Dějiny pravěku a rané doby dějinné 8021017066 [PDF]

Zitiervorschau

lCD

n...ASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ fakulta filozofická ,

Dějiny pravěku

a rané doby

Vladimír Podborský

Brno 1997

dějinné

Dějiny pravěku

a rané doby

Vladimír Podborský

Ústav archeologie a muzeologie Fřlozojická fakulta

Mas(lfykovy

Brno 1997

univerzi~v

dějinné

J'\~ . č. ~4 ~5 1 XXX lG ~;.

©

Vladimír Podborský J 997

ISBN 80-2 I 0-J 706--{)

v

PREDMLUVA Předkládané

studijní texty jsou určeny vysokoškolským studentům historických oborí1 včetně archeologie. Navazuj í na starší vydání autorových skript Dějiny pravěku. které vycházel} v širším i útlejším rozsahu v několika vydáních od roku 1979 na brněnské Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Jde však o zcela nové, tj. přepracované materiály, do nichž jsem se pokusil včlenil nejnovější poznatky naší i evropské archeologie, a které jsem doplnil bohatým obrazovým materiálem . Oproti původnímu úmyslu se rozsah textu i obrazových příloh skripta značně zvětšil. To bylo způsobeno jednak narí1stajícím objemem vědomostí o pravěku a rané době dějinné. jednak také nasměrováním materiálů i do narůstajících řad studentů archeologie I. studijního (bakalářského) cyklu. Pensum informací pro nearcheology tím pádem poněkud zbytnělo. ale na druhé straně má opravdový zájemce o pravěk možnost rozšířit si jím podle vlastní vůle svoje základní vědomosti. potřebné ke zkoušce z Dějin pravěku. Základní učební text je proložen dalšími podrobnějšími informacemi, které jsou tištěny petitem. Tyto často poněkud detailní, ale většinou velmi zajímavé nebo pl·inejmenším rozšiřující údaje chtějí být zároveii návodem k dalšímu studiu. Obrázky jsou vesměs převzaty z odborné literatury, která je ve více než dostatečném rozsahu uváděna vždy za každou kapitolou; kromě toho je v závěru práce uvedena obecná studijní Iiteratura. která má syntetický. zobeciíující nebo učebnicový charakter. Obrázky mají pomoci především při zvládnutí bazální znalosti pramení• hmotné kultury pravěku a rané doby dějinné střední Evropy. zejména území Čech. Moravy. Slovenska a Rakouska. Některé z nich mají také ráz ilustrační. posluchačí1

Brno 7. února 1997

Vladimír Podhorsk1í

3

,

v

v

1. UVOD DO STUDIA DEJIN PRAVEKU Proč

studovat tak časově odlehlé období, jakým je pravěk lidstva ? Zajímá se současný č lověk o tento, mnoha tajemstvími opředený, úsek dějin z pouhé zvídavosti, opožděného romantického pově­ domí či snad dokonce z komerčních důvodů, nebo má studium pravěku nějaký hlubší smysl ? Pravěk je nejdelším úsekem lidských dějin. Jeho objem (3- 3,5 milionu Jet) tvoří 99,9% celkové doby existence lidstva na Zemi. Tato dlouhá doba, již lidská paměť v podobě písemných záznamů neobsáhla, je dobou vzniku a vývoje prvobytné společnosti. Jejím studiem se zabývá věda o pravěku- prebistorie. Prameny poznání pravěku tvoří památky hmotné kultury- prameny archeologické. Pravěk přechází- v jednotlivých kulturních zónách v různé době- do období vlastní historie úsekem rané doby dějinné . Jejím studiem se zabývá protobistorie. Prameny poznání rané doby dějin­ né jsou obohaceny o prvé prameny písemné. Motivem zájmu o nejstarší dějiny lidstva je především hledisko gnoseologické - snaha postihnout zákonitosti vývoje lidské společnosti. Historiozofie (filozofie dějin) dávno dospěla k pře­ svědčení, že lidská společnost se nevyvíjí chaoticky, nýbrž má svoji vlastní vnitřní logiku. Tuto logiku vytváří vztah materiálního a duchovního způsobu života. Poměrně jednoduché a tudíž dobře "č itelné" společenské poměry pravěku a rané doby dějinné umožňují tuto logiku sledovat v samých jejích zárodečných formách. Na samém počátku lidských dějin jsou tak závažné jevy jako antropogeneze, vznik práce, myšlení, jazyka jako komunikačního prostředku, duchovního života, kořistnické a později produktivní ekonomiky, jakož i společen ské organizovanosti. Hluboko do pravěku sahá proces etnogeneze- formování základních etnických skupin, pozdějších etnos(t. Skutečně vědecké osvětlení etnogeneze velkých historických národů (např. Řeků, Thráků, Germánů, Slovanů apod.) se může stát bariérou proti explozi nacionalismu, rasismu a nesnášenlivosti a mělo by přispívat k budování občanské společnosti v duchu humanitně-demokratickém. M1iie b)ít nastolena otádw, zda archeologie je v1ibec schopna nejstarší dějiny lidstva postihnout nebo a/esp01í k nim jakkoli phspét. Nékteřf historikové se v tomto směru vyslovili velmi skepticky. Např. I·. Novotný napsal: .. Nepokládám výsledky archeologie za tak bezpečné, aby se za jejich pomoci mohly pozitivní výsledky vyplývající z historických pramemi byt'jen korigovat. ... mohlo by se zdát ..., že se archeologickými výzkumy mohou doplnit, ba dokonce i nahradit málopočetné historické zprávy o nejstarHch dobách Tak daleko se podle mého názoru archeologie nikdy nedostane. " - Čas ukázal. :e archeologické prameny jsou i z hlediska historického plnohodnotné a že nejlepších výsledkU lze dosáhnout právě kombinací pramenů hmotné kultury s prameny plsemnými.

Památky hmotné kultury pravěku jsou podstatnou součástí materiálního kulturního dědictví lidstva. Tvoří nedocenitelné historické a materiální bohatství té které země. Konečně nelze pominout ani etickou stránku záchrany a ochrany archeologických památek. Je dobře známo, že minulost si podává ruce s přítomností i budoucností. Kdo ignoruje vlastní historii a nepoučí se z ní, je nucen ji prožívat znovu i s jejími omyly. Dnes sice již neplatí heslo obrozenecké doby: "Národ bez velké národní minulosti nemá právo na národní budoucnost", nicméně stále platí: "Zbavte národ jeho dějin, zbavíte ho budoucnosti !".V poučení z minulosti tkví vlastní význam studia pravěku . současného

1. 1 Základní pojmosloví Prehistorie (dějiny pravěku) je věda zabývající se všestranným studiem vývoje pravěké lidské společnosti na základě archeologických pramenů. Protohistorie (dějiny raně historického období) činí totéž na základě archeologických a písemných pramenů.

5

Shromažďováním, hodnocením a vytěžováním pramenů hmotné kultury se zabývá archeologie (archaios = starý, logos = nauka). Archeologie je často chápána jako pomocná věda prehistorie, protohistorie a někdy i historie. Dnes však tvoří autonomní vědní obor, postihující jak fázi heuristickou, tak historickou. Podle zaměření se rozlišuje archeologie pleistocénní, pravěká, protohistorická, slovanská, středověká (medievální), postmedievální, průmyslová, dále např. egejská (středomořská), klasická, církevní atd. Speciální (mezioborové) vědní discipliny tvoří např. egyptologie, assyrologie, sinologie atd. Archeologie se opírá o řadu (z jejího hlediska) pomocných vědních oborů: humanitních (jazykověda, zvláště tzv. lingvistická paleontologie, etnologie, dějiny umění, numismatika aj.), příro­ dovědných (paleontologie, geologie, antropologie, chemie aj.) i technických (geodézie, kartografie, fotogrammetrie, metalurgie apod.). Archeologický výzkum v nové době pozitivně ovlivnil také prúnik matematických a kybernetických metod. V době prohlubující se specializace ve vědě jsme dnes svěd­ ky vzniku na jedné straně poměrně úzkých subdisciplin (např. podmořská, letecká, genová, experimentální. akustická atd. archeologie), na druhé straně opět tzv. pomezních (soumezných, hraničních) oború (např. etnoarcheologie, paleozoologie, paleobotanika, petroarcheologie aj.); vznik těchto disciplinje výrazem soudobého interdisciplinárního (příp. multidisciplinárního) trendu vývoje vědy. Archeologie se zabývá výzkumem zpravidla anonymních pospolitostí, které zkoumá prostřednictvím jejich zaniklé ("mrtvé") kultury - pozůstatků materiální povahy (při absenci doklad tl duchovního života). Pro jakoukoli další odbornou činnost je nutno tyto pozůstatky - archeologické prameny - označit nějakými smluvenými názvy. Volíme obyčejně dvě řady pojmt"t. Do prvé kulturně (horizontálně) geografické řady patří pojmy: skupina, kultura, kulturní okruh (komplex), civilizace, do druhé vertikálně chronologické řady pojmy horizont, fáze (etapa), stupeň (perioda). Obě tyto řady pojmů tvoří časoprostorový model vývoje, v němž se protínají na úrovni archeologické kultury a jejího vývojového stupně. Termín archeologická kultura (AK) označuje uzavřený soubor památek, reprezentujících určitou konkrétní pravěkou pospolitost v prostoru a čase. Tato pospolitost se souborem svých podstatných znakt"1 odlišuje od jiných pospolitostí (kultur). AK ne lze apriori považovat ani za etnickou, ani za hospodářskou či společensko--organizační jednotku (např. kmen), i když jimi v určitých případech mt"1že být. K podstatným znakům AK patří pravidelně soubory všudypřítomné keramiky (hliněných vypálených nádob aj. předmětů), kamenných, kovových aj. artefaktů , pohřební ritus, typ sídli šť a obydlí apod. AK má své relativně stálé hranice a vymezenou dobu trvání. AK jsou označovány podle různých symbolů: nejčastěji podle výzdoby keramiky (např. kultura s malovanou , vypíchanou, kanelovanou , šňůrovou keramikou), podle tvarů nádob (kultura kulovitých amfor, nálevkovitých pohárů, zvoncovitých pohárů, obličejových uren), podle pohřebního ritu (kultura mohylová, popelnicových polí, skřínkových hrobů), podle typu sídlišť (kultura teramarní, hradištní), často také podle eponymního (prvotního nebo nejdůležitějšího) naleziště (kultura jevišovická, únětická, halštatská, laténská), podle (třebas i nesprávně určeného) místa vzniku (kultura lužická, karpatská) či rozšíření (kultura potiská, marošská, středodun~ská mohylová). někdy i podle významného fenoménu daného lidského společenství (kultura bojových sekeromlatů), výjimečně např. í podle jmen majiteli'• pozemků s významnými památkami (kultura Benacci, Arnoaldi) atd. V době raně historické se AK označují také podle již známé etnické příslušnosti (kultura etruská, slovanská, velkomoravská, římsko-germánská, římsko-provinciální), příp. podle vládnoucí dynastie (kultura mínójská, merovejská). AK se vnitřně rozpadá do skupin (větví), které se od sebe odlišují nepodstatnými jevy (např. detaily pohřebního ritu, výzdobou keramiky atd.). Několik příbuzných AK může naopak vytvářet kulturní okruh, či komplex, příp . etnokomplex (např. okruh středodunajských, karpatských, lužických popelnicových polí). Pojem civilizace pak rámuje celkovou ekonomickosociální úroveň, k níž lidstvo v určité historické etapě dospělo (např. civilizace doby bronzové, železné, keltská civilizace apod.). Vývojovou dynamiku AK a všech ostatních kategorií této řady lze vyjádřit především pojmem stupei1 (perioda); myslí se jím základní vývojová, většinou poměrně přesně časově vymezená, jednotka. Termín fáze (etapa), příp. subfáze, vystihuje dílčí, zpravidla méně přesně vymezené časové jed-

6

notky v rámci stupně a chronologický horizont časově nejužší, většinou jen pojmy jsou základem tzv. relativní chronologie či vnitřní periodizace AK.

styčný

moment. Uvedené

1. 2 Archeologické prameny Archeologické prameny tvoří především památky hmotné kultury, dále soubor informací vyplývající z jejich uložení v zemi (z jejich nálezových okolností) a další archeologická fakta a jejich rekonstrukce; do sféry rekonstrukcí patří zejména z reliktů dedukované jevy sociálního a duchovního života. Všechny tyto informace jsou obsahem nálezové zprávy o konkrétním souboru památek. Rozlišujeme terénní (nemobilní) a přenosné (mobilní) památky hmotné kultut)'. Terénní památníky jsou součástí kulturní krajiny a jako doklad intencionální lidské činnosti spo luvytvářejí současnému člověku jeho životní prostředí. Dělí se na sídlištní, hrobové (sepulkrální), sakrální, komunikační a jiné. K sídlištním patří tábořiště, jeskynní, skalní (též převisy - abri), nákolní sídliště, zejména však rovinné (otevřené či ohrazené) osady, výšinná sídliště, hradiště, oppida, hrady, města. Základní síd lištní kategorie tvoří: sídlištní vrstva, sídlištní, tj . neobytné objekty (např. sklípky, obilná sila, pece. dílny, odpadní jámy atd.), a sídelní objekty (chýše, domy, zemljanky, sruby, paláce, věže). K tomu přistupují opevňovací (fortifikační) prvky, např. palisádový plot, příkop, val, hradba apod. Sepulkrální památníky jsou především pohřebiště (hřbitovy, nekropole). Rozlišují se "plochá" pohřebiště (kostrová, žárová- popelnicová pole, birituální), mohylníky Uako předešlé, navíc také kenotafické, tj . symbolické, dále v terénu často soliterní velmožské mohyly s vnitřní hrobovou komorou) a zvláštní hrobky (megalitické, skalní, katakombní, chrámové, mauzolea). Základní jednotkou pohřebiště je hrob: bez vnější úpravy, s vnější úpravou (náhrobek, náhrobní stéla, sloup), s pohř­ bem v prosté zem i nebo ve schránce (dřevěné, kamenné, keramické, jiné). Podle pohřebního ritu rozlišujeme hroby s inhumací (kostrové) v poloze skrčené, natažené, sedící nebo anomální, hroby s kremací (žárové) v urně nebo v prosté zemi Uámové, dolíkové, rozptýlené) aj iné (polospálené, nerituální, symbolické). Dále lze vnímat pohřby jednotlivců, dvojhroby, trojhroby, hromadné (masové) hroby, kolektivní hroby či hrobky apod. Zvláštní kapitolu tvoří pozůstatky lidí pohozené na sídlištích. pohřby č i skelety s doklady násilných manipulací a antropofagie, případně také doklady lidských obě­ tí. K sakrálním památníkům počítáme "posvátná hradiště" čl "posvátné hory", posvátné háje, přírodní kultovní místa (studánky. některé vodní toky, rašeliniště, bažiny), svatyně, temply, chrámy. i jednotlivé kultovní objekty na sídlištích (obětní jámy) i sakrální místa v domech. Komunikační památky tvoří hatě, mosty, dlážděné cesty, milníky apod., jiné terénní památky např. akvadukty, studny, cisterny na vodu, prameny atd. K tzv. jiným památkám se řadí zejména hromadné nálezy (deposita, depoty, poklady). Lze rozlišit depoty surovinové (materiál v surovém stavu, polotovary), výrobní (sady nedohotovených předmětt."t), obchodní (série výrobků připravených ke směně, poklady platidel), majetnické a votivní (sakrální). Depoty se najdou často také mimo sídliště, na trasách obchodních cest, u terénních dominant, u kořenů stromu atd. Dále sem lze přiřadit doklady pravěkého hornictví (těžební šachty a štoly na kámen, kovové rudy, sůl), stopy solivarnictví (tzv. briketáž), rýžování zlata (odpadní hromady hlušiny- ,.sejpy" na březích zlatonosných řek), astronomická zařízení (přírodní kalendária) apod. Tzv. ojedinělé Uednotlivé) nálezy nejsou zpravidla ničím jiným než stopou vedoucí ke zjištění jiné památky (poškozeného hrobu, narušeného sídliště). Archeologický mobiliář se dělí podle použité suroviny a podle tvaru a funkce předmětů. Podle suroviny rozlišujeme hliněné (keramické) artefakty (keramika v širším smyslu: sošky, amulety, závěsky, stavebniny aj.; keramika v užším smyslu: nádoby), kamenné (štípané, broušené a vrtané nástroje, stavivo), kostěné a parohové, kovové (měděné, zlaté, stříbrné, elektronové, bronzové, železné), skleněné předměty a památky z různých organických hmot.

7

Podle tvarů vytváří keramické nádoby různé třídy a v jejích rámci základní typy a varianty, jejichž tříděním se zabývá tzv. typologie. Obvykle se rozlišují: ~rnce, zásobnice, putny, láhve, amfory, mísy, šálky a koflfky, mísy (nádoby) na nožkách, poháry, džbány, lžíce, poklice a jiné užitkové tvary a zvláštní (sakrální) keramika. Tvary nádob j sou zpravidla propojeny s jejich funkcí, např.: hrnce - nádoby na přímé či nepřímé vaření a ohřev zásobnice a putny - na uchovávání a přenášení sypkých materiálů láhve, džbány a amfory- na přenášení či skladování tekutin misky, šálky, koflíky, lžíce - jídelní a pici servisy mísy na nožkách -ozdobné, reprezentační, příp. sakrální nádoby. Ostatní artefakty se rozdělují obyčejně podle funkce na nástroje, zbraně, šperk, toaletní před­ měty, součásti oděvu, zvláštní (sakrální) předměty, surovinu a polotovary, podle tvarů a dalších znaků pak opět na rozličné typy, varianty či subvarianty, které jsou předmětem typologického studia. Typologické hodnocení archeologického mobiliáře usnadňuje v nové době aplikace kybernetických metod.

1. 2. 1 Surovina v pravěku Surovina (technologické kritérium) se stala podkladem základní periodizace pravěku (doba kamenná, bronzová, železná). Je také důležitým hlediskem třídění pramenů hmotné kultury. Hlina se používala především k výrobě keramiky (v širším i užším smyslu slova) a dále jako stavební materiál (omítky stěn, výmaz pecí, úprava podlah, výroba "cihel"). Keramika v širším slova smyslu je známa již od mladšího paleolitu, hliněné nádoby od neolitu a od té doby jim také přiznává­ me prvořadý význam při identifikaci základních kultur pravěku. Na archeologických nalezištích je keramika běžným jevem. Dlouhou dobu ji vyráběly podomácku ženy (hrnčířské řemeslo se rozvíjí postupně teprve v mladším pravěku), které jí dodávaly rodový, kmenový či etnický svéráz. Nádoby měly poměrně nízkou životnost, musely být často obnovovány a proto se na nich nejvíce odráží technologický a stylistický vývoj. Kámen se stal vedle dřeva nejstarší surovinou k výrobě nástrojů. Se vznikem technik tříštění a štípání vhodných kamenných valounů a jader se rozvíjí od nejstaršiho paleolitu technologie štipané industrie (Šl). Nejdůležitější štěpné materiály našel člověk v tzv. silicitech (pazourek, rohovec, radiolarit, plazma, porcelanit aj .). Mnohé štěpné materiály, např. obsidián (sopečné sklo), vltavín, kři šťál , jaspis, achát apod., měly drahokamovou kvalitu, jiné, např. křemen, křemenec, kvarcit, byly vcelku nekvalitní. Šl doznala největšího rozkvětu v mladším paleolitu, udržuje se však přes celý neolit a eneo lit, doznívá v době bronzové a teprve železo ji zcela vytlačilo z používání.

Obr. I. Kfldové útesy s vrstvami pazourku na pobl'ežf Baltu.

8

~ 'ýznamné místo ve Šl doby kamenné měl pazourek . Je to amorfní křesovec různých barevných odstínů, w:nikl;v nahromaděním

kyseliny křemičilé v porézních mOJ'skj·ch usazeninách svrchní křídy (druhohory). v nic/li vytvol'il konkrece. čoč­ ky a vlo::ky. 1' Evropě se vyskytuje zejména v křfdových útvarech na pobřeží Baltu, od/atd se k nám jeho hlizy dos1aly posunem ledovczi: středoevropský pazourek je tedy glacigenního p1ivodu. Pleistocénní (paleolitické) pazourkové nástroje mají na po1•rchu zpravidla mléčné bílou patinu. Počínaje neolitem začíná člověk vyrábět broušenou a vrtanou kamennou industrii (BI). Surovinou pro výrobu BI byly především tzv. basické metamorfity, zejména břidlice a amfibolity, využívaly se opět také ušlechtilé materiály jako jadeit, nefrit, serpentinit, mramor apod., i materiály méně kvalitní jako pískovec, droba, jílovec, vápenec atd. Některé artefakty byly po znehodnocení (např. zlomení) reutilizovány. Poměrně časté jsou nálezy nedohotovených (např. nedovrtaných) nástrojů, svědčící o náročnosti neolitické technologie Bl. Dokladem úspěšného provrtání kamenn)1ch sekeromlatů (pomocí bezinkové tyče nebo duté kosti) jsou konické vývrtky. V celém pravěku a rané době dějinné se k výrobě ozdob a šperků využívaly také "drahé kameny", počínaje prostými (mastek, droba, prachovec, vápenec, magnezit atd.) a konče skutečně ušlechtilými druhy (vltavín, opál, křišťál, záhněda, chalcedon, karneol, almandin, granát apod.). Krevele používali hrnčíři k pořízení povrchové vrstvy nádob (hodil se i k vyřezání plastiky), podobně často byl v hrnčířství využíván grafit (tuha). K výrobě dalších kamenných předmětů se používalo jiných vhodných surovin, např. pískovce k výrobě brousků nebo kadlubů (licích forem), svoru nebo ruly k přípravě drtidel a žernovů, alabastru k výrobě kamenných nádob atd. Ke stavebním účelům se hodil jakýkoli dostupný druh kamene. Do rámce kamenné suroviny patří také drahé kameny organického původu (organolity). Náležf k nim zejména jantar, švartna (gagát, či sapropelit), dále také mamutovina a slonovina, mušlovina (perleť), sepiolit (mořská pěna) a mořský korál, které se používaly téměř výhradně k výrobě šperku. Jantar (Bernstein, bursztyn) je organický minerál, vzniklý petrifikací smůly převážně jehličnatých stromů druhohorního (křídového) stáří. Má žlutou až medově hnědou, velmi vzácně zelenou či modravou barvu, je průsvitný či průhledný a často obsahuje zbytky hmyzu nebo rostlin. Po zahřátí vydává příjemnou vůni (používal se jako "kadidlo"). Nejdůležitější nalezi ště jantaru v Evropě jsou v Pobaltí, od Šlesvik-Holštýnska po Finsko, zvl. při ústí Visly v okolí Gdaňska. Nachází se také v Rumunsku. na Sicílii a ve Španělsku (ojedinělé lokální zdroje jantaru v ČR, např. na Ervěnicku, Boskovicku či v okolí Moravské Třebové, mohou být glacigenního původu).

Jantar znali již staří Egypt'ané, kteří jej užívali k léčebným ríéeltim. k balzamování, k parjémOl·ání místnost( i k v_lírobě šperk1i. Staří Řekové jej na::ýl·ali .. ambra .. a jelw vznik odvozovali od samotného Slunce. Jantar 1y zdvali také Kelt01·é a Římané. Naproti tomu staN Germáni. v jejich! zemi se nacházet. cenujantarunepochopili, a prodávalijej Řimamimjako surovinu. re středoevropském pravěku se jantar vzácně objeví již v mladším paleolitu. ve větší míPe ~·šak teprve od po:clního eneolitu (lid se zvoncovitými pohtuy). Vrchol výskytu jantaru spadá do halštatu a laténu, kdy např. na oppidu Staré llradisko na Prostějo~·sku bylo nejen p1'ek/adiště .. ambry" na tzv. jantarové cestě, nýbri i významné výrobnt centrum laténského jantarového šperla1 (celková hmotnost dosud nalezené suroviny = 1446 kg). Z mladší doby římské známe podobné překladiš­ tě jantaru z území dnešní ll"roclawi. Jantarové o:doby. závěsky. prsteny, náhrdelníky aj. měly v očích našich předk1i patrně i magickou moc: jantaro~:Ý amulet s nápisem .. zvítězím" měl např. chránit i římského gladiátora. Dodnes se jantaru pozčívá spolu s některými drahokamy v alternativní medicině. Obchod se severským jantarem se rozvinul již od neo/iru. Během vělai se ustálila jantarová cesta. která směřovala od ústí I 'isly zhruba jejím povodím do Slezska, Moravskou branou do Pomoraví Oiná větev mohla jít Povážím) a k Dunaji. který někde pod Děvínem překračovala, odbočovala k Vindoboně, zatímco její hlavní trasa 1·edla ke Carmmtu, Samrii (dnešní Szombathely) a IÍstila v se ~·erojadranském přístavu Aquileia. Podél jihovýchodních Alp směřoval jantar také pNmo do Itálie. Jantarová cesta nabyla největšího významu v oppidálním období laténu a v době římské. Nešlo ovšem o přesně vytýéenou a udržovanou cestu, nýhrž spíše o obecnou trasu, větvícl se podle situace na řadu di/čích cest. Na sklonku antiky a v raném středověku význam jantaru postupně klesal: stával se spíše šperkem chudších I "/"Slev.

Švartna (též sapropelit nebo gagát) je usazená málo zpevněná jílovitá hornina tmavé barvy, podobná lignitu (také často mylně za lignit označovaná). V době halštatské a zejména laténské s loužila k výrobě "černých" náramků, příp. také prstenů nebo přeslenů. Na Kladensku se švartnové náramky vyráběly hromadně a exportovaly se odtud do širšího okolí. Pod pojem mušlovina zahrnujeme pestrý soubor schránek měkkýšů, které sloužily k přípravě ozdob (závěsků, náramků , článků do náhrdelníků atd.) a to již od paleolitu (např. trubicovité lastury

9

třetihorních kelnatek Dentalium, ulity rodu Natica, Melanopsis, Gastropodea aj.). Trubicové schránky dentálií mohly sloužit i ke zhotovení píšťaly. Větší a široké lastury druhu Pectunculus se daly používat jako malé nádobky. V neolitu se dostávaly do střední Evropy schránky středomořských tlustoskořepatých mlžů druhu Spondylus gaedoropus, využívané k výrobě proslulého spondylového šperku. Příliv konchylií středomořských mlž(i do nitra kontinentu trvá i v mladším pravěku . V době bronzové se tu objevují druhy Cardium, Columbella rustica aj., v dobách protohistorických mořs ké korály. Využívalo se i lastur domácích říčních škeblí či jiných místních měkkýšů.

Kost a paroží (z ulovených i domácích zvířat) se v pravěku používaly trvale zejména k výrodrobn)'ch nástroj tJ (hroll\ šídel, jehel. střenek, cívek), šperků, spinadel, ozdob a toaletních předmě­ tů, případně i zbraní (palice. mlaty, dýky, šipky), nebo také hudebních nástrojů ("bručáků", píšťa l, vábniček apod.). Upravených kančích kl tJ se užívalo jako nožů, parohových výsad k výrobě kopáčl'1. motyk a klímt provrtané zvířecí zuby sloužily jako lovecké trofeje. - Kostěná a parohová industrie (K PI) je typickým doplňkovým materiálem: vyskytuje se v pravěku se zvýšenou intenzitou vždy v dobách surovinových krizí (konec starší doby bronzové, doba halštatská). bě

předznamenal nástup mladšího pravěku. Nejdříve člověk objevil měď a zlato, záhy také tyto kovy se objevují již v eneolitu. Brzy přišla také doba slitin- elektronu (zlato+ stříbro) a bronzu (měď + cín, příp. měď + arsen), o něco později také mosazi (měď+ zinek). Od mladší doby bronzové se vzácně objevuje i olovo. Poměrně pozdě se základní civilizační surovinou stává železo.

Kov

stříbro ;

Měď

je surovina velkého historického významu. V Orientu je známa již v raném neolitu, ve až v eneolitu, přičemž ekonomického významu dosáhla až v době bronzové ve slitině s cínem. V bohatých metalogenních oblastech Qihobulharské Rodopy, Sedmihradsko) lze uvažovat dokonce o existenci samostatné doby měděné (netýká se střední Evropy). Měď se těžila v ryzí podobě z rudných žil, výjimečně také z cementačních vod, především však byla tavena z měděných rud (malachit, kuprit, chalkopyrit, azurit aj.). Těžba rudy dosáhla již během doby bronzové vysoké technické úrovně (hlubinná těžba s určitým bezpečnostním zařízením, umělým přívodem vzduchu. mechanizovanou dopravou rudy na povrch atd.). Stopy dolování mědi se najdou zejména v bulharských Rodopách. v Alpách, ve Španělsku, na britských ostrovech atd., v nitru Evropy zatím pouze na Slovensku (Špania dolina v Nízkých Tatrách). Naše nejstarší měď je sedmihradského nebo slovenského pl'1vodu, později se v našem prostředí uplatiíuje zejména alpská a středoněmecká měď. střední Evropě

Měď

byla exportována v podobě polotovarů určitých forem, které místy nabývaly i významu platidla (hřivny, žebra, H-desky, dvojité ploché sekery, kruhy, kroužky).

předmincovního

Měď sama se k výrobě nástrojů a zbraní nehodí: je příliš měkká. Proto se jí používalo hlavně ke zhotovování šperků a pomocných či doplňkových elementů, jako nýtů, drátu, záplat atd. Vlastního významu nabývá teprve ve s litině s cínem.

Bronz obsahuje vedle mědi 8-12% cínu (kromě dalších stopových prvků). V této legatuře vyhovuje tvrdostí i bodem tání pro běžnou výrobu nástrojů a zbraní. Menší procento cínu činí slitinu měkčí, vyšší procento naopak tvrdší (ale i křehčí). Slitina s více než 12% cínuje tzv. bílý kov, který se používal zejména ve středověku k výrobě cínového nádobí apod. Pro různé účely byla již v době bronzové připravována speciální slitina (např. tvrdší na výrobu čepelí mečů, měkká pro šperk). Klasickým příkladem záměrné a cílevědomé přípravy slitiny jsou severské trumpetovité hudební nástroje "lury", jejichž jednotlivé části jsou odlévány z přesně stanovené směsi kovů, která zaručuje požadovanou znělost nástrojů. Zejména s rozvojem bronzové metalurgie je spojen vznik a rozmach .,prařemesel" (druhé velké společenské dělby práce) a počátky skutečného obchodu.

Zlato mělo od počátku charakter ušlechtilého kovu. Používalo se výhradně k výrobě šperků. ozdob, vzácných nádob či zbraní. Získávalo se z rudných žil, spíše však rýžováním ze zlatonosných písků některých řek. Rýžování zlata má dlouhou tradici zejména v jižních Čechách (Otava, Voly1'lka, Blanice), kde je doloženo tzv. sejpy již od doby bronzové, později zejména v době laténské a slovanské. Naše nejstarší zlaté předměty jsou vyrobeny nejpravděpodobněji z načervenalého sedmihradského zlata. Velmi raný výskyt stříbra spadá zejména do oblasti Předního Východu, Středomoří a jižní Evropy. V našem prostředí se používá více až v rané době dějinné.

10

Elektron je v archeologickém mobiliáři chápán jako směs zlata se stříbrem (podobně jako v numismatice). V Orientu je znám již v neolitu, do nitra Evropy se dostal až koncem eneolitu (u nás poprvé v souvislosti s imigrací lidu se zvoncovitými poháry). Meteoritické železo bylo známo ve Středomoří již v - 3. tis. Hutnicky získané železo (vytavené z rud jako hematit magnetit, krevel, hnědel aj.) se ojevuje zhruba v - 15. stol. na Předním Východě - ve východní Anatolii a Arménii, o něco později ve východním Středomoří, na počátku - I. tis. na Balkáně, v Itálii a v Přičernomoří, ve střední Evropě (až na ojedinělé rané importy) teprve v - 8. stol. Železo je- díky častému výskytu v zemské kůře- .,demokratick)' kov". Poměrně brzy se rozšíři­ lo mezi nejširší společenské vrstvy, s definitivní platností vytlačilo ze surovinové základny kámen a zůstalo hlavní civilizační surovinou až do nejnovější doby. S výrobou železných předmětí'1 je spojen rí'1st pracovní specializace a vznik nových výrobních odvětví (kovářství) a posléze i nárůst třetí velké společenské dělby práce - obchodu. Na význam železa v pravěku ukazuje i skutečnost, že kovář - tajemný muž vládnoucí ohněm a železem -vstoupil do mytologie řady soudobých etnik jako člen božského "olympu" (keltský Sucell, řecký Héfaistos, slovanský Svaroh). Sklo se vyrábí uměle z křemenného písku, vápence a sody. Priorita výroby skleněných šperků patří Anatolii, Sýrii a Egyptu, teprve druhotně se sklo dostává do Egeidy a dále k severu do Evropy. Rozlišují se 3 základní druhy skla: fajáns, sklo průsvitné a sklo opakní. Nejprve se objevuje v podobě skelné polevy - fajánse - na hliněných nádobách, plastikách či korálcích Uiž v -4. tis.). Do střední Evropy se nejstarší fajánsové per I ičky dostaly na samém začátku doby bronzové od ji hu nebo j ihovýchodu, na konci starší doby bronzové byly snad v severovýchodní části Karpatské kotliny již i vyrábě­ ny. Skutečný pestrobarevný skleněný šperk se u nás běžně nachází od mladší doby bronzové, prvé skleněné nádobky jsou ve střední Evropě (Hallstatt) známy od starší doby železné. Rozšíření skleně­ ných nádob v době římské a stěhováni národů souvisí s objevem tzv. sklářské píšťaly. S místní středo­ evropskou výrobou širšího sortimentu skleněného šperku (náramky. korále, vložky) lze počítat od doby laténské. Znalost okenní vitráže spadá u nás do doby velkomoravské. Organické látky by určitě tvořily velmi objemnou skupinu archeologických prameni'1, v našem suchozemském prostředí se však dochovaly jen velmi vzácně. Dřevo bylo jistě nejstarší a nejrozšířenější surovinou vůbec. V neolitu sloužila k získání a opracování dřeva většina typů broušené kamenné industrie (kopytovité klíny, sekery, "tesly", sekeromlaty). Dřevo bylo především nejrozšířenějším stavebním materiálem, sloužilo dále k výrobě nábytku, dopravních prostředkí'1 , nádob, zbraní, rukojetí a držadel nástrojů, ke stavbě komunikací a akvaduktů , při pohřbívání zemřelých atd. Uhlí (spíše černého než hnědého) se tu a tam používalo k topení již od mladšího paleolitu (Petřkovice ve Slezsku), nebo dokonce i ke kremaci mrtvých (např. v době bronzové v Anglii). Rt"!zně upravené zvířecí kůže sloužily od začátku pravěku jednak k odívání, jednak k vystýlce obydlí, a tuto funkci si podržely velmi dlouho. Od doby bronzové se uplatnily již i složitější zpracovatelské kožedělné techniky a vyčiněná kůže má od té doby dodnes mnohostranné uplatnění. Prvé nepřímé doklady výroby textilií poskytují archeologické prameny již pro neolit a eneolit (přesleny - hliněné setrvačníky vřeten-přeslic, závaží osnovy tkalcovských staví'1). Základním materiálem předení vláken byla zvířecí srst (vlna) nebo len. Rozvoj výroby látek a oděvní kultury nastal zejména v době bronzové: v dřevěných rakvích z té doby na severu Evropy, později také např. v solných slojích (Hallstatt), se dobře dochovaly ukázky složitých oděvů. Velmi vzácně se dochovaly zbytky jiných organických matetriálť1, např. zuhelnatělé obilí. pecky, jádra a semena, zbytky zeleniny, plevy, obilky apod.

1. 3. Základy archeologické metodologie Existují 4 stupně archeologické praxe: I. Terénní průzkum (prospekce) 2. Terénní výzkum (odkryvy, exkavace) - základní heuristická (empirická) složka celého procesu poznání

tl

3. Konzervace a restaurace terénních památek a archeologického mobiliáře včetně thesauračních opatření (evidence památek) a jejich využití pro expozi.ční účely 4. Analyticko-syntetické (archeologicko-historické) vyhodnocení získaných archeologických pramenů a jeho prezentace - konečná (racionální) část procesu poznání.

1. 3. 1 Terénní průzkum Terénní průzkum směřuje k vyhledávání pravěkých památek v krajině . Aplikují se při něm intencionální prospekční metody a techniky, pracuje se i s náhodou. Prospekční metody lze rozdělit do tří skupin: a) Povrchových signálů využívá prostý vizuální pnhkum (aspekce), který sleduje především nejrůznější terénní anomálie: bujnější růst vegetace či naopak usýchání rostlin nebo rychlejší tání sněhu nad určitým druhem zemních objektů, barevné odlišnosti půdy, koncentrace zvířecích nor nad některými prehistorickými památkami (např. nad kamennými skřínkovými hroby), plastické útvary v krajině (valy, příkopy apod.) atd. Využít lze i traťových názvů , lidového podání, pověstí atd. Velmi efektivní je však zejména letecká fotografie, která se v posledních desítiletích rozvinula v samostatnou subdisciplinu - "leteckou archeologii". Za příznivých světelných podmínek lze totiž leteckým snímkováním zachytit v krajině i objekty pouhým okem neviditelné. Takto došlo např. k objevům desítek pravěkých kruhových příkopových areálů - tzv. rondelů. V kombinaci s fotogrammetrií a archeogeofyziální prospekcí je letecké snímkování schopno v mnohém nahradit vlastní archeologický odkryv. b) Dlouhou tradici mají v archeologii vzorkovací techniky, ať již jde o jednoduchou sondáž (ruční, mechanickou) nebo vrty, jimiž lze získat přehled o zvrstvení terénu a pedologických poměrech, i vzorky předmětů hmotné kultury. Z chemických vzorkovacích technik se nejlépe osvědčily fosfátové analýzy (indikace zvýšeného množství fosfátů, ale i dusičnanů aj. prvků, v místech dlouhodobého pobytu člověka v krajině). c) Současné archeogeofyzikální metody jsou založeny na principu zjišťování antropogenních zásahů do přirozené skladby půdy. Každý takový zásah se projeví anomálií fyzikálních parametrů pí'•dy (elektroodporových, magnetických, gravitačních), které lze většinou nejen měřit, ale i mapovat. Plán geofyzikálních anomálií určitého terénu dává za příznivých okolností poměrně přesnou představu o rozložení pravěkých objektů. V archeologické praxi se již dobře osvědčily elektroodporové metody. magnetometrické a indukční metody, metody vyvolané polarizace, gravimetrické metody, vertikální odporové sondování, seismické metody aj. četné

1. 3. 2 Archeologický terénní výzkum V tomto případě již jde o specifický heuristický proces získávání archeologických pramenů . Rozlišují se výzkumy preventivní (předstihové), záchranné, zjišťovací, revizní apod., ale nejdůležitěj ší je cilená systematická terénní exkavace, zaměřená na řešení předem daného problému. Cílem takového výzkumu je získat za pomoci všech soudobých technik a postupů, které by nahradily dřívější extenzivní velkoplošné odkryvy, co nejúplnější obraz o dané lokalitě. K základn.ím metodám terénní práce patří stratigrafie (nauka o vrstvách). Rozlišuje se stratigrafie vertikální (sled kulturních vrstev ve vertikálním řezu - v klasické podobě na tzv. tellech, tj . sídlištních pahorcích) a horizontální (rozložení zkoumaných objektů s časovou následností v jedné vrstvě).

Důležitou

technikou terénní exkavace je preparace objektů, vyzvednutí památek (třebas i postupem "in sítu"), odběr vzorků pro nejrůznější analýzy a zachování tzv. nálezových celků. Samozřejmostí je pořízení co nejdokonalejší dokumentace (popisné, kresebné, fotografické, geodetické nejnověji sdružené počítačové dokumentace, dále videozáznamů, odlitků, otisků, modelů atd.), neboť výzkumem se památka vlastně ničí. Výsledkem dokumentace je nálezová zpráva, která musí shrnout všechny terénní informace a údaje potřebné pro rekonstrukci zkoumaného ojektu. Monumentální te-

12

rénní památníky, mohyly, valy, megality apod., musí být po výzkumu- pokud byly rozebrány- uvedeny do původní podoby. Antropogenní památky jsou přirozenou součástí kulturní krajiny a podléhají zákonům památkové péče.

1. 3. 3 Konzervace a restaurace památek Terénní památníky jsou podle rozpracované kategorizace (národní kulturní památka, chráněné krajinné území, území s archeologickými nálezy) konzervovány a ošetřeny přímo v terénu. Ze zákona jsou chráněny proti poškození, zcizení nebo zničení. Archeologické mobilní památky jsou ošetřeny laboratorně: jsou očištěny, nakonzervovány, příp. restaurovány, jsou dále evidovány (inventarizace, katalogizace, počítačová evidence) a deponovány v příslušných institucích (muzeích nebo vědeckých ústavech). V nutných případech jsou s konzervací spojeny odborné expertízy (rentgen, látkové složení, metalografické analýzy apod.), nebo i pořízení kopie vzácného artefaktu (pro běžné výstavní i studijní účely). Doprovodné materiály (zbytky organických hmot, osteologický materiál apod.) jsou předmětem speciálních analýz (paleobotanické, archeozoologické, paleoantropologické atd.).

