1921. Vzpomínky na vznik KSČ [PDF]

Zitiervorschau

1921

BERKELEY

LIBRARY UNIVERSITY OF CALIFORNIA

|| |

1 !

{

|

1

|

NPL

1 1

Vzpomínky na vznik KSČ

Ústav

dějin Komunistické

strany

Československa

Zpracovaly Věra Holá

Jarmila Menclová Božena Zumanová

1921 Vzpomínky na vznik KSČ

NAKLADATELSTVÍ POLITICKÉ LITERATURY 1 962

LOAN STACK

© Ústav dějin KSČ, 1962

J. N2229

Úvodem

A 5 K65

P クク

Před necelými dvěma léty jsme začali shromažďovat vzpo mínky pro sborník o založení Komunistické strany Česko slovenska. Zpočátku jsme měli trochu pochyby, zda se nám

podaří vytvořit ze vzpomínek obraz událostí, které probě hly více než před čtyřiceti lety. Ale když jsme se rozjeli za

pamětníky, řekli jsme si již po prvních málo týdnech, že sborník bude. Události bouřlivých let po první světové válce se tak hluboce vryly do paměti soudruhů , že ještě po čtyřiceti letech dovedou o mnohaaa mnoha věcech vyprávět tak, jako by je prožívali zcela nedávno . Pro celý život a pro paměť příštích generací si soudruzi uchovali vzpomínky na léta, kdy se zdálo, že se i v naší zemi rodí nová doba a že nový řád je na dosah ruky ...

A tak vyzbrojeni elánem , řádně přibroušenými tužkami, sešity a magnetofony vydávali jsme se na cesty za soudruhy, účastníky veliké doby zrodu naší komunistické strany. Uspo

řádali jsme s nimi několik desítek besed a vždy před námi ožíval plastický obraz dění začátků dvacátých let. Navštívili jsme mnoho soudruhů v Praze i v jiných místech naší země.

Jednoho večera jsme se tak vypravili i za soudruhem Fran tiškem Prokopem . Usadili jsme se kolem stolu, červené svě télko magnetofonu zabliklo na znamení, že vše je v pořádku a že můžeme začít. A pak přišla i soudružka Prokopová, též zakládající členka naší strany a aktivní pracovnice v organizaci

proletářské tělovýchovy. Vzpomínali oba, svěže a se zaníce ním. Vypočítávali, kolik večerů v týdnu si vyžádala práce ve straně i ve Federaci, kolik sobot aa nedělí zabraly nácviky 868

7

a vystoupení. A také divadlo se hrálo – a ne nějaké laciné a otřepané kusy, ale snažili jsme se o dobré divadlo, řekl nám soudruh Prokop. A již přišly na stůl fotografie a veliká sbírka stranických odznaků. A tady, vybírá soudruh Prokop malý odznak , tady ten, kde je zpodobněna hlava Karla Marxe, to je

právě odznak marxistické levice, který jsme nosili v roce 1920, abychom se odlišili od pravičáků. A pak další odznaky, odznaky prvních májů a stranických sjezdů od prvních až do XI . sjezdu. S velikou láskou opatruje rodina soudruha Prokopa vzácnou sbírku, kterou schovávala i po celou dobu okupace. A kolik je ti vlastně, soudruhu Prokope, let, ptáme se, protože víme, že přišel před chvílí z práce, a protože se nám

zdá, že mu nemůže být víc než padesát. Ani se neptejte, od povídá soudruh Prokop, ale sedmdesátka už je tu . Neubránili jsme se údivu - jaká fyzická i duševní svěžest! A pak jsme si říkali mezi sebou - vždyť s tím se při bese dách setkáváme často, že naši staří soudruzi jsou opravdu

stále mladí. Stále mají zájem o to, co se děje, stále ještě vět šina z nich aktivně pracuje ve stranických či veřejných fun kcích, a protože celý život prožili v ruchu boje a plodné práce, charakterizuje je i dnes činorodost a chuť do další práce.

Často soudruzi vyprávěli o sobě a o svém životě.Tak když jsme například přijeli do Jiviny za soudruhem Samešem a obdi vovali jsme jeho útulně zařízený domek, vyprávěl, jak žili dříve jeho rodiče, deputátníci na Schöllerově velkostatku a jak se on sám se svou rodinou těžce probíjel životem . Strašně vám někdy toužím být mladý, svěřil se nám soudruh Sameš. Jaké možnosti má dneska mládež, co všechno může dokázat a do- .

káže . Ona bude budovat komunismus, o kterém my jsme jen

snili a v boji za něj mnoho vytrpěli. Ale nemyslete si, i náš život byl radostný a bohatý, právě proto, že jsme jej žili v boji za náš dnešek. A kdybych měl ten život prožít znovu , dodává soudruh Sameš, zase bych volil tu cestu , po které jsem šel.

A to nám soudruzi řekli mnohokrát. Jejich život byl plný odříkání a bojů . Mnozí z nich prošli vězením buržoazní republiky i koncentračními tábory nacistů. Tak soudruh Voj těch Janovský z Tábora byl zatčen v březnu 1939, a to mu bylo již padesát čtyři let. Jako šedesátiletý se v roce 1945 vrátil 8

z koncentračního tábora a začal okamžitě pracovat na sekre tariátě okresního výboru strany v Táboře. Jeho věk i jeho

zkušenosti mu daly velikou životní moudrost komunisty, s kterou se dívá jak do doby minulé, tak i na náš dnešek. „ Nejhorší, co bylo v těch letech po první světové válce“ , říká

soudruh Janovský, „ bylo to, že jsme byli bez vedení. My dělníci jsme chtěli jít dál, chtěli jsme socialismus, ale nevěděli jsme,jak jít. Chybělo nám vedení a chyběl nám i větší rozhled . Vždyť my jsme se tehdy nic neučili – o to se v sociální demokracii nikdo nestaral. A jak se nám to vymstilo ! Všechno se pak změnilo v komunistické straně. Ve straně je třeba školit, vychovávat, vzdělávat, vštěpovat lidem lásku k vědění, “ říká -

soudruh Janovský. „ A takové podmínky, jaké máte vy dnes, to jsme my nikdy neměli ,“ připomíná. Soudruzi, za kterými jsme jezdili, stávali se našimi oběta vými pomocníky. Oni nás často zavedli k dalším soudruhům ,

protože věděli, co který z nich prožil a o čem může vyprávět. Když jsme přijeli za soudruhem Eliášem do Kosmonos, stavěl

ve svém domku právě koupelnu a instaloval plynovou karmu. Ruce plné práce, ale přivítal nás přesto velmi srdečně. „ Ale to už je přece jen dávno, „ říkal zpočátku ,“ nevím , nevím , jestli se rozpomenu na všechno — “ Ukázali jsme mu hlášení četnické stanice o stávce zemědělských dělníků v prosinci 1920 na Mni chovohradištsku, kde on a soudruh Jonáš jsou označeni jako

vůdci stávky. Soudruh Eliáš nasadil brýle, četl a za chvíli po vídá : „No, ale ono to tu není tak docela všechno správně, ono

to bylo trochu jinak“ . A tak jsme měli vyhráno. Viděli jsme, že si soudruh Eliáš uchoval věrný obraz prosincových bojů vždyť byl za prosincové stávky zatčen a spolu se soudruhem Jo

nášem uvězněn. Takové věci se nezapomínají. Soudruh Eliáš slíbil, že své vzpomínky napíše. Když jsme pak za ním po ně jaké době přijeli, měl již napsáno na čtyřicet stránek. Zašel si do archívu do Mnichova Hradiště a pustil se do studia archív ních dokumentů, aby si upřesnil a znovu oživil události, které

prožíval před čtyřiceti léty. Našel zde dokonce i vlastní

poznámky, které mu četníci tehdy při prohlídce sekretariátu zemědělského dělnictva zabavili. Soudruh Eliáš se vydal i na kole na cesty po okrese a hledal další pamětníky. Zorganizoval 9

pro nás též besedu se soudruhy z Mnichova Hradiště. Když pak napsal velikou část svých vzpomínek, pomohli nám sou druzi z okresního výboru v Mladé Boleslavi svolat starší soudruhy, kde byly vzpomínky soudruha Eliáše přečteny a za jejich pomoci ještě doplněny.

Při sbírání vzpomínek na prosincové boje r. 1920 na Mora vě jsme zajeli do Brna, Ostravy, Oslavan, Hodonína, Třebíče, Přerova i do Břeclavi. V Hodoníně se procházíme se starými komunisty jejich městem , a ti nám ukazují místa, kde před čtyřiceti lety hodonínští bojovali. A pak již jdeme na besedu do místnosti okresního sekretariátu strany, kde se sešlo jede náct soudruhů. Jsou to první hodonínští bolševici, první slováčtí komunisté. Oči jim mladě jiskří, vrásky vyhlazuje

vzrušení, když nad stolem, pokrytým vybledlými fotografiemi a starými policejními záznamy, zažloutlými stránkami „ Slo vácka “ i útlými knížečkami veršů psaných slováckými revo lucionáři ve vězení, vzpomínají na slavný rok dvacátý ... Besedujeme s pamětníky od rána do večera a ani náhodné vypnutí proudu nemůže přerušit zajímavou besedu. Pohotově >)

a rychle se všichni do jednoho stěhujeme do nedalekého archívu, kde můžeme dále zachycovat vzpomínky na magneto fon . Jsme tak zaujati svěžím a poutavým vyprávěním Hodonín

ských, plným nových neznámých věcí, jadrného dělnického humoru i bezprostředního slováckého veselí, že se s večerem

s nimi jen neradi loučíme. Avšak mohli bychom přijít ještě mnohokrát, a kdybychom přicházeli znovu a znovu , vždy by bylo co vyprávět, celou knihu by bylo možné napsat jen o samotném Hodoníně.

Někteří soudruzi přicházeli za námi do Ústavu dějin KSČ. I když zde nemáme tak útulné prostředí, jako bývá doma, rozproudily se živé a čilé besedy i zde. Přišli soudruzi Tesla,

Jerman, Hodek, Mlejnek, kteří se přes své pracovní zatížení alespoň na chvilku uvolnili a vyprávěli nám o boji mládeže a o ustavení Komsomolu. Dovídáme se podrobnosti, kterých bychom sejen těžko mohli dopátrat v tisku či z archívního ma

teriálu. Například že sjezd Komsomolu, který se měl původně konat 27. února, se sešel již 6. února nejen proto, aby byly zmateny policejní orgány, ale i proto, že i v hnutí mládeže 10

byl urychlen vývoj právě prosincovou generální stávkou. Na všechny účastníky besedy dojemně působí slova soudruha

Mlejnka o tom, jak libeňská mládež přejímala prapor zkropený krví dělníka Kuldy, zastřeleného při demonstraci před parla mentem, jak tento prapor později odvezl soudruh Hruška do Moskvy na výstavu . O každé naší besedě by se dalo napsat mnoho zajímavých a srdečných slov. O našich cestách na Kladno, do Mělníka, do

Brna, Břeclavi, Liberce, o cestách po Slovensku, kde všude

jsme sbírali vzpomínkový materiál. Mnoho a mnoho by se dalo napsat o každém soudruhovi, s kterým jsme hovořili, o Käthe a Rudolfu Beckmannových, Václavu Beránkovi, Jo

sefu Lednovi, Karlu Vernerovi a mnohých dalších. Jejich život by dal látku na román plný dramatických zážitků a kon

Aliktů, který by ukázal, jací skvělí lidé byli a jsou v komunis tické straně.

Byla to radostná práce a pomáhalo nám při ní mnoho soudruhů. Chtěli bychom poděkovat zejména soudruhu Fran

tišku Šikolovi, pracovníku OV KSČ Kladno, soudruhu Zdeňku Kárníkovi, pracovníku katedry dějin KSČ na Karlově universitě, soudruhu Cypriánu Slimákovi, pracovníku Ústavu dějin KSS v Bratislavě, soudružce Martě Pilné a soudruhu Otakaru Fraňkovi, řediteli Muzea dělnického hnutí v Brně.

Všichni nám velmi pomohli při sbírání vzpomínkového materiálu .

Shromáždili jsme bohatství vzpomínek. Na několika tisících stran byly zachyceny besedy a rozhovory. Například ke spar takiádě na Maninách, která v našem sborníku zabírá třicet

stránek, jsme shromáždili na čtyři sta stran vzpomínek. V dosavadních vzpomínkových publikacích byly vždy jed

notlivé vzpomínky uváděny v celé řadě za sebou. Při této metodě zpracování by se však vzpomínky nutně překrývaly obsahově i časově, a tím by události pozbyly své přirozené dramatičnosti. Proto jsme sborník zpracovali novým způso

bem : vymezili jsme hlavní události doby a skloubili vzpo 11

mínky tak, aby tvořily jednotný celek. Celý sborník jsme rozdělili do tří částí, ty pak do menších kapitol. Chtěli jsme čtenáři podat pokud možno souvislý obraz událostí, a proto jsme se snažili větší mezery , které na některých místech vznikly, překlenout citací dobového tisku, zpráv či vloženými texty a komentáři, které vypracovala tříčlenná redakce sbor níku .

Čtenář, který sáhne po knize, objeví v ní svěží barvy doby, kterou mohou oživit jen vzpomínky a paměti. Najde zde i mnoho pohledů a obrazů zajímavých událostí, které nejsou dosud zachyceny a popsány v naší historické literatuře . To

platí pro všechny kapitoly sborníku. A některé — např. o vý voji dělnických rad, o marxistickém sdružení, o Komsomolu , o prosincové stávce zemědělského proletariátu — přinášejí materiály dosud většinou neznámé. Zde se pak vzpomínky stávají i důležitým zdrojem poznání, protože nejen doplňují, ale i upřesňují jiné písemné prameny. Je ovšem třeba říci, že některé události, byť i pro vznik naší komunistické strany nesmírně důležité, se již nepodařilo ve vzpomínkách zachytit. Velice jsme se např. snažili o to,

abychom našli vzpomínky na práci dělnických rad, protože dokumenty ukazují, že dělnické rady nepracovaly jenom na Kladensku, jak je to zachyceno v našem sborníku vzpomí

nek, ale měly význačnou roli i v řadě jiných míst. Několikrát jsme se vydali na Brněnsko i na Třebíčsko, ale nedokázali jsme údaje již dříve známé doložit svěžími vzpomínkami.

S podobným problémem jsme zápolili i na Ostravsku, když jsme chtěli sbírat vzpomínky na generální stávku ostravského proletariátu v lednu 1920. Na potíže jsme naráželi zejména při hledání vzpomínek na sjezdová jednání, což je dáno již tím, že se jich účastnil poměrně malý okruh soudruhů, kteří pak zpravidla byli delegáty i dalších sjezdů a konferencí, které jim překryly dojmy z jednání sjezdů před čtyřiceti lety. V našem sborníku nejsou hlubší teoretické rozbory a hod nocení, která dává historická literatura, věnovaná tomuto období. Vzpomínky však důvěrně přibližují atmosféru, z které se zrodila Komunistická strana Československa. Redakce

I Za marxistickou levici

1

>

|

1

>

|

Cestou ruské revoluce Sovětská Rusi buď zdráva !

Nad skomírajícím světem , jenž dusí nás a všechny ostatní dělníky a dělnice, bud zdráva světice !

S. K. Neumann

Nebude dlouho trvat a uplyne půlstoletí od doby, kdy svět zachvátila první světová imperialistická válka. Ale ani tak dlouhý čas nemohl vymazat z lidské paměti vzpomínky na nesnesitelné hrůzy, bídu a utrpení, které válka přinesla pros tým pracujícím lidem na frontách i v zázemí. A tu náhle do hluboké bezvýchodné tmy lidského utrpení zazářilo jasné světlo, které jako maják osvětlovalo všem utlačovaným a vy kořisťovaným cestu k míru a vysvobození — ruská revoluce, Lenin , bolševici...

Podzim 1917

Soudružka Františka Hrabálková z Kroměříže je jednou

z dělnických žen, které těžce prožívaly první světovou válku : „Ani se snad vypovědět nedá, jak těžce se žilo. Nedostatek základních životních potřeb, hlavně potravin , byl stále větší. Rekvizice rabovaly venkov aa venkovští boháči přišli zase na to, že mohou za každou trošku živobytí od nás žádat cokoliv. Byly lístky na potraviny, ale vždycky jich aspoň polovina

propadla, protože obchodníci potraviny prodali ,na černo'. A zastání nebylo nikde. O nějaké kontrole ani řeči. Ze začátku dávali městští lidé za trochu mouky věci, které mohli postrá

dat, ale později se dávalo i to, co člověk sám potřeboval. My, ženy vojáků -dělníků, jsme toho neměly mnoho, co jsme mohly dát. Podpora byla malá. Když muž odešel na vojnu , zbylo nás doma pět. Já jsem brala 30 zlatek podpory a z toho 10 zlatek jsem platila z bytu . 15

Bída byla čím dál tím větší, někdy jsem už opravdu neměla co dát dětem jíst. Kolik zoufalství jsem prožila za ty čtyři

roky ! Šla jsem do nemocnice posluhovat raněným . V novinách byly zprávy o samém vítězství a hrdinství, ale v nemocnici vyprávěli vojáci něco docela jiného. Předčítala jsem raněným vojákům , hovořili jsme o zprávách v novinách a přitom jsem se naučila číst mezi řádky. Denně jsem kolem sebe viděla umi

rající mladé zdatné muže, a tu jsem pochopila, že po válce bude nutno něco proti tomu udělat. Sama sobě jsem přísa hala, že po válce vstoupím do organizace — která bude oprav du bojovat proti kapitalismu, který plodí takové peklo. A potom na podzim 1917 se začalo povídat o revoluci v Rusku . Byl velký rozruch , ale nikdo nic určitého nevěděl. Jedni se radovali, druzí nadávali bolševikům , přestože větši nou vůbec nevěděli, co to ten bolševik vlastně je. Ani já jsem tomu ještě nerozuměla. Jen jsem si říkala, že ta revoluce >

bude pro

lid asi dobrá, když na ni páni tolik nadávají... Od závodu k závodu, od vesnice k vesnici se šířila zvěst o vítězství ruských dělníků a chudých rolníků . Sporé, zmatené

a senzačně zabarvené zprávy o nové revoluci si často navzájem odporovaly a vyvolávaly mezi dělníky různé dojmy a nálady. Ale jedno věděli všichni : že nová revoluce vyhlásila válku

válce, že vyhlásila mír celému světu. Že i u nás je třeba jít do boje.

„ V té době jsem pracovala v Libni, v Českomoravské, vzpomíná soudružka Růžena Rollová. „ Když k nám došla zpráva o událostech v Rusku, zastavili jsme strojea v prostorné automobilce se rozhostila nezvyklá chvíle ticha. Někdo vy křikl: ,At žije revoluce v Rusku !' Mistr Fleischmann vyléti ze své kanceláře celý zbrunátnělý v obličeji a zařval: „Kdo zastavil stroje ?" Odpovědí mu byl jasný, veselý výbuch smíchu. Ve chvíli stála celá Českomoravská."

Soudružka Karla Pfeiferová prožila léta první světové války a zachytilarevoluční působení Říjnové revoluce mezi textiláky severních Čech :

„ Pracovala jsem jako tkadlena v šumburské Mauthnerce

a se mnou mé dvě mladší sestry. Čím déle válka trvala, tím 16

1

něla

větší byl v zemi hlad. Hladověli jsme při práci, i v noci hlad trápil. Vždyť dělnictvo, a většinou to byly ženy, poněvadž

tyři

ách

muži byli na frontách , žilo o cikorkovém odvaru a vařené řepě bez tuku. Chleba z kukuřičné a bobové mouky bylo

nici

ným poskrovnu, a tak se dělnice ve čtvrtém roce války vlekly sem

podvýživou a mnohé z nás měly opuchlé nohy. Boháči však | měli všeho dostatek a pracující se museli dívat, jak se panič álce kám nebo jejich služebným otvírají zadní dveře obchodů a jak odtud odnášejí balíky masa, cukru a všeho, co dělnické rodiny av již po léta ani nespatřily. Pracovali jsme pod vojenským dozorem a velitelem byl uci

mí

rakouský obrlajtnant. Ředitel Mauthnerky Hamburger byl

děl.

jako nepostradatelný zproštěn vojenské povinnosti. Stejně

nepostradatelníbyli buržoazní synkové. To pobuřovalo masy.

em

Pamatuji se, jak dělnice jednou stály kolem ředitelova auta, | když se v něm odvážely koše potravin ze skladu závodní

ace

kuchyně. Jak dlouho potrvá válečnévraždění, kdy bude konec hrozného hladu dětí ? To byla otázka, která hýbala myslí nás všech. Hněv však ještě dále stoupal, když byly z kostelů | odváženy zvony, které kněží doprovázeli božím požehnáním .

Est

né

em

y. Neexistovaly již železné ploty, mosazné kliky byly vyměněny,

(U

jít

1

a vědomí, že se kostelní zvony mají proměnit ve vražedné

H

kulky, aby mohla být prodloužena krvavá válka, pobouřilo

nábožensky cítící lidi, takže kostely byly poloprázdné. Zprá vám v novinách už nikdo nevěřil, ani sociálně demokratickému la é

tisku, který stejně jako tisk buržoazie hlásal nutnost vytrvat v boji až do vítězství nad nepřítelem .

1

že je tam vláda dělníků a rolníků, která skončila válku , a všechna moc že je v rukou dělnické třídy a chudého rolnictva.

Jednoho dne přišla zpráva, že v Rusku zvítězila revoluce, 2

Jako blesk se zvěst o vítězství socialistické revoluce v Rusku šířila od stavu ke stavu , od závodu k závodu. Dělnice zanechá

i

valy práce, postávaly v hloučcích a debatovaly hlavně o tom , že v Rusku zakončili válku a že tam vládnou dělníci a rolníci.

Nic naplat, že mistři a popohaněči hrozili a skupiny dělnictva rozháněli. Nebojácně jim utrápené textilačky říkaly svou pravdu, že už je dost obětí a hladu a s válkou že se musí skoncovat. 2 Vzpomínky

1

17

Brzy dala správa závodu vyvěsit vyhlášku, že je zakázáno odcházet od stavů a že firma nebude trpět politické debaty, které do závodu nepatří a ruší pracovní kázeň . Výsledek byl

ten, že kolem závodní tabule stály houfy dělnictva a páni si museli vyslechnout výkřiky : V Rusku válku skončili, a tak to musí být i u nás! Máme dost hladu, a ještě páni ujídají našim dětem chléb ! Oni se válejí v zázemí a naši muži a synové krvácejí za cizí zájmy! Mnoho se mluvilo o ruských bolševicích a o Leninovi jako

vůdci ruské revoluce. Šířily se i takové zprávy, že bolševici jsou již na Kladně a přijdou nám na pomoc. Byla jsem jako většina textiláků indiferentní dělnice a o marxismu jsem pranic nevěděla. Cítila jsem jen, že tam v Rusku, kde se dělníci stali pány v závodech a skoncovali

s hroznou válkou, jde také o naše dělnické zájmy. Na východ, 0

k prvnímu státu dělníků a rolníků, jsme my dělnice hleděly

s velkými nadějemi. Mnohem revolučněji reagovali pojizerští skláři, kováci a keramici. Měli silné odborové organizace a byli třídně uvědomělejší než my, textilačky. Docházelo k protestním stávkám za vyšší mzdy a za příděly potravin. Před obecním úřadem v Šumburku se konala demonstrace žen, které žádaly příděl chleba, mouky, tuku aa uhlí. A jak jsme tak stály a čekaly

na návrat deputace, která byla vyslána k starostovi, najednou jsme uslyšely, že se blíží dupot vojenských kroků. Starosta zatelefonoval okresnímu hejtmanovi, a ten sem poslal celou kompanii vojska. Když dorazili na místo, zazněl povel a vojáci se rozestavili do dvou řad před vchodem do obecního úřadu . Velící důstojník si ženy vyzývavě měřil, ale v pohledech vo jáků nebylo nenávisti, naopak. Hleděli na nás, jako by prosili za odpuštění. A když se deputace vrátila aa oznámila, že druhý den přijde mouka a brambory, a velitel dal rozkaz k rozchodu,

bylo vidět,jak se vojákům třásly ruce. Ženy křičely: ,Nebude-li ráno chleba, podíváme se do skladů a přijde nás mnohem víc ! Potom jsme se rozešly. A druhý den byl skutečně chléb a brambory a na nádraží se přidělovalo uhlí. Tak ženy, po vzbuzeny socialistickou revolucí v Rusku, dobyly ještě v době války prvního úspěchu . “ Hrdinství dělnických žen při mírových demonstracích 18

v Praze připomíná soudružka Luisa Landová - Štychová : Vítězství ruské revoluce 7. listopadu 1917, to bylo tak

dojemné ...My jsme se objímali, líbali, my jsme jásali, my jsme kašlali na všechnu bezpečnost, my jsme říkali: tak, nyní jste páni vyřízeni, ted už máte po muzice, ted jsme pány my. A tak se prostě v továrnách sabotovalo, demonstrovalo . Tyhle demonstrace, to nebyla lehká věc. Proti nám postavili vojáky.

Ale naše ženy byly velmi pohotové. Myslím , že to bylo 22. ledna 1918. Ženy napekly placky z toho mála, co měly doma, a navařily kafe nebo čaj, třeba jen z višňového listí a kafe ze žaludů, vybraly tátům z kapes tabák na cigarety, co fasovali ve fabrice, nadělaly cigarety. A takto vyzbrojeny jsme šly

proti vojákům . Oni toho měli už v roce 1918 také dost. Vojáci šli proti nám s bodáky, ale naše ženy se nezalekly, na bodáky jim napichovaly ty placky a rozešly se mezi ně s bandaskami s kávou a čajem . Tak jsme je pohostily a mluvily o sbratření vojáků s lidem a přesvědčovaly je, aby finty zahodili a šli s námi dělat revoluci. A teď se dělníci hrnuli ze všech fabrik

do Prahy na Staroměstské nebo Václavské náměstí. I na mnoha jiných místech to byly hlavně ženy, které strhá valy muže k revoltám a hnaly je do stávek, sabotáží a do demonstrací. Ženy, hrozivé mstitelky svých ve válce trpících mužů aa hladem uvadajících dětí, volaly na stávkách a demon stracích nejhlasitěji: ,Raději konec s hrůzou než hrůza bez

konce! Raději revoluce než pomalé umírání hlady !' Tehdy posílali četníci a policajti ustrašená hlášení svým nadřízeným , že vV Čechách už nejde jen o hladové bouře, ale o nebezpečné politické hnutí.“ Soudruh Karel Verner, který pracoval Vv kladenské Poldině huti, píše ve svých vzpomínkách : „ Když k nám došly první zprávy o nové revoluci v Rusku, rozpoutala se mohutná vlna revolučního hnutí. Vznikaly ne pokoje, vojenská správa u nás na Poldovce i v ostatních závo dech hrozila válečným soudem. Okresní vedení sociální demo kracie bylo bombardováno důvěrníky zezávodů, kteřížádali,aby byl zahájen boj proti hladu a za ukončeníválky.Pod tímto tlakem se soudruzi ve vedení strany odhodlali svolat schůzi důvěrníků ze závodů a funkcionářů strany do Dělnického domu. Oportu 19

nisté ve vedení strany se snažili svést celé jednání na otázky organizační, zásobovací apod. Dojmy, které zanechalo vítěz

ství proletářské revoluce v Rusku v myslích zástupců dělníků, byly však tak mocné, že vedení strany bylo donuceno připustit jednání o revolučních událostech v Rusku. A tak po vzrušu jící debatě došlo k utvoření dělnické rady i u nás na Kladně. * To bylo 18. listopadu 1917. Oportunistům se však podařilo, že členy této dělnické rady byli zvoleni většinou smířlivci z řad dělníků a funkcionářů strany, kteří se pak dali svést poslancem Ludvíkem Austem . Ten neměl ani pomyšlení vést dělnictvo do revolučních akcí.

Byl předsedou okresní vyživovací komise, což byl přece státní rakouský válečný úřad . Vodil pak členy dělnické rady na úřady do Prahy i do Vídně žebrat o větší příděly potravin. Tak se splnilo ,revoluční' poslání této dělnické rady, od které dělnictvo očekávalo, že je povede do bojů za osvobození z rakušácké poroby, z hladu a bídy a za ukončení války. Prosby na úřadech stejně nepomáhaly a dělnictvo se muselo samo, živelnými stávkami, bránit vyhladovování." Rok 1918

Rok 1918 se začíná památnou generální stávkou. Soudružka Růžena Rollová vzpomíná na mohutné demonstrace pražského dělnictva v lednu 1918 :

* V květnu se vytvořila v Praze pod vlivem únorové revoluce v Rusku a zpráv o sovětech dělníků první dělnická rada v českých zemích . Byl to vlastně sbor dělnických důvěrníků některých pražských závodů, samo zřejmě ilegální. Dělnická rada si kladla za úkol burcovat pražské dělnictvo

k aktivní protiválečné a protirakouské činnosti a také se jí podařilo zorga a

nizovat masové vystoupení pražského dělnictva, zejména kovodělníků .

Po perzekuci a odchodu řady důvěrníků a organizátorů těchto vystou pení pražského dělnictva na frontu její činnost značně ochabla. Přes snahu vystupovat revolučně měla tato dělnická rada ve své práci mnoho

nejasností a živelnosti, což bylo způsobeno také tím , že svou činnost rozvíjela za zády pravicového oportunistického vedení sociální demokracie.

Pražská dělnická rada měla určité spojení s dělníky na severu Čech , kladenští dělníci však Ss ní žádné spojení neměli.

20

„ Dělníci vysočanských továren a libeňské Českomoravské odvážně rozněcovali revoluční nálady mezi ostatními pražský mi dělníky. Snad nikdy nezapomenu na pocity, které jsem prožívala, když jsem s ostatními dělníky pochodovala začát kem roku 1918 v pražských ulicích. Na továrnách a veřejných budovách stály připravené kulomety proti demonstrujícím

dělníkům, četníci a policisté ze všech koutů Čech stáli pod mračeni a nepřátelsky hleděli na lavinu dělníků valící se

ulicemi. Tehdyjsem si jasně uvědomila, kdeje moje místo. Náš boj za mír, proti rakousko -uherskému mocnářství, se vystup

ňoval pod vlivem zpráv z Ruska аa stal se osudným pro rakous kou monarchii.“

Koncem ledna 1918 vypukla v Ostravě mohutná stávka, která trvala až do 11. února 1918. Na její průběh na nové jámě v Orlové-Lazích vzpomíná účastník stávky soudruh František Finsterle: „Nás havíře nutili pracovat i v neděli, jen aby císař pán mohl zásobit frontu . Nespokojení horníci se žlutočernými páskami na rukávech kabátu (důkaz, že jsou vojáky rakouské monarchie) byli vysíleni a hladoví. Věděli již, že padlo carské Rusko a že pánem v ruské zemi se stal pracující lid. Vzdor horníků proti kapitalistům i rakouskému mocnářství posilují zprávy o vítězné revoluci ruského proletariátu. A proto odmítá

me i my pracovat. Hned nato však velké plakáty s dvojjazyč ným textem a palcovým nadpisem oznamují vyhlášení stanného práva. ,Kdo z horníků nenastoupí práci do 24 hodin, bude postaven před válečný soud a bude zastřelen !' Do hornické

ho revíru je povoláno vojsko. Jen do Orlové-Lazů uhelný vojenským kohl-kádr' nakomandoval celý prapor. Jsou

to však dobromyslní Bosňáci. Oddíly Bosňáků procházejí hornickými koloniemi s jejich známým : ,hajdy na kuča', nemají však chuti k ostřejším zákrokům . Stávka trvá týden a tuším , že to byl generál Matuschka, vojenský velitel Ostra vy , který dal pokyn k odvolání bosenského pluku a povolání madarských honvédů. Ale ani ti s horníky nic nezmohli. Ráno ještě před rozbřeskem obcházejí kolonie za vedení štajgrů a nutí horníky vylézt z posteli a nastoupit ranní směnu. Podaří se jim jakž takž na ulici vyhnat malé hloučky, které se však >

v šeru rozutíkají, a tak výsledek celé akce se rovná nule. 21

Vzteká se oberleitnant Schrefel, zuří pan závodní Sýkala a jako pominutý skáče vojenský velitel Ostravy generál Ma tuschka .

Stávka v celém revíru trvá již 14 dní. Výhružné vyhlášky vybledly, nebo jsou strhány chlapci z kolonie. V naší zá vodní kanceláři se koná válečná porada. Jsou tu : pan závodní Sýkala, oberleitnant Schrefel, vyšší úředníci závodu aa velitel honvédů. Páni se radi o tom, jak zlomit odpor horníků. Vojenské i správní úřady mocnářství stejně již stržily ostudu , neboť i přes zastrašení stanným právem nikdo do práce ne přišel. Střílet proti horníkům — k tomu již panstvo ted, po vítězství revoluce v Rusku, nemá odvahy. Dezerce na fron tách, uvolnění disciplíny a nejistota, co bude dál, nedává panstvu už odvahu k ostrým represáliím . V závodních sezna mech je zaškrtán každý desátý.. Co s nimi - to nikdo z pánů

neví... Budou pro výstrahu zastřeleni ? Či půjdou do krimi nálu ? Nebo snad na frontu ? O tom se radí pánové horníků na vzrušené noční poradě.

Tu vstane pan závodní Sýkala a polsky praví: ,Górnicy

w sobotę mąjom vypłatę a wszyscy przyjdą do kancelarji na szybie.' (Horníci v sobotu mají výplatu, a proto přijdou na závod do kanceláře pro výplatu .) Pan závodní pokračuje a dává návrh : „A tam je všechny pochytáme a musejí sfárat hned

dolů.' Výborný nápad, pochvalují si páni. Tak se stalo. Přišel den výplaty. Horníci procházejí přes celé nádvoří šachty špalírem vojska s nabitými puškami a nasazenými bodly. Ulička je těsná, že jí projde pouze jedna osoba. Horníci jdou

jeden za druhým ... Bodla vojáků se lesknou na zimním slunci a vždy po několika krocích číhá kulomet ...

Výplatní hala, ve které se normálně vyplácí pro každou směnu zvlášt, je tentokrát nelidsky přeplněna. Je tu namač káno přes 1200 horníků. Přesně ve 14 hodin uzavřeli vojáci oba východy a ke dveřím jsou postaveni 4 vojáci s bodly na puškách. Bočními dveřmi z kanceláře vchází pan závodní, oberleit nant Schrefel, nějaký rakouský feldvébl a výplatní úředníci. Pan oberleitnant povstává a něco křičí německy. Nerozumíme, a proto po ,úřední řeči tlumočí pan závodní. ,Horníci, nena 22

stoupíte-li ještě dnes práci, budete všichni zastřeleni.' Ne domluvil ani když místností zaburácí odpor horníků . Výkřiky : ,Pryč s ním, shodte ho, ať si pro Rakousko kope sám ! '

Situace je kritická. Panstvo u stolu si uvědomuje, že je vlastně ted zajatcem masy horníků. Kdyby se něco stalo tak kam ? Museli by přes masu havířských těl. Ze zástupu někdo zvolá : , Vyrazte dveře, někdo omdlel.' A již se celá masa tlačí k východům . Nečekají ani na výplatu . Ustoupí vojáci aa stáhnou bodla ? Ale masy zezadu se tlačí ven . Válečný

štáb u stolu je bledý a bezradný. Jaké bude východisko ze situace ? Tlak na oba východy zesiluje - dveře jsou vyraženy a vojáci také dělníci bodla stáhli. Konečně nikdo nedal ,befel', a tak se nestřílelo. Bezradný velitel sedí u stolu a musí čekat, až mu 1200 horníků uvolní cestu . Oba vý chody takřka chrlí lidi ven z místnosti. A honvédi i jejich šarže jsou tak překvapeni, že se zmohli jen na chytání utíkají >

cích horníků . Vážná situace se mění skoro v komickou . Jeden

utíká přes plot, jiný se rve s vojákem na nádvoří apod. Dvě stě násilím pochytaných sjelo do dolu a zůstalo sedět pod jámou -

— nešli do pracovních předků. ( Tam ozbrojená moc nemohla a nesměla.) Ještě v noci téhož dne jsou pozatýkáni v bytech

kolonie horníci, kteří byli při předcházející poradě v sezna mech zaškrtnuti. Tito ,desáti' byli posláni na frontu . Vítězství

panstva bylo však již velmi pochybné.' Také v jiných uhelných revírech narůstal odpor. Horníci sjížděli do šachet, ale nerubali. Kolik na lžíci, tolik na lopatu bylo heslem dne. O boji havířů v mosteckém revíru vy práví soudruh Robert Brožík : „ Po říjnu už šlo do tuhého a stávky zprvu jen hladové, jak se jim říkalo, nabyly rázem jiného, politického charakteru. Začalo se sabotovat, v dolech se dělala pasívní rezistence, ulejváctví rostlo , makat pro Rakousko se nám nechtělo. Na šachtějsme fasovali půl kilogramukukuřičnéčižitnéstuch lé mouky týdně, bochánek kukuřičného chleba, trochu brambor, bobů a luštěnin. O nějakém omastku nebylo ani řeči. Mastilo se ,červeným sádlem'— marmeládou, brambory se jedly s ne chutnými povidly, z toho všeho nikdy nebyl cítit tuk. Kdo 23

ještě fáral, dostal misku řepkového oleje, na němž naše mámy kuchařským kouzlem dělaly různé válečné dobroty. Z kávo vého lógru dovedly upéci i celkem dobrou buchtu . Kaše

z ovesných vloček, to byla hotová pochoutka. Vařilo se jen ze samých náhražek, skutečně jedlé potraviny už téměř ne byly ... Na šichtu jsme si nosili chleba v uzlíčku, ten se snědl cestou do práce a v šachtě jsme pak chrupali suché švestky, lusky nebo padavky, které jsme si cestou nasbírali. Starší havíři se oby

čejně dosytili ,tabákem na bagoʻ. Byly i doby, kdy jsme ošidili důlní koně a jejich skromnou dávku ovsa jsme nosili domů a mámy nám z něj po semletí ve šroťáku upekly nějakou tu

placku. Na poli se kradlo obilí a brambory, prostě vše, co noc zrovna dala, ale bylo to spojeno s nebezpečím života. Nejednou se stalo, že nám přitom postřelili, ba i zabili kamaráda — a za

vírání pro polní pych bylo na denním pořádku. Fárat se nechtělo, ale Vv šachtě nás štajgři honili : Jak nedáš dnes aspoň 20 vozů , zavřeme tě, chlape mizerná ! “ řvali na nás. Často se havíř dostal do basy za nesplnění úkolu nebo promeškanou šichtu . Pro tu nás hnali k raportu a o nedělní odpočinek jsi měl postaráno — proseděl jsi jej v závodní base . Přesto naše sebevědomí rostlo, disciplína se uvolňovala , nálada se změnila v živelnější odpor a my jsme se pomalu přestali bát i pronásledování. Honičce s polními i domácími četníky jsme se vyhýbali útěkem do lesů, kde jsme se stýkali s vojáky od zelených kádrů '. Byli to dezertéři, kteří se po dovolené nevraceli zpět ke svým plukům a museli se skrývat v lesích. Vzpoury hlado vých však neustaly. V revíru bylo plno cizího vojska, které každé naše větší shromáždění ihned rozptýlilo. Byli tu Madaři, Poláci, avšak nejzuřivější z nich byli Němci od 59. pluku ze Solnohradu . Řezali jsme se s nimi pak už skoro na potkání, ba i děti je kamenovaly . Všude nás proháněli a z vyššího příkazu nás často doprovázeli až k dolům ; do šachty za námi nejeli, tam se báli. Revolta šla za revoltou , demonstrovalo se i ve vzdálených obcích. Na tábory jsme chodili do Mostu, Lomu a často z Litvínova až do Duchcova, který byl tehdy sídlem Revolučního dělnického výboru. “ 24

Strach před rakouskou soldateskou pomalu ustupoval. V lesích rostly ozbrojené skupiny „ zelených kádrů “ , většinou bývalých vojáků na ruské frontě. Vzpomínka soudruha Jakuba Sedlaříka z Olomouce svědčí

o tom , že na některých místech docházelo ke střetnutí ,,zele ných kádrů “ s ozbrojenými složkami rakousko -uherského režimu. >

Členové ,zelených kádrů prošli většinou ruskou frontou

a někteří z nich byli v ruském zajetí. Přinášeli k nám zprávy

o událostech v Rusku, o Říjnové revoluci. V září 1918 došlo u nás ve Chvalnově k vážné události, při které útočili občané

na četníky. Četníci již dlouho pronásledovali člena ,zelených kádrů ' Františka Kršku, jehož revoluční smýšlení dávno znali. Jeho dopadením měl být likvidován nejen člen ,zelených

kádrů , ale také nebezpečný agitátor. K útočné akci se odhod lali jednoho dne v časných ranních hodinách. Skryli se v blíz kosti Krškova domku a u zahrady čekali, až Krška vyjde. Občanka Marie Kačařová, která četníky zahlédla, varovala jiného zběha, Antonína Herodka. Ten chtěl zorganizovat pro

Kršku pomoc. Přeběhl přes ploty zahradami, ale v blízkosti Krškova domu byl sám chycen . Aby zjistili jeho totožnost, vedli jej četníci ke starostovi Velnerovi, protože občané, kteří se seběhli, nechtěli říci Herodkovojméno. Zpráva o Herodkově dopadení se rychle roznesla po vsi. Kamarádi od ,zelených kádrů dělali hned opatření, aby ho zachránili a aby nebyl z vesnice odveden . Několik jich čekalo se zbraní na kraji

vesnice. Když četníci vycházeli z vesnice, zastoupil jim cestu Jan Herodek a s revolverem namířeným na vrchního stráž

mistra Kolomazníka žádal, aby chyceného propustili. Přiběhl i otec Antonína Herodka a teprve na jeho naléhání se Kolo mazník rozhodl zavést Antonína Herodka domů, aby se prý mohl na cestu obléci a připravit. Přes vesnici je doprovázel zástup lidí, nijak nešetřící nadávkami na četníky. Asi 15 mužů se dohodlo , jak Herodka osvobodí. Vnikli do domu dvorem ,

dostali se až do kuchyně a přepadli četníky. Kolomazník dal sice povel ke střelbě, ale útočníci jeho provedení násilně znemožnili a Herodka osvobodili. Zbití četníci již jen prosili,

aby jim lidé nebrali zbraně, že by na to doplatili svým pro 25

puštěním ze služby. Akce se zdařila, Herodek uprchl, útočníci

se rozešli. A pak bylo už jen vidět četníky, jak se v roztrhaných uniformách a znaveni ztrácejí humny směrem ke Střílkám .

Ve vesnici očekávali lidé represálie. Vytvořily se hlídky. Je jich úkolem bylo hlásit občanům každý příchod vojáků a čet nictva. Avšak k žádné akci už nedošlo . Velitel četnické stanice

Kolomazník se brzy ze Střílek odstěhoval aa až do konce války nebyl klid vesnice žádnou podobnou událostí porušen . K podobným událostem došlo také v sousední obci Zástřizlí. I tu se občané dopustili na četnících násilí.“ Přiblížil se říjen 1918.

Dne 14. října došlo na řadě míst k vyhlášení samostatné

Československé republiky. Zatímco lid byl připraven a odhod .

lán k revolučnímu boji, buržoazie a její přisluhovači ve vedení socialistických stran dělali všechno možné, aby revoluci za bránili. Také na Kladně byla 14. října 1918 revoluční akce dělnictva zmařena zásluhou oportunistů ve vedení Socialistic ké rady . Soudruh Karel Verner o tom píše :

„ Na Poldovce si dělníci vynutili na správě závodu povolení volit důvěrníky, kteří by dohlíželi na zásobování a stravování dělnictva. Protože v závodě byli na práci nasazeni vojáci různých národností, byli zvoleni jako důvěrníci též Němci

a Madaři a všichni ostře prosazovali naše požadavky. Předse dou důvěrníků byl zvolen madarský voják soudruh Tóth . Tak jako do Prahy a ostatních průmyslových měst bylo též do

Kladna posláno vojsko, které mělo potlačit již zjevně propuka jící vzpouru . Důvěrníci na Poldovce, kteří se nyní častěji scházeli k tajným schůzkám v Dělnickém domě, rozhodli, aby soudruh Tóth jako Madar vyjednal s maďarskou posádkou na Poldovce, aby složila zbraně. To bylo již těsně před 14. říj nem 1918. Madarští vojáci i s velitelem měli válčení už také

dost a byli ochotni zbraně složit. Žádali jen, aby odpovědný člen Národního výboru nebo Socialistické rady, která v po slední době nabývala stále větší autority, přišel a zbraně si jménem orgánu vyžádal. Obrátili jsme se na našeho sociálně demokratického poslance Austa, aby tuto záležitost vyřídil.

Tenhle ,zástupce dělnictva nás přímo vyhnal. Chytal se za 26

hlavu a křičel, že jsme blázni aa šílenci, za které on nikdy jednat nebude.

Tak došlo k revoluční akci dělnictva 14. října 1918, jejíž

vedení převzala Socialistická rada. Avšak i v tomto orgánu byly většinou živly váhavé a oportunistické, které nehodlaly pro sazovat, za co 14. října dělnictvo manifestovalo, totiž vyhnat

Rakušáky z úřadů, zbavit je moci a moc dát do rukou dělnické třídě. “

Lid bojoval, ale neměl revolučního vůdce, jakým byla v Rusku bolševická strana. A tak se stalo, že 28. října 1918,

v den zhroucení rakousko - uherské monarchie , převzala moc v nové Československé republice buržoazie. Františka Hrabál ková a Josef Jodas vyprávějí: „Přišla jsem ráno jako obvykle do města. Všude bylo plno šumu a hluku . Bylo 28. října 1918. Máme prý republiku!

Strhávali jsme rakouským vojákům , zvláště důstojníkům , orlíčky a hvězdičky z uniforem . Chlapci měli hned žebříčky a sundavali rakouské orly na státních budovách . Pak jsme šli vypustit uvězněné dezertéry z vojenského vězení. Ti měli

radost, každý popadl, co měl u sebe, boty obouvali až na ulici. A potom jsme šli zastavit fabriky, Lorenzovu a Färbrovu ,

a vyvěsili jsme na ně prapory . To byl první den svobodné Československé republiky .“ „ 28. října 1918 telefonoval někdo do továrny: ,Rakousko se

rozpadlo, je vyhlášena samostatná Československá republika, je konec války. Okamžitě byly zastaveny stroje, všichni chtěli

ven , nikdo nemohl vydržet v dílně. Je to pravda — či ne ?? Volalo se na všechny strany a všude byla radostná zpráva

potvrzována. Všechno se hrne ven a čeká, až vyrukuje Mora vina. Za chvíli už se valí ze všech stran masy lidí do vnitřní

Prahy. Rakouské prapory a orlíčky jsou strhávány, německé nápisy začerňovány . Buržoazie se snažila vtisknout 28. říjnu ráz nevinné národní veselice. A to se jí vcelku podařilo. Avšak už 28. října se mezi

dělníky ozývaly hlasy volající po skutečné revoluční akci. Soudruh Karel Šmidrkal vzpomíná:

„ Slavný 28. říjen se vyznačoval shazováním státních znaků.

Lezli jsme jako opice po žebřících a římsách , abychom se 27

ke znakům dostali, a neuvažovali jsme, jestli spadneme. Byly i takové hlasy, že znaky nejsou to hlavní, že je nutno shodit

především ty, kteří nesou za všechno odpovědnost, odstranit je, protože jinak lépe nebude. Často jsem si později na tato slova vzpomněl, jak byla pravdivá. Dvouhlavý orel spadl, ale nepřátelé lidu a nového řádu zůstali.“

Dělníci přivítali vyhlášení samostatného Československa a konec války s velkým nadšením. Věřili však, že to bude republika skutečně lidová, sociálně spravedlivá nebo dokonce socialistická, která uskuteční i jejich oprávněné požadavky. Také se jim podařilo v prvních týdnech po říjnovém převratu prosadit řadu důležitých sociálních vymožeností a zlepšení. Soudružka Karla Pfeiferová vzpomíná, jak tomu bylo v sever ních Čechách :

„ Přišel 28. říjen a vyhlášení československé samostatnosti. Nadšení bylo nepopsatelné a Tanvaldsko nikdy dříve nespatři lo takové masy lidu jako v tento den, kdy ze všech stran

proudily průvody na hřiště v Šumburku. V průvodech se zpívaly revoluční písně ,Pryč s tyrany a zrádci všemi', ,Milión paží v tmách se vzpjalo' a na zahájení táboru se přímo po svátně zpívalo ,Kde domov můj'. Radostné nadšení z vy hlášení československé samostatnosti nemělo konce, tátové

zvedali své děti a objímali je, ženy plakaly pohnutím. Mládež se pak každý večer scházela k lampiónovým průvodům. Na závodech mezi dělnictvem vyvolalo skončení války a vy hlášení československé samostatnosti velké revoluční hnutí.

Byly zvoleny dělnické důvěrnické sbory a konaly se konfe rence důvěrníků, na kterých byly formulovány požadavky. Dělnictvo si vynutilo okamžité zvýšení mezd a uznání důvěr níků, kteří měli velkou váhu a pravomoc. V celé tanvaldské oblasti byly uzavřeny kolektivní smlouvy mezi odborovými svazy a zaměstnavateli.

Dělnictvo sledovalo zprávy ze sovětského Ruska, kde došlo ke zkrácení pracovní dobya k zrovnoprávnění žen aa mládeže. Všichni pracující byli naplněni vůlí jít cestou ruského prole tariátu a vydobýt si spravedlivý socialistický řád bez vy kořisťovatelů a útisku. Podnikatelé byli proti jednotné bojové vůli dělnictva a jeho důvěrníků bezmocni. Textilákům se 28

poprvé dostalo všeobecného zvýšení mezd, začalo se jim platit za čištění strojů a za hodiny čekání na materiál a opravy, dostali příděl mýdla na mytí podlahy a v továrních bytech

bylo zavedeno elektrické světlo. To byly velké vymoženosti a vzpomínám si, jak bojovné byly závodní schůze a s jakým nadšením přijímalo dělnictvo ujištění důvěrníků, že i u nás bude socialismus a svoboda pracujících navždy zajištěna.“ „ Po převratu 28. října jsme nechtěli čekat se založenýma rukama na splnění slibů ,“ pokračuje ve vzpomínkách soudruh Verner, „ přestože všeobecně převládla smířlivost k české buržoazii. Hněv lidu byl záměrně obracen proti rakušácké, německé a maďarské buržoazii. V organizacích strany i v od borech nastal čilý ruch, schůze stíhala schůzi. Byla zavedena

osmihodinová pracovní doba. Na všech šachtách a závodech byly ustaveny důvěrnické sbory a jejich vedoucí byli nazváni podle ruského vzoru ,lidoví komisaři'. Správy závodů byly donuceny upravit pracovní poměry a přiměřeně zvýšit mzdy. Nenávidění ředitelé závodů a přisluhovači kapitalistických

vydřiduchů museli být propuštěni. Ve vrátnicích závodů byla umístěna dělnická kontrola.

Projevilo se brzy, že česká buržoazie nelibě nese naši činnost.

Proto k nám byli vysíláni sociálpatriotičtí emisaři, aby nám napravovali hlavy. Tak když jsme v Poldovce a ostatních hutích zahájili osmihodinovou pracovní dobu, přispěchali dr. František Soukup a Antonín Němec a přesvědčovali nás, že tak postupovat nemůžeme, že máme čekat, až naše poža davky budou uzákoněny, že rozbíjíme republiku, když samo volně a bez zákonného ustanovení zavádíme osmihodinovou

pracovní dobu a jiná opatření na závodech , která přísluší vládě. Nemohli nám ovšem již zvrátit naše rozhodnutí ani ostatní usnesení důvěrníků dělnictva, protože ta již byla za spontánního souhlasu dělnictva provedena. Třídně uvědomělí dělníci si začínali uvědomovat, že nová

republika není republikou lidovou, ale republikou kapitalis tickou. O svých dojmech po návratu z vojny vypráví i soudruh F. Mach, který byl jako důvěrník v Českomoravské Kolben Daněk poslán z trestu na frontu : „ Náš příchod domů, do Prahy, byl podivný, jiný, než jsme 29

čekali. Většina vezla domů těžce sehnaný pytlíček mouky, kousek slaniny, několik vajec, nějakou konzervu , erární deku a podobně. To všechno i se zbraněmi nám brali na nádraží

přičinliví sokolíci, kteří si, jak známo, většinu z těchto věcí, údajně zabavených pro republiku, nechávali pro sebe. Páni důstojníci, kteří si vezli napěchované kufry, byli něčeho

podobného ušetřeni. Vůbec jsme si představovali, alespoň my, socialisté, tu novou republiku úplně jinak , než jak potom vypadala. Vždyť se změnilo tak málo ! Tu a tam místo německého fabrikanta

a německého pohůnka český fabrikant a český pohůnek, tu a tam zmizel německý nápis nebo se k německému přidal také český, někde ani to ne. Drahota byla pořád stejná jako za války. Jestli prodával předražené sádlo Němec nebo Čech, pracujícímu člověku to bylo jedno, stejně na ně neměl peníze. Staronové panstvo v závodě nemělo velkou radost z toho, že jsem přestál útrapy rakouských front aa vrátil se živ, i když už ne úplně zdráv. Devatenáctý rok přinesl první vážná střet nutí mezi vedením závodu a dělnictvem . Stejně tak začaly

vzrůstat rozpory mezi prostým členstvem sociální demokracie a jejími předáky. Každý z nás cítil, že to není ta republika,

jakou jsme si přáli, že toto je republika kapitalistů, a my jsme přece bojovali za republiku dělníků aa pracujícího venkov ského lidu .“

„ Velmi brzy se začala projevovat nespokojenost i s pováleč

nou politikou sociálně demokratických vůdců ,“ doplňuje soudruh František Porkát. „ Pracující lid poznával, že se vcelku nic nezměnilo, a také to otevřeně při různých příležitostech hlasitě vyslovoval.

Jako člen krajského výboru jsem chodíval referovat na členské aa veřejné schůze, kde jsem se s touto nespokojenosti setkával. A protože jsem byl truhlářský dělník, cítil jsem sám

na sobě tíhu poměrů a byl jsem s politikou strany rovněž nespokojen. Svou nespokojenost jsem jednou na schůzi vy jádřil takto : „Máme sice svobodu, máme svou samostatnost

a mladou republiku, ale kromě toho, že se odstranily orlíčky a „ šiltrhausy' (strážní budky vojáků) byly z černožlutých pře

třeny na červenobílé, dohromady se nic jiného nezměnilo. 30

Musíme se s našimi zaměstnavateli i nadále hádat o každý haléř, v našich rodinách je ten starý nedostatek, jako byl za Rakouska, a nám dělníkům ta nová republika a takzvaná svoboda nic nepřinesly." Již několik prvních měsíců života samostatné Československé republiky přineslo pracujícím trpké zkušenosti. Na druhé straně vojáci z ruské fronty, zajatci i první čeští a slovenští komunisté, kteří se vraceli z Ruska v letech 1918 a 1919, šířili

mezi lidem pravdu o Říjnové revoluci, o bolševicích a sovět 0

a

ském Rusku. A tak — jak vzpomíná soudruh Ludovít Benada „ stále více a více českých i slovenských dělníků, stále více

členů sociální demokracie si kladlo otázku : proč se nezměnily poměry u nás tak, jako se změnily v Rusku ?

Pracujícím v Československu se splnily jen některé sociální požadavky, ale ve státním aparátu se nezměnilo téměř nic, jen to, že několik kompromitovaných lidí, kteří se dopustili zločinů v době války, opustilo Československo. My o této změně říkali: ,Starý vergl, nová klika, to je naše republika.' A bylo tomu skutečně tak, protože kapitalisté dále vykořistovali děl níky, velkostatkáři, třebaže byly zrušeny tituly baronů aa šlech ticů, zotročovali dál deputátníky a zemědělské dělníky.

A vlastně byla naopak utvořena nová šlechta ze zbytkových velkostatkářů , kteráhlavně na Slovensku zabrala tisíce hektarů

půdy, jako například na Žitném ostrově. A kdo vlastně byli tito kolonisté ? Byly to protekční agrární živly, advokáti a monarchisté, z kterých se přes noc stali národní demokraté nebo agrárníci.

Dělníci a malí rolníci byli nespokojeni a dožadovali se svých práv. Dělníci žádali zvýšení mezd, znárodnění průmyslu ; drobní rolníci volali po pozemkové reformě. Nespokojenost se zvyšovala každým dnem a projevovala se stávkami. Vládní kruhy a zrádná sociální demokracie ohlupovaly lid nacionalistickými frázemi a stále jen slibovaly, že republika je ještě mladá a vláda prý nemá čas na upravení poměrů ; všechno prý se časem zlepší. Avšak zprávy, které pronikaly z mladého sovětského Ruska, kde ještě zuřila občanská válka, velmi působily na dělníky a drobné rolníky. Největší vliv měla zpráva o tom, že závody 31

a továrny byly postaveny pod kontrolu dělníků a že kapitalisté byli odstraněni, že byl vydán dekret o půdě. Půdu dostali malí a střední rolníci, banky a železnice přešly do rukou státu, starý kapitalistický státní aparát byl rozbit. Budoval se

socialistický společenský pořádek. Tyto zprávy jsme se doví dali od zajatců, kteří se vraceli z ruského zajetí. Naši dělníci a drobní rolníci schvalovali činy ruských dělníků a rolníků. Na

závodech jsme diskutovali o vymoženostech ruského proleta riátu a uvažovali o tom , proč také my nemůžeme pracovat bez

kapitalistů, proč nemůžeme sami řídit závody, tak jako dělníci v sovětském Rusku .“

32

SPOJTSE

M H E Z SE

V

KAR

ELM

AR

Odznak příslušníků sociálně demokratické levice, jímž pravičáků .

se odlišovali od

BY

Manifestace pražského lidu 28. X. 1918.

Povalení mariánského sloupu v Praze .

Avšak zatímco lid bouřil v ulicích republiky, k moci se drala buržoazie.

2€

Po vzoru revolučních orgánů v Rusku začínala levice i u nás zakládat dělnické rady.

Kazas yepid

Hlasovací lístek pro volbu „Místnídělnické rady " Rozdělov.

Obec

ettiler fr

i . Jméno .

90g

Najprtare cu 8gb

2 Jméno 3. Jméno

Hamour Kor Go5 Indore etung

4. Jméno

5. Jméno 6. Jméno

St Po 87 at st us 6 a ft ri tt Jmi t vo mi r 7. no Roeh .

L

8. Jméno

9 Jméno C Preta Perola

S 4 8

10 Jméno .e Steluineko etuk 11. Jméno

Estetne Port

to

12. Joéno

13. Jméno.

fotoracck etut och

14 Jméno...........

1

。

MEZINÁRODNI MARXISTICKE SDRUŽENI AKADEMIKU

Odznak Mezinárodního marxistického sdružení .

PRVNIMAJ ob SRO kave

De

# 1-9-1-9 . Ideové vyzrávání levicového proudu v sociální demokracii dokumentují i obálky prvomájových listů z roku 1919 aa 1920.

1.MÁJ 1920 మ

liv

e longa

Na zářijovém sjezdu 1920 schválili delegáti postup sociálně demokra tické levice. C

Za marxistickou levici Vy a my pro vždycky různými cestami vy a my

pro vždy již různý národ . S. K. Neumann

Chceme-li se vmyslit co nejdůvěrněji do zrychleného tepu let 1919–1920, zalistujme nejdříve v knize Ivana Olbrachta „ Anna Proletářka " :

„ ... Radost z povalené minulosti vyprchala a prsa zástupů se začínala dmout touhou po radosti budoucí. Neboť na cihlo vých cimbuřích moskevského Kremlu vlály rudé prapory . A prapor se srpem , kladivem a vycházejícím sluncem byl

vztyčen na dobyté tvrzi carského sela. Ať žije Lenin! On, který vyřkl slovo o tygřím skoku. V továrnách bylo tehdy rušno. Dělníci přicházeli do práce již poučeni. Neboť již ráno doma, při snídani, těkaly jejich oči po řádcích novin a zatím co pravice střídavě sahala po hrnci s kávou a po skrojku chleba, levice držela papír, vonící ještě tiskárnou . Jez, jez, přijdeš pozdě, zlobily se ženy a mužové

strkali časopisy do kapes, vybíhali na ulice, skákali do přecpa ných vozů elektrických drah a ještě v nich, mezi čímsi rame nem, přimáčklým na jejich bradu, a svým nosem, pokoušeli se číst. Neboť svět byl v pohybu. A ten už neurčovali diplomati a generálové se zlatými límci, nýbrž dělnické zástupy. Mnichov a Německo, Finsko, Estonsko, Itálie. A Rusko. Hlavně ono. RSFSR, písmena, která si bude nutno navždy zapamatovat. Debatovalo se v tlačenici elektrických vozů a ranních vlaků .

Vyměňovaly se zprávy při mírném poklusu od stanic poulič ních drah k tovární bráně. Pronášely se závěry při převlékání

před skříňkami s pracovním oděvem s jednou rukou v rukávě modré haleny a s druhou hledající otvor. A mezi slévačskými formami závodních sálů a jejich kovadlinami, mezi kuplovna 3 Vzpomínky

33

mi, siemenskými pecemi, uhelnými skladišti a pískovnami si vyměňovali názory nadšenci i pochybovači, lidé poučení i ne vědomí. Ve všech továrnách tak bylo, u soustruhů, pil, hladi ček, uu barvířských stolů, vrtaček, u pecí, měsidel a sít, u krempli a selfaktorů . Tkalci si za řevu stavů křičeli do uší nové zprávy

a dívky v expedicích a balírnách, překládajíce hbitými prsty papír a staniol, se více než o to, je -li ten Růženin brunet či blondýn, zajímaly, je-li sokol či jednotář. Neboť světem šla revoluce.

