Co s křesťanstvím? 9788071120148, 8071120146 [PDF]

Zitiervorschau

j

Co s křesťanstvím? Karel Marek

Biblické citáty i zkratky knih Bible jsou vzaty z ekumenického překladu z roku 1985. Pokud je pro dobré pochopení zdůrazňo­ vané myšlenky použito citace z Bible Králické, je takový citát označen písmenem K.

Karel Marek Co s křesťanstvím? Odpovědný redaktor František Pala, prom. fil. Návrh obálky Lucie Skálová Vydalo nakladatelství Křesťanský život

© Křesťanský život, 1992 735 43 Albrechtice 504 119-004-92

ISBN 80-7112-014-6

Věnuji tuto knihu své první manželce Hermě Ester, která se mnou vždy věrně stála. Její památka je požehnaná.

Obsah

O autorovi a knize Úvodem 1. Je Bůh? 2. Věda a křesťanství 3. Je Bible spolehlivá? 4. Historický základ křesťanství 5. Odporuje si Bible? 6. Svědectví archeologie 7. Zázraky a proroctví 8. Vzkříšení Ježíše Krista 9. Znovuzrození 10. Křest v Duchu svatem 11. Křesťanská morálka 12. Úplné zadarmo! 13. Křesťanství ve zkumavce 14. Proč lidé nevěří? Literatura a poznámky

Strana 7 9 16 24 31 36 42 45 54 60 67 73 78 86 90 97 100

♦

O autorovi a knize Autor této knihy ThDr. Karel Marek žije již desítky let v emigraci v Kanadě. Je uznávaným učitelem a teologem, který vyučoval na mnoha biblických školách. Duchovně povzbuzoval a podporoval nejen české emigranty, ale stál věrně při upevňování církve v Československu v dobách nejhlubší totality. Několikrát svou vlast navštívil a zasloužil se o budování církve v ilegalitě. V době, kdy se naše společnost dosud nedokázala vymanit z indoktrinace materialismu, má apologetická literatura tohoto typu zvláštní význam zejména pro lidi, kteří upřímně hledají pravdu a nemohli ji najít, protože si nedokázali vysvětlit křes­ ťanství a víru v Ježíše Krista racionálně. Je však důležitá také pro křesťany, kteří potřebují vědět, že jejich víra v Ježíše Krista stojí na pevném historickém základě, a že tedy tvrzení, že Kristus byl pouhou mytologickou postavou, je jen zbožným přáním, které dobře dokumentuje hrubou nevědomost a velkou zaslepenost ateismu. Zdá-li se to některému čtenáři příliš troufalé, ať si sám otevře kapitolu Historický základ křesťanství Tato kniha je pro křesťany zároveň výzvou, aby své životy měřili Kristovým evange­ liem. Kniha byla původně určena pro československé emigranty v celém světě. Teprve dnes může vyjít v novém upraveném vydání i v naší vlasti. Jsme přesvědčeni, že neztratila na své aktuálnosti ani pro dnešního čtenáře, neboť pojednává o otázkách, které mají zásadní význam pro lidi, kteří dosud nepoznali Ježíše Krista a nenašli odpověď na základní otázku života.

František Pala

JĚ L.

Úvodem

Biblické křesťanství je v tomto svété na nepřátelském území. Není proto divu, že jsou na ně vedeny útoky z různých stran a ve všech dobách. Stále se plní proroctví Simeona: .Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat.- (L 2,34)

Útoky na křesťanství Prvním Kristovým protivníkem byl Herodes, který dal povraždit nemluvňátka v naději, že děťátko Ježíš bude mezi nimi. Každý snad ví, jaký odpor byl kladen Ježíši, když vystoupil na veřejnost, aby kázal království Boží a aby se prohlásil za Mesiáše. Židovští náboženští vůdcové mu byli stále v patách. Velká část evangelií (zvláště Janova) sestává ze sporů Ježíše s židovskými vůdci. Kristovo učení bylo lidem vždy urážkou. Jeho kázání příliš mluvilo do svědomí posluchačů, než aby nevzbudilo odpor. Jeho nárok na božství byl pro Židy jasným rouháním a kázání kříže bylo Řekům bláznovstvím. Odpor proti Kristu vyvrcholil jeho zatčením a ukři­ žováním. .Stačí, aby žák byl jako jeho učitel a sluha jako jeho pán. Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď!... Budou vás všichni nenávidět pro mé*jméno... Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky...- (Mt 10,25.22.16) To jsou slova Kristova, která se již nesčetněkrát splnila. I ten nej nemravnější a nej nevzdělanější člo­ věk se odváží kritizovat Kristovo učení a stavět se mu na odpor. Satanské moci organizují na nejvznešenější učení na světě nové a nové útoky . Podle tradice jen jediný apoštol, Jan, nezemřel mučednickou smrtí. Milióny Kristových následovníků zaplatily za své přesvědče­ ní smrtí. Všichni nacházeli povzbuzení v Kristových slovech: .Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všechno zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.- (Mt 5,11-12) 9

Mnohé útoky na křesťanství pocházejí z řad filozofů. Rozdíl mezi filozofií a křesťanstvím je asi tento: Filozofie hledá pravdu pouze rozumem a zavrhuje jakoukoliv náboženskou autoritu či qevení, jakým je Bible. Křesťanství pokládá za hlavní zdroj pravdy qevení, které dal člověku Bůh, a které proto musí být věčně pravdivé. V minulosti byla filozofie pomocnicí křesťanství, ale v nové době se stala jeveném u náboženství odpůrkyní'. Mezi přední a nejvlivnější filozofy, kteří zavrhovali zjevem, patří David Hume2, který je znám úplným odmítnutím zázraků, Immanuel Kant3, Friedrich Hegel4 a August Comte5, jehož panteismus končí uctíváním lidstva. Tito filozofové byli nepřáteli biblického křesťanství. Kant6 nechtěl uznat historicitu Ježíše jako Božího Syna. Nechtěl uvažovat ani o historicitě evangelií, což si nelze vysvětlit jinak než velkou předpojatostí vůči Kristu. Tito filozofové mají dodnes v oblastí filozofie velký vliv, a proto důsledky jejich útoku na křesťanství pociťujeme i dnes. Dalším útokem na křesťanství je marxismus. Marx7 společně s Engelsem vydal známý Manifest komunistické strany. V něm praví: Komunismus ruší věčné pravdy, ruší všechna náboženství všechnu morálku... j e tudíž protikladem vší zkušenosti minulé historie. Lenin8 ve svém spise Náboženství vysvětluj e: Náš program nutně zahrnuje šíření ateismu... Musíme bojovat proti nedůsled­ nosti křesťanů... Proč se náboženství udržuje mezi vesnickým proletariátem? Pro nevědomost... Proto: Pryč s náboženstvím! A ť žije ateismus! Šíření ateistických názorůj e naším hlavním úkolem. Mnohé osobností tvrdí, že křesťanství je nepřítelem lidského pokroku. Podobají se Ingersollovi, který řekl, že církev na tisíc let uhasila pochodeň pokroku v Kristově krvi John Dewey9, americký představitel pragmatismu, který měl větší vliv na školní výchovu v Americe než kdokoliv jiný, se odvážil říci, že křesťanství stojí v cestě demokratickému způsobu života a pokroku. Je smutné, že se takový myslitel dal natolik ovlivnit předpojatostí a neviděl dobro, které křesťanství přineslo. Velký státník a geniální myslitel Gladstone10 uznával Krista za svého Spasitele a vyjmenovává, nač mělo křesťanství dobrý vliv. Připomíná, že křesťanství zrušilo gladiá­ torské zápasy, obětování lidí, mnohoženství, otroctví, kaniba­ lismus a zmírnilo utrpení dětí a žen. I sám Charles Darwin11 dovedl ocenit blahodárný vliv křes­ ťanství. V dopise Feganovi, křesťanskému pracovníkovi v táboře pro chlapce, píše: Milý pane Feganei... o propůjčení čítárny byste mi neměl ani psát. Vykonal js te pro vesnici Doum v několika 10

měsících více než my veškerým svým úsilím. Nám se nikdy nepo­ dařilo zachránil opilce. Avšak vyjs te dosáhl toho, že v celé vesnici není ani jednoho opilce... Váš Charles Darwin. Útokem na biblické křesťanství je také humanismus12. V huma­ nismu je zbožňován a uctíván člověk. Člověk Boha nepotřebuje. Sám si je bohem. Humanismus je konáním dobra bez myšlenky na to, že člověk musí vydat počet Bohu. Teologie je odpornou spekulací o ničem. Nemá žádnou objektivní realitu. Další útok na biblické křesťanství přichází od liberálních teolo­ gů, kteří, jak ukážeme, neprávem podkopali důvěru v každý základní článek víry. Z Krista učinili člověka a z Boha neosobní přírodní sílu. Křesťanství - podle názoru některých z nich - je nutno klást na úroveň pohanských náboženství. Dr. Macintosh13 z teologické školy v Yale byl pozván na přednášky do Indie a tam radil buddhistům a jiným pohanům, aby si svá náboženství podrželi a své náboženské vůdce uznali za rovné Kristu. Proč tedy vydávat pemze na misii mezi pohany? Jedním z nej předpojatějších útoků na křesťanství je tvrzení, že není důležité mluvit o historickém Kristu. Mezi zastánce tohoto názoru patří i oslavovaný dr. Albert Schweitzer14, který ve svém díle Hledání historického Ježíše tvrdí, že historická fakta o Kristu nejsou dostupná. Prý nám stačí Kristus žijící v srdci. Buď křes­ ťanství stojí na historickém životě Krista a je pravdivé, neboje lživé, a pak je musíme zavrhnout.

Bez Boha Následky uvedených názorů jsou strašné. Skepticismus a nevě­ ra vedou k pesimismu, společenskému chaosu a k zoufalství. Člověk, který nemá biblickou víru v Boha, je ztracený a neza­ kotvený. Život nemá valný smysl, a stává se břemenem. Nevěřící člověk prožívá v hloubi své duše rozháranost a neštěstí. Lidský rozum je skvělým nástrojem, ale na všechno nestačí. Člověk potřebuje Boží Slovo a Boží pomoc. Platón byl jistě velkým myslitelem . Jeho velikost je také v tom, že chápal meze rozumu. Řekl: Budeme čekat na někoho, ať už to j e Bůh nebo Bohem inspirovaný člověk, aby nás učil náboženským povinnostem... a sňal tmu z našich oči Tato slova lze vykládat jako proroctví o Kristu. 11

Takových Platónů je žel málo. Mnohým intelektuálním vůdcům se nedostává pokory. Zůstávají při svém rozumu a víru v Boha zamítají, ačkoliv rozum na uspokojování lidských potřeb nestačí. Uhlhom 16 říká: Štěstíjiž nebylo cílem JUozqfle. Člověk si zoufaL.. Takě zde pohanství skončilo v neplodnosti a zoufalství.. Palet exitus. Cesta z tohoto života Je otevřená. To j e poslední útěcha zmírajícího pohanství Seneca1 praví: Vidíš onu vysokou skálu? Tamludy vede cesta ke svobodě. Vidíš tamto moře, řeku, studnu? Svoboda sedí tam v hlubinách. Tam visí svoboda. Vidíš svůj krk, svě hrdlo, své srdce? To jsou cesty úniku z otroctví Moderní pesimismus se vyrovnává starému. Bertrand Russell18 popisuje život takto: Lidský život j e dlouhý pochod nocí kde ze všech stran číhají neviditelní nepřátelé, trýzeň únavy a utrpení.. H.G. Wells19je dalším skeptikem, který o sobě píše tato slova: Je mi již 65 let a pořád ještě hledám pokoj... Ten vznešený pokoj... j e pouhým beznadějným snem Madame Curie20 si zoufala nad smrtí svého manžela. Lpěla na jeho zkrvaveném obleku a jeho mozek si dala do láhve v pokoji. Celé týdny mu denně psala dopisy. O pohřbu napsala: Toj e konec všeho, všeho, všeho. Proč si člověk volí racionalismus, který ho vede k zoufalství? Vždyť křesťanství a víra nejsou v protikladu s rozumem. Dr. Wilbur Smith ve své knize Proto stůjte praví, že Řekové měli trojí lásku, která ovládala jejich činnost: lásku k vědění (k pravdě), lásku ke kráse a lásku ke svobodě21. Jejich civilizace byla skvělá, ale přece se skončila neúspěchem. Řekové nenašli sílu k mravnímu životu, i když jejich náboženství svatost vyžadovalo. Řecká sojia byla bezmocná. Řekové při svém snažení a lásce k pravdě se nikdy ke konečné pravdě nedostali. Člověk touží po pravdě a hledá pravdu, která by mu dala trvalou základnu pro život, která se nikdy němém. Ale svým vlastním rozumem se ke konečné pravdě nikdy nedostane. Pavel píše do Korintu takto: .Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná známem, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé." (1K 1,21-25)

12

Stará i nová civilizace založená jen na lidském rozum uje určena k zániku, protože nemá ani duchovni moc, ani moudrost (prav­ du). Výsledky skvélé rozumové a umělecké činnosti starého Řecka nalezl Pavel v Athénách shrnuty v uctívám neznámého boha. Tam končí lidský rozum bez Božího qevení.

Křesťanství v nové zkoušce Cílem této knihy je volat lidi, aby se znovu zastavili u křesťanství, které snad odložili stranou. Ptáme se: Je Bůh? Promluvil? Nebo si musíme zoufat? Má křesťanství právo na život? Nebo je to blud, který mučí lidstvo již téměř 2 000 let? Co má udělat s křes­ ťanstvím moderní člověk? Mnozí, i vzdělám lidé, jsou v oblasti duchovních věd velmi pozadu. Mnozí lidé žijí a jednají, jako by bylo dokázáno, že křesťanství je pouhou smyšlenkou. Někteří vzdělaní lidé jsou ještě stále pod vlivem liberámích teologů minulého století, kteří díky svým předpojatým názorům Bibli doslova rozpitvali. Mnozí lidé našeho století se domnívají, že Bibli touto operací usmrtili. Nevědí, že Bible při všech útocích obstála, zatímco její nepřátelé padli a nadále padají, že Bible je kniha aktuální a současná. Hlavní příčina, proč dnes tak mnozí nepřijímají biblické křes­ ťanství a vykoupení v Kristu, není v tom, že jsou o faktech křesťanské víry tak skvěle informováni, nýbrž spíše v tom, že vědí o křesťanství a o nej novějších výsledcích biblických věd tak žalost­ ně málo. Lidé se neobtěžují tím, aby se křesťanstvím opravdové a objek­ tivně zabývali. Má-li křesťanství odpověď na nejzákladnější potře­ by lidského života zde 1 na onom světě, je tím nej důležitějším předmětem. Každý je má zkoumat a přemýšlet o něm ve svém vlastním zájmu. Jsme přesvědčeni, že nyní více než kdykoliv dříve nejsou fakta života, vědy a historie na straně nevěry a agnosticismu, nýbrž na straně křesťanské pravdy. Prostá víra v Pána Ježíše Krista, Syna Božího, který zjevil člověku Boha, zcela určitě není v rozporu s poznatky a výsledky vědeckého výzkumu, ale pouze s někte­ rými teoriemi a hypotézami. 13

Tato knížka je výzvou také křesťanům, aby i oni znovu zvážili biblické křesťanství ajím měřili své životy, zdajsou hodné Kristova evangelia. Naším přáním je, aby křesťané poznali jasněji vzne­ šenost a pravdivost Bible, křesťanství a křesťanské zkušenosti. Křesťané mají dnes větší důvod než kdy předtím zvednout směle hlavu a „chlubit se v Kristu”, ne se za něho stydět. Věřící má v Kristu to, co svět nemá, a bez čeho propadá zkáze. Na útoky proti křesťanství je nutno odpovědět obranou. Pavel praví, že jeho přátelé vědí, že je postaven „k obhajobě evangelia” (Fp 1,16). Pavel užívá řeckého slova apologia. K obraně evangelia je postaven každý křesťan. Nej přesvědčivější obranou je ovšem v každém prostředí důsledný křesťanský život. Je však také záhodno, aby křesťané dovedli odpovědět na nelogické a ne­ opodstatněné útoky a výsměch nepřátel křesťanství. Je důležité, aby křesťan měl základní znalosti o tom, jak na útoky proti Bibli odpovídají s úspěchem pokorní bibličtí vědci. Bible obstála při každém útoku a při každé zkoušce historické, filozofické, vědecké, astronomické i psychologické. Doba, ve které žijeme, vyžaduje silné a útočné křesťanství. K hanbě křesťanů musíme přiznat, že nesmyslné názory propagují často horlivěji než Boží pravdu. Je svátou povinností věřících, aby byli svědky věcí, které sami poznali a v Kristu prožili, a aby odvraceli lidstvo od věčného neštěstí. „A budete mi svědky... až na sám konec země” (Sk 1,8) byla poslední Kristova slova. V této knize nám jde o to, aby čtenáři bylo jasno, že křesťanství nemůžeme odmítnout rozumem poté, co jsm e důkladně prostu­ dovali dokumenty jeho věrohodnosti. Jsme si ovšem také vědomi toho, že křesťanství není možno přijmout pouze rozumem. K tomu je zapotřebí rozumu, citů i vůle - celého člověka. Přejeme si, aby se čtenář vyrovnal s křesťanstvím logicky a nezaujatě. Křesťanství je v zásadě náboženský fakt: stojí nebo padá s otázkou, zda se v Palestině před dvěma tisíci lety určité události skutečné staly. Je-li historickou pravdou, že Syn Boží skutečně přišel na naši zem, žil zde, zemřel na kříži za naše hříchy a vstal z mrtvých, můžeme vírou přijmout vzkříšeného Krista a prožít znovuzrození. Bez této pravdy je naše náboženství marné. Hodnota evangelií závisí na historických událostech v Palestině. Bez histo­ rického Kristaje křesťanství nemožné. Křesťanství je nadpřirozené náboženství qevené v historii. Vyzýváme proto každého čtenáře, aby byl v otázce křesťanství přísně vědecký. Prosíme, aby si zachoval otevřenou mysl, která je 14

ochotna pohlédnout nové skutečnosti tváří v tvář. Křesťanství od nikoho nežádá shovívavost ani přimhuřování očí nad svými ne­ dostatky, protože žádné nemá. Jsme skutečně myslící lidé, logické bytosti, nebo si to jen namlouváme? Týto kapitoly představují zároveň analýzu uvažujícího člověka. Zkušebním kamenem je Kristus. Není úniku před obsahem a závěrem těchto stran. Jsou jenom dvě možnosti: přijmout Krista za osobního Spasitele jednoduchou vírou, nebo ho odmítnout a přiznat svou neupřímnost, předpojatost a povrchnost. Každá kapi­ tola se svým způsobem ptá: „Co učiníš s Ježíšem, který se jmenuje Kristus?”

15

1. Je Bůh? Představme si člověka, kteiý nemá Blbli a kterému se Bůh osobně nezjevil. Stojí ve světě obklopen přírodou - živou i neživou. Ve dne upoutává jeho pozornost slunce a v noci měsíc a třpytivé hvězdy. Všechno prohlíží a zkoumá. Stává se z něho chemik, fyzik, psycholog, geolog, přírodopisec, somatolog a astronom. Je ne­ myslitelné, aby se nakonec neptal: „Odkud se to všechno vzalo? Kdo to udělal? Je Bůh?“ Uvažujme stručně o hlavních teoriích, které dávají odpověď na otázky o existenci!

Materialismus Materialismus tvrdí, že jediné, co existuje, je hmota22. Ta se řídí zákony. Mysl je pouze vedlejším produktem (epifenomenon) hmoty, a sama o sobě nemůže tedy existovat. Lidská mysl vzniká che­ mickými změnami v mozku. Jakmile tyto změny přestanou, pře­ stává také mysl. Člověk je v podstatě hmotou a nemá nesmrtelnou duši. Bůh není. Člověk nemá nad sebou nikoho, komu by za svůj život zodpovídal. Morálka je lidská pověrčivost, kterou je nutno radikálně vymýtit23. Materialismus vysvětluje všechno hmotou. Je-li však možno dokázat samostatnou existenci nehmotné skutečnosti, materia­ lismus padá. Není tomu ani sto let, co se fyzikové domnívali, že hmota je složena z hmotných atomů, které není možno dále rozbít. Klidně se tehdy dalo tvrdit, že hmota je věčná a k vysvětlení existence vesmíru není zapotřebí Boha. Všichni víme o změnách, které se odehrály ve fyzice v minulých desetiletích. Rozbití atomu, radioaktivita a astrofyzické objevy pomocí fotografie a spektroskopu vedou k závěru, že materia­ listický výklad vesmíru nestačí. Einsteinova rovnice tvrdí, že hmota se rovná energii24. Čeho nedosáhla alchymie, dosahuje moderní věda. Elektrony, protony a neutrony jsou stavebními prvky vesmíru. Olovo není 16

zlatém jediné proto, že uvedené stavební prvky jsou v příslušných atomech uspořádány jinak a jsou v jiném poměru. Ovšem tyto stavební prvky jsou tak malé, že na délku jednoho centimetru připadá asi 10 trilionů protonů a prázdný prostor mezi protony, které jsou uprostřed atomu, a obíhajícími elektrony, je 300krát větší než průměr protonu. Fyzik Chesnut vysvětluje, že protony jsou elektricky kladné a přirozeně se odpuzují, ale jakási neznámá větší sílaje drží pohro­ madě, takže atomy neexplodují. Kdyby této síly nebylo, všechno by zaniklo explozí. Chesnut věří, že všechno, každý atom, udržuje pohromadě Boží moc. Vysvětluje, že to je ve shodě s listem Koloským 1,17, kde ěteme: „A on (Kristus) jest přede vším a všecko jím stojí." Stojí je z řeckého slova, které znamená držet pohro­ madě. Kristus drží vše pohromadě25. V laboratoři lze vytvořit některé nové prvky a v přírodě se některé prvky mém v prvky stálejší. Tak uran v přírodě se radioaktivním zářením stále rozkládá, a tím ztrácí hmotnost, až se nakonec stává olovem. V přírodě je tento proces jednosměrný: olovo se nikdy nemění v uran26. To ovšem vede k závěru, že hvězdy nejsou věčné a že hmota nemůže existovat od věčnosti v té formě, v jaké je nyní. Stvořitel musel tudíž stvořit radioaktivní prvky, které zářením stárnou. Dokonce známe rychlost, s jakou se uran mém v olovo. Sir James Jeans odhaduje, že naše země ztuhla asi před 1 400 milióny let27. Tentýž vědec tvrdí, že astronomické výpočty ukazují, že na nej­ teplejších hvězdách se prvky jako uran netvoří. To znamená, že v daleké minulosti uran, stejně jako všechno ostatní, stvořil Bůh. Energie je vyzařována do vesmíru neustále a energie hvězd kdysi byla větší, než je nyní. Tak Slunce prý ztrácí na hmotnosti čtyři milióny tun za sekundu. Tento proces nemohl existovat od věčnosti a také nemůže existovat na věky28. Sir Jeans odhaduje, že naše Slunce vzniklo asi před osmi milióny let a stáří všech hvězd se pohybuje mezi pěti až desíti milióny miliónů let. Takže vesmír podle úsudku vědců musel mít začátek. Tvrzení materialismu, že hmota je věčná, je v rozporu se současnou vědou. Hmota není solidní podstatou, nýbrž spíše energií. V této souvislosti je také pozoruhodný objev astronomů Hubbleho a Humasona29, kteří zjistili, že hvězdokupy, jako je například naše Mléčná dráha, kterých se odhaduje na 500 trilionů, pádí všemi směry a vzdalují se do nekonečného prostoru. Tvrdí, že hvězdokupy se zrodily v důsledku původní vesmírné exploze. Tento 17

objev učinili na základě principu, že světlo přibližujícího se před­ mětu se jeví načervenalé. I Einstein byl v údivu, když slyšel o Hubbleové objevu rozšiřujícího se vesmíru. Materialismus na vysvětlení vesmíru nestačí. Slova Bible znějí věrohodněji: „Na počátku stvořil Bůh nebe i zemi.“ (Gn 1,1)

Panteismus Otcem moderního panteismu byl Spinóza. Sám název tohoto směru vyjadřuje základní myšlenku: „všechno bůh“. Bůh existuje ve všem. Lépe řečeno, všechno je bůh, všechno jě součástí boha. Bůh neexistuje mimo věci, kterým říkáme hmota, živočich, člověk, hvězda30. Podle této teorie „Bůh“ je slepá nemyslící moc nebo vůle, stále se rozvíjející k vyšší formě života. Tato moc vrcholí v člověku. Člověk je nejvyšším projevem tohoto Boha. Na chvíli se objeví jakožto vědomá existence na povrchu celku a zase se vrací zpět do nevědomí. Mysl a hmota jsou pouze různými projevy téže věčné podstaty, souhrnu všech věcí, jenž je „Bůh". Samozřejmé Bůh ani sám sebe ani nic jiného nestvořil. V panteismu se všechno rozplývá a splývá v celek. Všechno je Bůh a Bůh je všechno. Bůh klopýtá v našem klopýtám, Bůh je nemoudrý v naší nemoudrosti a hřeší v našem hřešení. V nás existence dospívá vrcholu sebevědomím a myslí. Panteismus ovšem nemůže být náboženstvím, protože v nábo­ ženství jd e o společenství lidských bytostí s božskou. Panteismus nezná Individualitu. Jsou rozmanité odstíny panteismu, ale v zásadě všechny popí­ rají individualitu člověka a dělají z něj součást nekonečna. Zku­ šenost však učí, že člověk není součástkou všeho, ale že je osob­ ností, odlišnou od všech ostatních věcí. Každý zná meze své Individuality a dovede s určitostí říci: „To jsem já, a to je nécojiného nebo někdo jiný." Panteismus dále popírá osobnost Boha. Tvrdí, že osobnost předpokládá omezení, a že Bůh přece omezen být nemůže. Na to odpovídáme, že člověk podle zkušenosti je osobností a původ jeho osoby nemohl být v neosobní skutečnosti. Jediné vysvětlení nám známé osobností člověka je osobnost Boží, která ji stvořila. Nižší existence neplodí existenci vyšší. 18

Agnosticismus Zmiňujeme se o tomto postoji, protože má mnoho stoupenců. Agnosticismus popírá možnost poznání vesmíru a existence vů­ bec3 . Tvrdí, že nic nevíme spolehlivě. Je prý možné, že konečnou příčinou všeho je Bůh nebo myšlenka nebo hmota. Avšak s určitostí se o tom není možno vyjádřit. Podstata věcí a jejich původ zůstávají skryty. Někteří agnostikové popírají možnost a pravdivost vědění vůbec, jin í zase tvrdí, že lidské vědění se musí omezit na obor fyzických véd. Podstata věcí a první příčina zůstá­ vají nepoznatelné. Známe pouze masku a více lidským rozumem nepoznáme. Teoreticky agnostik existenci Boha nepopírá, ale prakticky ano, protože se vzdal hledání a předem si řekl, že Boha nikdo nemůže nalézt. Upozorňujeme na některá tvrzení agnosticismu: 1. Tvářnost věcí a jejich skutečná podstata jsou naprosto od­ lišné. To je úžasný „poznatek” toho, který tvrdí, že je „neznalcem” - agnostikem. 2. Dále ví určitě, že podstata věcí je nepoznatelná. A ví také, že tato podstata se projevuje v jejich tvářnosti, podle níž víme, že podstata existuje. To je také smělé tvrzení. 3. Agnostik tvrdí, že lidská schopnost poznávat pravou sku­ tečnost je omezená, takže kromě zevnějšku nikdy nic jiného ne­ pozná. Z toho je patrno, že agnostik si osobuje bezmála vševědoucnost, když se odváží tvrdit tak úžasné věci. Čím to poznal? Vždyť tvrdí, že myslí nemůže člověk nic s absolutní jistotou poznat. Agnostik poráží sám sebe. Tvrdí, že nic nelze s určitostí tvrdit, a hle, tvrdí to s určitostí! Agnostik nemá právo nic tvrdit, ani to, že nic nemůže vědět. Když se rozhodl pochybovat o všem, má být důsledný a má pochybovat skutečné o všem. Zdá se, že v praxi agnosticismus zpravidla není upřímným zoufalstvím nad omezeností lidského rozumu, nýbrž neochotou hledat Boha a podle toho si zařídit život. Agnostik není tak hloupý, jak se dělá. Chce zpravidla žít v pochybnostech o všem duchovním, 19

a tak se zbavit Boha a morálky a utišit hlas svědomí32. Zdá se, že si hraje na hloupého i chytrého současně.