1. 3. 4 Archeologicko-historický výstup Výsledkem archeologicko-historické analýzy je souhrnný výstup, který v sobě koncentruje jak dokumentaci nálezové situace památek, takjejich vědeckou klasifikaci a jejich přínos pro pravěké dějiny. Strategie archeologicko-historického výstupu směřuje k poznání: I. stáří památek (datování, chronologie) 2. etnické příslušnosti , interetnických a kulturních vztahů tvůrců jednot! ivých archeologických komplexů 3. duchovního života zkoumaných společností 4. hospodářských, ekonomických a sociálních podmínek života těchto společností. Zjišťováním stáří památek se zabývá chronologie. Rozlišuje se chronologie relativní (určení poměrného stáří) a absolutní (vročení podle nějakého systému). Pro stanovení relativní chronologie se dosud používá řady klasických metod (stratigrafie. typologie, analogie), nově zejména některých metod přírodovědných cnuorové testy, palinologie, termoluminiscence). Stratigrafie (nauka o vrstvách) byla převzata z geologie. Archeolog pracuje s tzv. kulturní vrstvou, která je - na rozdíl od přírodní vrstvy- spoluproduktem antropogenní činnosti Ue obvy~le výsledkem destrukce a rozkladu původních objektů lidské práce). Vertikální stratigrafie vychází z předpokladu, že památky uložené ve svrchních (nadložních) vrstvách jsou mladší než předměty z vrstev podložních. Horizontální stratigrafie hodnotí časový rozptyl památek v jediné prostorově rozložité vrstvě. Typologie je založena na studiu morfologických a technických změn jednotlivých typů před­ mětů (typ je výrobek, který při konstantním jádru projevuje variabilitu v detailech). Výroba předmětů podléhala zákonitosti postupu od jednoduššího ke složitějšímu a této skutečnosti se využívá ke konstruování tzv. typologických řad: předmět stojící na začátku typologické řady je starší než předmět figurující na jejím konci~ správné orientaci typologické řady pomáhá kontrola nálezových celků. Typologická metodaje v době kybernetiky zdokonalována počítačovými postupy automatického třídění, založenými na teorii obrazců. Srovnávací metoda (analogie) vychází z předpokladu, že morfologicky shodné předměty jsou si také chronologicky blízké. Analogie může mít i absolutně chronologický význam. Metodou fluorových testů lze datovat kosterní materiál na základě porovnání obsahu fluoru, uranu a dusíku se stavem těchto prvků v kostech již nějak datovaných, pocházejících ze stejných úložných poměrů.

13

Palinologie provádí rekonstrukci vegetačního pokryvu určitého terénu na základě určení zachova1)1ch pylových zrn; získané pylové spektrum se zařadí do systému vývoje vegetace toho kterého regionu, což má význam relativně-, někdy opět i absolutně chronologický. Termoluminiscenční metoda využívá možnosti vyvolat záření (uvolnění potencionální energie hromadící se v hlíně vzájemným působením radioaktivních prvků a minerálů) keramiky nebo vypálené hlíny vůbec a měřit intenzitu této luminiscence s chronologickými d1hledky. Tato metoda má také význam absolutně chronologický a používá se nejnověji jako kontrolní test metodám radiometrickým. zvláště

Také mezi metodami stanovení absolutní chronologie jsou postupy tradiční (klasické), historicko-srovnávací metoda, analogie, odhad apod., a novodobé (technické).

Všeobecně známá a rozšířená je radiometrická metoda, založená na zjišťování stupně rozpadu radioaktivních izotopů některých prvků, zejména uhlíku (C 14) - pak jde o tzv. radiouhlíkovou metodu, ale např. i uranu (U238), kalia (~ 0 ), argonu, stroncia aj. prvků s dlouhým poločasem rozpadu. Vzhledem k výhodné době poločasu rozpadu uhlíku (cca 5700 let) se radiokarbonové metody výhodně využívá pro datování neolitu, eneolitu a počátků doby bronzové, pro datování pleistocénních památek opět prvků s dlouhým poločasem rozpadu. V posledních desítiletích se ukázalo, že prosté naměřené hodnoty poločasu rozpadu neodpovídají skutečným letům našeho kalendáře a že je tudíž nutno namě­ řená data kalibrovat (opravovat) konfrontací s jinou chronologickou škálou (nejčastěji dendrochronologickou nebo archeomagnetickou); kalibrace dat pro neolit a eneolit znamená jejich posun do minulosti až o 800 let. V odborné literatuře se dnes obvykle udávají nekalibrovaná data s udáním B.C. (Befor Crist) či B.P. (Befor Present) a badatelé té které oblasti si je sami kalibrují podle místních poměrů.

Archeomagnetická metoda využívá kolísání směru a intenzity geomagnetického pole Země v čase. Pro jednotlivé významné oblasti jsou dnes vypracované škály geomagnetických anomálií, které mají absolutně chronologické hodnoty. Archeologické objekty z vypálené hlíny (pece, ohniště apod.) v sobě skrývají geomagnetickou charakteristiku své doby, kterou je možno magnetometricky dešifrovat a srovnáním s vypracovanou škálou anomálií pak příslušné objekty datovat. Dendrochronologie využívá studia letokruhů stromových kmenů použitých na stavbu prehistorických objektů. Má význam zejména v zemích růstu obřích stromů (kalifornská sekvoj, Douglassova jedle bílá, sosna žlutá) a v podmínkách, které zachovávají dřevěné objekty v čitelném stavu. V ně­ kterých zemích (Amerika, Rusko, sever Evropy) jsou vypracovány dendrochronologické škály v rozpětí mnoha staletí, které slouží jako vzorník pro datování nových objektů. K absolutní chronologii se používá lokálně ještě např. astronomických metod (tzv. Milankovičova křivka s lunečního záření), geochronologie (studium mikrovrstviček - "varvtl" - usazených na mořském pobřeží při odtávání ledovců), glottochronologie (datování pomocí zákonitostí vývoje a štěpení jazyků), petrochronologie aj. Při určování etnicity pravěkých kultur prošla prehistorie řadou vývojových etap, od původní­ ho naivního autochtonismu (v každé zemi se pravěké památky připisovaly předkům vlastního národa, což se neobešlo bez nacionalistických výstřelků) přes údobí skepticismu až po současné poznání, že archeologickou kulturu nelze apriori považovat za uzavřenou etnickou, sociální nebo hospodářskou jednotku: může jít o celek nadetnický, tj. v jediné archeologické kultuře se může skrývat více etnik, stejně jako jediné etnikum může být rozptýleno v několika archeologických skupinách či kulturách. Na etnos se dnes pohlíží vývojově v souladu s paleolingvistickými koncepcemi vzniku a vývoje lndoevropanů a jiných velkých jazykových skupin (srov. k tomu blíže sub ll. 2. 2): nelze např. promítat současné národy do dob původní indoevropské jazykové jednoty apod. Ve střední Evropě je dobou intenzivních etnogenetických pochodů doba bronzová (-2. tisíciletí); teprve od té doby lze sledovat počátky historických národností - ftalikú, Ligurů, Kelttt, Thráků, Illyrů, Germánů , záhy i Slovanů. Některé výrazné celky (spíše kulturní okruhy než kultury) doby hroznové již jsou považovány za etnokomplexy.- Ve vývoji poznání etnicity pravěkých kultur sehrála negativní roli tzv. sídlištní archeologie nacionalisticky orientovaného německého badatele Gustava Kossinny z prvých decenií našeho století; podle Kossinny se ,.ostře ohraničená" kultura měla vždy rovnat také zcela vyhraněnému etniku.

14

Náročným úkolem prehistorieje zjištování a rekonstrukce duchovního života pravěkých lidí. Duchovní život je sice možno chápat jako nadstavbu nad ekonomickou základnou, ale zároveň je tře­ ba vidět jeho autonomní společenskou funkci, která bývá častou inspirací rozvoje výrobních sil a společenských vztahl'• (tj. ekonomické základny samotné). Do sféry duchovního života pravěku zahrnujeme religiózní představy a projevy lidí (včetně zárodků filozofie), estetické vědomí (výtvarné, hudební, slovesné, pohybové, oděvní aj.), morální hodnoty a normy. zvykové právo, zárodky vědních oborů (astronomie, mediciny, matematiky, geometrie, stavitelství atd.), sdělovací pokusy (obrazová sdělení, zárodky písma), posléze i politické a etnické vědomí. Nadstavbové jevy života pravěkých lidí lze postihnout většinou jen deduktivně, studiem reliktů duchovní kultury v archeologických pramenech a pak zejména na základě etnologických analogií a náznaků historických zpráv (v době raně historické je situace příznivější). Poměrně úspěšné jsou pokusy o rekonstrukci vývoje náboženských představ (srov. k tomu sub 3. 2. 1), poznání výtvarného projevu, mediciny, astronomie (pravěká kalendária), stavitelství apod., naproti tomu oblast politických děj in, vojenství, světonázorových ideí atd. je badatelsky velmi nevděčná. Ke zjišťování hospodářských, ekonomických a sociálních podmínek života pravěkých lidí poskytují archeologické prameny přece jen některé využitelné podklady. Poměrně dobře jsme schopni postihnout vývoj lidských sídlišť a zpi'1sob bydlení, vlastní hospodářskou a výrobní činnost (lovectví, sběračství, zemědělství, dobytkářství, pastevectví, specializovaná výrobní činnost - "řemesla", směna a obchod), částečně i potravinový řetězec, oděvnictví, tělesnou kulturu apod., složitější je to s rekonstrukcí ekonomických vztahů, demografických poměrů a sociální skladby. V této oblasti jsme opět odkázáni na modelování situací, vytváření paradigmat a studium vývojových zákonitostí společenské­ ho pohybu, který se neděje chaoticky, nýbrž odpovídá vývoji a úrovni společenských výrobních sil. Základní vývojové paradigma sociálních poměrtl pravěku a rané doby dějinné přináší subkapitola o periodizaci pravěku ( 1. 6).

1. 4 Stručné dějiny archeologie Vývoj evropské archeologie probíhal zhruba ve třech etapách: l. starožitnické (asi do r. 1836, tj . rok zveřejnění trojdobé periodizace pravěku Dánem Christianem Thomsenem) 2. archeologické (empirické) (asi do konce druhé světové války) 3. syntetické (dosud). S termínem archeologie se setkáme již v antice, novodobá náplň tohoto pojmu však krystalizovala teprve od doby renesance. Dlouho byl pravěk chápán podle biblického modelu světa a na jednotlivé památky se hledělo jako na kuriozity či pouhé vzácné starožitnosti. Prosazením evolucionistických představ do dějin byly vytvořeny předpoklady vzniku třídobého dělení pravěku, jehož naivní předlohu najdeme opět již v antice. Druhou etapu vývoje lze označit jako dobu empirického poznávání a velkých objevů klíčo­ vých prehistorických lokalit (Pompeje, Trója, Mykény, Hallstatt, La Tene aj.), pleistocénního umění, kosterních zbytků předchůdců člověka atd . V té době vznikají také prvé výzkumné pracovní metody (Oscar Montelius) a archeologie se začíná konstituovat v samostatný vědní obor. Koncem této etapy se objeví prvé syntézy pravěku lidstva (Moritz Hoernes, Die Urgeschichte des Menschen, 1892; Lubor Niederle, Lidstvo v době předhistorické, 1893). Teprve poslední etapa je dobou racionálního výzkumu pravěku, kdy památky hmotné kultury jsou důsledně hodnoceny jako historický pramen. Ve většině kulturních zemí dochází k profesionalizaci oboru, k jeho nejprve extenzivnímu (velkoplošné terénní odkryvy), později intenzivnímu (nové speciální metody, aplikace obecných metod poznání, kybernetizace) rozvoji, k jeho vnitřní diferenciaci a ke vzniku nových, archeologicko-historicky pojatých novodobých syntéz pravěku jednotlivých zemí. V Čechách sahají počátky odborného zájmu o pravěk až k Josefu Dobrovskému a Františku Palackému (založení Archeologického sboru při Českém muzeu a časopisu Památky archeologické a

15

místopisné r. 1854). První přehled českého pravěku je dílem profesora starožitností na pražské univerzitě Jana Erazima Wocela (Pravěk země české, 1866). Po Wocelovi se stal vťtdčí osobností české archeologie Josef Ladislav Píč, představitel tzv. muzejní školy (hlavní Píčovo dílo: Starožitnosti země české,

1899- 1909). V čele pozdější opoziční univerzitní pražské školy stál Lubor Niederle, zakladatel moderní české archeologie a autor jedinečného díla Slovanské starožitnosti (1902-1925). Niederlovými nástupci na pražské Karlově univerzitě se stali Albín Stocký (Pravěk země české. Věk kamenný, 1926), Jaroslav Sehráni! (Vorgeschichte Bohmens und Mahrens, 1928) Jan Eisner (Rukověť slovanské archeologie, 1966) a Jan Filip (Pravěké Československo, 1948; Enzyklopadisches Handbuch zur Ur- und Fruhgeschichte Europas I ,2, 1966--1969). Nově r. 1919 založený Státní archeologický ústav (od r. 1953 Archeologický ústav ČSAV) budoval nejprve Karel Buchtela, po něm zejména Jaroslav Bohm (Kronika objeveného věku, 1941 ). Novodobým představite lem muzejní školy se stal Jiří Neustupný (Pravěk lidstva, 1946). Vedle oficiálních badatelů pracovala v Čechách -jako všude jinde také řada archeologů-amatérů, z nichž mnozí dosáhli evropského věhlasu. Moravská archeologie se vyvíjela v méně vlasteneckém klimatu než česká a za jiných podm ínek (na Moravě byla založena druhá česká univerzita až r. 1919, byl tu silný vliv Vídně a zemské Františkovo muzeum bylo dlouho ovládáno německou správou). "Otcem" moravské archeologie je nazýván Jindřich Wankel, jehož objevy v Moravském Krasu podnítily ve 2. polovině 19. stol. zájem o pleistocénní památky, na Moravě tak početné (Wankel byl také šťastným objevitelem legendárního nálezu z doby halštatské v Předsíni jeskyně Býčí skála). Skupina vlastivědných badatelů, soustředěná kolem J. Wankela, založila r. 1883 Vlastivědný musejní spolek v Olomouci, který vydával od r. 1884 vlastní Časopis Vlasteneckého musejního spolku (ČVMSO), na dlouhou dobu na Moravě jediné české odborné periodikum. Ze specifických amatérských podmínek vyrostli na Moravě významní archeologové, často učitelé. právníci nebo lékaři , např. Karel Jaroslav Maška, Josef Hladík, Jan Knies, Martin Kříž, Jaroslav Palliardi aj . Významné pro rozvoj archeologie bylo již také založení Matice moravské r. 1853, vznik brněnského českého Musejního spolku r. 1888 a zejména založení Moravského archeologického klubu r. 1906, u jehož zrodu stál vynikající moravský archeolog Inocenc Ladislav Červinka (Morava za pravěku, 1902; Slované na Moravě a Říše Velkomoravská, 1928), který této společnosti dal do vínku svůj časopis Pravěk. Bohatství paleolitických památek (Předmostí u Př·erova, jeskyně Moravského Krasu, Dolní Věstonice aj.) dalo záhy vzniknout samostatnému ústavu Anthropos při Moravském zemském muzeu v Brně, jehož světoznámým zakladatelem se stal vnuk J. Wankela Karel Absolon. Z významných představitel(• moravské muzejní školy je třeba jmenovat ještě Josefa Skutila, Karla Tihelku a Viléma Hrubého (Staré Město. Velkomoravský Velehrad, 1965). Po zřízení Masarykovy univerzity v Brně založí I na její Filozofické fakultě r. 1930 samostatný Ústav pro prehistorii a protohistorii Emanuel Šimek (Čechy a Morava za doby římské, 1923; Problémy moravské prehistorie, 1935; Velká Germanie Klaudia Ptolemaia 1-lV, 1930-1953), který se zasloužil o profesionalizaci archeologie na Moravě. Jeho nástupcem se stal František Kalousek. Neobyčejný rozvoj Archeologického ústavu ČSAV v Brně je spojen se jménem jeho dlouholetého ředitele Josefa Paulíka, jednoho z nejznámějších slovanských archeologů poválečné éry (Staroslovanská Morava, 1948; Staří Moravané budují svůj stát, 1960; Mikulčice. Sídlo a pevnost knížat velkomoravských, 1975). Rozvoj archeologie na Slovensku byl ztížen hungarizačním tlakem, který vycházel v předvá­ z uherské části habsburské monarchie. I když byla r. 1863 v Martině založena významná slovenská instituce Matica slovenská, počátky vlastního zájmu o pravěk sahají spíše k jednotlivým probuzeneckým osobnostem jako byli Andrej Kmet', Ján L. HoÍuby, Matyáš Kubinyi, Florián Rómer aj. Z iniciativy A. Kmetě vznikla r. 1893 Muzeálna slovenská spoločnost s Národným múzeem v Martině a vlastním časopisem. Teprve po r. 1918 se centrum kulturního života Slovenska přenáší do Bratislavy, kde je obnovena univerzita a založeno Slovenské národné múzeum. Zakladatelem moderní slovenské archeologie se stal prvý profesor prehistorie na Komenského univerzitě Jan Eisner (Slovensko v pravěku, 1933). Právě jeho zásluhou vyrostla na Slovensku řada profesionálních badatelll, kteří položili základy velkého poválečného rozvoje slovenské archeologie. Eisnerovým pokračova­ telem se stal Vojtech Budinský-Krička (Slovenské dejiny I, 1947; Pravek východného Slovenska, 1966), později Ján Dekan (Velká Morava. Doba a umenie, 1976) a Bohuslav Novotný (Encyklopédia archeológie, 1986). Založením Archeologického ústavu SA V v Nitře vyrostla za vedení Antona Točí­ ka a později Bohuslava Chropovského moderní základna archeologického výzkumu na Slovensku. lečné době

16

Významnou postavou archeologického oddělení Slovenského národného múzea se stala Ludmila Kraskovská.

1. 5

Současná

organizace české archeologie

Archeologický výzkum je v ČR- podobně jako v jiných kulturních zemích- postaven na profesionální bázi. Hlavní složky vědeckovýzkumné základny oboru jsou: Archeologické ústavy A V ČR (bývalé ústavy ČSA V, příp. SA V) Ústavy archeologické památkové péče (ÚAPP) Centrální i regionální muzea a jejich archeologická oddělení Univerzitní ústavy (katedry, semináře) Památkové ústavy. Nevylučuje se ani soukromá iniciativa při záchraně a ochraně archeologických památek, pokud je v souladu s příslušnou legislativou. Tak vznikla některá občanská sdružení (MENHIR se sídlem v Olomouci, ARCHAIA v Praze a v Brně) či nadace (Nadace Býčí skála se sídlem v Brně), jejichž cílem je podpora archeologických výzkumů a ochrana materiálního kulturního dědictví našeho státu. Kromě toho existuje Česká společnost archeologická (ČAS), nástupkyně bývalé federální Če­ skoslovenské společnsoti archeologické, která sdružuje většinu českých archeologů - profesionálů i některé amatéry (periodikum Zprávy ČAS); má také svoje regionální pobočky. Nově vznikly, příp. byly po roce 1989 obnoveny další spolky, např. tradiční Moravskoslezský archeologický klub (MSAK) se sídlem v Brně (periodikum Pravěk), Společnost českých prehistoriků (Praha), Včela čá­ slavská (Čáslav) apod. Mezi základními institucemi existuje dělba práce. Archeologické ústavy AV ČR (Praha, Brno) (na Slovensku AÚ SAV v Nitře a v Košicích) jsou zaměřeny na základní vědeckovýzkumnou činnost a jejich publikační výstupy (periodika Památky archeologické, Archeologické rozhledy, Pře­ hledy výzkumů, Studie, některé edice apod.). Ústavy archeologické památkové péče (Praha, Most, Brno, Olomouc) pečují o záchranu a evidenci archeologických nalezišť v terénu, ohrožených zásahy do zemského povrchu (stavby dálnic, továren, vodních nádrží atd.); kladou si samozřejmě také věde­ cké a publikační úkoly. Podobné povinnosti (s důrazem na ústřední evidenci a předstihové zajištění preventivních archeologických výzkumů) mají Památkové ústavy (Praha, Brno, Olomouc, Ostrava) v čele se Státním ústavem památkové péče (SÚPP) v Praze. Naše muzea, ať centrální (Národní muzeum v Praze, Moravské zemské muzeum v Brně, Slezské muzeum v Opavě; na Slovensku Národné múzeum v Bratislavě), nebo regionální (okresní, městská), jsou pověřena především péčí o řádné uložení a evidenci archeologických památek, jakož i o jejich prezentaci (muzejní expozice a výstavy); archeologická odělení muzeí se však podílejí také na záchranné činnosti v terénu i na vědecké a publikační činnosti v oboru (Časopis Národního muzea, Časopis Moravského zemského muzea, Časopis Slezského muzea atd.). Konečně univerzitní ústavy (Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK v Praze, Ústav archeologie a muzeologie FF MU v Brně, Ústav historie a muzeologie FPF SU v Opavě~ na Slovensku Katedra archeológie FF UK v Bratislavě a Katedra histórie a archeológie FHV VŠP v Nitře) mají na starosti především výchovu nových generací profesionálních archeologů a badatelů pří­ buznýcvh oborů, kromě toho jsou samozřejmě také prvořadými vědeckými institucemi s vlastními časopisy (Praehistorica Praha, Sborníky prací jednotlivých fakult). Archeologický výzkum v rámci celé ČR koordinuje Ústřední archeologická komise (Praha), která se rozpadá do regionálních subkomisí (např. jihomoravské, severomoravské, středočeské. jihočeské atd.). Archeologické výzkumy jsou u nás financovány grantovými agenturami (GAČR, GA AV Č R, Fond rozvoje vysokých škol, granty Ministerstva kultury, příp. zahraniční granty) na základě konkurzů. Archeologickou vědu reprezentuje vně republiky Archeologický národní komitét. Archeologické památky jakožto podstatná součást národního materiálního kulturního dědictví jsou v ČR majetkem státu a jako _takové jsou také státem (státními muzei) spravovány. Nejsou před­ mětem prodeje a nesměji být vyváženy do zahraničí. Ochrana památek je zajištěna zákonem. Počát­ ky zákonodárství v oblasti památkové péče sahají hluboko do minulého století, prvé skutečně kvalitní

17

právní normy se však této oblasti dostalo teprve Zákonem o kulturních památkách č. 22 Sb. z r. 1958: tento zákon platil dlouho za jednu z nejvyspělejších právních norem v oblasti památkové péče nejen u nás, ale i v zahraničí. Navazovaly na něj další předpisy, zejména vyhláška o dokumentaci staveb z let 1966 a 1981. Zatím posledním legislativním aktem je Zákon o státní památkové péči č. 20 Sb. z r. 1987, resp. jeho porevoluční novela, která měla vytvořit předpoklady pro kodifikaci zákona zcela nového (r. 1997 nový zákon ještě schválen nebyl). Důležitý je také Zákon o vývozu předmětů kulturní hodnoty č. 71 Sb. z r. 1994.

1. 6. Periodizace pravěku a rané doby dějinné Periodizace dějin je členění vývoje lidské společnosti na dílčí úseky podle předem stanovených kritérií. Periodizace pravěku má ovšem svoje specifika, která vyplývají z podstaty archeologických pramenů. S nejstaršími pokusy o členění pravěku lidstva se setkáme již v antice (Hésiodos, T. L. Caru s, P. O. Naso aj.); tehdy sice šlo vesměs o spekulativní či intuitivní názory na vývoj lidstva, ale skrývaly se v nich již zárodky vědomí technologického pokroku a vývoje surovinové základny (kámen, bronz, železo apod.). Ve středověku se stalo předělem vývoje lidstva jmenovitě přijetí křesťanství a zavržení starého "pohanského" náboženství. Teprve nástup evolucionismu na přelomu 18. a 19. stol. přinesl rozpracování technologického periodizačního hlediska pro nejstarší dějiny lidstva. Technologická periodizace je dosud nejpodrobnějším a nejužívanějším členěním pravěku. Oproti jiným periodizacím (např. geologické, klimatologické, etnologické, sociálně ekonomické) má nepřekonatelné výhody ve své podrobnosti a výstižnosti. Surovinové (technologické) periodizační kritérium aplikoval v archeologii na prahu nové doby Dán Christian Thomsen. Písemná formulace jeho trojdobé periodizace pravěku (doba kamenná, bronzová, železná) z r. 1836 položila základy dnešního jemného členění evropského pravěku lidstva. Současný periodizační systém je výsledkem usilovné práce celých generací badatelů, je opřen o výsledky četných stratigrafických, typologických a nově i kybernetických studií a má také poměrně stabilizovanou absolutně chronologickou hodnotu; s daty upravenými pro poměry ve střední Evropě je zachycen na přiložené tabulce. Geologické periodizace se běžně používá v pleistocénní archeologii (při dílčím dělení paleolitu a mezolitu), pro mladší úseky pravěku význam nemá. Klimatologická periodizace vystihuje vývoj podnebí v pleistocénu a holocénu, je však příliš hrubá. Svého času dost rozšířená (a zejména marxistickou historiografií prosazovaná) etnologická periodizace vychází z pozorování života amerických Indiánů etnografem L. H. Morganem, které zobecnil B. Engels (Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, 1884). Tato koncepce rozlišuje 3 základní vývojové etapy lidstva: divošství a barbarství spadá ještě do pravěku, civilizace se vynálezem hláskového písma kryje již s dobou raně historickou. Obě prvé etapy se dále člení vždy na 3 fáze: divošství nižší (vznik článkované řeči), střední (vynález ohně) a vyšší (vynález luku a šípu); barbartsví nižší (zemědělství, chov domácích zvířat, hrnčířství), střední (objev kovu, monumentální architektura, stavba zavodňovacích kanálů) a vyšší (tavba železné rudy). Ani tohoto systému se dnes již, ani v archeologii, ani v etnologii, nepoužívá. Logickým pohledem na proud dějinných změn je sled vývoje společenských vztahů- sociálně ekonomická periodizace, která předpokládá globální následnost několika základních společenských formací: prvobytné, otrokářské, feudální atd. Pro pravěk je tu ponecháno poměrně málo vnitřně členi­ telného prostoru, protože pravěk se v podstatě kryje se společností prvobytnou. Tu lze sice hypoteticky dále dělit (raná, rozvitá, rozpadající se prvobytná společnost, náčelnictví či vojenská demokracie), ale ani tyto dílčí společenské fáze nejdou do takových jemných vývojových horizontů, které je schopna postihnout periodizace technologická.

18

Archeologická periodizace

Datováni

+ 950 + 800

~ 111 >

2mladohradištn1 ;>1.

I I I

Cll c;

I

§ o~ stf'edohradištní .....

r~

(J)

10

+ 600- r~

~

l

~

+ 568

I I

ptedhradištní I

+ 400

DOBA !Ul!SKA

o DOBA LATtNSKA

\ C)

civilizace

starohradištní

STt!iOVAN! NÁROOŮ

-

Etnografická periodizace

- 400

DOBA HALSTATSKA

I

• I I I I I I I I

Sociálněekonomická

raně

teudáln1

společnost

protofeudálni

společnost

systém

...., > ~

..,""

I

• •

'8a.

I I

o .c

Cll

Cll

....c ....>

ptedfeudálni

společnost ~

.., rozložená prvobytná

společnost

.c (J

w

kmenové svazy

~

~

10

náčelnictví

~

~ 'tl o w a.

(vojenská demokracie)

....c

rozložená prvobytná

w ~

10

g.

~

vyšší barbarství

- 750

!

I

rané státni útvary

•• I

Organizačni

per iodL:ace

společnost

.Q

o

w

DOBA BRONZOVA - 2.000

střední

barbarství

~

- 4.000

ni!§! barbarství

lcDeny

I I I I I

RN!OLIT N'EOLIT

rozpadajíc! se prvobytná spol. I I

I

rozvinutá prvobytná

společnost

exogamní rody, klany

- 6.000

....

MEZOLIT

...,>

- 8.000

vyšší divobtvi

- 10.000 - 40.000 -

E-
o

.>
Cll

Ul

o. ~

"'a

o .,...,

starý

rodů

Cll

>

- 1,000.000 - 3,000.000

~

.c

...l

~ Clo

1o

'41

Cll

H

o ~

- )00.000 -

a

..,.... Cll

pozdni

vznik prvobytné

společnosti

endogamní rody

I

I

Literatura Aitken. /11. J .. Physi,·s and ArclweolofZ\', Nell' York - London 1961 Rmr::ek. J /Juchmfdek. M. (eds_). No1·é archeologické metody I. Třídění materiáfu. Praha f 971: fl_ f'rOSfJekce. Praho ( 9-;-1 lluu::ek. .1. fJucln·ofdek. M.- Kostomitsopoulos. P. Skfená1". K. Dějiny arclreofugie. Pr·olra 1976 !Jofrm. J .. Studie o periodi::oci pmrékfclr dějin, PA XLII '. 1953, 1- 32 Bosch Gimpera. P.. Les Inda - Européens. Poris 1961 !Judit. I. 7.. •~~~ ~tus, jo::yk a kultumí 017/ropofogie, Praho Triton 1995 11uclro, r.. Archeomagnetick)'• ~:1'zlmnr a jeho ryufití pro w·čoi 'ÓIIÍ stáN archeologick)'ch ohjektri, AR Xl '/1, 1965. 19R 239 Clarke, D. L. Analyticof Archaeology. Londmr 1968 ('o/es. J !\4.. Erperimenla( Arclweology. London (980 c'emík. r -~. J1~1·.š/ienkm:1í experiment o produkcio ideí. Bratisfom 1972 F-fiode. M. Dcjřn_l ·náhnfensk)'clr predstáv a ideí'- Od doby kamennej po eleusínske mystéria. Brotisfam 1995 l:.[lgers. fl_ .J.. Eil!frllmmg i11 die I 'orgescllichle. Miinchen 1959 Erhart. A., fndoew·of1Ské ja::yky. Srn1'11á1·ací jimologie a mo1jofogie. Proha 1982 1-"ef[!enlrauer. F.. Einfiihnmg in die Urgeschiclrt.~(orschung. Freibwg 1973 F'euslel. R. , Urgeseflsclraji. J::ntsfehrmg und Entwickfung so::iofer l "erlriiftnisse. ll'eimar 1975 nfip. J , Umělecké l'emeslo ,. prm·éku. Praho 1941 Fleming. S. Thermolurninescence Teclmiques in Arclraeofogy, Oxfm·d 1979 Fronto1·. G. S. Pinke1·ic'. A. A .. GeQ(izika ,. archeologii. Leningrad 1966 Gen ing. F_ I·_ (ed ). lspolzomnie metodo1• estestvennyclr nauk v archeologii (Sbomik naučnyclr trudm·). Ki ev 1978 Uojdo, !tf_, Letecká archeologie 1' Ceclrách. Pmha 1997 //ašek. I ·.- MěN11slg'. Z., Geofy::ikáhrí metody v archeologii na Moravě. Brno 1991 1-fensef, W., Archeologia i pralristoria. Studia i szkice, Warszawa- Wroclaw- Krakr>w- Gdansk 1971 !-ler1sel. W . .1rcheologia .:ywa. Wors=mra 1983 llc11Sef. H'. - Donato. G.- Taboc=_l'IÍski. S (eds. ). Teor·ia i prak(l'ka badan archeoloKic=nyclr I. l'rzeslonki metodolo[!ic::rre. lf'roc(mr ll'ars::awa Krakáw Gdorísk- Lód.: 1986 liermmm, J .. Archiiologisclre Kult uren und so::ialokorrornische Gebiete. EAZ 6. 1965, 97- 128 1/ermmm. J. (ed.). Modeme Probleme der Archliologie, Ber/in 1975 Horská, P.- lútc'era, M. - Mour. E. - 5itloukol, Af.. /)ětstt·í, rodi110 a stáN v dějinách Evropy, Pro/ra 199() Janku/m, li . Einfiihrung in die Siedlungsarchtiulogie, Berfin- Neu· J'ork 1977 Kaj1jukštis. '-. A. Gala::ij. G. '- Š'ijotm·. S G. (eds). Dendro clw01rologija i dendrn-klimntologija. Novosibirs~ 1986 Kóčka. ll'.. Zogadnienia etnogene::y ludów Europy. lf'roclaw 1958 Kola. A. Wilke. G.. Arclreofogia podwodna I. Torwí 1985 Kolčin. B. A .. Arclreolog(ia i jestes/l'enT~J!ie rrauki. Moskm 1965 Kolčin, f3. .4. (ed.). Evtesfl•eml_l'e nauki i archeolo[!ija v izučenii drevniclr proi=rods/V, Moskva 1982 Kolt'in, B. .-I. é'emyclt, /1'. IJ.. Dendrochronolog(ia l'Ostočnoj El'ropy (.4bsoljwnye dendrochronolo[!ic'eskie .~ka~1 · s 788 g. po 1970 g .. !lfoskm 1977 1-.:ot1eérr_1\ K. Rudná lofiska. Ostml'a 1955 Kossi11na. G.. Ursprung rmd I 'erbreitunf! der Germanen in vor- und ji-iilrKeschichtlicher Zeil. Mannus- 13ibl. 6. li'lir::hurg 1928

Kostr=-e1rski, .!. D::.ieje p olskiclr badmí prehistoricznych. Po::naiÍ 1949 Košnar. L.. Archeolo[!ie a teclrrrické metody. Filo::ojický časopis éSA 1' X/1!5, 1964. 744 752 A"ostuNk. P.. Užití kamene I ' prm•éku, Mikulor 1984 A'udmóč, J., Zlato 1' Pootaví. Písek 1971 l"aet, S J .. Arclreologija ijejproblemy, Worszmi'O 196() Lamprecht. A.. l'raslovanština, Brno 1987 Uhby. ll' . Radiocarbon Dating. Chicago 1955 Mafi1ra. J., 1l1etody exf1erimentu 1· archeologii, Studie A ÚB 1'11111. Praha 1980 Malina. J 1'ošíček, z. Arclraeofogy yesterday arrd today: Tlre development of Arclraeolog~· in the scie11ces and lwmmrities. (' nmhridge 1990 Marek. J. Problematika periodi;:ace S\'élotýclr o nošicf1národních dějin (teze pr'ednáš!..)). Brno 199() Masson. I ·. U. Ekonomika i socinfn_1j s/roj dreV11iclr obšéestv. Leningrad /976 Mnsson. r M. A'lassi(ikac{jo v arclreofo[!ii. Moskva 1990 Milell'ski. T . .le::yko=nmrstlro, Wars=awa 196 7 .1/rá=ek. .1.. Drahé kamell)' 1· prm·éku MomVF a Sle::ska. Brno 1996 Miiller Kmpe, fl. Ei11flilmmg in die i'orgesclrichte, 11/iinchen 1975 1\:'arr. K. Urgesclricllle der Kultur, Stuttgart 1961 Neustup11_1··. E. .. ibsolutní clrrono/of!ie neolitu a enenlitrtt•e str'edrri ajilrov;:·clrodní En·opě, S /A XI Fl. 1968. 19- 60 NeiiSIIIJI11f', E.. Demogra_fle prol'ék:)'clr poMebišt: Pralra 1983 Neustup11_1;. E.. Arclroeolof!ical met/rod, Cambridge 1993 Neustupn_\·, J. . Náhoženst1·í prm·ěkélro lidstl'a v c'eclráclr a 110 Morm•ě. Praha 1940

20

NeuslupnJí. J . K metodám archeoloRické práce. CNM Praha CXXI 'I. 195 7, 49- 75 Némec. I . Slova a dějiny. Praha 1980 Nosek. M , Metody v klimatologii, Praha 1972 Olsson, I. U. (ed), Radiocarbon l'ariations and Absolute Chronologie. Stockholm 1970 Pope. W , 1/istogramme neolithischer uC- I.Jaten. Germania 57. 1979, 1- 51 Pleiner, R.. Základy slovanského :elezářského lmtnictvlv éesk)'clr zem leh. Praha 1958 Pleiner, R.. Staré evropské kol'(ířsfVí, Praha 1962 Pleslol•á Štiko1·á. E. (ed.). Geofy::ika a archeologie, Praha 1983 Podbors f...}'. r·.. Nábotenství na.fich prapředkti, Bmo 1994 l'odborsk)'. r ·.- Kn::doi'(Í, E. - Koštuřílc, P.- Weher. Z., Numerick)í kód moravské malované keramiky. Brno 197í Pol/a, /J., Archeo/ágia na Sfo,·emkul· minulosti, Martin 1996 Rulf J .. Archeolof!ie - matematika - počítače, Zprávy ČSSA 35, 1989, 1- 28 Sejbal. J.. Základy peněžního v_\1'Cy·e, Bmo 1997 Shnckiey, M.. F.nvironmental Archaeology, l,ondon 1981 Scherer, A. (ed.), Die Urheimat der lndogermnnen. Darmstadt 1968 Schlelle, F. (ed.), Wege ::ur Datiemng und Chronologie der Urgescltichle, Ha/le- Berlin 1975 Sklená!.. )oj

+I ·.-4

WAAL

~

o

Ql

.-i l'CS

l'CS

+I t1l

KALVARIJA (Litva)

ll. \>t

~

1-4

Ci lXl H

c:Q

c:Q

~

~:s H

>

E BU R O N TEGELEN BRtlGGEN

DAUMANTA I (Litva) 2-3 mil.

23

2. 1. 2 Geologie pleistocénu Tvorba geologických uloženin v pleistocénu měla značný význam pro definitivní vzhled povrchu Země i pro pozdější hospodářskou činnost člověka. Rozlišují se 3 hlavní typy kvartérních uloženin: ledovcové, suchozemské (terestrické) a vodní (akvatické). Zalednění bylo jednak pevninské (kontinentální), jednak vysokohorské. Pevninský ledovec pokrýval celou severozápadní, severní, severovýchodní a část střední Evropy. V dobách nejsilnějších náporů zasáhlo kontinentální zalednění i severní hranice ČR. Ledovec pokryl také část amerického kontinentu a velké plochy severní Asie. Horské zalednění vzniklo zejména ve vysokých polohách, např. v Alpách, Tatrách, na Šumavě, v Krkonoších, místy i na hřbetech Českomoravské vrchoviny apod. Činnost ledovců výrazně profilovala tvářnost krajiny: patrný je zejména poslední ledovcový reliéf. Základním typem ledovcových uloženin jsou morény (čelní, boční, bazální), tj . masa hornin sunutá a nakupená postupujícícm ledovcem. Jejími součástmi jsou i větší kusy hornin, tzv. souvky či bludné balvany (eratica). Největší bludné balvany dosahují v průměru i několik desítek metrů . Nejvýrazněj ším i doklady horského zalednění jsou ledovcové kotle (kary, cirky), dnes často zatopené ("mořská oka", "plesa"), a údolí neckovitého profilu, vyvrásněná ledovcovými splazy. Mezi bludnými balvany se občas vyskytly tak veliké kusy, ie v nich mohly být zaloieny menší kamenolomy. zejména v oblastech, kde je o kámen nou=e. Největší bludný balvan severní Evropy se nachází v Estonsku, nedaleko Talinu. na pobřeží Baltského moře : je nazýván .. Kabali kivi" (Kaple- kámen). Jde o skalisko žuly (obvod 58 m. největší výška 7 m) plivodem ze středního Švédska, které je předmětem zájmu ochránců přírody.

Obr. 2. Bludný balvan s

pamětni

deskou P.

Bezruče, umistěný

24

v parčiku v Kravařich na Opavsku.

Na našem rízemíje 1'ada bfudn:vch kamemi zachována pod severomoravskými Jeseníky, ;;vf. v Osoblažském ' J'béžkll. Mnohé z nich jsou umístěny jako památní!..}' v sadech mést (např. Krnov, Opava aj.) : v Krnově byt např. :: bludného blok11 kamene zbudován pomník J. IV. Goetha, v Kravařích je na upraveném bludném kameni umístěna pamětní deska P Be=ruée atd. Nejvé/Sí bludný balvan (325 cm dlouh)\, I 30q těžký) se naše/u nás v Porubě. Posunem kontinentálního ledovce k jihu se dosraly i na naše území kusy kvalitnfho severského pa=ourku. Tento glactgenní materiál neušel po=omosti paleolitick)''Cit lidí, kteří jej využíl'Oii k ~~í·robé s1}'Cir nástroju.

Ze suchozemských sedimentů jsou důležité zejména usazeniny naváté (eolické), jmenovitě tzv. spraše. Spraš (cihlářská žlutka) vznikla navátím prachových zrn z mrazem rozpraskaných horských čel na návětrné svahy a dal ším půdotvorným pochodem (zesprašněním). Tvoří mohutná (několikametrová) souvrství, která představují jakousi kroniku pleistocénu: sprašové n ávěje se tvořily v době největš ího náporu chladu, zatímco v interglaciálech vznikaly na jejich povrchu v souvis losti s rostoucí vegetací humózní vrstvičky. Spraš je bohatá na živiny, je porézní a má schopnost vzlínavosti vlhkosti. Stala se základem nejúrodnější půd (černozemí). Nejstarší neolitické zemědělské osady vznikaly z..1konitě právě na sprašových půdách . Pro archeologii mají význam také jeskynní sedimenty, ať již autochtonní (vzniklé přímo v podzemí) nebo alochtonní (pocházející z povrchu) nebo antropogenního původu . Mezi vodními sedimenty se rozlišují fluviální (naplaveniny tekoucích vod), limnické či lakustrinní (usazeniny stojatých vod) a pramenné (vysráženiny minerálních pramenů č i pramenných potoků). Zvláštní význam mají sedimenty rašelinné, v nichž se dobře konzervovala pylová zrna rostlin, příp. zachovaly i další organické materiály.