Schůze byly tenkrát bouřlivé a plné vzruchů... " Z prvních zkušeností dělnické třídy v novém státě a z bouř livých diskusí o socialismu a o politice sociální demokracie rodil se v našem dělnickém hnutí nový, revoluční proud. Mezi členstvem sociální demokracie začaly narůstat sympatie

pro marxistickou levici. Leč dejme slovo pamětníku těcht dramatických dob soudruhu Martinovskému z Benátek : „Když ve volbách v roce 1919 zvítězila sociálně demokra

tická strana a přišla Tusarova vláda, věřili jsme, že bude obhajovat naše požadavky. Ale soudruzi, kteří se dostali do

vlády, zapomněli, že pocházejí z dělnického pytle, zapomněli na to, že jejich předkové nebo jejich rodiče žili jako deputátníci >

nebo jako dělníci v závodech aa že měli bídu. Sklouzli po parke tách v parlamentu a v ministerských křeslech a klaněli se bur a

žoazii. A z toho právě vznikly neshody, protože předáci sociálních demokratů místo aby dělali to , co nás učili, když jsme byli ještě v sekci mládeže, sloužili nyní kapitálu a na nás jednoduše nepamatovali. Nálada řadových členů sociální demokracie se úplně liši la od nálady většiny funkcionářů, starších sociálních demo kratů, kteří byli u nás skoro vesměs zaměstnanci okresní nemocenské pojišťovny. Ti měli názory takové, jako měl Tusar

nebo jiní funkcionáři sociální demokracie, kteří byli v popředí. ta měla jiný názor; klonila se k levici sociálně demokratické strany, zvláště když jsme se dozvě děli o vývoji v sovětském Rusku. To nás též inspirovalo k tomu, abychom nevěřili našim sociálně demokratickým

Ale masa dělníků

vůdcům . Poznávali jsme stále více, jak hluboký byl rozdíl mezi

jejich slovy a činy.“ 34

Lidé nechtěli žít dále postaru. Avšak revoluční strana, která jedině by mohla vést a organizovat boj za nový život, tehdy ještě neexistovala. „ To bylo to nejhorší, co mohlo v dělnickém hnutí být — že tady byla masa dělnictva a neměla vedení,

vypráví soudruh Vojtěch Janovský z Tábora. „ Zpočátku to všechno vypadalo slibně. Po osmnáctém roce jsme ani nestačili

vyplňovat legitimace jak stranické, tak odborové — a to nejen v Táboře, ale i v okolních vesnicích . Též obecní volby dopadly na Táborsku pro sociální demokracii velmi dobře. Například

v Čelkovicích, kde jsem tehdy bydlel, dostali jsme z 15 man dátů 10, v Řečicích z 18 mandátů 15, v Čekanicích z 15 man

dátů 12 atd . Hodně hlasů jsme dostali i v zapadlých vesnicích. Veliký vliv na poměry u nás i na vývoj situace měla Velká říjnová revoluce. Věděli jsme, že v Rusku byly vzaty šlechtě

velkostatky a že půdu dostali zemědělci. Věděli jsme, že továrny nepatří dále kapitalistům , ale že je vzali do svých

rukou dělníci. Začali jsme se toho též dožadovat na členských schůzích a ptali jsme se, proč se u nás nic takového neděje. A nejen to. Představte si, že všude bujela v pravém slova

smyslu šmelina. V obchodě potraviny nebyly, ale u velkých sedláků se za drahé peníze nebo za různé věci sehnalo všechno. Na pultech v krámech nebylo nic, ale pod pultem se zboží schovávalo. Byli jsme nespokojeni, ale nikde jsme nenacházeli oporu .

Ale již v roce 1919 se u nás začala tvořit levice. Nebyla ještě

organizovaná. Vznikala ale proto, že jsme se my, dělníci, dožadovali plnění slibů, které nám byly v roce 1918 dány a které se neplnily. Později, v roce 1920, jsme již v Táboře vydávali levicový časopis ,Snaha '.“ Obraz ostrých potyček mezi pravicovými vůdci a sociálně >

demokratickým členstvem Libně, proletářské čtvrtě Prahy, oživuje vzpomínka soudruha Čeňka Hrušky: „ Již od roku 1919 se v Praze scházeli pražští sociálně demokratičtí důvěrníci ze závodů i z organizací na debatní večery, na kterých se diskutovalo o politice sociálně demokra

tických vůdců , o Říjnové revoluci, o diktatuře proletariátu , o Leninovi, o bolševické straně. Na těchto debatních večerech 35

se ideologicky připravovala činnost levicových skupin v sociál ně demokratické straně.

Již v říjnu 1919 se v Libni sešla skupina pěti soudruhů — tři českoslovenští rudoarmejci, kteří se vrátili ze sovětského Rus ka, člen závodního výboru ze závodu Českomoravská soudruh František Mach a jedna soudružka

aby vytvořili skupinu,

která by organizovala levici v sociálně demokratické straně v Libni. Všichni společně navštěvovali sobotní debatní večery v Lidovém domě v Hybernské ulici v Praze aa řídili se pokyny, které zde dostávali. Tato skupina za pomoci soudruhů ze všech organizací v Libni utvořila pozdější okresní akční výbor a s jeho pomocí ve velmi krátké době získala naprostou většinu v so ciálně demokratických organizacích v Libni. Již v únoru 1920 akční výbor sociálně demokratické strany v Libni postavil na kandidátku do parlamentu svého kandidáta soudruha Fran tiška Macha. Libeňští soudruzi na ústředním výboru sociálně

demokratické strany kategoricky žádali, aby soudruh Mach, člen závodního výboru v Českomoravské, byl za Libeň navržen na kandidátku do Národního shromáždění na zvolitelném místě.

To byla rána proti pravičáckému vedení v ústředním výboru sociálně demokratické strany. Vždyť předseda strany Antonín Němec byl ještě za Rakouska volen v Libni do rakouského parlamentu a nyní libeňští sociální demokraté nechtěli, aby je v parlamentu zastupoval, a žádali, aby místo Němce byl kandidován ze závodu Českomoravská soudruh Mach. To byl

velmi silný útok libeňské levice proti předsedovi strany i proti většině pravičáckých vůdců sociálně demokratické strany. Pravičácká většina ústředního výboru sociálně demokratické strany se zhrozila tohoto návrhu. Nastalo vyjednávání mezi členy akčního výboru v Libni a ústředním výborem sociálně

demokratické strany. Pravičácipřesvědčovali soudruhyz akční ho výboru sociálně demokratické levice o tom, že Antonín

Němec je zasloužilý člen strany, že v Libni vždy kandidoval

do rakouského parlamentu a že není možné, aby nebyl nyní postaven v Libni za kandidáta do československého parla mentu . Soudruzi v Libni od svého návrhu neupustili, ale

pravicový ústřední výbor se přes protesty soudruhů z levice 36

usnesl, že kandidátem za Libeň do Národního shromáždění

bude Antonín Němec . Tím se ještě více prohloubil rozpor mezi levicí sociálně demokratické strany v Libni a pravičáckými

vůdci. Vítězství pravicových vůdců v otázce kandidátky Němce - to bylo Pyrrhovo vítězství. Bylo totiž velmi krátkodobé a přineslo absolutní porážku pravici na okresní konferenci sociálně demokratické strany v Libni, která se konala asi za dva měsíce po volbách. Na této konferenci v červnu v roce 1920 byl – a to za přítomnosti předsedy ústředního výboru sociálně demokratické strany Antonína Němce, senátora Kouši a celé řady pravicových vůdců zvolen úplně levicový okresní výbor sociálně demo kratické strany. Předsedu sociálně demokratické strany Němce, senátora Koušu i druhé pravicové vůdce, kteří zde byli pří

tomni, delegáti ostře kritizovali za politiku, kterou prováděli v době první světové války. S kritikou delegátů si tito staří vůdcové sociálně demokratické strany prostě nevěděli rady. Bylo to vidět z výroků senátora Kouši, který na adresu kritizu jících dělnických delegátů zoufale volal: ,A co jsme tedy,

soudruzi, měli dělat ?“ Odpověď na toto volání byla jedno značná: ,Měli jste dělat to, co dělali bolševici v Rusku .' Tak

pádná byla odpověd libeňských soudruhů pravicovým vůd cům, kteří zde v proletářské Libni na okresní konferenci sociál ně demokratické strany utrpěli drtivou porážku. Tak rychlý byl vývoj revolučního hnutí v sociálně demokratické straně.“

Poměrně silné pozice podařilo se pravičákům udržet na Plzeňsku, především v samotném městě. Ale i zde se začínala rozvíjet opozice, jak svědčí slova soudruha Zdeňka Bludov ského: „ U nás na Plzeňsku se ustavovala levice živelně. Byla to nesourodá frakce uvnitř sociálně demokratické strany a

měla poměrně slabé pozice. V březnu 1919 bylo ustaveno družstvo časopisu Pravda, které dosáhlo toho, že v Plzeňském kraji se okolo Pravdy začalo soustředovat stále více dělníků. Pravda se hlásila k Říjnové revoluci, ke III. internacionale, zásadně odmítala politiku třídní spolupráce s buržoazií a žádala, aby dělnictvo ustavovalo revoluční dělnické rady, které měly být jakýmsi hlavním orgánem celého boje s pravico vými vůdci. 37

Chyba, velká politická chyba byla, že Pravda byla v květnu 1919 zastavena. Stalo se tak po jednání pravicových sociálních demokratů s levicovými soudruhy. Domnívám se, že to byl jeden z těch známých tahů pravičáckých vůdců, kdy byli levicoví soudruzi oklamáni, protože sociálně demokratičtí

vedoucí činitelé na Plzeňsku byli mistři v pletichářství. “ Také soudruh Josef Kratochvil vzpomíná na události na Plzeňsku : „ Tady v Plzni nebylo tolik bouřliváků jako na

Kladně. Na Kladně šla celá řada schopných funkcionářů s levicí, kdežto u nás jen prostí lidé, levici vedli lidé Zz fabrik .

Ani jeden tajemník strany nebo význačný funkcionář, ať to byl Marek, Pik, Habrman, Řeháček , nešel s levicí. My, kteří jsme se hlásili k levici, jsme se s nimi na schůzích

potýkali. Oni neměli za sebou většinu. Aspoň pokud já jsem

byl v Košutce, v Bolevci a na Roudné, nikde nezískali pravi čáci většinu legální cestou. Buď to bylo napůl, nebo jsme měli většinu my, ale oni potom použili teroru . Rozvinuli proti

nám celé tažení. Ze strany nás vylučovali jednoduše dopisem nebo nám oznamovali, že už na schůze nesmíme, protože jsme

levičáci a že oni nenechají rozbíjet stranu, ačkoliv ji rozbíjeli sami. Když byly schůze místní organizace sociální demokracie, museli nás vylučovat třeba i třikrát. Na takové schůze poslali

župního tajemníka Marka (to byl nohsled Pika a Habrmana ), poněvadž to bylo pod jejich důstojnost, aby oni, samotní mocipáni, na takové schůze chodili. Tajemník Marek řečnil a zesměšňoval nás. Říkali nám, že jsme hloupí kluci, kterým

teče mléko po bradě, že nemáme zkušenosti. Ale hlasování jim přesto nevycházelo. Jednou svolali schůzi, a když nezískali

většinu ani potřetí, tak nás likvidovali takovou suchou cestou . Oznámili nám dopisem : jste vyloučeni! To byla demokracie ! A tím, že oni měli moc, protože fabrikanti šli s nimi, že hrozili

dělníkům propuštěním z práce, tím nakonec mnohdy pro sadili.

Uvedu jeden příklad. Se mnou dělal Rudolf Soukup ,

zedník, který šel s námi a byl na ustavující schůzi levice. Za měsíc přišel a plakal: ,Já, soudruzi, u vás nemohu být. Pravičáci ho pronásledovali, zavolali si jeho ženu, jeho bratra, který byl tesařem , a řekli jim, jestli nevystoupí z levice, že zničí a vyhodí 38

z práce nejen jeho, ale celou rodinu, zaměstnanou ve škodovce. A on ustoupil.“ Ve většině sociálně demokratických organizací rostla levice.

To, jak zvítězila v Pcherách na Kladensku, líčí soudruh Franti

šek Koutecký:„Před sjezdem strany v září jsme svolali schůzi na Kovárnu, abychom zde zvolili za naši organizaci delegáta na sjezd . Na schůzi přijel zástupce kraje František Maršík a my jsme čekali, jak vystoupí - ale on nás chtěl přesvědčovat, abychom na sjezd delegáta neposílali. Na schůzi byla tehdy veliká účast. Vždyť naše tehdejší organizace měla víc než devět set členů. Jenom tři členové se na schůzi přiklonili k názoru referenta z kraje. Všichni ostatní hlasovali pro to,

abychom vyslali na sjezd našeho delegáta. Tím bylo potvrzeno , že většina členů strany, a v naší obci se dá říci i většina oby vatel, se přikláněla k revoluční vlně, která stále ještě procházela naší republikou . Velikým příkladem pro nás pro všechny byla socialistická revoluce v Rusku .“

Za levicí šlo i členstvo z okresů výrazně zemědělského charakteru . „ Náladu lidí přirozeně ovlivňovaly i hospodářské

a sociální podmínky,“ vzpomíná soudruh Bedřich Štastný. „ Na mělnickém okrese bylo tehdy téměř sto statkářských dvorů , takže zde byli především zemědělští dělníci. V každé

vesnici byl nejméně jeden dvůr, v některých dva i tři dvory. Na dvorech žilo 10–20 deputátnických rodin, vedle toho zde pracovalo 20-50 sezónních sil, většinou žen. Zemědělské děl

nictvo na dvorech bylo placeno, abych to řekl jedním slovem , hanebně.

Postavení ostatního dělnictva, např. stavebního, nebylo o mnoho lepší. Naopak bylo ještě horší o to, že práce nebyla. A tak si dovedete představit náladu lidí, kteří přišli z války a na sebe neměli nic než nějaký ošoupaný kabát a vojenská roz křápaná bagančata, a v tom museli dvakrát týdně štrádovat do Mělníka z vesnic třeba deset kilometrů, dát si potvrdit kartičku o nezaměstnanosti, aby dostali pár korun podpory. Práce bylo maloučko aa byla špatně placena, takže nebylodivu, že když se

lidé dovídali 0o Říjnové revoluci, pronikala i u nás stále myš lenka, že je nutno zvítězit nad pány.

Nespokojenost s poměry zde rostla a bylo zapotřebí jen té 39

pověstné kapičky vody do plné sklenice, aby se hněv rozlil. To se stalo v červenci 1920, kdy v Liblicích nájemce dvora Smrčka vyhodil z bytu jednoho deputátníka. Bez jakékoliv agitace to rázem na celém okrese vzplanulo a lidé ze všech vesnic spon tánně táhli do Liblic, že tam udělají pořádek. V neděli, to bylo asi 18. července, tam byl tábor lidu, na který byli dovlečeni ti nejhorší kulaci a stvůry. Tam museli kleknout, odprosit za všechno zlé, co lidem prováděli, a slíbit, že se polepší. Deputát níka, kterého Smrčka dal nastěhovat do prasečího chlívku,

lidé přestěhovali do velikého a přepychového bytu pana Smrčky. Tábor jinak probíhal klidně aa lidé už se sbírali domů, když najednou někdo donese zvěst, že nějaký chlap praštil kamenem do hlavy sekretáře zemědělského dělnictva. Průvod se začal vracet, začala tam bitka. A ve středu přitáhlo do Liblic kolem 10 000 lidí; přišli též lidé ze sousedních okresů. Na okres

mezitím přibylo vojsko z Litoměřic, protože státní aparát nesložil ruce v klín, a když jsme přišli do Liblic, vystoupili proti nám četníci. Zbraně však nemohli použít, protože je

v mžiku masy doslova zaplavily a zbraně jim vzaly. Když se pak proudy lidí pozdě odpoledne rozcházely domů, táhly přes jednotlivé vesnice a zastavovaly se u jednotlivých kulaků. Ti tehdy leccos slízli, někteří i hodně, a tak slibovali a dušovali se,

že uzavřou s dělníky kolektivní smlouvu a že jim zvýší mzdy. Za necelý týden začalo na Mělnicku zatýkání. Odvezli nás tehdy na Pankrác. Bylo nás asi čtyřicet. Proti nám se totiž tehdy postavilo pravičácké vedení strany a Rudolf Bechyně dokonce napsal do týdeníku ,Září článek : , Výstraha, jež sluje Mělník ! " Agrární ministr vnitra si asi dobře všiml, že Bechyně tam říká – jen si s nimi dělejte co chcete, my s nimi nemáme nic spo lečného - a to stačilo. Na Pankráci jsme byli asi tři neděle, a možná, že by nás tam byli drželi hezky dlouho nebýt toho,

že se za nás postavil sbor pražských důvěrníků u Zábran ských.

Červencový boj na Mělnicku skončil porážkou. Ale neklesli jsme na mysli a byli jsme bohatší o řadu zkušeností. To také vysvětluje, že organizace strany zde stály většinou za levicí ... Když byl připravován XIII. sjezd strany, měli jsme ii my 40

volit delegáta. Podle směrnic se na tisíc řádně platících členů volil jeden delegát na sjezd strany. My jsme sicena mělnickém okrese měli hodně členů, ale nebyli řádně evidováni — tenkrát nebyl takový pořádek, jako je dnes v komunistické straně, kdy je každý člen přesně podchycen . Tehdy ani žádná organizace

nestačila zvládnout ten nával. Sekretariáty, které měly všechno zpracovat a vystavovat legitimace, to také nestačily, aa tak byl

v registraciznačný nepořádek. Mělnickému okresu byl přiznán pouze jeden delegát, jako by tady bylo jen tisíc řádně platících členů. Ovšem v tom měli asi prsty pracovníci na ústředním

sekretariátě, kde byli sami pravičáci. Věděli už z dřívějších bojů, že mělnický okres je levý, a předpokládali docela opráv

něně, že bude volit levého delegáta. Proto nám přiznali právo jen na jednoho delegáta. Okresní konference navrhla za celý okres jako delegáta mne. Ve všech dělnických organizacích jsem byl zvolen bez námitek, pouze v městě Mělníku, kde v organizaci sociální demokracie bylo několik pracovníků z ne

mocenské pokladny a státních zaměstnanců – a to byli pravi ozvaly se námitky. Ale i tam většina hlasovala pro levici, a tak jsem byl i zde zvolen . Postup volby byl tehdy ta kový, že okresní organizace dostala od ústředního sekretariátu zprávu , na kolik delegátů má právo. Okresní konference navrhla pak delegáta — i když byl návrh jen na jednoho dele čáci

a

gáta, mohla navrhnout kandidátů více a členstvo si z nich

mohlo vybrat. To se však na Mělnicku nestalo, tady byl na vržen pouze jeden delegát. Návrh na dalšího delegáta nepřišel ani v průběhu voleb. Tak jsem byl zvolen až na těch několik

hlasů v Mělníku jednomyslně. Přiznám se, že jsem měl velikou radost, protože jsem to považoval pro sebe za velkou čest.

Také jsem si umiňoval, že na sjezdu pravdivě vylíčím , jak to na mělnickém okrese vypadá, jaká je tady revoluční situace

a že zdůrazním i požadavky zdejšího lidu, zejména nutnost vyvlastnit a parcelovat půdu . Musím připomenout, že tzv . zákon o zabrání velkostatků existoval už přes rok, ale nikde se neparcelovalo. Přitom už vznikaly zbytkové statky, např. takový Štěpánek dostal tady na mělnickém okrese zámek a zbytkový statek v Libiši, ale lidé nedostali doposud nic . Tak jsem si umiňoval, že to na sjezdu povím .“ >

41

Jak rostla levice v severovýchodních Čechách, popisuje soudruh Petr Pech z Hradce Králové :

„ V bývalém Hradeckém kraji se již dva měsíce po sociálně demokratickém sjezdu v prosinci 1918 ukázala nespokojenost s vedením strany. Projevila se v prohlášení otištěném v Roz hledech 28. února 1919. Mluví se v něm o tom, že žádný oprav

dový sociální demokrat nemůže a nesmí projevit souhlas s taktikou vedení strany, která znemožňuje, aby se českoslo venský proletariát v dějinné chvíli stal nositelem dějinných

převratů, po nichž poměry a právo volají. Prohlášení župního výboru sociálně demokratické strany bylo schváleno 9. března 1919 na krajské konferenci sociální demokracie, přestože zde mluvil pravicový vůdce Antonín Němec. Z přítomných 550 delegátů hlasovalo pro prohlášení 548. Dne 22. srpna 1920 konala se v Hradci Králové okresní konference sociálně demokratické strany. V 52 obcích bylo organizováno 4700 členů. Na sjezd byli zvoleni vesměs delegáti levice. Konference jednomyslně přijala rezoluci, jíž se vyslo vila pro taktiku třídního boje se všemi jeho revolučními dů sledky, tedy i diktaturou proletariátu jako nutnou přechodnou formou k upevnění vítězství proletariátu nad kapitálem .

Žádáme, aby se naše strana prohlásila pro vstup do Třetí internacionály, internacionály činu, která jedině v dnešní vážné a rozhodné době dovede k jeho cíli k socialistické společnosti. Tento požadavek byl přijat osmadvaceti hlasy proti třinácti.“

Za delegáta XIII. sjezdu sociálně demokratické levice byla v Hořicích zvolena soudružka Julie Prokopová, která vypráví: „Před XIII. sjezdem strany byla v organizacích strany řada nejasností, které způsobovala politická a ideologická nezralost členstva .

Odrazilo se to i u nás v Hořicích , když se volili delegáti na

sjezd. Na plenárním zasedání byly podány dva návrhy. Část členů navrhovala soudruha Hilmara, druhá část mne. Soudruh

Hilmar prohlásil, že bude-li zvolen delegátem , že bude na sjezdu hlasovat tak, jak rozhodne schůze v Hořicích – když pro pravici, tak že on na sjezdu bude rovněž pro pravicové vedení. 42

Já jsem řekla jasně, že Vv každém případě budu stát za návrhy marxistické levice. Na sjezd jsem byla zvolena jako dele gátka já .“

Revoluční smýšlení proletariátu v ČSR hluboce ovlivňovaly ideje vítězné socialistické revoluce v Rusku . A čím více je pravicoví vůdcové chtěli udusit, tím silněji rostl rozpor mezi nimi aa členstvem .

Do sovětského Ruska odjela v roce 1920 celá řada pokroko vých činitelů zz Československa, aby se na vlastní oči přesvěd čili o skutečnostech socialistické revoluce a aby mohli česko slovenskému proletariátu přinést pravdivé zprávy o tom , co se

ve veliké ruské zemi děje. Do Ruska odejel v březnu 1920 i soudruh Bohumír Šmeral. Pobyl tam dva měsíce aa po svém návratu napsal : „ Měl jsem v Rusku všude přístup. Mluvil

jsem důvěrně s vůdci i prostými dělníky. Byl jsem i v továr nách, kasárnách, na sjezdech, v organizacích, sovětech, ve školách a mezi dětmi. Nebylo mi možno ukazovat Potěmki

novy vesnice. Největší váhu jsem kladl na věcná a psycholo

gická pozorování v situacích, do kterých jsem se dostal sám a nečekaně. Tak když uvázl povoz ve vesnici a my byli nuceni přenocovat u prosté venkovské rodiny. Tak když několik dní

po nečekaném vyhlášení války s Poláky, uprostřed mobilizace komunistů a dělníků, stal se v Moskvě veliký výbuch vojen ského skladiště a podrobil zkoušce nervy ulice. Když jsem chtěl poznat správní aparát sovětského státního zřízení, nekladl jsem teoretické otázky některému z vedoucích soudruhů, nýbrž šel jsem do předměstí, choval jsem se nápadně při opisování vojenských vyhlášek, nechal jsem se úmyslně zat knout, odvést na ,črezvyčajku ', podrobit vyšetřování ve středu druhých zatčených a vyšetřovaných , a teprve pak jsem ukázal

legitimace — dostal jsem mimo jiné zvláštní ověření přímo od Lenina — a dal se od soudruha postaveného v čelo místní ho úřadu o organizaci správy informovat všeobecně, teoretic ky. Takové byly metody mého pozorování.“

A to, jak na soudruha Šmerala působil vývoj událostí v Rusku, čteme dále z jeho slov : „ Vrátil jsem se ze sovětského Ruska. Každý, kdo mne potká, lpí na mně pohledem vážné otázky : jak jest tam ? Co jsi viděl a prožil ? 43

Odpovídám prostě a krátce: Přicházím z jiného světa . Při cházím jiný člověk . Co se děje v Rusku, jest ohromné, závratné, poctivé, rozumné, nutné, nepřemožitelné. Novarum rerum nobis nascitur ordo. Nových věcí rodí se nám řád ! “ * A zatímco všichni čestní, věci proletariátu oddaní soudruzi pochopili, že na východ od naší země rodí se řád budoucnosti lidstva, pravicoví vůdcové se klaněli čím dále tím úslužněji na západ. Poslyšme jen výňatek z řeči pravicového předáka Bechyně na konferenci v červenci 1920. „ Myslím, že se ne

klamu v cítění československých dělnických mas, domnívám - li se, že také ony jsou z části zachváceny vírou, že se neodola telně blíží světová konečná revoluce sociální dle ruského

vzoru , jež ničím na světě již nemůže být zastavena. Jde tu

o víru skoro náboženskou ... Soudruzi, dovolte mi, abych tu otevřeně řekl, že já takové víry v příchod brzké sociální revoluce po ruském způsobu a vzoru nemám . A tuto svou nedůvěru opírám o zkoumání poměrů v Evropě i doma. Jedno

je, myslím , mezi námiujednáno a nesporno : 0 sociální revoluci evropské nebude rozhodnuto v Československé republice. (Tak jest!) Pánem světa jsou země, jež mají suroviny, kapitál a mezinárodní dopravní prostředky. Těmto zemím náležírozhod

nout o dělnické politice světové. Jsou to hlavně oba státy anglo saské rasy, Velká Británie a Spojené státy severoamerické. O tom tedy mezi námi není sporu, že bychom ke krajním prostředkům boje mohli sáhnout teprve tehdy, kdyby se k nim odhodlaly dělnické strany národů, které mluví hlavní slovo do osudů světa, to jest Anglosasů, Francouzů, Němců. My nejenom svým zeměpisným položením , ale také hospodář ským složením aa kulturním charakterem náležíme k Západu, jsme jeho součástí, a proto na nás bude mít vývoj Západu

vždycky větší vliv než události na Východě ... Nikoli, soudruzi, politika revolučního převratu podle ruského vzoru nevede k úspě

chu socialismu, nýbrž k porážce dělnické třídy a možná že opravdu i ku ztrátě národní samostatnosti ." ** * Bohumír Šmeral, Pravda o sovětovém Rusku, Praha 1920, str. 3 . ** Protokol sociálně demokratické konference z 12. července 1920 na Smíchově .

44

Avšak kvílení pravičáků o tom, že přijde katastrofa, poros tou -li u nás nadále levicové revoluční proudy, nemohlo vývoj

podstatně ovlivnit, natož zastavit. Ideje Říjnové revoluce na lézaly mezi masami členů stále více přívrženců. A o tom, jak působily na rozvoj revolučního hnutí u nás zprávy účastníků II . kongresu Komunistické internacionály v roce 1920 v Moskvě, píše soudruh Bohuslav Novotný: „ Se zájmem jsme tehdy naslouchali výkladům členů dele gace, kteří nadšeně líčili na plenárkách i velikých shromáždě

ních lidu Vv Praze i na venkově zázračný přerod života v sovět ském Rusku . Byli jsme uneseni výkladem o možné šťastné

budoucnosti nejen sovětského lidu ; věřili jsme pevně, že budeme k našemu prospěchu sbírat zkušenosti od ruských

soudruhů i pro výstavbu našeho mladého státu. Žádali jsme, aby československá vláda podepsala smlouvu o uznání sovět ského Ruska, prvního socialistického státu na světě. Ale ústředí sociální demokracie se nové situace zaleklo .

Zaleklo se ruské revoluce, zaleklo se socializace v sovětském

Rusku, bálo se československého lidu, který stále rozhodněji vyjadřoval svou vůli, aby se v naší republice šlo socialistickou cestou .

Začaly se stále zřetelněji ukazovat dva směry, dvě politiky, dvě strany v tehdejší naší straně ...

Strana se rozestoupila ve dva tábory. Levý žádal bezvý hradný kladný poměrk vítězné ruské revoluci a k sovětskému Rusku , zestátnění velkých podniků, dolů, bank, těžkého prů myslu a velkostatkářské půdy v Československu, jak to pro vedla Velká revoluce ruská, žádal, aby Československá sociálně demokratická strana vystoupila z Druhé internacionály a při hlásila se k Třetí internacionále, která se utvořila v Moskvě.

Pravý směr, ústředí strany, chtěl levici ve straně potlačit. Zastupitelstvo strany se usneslo svolat na svatováclavské dny sjezd strany, aby mu předložilo ke schválení všechna svá opa tření proti ,levým '. Tímto usnesením konference zastupitelstva strany padla těžká přehrada mezi oba tábory ve straně. Návratu a výcho diska ze situace nebylo ... Strana byla roztržena ... Ve všech krajských obvodech byly svolány konference důvěrníků, 45

místy docházelo ke vzrušeným scénám a všude se konaly volby delegátů na sjezd strany.

A tu ústřední vedení strany svolalo novou konferenci zastu pitelstva strany na 14. září. Ta se usnesla sjezd strany, svolaný na svatováclavské dny, znovu odročit.“

Boj o stranický tisk Dne 15. září 1920 sešli se u Zábranských v Karlíně důvěr níci pražských organizací. Bouřlivé dny poloviny září 1920 v Praze líčí ve své vzpomínce Ivan Olbracht, který se nedlouho předtím vrátil ze své cesty po sovětském Rusku : „ Dělnickou Prahu jsem nalezl ve varu. Ve varu ostatně byla celá republika, všude se konaly bouřlivé schůze a na všech se ozývalo volání Lenin! Lenin! a provolávala se sláva sovět skému Rusku. Ale kromě ruské revoluce zde bylo ještě jedno ožehavé téma. Co dělat u nás v Čechách ? Odtrhnout se od staré sociální demokracie a založit komunistickou stranu ?

Odpověď na tuto otázku byla nám všem v Moskvě zcela jasná. Ale v českých poměrech to tak zřejmé nebylo. Menší část dělníků sice ostře kritizovala stranickou byrokracii a Tusarovu vládu, ale přesto doufala, že jest možno odvrátit ji od ještě užšího spojení s měšťáctvem , přimět ji, aby hájila dělnické zájmy. Převážná většina českého proletariátu si však byla vědoma, že nezbývá leč boj. Boj do všech důsledků, to jest do roztržení strany a založení strany komunistické. V té době byly schůze velmi bouřlivé, ale už tehdy bylo snadné odhad nout, co české dělnictvo chce : sjezd ! Bylo zřejmé, že k rozkolu v sociální demokracii dojít musí.

Dne 15. září 1920 rozhodla plenární schůze ,U Zábranských' v Karlíně, že se sjezd strany konat má, a to určitě od 25. do 28 . září, a organizace byly vyzvány, aby zasílaly projevy souhlasu nebo nesouhlasu . Ještě v noci táhl od Zábranských zástup

účastníků schůze do Hybernské ulice před redakci Práva lidu , aby vedoucím redaktorům Stivínovi a Němcovi tlumočil svůj požadavek a vyjednával s nimi o radikální změnu linie Práva

lidu. Stivín a Němec odmítli delegaci přijmout, ale když sazeči а

46

začali provádět příkazy delegátů ,Stivín a Němec odešli. Ostatní redaktoři zůstali, aby dělnickou delegaci přivítali. Nastal boj


jsme v létě 1919 organizovat i společné výlety do přírody, které ovšem, jak to v této době nemohlo jinak být, nebyly

bez politického obsahu. Zachovala se mi fotografie z výletu, který organizovalo Marxistické sdružení dne 1. června 1919 do Prokopského údolí. Na fotografii jsou vedle soudružky Fischerové- Beckmannové Miloš Vaněk , Jarmila Veselá, dr. Zikmund Stein , můj bratr Max Winternitz, Jiří Stolz, dcera

poslance Skaláka, Scharf, já a další. Pamatuji si velmi dobře na soudruha Scharfa, který byl poněkud starší než většina z nás, pocházel z Polska a měl osobní zkušenosti z revolučních

bojů polského proletariátu. Ačkoliv nemluvil dobře česky ani německy, dovedl velmi přesvědčivě argumentovat proti všem pravičákům a hájit myšlenku diktatury proletariátu proti malo buržoazním názorům o demokracii, a tak často získal souhlas

většiny přítomných na schůzích Marxistického sdružení.“ Soudruh Pavel Reimann vzpomíná, že s Marxistickým sdru

žením bylo prostřednictvím svých členů Winternitze aa Weis

kopfa ve styku také Volné sdružení socialistických akademiků na pražské německé universitě. V něm pracovali vedle levě orientovaných členů i pozdější pravicoví sociální demokraté,

např. dr. Egon Schweb a jiní. Postupně však levé křídlo získalo většinu.

V prvních měsících roku 1920 pořádalo Mezinárodní mar xistické sdružení velký cyklus přednášek o sovětském Rusku . Velmi pozoruhodné informace o tom uvádí podle svých zápis ků dr. Jarmila Veselá :

„První přednášku v roce 1920 měl soudruh Antonín Macek . 8 Vzpomínky

81

Přednášel o Rusku, kde sám nebyl, ale byl dobře poučen z lite

ratury ; materiál pro přednášku čerpal pokud jde o starší dobu, ze Sombarta, nejnovější údaje z časopisu Sowjet. Po něm měl přednášku soudruh dr. Růžička, advokát, pří vrženec levice, který znal dobře ruské poměry. Měl u nás celý cyklus přednášek o Rusku, věnovaný dílčím otázkám . Tento cyklus jsme připravovali již koncem roku 1919 a výbor pro něj

zorganizoval agitaci. Přednášky měly velký ohlas, bylyhodně navštíveny a vzbudily živou debatu . Nejživější debata byla o agrární otázce na Rusi ; byly jí věnovány tři schůze. V před nášce dne 27. ledna 1920 se dr. Růžička zabýval okolnostmi, které přivedly bolševiky k vládě, a také politickými a hospo dářskými problémy po revoluci. Přednáška dne 3. února 1920 byla věnována otázkám socializace, organizace výroby i spo třeby, postavení a úkolům odborů. Na poslední schůzi dne 13. dubna přednášel o vývoji československého komunistic kého hnutí v Rusku . "

Tento cyklus přednášek a diskusí uspořádaný Marxistickým sdružením byl beze všech pochyb nejširší a nejsoustavnější propagační akcí o sovětském Rusku mezi naší pokrokovou inteligencí v té době. Mezinárodní bratrství

Neobyčejně důležitým znakem činnosti organizace Mezi národního marxistického sdružení byl jeho důsledně inter nacionální charakter.

Ze spolupráce mladých českých i německých nadšených přívrženců revolučního chápání marxismu se Marxistické sdružení zrodilo a tato vskutku bratrská mezinárodní spolu práce se na jeho půdě dále zdárně utužovala. Byla také zdrojem mnoha jeho úspěchů. „ Naše Mezinárodní marxistické sdru žení,“ píše soudružka Veselá , „ bylo první, které si dalo do názvu jak slovo ,marxistické', tak ,mezinárodní', a me zinárodní charakter skutečně vždy mělo .“ Na činnosti Me zinárodního marxistického sdružení se podíleli vedle čes

kých a německých soudruhů i pokrokoví příslušníci jiných 82

národů. Soudruh Vorel se zmiňuje o tom, že na schůze sdruže ní např. chodilo hodně jugoslávských studentů, kteří tehdy v Praze studovali.

Mezinárodní charakter sdružení nespočíval jenom ve slo

žení jeho členstva, ale byl důsledně uplatněn i v jeho organi zaci. Soudružka Jarmila Veselá se odvolává na stanovy Mezi národního marxistického sdružení, které byly projednává

ny na jeho schůzi v září 1919. Bylo v nich ustanovení, že jed nací řečí je hlavně čeština a němčina a že v případě zá niku sdružení jako spolku připadne jeho jmění rovným dílem české, německé a sionistické sociální demokracii. Soudružka Veselá uvádí: „ Svůj mezinárodní ráz vyjádřilo sdružení i tím , že vytvořilo tři sekce, a to českou , německou a židovskou .

Ke spolkovému jednání podle národních sekcí však nikdy ne docházelo, jednali jsme vždy všichni společně a mluvilo se převážně česky a německy, referáty byly někdy překládány.“ Mezinárodní marxistické sdružení bylo po dlouhých letech nacionální roztržky socialistického hnutí v naší zemi příkladem důsledně internacionální socialistické organizace. Proto bylo velmi významné, že se jeho členové uvědoměle snažili působit k překonání nacionální roztříštěnosti aa k mezinárodnímu sjed nocení všech levicových a revolučních socialistických sil v Československu. O dvou takových typických vystoupeních členů Marxistického sdružení vypráví soudruh Bedřich Biehal:

„ Nejčastěji jsme diskutovali o požadavku vytvořit v Česko slovensku jednotnou revoluční stranu, nerozdělenou na národ nostní skupiny, překonat znovu se rodící nacionalismus. Proti propagaci tohoto programového požadavku našeho sdružení se ani Vaněk nemohl postavit. K našemu naléhání, aby sdružení

vyvíjelo v tomto směru větší aktivitu, však zůstával netečný. Tu se pro naši snahu šířit a propagovat tento požadavek vyskytla příznivá situace. Levice svolala velkou manifestaci pražských kováků na Senovážné náměstí (dnes náměstí Maxi ma Gorkého ), na níž měl referovat soudruh Šmeral. Navštívili jsme ho ( soudruh Vorel a já) a požádali, aby ve svém referátě

vznesl také tento požadavek. Soudruh Šmeral zaváhal. Nikoli z nějakých oportunistických úvah. Sám byl přesvědčen o správ 83

nosti této linie a hodlal ji také se vší svou důkladností a energií provádět. Nebyl si však jist, jak to dělnictvo v tomto okamžiku

přijme a nedá -li pravicovým zrádcům do rukou snadnou zbraň , která by celé hnutí mohla značně poškodit. Situace, která by nastala, kdyby dělníci náš požadavek odmítli, by se těžko

napravovala. Cítil tu těžkou odpovědnost, kterou na sebe bere, a jen to bylo důvodem jeho váhání. Avšak podařilo se nám

přesvědčit jej o tom, že když on, přední funkcionář pražského dělnictva, jim řekne, jak česká buržoazie čeká jen na to, aby jeho návrh dělníci odmítli, budou s ním určitě všichni

nadšeně souhlasit. To bude učiněn velký krok vpřed k národ nostně smíšené, jednotné revoluční organizaci. Šmeral slíbil splnit naši prosbu, slovu dostál a shromáždění asi 30 000 proletářů projevilo svůj souhlas. Byl to skutečně velký úspěch

a my mladíjsme byli velmi pyšní, že jsme k němu dali podnět. “ Práci Marxistického sdružení vysoce ocenil Josef Hora

v úvodníku Inteligence a socialismus v Právu lidu z 18. čer vence 1920 :

„Nikdy dosud v dějinách českého dělnického hnutí nebyl mezi studentstvem takový zájem o vědecké pěstování socia lismu jako nyní. Stačí přítomnost na dvou třech schůzích Sdružení marxistického studentstva, abyste poznali, s jakou vážností, s jakou hloubkou mladá generace intelektuálů od dává se nezadržitelnému proudu doby ... Radostným zjevem jest, že tak brzo po nejvyšším vypětí nacionální ideologie socialismus strhuje k sobě studenty bez rozdílu národností. Češi a Němci jsou jím soudružsky sblíženi, dnes jdou spolu

pohromadě do společně zanícené diskuse ... zítra půjdou stejně spolu, až je budou volat činy."

Když doba činu přišla, když došlo k rozhodujícímu boji mezi levicí, za kterou stála veliká většina členstva sociální demokracie, a pravicovými rozbíječi jednoty dělnického hnu tí, stáli členové Mezinárodního marxistického sdružení věrně na straně levice. „ Koncem roku 1920 klesá sice po čet našich vlastních debatních večerů, ba vlastně ustávají,"

vzpomíná soudružka dr. Jarmila Veselá . „ Je to však pocho

pitelné. Není čas na debaty, když nastává čas boje. Naši čle nové se na podzim 1920 zúčastňují všech velkých schůzí aa akcí 84

levice ; už dříve jsme bývali všude, kde šlo o osud levice. Naši

členové jsou v pohotovosti v boji o Lidový dům. Vzpomínám , jak jsem měla odtamtud přinést nějaké významné doklady, ale nepodařilo se mi proniknout hlídkou civilní stráže. Naši čle

nové měli své úkoly v době prosincovéstávky. Jako celek jsme však politicky nevystupovali. “

„ Po prosincové stávce pracovali členové výboru Marxis tického sdružení vesměs na jiných funkcích ,“ vypráví soudruh >

Bedřich Vorel. „ Já jsem byl v Rudém právu. Zikmund Stein vystupoval jako obhájce účastníků generální stávky v mno ha soudních procesech bylo přece celkem přes tři tisíce soudních řízení... Biehal, pokud se pamatuji, pracoval v sekretariátě strany.“ Soudružka Veselá se ještě zmiňuje o neúspěšných snahách pokračovat v přednáškách Marxistic kého sdružení v únoru 1921. Část členů začala potom docházet do Realistického klubu na diskusní - večery levice vedené Zdeňkem Nejedlým , které se konaly v kavárně Opera, a po kusila se zde znovu obnovit činnost sdružení. Zde pak byla

nová (po nuceném ohlášení policii) ustavující schůze Mezi národního sdružení marxistických akademiků, na které byl zvolen předsedou soudruh Václav Kopecký. Rok 1921 je rokem, kdy se formovala a ustavila Komunis

tická strana Československa. Za cíle a ideály, pro něž se zrodilo

Mezinárodní sdružení marxistických akademiků, bojovali v jejích řadách ti, kteří jim zůstali věrni. „ Od Říjnové revoluce až do vytvoření jednotné Komunistické strany Československa - to je veliké období našeho dělnického hnutí. Marxistické sdružení v něm představuje sice čestnou, ale přece krátko dobou epizodu. Hrálo svou úlohu až do utvoření komunistické strany. Potom se už nijak pronikavě neprojevovalo. “ Tak hodnotí, snad až příliš střízlivě, ale z historického hlediska spravedlivě, význam Marxistického sdružení jeho první před seda soudruh Bedřich Vorel.

Lze snad říci, že činnost Mezinárodního marxistického

sdružení je epizodou velkého historického vývoje revolučního dělnického hnutí vV naší zemi. Je to však epizoda, která má své trvalé místo v boji za vytvoření naší komunistické strany a v zá pase za propagaci marxismu -leninismu u nás. Proto jsou na 85

činnost Marxistického sdružení právem hrdi ti, kteří zde pracovali. Za ně za všechny říká soudružka Käthe Fischerová Beckmannová : >

„Člověk se musí přenést do tehdejší doby, kdy se vysoko

vzedmuly vlny socialismu a kdy byly obratně tlumeny a brzděny prohnanými, všemi mastmi mazanými sociálně demo kratickými vůdci; do doby boje mezi reformismem a revoluč ním socialismem, mezi zkostnatělými starci aa mládeží volající bouřlivě po pokroku a revoluci, musí se přenést do tohoto tak

vzrušujícího velkolepého boje, aby porozuměl, jak velice nám přirostlo k srdci Mezinárodní marxistické sdružení. Jeho odznak, Marxova hlava, byla nám symbolem našeho meziná rodního smýšlení, naší revoluční solidarity, symbolem našeho politického vyznání. I jako staří omládneme při náhodném setkání, při vzpomínce na tyto dny a na práci v našem sdružení. Ano, byl to skvělý svazek, neboť spočíval na našem upřímném

a žhoucím přiznání k Říjnové revoluci a k nezfalšovanému, pravému socialismu. Tak se stalo naše Mezinárodní marxis tické sdružení kovárnou velké bratrské obce socialistů, silným kořenem naší milované strany ."

86

Dělnické rady Nuž, chátro , pryč žebráckou hůl,

a královský vem na se šat, když na prosby jdou rány jen nuž, uč se sama kralovat! Václav Šolc

Diskuse o dělnických radách bude ! Vlna opojení z vydobytí svobody a samostatnosti začala pomalu opadávat. Dělníci poznávali na svých vlastních trpkých zkušenostech , že režim nové republiky nedělá nic ke zlepšení

jejich těžkého postavení. Znovu a znovu opakované výzvy, že prý i dělníci musí přinést ve prospěch mladé republiky určité oběti a posečkat se svými požadavky, vyvolávaly stále větší nedůvěru. Zvláště tíživě doléhal na pracující vrstvy nedostatek

potravin . Začínaly si uvědomovat, že boj mohou vést jen tehdy, budou - li mít k revolučnímu tlaku na buržoazii stejný nástroj, jako měli ruští dělníci v sovětech. Hlavně mezi horníky a hutníky i levicovými funkcionáři na Kladensku se stále více diskutovalo oo dělnických radách . „ Buržoazii i našim oportunistickým vůdcům ,“ píše ve svých vzpomínkách soudruh Karel Verner, „náš revoluční

postup naháněl ohromný strach . Upozorňovali a hrozili, že naše jednání je protizákonné, že bychom mohli přijít do kon fliktu s ozbrojenou mocí. Varovali a prosili, aby nedošlo ke krveprolévání. Když nepomohly prosby ani hrozby, uchý lili se k obvyklé taktice —- svést revoluční hnutí na jinou kolej. A již 25. února 1919 byl v parlamentě na návrh našich sociálně -

demokratických poslanců odhlasován zákon o závodních a revírních radách na dolech. O něm nám pak namlouvali, že je to již první stupeň k socializaci. Cítili jsme v tom čertovo kopýtko, ale přesto jsme volby do těchto rad provedli, aniž bychom otázku dělnických rad pustili ze zřetele. Ihned jsme připravili širokou diskusi o dělnických radách . “

Odhodlání kladenských dělníků vytvořit dělnické rady přes 87

hrozby a intriky buržoazie i přes doporučení zastupitelstva sociálně demokratické strany vyjádřil jasně úvodník Svobo dy z konce března 1919 nazvaný Dělnické rady. Bylo to

první veřejné jednoznačné prohlášení v našem dělnickém hnutí pro myšlenku dělnických rad. V závěru úvodníku se píše : „ At si sebevíce zuří tisk měšťácký a ať sebezlobněji jsou podrážděni někteří naši soudruzi blízcí vládě, u nás diskuse o dělnických, malozemědělských a vojenských radách vedena bude !“

„ Situace u nás na Kladně,“ vzpomíná soudruh Karel Verner, „ se vytvářela tak , že se potřeba dělnických rad ukazovala nezbytnou. Docházelo k hladovým bouřím a k rabování obchodů. Dělnictvo, zejména horníci, začínalo řešit některé ožehavé případy živelně. Tak byl vyhnán hrabě Clam Martinic ze smečenského zámku, když se tam chtěl znovu

vrátit. Také na křivoklátském panství se chtěl znovu usadit jeden z rodiny Fürstenbergů a musel pod tlakem lidu hlavně havířů Křivoklátska - opustit lánský zámek . -

Také na šachtách , v hutích a zvláště u nás na Poldovce

docházelo k živelným výbuchům . Vznikala nálada pro gene rální stávku, zvláště když se životní poměry dělnických rodin neustále zhoršovaly. Mnozí byli toho názoru, že nejlepší a nej rychlejší vyjednávání bude, když na to ,vezmeme klacky '. Tuto náladu zostřovalo vzrůstající štvaní české buržoazie a zřejmé přípravy k ostřejšímu nátlaku na dělnickou třídu.

Sokolové byli ozbrojováni, byly zesilovány četnické a policejní sbory. Bylo proto třeba, aby se dělnická třída stala ostražitější a aby byla připravena na případný útok buržoazie rázně odpovědět. První volby do dělnických rad Po zveřejnění výzvy ve Svobodě se začalo na šachtách , v závodech i v dělnických organizacích Kladenska diskutovat o dělnických radách . „ Diskuse o dělnických radách ,“ pokračuje soudruh Verner,

„ byla provedena v širokém měřítku v závodech, na šachtách 88

a v organizacích dělnictva. Po provedení diskuse se sešel velký

sbor důvěrníků, náš parlament', aby posoudil situaci a uvážil a

další opatření, zejména projednal akci k vytvoření dělnických rad. Bylzvolen užšípřípravný výbor — byl jsem též jeho členem, který celou akci řídil. Na pondělí 18. dubna jsme svolali vel

kou konferenci zástupců dělnictva, malorolníků, pracující inteligence, pracujících ze závodů, škol a úřadů bez rozdílu stranické příslušnosti. V Dělnickém domě bylo plno. Shromáždilo se tu 350 důvěr

níků a přes 150 funkcionářů a zástupců jiných organizací. Zprávu přípravného výboru podal Antonín Zápotocký. Sym paticky - ve snaze neztratit zbytky důvěry mezi dělnictvem -

se vyslovil též poslanec Aust. Za národní socialisty vyjádřil kladné stanovisko k dělnickým radám občan Janovský. Občan

Ludvík, zástupce lidovců, prohlásil, že se jeho strana vysloví co nejdříve. Na toto vyslovení čekáme dodnes. Soudruh Zápotocký pak předložil návrh rezoluce, která mimo jiné ukládá přípravnému výboru, aby ve shodě Ss důvěr níky závodů připravil provedení voleb delegátů do dělnických

rad podle zásad předložených konferenci: na každých 200 hlasů bude zvolen jeden delegát. Volební právo má každý fy zicky i duševně pracující, který dosáhl 16 let. Volen může být každý, kdo dosáhl 20 let. Volili a voleni mohli být muži i ženy.

Rezoluce byla přijata jednomyslně — nikdo proti! Tak jsme nastoupili cestu k vytvoření revolučních orgánů dělnické třídy

přes odpor oportunistických vůdců strany a nenávist bur žoazie .

A potom náš 1. máj 1919! Takový 1. máj ještě Kladno ne zažilo . Bouřlivý, revoluční a radostný. Dělníci přišli pod ru dými prapory s revolučními hesly ,At žije sociální revoluce', , Sláva sovětskému Rusku ', ,Za mír a odzbrojení, , Za rady dělníků, rolníků, vojáků“ aj. Celé město tonulo v rudé zá plavě." Volby do dělnických rad byly provedeny ve dnech 10. až >

17. května 1919. Konaly se za velké pozornosti pracující veřejnosti. Zúčastnilo se jich více než 11 000 pracujících . Pouze 400 hlasů bylo proti. A potom na první schůzi delegátů dělnických rad ze závodů 89

a obcí byla dne 19. května 1919 zvolena okresní dělnická rada. Předsedou okresní dělnické rady byl zvolen horník Karel

Mrázek z Dolu Kübeck . Členy okresní dělnické rady byli Antonín Zápotocký, Karel Verner, Josef Benák, Ladislav Fojt a další.

Okresní dělnická rada se od té doby stala organizátorem všech významnějších akcí dělnictva na Kladensku .

Šibeničky První událostí, ve které okresní dělnická rada sehrála úlohu

organizátora kladenského proletariátu, byly květnové hladové bouře. Pamětníci je obvykle nazývají „ šibeničky “ . Soudruh Antonín Runt z Poldovky o tom vypráví: „ Za

několik dní po volbách do dělnických rad přišly hladové bouře, šibenice. Zde dělnická rada poprvé zasahovala . I okres

ní dělnická rada i delegáti dělnických rad na podnicích. Obchodníci měli mnoho věcí schovaných a prodávali jen tomu,

komu chtěli, a za drahé peníze. Dělnická rada jednala o tom, jak zařídit, aby se prodávalo všem a spravedlivě. Dostali jsme úkol zmobilizovat lidi, zastavit práci a v závodě udělat šibenice. Nebylo to lehké. Brali jsme to vážně. Mysleli jsme, že dojde k socializaci, a nechtěli jsme poškodit to, co bude jednou naše, a tak jsme se snažili, aby nedošlo ke zbytečným ztrátám .“ Na besedě v Buštěhradě pamětníci vyprávěli: „ Už od ledna jsme měli svou organizaci pořadatelské služby. Jejím vedoucím byl Pavel. Pak tu byli další organizátoři - Karel Mrázek na státních dolech , lidový komisař Josef Benák v Poldovce, Aleš Šunda Vv hutích. Když bylo třeba, byl těmto třem vydán pokyn, a ti museli ve svém obvodu zařídit všechno další. Ať se stalo

cokoliv , tento pořadatelský aktiv byl svolán a okamžitě se postaral o pořádek. Jednou v ranních hodinách dostaly důvěr nické sbory na závodech pokyn k organizování akce. V tomto případě bylo dohodnuto dohovořit se telefonicky se Šundou ze železáren aa Benákem z Poldovky, na Dole Kübeck s Krej čím , se Švamberkem na Mayrovce, s Rauchem na Ronnovce. Tam jsme to chtěli zahájit a odejít na Kladno. 90

Průvod byl tedy zahájen na Dole Ronna, šel přes Motyčín , kde se připojili havíři z Dolů Mayrau, Barré a Kübeck . Zde byla do průvodu zařazena obrovská šibenice ze silných trámů. Byla

opatřena kladkou, takže byla schopna unést více než 300 kg. Na dalším pochodu se do čela postavila Poldovka také s pěknou šibenicí. Připojili se zaměstnanci kladenských železáren a ma

lých podniků spolu se zaměstnanci, kteří neměli směnu, a ženy z domácnosti. Průvod šel kladenskými ulicemi až k nemocnici, kde se připojil druhý proud od Schollerky a Maxovky, z Rozdělova aa okolních obcí.

Po cestě jsme hledali všechny, kdož byli označeni za ketasy. Velká sháňka byla po Karlu Norbertovi, který měl velko obchod a nějakou výrobu. Ale nepodařilo se ho najít. Krámy zbohatlíků a známých ketasů jsme ozdobili malými šibenička mi. Průvod byl dobře organizován , aby nikde nedošlo k žádné

provokaci. Na náměstí byl ohromný tábor lidu a bylo obdivu hodné, jak se rozevřely sevřené zástupy demonstrantů, když byl jimi veden některý zbohatlík nebo ketas pod šibenici. Po projevu důvěrníků bylo usneseno, že veliká šibenice bude

zakopána do dlažby před radnicí aa že zde zůstane několik dní pro výstrahu keťasům . Pak byla uložena jako historická pa mátka na kladenské radnici. "

Soudruh Antonín Runt : „ Chtěl bych se zmínit ještě o jed nom. V revolučním nádechu celé akce jsme se vraceli k husi

tům . V průvodu, který vyrazil z Poldovky, jsme nesli palcáty, známé husitské zbraně. Snad právě to hodně působilo. Když jsme mašírovali na Kladně s palcáty, tak jsme všechny šmeli náře vyděsili. Vzpomínám si na ketase Taussiga, jak plakal pod šibenicí. Na každého revoluční elán působil. I takový Soukup z vedení strany musel kapitulovat a zdánlivě nám

přitakával.“ „ Náměstí bylo obsazeno,“ doplňuje soudruh Břetislav Novák, „,tolik lidí tam ještě nebylo. Škoda, že my dělníci jsme neměli fotoaparáty, které by všechno zvěčnily. Popravní špalky červeně natřené, sekyru ze dřeva, šibenice. Ketasové z Kladna byli přiváděni pod šibenice a museli potom slibovat, že už okrádat nebudou. Persain tam padl zrovna do mdlob. A lidé křičeli: hurá, už máme buržoazii poraženou, podívejte se na

91

toho tlustocha! Obchodník Beránek nechtěl ven. Tak dav, jak

byl, ho popadl a vynesl. Starý Josef Benák na něj křičel: ,Ty lumpe, jestli nebudeš přísahat... A šmelinář klekl pod šibenici

a přísahal. On je totiž moc okrádal. Beránek byl z Kročehlav a Benák bydlel také v Kročehlavech, tak o všem dobře věděl. Nadšení mezi lidmi bylo velké, věřili, že se ketasové polepší. Dělnická rada se postavila do čela živelnému rozhořčení lidu a vtiskla mu ráz organizované a ukázněné akce. Mezi děl níky však převládaly ještě naivní představy o tom, jak potírat lichvu, a vůbec o tom, jak se zbavit buržoazie. Referenti, kteří mluvili na bouřlivém shromáždění na náměstí, ukázali ve svém projevu na skutečné příčiny lichvy a ketasení, které

mohou být jako vykořistování vůbec odstraněny jen bojem za socialistickou republiku .

Soudruh František Šikola vzpomíná, jak hodnotil hladové bouře soudruh Bohumír Šmeral : „ Bezprostředně po těch bouřích , kdy jsmedělali šibenice —- to si pamatuji velmi přesně

– nám soudruh Šmeral, který byl u nás na Kladně velmi často, v jedné besedě říkal, že tyto akce, i když mají výstražný ráz, nejsou rozhodující pro zlepšení postavení dělnické třídy. Myjsme v tom viděli velké plus, ale Šmeral nás z toho vyváděl. Vysvětloval nám tak trpělivě, jak on to uměl, že rozhodující je otázka moci a ne zastrašování jednotlivců.“ „ Jakou odezvu měla manifestace se šibenicemi ? " dodává

soudruh Antonín Runt z Poldovky : „ Do krámů byli dáni dělničtí dozorci a prodávalo se za normální cenu. To byl vý sledek této akce, při které jsme postrašili všechny ketasy. Ale protože vláda šla stále více doprava a oni viděli, že se proti nim nic neděje, tak jim narostly zase hřebínky. A tak

došlo ojediněle k rabování znovu . To už byly dílčí výbuchy, které jsme nemohli kontrolovat. To nedělalo místní obyva telstvo, ale různá individua, která se sjížděla do Kladna a která využívala revoluční chvíle. Nakonec se věc urovnala a ti lidé

byli hnáni k odpovědnosti. Pak byla těmto věcem učiněna přítrž a dělníci určení dělnickou radou chodili do obchodů, kontrolovali a dávali zároveň pozor, aby se zboží dostalo na všechny občany." 92

Ne sliby — ale činy platí ! Několik dní po hladových bouřích byl v Dělnickém domě na Kladně uspořádán velký projev důvěrníků. Soudruzi na

besedě ve Švermově na něj vzpomínají: „ Z Prahy přijela početná delegace vedení : dr. Soukup, dr. Meissner, Rudolf Bechyně dokonce se svou manželkou a poslanec Brožík, předseda Svazu horníků, a snad i další. První začal mluvit Bechyně a hned ze začátku řekl: ,Když se moje manželka dozvěděla, že mám jet do Kladna, nechtěla mne mezi vás pustit. Já jsem jí vysvětloval, že kladenští důvěrníci

jsou sice revoluční, že však nejsou žádní násilníci, ale manželka na to nedala, a tak jsem ji musel vzít aspoň s sebou, aby mě bránila .“ Po tomto lišáckém úvodu si teprve svlékl kabát. Pak

dlouho přesvědčoval kladenské důvěrníky o správnosti poli tiky, kterou hájí ústřední vedení strany. Podobně mluvili i další členové delegace. Projev Bechyně a Soukupa vyvolal často velký potlesk přítomných . Bechyně se spokojeně usmíval. Potom však začali mluvit kladenští důvěrníci. Nikdo z nich

se nepřidal na stranu pravicových vůdců. Naopak ! Jeden po druhém velmi ostře odsuzovali politiku pravičáků, politiku ústředního vedení strany. Bylo je třeba odhalit a říci jim pěkně do očí, jak se jejich řeči rozcházejí s jejich skutečnou politikou a s jejich činy. A tak pokus prolomit kladenskou jednotu se jim nepodařil.“ Na to , jak kladenská dělnická rada se dovedla rázně postavit do čela akcí, ve kterých se kladenští dělníci domáhali svých oprávněných požadavků, vzpomíná soudruh Antonín Runt: „ V pátek 13. června před obecními volbami okresní hejtman Rozsypal dal zabavit celý náklad volebního čísla Svobody. Dělnická rada rozhodla zahájit v některých odděleních železá ren a Poldovky stávku . Stávkující měli jít na okresní hejtman ství aa žádat vydání zabaveného nákladu Svobody. Během dvou hodin se shromáždilo před hejtmanstvím mnoho kladenských občanů, kteří se zatím o zabavení Svobody dozvěděli. Začalo

se vyjednávat s hejtmanem . Hejtman Rozsypal však nechtěl povolit, i když jsme mu vyhrožovali, že se stávka rozšíří a on za to bude nést odpovědnost. Mezitím důvěrník válcoven 93

Láda Fojt se svými ,valcveráky' prohledal všechny místnosti na hejtmanství, až náklad zabavené Svobody vyštáral. Samo zřejmě, že jsme na hejtmanův souhlas nečekali a celý náklad rozprodali přímo na ulici. Ani tím to ještě neskončilo. Na Slánsku Svobodu nedostali. Proto se tam ještě druhý den na protest proti zabavení Svobody stávkovalo .“

Rudé volby v červnu 1919 Patnáctý červen 1919 byl dnem voleb do obcí. Soudruh Karel Verner ve svých vzpomínkách o nich píše: „ Provedli jsme širokou mobilizaci k boji za vítězství rudých kandidátek . V přípravě voleb jsme vedli boj nejen proti lichvě, ale též za

naše požadavky, za vyvlastnění podniků a za skončení inter vence proti Maďarské republice rad. Schůze stíhala schůzi.

Debatovalo se v hostincích i na ulicích . Dělnické rady, které byly zvoleny veřejnými volbami v květnu, připravovaly mo hutný nástup k volbám do obecních zastupitelstev. Přišel patnáctý červen. Již brzo ráno začaly kladenské ulice rudnout. Důvěrníci ozdobeni rudými páskami přicházeli k ur čeným volebním místnostem a po nich se začaly ulice plnit voliči ozdobenými rudými karafiáty. Sem a tam se mihl volič

s karafiátem červenobílým , ale ten zapadl, aniž tu rudou zá plavu rušil.

