Bůh je větší než naše srdce: příběh ztraceného syna 8026207858, 9788026207856 [PDF]

Zitiervorschau

JOHANNES B.BrANTSCHE

Bůh je vetší o

V

V /

než naše srdce Příběh ztraceného syna

Křesťanské poselství o vzkříšení chce

nyní otřást právě touto naší tak rozumnou vírou ve fakta.

O Velikonocích nás chce Bůh odlákat

od našich faktů a možností ke svým možnostem, abychom opět mohli snít,

a dokonce se skrze slzy znovu smát. Bůh totiž v Ježíšově zmrtvýchvstání fakta světa zesměšnil. Proto vedoucí náboženští a političtí činitelé společně nestavili Ježíše před soud (srov. Sk

27), neboť narušoval jejich vliv, jak se uklidnili, když - jak se zdálo s konečnou platností toto pohoršení umlčeli a uložili do hrobu. Po třech dnech ale všechno začalo nanovo,

vzrostl neklid a brzy se zase ozývalo celou římskou říší jméno Ježíš:

Ukřižovaný žije! Krásná blamáž pro

katy a muže v pozadí, kteří chtěli svou „moudrostí“ umlčet nevinného, ale

www.portal.cz

portál

Johannes B. Brantschen

°

Ůll v

vz

je vetší než naše srdce Příběh ztraceného syna

portál

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Brantschcn, Johannes B. (Johannes Baptist) Büh je větší než naše srdce : příběh ztraceného syna / Johannes B. Brantschcn ; [z německého originálu ...přeložila Soňa Rychlá]. - Vyd. 1. - Praha : Portál, 2015. - 112 s. Název originálu: Gott ist größer als unser Herz ISBN 978-80-262-0785-6 (brož.)

27-184 * 27-144.82 * 27-144.89 * 27-1/-9 * 27-4 ♦ 27-583 * 27-277 - Bůh a člověk - křesťanské pojetí - Boží láska - Boží milosrdenství - Trojice - křesťanské učeni - křesťanský život - křesťanská meditace - biblická interpretace - kázání

27-1/-2 - Křesťanská teologie. Dogmatická teologie [5]

Německé vydání: Johannes B. Brantschcn, Golt ist größer als unser Herz < ‘ 1989 6th edition, Verlag Herder GmbH, Freiburg im Breisgau

České vydání: Translation 0 Soňa Rychlá, 2015 O Portál, s. r. o., Praha 2015

ISBN 978-80-262-0785-6

PŘEDMLUVA

Není snadné vypustit slova ústního kázání, podmíněná situací, do železné objektivity písemného projevu. Mluvená řeč přece není psané slovo. Mohou tak vznik­ nout omyly a nepochopení. Avšak přání mnoha posluchačů těchto kázání laiků i kněží aby si mohli v klidu znovu přečíst to, co slyšeli, dokázalo umenšit mé silné rozpaky nad publikováním. Navíc vytrvalý nátlak - laskavý, ale silný který na mne vyvíjel jeden z redaktorů na­ kladatelství Herder a jenž si zaslouží díky, tyto roz­ paky rozptýlil docela. Meditatívni kázání, která byla poprvé pronesena o velikonočním týdnu v Meihofu u Luzemu, tak nakonec mohou vyjít. Není možno se v nich vyhnout některým opakováním a zkrácením, neboť se pod různými aspekty zaměřujeme vždy na tutéž základní pravdu: Bůh nás má všechny šíleně 5

bi n ji

\ í i š í m: z \ a ši. si< dci:

rád, jeho láska k nám nemá hranie: on sám je neko­ nečná láska. Zvídavý čtenář si rychle vyhledá, u kterých teologů jsem se především učil. Nemohu zde bohužel uvádět jejich jména, nicméně všem svým kolegům srdečně děkuji. Jedno jméno je však třeba zmínit výslovně Ernst Fuchs. Od něho jsem se naučil nejen to, že se smíme za každé situace na Boha těšit, ale i toto: „Celá teologie jako taková je teologií jen kvůli zvěstování, nebo jinak nestojí ani za zlámanou grešli. Má nějakou *enu jen tehdy, když dosáhne toho, že kazatel ráno ,raastně vstává ke svému kázání4.“ Kéž tato knížka, která se stále vrací k podobenství o „ztraceném synu“, nás všechny společně upevní v oné pravdě, kterou svátý Augustin kdysi zformuloval takto: frui Deo et invicem in Deo - radovat se z Boha a společně se radovat v Bohu. Albertinum, Fribourg, Švýcarsko Na den Všech svátých 1980 Johannes B. Brantschen

6

PŘEDMLUVA KNOVÉMU VYDÁNÍ

Tyto meditace o Bohu Ježíše Nazaretského měly ne­ čekaný úspěch a dočkaly se poté několika vydání. Návrh pana Ludgera Hohn-Kemlera (redaktora na­ kladatelství Herder), aby se mezitím rozebrané svazečky znovu vydaly v Herderově knižnici, si vyžádal některá doplnění a rozšíření. Protože křesťanský Bůh je Bohem trojjediným, zdálo se vhodné rozšířit medi­ tace o Otci Ježíše Krista o některé myšlenky o Duchu svátém (a komunikačních poruchách v církvi) a do­ plnit meditací o (zapomenuté) Trojici. Na původním textu naproti tomu nebylo nic změněno. Hlavní my­ šlenka se mi jeví stejně aktuální jako předtím: Bůh, náš otec a naše matka, nám dopřál život a štěstí, chce, abychom se směli smát a snít a mohli jít jako svo­ bodní lidé životem správným směrem a bez skliču7

BIU I L \ I I ŠI \ t.Ž NAŠI

S R IX I

jících pocitů viny. Proti tomu stála možnost vytvořit ze světa omyl. Kdo chce jakožto křesťan nebo křesťanka zpracovat originalitu Ježíšova Boha, dostává se skoro nevyhnu­ telně do nebezpečí, že se dopustí bezpráví na židovství Ježíšovy doby, jak ukázaly nejnovější protižidovské debaty uvnitř feministické teologie. Toto nebezpečí je obzvláště velké, když se jedná o to, pojmenovat ty, kdo jsou zodpovědní za Ježíšovu smrt. Vzhledem k úděs­ nostem, které křesťané na Židech spáchali, je jen pohopitelné, že dnes existuje mezi křesťany tendence nístit zodpovědnost za Ježíšovu smrt do „země nioho“. Pak ale krademe Ježíšovi a jeho současníkům pravdivost jejich dějin, jejich utrpení, jejich viny. Proto by měla být co nejdříve zpracována historicky co možná nejexaktněji zodpovědnost za smrt Ježíše různá míra odpovědnosti jednotlivých představitelů saducejského chrámového kněžstva, římské okupační moci a „farizeů a zákoníků“, ale také těch, kteří byli zvědavě, lhostejně nebo zbaběle přitom či se na tom podíleli. Jako druhý krok by se pak muselo objasnit, že to všechno není něco specificky židovského (nebo římského), nýbrž něco věčně lidského; neboť saducej, 8

PŔEDMtUXAK XOVIMl

VYDÁM

římský imperialista, farizej, zvědavec, človek lho­ stejný a zbabelec žije také ve mně (v nás) zde a dnes. Kdyby se Ježíš objevil uprostřed našeho etablovaného křesťanstva dnes, nevedlo by se mu jinak než tehdy. Jenom bychom to pravděpodobně udělali o něco rafinovaněji... Nově se učit poznávat Boha s Ježíšem, Židem od­

daným Tóře, není žádná maličkost, neboť Ježíšův Bůh žádá odřeknout se mocenských pozic, privilegií, taj­ nůstkářství, posuzování a odsuzování. To vyvolávalo u některých lidí, kteří měli příliš mnoho co ztratit, od­ por vůči Ježíšovi, tak jako to vyvolává prudký odpor mezi křesťany ještě i dnes. V tom nemáme před Židy žádnou přednost, ale možná jsme se v průběhu staletí na Židech těžce provinili. Kéž Bůh Abrahámův, Izákův, Jakubův a Ježíšův nás Židy a křesťany po špatné minulosti doprovází do nadějeplné budoucnosti. Freiburg v Úchtlandu, podzim 1992 Johannes B. Brantschen

9

PRAKTICKÝ ATEISTA ANEB SKUTEČNOST ŽIVÉHO BOHA

Kdo se ještě nesetkal s člověkem - v Curychu, Ham­ burku, Freiburgu či kdekoli jinde který už neví, co si má počít s Bohem? Bůh se již zkrátka do jeho všed­ ního dne mezi stolem a postelí, prací a volným časem nevejde. Takové lidi nazýváme praktickými ateisty. Tito lidé často nemají nic proti Bohu - ale také nic pro něho. Bůh v jejich životě nehraje žádnou roli, pro­ tože zaprvé ve svém všedním dni Boha nikde nezažili a zadruhé proto, že získali dojem, že člověk si musí, když to chce v životě někam dotáhnout, pomoci sám a s Bohem počítat nemůže.

11

BI H J l

V 1. I Si N I / N AŠE SR DC E

Neschopnost žasnout aneb svět Petra Plyše Proč už nemůže tolik našich současníků Boha zakou­

šet? Protože nevytáhli ty správné antény. Mají antény, jimiž dovedou výborně přijímat technické a matema­ tické informace. Umějí dnes skvěle měřit, vidět, zís­ kávat, plánovat, stavět; umějí měnit svět a bohužel ho i zpustošit - ale už neumějí žasnout. A protože prak­ tický ateista se již neumí divit, nesetká se také ve svém orném poli s Bohem. Člověk může své technické itény ještě mnohem geniálněji zdokonalit, ale málo nu to pomůže, pokud jde o Boží tajemství, neboť Bůh není viditelný, a to ani největším teleskopem nebo nej­ rafinovanějším elektronickým mikroskopem. Bůh není změřitelný, a to ani nejmodemějším seismometrem. Aby moderní člověk odkryl ve světě a v přírodě Boží stopy, musel by zapomenout na své technické antény a zase se naučil divit se: naučit se žasnout nad harmo­ nií ještě neponičené horské krajiny, nad zázrakem sně­

hového krystalku, smíchem dítěte, krásou lidské tváře. Teprve když se člověk přiblíží světu opět v údivu, do­

káže najít stopy Stvořitele. 12

PRAKTICKY \ I I I S I A

II Skľ I I ( XOSľ Zl\ I III) Holi \

Bylo by samozřejmě pošetilé zatracovat moderní svět a jeho techniku. Technika nám velice ulehčila namáhavý zápas o denní chléb, a za to musíme být vděčni. A přece dnes hrozí velké nebezpečí, že mnozí

lidé budou považovat všechno to, co nemohou při­ jmout svými technickými anténami, za neskutečné

a neexistující. V tomto bodě se podobají krtku Petru Plyšoví, o němž se v knize Manfreda Kybera Zvířecí bajky’ a pohádky’ vypráví následující historka. Když kr­ tek Petr Plyš, jehož život sestával z toho, že pod zemí vyhrabával ponravy a žížaly, jednoho dne vystrčil svůj růžový čumáček z kupky země, uviděla jeho maličké' očička něco neobvyklého - lučního koníka, který sedě v trávě a pil svou večerní kapku rosy. Petr Plyš si pro­ hlédl ten zelený zázrak ze všech stran a řekl si: „To je určitě něco dobrého k snědku, to musím ukázat své ro­

dině“ a spěšně se prohrabal do jedné ze svých chodeb a volal: „Pojďte rychle, venku sedí nějaký zelený pán. Vypadá k nakousnutí!“ Petr Plyš, jeho paní Pavlína

Plyšová a tři malá Plyšata hrabali ze všech sil. Nejprve se vynořil z půdy Petr Plyš, potom paní Plyšová a pak tři malá Plyšata. „Honem!“ křičel Petr Plyš a všichni Plyšoví společně zamířili ke křupavému koníkovi. Ten 13

BI H JE VĚTŠÍ NEŽ NAŠE SRDCE

ale mocným skokem Plyšovy přeskočil, takže ho už vůbec nezahlédli a srazili se navzájem čumáčky. Petr Plyš byl rozlícen a malá Plyšata se ptala: „Tati, kde zůstal ten koník?“ „Zmizel v zemi,“ křičel Petr Plyš, „kde se dá asi jinde zmizet než v zemi? Tak honem do toho, hrabat, hrabat, musíme ho najít!“ Mezitím už nastala noc a Plyšoví stále ještě hrabali; hledali zmizelého lučního koníka. Moudrá ropucha Sibyla Bradavičatá, která to všechno pozorovala, zvolala: „Je mnoho těch, kdo hrabou v zemi kvůli tomu, co je nad zemí. Hrabání vám přece vůbec nepomůže, pane Plyši! Jsou dvě říše, yedna v zemi a druhá nad zemí - a možná je jich tu ještě mnohem, mnohem víc.“ A pak si povzdechla a podívala se nahoru. Vycházely nad ní hvězdy. Tak tomu skutečně je. Praktický ateista si stejně jako náš krtek Petr Plyš dovede představit jen jednu říši - tu, kterou může sobě vlastními nástroji postih­ nout, změřit, spočítat, zvážit. Všechno ostatní je jeho pozemské slepotě uzavřeno.