2. 1. 3 Vývoj podnebí v holocénu V posledním (wOrmském) glaciálu se vystřídalo několik studených výkyvů. Postglaciálu beztzv. mladší dryas, kdy kraj inu naposled ovládly stepní až tundrové vegetační formace. Začátek holocénu charakterizuje oteplení a opětné zalesnění krajiny. Pleistocén skončil kolem r. - 10.000. Jím také skončila starší doba kamenná (paleolit) ve vývoji lidstva. Poté se stabilizovaly geomorfologické poměry staré Evropy, dotvářel se vzhled Baltu a dále se vyvíjelo podnebí: Preboreál je vstupním obdobím holocénu, dobou vyznívání epipaleolitických kultur. Zpočát­ ku chladné podnebí (roční průměr až o 5°C ni žší než dnes) se postupně otepluje a zvlhčuje. Boreál je dobou pokračujícího oteplování přičemž teplota vzrůstá rychleji než vlhkost, takže podnebí nabývá kontinentálního ráz u (průměrné teploty byly až o 2°C vyšší než dnes). Do boreálu spadá vývoj mezolitických společností. Atlantik přináší nárůst vlhkosti (srážky byly až o 60-70% vyšší než dnes) a teploty (v klimatickém optimu byly průměrné teploty vyšší až o 3°C než dnes). Podnebí nabývá oceánský ráz. Nastává rozvoj lesů. Do atlantika spadají mladš í vývojové fáze mezolitických formací a nástup neo litické civilizace, která - vzhledem k postupnému šíření od jihu k severu- spadá ve střední Evropě spíše až do konce atlatika. Epiatlantik přináší střídání vlhkých a suchých výkyvů s postupným ub)rváním vlhkosti (teploty v průměru o l- 2°C vyšší než dnes). V oblastech nedotčených člověkem přináší epiatlantik dal ší rozvoj lesů, jmenovitě smíšených doubrav. Do epiatlantika spadá vývoj mladšího neolitu, eneolitu a doby bronzové. Subboreál znamená dočasný návrat suchého klimatu s teplotním průměrem o l-2°C vyšším než dnes. Vysušování některých oblastí v Evropě a Přední Asii podnítilo stěhování některých skupin lidu popelnicových polí, mj. také útoky tzv. mořských národů na středozemní civilizace. Subatlantik přinesl opět vcelku vlhčí, avšak také chladnější podnebí. Spadají do něho doba hal štatská až raně historická. Asi kolem r. 1.000 nastupuje mladší úsek subatlantika, označovaný také jako subrecent. Subrecent je již silně poznamenán lidským zásahem do přírody. Nastává opětné mírné vysušování a zvýšená kontinentalita podnebí, které je vcelku srovnatelné s naš í současností. prostředně předcházel

25

2. 2 Antropogeneze Výklad procesu antropogeneze (vzniku a vývoje lidí) může podstatně ovlivnit světonázorovou orientaci soudobého člověka; je tedy antropogeneze také významným problémem filozofickým. Zrození člověka bylo odedávna vykládáno pouze dvěma zásadně odlišnými způsoby: buď kreacionisticky (stvoření bohem) nebo evolucionisticky (vývoj z živočišné říše); v současnosti k tomu přistupuje ještě fantastický výklad E. v. Danikena o zásahu "bohů"- bytostí z jiné planety do vývoje živočichů na Zemi (člověk je "umělý mutant" opice), který ovšem patří spíše do literatury typu sci- ti. Z hlediska vědeckého je nutno odmítnout také názory o stvoření člověka nějakou vyšší transcendentní bytostí. Vlna tzv. vědeckého kreacionismu, vzedmutá např. v USA v 80. letech, opadla bez většího ohlasu. Důkazů o stvoření prvotních lidí, jak je to vylíčeno např. v křesťanské bibli, není. Vědecky lze sledovat pouze evolucionistý model antropogeneze. Primitivní vývojové názory na vznik člověka se objevily již ve starověku (Anaximandros, Empedokles, Lucretius). S novodobou evoluční teorií živočišného světa vystoupil zejména Jean Baptiste de Lamarck (1744-1829) . .Její vě­ decké základy však položil teprve Charles Robert Darwin ( 1809-1882) v dílech "0 původu druhů při­ rozeným výběrem" ( 1859) a "Původ člověka a pohlavní výběr" (1871 ). Darwin doložil, že člověk a lidoopi jsou nejvyššími články živočišné říše a že v dávných dobách měli společného předka (Common Ancester),jímž byl jakýsi "starobylý člen vývoje". Záměrně vulgarizované úsloví, že člověk pochází z opice, je tedy zásadně nepravdivé; mělo sloužit v boji proti vývojové teorii, kterou z hlediska filozofického analýzoval Friedrich Engels (I 820- 1895): při vývoji člověka položil důraz na faktor tvořivé práce, která přispívala k rozvoji intelektu a byla sama zpětně vyšší úrovní mozkové činnosti povzbuzována. Poznání procesí'• antropogeneze prodělává svl'1j vývoj dodnes. Ještě poměrně nedávno platné představy o lineárním čtyřstupňovém vývoji rodu Homo (australopithecus - pithecanthropus - neandertálec - sapient) se dnes jeví jako silně zjednodušené a tudíž nesprávné. Vznik člověka představoval velmi komplikovaný proces s odštěpováním slepých vývojových větví, v němž při platnosti zákona reverzibility vývoje není snadné určit přesně tu vývojovou linii, která vedla k dnešnímu člověku. Každopádně je proces antropogeneze velmi složitý a dlouhodobý: nelze jej -ani symbolicky- vtěsnat do krátkého úseku biblického stvoření.

2. 2. 1 Postavení člověka v živočišné

říši

Proces antropogeneze řeší paleoantropologie (věda o člověku), která studuje člověka z hlediska J)rlogeneze. Čerpá ze srovnávací anatomie, genetiky, embryologie a zoologie, hodnotí přímé zbytky skeletů fosilních lidí a jejich předchůdců a sleduje i rostoucí kreativitu základních vývojových druhů rodu Horno. Na člověka pohlíží jako na součást živočišné říše, jako na vrcholové stadium řádu primátů:

Řád: PRlMATES - primáti Podřád: ANTHROPOIDEA - vyšší primátu Nadčeleď: HOMlNOJDEA - hominoidi Čeleď: HOMINIDAE - hominidi Rod: HOMO LlNNAEUS 1758 Druh : HOMO SAPIENS SAPIENS Poddruh: HOMO HABfLIS -člověk zručný HOMO ERECTUS - člověk vzpřímený HOMO SAPIENS - člověk moudrý

26

w3

~o

2

.::: IQ)

~

~

o o

w

:L

fl(

R

Ul ·~ Q)

>

...-i

lol:

ll.

M-R

..,.

·~~

'&~

~

~

G

'i../

§

•

• • • •

.~

~ A.,o

• • presapient (Steinheim)

• •

..,.

(J ~

•

protosapient (Ehringsdorf)

Homo sapiens

•

.••

• • • • • • • • • ••• •

.

-

~

H

•

u

•

Propliopithecus Aegyptopithecus

oligocěn

•

~

•

•

vyšši primáti ("opice"): Amphipithecus

l:z:l

E-4

~

.§ Q)

>1-4

+I Ul

l:z:l-

..:l fl(

H

c H :z: ~ o

= -12,000.000

t

"'

+l 111

-

H

c -25,000.000

-

-40,000.000

-

-60,000.000

-

H

o :z: H

Pondaungia

eocěn

primáti ("poloopice")

:1:

o paleocěn

-300.000

-3,000.000

Dryopithecus Proconsul africanus

miocěn

o

-1,500.000

Australop1thecus

•• • • •

..:l

ll.

Sivapithecus

~

:.:

•

•

pliocěn

-150.000

o

E-1H

o

=

•

• Homo erectus • • habilis Homo

"'a

...-i

-40.000

••

• • • •

'i..!.I,;

M

G-M

• • • •

~

R-W

+l ~

'i../

§" ~

->..

'O

• • Homo sapiens sapiens

~

w ~

• •

:.....

.~

tJ::

praprimáti

-70,000.000----

V procesu antropogeneze v nejširším smyslu slova je třeba rozlišovat stadium hominoidní či prehomidní (vývoj primátů zahrnující vymřelé i žijící druhy lidoopů), stadium hominidní (subhumánních hominidů - tvorů bipedální chůze se změněnou anatomií pánve a dolních končetin) a stadium vlastního rodu Horno, odlišujícího se od předchůdců prací, myšlením, řečí a v důsledku toho i dalšími anatomickými změnami včetně zvětšeni mozkovny a nové struktury mozku. Ve srovnáni s živočišnou říší je člověk tvorem evolučně mladým. Přesto představuje vrchol dosavadního vývoje živočišstva na Zemi. Jako jediný zabydlel téměř všechny ekologické zóny země­ koule, vytvořil vyspělou civilizaci a úspěšně začal usměrňovat působení přírodních zákonů. Antropogenní zásahy do přírody podstatně změnily ráz krajiny a ovlivnily (ne vždy k lepšímu) životní prostředí na Zemi. Otázkami vztahu člověka a přírodního prostředí se zabývá tzv. environmentální archeologie.

27

-10 tis.jdosud

- 100/-10 t i s. sap . neande rthalenais

-130/-40 tis.

I

-250/-100 tis.

-118/ 018

.u. atricanUII

I

robuatua aethi opicus -2 15/1 15

• il.

boisei

-4/-2

-16/ -5

I

I

•il. mil. -

~ Obr. 3. Vývojový kmen rodu Horno.

2. 2. 2 Přehled vývoje primátů 2. 2. 2. 1 Stadium hominoidní Na počátku třetihor (paleocén) již existovali ranl primáti (praprimáti) . Na ni navázali živočichové schopní adaptovat se k životu na stromech, jejich! vývoj trval až do eocénu, kdy se objevili prvni skute~ní primáti (.. poloopice'"). Jeftl koncem eocénu nastoupili vývoj vyfší primáti (.. opice"): ti se záhy rozdllili na 1ízkonosé primáty Starého svita a ploskonosé primáty Nového svita; proces antropogeneze se nadále odehrával pouze v oblasti Starého svita, zejména v Africe a v jižním pásmu Eurasie. Paleoantropologické objevy se zdály nejprve potvrzovat Darwimiv předpoldad asijské (dálnivýchodnf) kolébky lidstva, novéjlf nálezy kosternich zbytků vlak dnes jednoznaénl prefenljí Afriku. K nejznáméjllm dnes studovaným představitelům pokročilých (antropoidních) primát1i patři Amphipithecus a Pondaung ia, nalezení v eocénnich vrstvách v Barml (stáři až 44 mil. let). Prokazatelné doldady vyššich primátú pak pocházej[ z egyptski oázy Fajjúm: jde o Aegyptopltheca a Propllopitheca, staré cca 37- 31 mil. let.

28

Vývoj skutečných hominoidů ("lidoopů") započal ve spodním miocénu, podle současných znalostí ve východní Africe, a odehrával se před cca 25 až 16 mil. lety. Hlavními zástupci těchto. zřejmě již značně se diferencujících hominoidů jsou Proconsul Africanus, Dendropitbecus, Limnopitbecus a do Eurasie vycestovavší Dryopitbecus. Ve středním a svrchním miocénu (před 16-5 mil. lety) afričtí hominoidi zatim ze zorného pole vědců téměř mizí, naproti tomu se do něho dostávají eurasijští "lidoopi". Je to především asijský Ramapitbecus (nazvaný podle mýtického staroindického hrdiny Rámy na základě nálezu v Sivalických horách v Indii r. 1934); podle starších představ mohl být Ramapithecus již pokročilejším hominidem, tj. přímým předkem rodu Homo, dnes však je řazen do širší skupiny hominoidů druhu Sivapitbecus. K nim dále patří asijský Gigantopithecus a přežívající evropský Dryopitbecus, objevující se pod různými označeními (např. Bodvapithecus v Maďarsku, Udabnopithecus v Gruzii apod.), na různých místech Starého světa (srov. také jeho nález u Děvínské Nové Vsi na Slovensku) ještě ve vrstvách starého pliocénu. Eurasijští hominoidi byli nuceni v dobách počínajícího se ochlazování a po vystřídání lesních pokryvů savanami sestupovat ze stromtt a přizpůsobit se život na zemi: to si vynutilo postupné napři­ mování těla, bipedální chůzi a uvolnilo paže pro budoucí pracovní činnost; nejnovější paleoantropologické výzkumy ukázaly, že přizpůsobení ruky k pracovní činnosti předcházelo progresivním změ­ nám mozku hominidů. Pokročilí dryopitékové byli převážně vegetariáni, ale příležitostně snad konzumovali již i masitou potravu, sdružovali se do tlup a k obraně používali větve a kameny. Byli vysocí asi I m a měli ještě mnoho primitivních tělesných znaků. 2. 2. 2. 2 Stadium subhumánních

bominidů

Skutečné hominidy reprezentuje druh Australopitbecus (,jižní opice"- název podle původ­ ních představ o jeho rozšíření v jižní Africe). Australopitékové žili ve svrchním pliocénu až nejstarším pleistocénu, tj. před cca 4- 2 mil. lety. Šlo o velmi variabilní a dlouho a složitě se vyvíjející populaci . K jejím nejstarším zástupcům patří nálezy z Hadaru v Etiopii, z Laetoli v Tanzánii a z naleziště Swartkrans v jižní Africe, známé pod druhovým názvem A. afarensis; nejpopulárnější z nich je rekonstruovaná kostra "Lucy" z Hadaru. Další známé druhy australopitéků jsou A. africanus ("taungské děcko"), A. aetbiopicus ("černá lebka"), A. robustus, a A. boisei ("louskáček"); k australopitékům se počítá také tzv . Zinjantbropus- "člověk z červánků"). Mezi australopitéky se výrazně projevoval pohlavní dimorfismus: samci dosahovali až dvojnásobné velikosti samic (tyto rozdíly se projevovaly ještě u raných forem rodu Horno). Kromě toho jsou znatelné rozdíly ve velikosti i mezi jednotlivými druhy australopitéků. Většina těchto ·tvorů, zejména jejich robustní formy, tvoří boční vyhynulé větve, zástupci druhu A. afarensis však patrně představují vývojový most k rodu Horno (stejně tak je ovšem možné, že tuto spojnici tvoří dosud neznámý článek vývoje). Malí australopitékové byli vysocí kolem 100 cm a vážili asi 30 kg, velcí měřili až 170 cm a vážili asi 65 kg. Chodili vzpřímeně s předkloněnou hlavou, jejich obličej měl směsici lidských a zvířecích prvků Uemnější druh A. afarensis měl více progresivních znaků), stavba chrupu naznačuje, že šlo o všežravce. Obsah jejich mozkovny byl stále ještě poměrně malý (420-600 ccm). Používali zřej­ mě dřevěné, kostěné a kamenné předměty jako příležitostné nástroje, ale záměrně si je ještě nepřipra­ vovali. Předpokládá se, že dosáhli téměř hranice lidství, ale nepřekročiliji.

2. 2. 2. 3 Rod Horno Ve vývoji vlastního rodu Horno lze rozlišit 3 časové vrstvy, kryjící se do značné míry se základními etapami starší doby kamenné (paleolitu): arcbantropini (H. habilis a H. erectus) žili v nejstarším a starším paleolitu, paleantropini (H. sapiens) ve středním paleolitu a neantropini (H. sapiens sapiens) v mladším paleolitu Uejich recentní formou je současná lidská populace).

29

2

1

b

a

3

a

4

b

5

Obr. 4. I a rekonstruovaná lebka pitekantropa. I b - pravděpodobný vzhled australopiteka. 2 - lebka a rekonstrukce člověka steinheimského. 3 - lebka a \zhled neandrtálce. 4.6 - lebky a rekonstrukce kromaňonců (Horno sapiens sapiens) podle nálezu z Oberkassel u Bonnu. SRN. zjess k)ně Grimaldi. ltálile, a z Cro-Magnon, Francie. 5 - lebka a vzhled člověka pfedmosteckého typu.

2. 2. 2. 3. 1 Homo lwbilis Nejstarší kosterní pozitstatky lidí (druhu Horno habilis) pocházejí dosud

výhradně

z Afriky;

původní předpoklady jejich existence také v Asii (Sivalické hory, Čína) se zatím nepotvrdily.

Horno habilis (člověk schopný, zručný; někdy také H. ergaster- člověk dělný) byl objeven Luisern S. B. Leakeyern r. 1961 v Olduvaiské rokli v Tanzanii. Další fragmenty jeho skeletů se našly r. 1972 na východním břehu Rudolfova jezera (Turka na) v Keni (lebka č. 1470 o značně velké kapacitě- cca 750 ccm - mozkovny) a r. 1987 znovu v Olduvaiské rokli ("trpasličí žena" vysoká pouhých 99 cm). Již z dosavadních nepočetných nálezů se tedy rýsují dvě varianty těchto nejstarších lidí. Stáří Horno habilis se pohybuje v rozmezí 2,5/2, I - I ,5 mil. let (vyvinutější formy jsou datovány do doby před I, 700.000 - I ,500.000 lety). V příslušných vrstvách se spolu s kosterními pozůstatky Horno habili s našly také prvé oblázkové nástroje - olduvaiská kultura (olduvan). Nejnovějšími výzkumy v etiopské Goně se podařilo získat větší množství primitivních kamenných nástrojů z počátku doby kamenné, starých cca 2,6 mil. let; jde o dosud nejstarší exaktně datované lidské nástroje.

30

Horno habilis měl kapacitu mozkovny asi 650-800 ccm, jeho lebka mělajiž některé lidské rysy (vyšší čelo, téměř lidský chrup), stavba dolní části jeho skeletu ukazuje na vzpřímenou chůzi, horní končetiny byly schopny uchopit a přenášet předměty a upravovat je na pracovní nástroje. Zvýšený přísun bílkovin (masa) měl pozitivní vliv na rozvoj mozkové činnosti. Předpokládá se, že tento druh raných lidí byl již schopen jisté řečové komunikace.

2. 2. 2. 3. 2 Homo ereclus Horno habilis dal podle všech známek základ vývoje pokročilejší formy archantropinů- druhu Homo erectus (člověk vzpřímený), označovanému také jako "opočlověk". Ten se na Zemi objevil zhruba před I,8 mil. let a jeho vývoj, resp. přežívání, trval více než celý jeden milion roků. Nejstarší jeho pozůstatky pocházejí opět z východní Afriky (naleziště Koobi Fara u jezera Turkana a Nariokotome v Keni), skelety zjižní (Swartkrans) a severnější (Gomboré v Etiopii, Temifine) Afriky jsou staré I,3 až 1, I mil. let. Zhruba v té době vzpřímení lidé "vycestovali" z Afriky a dostali se do Asie a Evropy. Ve východní Asii lze sledovat dvě jejich evoluční ohniska; na Jávě: Trinil (Pithecanthropus erectus), Sangiran, Modjokerto a v Číně: Čou-kchou-tien (= "Kopec ještěřích kostí") u Pekingu (Sinanthropus pekinensis), Lan-tchien a Ji.ian-mou ve východní Číně. Také z Evropy je k dispozici již několik kosterních pozůstatků druhu Horno erectus: Mauer u Heidelbergu (H. heidelbergensis), Bilzingsleben - SRN; Vértesszo llos - Mad'arsko; Petralona -Řecko; sporná je klasifikace zubu z Pře­ zletic v Čechách, který by mohl být zatím jediným známým kosterním zbytkem druhu Horno erectus z ČR).

Horno erectus byl vysoký až 180 cm, vážil až 80 kg, měl robustní kostru a dobře vyvinutou muskulaturu, dlouhou nízkou lebku s dozadu ubíhajícím čelem, silnostěnnou mozkovnou, jejíž kapacita se pohybovala mezi 900 - 1100 ccm, a obličejovým skeletem s mohutnými nadočnicovými valy, avšak poměrně jemnými čelistmi s téměř již lidskými zuby. V důsledky změny termoregulačního systému, související s intenzifikací lovu, ztratil souvislý vlasový pokryv těla (možná tomu tak bylo již u lidí druhu Horno habilis). Podstatně se zmenšil pohlavní dimorfismus druhu Horno erectus. "Opočlověk" se živil smíšenou potravou, v níž převažovalo maso lovených zvířat; pravděpodobný je i příležitostn)' kanibalismus. Dovedl již udržovat oheň a opatřovat a transportovat vodu. Ohně využíval k ohřevu obydlí i k úpravě potravy (odtud jemnější čelisti a zuby). Na některých stanicích "opolidí" se nacházeji skládky zvířecích kostí s kamennými pěstními klíny (acheulén). Nové výzkumy ukazují, že patrně existovalo více forem druhu Horno erectus, z nichž mnohé se opět staly slepými články evoluce. Nicméně "opočlověk" se pravděpodobně stal předkem nového pokročilejšího druhu - archaické formy sapientního člověka. Rozdíly mezi některými poddruhy Horno erectus a archaickým Horno sapiens jsou tak malé, že mnozí badatelé jsou ochotni oba články spojit v jediný druh: objevil se dokonce názor, že Horno erectusjejen poddruhem Horno sapiens. Je téměř jisté, že různé formy druhu Horno erectus žily dlouhá tisíciletí vedle dožívajících slepých větví australopitéků a habilinů a později také přežívaly vedle již vyvinutého druhu Horno sapiens.

2. 2. 2. 3. 3 Homo sapiens Přerod "opočlověka" (Horno erectus) v "moudrého člověka" (Horno sapiens) se udál mezi lety -500.000 - -250.000. Existují různé představy o zrodu sapientů. Polycetrický (rnultiregionální) model předpokládá jejich místní kořeny ve všech třech hlavních kontinentech (v Africe, Asii i Evropě) . Monocentrický model hledá naopak jejich původ pouze v Africe. Hybridní model vykládá vznik sapienta míšením místních populací s migranty z Afriky. Variabilní populaci prvotních sapientů označujeme souhrnně jako paleantropiny. Celý střední paleolit je érou paleantropinů, kteřf se rozšířili do všech ekologicky vhodných oblastí Starého světa. Již starobylé formy druhu Horno sapiens, tzv. presápienti, se od "opolidí" odlišovaly přede­ vším větším obsahem mozkovny (945- 1325 ccm) a dalším ústupem některých přežívajících archaických tělesných znaků. Patří sem zejména Horno sapiens steinheimensis (Steinheirn, SRN), dále leb-

31

kyze Swanscombe (Anglie), části skeletů z Montmaurin a Nizzy (Francie), z jeskyně Arago u Tautavel (východní Pyreneje), z Quinzana (Itálie), Broken Hill (východní Afrika), Ngandong Uv. Asie) apod. Na tyto starší typy sapientů navazuje někdy kolem -100.000 pokročilejší forma paleantropinů (protosapieoti), známých zvláště z Přední Asie (Palestina, Irák, Uzbekistan), východní (Kiik-Koba na Krymu) a střední (Krapina v Chorvatsku, Šala nad Váhom na Slovensku, jeskyně Šipka, Kůlna a Ochoz na Moravě, Ehringsdorf u Výmaru v SRN) Evropy, ale také z Francie (Montéchevade). Podle jednoho z nejvýraznějších nálezů kosterních pozůstatků protosapienta na lokalitě u Ehringsdorf se mluví také o ehringsdorfském člověku. Poslední důležitou variantou paleantropinů (poddruhem Horno sapiens) je známý Horno sapiens neandertalensis (Neandertal u Di.isseldorfu v SRN). Dnes je postavení neandertálce ve fylogenezi rodu Horno hodnoceno jako projev vedlejší (slepé) vývojové větve, vzniklé v důsledku lokální adaptace č lověka na extrémně chladné podnebí posledního glaciálu. Neandertálci žili v rozpětí cca - 130.000 - -40.000 zejména v západní a střední Evropě; asi před -75.000 lety pronikli na Blízký Východ Ueskyně Tabún a Kébara na hoře Karmel v Izraeli, jeskyně Shanidar v Íráku), odkud vytlačili tamní lidi druhu Horno sapiens sapiens (příp. se s nimi smísili). Mezi neandertálci se rozlišují starší formy (Gibraltar, Pinar - Španělsko; Saccopastore - Itálie; Taubach - SRN; Gánovce- Slovensko) a mladší formy, tzv. klasičtí neandertálci (Neandertal - SRN; Spy- Belgie; La Chapelle-aux-Saints, La Quina, Le Moustier - Francie); zejména tito klasičtí neandertálci neměli schopnost dalš ího vývoje a jako poddruh zanikli. Pokračujfcl výzlatmy však přinášejí stále nové materiály k vývoji člověka, které často narušuji vypracované schema vývojového kmene lidstva. Tak např. nové objevy v Denisovské jeskyni na A/taji (Rusko), ohlašujlel nálezy neandertálcli st01ých přes 280.000 let a popfrající údajně hypotézu ,. africké Evy " s tím, ie Horno sapiens pochází ze Sibiře, nebo při­ nejmenšfm .. také" ze Sibiře, nebyly zatím vědecky potvrzeny.

Neandertálci se svými robustními anatomickými znaky ostře odlišovali jak od lidí druhu Horno erectus a archaických Horno sapiens, tak od Horno sapiens sapiens. Měli menší podsadité svalnaté tělo (výška kolem 160 cm) se soudkovitým hrudníkem a zkrácenými končetinami, velkou lebku s mozkovnou o obsahu 1245- 1740 ccm, hrubě modelovaný obličejový skelet s ubíhajícím čelem, silnými nadočnicovými valy a masivními dopředu vysunutými čelistmi bez brady se silnými zuby. Pochybuje se dokonce o jejich schopnosti plnohodnotné artikulované mluvy. Obloukovitě zakřivená páteř neandertálců ukazuje na chůzi v předním v náklonu. Dnes je k dispozici na 300 skeletů (resp. jejich částí) neandertálců z Evropy a přilehlých oblastí. Jsou známy i rituální pohřby těchto lidí, např. muže a novorozeněte z La Ferrassie (Francie), chlapce z Tešik-Taš v Uzbekistanu či z jeskyně Kiik-Koba na Krymu, lebky se stopami násilí z jeskyně na hoře Monte Circeo u Říma aj. Pozoruhodné jsou kosterní nálezy z báze mocného souvrství (datovaného mezi léta - 70.000-- 45.000) v jeskyni Shanidar v pohoří Zagros v Íránu: mezi pozůs­ tatky 9ti neandertálců vyniká pohřeb muže s početnými květinovými dary (chrpa, bodlák, řebříček, slez, hyacint a topolovka) a skelet invalidního člověka s mnohočetnými vážnými vyhojenými zraně­ ními, které by bez lidské medicínské pomoci nemohl přežít; tento nález je dokladem poměrně vysokých léčitelských schopností neandertálců. Paleantropini zahájili éru výroby kamenných nástrojů tzv. levalloiskou technologií (srov. sub 3. 3. 2). Jejich nejrozšířenější evropskou kulturou je tzv. moustérien. Stavěli si příležitostná obydlí, často se uchylovali do jeskyní a dovedli již nejen udržovat, nýbrž i rozdělávat oheň. O jejich rozvíjejícím se duchovním životě svědčí jak doklady raně religiózního vědomí, úcta k mrtvým a sociální solidarita, tak i počátky jakéhosi výtvarného cítění.

2. 2. 2. 3. 4 Homo sapiens sapiens Z jižní Afriky (Kiasies River Mouth Cave, Border Cave), Etiopie (Omo) a dále také z Keni a Maroka jsou dnes známy kosterní pozůstatky anatomicky moderního člověka - druhu Homo sapiens sapiens - staré kolem 100.000 let. Předpokládá se tedy, že poslední lidská forma (neantropini) má své

32

počátky v Africe, odkud se její nositelé rozešli do Evropy a Asie a z Asie konečně i do Austrálie a Ameriky. Na základě studia mitochondriální deoxyribonukleové kyseliny (mtDNA) lidských buněk, resp. mateřských vajíček, která je určujícím faktorem lidských genů, došli molekulární biologové dokonce k závěru, že veškerá populace neantropinů je odvoditelná od jediné ženy, jakési africké "pramáti Evy". Ta měla dát základ řadě generací jedné větve afrického Horno sapiens sapiens, i jeho druhé větve, která ve třech vlnách osídlila Evropu (36 navzájem nepřibuzných žen), Asii (31 žen) a Austrálii (15 žen). Prudce progresivním vývojem rodu Horno došlo tedy v Africe k ranému vzniku anatomicky moderních lidí, zatímco na ostatních kontinentech Starého světa přežívaly různé formy, zejména neandertálská, druhu Horno sapiens. Na řadě míst Starého světa, přesvědčivě např. v západní Evropě nebo na Blízkém Východě, se stali moderní lidé současníky nebo dokonce předchůdci přežívajících neandertálců.

se rozlišuje starší vrstva neantropinů, např. skelety z hromadného hrobu v Před­ mostí u Přerova (tzv. Horno předmostensis) nebo z hrobů z Brna či z mladečských jeskyní, a mladší cromagnonská vrstva (Cromagnon ve Francii), k níž se řadí také skelety ze známých mladopaleolitických stanic lovců mamutů z Dolních Věstonic a Pavlova. Horno sapiens sapiens osídlil během poměrně krátké doby všechny obyvatelné kontinenty Starého i Nového světa: Podle současné vědy se dostal již před vice než 40.000 lety z jihovýchodní Asie do Austrálie (existuje také teorie o původu Australanů z populace jávského archaického Horno sapiens (Ngandong) a nejméně před 22.000 lety (pravděpodobně ještě dříve) z východní Asie přes Beringovu úžinu do severní Ameriky. Jeho kosterní pozůstatky pocházejí většinou již také z rituálně vypravených hrobů a tvoří poměrně obsáhlou základnu antropologického studia. Variabilní je materiální kultura neantropinů : stali se tvůrci většiny mladopaleolitických kamenných industrií a všech dalších pravěkých a raně historických civilizaci. Fosilní forma Horno sapiens sapiens je předchůdkyní jeho dnešních recentních forem. Poslední sapient se vzhledem podstatně nelišil od dnešních lidí. Měl esovitě zakřivenou páteř, důsledně vzpřímenou chůzi se vztyčenou hlavou, úměrně dlouhé paže s rukama přizpůsobenýma práci, lebku s vysokým přím)'m čelem a s mozkovnou, jejíž kapacita se podstatně nelišila od dnešního průměru ( 1500-1600 ccm); obličejový skelet byl již jemnější: zmizely hrubé nadočnicové valy, výrazný bradový výběžek skrýval gracilní dolní čelist se zcela lidskými zuby. Vlivem rasové diferenciace došlo samozřejmě k řadě anatomických a somatických modifikací neantropinů (robusticita či gracialita skeletu a svalů, tvary lebky a obličeje, pigmentace kůže atd.). Kromě časových vrstev lze již v průběhu mladšího paleolitu rozlišit několik fyzických (rasových) typů sapientních lidí: tzv. australoidní a negroidní typ v Africe, mongoloidní typ v Asii a Americe, protoaustraloidní typ v jižní Asii, cromagnonský, grimaldský a chanceladský typ v Evropě atd. Dalším postpleistocénním vývojem, šířením, stěhováním a míšením různých populací vznikaly další rasové variety (např. nordoidně-laponoidní, paleoeuropidní, mediteranoidní apod.). Proces míšení lidských ras pokračoval přes celý středověk a vrcholí v současné době po odstranění rasové segregace ve většině vyspělých zemí. Odlišné tělesné znaky jednotlivých fyzických typů jsou dány adaptací člověka na místní přírodní i sociální podmínky života. Žádný z těchto znaků není dokladem nadřazenosti nebo méněcennosti některé rasy (učení o tzv. čisté nordické rase, ústící do neblaze proslulých norimberských rasových zákonů německé "třetí říše", nemělo nikdy vědecké základy a je dávno překonáno a odsouzeno). V

Evropě

Známý antropolog /farvardovy univerzity Ernest Hooton napsal: " Véda nemziže tvrdit o té nebo oné rase. že je nižšf nebo vyšší. I' každé rase existuje široká škála duševních schopnosti- od idiotismu až po genialitu. V každé rase existuje mnohem více idiotzi než génizi. ..

33

Literatura Augusta, J., Z pradějin člověka, Praha 1954 Augusta, J. - Burian, Z.. Hlubinami pravěku, Praha 1956 Benes, J , Soudobá pafeantropofogie a její problémy, Brno 1976 Benes, J., Člověk v zrcadle svého vývoje. Praha 1979 Benes. J. . Homo sapiens sapiens, Brno 1990 Benes, J. , Člověk, Praha 1994 Dart. R. A.-Craig. D., Dobrod111žství s chybějícím článkem, Praha 1963 Darwin, Ch, O vzniku druhů přirozeným výběrem ( 1859), Praha 1953 Darwin, Ch.. O ptivodtt člověka (/874}, Praha 1970 Orvala, S., Od zvířete k člověku, Praha 1979 Fejfar, 0., Zkamenělá minulost. Praha 1989 Johanson. D. C.- Edey, M. A., Lucy. The Beginnings ofHumankind, New York 1981 Leaky, R. E.. Darwimiv ptivod druhti v ilustracích, Praha 1989 Lotek, V, Příroda ve čtvrtohorách, Praha 1973 Malá. L.- Prokopec. M. Troníéek, Ch. , Po stopách vfvoje člověka, Praha 1956 Mania. D.- Dietze/, A., Begegnung mit dem Urmenschen, Leipzig- Jena-Berlin 1980 Mazák, f'., Jak vznikl člověk, Praha 1977 Mazák, r. - Burian, Z., Pravěký člověk, Praha 1992 Menzelová, M.. Současné poznatky o vývoji člověka, České Budějovice 1980 Schletle, F. , Von Lucy bis Kleopatra, Ber/in 1988 Scltlet/e, F. (ed.) . Die Entstehung des Menschen und der menschlichen Geselfschafl, Ber/in 1980 Šmajs, J. , Ekofilozofie. Přfroda, člověk, kultura, Brno 1993 Šmajs, J. , Kultura proti přírodě, Brno I 994 Šmajs, J., Ohrožená kultura. Od evoluční ontologie k ekologické politice, Brno 1995 1 '/ček, E., Neandertaler der Tschechoslowakei, Praha /969 Zubov, A. A.-Citit: G. L. Alexejev. V. P., Problemy evoljucii éelověka ijego ras, Moskva 1968

34

3. STARŠÍ A STŘEDNÍ DOBA KAMENNÁ (PALEOLIT A MEZOLIT) Počátek dějin

lidské společnosti zahajuje starší doba kamenná- paleolit_(palaios = starý, lithos =kámen). Začíná tehdy, kdy první archantropini začali záměrně opracovávat kamenné valouny, aby si z nich vytvořili primitivní pracovní nástroje. Nejstarší surovinu jim poskytlo dřevo, kámen a kost; dominantní postavení si ovšem získal kámen, který také dal název prvým epochám lidských dě­ jin. V paleolitu a v přechodném období střední doby kamenné - mezolitu (mesos = střední) lidé zhotovovali nástroje zásadně tříštěním, přitloukáním a štípáním; teprve v mladší době kamenné začali vyrábět artefakty broušené a vrtané. Vývoj paleolitu trval asi 2,5 - 3 miliony let. Počáteční datum je vázáno jednak na zjištění skutečně nejstarších industrií a na vhodné datovací metody, jednak na konkretní kontinenty: nejhlubší data pro začátek paleolitu jsou dosud známa z Afriky, příp. Asie, středoevropský nejstarší paleolit je starý necelý I milion let. Každopádně jde o daleko nejdelší etapu lidských dějin . Obecný vývoj počát­ ků lidstva ovšem probíhal velmi zvolna, úměrně tomu, jak dozníval proces antropogeneze (zrození člověka) a antroposociogeneze (přeměny raných forem rodu Horno ve formu sapientní). Archeologické prameny paleolitu tvoří především tábořiště (stanice) lovců se zbytky přístřeš­ ků a chýší, dále jednotlivé hroby a pozůstatky skeletů nejstarších lidí, osteologické a botanické pozůs­ tatky a pak zvláště mobiliář nejstarších lidí - pracovní nástroje, zbraně, šperk, kultovní a umělecké památky. Počet lidí na Zemi se během trvání paleolitu postupně zvyšoval: odhaduje se, že ve starém paleolitu čítala populace archantropinů asi 125.000 jedinců; počet paleantropinů ve středním paleolitu nepřesáhl ještě jeden milion, v mladém paleolitu se počet neantropinů odhaduje na 2-3 miliony a v mezolitu asi na 6 milionů.

3. 1 Společenské bytí (nevýrobní, přisvojovací ekonomika) Společenské bytí je soustava materiálních podmínek a vztahů, která má v lidských dějinách primární význam. Pro určení stupně rozvoje lidské společnosti jsou způsob a kvalita výroby hmotných statků spolu s úrovní duchovního života rozhodujícími ukazateli; nezanedbatelně zde samozřejmě spolupůsobí i řada dalších faktorů, např. přírodní prostředí, klima, hustota populace apod. Základem hospodářského života byl po celý paleolit a mezolit lov zvěře, rybolov a sběr pří­ rodních živin; znalost záměrné výroby životních potřeb se stala záležitostí teprve neolitu . Hovoří se proto o přisvojovacím (nevýrobním, neproduktivním) způsobu života, pro nějž je příznačná silná závislost člověka na vnějším světě a podmíněnost existence lidí příznivými přírodními okolnostmi. Charakteristický je neusedlý (pohyblivý) způsob života a neexistence trvalých sídlišť. Opatřování potravy se zúčastňovali všichni způsobilí členové prvobytných občin. Uplatňovala se nanejvýše přirozená dělba práce (muži - lovci, ženy- sběračky potravy a udržovatelky rodu). Postupně se zdokonalovaly formy a prostředky lovu od primitivních akcí až po organizované lovy velké stádní zvěře, realizované pomocí maskovaných pastí, štvaním zvěře na skalní srázy, střelbou lukem apod. Organizovaný lov byl v mladém paleolitu již značně efektivní a schopný zajistit zvýšenou potřebu potravy pro stále rostoucí populaci. Předpokládá se raná existence dorozumívacích prostředků­ znakové (gestické) i zvukové (řečové) komunikace. Do procesu nevýrobní ekonomiky byli tedy v paleolitu zapojeni všichni členové prvobytných komunit. Nízká úroveň výrobních sil nedovolovala "uvolnit" některé osoby pro jinou činnost, což ovšem nevylučovalo existenci určité pracovní specializace, např. v oblasti výroby nástrojů, zbraní, šper-

35

ků,

v oblasti magie, umění, " mediciny" apod., i určité směny předmětů; ta se mohla uplatnit nejspíše získávání kvalitní kamenné suroviny. Nízké úrovni ekonomiky odpovídala také primární- jednoduchá úroveň společenských vztahů: šlo o vztahy prvobytné jednoty v boji o zachování života. I zde se patrně udál jistý vývoj : v nejstarším a starém paleolitu (archantropini) tvořila základní společenskou jednotku tlupa, od středního paleolitu (paleantropini) se mohly hypoteticky vytvářet již exogamní rody, vše patrně na bázi matrilineární struktury (určování příslušnosti dětí podle matky). V sociálně jednotných rodech získávali největší vážnost matky rodu, úspěšní lovci , zruční výrobci nástrojů i "šamani", tato vážnost se však ještě neprojevovala v jejich majetkových poměrech a privilegovaném sociálním postavení. Pravidla života rodů se řídila zvykovými normami. Velikost prvotních lidských tlup a rodů lze odhadnout jen velmi přibližně na 25-30 osob. Tyto nejstarší společenské jednotky se však v zájmu zachování vlastní existence byly nuceny sdružovat v rámci jakýchsi "sňatečních sítí" : aby totiž určitá populace byla schopna vlastní reprodukce, musí taková síť čítat nejméně 500 lidí, tj. cca 20 tlup nebo rodů. Velmi brzy vznikala prvá lidská obydlí. Šlo o stanové přístřešky, příp. chýše lehčí konstrukce, při jejichž stavbě se uplatnil nejrůznější stavební materiál jako dřevo, kosti, mamutí kly, kameny, ků­ že, rohože apod. Stopy sídelních objektů jsou známy již z nejstaršího paleolitu (Olduvai), v mladém paleolitu jsou chýše zjišťovány téměř na všech lépe zkoumaných lokalitách. Na tábořištích se nacházejí ohniště, výjimečně dokonce již i hliněné pece, "ateliéry" na výrobu štípaných kamenných nástrojů, skládky zvířecích (mamutích) kostí apod. K úkrytu a bydlení se využívaly také jeskyně a skalní převisy (abri). V paleolitu patrně ještě nedocházelo k vážnějším nepřátelským akcím. Vztahy mezi jednotlivými rody byly spíše bezkonfliktní (doklady skutečných bojových střetů jsou známy teprve z mezolitu). Lovné zvěře i kamenné suroviny byl poměrný dostatek, hájená teritoria vzhledem k celkově malé hustotě osídlení snad ani neexistovala. Současná věda nepřisuzuje nejstarším lidem pud agresivity, převzatý z živočišné říše, neboť rod Horno představuje i ve srovnání s nejvyššími primáty přece jen daleko vyšší kvalitu. při

3. 2 Duchovní život Právě duchovní život odlišuje člověka od živočišné říše. Náplň duchovního života a společen­ ského vědomí tvoří postupně se rozšiřující soubor poznatků o světě, ideí a názorů na lidskou existenci. Tyto poznatky, idee a názory se rodí v době završující se sociogeneze, jsou zprvu velmi omezené, prodělávají však poměrně rychlý vývoj . Řešení problému vztahu bytí a vědomí je závislé na základní filozofické orientaci, tu však u prvotních lidí ještě předpokládat nemůžeme. Do oblasti novodobého společenského vědomí se zahrnují: politika, právo, filozofické názory, vědecké poznatky, náboženství, morálka, umění, příp. i ekonomické, technické a ekologické vědomí. V počátcích lidstva existoval ovšem duchovní život pouze v zárodečné podobě: nebylo politických, vědeckých, filozofických atd. ideí, vytvářely se nanejvýše určité zvykové normy morálky a práva, překvapivě brzy se rozvinulo výtvarné umění, nade vším ale převažovalo prvotní (přírodní) náboženství jakožto výsledek primárního smyslového vnímání světa a jeho jednoduchého výkladu. Do roucha přírodně náboženských představ jsou zahaleny počátky všech ostatních forem společenského vědomí, včetně zárodků experimentálních a racionálních poznatků (medicina, počty, astronomie apod.). V paleolitu jsme schopni postihnout zejména dvě základní formy duchovního života: náboženské představy a umělecké projevy; obě jsou obyčejně vzájemně propojeny.