Na Dělnickém domě byla upevněna veliká tabule. Již dopo ledne přijížděli z menších obcí kurýři na rudě ozdobených kolech. A první zprávy o výsledcích voleb, které byly na

tabuli vypisovány, vyvolávaly bouři jásotu. Vždyť takový Pletený Újezd dal těm nenáviděným bolševikům 266 hlasů, národním socialistům 19 a agrárníkům 20. Obec Chrustenice nám 310, agrárníkům jen 56 hlasů. Nemluvě pak o hornických obcích okolo Kladna: Motyčín 1622 hlasů, to bylo 22 zástupců

ze 30 ; Volšany -Brandýsek 1245 hlasů, to bylo 26 zástupců ze 30. V samotném Kladně jsme dostali 5451 hlasů a 20 zástupců ze 30 členů obecního zastupitelstva. Ve všech obcích na Kladensku mimo šesti nebo osmi byl zvolen ,bolševický starosta . Pro , rudé bylo na Kladensku odevzdáno přes 60 % 94

hlasů, zatímco v celostátním průměru získalasoc . dem . strana jen 32 % hlasů. Po volbách zalezli na Kladně měštáci jako krysy do děr. Před volbami se jim mohla huba roztrhnout od nadávek a

špinění rudých bolševiků. Oháněli se a naparovali, že je bude národ volit, poněvadž oni jsou pravými vlastenci a bolševici jsou prý velezrádci. Po volbách museli zmizet z ulic pro po směch, který jim kladenští dělníci nezůstali dlužni.

Bylo to ohromné posílení pro další boje. Proletářské Kladno

se naplnilo sebevědomím , zvláště když přišly zprávy z velkých obcí kolem Kladna, jako jsou Buštěhrad, Dubí, Stehlčeves, Kročehlavy, Rozdělov. Ty byly úplně rudé: ostatní strany sebraly jen drobty ."

Boj za socializaci V létě a na podzim se soustředil boj kladenských dělníků na prosazení socializace závodů a dolů . V socializaci, ve vy hnání kapitalistů z továren a šachet, spatřovali tehdy dělníci základní úkol na cestě k socialismu. Boj se vedl hlavně o socia

lizaci Poldiny huti, která byla největším závodem průmyslo vého Kladna a patřila cizímu německému finančnímu kapi

tálu . Do čela tohoto boje se postavila okresní dělnická rada. Soudruh Antonín Runt se také zúčastnil bojů za socializaci

Poldovky: „Celý devatenáctý rok, hlavně jeho druhá polovina, řekněme tak od května, probíhal ve znamení otázky : budeme socializovat – nebudeme socializovat ? My jsme socializaci viděli jednoduše – že prostě vyženeme kapitalisty. Ale to ,

jestli je možná socializace za buržoazní vlády anebo jestli k socializaci musí být jiná vláda, dělnická, takhle jsme o tom neuvažovali. To už byla vyšší politika, teorie, a o tom, abych řekl spravedlivě, o tom se dole nediskutovalo. To už přece jen předpokládá vyšší rozhled . " Soudruh Karel Verner : „ Mezi námi dělníky byla otázka

socializace podniků na denním pořádku a my jsme se stále důrazněji dožadovali uskutečnění tohoto požadavku. Na Pol dovce přišel sám ředitel Eyerman s nabídkou plánu na socia 95

lizaci. Projednávali jsme ho v závodní radě a pokud se

pamatuji, byl to plán velmi mírný. Šlo o vyvlastnění po mocí akcií, které by byly předány dělnictvu za výhodných podmínek. Tak nějak to bylo, dnes už to přesně nevím .

Ale ani tím se Eyerman centrálnímu řediteli nezavděčil. Chtěli jej odstranit. Ale dělnictvo se postavilo proti jeho pro puštění, a tak došlo ke konfliktu mezi správou závodu a zá vodní i dělnickou radou. Správa Poldovky se přitom chtěla zbavit i členů dělnické rady. Byl jsem volán v té záležitosti do Prahy,, kde pro formu byli zástupci ministerstva a živnosten ský komisař . Měl jsem být pomocí odstupného a nabídkou jiného zaměstnání z Poldovky odstraněn . Když jsem to odmítl, trvalo ředitelství na mém propuštění . Když to soudruzi Benák a Pickhard oznámili dělnictvu , byla zastavena práce v celé

Poldovce a dělnictvo se shromáždilo před ředitelstvím . Ale

správa závodu trvala na mém propuštění dál. A tak soudruh Josef Benák za bouřlivého souhlasu shromážděného dělnic

tva prohlásil , že Poldovku zabírá pod svrchovanost dělnické rady. Nastalo velké vyjednávání a nakonec přijel z Prahy Hampl, který nám vymluvil osamocenou akci socializace a prohlásil,

že socializace bude zákonem zanedlouho provedena ve všech chyby. Volali nás potom velkých podnicích. Ovšem sliby pro oklamání dělnické jen to bylo ale o socializaci, k poradám

třídy a pro vzbuzování iluzí, že socialismus může být usku tečňován i za spolupráce vlády české buržoazie ."

S bojem Kladenských za socializaci souvisel i pověstný pochod Kladeňáků do Prahy. Soudruzi Marie Oličová, Václav Müller a Gothard Friš o tom vyprávěli: „ Ten pochod Klade ňáků do Prahy byl v době, kdy se jednalo o socializaci aa také 0. osvobození vězněného Aloise Muny. * Bylo domluveno s břevnovskou organizací sociální demokracie, že se v srpnu uspořádá vzpomínková slavnost na založení strany v Břevnově. Tak dne 17. srpna jsme nastoupili pochod do Prahy. Lidé šli s nadšením, i když se vyrazilo hodně brzy ráno aa mnoho jich * Alois Muna, přední pracovník soc. dem . levice. V letech 1921 – 1929

člen výkonného výboru KSČ, v letech 1925 - 1929 poslanec za KSČ. V roce 1929 byl jako likvidátor z KSČ vyloučen . 96

muselo jít pěšky. Jenom část, většinou starší soudruzi, jela

vlakem a přidala se k nám v Liboci. Šli jsme s hudbou a bylo nám veselo. To byl vždycky jásot, když se v Kročehlavech a v dalších obcích a na každém rozcestí přidávaly další a další skupiny k průvodu! Na břevnovskou slavnost se šlo oklikou kolem Pražského hradu. Tady se vyslala na Hrad deputace, která se dostala až k ministerskému předsedovi Tusarovi.

Nasliboval toho plno, jen aby se dělníků zbavil. Že bude odvolán výjimečný stav, že Munu postaví brzy před soud, že se začne s přípravami k socializaci. Sliboval šmahem všechno, protože ohromný průvod stál před Hradem a čekal netrpělivě, jak delegace pořídí. Pak se teprve šlo na břevnovský tábor lidu. Tam se přidalo mnoho soudruhů z pražských čtvrtí. Byla to opravdu mohutná akce."

„ Přímá akce pro socializaci ! Soudruh Karel Verner vzpomíná, že hned příštího dne, když byla zástupcům dělnických rad, závodním důvěrníkům a funkcionářům , kterých se sešlo téměř pět set, podávána zpráva o jednání s ministerským předsedou Tusarem , vyslovili v de

batě mnozí soudruzi své pochybnosti o splnění těchto slibů. Tyto pochybnosti byly, jak se brzy ukázalo, oprávněné.

Uplynul srpen, přešlo září a z daných slibů nebylo splněno nic. Proto přišla okresní dělnická rada s myšlenkou „ přímé akce " za socializaci .

Podle vzpomínek Antonína Runta bylo tomu tak : „Předseda vlády Vlastimil Tusar nesplnil sliby, které nám dal 17. srpna 1919 na Pražském hradě. Proto na den 9. října svolala okresní dělnická rada na Kladně velkou schůzi důvěrníků.

Byla to důležitá schůze. Tam důvěrníci rozhodli, aby byla za hájena ,přímá akce', která by Tusara donutila sliby splnit. Potom bylo svoláno mnoho schůzí na šachtách , v hutích

i v jiných podnicích, na kterých jsme pracující informovali o nesplněných slibech předsedy vlády a současně jsme navrhli provést onu ,přímou akci' . Když došlo k hlasování, skoro všichni dělníci s návrhem souhlasili. 7 Vzpomínky

97

Bylo rozhodnuto, aby dne 24. listopadu byla na celém Kladensku generální stávka a aby byla od 25. listopadu za hájena pasívní rezistence . Měli jste vidět ten ohlas! Na Kladno hned přijel vyjednávat předseda svazu kovodělníků ministr Hampl. Zaručil se svým ministerským křeslem , že začátkem prosince bude konečně zahájen proces proti Munovi a jeho druhům . Slíbil také to, že budou projednány i ostatní po žadavky kladenských dělníků. Soudní proces byl skutečně zahájen. Ale potom byl zase odložen. Poznali jsme, že nemů žeme věřit slibům našich pravicových vůdců . Nedůvěra k nim znovu vzrostla.“

O tom, jak to předáci a ministři sociální demokracie mysleli se socializací vážně, ukázala konference, která se koncem

listopadu konala na Kladně. Soudruh František Pavlis, který se jí tenkrát zúčastnil, vyprávěl: „ To byla konference v Děl nickém domě, kdy dokonce i zástupci podnikatelů, šachet, hutí i kablovny prohlásili, že je možno zavést socializaci. Debatovalo se hlavně o tom, jestli vyvlastnit za náhradu nebo bez náhrady. Nějaký inženýr Kabele propočítal, že asi za

10—15 let by byla celá náhrada amortizována, kdyby se z každé tuny dalo určité procento zaměstnavatelům , takže po deseti letech by byl podnik bez zatížení. A byl to sociálně demokratický vůdce dr. Soukup, který po všech těch referá

tech zástupců podnikatelů, kteří tu prohlásili, že je možné socializovat, vystoupil a řekl, že to možné není. Jakmile prý provedeme socializaci, západní mocnosti sem pošlou armádu, a nakonec prý ztratíme svobodu. Přišli bychom o svobodu a o všechno. A že prý na Kladensku a v celé republice nejde socializovat proto, že kapitalisté zruinovali naše podniky a že bude možno socializaci provést, až kapitalisté dají podniky do pořádku. Potom prý vydáme zákon oo socializaci."

Dělníci tleskají hejtmanu Rozsypalovi „Ke konci roku vzrůstala nespokojenost lidu, protože ceny životních potřeb znovu stoupaly,“ vzpomíná soudruh Karel

Verner. „Zákon proti lichvě byl sice vydán , ale úřady na jeho 98

dodržování nedbaly a lichva kvetla dál. Okresní dělnická rada

v Kladně považovala za nutné důrazně zakročit. Uspořádali jsme protestní projev, na němž jménem dělníků s. Zápotocký tyto neudržitelné poměry přibil na pranýř. Také ukázal, že se kladenské dělnictvo nespokojí slibem předsedy vlády Tusara a ministra Hampla. „ Budeme muset znovu sáhnout k přímé akci, aby se s touto otázkou hnulo, “ řekl. Po projevu došlo k demonstraci před okresním hejtmanstvím .“ Při této demonstraci promluvil ke shromážděným dělní kům dokonce sám pan okresní hejtman vládní rada Rozsypal. Soudruzi Rudolf Horák a Václav Křivohlavý, kteří se demon strace také zúčastnili, vyprávějí: „ Na táboru lidu bylo roz hodnuto doručit rezoluci shromážděných 30 000 pracujících okresnímu hejtmanovi. Deputaci, která mu rezoluci předávala, doprovázeli před hejtmanství skoro všichni účastníci tábora 6

lidu. Před budovou hejtmanství bylo plno. Okresní hejtman sliboval deputaci, že rezoluci předá ihned vyšším místům , ale nechtěl to sám oznámit shromážděným dělníkům , jak depu tace žádala. Věděl, že když slíbí něco přímo tisícům dělníků, že to musí splnit. Nakonec soudruzi z delegace okno otevřeli sami a hejtmana k oknu šikovně přistrčili. Všichni ho bouřlivě

uvítali. Co měl dělat ? Promluvit musel. Řekl jenom dvě věty : Vážení občané, bylo mi doručeno vaše usnesení a já je předám vládním místům s příslušným doporučením ... Sklidil za to velké ovace. To byl jistě jediný případ, kdy kladenští dělníci tleskali okresnímu hejtmanovi.

Kladno pražské chudině V zimě 1919–1920 vznikla velká uhelná tíseň. Nedostatek

uhlí těžce doléhal zejména na dělnické rodiny. Docházelo

i k zastavování práce v průmyslových podnicích. Důvěrníci kladenských horníků na dolech a dělnické rady byly zaplavo vány žádostmi o nastoupení nedělních směn . Celé věci se chopili horníci a dělnické organizace samy. A řešili ji po svém , v duchu dělnické solidarity. Tak vznikla akce s heslem „ Kladno pražské chudině“ , o níž bylo provedeno na šachtách >

99

hlasování. Svoboda z 15. ledna 1920 přinesla provolání hor nických důvěrníků aa delegátů dělnických rad, ve kterém byly dány přesné směrnice pro celou akci. V úterý dne 13. ledna shromáždili se kladenští havíři v Děl nickém domě a jednohlasně přijali toto prohlášení: „Shromáždění důvěrníci šachetní a delegáti dělnické rady z dolů Pražskoželezářské společnosti, Kamenouhelného těžař stva a dolů Pražské úvěrní banky usnášejí se po příkazu pro vedeného hlasování na šachtách :

zorganizovat ve prospěch pražské chudiny strádající nedo statkem paliva dobrovolnou mimořádnou těžbu nedělní na dolech kladensko -slánského uhelného revíru , jejíž výtěžek byl by výhradně strádající chudině poskytnut. Organizace těžby provedena bude za následujících pod mínek :

1. Těžiti se bude v ranních směnách dne 18. a 25. ledna 1920

a těžby zúčastní se veškeří horníci příslušných směn.

2. Vytěžené uhlí bude do zvláště označených vagónů na loženo, jejichž čísla budou dříve přesně důvěrníky zazname nána, aby dle toho řádná kontrola o přesném doručení na

místo určení v Praze mohla býti provedena. Důvěrníci uhlí přijímající zašlou pak na sekretariát horníků čísla přijatých vagónů.

3. Ministerstvo železnic a příslušné železniční úřady po starejtež se o přistavení dostatečného počtu vagónů na doly

ve dny uvedené a soudruzi železniční zřízenci postarejtež se o bezpečnou a rychlou dopravu jich na místo určení. 4. Aby rozdělení uhlí mezi opravdu potřebné a strádající vrstvy pracujícího lidu v Praze, mimo obvyklého přídělu, bylo provedeno, pověřují důvěrníci ministra práce soudruha Hampla, aby za pomoci závodních důvěrníků spravedlivé rozdělení provedl . Žádají přitom zároveň, aby při přídělu nebylo na politické vězně na Pankráci a v Řepích zapomenuto. 5. Horníci pracovati budou za normální mzdu, žádají však, aby uhlí také toliko za ceny režijní, bez zisku i materiálu bylo prodáváno. 100

6. O způsobu rozdělení budiž po provedené akci důvěrnic kému sboru a dělnické radě kladenské zpráva podána, aby pak na dolech mohlo být o výsledku referováno . Shromáždění důvěrníci vyzývají tímto všechny soudruhy horníky, aby závazek a slib dobrovolně na sebe vzatý do

důsledků splnili a co možno největší úsilí vyvinuli, aby nikde nebyla těžba rušena, nechť se nevyskytnou nikde ani jednot livci, kteří by se danému závazku chtěli vymykat. Současně

apelují shromáždění důvěrníci na všechny povolané činitele jak na dolech, tak i v úřadech, závodech, na železnici apod., aby byli jim ve zdárném skončení této akce, jejíž nutnost nepovažují shromáždění nijak za potřebné zvláště zdůrazňo vati, ze všech sil nápomocni. Zvláště žádáme soudruhy želez niční zřízence, aby nad bezpečností dopravy vagónů označe ných rudými plakáty Kladno pražské chudině pečlivě a svědomitě bděli.

V Kladně dne 13. ledna 1920

V zastoupení hornictva: Výkonný výbor II . krajské organizace soc. dem. v Kladně Okresní dělnická rada v Kladně

Revírní výbor pro Kladno --Slany-Rakovník “ O výsledku akce „ Kladno pražské chudině“ vyprávěli sou druzi na besedě v Buštěhradě: „ Kladenští horníci přijali toto

usnesení s nadšením . A činy bylo hned vidět. Do Prahy byly odesílány stovky vagónů uhlí, aby byly zásobeny domácnosti pražské chudiny a pražských pracujících. Toto uhlí horníci

těžili v mimořádných nedělních směnách . V sobotu se vy hlásilo : zítra fáráme pro ten a ten dělnický obvod – jednou

pro Žižkov, podruhé pro Smíchov a podobně. Horníci přišli s chutí do práce. Potom se na nás obrátili textiláci z Nové Paky a nabídli výměnu : Kladno uhlí - Nová Paka textilie.

Z toho potom vznikla veliká akce k zajištění textilu pro kladen ské horníky a hutníky . “

101

Dělnické rady a revoluční výchova dělnictva

Akce „ Kladno pražské chudině“ ukazuje, že dělnické rady zapustily za několik měsíců své činnosti pevné kořeny mezi kladenskými proletáři. Staly se školou revoluční výchovy děl nictva. Zkušenosti z třídního boje za prosazení palčivých po žadavků pracujících ukázaly dělníkům význam a smysl dělnic kých rad i úlohu buržoazního státu, vlády aa úřadů. Ovšem ani

na Kladně nepronikla myšlenka dělnických rad mezi dělníky sama, bez boje. Činnost dělnických rad byla spojena s velkou uvědomovací prací mezi hutníky a horníky. Zejména důležité bylo vyjasnit vztah mezi dělnickými a závodními radami. O tom vypráví soudruh Václav Miler : „ Když se přišlo s tím, aby byly zvoleny dělnické rady, tak to vyvolalo veliký odpor mezi řadou členů závodních rad, které byly orgánem odborové organizace. Tady přicházelo něco revolučnějšího a tomu kladli odpor i někteří zástupci dělnictva, kteří říkali: co byste chtěli kontrolovat, vždyť my ted máme moc ve svých rukou . A my jsme naopak tvrdili, že moc není ještě zdaleka v našich rukou, že o moc budeme muset ještě mnoho a mnoho bojovat. Když mluvili o tom, že v budoucnu

to vláda zařídí a tak podobně, tak jsme říkali: nevěřte, co dnes říkají. Až se vláda upevní, tak zas použije tvrdých prostředků, jako to dělá každá kapitalistická vláda. My musíme bojovat za jinou vládu, za vládu dělníků a rolníků, po vzoru sovětského Ruska. Ta jedině poskytne pracujícím lidem , co potřebují k životu . Pak si budou sami vládnout aa sami hospodařit. My jsme se tenkrát i ozbrojovali. Považovali jsme za určitou povinnost, že je třeba i vyhrožovat těm, kteří nechtějí při stoupit na podmínky lepšího života horníků. Soudruh Antonín Runt: „ Podívejte se, proč jsme se dostá vali jako delegáti dělnických rad do rozporu se závodními radami ? Protože my jsme byli, abych tak řekl, kontrolní nebo 60

mocenský orgán, který chtěl na Kladensku prosadit víc, než jsme tehdy v republice dosáhli. Když jsme o těch věcech mezi

sebou, mezi dělníky, jednali, začala se sociální demokracie rozkližovat. Vůdcové sociální demokracie chtěli mezi nás

vrazit klín, poněvadž oni věděli, za co bojuje revoluční děl 102

nictvo. Přitom jim šli samozřejmě hodně na ruku zaměstna vatelé, správy závodů . Ti všichni nechtěli uznávat dělnické

rady. Oni věděli, co se připravuje a na co se mohou těšit. Zaměstnavatelé se snažili získávat na svou stranu členy závod ních rad, dávali jim všelijaké výhody. Dávali jim 75 směn, ty

jim zaplatili a členové závodních rad mohli dělat funkce jako uvolnění funkcionáři, nemuseli tedy pracovat. My jsme potom museli proti členům závodních rad vystupovat. Vysvětlovali jsme jim, že nemůžeme bojovat za zlepšení poměrů dělnictva,

když by se .oni paktovali se zaměstnavateli. Proto jsme se s nimi dostávali do rozporů."

„Pokud mám záznamy a pokud moje paměť sahá , “ dodává soudruh František Šikola, „na Pragovce vypukl ten spor také. Dělnické rady se právem považovaly za politického vedoucího celého dění na závodech . Kdežto závodní rady byly obdobou

odborových orgánů zaměstnanců . Vznikaly určité rozpory v otázce rozhodování, kdo má zastupovat zaměstnance proti zaměstnavateli. Tehdy na Pragodole vznikl spor o to, kdo má být mluvčím zaměstnanců při prosazování požadavků, jako byly osmihodinová pracovní doba, ošacovací a stravovací akce a podobně. Závodní rada si tato práva osvojovala a došlo k roz poru s dělnickou radou. Vím , že pro tohle došlo k novým

volbám do dělnické rady, kterých se zúčastnilo okolo 50—60 % dělníků. A volby potvrdily správnost názoru dělnických rad. Dělníci se vyslovili pro dělnické rady.“ Rozšířit hnutí dělnických rad Zakládání dělnických rad bylo jedním ze stěžejních revoluč ních požadavků levice, o který musela svádět s reformistickou většinou ve vedení strany a s reformisty ve všech krajích ohromný boj. Tento požadavek se objevil v programovém prohlášení levice z prosince 1919. Od té doby se hnutí dělnic kých rad začalo rozvíjet s větší silou i v dalších krajích a děl

nických střediscích. Kladenská dělnická rada v té době vše možně pomáhala organizovat hnutí dělnických rad v celé republice. 103

Dne 23. února 1920 vydala okresní dělnická rada na Kladně

provolání ke všemu pracujícímu lidu Československa s výzvou k zakládání dělnických a vojenských rad a rad zemědělské chudiny. V tomto provolání je shrnuto důležité poznání kladenských revolucionářů, že cíl dělnických rad není omezen na kontrolu a tlak ze strany pracujících vůči buržoaznímu

státu a jeho orgánům . Posláním dělnických rad je odstranit revolučním náporem z cesty mocenský aparát buržoazního státu a nahradit jej soustavou dělnických rad jako základem nové, proletářské státní moci. V provolání čteme :

„ Po jeden a půlleté zkušenosti dospívá dnes veškeren česko slovenský pracující lid k pevnému přesvědčení, že i stávající Národní shromáždění, koaliční ministerstva i takzvaná samo

správa v obcích založeny jsouce na starých zásadách měštácké lžidemokracie, nejsou těmi zřízeními, jež by mohly slibované socialistické cíle v praxi uskutečnit.

Zklamané tyto naděje a nedodržené sliby roztrpčují dnes stejně proletariát průmyslový jako zemědělský, střední nema

jetné vrstvy jako zproletarizovanou inteligenci, příslušníky nově budované armády jako legionáře. Ve všech těchto vrstvách zavládá dnes poznání, že nynější

státní mašinérie s celým svým aparátem byrokratů jest ne schopna provést nápravu a uskutečnit to , co lidu v programo vých prohlášeních vládních po převratu bylo slibováno. Všeobecné jest přesvědčení, že velká revoluce osvobozovací v řadách českého národa není ukončena, že revoluce žije, zraje

a vyvíjí se, přesunujíc čím dále, tím více své těžiště na pole velikých cílů hospodářských a sociálních. V době všeobecné nemohoucnosti starého byrokratického aparátu státního obrací se okresní dělnická rada na veškerý třídně uvědomělý proleta riát a pracující lid Československé republiky. Přikročte okamžitě k tvoření organických složek dělnického revolučního hnutí, které jedině jsou s to provést opravdové zřízení demokratického, o vůli a přání mas se opírajícího aparátu, volte a zakládejte všude dělnické rady

průmyslových dělníků, zemědělské chudiny i těch, kteří jako 104

příslušníci našich osvobozeneckých armád pro zřízení socia listické republiky bojovali.

Bez dělnických rad, bez převzetí moci do vlastních rukou proletariátu, bez zorganizování všech těch, kteří pracují za

jednotným cílem přímé akce mas, není svobody, volnosti a rovnosti, není nové spravedlivé společnosti, bez socialistického převratu není socializace!"

Ke konci provolání je ještě připomínka, že „ veškeré pokyny pro tvoření dělnických rad zasílá okresní dělnická rada v Klad ně, Dělnický dům “ . Tyto pokyny byly vydány jako brožurka „Rady dělnických, zemědělských a vojenských zástupců “, která — jak vzpomíná soudruh Karel Verner — byla vydána -

v nákladu 5000 výtisků. Pro ohromný zájem byl tento náklad brzy rozeslán a rozvezen do všech končin republiky a bylo třeba zajištovat nové a nové dotisky, takže celkový náklad brožury o dělnických radách dosáhl na tehdejší poměry úcty hodné cifry 15 000 výtisků.

Nové volby do dělnických rad Po dohodě s představiteli levice a průkopníky hnutí děl nických rad v jiných krajích vznikl plán uspořádat na jaře 1920 volby do dělnických rad najednou v celostátním měřítku. Ministerstvu vnitra došlo 12. dubna 1920 hlášení o sociálně

demokratické schůzi na Kladně :

„ Na včerejší schůzi mluvil o dělnických radách Mrázek . Na Kladně se zvolí dělnické rady již nyní v dubnu . Dělnické rady v jiných místech , hlavně na Slovensku a Moravě, musí

být v celé republice voleny najednou, neb kdyby se volilo rozděleně, bylo by možno volby tyto udusit bodáky.

Líčil význam dělnických rad. Vyzýval přítomné, aby neplnili zákony, které se jim nelíbí." Soudruh Karel Verner ve svých vzpomínkách uvádí: „ Nové volby do dělnických rad byly provedeny 23. aa 24. dubna 1920 .

Bylo při nich odevzdáno o několik tisíc hlasů více než při volbách minulých. 105

Voleb do dělnických rad na závodech se zúčastnily asi tři čtvrtiny zaměstnanců kladenské oblasti, kteří zvolili 176 dele gátů dělnických rad. Přes odpor národních socialistů se voleb zúčastnilo i mnoho dělníků z jejich řad . Dva dokonce byli

zvoleni za delegáty dělnických rad. Později probíhaly ještě volby do místních dělnických rad v obcích kladenské oblasti. V polovině června byly zvoleny v 15—20 obcích, do září 1920 pak zvoleno celkem 58 místních dělnických rad. Současně probíhaly i volby do dělnických rad na velkostatcích v květnu již byly zvoleny na velkostatcích v Hostivicích, Klecanech, Vodochodech, Drášti a Buštěhradu . To všechno svědčilo o velkém růstu hnutí dělnických rad, ke kterému došlo za rok jejich praktické činnosti na Kladensku.“ Kampaň k volbám do dělnických rad na Kladensku probí hala zároveň s volební kampaní do parlamentu - do posla

necké sněmovny i do senátu . Na Kladensku byla tato volební kampaň zcela ve znamení hesel a programu marxistické levice a rovněž se vyznačovala hlubokou demokratičností při výběru a posuzování kandidátů dělnické strany.

Soudruh Verner pokračuje ve svých vzpomínkách: „ Konala se řada přípravných schůzí důvěrníků i členských schůzí stranických i odborových organizací. Byla zejména projedná vána otázka kandidátů . Bylo tajné hlasování o kandidátech do poslanecké sněmovny i do senátu. Největší počet hlasů do poslanecké sněmovny obdržel dr. Smeral, po něm Josef Skalák a další kandidáti. V žádném jiném obvodu nebyly kandidátní listiny sestavovány pod tak přímým vlivem širokých mas příslušníků strany a odborů jako na Kladensku .

Dělnická rada tehdy rozhodla, aby za vedoucím kandidátem dr. Šmeralem byl kandidován Alois Muna, který byl stále tehdy ve vězení na Pankráci, aby tak bylo znovu potvrzeno, že kladenští pracující zůstali věrni svému slibu, že povedou boj za osobní svobodu českých komunistů, kteří se vrátili ze sovětského Ruska. Toto rozhodnutí dělnické rady bylo přijato jak v důvěrnickém sboru, tak na členských schůzích

s velikým uspokojením . Muna uvítal rozhodnutí kladenských s radostí, ale kandidaturu odmítl s odůvodněním, že by to

bylo pro vládní činiteļe a reakci vůbec příliš laciné východisko, 106

jak se zbavit ostudného procesu proti českým komunis tům . Zmocnil delegaci, aby jeho jménem vydala prohlášení, ve kterém budou uvedeny jeho důvody, proč kandidaturu odmítl. Toto prohlášení bylo uveřejněno ve Svobodě.“ Když Alois Muna odmítl kandidaturu na poslance, viděli

mnozí dělníci na Kladensku v jeho činu projev skromnosti,, skutek hodný opravdového bolševika a revolucionáře, kterým v jejich očích Muna tenkrát byl. Jeho další činnost v Komu nistické straně Československa, kde byl zpočátku vyzdvižen na významné funkce, však ukázala, že Alois Muna byl daleko více člověk , který se jen shodou okolností dostal do postavení revolučního vůdce, že jím ve skutečnosti nikdy nebyl. Proto nakonec skončil neslavně mezi odpadlíky z komunistického hnutí. Tak také hodnotí jeho činnost soudruzi, kteří jej znali. Uvádíme svědectví Karla Vernera :

„ Já jsem s Munou bydlel v jednom baráku. Stýkal jsem se s ním velmi často, navštěvovali jsme se v bytě a hovořili o mnohých věcech. Ze začátku jsem byl jím nadšen jako všichni ostatní, protože jsem v něm viděl revolucionáře a bo

jovníka. Ovšem v pozdějších dobách, už po prosinci a po ustavujícím sjezdu, jsem ho začal vidět jinak. Na jedné schůzi krajského vedení jsem s ním mluvil aa začal jsem mu vytýkat nejen jeho oportunismus, ale i jeho snahu po samostatném

rozhodování,jakési diktátorství. Říkal jsem mu, že dnes mluví úplně jinak, než když sem přišel. On mě pak na schůzi důvěr níků, kde jsem proti němu vystoupil, prostě nazval jezuitou. Tehdy jsem Munu nedovedl ještě správně posoudit, ale už bylo určité velikášství na něm vidět.

Že to cítili i mnozí jiní dělníci, o tom svědčí tato příhoda:

Šel jsem z Dělnického domů přes park domu, nevímjiž, kdy to bylo. Muna šel přede mnou, já už jsem s ním byl na kordy a šel jsem za ním . Tam v parku seděli horničtí provizionisté. A tu jeden vstal a říkal: Lojzo, my jsme tě sem na ramenou

přinesli, ale dej si pozor, my tě tady odtud i vyneseme. Muna byl hodně vynášen , a to nebylo správné. Sláva a sku tečnost, že ho buržoazie perzekvovala a že se proto dělníci za něj stavěli, to vše ho přivedlo k samolibosti. A to bylo začátkem jeho pádu.“ 107

Na obranu sovětů

V činnosti kladenské dělnické rady vystupoval na jaře a v létě 1920 do popředí boj na obranu sovětského Ruska a za jeho uznání. Soudruzi Bedřich Procházka, Anna Pod

horská a Jaroslav Jelínek o tom vyprávějí: „ V únoru 1920 vláda sovětského Ruska vybídla vládu československou k uza

vření mírové smlouvy a k navázání hospodářských a politic kých styků. Naše vláda neodpověděla. Kladenská dělnická rada o tom několikrát jednala. Věděli jsme, že je třeba něco podniknout. Nakonec bylo rozhodnuto, aby byla uspořádána velká demonstrace a současně zahájena půldenní stávka. A to jsme také provedli. Na velkém táboru lidu mluvili soudruzi i o našem požadavku navázat hospodářské a politické styky se sovětským Ruskem . Byla přijata i rezoluce." Soudruh Antonín Podrazský dodává : „ Naše vláda nechtěla uznat sovětské Rusko, a tak jsme dělali na vládu nátlak. Demonstrací jsme pak současně přísahali, že budeme se So věty spolupracovat a hájit jejich zásady. To bylo na 1. máje

1920, který patřil mezi nejmohutnější a nejrevolučnější. Zde se už jasně ukázalo, že Kladno je revoluční, že s pravicí

nepůjde. Řečníci, kteří chtěli mít u lidí pochopení a ohlas, museli také v tomto smyslu mluvit. Účast byla veliká a revo luční hesla , která řečníci vyvolávali, našla mohutný ohlas. Nejdůležitější byla přísaha, že kladenské dělnictvo půjde cestou sovětského Ruska a se sovětským Ruskem .“ Soudruh Bedřich Procházka vzpomíná na přípravy tohoto revolučního 1. máje: „ V té době se scházel zde v Dělnickém domě důvěrnický sbor, který připravoval 1. máj a celou politickou akci, která

byla vedena v duchu Říjnové revoluce. Pamatuji se, že z naší obce chodíval do Kladna Eda Valík, předseda organizace sociální demokracie. Na schůzích nás vždy informoval o pří pravách, které jsme pochopitelně i u nás v Motyčíně dělali mohutné. Z úkolů, s kterými soudruh Valík přišel, dostávala

vždy mnoho na starost mládež výzdobu, plakáty, zajistit všechnu agitaci a všechny jiné potřeby. My jsme v té době

byli ve výboru mládeže, tak víme, jak jsme to prováděli. 108

Vznikala také šuškanda, že k něčemu může dojít, že může být krveprolití. V tehdejší době bylo samozřejmé, že do Kladna byl stažen vždycky větší počet četníků a při každé i menší akci sem přišlo vojsko. Buržoazie vždy čekala další revoluční odezvu . Tenkrát už na závodech byli jednotlivci, hlavně do zorci, kteří říkali a strašili: nechoďte na 1. máj, může se tam

něco stát, víte, komunisté připravují puč. Ale horníci a dělníci na to nic nedali. Naopak se dostavili ještě ve větším počtu. V organizaci sociální demokracie v Hnidousích vystoupil na schůzi sociální demokrat Maršík . Doporučoval, aby celá věc byla prováděna v klidu, aby se čekalo na rozhodnutí ústředního vedení a abychom nedělali žádná jiná opatření a klonili se k rozumnému jednání. Jeho projev byl ostře od mítnut a nakonec byl on sám vypískán . Tak to jsou mé vzpomínky na dobu před 1. májem . A opravdu byl 1. máj mohutný, i přísaha byla velmi mohutná. Od nás z Motyčína a z Hnidous šel veliký průvod. “ Soudruzi si vzpomínají, že na 1. máje 1920 napočítali

pořadatelé v průvodu 46 000 účastníků, kteří pochodovali pod několika sty rudých praporů a standart a za doprovodu 25 kapel na kladenské náměstí. „Ať žijí sověty ! “ „ Ať žije III . , Komunistická internacionála !“ „Všechnu moc dělnickým radám! “ „Pryč s válkou ! Za světový mír ! “ To byla hesla na standartách ii provolávaná kladenskými dělníky. Ústřední dělnická rada

Od jara 1920 byla kladenská dělnická rada prohlášena za Ústřední dělnickou radu, která dostala za úkol svolat sjezd

dělnických rad z celé republiky, jakmile bude zvolen dosta tečný počet dělnických rad v jiných místech. Soudruh Karel

Verner o tom vypráví: „ Osmého května byly provedeny volby do nového výkonného výboru Ústřední dělnické rady v Klad ně. Předsedou byl zvolen horník František Krejčí, místo

předsedou Antonín Adámek, jednatelem Karel Verner, pokladníkem Josef Pickhard. Kromě toho měla Ústřední dělnická rada dalších 9 členů .

109

Na jaře 1920 začala kampaň za široký rozvoj a zakládání

dělnických rad v Čechách i na Moravě. Přišla spousta dotazů, jak zakládat dělnické rady, a žádostí, abychom na různá místa posílali referenty. Byl jsem tehdy jednatelem a pamatuji se,

že žádosti o pokyny k zakládání dělnických rad přišly za nedlouhou dobu ze 100 míst. Obsazovali jsme schůze hlavně

členy výkonného výboru ve všech místech, odkud žádosti přicházely. Tak jsme například poslali referenty do severo

českého revíru, na Nýřansko, do pražských předměstí, do Vršovic, Smíchova a na další a dalšímísta ."

Po XIII. sjezdu v záři 1920 a ustavení levice v samo statnou stranu, ke které se hlásila velká většina sociálně

demokratického členstva, se stal další boj dělnických rad součástí akčního programu strany. To ještě více urychlilo růst hnutí dělnických rad a zakládání dělnických rad v dalších místech a závodech. Myšlenky, za které bojovali kladenští dělníci jako přední oddíl revolučního dělnického hnutí, vítě

zily v celé levici. To však již bylo v době, kdy revoluční vlna v mezinárodním měřítku začala opadávat a kdy buržoazie přecházela do útoku .

Hlavní přínos hnutí dělnických rad spočíval v tom, že byly neobyčejně důležitým prostředkem revoluční výchovy děl

níků, ve které se třídně uvědomělí dělníci učili prakticky otázku politické moci. Není náhodou, že generální stávka v prosinci 1920 nabyla pro buržoazii nejhrozivější podoby právě tam , kde předtím zapustilo hnutí dělnických rad nejhlouběji kořeny chápat i řešit základní otázku revoluce

na Kladensku a v rosicko - oslavanském revíru . Zde přerostla

generální stávka v přímý boj o moc, který vedla dělnická třída zvláště organizovaně, disciplinovaně a houževnatě. Hnutí dělnických rad bylo hnutím skutečně revolučním . Bylo jednou z nejvýznamnějších zkušeností, které naše děl >

nické hnutí přivedly k založení důsledně revoluční strany — Komunistické strany Československa.

110

II Prosincová stávka

.

Boj o Lidový dům Ulice dýchala krvi, na dvoře Lidového domu kles večer prvý ... Na dvoře Lidového domu,

kde Rudý prapor zněl, špalírem bajonetů Antonín Němec šel,

šel po tvé, ještě neuschlé krvi, ty prvý ...!

Josef Hora

Začalo to domem č. 7 v Hybernské ulici. Hybernská ulice v Praze. Je klidné prosincové odpoledne a nevypadá to , že by se tu mělo něco mimořádného přihodit.

Lidé spěchají od nádraží k tramvaji, někdo už nese domů vánoční stromek, ženy se zastavují u výkladních skříní . Zatím se mezi sekretariátem sociálně demokratické pravice

a pražskými úřady křižují rozhovory, v nichž slova „ Hybern ská ulice “ a „ Lidový dům “ je slyšet až podezřele často. Asi se něco chystá ...

Začalo to o půl čtvrté. V šeru ulice se zaleskly helmy silného oddílu policie. Oddíl zamířil k Lidovému domu. Strážci buržoazního pořádku obsadili hlavní vchody budovy, dvůr i zahradu a před vchodem z Havlíčkovy ulice utvořili kordón.

V tu chvíli stáli před železnými vraty Lidového domu sídla sociálně demokratické strany – čtyři magistrátní úřed níci v doprovodu asi pětadvaceti detektivů. Prudce zabouchali na stará železná vrata a stroze oznámili vrátnému: „ Jdeme zapečetit tiskárnu !"

Bylo to 9. prosince 1920. „ Toho dne oznámil bezdůvodně ředitel tiskárny pravičák Hummelhans Rudému právu, že mu zvyšuje účet za tisk o 75 % ,“ píše ve svých vzpomínkách soudruh Antonín Trousil, který byl v této vzrušené době sazečem Práva lidu a potom Rudého práva. „Pravice počítala, že tato provokace bude stačit k rozpoutání dělnického hněvu . Nemýlila se. Dělnictvo si to líbit nedalo. Závodní rada Lidového domu, doprovázena

zástupem pobouřeného dělnictva, přišla do Hummelhansovy 8 Vzpomínky

113

kanceláře a oznámila mu, že dává jemu a faktoru Sajdlovi s okamžitou platností tříměsíční placenou dovolenou . To se odehrálo kolem půl desáté dopoledne.“ Pravičáci se radují. Věc se podařila. Hummelhans hned pospíchal oznámit případ policejnímu ředitelství. A pražský magistrát shledal, že odchodem ředitele Hummelhanse byl porušen živnostenský řád, protože prý v závodě není kon cesionáře. Tiskárna bude okamžitě zapečetěna a levice z Lido vého domu vyhnána. Marně vedení levice ujištovalo, že hned příští den ohlásí magistrátu nového koncesionáře. Marně odborníci žasli, že

tiskárna je zavírána pro nepatrný přestupek živnostenského řádu ; vždyť podobné případy se stávají dnes aа denně i v jiných závodech . A přece je proto nikdo okamžitě nezavírá. Nikdo je neobsazuje policií!

Na protesty se nedbá. Vždyť konečně je příležitost vypro vokovat dělnictvo k hněvu a k revoluční akci, a potom je

potlačit a zničit. To je společnou touhou pravice i buržoazie. Záminka přišla právě vhod. Kdyby nebylo té, našla by se jiná. Vždyť už den před tím, 8. prosince, byla podobná provokace

připravována. Svědectví o tom podává dokument, který byl předán presidentu Masarykovi. V něm pražské policejní ře ditelství hlásí:

„ Dnes dostavila se k němu (tj. k policejnímu řediteli Bie nertovi) deputace sociálně demokratické pravice, a to pp. Němec, Hummelhans a Aster. Prohlásili mu, že používajíce svého práva, zavřou zítra ráno tiskárnu v Lidovém domě

a odepřou další tisk Rudého práva. Že to hlásí na policii, poněvadž očekávají, že budou jejich plnomocníci, jakož i ře ditel tiskárny pan Hummelhans na životě ohrožováni, že ponechávají policii odpovědnost za to, aby přiměřeným způ sobem jejich bezpečnost chránila. Policejní ředitel přivolal si k jednání ministerského radu Šlechtu a míní za tohoto stavu věci nařídit na zítřek pohoto vost policejní stráže a obsadit Lidový dům, poněvadž ze sta

noviska politického nelze jinak věc řešit. Zpráva o tomto jednání byla policejním ředitelem hlášena Masarykovi.“ Dr. Meissner a Tusar informovali znovu osobně minister 114

ského předsedu Černého a pražského policejního ředitele Bienerta a domluvili poslední podrobnosti plánu. Už den předtím vydalo zemské četnické velitelství rozkaz, aby bylo do Prahy soustředěno četnictvo. Byli vybíráni zvlášť spolehliví četníci z venkova. Ještě ráno 9. prosince povolali dalších 300 ozbrojených mužů.

Jak to vlastně začalo ? Soudružka Jarmila Wagsteinová, tehdy mladičká Jarka Ni kodýmová, pracovala na sekretariátě strany v Lidovém domě. Vypráví: „ Bylo to právě uprostřed největšího politického kvasu v létě 1920, když ke mně přišel pracovník sekretariátu s jednou soudružkou a řekl mi, abych jí dala jeden opis členského adresáře, že ho celý opíše v několika nových kopiích. Nebylo mi to divné, adresář to už potřeboval. Když už

opisování pomalu končilo, zeptala jsem se soudružky Květy jen tak koutkem úst, nač a pro koho ten adresář potřebuje. Květa se trochu zarazila (hned jsem našpičatěla uši), rozpa čitě, zkoumavě na mne pohlédla, a pak mi jako hluboké tajemství sdělila, že opisovala adresář vlastně pro sociálně demokratickou levici.

To bylo moc i na mne. Tady, přímo v nepřátelském táboře, v ohnisku vášnivých diskusí pravice s levicí na schůzích

představenstva, přímo pod svícnem hudrujícího Němce, ka zatele Soukupa, zuřivého Bechyně a vznešeného Tusara, přímo jim pod nosem si soudruzi ze sociálně demokratické levice zajistili zcela lehce, chytře a tak jednoduše spojení

se všemi stranickými důvěrníky a organizacemi, aby jimmohli sdělit své názory a ukázat jim v pravém světle oportunistickou politiku zrádných vedoucích funkcionářů, z nichž nikdo neměl tušení, co se právě v jejich ústředním sekretariátě děje! Jako mládežnice jsme s Květou samozřejmě šly s levicí.

A když jsme si ještě uvědomily, že právě ona bydlí u Bechy ně, daly jsme se obě svorně do smíchu . Kdyby tak věděl, jakého hada chová na prsou! Pracovala jsem tehdy v místnosti zvané ,protokol', z níž 115

vedly dveře do veliké místnosti, ve které se konaly schůze užšího předsednictva strany. Skoro denně sem tehdy přichá zela nejvyšší sociálně demokratická elita. Starý Antonín Ně

mec se zlatými brejlemi, předseda strany, břichatý, vždy v širáku , trochu už senilní, zbonzovatělý ; my s Toničkou ( sekretářkou Teskovou) jsme se mu pokud možná vyhýbaly, protože nás rád hladil ; vyzáblý a mazaný Bechyně s rezatou bradou a šviháckou holí, protektorsky vlídný ; monumentální František Soukup, který se vždy hnal jak sentinel a nikoho na své cestě neviděl (v mládeži jsme mu říkali velebný kmet) ; František Tomášek, předseda Národního shromáždění, v soc demáckém širáku a černé kravatě -mašli, skoro pořád něčím

ustaraný; zupácký Josef Stivín s vyvalenýma očima, který snad vůbec nedovedl mluvit tiše a vždy jen hlaholil jak pol

nice ; advokátsky vypulírovaný, úplně odlidštěný Adolf Meissner s krátce zastřiženou bradkou ; zdánlivě bodrý, ha

lasný a dělnicky kamarádský Antonín Hampl; tatíkovský, blahosklonný a usměvavý Habrman ; vypadající Winter – a občas se tu předseda Vlastimil Tusar, nevšedně mírně navoněný, nevidoucí a kulhavý.

fešácký, velmi mladě objevil i ministerský elegantní, upravený, A spousta jiných zají

mavých lidí z Prahy i z venkova procházela naším kamrlíkem do politické sociálně demokratické svatyně, ale teprve ted,

když pátrám v paměti, si uvědomuji, že mezi nimi bylo dost málo dělníků, a když byli, tak přicházeli ponejvíce z venkova.“ Také soudružka Hana Vrňáková zblízka poznala sociálně demokratickou elitu :

„Když ještě ve straně byla pravice a levice, v té době jsem byla kratičkou dobu zaměstnána jako služebná v restauraci Lidového domu. Nájemcem byl jistý Novák, také člen strany sociálně demokratické a samozřejmě pravičák . To byl kapita lista, měšták a vydřiduch. Jeho povedená milostpaní, ta byla snad modelem Gézovi Včeličkovi k jeho kavárnici ze známé Kavárny na hlavní třídě. Tak jí byla navlas podobná. Měla všechny její vlastnosti. Do restaurace byl honosný vchod naproti nádraží a do našich ubikací jsme chodili vchodem z Hybernské ulice. Tam ve skřínce bylo vyvěšováno denně Právo lidu a tam se 116

také vždy k večeru sešel hlouček čtenářů . Patrně to byli nezaměstnaní, kteří v tu dobu neměli ani těch několik haléřů na denní tisk, a přece nechtěli bez něho být, a tak si jej sem

přišli přečíst. Vedly se tam také politické debaty. Jedenkrát jsem začala shromážděným vyprávět o našem povedeném

panu šéfovi a o jeho ještě povedenější milostpaní. Samo zřejmě, že náhodní chodci se začali zastavovat a za chvíli zde byl malý tábor lidu. Vyprávěla jsem tedy o životě našich učedníků, pikolíků,

služek a jakými jmény nás milostivá paní — soudružka Nová jmenuje a co nám dává k jídlu. Naproti tomu jsem barvitě líčila přepychový život předáků sociální demokracie, ková

kteří do Lidového domu chodili. Mluvila jsem čím dál hlasi

těji, protože posluchačů přibývalo. Našel se ale také mezi posluchači dobrodinec, který šel pro milostivou paní Nová kovou, aby si šla také poslechnout. Já nic netušila, a když jsem přišla do kuchyně, tak mě Nováková na hodinu vyhodila. Mne to ani dost málo nemrzelo ; za prvéjsem na to byla zvyklá

a za druhé jsem byla nesmírně ráda, že , soudružka' Nováková slyšela na vlastní uši, co si o ní myslí její otroci. "

Soudruh Antonín Trousil pokračuje ve svých vzpomín kách :

„Když se dne 14. září usneslo zastupitelstvo strany odložit sjezd a vyloučit komunisty, byl to státní převrat ve straně, znamenalo to roztržku . Levice musela uvažovat o tom, jak se

bránit proti tomuto násilí, proti tomuto úkladu. Svolala po radu k ,Zábranským ' a vynutila si na Právu lidu, aby uveřej nilo prohlášení, že sjezd se přes usnesení zastupitelstva bude konat. Poněvadž hrozilo v Právu lidu střídání násilností,

rozhodl se personál podniku strany utvořit závodní radu a vzít Lidový dům a tiskárnu v ochranu až do konání sjezdu 25. - 28. září, a potom předat podniky strany nově zvolenému výkonnému výboru . Všechno se stalo formou neobyčejně slušnou, výkonnému výboru i šéfredaktorovi měla být pone chána všechna práva. Byla jen jedna podmínka : neodkládat sjezd a vést slušně boj obou směrů.

Vydavatel Práva lidu Antonín Němec a šéfredaktor Stivín se však zachovali neobyčejně velkopansky. Pohoršovali se 117

nad tím , že mluvčí personálu , většinou starší důvěrníci strany,

prostí členové si dovolovali do konfliktu mluvit. Ale vždyť v této kritické době musel zasáhnout každý poctivý soudruh, kde a jak mohl !

Pravicoví vůdcové opustili Lidový dům. Levice je nejen nevyháněla, ale naopak osobně je zdržovala a některé z nich ještě druhý a třetí den volala zpět. Pravicové vedení začalo hned potom vydávat Právo lidu v jiné tiskárně a začalo osobně útočit na vedoucí soudruhy levice aa alarmovat proti levici všechny úřady. Pravičáci zabi hali přitom až do malicherností. Vypnuli do Lidového domu všechny telefony a dlouho trvalo, než byly povoleny nové. A hned zahájili soudní spor o Lidový dům a o ostatní majetek strany. Každému bylo jasné, že s levicí jde obrovská většina, s pravicí jen vůdci, jejich přisluhovači a s nimi nemnoho svedených neuvědomělých dělníků . Lidový dům patří proto samozřejmě velké většině - dělnictvu .

Ale dr. Meissner, předák pravice, se velmi dobře vyznal v kličkách zákonů. Proto měli pravičáci naději, že proti právu a spravedlnosti bude Lidový dům a ostatní majetek strany patřit jim, zrádným vůdcům , aa malé frakci, která šla za nimi. Lidový dům byl vždy majetkem strany. Jen formálně byl připsán na několik jednotlivců. Podle formálního práva bylo majetníky Lidového domu jedenáct členů komanditní spo lečnosti, kteří byli jmenováni výkonným výborem . Právní zástupce strany dr. Meissner učinil dříve přísná opatření, aby si jednotlivci tento majetek nepřivlastnili; museli pode psat reversy, že nepatří jim , nýbrž straně a jejímu sjezdu. A nyní týž dr. Meissner počal mařit svá ochranná opatření; moc se mu hodilo, že byl Lidový dům napsán na jednotlivce, většinou příslušníky pravice. Zakročil soudně a svým vlivem

vymáhal Lidový dům a tiskárnu pro tyto jednotlivce, pro komanditní společnost. Soudy šly na ruku pravici s neobyčej

nou rychlostí. Příslušníci levice, pokud byli v komanditní společnosti, byli z ní vyloučeni.

O situaci v tiskárně podává svědectví i další z tehdejších sazečů, soudruh Josef Leden : „ Pravičáci z Lidového domu sami odešli. Ale když se vedení >

118

pravice vzpamatovalo, došlo k vzájemným výčitkám , že Li dový dům a tiskárna byly tak lacino vydány, že si Stivín vzal jen odlitek hlavičky Práva lidu podpaží a že tak lehce opustil bojiště. Konaly se porady za předsednictví Bechyně spolu s předsedou organizace knihtiskařů Němečkem. Klíč k situaci spatřovali u zaměstnanců tiskárny. Vypracovali plán dostat tiskárnu a tím i Lidový dům bez velkého rozruchu. Získali na svou stranu člena závodní rady strojního sazeče Kopečného. Několik zaměstnanců s místopředsedou Farkou rozšiřovalo poplašné zprávy o nedostatku provozních pro

středků, a tím se snažili vyvolat nedůvěru k levici. Šířily se nepravdivé zprávy, že zaměstnanci tiskárny vystoupili ze zá vodní rady, ač šlo jen o Kopečného, který byl odhalen jako donašeč pravice a byl k rezignaci vlastně donucen. Osazenstvo stálo z velké většiny pevně za levicí. Jednoho dne se na nádvoří před tiskárnou objevila smečka lidí, kteří povykovali a vyhrožovali redakci aa ostatním zaměst nancům . Bylo zřejmé, že to byli lidé zjednaní, z nichž většina neměla ani zájem , ani odvahu k násilnostem . Jen několik

pobudů se pokusilo vniknout do redakce. Když jim to bylo znemožněno, rozbili u dveří sklo aа zranili soudruha, který jim zabraňoval vniknout dovnitř. Potom zapálili na dvoře role papíru . Když se však rozšířila zpráva, že na obranu tiskárny táhnou daňkováci, výtržníci rychle zmizeli. Podivné bylo, že ředitel tiskárny pravičák Hummelhans se mezi nimi volně pohyboval a hovořil s nimi. Podle zprávy Rudého práva z prosince 1920 slibuje tajemník plzeňského kraje sociálně demokratické strany Marek legionářskému kapitánu Janíkovi

vyslat do Prahy dvacet až pětadvacet spolehlivých násilníků, které si Janík u něho objednal. Aby přívrženci pravice podkopali důvěru sazečů ke mně,

jejich důvěrníkovi, rozšiřovali o mně lživé zprávy, potom mi zase nabízeli výhodné postavení v tiskárně a nakonec mi vyhrožovali násilím . To byla psychologická příprava k usku tečnění plánu pravice, pro nějž byla získána část strojních sazečů, mezi nimi již dříve jmenovaný Kopečný. Podle plánu měli jednoho večera, až bude většina zaměstnanců mimo

závod, odepřít sázet Rudé právo a k všeobecnému překvapení 119

veřejnosti mělo týž den vyjít v tiskárně v Hybernské ulici opět Právo lidu .

To nezůstalo utajeno. I mezi strojními sazeči jsme měli stoupence levice, kteří nám to pověděli. Zmobilizovali jsme

skupinu ručních sazečů, která se večer sešla v restauraci Lido vého domu. Když se dostavil soudruh , který obstarával pro strojní sazeče večeři, vzkázali jim , že odmítnou -li sázet Rudé

právo, bude připravena pohotovost a Rudé právo v každém případě vyjde. Pro další dny bylo učiněno organizační opa tření, aby během krátké doby mohla být provedena mobilizace levicových soudruhů knihtiskařů.“

Ve straně šlo o velmi vážné věci,“ doplňuje soudružka Jarmila Wagsteinová. „ Levici srazit a porazit nešlo jinak než současnou porážkou nebo aspoň citelným poškozením děl nických mas. A k tomu se právě odhodlali vůdcové pravice. Proto pravičáci zahájili hned po sjezdu soudní spor o vrácení Lidového domu, tiskárny, záložny, kina a ostatního dělnického majetku , na nějž sociálně demokratičtí dělníci sbírali po krej cárcích . Soudní dvůr se však octl ve velmi trapné situaci, neboť sjezd levice jasně prokázal, že za levicí stojí drtivá většina sociálně demokratických členů, v důsledku čehož i všechen majetek strany automaticky přechází na levici.

Avšak paragrafy byly zakrouceny proto, aby se daly obcházet a vykládat, jak se komu líbí. A tak spory o navrácení dělnic kého majetku se táhly už dva měsíce a ovzduší bylo stále napjatější; dělníci, mládež, členové DTJ i legionáři, přísluš níci levice, hlídkovali v Lidovém domě celé noci, aby zabránili

případným provokacím . V noci z 8. na 9. prosince jsem měla noční hlídku v ústřed ním sekretariátě se soudruhy Magdou Bosákovou, Frickem Vorlem a Kutvirtem . Jiní soudruzi hlídkovali na obou dvo rech, v redakci a tiskárně. Tehdy se nestalo nic . Netušili jsme, že se připravená mašina už rozjela na plné obrátky. Teprve 9. prosince odpoledne doručil magistrátní úředník David do tiskárny výměr k zastavení a zapečetění tiskárny. Přišli do kanceláře administrace a jejich vedoucí, úředník

David, prohlásil, že mají rozkaz ihned zapečetit tiskárnu. Všichni jsme byli nesmírně překvapeni. Zapečetit tiskárnu 120

jakým právem ? Proč ? Vedoucí soudruzi se proti nesmyslnému

opatření ohradili. Ihned telefonovali na policejní ředitelství, ale to prý předalo celou záležitost ministerstvu vnitra . Tak volali tam a pak ještě na předsednictvo vlády. Nikde nebyli odpovědní úředníci ,náhodou' přítomni, jeden předával telefon druhému. Vyjednávání trvalo celé tři hodiny. Mezitím magistrární úředník David neustále nervózně po bízel, aby bylo zapečetění provedeno. Už už chtěl věšet pečetě, ale nedovolili jsme mu to. Nakonec dostali soudruzi spojení přímo s policejním ředitelem Bienertem . Žádali ho, aby od

volal policii. Stroze odpověděl: „Je to výsledek opatření, o kterých se vláda radila celé čtyři hodiny! Touto větou prozradil více, než chtěl. Celé čtyři hodiny jednala vláda o tiskárně Rudého práva! Teď už bylo naprosto jasné, že nešlo jen o tiskárnu, jak všechny úřady pokrytecky ujišťovaly.

Nato hned vypojili sekretariátu levice a celému Lidovému domu všechny telefonní linky. Když zástupce administrace

Rudého práva proti tomu protestoval, odpověděli mu, že se tak stalo na vyšší rozkaz. Bylo jasné, že proti levici v Lidovém domě zalarmovali kdeco a kdekoho, že je všechno do nej

menších podrobností promyšleno a připraveno. Byli jsme nesmírně rozhořčeni."

Zastavují stroje — a jdou !

Spolu s redaktory Rudého práva byl v tu chvíli Vv Lidovém domě také spisovatel a novinář Ivan Olbracht. Ve své vzpo mínce píše :

„Na ten den učinil ministerský předseda velké přípravy. Vojsko mělo pohotovost, do Prahy bylo staženo z širokého

okolí četnictvo a policejní ředitelství bylo již od rána v čin nosti. Telefonní linky Lidového domu byly strženy. Když magistrátní koncipient doručil rozkaz tiskárnu zapečetit, volal jeho ředitel pražský magistrát, ale ozval se mu jen sluha.

Volal tedy policejní ředitelství, ale na jeho protest mu policie odpověděla, že podá o rozmluvě zprávu ministru vnitra. Za chvíli ministerstvo vnitra volalo. Má prý být učiněn pokus 121

vyřídit vše smírnou cestou . Ředitel podniku oznámil, že na šest hodin svolá do Lidového domu schůzi důvěrníků, která

se o věci poradí, a ptal se : „Budou tam důvěrníci policií

vpuštěni ?' Po delším mlčení na druhé straně telefonu odpo věděl hlas: , Pan ministerský předseda není přítomen, ale oznámím mu to. Budou - li to opravdu jen důvěrníci — snad. Pravděpodobně. A zatímco bylo neplodně vyjednáváno, obsazovalo tři sta

mužů policejní stráže budovu. Rozestavili se v řadách po nádvořích a uzavřeli oba průjezdy do protilehlých ulic něko likanásobným kordónem . Dělnická pevnost byla odříznuta od světa. Několik děl nických funkcionářů, kteří byli náhodou v budově, hledalo spojení s továrnami: ,Lidový dům je obsazen policií. Oznamte to, jak můžete, závodům ! Daňkovce, Kolbence, Českomo ravské, ringhofferákům , kapslovně! Na šestou hodinu je svo lána do zahradního sálu Lidového domu schůze továrních důvěrníků Velké Prahy. Rozběhněte se ihned po závodech !“ ““

Toho dne jsem se už chystal z práce domů (pracoval jsem u jedné firmy v Karlíně jako truhlářský tovaryš), vypráví sou druh František Klika, „ když na mne můj spolupracovník , starý soudruh, zavolal: „Nech toho a honem pojd !' ,Kam ?" ,Berou nám Lidový dům ! ' To stačilo, abych pochopil. Znal jsem lásku soudruhů k Lidovému domu. Vždyť to byl náš děl

nický majetek, majetek strany, a ten nám chtěli ti, co nás zradili, vzít.

Celá ulice – od Bulhara až po Příkopy - vřela lidmi, kteří se tam již shromáždili. Kupředu to šlo jen pomalu . Bylo zmobilizováno dělnictvo u Ringhofferů na Smíchově, dělnictvo karlínských závodů a brzo všech ostatních továren .

Zanedlouho tu už byly první hloučky dělnictva, které vnikly do Lidového domu, aby hájily svůj majetek. Na ulici se začaly hromadit zástupy zvědavců. Policie je rozháněla . Zástupy rostly, bylo jich stále více. Nešlo už jen o zvědavce .

Do čtyř hodin šlo všechno klidně, podle plánu. Mezitím se však o útoku na Lidový dům dovídají v dalších závodech . Pražského dělnictva se zmocňuje rozhořčení. Není to provo 122

kace, urážka proletářské cti ? Dělníci zastavují stroje - a jdou ! Obránci Lidového domu Václav Vacek a Ivan Olbracht

vzpomínají: „ Po páté hodině se do Hybernské přivalí zástup dělníků

ze Žižkova. Zástup asi 150 dělníků ze žižkovské kapslovny naráží na policajty. Chvíli s nimi vyjednává. A potom pocho duje dál, vpřed, do Lidového domu.“ ,Zpátky! křičí z poloosvětleného průjezdu za čtyřnásob ným kordónem strážníků policejní důstojník, zpátky, nebo použiji zbraně! Bouře rozhořčení ulice a dělníků z kapslovny byla mu odpovědí. Mohutný náraz, skloubené dlaně strážníků jsou roztrženy, kordón je prolomen a zástup se žene prů jezdem .“

Situace v té chvíli vypadala pro policii hrozivě. Policejní kordón nemohl již odolávat silnému tlaku z ulice. Těsně před šestou poslal policejní úředník detektiva v civilu telefonovat pro četnictvo . Hned přišel silný oddíl četnictva, který policej

ní kordón posílil. Policajti a četníci se pokoušeli vytlačit tisí cové zástupy z Hybernské ulice. Marně.

„ Není ještě šest hodin ,“ píše Jarmila Wagsteinová, „ když přicházejí dělníci z karlínské Daňkovky. Rameno na rameni se prodírají zesíleným kordónem. Bouřlivé volání slávy a po tlesk je vítají v Lidovém domě. Na nádvoří zpívají dělníci Rudý prapor.

