávanou raritou. Stonek v přírodě rostoucích rostlin je většinou jednotlivý, vzácně

Odnožující, maximálně 4 cm vysoký, a 2,5 cm ši­ roký. Má silné řepovité kořeny a nadzemní část je rozdělena do 0,5 cm dlouhých válcovitých brada­ vek. Okrajových, velmi jemných, tzv. peříčkovitých trnů napočítáme v každé areole přibližně 25, středové zcela chybějí. Překrásné trychtýřovité květy s dlouhou trubkou vyrůstají ze starších axil a mají růžovofialovou až purpurově fialovou barvu. Vysokohorský druh, který roste i v nadmořských výškách okolo 2 500 m. Naleziště jsou velmi malá a lokalit, kde se podařilo potvrdit výskyt, známe opravdu málo. Nejkonkrétnější údaje hovoří o ho­ rách u Coneto Pas v mexickém státě Durango. Ná­ hodný objev této mamilárie v roce 1966, resp. její popis v americkém kaktusářském časopise v roce 1967, vyvolal obrovský zájem kaktusářů. Neoby­ čejný vzhled a nevšední krása květů ji řadí na přední místa jako pomyslnou královnu krásy. Ov­ šem pěstování není snadné. Na vlastních kořenech roste velmi neochotně a většina semenáčků brzy hyne. Neustále se nedaří napěstovat dostatek se­ men pro možné experimentování, a tak se většina kaktusářů smířila s tím, že rostliny bude roubovat. Bohužel, rostliny na podnožích, byť sebe pomaleji rostoucích, poněkud ztrácejí svůj charakteristický tvar, velikost a dokonce mnohem častěji odnožují. Mezi kaktusáři je rozšířena také bělokvětá forma označovaná někdy jako M. theresae f. albiflora. Stanovení této formy je však problematické, pro­ tože v přírodě existují smíšené populace na jed­ nom stanovišti s obrovskou barevnou škálou květů. Nicméně tato rarita je také vyhledávaným kaktusářským „bonbónkem".

Mammillaria ssp. gracilis

Mammillaria theresae f. albiflora

řeny již za pár týdnů, je tolerantní ke složení sub­ strátu i k hrubším pěstitelským přehmatům. Aby v další sezóně kvetla, je nutné chladné zimování za sucha. Kaktusáři vypěstovali dokonce několik klonů, které jsou si dosti nepodobné, ale nejedná se o nové druhy, nýbrž o vyselektované extrémní formy. Mammillaria veluta ssp. gracilis

veluta

SLOUPKOVITÝ

Nízké Odnožující stonky vytvářejí postupem času bohaté trsy. Jednotlivé stonky mohou být přes 10 cm vysoké a 1-3 cm široké. Bílých okrajových trnů je 11-16 a jsou přibližně 5 mm dlouhé. Stře­ dové trny buď chybějí, nebo jich je malý počet s délkou okolo 1 cm. Poměrně malé květy o prů­ měru asi 1,2 cm jsou žluté nebo světle růžové a jejich vnější okvětní lístky mají často i tmavší proužek. V přírodě se vyskytuje na malém areálu v mexic­ kých státech Hidalgo a Querétaro v nadmořských výškách od 1 200 do 1 850 m. Konkrétní údaje o místech výskytu jsou z okolí měst Ixmiquilpan, Metztitlan nebo cestou do města Joaquin. Patří mezi kaktusy, které najdete i za okny laiků, pro­ tože její nároky jsou opravdu minimální. Bez pro­ blémů roste i v mírném stínu, velmi snadno se množí oddělováním odnoží, které vytvářejí ko93

Mammillaria winterae

Mammillaria zephyranthoides KULOVITÝ

Mammillaria

winterae

KULOVITÝ

Poměrně proměnlivý druh, který však vždy vy­ tváří plochý nebo ploše kulovitý stonek. Dorůstá šířky 20-30 cm, je rozdělen na zploštěle kuželo­ vité bradavky, které mají ve vyšším stáří paždí axil vyplněné bílou vatou. Trny jsou nejčastěji 4, přičemž nejdelší může dosahovat délky 3 cm. Bíložluté květy vyrůstají ve věnečku nedaleko vege­ tačního středu a jejich vnější okvětní plátky mají tmavší proužek. Plod je červená kyjovitá bobule s hnědými semeny. M. winterae roste v horách nedaleko města Mon­ terrey v mexickém státě Nuevo Leon a také v sou­ sedním státě Coahuila. Její lokality se táhnou mnoho desítek kilometrů východozápadním smě­ rem mezi oběma zmiňovanými státy; proto také existuje celá řada polních čísel od nejrůznějších pozorovatelů. V kultuře patří k méně obtížným druhům. Dobře se jí daří v ploché misce, která do­ statečně rychle vysychá. Druh snáší plné slunce a chladné zimování i ve tmě. Doporučit jej lze i začínajícím kaktusářům. Mammillaria zephyranthoides

94

Rostliny rostou spíše ploše až kulovitě a stonek má šířku až 10 cm. Je rozdělen na poměrně velké bradavky, které jsou 2-2,5 cm dlouhé, válcovité, na vrcholu s kruhovitou areolou. Z té vyrůstá 1520 okrajových trnů bílé barvy a obvykle 1, maxi­ málně 2 středové trny červenohnědé barvy. Květ má vnitřní okvětní lístky bíložluté barvy a šířka květů je při plném otevření až 4 cm. Dlouhý čer­ vený plod je ozdobou především na jaře, kdy rost­ lina uvolňuje zralá semena. Další z horských kaktusů, který obývá vyšší po­ lohy některých mexických států v nadmořských výškách přes 2 000 m. Nalézt ho je možné např. ve státech Querétaro, Hidalgo, Guanajuato, Pu­ ebla a Oaxaca. Protože pochází z vyšších oblastí, je vhodné jej umístit na stanoviště, kde je dobré proudění vzduchu. Dobře roste jak na plném slunci, tak v mírném přistínění. Po zimování je nutné opatrné probouzení, proto doporučujeme při prvním zalévání velmi malé dávky vody.

Melocactus

dawsonii

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Překrásný zástupce mexických melokaktusů, který byl popsán teprve v roce 1965. Jeho stonek je jed­ notlivý, zpočátku kulovitý, teprve ve vysokém stáří se protahuje do mírného sloupku. Žeber je při­ bližně 14 a jejich epidermis má světle zelenou barvu. Okrajových trnů bývá 9-11, jsou tuhé a dřevnaté. Trny středové jsou obvykle 4, silné, pí­ chavé, nejdelší až 3,5 cm. Terminální cefálium má obvykle šířku 7 cm a výšku 5 cm a je sestaveno z bílošedé vaty a štětinovitých trnů. Z něj vyrůstají poměrně velké, až 4 cm široké, karmínově červené květy. Kyjovitý, až 3,5 cm dlouhý plod je v horní části červený a u báze přechází do běla. Obsahuje hnědočerná, asi 2 mm dlouhá semena. Na rozdíl od následujícího melokaktusu, který roste na východním pobřeží Mexika, obývá M. dawsonii západní pobřeží ve státě Jalisco. Ame­ rický botanik Yale Elmer Dawson jej poprvé sbíral nedaleko Barra de Navidad, později byl však obje­ ven i na dalších lokalitách v pobřežních zónách státu Jalisco, např. u Bahía de Tenacatita, Playa de Cuixmala nebo u Playa de Careyes. Jako představi­ tel mexické flóry nepotřebuje tak teplé přezimování jako ostatní melokaktusy, ale přesto by teploty bě­ hem zimy neměly poklesnout pod 15 °C. Rozmno­ žujeme jej výsevem semen, která ochotně klíčí. Malé rostlinky však přirůstají dosti pomalu a prv­ ních květů se dočkáme zhruba až za dvacet let.

Melocactus delessertianus

Melocactus dawsonii

Melocactus

delessertianus

KULOVITÝ

I tento melokaktus vytváří kulovitý stonek o šířce nepřesahující 10 cm. Stonek je rozdělen na 15 že­ ber, nesoucích areoly s trny. Otrnění je výrazné a nápadné. Okrajové i středové trny jsou tuhé, dře­ vité a velmi píchavé. Purpurově růžové květy se objevují během léta a jsou asi 2 cm široké. Cefá­ lium, ze kterého květy vyrůstají, je asi 5 cm široké a stejně tak i vysoké a kromě droboučkých štětin a vlny se na jeho stavbě podílejí i silnější trny. Jeden z mála mexických melokaktusů, roste ve státě Oaxaca. Pěstování není tak náročné jako u pobřežních druhů. Důležité je teplo přes zimu (přibližně 15 °C), postačí umístění na skříni či po­ lici a možná jednou za dva měsíce mírná zálivka.

Mitrocereus

hem sezóny přihnojit. Ve sbírkách se vzrostlé exempláře vidí poměrně vzácně, ale i menší rost­ liny jsou velmi ozdobné. Květů se v našich pod­ mínkách dočkáme až za několik desítek let. Vyža­ duje poněkud teplejší přezimování s teplotami mezi 12-15 °C. Mitrocereus fulviceps

fulviceps

SLOUPOVITÝ Sloupovitý kaktus, který může dorůst výšky až k 18 metrům. Často vytváří nízký zdřevnatělý kmen, ze kterého vyrůstají jednotlivé větve, široké až 30 cm. Stonky jsou rozděleny na výrazná žebra s plstnatými areolami, z nichž vyrůstá asi 10 okra­ jových a 3 středové trny, které jsou až 15 cm dlouhé. Smetanově bílé květy, dlouhé až 8 cm, se otvírají na noc. Druh se vyskytuje v teplých oblastech centrálního Mexika ve státech Puebla a Oaxaca, kde na někte­ rých lokalitách tvoří nepřehlédnutelné dominanty krajiny. Pro růst potřebuje dostatek slunce, tepla a větší pěstební nádobu. Je vhodné několikrát bě-

95

Mitrocereus

ruficeps

SLOUPOVITÝ

Myrtillocactus geometrizans SLOUPOVITÝ

Krásný sloupovitý kaktus, který tvoří svérázné dominanty, vysoké až 15 m. Někteří kaktusáři ho možná budou znát pod starším názvem Neobux­ baumia macrocephala. Jednotlivé stonky jsou u báze asi 30 cm široké a hlavní kmen může mít průměr až 40 cm. Vytváří přibližně 26 žeber, z je­ jichž areol vyrůstají pouze 1-3 trny, dlouhé 5 cm. Na vrcholech vytvářejí hustší spleť trnů, jakési ne­ pravé cefálium, ze kterého vyrůstají květy bílorů­ žové barvy o průměru 5 cm. Rozkvétají během letních nocí. Druh roste ve středním Mexiku v Tehuakánském údolí ve státě Puebla. Najdeme jej především na vápencovém podloží, v úbočích mírných svahů. Ve sbírkách se s ním setkáme poměrně vzácně, především kvůli jeho větším rozměrům. Je to ovšem škoda, protože do větších velikostí doroste až za mnoho let a svou krásu odhalí již jako menší rostlina. Vyžaduje plné slunce, chladné přezimo­ vání a větší pěstební nádobu.

Stromovitě rostoucí kaktus, který dosahuje běžně výšky okolo 4 m. Pokožka nově narostlých větví je modrozelená, kontrastující s černými krátkými trny, které vyrůstají z velkých světlých areol. Květy se objevují v různých obdobích roku, jsou malé, přibližně 3 cm široké, a po oplození se mění v červenofialové plody, kterým domorodci říkají „garambullo". M. geometrizans lze spatřit v celém středním Me­ xiku; nejjižnější hranice areálu výskytu sahá až do Guatemaly. Na lokalitách může tvořit poměrně husté porosty. Kaktusáři si jej v poslední době ob­ líbili jako jednu z nejlepších podnoží, která roubovance nedeformuje příliš bujným vzrůstem. Druh se hodí především do větších prostorů, jeli­ kož rychle narůstá, a tak se s ním setkáme větši­ nou ve sklenících botanických zahrad či ve vět­ ších sbírkách.

Mitrocereus rufíceps

Neobuxbaumia euphorbioides

96

Myrtillocactus geometrizans

Neobuxbaumia euphorbioides SLOUPOVITÝ

Podobnost stonku tohoto kaktusu s některými stromovými africkými pryšci dala vznik druho­ vému jménu euphorbioides. Rostliny dorůstají do výšky asi 5 m a jednotlivé stonky jsou široké maximálně 10 cm. Výrazná žebra, kterých je nejčastěji 8-10, nesou na svých hranách areoly, z nichž vyrůstají tmavě šedé až černé trny smě­ řující od stonku rostliny. Jejich délka obvykle

nepřesahuje 3 cm. Tmavě červené, vzhůru smě­ řující květy jsou úzce trubkovité a dorůstají do délky až 8 cm. V rovinatých a poměrně hustě zarostlých oblas­ tech mexického státu Tamaulipas roste N. euphor­ bioides zpočátku ve stínu keřového patra. Teprve starší exempláře přerůstají doprovodnou vegetaci. Ve sbírkách se nepěstuje často; většinou se s ní setkáme v kolekcích cereusovitých rostlin bota­ nických zahrad. Její pěstování není obtížné a přistíníme-li vyklíčené semenáčky, brzy se dočkáme elegantních rostlin. Květuschopné velikosti však v našich sbírkách dosahují opravdu málokdy.

97

Neobuxbaumia mezcalensis

Neobuxbaumia polylopha

zahrady v Hamburku. Ve sbírkách je vcelku ele­ gantní už jako několik desítek centimetrů vysoký semenáček. S pěstováním druhu nejsou žádné po­ tíže, je však třeba uvést, že ve středoevropských podmínkách rostliny prakticky nevykvétají, pro­ tože pro dosažení květuschopné velikosti potře­ bují velký prostor a vysoký věk. Aby dobře přirů­ staly, je nutné poskytnout jim velkou pěstební nádobu a také je asi dvakrát za sezónu přihnojit.

Neobuxbaumia

mezcalensis

SLOUPOVITÝ Výrazný prvek kaktusové flóry středního Mexika, jehož sloupovité stonky dorůstají výšky až 7 m, přičemž průměr jednotlivých „větví" je přibližně 30 cm. Okrajové trny (6-7) jsou vzhledem k veli­ kosti stonku poměrně krátké a dorůstají délky asi 1 cm. Středový trn je jen o málo delší a silnější. Kulovitá poupata se rozvíjejí v 3,5 cm široké a asi 6 cm dlouhé trubkovité květy bílé barvy, jejichž vnější okvětní lístky jsou zahaleny do hnědavé vaty. Karmínově červený plod obsahuje velké množství drobných černých semen. Druh se vyskytuje v mexickém státě Puebla a Oa­ xaca. Typová lokalita je udávána z oblastí u Mezcala. Roste však i na jiných místech, např. v Ca­ non de Zopilote, kde ji pozoroval také Curt Backeberg, který odtud přivezl v padesátých le­ tech několik dvoumetrových kusů do botanické

98

Neobuxbaumia

polylopha

SLOUPOVITÝ Velmi vysoký kaktus, jehož stonky dorůstají do výšky ke 13 m a jsou až 40 cm široké. Počet že­ ber velmi kolísá podle stáří jedince, a tak na mlad­ ších rostlinách napočítáme např. jen 20 žeber a u starých jedinců se jejich počet pohybuje okolo 50. Z oválných bílých areol vyrůstají krátké okra­ jové trny a jediný, až 7 cm dlouhý středový trn; všechny mají žlutou barvu. Trubkovité úzké květy šarlatově červené barvy se otevírají k večeru a jsou až 5 cm dlouhé. Druh se vyskytuje na stráních několika údolí v mexickém státě Hidalgo, kde tvoří jakési domi­ nanty, které dávají okolní krajině svérázný vzhled. Semenáčky rostou většinou ve stínu keřů a trav, teprve dospělé rostliny přerostou okolí a jejich te­ mena jsou na plném slunci. Ve sbírkách rostou se-

Neolloydia conoidea

liny z horských oblastí a ze severněji položených lokalit velmi dobře snášejí i venkovní kulturu s přístřeškem ze skla. Pro pěstování je nutné pou­ žít velmi propustný a vysychavý substrát s přídav­ kem vápence. Množíme výsevem, ale semenáčky rostou pomalu a jejich úbytek je v prvních letech života značný.

Neolloydia

grandiflora

SLOUPKOVITÝ

menáčky při mírném přistínění poměrně rychle. Ovšem květuschopné velikosti dosahují až po mnoha letech a v našich sbírkách většinou nekve­ tou vůbec. Je vhodné dopřát jim dostatek prostoru na rozvoj kořenové soustavy, buď velkým kontej­ nerem, nebo volnou kulturou ve skleníku.

Neolloydia

conoidea

SLOUPKOVITÝ

Druhový název conoidea = kuželovitá napovídá, že rostlinky jsou utvářený do mírných sloupků. Při bázi často odnožuje, ale až ve vyšším věku, kdy největší rostliny dorůstají výšky 15 cm a šířky 5-8 cm. Okrajových trnů může být 15-18, stře­ dové jsou nejčastěji 3-5, šídlovité, do černa zbar­ vené a dlouhé až 3 cm. Překrásný květ má při pl­ ném otevření šířku až 5 cm a barva okvětních lístků je růžovofialová s tmavším či světlejším od­ stínem. Roste v severomexických státech Coahuila, Nue­ vo Leon, Tamaulipas, San Luis Potosí, Hidalgo, Zacatecas a Querétaro, ale její areál výskytu zasa­ huje až do státu Texas v USA. Vyskytuje se na různých nalezištích, ve většině případů však na lokalitách s vápencovým podložím. I když v pří­ rodě rozhodně nepatří k mexickým vzácnostem, její pěstování v kultuře je poněkud obtížnější. Vy­ žaduje plné slunce nejlépe blízko pod sklem, rošt-

Sloupkovitý stonek roste většinou samostatně, ně­ kdy může i mírně odnožovat. Jeho výška obvykle nepřesahuje 15 cm a šířka 7 cm. Kuželovité bra­ davky, jež mají na horní straně rýhu vyplněnou vatou, vytvářejí spirální řady a na špici nesou vlnatou areolu. Z té vyrůstá až 25 okrajových trnů s délkou 3-6 cm. Středové trny většinou chybějí, ale existují populace rostlin, které mají 1-2 stře­ dové trny černé barvy. Během léta se objevují velké nálevkovitě květy, široké při plném otevření až 4 cm. Okvětní plátky mají červenofialovou barvu, tyčinky a blizna jsou žluté. Tato neoloydie se vyskytuje na poměrně malém areálu, ohraničeném údolím Jaumave a táhne se dále na jih až k Tule v mexickém státě Tamauli­ pas. Jelikož druh je v přírodě poměrně variabilní a řada kaktusářů si ho plete s ještě variabilnějším druhem N. conoidea, je jeho rozšíření v řadě pub­ likací udáváno nesprávně. Roste v rovinatějších terénech na písčito-jílovitých náplavách, často v mírném stínu keřovité vegetace. V kultuře patří k obtížnějším druhům; rostliny občas bez zjev­ ných známek předchozího strádání během něko­ lika dní zajdou na některou z hnilob. Zkušenější kaktusáři ji pěstují v mírně zásaditém substrátu na plném slunci, méně zdatní pěstitelé a začátečníci by měli raději volit roubování. Rostliny na podno­ žích však narůstají do nepřirozených rozměrů. Neolloydia grandiflora

99

Nopalea nuda

Místo výskytu je neznámé a ve všech literárních pramenech se uvádí pouze Mexiko. Pěstování není náročné a lze ho porovnat s kulturou zá­ stupců rodu Epiphyllum.

Obregonia

denegrii

DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Nopalea

nuda

KEŘOVITÝ Zajímavá a květem pozoruhodná Opuncie, která dorůstá obvykle vyšších rozměrů než udává pů­ vodní popis. Najdeme rostliny vysoké i 2 m, které jsou složeny z článků, dlouhých asi 15 cm a širo­ kých přibližně 5 cm. Velké plstnaté areoly nenesou žádné trny a pouze na mladých článcích se objevují dužnaté palístky, které záhy opadávají, stejně jako u většiny ostatních opuncií. Červený květ má vždy výrazně delší čnělku než jsou okvětní lístky, což je také jeden z rozlišovacích znaků tohoto druhu. N. nuda se vyskytuje v severním Mexiku; typové exempláře jsou uloženy ve specializované bota­ nické zahradě Pinya de Rosa ležící v těsné blíz­ kosti španělského letoviska Blanes. Za předpo­ kladu dostatku vody v létě a dostatečné zásoby živin v půdě rostliny přirůstají velmi rychle a za méně než deset let se můžeme dočkat kvetoucích exemplářů. Jediným výrazným nedostatkem je velká náročnost na prostor.

Nopalxochia phyllanthoides PŘEVISLÝ Zařazení této rostliny do botanického systému je dosti obtížné a existují velmi racionální důvody pro její vedení v rodu Epiphyllum. Rod Nopalxo­ chia zde uvádíme zcela záměrně proto, že se pod tímto názvem pěstují krásné růžovofialové kve­ toucí kaktusy, o jejichž původu a taxonomickém zařazení se vedou neustále odborné diskuse. Patří mezi kaktusy s plochými stonky, kterým se ne­ správně říká „listové kaktusy".

100

Rod, který doposud obsahuje pouze jediný druh (tzv. monotypický rod) byl objeven českým cesto­ vatelem a kaktusářem A. V. Fričem již v roce 1923. Byl popsán v roce 1925. Sám Frič jej pova­ žoval za svůj největší botanický objev. Plochý sto­ nek je rozčleněn do spirálovitě uspořádaných bra­ davek, které na špici nesou vlnatou areolu, z níž vyrůstají 3-4 pružné trny, dlouhé 5-15 mm. Bílý nebo bíložlutý květ vyrůstá z vegetačního vr­ cholu, zahaleného do husté žlutohnědé vaty. Vy­ sychavá bobule obsahuje asi 40 černých semen. Naleziště bylo zpočátku velmi přísně tajeno a čle­ nové mnohých výprav ještě před několika desít­ kami let nevěděli, kde se rostliny přesně vysky­ tují. Údaj o lokalitě byl totiž velmi nepřesný a hovořil jen o údolí Jaumave. V současné době je lokalita dobře známa, ale velmi bedlivě střežena domorodci. I když je rostlina zařazena mezi nej­ více ohrožené druhy kaktusů, její stavy v přírodě jsou doposud velmi uspokojivé a největším ne­ bezpečím je velká vodní eroze, způsobovaná na­ dměrnou pastvou. Pěstování O. denegrii je spo­ jeno s určitými obtížemi; dříve se většinou pěstovala jako roubovaná. Vzhledem k tomu, že v přírodě roste v mírném stínu vyšší vegetace, je nutné i ve sbírkách zajistit částečné přistínění, zvláště u malých semenáčků. Propustný substrát a nárazová zálivka vždy po dokonalém proschnutí je základem úspěšné kultivace. I tak patří obrego­ nie k velkým kaktusářským oříškům a především dospělé exempláře dovedou pěstitele řádně potrá­ pit častou ztrátou kořenů. Nopalxochia phyllanthoides

Obregonia denegrii

Opuntia

Opuntia auberi

auberi

KEŘOVITÝ

Vysoký, stromovitý druh, jehož stonek může do­ růst až 8 m výšky. Skládá se z dlouze eliptických článků, až 0,5 m dlouhých a jen 8 cm širokých. Velmi snadno opadávají a zakořeňují vedle mateř­ ské rostliny. Vytváří drobounké glochidie a 2-3 trny. Květy vyrůstají na dvouletých a starších článcích, jsou růžovočervené a vždy z nich pře­ čnívá blizna a soubor tyčinek. Tato Opuncie roste od jižního Mexika po Guate­ malu a Honduras. Ve sbírkách se takřka nevysky­ tuje, především kvůli velkým nárokům na prostor. Jinak je její pěstování snadné, je vhodná i do zim­ ních zahrad, protože přes zimu snáší i vyšší tep­ lotu okolo 15 °C.

Opuntia azurea KEŘOVITÝ Patří mezi nižší keřovité Opuncie, které většinou vytvářejí nízký kmínek nad zemí a pak se větví. Zajímavá je svou výrazně šedomodrou epidermis, Opuntia azurea

která nádherně kontrastuje s květy. Jednotlivé plo­ ché články jsou elipsoidní a až 15 cm dlouhé. Z areol vyrůstají drobounké glochidie a 1-3 trny, které dorůstají délky maximálně 3 cm. Květy vy­ růstají obvykle na dvouletých článcích; mají sytě žlutou barvu s oranžovočerveným jícnem, v prů­ měru měří asi 4 cm a po oplození se mění ve vej­ čitý, karmínový plod, hustě posetý areolami s mi­ niaturními glochidiemi. Tato Opuncie roste na mnoha místech v mexickém státě Zacatecas a její, námi nepotvrzený výskyt je udáván i ze státu Durango. Roste v nižších nad­ mořských výškách na kopcích s vápencovým pod­ kladem. Pěstování je jako u většiny opuncií po­ měrně snadné. Je nutné zajistit dostatek slunečního záření, nejlépe větší kontejner nebo volnou půdu ve skleníku, kde pak vytváří mo­ hutné rostliny. Bohužel, stejně jako ostatní Opun­ cie, je i tento druh poměrně náročný na místo a má-li kvést, je nutné ho přezimovat za chlad­ ných teplot na světle. Rozmnožování je snadné oddělenými články; necháváme je alespoň 3 týdny na teplém, ale stinném místě zaschnout a teprve poté sázíme do lehkého substrátu na zakořenění.

101

Opuntia

durangensis

Opuntia

imbricata

KULOVITÝ

KEŘOVITÝ

Nedorůstá většinou výše než 1,5 m, přičemž vy­ tváří větvený keřík. Eliptické články jsou po­ měrně velké a dosahují délky až 20 cm. Z areol vyrůstá 3-5 trnů a velké množství žlutých nebo hnědých, mikroskopických glochidií. Květ je žlutý nebo oranžový až do červena. Plod je v do­ movině jedlý a má domorodé označení „tuna blanca", stejně jako plody nejbližší příbuzné, kte­ rou je O. spinulifem. Roste v severním Mexiku v aridních oblastech státu Durango, ale není jeho endemitem. Dnes se díky tomu, že je domorodci pěstována pro plody, rozšířila i do mnoha jiných oblastí. Nejsou z ní však zakládána velká políčka, tzv. „nopalerias", a slouží spíše jako doplněk jiných druhů opuncií, pěstovaných pro plody. S pěstováním nejsou pro­ blémy, velmi snadno se množí vegetativním způ­ sobem - zakořeněním oddělených článků. Proto, aby rostlina vytvořila mohutnější trs, je nutné ji pěstovat ve větší nádobě nebo přímo ve volné půdě. Jen pak je naděje, že ve vyšším věku vy­ tvoří také květy a plody.

Keřovitý či nízce stromkovitý kaktus, u něhož bylo v minulosti popsáno mnoho variet a forem. Základní druh může dorůstat až do 3 m výšky a obvykle vytváří krátký, dřevnatějící kmínek. Válcovité články jsou rozděleny do pravidelných hrbolců, na jejichž špici jsou areoly s menším po­ čtem glochidií a s několika špičatými a píchavými trny se zpětnými háčky. Poměrně velké květy jsou nejčastěji purpurově červené, ale známy jsou i od­ stíny do červena a oranžova, při plném otevření vždy o průměru 4-8 cm. Rostlina se vyskytuje v severomexických státech Chihuahua a Coahuila, ale zasahuje také do jižních států USA. Krásnými výtvory přírody jsou vypre­ parované odumřelé části kaktusů, ze kterých zůstá­ vají na nalezištích síťovitě strukturované válce zdřevnatělých svazků cévních. Kaktusáři občas tuto opuncií pěstují kvůli zpestření uniformní sbírky, např. kulovitých kaktusů. Pozor však při manipulaci s ní - špičaté trny s harpunovitým zakončením se jen nepříjemně dostávají z kůže. Pěstování je stejné jako u ostatních méně náročných opuncií.

Opuntia durangensis

102

Opuntia imbricata

Poměrně velký areál výskytu tohoto druhu se táhne od Texasu až po střední Mexiko. Nachází se prakticky na všech typech lokalit i ve velmi odliš­ ných nadmořských výškách, což jasně svědčí o plasticitě taxonu. Při pěstování platí obecné zá­ sady jako u ostatních opuncií. Pro vyniknutí krásy rostliny je potřeba určitý prostor.

Opuntia

leptocaulis

KEŘOVITÝ

Taxonomové řadili tento druh do poměrně počet­ ného rodu Cylindropuntia, kam patřily především druhy s úzkými válečkovitými články. Stonek to­ hoto kaktusu se keřovitě větví a u báze dřevnatí. Dorůstá maximální výšky 3 m a jednotlivé články jsou 5-15 cm dlouhé a asi 1-2 cm široké. Z areol vyrůstají drobné glochidie a nejčastěji jediný trn, dlouhý obvykle 5 cm. Květy se objevují během léta, otevírají se ve dne a mají šarlatově červenou barvu, ovšem jsou známé i rostliny s květy oranžovožlutými.

Keřovitě rostoucí Opuncie poměrně proměnlivého habitu; někde vytváří rostliny do metru vysoké, jinde jsou její porosty až dvoumetrové. Jednotlivé články jsou tenké s šířkou do 1 cm, ale mohou být až 15 či 20 cm dlouhé. Z areol vyrůstají jak dro­ bounké okrové glochidie, tak také 1-3 velmi pí­ chavé, maximálně 5 cm dlouhé trny. Bíložluté květy jsou asi 2 cm široké a vykvétají během let­ ních dní. Mění se po oplození v plody, které mají výrazně červenou barvu oplodí a povrch plodu je pokryt velmi píchavými, ale mikroskopickými glochidiemi. O. leptocaulis se vyskytuje na velkých plochách se­ verního Mexika a v jižních státech USA. Zde roste v rovinách i v horských terénech a patří k nejodol­ nějším kaktusům vůbec. Průchod tímto keřem v te­ rénu bez zranění je prakticky nemožný. Její nebez­ pečí tkví především v tom, že roste velmi dobře maskovaná v drobnolistých, prutnatých keřích a její přítomnost pocítíte teprve se zapíchlými trny a odlomenými články pevně uchycenými na těle. Není asi mnoho pěstitelů, kteří se zabývají kulti­ vací této rostliny v kulturních podmínkách. Přitom se jedná o vcelku elegantní a výrazně odlišný druh od „běžných" kaktusů. Semena klíčí poměrně neo­ chotně, ale odlomené články zakořeňují a rostou velmi dobře. Je nutné velmi chladné zimování, bě­ hem vegetace plné slunce a větší nádoba pro dosta­ tečný rozvoj kořenového systému.

Opuntia kleiniae

Opuntia leptocaulis

Opuntia kleiniae KEŘOVITÝ

103

Opuntia leucotricha

vou ozdobou. Potřebuje buď volnou půdu, nebo velkou pěstební nádobu, jinak nedoroste do poža­ dovaných rozměrů a za čas zcela zakrní. Pěstová­ ní je velmi snadné a rozmnožování stejné jako u všech nenáročných opuncií.

Opuntia

microdasys

KEŘOVITÝ

Opuntia leucotricha KEŘOVITÝ

Stromovitě rostoucí Opuncie, jejíž stonky mohou dorůst výšky až 5 m. Ve spodní části vytváří dřev­ natějící kmen, který se asi 1 m nad zemí bohatě větví. Oválné články jsou dosti velké, až 25 cm dlouhé a asi 5 cm široké. Z areol vyrůstají na nej­ mladších článcích bílé vlasy, žlutavé glochidie a také 1-3 dřevité, dlouhé trny. Krásné žluté květy se objevují během léta a jejich šířka při plném otevření je až 8 cm. Plodem je velká červenající bobule, plná světlých a tvrdých semen. Areál rozšíření této Opuncie je dosti široký a zahr­ nuje velkou řadu aridních oblastí středního Me­ xika. Sami jsme byli svědky, jak při katastrofál­ ním suchu, které postihlo určité oblasti státu San Luis Potosí v roce 2000, pastevec přikrmoval hla­ dové kozy rozsekanými články této Opuncie. Ač se to příčí zdravému rozumu, kozy tyto trnité kousky přijímaly s velkou chutí. Bývá často pě­ stována jako dominanta ve větších sklenících, kde jsou její krásné květy i zajímavý habitus opravdoOpuntia microdasys

104

Určitě lze tento druh zařadit mezi nejpopulárnější kaktusy, protože jeho vejčité či kulovité články poseté velkým množstvím glochidií jsou skutečně krásné. Rostlina nedorůstá velkých rozměrů metrový exemplář je už velmi vzrostlý jedinec. V přírodě existuje mnoho nalezištních forem, které byly v minulosti popsány a které se od sebe liší velikostí, barvou glochidií, místem výskytu i celkovým charakterem růstu. Květy této Opuncie jsou sytě žluté, 4-5 cm široké. Vyskytuje se na mnoha lokalitách v severním a středním Mexiku, kde roste jak na rovinách, tak v horách. Ve sbírkách se pěstuje velmi často, i když zacházení s ní není vůbec příjemné; při každé sebeopatrnější manipulaci se zapíchne do pokožky velké množství glochidií, které se odstraňují jen s velkými obtížemi. I přes tuto nectnost je tato Opuncie velmi oblíbeným druhem ve velkopěstírnách, a tak bylo díky snaze zahradníků vyselekto­ vané množství kultivarů, které se produkují ve vel­ kém. Kaktusáři ji dodnes pěstují pod mnoha názvy a rostliny s barevně odlišnými glochidiemi jsou označeny např. O. microdasys var. albispina (bílé glochidie), O. microdasys var. pallida (štíhlejší články a žluté glochidie), O. microdasys var. rufispina (červenohnědé glochidie). Pěstování a roz­ množování je velmi snadné, ve sbírkách však kvete poměrně vzácně.

Opuntia

stanlyi

TRSOVITÝ

Asi 30 cm vysoké trsy se skládají z jednotlivých oválných článků, které mohou dorůstat až 15 cm délky, většinou jsou však menší, jen okolo 5 cm dlouhé. Vytvářejí jakési hrbolce, na jejichž vrcho­ lech jsou vlnaté areoly s množstvím drobných glochidií, nesou však i dlouhé a pevné trny, které dorůstají délky 3-6 cm. Květy jsou až 5 cm široké, nejčastěji žluté barvy, někdy s různým tmavším či světlejším odstínem. Plod je žlutý, vejčitý. Velmi proměnlivý druh, který se vyskytuje na mnoha lokalitách na severu Mexika až na území USA. Roste především v rovinatějších oblastech a jednotlivé populace se mohou lišit jednak svou velikostí, jednak otrněním. Známe rostliny ze se-

Opuntia stanlyi

Opuntia

stenopetala

KEŘOVITÝ

veru Sonory, které mají nové trny zbarvené vý­ razně červeně. Pěstitelsky není tato Opuncie ob­ tížná a mezi kaktusáři je poměrně hojně rozšířena. Existuje řada nalezištních forem, které mohou vy­ tvořit pěknou kolekci a ukázat tak na obrovskou variační šíři tohoto druhu. Vyžaduje plné slunce, chladné přezimování a také častější přesazování. Rostlina na obrázku je pěstována v mělké misce jako pokojová bonsaj, u které je nadměrný růst nežádoucí.

Díky nízkému vzrůstu ji můžeme řadit do skupiny menších opuncií. Její články spíše porůstají zem a jen výjimečně rostou v několika patrech nad úrovní terénu. Jednotlivé ploché články jsou kru­ hovité nebo vejčité a dorůstají délky až 20 cm. Z areol vyrůstají 2-4 trny, dosahující délky 5 cm, a zároveň velké množství glochidií, které se udr­ žují především na mladších článcích. Květy vyrů­ stající z areol na obvodu článků, jsou oranžové a 3-4 cm dlouhé. Později se mění v kulovitý plod, ve kterém jsou poměrně velká semena. Na mnoha lokalitách patří k nejběžnějším kaktu­ sům a stává se, že projít hustým porostem této Opuncie je takřka nemožné. Roste od severu Me­ xika až po státy Hidalgo a Querétaro. Ve sbírkách se s ní setkáme o poznání méně. Přestože patří mezi menší Opuncie, vyžaduje dostatek prostoru a o ten většina kaktusářů neustále zápasí. Její pě­ stování však není složité, a tak ji můžeme doporu­ čit i úplným začátečníkům. Stejně jako všechny Opuncie je vhodné ji pěstovat ve volné půdě, ni­ koli v květináči.

Opuntia stenopetala

105

Opuntia tunicata

a občasné přihnojení pak dávají naději, že rostlina vykvete. Květy se totiž v evropských podmínkách objevují velmi zřídka a jen na starších rostlinách.

Ortegocacíus macdougalii KULOVITÝ

Opuntia

tunicata

KEŘOVITÝ

Patří do podrodu Cylindropuntia, ale v posledních taxonomických dílech je ji možné nalézt pod dru­ hovým označením O. rosea. Vytváří nízké rozvět­ vené keříčky, vysoké jen asi 30 cm. Jednotlivé články nesou oválné areoly 7 mm dlouhé a 2 mm široké, ze kterých vyrůstají velmi píchavé, až 3,5 cm dlouhé trny, potažené bílou blanitou po­ chvou. Stejně jako ostatní Opuncie má i tento druh zpětné háčky na trnech. Květy jsou trychtýřovité, až 6 cm široké a okvětní lístky mají růžovou barvu. Vyskytuje se na mnoha lokalitách v severním Me­ xiku a podle literatury zasahuje až na území USA. Bližší kontakt s touto opuncií je vždy velmi ne­ příjemný a její trny dokáží bez problémů propích­ nout i podrážku sportovní obuvi. Uvázlý trn pak může způsobit zánětlivé ložisko, které se v pol­ ních podmínkách špatně hojí. Ve sbírkách patří k druhům pěstovaným méně často, ale rozhodně se svou krásou vyrovná mnoha jiným kaktusům. Nutné je dopřát jí větší pěstitelskou nádobu a co nejsvětlejší místo ve skleníku. Chladné zimování Ortegocactus macdougalii z kultury

106

Doposud vzácný druh, jediný zástupce rodu. Še­ dozelená epidermis pokrývá malý, jen 3-4 cm ši­ roký, Odnožující stonek. Bílé drobné areoly nesou asi 8 okrajových a obvykle i 1 středový trn. Všechny mají zprvu černočervenou barvu, která se postupně mění na tmavě šedou až bílou. Z nej­ mladších areol vyrůstají žluté, 2-3 cm široké květy se zelenožlutou bliznou. Jen málo nadšenců vidělo tento druh v jeho přiro­ zeném prostředí v horách nedaleko San Jose Lachiguirí v mexickém státě Oaxaca. Roste ve špatně přístupné oblasti na skalnatých plotnách. Jeho pě­ stování rozhodně není snadné; většina kaktusářů jej má ve sbírkách jako roubovaný, a to nejčastěji na Myrtillocactus geometrizans. Pak roste vcelku bez­ problémově, jen pozor na popálení jarním sluncem a na svilušku, která si ho s velkou oblibou vybírá. Podmínkou úspěšné kultivace je přezimování při vyšších teplotách, jelikož podchlazené rostliny na Ortegocactus macdougalii z přírody

Pachycereus pecten-aboriginum

po pěti letech, kdy již mohou být přes 25 cm vy­ soké. Vyžadují lehký propustný, ale živný sub­ strát, plné slunce a raději poněkud teplejší zimo­ vání, kdy teploty neklesají dlouhodobě pod 12 °C.

Pachycereus

pringlei

SLOUPOVITÝ

Vysoký sloupovitý kaktus, jehož stonky dorůstají i přes 12 m. Kmen větvící se asi 1 m nad zemí může mít průměr až 60 cm. Šedozelené stonky jsou rozděleny na 10-16 zaoblených žeber. Okra­ jových trnů vyrůstá z areoly asi 20 a vzhledem k velikosti kaktusu jsou poměrně krátké - měří to­ tiž obvykle jen asi 2 cm. 1-3 středové trny jsou jen o málo delší. V noci se otevírající květy mají bí­ lou barvu a jejich šířka i délka je přibližně 8 cm. Plodem je kulovitá bobule, velká asi jako pingpongový míček, porostlá žlutými trny. Druh má jedny z největších semen v celé čeledi. Vyskytuje se jak na poloostrově Baja California, tak i v mexickém státě Sonora, kde roste v ploš­ ších terénech a tvoří výrazné dominanty krajiny. Semenáčky rostou neobyčejně rychle a již po vy­ klíčení jsou dostatečně velké, aby je bylo možné v případě nutnosti pikýrovat. Teplota při zimování by neměla dlouhodobě klesnout pod 12 °C. sobě vytvářejí hnědé skvrny a postupně odumírají. Množení je možné jednak výsevem, po němž na­ roubujeme vyklíčené semenáčky na podnož Peres­ kiopsis s následným přeroubováním, nebo zakoře­ něním roubu. V úvahu přichází i roubování či zakořeňování odnoží.

Pachycereus pringlei

Pachycereus pecten-aboriginum SLOUPOVITÝ

Stromovitě rostoucí kaktus, vysoký až 8 m; vy­ tváří asi metrový dřevnatějící kmen, který se po­ sléze větví. Jeho šířka může být až 30 cm, při­ čemž jednotlivé výhony jsou obvykle 10-15 cm široké. Velké šedivé areoly nesou obvykle 8 okra­ jových trnů a dva delší trny středové. 8-9 cm dlouhé trubkovité květy se otevírají ve dne a mají bílou barvu. Zajímavé jsou i plody, při dozrávání porostlé hustě nahloučenými slámově žlutými trny. Uvnitř obsahují velká černá semena. Druh porůstá příbřežní zóny při tichomořském pobřeží na mexické pevnině a je také rozšířen na poloostrově Baja California. Většinou roste roz­ troušeně v porostech řídkých lesů nebo v křovinatém patře. Semenáčky rostou ve sbírkách ne­ smírně rychle a jejich růst se zvolňuje teprve asi

107

Pachycereus weberi

Pelecyphora strobiliformis z kultury

Pelecyphora

aselliformis

KULOVITÝ

Pachycereus

weberi

SLOUPOVITÝ

Symbol jižního Mexika, kde vytváří ohromné, až 10 m vysoké rostliny, jejichž silný kmen se větví asi metr nad zemí. Jednotlivé větve mají šířku asi 10 cm a jsou rozděleny do přímých, výrazných žeber. Areoly na hranách žeber nesou černohnědé, 2-3 cm dlouhé okrajové trny. Krásné, uvnitř žlu­ tavé květy nálevkovitého tvaru se otevírají během noci a po oplození se mění v kulovitý plod plný drobných černých semen. Poměrně rozsáhlá území na jihu mexického státu Puebla a také plochy ve státě Oaxaca jsou porostlé hustší suchomilnou vegetací, ve které dominuje jako jeden ze sloupovitých druhů právě P. weberi. Na pěstování není náročný, potřebuje zimování s teplotami dlouhodobě neklesajícími pod 12 °C. Semenáčky jsou jako mladé rostlinky velmi pěkné a jejich růst není překotný, takže se nikdo nemusí obávat, že by tento Cereus brzy přerostl běžné skleníkové podmínky. Pelecyphora aselliformis

108

Pelecyphora je velmi populární rod, který dodnes čítá jen dva druhy, přičemž P. aselliformis patří k déle známým a možná i častěji pěstovaným. Stonek je částečně ukryt pod zemí a dorůstá výšky až 10 cm při šířce do 5 cm. Je pokryt sekyrkovitými bradavkami, na nichž rostou jemné bílé trny, které mají hřebenovité uspořádání. Květ je až 4 cm široký, fialovočervené barvy. V přírodě roste velmi dobře maskována a její ob­ jevení je vždy otázkou štěstí. Roste na nízkých vá­ pencových kopcích v mexickém státě San Luis Potosí a v současné době je dosti ohrožena vý­ stavbou silnic a těžbou vápence. Stejně jako ná­ sledující druh patří mezi skvosty každé sbírky, ale její obtížná kultura zřejmě nikdy nedovolí větší rozšíření mezi kaktusáři. Pěstování je shodné s P. strobiliformis. Pozor, oba druhy jsou velmi ná­ chylné na napadení sviluškou.

Pelecyphora

strobiliformis

KULOVITÝ

Tento kaktus je doposud mezi kaktusáři znám spíše pod rodovým názvem Encephalocarpus. Drobný ploše kulovitý stonek nedorůstá větších rozměrů než 7 cm výšky. Šupinovité bradavky dá­ vají rostlině zcela nezaměnitelný charakter a její podobnost s šiškou vyjadřuje i druhový název strobiliformis. Drobné bílošedé trny se udržují jen na nejmladších částech rostliny v okolí vegetač­ ního vrcholu. Červenofialové květy mají nejrůz­ nější odstíny od světlé až po tmavou a jsou při otevření asi 4 cm široké. Vyskytuje se v mexických státech Nuevo Leon a Tamaulipas, kde obývá mírně svažité kopce s vápencovým podkladem. Je kaktusářskou rari­ tou a pěstování je poměrně obtížné. Jediným efek-

Pelecyphora strobiliformis z přírody

Puebla na rovinatých plochách v doprovodu mnoha dalších zajímavých kaktusů. Pro pěstování je vhodné poskytnout mu stanoviště s co největ­ ším slunečním osvitem, hlubší a objemnější pěs­ tební nádobu. Teprve po vytvoření mohutného ko­ řenového systému a větších výhonů můžeme očekávat květy i v kultuře.

Pilosocereus

tehuacanus

SLOUPOVITÝ

tivním způsobem rozmnožování je výsev semen a následné roubování klíčenců na podnož Pereski­ opsis. Pravokořenné rostliny se ve sbírkách pěs­ tují jen výjimečně. Snáší chladné zimování, pod 10 °C.

Peniocereus viperianus KEŘOVITÝ Někteří odborníci se domnívají, že je součástí rodu Wilcoxia. Jedná se o velmi zajímavý a své­ rázný kaktus, který překvapí nejen stonkem, ale především květy. Roste keřovitě a je tvořen mnoha šedozelenými tenkými výhony, které se pnou v okolních keřích. Jejich délka může být až 3 m při šířce stonku pouhé 2 cm. Nevýrazná žebra a malé černé areoly nesou drobné, jen asi 4 mm dlouhé trny. V přírodě velmi nenápadný druh je zdálky vidět, jakmile se na něm objeví krásné čer­ vené květy dlouhé 8 cm a široké asi 4 cm. Několikrát jsme druh pozorovali v přírodě, ale jeho objevení v nekvetoucím stavu je dosti ob­ tížné, a to i přesto, že se nejedná o žádnou minia­ turu. Jeho prutnaté stonky jsou v okolní vegetaci velmi dobře maskovány. Roste v mexickém státě

Velmi vysoký sloupovitý kaktus, dorůstající až 9 m výšky. Vytváří dřevnatějící kmen, který se větví. Jednotlivé stonky mají šířku asi 6 cm a jsou světle zelené, na nejmladších částech je pokožka zbarvena do modra. Vlnaté areoly nesou přede­ vším v květní zóně trny společně s množstvím vlasů a vaty, což budí dojem jakéhosi nepravého cefália. Květy jsou 4-5 cm dlouhé, trubkovité a mají světle růžovou nebo i bílou barvu. Plodem je kulovitá modrozelená bobule s velkým množ­ stvím drobných černých semen. Podle druhového názvu je jasné, že druh roste v blízkosti města Tehuacan, ale jeho rozšíření je daleko širší a zasahuje do mnohých míst celého Tehuakánského údolí v mexickém státě Puebla. Pro tento Cereus je důležité poněkud teplejší pře­ zimování a během léta dostatek čerstvého vzdu­ chu a slunce. Výsev semen není obtížný a již tří­ leté semenáčky jsou velmi dekorativní. Bohužel, květů se v našich podmínkách dočkáme až za mnoho let. Pilosocereus tehuacanus

Peniocereus viperianus

109

Ritterocereus pruinosus

získal v Mexiku domorodý název „organo común". Jednotlivé větve mají nejčastěji 5-7 výraz­ ných, přímých žeber s nahloučenými areolami. Z nich vyrůstají okrajové, hnědavé krátké trny a jeden trn středový, všechny však záhy opadávají. Bílé, asi 5 cm dlouhé květy rozkvétají během dne. Rostlina na snímku dokumentuje bohatost násady květů na rostlinách. Roste v Mexiku a dnes je rozšířen i v mnoha ob­ lastech, kde není původním prvkem. Domorodci z něj totiž často vysazují živé ploty kolem pří­ bytků, a jak udávají literární prameny, ještě v sou­ časnosti se extrakty z jeho stonků používají v kos­ metickém průmyslu jako přídavky při výrobě speciálních druhů mýdel ke zvláčnění kůže. Kak­ tusáři v Evropě tento druh ve sbírkách příliš nepě­ stují, především pro jeho velkou výšku, což je ovšem škoda, protože než kaktus doroste do ob­ rovských rozměrů, trvá to několik desítek let. Jeho pěstování je neobyčejně jednoduché a již malé semenáčky jsou poměrně efektní.

Stenocereus

treleasii

SLOUPOVITÝ

Ritterocereus

pruinosus

SLOUPOVITÝ

Některé příručky ho uvádějí také pod rodovým jménem Lemaireocereus. Roste stromovitě, do­ růstá výšky okolo 7 m. Bohatě větvený stonek vy­ tváří silný dřevnatějící kmen. Jednotlivé větve jsou rozděleny na 6 žeber, na kterých jsou kulaté areoly nesoucí 5-7 okrajových a jeden středový trn, asi 3 cm dlouhý. Dlouhé trubkovité květy jsou až 7 cm dlouhé a po oplození se mění v plod, po­ krytý plstnatými areolami a trny. Areál rozšíření je poměrně široký a je udáván ze středo- a jihomexických států Oaxaca, Puebla a Guerrero. Zde roste v horách i v rovinatějších územích. Ve sbírkách se s ním příliš často neset­ káme, protože pro svůj růst potřebuje dostatek pro­ storu. Kvetou až rostliny vysoké okolo 3 m, takže se dočká jen trpělivý kaktusář s velkým skleníkem. Pěstování je velmi snadné a druh vyžaduje zcela základní podmínky pro nejméně náročné kaktusy.

Stenocereus

marginatus

SLOUPOVITÝ

Sloupovitý kaktus, dříve známý také pod rodo­ vým názvem Marginatocereus, dorůstá obvykle výšky 3-7 m. Svou podobností s píšťalami varhan 110

Stromovitě rostoucí, sloupovitý kaktus, dosahu­ jící výšky kolem 7 m. Počet žeber na stoncích je proměnlivý (12 -20) v závislosti na stáří. Z ma­ lých vlnatých areol vyrůstá 7-9 krátkých žlutých Stenocereus marginatus

Stenocereus treleasii

Strombocactus

disciformis

DISKOVITÝ - KULOVITÝ

okrajových trnů, přičemž se později může objevit i jeden delší, tužší trn středový. Květ má červené okvětní lístky a rozkvétá ve dne. Jeho délka se po­ hybuje od 4 do 5 cm. Roste v mexickém státě Oaxaca, kde na mnoha místech tvoří nepřehlédnutelnou dominantu. Kak­ tusáři se jeho pěstováním příliš nezabývají, větši­ nou je na okraji jejich zájmu. Pěstování je po­ měrně jednoduché, ale vyžaduje poněkud teplejší přezimování.

Jeden z nesmírně zajímavých kaktusů, který je zvláštní jednak svým stonkem, ale také místem vý­ skytu. Plochý, až diskovitý stonek, který je vidět nad povrchem, pozvolna přechází v dosti velkou a objemnou část podzemní. I když je řazen mezi mexické miniatury, šířka jeho stonku může být až 15 cm. Kořeny však nejsou řepovité, ale dlouhé, drátovité, aby rostlinu dobře udržely na kolmých stěnách, kde roste. Spirálovitá žebra se rozpadají na hrbolky zakončené areolou, z níž vyrůstá 4-5 šedi­ vých trnů, dlouhých maximálně 4 cm. Trny se udr­ žují na mladších částech rostliny a posléze opadá­ vají. Květ může být až 4 cm široký, bílý nebo žlutavý, často s růžovým jícnem. Plodem je po­ délně pukavá tobolka, která obsahuje velké množ­ ství velmi drobných, hnědavých semen. Naleziště jsou ve státech Hidalgo a Querétaro, kde roste na velmi prudkých až kolmých stěnách z měkké, rozpadavé břidlice. Hustota některých populací je velká a na jediném metru čtverečním lze napočítat několik desítek jedinců od seme­ náčků až po velké kvetoucí exempláře. Pravoko­ řenné kvetoucí rostliny jsou pýchou každého kak­ tusáře. Vypěstovat semenáčky do velikosti 1 cm, odkdy už rostou lépe, je velké kaktusářské umění a pěstitelů, kteří tuto metodu zvládli, není mnoho. Výsev je nejlépe provést tzv. Fleischerovou meto­ dou a pak semenáčky zkusit udržet jako pravoko­ řenné, nebo je naroubovat na Pereskiopsis. V kaž­ dém případě se však jedná o poměrně náročný druh. Totéž platí o nedávno popsaném červeně kvetoucím Strombocactus disciformis ssp. esperanzae. Jak se zdá, jeho kultura je snad ještě těžší než pěstování základního druhu.

Strombocactus disciformis z kultury

Strombocactus disciformis z přírody

111

Thelocactus bicolor

vápencových kopečků, kde roste s mnoha dalšími druhy kaktusů. Návštěva této lokality je opravdo­ vým kaktusářským zážitkem, protože se na relati­ vně malé ploše vyskytuje velké množství kaktuso­ vých druhů a také mnoho ostatních sukulentních rostlin, např. Ibervillea sonorae. Pěstování je ku­ podivu poněkud těžší než u základního druhu. Větší rostliny z neznámých příčin často hynou, a to i přes veškerou péči, kterou jim pěstitel vě­ nuje. Také pro tuto varietu platí, že botanicky hod­ notný materiál by měl být s původem, protože jen tak máme záruku, že se nejedná o křížence s ji­ nými formami nebo varietami.

Thelocactus bueckii KULOVITÝ

Thelocactus bicolor SLOUPKOVITÝ

Nejvyšší exempláře mohou dosahovat výšky přes půl metru při šířce stonku až 15 cm. Variabilita otr­ nění je ohromná a spolu s dalšími odchylkami dala vznik řadě variet. Z taxonomického hlediska může být jejich opodstatněnost sporná, ale výrazně jiný vzhled z nich dělá opravdu svérázné rostliny. Všechny kvetou překrásným lesklým, karmínově růžovým květem, který je při plném otevření až 8 cm široký. Variabilita v habitu rostlin je odrazem obrovského areálu výskytu T. bicolor. Roste od jižních oblastí USA prakticky v celém severním Mexiku. Ve sbírkách se jedná o velmi rozšířený druh. Nutné je znát původ semen, ze kterých chceme vypěstovat základní sbírkové rostliny. Po­ zor při pikýrování a přesazování semenáčků na ne­ opatrnou, příliš brzkou zálivku, po níž většina rost­ lin může za nevhodného počasí shnít.

Thelocactus bicolor var. bolansis KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Od základního druhu poměrně dobře odlišitelná varieta, která se liší především výrazně kuželovitými stonky a trsovitým růstem, kdy rostliny od báze odnožují a vytvářejí mohutné skupiny. Ba­ revná škála trnů této variety není tak pestrá jako u základního druhu a většina rostlin na stanovišti je otrněna světlými až bílými trny. Květ je také velmi elegantní, fialovočervený, lesklý. Výskyt této variety je udáván z jihozápadní části mexického státu Coahuila. Název variety byl dán buď podle pohoří Sierra Bola, ve kterém roste, nebo podle zaniklé vesničky Cerro Bola, kde jsme kaktus pozorovali také my. Obývá mírné svahy

112

Epidermis plochého až ploše kulovitého stonku je nejčastěji zbarvena hnědozeleně či dočervena. Kaktus dorůstá šířky až 18 cm. Nízká žebra jsou rozložena do výrazných bradavek. Počet a délka trnů jsou velmi proměnlivé. Květy mají šířku při plném otevření až 5 cm a jsou sytě purpurové, světle červenofialové či dokonce růžové. Otevírají se během teplých letních dnů. Areál výskytu druhu je poměrně široký a najdeme ho v kopcovitém terénu středomexických států Nuevo Leon, Tamaulipas a San Luis Potosí. Kvůli variabilitě doporučujeme pěstovat rostliny se znáThelocactus bicolor var. bolansis

Thelocactus bueckii

Thelocactus conothelos

mým původem. Výsev semen není obtížný, druh pěstujeme jako většinu mexických kaktusů. Vyža­ duje plné slunce, ovšem pozor na jarní popálení.

Místa výskytu v přírodě jsou velmi omezená a tuto žlutě kvetoucí varietu lze nalézt pouze se­ verovýchodně od mexického městečka Aramberri. Zajímavé však je, že jsme pozorovali směsné populace T. conothelos, kde část rostlin kvetla typicky fialově a několik jedinců žlutě. Kaktusáři mají zástupce rodu Thelocactus ve velké oblibě také proto, že jejich pěstování není obtížné. Telokaktusy není třeba roubovat; pravo­ kořenné rostliny jsou mnohem kompaktnější a mají krásnější otrnění.

Thelocactus

conothelos

KULOVITÝ

Asi nejrobustnější zástupce tohoto komplexu. Ku­ lovitý stonek může být až 25 cm široký, rozdělený do bradavek. Epidermis má často červenající barvu. Trny jsou výrazně rozděleny na sklovitě bílé okrajové a středové, které jsou červenohnědé až hnědočerné. Květ se objevuje v časném létě a má obvykle červenofialovou, purpurovou, ale i oranžovou nebo dokonce růžovobílou barvu. V přírodě vyhledává mírně svažitý a kamenitý terén, nejčastěji v nadmořských výškách okolo 1 500 - 2 000 m. V Mexiku se vyskytuje ve státech Nuevo Leon, Tamaulipas a San Luis Potosí. Pě­ stování ve sbírkách není snadné. K velkým ztrá­ tám dochází především při pikýrování a pří přesa­ zování. Po vyjmutí z půdy je nutné nechat kořínky řádně zaschnout a teprve poté sázet do mírně zá­ saditého, vysychavého substrátu.

Thelocactus conothelos var. aurantiacus

Thelocactus conothelos var. aurantiacus KULOVITÝ

Kulovitě rostoucí stonek obvykle nepřesahuje šířku 15 cm. Okrajové trny jsou sklovitě bílé a přimklé ke stonku, kdežto středové trny mají hnědou barvu a jsou vytrněné. Název variety znamená v překladu zlatavý - podle žluté barvy květu, která není pro T. conothelos příliš typická. 113

Thelocactus conothelos var. macdowellii

Thelocactus conothelos var. macdowellii KULOVITÝ Se systematickým zařazením tohoto kaktusu byly problémy - známe ho také jako Echinocactus, Echinomastus či Neolloydia. Je to překrásný, do mírného sloupku rostoucí kaktus, který je obvykle vyšší než 15 cm při šířce stonku okolo 8-9 cm. Husté bílé trny obalují stonek tak, že pokožka není prakticky vidět. Červenofialové květy nád­ herně kontrastují s barvou otrnění. Jeho domovinou je poměrně malé území v mexic­ kých státech Coahuila a Nuevo Leon, kde roste na vápencových masivech ve štěrbinách skal. Přes­ tože vidět ho dnes ve sbírkách není nic výjimeč­ ného, skupinka pravokořenných, kvetoucích rost­ lin je chloubou každého kaktusáře.

Thelocactus flavus KULOVITÝ Teprve nedávno popsaný druh, o kterém se vedou stálé spory, zda je opravdu dobrým druhem, či pouhou formou T. tulensis, což se domníváme my. Někteří autoři dokonce uvažují, že vykazuje ur­ čité příbuzenské rysy ke skupině T. conothelos, ale jak se zdá z pozorování v přírodě, ani tato úvaha není opodstatněná. Kaktus pochází zatím z jediné známé lokality v okolí městečka Santa Rita v mexickém státě Nuevo Leon, kde roste na stráních s vápencovým podkladem. Pěstování shodné jako u ostatních běžných druhů rodu Thelocactus, vyžaduje plné slunce a chladné zimování.

114

Thelocactus flavus

Thelocacus hastifer SLOUPKOVITÝ

V přírodě vytváří většinou trsovité rostliny, ve sbírkách odnožuje méně. Dorůstá až 30 cm výšky při šířce stonku 4-5 cm. Otrnění je většinou velmi husté, obzvláště pak na rostlinách v přírodě. Jeden ze středových trnů výrazně odstává od stonku, Thelocactus hastifer

pročež byl tento druh pojmenován hastifer = ne­ soucí kopí. Nádherný fialovorůžový květ má při plném otevření šířku až 5 cm a vidět kvetoucí rostliny v přírodě je opravdový zážitek. T. hastifer obývá poměrně malý areál a díky své vyhraněnosti je považován za jeden z nejohrože­ nějších taxonů v rámci rodu. Roste na vápenco­ vých, mírně skloněných stráních u Vista Hermosa (Querétaro) i na prudších svazích hor v Sierra del Doctor. I když se jedná o překrásný kaktus, ve sbírkách je jen málo rozšířen. Příčinou je nedosta­ tek rostlinného materiálu i semen v nabídkách fi­ rem a možná také poněkud náročnější pěstitelská technika. Důležité je místo na plném slunci, zá­ livka v častějších periodách, ale v menším objemu vody, a chladné zimování na světle, při teplotách okolo 15 °C.

Thelocactus

Thelocactus hexaedrophorus

heterochromus

KULOVITÝ Kulovitě, někdy až zploštěle rostoucí kaktus, který byl pojmenován buď díky krásně zbarve­ nému otrnění, kdy se většinou příčně střídají různé odstíny červené, nebo díky překrásným květům, které mají barvu od světle růžové až po tmavě červeně fialovou. Objevit v přírodě populaci kvetoucích rostlin je Thelocactus heterochromus

fascinující zážitek, protože tento druh má beze­ sporu jedny z nejkrásnějších květů mezi kaktusy vůbec. Roste na poměrně velkém areálu v mexic­ kých státech Durango a Chihuahua. Bohužel, mezi kaktusáři koluje řada hybridních rostlin, které připomínají typický T. heterochromus jen vzdáleně. Je proto důležité znát zdroj semen pro vypěstování sbírkových rostlin.

Thelocactus

hexaedrophorus

DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Plochý, ve stáří až kulovitý stonek má výrazně še­ domodrou epidermis, která ho nápadně odlišuje od dalších zástupců rodu, stejně jako zvláštní a proměnlivé otrnění. Kvůli tomu bylo také po­ psáno velké množství variet a poddruhů, přičemž se většinou jedná o nalezištní formy. Druh kvete smetanově bílým květem, širokým přibližně 5 cm, známe však i populace kvetoucí dokonce sytě rů­ žově. Množství odlišných nalezištních forem je způso­ beno také velkým areálem výskytu druhu, který sahá od mexického státu San Luis Potosí, přes Nu­ evo Leon, Coahuila, Tamaulipas až kamsi po Du­ rango a Zacatecas. Vyhledává většinou plošší, ro­ vinatější lokality s vápencovým podkladem, kde roste jak na plném slunci, tak také často ve stínu prutnatých keřů rodů Larrea či Prosopis. Bota­ nicky cenné jsou rostliny, u kterých zná pěstitel původ, čímž udržuje i ve sbírce nezkřížené popu­ lace z výrazně odlišných oblastí. Semena jsou dnes nabízena ve velkém množství a některé firmy je nabízejí právě z rostlin s ověřeným původem. Pěstování je bez problémů, pozor však na popálení epidermis rostlin prvními jarními paprsky.

115

Thelocactus laussen

kém státě Qurétaro. Ve sbírkách se s ní setkáme po­ měrně běžně a někteří kaktusáři ji možná mají urče­ nou pod názvem T. sanchezmejoradai. Pěstování je shodné s ostatními běžnými telokaktusy.