36

3. 2. 1 Vývoj

přírodně

náboženských představ

Skromné počátky religiozity lze postihnout již ve starém paleolitu , v průkazněj ší míře pak ve paleolitu v souvislosti s nástupen člověka sapientního typu. Prvotní náboženské idee jsou formovány těžkým postavením člověka v přírodě, souvisí s jeho pudem sebezáchovy a s bezmocností vůči přírodním silám (hrom, blesk, hlad, nemoc, smrt), které si nedovede rozumově vysvětlit. Lidé připisují těmto silám nadpřirozenou moc a ve snaze naklonit si je se uchylují k magii - ke kouzlům, čarám, které mají na určité síly a jevy působit. Prvotní náboženské představy jsou tedy pouhou reflexí vnějšího světa v lidském vědomí a jednoduchou reakcí na tajemné přírodní jevy. Jejich podstatou je tušení či víra v nadpřirozené (transcendentní) síly. Každé náboženství má 3 stránky: vlastní doktrínu (věrskou, ideologickou oblast), kult (praktickou obřadní či ceremoniální oblast) a instituci, která doktrínu a kult udržuje a rozvijí. V archeologických pramenech lze poměrně nejlépe postihnout kultovní stránku náboženství. Náplň vlastní doktríny až do doby raně dějinné jsme schopni pouze rekonstruovat na základě etnologických analogií a obecných zákonitostí vývoje religiozity lidstva. O náboženských institucích pravěku můžeme soudit jen z nepočetných jevů materiální kultury. Teoreticky lze formulovat následující vývojový model náboženských představ: dynamismus (man ismus, totemismus, kult mrtvých) - animismus (animatismus)- démonismus- teismus (poly-, monoteismus). Tento model však nelze chápat jako obecně platné, mechanicky se střídající kategorie; spíše jde vždy o modifikace věrských představ v nových podmínkách života. Je třeba počítat také se silným lokálním zabarvením jednotlivých forem. středním

Er;istence preteistické ély lidstva. stejné jako naznačený vývojový model náboženských představ, byly a jsou před­ métem sponi. &trémní teologick)\ výklad vychází z myšlenky náboženstvl zjeveného (bohem zjeven;v monoteismus) a pt

..... ll/)

'O

.....

'O

IU

~

~

&

a

HB 1

-1000

IU

IV

,Q

o

'tS

HA 2

-1100

HA .1.

-1300

III

§ 1-f

o .a

p.

IU

.....

.Q'C'd

r-i

'tS

&

tll

N

u

~ o u

~

lo.4

ro ....,

.a

N

..d

c

.....

1(/)

~

o > o 'r4N ltll c 'O o IU ~ ~.Q

a

BD BC .1.-2

-1550

II

-2000

I

středni

doba

bronzová

BB :1..-2

BA .1.-3

124

starši

doba bronzová

Z nejstarších bronzových kultur Itálie je důležitá zvláště popádská teramarní kultura (terra marna = kulturní půda), zatímco Sicílie a jih Apeninského poloostrova byly silně poegejštěny. Na Sardinii a Maltě vrcholí v době bronzové stavby monumentálních kamenných hrobek a chrámů pevnostního typu (kultura nuraghů). V mladší době bronzové se v Itálii počítá s přílivem nového lidu odněkud ze středního Podunají, příp. až z východní části Karpatské kotliny (z oblasti kultury Gava). Raným střediskem bronzové civilizace se stal také Iberský poloostrov se svými bohatými surovinovými zdroji (kultury almerijská a el- argarská aj.). V severní Evropě došlo ke konzolidaci center bronzové metalurgie poněkud opožděně; zato se tam rozvinula originální výroba těžkých litých nástrojů, zbraní, šperků a konečně i nádob se svéráznou geometrickou výzdobou. Ve stromových sarkofázích nordické oblasti, i v tamních rašeliništích, se dochovaly vzácné památky z organických hmot (dřevěný nábytek, textilie, kůže, ba i mumifikované pozůstatky lidí atd.). V západní Evropě, jmenovitě na britských ostrovech, dává základ vývoji doby bronzové kultura zvoncovitých pohárů; ještě i nyní se tu budují nové a restaurují staré megalitické, zejména kruhové památníky.

6. 3. 2 Doba bronzová ve střední Evropě 6. 3. 2. 1 Starší doba bronzová Ranou dobu bronzovou (R BA 1) reprezentuje na východní Moravě a jihozápadním Slovensku nitranská skupina, na východním Slovensku pak košťanská skupina (Všech Svatých- Košťany) mierzanowického okruhu (srov. výše); v severním rakousko-maďarském pohraničí se k nim volně váže skupina Leithaprodersdorf. Tvůrci těchto kulturních skupin byli potomci pastevců se šňůrovou keramikou, kteří nebudovali výstavnější trvalá sídliště. Základním pramenem poznání tohoto lidu jsou proto rozsáhlá (až kolem tisíce hrobů) pohřebiště (Holešov, Výčapy-Opatovce, Jelšovce, Šurany, Mýtná Nová Ves aj.) se skrčenými kostrami (muži na pravém, ženy na levém boku) s pozoruhodnou výbavou (celé šňůry parohových korálků s "rozdělovači"- "svorníky", kostěné půlměsícovité závěs­ ky, jehlice, knoflíky a další kostěná, parohová a kamenná industrie, mušle středomořského původu: Dentalium, Cardium, Columbella rustica, měděný šperk "vrbového listu" a jiný běžný kovový inventář- obr. 61 ), doplněnou jen výjimečně keramikou. Na pohřebištích nitranské skupiny byly objeveny hroby "šamanů" s dřevěnou konstrukcí a atributy kultu (čelenky s ozdobami z kančích klů apod.), jakož i pohřby padlých bojovníků (skelety se vstřelenými silexovými šipkami v hrudi). -V mladší fázi starší doby bronzové (R BA 2) byly západní oblasti mierzanowického okruhu převrstveny lidem úněti­ cké kultury ze západu a košťanská skupina lidem otomanské kultury od jihovýchodu. Určitým problémem starší doby bronzové v severní části Karpatské kotliny je hatvanská kultura (HK) (tell Hatvan, Maďarsko), s keramikou označovanou jako voštinová nebo "Wabenmuster- či Ziegenfussmuster- nebo Besenstrichmusterkeramik", příp. jako "bienenwabenartige Keramik" . Její původ patrně souvisí s přílivem lidu z východu Uihoruská oblast okrových hrobů), za přispění jihobalkánských raně bronzových civilizací. H.K. zasáhla i na jižní- a částečně i na východní Slovensko, odkud jsou známa její "tellová" sídliště (Malé Kosi hy) i menší žárová pohřebiště s dokonalou kremací lidských pozůstatků (HK uplatňuje ve starší době bronzové poprvé důsledný žárový pohřební ritus). Pozoruhodná je velmi variabilní hatvanská keramika (amfory, mísy podoby "švédské helmy", šálky, džbánky typu Tokod, čtyřhranné nádobky, asky, zoomorfní tvary atd. - ze Slovenska většinou jen ve střepech), zdobená vespod otisky textilií, slámováním, hřebenováním a řadou jiných způsobů umělého zdrsnění povrchu. Chronologická pozice HK na Slovensku vychází ze stratigrafie na lokalitě Malé Kosihy, kde se nachází mezi vrstvami s nagyrévskou a maďarovskou keramikou. Konec HK souvisí s expanzí lidu otomanské kultury. Starší dobu bronzovou (R BA 1_2) ve větší části střední Evropy charakterizuje únětická kultura (ÚK) (Únětice u Prahy). Vznikla v pozdním eneolitu (protoúnětická fáze) na bázi místního osídlení silně ovlivněného z Karpatské kotliny zvláště nagyrévskou kulturou a formovaného ještě i lidem zvoncovitých pohárů. ÚK se rozšířila od středního Německa a Velkopolska na jih po Dunaj, její vý-

125

chodní hranice dosáhla v době největšího rozmachu až do Poiplí. Na tomto rozsáhlém území se vytvořila řada skupin ÚK (v ČR např. středočeská, jihočeská, severočeská, východočeská a jihomoravsko-dolnorakouská).

Qf~-e_šJ 4 2

5

7

8

+

Q . ...,

13

"~

14

21 Obr. 61. ln ven tál' nitranské skupiny.

Lid ÚK vytvořil záhy hospodářsky silný (prosperující zemědělství, rozvinutá bronzová metalurgie), ideoologicky pevný Uednotný pohřební ritus: inhumace ve skrčené poloze, často do dvojdílných stromových rakvf) a populačně silný komplex. Je známa řada otevřených, z koncové fáze i výšinných sídlišť s kůlovými domy malých a středních rozměrů (Yelešovice, Postoloprty) a s typickými sklípkovitými zásobními jámami. Archeologie však čerpá nejvíce z výzkumů početných únětických (často .,skupinových") pohřebišť (Únětice, Měnín, Mušov, Kyjovice, Němčice n.H., Rebešovice, Šardičky, Těšetice) s poměrně bohatě vybavenými, často také vykrádanými hroby (v hrobech nechybí ani zlatý šperk a korálky ze skleněné pasty). Depoty kovových předmětů: hřiven (Hodonín, ZnojmoHrad), dýk (Kozí Hřbety u Horoměřic, Luštěnice, Okna), nápažníků (Borotice) atd. dokládají bohatou řemeslnou i obchodní aktivitu lidu ÚK. Únětická keramika (obr. 62) je zpracována do tmavého tónu povrchu. který napodobuje lesk kovu; bývá většinou nezdobená, nejčastěji se objeví ještě tak ryté třásně. Od protoúnětické fáze s vakovitými džbány, bezuchými amforkami a miskami na duté prolamované nožce (62: 1-3) se povzneslo únětické hrnčířství k výrobě elegantních koflíků "únětického typu" (62:8), mís se žlábkem pod okrajem, hrnků, džbánů, zásobnic a řady drobných nádobek. Mezi bronzovými předměty dominuje řada typů jehlic: terčovité, veslovité, únětického typu, s hlavicí roztepanou a stočenou ve vertikální či horizontální trubičku, křížové, s hlavicí stočenou v očko, s kulovi-

126

tou šikmo protknutou hlavicí, "cyperské'', s jetelovitou hlavicí (63: 1-11 ,42), kostěné ber1ičkovité, vázičkovité aj. (63 :20, 21 ); časté jsou vlasové ozdoby stočené z dvojitého drátu - ,.noppenringy" (63: 14, 15), náušnice starobydžovského a příkazského typu (63: 16, 17), vzácné (zlaté) závěsky sedmihradského typu (63: 13, 18), C-náramky a spirálovité či manžetovité nápažníky (63: 19, 22-24), terčovité puklice (63:25, 43). pásové zápony a ozdoby (63:26, 41), početné jsou i bronzové nástroje (sekery s lištami, dlátka, šídla) a zbraně (dýka, sekeromlat, hrot kopí) (obr. 63:27-40). Ještě stále byly v užívání i kamenné nástroje a zbraně, zejména severské pazourkové importy (56: 1-6). V hornictví se používaly masivní kamenné palice s obvodovým žlabem (56:9). Lid ÚK ukončil vývoj nitranské skupiny, na jejímž území poté vznikla slovenská skupina ÚK, kterou známe opět především z kostrových pohřebišť (Matúškovo, Sládkovičovo, Vinodol aj.). V jejím jihovýchodním pohraničí, na styku s pannonskou kisapostáckou kulturou, je řada pohřebišť tzv. hurbanovského typu (Hurbanovo) se směsí únětické a kisapostácké keramiky, zvláště se džbánky typu Tokod (obr. 62:22). Jižní hranici ÚK v Rakousku tvoří Dunaj. Jižně Dunaje se rozšířila v R BA unterwolblingská kultura (Unterwo1bling), únětické velmi blízká jak bronzovým inventářem a keramikou (odlišné jsou pouze džbánky - obr. 64:5,6), tak pohřebním ritem a sídlištními poměry. V posledních letech prozkoumané ústřední pohřebiště unterwolblingského lidu ve Franzhausen (přes tisíc pohřbů) přineslo doklady existence jakési ,,hřbitovní kaple" na nekropoli, pohřbívání do stromových sarkofágů (64:A), vylupování bohatých hrobů a početné vzorky keramiky i ostatních, zvláště luxusních bronzových výrobků (bumerangovitý lem pokrývky hlavy, jehlice se zdobenou terčovitou hlavicí, triangulární hroty dýk, dýka s tulejí aj. - 64: 1-4). V horním Podunají (Horní Rakousko, Bavorsko) vzniklo jiné významné centrum starobronzové civilizace, těžící z alpských zdrojů mědi (depoty měděných žeber), známé pod jménem straubingská kultura (Straubing). Produkovaly se zde zejména některé originální bronzové předměty, např. jehlice s terčovitou či veslovitou hlavicí a s jetelovitou hlavicí, spirálovité terče s trnem, pásové zápony apod. (obr. 63:41-43), které se dostaly také do areálu jihočeské ÚK. V závěrečném horizontu starší doby bronzové (R BA3 , tj.-16. stol.) zasáhly do střední Evropy výrazné vlivy ze Středomoří (zejména z oblasti mykénské kultury), jakož i z Přičernomoří, z tamních urbánních center. Projevilo se to zánikem dosavadních sociálních a duchovních struktur (destrukce ustáleného pohřebního ritu), přílivem jižních importů hmotné (např. prvé kovové nádoby - mísy se šikmo rýhovaným okrajem, napodobované místními hrnčíři- obr. 67:21) i duchovní (zesílení jižních religiózních zvyklostí jako pohřbívání dětí v pithoi, lidské oběti v sídlištních jámách) kultury, jakož i nástupem nových urbanizujících (protourbánních) kulturních principů. Na východním a severním Slovensku se rozložila otomanská kultura (OK) (Otomani, Rumunsko)- součást většího otomansko-fiizeszabonyského potiského okruhu, jejíž nositelé sem pronikli od jihovýchodu. Budovali dobře opevněná hradiště (Barca u Košic, Spišský Štvrtok, Nižná MyšÍa, Vče­ línce aj.), na nichž se koncentrovala kovovýroba a která nesou stopy plánovité "městské" zástavby (obr. 65:A). Pozoruhodná lokalita ve Spišském Štvrtku ("slovenské Mykény") byla opevněna dvojitou kamennou hradbou se dvěma kamennými kruhovými bastiony u hlavní brány (obr. 66:A); uvnitř se nacházely domy a zlatnické i bronzařské dílny s originálními výrobky. Také pod podlahou jednoho domu v Barce se našel zlatý poklad záušnic sibiňského typu (65: I ,2), zlatý nákrčník a další šperky. Na rozvinutou kultovní stránku života otomanského lidu ukazují mnohé lidské oběti, stopy rituální antropofagie a kultovní studna, vytesaná v travertinové kupě v Gánovcích u Popradu, na jejímž dně se kromě lidské lebky našly koflíky z březové kůry (65:6), další zbytky předmětů z organických hmot a rukojeť železné dýky (65:7)- raný import z primárního centra černé metalurgie někde v Přední Asii. Lid OK zachovával zpočátku kostrový pohřební ritus (velké pohřebiště bylo prozkoumáno např. na předhradí hradiska v Nižné MyšÍ i), později přecházel ke kremaci (Streda nad Bodrogom). Pozoruhodná je otomanská keramika zdobená trnovitými vypnulinami, orámovanými spirálovitými liniemi (65: 17- 24). Vedle užitkových tvarCt stojí za pozornost mnohé tvary sakrální: pyrauny (hliněné přenosné pícky), asky, "destilační" hrnec, stylizované ženské i zvířecí sošky, model vozíku pocházející z hrobu .,kovolitce" v Nižné MyšÍ i, zdobené "chlebové idoly" aj. (65:25- 32). Mezi kovovým šperkem stojí na prvém místě řada variant zlatých vlasových ozdob sibiňského typu bez zpětné kličky (63 : 18) i se zpětnou kličkou (65: 1,2) a prvé lunicové (srdcovité) závěsky

127

(65:5), běžné jsou tvary jehlic, seker, sekeromlatů atd. Rozvinuté bylo kosťařství, produkující postranice koňských udidel, válcovité "zděře", knoflíky, antropomorfní zápony, pouzdra aj.- často s výzdobou strmé mykénské vlnice (65:8-14), ale i masivní palice, dýky, "brusle", hroty, nožíky apod. Perleťové destičky z nálezu v Nižné MyšÍ i (65: 15, 16) tvořily patrně nášivky oděvu. Velké počty namodralých skleněných korálků (původní zástěrky?) z téhož naleziště bývají považovány za nepřímý doklad místní výroby skla.

8

20

. . .. -

trl 21

Obr. 62. A - ukázka vyloupeného hrobu ÚK (Těšetice). 1-19- keramika únětické kultury ( 1-3- protoúnětická fáze). 20-22 - nádobky hurbanovského typu.

128

o

2

3

4

5

6

7

~~·s 15 o ~· 6~ M19 @16 ~1; 18

.~ ·

1

.,'

20

42

23

22

27

21

28 29

.o4

32

40

Obr. 63. Bronzový

i nventář únětické

129

kultury.

1

~;~,,~ -7 . _,,.

.

..

~

'•-l-'

'• I

•.

:

•

"""*•

'

. ; •,,

7

10

9~ 18

9 -

15

16

17

19

~

v.:

Obr. 64. A - kostrový pohřeb unterw6lblingské kultury (Franzhausen). Ukázky inventáře starobronzových kultur středního Podunají: 1-7 - unterwOiblingská kultura. 8- 26 - kultura severopanonské ink.rustované keramiky. 27- 28 - wieselburgská keram ika. 29-3 1 - prýmková keramika.

130

K protourbánním kulturám je počítána také severopanonská inkrustovaná keramika (SPIK), v Maďarsku jako veszprémská kultura. Zasáhla i na severní břeh Dunaje, na jižní Slovensko, zhruba po čáru Malé Kosihy - Kamenin - Komárno. Odtud jsou známa pohřebiště SPIK (lža, Chotin, Patince aj.) se žárovými hroby s bohatou keramickou výbavou (extrémně až 60 nádob v jednom hrobě). Bohatě kolkováním a bílou inkrustací zdobené nádoby SPlK (obr. 64: 18-26) navazují na staré panonské tradice a tvoří jeden z nejestetičtějších projevů pravěkého hrnčířství vůbec. Importy SPl K se dostaly až na Moravu (Bělov, Hulín aj.) a staly se součástí místního tzv. předlužického vývoje. Za pozornost stojí i kovový inventář lidu SPIK, zejména ještěrkovité aj. jehlice, drobné hřebeny. lomené lunicovité, terčovité a prsovité plechové závěsky (64:8-17). Do rámce pojednávané civilizace patří také wieselburgská kultura (zvaná dříve také mošoňská nebo typ Gáta). Její území se rozkládá v oblasti kolem Neziderského jezera (dvě kostrové nekropole u Hainburgu), odkud zasahuje jednotlivými menšími pohřebišti (Rusovce) nebo jen hroby (Branč, VeÍký Grob) se svéráznou keramikou (obr. 64:27-28) najihozápadní Slovensko. Zcela zvláštní postavení zaujímá v této soustavě kultur tzv. prýmková keramika ("Litzenkeramik"), jejíž nositelé se pohybovali od severního Balkánu přes Korutany, Štýrsko, Dolní Rakousko (keramický depot z Guntramsdorf aj.) až po Horní Rakousko, na sever pak zasáhli i na jižní Slovensko ("obětní jáma" v Mužle aj.) a na Moravu (Cezavy u Blučiny). Základní tvary této keramiky (amfory, mísy, džbánky - obr. 64:29-3 1) bývají zdobeny horizontálními svazky jemných otisků textilií, příp. šňůry- prýmky. Prýmková keramika se objevuje na sídlištích i pohřebištích všech kultur protourbánního horizontu a udržuje se ještě do začátků mohylových kultur střední doby bronzové. Protipólem otomansko-fůzeszabonyského protourbánního komplexu ve středním Podunají se stal maďarovsko-věteřovský okruh s maďarovskou kulturou (Maďarovce, dnešní SantovkaMalinovec) na jihozápadním Slovensku, věteřovskou skupinou (Věteřov) na Moravě a v Dolním Rakousku po Dunaj, boheimkirchenskou skupinou (Boheimkirchen) jižně Dunaje, příp. ještě nowocerkwiaňskou skupinou (Nowa Cerekev) v Horním Slezsku a Malopolsku. Také v této oblasti budovali dobře opevněná hradiště (Nitrianský Hrádok, Veselé, Nové Hory u Věteřova, Cezavy u Blučiny, Zelená Hora u Vyškova, Leskoun u Olbramovic, Boheirnkirchen - obr. 66:B) aj.), na nichž se řemeslně provozovalo hrnčířství, kosťařství, příp. i kovovýroba. Existují však i "venkovská" sídliště se stopami kovolitectví (Hodonice). Nejednotný byl pohřební ritus: kromě jednotlivých kostrových hrobů na mladoúnětických pohřebištích (Lanžhot) nebo na samostatných hřbitůvcích (Olbramovice) či větších hřbitovech (Gemeinlebarn) se začalo pohřbívat také pod mohylami (Borotice), vyskytují se dětské pohřby v zásobnicích (Mikulov, Olbramovice) a početné jsou také anomální, příp. i hromadné (Velké Pavlovice) pohřby na sídlištích. Keramika je technologicky dokonalé hrnčířské zboží, jehož hlavní tvary vycházejí z menší části z únětického sortimentu (koflík se širokým ústím- obr. 67: 15), zčásti z jihovýchodních předloh (koflík s vlnovitě prohnutými stěnami - 67: 16) a z největší části jsou originálními inovacemi (soudkovitý hrnek, dvojuchá amforka, tzv. maďarovský džbánek, miska s rozšířeným okrajem, zásobnice s odsazeným hrdlem -obr. 67: 12-25). Keramická kolečka, zvířecí sošky, chlebové idoly, vzácné pyrauny atd. patří do rámce sakrálních artefaktů, hliněné dýzny souvisejí s kovovýrobou. Početná kostěná a parohová industrie je téměř identická s otomanskou, méně honosné je zlatnictví a šperkařství, bronzové šperky, nástroje a zbraně (67:3-9) pocházejí z depotů (Nitrianský Hrádok), výjimečně i z hrobů (Gemeinlebarn, Olbramovice). Silné kolonizační vlny z oblasti maďarovsko-věteřovského okruhu zasáhly po trase jantarové cesty do Slezska a Malopolska (nowocerkwiaňská skupina), dále také do východních a zejména středních Čech a cestou proti toku Dunaje i do jižních Čech. Zde všude vznikala výšinná sídl i ště (Klučov, Vinoř, Dívčí kámen, Hradiště u Písku aj.) a objevily se mnohé východní importy (sekeromlat křtěnovského typu, džbánek typu Tokod, chlebový idol), svědčící o silném vlivu protourbánních civilizací. Tento proces je zdůrazněn i výskytem depotů bronzů (hřiven, žeber, seker aj.) a rozvíjející se kovovýrobou, těžící z obchodních kontaktů s alpskými metalurgickými centry. V nížinné osadě Hosty na soutoku Vltavy a Lužnice byly zjištěny kromě dokladů slevačství bronzu i stopy tavení zlatého prachu (prvé stopy rýžování zlata?). označovaná

131

..

o o o

o o

o

o

c)

0 , 0

15

8

q- '..' o o oo .. ·-~ "' o .:

.Q

16

11

~ 19

30

Obr. 65. A -

půdorys části opevněné

otomanské osady v Barci u Košic. 1-32- mobiliál' otomanské kultury.

132

s

EB A

Obr. 66. A - plánek opevněné otomanské osady ve Spišském Štvrtku. 8 - kresebná rekonstrukce opevněného výšinného sldliště v trati " Hochfeld" u BOheimkirchen v Dolním Rakousku.

133

..,.;

..

~-\

~~ i.·~

• •)

t1

3

•

8

4

10

Obr. 67.

Mobiliář

mad'arovské kultury a

134

věteřovské skupiny.

6. 3. 2. 2

Střední

doba bronzová

Počínaje střední

dobou bronzovou (R BB-C) se kulturní skladba střední Evropy diferencuje od západu po střední Podunají včetně nastal čas mohylových kultur a návratu jejich tvúrců k vesnické civilizaci; od Poiplí k jihovýchodu se rozprostřel komplex jihovýchodních popelnicových polí s rozvinutou metalurgií a progresivním sociálním i duchovním životem jeho nositelů. K okruhu jihovýchodních (karpatských) popelnicových polí počítáme kulturu Suciu de Sus v Potisí, piliňskou kulturu na jižním, východním a severním (enkláva na Spiši) Slovensku a v přilehlé části Maďarska a karpatskou mohylovou kulturu v zóně mezi Povážím a Poiplím. Piliňská kultura (PK) (Piliny, Maďarsko) navazuje na dědictví otomanského lidu, aniž však je jeho přímou pokračovatelkou. Její tvůrci obsadili zvláště pahorkaté terény od IpÍu po Košickou kotlinu včetně metalogenních oblastí Slovenského rudohoří a Spíše (odtud pronikali karpatskými průsmy­ ky do Malopolska); na jejich území rozkvetla řada výkonných metalurgickýh center, která produkovala množství vyhledávaných a exportovaných výrobků již od tzv. kosziderského horizontu (Kosziderpadlás, Maďarsko) (R BB 1): kosákovité jehlice s tordovanou jehlou, plechové srdcovité závěsky, sekeromlaty s kotoučovitým týlem, dvojramenné sekeromlaty, sekery se schůdkem, dýky, nejstarší meče s jazykovitou i plnou litou rukojetí, tzv. šalgotarjánské kruhy, spirálovité nápažníky s rttžicemi v koncích , řadu typů jehlic, náramků atd., jakož i některé luxusní a zcela originální předměty, např. diadém, sekeromlat s vějířovitým týlem, některé typy sakrálních závěsků apod. (obr. 68: 1-15). O činnosti těchto metalurgických dílen svědčí četné depoty bronzů (VeÍký Blb, Dreveník-Žehra, Ožďany, Rimavská Sobota, Buzica aj.), z nichž některé mají nomenklaturní význam. Přítomnost jantarových a olověných předmětů v jednom z depotů v Dreveníku svědčí o dálkovém obchodu. na

dvě části:

Na Slovensku se rozlišzy·l následující časové horizonty bronzových depotzi střední až mladší doby bronzové: Koszider - BB 1 Martinček-Bodrog - HA 1 Dreveník- Blh - 881 (BC1) Komjatná HA 1 Ožďany -BC (BCJ) Somotor Lúčky - HB 1 Buzica- Rim Sobota - BD Sídliště lidu PK jsou otevřená (částečně prozkoumaná kovolitecká osada v Radzovcích), v Maďar!>ku se předpokládá také existence piliňských hradisek, ve vápencových útvarech se ke kultovním praktikám využívaly i jeskyně. Nejvíce informací však poskytují rozsáhlá žárová pohřebiště, např. Radzovce (kolem 2000 hrobů), Šafárikovo, Nagybátony, Zagyvapálfalva aj., často se skřínko­ vými hroby (obr. 68:A) nebo s pohřby s kamennou úpravou, příp. se stopami po původní mohyle . PK se vyvíjí ve dvou základních časových fázích, starší (fáze Mohipuszta) a mladší (pokoradzská fáze); tyto fáze lze zachytit jak v bronzovém inventáři , tak v keramice. Piliňská keramika (amfory a mísy s ostře vykrajovaným okrajem- 68:16,20, džbánky, prosté dvojuché amforky aj.) se vyznačuje ostrou profilací a přítomností tmovitých vypnulin- jakýchsi reliktů starší otomanské spirálovité výzdoby. Kultura Suciu de Sus (Suciu de Sus, Rumunsko) (dříve zvaná Felsoszocs-Stanovo) je rozšíře­ na od severního Rumunska po Zakarpatskou Ukrajinu a zasahuje okrajově i na jihovýchodní Slovensko, odkud je známo několik žárových pohřebišť (Zemplínké Kopčany, VeÍké Raškovce), sídlišt' (Hnojné) i menších bronzových depotů. Z nekropole ve VeÍkých Raškovcích pochází "sluneční" urna s rytinou dvojkolového vozu se zápřahem na hrdle (obr. 68:27). Karpatská mohylová kultura (označovaná v Maďarsku jako kultura Egyék) tvoří přechod mezi klasickými mohylovými kulturami střední a západní Evropy a karpatským prostředím popelnicových polí. Známe ji především z několika pohřebišť (Majcichov, Dolný Peter, Salka I a ll), na nichž je patrný rychlý přechod od kostrového pohřbívání ke kremaci. Ze Dvorů nad Žitavou pochází pozoruhodný kultovní objekt s obětní jámou a plasticky zdobenou "o ltářní" deskou (obr. 69:A). Přesnějších představ o sídlištích není, výskyt několika nevýrazných bronzových i keramických depotů ukazuje na kultumí vztahy k západnímu sousedství. Také keramika má základní tvarový sortiment mohylových kultur, z karpatského prostředí však přebírá některé výzdobné prvky, zejména hrotité výčnělky (obr. 68:22-26).

135

Obr. 68. A-

skřiňkový

hrob piliňské kultury. 1-2 1 - mobiliář piliňské kultury. 22-26- keramika karpatské mohylové kultury. 27 - "sluneční" amfora kultury Suciu de Sus z Velkých Raškovcll, SR.

136

B Obr. 69. Rekonstrukce kultovnich objektů doby bronzové. A - Dvory nad Žitavou, SR (karpatská mohylová kultura). B - Uherský Brod (stfedodunajská mohylová kultura).

Jednou z nejvýznamnější evropských mohylových kultur je středodunajská mohylová kultura (SDMK), rozšířená od Pováží přes severní Pannonii až do Dolního Rakouska a na Moravu, s enklávou vysunutou až do středních Čech. Návrat k vesnickému způsobu života se silnou pasteveckou složkou mohylových kultur byl dříve vykládán přílivem "lidu z periferie" (ze západního sousedství, které bylo koncem starší doby bronzové mimo dosah urbánních civilizací); tento lid měl způsobit zánik hradisek - 16. století. Nové výzkumy však svědčí spíše pro kontinuitu vývoje mezi koncem starší- a střední dobou bronzovou (mohylník v Boroticích, návaznost některých keramických i bronzových typú předmě­ tů).

SDMK. známe především z výzkumů kostrových, příp. birituálních mohylníků (Borotice, Če­ ložnice, Velké Hostěrádky na Moravě; Buková, Smolenice na jihozápadním Slovensku; Keszthely v západním Maďarsku; Pitten, Gmunden, WinkJam v Dolním Rakousku), nebo i prostých pohřebišť (Tvořihráz, Jiříkovice aj.). Na nekropolích převažuje inhumace v natažené poloze, směrem k východu a postupem času narůstá však počet žárových pohr'bů. Vyskytují se hroby velmi bohaté (již z nejstaršího kosziderského horizontu střední doby bronzové pochází bohatý hrob z Pasohlávek na Moravě): některé pohřby na lokalitě v Pitten lze označit přímo jako "knížecí" (bronzové diadémy, ozdobná kří­ žová kování- obr. 70:5, zbraně atd.). Sídliště známe málo: vedle venkovských osad s domy zdobenými již i bíle líčenými či barevnými omítkami (Jiříkovice, Křižanovice, Těšetice), někdy i se stopami slevačské činnosti, se předpokládá také existence jakýchsi výšinných "hradů" (,,Herrensitz" Burgberg u Pitten) a nížinných sakrálních hradišť- "rondelů" (Přítluky). Nejnověji se podařilo odkrýt obdélné půdorysy dvojjizbových domů (cca 16 x 6 m) se základovým žlabem na sídlišti ve Slavoníně u Olomouce. Na rozvinutou kultovní stránku života ukazují některé sakrální objekty (Černčín, Uherský Brod- obr. 69:B, Viničné Šumice) i některé tzv. keramické depoty (Mutěnice), odlišující se skladbou tvarů (převaha picích nádobek) od běžných hrnčířských skládek (Želešice, Zohor, Maisbirbaum - obr. 71, Herzogenburg). Početné jsou také depoty bronzů, zejména z mladšího stupně (R BC) střední doby bronzové (Hulín, Hradisko u Kroměříže, Tučapy aj .).

137

o 8

7

10

9

.. I

o

i .1 '

l:t

I

o

(

f

\ .; i

23

24 . _. 25

~

:

~!

I 26

.

I

Obr. 70. A - půdorys a fez mohylou. Bošovice. 1- 29 - mobiliář středodunajské mohylové kultury.

138

Také na Moravě Je vypracována systemalikn bronzových depotri od kos:iderského horizontu jsou tll zastoupeny málo) do začátku halštatu: 1/odonín 88 1 Přestavlky ? - BB/BC1 Železné Hradisko-Hulín BC1 Křenůvky Blučina BD1st Boskovice Drslavice BDiml. Černotín

počátků střední

- HA

doby bronzové (depoty

I

-HA 1

- HB 1 - HB1 - HB1

Keramika SDMK globálně navazuje na maďarovsko-věteřovské tvary (tzv. postmaďarovský džbánek, dvojuchá amforka s uchy pod hrdlem, široká bezuchá amfora dunajského typu, "květináč"), brzy se však ustálil svérázný sortiment rukodělného a výtvarně hodnotného (linie rýžek pod hrdlem, ornament přesýpacích hodin, vysutý šrafovaný trojúhelník, ornament větévky, podkovovité vypnuliny. stupňovitá kanelace) zboží matně kožovitě lesklého povrchu. Výrazné jsou vedle řady typí1 amfor zejména mísy s lalokovitě vykrajovaným okrajem (často na nožce), hrncovité mlsy na nožce, džbánky s vysokým hrdlem, šálky typu Maisbirbaum s radiální výzdobou na dně a moždíře (obr. 70:30-36: 71 ). Udržel se také velmi pestrý výběr bronzů: srdcovité a terčovité závěsky, plechové náš ivky pukličky ("tutuli"), řada typů jehlic s ouškem nebo otvorem v krčku (s pečetítkovitou, hřebíkovitou, kuželovitou hlavicí), honosné kolínkovité jehlice s terčovitou hlavicí, břitvy, pinzety, náramky, plechové nápažníky, prvé bronzové nože a srpy, sekery se schůdkem nebo se středovými laloky atd. Velkého pokroku dosáhlo zbojířství: kromě piliňských importů (sekeromlaty s kotoučovitým týlem, dvojramenné sekeromlaty, dlouhé dýky s lichoběžníkovitým týlem s otvory pro nýty aj.) se vyskytují prvé celokovové meče s jazykovitou i plnou litou (osmihrannou či oválnou) rukojetí (70: 1-28). Lidu SDMK byl připisován dalekosálrl_v historický význam. Jeho expanzivní tendence na všechny světové strany (sev. Morava, Slezsko, stl'. Čechy, Karpatská kotlina), dokládané výskytem zbraní, měly mj. zprisobit zánik četných tradičních cMii:ací v severní části Balkánu a vyvolat zde řetězovou reakci, vedoucí k velkému stěhování na počátku doby popelnicov;vch polí. Tyto dějinné události dnes připisujeme splše až následné civilizaci středodunajských a karpatských popelnicových polí.

enklávy SDMK lze chápat jako pokračování starší kolonizační maďarovsko-věteřovské vlny, v horním Podunají se vytvořila mohylová kultura sice také na bázi místního substrátu (předmohylový horizont s maďarovsko-věteřovskými vlivy), ale spíše v kontaktu se západním sousedstvím. Tzv. česko-falcká mohylová kultura (ČFMK) je součástí středozápadoevropského mohylového uskupení (zejména jeho bavorské či jihoněmecké skupiny). Tvůrci ČFMK se rozsídlili po obou stranách Českého a Bavorského lesa; na území Čech je patrná plzeňská a českobudějovická koncentrace tohoto převážně pasteveckého lidu, jehož kultura je sledovatelná již od tzv. lochhamského horizontu (mohylník Lochham u Mnichova) (R BB 1), časově následného po horizontu languaidském (depot z Languaid v Dolním Bavorsku) (R BA2). Hlavním pramenem poznání ČFMK jsou velká mohylová pohřebiště (Křtěnov, Hosty, Hemery u Bechyně, Plzeň-Nová Hospoda, Hájek u Šťáhlav, Černá Mýť aj.) s hroby s častou kamennou konstrukcí a vesměs kostrovými pohřby; na těchto mohylnících se většinou pohřbívá ještě také v mladší době bronzové a později i v době halštatské. Naproti tomu sídliště s domy jsou zjišťována vzácně (Vochov, MeclovBřezí). Vzácné, ale významné, jsou také sakrální objekty typu "henge", objevené u Horního Metelska na Domažlicku. Z Plzeňska pochází asi 1O, z Českobudějovicka asi 15 bronzových depotů (Skalka u Újezda, Bošovice u Písku, Plzeň-Jíkalka), z nichž posledně jmenovaný má opět nomenklaturní význam. Koncentrace depotů výrobní povahy (sklady zlomků předmětů, slitků, existence kadlubů atd.) v dolním Pootaví signalizuje přítomnost lokální slévárny. Poměrně časté nálezy zlatých šperktJ jsou zřejmým výsledkem rýžování zlata (nález středobronzové jehlice v "sejpech" u Zábrdí u řeky Otavy). Vyskytnou se i pro tuto dobu příznačné keramické depoty (Veselíčko u Milevska, Lelov u Stoda). Jestliže vznik

středočeské

Také v Čechách je podrobné propracována systematika výskytu bronzových depotti, :ejména doby popelnicov}·ch polí, vzhledem ke kulturní parcelaci rízemi Čech je však lento systém značně členitý. Zjednodušeně l:e uvést následujlci stav:

139

~---- -- - -------.

\

,./~}i

, ,,

\

i

!_.-;:--·

A .

.

''

\ a

\------------~::-·.\

\ '

'

4

0 .

5

!.

/ /1

I

f

I

.

I

I

I

I

i// ''

'

Obr. 71_ Maisbi rbaum, Rakousko, Hlavni typy nádob keramického "depotu"

140

středodunajské

mohylové kultury.

3

1

5

2

Obr. 72. Mobiliáf česko-falcké mohylové kultury. Stfedo- ajihozápadoéesluí oblast (knovEzsko-milaveésluí kulwra) Plzeň-Jíkalka

Lalany Suchdol Stfedokluky Jenišovice

? Tftěno,

Hostomice

Severovýchodoéesluí oblast (luiicluí kultura) BCID BD HA 1 HA 1 HB 1 HB1 HB1

? Chrást Starý Ples

? Bošín Slezské Předměstí Liovice

Keramickou výbavu ČFMK tvoří charakteristické tvary s typickou geometrickou výzdobou trojúhelník, přesýpací hodiny, linie bodů nebo kolků pod hrdlem), provedenou technikou vrubořezu, rytí a kolků (obr. 72: 13-20); jde zvláště o mísu na nožce, tzv. český džbánek, širokou amforku, hrnek, šálek atd. V bronzovém inventáři jsou dominantní jehlice (od nejstašfch s tordovanou jehlou po klasické tvary s kolečkovitou hlavicí a zvláštní kolínkovité jehlice s terčovitou hlavicí a se spirálovitou hlavicí), horizontálně členěné náramky s růžicemi na koncích, spirálovité nápažníky, ná(žebříček,

141

krčník, závěsky běžných typů (72: 1- 12) a samozřejmě také nástroje a zbraně příslušných fází střední doby bronzové. Nositelé ČFMK dokončili kolonizaci jižních a západních Čech; v tom je jejich základní historický význam.