...ať zhyne starý podlý svět! hřmí už také Hybernskou ulicí. To přicházejí pevným krokem kolbeňáci z Vysočan a jediným mocným náporem vnikají do Lidového domu. Poslední sloku písně o Rudém praporu zpívají už všichni společně. Kováci z Vysočan přinesli soudruhům do obleženého Lido vého domu důležitou zprávu : policie dělá přípravy k přepadení Lidového domu ze strany, z Havlíčkovy ulice ! Byl tu biograf, který sousedil se zahradou Lidového domu, a z toho biografu se chystali četníci vyrazit, vpadnout dělníkům do zad a bu dovu se zbraní v ruce vyklidit. V několika minutách vystavěli dělníci barikády před východy z biografu na zahradu i před stará železná vrata z biografu do zadního dvora budovy. Z beden, stolů, ručních vozíků , sudů, cihel i rolí papíru 123

vyrostly barikády i v průjezdech za zády policajtů a četníků v Hybernské ulici.“

Další události popisují soudruzi Antonín Trousil a Jan Vodička :

V těchto chvílích byly policie a četnictvo bezmocné. Teď ovšem nebylo možné na zapečetění vůbec pomýšlet. Kolem dr. Davida a velitele policejní stráže rady Neumanna tvořily se husté hloučky, které nemohly pochopit, proč se státní moc mísí do sporu dělnictva s jeho zrádci. A je příznačné, že se

hněv vybíjel nikoliv proti nim a úřadům, nýbrž proti pravým původcům tohoto přepadení, proti vůdcům sociálně demokra tické pravice .“

„ Pracoval jsem na tehdejším Masarykově nádraží jako ve doucí čety vykladačů zboží z železničních vagónů. Na pra covišti jsem zorganizoval z dělníků a zaměstnanců druž stva dobrovolnou skupinu na obranu Lidového domu. Obrany Lidového domu jsme se skutečně zúčastnili. Ovšem ne včas, protože příkaz úřadů policii a četníkům k vyklizení

Lidového domu byl dán již ve dvanáct hodin v poledne. A my jsme se o tom dověděli až po čtvrté hodině, kdy byl

Lidový dům už obsazen policií. Oni se připravili dobře, my jsme na to čas už neměli.

Přesto jsme se pokusili zachraňovat, co se dalo, a se sou

druhy, kteří se k obraně Lidového domu dostavili, jsme začali připravovat materiál k zabarikádování hlavního vchodu. Tento náš úmysl byl zmařen tehdejším redaktorem Rudého

práva Šafářem , který pokus o postavení barikády označil jako provokaci. Tím řada našich soudruhů zapochybovala a odešla do zadní části Lidového domu. Nakonec vnikla do průjezdu policie, kterou se nám ještě podařilo vytlačit zpět na ulici, ale

nepodařilo se zabránit vniknutí četnictva, protože na to jsme již neměli síly.

několika bývalým levým legionářům a rudoarmejcům - přes kavárnu a biograf Lidového domu vynést několik strojů, balíků známek a různého materiálu , který přišel straně velmi vhod, když ústřední sekretariát zahájil svou činnost v domě U Bubeníčků v Praze 2, Myslíkově Podařilo se nám

ulici . “ 124

Přesně v sedm hodin

se na pávlači Lidového domu v polotemnu objevuje muž, který volá k zástupům : „ Soudruzi tovární důvěrníci ! Ode berte se ihned do zahradního sálu, koná se tam porada. Ale jen důvěrníci aa nikdo jiný !“ V té chvíli nastal Vv situaci obrat. Důvěrníci odešli na schůzi

do zahradního sálu. Mnoho ostatních odešlo s nimi a aspoň nahlíželi do sálu, kde byla zahájena schůze. Tím byly ba rikády velmi oslabeny.

Soudruh Jan Smolík byl též mezi důvěrníky, kteří byli svoláni do Lidového domu. O schůzi v zahradním sále

vypráví:

„ Přišli jsme všichni do jednoho, samozřejmě. Chtěli jsme, aby Lidový dům patřil levici, vždyť sS námi šla ohromná většina dělníků . A na Lidák' jsme si několik roků vybírali po 20 ha léřích za lístek na jednu cihlu . Sálek byl okamžitě přeplněn. Ten sálek tam už dnes není,

byl v místech dnešního Steinerova sálu. Byl to úzký, dlouhý dřevěný sál, zřejmě kdysi panský skleník s výplní skleněných tabulek. A jak napsal později Ivan Olbracht, bylo do něho vidět jako do rozsvícené lucerny.

Za velice pohnuté nálady přítomných soudruhů zahájil schůzi přesně v sedm hodin soudruh Havlín , dělník z továrny

na chemikálie. Pak promluvil ředitel závodu Skalák jako hlavní

referent. Řekl : , Situace, v jaké nyní jsme, je neobyčejně kri tická. Je však třeba více než kdy jindy, abychom neztráceli hlavu, abychom zachovali naprostý klid. ' V té chvíli vniklo do sálu několik civilních policistů, byli však poznáni a s velikým křikem a rozhořčením vyprovozeni. Když byl zjednán klid, mluvil referent dál. Líčil známou historii roztržky strany. Potom hovořil Oo událostech dnešního dne v Lidovém domě aa nakonec říkal asi toto : ,A výsledek toho vidíte před sebou. Přišla policie, přišli četníci, tiskárna je zapečetěna a existence 350 v závodě zaměstnaných lidí jest ohrožena . '

V tom okamžiku se strhl u vchodu silný křik a hluk, způso bený četníky a strážníky vnikajícími do sálu, kteří měli rozkaz 125

schůzi znemožnit třeba násilím . Na schůzi byly přítomny

i ženy. Marně se několik odhodlaných soudruhů snažilo za bránit neštěstí. Bodáky četníků a strážníků, kteří ,statečně plnili rozkaz svých pánů, dovršily paniku. Sál byl za několik vteřin jevištěm hrůzy.“

,Řečník nepromluvil více než dvacet vět, “ — píše ve své vzpomínce Ivan Olbracht, - „ když zvenčí z prvního dvora se ozval křik . To na místo dospěli četníci. Prorazili v průjezdu

do Hybernské ulice poloopuštěnou barikádu a hnali se do dvora. Zazněla drnčivá rána do skla a úzkých přepážek za

hradního sálku . Sklo tabulek se vysypalo do místnosti. To se četníci rozběhli proti bývalému skleníku , ranou pažeb udeřili do oken a skákali do místnosti. Zároveň s nimi sem vrazila

policie, nastal zmatek . Četníci a policie řádili. Na zemi se v krvi váleli ranění.

A zatím jiný oddíl žandarmérie vykonával rozkaz ministra Černého na dvorech Lidového domu v Hybernské ulici.

Všude dopadaly pažby a obušky a všude byl řev a zoufalé výkřiky bitých a šlapaných žen .“ Soudruzi František Klika a Jarmila Wagsteinová doplňují: „ Sál byl úzký a dlouhý a četnictvo jako zaslepené útočilo bodáky a pažbami proti bezbrannému lidu. Asi 400 dělníků a dělnic bylo přepadeno a četníci - bylo jich asi sto — útočili jako smyslů zbaveni. Nastal boj muže proti muži . Pažby pušek a pendreky na jedné a židle na druhé straně. Policisté bili kolem sebe Ss odbornou zručností.“

„ V jednom chumlu se míhaly četnické uniformy, policejní přílby, dělnické čepice, bajonety, zakrvácené obličeje. Lidé padali, ostatní se přes ně hnali ke vchodu do restaurace a ke dvířkám na jeviště. Soudruzi sbírali raněné a nosili je na jeviště, ale to se pod tíhou lidí probořilo. Přibylo raněných. Četníci a policajti nás pomalu vytlačovali ze sálu . Vyskočila

jsem z jednoho rozbitého okna do dvora a odtud proklouzla nahoru do sekretariátu . I na dvoře a na ulicích řádili četníci

jako zběsilí a vyklizovali ulice přeplněné lidmi. Bylo to hrozné. Celá jsem se třásla. Ještě nikdy v životě

jsem neviděla tak strašlivou zlobu a nenávist. Nikdy bych nevěřila, že vůdcové pravice jsou schopni takového činu . 126

Zadní nádvoří bylo plné policie. Dlouho jsem se nemohla dostat domů. Když se všechno jakž takž uklidnilo, v průjezdu Lidového domu stál po obou stranách zase policejní kordón, jímž musel projít každý, kdo odtud odcházel. Dva soudruzi, myslím , že poslanci, mě vzali mezi sebe. Policajtský důstojník, který každého kontroloval, nás zastavil. ,Odkud jdete ?“ Soudruzi se legitimovali. ,A ta holka ?

Vysvětlili, že jsem tam zaměstnána. , Tak plav, smrade, a už se tu neukazuj!' rozloučil se se mnou

policajtský důstojník. A jeho slova i ostatní otřesné dojmy toho dne zapustily nevyhladitelnou nenávist k policii a čet nictvu do celého mého dalšího života .“

Vzpomínky soudružky Wagsteinové potvrzuje i Jan Smolík : Ven jsem se dostal rozbitou skleněnou stěnou, kterou jsem tlakem přepadl do dvora. Vyskakovali jsme rozbitými okny

na dvůr, ten byl veliký, tehdy tam ještě nestála tiskárna. Něco se tam přistavovalo, bylo tam hodně cihel a kamení. I tu bylo mnoho ,poldů', dostávali co proto kameny. Utíkal jsem průchodem biografu do Hybernské ulice. Tady to nebylo jiné. Kolbami, bajonety a obušky učili četníci dělníky úctě k buržoazním zákonům a k ,soukromému vlastnictví pánů Němců, Stivínů atd. Dlouho do noci tu měli co dělat. Neboť jsme jim náš ,Lidák za žádnou cenu 6

nechtěli dát.

Během celého útoku ozbrojené moci byl Lidový dům od říznut telefonicky od světa, takže nebylo možno ani rychle zavolat záchrannou stanici pro těžce zraněné, kterých bylo přes čtyřicet.

Tak zradili svůj lid sociálně demokratičtí vůdcové. Jiná věc by byla, kdyby sehnali své stoupence a dům jimi obsadili. To se vcelku očekávalo . Ale asi by se k tomu jejich stoupenci nepropůjčili, vždyť mnozí z nich sami uznávali právo levice. To, že nechají pravičáci řezat do dělníků, že dají Lidový dům dobýt policií a četnictvem a že se neleknou prolévání krve, to se nám všem zdálo neuvěřitelné. Toho jsme se přece jen od nich nenadáli. Teď se ukázalo, že jsou schopni všeho.“ 127

V obležené pevnosti V redakčních místnostech na druhém nádvoří ve druhém

poschodí Lidového domu setrvávají dál redaktoři Rudého práva a předáci levice soudruzi Bohumír Šmeral, Václav Vacek, Bohuslav Novotný, Ivan Olbracht, Antonín Macek, Josef Hora a jiní. Někteří sedí, druzí přecházejí nervózně po místnosti, všichni vzrušeně diskutují. A píší. Přímo zde,

v obleženém Lidovém domě, píší zvláštní leták Rudého práva. Píší svědectví o právě probíhajících událostech : Tyto řádky píšeme o sedmé hodině večerní. Píšeme je, aniž víme, zda se hned zítra dostanou do rukou dělnických čtenářů . Píšeme je v obležené pevnosti. Takovýto je stav, ve kterém se nacházíme: Lidový dům jest ze všech stran obklopen ozbrojenou mocí. Na prvém nádvoří, při zdi, kde je vchod do sekretariátu >

strany, rozestavěno jest na 60 četníků. Jejich nasazené bajo

nety blýskotem prorážejí večerní temnotu . Úhlavníchvchodů dobudovy z Hybernské ulice postavenjest velký oddíl policistů, kteří nikoho do budovy nechtějí vpustit. V průjezdu druhého vchodu proti příjezdu Masarykova nádraží, kudy se chodí do biografu, shromážděn jest druhý

velký oddíl nejméně 60 policistů. Soudruzi nám sdělují, že úředník v civilu dává jim rozkaz, aby byli připraveni zezadu biografu ve vhodné chvíli do domu vrazit aa dům vyklidit. Přes obsazení vchodů podařilo se kordónem , který chvílemi byl protržen, proniknout dovnitř domu velkému množství dělníků. Dělníci, uslyševše o útoku na Lidový dům, zastavili práci a přišli přímo z továren, vyplňují velkou část dvora a vnitřních místností. Na dvoře stojí bezprostředně proti bajonetům četníků a do místnosti, kde píšeme tyto řádky,

doléhá bouřlivý hluk, výkřiky, pískot. Vše najednou splývá v burácení písně vzdoru . Zpívají Rudý prapor. Hluk na nádvoří se stupňuje. Jest slyšet rány, jako by paž bami bylo tlučeno do železných mřížových vrat u oddělení tiskárny, která jest zabarikádována. Telefonické spojení s Brnem nemůžeme dosíci. Státní orgány patrně mají naši linku obsazenou. 128

Právě vstupuje předseda závodní rady soudruh Lacina. Vzrušený a rozčilený. Má rozbitou hlavu , z tržné rány tryská krev . Sděluje, že v zahradním sále byla zahájena schůze dů

věrníků. Četníci a policisté se vrhli na shromážděné a došlo k hrozné řeži. Všichni, kdož ještě byli v redakci, ženeme se dolů .

To jest zevní obraz této chvíle. Co přinese nejbližší hodina, nemožno předvídat .“ * Avšak již v půl deváté večer policejní fízl hlásí: „ Lidový dům je úplně vyklizen !" Policajti a četníci kladou na dveře tiskárny pečeti. U každé pečeti zůstává ozbrojená stráž. Magistrátní komise odešla. Četníci zůstali.

Ještě před necelou hodinou levicoví redaktoři psali: „ Vůd cové pravice s milionářem Meissnerem v čele byli už večer

shromážděni, aby po obsazení Lidového domu brannou mocí pod ochranou bajonetů do něho slavnostně jako vítězové vtáhli. Zatím však až do této chvíle nikdo z nich se nedostavil.

Zděsili se aspoň pod dojmem prolité krve svých vlastních činů ? " **

Už příští hodina ukázala, že se nezalekli ničeho, před ničím necouvli. Podává o nich svědectví i soudruh František Porkát :

„Zatímco policisté a z venkova předem stažení četníci obsa zovali Lidový dům , konala se nedaleko Lidového domu, v Plodinové burze na Havlíčkově náměstí, schůze všech pravi cových vůdců . Byli sem svoláni i úředníci a zřízenci nemo

cenských pokladen, které byly v rukou pravicových sociálních demokratů .

Když se pravičáci na schůzi dověděli, že Lidový dům je už policií a četnictvem vyklizen, spokojeně se seřadili do průvodu a pochodovali z Plodinové burzy do Lidového domu. Je samo zřejmé, že po cestě je náležitě vítali dělníci, shromáždění

v ulicích, kteří je po zasluze odsuzovali a nijak nešet řili přiléhavou kritikou ... Když procházeli kolem policie a četnictva, rozdávali policajtům a četníkům cigarety, doutníky a viržinka. To jsem sám viděl. Mohu potvrdit, že policisté * Leták Rudého práva, 10. 12. 1920. ** Tamtéž. 9 Vzpomínky

129

a četníci to přijímali s povděkem jako spropitné za svůj bezvadný výkon. Tak se v Plodinové burze připravovali pravičáci na vpád do Lidového domu. Měli pro své věrné natištěny už i legiti mace ke vstupu do Lidového domu. Redaktoři Rudého práva o tom píší:

„ Zjistilo se to po sedmé hodině večerní, když byla právě

pohromadě schůze důvěrníků. Do této schůze byly totiž do neseny formuláře následujících legitimací: Československá sociálně demokratická strana dělnická číslo . . Soudruh

.

bytem

má právo vstupu do Lidového domu v Hybernské ulici v Praze II . Tyto legitimace už dopoledne objednali vůdci pravice v Janáčkově tiskárně a byly zhotoveny na tuhém papíře

v nákladu 1200 exemplářů. Jsou důkazem , že od prvního okamžiku, když dr. Meissner nutil úřady do ochrany živ

nostenského řádu ', nejednalo se jen o zapečetění tiskárny, nýbrž že vůdcové pravice měli už celý hotový plán na dobytí Lidového domu. Počítali s tím, že nočním útokem celý dům se dostane do jejich rukou , že bude obsazen vojskem a přístup do něho že budou mít jen osoby jejich legitimací opatřené. V tiskárně pak už toho dne měly být vydávány jen noviny a tiskopisy vládního tusarovského ,socialismu' . Druhým dů vodem potvrzujícím , že už odpoledne mělo vedení pravice hotový plán svést boj o Lidový dům, jest, že už dopoledne bylo mužstvo pražské policie svoláno do pohotovosti." * Autoři letáku později dodávají: „ Civilní a obchodní záko níky sežerou jednou myši. Antonín Němec ví dobře, že devátý

prosinec byl jeho posledním politickým pomazáním . Ví dobře, že pomoc státu a policie je draze zaplacena. Že už nemůže * Leták Rudého práva, 10. 12. 1920. 130

vystoupit na tribunu a mluvit o nadějích proletariátu, o hněvu chudých a křivdách bohatých. Devátý prosinec trčí před ním a před ostatními jako přízrak, jako stržený most k lepší minu losti a nezbývá než krok za krokem ustupovat do objetí ,demokratické reakce, do invalidovny Druhé internacionály." *

Gratuluji vám, pane Stivíne ... O půl dvanácté v noci přichází do Lidového domu Antonín Němec v průvodu četníků s nasazenými bodáky. Ve tři čtvrtě

na dvanáct přišel s četou policajtů velitel policejní stráže, provázen poslanci Koudelkou a Biňovcem. Na schodech vyzvali členy redakce Rudého práva, aby vyklidili místnosti. V té době byl v redakci i soudruh Václav Vacek :

„ My, redaktoři, jsme přes vyzvání setrvávali dál v našich redakčních místnostech. Asi kolem desáté hodiny večer přišel

policejní komisař a vyzval nás, abychom opustili místnosti a Lidový dům. Otázal jsem se ho, kde má písemný rozkaz. Vždyť ve sporu o redakci nebyl dosud vynesen rozsudek

s exekutivní mocí. Úředník odvětil, že má prostě rozkaz . Nato župní sekretář pravice Janík rozkázal tajným policistům , aby redakci vyklidili a nebavili se s námi. Všichni jsme byli z redakce vyvlečeni, a když jsme se bránili, i ztlučeni. Re daktora a básníka Macka, starého soudruha, který byl hluchý a jako pápěra, táhli chudáka dolů, až mu hlava o schody

drkotala. Soudruha Šmerala, kterého velmi nenáviděli, chtěli shodit dolů ze schodů, ale byl tělnatý a dal policistům mnoho práce. A já, ač ne silák postavou , ale mnohaletý fyskulturník, byl jsem vytažen z redakce poslední, šosy u kabátu utržené, rukávy utržené.

Nikdo z nás si nedovedl představit, že by byli schopni takového činu a za pomoci četnictva a policie zabrat zákonný dělnický majetek a vpochodovat do Lidového domu za asi stence bajonetů. Odebrali jsme se do Myslíkovy ulice do * Leták Rudého práva, 10. 12. 1920. 131

tiskárny Grafie, kde jsme ve sklepních místnostech zřídili

redakci. Dělníci nás zástupem doprovázeli za zpěvu revoluč ních písní. Naproti Grafii byla restaurace, odtud přinesli pár starších stolů, židlí a lavic, domů jsem poslal pro psací stroj, a to bylo naše nové vybavení. Někteří seděli na bednách nebo

balících papíru. Hned jsme pokračovali v popisování právě probíhajících událostí v Hybernské ulici. Vždyť leták Rudého práva s výzvou ke generální stávce museli dostat členové strany už druhý den.“ Když kolem dvanácté hodiny v noci přicházejí pravicoví vůdcové sociální demokracie, kordón policie a četnictva u vchodu se najednou uctivě rozestupuje. Důstojníci salutují a „ dělničtí“ předáci vcházejí vítězně špalírem policajtů do dvora Lidového domu, kde ještě neoschla dělnická krev. Ivan Olbracht o tom píše :

„ Pak v noci, už po dokonané krvavé práci, mohli do Lido vého domu vejít kordónem četníků a v pozoru jimi pozdra vováni vůdcové sociálně demokratické pravice: nejprve Fran

tišek Soukup, pak starý Antonín Němec, Haberman, Stivín, Biňovec, Koudelka. Šli už vyklizenými pustými dvory a po krvi proletářů. Za nimi hlouček redaktorů, odborových tajem

níků a asi 15 detektivů, kteří měli sehrát úlohu rozhořčených sociálně demokratických dělníků. Vešli společně se svými vůdci do redakce, udeřili vychrtlým tělíčkem starého básníka Antonína Macka o zed, rvali nenáviděného Bohumíra Šme rala a roztrhali na něm oděv. Poslední opustil redakci dr.

Václav Vacek. Básník soudruh Hora zanechal na svém psacím stole tento lísteček : ,Pane Stivíne, gratuluji Vám, že jste se vyšplhal na místo šéfredaktora po bodácích četníků.“

Je noc. Dlažba liduprázdné Hybernské ulice se vlhce a stu deně leskne ve světle plynových svítilen. Organizátoři útoku na Lidový dům ještě té noci hostí strážníky v hotelu „ Mono pol“. Společně zapíjejí vítězství. Radují se předčasně.

132

Dělníkům chybl vedení Málo zkušení a nerozhodní byli i členové ústředního výbo ru sociálně demokratické levice, jak to dokazuje vzpomínka

soudruha Čeňka Hrušky: „Když došlo k obsazení Lidového domu policií a četnictvem , přišel k nám do závodu Českomo ravská kurýr z ústředního výboru sociálně demokratické levice.

Žádal, aby dělníci v závodě zastavili práci a táhli na pomoc ústřednímu výboru sociálně demokratické levice v Lidovém

domě. Předsedou závodního výboru závodu Českomoravská byl člen ústředního výboru sociálně demokratické levice Ru dolf Denke. K tomuto předsedovi závodního výboru přišlo několik dělníků, mezi nimi jsem byl i já, a sdělili jsme mu po žadavky kurýra, aby ihned svolal závodní schůzi, aby bylo roz hodnuto oO zastavení práce a dělnictvo aby ihned táhlo do Prahy odpovědět na provokaci vlády a pravicových vůdců. A tento le vicový předseda největšího závodu v Praze odpověděl, že tako vý požadavek je proti zákonu, a že jej proto nemůže provést.

Když předseda odmítl zastavit práci, předložili mu dělníci další návrh, aby po skončení směny v 5 hodin večer se dělníci shro

máždili před branou závodu, kde by vystoupil předseda závod ního výboru a objasnil jim krátce situaci s Lidovým domem

a vyzval je k pochodu do Prahy. Avšak ani toto předseda závodního výboru (člen ústředního výboru sociálně demokra

tické levice !), neprovedl. Odjel do Prahy, ale sám . Proto levicoví dělníci sami agitovali po dílnách závodu . Získali asi 30—50 dělníků, kteří utvořili před závodem řetěz a zastavo vali dělníky, kteří odcházeli ze závodu, krátce jim vysvětlili

situaci a vyzvali dělnictvo z Českomoravské k pochodu k Lido vému domu. Tak se stalo, že asi 1000—1500 dělníků táhlo

do Prahy, kde se jim podařilo s druhými dělníky prolomit kordón policie a četnictva a vniknout do Lidového domu. Na druhý den, 10. prosince, část levicových dělníků ještě před zahájením práce v závodě Českomoravská navštívila předsedu závodního výboru Denka s dotazem, co míní

dělat, aby i v Českomoravské byla provedena stávka. Po další

debatě byl předseda požádán, aby svolal celozávodní schůzi a vyzval dělnictvo z Českomoravské, aby se připojilo ke gene 133

rální stávce. Tato celozávodní schůze byla odhlasována na mimořádné schůzi závodního výboru Českomoravské. Celo závodní schůze byla sice svolána, ale předseda závodního

výboru Českomoravské, člen ústředního výboru sociálně de mokratické levice Rudolf Denke na ní referoval tak, že vyzval

sice dělnictvo, aby se rozhodlo, zda se chce nebo nechce zapojit do stávky, ale on prý do stávky nebude nikoho nutit. Pustil se do filosofování o tom, co je a co není revoluce. Referoval asi ve smyslu Masarykově, že revoluce u nás v Československu je něco naprosto jiného, než byla revoluce v Rusku, že na revoluci lze pomýšlet jen s dělnictvem vysoce uvědomělým , kulturním atd . Tato nemastná neslaná řeč

dělnictvo Českomoravské překvapila. Místopředseda závod ního výboru národní socialista Hlaváček prohlásil, že gene rální stávka je věc komunistů, a proto prý se národní socialisté

stávky nezúčastní. Pravičácký místopředseda závodního vý

boru Šťastný se snažil hájit politikupravicových vůdců, byl však ukřičen . To znamenalo, že větší část dělníků byla pro zahájení stávky. Avšak předseda schůzi skončil. Stanovisko závodního výboru bylo tak nerozhodné, že jen menšina děl níků (asi 1500 ze 4500) opustila závod . A to bylo v závodě, kde levice měla většinu v závodním výboru a kde předseda

závodního výboru byl členem ústředního výboru sociálně demokratické levice.

Kdyby byli členové levice aa hlavně členové závodního vý boru na této celozávodní schůzi více rozhodní, všechno děl

nictvo by vstoupilo do stávky. A tím by byly získány ostatní

závody, protože Českomoravská byla největším závodem v Praze. Ovšem na závodě nebyly tehdy ani stranické, ani

odborové skupiny, a proto levice nemohla působit na členy závodního výboru . To byl vážný nedostatek revolučního hnutí

nejenom v Českomoravské v Praze, ale i na jiných místech v celé naší republice."

134

Boj teprve začíná Sociálně demokratičtí zrádcové se domnívali, že policejním útokem na Lidový dům je věc vyřízena. Počítali tak : hlavní

věc je vzít dělnickým organizacím jejich přístřeší a zmocnit se v sekretariátech jejich adresářů, peněžních hotovostí a všech

organizačních pomůcek , znemožnit dělnictvu vydávání Ru dého práva. Pak půjde vše již lehce, neboť dělnické organizace budou bez základny a vzájemné spojitosti a bude možno zdolávat jednu po druhé v samotných obcích. Domnívali se, že komunisté jsou téměř zničeni. Ale 10. prosinec je přesvědčil o omylu . Nenáviděné Rudé

právo vyšlo. Vyšlo aspoň ve formě letáku. A v čele bylo provolání výkonného výboru s výzvou ke generální stávce:

„ S pravičáckými zrádci se dělnictvo vypořádá. Od vlády je to provokativní výzva, na kterou dá dělnictvo odpověd. Děl níci, vyhovujeme vašemu volání. Na toto násilí odpovězte protestem mimořádně silným : Vyhlaste všeobecnou protestní stávku ve všech částech republiky!“ Leták Rudého práva byl zabaven . Policie ve městě a na nádražích se po něm pídila, shánělo se po něm četnictvo na venkově. Každý, u koho byl nalezen, byl zatčen . Ale to nezabránilo, aby se výzva ke generální stávce brzy nerozšířila. Ještě téhož dne byla zastavena práce na Kladně, v Rokyca nech, ve Slaném , Lounech a Kralupech. Na Unhošťsku stávkovalo i zemědělské dělnictvo . V Nymburce byly zasta veny státní železniční dílny. Všechny tyto zprávy sledovala vláda a sociálně demokratičtí vůdcové Ss rostoucím zděšením.

A telefony politických úřadů přinášely každou chvíli novou Jobovu zvěst.

„ Druhý den po obsazení Lidového domu -bylo to 10. pro since

přišel k nám do lokomotivky v Moravině soudruh

Krejčí, pozdější vůdce Federace proletářské tělovýchovy,“ píše soudruh Bedřich Kozelka. „ Původní úmysl Krejčího byl získat dělníky pro osvobození Lidového domu, vyhnat z něho četníky a policajty a převzít jej do moci dělnictva. Na to mu někteří dělníci, národní socialisté nebo bezpartijní, namítali : ,To je věc sociálních demokratů, co my s tím máme 135

společného ?' Soudruh Krejčí vášnivě odpovídal: , Tak vy si myslíte, že věc Lidového domu je jenom věcí naší, sociálních demokratů ? To se mýlíte! Dnes jde o nás, ale jestli se včas nesemkneme do jednoho houfu, půjde taky o vás . Pak už

nepůjde jen o Lidový dům, pak půjde o všechno a o všechny dělníky. Po vzrušené diskusi se mu podařilo masu strhnout k nástupu . Obdobně hovořili i v jiných dílnách jiní agitátoři.

A v devět hodin dopoledne zase, až na obvyklých pár jedinců, kteří stáli stranou vždy a za každé situace, šel celý závod ven .

Na Balabence se k nám připojila pochodující Kolbenka, dělníci lihovaru Brosche, dělníci od Grodeckého a Poláka

a z ostatních závodů . V Karlíně se napojili na průvod dělníci Daňkovky, od Havelky a Mesze a z dalších závodů, velkých >

i malých. Policie cestou uctivě ustupovala a tvářila se nezúčast něně jako vždy, když dělnictvo vyrukuje v ohromné síle . Zato byla koncentrována v blízkosti Poříčí, kde zablokovala všechny přístupy k Hybernské ulici, k Lidovému domu. Tady se nedalo bez použití násilí prorazit.

K parlamentu ! O událostech na pražských ulicích dne 10. prosince vypráví i soudružka Marie Vacková :

„ Stávkující dělníci se ubírali v hloučcích i větších průvo dech z továren do centra Prahy. Z Vysočan , Libně, Karlína,

Holešovic, Žižkova, Smíchova, Kobylis, Strašnic i Košíř. Pochodovali pod rudými prapory a s revolučními písněmi na rtech . Vlakem přijelo také několik set dělníků zz Radotína. Během dopoledne nastoupilo do stávky dělnictvo v holešo vické plynárně, vláda byla nucena nasadit do práce vojsko . Od časných hodin se tvořily před Lidovým domem hloučky dělníků přicházejících z továren . Postupně hloučků přibývalo

a měnily se ve velké zástupy. Docházelo k srážkám s policií. Lidový dům byl silně obsazen . Když přibyly další posily četnictva a policie, byla Hybernská ulice po ostrých šarvátkách vyklizena. Řada dělníků byla zbita. Dělnictvo pak táhlo na 136

Václavské náměstí, které bylo kolem desáté hodiny svědkem vzrušených demonstrací.

Policie se snažila s ještě větší zuřivostí rozehnat masy a znemožnit tábor lidu na Václavském náměstí. Ale rozehnané

zástupy se znovu spojují v nové celky. K parlamentul' za hřmělo heslo . "

„ Na Václavském náměstí jsem viděl pochodovat asi stovku mužů ve vojensky vyrovnaném útvaru – zřejmě dělníků,“ vzpomíná soudruh František Doubek. „Byli to soudruzi z ko

munistických skupin z továrny Kameníček, kteří hned na první pokyn zastavili práci a zahájili vyhlášenou generální stávku . Jejich ukázněnost a organizace působila nejlepším dojmem . Vedl je jejich důvěrník soudruh Václav Šustera,

účastník Madarské komuny. Každý byl vyzbrojen ocelovou rourou nebo tyčí, kterou nesl v ruce. Šli jsme do Karlína a cestou jsme zastavovali provoz v řadě malých továrniček v Pobřežní ulici.

Den byl mlhavý, pod mrakem . Na některých místech bylo blátivo a vlhko ; byl to pozůstatek po nočním slabém sněžení. Křižovatka ulic Hybernské a Dlážděné byla silně obsazena policií. Oddíly policajtů stály také na chodníku před Lidovým domem . Když dělníci Kameníčkovy továrny, k níž jsme se připojili i my a několik hloučků soudruhů, které jsme po cestě

potkali, vypochodovali náhle rázným tempem z Dlážděné, byli strážníci v kordónu tak překvapeni, že na velitelský po kyn Šusterovy ocelové tyče, kterým naznačoval směr do Havlíč kovy ulice, se ihned rozestoupili a my jsme hladce prošli. V Pobřežní ulici v Karlíně jsme zastavovali postupně práci ve všech podnicích, počínaje Lustikovou továrnou na knoflíky, přes nějakou truhlárnu, pražírnu kávy, Pánkovu šroubárnu, Kutinovu rybárnu a strojírenskou firmou Havelka-Mens

konče. Průběh té procedury byl vždy stejný. Šustera zašel do kanceláře, kde oznámil, že začíná generální stávka. Mezitím se již ostatní soudruzi rozešli po dílnách a za chvíli byl vypnut proud a zastavovaly se transmise, dělnictvo se oblékalo a šlo se

dál k sousedům . Tam jsme postupovali stejně. Vše se dělo svižně aa vesele a nikde jsme nenarazili na odpor. Najednou vidíme, že Královskou třídou jde libeňský a vyso 137

čanský průvod. Připojili jsme se k němu a táhli s ním k parla a

mentu . Průvod byl mohutný. V čele průvodu nesl legionář Josef Kulda rudý prapor. Nálada byla bojovná. Každá elektrika, kterou jsme potkali, musela zastavit. Průvod táhl

z Poříčí na náměstí Republiky a dále ulicí U Obecního domu (dříve Lvovskou ). Nezabočil však Rybnou vlevo do Celetné, jak by se dalo pravděpodobně očekávat a jak je to také nato čeno ve filmu Anna proletářka, nýbrž Rybnou vpravo do ulice Jakubské. Stalo se tak proto, že hlídky vyslané na prů zkum hlásily, že v Celetné ulici hned za Ovocným trhem stojí silné policejní kordóny opatřené údernými zálohami. Bylo

vidět, že policie chce karlínský průvod zadržet a rozehnat. Proto pořadatelé rozhodli, že půjdeme Jakubskou ulicí. Když průvod zabočil napravo do Rybné kolem rohového domu, kde bydlela matka Gregora, iniciátora atentátu na Kramáře, který v té době seděl na Pankráci, lidé sborově volali : ,At žije

Gregor! ' Průvod pak zrychleným tempem prošel či spíše proběhl Jakubskou ulicí, Ungeltem a zastavil se v uličce >

Týnské, aby počkal na ostatní, kteří urychleně docházeli. Pak průvod rychle vyrazil a pochodovali jsme kolem Husova pomníku do Kaprovy ulice. Teprve v této ulici se začalo zpívat. Průvod dorazil na Smetanovo náměstí před parla ment.“

Dělnické deputace zatím vyjednávaly s výkonným výborem strany. Ale zachování klidu nebylo v zájmu ministerského předsedy ani sociálně demokratických vůdců . Generální stávka měla být udušena v zárodku . Dělnictvo mělo být

zastrašeno. Veřejnosti mělo být namluveno, že jde o puč proti republice a že je povinností všech bránit vlast. „ Přišli jsme před parlament,“ vzpomíná Jarmila Wagstei nová, „ budovu, kterou dnes známe jako Dům umělců. Ze sněmovních schodů mluvil starý Šturc a dělnictva stále přibývalo. Když se od Staroměstského náměstí blížil ohromný průvod smíchovského dělnictva s rudými prapory , aby se

připojil k soudruhům , vyrazila proti němu od parlamentu policie. Strážníci bušili do dělnictva obušky. Lidé padali pod ranami. A na druhé straně vyrazil z parlamentní budovy také

oddíl četnictva, vrhl se na zástup a pažbami pušek kolem sebe 138

bil hlava nehlava . Ranění padali, sníh se barvil krví. Bez branný a ohromený dav dělníků se rozbíhá. Tu něco podivně

zaklapalo. Revolvery. Střelba. Lidé utíkají na všechny strany, nastal nepopsatelný hluk a zmatek. S prázdnýma rukama ne bylo ani pomyšlení na nějakou obranu, a tak v krátkém okamžiku bylo náměstí před parlamentem prázdné. Vzpomínku soudružky Wagsteinové doplňuje Bedřich Kozelka :

„Tehdy ještě na nároží Karlovy ulice nestála krásná budova filosofické fakulty Karlovy university. Byl tu dolík obehnaný dřevěným zábradlím , který sloužil celému okolí k tomu, aby zde ukládalo všelijakou nepotřebnou veteš : hrnce, pekáče, konve, rozbité nádobí. Když jsme přišli k parlamentu, dochá zely další demonstrační průvody z druhých stran a brzy tu nebylo k hnutí. Já se dostal v tlačenici do jízdní dráhy, na křižovatku Kaprovy a Křižovnické ulice.

Rozvášněný dav hlučel. Volal skandovanými výkřiky po uvolnění Lidového domu, bouřil proti policejnímu teroru , proti provokacím sociálně demokratických bonzů, za dělnická práva. Najednou vyšli z podloubí přední budovy parlamentu proti Uměleckoprůmyslovému muzeu policajti. Bylo jich asi padesát. Šli pomalu směrem ke Křižovnické ulici a mnozí si

provokativně pohazovali pendreky, jak jsme říkali jejich obuškům.

Dav se hnul proti policajtům , hrozil jim vstříc svými ,bu díky nebo holými pěstmi. Mnozí běhali do dolíku, aby si tu sebrali nějaký rezavý pekáč a hodili jim ho na hlavy. Policajti přidali do tempa a ten, který je vedl, docela mladičký člověk vyzývavé tváře, dal povel: , Pal!' Na tento povel většina z nich vystřelila z revolverů aa současně z foyeru parlamentu vyrazil

dolů po schodech kordón četníků s puškami, uvolňuje si cestu tím, že mlátil do hlav kolbami.

Když masa , zatlačená o několik metrů , couvla, zůstalo ležet na dlažbě několik lehce i těžce raněných . Mezi nimi byl také dělník Josef Kulda, který později zemřel jako první dělnická oběť nové republiky. Policajti a četníci se pak pokoušeli dav

rozehnat. Ale sotva jejzatlačili na jednom místě, pronikal na jiném. A také policajti a četníci nevyšli z jeho sevření docela 139

bez úhony. Rozhořčení lidí po výstřelech bylo strašné.“ Odpoledne střílela policie do zástupu dělnictva před Ring hofferovou továrnou na Smíchově a těžce zranila několik

soudruhů . Na dělnictvo z bubenečských dílen a topíren

státních drah , které chtělo táhnout odpoledne před parlament,

podnikla policie a četnictvo třikrát útok a těžce zranila pět soudruhů . Drobné dělnické hloučky a jednotlivci přepadáva la a honila policie a četnictvo po celý den. Byly sta raně ných a sta zatčených . Krveprolití z 10. prosince mělo znemožnit generální stávku . Ale ukázalo se prostředkem velmi neúčinným . Ke generální stávce došlo. Dělnictvo správně vystihlo, že v dané situaci je stávka jeho jedinou záchranou. Síla revolučního dělnického hnutí se mohutně projevila. Stál Lom na saských hranicích, stejně jako Akna Slatina na rumunských hranicích. Postavily se do boje hornické

revíry, kladenský, rosický, ostravský, severočeský a nýřanský. Stávkovali zemědělští dělníci na velkostatcích i u sedláků.

Němečtí dělníci se postavili po bok českým soudruhům . Na Slovensku a na Zakarpatské Ukrajině se projevila solidarita nejen slovenských, ale i madarských a zakarpatskoukrajin ských dělníků, na Ostravsku stávkovali polští dělníci. Šlo ověc všeho pracujícího lidu. Boj teprve začínal.

„ Smutná písnička o lidovém domě“ satiricky vypráví o boji o Lidový dům v Praze r. 1920. Ve stylu kramářské písně a na melodii známé „ Harfenice“ ji napsal Václav Košvanec. Roku 1921 ji vydal jako zvláštní letáček. Současně byla pu blikována v dělnickém tisku, jako např. v „> Pankráckém sr šatci" , v ostravském „ Dělnickém deníku“ a v kroměřížské

„ Stráži lidu " . Písnička putovala po celé republice a vryla se soudruhům tak do paměti, že si ji dodnes celou pamatují.

140

Slyšte, lidičky, smutnou písničku 1. Slyšte, lidičky, smutnou písničku ,

která se zpívá o tom domečku, o tej stanici, co maj četníci v Hyberňácký ulici. Každý vám to poví, že to byl lidový,

ale teď už není, teď je pendrekový, dříve patřil lidu, teď tam stojí v glídu pendrekáři přiblbli.

2. Loni na podzim závodní rada

dala Pepkovi pingl na záda, obšít do kapsy , aby v redakci napunktoval reakci. Ten však sebral páru, vypůjčil si káru , naložil tam Právo , odvezl tu škváru , za dveřma si pískl, druhý den už tiskl v Jungmannově ulici. 3. V Lidovém domě bylo hned zdrávo , lid se postavil za Rudé právo , venkov, ulice, na sta tisíce, všechno šlo do levice.

Avšak pravičáci, lidu svého zrádci, vyfrkli se na lid i na jeho práci, ti chtěli jen veslo nebo ňáké křeslo

v ministerstvu zčernalým . 4. Buržoázie i veřejná moc

přišla pravici ihned na pomoc, zbubnovali soud, ten s tím nemoh hnout, museli to rozšvihnout.

Medák začal rýpat, z tiskárny pak vypad, na magistrát letěl oznámit ten případ, při tej rychlej chůzi svolal tajnou schůzi do bursy plodinový. 5. Ministr vnitra už na to čekal, brnk na Bienerta a ten ihned dal

rozkaz četníkům , by Lidový dům vyrvali bolševikům .

141

Osm set jich bylo, to se krve lilo, nežli dokonali svý katovský dílo, k noze zbraň pak dali, špalír udělali zrádcům lidu dělného. 6. Němec šel v čele, za ním hned tele, fórista z Hradu dělal náladu,

Meissner samej canc, za ním Soukup Franc, naposled šel Hummlhans. Kdo viděl ty mrvy v dělnické krvi, jak špalírem táhli, každý chtěl být prvý,

ruce v pěsti zatne na ty chlapy špatné, připravuje soudný den. 7. Zatím končíme tuto písničku,

na shledanou zas v našem domečku, neboť co chce lid, to se musí dít, kdyby měl hrom při tom bít. Dnes jsou jiné časy , každý z nás se hlásí pod prapory rudé, kladivo, srp a klasy, dnes je jedno jisté, že jsme komunisté v Internacionále!

142

Kladensko

,, ... a zvoláme, až se v separaci mříže zlámou, plesnivé zdi skácí a nové myšlenky zas do boje povedou nás!“ Stará dělnická píseň

Zpráva o zabrání Lidového domu došla na Kladno hned ve čtvrtek 9. prosince večer. Soudruzi, v té chvíli přítomní na sekretariátě sociálně demokratické levice, okamžitě volali na všechny šachty, na všechny hutě a svolali dělnické důvěr níky na schůzi.

Pozdě večer přijíždí několik soudruhů z Prahy. Sdělují poslední zprávy: Schůze důvěrníků pražského dělnictva byla přepadena a důvěrníci byli ztýráni! Redaktoři Rudého práva byli násilně vyvlečeni z redakčních místností a do Lidového

domu se hned nastěhovali pravičáčtí vůdcové dr. Soukup, Němec, Stivín, dr. Meissner a druzí. Na pražských ulicích jsou demonstrace ! Dělnictvo protestuje! Všichni přítomní byli zprávami velice rozhořčeni a rozči leni. Diskuse byla dlouhá aa vzrušená. Bylo rychle rozhodnuto : Zítra zahájíme stávku ! Práce na šachtách a hutích bude zasta

vena najednou o čtvrté hodině ráno. A v pátek ráno bude znovu schůze důvěrníků. Budou pozváni také důvěrníci zeměděl ského dělnictva ze všech velkostatků kladenského kraje. Podle

situace rozhodnou, jak postupovat dál. „ Pozdě v noci se kladenští důvěrníci rozcházejí,“ píše soudruh Antonín Zápotocký. * „ Jsou naplněni vědomím, že rozhodující chvíle boje nastávají. Jsou naplněni pevnou vírou ve vítězství. Kladno jistě ve zkoušce obstojí. Kladno bude

zmobilizováno a nastoupí jednotně do boje. Nejde přece jen o Lidový dům a tiskárnu . Jde o celou budoucnost dělnické třídy v Československu . Jde o rozřešení kardinální otázky: * A. Zápotocký, Rudá záře nad Kladnem, str. 289–290. 143

bude Československá republika buržoazní, kapitalistickou nebo socialistickou republikou ? Na hutské haldě vylili strusku. Nad městem a celým okolím

se rozhořela rudá záře. Je nepopíratelnou předzvěstí boje. Bude také předzvěstí slavného vítězství ? Kladenští pevně věří ve svou sílu . Kdo by mohl na Kladně zklamat ? Doly,

hutě, Poldovka, velkostatky ? Zbytečno uvažovat. Všichni do jednoho nastoupí do boje. V rozhodující chvíli nesmí být na Kladně zrádců ani marodérů. Kdo se může postavit zmobilizované dělnické armádě na Kladně v cestu ?"

Tak hovořili dělničtí důvěrníci cestou ze schůze z Dělnic

kého domu. Na všechny otázky dají odpověď teprve zítřejší dny. Teď není času na dlouhé úvahy. Je nutno jednat. Aby všichni dělníci na Kladensku věděli o usnesení důvěrníků.

Aby věděli, jak a co příští den ráno na šachtě zařídit. Ještě v noci volí dělníci v Kladně i okolních obcích své zá stupce do revolučních výborů.

O tom , jak stávka na Kladně začínala,podávají svědectví soudruzi Antonín Runt z Kladna a Josef Škrlant ze Smečna : „ Bylo to druhý den ráno, důvěrníkem byl u nás v Poldině V

huti tehdy Jelínek, přišel k nám k peci a povídá, že v Lidovém domě teče krev, že už toho máme tak právě dost a co prý my na to říkáme ? Moc jsme nemluvili. V okamžiku stála vál covna a my všichni jsme v hloučku debatovali na dvoře. Zatím zpráva došla i na jiná pracoviště, přidávali se ostatní. Za chvíli stála celá Poldina huť.“

„ U nás na Kladensku nabyla stávka zvlášť velké prudkosti. Horníci a hutníci na svých hřbetech nejvíce poznali panský útlak . A také jsme měli dobré revoluční vedení, byli jsme k revolučnosti už dlouho vedeni. Můj otec, který byl havířem , nás děti od mala učil, že nebude na světě dobře do té doby, dokud bude u moci buržoazie. Pamatuji se jako dnes, jak otec vylítl z domu, když se ozvala hasičská trubka a soudruh volal na poplach : Revoluce, všichni do ulic ! Všichni jsme nechali oběda a utíkali na náves. Tam bylo už plno lidí, ke kterým řečníci mluvili o tom , že nadešla konečně doba vypořádat se s panstvem ."

Soudruh Václav Miler připomíná: „ Horníci byli nejrevo 144

lučnější, doly hrály vždy hlavní úlohu. Ke každé revoluční

akci dali impuls horníci, pak se okamžitě přidávaly i jiné závody. Bylo to obyčejně tak : První zarazila Maxovka, ta poslala zprávu na Schollerku, obě vyrukovaly a srazily se

u Strnadovny v Rozdělově, strhly s sebou celý Rozdělov a šlo se horem do Kladna. Část havířů šla přes Ronnovku, zarazila Ronnovka a společně se šlo přes Motyčín a Hnidousy. Tam už se přidalo vše, co mělo nohy, a šlo se okolo Poldovky, strhli jsme Poldovku a tím celé hutě. Někdy se u mostu u Dubí stálo a čekalo, co budou dělat soudruzi na Pragodolech. Když se neobjevovali od Dubí, poslala se hláška ; jakmile se tam do zvěděli, že havíři do toho jdou, že jdou i Poldováci, pak si z Pragodolu z Dubí pospíšili, a tak se často stalo, že byli na Kladně dřív než my." „Druhý den jsme šli místo do práce na tábor lidu do Kladna na náměstí, “ vzpomíná i soudruh Antonín Podrazský z Buště hradu . „ Bylo nás tam kolem třiceti tisíc dělníků . A my všichni jsme rozhodli, že na útok odpovíme protiútokem , že už déle nebudeme snášet utiskování, že si sami stávkou vymůžeme socializaci dolů a velkostatků, které sociálně demokratická strana, její pravicoví vůdcové i president Masaryk tak dlouho slibovali. Co jen se nám náš předák Ludvík Aust nasliboval! Klid, jen klid, soudruzi, říkával —– vývojovou cestou se všeho -

domůžeme. Po válce říkal: ,Vy havíři se už nebudete dřít ze

šachty s vozejky uhlí, to se vám bude vozit zdarma až domů. Budete se mít jako v zahrádce .' A přitom byla dál bída a utrpení. Teď nám ještě sebrali Lidový dům , tak daleko si troufají! Dost s tou vývojovou cestou ! — říkali i ti, kterým ještě -

nedávno nebylo jasno. Přišla doba, kdy my, organizovaná děl nická třída, si sami vybojujeme socializaci. Když tam na vý chodě, v Rusku, tohle vše provedli, proč by se to nepodařilo nám ? Buďto vyhrajeme, nebo prohrajeme, ale jít do toho už jednou musíme!"

Svou odhodlanost k revolučnímu boji vyjádřili kladenští dělníci hned tím , že odzbrojili četnickou hlídku, která v době tábora lidu stála provokativně u pošty. Na křižovatce silnic a

do vrátnic hutí, dolů a jiných závodů postavili dělnické stáv kové hlídky . 10 Vzpomínky

145

Ten den okresní četnické velitelství v Kladně hlásí do Prahy : V důsledku událostí v Praze dne 9. prosince 1920 zahájilo

veškeré hutní dělnictvo zdejších železáren a Poldiny hutě a horníci všech vůkolních dolů v noci na 10. prosince 1920 gene rální stávku ... “ A dodává, že se ke stávce připojilo také země dělské dělnictvo většiny dvorů a že se dá očekávat, že se při pojí dvory všechny. Odpoledne a večer dne 10. prosince schůzují důvěrníci znovu v Dělnickém domě. Je dohodnuto, že elektrárna, vodár

na, pekárny, tiskárna Svobody a některé další závody stáv kovat nebudou. Jsou ustaveny dělnické hlídky, které dohlížejí na klid a pořádek ve městě i na vesnicích. Revoluční výbory zvolili občané už v každé obci.

Na schůzi v Dělnickém domě přichází znenadání zpráva o krvavých srážkách četnictva s dělnictvem v Praze před

parlamentem , o zastřelení dělníka Kuldy. Celé Kladno je >

vzrušeno. V demokratické republice se do dělníků střílí!

Slyšíte ? Do dělníků se znovu střílí! — volají hněvivě kladenští. Do Kladna se dostává i zvláštní číslo Večerníku Rudého

práva s výzvou výkonného výboru levice, aby se generální stávka rozvinula na širší základně. Ve výzvě se píše : „ Využijme

této situace nejenom k obraně toho, co bylo dělnictvu vzato ,

ale zároveň k útoku za velké zásadní požadavky třídy dělnické!" Rudá záře pohasla

V sobotu ráno 11. prosince se na Kladně opět nepracuje. Šachty a hutě stojí. A dopoledne před desátou hodinou táhnou a

ze všech stran ke Kladnu znovu průvody dělníků . Nesou rudé prapory a standarty s bojovými hesly. Na mohutném táboru lidu na kladenském náměstí dělníci

žádají: Zastavit perzekuci dělnického hnutí, vyklidit Lidový dům od policie a vrátit jej do rukou dělnictva, propustit zatče né soudruhy, ty, kteří hájili Lidový dům před vpádem četníků,

odstoupení Černého vlády, tiskovou, shromaždovací a spolčo vací svobodu, kontrolu dělnictva nad výrobou ve velkých závodech a na velkostatcích . 146

Padesát tisíc lidí zvedá ruku na souhlas s navrženou rezolucí.

Padesát tisíc lidí nadšeně souhlasí s navrženým ústředním revolučním výborem , který bude mít sídlo v Dělnickém domě v Kladně. Do čela revolučního výboru je zvolen Antonín

Zápotocký. Dělnické Kladno - Rudý Kronstadt, jak jej dělníci sami hrdě -

nazývali, stávkuje. Do stávky vstupují i zemědělští dělníci na osmdesáti velkostatcích a s revolučními výbory v obcích tyto

statky zabírají. Živé vzpomínky na tyto události má soudruh Antonín Podrazský : „ U nás v Buštěhradě jsme zabrali státní statek. Když jsme

tam přišli, byl přítomen jen vrchní správce. Řekli jsme mu, že jménem revolučního výboru statek zabíráme. A on hned na to : Prosím, pánové, tady jsou klíče, a ručíte si za to sami. My na to, jestli má zbraně. Měl dvě a hned nám je vydal a odešel do svého bytu . Důvěrníkem na statku byl Pepík Koflák. Teď je důchodcem a žije na Kladně. On a soudruh Kalivoda, který tam také byl, to řídili. Měli jsme na statku samozřejmě i telefon , tak jsme odtamtud vyřizovali všechny organizační věci buště hradského revolučního výboru. Zabavili jsme také zámecký kočár a jím jsme dojížděli zabírat další statky, Přítočno, Dřín a Rapice. V Rapicích byl vedoucím beznohý invalida soudruh Šourek, říkali mu president rapické republiky.“ „Šly jsme zabírat velkostatek v Kročehlavech, patřily k němu i Hnidousy a Rozdělov,“ vyprávěly na besedě v Kladně

soudružky Toušová a Karasová. „Pan správce nám dal klíče a žádal, abychom si prý jmenovaly zástupce. Tak jsme jmeno valy adjunkta Protivu, ten šel vždy s lidem a všechno znal.

A skutečně potom práce na statku řídil. Když jsme to prohráli,

všechny nás správce Danielka propustil a ani nikde jinde nás nesměli vzít do práce. Ale dělat jsme uměly, a tak jsme se zase nějak uživily.“ Vracel jsem se domů ze Slovenska v prosinci 1920,“ říká Arnošt Oplt. „ Předtím jsem odmítl bojovat na frontě proti

sovětům , dostal jsem se do kontraverze s bývalým poručíkem Vondráčkem , který zastával stanovisko probojovat si cestu na východ se zbraní v ruce. Byl jsem za to vězněn a odsouzen

k smrti, jen náhoda mne zachránila. Dne 9. prosince odpo 147

ledne jsem přijel do Prahy. Už na nádraží jsem se dozvěděl o boji v Lidovém domě. Hned jsem tam pospíchal, abych pomohl. A večer zase rychle na Kladno, domů do Buštěhradu, kde jsem se zapojil hned do revoluční práce. Také jsem se zúčastnil zabírání našeho velkostatku . Druhý den mi říká abych jel Alois Křížek — ten u nás vedl revoluční výbor -

do Kladna do Dělnického domu pro informace, měl tam tehdy

přijet soudruh Bohumír Šmeral. Křížek povídá: „Vezmi si zámecký kočár a pojedeš v kočáře na schůzi. Pány jsme my ! " Já jsem to ale odmítl, říkám : „Jsem, soudruhu, proti tobě chlapec a nechci odmlouvat nařízení revolučního výboru, ale s tím kočárem se mi to nezdá. Musíš pochopit, že když bych jel v kočáře já, dělník , a k tomu ještě dneska, v první den

našeho převratu, co by tomu řekli lidé ? Řekli by : Podívejte se, jen to vzali do ruky a už jezdí v kočárech, jako páni.' Tak jsem do Dělnického domu jel na kole. Tam jsme takovou půl hodinu

čekali na soudruha Šmerala, a protože zase pospíchal na další schůzi, zůstali jsme na schodech. Šmeral si shodil kabát, roz ložil ho na schody, my jsme si sedli k němu, a tak nám dával instrukce a informoval nás o situaci. "

Soudruh Jaroslav Süssmillich doplňuje: „Zabírali jsme velkostatky nejen na Kladensku, ale také v okolních okresech. Zemědělští dělníci si podle našeho návodu volili svůj revoluční výbor, ten jmenoval dělnického ředitele. Byl to obyčejně

dobrý soudruh a schopný člověk, třebaže to byl často obyčejný deputátník nebo kočí. Nu, a když dosavadní správce dělal potíže, jednoduše jsme ho ss rodinou a s nábytkem naložili na a žebřiňák a odvezli na hranice obce, tam jsme ho složili teď si dělej co chceš, ale zpátky nesmíš. To jsme prováděli ze své vlastní iniciativy, k tomu jsme pokyny žádné neměli.

Ale byli jsme ještě velmi nezkušení. Tak například v Neumě řicích u Kralup jsme šli zabírat velkostatek . Správce nechtěl

odejít a hlídalo ho asi patnáct četníků. Jakmile jsme vstoupili do dvora, šli s bajonety proti nám. Nás dělníků bylo mnoho. Vrhli jsme se na četníky a vyrvali jsme jim kvéry. A teď ne abychom se sami ozbrojili! Kvéry jsme odvezli na okresní úřad, a tam jsme je uložili. Správce jsme naložili na žebřiňák i s rodinou a nábytkem a vystěhovali je za katastr vesnice. 148

Jmenoval se Ehrenbock . Ale co nám to bylo platné ! Správce do dvora sice nepřišel, ale šel pro vojenskou posilu. A mezitím na okresním úřadě vrátili zbraně četníkům. Byli jsme opravdu nezkušení, jako děti.“ Velké věci se děly také u nás ve Smečně, “ vzpomí

ná Josef Škrlant. „ Zabrali jsme zámek, dvůr i pivovar. Na smečenský zámek jsme vyvěsili náš rudý prapor. Dost dlouho

tam pěkně vlál všem dělníkům pro radost. Ten prapor byl uchován do dnešních dnů a vlaje nad hlavami smečenských soudruhů vždy na 1. máje.“ O tom , že stejná nálada byla i na závodech, dovídáme se ze vzpomínky Antonína Runta :

„ Závody byly obsazeny dělníky. Takoví zástupci závodů, >

jako byl Kubát a jako byl vrchní inspektor na Ronnovce, Humlové, to byli všichni tři pěkní kosové. Všichni tři foukli, protože dostali strach z dělníků.

Ve fabrikách se nepracovalo, netopilo. Stará soudružka Balounová, která posluhovala v ředitelské kanceláři, nás pro sila, abychom jí dovolili zatopit aspoň panu řediteli Vajgne rovi, moc ho litovala, že nastydne. Nedovolili jsme jí to. Podle pokynů dělnické rady jsme nemohli připustit nějaké

sabotáže a podobně. Brali jsme to vážně a zcela jsme přebírali odpovědnost za Poldinu hut. A protože jsme věřili, že ode dneška ji budeme spravovat my, dělníci, nemohli jsme při >

pustit nějaké poškození výroby a podobně. Podle pokynů děl nické rady jsme ustavili v závodě dělnické hlídky, které ne směly závod opustit. Z ředitelské zbrojnice jsme si vzali zbraně a ozbrojili jsme asi pětadvacet hlídkujících soudruhů. Kdo šel

do závodu, musel mít povolení potvrzené dělnickou radou, protože dělnická rada převzala vedení celé Poldovky. Inženýři a technický personál, ti všichni odešli, takže celá odpovědnost byla v rukou dělnických .“ Kladenští byli naloženi opravdu revolučně. Počítalo se s vážnou situací, s tím , že dojde k rozhodujícímu střetnutí s buržoazií.

„ Dělníci byli připraveni na to, že svedou boj a že jej po

vedou do všech důsledků,“ vypráví soudruh Junek ze Lhoty. „ Proto bylo první věcí posbírat zbraně u nepřátel. Sbírali jsme 149

je hlavně proto, aby nemohly být použity proti nám, pracují cím, aby byly zajištěny v dělnických rukou. A kdoví, jestli v případě potřeby jich nepoužijeme i na naši obranu, říkali jsme si.“

Na to, jak zbraně získávali, si vzpomínají soudruzi Václav Miler аa František Koutecký ze Pcher :

„ Zbraní bylo málo aa počítalo se, že dojde k povstání. Proto se také Vv revolučních výborech, které byly v obcích, rozhodlo :

kde jsou zbraně, tam je zabereme. Šlo se např. z Motyčína, Hnidous na Důl Ronna a u všech vedoucích, inženýrů a visely byl to mistr Nejtek, Hes a řada jiných

mistrů

zbraně v kancelářích na zdi. Tak se jim jménem revolučního výboru zabavily. Potom jsme hlídkovali po vsi s puškou na zádech, třeba byla někdy jen parádní aa bez patron. V každé vesnici se vybubnovalo, u nás to vybubnoval

soudruh Lehman, ve Vinařicích starý Žižka, aby všichni občané mající zbraně (byli to většinou sedláci, kteří chodili na hony) je odevzdali na obecním úřadě. Tam na ně dostávali potvrzení. Když to neprovedli, nešli jsme na ně s nějakým prosíkem , ale přitlačili jsme je trochu ke zdi. Poslali jsme k nim zástupce revolučního výboru a ten jim pušku jednoduše odebral. Většinou je dávali dobrovolně, protože nevěděli, jak

se bude situace dál vyvíjet. Revoluční vlna byla silná a oni si to nechtěli s námi rozházet. "

Také ústřední revoluční výbor měl zbraně. Soudruh Karel Verner vzpomíná, že byli pro ně v Lounech : „ Mnoho dělníků,

kteří se vraceli po válce přímo z fronty, si přineslo domů pušky, karabiny, pistole, ruční granáty a podobně. Před prosincem 1920 nebyly zbraně soustřeďovány a nebyla také jejich eviden ce . Některé z těchto zbraní byly uloženy ve skříních skupiny kovodělníků Vv Dělnickém domě na Kladně, ostatní měl každý

doma. V prosincových událostech jsme zjistili, že větší množ

ství zbraní je uschováno v Lounech . Soudruzi pro ně v noci zajeli s vozem a potom je rozdělili mezi soudruhy na Kladně.