Thelocactus

rinconensis

KULOVITÝ

Thelocactus lausseri KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Podobně jako T. hastifer patří ve sbírkách k nej­ vzácnějším zástupcům rodu. Jeho krátce sloupko­ vitý stonek nedorůstá větších rozměrů než 10 cm výšky a 7 cm šířky. Asi 10 žeber je rozděleno na nevýrazné hrbolce, z nichž každý je zakončen are­ olou, ze které vyrůstá až 25 okrajových trnů a nej­ častěji 5 středových trnů, až 10 cm dlouhých. Nádherný květ je tvořen okvětními plátky, které jsou bílé s červenofialovým proužkem uprostřed. Velmi špatně přístupná lokalita v pohoří Sierra de Ovejas nedaleko města Cuatro Cienegas v mexic­ kém státě Coahuila je doposud jediným známým místem výskytu tohoto druhu. Roste na výslun­ ných vápencových stráních, které jsou občas velmi prudké. Kaktusáři jej považují za velkou vzácnost, protože byl objeven poměrně nedávno (1985). Semínka jsou nabízena málokdy a vegeta­ tivním způsobem se tyto rostliny prakticky ne­ mnozí. Nutné je chladné a světlé zimování. T. lausseri se většinou pěstuje jako roubovaný na po­ malu rostoucí podnože.

Thelocactus leucacanthus var. schmollii TRSOVITÝ

Odnožující válcovité stonky vytvářejí až 0,5 m ši­ roké trsy, které jsou složeny z jednotlivých rostlin, jejichž výška dosahuje obvykle až 15 cm a šířka 710 cm. Hrbolnatá žebra nesou malé areoly, ze kte­ rých vyrůstají pravidelně rozložené okrajové trny (8-10) a často bývá přítomen i jeden až 3 cm dlouhý středový trn, směřující od stonku. Krásné fialovo­ ěervené květy se objevují u vegetačního vrcholu a při plném rozevření mají šířku až 5 cm. Tato varieta je rozšířena na poměrně malém území severně od města Cadereyta des Montes v mexic­

116

Ploše kulovitý stonek dorůstá šířky až 20 cm a má epidermis šedozelené barvy. Je rozdělen na 20-25 žeber, která jsou rozpadlá na jednotlivé hrbolce, na jejichž špici je oválná areola pokrytá plstí. Z té vyrůstá 4-5 tuhých dřevitých trnů, které mohou dosahovat 8 cm délky. Květ vyrůstá z temena rost­ liny a má bílorůžovou barvu. Vesnice La Rinconada, u které byl sbírán a podle které získal také druhové jméno, leží v mexickém státě Nuevo Leon. Druh zde roste na mírných vá­ pencových svazích, často mezi kameny nebo v mírném stínu keřů či trav. Jedná se o krásný telokaktus, který se poměrně snadno pěstuje, s jedi­ nou nevýhodou pozdního kvetení až ve stáří okolo 10 let. Rozhodně patří mezi stálice ve sbírkách; je však nutné dát velký pozor na popálení prvním jarním sluncem, protože takto poškozené rostliny velmi špatně regenerují a spálená místa odrůstají jen velmi pomalu.

Thelocactus schwarzii SLOUPKOVITÝ Velmi se podobá druhu T. bicolor a je také mnoha autory považován za jeho varietu. Na rozdíl od něj mu chybí středový trn a jeho výskyt je zcela mimo areál T. bicolor. Vyskytuje se totiž pouze v me­ xickém státě Tamaulipas a naše konkrétní pozoro­ vání tohoto druhu se uskutečnilo nedaleko měs­ tečka Estanción Calles. Rostliny vytvářejí krásné Thelocactus leucacanthus var. schmollii

Thelocactus rinconensis

Turbinicarpus alonsoi

skupinky kompaktních stonků. Nádherné a lesklé, fialovoěervené květy jsou opravdovou pastvou pro oči. Jeho pěstování je shodné jako u T. bicolor a ve sbírkách je hojně rozšířen.

ného vatou vyrůstají červenofialové květy, široké až 3 cm. Druh byl objeven a popsán teprve v nedávné době a místo výskytu bylo velmi bedlivě střeženo. Dnes však víme, že se vyskytuje nedaleko městečka Xichú, které leží v hlubokém údolí mezi horami ve středomexickém státě Guanajuato. Tento turbinikarpus obývá extrémní stanoviště na příkrých sva­ zích s břidličným substrátem. Spolu s ním roste ve stejné době objevený, do té doby neznámý pro vědu Strombocactus disciformis ssp. esperanzae. Bohužel, s jeho pěstováním v kultuře jsou neu­ stálé problémy, jelikož neexistuje povolení k jeho vlastnění v evropských sbírkách. Byl totiž obje­ ven a popsán po přijetí zákona CITES, ale prav­ dou zůstává, že ve sbírkách je rozšířený. Nejedná se o pěstitelsky příliš náročný druh, i když jeho semena jsou menší a semenáčky hůře přirůstají než u jiných zástupců rodu. Proto se většinou pě­ stuje jako roubovaný, ale jistě se brzy ve sbírkách objeví i exempláře na vlastních kořenech.

Turbinicarpus alonsoi KULOVITÝ

Žhavá novinka a velký objev posledních cest ame­ rického kaktusáře, který žil v Mexiku, Ch. Glasse. Druh pojmenovali autoři popisu na počest jeho nálezce, malého mexického chlapce Garcia Alonso. Když se v literatuře objevila fotografie tohoto kaktusu, bylo jasné, že se jedná opět o pa­ rádní nález velmi vyhraněného druhu. Jeho stonek je kulovitý, na turbinikarpusy poměrně velký, až 7 cm široký a rozdělený na pyramidální bradavky. Z areoly vyrůstá 3-5 korkovitých trnů, které jsou asi 2 cm dlouhé. Z vegetačního vrcholu vyplněThelocactus schwarzii

117

Turbinicarpus flaviflorus

Turbinicarpus

Turbinicarpus krainzianus ssp. minimus

flaviflorus

SLOUPKOVITÝ

Sloupkovité rostoucí druh, který patří svým roz­ měrem také mezi miniatury. V přírodě dorůstá ob­ vykle výšky do 3 cm a šířky do 2 cm, ve sbírkách se setkáme s rostlinami mohutnějšími, zvláště pak, jsou-li naroubovány. Epidermis má šedozele­ nou až modrozelenou barvu a kuželovité bra­ davky jsou zakončeny areolou, ze které vyrůstají korkovité, až 3 cm dlouhé hnědé trny, které po­ zději šednou a často i opadávají. Barva květu je vyjádřena již druhovým názvem flaviflorus = žlutě kvetoucí. Květ je jen asi 1,5 cm dlouhý a stejně tak i široký. Druh byl objeven Alfredem Lauem, který jej ozna­ čil jako sběrovou položku L 1185. Lokalita, kde se Turbinicarpus hoferi

118

vyskytuje je nedaleko vesničky Santa Rita ve vý­ chodní oblasti mexického státu San Luis Potosí. Osídluje skalní štěrbiny a pukliny mezi horninami vápencového charakteru. Kdo má zájem tento turbimkarpus vlastnit, velmi snadno jej získá z mnoha nabídek semen či rostlin, protože dnes patří k velmi rozšířeným zástupcům rodu ve sbírkách. Jeho pě­ stování není zvlášť náročné, jen je nutné počítat s většími ztrátami malých semenáčků při výsevu. Starší semenáčky pak rostou dobře a kvetou již při šířce stonku okolo 1 cm. Substrát a zimování stejné jako pro ostatní turbinikarpusy.

Turbinicarpus hoferi KULOVITÝ Poměrně nedávno (r. 1991) objevený a popsaný druh. Vytváří zploštělé stonky, které u roubova­ ných jedinců ztrácejí svůj charakteristický růst a vzhled. Široký je 3-4 cm a má šedozelenou epi­ dermis. Trny šedavé barvy vyrůstají z drobných vlnatých areol v počtu 1-7, jsou jehličkovité a je­ jich délka se pohybuje od 0,3 do 2 cm. Bílé květy rostou z vrcholových areol a mají obvykle šířku okolo 2,5 cm. Přísný endemit, vyskytující se na velmi omeze­ ném areálu v údolí Aramberri v mexickém státě Nuevo Leon, které je známé výskytem velmi zají­ mavých kaktusů. Obývá příkré sádrovcové stěny nedaleko Lampacitos, kde roste pouze s několika dalšími doprovodnými druhy rostlin, z nichž nej­ častější je asi vraneček Selaginella lepidophylla a Thelocactus bueckii. Rozhodně nepatří mezi běžné kaktusy a většinou se s ním setkáme jen ve

Turbinicarpus pseudomacrochele, bíle kvetoucí

K základním požadavkům patří substrát s mírně zásaditou reakcí, občasná zálivka a chladné zimo­ vání pokud možno na světle.

Turbinicarpus pseudomacrochele KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

sbírkách specialistů. V kultuře potřebuje mine­ rální substrát mírně zásadité reakce, opatrnou, ná­ razovou zálivku a umístění na plném slunci. Dobře prospívá na nejrůznějších podnožích, ale většinou na nich ztrácí svůj přirozený vzhled. Je vhodné čerstvě vyklíčené semenáčky roubovat na špičku Pereskiopsis, který později zkrátíme a zakoře­ níme, nebo se můžeme pokusit zakořenit přímo samotný roub, nejlépe na čistém perlitu v mírném zastínění.

Turbinicarpus ssp. minimus

krainzianus

SLOUPKOVITÝ

Velmi malý, asi jen 1 cm široký a 2 cm vysoký kaktus, jehož nadzemní část plynule přechází v řepovitý, až 6 cm dlouhý kořen. Okrajové trny jsou drobné, měkké, ale horní okrajové trny jsou poměrně dlouhé, nepíchavé a pokroucené. Asi 1 cm široké květy mají žlutou barvu, podobnou jako u základního druhu. Ovšem plod je velmi malý, obsahující jen asi 10 semen. Naleziště tohoto miniaturního poddruhu bylo dlouhý čas pečlivě utajováno a neexistovaly přesné informace o jeho výskytu v přírodě. Teprve před několika lety se podařilo objevit izolované populace nedaleko městečka Ixmiquilpan v me­ xickém státě Hidalgo. Roste na vápencových plot­ nách ve štěrbinách skal a často bývá počet rostli­ nek tak velký, že zcela zaplní celou spáru. Stejně jako všechny turbinikarpusy, patří i T. krainzianus ssp. minimus k poměrně náročnějším kaktusům a jen neochotně toleruje pěstitelské přehmaty.

Jeden z běžněji pěstovaných turbinikarpusů. Sto­ nek vytváří poměrně malou nadzemní část, která přechází ve velkou část podzemní a v mohutný ře­ povitý kořen. Stonky jsou obvykle široké 3 cm, ale sbírkové rostliny bývají i větší. Čtyřboké bra­ davky, do kterých se rozpadají neznatelná žebra, jsou zakončeny areolou, produkující asi 8 splete­ ných, měkkých trnů nejčastěji hnědožluté barvy. Květy jsou široké 3-4 cm, mají nejčastěji bílou barvu s jemně růžovým proužkem, ale existují i formy s květy sytě růžovými, tak jak to zachy­ cuje druhý snímek rostliny. Areál výskytu byl zprvu udáván poněkud mylně jako San Luis Potosí, ale naše terénní pozorování potvrdila, že druh se vyskytuje především v mexic­ kém statě Querétaro nedaleko osady Peňon de Bernal a dále se jeho naleziště táhnou východním smě­ rem do státu Hidalgo, kde roste nedaleko městeček Cardonal a Ixmiquilpan. Vyhledává nižší kopečky s vápencovým podložím, na nichž obsazuje kapsy a spáry vyplněné zemí. Pro udržení pravokořen­ ných rostlin v kultuře je nutné jim dopřát velmi propustný substrát mírně zásadité reakce a vhodné je sesadit několik rostlin do misky z pálené hlíny. Tím se vytvoří dostatečně velký kořenový systém a rostliny tak lépe prospívají. Nárůst semenáčků je zpočátku pomalejší a prvních květů se lze dočkat asi za 5 let. Roubováním sice květuschopnost při­ blížíme, ale rostliny ztrácejí svůj typický vzhled. Chladné zimování a vegetační sezóna na plném slunci dávají záruku bohaté násady květů. Turbinicarpus pseudomacrochele, růžově kvetoucí

119

Turbinicarpus pseudopectinatus

Turbinicarpus schmiedickeanus DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Turbinicarpus pseudopectinatus KULOVITÝ

Občas se ve sbírkách objeví ještě pod rodovým názvem Pelecyphora nebo méně často jako Nor­ manbokea. Velikostí stonku se řadí mezi mexické miniatury a nedosahuje obvykle větší šířky než 5 cm. Žebra jsou rozdělena na úzké sekyrkovité bradavky, na jejichž vrcholech jsou podlouhlé areoly, ze kterých vyrůstají hřebenovitě seřazené, krátké bílé trny. Brzy na jaře se objeví u vrcholu poupata, z nichž se vyvinou bílé květy, často s tmavším proužkem, ale jsou známy i ekotypy, které mají květy růžové nebo tmavě fialovoěer­ vené. Tato odchylka bývá někdy nazývaná Turbi­ nicarpus pseudopectinatus var. rubriflorus. I když se původně myslelo, že druh se nachází především v mexickém státě Tamaulipas, dnešní průzkumy terénu ukázaly, že toto místo je pou­ hým okrajovým areálem. Centrum vyskytuje pře­ devším ve státě Nuevo Leon a částečně i v San Luis Potosí. Druh obývá nízké vápencové kopce, pokryté xerofytní vegetací a lokality ve vyšších nadmořských výškách porůstají často řídkým zá­ pojem borovic. Je možné jej pěstovat i na vlast­ ních kořenech, ale platí ještě zostřenější zásady než pro ostatní zástupce rodu. Obzvláště náchylný je na shnití po vydatné zálivce v období letní stag­ nace. Snáší nejslunnější místo ve skleníku, ale má rád i dostatek čerstvého vzduchu. Pro roubování doporučujeme jako podnož Pereskiopsis, který po roce seřízneme, zakořeníme a zapustíme do květi­ náčku. Pamatujme, že druh Vykvétá velmi časně zjara. Chceme-li se dočkat semen, musíme rost­ liny včas probudit a uvést do vegetace. I tak bývá problém s násadou plodů, protože kvůli špatným světelným a teplotním poměrům bývá pyl často sterilní.

120

Velmi pěkný, miniaturní druh. Jeho ploše kulovitý stonek dorůstá obvykle do šířky jen 2,5 cm a je rozpadlý do výrazných hrbolců. Z plstnaté areoly vyrůstají 2-4 středové korkovité trny, 1,5-2,5 cm dlouhé. Z nejmladších areol na vrcholu vyrůstají hezké květy s úzkými okvětními plátky s růžovým proužkem. Šířka květu je asi 2,5 cm. Plodem je šedozelená podélně pukající bobule s několika de­ sítkami matně černých semen. Nalézt tento druh v přírodě není snadné; dosud je známo jen několik kopců v blízkosti osady Miquihuana v mexickém státě Tamaulipas, na kterých bezpečně roste. Obsazuje tam spáry ve vápenco­ vých skalách, nebo roste v suťových polích na již­ ních svazích kopců. Ve sbírkách se jedná, v jeho nepokřížené podobě, o poměrně vzácný druh. Jeho nedostatek je způsoben jednak poměrně ob­ tížným pěstováním a také nedostatkem semen. Málo semen tvoří tento druh proto, že velmi časně kvete a pyl v květech je nedostatečně vyvinut, což znemožňuje oplození. Proto doporučujeme druh co nejdříve probudit, umístit na nejslunnější místo a přivést do vegetace ještě v předjaří. Turbinicarpus pseudopectinatus, var. rubriflorus

Turbinicarpus schmiedickeanus

velikostí. Vhodnější je zvolit pomalejší kulturu pravokořennou, při které jsou rostliny mnohem efektnější. Potřebují mírně zásaditý substrát, bě­ hem vegetace plné slunce, chladné přezimování a zálivku vždy po dokonalém proschnutí sub­ strátu. Trvaleji zamokřený substrát způsobí vždy uhnití rostliny.

Turbinicarpus schmiedicheanus var. klinkerianus KULOVITÝ

Teprve v roce 1982 popsaná varieta turbinikar­ pusu jejíž jméno bylo vybráno na počest texaské kaktusářky Shirley Dickinson, která jej objevila. Kulovitý stonek dorůstá maximálně 3 cm šířky. V přírodě je většinou menší, v kultuře se pak často vytahuje do sloupku a i rozměry jsou větší. Okrajových trnů je 18-23, jsou jen 2,5 mm dlouhé a měkké. Středové trny jsou 1-3, tmavé až do černa, často pokroucené, nejdelší z nich je 2,5 cm dlouhý. Květ je asi 2 cm dlouhý, bílý se žlutými prašníky a světlou bliznou. Údolí Aramberri, kde se tento kaktus vyskytuje, je velmi navštěvovaným místem, které je plné kak­ tusářských skvostů. Na poměrně malém území tu rostou tři druhy turbinikarpusy ariokarpusy, thelokaktusy a jiné zajímavé kaktusy. Zmiňovaná va­ rieta se vyskytuje v prohlubních vápencové skály v těsné blízkosti městečka Aramberri. V mělkých miskách skály lze napočítat několik desítek seme­ náčků těsnících se vedle sebe. Z nich později do­ roste jen několik málo dospělých rostlin, které přinášejí květy a plody. V minulosti se tento kak­ tus pěstoval většinou roubovaný, ale takto kultivo­ vané exempláře dorůstají většinou nepřirozených

Původně byl popsán jako samostatný druh, ale dnes je většinou udáván jako varieta velmi plas­ tického okruhu okolo T. schmiedickeanus. Mírně stlačený, ploše kulovitý stonek je asi 3 cm široký, má temeno pokryté bílou vatou. Stonek je rozdě­ len do kónických bradavek; každá bradavka má na vrcholu vlnatou areolu, ze které vyrůstají nejčas­ těji 3 trny, 1-2 však záhy opadávají. Bílé květy, často s růžovým středovým proužkem, vyrůstají z nejmladších areol a měří v průměru 1,5 cm. Malá bobule obsahuje několik desítek drobných černých semen. Autor popisu se domníval, že rostliny pocházejí z mexického státu Tamaulipas, ale jak ukázala po­ zorování v přírodě, vyskytují se v okolí Entronque Huizache ve státě San Luis Potosí. Rostou na vá­ pencových kopečcích, často ve štěrbinách mezi kameny nebo na plochých plotnách a terasách kopců. Společně s ním roste většinou velmi bo­ hatá doprovodná vegetace, tvořená řadou dalších druhů kaktusů a různých drobnolistých keřů. Tento kaktus lze doporučit i méně zkušeným pěs­ titelům. Někdy se stává, že výsevy jsou napadány plísněmi, ale ze sbírek víme, že semena zapadlá do květináčku vyklíčí a noví jedinci z nich vyros­ tou přímo ve skleníku. Tento způsob rozmnožo­ vání má samozřejmě také velké ztráty, ale seme­ náče vypěstované touto metodou jsou odolné, otužilé a je možné je přibližně za rok přesadit a dále dopěstovat.

Turbinicarpus schmiedickeanus var. dickinsoniae

Turbinicarpus schmiedickeanus var. klinkerianus

Turbinicarpus schmiedickeanus var. dickinsoniae KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

121

Turbinicarpus schmiedickeanus var. macrochele

Turbinicarpus schmiedickeanus var. panarottoi DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Turbinicarpus schmiedickeanus var. macrochele KULOVITÝ

Malý, většinou neodnožující kulovitý stonek do­ růstá šířky přibližně 4 cm a v zemi přechází v silný řepovitý kořen. V přírodě ční nad zem jen menší část stonku, větší část je ukryta pod povr­ chem. Žebra jsou rozložena na bradavky, které ne­ sou asi 2 mm velké areoly, z nichž vyrůstá 3-5 korkovitých trnů. Starší trny opadávají a většina se jich udržuje především v okolí temene. Květy jsou bílé nebo narůžovělé. Plodem je rozpadající se bobule, která uvolňuje drobná černá semena. Výskyt druhu je udáván z několika lokalit v okolí města Matehuala v mexickém státě San Luis Po­ tosí. Zde roste na plochých terasách vápencových kopců, často ukrytý pod doprovodnou vegetací nebo v trsech trav a mezi kameny. Je velmi blízce příbuzný varietě klinkerianus a tvoří dokonce pře­ chodové populace, jejichž přiřazení k jednomu nebo druhému taxonu je velmi obtížné. Tyto zvláštní rostliny je možné pozorovat např. mezi Huizache a Matehuala v nadmořských výškách okolo 1 600 m. Při pěstování všech turbinikarpusů je velmi důležité dbát na to, aby rostliny zařazo­ vané do sbírky měly pokud možno ověřený pů­ vod. To platí i pro tento taxon. Jen tak získá ko­ lekce také botanickou hodnotu. Dnes je možné v některých seznamech získat semena s udanou' lokalitou, což je velmi důležitý údaj. Samotné pěstování není složité a zkušenější pěstitelé zvlád­ nou bez problémů i pravokořennou kulturu. Začí­ najícím kaktusářům můžeme doporučit naroubo­ vat semenáčky na Pereskiopsis a po jejich nárůstu se pokusit rostliny seříznout a zakořenit. Vyžadují plné slunce, mírně zásaditý, propustný substrát a zálivku vždy po dokonalém proschnutí.

122

Taxon popsaný teprve v roce 1996 českým znalcem kaktusů Janem Říhou, který jej pojmenoval na po­ čest italského odborníka Paolino Panarotto, který lokalitu této variety objevil. Jednotlivý stonek je ši­ roký asi 5 cm a dlouhý přibližně 6 cm, z toho však dvě třetiny jsou ukryty v zemi. Nadzemní část stonku je zelenošedá, asimilující. U starších exem­ plářů vyrůstá z areoly pouze 1 středový, korkovitý trn, ale i ten po čase opadává. Květy se vyvíjejí z nejmladších areol na vegetačním vrcholu rostliny, jsou asi 2,5 cm široké, trychtýřovité a jejich barva je nejčastěji světle růžová s tmavším proužkem uprostřed okvětních lístků. Podle našich pozorování v přírodě lze usuzovat, že areál druhu je poměrně omezený na malou ob­ last jižně od města Tula v mexickém státě Tamau­ lipas. Zde roste na mírných kopečcích ve vápen­ cové suti mezi kameny s řídkou doprovodnou vegetací. První rostliny se ve sbírkách pěstovaly jako roubované, ale vzhledem k tomu, že druh roste bez větších potíží i na vlastních kořenech, začínají se ve sbírkách objevovat i rostliny pravo­ kořenné, které se svým habitem více podobají rostlinám v přírodě. Pro zvýšení úspěšnosti vý­ sevů doporučujeme vyklíčené semenáčky narou­ bovat na letorosty Pereskiopsis a po ročním pěsto­ vání rouby zakořenit a dále pěstovat jako pravokořenné. Turbinicarpus schmiedickeanus var. panarottoi

Turbinicarpus schwarzii var. rubriflorus

Turbinicarpus

valdezianus

KULOVITÝ

Turbinicarpus schwarzii var. rubriflorus KULOVITÝ

Rostlina kolovala ve sbírkách již delší dobu pod označením červeně kvetoucí T. schwarzii. Teprve v roce 1993 byla varieta platně popsána tak, jak ji uvádíme v naší knize. Rostlina dorůstá šířky 3-4 cm a na rozdíl od základního druhu má mít o trošku delší trny (2,5 cm), což se však nepotvr­ dilo zdaleka u všech jedinců. Květ je obvykle rů­ žový, s tmavším středovým proužkem, ale jedinci na lokalitě kvetou od bílé až po tmavě růžovou, jako je tomu u exempláře na snímku. Původní stanoviště, kde byl sbírán typový mate­ riál této variety, označil autor popisu H. J. Bonatz jako okolí Cerros Blancos v mexickém státě San Luis Potosí. Rostliny rostou na mírných svazích vápencových kopců v nadmořských výškách okolo 1 300 m. Domníváme se však, že tato vari­ eta je zbytečně nadhodnocena, protože populace v přírodě nejsou zdaleka tak uniformní, jak se o nich někteří autoři zmiňují. Mezi kaktusáři ko­ luje velká řada nejrůznějších hybridů a je proto potřeba získat semena z ověřeného zdroje. Pěsto­ vání je středně obtížné, protože semenáčky rostou poměrně pomalu a jsou citlivé na pěstitelské pře­ hmaty. Toto choulostivé období je vhodné překle­ nout roubováním na Pereskiopsis a posléze rost­ linu zakořenit. Pokud ji necháme růst dále na této podnoži, může dorůst zcela nepřirozených roz­ měrů a deformovat se. Vyžaduje plné slunce, chladné zimování a mírně zásaditý, velmi pro­ pustný substrát.

Další z mexických miniaturek, dříve řazená do rodu Pelecyphora, jejíž kulovitý stonek dorůstá šířky maximálně 2,5 cm a v půdě volně přechází v řepovitý kořen. Povrch stonku je rozčleněn na pravidelné, čtyřhranné bradavky, na jejichž špici je areola nesoucí velmi jemné, peříčkovité trny, uspořádané do pravidelného hřebínku. Rostliny v přírodě jsou jimi zcela pokryty a zelená epider­ mis proto není vůbec vidět. Květ je asi 2,5 cm ši­ roký a vnitřní okvětní lístky mají fialovočervenou barvu. V roce 1960 byla platně popsána rovněž Pelecyphora valdeziana var. albiflora, ovšem po­ stavení této variety je dnes oprávněně zpochybňo­ váno, jelikož barva květu je nesmírně plastický znak s velkou variabilitou. Plodem je podélně pu­ kavá, zelenohnědá bobule, která obsahuje menší množství černých semen. Jak se lze domnívat na základě výsledků terénních výzkumů z posledních let, areál výskytu druhu ne­ bude zdaleka tak malý, jak se původně předpoklá­ dalo. Autor popisu udal obecný údaj Coahuila, ale jak je dnes zřejmé, druh se vyskytuje také v mexic­ kém státě Zacatecas, kde se nedaleko Cedros na­ chází jeho bělokvětá forma. Významnými nalezišti jsou pak oblasti severně od města Saltillo a také v okolí Mondova. Všude zde roste mezi vápenco­ vými kameny, většinou bez jakéhokoliv stínu do­ provodné vegetace. Druh lze rozmnožovat prak­ ticky jen generativní cestou, vyloučíme-li roubování odnoží z matečnic, kterým byl záměrně odstraněn vrchol. Pravokořenná kultura není v žád­ ném případě jednoduchá, ale rostliny na vlastních kořenech se při správné kultuře velmi podobají rostlinám v přírodě. Nutný je propustný substrát s přídavkem minerální substance, chladné zimo­ vání, plné slunce během vegetace. Kvůli choulosti­ vým kořenům důrazně upozorňujeme na neopatr­ nou zálivku během letního vegetačního klidu. Turbinicarpus valdezianus

123

2. Spojené státy americké Rozšíření kaktusů ve Spojených státech americ­ kých je soustředěno především na jih a jihozápad země. Samozřejmě, že se kaktusy vyskytují i v ji­ ných oblastech USA a jejich lokality zasahují do­ konce až na územní Kanady. Ovšem tento výskyt je možné považovat za rozšíření do okrajových ob­ lastí a kromě několika málo druhů opuncií tak da­ leko na severu žádné jiné kaktusy nenajdeme. Zato jih a jihozápad je na kaktusy nesmírně zajímavý. V USA se vyskytují některé endemické rody, které již nezasahují do Mexika (Sclerocactus, Toumeya, Navajoa), ale je zde také mnoho druhů, jejichž vý­ skyt plynule přechází z Mexika až na území Te­ xasu, Nového Mexika či Arizony. Jakýmsi symbo­ lem jihozápadu USA jsou jedny z nejvyšších kaktusů světa Carnegiea gigantea, kterým se li­ dově říká Saguara, a které jsou neodmyslitelně spojeny s životem původních indiánských kmenů, jimž poskytovaly všestranný užitek. Kaktusy rostou na území USA v polopouštních a pouštních oblastech a velmi zajímavé lokality se nacházejí také na území několika chráněných parků. Z nejznámějších lze připomenout arizonský Organ Pipe Cactus National Monument nebo kalifornský Joshua Tree National Monument. Výskyt kaktusů je zde v daleko menším druho­ vém spektru než v Mexiku, ale zdejší kaktusy jsou opravdové skvosty. Přitažlivé jsou pro kaktusáře jednak překrásným otrněním, jako např. zástupci rodu Sclerocactus, nebo také tím, že je možné po­ kusit se u některých druhů o celoroční pěstování pod širým nebem, jiné druhy snesou zase přezi­ mování v nevytápěném skleníku. Skalka s opunci­ emi, echinocereusy, nebo s nejrůznějšími for­ mami Coryphantha vivipara je nádherným zpestřením naší záliby a kaktusy pěstované tímto způsobem mohou v mnohém připomínat rostliny na stanovišti. Důležité je však zajistit u nás přezimujícím kaktusům podobné podmínky jako jsou na přírodních stanovištích, to je především velmi chladná, mrazivá zima, ale s minimem srážek. Nejhorší je pro Přezimující kaktusy neustálé roz­ mrzání a zmrzání půdy s vysokým množstvím srážek, velmi často způsobující uhnití rostliny. Jihozápad USA je specifický také výskytem dal­ ších zajímavých suchomilných a sukulentních druhů, ze kterých je možné na lokalitách obdivo­ vat překrásné zástupce rodů Agave a Yucca. Nej­ větším zážitkem pro kaktusáře je však určitě nález některého z endemických druhů, jako jsou zá­ stupci rodu Sclerocactus nebo Pediocactus, např. Pediocactus winkleri v poušti Navajo nebo Scle-

rocactus wrightiae v Abajo Mountains (Utah) pod korunami borovice těžké (Pinus ponderosa). Také v USA jsou kaktusy velmi přísně chráněny a většinou jsou této ochraně vystavena i místa, kde kaktusy rostou. Pouštní a polopouštní oblasti USA jsou svérázným světem, který učaroval řadě pěstitelů, specializujících se na severoamerické kaktusy, z nichž mnohé přezimují i v našich evropských podmínkách na skalkách pod širým nebem.

Ancistrocactus

scheeri

KULOVITÝ

Kulovitý až mírně sloupovitý stonek tohoto kak­ tusu bývá ve sbírkách poněkud větší než v pří­ rodě, kde dorůstá jen asi 10 cm výšky. Krásně zbarvené trny vytvářejí hustou spleť, přičemž stře­ dové mohou být různě zahnuté nebo naopak šíd­ lovité či zahnuté směrem ke stonku. Tento druh Vykvétá zajímavým žlutozeleným květem, dlou­ hým jen 2 cm. Roste v jižních oblastech Texasu, ale hlavně v Mexiku, kde jsou jeho naleziště početnější a plošně rozsáhlejší. Ve sbírce jej umístíme na co nejsvětlejším místě, ale vždy musíme dát pozor na popálení pokožky prvními slunečními paprsky. Zkušenější kaktusáři jej většinou pěstují pravokořenný, ale vzhledem k jeho náročnosti doporuču­ jeme i roubování. Ve sbírkách se dále vyskytují vzácněji také A. crassihamatus a A. tobuschii. Ancistrocactus scheeri

vlevo: Carnegiea gigantea, vpředu semenáček

125

Ancistrocactus tobuschii

Ancistrocactus

tobuschii

Carnegiea

gigantea

KULOVITÝ

SLOUPOVITÝ

Nejmenší zástupce celého rodu, který vytváří ku­ lovitý stonek, velký jen asi 5 cm. Povrch je rozdě­ len na kuželovité bradavky, na jejichž špici je ku­ latá areola se žlutou vatou. Z ní vyrůstá 7-12 žlutých okrajových trnů a asi 3 trny středové; nej­ delší může být i háčkovité zakončen. Žluté květy jsou asi 3 cm široké a vyvíjejí se z nejmladších areol na vrcholu rostliny. Plodem je zelená, po­ zději mírně červenající bobule, obsahující černá, asi 1,5 mm dlouhá semena. Vzácná rostlina, vyskytující se v přírodě na velmi omezeném areálu. Roste na vápencovém pod­ kladu ve výškách okolo 500 m n. m., na Edwards Plateu nedaleko Vanderpool (Bandera County) v Texasu. Většina rostlin ve sbírkách je pěstována roubovaná na pomalu rostoucí podnože, z nichž nejvíce vyhovuje např. Myrtillocactus geometri­ zans nebo Trichocereus pasacana. Pravokořenná kultura je dosti obtížná; vyžaduje nárazovou zá­ livku po dokonalém proschnutí, propustný, mine­ rální substrát, plné slunce během léta a velmi chladné zimování.

Jeden z nejznámějších kaktusů vůbec, známý také pod indiánským názvem „saguaro". Proslavil se jednak svou výškou a také nezaměnitelným habi­ tem. Udává se dokonce, že se svými více než 18 m je nejvyšším kaktusem z celé čeledi. Svícnovitě větvený stonek je pro tento druh charakteristický a porosty saguár v přírodě vypadají velmi impo­ zantně. První květy se objevují v přírodě na jedin­ cích starých přibližně 75 let a odhaduje se, že nej­ starší exempláře jsou staré přibližně 250 let. Bílé květy se otevírají v noci a jejich opylení zajišťují netopýři a hmyz. Rostliny saguár objevíme v přírodě především v Arizoně, Kalifornii a menší lokality zasahují také do Sonory v Mexiku. Ačkoliv se jedná o zná­ mou a efektní rostlinu, kaktusáři ve sbírkách s ní nemají příliš dobré zkušenosti. Roste totiž velmi pomalu a špatně snáší pěstitelské přehmaty. Vyža­ duje plné slunce, velmi propustný substrát s dre­ náži na dně a teploty při zimování okolo 10 °C.

126

Carnegiea gigantea

Carnegiea gigantea, detail

Coryphantha

vivipara

KULOVITÝ Kulovitě rostoucí stonky vytvářejí často mohutné trsy, čítající i 200 stonků. Jednotlivé rostlinky jsou 5-15 cm vysoké a 2-10 cm široké. Z areol vyrůstá 12-20 okrajových trnů a nejčastěji 4 trny středové, dlouhé až 2 cm. Nádherné jsou však i květy pur­ purové barvy, které mají šířku až 4 cm. Plodem je zelená bobule s hnědými semeny. Jedná se zřejmě o nejrozšířenější kulovitý kaktus na území USA, protože jeho areál rozšíření zau­ jímá obrovskou plochu a také hustota populací na některých lokalitách je velká. Na severu zasahuje až k jihokanadským provincím Alberta a Manitoba, na jihu USA roste v Arizoně přes Nové Me­ xiko až po Texas. Některé typy této koryfanty mů­ žeme řadit k nejodolnějším kaktusům z hlediska přečkání zim v našich podmínkách. Na odvodně­ ných skalkách s dobrou drenáži vydrží spolehlivě i největší mrazy a každé léto pak překrásně kvete. Venkovní kultura vyhovuje tomuto druhu snad lépe než prostředí přehřátého skleníku. Je však nutné pro celoroční pěstování zvolit vhodné rost­ liny se známým původem. Coryphantha vivipara

127

Echinocereus chloranthus

Echinocereus davisii

Květ vyrůstá z boku rostliny, má světle žlutou až zelenavou barvu a je asi 2 cm široký. Druh je endemitem vyskytujícím se na poměrně malém areálu USA. v Texasu (Brewster Co.) jižně od města Marathon. Pěstování je podobné jako u E. viridiflorus, nesnáší však zimování venku.

Echinocereus Echinocereus

chloranthus

SLOUPKOVITÝ Patří mezi menší druhy echinocereusů s válcovi­ tým stonkem. Roste většinou solitérně nebo s ně­ kolika málo odnožemi. Dosahuje výšky až 20 cm a šířky až 7 cm. Otrnění je velmi proměnlivé a zá­ leží na tom, odkud rostlina pochází. Dodnes se rozlišují tři variety a velké množství nalezištních forem. Květy vyrůstají přibližně v polovině stonku a mají velmi proměnlivé zbarvení od žlu­ tavě zeleného až po hnědé. Jelikož se druh vyskytuje i v klimaticky méně příznivých oblastech vysoko položených míst na jihozápadě USA (Texas, Nové Mexiko), existují ekotypy rostlin snášející přezimování i ve stře­ doevropských podmínkách. Nutné je však zajistit jim co nejsušší stanoviště přes zimu.

Echinocereus davisii SLOUPKOVITÝ

Dnes je řazen jako samostatný druh, ale v minu­ losti byl nejčastěji uváděn jako varieta blízce pří­ buzného E. viridiflorus. Stonek je většinou samo­ statný nebo s několika málo odnožemi a dorůstá výšky pouze 3-4 cm při šířce stonku 1,5-2,5 cm. Počet trnů, barva a také jejich délka jsou dosti va­ riabilní. Nejčastěji jsou však 5-13 mm dlouhé.

128

fendleri

SLOUPKOVITÝ Další z velmi proměnlivých druhů, který upoutá při bližším studiu škálou nejrůznějších forem. Výška většinou solitérního, sloupkovitého stonku se pohybuje od 8 do 20 cm při šířce 5-8 cm. Z kru­ hovitých areol vyrůstá 5-10 okrajových trnů a nejEchinocereus fendleri

častěji jeden trn středový, dlouhý až 4 cm. Tento středový trn je na rozdíl od světlých okrajových trnů zbarven šedočerně nebo zcela černě. Trych­ týřovitý květ se vyvíjí ze špičatého zeleného pou­ pěte s otrněnou květní trubkou. Při plném roz­ květu má šířku 6-8 cm, jeho barva je purpurově červená a žluté prašníky kontrastují se zelenou bliznou, rostoucí na dlouhé bílé čnělce. Velká variabilita odpovídá obrovskému areálu vý­ skytu. Druh je možné objevit jednak v amerických státech Texas, Nové Mexiko, Colorado, Arizona, Utah, ale svým rozšířením zasahuje také do me­ xických států Chihuahua a Sonora. Nesmírné množství sběrových položek z něj dělá velmi atraktivní druh pro nadšené kaktusáře, kteří se snaží zaznamenat a ve sbírce ukázat jeho proměn­ livost. Některé typy rostlin z nejchladnějších lo­ kalit snášejí dokonce i naše nízké teploty během zimy. Nutné je však chránit rostliny především před přílišným vlhkem. Např. sběrová položka SB 0134 z Bernalillo County (Nové Mexiko) teo­ reticky snáší mrazy větší než -20 °C.

Echinocereus x

lloydii

SLOUPKOVITÝ

Zvláštní rostlina, která vykazuje znaky dvou rodi­ čovských druhů, a to E. dasyacanthus a E. coccineus. Vyskytuje se v USA v Pecos County blízko Tuna Springs (Texas), odkud ji dovezl v roce 1909 F. E. Lloyd. Doposud se jedná o taxonomicky nezhodno­ cené populace s tetraploidním počtem chromozómů. Echinocereus x lloydii

Echinocereus nichollii

Kříženci jsou nesmírně variabilní. Rostlina na ob­ rázku pochází ze semen sbíraných koncem 60. let; její typ otrnění spíše odpovídá E. coccineus.

Echinocereus nichollii SLOUPKOVITÝ Patří mezi nejbližší příbuzné k E. engelmannii, k němuž byl také dříve řazen jako varieta nebo poddruh. Vytváří skupiny čítající až 30 stonků, z nichž největší dorůstají výšky až 70 cm, při prů­ měru 4-7 cm. Z kruhovitých areol vyrůstá 8-12 okrajových trnů s délkou 0,5-2,5 cm a 4-8 trnů středových s délkou 3-7 cm. Jejich barva varíruje od bílé přes žlutou až po světle hnědou. Květ má růžovofialovou barvu, často s tmavším proužkem uprostřed okvětních lístků a je při plném otevření až 7 cm široký. Naleziště se nacházejí především v Sonorské pou­ šti a zasahují jak na území USA, tak Mexika. V USA roste v Pima County v Arizoně, v Mexiku pak je jeho nejjižnější okraj výskytu na severu státu Sonora. Ve sbírkách tento kaktus nejčastěji koluje pod sběrovými položkami, které sbíral Steven Brack, a které mají zkratky SB 0148 a SB 1786. Pěstování je podobné jako u ostatních echinocere­ usů této skupiny. Dopřejme mu co nejvíce světla, čerstvý vzduch a během letní stagnace růstu opa­ trně se zálivkou. Vyžaduje minerální propustný substrát a chladné zimování za absolutního sucha. Množíme výsevem semen a i u tohoto druhu je vhodné vysévat semena se známým původem.

129

Echinocereus reichenbachii ssp. baileyi

Výskyt je udáván ze dvou států USA, z Texasu a Oklahomy, kde roste ve Wichita Mts. Ve sbír­ kách se pěstuje často, ale jednotlivé rostliny si jsou jen málo podobné. Proto je nutné i v tomto případě pěstovat rostliny s prokázaným původem a dodnes se dají v nabídkách firem objednat se­ mena, která jsou označena polními čísly DJF 1308, DJF 1327, HK 1448, nebo SB 0211.

Echinocereus

triglochidiatus

TRSOVITÝ

Echinocereus ssp. baileyi

reichenbachii

SLOUPKOVITÝ

Další z nesmírně variabilních taxonů, který byl v minulosti řazen jako samostatný druh. Většinou solitérní, sloupkovitý stonek dorůstá do výšky až 25 cm při šířce okolo 5 cm. Je rozdělen na přibližně 15 žeber, která nesou oválné areoly. Z nich vyrů­ stají okrajové trny, varírující v barvě od bílé po hně­ dou. Stejnou variabilitu vykazují i trny středové. Dokonce existují i formy, které středové trny vůbec nemají. Veliké květy mají při plném otevření šířku až 10 cm a jsou purpurově červené. Plod uzrává asi dva měsíce po oplození, má zelenou barvu a obsa­ huje velký počet drobných černých semen. Echinocereus triglochidiatus

Vytváří trsovité rostoucí, v přírodě mírně polé­ havé stonky, které mohou být až 70 cm dlouhé a až 10 cm široké. Otrnění je velmi rozmanité, druh má řadu nalezištních forem, které se mohou výrazně odlišovat. Obvykle mají však menší počet trnů, kolísající mezi 2-5 v jedné areole. Květ vy­ růstá v horních partiích stonku, je asi 7 cm dlouhý, obvykle 5 cm široký a má výraznou červenooran­ žovou barvu. Nalezišť je v přírodě celá řada, přičemž téměř všechna se nacházejí na uzemí USA, jen nepatrná část jich zasahuje do severních oblastí mexického poloostrova Baja California. Obývá skalnatá území a horské masívy v nadmořských výškách 1 300-2 100 m. Pro svou velkou variabilitu je ob­ líbeným druhem, který kvete až ve vyšším věku. Některé ekotypy jsou mrazuvzdorné a při dodr­ žení určitých zásad mohou přežívat na skalkách i naši zimu.

Echinocereus

viridiflorus

TRSOVITÝ Krátce sloupkovitý stonek roste trsovité nebo jed­ notlivě a může dorůstat do výšky až 15 cm při šířce stonku asi 6 cm. Otrnění bývá velmi rozma­ nité a liší se podle stanoviště; většina okrajových trnů (až 20) však bývá přisedlých ke stonku, pra­ videlně pavoukovitě rozprostřených kolem areoly. Středový trn může chybět, nebo bývá pouze je­ den. Květy vyrůstají přibližně v polovině stonku a jak název viridiflorus napovídá, mají zelenka­ vou, resp. zelenožlutou barvu. Typický zástupce kaktusové flóry USA je zároveň nejseverněji se vyskytujícím echinocereusem vů­ bec. Je rozšířen v mnoha státech USA na jihozá­ padě a středozápadě země (Nové Mexiko, Texas, Colorado, Oklahoma, Kansas, Dakota a Wyoming). Většinou se vyskytuje v travnatých spo­ lečenstvech nebo roste také v mírném stínu hor­ ských lesů. Pro svou značnou proměnlivost a pěstitelskou nenáročnost je mezi kaktusáři velmi oblíben. Existují specialisté na rod Echinocereus,

130

Echinocereus viridiflorus

Echinomastus intertextus

kteří věnují zvláštní pozornost právě tomuto kom­ plexu. Některé ekotypy snášejí zimování i při tep­ lotách pod bodem mrazu, ale vyžadují v té době ab­ solutní sucho. U tohoto druhu velmi záleží na jeho původu, proto jsou botanicky velmi cenné rostliny, o kterých víme odkud pocházejí.

Výskyt v Mohavské poušti na jihozápadě USA představuje poměrně široký areál, kde se tento kaktus vyskytuje. Jedná se však o žlutě kvetoucí varietu, která se podle posledních pozorování v přírodě nemísí s červeně kvetoucími populacemi nominátního poddruhu. Kaktusáři pěstují tento kaktus většinou roubovaný na Pereskiopsis, na který ho roubují velmi brzy, jen pár dní po vyklí­ čení. Asi rok poté se snažíme podnož maximálně sesadit, čímž se roubovanec jeví jako pravoko­ řenná rostlina.

Echinomastus

intertextus

SLOUPKOVITÝ

Válcovitý stonek může dorůst do výšky až 15 cm při poloviční šířce. Trny prakticky zahalují po­ kožku stonku, proto se také jmenuje intertextus (propletený). Asi 3 cm široké květy mají proměn­ livou barvu okvětních lístků, která může být jak smetanově bílá, tak světle růžová či žlutavá. Setkat se s ním v přírodě můžeme na mnoha lo­ kalitách na území Spojených států i v Mexiku. Právě rostliny původem z některých oblastí USA snášejí mráz, a jsou li naroubovány na mrazuvzdornou podnož, můžeme E. intertextus přes zimu pěstovat v nevytápěném skleníku. Pravoko­ řenné rostliny jsou stále poměrně vzácné a většina kaktusářů dává přednost roubovancům.

Echinomastus johnstonii var. lutescens

Echinomastus johnstonii var. lutescens SLOUPKOVITÝ Obvykle solitérně rostoucí kaktus, jehož stonek není podle popisu vyšší než 25 cm, při šířce okolo 12 cm. Výrazné okrajové i středové trny hnědé barvy dávají u této variety obzvláště vyniknout zelenožlutým květům, obvykle s tmavším prouž­ kem, které se objevují na začátku léta.

131

Echinomastus mariposensis

barvy a asi 7 středových, šedočerných trnů. Nálevkovitý květ je okolo 3 cm široký, plodem je vy­ sychající nebo podélně se otevírající bobule. Za typovou lokalitu je považován jihozápadní vý­ běžek Brewster Co. v americkém Texasu, kde rostliny obývají nízké pahorky v nadmořských výškách 1 000-1 200 m. Areál výskytu však sahá až po Cuatro Cienegas v mexickém státě Coahu­ ila. Mezi kaktusáři je tento druh více rozšiřován teprve v posledních letech, kdy je na trhu dostatek semen. Jedná se však o raritu, kterou je vhod­ nější naroubovat, protože pravokořenné rostliny jsou citlivé na jakoukoliv pěstitelskou chybu. Jeli­ kož nasazuje poupata již v březnu, je nutné chladné a světlé zimování.

Escobaria

minima

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Vejčitý stonek v přírodě nepřesahuje šířku 6 cm a výšku 10 cm. Přibližně 20 žeber je rozděleno do hrbolců. Na konci každého z nich je velká vlnatá areola, z níž vyrůstá asi 25 okrajových trnů bílé

Miniaturní vzrůst této rostliny jí dal i druhové jméno. Kaktusáři ji však stále znají pod názvem E. nelliae. Jednotlivé vejčité stonky nejsou vyšší než 5 cm při šířce 2-3 cm. Rostlina od báze odno­ žuje. Trny jsou zpočátku narůžovělé, později šed­ nou až bělají. Květy objevující se ze středu rost­ liny jsou světle purpurově růžové, asi 25 mm široké. Objevit tuto rostlinu v přírodě je veliká vzácnost, jelikož roste pouze na několika vápencových kop­ cích jižně od města Marathon v americkém Te­ xasu. Stonky jsou v přírodě také velmi dobře mas­ kovány. Vypěstovat tuto miniaturu na vlastních kořenech je velký pěstitelský oříšek, a tak je vět­ šina rostlin roubována na pomalu rostoucích pod­ nožích. I přesto je habitus rostliny jiný než u pra­ vokořenných exemplářů.

Escobaria minima

Escobaria sneedii var. leei

Echinomastus

mariposensis

KULOVITÝ

132

Escobaria sneedii var.

leei

Ferocactus cylindraceus

TRSOVITÝ Opět jeden miniaturní zástupce rodu, jehož drobné stonky vytvářejí bohatě Odnožující trsy. Štíhle válcovitý stonek, vysoký asi 75 mm a ši­ roký asi 35 mm, roste zprvu jednotlivě, později vytváří vícehlavé skupinky odnoží. Drobné okra­ jové i silnější středové trny jsou bělavé. Stonek je rozdělen na malé bradavky, zcela skryté pod hustým bílým otrněním. Velmi zajímavá je barva květů, u nejvyhraněnějších typů až hnědorůžová, často s tmavším středovým proužkem uprostřed okvětních lístků. Zástupce flóry USA, kde roste na ohraničeném areálu v Novém Mexiku. Na nalezišti se jedná o velmi vzácný druh a celý areál výskytu se ome­ zuje pouze na několik strží ležících západně od města Carlsbad (Eddy Co.). V našich podmínkách vyžaduje umístění na plném slunci, co nejblíže pod sklem a dostatek čerstvého vzduchu. Pokud se rozhodnete pro roubování, je nutné volit po­ malu rostoucí podnože, ale i na nich narůstá do nepřirozených rozměrů. Množení je vhodnější se­ meny, ale v úvahu přichází i vegetativní rozmno­ žování odnožemi. Ty po odříznutí od matečnice necháme asi týden zaschnout a pak pokládáme na čistý perlit, kde rostliny snadno zakoření.

Ferocactus

cylindraceus

SUDOVITÝ

Sloupovitý stonek může výjimečně dorůst až 3 m, jeho šířka nepřesahuje 40 cm. Počet trnů, stejně jako jejich délka, je velmi varibilní. Okrajové moFerocactus cylindraceus var. eastwoodiae

hou být až vlasovité, středové trny jsou silné, dře­ vité a někdy dosahují téměř 20 cm. Až 6 cm ši­ roké žluté květy se objevují zjara. Druh je nejčastěji k nalezení na mnoha lokalitách poloostrova Baja California, ale svým areálem rozšíření zasahuje až do jihozápadní Arizony a do Sonory. Pro pěstování je nutné volit propustný substrát s mírně zásaditou reakcí. Druh je choulos­ tivý na popálení jarním sluníčkem. Zimování po­ kud možno na světle, zcela bez vody.

Ferocactus cylindraceus var. eastwoodiae SUDOVITÝ Sudovitý kaktus, vysoký v extrémních případech až 3 m, může mít šířku stonku přes 40 cm. Od zá­ kladního druhu se liší jednak menším počtem okrajových trnů, jejichž počet se v jedné areole pohybuje mezi 12-14. Nejspodnější středový trn dosahuje délky až 8 cm a má také slámově žlutou barvu. Květ je citrónově žlutý. Na rozdíl od základního druhu roste pouze na území USA, kde se s ním můžeme setkat v Ari­ zoně, např. v západní části Pima Co., Gila Co. nebo v horách nad Queen Creek. Pěstování je shodné jako u ostatních kontinentálních druhů rodu Ferocactus.

133

Ferocactus viridescens

Mammillaria wilcoxii

Ferocactus

Ferocactus

viridescens

wislizenii

SUDOVITÝ

SUDOVITÝ

Řadíme ho mezi středně velké ferokaktusy, pro­ tože jeho tělo dorůstá šířky přibližně 30 cm a výška vzrostlých exemplářů je maximálně 1 m, většinou však menší. Výrazné, do kříže postavené středové trny jsou dřevité, silné a mohou dorůstat do délky až 15 cm. Květy se objevují už u po­ měrně mladých jedinců (okolo 10 let), jsou žluto­ zelené, při plném rozevření asi 5 cm široké. Roste jednak na území jihozápadní Kalifornie, ale osídluje také velmi suché severozápadní oblasti mexického státu Baja California. Ve sbírkách se s ním můžeme v současné době setkat mnohem častěji, jelikož je také předmětem komerčního pě­ stování na Kanárských ostrovech. Důležité je tep­ lejší zimování, plné slunce, avšak až po přivyknutí na první jarní paprsky (jinak hrozí nebezpečí po­ pálení).

Sudovitý druh, jehož nejvyšší jedinci mohou mít až 2 m výšku a 80 cm šířku. Z areol na žebrech vyrůstají trny, z nichž nejspodnější středový může dosahovat délky přes 10 cm. Žlutooranžové květy jsou při plném rozvinutí až 6 cm široké. Po opy­ lení a oplození se mění na vejčitý, až 5 cm dlouhý plod. Jeho domovem jsou pouštní a polopouštní oblasti USA od nejzápadnějšího Texasu po jižní Arizonu, zasahuje však také do severních oblastí Mexika. Semena jsou nabízena snad každý rok, a tak je ne­ ustálý dostatek zdravých semenáčků. Vyžadují nejsvětlejší místo ve skleníku a občasnou zálivku, ale vždy až po úplném proschnutí substrátu.

Ferocactus wislizeni

KULOVITÝ

Mammillaria

wilcoxii

Patří do blízkého příbuzenstva M. wrightii, pod kterou ji také někteří autoři řadí jako podruh. V přírodě kulovitý stonek může ve sbírkách do­ růstat i tvaru mírného sloupku. Má šířku přibližně 5 cm a z bílých kulovitých areol vyrůstá 14-16 asi 1 cm dlouhých okrajových trnů a jeden středový trn hnědé barvy, zakončený háčkem, dlouhý až 2 cm. Překrásné květy se otevírají během letních dnů a většinou jich je na rostlině méně. Bývají 3-4 cm široké, růžovofialové se žlutými prašníky a světlejší bliznou. Další druh, který lze objevit jak na území USA, tak Mexika. Obývá jednak jižní části Nového Mexika a Arizony, ale také ji můžeme objevit v Sonoře a ve státě Chihuahua. Roste většinou v rovinatých oblas­ tech v mírném stínu trav a jiné doprovodné vege­ tace. Ve sbírkách patří mezi poněkud choulostivější druhy a je proto nutné zvolit správný substrát s do­ statkem minerální substance, která zajistí patřičnou

134

propustnost. Snáší bez problémů plné slunce, ale hůř odolává velkým letním teplotám v přehřátém skleníku. Výsev semen není náročný, ale někteří kaktusáři vyklíčené semenáčky roubují na Pereski­ opsis a teprve po dostatečném nárůstu roubovanců provedou jejich zakořenění.

Opuntia

Pediocactus bradyi

phaeacantha

PLAZIVÝ

Poléhavé keře vytvářejí velké polštáře, ale některé formy mohou dorůstat i do výšky téměř 1 m. V mi­ nulosti bylo popsáno množství variet, ve kterých se dnes vyzná opravdu jen málo odborníků na pro­ blematiku tohoto obsáhlého rodu. Články jsou 10-15 cm dlouhé, trnů je proměnlivý počet. Květy se objevují na dvouletých a starších článcích, jsou až 5 cm široké a mají citrónově žlutou barvu. Výskyt této Opuncie je udáván ze států Nové Me­ xiko a Texas, kde roste vysoko v horách. Ve formě nejrůznějších variet se vyskytuje v dalších ame­ rických státech - Coloradu, Kalifornii a Arizoně. Z tohoto nesmírně širokého areálu výskytu vy­ plývá zmiňovaná velká variabilita tohoto taxonu. Některé formy jsou velmi odolné vůči nízkým teplotám a bez větších problémů snášejí i po­ měrně silné mrazy kontinentální Evropy. Proto jsou vybrané ekotypy používány jako podnože pro choulostivé mrazuvzdorné druhy, např. z rodů Echinocereus, Sclerocactus či Pediocactus. Pěs­ tování je nesmírně jednoduché: na záhonech s propustnou zemí obohacenou antukou a pískem, celoročně bez jakéhokoliv krytu. Rozmnožujeme oddělením již zakořeněných článků nebo odděle­ ním článků, které necháme zakořenit v množárně.

Pediocactus

bradyi

KULOVITÝ Velmi malý, zřídkakdy Odnožující stonek je zprvu ku­ lovitý, ve vyšším stáří až vejčitý, přibližně 5 cm ši­ roký a 6 cm vysoký. Je rozdělen do nevýrazných bra­ davek, na jejichž špici jsou okrouhlé areoly. Z každé vyrůstá přibližně 15 krátkých, bílých nebo žlutohně­ dých okrajových trnů, trny středové zcela chybějí. Květ vyrůstá z nejmladších areol na vrcholu, je asi 2 cm široký a má bílou nebo žlutobílou barvu. P. bradyi patří ke kaktusům, jejichž pěstování je možné během celého roku venku. Jelikož se vy­ skytuje v severní Arizoně v USA, snáší velmi dobře i mrazy, ale je nutné ho během zimy ochrá­ nit před vlhkostí. Nejvíce trpí předjarními výkyvy teplot a častými srážkami, které dokáží rostlinky zcela zničit. Ten, kdo si netroufá jej umístit natr­ valo do velmi dobře odvodněné skalky s dostateč­ nou vrstvou drenáže, může se pokusit přezimovat rostliny v nevytápěném skleníku, kde je úspěšnost téměř stoprocentní. Druh rozmnožujeme výsevem semen, ale v minulosti se často roubovaly odnože z matečných rostlin, kterým se odřízl vrchol, aby začaly odnožovat.

Opuntia phaeacantha

135

Pediocactus paradinei

Pediocactus peeblesianus var. fickeiseniae KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Pediocactus

paradinei

DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Ploše kulovitý stonek dorůstá maximálně 8 cm šířky a 5 cm výšky, přičemž spodní část plynule přechází v mohutný řepovitý kořen. Asi 20 bílých okrajových trnů má délku okolo 2 cm, u starších jedinců i větší. Trny středové se vytvářejí také pře­ devším na starších jedincích a mohou být až 7 cm dlouhé. Elegantní bíložluté květy se objevují v blízkosti vegetačního vrcholu a jsou široké okolo 2,5 cm. Vysychavá bobule v sobě ukrývá poměrně málo velkých, až 3 mm dlouhých semen. Lokalit, kde byl objeven, je velmi málo; dodnes je asi nejznámějším místem výskytu Coconino County v americkém státě Arizona. Roste zde jed­ nak v jalovcovo-borovém lese (2 100 m n. m.), ale také na travnatých pláních v nižších nadmořských výškách okolo 1 500 m. Stejně jako ostatní zá­ stupci rodu je ve sbírkách většinou pěstován jen jako roubovanec, nejlépe na Eriocereus jusbertii nebo Trichocereus pasacana. Pravokořenná kul­ tura je nesmírně obtížná a vzhledem k malé do­ stupnosti semen i velmi riskantní. Zimovat mů­ žeme ve velmi chladném prostředí, během růstové sezóny vyžaduje plné oslunění a výborně mu vy­ hovují výrazné teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. Pediocactus peeblesianus var. fickeiseniae

136

Poměrně malé, sloupkovité rostlinky dorůstající výšky 7-8 cm a šířky přibližně 4 cm. Nápadné je jejich otrnění, tvořené měkkými korkovitými trny. Středový trn je pouze jeden a může mít různou délku, maximálně však 6 cm, okrajových je 5-7, dlouhých asi 0,5 cm. Kvete z vrcholových areol žlutými květy, širokými až 2,5 cm. Plodem je ze­ lenavá kulovitá bobule, obsahující málo nepravi­ delných, obvejčitých semen černé nebo černošedé barvy. Areál výskytu tohoto kaktusu není příliš rozsáhlý a rozprostírá se podél řeky Little Colorado v se­ verní části Grand Canyon v Arizoně. Vyhledává písčité půdy se společenstvem trav, ve kterých je velmi dobře maskován. Opět jeden z pěstitelských oříšků, který se ve sbírkách většinou vyskytuje jako roubovaný. Semena špatně klíčí a je proto vhodné provést jejich mechanické narušení špič­ kou skalpelu (skarifikace). Po vyklíčení doporu­ čujeme ihned roubovat na Pereskiopsis a jakmile rostlinky dosáhnou velikosti okolo 1 cm, je vhodné je přeroubovat na pomalu rostoucí trvalé podnože. Je také možné pokusit se o jejich sesa­ zení a zakořenění, to je ovšem otázka již určité kaktusářské zkušenosti a praxe. Jinak je celý okruh P. peeblesianus v našich podmínkách mra­ zuvzdorný a v případě, že je naroubován na stejně odolný typ Opuncie či echinocereusu, můžeme ho zimovat v netopeném skleníku.

Pediocactus

simpsonii

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Mírně sloupkovitý kaktus, který může dorůst výšky až 20 cm při šířce stonku okolo 12 cm. Nej­ častěji 12 spirálovitě uspořádaných žeber je roz­ děleno na pyramidální hrbolce, které nesou elip­ tickou areolu. Z ní vyrůstají bělavé okrajové trny a tmavší, hnědavé či červenohnědé trny středové. Variabilita v otrnění a barvě květu je u tohoto druhu velká, což je dáno obrovským areálem vý­ skytu. Květy měří v průměru 1,5-3 cm a barva může být od světle fialové přes růžovou až po bí­ lou, tak jak je tomu u rostliny na obrázku. Jedná se o typického představitele kaktusové flóry USA. Centrum výskytu druhu jsou státy Utah a Colorado, ale roste i v jižním Oregonu, severní Arizoně a také například v severních oblastech Nového Mexika či ve východní Nevadě. Aridní oblasti jihozápadu USA jsou rozmanitě členěné, a tak i tento pediokaktus najdeme na nejrůzněj­ ších stanovištích od rovinatých prérií až po skal-

Pediocactus simpsonii

Toumeya

Papyracantha

SLOUPKOVITÝ

natá údolí. Tento kaktus může za vhodných pod­ mínek bez větších problémů přečkat i naše zimy bez úhony. Nutné je však dostatečné zasušení rostliny před příchodem mrazů; víc než třeskuté mrazy mu vadí v době přezimování vzestup teplot a vlhko. Proto je vhodné jej zimovat v netopeném skleníku, nebo zkusit jeho pěstování na skalce s vrstvou drenáže. Pěstitelsky se však řadí k ná­ ročným kaktusům, neboť má nízkou toleranci k velkému teplu a poněkud změněný růstový cy­ klus, kdy přirůstá nejvíce brzy zjara a na podzim.

Mnozí taxonomové se dnes přiklánějí k zařazení této rostliny do rodu Pediocactus, ale většina kak­ tusářů rostlinu zná pod rodovým názvem, který uvádíme v knize. V přírodě vytváří většinou jedno­ tlivé stonky, v kultuře u roubovaných jedinců běžně Odnožující. Sloupkovitý kaktus, který dorůstá ob­ vykle do výšky okolo 10 cm při šířce stonku 3 cm. Areoly nesou 8-9 okrajových, pravidelně paprsčitě rozmístěných trnů a až 4 měkké, ohebné, papírovité trny středové, dlouhé i přes 3 cm. Odtud také dru­ hový název Papyracantha, což v překladu znamená s papírovitými trny. Bíložluté květy vyrůstají z te­ mene a jsou až 3 cm dlouhé. Typický představitel kaktusové flóry USA, rostoucí v travnatých rovinách jižních států (Nové Mexiko a Arizona). Je to opět jeden z pěstitelských oříšků, obzvlášť když se rozhodneme pro pravokořennou kulturu. Optimální cesta k získání většího počtu rostlin je výsev semen a včasné roubování klíčenců na Pereskiopsis. Pak je možné rostlinky přeroubo­ vat a nebo zkusit jejich sesazení z podnože a po za­ kořenění je dále pěstovat na vlastních kořenech. Vyžadují však velmi propustný, nejlépe minerální substrát, umístění na plném slunci a během zimo­ vání velmi nízké teploty. Dokonce existují rostliny z oblastí, kde jsou zimy mrazivé, a proto někteří kaktusáři zkoušejí experimenty s jejich zimováním v nevytápěném skleníku. Tvrdě pěstované a na podzim dobře „zasušené" rostliny pak snášejí po­ klesy teplot až k -20 °C.