Svědectví přírody Jenom zvrácenost vede člověka k tomu, aby vysvětloval existenci uvedenými způsoby. Ve skutečnosti Bůh nenechal žádného bez svědectví o sobě. Všichni jsm e obklopeni svědky o Bohu. Nebe a země svědčí, že Bůh je, že je mocný a že všechno stvořil. Vypráví se o jednom Arabovi, který klečel před svým stanem a klaněl se Bohu. Posměvač se ho zeptal: „Odkud víš, že Bůh je?" Arab mu odpověděl: „Odkud ty víš, že včera šel po této cestě člověk, a nikoli velbloud?" Nevérec odpověděl: „Viděl jsem v písku lidské stopy." Tu Arab ukázal na slunce, které právě ohnivě zapadalo, a řekl: „Hle, stopa Boží!" To řekl člověk, který neznal zázraky, jež objevila věda. Bible mluví o přirozeném (ne o nadpřirozeném) zjevení Božím. Bůh ukázal v přírodě, že existuje. „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přem ýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu." (Ř 1,19-20) Kdo má jen trochu otevřené oči a nepředpojatou mysl, může vidět Boží stopy všude a ve dne i v noci může slyšet svědectví o Bohu. Žalmista to řekl takto: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě." (Ž 19,2-5) Někdo zde byl a šel tudy. Všechno má svou příčinu. Něco nevzniká z ničeho. Nic nového nevzniká bez vůle. Víme, že existujeme. O tom není možno pochybovat. Víme také, že jsm e sami nestvořili ani svá těla, ani své duše. Původce naší existence musel být dostatečně mocný, aby nás stvořil. Původcem naší existence je buď osobnost, nebo slepá síla. Avšak příčina musí být větší než následek. Jak by mohla neosobní síla stvořit lidskou bytost? Jak by mohla nemyslící sfla vytvořit osobnost myslící? Jak by mohla vzniknout vůle z toho, co vůli nemá? Nikde kolem nás se takový proces neodehrává. 20

Tyto otázky nás vedou k závěru, že příčinou a původcem existence je osobní, myslící Bůh, o kterém čteme v Bibli. Je povzbuzením pro věřící a usvědčením pro nevěřící lidi, že fyzikové, jak jsm e upozornili, dnes prakticky souhlasí s tím, že základní realita je nehmotná a nemechanická. Radioaktivita a astronomie poukazují na stvoření v minulosti. Stvoření vyžaduje Stvořitele s dostatečnou mocí k vytvoření vesmíru, jehož nepopsatelnou velikost začínáme poznávat. Člověk při svém pozorování a studiu přírody objevuje zákony a skutečnosti, které naznačují nevystižitelnou Inteligenci, jež všech­ no naplánovala. Člověk je přinucen věřit v Boha, protože nic kolem něho není chaosem, nýbrž plánovitým a nesmírné důmyslným celkem. Mikroskop i dalekohled ukazují, že jsm e obklopeni zázra­ ky, nad nimiž stojíme v údivu. Vskutku „nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.“ (Ž 19,2) Studujme cokoliv a ve všem najdeme důmysl, který svědčí o tom, že to všechno připravila úžasná Moudrost a Prozřetelnost a že nic nevzniklo slepou náhodou, jak učí někteří. Pohleď na lidskou ruku, na list trávy, na květ, na zrnko! Jak dokonale je pták uzpůsoben k letu! Jak zázračné je radarové zařízení netopýra, takže potmě v letu se nesrazí s tisíci svých druhů, kteří vyletují z téže skály! Jak to, že si nespletou své signály? Že se k letu ve tmě přizpůsobil? Jak to, že podobným způsobem se vývojem k chození potmě nepřizpů­ sobila jiná zvířata a člověk? Dodnes musí člověk v noci cestovat s lucernou. Chce-li létat, musí si postavit letadlo33. Kdo stvořil atomy a jejich úžasnou energii, před níž se třesou celé národy? Kdo seřadil periodicky chemické prvky? A co lidské tělo? Žalmista, který neznal somatologii, jako ji zná dnešní lékař, se obdivuje tomu, jak je „řemeslné složen- (Ž 139,15 - K). Kolik systémů, funkcí a jaká koordinace je v každém lidském těle! Jak důmyslný je celý systém rozmnožování života rostlinného 1 živo­ čišného! Je myslitelné, že vesmír vznikl z chaosu sám od sebe? Chce-li být zastánce tohoto tvrzení důsledný, musí připustit, že moderní automobil mohl vzniknout bez lidského důmyslu tím, že se pří­ slušný materiál náhodou dostal na jedno místo a potom se jaksi složil dohromady a utvořil náš dopravní prostředek. Také by musel připustit, že encyklopedie se svým složitým obsahem a pořadím slov a celků se mohla vytvořit z miliónů ojedinělých slov, hozených na hromadu. Biblický výrok je ostrý, ale pádný: „Říká blázen v srdci svém: Není Boha.“ (Ž 14,1 - K) 21

Americký statistik Gallup řekl: Mohl bych dokázat existenci Boha statisticky. Věřit, že lidské tělo se všemi funkcemi vzniklo samo od sebe,je statistický nesmysl Praktické pozorování a nej novější vědecké výzkumy hmotné existence kolem nás jsou přesvědčivým důkazem, že Bůh existuje a že je nevystižitelné moudrý, mocný a slavný. Tento Bůh je také morální bytostí. Etické schopnosti člověka vyžadují morálního Učinitele. Jediným logickým závěrem je křesťanské pojetí Boha stvořitele. Tomuto Bohu přičítáme také tolik inteligence, že nezapomněl na člověka, ale zjevil se mu v Kristu Ježíši, aby tak dostatečně qevil svou milost. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.” (Žd l,ln ) Bůh, jehož slávu hlásá příroda, se zjevil, aby Kristovou smrtí vydobyl člověku spasení na kříži. Zjevil se jako trojjediný Bůh, který v osobě Ducha svátého nyní bydlí v životech znovuzrozených Božích dětí a usvědčuje svět z hříchu, ze soudu a ze spravedlnosti.

Teistická vysvětlení Závěrem uvádíme několik teistických vysvětlení vesmíru. Nebu­ deme zde uvažovat o polyteismu, deismu a dualismu. Uvádíme křesťanský realismus a pluralistický idealismus. Oba tyto názory se dají podepřít Biblí, ačkoliv žádný z nich není v Bibli jasně hlásán. 1. Křesťanský realism us věří, že Bůh je transcendentní (nade vším stvořením, od něho oddělen) a také imanentni (přítomný všude ve svém stvoření)34. Bůh hmotu stvořil, ale neopustil ji, jak učí deismus, nýbrž ji svou mocí udržuje a ovládá. Někdy také zasahuje nadpřirozeným způsobem, zázraky (biblické zázraky, inkamace, vzkříšení, pozdější zázraky). Existence je hmotná i duchovní. 2. Osobní plu ralistický idealism us35 věří v osobního Boha, který stvořil vesmír. Věří, že hmota je manifestací čili projevem Boží energie. To souhlasí s moderním názorem na atom. Souhrn vší moci ovšem není Bůh panteismu, neboť Bůh je současné transcendentní i imanentni. Bůh stvořil duchovní bytosti ke svému obrazu. Tyto bytosti nejsou součástí Boha, ale jsou na něm závislé. 22

Bůh je a stvořil vše, co existuje. To je ovšem ohromující sku­ tečnost. Já člověk jsem jeho stvořením a jeho poddaným. Musím s ním vážné počítat. Jsem mu za život odpovědný. Protože Bůh je, musím se na prvním místě snažit nalézt k němu pravý vztah. Zanedbávat osobní vztah k Bohu má podle Božího slova strašné následky. Přesvědčení o existenci Boha nás zavazuje do té míry, že se stává příčinou radikální změny v osobním životě. Tato změna se nazývá znovuzrozením.

23

2. Věda a křesťanství

Žijeme v době vědy. Mluvíme o vědeckém myšlení, které se pěstuje na školách a které požaduje vědecká fakta a důkazy. Všechno je podrobováno vědeckému výzkumu. Člověk se chce všemu dostat na kloub, chce znát pravdu, ať je jakkoliv nepříjemná a ať ji najde kdekoliv. To je vědecký ideál. Pověry a mylné názory se nemilosrdné odstraňují a jsou nahrazovány výsledky vědeckého bádání. Bojí se křesťan takového ducha? Naprosto ne! Právě naopak, takový postoj a užívání rozumu se mu velmi líbí. Neuškodí to však jeho víře? Nikoli! Ducha křesťanského náboženství správně vystihl slavný náboženský vůdce našeho národa, Jan Hus, když řekl: Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, m ilij pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti! Ježíš Kristus řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.- (J 8,32) Je-li křesťanství pravdivé, pak obstojí, není-li, zanikne. A je-li lží, nechť zanikne. Je-li jen pověrou, ať jde stranou! Křesťanství buď má, nebo nemá právo na občanství v království pravdy. Je-li Kristus tou pravdou a cestou a životem, pak si v životě myslícího člověka zajistí ještě trvalejší místo. Proč však je tolik lidí, kteří tvrdí, že nemohou přijmout biblické křesťanství, poněvadž uvažují vědecky a mají vyšší vzdělání? Ateismus a skepticismus nosí háv vědy a filozofie. Patří jim ? Objevila věda něco, co víru v Boha a v Krista popírá? Dokázala snad, že Bůh není nebo že Boha nelze v osobní zkušenosti poznat? Je mezi vědou a křesťanstvím rozpor36? Je tento rozpor skutečný, nebo jen podmíněný lidskými sklony a názory? To si nyní chceme objasnit. Nejdříve je dobré si uvědomit, že věda a křesťanství zaujímají rozdílná pole. Věda se obírá hmotným vesmírem, který lze měřit, vážit, vidět, hmatat a chutnat. Hmotný svět je evidentně skutečný a je předmětem studia fyzických věd. Křesťanství se obírá světem neviditelným a existencí neviditel­ nou37. Některými jevy z této oblasti se zabývá i psychologie, která je pokládána za vědu. Fyzické jevy, kterými se zabývají fyzikální vědy, jsou stejně tak skutečné jako jevy duchovní. Tak například gravitace je právě tak skutečná jako přitažlivost lásky mezi dvěma 24

lidmi. Odstředivá sílaje právě tak skutečná jako hněv. Elektřina, která žene lokomotivu, je zrovna tak skutečná jako mysl, která lokomotivu vymyslela a sestrojila. Obě třídy existencí jsou stejně reálné. Není možno zlehčovat ani jednu ani druhou. Oběma je možno se zabývat a studovat je. Jedna skupina existencí je hmotná, druhá nehmotná, totiž ta, která se týká osobnosti a ducha. Tvrdíme, že obě jistě existují, aěkoliv jedna je viditelná a druhá neviditelná. Rozum se zabývá oběma. Víra, jak jsm e při­ pomněli, neodporuje rozumu. Závěry o neviditelné existenci du­ chovní mohou být stejně přesvědčivé jako vědecké závěry o exist­ enci hmotné. Takzvaný rozpor mezi vědou a biblickým křesťanstvím není založen na nesouladu mezi vědeckými poznatky a křesťanskými tezemi. V rozporu s křesťanstvím jsou dodnes pouze vědecké teorie. Teorie je pouhá domněnka (hypotéza), nikoli vědecky doká­ zaný fakt. Jsou vědecké teorie, které jsou zcela určitě v rozporu s křesťanským názorem na svět. Teorie vznikají tak, že učenec si na základě omezeného počtu poznatků vykládá jejich význam čili o nich filozofuje. Má na to právo a často ho to vede k dalším objevům a k potvrzení jeho teorie. Teorie sama o sobě však nepatří do oboru věd, ale spíše do oboru filozofie. Když je teorie dokázána, stává se vědeckým poznatkem. Nesmíme zapomenout, že vědec má sféru studia fyzicky omezenou. Duchovní svět uniká jeho metodám a přístrojům jako voda sítu. Věda nemá nástroje, který­ mi by existenci duše a Boha objevila a matematicky dokázala nebo popřela. Věda i náboženství budují na nevysvětlitelných základních prav­ dách neboli axiómech38. Učíme se a denně užíváme axiómu, že jedna a jedna jsou dvě. Avšak dodnes nedovedeme vysvětlit, proč to tak je. Křesťanství předpokládá existenci duše a Boha, ačkoliv to nejde vysvětlit. Máme však důkazy, že to jsou pravdivé a skutečné pojmy, které jsou objektivní realitou. Stavět křesťanství a vědu proti sobě není správné. Správný názor je: věda a náboženství. Volím si obojí. V ědam i pomáhá s hmotným přítomným světem a jsem jí vděčen za pohodlí, lékař­ skou péči atd. Křesťanství mi pomáhá s přítomným i s budoucím duchovním životem. Nemám-li víru v Boha, něco mi chybí. Jsem duchovně nemocný a neuspokojený.

25

Evoluční teorie Vědecká literatura dnešní doby dokazuje, že ve vědeckém světě vládne evoluční teorie. Většina vědců evoluční teorii v některé její formě přijímá. I zde ovšem rozeznáváme mezi teoriemi, které jsou proti Bibli, a teoriemi, které, bylo-li by třeba, by se daly uvést s Biblí v soulad. Rozhodně si musíme uvědomit, že evoluční teorie je dodnes pouhou teorií, nikoli dokázaným poznatkem. I kdyby evoluce byla dokázaným faktem, nikdy by nebylo možno dokázat vědecky, že za evolučním procesem není Bůh. Evoluční teorie se vlastně pro mnohé stala prakticky bohem, který jim stačí k objasnění vzniku současného vesmíru3®. Ne­ osobní, nemyslící síla dala vznik životu, osobnosti a myšlení. To je názor protikřesťanský a nepřijatelný. Někteří zase tvrdí, že evoluce je Božím nástrojem nebo metodou, kterou Bůh všechno stvořil. Ačkoliv by se dal tento názor uvést do souladu s Biblí, nejsou dostatečné důvody, proč bychom tak činili. Bůh dovede stvořit i bez evoluce. Nemusíme mu ulehčovat práci. Organická evoluční teorie tvrdí, že všechen život na světě se vyvinul z prvotních buněk. Je zajímavé, že jeden z původců této teorie, Charles Darwin, Boha z tohoto vývojového procesu vyloučil, zatímco druhý autor této teorie, A. B. Wallace, v Boha, jako toho, který tento proces řídil, věřil. Darwin tvrdil, že k vývoji živočichů došlo tak, že potomstvo dědilo nové vzniknuvší znaky. Je možné, že by takovým děděním vznikl nový druh živočichů? Přívrženci této teorie tvrdí, že ano. Důkazy prý jsou mnohé: srovnávací anatomie těl zvířat a lidí, embryologie (nauka o zárodcích), zeměpisné rozšíření zvířat, charakteristiky krve a paleontologie (studium zkamenělin zvířat)40. Je pravda, že rostliny a zvláště živočichové mají s člověkem veliké podobností v konstrukci a formách, že zárodky vyšších živočichů procházejí ve svém vývoji stupni, kdy se podobají nižším formám života, zeměpisné rozšíření živočichů naznačuje, že určité druhy na jistých místech nežily. To všechno však ještě není pozitivním důkazem, že evoluce se skutečně odehrála, protože existuje jiné a zrovna tak pravděpodobné vysvětlení těchto jevů - že totiž jejich Stvořitelem je Bůh a že se podobají proto, že Bůh jim dal tu 26

nejvhodnéjší formu a způsob vývoje. Jejich podobnost ukazuje na to, že vyšly z rukou téhož Stvořitele. Dále se mluví o tom, že evoluci dokazuje příbuznost krve. Krevní reakce prý určují, jak blízce nebo dalece jsou určitá zvířata příbuzná. Profesor Morton41 ve své knize Pád evoluce naznačuje, že tento důkaz není příliš přesvědčivý. Výsledky krevních zkoušek naopak ukazují, že například lemur, který patří do podřádu poloopic, je méně příbuzný člověku než třeba myš a dikobraz. A konečně výsledky výzkumu molekulární biologie, vědní dis­ ciplíny, která se rozvíjí zejména v posledních desetiletích, studující sekvenci jednotlivých komponent bílkovin a nukleových kyselin, dokazují, že tradiční evolucionistické schéma ryby - obojživelníci - plazi - savci je neudržitelné. Důkazy evoluční teorie nutno hledat v tom, zda u jednotlivých druhů existují takové odchylky (variace), které by mohly vést k evoluci, a přitom byly dědičné. Variabilita, kterou pozorujeme u jednotlivých druhů, je především dána ná­ hodnými vlivy prostředí, a není dědičná. Variabilita, která má základ v dědičnosti (v genotypu), nikdy nepřekračuje jisté hranice (které ovšem nemusí být vždy shodné s taxonomickým druhem), a nemohou tudíž způsobit evoluci, jak si to představoval Darwin. Důkaz evoluční teorie spočívá v otázce, zda děditelné variace (odchylky), schopné způsobit evoluci, nyní v přírodě jsou nebo zda ji v minulosti skutečně způsobily. Je známé, že malé rozdílnosti mezi jedinci téhož živočišného druhu (i mezi lidmi) se nedédí. Vynikající biolog V. Kellog o nich říká: Nejsou dědičné. Jsou to pouze výkyvy kolem průměm, k němuž se potomstvo vrací (New Republic, 1923). Variace tudíž evoluci způsobit nemohly, jak si to představoval Darwin Změny způsobené v životě jedince prostředím nejsou dědičné. Všechny pokusy za minulých padesát let (i pokusy fyziologa Pavlova) dokazují, že nabyté znaky nemohly být příčinou evoluce. Je dokázáno, že ocas usekávaný několika generacím psů, svazo­ vané nohy čínských žen a umělé pěstování zakrslíků (např. nedostatečnou výživou) se na potomstvo dědičné nepřenáší. Příčinou evoluce nemohly být ani Mendelovy variace42. Geny (jednotky dědičnosti) jsou nedělitelné a dědí se po rodičích buď celé nebo se nedédí vůbec. Geny evoluci nemohly začít, protože geny mohou být v potomstvu jen tehdy, jsou-li předem v rodičích. Konečné, všechny změny odehrávající se v jednotlivých třídách 27

živočichů jsou omezeny počtem genů. Jejich počet v potomcích zůstává nezměněn, takže se nemůže vyvinout žádný jiný druh. Počet genů se v jednotlivých třídách živočichů nemění. Nejlepší vysvětlení poskytuje Bible: „Země vydala zeleň: rozma­ nité druhy bylin, k teré se rozm nožu jí sem eny, a rozmanité druhy stromoví, které nese p lody se sem eny. I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jim iž se zahemži­ ly vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. A Bůh jim požehnal: P lo ď te a m nožte se...“ (Gn 1.12.21-22)43 Jak známo, geny jsou uloženy v útvarech buněčného jádra zvaných chromozómy. Počet chromozómů u člověka činí 48, u opic 54, u psa 22, u kočky 36, u koně 38. Určitý druh hmyzu má 58 chromozómů. Je znám hmyz, který jich má přes 100. Je zajímavé, že jejich počet nestoupá ani neklesá podle živočišných tříd, které evoluční teorie seřazuje od nej nižších do nejvyšších. Není tedy možno říci, že vyšší živočišný druh se vyvinul buď ztrátou nebo ziskem některých chromozómů. Nékterý hmyz má více chro­ mozómů nežli člověk, jiný méné. Kdyby počet chromozómů stoupal nebo klesal podle vývoje živočichů naznačeného evoluční teorií, použili by toho stoupenci této teorie jako důkazu, že evoluční teorie je pravdivá. Proto máme právo poukázat na to, že počet chro­ mozómů v různých třídách živočichů dokazuje, že evoluce pravdivá není. Žádný druh variace známý biologům evoluci způsobit nemohl, takže biologové připouštějí, že příčina evoluce zůstává neznámá44. Zbývá ještě geologická teorie o vrstvách zemské kůry45. Teore­ ticky nejstarší vrstvyjsou nejhloubéji a nejmladšíjsou na povrchu. Obvykle se uvádí 16 geologických období. V těchto vrstvách jsou zkameněliny živočichů a rostlinstva. Tvrdí se, že v nejstarších vrstvách nejsou žádné zkameněliny, v pozdějších vrstvách jsou nižší živočichové a v nej mladších se nacházejí zkameněliny nej­ vyšších živočichů a člověka. To je teorie. Ve skutečnosti nebyly nalezeny tyto vrstvy v uvede­ ném pořadí nikde na celém světě. Vždy se vyskytuje jen několik vrstev. Jak tedy poznají geologové stáří vrstev? Podle nerostů, které jsou v různých vrstvách odlišné? Naprosto ne! Geologové při­ pouštějí, že na druhu nerostů stáří vrstev nezáleží. Jak tedy stáří vrstev poznávají? Odpovéď zní: podle zkamenělin. Jsou-li ve vrstvě pouze zkameněliny hmyzu a ryb, tvrdí, že to je devonská vrstva, a podobně. 28

To je ale logika, jaký nesmysl! Stáří vrstev má dokázat evoluci, zatímco evoluce (nedokázaná) dokazuje stáří vrstev. Jedna teorie dokazuje teorii druhou. To rozhodně není vědecký postup. Závěr dokazuje předpoklad. Neznámá dokazuje neznámou. To je argu­ mentace v kruhu. Tato chyba je možná jen proto, že geologové již dlouhou dobu vycházejí z předpokladu, že evoluční teorie je pravdi­ vá. Avšak pokračujme. Celý sloupec vrstev nebyl nikde nalezen. Na stejném místě bylo objeveno nejvíce pět nebo šest vrstev. „Starší" vrstvy často leží na „mladších" v libovolném sledu. Někde leží tyto vrstvy vedle sebe úplné vodorovné a bez sebemenších příznaků katastrofických přesunů. Dále, vodorovné vrstvy stejného „stáří" jsou proloženy vrstvami jiného stáří a několikrát se to opakuje. Jsou známy tisíce čtverečních kilometrů, kde tak zvané starší vrstvy leží na mladších, které by měly být nad nimi. Tak je tomu v Albertě v Kanadě a v Montaně v USA. Ovšem z mineralogického hlediska není hranice mezi vrstvami znatelná, stáří se musí podle evoluční teorie určovat podle zkamenělin. Tímto určováním stáří podle evoluční teorie se dovídáme, že celé Alpy jsou vzhůru nohama. V Tennessee a v Georgii je pásmo 20 km široké a 695 km dlouhé, kde třetí geologická vrstva leží na šesté (starší na mladší). Ovšem geologové- mají další teorii, která to vysvětluje. Je to teorie přesmyká vrstev. Když to čtete, zní to dobře, ale skutečnost radí opustit teorie a přijmout to tak, jak to leží - bez přesmyků - a nedovolit, aby nás evoluční teorie zahnala do takovýchto těžkostí. „Proč se určité nižší druhy živočichů nacházejí ve vrstvách pohromadě?" namítne někdo. Odpověď je v tom, že i dnes žije zvěř v biologických oblastech. Nebylo by moudré popírat, že tomu tak nebylo před věky. Odkud se vzaly zkameněliny? Všechny byly způsobeny vodní katastrofou. Dnes se zkameněliny sotva tvoří. Když zvíře pojde, obyčejně se rozloží. U zkamenělin jsou však zvířata zpravidla zachována do detailu. To znamená, že zvířata náhle zakryly usaze­ niny, takže se k mrtvým tělům nedostal vzduch a rozklad byl znemožněn. Jediným vysvětlením zkamenělin je biblická potopa, která smetla stromy i zvířata do určitých míst, jak to voda dělává. Taková pohřebiště jsou známá nejen v podobě uhelných dolů, ale také jako pohřebiště živočichů. Jedno takové pohřebiště je blízko Los Angeles. Jiné je ve Skotsku, kde spousta ryb zahynulo ve smrtelných křečích dříve, nežli se jejich těla a svaly mohly uvolnit 29

V této kapitole jsm e naznačili stav vývojové teorie. Nezmínili jsm e se o takzvaných vykopávkách prehistorických kostí člověka. Dříve nebo pozdéji se ukázalo, že to nebyly kostí lidské nebo že nebyly tak staré. Avšak někteří vědci využili své představivosti a na základě čelistní kosti dovedli rekonstruovat celou kostru člověka. Evoluční teorii nelze pokládat za vědecké vysvětlení existence vesmíru a života. Nedává odpověď na nejzákladnější otázky: Od­ kud je hmota? Odkud je život? Odkud je roztřídění živočlšstva? Odkud je lidský rozum? Opakujeme, že skutečná vědecká fakta nejsou v rozporu s biblickým křesťanstvím. V rozporu jsou některé teorie, hypotézy. Vyzýváme každého, aby si zachoval vědecké myšlení a hledal pravdu 1 nadále a ještě důkladněji. Křesťanství se vědy nebojí. Pravá věda a pravé náboženství nemohou být v rozporu. Vědecké poznatky naši úctu k Stvořiteli, který všechno tak důmyslné vytvořil, potvrzují. Upozorňujeme také, že věda naší doby potřebuje křesťanství ke své záchraně. Úžasnou ničivou moc v rukou člověka může ovládat pouze pokorná víra v Pána Ježíše Krista, v němž se nám Bůh zjevil. Védu nikdy nemůžeme pokládat za učitelku náboženství a mo­ rálky. Její úloha je pouze pomocná. Zdroj křesťanského učení je v Blbli. Jediné Bůh je zdrojem pravé konstruktivní moci k plnému životu.