150

Boj o moc pokračuje V sobotu 11. prosince je na Kladensku generální stávka úplná, nikde se nepracuje. Všude procházejí dělnické hlídky, většinou ozbrojené. Na nádražích a železničních stanicích jsou jmenováni vedoucí odpovědní za dopravu. V Kladně je obsazeno okresní hejtmanství, telefonní ústředna i část měst

ského úřadu . Odhodlanost k dalšímu přebírání moci je posilo vána zprávami, že stejně postupují i v jiných průmyslových městech republiky. Antonín Zápotocký píše : * „ V kladenském Dělnickém domě zasedá revoluční výbor. Je zde jako v úle. Důvěrníci přicházejí a odcházejí. Na náměstí co chvíli zazvoní rolničky. Napadl sníh. Důvěrníci a kurýři ze dvorů a vzdálených obcí přijíždějí na panských saních . Podá >

vají hlášení. Přijíždí Smečno. Hlásí:

,Včera se usneslaradazemědělských dělníků zabrat do správy smečenské panství Clam -Martinice. Usnesení bylo dělnictvu

oznámeno a s jeho souhlasem provedeno. Dvůr, zámek, pivo var, ovčinec, lesní správa a všechny objekty přináležející

k panství byly zabrány. Úřednictvo bylo vyzváno, aby se podrobilo dělnické radě a zůstalo na svých místech. Úřednictvo celého panství poslechlo. Všechny potřebné práce provádějí se pod kontrolou dělnické správy. Pravidelné dodávky mléka jsou zajištěny. Na panství zřízeny ozbrojené dělnické hlídky ...' Tak jako je to na Smečně, je to na všech velkostatcích v kla denském kraji. Všechno se podrobuje nařízením revolučního výboru . Ještě během soboty je hlášeno zvolení revolučních rad y 57 obcích Kladenska . “

O práci ústředního revolučního výboru vyprávěli soudruzi na besedě v Kladně :

„ Ústřední revoluční výbor na Kladně měl tenkrát opravdu velkou moc. Rozhodoval o všem , co se na Kladensku dělo .

Poštu jsme měli v rukou, tam byli naši soudruzi, a ti měli na řízeno přepojovat telefonní hovory, které žádaly hejtmanství, k nám na sekretariát, do sídla revolučního výboru. Když volal * A. Zápotocký, Rudá záře nad Kladnem , str. 301 . 151

komoří ze zámku Lány hejtmanství, přepojili ho místo na hejtmanství na sekretariát. Jeden soudruh vzal telefon . Slyší: Zde komoří ze zámku Lány. Soudruh povídá : Tady vrchní komisař ten a ten — řekl nějaké jméno. A on na to : Pane vrchní komisaři, u nás před zámkem je velký tah , lidé chtějí, -

abychom jim vydali zámek. Soudruh říká: A jak je ten tah velký ? On : Nu, prý takových tři sta až čtyři sta lidí, jsou velmi bouřliví. Tak soudruh povídá: Bohužel, nedá se nic dělat, pane komoří, situace je nebezpečná, nemůžeme si dovolit žádný odpor. Odemkněte vrata a vydejte zámek, předejte jim od všeho klíče! Prosím , pane komisaři, podle vašeho rozkazu vydám zámek !

Ústřední revoluční výbor pracoval dnem i nocí. Některé pokyny dostávali důvěrníci na aktivech písemně, jiné, nebez pečnější, se dostávaly jen ústně. Pokyny byly v mnohých případech jen celkové, všeobecné a záleželo na schopnosti místních revolučních výborů na vesnicích a závodních rad

v továrnách, dolech a hutích, jak je v praxi prováděly. Byli tam schopní soudruzi a revoluční nálada byla také velká, aa tak se velmi často stávalo, že šli samostatně ještě dál, než bylo

v pokynech vedení. Záleželo to na iniciativě soudruhů, kteří směrnice ústředního revolučního výboru prakticky prováděli.“ „ Iniciativa byla opravdu velká,“ potvrzuje také soudruh Čermák ze Lhoty. „ U nás místní revoluční výbor zakázal dokonce prodej zboží sedlákům , kteří se stavěli proti nám . >

A na Kladně zakázali prodej reakčních novin. Zvlášť nepřátel sky proti nám psala Národní politika, říkalo se jí posměšně

,čubička '. Když v sobotu přivezli do Kladna na nádraží další číslo, zabavila dělnická hlídka na nádraží celý její náklad i náklad ostatních reakčních časopisů. Byl z toho v Praze velký poprask . Syndikát novinářů pod vlivem svých pánů protesto val a vyhrožoval represáliemi. Ale my jsme na to nedbali. Hned příští den v neděli jsme na kladenském nádraží zabavili další čísla reakčních novin ."

Soudruh Václav Šícha uvádí druhý příklad iniciativy míst ního revolučního výboru :

Okresní hejtman Rozsypal žádal ústřední revoluční výbor o povolení, aby mohl odjet do Prahy podat hlášení. Revoluční 152

výbor mu povolení nedal. Hejtman přesto jel. Ale nedojel daleko. Byli jsme s Ládou Podrazským a Jardou Holečkem členy dělnické hlídky, která kontrolovala výpadovou silnici

z Kladna na Prahu. Najednou jede před námi kočár, ten starý, s vysokou střechou . Poznali jsme, že je to kladenský hejtman Rozsypal. Kočár jsme zastavili, a jako bychom hejt mana neznali, komisně a po vojensku jsme žádali, aby se legitimoval. Velkou chuť neměl, udělal to , když poznal, že jde do tuhého. Na náš dotaz, kam jede, odpověděl, že musí zkontrolovat četnickou stanici v Buštěhradě, ale ve skutečnosti

chtěl utéci do Prahy. Četnickou stanici si zkontrolujeme sami, žádné strachy, pane hejtmane, ta je odedneška v dobrých rukou , dělnických rukou, řekl jsem a bez pardonu jsme otočili kočár na zpáteční cestu . Hned jsme poslali na kole kluky do Kladna se zprávou, že hejtman chtěl ujet, aby si na něj dali

pozor. Než dojel hejtman Rozsypal nazpět, stála už před hejtmanstvím silná dělnická hlídka a on se potom nedostal z budovy ani na krok . Hejtman se tehdy musel podřizovat revolučnímu výboru. Zkrátka — měli jsme moc v rukou . “ -

„Naše noviny, kladenská Svoboda, nesměla být dovážena do Prahy, “ doplňuje soudruh František Šikola, „ale i tu se cesta našla . Nemůže- li jít poštou, půjde jinak. Kladenské ženy, soudružky Kodýtková, Fajglová, Kleinová a jiné, se o to po staraly. Naložily Svobodu do nůší, vzaly na záda a odnesly do Třebichovic. Ze Třebichovic jely lokálkou na Kralupy, odtud do Podbaby. Dál do Prahy už dopravili Svobodu tamější

soudruzi. Šlo o to, aby se pražští dělníci dověděli podrobnosti o našem postupu a aby šli do toho s takovým elánem jako u nás.“

Na Kladně je nová vláda !

Národní listy posměšně a nenávistně psaly, že na Kladně je ustavena nová bolševická vláda. Spisovatel a přímý účastník prosincových událostí F. C. Weiskopf * píše o tom, jak na * F. C. Weiskopf, Převrat, str. 227–228. 153

kladenské události reagovali pražští měšťáci. Popisuje příhodu v pražské tramvaji:

To jsou pěkné poměry ! Ted máme na Kladně již sověty !' Muž v kožichu zpozorní. Ptá se : ,Co to tu vypravujete ? ‫ور و‬

Kdo vám napovídal tyhle pohádky ?' Napovídal? Pohádky ? Tu ... tu to stojí černé na bílém !' Vytáhne z aktovky noviny, zvláštní vydání, a čte : Na Kladně je stávka všeobecná. Na šest hodin je svolána schůze důvěrníků, na které se budejednat o volbě šestičlenných až sed mičlenných revolučních rad ...' ,Dovolte, smím se na to blíže podívat ?' přeruší jej domácí pán s červeným nosem a bere mu už také list z ruky. Sku tečně ! Ta banda ! A zabavili také pražské noviny, hned ráno 6

na nádraží ! ... '

,Copak noviny !' zvolá žena v tygrované kožešinové kazajce. ,V Lounech vyvlastnili tři dvory !' Muž s rudým nosem se rozčiluje: Zakročit! Bezohledně zakročit, až těm chlapům prasknou švy , nebo..." Zato však dělnictvo Prahy i jiných měst republiky radostně

a vzrušeně sledovalo vývoj událostí na Kladně. Všechna ústřední a státní moc na Kladně je suspendována, vládne tam dělnictvo a jeho revoluční výbory, vyprávějí si nadšeně sou druzi v Brně, v Ostravě i v Liberci.

„ Ústřední revoluční výbor v Kladně zasahuje do vedení stávky v mnoha krajích republiky,“ vypráví soudruh Arnošt Oplt, „ a vysílá své zástupce do všech průmyslově důležitých krajů. Naši zástupci informují dělnictvo o akcích našich hor níků a hutníků a hlavně měli získat další dělníky pro myšlenku velkých revolučních akcí.

Zprávy z ostatních krajů byly dobré. Nebezpečné plameny všude vyšlehují. Oslavanští horníci odzbrojili vojenský oddíl, který měl zabrat elektrárnu . V Hodoníně dělnice a dělníci

přinutili dragouny, aby jim odevzdali pušky. Stávkové hnutí

propukalo na všech stranách, na hornickém severu i na země dělském Mělnicku . Stávkují v Chomutově, na Kolínsku, v Hradci Králové, na Pardubicku, v Písku i Vv Táboře. Stávka

je všeobecná i v Českých Budějovicích, v Třebíči i v Jihlavě. “ Od Šumavy k Tatrám roste mohutné revoluční hnutí. 154

Ale co Praha ? V hlavním městě stávkuje sotva třetina zá vodů. Stávkové hnutí tam přebíhá ze závodu na závod, na

jednom závodě stávkují, v druhém už zatím pracují. Stávka

není jednotná. Není pevně vedena. Vedení levice v rozhodu jící chvíli nedává členstvu pevnou a jasnou linii. Vždyť Praha, hlavní město republiky, je ve stávce rozhodující! Hlavně k Praze, k ústředí levice se obracejí zraky všech dělníků z celé země. Z Prahy čekají směrnice a pokyny, jak postupovat dál. Na besedě v Kladně soudruzi vyprávěli: „ , Potáhneme na

Prahu ! Nebude to poprvé, už třikrát byli kladenští dělníci pěšky v Praze a jejich cesty měly vždy úspěch. Přesvědčíme pražské soudruhy, že je nutno postupovat rychle a rozhodně !' říkali na schůzi ústřední dělnické rady někteří soudruzi. Ini ciátorem nápadu je Mikuláš Mlčoch*. A mnozí se přidávají. Pro Mlčochův návrh je většina přítomných. Myšlenka našla .

bouřlivé přijetí mezi mládeží, která přímo hořela pro revoluční akce. Byli jsme přesvědčeni, že socialistický stát je již na dlani, že nám jej nemůže nikdo vyrvat. Na závodech rozhodují děl ničtí komisaři, v obcích revoluční výbory. Mohutnost aa disci plinovanost ukazovaly velikou sílu , která byla schopna vše pro sadit. Viděli jsme jen Kladno stojící v popředí všech akcí. Antonín Zápotocký se hned zpočátku postavil proti návrhu Mikuláše Mlčocha. My jsme Zápotockého nahlas i v myšlen kách ihned prudce odsuzovali, div že jsme jej nezařadili mezi oportunistické pravičácké sociálně demokratické vůdce. Ale s každým jeho dalším slovem , každou větou, kterou zdůvodňo

val svůj návrh nejít do Prahy, nás přesvědčoval o nesprávnosti pochodu na Prahu. Soudruh Zápotocký vysvětlil rozdíl mezi

dřívějšími pochody na Prahu a dneškem. Dříve byla jina situace, říkal, dělnictvo nebylo v otevřeném boji se státním aparátem , s vládou . Dnes jsme na Kladně pány my, dělníci. Ale nezapomínejme, že je tomu tak jen na Kladensku! Podle

posledních zpráv je Kladno ve vojenském obklíčení. A pocho dovat na Prahu by znamenalo prorazit toto obklíčení. To můžeme dokázat jen se zbraní v ruce. To znamená proměnit * Mikuláš Mlčoch se v roce 1920 aktivně zúčastnil prosincové gene rální stávky na Kladensku. Za okupace kolaboroval s hitlerovskými fašisty ,

stal se konfidentem gestapa. Po válce byl odsouzen k smrti. 155

generální stávku v ozbrojené povstání. Máme pro ně pod mínky ? Na Kladensku máme, určitě. Ale jinde ne. Vždyť právě proto chceme pochodovat na Prahu, abychom tam vy tvořili podmínky pro úplnou generální stávku . Na hranicích Kladenska jsou vojáci ozbrojení strojními puškami a děly, rozdrtili by nás úplně. Pomohli bychom dělnickému hnutí? Pomohli bychom sobě ? Ne, naopak, pohřbili bychom myš lenku revolučního boje na několik let ...

Někteří z těch soudruhů, kteří chtěli pochodovat na Prahu, například Karel Mrázek , přešli ted po vysvětlení soudruha

Zápotockého k zcela opačnému názoru. Říkali: Když tedy jsme obklíčeni, nemá cenu dál bojovat. Nač držet generální stávku, říkali. Přešli zcela k poraženecké náladě. Soudruh Zápotocký vysvětloval: Stávka je u nás jednotná, bylo by nesprávné ji skončit. Kdyby byla stávka na Kladně likvidována, znamenalo by to likvidování komunistů a celého revolučního

hnutí v republice. Kladno musí nést svůj rudý prapor kupředu. A musí vydržet. Právě teď je třeba stávku rozšířit odvoláním

ochranných a bezpečnostních prací. Tak byla myšlenka po chodu na Prahu i na likvidování generální stávky vysvětlena hned v počátcích na schůzi ústředního revolučního výboru, takže se ani nedostala na přetřes mezi dělnictvo . My, kteří jsme byli této zajímavé diskusi přítomni, dostali jsme výborné

školení o strategii a taktice dělnického hnutí.“ Kruh se uzavírá

V pondělí dne 13. prosince panovalo na sekretariátě v Děl nickém domě napětí. Byl to rozhodující den. Soudruzi čekali odpověd na otázku : pojedou vlaky nebo nepojedou ? Vlaky jedou. Levičácké vedení železničářů výzvu ke gene rální stávce nevydalo. Brodecký přes všechny své sliby a radikálničení, které dával veřejně najevo, zklamal. Vlaky jedou. Co horšího, Kladno je dále obkličováno železným kruhem . Už do neděle 12. prosince bylo kolem Kladna soustředěno 1400 vojáků, 330 četníků, eskadrona jízdy a kolem stovky

tajných a provokatérů. Hejtman Rozsypal volá další četnické 156

a vojenské posily. V neděli 12. prosince dostali vojáci rozkaz zasáhnout, ale k zásahu došlo až v pondělí. Na samotné Kladno si stále ještě netroufali. Ústřední revoluční výbor protestoval proti akcím vojáků. Soudruh Antonín Runt byl svědkem tohoto jednání: „Přišel jsem na sekretariát právě v okamžiku, když soudruh Zápotocký mluvil s hejtmanem Rozsypalem . Vidím to vše před sebou jako dnes : telefony byly ještě na zdi. Zápotocký

vzal sluchátko, vytočil číslo a povídá: Žádáme, aby bylo ihned odvoláno četnictvo Zz šachet ! Jestli četníky neodvoláte, odvolá me my z šachet záchranné čety. Tak rozhodlo dělnictvo ..."

„Mezitím však už začalo vojsko obsazovat některé hornické vesnice Vv okolí města. První k nám poslali vojsko z terezínské posádky, kdesi mylně píší, že bylo ze Slaného , “ vzpomíná soudruh Škrlant ze Smečna. „Ve Slaném posádka nebyla.. Přišlo asi osmdesát mužů . Měli u nás obsadit zámek a velko

statek Clam -Martiniců , zajištěný revolučním výborem . Padal sníh a bylo zima. Vojáci si postavili pyramidy zZ kvérů aa čekali na četníky. Těch tam bylo kolem čtyřiceti, prý přišli odněkud z Těšínska. Dost dlouho se spolu domlouvali a pak uhodili na -

nás na zámek . "

Soudruh Antonín Šturc je také účastníkem událostí ve Smečně:

„ Když jsme toto všechno viděli, nemeškal jsem a hned jsem

utíkal do hostince, kde byl náš revoluční štáb, upozornit sou druhy, co se děje, že přijelo vojsko a dvě auta četníků. „Víš co , utíkej do Svinařova, “ řekli soudruzi. Tam též drželi naši soudruzi pohotovost u hostince a soudruh Oplt povídá : ,Do běhni tady na zvoničku a zazvoň ! Párkrát jsem zaklinkal аa už se začal ozývat kulomet. Ne nepřátelský, vojenský, ale náš, dělnický. Svinařov, to byla tehdy republika sama pro sebe. Tam byly vojenské zbraně, co si soudruzi přivezli z války, byl tam i kulomet. Než byste napočítali deset, byl celý Svinařov v pohotovosti. V tu dobu tam byli dva legionáři - soudruzi

František Beneš, francouzský legionář, a Karel Skála, to byl italský legionář. S těmi jsme udělali válečnou poradu . Celý Svinařov byl ozbrojen . Vzali jsme dva kulomety, táhl se nás

ohromný zástup, takových šest až sedm set lidí to mohlo být. 157

Rozdělili jsme se na dvě části : první oddíl pod vedením legio náře soudruha Beneše měl za úkol obejít děkanství a uzavřít Smečno od Kačic, druhý oddíl měl postupovat ulicí, kde je škola. Na náměstí byl ohromný tábor lidu. Četníci šli na ostro. Strážmistr Bucek celou akci řídila volal,jménem republiky,' ale dál nemohl ze sebe dostat ani slovo, poněvadž byl tak zdepri movaný a nevěděl, co se bude dít. Nu aa nakonec se mu přece

jen povedlo, že ze sebe vypravil: ,Jménem zákona vás zatýkám a prohlašuji v obci stanné právo !' Toho jsme se nelekli, ale byla tu jiná věc. Zamířil jsem na chlapa, jen to spustit, ale

vtom se mi tam připletly asi čtyři děti. Ta děcka byla všude propletena s vojáky. Proto někteří volali : ,Nestřílej, jsou tu děti! Vojáci a četníci toho využili. Svinařovští čekali, a když se nic nedělo a přišla hláška, že už je to všude prohrané, tak se i oni stáhli zpátky .“ K dramatickým událostem došlo také ve Pcherách. Dovídá me se o nich z vyprávění soudruha Kouteckého : „ Obecní strážník vybubnoval před farou, že se k obci blíží vojsko. Poslali jsme pro pomoc do Vinařic, Humen , Motyčína a Hnidous. Lidé odtud přišli ve velkých zástupech , bylo jich

okolo čtyř tisíc, byli ozbrojeni holemi a puškami a očekávali příchod vojáků. Odzbrojili jsme dvacetičlennou hlídku. Přišel větší, asi šedesátičlenný oddíl vojáků, a i ten byl obklíčen .

Někteří vojáci pušky sami odevzdali, druhým jsme je vzali. Říkali jsme jim : Vy byste byli schopni střílet do havířů ? Je to pravda ? A oni říkali, že sem byli posláni, že prý se tu rabuje a dějí kdovíjaké hrůzy, a ted, když to vidí, tak že odtáhnou. Jen nás velitel žádal, abychom těm vojákům vrátili pušky. Někteří dělníci je vrátili, jiní ne . A když velitel znovu říkal, že vojáci, kteří se vrátí beze zbraně, budou odstřeleni, vrátili jim pušky i ostatní. Potom skutečně odtáhli. My jsme se také vrátili domů. Ale tam nás čekala zlá zpráva, že na Dole Ronna

jsou také dragouni.“

Teprve v pondělí večer se ozbrojený kruh uzavřel úplně. Buržoazie byla už dobře připravena k útoku na revoluční Kladno .

Vojsko bylo už i na Kladně,“ vzpomíná soudruh Antonín Runt, „ a lidé z okolních obcí tam měli zakázaný přístup. Na 158

1 1

všech křižovatkách byly postaveny policejní kordóny. Ale naši mládežníci byli vynalézaví. Našli si polní a lesní cesty a vodili lidi tajně do města, jak a kde se dalo. Do města se dostalo množství lidí. Všichni jsme chtěli vědět, jaká je situace, jestli se dá ještě něco dělat. A také pomoci Kladenským , bude-li třeba.

V pondělí 13. prosince bylo už plné město vojska a četnictva. Nebyla mezi nimi kladenská posádka, ta byla naopak po všechny dny stávky zavřena v kasárnách, neměla ani vycházky. Velitelé se obávali, aby se nesblížila s dělnictvem , zdála se jim >

nespolehlivá. A měli pravdu. O kladenskou posádkujsme se my dělníci vždy dobře starali. Vytrvale jsme u ní prováděli agitaci. V tom pomáhala hlavně naše děvčata. Byla to soudružka Kolo

mazníková, provdaná Oličová, děvčata Čermákovy, Somrová a jiné. Děvčata se přitočila k vojákům , rozdávala jim letáky

a různá provolání. Bylo mezi nimi dost uvědomělých chlapců, ti rozšiřovali letáky zase dál v kasárnách . Některé jim sebrali

velitelé, ale vojáci si Zz nich mnoho přečetli a tajně o tom mezi sebou hovořili. "

Také soudruh Antonín Vyskočil se dostal do Kladna obsa

zeného vojáky: „ Když jsme přišli do Kladna, nastoupilo proti nám vojsko s nasazenými bodáky. A tuto kritickou chvíli roz řešily dobře naše ženy. Protlačily se dopředu, postavily se odvážně proti vojákům a rozhněvaně volaly : ,Nestydíte se jít

proti dělnickým mámám , vy, synové dělníků ? Až vás pustí z vojny, budou z vás otroci, jako jsme my! Tu se vojáci zasta vili a přes povely a řvaní důstojníka zvedli pušky nad hlavu a smísili se s lidem .“

Do města však přijely další stovky vojáků a četníků, kteří se ubytovali v hostincích uvnitř města. Chystají se k přepadu dvou středisek stávky — Dělnického domu a tiskárny s redakcí Svobody.

Situace byla napjatá. V noci z 13. na 14. prosince byly služby a hlídky v nejdůležitějších podnicích strany. V se kretariátě v Dělnickém domě zůstali Zápotocký a Pavel, v redakci časopisu byli Svoboda, Muna a Brož.

Před osmou hodinou přiběhla spojka a sdělila, že před četnickou budovou se řadí četa vojáků a četníků. Za chvíli 159

hlásí další spojka, že četa se dává do pohybu směrem k tiskárně

Svoboda. A už se ozývají rány na dveře. Četa vojáků a četníků obsadila budovy tiskárny Svoboda. Uvnitř řádili detektivové. Místnosti tiskárny, redakce a administrace byly zapečetěny. Ale v Dělnickém domě ještě schůzují důvěrníci. „Byl jsem zrovna na schůzi důvěrníků v Dělnickém domě,

vypráví Antonín Runt, „když jej přepadli četníci a vojáci.

Budovu obklopil celý regiment vojáků, byli to myslím Madaři. My důvěrníci spolu se soudruhem Zápotockým jsme byli uvnitř, bylo nás hodně, plný spodní sál. První se ptali po

Zápotockém a hned ho zatkli. Sebrali také některé ostatní soudruhy a hned je odvedli ven . Nás ostatní — nevím proč — zatkli až později." Prázdný Dělnický dům byl zapečetěn a střežen silnou čet nickou hlídkou. Nocí se blyští bodáky. Vzadu za kordónem četníků stojí a třese se zimou hejtman Rozsypal. Důvěrníky konečně odvedli, hejtman si oddechl. Pospíchá k telefonu a v jednu hodinu v noci hlásí: Všichni členové revolučního

výboru jsou zatčeni a odesláni autobusy do Prahy!

Hejtman nemluvil pravdu. Některým soudruhům mezi nimi i Karlu Vernerovi, se podařilo uniknout zatčení. Ještě v noci nastupují na místa zatčených noví funkcionáři.

V úterý ráno dne 14. prosince je Kladno ve vojenském

obležení. Ulicemi prochází silné vojenské a četnické hlídky. Další hlídky zatýkají revoluční výbory ve vesnicích okolo

Kladna. Soudruzi Vyskočil a Antonín Šturc o tom vyprá vějí:

„ Od nás z malé vesničky Doksy bylo zatčeno čtyřicet šest

soudruhů a jen o jednoho méně z nevelkých Vinařic. Všichni jsme byli v řetězech odváděni do vězení na Pankrác do Prahy.

Zatýkali hlavně Vv noci, ve dne se nás ještě báli. Někteří havíři se dost dlouho skrývali na šachtách i jinde.“ „ Tenkrát bylo hodně sněhu. Když jsem za sebou slyšel četníky, už už mě doháněli a já jsem si nevěděl rady. Tak jsem se spustil po sněhu dolů ze strmé stráně a zahrabal se do sněhu, ležel jsem tam dobrých dvacet minut. Četníkům se za mnou nechtělo. Pak jsem se pustil oklikou domů na Smečno . Tam už byli vojáci, dělali jakési manévry. Vedoucí četníků, 160

novopečený strážmistr Bucek, si moc zakládal na staré raku šácké disciplíně. Učil ty druhé, to byli sokolové, kteří se tam

převlékali do četnických uniforem , dostali zbraně a pomáhali potlačovat naše revoluční hnutí.“

„ Na četnické stanici v Kladně,“ píše Josef Weigend, „ nás

uvítal blahobytně vyhlížející strážmistr Škoda, který při našem předvedení si v otevřené zásuvce stolu pohrával s ostrými

náboji a významně pohlížel na vystavené pušky. Chtěl snad tím dokázat sílu, kterou měl po ruce, anebo ukrýt svůj strach , domnívaje se, že čím více bude blýskat puškami, tím více autority dodá svým slovům .“ Soudruha Antonína Runta z Poldovky zatkli kolem půl

třetí v noci a odvedli na hejtmanství. „ Ráno tam přišel za mnou Špaček —- byl to tajný. Poldovka si držela svého tajného policistu, fízla, člověka, který jim opatřoval různé informace

a kontroloval zprávy dělníků. Ten ke mně přišel až na hejt manství a povídá : „Pane Runt, mě sem poslalo ředitelství. Vy jako důvěrník musíte dát souhlas k tomu, aby se zbraně

z Poldovky vrátily. Vrátí - li se včas, nikdo nic za tonedostane.' Potřeboval jsem se o zbraních domluvit s ostatními sou druhy. Byl tam také četník Andrle . S tím jsem se znal, po převratě v osmnáctém roce přišel k nám do Rozdělova dělat pořádek. Když mne uviděl, říká : ,Kristepane, Runte, co zase máte ? Vy musíte být ale ve všem ! A tak jsem teď šel za ním

jako za známým a povídám , jestli mohu telefonovat do Pol dovky. Dovolil to. Volal jsem soudruha Šustra. On se ptá : Odkud voláš ? Čekáme tě ! - Jářku, ale tady z hejtmanství!, - To tě už také zašili ?' - on na to. Ještě ne, tak trochu, Hele,

Václave, vyfasuj mi kuřivo a přines mi to,“ povídám . Já jsem vůbec nekouřil, ale potřeboval jsem se s ním domluvit. Venca to vystihl, přinesl nějaké doutníky, na domluvení muselo stačit pár slov. Tak jsme zachránili několik lidí od zatčení. Šlo ten krát o zbraně z Poldovky .'

„Jinak u nás na Kladensku dostala zpátky policie málo zbraní. Většinou to zůstalo mezi lidmi. Řekli jsme si, že se nám možná budou jednou hodit,“ vypravuje soudruh Václav Bednář ze Smečna a pokračuje: „ Zatýkal nás četník Rejna, dávali mu na pomoc čtyři Madary, ale on je nevzal. Když nás 11 Vzpomínky

161

vedl v řetězech , povídá četnik najednou : ,Víte, pánové, ono nebylo jasný, jak tohle dopadne. Pokud jde o mne, já jsem sloužil za starého Rakouska, potom za republiky, a kdybyste teď vyhráli vy , bolševici, budu sloužit vám .““

Do večera v úterý dne 14. prosince bylo na Kladensku pozatýkáno na tisíc důvěrníků a dělnických funkcionářů . Prý se pokusili o změnu státní formy. V celém kladenském kraji nebylo jediné obce, kde by se nezatýkalo . „Soudruhy vozili do vězení do Prahy v autech, vlakem i na žebřiňácích . Z Vinařic

vezli na voze pětačtyřicet soudruhů; po stranách žebřiňáku šli vojáci s nasazenými bajonety. Soudruzi na voze zpívali dělnické revoluční písně,“ vypráví Karolína Štiková z Vinařic. „ Když jsme vystupovali v Praze na nádraží,“ vzpomíná soudruh Antonín Podrazský, „ stálo okolo nás plno lidí. Měš táci se dívali posměšně. Najednou jeden takový tlustý v huňa tém kožichu se smíchem povídá : ,Hele, to je ta naše nová vlá da ! ' A je,“ otočil se jeden neznámý občan, který stál vedle

něho, a dal mu pohotově jednu přes hubu. Cestou na Pankrác >

nás někteří lidé zdravili proletářským pozdravem, sevřenou pěstí, ale když jsme vystupovali před věznicí, okolostojící

paničky na nás posměšně pokřikovaly.“ Soudruzi na besedě ve Švermově také vzpomínali na cestu do kriminálu : „ Jeden výrostek křikl na šoféra : ,Franto, odvez to do Vltavy ! My jsme se samo sebou smáli, ale byli tam ně jací mužští, koukaly jim kolena a lokte, a i ti říkali : ,Počkejte, však vy se nebudete smát, až vás budou věšet! Druzí křičeli:

,Pověste bolševiky, chtěli nám rozbít republiku ! ' A to byli lidé, za které jsme bojovali, i pro ně jsme chtěli lepší svět. Mrzelo

nás to. Poznali jsme, že všichni náš boj ještě nepochopili, že nás čeká ještě mnoho práce.“

Znovu do boje Do práce se pustili kladenští soudruzi hned. Ti, kteří byli

zatčeni, pracovali a bojovali ve vězení. Ti, kteří zatčení ušli, svolávají hned schůzi okresní dělnické rady. Přicházejí všichni. Byla to bouřlivá schůze. Hnutí je bez vedení, bez tisku. Ale 162

vzdávat se Kladenští nebudou. Mezi dělníky není ani stopy po

pesimismu a poraženectví. Soudruzi navrhují: Do práce nenastoupíme, stávku prohloubíme, dokud nepropustí zatčené soudruhy! Budeme demonstrovat za propuštění našich vězňů !

O těchto událostech vyprávějí soudruzi Václav Křivohlavý a Karel Verner :

„ Protože nám zapečetili tiskárnu Svoboda aa částečně obsa

dili Dělnický dům — tam byly volné jen kanceláře odborové organizace opatřili jsme si okamžitě náhradní místnost v hostinci u Hurtů. Začali jsme schůzovat ještě týž den, kdy bylo naše vedení zatčeno. Z Prahy jsme dostali výzvu, abychom nic nedělali a čekali, až k nám přijede zvláštní posel. Samo zřejmě, že jsme nečekali. Když posel přijel, přinesl výzvu, abychom 16. prosince nastoupili do práce. Ale my jsme od mítli. Dne 17. prosince jsme si vynutili, aby byl znovu otevřen Dělnický dům. Zrovna ten den přijel k námsoudruh Šmeral a jménem levice nás vyzýval, abychom stávku ukončili. Byla to zase po několika dnech první schůze v našem Dělnickém domě a byla velmi bouřlivá.

Byl to velký projev, který tehdy přednesl soudruh Bohumír

Šmeral. A přesto se dlouho kladenští horníci aa hutníci bránili a říkali: Stávku neukončíme, naopak ji prohloubíme, budeme stávkovat tak dlouho, až propustí naše zatčené soudruhy. Sou

druh Šmeral pětkrát vystoupil vdiskusi. Vedení v Praze udělalo dobře, že k nám poslalo právě Šmerala. Kladeňáci si soudruha Šmerala vážili, měli k němu velkou důvěru. A přece i on měl s námi mnoho práce. Nakonec přecejen důvěrníky přesvědčil, že

usnesení o odvolání stávky je správné, že je nezbytné v zájmu zachování možnosti dalších bojů. Mimo jiné řekl: ,Stávku jsme organizovaně začali, organizovaně ji také ukončíme. Nastupu jete do práce, ale odcházíte s hrdým čelem, jdete neporaženi...' Ze schůze jsme odcházeli ve vzrušené náladě. Vždyť mnozí z nás si byli vědomi toho, že z budovy už nevyjdou svobodni. Východy . Dělnického domu byly znovu obsazeny četníky.

Několik hledaných funkcionářů bylo tehdy v noci zatčeno.“ Na místa zatčených přicházejí noví funkcionáři. Nastupuje už dříve připravený náhradní aktiv důvěrníků. Hned se dává do práce. Za několik dnů jsou však zatčeni i mnozí z nich . 163

Nastupují další a další. V Motyčíně pracuje už třetí revoluční výbor. V Brozanech byla čtyřikrát zatčena závodní rada velko statku aa téměř všichni muži ze vsi byli již odvezeni do žaláře. Do páté závodní rady nastupují ženy. Vedením krajského výboru v Kladně pověřili soudruzi obětavého Karla Vernera, kterému se podařilo uniknout zatčení. Vypráví o tom :

„ První den po zatčení všech našich vedoucích soudruhů

byla stísněná nálada. Ale my Kladeňáci si na smutky a nerozhodnost nepotrpíme. Svolávali jsme porady a jezdili do organizací. Všude byla bojovná nálada, byla pevná vůle jít dál kupředu, nedat se zlomit.“ „ „Také na závodech jsme dál bojovali,“ vzpomíná soudruh František Koutecký, „ především za to, aby všichni, kteří byli pro účast na generální stávce propuštěni, byli vzati zase zpět do práce. Stávkovalo se na Dole Ronna, na Maxovce, na Pra

godolech a jinde. Bylo pozatýkáno mnoho soudruhů, někteří byli pak pro

nedostatek důkazů propuštěni. A takovým napsali do výměru : „Nemáte náhradu za ušlý výdělek, protože podezření na vás lpící není dosud vyvráceno .' Udělali to tak proto, aby nemu seli dělníkům nic platit. A na některých závodech je za to nebrali nazpět do práce. Jenže my jsme si to nedali líbit. Stávkovali jsme znovu , a tak většina havířů byla přijata zpět do

závodu. Na Poldině huti jsme to neprosadili; ale těm, které do práce nepřijali, musel závod zaplatit vysoké odstupné. “ Kladenští „ velezrádci“ ve vězení

Československé věznice byly přeplněny dělníky. Policejní komisařství a soudy se rozjely na plné obrátky a vynášely roz sudky bez důkazů, jen od oka. První kladenští soudruzi byli dováženi do věznice zemského soudu na Karlově náměstí. Ale

zanedlouho bylo vězení přeplněno. Vždyť na Kladensku bylo zatčeno na 1500 dělníků ! Další zatčené vozili do pankrácké věznice. O poměrech ve vězení vyprávějí soudruzi Antonín Podrazský a Arnošt Oplt: 164

„ Když jsme přišli do cely ve vězení, byla tam strašná zima a všude nečistota. V jedné místnosti nás bylo tolik, že si nebylo kam sednout. Krmili nás mrkví a brambory. Hned druhý den

nás očkovali. Říkali jsme, že je to proti bolševismu . “ „Strčili mě na , Karlák' do ajnclíku; místnost byla tak velká, že na levé noze jsem stál aa pravou jsem se odstrkoval. Někteří soudruzi byli dáni do společné cely s kapsáři, lupiči a vrahy.. Ti nám říkali: ,My máme deset patnáct let, ale vy, bolševici, vy jste na tom hůř. Vy jistě dostanete provaz .' Protestovali jsme proti tomu, že jsme ve společnosti zločinců, a odvolávali jsme se na to, že jsme političtí vězni. Ale správce věznice na říkal, že nás nemá kam dát, že už je všechno přeplněné. Kladenští havíři a hutníci nechodili nikdy daleko pro vtip a humor. Ani v kriminále neztratili svou bojovnou náladu, svůj optimismus. V celách zpívali revoluční písně, četli společně Haškova Dobrého vojáka Švejka, který začal právě vycházet. „ Jen jedinci zklamali,“ pokračuje soudruh Antonín Pod razský, „ ztratili pevnou víru a bojovnost. Tak třeba učitel

Náprstek. Jednoho dne po příchodu říká dozorci: ,Prosil bych vás o papír a tužku .' Ten se ptá, nač to potřebuje. A milý Náprstek, že prý by chtěl napsat poslední vůli. Dostal od nás co proto. ,Ty jsi pěkný bojovník ! Věříš tomu, že tě budou věšet, či co ? Poslední vůle, to je to hlavní, o co se stará bolševik ? "

Dlouhé měsíce věznění na Pankráci a na Karláku jsme vy

užili pro diskuse na celách . Byly pro nás velkou politickou školou . Celé dny se studovalo a hovořilo o situaci v Rusku, zejména o Říjnové revoluci a o mezinárodních otázkách . Na

Pankráci jsme byli rozděleni do cel po tříčlenných skupinách. V těchto skupinách jsme prováděli doslova školení. Diskuto valo se o tom, co se udělalo dobře, i o tom, jakých jsme se dopustili chyb.

Soudruh Zápotocký si ve vězení udělal přesný režim dne a plán toho, co chce prostudovat a co se chce naučit. Učil se pilně rusky, studoval politickou literaturu . Ale také denně cvičil a do cvičení nutil i ostatní soudruhy, učil se přednášet, četl básně. A také sám básně psal, hlavně politické satiry na vedoucí sociálně demokratické pravice, na ty, kteří hlavně 165

přivedli všechny naše soudruhy do vězení. Píše v nich o Tusa rovi, Němcovi, Soukupovi, Stivínovi, Tomáškovi, Bechyňovi, Bíňovcovi, Hummelhansovi. Napsal i o Ludvíku Austovi a a Karlu Kindlovi. Celou sbírku nazval „ Pravičácký krchov “.

Pankrác povol — hej rup ! Blížily se vánoce. Vedení věznice na Karláku nedovolilo předat vězněným komunistům trochu jídla. Ale kladenské ženy se nedaly odradit. Na besedě v Kladně na to vzpomínaly :

„ Den před Štědrým večerem jsme se vypravily do Prahy hromadně. Šlo takových sto, sto padesát žen is dětmi, protože

je nebylo kde nechat. U vězeňských vrat na Karláku čekaly také soudružky z Prahy. Ale marně jsme žádaly o předání balíčků, marně jsme tloukly na vrata . Byla zima, padal sníh, mráz štípal do obličeje. Byly jsme promrzlé, děcka zimou brečela, schovávaly jsme je mezi sukně. Kolem šly pražské paničky, pokřikovaly na nás :, Ta pakáž bolševická jak si troufá, fuj,'a plivaly na nás. Tu vystoupíjedna žena a říká :,Soudružky, já mám legitimaci k soudu, zkusím se na to k nim dostat, která půjdete se mnou ? , Byla to žena redaktora Vacka. Já, já půjdu s tebou, já také, volalyjsme. A vy , ostatní soudružky, vy musíte křičet, co síly stačí. A tlučte na vrata, děcka ať pláčou, nařizovala energicky soudružka Vacková. Ona uměla pěkně mluvit, ženské venku byly rázné, demonstrace se podařila. Všechno, co jsme přinesly, naši muži dostali.“ Přišlo odpoledne 24. prosince. Cely na Pankráci byly uza

vřeny. Klíče byly pověšeny nad dveřmi. To na důkaz, že je všechno v pořádku. Bylo ticho - tenkrát opravdu ticho před bouří.

„ Tu najednou“, vzpomíná soudruh Antonín Podrazský, „ na cele druhého oddělení se ozval zpěv. Internacionála. Do

zorce přiběhl, otevřel okénko, aby zjednal klid. Soudruzi v cele zpívat přestali. Ale už zazněl zpěv v druhé cele, pak ve třetí, čtvrté. V několika minutách zpívala celá Pankrác. Dozorci běhali sem a tam , přemlouvali soudruhy po dobrém, prosili je, aby přestali, vyhrožovali. Ale bezvýsledně. Nikdo 166

na ně nedbal. Zapomněli jsme, že jsme ve vězení. Dělnická hymna burácela pankráckou věznicí, překročila zdi kriminálu a zněla vánoční Prahou . Potom jsme začali další revoluční

písně : ... a zvoláme, až se v separaci mříže zlámou, plesnivé zdi skácí

a nové myšlenky zas do boje povedou nás ... Najednou zněl zpěv i venku na ulici. To před věznicí zpívali

naši pražští soudruzi. Vyplašení bachaři, dozorci, ozbrojené stráže, všichni stáli dole na dvoře s puškami. Zazněla střelba jako na výstrahu. My jsme na to nedbali. Stáli jsme na ledo vých cihlách v celách a jedním hlasem jsme volali : , Pankrác po vol — hejrup !,Daleko přes půlnoc trvala naše demonstrace. Ti všelijací kriminálníci už měli uzlíčky svázané, ty visely na

mřížích, aa říkali: Jestli to povolí, tak utečeme.' Ale někteří zpívali s námi, strhli jsme je s sebou. Vždyť jsme tenkrát bojovali ii za ně, i za jejich lepší život, který by jim dal práci,

a tím menší příležitost k nepoctivosti. Celou noc měla pražská posádka pohotovost. A Pankrác skutečně povolila. Hned druhý den přišel mezi vězně ředitel věznice spolu s inspektorem . Už za štědro večerní akce byli zvoleni důvěrníci, kteří jim nyní předložili

požadavky politických vězňů. Žádali zlepšení zásobování, hy gienické stravování, povolení návštěv, povolení balíčků s jíd lem a kuřivem a hlavně – okamžité propuštění bezdůvodně

zatčených. Ředitel slíbil, že splní požadavky. Zanedlouho byla >

skutečně propuštěna většina zatčených bez důkazů a byla splněna i ostatní přání uvězněných soudruhů. A hlavně – poprvé v dějinách pankrácké věznice tu byli uznáni vězeňští důvěrníci. Uvěznění bolševici měli svou samosprávu . Organi zovali nově pořádek Vv trestnici. Dveře cel jsou nyní otevřeny, zavírají se jen jednotlivá oddělení. Vězeňská rada organi

zuje návštěvy i zvenčí, rozděluje přinesené dárky, balíky, poštu.

Všechna pravidla vězeňského řádu jsou prolomena. Na konec vězňové na Pankráci rozhodují, že budou vydávat sati 167

rický časopis. Měl motto : „Můžete zničit těla, ale ducha nezničíte !“ Dostal jméno Pankrácký sršatec. O tom vypráví Josef Weigend :

Sršatec vycházel na papíru určeném pro výrobu sáčků. Sáčky lepili nepolitičtí vězňové a my jsme s nimi měnili papír za kousky cigaret. Tento časopis byl dopravován i na stůl ředitele věznice pro jeho ,rozptýlení a potěšení“. Jeho snahu

a touhu po zjištění kolportérů a vydavatelstva jsme mu ale nikdy nesplnili." „ Když jsme při vycházce chodili po vězeňském dvoře do ko lečka,“ vzpomínají Kladenští, „ skládali jsme satirické veršíky

a humorné scénky a vymýšleli politické vtipy. Časopis jsme opisovali ručně, kresby dělal jeden vězeň -akademický malíř. Podařilo se nám dostat Sršatec pomocí letáku do Kladna, a tam byl rozmnožen Vv tiskárně. Celkem vyšlo asi devět nebo deset čísel. Na nové číslo nejvíce čekali vězeňští dozorci a po

licejní komisaři a i sám ředitel věznice. Měli z časopisu radost, tajně se smáli, když jsme tam šikovně napálili pravičáky nebo vládní činitele. Ale na druhé straně se zase obávali, abychom

satiricky nešlehali také je. Snad i proto se k nám chovali slušně.“

Soudruh Podrazský o dozorcích říká : „Nakonec jsme do zorce tak zpracovali, že nám vynášeli i rukopisy. Když náš dozorce večer zamykal celu, povídá : ,Tak, pánové, co pošlete do Rudého práva nebo do sekretariátu ?' A co jsme mu svěřili, skutečně spolehlivě doručil. Proto se také v tehdejším našem tisku objevila celá řada článků od nás zavřených , podepsaných plným jménem. Marně pátrali, jak jsme je dostali ven. Do

zorci se nepřiznali a my jsme je neprozradili. Oni si nás tak nějak vážili, měli před námi určitý respekt, když viděli naše chování a vystupování. A někdy se zúčastnili i našich diskusí. To je snad i trochu přesvědčilo o naší pravdě.“ „ Velezrádný“ proces kladenský

Začal soud s kladenskými soudruhy. Buržoazie se neodvá žila obvinit zatčené z toho, že hájili požadavky dělníků. Proto 168

je obvinila Zz velezrady. V obžalovacím spise státního návlad ního je psáno, že obžalovaní v druhé polovině roku 1920 ve spojení se zahraničními komunisty se snažili vyvolat generální stávku , způsobit hospodářský rozvrat a násilně změnit formu

vlády, čímž spáchali zločin velezrady. „ Velezrádný“ proces s hlavními obžalovanými začal

31. března 1921. Výjimečnému šestičlennému soudu předsedal starý rakouský soudce rada Erhardt a žalobcem byl státní návladní dr. Ployhar. Kladenské bolševiky soudili podle starého rakouského zákona z doby France Josefa.

Čtrnáct obžalovaných „ velezrádců “ se dostavilo k přelíčení hrdě, s rudými karafiáty na klopách. Soudní síň byla přeplněna dělníky a dělnicemi z Kladna aa okolí.

Korunním svědkem v procesu byl okresní hejtman Rozsy

pal. Svědčil dokonce i ministerský předseda Černý, policejní ředitel Bienert, velitel stráže Neumann, magistrátní úředník David . A také přední muži pravice - dr. Meissner,, Hummel hans, Němec, Stivín , Bechyně, Tusar.

Starý Antonín Němec vstupuje do soudní síně nejistě a po chvíli odchází se sklopenou hlavou . Utíká před pohledy desi tek dělníků z galerie, kteří ho kdysi tolik milovali a které on zradil .

Sál zaduněl rozhořčením, když poslanec Bechyně prohla šuje: „ Je falešný názor, že podnik v Lidovém domě náleží dělnictvu ; nenáleží dělnictvu !"

Milionář dr. Meissner, bývalý ministr spravedlnosti, do znává, že to byl on, kdo požádal o zásah policie k přepadu Lidového domu !

A Hummelhans ? Na otázky předsedy a obhájce obžalova ných o událostech 9. prosince 1920 odpovídá takto : „ Předseda: Ale byl jste ještě také na policii ? Hummelhans : Dál už vůbec nic nevím.

Předseda : Ale přece jste tuším s poslancem Astrem sepiso vali nějaký protokol na policii ? Hummelhans: Jo, to jsem tam byl zavolán a vylíčil jsem jim tam , jak se věci sběhly. Obhájce: Vy jste byl pak večer v Lidovém domě, pane svědku ? Jakým způsobem jste se tam dostal ? 169

Hummelhans: Šel jsem po chodníku a vešel jsem dovnitř...

Obhájce:No, a bylo to tak jednoduché ? To jste tam prostě jen vešel ? Řekněte nám podrobně, jak to bylo.

Hummelhans: No, já jsem chtěl zůstat neutrální, tak jsem se o to nestaral. (Smích v posluchačstvu .) Obhájce : No, s kým jste tam šel ?

Hummelhans: Nevím , nepamatuji se. Obhájce: Byli tam uvnitř lidé ? Hummelhans: Byli.

Obhájce : Koho jste znal ? Kdo tam byl ? Hummelhans: Nevím.

Obhájce : V kolik hodin to bylo ? Hummelhans: Nevím .

Obhájce: Kdo vás tam pustil ?

Hummelhans : Nevím, nepamatuji se, nestaral jsem se o to . “ *

O svědectví sedláků Zz Kladenska vyprávějí soudruzi Ludvík Kubik a Václav Šicha :

„ Když jsme v době prosincových událostí sbírali zbraně od sedláků, dávali nám je většinou dobrovolně, protože nevěděli, jak se bude situace vyvíjet dál. Ovšem když potom přišlo vojsko a revoluční výbor byl zatčen , tak všichni svorně tvrdili, že nám ty zbraně dobrovolně nedali, že jsme je brali násilím . A teď před soudem bohatí sedláci svědčili proti nám . Stal se i takový případ: Soudce se ptá : , Kdo vám vzal násilím zbraně ?

1

, Šrotýř,“odpovídá sedlák Dědič. Tak nám, pane svědku, ukažte >

pana Šrotýře,“ na to soudce. Sedlák Dědič se dívá po nás nejistě a ukazuje na soudruha Endršta . „Já nejsem Šrotýř, já ví, jsem Endršt! ' – vylítl ze židle soudruh Endršt. To se , v soudní síni byl z toho velký smích. Náš obhájce hned žádal, aby byl Dědič zbaven svědectví a sám předán do vězení,

protože křivě přísahal. Ta příhoda ukazuje ještě něco. Bohatí sedláci se vůbec nestýkali s těmi, kteří bydleli v dělnických čtvrtích . Byli uzavřenou kastou, a proto nás dělníky neznali. Teď u soudu se sedlákovi Dědiči nevyplatilo, že neznal své spoluobčany ." * Brožura „ Velezrádný proces kladenský “ , str. 47 a 48. 170

1

Proces zklamal své režiséry. Bolševici před buržoazním soudem neprosí o milost, nevymlouvají se, nezakrývají své přesvědčení. Z obžalovaných se stávají žalobci. Antonín Zápotocký přednesl jménem obžalovaných pro

hlášení, ve kterém označil pravé viníky prosincového puče — vládu a zrádné pravicové vůdce. V závěru pravil: „ Jménem

nás všech považuji za nutné prohlásit, že jsme komunisty, že se hlásíme ke Třetí internacionále aa že chováme přesvědčení o příchodu sociální revoluce, která uvolní zdravé síly sociální, hospodářské, kulturní i etické, které Vv rozvrácené a odumira jící staré společnosti kapitalistické se tají. Žádný soudní roz sudek není s to změnit v nás toto přesvědčení, a my naopak věříme, že jedinou záchranu mohla by přinésti rychlá, do důsledku jdoucí přeměna dnešních neudržitelných řádů soukromokapitalistických v řády socialistické.“ Přesto, žeobvinění z velezrady muselo padnout, byly tresty velké. Ze čtrnácti obviněných bylo osm odsouzeno do žaláře na šest až osmnáct měsíců.

„ Rozsudek měl být vynesen ve středu 13. dubna 1921," vzpomíná soudružka Marie Vacková. „ Už od časného rána stály v okolí soudní budovy velké zástupy dělníků . Všichni jsme napjatě očekávali rozsudek, policie se nás marně snažila rozehnat. Nakonec uzavřeli Spálenou ulici kordónem policie.

Ale my jsme čekali dál . Čekali jsmev důvěře, že naši soudruzi budou z vězení propuštěni. Chtěli jsmeje uvítat, pozdravit. Rozsudek nás velmi překvapil a rozhořčil. Na rozsudek jsme odpověděli Písní práce .“ Nepomohly četnické bodáky, kriminály , propouštění z prá ce , velezrádné procesy . Žádná moc na světě nezastrašila bolše viky. Žádný rozsudek nemohl zlomit odhodlání a bojovnost dělnické třídy. Za pět neděl po jeho vynesení byla ustavena Komunistická strana Československa.

171

1

Oslavany * „ Hlas hřímavý otřásá zem,

dělníci strojte mocný den, a v boji s mocí tyranů zadržte pochod katanů . “ Stará dělnická píseň , která se často zpívala na Oslavansku v době pro sincového boje i perzekuce.

„ Velká říjnová revoluce v roce 1917 v Rusku měla velký vliv na smýšlení dělnictva v novém československém státě," vzpomíná soudruh Metoděj Adam . „ Na závodech se začaly tvořit kromě závodních rad ještě dělnické rady (podobné akčním výborům ). Dělnictvo volalo po znárodnění dolů a to váren, žádalo vyvlastnění velkostatků, šlechtických zámků atd. Očekávalo, že sociálně demokratická strana po volbách do Národního shromáždění v roce 1919, při nichž získala řadu

ministerských křesel s ministerským předsedou Tusarem v čele, povede dělnictvo do boje za jeho požadavky. Avšak Tusarovi aa jeho společníkům se nad tímto volebním úspěchem zatočila hlava a místo aby využili revoluční nálady dělnictva

k boji proti buržoazii, paktovali se ve vládě s buržoazními stranami. Svou politickou slabost, ba možno říci zbabělost, omlouvali tím, že prý doba není u nás zralá pro sociální

1 1

revoluci. Vzpomínám si, jak na okresní konferenci sociálně demokratické strany v Oslavanech u Hanzlů, konané na jaře v roce 1920, zeptal se jeden delegát přítomného poslance Františka Svobody, proč strana (sociálně demokratická) ihned

po skončení světové války neprovedla u nás v Československu sociální revoluci. Na to mu poslanec Svoboda odpověděl : ,Ano, soudruhu, to mohla udělat a také bychom to byli během čtyřiadvaceti hodin vyhráli, protože armáda byla v rozkladu, četnictvo neexistovalo . Ale nesmíš zapomenout, že jsme ne * Vzpomínky' současníků na rosicko -oslavanskou stávku v prosinci 1920 shromáždil soudruh 0. Franěk . Jsou uloženy v archívu Muzea dělnického hnutí Brněnska.

172

1

měli chleba, že byl u nás hlad a že bychom to také během

osmačtyřiceti hodin mohli prohrát, neboť intervenční vojska jiných států by naši revoluci udusila v krvi.' Na to mu dotyčný delegát odpověděl : , Soudruhu Svobodo, chleba se rodí každý rok, ale revoluce jednou za sto let. ' A tak se část vedení sociálně demokratické strany dostávala čím dál více do rozporů s revolučním členstvem . Tyto rozpory vyvrcholily rozštěpe ním strany na pravici a levici. Tak jako v celé republice velká většina členstva šla za levicí, také u nás v Oslavanech celá

organizace sociální demokracie přešla k levici.“

Nespokojenost dělníků na Oslavansku stále rostla, rostla tím více, že jejich hospodářská situace se zhoršovala. V roce 1919 byla zde již částečná nezaměstnanost, výdělky byly nízké

a ceny šly nahoru. Živelně propukaly protidrahotní de monstrace . Situace vyvrcholila v prosinci 1920. Před rozhodnutím

O tom, co se událo 9. prosince v Praze, dozvěděli se dělníci z Brna a okolí ještě týž den. Žádné přesné informace to sice

nebyly, ale jedno pochopili dělníci rázem ; buržoazie zahájila útok . Věděli, že odpovědět je třeba bojem .

Již 10. prosince vstoupili dělníci do stávky, a protestovali tak proti svévolnému zásahu buržoazie. Zastavily se továrny Brna i okolí, v noci na 11. prosince bylo Brno bez světla

v elektrárně v Oslavanech vypukla stávka. Avšak již příští den nastoupili dělníci opět do práce.

Jen povrchnímu pozorovateli se však mohlo zdát, že nástup dělníků do závodů vrátil situaci do normálních kolejí. Příliš mnoho zápalných látek se nashromáždilo za pouhá dvě léta trvání nové republiky, a proto když přišly podrobnější zprávy o událostech v Praze, moravští proletáři se dali znovu do boje. Dne 11. prosince sjíždějí se do Brna důvěrníci dělnictva velikého počtu moravských okresů, aby se dohodli o příštích dnech. Jedním z delegátů je i soudruh Augustin Novotný z Oslavan :

„ 11. prosince v dopoledních hodinách oznámil mi soudruh 173

Kocourek, důvěrník skupiny zemědělských a lesních dělníků v Oslavanech, že mám jet jako delegát na konferenci do Brna, která se konala odpoledne v tělocvičně na Cejlu . Nastoupil jsem cestu a již na nádraží v Oslavanech jsem se sešel se

soudruhy z dolů a z elektrárny. Jako dvacetiletý jsem byl myslím nejmladším delegátem konference. Na konferenci hovořili brněnští předáci levice, Herink z Kladna a mnoho delegátů z brněnských závodů . Všechny referáty seznamovaly dělnické zástupce s tím , co se děje v Praze a jaký postoj zde zaujalo dělnictvo. Zvláště delegát z Kladna mluvil o tom, že

kladenští vstoupili do stávky, že vyvlastňují závody, úřady a velkostatky a drží moc ve svých rukou . Byla to velká kon

ference a působila na mne strhujícím dojmem . Rozhodnutí 66

však v sobotu nepadlo a v neděli mělo jednání pokračovat. To, že konference v sobotu nedospěla k závěru, zavinila především váhavost vedení brněnské levice, které nevědělo, jak postupovat dál. Ale bojová nálada dělnictva rostla hodinu od hodiny a na shromáždění dělnických důvěrníků příštího dne, 12. prosince, bylo rozhodnuto : >„ •... vláda Československé republiky neprojevuje ani té nejmenší ochoty vzdát se své třídní zaujatosti vůči dělnictvu, ba dokonce jde tak daleko, že

připravuje nové násilnictví vyhlášením stanného práva a že vládní orgány vystupují proti dělníkům se zbraní v ruce, prolévajíce krev dělnickou. Pobouřeni touto skutečností vy zýváme proletariát celé Evropy, aby na to odpověděl okamži tým připojením se ku generální stávce, která se rozvinula v Čechách a na Slovensku. Přišel okamžik, kdy proletariát nesmí váhat. “ *

Na konferenci vyhlásili stávku i oslavanští dělníci, jak vzpomíná soudruh Metoděj Adam : „ Oslavansko na konferenci v Brně zastupoval kromě delegátů ze šachet a závodů též

obvodní tajemník dělnických rad z Ivančic, který na konfe renci prohlásil: ,Ano, soudruzi, my na Oslavansku tu pocho deň revoluce zítra zapálíme.' S tímto rozhodnutím se vrátili naši delegáti pozdě večer do Oslavan a zamířili rovnou do 6

spolkové místnosti u Hanzlů, kde po ukončení kina asi o desáté # Bojové tradice Rovnosti, SNPL 1956, str. 218.

174

1 1

hodině večer podali všem přítomným zprávu z konference. Objasnili celkovou situaci a pravili, že konference se usnesla, aby zítra, tj. 13. prosince, vstoupili dělníci do generální stávky za splnění svých požadavků. Ještě v noci byl ustaven akční výbor v čele s předsedou Tomášem Krásným , který projednal přípravy na nastávající akce . * Mezitím dělníci v elektrárně po dohodě se svými delegáty z konference vypnuli dodávku elektrického proudu pro Brno.

Po návratu domů ze schůze akčního výboru byli ihned zatčeni čtyři soudruzi, uvězněni na četnické stanici a ranním

vlakem za doprovodu ozbrojených četníků dopraveni na Cejl do vězení.

* O práci akčního výboru píše soudruh Franěk ve své publikaci „Oslavany obkličuji ...“ : „ Jednotlivým členům akčního výboru byly při děleny hned na schůzi funkce. Adolf Škoda, náčelník Dělnické tělocvičné jednoty v Oslavanech s legionářem Františkem Morellem byli pověřeni sestavením hlídek. Hlídky byly organizovány po vojenském vzoru , takže

nenadsadíme, když budeme mluvit o zárodku rudých proletářských gard. Funkce hlídek a jejich vojenský charakter vystoupil zvláště zřetelně po odzbrojení vojska v pondělí, kdy Adolf Škoda a František Morell rozdělo vali ukořistěné zbraně, vysílali ozbrojené hlídky na strategicky významná místa (například k obsazení kopce Koblihu ) i k obsazení dalších důležitých míst (ozbrojená akce v Ivančicích ).

Adolf Škoda pořizoval soupis zbraní, které přiděloval osobám , jež měly vojenský výcvik . Během pondělka dostal František Morell a další legionáři, kteří byli nejzkušenějšími vojáky, legitimace od Františka Sobotky, zplnomocňující je k udržování pořádku. Na schůzi se přihlásili členové sboru dobrovolných hasičů z Oslavan a členové Dělnické tělocvičné jednoty ke konání nočních hlídek, ke kurýrské poště mezi jednotlivými obcemi revíru .

Další členové užšího akčního výboru byli pověřeni jinými funkcemi. Antonín Galle měl zabavovat na nádraží buržoazní tisk, Julius Žemlička dostal v úterý 14. prosince pásku červeného kříže na rukávě aa rekvíroval obvazy pro raněné při postupu armády na Oslavany.

Činnost akčního výboru , který byl generálním štábem všech akcí, je potvrzena vzpomínkami přímých účastníků . Tak například Jindřich Lang při soudním přelíčení vypověděl : ,Důvěrné schůze u Hanzlů se zúčastnilo asi 40 delegátů . Volil se

stávkový výbor, do kterého jsem byl rovněž zvolen (bez funkce). Tomáš Krásný přijal funkci předsedy. Stávkový (to jest akční) výbor měl deset členů. Usnesl se, že jeho členové se sejdou v pondělí v osm hodin ještě před táborem lidu ... '

175

O druhé hodině v noci přijel do Oslavan zvláštní vlak

z Brna s vojskem a četníky , kteří ihned obsadili elektrárnu a nařídili v elektrárně přítomným dělníkům pustit opět

elektrický proud pro Brno. Dále obsadili nádraží,Důl Kukla, most, četnickou stanici, poštu a hlídkovali na silnici. To vše jsem zjistil v noci, když jsem konal z pověření akčního výboru hlídku. Ráno se před začátkem tábora lidu sešel akční výbor, aby zhodnotil situaci aa usnesl se na dalších opatřeních . Na tábor lidu do Oslavan

Zpráva o tom, že 13. prosince se Oslavanští připojí ke gene rální stávce, rozletěla se nocí. Obětaví poslové, brodící se vysokým sněhem, klepali na dveře domů, ponořených v ne

proniknutelnou prosincovou tmu : „, Zítra začíná generální stávka. Ráno všichni na tábor lidu do Oslavan ."

Již od rána se scházeli do Oslavan lidé z celého okolí. Někteří dělníci se o stávce a o táboru lidu dozvěděli až

ráno při nástupu do práce. Jedním z nich byl i soudruh Jan Kudláček :

„ Byl jsem tehdy zaměstnán jako dělník v oslavanské elek trárně. Směna začínala v šest hodin ráno. Když jsem na cestě

do práce došel s mnoha jinými soudruhy k elektrárně, zjistili jsme, že je obsazena vojskem , což nás velice překvapilo. Při příchodu do místnosti, která nám sloužila za převlékárnu, Augustin Novotný, který se rovněž zúčastnil důvěrné schůze, napsal:

,...na schůzi vznikly také dělnické milice, které měly procházet krajem a měly podávat stávkovému výboru zprávy o situaci. Zvláštní kurýři odcházeli ještě v noci do okolních obcí, aby informovali tamní funkcionáře o situaci a o svolání tábora lidu na pondělí do Oslavan ...'