14

P R A K T I C K Ý A ľ Ľ i S I \ A N l B S K l T L C XO ST Ž I V l HO B O II A

V

Živý Bůh není žádná děvečka pro všechno Živý Bůh nehraje v životě praktického ateisty žád­

nou roli také proto, že se tento člověk domnívá, že už nepotřebuje Boha k tomu, aby si uspořádal a zvládl všední život. Pomoz si sám, tak ti pomůže Bůh! Proti blesku člověk potřebuje hromosvod, a ne posvěcenou hromničku, při bolestech zubů jde člověk k zubnímu lékaři, a ne ke svaté Apoleně, nákazu potíráme očková­ ním a karanténou, a ne prosebnými procesími k odvrá­ cení domnělého „Božího trestu“. Nebo jak mi nedávno s úsměvem řekl jeden zámečník: „Když jsem byl malý a ztratil jsem klíček od skříně, řekla mi máma: ,Slib něco svátému Antoníčkovi, pak klíč najdeš'/ Dnes si zámek otevřu sám.“ To znamená: Moderní člověk od­ vážně převzal svůj život do vlastní režie, a proto zís­ kal dojem, že zde už není pro Boha místo. Praktický realista chce být strůjcem svého štěstí - jen to se mu zdá realistické a rozumné. Bůh se stal nezaměstnaným a přebytečným. Není v tomto jednání něco přesvědčivého? Vždyť i my křesťané navštěvujeme lékaře, necháváme se očkovat a používáme hromosvod. Také my potřebu15

BI 11 Jl

V f I ši X r. Z N \Š1

SRDCI.

jeme rozum, abychom si svůj život zorganizovali za pomoci vědy a techniky. Ani my už nechodíme tváří v tvář těžkostem života tak často přímo za Bohem a jeho svätými, jak to dělali ve středověku naši před­ kové. Stali jsme se snad nepozorovaně také my taj­ nými praktickými ateisty? V žádném případě! Neboť my křesťané jsme se mezitím naučili rozlišovat mezi živým Bohem (Stvořitelem, který křísí mrtvé, jak říká Pavel) a oním jiným Bohem, který byl považován za „děvečku pro všechno“ a měl vždy přiskočit na po­ moc, když jsme byli se svou latinou v koncích - byť >y to bylo jen z pouhé lenosti. Praktický ateista tento rozdíl nezná. Pro něj je Bůh vždy jen druh automatu, do něhož se nahoře něco vhodí (modlitba, svíčka, tro­ cha peněz), aby člověk kouzelným způsobem obdržel dole to žádané. Protože náš praktický ateista mezitím zjistil, že je jistější, když si žádané obstará sám, a pro­ tože mu věda a technika dává dostatečně k dispozici nutné prostředky, tento automat - Boha - už nepotře­ buje. A tím je pro něho živý Bůh, kterého zaměnil za „děvče pro všechno“, vyřízen. Právě tito praktičtí ateisté, jimiž jsme všude obklo­ peni, nám ale mohou pomoci k lepšímu pochopení 16

P R A K T I C K Ý ATI 1 S I A \ X I B SK l. r I Č XO S i 2 I \ i II (> B OH \

Boha. Tím nezbytněji totiž potrebujeme živého Boha, Stvořitele a toho, který křísí mrtvé, jemuž se v jeho vznešenosti zalíbilo nechat nás spolupodílet se na jeho životě a který nás chce i ve smrti zachránit. Před tímto Bohem máme zpívat a tancovat, chválit ho a velebit a prosit ho o sílu, abychom v životě obstáli s odvahou a nadějí.

17

BŮH JE DISKRÉTNÍ

Před několika lety uveřejnil německý psychoanalytik Tilmann Moser malou knížečku, která vzbudila velký rozruch. Knížka měla podivný titul: Otrava Boži. V tomto spisku Tilmann Moser s vášnivostí, jaká nemá obdoby, obžalovává křesťanského Boha, protože tento Bůh mu otrávil a zkazil mládí, a dokonce i celý jeho do­ savadní život. Jeho zbožní rodiče ho prý jako chlapce stále napomínali: Buď hezky hodný, neboť Boží zrak tě vždy a všude vidí. Tento neúprosný Boží pohled ho pak pronásledoval ve dne v noci a dohnal ho skoro k šílenství. I jeho učitelé náboženství mu prý stále vyhrožovali: Když děláš tohle a tamto neděláš, urážíš Boha a on tě potrestá. Proto prý šel Tilmann Moser životem se strachem, špatným svědomím a plný pocitů viny. Křesťanský Bůh mu údajně vzal pocit vlastní hodnoty, a on proto už nikdy nebyl schopen navázat 19

UCH JI

Vf, i ši XI/ X.\Sl

SRDCI:

lidský vztah a přátelství. „Protože jsi byl mým věčným protivným kritikem, stal se ze mne věčný protivný kri­ tik druhých,“ zní jedna z hlavních výčitek Bohu jeho dětství. Shrneme-li jeho spisek: Křesťanský Bůh je prý zastrašovačem, čmuchalem, mstitelem, kritikem a ne­ úprosným bohem-normovačem, který nakonec přivo­ dil autorovi psychickou nemoc. Při jedné psychoana­ lýze se pak tohoto Boha zbavil, stal se ateistou, a tak se opět uzdravil.

íádný produkt archaických strachů Musím se přiznat, že jsem Moserovu knížku četl s vel­ kým vnitřním vzrušením, neboť ve mně probudila mnoho vlastních vzpomínek z mládí. Skoro bych mohl tento spisek napsat já sám. Také můj první kontakt s Bohem ne sice doma u rodičů, nýbrž v oficiální církvi - byl se­ tkáním se strachem, špatným svědomím a pocity viny. Jaký strach jsem měl jako malý chlapec ze zpovědnice, do které nás honili po třídách, nejprve každý týden, poz­ ději každých 14 dní! S jakým mistrovstvím nám uměl náš dobrý farář nahnat strach z vlastního těla! Sexualita 20

BI H J I

DISKRľl Nl

se nám jevila jako hrozné zvíře, které v nás číhá a stále nás uvrháva do hříchů a špatných myšlenek. A co tepn e strach před prvním svätým přijímáním! Nebo jak jsem byl pokaždé otřesen při pohřbu, když zapěli velkolepé, ale docela nekřesťanské „Dics irae“:

Ten den hněvu, žalný, lkavý, promění svět v popel žhavý, jak Sybila, David praví.

Otevře se kniha psaná, v níž je vina znamenaná, jež má býti potrestaná. A když Soudce k soudu vstane, odhalí vše ubývané, bez trestu nic nezůstane.

Co mám chudák promluvili, na koho se obrátiti, když i ctnostný úzkost cítí? Strach, špatné svědomí, pocity viny - to byl můj první kontakt s Bohem. Dnes už vím, že tento Bůh mého 21

B t1 H JI

VI I ši NlZ NAŠI

SRDCU

mládí, jenž byl také Bohem Tilmanna Mosera, nemá nic, ale vůbec nic společného s Otcem Ježíše Krista. Tento zastrašující Bůh byl produktem lidského stra­ chu, výplodem fantazie nesvobodných lidí, kteří na Boha přenesli své vlastní chorobné strachy a zábrany a své archaické fantazie, čímž ho převrátili. Otec Ježíše Krista a náš Otec je docela jiný: dopřává nám život a chce, abychom si i my vzájemně život přáli, neboť Otec Ježíše Krista má radost z lidí, má nás všechny šíleně rád. O této jediné a jedinečné pravdě, že Bůh má z lidí radost, bychom měli společně rozjíaat. Otec Ježíše Krista chce, abychom se smáli a snili i mohli jít životem jako svobodní lidé bez pocitů viny.

Láska se nevnucuje Proč my lidé často rozumíme našemu nádhernému Bohu tak špatně, anebo mu nerozumíme vůbec? Existuje pro to mnoho důvodů. Jeden z nich je jistě tento: Bůh se nevnucuje, drží se zpátky. Je diskrétní dnes dokonce nebezpečně diskrétní, takže si mnozí myslí, že dokonce ani žádný Bůh neexistuje, neboť 22

BI II JI

Dl SK U 1 IM

živý Bůh by se tváří v tvár zmatku ve světě a při po­ hledu na dějiny nemohl držet tak zpátky. Proč je Bůh tak diskrétní? Na tuto otázku je podle mého mínění jen jedna odpověď, a ta je v prvním listě Janově: „Bůh je láska.“ Skutečná láska je diskrétní, skutečná láska respektuje svobodu druhého, skutečná láska ponechává druhého v jeho jinakosti. Protože Bůh je nekonečná láskaje Bůh nekonečně diskrétní. Když se vám někdo jeví sympatickým, obvykle mu nevpadnete hned do domu, nýbrž se mu pokusíte dát nejprve malými znameními na vědomí, že ho máte rádi. Takovými znameními jsou např. úsměv, zamr­ kání, pohlednice s pozdravem, kytice květin. Mohou to být jen diskrétní znamení, protože musejí respektovat svobodu druhého. Tato znamení jsou současně slovem i mlčením, výzvou i čekáním - trpělivou netrpělivostí.

Bůh vložil do svých znamení světlo Když nás má Bůh rád, musí nám také dát znamení, učinit se srozumitelným. A když je Bůh láska, mohou být jeho znamení jen nekonečně diskrétní, to zna23

BI H .11. \ í. I ši XI.Ž NAŠI. SRDCE

mená plně respektující naši svobodu. Bůh nám proto dal různá znamení, aby se pro nás stal srozumitel­ ným, aniž by se ale vnucoval; chtěl bych se zmínit jen o třech z nich.

Tak tu je - pro všechny nejnápadnější - krása pří­ rody. Už jste si někdy pořádně prohlédli krystalek sněhu? Každá jednotlivá sněhová vločka je jiná než druhá - každá je malé zázračné dílo. Nebo už jste ně­ kdy pozorovali pod mikroskopem oko hmyzu či se podívali teleskopem na miliardy hvězd naší Mléčné dráhy? To je první znamení, které nám Bůh dal: kouzla mikro- a makrokosmu. Druhé znamení, které nám Bůh dávaje naše vlastní srdce. Naše srdce je větší než svět, neboť celý svět ne­ může nikdy docela utišit hlad a žízeň našeho srdce. „Svět je o číslo menší,“ říká Kurt Tucholsky, „než aby utišil naši nekonečnou touhu.“ Třetí a nejdůležitější znamení, které nám Bůh dal, je Ježíš. Ježíš je Boží znamení, neboť v Ježíši a s Ježíšem nám Bůh dává nahlédnout do svého srdce, zatímco za divy přírody můžeme trochu vytušit jen Boží ruce. Ale všechna tato znamení nejsou žádné důkazy, nýbrž právě jen znamení, to znamená, že mohou být 24

B V II JI

DISK« l I \ 1

vykládána tak či onak, mohou být také úplně přehléd­ nuta. Bůh je opravdu diskrétní, nevnucuje se, respek­ tuje naši svobodu, protože chce naši lásku. Neboť láska bez svobody není možná. Bůh ve své diskrétní lásce vložil do svých znamení dost světla na to, aby mohl být nalezen těmi, kteří jej hledají, a ponechal ve svém znamení dostatek temnoty, aby se nevnucoval těm, kteří jej hledat nechtějí. Bůh je diskrétní, protože miluje. Bere nás a naši svobodu vážně - na rozdíl od své církve, která nás ne vždy bere vážně a ne vždy re­ spektuje naši svobodu. - To je jemný Boží takt. „Velebím Tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým,“ modlí se Ježíš (Mt 11,25). Kéž náležíme k těmto maličkým, jimž je zjevena velká pravda: Bůh má radost z lidí.