30

3. Je Bible spolehlivá?

Bible je nej zajímavější knihou na světě. Je to vlastně celá knihovna, obsahující šedesát šest knih, které byly napsány v období 1 500 let, je to knihovna historie, genealogie, etnologie, zákonů, etiky, proroctví, básnictví, řečnictví, lékařství, zdravotních předpisů, politické ekonomie. Bibli napsalo asi čtyřicet autorů, z nichž mnozí se navzájem neznali. Jsou mezi nimi králové, knížata, básníci, mudrci, filozofové, státníci, rybáři, kněží a lékař. Nékteří dostali vzdělám v Egyptě, jiní v Babylonii a jim' v Palestině. Ačkoliv byla napsána tak různými autory v tak různých dobách a poměrech, přece se v každém ohledu vyznačuje neobyčejnou jednotou. Ústředním předmětem Bible je vykoupení člověka z hříchu. Jádro evangelia najdeme již v první knize Mojžíšové (3,15). Spravedlnost a milosrdenství Boží jsou v Bibli od začátku až do konce. Každá kniha v Bibli má své místo a zvláštní důraz. Není to bezmyšlenkovité opakování toho, co již bylo napsáno v jiné knize. Proto je Bible sama sobě nejlepším komentářem. Pisatelé Bible se shodují v učení o Bohu, který je představován jako svátý a zároveň milující. Bůh strašný v svatosti a nevystižitelný v lásce. Nezná Písmo ten, kdo tvrdí, že Bůh Nového zákona je pouze Bůh lásky, a Bůh Starého zákona je Bůh zákona a hněvu (čti Jana 3,36; Žalm 10,31; Zjevem 21,8). V Blbli je také shoda v symbolismu. Oheň je symbolem očiš­ ťování a trestu, olej zase symbolem Ducha svátého, kvas naopak hříchu. Mnohé novozákonní pravdy Jsou v předobraze znázorněny náboženskými formami a obřady Starého zákona: například Stá­ nek úmluvy s celým uspořádáním a se všemi součástmi.

Bible v životě Bible znamenala v životě lidstva a jednotlivých národů nesmírně mnoho. Je celá nebo v částech přeložená do 1978 jazyků a nářečí (stav koncem roku 1991). Bible je knihou potěšení pro milióny. Je to kniha, která divoké národy změnila v mírumilovné. 31

O tom, co Bible znamenala v životě reformátorů a jak byla jejich vodítkem, není nutno se rozepisovat. Ve vlastní historii je nám dobrým příkladem Hus. Náš národ byl národem Bible. Na samém začátku našich křesťanských dějin stojí Bible, kterou nám přinesli první misionáři Cyril a Metoděj. O husitských ženách napsal římský papež, že znaly Bibli lépe než kněží. Masaryk miloval Bibli a denně si v ní četl. A tak bychom mohli pokračovat. Pokud jde o vztah lidí k Bibli, známe také temnou stránku. Žádná kniha nebyla tak tvrdě kritizována jako Bible. Na žádnou knihu nebylo vedeno tolik útoků jako na Bibli. Voltaire - nejvlivnější osobnost francouzského osvícenství - tvrdil, že za sto let nebude o Bibli ani zmínky. Mýlil se, neboť po jeho smrti se jeho dům stal skladištěm Biblí. Bojoval proti ní i americký filozof a osvícenec Thomas Paine (autor knihy Zdravý rozum). Sám však zemřel jako opilec. Bibli často brali a dosud berou prostým lidem ve jménu nábo­ ženství. Ve jménu náboženství také bývala a je pálena46. Dnešní věda v mnohém ohledu pomohla, aby se lidé přestali vysmívat některým věcem v Bibli, které kdysi zněly fantasticky. To platí například o zničení země ohněm ve 3. kapitole 2. Petrova listu a jinde. Týká se to také některých astronomických výroků v Bibli. Jeremjáš tvrdí, že hvězd je nesčíslně mnoho (Jr 33,22). Kdysi se tvrdilo - po Jeremjášovi - že všech hvězd je něco přes 5 000. Dnešní astronomie udává fantastická čísla. Jak dlouho trvalo, než lidé poznali, že země „visí ve vzduchu”. Job to věděl dávno. Říká: On... zavěsil zemi na ničem. (Jb 26,7 - K) Jób poznamenal, že hvězda Arktur je utečenec. Teprve v současné době astronomové objevili, že tato hvězda se pohybuje rychlostí 476 kilometrů za sekundu. Jób také věděl, že Kuřátka probíhají Mléčnou dráhou pohromadě, jak nám to potvrzují astronomové. S vědeckou určitostí tvrdí Jób dále, že hvězdy Orionu se rozbíhají (Jb 38,31-33).

Inspirace Písma Proč je o Bibli tolik sporů? Patrně především proto, že Bible si přivlastňuje za svého autora Boha a tvrdí, že je slovem Božím, a ne lidským. Toto tvrzení Bible je dobře známé. Nechť však Bible mluví sama: 32

„Věčně, Hospodine, stojí pevné v nebesích tvé slovo.” (Ž 119,89) „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.” (Mt 24,35) „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti.” (2Tm 3,16) „Uschne tráva, květ opadne, ale slovo Hospodinovo zůstává na věky - to je to slovo, které vám bylo zvěstováno v evangeliu.” (lP t 1,24-25) „Nebo nikdy z lidské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svátým puzeni byvše, mluvili svati Boží lidé.” (2Pt 1,21 - K) Je přijatelná myšlenka inspirace Bible? Máme na mysli zvláštní inspiraci Ducha Božího, ne takovou, jakou má básník, spisovatel nebo vědec. Inspirací Písma rozumíme, že Bůh nadpřirozeným způsobem vedl mysl pisatelů Bible, takže vyjadřovali pravdy Boží. Inspirací se lidstvu dostalo pravd, ke kterým by rozumem nikdy nedospělo. Mnozí v inspiraci nevěří. Zdá se jim to nelogické. Bylo by však logické, aby absolutně dokonalý Rozum, který vymyslel a stvořil celý vesmír, neměl tolik pochopení, že jeho stvoření, člověk, chce a potřebuje vědět něco o nej důležitějších otázkách života a o svém vztahu k Bohu? Je pochopitelné, že Bůh si přeje mít společenství se svým stvořením, člověkem, který mu alespoň trochu rozumí.

Zpět k původnímu textu Bible V této kapitole nám jde hlavně o to, zda současná Bible, kterou používáme, je spolehlivá a zda pochází z pera věrohodných svědků. O zeměpisné a historické věrohodnosti řekneme více později. Zde bychom chtěli ukázat, že náš Nový zákon napsali lidé, kteří znali Krista osobně. Naše otázka zní: „Jaká je spojitost mezi naším Novým zákonem a Novým zákonem, který byl napsán v 1. století, byl-li totiž tehdy napsán?” Nestačí nám zde místo, abychom se zabývali autorstvím jednotlivých knih. Musíme se spokojit se všeobecnou úvahou. Chceme ukázat cestu zpět k původnímu textu v 1. století. Originální rukopisy nemáme. To ovšem ihned vyvolá podezření, že novozákonní knihy mohly být napsány třeba až v druhém století a že skutečný historický Kristus je neobjevitelný. Podotýkáme, že původní rukopisy většiny antických autorů se nedochovaly. Proč by Bible musela být výjimkou? Dále musíme připomenout, že křesťané byli v prvních třech staletích pronásledováni a jejich spisy 33

nemilosrdně ničeny. Císař Dioklecián vydal roku 303 příkaz k palem křesťanských spisů. V prvních staletích křesťané také pravděpodobně používali levnější psací materiál, který podléhal zkáze i bez záměrného ničení. Pergamen byl drahý. Náš současný text vychází z pozdějších opisů. Při opisování nevyhnutelně docházelo k chybám. Bibličtí vědci však zjistili, že jen jedno slovo z tisíce je nejisté a že žádné z těch slov, kterájsou nejistá, v podstatě nemění ani jeden zásadní článek křesťanské víry. To je důležitý poznatek biblické textové vědy ve prospěch spolehlivosti současného textu. Třebaže originály novozákonních spisů nemáme, máme úplné opisy už ze 4. století47. K nej důležitějším patří Sinajský kodex. Pochází z první poloviny 4. století. Prakticky je to text, který znal nicejský koncil r. 325. Nyní je v Britském muzeu v Londýně. Dalším je Vatikánský kodex ve vatikánské knihovně, obsahující téměř celou Bibli až na několik posledních knih Nového zákona. Dále existují kodexy Alexandrijský a Efrémův. Týto opisy jsou na pergamenu a pocházejí z doby, kdy křesťanství bylo uznáno za státní římské náboženství. Máme také zaznamenány úryvky Písma na papyru. Tý jsou mnohem starší, některé až z počátku 2. století. Jsou to ovšem pouze úryvky, ale jejich cena je veliká, protože poukazují na existenci celku v té době. Je možné, že budou objeveny ještě další rukopisy. Kromě rukopisů vlastního řeckého textu máme zachovány staré překlady. V 2. století byl proveden překlad celé Bible do syrštiny. Opis tohoto překladu máme. To znamená, že aby mohl být přeložen, musel být Nový zákon hotov již ve 2. století. Překlad do latiny byl realizován asi roku 150 n. 1. Dalším krokem k originálu Nového zákona jsou citáty církevních otců v prvních třech staletích4®. Církevní otcové psali mnoho knih a v nich citovali Písmo, jako to činí dnešní křesťanští autoři. To znamená, že Nový zákon musel v dobé, kdy byl citován, existovat. Origenés psal před nicejským koncilem a uvádí ve svých spisech 5 745 pasáží z Nového zákona. Tertullián z r. 200 má 3 000 citátů, Klement z r. 194 má 380 odkazů, Ireneus (z r. 178) 767 oddílů, Polykarpos, který byl zabit pro víru r. 165 ve věku 86 let (narozen r.79), cituje v jedné své epištole 36 novozákonních oddílů, Justin Martyr uvádí citáty kolem r. 140, Klement Římský v r. 95 cituje ve 34

svém dopise církvi v Korintu z Matouše, Lukáše, Římanům, Židům a 1. Timoteovi. To znamená, že tyto novozákonní spisy byly známy již v 1. století. Lord Hailes49 ve Skotsku prohlédl spisy církevních otců do konce 3. století a shledal, že z jejich odkazů by se dal složit celý Nový zákon, protože citují celý text Nového zákona kromě 12 veršů. Význačná jsou slova Tertulliána50 z r. 200, která citujeme z jeho spisu Proti kacířům: Chceš-li své zvědavosti dobře užít pro své spasení navštiv apoštolské sbory, v nichž dodnes js o u i židle, na nichž apoštolově sedávali kde jsou jejich vlastní dopisy čteny. K uvedeným důkazům přidáváme ještě další. Tacián v roce 160 sestavil tzv. harmonii evangelií To znamená, žit naše čtyři evangelia již tehdy existovala a byla uznána za pravá. Ostatní evangelia, kterých bylo asi padesát, za pravá uznána nebyla51. Nej přesvědčivějším důkazem pravosti Nového zákona jsou sami nepřátelé křesťanství v prvních stoletích. Ti ve svých spisech o pravosti a věrohodnosti Nového zákona nepochybovali. Jako nepřátelé by pochybností v tomto ohledu jistě využili a křesťanství zničili. Jedním z nejvýznamnějších odpůrců křesťanství byl Celsus, který psal kolem roku 150. Historickou věrohodnost Nového zákona však vůbec nenapadá. Uvedená fakta nás vedou k závěru, že Bibli, kterou máme, můžeme naprosto důvěřovat. Týto důkazy však zároveň mluví k svědomí každého myslícího člověka: Co uděláš s Biblí? Nový zákon byl napsán v 1. století, během několika desetiletí po ukřižování Krista. Psali jej očití svědkové Kristova života nebo lidé té doby, kteří měli úzký kontakt s apoštoly (Lukáš a Marek). Zbývá jediná otázka. Týká se důvěryhodnosti, a tudíž morálního charakteru pisatelů. O tom v následující kapitole.

35

4. Historický základ křesťanství

Vůči křesťanství nemůžeš zůstat lhostejný. Jsou jen dvě mož­ nosti: křesťanství je buď tou nejskvělejší a nej důležitější věcí pod sluncem, nebo tou nejničemnější lží, jakou kdy lidské ucho slyšelo. Ježíš je buď Synem Božím, nebo největším podvodníkem všech věků. Je-li křesťanství pravdivé, musíme za ním stát a třeba pro ně položit i život. Je-li lží, pak je naší svátou povinností proti němu bojovat a zbavit lidstvo jeho vlivu. Křesťanství si osobuje příliš mnoho, než abychom k němu mohli zůstat lhostejní. Každý myslící člověk musí být buď pro, nebo proti křesťanství. Patří nám Elijášova výzva: „Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!“ (lK r 18,21) Ptám se: Odkud se křesťanství vzalo? Máme-li křesťanství přijmout, žádá se po nás, abychom uvěřili bajkám a legendám, anebo událostem, které se skutečně odehrály? Na čem je křes­ ťanství založeno? Křesťanství je založeno na nepochybných historických sku­ tečnostech. Přijmout křesťanství znamená přijmout nadpřirozené náboženství qevené v historii. Zavrhnout křesťanství znamená zavrhnout historické pravdy. Je-li možno dokázat, že křesťanství je založeno na historických událostech, pak se logicky musím stát opravdovým následovníkem Ježíše Krista. Apoštol Jan na začátku své epištoly mluví o historickém kon­ taktu, který s Kristem měl: „Co jsme viděli a slyšeli, a čeho jsme se naše ruce dotýkaly, zvěstujeme vám, abyste i vy s námi obe­ cenství měli a obecenství naše aby bylo s Otcem i se Synem jeho Jezukristem.“ (1J 1,1.3)

Čemu učí křesťanství? Základní učení se týká faktu, že Ježíš Kristus žil na tomto světě. Je zajímavé, že se najdou lidé, kteří to nechtějí připustit. Nepochy­ 36

bují o tom, že staletí před Kristem žili jim lidé a že napsali knihy. O Ježíšovi však tvrdí, že je nehistorickou, vymyšlenou postavou. Křesťanství dále učí, že Ježíš žil neobyčejný život, že konal podivuhodné činy - zázraky. Jednou zázračně nasytil 4 000 lidí, jindy 5 000. Utišil bouři, uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. To však není všechno. Kristus mél veliké nároky na morální život lidí. Tvrdil, že je Synem Božím na stejné úrovni s Bohem, kterého nazýval svým Otcem. To je odvážný nárok. Není divu, že židovští vůdcové to označili za rouhání. Pán Ježíš si dělal právo na všechny lidi. Tvrdil, že bude soudit celé lidstvo bez výjimky. Všechny lidi volal k sobě, aby je spasil a dal jim jistotu, že jejich hříchy jsou odpuštěny. Kristus si žádal poddanost všech lidí. Kristus zemřel neobvyklým způsobem na kříži a třetího dne vstal z mrtvých. Když vstal z mrtvých, ukazoval se svým učedníkům čtyřicet dní, a pak byl před jejich zraky vzat vzhůru. Tato tvrzení přesahují vše, co známe.

Jak poznávali lidé události Kristova života? Odpověď na tuto otázku je důležitá. Tyto události poznali lidé stejným způsobem jako Jiné historické události. Jan to tvrdí v uvedeném citátu: „Co jsme viděli, a slyšeli, a čeho se naše ruce dotýkaly.- (1J 1,1.3) To, že Ježíš Kristus je historickou osobou, bylo ověřeno třemi smysly. Jan tvrdí, že Krista slyšel na své vlastní uši. Neslyšel o Kristu od někoho. Jan (a ostatní apoštolově) slyšel Kristovo učení, slyšel jeho slova, kterými utišil moře, slyšel jeho hlas z kříže, slyšel ho, když mluvil po vzkříšení. Kristovi svědkové, kteří napsali Nový zákon, tvrdí, že Krista skutečné viděli. Viděli ho, když chodil po moři, když kázal, když umíral, když vstal z mrtvých, když odcházel vzhůru. A konečné - tito svědkové se Krista dotýkali. Pán Ježíš vytáhl Petra za ruku z vody, když tonul. Jan spočíval na Kristových prsou poslední večer před jeho smrtí. Pán Ježíš jim umýval nohy. Po vzkříšení řekl: „Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ (L 24,39) Tomášovi po vzkříšení řekl: „Polož 37

svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ (J 20,27)

Jak poznáváme minulost my? Nemáme výsadu očitého svědka, který může události vnímat svými smysly. Apoštolově a první křesťané znali Krista na základě svých smyslů - osobně. My však poznáváme historického Ježíše stejně jako všechnu ostatní historii světa: Věříme tomu, co nám napsali svědkové, nebo, jsou-li naživu, co nám tvrdí ústně. Jak víme, že Hus žil a působil? Věříme záznamům o Husovi, které nám zanechali jeho současníci. Jak víme, že Ježíš žil, konal zázraky, zemřel, vstal z mrtvých a odešel do nebe? Věříme svědectví apo­ štolů, které nacházíme v Bibli. Pravdivost svědectví apoštolů se dá ověřit osobní zkušeností s Kristem. Vírou v živého, zmrtvýchvstalého Krista dosahujeme odpuštění hříchů, smíření s Bohem a obecenství s Bohem, které se projevuje pokojem a uspokojením nejhlubších potřeb lidského ducha. To je vlastně cíl svědectví apoštolů o Kristu. Jan to nazna­ čuje: .Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem." (1J 1,3) S Kristem je možný kontakt teď. S Husem nikoli.

Můžeme věřit svědectví apoštolů? Uvedeme několik důvodů, které nás vedou k tomu, abychom svědectví apoštolů bez obav přijali. 1. Novozákonní pisatelé byli očitými svědky nebo měli s očitými svědky kontakt. Marek, Lukáš a Pavel měli s apoštoly styky. .Co jsme viděli a slyšeli a čeho se ruce naše dotýkaly, zvěstujeme i vám.“ (1J 1,3.1) 2. Tito svědkové byli pravdiví. Nelze věřit, že nejvznešenější morální zásady, jaké jsou v Novém zákoně, byly založeny na lži - na vymyšleném Ježíši, kterému by tito pisatelé připisovali smy­ šlené zázraky a vzkříšení. Píšou, že Ježíš učil, aby se nelhalo, a 38

sami by lhali? Vždyť dokonce i jejich nepřátelé jim vydávají svědectví, že byli příkladnými a nej mravnějšími lidmi té doby. 3. Nelze věřit, že by vědomá lež měla v sobě tolik síly, aby před ní kapitulovalo římské impérium a aby církev tak vzrostla. Lež je nutno šířit násilím. Křesťanství se šířilo láskou a pravdou. 4. Nepřátelé mohli apoštoly usvědčit ze lži. Nikdy tak neučinili, ačkoli měli dost příležitostí zvěst apoštolů vyvrátit jako vymyšlenou historickou lež. Nikde však o takovém argumentu nečteme. Svědectví apoštolů přijímáme bez obav. Jinak bychom museli být skeptičtí vůči veškeré historii. Křesťanství nás vybízí, aby­ chom Krista s jeho zázraky a vzkříšením přijali a uvěřili, že na tomto světě skutečně byl, abychom přijali historického Krista, který je popsán a ověřen pravdomluvnými lidmi lépe, než cokoliv jiného z historie té doby. Vírou s ním nyní můžeme mít spojení, protože vstal z mrtvých a žije - Pán života i smrti.

Bible a tradice Snažili jsme se ukázat na historickou věrnost Nového zákona, a tím zároveň i Starého zákona, neboť historický Kristus jej pokládal za Slovo Boží. Bible je tedy Slovem Božím, ne lidským. Co se příčí Bibli, je v rozporu se Slovem Božím, a proto musí být odmítnuto. Je však celý křesťanský svět s Biblí spokojen? Poměr katolické církve k Bibli je dobře znám. Katolická církev klade tradice nad Bibli a za nejvyšší autoritu v duchovních otáz­ kách pokládá církev. Po staletí přidávala katolická církev nová a nová dogmata, která jsou s Biblí v rozporu. První církev se lišila od katolické v tom, že nad sebou uznávala autoritu Starého zákona (Písma). Ten, kdo čte Nový zákon, to jasně vycítí. Starý zákon byl Biblí Krista i novozákonních křesťanů. Ježíš řekl, že přišel, aby naplnil, nikoliv zrušil Písmo. Katolická církev v tomto ohledu příklad první církve nenásleduje. Protestanté bývají obviňováni, že mají neúplnou Bibli. Je prav­ da, že katolická Bible je delší, protože obsahuje také 14 apo­ kryfních knih. Proč je nemá protestanská Bible? Jaký poměr měl k těmto spisům Kristus a apoštolově? Apokryfní knihy vznikly v 3. - 1. století před Kristem. Autoři jsou většinou neznámí52 Týto spisy byly přidány do starozákonního 39

Písma v době, kdy byl hebrejský Starý zákon překládán do řečtiny. Tento překlad byl dokončen v 2. století před Kristem a nazývá se Septuaginta. V hebrejském Starém zákoně apokryfy vůbec nebyly, protože vznikly v době, kdy židovský Starý zákon byl již hebrejský­ mi autoritami kodifikován. Židovský historik Josephus Flavius, který se narodil r. 37 po Kristu, apokryfy odmítá. Píše: Avšak tyto poslední záznamy (apo­ kryfy) nebyly pokládány za hodné toho, aby měly totéž postavení s těm i které je předcházely... žádný nemá odvahu přidat nebo ubrat nebo změnit jedinou hlásku (v Písmech)... každý Žid od narození až do smrti má pokládat tato Písma za učení Boží, řídit se podle nich, a nutno-li, radostně za ně s v ij život p o lo ž il3. Židé nikdy nepokládali apokryfní spisy za součást Písma. Proč bychom to měli dělat my? Pán Ježíš, i když často citoval Starý zákon, apokryfy necitoval nikdy. Ani apoštolská církev je nikdy neuznávala za spisy autoritativní a Bohem inspirované. Novo­ zákonní autoři často citují Starý zákon, ale apokryfy necitují nikdy, až na jedinou výjimku citátu z Knihy Enocha v epištole Judově. Jako důvod to nepostačí, protože apoštol Pavel jednou také cituje řeckého básníka (Sk 17,28). Apokryfní spisy se dostaly do latinského překladu Bible, který byl pořízen ze Septuaginty, nikoliv z hebrejštiny. Z tohoto prvního latinského překladu přešly apokryfy také do latinské Vulgáty, která se stala Biblí západní Evropy až do reformace. Reformace apokryfy z Písma vyřadila, protože se chtěla řídit příkladem apo­ štolské církve. Katolická církev na tento protestanský postoj odpo­ věděla tím, že na tridentském koncilu roku 1546 prohlásila apo­ kryfy za kanonické spisy na úrovni ostatních biblických knih. Katolická církev dále učí, že Nový zákon je nej starším literárním produktem tradice, která se v církvi dále rozvíjela a dodnes slouží za pramen dalších dogmat. Co na to říci? Je potřeba rozeznávat několik vrstev tradice. Nový zákon pochází z apoštolské vrstvy tradice, chceme-li to nazvat tradicí. Apoštolé byli Kristovi očití a osobní svědkové, kteří své zkušenosti s historickým Ježíšem za­ znamenali v pozdéjších letech písemně. Katolická církev však připouští i tradici poapoštolskou (z pozdějších staletí) a přiznává jí stejnou autoritu jako Písmu, přitom jí nevadí, že mnohé prvky této pozdní tradice jsou v rozporu s Písmem. Je nemyslitelné, aby si Duch svátý odporoval v psaném a v ústním záznamu zjevení (Bible versus katolická tradice). Nemůže si protiřečit, protože je Duch pravdy. Mnohá dogmata katolické 40

církve (očistec, zpověď, dogmata o Marii, papežství, celibát, uctí­ vání svátých atd.), domněle založená na tradici, jsou v rozporu s Novým zákonem. Postoj katolické církve k Bibli je nelogický. I v soudním přelíčení má svědectví očitého svědka větší hodnotu nežli svědectví toho, kdo něco slyšel z druhé ruky. Proto je logické a správné přijmout svědectví z první a důvěryhodné ruky apoštolů - totiž Bibli - a zamítnout vše, co se s jejich svědectvím neshoduje (tradici]. To je postoj protestanský. Je to historický postoj prvotní církve^4,55.