6. 3. 2. 3 Mladší doba bronzová Mladší doba bronzová (R BD-HA)

přinesla zobecnění

žárového

pohřebního

ritu v celé Evro-

pě. Je to doba starších popelnicových polí, doba globální unifikace kulturního, zvláště pak duchovní-

ho života, ekonomické prosperity (vrchol bronzové metalurgie) a rostoucí populace. V širší oblasti střední Evropy se vytvořilo několik okruhů popelnicových polí: lužický okruh (zjednodušeně také lužická kultura) mezi Labem, Vislou, Baltem a severní části Čech, Moravy a Slovenska; hornodunajský okruh pokrývající jižní Německo, Švýcarsko, Tyrolsko, Horní Rakousko a jižní a střední Čechy; středodunajský okruh rozložený od jižní Moravy a Dolního Rakouska po jihozápadní Slovensko a Pannonii; karpatský okruh na jižním a východním Slovensku a ve východní části Karpatské kotliny. Území Čech, Moravy a Slovenska bylo od této doby až po vpád Keltů kolem r. -400 rozděleno na severní - lužickou zónu a jižní- podunajsko-karpatskou zónu. Tato bipartice je podložena kulturními a ekonomickosociálními odlišnostmi, i etnicky: zatímco lužický sever byl základem pozdějšího prazápadoslovanského etnika, méně kompaktní, zato však dynamičtější jih se stal krystalizačním jádrem budoucích historických Keltů, Veneto-fllyrů a Thráků. Začátek mladší doby bronzové je ve Středomoří poznamenán řadou katastrof (zánik mykénské civilizace, trójská válka, pád chetitské říše, pronikání izraelských kmenů do Palestiny), na nichž se kromě vnějších (ekologických) a vnitřních příčin podílely také vpády severních ,,barbarských" a tzv. "mořských" národů . Posuny kmenů provázené lokálními válkami proběhly v mnoha částech světadílu, do pohybu se však dostaly zejména kmeny středodunajských a karpatských popelnicopvých polí. Slovenslgí prehistorik Jo;:ef Paulík budoval po několik desetiletí teorii rítokri středodunajských a karpatských Indaevropami přes Balkán a Malou Asii do Řecka, Itálie a Egypta. Tuto koncepci zformuloval nejnověji v kni;:e .. Bronzom kované dejiny" (Bratislava /994). Předpokládá, že vlivem vrcholného kulturního rozvoje a vzniku kncecí vojenské vrstvy se lidstvo velatické, čakanské a gávské lm/tury středodunajsko--karpatské oblasti zaměřilo na válečnický ;:prisob života a v tou;:e po ;:ískání surovinových zdrojů a kořisti vůbec ro;:toči/o válečný kolotoč v celéjižnl Evropě: zatímco tvrirci gávské ku/twy pronikli východní cestou do Malé Asie (trójská válka byla vlastně také jejich bojem) a útočili jako součást .. mořských národu" až na Egypt, čakanská knížata se svými vojenskými dmžinami směřovala přímočaře jižním směrem, strhla s sebou řadu dalších kmemi a stala se onou legendární poslední řeckou (dórskou) vlnou v řecké Attice; velatičtí bojovníci(., Praitalikové "), posileni navíc některými bojůvkami gávských ,. Prathráků ", pronikli posléze do Itálie a tam dali základ rozvoje proslztl)'•ch rané fe/e;:ných civi/i;:ací, od nichž vede cesta až ke vzniku světovládného římského impéria.

Ve střední a severní Evropě se v minulosti přičítal rozhodující význam pro vznik civilizace popelnicových polí lužické kultuře; počítalo se s její mohutnou expanzí všemi směry, zejména smě­ rem jižním (tzv. dunajská gravitace), která měla šířit základní normy života doby urnových polí. Dnes je velká lužická expanze popřena a místní (kolonizační i vojenské) posuny lužického lidu jsou vnímány jako součást obecné mobility té doby. Lužická kultura je však přesto považována za významný fenomén evropské doby popelnicových polí. Lužická kultura (LK) (název byl vytvořen v 19. stol. podle pomyslné oblasti jejího vzniku) vyrůstala v řadě místních center (záp. Slovensko, stř. Morava, Slezsko, Lužice, Sasko aj.), na bázi tzv. předlužického podloží; toto podloží se formovalo již od časů protourbánních civilizací pod vlivy raných karpatských (SPIK) a balkánských (kultura Vatin-Vršac) popelnicových polí a za přispění mohylových kultur. Jedním z významných krystali;:ačních center LK byla střední Morava. Na Kroměřížsku (lokality Hradisko u KroHulín) , na Malé Hané (llradisko u Svitávky), na Olomoucku (Unčovice) a podobně i ve Slezsku (Brumovice) je moino dobře sledovat nist lužického fenoménu od přežívajlcí věteřovské slwpiny (R BB1) přes mohylovou fázi (tz1·. před/zdický horizont I a Jl) až po fázi starolužickou (R BCJ). Podobně je tomu na ;:ápadním Slovensku, ;:ejména ve středním Pováží a na Liptově (lokality Martin, Liptovský Michal, Liptovský Miku/áš-Ondrašová), zatfmco např. východní Čechy ke krystalizatnlm centrům LK nepatřily a byly o něco později lužickým lidem (od severu ?) dosídleny. měNie, Bezměrov,

142

Nejpozději začátkem stupně R BD byla LK ve střední Evropě již plně konstituována. Jižní hranice hlavní oikumeny LK: Pojizeří - Polabí- Železné hory - Českomoravská vrchovina- Tišnov - Vyškov- Veselí n. M. - Nové Mesto n. V. - Nitra- Levice se udržuje s nepatrnými v)'kyvy až do konce halštatu. Menší enklávy lužického osídlení se vytvořily v Chebsku, v severních Čechách v okolí Labské brány na Ústecku, na Slovensku vznikla ve středním a horním Pohraní zvolenská skupina, v Čechách na Kolínsku na styku s mohylovou kulturou starolužická velimská skupina atd. Zhruba tisícileté dějiny LK (-1300- -400) s poměrnou kontinuitou vývoje dávají základ jejich podrobné periodizaci: rozlišuje se lužický úsek (LK v užším slova smyslu) (R BD-HA), slezský úsek (R HB) a platěnický úsek (R HC- 0). Jinak se používá termínu LK také pro označení celé doby existence (LK v širším smyslu slova). Zemědělský lužický lid žil v poměrně prostém společenství s rodově-kmenovou strukturou: v jeho sociální, duchovní i materiální kultuře se ovšem také zrcadlí "duch doby": rozvíjí se bronzová metalurgie, narůstá obchod. vznikají hradiště, pozvolna dochází ke společenské stratifikaci. Vrchol jeho celkového rozvoje spadá do slezského úseku vývoje (R HB). Základním pramenem poznání LK jsou pohřebiště. Od nejstarších mohylníků s jámovou nebo popelnicovou kremací se brzy přešlo k typickému pohřbívání uren s přídatnými nádobami a dalšími (spálením většinou zničenými) milodary v prostých (jen zřídka skřínkových či jinak upraven)'ch obr. 74:A) hrobových jámách na rozsáhlých popelnicových polích (Mikušovce, Diviaky, Moravičany, Mostkovice, Domamyslice, Opatovice n.L., Malá Bělá, Jaroměř atd.). Mohyly se lokálně udržují, zejména v okrajových oblastech, po celou mladší dobu bronzovou (Stavenice, Vlachovice, Mladá Boleslav- Čejetičky, Jeřice), kostrový pohřeb je výjimkou; tělo dívky uložené ve velké zásobnicové nádobě v lvani u Přerovaje opožděnou připomínkou dávných dětských pohřbů v pithoi. Je známa řada rovinných zemědělských sídlišť s kůlovými jedno- až dvoujizbovými domy typu megaron (např. Opatovice n. L., Býkovice) a s komplexy sídlištních jam (Palonín). V Českém ráji byly použity i jeskyně a skalní převisy. Již od stupně R HA je prokázána existence lužických hradišť (DobruškaMělčany, Hradec Králové, Zemianské Podhradí, Lieskovec, Mikušovce), jejichž výzkum je ovšem teprve v počátcích. Jedinečné je hradiště Skalka u Velimi ve středních Čechách, jehož kruhové opevnění se čtyřmi vchody z hlavních světových stran (obr. 73) a pozoruhodné nálezy lidských obětí, zlatých svitků atd. naznačují, že šlo o důležité religiózní centrum kraje. Zvláštní význam měla také neopevněná nížinná kovolitecká osada Hradištia u Pobedimi na Slovensku (nedaleko Piešťan), jejíž řemeslníci dlouhodobě (až do R HC včetně) pracovali pro lužickou i středodunajskou klientelu. Bronzové depoty svědčí o rozvíjejícím se slevačství. Starolužický horizont depotů sběrového materiálu zlomků (Drslavice) vystřídaly depoty specializovaných artefaktů, např. jehlic s kulovitou hlavicí (obr. 75:A), seker, náramků apod.; na severním Slovensku se rozvinula výroba mečů liptovského typu (75:B), jejichž hromadné nálezy (Martinček, Komjatná, Sliače aj.) se objevují v nápadné souvislosti s travertinovými prameny nebo vodními toky (jde o votivní sklady). Keramických depotů je v lužické oblasti dosud známo málo (Křečhoř u Kolína). Keramika LK vytváří prototypy nádob doby popelnicových polí: teriny, okříny, dvojuché amforky - "osudí" (s uchy přes rozhraní hrdla a výdutě), květináče (" látky"), mísy, džbánky, šálky aj. (obr. 74:1-15, 75: 12- 20), které se v dílčích obměnách vyskytnou ve všech ostatních kulturách této doby. Lužická keramika má svůj dlouhodobý vývoj: od nejstarších ostře profilovaných tvarů s výzdobou "prsovitých vypnul in" přechází k měkce tvarovaným nádobám ("tykvovitý" okřín - 74: 15) zdobeným souvislou kanelací (74: 12, 13); kanelace se na přechodu do slezského úseku (R HA2/ HB 1) rozpadá do skupin (74: 14). Unikátní je závěsná nádobka zdobená bronzovými pukličkami ze slovenské Beluše (75:2). Objeví se také první sakrální tvary (zoomorfní nádoby, pohár v podobě lidské boty, vzácně již i štěrchátko),jejichž největší rozmach však přijde teprve ve slezském úseku LK . Velmi pestrý je bronzový inventář LK. Z nástrojů jsou to nože s řapem nebo s kroužkovou jazykovitou rukojetí, srpy, sekery s laloky, sekery s tulejí a ouškem, dlátka, kovadlinka, nožovité, sekáčkovité i lunulovité břitvy; ze zbraní vynikají meče s plnou litou rukojetí se třemi žebry (,.Dreiwulstschwerter") - na Slovensku nejčastěji liptovského typu, meče s jazykovitou rukojetí, dýky peschierského typu s jazykovitým řapem (76:37-39), hroty kopí a oštěpů , hroty šípů - š ipky apod. Velmi bohatrý je šperk, zv láště řada typů jehlic (s kulovitou, dvojkonickou, kotoučovitou, vřetenovi­ tou, vývalkovitou, bohatě profilovanou hlavicí), náramků, nákrčníků, litých kruhů, plechových puklic,

143

knoflíčků, závěsků, prstenů,

náušnic apod. (obr. 76). Mimořádně důležité jsou bronzové spony: lid LK dvojdílné spony se štítkem tzv. spindlersfeldského typu (75 :3), jejichž praforma (76:23) pochází také (vedle severských prototypů) z moravských Slatinic. Z Podunají se do lužické oblasti dostaly jednodílné spony s osmičkovitě vinutým lučíkem (76:22); jejich technickou syntézou se spindlersfeldskými tvary vznikla spona typu Přestavlky (76:24). Z jihovýchodu pak se do nitra Evropy přivážely honosné růžicové spony s mečíkovitými závěsky (75:6). K luxusním výrobkům patřily dále čelenky- diadémy (75:4, 76:6). Důležitým pramenem jsou také nejstarší bronzové součásti kol1ského uzdění (udidl~ postranice udidel, ozdoby řemení) a prvé plechové nádoby (koflík, mís~ cedník, vědro-obr. 82:1-5,13,18). vyráoěl především

Obr. 73. Púdorys "rondelového"

opevněni

výšinné osasdy na Skalce u Velimi.

Z okruhu karpatských popelnicových polí starší fáze je nejvýznamnější čakanská kultura (ČK) ("knížecí" mohyla Čaka, SR), rozšířená v bývalém karpatském mohylovém areálu mezi Povážím a Poiplím a od Neziderského po Blatenské jezero. ČK vyrůstá z podloží karpatské mohylové kultury pod jižními a jihovýchodními vlivy (předčakanský horizont R BC/O). Čakanské lidstvo dosáhlo rychle velké hustoty (3-4 lokality na katastru dnešní jediné osady) a silné sociální stratifikace: jeho "knížecí" vrstva a její bojovnické družiny měly vstoupit do dějin Karpatské kotliny, Balkánu a Řecka (srov. výše), cožje signalizováno jejich archeologickým "vymizením" na počátku R HA 1• Základním pramenem poznání ČKjsou- vedle dosud málo známých plochých žárových pohřebišť, příp. menších mohyl se žárovými pohřby - velké "knížecí" (pravidelně vyloupené) mohyly (Čaka, Kolta, Lužany, Čápor, Dedinka), obsahující ústřední kremaci bojovníka (pancíř, meč, dýka, kopí, seker~ osobní ozdoby a šperk, množství nádob) a pravidelně také vedlejší žárové pohřby příslušníků "knížecího dvora". Pohřební ritus lidu ČKje neumový; kremace byla vždy uložena na úroveň terénu a nad ni pak za složitých obřadů etapovitě nanášeli jednotlivé pláště budoucí mohyly (obr. 77:8). Z východního Rakouska jsou známy pozoruhodné čakanské skřínkové hrobky (lllmitz, Siegendorf, Sommerein) s kamennými deskami s otvory a rytinami (77:A,C). Málo prozkoumaná sídliště ČK beze stop po kovolitectví, stejně jako minimální počet bronzových depotů, ukazují na nedostatek vlastních surovinových zdrojů, což je jednou z možných příčin organizovaných vojenských útoků do bohatších oblastí. Někte­ ré nížinné osady (lpefský Sokolec) byly opevněné. éakanské mohyly představují absolutně největší pravěké náhrobky Karpatské kotliny (Čaka: pniměr - 52 m. výška 5 m; Kotta: 50 m, /4 m). Jsou situovány so/iterné, stranou prostých pohřebišť; od mateřského sídliště, které však j e na dohled, bývají oddělené vodním tokem, což symbolizuje zvláštní svět mrtvých. Lokalizace sfdlišť ve vidlicích potolai vedla kformulaci "pravidla Y", podle něhož je možno predikovat existenci případné dnes již zničených památek. - Některé shody čakanských pohřbů s pohřby homérského Řecka podpor11jí teorii velké migrace lidu ČK do Řecka.

Specifické jsou tvary čakanské keramiky, na níž se projevuje karpatské prostředí (profilace amforovitých zásobnic, ostře vykrajované okraje mís, šikmá vlnitá kanelace výdutí koflíků -

144

obr. 77: 12- 28) i či výdutí aj.).

běžná

norma

středodunajského hrnčířství

(ostrá kanelace, vodorovné

bránění okrajů

.. ----- - -. --·--

Obr. 74. A - popelnicový hrob lužické kultury. 1- 15 - keramika lužické kultury. 16-28 - keramika slezské kultury.

145

,,

,:

3

I I

7

~..

,-----..-fJJ ~

8

I

9

A

I

ř t

11 r---·~

' '

(];?.

G9.

~~

!·

f

~:

~

:I

i, I

I

i~

;

~-

• ~

t

r

~

I)

B

Obr. 75. Inventář slovenské lužické kultury. A - depot bronzových jehlic s kulovitou hlavici a sesileným krčkem Teplice). B - depot bronzových mečů liptovského typu (Komjatná). I - bronzový závěsek (Púchov). 2- závěsná nádobka zdobená bronzovými plíšky (Beluša). 3- spindlersfeldská spona (Mikušovce). 4 - diadém (S liače). 5 - jednoduchá spona (I.;uborča). 6 - růžicová spona se závěsky (Krivoklát). 7 - jehlice s kotoučovitou hlavici. 8, 9 - jehlice s kuželovitou hlavici. 10-20 - základ ni tvary keramiky.

(Turčianske

146

33

34

35

36

37

Obr. 76. Základni typy bronzov)'ch

38

39

40

předmětů mladši doby bronzové.

147

43

1

w

-2~

2

-~ ~~ ~ ,, /

u

\

,'

~

)

.I

.'

·I 4

3

Obr. 77. A - hrobová stéla z lllmitz, Rakousko. B - Schéma mohylového hrobu z Čaky, SR. 1- 28 - inventář vyloupené hrobky čakanského velmože z Čaky. SR. C- kamenný skflnkový hrob ze Sommerein- Stocklicker, Rakousko. 29, 30 - části kamenných desek s ornamenty z hrobu v Sommerein.

148

Částečné vakuum, které vzniklo odchodem vojenské vrstvy ČK, vyplnil lid velatické kultury ze západního sousedství, čímž byly dány podmínky vytvoření tzv. karpatské velatické kultury (viz dále). Z okruhu karpatských popelnicových polí je třeba dále podrobně charakterizovat gávskou kulturu (GK) (Gava, severovýchodní Maďarsko), která zasáhla ze svého ústředí v Sedmihradsku také na východní Slovensko. GK je součástf velkého kulturního okruhu Gava-Holihrady, sahajícího od Potisf daleko na Ukrajinu, kde všude vyrostla z místních středobronzových kultur, které sjednotila (tzv. předgávský horizont spadá již do R BC). Doba trvání GK v širším smyslu slova je vymezena stupni R BD-HB, její mladší fáze bývá označována také jako somotorský typ (hradiště na Somotorské hoře, SR). Lid GK projevoval silné expanzívní tendence; již počátkem stupně R HA začal postupovat směrem k západu a severu: okupoval východní část piliňského areálu a karpatskými hřebeny pronikal až do Malopolska, kde ovlivňoval místní tarnobřežskou skupinu lužické kultury. Z areálu GK jsou známa především otevřená nížinná sídliště se zemními i polozemními domy, jakož i četná hradiště (Lysá Stráž v Terni, Šarišské Sokolovce), opevněná hradbou a příkopy. Materiální bázi zajišťovala metalurgická centra těžící ze sedmihradské i slovenské mědi a z exploatace kamenné soli v Sedmihradsku. Dokladem čilé kovolitecké aktivity jsou velké bronzové depoty (až 800 kg hmotnosti). Poměrně málo početná jsou menší popelnicová pohřebiště (Dvomíky, Kechnec, Vojnatina). Pozoruhodná je keramika GK, jmenovitě tzv. gávská amfora s vysokým klenutým hrdlem (obr. 78:7,8), která je považována za prototyp italské villanovské umy (s tím souvisí představy o spoluútocích gávských družin do Itálie). Dále se vyskytnou široké nízké amfory, mísy a vejčité hrnce s cípatým okrajem, běžné amforovité zásobnice, šálky atd. (78: 1-6). Ve středodunajském prostoru po řeku Váh a Pannonii došlo k přerodu původní mohylové kultury v kulturu středodunajských popelnicových polí, jejíž starší stupeň (R BD-HA) představují velatická skupina najižní Moravě a jihozápadním Slovensku, baierdorfská skupina v Dolním Rakousku a skupina Vál I v severní Pannonii (názvy podle eponymních lokalit); zjednodušeně lze hovořit také jen o velatické kultuře. Velatická kultura (VK) (velmožská mohyla se žárovým hrobem bojovníka u Velatic nedaleko Brna) patří k nejprozkoumanějším z celého komplexu popelnicových polí. Dlouhodobý vývoj I'K z mohylového základu až do začátku pozdní doby bronzové odráží následujícl podrobná periodizace VK: O. pozdně mohylová fáze (Velké Hostérádky-Bošovice-strachotln) - R BC1 1. časná (mohylovo-velatická) fáze (Blučina-Kopčany) - R BD 2. starší fáze (Lednice- Baierdorf) - R BD 3. střední fáze (Velatice-Očkov) - R HA 1 4. mladší fáze (Oblekovice) - R HA 1 5. pozdní (velaticko-podolská) fáze (Klentnice I) - R HAIH B.

Z větší části odkryté sídliště VK u Lovčiček na Moravě (obr. 79) poskytlo kolem 40ti půdory­ menších domů kůlové konstrukce (seskupených někdy do dvorcového systému), rozložených kolem velké centrální trojlodní stavby, a stopy sakrálního kruhového areálu, jakož i další doklady kultovních aktivit. Podobné domy se podařilo zjistit na sídlišti v Brně-Medlánkách, zatímco v osadě u Pohořelic šlo spíše o větší domy se základovým žlabem. V osadách se pravidelně objevuje hliněná bohatě plasticky zdobená omítka, související s existenci kultovních objektů (Lovčičky, Trebatice, Velký Grob aj.). Ve Velemszentvid u rakouských hranic v západním Maďarsku bylo již v 19. stol. zkoumáno neopevněqé kovolitecké sídliště, těžící z místních zdrojů mědi a antimonu v pohoří Koszeg. Existovala také hradiště (Réna u Ivančic, Sv. Martin u Lulče, Tabulová hora u Klentnice, Ducové, Pohanská pri Plaveckom Podhradí aj.). Za "posvátnou horu" je považováno velatické hradisko na Cezavách u Blučiny s doklady lidských obětí, votivních bronzových depotů, patrně také rituální tavby mědi atd. Kromě velmožských mohyl jsou známa žárová popelnicová pohřebiště (Baierdorf, Gemeinlebarn, Oblekovice), na nichž se najdou rovněžjednotlivé bohatě vypravené hroby (Devínská Nová Ves, Vysoká pri Morave). Významným pramenem jsou dále početné keramické sklady, buď hrnčířské (Herzogenburg, GroB-Meiseldorf) nebo častěji votivní ("Speiseopfer": Těšetice-Kyjovice, Moravský Písek, Thtimthal aj.). Depottl bronzů není mnoho. sů