Toumeya Papyracantha

137

3. Peru Přímořské nížiny se prudce zvedají v délce celého 2 pobřeží. Tímto státem (rozloha 1 285 tis. km ) pro­ chází od severu k jihu horský masív Peruánských And, jehož nejvyšší vrchol dosahuje výšky 6 768 m (Huascarán). Hradba hor postupně klesá směrem na východ, od vysokohorských a horských poloh až po oblasti pokryté travnatými savanami. Přímořské oblasti jižního Peru jsou charakteristické podobným klimatem, jaké panuje v severním Chile. Jedná se o podnebí horkých pustin, pro něž jsou cha­ rakteristické průměrné roční teploty 18 °C. Nejtep­ lejší měsíc má teploty nad 26 °C a teploty v nej­ chladnějších měsících se pohybují mezi 10-22 °C. I když Peru leží poměrně blízko rovníku, kaktusy vyskytující se v těchto oblastech snášejí velmi dobře chladné zimování, protože většina z nich se vyskytuje ve vyšších nadmořských výškách. Pouze některé nížinné druhy je nutné přezimovat při vyšších teplotách (např. rod Melocactus). Kaktusy rostoucí na území Peru jsou velmi pestré a výrazně se od sebe odlišují dvě hlavní skupiny. Do první patří druhy rostoucí na pobřeží, resp. na západní straně Kordiller {Islaya, Eriosyce, Neoraimondia), do druhé kaktusy rostoucí na východ­ ních svazích Kordiller, resp. na východě Peru (Cleistocactus, Espostoa, Oroya).

vlevo: Espostoa lanata

Pěstitelsky jsou velmi dobře zvládnuté a peru­ ánské kaktusy patří neodmyslitelně do každé větší sbírky. Díky řadě zajímavých vysokohor­ ských druhů a různým sloupovitým kaktusům je možné vytvořit z nich velmi působivou kolekci. V Peru se vyskytuje také několik endemických rodů (Neobinghamia, Mila, Morawetzla), které jsou bezesporu zajímavým zpestřením sbírky. V poslední době se do Peru vydává řada kaktu­ sářů, kteří tam odjíždějí zkoumat doposud ne­ probádané oblasti.

Acanthocalycium

violaceum

KULOVITÝ Stonek je nejčastěji kulovitý či mírně sloupkovitý s výškou okolo 20 cm. Tenké okrajové (12-15) i silnější středové trny (3-5) mají slámově žlutou barvu a nádherně kontrastují s jemně fialovou bar­ vou květů, které se objevují během pozdního jara či začátkem léta. V přírodě se lze s tímto druhem setkat v provincii Córdoba v jihoamerickém Peru. Pro snadné pě­ stování je mezi kaktusáři velmi rozšířený. Květů se však dočkáme až za poměrně dlouho, asi za de­ set let. Pro založení květů je nutné také chladné a světlé přezimování.

Acanthocalycium violaceum

139

Akersia roseiflora

Armatocereus cartwrightianus

Akersia

které necháme asi tři týdny po odříznutí v teple a ve stínu. Sázíme teprve po dokonalém zaschnutí řezné rány.

roseiflora

SLOUPOVITÝ Sloupovitý kaktus, vytvářející stonky asi 1 m vy­ soké a 5 cm široké. Je hustě posetý oválnými are­ olami, ze kterých rostou slámově žluté trny. V místech, kde se vytvářejí květy, jsou trny delší než na ostatních částech stonku. Nádherné růžo­ vočervené květy jsou mírně prohnuté do tvaru pís­ mene S. Patří mezi tzv. květy zygomorfní neboli souměrné (dají se rozdělit jednou rovinou) a jejich délka je až 6 cm. Druh se vyskytuje na řadě lokalit v severním Peru, kde vytváří husté keříky. V našich sbírkách by si zasloužil větší rozšíření, protože je nenáročný. Roste poměrně pomalu, proto jej kaktusáři rou­ bují; není to však k úspěšnému pěstování nutné, protože kvete již při výšce stonku 40 cm. Roz­ množujeme semeny nebo vrcholovými řízky, Arequipa erectrocylindrica

Arequipa

erectrocylindrica

SLOUPOVITÝ

Podobně jako ostatní druhy tohoto málo počet­ ného rodu není A. erectrocylindrica mezi kaktu­ sáři příliš známá. Ve sbírkách se vyskytuje jen vý­ jimečně. Tvoří válcovité stonky, až 70 cm dlouhé, s atraktivními trny zvláště v části, kde se tvoří květy. Ty jsou souměrné (zygomorfní), dlouhé až 10 cm a šarlatově červené, uzpůsobené k Opylo­ vání kolibříky. Stejně jako i ostatní zástupci rodu roste ve vyso­ kohorských oblastech jižního Peru a severního Chile, kde vytváří husté keříky. Ve sbírkách ji umístíme na slunném stanovišti, přičemž přes léto jí nejlépe vyhovuje pěstování venku pouze pod stříškou, která ochrání rostliny před dlouhotrvají­ cími dešti. Zimujeme v chladnu za absolutního sucha.

Armatocereus cartwrightianus SLOUPOVITÝ Nepravidelně se větvící kaktus, který vytváří až 5 m vysoké keře. Jednotlivé stonky jsou rozděleny na 7-8 žeber. Nově vytvořené letorosty jsou jen málo otrněné a od loňského výhonu jsou odděleny zaškrcením, což je typický znak pro celý rod.

140

Starší letrosty mají středový trn až 12 cm dlouhý. Květ je úzce trychtýřovitý, 7-9 cm dlouhý, bílé barvy. Kulovitý plod je pokryt žlutohnědými trny a uvnitř dužiny jsou ukryta černá, lesklá semena. Druh se vyskytuje jednak v severních oblastech Peru, ale svým rozšířením zasahuje také na jih Ekvádoru, kde roste např. v údolí Catamayo, ne­ daleko stejnojmenného správního městečka. Osídluje poměrně prudké svahy orientované k jihu, jihozápadu či jihovýchodu. Ve sbírkách patří k poměrně zřídkakdy pěstovaným kaktusům, jednak kvůli minimální nabídce semen, ale také proto, že rostliny vyžadují dostatek prostoru. Pě­ stování samo je poměrně snadné; druh vyžaduje pouze středně teplé zimování s teplotami okolo 15 °C, což platí především pro rostliny pocháze­ jící z Ekvádoru.

Armatocereus

laetus

SLOUPOVITÝ

Vysoký sloupovitý kaktus vytvářející stromovité rostliny, dorůstající až 6 m. Jednotlivé větve s še­ dozelenou epidermis jsou široké až 10 cm a jsou rozděleny na 6-8 žeber. Stejně jako u ostatních zá­ stupců rodu jsou i v tomto případě letorosty za­ škrcovány a názorně tím ukazují délku přírůstků té které sezóny. Trny jsou v mládí dlouhé asi jen 2 cm a jejich počet rostoucí z jedné areoly se po­ hybuje okolo 12. Květy se otevírají v noci, uvnitř jsou bílé barvy a vnější okvětní lístky jsou zele­ nočervené. Šířka květů je přibližně 5 cm. Spolehlivých informací o jeho nalezištích neexis­ tuje mnoho, a tak uvádíme nejznámější lokalitu, kde byl opakovaně sbírán. Je to okolí peruánské Armatocereus laetus

Armatocereus matucanensis

řeky Rio Huancabamba mezi Pucara a Jaen, kde roste v nadmořských výškách mezi 1 000-1 200 m. Málokterý pěstitel zařadil druh do své sbírky, pro­ tože patří mezi rostliny vyžadující poměrně velký životní prostor. Pěstování nečiní problémy, ale do­ čkat se v našich podmínkách květuschopných rost­ lin trvá mnoho let. Předpokladem úspěchu je živný substrát, dostatečně velká pěstební nádoba, ob­ časné přihnojení a chladné zimování, nejraději na světle. Během vegetace je vhodné mírné přistínění.

Armatocereus

matucanensis

SLOUPOVITÝ

Široce rozložitý, keřovitě rostoucí kaktus, který je zajímavý tím, že jednotlivé roční přírůstky válcovi­ tého tvaru jsou od sebe odděleny jakýmsi zaškrce­ ním. Samotné stonky jsou rozděleny pouze na 5-8 žeber, která mají tmavě zelenou až šedozelenou epidermis. Trnů vyrůstá z areoly nejčastěji 8, ně­ kdy i více; nejdelší z nich mohou dosahovat až 10 cm. Květy se objevují v horních částech stonků, mají bílou barvu a úzce trychtýřovitý tvar. Po oplo­ zení se mění v hustě otrněný zelenobílý plod. Výskyt je udáván ze středních oblastí Peru v okolí města Matucana, kde roste v nadmořských výš­ kách 2 200-2 800 m. Málokterý kaktusář může dopřát tomuto druhu dostatek místa, a proto se s ním setkáme pouze ve sbírkách specialistů nebo v expozicích sukulentní flóry v botanických za­ hradách. Jeho pěstování však není obtížné. Druh velmi dobře snáší letnění a důležitým předpokla­ dem pro dobrou kondici je velká pěstební nádoba s dostatkem substrátu a občasné přihnojení kom­ plexním hnojivem.

141

Armatocereus oligogonus

často ohýbají k zemi, ale jejich terminály rostou opět vzhůru, takže mají jakési esovitě prohnutí. Zajímavé je odlišné otrnění kmínku: rostou na něm až 15 cm dlouhé trny, zatímco trny na větvích koruny jsou krátké. Kvete růžovobílými, až 12 cm dlouhými květy, které se otevírají navečer a ráno uvadají. Typová lokalita druhu se nachází v nadmořské výšce 2 700 m mezi Tacna a Arequipa. Rostliny však můžeme objevit i na mnoha dalších místech jihozápadního Peru až po severní oblasti Chile. Mezi evropskými kaktusáři se jedná o poměrně neznámý druh, který se svými rozměry příliš ne­ hodí do malých skleníků. Ve sbírce však nikdy nedoroste takových rozměrů jako v přírodě. Jeho vzácnost ve sbírkách je také způsobena tím, že se prakticky vůbec nenabízejí semena, jimiž se roz­ množuje nejsnadněji.

Cereus peruvianus SLOUPOVITÝ

Armatocereus

oligogonus

SLOUPOVITÝ Je velmi podobný druhu A. laetus, od něhož se liší především menším počtem žeber, kterých je nej­ častěji 5. Jsou velmi výrazná a dosti vysoká, s ost­ rými hranami, na kterých jsou rozmístěné areoly. Stejně jako ostatní zástupci rodu má roční pří­ růstky odděleny jakýmsi zaškrcením. 8-12 trnů je poměrně krátkých, přičemž jeden z nich je až 10 cm dlouhý. Bílé květy jsou asi 10 cm dlouhé, po opylení a oplození se přeměňují v kulovitý plod, pokrytý hustými hnědými trny. Naleziště druhu se nacházejí v severních oblas­ tech Peru u Olmos v údolí Huancabamba, kde roste i na prudkých svazích kopců. Druh byl po­ zorován mnoha cestovateli a v katalozích bývá ně­ kdy nabízen pod sběrovým označením KK 306. Málokterý pěstitel zařadí druh do sbírky; proto se s ním většinou setkáme jen ve specializovaných kolekcích botanických zahrad nebo v soukromých sbírkách specialistů. Na pěstováni není náročný, jen je nutné dopřát mu větší pěstební nádobu, nebo jej umístit přímo do volné půdy. Květů se však dočkáme až za mnoho let.

Browningia

candelaris

SLOUPOVITÝ

Stromovitý kaktus dorůstající výšky až 5 m; kmen má šířku až 50 cm. Ve výšce přibližně 2 m nad zemí se stonek větví, přičemž jednotlivé větve se

142

Sloupovité rostoucí druh, jehož stonky dorůstají do výšky až 3 m. Keř je široce rozkladitý a může být až 5 m široký. Kvete velkými bílými trubkovi­ tými květy a jeho plody domorodí obyvatelé s ob­ libou pojídají. Druh patří k velmi rozšířeným a nesmírně variabil­ ním kaktusům, takže určit přesný původní výskyt Browningia candelaris

Cereus peruvianus

je skoro nemožné. Vyskytuje se dnes na velkých plochách v Jižní Americe, ale byl zavlečen třeba i na Madagaskar. Kaktusáři jej používají jako pod­ nož pro roubování choulostivých kaktusů. Pro okrasu se spíše pěstují různé monstrózní formy nebo klony se spirálovitě zatočenými žebry.

Corryocactus

Corryocactus apiciflorus

apiciflorus

TRSOVITÝ Druh bývá také často rozšiřován pod rodovým jménem Erdisia, či pod nejstarším rodovým jménem Cereus. Plazivé nebo mírně vystoupavé stonky dorůstají 50 cm délky a jejich tloušťka není větší než 3 cm. Trychtýřovité květy mají šarlatově červenou barvu a objevují se v blíz­ kosti temena. Druh pochází z provincie Huari v Peru, kde roste V nadmořských výškách okolo 2 500 m. Mezi pěs­ titeli není prakticky rozšířen, ale někteří specia­ listé na peruánské kaktusy jej ve sbírce mají. Není příliš náročný, důležité je však chladné světlé pře­ zimování. Rostliny kvetou již za šest či sedm let.

143

Corryocactus ayacuchoensis

Corryocactus

ayacuchoensis

SLOUPOVITÝ

Dnes bývá častěji řazen do rodu Erdisia, ale pro naši knihu jsme ponechali původní W. Rauhem a C. Backebergem vytvořený název. Druh vytváří přes metr vysoké husté keře s různě pokroucenými výhony. Jejich barva je světle zelená a z areol vyrůstá 9-10 okrajových trnů a 3 trny středové, dlouhé až 3,5 cm. Krásné oranžovočer­ vené květy jsou široké 3-4 cm a otevírají se během dne. Plodem je kulatá bobule. Pochází z jižního Peru, kde roste na kameni­ tých kopcích se sporou doprovodnou vegetací. Do Corryocactus brevistylus

144

Evropy se kdysi rozšiřoval pod sběrovým číslem KK 1072. Jedná se o sběr Karla Knížete z oblasti nedaleko Ayacucho. Do sbírek pronikl velmi málo a můžeme ho vidět pouze ve specializovaných ko­ lekcích amatérů či botanických zahrad. S pěstová­ ním nejsou tedy velké zkušenosti, ale druh nevy­ žaduje žádné speciální podmínky a můžeme jej pěstovat podobně jako ostatní méně náročné kak­ tusy z Jižní Ameriky.

Corryocactus

brevistylus

TRSOVITÝ

Keřovitě rostoucí kaktus, dorůstající výšky až 3 m, přičemž jednotlivé exempláře dosahují prů­ měru až 4 m. Každý stonek má 6-7 žeber. Areoly jsou výrazné, až 3 cm od sebe, s hustou vlnou. Výjimečnou ozdobou jsou až 25 cm dlouhé, hně­ davé trny (obvykle však nedorůstají více než 5 cm). Žluté květy vyrůstají v horních partiích stonků. Po opylení a oplození se mění v kulovité, šťavnaté bobule plné drobných černých semen. C. brevistylus roste v jižních oblastech Peru v nadmořských výškách okolo 2 000 m. Mezi kaktusáři není žádný zástupce rodu Corryocactus příliš rozšířen, hlavně kvůli nedostupnosti rostlin­ ného materiálu. S pěstováním nejsou potíže.

Corryocactus

puquiensis

Corryocactus puquiensis

TRSOVITÝ - SLOUPOVITÝ Málo známá a poměrně rozporuplná rostlina, jeli­ kož některé prameny uvádějí výšku až 5 m, což se nám u tohoto druhu nikdy nepodařilo objevit. Vět­ šinou se jedná o keřovitě rostoucí, sloupovitý druh, vysoký maximálně 2,5 m, význačný svými dlouhými středovými trny, které mohou v ojedi­ nělých případech dosahovat délky až 20 cm. Ele­ gantní je také čistě žlutý velký květ, dosahující při plném otevření šířky až 6 cm. Plodem je krátce otrněná, vejčitá bobule. Kdo chce vidět tento kaktus v přírodě, musí absol­ vovat náročný výstup na peruánskou sopku Volcan Chachani až ke hranici 3 000 m n. m. Rozhodně nepatří mezi kaktusy, které by byly ve sbírkách hojně rozšířeny. Jeho pěstování není náročné, ale určitá specifika s sebou nese. Především proto, že druh jen nerad snáší přílišné skleníkové horko a zálivku během letní stagnace růstu.

Espostoa

lanata

SLOUPOVITÝ

Sloupovité stonky vytvářejí bohatě větvený keř, vysoký až 4 m. Žebra i areoly jsou zcela pokryty hustou spletí trnů, které jsou složeny z krátkých

okrajových trnů bílé až načervenalé barvy a z vla­ sovitých trnů, které zahalují nejmladší části stonků. Bílé květy se otevírají za soumraku a vy­ růstají z bočního cefália. Ozdobou rostliny jsou i velké červené plody. Na stanovišti ji najdeme na mnoha lokalitách v jižním Ekvádoru a v severních oblastech Peru, kde tvoří poměrně husté porosty. Semenáčky to­ hoto druhu jsou pro své nápadné otrnění ozdobou každé sbírky. Rostliny v mládí nejsou pod množ­ stvím jemných vlasovitých trnů ani vidět, proto jsou mezi kaktusáři tolik oblíbené. Pěstování není náročné, snášejí běžné podmínky skleníkové kul­ tury, ale nemají rady zálivku během parného dne.

Espostoa lanata

145

Espostoa lanata var. serícata

Espostoa lanata var.

Espostoa melanostele

sericata

SLOUPOVITÝ Vzhledem k velké proměnlivosti základního druhu považují někteří autoři tuto varietu pouze za krajní nalezištní formu, která se odlišuje tím, že nemá výrazné středové trny. Patří mezi sloupo­ vité kaktusy, dorůstající výšky až 5 m, přičemž může mít jednotlivé větve široké až 15 cm. Okra­ jové trny vyrůstající z areol jsou velmi krátké (5-10 mm), středové trny jsou jen 5 mm dlouhé, téměř ukryté v husté vatě. Asi 7 cm dlouhé bílož­ luté květy mohou mít i růžový nádech a po oplo­ zení se mění v karmínově červený, dužnatý plod. Vlnatá boční cefálium má bíložlutou barvu a bývá obvykle 0,5 m dlouhé. Výskyt této variety v přírodě je udáván autorem popisu poměrně konkrétně u Huancabamba v se­ verním Peru. Existují však i jiné údaje o jejích na­ lezištích, například sběrová položka, sbíraná u 01mos v nadmořské výšce 1 000 m, kterou ve svém katalogu uveřejnil K. Kníže pod číslem KK 293. Pěstování je stejné jako u základního druhu. I tady

146

jsou semenáčky mnohdy krásnější než vzrostlejší sbírkové rostliny, jejichž bílá vata trpí zálivkou bohatou na minerály a kontaminovaným ovzdu­ ším.

Espostoa

melanostele

SLOUPOVITÝ

Někteří kaktusáři řadí tento druh do rodu Pseudoespostoa, ale domníváme se, že původní zařazení je správné. Sloupovitý, méně větvený kaktus do­ růstá výšky přibližně 2 m, přičemž jednotlivé stonky dosahují šířky asi 10 cm. Žeber bývá okolo 25 a jsou především u semenáčů zcela zahalena do bílé vaty. Trny jsou až 4 cm dlouhé. Smetanově bílé květy, občas s růžovým nádechem, vyrůstají z bočního cefália, které je velmi Vlnaté, širší a kompaktní. Plodem je žlutobílá dužnatá bobule, obsahující černá lesklá semena. V přírodě se s E. melanostele můžeme setkat ve středních oblastech Peru, kde roste například ne­ daleko Chosica, u Huinco v údolí Eulalia a jinde.

Nacházíme ji ve výškách 1 000-2 000 m n. m. Pě­ stování ve sbírkách není obtížné a semenáčky ros­ tou zpočátku velmi ochotně. Starší rostliny však občas ztrácejí kořeny, což vede k zastavení růstu, případně až ke smrti jedince. Vhodné je zalévat spodní zálivkou, aby se co nejvíce zachovala krásná bohatá vata. Přes léto snášejí plné slunce, ale první jarní paprsky dokáží rostliny ošklivě po­ pálit. Máme-li ve sbírce již starší jedince, je vhodné jim dopřát větší, nepříliš hlubokou pěs­ tební nádobu a občasné přihnojení.

Espostoa mirabilis

Espostoa melanostele var. nana SLOUPOVITÝ V přírodě dorůstá obvykle výšky do 2 m, přičemž tvoří keře s malým počtem postranních silnějších výhonů, které se větví již skoro od země. Celá rostlina je také zahalena do hustých vatovitých trnů. Květy vyrůstají z bočního cefália a otevírají se v noci. Espostoa melanostele var. nana

Tato varieta se vyskytuje také v Peru. Ve sbír­ kách je zastoupena stejně často jako základní druh, se kterým má také shodné nároky na pě­ stování.

Espostoa mirabilis SLOUPOVITÝ Stromovitě rostoucí, sloupovitý kaktus, který se od ostatních zástupců rodu liší menším množství vaty, nahrazené zejména u semenáčků drsnějšími vlasovitými trny. Vytváří také výrazné středové trny, které odstávají od stonku, jsou dřevité a pí­ chavé. Lokality E. mirabilis jsou udávány autorem po­ pisu velmi obecně jako severovýchodní Peru. Známe však místa na Rio Maraňon u Balsas, kde rostou v nadmořských výškách 1 200-1 500 m a kde je sbíral K. Kníže pod sběrovým označením KK 295. Pěstování je shodné jako u ostatních zá­ stupců rodu, jen s tím rozdílem, že semenáčky nepřirůstají tak rychle.

147

Eulychnia ritteri SLOUPOVITÝ

Keřovitý kaktus dorůstající výšky maximálně 3 m; jednotlivé stonky nepřesahují šířku 6-8 cm. Okrajových trnů bývá 12, středové jsou jen 4, zato až 6 cm dlouhé, černé. Květ se objevuje v horních partiích stonku, je růžovočervený, dlouhý asi 2 cm a otevřený vydrží jen několik hodin. Druh pochází z Peru, z provincie Arequipa. Ve sbírkách se vyskytuje jen velmi sporadicky a vět­ šinou jej vlastní jen specialisté na kaktusy Jižní Ameriky.

vnitřní okvětní lístky. Květ je plný žlutobílých prašníků, které produkují obrovské množství pylu. Zástupce peruánských kaktusů, který se vyskytuje nedaleko osady Santa Clara v nadmořských výš­ kách 400-600 m. Roste zde na velmi suchých a výslunných místech, čemuž je také nutné při­ způsobit pěstování v kultuře. Vyžaduje umístění na plném slunci s prouděním vzduchu. Ke zdár­ nému vývoji potřebuje běžný kaktusový substrát a častější přesazování do větších nádob. Kaktusáři pěstují zástupce tohoto rodu jen v omezené míře.

Haageocereus

aureispinus

KEŘOVITÝ

Haageocereus

acranthus

SLOUPOVITÝ

Robustní cereusovité rostlina odnožuje již od báze a vytváří menší, asi 1 m vysoké keře. Hustá spleť okrajových trnů a dva trny středové pokrývají sto­ nek, na němž je vidět po bližším prozkoumání 14 žeber s areolami. Bílý trubkovitý květ se objevuje ve vrcholových partiích stonku. Asi 7 cm dlouhá květní trubka má zelenobílou barvu a stejné jsou Eulychnia ritteri

Keřovitě rostoucí Cereus, jehož jednotlivé stonky dorůstají okolo 80 cm výšky při šířce 5-8 cm. Žluté okrajové trny měří 1-2 cm a jeden trn stře­ dový může dosahovat délky až 4 cm. V noci se otevírající bílé květy jsou úzce trubkovité, až 7 cm dlouhé a jen 3 cm široké. Plodem je červená ku­ lovitá bobule, plná drobných černých semen, ši­ roká asi 5 cm. Druh se vyskytuje např. u Rio Chillon v Peru, kde roste v nadmořských výškách 1 200-1 400 m. Ve sbírkách je k vidění jen ojediněle a spíše ho mů­ žeme spatřit ve větších komplexech botanických zahrad. Při pěstování mu vyhovuje běžný substrát, chladné přezimování a větší nádoba nebo volná půda, kde může dorůst větších rozměrů a ukázat tak svou eleganci.

Haageocereus

chosicensis

SLOUPOVITÝ Sloupovitý, od báze Odnožující druh, dorůstající výšky necelé 2 m, přičemž šířka stonku nepřesa­ huje 10 cm. Žeber bývá 20. Areoly jsou široké Haageocereus acranthus

148

Haageocereus chosicensis

Haageocereus aureispinus

4 mm a nesou přes 30 okrajových jemnějších trnů a 3-4 trny středové, které jsou 2 cm dlouhé, jehlo­ vité a mají žlutošedou barvu. Květy se objevují v těsné blízkosti vegetačního vrcholu. Vnější okvětní lístky a trubka jsou zelenavé, vnitřní pur­ purově červené, což výrazně kontrastuje s žlutobílou barvou prašníku a blizny. Barva květů však je velmi proměnlivá a na lokalitách lze objevit i rost­ liny s květy růžovými či růžovobílými. Při silnici vedoucí z hlavního města Peru do města Oroya leží městečko Chosica, podle kterého byl tento kaktus pojmenován. Patří opět do skupiny rostlin, kterou se zabývají především specialisté, nebo kaktusáři, kteří mají ve skleníku dostatek místa. Výborně však snáší během léta volnou kul­ turu a nevadí mu chladné zimování beze světla.

Haageocereus

chráněn stínem žádné vyšší vegetace. Díky svému drsnému způsobu života v přírodě je tento Haa­ geocereus velmi nenáročný v kulturních podmín­ kách. Už jako semenáčky vypadají rostliny velmi elegantně a není proto nutné čekat dlouhé roky, než dospějí. Haageocereus chrysacanthus

chrysacanthus

SLOUPOVITÝ

Jeden z velmi elegantních zástupců rodu pro své výrazné zlaté otrnění (chrysacanthus). Dorůstá výšky okolo 1 m a rostliny odnožují již od báze. Husté okrajové trny a delší středové trny na vr­ cholových částech stonků vytvářejí efektní zlaté „hlavy". Květy jsou až 5 cm široké a 6 cm dlouhé. Vnější části okvětí jsou zelenavé, vnitřní okvětní lístky červenozelené. Velký zelenočervený kulo­ vitý plod mívá průměr okolo 4 cm. Lokalita, kde je možné se s tímto druhem setkat, leží severně od hlavního peruánského města Lima, a to přímo na 266. km panamerické silnice. Roste na pustých kamenitých rovinách, kde není

149

Haageocereus repens

Haageocereus

repens

Islaya

grandiflorens

PLAZIVÝ

KULOVITÝ

Poléhavý stonek vytváří plazivé keře, které dokáží tzv. cestovat. Stonek roste do délky a stává se, že spojení s původní mateřskou rostlinou se časem přeruší. Mladá část rostliny však zakořenila z po­ stranních adventivních pupenů a dostala se od ma­ teřské rostliny „dál", přičemž časem sama založí další klonálně namnožené potomstvo. Nejdelší stonky dosahují délky asi 2 m při šířce 8 cm. Dlouze trubkovité květy jsou asi 7 cm dlouhé, 3-4 cm široké a vykvétají během noci; mají čistě bílou barvu. Plodem je kulatá dužnatá bobule, plná drobných černých semen. Severní oblasti Peru poblíž moře jsou velmi spoře porostlé a písčitá krajina je na první pohled ja­ koby bez života. Zde roste právě tento druh; jeho naleziště se konkrétně nacházejí jižně od města Trujillo. Ve sbírkách se s ním setkáme opravdu jen výjimečně, nejčastěji ve specializovaných sbír­ kách nebo jako s raritou v kolekcích botanických zahrad. Pěstování je nutné v minerálním, dobře propustném substrátu na plném slunci. Zimujeme při běžných teplotách kolem 10 °C.

Současné pojetí celého rodu je poněkud nejasné a někteří taxonomové jej považují jen za jakousi severní větev rodu Neoporteria. Pro přehlednost se přidržme členění, které uznává islaje jako sa­ mostatný rod. Sloupkovitý stonek dorůstá až 20 cm výšky a šířka stonku se pohybuje okolo 8 cm. Otrnění je poměrně variabilní a z toho dů­ vodu byly v minulosti popsány ještě dvě variety (/. grandiflorens var. tenuispina a /. grandiflorens var. spinosior). Květ, jak již druhový název gran­ diflorens napovídá, je poměrně velký, až 4 cm ši­ roký, trychtýřovitého tvaru a sytě žluté barvy. Vál­ covitý plod má červené oplodí a uvnitř černá, asi 1 mm dlouhá semena. /. grandiflorens je přestavitel peruánské flóry, je­ hož typová lokalita je udávána z 697. km transamerické silnice, jižně od města Atico. Roste v příbřežních pouštních oblastech ve velmi níz­ kých nadmořských výškách mezi 100-200 m. Místem výskytu jsou nízké pahorky s vátými písky, kde se srážky vyskytují jen zcela výjimečně a většinu vody tak rostliny přijímají ve formě

150

Islaya grandiflorens

Islaya islayensis

Islaya maritima KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

husté mlhy. Vzhledem k svému výskytu má určitá specifika, která je nutné dodržet i v kultuře. Velmi dlouhé, drátovité kořeny jsou zvyklé přijímat i minimální dešťové srážky z vrchních vrstev půdy, proto musí být zálivka velmi opatrná, v ma­ lých dávkách a raději častější. Pro méně zkušené pěstitele doporučujeme druh roubovat např. na Eriocereus jusbertii. Přezimování je nutné na světle a při teplotách okolo 10 °C.

Islaya

islayensis

KULOVITÝ

Vzhledem k určité systematické nepřehlednosti, která panuje v rodu Islaya, je i se zařazením této islaje poněkud potíž. Někteří ji považují za shod­ nou s /. grandiflorens, jiní ji uznávají jako samo­ statný druh. Mírně sloupkovitý stonek dorůstá výšky až 25 cm při šířce stonku okolo 12 cm. Světle hnědé trny v přírodě zcela zakrývají po­ kožku, u sbírkových rostlin je šedozelená. Žlutý květ je asi 3 cm široký a po oplození se mění ve válcovitý plod s červeným oplodím. Roste stejně jako většina zástupců rodu při pobřeží, konkrétně jižně od peruánského města Atico a se­ verně od města Chala. Pěstování je shodné s I. grandiflorens. Rostliny nemají rády letnění a skle­ níková kultura na plném slunci jim vyhovuje. Islaya maritima

Stonek je většinou jednotlivý, neodnožující, v pří­ rodě kulovitý, ve sbírkách mírně sloupkovitý, až 10 cm vysoký a 5-7 cm široký. Na hranáchl9-25 žeber jsou umístěny oválné plstnaté areoly v roze­ stupech 2-4 mm. Vyrůstá z nich 8-22 okrajových trnů a 4-7 trnů středových, 1,5-2 cm dlouhých. Květy jsou menší, asi 2,5 cm široké, jasně žluté a někdy mají vnější okvětní lístky načervenalé. Podobně jako ostatní zástupci rodu se vyskytuje také v nižších nadmořských výškách v těsné blíz­ kosti moře. Její lokality leží v nadmořských výš­ kách 100-400 m, ve velmi suchých oblastech již­ ního Peru. Tato islaja byla opakovaně sbírána v peruánské provincii Islay nedaleko Matarani, např. pod sběrovým číslem KK 1078. Pěstování je stejné jako u ostatních zástupců rodu; ani tento druh nemůžeme doporučit úplným začátečníkům.

151

Lobivia aurea

Lobivia

jajoana

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Lobivia

aurea

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Velmi proměnlivý druh, který byl také řazen do rodu Echinopsis. U základního druhu je stonek většinou jednotlivý, pouze výjimečně s několika odnožemi. Výška nepřesahuje 15 cm a šířka stonku je většinou okolo 10 cm. Stonek je členěn na 11-16 žeber, která na svých hranách nesou ku­ laté areoly. Z nich vyrůstá 8-16 okrajových trnů a většinou 4 trny středové, které jsou silnější a od­ stávají od stonku. Nádherné žluté květy se zaklá­ dají na bočních areolách a mají průměr až 7 cm. Díky velkému areálu výskytu bylo popsáno mnoho variet, které jsou si jen málo podobné. Z nejzná­ mějších můžeme uvést L. aurea var. callochrysea, L. aurea var. fallax (velké skupiny rostlin) nebo bíle kvetoucí L. aurea var. albiflora. Všechny zmiňované variety včetně základního druhu se vy­ skytují v pohoří Sierra Chica de Córdoba a v Sierra San Luis v Peru. Patří mezi druhy, které se snadno pěstují. Výsev semen není obtížný a podobně jako většině vysokohorských kaktusů je této lobivií v létě lépe na volném stanovišti než ve skleníku. Lobivia jajoana

152

Nesmírně variabilní druh, který byl pojmenován na počest českého kaktusáře a malíře z Brna, Bed­ řicha Jajó. Stonek je asi 6 cm široký, v kultuře ros­ tou starší exempláře do mírných sloupků, žeber je 12-16. Oválné areoly nesou 9-11 okrajových trnů, dlouhých 1-2 cm, a 1-3 trny středové. Ty jsou ob­ vykle dlouhé 3 cm a mají tendenci u některých rostlin špičku nejdelšího trnu háčkovité stáčet. Květ měří asi 6,5 cm v průměru a slabě voní. Jeho barva je karmínově červená s fialovočerným jíc­ nem. Nitky tyčinek jsou tmavě červené, prašníky výrazně žluté, krátká čnělka nese světle žlutou bliznu. Ovšem barva květu je v rámci okruhu rost­ lin kolem L. jajoana velmi proměnlivá. Plodem je vejčitá bobule, ukrývající lesklá černá semena. Díky obrovskému areálu výskytu byla popsána také řada variet, které byly a ještě jistě budou různě klasifikovány. Namátkou uveďme např. L. jajoana var. fleischeriana s tomatově oranžovým květem a dlouhými hákovité zahnutými středo­ vými trny, nebo L. jajoana var. nigrostoma kve­ toucí žlutým květem s černým jícnem. Výskyt zá­ kladního druhu je udáván od Volcan Cháni z údolí Quebrada de Humahuaca v Peru. Tento kaktus v nějaké své formě nechybí v žádné sbírce. Pro jednoduché pěstování a překrásné květy v celé škále barev si našel řadu příznivců, a to jak mezi začátečníky, tak i zkušenými pěstiteli. Základem je, stejně jako u ostatních vysokohorských lobivií, dostatek světla, čerstvého vzduchu a chladné zi­ mování. Při teplém zimování se rostliny předčasně probudí, čímž dochází k deformacím stonků.

Lobivia

pampana

KULOVITÝ Odnožující kulovitý stonek obvykle dorůstá šířky asi 5-7 cm, přičemž je rozdělen na 17-21 mírně zvlněných žeber. Vlna z areol postupně mizí. Trny se špatně odlišují na okrajové a středové a z každé areoly jich vyrůstá 15-20, jsou hnědavé a zahnuté směrem ke stonku. Květ je asi 6 cm dlouhý a okvětní lístky mají žlutavou bázi, jinak jsou celé zářivě červené. Kulovitý plod je porostlý bílými jemnými vlasy. Druh byl pojmenován podle jihoperuánského města Pampa de Arrieros, ležícího v nadmořských výškách okolo 4 000 m, jehož okolí je také typo­ vou lokalitou druhu. Rostliny většinou rostou mezi kameny a na skalnatých výchozech s velmi sporou doprovodnou vegetací. Jelikož se jedná o další z vysokohorských zástupců rodu, platí zde stejné podmínky jako pro ostatní zástupce ze stej-

Lobivia pampana

ných poloh - v létě je vhodnější umístění pod ši­ rým nebem s přístřeškem proti dlouhotrvajícím dešťům, nutné je velmi chladné zimování a brzké probuzení na jaře, aby se vlivem vyšších teplot a malé intenzity světla v zimovišti nezačala defor­ movat. Lobivia wrightiana

Lobivia

wrightiana

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Stonek roste solitérně, zpočátku kulovitě, později se protahuje do mírného sloupku. Je rozdělen na 13-19 žeber. Počet a délka okrajových trnů jsou velmi proměnlivé. Středový trn může být až 6 cm dlouhý a někdy mívá dokonce háčkovitou špici. Květ vyrůstá z boku rostliny, má světle růžovofia­ lovou barvu a je asi 5 cm dlouhý s nápadně úzkou a dlouhou květní trubkou. Lokalit, kde byla tato lobivie sbírána, je známo hodně a také proto vykazuje velkou variabilitu v otrnění i v barvě květu. Asi nejčastěji udávaná místa výskytu jsou u La Mejorada a u La Esmaralda v peruánském departamentu Huancavelica. Obývá nadmořské výšky 2 500-2 800 m. Další z druhů, který se ve sbírkách vyskytuje poměrně často, jednak kvůli snadnému pěstování, jednak kvůli kráse svých květů. V létě má raději pařeništní kulturu nebo stanoviště pod širým nebem než přehřáté klima skleníku.

153

Loxanthocereus flavispinus

stuje ani mnoho praktických zkušeností s jeho pě­ stováním. Důležité je umístění na plném slunci, živný substrát a zimování při teplotách neklesají­ cích dlouhodobě pod 10 °C.

Loxanthocereus lanatus SLOUPOVITÝ

Loxanthocereus

clavispinus

SLOUPOVITÝ Od báze se větvící stonky rostou nejprve jednot­ livě a dosahují výšky okolo 50 cm a šířky do 10 cm. Stonek je rozdělen asi na 14 žeber. Okra­ jových trnů je v jedné areole přibližně 30 a jsou velmi tuhé, až 1,5 cm dlouhé, středové trny jsou 2-3, jehlovité a dosahují délky 3 cm. Mírně zygo­ morfní květy jsou až 7 cm dlouhé, zářivě červené. Naleziště tohoto druhu jsou ve středním Peru v údolí Nazca, kde roste v nadmořských výškách mezi 500 a 700 m. Je k vidění jen v málo sbírkách a spíše jej objevíme ve specializovaných kolek­ cích botanických zahrad. S jeho pěstováním ne­ jsou velké problémy, ale květů se dočkáme až po mnoha letech. Jeho malé zastoupení ve sbírkách je způsobeno především malou nabídkou semen.

Loxanthocereus

eriotrichus

SLOUPOVITÝ - PLAZIVÝ Stonky vzpřímené, sloupovité, někdy i mírně poléhající, rozdělené na přibližně 16 žeber. Temeno je pokryto jemnými vlasovitými trny, ze spodních areol vyrůstá 12-15 okrajových, 1 cm dlouhých trnů a 3-6 trnů středových, až 3 cm dlouhých. Květy jsou ohnivě červené, mírně zygomorfní a objevují se ve vrcholových partiích kaktusu. Plod je velký asi jako třešeň a obsahuje drobná černá semena. Výskyt tohoto druhu je udáván z Peru, konkrétně od města Matucana a také z okolí řeky Rio Rimac, kde roste v nadmořských výškách okolo 1 600 m. Vidět jej ve sbírkách je velmi vzácné, a tak neexi-

154

Většina kaktusářů zřejmě toto jméno doposud ne­ slyšela, jelikož je použito jako provizorní označení pro rostlinu, kterou ve svých sběrech identifikoval K. Kníže a označil ji jako sběrovou položku KK 1897. Stonky jsou od báze Odnožující, trsovité pouze do 40 cm dlouhé a asi 6 cm široké. Druh patří zřejmě do příbuzenstva L. eriotrichus a je za­ jímavý svým mírně zahaleným temenem. Nevý­ razně zygomorfní květy jsou svítivě červené a ob­ jevují se v horních partiích stonku. Jako lokalita bylo udáváno okolí Rio Lurin v Peru, kde roste v nadmořských výškách asi 2 200 m. S pěstováním nejsou doposud velké zkušenosti, ale dá se předpokládat, že bude stejně náročný jako další zástupci rodu. Loxanthocereus eriotrichus

Loxanthocereus

seniloides

Loxanthocereus seniloides

SLOUPOVITÝ

Tento název je jakýmsi pracovním označením pro zajímavé, poměrně robustní a maximálně 1 m vy­ soké cereusovité kaktusy, které mají vrchní část stonku zahalenou do jemných bílých vlasů. Krásné, ohnivě červené zygomorfní květy se objevují neda­ leko vrcholu stonku a jsou až 7 cm dlouhé. Doposud existují jen sporé údaje o výskytu tohoto kaktusu a nebýt sběrů z okolí Rio Lurin v Peru, asi by se o něm nevědělo takřka nic. Mezi specia­ listy bývá rozšiřován pod sběrovým číslem KK 1896 a ve sbírkách prakticky chybí. Avšak platí pro něj stejné pěstitelské zásady jako pro ostatní zástupce rodu.

Loxanthocereus

sulcifer

PLAZIVÝ Plazivý, mírně vystoupavý stonek, jehož délka může být až ke dvěma metrům. Šířka stonku je obvykle 8 cm a 8 je také žeber, která jsou rozpadlá do hrbolců. Okrajové trny jsou kratší, asi do 1 cm délky, a z areoly jich vyrůstá přibližně 9. Středové trny nejčastěji 4 postavené do kříže, z nichž nej­ delší měří až 4 cm. Zygomorfní červené květy mohou dosahovat délky okolo 5 cm. Lokality tohoto druhu se nacházejí u řeky Rio Fortaleza v nadmořských výškách 2 400-3 000 m. Tvoří často velké plochy s propletenými větvemi a stává se, že dlouhé stonky porůstají i okolní keře. Najít tento Cereus ve sbírkách je poměrně obtížné, přestože patří mezi bezesporu zajímavé, ale bohužel, méně atraktivní kaktusy. Pro jeho pě-

stování je nejlepší letnění pod širým nebem, chladné přezimování a větší pěstební nádoba, aby byl schopen narůst dostatečných rozměrů. Loxanthocereus sulcifer

Loxanthocereus lanatus

155

Matucana aurantiaca

vyrůstá 8-10 okrajových a 1-4 středové trny, které jsou většinou u báze tmavší a ke špičce světlají. Velký žlutý květ je uzpůsoben k Opylování hmy­ zem, kdežto ostatní matukany opylují většinou kolibříci. Svérázná stavba krátkých květů způso­ bila, že F. Ritter tuto matukánu zařadil do samo­ statného rodu Incaia. Hnědozelený nebo purpu­ rově zbarvený, asi 1,5 cm široký plod ukrývá černá semena. Lokality M. aureiflora se nacházejí v severních ob­ lastech Peru, kde roste nedaleko města Cajamarca, typová lokalita je Banos del Inca v nadmořských výškách 2 700-3 000 m. Zde roste ve společenství trav na plném slunečním osvitu. Dostatek slunce a čerstvý vzduch jsou dva základní předpoklady ús­ pěšné kultury. Druh také velmi dobře prosívá při letní volné kultuře. Pozor však na první jarní pa­ prsky, které dokáží rostliny ošklivě popálit. Přezi­ mování raději na světle, při teplotách okolo 10 °C. Rozmnožujeme výsevem semen, přičemž mladé semenáčky je vodné mírně přistínit.

Matucana

formosa

SLOUPKOVITÝ

Matucana

aurantiaca

KULOVITÝ

Poněkud sporný a také velmi variabilní druh, uvá­ děný ve starší literatuře jako druh rodu Submatu­ cana. Kulovitý stonek může dorůst šířky až 15 cm a obvykle vytváří 15-18 žeber. Trny jsou dosti va­ riabilní, někdy hnědavé, jindy žluté, u některých rostlin odstávají od stonku, jinde jsou přitisklé. Květy se objevují na začátku léta a jsou oranžově žluté, květní trubka porostlá výraznými šupinami. Lokality tohoto druhu se nacházejí v severním Peru v několika departamentech, např. Cajamarca či Huancabamba. Roste v nadmořských výškách od 2 200 do 3 600 m a K. Kníže jej sbíral u Hualgayoc (KK 455-2 200 m n. m.), jiní sběratelé mezi Chota a Hualgayoc. Pěstování této matukany není obtížné, její nároky jsou shodné s běžně pěstova­ nými druhy. Má však překrásné květy, které upou­ tají na první pohled svou barvou.

Matucana

aureiflora

DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Ploše kulovitý stonek může v přírodě dorůst šířky okolo 20 cm a o něco málo menší výšky. Stonek je rozdělen asi na 18 plochých žeber, která se roz­ padají do hrbolců zakončených areolou, ze které 156

Nejprve kulovitý, ve vyšším věku sloupkovité ros­ toucí kaktus, jehož šířka je obvykle do 15 cm a výška asi dvojnásobná. Rozpadá se na nevý­ razná žebra dělená do spirálovitě uspořádaných hrbolců, na jejichž vrcholu je kruhovitá areola, z níž vyrůstá 5-8 trnů, dlouhých 2-3 cm. Někteří specialisté dokonce rozlišují i dlouhotrnnou vari­ etu M. formosa var. longispina, ale variabilita Matucana aureiflora

Matucana formosa

Matucana formosa var. longispina

v délce otrnění je na jediném stanovišti tak veliká, že toto členění pokládáme za neopodstatněné, což dokládá snímek dvou rostlin ze stejného stano­ viště. Kvete asi 5 cm dlouhým červeným, mírně zygomorfním květem. M. formosa se vyskytuje na svazích v okolí Rio Maraňon v nadmořských výškách 1 200-1 500 m, neda-

leko Baqua, v místech, kde roste také Matucana madisoniorum. Pěstování a kultura nejsou náročné a potřebuje stejnou péči jako ostatní matukany, jen je potřeba respektovat, že nepatří k výrazně vysokohor­ ským. Ovšem potřeba čerstvého vzduchu a dodržení období letní stagnace platí i v tomto případě.

Matucana haynei var. erectipetala

Matucana haynei var. erectípetala KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Nejprve kulovitý, později až sloupkovitý stonek může dorůstat výšky 50 cm a šířky okolo 15 cm. Okrajových trnů bývá 25-35 a jsou dlouhé asi 2 cm. Silnější a píchavější trny středové jsou ob­ vykle 2-3 a jejich délka dosahuje až 5 cm. Zygo­ morfní, zářivě červené květy mají délku až 7 cm a právě tato varieta se od základního druhu liší jemnějším otrněním a květy se vztyčenými vnitř­ ními okvětními lístky. Výskyt této matukany odpovídá výskytu základ­ ního druhu, tj. okolí města Matucana východně od Limy, a to v nadmořských výškách 2 000-2 700 m. Rostlinám dopřejme co nejvíce slunce a zároveň čerstvý vzduch. Velmi dobře prospívají v pařeniš­ tích a v teplejších a méně deštivých oblastech sná­ šejí dobře volnou kulturu pod širým nebem. Důle­ žité je chladné přezimování na světle. Druh rozmnožujeme téměř výhradně výsevem semen.

157

Matucana herzogiana

proto byla také dříve řazena do rodu Submatu­ cana. F. Ritter objevil tento druh u Puente Crisnejas, které leží severně od města Cajamarca v Peru. Svůj sběr označil jako FR 693 a pod tímto ozna­ čením se také první semena dostala do Evropy. K. Kníže nalezl další stanoviště, na kterých identifi­ koval příbuzné rostliny, které jsou doposud nepo­ psané (KK 1153, KK 1316, KK 1054). Stejně jako mnohé jiné jihoamerické druhy kaktusů po­ třebuje M. intertexta pro dobrou kondici přede­ vším dostatek čerstvého vzduchu, plné slunce a mírně kyselý, propustný substrát. Množení vý­ sevem semen není obtížné, ale semenáčky je první roky potřeba mírně přistínit. Do květuschopné ve­ likosti dorůstají zhruba za 7 až 10 let.

Matucana krahnii KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Matucana

herzogiana

KULOVITÝ Poměrně komplikovaný taxon, který byl v minu­ losti mnohokrát zaměňován a dodnes není zcela jasné, jak mají vypadat typické exempláře tohoto druhu. Rostlina na snímku je možná typická svým otrněním, ale květy jsou poněkud zvláštní, jelikož podle pozorovatelů v přírodě mají být menší. Do­ konce bylo uvedeno, že na jedné lokalitě jsou rostliny s nejrůznějšími odstíny květů. Jak uvádí K. Kníže, rostliny tohoto druhu pozoro­ val v Cordillera Negra v Peru v nadmořských výš­ kách kolo 3 200 metrů. S pěstováním není mnoho zkušeností, ale dá se předpokládat, že rostliny bu­ dou stejně náročné jako ostatní vysokohorské druhy tohoto komplexu.

Kulovitý, zpočátku jednotlivý stonek může ve stáří růst do sloupku a odnožuje. Nejvyšší rostliny mají asi 15 cm na výšku a šířka nepřesahuje 10 cm. Kru­ hovité areoly s bílou plstí nesou 8-15 okrajových trnů a nejčastěji 1-4 trny středové. Výrazně zygo­ morfní, ohnivě červený květ vyrůstá poblíže vege­ tačního vrcholu a je nápadný délkou až 9 cm. Jako typová lokalita byla určena oblast ležící při­ bližně 16 km od osady Balsas v peruánské pro­ vincii Chachapoyas. Vyhledává většinou rozptý­ lený stín doprovodné vegetace na skalách v okolí řeky Maraňon. M. krahnii patří mezi velmi oblí­ bené kaktusy, které většinou pěstují i méně zku­ šení kaktusáři. Je nutné dopřát rostlinám dostatek světla a přes léto i poměrně hodně vody. Zima by neměla být ve znamení příliš nízkých teplot optimum je okolo 12 °C. Semena dobře klíčí, se­ menáčky rychle přirůstají a kvést mohou již třetím rokem. Matucana intertexta

Matucana

intertexta

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Zpočátku kulovitý, ve stáří až mírně sloupkovitý stonek dosahuje šířky 7-18 cm a může dorůst až dvojnásobné výšky. Okrajové trny vyrůstají z eliptických plstnatých areol a bývá jich asi 20. U mladých rostlin jsou krátké, teprve u velkých exemplářů rostou do délky a mají tendenci se až proplétat. Středové trny jsou pevné, až 3 cm dlouhé, jejich počet kolísá od 1 do 4. Květy se ob­ jevují poblíž temene a jsou 7,5-10 cm dlouhé při šířce od 5 do 8 cm. Mají žluotooranžovou až čer­ venooranžovou barvu. Květní trubka bývá více ochlupená, než je tomu u rostliny na obrázku,

158

Matucana

madisoniorum

Matucana madisoniorum

KULOVITÝ

Zpočátku kulovitý stonek se v dospělosti začne protahovat do mírného sloupku. Každého však upoutá na první pohled, protože z některé areoly většinou zcela beztrnného, šedozeleného stonku trčí obvykle jeden dlouhý, černošedý, mírně za­ hnutý trn. Květy se objevují v létě a vyrůstají z nejmladších areol. Jsou dlouze trubkovité a květní trubka je porostlá šedobílými chlupy. Celý květ je mírně zygomorfní a okvětní lístky mají sytě červenou barvu. Hledáte-li tento druh v přírodě, musíte zavítat do peruánské oblasti departementu Ancash v provin­ cii Huari, kde se vyskytuje v nadmořských výš­ kách okolo 2 000 m. Pěstování této matukany ve sbírkách není velký problém; rostliny přivítají mírný rozptýlený stín a mírně kyselý substrát, který v sezóně pravidelně zaléváme.

Matucana

myriacantha

KULOVITÝ Méně známý zástupce rodu, dříve řazený do rodů Borzicactus a Submatucana. Kulovitý, jednotlivý stonek dorůstá šířky i výšky asi 10 cm, rozpadá se na přibližně 25 žeber a je nápadný výrazným, štětinovitým otrněním žluté barvy. Špatně odlišitelné okrajové a středové trny vyrůstají z areoly v počtu 25-30 a jsou až 2,5 cm dlouhé. Krásné, mírně zy­ gomorfní květy se objevují blízko vegetačního vr­ cholu a mají žlutooranžovou barvu, často s náde­ chem do růžova. Květy jsou až 6 cm dlouhé a 4-5 cm široké.

Výskyt je udáván z oblasti Amazonas v Peru. Nej­ známější lokalitou, kterou uvedl K. Kníže, je Balsas, kde osídluje oblasti v nadmořských výškách 1 500 m. Sběry této matukany byly označeny pol­ ním číslem KK 457. Pěstování je stejné jako u ostatních zástupců rodu. Nutná je však větší opatrnost na nevhodnou zálivku v době letní stag­ nace růstu. Druh by si zasloužil ve sbírkách větší rozšíření, jelikož se jedná o rostlinu velmi půso­ bivě otrněnou i kvetoucí. Vhodné zimování při teplotách okolo 15 °C.

Matucana krahnii

Matucana myriacantha

159

Matucana paucicostata

a známe ji proto pod několika polními čísly, např. KK 791 nebo FR 597. Roste v provincii Huari v Peru. Typová lokalita druhu se nachází v blíz­ kosti Rahuapampa, ve výšce 2 000-2 500 m n. m. Pro úspěšné pěstování musíme rostlinám zajistit dostatek slunce, ale největší letní vedra nesnášejí dobře. V té době je vhodné alespoň mírně přistí­ nit. Semenáčky velmi rychle přirůstají a již 4.-5. rokem kvetou. Rozmnožovat lze také odnožemi, které opatrně oddělíme, tak aby nedošlo k poško­ zení matečnice ani odnoží.

Matucana

variabilis

SLOUPKOVITÝ

Matucana paucicostata KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Kulovitý či mírně sloupkovitý stonek je zpočátku jednotlivý, ve stáří často Odnožující. Malý počet žeber (7-11) dal název druhu paucicostata = máložeberná. Žebra jsou oblá; z areol na hrbolech vyrůstá 4-8 okrajových trnů a obvykle i jeden trn středový. Zygomorfní červený květ je dlouhý až 6 cm a krásně kontrastuje se žlutými prašníky. Plodem je zelenavá bobule, otevírající se několika postranními otvory. M. paucicostata byla sbírána v přírodě několikrát Matucana variabilis

160

Ve stáří sloupkovitý stonek dorůstá výšky asi 15 cm a šířky okolo 8 cm, přičemž je zcela zaha­ len do bílých trnů. Početné okrajové trny jsou asi 8 mm dlouhé, 1-3 středové trny jsou až 2 cm dlouhé, také bílé, ale s hnědnoucí špičkou. Květ je výrazně zygomorfní, zářivě červený a velmi kon­ trastuje s bílým otrněním. Výskyt tohoto druhu v přírodě je udáván z oblastí středního Peru, kde byl několikrát sbírán, a to konkrétně na lokalitě vzdálené 10 km severně od města Churin ve výškách okolo 2 500 m n. m. Pěstování není příliš obtížné, ale rozhodně se jed­ ná o choulostivějšího zástupce rodu. Lépe snáší podmínky dobře větraného pařeniště než vysoké letní teploty přehřátého skleníku. Běžný substrát, v létě občasná zálivka a umístění na plném slunci. Zimujeme v chladném a světlém prostředí.

Melocactus

bellaristensis

SLOUPKOVITÝ

Krátce sloupovitý stonek může dorůst výšky té­ měř 40 cm při šířce okolo 25 cm. Všechny trny jsou drápovitě zahnuté směrem ke stonku a velmi zajímavá je velká variabilita v hustotě otrnění u jednotlivých rostlin. Terminální cefálium se ob­ jevuje až po mnoha letech a u nejstarších exem­ plářů dosahuje výšky až 10 cm. Růžovofialový květ je pouze 1 cm široký, ale ozdobou všech me­ lokaktusů jsou také červené kyjovité plody, které po uzrání vyčnívají z cefália. Druh roste ve velmi teplých oblastech v jižním Ekvádoru a v severním Peru, kde teploty neklesají pod 20 °C. Tomu musí být přizpůsobeno i zimo­ vání v našich podmínkách, během kterého by se teploty měly pohybovat okolo 15 °C. Malé seme­ náčky rostou dosti špatně, stejně tak i dospělé rostliny. Lze doporučit roubování na pomalu ros­ toucí podnož. Cefálium se začne tvořit přibližně za 15 let.

Melocactus bellavistensis

Melocactus peruvianus

Melocactus

jen do 10 cm), menšími květy a kratším přisedlým otrněním. Tato varieta se vyskytuje v nadmořských výš­ kách okolo 1 000 m na skalnatých terasách mezi kameny v peruánském údolí Lurin až po údolí Eulalia. Pěstování je shodné jako u základního druhu.

peruvianus

SLOUPKOVITÝ

Rostliny vytvářejí v dospělosti krátce pyramidální stonek, který nepřesahuje výšku 20 cm. Trny jsou husté, propletené, velmi tuhé, přičemž 1-2 stře­ dové trny šídlovité odstávají od rostliny. Cefálium se tvoří po mnoha letech, bývá asi 6 cm široké a maximálně 8 cm vysoké. Květy jsou červenofi­ alové, asi 1 cm široké. Druh patří do poněkud komplikovaného kom­ plexu, který není dobře zvládnut, protože se jeho areál výskytu táhne mnoho set kilometrů podél pobřeží Tichého oceánu, od severní až po jižní hranici Peru. M. peruvianus patří mezi melokak­ tusy k pěstitelsky náročným. Je pro něj velmi dů­ ležité světlé a teplé zimování. Množíme výsevem semen. Semenáčky rostou většinou bez problémů, proto doporučujeme roubovat až starší rostlinky na trvalé podnože.

Melocactus peruvianus var. lurinensis

Melocactus peruvianus var. lurinensis KULOVITÝ Tento kaktus je platně popsanou varietou, i když její opodstatněnost je neustále zpochybňována a některými autory je chápána pouze jako syno­ nymum základního druhu. Kromě jiného místa výskytu se od základního druhu liší menším vzrůstem (kulovitý stonek dosahuje šířky a výšky 161

Mila caespitosa

Peru, kde roste nedaleko Ayacucho a Huanta v nad­ mořských výškách 2 500 m. Ve sbírkách někdy ko­ luje pod sběrovým číslem KK 342. Většinou se s ním setkáme pouze ve sbírkách specialistů nebo v kolekcích botanických zahrad. Kaktusáři jej pří­ liš nepěstují, hlavně kvůli velmi malé nabídce se­ men. Pěstování je poměrně snadné a dá se srovnat s nároky zástupců rodu Oreocereus.

Neobinghamia climaxantha SLOUPOVITÝ

Mila caespitosa SLOUPKOVITÝ Trsovité rostoucí kaktus s krátce válcovitými stonky, které jsou asi 15 cm dlouhé a 3-5 cm široké. Z hustě nahloučených areol vyrůstá asi 20 okrajo­ vých a 1-3 středové trny. Květy vyrůstají přede­ vším v horní třetině stonku, jsou žluté, někdy až červenavé, po oplození se z nich vyvíjejí žlutoze­ lené dužnaté bobule, tak jak je to patrné u rostliny na snímku. Semena jsou asi 1 mm dlouhá. Rostliny se vyskytují ve středním Peru nedaleko Chosica, kde je v minulosti sbíralo mnoho kaktu­ sářů. Nadmořská výška je udávána 800-1 200 m. S tímto druhem se většinou setkáme ve sbírkách specialistů na jihoamerické kaktusy, ale obecně platí, že nepatří mezi příliš náročné kaktusy. Dů­ ležitá je opatrná zálivka vždy po dokonalém pro­ schnutí substrátu, stanoviště na plném slunci a mělké misky s dostatkem substrátu, který něko­ likrát za sezónu zalijeme hnojivým roztokem. Zi­ mování chladné, pokud možno na světle.

Morawetzia

doelziana

SLOUPOVITÝ Poměrně málo známý druh, mnohými přiřazo­ vaný do rodu Oreocereus, kterému je opravdu velmi blízce příbuzný nejen habitem, ale také generativními orgány a plody. Hlavním rozdílem je, že květy vyrůstají z malého terminálního cefália. Druh vytváří asi 1 m vysoké a 8 cm široké vý­ hony, větvící se již od země s 10-11 žebry. Z elip­ tických areol vyrůstá asi 20 okrajových a 4 stře­ dové trny, jejichž délka je přibližně 4 cm, ale také dlouhé vlasovité trny, podobné jako u rodu Oreo­ cereus. Trychtýřovitý květ vyrůstá z cefália na vr­ cholu rostliny, je asi 10 cm dlouhý, karmínově červený se žlutou až zelenou bliznou. Domovem tohoto kaktusu jsou hory ve středním

162

Sloupovité rostoucí kaktus, jehož stonky dorůstají výšky přes 1 m. Jsou široké až 8 cm a rozdělené na 19-27 žeber. Eliptické areoly nesou 50-70 okrajových trnů a 1-3 trny středové, dlouhé přes 2 cm. Druhový název climaxantha vyjadřuje stup­ ňovité uspořádání květů na stonku. Ty se vyvíjejí z nepravých cefálií, která se zakládají v různých výškách na stonku, takže květy vyrůstají patrovitě v květních zónách nad sebou. Otevírají se během noci, mají bílou až bílorůžovou barvu a jsou asi 4 cm dlouhé, trubkovité. Vyskytuje se v údolí Chosica v Peru, kde v nad­ mořských výškách okolo 1 000 m vytváří sloupo­ vité rostoucí, keřovité porosty. Druhové jméno climaxantha, bývá v katalozích a některých publi­ kacích změněno na climaxacantha, což je chybné. Ve sbírkách se nevyskytuje příliš často, ale již malé semenáče při výšce 10-15 cm jsou velmi efektní svým hustým, hnědavě žlutým otrněním. Zimní teploty by neměly dlouhodobě klesnout pod 12 °C. Morawetzia doelziana

Neobinghamia climaxantha

Neoraimondia

Neoraimondia roseiflora, detail

roseiflora

SLOUPOVITÝ Dorůstá výšky málo přes 2 m a jednotlivé větve jsou členěny na pět výrazných žeber, na jejichž hranách jsou areoly s bradavicovitými výrůstky, složenými ze štětinek a vaty. Tyto zvláštní útvary se nacházejí především na květních areolách kak­

tusu; vyrůstají z nich trny (někdy dlouhé až 10 cm) i květy. Ty jsou úzké nálevkovité, při pl­ ném rozevření až 5 cm široké a mají tmavě růžo­ vou barvu. N. roseiflora se vyskytuje v Peru, kde tvoří dosti husté porosty. Elegantní habitus z ní činí poměrně výraznou dominantou krajiny. Ve sbírkách je pě­ stována velmi sporadicky a platí pro ni stejné zá­ sady jako pro předchozí druh.

Neoraimondia roseiflora

163

Opuntia pachypus

však od okrajových rozlišují poměrně obtížně. Z nejmladších areol na vrcholu vyrůstají citró­ nově žluté květy, dlouhé asi 2 cm a široké 1 cm. Typický vysokohorský druh, který můžeme obje­ vit v pohořích Cordillera Blanca a Cordillera Ne­ gra v severním Peru, kde obývá nehostinné oblasti v nadmořských výškách 3 400-4 000 m. Pěstování je podobné jako u ostatních vysokohor­ ských druhů. V minulosti se většinou roubovala, ale tvrdě pěstované rostliny vypadají mnohem efektněji než roubovanci, kteří dorůstají nepřiro­ zených rozměrů. Nutné je zajistit chladné přezi­ mování a dostatek čerstvého vzduchu během ve­ getační sezóny. I tento kaktus výborně snáší letnění pod širým nebem.

Oroya

laxiareolata

KULOVITÝ

Opuntia pachypus SLOUPOVITÝ Tato Opuncie bývala řazena do rodu Austrocylin­ dropuntia, který doposud někteří kaktusáři ve svých sbírkách vedou. Její stonek dorůstá až 1 m výšky při šířce 5-8 cm. Do spirály postavené are­ oly nesou trny dlouhé 5-20 mm a také velké množství drobných žlutých glochidií. Šarlatově červené květy měří v průměru při plném otevření 6-7 cm. Snadno odlomitelný plod obsahuje menší množství semen, než je běžné u ostatních opuncií. Poměrně vzácný druh, vyskytující se na několika známých lokalitách nad Chosica v údolí Santa Eulalia. Ve sbírkách se s ním setkáme velmi zříd­ kakdy, a jen ve sbírkách specialistů. Rozmnožo­ vání přichází v úvahu především generativním způsobem, méně pak vegetativně odnožemi. Zi­ mujeme při běžných teplotách okolo 10 °C.