Denominace

Mají-li protestanté tak jistou autoritu, proč jsou roztříštěni do tolika církevních skupin (denominací)? Tak se pohrdlivě ptají mnozí. Avšak i denominační roztříštěnost má své vysvětlení. Velká duchovní hnutí vznikla v dobách, kdy „oficiální" církev byla mrtvá. Hus se nechtěl odtrhnout od katolické církve, ale hledal její nápravu. Byl násilně zbaven členství a upálen. Tak začalo husitské hnutí. Ve vládnoucí církvi pro ně nebylo místa. Podobně i Luther hledal nápravu církve, která neuspokojila potřeby jeho duše. Wesley netoužil založit metodistickou církev. Přál si oživení anglikánské církve, do které patřil. Vyhnali ho však a v angli­ kánských kostelích mu nebylo dovoleno kázat. Dobrým příkladem jsou moravští bratří, kteří hledali obživení různých denominací. Bůh ve své prozřetelnosti dává stranou církve, které kdysi byly duchovně živé, ale později zkostnatěly a přestaly hlásat spasení vírou v Krista. Forma zůstala, ale život zmizel. V žádném století Bůh nebyl bez ryzích svědků. Vždycky měl zbytky těch, kteří mu byli věrní. Zde je vysvětlení vzniku různých malých „sekt" v historii křesťanství. O tom, jak byly pronásledovány oficiální církví, ví snad každý. Posláním těchto „sekt" bylo hlásat evangelium o spasení vírou, a nikoli náboženskými obřady. Křesťané se nedělí podle denominačních dělítek, nýbrž podle toho, zda člověk má nebo nemá jistotu spasení z milosti. Před Bohem jsou jen dvě třídy lidí. 41

5. Odporuje si Bible? Často se tvrdí, že v Bibli jsou mnohé nesrovnalosti. To prý dokazuje, že Bible nemůže být Slovem Božím, jak tvrdí křesťané. Jsou-li takové neshody v originálním textu, pak Bible jistě nebyla inspirována Moudrostí, která ví vše. Je známo, že opisováním po dobu tolika staletí se do Bible dostaly určité změny. Nékteré změny tam pronikly úmyslně a vědomě, jiné nepřesností písařů. Biblická véda, která porovnává staré texty, se dovede propracovat k textu, který se velmi blíží originálu. To však všechny takzvané chyby Bible neodstraní. Co stím ? Je moudré si uvědomit, že se nikdy nevyplácí soudit předčasně. Základní učení Bible týkající se spásy lidské duše může pochopit každý člověk. Jsou však mnohé méně důležité pravdy, které zůstaly dlouho skryté a byly zdánlivě v rozporu s rozumem nebo s jinými částmi Písma. Bible nezodpovídá ani za naši omezenost ani za chyby písařů. Některé neshody mohly vzniknout v době, kdy do hebrejského textu byla vkládána znaménka pro samohlásky. V originálu a v nejstarších opisech tato znaménka nebyla, psaly se jenom souhlásky. Kdybychom například v češtině napsali souhlásky ns, mohli bychom z nich vkládáním různých samohlásek vytvořit několik slov: nes, nos, nese, nosí, nosy, nás, únos. Jestliže některý kritik nebo my sami nedovedeme vysvětlit něja­ kou neshodu v Bibli, neznamená to, že to nevysvětlil nebo nevysvětlí někdo jiný. Vždyť moudrost v žádném z nás nedosáhla svého vrcholu ani s námi neskončí. Rozluští to někdo jiný. Bylo by nemoudré zavrhovat Bibli jen proto, že něčemu nerozumíme, nebo proto, že se to příčí našemu omezenému rozumu. F. E. Hamilton ve své knize Základ křesťanské víry uvádí několik způsobů, jak k neshodám dochází56 1. Nesrovnalosti často vznikají nepřesným čtením toho, co Bible praví. Mnozí tvrdí, že v Bibli četli, že Adam a Eva byli prvními obyvateli zemé. Jinde v Bibli prý zase četli, že Kain si vzal ženu z krajiny Nód. Odkud se v Nód vzali lidé? Při důsledném čtení textu však jistím e, že Kain žil v zemi Nód na východ od Edenu a tam poznal svou manželku a ta mu porodila Enocha. Takže z textu 42

vyplývá, že Kain si vzal svou manželku do Nód s sebou. Zřejmě byla jeho sestrou. Adam a Eva totiž měli dcery (Gn 5,4), což mnohý přehlédl. Je samozřejmé, že Bible nejmenuje všechny lidi, kteří se narodili. Nečiní tak ani nej podrobnější encyklopedie, které vybírají lidi podle významu. 2. K neshodám vede také špatné chápání Bible jako celku. Když tvrdíme, že Bible je Slovo Boží, neříkáme tím, že všechno, co je v ní řečeno, řekl Bůh, a je tedy pravdivé. Naopak: Bible obsahuje mnohé nesprávné názory lidské. Tak například v Žalmu 14,1 (K) čteme: Říká blázen v srdci svém: Není Boha. Avšak to, co blázen říká, není pravda. V Bibli jsou dokonce slova Satanova. Jeho slova jsou lživá. Někdy dokonce musíme rozhodovat o pravdivosti někte­ rých výroků v Bibli ve světle celé Bible. Všímejte si proto, kdo v daném oddílu mluví. Jeden opilec, který za krátkou dobu podlehl pití, mi řekl: Cožpak není v Bibli řečeno: Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme? Ano, je to v Bibli, ale jsou to slova tělesných lidí. 3. Někdy takzvané neshody v Bibli vznikají tím, že pisatel vynechal z události, kterou popisuje, některé podrobnosti. Jiný popisuje tutéž událost jinak, protože vsouvá a vynechává něco jiného. To se týká hlavně evangelií. Matouš praví, že nápis Kristovy viny zněl: Toje Ježíš, král Židů. (Mt 27,37) Marek tutéž skutečnost popisuje slovy: Jeho provinění oznamoval nápis: Král Židů. (Mk 15,26) Lukáš a Jan mají zase poněkud jiná slova. Každý pisatel uvádí část, ne celek. Každý z nich popisuje skutečnost věrně, i když ne plně. 4. Neshody vznikají často tvrdošíjnou kritičností a neochotou chápat správně. Sympatizující posluchač nevezme doslovně slova Pána Ježíše, která nám napsal Lukáš: Kdo přichází ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, svou ženu a děti, své bratry a sestry, ano i svou duši, nemůže být mým učedníkem. (L 14,26) Každý, kdo by chápal biblická rčení, že hory zpívají stromy tleskají rukama a že poskakují doslovně, nechť si uvědomí, že Bible je zároveň literárním dílem plným obrazotvorností, metafor, podo­ benství a řečnických obratů. 5. V Bibli jsou prý také chronologické nesrovnalostí. Bibličtí pisatelé ovšem nepsali podle kalendáře. Je například známo, že Šalomoun byl korunován za života svého otce Davida. Nevíme, zda autor chce tvrdit, že Šalomoun vládl celkem 40 let nebo 40 let po smrtí Davidově. Poukazujeme na rozdíly. V jednom rodokmenu jsou uvedena určitá jména, zatímco v druhém jsou vynechána a vsunuta jména 43

jiná. Je možné, že někdy je vloženo do rodokmenu manželky jméno manžela. Nevědomost a nemožnost vysvětlit záhadný rozdíl se nesmějí stát argumentem proti Blbli. 6. Nékdyjsou neshody v číslicích. Některé armády se v biblickém popisu zdají příliš velké. Je však pravděpodobné, že vojákem byl každý muž schopný nést zbraň. Také je možné, že došlo k chybám při opisování číslic. Rovněž je nemoudré kritizovat užívání za­ okrouhlených číslic kvůli jednoduchosti. To není chybou v Bibli ani v jiných knihách. 7. Často se mluví o nesrovnalostech v učení. Bůh Starého zákona a Nového zákona prý není tentýž, evangelium Pavlovo a Petrovo se liší, Jakub prý klade důraz na skutky a zapomíná na víru a podobné. I když tato pozorování vypadají velmi učené a přesvědči­ vé, důkladné studium Bible otvírá před naším zrakem úžasnou harmonii. Rozdíl je pouze v důrazu, nikoli v zásadním postoji. 8. Některé neshody vznikají užíváním slov, která mohou mít v původních řečech různý význam. Kupříkladu hebrejské slovo nákar znamená dát se poznat i nedat se poznat V takovém případě nejde o malý rozdíl ve významu věty, ale o pravý opak. Překážky k porozumění Bible jsou mnohé, ale hlavním problé­ mem je předpojatý odpor, lidé nechtějí přijmout Bibli jako Slovo Boží, poněvadž by museli změnit svůj život. To se dá snadno vysvětlit psychologicky. Ten, kdo se nás odvážil kritizovat, se vystavil nebezpečí kritiky naší. Bible kárá způsob lidského života, tvrdí, že všichni lidé jsou hříšní a že potřebují nadpřirozeného Spasitele. Proto mnozí přistupují k Bibli s předsudky a s „kri­ tičností-, která jim zavírá oči.

44

6. Svědectví archeologie

Snad nej přesvědčivěji ve prospěch Bible mluví archeologie. Archeologie je věda, která se zabývá starožitnostmi - nádobím, zbraněmi, sochami, stavbami, nápisy, spisy - které jsou většinou pohřbeny na místech starých civilizací. Archeologové provádějí vykopávky starých mést, pečlivě vybírají všechny památky staro­ věkého života a vědecky určují jejich věk a význam. Nás ovšem zajímá hlavně archeologie biblická, která zkoumá pozůstatky lid­ ského života v biblických zemích, jako jsou Palestina, Babylónie a Malá Asie. O pravdivosti nej starších biblických záznamů o lidstvu se lidé vyjadřují často velmi nešetrně a nevědecky. Wellhausen57 tvrdil, že nelze věřit tomu, že události prvních knih Bible jsou historicky důvěryhodné: staré události (knihy Moj­ žíšovy, Jozue) prý byly popsány až v 9. století př. n. 1. Nikdo proto neví, jaká byla skutečná minulost izraelského národa. Ústní podá­ ní tyto události různé zkreslilo a přidalo mnoho zázraků, které nelze brát vážně.

Co říká archeologie? Mojžíš žil kolem roku 1400 př. n. 1. Z Bible vyplývá, že Mojžíš ovládal písmo (Ex 17,14; 24,4; 34,27; Nu 17,2; 33,2; Dt 6,9; 24,1.3). Wellhausen tvrdil, že psaní nebylo v té době známo, a proto vyprávění o Mojžíšovi58 napsal kdosi teprve o 500 let později. Mojžíš se narodil a byl vychován v Egyptě. Co nám tvrdí o tehdejším Egyptě archeologie? Egyptská archeologie začala výpravou Napoleona, který s sebou vzal do Egypta v roce 1798 asi sto učenců. Roku 1799 našli v městě Rosettě kámen, na němž byl vyryt asi roku 200 př. n. 1. rozkaz krále Ptolemaia V. napsaný trojím písmem: v řečtině, v lidové a v hieroglyfické egyptštině. Na základě tohoto nápisu rozluštil tajemství staroegyptštiny v letech 1818 až 1822 francouzský egyptolog Jean Francois Champollion. 45

Dnes je známo, že literární činnost kvetla v Egyptě již více než tisíc let před Mojžíšem. Všechny důležité události se zapisovaly. Papyrus byl užíván jako psací materiál již od roku 2700 př. n. 1. Každý faraón prováděl záznamy o své vládě na zdech paláců a na sochách. Byly budovány a pečlivě udržovány vládní knihovny. Roku 1818 bylo v Tell-el-Amamě objeveno 400 hliněných desti­ ček 5 až 7 cm širokých a 7 až 23 cm dlouhých, které byly součástí archívů Amenhotepa m. a IV., kteří vládli v době Mojžíše. Jsou to dopisy mezi faraónem a králi v Palestině a v Sýrii psané klínovým písmem. Mezi nimi jsou dopisy, píše faraónovi správce Jeru­ zaléma, a jimiž naléhavě žádá o vojenskou pomoc, protože Chabiru co nevidět dobudou celou Palestinu. Má se za to, že Chabiru znamená hebrejský neboli židovský národ, který tehdy pod Jozuo­ vým vedením dobýval Palestinu. Vjednom dopise tento vládce píše, že nepošle-li rychle pomoc, nechť pošle pro něho, aby mohl sám uniknout do Egypta a raději zemřít tam. Je dokázáno, že Židé v době Mojžíšově písmo znali. Roku 1905 britský archeolog sir Flinders Petrie našel u hory Sinaj mezi jinými nálezy také nápisy psané abecedním písmem asi z roku 1800 př. n. 1. Sinaj bylo místo, v jehož okolí trávil Mojžíš čtyřicet let před tím, než vyvedl Židy z Egypta. Povšimněte si, že tento abecední nápis byl zaznamenán 400 let před Mojžíšem. Roku 1929 našla francouzská výprava blízko Antiochie chrá­ movou knihovnu, kde byl jakýsi seminář. Objevili tam slovníky, učebnice a encyklopedie v osmi jazycích. Jednou z nich byla hebrejština. Mnohé z uvedených spisů pocházejí z roku 1500 př. n. 1. Uvedené objevy archeologie snad postačí k tomu, abychom si uvědomili, že celé druhé tisíciletí př. n. 1., kdy Mojžíš žil, znalo a užívalo písmo. Dr. W. F. Albright, vynikající americký archeolog, znalec Palestiny, praví: Jenom velmi neuvědomělý člověk nyní namítne, že v celém druhém tisíciletí př. Kr. v Palestině a v okolních zemích nebylo psaní v mnoha form ách známo. Není důvodu pochybovat o tom, že nejstarší knihy Starého zákona byly napsány svými současníky. Archeologické vykopávky nás však vedou ještě k dalším závě­ rům. Je možné, že písemné byly ve své době zaznamenány i nej starší události první knihy Mojžíšovy, takže Mojžíš již mohl mít pro svou první knihu písemné zdroje. 46

Praotec židovského národa, Abraham, žil kolem roku 2000 př. n. 1. Abraham pocházel z Babylónie, která je pokládána za kolébku lidstva. Archeologové objevili ve zříceninách mést kolem ústí řek Eufratu a Tigridu pohřbeny nej starší civilizace. Máme nyní dobrou představu o způsobu života v době Abrahamově, který žil 600 let před Mojžíšem. Ur, Abrahamovo rodiště, bylo literárním stře­ diskem již mnoho generací před Abrahamem. Jedním z nej důležitějších objevů byl zákon Chammurapiho, krále Babylónie kolem r. 2000 př. n. 1., současníka Abrahamova. Chammurapi měl písaře, kteří sepsali zákony jeho země. Na jeho rozkaz byly tyto zákony vyryty na kameny a rozeslány do hlavních měst. Jeden z těchto zákoníků byl nalezen roku 1902 a je nyní v pařížském muzeu. Tento leštěný kámen je 240 cm vysoký a 60 cm široký. Obsahuje 4 000 řádků, které se vyrovnají asi dvaceti pěti kapitolám z Bible. Tento kámen z doby Abrahamovy svědčí o vyspělém právnictví a rozvinuté literární činnosti kolem roku 2000 př. n. 1. Archeologové objevili statisíce destiček z tehdejších babylón­ ských knihoven, obsahujících slovníky, gramatiky, encyklopedie, úřední záznamy, učebnice matematiky, astronomie, zeměpisu, náboženství a politiky. Když Abraham žil, bylo již na kamenech, papyru, kůži a na hliněných destičkách na milióny nápisů. V Palestině bylo dokonce město, které se nazývalo městem písařů. V Uru byly objeveny školy. Je možné, že Abraham získal ústní nebo písemnou zprávu o stvoření, pádu a potopě od Sema, syna Noého, a že ji písemné zaznamenal. K tomu mohl přidat také i události o svém vlastním životě. Roku 1835 odhalil anglický orientalista sir Henry Creswicke Rawlinson klíč ke staré babylónské řeči pomocí klínového nápisu Dareia I. na behistúnské skále, která se tyčí do výše 500 metrů asi 320 kilometrů severovýchodně od Babylónu. Byly objeveny do­ konce i předpotopní nápisy, takže první strany Bible žijí sku­ tečným životem. Každý zná biblický popis zahrady Eden, v níž žil Adam a Eva až do svého pádu. Dnes můžeme biblický záznam srovnat se starým babylónským nápisem, který zní takto: Blízko Eridu (asi 20 kilo­ metrů od Abrahamova rodiště Uru) byla zahrada, v níž byl tajný, posvátný strom strom života, vysázený bohy, jeh ož kořeny byly velmi hluboko a jeh ož ratolesti sahaly k nebi Tento strom byl chráněn duchy a žádný k němu nemohl 47

Zápisy z Ašurbanipalovy knihovny v Ninive opět a opět užívají výrazů potopa, před potopou, věk před potopou, nápisy z doby předpotopní Nápis, uvádějící deset dlouhověkých králů před poto­ pou a připomínající 5. kapitolu první knihy Mojžíšovy, končí takto: Potom potopa zničila zem. Vykopávky předpotopních měst vrhají světlo na způsob života před potopou a přibližují nám první kapitoly Bible. Ve vrstvách, které archeologové pokládají za předpotopní, byly nalezeny násle­ dující předměty: malované hrnčířské nádoby, vázy, měděné seke­ ry, měděná zrcadla, motyky, srpy, kamenné nástroje, háčky na ryby, modely lodiček, kosmetické předměty, chrámy z cihel malo­ vané na červeno, geometrické útvary, formy ptáků a dokonce i vůz. Odkud se vzala zpráva o stvoření světa? Používá jí Mojžíš. Je pravděpodobné, že byla napsána velmi dávno před Mojžíšem. Je možné, že ji napsal Abraham nebo dokonce Noé. Nestačí nám místo, abychom obšírné citovali další výroky ze spisů, které objevila archeologie. Potvrzují biblické záznamy o pádu člověka, o jeho dlouhověkosti, o potopě aj. K tomu bychom mohli přidat pověsti, které kolují o těchto událostech od nepaměti mezi lidmi všech ras a na všech kontinentech. Liší se od biblického popisu v podrobnostech, některé jsou fantastické a všelijak zkres­ lené, ovšem z hlediska morálního a duchovního je nelze s biblickým popisem srovnávat. Ukazují však do minulosti k událostem, které se skutečně staly a které nám byly věrně zachovány v Bibli, kterou sám Bůh chránil před zničením. Všeobecná víra v tyto události musí vycházet z historické skutečnosti, která se vryla hluboko do lidského povědomí. Archeologické objevy nejsou v rozporu s Biblí, nýbržji potvrzují. V rozporu s Biblí jsou ovšem některé teorie, které vyrůstají z naturalistické a evoluční filozofie. Cílem naturalismu je dokázat, že nadpřirozené v Bibli nemá místo, že to jsou legendy, které vznikly při ústním předávám. Evoluční teorie byla aplikována v každém oboru, i v náboženství: vrcholem evolučního procesu v náboženství je prý víra v jednoho Boha (monoteismus). První divoši prý věřili v kameny, v přírodu, ve zvířata a v duchy. Každý čtenář Bible si ovšem vzpomene, že podle Písma první lidé věřili vjednoho Boha. A Bible nám ukazuje, že později náboženství degenerovalo: lidé začali uctívat modly. Kdo má pravdu: učená teorie, nebo Bible? 48

Archeologie nám potvrzuje, že pravdu má Bible. Sir Flinders Petrie, archeologický znalec Egypta, praví, že původním egypt­ ským náboženstvím byla víra vjednoho Boha. Sayce již roku 1898 oznámil, že v zápisech z doby Chammurapiho objevil tato slova: Jahve je B ůh A přední antropologové poslední doby tvrdí, že mezi všemi primitivními rasami existovala všeobecná víra v jednoho Boha (dr. Schmidt: The Originál Growth o j Religion, Facts and Theories). Tak se mění lidské teorie. Ty, které jsou namířeny proti Písmu, se díky vědeckým objevům odkládají stranou. Pavel vyjádřil věčnou pravdu, když řekl: Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné. Bůh jim to přece odhaliL Jeho věčnou moc a božství které js o u neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeh o díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čestja k o Bohu ani mu nebyli vděční nýbrž jejich m yšleníje zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí že js o u m oudří ale upadli v bláznovství zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomyitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí takže zneuctívqjí svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu zalež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen. (Ř 1,19-25) Pavel zde popisuje evoluci, ne však k monoteismu, nýbrž pryč od něj - do hříchu, do polyteismu.

Biblické události potvrzené vykopávkami V této části kapitoly uvedeme něco o vykopávkách potvrzujících různé biblické události59. Kolik je pochybností o dávných událostech Bible! Padly stěny Jericha při troubení Izraelitů? Je možné, že železo se užívalo již za doby Adamovy, jak tvrdí Bible? Archeologie na některé otázky odpovídá. Ve zříceninách Babylónu, Nippuru a Ninive byly objeveny spisy, které popisují stvoření a které se biblickému záznamu stvoření velmi podobají. Jak již bylo řečeno, Bible učí, že první lidé věřili v jednoho Boha a že víra v mnoho bohů se rozšířila teprve později. To dokazují nápisy, které našel Langdon v předpotopních vrstvách blízko 49

Babylónu. Také sir Flinders Petrie nalezl v Egyptě důkaz, že egyptské náboženství bylo původně monoteistické. Halí a Thompson našli roku 1918 známky toho, že Eridu, tradiční místo ráje, bylo prvním vystaveným městem, a tudíž kolébkou lidstva. V Babylónu byl nalezen obraz, který je dokonalým znázorněním pádu člověka, jak jej popisuje Mojžíš v 3. kapitole Genesis. Pochází asi z roku 3500 př. n. 1. a představuje nahého muže a ženu, kteří jdou sehnutí jakoby sklíčeni, a had za nimi. V Genesis 4,21-22 je řečeno, že měď a železo byly užívány již za doby Adamovy. Užívání železa však bylo známo asi až z roku 1200 př. n. 1. Roku 1933 objevil Frankfort v Asnaru blízko Babylónu železnou dýku asi z roku 2700 př. n. 1. V 5. kapitole Genesis se dočítáme o dlouhém věku prvních lidí. Babylónská tradice také poukazuje na dlouhověkost prvních oby­ vatel země. Potopu (Gn 6-9) potvrzují nejen vrstvy usazenin, pod nimiž jsou zbytky civilizace (předpotopní vůz se čtyřmi koly atd.), ale také často opakované výroky o věku před potopou, které se vyskytují v nalezených babylónských spisech. Genesis 14,5 uvádí jména měst, která i archeolog Albright pokládal za legendární, protože byly daleko na východ ode všech známých obchodních cest. Avšak roku 1924 objevil vjihovýchodní části Mrtvého moře spoustu zbytků po obyvatelstvu z doby 2500 - 2000 př. n. 1. Bible tvrdí, že území Sodomy a Gomory bylo jako zahrada Boží (Gn 13,10). Tito učenci také nalezli důkazy potvrzu­ jící, že obyvatelstvo podlehlo katastrofické záhubě. Sir Flinders Petrie objevil zříceniny Josefova paláce v městě Ónu, v Egyptě, o němž čteme v Gn 41,45. Není jisto, kterého faraóna žádal Mojžíš o propuštění Izraelitů z Egypta. Roku 1871 objevil jistý Arab čtyřicet mumií egyptských králů a královen. Mezi nimi je také mumie Amenhotepa II., který je pravděpodobně faraónem, kterého Mojžíš varoval a žádal, aby propustil jeho lid na svobodu. V posledním období svého pobytu v Egyptě Židé prožívali velký útlak. Stavěli faraónovi města skladů, Pitom a Raamses. Za to, že žádali svobodu, nedostávali dost slámy do cihel (Ex 1,11; 5,7-19). V Pitomu byly objeveny zdi, které jasně dokazují ubývání slámy ve vyšších vrstvách. Biblický popis je zase potvrzen. 50

Je pozoruhodné, že ani jeden ze dvou možných faraónů exodu (Amenhotep II. a Memeptah) nedosadili na trůn své prvorozené syny. To je potvrzením smrti prvorozených v Egyptě (Ex 12,29). Jméno Jozue se vyskytuje v jednom dopise, jichž bylo v ElAmamé objeveno 400, a které popisují dobývám Palestiny náro­ dem zvaným Chabiru. Britský archeolog John Garstang uvádí, že starozákonní Jericho (dnešní Telí es - Sultán) bylo zničeno asi roku 1400 př. n. 1. a že jeho zdi byly vyvráceny. Bible píše, že hradby padly za troubení Izraelitů a že Jozue dal mésto vypálit (Joz 6,24). Garstang našel ve vrstvé popel, který je důkazem vypálení. Židé si nesměli vzít z Jericha žádnou kořist (Joz 6,18). Garstang objevil pod popelem ohořelé obilí, datle ajiná jídla. Také qistil, že dům nevěstky Rachab (Joz 2,15) mohl být vystavěn na zdi, neboť Jericho mělo dvojité zdi, které byly od sebe asi 4,5 m a nahoře byly propojené domy. Albright objevil, že Aj a Bét-el byly zničeny ohněm, jak tvrdí Bible (Joz 8,1 -29). Podobný objev byl učiněn o Lakíši (Joz 10,32), o Debí (Joz 10,39) a o Chasóru (Joz 11,10-11). O tom, že Kananejští utiskovali Izraelity (Sd 4,3), se dovídáme z obrazu, nalezeného v Megidu; představuje kenaanského krále, který přijímá izraelské otroky. Také máme potvrzení o útisku od Midjánců. Byly nalezenyjám y, které Izraelité kopali za Gedeóna, aby si v nich uschovávali obilí před midjánským národem. V Bibli je zmínka o tom, že Šalomoun měl koně (lK r 9,19; 10,26-29) a Megido je nazváno jeho městem (lK r 9,15). V Megidu byly objeveny Šalomounovy chlévy s kamennými sloupy pro uvazo­ vání kom a se žlaby. V Megidu bylo ve vrstvě Elijášovy doby nalezeno mnoho nádob s ostatky nemluvňat, které Baalovi proroci zabíjeli jako oběti. To nám pomáhá pochopit, proč Elijáš dal tyto náboženské vrahy pobít (lK r 18,40). O Achabovi se v Bibli píše, že vystavěl „dům ze slonových kostí” (lK r 22,39). Expedice harvardské univerzity objevila zříceniny tohoto paláce s tisíci krásně vyřezávanými slonovými kostm i Na stejném místě byly nalezeny kosmetické prostředky a nádobky Achabovy manželky Jezábel, která si líčila oči (2Kr 9,30). Důležitým objevem byl také takzvaný moábský kámen. Moábský král Méša si na něm dal popsat svou vzpouru proti Izrae­ litům (2Kr 3,4-5). 51

V Megidu byla také nalezena pečeť Jarobeámova sluhy s tímto nápisem: Patří Šémovi, služebníku Jarobeámovu (viz 2Kr 14,23 -29). Potvrzení asyrského zajetí severních Židů (2Kr 15,29) najdeme ve slovech nápisu asyrského krále Tiglat-pilesera: Obyvatele země Omrího jsem deportoval do Asýríe. Zajetí Izraele a obsazení Samařska lidmi z jiných zemí (2Kr 17,5.6.24) je potvrzeno slovy krále Sargona V prvním roce jsem zajal Samařsko a odvedl 27 290 lid í U d í z jiných zem i kteří neplatili daně, jsem usadil v Samařsku. Popel v příslušné vrstvě v Bét-élu, v Lakíši a jinde dokazuje, že Nebúkadnesar vypaloval judská města (2Kr 25,9; Jr 34,7). Zříceniny zdi, kterou vystavěl král David kolem Jeruzaléma, byly objeveny v.délce přes 120 m (2Pa 11,8). Tiglat-pileserčhú čtyřikrát zmínku o Uzijášovi (2Pa 26). Uzijášův hrob byl také nalezen (2Pa 26,23). Tiglat-pileser svými slovy potvrzuje 2Kr 16,7-8, kci>~ praví: Od Achazejudského jsem přijím al poplatek ve zlatě, ve stříbře, v olovu, v cínu a v látkách. Byl objeven Chizkijášúv tunel ve skále, 517 m dlouhý (2Kr 20,20; 2Pa 32,3-4). V tunelu je také nápis, jak byl stavěn. Je 180 cm vysoký a 75 cm široký. Začali jej razit z obou stran najednou. Na nalezeném hliněném hranolu popisuje Sancheríb svůj vpád do Judska (2Pa 32,1). Zmiňuje, že Chizkijáš mu platil daň (2Kr 18,14-16). Asyrský nápis také potvrzuje, že Sancheríba zavraždili Jeho synové (2Kr 19,37): Sancheríb byl zabit svými syny... Esarchadón nastoupil na trůn. Byla objevena cesta „mezi dvěma zdmi“. Je to cesta, kudy utíkal král Sidkijáš (2Kr 25,4). Byly také objeveny zříceniny paláce královny Estery (Est 1,2). Ve zříceninách lze rozpoznat, kde byla „královská brána“ (Est 4,2), „vnitřní nádvoří" (Est 5,1), „vnější nádvoří" (Est 6,4) a „zahrada" (Est 7,7). Pochybovalo se o historičnosti krále Sargona protože ve vší starověké literatuře o něm byla jen jediná zmínka, a ta byla v Bibli (Iz 20,1). Roku 1842 objevil Botta nápisy v Sargonově paláci, které prozrazují, že Scugon byl jedním z největších asyrských králů. Archeologové dnes s určitostí vědí, kde stával slavný Babylón, o kterém se tolik píše v Bibli. Z jeho zřícenin je patrná jeho bývalá sláva. 52

V Ninive byl objeven náhrobek, který se jmenuje Jonáš. Byl patrně vztyčen na památku Jonášova kázání, které zachránilo Ninive před zkázou. Papyrové fragmenty dokazují, že Lukáš byl historicky přesný, když mluvil o „prvním” soupisu (L 2,2). Římské historické záznamy mluví o soupisu, který se konal asi roku 10 po Kr. To dělalo biblickým studentům velké potíže. Mýlil se Lukáš? Nikoliv. Dnes víme, že Quirinius byl syrským vladařem dvakrát. Pán Ježíš se narodil, když se konalo první sčítání. Také mimobiblické zdroje prozradily, že lidé se museli zapisovat ve městech svých předků. Tak se Josef s Marií dostali do Betléma. Nejen Lukáš, ale i celá Bible je naprosto věrohodná historicky, zeměpisně i duchovně. Doufáme, že uvedené archeologické objevy utvrdí mnohé v důvěře Slovu Božímu.