25

o

BUH JE MOC I BEZMOC LÁSKY

Kdyby se mne někdo zeptal: „Kdo je to vlastně Bůh?“ pak bych odpověděl: „Bůh je ten, jenž má radost z lásky. A protože má Bůh z lásky radost, pomáhá vše­ mohoucí Bůh lásce k vítězství. Bůh ale není jen moc, která dokoná naši lásku, ale Bůh je současně také bez­ moc lásky. Bůh je bezmocný.“ „Ty ses zbláznil,“ namítl by asi můj tazatel. „Že je

Bůh moc lásky a pomáhá lásce k vítězství, to je jasné. Tak podobně to říká také katechismus. Ale že Bůh je též bezmocnost lásky, že Bůh by měl být také bez­ mocný, tomu nerozumím. Obávám se, že to není zcela katolické.“ „Milý příteli,“ odpověděl bych,, je to velmi správně katolické. Obávám se spíš, že jsi ještě nepromeditoval podobenství o ztraceném synovi, neboť v tomto nád­ 27

Hl ll JI

V í. I Ši NEŽ NAŠE SRDCE

herném podobenství nám Ježíš přináší poselství o bez­ mocném otci.“ A tím jsme u zcela ústředního tématu, kterým je bezmocnost všemohoucího Otce. Jako první krok bych chtěl společně s vámi hledat porozumění Boží bezmoci, bezmocnosti lásky. V druhé řadě se budeme zamýšlet nad všemohoucností Boží, to znamená nad mocí lásky. Teprve když vyznáme současně obojí (Bůh je moc i bezmoc lásky), dostaneme obraz toho Boha, kterého nám zvěstuje Ježíš.

Podobenství o bezmocném otci Podobenství o ztraceném synovi, které nás má pro­ vázet první částí, by se mohlo nazývat také podoben­ stvím o „bezmocném otci“. Otec, jak je zde zobrazen, je bezmocný, protože miluje.

Rek! také: Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: „ Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá. " On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší

syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam 28

BI II J I

MOC.

I BI / MOC I ASK\

rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se ujednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostá­ val. Tu šel do sebe a řekl: Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem. Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvými synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.“ 1 vstal a šel ke svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítosti běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: „ Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. “Ale otec roz­ kázal svým služebníkům: „Přineste ihnednejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztra­ til se, a je nalezen. “ A začali se veselit. (Lk 15,11-24) Jestli někde existuje skutečně „permisivní“, „antiautoritativní“ otec, pak zde, v tomto podobenství o ztraceném 29

BÚH JE VĚTŠÍ NEŽ NAŠE SRDCE

synovi. Otec - a otec v tomto podobenství odkazuje na Boha - se nespokojuje jen s nějakým užívacím právem,

ale přiděluje mladšímu synovi na jeho žádost dědictví, ačkoli tuší, nebo dokonce ví, co z toho vzejde. Bere svého syna vážně. Nechává syna odejít, protože respek­

tuje jeho svobodu. Nedá svého syna - i když by k tomu měl moc - přivést domů ani policií, ani dobrými přáteli, když hrozí, že ve městě zahyne. Ale tento otec trpí, pro­ tože jeho láska není opětována - tak jako láska trpí po­ každé, když není opětována. To víme všichni z vlastní zkušenosti. Možná je mezi vámi někdo, kdo se dokáže vžít do bolesti tohoto otce. Po léta jste pro své dítě dě­ lali všechno, nelitovali jste práce, neskrblili jste ani láskou, časem, penězi, aby dítě dobře vyrostlo, aby se mohlo učit, studovat - a teď se k vám dítě obrací zády, odstěhuje se, zmizí, snad mezi drogově závislé, možná do nějaké sekty - a vy jste úplně bezmocní. Skoro vám to zlomí srdce, protože své dítě milujete, ale když dítě samo nechce zpět, nemůžete nic dělat. To je bezmoc lásky. Samozřejmě můžete v ojedině­ lých případech své dítě vyhrožováním nebo nátlakem v rodném domě udržet nebo násilím přivést zpět 30

BI II JI

MOC

I BI / MOC

I

pak jste však své dítě ztratili, neboť láska potřebuje

svobodu. Protože otec v podobenství svého syna miluje, je bezmocný. Tak nezbývá otci nic jiného než odcházejí­ cího syna, který se ztrácí v cizině, doprovázet srdcem plným horoucí lásky - tak plným, že je už pro syna připraveno, když se po úplném ztroskotání vrací opět domů. Otec mu běží naproti, objímá ho, líbá, přerušuje dokonce syna, když vyznává svou vinu - a velkolepě oslavuje jeho návrat domů.

Láska trpí, pokud není opětována Tím však podobenství ještě nekončí. Celý příběh uza­ vírá otřesný konec. Otec riskuje, že kvůli své lásce

nyní ztratí svého staršího syna. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: „ Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého. “ 31

B 1 H JE \ ŕ. T Š Í X E Z X A S ľ SRD C E

I rozhněval se a nechtěl Jit dovnitř. Otec vyšel a do­ mlouval mu. Ale on mu odpověděl: „Tolik let už ti slou­ žím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přá­ teli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami pro­ hýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele. " On mu řekl: „Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. “ (Lk 15,25-31) Starší syn přichází z práce domů, vidí slavnost a zá­ vidí. Vyčítá otci: Pro mne jsi nikdy nepřipravil tako­ vou slavnost, ačkoli jsem ti vždy věrně sloužil. A teď si přijde domů tvůj mladší syn, darmošlap, a ty mu strojíš oslavu. A opět je otec bezmocný. Chce dát star­ šímu na srozuměnou: Mám tě přece rád; všechno, co je mé, je také tvé. Pojď dál, raduj se s námi! Podej svému bratrovi ruku. Otec je bezmocný také vůči svému staršímu synovi, pokud ten sám od sebe nepo­ chopí: Já mám přece bezvadného otce, i mne miluje docela bez výhrad. Tak půjdu dál a podám svému bra­ trovi ruku. Zda to učinil, nevíme. Co vidíme v závěru podobenství, je opět úplná otcova bezmocnost, neboť 32

m u 11

moc i iii/moi

i \sky

stále miluje. Stačilo by mu přece dát pokyn dvěma slu­ žebníkům. a starší syn by byl násilím ve chvilce v ho­ dovní síni - ale pak by ho také navždy ztratil. Láska respektuje svobodu druhého, ale láska trpí, pokud není opětována.

Ježíš nás propouští na konci podobenství s obrazem bezmocného otce, který stojí venku ve tmě a nemá nic než svou lásku - a současně s obrazem staršího syna, u něhož je všechno ještě otevřené. Bůh, jak se nám jeví v tomto podobenství, je otec, který miluje, a proto je úplně bezmocný, pokud synové nebudou jeho lásku dobrovolně opětovat. Je to neslýchané: Bůh, suverénní Pán nebe a země, žebrá o lásku; ale suverénní, vše­ mohoucí Bůh je opravdu úplně bezmocný, když jeho lásku neopětujeme. Bůh nám dal svobodu, abychom se navzájem milovali, a tak milovali i jeho - ale když nechceme, nemůže ani Bůh nic dělat, ani on se nemůže zmocnit naší svobody. Otřesná bezmocnost lásky! Ale - nyní přichází ono velké Ale. A tím přecházím ke druhému zamyšlení. Bůh není jen bezmoc lásky, Bůh je také moc lásky. Teprve tady se nám ukáže roz­ díl mezi Bohem a námi. Opustím tímto podobenství „o ztraceném synu“ a začnu jinak. 33

BŮH J L \ í. i Si NEŽ NAŠE SRDCE

Vede naši lásku k dokonalosti Bůh je tak dlouho bezmocný, dokud neodpovíme ze svobodného srdce na jeho lásku. Když ale předcháze­ jící Boží lásce svobodně odpovíme - a to znamená, že na jedné straně přijmeme přikázání lásky k bližními a současně si na straně druhé budeme navzájem oddán v érotu, lásce, partnerství a přátelství-,můžeme s Boherr počítat, jeho moc nám pak přijde na pomoc a přivedl naši započatou, ale stále zranitelnou a ohroženou láski k dokonalosti. Teprve když porozumíme také tomuto ozáří nás nádhera toho Boha, jehož nám Ježíš ohlašoval Bůh chce, abychom stáli vzájemně při sobě. To na zývá láskou k bližnímu. Bůh ale také chce, abychorr byli spolu šťastni v erotice a něžnostech, v přátelstv: a partnerství. Když však odpovíme na toto Boží přání tedy stát při sobě v lásce k bližnímu a společně budo­ vat život v přátelství a partnerství -, dříve či později stejně upadneme do bídy a utrpení; pak se ale ukáže moc lásky, moc Boha, která nás z této bídy a utrpení osvobodí. Musíme proto nejdříve uvažovat o lásce k bližnímu a její bídě a potom si také něco říci o přá­ telství a partnerství a o jejich utrpení. 34

BI II J l

Mi'l

I BI Z MIH

1 A sK 'I

Bůh chce být milován v bližním Když milujeme svého bratra nebo svou sestru, milu­ jeme Boha. Kdo říká, že miluje Boha, a svého bratra nenávidí, je lhář, praví se v Novém zákone. Bůh chce být milován v človeku! Ale láska k bližnímu, praktikovaná bez kompro­ misů, přináší na tomto světě, jaký nyní je, utrpení. Copak mám jednoduše odpustit tomu gaunerovi, který mi učinil bezpráví? Bez následků? Nejsem přece pi­ tomý! Pak by mě druhý ještě víc využíval. Mám snad, když vidím, že se mému sousedovi stalo bezpráví, jít na úřad nebo za tím, kdo mu způsobil škodu, tam pro­ testovat a pomáhat tak svému sousedovi k právu? Pak ze sebe udělám jenom neoblíbeného. Kdo se bez pod­ vádění spolehne na jednoduchý příkaz lásky k bliž­ nímu, ten se nevyhnutelně dostane do nouze a utrpení. Ve světě musí člověk umět podvádět, umět výt s vlky, jen pak mu to něco přinese - neboť lež má dlouhé nohy a nespravedlivě nabytý majetek se nádherně vzmáhá. Sigmund Freud, velký znalec lidí, to viděl správně. Přikázání lásky k bližnímu je nerozumné a neusku­ tečnitelné a přikázání lásky k nepřátelům je absurdní. 35

B Ú H J ľ VI I ši XI / X VŠI

SRDCI.

A Heinrich Heine píše o křesťanské lásce k nepříteli sarkasticky. „Jsem ten nejmírumilovnější človek.