Oroya

borchersii

KULOVITÝ Byla pojmenována po sběrateli kaktusů Dr. Borchersovi, který ji objevil již v roce 1932. Kulovitý stonek dorůstá obvykle šířky do 20 cm a je rozdě­ len na přibližně 30 nevýrazných žeber, rozpadají­ cích se na hrbolce. Z areol vyrůstá až 25 okrajo­ vých trnů a obvykle i tři trny středové, které se

164

Překrásně otrněný druh, jehož kulovitý stonek je až 15 cm široký. Nevýrazná žebra a světle zelená epidermis jsou téměř zakryté spletí trnů, které mají buď slámově žlutou, rezavou nebo červeno­ hnědou barvu. Okrajových trnů bývá až 30, stře­ dový trn je buď jeden, nebo zcela chybí. Květy vyrůstají nedaleko vegetačního vrcholu a mají dvojbarevné okvětní lístky - horní dvě třetiny jsou červenofialové a třetina směrem k bázi je smeta­ nově bílá či žlutavá. Představitel peruánské flóry, který se vyskytuje ne­ daleko města Oroya ve středním Peru. Podle pozo­ rovatelů, kteří navštívili lokalitu v přírodě, osídluje nízké vápencové výchozy ve vysokých horách okolo 3 500 m n. m. Díky extrémním podmínkám na stanovišti snáší i ve sbírkách velmi drsné zachá­ zení. Důležité je slunné stanoviště s pohybem vzduchu, a jak je možné vysledovat, těmto vysokoOroya borchersii

horským druhům velmi prospívá během léta i běžné evropské klima bez skleníkového prostředí. Je však třeba zajistit přístřešek chránící rostliny před dlouhotrvajícími dešti během chladných dní na jaře a na podzim. Množíme výsevem semen.

Oroya

Oroya laxiareolata

neoperuriana

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Je nejbližší příbuznou O. peruviana a někteří autoři ji pokládají za pouhou varietu tohoto druhu. Její stonek je kulovitý či mírně sloupkovitý (hlavně ve sbírkách), až 40 cm vysoký a 25 cm široký. Od zá­ kladního druhu se liší hustějším a ke stonku více přitisklým otrněním. Trny většinou slámově žluté s odstíny až do hnědé barvy. Okrajových trnů bývá 20-30, středových 5 a více, asi 2-3 cm dlouhých. Květ je krásně vybarvený díky proměnlivé barvě okvětních lístků, které jsou při bázi světle žluté a směrem ke špici růžově karmínové. Vyloženě vysokohorský druh, který snáší v pří­ rodě velmi drsné podmínky. Jeho lokality leží v nadmořské výšce okolo 4 300 m, což je zárukou nesmírně studených zim a celkově poměrně vlh­ čího klimatu. Konkrétním místem výskytu je okolí horského průsmyku při silnici z peruán­

ského městečka Oroya do Tarma. Rostliny se vy­ skytují na volných plochách bez zastínění ostatní vegetací. Pěstování je podobné jako u ostatních orojí. Zdá se, že jí nejlépe vyhovuje volná kultura pod širým nebem s přístřeškem proti dlouhotrva­ jícím dešťům. Někteří kaktusáři si pochvalují také kulturu v pařeništích, kde tyto oroje vytvářejí krásné otrnění a plošší stonky.

Oroya neoperuviana

165

Oroya peruviana

Oroya

peruviana

KULOVITÝ

Habitem dosti podobná předchozímu druhu s tím rozdílem, že její stonky jsou jednak menší, ale také méně otrněné, přičemž trny většinou více odstávají od stonku. Trnů vyrůstá z jedné areoly maximálně Pygmaeocereus rowleyanus

166

20, ale tento počet se týká rostlin vyskytujících se v přírodě, zatímco jedinci pěstovaní v kultuře mí­ vají trnů mnohem méně. Květ je stejně krásně vy­ barvený jako u předchozího druhu. Vyskytuje se ve stejné oblasti jako O. neoperuviana. Jedná se o lokality roztroušené v okolí středoperuánského města Oroya. Pěstování je stejné jako u ostatních orojí a v každém případě dá před­ nost pařeništní kultuře nebo letnění během sezóny na plném slunci před přehřátým prostředím skle­ níku. Roubování není nutné, protože rostliny dobře rostou na vlastních kořenech. Starší rostliny mohou ve spodních partiích tzv. korkovatět, ale tento jev se bohužel nedá příliš ovlivnit a je v pří­ činné souvislosti především se stářím rostliny.

Pygmaeocereus

rowleyanus

SLOUPKOVITÝ Někteří pěstitelé jej znají spíše pod rodovým jmé­ nem Arthocereus, ale jeho vyhraněnost si možná zaslouží statut samostatného rodu. Roste trsovité,

Tephrocactus crispicrinitus

Tephrocactus

dimorphus

TRSOVITÝ

stonky jsou dlouhé do 10 cm, široké 3 cm. Okra­ jové trny jsou šedivé a jediný středový trn větši­ nou hnědočerný. Až 6 cm dlouhý bílý květ je úzce trychtýřovitý a Vykvétá během letních nocí. Autor popisu C. Backeberg udal místo výskytu velmi obecně - Peru. Ani dnes nejsou informace o jeho nalezišti nijak dostupné a víme jen, že roste v nízkých nadmořských výškách okolo 400 m na jihu země. Z pěstitelského hlediska ho můžeme zařadit do kategorie obtížně pěstovatelných kak­ tusů, a proto se většinou setkáváme s jedinci rou­ bovanými na silných, pomalu rostoucích podno­ žích. Vyžaduje plné slunce a čerstvý vzduch, zimování vyhovuje chladné, s teplotami pohybují­ cími se okolo 10 °C.

Tephrocactus

Nízký, jen asi 20 cm vysoký, bohatě rozvětvený trs, skládající se z jednotlivých vejčitých článků, dlou­ hých asi 3 cm. Články jsou poměrně hustě pokryty velkými plstnatými areolami, které nesou jednak velmi drobné glochidie a také žluté až hnědavé trny, kterých je obvykle v jedné areole 6-8 a jejich délka nepřesahuje 2 cm. Vykvétá zářivě žlutými květy, širokými při plném otevření 4-5 cm. Plod je pokryt drobnými glochidiemi i krátkými trny. Se­ mena jsou světlá s tvrdým osemením. Lokality tohoto tefrokaktusu se nacházejí v již­ ních oblastech Peru, kde stoupá vysoko do hor a vytváří polštářovité trsy mezi skupinkami trav. Pro úspěšné pěstování je nutné plné slunce, v létě možnost letnění, nebo je vhodné pěstování v paře­ ništi. Zimujeme při teplotách okolo 5 °C a Chce­ me-li se dočkat květů, je vhodné rostliny zimovat na světle a po zimě co nejdříve probouzet. Roz­ množování je snadné pomocí oddělených článků, které snadno zakořeňují. Tephrocactus dimorphus

crispicrinitus

TRSOVITÝ Druh vytváří velké polštářovité skupiny složené z mnoha vejčitých článků, které jsou asi 7 cm dlouhé a 4-5 cm široké. Z areol vyrůstá velké množství dlouhých vlasovitých trnů, které zcela zahalují stonek. Jimi prorůstají asi 3 cm dlouhé, jehlovité trny různé barvy, od slámově žluté přes hnědou až po červenohnědou. Květy jsou široce trychtýřovité, nejčastěji červené barvy. Tento vysokohorský druh roste na mnoha místech v peruánských horách. Nejznámější místa nálezu jsou Cordillera Negra, Punta Caillan ve výškách okolo 4 200 m a Cordillera Blanca, Quebrada Qeushque v nadmořských výškách 4 000 m (od­ tud byl popsán T. crispicrinitus subv. flavicomus). Pěstování tohoto kaktusu rozhodně není snadné. Platí podobné zásady jako pro ostatní tefrokaktusy s tím, že kultura pod širým nebem, tzv. let­ nění, je pro tento druh nezbytností - horké klima skleníku během letních dní mu nedělá vůbec dobře. Rostliny v našich sbírkách nedosahují ta­ kové krásy jako na přírodních nalezištích a prak­ ticky vůbec nekvetou.

167

Tephrocactus floccosus

Tephrocactus floccosus TRSOVITÝ

Polštářovité rostoucí druh, který vytváří v přírodě přízemní trsy, široké až 2 m. Jednotlivé válcovité články jsou asi 10 cm dlouhé, porostlé bílými vla­ sovitými trny. Květy vyrůstají u vrcholu článků, mají nejčastěji žlutou nebo dokonce oranžovou barvu a jsou 3-4 cm široké. T. floccosus tvoří krásný prvek vysokohorské flóry Peru a Bolívie. Jeho lokality se nalézají v nad­ mořských výškách od 3 500 do 4 500 m. V nej­ vyšších polohách se jedná o místa, kde se objevují i mrazy a sníh. I přes to, že se v posledních letech objevila semena tohoto tefrokaktusu na evropském trhu, úspěch s jejich výsevem měl, bohužel, jen málokdo. Velká semena s tvrdým osemením klíčí velmi neochotně, a to i tehdy, použijí-li se nejrůz­

168

nější metody, například ošetření semen chladem nebo mechanické narušení osemení (skarifikace). Matečních rostlin, ze kterých lze odebírat odnože, zase není dostatek. A tak i přes poměrně hojné roz­ šíření v přírodě patří tento překrásný kaktus ve sbírkách pěstitelů k velkým vzácnostem. Vykvétá až po více letech (minimálně 10), a to pouze za předpokladu chladného zimování, přičemž během vegetační sezóny mu nejlépe vyhovuje místo pod otevřeným nebem.

Tephrocactus

ignescens

TRSOVITÝ

Vytváří polštářovité až polokulovité trsy, vysoké maximálně 20-25 cm, často až se stem velmi duž­ natých, asi 10 cm dlouhých článků. Výrazné otr-

Tephrocactus ignescens

nění způsobují dlouhé trny hnědožluté barvy, které mohou dosahovat délky přes 6 cm. Druhové jméno ignescens (v překladu ohnivě červený) se bezesporu vztahuje k barvě květů, které jsou opravdu zářivě červené a poměrně velké. Plodem je bobule, porostlá drobnými glochidiemi. Seme­ na jsou světlá, asi 3 mm dlouhá. Vyskytuje se v horách na pomezí Peru a Chile, kde roste ve společenstvu trav. Jeho výskyt je nej­ častěji udáván z jihoperuánské Sumbay. Ve sbír­ kách se nepěstuje často. Jeho otrnění je sice velmi atraktivní, ale rostliny z evropských sbírek nedo­ sahují zdaleka takové krásy jako rostliny na pří­ rodních stanovištích. V kulturních podmínkách kvetou velmi neochotně.

Tephrocactus kuehnrichianus KEŘOVITÝ

Nízké keříky tvořené pouze několika patry na sobě rostoucích kulovitých článků. Výrazným rozlišovacím znakem je typicky šedozelená barva epidermis, která se obzvlášť vybarvuje na slun­ ném stanovišti. Glochidie rostoucí z plstnatých areol jsou asi 0,8 mm dlouhé a trny jsou maxi­ málně 3-4 cm dlouhé, šedé, špičaté a velmi pí­ chavé. Žlutý květ napovídá, že rod je blízce pří­ buzný opunciím. Naleziště druhu se nacházejí nedaleko hlavního peruánského města Lima poblíž Chosica, kde roste v nadmořských asi 1000 m. K pěstování je nutné nejslunnější stanoviště ve skleníku či ještě lépe pod širým nebem, dostatečně velká pěstební nádoba a chladné zimování na světle. Jedině pak je možné dočkat se květů. Rozmnožujeme odlomením článků, které necháme na teplém a stin­ ném místě cca 1 měsíc. Za tu dobu většinou vyraší tzv. čekací kořínek a teprve pak sázíme do sub­ strátu, který je určen pro zakořenění.

Tephrocactus kuehnrichianus

Tephrocactus

sphaericus

TRSOVITÝ

Nízký poléhavý, keřovitě rostoucí kaktus, který je tvořen množstvím válcovitých až kulovitých článků, asi 4 cm širokých. Velmi variabilní taxon v počtu a délce trnů. Nejčastěji však bývají dlouhé 4 cm a mají šedou barvu. Glochidie jsou krátké a velmi početné. Žluté až žlutooranžové květy se objevují na špici starších článků a přeměňují se v plod, porostlý velkým množstvím glochidií. Se­ mena jsou poměrně velká, až 4 mm dlouhá. Díky obrovskému areálu výskytu byly popsány další variety (např. T. s. var. unguispinus nebo T. s. var. rauppianus), které se liší především otrněním. Základní druh má typovou lokalitu nedaleko Arequipa v Peru, kde roste v nadmořských výškách od 2 000 do 2 800 m. Pěstování rostlin není příliš složité za předpokladu větší pěstební nádoby a bě­ hem sezóny umístění pod širým nebem, ovšem donutit rostlinu kvést je značný problém. Roz­ množování stejné jako u T. kuehnrichianus. Tephrocactus sphaericus

169

Trixanthocereus blossfeldiorum

Rozšíření druhu je udáváno z peruánského departe­ mentu Ancash, kde roste ve středních polohách v okolí San Marcos (nadmořská výška přibližně 2 500 m). Ve sbírkách bývá někdy špatně označen jako Thrixanthocereus senilis, ale existují také sbírky, kde je dodnes veden pouze pod sběrovým číslem KK 1524. Je ovšem málo kaktusářů, kteří ho vlastní. Pěstování je sice velmi snadné, ale zásad­ ním problémem je dostatek místa a velká pěstební nádoba. Rozmnožujeme jej semeny, která ochotně klíčí, ale v nabídkách se objevují zřídkakdy.

Weberbauerocereus horridispinus Trixanthocereus blossfeldiorum

SLOUPOVITÝ - TRSOVITÝ

SLOUPOVITÝ

Díky otrnění s množstvím vlasových trnů a tvaru květů i plodů byl také v minulosti řazen do rodu Espostoa. Roste většinou jako jediný nerozvět­ vený stonek, dosahující výšky až 4 m s průměrem přes 10 cm. Hustě nahloučené Vlnaté areoly nesou asi 25 okrajových trnů, které jsou měkké a mají bílou barvu. Středových trnů je asi 6, jsou pí­ chavé, červené až hnědé a dlouhé obvykle do 3 cm. Boční cefálium se vyvíjí již na rostlinách vysokých 1 m a z něj vyrůstají smetanově bílé květy, často s růžovým nádechem. V přírodě se vyskytuje na několika lokalitách a podle údajů pozorovatelů v přírodě existují rost­ liny výrazněji a málo otrněné. Obecně se udává, že roste v kopcovitém terénu severního Peru, na lokalitách Huancabamba (KK 1569) a Pucara, kde roste méně otrněný typ (KK 1218). Patří mezi krásné sloupovité druhy, které jsou zpestřením sbírky kulovitých kaktusů a relativně včasné kve­ tení ho činí ještě atraktivnějším. Vyžaduje zimo­ vání při teplotách okolo 12 °C a umístění na pl­ ném slunci.

Weberbauerocereus

albus

SLOUPOVITÝ

Mohutný, až 5 m vysoký kaktus, který vytváří im­ pozantní skupiny bíle otrněných sloupů. Rozvět­ vuje se již v dolní části. Jednotlivé stonky vytvá­ řejí 16-20 žeber a z hnědých areol vyrůstá přibližně 20 měkkých až vlasovitých okrajových trnů a 4-7 silnějších trnů středových. Oba typy trnů mají bílou barvu. V květní zóně jsou až 4 cm dlouhé, nažloutlé. Květy jsou dlouhé až 10 cm a přibližně stejně široké, vydrží otevřené několik dní a nocí. Mají bílou nebo světle růžovou barvu.

170

Od báze větvený, do 2 m výšky rostoucí kaktus, jehož nejsilnější výhony mohou být až 15 cm ši­ roké. Stonky jsou rozděleny asi na 18 žeber a z velkých vlnatých areol vyrůstá 5-7 silných a do různých stran vyfrčených trnů a řada drob­ ných, které rovnoměrně obklopují areolu. Květy se objevují v horní části stonku, jsou zelenavé, vnější lístky jsou často zbarveny dohněda, stejně jako jemné vlasy, které zabalují poupata a později květní trubku. Plodem je olivově zelená bobule, široká asi 2 cm. Druh roste v jižním Peru na lokalitách společně s druhy rodů Browningia a Corryocactus ve velmi suchých, pouštních oblastech s minimální dopro­ vodnou vegetací. Údolí Chala, kde se nachází, je asi 800 m n. m. Ve sbírkách byl rozšiřován také pod sběrovým číslem KK 545. I když se jedná o zajímavý a elegantní kaktus, jeho zastoupení ve sbírkách není příliš časté. Aby mohl dorůst vět­ ších rozměrů, potřebuje patřičně velkou pěstební nádobu, plné slunce, chladné zimování, propustný substrát a velmi mu prospívá přihnojení komplex­ ním typem hnojiva, provedené 2-3 x za sezónu. Trixanthocereus blossfeldiorum, detail květu

Weberbauerocereus

raubii

Weberbauerocereus albus

SLOUPOVITÝ Poměrně vysoké kaktusy s výškou až 5 m, které se větví z nízkého kmínku. U báze jsou jednotlivé výhony až 15 cm široké a na špici mají průměr jen asi 8 cm. Otrnění je šedavé, na nejmladších čás­ tech až dožluta. Okrajové trny jsou krátké (1 cm), středové trny mohou dorůstat délky až 6 cm. Kvě­ ty jsou úzce nálevkovitě, 10 cm dlouhé, okvětní lístky krémově hnědé, vnější okvětní lístky fia­ lové. Zralý plod má červenohnědou barvu. Druh se vyskytuje v jižních oblastech Peru, neda­ leko města Nazca, kde roste v nadmořských výš­ kách 1 000-2 000 m. V minulosti byla popsána ještě jedna varieta, a to W. rauhii var. laticornus, což je ovšem pouhé synonymum základního druhu, jelikož tyto rostliny nevykazují dostatečně odlišné znaky pro uznání statutu variety. Ve sbír­ kách se s tímto kaktusem setkáme velmi vzácně, což není způsobeno nějak obtížnou kulturou, ale menším zájmem ze strany kaktusářů a také mini­ mální nabídkou semen, jimiž se druh nejlépe roz­ množuje. Menší rostliny ve sbírkách totiž zprvu

netvoří tolik odnoží, aby se dalo počítat s inten­ zivnějším vegetativním rozmnožováním. To při­ chází v úvahu pouze tehdy, odstraníme-li matečné rostlině vrchol; potom se na poraněném místě vy­ tvoří několik odnoží.

Weberbauerocereus horridispinus

Weberbauerocereus rauhii

171

Weberbauerocereus seyboldianus

Weberbauerocereus seyboldianus SLOUPOVITÝ Jak se zdá podle posledních pozorování z přírody, dá se tento druh řadit do těsného příbuzenstva s W. weberbaueri. Stonky i otrnění jsou si po­ měrně podobné. Liší se jen ve stavbě květu, který má jen 1 cm úzkou květní trubku. Celý květ je dlouhý až 8 cm, světle karmínově červený. Dokonce i dokládaná lokalita je poměrně blízko naleziště W. weberbaueri. Tento druh se má vy­ skytovat u sopky Chachani také nedaleko Are­ quipa v Peru. S pěstováním je to stejné jako u ostatních zástupců rodu, ale zdá se, že tento druh existuje spíše jen jako výsledek taxonomické práce pánů C. Backeberga a W. Rauha, než jako realita.

Weberbauerocereus weberbaueri

172

Weberbauerocereus weberbaueri

Weberbauerocereus weberbaueri, detail květu

SLOUPOVITÝ Keřovitě rostoucí kaktus s maximální výškou okolo 4 m a šířkou jednotlivých stonků 6-10 cm. Jsou rozděleny na 15-22 ostrých žeber. Stonky jsou výrazně otrněné zpočátku červenavými, po­ zději žlutohnědými trny. Z nich 6-8 středových trnů dorůstá délky do 6 cm a trny okrajové, těch je přibližně 20, jsou dlouhé asi 3 cm. Velké trychtý­ řovité květy jsou pokryty šupinami a tmavými chlupy, okvětní plátky mají zvláštní bílohnědou barvu. Plodem je 4 cm široká žlutooranžová bo­ bule se zelenými šupinami. V přírodě lze tento kaktus objevit v jižním Peru, na lokalitách ve výškách 2 400-3 000 m n. m. ne­ daleko sopky Misti u města Arequipa. Kvůli svým rozměrům nepatří mezi často pěstované kaktusy. Jinak je jeho kultura poměrně nenáročná a vyža­ duje podobné ošetřování jako ostatní vysokohor­ ské druhy z Jižní Ameriky. Velmi dobře prospívá ve větší pěstební nádobě nebo přímo vysazený do volné půdy ve skleníku. I tak ale kvete až ve vy­ sokém věku.

Wittia amazonica PŘEVISLÝ

Epifyticky rostoucí druh. Má listovitě ploché stonky, které vytvářejí rozložité keříky, jejichž vý­ hony často i převisají. Tyto výhony jsou obvykle

do 0,5 m dlouhé a asi 5-8 cm široké s mírně zvl­ něnými okraji. Růžovofialové květy se objevují na konci nejmladších výhonů a vyrůstají během ce­ lého léta až do pozdního podzimu. Jsou 2-3 cm dlouhé a zůstávají otevřené přes den i v noci. V přírodě poměrně vzácný druh, který se vysky­ tuje v tropických lesích Peru, kde roste ve stínu korun stromů přichycen přímo na kůře nebo v roz­ sochách. Není mnoho kaktusářů, kteří by se jím mohli pochlubit. Je to škoda, protože se jedná o elegantní a netradiční kaktus. Při kultivaci mu­ síme vycházet z podmínek, které má v přírodě, a proto mu vyhovuje mírně kyselý substrát a po­ někud stinnější stanoviště. Teploty přes zimu ne­ mají klesat pod 15 °C.

Wittia amazonica

173

4. Bolívie Druhová pestrost bolívijských kaktusů v ledasčem snese srovnání s Mexikem. Bolívie je sice rozlo­ hou jen asi poloviční, ale z hlediska kaktusové flóry je neobyčejně pestrá. Má rozlohu přibližně 2 1 098 tis. km , zatímco Mexiko se rozkládá na 2 ploše 1 972 tis km , a její vysoká nadmořská výška je způsobena přítomností masívu Cordillera Reál s nejvyšší horou Illimany (6 882 m n. m.). Východním směrem se nadmořská výška po­ stupně snižuje, až nakonec padá do oblasti Gran Chaco. Kaktusy rostoucí v Bolívii vykazují neu­ věřitelnou pestrost a variabilitu v rámci druhu, resp. populací na jednotlivých lokalitách. Tento fenomén je charakteristický pro mnoho rodů po­ cházejících právě z Jižní Ameriky, ale bolívijský rod Sulcorebutia je typickým příkladem. Na jed­ nom jediném kopci je možné spatřit rostliny dlou­ hotrnné, krátkotrnné, červeně, oranžově či do­ konce žlutě kvetoucí - a to všechno jsou zástupci jednoho jediného druhu. Není proto divu, že se v minulých letech vytvářela celá řada neopodstat­ něných popisů, kdy autoři neznali poměry na sta­ novišti a popis učinili pouze podle materiálu za­ slaného do Evropy či USA. Kromě sulkorebucií je pro Bolívii typická řada dalších zajímavých rodů, které jsou v této zemi zastoupeny mnoha druhy. Konkrétně se jedná o rody Echinopsis, Lobivia, Parodia, Weingartia. Rostou zde i krásné sloupo­ vité kaktusy z rodů Cleistocactus, Corryocactus nebo Oreocereus. Bolívijské kaktusy se vyskytují často v nadmoř­ ských výškách okolo 3 000 m a patří tedy k typic­ kým vysokohorským druhům (s tím je také nutné počítat při pěstování v kultuře). Na těchto lokali­ tách rostou většinou s velmi sporou doprovodnou vegetací, vystaveny intenzivnímu slunečnímu zá­ ření a dosti nízkým teplotám, především v době ve­ getačního klidu. Jejich kultura v evropských pod­ mínkách je poměrně dobře zvládnuta a jsou to typické kaktusy snášející letnění nebo pařeništní kulturu. Kaktusy pocházející z náhorní plošiny Altiplano rostou často v mírném stínu trav či jiné do­ provodné vegetace a teplotní rozdíly v těchto ob­ lastech nejsou tak velké jako ve vysokých horách. Zástupci kaktusů pocházejících z Bolívie jsou ne­ dílnou součástí každé větší kolekce. Jejich neoby­ čejná pestrost otrnění, habitu a také barevná škála květů jsou asi hlavním důvodem, proč jsou stále častějším zájmem mnoha pěstitelů. K jejich rozší­ ření ve sbírkách přispívá také poměrně snadná kultivace a rozmnožování.

Cintia knizei KULOVITÝ Rostliny byly poměrně dlouho známé, ale k po­ pisu došlo teprve v roce 1996, kdy byl ustanoven celý nový rod Cintia, čítající doposud pouze je­ diný druh. Jeho stonek je malý, kulovitý, jen 3-5 cm široký, členěný do výrazných, boulovitých hrbolců. V zemi přechází v dlouhý kůlovitý kořen. Dospělé exempláře jsou zcela bez trnů a epider­ mis se na plném slunci zabarvuje do červena až do bronzova. 1-2 cm široké květy se objevují na vr­ cholu rostliny a jejich úzké okvětní lístky mají sytě žlutou barvu. Plodem je malá, vysychavá bo­ bule, dozrávající během několika týdnů. Obsahuje 1 mm velká, lesklá černá semena. Tento kaktus pochází z bolívijské provincie Nor Cinti, podle které také dostala rodové jméno. Druhové jméno zvolil autor popisu Jan Říha na počest českého kaktusáře žijícího v Peru, K. Kní­ žete. Vyskytuje se na několika lokalitách v blíz­ kosti města Lecori ve výškách 3 000-4 000 m n. m. Rostliny bývají z větší části zataženy do ka­ menité země, často jsou i překryty nánosy jem­ ných prachových a jílovitých částic, takže jejich objevení není vůbec jednoduché. Jelikož se druh do kultury dostal vlastně nedávno, většina seme­ náčků se pěstuje na nejrůznějších podnožích. V posledních letech se objevují i rostliny na vlastních kořenech; u těch musíme kvůli silným dužnatým kořenům počítat také s určitými nároky na propustnost substrátu. Vzhledem k vysokohorskéhu původu vyžadují slunné, ale dobře větrané stanoviště. Během největších letních veder rost­ liny vykazují výraznou stagnaci růstu. Lze je množit jak semeny, tak i zakořeněním odnoží, které po oddělení z matečné rostliny vytlačí ko­ řeny během dvou měsíců. Cintia knizei

vlevo: Neocardenasia herzogiana

175

Echinopsis arachnacantha

Květní trubka je porostlá tmavými, jemnými vlasy. Bolívijský departament Tarija je místem přírod­ ního stanoviště tohoto druhu. Obývá poměrně níz­ kou nadmořskou výšku, okolo 600 m. V současné době se pěstuje stále častěji, ale především jako výborná podnož, na niž se velmi dobře roubuje. Ovšem i jako sbírková rostlina je velmi oblíben pro svůj výrazný a nezaměnitelný habitus a také pro krásné, vonné květy.

Frailea

chiquitana

KULOVITÝ

Echinopsis

arachnacantha

KULOVITÝ Někdy je také znám pod rodovým jménem Lobivia. Odnožující rostlinky rostou kulovitě až do šířky jednotlivých stonků asi 4 cm, epidermis bývá tmavě zelená, někdy až nafialovělá. Trny jsou při­ sedlé, pavoukovitě rozprostřené (odtud také dru­ hový název arachnacantha = s trny ve tvaru pa­ vouka). Květ je úzce trubkovitý, přibližně 5 cm dlouhý. Barva květu se mění u jednotlivých rostlin od světle žluté až po tmavě žlutooranžovou. V přírodě se lze s tímto kaktusem setkat u Samaipata v departamentu Santa Cruz v Bolívii, kde osídluje skalnatá úbočí hor v nadmořských výš­ kách okolo 2 500 m. Jeho snadné pěstování, brzká květuschopnost a variabilita vzhledu z něj dělá vděčný objekt zájmu kaktusářů. K rozmnožování lze použít četných odnoží, ale stejně dobře rostou i semenáčky z výsevů.

Echinopsis

subdenudata

KULOVITÝ Stonek jednotlivý, ploše kulovitý, dorůstající výšky asi 8 cm a šířky až 12 cm. Výrazná žebra nesou bílé, vlnaté areoly a z těch vyrůstají trny především v juvenilním stadiu, dospělé exempláře již trny vůbec neprodukují. Květ je velký, v noci se otevírající, vonný a má bílozelenou barvu.

176

Nejčastěji solitérní kulovitý, zřídka Odnožující stonek, který nedorůstá obvykle větších rozměrů než 3 cm. Je rozdělen na 24 žeber, nesoucích na hranách plstnaté, tmavě hnědé, eliptické areoly. Z nich vyrůstá 8-10 okrajových trnů a obvykle 3 trny středové. Temeno rostliny je proláklé a v něm se vyvíjejí květy o průměru 2 cm. Celý květ je vně pokrytý bílými vlasy a okvětní plátky mají jasně žlutou barvu. Vysychavá bobule je na špici za­ končena suchým zbytkem okvětí. Původně zmiňované naleziště je hora Divi Miserato, ale později, v roce 1962, byla uveřejněna další místa, například Roboré a Santigo de Chiquitos jižně od San José v jihovýchodní Bolívii. Podle údajů z naleziště vyplňuje rostlina spáry v pískovci a hematitových skalách. Jelikož druh není zcela Echinopsis subdenudata

Frailea chiquitana

kleistogamní, vytváří jen omezené množství se­ men, což je příčinou jejího malého rozšíření ve sbírkách. Jeho pěstování rozhodně není snadné. Nutný je propustný, mírně kyselý substrát a také přistínění v době největších letních veder a na za­ čátku vegetace. Chladné zimování za absolutního sucha je další podmínkou úspěšného pěstování.

Stejně jako většina gymnokalycií patří v kultuře k bezproblémovým kaktusům. Důležité je překle­ nout první rok od výsevu semen, kdy jsou mladé semenáčky opravdu drobné. Květuschopné veli­ kosti dorůstají za více než 10 let. Snášejí chladné a tmavé přezimování. Gymnocalycium cardenasianum

Gymnocalycium cardenasian um KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Nádherné gymnokalycium, které je snad krásnější jako semenáček, ale i velké dospělé rostliny vyni­ kají nádherným divokým otrněním. Většinou do­ růstají do mírných sloupků, vysokých asi 20 cm. Variabilita v počtu žeber a otrnění je rozsáhlá, proto je ve sbírkách i na nalezištích mnoho zají­ mavých extrémů. Většina středových i okrajových trnů bývá zakřivena směrem ke stonku a nejdelší středové trny mohou dorůstat až 8 cm. Bílorůžové květy rostou poblíž vrcholu, jsou až 5 cm dlouhé a mnohdy se špatně prodírají hustým otrněním. Po opylení a oplození vzniká kulovitý plod pokrytý drobnými šupinami, který je plný asi 1 mm vel­ kých semen. V přírodě patří mezi nesmírně proměnlivé druhy, proto bylo popsáno tolik variet a forem. Nachází se na mnoha lokalitách v bolívijské provincii Mendez v okolí města Carrizal. Roste na vyso­ kých kopcích ve výškách okolo 1 200 m n. m. 177

Gymnocalycium pflanzii

Helianthocereus tarijensis

KULOVITÝ Ploše kulovitý stonek dorůstá přibližně 30 cm šířky a má temně zelenou epidermis. Plochá žebra jsou rozdělena na hrbolce, přičemž na každém je velká areola s 8 okrajovými a jedním středovým trnem. Na špičkách bývají tmavší, jinak mají še­ dou barvu. Květ je asi 4 cm dlouhý a stejně tak ši­ roký. Má bílou barvu a červenavý jícen. Květ je plný fialových nitek a žlutých prašníků s velkým množstvím pylu. V přírodě byl objeven na mnoha lokalitách, při­ čemž za typovou lokalitu lze pokládat pobřežní oblasti na Rio Pilcomayo u Pala Marcedo v Bolí­ vii. Tady totiž objevil první rostliny Karl Pflanz, německý konzul v Bolívii, který příležitostně sbí­ ral rostliny a posílal je do Evropy. Dnes však známe lokality jak z nížin, tak z hor, a to nejen v Bolívii, ale také v Argentině a Paraguayi.

Helianthocereus

tarijensis

SLOUPOVITÝ

Sloupovitý kaktus, který dorůstá obvykle výšky přes 1,5 m a jehož stonky mají šířku až 25 cm. Že­ ber bývá přibližně 15 a nesou plstnaté areoly, ze kterých vyrůstá 10-17 trnů, 4 středové a ostatní okrajové. Nejdelší středové trny dorůstají až 7 cm. Nálevkovitě květy jsou asi 10 cm dlouhé, květní trubka je zabalená v hnědavé vatě a okvětní lístky mají světle červenou barvu. Plodem je kulovitá bobule, až 4 cm široká, jejíž dužninu domorodci pojídají. Výskyt tohoto kaktusu je udáván z bolívijského departementu Tarija (odtud také druhový název), kde roste nedaleko Escayachi v nadmořských výškách okolo 3 000 m. Výsev semen není ob­ tížný a mladé rostlinky zpočátku velmi dobře při­ růstají. Větší rostliny je vhodné letnit a poskytnout Gymnocalycium pflanzii

178

jim dostatečně velkou pěstební nádobu. Velmi dobře prospívají, pokud jim několikrát během roku doplníme živiny komplexním typem hnojiva.

Hildewintera

aureispina

PŘEVISLÝ U báze Odnožující kaktus, jehož stonky převisají. Mohou být až 1,5 m dlouhé a pouze 2,5 cm ši­ roké. Zlatavě žluté trny jsou velmi husté, zvláště pak v květní zóně, takže skoro zakrývají 16 žeber i světle zelenou barvu pokožky. Květy vyrůstají z mladších partií stonku a jsou mírně zygomorfní. Okvětní lístky mají nádhernou růžovofialovou barvu, stejnou jako tyčinky, ze kterých ční žlutá blizna. V přírodě byl nalezen poměrně nedávno (1958). Roste na kolmých stěnách a skalních převisech u Agua Clara v bolívijské provincii Florida. Oblibu pěstitelů si bezesporu získal poněkud odlišným charakterem růstu, ale také krásným otrněním, které je ve výrazném kontrastu s barvou květů. Pě­ stování nedělá problémy. Je vhodné rostlině dopřát možnost převisat, umístit ji do závěsného květináče pod polici ve skleníku nebo přes léto ven. Množení jak semeny, tak i vegetativně řízkováním.

Hildewintera aureispina

v průměru a po oplození se mění v kulovitý, asi 8 mm široký plod. Dr. Erich Werderman udal jako lokalitu nižší po­ lohy v okolí hlavního bolívijského města La Paz, konkrétně dnes již součást města Challapampa. Tuto lobivií lze doporučit všem pěstitelům. Začá­ tečníky překvapí svým jednoduchým pěstováním a zkušené kaktusáře potěší krásou svých květů. Nutné je chladné přezimování s teplotami nižšími než 10 °C. Pokud by se teploty přehouply nad tuto hranici, může dojít, zvláště pak v předjaří, k de­ formaci rostlin vlivem růstu bez dostatku světla rostliny mají tendenci se velmi brzy probouzet, což platí obecně pro celý rod.

Lobivia ferox KULOVITÝ

Pěkná a zajímavá lobivie, jejíž stonek většinou odnožuje, ale vzácně může být i jako solitéra; bývá až 5 cm široký, kulovitý, se světle zelenou pokožkou, ve stáří se mírně vytahující do sloupku. Výrazných žeber je 13-15 a z malých areol vy­ růstá 3-7 okrajových trnů, u některých exemplářů se objevuje i jeden trn středový, až 4 cm dlouhý. Růžový nebo světle karmínový květ má asi 4,5 cm

Jeden z nesmírně variabilních taxonů, který se ve sbírkách pěstuje pod nejrůznějším označením, mimo jiné také jako Lobivia ducis-pauli. Stonek je poměrně velký, 30-50 cm vysoký při šířce okolo 25 cm. Ve stáří mají největší exempláře 25-30 žeber. Z areol vyrůstá 10-14 okrajových trnů, dlouhých 3-7 cm a 2-5 středových trnů, které u nejkrásněji otrněných jedinců dorůstají délky neuvěřitelných 18 cm! Květ vyrůstá z boku rostliny, je 9-11 cm dlouhý a při plném otevření až 8 cm široký. Barva může být čistě bílá, ale nejčastěji je s růžovým nádechem nebo světle růžová. Plodem je kulovitá bobule, široká asi 2 cm. Proměnlivost této lobivie je do značné míry dána obrovským areálem výskytu, táhnoucím se z bolí­ vijské provincie Oruro až po město Tupiza v sou­ sední provincii Potosí. Je pro ni vhodnější mírně přistíněné stanoviště než plné slunce a v každém případě dá přednost pařeništi nebo letnění před přehřátým prostředím skleníku. Výsev semen není obtížný, ale semenáčky dorůstají do květuschopné velikosti poměrně pozdě, zhruba za 10 let.

Lobivia backebergii

Lobivia ferox

Lobivia

backebergii

KULOVITÝ

179

Lobivia tiegeliana

Lobivia

tiegeliana

KULOVITÝ

Kulovitý stonek roste většinou solitérně, ale exis­ tují i rostliny, které mírně odnožují. Maximální velikost bývá okolo 7 cm a odnože jsou většinou menší než mateřská rostlina. Okrajových, přileh­ lých trnů bývá až 15, středový obvykle 1-3, větši­ nou tmavší než trny okrajové. Úzce trychtýřovitý květ má dlouhou trubku a je široký asi 4 cm. Jeho barva varíruje od purpurové přes fialovočervenou a vzácně se vyskytují i rostliny s květy bílými. Neocardenasia herzogiana

Oblast výskytu, kde lze tento kaktus najít, se na­ chází v okolí města Tarija v jižní Bolívii. Zde roste v nadmořských výškách 2 000-2 500 m. Pěstování v kulturních podmínkách je velmi snadné. Rostlina dobře prospívá na vlastních ko­ řenech a lze ji rozmnožovat jak odnožemi, které koření už na mateřské rostlině (u typů vytvářejí­ cích odnože), tak výsevem. Semenáčky velmi dobře rostou a kvetou již za 3-5 let. I dospělé rostliny mají raději mírné přistínění než slu­ neční úpal.

Neocardenasia

herzogiana

SLOUPOVITÝ

Až 10 m vysoký sloupovitý kaktus, vytvářející v dospělosti silný dřevnatý kmen. 6-7 žeber je na hranách porostlých velkými areolami a z nich trčí až 18 cm dlouhé dřevité trny. Květní areoly připo­ mínají Vlnaté beztrnné areoly u rodu Neo­ raimondia, ale podle autora popisu se od něj liší užší a dlouze otrněnou květní trubkou. Květ je asi 7 cm dlouhý, okvětní lístky červené, soubor tyči­ nek smetanově bílé barvy. Plodem je vejčitá duž­ natá bobule, dlouhá až 6 cm. Druh se v přírodě vyskytuje ve dvou bolívijských provinciích Cochabamba a Chuquisaca, kde roste na stráních kopců v nadmořských výškách okolo 2 000 m. Ve sbírkách se kvůli svým rozměrům pě­ stuje pouze výjimečně. Malé semenáčky však vy­ padají velmi pěkně a nikdo nemusí mít strach, že by ho 20 let staré rostliny vytlačily ze skleníku. Nutné je chladnější přezimování a dostatečně velká pěstební nádoba.

180

Neocardenasia herzogiana, mladá rostlina

podivu méně, i když je poměrně nenáročný. Ke zdárnému růstu a vývoji potřebuje dostatek slunce a čerstvého vzduchu, takže mu vyhovuje i letnění s přístřeškem proti vytrvalým dešťům, přicházejí­ cím ke konci vegetační sezóny. Výsev semen je je­ diný způsob získání dostatku nových jedinců. Vý­ sevy je však nutné chránit před přílišným úpalem.

Oreocereus

celsianus

SLOUPOVITÝ

Neowerdermannia

vorwerhii

KULOVITÝ

Rod byl vytvořen pro tento, doposud jediný známý drah, ovšem někteří autoři jej řadí do rodu Weingartia. Kulovitý stonek bývá až 8 cm široký a je rozdělen na obvykle 16 žeber, rozdělených na hrbolce. Areoly jsou umístěny v zářezech mezi hrbolci a vyrůstá z nich 10 okrajových a jeden stře­ dový, hákovité zakončený trn. Květy vyrůstají v těsné blízkosti vrcholu a mají bílou nebo světle růžovofialovou barvu. Plod obsahuje jen malé množství semen. Typicky vysokohorský druh z bolívijských hor, kde roste v nadmořských výškách těsně pod hra­ nicí 4 000 m. Roste v kamenitém terénu bez krytu doprovodné vegetace. Ve sbírkách se pěstuje ku­

Sloupovité rostoucí druh se stonky vysokými okolo 2 m, při šířce jednotlivých větví 8-12 cm. Nevytváří výrazný kmen a rozvětvuje již od báze. Z oválných areol vyrůstají jednak okrajové trny (7-9), středové trny (1-4), ale také dlouhé bílé vlasy, které rostlinu téměř zahalují. Květy se ob­ jevují v blízkosti vrcholu a mají růžovočervenou barvu. Plodem je vysychavá bobule, ve které jsou semena volně uložena. Vyskytuje se na jihu Bolívie a jeho areál rozšíření zasahuje i na argentinské území. Roste poměrně vysoko v horách a jeho nejbližším příbuzným je zřejmě O. trollii, který se mu podobá nejen habi­ tem, ale i generativními orgány. Rozmnožování a pěstování je velmi snadné a neliší se od jiných cereusů z Jižní Ameriky. Díky bílým dlouhým vlasům jsou semenáčky již druhým rokem od vý­ sevu velmi dekorativní. Květů se ve sbírkách do­ čkáme jen výjimečně. Oreocereus celsianus

Neowerdermannia vorwerkii

181

Oreocereus neocelsianus

žlutou bliznu. Plodem je kulovitá bobule otevíra­ jící se při bázi. Lokalit, kde je možné druh najít, existuje celá řada a táhnou se od jižní Bolívie až po severní Ar­ gentinu. Pěstování není náročné; jelikož se jedná o vysokohorské rostliny, lze jim dopřát letnění pod širým nebem, pouze s přístřeškem chránícím je před dlouhotrvajícími dešti. Výsev semen je vhodné provádět brzy na jaře do výsevních apa­ rátů pod zářivky, aby rostliny mohly již beze ztrát přezimovat v chladném prostředí.

Parodia

gracilis

SLOUPKOVITÝ

Oreocereus

neocelsianus

SLOUPOVITÝ

Od báze větvený, až 1 m vysoký kaktus, jehož jed­ notlivé větve dorůstají šířky 8-12 cm, zpočátku světle, později tmavě zelené barvy epidermis. 10-17 žeber nese vystouplé, eliptické areoly, z nichž vyrůstá 9 okrajových a 1-4 středové, silné trny a velké množství jemných vlasovitých trnů. Květy jsou úzce trubkovité, šarlatově červené, dlouhé 7-9 cm. Nápadná je dlouhá čnělka nesoucí Parodia gracilis

Druhový název gracilis znamená v překladu jemný nebo něžný a vztahuje se k zajímavému otrnění a zřejmě i ke krásným květům. Neodnožu­ jící stonek je zpočátku kulovitý, později začíná růst do nižšího sloupku, který je 5-10 cm široký a 25 cm vysoký. U vrcholu s bílou vatou je 13-19 do spirály utvářených žeber. Z areol vyrůstá pro­ měnlivý počet trnů - okrajových je 14-22, jsou 5-20 mm dlouhé, tenké, často vláskovité. Stře­ dové trny jsou silnější, nejčastěji 4-10 a mají délku 7-10 mm. 3-3,5 cm široké květy mají oran­ žovou nebo oranžovožlutou barvu. Plodem je ku­ lovitá bobule, obsahující množství malých, 0,5 mm širokých černých semen. Bolívijský departament Tarija je doposud jedinou známou oblastí, kde se druh vyskytuje. Konkrétní údaje pak hovoří o Kondořím průsmyku nedaleko samoty Alto de Espana. Zde byla sbírána např. F. Ritterem (FR 740) a také A. B. Lauem (L 935). Rozmnožování této parodie semeny je asi nej­ vhodnější provádět Fleischerovou metodou do zavařovacích sklenic, kde mají semenáčky vhodné podmínky k tomu, aby narostly do velikosti vhodné k prvnímu pikýrování. S odrostlými se­ menáčky pak není v kultuře žádný problém. Pro pěstování platí stejné zásady jako u ostatních zá­ stupců rodu.

Parodia

maassii

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Z množství různých forem této parodie, co jich jen ve sbírkách koluje, by bylo možné založit sa­ mostatnou efektní a velmi rozsáhlou kolekci. Sto­ nek dorůstá do sloupku, který je asi 20 cm vysoký a 10 cm široký. Z výrazných areol, až 4 mm v prů­ měru s množstvím bílé vaty, vyrůstá 10-15 okra­ jových trnů a 3-4 trny středové, z nichž je dolní až 7 cm dlouhý, ohnutý, někdy téměř s háčkem na konci. Asi 3 cm široké květy jsou složeny z úz-

182

Parodia

Parodia

maassii

kých okvětních lístků, které mají červenooranžo­ vou barvu. Velmi jemná semena jsou široká jen 0,8 mm. P. maassii je typicky vysokohorský druh, rostoucí v Bolívii i v Argentině v nadmořských výškách okolo 3 500 m. V minulosti ji sbíralo velké množ­ ství kaktusářů a dodnes jsou v katalozích firem uváděny semena nebo mladé rostlinky pod sběro­ vými čísly FR 46, KK 957, P 237 aj. Stejně jako většinu parodií ji musíme rozmnožovat výsevem velmi drobných semínek, která sice výborně klíčí, ale semenáčky nepřirůstají nijak překotně. Pozor na popálení jarním sluncem (i během léta snáší lehké přistínění). Vykvétá zhruba až po 10 letech, snáší chladné zimování, ale raději na světle.

Parodia

schwebsiana

slabaiana

ného sloupku. Je obvykle 6 cm široká a 12-15 cm vysoká. Z areol roste přibližně 10 okrajových trnů a jeden trn středový, směřující dolů, často s háč­ kovitým zakončením. 2 cm široké květy mají sytě červenou barvu a vyvíjejí se na vrcholu rostliny. V přírodě tuto parodii objevíme na mnoha nale­ zištích mezi bolívijskými městy Sucre a Cochabamba, kde roste v nadmořských výškách 2 0003 000 m. Osídluje kamenité svahy se štěrkovitými výchozy, kde roste většinou ve společenstvu trav a dalších suchomilných rostlin. Mezi kaktusáři je oblíbena hned z několika důvodů. Má atraktivní květy, přičemž květuschopné velikosti dosahuje již zhruba 4. rokem, a na rozdíl od většiny parodií je výsev bezproblémový a semenáčky poměrně dobře přirůstají. Podobně jako ostatní vysokohor­ ské druhy dá během sezóny přednost letnění před nevětraným skleníkem.

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Jako mladá rostlinka se zpočátku formuje kulo­ vitě, teprve zhruba po deseti letech začne, přede­ vším v kulturních podmínkách, narůstat do mírParodia

schwebsiana

Parodia

slabaiana

KULOVITÝ

Velmi se podobá druhu P. occulta, od níž se liší menšími květy a žlutým nebo bledě růžovým okvětím. Ploše kulovitý stonek je široký pouze 3-7 cm a je rozčleněn na 12-15 nevýrazných že­ ber, která jsou rozpadlá na výrazné hrbolce. 8-14 okrajových trnů je šedivých, krátkých a 1-4 trny středové jsou dlouhé do 1 cm. Květy mají průměr asi 1 cm a výrazně voní po hořkých mandlích. Vy­ obrazená rostlina patří k extrémně krátce otrněným exemplářům. Druh byl popsán teprve v nedávné minulosti a o jeho opodstatněnosti se již nyní vedou diskuse. Je to proměnlivý taxon, který roste nedaleko Cieneguillas v Bolívii. Rostliny rostou v rozdrobe­ ném břidlicovém podkladu, kde doprovodnou ve­ getaci tvoří pouze Weingartia fidaiana. Do sbírek zatím příliš nepronikla, ale dá se předpokládat, že v kultuře nebude odlišná od běžných parodií.

183

Quiabentia pflanzii

ovšem není nijak náročná, jen musíme počítat s teplejším přezimováním a také s občasnou záliv­ kou i během zimních měsíců.

Rebutia

albiareolata

KULOVITÝ

Quiabentía pflanzii KEŘOVITÝ

Velmi příbuzný rod rodu Pereskia, ze kterého byl také později vyčleněn. Z hlediska vývoje čeledi Cactaceae stojí kdesi na pomyslném začátku. Roste keřovitě, doposud má zachovány dužnaté listy, dlouhé asi 4 cm, a z areol vyrůstají až 6 cm dlouhé šedobílé trny. Květy jsou až 5 cm široké, růžové. Q. pflanzii se vyskytuje v keřovitých formacích Bolívie, a jak udávají autoři, typovou lokalitou jsou místa 50 km po proudu řeky z Villamontes. Ve sbírkách patří spíše k raritám. Její kultura Rebutia albiareolata

184

Mezi rebuciemi poměrně nový druh, který byl po­ jmenován podle bíle plstnatých areol, typických pro tyto rostliny. Většinou vytváří jednotlivé stonky, ale stává se, že v kultuře i mírně odnožuje. Okrajové trny vyrůstající z areol pokrytých krátkou vatou jsou 6-10 mm dlouhé a je jich obvykle 10-14. Středový trn je tužší a dlouhý 8-15 mm. Květy vy­ růstají ze spodní části rostliny, mají dlouhou květní trubku a při plném otevření jsou až 3 cm široké. Plodem je vysychavá bobule, která se později zcela rozpadá a uvolňuje drobná černá semena. Byla nalezena v Bolívii Mezi Arque a Patcaya a v evropských sbírkách ji kaktusáři znají např. pod polním číslem FR 761. Pěstování je stejně snadné jako u ostatních rebucií. Snese i plné slunce, ale mírný stín jí také nevadí. Vyžaduje propustný, mírně kyselý substrát. Množení semeny je jedno­ duché a semenáčky kvetou již třetí rok od výsevu.

Rebutia heliosa SLOUPKOVITÝ Překrásný kaktus, jednak svým otrněním, ale také nádhernými květy. Vytváří sloupkovité, mírně Od­ nožující stonky s řepovité vyvinutým kořenem. Stonky jsou asi 2 cm široké a 4-5 cm vysoké, po naroubování i vyšší. Nenápadná žebra jsou rozdě­ lena na malé bradavky, zakončené podlouhlou areolou s hnědou plstí. Rostliny vytvářejí pouze jemné, okrajové trny, dlouhé 1 mm, přimáčknuté ke stonku (tzv. pektinátní otrnění). Asi 4 cm ši­ roké květy mají oranžovou barvu a autor popisu Werner Rausch zvolil název heliosa právě podle barvy květů, protože barvou připomínají vycháze­ jící slunce (heliosus znamená v řečtině sluneční). Rostlina byla objevena v roce 1968. Roste mezi bolívijskými městy Tanja a Narvaez, ve výškách okolo 2 500 m n. m. Od základního druhu byly popsány ještě dvě variety z izolovaných nalezišť R. heliosa var. condorensis a R. heliosa var. caja­ sensis. Pravokořenné rostliny nerostou příliš rychle, ale podobají se svým habitem více rostli­ nám v přírodě. Roubovanci vytvářejí mohutné, hodně Odnožující trsy, které jsou poněkud nety­ pické. Doporučujeme tedy pravokořennou kulturu v propustném substrátu, chladné zimování na světle a brzké probuzení rostlin do vegetace. Kvě­ tuschopné velikosti dosahují za 3-5 let.

Rebutia heliosa

Rebutia heliosa var. condorensis SLOUPKOVITÝ Taxon podobný základnímu druhu, v přírodě tvo­ řící polštářovité trsy. V kultuře také odnožuje a jednotlivé stonky jsou 3-4 cm vysoké a stejně tak široké. Od základního druhu se liší delším a hustějším otrněním a květy s obvykle kratší květní trubku a zbarvené spíše do červena. Tato varieta byla objevena v okolí průsmyku Abra Condor, který se nachází v bolívijské provincii Rebutia heliosa var. condorensis

Rebutia mixticolor

Tarija, v nadmořské výšce přibližně 2 500 m. Podle jména naleziště získala varieta také název condorensis. Jelikož rostlina vytváří řepovité, dužnaté kořeny, je náchylná na uhnití především během letní stagnace růstu. Množíme jak výse­ vem semen, tak oddělováním odnoží, které snad­ no zakořeňují na čistém perlitu po asi týdenním zaschnutí na stinném místě. Roubované rostliny dorůstají nepřirozených rozměrů. Nejkrásnější jsou tvrdě pěstované pravokořenné rostliny, které se velmi podobají exemplářům z přírody.

Rebutia

mixticolor

KULOVITÝ Někteří pěstitelé vedou tento druh pod rodovým názvem Mediolobivia. Ploše kulovitý stonek je v mládí solitérní, teprve později vytváří odnože. Rozpadá se na 11-13 nevýrazných žeber, děle­ ných na bradavky zakončené areolou, ze které ob­ vykle vyrůstá 11 středových trnů, dlouhých 37 mm. Květ se zakládá v bočních areolách a je zajímavý tím, že okvětní plátky většinou mají mírně světlejší okraje než střed. Květní trubka je stejně dlouhá (3-4 cm) jako je šířka plně rozvinu­ tého květu. Lokalita tohoto druhu se nachází v bolívijské pro­ vincii Tarija mezi Mendez a San Antonio, kde roste ve společenstvu trav na kamenitých výchozech. V kultuře nejsou problémy s pěstováním, jen je nutné zajistit si semena z nehybridních rostlin. Proto i v tomto případě platí, že má-li být sbírka rostlin botanicky hodnotná, je nutné mít materiál z ověřených zdrojů. V evropských sbírkách dodnes koluje pod sběrovým označením FR 1108.

185

Rebutia perplexa

Rebutia muscula KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Možná, že ji kaktusáři vedou ještě pod starým ro­ dovým zařazením Aylostera muscula (Aylostera je dnes chápána jako podrod rodu Rebutia). Patří mezi velmi krásné kaktusy jednak svým otrněním, ale také květy. Mírně odnožuje a její jednotlivé stonky jsou zprvu kulovité, později mírně sloup­ kovité, široké 3-4 cm. 25-40 nevýrazných žeber se rozpadá na drobné bradavky, na jejichž špici je oválná vlnatá areola, ze které vyrůstá 30-50 trnů. Nelze je rozlišit na okrajové a středové, protože všechny jsou stejně dlouhé (2-4 mm), mají bílou barvu a jsou nepíchavé. Z boku vyrůstají nád­ herné světle oranžové květy, dlouhé asi 3,5 cm a 3 cm široké. Byla nalezena na bolívijském území v okolí Ta­ nja, Arque a Padcaya. K. Kníže ji sbíral u Piedra Larga v nadmořských výškách přibližně 2 800 m; v seznamech bývá nabízena pod polním číslem KK 842. Její pěstování lze doporučit všem začá­ tečníkům, které jistě neodradí pěstitelským neús­ Rebutia muscula z přírody

186

pěchem. Po chladném a suchém zimování brzy zjara vykvete nádhernými květy, které kontrastují se sklovitě bílými trny.

Rebutia

perplexa

TRSOVITÝ Jedna z velmi krásných rebucií, ale její osud je po­ někud složitý a podle toho také dostala druhové jméno perplexa, které v překladu znamená zamo­ taný, spletitý. Odnožující stonek vytváří malé trsy, přičemž jednotlivé rostliny mají většinou šířku 2 cm. Žebra se rozpadají do nenápadných hrbolců, na nichž jsou asi 1 mm velké areoly s 10-16 rezavožlutými trny, které nelze rozlišit na okrajové a středové. Krásné květy o průměru asi 3 cm mají růžovofialovou barvu. Plodem je vysychavá bo­ bule s černými semeny. Rostlinu objevil A. B. Lau v bočních kaňonech přítoků Rio Pilaya v bolívijské provincii Tarija. Roste zde jednak ve spárách skal, ale také na ka­ menitých výchozech a plotnách ve společenstvu

Rebutia

pygmea

„elegantula"

trav a mechů. Cizosprašný druh, který se snadno kříží s jinými rebuciemi. Je proto nutné květy poctivě opylovat a mít vždy minimálně dvě, ra­ ději však více rostlin na opylení. Semena ochotně klíčí, semenáčky dobře rostou a již tře­ tím rokem krásně kvetou. Množíme samozřejmě i oddělováním odnoží. Roubování není nutné. Zimování chladné. Rostliny je potřeba brzy pro­ budit do vegetace, jelikož kvetou v časných jar­ ních měsících.

Rebutia

pygmea

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Nesmírně variabilní a pestrý okruh rostlin, do nějž se snažilo vnést „pořádek" mnoho botaniků a taxonomů, ale příroda v tomto případě stále vítězí. Zařadit jednotlivé rostliny do „škatulek" botanic­

Rebutia pygmea „haagei"

kého systému je prostě příliš složité. Většinou se jedná o rostliny s mírně sloupkovitým stonkem, který dorůstá i 8 cm při šířce obvykle 2 cm. Exis­ tují však i menší a kompaktnější typy. Také otr­ nění je velmi rozdílné, stejně jako barevná škála květů, varírující od světle růžové přes šarlatovou až po svítivě žlutou, a co víc, často s rozdílnou barvou jícnu květu, než jakou mají vrchní části okvětních lístků. Všechny tyto rebucie se snadno pěstují a vzhle­ dem k tomu, že jejich množení formou odnoží zcela zachovává vlastnosti mateřské rostliny, do­ poručujeme založení kolekce těchto rostlin. Každý kaktusář, který má nějaký zajímavý typ, se jistě rád o odnož podělí. Pro informaci uveďme tři odlišné typy rostlin, tak jak kolují ve sbírkách. Byly dokonce samostatně popsány, ale o jejich ta­ xonomickém zařazení lze s úspěchem pochybo­ vat: Rebutia pygmea „eos", Rebutia pygmea „ele­ gantula", Rebutia pygmea „haagei".

Rebutia pygmea „eos"

187

Rebutia steinmannii

O nalezišti se zmiňuje Werner Rausch a uvádí jako nejkonkrétnější místo bolívijský departement Potosí mezi městy Potosí a Cucho Ingenio. Nenáročný a snadno pěstovatelný taxon. Vhodněj­ ší je mírné přistínění než plné slunce, velmi dobře snáší letnění a nebo pařeništní kulturu. Rozmno­ žování je možné jednak semeny, ale také odno­ žemi, které mnohdy zakořeňují již na matečné rostlině.

Rebutia

torguata

SLOUPKOVITÝ

Rebutia

steinmannii

SLOUPKOVITÝ Nesmírně variabilní taxon, který si je ve svých kraj­ ních formách málo podobný. Rostlina na obrázku svým habitem poměrně dobře odpovídá popisu zá­ kladního druhu. Stonky rostou sloupkovité do výšky 3-5 cm při šířce 1-2 cm. Žeber je 8-10. Trny pouze okrajové, v počtu 8-11, asi 1 cm dlouhé. Červenooranžový květ měří v průměru asi 2 cm. Vyskytuje se v Bolívii mezi Oruro a Cochabamba, a to i v nadmořských výškách okolo 4 000 m. Ve sbírkách se vyskytuje poměrně často a její pěstování je velmi snadné. Dodnes kolují mezi kaktusáři rostliny označované jako R. euca­ liptana (FR 340, KK 971), která je také pouhou nalezištní formou R. steinmannii.

Rebutia steinmannii f. costata SLOUPKOVITÝ Tento taxon byl původně popsán jako samostatný druh R. costata, ale podle našeho mínění se jedná o velmi příbuznou rostlinu, která se liší jen výraz­ nějšími žebry, více stlačeným stonkem a květy s většinou kulatě zakončenými okvětními plátky. Stonky jsou asi 2 cm vysoké, Odnožující a po čase mohou vytvořit malý polštářovitý trs. Z areol vy­ růstají pouze okrajové trny, tenké a někdy i zpro­ hýbané. Červený květ má poměrně dlouhou trubku (2 cm), širokou až 3 cm. Plodem je vysy­ chavá bobule, která se po čase rozpadá a uvolňuje drobná hnědočerná semena.

188

Malá, elegantní rostlinka sloupkovitého vzrůstu, jejíž jednotlivé stonky dorůstají obvykle 3-4 cm výšky (ve sbírkách více) při šířce asi 1,5 cm. Vy­ tváří malé trsy, přičemž každý stonek je rozdělen na 8-10 nevýrazných žeber. Z hustých areol vy­ růstá 6-10 drobných trnů, dlouhých jen 2 mm. Nádherný oranžovožlutý květ je široký až 3 cm. Rostlina byla rozšiřována pod polním číslem FR 1117, kterou do kultury zavedl F. Ritter. Tyto rostliny se vyskytují v bolívijské provincii Potosí u Sud Chicos a Mal Paso. Mezi kaktusáři není pří­ liš rozšířena, což je velká škoda. Rozmnožovat ji lze jak výsevem semen, tak také odnožemi. Vyža­ duje chladné přezimování a včasné probuzení.

Stetsonia coryne SLOUPOVITÝ

Další z velkých stromových kaktusů, který ve své domovině dorůstá výšky až 8 m. Větví se již od báze a dřevnatějící kmen může mít průměr až Rebutia steinmannii f. costata

Rebutia torguata

40 cm. Modrozelené nebo zelenošedá stonky jsou široké asi 10 cm a rozpadají se na přibližně 9 hrbolnatých žeber. Z areol vyrůstá 6-9 okrajových, asi 3 cm dlouhých trnů a jediný trn středový, který dosahuje délky až 8 cm. Vykvétá dlouhým květem s šupinatou trubkou; otevírá se v noci. Později se mění v plod, plný drobných černých semen. Výskyt druhu je udáván z pomezí argentinsko-bolívijské hranice, z poměrně nižších nadmořských výšek mezi 1 200-1 500 m. Jako lokality jsou udá­ vány Yacuiba v severní Argentině nebo Palos Blancos v Bolívii. Roste na kamenitých svazích hor se sporou doprovodnou vegetací. Jedná se o velmi známý sloupovitý kaktus, protože jeho se­ menáčky, ale i starší rostliny jsou velmi atraktivní. Patří také ke stálému sortimentu velkopěstíren, který je dodáván do obchodů. Pro své nenáročné pěstování, rychlý růst a elegantní vzhled je rozší­ řen ve sbírkách více než jiné a mnohdy zajíma­ vější sloupovité kaktusy. Květů se v evropských podmínkách dočkáme jen zcela výjimečně u velmi starých rostlin.

Stetsonia coryne

189

Sulcorebutia alba

k řepovitému kořenu jsou náchylné na zálivku provedenou v nevhodnou dobu. Vyhovuje jim let­ nění s přístřeškem proti dlouhotrvajícím dešťům. Vhodná je i pařeništní kultura. Zimujeme v chlad­ nu, raději na světle a rostliny probouzíme co nej­ dříve na jaře, jak to dovolí naše pěstitelské pod­ mínky.