149

___N

~~~

~

E:......... ............•) [!

[J

tl.

12

10

~

.-o ~A14

.

.

I

17

Obr. 78. 1-8 - keramika kultury Gava. 9- 21 - keramika velatické kultury. 22- 31 - keramika knovízské kultury.

150

Z keramického obsahu VK zaujmou na prvém místě často velmi tenkostěnné kotlíky s vysouchy (obr. 78:9-11), které napodobují plechové předlohy. Serie těchto kotlíků "velatického typu" tvořily pící servisy při slavnostních (rituálních) hostinách a bývají obsahem jak výbavy velmožských pohřbů (Velatice), tak sakrálních deposit (Těšetice-Kyjovice). Velatické amforky (s nízkou nožkou i bez nožky) se vyvíjely od pozdně mohylových tvarů s vysokým válcovitým hrdlem přes nižší typy s uchy přes rozhraní hrdla a výdutě (někdy i s náběhy k etážovité profilaci) až po "lahvovité" tvary velaticko-podolské fáze (78: 17, 15, 85 :5). Charakteristické jsou dále velké hrncovité a talířovité mísy, běžné jsou okříny, amforovité zásobnice, ,,látky", hrnky a šálky. Sortiment kultovní keramiky doplňují vzácné terčovité plató na nožkách (78: 12), pohár v podobě lidské boty (86:32), drobná závěsná nádobka apod. Také velatická keramika si libuje v horizontálním bránění vnitřních okrajtJ a vnějších výdutí, často nese výzdobu kanelace, hřebenování spodků a použito je i drsnění povrchu. Výsledkem posunu velatického lidu do areálu čakanské kultury mezi Váhem a Jplem, k němuž došlo po odchodu čakanských bojovníků k jihu v R HA~, byl vznik karpatské velatické kultury (KVK). Počínaje fází Velatice-Očkov začíná specifický vývoj KVK (R HA 1), který pak pokračuje fází mladších knížecích mohyl (Janíky- HA 2) a končí přechodnou velaticko-podolskou fází (MužlaChotín- HA/HB). Hlavním specifikem KVK je vznik výrazné "knížecí" vrstvy, projevující se existencí velkých soliterních mohyl (Očkov, Čachtice, Janíky). Pohřby bojovníků pod těmito mohylami připomínají hroby jejich čakanských souputníků: jde o neurnové kremace, uložené však do hluboké, příp. etážovité hrobové komory pod úroveň terénu. Mohyla z Očkova s etážovitou hrobovou jámou (obr. 80) je příkladem pohřbu ,.knězokrále" s obřady, podobajícími se rituálům uplatněným při pohř­ bech starořeckých hrdinů (např. Patrokla či Hektora), jak jsou popsány v Illiadě. Poměrně bohatě vypravené byly i některé pohřby na řadových žárových pohřebištích. Náhlý zánik knížecí struktury KVK během R HA souvisí opět zřejmě s velkými vojenskými útoky velatických "Praitalikt':1" směrem k jihu (srov. výše). Výraznou složkou hornodunajského okruhu popelnicových polí je středo-jihočeská knovízská kultura (KK) (sídliště v Knovízi u Slaného). Také ona se zformovala na bázi středočeské enklávy středodunajské mohylové kultury, která se ovšem postupem času stále více sžívala se svým jižním a západním sousedstvím; výsledná KK tak již plně zapadá do rámce hornodunajských (jihoněmeckých) popelnicových polí. V Čechách se vytvořily 3 větší koncentrace KK: středočeská. severozápadočeská a jihočeská. Celý komplex se vyvíjel až do halštatu, jeho pozdně bronzový úsek (R I lB) je někdy chápán jako samostatná štítarská kultura. KK patří nálezově k nejbohatším pravěkým celkům v Čechách. Je registrováno především na 600 sídlišť knovízského lidu. Jde většinou o nížinné osady, z nichž některé mohou být i ohrazené př'í­ kopem a palisádou, příp. také rozdělené na část výrobní a obytnou (Praha-Hloubětín). Jedinečnou situaci vykazuje půdorys sídliště u Čakovic, na jehož severovýchodním okraji se nachází kruhový sakrální areál- rondel. Z některých osad (Praha-Čakovice, Ďáblice, Hlásná Třebáň) j sou dokumentovány půdory nadzemních domů kůlové konstrukce (16 x 6 m, ll x 6 m) se sedlovou či valbovou stře­ chou, nebo i zemnice či srubové stavby, z jiných (Knovíz, Praha-B ubeneč) pocházejí bíle líčené omítky domů. Kromě nížinných osad je registrován i značný počet výšinných či přímo horských sídlišť (např. v sz. Čechách: Bílina, Černovice, Most, Úhošťany aj.). Tato sídliště i případná skutečná hradiště KK (Slánská Hora, Závist u Zbraslavi, Hradišťany u Bíliny) nebyla dosud náležitě archeologicky zkoumána, takže přesné datování jejich opevnění není jisté. Pozoruhodný je pohřební ritus lidu KK: kromě popelnicových polí (Křepenice, Mšec u Rakovníka, Třebušice u Mostu) a jednotlivých velmožských pohřbů (mohyl ?) (Žatec, Chrášťany) jde zejména o kostrové pohřby a zohavené či neúplné lidské skelety na sídlištích (jedinci s vyvrácenými končetinami , s odťatou nohou, rozčtvrcená, příp. rozsekaná a přibližně znovu sestavená těla, zohavené dětská mrtvolky apod .). Interpretace těchto anomálních "pohřbů" na sídlištích kolísá mezi výkladem sociálně-etnickým (genocida poražených nepřátel), morálně-právním (těžké tresty provinilců) a rituálně-religiózním (drastické lidské oběti, rituální antropofagie apod.); posledně jmenovaný výklad je kými

střechovitě hráněnými

nejpravděpodobněj ší.

Mezi bronzovými depoty KK lze rozlišit starší horizont (R BD/HA 1) zlomků (Lažany u Chomutova, Suchdol, Staré Sedlo u Milevska), střední horizont (R HA 2) distribučního zboží (Středokluky)

151

a výrazný mladší horizont (R HA2/HB1) depotů s plechovými šálky typu Jenišovice-Kirkendrup a dvojdílnými štítovitými sponami s kosočtverečným štítkem (Jenišovice, Záluží u Roudnice). Celkovému rázu doby odpovídají také pozoruhodné keramické depoty (soupravy picích nádobek) KK (Čakovice, Droužkovice, Praha-Modřany).

_,........,... l-:~.-1-... ' \ f.~.l

.. ·~ \\

1... •. \

\ \

•• • A

\

..''"' ..

\

' '' \

' '

\."

-1 ,\ ·:, \-: \~ \ .. íl \ ~\•\ . ":! • • .

'·]··]

\ :~

F\f 3 l~

r·: ... l '-

r'

,

\

\

1

El U Í

1·~1 ltl '

I

\\ '

I

\ \

__... ~ rn

I -·.·-=.:_-.r

.

-

\

- · · · · _.. ,1

• I

. \\)\ \ .. \~

I:.•--l-r

t

\•::

1.,

\A .. ..

;.-_.:.

I I

t

..

...1

,-/'

) t::."l

:

I /

,-..

l •-1 ' '

!

\_ - :-\

0

~:."'•...:.·. -·~ 0

I

,,:

)

l ~..:\ , ...~

f ,/

' .. - \\)\ ____(',-;::::-::::~~=~~----'-----~ -~-----.::::--:::::~---/ \ / ,'1r::·t / ·J l~-.~_.\''•

....

\

,'

I

\

:::::;::::>· '\..\ A

I; \

I

/ I ,,' '

\

o

~:.1~;:\Sl

'i i~:_)

c~i:~.\.\\ t·-.~~~·t~!\• r· /rJ.. \) II·· . " · \~ \\ ·-·· -

::l:oz~·0

Obr. 79. A - plánek osady velatického lidu z Lovčiček. B - rekonstrukce centrál ni stavby ( l) a dvorce (2) z osady v Lovčičkách

152

'\--l:P, a~·· _'~ ~ .- ,..

_..

11

X Obr. 80. A -

řez

hrobkou velatického velmože z Očkova, SR. 1- 17 -

výběr

keramiky z hrobky z Očkova, SR.

Dominantou knovízské keramiky jsou etážovitá osudí, vyvíjející se z amfor s vysokým válcovitým hrdlem typu Modřany (obr. 78:22-24). Dále se vyskytují okříny, amforovité zásobnice, mísy s "tordovaným" okrajem, hrncovité mísy se sloupkovitými "tordovanými" uchy, vzácně i tzv. sloupkovité urny, ovlivněné zjižního sousedství, misky, hrnky aj. (78:25-31). Knovízská keramika nese stopy jakési "barokizace" tvarů, z výzdoby stojí za zmínku jemný rýžkovaný "attinský" ornament (85:8), hřebenovánf, prstování, žlábkování; rytý ornament je vzácný, absence lužických "prsovitých vypnul in" je téměř absolutní. Poněkud jednodušší obdobou knovízské kultury v západních Čechách je milavečská kultura (MK) (knížecí mohyla v Milavčích u Domažlic). Vznikla opět místním vývojem z mohylového podloží; zachovává také dlouho starý mohylový pohřební ritus. Doba jejího trvání však je omezena pouze na stupně R BD-HA;její další osud je nejasný, s přímočarou kontinuitou vývoje mezi mladší a pozdní dobou bronzovou v západních Čechách počítat nelze. Základním pramenem poznání MK jsou mohylníky se žárovými (popelnicovými i jamkovými) pohřby (Hájek u Šťáhlavic, Kokotsko u Ejpovic, Vrhaveč, Předenice), v mladší fázi se ujímá také pohřbívání na plochých pohřebištích (Vrážné, Dýšina, Plzeň-Doubravka). I v západních Čechách vyrostla vrstva velmožů ("knížecí" mohyly v Merklíně či v Milavčích). Proslulá mohyla z Milavči obsahovala pohřeb bojovníka- "knězokrále" s mečem,

153

pancířem , břitvou,

nožem, bronzovými koflíky, početnou keramikou a známým bronzovým vozíkem s kotlem (obr. 59:6). Sídliště lidu MK téměř neznáme, některá uvažovaná hradi ště (Okrouhlé Hradiště, Plzetí- Doubravka) získala významnější postavení teprve v pozdní době bronzové. Z řady bronzových pokladů má nomenklaturní význam depot z Plzně-Jíkalky (R BC/D), obsahující řadu středo­ bronzových reminiscencí (sekera se schůdkem, srp s kuželovitým trnem, jehlice s pečetítkovitou hlavicí, břitva aj.) a s největší pravděpodobností také vzácný bronzový štít (obr. 83a:5, 83b:7). Milavečská keramika je velmi podobná knovízské (včetně etážovitých osudí), nese však určité znaky kulturní periferizace. Bronzový a do značné míry i keramický mobiliář MK má stopy západních a jižních vlivů, vycházejících někdy až z oblasti severotyrolských popelnicových polí (hottingská kultura).

6. 3. 2. 4 Pozdní doba bronzová Pozdní doba bronzová (R HB) tvoří přechod k době halštatské. Až na výjimky je plynulým etapy. V jejím průběhu se poprvé projevily příznaky ,,surovinové krize", tj. nedostatku rudy barevných kovů, kompenzované pronikáním železných či bimetalických předmětí't z pokročilej š ích (Balkán, Itálie, Přičernomoří) oblastí. Velký historický význam pak je třeba přiznat nájezdům východních nomádů- Kimmerijců do Karpatské kotliny a středního Podunají, které začaly již v průběhu -9. stol. (R HB 2) a zhruba v polovině -8. stol. přispěly k přelomu doby bronzové ve starší železnou. Pozdní doba bronzová je vyvrcholením kulturního rozkvětu i politické moci lužického lidu , který vstoupil do "slezského" úseku svých dějin. Tzv. slezská kultura (SK) (název podle myšlené kolébky) je na Moravě a na Slovensku plynulým pokračováním mladolužického úseku (přechodný lužicko-slezský stupeň Domamyslice); s přísunem nového lidu od severu se počítá pouze v Čechách . Rozsah lužické oikumeny se celkem nezměnil, rostoucí intenzita populace se projevila v zahuštění sídlištní sítě, v posunu sídelních komor do vyšších zeměpisných poloh a konečně i v expanzivní tendenci směrem k jihu (tzv. slezský proud najižní Moravu a na jižní Slovensko). Základním pramenem poznání SK jsou opět popelnicová pole s urnovými pohřby (Domamyslice, Krumsín, Postoupky, Če­ lechovice. Ptení aj. na Moravě. Březina, Skalice, Úhřet ice, Lukovna aj. v Čechách); na dlouhodobých lužických nekropolích bývají slezské úseky nejrozsáhlejší. Nížinná sídl i ště jsou málo prozkoumána, svým značným rozsahem odpovídají úvahám o značné hustotě slezské populace. Z některých lokalit (Dědinka, Chrášťany) pochází omítka domů s vápenným nátěrem . V severních Čec hách se dále využívalo i skalních sídlišť. Stupeň R HB je obecně dobou budování hradišť. Také v lužické zóně vznikla početná hradiště (Holý kopec u Buchlovic, Hradisko u Velkých Opatovic, Klášťov u Chva lčova, Kotouč u Štramberka, Cvilín u Krnova, Mužsk)' u Mnichova Hradiště, Poráií u Vesce, Mašov na Turnovsku aj.), z nichž ta nejvýznamněj ší se patrně stala ekonomickými a politickými střed isky kmenových oblastí. Na začátek s lezského úseku spadá vrchol bronzové metalurgie lužického lidu; je to doba velkých depotů plechových nádob s lištovito-puklicovou výzdobou a dvojdílných spon se široce oválným štítkem (Křenůvky, Štramberk-Kotouč, Somotorská hora, Liptovská Ondrašová atd.). Mladší horizont slezských depotů obsahuje kromě převažujících předmětů místní produkce (Boskovice, Rájec-Jestřebí, Hradec Králové-S lezské Předmětí, Lžovice, Práčov) již také kimmerijské vlivy (Černotín, Kotouč u Štramberka). Slezská keramika vychází z mladolužických tvarů ; dvojuché amforky (osudí) jsou nej prve esovitě profilované, později se u nich prosazuje typické trojdílné členění (obr. 74:16, 17,23,24,26). Největší elegance se projevuje ve tvarování a bohaté vnitřní i vnější výzdobě šá lků (hrnčíři napodobovali opět kovové předlohy - 74: 18-20). Bohatá vhloubená (rytá, žlábkovaná, napichovaná, puklicová) výzdoba kombinovaná s černě hlazeným povrchem nádob dodává slezské keramice vysoké estetické parametry. Vrcholu dosáhla také výroba sakrálních keramických předmětů: štěrchátek (hruškovitých, vejčitých, cívkovitých, poduškovitých, ptačích - 86: 11 - 18), závěsných nádobek "kadidelnic", picích rohů, zoomorfních, poschoďových, konvičkovitých aj. nádobek (86: 19-3 I). Rostoucí význam ,jezdecké nobility" se odrazil v keramické i bronzové plastice (86:7,6). Složitost religiózních představ dokreslují také četné bronzové závěsky: podoby malého mykénského oltáře (86:2), podoby štítu mediteránního typu (tvaru přesýpacích hodin - 86:4 ), lunicovité, kolečkovité, pokračováním předcházející

154

mečíkovité apod. (81 :4,5, 86:3,5). Přítomnost bronzového vozíku apollonského typu dokládají na našem území pouze fragmenty (labuťky) ze Svijan (86 :8). Bronzová plastika je vzácná (86: I ,6). Bronzový inventář SK je opět archetypický i pro ostatní kultury pozdní doby bronzové. Mezi početnými tvary jehlic dominují exempláře s cibulovitou, kyjovitou, pastýřskou, zejména však vázič­ kovitou hlavicí (obr. 8l:IQ-12,17,15,8,9,18), vůdčím tvarem spon starší fáze je dvojdílná štítová spona typu Křenůvky-Domaniža (81 :23), kterou v mladší fázi nahradila spona s tepanou výzdobou kosočtverečného štítku typu Gamów-Práčov (81 :25); mladší fázi SK provází také sedlovitá a brýlovitá spona (8 I :24,2 I), neustal ani import skvostných růžicových spon s mečíkovitými závěsky (Do lany, Smržice, Střeleč-Hrdoňovice) a cizí je v prostředí severně Dunaje obloukovitá spona s knotky na lučíku (81: 19). Mezi šperky se počítají čelenky, tordované nákrčníky, náramky, spirálovité nápažníky, různé varianty puklic, šatních nášivek, závěsků, drobné drátovité náušnice atd. Srpy (typu Boskovice - 81 :30), nože s esovitě prohnutou čepelí ("nákolního typu" - 81 :36,3 7), sekery s tulej í a ouškem, sekery s horními laloky, dlátka a kladívka tvoří základní sortiment pracovních nástrojů, k nimžje nutno připočíst také půlměsícovité břitvy (81 :29). Mezi plechovými nádobami dominují šálky s puklicovou výzdobou typu JenišoviceKirkendrup (82: I O, ll), méně časté jsou nezdobené šálky typu Fuchstadt (82:9), unikátní pak jemné misky a lampy typu Štramberk (82:8, 12); původní strohá nezdobená vědra typu Kurd vystřídaly karpatské brilantně zdobené exempláře typu Hajduboszormény (82: 19), mladší fázi stupně R HB provázejí misky typu Třtěno a koflíky typu Stillfried (82:16,17,20) a konečně nastupuje také výroba kotlíktl s křížovými atašemi a pohyblivými držadly a amfor několika variant (82: 14,15,21 ,23). Pozoruhodné je zjištění, že již ve fázi R HB 1 se vyráběly dřevěné válcovité cisty pobité plechy s puklicovým tepáním (82:22), z nichž se vyvinuly celokovové c isty mladší doby halštatské. Na začátku pozdní doby bronzové také vrcholí vývoj militárií. Z útočných zbraní jde zejména o sečné meče s listovitou čepelí s číškovitou rukojetí, s anténami (81 :47,44), později morigenského a auvernierského typu (81 :46,45) . Dýky z výzbroje vymizely, teprve v souvislosti s útoky Kimmerijcú se k nám dostaly často již bimetalické (bronzový jílec, železná čepel) dýky s křížovou rukojetí (typ Gamów- 81 :42, 88:27,28 a jednodušší typ Golovjatino - 88:30). Běžná byla dlouhá jezdecká kopí i oštěpy. Domácí tvary koi'íských udidel a ozdob rovněž nahradily častější východoevropské typy, kůň byl stále častěji využíván v bojích k jízdě i tahu bojových dvoukolákú; objevily se také prvé archeologické doklady čtyřkolových ceremoniálních (pohřebních 7) vozů s bronzovými součástmi (84:4). Významu nabyla ochranná výzbroj: přilba , pancíř, náholenice a dřevěný bronzem pobitý, nebo celobronzový kruhový štít (83a, 83b). Gávská kultura východní části Karpatské kotliny, resp. její somotorský typ (R HB 1,2) vytváří závěrem doby bronzové tzv. předkuštanovický horizont (k pojmu kuštanovická kultura srov. sub 7. 3. 3), převrstvený či alespoň silně ovlivněný kulturou východních předskýtských nomád tJ (komplex Mezocsát). Již v průběhu stupně R HA se v západním areálu bývalé piliňské kultury na jižním Slovensku. neokupovaném sice gávským lidem, ale stojícím pod jeho silným vlivem, vytvořila za značného etnického přísunu lužického lidu slezské fáze kyjatická kultura (KK) (pohřebiště v Kyjaticích u Rimavské Soboty, SR). Vzájemná návaznost piliňské a kyjatické kultury je prokázána kontinuitou některých pohřebišť (Radzovce, Zádielské Dvorníky) a sídlišť (kovolitecká osada Radzovce), nové etnické proudy vedly zřejmě i k zakládání nových pohřebišť (Kyjatice, Podrečany), sídlišť i hradišť (Horné Plachtince- Pohanský vrch, Luborča- Lysec aj.). Vnější následky "etnického šoku", způsobeného odchodem válečných družin předchozí doby ze severní části Karpatské kotliny, byly tak postupně kompenzovány, v duchovním životě nově formovaného etnika však se jeho následky projevily posílením krutých a ponurých náboženských kultů: hojně k nim byly využívány zejména jeskyně Slovenského krasu (Majda-Hraškova, Silická, Chvalovská, Sokolí, Jasovská aj.). Přestože jednou z hlavních příčin etnického tlaku do areálu bývalé piliňské kultury byly asi surovinové zdroje, kovový inventář KK není nijak významný; také počet a kvalita bronzových depotů poklesly. V keramickém inventáři dominuje tzv. kyjatická amfora (obr. 85:3,4), vytvořená pod gávským i slezským vlivem. Ostatní keramika nese silné vlivy lužické zóny.

155

13 14

15

16

17

~~

. ~'

l.

r,

1 • i

. l.

d''. :,t I 38

39

40

41

42

Obr. 81 . Zák.ladnl typy bronzových předmětů pozdnl doby bronzové.

156

47

./~~.) /

v I•

.

'

'

1

~ ~· . ·~·- ''!"

7

5

CZJI7 _. {:·':*',.:

.. 9

~ 16

\J7. 17

22 Obr. 82. Bronzové nádoby mladšl a pozdnl doby bronzové. I -naběračka. 2-7, 9-11 -šálky (2 - typ Friedrichsruhe, 5- 7- typ Ostemienburg-Dresden, 9- typ Fuchstadt, 10. ll -typ Jenišovice-Kirkendrup). 8, 12 - miska a lampa typu Stramberk. 13 - cednfk. 14, 15 - kotlfky s kflžovými atašemi. 16, 17 - misky typu Třtěno. 18 - vědro typu Kurd. 19 - vědro typu HajdubňszOrmény. 20 - šálek typu Hostomice-Stillfried. 21 - amfora typu Hostomice. 22 - dřevěná oplechovaná válcovitá clsta. 23 - amfora typu Lžovice. I - Lažany. 2 - Velatice. 3 - Očkov, SR. 4 - Blatnica, SR. 5 - Braunsbedra, SRN. 6, 8, ll , 12 - Stramberk. 7- Dresden, SRN. 8 - Záluži. 13 - Stl'edokluky. 14 - HajdubOszOrmény, Maďarsko. 15 - Mariapócs, Maďarsko . 6, 17- Třtěno. 18 - Fabriano, Itálie. 19 - Biemacice, Polsko. 20, 23- Lžovice. 21 - Hostomioce.

157

2

Obr. 83a. Ochranná bronzová výzbroj lidu středoevropsk)•ch popelnicových poll. I - náholenice (Kuřim). 2 SR). 3- pásová zápona (Úvalno). 4 - panclt' (Ducové. SR). 5 štit (Pizeň-Jíkalka). 6- štítová puklíce. 7 dřevěného štllu pobítého bronzovýmí puklícemí.

158

přilba (Lúčky. rekonstrukce

Obr. 83b. Vý·zbroj bojovnika doby popelnicových polL

Ve středním Podunají je stupeň R HB reprezentován mladší fází středodunajských popelnicových polí se skupinami podolskou na jižní Moravě a západním Slovensku, stillfriedskou v Dolním Rakousku, chotínskou na jižním Slovensku, válskou ll v Pannonii a daljskou v severním Chorvatsku a Slavonii (názvy podle eponymních lokalit). Zastřešujícím označením všech těchto skupin je zjednodušený pojem podolská kultura. Vznik podolské kultury (PK) (pohřebiště v Podolí u Brna) byl původně spojován s pronikáním ,.prospektorů železa" od jihu, později se prokázala silná místní kulturní i fyzická kontinuita s velatickým podložím (tzv. velaticko-podolská fáze z přelomu R HA/B). Každopádně se zvláště severní část středního Podunají oproti předchozí době značně vylidnila; např. prostor bývalé čakanské a velatické kultury na jihozápadním Slovensku zůstal téměř prázdný a také samotná jižní Morava byla osídlena velmi nerovnoměrně. Velká popelnicová pohřebiště vznikala zejména u významných hradisek (svého

159

druhu "metropolí" své doby), např. v Brně-Obřanech, v Rakousku ve Stillfried, Gars am Kampf, Oberleiserberg apod. Na některých pohřebištích se objeví bohatě vybavené pohfby bojovníků (BrnoObřany hrob 169), překryté patrně původní mohylou (Podolí); hroby pod mohylami z této doby byly zjištěny také na návrší Žuráň u Podolí u Brna. Zatímco o otevřených nížinných sídlištích lidu PK téměř nic nevíme, jisté informace jsou o podolských hradištích. Některá z těchto hradišť se stala skutečnými regionálními (kmenovými ?) centry a zasluhují označeni "metropole". Mnohá z nich se v R HB2_3 stala terčem útoků předskýtských nomádů.

Obr. 84. l -rekonstrukce bojového dvojkoláku lidu popelnicových poll na základě nálezu kola z Obišovců a depolu puklic z Liptovské Mary, SR. 2, 3 - náboj kola a zákolník z depotu bronzů v Bobrovci- Komjatné, SR. 4 - rekonstrukce obfadního vozu z počátku mladší doby bronzové ze zbytků z hrobu v Poing, SRN.

K nejvýznamnějším "metropolím" pozdní doby bronzové ve středn(m Podunají patří Hradisko v Brně-Obřanech a ve Stillfried an der March. Obřanské hradisko patří k největším vi1bec (cca 42 ha plochy). Bylo opevněno mohutnou dřevohlinitou hradbou s pěti branami. Na jeho ploše byly staršími amatérskými výzkumy odkryty stovky sídlištních objektů včetně nadzemních domzi, zemních jam, sklípků, zásobních jam atd. s doklady kovolitecké i železářské činnosti, i lidské skelety a jejich části. K hradišti přiléhalo rozlehlé popelnicové pole (cca 2.000 pohřbz'J) s řadou velmi bohatě vypravených hrobů. Z hradiskn i pohřebiště pocházejí pozoruhodné památky hmotné kultury: Jde zejména o podolskou, ale i slezskou keramiku (došlo zde evidentně k mlrové symbióze domácího podolského a sousedního slezského lidu), bronzové, ale také již železné nástroje, šperky a zbraně, knmenné kadluby, kostěné a parohové výrobky atd., i sakrální předměty (bronzová plastikn koníkn - obr. 86:6, hliněné amulety, měsícovité idoly, zoomorfní podstavce k ohništi, dvojité aj. zvláštnl nádobky, unikátní pícka 86:9, I0,33-36). Hradba hradiště ve Stillfried byla v pozdní době bronzové a na počátku doby halštatské nejméně 4x zničena a obnovena. U hradby byly v 70. letech nalezeny 2 jámy s lidskými skelety: v prvém případě šlo o sedmičlennou násilné usmrcenou (otrávenou ?) rodinu (muž, dvě ženy, čtyři děti), jejíž členové byli v komatu vhozeni do jámy (obr. 89: D), ve druhém případě bylo do jámy natěsnáno I 5 lidí; prvý případ byl interpretován jako atentát na vládnoucí rodinu hradiště. Pozornost upoutala také lebka I 4tileté dívky se čtyřmi smrtelnými údery (89:C), uváděná do možné souvislosti s útokem KimmerijdJ. Z hradiště a přilehlého pohřebiště pochází opět množství keramiky typu Sti/lfried (89: I 2- 17), známý plechový koflík typu Stillfried (89: I I) a části dalších bronzových nádob, serie koňských udidel, postranic udidel a ozdob řemení východního typu. z nichž některé byly mylné považovány za depot (89:8), skutečný depot bronzů stupně R HB2, nástroje, ozdoby atd.

Z jižní Moravy je znám větší počet málo prozkoumaných výšinných sídlišť PK (Brno-Líšeň­ Staré Zámky, Leskoun u Olbramovic, Hradisko u Kramolína, Hradisko u Křepic aj.), na nichž je postižitelná přítomnost slezské keramiky; tzv. slezský proud je doložen např. i kostrovým (!) pohřbem se

160

slezskou keramikou u Prosiměřic na Znojemsku. Velmi málo je bronzových skladů, keramické depoty zcela vymizely. Podolská keramika má některé specifické formy (miska "podolského typu" , mísa se zataženým šikmo žlábkovaným okrajem, jednouchá "osudí s cibulovitou výdutí"- obr. 85: 14,9, tO, 13), jinak udržuje standardní sortiment hrnčířů své doby. Přechodné velaticko-podolské fázi patří měkce profilované amforky s úzkým hrdlem a pohárky s "attinskou" výzdobou (85:8), závěr PK provází amfory a amforovité zásobnice s nastupující trojčlennou halštatskou profilací (85: I 5). Příznačnou výzdobou podolské keramiky je souvislá kanelace výdutí většiny nádob. Běžný bronzový inventář stupně R HB je v závěru PK doplněn sedlovitými a nejstaršími železnými harfovitými sponami, výjimečně se objeví již i železný meč s jazykovitou rukojetí, železné kopí a případně i jednotlivé typy koňské výstroje nomádského komplexu Mezocsát. Z j ihozápadoslovenského areálu PK je známo poměrně málo nalezišť. Za refugium velatickopodolského horizontu je považováno hradisko v Plaveckém Podhradí, intenzivní osídlení bylo zjištěno na Oěvíně u Bratislavy. Významnější hrobové památky pocházejí z Mužly a Tlmáčí, jediné větší popelnicová pole bylo prozkoumáno v Chotině (u Komárna) a v rámci jeho příslušnosti spíše ke skupině Vál ll dalo základ vytvoření lokálního pojmu chotínská skupina. Knovízská kultura středních Čech se ve svém pozdním stupni vývoje (Štítary-Hostomice) transformuje do štítarské kultury (ŠK) (kostrový dvojhrob ze Štítar u Kolína). Se vznikem ŠK je s velkou pravděpodobností spojen posun prvých raně historických keltských kmenů od západu do Čech. S tím může souviset i expanze ŠK k východu na Čáslavsko, do slezské oikumeny. Lid ŠK používal dřívější knovízská pohřebiště, zakládal však i nekropole nové (Bílina, Ervěnice, Staňkovice. Zdice); trvá výskyt kostrových pohřbů a skeletů na sídlištích. V dosud málo známých osadách lidu ŠK převažují polozemnice nad nadzemními domy (Vikletice). Prokázána je existence hradišť (Hradec u Kadaně, Závist u Zbraslavi, Cimburku Kutné Hory, Plešivec u Hořovic). Mladší fáze stupně R HB dokumentují výrazné depoty bronzů jako Hostomice u Bíliny nebo Třtěno u Loun. V keramice mizí etážovitá osudí a nastupuje vývoj amfor s kvadratickou výdutí a kuželovitým, často vodorovně žlábkovaným hrdlem a podhrdlím méně často s nálevkovitým hrdlem, které ve větším provedení splývají s amforovitými zásobnicemi. Na nádobách se zřetelně prosazuje trojdílná halštatská profilace. Typické jsou dále mísy s kulovitým spodkem a rozevřeným hrdlem, koflíky s převýšeným okrajem proti uchu atd. Typickou výzdobou je žlábkování a zvláště rýhování (hřebenování) povrchu (obr. 85:1621 ). Bronzový inventář představují zejména štítové spony typu Garnów-Práčov, brýlovité spony s osmičkovitou kličkou, příp. již i (železné) spony harfovité, dále auvernierské - také již i bimetalické meče (typu Tachlovice), jehlice ervěnického typu, plechový kotlík typu Hostomice-Stllfried, miska typu Třtěno aj. V depotu z Rataji nad Sázavou je patrný vliv "kimmerijských" bronzů (rolničky z koň­ ských postrojů). Do kovového inventáře lidu ŠK proniklo již v menším měřítku i železo. Pozdní doba bronzová zastihla jižní i západní Čechy v populační krizi. Výrazně poklesla intenzita osídlení budějovického regionu, takže se tu původně uvažovalo o hiátu v osídleni. Posléze se tu přece jen objevily alespoň jednotlivé žárové hroby (Staré Kestřany), sídliště (Milenovice, Ražice) i bronzové depoty (Vrcovice). Budována, resp. obnovována byla také mnohá hradiště (Hradiště u Chřešťovic, Hrad u Skočíc, Žíkov u Chrástu, Baba u Hluboké nad Vltavou aj.), jejichž výzkum však zatím vázne. Stejné problémy se týkají také Plzeňska, jehož osídlení bylo v průběhu R HB posíleno příli­ vem nového lidu od západu, který zde zanechal památky nynické skupiny (NS) (žárové pohřebiště v Nynicích u Plzně). Není přímé návaznosti mobiliáře NS a původní milavečské kultury; určitou kontinuitu lze vysledovat spíše na málo známých sídlištích a hradištích. Hradištím byla věnována značná pozornost (výzkum Okrouhlého Hradiště u Konstantinových lázní). Vznikala na ostrožnách (Plzeň pod Homolkou, Lipno u Stříbra), na kopcích (Rýzmberk u Domažlic) nebo na hřbetech (Žinkovy u Blovic), mají zřejmě poměrně hustou zástavbu a dlouhodobé osídlení. Z Plzeňska je známa také řa­ da důležitých bronzových depotů pokročilého stupně R HB (Habartice u Klatov, Žinkovy aj.) s charakteristickým obsahem (nože "nákolního" typu, sekery s týlovými laloky a ouškem, soustavy pěti kruhů sestupného průměru, sedlovité nánožní kruhy, koňské faléry s vybíjenou výzdobou). Vlastní nynická skupina je známa především z eponymního pohřebiště, na němž se začalo pohřbívat ve fázi R HB 2 a které se vyvíjí až do halštatu. Příznačný je nástup plochých žárových hrobll

161

(s popelnicovou, jamkovou nebo jen rozptýlenou kremací), které se příkře liší od dřívějších milaveč­ ských mohyl; jen v kamenném obložení některých hrobů by se snad mohla tušit upomínka na původní mohylový pohřební ritus. Již na nádobách nejstarších hrobů v Nynicích jsou patrné silné shody s keramikou jihoněmeckých pohřebišť (Kelheim u Mnichova); dožívají zde ještě etážovité nádoby, zcela nově se objevují koflíky s hrotitým dnem, amfory s kuželovitým hrdlem, široká mísovitá osudí, misky a velké talířovité mísy s vnitřní výzdobou apod. Typická je výzdoba obrvených linií, girland a horizontálních žlábků (obr. 85:22-30). V mladších fázích se vyhraňuje trojdílná halštatská profilace nádob a ujímají se černě natřené pruhy při okrajích nádob. Mladší fáze pozdní doby bronzové je i ve střední Evropě poznamenána zásahem tzv. předský­ tských nomádů - Kimmerijců zjihoruských stepí do Karpatské kotliny. Kimmeriové jsou poprvé ;miňováni v Homérové Odysseii jako ., národ sedící na nejzašších hranicích osídleného O jejich pobytu v Přičernomoří, odkud byli vytlačeni Sk)íty, přišedšími odněkud z hloubi Asie, píše Hérodotos. ::e se prý pod tlakem Skýtri vydali jednak na jih do Asie, jednak na západ do Evropy. Podle assyrských klínopisnj·ch pramemi se Kimmerijci objevili v Malé Asii již v -8. stol., jejich nejstarší vlny do Karpatské kotliny s dosahem až do středního Podunají mohou sahat ai do 9. stol.; již ukládání bronzových depotri typu Hajduboszormény je někdy vykládáno jako drisledek infiltrace cizího etnika do Potisí a Podunají. Následný "předkuštanovick)í" horizont pozdní doby bronzové je již silně po;namenán vlivem nositelri kultury Me:ocsát - jednotlivých kmenů kimmerijskélro svazu. Polský specialista J. Chochorowski identifikuje již v tomto svazu kmen Sigynmi ve Velké uherské nížině a kmen Agathyrsti v Sedmihradsku a Moldávii, kteří jsou uváděni mezi jinými kmeny v Hérodotově popisu staré Skýtie. Rané vlny kočovníkri směrem do Kwpatské kotliny mohly být také dris/edkem ekologických krizí ve slepni oblasti. Kimmeriové byli indo-íránské kočovné bojovné etnikum. vynořujfcí se v jihoruské stepní oblasti někdy od -ll. stol. v rámci tzv. bélozerské a černogorovské fáze západní větve sntbové kultury (následná novoéerkasská fáze bývá připisována někdy Kimmerijcům, jindy již raným Skýtrim). O jejich životě se v pfsemných pramenech mnoho nedovídáme. Snad na ně lze vztáhnout Strabomiv popis "médského oděvu" koéovníkri (přepásaný kaftan s dlouhými rukávy, kalhoty, špičatá čapka). který nevyžadoval použí1•ání jehlic a spon, a Hérodotem uváděný dnt/1 menších koní Sigynmi (na ro;dí/ od vysokých koní Skýtri). Za vyobrazení Kimmerijských bojovníkú bývají považovány výjevy na sarkofágu z Klazomenai (iónské město na ;áp. pobřeží Malé Asie} a z jedné etruské vázy (obr. 87). Vlivu Kimmerijcůje připisováno rozrušení tradičních sociálních struktur lidu středoevropských pope/nicových polí a nastoleni modelu vlády silné osobnosti, jehož archetypem byl jízdní bojovník příslušník vojenské nobility. světa".

Komplex Mezocsát (KM) (kostrové pohřebiště v severním maďarském Potisí) představuje památky hmotné kultury předskýtských kočovníků, příp. i jimi ovládaného místního (thráckého či thráko-kimmerijského) lidu. Jde hlavně o pohřebiště (Mezocsát-Horcsogos, FuzesabonyKettoshalom, Csongrád-Vendel) s kostrami nataženými na zádech, výjimečně i ve skrčené poloze, č i v poloze "žáby", a o depoty typu Ftigod; sídliště známa nejsou. Keramika má základ gávský, event. kyjatický, ale i některé prvky z dolního Podunají (obr. 88:3 1-38). Základním znakem kovového (často bimetalického) inventáře je bojovnická výzbroj (dýky s křížovou rukojetí, mečíky, kopí, luk a šípy88:25-30) a koňská výstroj (udidla a postranice, faléry, rolničky, knoflíky, průvlečky a ozdoby řemení - 88:3-14, 17- 19, 21-24). Unikátní jsou zoomorfní kování holí ("skipetary") a kovová .,žezla" (88: 16, I 5). Šperk (spony, jehlice, náramky apod.), stejně jako běžné nástroje jsou spíše kulturním majetkem místních populací. Vyskytují se také kamenné a kostěné předměty; zvláště typické jsou destičky ze zvířecích žeber zdobené geometrickým ornamentem, pocházející z ženských hrobů. Jednotlivé památky kultury Mezocsát se objeví také na Slovensku (Posádka u Trnavy, Rimavské Janovce, Blatnica, Santovka, Senica), v Rakousku (Stillfried, Leibnitz), na Moravě (Štramberk, Černotín, Brno-Obřany), výjimečně až v Čechách (Rataje nad Sázavou, Třtěno) či ve Slezsku (Gamów), příp . až v Lužici, Bavorsku a Švýcarsku. Ovlivnily výzbroj a koňskou výstroj doby halštatské.

162

'

16

~7 ~ . 25

Obr. 85. 1-4 - keramika kyjatické kultury. 5- 15- keramika podolské kultury. 16--21 -keramika štftarské kultury. 22- 30 - keramika nynické skupiny.

163

34

Obr. 86. Kultovní předměty doby popelnicových polí. I, 6, 7 - plastika. 2- 5 - závěsky. 8 - součást "slunečního" vozíku. 9, IO- amulety. 11- 18 - š těrchátka. 19, 20- "pici rohy". 21, 22 - závěsné nádobky. 23- 28 - zoomorfuí nádobky (theriomorfika). 29- dvojitá nádobka. 30, 31 -zvláštní nádobky. 32 - pohár v podobě lidské boty. 33- nádobka s výlevkou. 34 - "měsicovitý" idol. 35 - zoomorfnf podstavec k rožni. 36- pyraunos. I -Čejkovice. 6, 9, 10, 33-36- Bmo--Obřany . 8 - Svijany (ostatní z českých, moravských a slovenských lokalit).

164

c

Obr. 87. Vyobrazeni kimmerijských bojovnikťl na sarkofágu z Klazomenai (A, B) a na etruské váze (C).

165

. '

Ul (/

24

25

26

27

Obr. 88. Mobiliáf komplexu Meztlcsát. I, 2- obloukové spony. 3-14- součásti a ozdoby koňské výstroje. 15 - bronzové žezlo (,.bulava"). 16- rukojeť (kováni) náčelnické hole. 17-19- koňská udidla s postranicemi. 20 - brýlová spona 21 - 24 - koi'lské faléry (ozdoby čela). 25- 30 - útočná výzbroj. 31-38 - keramika. I - Janjevo. 2- Szeged-Othalom. 3, 31 - 38 - MezOcsát- HtlrcsOgtls. 4- Vetis. S. 21- Batina. 6, 8- Legrad. 7. 12 - Biharugra. 9 - Aiud. I O, 22 - llolihrady. ll - Fizesu Gherlii. 13 - Tf1ěno. 14- Pécs-Jakabhegy. 15- PrOgy. 16 - Sárviz. 17- Vetulonia., 18- Brunnenthal. 19 - Gyula. 20, 23 - Šarengrad. 24 - Černotín. 26- Klein Neudorf. 27 - Berezovka. 28 - pohon Mátra. 29 - Ugra 30- Kislovodsk. 25 - Quellendorf.

166

Obr. 89. Stillfried. Rakousko. A- plánek hradiska. B - soubor bronzových součásti koňského uzděnf thráko-kimmerijského typu. C- lebka dlvky se čtyfnásobným úderem. D - schema uloženi pff s lu šniků sed mičlen n é rodiny v jámě u hradby. 1- 17 - výběr inventáfe hradiska a pohfcbiště z R HB2_3 .

167

Literatura Adámek, F., Pravěké hradisko u Obřan, Brno 1961 Beneš, A., K problémrim mohylové kultury doby bronzové ve středních Čechách, Sborník NM A, hist. XIII, Praha 1959 Benkovská-Pivovarová, Z., Die Anfange der Lausitzer Kultur in der Slowakei, S/A .XX/2, 1972, 253-312 Benk.ovsky-Pivovarová, Z., Zur Problematik der Litzenlceramik in Osterreich, PZ 4712, 1972, 198-2 I 2 Bohm, J , Základy hallstattské periody v Čechách, OP X 1936-1937, 1-246 Bohm, J., Naše nejstarší města, Praha 1946 Budinský-Krička, V. Veliačik, L., Krásna Ves. Grtiberfeld der Lausitzer Kultur, Nitra 1986 Bukowski, Z., Studia nad poludniowym i poludniowo--wschodnim pograniczem kultury lldyckiej, Wroclaw-WarszawaKraków 1969 Bukowsk.i, Z., Elementy wschodnie w kulturze ildyckiej u schylku epoki brqzu, Wroclaw-Warszawa-Kraków-Gdansk 1976 Čujanová-Jílková, E.. Mittelbronzezeitliche Hrigelgraberfelder in WestbOhmen, ASM 8, Praha 1970 Dohnal, V.. Die Lausitzer Urnenfelderkultur in Ostmahren, Studie AÚB 1113, 1973, Praha 1975 1974? Dohnal, V., Kultura lužických popelnicovýclt po/( na východní Moravě, FAM X, Brno 1977 Do/mal, V. Opevněná sídliště z doby popelnicových polí na Moravě, Studie Muzea Kroměřížska '88, Kroměříž /988 Dušek, M., Bronzezeitliche Grtiberfelder in der Sudwestslowakei, Bratislava 1969 Dušek, M, Thrak.isches Graberfeld der Hallstallzeil in Chotin, Bratislava 1966 Filip, J .. Lužická kultura v Československu, PA XXXXJ, 1936-1938, 14-51 Filip. J .. Pope/nicová pole a počátky železné doby v Čechách, Praha 1936-1937 Filip, J., Počátky slovanského osídlen{ v Československu, Praha 1946 Frišová-Kučerovská, T., Předmincovníplatidla, Moravské numismatické zprávy 12, 1970, 18-43 Fogel, J.. Studia nad uzbrojeniem ludnosci kultury lutyckiej, Poznaň 1979 Furmánek, V, Bronzová industrie středodunajské mohylové kultury na Moravě, S/A XX1/I, /973, 24- 145 Furmánek, l~. Pilinyer Kultur, S/A .XXV/2, 1977. 251-370 Furmánek, l~. Die Anhťinger in der Slowakei, PBF Xl/3, 1980 Furmánek, V., Radzovce. Osada !udu popolnicových poll, Bratislava 1990 Furmánek, V - l'e/iaéik, L. V/adár, J., Slovensko v dobe bronzovej, Bratislava 1991 Gediga, 8., Motywy figura/ne w sztuce ludnosci kultury iutyckiej, Wroclaw- Warszawa- Kraków 1970 Gedl, M., Kultura przedlutycka, Wrociaw- Warszawa-Kraków--Gdansk 1975 Gedl, M.. Kultura lutycka, Krakáw 1975 Gedl, M., Archeologia pien~otna i wczesnosredniowieczna ll/. Epoka brqzu i wczesna epoka ielaza w Europie, Kraków 1983 1/ájek, L Jižní éeclry ve starší době bronzové, PA XLV, 1954, I 15-192 llampl, F.- Kerchler, II. Benkovsky-Pivovarová, Z., Das millelbronzezeilliche Graberfeld von Pitten in Niederosterreich. MPK XIXIXX Wien 1978- 1981 Hartl, J., Eponyme Fundstel/e Knovíz, FAP 15, Praha 1971-72 Hra/a, J., Knovízská kultura ve středních Čechách, ASM ll, Praha 1973 Hralová- Adamc::yková, J., K problémrim pozdní doby bronzové v Pojízeří, SborníkNM A, Hist. Xl/I, Praha 1957 /lt·alová, J., Das Lausitzer Graberfeld in Malá Bělá, FAP 5, Praha 1962 lfrub_v, V, Kultovní objekty lidstva středodunajské la1ltury mohylové na Moravě, PA JUJ, 1958, 40-57 Clrochorowski, J., Ek.spansja kimmeryjska na tereny Europy srodkowej, Kraków 1993 Chropovský, 8.- Dušek, M. - Pol/a, B., Pohrebiská zo staršej doby bronzovej, Bratislava 1960 Jelínek, J., Antlrropologie der Bronzezeit in Mahren, Brno 1959 Kossack, G., Studien zum Symbolgut der Urnenfelder- und Hallstallzeil Mitte/europas, Ber/in 1954 Kostrzewsk.i, J. Kultura lutycka na Pomorzu, Poznafr 1958 Kytlicová, 0., K sociá/n[ struktuře kultury pope/nicových polí, PA LXXJX/2, 1988, 342-389 Kytlicová, 0., Die Bronzegefafte in Bohmen, PBF 11112, Stuttgart 199/ Kytlicová, 0.- Vokolek. 1'. Bouzek, J., Zur urnenfelderzeit/ichen Chronologie Bohmens, Práce Muzea v Hradci Králové VII, /964 Lorencová, A.- Beneš, J. Podborský, V., Těšetice Kyjovice 3. Únětické pohřebiště v Těšeticich-Vinohradech. Brno /987 tlfachnik, J., Fnihbronzezeit Polens. Wroclaw- Warszawa- Kraków- Gdafrsk 1977 Machnik, J., Kultury z przelomu eneolitu i epoki brqzu w strefte Karpack.iej, Wrociaw-Warszawa-Kraków--Gdaňsk- Lódt 1987 Mayer, E. F., Die lixte und Beile in Osterreich, PBF JX/9, Miinchen 1977 Moucha, 1'., Die Periodisierung der Únělicer Kultur in Bohmen, Sborník ČSSA 3, Brno 1963, 9-60 !lltiller- Karpe, H., Beilrage zur Chronologie der Urnenfe/derzeit nordliclr und sridlich der A/pen, 1959 Nekvasil, J., K otázce lrdické kultury na severní Moravě, AR XVI, 1964, 225-264 Nekvasil, J., Pohřebiště lužické la1ltury v Moravičanech, FAM X/V//,2, Brno 1982 1\'ekvasil, J.- Podborský, ~~.Die Bronzegefafte in Mahren. PBF JJI/3, Stullgart 1991 Neugebauer, J. W., Bronzezeit in Ostosterreich. St. Polten-Wien 1994

168