53

7. Zázraky a proroctví

Tomu, kdo věří v Boha, který všechno stvořil a vším vládne, nejsou zázraky a proroctví žádným problémem. Ten právě naopak Boží nadpřirozené zásahy očekává. Zázraky jsou pro něj novým potvrzením Boží moci a moudrosti. Avšak člověku, který studoval vědu a nikdy při tom nezkoumal Bibli ani důkazy historické věrohodnosti Bible, působí zázraky potíže a mohou mu být pře­ kážkou v přijetí křesťanství. Člověk školený pouze v oboru pří­ rodních věd nechce možnost nadpřirozených zásahů do přírodních procesů, které tak dobře zná připustit. Podle jeho chápání je vše v moci nezměnitelných „železných" zákonů, se kterými se naučil počítat. Je to naturalismus, který vidí pouze hmotnou existenci60. Kromě přírodních sil žádné jiné síly neexistují. Avšak jakmile dojdeme k závěru, že Původcem a Udržovatelem vesmíru je Bůh, vidíme možnost jeho nadpřirozených zásahů v přirozeném světě; říkáme jim zázraky61. Bůh je mocen konat zázraky. Ten, kdo dovedl všechno tak důmyslné stvořit, jistě dovede uzdravit nemoc, utišit bouři jezera, vzkřísit mrtvého. Kdyby Bůh nedovedl konat zázraky, pak by jeho stvoření nebylo pod jeho mocí, a zákony by byly větší než sám zákonodárce. Jistě, chce-li všemohoucí Stvořitel uskutečnit nějaký záměr, dovede poručit i hmotě i zákonu, aby mu sloužily urychleným a neobyčejným způsobem. Existuje-li všemohoucí Bůh, který všechno naplánoval a stvořil, bezpochyby dovede konat zázraky. K tomuto závěru nás vede rozum. Bůh není nucen zachovávat zákony, které zná věda. Bůh dal zákony, aby se podle nich řídila hmota, ale Bůh je zákonem sám sobě. On sleduje nejen procesy a cíle hmotné, ale v pivní řadě duchovní. Skutečnost zahrnuje více než jen to, co zkoumá věda. Bůh je Duch a člověk má také duši. Kromě zákonů fyzikálních jsou vyšší zákony duchovní. Duch je pánem hmoty. Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená (J 6,63), řekl Pán Ježíš. 54

Zázraky Zázraky i proroctví jsou nadpřirozeného původu, přece se však od sebe liší. Zázrak je přímým nadpřirozeným zásahem Boží moci. Proroctví je předpovědí budoucích událostí, ajediným důka­ zem pravdivosti proroctví je jeho splnění. V Bibli je uvedeno mnoho zázraků. Věříme, že se skutečně staly, protože u Boha je všechno možné, protože pisatelé Bible jsou důvěryhodní a Bible je historicky spolehlivá. Zázraky se stávají i dnes. Mnohé z takzvaných zázraků jsou falešné, ale mnohé jsou ryzí, Božího původu. Biblické zázraky přijímáme, protože Bible je historickým dokumentem. Současné zázraky přijímáme od důvěryhodných svědků, nebo jestliže jsme sami byli jejich očitými svědky. Bůh činí zázraky proto, aby uskutečnil své cíle. Zázraky mají utvrdit víru věřících a přivést k víře nevěřící. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnozí uvěřili vje h o jm éno, protože viděli znamení, která činiL (J 2,23) Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím, a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otct (J 10,37-38) Mnohým však nestačí ani zázraky. Vždy se najdou lidé, kteří neuvěří ani zázrakům, ani pro zázraky nepřijmou Krista za Spasi­ tele. Jan napsal následující slova: A č před nimi učinil taková znam ení nevěřili v něho. (J 12,37) Pán Ježíš řekl: Neposlouchqjí-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých, (L 16,31) Lidská nemoudrost a nevěra však Boha nikdy nezastaví. Slíbil, že pravé křesťanství bude i nadále doprovázeno znameními a zázraky (Mk 16,17-18). Bůh svému slovu dostál a dostojí. Ve světle naturalismu je vlastně každá Boží odpověď na modlitbu zázrakem, který utvrzuje křesťana ve víře. 55

Proroctví Dalším neobyčejným potvrzením, že Bible je nadpřirozenou knihou, jsou proroctví. Splněná proroctví jsou nezvratným důka­ zem toho, že Bůh prorokům zjevil budoucí události. Čas zjeví pravdivost nebo lživost každého proroctví. Na splnění předpovědí se muselo čekat někdy hodinu, jindy několik hodin, rok nebo i staletí. Prorokování bylo mezi Židy běžné. Byli praví i falešní proroci. Praví proroci obyčejně velmi trpěli, protože jejich pravdy byly současníkům nepříjemné. Je snadné předpovídat? Dovede člověk předpovídat detaily udá­ lostí, které se stanou za tisíc let, bez Boha? Je téměř nemožné předpovídat budoucí událostí pouhým lidským rozumem. Nedo­ vedou to ani političtí odborníci . Jenom Bůh, který zná bu­ doucnost, ji může sdělit svým služebníkům, když uzná za dobré. Výstižná jsou Izajášova slova k modlářům: Předstupte a oznamte nám co se má přihodit. Oznamte, co bylo na počátku, vezmem si to k srdci Chceme poznat budoucnost, ohlaste nám co ma nastat. Oznamte, co bude následovat, a ť poznáme, že vy js te bohové. (Iz 41,22-23) Ve Starém zákoně nacházíme předpovědi, které se splnily po staletích. Nemohly vzniknout na základě politických ani jiných pozorování a výpočtů. Dá se předvídat všeobecný vývoj událostí, ale nikoliv detaily, natož vzdálenou budoucnost. Ve 26. kapitole proroka Ezechiele čteme proroctví o úplném zničení města Týru, které tehdy bylo vzkvétajícím městem. Hlavní část Týru byla na pobřeží a druhá část na přilehlém ostrově. Ve 12. verši čteme tuto předpověď: Ukořisti tvé jm ě n í uloupí tvé zboží zboří tvé hradby a rozmetají tvé skvělé domy; tvé kamení, dřiví i prach svrhnou do vod. Později město Týr63 oblehl Nebúkadnesar. Po třináctiletém oble­ žení město na břehu zničil. Zříceniny města ležely dvě a půl staletí a Týřané bydlili na přilehlém ostrově. Poslední slova citovaného verše nebyla ještě splněna. Po 250 letech hodlal zaútočit naiyřany bydlící na ostrově Alexandr Veliký. Neměl tak veliké loďstvo jako 56

oni. Nebylo způsobu, jak by město mohl zničit. Po poradě se svými vojevůdci (při které jistě nečetl Ezechiele) se rozhodl udělat k ostrovu násep. Kamení i dříví zřícenin Týru se k tomu dobře hodilo. Ezechielova slova se téměř doslovně splnila. Týřané však první Alexandrův pokus znemožnili. Alexandrova armáda začala stavět násep znova a použili prach z ulic zříceného Týru a naházeli jej do vody přesně tak, jak to předpověděl Ezechiel. Splnila se také slova 14. verše - Týr již nebyl na místě svých zřícenin nikdy vystavěn. Učiním tě holou skálou, budeš místem, kde se suší sítě, nikdy nebudeš vystavěn. (Ez 26,14) Ezechiel také prorokoval o Sidónu. Jsem proti tobě, Sidóne, a budu oslaven v tvém středu, I poznají že já jsem Hospodin; až v něm vykonám soudy, budu v něm posvěcen. Sešlu na něj mor, krev do jeh o ulic, budou uprostřed něho padat skolení meč na něj dolehne ze všech stran. (Ez 28,22-23) Roku 351 př. n. 1. se 40 000 obyvatel Sidónu zavřelo ve svých domech a zapálilo je, aby se nedostali do rukou krutých Peršanů. Krev v ulicích Sidónu tekla opět a opět, ale město existuje dodnes. Jeho zkázu Ezechiel neprorokoval, ale zkázu Týru ano. I v tom se proroctví splnilo. Doslovně64 se splnilo také proroctví o slavném městě Babylónu. Izajáš praví: Babylón, skvost mezi královstvími, pyšná okrasa Kcúdejců, dopadne jako Sodoma a Gomora, vyvrácené Bohem. Už nikdy nebude osídlen, nebude obydlen po všechna pokolení Žádný Arab si tam nepostaví stan, pastýři tam nenechají odpočívat stáda, nýbrž divá sběř tam bude odpočívat, vjejich domech bude plno výrů, přebývat tam budou pštrosí běsové tam budou poska­ kovat. V je h o palácích budou výt hyeny a v chrámech rozkoše šakalově. Jeho čas se přiblížil dny nebudou mu prodlouženy. (Iz 13,19-22) To bylo smělé proroctví proti slavnému městu, jehož zdi byly 80 km dlouhé, 91 m vysoké a 27 m široké. Dnes je to pustina, jak se odvážil předpovědět Izajáš. Jeremjáš dodává: Nevezmou z tebe úhelný kámen ani kámen do základů, budeš věčně zpustošeným místem, je výrok Hospodinův. (Jr 51,26) Vzácné dovezené kameny prý nebudou použily k stavbám jinde. A skutečně, domorodci z nich pálili vápno. Izraelští proroci také často prorokovali o Egyptu65, který byl ve starověku slavnou velmocí. Čteme: Obrátím egyptskou zemi v zpustošený krcý, stane se jednou ze zpustošených zemí a je jí města budou patřit mezi města v troskách, budou pustošena po čtyřicet let. Egypťany rozptýlím mezi pronárody a rozpráším je po 57

zemích. Po uplynutí čtyřiceti let shromáždím Egypťany z národů, kam byli rozptýlení., ale budou tam královstvím poníženým... nebudou se už vypínat nad pronárody, ztenčím jejich řady, aby nad pronárody nepanovali Už v ně nebude dům Izraelský doufat a připomínat si nepravost tím, že by se za nimi obracel (Ez 29,12-16) Takový úpadek byl v době Ezechiele velmi nepravděpodobný. Egypt byl velmocí. Nemělo se to stát najednou, ale poznenáhlu. Nejdříve pokořil Egypt Nebúkadnesar. Potom r. 525 př. n. 1. Persie, potom Alexandr Veliký a nakonec se splnila i slova Ezechielova, že z egyptské země nevzejde už žádný kníže. (Ez 30,13) Ačkoliv egyptské království pokračovalo, vládli na jeho trůně cizinci. To byl pro Egypťany strašný trest, neboť cizince nenáviděli. Cizinci vládli v tomto pořadí: Babyloňané, Peršané, Řekové, Římané, Arabové, Turkové, Francouzové, Angličané. Izajáš společně s Ezechielem prorokovali o úbytku zásob vody. Izajáš praví: Vody se vypaří než dojdou k m oří a řeka vyschne a vysuší se, říční ramena budou páchnout, voda v egyptských kanálech opadne a vyschne, třtina a rákos zvadnou. (Iz 19,5-6) Dnes nemá Nil tolik vody jako kdysi a zavlažovači kanály ani zdaleka nezavlažují tolik půdy jako v minulosti. Třtina a rákos zvadnou. (Iz 19,5) I to se splnilo. Izajáš také předpovídal, že upadne lov ryb. Tu se budou rybáři rmoutit a truchlit...ochabnou, kdo na vodní hladině rozprostírají sítě. (Iz 19,8) Odkud to Izajáš věděl? Můžeme se vyhnout odpovědi? Prorok Abdijáš se odvážil předpovídat, že potomci Ezaua, tzv. Edomité, budou úplně vyhlazení To bylo odvážné tvrzení, protože Edomitů bylo tehdy asi tolik jako Izraelitů. Bůh však qevil svému sluhovi budoucnost. Dnes není v Arábii jediného kmene, který by se mohl pokládat za potomky Ezau. Velmi mnoho by se dalo říci o proroctvích týkajících se izraelské­ ho národa. Neustále byli varováni před zajetím. Jejich návrat k Bohu mohl zajetí odvrátit, ale nedali si říci. Proroci předpovídali i zajetí, i návrat. Také tato proroctví se splnila, protože jejich autorem byl sám Bůh. I Pán Ježíš byl prorokem. Některá jeho proroctví se splnila brzy, jiná se ještě nesplnila, protože se týkají jeho druhého příchodu a konce tohoto věku. Mezi proroctví, která se splnila velmi brzy, patří Jidášova zrada, Petrovo zapření, rozprchnutí učedníků, vzkříšení z mrtvých. Pán Ježíš také předpověděl zkázu Jeruzaléma. Toto proroctví se splnilo asi 40 let po jeho ukřižování. 58

A co sama proroctví o Kristu, která jsou snad nej přesvědčivější a nejznámější? Do detailu se naplnila. Mesiášská proroctví ve Starém zákoně jsou mnohá. Snad všechna nějakým způsobem předpovídala Kristův příchod, jeho kříž a jeho slávu (lP t 1,10-12). Byl označován různými jmény, aleje to evidentně tatáž osoba: SQo, Hvězda, Prorok, K rál Kníže, Prvorozený (Z 89,27), Otec věčnosti, Kníže pokoje. Daniel přesně předpovídá dobu jeho příchodu. Říká, že to bude v době .čtvrtého”, totiž římského císařství, že to bude „70 týdnů” od rozkazu vystavět znovu Jeruzalém (Da 9). Bylo předpověděno, že bude proboden, že o jeho roucho budou losovat (Z 22,1.16.18), že pronese slova „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil,” že vstane z mrtvých (Ž 16,10), že bude zrazen přítelem (Ž41.9 - citováno u Jana 13,18), že vůdcové jeho národa ho zavrhnou (Ž 118,22), že se narodí z panny (Iz 7,13-14), že bude trpět, že bude jako ovce vedená k zabití, že bude počten s přestupníky a pohřben s bohatým (Iz 53), že přijede do Jeruzaléma na oslátku (Za 9,9-10), že bude zrazen za 30 stříbrných, za které bude koupeno hrnčířovo pole (Za 11,12-13) a že bude zbit v domě přátel (Za 13,6-7). Všechny tyto předpovědi byly napsány staletí před Kristem. Psali je lidé, kteří se neznali a kteří sami nemohli vědět, že Mesiáš přijde a že se jejich předpovědi o něm splní. Avšak všechny tyto úryvky o životě Krista popisují jeho život a smrt a tvoří jednotný celek. Jediným vysvětlením je, že pocházejí z jedné mysli - z Boha, který je zjevil svým služebníkům. Najdou však lidé, kteří tvrdí, že Kristus si vše zařídil tak, aby se to s těmito předpověďmi shodovalo. Nemohl si však zvolit místo narození, matku, která byla pannou, ani Jidášovu zradu a prodání za 30 stříbrných, ani zavržení od vůdců národa, ani pochování v hrobě bohatého a mnohé jiné. Splněná proroctví svědčí výmluvně ve prospěch Bible. Je to něco, s čím se nikde jinde nesetkáme. Nebo nikdy z lidské vůle nepošlo proroctvu ale Duchem svátým puzenijsouce, mluvili svati Boží lidé. (2Pt 1,21 - K) Jiného vysvětlení není. Jen Bible má předpovědi, které se doslova splnily po staletích a ještě spím. Křesťanství je náboženství skutečného, vševědoucího a všemohoucího Boha. Zázraky a proroctví se dějí ve skutečném světě. Jsou projevem Boží moci a moudrosti v lidské historii.

59

8. Vzkříšení Ježíše Krista Vzkříšení Ježíše Krista je základem křesťanství. Na něm spočí­ vají všechny podstatné články křesťanské víry. „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.” (Ř 10,9) Nepřátelé křesťanství vědí, že důkaz nepravdivosti Kristova vzkříšení by znamenal konec křesťanství. Novozákonní spis „Skutky apoštolů” dokumentárně zazname­ nává, že vzkříšení bylo jádrem apoštolské zvěsti. Apoštolé byli na prvním místě svědky vzkříšení. Vzkříšení Kristovo je jedním ze zázraků Nového zákona, je to zázrak, bez něhož by křesťanství nemohlo existovat. Církev by se obešla bez jiných zázraků, nikdy však bez vzkříšení. Bez vzkříšení by nebylo církve, protože církev se zrodila až po vzkříšení. Vzkříšení bylo pro učedníky přesvědčivým důkazem, že Kristus je Synem Božím, a že tudíž všechny jeho ostatní nároky jsou pravdivé. Byla to pečeť Všemohoucího na život a učení Pána Ježíše Krista. „Kterýž prokázán jest býti Synem Božím mocně... skrze z mrtvých vstání.” (Ř 1,4 - K) Vzkříšení je také důkazem toho, že Bůh Kristovu oběť na Golgotě přijal a že Kristus má moc spasit ty, kteří v něj věří.

Kristovy předpovědi vzkříšeni Ježíš několikrát předpovídal, že jeho zmrtvýchvstání bude důka­ zem jeho božství. „Židé mu řekli: Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit? Ježíš jim odpověděl: Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím. Tu řekli Židé: Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech? On však mluvil o chrámu svého těla. Když pak byl vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.” (J 2,18-22) Další předpověď pochází z Galileje: „Tehdy mu na to řekli někteří ze zákoníků a farizeů: Mistře, chceme od tebe vidět známem. On 60

však jim odpověděl: Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale známem mu nebude dáno, leč známem proroka Jonáše. Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tri dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země." (Mt 12,38-40) Na jiném místě v Písmu čteme: „Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen." (Mt 16,21) Není nutné citovat další předpovědi. Pro úplnost však uvádíme, kde jsou: Matouš 17,22-23; Jan 10,17-18; Matouš 20,17-19. Chovám učedníků však prozrazuje, že se vzkříšením nepočítali. Kristova smrt je zdrtila a vzkříšení překvapilo. Zato Kristovi nepřátelé si jeho předpovědi, že vstane z mrtvých, povšimli lépe. Vysvítá to z toho, co říkali u kříže, a z opatření, která udělali u hrobu. Židé v sobotu řekli Pilátovi: „Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: Po třech dnech budu vzkříšen." (Mt 27,63) Pamatovali si Kristovo proroctví, věděli, že jde o vzkříšení těla (ne pouze ducha), a proto dali hrob zapečetit a postavili k němu stráž. Všichni napjatě čekali: „Dokáže Kristus své božství vzkříšením, nebo se rouhal Bohu?" Moc a budoucnost evangelia záleží na tom, jak odpovíme na tuto otázku. Zde je Žid z Nazareta, který o sobě tvrdí, že je Mesiáš předpovězený ve Starém zákoně. Jeho nepřátelé mu nevěří a žádají od něho důkazy. Je zatčen, odsouzen, ukři­ žován. Je oficiálně prohlášen za mrtvého. Voda a krev, které vytekly z jeho boku, dokazují smrt. Je sňat z kříže a vložen do hrobu. Ke dveřím je přivalen kámen a k hrobu postavena stráž čítající snad několik desítek vojáků. Popisují nám to čtyři věrohodní svědkové - Matouš, Marek, Lukáš, Jan. Ted’ všechno záleží na tom, zda Ježíš vstane z hrobu.

Prázdný hrob „Když uplynula sobota, a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm... Anděl řekl ženám: Vy se nebojte. Vím, že 61

hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých... Tu rychle opustily hrob... běžely..." (Mt 28,1-8) Svědků prázdného hrobu bylo mnoho. Prvními byly ženy, které v pátek večer sledovaly, jak bylo Kristovo tělo pohřbeno. Věděly, do kterého hrobu byl Kristus položen. Dalšími svědky byli Jan a Petr, bývalí rybáři. Důležitými svědky prázdného hrobu byli také římští vojáci, kteří stáli u hrobu na stráži. Ti šli do města a oznámili vůdcům, že hrob je prázdný. Vrchní židovská rada jejich svědectví přijala. Stráž by jim jistě nelhala, protože prázdný hrob pro ně mohl znamenat smrt, kdyby jako římští vojáci při plném své povinnosti usnuli. Židovští předáci však římské vojáky podplatili, aby rozšířili tvrzení, že tělo ukradli Kristovi učedníci, zatímco stráž spala. Neuvědomili si ovšem, že spící člověk nemůže vnímat, co se děje kolem, a že tedy vojáci nemohli učedníky při krádeži vidět. Psychologie této lži je ubohá. Ustrašení a nešťastní učedníci byli sotva s to ukrást mrtvolu, kterou hlídali hrubí římští vojáci. A konečně, proč by měli Kristovo tělo odnášet, když bylo velmi slušně pohřbeno? Nemohli pro Krista udělat více než jeho zámožní přátelé Josef z Arimatie a Nikodém. Rozhodně netoužili po tělu, aby kolem mrtvoly zosnovali nějakou lež - Kristus je lhát neučil! Jsou i jiná vysvětlení prázdného hrobu. Někteří tvrdí, že Kristovo tělo vzal sám Josef. I to je nelogické. Josef se stal Kristovým následovníkem a byl poctivý muž. Kdyby tělo Kristovo vzal, jistě by 0 tom informoval apoštoly a nedovolil by jim, aby kázali vzkříšení. Dovolila by vůbec stráž Josefovi tělo vzít? Kdyby ano, oznámila by to Židům a nemuseli by si vymýšlet žádnou lež. Jiná verze uvádí, že ženy šly v neděli ráno k nesprávnému hrobu. Je možné, aby si spletly místo, když v pátek večer se na pohřbívám Kristova těla dívaly? Pak ovšem přišli k témuž nesprávnému hrobu 1 Petr a Jan. U tohoto nesprávného hrobu pak musel být i anděl Boží, aby oklamali!) učedníky. Pán Ježíš však nebyl pohřben na hřbitově, nýbrž v zahradě, kde byl jediný hrob - vlastnictví Josefa z Arimatie. Prázdný hrob nutí toho, kdo nechce uvěřit ve vzkříšení, ke směšným teoriím. Jejich nesmyslnost musí pochopit každý mozek.

62

Vzkříšený Kristus se několikrát ukázal K výmluvnému svědectví prázdného hrobu je nutno přidat ještě svědectví, že vzkříšený Kristus se ještě čtyřiceti dnů po svém zmrtvýchvstání ukazoval svým učedníkům. V Bibli je uvedeno deset takových zjevení. K nim musíme přidat také zvláštní gevení Krista Pavlovi na cestě do Damašku. Kristus se gevoval v tomto časovém sledu: 1. 2. 3. 4.

Marii Magdaleně u hrobu (J 20,11 -18; Mk 16,9-11) ženám u hrobu (Mt 28,1-10) Petrovi tentýž den (L 24,34; 1K 15,5) dvěma učedníkům na cestě do Emaus (Mk 16,12-13; L 24,13-35) 5. deseti apoštolům a jiným bez Tomáše (Mk 16,14-18; L 24,36,40; Jan 20,19-23; 1K 15,5) 6. jedenácti o týden později (Jan 20,26-28) 7. učedníkům u jezera v Galileji při lovu iyb (J 21,1 -23) 8. apoštolům a 500 bratřím najednou na hoře v Galileji (Mt 28,16-20; 1K 15,6) 9. Jakubovi (1K 15,7) 10. na Olivové hoře před nanebevstoupením (Mk 16,19; L 24,50 -52; Sk 1,3-8) 11. Pavlovi na cestě do Damašku (Sk 9,1-9; 1K 15,8) Když si pečlivě přečtete tato místa, qistíte značnou rozmanitost míst, času, osob, okolností a slov. Kristus se zjevoval učedníkům, aniž to očekávali. Jen jedno místo určil Kristus předem - před svým ukřižováním - a připomenul jim je anděl u prázdného hrobu: bylo to v Galileji, kde se sešel veliký zástup věřících. Upozorňujeme, že učedníci poznali vzkříšeného Krista zcela normálním způsobem: zrakem, dotekem a sluchem. Jde tedy o empirické důkazy66. Pravda o vzkříšení je založena na důkazech věrohodných svědků. Více není třeba. Profesor D. H. Moore řekl: Křesťanství znalo svého Spasitele a Vykupitele nějako Boha, jeh ož historie by byla obsažena v myto­ logické víře s primitivními a urážlivými prvky; takové byly mýty 63

o ji n ý c h božstvech , j e ž v y ž a d o v a ly n á siln ý výklad, a b y j e m ohla přijm out o svíc e n á m y s l K ř e s ťa n s k ý S pasitel žil a norm áln ě s e stýk a l s lid m i je ji c h m y s l a s m y s ly v n tm a ly je h o o s o b u a je h o činy... J e ž íš b y l historickou, nikoli m ystick ou b y to s tí.. Víra v n ěh o b y la za lo ž en a n a pozitivních a přija teln ých historických sk u tečn o s­ tech67.

To platí o Kristově životě i o jeho vzkříšení.

Teorie vzkříšeni Lidé mají pochybnosti nejen o prázdném hrobě, nýbrž i o vzkříšeném Kristově těle. Mnozí nechtějí připustit, že by nad­ přirozená událost mohla být historická, a proto se snaží přesvědčit sebe i jiné, že v Kristově případě jde o mýtus. Ukažme si, jak směšné jsou teorie68, které ze vzkříšeného Krista činí mytologickou postavu. 1. Jedna uvádí, že Kristus na kříži ve skutečnosti nezemřel, nýbrž jen u p a d l d o b e z v ě d o m í Omylem byl pohřben jako mrtvý. Třetího dne se probral, odvalil kámen ode dveří hrobu a qevil se učedníkům. Tato teorie má vážné trhliny. Kdyby byl Kristus nezemřel ná­ sledkem ukřižování, zemřel by od probodeného boku. Probodnutí boku mělo zajistit smrt. Ale dejme tomu, že Kristus byl jen v bezvědomí. Máme věřit, že člověk po římském bičování, s ranami na končetinách a na těle, vyhladovělý a zesláblý, měl sílu odvalit kámen, kteiý muselo přivalit několik mužů? A co se stalo s Kristem po čtyřiceti dnech? Kdy zemřel? 2. Jiná teorie učí, že apoštolé byli sice naprosto upřímní, když tvrdili, že Kristus vstal z mrtvých, ve skutečnosti však m ěli j e n v id ě n í Jeho tělo zůstalo v hrobě. Ani Kristus ani učedníci nejsou obviňováni z neupřímnosti. Jen si navzájem nerozuměli. Kristus sliboval pouze duchovní vzkříšení, ale učedníci to chápali tělesně. Tato teorie se snaží vyhnout zázraku tělesného vzkříšení. Ve skutečnosti by však vidění duchovního Krista bylo stejným zázra­ kem jako tělesné vzkříšení. Ani tato teorie nevysvětluje skutečnost prázdného hrobu, ani to, kam se Kristovo tělo podělo. Z Písma 64

víme, že učedníci se domnívali, že mají pouhé „vidění", že vidí ducha, ale Kristus je z tohoto omylu vyvedl tím, že jim ukázal své probodené ruce i nohy a v jejich přítomnosti jedl. Tím jim - i nám - dokázal, že bylo vzkříšeno i jeho tělo. 3. Další teorie tvrdí, že Kristus byl spiritistickým médiem a učedníci vlastně viděli zhmotnělého ducha Kristova. Proč však takové vysvětlení? Jeden zázrak zavrhuje a nahrazuje jej druhým. Ostatně Kristus se zjevoval za denního světla, což se při spiritistických seancích nikdy neděje. Ani tato teorie nevysvětluje prázdný hrob. 4. Teorie optické iluze: učedníci prý viděli svým zrakem Krista, jehož vzkříšení očekávali. Bylo to způsobeno hysterií, kterou proží­ vali. I toto vysvětlení je chybné a nelogické, protože učedníci vzkříšení neočekávali, naopak jím byli šokováni a zprvu ani nechtě­ li zprávám očitých svědků věřit (srovnej Mk 16,11-14). Pro taková vidění zde nebyla žádná psychologická příprava. Všechny teorie, které se snaží popřít Kristovo vzkříšení v těle, mají vážné nedostatky. Jediné vysvětlení prázdného hrobu je: Kristus vstal z mrtvých. Svědčí o tom také prostěradlo, které bylo složeno na jedné straně hrobu. Kdyby Kristovo tělo ukradli ne­ přátelé, jisté by prostěradlo nesložili. Zloděj nemá čas na slušné chování. Kdyby Kristovo tělo ukradli učedníci, prostěradlo by z Krista ani nesňali. Kdyby se lidský Kristus probral z bezvědomí, jistě by nevyšel z hrobu neoděn. Avšak Kristus, který vstal v slávě, nepotřeboval pozemský oděv, jsa oděn mocí shůry. „Avšak Kristus byl vzkříšen z mrtvých." (1K 15,20) Vznik a rozmach církve nelze vysvětlit jinak než vzkříšením. Mrtvý Kristus by pro učedníky zůstal pouhým učitelem, kterého sice milovali, ale mohli pouze zklamaně povzdechnout: „A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale..." (L 24,21) Mesiáš, který byl ukřižován a skončil v hrobě, není žádný Mesiáš. Vzkříšení však způsobilo v jejich životě obrat. Vzkříšením se z nich stali smělí svědkové mocného Krista, kteří nesli evangelium i do bran pohanského Říma a ochotně platili svými životy za to, co viděli a o čem byli přesvědčeni. Ti, kteří dříve Krista zapírali, kázali ho nyní s přesvědčením i jeho vrahům přímo v Jeruzalémě. Jejich posluchači nemohli nic jiného než Krista přijmout, nebo zuřivě pronásledovat ty, kteří jim řekli pravdu. Chování těchto rybářů může vysvětlit jen vzkříšení. Takovou vytrvalost, odvahu a mravní kvality nedává lež, vidění ani halu­ 65

cinace. Jen setkání se skutečným vzkříšeným Kristem dovedlo z apoštolů učinit svědky a mučedníky víry. Vzkříšení Ježíše Krista je ověřeno věrohodností svědků, kteří nám napsali Nový zákon, a dynamickým životem církve. Vzkříšení dokazuje, že náš Spasitel je nadpřirozenou božskou bytostí, „kte­ rýž prokázán jest býti Synem Božím mocně... skrze z mrtvých vstání." (Ř 1,4 - K) Liberalismus, zvláště v tezích teologické školy zvané Formgeschichte6®, je lživý, když tvrdí, že Kristus evangelií je výplodem křesťanské obce, která začala prostého nazaretského učitele zbožňovat a ozdobila jej legendami a zázraky. Vzkříšení Kristovo dále zaručuje, že naše vykoupení bylo do­ končeno a že ospravedlnění z hříchů je možné již nyní. Kristus vstal k našemu ospravedlnění (Ř 4,25). „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista." (Ř 5,l)

Kristovo vzkříšení je také zárukou našeho vzkříšení a toho, že budeme podobni jemu. „On promění tělo naší poníženosti, v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit." (Fp 3,21) „Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni." (1K 15,51-52)

66

9. Znovuzrození

Znovuzrození je základní křesťanská zkušenost, kterou se člověk rodí do Božího království. Jsou milióny lidí, kteří si říkají křesťané, ale tuto zkušenost neprožili. Domnívají se, že se stali křesťany tím, že se dali pokřtít nebo že je někdo zapsal do členské knihy nějaké církve. Jiní se domnívají, že jsou křesťany proto, že chodí do kostela, nebo proto, že chodí ke svátému přijímání nebo k Večeři Páně. Ve skutečnosti však lidé bez znovuzrození vůbec nejsou křesťany podle Nového zákona. Pán Ježíš řekl: .Musíte se narodit znovu. Nenarodí-li se kdo znovu (shůry), nemůže spatřit království Boží.“ (J 3,7.3) Pravé křesťanství není otázkou náboženské formy, nýbrž osobní zkušenosti, osobního setkání a života s Bohem. Tuto zkušenost nic nenahradí.