Sulcorebutia

breviflora

KULOVITÝ

Sulcorebutia

alba

KULOVITÝ

Nádherný kaktus, jehož stonek dorůstá šířky asi 3,5 cm. Nevýrazná žebra, stejně jako šedozelená nebo červenofialová epidermis, bývají zcela za­ kryta elegantním bílým otrněním. Odtud také dru­ hový název alba = bílá. Pouze okrajové trny při­ léhající ke stonku vyrůstají z podlouhlých areol v počtu 20-25 a jsou dlouhé přibližně 3 mm. Květ vyrůstá z boku stonku, má intenzivní červenofia­ lovou barvu a je široký asi 3 cm. Brzy dozrávající plod obsahuje poměrně málo drobných černých semen. Nalezišť této sulkorebucie bylo v posledních le­ tech objeveno velmi mnoho a odtud také pramení její velká variabilita. Typová lokalita se nachází nedaleko silnice ze Sucre do Los Alamos v bolí­ vijské provincii Chuquisaca. Má stejné nároky jako ostatní sulkorebucie. Jedná se o vysokohor­ ské rostliny, které nemají rády prostředí přehřá­ tých skleníků během letních veder. Vzhledem Sulcorebutia breviflora

190

Zpočátku roste jednotlivě, teprve až starší exem­ pláře vytvářejí několik málo odnoží. Kulovitý sto­ nek je přibližně 6 cm široký a stejně vysoký, i když existují údaje o rostlinách vysokých až 10 cm, nebo o opačně extrémních s výškou pouze do 2 cm, jak uvádí Cárdenas. Dospělé exempláře mají dužnaté až řepovité kořeny dlouhé i 15 cm. Okrajových trnů je 10-16 s variabilní délkou od 2 do 15 mm. Středový trn může chybět, ale mo­ hou být až 4 s délkou okolo 1 cm. Květy vyrůstají z boku a jsou 2-3 cm široké. Vnější okvětní lístky mají často středový proužek zbarvený do červena či do hnědozelena, ostatní okvětní lístky mají jas­ nou tmavě či světle žlutou barvu. Další z bolívijských kaktusů, který roste v depar­ tementu Cochabamba v kopcích v okolí Rio Caine, přibližně 10 km jihovýchodně od města Capinota v nadmořských výškách asi 2 000 m. Typový sběr pocházející od Cárdenase byl označen jako Cárd. 6140 a takto se rozšířil i do sbírek. Mezi kaktusáři poměrně méně rozšířený druh, přitom jeho pěstování není nijak složité a v zásadě se ne­ odlišuje od ostatních zástupců rodu.

Sulcorebutia candidae

Sulcorebutia

candidae

KULOVITÝ Ploše kulovitý, poměrně málo Odnožující kaktus. Jednotlivé stonky jsou široké až 5 cm, přičemž odnože bývají menší než mateřská rostlina. Sto­ nek s tmavě zelenou lesklou pokožkou je rozdělen na hrbolce zakončené podlouhlou areolou, ze které vyrůstají okrajové trny (15-20), přitisklé pavoukovitě ke stonku. Asi 2 cm široké, trychtýřo­ vité květy se vyvíjejí z boku rostliny zpravidla ve větším množství. Naleziště této sulkorebucie jsou roztroušena ve východní části Bolívie v provincii Ayopaya, kde roste ve výškách od 2 500 do 2 800 m n. m. na ka­ menitých svazích kopců. Vyšší doprovodná vege­ tace téměř chybí; najdeme ji většinou ve spole­ čenstvu nízkých trav. Patří k méně často pěstovaným sulkorebuciím. Její nároky se neliší od ostatních druhů. Během letních veder je nutné důkladně větrat skleník a omezit zálivku, aby v důsledku letní stagnace růstu rostliny neuhnily. Můžeme ji pěstovat i jako roubovanou, ale rost­ liny dorůstají příliš velkých rozměrů, netypických pro tento druh.

Sulcorebutia

také tím, že má v zemi masité až řepovité kořeny. Nádherné je však jeho otrnění, složené z jemných vlasovitých bílých trnů, o délce až 3,5 cm. Fialo­ vočervený květ vyrůstá z boku rostliny a jeho šířka při plném rozvití dosahuje přibližně 4 cm. Rostlinu je možné objevit v bolívijské provincii Zudaňez, v blízkosti stejnojmenného města, kde roste na kamenitých plotnách kopců v nadmoř­ ských výškách okolo 2 600 m. Tato sulkorebucie je neobyčejně krásná, ale její pěstování není jed­ noduché. Vzhledem ke svým mohutným kořenům může po nevhodné zálivce snadno shnít, přede­ vším v době letní stagnace růstu. Tehdy jsou ve sklenících nepříjemně vysoké teploty a po zalití může dojít k podpaření rostlin. Vyhovuje jí lépe pařeništní kultura anebo volné letnění s přístřeš­ kem proti trvalejším dešťům. Pěstuje se dodnes většinou jako roubovaná, ale jsou pěstitelé, kteří zvládli i její pravokořennou kulturu. Sulcorebutia gerosenilis

gerosenilis

KULOVITÝ

Poměrně dlouho známý, ale teprve v roce 2001 platně popsaný druh. Jeho stonek je kulovitý, do­ růstající šířky asi 4 cm, Odnožující. V přírodě vy­ tváří krásné nízké polštářovité trsy. Je zajímavý

191

Sulcorebutia krahnii

snažit pěstovat ji jako pravokořennou rostlinu, protože po naroubování ztrácí své charakteristické vlastnosti, např. plochý růst.

Sulcorebutia rauschii KULOVITÝ

Sulcorebutia

krahnii

DISKOVITÝ - KULOVITÝ Byla popsána teprve v roce 1970 a patří mezi velmi pěkné zástupce rodu. Stonek je většinou jednotlivý, ploše kulovitý, s výškou okolo 3 cm a šířkou stonku až 8 cm. Je rozdělen na 32 spirál­ ních žeber, která se rozpadají na areoly vysoké 4 mm a široké 3 mm. Nerozlišitelných okrajových a středových trnů je přibližně 24 a mají délku okolo 1 cm. Jejich barva je poměrně variabilní, od bělavě žluté až po žlutohnědou. Květní trubka je pokryta zelenočervenými šupinami, okvětní lístky jsou sytě žluté. Asi 3 cm široké květy vyrůstají z boku rostliny. Naleziště druhu se nachází v bolívijské provincii Caballero nedaleko městečka Comarapa, kde roste v severní části na Cerro Tukiphalla v nad­ mořských výškách 2 300-2 500 m. Na pěstování má stejné nároky jako ostatní sulkorebucie, možná patří k obtížnějším, ale měli bychom se Sulcorebutia rauschii

192

Když byl v roce 1969 uveřejněn popis tohoto druhu, rozpoutala se přímo honba za netradiční sulkorebucií a každý ji chtěl ve své sbírce mít. Jedná se totiž o zajímavou rostlinku, která dorůstá malých rozměrů, její stonek bývá obvykle jen 3 cm široký a stejně tak vysoký, často i Odnožu­ jící. Eliptické areoly nesou asi 10 okrajových trnů, dlouhých 1-2 mm, pavoukovitě rozprostřených a přiléhajících ke stonku. Tmavě růžovofialový květ je asi 3 cm široký, stejně tak dlouhý a roz­ kvétá během dne. Tuto sulkorebucií objevil vysoko v horách Bolívie známý rakouský odborník na jihoamerické kaktusy W. Rausch, na jehož počest byl druh také pojme­ nován. Rostlinka osídluje nadmořské výšky kolem 2 500 m na kopcích kolem města Zudafiez v bolí­ vijské provincii Chuiquisaca, kde roste ve společ­ nosti trav a drobných keřů. V minulosti se kvůli po­ měrně velké vzácnosti nabízely rostliny výhradně roubované, dnes se naopak většina kaktusářů snaží pěstovat tyto sulkorebucie jako pravokořenné. Ty sice pomaleji rostou, ale zachovávají si svůj přiro­ zený vzhled a neodnožují tolik jako roubovanci. Svědčí jim letnění pod širým nebem, propustný substrát a chladné přezimování na světle.

Sulcorebutia

steinbachii

KULOVITÝ Kulovitá, někdy i Odnožující rostlina, široká pouze 3-4 cm. Okrajové trny jsou hřebenovitě uspořádány na elipsoidní areole a mají hnědočer­ venou barvu. Středové trny bývají maximálně 2 a směřují od stonku. Květy vyrůstají z boku rost­ liny a jsou nálevkovitě, přibližně 2,5 cm široké. Jejich barva je karmínově červená až do fialova. Takto kvetoucí rostliny byly dokonce pojmeno­ vány jako S. steinbachii f. violaciflora, ale vzhle­ dem k tomu, o jak proměnlivý druh se jedná a při zvážení faktu, že roste na stejné lokalitě jako zá­ kladní druh, je tato klasifikace zřejmě zbytečná. Bolívijský kaktus rostoucí v departementu Cochabamba nedaleko města Arani v nadmořských výš­ kách okolo 3 000 m. Pěstování je podobné jako u ostatních vysokohorských sulkorebucií, to zna­ mená plné slunce, dostatek čerstvého vzduchu a během léta letnění. Rozmnožování buď výsevem semen, nebo zakořeňováním odnoží.

Sulcorebutia tuberculata-chrysantha

Sulcorebutia steinbachii

Sulcorebutia

swobodae

KULOVITÝ Ploše kulovitý stonek dorůstá obvykle šířky okolo 4 cm a je rozdělen na 20 spirálovitých žeber. Are­ oly jsou pokryté žlutohnědou plstí a vyrůstají z nich trny, které nelze rozlišit na okrajové a stře­ dové. Jejich počet se pohybuje okolo 30 a délka kolísá od 1,2 cm do 2 cm. 3-5 cm dlouhý květ se zakládá na bočních areolách, má růžovou či růžo­ vofialovou barvu. Lokality se nacházejí v bolívijském departementu Cochabamba v provinciích Mizque a Campero, kde roste v nadmořských výškách 2 800 m mezi městy Aiquile a Mizque. Pro pěstování platí totéž, co pro ostatní vysokohorské druhy sulkorebucií. Nutné je světlé stanoviště, dostatek čerstvého vzduchu, čemuž výborně odpovídá pařeništní kul­ tura. Možné je i letnění pod širým nebem, ale je nutné ji chránit před dlouhotrvajícími dešti stříšSulcorebutia swobodae

kou ze skla nebo polykarbonátu. Substrát musí být dostatečně propustný, minerální, neutrální či mírně kyselý. Chladné a absolutně suché zimo­ vání raději na světle je zárukou bohaté násady květů v příští sezóně. Množíme výsevem semen.

Sulcorebutia tuberculata-chrysantha KULOVITÝ Vyobrazená rostlina je vlastně extrémní for­ mou Sulcorebutia steinbachii, což je nesmírně variabilní taxon, který doposud prochází taxonomickým hodnocením bez valného úspěchu. Rostliny jsou variabilní nejen v morfologických znacích, ale také generativní orgány jsou dosti proměnlivé. Rostlina na obrázku je specifická tím, že má řidší otrnění a především tím, že kvete žlutě. V minulosti byl tento typ vyprepa­ rován z některých populací a byl popsán jako sa­ mostatný druh Sulcorebutia tuberculata-chry­ santha. To ovšem neodpovídá realitě na jednotlivých stanovištích, kde rostliny kvetou celou barevnou škálou. V knize ho uvádíme sa­ mostatně proto, že se doposud v některých sbír­ kách vede pod tímto označením. Tuto sulkorebucií najdeme asi 50 km východně od města Cochabamba v Bolívii, odkud se její areál táhne jihovýchodním směrem cca 150 km. Ve sbírkách patří k poměrně rozšířeným kaktusům. Platí pro ni totéž, co pro ostatní zástupce rodu. V současné době začínají vznikat kolekce specia­ lizované především na sulkorebucie s ověřeným původem. Právě u těchto taxonů je udané místo výskytu mnohdy důležitější než název přiřazený botanickou vědou.

193

Sulcorebutia verticillacantha

Teprve pak má kolekce i patřičnou botanickou hodnotu, protože různě pojmenované rostliny zdaleka nemusí odpovídat jejich botanickému za­ řazení a původu. Pěstování shodné jako u ostat­ ních vysokohorských zástupců rodu.

Tephrocactus

bolivianus

TRSOVITÝ

Sulcorebutia

verticillacantha

KULOVITÝ Velmi variabilní taxon, z jehož nalezištních forem lze vytvořit pestrou kolekci miniaturních kaktusů. Stonek je v přírodě kulovitý, ve sbírkách se mírně vytahuje do sloupku, v každém případě je však malý, jen asi 3 cm široký. Má tmavě zelenou epi­ dermis a vytváří několik odnoží. Z podlouhlých, asi 4 mm dlouhých areol vyrůstá 12-14 pouze okrajových trnů, které přiléhají ke stonku. Z boč­ ních areol vyrůstají olivově zelená nebo hnědá poupata. Květy jsou 4 cm dlouhé i široké a jejich vnitřní okvětní plátky mají červenou, fialovou, ale i oranžovou barvu. Plodem je 4-6 mm velká, vej­ čitá bobule. Naleziště základního druhu jsou udávána z bolí­ vijského departamentu Cochabamba, z provincie Arque, kde roste mezi Estación de Bombeo a Sayari na kamenitých svazích s velmi sporou dopro­ vodnou vegetací, v nadmořských výškách 3 6003 900 m. Tato sulkorebucie byla pozorována v přírodě již mnohokrát, ale typové exempláře ne­ sly sběrové označení FR 752a. Ve sbírkách patří k velmi častým zástupcům a stejně jako u ostat­ ních sulkorebucií platí, že je velmi vhodné do sbírky zařazovat rostliny se známým původem. Tephrocactus bolivianus

Dříve uznávaný druh je dnes řazen jako pouhé sy­ nonymum k T. pentlandii. Jedná se o krajní, kom­ paktní formu s krásnými zlatooranžovými květy. Jeho náležitost ke zmiňovanému druhu je však ne­ zpochybnitelná. Také jeho areál výskytu je to­ tožný s rozšířením T. pentlandii. V naší knize uvádíme tento název proto, že řada kaktusářů má druh dodnes řazen pod tímto ozna­ čením.

Tephrocactus

pentlandii

TRSOVITÝ Kaktus vytváří kupovité, hustě nahloučené stonky složené z jednotlivých poměrně drobných, kulovi­ tých článků, dlouhých jen asi 3 cm. Glochidie jsou nepatrné, trny mohou být až 8 cm dlouhé, obvykle jsou však kratší. Krátce trychtýřovité květy mají žlutou barvu a jsou těsně přisedlé, takže ze shluku článků takřka nevystupují. Někteří cestovatelé po­ pisují i červeně kvetoucí jedince z lokalit. Naleziště se nacházejí vysoko v bolívijských ho­ rách, např. nedaleko Tupiza v nadmořských výš­ kách okolo 4 000 m, i když existují lokality z vý­ razně nižších oblastí, např. sběry označené KK 1556 Tupiza - Villazon 2 800 m n. m. Z pěstova­ ných tefrokaktusu se tento objevuje nejčastěji. Sa­ motná pěstitelská technika a rozmnožování vege­ tativním způsobem nečiní velké potíže, ale přinutit rostliny ke kvetení je dosti složité. Zřejmě jediným způsobem jak toho dosáhnout je poskyt­ nout rostlině co nejvíce přímého slunečního zá­ ření v létě pod širým nebem, velmi chladné přezi­ mování a dostatečně velkou pěstební nádobu pro vytvoření bohatého kořenového systému.

Trichocereus

tacaquirensis

SLOUPOVITÝ Sloupovité rostoucí kaktus, jehož nejvyšší stonky jsou až 2,5 m vysoké. Okrajové trny jsou kratší než středové, které dorůstají délky až 8 cm. Květy mají délku přibližně 20 cm, jsou bílé a rozkvétají během dne.

194

Tephrocactus pentlandii

Vyskytuje se v Bolívii nedaleko Tacaquira, kde ho také sbíral K. Kníže a mezi pěstitele ho rozšířil pod sběrovým číslem KK 1092. Jeho sběry po­ cházejí z nadmořských výšek okolo 3 000 m. Patří mezi vzácně pěstované cereusovité kaktusy a v kultuře ho spíše uvidíme ve sbírkách botanic­ kých zahrad než v kolekcích amatérských pěsti­ telů. Rozmnožování semeny nečiní problémy, v úvahu přichází i zakořeňování odnoží. Zimování v chladnu a je možno i beze světla.

otrněním, složeným z většího množství jemných žlutohnědých trnů, které vyrůstají z každé areoly. V části stonku, která produkuje květy, se formuje hnědé, až 40 cm dlouhé laterální cefálium z jem­ ných rezavých štětin. V noci se otevírající květy mají smetanově bílou barvu a jsou široké asi 6 cm. O místě výskytu panují mírné dohady, ale údaje, které zveřejnil C. Backeberg, jsou zřejmě správné. V. guentheri se má vyskytovat na poměrně malém areálu v údolí Rio Grande, nedaleko osady El Oro v Bolívii (provincie Chuquisaca). Nepěstuje se příliš často, přitom je velmi pěkná již jako tříletý semenáček. Pro její kulturu je nutný dostatek pro­ storu, živný substrát a umístění na plném slunci. Snáší chladné zimování i v tmavé místnosti. Květů se v evropských podmínkách dočkáme až u starých rostlin, a to asi za dvě desítky let. Vatricania guentheri

Vatricania guentheri SLOUPOVITÝ

Někteří autoři řadí tento kaktus do rodu Espostoa, ale většina kaktusářů ho zřejmě zná pod rodovým jménem Vatricania. Roste sloupovité a rozvětvuje již u báze. Největší jedinci dorůstají výšky přes 2 m při šířce stonku okolo 10 cm. Zajímavý je svým Trichocereus tacaquirensis

195

Weingartia knizei

a srážky v této oblasti dosahují průměrného roč­ ního úhrnu 800 mm. Ovšem K. Kníže zmiňuje jako oblast nálezu Bolívii mezi Aiquile a Saipina v nadmořských výškách přibližně 2 800 m. Svůj sběr označil jako KK 1756; takto také koluje ve sbírkách. Pěstování se neliší od ostatních vysoko­ horských jihoamerických druhů. Pozor na popá­ lení rostlin prvním jarním sluncem, v této době je proto vhodné pňstínit, ale později snášejí plné slunce. Vcelku výborně snáší i venkovní letnění nebo pařeništní kulturu.

Weingartia

mairanana

KULOVITÝ

Weingartia knizei KULOVITÝ Drah byl popsán na počest českého kaktusáře K. Knížete žijícího v Pera, znalce tamní kaktusové flóry, který je zároveň objevitelem tohoto druhu. Kulovitá rostlina, která je velmi blízce příbuzná s W. westii. Stonek může být až 15 cm široký, roz­ dělený do okrouhlých hrbolců. Okrajových trnů vyrůstajících z eliptických bradavek je 10-20, při­ čemž špatně odlišitelná středové trny jsou maxi­ málně 3. Naleziště jsou udávána mezi Tiraque a Comarapa v bolívijském departamentu Cochabamba, kde roste v nadmořských výškách 2 200-2 500 m. Roste v porostech trav nebo v polštářích mechů Weingartia mairanana

196

Systematické zařazení tohoto druhu je problema­ tické, rozhodně však patří do okruhu rostlin pří­ buzných s W. pulquinensis. Stonek je kulovitý, trny vyrůstají v počtu 12-15 z plstnatých areol. Zářivě žluté květy se objevují v blízkosti temene. Tento okruh rostlin je velmi proměnlivý; typové naleziště se nachází nedaleko Pulquina v Bolívii. Informace o rostlině na obrázku jsou dosti rozpo­ ruplné. Jde o nález českého kaktusáře K. Knížete a více informací o rostlině se nepodařilo zjistit. Kníže ji ve svém katalogu uvádí jako W. maira­ nana nom. nud. KK 1521. Pěstování je stejné jako u ostatních weingartií.

Weingartia

neocumingii

KULOVITÝ Nesmírně variabilní okruh rostlin, který je pro­ měnlivý snad ve všech morfologických znacích. Většinou roste kulovitě či ploše kulovitě a některé rostliny v přírodě mohou dorůst šířky až 30 cm (ve sbírkách většinou menší). Píchavé žluté trny odstávají od stonku, okrajových trnů bývá při­ bližně 20 a počet středových velmi kolísá.. Jsou známé rostliny bez středového trnu a na druhé straně rostliny, které mají středových trnů až 12 v jedné areole. Žluté květy se objevují nedaleko vegetačního středu a většinou vyrůstají ve vě­ nečku ve větším počtu, než je vidět u rostliny na snímku. Naleziště rostlin, podle kterých byl druh popsán, se nachází pouze pár kilometrů jihozápadně od bolí­ vijského města Sucre ve výškách 2 300-3 300 m n. m. Rostliny zde rostou v kamenitém terénu s velmi sporou okolní vegetací. Pro tyto kaktusy je velmi vhodná pařeništní kultura nebo i letnění v nejteplejších měsících roku. Poměrně špatně sná­ šejí přehřátý skleník s plným slunečním úpalem. Výsev semen je vcelku jednoduchý, ale malé se­ menáčky je nutné chránit mírným přistíněním.

Weingartia neocumingii

Weingartia neumanniana ssp. kargliana

Weingartia neumanniana ssp. kargliana

se rozpadá na výrazné hrbolce, které nesou velmi vlnatá okrouhlé areoly. Okrajových trnů je 10-16 s délkou okolo 3 cm, středové trny 3-6, dlouhé asi 4,5 cm. Květy se objevují jak v blízkosti temene, tak i z areol vzdálenějších od vegetačního středu, jsou sytě žluté a jejich šířka je přibližně 3 cm. Plod je holý, pokrytý šupinami. Druh se vyskytuje na poměrně malém areálu v ní­ žinných oblastech kolem řeky Rio Chico v Bolí­ vii. Pěstování je podobné jako u ostatních zá­ stupců rodu, jen s tím rozdílem, že nesnáší tak chladné zimování jako rostliny z vysokohorských oblastí.

KULOVITÝ Taxonomicky nesmírně složitý okruh rostlin. Ros­ tou ploše kulovitě, mají nápadnou barvu epider­ mis a od ostatních zástupců rodu se liší svým otr­ něním. Řepovitý kořen je mnohem větší než nadzemní část rostliny samé. Trny odstávají od stonku a jejich počet a délka nesmírně varírují. Totéž platí o květech. Základní druh kvete žlutě, oranžově, ale i červeně, zmiňovaný poddruh má květy žluté. Celý okruh rostlin základního druhu se vyskytuje v jižní Bolívii a v severní Argentině. Roste ve vy­ sokých nadmořských výškách v místech se sporou doprovodnou vegetací. Málo sbírek se může po­ chlubit vzrostlými exempláři tohoto taxonu. Teprve v posledních letech se zvětšila nabídka se­ men a rostliny se začínají ve sbírkách objevovat. Z hlediska pěstitelské techniky patří k nejobtíž­ nějším zástupcům rodu, hlavně kvůli řepovitým kořenům. Vyhovuje jim hlubší miska s velmi pro­ pustným substrátem, v létě dostatečná zálivka a přes vegetační sezónu pařeniště nebo letnění. Rozmnožování pouze výsevem semen, při kterém je vhodné semenáčky mírně stínit.

Weingartia

Weingartia riograndensis

riograndensis

KULOVITÝ Kulovitě nebo mírně sloupkovité rostoucí druh, který vytváří odnože jak v přírodě, tak starší rost­ liny i v kultuře. Jednotlivé stonky jsou v dospě­ losti asi 10 cm široké a 10-15 cm vysoké. Stonek

197

5. Argentina 2

Druhý největší jihoamerický stát (2 780 tis. km ), který vykazuje velmi širokou paletu nejrůznějších prostředí od velehor (Aconcagua 6 959 m n. m.) přes horské pampy a llanos až po teplé nížiny, kudy líně teče řeka Páraná. Z kaktusářského hlediska jsou velmi zajímavé ob­ lasti severní Argentiny, které tvoří hranici s Bolí­ vií a Paraguayi. Řada kaktusů se vyskytuje v pro­ vincii Jujuy a velmi bohaté na kaktusovou flóru jsou východní i západní úbočí And. Kaktusy vy­ skytující se v nižších polohách jsou často součástí travnatých společenstev. Zde můžeme objevit řadu druhů rodu Gymnocalycium, které svým vý­ skytem zasahují až na území Uruguaye a Para­ guaye. Tyto nižší polohy mají zvláštní klima, označované jako klima virginské. V Argentině je typické pro provincie Misiones, Corrientas, Entre Rios a Buenos Aires. Vládne zde teplé léto s tep­ lotami nad 22 °C a poměrně chladné zimy, kdy teplota může klesat i pod 0 °C. V podnebí subtro­ pických stepí v západní části Patagonie, zahrnu­ jící i podhůří And, panují také vysoké letní teploty dosahující až 35 °C, ale teploty v chladných čás­ tech roku se pohybují jen mezi 2-15 °C. Tyto ob­ lasti jsou charakteristické poměrně hojným za­ stoupením různých druhů opuncií a také zde rostou zástupci rodu Pterocactus, kteří mají rozší­ ření od nejjižnějších částí Patagonie až po severo­ západní argentinskou provincii Salta. Zajímavým vlevo: Sbírková kolekce rodu Parodia Acanthocalycium klimpelianum

argentinským rodem je Tephrocactus (sensu stricto), který je rozšířen od provincie Salta po středoargentinskou provincii Mendoza. Kaktusy Argentiny jsou velmi zajímavou a pěsti­ telsky vděčnou skupinou; asi největší oblibu si právem získal rod Gymnocalycium. V současné době se do popředí pěstitelského zájmu dostávají nejrůznější Opuncie, tefrokaktusy a další zástupci podčeledi Opuntioidae.

Acanthocalycium klimpelianum KULOVITÝ

Velmi blízce příbuzný s dalším druhem, od nějž se liší především bílou barvou květů. Stonek má kulovitý, až 10 cm široký. Je rozdělený na 19 ostrých žeber, ne­ soucích kulaté areoly, ze kterých vyrůstá 6-8 okrajo­ vých a 2-3 středové tmy. Nejdelší z nich má délku až 3 cm, všechny jsou tuhé a píchavé. Květy bílé barvy vyrůstají z areol v blízkosti temene a mají květní trubku porostlou vlasy a tuhými hnědými štětinami. Při plném rozevření dosahují šířky až 5 cm. Druh se nachází na lokalitách ve svažitých stráních nedaleko argentinského města Córdoba ve stejno­ jmenné provincii. Zde osídluje nadmořské výšky okolo 1000 m. Jeho pěstování ve sbírkách je bezpro­ blémové a při dodržení obecných zásad se dočkáme za 8-10 let kvetoucích rostlin. Vyžaduje plné slunce, velmi chladné zimování a ze zkušenosti víme, že let­ nění pod širým nebem mu dělá velmi dobře.

199

Blossfeldia liliputana

Blossfeldia

liliputana

KULOVITÝ Prvenství celého rodu spočívá v rekordně malém stonku. Dospělé exempláře totiž začínají kvést při šířce stonku okolo 1 cm. Nejinak tomu je i u B. li­ liputana. Na lokalitách začíná kvést už při šířce stonku asi 0,7 cm a drobné žluté květy mají při­ bližně stejnou šířku. Areoly produkují jemnou bí­ lou vatu, trny zcela chybějí. V přírodě osídluje kolmé stěny s jílovcovým pod­ kladem, na nichž vytváří droboučké trsy složené z mnoha odnoží. B. liliputana roste na severu Ar­ gentiny v provincii Jujuy, ovšem objevit ji v pří­ rodě není snadné, protože drobné stonky jsou pře­ devším v době sucha perfektně maskovány a splývají s okolím. Kaktusáři pěstují také druh B. minima; oba taxony udržují vesměs jen jako rou­ bované. Rostliny sice poněkud ztrácejí svůj cha­ rakteristický vzhled, ale pravokořenná kultura je natolik obtížná, že se jí zabývají jen ti nejzkuše­ nější pěstitelé. Roubujeme pokud možno na po­ malu rostoucí podnože, aby roubovanci nebyli příliš „napumpováni". Jako vhodné se proto jeví např. semenáče Trichocereus pasacana.

200

Cereus forbesii

Chamaecereus silvestrii

patří mezi nejčastěji pěstované kaktusy a na­ jdeme ho nejen u kaktusářů, ale i za okny bytů, domků a všude mezi milovníky květin. Patří to­ tiž mezi nejméně náročné kaktusy, nejen proto, že snadno roste, ale také se výborně množí od­ nožemi, které často vytvářejí kořeny již na ma­ teřské rostlině. Proto také vzniklo poměrně velké množství kulturních hybridů, které jsou pěsto­ vány pro své různobarevné květy, mohutnější a kompaktnější stonky a pro absolutní nenároč­ nost. Vyžaduje chladné přezimování, aby na jaře nasadil dostatek poupat. Snad jedinou nepříjem­ ností je to, že ho s velkou oblibou napadá savý roztoč Sviluška.

Cleistocactus Cereus

SLOUPOVITÝ

forbesii

SLOUPOVITÝ

Sloupovitý kaktus s několika vzpřímenými vět­ vemi, dorůstající až 4 m výšky. Jednotlivé větve jsou děleny obvykle do 6 výrazných žeber, která nesou kulaté plstnaté areoly. Epidermis je modro­ zelená a zvláště u mladých přírůstků velmi inten­ zívně zbarvená. Okrajové trny bývají 1-2 cm dlouhé a z areoly jich vyrůstá 5-7, středové trny jsou maximálně 2 a jsou až 5 cm dlouhé. Až 25 cm dlouhé trubkovité květy bílé barvy se ote­ vírají na noc. Plodem je červená dužnatá bobule, která v době zralosti příčně puká. Druh se vyskytuje na mnoha lokalitách v Argen­ tině, kde roste v polohách od 800 do 1500 m n. m. Ve sbírkách se většinou pěstuje výjimečně, kvůli svému požadavku na prostor. Jinak je jeho pěsto­ vání velmi nenáročné a uplatní se i jako zajímavá přenosná rostlina na terase, či u letního posezení na zahradě. Zimování chladné, světlé a pro ús­ pěšné pěstování je nutná velká pěstební nádoba s dostatkem živného substrátu.

Chamaecereus

jujuyensis

Často se s ním setkáme pod jménem C. strausii var. jujuyensis. Základnímu druhu je také dosti podobný a liší se od něj především barevně pro­ měnlivým otrněním. Kvete asi 3,5 cm dlouhým zygomorfním květem jasně červené barvy. Naleziště v přírodě se nachází v severní Argentině v provincii Jujuy, podle které má označení variety také název. U těchto variabilních rostlin je vhodné dbát především na to, aby vysévaná semena byla ze zdrojů s udaným původem. Jen tak lze spoleh­ livě zaručit botanickou hodnotu sbírkových je­ dinců. Pěstování je stejné jako u C. strausii. Cleistocactus jujuyensis

silvestrii

TRSOVITÝ I když je v současné době řazen specialisty do rodu Lobivia, uvádíme ho pod názvem, který je všem kaktusářům dobře známý, protože Ch. silvestrii patří mezi nejčastěji pěstované kaktusy. Jeho poléhavé stonky dorůstají obvykle velikosti asi 15 cm při šířce okolo 1 cm a jsou pokryty drobnými trny. Vykvétá elegantními květy a pro základní druh je charakte­ ristická zářivě červená barva. O jeho výskytu v přírodě toho mnoho nevíme, ale původně byl objeven v severních oblastech Argentiny v provincii Salta. Ve sbírkách však

201

Cleistocactus

smaragdiflorus

Cleistocactus strausii

SLOUPOVITÝ

Odnožující, nejprve vzpřímený, později poléhavý stonek je rozdělen na 12-14 žeber. Má svěže zele­ nou barvu epidermis a na hranách žeber malé, plstnaté areoly. Okrajové trny mají většinou světle hnědou až rezavou barvu, středové trny odstávají od stonku, jsou delší a tužší. Až 5 cm dlouhý květ má zajímavé zbarvení - květní trubka je purpu­ rově červená a nevýrazné, šupinovité okvětní lístky mají zelenou barvu (odtud také druhový ná­ zev smaragdiflorus - se smaragdově zelenými květy). Červená dužnatá bobule o průměru asi 1,5 cm obsahuje 1 mm dlouhá, hnědá semena. Vyskytuje se na poměrně velkém území v severní Argentině, v provinciích Jujuy, Catamarca, Salta a La Rioja. Svým areálem výskytu zasahuje až do Paraguaye. Roste v nadmořských výškách okolo 1 500 m. V kultuře patří mezi málo náročné kak­ tusy. Důležité je pěstovat ho ve větší nádobě anebo přímo ve volné půdě, kde vytváří silné a krásně otrněné výhony s bohatou násadou květů. Rozmnožujeme ho buď semeny, nebo oddělová­ ním odnoží či stonkovými řízky. Zakořeňují po­ měrně snadno po zhruba dvoutýdenním zaschnutí na stinném místě.

Cleistocactus

strausii

SLOUPOVITÝ Sloupovitý kaktus Odnožující od báze dorůstá v přírodě výšky kolem 1 m; ve sbírkách bývá ob­ vykle nižší. Jednotlivé stonky jsou pokryty hustou spletí trnů, přičemž z areoly rostou jak tenké ště­ tinovité, tak přímé jehlovité trny. Z červených zy­ gomorfních květů vyčnívá blizna a tyčinky. Roste v severní Argentině a také v jižních oblas­ tech Bolívie, kde vyhledává kamenité svahy s říd­ kou vegetací. Druh patří mezi často produkované

kaktusy ve velkopěstírnách po celém světě. Svou oblibu si vysloužil kvůli snadnému pěstování i pro krásné otrnění. Nechybí v žádné větší sbírce. I u nás dobře kvete a plodí. Množí se nejlépe vý­ sevem, ale starší rostliny lze množit také oddělky. Jednotlivé odříznuté stonky snadno zakoření a brzy kvetou.

Cleistocactus smaragdiflorus

Denmoza

rhodacantha

SLOUPOVITÝ

Výrazný válcovitý stonek, široký až 20 cm, do­ růstá maximální výšky 1,5 m. Nové trny jsou ba­ revnější než staré na odrůstajících areolách, při­ čemž intenzita barvy a délka otrnění se liší rostlinu od rostliny. Nejčastěji najdeme rostliny s osmi okrajovými a jedním středovým trnem; všechny jsou asi 3 cm dlouhé. Trubkovité květy rostlina vytváří v blízkosti vegetačního vrcholu. Jsou až 7 cm dlouhé, červené barvy a ještě před úplným rozvitím ční z květu blizna i prašníky.

202

Denmoza rhodacantha

rají se během dne, nikoli večer, což byl také jeden z hlavních důvodů, proč někteří autoři chtěli pře­ řadit tento okruh rostlin do samostatného rodu Pseudolobivia. Vyskytuje se v horských oblastech severní Argen­ tiny. Ve sbírkách se pěstuje často. Jeho kultura je zcela nenáročná a během léta je pro tyto vysoko­ horské druhy vhodné letnění pod širým nebem, pouze s možností přístřešku při dlouhodobějších deštích za chladného počasí. Zimování chladné, do 10 °C.

Gymnocalycium

andreae

KULOVITÝ

Typovou lokalitou druhu jsou oblasti v okolí města Mendoza v Argentině, ale naleziště se táh­ nou až na San Juan a La Rioja. Patří mezi často pěstované jihoamerické kaktusy, obzvláště v po­ sledních letech, kdy se mezi kaktusáři rozšířila se­ mena z původních rostlin. Drah nemá zvláštní ná­ roky na pěstování, ale je nutné mu zajistit maximum světla a včasné přesazení do větších ná­ dob. Bohužel, květy se objevují až na starších rostlinách, přibližně po dvaceti letech pěstování.

Echinopsis mamillosa var. kermesina KULOVITÝ Nejprve kulovitý, ve stáří mírně sloupovitý sto­ nek, dorůstající výšky přibližně 15 cm. Okrajové i středové trny jsou šídlovité a poněkud odstávají od rostliny. Velice zdobné jsou překrásné růžovo­ červené květy, dorůstající až 20 cm délky. Oteví-

Jedno z mála gymnokalycií, která na první pohled upoutají svou netradiční barvou květů, jež se v rámci rodu nevyskytuje příliš často. Rostlina vytváří většinou „mnohahlavé" trsy, tvořené jed­ notlivými stonky širokými obvykle jen 5 cm. Tmavě zelená pokožka kontrastuje se světlými přisedlými trny, které jsou až 1 cm dlouhé. Ka­ nárkově žlutý květ je mezi gymnokalycií poměrně vzácný, a tak rozkvetlé G. andreae rozzáří každou kolekci specializovanou na tento rod. Typická rostlina lučních společenstev, ve kterých vytváří nahloučené ostrůvky stonků. Roste v mír­ ném stínu trav v pohoří Sierra Córdoba nedaleko Cerro Los Gigantes v nadmořských výškách do 2 000 m n. m. Ve sbírkách vynikne G. andreae tehdy, je-li pěstováno v miskách, které mu umož­ ňují vytvořit větší skupinu. Důležité je také mírné přistínění a nepravidelná zálivka, kterou prove­ deme vždy až po dokonalém proschnutí substrátu. Rozmnožovat lze snadno odnožemi nebo také vý­ sevem semen, při kterém získáme vždy zajímavě otrněné formy. Gymnocalycium andreae

Echinopsis mamillosa var. kermesina

203

Gymnocalycium bruchii

Gymnocalycium bruchii

Gymnocalycium

TRSOVITÝ

KULOVITÝ

Kaktusáři ho znají také pod názvem G. lafandense. Mírně sloupkovitý stonek je asi 6 cm vy­ soký a 4-5 cm široký a bohatě odnožuje. Odnože většinou nedorůstají takových rozměrů jako pů­ vodní mateřská rostlina. Tento druh mívá pouze měkké okrajové trny světlé barvy, ale některé eko­ typy mohou mít i jeden rovný středový trn. Nád­ herné jsou květy růžové barvy se světle žlutými prašníky. Tento argentinský druh je možné objevit v pohoří La Falda, které je součástí mohutného masívu Si­ erra de Córdoba, v nadmořských výškách okolo 2 000 m. Rostliny vyhledávají skalní štěrbiny, které dokáží zcela vyplnit „mnohohlavými" trsy. Patří k nejsnadněji pěstovatelných zástupců rodu Gymnocalycium. Rozmnožování odnožemi, které pouštějí kořeny již na mateřské rostlině, je jedno­ duché a poradí si s ním i úplný začátečník.

Odnožující stonek bývá ploše kulovitý, asi 6 cm široký a 4 cm vysoký, rozdělený na 10-12 plo­ chých žeber. Oválné areoly nesou až 9 okrajových trnů, které jsou přitisklé ke stonku a mohou být různě dlouhé. Jedinec na snímku patří spíše mezi dlouhotrnné rostliny, obvykle jsou trny kratší a jemnější. Květní trubka je zelená s růžovými okraji šupin, okvětní plátky mají bílou až světle růžovou barvu. Šířka květů se při plném otevření pohybuje okolo 5 cm. Vejčitý, asi 1,2 cm dlouhý plod obsahuje velké množství asi 1 mm velkých semen. Typové naleziště autor popisu neuvedl, ale z mi­ nulosti máme mnoho sběrů od cestovatelů, ze kte­ rých je možné usoudit, kde se druh vyskytuje. Jedná se o lokality v argentinské provincii Córdo­ ba, v nadmořských výškách 600-1 200 m. Ve sbír­ kách patří toto gymnokalycium k běžně pěstova-

204

calochlorum

Gymnocalycium calochlorum

Gymnocalycium horridispinum

ným druhům a jeho kultura nečiní žádné pro­ blémy. Mírně kyselý substrát a lehké přistínění jsou základními předpoklady úspěšného pěsto­ vání. Teplota při přezimování může klesnout až na 5 °C. Rozmnožujeme buď výsevem semen, nebo odnožemi, které vytvářejí kořeny již na ma­ teřské rostlině.

velmi drobná semínka. Většinou výborně klíčí, a je-li výsev proveden hustě, je nutné brzy při­ stoupit k pikýrování, při němž se s malinkatými semenáčky velmi špatně manipuluje. Proto je vhodné všechna gymnokalycia podrodu Microsemineum vysévat řidčeji, než je obvyklé u ostat­ ních druhů. Jinak není pěstování obtížné - rostliny mají raději mírné přistínění a přes léto teploty ne­ přesahující 35 °C. Zimování chladné, rostliny ne­ musí být na světle.

Gymnocalycium carminanthum DISKOVITÝ - KULOVITÝ Ploše kulovitý stonek nedorůstá obvykle větší šířky než 10 cm a výšky okolo 7 cm. Je rozdělen na asi 10 málo výrazných žeber, která se rozpadají na zře­ telné hrbolce. Okrajových trnů bývá 5-9, středové buď chybějí, nebo jsou u horního okraje areoly a směřují vzhůru. Květ se objevuje na temenu rost­ liny, a jak druhový název carminanthum napovídá, má nádhernou karmínově červenou barvu. V přírodě se vyskytuje v argentinském pohoří Sierra Ambato v provincii Catamarca, kde osíd­ luje ploché světliny v opadavých lesích, v na­ dmořských výškách okolo 1 500 m. Při pěstování mohou méně zkušeným pěstitelům činit problém Gymnocalycium carminanthum

Gymnocalycium horridispinum KULOVITÝ Zajímavý zástupce rodu, charakteristický zploš­ těle kulovitým stonkem, širokým až 8 cm a vytvá­ řejícím 10-13 žeber, která se rozpadají na výrazné hrboly. Trny vyrůstají z podlouhlých areol a mů­ žeme je rozdělit na okrajové a středové podle je­ jich postavení, ale všechny jsou poměrně pevné a píchavé. Nejdelší středové trny mohou dosaho­ vat délky až 4 cm. Nádherné, široce nálevkovitě květy vyrůstají z nejmladších areol v blízkosti ve­ getačního středu a mají sytě růžovou barvu. Při pl­ ném otevření může jejich průměr dosahovat až 6 cm. Dužnaté podlouhlé bobule pokryté šupi­ nami jsou plné černých semen. Výskyt rozšíření druhu je udáván z argentinské provincie Córdoba, kde roste v nadmořských výš­ kách okolo 1 000 m. Vyhledává mírně svažité te­ rény s jižní či jihozápadní expozicí, porostlé spo­ lečenstvem trav a nízkými prutnatými keři. Stejně jako většina gymnokalycií vyžaduje coby mladší rostlina přistínění, ale starší exempláře snášejí i přímé slunce. Pro jeho pěstování je také důležitý propustný substrát s mírně kyselou re­ akcí, kterou zajistíme přidáním menšího podílu rašeliny. Zimujeme v chladné místnosti při teplo­ tách okolo 10 °C, možno i v tmavé místnosti. Kvete při šířce stonku 4-5 cm.

205

Gymnocalycium kurtzianum

Gymnocalycium

Gymnocalycium ochoterenai

kurtzianum

DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Zajímavý a poměrně variabilní taxon, blízce pří­ buzný G. mostii, k němuž byl také řazen jako vari­ eta. Ploše kulovité, solitérní stonky mohou dorůstat až 15 cm šířky při výšce okolo 8 cm. Jsou rozdě­ leny asi na 18 žeber a z eliptických plstnatých areol vyrůstají silné okrajové trny (8-10) a obvykle jeden trn středový. Až 8 cm široké květy jsou složeny z okvětních lístků bílé barvy s červenou bází, při­ čemž vnější okvětní lístky mají nazelenalou barvu, stejně jako šupiny na květní trubce. Naleziště tohoto druhu se nacházejí v argentinské provincii Córdoba. Roste na kamenitých svazích ve společnosti trav a poměrně bohaté doprovodné vegetace. V kultuře patří mezi poměrně hojně roz­ šířené zástupce rodu. S jeho pěstováním nejsou velké problémy a platí pro něj stejné zásady jako pro ostatní gymnokalycia. Do květuschopné veli­ kosti však dorůstá poměrně pozdě, zhruba až za deset let.

Gymnocalycium

ochoterenai

DISKOVITÝ - KULOVITÝ Nízký, ploše kulovitý stonek dorůstá 8-10 cm šířky, epidermis je tmavě zelená, někdy až s od­ stínem dohněda. 16 plochých žeber je členěno na hrbolce, oddělené příčnou rýhou. Z areol vyrůstá obvykle 3-5 trnů, pouze několik mm dlouhých. Květ je až 3,5 cm dlouhý, květní trubka zelená, okvětní lístky bílé s narůžovělým jícnem.

206

O nalezišti víme jen to, že se nachází v Argentině, kde roste ve společenstvech trav. Pěstování je zcela bez problémů. Stejně jako ostatní gymnoka­ lycia vyžaduje mírně kyselý substrát s přídavkem rašeliny a vyhovuje mu spíše mírný stín než přímý sluneční úpal. Množíme výsevem semen, která ochotně klíčí. Semenáčky vždy přistiňujeme.

Gymnocalycium oenanthemum KULOVITÝ Mírně stlačený stonek dorůstá do 15 cm šířky a je vysoký maximálně 10 cm. Málo výrazná žebra jsou rozdělena na hrbolce, které nesou velkou oválnou areolu. Z ní vyrůstají okrajové trny, jichž bývá více než u rostliny na obrázku, protože na snímku je zachycen jedinec s extrémně málo trny. Středové trny chybějí. Květ má růžovou barvu různé intenzity, která se liší nejen u jednotlivých rostlin, ale také se výrazně mění se stářím květu. Nejintenzivněji jsou zbarveny čerstvě otevřené květy, s postupným odkvětáním barva bledne. Druh roste v horách u argentinského města Cór­ doba, kde ho nejčastěji najdeme v lučních spole­ čenstvech a v mírném přistínění keřové vegetace. Jelikož má velmi drobná semena, je specialisty zařazován do podrodu Microsemineum. Jimi ho lze také s úspěchem rozmnožovat, což je také je­ diný efektivní způsob vypěstování nových rostlin. Ve sbírkách je vděčný za lehké přistínění, mírně kyselý, propustný substrát, vydatnou letní zálivku a snáší i tmavé zimování. Dospívá zhruba po de­ seti letech.

Gymnocalycium

ragonesei

Gymnocalycium oenanthemum

DISKOVITÝ Je zřejmě nejmenší ze všech miniaturních zá­ stupců rodu. Jeho plochý stonek dorůstá maxi­ mální šířky 5 cm a výšky asi 2,5 cm. Zajímavá je hnědočervená barva jeho pokožky a také drobné a jemné okrajové trny, které jsou přimknuty ke stonku. Květ je úzce nálevkovitý a vzhledem k ve­ likosti stonku i poměrně velký. Dorůstá totiž délky až 5 cm, je bílý a vnější šupiny květu jsou šedozelené. Hraniční oblasti dvou argentinských provincií Catamarca a Córdoba v nadmořských výškách okolo 400 m jsou původní známou lokalitou tohoto druhu. Podle poznámek cestovatelů roste v pů­ dách bohatých na NaCl (chlorid sodný), přičemž stonky jsou zcela zapuštěny do země. Pro svůj originální vzhled, který je v rámci celého rodu Gymnocalycium zcela ojedinělý, se často pěstuje. Nesnáší však substrát, který zadržuje dlouho vodu a nevysychá. Jediným účinným způsobem roz-

množování je výsev semen. Dobře pěstované se­ menáčky mohu kvést již druhou sezónu po dosa­ žení velikosti těsně nad 1 cm.

Gymnocalycium ragonesei

207

Gymnocalycium saglionis

Gymnocalycium schuetzianum

DISKOVITÝ Zprvu kulovitý, neodnožující stonek může dorůst více než 30 cm šířky a ve stáří se začíná dokonce protahovat. Někteří jedinci pak nabývají opravdu úctyhodných rozměrů. Plochá žebra jsou rozdě­ lena na tupé hrboly, z jejichž pomyslného vrcholu vyrůstají z velké plstnaté areoly trny. Jsou různě dlouhé, většinou ohnuté ke stonku a po pokropení vodou se vybarví do tmavě červené barvy. Květ je již od báze velmi široký (při plném otevření až 4 cm) a jeho trubka je málo znatelná. Má světle růžovou barvu a produkuje obrovské množství světle žlutého pylu. Rostliny s tmavěji zbarve­ nými květy jsou občas považovány za samostat­ nou varietu G. saglionis var. roseiflorum, ale do­ mníváme se, že toto taxonomické zařazení je neopodstatněné. Areál výskytu tohoto kaktusu zaujímá velkou plo­ chu v severozápadní Argentině, kde obývá skal­ natá území s nízkou doprovodnou vegetací. Díky rozlehlosti areálu patří mezi nesmírně variabilní druhy. To se v minulosti projevilo popisem no­ vých forem, variet, ba dokonce druhů, které jsou dnes považovány za synonyma. Po výsevu semen a jejich následném vyklíčení se na substrátu ob­ jeví nepatrné kuličky, které obzvláště u hustých výsevů mohou padnout za oběť některé plísni. Po vypikýrování již není pěstování obtížné, jen je po­ třeba připravit mírně kyselý substrát.

kou elipsoidní areolou. Jeden středový trn se vy­ skytuje u starých jedinců, jinak je v areole nejčas­ těji 7 světlých okrajových trnů. Variabilita barvy květu je veliká, od světlounce růžové až po tmavě růžovou. Druh se vyskytuje v argentinské provincii Cór­ doba a konkrétní místo výskytu je v literatuře udá­ váno jako Cruz del Eje. Byl pojmenována po­ čest brněnského kaktusáře B. Schutze, ale jedná se o poněkud sporný druh. Jeho pěstování však nedělá problémy. Semena se mají vysít nejlépe v únoru pod zářivkové aparáty, aby přezimovaly již větší semenáče. Ostatní nároky jsou stejné jako u ostatních gymnokalycií.

Gymnocalycium

spegazzinii

DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Gymnocalycium schuetzianum DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Plochý nebo ploše kulovitý stonek může dorůst šířky až okolo 15 cm a ve stáří občas, ale málo od­ nožuje. Žebra, kterých je u starých jedinců až 17, jsou rozdělena na ploché hrbolky, zakončené velGymnocalycium saglionis

208

Nádherný a dosti proměnlivý taxon, jehož ploše kulovité stonky dorůstají šířky až 14 cm. Barva epidermis je šedavé zelená, u některých jedinců s odstínem až do hněda. Nízká plochá žebra, jichž bývá 10-15, nesou až 1 cm dlouhé areoly, z nichž vyrůstají pouze okrajové trny, nejčastěji 5-7, ale známe rostliny například třítmné či jedenáctitrnné. Trny jsou obvykle přitisklé ke stonku nebo mírně pokroucené. Květy vyrůstají z nejmladších areol a mají bílou barvu s růžovým jícnem. Vnější okvětní lístky mají zelenavý středový proužek. Protáhle kulovitý plod obsahuje hnědočerná se­ mena široká jen 1 mm. V posledních letech navštívilo v Argentině loka­ lity tohoto kaktusu velké množství pozorovatelů, kteří se shodují na tom, že areál jeho výskytu je velký a táhne se v délce 300 km severojižním směrem. Vyskytuje se v horském kamenitém te­ rénu ve vyšších nadmořských výškách s velmi chudou doprovodnou vegetací. Dr. Carlos Spegazzini, po kterém je druh pojmenován, byl ředi­ telem biologického institutu a muzea v La Plata v Argentině. Ten také druh v roce 1905 popsal jako Echinocactus loricatus, načež ho Briton

Gymnocalycium spegazzinii

a Rose v roce 1922 přeřadili do rodu Gymno­ calycium a přejmenovali na G. spegazzinii. Z rost­ lin, které jsou extrémními formami druhu, je možné vytvořit překrásnou kolekci. Je žádoucí vysévat semena se známým původem. Druh snáší jak plné slunce, tak i mírné přistínění, ale pozor na ztrátu kořenů během letní stagnace růstu, kdy se rostliny nevhodnou a vydatnou zálivkou snadno podpaří.

trny. Jejich délka obvykle nepřesahuje 4 cm. Při­ bližně 5 cm dlouhé i široké květy mají bílou barvu uvnitř s růžovým nádechem. V přírodě se s tímto kaktusem lze setkat na něko­ lika známých lokalitách, které se nacházejí v blíz­ kosti města Capilla del Monte v argentinské pro­ vincii Córdoba. Zde roste na plochých žulových kopcích ve spárách s humusem. Mezi kaktusáři se jedná bezesporu o velmi oblíbený taxon, který můžeme doporučit i začínajícím pěstitelům. Je pro něj vhodné mírně přistíněné stanoviště, bě­ hem vegetace vydatná zálivka, substrát s přídav­ kem rašeliny a mělká miska. Zimování chladné, bez potíží snáší i zimování tmavé. Semenáče kve­ tou již ve věku 5-7 let.

Gymnocalycium

vatteri

DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Základní druh byl popsán podle exempláře s jed­ ním středovým trnem, ale jak následné studie v te­ rénu prokázaly, většina jedinců na nalezištích má více středových trnů, a tak lépe odpovídají popisu, který byl uveřejněn jako G. valnicekianum var. polycentralis. Rostliny jsou většinou kulovité, zpočátku solitérní, později s několika málo odno­ žemi. Přibližně 12 žeber je rozděleno na tupé hr­ bolce, zakončené velkou plstnatou areolou eliptic­ kého tvaru, dlouhou až 12 mm. Okrajových trnů bývá nejčastěji 9-15, výjimečně až 20, středových trnů 4-6, ale jsou exempláře i s 11 středovými

Plochý až ploše kulovitý stonek dorůstá šířky až 10 cm. 11 žeber je rozděleno příčnými žlábky a areoly se nacházejí v mírných prohlubních na vrcholech hrbolků. Z každé areoly roste 1 trn, ale častěji jsou ve sbírkách rostliny se třemi nebo do­ konce s 5 trny v areole. Květ vyrůstá poblíž vege­ tačního vrcholu a jeho olivově zelená trubka je porostlá šupinami. Okvětní lístky jsou bílé, u báze často růžovějící. V severní Argentině nedaleko města Córdoba roste na několika nesouvislých lokalitách v pohoří Sierra Grande. Zde osídluje travnaté svahy v nad­ mořských výškách okolo 1 000 m. Typová rost­ lina, podle které provedl A. F. H. Buining v roce 1950 popis, byla sbírána v těsné blízkosti osady Nono ve zmíněném pohoří, a to v nadmořské výšce 800 m. Patří mezi pomalu rostoucí gymno­ kalycia, ale jeho nároky v kultuře jsou minimální. Snese i plné oslunění, nutný je mírně kyselý sub­ strát a chladné zimování. Malé semenáčky je vhodné mírně přistínit. Jako mladé rostliny sne­ sou vydatnější zálivku, vykvétají asi za 8 let.

Gymnocalycium valnicekianum var. polycentralis

Gymnocalycium vatteri

Gymnocalycium valnicekianum var. polycentralis KULOVITÝ

209

Helianthocereus grandiflorus

Helianthocereus

Lobivia chrysantha

grandiflorus

SLOUPOVITÝ

Sloupovité rostoucí kaktus, jehož jednotlivé stonky jsou asi 40 cm dlouhé a 6 cm široké, jasně zelené a rozdělené na přibližně 14 výrazných že­ ber. Z areol vyrůstá 12-14 okrajových trnů a ob­ vykle i jeden středový trn, který je stejně jako ostatní trny dlouhý jen asi 1 cm. Nádherné, sytě karmínově červené květy vyrůstají poblíž vrcholu a jsou asi 10 cm dlouhé. Naleziště jsou v argentinské provincii Catamarca, kde obývá skalnatá území a kde roste většinou bez doprovodu ostatní vegetace. Jeden z velmi odol­ ných druhů, který přežije mnohé pěstitelské pře­ hmaty. Snáší velmi chladné přezimování, a to i ve tmě, během vegetace má rád plné slunce a dosta­ tek vody. Lépe se mu daří v pařeništi nebo pod ši­ rým nebem na chráněném stanovišti. K rozmno­ žování lze použít odnože, ale běžný je i výsev semen. Během vegetace se doporučuje jej několi­ krát přihnojit komplexním hnojivem se sníženou dávkou dusíku.

Lobivia

chrysantha

SLOUPKOVITÝ Další z variabilních taxonů, který nabývá mnoha stanovištních forem, habituelně jen málo si po­ dobných. Dorůstá výšky až 20 cm pří šířce stonku asi 5 cm. Okrajových trnů bývá 8-10, středové jehlovité trny, dlouhé asi 1,5 cm, jsou nejčastěji 2-3. Široce trychtýřovitý květ je asi 6 cm dlouhý a 5 cm široký, sytě žlutý, stejně jako tyčinky, čnělka a blizna. Roste v severních oblastech Argentiny ve vysoko­ horských polohách, v kamenitém terénu se sporou doprovodnou vegetací. Pěstování je stejně snadné jako u ostatních vysokohorských lobivií. Důležité je velmi chladné přezimování, pokud možno na

210

světle, teploty nesmí před začátkem vegetace stoupnout nad 10 °C, jinak se rostliny probudí a začnou se deformovat prodlužovacím růstem za světlem. Pozor na nevhodnou zálivku během letní růstové stagnace.

Lobivia ferox var.

longispina

KULOVITÝ

Tato varieta byla původně popsána jako samo­ statný druh a teprve v roce 1975 byla převedena na úroveň variety. Kulovitý stonek dorůstá šířky až 25 cm a výška bývá jen o málo větší. Epider­ mis má šedomodrý odstín a na výrazných žebrech jsou poměrně velké areoly, nesoucí až 15 okrajo­ vých trnů, které mnohdy budí dojem trnů středo­ vých. Nejdelší trny mohou být až 8 cm dlouhé Lobivia ferox var. longispina

a odtud také název variety - longispina = dlouho­ trnné. Trychtýřovité květy s květní trubkou po­ rostlou šedými vlasy jsou až 10 cm dlouhé a při plném otevření až 7 cm široké. Pochází z poměrně vysokých nadmořských vý­ šek, 2 500-4 000 m. Roste v severní Argentině mezi Tilcara a La Quiaca. Aby rostlina vytvářela co nejdelší trny, které jsou její největší ozdobou, musíme jí zajistit dostatek světla a proudění čer­ stvého vzduchu. Možné je také letnění pod širým nebem; v každém případě jí více vyhovuje volná kultura než uzavřené prostředí skleníků. Na sub­ strát ani zimování není náročná, ale nutné je ji zi­ movat v chladnu a na světle, aby se předčasným probuzením nezačala deformovat.

Opuntia

clavaroides

KEŘOVITÝ Bohatě větvený stonek vytváří přízemní keřík, složený z nestejně velkých, válcovitých článků, které jsou u báze užší a na špici širší, takže vytvá-

řejí dojem malého kyje. Odtud také druhový ná­ zev clavaroides, což v překladu znamená kyjo­ vitý. Články mají zvláštní tendenci vytvářet často kristátní (hřebenové) formy. Na hnědé pokožce je především u vrcholu článků velké množství areol, nesoucích asi 10 jemných, ke stonku přitisklých trnů. Žluté květy mají šířku až 6 cm a po oplození se přeměňují v kuželovitý plod, dlouhý asi 3 cm. O výskytu této Opuncie v přírodě neexistuje mnoho ověřených zpráv, jelikož roste ve vyso­ kých, nepřístupných polohách nedaleko argentinsko-chilské hranice v provincii Mendoza (Argen­ tina). Mezi kaktusáři je nesmírně oblíbená, i když se zdá, že v posledních letech se ze sbírek z ne­ známých důvodů začala vytrácet. Její pěstování však není zcela jednoduché, protože má silné ře­ povité kořeny, které při nadměrné zálivce uhní­ vají. Mnozí praktici doporučují tuto opuncií rou­ bovat na některou z osvědčených opunciových podnoží (např. O. tomentosa). Chladné přezimo­ vání, přes léto dostatek slunce a čerstvého vzdu­ chu - to jsou základní podmínky úspěšného pě­ stování. I přes dodržení veškerých doporučení a zásad, jen velmi neochotně kvete.

Opuntia clavaroides

211

Opuntia subulata

Opuntia

subulata

KEŘOVITÝ Stonek je výrazně větvený a vytváří rozložitý keř, vysoký až 3 m. Je členěn na válcovité články, které mají délku asi 10 cm a šířku 2-3 cm. Dlouhé stře­ dové trny, které vyrůstají z areol s několika glochi­ diemi, jsou velmi píchavé a snadno se odlamují, často s celým článkem. Oranžovočervené květy vy­ růstají z mladých článků na špici a brzy se přemě­ ňují v plod, vyzbrojený drobnými glochidiemi. Opuntia subulata, detail

Tento druh obývá velmi rozsáhlá území několika ji­ hoamerických států (Argentina, Peru, Chile), kde roste v horách na velmi exponovaných lokalitách. Mezi kaktusáři je poměrně rozšířen, jako určité zpestření sbírky kulovitých kaktusů. Aby dosáhla své krásy, je nutné této opuncií dopřát dostatečně velký prostor, a to nejen pro nadzemní část, ale také pro kořenový systém. Rozmnožování je velmi snadné zakořeněním odlomených článků.

Parodia

nivosa

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Neodnožující stonky rostou ve stáří do mírného sloupku, až 15 cm vysokého a 8 cm širokého. Mladší areoly jsou výrazně porostlé bílou vatou, u starších areol později vata ubývá. Okrajových trnů bývá 20 i více, jsou sklovitě bílé, jehlovité, střední trny stejné barvy bývají 4 a jsou tenké a lámavé. Díky otrnění a bílé plsti na areolách dostala tato parodie druhové jméno nivosus = zasněžený. Květy vyrůstají na temenu, mají nejčastěji inten­ zivně červenou barvu, ale jsou známy i typy s bar­ vou květů, která přechází dooranžova. Typovou lokalitou je Quebrada del Tóro, v pře­ kladu Býčí údolí, ležící nedaleko argentinského města Salta, kde roste ve výškách okolo 2 500 m

212

Parodia nivosa

Parodia schuetziana

n. m. ve štěrkovitém podkladu. Aby rostliny dosa­ hovaly svým hustým a sněhobílým otrněním co největší krásy, je nevhodné jejich roubování a důle­ žitá je „tvrdá" kultura na vlastních kořenech. Je třeba se vyvarovat polévání rostlin shora, po němž se brzy ztrácí bílá vata z areol. Jinak je pěstování bezproblémové a podobné jako u ostatních parodií.

dlouhý, často háčkovité zahnutý. Krvavě červené květy {sanguinifíora) vyrůstají z nejmladších areol, jsou až 4 cm široké a většinou jich rozkvétá více najednou. Významný český kaktusář A. V. Fric objevil v roce 1928 tuto parodii mezi městy Tucmán a Catamarca v severní Argentině. Její naleziště jsou však mnohem početnější a areál výskytu je velmi široký. Tato parodie nechybí snad v žádné sbírce. Její krvavě červené květy jsou obrovskou ozdobou a připočteme-li velkou nenáročnost při pěstování, figuruje na předních příčkách pomysl­ ného žebříčku „nejpopulárnějších kaktusů". Pouze výsev drobných semen je mírným oříškem, ale odrostlé semenáčky již rostou bez problémů.

Parodia

sanguiniflora

KULOVITÝ Patří mezi velmi variabilní a tradiční druhy kak­ tusů. Kulovitý stonek bývá nejčastěji 8 cm vysoký a jen o málo užší, prakticky celý zahalený do trnů, vyrůstajících z areol na bradavkách. Středových trnů bílé barvy je nejčastěji 20, červené středové trny jsou obvykle 4, přičemž nejdelší je asi 2,5 cm Parodia sanguinifíora

Parodia

schuetziana

KULOVITÝ Kulatý až mírně sloupkovitý kaktus, jehož stonek má poněkud zploštělé temeno. Celý je zahalen do bílých štětinovitých a propletených trnů. Nejdelší okrajové trny mají délku až 2 cm, stejně jako je­ den středový trn, který však může být zakončen i háčkem. Z temena, které je zahaleno do vlny, vy­ růstají ve větším počtu červené květy, často s od­ stínem do fialova. Jedná se také o velmi variabilní druh a jsou známy i formy s hnědým otrněním. Autor nálezu H. Blossfeld uvádí jako místo vý­ skytu této parodie provincii Jujuy v Argentině, ale od cestovatelů známe místa s daleko přesnější lo­ kalizací, jako např. Volcan nebo Quebrada de Humahuaca. Stejně jako většina parodií je i P. schuet­ ziana nejchoulostivější ve stadiu semenáčků. I když její semínka jsou poměrně velká (v průměru přes 0,5 mm), semenáčky rostou zpočátku pomalu. Pozor na popálení jarním sluncem, obzvlášť pokud zimujeme na méně světlém stanovišti.