Neugebauer. Chr + J W. Fran::hausen. Das friihbrOfcezeitfiche Gréiberj(dd I/, 2. FU /lfatenallrejie A. seš. 51/. 2. ll"ien 1997 No1·ák. P., Die Schwerter in der Tsclrechoslowakei I, PBF /1'/4, Miinclren 1975 Novotná. M. Die Bronzehortfimde in der Slowakei. Bratislava 1970 Novotná, M.. Pravek Európy I. (Minójská a mykénska civi/izácia), Bratislava 198 Novomá. M., Die BronzegefiifJe in der Slowakei, PBF !llI I, Stuttgart 199 I Novollrá. M.. S1•edectvá predkov. Martin I 994 Ondráček. J., Únětické pohřebisté u Rebešovic na Aloral'ě. Sborník ČSSA 2, Brno 1962. 5- 1 I 2 Ondráček. J., Moravská protoúnétická kultura. S/.1 XI 12. I 967, 387- 446 Ondráček. J.- Stuclrlíková, J. I "ěteJ'ovské sídliště,. Budkovicíclr, FA \I .'0 '1. Bmo /982 Ondráček. J.- Šebela, L.. Pohl'ebiště nitranské skupiny v llolešově. Studie Mu::ea KroměN:ska '85. Kroměříž 1985 Pástor, J.. Košické pohrebisko, Košice 1969 Paulík, J., Das Velatice- Baierdorfer 1/iige/grab in Oc'kor, S/A XII, 1962, 5 96 Paulík. J., K problematike čakanskeJ ku/túry v Karpatskej kotline, S/A Xl/2, 1963. 269- 338 Paullk, J., Bronzom kované dejiny. Bratislava 1993 Pleinerová, /., Únětická kul/lira v oblasti Krušn.í"C!r lror a jejím sousedství I,!I, PAL 1"1112. 1966. 339 -156: PA Ll "Jl/I !, 1967. 1- 27 Ples/, E., Lužická kultura v se1·ero::ápadníclr Čecháclr. Praha 1961 Ples/, E.. Ke stavu řešení otázky poctivodní Wankelova interpretace nálezu inspirovala známého malíře Zdeňka Buriana k namalo1·ání obra=u po/u'bu ve/mo:e v B;;čí skále, který je dnes v majetku syna prof K. Absolona, pravnuka J. Wanke/a, v USA. Již koncem 19. stol. se objevily kritické hlasy k Wankefově výkladu nálezu z Předsíně B);čí skríZv. Uva:ovafo se o skupině cizích obchodnílai, kteří se ukryli v jeskyni, byli domácím lidem vypátráni a pobiti, jornwlo1·ána byla i teone pNrodní či uměle vyvolané katastrofo (výbuch plynu nebo m oučného prachu a následné zřícení stropu jeskyně). teorie válec.'ného st1'etu znepřátelených rodů. teorie úkrytu kmenového pokladu aj

Po novodobé revizi dochovalých antropologických i archeologických památek z Předsíně Býčí skály by la původní interpretace nálezu vyvrácena: nešlo o pohřeb, spíše o posvátné jeskynní místo, kam lidé po delší dobu přinášeli dary božstvu a kde se odbývaly i krvavé (lidské i zvířecí) oběti. Součástí tajemných rituáltt mohla být i výše zmíněná kovárna. Území Karpatské kotliny se v pozdní době halštatské dostává pod kontrolu skýtských, příp. thráko-skýtských kočovníků. I zde došlo k destrukci dosavadních sociálních vztahů: halštatské lidstvo bez knížecí složky zde přežívá nejméně do -5. stol., transformuje svoji materiální kulturu v duchu pozdního halštatu (srov. příliv etruského zboží např. na Slovensko, obr. I07:4,5), okrajové oblasti jsou však směrem od východu postupt)ě okupovány skýtskými bojůvkami. Předpokládá se, že nejdále k západu pronikl skýtský kmen Sigynnů (etnonymum z doby předskýtských nomádů), jemuž se připi­ suje tzv . vekerzugská kultura (kostrové pohřebiště Szentes-Yekerzug na jihu Alfóldu) a její nejdále k západu vysunutá chotínská skupina (sk. Chotín-Preselany; birituální pohřebiště na jihu Slovenska). Nositelé této kultury, etničtí Skýtové nebo poskýtštění Thrákové, ukončili nakonec vývoj většiny halštatských kultur západního a jižního Slovenska a přilehlých částí Maďarska. Na pohřebištích vekerzugské kultury převažují kostrové hroby bojovníků (vyskytne se i pohřeb s koněm) s charakteristickou skýtskou výzbrojí (mečíky- .,akinaky"- obr. I 09: I 5, 16, ozdobná křížová kování toulců na šípy, trojkřídlé hroty š ípů, sekeromlaty - "čakany", kopí, kování pancířů a štítové emblémy) a koňskou výstrojí (udidla s nakovanými postranicemi, faléry a spojky řemení, kruhy, štěrchátka apod.) a dalším typickým skýtským inventářem (hádkovité náušnice, terčovitá zrcadla, zoomorfní plechová kování a ozdoby šatu, závěsky, obloukové a certoské spony, hliněné pintadery, skleněné perly, mušličky Kauri aj.). Keramické nádoby (džbánky, šálky, mísy, soudkovité hrnce, vázovité tvary) mají základ ve starš í thrácké keramice, j sou však již pravidelně vytáčeny na hrnčířském kruhu (obr. I 09:27- 36). V celém areálu vekerzugské kultury se najde i několik "knížecích" pohřbů s řeckými importy a šperkem skýtského zvěrného stylu. Kuštanovickou kulturu Zakarpatské Ukrajiny a východního Slovenska známe předevš ím z pohřebišť. Hliněné mohyly eponymní nekropole skrývaly vesměs větší počet popelnicových pohřbů i kremací v prosté zemi, vybavených většinou pouze jednoduchou v ruce hnětenou keramikou (dvojkonické popelnice s jazykovitými držáky, čerpáky a poháry, mísy s výstupky z okraje, soudkovité hrnce) a vzácně železným nebo kostěným předmětem ; vyskytly se i kenotafické mohyly. Stopy s ídli šť ukazují na usedlejší způsob života tohoto okrajového skýtoidního kmene.

Literatura Arlamonov, M. 1., Kimmerijcy i Skify, Leningrad 1974 Barth. F. E. et a/., J'ierréidige JVagen der Hallstallzeit. Mainz 1987 Berg. F.. Oas Flachgréibetfeld der Hallstalllailtur von Maiersch, Wien 1962 Bouzek, J.. Thrák01·é, Pralra 1990 Bouzek, J. 1/ošek., R., Antické Černomoří, Praha 1978 Bohm. J. Jankot·iclr, J. M. Skytlzové na Podkarpatské Rusi 1. Praha 1936 Bukowsk.i. Z.. Odd:ialywania scytyjskie na obszarze kultury luiyck.iej, Wroclaw- Warszawa- Kraków Gdmísk 1977 Dušek, M., Thrakisches Gréiberfeld der Hallstallzeit in Chotin, Bratislava 1966 Dušek. M. . Dre 71rraker rm Karpatenbecken, Amsterdam 1978 Dvořák, F., Knížecí pohřby na vozech =e starší doby železné v Čechách. Praha 1938 Eibner Persy, A., 1lal/stattzeitliclre Grablriigel von Sopron (Odenburg), Eisenstadt 1980 Filip, J., Luiickrí kultura v době laténské, Slavia Antiqua 1, 19./8, 166 180 /Ira/a, J.. Pohledy do současné skythologie, PA LXXl/2, 1980, 267 307

200

Hralová, J. , Das Hiigelgraberfeld in Újezd u Radnic, FAP /9, Praha 1993 Chochorowski, J, Die Vekerzug- Kultur. Charakteristik der Funde, Warszawa-Kraków 1985 Kossack, G., Siidbayern wahrend der Hallstattzeit, Ber/in 1959 Koutecký, D.. Velké hroby, jejich konstrukce, pohřební ritus a sociální struktura obyvatel bylanské kultury, PA LJXI2, 1968, 400--487 Koutecký, D.- Sedláček, Z. , Pohřebiště bylanské kultury v KoUně. PA LXXV/ 2, 236-293 Koutecký, D.- Smrž, Z., Pohřebiště bylanské kultury v Polákách. okr. Chomutov I, PA LXXXI/Jl, 166-230; PA LXXX/VIJ, 1993, 5- 59 Kramer, K., Das Grtiberfeld von Hal/statl I, ll, Firenze 1959 Nekvasil. J., Poslední stopy lužického lidu popelnicových polí na Moravě, Sborník AÚB !, 1960, 50-54 Nekvasil, J., Horákovské sídliStě v Brně-Kr. Poli, FAM Xll, Brno 1979 Novotná, M., Pravek Európy ll. (Etruskovia) , Bratislava 1984 Novofná, M.-Novotný, B., Pravek Európy 111. Skýti, Bratislava /990, 1995 Parzinger, H.- Nekvasil, J. - Barth, F. E., Die Býčí skála-Hťih/e, Mainz a/R 1995 Paulík, J., Juhozápadné Slovensko v mladsej dobe halstatskej, SlA /VI2, 1956, 177- 195 Pich/erová, M. , Nové Kosariská. Kniežacie mohyly zo staršej doby železnej, Bratislava 1969 Podborský, V , Die Hallstattsiedlung in Těšetice, FAP 9, Praha 1965 Podborský, V. , Jihomoravská halštatská sídliště!, Jl, SPFFBU E 15, 1970, 7- 102; E 17, 1972, 5- 54 Přichystal, A.- Náplava, M., Záhada Býčí skály aneb jeskyně plná otaznlků, Třebíč 1995 Rybakov, B. A., Gerodofova Skifija. lstoriko-geografičeskij analiz, Moskva 1979 Rybová, A.- Soudský, B., Libenice. Keltská svatyně ve středních Čechách. Praha 1962 Schlette, F., Die Kunst der Ha!lstattzeit, Leipzig 1984 Smirnov, A. P., Skify, Moskva 1966 Saudská, E., K tříděni plochých pozdně halštatských žárových pohřebišť v severozápadních Čechách, PA LXII, 1969, 164196 Stegmann- Rajtár, Z., Grabjimde der a/teren Hallstattzeit aus Siidmtihren, Kosice 1992 Studeníková, E., Záchranný výzkum halštatskej mohyly v Novej Dedinke, ZbSNM LXXXV/ll, 1994, 25- 50 Studeníková, E.. Halštatská mohyla ll v Janikoch, okres Dunajská Streda, ZbSNM LXXXIX, /995, 49- 75 Šaldová. V., Halštatská mohylová kultura v západních Čechách. Pohřebiště Nynice, PA L/X/2, 1968, 297- 399 Šaldová, V., Pozdně halštatské ploché hroby v západních Čechách a jejich vztah k současným mohylám, PA LXIII /, 197 1, 1134 Waldhauser, J .. Turnovský typ kultury popelnicových polí v severních Čechách, Teplice 1976 Wankel, H., Bilder aus der Mahrischen Schweiz und ihrer Vergangenheit, Wien 1882 (český překlad Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti, Brno 1988). Zápotocký, M, Bylanské kostrové hroby na dolním Poohří, PA LVII, /964, 156-176

Sborníky Býčí skála v celoevropských kontextech (eds. V. Podborský-M. Čižmář-s. Stuchlík), in: Pravěk NŘ 5, 1995 Die Ha/lstattkultur. Fr1~h[orm europaischer Einheit, Steyer 1980 Die 1/al/stattkultur. Symposium Steyr 1980, Linz 1981 Haf/statl a Býčí skála (eds. J. Pou!ík- J. Nekvasil), Brno-Bratislava--;Praha /969 1/allstatt- Kof/oquium l'eszprém 1984. Budapest 1986 Krieger und Salzherren. Hallstattkultur im Ostalpenraum. Ausstel/ungskatalog Wien, Mainz 1970 Rola oddzialywan kr(fgu halsztackiego w rozwoju spoleczenstw epoki telaza w Polsce zachodniej na tle sródkowoeuropejskim, Wroclaw 1980 Symposium zu Problemen der jilngeren Hallsta/fzeit in Mitteleuropa, Bratislava 197 4 Wankelliv nález v Býčí skále ve světle nejnovějších objevů (ed. C. Němec), Blansko 1984

201

8. MLADŠÍ DOBA ŽELEZNÁ- LATÉNSKÁ Laténskou kulturou (keltské pohřebiště v La Tene, Švýcarsko) začíná ve střední Evropě raná doba dějinná. V posledních čtyřech stoletích starého letopočtu se značná část kontinentu dostala pod vládu Keltů, kteří svou expanzí dovršili na obsazeném území proces kulturní integrace, započatý již v halštatu. Laténský výtvarný sloh, technologie, duchovní život, kultura a celkový životní styl vytvoři­ ly v Evropě vyspěl ou civilizaci, která zde zanechala velmi bohaté a v mnohém dosud živé tradice. Keltové byli početné, údajně mnohamilionové etnikum, rozdělené do řady kmenů. Mnohé keltské kmeny daly jméno některým historickým zemím a národům (Britania, Gallia, Helvetia, Boiohaemum aj.) a četná keltská toponyma (např. Hercynský les, Sudetské pohoří, Gabréta) a hydronyma (Labe, Ohře, Jizera, Mže) přešla do řady současných jazyků. Předpokládá se, že také názvy měst s koncovkou -dunon (Eburodunon, Tarodunon), -duron (Boioduron, Bragoduron), -ion (Askiburgion, Lakiburgion) a -is (Kasurgis, Budorgis), zaznamenané na mapě Klaudia Ptolemaia (viz k tomu sub 9. I. I), jsou keltského původu. V poslednlch letech docházl v CR - zřejmě v souvislosti s přlklonem z západoevropské civilizaci - k renesanci zájmu o keltskou kulturu. Vznikajl různá" bratrstva Kelhi ", sdndenl " Keltoi ", konajE se oslavy starých keltských svát/ai - bel/inu (z 30. dubna na 1. květen, např. ve lďáru nad Sázavou, Kutné Hoře aj.) a samainu (z 31. října na I. listopad. např. v Broumově), s replikomi starých keltských hudebních nástrojri (harfy, kytary, flétny) přednášejl někteří umělci staré irské a bretaňské balady, zdrirazňuje se vysoký podll duchovnfho dědictvf Keltů v soudobé středoevropské civilizaci. ve sdělova­ cích prostředcich vystupujE dokonce někteřE " př(m[ potomci Keltů", zdůrazňuj[c[ podEl keltské krve v naiE současné populaci... - Zásadně je třeba zájem o dávnou minulost staré Evropy, i vlastni země, vEta/, tento zájem by vfak neměl být jednostranný a neměl by jEt na úkor vědom( skutečné, převahou slovanské, identity nafeho národa.

8. 1 Historický obraz doby laténské v Evropě S názvem Keltoi, Celtae se lze setkat v antice již od konce -6. stol. (např. Hekataios Milétský); uvádí se země "Keltiké" v sousedství Ligurie, Hérodotos z Halikamassu (asi -484 - -425) napsal, že v zemi Keltů pramení řeka Istros (Dunaj). Římané je nazývali Gally (Galii, Gallati). Od konce -2. stol. jsou písemné zprávy o Keltech častější a určitější. Řecký zeměpisec Strabón z pontské Amaseie (-64 -asi 24) cituje ve svém dfle Géografika (17 knih) z díla Poseidonia ze syrské Apameie (asi - 135 - -51), které se nedochovalo, srážku germánských Kimbrů a Teutonů s Bóji kolem r. -1 13, k nfž mělo dojít někde v horním Podunají, snad dokonce v jihozápadní části Boiohaema; v tom případě by šlo o vůbec první písemnou zprávu týkající se území ČR (1). Titus Livius (- 59 - 17) zapsal starou keltskou pověst o dvou synovcích krále Biturgiů Ambigata, kteří se vydali se svými vojenskými družinami hledat nová sídla: Sigoves prý šel směrem do Hercynského lesa (tj. do střední Evropy), Beloves do Itálie; tato legenda ilustruje dva hlavní směry keltské expanze (viz dále). Nejvlce údajů o životě Gallů však zaznamenal Gaius Julius Caesar (- 100 - -44) v díle "Zápisky o válce galské", v němž zachytil mj . také topografii keltského světa, četné názvy kmenů, řek, pohoří a popsal boje s Kelty. Další informace jsou v dfle encyklopéda Plinia Stariiho (Gaius Plinius Secundus) (23 - 79). O duchovním životě Keltů se dovídáme z děl římského geografa a historika Pomponia Mely (z hispánské Tingentery) z I. stol. a řeckého básníka a spisovatele císařské doby Lukiana ze Samosaty (v Sýrii) ( 120 - 180). Mnohé představy o Keltech rané doby historické navozují konečně raně stře­ dověké ostrovnf, zejména irské, pověsti.

lOl

8. 1. 1 Historický přehled Co víme o politických a etnických poměrech staré Evropy v době laténské? Řecko, které sehrálo vůdčí roli v evropské kultuře v době halštatské a starolaténské, prochází v -4. až -2. stol. helenistickým stadiem vývoje a poté se stává r. - 146 římskou provincií. V Itálii končí v -6. stol. doba královská a r. -5 1O vzniká Římská republika, v níž se vytvářejí předpoklady rozmachu budoucího světovládného římského impéria. Na Balkáně pokračuje vývoj Thráků (Dáků, Getť1), lllyrť1 a Venetů. V jihoruských stepích vrcholí a v -2. stol. končí moc Skýtů, vytlačovaných novým nomádským etnikem íránského pllvodu - Sarmaty; se sarmatskými Jazygy se záhy setkáme mezi Dunajem a Tisou na území dnešního Maďarska. Při dolním Labi, mezi Veserou a Odrou, končí v laténu etnogeneze Germánů (kultura jastorfská). V oblasti bývalého lužického komplexu mezi Odrou a Vislou se odehrála na počátku laténu expanze lidu východopomořské kultury (též kultury skřín­ kových hrobů , obličejových uren či wejherowsko-krotoszynské) - etnicky příbuzné lužickému komplexu (Veneti ?), která překryla značnou část " praslovanské" lužické oikumeny až po linii KrakovSandoměř, a postavila tím hráz proti keltskému a posléze germánskému tlaku od západu; pozdější regenerací v kultuře tzv. podkloszowých hrobů ožívá zde znovu starší podloží západních " Praslovanů". Mezi Vislou a středním Dněprem, v horním Pobuží a kolem řeky Pripjati, na území ohraničeném z jihu Dáky a Skýty a ze severu Balty, se tvoří jádro východních "Praslovanů". Západní a střední Evropa je celá pod kontrolou Keltů (obr. I I 0). Pravlast Keltů se rozkládala při severozápadní straně Alp, od východní Francie přes Švýcarsko a jižní Německo až po jižní, příp. i střední Čechy. Etnogeneze Keltů probíhala na tomto území nejméně již od střední doby bronzové a vyvrcholila v době halštatské, kdy se tu v dí'!sledKu progres ivního hospodářského a sociálního vývoje vytvořilo dvorské ,.knížecí" prostředí, obohacované řeckými, etruskými aj. importy, a vznikal starolaténské umělecký sloh (srov. výše).

8. 1. 2 Keltské jazyky a kmeny Keltové hovořili množstvím dialektů , označovaných souhrnně jako galština. Poměrně samostatná je skupina pevninských a skupina ostrovních dialektů CP-Keltové a Qu-Keltové). Pevninská nářečí včetně maloasijské galatštiny se většinou nedochovala. Ostrovní dialekty. označované také jako goidelské či gaelské, doži ly do nové doby zejména v dnešním Irsku, Skotsku, Walesu a částečně také ve francouzské Bretani; dodnes tedy existují zbytky 4 živých keltských jazyků: irštiny, skotštiny, welštiny a bretonštiny. Goidelská nářečí jsou považována za starší pevninských a předpokládá se, že jimi mluvili i ti Gallové, kteří pronikli na Iberský poloostrov. Do vyšších vrstev keltské společnosti pronikla také znalost řečtiny, jak svědčí např. tabulky popsané řeckým písmem, které nalezl Caesar v dobytém táboře Helvetiů, nebo nápisy na cenných předmětech a keltských mincích; vzácně se uplatnila i etruská abeceda. Po dobytí Gallie Římany se tam rychle rozšířila také znalost latiny. Vlastních keltských písemných památek je však velmi málo. Keltští vzdělanci- druidové- písemným záznamům nepřáli , i když písmo znali. Starověk rozlišova l mnoho keltských kmenů. Jen ve vlastní Gallii jich bylo podle Strabona na šedesát. Historické prameny sice nedovolují podat naprosto přesnou topografii jednotlivých kmenů, ale lokalizace těch nejdťlležitějších je možná. V době expanze došlo k roztržení a přesunům mnohých plemen: např. Bójové jsou uváděni mimo Gallii ještě v Boiohaemu, Pannonii , Itálii aj. Existovaly kmeny menší, ale i s ilné a \l)'znamné, které usilovaly o hegemonii v galském světě (Arverni, Haeduové). Kmeny měly pevnou, v době expanze vojenskou organizaci; v jejich čele stál "král" s družinou příslušníky tzv. jízdní nobility. Středisky kmenů byla dobře opevněná hradi ště, zvaná oppida. K nejznámějším keltským kmenům patřili již zmínění Haeduové (mezi řekou Saonou a Loirou s ústředním oppidem Bibracte na hoře Beuvreay),jejich západními sousedy byli Biturgiové (oppidum Avaricum), v povodí Loiry sedě li původně Bójové, při řece Allier mocní Arverni (oppidum Gergovia), při řece lsere Allobrogové, na jihu Francie Salyové, v poříčí horní Seiny Senoni, u řeky Mosely Treverové. jižně a západně Arden Belgové, za nimi Britové; ze střední Evropy jsou velmi známí Helvetiové

203

(Švýcarsko), z druhé (severní) strany Jurského pohoří Sekvani, ještě dále k západu seděli Lingoni, v horním Podunají naopak Vindelikové, dále k východu (v pozdějším Noricu) Tauriskové, mezi Drávou a Sávou Skordiskové atd.

Obr. ll O. Rozloženi hlavnfch etnik doby halštatské v Evropě; územ I etnogeneze Keltů čuji směry keltské expanze.

vyznačeno

mHžovánlm, šipky nazna-

8. 1. 3 Keltská expanze a soumrak keltské moci v Evropě Mezi - 5. a - 3. stol. se Keltové dostávají do pohybu. Původní infiltraci starolaténské kultury vystřídala v Evropě keltská vojenská expanze. Postupy vojenských družin měly charakter drsných vpádů do cizfch zemí. Jejich výsledkem bylo obsazení dobytých území a podrobení (pokeltštění) místního obyvatelstva. Za příčinu expanze se považuje relativní přelidnění pravlasti, válečnické založení Keltů, hledání surovinových zdrojů (zlata, železné rudy), touha po kořisti i vědomí vlastní vyspě­ losti. Nejpozději v -4. stol. se Keltové dostali z Bretaně přes kanál La Manche na britské ostrovy. Existují však předpoklady, že prakeltští invazoři (Goidelové, Piktové, Britové) přibývali do Anglie v několika vlnách již od doby bronzové. Příliv Keltů na britské ostrovy se pak opakoval ještě v polovině - 3. stol. a v I. polovině - 1. stol. (Belgové). Záhy se Gallové dostali také do Španělska, kde se částečně smísili, částečně si podrobili tamní Ibery (Keltoiberové). Počátkem -4. stol. překročili Alpy, pronikli do severní Itálie a začali se usazovat v Popádí; r. -387/6 porazili Etrusky a pronikli až do Ří­ ma, který s výjimkou Kapitolu vypálili. Kolem r. -367 se objevili na jihu až v Apulii. Brzy por. -400 pronikli také do střední Evropy, odkud směřovali k severovýchodu; tam však narazili na odpor. Stočili se tedy na Balkán, jehož větší (zejména thráckou) část prošli a zamířili do Řecka; k r. - 335 se váže zpráva o přijetí poselstva adriatických Keltů makedonským králem Alexandrem Velikým (- 336 -

204

-323), po jehož smrti nezvaní hosté zaútočili na samotnou Makedonii, zneuctili hroby mah.crionských králů, pronikali dále do Řecka ar. -279 dokonce vyplenili slavnou delfskou věštírnu (za tu jim delfští kněží prorokovali zkázu). Nakonec postoupili přes Bospor až do Malé Asie, kde ve Frýgii a Kappadokii (kolem dnešní Ankary) založili vlastní "barbarský" stát Gallatii a vyvíjeli tlak na okolní země a města (např. na Pergamon). Gallatii zničili teprve na konci starého letopočtu Římané. Rozsáhlá expanze vedla k roztříštění sil a k postupnému vyčerpání vojenské moci Keltít. Již od konce -3. stol., zvláště pak po vítězných druhých punských válkách, vytlačují postupně Kelty z Itálie Římané; tehdy zřejmě odešla značná část severoitalských Bójů ke střednímu Dunaji, což se projevilo také rozšířením keltské oikumeny na jihozápadním Slovensku. Od konce -2. stol. se římský kruh stahuje kolem vlastní Gallie; po skončení punských válek, po r. -146, kdy vítězný Řím ovládl západní Středomoří, dochází k likvidaci keltských pevností v Hispánii (r. -133 padlo významné keltaiberské středisko Numancia) a r. -118 byla zřízena první mimoitalská římská provincie Gallie Narbonská jakožto východiště výbojů proti keltské moci v západní Evropě. V osmileté válce (-58- -51) pak Kelty v Gallii porazil G. I. Caesar, když potlačil i velké lidové povstání vedené Vercingetorigem. Po vítězství u oppida Avarika a později u Alesie ovládl Caesar prakticky celou Gallii; ta byla za vlády Augustovy rozdělena na 4 provincie: Gallia Narbonensis, Aquitania, Lugdunensis, Belgica, a poté romanizována. Ve střední Evropě ukončili vládu Keltů kolem zlomu letopočtu Germáni, jejichž vpády od severu se od -2. stol. stávaly stále nebezpečnější. V severní Pannonii byli Bójové kolem r. -60 krutě poražení vojskem kmenového svazu Dáků a Taurisků pod vedením dáckého krále Burevisty (Burebisty) a jejich zbytky našly útočiště u Helvetiů.

8. 2 Hospodářství starých Keltů Zemědělství doby laténské navazuje na halštatské tradice. Keltové jistě také využívali na obsazených územích místní hospodářství. Sami ovšem přispěli rozvoji zemědělství řadou vynálezů: znali již symetrickou železnou radlici pluhu, železnou kosu, řadu dalších pracovních nást rojů a podle někte­ rých západokeltských reliéfů se lze domnívat, že zkonstruovali a používali již i jakýsi žací stroj (obr. 130). Běžně se v laténu rozšířily také kamenné rotační žernovy ( 112:B). Strava Keltů se skládala z chleba a vařeného či pečeného vepřového, hovězíh o a skopového masa a ryb. Oblíbeným nápojem bylo ,,pivo" připravované z ječmene s přísadou chmele. Vyšší společenské vrstvy konzumovaly víno; antičtí zpravodajové vytýkali keltským válečníkí1m nezřízenou lá sku k obžerství. Společnost seděla při jídle v kruhu na zemi na kožešinách. Hostiny měly sví1j rituál, jehož součástí byly chvalozpěvy na přítomné, které přednášeli pěvci - bardi. Keltům se přiznává jakýsi kult těla a čistotnost, vyčítá se jim však hltavost při jídle. Podle archeologických nálezů používali již jistý druh dýmek ke kouření. Keltové vynikali v řadě nezemědělských výrobních činností, zejména v že lezářstv í (nálezy četných hutnických pecí -obr. III :A a depotů železných předmětí1). Řada laténských nástrojů byla technicky na takové úrovni, že se bez větších změn udržela až do středověku. Zavedli také zdokonalený způsob rýžování zlata na svazích rudonosných kopcí1 za pomoci umělého přívodu vody; archeologickou stopou tohoto postupu jsou tzv. terasovité sejpy, které později pro dobu římskou popsal Plinius Starší. Jen na území ČR získali Keltové podle odhadu nejméně 17 tun zlata. Vysoké úrovně dosáhlo keltské kovolitectví, umělecké šperkařství, emailérství, sklářství, dřevozpracovatelská odvětví, textilnictví, koželužství i hrnčířství. Keltové rozšířili po Evropě znalost rychle rotujícího hrnčířského kruhu a vícekomorových hrnčířských pecí s roštem (obr. li2:A,C). Zdokonal ili soustruh na obrábění dřeva (dřevěných nádob a pod.). Specialitou laténského šperkařství ve středních Čechách byla výroba čer­ ných švartnových (sapropelitových) náramků (tzv. černé bižuterie). V souladu s politickou roztříštěností Keltů (,.keltský partikularismus") nevznikla v jejich světě ani velká výrobní střediska. K větší koncentraci výroby a obchodu docházelo teprve v pozdním (stradonickém) období na některých oppidech. Jako oppida (patrně z latinského ,,ob pedes", tj . uzavřené místo, které bylo třeba obcházet: v latině též opevněné místo nebo venkovské město) se označují opevněná keltská, zpravidla výšinná

205

sídliště,

budovaná od poloviny -2. stol., v době vrcholu hospodářské prosperity Keltů. Byla opevněna hradbou s ukotvenou dřevěnou kostrou a kamennou lícní zdí- obr. 113:3 ("murus gallicus" Caesarových Zápisků). Do oppid ved ly důmyslně konstruované brány (113:1,2). Oppida plnila funkci politických, výrobních, obchodních, příp. i náboženských center. Vyskytují se v celém keltském světě: např. jen ve Francii je známo přes 200 oppid, mnoho desítek jich je zdokumentováno také v jižním Německu. Některá mají obrovské rozměry (např. Kelheim či Manching v SRN: 650 a 400 ha; francouzské Bibracte nebo Alesia: 135 a 97 ha). Směrem k východu jsou oppida menší a mají spíše vojensko-strategický význam.

A

___ j •

Obr. III. Keltské žclezárství. A - schema redukce železné rudy v hutnické peci: začáteční (vlcYo) a konečná (vpravo) fá7e ( 1- ruda, 2 - dfevěné uhll. 3- struska. 4 - dmýchaný vzduch. 5 - železná lupa). B - rekonstrukce domáciho ..venkovského" hutnického zafizeni podle nálezu polozemníce v Mšeckých Žehrovicích.

8. 2. 1. Keltské mincovnictví Jako projev kulminující dělby práce, rozvětveného dálkového i vnitřního obchodu a pod vlivem řeckých monetárních sy&témů se v mladší době laténské objevuje mincovnictví. Je dokladem takového stavu keltské ekonomiky, který si ražbu mincovních platidel vynutil a byl schopen také hodnotu mincí garantovaL Mince razili jednotliví keltští "králové", jejichž jména se tu a tam objeví v opisech na mincích. U západních keltských kmenů převládala ražba zlatých mincí, u východních ražba stříbrných mincí; Morava s ražbou zlatých mincí tvořila v Evropě předěl obou druhů platidel. Lidové označení keltských mincí - "duhovky"- souvisí s pověrou o padání mincí z nebeské duhy na zem. Nejstarší keltské ražby vycházejí z napodobenin zlatých statérů a stříbrných tetradrachen makedonských králů Filipa Jl. (- 359- -336) a Alexandra lil. Velikého (-336- -323). V našich zemích jsou nejstarší zlaté statéry typu N íké (avers: hlava bohyně Pallas Athény s vysokou korintskou při Ibou; revers: kráčející Níké s vavřínovým věncem) ze 2. poloviny - 3. stol. (obr. 114: I), které napodobují zlaté statéry Alexandra III. Velikého. Mladší fázi zlatých ražeb z 1. poloviny - 2. stol. představují mince typu Athéna-Aikis (bohyně s bojovníkem- 114:2), ražené zejména na Moravě i jako třetinky. osminky či dokonce jako čtyřiadvacetinky; vycházejí z napodobenin tetradrachen makedonského krále Filipa V. (-221 - -179). Mincovnímu systému Athéna- Aikisjsou příbuzné i další typy zlatých ražeb

206

stočeným

drakem, kancem a bojovníkem (114:3-5). Od rozhraní --2. a -1. stol. se objevují zlaté miskovitě prohloubené ,.muš1ovité" statéry a jejich díly -třet inky a osminky ( 114:6), které mívají na aversu i reversu paprskovitý obrazec ("mu šl i")- I 14:7. Velké stříbrné mince sloužily více ve vnitřním obchodě, ale uplatňovaly se i v mezikmenovém obchodním styku. Na jihozápadním Slovensku, zejména kolem Bratislavy, se objevuje ještě před pádem keltské moci v severní Pannonii velká stříbrná mince, opatřená latinsky psanou legendou na reversu: obvykle jde o osobníjménajako BJATEC. DEVIL, TITTO, COUNOS, NONNOS, BUSU, COJSA apod.; na aversu bývá hlava nebo dvě navzájem se kryjící lidské hlavy, na reversu jezdec, gryf. lev, kanec, kentaur apod. (obr. 114:8-10). Jména na mincích lze považovat za vlastní jména knížat. která mince razila. Jazykový rozbor ukázal, že většinou jde o jména keltská, výjimečně illyrskokeltská. Podle nejčastěj i se vyskytujícího jména se hovoří o "biatekové minci". Velká biateková mince je datována zhruba mezi léta -60- -40 a její vznik bývá spojován s přesunem části českých Bójí'1 ke střednímu Dunaji někdy před rokem -60. Kromě tetradrachen se koncem laténu razily i menší stříbrné mince, i zlaté mušlové mince typu Biatec (114: ll).

se

Obr. 11 2. Keltské remeslo. A- práce na hmčifském kruhu. 8- rekonstrukce ručního mlýnku. C- rekonstrukce pozdně laténské hmčifské pece.

8. 3. Keltská

společnost

a její ideologie

Starověcí historikové charakterizovali Kelty jako bojovný a odvážný, avšak také zvídavý a značně naivní lid. Milovali prý válku a dobrodružství, zábavu i hodování, byli povídaví, toužili po novotách a rádi napodobovali cizí vzory. Vzhledem se příliš nelišili od jiných "severních" barbarí'1, např. od Germánů, jimž však prameny přiznávají vyšší postavu a divočejší povahu. Keltové měli údajně světlé ryšavé vlasy, jemnou pleť a modré oči. Tato charakteristika se ovšem týká především keltských bojovníků, pokeltštěná etnika by asi jejich celkový obraz značně komplikovala. Antropologické šetření prokazuje na území ČR dvě výrazné složky keltské populace: dlouholebou (patrně pů-

207

vodní domácí lidstvo, většinou ženy) a krátkolebou (příchozí vojenská vrstva). Míšením pochopitelně docházelo ke stírání původních rozdílů. Podle zastoupení jednotlivých typů lebek na pohřebištích se zdá, že poměr příchozích byl vůči domácím asi v poloviční menšině. Keltští bojovníci byli urostlí (výška kolem 170 cm), svalnatí a otužilí, na jejich skeletech se objevují charakteristická válečná zranění a deformace způsobené vojenským Gezdeckým) způsobem života.

c::;-·· · ,

'----~

Ale~ia

o, ......... ··........··

o

: r.;::, .

Fin,;lerlohr

1

Trier

o

"'""

2000

3000

·-

5000

tooo

7000

8000 ..

FÁZE 2

FÁZE 1

3

Obr. 113. A- schematické plánky západokeltských oppid. B - srovnán! rozlohy keltských oppid s rozlohou opevněn! stfedověkých německých měst. l -rekonstrukce hlavni brány oppida Menosgada 2 - rekonstrukce východnf brány oppida Manching. 3 - "Murus Gallicus" oppida Manching.

208

~ar '1111 ~ 3

8

5

Obr. 114.

V),běr

keltských mincí

středn í

Evropy.

Keltové prý se rádi oblékali do oděvů pestrých barev a vzorů. Obecný názor na vzhled starých formuloval trefně jeden z našich starých historiků: "Gallové byli těla hřmotného a odívali se v sukně strakaté. Vlasy své barvili na žluto, až podobny byly hřívě koňské. Sedávali a jídávali na kožešinách po zemi rozestřených". Jejich oděv se skládal z barevného chitónu (haleny) a kalhot; přes tento základ nosili plášť (kalhoty jsou v keltské Evropě novinkou; dosud byly známy pouze na východě- v Persii a Skýtii). Oděv na ramenou spínali sponami, v pasu se stahovali opaskem, na nějž s i bojovníci zavěšovali meče. Obuv tvořily dřevěné sandále nebo plátěná či kožená obuv. Vojenská nobilita používala v boji přirozeně také ochrannou výstroj, pancíř a přilbu . Sociálně silně diferencovanou keltskou společnost, v níž přirozenou vlastní stratifikaci ještě prohlubovaly vztahy k podmaněnému obyvatelstvu, lze označit jako raně třídní s prvky otrokářství. Nejvyšší postavení zaujímala š lechta, z níž se rekrutovala vyšší vojenská vrstva - Caesarova ,Jízdní nobilita". Hlavou kmenů byli ,,králové", odvozující svou moc od božské autority. Šlechtě se faktickou mocí rovnal stav kněží - druidů (starokeltské dru wid =velmi učený). Početná vrstva svobodných Keltů se dělila na bohatší (řemeslníci, obchodníci) a chudší (zemědělci), dále tu byli nesvobodní (zajatci, sluhové, otroci). Kontaktem s jižními otrokářskými státy infiltroval do keltského světa prvek státnosti, pro jeho celkovou nezralost se tu však neujal: k vytvoKeltů

209

ření nadk.menového politického útvaru Keltové nikdy nedospěli, i když pokusy o ustavení jakýchsi kmenových konfederací se dály. Přispívala k tomu také svobodomyslná povaha Keltů , kteří se velmi neradi podřizovali jakékoli autoritě . Kmenová struktura Keltů se tak udržela až do konce doby laténské. Základní společenskou jednotkou byla keltská patriarchální rodina, příp. velkorodina. Otec měl neomezenou moc nad příslu šníky své rodiny, postavení ženy však bylo svobodnější než např. u Latínů (existovala i možnost rozvodu po vzájemné dohodě) . V keltském náboženství sice vládl typický partikularismus (každý kmen měl z počátku své vlastní bohy), ale postupně se vytvářel obecný keltský panteon. Ten ovládala trojice nejmocn ěj šíc h bohů: Taranis - hromovládný pán nebe ("taran" =hrom), jakási obdoba římského Jupitera, Teutates či Teutakes - bůh války a Esus- bůh stromoví. Tuto triádu doplňují početní další bo hové, např. pán ohně Sucellus, bůh výmluvnosti Ogmios, bůh života a smrti (s jeleními parohy) Cernunnos, bohyně koní a ochránkyně pocestných Epona, její manžel nebo syn Lug, ochránkyně vodních prament"1 a bohyně lékařství Sirona aj. Některé bohy nedovedeme pojmenovat, ale můžeme je identifikovat podle jejich symbolů (např. bůh s kancem, bůh s hady, dvojhlavý bůh , trojice bohyní - "matron" s košíky s polními plody aj .). Z řady lokálních bohů je třeba zmínit bohyni léčivé síly Séquanu, k jejíž poctě ukládali k prament"1m Seiny lidské sošky, nebo boha slunce Belena, uctívaného v Gallii , severní Itálii a N oriku atd. Vedle bohů byli uctíváni také héroové. (Obr. 116)

Obr. 115 . Vápencová skulptura Kelta v domácím

oděvu

asi ze 2. stol. n. I. (Appoigny-Auxerre. Francie).

Nábožens kou doktrínu a kult pěstovali druidové, kteří znali mytologii, písmo a byli nositeli všech tehdy známých vědních i pseudovědních oborů (medicina, astronomie, právo, věštby apod.). Podstatou učení druidů byla víra v nesmrtelné bohy, v nesmrtelnost duše a reinkarnaci a přísná morálka . Druidové zasahoval i i do politické sféry: jednak měli moc soudní i trestní, jednak jako vychovatelé dětí knížecích rodin mohli ov livňovat i nejvýznamnějšíí politická rozhodnutí. Druidové byli pověstní organizováním pompézních náboženských obřadů, při nichž se přinášely i liské oběti . Každý bůh " vyžadoval" určitý způsob rituální popravy (pověšení na posvátném stromě, utopení, upálení aj.). Pozoruhodná je válečná a obětní scéna ze stěny kultovního kotlíku z Gundestrup v Jutsku (Dánsko), na níž kněz (kněžka ?) usmrcuje (utopením, vykrvením ?) člověka, patrn ě válečného zajatce (o br. 117: A). Hlavy obětí vystavovali na posvátných místech, např. ve svatyních na oppidech (pověstný Entremontský trilit s vyhloubenými otvory pro lidské hlavy). V keltských náboženských obřadech hrál významnou roli právě kovový kotlík s pohyblivými držadly. Do takovýchto nádob se ukládaly často i votivní depoty nizných p1

l: w

w

N

...• ...

o .,......"" o

w

~

"" ~

"" c-.1

Cl

Obr. 172. Evropa v době Velkomoravské tiše s lokalizaci hlavnich metropoli 9. stol.

296

Konstantin pro své misijní poslání na Moravě sestavil slovanské písmo - hlaholici a přeložil do slovanštiny vybrané části bible, čímž položil základy slovanské bohoslužby. Soluňské bratry zřej­ mě doprovázela na Moravu pestrá družina spolupracovníků včetně kleriků, architektů a stavitelů, malíři~• . šperkařů atd., kteří přispěli k rozvoji staromoravské kultury. Podle tradice s sebou věrozvěstové přinesli také kosti sv. Klimenta (některé chrámy uváděné do souvislosti se soluňskou misií byly patrně zasvěceny sv. Klimentovi). Také novější nález antické pyxidy z Čiemych Klačan (okr. Nitra) - asi italské práce - s výjevy s námětem založení Říma bývá interpretován jako dar Byzance, přinesený snad Konstantinem a Metodějem. Byzantského původu je i symbol dvojramenného kříže, používaného v té době na Moravě. Je dále velmi pravděpodobné, že soluňští bratři přinesli k nám alespoň základy jakéhosi "právního řádu", známého jako ,,Zakon sudnyj !judem". Rostislavova orientace na Byzantskou říši přiostřila již tak napjaté vztahy se západem. Pobouřeni byli zejména také bavorští biskupové, kteří si činili nároky na církevní správu moravských zemí a z ní plynoucí požitky. R. 864 vpadlo na Moravu silné franské vojsko a oblehlo Rostislava v pohraniční pevnosti zvané Dowina (patrně Děvín u Bratislavy). Moravané náporu neodolali; Rostislav odevzdal Ludvíku Němci rukojmí a slíbil mu věrnost. Tím byla umožněna zvýšená aktivita latinským kněžím působícím v zemi. Soluňští bratři i za těchto okolností přeložili do slovanského jazyka další bohoslužebné texty, vychovávali nové kněze a podporovali tak Rostislavův zápas o svébytnost staromoravského státu. Museli za to vytrpět mnohá příkoří. Po třiletém působení se rozhodli ukončit svoji misii na Moravě a odejít zpět do Cařihradu, kde by byli jejich žáci vysvěceni na kněze. Zpáteční cestu nastoupili asi v polovině roku 867. Po zastávce na Kocelově Blatengradu se zúčastnili učené disputace v Benátkách. Když prý vystoupil Konstantin, "vrhli se na něho latinští biskupové, kněží a mniši jako havrani na sokola a osočovali ho, že vytvořil Slovanům písmo a že je učí" (legenda Žitije Konstantina); zdůrazňovali, že jsou známy jen tři jazyky, jimiž se sluší slavit Boha: hebrejština, řečtina a latina. Papež Mikuláš I. však pozval oba bratry i s jejich učedníky do Říma. Zde je okázale přivítal jeho nástupce Hadrián ll. Dobrému přijetí u papežské kurie přispělo i přinesení ostatků sv. Klimenta. Papež Hadrián ll. schválil Konstantinovy překlady liturgických textů do staroslověnštiny, vysvětil učedníky věrozvěstů Gorazda, Klimenta a Nauma na kněze, další žáky pak na jáhny, a r. 869 ustanovil Metoděje arcibiskupem pannonským a moravským, když byl obnovil staré arcibiskupství srěmské (Srěm na Sávě, starověké Sirmium), vyvrácené r. 582 Avary. Tím byly položeny základy samostatné církevní organizace moravského státu. Konstantin v Římě onemocněl , vstoupil pod jménem Cyril do kláštera a brzy nato zemřel. Metoděj se na cestě z Říma zastavil v Blatengradu u knížete Kocela, který si oblíbil slovanské knihy a přál slovanské církevní liturgii. Arcibiskup se na Blatengradu zdržel déle než zamýšlel (kníže Kocel mu již dříve dal do učení 50 žáků), neboť mezitím Ludvík Němec zorganizoval proti Srbům, Čechům a Moravanům novou velkou výpravu; vojska Franků a Atamanů pronikla r. 869 podle fuldských letopisů až k .. nevýslovné a všem starodávným nepodobné Rostislavově pevnosti". Rostislav však poražen nebyl, franská vojska proto z pomstychtivosti moravskou zemi "ohněm a mečem" zpustošila a vyloupila. Válečné události tak pro tu dobu realizovat samostatnou moravsko-pannonskou církevní organizaci znemožnily. Rostislav padl teprve zradou svého synovce, nitranského údělného knížete Svatopluka, který jej r. 870 v poutech předal králi Karlomanovi. Rostislav byl v Řezně odsouzen Ludvíkem Němcem k trestu smrti, z milosti však byl pouze oslepen a skončil život v některém z bavorských klášterů. Také Metoděj po návratu z Blatengradu na Moravu padl r. 870 do zajetí německých kněží a biskupl'1, kteří mu záviděli arcibiskupskou hodnost. Zvláště zuřivě prý si počínal pasovský biskup Hermanarich, který na Metoděje použil jezdecký bičík. Poté byl arcibiskup vláčen po různých věze­ ních " ve sněhu a mrazu" až se nakonec na zásah papeže Jana Vlil. (patrně po intervenci krále Svatopluka) mohl r. 874 vrátit do své moravské diecéze. Zde byl okázale přijat králem Svatoplukem a všemi Moravany, kteří mu svěřili do péče "všechny kostely a kleriky". Po nových nesrovnalostech s používáním slovanské liturgie byl nakonec arcibiskup Metoděj uznán papežem Janem VIII. pravověrným a papežskou bulou " lndustriae tuae" z r. 880 byla slovanská bohoslužba povolena s tím, aby při mši byJo evangelium čteno nejprve latinsky a potom slovansky. Zároveň byl ale v Římě r. 880 vysvěcen za nitranského biskupa kněz nevalného charakteru Wiching, zastánce latinské liturgie, kterou z oportunních důvodů preferoval i král Svatopluk. Wiching odepřel arcibiskupu Metodějovi poslušnost a zavá-

297

děl

všude znovu latinu. Kritická situace nastala po smrti Metoděje (6. 4. 885), kdy přední místo v moravské církevní organizaci získal na úkor Metodějova nástupce Gorazda Wiching. Ten nakonec docílil (za Svatoplukova tichého souhlasu) zákazu slovanské liturgie papežem Štěpánem V. Metodějovi žáci v počtu kolem 200 byli asi r. 887 z Moravy vyhnáni; značná část se jich uchýlila do Bulharska, kde pak v plné šíři rozvinuli slovanské písemnictví, někteří se dostali do Čech a zbytek jich prodali do otroctví v Benátkách. Po pádu knížete Rostislava si činil nárok na moravský trůn jeho synovec Svatopluk. Karloman však dosadil za správce Moravy hrabata Wilhelma a Engelšalka a Svatopluka samotného uvěznil. Když se proti vládě německých hrabat Moravané vzbouřili a pod vedením člena mojmírovského rodu kněze Slavomíra vyhnali fransko-bavorské posádky z obsazených hradisek, nabídl se Svatopluk, že povstání Moravanů potlačí. V čele franských vojsk přitáhl- podle fuldských letopisů- "ke starému městu Rostislavovu ", potom tajně vstoupil do města, spojil se se Slavomírem a společně vyrazili proti nic netušícím nepřátelům: mnoho jich zajali a téměř všechny ostatní pobili. Tak prý se "všechna radot Bavorů z dřívějších vítězství obrátila ve smutek a nářek ". Karloman byl nucen vrátit Moravanům všechna rukojmí, sám pak "odtamtud stěží obdržel zpět jednoho muže jménem Rathbod, polomrtvého... ". Své uvěznění pokládal Svatopluk za křivdu, která z něj učinila celoživotního nepřítele Franské říše. Vybudováním velkého nezávislého moravského státu se před soudem dějin alespoň částečně rehabilitoval za svůj podíl na smrti knížete Rostislava. Svatopluk byl velkým panovníkem. Vládl přes 20 let (871 - 894), stal se nezávislým na říši, podstatně rozšířil území Velké Moravy a jeho vláda po roce 874 přinesla zemi období relativního klidu a rozkvětu. Podle svědectví arabského spisovatele Ibn Rustaha sídlil v městě zvaném "Morava", měl množství "drahých brnění" a dvůr s mezinárodním leskem, k němuž přicházeli hebrejští, muslimští, franští aj. kupci a diplomaté. Papež uznal jeho královský titul a oslovoval jej ,jediný synu". Aspiroval dokonce na císařský trůn. V začátcích Svatoplukova mocenského rozletu stálo zřejmě spojenectví s několika českými knížaty (Svatoslavem, Vitislavem, Hermanem-Vojenem ?, Spytimírem a Mojslavem) z r. 872. Spojenectví měl patrně upevnit i Svatoplukův sňatek s některou českou knížecí dcerou: podle fuldských letopisů napadli r. 87 1 Bavoři kdesi v Čechách průvod , vezoucí na Moravu nevěstu, a ukořistili 644 koní s výstrojí a štítů; průvodu samotnému se podařilo uniknout. Je možné, že šlo právě o svatební průvod Svatoplukovy nevěsty (podle některých domněnek mohlo jít o sestru knížete Bořivoje Svatožizňu).