Realita znovuzrozeni Mnozí takzvaní křesťané ani nevědí, že znovuzrození existuje. Ani znalci naší historie nevědí, že Hus, Chelčický, Komenský a jim byli znovuzrozenými lidmi, kteří znali Boží milost z vlastní zku­ šenosti. Odpovědnost za to, že lidé nevědí, co je znovuzrození, nesou ovšem náboženští vůdcové. Je neuvěřitelné, že se ve vlastním životě spokojují jen s pouhou formou. Jádrem biblického křesťanství je znovuzrození. Bez znovuzrození nemá křesťanství žádnou cenu. Jen křesťané, lidé, kteří přijali Ježíše Krista, jsou skrze víru znovuzrozeni k novému životu, jako byl Ježíš vzkříšen z mrtvých. Žádné jiné náboženství nemůže dát nový život, neboť ten může vzejít jen skrze víru v Ježíše Krista a jeho vzkříšení, i když se slova znovuzrození leckde užívá. Ježíš je totiž jediný vítěz nad hříchem a jediný, kdo vstal z mrtvých. Znovuzrození z Ducha a vody, jak je popisuje Bible, není žádné převtělování, ani stěhování duše, ani psychická vzpruha v ordinaci psychiatra. 67

Okolnosti při znovuzrození mohou být různé, ale výsledek je tentýž. Někdo je prožije dramaticky, jiný klidně. Avšak každé znovuzrození je proměnou života. Klasickým případem je obrácení Pavlovo. Sám to popisuje těmi­ to slovy: Jájsem Žid a narodiljsem se v Torsu v Kilikii, ale vychován jsem byl zde v Jeruzalémě. V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců. Byljsem právě tak plný horlivosti pro Boha, ja k o js te dnes vy všichni, a viru v Ježíše Krista jsem pronásledoval až na smrt, muže i ženy jsem dával spoutat a uvěznit, ja k mi může dosvědčit velekněz a celý sbor starších. Od nich jsem dostal doporučující dopisy pro židovské souvěrce v Damašku a vydal jsem se tam, abych tamější stoupence nově víry přivedl v poutech do Jeruzaléma a dalje potrestat. Kdyžjsem je š tě byl na cestě a blížil se k Damašku, kolem poledne mě najednou obklopilo ja sn é světlo z nebe. Padljsem na zem a uslyšel jsem hlas, který mi p ra v it,Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?' Já jsem odpověděl ,Kdo js i, Pane?' A on mi řek l ,Já jsem Ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ.' Moji průvodci viděli sice světlo, ale neslyšeli hlas toho, kdo ke mně mluviL Řekl jsem : ,Co mám dělat. Pane?' A Pán mi ře k l ,Vstaň a pokračuj v cestě do Damašku: tam ti bude řečeno všechno, co ti Bůh ukládá. ‘ Protože jsem byl oslepenjasem toho světla, museli mě moji druhově vzít za ruku a tak mě dovedli do Damašku. Jeden muž, zbožný podle Božího zákona, jm énem Ananiáš, který měl dobrou pověst u všech místních Židů, přišel za mnou, přistoupil ke mně a řek l ,Bratře Saule, otevři o či!'A já js e m v tu chvíli nabyl zraku. On mi řek l ,Búh našich otců si tě vyvolit abys poznal jeh o vůli spatřil jeh o Spra­ vedlivého a slyšel hlas zjeh o úst. Budeš jeh o svědkem před všemi lidmi a budeš mluvit o tom, co js i viděl a slyšel Nuže neváhej! Vstaň, vzývejje h o jm éno a dej se pokřtít, abys byl obmyt ze svých hříchů'. (Sk 22,3-15) Stojí za povšimnutí, že Saul byl před svým znovuzrozením velmi horlivý náboženský člověk. Avšak chybělo to nej důležitější - vnitřní změna. Než se ze Saula stal Pavel, muselo se něco stát. Pronásle­ dovatel křesťanů padá před Kristem, je přemožen. Se Saulem je konec. Ale z moci Boží se rodí Pavel. Úplně nový člověk, který teď žije pro Ježíše, jenž mu dal nový život. Jaký převrat! Něco podobného musí prožít každý křesťan. Detaily, okolnosti se mohou lišit, ale podstata zůstává : znovuzrození z moci Boží k novému životu. 68

Můžeme uvést příklady lidí, kteří povstali k novému životu a byli vysvobozeni z nejrůznějších hříchů. Mnozí byli vysvobozeni z pout svých vášní. Jim byli zastaveni v okamžiku, kdy si v zoufalství chtěli vzít život. Někteří byli zachráněni z ateismu. Mnozí byli probuzeni z náboženského formalismu. Alkoholik Hadley70 z New Yorku se znovuzrodil a v okamžiku byl z moci alkoholu vysvobozen. Byl nevyléčitelným pijákem. Nemohl usnout, leda v opilosti. Před svým obrácením měl čtyři dni delxňum tremens. Jednoho večera seděl v hospodě a pomýšlel na to, že si vezme život. Najednou je naplněn zvláštní touhou, vstává, jde k pultu, buší do něj pěstí a zaklíná se, že alkoholu se už nedotkne. Kolemstojící se smějí. Hadley se však zapřísahá, že raději zemře, než aby znovu pil. Vnitrní hlas mu šeptá: „Dej se zavřít na policejní stanici, abys dodržel slovo.“ Hadley se dá zavřít. Ve vězení slyší hlas, který mu šeptá: „Pojď!“ Jiný hlas však odporuje: „Buď opatrný!” Hadley zakolísá, ale potom volá: „Milý Ježíši, můžeš mi pomoci?” Co se odehrálo v následujících mo­ mentech, líčí sám takto: „Nedokážu tu chvíli popsat. Byl jsem plný zoufalství, ale náhle jsem pocítil v srdci jas poledního slunce. Pocítil jsem, že jsem svobodný, že Kristus se vší svou mocí vstoupil do mého života.” Z opilce Hadleyho se stal řádný člen společnosti, kteiý pomáhal jiným. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle všecko je nové.” (2K 5,17) Tak bychom mohli uvádět příklad za příkladem. Prožili to lidé nejrůznějších povah, kteří byli v nejrůznějších životních pod­ mínkách. Někteří byli vyvrheli společnosti, jiní váženými občany. Někteří byli dokonce „duchovními”, kteří dlouhá léta kázali v církvi.

Co je znovuzrození Teprve znovuzrozením se vlastně stáváme křesťany. Podmínkou je pokání z hříchů a víra v Krista Ježíše. Slovy Bible: „Čiňte pokání a věřte evangeliu.” (Mk 1,15) To ovšem znamená, že člověk přijme názor, který má o něm Bůh, totiž že je hříšník, hodný zatracení. Člověk se podřizuje Bohu, přijímá nad sebou Boží soud, ale při tom nepropadá beznaději, 69

nýbrž volá k Bohu o milost. „Bože, buď milostiv mně hříšnému.” (L 18,13) Když člověk činí pokání, tj. na smrt si zprotivil hřích, a vírou spolehl na smírnou Kristovu oběť na kříži, Duch svátý v něm způsobí radikální změnu - znovuzrození. Člověk se duchovné narodil do Boží rodiny. Výsledkem je změněný život, jak jsme viděli v případě Pavla a Hadleyho. Duch svátý dává člověku poznat, že je smířen s Bohem. Je naplněn nepopsatelným pokojem ajistotou, že mu Bůh všechny hříchy odpustil a dal mu milost. Má jistotu spasení. Ví s jistotou, že kdyby zemřel, má zajištěno místo v nebi. Prožívá skutečně slova Písma, tak často opakovaná v různých obměnách, že ten, „kdo věří... má život věčný, a na soud nepřijde.” (J 5,24 - K) „Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte {tj. už nyní) v ě č n ý život.” (1J 5,13) Pro takového člověka je velkým potěšením číst si Písmo, modlit se a sloužit Bohu. Zrodil se nový člověk. Hadley se již neopíjí, Pavel již nepro­ následuje církev. Oba jdou úplně opačným směrem - slouží a žijí Bohu. Znovuzrozený člověk je naplněn touhou po svatosti. Je mu darováno nové srdce, čisté, obmyté krví Kristovou. Je mu dána moc k plném Božích rozkazů a hřích nad ním nemá moc. To žádné jiné náboženství neposkytuje. Síla křesťanské morálky je vysvětli­ telná jen tím, že při znovuzrození se Kristus vlastně duchovně narodí do člověka a bydlí v něm. „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.” (Ga 2,20) Znovuzrozený člověk se dostal ke zdroji nad­ přirozené moci, pomocí níž může přemáhat každý hřích a každou vášeň. Již nemusí být otrokem svých hříchů. Může přemáhat pokušení. Je naplněn radostí z vítězství nad hříchem. „Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí” (Ř 6,14). Znovuzrozený člověk také prožívá nový postoj ke svým bližním. Kdo to prožil, zpravidla si hned také vroucně přeje, aby to, co právě našel v Kristu, poznali i jeho nejbližší a vůbec všichni. Modlí se za druhé, aby byli spaseni. Začíná plnit příkaz Kristův; „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.” (Mk 12,31 - K) K zásadnímu obratu dochází i v oblasti intelektu. Rozum se již nestaví proti víře. Dá se říci, že znovuzrození umožní splnit i touhu rozumu. Mnohé náboženské otázky, které člověka trápily, se rázem vyjasní nebojsou viděny v jiném světle. Znovuzrozený není veden k tomu, aby se vzdal rozumu. Právě naopak! Člověk získává novou mysl, která již není zatemněna vášněmi a předsudky vyvolanými 70

hříchem. „Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy." (2Tm 1,7) Víra křesťanů není v rozporu s rozumem, ale zrakem, protože uvádí člověka do nového du­ chovního světa, který předtím neznal.

Zdroj znovuzrození Pokusili jsme se popsat znovuzrození. Skutečnost znovuzrození nemůže popřít ani objektivní psycholog. Avšak stojí před velmi důležitou otázkou: Coj e z d ro je m zn ovu z ro zen í? O d k u d s e ta k ová z m ě n a b e re ?

Křesťané tvrdí, že tuto změnu působí svou nadpřirozenou mocí B ů h . Nevěřící psycholog se snaží vyložit znovuzrození jako p s y c h o ­ logický fe n o m é n \ Je to prý užitečný sebeklam, protože má dobré

důsledky - lepší rodiče, lepší dělníky, lepší občany atd. Nezáleží prý na tom, v co člověk věří, hlavně když má zkušenost, která ho povznese. Někteří psychologové tvrdí, že znovuzrození lze vysvětlit n a zá k la d ě p o d v ě d o m í Člověk má v mysli jakousi zadní místnost, která je ve stálém spojem s obývacím pokojem, kde se žije. Přední místnost je vědomí. V podvědomí se odehrávají změny a různé kombinace myšlenek, tužeb, obav a zkušeností. Často tam vzniká napětí, které způsobí „výbuch" ze zadní místnosti do přední (z podvědomí do vědomí). Tak prý vzniká znovuzrození. Tato teorie je z vědeckého hlediska nepřijatelná. Při znovuzrození vstupují do lidské zkušenosti prvky, které předtím ve vědomí ani v podvědomí vůbec nebyly. Jde o přítomnost někoho, s nímž člověk předtím neměl žádné styky. Jde o úplně nový mravní směr, který je opakem směru, kterým člověk doposud šel. Změna je radikální a zásadní. Jak by mohlo podvědomí učinit ze Saula Pavla, ze zhýralce mravní­ ho člověka? Žádná kombinace stínů nemůže vytvořit jas sluneční­ ho světla. Změna způsobená znovuzrozením ukazuje, že do lidské­ ho života vstoupila n a d p řirozen á moc. Tato moc se neprojevuje pouze chvilkově, nýbrž zůstává natrvalo. Jaká je to moc? Osobní, nebo neosobní? Je zřejmé, že jde o o s o b n í vzta h k osobn o sti, ke Kristu, k Bohu, ne k nějakému zákonu ani teorii. Cit synovství v křesťanství není myslitelný bez vztahu k osobnímu nebeskému Otci. 71

Původem a zdrojem znovuzrození je duchovně přítomný Kristus. Kdekolivje kázán Kristus, tam se rodí nový život. Kažte Mohameda, Buddhu nebo humanistickou morálku, ale znovuzrození, vysvo­ bození z hříchu nepřichází. Věrné kázání Slova Božího je dopro­ vázeno Boží mocí. Duch svaty zasahuje svědomí toho, kdo je slyší. V člověku se rodí touha po smíření se Stvořitelem. Člověk činí pokání, přijímá odpuštění hříchů v krvi Kristově - a největší ze všech zázraků, zázrak znovuzrození, se stává skutečností. .Musíte se narodit znovu. Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (J 3,7.3)

72

10. Křest v Duchu svatem

Většina křesťanů by chtěla plnost Ducha svátého, ale ne podle biblického, nýbrž podle osobního předpisu. Vždyť dobře víme, že bez Božího zmocnění pro věčnost nic nevykonáme. Ačkoli učedníci znali Pána Ježíše osobně, byli v jeho škole tři roky, viděli ho vzkříšeného, viděli i to, jak byl od nich vzat do nebe, nebyli hotovi o něm svědčit. Proto jim Pán Ježíš důrazně přikázal, aby šli do Jeruzaléma a tam očekávali na moc shůry (L 24,49). A tak poslušně šli a čekali, až přišly Letnice. Každý věřící má Ducha svátého. „Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“ (Ř 8,9) Avšak ne každý křesťan je pokřtěn v Duchu svátém. V 1. listu Korintským 12,13 čteme, že jsme všichni pokřtěni Duchem v jedno tělo: „...byli jsme jedním Duchem po­ křtěni v jedno tělo...” To prožili učedníci před Letnicemi. Byli zapojeni do těla Kristova, zrozeni z Ducha a jejich jména již byla zapsána v nebi, jak jim Pán řekl. Těmto učedníkům Ježíš slíbil, že budou pokřtěni v Duchu svátém (Sk 1,5). Křest, řecký baptisma znamená ponoření, i když v tomto významu používá Písmo také jiné výrazy: „naplnění Duchem” (Sk 2,4), „přijetí Ducha” (Sk 8,15), „vylití Ducha” (Sk 2,17) a „sestoupení Ducha” (Sk 10,44, 19,6). Při znovuzrození je křtitelem hříšníka do těla Kristova (církve) Duch svátý, při křtu ve vodě je křtitelem člověk a při křtu v Duchu svátém křtí Pán Ježíš. „Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svátého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte.” (Sk 2,33) Týto pojmy si nesmíme plést. Podle Skutků apoštolů projevy křtu v Duchu svátém v životech těch, kdo jej přijali, jsou rozmanité a velmi potřebné v Boží práci. Jejich intenzita a přítomnost nejsou šablonovité, i když se musí začít do určité míry projevovat u všech, kteří tento křest přijali. Projevy křtu v Duchu svátém a chození v Duchu (které po křtu v Duchu musí následovat), můžeme rozdělit na vnitrní a vnější První z vnitřních projevů je neochvějná jistota a víra v Krista a pravdivost jeho zvěsti. Po křtu v Duchu svátém se apoštolé stali obhájci a neohroženými kazateli evangelia. Dále u nich byla patrná - i v nepřátelském Jeruzalémě - neobyčejná moc a duchovní autorita. Působením Ducha svátého také prožívali obnovenou lásku k Pánu Ježíši. A konečně, křest v Duchu svátém je naplnil 73

nepopsatelnou radostí, která tuto událost zpravidla charakte­ rizuje. Někdy je to až extatické jásání. Jiné projevy křtu v Duchu svatem jsou pozorovatelné, vnější Proto řekl Petr v letničním kázání: „...jak to vidíte a slyšíte.” (Sk 2,33) Pozorovatelnými důkazy křtu v Duchu svátém jsou: známem a zázraky, sdílení se a křesťanské obecenství, horlivý modlitební život, smělost svědčit a kázat v moci Ducha, někdy i zářící tvář (Štěpán), mluvem novými jazyky, svátý život v Duchu svátém a různé dary Ducha svátého. O každém z těchto tak potřebných projevů plnosti Ducha svátého bylo by záhodno podat delší výklad a zdůraznit, jak je Bůh chce ve svém díle používat, ale v tomto krátkém výkladu to není možné. Je však nutno podat vysvětlení ke známem křtu v Duchu svátém, kterým je mluvení v „novém jazyku” (Mk 16,17), jinak „mluvem jazyky” (1K 14,5) nebo „mluvení jiným jazykem” (Sk 2,4). Tomuto znamení se nejvíce odporuje, protože někteří tato Písma nepřijímají. To vede i k rozdělení věřících. Z Petrova letničního kázání je jasné, že křest v Duchu svátém je pro všechny, ne automaticky, ale na základě osobní víry. Řekl: „Čiňte pokání a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na (základě) odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svátého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem, i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.” (Sk 2,38-39) Kniha Skutků apoštolů ukazuje, že Letnice se opakovaly v životě skupin a jednotlivců: v Samaří (8. kapitola), ve zkušenosti Pavlově (9. kapitola), v domě Koméliové (10. kapitola) a asi 25 let po prvních Letnicích vEfezu (19. kapitola). Týto příklady dokazují, že nejde pouze o zvláštní první a jediné Letnice pro Židy (2. kapitola), pro Samařany (8. kapitola) a pro Řeky (10. kapitola), jak někteří mylně tvrdí. Tato teorie padá případem Pavlovým a případem Židů v Efezu, protože Židé již měli své Letnice v druhé kapitole! Ze studia těchto křtů (sestoupení, vylití, přijetí) Ducha svátého je zřejmé, že okolnosti a způsoby vylití Ducha svátého mohou být rozdílné. Jen v jednom případě je „zvuk z nebe”, „rozdělení jazy­ kové” a v jiném je „prorokování”. Avšak „mluvení jazyky” se stále opakuje. Dovol mi, vážený čtenáři, abych ukázal, proč milióny křesťanů věří, že křest v Duchu svátém je ve Skutcích apoštolů vždy doprovázen „mluvením jazyky” - tímto tak „odporným” a poni­ žujícím znamením. 74

Ve Skutcích 2,4 mluvili jazyky všichni, kteří byli naplněni Duchem. Podmět věty všichni (120 osob) má dva přísudky n a p ln ě­ ni a m lu vili Je to zde stoprocentní. Ve Skutcích 9,17 se mluví o tom, jak byl v Duchu svátém pokřtěn apoštol Pavel. On sám svědčí, že mluví jazyky více než kdokoliv jiný. I zde je to stopro­ centní. Ve Skutcích 10,44 v domě Koméliově je nejsilnější důraz položen na to, že mluvení jiným jazykem je důkazem, že Komélius a jeho lidé byli pokřtěni v Duchu. Petr později potvrzuje, že Duch svátý na né sestoupil ja k o už na počátku sestoupil na nás“ (Sk 11,15). Zde je to zase stoprocentní. I ve Skutcích 19,6-7 je stoprocentní, že jinými jazyky mluvili všichni. A konečně, ve Skutcích 8,14-17.19 jsme v Samaří. Povrchnímu čtenáři by se mohlo zdát, že tento případ naše tvrzení vyvrací. Je však pozoruhodné, že čemokněžník Šimon to, co se stalo při vzkládání rukou a modlitbě apoštolů, totiž „sestoupení" Ducha svátého, „viděl". I zde však logickým odvozením přicházíme k stoprocentnímu závěru: poněvadž všechny předešlé pří pády jsou stoprocentní a poněvadž Skutky 10,44 učí, že křest v Duchu svátém byl rozpoznán podle mluvení jazyky, musí totéž platit i pro lidi v Samaří: také oni mluvili jazyky. Avšak verš 1. listu Korintským 12,30, používaný v této sou­ vislosti tak často k vyvrácení toho, co zde tvrdíme, je veršem, který mluví o daru jazyka používaném ve shromáždění jako o jednom z darů Ducha svátého. Tato promluva v jiném jazyku ovšem vždy vyžaduje nadpřirozený dar výkladu, aby sbor byl poučen a povzbu­ zen. Podle tohoto verše nemá tento dar jazyka, jímž se předává poselství od Boha pro shromáždění, každý věřící. Odpor proti biblickému křtu v Duchu svátém (Sk 2,4) je veden zejména pro mluvení jinými jazyky. Toto vysvětlení podáváme proto, abychom vysvětlili své učení o křtu v Duchu svátém, ne proto, že bychom chtěli za každou cenu propagovat jazyky. Toto znamení křtu v Duchu svátém je kamenem úrazu a velkým pohoršením pro mnohé znovuzrozené. Chtějí sice plnost Ducha svátého, nikoli však podle Skutků 2,4. M lu v iíjin ý m (c iz ím )ja z y k e m s e příčí n a š í m y s li D e jte m i gra m a tik u a slovn ík a j á s e n ěk teré té řeči naučím , a le n e b u d u p ř e c e v y s lo ­ vova t to, č e m u nerozum ím . Avšak bratře a sestro, zde nás Bůh

pokořuje a ponižuje náš rozum, na kterém si věda tolik zakládá. Bůh zde tvrdí, že lidský duch se může vzdělávat, růst a mít s Bohem obecenství, aniž by tomu rozuměla mysl. „Kdo mluví cizím jazykem, sám sebe vzdělává." (1K 14,4 - K) 75

Co s křtem v Duchu a co s jazyky? Přesná exegeze a logika vedou k nespornému závěru to vše přijmout. Ale teologická zkostnatělost a jakási duchovní skleróza nám často nedovolí pokořit se a naučit se něčemu novému, co jsme doposud v Písmu neviděli. To se stalo i mně. Přišla doba, kdy jsem stál této otázce tváří v tvář. Pokládal jsem za svou svátou povinnost letničním jednou provždy dokázat, že mluvení jin ým jazykem- je nebiblické a nepřijatelné. Ale stal se opak. Musím vyznat, že k výsledku, který předkládám, jsem se prokousával opatrně, s vědeckou přesností a s vědomím, že můj závěr musí být podložen Slovem a nezvratnou logikou a že to může přinést drastické důsledky mně samému. Žijeme ve zvláštní době. Myslím, že v dějinách církve bude zapsáno, že první a dvacáté století byla především staletími Ducha svátého. Hned na začátku našeho století se objevuje obnovený zájem a o práci Ducha svátého v Božím lidu. Nejznámějším příkladem toho byla ulice Azusa v Los Angeles. Tam se černošský baptistický kazatel W. J. Seymour v roce 1906 s několika věřícími rozhodli modlit se deset dní (jako ve Skutcích), aby poznali plnost působení Ducha svátého a co je křest v Duchu svátém. Duch svaty na ně sestoupil tak mocně, že upoutal po­ zornost mnoha věřících, kteří si tam pro tento křest přišli, a vrátili se domů se zápalem, který jim pomohl šířit zrozené letniční hnutí. Dnes více než 25 letničních církví na světě tvrdí, že svůj začátek měli v ulici Azusa. To ovšem není všechno. Na různých místech na světě vznikala v té době menší, nezávislá ohniska. V prvních dnech roku 1901 v Topece v Kansasu se v malé biblické škole založené Ch. F. Parhamem modlili studenti za křest v Duchu svátém. Studentka Agnes Ozmanová byla pokřtěna první a mluvila jiným jazykem. Tvrdí se, že mluvila česky. Letniční zkušenost se nezávisle na tom objevila i ve Slezsku. Již v roce 1908 se objevila také v Čechách. Vesměs byly tyto začátky nepatrné a opovrhované nejen světem, ale i křesťany. Bylo to považováno za vážný blud. Avšak kdo pohrdne dnem malých začátků? Dnes letniční hnutí není pouze bublajícím potůčkem, ale hučícím vodopádem, který strhuje a unáší i veliké balvany. Klasičtí letniční se rozrůstali celé půlstoletí jako opovržená oddělená církev, protožejejich přítomnost v církvích nebyla žádou­ cí. Psali knihy a časopisy a vysílali misionáře. Tak kanadští letniční mají dnes v Kanadě 1 200 sborů, ale na misijním poli v Keni více než 3 000 sborů. 76

V druhé polovině našeho století věřící v tradičních církvích, kteří prožilí křest v Duchu svátém, odmítali opustit své sbory. Tvrdili právem, že jejich církev má toto učení v Bibli a že jejich zkušenost je v pořádku. Tak důraz na křest v Duchu svátém pronikl dnes do 150 tradičních církví. Ti, kteří tam zůstávají, jsou víceméně při­ jímáni, i když volnost projevů Ducha svátého při bohoslužbách většinou postrádají, nicméně celé sbory i s kazatelem jsou cha­ rismatické. K velikému překvapení proniklo charismatické hnutí v šedesá­ tých letech i do katolické církve. Začalo to po druhém vatikánském koncilu na katolických univerzitách v Pittsburgu ve státě Pensylvá­ nie a v South Bendu ve státě Indiana mezi profesory a studenty. Statistik David B. Barrett72 tvrdí, že dnes (v roce 1990} je 193 miliónů klasických letničních, 140 miliónů charismatiků v růz­ ných denominacích a 32 miliónů nezávislých letničních tzv. třetí vlny. To by znamenalo, že letniční a charismatikové jsou „druhou silou” v křesťanském světě hned po katolicismu. Většina velikých sborů (50 000 a více) jsou letničního rázu. Letniční viiv pronikl do 1 000 světových řečí a 67% globální práce zaměřené k evangelizaci světa od roku 1960 vycházelo od letničních a charismatických křesťanů.