213

Pterocactus australis

a na skalnatých výchozech kopců. Stejně jako předchozí druh nepatří ve sbírkách k rozšířeným kaktusům a většinou se s ním setkáme pouze v ko­ lekcích specialistů na danou oblast či na podčeleď Opuntioideae.

Pyrrhocactus

bulbocalyx

KULOVITÝ

Pterocactus

australis

TRSOVITÝ Kaktus s mohutným řepovitým kořenem, dlou­ hým až 10 cm a širokým až 3 cm. Vzhledem k pří­ buznosti s opunciemi má článkovaný stonek, při­ čemž jednotlivé články jsou válcovité. Okrajové trny jsou velmi krátké, do 0,5 cm, středové však až 2 cm dlouhé (na starších článcích). Květ je žlutobílý s velkým množstvím sytě žlutých prašníků. V přírodě roste na jihu Argentiny mezi Rio Santa Cruz a Magellan. Ve sbírkách patří k velmi vzác­ ným druhům a jeho pěstitelská technika je poně­ kud obtížná. Kvetoucí rostliny jsou v evropských podmínkách velkou vzácností. Rozmnožovat tento druh lze jak oddělenými články, které po­ měrně dobře zakořeňují, tak i semeny, ale ta klíčí jen velmi neochotně.

Pterocactus

tuberosus

TRSOVITÝ Úzké válcovité stonky jsou děleny do různě dlou­ hých článků. Některé jsou jen 5 cm dlouhé, jiné dorůstají téměř 0,5 m a jejich šířka většinou ne­ přesahuje 1,5 cm. Barva pokožky je temně zelená, často s nádechem dohněda. Trny jsou bílé, jen ně­ kolik mm dlouhé, vlasovité. Zajímavá je i stavba kořenového systému, který vytváří poměrně mo­ hutné nepravé hlízy. Asi 3,5 cm široké žluté květy s červenou bliznou se otevírají během letních dnů a jejich stavba dává tušit blízkou příbuznost s ro­ dem Opuntia. P. tuberosus obývá vysokohorské oblasti v Argen­ tině v provincii Mendoza, kde roste mezi kameny

214

Taxonomické práce se dnes snaží zahrnout ně­ které jihoamerické rody do původně nejstaršího rodu Eriosyce, což je i případ rodu Pyrrhocactus. P. bulbocalyx vytváří kulovitý, ve sbírkách i mírně sloupkovitý stonek, vysoký až 20 cm. Oválné areoly na oblých hrbolcích mohou být přes 2 cm dlouhé a vyrůstá z nich asi 12 trnů žlutošedé barvy, směrem vzhůru vzpřímených. Citró­ nově žluté květy s červenooranžovým jícnem vy­ růstají většinou ve věnečku v blízkosti temene a při plném otevření mají šířku až 5 cm. Roste v argentinské provincii Jujuy, v nadmoř­ ských výškách pod 1 000 m. Typová lokalita se nachází nedaleko města Marayes. Osídluje mírné kamenité svahy s řídkou suchomilnou vegetací. Málokdo se pouští do pěstování těchto pomalu rostoucích kaktusů na vlastních kořenech. Větši­ nou se s nimi setkáme jako s roubovanci na pod­ nožích rodu Trichocereus, na kterých rostou po­ malu a jsou pěkně otrněné. Prakticky jediným možným způsobem rozmnožování je výsev se­ men, která neklíčí příliš ochotně. Během sezóny druh potřebuje plné slunce, dobré větrání a občas­ nou, méně vydatnou zálivku. Pterocactus tuberosus

Pyrrhocactus bulbocalyx

Pyrrhocactus villicumensis

Pyrrhocactus

a drobnějších trnů okrajových, kterých je v jedné areole 15-20 a také z trnů středových. Ty jsou pev­ nější, tmavší a přes 1 cm dlouhé, u starších rostlin mohou být výrazně delší. Květy vyrůstají z boku rostliny a u základního druhu mají oranžovožlutou barvu. Naproti tomu popsaná varieta R. aureiflora var. kesselringiana má květy světle fialově růžové a R. aureiflora var. sarothroides kvete zlatožlutě. Základní druh se vyskytuje v severní Argentině v provincii Salta, v údolí Quebrada del Tóro v okolí Chorillos a Yacones. Zde roste v travna­ tých společenstvech v mírném stínu doprovodné vegetace. Do sbírek byl rozšiřován pod polními čísly FR 407, WR 158 a také WR 680. Pěstování není obtížné a jeho nároky jsou stejné jako u ostatních zástupců rodu. Důležitý je propustný substrát, chladné zimování pokud možno na světle a včasné probuzení do vegetace.

villicumensis

KULOVITÝ

Poslední taxonomické práce řadí tento kaktus do rodu Neoporteria, ale pro přehlednější členění jsme ponechali jeho původní a podle nás doposud správné rodové zařazení. Patří mezi malé zá­ stupce, dorůstá velikosti asi 10 cm. Zajímavá je jeho šedá či šedozelená epidermis. Na nízkých zaoblených žebrech jsou oválné plstnaté areoly, ze kterých vyrůstá 8 tmavě šedých až šedočerných okrajových trnů a obvykle 1-2 trny středové. Barva květů je dosti proměnlivá, nejčastěji růžovohnědá se světlejším nebo tmavším odstínem. O lokalitě zatím nevíme mnoho, jen snad to, že roste v Argentině, v Sierra Villicum, podle které dostal také své druhové jméno. Sbírán byl také u Baříos la Laja v nadmořské výšce 950 m. Ve sbírkách není příliš rozšířen a většinou ho na­ jdeme jen v kolekcích specialistů. V poslední době se objevila v nabídkových katalozích i se­ mena, takže je možné, že u kaktusářů více „zdo­ mácní". Jeho pěstování je středně náročné a se­ menáčky přirůstají poměrně pomalu. Proto jej většinou roubujeme a pak je možné dočkat se květů přibližně za 5 let.

Rebutia

Rebutia aureiflora

aureiflora

KULOVITÝ Drah, který byl postupně řazen do razných rodů, například Lobivia a Mediolobivia, až podle posled­ ních taxonomických prací skončil mezi rebuciemi. Stonek je většinou solitérní, někdy však i Odnožu­ jící. Výrazné otrnění se skládá jednak z měkčích

215

Rebutia huasiensis

Rebutia marsoneri

Rebutia huasiensis

získat semena, musíme vlastnit více rostlin, ovšem nepříbuzných! Pozor na připálení prvním jarním sluncem, což ostatně platí pro všechny zá­ stupce rodu, stejně tak jako to, že rebucie jsou často napadány savým roztočem sviluškou.

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Sloupkovité rostoucí rebucie, která je zprvu soli­ térní a teprve v pokročilejším věku začne vytvářet odnože. Šířka stonku je asi 3 cm, výška okolo 5 cm (u roubovanců je vyšší). Barva epidermis se mění s intenzitou slunečního záření od tmavě ze­ lené po fialovočervenou. Z každé areoly vyrůstá 3-7 krátkých trnů tmavé barvy. Trychtýřovité květy vyrůstají z boku rostliny, jsou světle žluté barvy a vnější okvětní lístky mají tmavší růžovohnědý proužek. Plodem je černohnědá bobule se zelenými šupinami. Druhové jméno získala podle osady Huasi, která leží v severní Argentině a v jejíž blízkosti se na­ cházejí její naleziště. Roste na suchých kopcích s poměrně sporou doprovodnou vegetací, v nad­ mořských výškách přibližně 2 600 m. Ve sbírkách není příliš rozšířena a kaktusáři ji neznají. V ka­ talozích bývá někdy uváděna R. huariensis KK 1922, kterou Karel Kníže neplatně pojmeno­ val. Tato rostlina nemá s R. huasiensis společného nic než podobný název.

Rebutia

marsoneri

DISKOVITÝ - KULOVITÝ Ploše kulovitý stonek odnožuje jen málo nebo ne­ odnožuje vůbec a dorůstá šířky 4-5 cm. Na špi­ cích drobných bradavek jsou malé areoly, z nichž vyrůstá asi 30 měkkých světlých trnů. Květ se za­ kládá z boku rostliny brzy na jaře a má žlutou barvu. Rostlinu najdeme na mnoha místech v provincii Jujuy v severní Argentině, kde roste ve společen­ stvu trav a nízké vegetace. Pěstitelsky patří mezi velmi nenáročné druhy, které lze doporučit i začí­ najícím kaktusářům, protože každé jaro, po chlad­ ném zimování, vyraší z boku rostliny mnoho nád­ herných květů. Druh je cizosprašný a chceme-li

216

Soehrensia bruchii var. nivalis KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Tuto varietu popsal A. V. Frič, ale dnes je její opodstatnění zpochybňováno. V naší knize ji uvá­ díme proto, že ji mnozí kaktusáři mají uvedenou ve sbírce. Zřejmě se jedná pouze o bíle otrněné je­ dince S. bruchii, kteří na stanovišti rostou i s jinak barevně otrněnými rostlinami. Mohou být až 50 cm vysoké a jen trochu méně široké. Velmi po­ četná žebra nesou blízko sebe nahloučené areoly, z nichž vyrůstá 9-15 bílých trnů, které nádherně kontrastují se zářivě červenými květy. Kaktus roste v severních oblastech Argentiny, kde vytváří populace různobarevné otrněných jedinců. Pěstitelé jej znají i ze sbírek jako velmi variabilní taxon a někteří jej vedou také pod rodovým ná­ zvem Echinopsis. Pěstování je poměrně snadné, jen musíme mít na paměti, že tento kaktus potře­ buje dostatek čerstvého vzduchu během léta. Vý­ borně snáší pařeništní kulturu nebo chráněné sta­ noviště pod širým nebem. Výsev semen je jediným efektivním způsobem rozmnožování, ale dopěsto­ vání květuschopných exemplářů trvá mnoho let.

Tephrocactus var. inermis

articulatus

TRSOVITÝ

Základní druh patří mezi nesmírně variabilní kak­ tusy; rostliny této variety jsou však nezaměni­ telné, jelikož na jejich článcích prakticky chybějí pro základní druh charakteristické ploché, papíro-

vé trny. T. articulatus var. inermis vytváří nízké keříčky s jednotlivými články asi 5 cm dlouhými a přibližně 3 cm širokými, existují ovšem exrémní formy s články dlouhými až 20 cm! Bílé, až 5 cm široké květy se žlutými prašníky se obje­ vují na nejmladších článcích a kvetou během letních dní. přičemž vydrží 2-3 dny. vyskytuje se v severních oblastech Argentiny až k Mendoze, roste většinou ve vyšších oblastech. Pěstitelé rozmnožují tento kaktus poměrně snadno zakořeněním jednotlivých odlomených článků. Po asi týdenním zaschnutí pod stolem ve skleníku nebo na jiném stinném a suchém místě můžeme sázet do písku s rašelinou nebo do čistého perlitu, kde rostliny během dvou měsíců zakoření. Teprve potom můžeme přesazovat do květináčů se substrátem. Vyžaduje chladné zimování a poměrně včasné probuzení na začátku sezóny. Přivést rostlinu do květu je ovšem velké umění a základem úspěchu je zřejmě velká pěstební nádoba a občasné přihnojení během vegetace.

Trichocereus poco SLOUPOVITÝ

Většina kaktusářů tento druh zná nejspíše jako Heliathocereus poco, jak bývá uváděn ve starší literatuře. Je to sloupovitá rostlina, jejíž výška Tephrocactus articulatus var. inermis

Soehrensia bruchii var. nivalis

běžně přesahuje 2 m a šířka stonku se pohybuje mezi 25-35 cm. Otrnění je na první pohled hro­ zivé, jednotlivé trny dosahují délky až 4 cm a prakticky obalují stonek. Červené, během dne se otevírající květy jsou až 12 cm dlouhé a asi 10 cm široké. Tento kaktus roste na mnoha lokalitách v Argentině a v Bolívii. Zde vyhledává mírnější svahy hor a na mnohých místech tvoří jakousi ekologickou domi­ nantu. Kaktusáři se s ním setkávají nejen jako se sbírkovým druhem, ale také jako s podnoží, která má stejně příznivé vlastnosti jako blízce příbuzný T. pasacana, na který roubujeme kaktusy, pro které je vhodnější pomalejší růst. Pěstování je velmi snadné a nevyžaduje žádné speciální zásahy. Trichocereus poco

217

6. Brazílie Největší jihoamerický stát, rozprostírající se na 2 neuvěřitelné ploše 8,5 mil km . Z velké části je dodnes pokryt původním ekosystémem tropic­ kého deštného lesa, který však pomalu ustupuje neúprosnému tlaku člověka. Tropický deštný les pokrývá amazonskou nížinu, která se rozprostírá na severu a severozápadě Brazílie. Kaktusy se v něm vyskytují také, ale většinou jen velmi okra­ jově, především některé rody epifytických kak­ tusů, např. Rhipsalis, Schlumbergera nebo liáno­ vitě rostoucí kaktusy rodu Hylocereus. V Brazílii se kaktusy vyskytují především v podnebí perio­ dicky suchých savan, které panuje na plošinách střední a východní Brazílie. Mezi kaktusářsky nejzajímavější brazilské státy se řadí zejména Máto Grosso, Bahia, Minas Gerais, Sáo Paulo nebo Rio Grande do Sul sousedící s Uruguayi. Brazílie je charakteristická výskytem některých významných rodů, jako je např. Discocactus nebo Uebelmannia. Roste zde také řada zástupců rodu Notocactus a Brazílie skrývá nepřeberné množství nádherných a zajímavých sloupovitých, či keřovi­ tých druhů kaktusů, které teprve čekají na své „ob­ jevení" pěstiteli. Brazílie je, díky své obrovské roz­ loze, kaktusářsky doposud málo prozkoumanou oblastí a je zcela bez pochyb, že zde roste řada kak­ tusů, které doposud unikají botanickému zhodno­ cení. V poslední době vyjíždí do Brazílie stále více botanických výprav, což se začíná projevovat i na množství nových popisů kaktusů z této oblasti. Vzhledem k vysokým teplotám, panujícím po celý rok na většině brazilských nalezišť kaktusů, je zřejmé, že i jejich nároky na zimní teploty v našich podmínkách budou vyšší, než mají ostatní kaktusy pocházející například ze subtropických oblastí Me­ xika či Argentiny. To platí zejména o již zmiňova­ ném rodu Discocactus nebo Uebelmannia, ale i o dalších rodech a druzích pocházejících z těchto stanovišť. Tato náročnost na vysoké zimní teploty může být vhodným důvodem, proč zařadit tyto rostliny do sbírky. Zdaleka není nutné vytápět celý skleník na 18-20 °C, ale na zimu stačí tyto nároč­ nější rostliny přenést do bytových prostor, kde zimní měsíce přečkají ve vynikající kondici. Druhy pocházející z jihu země, konkrétně ze státu Rio Grande do Sul, již nejsou na vysoké zimní teploty tak náročné. Brazilské kaktusy, především zástupci rodů Uebelmannia a Discocactus, již prošly jednou výraznou módní vlnou. Jak se zdá, v blízké bu­ doucnosti se stanou opět středem kaktusářského zájmu, především pro jejich přezimování v teplých bytových podmínkách.

Arrojadoa

eriocaulis

SLOUPOVITÝ Druhové jméno eriocaulis znamená v překladu s vlnatým stonkem, což přesně vystihuje charak­ teristiku druhu. Keřovitý stonek dorůstá výšky přes 50 cm (na příznivých lokalitách či ve sbír­ kách je mnohdy i vyšší), ale výhony jsou velmi tenké - maximálně 2 cm. Z areol vyrůstají kromě tvrdých dřevitých trnů také bílé vlasovité chlupy, které stonek zahalují. Trubkovité, oranžovožlutě květy vyrůstají na temenu rostliny. Zajímavé jsou kořeny, které vytvářejí jakési podzemní hlízy. Sto­ nek každoročně na zimu usychá a rostlina přežívá právě díky mohutné kořenové soustavě, ze které regenerují nové letorosty. A. eriocaulis roste v okolí osady Mato Verde v Brazílii, na mírných svazích s hlubokou písčitou půdou. Pěstitelé druh prakticky neznají, neboť v nabídce nejsou ani semena, ani rostlinný mate­ riál. Jelikož jde o druh z tropických oblastí, je nutné jej celoročně umístit v teplém prostředí a i přes zimu vyžaduje teploty dlouhodobě nekle­ sající pod 15 °C. Hlízovitě kořeny v našich pod­ mínkách snadno zahnívají, proto se doporučuje roubování na pomalu rostoucí podnože. Rostliny pak rostou bez problémů, ale mírně ztrácejí svůj typický vzhled.

Arrojadoa eriocaulis

vlevo: Discocactus sp.

219

Austrocephalocereus dybowskii

sáři dobře známý. Rostlina může dorůst do výšky až 6 m při šířce stonku asi 15 cm. Stonek je dělen na 37-42 žeber, na jejichž hranách jsou areoly ne­ soucí 11 okrajových a 4 středové trny. Výrazné je boční (laterální) cefálium, složené z husté vaty, bílých vlasů a žlutočervených štětin. Z něj vyrů­ stají asi 3,5 cm dlouhé květy bílé barvy. Plodem je dužnatá, kulovitá bobule. Druh pochází z teplých oblastí brazilských států Goias a Minas Gerais, kde roste v řídké vegetaci. V mládí je proto poměrně zastíněn a teprve když přeroste okolní rostliny, dostává se na plné slunce. U nás snáší plné slunce, jen malé semenáčky chtějí mírné přistínění. Vyžaduje propustný sub­ strát s přídavkem rašeliny, občasné přihnojení komplexním hnojivem (3x za vegetaci) a teplé zi­ mování. Ve sbírkách patří doposud k vzácnostem a spíše se s ním setkáme ve sbírce sukulentů v ně­ které z botanických zahrad.

Brasilicactus

graessneri

KULOVITÝ

Austrocephalocereus dybowskii SLOUPOVITÝ Celý rod zahrnuje jen asi deset druhů, z nichž představovaný A. dybowskii je zřejmě nejzná­ mější. Sloupovitý stonek dorůstá výšky přes 4 m při šířce jen asi 10 cm. Je hustě pokryt trny a na temeni vytváří cefálium, z něhož vyrůstají vonné květy. Vyskytuje se na nevelkém areálu v brazilském státě Bahia, v nízkých křovinatých lesích. V po­ sledních letech se rozšířil i do evropských sbírek, protože v pěstírnách na Kanárských ostrovech se produkuje velké množství tohoto druhu. Pro pěs­ titele je důležité zajistit pro něj teplé zimování, kdy teploty dlouhodobě neklesají pod 15 °C. Vzhledem k podmínkám, ve kterých roste v pří­ rodě, snáší bez problémů i rozptýlené sluneční zá­ ření, nikoli však stín.

Austrocephalocereus estevesii SLOUPOVITÝ

Dnes je řazen do nově vytvořeného rodu Siccobaccatus, jehož název se vůbec nevžil; proto v knize používáme název starší, ale mezi kaktu220

Stejně jako nejbližší příbuzný B. haselbergii byl systematicky řazen do mnoha rodů. Jeho kulovitý, ve stáří až sloupkovitý tvar stonku upoutá na první pohled zajímavým otrněním, protože celá rostlina je zahalena do drobných okrajových trnů. Stejně jako trny středové mají světle slámově žlutou barvu a jsou měkké, nepíchavé. Květy jsou jakoby laděny do barvy trnů a mají žlutozelenou, světlejší či tmavší barvu. Při plném rozvití jsou až 2 cm ši­ roké. Malý kulovitý plod je pokrytý jemnými běložlutými trny. Pochází z brazilského státu Rio Grande do Sul. V travnatých společenstvech na severovýchodě Austrocephalocereus estevesii

Brasilicactus graessneri

Discocactus horstii

tohoto státu osídluje skalnaté pahorky a výchozy hornin. Druh se vyskytuje i v oblastech, pro které je typická několikadenní přítomnost sněhu během zimních měsíců. Proto je vhodné druh zimovat při nižších teplotách. Během vegetace zaléváme vydatněji a v případě, že je umístěn na méně osluněném stanovišti (což mu vyhovuje), musíme vždy počkat s další zálivkou na dokonalé proschnutí substrátu. Výsev semen nečiní žádné potíže a při­ stíněné semenáčky dobře přirůstají, takže za pět let jsou schopny produkovat květy.

V přírodě ho můžeme nalézt v severovýchodních oblastech brazilského státu Rio Grande do Sul na skalnatých vyvýšeninách a kamenných výcho­ zech podkladového substrátu. Patří mezi velmi oblíbené kaktusy a jeho pěstování lze doporučit i začátečníkům, které přiláká nádherným kontras­ tem květů a trnů. Důležitý je mírně kyselý sub­ strát, umístění v polostínu a také čerstvý vzduch.

Discocactus

horstii

DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Brasilicactus

haselbergii

KULOVITÝ I tento druh už prošel několika rody a mnozí au­ toři se nemohou shodnout, zda jej řadit do rodu Notocactus, nebo do rodu Parodia. V naší knize se držíme staršího rodového názvu, pod kterým ho také většina kaktusářů doposud zná. Kulovitý sto­ nek je asi 10 cm široký a je rozdělen do přibližně 30 žeber, rozpadlých na malé bradavky. Z areol na špici bradavek vyrůstá asi 20 okrajových a 5 stře­ dových trnů světlé barvy. Nádherné červenooran­ žová květy se objevují nedaleko temena a jsou asi 2 cm široké. Brasilicactus haselbergii

Druh byl pojmenován na počest L. Horsta, znalce brazilské přírody a objevitele řady nových rostlin nejen z čeledi Cactaceae. Svým habitem patří k nejpozoruhodnějším kaktusům vůbec. Ploše ku­ lovitý stonek má hnědozelenou epidermis a je roz­ dělen na 15-22 žeber, která nesou na hranách are­ oly se zakrnělými korkovitými trny, dlouhými jen asi 3 mm, se zvláštní schopností nasávat vodu. Z asi 2 cm vysokého terminálního cefália vyrů­ stají nádherné, až 6 cm široké květy bílé barvy, otevírající se v noci. Poprvé byl objeven v pohoří Serra do Barrao neda­ leko Grao Mogol v brazilském státě Minas Gerais. To je také doposud asi jediná známá oblast, kde opravdu roste. Plošně není velká a druh je ještě ty­ picky vázaný na ploché křemičité plotny, vzniklé rozpadem okolních hornin. Oblast leží v nadmoř­ ské výšce okolo 1 000 m s poměrně vysokým úhrnem ročních srážek, pohybujícím se okolo 1 000 mm. Málokdy a málokde je možné vidět pra­ vokořenné kvetoucí rostliny. Jejich pěstování je ob­ tížné, a tak druh ponejvíce roubujeme na Erioce­ reus jusbertii nebo na Myrtillocatus geometrizans. Zásadou pak je dostatek tepla během vegetace i bě­ hem zimy (15-20 °C). Nutné je zimovat na světle, zimní období zkrátit na minimum a i během něj ně­ kolikrát mírně zalít. Kdo se pokusí o pravokořen­ nou kulturu, měl by volit kyselejší propustný sub­ strát s podílem křemičitého písku.

221

Discocactus nigrisaetosus

Discocactus silicicola

Discocactus

tus roste v nízkých nadmořských výškách mezi 400-500 m. Vyhledává nezalesněné plochy v jinak poměrně husté vegetaci keřového a stromového patra, kde obývá skalnaté plotny a výchozy. Kdo se chce pokusit pěstovat pravokořenné diskokak­ tusy, měl by začít od tohoto nebo příbuzných druhů. Zásady pěstování jsou shodné a nejdůleži­ tější je teplé přezimování s tím, že se období vege­ tačního klidu zkrátí na minimum. Vhodný je vysy­ chavý substrát mírně kyselé reakce. Jediným způsobem rozmnožování je výsev semen. Vyklí­ čené semenáčky je možné ihned roubovat na Pe­ reskiopsis a po jedné sezóně můžeme podnož zkrátit, zakořenit a zcela zasadit do substrátu, čímž roubovanec budí dojem pravokořenné rostliny.

nigrisaetosus

DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Ploše kulovitý stonek dorůstá šířky až 20 cm (ve sbírkách obvykle menší), má tmavě zelenou po­ kožku a je rozdělen na přibližně 10 výrazných že­ ber. Areoly vnořené pod povrch hrbolců nesou 5-7 okrajových trnů, vzácně i jeden středový. Všechny jsou pevné, šídlovité a píchavé, nejdelší z nich směřují dolů a mají až 3,5 cm délku. Čer­ nající štětiny na terminálním cefáliu, které může být až 7 cm vysoké, daly kaktusu druhové jméno nigrisaetosus. Vyrůstají z něj velké květy dlouhé i široké přibližně 6 cm. Plodem je bílá kyjovitá bobule, ukrývající černá semena. Jako typová lokalita bylo určeno místo nedaleko vesnice Porto Nove v brazilském státě Bahia. KakDiscocactus pugionacanthus

Discocactus

pugionacanthus

DISKOVITÝ

Plochý, neodnožující stonek, až 14 cm široký, vy­ tváří asi 11 žeber s velkými kruhovitými areolami. Z nich vyrůstá 3-5 okrajových trnů 2-3 cm dlou­ hých a obvykle jeden středový, pouze 1,5-2 cm dlouhý. Asi 5 cm dlouhý bílý květ se otevírá v noci a vyrůstá z plochého až kulovitého cefália, složeného z bíložluté vlny a hnědavých štětin. Druh byl popsán teprve nedávno holandskými od­ borníky na rod Discocactus, A. F. H. Buiningem a A. J. Brederooem. Objevili jej v severní části po­ hoří Chapada do Diamantina v brazilském státě Minas Gerais, kde roste v nadmořských výškách přibližně 950 m s poměrně bohatou doprovodnou vegetací, kterou tvoří i další kaktusy, např. Mic­ ranthocereus violaciflorus nebo Brasilicereus markgrafii. V rámci rodu patří k pěstitelsky méně obtížným, ale pravokořennou kulturu přesto nelze

222

I

doporučit úplným začátečníkům. Po vyklíčení se­ men je optimální roubovat malé semenáčky na Pereskiopsis a teprve až dorostou velikosti 2-3 cm, pokusit se o jejich zakořenění. Také je možné asi za dvě až tři sezóny, kdy podnož zdřevnatí, zkrátit ji natolik, aby nevyčnívala z květináče a v jarních měsících ji zakořenit. Kaktus je naroubovaný, ale podnož je zcela zapuštěna do substrátu. Stejně jako u ostatních zástupců rodu je nutné teplé pře­ zimování.

Discocactus

silicicola

DISKOVITÝ

Plochý až zploštěle kulovitý tvar stonku je pro rod Discocactus velmi typický. 10 žeber s tmavě zele­ nou epidermis je rozděleno do hrbolců, které ne­ sou areoly, z nichž vyrůstá 5 okrajových trnů. Tři spodní jsou silné, dva směřující vzhůru jsou kratší a tenčí. Bílý květ s úzkou dlouhou trubkou roz­ kvétá navečer a kvete během noci. Roste ve státě Máto Grosso, ve velmi nízkých nadmořských výškách okolo 150 m. Jeho druhový název silicicola, v překladu křemen milující, dává

tušit, že obsazuje místa s podkladem hornin obsa­ hujících křemen. Stejně jako ostatní diskokaktusy patří k poměrně náročným rostlinám a jeho pěstování vyžaduje ur­ čité zkušenosti. Většinou se ve sbírkách pěstuje ja­ ko roubovaný, ale někteří pěstitelé se jej snaží zvládnout jako pravokořenný. Vyklíčené seme­ náčky je vhodné naroubovat na podnož Pereski­ opsis a poté rouby zakořenit, nebo je vhodné ales­ poň podnož po roce pěstování seříznout a po zakořenění zasadit do substrátu.

Epiphyllum

chrysocardium

TRSOVITÝ Typický představitel epifytických kaktusů. Ploché vykrajované stonky dorůstají délky až 50 cm a na okrajích umístěné areoly nenesou žádné trny, pouze jemné štětinky. Ozdobou jsou však obrov­ ské květy, které se otevírají na noc a jejichž šířka může dosáhnou až 30 cm. Vyskytuje se v lesích Jižní Ameriky, a proto po­ třebuje při pěstování poměrně hodně vody, mírné přistínění a během zimy teploty okolo 15 °C.

Epiphyllum chrysocardium

223

Gymnocalycium horstii

z nejmladších areol a je až 11 cm dlouhý a při­ bližně stejně tak široký. Okvětní lístky mají bílou či narůžovělou barvu, šupiny na zelené květní trubce jsou růžové. Zelenomodrý plod má uvnitř vodnatou dužninu, ve které jsou hnědá čepicovitá semena. Zástupce brazilských kaktusů, který roste v poně­ kud vlhčí oblasti v mírném přistínění okolní vege­ tace. Lokality se nacházejí v blízkosti Capacava ve státě Rio Grande do Sul. Tyto rostliny je nutné pěstovat v mírném přistínění, obzvlášť malé se­ menáčky snášejí špatně dlouhé období sucha a přílišný sluneční úpal. Substrát s kyselou reakcí, dostatečná zálivka během sezóny a poněkud tep­ lejší přezimování, jsou dalšími předpoklady ús­ pěšné kultury.

Hatiora

salicornioides

KEŘOVITÝ

Gymnocalycium

horstii

KULOVITÝ Vzhledem velmi zajímavé gymnokalycium, jehož kulovitý, občas Odnožující stonek je až 10 cm ši­ roký a je rozdělen na pět téměř plochých žeber. Na nich jsou umístěny kulovité areoly, nejčastěji jen 3-4 na jednom žebru a z nich vyrůstá obvykle 5 okrajových trnů, které mírně odstávají od těla. Jsou přibližně 3 cm dlouhé, pevné. Květ vyrůstá Hatiora salicornioides

Svým habitem velmi zvláštní kaktus, který byl v minulosti také řazen do rodu Rhipsalis. Roste keřovitě, dorůstá výšky asi 40 cm a je velmi bo­ hatě větvený. Jednotlivé stonky jsou děleny na úzké válečkovité články, dlouhé 1-3 cm a široké okolo 5 mm, které nenesou prakticky žádné trny. Květy se objevují na mladších výhonech, jsou žluté a asi 1 cm dlouhé. Jeho původní výskyt je udáván z Brazílie, kde roste jako epifyt na kmenech stromů nebo v kap­ sách skal, odkud převisá. Ve sbírkách zažíval urči­ tou dobu velkou popularitu, ale ta v posledních le­ tech neustále opadá. Jeho pěstování není složité, bezpodmínečně však vyžaduje přistínění, živný, mírně kyselý substrát a vcelku vydatnou zálivku během sezóny. Zimuje při teplotách okolo 10 °C.

Melocactus

azureus

SLOUPKOVITÝ Šedomodrá barva epidermis dala tomuto druhu i latinské jméno azureus, což v překladu znamená blankytně modrý. Stejně jako všechny melokak­ tusy roste jednotlivě. V dospělosti je mírně slou­ povitý stonek až 20 cm vysoký s výrazným otrně­ ním. Terminální cefálium je obvykle vysoké okolo 5 cm a je složeno z červenorezavých štětin a bílé vlny. Květ je při plném rozevření široký asi 1 cm a má růžovofialovou barvu. Plodem je čer­ vená kyjovitá bobule, dlouhá asi 2 cm. V přírodě se s tímto kaktusem setkáme pouze v Brazílii na jižních svazích pohoří Serra do Espinhaco u řeky Jacaré. Mezi pěstiteli se melokak­ tusy opět dostávají do módy. Přezimují totiž v teple, třeba na skříni, za oknem či na poličce

224

Melocactus azureus

v běžně topené místnosti. Je však třeba zajistit rostlinám v daných podmínkách maximum světla a během zimy jednou či dvakrát mírně zalít (zá­ leží na teplotě a světelných podmínkách v zimo­ višti). Substrát mírně kyselý, propustný. Pěstování je snazší v prvních letech života, starší jedinci jsou citlivější na pěstitelské přehmaty. Notocactus claviceps

Notocactus

claviceps

SLOUPOVITÝ

Ve starší literatuře bývá uváděn jako zástupce rodu Eriocactus a někteří taxonomové ho dokonce řadí do rodu Parodia. Domníváme se, že zařazení mezi notokaktusy je oprávněné, ale v mnoha sbírkách se s tímto zařazením nesetkáte. Jeho stonek dorůstá ve stáří výšky až 1 m při šířce 25 cm, ale takovéto rostliny se najdou v kultuře jen výjimečně. Úzkých žeber bývá až 30 a z poměrně malých areol vyrů­ stají žluté štětinovité trny, dlouhé až 4 cm. Květ se objevuje na vrcholu rostliny, je bledě žlutý a při pl­ ném otevření široký okolo 6 cm. Poměrně plochá krajina v okolí města Julio de Castilhos v brazilském státě Rio Grande do Sul, je rozbrázděna řadou skalních výstupků, na kterých tento notokaktus roste a kde vytváří „několika­ hlavé" skupinky. Pro pěstování tohoto druhu je nutné zajistit mírně kyselý substrát s pH okolo 6 a vhodné je také mírné přistínění. Zimujeme při teplotách okolo 10 °C. Rozmnožujeme v naprosté většině výsevem drobných semen, přičemž květuschopných rostlin se dočkáme v průměru za 7 let.

225

Notocactus concinnus KULOVITÝ Kulovitý stonek dorůstá obvykle šířky okolo 10 cm, přičemž se rozpadá na 18-24 žeber. Areoly mají rozestup 5-7 mm a jsou pokryty krátkou še­ davou plstí. Okrajových trnů bývá 10-12, středové trny jsou většinou 4, asi 1,5 cm dlouhé. Nápadné jsou výrazně velké květy, dosahující průměru až 7 cm. Vnitřní okvětní lístky mají typickou žlutou barvu a vnější mohou mít růžovočervený okraj. Druh má poměrně široký areál výskytu a dnes jsou popsány dokonce jeho různé variety. Roste na jihu Brazílie ve státě Rio Grande do Sul i v severní části Uruguaye. Je možné jej doporučit i úplným začá­ tečníkům. Nevyžaduje zvláštní péči a každé léto potěší svými velkými, nádhernými květy.

Notocactus

horstii

SLOUPKOVITÝ Velmi vyhraněný, habitem i květem výrazný noto­ kaktus. Jeho sloupovitý vzrůst je vidět především na rostlinách v přírodě, které dosahují výšky až 1 m, ve sbírkách dorůstá obvykle do 40 cm výšky a 10 cm šířky. Okrajové a středové trny jsou v obou případech dosti tuhé, jehlovité a špatně se Notocactus concinnus

od sebe odlišují. Květy vyrůstají nedaleko od te­ mene a mají velmi zajímavou oranžovočervenou barvu okvětních lístků. Při plném otevření jsou ši­ roké asi 3,5 cm. Zajímavé je také období kvetení, které přichází většinou až v září. Plodem je bo­ bule, charakteristicky se otevírající při bázi. Leopoldo Horst, který druh objevil a po němž byl kaktus také pojmenován, jej sbíral na jižní straně brazilského pohoří Serra Geral ve státě Rio Grande do Sul. L. Horst a F. Ritter objevili v roce 1965 N. horstii s purpurově fialovým květem, který o dva roky později popsal F. Ritter jako N. horstii var. purpureiflorus. Tato varieta je však ve sbírkách poměrně vzácná. Základní druh i jeho varieta patří mezi velmi zajímavé notokaktusy, které tvoří společně s N. purpureus a N. muegelianus svéráznou skupinu v rámci rodu. Dodržímeli základní podmínky pro pěstování většiny noto­ kaktusů, není problém ani s kulturou tohoto druhu. Důležitý je rozptýlený stín, propustný sub­ strát mírně kyselé reakce a během sezóny dostatek vody. Vykvetly-li rostliny a máme zájem sklidit zralá semena, musíme kaktusy přenést do topené místnosti a teprve po dozrání plodů zahájit chlad­ nější zimování s teplotami okolo 10 °C.

Notocactus SLOUPKOVITÝ

Frederico Guillermo Lenninghaus působil jako sběratel kaktusů v Brazílii a v roce 1894 zaslal do Evropy první exemplář tohoto druhu, který byl za rok popsán jako Pilocereus leninghausii. V pří­ rodě dorůstají sloupovité stonky až metrové výšky při šířce okolo 10 cm, často jsou ohnuté, nebo do­ konce i poléhají. Charakteristickým znakem je ze­ šikmené temeno, překryté velkým množstvím jemných trnů, které vytvářejí jakousi chocholku. Žeber je asi 30 a jejich hrany jsou hustě posety vl­ natými areolami, z nichž vyrůstá 15-20 jemných trnů a o málo silnější 3-4 trny středové. Květy se vydrží otevírat 4-5 dní, vyrůstají z temene, mají Notocactus horstii

226

leninghausii

Notocactus leninghausii

krásnou lesklou žlutou barvu a jejich šířka je při plném otevření asi 6 cm. Naleziště typové rostliny je udáváno velmi obecně - brazilský stát Rio Grande do Sul. Víme však, že roste na pískovcových skalních stěnách, kde byl sbírán například v okolí Montenegro a také se­ verně od Canela, kde jej objevil F. Ritter. Také tento druh pěstujeme ze semen, ovšem semenáčky rostou první sezónu velmi pomalu a teprve druhý rok po výsevu se začínají zvětšovat poněkud rych­ leji. Vyžaduje mírně kyselý substrát a v mládí snese i rozptýlené přistínění. Velmi efektně vy­ padá několik jedinců sesazených v nízké misce. Rostliny zde zároveň lépe prospívají, protože více rozvinou mohutný kořenový systém. Notocactus magnificus

Notocactus magnificus KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Velmi krásný zástupce rodu, jehož zprvu kulovitý stonek se ve stáří protahuje do sloupku, který je asi 3 x vyšší než široký, přičemž jeho šířka obvy­ kle nepřesahuje 15" cm. Má krásnou modrozele­ nou epidermis, která krásně vyniká v kombinaci s barvou trnů a květů. 11-15 výrazných žeber má ve stáří areoly spojené plstnatým přemostěním, takže hrany žeber jsou celé žluté. Z každé areoly vyrůstá 12-15 měkkých trnů žluté barvy, z nichž nejdelší měří až 2 cm. 4-5 cm široké, zlatožluté květy se objevují na vrcholu rostliny. Po oplození se mění v kulovitý, asi 1 cm široký plod, plný 1 mm dlouhých červenohnědých semen. N. magnificus byl objeven v přírodě teprve v roce 1964. Pánové L. Horst a F. Ritter jej našli v bra­ zilském státě Rio Grande do Sul v pohoří Serra Gerral. Zde roste v teplém subtropickém podnebí s poměrně vysokou vzdušnou vlhkostí. Je to opravdu nádherný kaktus, který rozhodně upoutá laiky i odborníky. Pěstování není zvlášť složité, ale druh vyžaduje především kyselejší substrát a jako semenáček uvítá mírné přistínění. Pozor na popálení rostlin zvláště zjara, kdy nejsou přivyklé po zimování tak velké sluneční intenzitě. Popálená místa jen pomalu odrůstají a vizuálně rostlinu poškodí na několik let.

227

Notocactus

tephracanthus

Notocactus uebelmannianus

DISKOVITÝ - KULOVITÝ Mnozí kaktusáři ho možná doposud vedou jako Malacocarpus tephracantha, protože podobný okruh rostlin byl dříve řazen do zmiňovaného rodu. Tmavě zelená ploše kulovitá rostlina je čle­ něna na 16-18 ostrých žeber, na jejichž hranách jsou velké areoly s chomáčky bílé vaty, nesoucí asi 5 okrajových a jeden středový trn, dlouhý 2-3 cm. Květy vyrůstají z vlnatého temene a jsou sytě žluté s červenou bliznou. Plodem je růžová rozpadává bobule s šedočernými semeny. Výskyt tohoto druhu je poměrně hojný; je udáván dokonce z území tří jihoamerických států - Brazí­ lie, Uruguaye a Argentiny. Zde roste na skalna­ tých stráních bez stínu doprovodné vegetace. Po­ dobně jako ostatní zástupci rodu se snadno pěstuje. Vyžaduje mírně kyselý, propustný sub­ strát, během vegetace vydatnou zálivku a plné slunce. Rozmnožujeme ho generativním způso­ bem. Semena po dozrání dobře klíčí a semenáčky je vhodné v prvních letech mírně přistiňovat.

Notocactus

uebelmannianus

DISKOVITÝ - KULOVITÝ Ploše kulovitý stonek má většinou tmavě zelenou barvu a největší exempláře dorůstají velikosti až 17 cm. Trny přisedlé ke stonku jsou různě dlouhé, přičemž exemplář na snímku má trny velmi krátké, ale dnes se v pěstírnách objevují i vyseNotocactus tephracanthus

lektované beztrnné linie. Nádherný purpurově fia­ lový květ se objevuje na počátku léta a je ozdobou mezi všemi ostatními notokaktusy. Jak je popsáno níže, červenokvětá forma roste na lokalitě v Brazílii společně se žlutou a je skuteč­ ností, že tento typ květů je mnohem častější než žlutokvětá forma. Pěstování je poměrně jednodu­ ché. Druh roste bez problému jak na plném slunci, tak v mírném přistínění. Během vegetace vyža­ duje dostatek závlahy a přezimuje na chladném, suchém a světlém stanovišti. Nároky na půdu má stejné jako následující taxon.

Notocactus uebelmannianus f. flaviflorus KULOVITÝ Variabilita tohoto taxonu je neskutečně velká a od základního druhu se liší především žlutými květy (základní druh je má purpurové). Délka, počet trnů i počet žeber se výrazně liší a dnes jsou z pěs­ tíren v Holandsku známé i vyselektované rostliny téměř bez trnů. U většiny rostlin nepřesahuje šířka stonku obvykle 15 cm a výška bývá okolo 12 cm. Květ má při plném otevření šířku až 5,5 cm a jako u většiny notokaktusů, je uprostřed žlutých tyči­ nek a prašníků temně červená blizna. Tento brazilský kaktus pochází z Rio Grande do Sul, kde roste nedaleko města Cacapava. Roste společně s červenokvětou formou a je proto možné, že se jedná pouze o sběratelskou selekci. Výsev semen a následné pěstování nečiní žádné problémy. Substrát udržujeme poněkud vlhčí, než je běžné třeba u mexických druhů. Je vhodné jej obohatit rašelinou, aby se pH pohybovalo okolo 6.

228

Notocactus uebelmannianus f. flaviflorus

Quiabentia zehntnerí KEŘOVITÝ

Další z vývojově velmi starých kaktusů, který má pravé listy. Ty jsou až 4 cm dlouhé, výrazně suku­ lentní, kosníkovité (tj. u báze a u špice nejužší, uprostřed listu nejširší). Kaktus vytváří 2-3 metry vysoké, rozkladité keře. V areolách se vytvářejí drobné glochidie světlé barvy. Květ je velmi ele­ gantní, až 8 cm široký, světle růžové barvy. Se­ meno je velké a zajímavé přítomností míšku (arillus), který vzniká zřejmě zbujením a přeměnou vaječného poutka. 0 výskytu není známo příliš informací. Kaktusá­ řů, kteří druh viděli v přírodě, není mnoho a lite­ rární prameny jsou na konkrétní údaje skoupé. Víme jen, že roste v brazilském státě Bahia. Exis­ tuje málo sbírek, kde je možné tento kaktus vidět. Je to dáno minimální nabídkou semen a také jeho náročností na prostor. Aby rostlina vykvetla, je nutné zasadit ji do skleníku s volným záhonem, kde vytvoří během několika let mohutný, květuschopný keř. Druh je vhodné zimovat při teplo­ tách přibližně 15 °C a aby neztratil olistění, je vhodné i během zimy několikrát mírně zalít, ovšem pouze za předpokladu, že teploty nekles­ nou pod uvedenou hranici. Quiabentia zehntneri

229

Pereskia aculeata

Pereskia grandifolia

9Vývojově patří do skupiny nejstarších kaktusů, u nichž nedošlo k úplné redukci listů, ale již se objevují areoly, trny a charakteristická stavba generativních orgánů, typická pro celou čeleď Cactaceae. Stonek je plazivý až šplhavý a může dorůst délky až několika metrů - jako maximum je udáváno 10 m. Z areol vyrůstají nejčastěji 1-3 trny, glochidie však chybějí. Poměrně velké květy jsou při plném rozevření široké až 5 cm a mají smetanově žlutou barvu, uvnitř s nádechem dorůžova. Jako původní oblast rozšíření je udávána Brazílie, Uruguay a Argentina, dnes se však zplaněle vy­ skytuje i v USA (Florida), ale také v Indii a jiných tropických zemích světa. K růstu potřebuje mírné přistínění (snáší však i plné slunce) a dostatek zá­ vlahy. Na deficit vody reaguje opadem listů a zpo­ malením růstu. Nutné je zimování při vyšších tep­ lotách a vhodné je rostlinu občas zalít, aby neztratila všechnu vodu ze zásobních pletiv. P. aculeata není vhodná pro pěstitele s malým skleníčkem, protože svým bujným růstem rychle přeroste běžné prostory. Snáší však velmi dobře zmlazovací řez.

Pereskia

grandifolia

KEŘOVITÝ

Vývojově prastarý kaktus, který si zachoval po­ měrně velké listy (grandifolia). Roste keřovitě a vzpřímené větvě dorůstají výšky až 5 m. Mírně sukulentní listy jsou až 20 cm dlouhé a 3-4 cm ši-

230

roké. Z areol vyrůstají nejčastěji 2 černé, asi 2 cm dlouhé trny. Květy, které se objevují v trsech na konci větví, jsou velmi krásné a jejich okvětní lístky jsou u báze zbarveny bíle, směrem ke špici přecházejí v růžovofialovou barvu. Plodem je zvláštní hruškovitá bobule. Druh tvoří součást suchomilné vegetace v řídkých poloopadavých lesích Brazílie. Většinou se s ním setkáme v expozici botanických zahrad, kde vy­ tváří velké, krásně kvetoucí dominanty a je záro­ veň velmi pěkným příkladem vývojově nejstar­ ších typů kaktusů. Pěstování není složité, ale druh kvete až poté, co vytvoří mohutný keř. Proto je nejvhodnější pěstovat ho ve volné půdě ve skle­ níku, kde zimní teploty neklesají dlouhodobě pod 13 °C. Rozmnožuje se snadno řízkováním vyzrá­ lých letorostů, které zakořeňujeme v písku s raše­ linou nebo v čistém perlitu.

Pilosocereus

azureus

SLOUPOVITÝ

Sloupovitě rostoucí kaktus, v přírodě okolo 4 m vysoký. Stonek je rozdělen na 7-10 výrazných že­ ber. Jeho krása je způsobena šedomodrou barvou pokožky, nádherně ladící s žlutými okrajovými a středovými trny. Temeno rostliny je pokryto bí­ lými vlasovitými trny, které později částečně mizí. V horních partiích kaktusu se zakládají až 5 cm dlouhé bílé květy, které se otevírají na noc. Z nich se po oplození vyvíjí plod s šarlatově čer­ venou dužinou, plnou malých černých semen. Pochází z teplých oblastí Brazílie, kde roste ve společenstvu keřovité vegetace. Obsazuje méně zarostlé výchozy skal a světliny. Mezi kaktusáři je velmi oblíben a pro krásně zbarvenou pokožku

Pilosocereus azureus

Druh roste jako epifyt v korunách stromů a jeho rozšíření je udáváno velmi povšechně Santa Catharina, Brazílie. Jeho nalezení v přírodě bude otázkou štěstí najít níže posazeného jedince, nebo objevit čerstvý vývrat na kterém se epifytické rostliny studují podle našich zkušeností nejlépe. Druh se velmi snadno množí řízkováním vyzrá­ lých stonků s několika články. Naopak výsev se­ men se téměř nepraktikuje - semena se totiž skoro nenabízejí a také špatně klíčí a semenáčky jsou poměrně choulostivé.

Schlumbergera

orssichiana

PŘEVISLÝ

Ještě donedávna byl tento kaktus některými pěsti­ teli řazen do zvláštního rodu Epiphyllopsis, tvoře­ ného pouze tímto druhem a jeho dvěma varietami. Myslíme si, že zařazení do rodu Schlumbergera je oprávněné a zdůvodnitelné. Druh tvoří bohatě rozvětvený keřík, jehož jednotlivé stonky jsou slo­ ženy z obdelníkovitých článků, které mají na vr­ cholové části několik hnědých, drobných štětin. Květ je 4-5 cm dlouhý, zygomorfní a má svítivě karmínově červenou barvu.

Teprve v sedmdesátých letech objevený kaktus, který se jako základní druh příliš nepěstuje, ale jeho barevné květy daly základ mnoha novým kří­ žencům. Stonek je rozkladitě převislý a jednotlivé ploché články jsou až 9 cm dlouhé a 4 cm široké, okraje vykrojeny do několika cípů. Nové články mají červenozelenou barvu. Překrásné, až 9 cm dlouhé zygomorfní květy mají zářivě fialovorůžovou barvu, přičemž středy vnitřních okvětních lístků jsou světlejší až bílé. Květy vyrůstají z areol umístěných na vrcholové části článků a objevují se od konce léta až do pozdních zimních měsíců. Druh objevila v Brazílii v pohoří Serra de Mar paní Beatriz Orssich a přispěla tak do kultury dru­ hem, který dal základ mnoha novým kultivarům pěstovaným komerčně. Původní druh patří k pěs­ titelsky poměrně choulostivým, protože roste v době, kdy ostatní rostliny mají vegetační klid. V té době jsou špatné světelné podmínky a rost­ liny bývají často napadány různými houbovými chorobami. Odvozené kultivary však většinou spolehlivě rostou i v bytových podmínkách, krásně kvetou a je možné je zakoupit v mnoha ba­ revných odstínech. Pro jejich pěstování platí stejné zásady jako pro kulturu tzv. „vánočního kaktusu".

Schlumbergera gaertneri

Schlumbergera orssichiana

také často pěstován. Ve sbírkách nenajdeme větši­ nou vzrostlejší jedince, a tak není problém s pro­ storem. Pro jeho pěstování je důležitá větší ná­ doba, živný propustný substrát a zimování v teplejším prostředí a na světle. Výsev semen je snadný a tříleté semenáčky jsou již velmi efektní.

Schlumbergera

gaertneri

PŘEVISLÝ

231

Schlumbergera truncata

\

Schlumbergera

truncata

PŘEVISLÝ

Dříve byl vedený pod rodovým jménem Zygo­ cactus truncatus, ovšem nejlépe známý je asi jako „vánoční kaktus". Jeho obliba stoupla především v posledních letech, kdy se na trh dostávají jeho kultivary a také mezidruhoví kříženci. Stonek S. truncata je tvořen jednotlivými výhony, slože­ nými z malých obdélníkových článků s výraznou střední nervaturou. Jednotlivé články mají mírně zubaté okraje a z vrcholových areol vyrůstají drobné jemné hnědé štětinky. Zygomorfní květy se objevují již od časného podzimu a kvetou bě­ hem celé zimy, dlouho přes Vánoce. Znaky a vlastnosti mnohých hybridů bývají poněkud od­ lišné od základního druhu; většinou se liší v délce doby kvetení, v trvanlivosti květů atp. Typický představitel epifytických kaktusů, který pochází z lesů v okolí Rio de Janeiro v Brazílii. Pěstitelská technika i rozmnožování byly u této skupiny rostlin dotaženy téměř do dokonalosti, protože statisíce rostlin se každoročně v komerč­ ních pěstírnách připravují pro zimní a především předvánoční období. Dnes se dokonce umělým zkracováním dne dostávají kvetoucí „vánoční kak­ tusy" na trh během celého roku. Pro amatérské pěstitele platí, že přes léto „vánoční kaktus" nej­ lépe prosperuje v závěsném květináči ve vzdušné koruně keře či stromu na zahradě. Pro bohatou ná­ sadu poupat je důležitá perioda sucha koncem léta;

232

k vlastnímu založení poupat dochází za krátkého dne (krátkodenní rostlina). S počátkem podzimu umístíme rostlinu do místnosti, kde by teplota ne­ měla klesat pod 15 °C, ale neměla by být vyšší než běžná pokojová (pozor na přehřívající se zimní za­ hrady a prosklené balkony!). Zde pak rostliny bě­ hem zimních měsíců vykvétají. Při tvorbě květů a vývoji poupat jsou rostliny opravdu citlivé na přílišnou manipulaci a otáčení, obzvláště bíle nebo světle kvetoucí kultivary. Proto pamatujme, že tam, kde je rostlina umístěna po letní sezóně, by měla i vykvést. Rozmnožování se většinou provádí pouze vegetativní cestou, kdy řízky (asi s pěti články) sázíme do substrátu tvořeného perlitem a rašelinou v poměru 1:1. Výsev semen praktiku­ jeme výjimečně jen při šlechtitelské práci. Stephanocereus leucostele

Stephanocereus

leucostele

Uebelmannia pectinifera var. multicostata

SLOUPOVITÝ Sloupovité rostoucí kaktus, vytvářející zpravidla jediný nerozvětvený výhon, vysoký okolo 3 m. Že­ ber bývá obvykle 12-18 a jsou pokryta hustě na­ hloučenými areolami, nesoucími až 20 asi 1,5 cm dlouhých okrajových trnů. Středových trnů je méně a jsou až 4 cm dlouhé. Květy vyrůstají z prstenčitého cefália, složeného z bílých vlasů a hnědých tu­ hých štětin. Květy mohou dosahovat délky až 7 cm a jsou bílé, vnější okvětní plátky zelené. Jelikož se jedná o rostlinu z tropů, konkrétně z již­ ních oblastí brazilského státu Bahia, je nutné zaji­ stit pro tento kaktus teplejší přezimování. Ve sbír­ kách se vyskytuje velmi sporadicky a spíše se s ním setkáme jako s raritou ve sbírce některé bo­ tanické zahrady.

Uebelmannia

pectinifera

SLOUPKOVITÝ

Celý rod získal jméno po vynikajícím švýcarském kaktusáři, W. J. Uebelmannovi. Tento druh byl ob­ jeven vlastně nedávno, teprve v roce 1967. Hned od počátku byl a doposud je velkou raritou, vyznaču­ jící se nádhernou epidermis, posetou šedobílými vločkami. V přírodě mohou rostliny dosáhnout výšky až 1 m při šířce stonku asi 15 cm. Žeber bývá nejčastěji 15-18, jsou velmi pravidelná a ostrá a z hustě nahloučených areol na vrcholu žebra ros­ tou vytrčené trny, které tvoří po celé délce jakýsi hřeben. Odtud také název pectinifera = nesoucí hřeben. Drobné žluté květy se objevují nedaleko od vrcholu a mají průměr asi 1 cm. Druh byl nalezen nedaleko města Diamantina v brazilském státě Minas Gerais. Rostliny se vy­ skytují dosti vysoko v horách, kde je poměrně vy­ soká vzdušná vlhkost; osídlují skalní plotny nebo spáry. V žádném případě nelze tento kaktus dopoUebelmannia pectinifera

ručit začátečníkovi. I zkušeného kaktusáře dokáží všichni zástupci rodu pořádně potrápit a U. pecti­ nifera není výjimkou. Vyklíčené semenáčky je nejlépe co nejdříve naroubovat na kvalitní pod­ nože Pereskiopsis a později je možné uvažovat o jejich přeroubování na trvalou podnož. Pěsto­ vání je i tak obtížné - rostliny je nutné zimovat při vyšších teplotách, za teplých dnů je vhodné rosit prostředí, naopak není žádoucí vysoká vzdušná vlhkost během chladných dní. Ve výčtu nároků bychom mohli ještě dlouho pokračovat; proto je vhodnější získávat kaktusářskou zručnost zakon­ čenou úspěchem na jiných druzích.

Uebelmannia pectinifera var. multicostata SLOUPKOVITÝ Tato varieta dorůstá na stanovišti výšky až 85 cm a má se od základního druhu lišit především vět­ ším počtem žeber. Jak udávají pozorovatelé z pří­ rody, tento znak není příliš významný, protože je proměnlivý a podle popisu je u základního druhu žeber obvykle 15-18, u této variety asi 20. Žluto­ zelený květ je prakticky shodný s předchozím ta­ xonem. Rostliny se vyskytují v brazilském státě Minas Gerais na východ od města Diamantina, přičemž nejkonkrétnější údaje hovoří o lokalitách severně od Rio Jequitinhonha, v nadmořských výškách okolo 650 m. I tato varieta patří k velmi obtížně pěstovatelným kaktusům. Stejně jako základní druh je nejlépe ji ihned po vyklíčení roubovat na Pereskiopsis a později už větší rostliny přeroubo­ vat na Eriocereus jusbertii. Pravokořenné seme­ náče se objevují v nabídkách výjimečně, i když v poslední době jsou k vidění rostliny na vlastních kořenech z velkopěstíren, ale ty jsou zřejmě roz­ množovány vegetativně metodou „in vitro" ve tkáňových laboratořích.

233

7. Chile Bezesporu jeden z nejzajímavějších států Jižní Ameriky, a to i po kaktusářské stránce. Ačkoli 2 svou rozlohou 756 tis. km patří spíše mezi střed­ ně velké jihoamerické státy, délkou 4 270 km je jednoznačným rekordmanem (průměrná šířka pásu země je necelých 200 km). Na severu u 17° jižní šířky zasahuje do pásma tropů a na jihu, kdesi u 56. rovnoběžky, leží v chladném pásmu. Tato oblast, označovaná také jako Patagonie nebo extremo sur (nejzazší jih), je dnes pod společnou správou Chile a Argentiny a i zde se vyskytují kaktusy. Chile je tedy svérázný pruh země, oddě­ lený od zbytku jihoamerického kontinentu hrad­ bou hor a od zbytku světa hladinou Pacifiku. Kak­ tusy rostoucí v Chile obývají nejsušší místa planety, protože v některých oblastech pouště Atacama prakticky vůbec neprší. Veškerý příjem vody si rostliny obstarávají z vydatných mlh, které přicházejí velmi pravidelně a během jedné noci se může vysrážet i několik milimetrů srážek. Toto zvláštní klima příbřežních pouští, kde pravi­ delně a ve velkém objemu kondenzuje mlha, je také nazýváno garuaklima - to podle vydatných mlh - garua. Zdejší kaktusy jsou přizpůsobeny těmto drsným podmínkám vcelku dobře. Jednak vytvářejí silnou vrstvu krystalických vosků, zabraňujících příliš­ nému odpařování vody. Tyto vosky vytvářejí ty­ pické šedé, šedozelené zabarvení stonků. Taktéž mají specificky utvářenou kořenovou soustavou. Ta je ponejvíce mělká a rozprostřená ve velké ploše blízko povrchu, aby zachytila co největší množství vysrážené mlhy. Typickým chilským ro­ dem je Copiapoa; vytváří řadu nalezištních forem a přechodových typů. Obzvláště pak okruh druhu C. cinerea je doposud velkým kaktusářským oříš­ kem, a to nejen po stránce taxonomické, ale i pěs­ titelské. Docílit rostlin podobajících se co nejvíce rostlinám z přírody, vyžaduje obrovskou trpěli­ vost a péči. Kaktusy v Chile rostou však i jižněji než jen v nej­ sušších oblastech na severu země. Přechod mezi severním a středním Chile je charakteristický stepním rázem a rostlinná společenstva jsou větši­ nou tvořena nejrůznějšími druhy trav a ostatních bylin. Nejčastějším typem vegetace chilského jihu jsou lesy.

Copiapoa

cinerea

SLOUPKOVITÝ Zástupci celého okruhu této kopiapoe patří k nej­ krásnějším jihoamerickým kaktusům. Obývají nej­ méně příznivé lokality, kde vytvářejí dominanty rostlinného společenstva. C. cinerea roste sloupko­ vité, často odnožuje, a ve stáří vytváří mohutné trsy. Jednotlivé stonky dorůstají výšky až 1 m při šířce 10-20 cm. Epidermis je pokryta voskovou vrstvou krystalické struktury, která způsobuje její typické šedé zbarvení. Mladší rostliny nebo rost­ liny z příznivějších lokalit, kde vrstva vosků není tak silná, mají pokožku zbarvenou až bronzově hnědě. Počet žeber kolísá od 14 do 30. Z areol vy­ růstají nejčastěji 2 středové a 2-4 okrajové trny, při­ čemž nejdelší středové dosahují délky až 4 cm. Žlutý květ s načervenalými vnějším okvětními lístky je 3-3,5 cm široký. Zelenavý soudkovitý plod obsahuje lesklá černá semena, dlouhá asi 1,5 mm. Tento základní druh roste v nadmořských výškách mezi 100-400 m. Místem výskytu jsou oba svahy Quebrada de Taltal poblíž chilského města Taltal, ležícího nedaleko pobřeží. V těchto místech prak­ ticky neprší a veškerou potřebnou vodu rostliny přijímají z pravidelných mlh, tzv. garua. Tomuto zvláštnímu pouštnímu typu klimatu (garuaklima) se přizpůsobilo jen pár desítek druhů kaktusů, které tvoří svéráznou skupinu rostlin v rámci celé čeledi. Ve sbírkách se většinou pěstují jako roubo­ vané, především proto, že semenáčky zpočátku velmi pomalu rostou. Jediným efektivním způso­ bem rozmnožování je výsev semen; ačkoli se­ mena nabízená v katalozích velmi špatně klíčí, což je také hlavní důvod malé nabídky rostlin, čerstvá semena vykazují téměř stoprocentní klíči­ vost. Tyto rostliny by rozhodně neměly chybět v žádné sbírce pokročilejších pěstitelů a specia­ listů na jihoamerické kaktusy. Copiapoa cinerea

vlevo: Trichocereus chilensis

235

Copiapoa cinerea ssp. dealbata

český kaktusář Rudolf Slaba, je velmi rozumným kompromisem v nepřehledném systému této sku­ piny. I když nese název gigantea, není v rámci skupiny největší. Nejčastěji dorůstá výšky asi 0,75 m při šířce jednotlivých stonků 15-20 cm. Jehlovitých okrajových trnů je většinou 5-7 (vzácně až 12), středový trn nejčastěji jeden, výji­ mečně 2-3. Květ je žlutý, asi 4 cm dlouhý i široký. Výskyt této kopiapoe začíná asi 20 km na sever od města Taltal a táhne se až k Paposo. Roste přede­ vším na pobřežních rovinách a na mírných úbo­ čích stoupajících hor v nadmořských výškách okolo 50 m. Pěstování v kultuře je stejné jako u ostatních zástupců C. cinerea.

Copiapoa cinerea ssp. dealbata

Copiapoa cinerea ssp. var. haseltoniana

SLOUPKOVITÝ

SLOUPKOVITÝ

Taxonomických přesunů rostlin okruhu C. cinerea bylo učiněno již poměrně mnoho a díky jejich po­ dobnosti má každý specialista na problematiku po­ někud odlišný názor. Tento poddruh se od základ­ ního druhu liší 1-3 okrajovými trny, přičemž trn středový je buď 1 nebo chybí. Jednotlivé trsy dorů­ stají šířky okolo 1 m a výšky přibližně 0,75 m. C. cinerea ssp. dealbata je nejjižněji rostoucí taxon celého okruhu C. cinerea. Roste východně od osady Carrizal Bajo na svazích přivrácených smě­ rem k oceánu. Podle pozorovatelů zde roste v ob­ rovském množství, a to pouze v pásu od 200 do 500 m n. m. Je zajímavé, že v tomto úseku se ne­ vyskytuje žádný jiný kaktus (ty rostou buď v niž­ ších nebo vyšších nadmořských výškách). Stejně jako ostatní příbuzné kopiapoe je většinou pěsto­ vána jako roubovaná na pomalu rostoucí podnože, ale u zkušenějších kaktusářů známe i kolekce nád­ herných pravokořenných rostlin. Ačkoli tyto kak­ tusy nemají silné řepovité kořeny, vyžadují substrát s vysokým podílem minerální složky (min. 50 %), jinak jejich kořeny zahnívají. Semenáčky rostou pomalu a i přesto, že v přírodě jsou bez nejmenšího přistínění, v našich podmínkách jim vyhovuje roz­ ptýlené přistínění, protože v prvních letech života nemají dostatečně silnou voskovou vrstvičku. Také u starších exemplářů musíme dát pozor na popálení prvními slunečními paprsky.