Mým přáním je: skromná chalupa, dosková střecha, ale dobrá postel; dobré jídlo, mléko a máslo, hodně čerstvé. Před oknem květiny, přede dveřmi několik pěkných stromů; a jestli mě milý Bůh chce učinit úplně šťastným, pak mi dá zažít radost z toho, že na těchto stromech bude viset asi šest nebo sedm mých nepřá­ tel. S dojetím jim před jejich smrti odpustím všechny křivdy, kterých se na mně v životě dopustili - jistě, člověk má odpustit svým nepřátelům, ale ne dříve, než až budou pověšeni.“ Je přikázání lásky k bližnímu a k nepříteli nerozumné, jak míní Freud a posmívá se Heine? Vyžaduje se od nás toho příliš? Byl pater Maxmilián Kolbe šílenec, když šel v Osvě­ timi dobrovolně na smrt místo otce tří dětí? Pomátli se všichni ti jihoameričtí křesťané - biskupové, faráři, laici když se radikálně zastávají chudých, vykořisťo­ vaných a ponižovaných a pak jsou zato tajnou policií či jiným komandem smrti zatýkáni, mučeni a vražděni? Zbláznili se ruští křesťané, kteří protestují proti poru­

šování lidských práv ve své zemi a pak mizí za zvu­ kotěsnými dveřmi speciální psychiatrické kliniky nebo 36

BI H JI

MO
( I

o Bohu? (srov. Mt 11,19) Rouháš se Bohu. Bůh ne­ může být ke všem lidem milostivý a mít všechny rád. A jako rouhač proti Bohu byl Ježíš zlikvidován. Ježíš neodporoval, neoplácel rány. Zůstal věrný svému poselství, dobrovolně šel cestou ke kříži, aby nám skrze tuto svou poslední službu lásky dal poro­ zumět: Když nevěříte mým slovům, tak snad uvěříte, když budu ochoten se pro toto nádherné poselství ne­ chat ukřižovat. Ano, na kříži křičí láska. Porozumíme jí? Když umíral, odpustil Ježíš ještě svým katům (jen oběť nůže svým trýznitelům odpustit), aby nám tímto odážným a riskantním činem ukázal, že poslední slovo nemá a nesmí mít nenávist, ale láska. Láska, která je silnější než nenávist a která jediná dokáže rozbít ďá­ belský kruh násilí, na něž se odpovídá opět násilím. „Pro nás zemřel“ - abychom konečně uvěřili a po­ rozuměli (a to nejen hlavou, nýbrž také srdcem): Bůh nás má všechny šíleně rád a chce, abychom si také my vzájemně poskytovali svobodu, spravedlnost a lásku, aby bylo umožněno lidské společenství! Ježíš byl ukři­ žován proto, že svým činem bezvýhradně překonáva­ jícím utrpení podal živý obraz Boha jako nepřítele 64

COSI

BOH l

Ll BI X A K K ÍŽI

utrpení a přítele života. Tím na sebe privolal nenávist těch, kteří potřebovali Boha k zotročovaní druhých.

Co znamená následovat kříž dnes? Bůh se ale postavil na stranu toho, kdo byl zavržen, a v Ježíšově vzkříšení potvrdil pravdu: Jsem takový, jak říkal a žil Ježíš. Takto viděn není Ježíšův kříž ani znamením trestu, ani znamením rezignace před utrpe­ ním, ale provokujícím symbolem odporu proti vylučo­ vání, vykořisťování a útisku. Proto - omezím se jen najeden aspekt - dnes zna­ mená následování kříže to, že se máme jako Ježíš zasazovat, aby byl náš bratr svobodný, naše sestra šťastná. A když se budeme v následování Ježíše za­ sazovat o spravedlnost, svobodu a lásku konkrétně a prakticky - ne v utopiích, nýbrž každý na svém místě tady a teď potom tváří v tvář projevům odporu světa určitě upadneme do utrpení. Křesťané v jižní Americe nám dnes zvláště drasticky ukazují, co je to následo­ vání kříže. Praktikovaná spravedlnost, praktikovaná láska k bližnímu může končit smrtí. „Takové utrpení 65

BI H Jl

VĚTŠÍ MV NAŠI

srdci:

je pak doplnením toho, co z utrpení Kristova ještě zůstává,“ říká Pavel. Být křesťanem v následování Krista znamená novou praxi, která spočívá v tom, že se navzájem osvobodíme. A tato nová praxe nás vede pokud nepodvádíme - do utrpení, protože svět a síla mocných kladou odpor. Abychom v tomto našem no­ vém praktickém životě nepropadli nestatečnosti a cy­ nismu, svítí do našich všedních dnů světlo Velikonoc: Ukřižovaný žije, a také všichni, kteří pro spravedlnost a svobodu musejí trpět a budou zabiti, budou žít.

66

BŮH JE VĚTŠÍ NEŽ NAŠE SRDCE

Vzdělaný Evropan se rozloučil s iluzemi. Orientuje se na princip reality. Považuje se za rozumného. Přísahá na důkazy. První fakt: Svět není žádný dobročinný spolek. Kdo v dnešním světě rozhodně bojuje za svobodu a spra­ vedlnost, toho jistě brzy čeká utrpení. Budou ho po­ mlouvat a pronásledovat, a jistě nejen v Rusku nebo v Jižní Americe. - Kdo nepodvádí, je pošetilý. Kdo přesně vyplňuje daňové přiznání, je hlupák. Lež má dlouhé nohy a bezprávně nabytý majetek se nádherně vzmáhá. Taková jsou fakta. Z toho vyplývá, že je ro­ zumnější s vlky výti a používat lokty. Tak se člověk dostane nejrychleji a nejjistěji dopředu. Druhý fakt: Láska - i když je nevím jak nádherná a třeba tisíckrát slibuje věčnost - nakonec ztroskotá 67

1)1 H JE VĚTŠÍ NEŽ NAŠE SRDCE

na smrti. Smrt je poslední skutečností. A dříve nebo později zničí každou šťastnou lásku. Je tedy proto nerozumné velkou lásku hledat. Jen nás zraní, pro­ tože učiní nesnesitelným rozloučeni, především to poslední - smrt. Místo abychom se plně angažovali v lásce a partnerství, měli odvahu k věrnosti, pod­ stoupili oběť, je rozumnější dopřát si malých chvil­ kových potěšení, konzumovat a bavit se podle hesla: Nechte nás jíst a pít, neboť zítra budeme mrtvi (srov. IKor 15,32). Takové jsou fakty. V Třetí fakt: Štěstí je nám přáno jen v určitých okamži­ cích. Byla by to tedy iluze honit se za velkým štěstím i očekávat naplnění naší nekonečné tužby. Rozumnější je prohlásit realisticky spolu se Sigmundem Freudem: „To, aby byl člověk šťasten, není v plánu stvoření ob­ saženo“ - nebo melancholicky a rezignovaně konsta­ tovat s Kurtem Tucholským: „Svět je o číslo menší.“ Taková je skutečnost, hnát se proti ní je dětinské.

68

B Ľ II JI

VĽ1 ŠI X 1/ X \ š I

SR IX ľ

V Ježíšově zmrtvýchvstání Bůh otřásl fakty světa Křesťanské poselství o vzkříšení chce nyní otřást právě touto naší tak rozumnou vírou ve fakta. O Velikonocích nás chce Bůh odlákat od našich faktů a možností ke svým možnostem, abychom opět mohli snít, a dokonce se skrze slzy znovu smát. Bůh totiž v Ježíšově zmrtvýchvstání fakta světa ze­ směšnil. Proto vedoucí náboženští a političtí činitelé společně postavili Ježíše před soud (srov. Sk 4,27), pro­ tože narušoval jejich vliv. A jak se uklidnili, když - jak se zdálo - s konečnou platností toto pohoršení umlčeli a uložili do hrobu. Po třech dnech ale všechno začalo nanovo, vzrostl neklid a brzy se zase ozývalo celou řím­ skou říší jméno Ježíš: Ukřižovaný žije! Krásná blamáž pro katy a muže v pozadí, kteří chtěli svou „moudrostí“ umlčet nevinného, ale nepohodlného člověka. Tato smutná moudrost světa, která byla běžná tehdy, stejně jako je i dnes, byla Bohem zmařena, takže od té doby máme právo doufat, že poslední slovo bude mít spra­ vedlnost, ne džungle, poslední slovo dostane svoboda, a ne otroctví. To je naše bláznivá naděje, sen bdělého křesťana. Neboť tak se to zalíbilo všemohoucímu Bohu. 69

Hl II JE VĚTŠÍ NEŽ NAŠE SRDCE

Právo smát se mezi slzami Od Ježíšova zmrtvýchvstání máme právo smát se mezi slzami, neboť slzy, které byly a jsou prolévány, nejsou

nadarmo, ani slzy těch, kteří museli a musejí trpět, pro­ tože se zasazovali za svobodu a spravedlnost, ani slzy a výkřiky, které nikdo nevidí a neslyší, protože jsou prolévány a zaznívají za zvukotěsnými dveřmi mučí-

ren a speciálních klinik tohoto světa. A snít smějí také všichni ti, kteří už nemohou od světa nic očekávat. Nejen nevyléčitelně nemocní, nýbrž i ti, kteří musejí vegetovat za ostnatými dráty současných koncentrač­

ních táborů. Zmrtvýchvstání totiž říká: Bůh nakonec dopomůže svobodě a spravedlnosti k vítězství, neboť náš Bůh se raduje ze svobody a spravedlnosti.

Bůh sesbíral všechny slzy a žádný úsměv mu neunikl A jak je tomu s láskou, kterou smrt uráží a které se vysmívá? Nádherné poselství zmrtvýchvstání říká: Dej se do milování důkladně a pevně, neboť smíš 70

BI. H II

\ I T š I M / X X Š ľ S R IX I

věřit, že nakonec zvítězí láska, nikoli smrt. Existuje s konečnou platnosti shledání. Bůh nám v Ježíši Kristu slíbil nové společenství se sebou i mezi námi navzájem, a to je možné jen tehdy, když zvítězí láska,

a nikoli smrt. Bůh sám se postará o to, aby naše zapo­ čatá láska došla svého naplnění. Protože Bůh, stvoři­ tel a obnovitel, má radost z lásky, existuje vzkříšení mrtvých. Všechny slzy, které jsme prolili, když jsme třeba předčasně ztratili milovaného člověka, Bůh posbíral a žádný úsměv nenechal bez povšimnutí. Vzkříšení těla znamená: Člověk znovu najde u Boha

celý příběh své lásky a také všechny ty, které miloval. Život věčný znamená, že sdílení v lásce, které se na

zemi podaří jen částečně, nyní se podaří plně; že S| věčně smíme těšit ze sebe navzájem a z Boha. „C< oko nevidělo a ucho neslyšelo..., připravil Bůh těm, kdo ho milují!“ (1 Koř 2,9)- a těm, kteří se vzájemně milují! To všechno ale znamená, že smíme snít o velkém štěstí. Naše nezničitelné toužení po štěstí, naše neuti­ šitelná touha po svobodě, spravedlnosti a lásce se ne­ ztratí v nicotě, ale zachytí ji Boží nekonečnost, neboť Bůh je větší než naše srdce a také větší než náš svět. 71

Util J L Vilii NIŽ NAŠI

SRDCI.