Akční výbor byl vytvořen také na Zastávce (Boží požehnání) pod vedením Františka Bendla. V dalších dnech vznikly podobné akční výbory i v jiných obcích revíru, především v Rosicích, v Říčanech a jinde. Akční výbory řídily všechny akce v obcích . Byla to především pomoc ohroženým

Oslavanům , odnímání zbraní obyvatelstvu a vyzbrojování dělníků, zabi rání státních úřadů (pošt, četnických stanic), velkostatků , obecních úřadů a tak podobně. Tak se připravoval revoluční proletariát Rosicka - Oslavanska na splnění usnesení schůze důvěrníků v Brně.“

176

{

UZENARS

11

Na žádost pravicových vůdců vyklizuje policie Lidový dům . (Záběr z filmu Anna proletářka .)

si

dru o San Za do d ihne

lent

& ZA e d ante

.

" ..

)a

tavern hohea Ling runi sand te coolan se

té la aka avédan de Lidmai

ed pu !! ian Rel o!. wh

e

ka

nn ran polic à ie

do

ni h n e n e t art

Zub a m ar s a o n n d h rua a r t or Be ola

oe

COR

Lewo

ulicemi.

Zvěst o zabírání Lidového domu se okamžitě rozletěla pražskými

Dobrovolny Filip

)1929

KRAFA

PL

US

domu .vyhnání útulek dočasný zLidového

IVAV

ACHT

OLBR

Chironoky 20hitt

Grafie ,kde po redakce našla sklepních tiskárny místnostech ve práva Rudého redakci zachytil karikaturista Soudobý

Již nce 14. prosi

2

předeem podl vypracovaného vojsk . plánu o

přitáhlo Oslavanům k

Mertk 1.:8750 e

Oslavany

Now

327

sit ua v ce

1903

ab o Zostyl

Elettre

Zhejian

la de

radoches

O1920 dV,slavane ne . ch 14. prosince

. do11oro te situa

ASISTENČNI PODPL SKUPINA .SPONNERA Besle rie ,

IVANČICE

Sponnummer

. tvtate do yß siro

ce

handle Kovale

Nina

lastni seju

*****

breite niejmi se setem de

sny

Legenda

Branter

.

.Dne elektrárnu dělníci oslavanští obsadili prosince 13.

„ VZEMNOST-VEN 本 時

RE

PETENTTE

Po konftandi apranene wydani. DON

V tomto domě, v němž byla

-SLOVÁCKO Bran

redakce Slovácka, soustředo val se život levice na Hodo nínsku .

Cesuglavna ****** Xalne demok***

Boi proletariátu je bojem hladových proti přesyceným . Je bojem práva proti

bezpráví.

Titulní strana Slovácka z 15.

prosince 1920 .

Co žádá dělnictvo !

Zabaveno .

Usnasant dúvérniků prolatariátu na Brnensku .

Zabaveno .

Když přišla zpráva o tom , že do Hodonína táhne vojsko,

ublikou burtoasie ! Alllie Československe Pryts rep socialisticka Republiko rad delnických vojenskoroh

byla zde právě veřejná schů ze. Lidé rychle opouštěli sál připraveni bránit Hodonin .

zástupců !

UZENINY JENNE

2XY

POPRGH OBCHOD *********** 29 *

ON

oo

DELNICKÝ DUM= 42

toskoruna Linckum plalna

POST

Hracky

. lání

velezradu Za ksouzeni ,byli ti teří hájili pracujících život lepší na vě .Aprávo ni nezlomilo však zení bojové jejich odhod

prizi nizhtio panstva

sozi zeme pasojstva . která vyzbrati si

puzdravit sibirskih , rekill stunt poato bitjrstvi . unas Je vedad zvyk

, poselství jednou vystal

Cachu narod Staroslavay

Mtolo : ůžete zničili ,Motte ducha ale nemalaite !

prautoc 'hieder doslet Vlade trpe tomnoho sa poimia sau De hledal

Posadit ka vna k ide ,trin

cuska samostalost být

vacica cizich bc nemcha

, dueska bezwunne nas pro

bieloril v creme to .Jak

ÁSOB APAPIRU CASU DLE VYCHAZI Z EDAKCE DMINISTRACE .SE R A NALÉZA ANATORIU S II.8V NUSLE CHEFREDAKTOR -P8.USELSKY STADNIK VÁCLAV N ŘÍ

HONORUJI SE SPĚVKY SAMOVAZBOU -INA PLATI SE PŘEDEM XPEDICE .ENSERTI

saflu kpojenemu Miti vesla a nit sve ,jon chorine a poctivost nehtesla tworálka miaru (Pokrat Kranch druhe na

Jebot nijo perus de

2 ČÍSLO .23. 1921 ledna ee :slz N ,d

historie stretou ,Nadine nejedna ted se ,04 Cechachi v lid ,moderni Nje

? Usvoboditelům národ ý odödn

S.R P.S.F.

T - ISKLA VYCHÁZCE PANKRACIE ROTAČKA “.RUČNI

SRŠATEC

ITE IVS PROSSLPEEO TAR

PANKRÁCKY

KLADENSKÝ

PROCES

ADNY

jsme četli na tabuli: , Soudruzi Krásný, Krýdl, Remunda a Suk zatčeni – na dnešek vyhlášena generální stávka v deset hodin projev v Oslavanech .' Ani jsme se tedy nepře

vlékali a vraceli jsme se zpět. Když nás stráž nechtěla pustit, obelhali jsme ji, že jdeme z noční směny, a tak jsme se do

stali ven. Šli jsme do Oslavan na projev, který zahájil horník soudruh Sobotka .“

Tábor lidu se scházel již za velmi bouřlivé nálady, o čemž

nejlépe svědčila účast,“ říká Augustin Novotný. „ Přes silný mráz přišli dělníci nejen z Oslavan, ale z dalekého okolí v počtu přes pět tisíc osob . Jako referent dostavil se Vláda Burian z Brna. Účastníci bouřlivě přijali jeho vysvětlení si tuace a požadavků dělnictva, a když předsedající soudruh František Sobotka vyzval, abychom šli manifestačně průvodem

na elektrárnu žádat vydání zatčených soudruhů a zastavit dodávku proudu pro Brno, kterou vojáci obnovili, nebylo jednoho účastníka, který by couvl a dezertoval. Celá masa

se formovala do průvodu a za zpěvu a bojových hesel kráčela k elektrárně. Za mostem u cukrovaru rozdělil se průvod dvě ma směry."

Elektrárna je naše

Tisícové zástupy se daly do pohybu směrem k elektrárně, kterou šli dělníci přebírat do své správy. Veliteli vojenské a četnické asistence, která dlela již od druhé hodiny noční

v elektrárně, začínalo být úzko. Jeho hlavní starostí bylo udržet spojení s Brnem a přivolat posilu. Proto rozhodl posílit

stráž na poště a poslat tam četu vojáků z elektrárny. Vojáci vyrazili. Ušli však vzdálenost pouhých 150 metrů

a střetli se se zástupy, jež mířily k elektrárně. „ Asi 200 metrů od elektrárny je most,“ vzpomíná soudruh Bureš. „ Když jsme jej přešli, čtyřstupy šly směrem k Padochovu a směrem vpravo na elektrárnu, takže jsme obchvatem šli přímo k elek trárně. Asi 150 metrů od ní narazilo pravé křídlo asi na dvacet pět vojáků, které vedl vrchní strážmistr Šnajdr z Osla van. Když jsme to uviděli, rozdělili jsme se na dvojstupy, 12 Vzpomínky

177

udělali jsme jim tak místo a nechali je přijít doprostřed. Kdosi křikl: Odzbrojit! Pak byli zmáčknuti a odzbrojeni. Když jsme měli pušky, postupovali jsme dál až k elektrárně. Tam stáli na hlídkách dva a dva vojáci. Na ty jsme namířili puškou a křikli: Zahodte zbraně! Oni tak učinili. To bylo na pravém křídle, co jsem byl já .“

Soudruh Kubálek postupoval v té části průvodu, jež mířila k elektrárenské horní vrátnici: „ Věděli jsme, že závod je obsazen vojskem a četnictvem . Na výzvu nechtěl nikdo bránu

otevřít, proto jsme ji přelezli a odzbrojili vojáka, který stál u brány na stráži. S puškou v ruce jsme utíkali za četnickým nadporučíkem Chmelou, který byl opodál. Chtěli jsme jej též odzbrojit, on však utekl do správní budovy a ze strachu

zamkl dveře. Zatím již i další soudruzi přelézali plot a přibíhali za námi. Věděli jsme, že do kanceláře ve správní budově je

ještě jeden vchod z druhé strany. Když jsme otevřeli druhé dveře, ocitli jsme se na prahu místnosti plné četníků. Zarazili jsme se, protože nás mátlo jejich množství. Ale hned jsme se vzpamatovali a vyzvali je jménem akčního stávkového výboru, aby odevzdali zbraně. Dále jsme již na nic nečekali a hned

jsme je začali odebírat. Odnášeli jsme je pak do strojovny. Někteří četníci se zdráhali, zvláště četnický nadporučík nechtěl vydat zbraň ani tašku s rozkazy. Když jsem mu zbraň vyrval, jeho odpor polevil a já mu mohl tašku odebrat. Odnesl jsem ji do strojovny a odevzdal přítomnému akčnímu výboru .* Elektrárna byla v rukou dělníků . “ * Vzpomínky účastníků na obsazení elektrárny může dokreslit materiál ze zprávy velitele asistenčního oddílu :

„Asistenční oddíl pozůstává ze 165 vojínů s příslušnými důstojníky a z 20 četniků ...

V 11 hodin byla elektrárna již ze všech stran vzbouřeným lidem

obklíčena. Obsazení elektrárny bylo následující:

Část ohrady, ležící směrem k břehu řeky a směrem k Ivančicím , byla obsazena vojskem , taktéž kotelna a strojovna. Správní budova a hlavní

vchod elektrárny byl střežen četnictvem . Dav útočil předem však jen lehce, na stanoviště četníků, kdežto hlavní útok byl veden na ohradu , vojíny hájenou.

Mezitím přijížděl pomocný vlak z Brna a vjížděl právě do nádraží

v Oslavanech . Dělníci však vyzbrojeni puškami, které již vojínům dříve odebrali u pošty a pak vojínům vyslaným na pomoc četě, vyskočili na vlak

178

1

Dělníci obsazují poštovní úřad Stávkový výbor věděl od počátku, že mnoho záleží na tom , kdo bude mít v rukou poštu. Vždyt velitelé četnické a vojenské asistence mohli telefonicky volat do Brna o další pomoc. Proto současně s pochodem na elektrárnu vyšla část dělníků směrem k poště. V této skupině byl i soudruh Emil Pantůček :

„ Měl jsem za úkol ještě s několika soudruhy zajistit poštovní úřad na náměstí vedle školy, který byl obsazen četníky. Napřed jsme přerušili telefonní spojení s elektrárnou , aby

četníci a vojsko v elektrárně nemohli dostat z pošty zprávu , co se děje, a nemohli se na příchod dělníků připravit. Potom jsme se snažili vniknout na poštovní úřad , který byl zevnitř dobře uzavřen . Po velkém zdráhání nám konečně otevřeli.

Žádali jsme přítomné četníky, aby nám odevzdali pušky. Řekli nám , že jsou ve službě, že hájí republiku, že nesmějí dát zbraň z ruky, a žádali nás, abychom jim dovolili odejít na četnickou stanici. Vtom přišla menší skupina dělníků, pušky jim ode

brala, a pak jsme je nechali odejít. Službu u telefonu na poštovním úřadě jsem měl až do večera, kdy jsem byl vystří dán jiným soudruhem a šel jsem se podívat, jak to vypadá venku . “

a odzbrojili bez námahy celý vlak, zmocnili se střeliva a nábojů v tomto vlaku se nacházejících .

Nevysvětlitelno jest mi, jak se mohlo přihodit, že dělnictvo obsadilo nádražní budovu, kterou jsem dal silným vojenským oddílem obsadit.

Po odzbrojení vlaku vnikli dělníci do dvora elektrárny a vojíni ode vzdávali šmahem své pušky a náboje, takže jsem byl nucen stáhnout četnictvo ke správní budově. Byli jsme obklíčeni ze všech stran a vida

nemožnost dalšího hájení elektrárny, vyjednával jsem s dělnictvem o ústupu. Dělnictvo však žádalo vydání zbraní, což bylo odmítnuto . Stáhl jsem se tedy s četníky na schodiště správní budovy, když nás

dav napadl, míře pušky na četnictvo a snaže se vniknout dovnitř. Jelikož jsem měl pouze 12 četníků, obsadili jsme jednotlivé pokoje

v budově, přitom však ztratil jsem spojení s nadporučíkem četnictva a zůstal jsem v pokoji se 6-8 četníky.

Zamýšlel jsem utéci oknem , avšak i okna byla již dělníky ozbrojenými puškami obsazena...

Vzhledem na to a věda, že četníci nechtějí též více se bránit, shledal jsem za nejprospěšnější ve vhodném okamžiku pokusit se o ústup ..." Státní archív Brno, B 40 1 -K, fond. 333, Oslavany III, fol. 236-237. 179

K Oslavanům se blíží vlak s vojskem

V okamžicích, kdy pod dělnickým náporem povolily brány

elektrárny, blížil se k Oslavanům vlak vypravený z Brna. Vezl plně ozbrojenou vojenskou jednotku v síle asi sto mužů, od které si buržoazie slibovala, že nastolí v Oslavanech opět po

řádek . Ještě než dorazila, projevily brněnské úřady, které již znaly osud poštovního úřadu, obavy, že „není vyloučeno, že vojsko, které právě přijelo na nádraží, bude rovněž odzbro jeno “ ,** a proto již v době, kdy do Oslavan vjížděl první vo jenský vlak , nařídilo zemské vojenské velitelství připravit a vybrat další posilu. Předtucha brněnských mocipánů, že vojenský vlak bude odzbrojen, se vyplnila do puntíku, jak svědčí slova soudruhů Augustina Novotného, Jana Kopečka a Běty Schwarzové : „Vskočili jsme do vlaku aa odzbrojili vojáky hned ve vozech .

Já jsem tam též získal pušku. Odzbrojil jsem svého kamaráda z Oslavan, který před půl rokem narukoval. Když bylo odzbrojování skončeno, byl jsem vyslán jako hlídka na kopec Koblih .“

„ Ještě vlak nezastavil aa už jsme do něho naskakovali a začali jsme odzbrojovat vojáky. I zde se nám podařilo odzbrojit je bez raněných a bez ztrát. Nejlépe se osvědčily ženy, které se dovedly s vojáky velice dobře domluvit a vše jim vysvětlit. Obsadili jsme i telefon na nádraží aa zadrželi lokomotivu.“ „Nejlépe agitovaly ženy... Když dělníci viděli, že na ně přijelo vojsko, tak šli všichni na nádraží za vojáky a děl nické ženy jim řekly: „Máte, mládenci, máte matky, máte rodiče, jste dělničtí synci, tak přece do nás, do dělníků, nebu

dete střílet. A dejte nám zbraně a pojďte s námi.' A tak někteří zbraně dali. Moje sestra přišla a měla nábojů

plný klín. Vojáci je poslechli. Byl tam jeden velitel, který na ně křičel, že to nesmějí dělat."

* Státní archív Brno, B 40 1 -K, fond. 333, Oslavany III, fol. 66. 180

Oslavanští nebojovali sami Stávkový výbor v Oslavanech byl ve stálém styku s okol ními místy, aby v případě potřeby mohl zavolat pracující ze sousedních obcí na pomoc. „ Do všech míst okresu,“ říká soudruh František Bendl, „nesli kurýři příkazy stávkového výboru v Oslavanech, aby všichni dělníci, kdyby toho bylo potřebí, přišli Oslavanským na pomoc. Houkání sirén mělo být znamením , aby se lid shromáždil v oslavanské elektrárně.

Zatím vydaly stávkové výbory zákaz prodeje alkoholických nápojů. To proto, aby byl zachován vzorný klid a pořádek a nedošlo k nějakým provokacím .“ Vzpomínku soudruha Bendla doplňuje soudruh Metoděj Adam : „ V okolí elektrárny i v okolí Oslavan byly rozestaveny

ozbrojené hlídky dělníků, které se střídaly podle vojenského vzoru . Pěší i jízdní fungovaly celé odpoledne i celou noc, a byly tak pány situace až do příštího dne. Během odpoledne a noci se občas šířily poplašné zprávy. Jednou, že se blíží další vojsko, podruhé zase že proti nám táhnou sokolové atd .

Siréna vždy svolávala dělníky z okolních obcí na pomoc. Ti houfně přicházeli nebo přijížděli na selských vozech . Ženy vařily doma čaj a přinášely ho v konvicích prostydlým hlíd kám . Sněhu bylo habaděj." V noci pak přišli do Oslavan soudruzi z Rosic. O tom píše

soudruh Gustav Šedý: „ V pondělí 13. prosince odpoledne bubnoval obecní policajt: V Dělnickém domě se koná veřejná schůze. Na schůzi přišli všichni pracující a schůze byla tak navštívena, že lidé stáli i na ulici. Když domluvil řečník , jehož

referát přímo elektrizoval posluchače, přišla zpráva zOslavan, volající o pomoc. Vystoupil jsem na židli a zvolal: , Soudruzi, v Oslavanech teče dělnická krev, naší povinností je jít jim

na pomoc! ' Byli jsme ihned připraveni a na trojích plně obsa zených saních jsme jeli v noci na pomoc oslavanským sou druhům .

Když jsme přijížděli nad Padochov, museli jsme pro spoustu >

sněhu zastavit, saně poslat domů a další cestu jít pěšky po pás ve sněhu přes pole k Oslavanům . Oslavanští nás přijali s otevřenou náručí. “ 181

A z Rosic je i vzpomínka soudruha Ambrože Vítámváse: „Po dohodě politických a odborových organizací připravili jsme stávku na 13. prosince. Stávka byla řízena z místností stávkového výboru na Zastávce za účasti předsedy soudruha

Bendla a místopředsedy soudruha Jakerla a celého stávko vého výboru. Stávky se zúčastnila celá dělnická třída Rosicka. Podle usnesení měly mlýn a potravinářství pracovat, ale většina osazenstva odešla na Zastávku nebo přímo do Oslavan .

Byl zabrán telefon a veškeré povozy, které byly při ruce, jely do Oslavan. Spojení s Oslavany bylo udržováno kurýry. Čekali jsme na další rozkaz z Brna, ale ani v pondělí, ani a

v úterý nic nepřišlo.“ Dělníci z Ivančic pomáhali Oslavanům i tím , že v Ivanči cích obsadili radnici, četnickou stanici, poštu i nádraží, jak vypráví soudruh František Petrásek, který šel v průvodu Ivančických do Oslavan : „ Až na místo projevu jsme zpívali dělnické písně a provolávali hesla ,Ať žije generální stávka !', ,Pryč s tyrany a zrádci všemi!', ,At žije ruská revoluce a svo boda dělníků a rolníků !', ,Ať žije soudruh Hybeš !', ,Pryč s kapitalisty, zrádci na šibenici ! ' aa tak dále. Za velkého nadšení oslavanského dělnictva, které bylo již shromážděno na ná městí před školou, jsme je zdravili bojovými hesly. Za krátkou dobu byl zahájen tábor lidu ...“ „ Po odzbrojení vojska v elek trárně, “ pokračuje dále s. Petrásek, „ jsme šli do Ivančic obsadit radnici, nádraží a poštu v domnění, že už to máme >

jako v Rusku. Ale naše radost netrvala dlouho ... “ A jak se vyvíjely události v nedaleké Zbraslavi, popisuje soudruh Jan Sedmik :

„ Po dvoudenním klidu v revíru začaly v pondělí znenadání houkat na poplach důlní sirény. Okamžitě jsme se shromáždili a dohadovali jsme se, co se asi děje a že by bylo třeba zajít

na revír (do Zastávky) a přesvědčit se, o co jde. Ale soudruzi se usnesli, že počkáme na zprávy od poslů z revíru . Toho dne už žádná zpráva nepřišla, a tak jsme se v úterý vydali do Za stávky. V polovině cesty jsme potkali saně a zastavili jsme je. Vystoupili z nich dva muži, a to Krejčí a Zima ze Zastávky,

kteří pracovali v huti. Řekli nám , jakvypadá celková situace, a žádali, abychom se vrátili zpět a zařídili vše potřebné. 182

Dělnictvo se mělo okamžitě dostavit do Zastávky, a to se zbraněmi. Po příchodu domů jsme šli ihned na obecní úřad a žádali jsme starostu , aby dal obecním sluhou vyhlásit, že sbíráme zbraně. Starosta nás odmítl a řekl, že on to ne

může učinit. Buben nám však půjčil a my jsme sami vyhlá sili sběr zbraní. Dělníci byli rozděleni na skupiny a dostali úkol sesbírat veškeré zbraně. U některých občanů narazili na odpor a nepochopení a dalo jim dosti práce, než zbraně dostali. Po skončení této akce jsme se vypravili společně do Zastávky. Po cestě se nám několik dělníků v lesích ztratilo, snad ze strachu, že by pohněvali tu panskou vrchnost. Když jsme došli na místo, zbraně jsme odevzdali pro případ potřeby do skladu v hotelu. Pak jsme byli vysláni na hlídky po silnici od Zastávky až ke Zbýšovu . Zprávy o průběhu stávky byly podávány telefonicky z Oslavan do Zastávky a zpět.

Okolí Oslavan, Rosice, Ivančice, Zastávka, Zbýšov, Říčany, bylo při každém houkání sirény připraveno. Muži odcházeli

a odjížděli na pomoc Oslavanským . Tak uplynulo pondělí 13. prosince. Oslavanští bojovali bez spojení s ostatním děním ve státě a v pevné víře, že tak jako oni začali proletáři v celé zemi přebírat závody do svých rukou . Bojovali, jak nejlépe uměli, ale jejich boj byl osamocen a nikým neřízen . Vedení levice v Brně – v němž byla řada lidí, jež se později odhalili jako pravičáci a rozešli se s komunistickou stranou - propadlo panice. Svou váhavostí jen dezorientovalo pracující proletariát Moravy. Dne 13. prosince patřily Oslavany dělníkům . Ale již týž den večer chystala se na Oslavany nová vojenská jednotka, složená ze tří pěších praporů, jedné dělostřelecké baterie, dvou světlo metů a jedné telefonní čety, celkem o síle asi 1500 mužů. -

Jednotce velel starý rakušácký důstojník podplukovník Spon ner, který se od poloviny roku 1919 začal „ vlastenecky “ podepisovat Šponer.

183

A zatím v Oslavanech

Bojující Oslavany marně čekaly pomoc krajského vedení z Brna. Co dělat ? Jaká je situace v ostatních městech republi ky ? Takové otázky táhly hlavou členům akčního výboru , když se scházeli 14. prosince zrána, aby rozhodli, co dále. Vypráví soudruh Metoděj Adam : „ V úterý 14. prosince 1920 ráno, když akční výbor zhodno til situaci a seznal, že je v boji osamocen a že v Brně je klid, vydal rozkaz, aby veškeré zabavené zbraně byly odevzdány do spolkové místnosti u Hanzlů. To se také stalo. Část dělníků však této zprávy neuposlechla a pušky i kulomety poschová vala doma nebo naházela do studní apod. A zatím již hlásily hlídky, že do Oslavan táhne vojsko, že postupuje k elektrárně od Padochova v bojových rojnicích a u Neslovic že stojí dělostřelectvo aa světlomety. Demonstranti se stáhli k nádraží a vyčkávali jejich příchod. Zpráva se potvrdila, neboť po polích postupovalo vojsko v bojových rojnicích ve směru k elektrárně a k nádraží, a přitom uzavíralo současně cesty k Ivančicím a k Oslavanům.'

Další podrobnosti dokresluje vyprávění soudruha Emila Pantůčka: „ Po probdělé noci jsem byl v úterý ráno poslán jako doprovod s oslavanským poštákem na poštu do Ivančic . Když jsme přicházeli k Ivančicím, byl jsem překvapen čet nickou hlídkou a hned jsem poznal, že zde něco neklape.

Hlídka nás propustila a dostali jsme se na poštu. Tu jsem vyslechl náhodou telefonický rozhovor četnického velitele, že na Oslavany táhne od Hliny vojsko v rozvinutých bojových řadách .

Neměl jsem už stání a rozhodl jsem se, že se musím co nej rychleji dostat zpět do Oslavan a upozornit soudruhy. Ale nebylo to lehké. Všechny cesty do Oslavan byly již obsazeny vojáky. Konečně jsem pronikl u Němčic k řece a kolem ní jsem se dostal k Oslavanům .

Bylo však již pozdě. Vojsko postupovalo ...' Obsazení elektrárny vojskem líčí ve vzpomínce i soudruh Augustin Novotný: „Asi v devět hodin jsme viděli, že směrem od Neslovic k Ivančicím jsou rozloženy rojnice vojska, které 184

přískoky postupují k Oslavanům . Když se vojáci přiblížili asi na jeden kilometr, viděli jsme, že po silnici od Neslovic

pochodují i jiné kolony vojska. Podali jsme ihned zprávu v Oslavanech a byli jsme posláni do elektrárny. Před poled nem byla elektrárna a Oslavany obsazeny vojskem .“ Vojenské tažení přes Oslavany se neobešlo bez krveprolití. Přestože dělníci nenamířili zbraně, tekla jejich krev. Došlo k tomu na oslavanském mostě, jak líčí soudruh Adam : ,,Mezi

tím došlo ještě k přestřelce na mostě u Hanzlových, kde dělnická hlídka nechtěla propustit přes most vojenskou hlídku, která šla od Padochova přes Zakláštersko . “ Soudružka Anežka Adamová vzpomíná na tyto okamžiky slovy: „ Asi o desáté hodině dopoledne jsem šla ke studni pro vodu a spatřila jsem ozbrojené vojáky, kteří stříleli na děl

nickou hlídku na mostě u Hanzlových a chtěli uzavřít a na padnout zezadu demonstrující dělníky u elektrárny. Prosila jsem vojáky, aby nestříleli do lidu , že zanedlouho půjdou z vojny domů a budou vykořisťováni stejně jako naši muži. Na tato slova jeden četař na mne namířil puškou s bodákem , načež já jsem nastavila prsa a řekla : „Na, bodni matku od čtyř dětí. Cetař si to rozmyslil a odešel . "

Vojsko se tak dostalo až před elektrárnu. Nebylo v moci dělníků zastavit události, jež se daly do pohybu. Pokusili se leč marně. Pád elektrárny ještě vyjednávat s vojskem popisuje soudruh Adam : „ Proti postupujícím rojnicím , které střílely naostro na kulometnou dělnickou hlídku na Koblihu, byli vysláni vy

jednavači, kteří měli vysvětlit, že dělnictvo již složilo zbraně a že není třeba dalších vojenských zákroků . Velitel vojska však odmítl s vyjednavači jednat, a ti byli na místě zatčeni. A vojsko postupovalo, až obsadilo celou elektrárnu. Někteří

vedoucí soudruzi byli na místě zatčeni a dopraveni do vězení. Ostatní dělníci se začali rozcházet domů. Na všech cestách

od elektrárny byly osobní hlídky.“

185

Po obsazení Oslavan

Dne 14. prosince ozdobily oslavanské ploty vyhlášky poli tické správy: Stanné právo. Vyhláška, kde byla silně podtržena slova ,, smrtí potrestán “, hrozila každému „ ztrátou hrdla v případě srocování, všeho podněcování k tomu a všelikého účastenství na něm " .

A v týž den dostali všichni páni náčelníci politických správ, páni starostové samosprávných měst atd . pokyn presidenta

zemské politické správy: „Proti komunistickým nezákonným projevům a akcím budiž následkem telegrafického příkazu presidia ministerstva vnitra dnešního dne č. 27355 — jak ostatně opětovně zdejším předsednictvím bylo při telefonic kých rozhovorech zdůrazňováno a předpokládáno všude zakročováno bezohledně všemi zákonnými prostředky, zejmé na též zatýkáním pachatelů .“ * Tak vyzbrojeni stanným právem a pokynem k bezohled

nému zacházení pustili se představitelé státního buržoazního pořádku do díla. Začalo zatýkání. Leč dejme slovo pamětní kům těchto bouřlivých dnů.

Soudružka Adamová : „ Když už stávka byla zlomena a na stalo zatýkání, byla jsem předvolána k výslechu na četnickou stanici v Oslavanech . Zde uvnitř na dveřích visel obraz zná

zorňující dělníka položeného na lavici, bitého četnickými pendreky. Četníci jej ukazovali každému vyslýchanému s poz námkou, aby se přiznal, nebo že ho to čeká také. Po mém výslechu, při němž jsem dostala facku a pendrekem přes nohy, jsem byla propuštěna domů. Týž den o čtvrté hodině odpolední jsem byla znovu předvolána na četnickou stanici a znovu vyslý chána a v noci o jedenácté hodině pak společně se sedmdesáti zatčenými muži dopravena do vězení v Brně. Když nás vedli v brněnských ulicích , měštácká lůza po nás plivala a sprostě nám spílala. Vězeňský dozorce, legionář, který mě vedl do cely, mi řekl: ,Co, ty svině, zde děláš ?' — Ve vyšetřovací vazbě na Cejlu jsem byla osm týdnů. Mezitím zatkli a uvěznili mé ho manžela, a tak čtyři malá dítka zůstala doma osamocena. .

* Státní archív Brno, B 40, 1 -K, fond 333 , čj. 16460/20.

186

Žádala jsem prostřednictvím obhájce o propuštění z vazby, abych mohla jít domů opatrovat opuštěné děti. Tak mě pro zatím pustili domů a zase uvěznili manžela.

Začátkem března jsem byla předvolána do Brna k soudu, kde se mě při výslechu tázali, patřím -li k levici nebo k pravici. V obžalobě mi bylo vytýkáno, že jsem vyzývala vojáky k ne

poslušnosti. Přítomnýsvědek četař z Němčiček svou výpověd však popřel a řekl, že měl nařízeno od četníků, aby to při výslechu tak udal. Rozsudek zněl : třináct měsíců tuhého

vězení v Řepích. A manžel sedm měsíců vězení. Vyžádala jsem si odklad trestu . Byl mi povolen. Můj manžel po devíti dnech byl prozatímně propuštěn domů kopat uhlí. Měl radost, že tomu neštěstí unikl. Jeho radost netrvala dlouho, neboť

již za měsíc přinesl oběť daleko větší: položil život společně s 25 kamarády (z nichž většina měla také odklad trestu ) při důlní katastrofě 21. března 1921 na Dole Kukla. Jednomu trestu unikl aa druhý, daleko horší, jej potkal. Po manželově smrti jsem byla třikrát vyzvána, abych nastoupila trest, avšak soudruzi mi vždy vymohli odklad , až byla udělena odsouzeným amnestie, a tak jsem nemusela trest nastoupit.'

Soudruh Gustav Šedý z Rosic byl zatčen před cestou do práce: „Ve středu ráno o půl páté kdosi tluče na dveře

to

již jsem byl vzhůru a strojil jsem se do práce. Manželka jde

otevřít a ejhle : strážce buržoazie, četník , a ptá se po mně , jsem -li doma . Manželka přisvědčila, že se připravuji na vlak do práce . To už byl v kuchyni a říká: ,Půjdete se mnou .' Já se ptám : ,Kdo vám dal ten rozkaz . Řekl, že okresní hejtman

Krajtl. Já mu na to odpověděl, že když je to tak, tak tedy půjdu. Ani mne nechtěl nechat nasnídat a řekl , že mi může žena donést snídani na četnickou stanici. Můj malý chlapec

byl již vzhůru a seděl ustrašený na stole a plakal, že mu odvádějí tátu . Loučil jsem se se ženou , která byla tvrdá a nechtěla na sobě dát znát bolest, že živitele rodiny odvádějí do kriminálu . Chlapec se na mne pověsil, držel mě kolem

krku a s pláčem říká : , Tatínku , já tě nedám , já půjdu s tebou .' Srdce mi krvácelo , vždyť jsem to vše dělal jen pro to dítě, aby mělo lepší život, než jsem měl já. Při loučení jsem mu říkal: ,Neplač , dítě, nemáš z toho ještě rozum , ale dobře si 187

pamatuj tento okamžik, kdy tvého tátu odvádějí pod bodákem do kriminálu za to, že chtěl větší kus chleba pro tebe a pro

rodinu, ve svobodném státě, pro který proléval krev na bojišti.' Na četnické stanici nás po všech formalitách a zápisech pře vzali cizí četníci a vedli nás na nádraží. Bylo nás asi deset.

Jiné již odvedli v noci. Na nádraží v Rosicích na nás čekaly rodiny a mnoho soudruhu a soudružek . Přišli se s námi roz loučit. Vlak přijel, my nasedli do vozů, četníci s námi, a tak jsme se na dlouhou dobu rozloučili s rodinami i s Rosicemi. Po příjezdu do Brna nám nastala již od nádraží křížová

cesta . Čekaly tam lidské hyeny, které nás přivítaly bitím , kopanci a pliváním do obličeje. To byla cesta do kriminálu . Na Cejlu nás zrovna tak uvítal oficiál Fišer, který nás na

zval bandou lenošnou, že mu přidáváme práci a že to k ničemu nevede. Ohradil jsem se proti jeho nařčení a řekl

jsem, že nejsme banda, ale poctiví dělníci, kteří se živili z práce svých mozolů, a že žádáme, aby s námi bylo jednáno slušně. Za to mě dal vsadit do cely, kde byli vrahové aa zloději. Nemohu vypisovat, jaký dojem na mne učinil tento prvý krok

do žaláře. Ještě jsem byl rád, že jsme tam byli jen do večera a v noci nás transportovali na Špilberk. Tu cestu nemohu

popsat, neboť to, co byla schopna buržoazní vláda provést na poctivých dělnících, nesmí být už v dějinách . Ale výhrůžky, že bude každý desátý odstřelen, že tam jde o kůži, s námi nehnuly. Zvykli jsme si i na ten špilák . Snad se nás chtěla

správa věznice zbavit, když nás na Špilberku nechala hladovět. Když jsme nedostali nic k jídlu, začali jsme se bouřit a voják na chodbě prosil, abychom byli potichu, že on bude potrestán. Správa věznice byla přinucena, aby se postarala o naše stra

vování, zejména když na Špilberk přišli soudruzi z vedení strany a když pak protestovali v parlamentě proti tomu, jak se

na Špilberku zachází s uvězněnými dělníky. Ještě se musím zmínit o jednévěci : Když nás tu první noc přivedli na Špilberk, .

velící důstojník pan poručík Mladíček dal povel nabít zbraně a řekl nám : Jeden chybný krok a poručím střílet.' Ale ani to nás nepostrašilo. Když jsme si na ten Špilberk zvykli, stěhovali nás zase na Cejl k vyšetřování. To bylo tahání k vyšetřujícímu výslechu ! I vV noci nás budili k výslechům . 188

Pak přišel měsíc březen, kdy začal čtyřčlenný výjimečný senát hodnotit naši činnost v prosinci. Samozřejmě, že z nás nedostali to, co očekávali, a tak dne 25. března stáli před soudnou stolici — oslavanští vzbouřenci.

Ten den byli souzeni Pížová, Šedý, Galatik atd . * Po všech formalitách pan státní návladní navrhoval pro vedoucí trest smrti. Slavný senát po poradě, která trvala deset minut, ocenil

naši činnost takto : Pížová patnáct měsíců těžký žalář, Šedý osmnáct měsíců těžký žalář, Galatík dva roky těžký žalář.

Pětadvacet rozsudků bylo v deseti minutách hotovo. Ti další byli odsouzeni na pět, sedm , deset, dvanáct měsíců podmí něně aa šli domů. Potom již nás čekaly Bory u Plzně. 16. dubna jsme nastoupili cestu na Bory. Tam nás žalář zocelil, a tak i na utrpení oslavanských vzbouřenců vzrostla silná komu nistická strana. Komunistická strana se mateřsky starala o naše

rodiny, aby netrpěly hladem a bídou . “

Též padesátšest žen, z nichž mnohé byly matkami nezaopa třených dětí a jejichž mužové byli za účast v prosincové stávce ve věznicích , zasedlo na lavici obžalovaných. Mezi nimi byla i soudružka Marie Pížová z Rosic, která vypráví:

„ Můj přečin byl v tom, že jsem se účastnila obsazování * Řada organizátorů prosincové stávky byla souzena z velezrady podle § 58 aa 59. Je příznačné, že čs. buržoazie neváhala k tomu použít starých

rakouských zákonů, jak svědčí znění paragrafů. Tak $ 58 zní : „ Velezrada. Zločinu velezrady dopouští se, kdo něco předsevezme a) čímž se má osobě císaře na těle, na zdraví, anebo na svobodě ublížiti nebo jeho osoba v ne bezpečenství uvesti nebo překážku u vykonávání jeho práv vladařských způsobiti ; nebo b) což by k tomu bylo nastrojeno, aby se forma vlády násilně změnila ; anebo c) Část nějaká od jednotného svazku státního nebo obvodu zemí císařství rakouského odtrhla, nebo aby se ve státu způsobilo nebo zvětšilo nějaké nebezpečenství zevnitř, nebo nějaká vzpoura nebo nějaká válka občanská uvnitř, nechť by se tak stalo veřejně nebo potají,

od osob jednotlivých nebo ve spojeních, osnováním , vybízením , podněco váním , sváděním slovy, písmem, díly tiskovými nebo vyobrazováním , radou nebo vlastním skutkem , sáhnouce ke zbrani nebo bez ní, vyjevová ním tajností nebo úkladů k takovým účelům vedoucích , pobuřováním , najímáním , vyzýváním , podporou nebo jakýmkoliv činem k tomu směřu jícím , byť i byl zůstal bezvýsledným . Směřuje-li se naznačenými činy proti bytí, celosti, bezpečnosti nebo proti ústavě spolku německého, posuzovati a trestati se mají tyto činy za velezradu .“

189

pošty a bránila jsem poštovnímu zřízenci v telefonním rozho

voru, při kterém volal vojenskou posilu na stávkující dělnictvo . Doma mi zůstaly čtyři malé děti v zimě a o hladu a nikomu

z těch, kteří mé zatčení nařídili, nenapadlo si položit otázku , co se s nimi stane, když otce i mámu jeden večer sebrali. Dotlučené od pažeb pušek nacpali nás na Cejlu do trestnice. Pak vyšetřovali ve dne v noci, jak jsme chtěli ten puč provést.

Když jsem odpověděla, že to byla protestní generální stávka, tak mne hnal dozorce hned zpět do cely za nejsprostších nadávek a div mi nohy nepřerazil, jak za mnou přibouchl dveře.

A za tři měsíce přišel den soudu . Přišly i mé děti v dopro vodu sester, které se jich ujaly. Přišly s nadějí, že si snad mámu odvezou domů. Byly však zklamány, protože má vina byla velká – byla jsem funkcionářkou levice, proto jsem musela být potrestána. Rozsudek zněl na patnáct měsíců. Děti plakaly, prosily, že maminka nic neudělala, nic platno, žádné smilování. Hrdlo se mi sevřelo, násilně jsem zdržovala pláč, aby jej děti neviděly, a jen jsem si stále opakovala, že musí přijít den odplaty, a pak budem soudit my. Odvezli mne do ženské věznice v Řepích. Na pokoji bylo

deset vražedkyň a osm žen pro krádež z bídy. Ředitel trest nice mi řekl: „Ne abyste mi zde vedla nějaké, politické řeči. Vy sem sice nepatříte, ale pro ženy s politickým deliktem oddělení nemáme.

V Řepích jsem strávila osm měsíců, a pak mi dali milostivě amnestii podmíněně na tři roky.“ Pro účast na stávce v rosicko -oslavanském revíru bylo obža lováno více než tisíc lidí, přes šest set jich buržoazní soudy odsoudily k trestům . „ Stoupenci komunismu dostali ještě dříve, než se ustavila Komunistická strana Československa, křest ohněm,“ říká na závěr své vzpomínky soudruh František Bendl. „ V něm se kalila rosicko - oslavanská ocel.“

190

Hodonín U Hradišča na trávníčku

stavjajú tam šibeničku . Pre koho ta šibenička ?

Pre švarného šohajíčka.

Šibenička rovno stojí, šohaj sa jí nic nebojí. Povídajú na Zálesí, že šohajka kat oběsí. Neoběsí, není vinen , celá obec stojí při něm.

Počátkem prosince bylo v Hodoníně několik velmi rušných schůzí. Revoluční dělníci věděli, co se děje v Rusku, věděli, jaký význam má Velká říjnová socialistická revoluce také pro ně samé. Proto dovedli pochopit, o co nyní v Praze jde. Generální stávku, kterou výkonný výbor sociálně demokratické levice vyhlásil, nepovažovali jen za protest proti obsazení Lidového domu. Co udělali dělníci v Rusku, to uděláme také u nás, pomů

žeme jim a pomůžeme sobě. To by se mělo udělat i u nás, vzít kapitalistům fabriky a statkářům půdu a nepustit je k vládě“ – takové bylo mínění dělníků v Hodoníně.

V kraji Moravských Slováků, kdevíce než devadesát procent dělníků šlo s levicí, nebylo nikdy daleko od slov k činům. „ Byli jsme rozhodnuti do toho jít,“ vypráví pamětnice událostí Božena Komárková. „ Sami nic nezmůžeme, musíme postupovat organizovaně, společně s jinými, říkali nám ve doucí. A tak v neděli 12. prosince odjeli na schůzi do Brna naši delegáti Karel Gajoš a Vojtěch Pintofi. Byla to schůze

všech dělnických důvěrníků levice z celé Moravy a byla na Cejlu. Nedočkavě jsme čekali, s jakou se naši soudruzi z Brna vrátí. Postávali jsme na náměstí a před Dělnickým domem a v hloučcích jsme se dohadovali, co bude dál, jestli do toho půjdou i jinde, jestli bude generální stávka pokračovat. „Když Gajoš přijel, “ vzpomíná Tomáš Koutný, tehdejší poslanec sociálně demokratické strany na Hodonínsku, „ za 191

stavil se hned u mne a u Fráni Richtra *, redaktora Slovácka. Vyprávěl podrobnosti z brněnské porady, že to ,všady vře ' a že i u nás se musí hned ,do teho' . Nadšeně vyprávěl, jak na

Kladensku vytvářejí milici, že v Oslavanech vyvěsili horníci rudý prapor, že na celém Brněnsku dělníci všech továren jsou k dispozici revolučnímu vedení, které se tam ustavilo, a že v pondělí se přebírají továrny a úřady. A ještě Gajoš dodal: , Byli bychme poseři, dybychme zalézli!'““ Vůdci revolučních událostí na Hodonínsku se radili v če

kárně nemocenské pokladny v Rodinově ulici. Za chvíli se sešel širší revoluční aktiv. Ten ihned připravil podrobný plán revolučních akcí na příští den. Podle vzpomínek Josefa Růžičky bylo členů akčního výboru okolo třiceti: „Kromě Koutného tam byli Gajoš, Richter,

Metoděj Šebesta, Ferda Absolon, Pintofel, Jan Kratochvíl, Popovský, Jan Bělovský, Matouš Holek, Franta Chrazda, já a důvěrníci ze závodů a velkostatků z Lužic a z okolí Ho

donína ; ti mi už vypadli z paměti. To bylo širší revoluční vedení. Všecko šlo rychle, nebylo času na otahovačky, protože na druhý den měla už naše revoluce začít. '

Průběh první schůze širšího revolučního výboru vylíčil Tomáš Koutný: „ Hned v noci na té poradě jsme vypracovali plán celého revolučního nástupu na Hodonín. Plán jsme rozmnožili a doručili všem důvěrníkům hodonínského okresu,

kteří na noční poradě v Hodoníně nebyli. Ještě v noci se po okrese i kraji rozjeli kurýři: K soudruhu Rudovi Filipovi do Uherského Hradiště jel Holek, Pošta jel do Břeclavi, do

Kyjova byl určen Bimka a podobně. Ustavili jsme do závodů stráže, které měly hned ráno děl níkům oznámit, že se v generální stávce pokračuje a že dělnická třída obsazuje závody a úřady.

Pro Hodonín byla revoluční akce rozplánována takto : Ferdinand Absolon, jeden z mála bolševických legionářů ,

dostal nejdůležitější úkol: měl se skupinou dělníků obsadit * Fráňa Richter, v roce 1920 redaktor Slovácka a přední funkcionář

soc. dem . strany, zakládající člen KSČ. V dubnu 1929 vyloučen z KSČ jako likvidátor. V okupaci začal pracovat s komunisty, po osvobození se stal členem KSČ. 192

okresní hejtmanství a zajistit hejtmana Svobodu. Nádraží měla obsadit skupina dělníků pod vedením Jana Bělovského a Metoděje Šebesty, poštovní úřad soudruh Jan Kratochvil se svou skupinou. Elektrárna vypne v šest hodin proud, a to bude signál ke stávce. Dělnictvo obsadí závody a všude postaví dělnické hlídky. Potom byla určena skupina pro obsa zení četnické stanice a policie ...'

Dělníci nastupují

V noci z 12. na 13. prosince přituhlo a brzo ráno štípal mráz pořádně do tváří i do rukou. Ale spěchající dělníci si toho nevšímali. Ještě za tmy vycházeli z domu a dávno před šestou stály zástupy mužů a žen před cihelnami, cukrovarem ,

závodem Lignum a později i před tabákovou továrnou. Potom už šlo všechno ráz naráz .

„ Pracoval jsem v závodě Lignum ,“ vypráví soudruh Ko neček, „ kam jsem každodenně dojížděl z Těšic. Když jsem přišel k závodu , oznámil nám náš důvěrník : ,Chlapci, byla >

vyhlášena generální stávka, nepracujem , v závodě zůstanou jen hlídky, půjdem do ulic! Tam pánům ukážeme, zač je toho -

loket !',Udělámeto jako v Rusku !' — volali chlapi. Někteří zů stali a hlídali fabriku, my ostatní jsme se shromáždili u vrat továrny a rázně jsme pochodovali do města. Před tabákovou továrnou jsme volali na soudruhy tabačáře, aby se k nám

připojili. Oni začínali pracovat později. Šli jsme na náměstí. Tam řečnil soudruh Koutný.“ „ Nás v Lužicích ,“ vzpomíná soudruh Martin Parák,

„zpráva od kurýra vůbec nepřekvapila. Už v neděli večer, 12. prosince, jsme svolali schůzi všech pracujících místních skláren a dolů. Sál obecního hostince byl neobvykle přeplněn. Program této schůze byl: Zastavit práci a připojit se ke gene rální stávce a k povstání v Hodoníně ! Po zajištění místních skláren byl proveden demonstrativní nástup na Hodonín. Bylo tam plno dělnictva, celé náměstí bylo obstoupené. A pak jsme začali obsazovat důležité úřady v Hodoníně.“

„ To všecko začalo tak ,“ pokračuje ve svých vzpomínkách 13 Vzpomínky

193

soudruh Tomáš Koutný. „Časně zrána byl vypnut elektrický proud (měli jsme tenkrát v Hodoníně vlastní elektrárnu ), byl také vydán zákaz otevírat hospody a nalévat lihoviny. Revo luční výbor nařídil kontrolu vozidel projíždějících městem , ustavil dělnické hlídky ve všech závodech a také na velko

statcích . Přikročili jsme k soupisu velkých, přepychových

bytů boháčů, abychom mohli umístit rodiny s dětmi, které špatně bydlely. Skupiny dělníků zjišťovaly u bohatých lidí zásoby a počet obytných místností. Zásoby měly být zabaveny pro případ, že bude město obléháno, bohatým rodinám mělo se ponechat po dvou pokojích a kuchyni, do uvolněných místností se měli nastěhovat ti, kteří bydleli nejhůře. Země dělská revoluční komise měla provést zábor pozemků a roz dělit je mezi drobné rolníky a zemědělské dělníky. Na silnicích vedoucích z Hodonína byly postaveny dělnické hlídky, těm se museli legitimovat všichni, kteří z města vycházeli nebo

do města přicházeli, a byla jim prohlížena zavazadla, aby se zabránilo rabování. Stejné hlídky byly i na nádraží a stály také v bankách u pokladen a na poště. To proto, aby si fabrikanti nemohli vybírat peníze . “ „ Gajoš, který byl na vojně desátníkem, prováděl zatím odvody do naší rudé armády,“ vzpomínají soudruzi na besedě v Hodoníně. „ Mužů, kteří se dobrovolně hlásili k našim

pořádkovým oddílům, bylo mnoho. V devět hodin jsme obsadili dílnu puškaře Šedivého aa zabavili čtyři lovecké pušky a deset revolverů . Bylo to velmi málo . Ukázalo se, že také někteří

z dělníků mají revolvery. Potom jsme už mohli obsadit čet nickou stanici. Asi s dvaceti ozbrojenými lidmi a se zástupy dělníků jsme šli na četnickou stanici vyzvat četníky, aby nám odevzdali zbraně."

Nejtěžším problémem bylo obsazení okresní politické sprá vy, hejtmanství. „ Byl jsem ve skupině Ferdy Absolona, která obsazovala hejtmanství,“ vzpomíná Alois Novák z Lužic. „ Když jsme tam ráno před sedmou přišli, dověděli jsme se od našich hlídek, že hejtman Svoboda před chvílí odešel аa že si to peláší k nádraží. Chtěl utéci nebo běžel pro pomoc, uvažovali jsme. Hned jsme se pustili za hejtmanem . Chytili jsme ho asi třicet 194

kroků od kasáren . Šel mobilizovat vojsko. Vyzvali jsme ho, aby se ihned s námi vrátil do úřadu k vyjednávání. Hejtman Svoboda nechtěl poslechnout, proto vytáhl soudruh Absolon revolver, namířil na něho a pohrozil mu, že ho na místě za střelí, když ihned neuposlechne rozkazu revolučního výboru, jehož my jsme zástupci. Řekli jsme, že vojsko volat nemusí,

protože za pořádek v městě ručíme my, dělníci. Tak jsme hejtmana dovedli nazpátek do úřadu . Za chvíli přišli Gajoš a Koutný a vysvětlovali okresnímu hejtmanovi, že dělný lid převzal moc ve městě a že od nynějška bude sám lid hospo dařit jak ve fabrikách a na velkostatcích , tak i na úřadech, to všechno že lid ode dneška zabírá. Ještě mu řekli, aby se

neodvážil volat vojsko, že by to vyvolalo zmatek a mohlo dojít k nedorozumění mezi ním a národem , a potom bychom už nemohli za nic ručit. Hejtman slíbil, že vojsko volat nebude.

Pro jistotu jsme hejtmana Svobodu zamkli do jedné kanceláře. Telefony tu na hejtmanství byly už stejně obsazeny děl níky ...“

U soudu potom dělal hejtman Svoboda hrdinu a říkal, že uposlechl jen proto , poněvadž viděl v ,,laufu " revolveru kulku a věděl, že by ho Absolon jistě zastřelil. Ve své výpovědi říká : „ Dne 13. prosince t. r. o půl sedmé ráno dostavil se ke mně továrník Kudra z Hodonína a sdělil mi, že vypukla revoluce. Jeho továrnu a mlýn dělnictvo obsadilo a nařídilo, aby se ve mlýně pracovalo. V závodě se vytvořila závodní rada. Ihned jsem vstal z postele a chtěl jsem jít z budovy ven, a sice na dráhu, abych se přesvědčil, zdali je dráha volná. V budově hejtmanství však stála dělnická hlídka, která mi zakázala dům opustit. Nicméně jsem se zdržet nenechal, vytrhl jsem se a spěchal na dráhu aa žádal o rozmluvu s před nostou stanice, který ještě nebyl v úřadě. Viděl jsem, že doprava funguje, a poradil jsem se s panem přednostou, jak bych se dostal do kasáren. Pokus dostat se do kasáren se mi

nezdařil. Sotva jsem překročil koleje, dělnické hlídky mě za držely a s revolverem mě nutily, abych se vrátil na hejtmanství

k vyjednávání. Musel jsem uposlechnout a dostavit se na hejtmanství. Jistý úředník nemocenské pokladny Gajoš zdů

razňoval, že kladou vládě požadavky, aby ihned vypsala volby, 195

a že se rozhodli zabírat velkostatky a zřizovat dělnické rady. Vtom přišel poslanec Koutný a opakoval totéž aa zdůrazňoval, že nesmí být povoláno vojsko, že se dělnictvo postará o udržení

pořádku a klidu samo, ovšem že provede nutná opatření, kupř. ubytování asi 400 rodin, které jsou bez přístřeší. 1

Poukazoval na to, že ačkoliv jsou 2 vojenské baráky prázdné,

přesto je ministerstvo národní obrany nechtělo uvolnit pro ubytování dělnických rodin. Mezi tímto vyjednáváním stály velké zástupy lidu před hejtmanstvím a poslanec Koutný

poukazoval na rozčilený dav a opakoval, že vojsko nesmí být svoláno ... “ *

Mezitím bylo obsazeno nádraží a pošta. K telefonům a telegrafům byla zavedena dělnická kontrola a bylo zakázáno

odesílat jakékoliv zásilky. Před poštou stála dvacetičlenná hlídka .

Správce pošty Slavíček později ve své výpovědi řekl: „Koutný prohlásil jménem revolučního výboru, že z bezpeč nostních důvodů obsadí poštovní úřad . Namítl jsem, že pakli se jedná o bezpečnost, postačí, když oni pánové budou v míst nosti určené pro strany, že je to pak ,kontrola', a Koutný na to : ,Nazvete to jak chcete, to je vedlejší. Vemte prostě naří zení na vědomí. Při odchodu jsem ještě upozornil na toto protizákonné jednání vzhledem k rušení telefonního aa telegraf ního tajemství. Na to mi Gajoš odpověděl : „Zákony již dávno neplatí...' a Richter dodal : ,... ty jsou suspendovány." **

1

1

Boj o moc začíná Hodonínský proletariát byl pevně rozhodnut převzít moc

do svých rukou do všech důsledků. Měl k tomu také podporu dělnictva ze závodů aa velkostatků nejbližšího okolí. Vyprávějí o tom pamětníci událostí soudruzi Rudolf Koneček, Alois Ryl z Dubňan, František Svoboda z Prušánek, Tomáš Koutný,

Jaroslav Šilinek z Rohatce aa Josef Žáček z Lužic: * Státní archív Brno, 8—40, ZSP (pres, I-K, fond. 334, Oslavany V , fol. 29–45). ** Tamtéž. 1

196

„ Na statku Prechov v Hruškách převzali zemědělští dělníci veškerou moc, správce vyhnali. Dělníci zabrali také lesní správu státních lesů , vedením tam pověřili Kočího a Rybu. Také cukrovar dělníci zabrali.“ „ U nás ve sklárnách v Dubňanech byl ředitelem Köfert

a majitelem Schreiber. Ráno přišli naši soudruzi a řekli, že nyní patří závod dělníkům , kteří tam pracují. Totéž bylo ve sklárnách v Jaroňovicích, kde jsem pracoval. Zvolili jsme dělnickou radu, která sklárny převzala, a hned se řeklo : Ty budeš dělat to a ty ono. Například já jsem byl navržen dílenským vedoucím jednoho oddělení. To je jisté, že jsme >

nepřevzali knihy, pokladnu a všechno ostatní, ale i to jsme měli v plánu, jen být na to čas..." „ Obyvatelstvo Prušánek se skládalo z dělníků a rolníků.

Část dojížděla za prací do okolních měst, hodně jich pracovalo na velkostatku. U Kuffnerova dvora byli zaměstnáni depu tátníci za velmi špatných podmínek . Většina dělníků byla organizována v sociální demokracii. Do Kuffnerova dvora jsem v pondělí 13. prosince hned ráno zašel. Franta Kolařík, důvěrník , mi řekl: ,Už máme všechno v rukách, klíčky od

kanceláří i skladišt jsme odebrali a pracují jenom dělníci, kteří krmí dobytek .' Tak jsme tam potom hned zvolili stávkový revoluční výbor z dělníků, kteří byli ve vážnosti u ostatních .

Byli to : František Kovařík, deputátník, Šerák Matěj a Jakub Rezek. Záležitosti velkostatku řídil prozatímně Matěj Šerák, který se vyznal v knihách i ve všem ostatním . Když už u nás v Prušánkách všechno stálo a všude byly postaveny dělnické hlídky, sebrali jsme se, že půjdeme na pomoc Hodonínu. Cestou jsme si všimli lidí s vozy a koňmi, kteří jeli z okolních vesnic do Hodonína rabovat. Mysleli si, že využijí situace v Hodoníně, pozdvižení dělného lidu , a že tam budou krást, že si z města odvezou plné vozy zboží. Tak jsme hned ustavili

na silnicích dělnické hlídky, aby podobné příživníky vrátily a vysvětlily jim, o co v Hodoníně jde. Když jsme došli do Hodonína, bylo tam strašného národa, ulice byly ucpány

lidmi, sotva jsme se prodrali k Dělnickému domu.“ „Soudruh Filip učiteloval na obecné škole ve Starém Městě ; děti poslal domůa řídícímu školy oznámil, že se podle příkazu 197

strany připojil k všeobecné stávce . Spolu s Grebeníčkem , Vodou a dalšími konali spěšné přípravy v okolních obcích pro demonstraci na příští den úterý 14. prosince do Uherského Hradiště.“

„ Dne 13. prosince 1920 jsem se zúčastnil odzbrojování četníků a finančníků v . Rohatci a hajných na Soboňkách . Zúčastnili se ho i dělníci, kteří jsou ještě dnes naživu , jako soudruh Fistr, soudruh Svoboda, soudruh Salvendr. Na ná

1

draží jsme si vzali lokomotivu se strojvůdcem Machálkem a odjeli jsme do Hodonína pomáhat dělníkům. „ Hned ráno jsme u nás v Lužicích zesocializovali sklárnu . Když přišel ředitel Zlámal do továrny, stoupl si soudruh Weber před dveře аa řekl mu : ,Pane řediteli, tady nemáte co dělat, sklárna je v rukou dělnictva. Potom jsme šli na čet nickou stanici a odzbrojili četníky. Tu kdosi přiběhl, že ve sklárně není čím topit, uhlí že je na nádraží, ale bez podpisu ředitele to nechtějí vydat. Tak jsme šli na obecní úřad, tam nám dal revoluční výbor razítko, uhlí jsme složili do sklárny a topili pod pecí. V každé peci byly čtyři metráky skla, a kdyby

se přestalo topit, materiál by se zkazil. Když jsme závod přebírali do našich ruhou, museli jsme se postarat, aby nic ne přišlo nazmar ...“

Dělníci pány města

Závody v Hodoníně a okolí byly obsazeny dělnictvem a nepracovaly. Po městě chodily dělnické hlídky připravené zasáhnout tam , kde by toho bylo potřebí. Po celém náměstí, hlavně v ulicích mezi hejtmanstvím a radnicí, stály zástupy hodonínských občanů i dělníků z okolí města a živě diskuto valy o událostech . Politicky uvědomělé dělnictvo přesvědčo valo své druhy, že revoluce je jediné východisko z kapitalistic kého otroctví. Všichni vzrušeně poslouchali zprávy referentů o postupu dělnictva na Kladensku a o tom , jak ivojáci v mnoha případech přešli na stranu dělníků . Vedoucí funkcionář orga

nizace křesťansko sociálního dělnictva Štěpán Bačík oznamuje mezitím revolučnímu výboru, že jejich organizace je solidární 198

se sociálně demokratickými dělníky. Sami poznali, že takový život, jaký dává vláda, není možno vydržet. V městě byl klid a pořádek. Za celou dobu přebírání závodů a úřadů nepraskla v městě jediná okenní tabulka, neztratil se nikomu ani hřebík, jediné osobě nebyl zkřiven vlas na hlavě. Klidně a organizovaně přebírali dělníci moc do svých rukou . Tak vypadala situace Vv Hodoníně v poledne památného dne 13. prosince 1920. Dělnictvo bylo pánem města i okresu. Odpoledne schůzují důvěrníci v Dělnickém domě. Radi se o dalším postupu . Je půl třetí. Dveře místnosti se najednou prudce rozlétnou. „ Vojsko!" křikne kdosi do sálu. Vojáci v městě! Už obsadili nádraží, okresní hejtmanství, obsazují poštu a tabákovou továrnu! Jedna četa jízdní a jedna četa pěších a dva kulomety zůstaly u radnice. V tu chvíli byli na náměstí také soudruzi František Hanzlík,

Martin Králík, Alois Ambrož a Josef Růžička. Vyprávějí >

o tom :

„ Bylo klidné zimní počasí bez deště a bez sněhu. Kolem půl třetí odpoledne vjela najednou do hodonínských ulic klusem posádka dragounů. Vojáci na koních s tasenými šav lemi se vřítili mezi demonstranty. V okamžiku obsadili hlavní

ulice i náměstí, poštu, nádraží, hejtmanství. A my, jako bychom se domluvili, vběhli jsme mezi vojáky a vyzývali je, aby nestříleli. Soudruh Tonda Vašíček jako první začal řečnit k vojsku : Přece nebudete střílet do svých třídních bratří, jste dělníci jako my, dejte nám zbraně, tak nějak to říkal. A nebožka Kolaříková povídá : ,Chlapci naši, snad vy byste nechtěli do nás střílet ! Mladá děvčata, hlavně dělnice z tabákovky, se proplétala nebojácně mezi vojáky, brala jim koně za

uzdu a pěkně k chlapcům mluvila.

Jste naši, dejte

nám finty a pojdte s námi dělat revoluci! Většina vojáků

dala děvčatům a dělníkům pušky, ostatní vojáky odzbrojili stávkující.“ „ Jejich velitel nechtěl za žádnou cenu zbraň vydat a snad z nervozity nebo ze strachu vystřelil do vzduchu . Ale než byste řekli švec, stál velící důstojník na náměstí bez koně a beze zbraně ... Ostatní koně bez jezdců uháněli do 199

kasáren a do lesů, k Holiči a na Marjánku. Koně lítali po městě, jen se jim od kopyt jiskřilo ..."