Je to zřejmě největší kopiapoa v rámci této sku­ piny. Její stonky dorůstají délky až 1,5 m, šířky 25 cm a velké dospělé exempláře často dokonce poléhají a vytvářejí trsy široké až 2 m. Trny jsou žluté, květ je prakticky shodný jako u základního druhu. Tato varieta se vyskytuje jižně od Paposo, při­ čemž v blízkosti vesnice je její výskyt přerušen a opět pokračuje severně od vsi. V okolí lidského sídliště byla vlivem člověka vyhubena, ale ve

Copiapoa cinerea ssp. gigantea SLOUPKOVITÝ C. Backeberg ji v roce 1936 popsal jako samo­ statný druh, později prošla dalšími taxonomickými změnami, ale statut poddruhu, který ustanovil 236

Copiapoa cinerea ssp. gigantea

gigantea

vzdálenějších místech od vesnice se vyskytuje v obrovském množství, přičemž její areál se táhne podél mořského pobřeží až ke Caleta Colorada. V kultuře má stejné nároky jako ostatní kopiapoe této skupiny. Její sklovitě žluté trny překrás­ ně kontrastují s šedou barvou epidermis, ovšem dočkat se kvetoucích jedinců vyžaduje nesmírnou dávku trpělivosti, což ostatně platí o všech rostli­ nách z okruhu C. cinerea.

Copiapoa cinerea var. tenebrosa

ssp.

Copiapoa cinerea ssp. gigantea var. haseltoniana

gigantea

SLOUPKOVITÝ Odlišit tuto varietu od C. cinerea var. haseltoni­ ana je velmi obtížné a prakticky se jedná o stejné rostliny jen s tím rozdílem, že varieta tenebrosa má černé trny a roste v horách, kdežto var. hasel­ toniana roste na pobřeží a má světlé trny. Roste severovýchodně od Taltal, kde osídluje

kopce v nadmořských výškách 400-500 m na ná­ větrných stranách. Pěstování je shodné jako u ostatních zástupců této skupiny a díky značné podobnosti je vhodné udržovat ve sbírce přede­ vším rostliny s původem, kdy je perfektně známa lokalita, odkud pocházela semena.

Copiapoa cinerea ssp. gigantea var. tenebrosa

237

Copiapoa coquimbana

Copiapoa

coquimbana

TRSOVITÝ Sloupkovité stonky vytvářejí mohutné polštářo­ vité trsy, široké až 1 m a vysoké maximálně 0,6 m. Jednotlivé rostliny jsou široké až 10 cm a rozpa­ dají se na 10-17 žeber, která vytvářejí poměrně výrazné hrbolce. Z areol vyrůstá 8-10 okrajových trnů a 1-2 trny středové, které jsou silnější a asi 2,5 cm dlouhé. Žluté, široce trychtýřovité květy mají sytě žlutou barvu a objevují se na temenu rostliny. Vykvétají za slunečných dnů během léta. Rostlina na obrázku je fotografována na typové lokalitě Cerro Grande v chilské provincii Coquimbo, kde roste v nadmořské výšce 400 m. Zde ji objevil K. Kníže a popsal svým prvním sbě­ rovým číslem KK 1. Nevytváří řepovité kořeny a snad proto je její pěstování relativně snadné. Nutné je rostlinu během vegetace umístit na pl­ ném slunci, přezimovat při teplotách okolo 10 °C a propustný substrát mezi dvěma zálivkami ne­ chat úplně proschnout. I zde platí velká opatrnost při zálivce během horkého léta, kdy rostliny upa­ dají do růstové stagnace.

238

Copiapoa coquimbana var. longispina KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Tato varieta nebyla platně popsána, proto se o ní zmiňujeme jen okrajově. Spíše než o samostatnou varietu nebo poddruh se jedná o dlouhotrnnou na­ lezištní formu, která se vyznačuje hnědočernými nebo smolně černými trny, dlouhými až 5 cm. Vyskytuje se v okolí La Serena, kde ji také sbíral Karel Kníže pod označením KK 183. Ve sbírkách je vhodné udržovat tuto varietu se známým půvo­ dem, pak je botanicky mnohem hodnotnější než neznámé rostliny. Pěstování je shodné jako u zá­ kladního druhu.

Copiapoa

hypogea

KULOVITÝ

Jedna z nejmenších kopiapoí - její kulovitý sto­ nek dorůstá šířky pouhých 4-6 cm, přičemž v pří­ rodě bývá z větší části skryt v zemi. Matná zele-

Copiapoa coquimbana var. longispina

nohnědá epidermis je pro druh charakteristická, stejně jako spirálovitá žebra, rozpadající se do hr­ bolců, zakončených plstnatou areolou. Z té vy­ růstá 1-6 šedočerných trnů, krátkých jen 2-4 mm. Temeno rostliny je zahaleno do husté bílé vaty, kterou prorůstají květy žluté barvy. Jsou široce trychtýřovité, dlouhé asi 2 a široké 4 cm. Druh se vyskytuje v rovinatější oblasti nedaleko pobřeží v nadmořských výškách 300-400 m, ne­ daleko Chanaral v chilské provincii Antofagasta. Vytváří mohutný dužnatý kořen, proto je nutná velmi opatrná zálivka. Snáší plné slunce i vysoké teploty, ale během nejparnějšího léta musíme re­ spektovat letní stagnaci růstu a rostliny téměř nezalévat. Rozmnožuje se semeny. Začátečníkům můžeme doporučit roubování na Eriocereus jus­ bertii nebo Trichocereus pasacana.

Copiapoa

Copiapoa hypogea

vlasovité jemných nebo tence jehlovitých, měk­ kých trnů. Žluté květy měří v průměru 2,5-3,5 cm. Roste severně od města Taltal, po obou stranách údolí San Ramon, jehož korytem proudí vlhký oceánský vzduch, který přináší takřka jediný zdroj srážek ve formě mlhy (již zmiňované garuaklima). Mnozí kaktusáři mají tento kaktus ve sbírce a většinou jej pěstují jako roubovaný na po­ malu rostoucí podnoži. Roste však vcelku ochotně i na vlastních kořenech, ale je nutné jej pěstovat v téměř minerálním substrátu, přičemž živiny do­ dáváme ve formě minerálních, komplexních hno­ jiv. Zálivku je nutné provádět po malých dávkách, ale častěji - během léta cca lx za 14 dní. Copiapoa krainziana

krainziana

KULOVITÝ

Rostlina byla jako samostatný druh popsána již v roce 1963, přičemž autor nálezu i popisu F. Rit­ ter jí dal jméno na počest vedoucího městské sbírky kaktusů v Zurichu, Hanse Krainze. Jelikož vykazuje určité příbuzenské rysy ve stavbě květů, plodů i podobnosti semen s C. cinerea, bývá ně­ kterými autory zařazována jako její poddruh. Sloupkovitý stonek bývá 6-12 cm široký, ale výška může být až 1 m. Trsy se skládají přibližně z deseti jednotlivých stonků. Epidermis je světle zelenošedá a je kryta pouze slabou vrstvou krys­ talických vosků. Ochranu před přílišným sluneč­ ním osvitem v tomto případě zastávají husté, bílé trny. Jen obtížně se odlišují trny okrajové a stře­ dové, takže z jedné areoly vyrůstá obvykle 22-30

239

Copiapoa laui

Copiapoa

Copiapoa taltalensis

laui

Copiapoa serpentisulcata

KULOVITÝ

KULOVITÝ

Zřejmě nejmenší zástupce celého rodu, jehož ku­ lovitý Odnožující stonek dorůstá pouze 1-3 cm šířky. Epidermis má výrazně hnědou barvu; nekvetoucí rostlina na první pohled připomíná ně­ který z druhů rodu Blossfeldia. Žebra se rozpadají na ploché, spirálovitě uspořádané hrbolce, které nesou areolu s bílou plstí. Trny jsou velmi jemné, téměř neznatelné. Sytě žluté lesklé květy vyrůstají z vlnatého temene a mají šířku asi 3 cm. Místem výskytu této miniaturní kopiapoe jsou rovi­ naté oblasti v provincii Esmeralda v Chile, kde roste v nadmořských výškách 100-300 m. V kultuře na­ roubovaní jedinci odnožují více než rostliny v pří­ rodě, proto se také většinou množí vegetativně z od­ dělených a naroubovaných odnoží. Semena se vyskytují v nabídkách katalogů poměrně málokdy. Samotný výsev a především následné pěstování ma­ lých semenáčků nejsou nijak snadné. Roubování je u tohoto druhu doporučováno i zkušenými pěstiteli; pak je možné přivést rostlinu do květuschopné veli­ kosti během dvou tří let.

Nejprve kulovitý stonek mívá šířku 10-15 cm, po­ zději se většinou protahuje do mírného sloupku, který může na výšku měřit okolo 0,5 m. 2eber je hodně, 20-38, pokožka se zabarvuje u rostlin vy­ stavených plnému slunci až do červena. Okrajo­ vých trnů je 6-10, středové jsou obvykle 1-4, asi 3 cm dlouhé, silné, dřevité. Mírně vonné květy mají žlutou barvu a jsou asi 3 cm široké a dlouhé. Plodem je červenozelená nebo červená bobule, obsahující černá semena. Druh se vyskytuje v okolí Chanaral v nadmoř­ ských výškách přibližně 300 m. Sběry však po­ cházejí z oblastí mezi Paposo a Taltal, ale také z lokalit mezi Chanaral a Esmeralda. Roste ve velmi nehostinných podmínkách s minimálním za­ stoupením doprovodné vegetace. K. Kníže sbíral tento druh několikrát a polní čísla jsou udávána jako KK 613, KK 623, nebo KK 1741. V kultuře se objevuje poměrně vzácně, ale zásady pro pěsto­ vání jsou stejné jako u ostatních zástupců rodu. Rostliny přirůstají pomalu; roubování semenáčků na pomalu rostoucí podnože může urychlit kvetení a zároveň zmírnit problémy se semenáčky. Jedi­ ným racionálním způsobem rozmnožování je Vý­ sev, a to i přesto, že velké dospělé exempláře mají schopnost od báze odnožovat.

Copiapoa serpentisulcata

Copiapoa

taltalensis

KULOVITÝ Jednotlivý, zřídkakdy Odnožující stonek dorůstá v přírodě většinou kulovitého tvaru, ve sbírkách se vytahuje do mírného sloupku, jeho šířka obvy­ kle nepřesahuje 10 cm a výška asi 15 cm. Má še­ dozelenou epidermis. Z plstnatých areol vyrůstá jen 6-8 trnů, z nichž nejdelší středový může být u velmi otrněných exemplářů až 5 cm dlouhý.

240

Copiapoa uhligiana

Květ vyrůstá z vlnatého vegetačního vrcholu a je asi 3 cm široký. Výskyt druhu je doposud udáván z poměrně malé oblasti z okolí Antofagasta v departementu Taltal v Chile, kde roste v pohoří Sierra Esmeralda. Pě­ stování je snazší než u ostatních kopiapoí, přesto ji nelze doporučit úplným začátečníkům. Vyžaduje plné slunce a velmi opatrnou zálivku během letní stagnace růstu. Rozmnožujeme semeny, ovšem je­ jich nabídka v katalozích není příliš častá.

Copiapoa

uhligiana

Eriosyce

aurata

KULOVITÝ - SUDOVITÝ

Dnes je E. aurata považováno za synonymum následujícího druhu. Má se lišit především zla­ tavým otrněním. Místem nálezu této rostliny jsou oblasti u Rio Molle v chilské provincii Coquimbo. Díky obrovské variabilitě je pouhou extrémně zbarvenou a otrněnou formou druhu E. ceratistes. Eriosyce aurata

SLOUPKOVITÝ Byla zatím neplatně popsána a mezi kaktusáři vět­ šinou koluje jako Copiapoa KK 1750, jak svůj původní sběr označil K. Kníže. Domníváme se, že se nejspíše jedná o krásně otrněnou formu C. ci­ nerea, která je zajímavá svými dlouhými, šedočernými šídlovitými trny. Jak udal autor nálezu, druh je možné objevit ne­ daleko Esmeralda a ve výškách 100-200 m n. m. O pěstování a zásadách kultury platí totéž, co u C. cinerea. Vzhledem k určité zvláštnosti a odliš­ nosti těchto rostlin je vhodné pěstovat je ve sbír­ kách z ověřeného materiálu, protože jako seme­ náčky se velmi obtížně rozlišují.

241

Eriosyce

ceratistes

Eulychnia spinibarbis

KULOVITÝ - SUDOVITÝ Patří mezi velké kulovité až sudovité druhy, jehož stonek může dorůstat více než 0,5 m šířky i výšky. Je rozdělen na více než 30 výrazných žeber, ta jsou však hodně maskována hustými trny, které se jen obtížně rozlišují na okrajové a středové. Všechny jsou dlouhé 3-4 cm a barevně nesmírně proměnlivé, od červenavé přes hnědou až po zla­ tožlutou barvu. Asi 4 cm široké červené květy se objevují nedaleko vrcholu rostliny. Oblast výskytu je rozlehlá, od nízkých poloh (300 m n. m.) po vysoké hory, kdy jeho lokality leží i ve výškách 2 800 m n. m. Existují sběratelé a pěstitelé, kteří se specializují na rod Eriosyce, a právě u nich lze objevit i kvetoucí jedince, vět­ šinou vždy roubované na silných a velkých pod­ nožích, které teprve po mnoha letech přivedou roubovanec ke kvetení. Semena špatně klíčí, se­ menáčky jsou choulostivé, a tak rozhodně nepatří mezi běžné a snadno pěstovatelné druhy. Ovšem jeho krásné otrnění již zlákalo mnoho kaktusářů k pěstitelským experimentům.

Eulychnia

spinibarbis

SLOUPOVITÝ Keřovitě rostoucí sloupovitý kaktus na sebe upo­ zorní výraznými trny v horních partiích stonků, proto je také pojmenován spinibarbis - s trnitými vousy. Smetanově bílé květy objevující se na vr­ cholových partiích stonků se jen obtížně prodírají hustou spletí trnů. Zvláštní plody, charakteristické pro všechny druhy rodu Eulychnia, se ve zralosti nafukují, přičemž jejich oplodí je hustě pokryto trny a vlasovitými chlupy. Tento druh najdeme na pobřežní poušti v provin­ cii Coquimbo, kde roste v extrémních podmínEriosyce ceratistes

kách: srážky se vyskytují prakticky jen ve formě mlhy (garua). V evropských sklenících se s eulychniemi setkáme jen výjimečně ve sbírkách specialistů, což platí i o druhu E. spinibarbis.

Eulychnia

taltalensis

SLOUPOVITÝ

Sporný a mnohými zcela neuznávaný druh, řazený jako synonymum k E. acida nebo E. longispina. Vytváří mohutné sloupy větvící se nízko nad zemí, přičemž jednotlivé větve mohou dorůst až do výšky okolo 2 m. Má bílé, 2-3 cm velké květy. Druh se vyskytuje v chilské provincii Antofagasta v departementu Taltal, kde obsazuje lokality v nadmořských výškách 300-500 m. Sbíral ho např. F. Ritter pod označením FR 214 nebo K. Kníže pod sběrovým číslem KK 1278. Ve sbír­ kách se E. taltalensis vyskytuje zcela výjimečně; platí pro ni stejné pěstitelské zásady jako pro ostatní zástupce rodu, tzn. plné osvětlení, chladné zimování a během letní stagnace velmi opatrná zálivka, jinak snadno ztrácí kořeny.

242

Eulychnia taltalensis

Horridocactus

curvispinus

Horridocactus curvispinus

KULOVITÝ Opodstatněnost samotného rodu Horridocactus je mnoha odborníky na jihoamerické kaktusy zpo­ chybňována, ale my uvádíme starý název zcela zá­ měrně, protože rostlinu kaktusáři znají pod tímto jménem. Hnědozelený stonek dorůstá nejvýše 15 cm šířky a je rozdělen na 16 rozpadajících se žeber. Z areol vyrůstá asi 6 okrajových a 2 stře­ dové trny, ovšem množství a délka trnů jsou velmi proměnlivé. Květ je asi 3 cm dlouhý a stejně tak i široký, červenozelená trubka přechází v květní lístky růžovohnědé barvy. Údaje o jeho přesném výskytu se rozcházejí, ale jako nejserióznější poznatky jsou v literatuře udá­ vána naleziště ve střední části Chile v oblasti San­ tiago z okolí Los Villos z nadmořských výšek 100200 m. Ve sbírkách se pěstuje řada rostlin, které jen málo odpovídají původnímu popisu a právě varia­ bilita druhu byla příčinou popisu řady variet, např. H. currispinus var. santiagensis, H. currispinus var. felipensis, H. currispinus var. tilamensis. Pěstování je shodné jako u rodů Neoporteria či Islaya.

243

Neochilenia imitans

Neochilenia

Neochilenia paucicostata var. viridis

imitans

KULOVITÝ Popis uveřejnil C. Backeberg ve III. dílu své nej­ rozsáhlejší monografie Die Cactaceae. Stlačeně kulovitý stonek je široký obvykle 4-5 cm a v zemi přechází v mohutný řepovitý kořen. Epidermis má zelenohnědou barvu a jednotlivá, nevýrazná žebra se rozpadají na hrbolce, které nesou areolu. Z ní vyrůstá 5-8 okrajových trnů, přičemž trn středový zcela chybí. Rostlina na obrázku má poněkud delší a více odstávající trny než je u druhu obvy­ klé, ale variabilita těchto kaktusů je veliká právě v otrnění. Žlutý květ je při otevření skoro stejně velký jako stonek. Výskyt druhu je udáván autorem popisu velmi Neochilenia napina

244

stroze - Chile. Konkrétnější údaje hovoří o loka­ litě Třes Playitas, kde jej lze najít v suché pouštní oblasti s velmi sporou doprovodnou vegetací v nadmořské výšce přibližně 100 m. Díky svému řepovitému kořenu je choulostivý především na nevhodnou zálivku, a to nejen na jaře a na pod­ zim, ale také během letní stagnace růstu. Roubo­ vání lze doporučit na Eriocereus jusbertii, na kte­ rém příliš nepřirůstá a nedeformuje se.

Neochilenia

napina

KULOVITÝ Ploše kulovitý kaktus s hnědozelenou epidermis. V zemi ukrývá mohutný řepovitý kořen. Dnes je řazen do rodu Eriosyce, ale většina kaktusářů ho doposud zná pod starším rodovým jménem. V pří­ rodě dorůstá šířky asi 5 cm, ale ve sbírkách se pro­ dlužuje do sloupku, obzvlášť, je-li roubovaný. Přibližně 14 žeber se rozpadá do hrbolců, které nesou vnořené, podlouhlé areoly s plstí v jejich horní části. Trny jsou velmi krátké a dorůstají ma­ ximálně 3 mm délky, mají černou barvu a z areoly jich vyrůstá 3-9. Květy se objevují nedaleko vr­ cholu, jsou žlutobílá a blizna je oranžovočervená. V přírodě je velmi dobře maskovaná a větší část stonku je ukryta v zemi. Naleziště je udáváno z okolí Huasco (Chile), kde roste v písčitých pů­ dách v nadmořských výškách okolo 100 m. Ve sbírkách byla dříve poměrně hojně zastoupena, ale jak se zdá, její počty ve sbírkách z neznámého důvodu rapidně poklesly. Díky dužnatému kořenu je nutné pěstovat ji ve velmi dobře propustném substrátu. Vyžaduje plné slunce, chladné přezi­ mování a během letní stagnace růstu je vhodné zá­ livku zcela vynechat.

Neoporteria chilensis

Neochilenia var. viridis

I když bylo naleziště druhu dlouhou dobu ne­ známé, dnes víme, že se vyskytuje na lokalitách v Chile, v nadmořských výškách 300-500 m, neda­ leko osady Algarrobito. Ve sbírkách bývá tato neo­ porterie velmi často zaměňována a získání správně určeného rostlinného materiálu není jednoduché. Bohužel chybí nabídka semen z rostlin s ověřeným původem, a tak budeme asi ještě dlouho pěstovat rostliny, u nichž si nebudeme jisti, zda odpovídají popisu druhu. Nároky na kulturu jsou shodné jako u ostatních neoporterií. Jestliže se rozhodneme pro roubování, doporučujeme volit pomalu rostoucí podnože, např. Trichocereus pasacana, na kterých neroste tak bujně a nedeformuje se.

paucicostata

gerocephala

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

KULOVITÝ Málokterá skupina kaktusů je taxonomicky tak zamotaná jako okruh rodů Neochilenia, Neopor­ teria, Horridocactus. Dnes je většina řazena do sběrného rodu Eriosyce, ale nezdá se nám to být zcela šťastné řešení. Stonky rostou ve stáří mírně sloupkovité a většinou neodnožují. Vytváří 8-12 žeber, která se rozpadají na hrboly. Areola je umístěna v nepatrné proláklině a vyrůstá z ní 5-8 okrajových trnů a nejčastěji 1-4 trny středové, dlouhé až 4 cm. Nálevkovitě květy jsou růžové nebo růžovobílé, asi 3,5 cm široké. Informací o lokalitách této rostliny není mnoho a víme s určitostí jen to, že roste v Paposo u chil­ ského pobřeží, v nadmořských výškách 10-300 m. Tam ji také sbíral K. Kníže; rostlina na obrázku pochází ze semen označených jako sběrová po­ ložka KK 67. Pěstování je podobné jako u ostat­ ních jihoamerických kaktusů z tohoto okruhu. Vy­ žaduje plné slunce, propustný substrát a v létě opatrnou zálivku, raději vícekrát, ale vždy v ma­ lém množství.

Neoporteria

Neoporteria

Nádherně otrněný kaktus s kulovitým či mírně sloupkovitým stonkem, který nedorůstá obvykle větší výšky než 10 cm a šířky asi 5 cm. Asi 20 okrajových trnů, dokonale zamotaných do sebe, zcela zahaluje stonek. Většina z nich má bílou barvu, některé (2-4) jsou až dočerna. Objeví-li se koncem léta na rostlině dlouze trubkovité červe­ norůžové květy, je o nádheru postaráno. Druh byl mnohokrát sbírán v přírodě a jeho vý­ skyt je lokalizován v údolí Elqui a táhne se smě­ rem na jih k městu Vicuňa a Illapel v Chile. Pro rostliny je důležitý dostatek slunce a čerstvý vzduch, proto také někteří pěstitelé raději volí letní pěstování pod širým nebem, pouze se stříš­ kou chránící rostliny před dlouho trvajícími dešti. Rostliny je lepší pěstovat pravokořenné, jelikož mají krásné otrnění, avšak rostou poměrně po­ malu. Neoporteria gerocephala

chilensis

SLOUPKOVITÝ Správné zařazení tohoto kaktusu činí problémy i současným specialistům. Druh již prošel rody Neochilenia a Chilenia, ale jeho zařazení do rodu Neoporteria je zřejmě správné. Jednotlivé stonky jsou až 30 cm vysoké a jejich šířka obvykle ne­ přesahuje 10 cm, mají hnědozelenou epidermis a z velkých vlnatých areol vyrůstá větší množství trnů. Okrajových je nejčastěji okolo 20, středo­ vých trnů bývá 6-8, všechny jsou bílé až bílošedé. Květ vyrůstá na vrcholu rostliny a má růžovofia­ lovou barvu.

245

Neoporteria microsperma var. serenana 5

',

Neoporteria var. serenana

microsperma

KULOVITÝ Stonek je asi 15 cm široký a jen o málo vyšší, má trávově zelenou epidermis a rozpadá se na při­ bližně 20 žeber. Trny jsou světlé od žlutavé barvy po šedou. Květy se objevují v blízkosti vrcholu a jsou karmínově růžové, dlouhé asi 3 cm a široké okolo 2 cm. Tato varieta se vyskytuje nedaleko chilského města Coquimbo na Cerro Grande, v nadmoř­ ských výškách okolo 400 m. Zde ji také sbíral K. Kníže pod polním označením KK 1460. Pěstování shodné jako u ostatních zástupců rodu.

Neoporteria

sociabilis

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ Dnes již zařazovaná do sběrného rodu Eriosyce, ale mnozí kaktusáři ji znají pod starším zařazením mezi neoporterie. Zpočátku kulovitý stonek roste později do mírného sloupku, obvykle je 8-10 cm široký a asi o polovinu vyšší. Husté otrnění se skládá z 16-20 rovných okrajových trnů s délkou přibližně 2 cm a ze 7-14 trnů středových, až 3 cm dlouhých. Oba dva typy trnů mají šedavou nebo černou barvu. Květ se objevuje v blízkosti temene rostliny, je asi 3 cm široký, červenorůžový, často se světlejším okrajem okvětních lístků.

246

V přírodě najdeme tuto neoporterii na poměrně malé ploše v severním Chile, kde roste na stráních v okolí Totoral Bajo. Ve sbírkách se kromě zá­ kladního druhu někdy pěstuje i N. sociabilis var. napina, která má řepovitý kořen. Oba taxony patří k poměrně nenáročným kaktusům, ale první květy se objevují až zhruba za deset let.

Neoporteria

tuberisulcata

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Stejně jako řada jeho příbuzných prošel i tento kaktus mnoha rody v rámci čeledi, a tak ho kak­ tusáři doposud znají jako Horridocactus či Pyrr­ hocactus tuberisulcatus. Stonek je v mládí kulo­ vitý, později roste do mírného sloupku, přičemž největší exempláře mohou mít šířku až 20 cm. Až 20 silných žeber je pokryto pokožkou tmavě ze­ lené barvy. Podlouhlé vlnaté areoly nesou nejvíce 10 okrajových a 4 středové trny (obvykle však méně), které všechny směřují od stonku. Květ má zajímavou červenohnědou barvu a vyrůstá poblíž temena. Za nejznámější lokalitu tohoto kaktusu jsou pova­ žovány pobřežní zóny Chile v okolí Valparaiso, kde osídluje kopečky v blízkosti moře. Mezi kak­ tusáři nepatří k příliš rozšířeným druhům, a to především z toho důvodu, že se dlouhou dobu spekulovalo, co se vlastně pod názvem N. tuberi­ sulcata skrývá. Důležité je proto získat seme­ náčky z ověřeného zdroje. Výsev semen ani další

Neoporteria sociabilis

kultivace nejsou náročné; rostliny vyžadují během léta především dostatek slunce a čerstvého vzdu­ chu. Během sezóny je vhodné letnění pod širým nebem s přenosnou stříškou, ochraňující rostliny před dlouhodobými dešti.

Jak napovídá druhový název, jedná se o kaktus s jemnými chlupy, protože villosus = chlupatý. Jeho sloupkovitý stonek dorůstá 15-20 cm výšky při šířce okolo 8 cm, dospělé rostliny mají většinou červenozelenou pokožku. 13-15 že­ ber se rozpadá do zaoblených hrbolců. Špatně

odlišitelné okrajové a středové trny vytvářejí hustou spleť složenou z bílých, měkkých až vla­ sovitých chlupů a pevnějších černých nebo hně­ dých trnů, které snad můžeme pokládat za trny středové. Květy jsou podle popisu jen 2 cm dlouhé, ale ve sbírkách i v přírodě se vyskytují rostliny s květy delšími. Jejich barva je proměn­ livá, ale většinou růžovočervená s oranžovým nádechem. Areál výskytu je poměrně široký a táhne se v délce několika desítek kilometrů severojižním směrem od Rio Huasco v Chile. Dnes se již ve sbírkách objevují i rostliny pravokořenné, ale v minulosti se většinou udržovaly v kultuře pouze jako roubovanci, např. na Eriocereus jusbertii. Vyžaduje plné slunce, čerstvý vzduch a včasné probuzení, protože kvete velmi brzy zjara.

Neoporteria tuberisulcata

Neoporteria villosa

Neoporteria

villosa

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

247

Opuntia miquelii

liny. Dorůstá do výšky asi 1 m a jednotlivé články s namodralou epidermis jsou asi 5 cm široké a až 15 cm dlouhé. Trny rostoucí z oválných areol mají délku až 10 cm a velké množství glochidií hnědé barvy má mikroskopické rozměry. Bílorůžové květy jsou široké 4-5 cm a otevírají se během let­ ních dní. Roste v nejsušších místem pouště Atacama v Chile, kde bývá napadána parazitem Phrygilanthus aphyllus (červená pnoucí lodyha na snímku), jehož bezchlorofylový stonek je vyživován ze stonku kak­ tusu. Ve sbírkách se pěstuje poměrně vzácně; rostlinný materiál je málo dostupný a také rostliny nejsou příliš atraktivní. Jinak platí stejné zásady jako u ostatních zástupců rodu.

Trichocereus chilensis SLOUPOVITÝ

Opuntia

miquelii

KEŘOVITÝ

Dříve byla řazena, do samostatného rodu Austro­ cylindropuntia, kvůli svým válečkovitě rostoucím článkům, ze kterých se skládá celý stonek rostTrichocereus chilensis

248

Poměrně proměnlivý druh, o jehož výšce kolují nejrůznější dohady. V přírodě však vytváří od báze větvené keře, nepřevyšující obvykle 2,5 m. Jsou velmi trnité a také proto vznikl popis jedné variety jako T. chilensis var. eburneus, která je ještě výraznější svým otrněním. Kvete v noci se otevírajícími květy, které vyrůstají poblíž vrcholu, jsou bílé s nazelenalými okraji okvětních plátků.

Trichocereus skottsbergii

Druh se vyskytuje v chilské provincii Coquimbo nedaleko Las Cardas a Socos, v nadmořských výškách 200-400 m. Tam jej také pozoroval K. Kníže a své sběrové položky označil jako KK 1423 a 1424. Ve sbírkách se pěstuje jen výji­ mečně. Vyžaduje plné slunce. V létě snáší po­ měrně vydatnou zálivku a je důležité občasné při­ hnojení komplexním typem hnojiva.

Trichocereus

skottsbergii

KEŘOVITÝ

Jeden z divoce otrněných zástupců rodu, který byl v minulosti řazen také do rodu Echinopsis, s nímž je možná jen vzdáleně příbuzný. Od báze se větvící stonek vytváří mohutné keře, vysoké až 2 m. Jednotlivé stonky jsou až 14 cm široké,

pokryté šedozelenou epidermis. Z eliptických areol vyrůstá větší množství okrajových trnů (22-26), jejichž délka je až 6 cm, a obvykle také 3 trny středové, až 12 cm dlouhé. Trny v růstové zóně stonků jsou hnědožluté, později se zabarvují do šedá. Květní trubka je zahalena do šedavých vlasů, okvětní lístky jsou bílé, květ je až 12 cm dlouhý. Výskyt druhu je udáván z nehostinných oblastí chilské provincie Coquimbo, kde roste nedaleko pobřeží mezi Talinay a Fray Jorge, kde ho také sbíral K. Kníže pod polním označením KK 101. Vzhledem k minimální nabídce semen je tento kaktus ve sbírkách poměrně vzácný, a to i přesto, že jeho pěstování je snadné. Důležité je zvolit větší pěstební nádobu, nebo ho zasadit přímo do skleníkového záhonu. Za několik let je pak scho­ pen předvést své krásné otrnění a zhruba za 15 let i první květy.

249

8. Okrajové oblasti V této kapitole jsou jako okrajové oblasti myšlena místa, kde kaktusy tvoří pouze okrajovou složku vegetace a kde druhová četnost kaktusů je po­ měrně zanedbatelná. Tím nechceme říci, že kak­ tusy kupříkladu ze států Paraguay, Uruguay nebo třeba z Kuby jsou méně zajímavé. V žádném pří­ padě! Například na Galapážských ostrovech roste nesmírně vzácný Brachycereus nesioticus a ně­ které endemické Opuncie, jako je Opuntia echios var. gigantea. Okrajové oblasti jsou tedy opravdu jen místa, kde je výskyt kaktusů menší než v cent­ rech rozšíření. Zajímavé jsou však tím, že se tam vyskytují kaktusy často coby endemické druhy, jako právě například na Kubě. Okrajové oblasti můžeme rozdělit do dvou zá­ kladních kategorií. Jednak to jsou pravé tropy, jako je již zmiňovaná Kuba, nebo naopak oblasti klimaticky velmi nepříznivé, jako kupř. Patagonie či Kanada. Uruguay a Paraguay zahrnujeme v naší knize do okrajových oblastí z toho důvodu, že druhová pestrost kaktusů v těchto státech není tak velká, aby vydala na samostatnou kapitolu. Kaktusy v klimaticky nejméně příznivých oblas­ tech jsou přizpůsobeny velmi drsným podmínkám a ani u nás jim nevadí nejtužší zimy, jen je větši­ nou nutné zajistit velmi dobrou drenáž skalky, ve které rostou. Vhodný je také přístřešek, který za­ chytí a odvede větší část srážek. Ty kaktusům nej­ více škodí během vlhkého a velmi chladného prů­ běhu počasí na začátku a především na konci zimy. Původní nejseverněji rostoucí druh Opuntia compressa byl zaznamenán přibližně na 57. rov­ noběžce severní šířky, kdežto nejjižněji rostoucí kaktusy pocházejí přibližně ze 49. rovnoběžky jižní šířky, kde byly v Patagonii u San Julian na­ lezeny např. Tephrocactus darwinii či Maihuenia patagonica. Tropické kaktusy ze suchých oblastí jsou většinou velmi teplomilné a obzvláště náročné na pěsto­ vání. To platí zejména o ostrovních zástupcích rodu Melocactus. Jejich kultura je poměrně ob­ tížná, a to i přesto, že jim dopřejeme teplé a suché přezimování. Věříme však, že se brzy stanou módní záležitostí, protože přezimování na para­ petu okna v běžně topené místnosti může zajistit naprosto každý. Do okrajových oblastí výskytu by bylo v podstatě možné zahrnout i místa, kde kaktusy rostou díky rozšíření člověkem. Kaktusy jako nepůvodní druhy dnes rostou na všech kontinentech (pomineme-li Antarktidu), ale v naší knize se věnujeme kaktusům především na původních stanovištích.

Cleistocactus

flavispinus

SLOUPOVITÝ

Vzpřímené tenké stonky rostou do 80 cm výšky, na přistíněných lokalitách mohou i poléhat. Otr­ nění není nápadné, zato však vynikají překrásné zygomorfní květy. Jejich báze je karmínově čer­ vená a postupně přechází přes oranžovou až ke žluté. Původní lokalita není přesně známa. Dnes se tento druh nachází na mnoha místech v Paraguayi. Ve sbírkách se vyskytuje jen zřídka, ale v některých specializovaných kolekcích botanických zahrad se s ním lze setkat, často však pod označením C. baumannii var. flavispinus. Cleistocactus flavispinus

vlevo: Hylocereus undatus, detail květu

251

Dendrocereus nudiflorus

Escobaria cubensis

Dendrocereus

nudiflorus

SLOUPOVITÝ

Zvláštní a poměrně výjimečný kaktus, který vy­ tváří stromovité rostliny, vysoké až 10 m. Na metr vysokém kmenu vyrůstají asi 12 cm široké vý­ hony, rozdělené na 3-5 výrazných žeber. Na jejich hranách jsou drobné bílé areoly, ze kterých vy­ růstá 2-15 trnů různé délky, přičemž nejdelší jsou až 4 cm dlouhé. Bílé elegantní květy jsou široké asi 12 cm, otevírají se během noci a jsou široce ro­ zevřené. Druh je kubánským endemitem; původně rostl na jihozápadě ostrova, odkud byl rozšířen jako okrasná rostlina do parků na celém ostrově, ale i do jiných zemí tropů. Vyžaduje teplé přezimo­ vání s teplotami neklesajícími pod 15 °C a velkou pěstební nádobu s živným substrátem. Starší rost­ liny zabírají poměrně hodně místa, a tak se s tímto kaktusem většinou setkáme jen jako s botanickou zajímavostí v některé botanické zahradě.

252

Escobaria

cubensis

KULOVITÝ I tento druh se řadí, stejně jako většina zástupců rodu, mezi miniaturní kaktusy. Jednotlivé stonky obvykle dorůstají nejvýše 30 mm šířky, mírně od­ nožují a vytvářejí malé několikahlavé skupinky. Stonek je rozdělen na válcovité bradavky; každá nese areolu, z níž vyrůstá asi 10 okrajových bí­ lých trnů. Světle žluté květy se objevují v létě a jsou přibližně 2 cm dlouhé. Jedná se o velmi vzácný endemit, pocházející pouze z jihovýchodních oblastí Kuby. Ve sbírkách bývá zastoupen jen výjimečně. Na pěstování není extrémně náročný, ale vyžaduje zimování s teplo­ tami nad 15 °C.

státu Rio Grande do Sul. Rozhodně nepatří mezi kaktusy, které lze doporučit začátečníkům. V rámci rodu se jedná asi o jeden z nejproblémo­ vějších druhů. Někteří pěstitelé doporučují její roubování na Selenicereus nebo Eriocereus, na kterých dobře roste i kvete, ale rostlinky dorůstají větších rozměrů než na vlastních kořenech. Vyža­ duje plné slunce, čerstvý vzduch a zálivku vždy po dokonalém proschnutí substrátu. Zimujeme ra­ ději při vyšších teplotách mezi 12-15 °C.

Gymnocalycium megalothelos KULOVITÝ

Opravdová miniaturka mezi kaktusy a neustále vyhledávaná rarita. Stonek nedorůstá větších roz­ měrů než 3 cm šířky a je rozdělen na 10-15 málo zřetelných žeber. Uprostřed těchto žeber je řada areol, které nesou asi 8 krátkých trnů hnědočerné barvy. Zajímavá je také hnědozelená epidermis, která je výrazně vybarvená na přímém slunci. Květ se otevírá jen za slunečných dní a má šířku často větší, než je šířka stonku. Květy se mohou přeměnit v plod i bez otevření; opylují se a oplod­ ní vlastním pylem ještě v poupěti (kleistogamie). F. asteroides se vyskytuje v Uruguayi, ale také v Brazílii, kam zasahuje její výskyt do spolkového

Druhový název megalothelos je poněkud zavádě­ jící, jelikož v překladu znamená s velkými bra­ davkami. U rodu Gymnocalycium je však stonek členěn do žeber, která mohou bradavky vzdáleně připomínat. Dorůstá šířky asi 16 cm a výškou vět­ šinou nepřesahuje 14 cm. Okrajové trny jsou pa­ prsčitě rozložené, převážně přimknuté ke stonku nebo mírně odstávající, středový trn většinou zcela chybí. Květ se objevuje později na jaře a má bílou či narůžovělou barvu vnitřních okvětních plátků. Zajímavý je i žlutý plod, který podélně puká. Rozšíření v přírodě je v literatuře uváděno velmi obecně jako Paraguay. Zato ve sbírkách se jedná o poměrně známý a rozšířený druh, především mezi specialisty na tento rod. Pěstování není ob­ tížné; snáší mírné přistínění a v zimě může být uklizen i do tmavé místnosti (s nízkými teplotami okolo 10 °C).

Frailea asteroides

Gymnocalycium megalothelos

Frailea

asteroides

KULOVITÝ

253

Gymnocalycium mihanovichii var. stenogonum

Gymnocalycium mihanovichii KULOVITÝ

Jedno z nejznámějších gymnokalycií, které si zís­ kalo velkou oblibu u amatérů i specialistů. Kulo­ vitý stonek dorůstá šířky až 6 cm a je zajímavý zbarvením pokožky, která může být červenoze­ lená až hnědozelená. Od areol se většinou táhnou světleji zbarvené proužky. Žeber bývá obvykle 8 a na hranách nesou areoly, z nichž vyrůstá 4-6 okrajových trnů. Žlutozelené květy jsou až 4,5 cm dlouhé. Poupata jsou chráněna růžovozelenými šupinami. Druh byl znovu objeven v Paraguayi nedaleko Ba­ rlia Negra, kde roste ve společenstvu trav a další suchomilné vegetace. Jak už bylo zmíněno, ve sbírkách se rozšířil díky velké barevné pestrosti a variabilitě. Zároveň je jeho pěstování nesmírně jednoduché; poskytneme-li rostlině mírně přistí­ něné stanoviště, slabě kyselý substrát s přídavkem rašeliny a chladné přezimování, dočkáme se každý rok velkého množství květů. Rozmnožuje­ me výsevem semen a semenáčky obvykle kvetou již třetí rok.

Gymnocalycium var. stenogonum

mihanovichii

SLOUPKOVITÝ

Varieta je velmi podobná základnímu druhu a někteří odborníci dokonce její samostatnost zpochybňují. Rostliny jsou však robustnější, žebra Gymnocalycium mihanovichii

rozdělená do hrbolců s ostrými hranami, příčné pásky žeber jsou oproti základnímu druhu úzké. Květ je bílý nebo zelenobílý a také větší než u zá­ kladního druhu, dospělé exempláře mají květy dlouhé až 8 cm. Původní naleziště této variety se nacházejí také v Paraguayi, kde roste u Tóro Alarachi. Pěstování je shodné jako u ostatních nenáročných gymnoka­ lycií. Důležité je zajistit mírné přistínění, protože plné slunce snášejí špatně, obzvlášť malé seme­ náče, které se snadno přehřejí a důsledkem zapa­ ření kořenového krčku shnijí.

Gymnocalycium netrelianum DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Plochá, ve stáří až kulovitá rostlinka, nedorůsta­ jící obvykle větší šířky než 8 cm, později vytváří dosti odnoží. Tmavě zelený stonek je rozdělen na 14 žeber, rozpadlých do příčně oddělených hr­ bolců. Areoly nesou 5-7 okrajových trnů, dlou­ hých jen 5-15 mm. Krásný a velký žlutý květ má při plném otevření šířku až 5 cm. Autor původního popisu této rostliny neuveřejnil naleziště, ale podle současných zjištění cestova­ telů, roste na mnoha lokalitách v jihoamerické Uruguayi. Pěstování není obtížné. K rozmnožo­ vání lze použít jak semena, tak odnože, které za­ kořeňují již na mateřské rostlině. Druh vyžaduje substrát s přídavkem rašeliny, mírné přistínění a lépe mu vyhovují nižší letní teploty než přehřátý skleník. Vhodná kultura je v pařeništi. Zimování chladné a může být i tmavé.

254

Gymnocalycium netrelianum

Mammillaria columbiana

Gymnocalycium uruguayense var. roseiflorum

jsou známa i další místa s touto růžově kvetoucí varietou, např. Paso Rial nebo 40 km jižním smě­ rem od města Artigas. I toto gymnokalycium dá přednost mírnému přistínění před plným sluneč­ ním úpalem. Výsev semen není obtížný a rostliny dospívají za 5-7 let. Vhodným pěstebním substrá­ tem je směs zahradní země, rašeliny a písku.

DISKOVITÝ - KULOVITÝ Ploše kulovitý stonek dorůstá šířky 8-10 cm a je rozdělen na 12 plochých žeber. Z oválných areol vyrůstá 3-7 ke stonku přimknutých okrajových trnů. Varieta se od základního druhu liší právě rů­ žovým květem, jak napovídá její jméno. Podle pozorovatelů lze na stanovišti, kde tato rů­ žově kvetoucí varieta roste, nalézt i jedince kve­ toucí čistě bíle, a tak je možné pochybovat o oprávnění existence této variety. Roste však na odlišné lokalitě než základní drah. Rostliny byly pozorovány v Paso de los Toros v Uruguayi, ale Gymnocalycium uruguayense var. roseiflorum

Mammillaria

columbiana

SLOUPKOVITÝ

Sloupkovité rostoucí druh mamilárie, který vy­ tváří solitérní stonky, vysoké asi 15 cm a široké 5-6 cm. V axilách se vytváří mnoho bílé vaty a z plstnatých areol na špici bradavek vyrůstá 18-20 okrajových trnů, obvykle 4-6 mm dlouhých a sklovitě bílých. 4-5 středových trnů směřuje od stonku, mají většinou žlutou barvu s hnědou špicí a jejich délka je maximálně do 1 cm, častěji však jen 6-7 mm. Květy vyrůstají z vlnatých axil a jsou karmínově červené. Oranžovočervený plod obsa­ huje hnědá semena. Jedna z mála mamilárií, která se nevyskytuje v Mexiku či v USA, ale pochází ze severních ob­ lastí Jižní Ameriky. Roste jednak v Kolumbii, jak napovídá druhový název, ale také ve Venezuele. Zde ji sbíralo v minulosti několik kaktusářů a do­ dnes kolují ve sbírkách polní sběrová čísla Rep 2227 nebo Rep 2230. Pro tuto mamilárií platí v kultuře nutnost teplejšího přezimování a umís­ tění na plném slunci. Přes léto rostliny zastavují růst a je vhodné omezit také zálivku, aby nezahnívaly. Množíme výsevem semen, která čerstvá ochotně klíčí.

255

Mammillaria nivosa

Mammillaria

dlouhé bradavky. Z areol vyrůstají středové i okrajové trny slámově žluté až nahnědlé barvy. Nažloutlé, 2 cm dlouhé květy se v husté vatě špatně otevírají. Rostlina je však především oz­ dobná kyjovitými plody šarlatově červené barvy, které vysouvá z axil přibližně jeden rok po opy­ lení a oplození. Jeden z mála druhů, který se usadil na sušších místech v tropickém pásmu na Bahamském sou­ ostroví a na Malých Antilách. Roste především na skalnatých výchozech při pobřeží a navzdory teplotám, které v místech původního výskytu nek­ lesají dlouhodobě pod 20 °C, nemá tato mamilárie v kultuře specifické nároky. Teplota při zimování by se měla pohybovat mezi 12-15 °C, přičemž krátkodobý pokles pod 10 °C jí příliš nevadí. Dobře prosperuje na vlastních kořenech, jen je důležité aby substrát měl mírně zásaditou reakci. Do­ poručujeme nerosit, nekropit, protože pak rostliny ztrácejí svou největší krásu - bílou vatu v axilách.

nivosa

SLOUPKOVITÝ

Melocactus

acunai

KULOVITÝ

Bílá vata tvořící se v axilách i areolách u temena této mamilárie jistě dala vznik jejímu druhovému jménu - nivosa totiž znamená v latině sněhobílá. Většinou roste zprvu solitérně, teprve ve vyšším věku začínají rostliny od báze odnožovat. Válcov­ itý, až 10 cm vysoký stonek má tmavě zelenou pokožku a je členěn na kuželovité, asi 1,5 cm

Ve stáří začíná růst do sloupku (až 30 cm výška, asi 10 cm šířka). Vyniká velmi výrazným, nádher­ ným otrněním. Nejdelší trny jsou až 5 cm dlouhé, velmi silné, dřevité. Cefálium roste po mnoha le­ tech. Kvítky jsou drobné, asi 1,5 cm široké, tmavě červené. Plodem je kyjovitá červená bobule.

Melocactus acunai

Melocactus caesius

256

Melocactus communis

Melocactus

communis

SLOUPKOVITÝ Byl popsán již v roce 1811, tehdy však ještě jako Cactus melocactus communis. Kulovitý stonek je v dospělosti charakteristický cefáliem, které při­ růstá, až se z něj stává vysoký válcovitý útvar, z něhož vykvétají tmavě růžovočervené květy, ši­ roké asi 1,5 cm. Druh obývá některé ostrovy, např. Jamaiku, roste na ostrůvcích nedaleko Guadaloupe a obecně na jižních Bahamách. Je poměrně hojně zastoupen ve sbírkách, platí pro něj totéž, co pro náročnější zástupce rodu.

Melocactus

guitarti

KULOVITÝ

Je to typický ostrovní endemit. Pochází z Kuby, kde roste v pobřežních zónách. Pěstitelsky patří všechny pobřežní melokaktusy k velmi náročným rostlinám. Nevyhovuje jim zřejmě dlouhá perioda během zimy, kdy prakticky nesvítí sluníčko. V každém případě zimujeme na co nejsvětlejším místě při teplotách, které by neměly klesnout pod 15 °C. Substrát volíme velmi propustný s výraz­ ným zastoupením minerální složky.

Melocactus

caesius

KULOVITÝ

Solitérní stonek je vysoký až 20 cm a jen o něco málo méně široký. Na první pohled upoutá mod­ ravou barvou epidermis. Výrazných žeber je ob­ vykle 10-15 a na hranách nesou vnořené areoly, z nichž vyrůstá 6 okrajových a 1 středový trn. Všechny jsou přibližně stejně dlouhé (2-3 cm). Terminální cefálium je složené z vaty a štětinovi­ tých trnů a během léta z něj vyrůstají fialovočer­ vené, až 2 cm široké květy. Plodem je červená bo­ bule s poměrně malým počtem semen. Jeden z mála kaktusů, které pocházejí z Vene­ zuely, ale roste také na ostrově Trinidad v Ka­ ribském moři, nedaleko od venezuelského po­ břeží. Stejně jako všechny melokaktusy potřebuje velmi teplé zimování nejlépe na světle. Teplota by neměla dlouhodobě klesnout pod 16 °C. Seme­ náčky rostou poměrně dobře na vlastních koře­ nech, ale starší rostliny dokáží pěstitele dost po­ trápit. Snadno ztrácejí kořeny a jejich obnova trvá mnoho měsíců, někdy dokonce i několik let. Po­ kud se rozhodneme k roubování, je vhodnou pod­ noží Myrtillocactus geometrizans.

Solitérně rostoucí druh s kulovitým stonkem, do­ růstajícím šířky až 15 cm. Okrajové trny jsou silné, dřevité. Dva středové trny trčí od rostliny a směřují vzhůru. Cefálium je vysoké 4 cm a ši­ roké až 7 cm. Květy jsou největší v rámci rodu a mohou být až 4 cm dlouhé. Vyskytuje se dnes jako velmi vzácný endemit ve střední části Kuby a jeho areál je omezen na pou­ hých několik kopců Sierra de Jatibonico. Podle od­ borníků patří mezi nejohroženější kaktusy vůbec. Vzhledem k tomu, že se v Evropě objevila před mnoha desítkami let semena pocházející z impor­ tovaných rostlin, je dnes k dispozici dostatek rost­ linného materiálu. Přesto však je pěstování tohoto druhu problematické, a proto je vhodné roubovat semenáče na pomalu rostoucí podnože. Melocactus guitarti

257

Melocactus harlowii

Melocactus

harlowii

SLOUPKOVITÝ Až 25 cm vysoký stonek je utvářen do mírného sloupku, který bývá v dospělosti 15 cm široký. Ob­ vykle je rozdělen na 12 výrazných žeber, z velké části však zakrytých trny. Z hnědošedého cefália vyrůstají asi 2 cm široké růžovočervené květy. Další z endemitů ostrova Kuby, kde roste na vý­ chodě v provincii Oriente v blízkosti moře. Vzhle­ dem k jeho nárokům je to ve sbírkách jeden ze vzácných druhů melokaktusů. Teplé a světlé zimo­ vání je základem úspěchu. Množíme výhradně vý­ sevem semen. Rostlina na obrázku sice vytvořila na

258

vrcholu stonku (u báze cefália) odnože, z nichž by bylo možné vypěstovat pravokořenné rostliny, ale tato situace je u melokaktusů výjimečná.

Melocactus

maxonii

KULOVITÝ

Ploše kulovitý stonek dorůstá maximální šířky okolo 15 cm, přičemž je rozdělen na 11-15 výraz­ ných žeber. Z plstnatých areol vyrůstá 7-10 okra­ jových trnů, z nichž dva horní bývají velmi malé a tenké. Středový trn většinou jeden, vzácněji 2. Cefálium je nízké, široké a složené z bílých vlasů,

Melocactus maxonii

Notocactus bezrucii

vaty a krátkých štětin. Z něj vyrůstají světle čer­ vené nebo růžovočervené květy s bělavým třpy­ tem. Plod je krátce válcovitý, červený se zbytkem zaschlého květu. Středoamerický kaktus, který se vyskytuje v rozvolněných lesích v Guatemale nedaleko El Ran­ ­ho a také blízko Salama. Poměrně vzácný drah v našich sbírkách, především proto, že starší exempláře z neznámých příčin často hynou. Se­ menáčky rostou poměrně dobře, rychle přirůstají, ale asi za deset let, kdy jsou z nich větší rostliny, snadno ztrácejí kořeny a podléhají hnilobám. Os­ tatní zásady pěstování jsou shodné jako u všech dalších melokaktusů.

8 cm dlouhé a 5 cm široké. Podobně jako většina zástupců rodu má i N. apricus květ žlutý s krvavě červenou bliznou. Tento uruguayský kaktus roste v nižších nadmoř­ ských výškách okolo 500 m. Kdysi ho v přírodě sbírala řada kaktusářů, mimo jiné také K. Kníže, který udává jako jeho lokalitu okolí Treinta Třes a své sběry označil polním číslem KK 159. Po­ dobně jako celá řada notokaktusů je i tento druh vhodný pro začínající kaktusáře, jelikož bez pro­ blémů toleruje některé pěstitelské chyby. Květy po samoopylení vytvářejí dostatek klíčivých se­ men, z nichž se snadno vypěstují semenáčky, které již za 3-4 roky kvetou. Zimujeme i ve tmě, při teplotách okolo 10 °C.

Notocactus

apricus

KULOVITÝ Ve stáří vytváří trsovitý stonek, přičemž jednot­ livé rostlinky jsou široké asi 5 cm. Žeber je až 20 a jsou dělena na malé hrbolky. Otrnění je dosti va­ riabilní, ale trny jsou poměrně jemné a pružné. Květy jsou v porovnání se stonkem veliké, až Notocactus apricus

Notocactus bezrucii DISKOVITÝ

Původně ho popsal A. V. Frič jako Malacocarpus bezrucii, ale dnes je přeřazen do rodu Notocactus. Někteří odborníci dokonce zpochybňují jeho sa­ mostatnost jako druhu. Ploše kulovitý stonek je charakteristický třemi silnými trny, postavenými horizontálně nebo směřujícími dolů. Někdy se v areole objevují ještě dva malinké slabé trny tr­ čící nahoru, ty jsou však většinou neznatelné a tenké. Kvete asi 4 cm širokým žlutým květem s typickou červenou bliznou. Jak uvádí A. V. Frič ve svém popisu, rostliny v pří­ rodě dosahují obrovských rozměrů až 60 cm šířky, ale při tom jsou jen nízké, diskovitě. Druh roste mezi travou a pod nízkými keři. Jeho lokality se zřejmě nacházejí jak v Uruguayi, tak na jihu Bra­ zílie. Pěstování je poměrně snadné a rostliny lze bez problémů rozmnožovat výsevem semen, která ochotně klíčí. Větší exempláře snesou plné slun­ ce, menší rostliny dají přednost mírnému přistí­ nění. Nutné je chladné a pokud možno světlé pře­ zimování.

259

Notocactus

corynodes

Notocactus floricomus

DISKOVITÝ - KULOVITÝ Ploše kulovitý stonek je rozdělen na přibližně 16 výrazných žeber a jeho šířka může být až 15 cm. Existují velké rozdíly v počtu trnů u mladých rost­ lin, kterým z jedné areoly vyrůstá až 10 trnů, kdežto starší exempláře redukují jejich počet na 4-5. Temeno je zahaleno bílou vatou, z níž vyrů­ stají sírově žluté květy s červenou bliznou s deseti laloky, široké 4-5 cm. V původním popisu bylo jako místo výskytu označeno Montevideo, Mexiko. Tuto chybu pře­ brali později i další autoři. Druh se však vyskytuje v travnatých oblastech Uruguaye. Ve sbírkách bý­ vá pěstován poměrně méně, i když se jedná o pěk­ nou a nenáročnou rostlinu. Její květy se otevírají během celého léta a jsou ozdobou i brzy na pod­ zim, kdy ostatní kaktusy již většinou nekvetou.

Notocactus

floricomus

KULOVITÝ Nesmírně variabilní druh co se otrnění týče; bylo popsáno velké množství variet, které při součas­ ném pojetí botanické klasifikace ztrácejí poněkud na významu. Druh se vyznačuje asi 20 žebry, roz­ dělenými do kuželovitých hrbolců. Okrajové trny jsou tvrdé, jehličkovité. Středových trnů bývá až 5 a z nich jeden může dosahovat délky až 2,5 cm. Kvete v létě velkým žlutým květem s červenou bliznou. Pochází z Uruguaye, kde roste nedaleko měst Rivera a Tacuarembo na loukách ve společenstvu Notocactus corynodes

260

travin. Opět jeden z kaktusů i pro začátečníky, je­ likož dobře snáší menší pěstitelské přehmaty. Aby bohatě kvetl, potřebuje chladné zimování na světle. Pro úspěšné pěstování je vhodný dobře propustný substrát s přídavkem rašeliny.

Notocactus

grossei

SLOUPOVITÝ Sloupovitý stonek může v přírodě dorůst výšky až 1,7 m a šířky asi 30 cm, čehož se ve sbírkách vět­ šinou nedosáhne. Je rozdělen na 16-25 žeber, při­ čemž temeno je pokrytou bílou vatou. Hnědožlu­ tých trnů je obvykle 4-5, jsou mírně odstávající, měkké a nejjemnější z nich jsou až sklovitě prů­ svitné. Květ je při plném otevření asi 3,5 cm dlouhý a až 4 cm široký, světle zlatožlutý. Naleziště typových rostlin bylo jejich objevitelem Emilem Kuntzem udáváno jako teritorium Misiones v Paraguayi. Bohužel, v současné době se v departamentu Misiones zřejmě již žádná loka­ lita těchto rostlin nenachází. Poslední polní prů­ zkumy udávají jako místo výskytu druhu mezi Carepegua a Acahay. Ve sbírkách patří k velkým ozdobám, ale jeho rozlišení s blízce příbuzným N. schummannianus není zcela jednoduché. Spoleh­ livě se odliší až staré rostliny, protože N. schum­ mannianus má více žeber a jeho trny jsou jem­ nější a obvykle jich je větší počet. Pěstování je snadné, vyseté semenáčky zpočátku přirůstají po­ maleji, protože jsou velmi drobné, ale asi za rok jsou již přírůstky znatelnější. Pozor na popálení sluncem. Druh vyžaduje mírně kyselý, propustný substrát a před plným sluncem dá přednost mír­ nému, rozptýlenému přistínění.

Notocactus macambarensis

Notocactus grossei

Notocactus

macambarensis

KULOVITÝ Na první pohled je velmi podobný druhu N. mam­ mulosus, ovšem od něj se liší tím, že všechny jeho trny jsou velmi tvrdé, jehlovité a píchavé, což je obzvlášť markantní na temenu rostliny. Liší se také válcovitými plody. Květy, semena a celková stavba stonku je opravdu velmi podobná N. mam­ mulosus. N. macambarensis se vyskytuje, alespoň podle údajů autora popisu K. H. Prestlého, v uruguayské provincii Salto nedaleko Cuchilla del Salto, na plochých žulových plotnách na pastvině velké při­ bližně 1 000 m2. Pěstování je snadné a množení semeny nečiní potíže ani začátečníkům. Zásady kultury se neliší od ostatních zástupců rodu.

Notocactus

mammulosus) pocházely z okolí hlavního města Montevidea, kdežto pozdější zprávy o jeho vý­ skytu hovoří, že roste na jižním pobřeží Uruguaye nedaleko Piriápolis a Maldonado. F Ritter do­ konce uvádí, že tento taxon nalezl na jihu Brazí­ lie. Vyhledává společenstva travin na pahorcích pampy a Kníže ho nalezl nedaleko Valentin (Uru­ guay) v nadmořské výšce 600-800 m (KK 121). Mezi kaktusáři se jedná o velmi rozšířený druh a patří mezi ty, které mohou s úspěchem pěstovat i začátečníci. Při dostatečné zálivce, v mírně ky­ selém substrátu a při chladném zimování se do­ čkáme během léta mnoha krásných květů. Notocactus mammulosus

mammulosus

KULOVITÝ - SLOUPKOVITÝ

Většinou kulovitě rostoucí druh, teprve staré exempláře se protahují do mírného, asi 10 cm vy­ sokého a 6 cm širokého sloupku. Do žeber vtla­ čené areoly jsou vejčité, mírně plstnaté a vyrůstá z nich 10-13 okrajových trnů a 3 trny středové, silnější a delší než okrajové. Květy mají při plném otevření šířku až 6 cm. Plod je ve zralosti po­ dlouhlý, zčásti dutý a semena jsou hnědočerná, zvonovitého tvaru. Údaje o výskytu druhu se poněkud liší. Je však ji­ sté, že roste na území státu Uruguay. Autor popisu Lemaire uvádí, že rostliny, podle nichž vznikal popis (tehdy v roce 1838 však jako Echinocactus

261

Notocactus roseoluteus

Notocactus

schumannianus

SLOUPOVITÝ

Notocactus

roseoluteus

KULOVITÝ Solitérně rostoucí kaktus, jehož stonek může být široký až 18 cm. Žeber je obvykle 15-18 a rozpa­ dají se na výrazné hrbolce. Areoly jsou umístěny pod úrovní hrbolců a vyrůstá z nich asi 8 okrajo­ vých a maximálně 4 středové tmy, z nichž nejdelší mohou dosahovat délky 3 cm. Květ je široký až 8 cm a jeho růžovožlutá barva dala vznik také dru­ hovému jménu roseoluteus. Rostlina na snímku má květy poněkud tmavší než je obvyklé, ale ba­ revná variabilita je zcela běžná. Typová lokalita druhu je udávána od Tanqueras z uruguayské provincie Rivera. Roste v kopcovitém terénu v nadmořských výškách okolo 300 m. Jeho areál výskytu se však táhne až do jižních oblastí sousedního brazilského státu Rio Grande do Sul. Rozmnožujeme bez větších problémů výsevem přilbovitých semen, která jako čerstvá výborně klíčí. Druh je samosprašný, takže s jejich získáním není žádný problém. Na substrát není náročný a velmi mu vyhovuje směs živnější země s pří­ davkem vyzrálého kompostu. Zimujeme v chlad­ ném prostředí, během sezóny potřebuje umístění na plném slunci a vcelku vydatnou zálivku. Do květu­ schopné velikosti dorůstá za 8-10 let. Notocactus schumannianus

262

Sloupovitý stonek může v přírodě dorůst výšky až 1,8 m a šířky asi 30 cm, čehož se ve sbírkách vět­ šinou nedosáhne. Je rozdělen na přibližně 45 že­ ber, přičemž temeno je pokrytou bílou vatou. Hnědožlutých trnů bývá 6-8, jsou mírně odstáva­ jící, měkké a nejjemnější z nich jsou až sklovitě průsvitné. Květ je při plném otevření asi 3,5 cm dlouhý a až 6 cm široký, světle zlatožlutý. Naleziště typových rostlin bylo jejich objevitelem Emilem Kuntzem udáváno jako teritorium Misiones v Paraguayi. Bohužel, v současné době se v departamentu Misiones zřejmě již žádná loka­ lita těchto rostlin nenachází. Ve sbírkách patří k velkým ozdobám, ale jeho rozlišení s blízce pří­ buzným N. grossei není zcela jednoduché. Spo­ lehlivě se odliší až staré rostliny, protože N. gros­ sei má méně žeber a jeho trny jsou silnější a obvykle jich je méně. Pěstování je snadné, vy­ seté semenáčky zpočátku přirůstají pomaleji, pro­ tože jsou velmi drobné, ale asi za rok jsou již pří­ růstky znatelnější. Pozor na popálení sluncem. Druh vyžaduje mírně kyselý, propustný substrát a před plným sluncem dá přednost mírnému, roz­ ptýlenému přistínění. Notocactus scopa

Notocactus

scopa

Opuntia dillenii

SLOUPKOVITÝ Díky obrovskému areálu výskytu a vrozené pro­ měnlivosti patří mezi nesmírně variabilní taxony. Bylo u něj popsáno mnoho variet a forem, o je­ jichž oprávněnosti se přou nejen odborníci na rod Notocactus, ale všichni taxonomové vůbec. Mírně sloupkovitý stonek dorůstá obvykle výšky až 30 cm, ale k vidění jsou i rostliny vysoké bezmála 0,5 m s šířkou stonku asi 10 cm. Okrajových trnů bývá poměrně mnoho, jejich počet kolísá okolo 40, středové trny bývají nejčastěji 3-4. Květy se objevují z nejmladších areol na temenu a mají ty­ pickou citrónově žlutou barvu s šarlatově červe­ nou bliznou. Centrem výskytu druhu je Uruguay, kde roste od jižního pobřeží až po brazilský stát Rio Grande do Sul. Vyskytuje se na skalnatých výchozech i mezi trsy trávy v nižších nadmořských výškách. Různé podmínky na nalezištích předurčují tomuto kak­ tusu také různé nároky na pěstování ve sbírkách, a proto i u tohoto komplexu platí, že je vhodné znát původ semínek nebo semenáčků. Jen málo­ který kaktusář však ví, odkud jeho rostliny pochá­ zejí. Řada sběratelů přivezla v dávné minulosti do Evropy mnoho semen, popřípadě rostlin, které ne­ ustále kolují (FR 1393a, KK 591, HU 291 a řada jiných). Jeho pěstování není výrazně náročné, mezi notokaktusy však patří k obtížněji pěstova­ telným.

olové plsti a 3 dolní jsou až 25 mm dlouhé, při­ mknuté ke stonku. Citrónově žlutý květ se obje­ vuje v létě a bývá až 5 cm široký. Roste prakticky v celé Uruguayi a dokonce zasa­ huje až na jih brazilského státu Rio Grande do Sul. Mírně přistíněné stanoviště a mírně kyselá půdní reakce substrátu jsou dva důležité předpo­ klady zdárného růstu a vývoje této rostliny. Roz­ množujeme výsevem zvonkovitých semen. Staré exempláře odspodu korkovatí, což je jev, který probíhá i v přírodě.