77

11. Křesťanská morálka Bible obsahuje nej znamenitější sbírku etických zákonů, jakou lze vůbec na světě najít. Uvádí také nejvznešenější motiv k mravní­ mu životu: lásku k Bohu. Kdo se neřídí křesťanskými mravními požadavky, kdo odmítá Boží přikázání, je sám proti sobě, proti svému zdraví, proti svému štěstí, proti svému životu a proti své nesmrtelné duši. Lidské tělo, mysl i duše jsou stvořeny k životu podle Božích přikázání. Jakmile člověk zamítá Boží mravní zákony a volí si „morálku džungle", ocitá se na nebezpečném území, kde jeho mysl, tělo i duše jsou vystaveny časné i věčné zkáze. Rozhá­ ranost, nervozitu a zoufalství naší generace lze vysvětlit tím, že lidstvo zavrhlo Boží mravní zákony. Člověk se domnívá, že tyto zákony jsou kjeh o omezení a škodě. Ve skutečnosti však jsou k zachování a rozvinutí života, který je plný a uspokojující. Abychom lépe pochopili křesťanskou morálku, zamysleme se na chvíli nad jinými etickými systémy.

Nekřesťanské etické systémy Jedním z běžných názorů je hédonismus. Jediným a nejvyšším cílem života je být šťastný. Všechno, co člověku poskytne radost a rozkoš, je dobré a správné! Toto pojetí života vyhovuje lidem, kteří nevěří v Boha ani v posmrtný život. Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme! Hédonik může být zdánlivě dobrým občanem, manželem a otcem, ale přitom může být největším chlípníkem a pijákem, protože to přináší největší rozkoš. Kdo ho může soudit? Myslí si, že za jeho prostopášnost ho nebude nikdo soudit, ani Bůh. Bůh jistě chce, aby člověk byl šťasten. Hédonik však nechápe, že pravá rozkoš je ovocem života zasvěceného povinnosti a službě. Hédonik může žít pohodlné jen ve světě, kde nejsou lidé jeho typu. Utilitarismus. Cílem života podle tohoto učení je největší „štěstí" pro největší počet lidí. Měřítkem dobra je užitečnost pro spo­ lečnost. Kdo však rozhodne, co je užitečné, a co ne? Každý člověk má právo na vlastní úsudek. Marx soudil, že nejlepší pro lidstvo je komunismus. Utilitarismus nemá neměnné měřítko. Nemá ani 78

dostatečně silný motiv, který by přiměl lidi k tomu, aby o štěstí celého lidstva usilovali. Každý chce štěstí jen pro sebe, svou rodinu, svůj národ. Taková je lidská přirozenost. Racionalismus je vírou v lidský rozum. Staví se proti nábo­ ženství a etické ctnosti odvozuje z rozumu. Na základě rozumového poznání je prý člověk schopen mravního rozhodování. Přesvědčení, že lidský rozum může nezávisle na Bohu dojít k pravdě, patří k těm nejhroznějším omylům, jichž se kdy člověk dopustil. Všechny světové revoluce, i to, co po nich vždy následovalo, jsou důsledkem slepé víry v člověka a jeho rozum. Víra v rozum je projevem lidské pýchy. Odsouvá hřích a zapomíná, že lidské poznání je velmi omezené. Racionalismus je do jisté míiy také protikladem hédonismu. Hédonismus povoluje tělesným vášním, kdežto raciona­ lismus je potlačuje. Není však schopen potlačit vášeň rozumu, která je rovněž tělesnou vášní, jejíž důsledky ovšem mohou být ještě mnohem zhoubnější. Protože ignoruje hřích, nebojí se ve jménu rozumu použít jakýchkoli prostředků podle hesla účel s v ě tí prostřed k y. Na druhé straně vede racionalismus tím, že opomíjí nebo dokonce potlačuje základní lidské instinkty, k puritánství. Avšak žádný etický systém založený na potlačování přirozených tužeb a mimoracionálm složky, nemůže obstát. Racionalismus tak naopak vede k výbuchům potlačované iracionality, které mohou vést k úplné devastaci morálky a duše. Příkladem je „etika“ nadřazenosti národa, rasy nebo třídy. Víra v rozum je ve své podstatě rovněž iracionální. Do etiky se výrazně promítá také vývojová teorie. Bryan73 odpůrce evoluční teorie, praví: D a lš í nám itka proti evo lu čn í teorii sp o čívá v tom, ž e - k d y b y c h o m j i vzali v á ž n ě a učinili z n íjilo zo fii života - od stra n ila b y lá sk u a vrhla b y n á s d o k rva véh o b o je o život. Bryan cituje Darwina: M e z i d ivo ch y j s o u lid é tělesn ě a d u š e v n ě s la b í b rz y od straněni, a tt kteří z ů s ta n o u naživu, j s o u o b y č e jn ě velm i z d r a v í M y , civilizovaní lidé, v y n a k lá d á m e vše c h n o ú silí a b y c h o m tento p ro c e s z a s ta v ili.. B u d u je m e ú sta v y p ro chorom y s ln é a p ro n em ocn é... L é k a ň s e za k a žd o u cen u s n a ž í za ch ova t k a ž d ý život a ž d o p o sle d n íh o okam žiku. J e jis t é , ž e o čk ová n í zachránilo tisíce lid í kteří b y p ro s v o u sla b o u konstituci pod leh li neštovicím . S la b í č le n o vé civilizova n é společn osti s e tak m n o ž í K a ž d ý , k d o n ěco v í o ch o vu dobytk a , uzná, ž e něco t a k o v é h o je pro lid stvo velm i škodlivé... nik d o p ř e c e n em n o ži ta n ejh o rší zvířata...

Darrow, který Darwinův názor přijal, říká: J e d in ý proces, kte­ rý m lid stvo orga n ick y učinilo krok vpřed, j e b a r b a r s t v í civilizací 79

člověk u pad á . Civiliza ce j e n e jn e b e z p e č n ě jš ím pod n ik em , d o ja k é h o s e člověk k d y pustiL Vzali j s m e člověk a z tvrdé, a le d o b ro tivě ruky p řírod y a z přirozeného v ý b ě r u a posta vili j s m e ho d o zm ěkčilého, n e b e z p e č n é h o v ý b ě r u umělého. J e stliž e člověk p o m o c í v ě d y n e ­ u d ělá tento v ý b ě r tak ú čin n ý a b e z o h le d n ý ja k o b y l v přírodě, v š e s e zvrhn e. Evoluce je tedy boj všech proti všem. Nietzsche odsoudil křesťanství jako k réd o d e g e n e ro v a n ý c h a demokracii jako útočiště sla boch ů . Takové je i krédo současných diktátorů,

kteří likvidují nejen staré a zesláblé, ale i ty, co se nedokázali „vyvinout” k tomu, aby jejich filozofii života přijali. Jejich morálka je brutálnější nežli „morálka” divoké zvěře. Nebudeme se zde zmiňovat o etických systémech pohanských náboženství, neboť je známo, že žádné z nich se křesťanství nevyrovná.

Charakteristické rysy křesťanské morálky Jediným dokonalým etickým systémem je křesťanství. Jeho kvality vyplývají z úrovně mravních požadavků a projevují se v životě jednotlivých lidí i celé společnosti. 1. Křesťanské mravní požadavky jsou neměnné. Bible je je v e ­ ním Boží vůle pro člověka. Vyšší a dokonalejší měřítka proto nemohou být. O naprosté věrohodnosti Bible i z hlediska histo­ rického jsme se již zmínili. Posledním slovem v etice jsou tedy biblické mravní normy. Veškerý zákon je shrnut ve dvou Kristo­ vých přikázáních: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší duše své a ze vší mysli své. To jest přední a veliké přikázání. Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.” (Mt 22,37-39 - K) Druhé z nich lze také vyjádřit často citovanými slovy Pána Ježíše, tzv. zlatým pravidlem: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.” (Mt 7,12) Křesťanská morálka tedy v sobě zahrnuje dvojí vztah člověka: k Bohu a k druhým lidem. Takzvané Desatero Božích přikázání (Ex 20) je rozděleno na dvě skupiny. První čtyři přikázání mluví o vztahu člověka k Bohu, zbývajících šest popisuje vztah člověka k člověku. 80

Dobře chápeme, že křesťanský etický ideál je vysoký a že je nedosažitelný lidskou silou. Když Bůh řekl, abychom byli svátí, jako on je svaly, naznačil tím, že se máme měřit jím samým. V tomto ohledu budeme vždy nedokonalí, avšak i to je k našemu dobru: vede to každou snaživou duši k pokoře. 2. Charakteristickým rysem křesťanské morálky je její dyna­ mičnost. Často slyšíme od lidí, že by chtěli žít správně, ale že se jim to nedaří. I Pavel učinil podobný objev. Praví: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mém těle, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.“ (Ř 7,18) Taková je situace člověka. Ale Bůh dává znovuzrozenému člověku vnitřní moc (řecký dynamis) ke splnění každého mravního požadavku. Kristus před svým odcho­ dem učedníkům slíbil, že budou „oblečeni mocí z výsosti” (L 24,49). Řekl: „Přijmete moc Ducha svátého přicházejícího na vás.“ (Sk 1,8 - K) Pavel napomíná křesťany, aby „chodili Duchem”. „Duchem choďte a žádosti těla nevykonáte.” (Ga 5,16 - Pí) Bible popisuje zápojem věřícího v Boha mnoha způsoby. Pavel často používá výraz „v Kristu”. Toto zapojení v Krista znamená, že Kristus věřícího stále doplňuje, dává moc k etickému životu. Dobrý život věřícího je výsledkem tohoto zapojení v Krista. Pán Ježíš to jednou popsal těmito slovy: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, zůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce...” (J 15,4-5.8) Apoštol mluví o ctnos­ tech jako o ovoci Ducha. Praví: „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.” (Ga 5,22n) Tyto ctnosti ovšem nejsou ovocem lidského ducha, ale Božího Ducha přebývajícího v člověku. Pavel to vyjádřil ještě jinak: „Jsem ukři­ žován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.” (Ga 2,20) Moc, z níž čerpá křesťanská morálka, je z Boha a dostane ji jen ten, kdo tohoto Boha, zjeveného v Kristu, uznává, v něho věří a jemu se poslušně poddává. 3. Třetím charakteristickým rysem křesťanské morálky je její prospěšnost. Pojednáváme nyní zvláště o prospěšnosti křesťan­ ské morálky pro citový život a pro tělesné zdraví, pro oblast intelektu i pro život celé společnosti.

81

Prospěšnost křesťanské morálky pro citový život Naše vztahy k lidem, věcem, budoucnosti i minulosti jsou doprovázeny city. Člověk se hněvá, miluje, žárlí, má strach, raduje se atd. Lékařská věda a psychiatrie zjistily, že některé city jsou lidské­ mu organismu škodlivé. Je známou věcí, že žárlivost, hněv a strach mohou vést například k žaludečním vředům a jiným poruchám v těle. Zhoubné city způsobují v těle chemické změny, které jsou škodlivé zdraví. City, které lékařská véda považuje za škodlivé, jsou v křesťanské etice klasifikovány jako hřích. Každý dobře ví, že Bible hněv, žárlivost, závist, strach, přemrštěnou starostlivost apod. odsuzuje. Mnoho nemocí je psychického původu. Kdyby lidé žili řádně, bez zlosti, bez strachu, v bázni Boží, byli by zdravější. Ten, kdo přestupuje Boží zákon, hřeší na prvním místě proti Bohu... a za druhé proti sobě samému. Křesťanské city působí blahodárně. Křesťan má ucelený názor na život, který jej uspokojuje, a proto všechny těžkosti snáší lépe. Jeho optimismus, laskavost, mírnost a radost jsou lékem tělu. Každý zkušený lékař vám jistě potvrdí, že radostný, mírný, laskavý a optimistický člověk se vždy také zotavuje z nemoci rychleji. Křesťan ve všem vidí Boží ruku a ví, že „milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému.- (Ř 8,28)

Prospěšnost křesťanské morálky pro tělo Lidské tělo je chrámem Ducha svátého. „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svátého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobé!“ (1K 6,19) Tak čteme v Písmu a tak by to mělo také být. Duch svátý přítomný v těle je Boží mocí, která tělo upevňuje a zoceluje. Je s podivem, jakých výkonů je schopno tělo, v němž přebývá Duch svátý! Svědčí o tom četní křesťané, kteří 82

přijali Ducha svátého. Nemoci jakoby se jim vyhýbaly. V Ježíši Kristu přijímají křesťané i moc k tělesnému uzdravení. „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal... jeho jizvami jsme uzdraveni.- (Iz 53,4.5) Dokonce i pouhé očekávání na Hospo­ dina vede k mobilizaci tělesných sil: JUe ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.” (Iz 40,31) Naopak mravní nevázanost, nezdrženlivost, pití, přejídání, neřesti tělu škodí. Křesťanství je odsuzuje jako hříchy. Moderní psychiatrie často užívá „vyznám hříchů”, při němž člověk otevře své srdce a vše vypoví. Záludnost tohoto postupu je ovšem v tom, že snižuje mravní nároky vůči tomu, kdo se přes­ tupku dopustil, a nevede hříšníka k Bohu. Obtížené svědomí je častým zdrojem fyzických poruch a potřebuje lék krve Kristovy: „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.” (1J 1,9)

Prospěšnost křesťanské morálky pro oblast Intelektu Neznovuzrozený člověk se často vymlouvá, že mu křesťanství působí rozumové potíže. Ve skutečností je to teprve víra v Boha, která umožňuje poznám, jež člověka vyvádí z bludného kruhu, v němž se nutně ocitá každý, kdo se zřekl víiy a opřel se o vlastní schopnosti. Žádná filozofie ani věda, která se zřekla Boha, není schopna dát uspokojivé odpovědi. °d tu d prámem ona duchovní krize a zoufalství všech těch, kteří odmítají Boha, a hlásají tak buď bezvýchodnost nebo vyhlašují své utopické ideje. Nenechme se jim i nakazit! Je to naopak jen víra ve Stvořitele, pomocí níž můžeme překonat veškeré intelektuální potíže. Přitom ono autentické poznám, řešící naši intelektuální krizi, je přístupné všem, stačí tu naštěstí prostý rozum. Tak Pavel sděluje Římanům veledůležitou věc: že Bůh všechno to, co o něm může být poznáno, lidem také qevil, a je to tedy známo: jeho věčná moc a božství. „Nebo neviditelné věci jeho, hned od stvoření světa, po věcech učiněných rozumem pochopeny bývají, totiž ta jeho věčná moc a Božství, tak aby oni byli bez výmluvy.” (Ř 1,20 - K) 83

Ale nezbytným předpokladem této pravé osvícenosti je ovšem obnova lidské mysli, která začíná znovuzrozením. Proto Pavel vyzývá: „...proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli roz­ poznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé." (R 12,2) Křesťanství v žádném případě nepřekáží rozumu, ba naopak poskytuje mu onu moudrost, bez níž by se lidské myšlení ocitlo v krizi a neřešitelných rozporech. Tím, že dává rozumu moudrost, otevírá lidskému intelektu nesmírné bohatství, které je zdrojem velké radosti z poznání Boha a smyslu lidské existence. Moudrost je darem Ducha svátého. Duch svátý je nejlepším učitelem a jeho působením dochází ke zbystření rozumu a lepšímu využití intelektu. Lidé, kteří přijali Ducha svátého, se snáze učí, a jsou to často právě ti nejprostší bez vzdělám, kteří nás nejvíce překvapí neobyčejnou invencí a originalitou myšlení, jež často uvádí do rozpaků učence a teology. Přísloví, které praví, že „Člověku je dáno pořádat, co má na srdci, ale na Hospodinu záleží, co odpoví jazyk" (Př 16,1) vystihuje podstatné. Intelekt, který se zbavil Boží moudrosti a nic se nestará o „řeč od Hospodina", je ve své podstatě destrukční, vede ke schizofrenii a může mít ty nejzhoubnější následky pro jedince a společnost.

Prospěšnost křesťanské morálky pro společnost Lidská společnost se nachází v mravním chaosu. Všude se projevuje sobeckost, nenávist, neúcta k druhým, závist, vraždy, války. Člověk se nechce měřit Slovem Božím ani se podřídit neměnným normám Kristovým. Vymýšlí si svá vlastni měřítka. Sám chce být měřítkem všeho. Krista, úhelný kámen lidské spo­ lečnosti, společnost svým životem zavrhla. Nedokážeme vymyslet pro lidskou společnost nic lepšího než slova Kristova: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého." (Mt 22,39 - K) Kdyby lidé tento příkaz z moci Ježíšovy přijali a plnili, došlo by k velkým změnám. Křesťanská etika je cestou života, kterou dal člověku Bůh. Ukazateli na této cestě jsou biblická přikázání. Ukazatele a varovné značky podél silnic nikdo nerozbiji. Vždyt jsou to naši přátelé, kteří 84

nás varují před ostrou zatáčkou, úzkým mostem, před křižovatkou a podobně. Podobnou úlohu má Boží přikázání a normy křes­ ťanské morálky. Avšak kolik je těch, kteří se Božím výstrahám smějí, zlehčují je a odstraňují! Kdy se lidstvo vzpamatuje a pozná svého nejlepšího Přítele a Rádce? Křesťanská morálka je posledním slovem v etice, protože je od Boha. Nezanedbává ani jednu potřebu celé bytosti. I tělo má své místo, moudře vymezené v křesťanské etice i nauce. Neštěstí, nervozita74,'pocit viny a rozháranost lidí, kteří křes­ ťanské učení zamítají, jsou důkazem toho, že křesťanská etika obsahuje neměnné principy, kterými se má člověk, chce-li žít nejlepším životem, řídit.

85

12. Úplně zadarmo! Zbývající kapitoly této knížky nejsou „obranou křesťanství” v pravém slova smyslu. Chceme však závěrem podtrhnout některé další zvláštnosti křesťanství, které z takzvaného křesťanství naší doby namnoze vymizely. Jen málo takzvaných křesťanů si jasně uvědomuje, že spasení je DAR, že do nebe se nikdo nedostane proto, že je dobrý. Nikdo není dost dobrý, aby si nebe zasloužil. Buď se tam dostaneme pro zásluhy Kristovy, nebo tam nebudeme vůbec. Věřící člověk s vděčností volá: „Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar!” (2 K 9,15) Evangelium znamená radostnou zvěst. Co je ta radostná zvěst? Pohanská náboženství a zpohanštělé větve křesťanstva dodnes učí, že spasení (místo v nebi) si člověk musí vydobýt svými dobrými skutky; musí si je zasloužit. To ovšem není radostná zvěst! Když mi někdo oznámí, že si mohu zaplatit dluh, že si mohu v obchodě koupit automobil, na který nemám peníze - je to sotva „radostná zvěst". Radostnou zvěstí by bylo, kdyby mi někdo sdělil, že mohu jít do obchodu a dostat automobil úplně zadarmo. Evangelium je radostnou zvěstí proto, že ohlašuje člověku, který hřešil proti Bohu a který je na věky hoden zatracení, že může být smířen s Bohem a po smrti přijít do nebe, ne pro své zásluhy, nýbrž pro zásluhy Kristovy. „Amen, amen pravím vám, kdož slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.” (J 5,24) „Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.” (1J 5,13) Kdo tvrdí, že jistota spasení není možná? Všimněme si, jak apoštol Pavel v listu Efezským 2,1-10 hromadí výrazy, jimiž chce efezským křesťanům vrýt do mysli zásadní pravdu křesťanství: že spasení, čili odpuštění hříchů a s tím nebe na věky, je nezaslouženým darem, který Bůh nabízí všem lidem. „I vás obživil mrtvé vinami a hříchy. “ (E f2,l - K) Mrtvý člověk nemůže sám sebe obživit. Je mrtvý vůči Božím věcem, Bůh ho nezajímá, protože žije v hříchu. Ale tu Bůh přichází na pomoc: „I vás obživil mrtvé vinami a v hříchy, v nichž jste někdy chodili podle obyčeje světa tohoto, a podle knížete mocného v povětří, ducha 86

toho, kterýž nyní dělá v synech zpoury. Mezi nimiž i my všickni žili jsme někdy v žádostech těla našeho, činíce to, což se líbilo tělu a mysli a byli jsme z přirození synové hněvu, jako i jiní.** (Ef 2,1-3 -K)

Dále Pavel praví: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spase­ ní není z vás.“ (Ef 2,8n) Bůh podává hynoucímu záchranu. Špásem je od Boha. Od člověka se požaduje víra. Pavel pokračuje: „Je to Boží dar.“ (Ef 2,9) Dar dovede přijmout i nemluvně. A přece tak mnozí dospělí tomu nedovedou porozumět. Izajáš volá lidí těmito slovy: „Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placem víno a mléko!- (Iz 55,1) Za dar se neplatí, jinak by přestal být darem. Buď je evangelium radostná zvěst o daru a o milosti, nebo přestaňme těchto výrazů užívat1 Aby si byl jist, že všichni čtenáři pochopili, pokračuje Pavel: „Není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit." (Ef 2,9) Bůh nechce za dar, který Kristus sám připravil na kříži a nyní všem štědře nabízí, ani jeden tvůj skutek. Chozením do kostela, křtem, členstvím v církvi a poplatky do sboru či církve si člověk spasení nekoupí. Ze zkušenosti víme, že miliónům lidí právě tyto jinak správné věci stojí v cestě k prostému přijetí daru života věčného. „Vždyť ze skutků zákona .nebude před ním žádné tělo ospravedlněno*.“ (Ř 3,20) „...jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.** (Ř 3,24) Ještě jeden výrok téhož významu: „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil." (Ef 2,10) Věřící člověk je Božím dílem, „stvořeným v Kristu Ježíši**. Někdo namítne, že tento jednostranný důraz povede k mravní nevázanosti. Pavel sám jisté takové námitky slyšel, a proto napsal, že jsme „Jsme... v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.** (Ef 2,10) Spasení je dar. Avšak dar spasení působí v tom, kdo jej přijal takovou změnu, že se cítí zavázán k svátému životu pro svého Spasitele. Už nechce žít v hříchu. Chce se líbit svému Spasiteli. Chce chodit v dobrých skutcích, protože obdržel dar života věčného a protože jednou bude v nebi. Nikdy však ne proto, aby se dostal do nebe. Spasení, odpuštění hříchů, jistota života věčného je nejprve, a teprve potom, jako důsledek, se objeví dobré skutky, svaty život.

87

Kdosi vysvětloval pečovatelce vztah mezi dobrými skutky a spasením tímto přirovnáním: D á m ti drahokam , který stojí tři sta tisíc dolarů. T y mi o d p o víd á š, ž e m á š je n o m tisíc p ět set korun. N e ro z u m íš m i Říkám , ž e ti d ra h o k a m dávám... T eď , k d y ž js e m ti d a l tak v z á c n ý dar, b y la b y s och otna hlídat n a š e d ěti? Nejdříve

dar, potom služba. Nejdříve spasení, a potom svátý život.

Co je víra? Snažili jsme se vysvětlit, že evangelium nám nabízí Boží dar. Jak dar přijmout? V běžném životě tak činíme natažením ruky, do které dárce vloží svůj dar. Dar jsem přijal, a vím, že jej mám. Jak se přijímá dar života věčného a odpuštění hříchů? Vírou. Kdybychom se ptali člověka, zda má víru, odpověděl by, že má. Při dalším rozhovoru bychom ovšem poznali, že každý z nás má o víře jinou představu. Co je biblická víra a jak se projevuje? Víra obsahuje myšlenkový souhlas. To je první aspekt víiy. Ten, kdo má opravdovou víru v Boha, musí mít správnou teologii, čili poznání pravdy. Jinými slovy, musí přijmout křesťanské články víry. Nemůže věřit, že Mohamed může spasit zrovna tak jako Kristus. Avšak je už křesťanem člověk, který má pravé, ortodoxní krédo? Stačí, když někdo souhlasí s křesťanským vyznáním víry hlavou a slovem? Jistě ne! Je mnoho lidí, kteří chodí do kostela, souhlasí s kázáním a uznávají křesťanství za jediné správné náboženství. To je víra jen v hlavě. Myšlenkový souhlas nestačí. Víra musí zahrnovat důvěru. Víra musí zasáhnout city i vůli. Víra vede k rozhodnutí zařídit si celý život podle toho, co učí křesťanství a co si přeje Bůh. Lidé tvrdí, že věří, že Kristus za né zemřel. Tvrdí, že se denně modlí, aby jim Bůh všechny hříchy odpustil. Zeptáte-li se, zda mají hříchy odpuštěné, když za to denně prosí, jsou vaší otázkou překvapeni, ba pobouřeni. Prý to nikdo nemůže vědět. Člověk, který se modlí, aby mu Bůh odpustil hříchy, a nemá jistotu, že mu byly odpuštěny, nedůvěřuje Bohu. Nevěří, že ho Bůh slyší a že mu chce hříchy odpustit, i když v Bibli je to zaslíbeno. Lidem věříme, proč bychom nevěřili Bohu? Copak Bůh je horší než náš soused, který nám slíbil na zítra pomoc? Jdeme klidné 88

spát a již nesháníme dalšího pomocníka, protože nám slíbil sou­ sed. Bůh nám slíbil odpustem hříchů: „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.- (1J 1,9) Cestu do nebe zavírá jenom hřích. Ale Bůh zde zaslíbil odpuštění všech hříchů. Klekáme na kolena a prosíme ho, aby nám odpustil. Chceme odpuštění, chceme s ním být jednou v nebi, chceme ho v tomto světě následovat a vyznávat, nechceme už žít v hříchu. To všechno jsme mu řekli v modlitbě. Tudíž máme hříchy odpuštěné. Nemáme-li, chyba není v Bohu, ale v nás. Podezříváme Boha ze lži, že nedostál svému slibu. To je vůči Bohu strašná urážka. Je ovšem také možné, že ve skutečnosti o odpuštění nestojíme. Nemáme v úmyslu hřích opustit; nečiníme pokání. Modlili jsme se jen ze zvyku. Vždyť to tak děláme dlouhá léta. To je ovšem vyznání povrchnosti. Víra má určité důsledky. Kdo spolehl v důvěře na Krista, má hříchy odpuštěné. Svěřil mu svůj život a je hotov s ním kráčet životem, ať se stane cokoliv. Důsledkem tohoto kroku důvěry je hluboký pokoj v srdci. Dalším důsledkem víry je radost. Víra není pouhý cit. Víra, jíž se člověk skutečně setkal s Bohem a obdržel dar života věčného, přináší velikou radost. Kdo by se neradoval, když mu Bůh odpustil všechny hříchy? Kdo by nejásal, když ví, že je na cestě do nebe? Ten, kdo skutečně uvěřil v Pána Ježíše, vyznává ho před jinými. Ten, kdo o Pánu Ježíši mluví nerad, nemá k němu správný poměr. Nezakouší jeho dobrotu, a proto nemá o čem hovořit. Dalším důsledkem víry je moc k lepšímu životu. Člověk může odolat pokušení. „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.- (J 1,12) Jakub právem tvrdí, že „víra bez skutků je mrtvá.- (Jk 2,20 - K) Živá víra vede ke svátému životu. Aby se člověk mohl radovat, nepotřebuje už různé hříchy, protože našel uspokojení v Kristu.