„ Nejdříve byla odzbrojena pětadvacetičlenná skupina voj ska u pošty. Velitel dal rozkaz, aby obě čety stojící v prostoru před radnicí šly vojákům u pošty na pomoc. Avšak i tyto

čety byly odzbrojeny. Nejprve jsme odzbrojili velitele a pak mužstvo. Koně jsme zavedli do stájí, a pak jsme šli hlavní třídou směrem k nádraží, kde ještě hlídkovali vojáci. Ti utekli, jakmile nás uviděli. Někteří soudruzi, například Franta Kudr a soudruh Sedlář, ukořistili i kulomety ."

„ Zúčastnil jsem se odzbrojování vojáků u staré pošty. Potom jsem na poště vypisoval vojákům dovolenky (to jménem revolučního výboru ), aby jeli domů, že je v celé republice revoluce. “

Ostré bylo střetnutí s vojskem na hejtmanství. Nakonec se podařilo i zde vojáky odzbrojit. ,Kde je hejtman ? Jdem na hejtmana,' ozývalo se najednou ze všech stran před hejtmanstvím . Lid se totiž dověděl, že

to byl hejtman, který nedodržel slib, porušil čestné slovo a povolal vojsko. Pravda, hodonínská posádka byla odzbrojena,

ale proslýchalo se, že hejtman volal o pomoc i do Hradiště a do Mikulova. Soudruzi z Mikulova telefonicky hlásili, že několik set vojáků je na cestě do Hodonína.

Nenávist lidu k hejtmanovi byla veliká. Soudružka Marie Blahová vypráví: „ Ze všech stran lidé volali: ,Oběsit hejt

mana! Hejtman porušil slovo dělníkům , ted odplatě neujde!' Ženské z tabákové továrny vnikly až na hejtmanství, tam kdesi na chodbě našly okresního hejtmana Svobodu a parádně, bez pardonu se do něho pustily. Soudružka Tonka Moskovčá ková vzala konvičku od kávy a bušila hejtmana hlava nehlava

a hned se přidaly druhé ženské, tahaly ho ven z budovy, aby se odpovídal lidu, a bily ho ze všech stran . Jeden zaměstnanec >

z Lignum , byl to hlídač Francek Čížek, padl na kolena a prosil, aby ho nezabíjely. , Lidičky, mějte rozum , dyť je to přece náš pan hejtman . Co to děláte ?' drmolil. S tebou tu revoluci vyhrajeme,“ řekl kdosi, a nakonec dostal konvičkou po hlavě i on .

A hodonínští soudruzi dále vzpomínali. „ Zástupy lidu 200

vlekly hejtmana z budovy na ulici. Jeden zz mladíků odepjal pásek, udělal smyčku a hodil jej okresnímu hejtmanovi kolem krku . Na jeho hlavu dopadaly rány. ,Lhář, věrolomník, nedo držel čestné slovo! Oběsit hejtmana Svobodu ! — křičeli lidé. Vedoucím revolučního výboru dalo dost práce, než shro mážděný lid uklidnili. Bylo rozhodnuto, že hejtman bude přinucen vojsko odvolat. Pod kontrolou pětičlenné deputace dělníků odvolával okresní hejtman vojsko z Mikulova, které předtím povolal, s prohlá •

šením , že v Hodoníně už je zase klid. Potom jej dělníci zavřeli do jedné místnosti a postavili před dveře stráž. S mnoha puškami a dvěma kulomety vzrostlo sebevědomí dělníků. Hodonínská rudá armáda byla nyní vyzbrojena cel kem slušně, protože dragouni odevzdali také všechny záložní náboje. „Kdo by chtěl Hodonín dobýt, musí jej rozstřílet z děl,“ prohlásil velitel rudé armády soudruh Gajoš.

Zatímco městem pochodují ozbrojené skupiny dělníků, tisknou sazeči zvláštní vydání Slovácka, jehož články ukazují hodonínskému proletariátu další cestu . Velká hesla volají:

„ Ať žije Československá socialistická republika rad dělnických a vojenských zástupců ! Pryč se soukromým vlastnictvím buržánů, fabrikantů a spekulantů !' ,Pryč s touto vládou !““« « Druhá zrada

S ohromným revolučním elánem obsazovali dělníci další závody a úřady. Hodonínská buržoazie byla mocným náporem ozbrojených dělníků tak překvapena, že vůbec nepomýšlela

na odpor. Za zamčenými dveřmi svých bytů ustrašeně čekala, co se bude dít dál.

Právě tehdy byli odvážní hodonínští revolucionáři zrazeni

po druhé. Ve svých vzpomínkách o tom vyprávějí soudruzi Vavřín Hlaváček, František Hanzlík, Josef Růžička, Josef Prostředniček a Antonín Bajer:

„ Večer 13. prosince mělo hodonínské dělnictvo město ve svých rukou. Měli jsme dost pušek i nábojů a také dva

kulomety. Jeden jsme postavili na hlavní ulici, druhý vedle 201

radnice. Co se ale stalo ! Zjistili jsme, že hejtman Svoboda po zval také posádku z Mikulova. „ To mikulovské vojsko však zadrželi soudruzi z Břeclavi. Když se vedení břeclavské levice, Kalvoda a jiní, dověděli, že má být z Břeclavi odeslán vlak pro vojsko do Mikulova, které má zakročit proti povstání v Hodoníně, hned šli na nádraží a smluvili to tak, že vlak vypraven nebyl. Na nádraží byl tehdy podúředníkem soudruh Molák, který byl potom za okupace členem ilegálního ústředního výboru strany, a ten zařídil, že břeclavští železničáři vlak odsunuli na vedlejší kolej, a tím posunem ho zdrželi dobré tři hodiny. Vojsko muselo potom jít pěšky z Mikulova až do Valtic, a tak se stalo , že se dostalo do Hodonína až po šesté hodině večer. “ „ Revoluční výbor se dověděl, že vojsko jede na Hodonín, a dal rozkaz obsadit nádraží. Na nádraží bylo tolik ozbrojených dělníků, že kdyby vojáci přijeli, z vlaku by nevyšli. Teď však přišla další zrada. Přednosta stanice, který nebyl řádně za jištěn, mohl dát vojsku znamení, aby vystoupilo v Lužicích před Hodonínem. Najednou přišla zpráva, že vojsko jde od Lužic a že je už u cukrovaru . Hned jsme se stáhli od nádraží do ulic, ale bylo už pozdě. Vojsko pustilo dvě salvy do dlažby a tlačilo nás dovnitř města. Úplně nás zaskočilo . Vojáci postupovali s na sazenými bodáky dolů směrem do města ."

„ Poslali jsme mezi vojsko parlamentáře, aby nestřílelo. Ale neodzbrojené skupiny vojska začaly znovu střílet. Tak šel mezi ně jako parlamentář soudruh Tomáš Koutný a žádal,

aby všichni vojáci složili zbraně, ale poručík , jmenoval se myslím Kordon, prohlásil, že ani s poslancem nemá co vy jednávat. Začali znovu střílet.“ ,, Vysvětlovali jsme vojákům , že nechceme nic jiného než to, aby byla u nás nastolena vláda dělníků a rolníků, jak to mají v Rusku, aby závody a půda patřily těm, kdo na ní pracují. A to přece bude dobré i pro ně, pro vojáky, a k tomu potře bujeme jejich pomoc, aа ne, aby do nás stříleli. Bylo mezi nimi >

hodně Němců a Maďarů (schválně právě ty na nás poslali ), ale někteří z nás německy uměli, tak jsme se nakonec i Ss nimi domluvili a většinu vojáků jsme odzbrojili a přinutili k ústupu. 202

Jedna skupina rozumět nechtěla, tak jim povídám : ,Bodla dolů a pušky do pyramid !' A hned rozuměli česky. To se ví, byli jsme jaksepatří ozbrojeni, tak sS námi nebyla žádná zábava. A teď jsme dostali další výzbroj. Ukazoval jsem jednomu chlapci, jak se ten závěr otvírá a jak se tam ty patronky dávají,

vojáci stáli okolo a radili. Byl tam nějaký Čtvrtníček, přitočil a

se ke mně a zezadu mi jednu vlepil. On si myslel, že chci s těmi vojáky držet, že jsme je neodzbrojili. Naše ozbrojené dělnictvo se postavilo do protiútoku a v se vřených řadách jsme postupovali proti vojsku. Nastala pře střelka. Na obou stranách bylo několik raněných . Naše ženy

stály v prvních řadách a volaly: Hanba sketům, kteří přišli bránit kapitalisty a zrádce! Ženy stály dále vpředu, ani o krok neustoupily. Neustoupily ani tenkrát, když vojáci stáli tak blízko, že se jich dotýkali bodáky. Šly stále dopředu, vojsko ustoupilo asi dvě stě metrů zpátky k Uměleckému domu. Tam stály obě fronty dlouho proti sobě. Drželi jsme vojsko v šachu asi hodinu . “

Ústup nebo fronta ? V této chvíli svolal revoluční akční výbor do Dělnického domu schůzi důvěrníků. Její průběh popisuje soudruh Tomáš Koutný:

„ Stále jsme čekali pokyny z Brna, několikrát jsme tam přes den telefonovali, ale nebylo spojení. Byli jsme odříznuti od světa. Ale věřili jsme, že všude postupují stejně revolučně jako u nás. Teprve po několika hodinách naší vlády, když

demonstrující byli v největším revolučním elánu, zjistili jsme smutnou skutečnost, že naše revoluční akce je osamocena. Na Kladně už byli dělníci potlačeni, jen v Oslavanech a oje diněle na Slovensku byl lid u moci, a i tam se situace za čínala zhoršovat. V Brně i v Praze byly vládní orgány plně u moci .

Přesto však byla revoluční nálada večer na schůzi důvěrníků

veliká. Dělnictvo se nedalo odradit, bylo odhodláno bojovat dál a město udržet. Přitom jsme věděli, že naše revoluční akce 203

je osamocena. Vmyslete se do našeho postavení, jak nám bylo. Co dělat, jak postupovat dál ? Zůstali jsme osamoceni, na tak

velký boj jsme nebyli připraveni. Pravda, zbraní bylo dost, ale nebylo nábojů, nemohli jsme čelit náporu ozbrojených vojsk. Bylo třeba provést taktický ústup a zabránit krve prolití.“ Schůze akčního výboru byla vzrušená. Všichni jeho členové nesdíleli názor Tomáše Koutného. Píší o tom soudruh Mi

chal Volek, soudruh Josef Kočiš aa soudružka Božena Komár ková :

„ Revoluční akční výbor se v té věci rozcházel; jeden směr

byl kolem Koutného, druhý směr vedli Gajoš a Richter. Soudruh Koutný zaujímal stanovisko, že je třeba skončit s bojem a bezpodmínečně zbraně předat do Dělnického domu,

kde si je převezme armáda. Soudruh Gajoš, Absolon a mladí soudruzi, kteří byli v revolučním výboru, zastávali stanovis ko, aby se Hodonín držel do poslední chvíle . Proto také děl nictvo zz větší části zbraně neodevzdalo a čekalo, co bude dál. „ Mladí dělníci byli rozhodně proti likvidaci revoluční akce.

Vždyť druhý den, v úterý 14. prosince, měl Ruda Filip obsadit Uherské Hradiště. Není možné, aby Hodonín byl opravdu izolován . V Hodoníně dnes poznali, jak velkou moc má děl nická třída, když jde jednotně proti pánům , jak snadno se dá buržoazie zastrašit. Není možné, aby to nepochopili všude jinde! Je nutno se s ostatními dělnickými středisky dohovořit, navázat spojení, hlavně s Ostravskem . Část soudruhů z akčního výboru navrhovala bojovat dále, vytvořit frontu kolem města a prostě se nedat.“

„ Zvlášť mládež chtěla opevnit Hodonín , nastavět barikády, vykopat zákopy a udělat kolem města frontu . Volali hesla : Zákopy barikády! Zákopy - barikády!" Ale na obranu města bylo už pozdě. Mezitím , co se revo luční výbor radil, nastupovalo na město nové vojsko. Tento krát s příkazem pokořit Hodonín za každou cenu. Z jihu přijížděl celý vlak vojska z Mikulova a od severu byl poslán

celý prapor 13. pluku ze Šumperku. O půlnoci přijela další četa z Břeclavi se dvěma kulomety. Kromě toho byla na Hodonín stažena početná četnická pohotovost ze všech konců 204

Moravy. Teprve tehdy, když byly do Hodonína soustředěny všechny ozbrojené síly, odhodlali se velitelé obsadit celé město.

A tak kolem jedné hodiny po půlnoci vojenská přesila obsadila Hodonín .

Perzekuce začíná

Druhý den, v úterý ráno dne 14. prosince, bylo plné město vojska. V Hodoníně bylo vyhlášeno stanné právo. Vojáci a četníci prohlíželi byty revolucionářů a jejich spolkové míst nosti. Začalo zatýkání. Hodonín vypadal jako vojenská pev nost. A přesto byly ještě v úterý ve městě rozdávány letáky vojákům .

Zatímco hodonínské revolucionáře odvádějí v řetězech do vězení, nastupují do revoluční akce soudruzi v Uherském Hradišti. Ohromný, mnohatisícový dav dělníků, drobných rolníků a bezzemků z vesnic aa okolí Uherského Hradiště po choduje za zpěvu revolučních písní na město . Revoluční akci vede učitel soudruh Ruda Filip. Na mostě přes Moravu

četníci lid zastavují. A třebaže četníkům přispěchalina pomoc sokolové a buržoazní mládež, je kordón proražen . V té chvíli se pracující lid stává pánem města Uherského Hradiště. Ale je už pozdě. Mezitím co vedou zástupci lidu na úřadě jednání s hejtmanem , dochází do Hradiště zpráva o obsazení Hodo nína vojskem . Hradištská revoluční akce se proto omezuje jen na mohutný tábor lidu na náměstí. Hned první den bylo v Hodoníně zatčeno sedmadvacet

soudruhů. Byli spoutáni po dvou řetězem a jako zločinci sprostě uráženi. Cetníci jim vyhrožovali šibenicí nebo zastře lením . Ale hodonínští revolucionáři šli do vězení se vztyčenou

hlavou, hrdě a nebojácně. Svědectví o tom podávají pamětníci František Hanzlík, Alois Ambrož, Marie Blahová, Karel

Čerstvý a Rudolf Jurák : „ V noci z 13. na 14. prosince byl Hodonín zaplaven voj skem, byly zesíleny posádky četnictva a vyhlášeno stanné právo . Pro neuposlechnutí příkazu k rozchodu byl v noci postřelen 205

soudruh Samstag. Nastaly domovní prohlídky, mnoho sou druhů bylo vedeno v řetězech do vazby. Soudy odsuzovaly soudruhy na mnoho měsíců, i na roky. Jen žádného nářku nebylo, ženy byly stejně tvrdé jako muži." „ Pracoval jsem jako úředník u dráhy. Asi za týden za mnou přijel přednosta personálního oddělení z ředitelství drah v Olomouci Řebík. Ten mě náležitě sjel za účast na prosinco vých událostech a řekl, že když sloužím komunistům , ať mne také komunisté živí . Od 1. ledna 1921 jsem byl propuštěn. Později, asi za rok, mě museli vzít zpět, ale Zz kanceláře jsem byl a

vyhozen pro politickou nespolehlivost a zařazen do pracovní čety.“ „ Po nastoupení do práce nastalo pronásledování. My, děv čata z Lignum, když jsme viděly přicházet do závodu četníky, naházely jsme na naše chlapce desky, abychom je před četníky skryly. Ale když je nenašli v závodě, šli za nimi do bytů , byli

všichni zatčeni a propuštěni z práce.“ „ Příštího dne jsem šel jako obvykle za svou prací do dílny na velkostatek . Pracoval jsem jen do večera ; pak přišli četníci a vojáci a sebrali mě. Byl jsem odsouzen na šest měsíců, a to

pro odzbrojování vojska, vzbouření proti vrchnosti a pro pře chovávání vojenské zbraně. Po odpykání trestu jsem dlouho nenašel zaměstnání. Byl jsem také vyhozen z bytu.“ „ Donesl jsem si z vojny domů pušku, kterou jsem si schoval

do studny. Řemen z pušky jsem však neschoval, takže ho našli četníci. Nutili mě potom, abych se přiznal, kam jsem pušku

dal. Říkal jsem jim, že jsem žádnou pušku nesebral, že mě nemohou nutit, abych se přiznal k něčemu, co jsem neudělal. Nakonec mě sebrali, odvedli na dvůr, že prý je stanné právo,

a když se nepřiznám, že mě zastřelí. Bylo těch četníků jeden advacet, to si pamatuji jako dnes. Na dvoře strážmistr Kostka znovu říkal, že když se nepřiznám , že mě zastřelí. To se ví, že

jsem dostal strach, ale neprozradil jsem se. Matka dostala také strach, a tak řekla, že jsem pušku donesl. Strážmistr povídal : Je to pravda nebo ne ?' Řekl jsem ,že ne, že matka to řekla jen ze strachu o mne. Když viděl, že se mnou nic nespraví, svázali mě a odvlekli na četnickou stanici. Tam byl nějaký četník, už nevím, jak se jmenoval, který mi takovou jednu 206

uvalil, že jsem byl skoro mrtvý. Pak mě vzal za límec a chtěl, abych se přiznal. Samozřejmě, že jsem se nepřiznal. Byla ledovice a my jsme byli všichni rukama přivázáni

k dlouhému řetězu. Četníci Kostka a Haša šli poslední a šlo se na raz -dva. Ráz -dva to po ledovici samosebou v řetězech nešlo. Když některý spadl, strhl i ostatní. Já jsem taky nedržel krok aa četník mě za to kopl do zadnice.

Když jsme dojeli do Hradiště, bylo tam plno lidí. Někteří nadávali na četníky, jak s námi zacházejí, někteří však po nás plivali. V krajské trestnici nás rozvázali. Pak nás rozdělili na světnice, staré i mladé dohromady. Nakonec došlo k soudu, byly tříčlenné aa šestičlenné senáty. Já jsem byl před šestičlenným . Byl jsem odsouzen na dvanáct měsíců. Zástupce, nějaký dr. Tománek, mně říkal, abych žádný trest nepřijímal, že nejsem plnoletý a nemohu být tedy od

souzen . Tak jsem trest nepřijal. Šel jsem potom znovu před soud a dostal jsem jen pět měsíců . I tentokrát Tománek říkal, že není možné odsoudit nezletilého na pět měsíců. Ale bylo to možné. Já jsem tehdy chodil cvičit do Sokola. Když mě soudili jako bolševika a sprostě mi nadávali, řekl jsem jim, že ani nevím , co to bolševik je. Když mě ale jako bolševika odsoudili, že tedy tím bolševikem budu a zůstanu. Otci jsem hned ve vězení řekl, aby mě ještě dříve, než přijdu domů, odhlásil ze Sokola a přihlásil do DTJ. Po návratu z vězení jsem se už do učení nedostal aa dělal jsem až do roku 1945 v cihelně.“

Buržoazii nešlo jen o zatčení účastníků stávky. Chtěla se při té příležitosti zbavit všech nepohodlných dělníků aa dělnických

důvěrníků, a proto zatýkala každého, kdo byl označen za komunistu . Už dne 17. prosince bylo rozpuštěno obecní zastu pitelstvo v Hodoníně a pro město byl jmenován vládní komisař. *

Zemská politická správa v tomto případě postupovala podle starého rakouského zákona, který dával místodržitelstvím právo kdykoliv rozpustit obecní zastupitelstvo .

207

Všichni za jednoho „ Mnoho našich soudruhů bylo zavřeno,“ vypráví Metoděj

Churý, „ a tak bylo naší povinností postarat se o jejich rodiny. Můj bratr Ferda Churý, který pracoval se mnou, přinesl listiny na vybírání. Já jsem se k tomu také přihlásil. Vyšel jsem

vždycky na perón, když šli lidé k vlakům . Nebylo člověka, který by mě odmítl. Následky byly ty, že přijeli z ředitelství za mnou, zavolali mě do kanceláře a vyšetřovali, kdo prý mě k tomu měl. Já jsem jim řekl, že jsem to udělal z vlastní vůle , poněvadž mi bylo líto těch nezaopatřených rodin. Páni roz hodli, abych byl na hodinu propuštěn. Ale hrdý jsem byl na svou manželku, poněvadž byla přitom všem po mém boku.“ Soudruh Žáček dodává: „My, sklářští dělníci, jsme museli potom hodně zaplatit právnímu zástupci Tománkovi zZ Uher ského Hradiště. Několik sklářů bylo dáno do vazby, ale byli propuštěni na záruku . Stálo nás to celkem 116 000 Kč. Kde

by zatčení vzali takové peníze ? Udělali jsme to tak, že každý sklář dával týdně něco ze své mzdy. Odhlasovali jsme, že mistr dá každou sobotu nejméně 3 Kč, dělník 2 Kč a učedník 1 Kč.“

Ani jinde nezapomněli dělníci na své zatčené soudruhy. V cukrovaru Písek uu Bzence pracovali ve svátek 6. ledna 1921 a výtěžek směny věnovali rodinám uvězněných. Do 9. dubna

bylo vybráno přes 50 000 Kč. Rodinám uvězněných soudruhů byly vypláceny podpory. V redakci Slovácka se denně hroma dily peněžní i věcné dary od dělníků hodonínských továren, horníků, zemědělských dělníků z Mutěnic i Lužic . Přispěli dokonce i vojáci hodonínské posádky. Soudruzi z Dubňan přivezli 700 kg brambor, 64 vajec, 1 kg krupice, 10 kg

chlebové mouky, 0,75 kg bílé mouky, 1,50 kg krup, 1 kg čočky, 1,50 kg hrachu a 67 Kč na hotovosti. *

Časopis Slovácko byl v té době konfiskován , významné články byly „vybíleny“. O práci redakce píše Tomáš Koutný: .

V prosincových událostech i naše redakce aa administrace časopisu Slovácko osiřely. S účastníky generální stávky od Slovácko, 28. 4. 1921 . 208

vlekli četníci do krajského kriminálu v Uherském Hradišti redaktora Fráňu Richtra i administrátora Bimku. Byl jsem chráněn poslaneckou imunitou, аa tak jsem mohl zatčené v práci zaskočit; ovšem ne nadlouho, poněvadž vykonávat poslanec kou funkci, funkci krajského tajemníka a přitom i vést okresní

nemocenskou pokladnu bylo nad mé síly. Na naléhavou žádost krajského výboru poslalo nám ústředí sociálně demokratické marxistické levice v Praze na krátkou výpomoc do časopisu Slovácko soudruha Ivana Olbrachta, tehdejšího redaktora Rudého práva, s nímž jsem se seznámil již v roce 1910 v redakci Dělnických listů ve Vídni. Již tehdy byl literárně činný a byl novinářem. Po první světové válce jsme se občas stýkali v re dakci Práva lidu ...

Panečku, Ivan Olbracht se svým revolučním elánem a žurna listickými zkušenostmi, to bylo pro nás terno, i když jenom na dva měsíce. S temperamentní povahou Moravských Slováků a jejich zvyky se brzy sžil, v debatě na schůzích nového ducha a svérázný spád zavedl, soudružská rodina k němu při Inula. Slovácku dal obsahově zvláštní náplň a švih . Novinářsky a i na schůzích vydatně mu pomáhala jeho manželka soudruž ka Helena Malířová, která se krátce před tím vrátila ze sovět ského Ruska a seznamovala nás s novým pořádkem, který tam zavedli pracující.“ U Hradišča na trávníčku ... *

V uherskohradišťském vězení bylo rušno jako nikdy předtím .

Sváželi tam pozatýkané dělníky ze všech koutů Moravského Slovácka. V neděli putovaly ke krajskému soudu v Uherském

Hradišti celé zástupy žen i Ss dětmi. Dozorci předváděli vězně do kanceláří, kde si před dozorcem mohli několik minut pro

mluvit se svými nejbližšími. * Části textu pod titulky „ U Hradišča na trávníčku ... “ a „ Revolu

cionáři před soudem “ jsou upraveny podle vzpomínek hodonínských soudruhů, psaných přímo ve vězení a uveřejněných v Rovnosti. (Rovnost, roč. 1921 , č. 110–143 .) 14 Vzpomínky

209

Mijel den za dnem . Po Novém roce jsme již ve vězení vydá vali psané noviny nazvané Mříž – orgán uvězněných vele zrádců . Při procházce na vězeňském dvoře bylo možné pod

strčit je kamarádovi se žádostí, aby je dal po přečtení dál a stal se jejich spolupracovníkem. Brzy se stala Mříž listem, v němž kromě politických úvah byla také beletrie, verše a

karikatury. Nechyběly ani satiry, humor a vtipy, jež nezanikly úplně ani pak, když jsme se dověděli, že vláda suspendovala poroty a že nás budou soudit výjimečné senáty. Kandidát právnictví Janek Macenauer se pod námi v cele rozezpíval: U Hradišča na trávníčku stavjajú tam šibeničku . Pre koho ta šibenička ?

Pre švarného šohajíčka.

Šibenička rovno stojí, šohaj sa jí nic nebojí. Povídajú na Zálesí, že šohajka kat oběsí. Neoběsí, není vinen ,

celá obec stojí při něm.

Soudruzi vzaliJanka kolem krku a zeptali se : ,,Jakou Jane ?“ A „ Macek “ vždycky na nějakou písničku vzpomněl. Začínal obyčejně písničkou Okolo Hradišča, teče voda čistá. Učitel

Filip nejprve nezpíval. Ale pak slovácké písničky zlákaly také jeho. Nedal-li se Filip zlákat jinou, pak zpíval jistě, když „ Macek “ spustil :

Hradišťský kriminál kamenný je, do něho zavřeli srdce moje. Tuto písničku zpívali všichni s vroucím citem. Hradištský kriminál žil pro ně donedávna jen v jejich představách , v jejich písničce. Pamatovali, že za války zavírali do něho vojáky od zelených kádrů , ty, kdož toužili po spravedlivé vlasti 210

bez vykořisťování člověka člověkem. To si všichni při této pís ničce připomínali . To jsem zvědav, zač budu odsouzen, když mi vlastně žaloba

nic nedokazuje, utěšoval se Macenauer. Stejně tak se utěšovali i ostatní. Jen Ruda Filip , který bojoval v občanské válce v Rus ku jako zajatec po boku Rudé armády, říkal na procházce ostatním :

„ Nebudte blázni, budete vidět, jak nám to nasolí! Copak si myslíte, že vláda dosadila ty výjimečné senáty pro parádu nebo pro legraci ? A zapomínáte na základní věc : Buržoazie za pomoci oportunistů to nad námi vyhrála. Vyhrála to proto, že jsme neměli pořádnou stranu, jakou mají ruští bolševici,

že vedení marxistické levice má k poslání revoluční proletářské strany ještě moc daleko a že vlastně nevědělo, co vůbec chce.

Jen si počkejte, ony vás výjimečné senáty přesvědčí, že zví tězivší buržoazie je vždycky nemilosrdná. A ty reformističtí

pacholci budou na ni působit, aby byla co nejtvrdší. “

Tak hovořil soudruh Filip. Ukázalo se, že revoluční boj vítězného ruského proletariátu nezůstal na něho bez vlivu . Filip, který se vrátil krátce před svým zatčením teprve

z Ruska k svému učitelskému povolání v osvobozeném Česko slovensku, byl třídně nejuvědomělejší a hovořil rád o bojových metodách ruských bolševiků. Jeho ideálem bylo sovětské Čes koslovensko .

Revolucionáři před soudem Soudy s hodonínskými rebelanty to byly ve skutečnosti politické demonstrace a agitační tribuny. Souzení dělníci

nepřiznávali žádnou vinu a necítili se poraženými. Naopak. Oni sami obviňovali soudce a režim , který je soudil, odhalovali

pravou tvář „ demokratické“ republiky. Při soudním přelíčení hovořili často o Říjnové revoluci v Rusku aa netajili své sympa .

tie k sovětskému Rusku .

Dříve než výjimečný senát v Uherském Hradišti dal na

pořad svého jednání dva velezrádné procesy , vyřídil desítky procesů menších , při kterých odsoudil stovky účastníků gene 211

rální prosincové stávky. Byly souzeny obyčejně celé skupiny dělníků a odsouzeny na několik měsíců. Takové tresty vynášel výjimečný senát za pouhou účast na projevu, na stávkovéhlídce atd. Obžalovaní a s nimi celá dělnická veřejnost měli příleži

tost poznat, jak vypadá třídní justice v Československu, v němž se zásluhou sociálních oportunistů zmocnila vlády buržoazie. V dubnu probíhalo soudní přelíčení s vůdci. Soudruzi přišli

k soudu hrdě, s jasnými tvářemi, svátečně oblečeni. Někteří z nich s rudými karafiáty na klopách. Za svědky byli voláni

většinou páni v kožiších a uniformách — okresní hejtman -

Svoboda, správce pošty, ředitel knihtiskárny, policejní komisař, nadporučík četnictva Jüngling a další.

Soudní síň byla při zahájení velezrádného procesu nabita do posledního místa, i když vstupenky na přelíčení se vydávaly jen těm, kdož měli u soudu protekci. Stovky dělníků, kteří přišli do Uherského Hradiště, aby byli přítomni velezrádnému

procesu, se do soudní síně vůbec nedostaly. Když jsme usedli na lavici obžalovaných, snesl se náhle déšť sněženek . Předseda

výjimečného senátu dr. Andrle zrudl v obličeji: „Upozorňuji, >

že v soudní síni nebudou trpěny žádné projevy ! “ prohlásil, dodávaje výhružně: „ Kdyby se takové projevy měly opakovat,

dám vyklidit soudní síň !" Šest soudců výjimečného senátu a státní zástupce dr. Kučerka z Třebíče zaujali svá místa.

Dr. Kučerkovi bylo svěřeno zastupování velezrádné žaloby proto, že byl považován za zvlášť výtečného státního návlad ního a žádný ze státních návladních krajského soudu v Uher ském Hradišti nechtěl žalobu zastupovat. Prohlásili mezi sebou důvěrně, že prý by se po procesu nesměli ukázat mezi lidmi. Dva stoly byly obsazeny novináři. Příštího dne začalo přelíčení výslechem svědků, které trvalo

po celý den. Obžalovaným nejvíc přitěžovaly výpovědi social ních oportunistů, v nichž bylo hodně lží. Při řeči státního zástupce dr. Kučerky došlo k druhému vzrušení. Pan státní zástupce počal blednout, na čele mu vyvstal pot, začal se zakoktávat a odmlčovat, ačkoliv předtím mluvil plynně a chvílemi přímo hřímal. Předseda výjimečného

senátu, jenž pozoroval tento trapný zjev, pochopil, oč jde. Obžalovaný Gajoš zahleděl se svýma černýma a pronikavýma 212

očima na státního zástupce a způsobil jeho veliké rozpaky. Snad jej hypnotizoval. , Obžalovaný Gajoši, přestaňte se dívat na pana státního zástupce a obratte se na druhou stranu!“ rozkázal předseda senátu .

„Musím přece poslouchat, co pan státní zástupce o mně říká,“ protestoval Gajoš a za několik minut hleděl znovu na státního zástupce, jenž nabyl zase rovnováhy. Po chvíli byly jeho rozpaky zase tak veliké, že jen stěží vyhledával slova. Byl úplně zpocený. „ Otevřte okno a dveře!" , požádal vězeňskou stráž. Okno aa dveře byly otevřeny, ale ani to již nevrátilo státnímu zástupci rovnováhu. Neklid v soudní síni se změnil v šum. Napětí bylo tak veliké, že někteří diváci a novináři vstali ze židlí. S vypětím všech sil skončil dr. Kučerka nesouvislý konec své řeči :

„ Slavný soude, nebyla -li v tomto případě nad slunce jasněji dokázána velezrada, pak si může Československá republika gratulovat, protože pak již není velezrady vůbec!"

Pozdě večer předseda senátu oznámil, že rozsudek bude vynesen teprve příštího dne ráno. Když pak příštího dne ráno vstal a řekl:

„ Jménem republiky slyšte rozsudek ,“ byl v soudní síni hrobový klid. A předseda senátu četl: „ Všichni obžalovaní uznávají se vinni zločinem vzbouření

dle paragrafu 73, Richter a Gajoš kromě toho zločinem veřej ného rušení pokoje a řádu dle paragrafu 65, Gajoš dále zloči

nem svádění vojína k porušení služební povinnosti dle § 222, a odsuzují se : Gajoš k pěti rokům , Hřebačka ke čtyřem a Richter ke třem rokům těžkého žaláře, čtvrtletně zostřeného tvrdým ložem a každého 13. prosince tmavou komorou. Z obžaloby pro velezradu se všichni obžalovaní osvobozují.“

Později byly tresty zmírněny. Když se soudruzi po dvou

letém žaláři vraceli domů, uvítal je celý dělnický Hodonín. A bylo to daleko slavnější než vítání presidenta Masaryka 213

v jeho rodném městě. Soudruh František Mazura o tom vypráví: „ Když nám hlásili, že se soudruzi vrátí z kriminálu , domlu vili jsme se, že je půjdem uvítat na nádraží. Páni se to dověděli a chtěli uvítání zmařit. Hejtman poslal proti nám ty své pohůn ky, přes sto šedesát četníků tam bylo. Na hlavní třídě u nemo censké pojišťovny udělali četníci řetěz napříč ulice. Když sou druzi přijeli, opřeli jsme se vší silou do četníků a protrhli jsme jejich kordón a s nadšením a jásotem jsme uvítali naše sou druhy. Bylo nás hodně, tak okolo tří tisíc, seřadili jsme se do průvodu, nahoru vylítl rudý prapor, který nesl soudruh Ham řík . V čele se soudruhy jsme pochodovali městem. Zase nám četníci zastoupili cestu . A my s rudým praporem nad hlavou a za zpěvu Internacionály jsme prorazili četnický kordón po druhé. Četníci se neodvážili použít zbraní. Stejně jsme dopro vodili soudruhy až k dělnickým domkům , kde bydleli, a tam

promluvil senátor Mikulíček. Mluvil o tom, že ani žaláře nás nemohou zlomit, že půjdeme dál do boje proti pánům .“

První v republice Hodonín se stal prosincem 1920 známým po celé republice. Násilím a vojenskou přesilou se podařilo revolucionáře zdolat, vyhazovat z práce, žalářovat. Ale nikomu se nepodařilo vy mazat z myslí a srdcí pracujícího lidu Slovácka vzpomínky na statečné revolucionáře. Nikomu se nepodařilo zdolat bolše vické hnutí ve slováckém kraji.

„ Bylo masové zatýkání, soudy, žaláře,“ píše soudruh Josef

Kočiš. „ Zdálo by se, že nezdar akce a perzekuce budou demo bilizovat, demoralizovat. Avšak ani zdání po tom, pravý opak byl skutečností! Když jsem se v únoru 1921 vrátil do Hodonína ze sovětského Ruska, byl jsem udiven a přímo stržen bojovým revolučním elánem hodonínského dělnictva. Všude optimistic ká radostná nálada, jak je to Moravským Slovákům vlastní.

Když se to nepodařilo včera, podaří se to zítra, jen se musíme dát lépe dohromady a více se učit u ruských soudruhů takové bylo všeobecné mínění poražených. 214

Právě solidarita se sovětským Ruskem a touha posílit jej bojem proti kapitalismu u nás - to byla vedoucí myšlenka také prosincové revoluční akce na Hodonínsku . Když si dělník z cihelen, dělník z tabákové továrny nebo z pily zavěšoval na rameno karabinu, kterou právě odňal vojákovi, činil tak s pocitem , že nyní, právě nyní se staví po bok ruskému dělníku, který v Petrohradě dobýval Zimní palác a v Moskvě Kreml. Od prosincových událostí se na Hodonínsku ještě více roz

hořela láska pracujícího lidu k sovětskému Rusku, počaly se masově zpívat ruské revoluční písně, nacvičovat scény a sbo rové recitace o Říjnové revoluci, o Leninovi, četla se revoluční ruská literatura a mnozí z dělníků se domáhali, aby mohli odjet do sovětského Ruska, a tam pomáhat budovat socialismus.“ Dělnictvo Hodonínska nadšeně hlasuje na schůzích pro

přijetí 21 podmínek ke vstupu do Třetí internacionály. Dělnic tvo volá po založení komunistické strany. Sociálně demokratičtí

oportunisté z pravice rozpoutávají štvavou kampaň proti sovět skému Rusku, proti Komunistické internacionále, proti komu

nistům . Mají peníze, mají tisk . Avšak marně. Dělnictvo na Hodonínsku v ohromné většině jde s marxistickou levicí, jde se sovětským Ruskem . V dojemné rezoluci nedachlebických soudruhů, kterou odpovídají na pravičácké pomluvy sovět ského Ruska a Komunistické internacionály, čteme:

„ My, synové Marxovi, rozhodli jsme se, kterou cestou musí pracující lid jít, aby dosáhl svých met. My, podepsaní komunisté, hlásíme se pod prapor Komunistické internacio nály, neboť jsme si vědomi, že ruský proletariát se nedovolá pomoci kapitalistické Ameriky ani militaristického Německa, nýbrž jen všeho světového proletariátu . Toužíme po tom, abychom svým ruským soudruhům mohli stisknout pravici.“ Přesně za dva měsíce po revolučních prosincových událo stech hodonínská organizace jako první v republice jedno myslně slavnostně přijala 21 podmínek pro vstup do Komunis

tické internacionály. A o měsíc pozdějise tak stalo i na krajské konferenci sociálně demokratické levice v sále U zlatého kříže v Hodoníně.

Hodonínští byli první ze všech českých krajů. 215

Vrútky * Na barikády sa, na barikády sa ! Súdruhovia, hore sa, neodstrašte sa ,

na barikády sa ! Píseň zpívaná po prosincových udá lostech na Slovensku .

Ani po skončení světové války a utvoření Československé

republiky se sociální a hospodářské poměry na Slovensku nezměnily. Už v únoru roku 1919 stávkovali dělníci vrútec

kých železničních dílen za zvýšení přídělu potravin, za drahot ní přídavky ke mzdám , neboť dělníci a jejich rodiny trpěli hladem . Už tehdy, stejně jako později, posílala československá buržoazie proti stávkujícím a hladovějícím dělníkům vojsko a četníky s puškami jen proto, že žádali větší kus chleba pro

sebe a pro své rodiny, že bojovali za svá práva a požadavky. „ Když byla vytvořena Československá republika, přivítali jsme to vřele i my, vrútečtí dělníci, “ píše ve svých vzpomín kách soudruh Jozef Križka. „ Myslel jsem, že nastanou lepší časy, že republika bude socialistická аa že pracujícím se bude lépe žít. Slibovali nám to předáci sociálně demokratické strany,

kteří navenek vystupovali pokrokově, ale ve skutečnosti při sluhovali buržoazii a zájmy dělnické třídy zrazovali. Když jsem viděl jejich pokrytectví, přemýšlel jsem o východisku a

přišel jsem k závěru, že je třeba skoncovat s pravičáky. K tomu se naskytla vhodná příležitost po utvoření Komunistické inter nacionály v roce 1919 v Moskvě, která vyzvala dělníky celého světa do rozhodujícího třídního boje proti buržoazii. O této výzvě se dozvěděli i dělníci vrúteckých železničních dílen. V dílně, kde jsem pracoval, přesvědčoval jsem spolu pracovníky o správnosti cesty ruských bolševiků, kteří očistili * Tuto kapitolu zpracoval Cyprián Slimák , vědecký pracovník Ústavu dějin KSS v Bratislavě. 216

dělnické hnutí od reformistů a v čele s Leninem vytvořili marxisticko -leninskou komunistickou stranu bolševiků. Za to,

že jsme vždy a všude bránili zájmy dělnické třídy a důsledně

prosazovali revoluční myšlenky, za kterými vždy následovaly činy, nejenže nás pronásledovala buržoazní státní moc, ale dokonce nás nenáviděli i někteří neuvědomělí dělníci. Sociálně

demokratičtí předáci nás nazývali buřiči, kteří prý chtějí zavést dělnické hnutí do záhuby. Ale i přesto se nám podařilo v roce 1920 utvořit uvnitř sociálně demokratické strany kroužek revolučních dělníků, z kterých brzy vzrostla opozice — marxis tická levice proti pravičáckým reformistům sociální demo kracie. Tyto kroužky se staly základem pro založení Komunis tické strany Československa roku 1921 ve Vrútkách ." Po bouřlivém , bojovém roce 1919 a po porážce Madarské republiky rad i Slovenské republiky rad konaly se v dubnu

1920 první parlamentní volby v Československu. Také na Slovensku dosáhla sociálně demokratická strana v prvních par

lamentních volbách pronikavého vítězství — získala nadpolo viční většinu hlasů. „ Tak tomu bylo i ve Vrútkách , kde byla zvolena za poslankyni učitelka Sychravová, která šla s pravicí a vrútečtí dělníci ji ani neznali, “ píše ve svých vzpomínkách soudružka Marie Vaváková .

Dělníci ve Vrútkách i jinde hlasovali pro socialismus, ale byli zklamáni, když po volbách žádné zlepšení sociálních a hospo

dářských poměrů nenastalo . Sociálně demokratičtí poslanci většinou nejen nesplnili své sliby, ale spokojili se s tím , čeho

dosáhli pro sebe, a dále přisluhovali buržoazii, fabrikantům , bankéřům a statkářům .

„ Přesto, že byla ve Vrútkách zvolena pravicová poslankyně,“ vzpomíná dále soudružka Vaváková, „ vrútečtí dělníci zůstali revoluční. V sociálně demokratické straně se začaly vytvářet

skupinky orientované na rozhodný třídní boj s buržoazií. Došlo k diferenciaci mezi členstvem . Jen malá hrstka dělníků

ve Vrútkách šla s pravičáky ; drtivá většina dělníků z vrútec kých železničních dílen se otevřeně postavila na stranu mar xistické levice . “

Ihned po volbách do parlamentu začala polská intervence proti sovětskému Rusku. Když se o tom vrútečtí dělníci 217

dozvěděli, staly se jejich oslavy 1. máje 1920 mohutnou demon strací na obranu Sovětů proti interventům . Pochodovali za

zpěvu Internacionály a provolávali revoluční hesla : Pryč s buržoazií! Chceme mír Ss Ruskem !

Prvomájové demonstrace vyzněly mohutně i na východním

Slovensku, v Košicích, Prešově, Michalovcích, Levoči a jinde. V Bratislavě se prvomájová demonstrace vyznačovala bojovým

odhodláním a revolučním uvědoměním, neboťproletariát Slo venska spojoval boj za socialistickou republiku s bojem za obranu sovětského Ruska.

Prvomájové protesty a demonstrace byly podnětem k bojo vému vystoupení železničářů proti přepravě zbraní a vojen ského materiálu přes Slovensko do Polska. Po zatarasení želez niční trati Břeclav

Bohumín snažila se československá bur

žoazní vláda posílat zbraně aa munici na pomoc „ bílým “ Polá kům přes Slovensko. Proto 6. července vypukla na košicko bohumínské železnici stávka železničářů. Do boje vstoupili

i železničáři a zřízenci hlavní železniční dílny ve Vrútkách.

Stávkovali také dělníci železničních dílen a výtopen v Žilině, Čadci, Spišské Nové Vsi a jinde. Stávku vedli levicoví želez ničáři. Žádali zlepšení zásobovacích poměrů a zvýšení mezd. Buržoazní státní moc na příkaz vlády zlikvidovala stávku v polovině července za pomoci vojska, četnictva a policie, které nasadila na železnici.

Stávky a demonstrace na obranu sovětského Ruska zrevo

lucionovaly široké masy pracujících po celém Slovensku i po republice. Na Slovensku vedla akce krajská odborová rada

(levice) se sídlem v Ružomberku, která se sešla na rozšířeném zasedání v druhé polovině září 1920 ve Vrútkách . Na tomto zasedání žádali zástupci revolučních dělníků, aby byla zacho vána jednota odborů, vyslovili se pro nekompromisní třídní boj proti buržoazii a usnesli se vytvořit odborářskou školu .

Nejprudším bojem vrúteckých dělníků byla prosincová generální stávka v roce 1920. Dělníci ve Vrútkách obsadili

obecní úřad, telefon , telegraf a železniční stanici. Podobně učinili dělníci v Celnici, kde odzbrojili četníky, obsadili okresní soud a propustili politické vězně. Ružomberští dělníci obsadili závody (papírny) a zvolili národní rady. Také železničáři ve >

218

Zvolenu a Spišské Nové Vsi vstoupili do boje proti zvůli a teroru buržoazního aparátu, který dal střílet do dělníků u Lido vého domu v Praze.

Na průběh prosincové generální stávky ve Vrútkách si vzpomíná její přímý účastník soudruh Karol Bacilek : „ Do Vrútek jsem se dostal jako demobilizovaný voják v pro sinci 1920. Seznámil jsem se tam s Františkem Matúšem z Rybárpole, který později pracoval v Rybárpoli jako typograf

a byl aktivně činný i v hnutí Dělnických tělocvičnýchjednot. Matúš mě znal jako soudruha, člena sociálně demokratické strany a přívržence marxistické levice. Hnutí Dělnických tělo

cvičnýchjednot bylo tehdy na Slovensku teprve v začátcích, bylo málo cvičitelů. Proto mi soudruzi na Matúšovu radu

poslali dopis do Vysokého Mýta, kde jsem sloužil na vojně; oznamovali mi, že po demobilizaci budu mít zabezpečenou práci v železničních dílnách ve Vrútkách, kde bych mohl sou časně vést Dělnickou tělocvičnou jednotu . Do Vrútek jsem přišel dva dny před stávkou . Už v neděli jsem se v Dělnickém domě dozvěděl, že v pondělí má být vyhlášena stávka. Soudruzi mě žádali, abych v pondělí do práce nenastupoval. Přesto jsem do dílen šel. V oddělení pro opravy lokomotiv se konala schůze, na které se rozhodovalo o stávce .

Přihlásil jsem se do stávkové hlídky. Večer jsem se v Dělnic kém domě, kde měly hlídky pohotovost, seznámil s několika mladými dělníky. Mnozí z nich tvořili později jádro stranické organizace a jsou dodnes členy strany. Po celou stávku byla mezi dělnictvem bojovná nálada . Obsadili jsme železniční stanici, výtopnu a hlavní dílnu. Stáv kový výbor přijímal hlášení v Dělnickém domě a měl fakticky

spojení s celou republikou. I když docházely různé poplašné zprávy, dělníci zůstali pevni. Stávkokazi se neobjevovali. Stáv kový výbor rozhodoval o tom , které vlaky mohou být z Vrútek vypraveny, a tak stávka ve Vrútkách ovlivňovala dopravu na celém Slovensku .

Třetí den stávky jsem měl hlídku v závodě. Když přijel

vlak z Turčanského Martina, vystoupili z vagónů vojáci, kteří měli za úkol obsadit železniční dílny. Byli to většinou nováč

kové, vcelku disciplinovanější než starší, v prosinci demobili 219

zovaní vojáci. Vysvětlil jsem jim, že by mělo být v jejich zájmu, aby se jako synové dělníků přidali ke stávkujícím a postupovali s nimi. Poslali jsme člena hlídky do kotelny, kde začal houkat na poplach. Stanicí se přes koleje začali do dílen hrnout vrútečtí dělníci, násilím prolomili zavřenou bránu a postupovali k vojákům . Vojáci i důstojníci byli na rozpacích. Mnohým se třásly ruce. Střed kordónu začal ustupovat, pro lomil se. Dělníci se přiblížili až k vojákům , ti skláněli dolů bodáky a došlo k sbratření vojáků s dělníky. Stávkokazi, kteří chtěli pod ochranou vojska začít pracovat, utíkali a přeskako

vali ploty. Někteří vojáci začali stávkokaze bít, když je dopadli na plotech. Mezi vojáky se ozývaly hlasy : Když chcete, vezměte si zbraně! My nejsme proti vám .“ Sám velitel říkal, že je dělnického původu a přišel jen proto, že ho poslali.

Někteří vedoucí stávky varovali mladé dělníky, aby nebrali od vojáků zbraně, a jestliže se tak už stalo, aby je vrátili,

protože se neví, co z toho může vzniknout. Po takovém jed nání členů stávkového výboru nálada mezi dělníky poklesla, lidé nevěděli co dělat. Ani sám stávkový výbor nevěděl, jak postupovat. Za této situace vniklo do závodu asi třicet četníků,

ato, co se nepodařilo praporu vojska, dokázali četníci bez boje. Dělníci odcházeli ze závodu zklamáni.

Hned večer se konala v Dělnickém domě schůze stávkují cích, na které měla být zhodnocena situace a rozhodnuto, jak dále postupovat. Schůze trvala do tří hodin ráno. Byla bouř livá. Většina dělníků byla rozhodnuta stávkovat dále, i když hlavní středisko odporu - železniční dílny - bylo obsazeno

četníky. Členové stávkového výboru, kteří nedovedli najít východisko ze situace, přesvědčovali ostatní dělníky, že musí nastoupit do práce. Protože na schůzi nebyli všichni stávku jící, nastoupila druhý den do práce jen část dělníků . Zkušenosti z této stávky ovlivnily do značné míry dělnictvo ve Vrútkách ; jeho jádro bylo zbaveno jakýchkoli iluzí. Bylo odhodláno vstoupit do komunistické strany a pod jejím vede ním bojovat podle vzoru ruských bolševiků za svou svobodu. Prosincová stávka také velmi působila na vyjasnění úkolů strany. Sociální demokracie byla tehdy úzce spjata s odbory, stranické příspěvky se platily spolu s odborovými příspěvky, 220

a proto mnozí dělníci neuměli rozeznat, co je strana a co jsou odbory.

Prosincová stávkajasně vyhranila komunistické jádro strany. Mezi mladými dělníky bylo mnoho takových , kteří už tehdy byli odhodláni kráčet směle po cestě naznačené 21 podmín kami Komunistické internacionály .“

221

Liberecko

Ideje se stávají materiální silou jakmile ovládnou masy . Karel Marx

Německá liberecká levice vyzvala v prosinci 1920 německý proletariát, aby se připojil k stávkujícím českým a slovenským dělníkům . Důvěrníci na Liberecku se již v pátek večer 10. pro

since na své schůzi usnesli zahájit generální stávku v pondělí 13. prosince. Proti stávce se však ostře postavilo německé pravicové vedení sociálně demokratické strany, které svůj protistávkový postoj odůvodňovalo tím , že je to záležitost čistě česká a že se tu jedná pouze o majetek pražského Lido

vého domu. Stávka byla 13. prosince přesto zahájena. Stávko valo více než patnáct tisíc dělníků. Události, které předcházely liberecké stávce, prožíval Karel Kreibich v Praze. Líčí je takto : „ K večeru devátého prosince jsem na návštěvě v redakci Rudého práva v Lidovém domě. Mluvím o situaci se Šmeralem . Atmosféra je nějak dusná. Jdu dolů. V sále je schůze. Místnost přeplněná. Ze dvora je slyšet povyk a křik. A již sem vniká policie. Vyklidit místnost ! Všichni ven ! Levice je vyhnána, pravice ozbrojenou mocí uvedena do svého majetku '. Zrada a výsledek : generální stávka ! Telegrafuji do Liberce." >

Podobně vzpomíná na 9. prosinec také Karel Kneschke * : „ Jsem na schůzce mládeže, na níž se sešla hrstka Čechů, Slo váků aa Němců, aby projednala nejdůležitější úkol pro nejbližší dobu — založení společného Komunistického svazu mládeže v Československu. Rokujeme devátého prosince v pražském * Vzpomínky Karla Kneschka jsou převzaty z jeho knihy „Vom Leben erzogen “ ,> vydané v Berlíně v roce 1960. 222

dělnickém Lidovém domě. Dospěli jsme právě k usnesení, že

utvoříme společný Komunistický svaz mládeže aa svoláme spo lečný sjezd, když se dvůr naplnil policisty. S jednáním byl konec. Zazpívali jsme Internacionálu jako přísahu na naše

usnesení. Poprvé jsem slyšel bojovou dělnickou píseň sou časně v několika jazycích. Narychlo odjíždím do Liberce .“ V Liberci již němečtí dělníci schůzovali a radili se o tom ,

jak zorganizovat solidární akci na pomoc českým dělníkům . Tuto schůzi zachycuje vzpomínka soudružky Käthe Fischerové Beckmannové : „ Po dorozumění se soudruhem Kreibichem

svolali jsme na večer 10. prosince schůzi důvěrníků, která se měla usnést na podpoře boje českých dělníků a na účasti libereckého kraje na případné generální stávce.

Po práci se na schůzi slévaly proudy důvěrníků z Liberce a okolí i zástupců jednotlivých okresů kraje. Velký sál -

myslím , že to bylo Na Střelnici — byl přeplněn. K jakému rozhodnutí dojde ? Postaví se důvěrníci solidárně po bok čes kých soudruhů ? V čem je vlastně jádro boje ? Uloupí levě orientovaným dělníkům jen Lidový dům v Praze, na který si našetřili tím , že si desetiletí utrhovali sousta od úst, a který

postavili s velkými obětmi? Či nebylo snad toto přepadení -

zahájením útoku úřednické vlády — tohoto výkonného orgánu buržoazie a sociálně demokratické pravice – na levici, na její noviny a na revoluční dělnictvo vůbec ? To byly problémy, kterými jsme se zabývali a o kterých jsme diskutovali. S na pětím jsme čekali zprávy z Prahy. Dojde ke generální stávce ? Po zahájení schůze promluvil soudruh Kneschke. Vylíčil, co se událo v Praze 9. prosince. V sále vzrůstalo vzrušení. Zvedám ruku aa hlásím se o slovo, jdu k pódiu. Myslila jsem, že nadešla hodina rozhodnutí, úderu na nenáviděnou buržoazii a zřízení

diktatury proletariátu. Vyzývala jsem k podpoře českých sou druhů jako našich bratří, prohlásila jsem, že karlovarský kompromis nelze už udržet a že ted jde o nástup k závěreč nému boji. Musíme bojovat, končila jsem, za diktaturu pro letariátu , poněvadž i buržoazní demokracie usiluje o zřízení otevřené diktatury v hlavním městě. Velký potlesk byl odpo vědí na mé krátké vystoupení. Jak jsem však užasla, když krajská sekretářka žen, která seděla vedle mne, začala mi 223

prudce vyčítat, jak neodpovědně štvu dělníky. Udivilo mě to tím spíše, protože většina řečníků se v rozpravě vyslovila pro

generální stávku a pro to, abychom se postavili za pražské požadavky.“

Hned druhý den poslal liberecký stávkový výbor do Prahy soudruha Kneschka, aby informoval ústřední vedení stávky o rozhodnutí libereckých dělníků vstoupit do generální stávky : „ Měl jsem se také přesvědčit,“ píše ve svých vzpomínkách Karel Kneschke, „zda v Praze souhlasí s naší taktikou . Soudruzi

v provizorně zařízeném stranickém domě mi nemohli pomoci. Řekli mi, že stávkový výbor je ilegální a že bych musil hovořit se soudruhem Smeralem . Dostal jsem jeho ilegální adresu a našel jsem ho, jak ještě s jedním soudruhem prohlíží nějaké

provolání. Zatímco jsem čekal, díval jsem se, jak oba praco vali. To mne velmi uklidnilo a mohl jsem se sebrat. Byl jsem

připraven podat zprávu, ale soudruh Šmeral mi sám položil několik otázek , které prozrazovaly, jak dobře zná německé

poměry. Byl to dlouhý rozhovor. Ale neupadl jsem do rozpaků a bylo mi, jako bych dobře obstál při nějaké důležité zkoušce. Šmeral schválil naše záměry a nechal pozdravovat německé dělníky.“

Dne 12. prosince odjíždí z Liberce Karel Kreibich na schůzi

vedení strany do Ústí nad Labem, kde přednáší požadavek libe reckých dělníků: „Žádáme připojení ke stávce. — Ohlasem je prudký spor a odpor. To bylo pro nás rozhodující. Začali jsme ostrou kampaň proti vedení strany. Teď bylo jasné, že vedení, které si hrálo na zásadní opozici ve vládě, se postavilo v tak

rozhodujícím okamžiku na stanovisko vládní politiky, za vládní systém . Liberecký Vorwärts ihned obvinil vedení ze stávko kazectví.“

V pondělí ráno 13. prosince nastupují Liberečtí do stávky. Různé příběhy z průběhu stávky popisují někteří její účastníci. Emil Nosek se zúčastnil stávky v Liberci : „ Stávka v pondělí opravdu vypukla. Levicoví sociální demokraté nenastoupili do zaměstnání, vytvořili skupiny, které chodily od závodu k závodu a vyzývaly ke generální stávce ty, kteří ještě nestávko vali. V mnoha závodech se podařilo dosáhnout stoprocentní

účasti, jako např. v textilkách C. Neumann, Herminghaus, 224

Teltscher & Löwy. V největším libereckém textilním závodě

Liebieg stávkovaly asi tři čtvrtiny zaměstnanců. Nejhůře pro bíhala stávka u firmy Zweig, kde byla většina zaměstnanců

příslušníky sociálně demokratické pravice. V některých závo

dech docházelo k potyčkám mezi stávkujícími a těmi, kteří stávkovat odmítali. “

Karel Kneschke po svém návratu z Prahy byl delegován do Chrastavy: „ V okrese stávkovaly všechny závody. Tu jsme dostali zprávu, že technická pomocná akce fabrikantů, pře

devším studentstvo státní průmyslové školy, chce obsadit ústřední elektrárnu, která zásobovala proudem téměř celý kraj a kromě toho byla spojena s elektrárnou v saském městě

Hirschfeld pro případ výpomoci při katastrofách. Neváhali jsme ani minutu . Ještě téže noci obsadili naši ozbrojení dělníci elektrárnu . Byli to všichni bývalí kováci, kteří se vyznali ve zbraních a nebáli se reakce.“

Soudružku Käthe Fischerovou - Beckmannovou, obětavou

funkcionářku levice, poslali do Jablonného: „ Měla jsem zde promluvit v neděli dopoledne k důvěrníkům strany a odborů. Nebylo tak snadné pohnout v Jablonném důvěrníky k účasti na generální stávce. Proto jsme se nesmírně obávali, jak do padne schůze. Když došlo k hlasování, měli jsme většinu. Naše radost byla veliká. Signálem k zastavení práce druhý den a k pochodu do Střelnice bylo spuštění sirény v deset hodin dopoledne, a to v továrně, jejíž osazenstvo se převážnou většinou hlásilo k liberecké levici. Na znamení souhlasu zazní

i v ostatních továrnách píštaly, sirény a zvonce a dělnictvo se dá na pochod do Střelnice. Tam jsem měla promluvit o gene rální stávce aa dělnictvo z Jablonného se mělo vyslovit. S usnesením schůze důvěrníků z Jablonného jsem se vrátila do krajského vedení pro další směrnice. Rozprava a porady stávkového vedení trvaly až do časného rána, kdy jsem odjela s nervy napjatými, plna očekávání, s nadějemi i obavami zpět do Jablonného.

Rozednívalo se. Vydala jsem se na obchůzku městem. Do drželi naši důvěrníci slovo, udrželi vše v tajnosti a připravili všechno ? Zazní smluvený signál ? Kéž by se jen posunula vpřed zpropadená ručička na hodinách! Do stanovené doby 15 Vzpomínky

225

zbývají ještě tři plné hodiny! Dovedu přesvědčivě vysvětlit dělníkům naše rozhodnutí o účasti na generální stávce ? Svým

vnitřním přesvědčením jsem si byla jista. Bylo správné. To jsem cítila a věděla. Čeho se mi nedostávalo, byla praxe. Byla to má první politická stávka, a k tomu ještě generální. Nebyla to stávka, kterou si vynutil hlad a bída. Nebyla to však pro většinu dělníků tohoto státu i první mezinárodní generální stávka, společný postup s českým proletariátem , po němž se tak dlouho toužilo ?

V očekávání, co bude,přezkoumávala jsem svůj referát a po čítala minuty. Zbývalo už jen deset minut! Srdce mi prudce bušilo . Ještě pět minut, teď už jen tři minuty. Kolkolem je

všude ticho. Nikde se nic neozývá, at sebevíc napínám sluch. Prohráli jsme ? Neklid ve mně vzrůstá. Pohlédnu na hodinky a vidím, že je ještě čas půl minuty, plných třicet vteřin do smluvené hodiny.

Vtom zavyje siréna, protrhne ticho. A už do toho vpadají další a další,přibývá jich a slévají se v nejnádhernější orchestr, jaký jsem kdy, myslím , slyšela, a spojují se ve vítězný chór za čínajícího boje, v ouverturu svítajícího vítězství. Už vidím

tmavý pruh, první osazenstvo, jež se dalo na pochod. Přibližují se, slyším už jejich zpěv. V obrovském sále je plno, průvod však nemá konce .

A pak začne schůze, mluvím ke shromážděným . Kdo by tak mohl teď dát výraz jejich nadšení, kdo by je tak mohl vést k tomu, co jsou odhodláni učinit ! Požadavky z Prahy mají své hranice, nesmím je překročit. Zachovat kázeň a nepředbíhat masy! Tak zní heslo! Ale už vyskočí mladá česká soudružka. Má kolem krku šátek, její krásná tvář je nemocně bledá a chvěje se horečkou. Pronese hlasitě dokonalou němčinou : , Referentka

volá po závodních radách. Ne, nespokojíme se s takovým málem . Žádáme provolání diktatury proletariátu! Což jsme už nemuseli uzavřít dost kompromisů ?Jsme syti koalice s bur žoazií, jsme syti vlády Černého. Chceme konečně vládu prole tariátu .' Dlouhotrvající a bouřlivý potlesk byl ohlasem na její slova.“

Edmund Hünigen prožil stávku na Frýdlantsku: „ Na ně kterých místech, jako například v Heřmanicích u Frýdlantu, 226

docházelo za generální stávky k zakládání dělnických rad. V Heřmanicích bylo totiž asi dvacet ozbrojených dělníků a sedláci a řemeslníci dělnickou radu uznali.