Opuntia Notocactus

sellowii

DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Ploše kulovitý až kulovitý stonek dorůstá šířky až 18 cm a je rozdělen na 10-18 výrazných žeber. Na jejich hranách jsou velké areoly, pokryté bílou plstí. Trny vyrůstají přibližně po 10, přičemž hor­ ní okrajové jsou krátké, téměř nevyčnívající z areNotocactus sellowii

dillenii

KEŘOVITÝ Nižší, bohatě větvená, keřovitě rostoucí Opuncie, jejíž maximální výška se pohybuje okolo 3 m, při­ čemž může vytvářet poměrně silný a masivní kmínek. Jednotlivé články jsou oválné, až 40 cm dlouhé a do 10 cm široké, mají jasnou, leskle ze­ lenou barvu. Počet trnů vyrůstajících z každé are­ oly je variabilní, ale většinou jich není více než deset. Glochidie jsou velmi jemné a mají zpětné háčky. Typické rostliny vykvétají citrónově žlutě, ale některé formy mohou být zbarveny až dočer­ vena. Dozrálé plody jsou červené, s množstvím drobných glochidií. Původní rozšíření této Opuncie se dnes mapuje po­ měrně obtížně, neboť roste jak na východním po­ břeží USA, tak na Bermudách a také na Kubě. Jako zplanělá se vyskytuje také v jižní Indii a do­ konce až v Austrálii, kam byla zavlečena člově­ kem. Díky svým rozměrům se ve sbírkách neob­ jevuje příliš často, ale její pěstování je neobyčejně snadné. Odlomené články spolehlivě zakořeňují a rostliny snášejí i hrubé pěstitelské přehmaty. Bohužel, v evropských podmínkách kvetou až za mnoho let.

263

Opuntia rubescens

Opuntia rubescens KEŘOVITÝ Někteří pěstitelé znají tuto opuncií pod rodovým názvem Consolea, který se již neužívá. Je to velmi proměnlivý druh jak v délce otrnění, tak v barvě květů. Vytváří rovný válcovitý kmen, který může být až 6 m vysoký při šířce okolo 15 cm. Kmen je většinou porostlý až 8 cm dlouhými trny. Články mohou nést trny, ale známe rostliny zcela bez­ trnné. Květy jsou nejčastěji žluté, dále oranžové, ale i červené. Rostlina na snímku dokonce vy­ kvetla oběma barvami naráz. Původně udávanou domovinou je Brazílie, ale jak se někteří autoři domnívají, jde o omyl. O. rubes­ cens pochází ze suchých jihozápadních oblastí ostrova Portoriko, dále z Panenských ostrovů a z části Malých Antil od Martinique až po Guadeloupe. Dnes se však pěstuje v mnoha par­ cích a zahradách tropického světa jako okrasný druh. Ani ve sbírkách nepatří ke zcela opomíje­ ným opunciím a setkáme se s ní v některých bota­ nických zahradách. Vyžaduje teplejší přezimo­ vání, kdy teploty neklesají dlouhodobě pod 15 °C.

Selenicereus grandiflorus

264

Selenicereus urbanianus

Selenicereus

grandiflorus

POPÍNAVÝ Jeden ze zástupců liánovitých druhů, jejichž sto­ nek se šplhá po kmenech stromů či po jakékoliv opoře za světlem. Bývá obvykle jen asi 3 cm ši­ roký a několik metrů dlouhý. Jehlovité tmy jsou 0,4-1 cm dlouhé, nepříliš výrazné. Že se dočkáme překrásných květů, poznáme, když z areoly začne vyrůstat poupě výrazně obalené jemnými chlupy, které se později vyvine v květ asi 20 cm v prů­ měru. Otevírá se na noc, a proto tento kaktus zís­ kal výstižné lidové jméno „královna noci". Typová lokalita druhu není přesně známa, ale bez­ pečně víme, že se vyskytuje původně na Jamaice a na Kubě, snad také v nížinách na východě Me­ xika. Dnes však zdomácněl v mnoha tropických a subtropických zemích světa, kde je pěstován pro okrasu na zahradách a v parcích. Někteří kaktu­ sáři na něj dokonce roubují a pěstují ho ze ston­ kových řízků po tisících. Vidět pěkné sbírkové exempláre je poměrně vzácnost, protože S. gran­ diflorus vyžaduje dostatek prostoru a nejlépe mu vyhovuje volná stolová kultura, nikoliv pěstování v květináči.

Selenicereus urbanianus POPÍNAVÝ

Typicky liánovitý stonek je určen ke šplhání po kmenech stromů. Stonek může být až několik metrů dlouhý, ovšem jen asi 4-5 cm široký. Na ob­ vodu stonku se často vytvářejí vzdušné kořeny. Otrnění není nijak výrazné, fascinující jsou však květy, jejichž šířka i délka dosahuje asi 30 cm. Vnější žluté okvětní lístky se při otevření květu paprskovitě rozloží po obvodu, zatímco vnitřní široké, smetanově bílé okvětní lístky vytvářejí ja­ kousi úzkou trubku. S. urbanianus roste původně jen na Kubě a Haiti, odkud byl rozšířen jako okrasný druh do mnoha zemí světa. Pěstuje se hlavně v parcích a zahradách. Ve sbírkách se setkáme spíše s předchozím druhem. Vzhledem k bujnému růstu zástupců tohoto rodu není jednoduché pěstovat jich v našich skromných skleníkových podmínkách více. Rozmnožování stonkovými řízky je neobyčejně snadné, protože pů­ vodně vzdušné kořeny začnou po zasazení do sub­ strátu ihned fungovat jako klasické zemní kořeny a zásobují rostlinu vodou a živinami.

265

9. Kulturní hybridy a kaktusářské zvláštnosti Obsah této kapitoly slučuje jednak kaktusy, které vznikly přičiněním kaktusáře zahradníka a jednak zvláštní útvary kaktusů, které vznikají spontánně v přírodě či ve sbírkách a které kaktusář pěstitel následně rozmnožuje. Kulturní hybridy se dostávají do popředí zájmu v posledních letech a obzvlášť některé rody za­ znamenaly velký zájem komerčních pěstitelů. Především rod Schlumbergera poskytl řadu zají­ mavých kultivarů (odrůd), které zpestřují trh s po­ kojovými květinami. Určitou módou jsou také mezirodové hybridy x Epicactus. Co se záměrných hybridů týče, jsou kaktusy po­ někud specifickou skupinou, u které se většina pěstitelů snaží ve sbírce udržet tzv. „čisté" druhy. Výjimkou jsou snad hybridy rodu Astrophytum a některé hybridy v rámci rodů Echinopsis, Lobi­ via a Chamaecereus. Existují však i sbírky speci­ alizované na nejrůznější hybridy, ale jejich počet je v porovnání s ostatními kolekcemi mizivý. Občas se stane, že se ve sbírce objeví některá zvláštní, spontánní mutace, která se stane zákla­ dem dalšího pěstování a rozšíří se do sbírek, jako je tomu např. u Gymnocalycium denudatum 'Jan šuba'. Poměrně zvláštní skupinu abnormalit tvoří vyse­ lektované mutace u astrofyt, pocházející převážně od pěstitelů z Japonska a také barevní mutanti nevytvářející zelené barvivo chlorofyl. V tomto případě se jedná především o červené, tmavě fia­ lové, oranžové nebo různě žíhané rostliny Gymnocalycium mihanovichii, ale známé jsou i bezchlorofyloví mutanti u rodu Mammillaria či Lobivia. Zcela zvláštní a samostatnou skupinu tvoří kris­ táty. Pokud dojde k tomu, že rostlina vlivem mu­ tace ztratí v přírodě schopnost vytvářet chlorofyl, je odsouzena k záhubě. Ve sbírkách je nutné ji pě­ stovat jako roubovanou, kdy podnož zajišťuje její výživu. U kristát, které vznikají spontánně i v pří­ rodě se vlastně nic neděje, jen dojde k tomu, že dělivé pletivo (meristém) začne místo normálně utvářeného stonku vytvářet hřebenovitý útvar zvaný kristáta (z latinského cristatus = hřebeno­ vitý). Nález kristáty v přírodě je poměrně velkou vzácností, ale v kultuře vzniklé kristáty jsou často rozmnožovány po tisících. V komerčních pěstír­ nách se před nedávnem rozšířilo pěstování kristátní formy Mammillaria elongata, která se velmi

snadno rozmnožuje řízkováním či dělením trsů. Vzácnější kristáty se většinou rozmnožují roubo­ váním částí rozřezaného matečného hřebenu.

Ariocarpus retusus 'Cristata' HŘEBENITÝ U této abnormality jsou všechna doporučení pro pěstování a veškeré návody na rozmnožování zby­ tečné, protože kristáta tohoto druhu a této veli­ kosti je asi pouze jedna na světě. Jedná se beze­ sporu o unikátní přírodní výtvor, který si zaslouží velký obdiv. Tento hřebenovitý útvar jsme našli nedaleko města Matehuala, v místech, kde je pohyb kaktusářů po­ měrně častý. Nikdo si netroufá odhadnout stáří této monumentální rostliny a nález takovéto kristáty je opravdová kaktusářská senzace. Kaktusáři znají několik přírodních kristát ariokarpusů, jež jsou vlastně poutními místy jednotlivých výprav; všichni se u nich fotí, nebo tam nechávají vzkazy a pozdravy. Tento exemplář v každém případě aspi­ ruje na zápis do Guinessovy knihy rekordů, protože jeho hřeben je dlouhý přibližně 1,2 m. Ariocarpus retusus 'Cristata'

vlevo: Chamaecereus hybr.

267

Astrophytum „Marakuro - Kabuto"

Cereus peruvianus 'Monstrosus' SLOUPOVITÝ

Zvláštní, v kultuře vzniklá mutace, která ve­ de k prorůstání stonků. Jednotlivá žebra se rozpa­ dají a vytvářejí nepravidelné hrbolce. Druh je možné bez problémů množit řízkováním a u star­ ších jedinců lze oddělovat i celé odnože, které po­ měrně snadno zakořeňují. Tato monstrózní forma zřejmě nevytváří květy.

Cereus peruvianus 'Spiralis' Astrophytum 'Marakuro - Kabuto' DISKOVITÝ

Japonští pěstitelé kaktusů se specializují na různé tvarové odchylky a právě astrofyta patří mezi nej­ oblíbenější objekty jejich zájmu. Od původního druhu Astrophytum asterias bylo vyselektováno i toto astrofytum. Cereus peruvianus 'Monstrosus'

268

SLOUPOVITÝ

Zvláštní mutace, kdy kaktus původně rovná žebra stáčí do spirály, čímž vzniká velmi zajímavý tvar. Mutace vznikla v kultuře, odkud byla vegetativní cestou namnožena. Aby se kaktus mohl rozrůst a předvést svoji netradiční krásu, je nutné dopřát mu volnou plochu ve skleníku nebo velkou pěs­ tební nádobu. Cereus peruvianus 'Spiralis'

Echinocactus grusonii 'Monstrosus'

Echinopsis arachnacantha var. torrecillasensis

Echinocactus grusonii Monstrosus' KULOVITÝ Na první pohled se skoro nezdá, že má nějakou spojitost se zlatotrnnou koulí, tak často pěstova­ nou ve sbírkách a v botanických zahradách. Tato monstrózní forma má menší vzrůst, vytváří vlnatá areoly téměř bez trnů, na nichž vyrůstají drobné odnože, které lze poměrně snadno oddělit a na­ roubovat. Vzhledem k tomu, že rostlina vytváří normálně chlorofyl, je možné odnože zakořenit a pěstovat rostliny pravokořenné. Myslíme si, že tato poměrně nedávno vzniklá mutace se rychle rozšíří do sbírek milovníků anomálií.

Echinopsis arachnacantha var. torrecillasensis KULOVITÝ

x Epicactus 'Little Star' PŘEVISLÝ Celá tato skupina „listových" kaktusů hýří ne­ všedními barvami a velikostmi květů. Tento kulti­ var vznikl křížením na počátku 50. let v USA. Fi­ alovočervený květ, jehož šířka měří při plném otevření až 15 cm, má dozelena zbarvený jícen a bílé generativní orgány. Květy se objevují již v dubnu a kvete po celé léto. Stejně jako ostatní zástupci tohoto rodu vyžaduje polostín, během léta bez potíží snáší letnění a zimování je nutné při teplotách kolem 12 °C. x Epicactus 'Little Star'

Blízce příbuzný základnímu druhu, od něhož se liší jednak o málo většími stonky, ale především velkým karmínově červeným květem, který může být při plném otevření až 6 cm dlouhý a přibližně 5 cm široký. Naleziště v přírodě není přesně známo a rostlina se zřejmě objevila až v kultuře, i když někteří autoři uvádějí výskyt v okolí města Torrecilla v Bolívii. V evropských sbírkách se nejprve objevila pod jmé­ nem Pseudolobivia torrecillasensis, později jako Lobivia arachnacantha var. torrecillasensis, ale její zřejmě správné zařazení je to, které používáme v knize. Myslíme si, že také většina kaktusářů zná druh i varietu pod tímto označením. Rozmnožování a pěstování je stejně jednoduché jako u základního druhu a vzhledem k překrásným květům doporuču­ jeme tuto rostlinku pro všechny rodící se kaktusáře, kteří svůj začátek potřebují podpořit úspěchem.

269

x Epicactus Thosper'

Espostoa mirabilis

PŘEVISLÝ

HŘEBENITÝ

Hybrid, který vznikl již v roce 1936 v USA, se vy­ značuje asi 15 cm širokými květy, složenými z vnějších zlatožlutých okvětních lístků a čistě bí­ lých vnitřních lístků okvětních. Na plochých ston­ cích se objevují již od jara a rostlina vydrží kvést přes celé léto. Umístění v mírném stínu, dostatečně velká pěs­ tební nádoba a živný substrát jsou podmínkami pro jeho úspěšné pěstování. Stejně jako ostatní „listové" kaktusy vyžaduje asi 3 x během sezóny přihnojení komplexním hnojivem. Zároveň je možné při přesazování obohatit nový substrát o pomalu rozpustná hnojiva, která vydrží zásobo­ vat rostlinu živinami během celé sezóny.

Tato obří kristáta vzniklá v přírodě jasně doku­ mentuje, že abnormality mohou vznikat i u rostlin na nalezištích. Množství takových jedinců je však omezeno tím, že se tato změna geneticky nepře­ náší. Některé kristátní rostliny ani nekvetou, což je i tento případ, jelikož tato kristátní fasciace ne­ vytváří cefálium, ze kterého se květy vyvíjejí.

Epithelantha 'Cristata'

micromeris

HŘEBENITÝ

Je zajímavé, že u tohoto druhu je možné objevit kristátní neboli hřebenovité formy poměrně často. Ve sbírkách se tyto odchylky vyskytují také a jsou rozšířeny především díky snadnému rozmnožo­ vání. Stačí větší hřeben rozdělit na více částí a ty v závěru jara či v nastupujícím létě naroubovat na vhodnou podnož, nejlépe na Myrtillocactus geo­ metrizans nebo Trichocereus pasacana. Na těchto podnožích epitelanta neroste tak bujně a zacho­ vává si kompaktní tvar. X Epicactus 'Phosper'

Gymnocalycium 'Jan Šuba'

'Cristata

denudatum

KULOVITÝ Jeden z mála hybridních kultivarů (pomineme-li skupinu „listových" kaktusů), který se ve sbírkách pěstuje již po dlouhá léta. Vznikl v roce 1942 ve sbírce Ing. Pažouta jako hybrid mezi G. denuda­ tum a G. baldianum. Později byl pojmenován na počest českého kaktusáře J. Šuby. Ploše kulovitý stonek dorůstá šířky až 12 cm a tvarem i otrněním se spíše podobá G. denudatum. Květ je však velký, nálevkovitý, široký až 7 cm, přičemž okvětní lístky jsou u jednotlivých rostlin zbarveny růžově až červeně. Pro svou absolutní nenáročnost se ve sbírkách pěstoval nesmírně často, což dokonce vedlo, v době vrcholící módní vlny, k mírně hanlivému slangovému označení „Pražský mor". Dnes je si­ tuace trochu jiná a tento ustálený kultivar se ze sbírek, neznámo proč, poněkud vytrácí. Díky své samosprašnosti má však ty nejlepší předpoklady mezi kaktusáři nadále vydržet. Pozor však na možnou nekontrolovanou hybridizaci s ostatními zástupci rodu nebo na nepodchycené zpětné kří­ žení s jedním z rodičů. Epithelantha micromeris 'Cristata'

270

Espostoa mirabilis f. cristata

Gymnocalycium 'Hibotan'

Gymnocalycium denudatum 'Jan Šuba'

mihanovichii

KULOVITÝ V rostlinách této zvláštní mutace se nevytváří ze­ lené barvivo chlorofyl; proto není možné je pěsto­ vat na vlastních kořenech, ale pouze jako roubo­ vané na vhodné podnoži. Nejčastěji se pěstují červeně zbarvení jedinci, ale výjimkou nejsou ani rostliny zbarvené do žlutooranžova, do temně rudé barvy a v posledních letech se objevují i mo­ zaikovitě zbarvení mutanti.

Pěstují se ve velkém množství v komerčních pěs­ tírnách, především v Jižní Koreji, odkud se do­ vážejí také do Evropy. Vzhledem k tomu, že se jedná většinou o rostliny naroubované na teplo­ milných podnožích rodu Hylocereus, doporuču­ jeme zkušenějším pěstitelům přeroubování na podnož Myrtillocactus geometrizans. Hyloce­ reus je totiž značně teplomilný a špatně snáší chladné zimování. Rostliny množíme nejlépe roubováním asi 1 cm velkých odnoží, které tvoří v dostatečném množství. Jelikož se jedná o krátkověké rostliny, je vhodné mít neustále v zásobě mladé potomstvo.

271

Gymnocalycium ragonesei f. roseiflorum

Gymnocalycium f. roseiflorum

Lobivia famatimensis 'Rubra'

ragonesei

DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Tato barevná odchylka vznikla spontánně ve vý­ sevech bíle kvetoucích G. ragonesei, a to ve sbírce M. Zubra z Vyškova, odkud se také její po­ tomstvo rozšířilo do sbírek. Zajímavá je tím, že květní trubka a okvětní lístky (především vnější) mají výraznou růžovou barvu. Pěstování je stejné jako u základního druhu. Jméno v názvu je pouze provizorní, protože nebyla doposud provedena ja­ kákoliv klasifikace této růžovokvěté odchylky. Hildewintera aureispina 'Cristata'

Hildewintera 'Cristata'

aureispina

HŘEBENITÝ Převislé stonky základního druhu se u této fasciace mění v hřebenovité útvary, které vytvářejí po­ měrně velké a elegantní, zlatě otrněné kristátní tvary. Dnes se pěstuje i v komerčních pěstírnách jako řízkovaná kristátní forma, ale pokud chceme, aby se její krása zvýraznila, doporučujeme ji na­ roubovat na silnou a vysokou podnož. Bohužel, kristátně rostoucí exempláře většinou nekvetou.

Lobivia 'Rubra'

famatimensis

SLOUPKOVITÝ Na fotografii v popředí je uměle vypěstovaný mutant se ztrátou chlorofylu. Stejně jako ostatní bezchlorofylové rostliny ho můžeme udržet v kultuře pouze na podnoži, která zajišťuje jeho výživu. Pro tento účel se hodí jakákoli vytrvalá podnož, ale z praxe víme, že nejlépe asi rostou na Eriocereus jusbertii a Myrtillocactus geometrizans. Roubovat lze odnože velké asi 1 cm. 272

Lobivia pectinata

Lophocereus schottii 'Monstrosus'

Lobivia

Lophophora 'Cristata'

pectinata

SLOUPKOVITÝ Zařazení a určení rostliny na obrázku je poměrně složité; jedná se o exemplář, který pochází z pů­ vodní sbírky Ing. F. Pažouta, matečná rostlina exempláře na snímku pak pocházela přímo ze sbírky A. V. Frice. Je docela možné, že se jedná o hybrid neznámého původu, ale Pažout i Frič rostliny vydávali za krajní formu L. pectinata. Tato rostlina však netvoří téměř žádné trny a její růžovočervené květy jsou velkou ozdobou. Pěsto­ vání je velmi jednoduché a vzhledem k tomu, že druh vytváří i odnože, je možné jej rozmnožovat jejich zakořeněním. Jen tak budeme mít také jis­ totu, že si rostlina zachová všechny znaky a vlast­ nosti mateřské rostliny.

Lophocereus 'Monstrosus'

williamsii

HŘEBENITÝ Objevit v přírodě kristátní formu lofofory patří k velkým zážitkům. Rostlina na snímku není žádný kapitální kousek, ale i objev této menší kristáty byl velkým kaktusářským zážitkem. Hře­ ben měl délku přibližně 15 cm a byl nalezen ne­ daleko od lokality Gymnocactus mandragora v mexickém státě Coahuila. Lophophora williamsii 'Cristata'

schottii

SLOUPOVITÝ Vznikl zřejmě zmutováním ve sbírce, odkud se rozšířil jako kuriozita do velkých skleníků bota­ nických zahrad a také jako ozdoba do parků v subtropech a tropech. Vegetativní množení for­ mou řízků a odnoží zcela zachovává vlastnosti mateřské rostliny. Tato monstrózní forma roste poměrně bujně, ale pokud máme informace, do­ posud nikde nekvetla.

273

Mammillaria bocasana var. multilanata

Mammillaria bocasana var. multilanata

Mammillaria 'Cristata'

KULOVITÝ

HŘEBENITÝ

Tento kaktus byl vyšlechtěn v kultuře a od zá­ kladního druhu se liší mnohem hustějšími a del­ šími vlasovými trny, které vytvářejí jakoby vatu na areolách. Pěstování a rozmnožování je stejné.

Rostlina na snímku patří mezi úctyhodné exem­ pláře. Vznikla náhodnou mutací a ve sbírce se udržela pouze zásluhou pěstitele, který ji včas na­ rouboval a tím i udržel. Její rozmnožování je možné pouze rozdělením hřebenu na několik menších dílů a jejich opětovným naroubováním na vhodnou podnož. Důležité je upozornit, že pro roubování kristát vždy vybíráme vzrostlou a sil­ nou podnož - jen na takové vytvoří kristáta brzy krásný hřeben. M. herrerae v kristátním tvaru vy­ tváří květy jen málokdy.

Mammillaria herrerae 'Cristata'

Mammillaria 'Cristata'

herrerae

prolifera

HŘEBENITÝ

Tato mamilárie patří mezi kaktusy nejčastěji pěsto­ vané za okny domácností, v úřadech, ve školách. Zdomácněla tolik díky nenáročnému pěstování a snadnému množení pomocí odnoží, zakořeňujících ještě na matečné rostlině. Ovšem neu-

274

stálé vegetativní množení je zřejmě i příčinou po­ měrně častých aberací, které se projevují tvorbou kristát. Ty se zničehonic objevují i na rostlině, která původně rostla normálně. I v tomto případě je možné kristátní tvar rozmnožit rozdělením a rozroubováním. U tohoto druhu dokonce přichází v úvahu pravokořenné pěstování oddělením jedince s kristátním charakterem růstu od matečnice.

Mammillaria 'Unopico'

Mammillaria prolifera 'Cristata'

spinosissima

SLOUPKOVITÝ Jeden z mála kultivarů, který se mezi mamiláriemi pěstuje, je právě tzv. 'Unopico'. Objevil se teprve nedávno a díky svému neobvyklému otrnění se stal zajímavou komerční rostlinou. Byl meristematicky namnožen a v současných evropských komerčních pěstírnách jsou jich tisíce. Tento kul­ tivar se množí vegetativní cestou, protože takto klonálně získané potomstvo si zachovává přesně znaky a vlastnosti mateřské rostliny. Možný je

i výsev semen, při něm však dochází k velkému štěpení a mezi semenáči najdeme jak rostliny ty­ pické pro tento kultivar, tak i typické pro základní drah. Nyní se v nabídkách objevují dokonce i hře­ benovité (kristátní) formy tohoto kultivaru.

Mammillaria spinosissima 'Unopico'

275

Mammillaria veluta f. monstroza

Notocactus uebelmannianus f. brevispinus

Mammillaria 'Monstroza'

Notocactus ottonis var. vencluanus

reluta

KULOVITÝ

KULOVITÝ

V kultuře vzniklá rostlina, která byla namnožena ze zmutovaného jedince, koluje ve sbírkách pod nejrůznějšími jmény. Ačkoliv patří mezi často pě­ stované monstrózní formy kaktusů a podle květů je jasné, kam ji zařadit, někde je uvedena pod rodovým jménem Turbinicarpus, jinde jako Neol­ loydia. Pěstování je podobné jako u M. veluta ssp. graci­ lis, ale tento klon roste o poznání pomaleji a je také choulostivější. V každém případě se však jedná o zajímavou a velmi elegantní rostlinku.

Kulovitý solitérní stonek může ve vyšším věku vytvářet i několik málo odnoží. Šířka rostliny je 5-7 cm a stonek je rozdělen na 11-13 zaoblených žeber, na jejichž hraně jsou areoly se 3-4 středo­ vými a asi 10 okrajovými trny. Tato varieta je ty­ pická červeným květem; jeho barva však může přecházet až k červenooranžová. Na nalezišti nebyl doposud nikdy objeven a popis byl uskutečněn podle rostlin, které vypěstoval z importních semen zahradník F. Venclů z Liber­ ce. Semena zřejmě pocházela z katalogu, který vydal v roce 1936 R. Blossfeld z Brazílie. Exis­ tuje však i možnost, že N. ottonis var. vecluanus je hybrid nebo mutant vzniklý v kultuře. V každém případě je to velmi vděčná a nenáročná rostlina, kterou lze doporučit i do sbírky začátečníka. Krásné květy jsou velkou ozdobou a efektním zpestřením rodu Notocatus, jehož zástupci kvetou vesměs žlutě.

Notocactus ottonis var. vencluanus

Notocactus uebelmannianus f. brevispinus DISKOVITÝ - KULOVITÝ

Zvláštní krátkotrnná forma vznikla spontánně ve výsevech. Její taxonomické zařazení, tak jak ho uvádíme, je prozatím provizorní a doposud se ne­ podařilo prokázat, Jedná-li se o mutaci, či o ex­ trémní formu s krátkými trny. Do sbírek začíná pronikat jako zvláštnost a již teď se objevují v komerčních pěstírnách větší množ­ ství rostlin s tímto redukovaným otrněním. Jak se zdá, rostliny tento znak dědí z rodičů na potom­ stvo, a tak je velmi pravděpodobné, že se v bu­ doucnu s tímto notokaktusem budeme setkávat zcela běžně, protože jeho pěstování je naprosto bezproblémové.

276

Opuntia inamoena var. flaviflora KEŘOVITÝ

Nízké, bohatě větvené keře, vytvářející trsy až 1 m široké, o výšce přibližně 60 cm. Na tmavě ze­ lených článcích vyrůstají Vlnaté areoly, které jsou většinou bez trnů. Na okraji článků se objevují květy, které jsou u základního druhu oranžovo­ žlutě až červenavé, kdežto u variety inamoena jsou jasně žluté.

Taxon byl popsán podle jedné rostliny, vypěsto­ vané v zahradě Les Cedres (Francie) a mezi pěs­ titeli se rozšířil pod tímto označením. Domní­ váme se však, že by bylo vhodnější, respektovat určitou variabilitu základního druhu a tento po­ pis neakceptovat, obzvláště proto, že se dodnes neví, je-li tento kaktus rozšířen i v přírodě. V kultuře je tolerantní i k větším pěstitelským přehmatům. Aby vykvetl, potřebuje dostatek prostoru, živnou zem a chladné přezimování nejlépe na světle.

Opuntia inamoena var. flaviflora

277

Opuntia microdasys 'Cristata'

Opuntia microdasys 'Cristata'

Pragochamaecereus hybr. Nr. 51

HŘEBENITÝ

SLOUPKOVITÝ

Po pěstitelských zkušenostech kaktusářů můžeme tvrdit, že se zřejmě jedná o nejsnadněji pěstovatelnou kristátní formu. Kaktus velmi snadno za­ kořeňuje a není potřeba jeho roubování, vcelku dobře přirůstá a z kristátních forem různobarevné otrněných O. microdasys, lze vytvořit krásnou ko­ lekci. Pozor však na nepříjemné glochidie, které se zapichují do pokožky při sebemenším kontaktu s rostlinou a jen obtížně se odstraňují.

Tyto krásně kvetoucí rostliny uměle křížil a pěsto­ val v dobách před druhou světovou válkou český kaktusář a cestovatel A. V. Frič. Na počest města Praha, kde hybridy vznikaly, dal této skupině kak­ tusů také název. Jedná se vlastně o křížence nejrůz­ nějších zástupců rodu Lobivia s poléhavé či mírně sloupkovité rostoucím Chamaecereus silvestrii. Vzniklí kříženci jsou velmi životaschopní, krásně kvetou a snadno se rozmnožují, protože většinou

278

Pragochamaecereus hybr. Nr. 31

Rebutia marsoneri 'Cristata'

odnožují. Chceme-li zajistit, že potomstvo bude mít stejné znaky a vlastnosti jako rostlina mateř­ ská, musíme volit vegetativní způsob rozmnožo­ vání. Vegetativně rozmnožený klon pak dává zá­ ruku zachování barvy květu, velikosti rostliny, charakteru růstu atp. Sprášíme-li rostlinu pylem jiné rostliny, dojde v následující generaci k vyštěpení nových kombinací.

Nesnáší přímý sluneční úpal a příliš suché pro­ středí. Zálivku během léta provádíme častěji než u kulovitých či sloupovitých kaktusů. Rozmnožu­ jeme ho nejsnadněji zakořeněním stonkových řízků, které necháme po odebrání několik dní za­ schnout a poté zapichujeme do čistého perlitu nebo do směsi písku a rašeliny v poměru 1 : 1 . Přezimování je vhodné při vyšších teplotách a máme-li kaktus při pokojové teplotě, můžeme i během zimy několikrát mírně zalít.

Rebutia marsoneri

'Cristata'

Rhipsalis goebeliana

HŘEBENITÝ Vytváří krásné typické hřebenovité útvary, které se ve větším stáří spirálovitě stáčejí. Zajímavé je, že kvete většinou jen z jednoho boku, respektive z jedné poloviny kristátního tvaru. U tohoto druhu je nutné hřebenovitou formu rozmnožovat roubo­ váním na vhodné podnože. Jinak pro ni platí stejné zásady pěstování jako u ostatních rebucií.

Rhipsalis

goebeliana

PŘEVISLÝ

Jakoby ani mezi kaktusy nepatřil. Vytváří keřovitě rostoucí, převisající rostlinu se zploštělými ston­ ky, tlustými uprostřed jen 8 mm. Délka jednotli­ vých stonků může být 20-25 cm a šířka 2,5-3 cm. Květy vyrůstají z areol umístěných na okraji plo­ chých výhonů, mají žlutou barvu a jsou široké jen asi 1 cm. Předpokládá se, že druh pochází z kultury, z pří­ rody není znám. Pěstování v mírném stínu a při vyšší vzdušné vlhkosti mu dělá nesmírně dobře.

279

Schlumbergera x 'Gold Charm'

Schlumbergera x 'Gold Charm' PŘEVISLÝ

Jeden z krásných hybridů, jehož rodiče můžeme jen s obtížemi určit přesně, ale nejspíše vznikl jako mezidruhový hybrid některých kultivarů S. truncata a S. orssichiana. Je výjimečný svou svět­ lou, smetanově bílou barvou květů, která je u čer­ stvě rozvinutých poupat až žlutá. Nároky na pě­ stování má jako ostatní příslušníci rodu, pozor však na necitlivé přenášení rostliny při zakládání a vývoji květů, tak jak je o tom pojednáno u zá­ kladního druhu S. truncata v kapitole Brazílie. Schlumbergera x 'Westlanď

280

Turbinicarpus pseudopectinatus 'Cristata'

Schlumbergera

x

'Westlanď

PŘEVISLÝ

Cílem šlechtitelů je vytvořit kultivar vánočního kaktusu s výrazně tmavými květy. Jejich před­ stavě se již začíná přibližovat tento kříženec s tmavě červeným květem, žlutými prašníky a nádhernou fialovou bliznou. Květy začíná nasa­ zovat již časně na podzim a vydrží kvést ještě velmi dlouho po Vánocích. Turbinicarpus valdezianus 'Cristata'

Turbinicarpus 'Cristata'

pseudopectinatus

HŘEBENITÝ

I hřebenovitá forma u tohoto druhu vzniká tím, že se meristematické buňky dělí v podélné ose, niko­ liv do kruhu, jak je to obvyklé u normálně rostou­ cích exemplářů. Na snímku je dobře patrné, že se květy zakládají po celé délce pomyslného vrcholu rostliny. Kristáta tohoto druhu je poměrně vzácná a jediný způsob rozmnožování je vegetativní ces­ tou. Vzniklá semena dávají totiž normálně ros­ toucí potomstvo, což je důkazem, že kristátní tvary jsou náhodnou mutací daného jedince, která se nepřenáší geneticky.

Turbinicarpus 'Cristata'

valdezianus

HŘEBENITÝ

Rostlina na obrázku je příkladem krásného hřebenovitého tvaru, ale zároveň i ukázkou toho, že se může při této mutaci i mírně změnit charakter otr­ nění. V tomto případě jsou trny na bocích kristáty spíše podobné T. pseudopectinatus, ale vrcholové partie již odpovídají trnům základního druhu T. valdezianus. Jediný způsob rozmnožování je rou­ bování rozděleného hřebenu. Nejvhodnější dobou pro tento zákrok je přelom jara a léta. 281

Výběr literatury Anderson F. E., Arias M. S., Taylor P. N., 1994: Threatened Cacti of Mexico, Royal Botanic Gardens, Kew. Backeberg C, 1961: Die Cactaceae, 1-6, Gustav Fischer Verlag, Jena. Benson L., 1982: The Cacti of the United States and Canada, Stanford University Press, Stanford, California. Bravo H. H., Mejorada H. S., 1991: Las Cactáceas de Mexico, 2-3, UNAM, Mexico. Blum W., Lange M., Rischer W., Rutow J., 2000: Echinocereus PROOST, N. V., Belgie. Briton N. L., 1919-1923: The Cactaceae 1-4, Pasadena. Buining A. F. H., 1976: The genus Discocactus, Venlo. Grym R., 1997: Rod Lophophora, VID, Bratislava. Haage W., 1981: Kakteen von A bis Z, Neumann Verlag, Leipzig.

Pilbeam J., 1999: Mammillaria, Nuffield Press, Oxford. Ritter F, 1980: Kakteen in Sudamerika 1-4, Spangenberg. Říha J., Šubík R., 1989: Kaktusy v přírodě, Academia, Praha. Říha J., Šubík R., 1992: Encyklopedie kaktusů, Brázda, Praha. Schumann K., 1899: Gesamtbeschreibung der Kakteen, Neudamm. Stuchlík S., 1993: Rod Notocactus, Moravské nakladatelství Květen, Brno. Šída O., 1997: Rod Rebutia, Moravské nakladatelství Květen, Brno. Zachar M., Staník R., Lux A., Dráb I., 1996: Rod Turbinicarpus, Vyd. Roman Staník, Bratislava. Aztekia - zpravodaj pro členy sekce Aztekia - Klub kaktusářů, Praha.

Haustein E., 1983: Der Kosmos-Kakteenfuhrer, W. Keller and Co., Stuttgart.

Cactus and Succulent Journal, časopis The Cactus and Succulent Society of America.

Innes C, Glass Ch., 1992: Kaktusy - ilustrovaná encyklopedie, INA, Praha.

Kakteen und andere Sukkulenten - časopis Deutsche Kakteen Gesellschaft.

Lux A., Staník R., 1992: Všechno o kaktusech, Slovart, Bratislava.

Kaktusy - časopis Společnosti českých a slovenských pěstitelů kaktusů a sukulentů.

Pavlíček P, Kunte L., 2000: Nová kniha o kaktusech, Dona, České Budějovice.

Kolektiv autorů, 1986-2001: Atlas kaktusů 1-16, Chrudimský kaktusář, Chrudim.

vlevo: Ariocarpus kotschoubeyanus

KRAJSKÁ KNIHOVNA KARLOVY VARV

283

Rejstřík Acanthocalycium klimpelianum 199 Acanthocalycium violaceum 139 Akersia roseiflora 140 Ancistrocactus crassihamatus 125 Ancistrocactus megarhizus 15 Ancistrocactus scheeri 125 Ancistrocactus tobuschii 125, 126 Ancistrocactus uncinatus 16 Ancistrocactus uncinatus var. wrightii 16 Arequipa erectrocylindrica 140 Ariocarpus agavoides 16 Ariocarpus bravoanus 16 Ariocarpus confusus 17 Ariocarpus fissuratus 16, 18 Ariocarpus fissuratus var. hintonii 16, 18 Ariocarpus fissuratus var. lloydii 18 Ariocarpus kotschoubeyanus 19, 283 Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus 19 Ariocarpus retusus 17, 20, 21 Ariocarpus retusus 'Cristata' 267 Ariocarpus scapharostrus 20 Ariocarpus trigonus 17, 21 Armatocereus cartwrightianus 140 Armatocereus laetus 141, 142 Armatocereus matucanensis 141 Armatocereus oligogonus 142 Arrojadoa eriocaulis 219 Astrophytum 'Marakuro - Kabuto' 268 Astrophytum asterias 15, 22, 268 Astrophytum capricorne 22 Astrophytum capricorne var. crassispinum 23 Astrophytum myriostigma 23 Astrophytum myriostigma f. nudum. 23 Astrophytum myriostigma f. quadricostatum 24 Astrophytum myriostigma var. strongylogonum 24 Astrophytum ornatum 24 Austrocephalocereus dybowskii 220 Austrocephalocereus estevesii 220 Aylostera muscula 186 Aztekium hintonii 25 Aztekium ritteri 25, 26

B

Backebergia militaris 26 Blossfeldia liliputana 200

284

Brachycereus nesioticus 251 Brasilicactus graessneri 220 Brasilicactus haselbergii 220, 221 Brasilicereus markgrafii 222 Browningia candelaris 142'

Cactus melocactus communis 256 Carnegiea gigantea 13, 125, 126 Cephalocereus hoppenstedtii 15, 27 Cephalocereus senilis 27 Cereus forbesii 201 Cereus peruvianus 142 Cereus peruvianus 'Monstrosus' 268 Cereus peruvianus 'Spiralis' 268 Chamaecereus silvestrii 201, 278 Cintia knizei 175 Cleistocactus baumannii var. flavispinus 251 Cleistocactus flavispinus 251 Cleistocactus jujuyensis 201 Cleistocactus smaragdiflorus 202 Cleistocactus strausii 201,202 Cleistocactus strausii var. jujuyensis 201 Copiapoa cinerea 235, 241 Copiapoa cinerea ssp. dealbata 236 Copiapoa cinerea ssp. gigantea 236 Copiapoa cinerea ssp. gigantea var. haseltoniana 236 Copiapoa cinerea ssp. gigantea var. tenebrosa 237 Copiapoa coquimbana 238 Copiapoa coquimbana var. longispina 238 Copiapoa hypogea 238 Copiapoa krainziana 239 Copiapoa laui 240 Copiapoa serpentisulcata 240 Copiapoa taltalensis 240 Copiapoa uhligiana 241 Corryocactus apiciflorus 143 Corryocactus ayacuchoensis 144 Corryocactus brevistylus 144 Corryocactus puquiensis 145 Coryphantha bowringii 28 Coryphantha bumamma 28, 32 Coryphantha difficilis 28 Coryphantha elephantidens 28, 29 Coryphantha erecta 29 Coryphantha georgii 29 Coryphantha longicornis 30 Coryphantha neglecta 30 Coryphantha pallida 30

Coryphantha palmeri 31 Coryphantha pseudoechinus 31 Coryphantha retusa 32 Coryphantha retusa var. melleospina 32 Coryphantha vivipara 125, 127

D Dactylopius coccus 13 Dendrocereus nudiflorus 252 Denmoza rhodacantha 202 Discocactus horstii 8,221 Discocactus nigrisaetosus 222 Discocactus pugionacanthus 222 Discocactus silicicola 223

E Echinocactus grusonii 32 Echinocactus grusonii f. albispinus 32 Echinocactus grusonii 'Monstrosus' 269 Echinocactus horizonthalonius 33 Echinocactus loricatus 208 Echinocactus mammulosus 261 Echinocactus platyacanthus 13, 34 Echinocactus texensis 34 Echinocereus chloranthus 128 Echinocereus coccineus 129 Echinocereus dasyacanthus 129 Echinocereus davisii 128 Echinocereus engelmannii 129 Echinocereus fendleri 128 Echinocereus ferreirianus ssp. lindsayi 35 Echinocereus grandis 35 Echinocereus knippelianus ssp. reyesii 36 Echinocereus leucanthus 36 Echinocereus morricalii 36 Echinocereus nichollii 129 Echinocereus pectinatus 37 Echinocereus pectinatus f. castaneus 38 Echinocereus pentalophus 38 Echinocereus pentalophus ssp. procumbens 38 Echinocereus poselgeri 39 Echinocereus poselgeri ssp. kroenleinii 40 Echinocereus procumbens 38 Echinocereus pulchellus 40 Echinocereus pulchellus var. amoenus 41

Echinocereus pulchellus ssp. sharpii 41 Echinocereus pulchellus ssp. weinbergii 41 Echinocereus reichenbachii 38 Echinocereus reichenbachii ssp. baileyi 130 Echinocereus rigidissimus 42 Echinocereus rigidissimus ssp. rubispinus 42 Echinocereus scheeri ssp. gentryi 43 Echinocereus schereri 43 Echinocereus stramineus 43 Echinocereus subinermis 44 Echinocereus subinermis var. aculeatus 44 Echinocereus subinermis ssp. ochoterenae 45 Echinocereus triglochidiatus 130 Echinocereus viereckii ssp. morricalii 36 Echinocereus viridiflorus 128, 130 Echinocereus x lloydii 129 Echinofossulocactus phyllacanthus 48 Echinofossulocactus arrigens 45 Echinofossulocactus coptonogonus 46,47 Echinofossulocactus erectrocentrus 46 Echinofossulocactus lloydii 46 Echinofossulocactus multicostatus 47 Echinofossulocactus sulphureus 48 Echinomastus intertextus 131 Echinomastus johnstonii var. lutescens 131 Echinomastus mariposensis 132 Echinopsis arachnacantha 176 Echinopsis arachnacantha var. torrecillasensis 269 Echinopsis cv. 16 Echinopsis eyriesii 10 Echinopsis mamillosa var. kermesina 203 Echinopsis sp. 18 Echinopsis subdenudata 176 x Epicactus 'Little Star' 269 x Epicactus 'Phospeť 270 Epiphyllum chrysocardium 223 Epithelantha micromeris 49 Epithelantha micromeris 'Cristata' 270 Epithelantha micromeris var. greggii 49 Epithelantha unguispina 49 Epithelantha aff. unguispina 49 Eriocereus jusbertii 61, 136, 151, 221,233,239,247,272 Eriosyce aurata 241 Eriosyce ceratistes 242

Eriosyce villosa 9 Escobaria asperispina 50 Escobaria cubensis 253 Escobaria grata 50 Escobaria chaffeyi f. viridiflora 50 Escobaria minima 132 Escobaria nelliae 132 Escobaria sneedii var. leei 133 Escobaria zilziana 51 Espostoa lanata 139, 145 Espostoa lanata var. sericata 146 Espostoa melanostele 146 Espostoa melanostele var. nana 147 Espostoa mirabilis \A1 Espostoa mirabilis 'Cristata' 270 Eulychnia acida 242 Eulychnia longispina 242 Eulychnia ritteri 148 Eulychnia spinibarbis 242 Eulychnia taltalensis 242

F

x Ferobergia 'Gil Tegelberg' 65 Ferocactus chrysacanthus 51 Ferocactus cylindraceus 133 Ferocactus cylindraceus var. eastwoodiae 133 Ferocactus echidne var. victoriensis 52 Ferocactus flavovirens 52 Ferocactus glaucescens 53 Ferocactus gracilis 53 Ferocactus gracilis var. coloratus 54 Ferocactus haematacanthus 54 Ferocactus hamatacanthus 55 Ferocactus histrix 55 Ferocactus latispinus 55 Ferocactus peninsulae 54, 56 Ferocactus pilosus 56 Ferocactus recurvus 57 Ferocactus reppenhagenii 57 Ferocactus robustus 57 Ferocactus setispinus 58 Ferocactus viridescens 134 Ferocactus wislizenii 134 Ferocactus wislizenii var. herrerae 58 Frailea asteroides 253 Frailea chiquitana 176

G

Geohintonia mexicana 25 Gymnocactus beguinii 58 Gymnocactus beguinii var. senilis 59 Gymnocactus horripilus 59 Gymnocactus knuthianus 60 Gymnocactus mandragora 273

Gymnocactus mandragora 60 Gymnocactus subterraneus 9, 60 Gymnocactus subterraneus ssp. zaragosae 61 Gymnocactus viereckei 62 Gymnocactus ysabelae 62 Gymnocalycium andreae 203 Gymnocalycium baldianum 270 Gymnocalycium bruchii 204 Gymnocalycium calochlorum 204 Gymnocalycium cardenasianum 177 Gymnocalycium carminanthum 205 Gymnocalycium denudatum 270 Gymnocalycium denudatum 'Jan šuba' 267,270 Gymnocalycium horridispinum 205 Gymnocalycium horstii 224 Gymnocalycium kurtzianum 206 Gymnocalycium lafandense 204 Gymnocalycium megalothelos 253 Gymnocalycium mihanovichii 254 Gymnocalycium mihanovichii 'Hibotan' 271 Gymnocalycium mihanovichii var. stenogonum 254 Gymnocalycium mostii 206 Gymnocalycium netrelianum 254 Gymnocalycium oenanthemum 206 Gymnocalycium ochoterenai 206 Gymnocalycium pflanzii 178 Gymnocalycium ragonesei 207 Gymnocalycium ragonesei f. roseiflorum 272 Gymnocalycium saglionis 208 Gymnocalycium saglionis var. roseiflorum 208 Gymnocalycium schuetzianum 208 Gymnocalycium spegazzinii 208 Gymnocalycium uruguayense var. roseiflorum 255 Gymnocalycium valnicekianum var. polycentralis 209 Gymnocalycium vatteri 209

H

Haageocereus acranthus 148 Haageocereus aureispinus 148 Haageocereus chosicensis 148 Haageocereus chrysacanthus 149 Haageocereus repens 150 Hatiora salicornioides 224 Helianthocereus grandiflorus 210 Helianthocereus tarijensis 178 Heliathocereus poco 216 Hertrichocereus beneckei 63 Hildewintera aureispina 178 Hildewintera aureispina 'Cristata' 272

285

Horridocactus curvispinus 243 Horridocactus curvispinus var. felipensis 243 Horridocactus curvispinus var. santiagensis 243 Horridocactus curvispinus var. tilamensis 243 Hylocereus undatus 251

I Ibervillea sonorae 112 Islaya grandiflorens 150, 151 Islaya grandiflorens var. spinosior 150 Islaya grandiflorens var. tenuispina 150 Islaya islayensis 151 Islaya maritima 151 Isolatocereus dumortieri 63

L Lemaireocereus chende 64 Leuchtenbergia principis 10, 64 Lobivia arachnacantha var. torrecillasensis 269 Lobivia aurea 152 Lobivia aurea var. albiflora 152 Lobivia aurea var. callochrysea 152 Lobivia aurea var. fallax 152 Lobivia backebergii 179 Lobivia chrysantha 210 Lobivia ducis-pauli 179 Lobivia famatimensis 'Rubra' 272 Lobivia ferox 179 Lobivia ferox var. longispina 210 Lobivia jajoana 152 Lobivia jajoana var. fleischeriana 152 Lobivia jajoana var. nigrostoma 152 Lobivia pampana 152 Lobivia pectinata 273 Lobivia tiegeliana 180 Lobivia wrightiana 153 Lophocereus schottii 'Monstrosus' 273 Lophophora diffusa 65 Lophophora fricii 66 Lophophora williamsii 13,66 Lophophora williamsii 'Cristata' 273 Lophophora williamsii var. koehresii 66 Loxanthocereus clavispinus 154 Loxanthocereus eriotrichus 154 Loxanthocereus lanatus 154 Loxanthocereus seniloides 155 Loxanthocereus sulcifer 155

286

M Machaerocereus eruca 67 Machaerocereus gummosus 13, 67 Maihuenia patagonica 251 Malacocarpus bezrucii 259 Malacocarpus tephracantha 228 Mammillaria glassii var. ascensionis 76 Mammillaria alamensis 90 Mammillaria albiarmata 70 Mammillaria albilanata 68 Mammillaria baumii 68 Mammillaria bocasana 68 Mammillaria bocasana var. multilanata 274 Mammillaria bombycina 69, 86 Mammillaria candida 69 Mammillaria capensis 70 Mammillaria carmenae 70, 90 Mammillaria coahuilensis ssp. albiarmata 70 Mammillaria coahuilensis var. albiflora 70 Mammillaria collina 78 Mammillaria columbiana 255 Mammillaria compresa 71 Mammillaria crucigera 71 Mammillaria deherdtiana 72 Mammillaria deherdtiana var. dodsonii 72 Mammillaria densispina 73 Mammillaria dixanthocentron 73 Mammillaria dixanthocentron var. rubrispina 73 Mammillaria duwei 74 Mammillaria elongata 267 Mammillaria elongata 74 Mammillaria elongata var. echinaria 74 Mammillaria fittkaui 74 Mammillaria formosa 75 Mammillaria geminispina 76 Mammillaria grusonii 11 Mammillaria guelzowiana 11 Mammillaria haageana 11 Mammillaria haageana ssp. conspicua 11 Mammillaria haageana ssp. elegans 78 Mammillaria hahniana 78 Mammillaria hernandezii 78 Mammillaria herrerae 79, 274 Mammillaria herrerae var. albiflora 80 Mammillaria herrerae 'Cristata' 274 Mammillaria huitzilopochtli 80 Mammillaria laui 90 Mammillaria laui f. subducta 80

Mammillaria leptacantha 87 Mammillaria longiflora 81 Mammillaria longimamma 82 Mammillaria marksiana 82 Mammillaria melanocentra 82 Mammillaria melanocentra ssp. rubrograndis 82 Mammillaria mercadensis 83 Mammillaria microhelia 84 Mammillaria mystax 84 Mammillaria nivosa 85 Mammillaria orcutii 85 Mammillaria pectinifera 86, 90 Mammillaria perezdelarosae 86 Mammillaria pottsii 86 Mammillaria prolifera 'Cristata' 274 Mammillaria rekoi ssp. leptacantha 87 Mammillaria saboae f. haudeana 88 Mammillaria sempervivi 89 Mammillaria sheldonii 90 Mammillaria schiedeana 88 Mammillaria schwarzii 88 Mammillaria solisioides 90 Mammillaria sp. 90 Mammillaria sphaerica 91 Mammillaria spinosissima 91 Mammillaria spinosissima 'Unopico' 275 Mammillaria supertexta 68 Mammillaria surculosa 92 Mammillaria theresae 92 Mammillaria theresae f. albiflora 93 Mammillaria veluta ssp. gracilis 93, 276 Mammillaria veluta 'Monstroza' 276 Mammillaria wilcoxii 124 Mammillaria winterae 94 Mammillaria wrightii 134 Mammillaria zephyranthoides 94 Matucana aurantiaca 156 Matucana aureiflora 156 Matucana formosa 156, 157 Matucana formosa var. longispina 156 Matucana haynei var. erectipetala 157 Matucana herzogiana 158 Matucana intertexta 158 Matucana krahnii 158 Matucana madisoniorum 157,159 Matucana myriacantha 159 Matucana paucicostata 160 Matucana variabilis 160 Melocactus acunai 256 Melocactus azureus 224 Melocactus bellavistensis 160 Melocactus caesius 256 Melocactus communis 256

Melocactus dawsonii 94 Melocactus delessertianus 95 Melocactus guitarti 257 Melocactus harlowii 258 Melocactus maxonii 258 Melocactus peruvianus 161 Melocactus peruvianus var. lurinensis 161 Micranthocereus violaciflorus 222 Mila caespitosa 162 Mitrocereus fulviceps 95 Mitrocereus ruficeps 96 Morawetzia doelziana 162 Myrtillocactus geometrizans 10, 12, 16,61,90,96,106, 126,221, 256,270,271,272

N Neobinghamia climaxantha 162 Neobuxbaumia euphorbioides 97 Neobuxbaumia macrocephala 96 Neobuxbaumia mezcalensis 98 Neobuxbaumia polylopha 98 Neocardenasia herzogiana 175, 180 Neochilenia imitans 244 Neochilenia napina 244 Neochilenia paucicostata var. viridis 245 Neolloydia conoidea 99 Neolloydia grandiflora 99 Neolloydia smithii 58 Neoporteria gerocephala 245 Neoporteria chilensis 245 Neoporteria microsperma var. serenana 246 Neoporteria sociabilis 246 Neoporteria tuberisulcata 246 Neoporteria villosa 247 Neoraimondia roseiflora 163 Neowerdermannia vorwerkii 181 Nopalea nuda 100 Nopalxochia phyllanthoides 100 Notocactus apricus 259 Notocactus bezrucii 259 Notocactus claviceps 225 Notocactus concinnus 226 Notocactus corynodes 260 Notocactus floricomus 260 Notocactus grossei 260, 262 Notocactus horstii 226 Notocactus horstii var. purpureiflorus 226 Notocactus leninghausii 226 Notocactus macambarensis 261 Notocactus magnificus 227 Notocactus mammulosus 261 Notocactus muegelianus 226

Notocactus ottonis var. vencluanus 276 Notocactus purpureus 226 Notocactus roseoluteus 262 Notocactus scopa 263 Notocactus sellowii 263 Notocactus schumannianus 260, 262 Notocactus tephracanthus 228 Notocactus uebelmannianus 228 Notocactus uebelmannianus f. brevispinus 276 Notocactus uebelmannianus ' f. flaviflorus 228

O Obregonia denegrii 100 Opuntia auberi 101 Opuntia azurea 101 Opuntia basilaris 283 Opuntia clavaroides 211 Opuntia compressa 251 Opuntia dillenii 263 Opuntia durangensis 102 Opuntia echios var. gigantea 251 Opuntia ficus-indica 7, 10, 13 Opuntia imbricata 102 Opuntia inamoena var. flaviflora 277 Opuntia kleiniae 103 Opuntia leptocaulis 103 Opuntia leucotricha 104 Opuntia microdasys 104, 278 Opuntia microdasys var. albispina 104 Opuntia microdasys 'Cristata' 278 Opuntia microdasys var. pallida 104 Opuntia microdasys var. rufispina 104 Opuntia miquelii 248 Opuntia pachypus 164 Opuntia phaeacantha 135 Opuntia rosea 106 Opuntia rubescens 264 Opuntia spinulifera 102 Opuntia stanlyi 104 Opuntia stenopetala 105 Opuntia subulata 212 Opuntia tomentosa 211 Opuntia tomentosa 13,211 Opuntia tunicata 8,106 Oreocereus celsianus 181 Oreocereus neocelsianus 182 Oreocereus trollii 181 Oroya borchersii 164 Oroya laxiareolata 164 Oroya neoperuviana 165 Oroya peruviana 165, 166 Ortegocactus macdougalii 106

P Pachycereus pecten-aboriginum 107 Pachycereus pringlei 107 Pachycereus weberi 108 Parodia gracilis 182 Parodia maassii 182 Parodia nivosa 212 Parodia occulta 183 Parodia sanguiniflora 213 Parodia schuetziana 213 Parodia schwebsiana 183 Parodia slabaiana 183 Pediocactus bradyi 135 Pediocactus paradinei 136 Pediocactus peeblesianus 136 Pediocactus peeblesianus var. fickeiseniae 136 Pediocactus simpsonii 136 Pediocactus winkleri 125 Pelecyphora aselliformis 108 Pelecyphora strobiliformis 108 Pelecyphora valdeziana var. albiflora 123 Peniocereus greggii 9 Peniocereus viperianus 109 Pereskia aculeata 230 Pereskia grandifolia 230 Pereskiopsis sp. 10 Phrygilanthus aphyllus 248 Pilocereus leninghausii 226 Pilosocereus azureus 230 Pilosocereus tehuacanus 109 Pinus ponderosa 125 Porfiria schwarzii var. albiflora 70 Pragochamaecereus hybr. Nr. 31 278 Pseudococcus sp. 12 Pseudolobivia torrecillasensis 269 Pterocactus australis 214 Pterocactus tuberosus 214 Pygmaeocereus rowleyanus 166 Pyrrhocactus bulbocalyx 214 Pyrrhocactus tuberisulcatus 246 Pyrrhocactus villicumensis 215

Q Quiabentia pflanzii 184 Quiabentia zehntneri 229

R Rebutia albiareolata 184 Rebutia aureiflora 215 Rebutia aureiflora var. kesselringiana 215 Rebutia aureiflora var. sarothroides 215

287

Rebutia costata 188 Rebutia eucaliptana 188 Rebutia heliosa 184 Rebutia heliosa var. cajasensis 184 Rebutia heliosa var. condorensis 184, 185 Rebutia huariensis 216 Rebutia huasiensis 216 Rebutia marsoneri 216 Rebutia marsoneri 'Cristata' 279 Rebutia mixticolor 185 Rebutia muscula 186 Rebutia perplexa 186 Rebutia pygmea 187 Rebutia pygmea „elegantula" 187 Rebutia pygmea „eos" 187 Rebutia pygmea „haagei" 187 Rebutia steinmannii 188 Rebutia steinmannii f. costata 188 Rebutia torguata 188 Rhipsalis goebeliana 279 Rhizoecus falciferi 12 Ritterocereus pruinosus 110

s

Sclerocactus wrightiae 125 Selaginella lepidophylla 61, 118 Selenicereus grandiflorus 265 Selenicereus urbanianus 265 Schlumbergera gaertneri li 1 Schlumbergera orssichiana 231, 280 Schlumbergera truncata 232, 280 Schlumbergera x 'Gold Charm' 280 Schlumbergera x "Westlanď 281 Soehrensia bruchii 216 Soehrensia bruchii var. nivalis 216 Stenocereus marginatus 13,110 Stenocereus treleasii 110 Stephanocereus leucostele 233 Stetsonia coryne 188 Strombocactus disciformis 111 Strombocactus disciformis ssp. esperanzae 111, 117 Sulcorebutia alba 190 Sulcorebutia breviflora 190 Sulcorebutia candidae 191 Sulcorebutia gerosenilis 191 Sulcorebutia krahnii 192 Sulcorebutia rauschii 192 Sulcorebutia steinbachii 192, 193 Sulcorebutia steinbachii f. violaciflora 192 Sulcorebutia swobodae 193 Sulcorebutia tuberculata-chrysantha 193 Sulcorebutia verticillacantha 194

288

T

Trichocereus chilensis var. eburneus 248 Tephrocactus articulatus var. inermis 216 Tephrocactus bolivianus 194 Tephrocactus crispicrinitus 167 Tephrocactus crispicrinitus subv. flavicomus 167 Tephrocactus darwinii 251 Tephrocactus dimorphus 167 Tephrocactus floccosus 168 Tephrocactus ignescens 168 Tephrocactus kuehnrichianus 169 Tephrocactus pentlandii 194 Tephrocactus sphaericus 169 Tephrocactus sphaericus var. rauppianus 169 Tephrocactus sphaericus var. unguispinus 169 Tetranychus urticae 12 Thelocactus beguinii 58 Thelocactus bicolor 12,112,116 Thelocactus bicolor var. bolansis 112 Thelocactus bueckii 112,118 Thelocactus conothelos 113,114 Thelocactus conothelos var. aurantiacus 113 Thelocactus conothelos var. macdowellii 114 Thelocactus flavus 114 Thelocactus heterochromus 115 Thelocactus hexaedrophorus 115 Thelocactus lausseri 116 Thelocactus leucacanthus var. schmollii 116 Thelocactus rinconensis 116 Thelocactus sanchezmejoradai 116 Thelocactus schwarzii 116 Thelocactus tulensis 114 Thelocacus hastifer 114 Thrixanthocereus senilis 170 Toumeya Papyracantha 137 Trichocereus chilensis 235, 248 Trichocereus pachanoi 13,63, 126, 136,200,245,270,239 Trichocereus poco 217 Trichocereus skottsbergii 249 Trichocereus tacaquirensis 194 Trixanthocereus blossfeldiorum 170 Turbinicarpus alonsoi 117 Turbinicarpus flaviflorus 118 Turbinicarpus hoferi 118 Turbinicarpus krainzianus ssp. minimus 119

Turbinicarpus pseudomacrochele 119 Turbinicarpus pseudopectinatus 120 Turbinicarpus pseudopectinatus 'Cristata' 281 Turbinicarpus pseudopectinatus var. rubriflorus 120 Turbinicarpus schmiedickeanus 120 Turbinicarpus schmiedickeanus var. dickinsoniae 121 Turbinicarpus schmiedickeanus var. klinkerianus 121 Turbinicarpus schmiedickeanus var. macrochele 122 Turbinicarpus schmiedickeanus var. panarottoi 122 Turbinicarpus schwarzii var. rubriflorus 123 Turbinicarpus valdezianus 123 Turbinicarpus valdezianus 'Cristata' 281

U

Uebelmannia pectinifera 233 Uebelmannia pectinifera var. multicostata 233

V

Vatricania guentheri 195

w

Weberbauerocereus albus 170 Weberbauerocereus horridispinus 170 Weberbauerocereus rauhii 171 Weberbauerocereus rauhii var. laticornus 171 Weberbauerocereus seyboldianus 172 Weberbauerocereus weberbaueri 173 Weingartia fidaiana 183 Weingartia knizei 196 Weingartia mairanana 196 Weingartia neocumingii 196 Weingartia neumanniana ssp. kargliana 197 Weingartia pulquinensis 196 Weingartia riograndensis 197 Wittia amazonica 173

Z

Zygocactus truncatus 232

• • • • •

přehled jednotlivých zástupců botanické čeledi Cactaceae charakteristiky jednotlivých oblastí původu pěstitelská doporučení pro začátečníky i pokročilé rejstřík vědeckých jmen a synonym 600 barevných fotografií