Aby se náš sen stal snem bdělého křesťana Ovšem jen tehdy se stane tento náš troufalý sen snem bdělého křesťana, když zaprvé nebudeme smrt a její tvrdost přikrašlovat. Když to děláme, ocitá se naše křesťanská naděje v podezření, že je jen obrácenou stránkou našeho dětsky egoistického „toužení“ po nesmrtelnosti. Proto platí, že teprve když se člověk

dokáže skrze dlouhou, bolestnou a neradostnou práci rozloučit se svými dětskými fantaziemi o své všemoci, přijme svou konečnost a smrtelnost - to znamená, že ;pojí své nekonečné přání se svým konečným tělem eprve pak se objevuje na obzoru Bůh obnovitel jako

ten druhý ve své nepochopitelné jinakosti: jako abso­ lutní svoboda, absolutní nádhera, který nám - čistě z lásky - chce poskytnout jako nepředstavitelný dar „re-creatio“ - nové stvoření. Pokud před Boha nepředstoupíme s prázdnýma rukama, pokud si nepřiznáme, že jsme koneční a smrtelní, degradujeme Boha na uspokojovatele našich potřeb, to znamená na objekt, který člověk spotřebuje a stráví. Pak jsme v podstatě

zamilováni jen do svých vlastních potřeb, které po­ kládáme za všeobecné. Proměna pouhé potřeby ně­ 72

Ulil J ľ V LIŠÍ NEŽ NAŠE SRDCI

čeho jiného v přání něčeho jiného v jeho radikálnosti se děje jen skrze zřeknutí se. Zřeknutím, zapřením se dokládá pravdivost přání (srov. Mt 16,25). Potřebou

se míní nutnost, patří do oblasti přivlastňování a spo­ třeby. Dojít do říše přáni je diferencí - onou diferencí, která je nezbytná, aby bylo umožněno milující „spole­

čenství“ dvou svobod. Teprve když se uskuteční tento obrat od potřeby k přání, může nádherný Bůh - ve svobodě a lásce - přijmout náš přebytek přání do své nekonečnosti a uznat nás jako syna a dceru. Zadruhé, aby byl náš sen snem bdělého křesťana, nesmíme složit ruce do klína a přenechat svět jeho osudu v domnění, že Bůh se už postará o to, aby

všechno nakonec vyšlo. Bohužel křesťané kvůli své víře ve vzkříšení často ponechali nespravedlivý, nesvobodný svět zbavený lásky sobě samému a ty ponižované a vykořisťované tohoto světa příliš lacině odkázali na onen lepší jiný svět. Kdo to dělá, nepochopil nic z křesťanského zmrt­ výchvstání. Bůh není nouzovou náhražkou, aby za­ skakoval za naši lenost, hamižnost a egoismus. Jestli Bůh touží dokonat spravedlnost, svobodu a lásku a že to chce, na to nám dal v Ježíšově zmrtvýchvstání 73

BI II Jl

Ví I ŠÍ NEŽ. NAŠE SRDCE

čestné slovo tak to předpokládá, že my tady a teď začneme s odvahou, trpělivostí, věcně a osvobozeni od všech ideologií (i křesťanských) bojovat za to, aby se náš svět každým dnem stával o něco lidštějším, to znamená, aby se stával světem, v němž kvetou růže a v němž se bude moci stále více dětí vesele smát. Kdo věří, že se Bůh postará o to poslední, ten se o to více může věnovat tomu předposlednímu, to znamená to­ muto našemu světu: bez fanatismu a bez rezignace, ale s plnou nadějí a důvěrou, a také s humorem.

74

PŘIJĎ, SVATÝ DUCHU Duch a porucha komunikace v (katolické) církvi

Svatý Duchu sestup k nám, dej své světlo temnotám, v jasu lásky nech nás žít... Smyj z nás hříchy, stopy vin, dej svou svěžest žíznivým, vyhoj z bolestí a ran.

Zchladlým srdcím oheň dej, z lhostejnosti pomáhej, odveď ze scestí a chraň. (Ze Svatodušní sekvence)

75

Hl II J L \ í. ľ š i \LŽ. NAŠC SRDtĽ

Bůh je milovníkem svobody Křesťanský Bůh není žádný „Velký bratr“, který vše kontroluje, nýbrž je milovníkem svobody. V Ježíšových slovech a činech nám dal Bůh vědět, že chce být Bohem lidí, Bohem, který pro nás vytváří prostor a který má pro nás čas, Bohem, který chce, aby­ chom měli život a měli ho v plnosti (srov. Jan 10,10). Bůh, který nás k tomu, aby se stal a byl Bohem, nepotřebuje, protože je sám v sobě věčným šťastným dialogem (Trojicí): Tento Bůh se nám do té míry da­ roval - řečeno s Charlesem Péguym -, že se stal naím „zajatcem“. Bůh vložil svou vlastní naději do išich smrtelných rukou. Na nás je, abychom Boha ezklamali. Je to div divoucí. Svrchovaný Pán nebe a země se k nám dobrovolně připoutal, učinil se na nás zá­ vislým, a tím také zranitelným, protože - pro nás je to nevysvětlitelné - chce, aby mezi ním a námi pa­ novala láska. Jaká pošetilost Boží lásky (srov. 1 Kor 1,21-25; 3,19)1

Protože lásku může probudit jen láska, odevzdal se Bůh (když se naplnil čas) ve svém Synu, Židu 76

I’ŔIJD, SVA I Y Dl cm

Ježíši Nazaretském, lásce až do naproste bezmoc­ nosti. aby si získal tímto posledním činem lásky svo­ bodnou lásku naši. Na kříži křičí láska. Kdy tomu porozumíme? Na Ježíšově kříži se ukazuje Boží bezmocnost, bezmocnost lásky. V Ježíšově zmrtvýchvstání se zje­ vuje moc Boha, moc lásky. Boží bezmocnost je naší šancí, neboť nám ponechává čas. Bůh nikdy nedobývá ztečí naši často zarputilou svobodu; ale vábí nás s tou nejtrpělivější netrpělivostí v lásce. Boží moc je naše naděje', neboť ona nám slibuje, že přenese - dokonce i skrze smrt - naši svobodu a lásku a obnoví ji. Potom, co nám Bůh všechno daroval, čeká na naši svobodnou odpověď, aby nám, svým svéprávnýn dcerám a synům, mohl připravit slavnost života: v po­ čátcích a zlomkovitě, tady a teď, když nám i v nej­ temnější noci vždy znovu zase ukazuje hvězdy; s ko­ nečnou platností potom v onom novém Jeruzalémě, kde nám sám Bůh setře každou slzu z očí a smrt již

nebude (srov. Zj 21,1-4).

77

m h ji

\ i. rši xiž x asi. srdci:

Křesťané a křesťanky jako svedkove bezmocné lásky Boží O tomto Bohu - moci a bezmoci lásky - směji a mají křesťané a křesťanky vydávat svědectví na světě a pro svět (srov. Lk 24,48). Proto budeme zpívat své osvo­ bozující písně (písně o naději a o vzpomínkách) a mů­ žeme slavit naši (poslední) naději v liturgii. Budeme ale také nasazovat své bytí pro jiné, obzvláště pro chudé a trpící, postižené a pro ty, kdo byli vytlačeni na okraj společnosti, aby ti, kteří už nebo ještě nedoufají, byli prostřednictvím naší „mystiky a politiky“ upozor­ něni na naši naději. Proto při „nové evangelizaci“ v postkřesťanské Evropě nejde o to, šířit strach, vytrubovat aleluja ani získávat duše laciným utěšováním s využíváním lid­ ské bídy, a tím méně nastolovat nějakou klerikální moc. Spíše se budou muset křesťané a křesťanky, kteří provádějí misie s pohledem na Ježíše na kříži, dnes naučit jediné: Bezmocná láska je tou cestou, která vede k Boží moci v tomto světě, a proto po ní musejí jít také následovníci a následovnice Ježíše. Přitom nás snad potěší tato myšlenka - Bůh má mno78

ľ Ŕ I J D. SVATY Dl C II l

ho jmen. „Úspech“ (v tomto světě) není jménem křes­

ťanského Boha. Snad ale smíme ve víře v Ježíšovo zmrtvýchvstání doufat, že ztroskotání nebude tím po­ sledním slovem.

Nedisponovatelný Duch jako svobodně činná Boží blízkost Abychom tuto potěšující a vyzývavou naději dosvěd­ čovali jako živou ve společenství církve, je nám da­ rován letniční svátý Duch Boží. Duch, tato svobodná a svobodně konající Boží blízkost v nás, osvobodí naši porušenou svobodu ke skutečnému „moci“ a „konat“ (srov. Řím 8,14-17), vloží nám do úst správná slova při modlitbě (srov. Řím, 8,26; Gal 4,6) a před soudem (srov. Mt 10,19n) a vždy znovu vzbudí mezi námi prorokyně a proroky, kteří nám pomohou být autentic­ kými svědky tohoto k lidem přívětivého Boha. Jistě, Duch Boží, kterým nemůžeme disponovat, vane, kam chce (srov. Jan 3,8); Duch Stvořitel, který naplňuje zemi, který dává všemu řád a zná každou my­ šlenku, působí nejen v křesťanech a v křesťanských 79

nt n ji: větší než naši

srdce

církvích, nýbrž ve všech lidech a všech církvích, čímžpřes hloubku lidské zloby - dovede znovu přitahovat všechny lidi a všechna náboženství k přicházejícímu „Novému“, které my křesťané nazýváme „Boží říší“. Křesťané a křesťanské církve však přece jen mají

zvláštní odpovědnost, protože o Božím Duchu vý­ slovně „vědí“. Toto vědění bude teprve tehdy dove­ deno k zapalující pravdě, až křesťané a církve nechají ve svém středu Ducha působit tak, že se církev stane ve světě a pro svět místem, na kterém je možno aspoň

trošku zakusit přicházející Boží říši.

Duch - konzervativní revolucionář Duch Boží je pro křesťany - řečeno s Janem - Duch Ježíšův, protože Duch nám Ježíše připomíná (srov. Jan 14,26), protože Ježíše oslavuje (srov. Jan 16,14) a uvádí nás do celé pravdy (srov. Jan 16,12). Tento Duch pravdy, kterého loučící se Ježíš své církvi přislí­ bil, je konzervativní revolucionář. Je konzervativní, protože nám připomíná to, co Ježíš řekl a učinil. Je revolucionářský, neboť nás pobízí 80

PŘ I JĎ. S V \ I \ PLCH l

k tomu, abychom to, co svého času Ježíš řekl a udělal v neznámé římské provincii Palestině, nově aktuali­ zovali a riskovali to vyzkoušet v naší době a v našem komplikovaném světě tak, aby to přitom zůstalo podle Ježíše a věrné evangeliu.

Duch chce přes všechen časový odstup a bariéry' uči­ nit v každé době současným toho Ježíše, kterého vy­ znáváme jako cestu, pravdu a život. Duch nás nepřesunuje ven z času, nýbrž nás odkazuje na čas, ve kterém nám dává dlouhý dech a také odvahu k neúplnosti. Tato odvaha k fragmentámosti a nedokonalosti nás ochrání před oním absolutním ideálem, který se v podmínkách

našeho nedokonalého světa vždy znovu uchyluje k du­ chovnímu teroru. Duch je milovníkem svobody (srov. 2Kor 3,17), neuhasí doutnající knot a nalomenou třtinu nedolomí (srov. Iz 42,3; Mat 12,20). Viděno s Pavlem, je Boží Duch zrovna tak zdrojem strhujícího entuziasmu, jako i střízlivého, pracného a namáhavého pochopení. Nepůsobí jen výjimečnou výmluvnost, jeho plodem jsou právě tak „obyčejné každodenní ctnosti: láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost a zdrženlivost (srov. Gal 5,22n). 81

U Ú11 Jl. VírSi N L Ž NAŠE SRDCE

Duch nás vábi, dodáva nám odvahu a z našeho nitra nás pohaní k přicházející říši svobody, spravedlnosti a lásky, v níž nám daruje nové srdce (srov. Ez 26, 24-28, 2Kor 3,3), které nás učiní schopnými vytvářet přes všechny stávající rozdíly, temperamenty a roz­ ličnosti společenství, takže se mnohohlasné církevní „communio“ bude stále víc a více stávat ikonou (před­ obrazem) přicházející Boži říše. Uprostřed světa plného smrti a nenávisti nemáme jenom trpělivě a rozhodně bojovat za život a mír, ný­ brž můžeme už teď zanotovat píseň nového světa. Proto nám byl darován Duch svátý.

Hledej obětní beránky Jak ale vypadá skutečnost? Slyší svět něco z naší nové písně? V našich zeměpisných šířkách je v současnosti přinejmenším slyšet spíše (církevní) disharmonie než polyfonní harmonické tóny. Kdo chce krizi chápat jen „morálně“, bude schopen bez námahy označit obětní beránky. Tak např. pro ma­ lou, ale hlasitě se ozývající menšinu: vším jsou vinni 82

rkijí). sv \ i v

di cm.

dirigenti, protože se jako děti ducha doby a bázliví ot­ roci veřejného mínění už neodvažují dirigovat s vyža­ dovanou energií a tvrdostí. Jiní naproti tomu pokládají samovládné počínání některých mistrů dirigentů za nesnesitelné. Dirigentům podle nich není co závidět. Jsou svou „všekompetencí“, která jim bývá často nere­ alisticky připisována, přetěžováni a trpí neustálou ča­ sovou tísní. I při nejlepší vůli se jim už často nedaří být stavitelem mostů (pontifexl), ale hrozí jim, že budou rozemleti mezi mlýnskými kameny různých soupeří­ cích skupin a uskupení. Někteří dirigenti hledají a na­ cházejí úlevu v tom, že obviňují zpěváky a zpěvačky z nedostatečné disciplíny a obětavosti, nebo dokonce z otevřené neposlušnosti a revolty.