89

13. Křesťanství ve zkumavce Zabývali jsme se křesťanstvím a podrobovali jsme je různým zkouškám jako ve zkumavce. Přece však mohou existovat čtenáři, kteří ještě mají o křesťanství své pochybnosti. K takovýmto lidem přicházíme s touto „poslední kapitolou křesťanské apologetiky“. Je-li křesťanství pravdivé, musí být ověřitelné také v laboratoři lidské duše. Kdo není zaslepen předpojatostí vůči Kristu, ačkoliv má pochybností, může se o jeho existenci a o jeho dobroté přesvědčit sám. Je k tomu potřebí pouze otevřené mysli, která je ochotna přijmout pravdu, když ji najde.

Touha všech lidi Zastavme se na chvilku a zamysleme se nad životem. Oč nám jde? Co v životě hledáme? Všichni normální lidé hledají v životé štěstí, spokojenost, bezpečnost, zdraví a lásku. I když se lidé rozbíhají všemi směry, každý normální člověk se vyhýbá bolestí, neštěstí, nepokoji a každé nepříjemností. V čem hledají lidé štéstí? V chvále, slávě, moci, umění, ve védách, v bohatství, hudbě, ve hrách, v zábavách, v rozkošech těla, v nevázaném životě. A přitom jsou hotovi obětovat cokoliv - zdraví, dobré jméno, peníze a bližní. Člověk se podobá Goethovu Faustovi, který se podepsal Mefistofelovi svou vlastní krví, že mu navěky dá svou duši, poskytne-li mu v životě alespoň jeden okamžik, ve kterém bude moci říci, že je úplně spokojen. Avšak takový okamžik nikdy nepřišel. Satan nemůže nikoho učinit skutečně šťastným. To dokáže jen Bůh. Každý, kdo hledá štěstí v čemkoliv jiném, a ne v Bohu, prožije zklamání. Proto je na světě tolik nešťastných lidí. Lidé se ženou za štěstím, ale nejsou nasyceni. Bez Boha není šťastný život. Ať je postel jakkoliv měkká, je-li v ní jen jeden tm, příliš si v ní neodpočineš. Člověku bez Boha vždycky něco chybí. I kdybyste dali do duše celý vesmír, nenaplníte ji ^ dokud do ní neuložíte Boha, řekl MacLaren. 90

Křesťanův objev Křesťan přichází ke svému bližnímu se svědectvím o svém objevu. Vírou se setkal s Bohem, který mu odpustil hříchy a pomohl. Vírou poznal, že existuje Bůh, který vládne vesmírem, že Bible je Slovem Božím. Svědčí, že spasení je zdarma, z Boží milosti, že je to dar. Ještě nikdy nebyl tak šťastný; dosáhl úplného uspokojení v Boží milosti a ví, že je na cestě do nebe. Křesťanovo svědectví je zajímavé a má váhu, protože neznovuzrozený člověk něco podobného nikdy neprožil. Křesťan má co porovnávat, neboť poznal cestu hříchu i cestu svatosti.

Biblická výzva Lidé souhlasí, že život, jak jej znají a prožívají, za mnoho nestojí, že jsou otroky vášní a strachu, ale bojí se přijmout Krista, protože se domnívají, že s Kristem by to bylo ještě horší. Obávají se, že Kristus by jim vzal i tu poslední trošku radosti, kterou mají. Pochybují o jeho dobrotě a schopnosti uspokojit jejich nejhlubší potřeby. Avšak Kristus nám chce pomoci v zármutku, v nemoci, v úzkosti a v nejistotě. Proto přicházíme ke každému s výzvou Filipa a žalmisty: „Pojď a přesvědč se!“ (J 1,46) „Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin!' (Ž 34,9 - K) Tím končí naše svědectví. Tato výzva odhalí nitro každého člověka. Ihned se ukáže, zdali má potíže spíše intelektuální nebo mravní. Ukáže se, zda je předpojatý, nebo otevřený. Co s člověkem, který nechce věřit, že africký kontinent skutečně existuje? Když ho nepřesvědčí žádné svědectví ani žádná kniha, ať se jede přesvědčit sám! To je logické. V křesťanství je nezbytné, aby se člověk přesvědčil sám, že Kristus je a že je dobrý. Lze se osobně přesvědčit o existenci a dobrotě Boží v Kristu? Ano! Každý člověk i každý skeptik i každý ateista se může pře­ svědčit o existenci Boží osobně. Pán Ježíš řekl: „Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zdaje mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe.“ 91

(Jan 7,17) Jeremjáš tvrdí toto: „Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt, je výrok Hospodinův.” (Jr 29,13-14) Není to skvělé? Bůh je připraven dokázat člověku svou existenci a dobrotu. Je jen jedna podmínka: Člověk se musí předem roz­ hodnout, že je ochoten zjevenou pravdu přijmout a stát se násle­ dovníkem Krista. To je význam Kristových slov, že „kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha...” Bůh svou existenci nebude dokazovat jen proto, aby ukojil naši zvědavost. Božímu ujištění o jeho existenci musí předcházet rozhodnutí být jeho učedníkem. Dr. Truet vypráví o mladíkovi, který o existenci Boha, o Kristově božství a o možnosti jistoty spasení pochyboval. Dr. Truet ho zastavil touto otázkou: M la d ý m užů je s t liž e n a těchto věcech zá v is í tvá n ek on ečn á věčnost, tvá věčn á blaženost, n e b o v ě č n é n e š tě s tí n em yslíš, ž e b y s m ěl mít v těchto vě c e c h jisto tu a ž e j e to d ů ležitější n ež tvá stu d ia a tvá kariéra? Tak se rozešli.

Na druhý den se opět setkali. Mladíkova tvář zářila a oznamoval Truetovi s nadšením: P řesvěd čil j s e m s e ! B ů h j e ! K ristus j e m ý m S p a s ite le m I m n ě odpu stil hříchy a d a l mi jis to tu s p a s e n í J s e m š ťa s te n a p o p r v é v živo tě o p ra vd u spokojen.

Zde je modlitba, kterou se může modlit i ten, kdo se nikdy nemodlil a kdo má pochybnosti o každém článku křesťanské víry. Je to modlitba, kterou Bůh vyslyší, když bude opravdová: „Bože, jestliže vůbec jsi a jestliže slyšíš modlitby, vyslyš mne teď. Mám pochybnosti i o tvé existenci. Ale jestliže, Bože, jsi, a jsi-li vládce i stvořitel vesmíru, je-li Kristus záchrance hříš­ níků, odpusť mi všechny hříchy pro jeho zásluhy. Jsem teď hotov být tvým pokorným následovníkem." Uvedená modlitba je velmi neformální, ale Bůh ji vyslyšel vždy, byla-li opravdová, „...kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno... každý, kdo prosí, dostává...” (Mt 7,7n) „Kdo chce činit jeho vůli, pozná...” (J 7,17) Tato výzva odhaluje, co je v každém srdci. Buď jsme k Pravdě upřímní, a poznáme ji, nebo nejsme upřímní, a zůstáváme i nadále ve tmě a v pochybnostech. O tom rozhoduje každý člověk sám.

92

Dr. B. H. Carroll 75

Dr. Carroll vypravuje svou zkušenost . Nevím, kdy jsem se stal ateistou. Bylo to však dosti brzo v mém životě - dřív než jsem začal chápat, co je to nevérectví. Můj otec byl prostý baptistický kazatel. Doma jsme neměli žádné ateistické knihy. Moji učitelé byli křesťané. Po občanské válce jsem zůstal jako zraněný mrzák o berlích v chudobě a v dluhu. Beznadějně, ve vnitřním boji nevěry, jsem valil nahoru stále se vracející Sisyfův kámen, marné slézal otáčející se Ixionovo kolo a dychtivě se shýbal jako Tantalos, abych se napil vody, která přede mnou vždy ustoupila, a natahoval se po ovoci, které jsem nemohl dosáhnout. Cítil jsem se jako Prométheus přivázaný ke studené skále, zatímco supi svými zobáky a drápy trhali život, který dovedl trpět, ale nedovedl zemřít... Přísahou jsem se zavázal, že má noha nikdy nevkročí do kostela. Můj otec zemřel s bolestným vědomím, že jsem ztracená duše. Jednoho dne ke mně přišla má matka a prosila mě, abych kvůli ní šel jednou do kostela. Byla to metodistická shromáždění na podzim roku 1865. Neměl jsem ani trochu zájem. Zpěv se mi líbil, ale kázání se nedotýkalo. Na jeden den však nikdy nezapomenu. Bylo to v neděli ráno v jedenáct hodin. Velká dřevěná budova byla plná lidí. Stál jsem na okraji, opřen o berle, unaven a s pohrdlivým výrazem v tváři. Kázání za nic nestálo. Nepodařilo se. Nic tam pro mne nebylo. Když však kazatel sestoupil s kazatelny, aby povzbuzoval posluchače -jak jsem se domníval - překvapil mě otázkami, které - jak se zdálo - byly namířeny na mne. Řekl: „Tý, který stojíš stranou a pohrdáš námi prostými křesťany, co máš ze života? Odpověz upřímně před Bohem. Našel jsi v životě něco, zač stojí žít?“ Mé srdce okamžitě odpovědělo: „Nic pod širým nebem - absolutně nic!“ Kazatel, jakoby slyšel mou odpověď, pokračoval: „Je tam ve světě ještě něco, co by stálo za pokus, co slibuje uspokojení?” Mé srdce zase odpovědělo: „Nic! Absolutně nic! Zkusil jsem všechno. Byl jsem na všech cestách a všechny vedou do bezedné propasti.” „Tak tedy,” pokra­ čoval kazatel, „připouštíš, že tam není nic. Je-li však Bůh, musí 93

někde něco být. Jsi hotov to zkusit? Máš tolik upřímnosti a odvahy, abys to zkusil? Nežádám tě, abys prostudoval nějakou knihu nebo podstoupil nějakou dlouhou pouť. Jsi ochoten to vyzkoušet nyní - udělat praktickou zkoušku, ve které sám posoudíš výsledek?” Tyto klidné a případné otázky na mne úžasně zapůsobily. Ještě jsem však nechápal, jakou zkoušku má na mysli. Pokračoval: „Tuto zkoušku zakládám na dvou textech z Bible: Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zdaje mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám ze sebe (J 7,17). Tak abychom znajíce Hospodina, hojněji jej poznávati se snažovali." (Oz 6,3 - K) Poprvé jsem pochopil význam těchto slov Písma. Pochopil jsem, že poznání pravdivosti Slova Božího závisí na mé ochotě je plnit; a dále, že závisí na vytrvalosti, s jakou budu pravdu hledat. Chvilko­ vý zájem nestačí. Jakmile kazatel vyzval, aby přišli dopředu všichni, kteří chtěli tento pokus udělat, šel jsem také. Celé shromáždění bylo vzrušeno, když mě viděli jít dopředu. Mé nevěrectví bylo v celém okolí dobře známo. Někteří začali vykřikovat radostí. Povstal jsem a řekl, že jsem se neobrátil, že asi dobře nerozumějí, proč jsem šel dopředu. Řekl jsem, že mé srdce je studené jako led a že mé rozhodnutí neznamená nic víc, než že to chci vyzkoušet a že jsem hotov hledat tak dlouho, dokud nenajdu nějaké uspokojivé řešení. Shromáždění skončilo, aniž bych pocítil sebemenší změnu. Lidé se rozcházeli. Jen u kazatelny zpívalo několik žen. Zůstal jsem sedět, a poslouchal, co zpívají. Jejich poslední píseň zněla: Ó země pokoje, po tobě toužím. Kdy odložím zbroj a odpočinu doma? To na mne velmi zapůsobilo. Nápěv písně mi připadal jako šumění andělských křídel. Najednou mi hlavou proletěl text: „Pojďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“ (Mt 11,28 - K) Zrakem jsem Ježíše neviděl, ale zdálo se mi, že stojí přede mnou a že se na mne dívá vyčítavě a přece něžně. Zdálo se mi, že mi vytýká, že jsem chodil ke všem jiným zdrojům, jenom ne k tomu pravému. A nyní mě zval k sobě. Šel jsem bez odkladu a jednou provždy, bez výhrad a navždycky jsem se vrhl ke Kristovým nohám. Nepopsatelný a nevýslovný pokoj okamžitě vstoupil do mého života a zůstal se mnou až dodnes. Nikomu jsem neoznámil, co se se mnou stalo, ale celý večer a celou noc jsem se radoval. Jen jsem se trochu bál, aby mě ten krásný pokoj do rána neopustil. Neopustil mne, ale byl ještě 94

krásnější. Má radost byla jasnější než sluneční jas a krásnější než zpěv ptáků. Poprvé jsem rozuměl slovům Písma, která si často opakovala má matka: „S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat.- (Iz 55,12) Když jsem přišel domů, nic jsem o své zkušenosti neřekl; skrýval jsem spravedlnost Boží ve svém srdci. Ta se však nedá ukrýt. Když jsem šel o berlích přes pokoj, tu sirotek, kterého matka vycho­ vávala, ji upozornil, že jsem si pískal a přitom plakal. Věděl jsem, že ho matka slyšela, a proto jsem ihned odešel do svého pokoje, lehl si na postel a zakryl si obličej rukama. Matka přišla za mnou. Odtáhla mi ruce a dlouho se mi dívala do tváře. Její tvář se rozjasnila, takže vypadala jako tvář Štěpánova. Potom chvějícími se rty řekla: „Synu, tys našel Pána!” Její radost neznala mezí. Myslím, že té noci nespala. Jako by se bála usnout - aby to vše nebylo pouhým snem nebo viděním. Trávil jsem noc u její postele četbou Bunyanovy Cesty křesťana. Celou jsem ji té noci přečetl. Když jsem dočetl až k místu, odkud už poutník nevidí hrad Pochybnosti, ale Svaté město a slyší zvuky nebeské hudby, má duše byla v nadšení, jaké jsem před tím nikdy neprožil. Hned jsem poznal, že po zbytek svého života budu kázat. „Kdo chce činit jeho vůli, pozná...- (J 7,17) „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.- (J 8,32) „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.- (J 14,6)

95

Mé rozhodnuti Nechci být povrchní a lhostejný. Hledám skutečné pravdu a plný život. Chci poznat smysl života. Zkusil jsem už různé věci, ale uspokojení pro svou duši jsem nenašel. T e ď chci zkusit Krista. Nemohu se s dobrým svědomím vyhnout výzvě této knihy a slovům Krista uvedeným v předchozí kapitole: „Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zdaje mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám ze sebe.“ (J 7,17) Ztratil bych všechnu úctu k sobě, kdybych i nadále stál stranou a kritizoval Krista a křesťanství, aniž bych se přesvědčil, zda je pravdivé. Chci být otevřený, a proto nemohu jinak než dát Kristu příležitost. Jestliže je Bůh, jestliže mi může pro Kristovy zásluhy mé hříchy odpustit, dát mi jistotu spasení, a tak mi darovat plný život zde i na věčnosti, jdu teď k němu v pokoře se všemi svými hříchy, rozháraností, nejistotou a pochybnostmi a prosím ho, aby mne přijal. Věřím, že mne nyní přijímá, protože řekl: „...a toho, kdo ke mně přijde, nevyženu ven." (J 6,37) Chci od této chvíle být jeho násle­ dovníkem a s jeho pomocí konat spravedlnost.

J e s t liž e s e s ro z h o d l p r o K r is t a a n e b o c h c e š p o z n a t v íc e o ž iv o te s B o h e m , n a p iš n a a d re s u : K ř e s ť a n s k y život 7 3 5 4 3 A lb r e c h t ic e 5 0 4

96

14. Proč lidé nevěří?

Snažili jsme se ukázat, že při nezaujatém studiu křesťanství nevznikají žádné problémy, které by byly v rozporu s rozumem moderního člověka. Ukázali jsme, že věda, logika, rozum, přírodní zákony, pravá psychologie, štěstí a zdraví jsou na straně křesťanství. Ukázali jsme také, že Bible je důvěryhodnou knihou, že je Slovem Božím, jejíž nadpřirozený původ dokazují splněná proroctví. Odůvodnili jsme také tvrzení, že nadpřirozeného původu je i znovuzrození; jeho jediným možným a známým zdrojem je Pán Ježíš Kristus, který žil na světě, zemřel a vstal z mrtvých v Palestině před 2 000 lety. Svědčili jsme o tom, co jsme sami zkusili a poznali, že Kristus odpouští hříchy, že naplňuje náš život radostí a úplné nás uspo­ kojuje. Víme, že když jsme v něho uvěřili, stala se s námi radikální změna, život získal nový směr. Přes to všechno mnozí nevěří, nenechali se přesvědčit. Proč křesťanské svědectví a biblickou výzvu zavrhují? Nechceme se opakovat, ale připomínáme, že příčinou není vzdělání a nadání. Ježíš Kristus má i dnes ve svých řadách vědce, profesory, politiky a dokonce i vojevůdce. Pravá příčina odmítnutí biblického křesťanství není v intelektu, ale v mravním rozpoložení člověka, které je od narození v každém člověku zvrácené. Vede k hříchu v rozmanitých formách; ten člověka zaslepuje, takže nechápe duchovní věci. Bible to na jednom místě nazývá bláznovstvím srdce. JK toť jest přebídná věc mezi vším tím, což se děje pod sluncem, že případnost jednostejná jest všechněch, ovšem pak že srdce synů lidských plné jest zlého, a že bláznovství drží se srdce jejich, pokudž živi jsou, až potom odchá­ zejí za mrtvými.” (Kaz 9,3 - K) Všechny problémy lidstva jsou konec konců mravní. Křesťanství koná nej základnější práci v tom, že proměňuje člověka, pozvedává ho z mravní bídy. Někteří lidi odmítají biblické křesťanství proto, že upadli do náboženské formy. Podobají se farizeům, kteří neznali duchovní moc. Lpějí na církvích, které neukazují na potřebu znovuzrození. Mají na očích brýle své denominace. Nechtějí připustit, žejim chybí 97

to nej důležitější - znovuzrození, bez něhož jejich křesťanství nemá žádnou cenu. Některé lidi odvádí od křesťanství to, že jsou zcela pohříženi ve starostech pozemského života. Je pravda, že musíme mít kde bydlet a co jíst, ale život není pouze jídlo a pití; vždyť člověk je nesmrtelná duše! Starosti života a tělesná mysl dovedou duchovní vnímání úplně paralyzovat. „Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím.” (2K 4,4) Poměrně mnoho lidí není biblickými křesťany z toho důvodu, že jsou pyšní. Bojí se, že kdyby se přidali ke stádci pokorných následovníků Kristových, ztratili by na úctě u svých známých. „Kterak vy můžete věřiti, chvály jedni od druhých hledajíce, poně­ vadž chvály, kteráž jest od samého Boha, nehledáte?” (Jan 5,44 - K) Kristus se jednou bude stydět za ty, kteří se zde styděli za něho. „Neboť co jest plátno člověku, byť pak všecken svět získal, a své duši uškodil? Anebo kterou dá člověk odměnu za duši svou?” (Mt 16,26 - K) Mnoho lidí nemůže prožít znovuzrození pro své předsudky. Je smutné, že do této třídy patří tolik inteligentních lidí. Dovedou být objektivní v mnoha věcech, nikoliv však v otázce křesťanství. Jim zase nejsou pokornými následovníky Krista proto, že jsou povrchní a lhostejní. V tom je ovšem neupřímnost jak k faktům křesťanského náboženství, tak i k Bohu a k sobě samému. Existuje-li nebe a peklo, je-li Kristus jediným Spasitelem a mohu-li se připravit na věčnost pouze v tomto životě, pak je náboženská otázka hlavní otázkou mého života, která vyžaduje neodkladné řešení. Zítra již může být pozdě. Přesto je netečnost charakte­ ristická pro tolik lidí naší doby! Člověk je neschopen zdravé bázně před Bohem. V tom ve všem vidíme i působení Satana. Bible nás na to upozorňuje. Pavel praví: „Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem, kteréž jsou vyso­ ko.” (Ef 6,12 - K) „Toto pak jest ten soud, že Světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli Světlo; neboť skutkové jejich byli zlí. Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho.” (J 3,19n - K) „...nalezli zálibem v nepravosti.” (2Te 2 , 12)

98

Končíme osobním slovem. Čtenáři, jestliže ses nerozhodl pro Krista, zdržuje tě hřích. Nevíme, jaký je tvůj hřích. Je to pýcha, materialismus, rozkoš, povrchnost, předsudky? Ať je to cokoliv, je to hřích. Stojí ti v cestě jenom hřích. A hřích je rakovinou lidské duše, proti níž člověk nenašel doposud lék a nikdy nenajde. Na hřích má lék jen Bůh. Kristus jej připravil svým nepopsatelným ponížením a svou obětí na kříži. Pojď k němu takový, jaký jsi. Vyznej svůj hřích, s Boží pomocí hřích opusť a vydej celý svůj život svému Stvořiteli. On má na tebe právo dvojnásob: Stvořil tě - a krví Kristovou zaplatil za tvou duši. „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce...- (Ž 95,7)

99

Literatura a poznámky 1. FULLER, B. A. G.: A History of Philosophy. 1938. s. 329-331. 2. COOKE, R. L.: Philosophy, Education and Certainty. 1940. s. 130. 3. FULLER: cit. dílo, s. 329-330. 4. COOKE: cit. dílo, s. 136-137. 5. tamtéž, s.140: „Sociologie je královnou věd a lidstvo je .velkou bytostí* hodnou uctívání.** 6. tamtéž, s. 134. 7. SMITH, Wilbur M.: Therefore Stand. 1945. s. 18. 8. tamtéž, s. 19. 9. tamtéž, s. 25. 10. tamtéž, s. 31. 11. tamtéž, s. 30. 12. COOKE: cit. dílo, s. 105. 13. SMITH: cit. dílo, s. 55. 14. SCHWEITZER, A.: The Quest of the Historical Jesus. 1936. s. 399. 15. MULLINS, E. Y.: Why is Christianity Trne? 1905. s. 228. 16. tamtéž, s. 229. 17. tamtéž, s. 229. 18. RUSSELL, Bertrand: A Free Man’s Worship (esej), v časo­ pisech. 19. SMITH: cit. dílo, s. 197. 20. CURIE, Eve: Madame Curie. 1938. s. 224-251. 21. SMITH: cit. dílo, s. 226. 22. COOKE: cit. dílo, s. 180nn 23. MULLINS: cit. dílo, s. 45. 24. Encyclopedia Britannica, Vol. 2. heslo Atom. 25. Článek v časopise Power, duben 1945. 26. HAMILTON, Floyd E.: The Basis of Christian Faith. 1946. s. 31. 27. tamtéž, s. 32. 28. tamtéž, s. 32.

100

29. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36.

37. 38. 39. 40. 41. 42. 43.

44. 45. 46. 47.

48. 49. 50. 51. 52. 53. 54.

He Saw Universe Explode. Coronet, listopad 1948. MULLINS: cit. dílo, s. 20n. tamtéž, s. 48-57. tamtéž, s. 57. EVEREST, F. A.: Dust oř Destiny. 1949. HAMILTON: cit. dílo, s. 39. tamtéž, s. 40. COOKE: cit. dílo, s. 383: „Nikdo ještě nebyl horším vědcem proto, že věřil v Mistra véd. Je načase seznámit s touto skutečností každou třídu a každou vědeckou laboratoř v této zemi.“ MULLINS: cit. dílo, s. 11. tamtéž, s. 10. tamtéž, s. 58-71. HAMILTON: cit. dOo, s. 62. MOKTON: Bankruptcy of Evolution. s. 187. HAMILTON: cit. dílo, s. 66. SMITH: cit. dílo, s. 326: Naturalista Huxley říká: „Jsme pevně přesvědčeni, že není dokázáno, že by se přírodním nebo umělým výběrem vyvinuli živočichové s těmi rysy, jak je mají nyní.“ Pozoruhodné vyznání. HAMILTON, cit. dílo, s. 74. tamtéž, s. 77n. CARNELL, Edward J.: An Introduction to Christian Apologetics. 1948. s. 239. NEWMAN: A Manual of Church History. Vol 2. 1937. s. 446: Pod vlivem jezuitů (obnovených roku 1814) vydal papež bulu (1816), kterou prohlásil biblické společnosti za .ďábelský nástroj k podkopávání základů náboženství4. THIESSEN, H.C.: Introduction to the New Testament. 1943. s. 42n. tamtéž, s. 62. HASTINGS, H.L.: Will the Old Book Stand? s. 11. HALLEY: Pocket Bible Handbook, s. 655. tamtéž, s. 658. tamtéž, s. 358. tamtéž, s. 357.

101

55. tamtéž, s. 655-656: Origenés (185-254) uznával stejné knihy Starého zákona jako dnešní protestanté; tytéž knihy uznával také slavný církevní historik Eusebius (264-340) a koncil v Kartágu roku 397. 56. HAMILTON: cit. dílo, s. 263. 57. tamtéž, s. 216. 58. HALLEY: cit. dílo. V této kapitole používáme materiál, který výtečně zachytil autor ve své znamenité knize „Pocket Bible Hadbook“. 59. LEWIS, C. S.: Miracles. 1947. s. 23-31. 60. tamtéž, s. 33-42. 61. MULLINS: cit. dílo. Ve 12. kapitole podává autor vynikající výklad zázraků. Jeho definice: „Zázrak je událost, která odha­ luje smyslům přítomnost osobní moci, která je nad fyzickou a lidskou rovinou a která sleduje mravní cíl.“ 62. HAMILTON: cit. dílo, s. 298. 63. tamtéž, s. 309. 64. tamtéž, s. 303. 65. SMITH: cit. dílo, s. 389. 66. tamtéž, s. 361. 67. MULLINS: cit. dílo, s. 196. 68. Zakladateli a představiteli dějin formy (Formgeschichte) jsou Dibelius, R. Bultman, Karl Knudsin, C. H. Dodd, R. H. Lightfoot. 69. MULLINS: cit. dílo, s. 251. 70. tamtéž, s. 266. 71. HAMILTON: cit. dílo, s. 138. 72. BURGESS, Stanley M.; McGEE, Gaiy B.; ALEXANDER, Patrick H.: Dictionary of Pentecostal and Charismatic Movements. Grand Rapids 1988, heslo Statistika, globální, s. 812-813 73. Bryan’s Last Word on Evolution. Moody Press. s. 26. 74. HORNEY, K.: The Neurotic Personality of Our Time. Uvádíme jen jako příklad mnohých knih v tomto oboru. 75. Infidels Answered by Three Immortals. Sword of the Lord Publishers. s. 10-14.

102