Někdy

na počátku 80.let byl na Svatoplukově dvoře samotným arcibiskupem Metodějem pokníže Bořivoj , který si poté přivedl s sebou na své sídlo na Levý Hradec Metodějova žáka, kněze Kaicha, a založil tam nejstarší křest'anský kostel v Čechách, zasvěcený sv. Klimentovi. Při­ jetí křesťanství, jehož pomocí měl Bořivoj získat v Čechách výsadní postavení, vyvolalo v zemi revoltu: na stolec českých vévodů dosedl kníže Strojmír, žijící do té doby v bavorském exilu, a Boři­ voj se svou ženou Ludmilou se museli na čas uchýlit do moravského vyhnanství. Po potlačení Strojmírovy vzpoury se knížecí pár vrátil do Čech a Bořivoj dal z vděčnosti postavit r. 890 u hlavní brány Pražského Hradu kostel p. Marie. Na Hrad také přenesl své hlavní sídlo. V souvislosti s Bořivojovou orientací na Velkou Moravu (po r. 880 patrně Bořivoj uznával Svatoplukovu svrchovanost nad Čechami) se jistě do Čech dostali kromě Kaicha i jiní slovanští kněží z Moravy; další jejich přísun přišel po Metodějově smrti. Tradice slovanské liturgie a písemnictví se v Čechách udržela i přes nepřízeň okolností až do ll . stol., kdy tam sv. Prokop založil (I 032) sázavský klášter, v němž slovanští mniši působili téměř až do konce I 1. století. Po počátečních vesměs vítězných bojích s Ludvíkem Němcem a Karlomanem usiJoval Svatopluk o nastolení míru Uednání ve Forchheimu r. 874), který potřeboval k obnově válkami zničených hradů a k rozvoji své země. Relativního míru s Východofranskou říší využil k šíření svého vlivu do Čech (formální svrchovanost nad Čechami mu dodatečně postoupil východofranský král Arnulf teprve r. 890), Slezska a do území Vislanů; do Svatoplukovy zájmové sféry spadalo také území Lužických Srbů. Šíření své moci spojoval přirozeně s christianizací. Růst svých držav doplnil územními zisky také na jihu a jihovýchodě: asi r. 882 dostal pod kontrolu větší část Východní marky a po několika vojenských taženích také celou Pannonii od řeky Ráby na východ až po dolní Drávu. Jeho moc sahala křtěn český

298

i daleko do Potisí, kde se později, dva roky po Svatoplukově smrti (894), usadili Maďaři. Toto rozsáhlé panství (obr. 173) označil byzantský císař Konstantin Vll. Porfyrogennetos v polovině JO. stol. ve svém spise "0 spravování říše" za Velkou Moravu ("hé Megalé Morabia") . V době Svatoplukově byla Velkomoravská říše již zformovaným protofeudálním státem s vlastní vládnoucí dynastií, soustavou hradů, samostatnou církevní organizací a rozvinutou ekonomikou. Na jeho budování se podílely především slovanské kmeny usedlé na Moravě a západním Slovensku, jakož i na Nitransku, v Pannonii a v Dolním Rakousku (nejméně po Dunaj), později i kmeny českých a jiných Slovanů - tehdy ještě národnostně příliš nediferencované. Je tedy právem možno považovat Velkomoravskou říši za společný stát předků dnešních Moravanů, Slováků a Čechů. Zcela absurdní je politicky motivovaná lokalizace Velké Moravy někam na Bal/um (k srbské řece Moravě) s hlavSrémskou Mitrovicou. antickým Sirmiem, kterou hlásal Maďaroameričan lmre Baba (1971), a k němuž se nejnověji pfipojil (s velmi neurčitým umístěním Velké Moravy někam do Bosny) také německý historik Martin Eggers (1995). Jejich przihledné tendenční smyšlenf..y naprosto ignorují archeologické prameny a jen velmi násilně by je bylo možno uvést do souladu s prameny písemnými. Stejně tak je třeba odmítnout nacionalisticky laděné práce slovenských publicistů či historikzi - většinou z emigrantských kruhzi, např. T Vetešky (1992), D. Hudce (1994) aj., kieří Sámovu i Velkomoravskou říši prohlašují za prvé slovenské státní útvary a jejich představitele za nejstarší slovenské panovníky. ním

městem

Konec krále Svatopluka je zamlžen ústním podáním legendistů o jeho odchodu z veřejného života mezí mnichy (na Zobor u Nitry ?), stejně jako pověstmi o jeho smrti v bojích s Maďary. Větši­ na badatelů se dnes kloní spíše k verzí o Svatoplukovi- kajícnikovi. Každopádně se jeho nesvomým synům (Mojmír II., Svatopluk II., Predslav ?) velkou říši udržet nepodařilo. Po Svatoplukově smrti (9. 3.? 894) uzavřel sice jeho nástupce Mojmír Jl. mír s králem Arnulfem, ale již příštího roku od království Moravanů odpadla česká knížata (včetně Bořivojova nástupce Spytihněva) a podrobila se právě Arnulfovi; r. 897 je následovala srbská knížata na Labi a Sále. V letech 898-899 propukly neshody mezi Mojmírem II. a jeho mladším bratrem Svatoplukem, které rozdmychával sám král Arnulf. Brzy nato útočí na Moravu Bavoři a r. 902 Moravané obracejí na útěk vojsko Maďarů. Vnitřním problémům Velké Moravy a novým útokům Maďarů však již Mojmír ll. nedokázal čelit: r. 906 bylo moravské vojsko v krvavé bitvě kdesi u Nitry poraženo (v této bitvě pravděpodobně padl i Mojmír ll.) a po porážce Bavorů Maďary 4. 7. 907 u Brezalausburgu (Bratislavy) byl osud Velké Moravy definitivně zpečetěn; r. 908 o ní píše opat Regino jako o zcela zpustošené. Státní a církevní správa říše byly zřejmě zlikvidovány, agónie původně mocného státu však pokračo­ vala ještě téměř až do 30. let 1O. stol. Vesnické obyvatelstvo z okolí proniká do bývalých center, buduje si svá obydlí přímo u kostelů nebo v jejich rozvalinách a místy se vrací také ke svým starým pohanským kultům. Na velkomoravských hradech, pobořených, ale neopuštěných, takto přežívá či dožívá velkomoravská kultura až do poloviny 1O. stol., výjimečně, např. v Mikulčicích, Brně-Líšni či na Zelené hoře, lze postihnout kontinuitu osídlení až do ll. stol. Plynulejší vývoj do fáze začlenění Moravy do českého přemyslovského státu je obecně možno pozorovat spíše mimo centrální kraje bývalé říše (Přerovsko, Olomoucko, Mohelnicko), tedy v oblastech, které nebyly tolik vystaveny přímým útokům Maďarů.

Také Východofranská říše ztratila v bojích s Maďary své velmocenské postavení a proměnila se "ve shluk soupeřících vévodství". Mocenskou pozici si naopak v té době zlepšila česká přemyslov­ ská knížata, která si v I O. století upevnila a rozšířila svoji středočeskou doménu. Maďaři - Uhři patří do skupiny finougrických (ugrofinských) etnik, ovlivněných navíc turkotatarskou kulturou. Jejich původ se hledá buď na řece Sajan pod A/tajem, nebo v západní Sibiři na Obu a lrtyši, případně na soutoku Volhy a Kamy. V průběhu dějin byli Uhfi souéástí říše Hunů, Avarů, Bulharů a Chazani. Počátkem 9. stol. seděli v tzv. Levedii mezi dolním Dněstrem a Donem, která náležela do sféry chazarského kaganátu. Již k r. 859 je zaznamenán jejich nájezd k dolnímu Dunaji. Odh1d útočili na Balkán a asi r. 896 ovládli Potisí. Z Potisí podnikali kořistnické zítoky na západ proti Velké Moravě, do Zadzmajl (Pannonie), do Sedmi/zrad, Itálie a Bavorska. Západoevropští feudálové si je zvali jako vojenské spojence k řešení vlastních dynastických sporů; i polabští Slované využili jejich pomoci proti útokům Saszi (906, 915). R. 953 přijali maďarštl velmoži v Konstantinopoli formálně křesťanství. Po porážce na řece Lechu nedaleko Augšpurku r. 955 přešli UhN k usedlému způsobu života. Tehdy se také dokončil rozklad jejich patriarchálního rodově-kmenového zřízení, které bylo postupně nahrazováno rané feudální strukturou. V éele s rodem Arpádovců začínají Maďaři budovat v I O. stol. svzij teritoriální uherský stát.

299

Obr. 173. Mapka Velkomoravské l'iše s hlavnimi hradišti. I - původni moravské a nitranské ústfedi. 2, 3- územi trvale ptipojená za krále Svatopluka. 4 - území přechodně připojená k Velké Moravě. 5- územi inklinuj lel k Velké Moravě.

300

Jméno

Uhři

(Uhrové) j e odvozeno od názvu Onogtmi, latinsky J-/ungari Uhni podle j ejich hlavního kmene - Megyer - Maďar.

či

Ungari, staroslovansky Ugri -

Uhři.

Později převládlo označení

Státotvorné, kulturní, ku a

umělecké

šíření české přemyslovské

dovců

i výrobní tradice Velké Moravy sehrály klíčovou roli při vznidržavy a uplatnily se i při budování států Piastovců v Polsku a Arpá-

v Uhrách.

ll. 4. 5 Velkomoravská kultura Archeologickými výzkumy velkomoravských hradišť a pohřebišť byla po druhé světové válce potvrzena existence státu Mojmírovců na území severně od středního Dunaje a objevena vyspělá hmotná velkomoravská kultura. Archeologické prameny k dějinám Velkomoravské říše tvoří hradiště, venkovská sídliště, pohřebiště, sakrální stavby, hromadné nálezy a velmi početný mobiliář. Páteř mocenské struktury Velké Moravy tvořila hradiště. Jen v jejím původním moravskozápadoslovenském jádru je dnes známo přes 40 hradisek (obr. 174). Vedle tří ústředních politických center (Mikulčice, Uherské Hradiště--Staré Město, Nitra) jsou to "provinční hradištní města" (např. Brno-Líšeň-8taré Zámky, Olomouc, Přerov, Znojmo-Hradiště, Gars-Thunau, BratislavaHrad, Pobedim, Bfňa aj.), malé "hrady" na strmých ostrožnách (Zelená Hora u Vyškova, Ducové), rozsáhlá nížinná hradiska - hospodářská střediska s velmožským dvorcem (Břeclav-Pohansko, Strachotín, Rajhrad aj.), menší výšinná hradiska seskupená ve třech koncentracích na jižní a východní pohraniční linii (Schiltern aj., Děvín aj., Hrooský Beňadík aj.) a terénní sporadicky osídlené dominanty - "strážní hradiska" (Oberleiserberg, Vysočany, Hostýn, Klášťov, Nitrianské Pravno aj .). Z uvedeného roztřídění je patrné, že hradiště měla různé funkce. Podle jednoho bavorského záznamu ,. Marharii habeant X1 civitates ", tj. ll hradištních měst či správních okruhů ; toto sdělení ovšem lze jen těžko konfrontovat s archeologicky dokumentovanou situací. Hradiště největšího politického a hospodářského významu se nacházela v nížinách: vodní toky, ramena řek a bažiny jim tvořily kromě vlastních hradeb - přirozenou ochranu. Kromě knížecích paláců, dvorců velmožů s kostely, hrobkami a hřbitovy se v objektech tohoto typu nebo v jejich "podhradích" nacházela sídliště družiníků. řemeslnické kolonie, tržiště, případně další satelitní opevněná sídliště s kostely. Naproti tomu výšinná hradi ště plnila spíše funkce vojenské. Nejdůležitější centra, zcela jistě residence mojmírovských knížat, se nacházela u dnešních Mikulčic na Hodonínsku a v uhersko-hradišťsko-staroměstské aglomeraci. Valy u Mikulčic. Typické nížinné hradiště chráněné slepými rameny řeky Moravy. Velkomoravské město zde vzniklo přebudováním staré pevnosti z poslední třetiny 7. a z 8. stol. Jeho ústřední část tvořil knížecí hrad o rozloze asi 8 ha; kolem něho se seskupovala řada dalších opevněných i neopevněných útvartl (Štěpnice, Kostelisko, Těšické, Pinuška aj.) o celkové rozloze přes 200 ha. Akropole byla opevněna hradbou s typickou dřevěnou komorovou konstrukcí s čelní kamennou zdí. K hlavní bráně vedl přes rameno řeky dřevěný most. Uvnitř knížecího sídla stálo několik zděných kostelů, zvláště trojlodní bazilika s baptisteriem, dále menší "vlastnické" kostely a mauzolea se zdě­ nými hrobkami, zděný knížecí palác a další zástavba s kamenými a dřevěnými budovami (obr. 175). Trojlodní bazilika s okolním pohřebištěm a s baptisteriem představuje dosud největší známou velkomoravskou sakrální stavbu (d 35 m, š 9 m - obr. 175:C). V pěti hrobkách v chrámové lodi, žel, vyloupených a zdevastovaných, byli pohřbeni zcela jistě příslušníci nejvyšší velkomoravské duchovní či světské nobility. Objevil se názor, že v hrobce č. XVI (hrob č. 580) v hlavni lodi baziliky, žel, již před výzkumem otevřené a zdevastované, byl pohřben arcibiskup Metoděj . Nálezy barevných omítek s figurální výzdobou a zlomků barevné okenní vitráže, zbytky bohatého původního inventáře hrobů, i nálezy kovových pisátek (stilů) ukazují, že tu zřejmě šlo o biskupský kostel. Také na pohřebišti kolem baziliky byli uloženi příslušníci vyšších sociálních vrstev. Z hrobu velmože, situovaného blízko jižní základové zdi baziliky (hrob č. 480), pochází vzácný nález "Chárónovy mince"- zlatého solidu byzantského císaře Michala Ul. z Jet 856-866, který nepochybně souvisí s misií soluiíských bratří (obr. 176:2).

301

Také' kolem ostatních kostelů na hradě i v suburbiích byly hřbitovy s pařby s bohatou výbavou ostruhy, zlatý šperk, křesťanské symboly). Celkem bylo dosud v mikulčické aglomeraci odkryto 12 základů zděných kostelů (z toho 3 rotundy), což svědčí o silné koncentraci duchovních sil. Mimo akropoli se pak našly řemeslnické (šperkařské, kovolitecké, hrnčířské, kosťařské aj.) dílny, sídliště řemeslníků, obchodníků, další hřbitovy kolem kostelů atd. Celý mikulčický komplex představuje seskupení cca 2000 lidí, z toho na 300 příslušníků vyšších vrstev na vlastním hradě. Mikulčice byly patrně také hlavním tržištěm Moravanů, skutečnou křižovatkou soudobého mezinárodního obchodu. (meče,

eoa

FJD

Y'VF

Obr. 174. Velkomoravská hradi ska. A- ústřední hradištní města. B - provinční hradištní města. C- malá nečleněná hradiska na ostrožnách. D - hospodářská středi ska s velmožským dvorcem. E- hraničnf hrady. F- strážní hradiska. 1 -M ikul čice. 2- Nitra. 3- Uherské Hradiště-Staré M ěsto. 4- Pobedim. 5- Bmo-Lfšeň-"Staré Zámky". 6 -Znojmo-Hrad i ště. 7 - Gars-Thun au. 8- Bratislava. 9- Bfňa IO- Majcichov. ll -Olomouc. 12 - Přerov. 13 - sv. Kliment u Osvětiman. 14 - Réna u Ivančic. 15 - Limberg. 16 - Ducové. 17 - Zelená Hora. 18 - Bl'eclav-Pohansko. 19- Nejdek. 20- Strachotin. 21 - Rajhrad. 22 -Schiltem. 23- Senftenberg. 24 - Stein a. d. Donau. 25- Devín. 26- Devfnská Nová Ves- .,Písky". 27- Devlnská Nová Ves- "Nad Lomom". 28- Jur pri Bratislave. 29- 1-Ironský Beňadík. 30- Malé Kozmálovce. 31 -Rybník. 32- Starý Tekov. 33 - Tl mače. 34- Hradec. 35- Nitrianské Pravno. 36- Hostýn. 37- Klášťov. 38- Mal'ín. 39- Oberleiserberg. 40 - Vysočany. 41 -Kramolín. 42 - Hradec u Opavy. 43 -Ostrava-Landek. 44- Chotěbuz-Podobora.

302

I-> DDO (:::J

A

s

3

8

10

·~QQ

•

••

·~.

t$1 .

Obr. I 75. Valy u Mikulčic. A- celkový plánek. B - půdorys a rekonstrukce knfžeclho paláce. C - pudorys a rekonstrukce troj lodnf baziliky s pohřebištěm . 1-9- půdorysy mikulč ickýc h zdě n)'ch kostelů z 9. sto l.

Mikulčické hradi ště bývá považováno za onu "nevýslovnou a všem starodávným nepodobnou Rostislavovu pevnost" a za "staré město Rostislavovo" fuldských letopisů . Řada badatelů je považuje za hlavní město říše- legendární "Moravu"; bezpečně však to prokázat nelze.

303

Obr. 176. 1 -zlatý solidus byzantského císaře Theofila (829- 842) z hradiska sv. Klimenta u Osvětiman. 2 - zlatý solidus clsafe Michala III. (824/856-867) z hrobu č. 480 u trojlodní baziliky v Mikulčiclch.

Uherské Hradiště - Staré Město. Neméně rozlehlé nížinné hradiště na břehu řeky Moravy, obklopené navíc věncem dalších velkomoravských lokalit s křesťanskými kostely (Modrá u Velehradu, Osvětimany, Sady u Uherského Hradiště), a silně poznamenané velehradskou církevní tradicí. I přes nepříznivé podmínky novodobé zástavby se podařilo archeologicky vysledovat částečný průběh opevnění a rozsah ústředního uherskohradišťsko-staroměstského hradiště, které vyrůstalo z předvelkomoravského centra na ostrově sv. Jiří v Uherském Hradišti; k vlastnímu knížecímu hradu se váží rozsáhlé staroměstské aglomerace s velmožskými dvorci s křesťanskými kostely a hřbitovy, řemeslnickými koloniemi, sídlišti atd. V poloze Na valách ve Starém Městě byly u nás vůbec poprvé odkryty základy velkomoravského kamenného kostela s přilehlým pohřebištěm (přes 2000 hrobů s bohatými milodary); jiný kostel stál uvnitř dvorce v poloze Na Špitálkách. Také pod současným hřbitovním kostelem ve Starém Městě jsou základy velkomoravské rotundy, stojící původně v místech jiného knížecího okrsku. V areálu hradiště se podařilo odkrýt také početné objekty výrobního a hospodářského rázu: hrnčířské dílny, klenotnické ateliéry, kosťařské, sklářské a železářské výrobny, základy větrného mlýna atd. (obr. 177). Zvláštní pozornosti zasluhuje výšina nad Uherským Hradištěm u obce Sady (Derfle), kde byl archeologicky zjištěn druhý největší velkomoravský zděný kostel s baptisteriem a pozoruhodná sestava dřevěných profánních budov- s největší pravděpodobností sídlo mnišské komunity. Celý komplex byl budován v několika fázích: nejstarší část chrámu, kostelík křížové dispozice (obr. 177:A:4) pochází již z 1. poloviny 9. stol.; těsně po polovině tohoto věku byla přistavena západní (hrobová ?) kaple se dvěma vchody a někdy ve 3. čtvrtině 9. stol. přistavili k severní stěně nejstaršího kostelíka hrobovou komoru a další menší (vlastnickou ?) kapli s polokruhovitou apsidou (s hrobkou významné osoby); západně od kostela byla tehdy postavena rotundovitá stavba - křtitelnice (baptisterium). Uvnitř chrámového komplexu i kolem něho se našly další bohaté hroby velkomoravské nobility. Severně kostela stál ve 2. polovině 9. stol. komplex dřevěných srubových obytných i výrobních objektů včetně studny, jižně pak dlouhá halová (patrová?) rovněž dřevěná budova. Literární činnost na sadské výšině opět dokládají kovová i kostěná pisátka. Olověný křížek s řeckým nápisem, nálezy tzv. byzantské keramiky, doklady výroby střešní krytiny podle antických vzorů apod. ukazují na přítomnost členů byzantské misie. Existuje předpoklad, že ve velké halové stavbě žili vyšší církevní hodnostáři a že v ni snad probíhala i výuka katechumenů, zatímco ve srubech na protilehlé straně kostela bydleli klerikové a příslušníci hospodářské báze komunity. Vrcholná etapa výstavby i zánik funkce celého sadského areálu spadá do 2. poloviny 9. stol.

304

[]J 1

r

L

Obr. 177. Uherské Hradiště-Staré Město. A - celkový plének. B - rekonstrukce konečné fáze chrámového komplexu v Sadech. C - plánek kostela se sldlištěm mnišské komunity v Sadech. 1-4 - půdorysy kostelů uhersko--hradišťs ké aglomerace: I - htbitovnl kostel "Na Valách" ve Starém Městě. 2 - kostel v areálu knlžeclho dvorce "Na Spitálkách" ve Starém Městě. 3 - rotunda pod základy současného hřbitovního kostela ve Starém Městě. 4 - kostel v Sadech. 5 - kostel v Modré u Velehradu.

V jižní obvodové stěně apsidy původního sadského kostelíka křížové dispozice byla objevena dutina se stínkou přistavěnou z vnější strany (obr. 177:A:4), do níž patrně vedl vstup z vnitřní strany kostela, krytý deskou z červenofialového vápence; další méně výrazná dutina se nacházela ve zdi kří­ žového rozšíření lodě kostela. V prvně uvedené dutině spatřuje řada odborníků místo "původního uložení" těla sv. Metoděje. Uvnitř přistavěné kaple severně nejstarší fáze kostelíka se našla hrobka č. 12/59, v níž byl uložen 45- 501etý muž robustní postavy se skromnou výbavou (2 gombíky z pohřebního rubáše), v němž by mohl být hledán pohřeb kajícího se krále Svatopluka. Jestliže celý uherskohradišťsko-staroměstský komplex, dosahující rozlohy kolem 250 ha, mů­ že být považován za ústřední sídlo krále Svatopluka - také za legendární hlavní město Velkomoravské

305

říše-

"Moravu", pak sadská lokalita bývá interpretována jako metropolitní výšina s biskupským kostelem a klášterním komplexem - pravděpodobné sídlo arcibiskupa Metoděje a jeho žáků. Diskuse o lokalizaci hlavního residenčního centra Velké Moravy však naráží na problém, zda v té době skutečně existovalo jen jediné hlavní město, či zda knížecí dvůr jednotlivá města střídal. Již od dob národního probuzení vzrušovala naši odbornou i laickou veřejnost otázka hrobu sv. Metoděje. Podle legendy byl moravský arcibiskup pohřben ve zdi metropolitního chrámu Velké Moravy, vlevo za oltářem bohorodičky. Ani flrobf...7t č. .\l'J v trojlodní ba=ilice v Mikulčicích, ani dutinu v sadském kostele však nelze jednoznačně za místo posledního odpočinku sv. Metoděje považovat. Nepodařilo se také ani přibližné určil místo, kam případné Metodějovi žáci světcovo tělo z privodní hrobky v době pronásledování slovanského kléru přenesli. V prribéhu let se pokoušeli četní nadšenci v dobré i méně dobré víře hledat arcibiskupziv hrob přímo na Velehradě (tamní chrám však byl založen až v r. J205). v Modré, na hradisku sv. Klimenta u Osvětiman, v lese 11 Osvětiman, ve Stupavě, v Zarazicích, Boršicích, Kunovicích, v Olomouci, v románské rotundě na Hradě ve Znojmě, v ModNcích u Brna atd., samozřejmě bezvýsledně. Je velmi pravděpodobné, že hrob sv. Metoděje byl spolu s hrobkami dalších osobností Velké Moravy během útoků Mad'anl na počátku 1O. stol. zničen. Břeclav-Pohansko. Třetí nejlépe prozkoumané staromoravské hradiště je situováno nad soutokem Moravy a Dyje, v nížinném terénu lužního lesa, protkaného slepými dyjskými rameny a bažinami. Akropole hradiska má rozlohu asi 28 ha a je opevněna hradbou s kamennou čelní zdí; destrukce hradby je tak mohutná, že po ní vede současná silnice. Dosud málo prozkoumána jsou před­ hradí Pohanska (s výjimkou jižního, kde bylo odkryto sídliště knížecích družiníků), která se rozkládají na ploše nejméně 100 ha. Na ploše Pohanska bylo poměrně intenzívní osídlení již v době pražského typu, vlastní hradiště však zde vzniklo až ve 2. polovině 9. stol., zřejmě jako jedno z provinciálních správních míst Velké Moravy. Poprvé u nás se na jeho ploše podařilo odkrýt komplexní areál knížecího dvorce, ohrazeného dřevěným palisádovým plotem, uvnitř s kamenným kostelem s přilehlým bohatým pohřebištěm a s domy na kamenných podezdívkách, jakož i s dřevěnými hospodářskými objekty (obr. 178). Pribinovu "Nitravu" reprezentuje především hradisko na Martinském vrchu, založené kolem r. 800; pod dnešním kostelem sv. Martina byly objeveny základy velkomoravské církevní stavby snad původního Pribinova chránu. Později se nacházel hlavní hrad v místech centra dnešní Nitry: šlo o nížinnou polohu, obtočenou rameny řeky Nitry. Kolem tohoto hlavního města existoval věnec výšinných strážních hradů v poloze Lupka, Zobor, Kalvárie a Borina (obr. I 79). K hradiskům v bývalé Pannonii patří Bíňa, Ostřihom a Blatengrad. Několik slovanských hradisek je situováno také v dnešním moravském Slezsku; jsou to: "Víno" u Slezských Rudoltic, Chotěbuz-Podobora u Českého Těšína, Landek u Ostravy, Hradec nad Moravicí a Opava-Kylešovice. Pouze na Chotěbuzi-Podoboře probíhá však dlouhodobý archeologický výzkum. Mobiliář tohoto hradu, např. jezdecká výstroj, ukazuje na přítomnost velkomoravské posádky a může být dokladem snah ústředního panovníka o anexi Slezska do rámce Velké Moravy. Také mnohá hradiště v Čechách měla v 9. stol. silné vazby k Velké Moravě, což se projevuje hlavně v charakteru jejich mobiliáře. Jde zejména o hlavní hrady kmene Zličanů a Charvátů Kouřim a Libici, ale i o nejvýznamnější střediska kmene Čechů Budeč u Zákolan, Levý Hradec, PrahuHrad, i o legendární Šárku u Prahy, později také o Libušín, Tetín, Mělník, Starou Boleslav a Lštění. Dále k severu stála důležitá hradiště u Vlastislavi na Litoměřicku a u Zabrušan na Teplicku, které bylo centrem kmene Lemuzl'l (nedaleko odtud u Želének se našel hrob kněžny z 9. stol., bohatě vybavený šperky velkomoravského původu). Další hradiska se nacházela v Hradsku u Mšena, v Prachovských skalách, na Mužském-Hradách u Mnichova Hradiště aj.

Výšinné hradiště Stará Koufim bylo založeno patrně již koncem 8. stol. V době velkomoravské bylo dobře opevně­ ným sídlem knížete; stála v něm rozlehlá halová stavba, snad sněmovní síň, a kolem tzv. Libušina jezírka se rozkládalo pohřebiště s milodary velkomoravské kulturní tradice (granulované bublnkové náušnice s křesťanskými symboly - figurkami beránkri, zobrazením biskupské mitry apod. - a ozdobnými řetízky, stříbrná kaptorga se závěsky, nákrčník s hadí hlavičkou, botka praporce. velkomoravské železné sekery .. bradatice ", ostruhy aj.), která se tu udržela až do zániku hradiště někdy v I. polovině JO. stol. Podle tzv. Kristiánovy legendy z kance JO. stol. lze na Starou Kouřim lokalizovat souboj českého vévody Václava s odbojným knížetem kmene Zličanů Radslavem. Pád hradiště však souvisí patrně až s útokem knížete Boleslava /. r. 936: napovídají tomu archeologická fakta (nepohřbení bojovnlci před hlavní bránou hradiště, absence památek ze 2. poloviny 10. stol.) a současný vzestup nížinného hradiště na Libici.

306

Ta/ci hradiltl Ublce milo své počátky již v 8. stol. Pozdlji se stalo sídlem knížeciho rodu Slavníkovcri (mládí zde prožil taki pozdlj§i druhý český biskup sv. Vojtlch). I na této lokalit/jsou velkomoravski kulturní vlivy. které zde retardovaly hluboko do JO. stol. Po zničen{ Staré Kouřimi se Libice stala centrem rozlehlého zlicko-charvátskiho dominia Slavníkovců, jehož soupeření s Přemyslovci skončilo teprve vyvraždinlm Slavníkovců 28. 9. 995. K významným památkám 9. stol. patří rovnli knlžecí dvojhrob z Kol/na s výbavou (vzácný kalich, meč, pásová kování a přezka, trojclpá ozdoba, křesťanský relikviář aj.), která ukazuje na kontakty s předními evropskými dvory té doby. s Porýním, vikingským severem, velkomoravským sousedstvím i jihovýchodem. V kolínskim hrobl byly pohřbeny významné osoby (knífeci pár?) své doby; uvažuje se i o jejich možném severskim původu (v dobl objevu r. 1864 byl nález - s kalichem - považován za hrob Prokopa Holého).

, ·o

;;:

B o.

o

•.

o !..:, O.

. \. .. , ..

~

. ~-·'~' ..•...,

(po '~ -'

b

/

&

•• . I

'

s

t ě

•

·o

o

.

.

A

Obr. 178. Pohansko u Bteclavi. A- celkový plánek hradiska s vyznačen lm polohy knižeclho dvorce s kostelem. 8- areál knižeclho dvorce s dvoufázovou zástavbou a kostelem s přilehlým pohřebištěm. C - rekonstrukce kostela.

307

""

Sv. Hippolyt

r.

~BOR

()

BORINA

O

500

IOOOm

Obr. 179. Velkomoravská Nitra.

Nejstarším kníiecím sídlem českých Přemyslovců (bájných kníiat Hostivíta a Neklana ?) bylo hradiště Levý Hradec, kde měl svůj dvorec s palácem také kníle Bořivoj se svou ženou Ludmilou; na počátku 80.let 9. stol. zde Bořivoj dal postavit nejstarší křesťanský kostel v Čechách - rotundu sv. Klimenta. Na nedalekém pohřebišti v talově se našly bohaté hroby se šperky velkomoravského rázu (granulované náušnice, gombíky aj.). Druhým dziležitým přemyslovským centrem bylo hradiště Budeč. Také m obiliář pocházející z Brtdče má zřejmé vztahy k Velké Moravě: např. torzo kříilat s lidskými maskami z Budče je .. dvojčetem " křfžku z Mikulčic. Význam tohoto hradiště ovšem vzrostl až poté, kdy zde dal kníie Spytihněv postavit rotundu sv. Petra s latinskou školou, v níž se vzdělával i kníže Václav. Samotný Praf.ský Hrad získával na významu postupně až od 2. poloviny 9. stol. Podle tradice se na Hradě odedávna nacházel kamenný stolec, na nějž byla instalována česká knížata, a zřejmě tu bylo také starodávné pohanské kultovní místo. Hrad se patrně stal centrem pohanské protikřesťanské reakce, vedené kníletem Strojmírem. Po potlačení této reakce dal kníie Bořivoj r. 890 postavit při vstupu do Hradu druhou křesťanskou svatyni v Čecháclr - kostel p. Marie. Od 10. stol. byl Pražský Hrad ústředím přemyslovského státu. Kníle Spytihněv dal kostel p. Marie přestavět a vybudovat v něm hrobku pro sebe a svou ženu; jeftě šperk pohřebnf rybavy Spytihněvovy ženy (f asi r. 918) má velkomoravský ráz. Nejmladší syn kníiete Bořivoje Vratislav postavil za své vlády na Hradě baziliku sv. Jiřl. kde byl i se svou matkou Ludmilou také pochován. Rotundu se 4 apsidami (,,centrálu") sv. Víta pak na Hradě založil knlže Václav. Dnthé pražské hradnf centrum Vyiehrad začalo být osídlováno až kolem poloviny 10. stol. (není tu památek na bájný slovanský dá1•novék). Údajně tu měl biskup Vojtěch vysvětit rotundu sv. Jana. Ještě před založením baziliky sv. Petra v ll. stol. stál na Vyšehradě také jednolodní podlouhlý kostel sv. Klimenta. Knílecím sídlem se Vyšehrad stal na přechodnou dobu až v ll. stol.

Prostá venkovská sídliště střední doby hradištní jsou dosud málo zkoumána. Lze předpoklá­ dat jejich nárůst a vnitřní diferenciaci (existenci dvorců venkovských velmožů), i rozvoj mimozemě­ dělské činnosti v jejich areálech, i jejich větší výstavnost. Obydlí se zvětšují, ale jsou nadále většinou dřevěná. Koncentrace zemědělských osad v podhradí hradišť svědčí o organizované vnitřní správě Velké Moravy, budované zřejmě na starých rodově-kmenových tradicích. Jednotlivě byly prozkoumány ve venkovských osadách hrnčířské, sklářské a dehtařské pece, kamenické dílny, textilní a kožedělné výrobny, kosťařské ateliéry, v metalogenních oblastech také hutnické železářské pece.

308

Pohřebi§tě jsou kostrová, většinou plochá (ale dlouho se udržuje také pohřbívání pod mohyly), většinou již s hroby vypravenými podle křesťanských předpisů, s nebožtíky v dřevěných rakvích, ale stále ještě s " pohanskými" milodary (nádoby s jídlem a pitím, "Chárónova mince" aj.), které byla církev nucena tolerovat, a s osobními šperky a zbraněmi. Často se v hrobech objeví již atributy křes­ ťanské víry jako křížky, kaptorgy (schránky na ostatky svatých) apod. Kolem kostelů na hradech pohřbívali členy vyšších sociálních vrstev (knížecích družin, bohatých kupců apod.), uvnitř kostelů v kamenných hrobkách, či přímo v samostatných "mauzoleích" příslušníky knížecího rodu a vyššího kléru. Venkovská pohřebiště (Dolní Věstonice, Velké Bílovice, Blučina, Josefov, RajhradiceRebešovice aj.) jsou chudší, ale výskyt železných mečů a ostruh v některých hrobech (Nechvalín, Prušánky u Hodonína, Boleradice) ukazuje i tu na složitost sociálních vztahů na prahu feudální společ­ nosti. Některá venkovská pohřebiště jsou také velmi rozsáhlá (přes 500 hrobů), což signalizuje silné osady. Ve velkomoravském mobiliáři lze postihnout určité regionální rozdíly, které mohou odrážet původní kmenová území. Tak např. území mezi Dyjí a Dunajem je poznamenáno karantánskými vlivy jižních Slovanů ze Slovinska, patrnými zvláště ve špercích. Na základě studia keramiky se podařilo rozlišit území tzv. blučinského typu na Brněnsku (situlovitý "ramenatý" hrnec s výraznou jednoduchou vlnicí, obr. 181 :44) a oblast pomoravskou v Dolnomoravském úvalu (soudkovitý hrnec s drobnými vícenásobnými vlnicemi, 181 :43). Hranice mezi těmito oblastmi (říčka Trkmanka a Prušánka směrem na Ždánický les) se zhruba kryje s rozhraním mezi pozdějším znojemským a brněnským údě­ lem na jedné- a olomouckým údělem na druhé straně. Samostatnou oblast pak představuje Hornomoravský úval. Naznačenou diferenciaci materiální kultury však záhy stírá rozvinutá řemeslná výroba, zvláště hrnčířství, které distribuovalo svoji produkci nezávisle na původních kmenových hranicích. Rámcový vývoj staromoravské slovanské keramiky a její lokální projevy zachycuje obr. 182. Středohradištní keramika navazuje tvarově na bezuché hrncovité nádoby předchozí etapy, je však typologicky i technologicky pokročilejší. Zvláště na hradištích ji produkovali hrnčíři-specialisté (rychlý hrnčířský kruh, uzavřené hrnčířské pece). Převládá situlovitý nebo soudkovitý hrnec s profilovaným okrajem, vzácné jsou lahvovité nádoby nebo mísy (181 :45-47). Ve výzdobě převažuje rytá nebo brázděná vlnice kombinovaná často s horizontálními liniemi, řidčeji s kolkováním, příp . jsou aplikovány pouze horizontální linie. Na dnech nádob bývají otisky čepu hrnčířského kruhu- značky výrobce, které mohou mít i magický smysl (181:48-50, 182:9-11). Ve větších ústředních dílnách na hradech se vyráběla podle byzantských vzorů také dokonalá "žlutá" keramika (amforky, láhve, džbánky, ploché nádobky- 181 :39-42). K pečení sloužily velké ploché "pekáče" obdélného tvaru ( 183: 18). Oblíbená dřevěná železem kovaná vědérka ( 183 :3--6) jsou známa hlavně z hrobů. Objeví se i kovové nádoby (železné misky, kotle - 183: 1,2) a skleněné lahvičky a pohárky. Na knížecích dvorech se používaly i skleněné pici poháry porýnského původu. Používalo se i dřevěné nádobí a náčiní, jehož ukázky se dochovaly v bažinatém prostředí říčních ramen některých hradisek (Mikulčice). Kromě naběraček a lžíc (183:15-17), příp. i jiných druhů nádob, z nichž se dochovaly jen zlomky, to byly také proutěné košíky a rybářské nářadí (vrše, sádky, harpuny) apod. Unikátní jsou dodnes dochované dřevěné lodice- veslice vydlabané z kmenů stromů, vyzvednuté z bažin říčních ramen v Mikulčicích a ve Starém městě ( 183 :20). Poměrně málo jsme dosud zpraveni o velkomoravském textilnictví a kožedělné výrobě, stejně jako o sklářství, §perkařství a jiných uměleckých odvětvích, s jejichž produkcí se seznamujeme v bohatém repertoáru velkomoravských hradišť a pohřebišť. V těchto odvětvích hrál velkou roli také obchod, který zásoboval zejména vyšší sociální vrstvy drahým cizokrajným zbožím: po tzv. hedvábné cestě, jdoucí z Dálného Východu, se dostávalo na Velkou Moravu hedvábí, brokát a jiné vzácné exotické produkty, z Předního Východu a Středomoří pak šperky, z karolinského Západu militária atd. Vysoké umělecké úrovně dosáhlo zejména klenotnictví. Bronzové, stříbrné, pozlacené a zlaté náušnice zdobené filigránem a granulací se staly nejtypičtějším (navíc dobře datovatelným) ženským šperkem; vyskytují se v řadě typů: hrozníčkovité jednoduchých i složitějších tvarů, košíčkovité, sloupečkovité, bubínkovité, lunicovité, destičkovité atd., někdy i se zavěšenými řetízky. Běžným druhem šatního spínadla byly duté gombíky - kulovité knoflíky s ouškem, zdobené na povrchu plastickou omamentací rozvilin - palmet, pletenců, motivem ptáka, granulací, nebo i vložkami z drahokamů. Unikátní jsou gombíky v podobě lucerničky se skleněnými vložkami. Časté jsou dále prsteny (se štít-

309

kem, se skleněným očkem nebo s drahokamem, příp. prosté páskové nebo pletené) a náhrdelníky sestavené z pestrobarevných skleněných, jantarových nebo kovových korálků, doplňované často lunicovitými závěsky, křížky nebo kaptorgami. Umělecké úrovně dosáhla také výroba kovových součástí opasků: jde především o různé druhy přezek a drobných ozdob a zejména o široká jazykovitá nákončí opasků, zdobená na líci drahokamy a reliéfní výzdobou (strom života, pletence aj.), na rubu pak často motivem "orantů" nebo postavy s~ětské moci (kníže s praporcem a rohem hojnosti). Pozoruhodné jsou exempláře nákončí opasků zhotové v podobě liturgické knihy. (Obr. 184, 185). Zvláštní pozornosti zasluhuje mikulčické nákonči s vyobrazením lidské postavy (kněze ?, kniiete ?) se čtvercovým praporcem (latinsky labarum) v pravé ruce, s rohem hojnosti u hlavy a s motivem iáby na rubu (obr. 184:26). Po revoluci 1989 se udál pokus využít zobrazení postavy s insigniemi jako symbolu obrozené komunistické strany {postava se srpem a kladivem). Po=oruhodnějši je však poukaz na skrytou koptskou symboliku tohoto nákončí: postava oděná v dlouhé roucho s =ehnajícím gestem paií představuje Krista; křest se ve východní cirkvi udílel křiimem uchovávaným často v nádobách podoby rohu; konečně motiv iáby, opakující se ještě i na nákončí z Pohanskou Břeclavi (184:27), byl v starokřest'anském Egyptě symbolem zmrtvýchvstání Krista (srov. v)ÍŠe sub I/. 4. 4).

Rozvinuté bylo také železářství. Archeologické doklady hutnictví pocházejí z Uničovska (Želechovice), Litovelska, Blanenska (Oiomučany aj.) atd., kovárny s depoty železných výrobků se našly ve Starém Městě, doklady kovářství jsou běžné na hradiscích i na venkovských sídlištích. Vyráběly se početné nástroje (radlice, srpy, kosy, motyčkovité nástroje, ovčácké nůžky, nože, vinařské nože, sekery různých typů, ocílky, dláta, vrtáky, pilky, břitvy), lovecké potřeby (udičky, harpuny, hroty š ípů), zámky a klíče, stavební kování (skoby, hřeby, panty), kovářské nástroje (kleště, kladiva, kovadlinky, pilníky) i zbraně (sekery-bradatice, hroty kopí a oštěpů, meče, vzácně i přilby) a doplňky koň­ ské výstroje (udidla, třmeny, ostruhy, různá kování řemenů). Dokladem distribuce železářských výrobků j sou depoty železných předmětů, zpravidla nástrojů, ale např. i sekerovitých hřiven, uložených v nějaké větší schránce (např. v železném kotli: Vršacké Podhradie, Břeclav-Pohansko) (obr. 181:138). Kamenářství produkovalo svorové rotační žernovy (183:19) pro mlýnská zařízení (srov. objev základů větrného mlýna ve Starém Městě) a další drobné nástroje a doplňky. Také kost'ařství dodávalo hrubé i jemnější nástroje jako palice, "brusle", násady, střenka, šídla, různé druhy hrotů, bodla, jehly, jehelníčky apod., toaletní předměty (hřebeny, závěsky), drobné ozdoby, i jednoduché hudební nástroje (píšťaly, frčáky, součásti dud atd.). Od mladší doby hradištní, snad i dříve, se používaly již také strunové hudební nástroje (183:7-9). Na Velké Moravě se nerozvinulo mincovnictví, ačkoli vývoj k tomu směřoval. Platilo se nemincovními platidly, zejména sekerovitými hřivnami - obr. 165 (srov. výše sub ll. 3. 1), ale patrně i jinými (textilními ?) druhy předmonetámích platidel, jejichž variabilita byla asi velmi široká. Obchodem se na Moravu dostaly zlaté byzantské solidy (Osvětimany, Mikulčice - obr. 176, Streda n/B), jednotlivě i karolinské mince, příp. lombardské ražby. K plnému uplatnění vlastního mincovnictví došlo u nás teprve v rámci českého státu v I O. stol.

310

1

2

3

4

~

t .: .•

.~f)J';.::'.;, ~ ..'~, ~;j,::,i~,f~;~. ~~_;F '>~.;~~i-~~~

.i I

t I I

-'ř ·I)~ ... ..

(

I 10

Obr. 180. Pohřební ritus starých Slovanů. I -žárové pohfby pražského typu (Pl'ítluky). 2. 3 - průřez staromoravských mohyl u Kvasic a Jarohněvic. 4-{)- východoslovanské mohyly z území Kijevské Rusi. 7 - rekonstrukce staroslovanského mohyl níku. 8 - pohled na křesťanské pohřebiště u kostela na Pohansku u Břeclavi. 9 - pohfeb "upíra" z Lahovic (Čechy). 1O- pohřeb chorvatské velmožské rodiny z 9. stol. z Nin-Ždrijac (Chorvatsko).

311

J /8~ ~ 3

1

.

·~

~ ~ 11 10 v

I

4

.

5

4A

7

. ~~ t:· ~ :•·. ...)

i~ .

"

'•

1

15

25

' ,: ;t.

13

9 '

26

27

28

t~

24

12

~

.

29

14

J1t30

lir*Tir a

b

c

d

21

20

Obr. 181 . Základnl užitkový mobiliář velkomoravské kultury. I, 2- udičky. 3, 4 - ocilky. 5-8 - kllče a součást zámku. 913, 24 - drobná kováni a hřeby. 14 - pilečka. 15 - vinatský nůž. 16 - srp. 17 - zaviraci nůž. 18 - trojzubec. 19 - kosa 20 ovčácké nůžky. 21, 22 - radlice a krojidlo pluhu. 23 -kleště. 25- 29 - hroty šipů . 30 - meč a varianty jeho jllců . 31 , 32 ostruhy. 33, 34 - třmeny. 35, 36 - sekery. 37, 38 - kopí. 39-42 - tzv. byzantská keramika. 43-47 - základní typy keramiky. 48- 50 - značky na dnech nádob. ( 1-38- železo, 39-50 - keramika).

312

8

Obr. 182. Vývoj a lokálnf varianty velkomoravské keramiky. 1-4 - Bfeclav-Pohansko. 5, 6- Vysočany. 7, 12. 16- BrnoLíšeň-Staré Zámky. 8 - Pferov. 9- 11 - Rajhrad. 13- 15 - Mikulčice.

313

2

4

3

5

6

·N

.r

'' .

10

11

·' -~· ~ 15 '

Obr. 183 . Méně běžný mobiliáf velkomoravské kultury. I -železná miska. 2 - železný kotel. 3--6- dtevěná železem kovaná vědérka. 7-11 - hudební nástroje (7- "gudki"; 8, 9- "gusle"; I O, ll -kostěné flétničky). 12 - kostěný hřeben . 13 -dutý trojcípý parohový pl'edmět (spojka mezi měchuřinou a pišťalou hudebnlho nástroje. napl'. dud?). 14 - železný mlž s kostěnou stl'enkou. 15 -17- dl'evěné naběračky. 18- hliněný "pekáč". 19- svorový rotačnl žernov. 20- nález dl'evěné veslice v l'ičnim ramenu pod hradisskem v Mikulčiclch. (I, 2, 18 - Pohansko u Bl'eclavi, 3--6, ll, 19- Staré Město. 7- 9 - Novgorod. 10 -0pole. 12- 17, 20-Mikulčice).

314

V