Rozšířená nechuť Jisté je, že široce rozšířená nechuť k církvi a jejímu způsobu vedení je neoddiskutovatelná. Je také mnoho diagnostiků a terapeutů, kteří nabízejí svou pomoc, aby odstranili církevní mizérii. Zvláštní zmínku si v této souvislosti zaslouží výjimečný a konstruktivní dis83

HU H JI

\ 1. ľš i M / SA ŠI

SR l>C I

kusní příspěvek 8. komise (Základní problémy pasto­ race) ústředního výboru nemeckých katolíků „Dialog místo odmítání dialogu. Jak společně vyjít v církvi?“ (Bonn 1991). Pozoruhodným je tento příspěvek mimo jiné v tom, že církevní mizérii jednoduše nepersonifikuje, nýbrž zohledňuje také změněné společenské prostředí, které je spoluzodpovedné za mnohé vnitřní církevní problémy. Tento přístup dovoluje, aby byly církevní problémy jasně pojmenovány, aniž by se morálně obžalovávaly ednotlivé osoby. Zmiňme se zde jen o třech oblastech jrkevních problémů.

Laici a klerikalismus Mnozí laikové trpí stále ještě nepřekonatelným klerikalismem. Známý francouzský teolog Yves Congar OP začal před čtyřiceti lety svou slavnou knihu Laik takto: „Katechumen se ptá jednoho kněze, jaké posta­ vení má laik uvnitř církve. Laik, odpovídá kněz, za­ ujímá v církvi dvojí polohu: před oltářem vkleče - to je ta první, a před kazatelnou vsedě - to je ta druhá; 84

PŘIJĎ. SVATÝ Dl. Clil

existuje (to říká) v zásadě ještě jedna třetí: vytasí peněženku!“ Naštěstí Druhý vatikánský koncil tento názor pře­ konal tím, že znovu objevil všeobecné kněžství všech pokřtěných a biřmovaných (srov. Petr 2,9). V praxi ale zůstává toto znovuobjevení, které činí laiky (muže i ženy) způsobilými k samostatné spoluzodpovědnosti v církvi a společnosti, příliš často jen mrtvou literou; neboť klerikální poručníkování laiků na mnoha mís­ tech pokračuje dál, i při současném rozšíření jejich zá­ stupné a pomocné služby.

Zeny a patriarchát Mnohé ženy se stále necítí v patriarchální mužské církvi, v jakou se tato během staletí vyvinula (na po­ čátku tomu tak nebylo!), příliš doma. Sotva mohou vnést do reálně existující církve své nezaměnitelné zkušenosti a bohaté nadání. Nemají žádný hlas a jsou drženy stranou od důležitých rozhodovacích procesů a vedoucích funkcí. Mají už po krk krásných a neefek­ tivních řečí o „zvláštní důstojnosti ženy“. Místo slov 85

It U II JI

VLľŠi NI Ž NAŠI

SR Dl 1.

by chtěly konečně vidět činy. Sní o církvi, kde by při­ šly ke slovu také jejich pradávné představy, písně, zku­

šenosti a kompetence. Kdo by se divil tomu, že mnoho žen dnes beze slova a rozčarovaně opouští patriarchální církev - anebo to zkouší s nějakou alternativní ženskou církví?

Pokušení centralismu Byrokratický centralismus, o kterém se věřilo, že byl po druhém vatikánském koncilu překonán, slaví v nejnoější době radostný návrat k původnímu stavu. Druhý vatikánský koncil sice nezavrhl jednostrannou a pyra­ midální strukturu církve, jak se vyvíjela od druhé polo­ viny 1. století a byla celkově dobudována v 19. století, kdy dosáhla svého vrcholu, ale tuto strukturu opravil. Katolická církev platila po staletí - v každém případě navenek - jako varianta absolutní monarchie, ve které se o všem rozhoduje v Římě, a tak vznikal dojem, že biskupové jsou jen výkonnými úředníky papeže. V této perspektivě zůstává pro nejspodnější vrstvu, pro mlčící stádo dole, jen jediné charisma: přijímat rozhodnutí 86

P Ŕ I J D. SVATÝ Dl < III

a příkazy shora v radostném poslušenství a proměňo­ vat je v činy.

Místní církev Takové karikatuře církve zabránil koncil tím, že zhod­ notil místní společenství a lokální církve (diecéze). „Církev Kristova,“ říká koncil,, je skutečně přítomna ve všech řádných místních společenstvích věřících, která jsou ve spojení se svými pastýři nazývána v Novém zá­ koně církví.“ Tím opět získala místní společenství svou původn' samostatnost. Nejsou to jen posluchači slova a objel duchovní péče, ale sama se stávají zvěstovatelem slov,

a „misionářským“ společenstvím. Každý a každá tak smějí a musejí přinést své schop­ nosti, talent a duchovní dary, aby se místní církev stala pravým ostrovem víry. Ačkoli se může místní spole­ čenství v pravém smyslu nazývat „církví“, neboť se shromažďuje kolem vzkříšeného Krista jako svého středu a vnáší do světa tuto naději ve vzkříšení, není to žádná vlastní církev, protože žije v podstatě ve spo­ 87

UVH JI

Ví. I ŠÍ NEŽ NAŠE SRDCI.

jení s ostatními společenstvími a diecézí, a jednotlivá diecéze žije zase ve společenství s druhými diecézemi a se světovou církví (a s její hlavou, papežem, jakožto nástupcem sv. Petra).

Církev jako „communio“ Tím koncil rehabilitoval myšlenku společenství (com­ munio), která měla ve staré církvi velký význam. Vůdčí slova této eklesiologie communia jsou: Participace, spo­ luodpovědnost, dialog - a to na všech úrovních: míst'ích obcí, děkanátu, regionu, diecéze, světové církve. To všechno nebyla vůbec žádná revoluce, nýbrž lávrat ke kořenům, neboť ve staré církvi to bylo sa­ mozřejmé: „Co se týká všech, je věcí všech.“ To píše abychom jmenovali aspoň jeden příklad - mučedník a biskup Cyprián kolem roku 250 z jednoho svého úkrytu (byla to doba pronásledování křesťanů) své obci, to znamená presbyterům, diákonům a všem sest­ rám a bratřím. Na otázku, která byla položena, „sám nemohu dát žádnou odpověď, neboť hned na počátku svého biskupského úřadu jsem se rozhodl neučinit 88

PŘIJĎ, SVA IV Dl CII I

nic bez vaší rady a bez souhlasu lidu - jen tak, na zá­ kladě svého názoru“. A v jiném dopise; Vracím se zase „k Božímu příkazu, aby biskup byl vybrán v přítom­ nosti lidu, před očima všech byl veřejným posouze­ ním a osvědčením uznán jako hodný a vhodný... Před celou obcí, tak přikazuje Pán, má být velekněz usta­ noven, to znamená: On učí a ukazuje, že ustanovení kněží se smí provádět jen se souhlasem lidu, který je u toho přítomen, aby tak byly za přítomnosti obce od­ haleny špatné činy zlých nebo oceněny zásluhy dob­ rých a došlo k řádnému a zákonnému obnovení, které je prozkoušeno hlasováním a úsudkem celku.“ Dnes bychom řekli: My všichni jsme církev! Koncil probudil díky znovuoživení myšlenky communia a prozíravým zavedením principu subsidiarity uvnitř církevního prostředí naděje, které se nenaplnily. Po staletí zaběhnutý vrchnostenský styl vedení má tuhý život a zdá se, že v posledních letech znovu triumfuje, jak to drasticky ukazuje celá řada biskupských jmeno­ vání v poslední době. Jmenování biskupů bez ohledu na citlivost místní církve a bez ohledu na všechna re­ prezentativní seskupení porušila myšlenku communia a zcela zbytečně vyvolávají hněv a nespokojenost. 89

Hl II J h V II ŠI NE?. NAŠI SRDCE

Jen služebníci nesmějí vědět, co činí jejich pán, ale v církvi Ježíše Krista nejsou ani páni, ani jejich slu­

žebníci (srov. Jan 15,15; Mk 10,41-45).

Dialog místo monologu Tato zmíněná tři zla - klerikalismus, patriarchát, cent­ ralismus-mají mnoho kořenů, ale dají se zjednodušeně převést opět na jedno hlavní církevní zlo: Odmítáme příliš často a na všech úrovních nefalšovaný dialog v pravé vzájemnosti. Místo toho dáváme přednost každý ve svém koutečku - nanicovatému monologu. Křesťanský Bůh ale není monolog, nýbrž komu­ nikace. Principem této komunikace je Duch. Kdyby­ chom - velice lidsky a velmi analogicky - Otce ozna­ čili kategorií „Já“ a Syna kategorií „Ty“, pak bychom Ducha označili kategorií „My“. Tak jako je Duch v Bohu samém osobním My, tak vytváří mezi námi společenství nových lidí ve jménu Ježíše: muže a ženy dialogu. Není žádoucí církev prostá konfliktu, nýbrž církev schopná konfliktu, která se dokáže s konflikty produk-

ri< i.i ô. s\ \ । \

ni cii

tivně vypořádat, zatímco stávající poruchy v komuni kácí věrohodnost církve podkopávají.

Duch naslouchá Jedna tajemná věta z Janova evangelia nám snad můži v této situaci ukázat cestu ke svobodě: „Jakmile všal přijde on, Duch pravdy..., nebude mluvit sám ze sebe ale bude mluvit, co uslyší.“ (Jan 16,13) Duch nejer v nás a skrz nás mluví, ale on také v nás a skrze ná naslouchá. Posloucháme ale opravdu to, co nám Duch skrzt druhé chce říci, nebo jsme tak uvězněni ve svém se beoslavování, že se domníváme, že „my“ (já a moji skupina) jsme jediní, kdo vlastní Ducha pravdy' Umožníme Duchu, aby v nás naslouchal - a to tím, ž< nasloucháme druhými Jsme připraveni dát v sázku sví názory ve střetnutí s druhými? Nebo odmítáme zkuše nosti jiných lacinou větou: „Ty ještě nejsi tak daleko! Duch naslouchá. Je přítelem otevřené komunikac a nepřítelem jakéhokoli sektářství. Nemáme sna nrntn nřed Duchem strach?

ULII JE VĚTŠÍ NEŽ NAŠE SRDCE

Tato obhajoba otevřeného dialogu v církvi není žádným voláním po přizpůsobování se světu - odhlédneme-li od toho, že ve světě se opravdový dialog vyskytuje jen zřídka. Když se my v církvi staneme muži a ženami dialogu, bude to věc odpradávna nám vlastni. Církev jako communio, církev jako společen­ ství sester a bratří Ježíše by bez pravého dialogu byla fraškou.

Duch je dán všem Druhý vatikánský koncil zdůraznil ve 2. kapitole kon­ stituce o církvi (Lumen gentium) nejen obecnou dů­ stojnost a povolání všech věřících, ale také stanovil základní rovnost všech členů Božího lidu (teprve ve 3. kapitole se pak provádí diferenciace na hierarchii a laiky). Důvod pro tuto základní rovnost všech věří­ cích předem zvěstoval prorok Joel: V mesiášském čase bude Duch Boží darován všem (Joel 3,1-2). O letnicích vyznává novozákonní církev ústy svého mluvčího Petra naplnění tohoto přislíbené. „Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě... 92

ľ ŘIJ Ď. SVAT >

DL CH r

Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí..., ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka: ,Stane se v posled­ ních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi../“ (Sk 2,14-18) Svatodušní vylití Ducha „na všechno tělo“ je počát­ kem církve Ježíše Krista. Protože Duch - jak říká Joel a Petr-je dán všem, mladým i starým, ženám i mužům, svobodným i otrokům, všichni se máme vzájemně po­ slouchat a učit se od sebe navzájem. Letnice nejsou jen div jazyků, nýbrž i zázrak naslouchání. Duch Boží mluví i dnes - v různých základních skupinách a cha­ rismatických modlitebních společenstvích a skrze ně, v laicích angažujících se v ekumenismu a skrze ně, ve skupinách feministického hnutí, v „normálních“ křesťanech a křesťankách, kteří se bez velkého po­ vyku v každodenním životě zasazují o svobodu, mír a záchranu stvoření. Duch mluví také v oficiálních no­ sitelích úřadu a skrze ně - samozřejmě! Dáváme ale

Duchu také šanci naslouchat? Teprve kdybychom se trpělivě navzájem poslou­ chali, mohli bychom udělat osvobozující zkušenost, že křesťané a křesťanky, kteří udělali jinou zkuše­ nost než my, nejsou dílem ďáblovým, nýbrž oním 93

Ulil J 1: V l-.l ś I N E Ž NAŠE SR PC I

Duchem Božím, který má rád rozdílnosti a přes stá­ vající rozmanitosti chce učinit život našeho spole­ čenství bohatším.

Papež a biskupové dostávají jako zvláštní dar Ducha, aby se osvědčovali jako „stavitelé mostů“ mezi různými skupinami a silami, a tak se starali o jed­ notu mnohosti. Tuto funkci stavitelů mostů však pak už nemohou plnit, když se jednostranně identifikují s jedním proudem v církvi.

„Kde je Duch Páně, tam je svoboda.“ (2Kor 3,17) Kde je svoboda, tam nevládnou monologizující páové nad nevědomými sluhy, nýbrž tam se pokoušejí fičet společně s důvěrou bratři a sestry, přátelé a příikyně, vzájemně si naslouchat, a tak se obohacovat jeden od druhého nejrůznějšími dary Ducha a duchov­ ními zkušenostmi.

Rozhoduje praxe Velká a krásná slova jsou zneužita, ztratila svou sílu.

Všechny teologické názory, formulované u psacího stolu nebo hlásané z kazatelny, zůstanou neplodné, 94

PŘU Ď. S\ A I Y m CH l

když nejsou potvrzeny naší praxí. Potřebujeme v tomto

pro církev těžkém čase praktické ostrůvky naděje, to znamená místa, na kterých je Duch svobody, radosti a míru tak živě činným, že ostatní budou díky naší lid­ sky osvobozující praxi upozorněni na naši naději.

Odvážíme se banálního obrazu: Když piji dobré „burgundské“ a vedle mne někdo pije pančované červené víno, pak nemá smysl duchaplnými slovy (nebo „krásnou“ encyklikou) vychvalovat přednosti „burgundského“. Ten druhý spíše musí začít být zvě­ davý na mé víno kvůli mému viditelnému požitku, pro mou veselost a lehkou hlavu přes den, takže pocítí

chuť, aby to jednou zkusil také s mým vínem. Musíme u těch, kteří už nebo ještě nedoufají, vzbu­ dit zvědavost na naši naději, a to naší novou lidsky osvobozující praxí. Teprve tak bychom mohli usvěd­ čit ze lži Friedricha Nietzscheho, který jednou př pohledu na křesťany napsal: „Lepší písničku byste mi museli zazpívat, abych se naučil věřit na vašeho Vykupitele, jeho učedníci by pro mne museli vypadat

vykoupeněji.“ Když světští lidé v naší postkřesťanské Evropě, lidé, kteří jsou zdánlivě imunní vůči evangeliu, budou na95

B ĽII JI

VĚTŠÍ NE?. NAŠE SRDCE

ším praktickým svědectvím na nás upozorněni a budou připraveni vydat se s námi na cestu, potom před nimi

samozřejmě můžeme výslovně mluvit o naději, která

nás ovládá a naplňuje (srov. IPetr 3,15n), dávat odpo­

vědi a vyprávět jim všechny ty příběhy o našem svo­ bodném, osvobozujícím a k lidem přátelském Bohu.

96

VÍRA V TROJJEDINÉHO BOHA A NAŠE KŘESŤANSKÁ PRAzXE

Zapomenutá trojjedinost Je to zvláštní, dokonce zarážející, když my křesťané

a křesťanky spontánně a citově myslíme na Boha, my­ slíme skoro vždy na velkého, osamoceného a mlčícího

Pána na vrcholu univerza, o němž doufáme, že nám jednou bude milostivým soudcem nebo milosrdným otcem.

Ve skutečnosti však nežije křesťanský Bůh v osamě­ losti, nýbrž ve společenství. Náš Bůh není žádný ne­ beský monarcha, ale věčný dialog lásky mezi Otcem,

Synem a Duchem. Tento trojjediný Bůh dokáže dnes jen zřídka prohřát naše srdce a nadchnout: Neboť tento trojjediný Bůh, plný tajemství, se podle nás zdá být na hony vzdálen

naší tvrdé a často bolestné každodenní zkušenosti. 97

B L II J I

V I. I Š I N I Ž NAŠE S R l)C I.

Matka Boží, sv. Antonín nebo sv. Juda Tadeáš jsou nám bližší, zdá se nám, že jim v každém případě rozumíme lépe. Není divu, že to tak je, když si mnohé angažo­ vané křesťanky a zbožní křesťané myslí: Postačí, když jsem jako křesťan řádným člověkem, to znamená, že dodržuji Boží příkazy. Obtížné tajemství trojjedinosti mohu klidně přenechat teologickým specialistům. Na mé křesťanské praxi to nic nezmění, jestli věřím v Boha jako Trojjediného, nebo ho prostě a jednoduše 'znávám jako Otce a Stvořitele. To je ale naprostá chyba! Trojjediný Bůh má velmi toho společného s naším každodenním životem i naší křesťanskou praxí. My křesťané máme být to­

tiž zde na světě Božím obrazem. Když si představíme Boha jako osamoceného Otce na nebesích, snad do­ konce jako velkého Pána, budeme se mu připodob­ ňovat jinak, než když budeme nej vnitřněji přesvěd­ čeni, že náš Bůh je živoucím MY, věčným dialogem lásky. Když věříme v Boha jakožto láskyplný dialog, začneme ho napodobovat, takže se pokusíme stát se lidmi dialogu. Když budeme naopak vidět Boha jako mužského patriarchu, nemůžeme učinit středem dia­ log, ale poslušnost. 98

VIR A V I ROJJlí DIN ÉHO BOII \ \ \ ASI KŘI S I \ SsK \ PRAXI-

Nerozvinuli křesťané v průběhu staletí občas pře­ hnanou náklonnost pro vládu jednoho muže v církvi (i ve státě), protože jsme byli úplně pod vlivem strnulé víry v jednoho Boha, a kvůli tomu jsme zapomněli na trojjediného Boha? V poněkud vyostrené formulaci: Jeden Bůh - jeden papež - jeden biskup - jeden fa­ rář - jedno stádo - a běda, když někdo mukne! Je to impozantní pyramida, kde jen několik jednotlivců osa­ moceně činí rozhodnutí, která se pak předávají dolů. Nejvnitřnější zákon této pyramidy se nazýval a nazývá poslušnost - nikoli dialog. Domnívali jsme se, že jen tak můžeme uchránit jednotu církve. Tato jednota, do­ sažená podřízeností a poslušností, ale nutně směřuje k uniformitě.

Znovu objevená trojjedinost Druhý vatikánský koncil (1962—1965) zkorigoval tuto jednostrannost. Opět jsme v církvi objevili dia­ log, protože jsme znovu objevili trojjediného Boha. Od té doby existovaly a existují biskupské synody. Byla např. Synoda švýcarských katolíků a Společná 99

Bili JI

VI I §í NI/ NAŠI-: SŔDC ľ.

synoda biskupství SRN. Všude existují farní, pasto­ rační a diecézni rady. Jsme pro to, abychom znovu obnovili obtížný, ale nutný dialog. A přece se už uka­ zují první známky únavy. Mnozí křesťané jsou již dost znechuceni dialogem, který sotva začal, a tou­ žebně se ohlížejí zpět po předkoncilní církvi s jejími domnělými jistotami. To by však byla zrada na trojjediném Bohu - neboť jsme jen tehdy obrazem trojje­ diného Boha, když se staneme lidmi dialogu, tak jako Bůh sám je dialogem. K tomu se nepotřebujeme stát žádnými teologic­ kými specialisty. Stačí, když uvěříme třem věcem porozumíme: 1. V Bohu samotném jsou rozdíly. Otec je jiný než Syn a Syn je jiný než Duch.

2. Přes tyto rozdíly panuje v Bohu nepředstavitelná jednota; protože Otec, Syn a Duch jsou sjednoceni v jedinečném dialogu lásky.

3. V Bohu neexistuje žádná nadřazenost ani podřazenost, žádné služební pořadí, neboť Otec je Bůh, Syn je Bůh, Duch je Bůh. 100

VÍRA V TROJJEDINÉHO BOHA \ SAŠE KŘES i AXSK X PRAXI

V trojjediném Bohu žijí v nepředstavitelné jed­ notě podivuhodné rozdíly, bez nadřazenosti a podří­ zenosti. Je-li tento Bůh naším vzorem, znamená to, že musíme přijmout naše rozdíly, vzít je vážně a po­ kusit se vstoupit i s našimi (přetrvávajícími) rozdíly do dialogu, aniž bychom pokukovali po nadřazenosti a podřízenosti. Konkrétně to znamená, že když jsem já konzervativní a ty se pokládáš za progresivního nebo obráceně -, nemusím tě hned potírat jako svého nepřítele, ale chci se od tebe učit, vstoupit s tebou do dialogu v úctě k větší pravdě a pro dobro bohatšího života našeho společenství. Protože jsme ještě příliš spoutáni ustrnulou jednobožskou vírou, často si myslíme, že ideální by bylo, kdybychom byli všichni stejní, kdybychom měli všichni stejné politické, náboženské a filozofické ná­ zory. To je ale omyl! Kdybychom byli všichni stejní, byli bychom chudší, byla by to lidská „kultura bak­ terií“ - nekonečně nudná ve své nekonečné stejnosti! Naše rozdíly rozmnožují naše bohatství, pokud jsou tyto rozdíly podnětem k dialogu, a ne zdrojem sporů. Když Duch Boží v podobě ohnivých jazyků naplnil o prvních letnicích v hodině zrození církve učedníky 101

111,11 Jl

\ í I Š i N L / \ A Š ľ. SRDCI

a učednice novým životem, začali mluvit různými ja­ zyky, a přestojím všichni rozumeli (srov. Sk 2,1-13). Rozdílnost, a přece jednota, bez nadřazenosti a podří­ zenosti - to je to, co chce Duch Boží! Když Bůh, tajemství světa - teologicky řečeno - je prvotní diference i communio - rozmanitost i společen­ ství -, pak jsme jen tehdy obrazem tohoto Boha, když se díváme na naše rozdíly pozitivně. Nesmí být zmařeny tím, že se navzájem usměrníme a sjednotíme, ať už za pomoci fyzické síly, morálního nátlaku nebo psycho­ logických triků. Na konflikt se už není třeba dívat jen negativně, a pluralismus prosadil své právo. Ovšemže ne pluralismus ultraliberálů, který rezignovaně tvrdí: Inu, už je to tak, že existují chudí a bohatí, páni a pod­ daní, šťastní a nešťastní. V našem pravzoru - Trojici je každá nadřazenost a podřízenost odsouzena jako he­ reze. Otec, Syn a Duch jsou na stejném „stupni bytí“. My jsme jen tehdy obrazem tohoto Boha, když rezo­ lutně bojujeme o to, aby se ti, kteří dnes ještě ohýbají záda a jsou vykořisťováni (chudí, barevní, imigranti, ženy), stali svobodnými subjekty. Neboť jen v rámci svobodných subjektů se vzpřímenou hlavou má a smí přetrvávat kulturní diference. 102

V I R A V I ROJ J I Dl M II O BOHA \ A VŠE K Ŕl S i X XSK X PRAXI

Křesťan a křesťanka jsou proto vybízeni, aby bojo­ vali proti každému imperialismu, rasismu a sexismu, a řeč o „návratu odloučených křesťanů opět do lůna římské církve“ definitivně patří do starého harampádí! Co by mohla naše nová praxe v církvi a společnosti znamenat, ilustrujme heslovitě na několika příkladech.

Praktické důsledky Muž a žena Muž a žena nejsou jednoduše komplementární, jak se občas tvrdí (také žába a čáp jsou komplementární, ov­ šem říká to jen čáp!), nýbrž muž a žena jsou různí, ale rovnocenní, protože člověk je obrazem Božím jako

„muž a žena“ (Gn 1,27). Když tuto rovnocennou rozdílnost chápeme radi­ kálně, stane se jakákoli diskriminace ženy v církvi i ve společnosti nemožnou. Jak daleko jsme ještě i v církvi od tohoto trinitámího chápání, se ukazuje mimo jiné v tom, že žena v církvi oficiálně ještě nemá nic rozho­ dovat, ačkoli bez (čestného) působení žen by církevní život nemohl fungovat. 103

Blil J Ľ V říší NIŽ N A Š Ľ SR D C Ľ

Domorodci a cizinci

Je pochopitelně v pořádku, že jakožto Němci, Rakušané v či Švýcaři tak rádi zdůrazňujeme naše rozdíly proti dělníkům a imigrantům z blízkých nebo vzdálenějších zemí. Trinitámími lidmi budeme ale teprve poté, až zároveň vezmeme vážně také rovnocennost mezi námi a cizinci. Bude-li cizinec, který je od nás odlišný, uznán také za rovnocenného, budeme v něm vidět obohacení, a ne už ho vnímat jako ohrožení. Ať už může být z ekonomických a společenskopolitických důvodů problém cizinců jakkoli komplikoaný, pro nás křesťany platí: Jsme jen tehdy obrazem ojjediného Boha, když uznáme jako stejně hodnot.ého každého člověka - ať je černý, nebo bílý, ať je zahraniční dělnice, která u nás pracuje, nebo uprch­ lík -, třebaže je od nás odlišný. A to nejen v nezá­ vazných nedělních promluvách, ale také v konkrétní praxi těžkého všedního dne.

Obec (fara) jako obraz trojjediného Boha Břímě žádné farnosti nesmí ležet jen na bedrech jednotlivce, stejně jako v trinitámí obci nemá slovo pouze jeden (a na všech ostatních je jen „přikyvo104

VÍRA V I ROJJĽDINÍ HO BOHA A X \$1 KŘl SÍAXSKA PRAXI

vání“). V trinitámí obci má spíše každý přinášet své rozličné talenty a své rozmanité schopnosti a zku­ šenosti k vybudování živoucího celku. Nebo řečeno v duchu apoštola Pavla (srov. Řím 12 a IKor 12):

Tahle umí dobře zpívat; jiný má schopnost spontánně formulovat přímluvy; třetí má schopnost uspořádat dětskou bohoslužbu; čtvrtý má zvláštní cit, jak po­ učovat o víře postižené děti; pátá má dar jednat s al­ koholiky a drogově závislými; šestý to dobře umí s nemocnými a umírajícími atd. A tak apoštol Pavel říká: Tato rozmanitá nadání, talenty a charismata jsou dána jednotlivcům k vybudování těla Kristova, k vy­ budování pestrého, mnohostranného společenství -

obrazu trojjediného Boha. Katolíci a protestanti

Jsou takoví katolíci, kteří se domnívají, že jednoty mezi křesťany by se dosáhlo tehdy, kdyby se katolíci a protestanti společně modlili růženec před vystave­ nou Nejsvětější svátostí. Taková znivelizovaná jed­ nota nebude, a ani by neměla být, protože by to byla jednotvárná jednota pod vlivem strnulé jednobožské víry. K jednotě se nedojde tak, že katolíci se stanou 105

Bl il JI

VÍlSÍ NEŽ NAŠI. SRDCI

protestanty nebo protestanti katolíky (žádná církev se nemůže vzdát toho, co je jí svaté). K jednotě se nedá dojít ani tak, že by jedna církev poroučela a ostatní církve by ji jako pouhé satelity poslouchaly (to by byla totalitní jednota). Jednota, kterou hledáme, může být jen jednotou v usmířené rozmanitosti. Jednotlivé církve se musejí mezi sebou usmířit, ale mohou zůstat různými. Usmíření

bychom byli tehdy, kdybychom se už vzájemně nevylu­ čovali od eucharistie. Bude-li jednoho dne eucharistické oolečenství mezi námi možné - z pohledu teologie ůstují sotva ještě nějaké překážky -, pak bychom byli mířeni a mohli a směli bychom si pěstovat svoje od­ lišnosti (jako je vlastní spiritualita, vlastní církevní řád atd.) a se sesterskou církví soupeřit v lásce.

Tyto příklady je možné libovolně rozmnožit. Stále ale platí: Smíme milovat rozdíly a hledat v nich

a s nimi vzájemnou dialogickou jednotu, aniž bychom pošilhávali po podřízenosti a nadřazenosti. Jen tak bu­ deme napodobovat trojjediného Boha.

106

v I R A V T ROJJEDI S I HO BOH A \ NAŠI K R I S I ANSK \ PR \ \ I

Jedna „závěrečná modlitba“ Řečeno slovy pietistů: Je dobré, že jsi tu, má luter­ ská sestro, můj anglikánsky bratře, můj buddhistický příteli, má cizí bangladéšská dělnice. Je dobré, že jsi jiný než já. Tebou bude můj vlastní život bohatší, bez tebe bych byl chudší, třebaže se pokládám za Boha, to znamená za toho, kdo vlastní celou pravdu. I když jsi jiný než já, nechci tě potírat jako dříve nebo tě prostě jen vedle sebe trpět, protože mi mocenské poměry ne­ dávají žádnou jinou volbu, nebo pouze jen vedle tebe přátelsky žít. Spíše chceme - aniž bychom odstranili naše kulturní rozdíly - vstoupit do bratrského dialogu ke cti větší pravdy, a tím k obohacení nás samých

i světa. Nepotřebujeme si jako křesťanky a křesťané lámat hlavu nad tajemstvím trojjedinosti - tajemství Trojice má být v modlitbě vzýváno, nikoli rozmělňováno řečí ale snad bychom se měli stát v praxi trinitámími lidmi. Na této těžké a fascinující cestě k trinitámí exi­ stenci ať nás provází svým požehnáním Bůh Sáry a Abrahama, Syn zrozený z Marie a Duch svátý, který nás střeží jako matka své děti. 107

OBSAH

PŘEDMLUVA..................................................................

5

PŘEDMLUVA K NOVÉMU VYDÁNÍ

7

PRAKTICKÝ ATEISTA ANEB SKUTEČNOST ŽIVÉHO BOHA

.......................

....................... 11

Neschopnost žasnout aneb svět Petra Plyše ................... 12 Živý Bůh není žádná děvečka pro všechno...................... 15

BŮH JE DISKRÉTNÍ

........................................................ 19

Žádný produkt archaických strachů ............................... 20 Láska se nevnucuje........................................................... 22 Bůh vložil do svých znamení světlo ............................... 23

BŮH JE MOC I BEZMOCLÁSKY................................ 27

Podobenství o bezmocném otci

108

......................................28

DBS \ II

Láska trpí, pokud není opětována ................................. 31 Vede naši lásku k dokonalosti ....................................... 34 Bůh chce být milován v bližním.................................... 35 Smrt uráží lásku ............................................................ 37 Vítězí láska, a ne smrt ................................................... 39 Musíme dělat jen jediné ................................................40

BŮH - URAŽENÝ OTEC?

.......................................... 43

Neporozumění, ke kterému dochází i dnes.................... 43 Jak dojde ke slavnosti ztracených?................................ 45 Jen tak je možné společenství mezi námi .................... 47

BŮH RUŠÍ MECHANISMY VÝKONU A ZÁVISTI

...................................................................... 51

Závist otravuje život ..................................................... 53 Musíš mít hlad a žízeň .................................................. 55 V Boží říši platí jiná pravidla......................................... 56

CO SE BOHU LÍBÍ NA KŘÍŽI?................................... 59

Boží čest - to je živý člověk ......................................... 60 Co přivedlo Ježíše na kříž?............................................ 61 Na kříži křičí láska......................................................... 63 Co znamená následovat kříž dnes?................................. 65 109

HÚ 11 .1 E V k T Š I N E Ž N A Š E S R I) C ľ

BÚH JE VĚTŠÍ

NEŽ NAŠE SRDCE

............................................................ 67

V Ježišove zmrtvýchvstání Bůh otřásl fakty světa ... 69 Právo smát se mezi slzami................................................ 70 Bůh sesbíral všechny slzy a žádný úsměv mu neunikl................................................................. 70 Aby se náš sen stal snem bdělého křesťana ................... 72

PŘIJĎ, SVATÝ DUCHU Duch a porucha komunikace v (katolické) církvi

...

75

Bůh je milovníkem svobody............................................ 76 Křesťané a křesťanky jako svědkové bezmocné lásky Boží .............................................. 78 Nedisponovatelný Duch jako svobodně činná Boží blízkost............................................................. 79 Duch - konzervativní revolucionář................................... 80 Hledej obětní beránky ...................................................... 82 Rozšířená nechuť............................................................... 83 Laici a klerikalismus......................................................... 84 Ženy a patriarchát ............................................................ 85 Pokušení centralismu......................................................... 86 Místní církev..................................................................... 87 Církev jako „communio“...................................................88 Dialog místo monologu...................................................... 90

110

OBS \ H

Duch naslouchá............................................................... 91 Duch je dán všem............................................................ 92 Rozhoduje praxe ............................................................ 94

VIRA V TROJJEDINÉHO BOHA A NAŠE KŘESŤANSKÁ PRAXE

................................ 97

Zapomenutá trojjedinost ................................................97 Znovu objevená trojjedinost ......................................... 99 Praktické důsledky................................................... 103 Muž a žena......................................................... 103 Domorodci a cizinci........................................... 104 Obec (fara) jako obraz trojjediného Boha .... 104 Katolíci a protestanti ............................................105 Jedna „závěrečná modlitba“ .................................... 107

111

Johannes

B.

Brantschen

Bůh • v v/

je vetší než naše srdce Příběh ztraceného syna Z německého originálu Gott ist größer als unser Herz přeložila Soňa Rychlá. Odpovědný redaktor Martin Bedřich Technická redaktorka Kateřina Tvrdá Sazba Miroslava Boučková Obálka Kateřina Tvrdá Foto na obálce PantherMedia Vydalo nakladatelství Portál, s. r. o., jako svou 2600. publikaci. 112 stran. Vydání první, Praha 2015 Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Knihy Portálu si můžete objednat na adrese: Portál, s. r. o., Klapková 2, 182 00 Praha 8 tel.: 283 028 202, 283 028 203

na internetu: http://obchod.portal.cz nebo e-mailem: [email protected]

portál

Johannese B. Brantschena otevírají nad evangelijním příběhem o marnotratném synu

téma Boží lásky k člověku a s ním spojené věčné otázky viny, odpuštění, láskyplného

přijetí. Autor vyvrací mnohde zažité představy

o Bohu jako mravokárci a přísném soudci a staví proti nim obraz milujícího otce, který chce, aby šel člověk životem svobodný a plný

vnitřního pokoje, radosti a naděje. Johannes B. Brantschen (1935)

je dominikán a dlouholetý profesor na univerzitě ve švýcarském Fribourgu.

ISBN 978-80-262-0785-6

9

788026 207856

portál

portal.cz

Postní meditace švýcarského dominikána