Během stávky se v našem okrese všechno zastavilo . Silnice byly uzavřeny, a dokonce ani chodci nesměli bez povolení

dělnických rad odejít z jedné obce do jiné. Všichni u nás čekali jen na to, až přijde signál z Prahy k povstání. Mezi děl nictvem bylo takové napětí jako nikdy.“ Na Novoborsku byla situace podstatně jiná. Tam byla stávka značně brzděna pravičáckými odborovými sklářskými svazy, jak českým teplickým svazem sklářů, tak německým tzv. glasarbeiterverbandem . To líčí ve své vzpomínce soud ruh Jungwirt: „Při zahájení stávky se konala v Novém Boru na náměstí velká demonstrace, jíž se zúčastnilo asi sedm tisíc dělníků, převážně sklářů , z celého okresu. Dělnictvo táhlo do Nového V obcích . Průběh demonstrace Boru hromadně ze všech závodů v

byl vcelku klidný, nedošlo k žádnému incidentu, četnictvo se

neodvážilo nějakým způsobem zakročit. Na závodech, kde převažovalo osazenstvo věkově mladší, byl průběh stávky úspěšnější, na závodech se starším osazenstvem se stávka ne dařila. Pravicoví sociální demokraté od samého počátku pra covali proti stávce. Tak například ve Falknově vznikla na

závodech mezi dělnictvem po vyhlášení stávky panika; funk cionáři pravice zrazovali od stávky a značnou část dělnictva se jim podařilo strhnout. Naproti tomu v Polevsku ve sklářské huti jednala levice s ředitelem závodu 0o záboru továrny a přemlouvala jej, aby se ujal technického vedení. K převzetí však nedošlo." Soudružka Käthe Fischerová-Beckmannová byla během stávky ještě delegována do Vrchlabí. Zde dostala dobrou lekci a poznala, jak je pro komunistu důležité umět se rychle a v každé situaci správně orientovat a rozhodovat. „Ve vrchlabské lokálce," vypráví soudružka Fischerová Beckmannová, „ v oddílu, kde jsme seděli namačkáni na sebe, setkala jsem se s českými dělníky. Zvědavě jsem naslouchala jejich vzrušenému rozhovoru . Diskutovali vášnivě o generální stávce, odsuzovali ji a označovali ji za útok na republiku, za 227

zlovolnost a štváčství komunistů a Němců. Nechtěla jsem věřit vlastním uším . Čeští dělníci zde v pohraničí mlu vili docela jinak než dělníci v Praze. Jakým svědectvím re volučního ducha byly sobotní večírky v Lidovém domě ! A zde ?

Když jsem přijela do Vrchlabí, s námahou jsem vyhledala našeho důvěrníka soudruha Gajdu, který už tehdy byl víc nezaměstnaný než v práci, protože byl na okrese znám jako

přední komunista a organizátor průmyslových a zemědělských dělníků .

Spolu jsme se vypravili na cestu do schůze stávkujících . Cestou jsem mu vypravovala, co jsem slyšela ve vlaku. ,Ach , z toho si nic nedělej!' řekl mi. Na schůzi budeme mít plno. To jsi musela jet s několika českými národními socialisty, klofáčovci. Jejich baštou je Peterův závod, automobilka.' A opravdu! Třebaže jsme přišli hodně brzy, plnil se velmi rychle velký sál, kam se vešlo několik tisíc lidí. Tu se sálem prodralo několik osob a naparovačsky zakřičely : ,Soudruzi!

Všichni vzhůru aa do Peterovky! Češtídělníci nechtějí stávko vat. Musíme je ke stávce přinutit!' Nelíbilo se mi toto jednání, a proto jsem zvolala : ,Pozor, soudruzi! Nedejte se strhnout provokatéry k nepředloženým činům ! Ale v hluku mne nebylo slyšet. Všichni se řítili ven, kde utvořili demonstrační průvod : , Všichni k Peterovi!' za znělo heslo, které se neslo od úst k ústům . Už se ozvaly hlasy, které požadovaly obsazení továrny. Vyběhnu protoven, po stavím se tváří v tvář mase a volám : , Ani krok dále ! Nemluvím

za sebe. Mluvím jménem krajského stávkového výboru . Jako členka a zástupkyně stávkového vedení varovala jsem vás před

provokatéry. Přesto téměř celé shromáždění vyrazilo k demon straci. Podřizuji se vaší vůli a jdu s vámi. Nyní musíte upo slechnout mých pokynů a zachovat nejpřísnější kázeň ! Všichni přislíbili a průvod se pohnul. Zastavili jsme před obrovskou automobilkou . Na můj návrh byla zvolena asi pětičlenná deputace, která měla napřed pro mluvit v továrně aa diskutovat Ss dělníky. Současně byla zvolena řada důvěrníků, z nichž každý byl odpovědný za padesát

demonstrantů . Chtěla jsem zamezit, aby za naší nepřítomnosti 228

nebyl dav ovládnut provokatéry a nevnikl násilně do továrny, kde by dělníci byli ,přinuceni' ke stávce. U vchodu do továrny stála stavbička a v ní kovadlina. U ní

mává kladivem skutečný obr, osmahlý žárem, tváří se hrozivě a nemá daleko do rány. To není jistě náhoda. Muž nám hrozí,

má nás postrašit, a kdyby bylo třeba, i zabránit ve vstupu. Dělá, že nás neslyší a nevidí.

Tu povyskočím— byla jsem velmi malá — beru ho za paži a ukazuji ukazováčkem druhé ruky na sebe: „Já sestra, ty bratr!' Chci tím vyjádřit, že jsmeoba příslušníky dělnické třídy. Nenapadlo mne, že čeští národní socialisté se oslovují bratře a sestro . , Proč jsi to neřekla hned ,' pronesl kovář smířlivě.

Jsem sám národní socialista, to víš, ale stojím tady proti těm proklatým komunistům . Jsou to většinou Němci. Chtějí rozbít naši republiku ! Tu mu vysvětluji, že chceme promluvit k čes kému osazenstvu . Byl to lišák! Dělá, jako by nám chtěl vyhovět, vede nás do továrny ; tuším něco špatného, proto se mu věším na paty, a tu bác ! Mezi ním a námi zapadnou těžké skleněné dveře a jsme najednou izolováni od osazenstva.

Rozhořčeně přecházíme po chodbě a zkoumáme, jak by bylo možno toho lišáka přelstít. Tu přistoupí ke mně tlustý četník

a prohlásí, že jsem zatčena. Komunisté prý obsadili továrnu a chystají se ji zapálit. Na takovou pohádku jsme nenaletěli. Prohlašuji, že je lhář, neboť zástup lidí slíbil, že vyčká před továrnou, a slib jistě dodržel. Soptě vztekem , poněvadž jsem se nedala, vmetl mi četník do tváře slova, na která jsem

v celém svém životě nikdy nezapomněla: ,Chcete -li být >

komunisty, vy darebácká sebranko, musíte být současně uvnitř i venku ! Tento výrok o všepřítomnosti komunistů stal se mým směrodatným vodítkem pro další mou stranickou práci.

Obrovský kovář, klofáčovec, byl obratnější a chytřejší než já. Ach, jak jsem se styděla! Tu se znovu objevil a prohlásil, že

osazenstvo odmítá rozpravu s námi, že si nechce nic začít s komunisty. Tentokrát jsem rychlejší než kovář. Proklouznu dveřmi a vyběhnu po schodech nahoru. Slyším směsici hlasů . Zdá se, že dělníci nejsou jednotni v názoru odmítnout roz hovor Ss komunisty. Snažím se promluvit, vysvětlit naše stano visko, vysvětlit, že v tomto boji nejde o Lidový dům , nýbrž 229

o útok buržoazie na práva všech dělníků, ať jsou příslušníky kterékoli strany a národnosti. Bok po boku bojují němečtí

dělníci spolu s českými bratry za ustavení závodních rad. ,Rozbíjíte naši republiku! ' Jste nepřátelé naší demokratické republiky !' „ Nenechte ji dál mluvit !'

Tak znějí výkřiky rozeštvaného a špatně informovaného osazenstva a už se hlasuje, že nesmím dál mluvit. Hned mne obstupují četníci s nasazenými bodáky a pro hlašují, že vystřelí do davu , který vnikl na dvůr, neodvedu -li je ze vrat. Další schůze je prý zakázána, poněvadž nebyla ohlášena. Vědoma si odpovědnosti za krveprolití, jehož by

bylo schopno četnictvo zde stejně jako v Praze, v Mostě a Oslavanech, vyzývám osazenstvo, aby se připojilo k našemu průvodu, a shromáždění na dvoře seznamuji s událostmi v továrně. Za posměchu osazenstva vyšli jsme z továrny.

Připadalo nám všem jako neodčinitelná pohana, že se nám nepodařilo přesvědčit rozeštvané dělníky továrny o naší pravdě.“

V úterý 14. prosince vydala sociálně demokratická pravice leták s provoláním , v němž vyzývala k okamžitému nastoupení do práce a odvolávala se na „ vlasteneckou“ povinnost dělní ků. Poukazovala na „ nesmyslnost “ stávky, kterou vydávala za komunistickou propagandu a kterou líčila jako dvojnásob nesmyslnou proto, že byla vyhlášena před vánočními svátky, kdy dělníci potřebují obzvlášť peníze.

Na tuto akci vzpomíná soudruh Emil Nosek : „ Řada sou druhů , mezi nimi i já, jsme dostali od stávkového výboru příkaz, abychom letáky sbírali od všech, kdož je rozdávali na ulicích, v trafikách apod . Když jsem žádal o vydání letáků v prodejně na nádraží, přišel ke mně tajný, převlečený do

uniformy železničáře, vyzval mne, abych se legitimoval, a pak mne i ostatní soudruhy, kteří byli se mnou, zatkl. Byli jsme předáni vojenské hlídce — armáda tehdy měla pohotovost odvedeni k výslechu, a pak drženi v dělostřeleckých kasárnách . Ve čtvrtek odpoledne jsme byli propuštěni. V ten den končila -

generální stávka. "

Poslední dny stávky probíhaly dramaticky. Vzpomínají na 230

ně opět soudruzi Kreibich, Hünigen a soudružka Fischerová Beckmannová .

Karel Kreibich : „ Po pádu Kladna' a odtroubení v Praze

museli jsme i v Liberci stávku ukončit. , Dojemná' byla tehdy demonstrace , proletářského internacionalismu' českých a ně

meckých pravičáckých sociálních demokratů, kteří se tu po prvé od roku 1911 zase sešli — v boji proti nám , levým .' Edmund Hünigen : „ Každý večer se dělníci shromaždovali ve velkém sále, aby vyslechli zprávy poslů, kteří denně jezdili

do Liberce pro informace o stavu hnutí aa současně dostávali pokyny k dalšímu vedení stávky. Vždy však jezdili kurýři dva : jednoho posílala pravice, druhého levice. Toho večera se však vrátil z obou poslů jenom jeden. Byl to mladý soudruh Hübner, kurýr levice . Pravicový sociální demokrat nepřišel. Téměř

nesnesitelné napětí ještě zesílilo . Když Hübner procházel sálem, viděli jsme jeho vzrušený, jakoby bolestí stažený obli čej. Došel až ke stolu dělnické rady a chtěl promluvit. Ale nedostal ze sebe ani slovo. Potom se rozplakal. Nyní jsme již věděli všechno. Bitva byla prohrána. Té noci jsme šli všichni domů němě a tiše. Zbabělost, podlost a zrada pravicových sociálně demokratických vůdců slavily triumf.

Utrpěli jsme porážku, nebyli jsme však ještě přemoženi. Ovšem , po této porážce, kterou způsobila zrada, bylo všechno

mnohem těžší. A potom přišli četníci. Vyslýchali a prováděli domovní prohlídky – hledali zbraně a komunistickou litera turu . Ale výsledku tito hlídači kapitalistického řádu téměř nikde nedosáhli. Několik zabavených brožur, to bylo všechno. Nyní jsme my, důvěrníci, viděli, že dělníci jako celek jsou pevní.“ Käthe Fischerová -Beckmannová : „Když jsem přijela z Vrch labí po třináctihodinové jízdě ve dvě hodiny v noci do Liberce, hned jsem šla do krajského stávkového výboru. Němě, stísněně, téměř zoufale seděli tu členové stávkového

vedení. Chtěla jsem je povzbudit, a proto jsem zvolala : ,Sou druzi, víte už o pasívní rezistenci železničářů ? To je přece obrovský úspěch našeho stávkového hnutí !' Soudruzi na mne

pohlédli s nevýslovným smutkem , jen dr. Hahn vyrazil iro nicky : Mluvíte o vítězství a ústřední stávkový výbor nám 231

právě sdělil, že stávka je odvolána. Protože Brodecký věděl, že se stávka déle neudrží, povolil naoko, navrhl kompromis a dal souhlas k provolání pasívní rezistence . Pozdě, příliš pozdě, a vy tu jásáte nad vítězstvím !'

Ani jsem si nevšimla jeho tónu . Můj mozek jen vnímal slova : , Stávka je odvolána .'

Snažili jsme se ujasnit si v diskusi důvody, které vedly k tomuto rozhodnutí, ujasnit si i chyby. Nepodařilo se získat většinu proletariátu pro generální stávku . Nepodařilo se získat pro naše požadavky rolníky, maloburžoazii, vrstvy inteligence. Požadavky nestavěly takový cíl, který by zaujal všechny vrstvy a učinil z nich naše spolubojovníky. Třebaže boj na mnoha místech , hlavně na Kladně, na Moravě a mezi německými děl níky, šel dál než umírněné požadavky vedení, ba docházelo i k záborům velkostatků, přece jen mu dalo stávkové vedení omezený všeobecný cíl. Na druhé straně však to bylo poprvé, kdy došlo na půdě republiky k tak těžkým a rozsáhlým bojům a k mezinárodnímu semknutí revolučního proletariátu . Ted už nebylo možno odkládat založení komunistické strany, 66

po níž volala dělnická třída všech národností v republice.

1

232

Zemědělský proletariát Tady jsme a chceme svoje: Všechny světa statky dobyli jsme my a naši otcové a matky prací, krví svou . Dejte nám je zpátky ! Ivan Olbracht

Sotva se po našem venkově rozlétla zvěst o tom , že pražští

dělníci zastavili práci na protest proti zabrání Lidového domu, dala se do boje i nejradikálnější část vesnice – zemědělský proletariát. S urputností vypěstovanou nepředstavitelně těž kým životem rvali se zemědělští dělníci po boku svých sou druhů z průmyslu za větší skývu chleba, za lepší život pro sebe a pro své rodiny.

Životní podmínky zemědělského dělnictva byly nejubožejší z ubohých. A v bojiv prosinci 1920 vyvřelo to, co se za desetiletí 9

nashromáždilo.

Jak žili zemědělští dělníci - na to vzpomíná soudruh Václav Sameš: ,, Sedmnáct rodin

bylo pohromadě v ratejně. To byla klenutá místnost, bílená, řekněme, jednou za deset let; z ratejny šly dveře rovnou do chléva, do stáje, vzduch tam byl strašný. Někdo měl postel, kdo postel neměl, ten měl jenom dvě otýpky slámy vzal si je ve stodole, rozházel je, vyspal se a zase je svázal. To byl život ! Když někdy slyším o bydlení domorodců v Africe, tak si říkám , že ono to před několika desetiletími nebylo zde na mnoha místech lepší. A jak se tam vařilo ? Byla tam ohromná kamna, kam se při kládala metrová polena. Jako deputát pro všechny dával statkář sedm polen na snídani, čtrnáct na oběd a na uvaření

večeře zase sedm . Umíte si představit, když sedmnáct rodin 233

na jedné plotně vaří. Já jako kluk pamatuji, že některá dělnice přiběhla z chléva, kde nasypala kravám krmivo, a teď honem přistrčila své hrnce, aby se jí jídlo vařilo . V tom přiběhla zase druhá, začala hubovat, nadávat. Věřte, byl to cikánský život. Protivilo se mi to tam . V ratejně všude v oknech byly mříže, aby se v noci nemohlo ven. V zimě se večer v osm hodin vrata zavírala na zámek. Když chtěl někdo jít ven , nebo se chtěl vrátit později domů, musel to hlásit šafářovi, aby mu v noci otevřel. Ale jinak v osm hodin bylo zavřeno, to již se ven ne smělo. Prý aby se nic nekradlo a nic nevynášelo. A co tam bylo nejhorší — pro rodící matky byla udělána španělská stěna z prken až ke stropu a za ní byla dvě lůžka. Když rodily tři ženy nebo i víc najednou, musely už lézt po žebříku nahoru na seno, nad tu ratejnu, a rodily na seně. Muž pak musel přinést děcko dolů, vykoupat je a zase -

donést zpět. Když se sejdeme v Hradišti se soudruhem Joha nem a vzpomínáme na ty časy, on mi plácá na rameno a říká : No, já jsem z vyššího rodu než ty, já jsem se narodil nahoře a ty dole.

A oblékání? To byla záplata na záplatě, samé spravování. Chodilo se všelijak od konce března do konce listopadu se chodilo bosky.

Tak to vypadalo na začátku století. Později i když ne všude, protože někde se v ratejnách bydlilo ještě dlouho museli statkáři dát rodinám dělníků oddělené místnosti. To

byly malé světničky, ale vařit se muselo stále společně. Do místnosti dostala rodina maličká litá kamínka, v kterých se

topilo jen pro teplo ; ovšem otop si musel shánět každý sám,

jak to šlo. Také se stalo, že nějaký Šída v Přestavlkách, kde jsme bydleli, vzal si při orání od stromku kolík a doma ho přeřezal, aby si měl čím zatopit. Ale než přišel do světnice, už správce nařídil, aby mu kamínka sebrali, že ukradl kolík.

Zařízení místností bylo nevalné, někde strašné. Zejména tam , kde se oddávali více alkoholu, tam se spalo také jen v různých hadrech, nebyly peřiny a nic. Kde dbali, tam měli

alespoň ty postele. Nás například bylo pět dětí v té jedné místnosti. Ale naši sousedé, ti jich měli jedenáct. Měli čtyři slamníky narovnané v jedné posteli. Večer, když šli spát, 234

rozestlali slamníky po zemi, takže od dveří se nemohl udělat

krok. Na těch, jak jsme říkali, „štruzakách“, spali a ráno je zas všechny srovnali do té postele. A přikrývali se různě. Někdo

měl přikrývky, někdo měl jen dlouhou slámu, ráno ji shrnul dohromady a zavázal, postavil do rohu světnice a postel byla ustlaná.

Tak to bylo před rokem 1920 a mnoho se nezměnilo ani

za předmnichovské republiky. Řeknu vám , bylo to strašné na těch dvorech . A bylo to všude stejné, protože kapitalismus je všude stejný.“ Rok za rokem, desetiletí za desetiletím ubíjela lidi dřina, která spolu se stálým nedostatkem jídla vysávala síly země dělského dělnictva. Ale i zde zahořel po Velké říjnové socia listické revoluci oheň víry v možnost vydobýt lepší svět. Léta 1919 a 1920 byla svědkem častých a velkých bojů zemědělského dělnictva za zvýšení mezd . Poprvé v historii donutili zemědělští proletáři statkáře k uzavření mzdových

kolektivních smluv. V jejich boji jim pomáhali průmysloví proletáři - a proto v prosinci 1920 stáli zemědělští dělníci po jejich boku. Bouře se blíží

O tom, jak probíhala prosincová stávka na Mnichovo hradištsku , vypráví soudruh František Eliáš, v roce 1920 okresní důvěrník zemědělského dělnictva na okrese :

„ Očekávali jsme, že pravičáci přikročí Vv Praze k provokaci, ale nevěděli jsme kde a jak. Jen jsme tušili, že by se mohlo stát něco s Lidovým domem v Praze. Po roztržce sociálně demo kratické strany, kdy levice zabrala tiskárnu v Lidovém domě

a začala vydávat samostatně časopisy, vedly v celé republice

všechny buržoazní strany a státní úřady nápor proti revoluč nímu dělnictvu, které se hlásilo k levému směru. Tyto akce proti levému směru byly nejsilnější právě v těch okresech, kde revoluční vlna zmohutněla a dělnictvo bylo jednotné. Tak tomu bylo i na Mnichovohradišťsku . Agrárníci a všechny ostatní strany, buržoazní i takzvané socialistické, svolávali 235

společné schůze a tábory, na kterých útočili proti levému směru , nazývali nás bolševiky a komunisty ač ještě komu nistická strana ustavena nebyla, křičeli, jakého se dopouští me teroru a bezpráví, a při každé schůzi a na každém táboru

mluvili o tom , že ti bolševici neoprávněně zabrali Lidový dům a hlavně tiskárnu. Ve svých časopisech útočili na levici a vyzý vali úřednickou vládu k zákroku.

Někdy v listopadu 1920 svolali sociální demokraté v Mni chově Hradišti aktiv funkcionářů , na který přijel z Prahy Stivín. Na aktiv nás přišlo též několik z levice . Pepek Stivín , dřívější velký bouřlivák , na tomto aktivu moc nebouřil a mluvil nejvíce o roztržce sociálně demokratické strany a o Lidovém domě. Roztržku strany sváděl na komunisty a na Šmerala

a chtěl nás přesvědčit, že Lidový dům nebyl vystavěn za dělnické peníze, že to není majetek dělníků, nýbrž komanditní společnosti, v jejímž čele stojí Antonín Němec. Zajímavé bylo,

že předseda sociálně demokratické organizace Svoboda, který řídil schůzi a byl pravičák tělem i duší, přesvědčoval Stivína, že Lidový dům byl za dělnické peníze postaven, že po několik let před jeho stavbou byly vydávány známky, zvané cihly, které dělnictvo kupovalo. A když to na Stivína neplatilo, Svoboda se ztratil, a protože bydlel blízko, doběhl domů, za malou chvíli přišel a přinesl mnoho známek ( cihel), které sám koupil. Teprve tím Stivína umlčel. Při další diskusi jsem se obrátil na Stivína a ptám se ho,

jak je to možné, že se tak změnil. Tak velký bouřlivák, který se zatatými pěstmi hrozil kapitalistům , velebil tu zářnou pěti cipou hvězdu na východě, v sovětském Rusku — aa ted dělá

hasiče revoluce a přisluhuje kapitalistům . Jeho odpověď byla : ,Tomu ty nerozumíš .' Rozumím tomu — a říkám mu : , Ty jsi -

přičichl ke kapitálu, máš ted dobré prameny a víš, kde je možno ještě více získat. Zapomněl jsi na dřívější chudobu, ztratil jsi dělnický původ jako celá řada vedoucích funkcio

nářů ve straně . Bojíte se o nabytý kapitál a o zisky, po kterých jdete, a to je právě důvod , že jste se změnili. Proto ne my se

Šmeralem v čele, ale vy jste se nepodvolili většině a stranu jste rozštěpili. Odešli jste z vlády, dali jste ji do ruky Černému, a za tuto vládu se skrýváte, poněvadž máte nekalé úmysly .' 236

Chtěl jsem pokračovat dál, ale to bylo pro Stivína a jeho chráněnce Berana, Svobodu a některé jiné moc. Předsedající Svoboda aktiv ukončil a se Stivínem z místnosti odešel.

Několik nás, přívrženců levého směru, ještě zůstalo a dis kutovalo dál.

To všechno nás přivádělo k myšlence, že ve vzduchu je něco nedobrého . Co, to bylo pro nás ještě hádankou . Vzpo mínám , jak jsme se soudruhem Jonášem a starým Vajglem , u kterého Jonáš bydlel, a ještě s některými soudruhy dlouho do noci seděli a mluvili o tom, co nás v příštích dnech očekává. Kolikrát jsme ani nespali a radili se, jak nejlépe jednotu děl nictva udržet a ještě zesílit.

Protože jsme byli ve víru, který kolem 'nás panoval, stále na něco připraveni, ani nás moc nepřekvapilo, když jsme se dověděli o zabrání Lidového domu v Praze. Jak jsme se to dověděli ? Nevím již určitě, zda to bylo devátého nebo desátého prosince odpoledne, když přišel do sekretariátu soudruh z Prahy, hlásil se a vypravoval, co se stalo v Praze v Lidovém domě. Říkal, že je vyslán jako kurýr, že byl již v Mladé Boleslavi, a oznámil, že ústřední výbor strany se usnesl, aby byla ihned v celé republice zahájena protestní stávka. Pro stávku jsme měli vytyčit požadavky XII. sjezdu sociální demokracie z roku 1918 a formulovat je hlavně podle místních poměrů .“

Boj začíná

„ Jakmile jsme se dověděli o událostech v Praze,“ pokračuje soudruh Eliáš, „ ihned jsem šel do Haškova do kanceláře

vrchní správy statků, spojil jsem se telefonicky se všemi jedenácti velkostatky na okrese a svolal jsem všechny důvěr níky, aby se okamžitě dostavili do sekretariátu . To bylo odpoledne 10. prosince. Asi během dvou hodin všichni dů

věrníci, aniž věděli, o co jde, byli v sekretariátě. Soudruh Jonáš se zase okamžitě spojil se všemi průmyslovými závody, takže i závody vyslaly zástupce. Všechno, co jsme věděli, jsme soudruhům řekli. Naschůzi bylo jednohlasně usneseno vyhlásit 237

na celém okrese protestní stávku proti postupu vlády a poli cejnímu zabrání Lidového domu. * Poněvadž jsme však neměli patřičné informace z Prahy, rozhodli jsme stávku proklamovat na 13. prosince a mezitím 11. prosince vyslat kurýra pro informace do Prahy. Stávka průmyslového dělnictva měla být úplná. Zemědělské dělnictvo na velkostatku mělo provádět

jen nejnutnější práce: krmit dobytek s patřičnou obsluhou, dovážet mléko do sběren pro města, bude- li stávka delší, každý třetí den provádět koně, aby nezchromli, zastavit dovoz řízků z cukrovaru aa brát je z domácí zásoby.

Současně jsme se rozhodli v každém závodě postavit řádné hlídky, které by měly za úkol odvrátit nebezpečí, jež by eventuálně mohlo hrozit od různých živlů (krádeže a podob ně) .

Během této první schůze, to je dne 10. prosince, dostavil se do sekretariátu soudruh Vajgl, zástupce dělníků cukrovaru firmy Schöller, a oznamoval, že již mají informace o udá lostech v Praze a že zastavili práci a vyhlásili protestní stávku. Tak soudruzi v cukrovaru ve své revolučnosti ani nečekali na * O událostech na Mnichovohradišťsku hlásilo okresní četnické velitel

ství: ,,Jako na mnoha místech, tak také v Mnichově Hradišti bujíČs. repub lice nebezpečné a podvratné komunistické hnutí. Střediskem tohoto vele zrádného řádění je nesporně sekretariát zemědělského aa lesního dělnictva v Mnichově Hradišti, jemuž na špici sekretář Josef Jonáš a okresní důvěr

ník František Eliáš stojí, (kteří) vůdci a strůjci nebezpečných a velezrád ných rejdů jsou. Tito vyvolali v důsledku pražských událostí dne 9. XII. 1920 svým vlivem na neuvědomělé, v okolních dvorech a cukrovaru v Mnichově Hradišti zaměstnané, k takzvané levici hlásivší se dělnictvo, stávku .

Stávka ta je podvratného a velezrádného rázu ...“ Zprávy líčí, jak děl nictvo zabírá statky, volí si závodní rady, které berou správu dvorů do svých rukou dále, že „ vojenská asistence, 50 mužů a 2 důstojníci za >

vedení četnictva, obsadila ve středu, tj. 15. t. m., všech 11 stávkujících dvorů . Stávka se tím však nezmenšila, naopak dne 14. t. m. zastavili práci dělníci ve dvorech Kurovodice a Dařenice ... Dne 15. t. m. pak zastavena

práce také v menší pile parního velkostatku v Rečkově a v revíru Klokočce téhož velkostatku .

Vzhledem k soudobým událostem v jiných okresech našeho státu zahá

jilo se pátrání po původcích a prováděčích komunistického převratu ... " Hnutí venkovského lidu v českých zemích v letech 1918–1922, ČSAV 1958, str. 203, 205 .

238

usnesení odborové rady, aby stávka propukla jednotně, a za hájili stávku sami. Odborová rada ve svém složení byla pak

prohlášena za akční stávkový výbor a měla řídit celou akci na okrese.

Všichni důvěrníci dostali za úkol svolat hned ráno 11. pro since všechno dělnictvo, zastavit práci a čekat na další infor mace . Všichni důvěrníci dělnictva měli mít po celé dny stávky stálé spojení se sekretariátem . Aby se mohli uvolnit ze závodu, zastupovali je v nepřítomnosti předsedové stávkových výborů , které byly zvoleny na každém závodě. Současně jsme ustavili noční službu v sekretariátě. Službu měli spolehliví zemědělští dělníci i dělníci ze závodů .

Na schůzi byli zvoleni dva soudruzi, kteří druhý den, to

je 11. prosince, vyjeli do Prahy pro informace. Toho dne jsme seděli se soudruhem Jonášem a ještě s některými sou druhy na sekretariátě a byli jsme velmi napjati. Během do poledne přicházeli ze závodů do sekretariátu někteří dělníci a i přes zákaz tvořily se již hloučky po městě. K večeru přijeli naši kurýři z Prahy a hlásili, že v Praze je značná anarchie, že hlavní vedoucí vyjednávají na zemské politické správě a na policejním ředitelství, že některé závody zastavily hned práci a vstoupily do protestní stávky a některé závody ještě čekají na další směrnice. Z druhých krajů a okresů docházely kusé zvěsti. Pouze z Kladna došla zpráva, že stávka je na okrese úplná, že na dolech se dělají pouze udržovací práce. Dále

přivezli kurýři pokyn, abychom připravili generální stávku a zaslali naše požadavky vládě. Měli jsme se také připravit, abychom mohli zajistit veškerou moc na okrese, to jest převzít vedení okresní politické správy a všech úřadů. Současně jsme

měli počítat s tím, že převezmeme do svých rukou vedení všech závodů, a měli jsme zvolit na závodech závodní rady.

Směrnice jsme projednali s důvěrníky a uložili jsme jim svolat na závodech schůze zaměstnanců аa zvolit závodní rady.

Tyto schůze probíhaly dne 12. prosince ve všech závodech a velkostatcích . Do schůzí byli pozváni i mistři a vedoucí

závodů, na velkostatcích pak správcové a další zřízenci. Těch však na schůzi přišla mizivá menšina, nebot, jak jsme se později dověděli, měli zakázáno schůzí se zúčastnit. Pokud se 239

někteří objevili, přišli spíše ze zvědavosti nebo aby mohli podat informace svým nadřízeným . Na schůzi dne 11. prosince jsme též usnesli svolat na den 13. prosince tábor lidu na mnichovohradišťské náměstí. Do

hodli jsme se, že po táboru půjdeme do závodů a na vrchní správu Schöllerových velkostatků, kde budeme jednat o uznání závodních rad a vytyčíme požadavek třicetiprocentního zvý šení mezd a požádáme o vánoční příplatek v částce čtrnácti denní mzdy. Ještě téhož dne, 11. prosince, jsme na okresní politické správě ohlásili tábor lidu na pondělí dne 13. prosince. Tábor lidu byl svolán na deset hodin, ale již po osmé hodině ranní proudily zástupy dělnictva, zformované do čtyř stupů, na mnichovohradištské náměstí. Před desátou hodinou

bylo již náměstí před radnicí plné dělníků z místních i okol ních závodů aa velkostatků ; k nim se přidávali i lidé z okolních vesnic. Sešlo se zde přes čtyři tisíce lidí. Tábor lidu byl hodně živý, ale důstojný. Zahájil jsem jej já jako předseda akčního vý boru, hlavní referát za velkého potlesku pronesl soudruh Jonáš. Po něm mluvilo několik důvěrníků, a pak jsem tábor ukončil.

Po táboru jsme odešli se soudruhem Jonášem a dvěma

dalšími důvěrníky na ředitelství cukrovaru firmy Schöller, kam byli pozváni vrchní správce velkostatku Hrála a ředitel

Eger. Žádali jsme, aby uznali závodní rady, a kladli jsme i další požadavky. Oba, jak ředitel Eger, tak vrchní správce

Hrála, dosti zpupně odmítli uznání závodní rady i naše další požadavky. Moc jsme se s nimi nebavili a šli jsme zpět do sekretariátu , kde na nás a na výsledek jednání čekali další

důvěrníci. Řekli jsme jim, že firma Schöller odmítla naše požadavky, a dohodli jsme se, že je nutné zostřit stávku na velkostatcích, to jest odvolat všechny krmiče dobytka a do jičky krav, úplně zastavit práci a zabránit firmě přivést nějaké stávkokazy. Mám po ruce právě originál poznámek ze schůze konané dne 13. prosince, které jsem si dělal jako předseda stávkového výboru ; zapisoval jsem návrhy soudruhů : Stran mléka u poli tické správy obstará Beran s některými členy stávkového Jonáš (návrh ) politické správě hlásit zostření výboru. stávky. – Mráz (návrh ) jen krmit, ostatní práce nedělat. – -

240

Krejbich (návrh) zarazit i krmení a jít na Solec ; svolat vrchní správu, správce Vidnera a Jandla, a pohrozit zostřením stáv ky. — Soudruh Jonáš dnes na schůzi na Solec. — Dne 15 .. prosince jet na generální ředitelství s požadavky : Jonáš, Horčička. (Moje jméno je škrtnuto, poněvadž byly námitky, že oba, já i Jonáš, ze sekretariátu nemůžeme odejet; proto byl navržen soudruh Horčička ze Zvířetic.)

Mléko vyvážet

do odvolání, at ať si to obstará správa dvora . — Pro dříví se nejede. - Pojíždku ku krmení dělnictvo zaráží a povoluje zřízencům , aby to obstarali.

Jízda mimo dvůr se nepro

vádí. – Nařezání řezanky si zřízenci obstarají sami.

.

Vyváží-li se dobytek ze dvora, je povinna správa dvora sdělit závodní radě neb důvěrníkovi, kam se dobytek vyváží; jde-li přes hranice, nebude propuštěn. To jsou poznámky vlastnoručně tužkou psané, které uka zují, na čem jsme se usnesli. Poznámky ty byly vzaty při

policejní prohlídce v sekretariátě po mém zatčení dne 16. pro since a odevzdány soudu . Nyní jsou i s jinými v okresním archívu v Mnichově Hradišti.

Poněvadž při zabrání Lidového domu v Praze použila

policie veškeré brutality, tekla zde i krev a bylo zatčeno několik dělníků, vydali jsme na Mnichovohradišťsku, Bělsku a Turnovsku leták :

,Všemu pracujícímu lidu ! Po převratu 28. října 1918 bylo nám slibováno a těšili jsme se všichni, že jakmile bude republika naše upevněna, bude ihned přikročeno k vyvlastnění velkostatků, dolů, hutí, tová ren a že vlast naše bude proměněna ze slzavého údolí v ráj pro všechny bez rozdílu. Slibovalo se nám a věřili jsme, že všemu pracujícímu lidu bude v ní zajištěn život důstojný člověka. My všichni v té pevné důvěře jsme na výstavbě republiky naší pracovali a dali jsme k dispozici všechno, co bylo v našich silách . Důvěra naše byla trpce zklamána. Dnes, po dvouletém trvání naší samostatnosti, vidíme s hrůzou , že hlad aa bída se čím dál tím více stupňují, příděly mouky jsou snižovány až k nemožnosti žití. Drahota se stupňuje do závratné výše, není možno se obléknout, není možno obout 16 Vzpomínky

241

a nasytit sebe, není kde bydlet, čím svítit, čím topit. Továrníci místo výroby jako na výsměch zavírají továrny. Doly, hutě a všechny průmyslové podniky nalézají se dosud v rukou židovsko -česko -německého kapitálu a na jich majitele pracuje a dře se v bídě aa hladu náš český lid. Nejsme ještě dosud pány naší české hroudy. Na lánech naší vlasti vládne dosud největší

nepřítel všeho chudého lidu, starorakušácká šlechta, a chudý český lid , ba i legionáři, kteří tuto půdu pomohli svou krví

osvobodit, jsou na ní v pravém slova smyslu zotročeni. Buržoazie hýří a žije v přepychu život nemravný za naše mozoly. A k dovršení všeho sáhla buržoazní vláda za vedení

Tusarů, Meissnerů a za potlesku aa řevu buržoazní ulice na dělnický majetek, na dělnický dům. Přes kaluže dělnické krve uvedlo četnictvo a pražská policie zrádné vůdce dělnictva do domu, za naše peníze zakoupeného, v domnění, že tím každou naši práci ve prospěch chudého lidu znemožní. Dělnictvo a chudý lid tímto vyprovokovány, postavily se tyto

dny do boje proti buržoazii. Není to boj o Lidový dům, nýbrž boj o naše požadavky ze dne 28. října před dvěma roky.

Za požadavky, pro které bojovali a na světových bojištích umírali naši legionáři. Žádáme: Zastavení perzekuce děl nického hnutí. Okamžité vyklizení dělnického domu. Pro puštění zatčených a náhradu poškozeným . Odstoupení vlády

Černého. Okamžité vyvlastnění velkostatků a dozor země dělských rad nad nimi. Vyvlastnění dolů, hutí, továren

a postavení jich pod dozor dělnických rad. Předání zásobování pod dozor pracujícího lidu. Občané ! Oznamujeme vám tyto naše požadavky a žádáme vás všechny spolutrpící, abyste nás bez rozdílu příslušnosti politické v našem spravedlivém boji za blaho všech trpících podporovali.

Kdo s námi trpíš a cítíš, pojd s námi v boj! Věříme, že jen bojem dospějeme k vítězství. Kdo's námi trpíš, postav se v naše řady v boj za právo spravedlnosti, za republiku socia listickou .

Leták jsme nacyklostylovali v počtu několika set kusů a roznesli jej po okrese. Mimoto jsme vydali plakáty nevím však, zda se podařilo někde je schovat.“ 242

Stávka se šíří

„Vydání tohoto letáku mělo příznivý vliv na rozšíření stávky,“ vypráví dále soudruh František Eliáš. „ Ke stávce

se připojili dělníci na pile v Rečkově, lesní dělníci u hraběte Valdštejna, na velkostatcích Kurovodice - Dařenice a v něko lika menších závodech, kde se ještě pracovalo. Protože se stávka rozšířila a neústupnost firmy Schöller na velkostatcích ji zostřovala, požádal okresní hejtman , aby byla zesílena četnická stanice aa aby na okres bylo vysláno vojsko.

Vojsko v počtu padesáti mužů a dvou důstojníků přišlo do Haškova, sídla vrchní správy velkostatků firmy Schöller, dne 15. prosince 1920 již v časných ranních hodinách. Jakmile jsme se doslechli, že na nás bylo povoláno vojsko a že je v Haškově, odebral jsem se spolu se soudruhem Jonášem

vojáky navštívit. Po příchodu do Haškova jsme zjistili, že jsou to většinou Madaři a Slováci. S některými jsme se snadno

dohovořili, dokonce i s jedním velícím důstojníkem . Když jsme jim vyložili situaci a dokázali, že nepřipravujeme žádné násilí a že žádáme jenom to, co nám bylo 28. října slibováno,

prohlásili se s námi solidární a řekli, že kdyby k něčemu došlo, že do nás střílet nebudou. Slib vojáků a jejich důstoj

níků nás povzbudil v jednání. Zavázali jsme se však, že o jejich postoji budeme mlčet, aby za to nebyli vyšetřováni, případně i trestáni. Nestáli jsme též o to, aby sem přišla jiná jednotka, která by byla proti nám. Mezitím jsme vysílali kurýry do Prahy pro informace, ale ti přinášeli informace kusé, nejisté a nejasné, takže jsme víc

pracovali na vlastní pěst. Závodní rady v průmyslových závo dech a hospodářské rady na velkostatcích byly zvoleny, a přestože nebyli zaměstnavateli uznány, dobře fungovaly. Vše, co se dělo, dělo se s naším vědomím, prostřednictvím rad a důvěrníků jsme měli všude řádnou kontrolu, a protože jsme pracovali s rozvahou, nezavdali jsme příčinu k nějakému

četnickému nebo vojenskému zásahu. Správci dvorů se při způsobovali radám a vše šlo zdánlivě dobře. Nevěděli jsme ještě, že skrytě se proti nám pracuje. To jsem poznal teprve zčásti při našem zatčení a hlavně nyní. Když pročítám ty 243

četnické relace a hlášení okresní politické správy, vidím plně,

jak rafinovaně proti nám buržoazie postupovala.“ Na hejtmanství „ Avšak jak mazaný, a řekl bych bezcharakterní, byl pan okresní hejtman Palma, mohli jsme posoudit hned druhého dne, 16. prosince,“ vzpomíná dále soudruh Eliáš. „Toho dne

odpoledne jsme šli podle usnesení stávkového výboru na okresní politickou správu, abychom zde jednali o její převzetí, případně o její kontrolu. Přivítal nás novopečený hejtman

Palma způsobem přímo tajtrlickým , div nám ruce nelíbal. Prohlásil hned, že doufá, že ví, proč přicházíme, a že nás již očekává. Poklepával mi na rameno a říkal: ,Dávno jsem s vámi,

pane Eliáš, souhlasil, ale jako úředník okresního hejtmanství

jsem se nemohl projevit, poněvadž víte, co by následovalo . Dával se nám cele k dispozici a vypadalo to tak , jako by nám chtěl hned předat celé hejtmanství i se starým radou Sobotkou. Pravda, nevěřili jsme mu, ale nechtěli jsme též říci: „seber se a maž,' a tak jsme s ním jednali. Když jsme jednání skončili, ujišťovali jsme ho, že jistě jeho služeb a znalostí použijeme a další přijdeme dojednat, až se poradíme. Rozplýval se v komplimentech, podával nám ruku, zval nás na příští den

k dojednání a vyprovázel nás až do dveří. Otevřel nám dveře dokořán

a my jsme viděli, že na chodbě za dveřmi stojí dva četníci v plné výzbroji. Snad čekají, až se pan hejtman -

uvolní, pomyslím si, ale že by v plné výzbroji, bleskne mi

hlavou, obrátím se — a ve dveřích se šklebí jak pudlík hejtman Palma. Pochopil jsem, že tato četnická ochrana čeká na nás, a také nás o tom tito dva páni strážcové zákona hned pře svědčili . Odvezli nás do lapáku tichou cestou přímo z hejtma

novy úřadovny, kam jsme jako malí kluci vlezli k radosti *

hejtmana Palmy a jemu podobných dobrodinců. * Moc mě to Soudruh Eliáš vzpomíná i na rok 1921 a líčí, jak se okresní úřad

v této době „ přeorientoval“ : „ Ještě před ustavujícím sjezdem KSČ, asi tak v měsíci březnu 1921 , zorganizovali jsme v Mnichově Hradišti hladovou demonstraci! Tehdy bylo ještě všechno na lístky,> ale ani na ty se nic 244

ani nepřekvapilo, neboť podobné věci jsem viděl a sám zažil za starého Rakouska v Jablonci, v Liberci a na severu

v Mostě a v Duchcově při různých stranických akcích, stáv

kách stavebníků a horníků. Jak to působilo na soudruha Jonáše, nevím , ale nepozoroval jsem na něm známky hněvu nebo lítosti. Ba naopak, hned druhý den jsem se přesvědčil, že má nervy zdravé.

A zatím celý štáb stávkového výboru čekal v sekretariátě,

jak jsme pořídili. Ale místo nás přišli do sekretariátu dva páni úředníci z okresní politické správy v průvodu četnické asistence, nařídili přítomným členům stávkového výboru opus

tit místnosti sekretariátu s odůvodněním , že jdou sekretariát S

prohlédnout a uzavřít, aby se z něho něco neztratilo. Důvěr níci museli tedy sekretariát opustit. Druhého dne, to je

17. prosince, přišli v čele asi tří tisíc dělníků před soudní budovu a prohlašovali, že budovu rozbijí, jestli mne a Jonáše

nepropustí. Že byli opravdu v bojovné náladě, dosvědčuje to, že vyšetřující soudce si mě nechal zavolat a žádal mě, abych k shromážděným promluvil, třeba z okna soudní budovy, že prý mám na ně velký vliv. Promluvil jsem z okna budovy a vyzval naše dělníky, aby střežili jednotu organizace a dosa vadní vymoženosti a aby se prozatím v tichosti rozešli. Mluvil

jsem i s některými důvěrníky, kteří uznali, že bude lépe rozejít se a vyčkat dalšího vývoje situace. Dělnictvo se tak

rozešlo. Druhého dne, 18. prosince, nám soudruzi poslali hromadu jídla a žalářníkovi Faltusovi předali několik centů

uhlí s výzvou, aby nám hodně topil, abychom se nenachladili. Po našem zatčení dostala stávka trhlinu . V sekretariátě

byla provedena policejní prohlídka, mnohé věci byly zabaveny asekretariát zavřen. Mnozí dělníci byli vyslýcháni, především nedostalo . Na náměstí se sešlo asi 2000 lidí a určená deputace měla jít na okresní úřad žádat o větší příděl chleba a oděvů . Byl jsem vedoucím deputace, a proto si dobře pamatuji, jak nás hejtman Palma uvítal. Zdaleka

ne tak uhlazeně, jako v prosinci minulého roku, kdy mi plácal po rameně a říkal, že s námi souhlasí, ale že se nemůže jako státní úředník veřejně projevit. Tentokrát se zato projevil úplně. K vyjednávání nás vůbec nechtěl připustit, hulákal přímo do nepříčetnosti a vyhrožoval: ,Nemyslete si, pane Eliáš, že žijeme stále před prosincem minulého roku . Tehdá byla

jiná doba. Mohl byste se ještě dostat za mříže, odkud jste teprve přišel..." 245

všichni důvěrníci, několik jich bylo též zatčeno a vzato do vyšetřovací vazby. Firma Schöller ihned prohlásila, že všichni

funkcionáři, kteří stáli v popředí organizace a stávky, jsou propuštěni z práce a vypovězeni z naturálního bytu. Všechny strany, od národních sociálů až po nejreakčnější agrárníky

a národní demokraty, se všemožně snažily, aby dělnictvo proti nám poštvaly. Strašily, že budeme několik roků zavřeni, pro hlašovaly nás za velezrádce a zločince, tvrdily, že je v celé republice revoluční dělnictvo úplně poraženo a podobně.

Nebylo divu, že zpočátku mnozí dělníci, hlavně zemědělští, kteří nebyli politicky vyspělí, polevili, nechali se zastrašit a někteří i přemluvit a vstoupili do národně socialistické strany. Když nám však byly povoleny první návštěvy a přišli za námi naše ženy a známí a viděli, že vězení námi nikterak neotřáslo, že jsme veselí a brzy se mezi ně vrátíme, dočasný strach a deprese míjely. Když jsme po šesti týdnech přišli z vyšetřovací vazby a hned první den jsme se rozjeli mezi dělnictvo, svolávali schůze a mluvili na nich, strach a deprese byly pryč. Na naše schůze přišli nejen všichni dělníci z velko statků, ale i zemědělci z vesnic, kteří se brzo přesvědčili, že revoluční dělnictvo není poraženo, jak jim za naší nepřítom nosti naši nepřátelé vykládali, ale že jsou to teprve začátky bojů za svržení kapitalistů a osvobození dělnictva. Prosinco vými událostmi nebyla dělnická třída poražena, boj nekončil. Dělnictvo nabylo větších zkušeností, sílilo a zocelovalo se. A

boj teprve začínal. I na Mnichovohradišťsku se smečka nepřátel přesvědčila, že u dělnictva, i uu zemědělského, se prvky socia lismu ujaly ."

Na Mělnicku je zvlášť horká půda, bouří se a zdvíhá chasa rudá ...

Tak se zpívalo na Mělnicku v bouřlivých letech 1919 a 1920, kdy se zemědělští dělníci na okrese několikrát ostře utkali s pány statkáři. Ale ještě dnes, po čtyřiceti letech, soudruzi dokáží bez velkého rozpomínání pamětníci těchto dob začít :

246

„ Bože, co se to jen v světě chystá, všude je to samý komunista, v každé vsi je plno bolševiků, postrach keťasů a agrárníků ... A pak následuje píseň o několika slokách , kterou si revo luční soudruzi na Mělnicku v letech 1919 a 1920 často zpívali.

O tom, jak začínala marxistická levice pracovat mezi země dělskými dělníky a jak později organizovala stávkový boj, vypráví soudruh Václav Bednář: V roce 1919 jsme založili v Dolních Beřkovicích organizaci DTJ a organizaci zemědělského dělnictva, která se tak roz

rostla, že nebylo v obci dělníka, který by nebyl organizo ván. Organizace pracovaly a staraly se o zvyšování uvědo mění svých členů. Pak přišel prosinec 1920. Měli jsme večírek v hostinci U Husara. Večírek byl ještě v proudu, když přišli soudruzi z okresního vedení strany. Shromáždili jsme se kolem nich a soudruzi nám řekli, že v Praze je stávka, a vysvětlili, co máme dělat u nás : měli jsme bojovat za to, co sociální demokracie

dlouhá léta slibovala — za vyvlastnění velkostatků, dolů, prů myslových závodů atd. My mladí jsme koukali jako zajíci. Já jsem byl pak určen za spojku mezi okresem a vesnickou organizací. Přinášel jsem z okresu zprávy. Druhý den jsme na schůzi projednali, jak věci zařídit. Rozhodli jsme se, že si opatříme zbraně, odzbrojíme místní četníky na stanici a zaba víme zbraně na velkostatku a v zámku . Hned druhý den ráno

jsme se dali do díla. Já jsem byl se skupinou, která šla do zámku, zabavit zbraně. Tam na nás každý valil oči, co vlastně chceme. Byli jsme předvedeni před Jeho Jasnost Lobkovice,

který byl tenkrát generálmajorem . Přišel v podvlékačkách, ve spodním prádle a šel otevřít skříň, kde bývaly uloženy

zbraně. V levé ruce měl automatickou pistoli. Když otevřel skříň , viděli jsme, že je prázdná. Bylo zřejmé, že se mezi námi

vyskytli zrádci, kteří informovali zámecké pány o výsledku jednání v hostinci U Husara. * Zpívá se na nápěv „ Já jsem si ten kvíteček ...“ 247

Pak jsme postupovali dále. Já sám jsem přinesl loveckou pušku od občana Markvarta aa druzí naši soudruzi se postarali, aby vzali loveckou pušku mistrovi Voráčkovi na velkostatku. Přepadli jsme na silnici mysliveckého mládence Peška a od zbrojili ho. Tak jsme se zásobovali zbraněmi. Můj otec byl sociální demokrat a v té době obecním starostou . V hostinci

jsme se nemohli již shromaždovat, proto jsme se později scházeli na obecním úřadě.

Když jsme přišli ke správci zdejšího velkostatku, který se jmenoval Kvapil, nečinil nám žádné velké potíže. Zabrali jsme mu telefon aa starali jsme se o to, abychom provedli, co jsme měli určeno. Když jsme se blížili k četnické stanici, dověděli jsmese, že velitel, četnický strážmistr Říčaři s Nou zákem zmizeli, takže jsme věděli, že se tam nemáme čeho obávat.

Po několika dnech nám ústředí strany poslalo dopis, v němž stálo, že máme dále stávkovat. U nás již předtím byla stávka úplná. Měli jsme obsazeno všechno ; naši soudruzi byli u te lefonu, na velkostatku, aa těžko si bylo představit, že bychom vše někomu dobrovolně vydávali. Ale pak se do obce dostavila silná četnická eskorta, která všechny naše soudruhy sebrala na obecním úřadě a odvezla je do Prahy. “ * * A pro zajímavost citujme hlášení četnické stanice z Dolních Beřkovic :

„ Dne 12. 12. 1920 konala se v Mělníku důvěrná schůze komunistických předáků a důvěrníků zdejšího okresu, v níž usneseno zakládati v obcích revoluční výbory (dělnické rady ), zabírati velkostatky, dvory, průmyslové závody a jiné větší objekty a odebírati zákonitým držitelům zbraně. Schůze této zúčastnili se i předáci z Dolních Beřkovic, Vlňovsi a Bro

zánek , obcí to zdejšího obvodu, kteří po návratu ihned svolávali důvěrné schůze místní, na kterých byli členové místního revolučního výboru

zvoleni a usneseno provésti program ve výše zmíněné schůzi ustanovený...

V Dolních Beřkovicích přikročil revoluční výbor dne 13. t. m. k činu, odebral různým občanům 11 pušek , 2 revolvery a náboje. Dále provedli zábor zámku, velkostatku, vinařství a vinných sklepů, vynutili násilím hrozíce zastavením práce ve zdejším cukrovaře, pivovaře a strojírně A. Císaře, ustavili hlídky k telefonům , načež odebrali se na zdejší obecní úřad, který se svolením starosty okupovali , a tam další porady vedli . V obci Vlňoves bylo tamnějším revolučním výborem taktéž dne

13. t. m. odňato vlastníkům zbraní: 7 pušek, 3 revolvery a náboje. Po tomto odebral se hlavní inspirátor komunistického puče vlněvský starosta 248

Zatykání a perzekuce

Proti zemědělským dělníkům, kteří začali vyvlastňovat statky, neváhala buržoazie poslat četnictvo a vojenské jed notky. Zákroky směřovaly proti hlavním iniciátorům hnutí. To, jak byl prohledáván domek starosty obce Vlňoves sou druha Nápravníka, líčí jeho syn : „ Přišli četníci a asi čtyři nebo pět vojáků Madarů . Pro hlídka u nás byla opravdu zevrubná, přísnější než jinde.

Vím též, že dělali prohlídku u soudruha Adama a u starého Formánka. Pak přišli k nám a přeházeli celý barák . To byla po nich spoušť ! Když přišli do baráků, šli nejdřív prohledat

postele. Pochopitelně všechno zobraceli, propíchali bajonety, hledali, jsou - li tam nějaké zbraně. Matka měla bedničky na hrách, čočku a takové věci. To všechno prohrabovali, kopali do toho, vše bylo po zemi. Do všeho vlezli. I do sklepa. Tam

byla stará pec na chleba a i do ní si svítili, jestli není v komíně schována nějaká zbraň. Do chlívka, na záchod, zkrátka všude

vlezli. To byla prohlídka! Bylo to asi proto, že šli na udání, že jsou u nás zbraně.“

Nejaktivnější bojovníci byli zatčeni a odvlečeni do vězení. Na Mělnicku bylo zatčeno několik desítek soudruhů, v de sítkách rodin provedli četníci domovní prohlídky. * František Nápravník s celým revolučním výborem do Dolních Beřkovic, chtěje, jak na předcházející schůzi prohlašoval, odzbrojiti mužstvo zdejší Četnické stanice .

Toto se jim však nezdařilo, jelikož vyšel jim podepsaný se strážmistrem Ant. Nouzákem v plné zbroji vstříc. Po tomto nezdaru zabrali ve svoji správu dvůr vlněvský, kdež ustavili

nového správce ze svých řad, jemuž klíče od sýpek , špýcharů a kolen odevzdali..."

Zpráva dále ukazuje, že ještě týž den přišla do obcí četnická posila a vojenská asistence o 23 mužích a v obci začalo zatýkání. Hnutí venkovského lidu v českých zemích v letech 1918-1920,

ČSAV 1958, str. 190, 191 . * Např. zpráva četnické stanice v Dolních Beřkovicích uvádí, že ve

třech obcích jejího obvodu (Dolní Beřkovice, Vlňoves a Brozánky) bylo zatčeno 10 osob, na 35 osob bylo podáno trestní oznámení a v 54 rodinách byla provedena domovní prohlídka .

Hnutí venkovského lidu v Českých zemích v letech 1918-1922, ČSAV 1958, str. 191 . 249

Buržoazni demokracii tehdy poznali i mladí chlapci, kteří ve stávce obstarávali spojení mezi vesnicí a okresem . Za

soudruhem Jiřím Čížkem došel zatykač až na vojnu : V roce 1921 jsem narukoval jako nováček do Chebu k leteckému pluku. Bylo nás tam asi dvanáct set. Asi za 14 dní

přišel večer k rozkazu plukovník, který se tam jindy neobje voval, aaměl v ruce nějaký sešit. Přečetli rozkaz, a pak zavo lali Čížka Jiřího. Jářku, snad půjdeš do civilu, tak jsem -

tam hnal, srazil kramfleky a k poctě zbraň . Ale v rozkaze mi to dali: vyhlásili mě přede všemi nováčky jako bolševika a poslali mě hned do šeredy. Tak jsem šel do basy. Tam jsem

ovšem neseděl, protože mě museli poslat do Prahy. Na cvičení jsme měli takové pracovní hadry, musel jsem se převléknout a desátník mě eskortoval k zemskému trestnímu soudu do

Prahy do Spálené ulice. Když jsme tam přijeli, stáli už na chodbě zatčení Vlňováci a Beřkováci. Měl jsem na dosah ruky otce a chtěl jsem mu podat ruku. Ale zezadu jsem dostal dva kopance, až jsem vletěl na Černovského z Vlňovsi. Když jsem se obrátil, dostal jsem ještě dvě rány. Vešli jsme do soudní síně, tam jsme si sedli do lavic, nahoře byli posluchači kolem dokola аa začal soud ..."

Zemědělští dělníci Slovenska v prosincové stávce

V prvních letech buržoazní republiky byly vesnice v slo venských nížinatých krajích, kde většinu obyvatelstva tvořil zemědělský proletariát, několikrát ve varu . Myšlenky socia lismu padaly zde na úrodnou, léty strádání připravenou pů du . Madarská republika rad vložila do této půdy revoluční setbu .

Veliké stávkové boje zde probíhaly již na jaře 1920. Když přišly zprávy o událostech v Praze, vstoupili zemědělští děl níci na Slovensku opět do boje.

„ Zpráva o generální stávce,“ píše její účastník soudruh Karol Holka z Vrábel, „ se rozšířila jako blesk po celém vrábelském okrese. Dělníci a deputátníci přestali ihned krmit dobytek a prasata. Ihned jsme utvořili šestičlenný stávkový 250

výbor, který zasedal v kinosále ve Vráblech. Sem přicházelí deputátníci z velkostatků, aby se poradili o tom, jak maji ve stávce postupovat. Pamatuji-li se dobře, stávka vypukla 12. nebo 13. prosince a už 14. prosince jsme dostali pokyn, abychom šli na demonstraci do Nitry. Soudruzi z Malých Chyndic bez souhlasu statkáře zapřáhli koně do šesti vozů a za zpěvu Internacionály a revolučních písní se vydali směrem k Nitře . Bylo nás asi sto padesát. U Chreňové jsme narazili na vojsko rozestavené podél cesty . Vojáci nás vyzvali, abychom se vrátili, jinak že proti nám použijí zbraně.

Na zpáteční cestě jsme se dozvěděli, že Nitra je přeplněna vojskem , které potlačilo stávku nitranských dělníků. Vrátili jsme se do Vrábel a shromáždili jsme se v kinosále, kde už

čekalo šest četníků v čele sS okresním náčelníkem . Když pro mluvil soudruh Ifner, okresní náčelník ho vyzval, aby šel

s ním k vrchnímu správci, který byl ve vedlejší místnosti. V sále nastal veliký rozruch . Dělníci vstávali ze židlí a hrnuli se ven, ale četníci je nechtěli pustit. Asi za deset minut se vrátil soudruh Ifner spolu s vrchním správcem , který vyzval dělníky, aby se rozešli aa ukončili stávku, protože prý všechny jejich požadavky se dají vyřešit klidným způsobem.

Byl velmi milý a jeho slovům nikdo nevěřil. Dělníci ho přerušovali výkřiky a žádali okamžité splnění svých požadavků.

Nato vrchní správce prohlásil, že dá ihned svolat zástupce velkostatkářů a dělníků , aby začali jednat.

Po odchodu vrchního správce a četníků byla porada stáv kového výboru, na které bylo rozhodnuto pokračovat v boji. Ráno 17. prosince jsme byli pobouřeni zprávou, že v noci

četníci zatkli a odvezli do Bratislavy soudruhy, kteří vedli stávku. Utíkal jsem do Malých Chyndic k soudruhu Štefanu Majorovi, který tam tehdy působil jako učitel. Spolu s Vin cencem Niklem jsme se radili, co máme dělat. Soudruh Major

nám říkal : ,Lenin nas učí, že když policie zatkne jedny děl nické funkcionáře, že je třeba nahradit je jinými a dále pokračovat v boji.' Usnesli jsme se, že ve stávce budeme pokračovat. S tímto poselstvím jsme ihned vyslali soudruhy do vesnic vrábelského okresu, kteří se současně měli postarat o to, aby se ráno (18. prosince) shromáždili zemědělští dělníci 251

celého okresu do Vrábel a žádali propuštění zatčených 1

soudruhů.

Demonstraci jsme chtěli připravovat potají, ale četníci se o tom dozvěděli a spolu s vojskem obklíčili celé městečko. Nejsilnější vojenský oddíl byl u hlavní cesty, která vede z Vrábel do Nitry. Přesto se podařilo mnohým dělníkům z Myňan , Bolažic, Pustého Chotaru, Chrášťan, Klasova, Babindolu i z jiných vesnic přijít blízko k Vráblům . Shro

máždilo se asi šest set lidí. Když jsme přešli most nad Žitavou, viděli jsme, jak proti nám postupuje vojsko. Vojáci nás vyzvali, abychom se rozešli domů. Z davu se ozvaly hlasy : ,Nechceme nic jiného než propuštění zatčených soudruhů .' A šli jsme pomalu dopředu. Vojáci před námi ustupovali. Pak dal velitel povel k palbě. Vojáci odmítli střílet. Četníci byli zalehlí v příkopu . Když starosta Vrábel, sám

veliký statkář, viděl chování vojska, dal četníkům rozkaz střílet. Četníci ho uposlechli. Kleslo několik raněných . Za

oběť tomuto vražednému útoku padli : J. Spetler, obuvník z Malých Chrášťan, a Cibulková, manželka kominického tova ryše z Vrábel. Soudružka Štefunková byla těžce raněna, měla prostřelené plíce. Po tomto krvavém útoku buržoazní státní moci rozešli se

rozhořčení zemědělští dělníci po dvorech a statcích, ale ne vzdali se boje. Stávka pokračovala dál. Druhý den se konala u soudruha Štefana Majora v Malých Chyndicích porada

důvěrníků, na které bylo zvoleno užší stávkové vedenív čele se soudruhem Majorem . Rozhodli jsme se pokračovat v boji a vydali jsme dělníkům na statcích směrnice: 1. pokračovat ve stávce, 2. rozestavit stávkové hlídky,

3. vyslat kurýry do Bratislavy a Ružomberka, aby získali další pokyny. Stávka byla pevná a jednotná. Velkostatkáři si museli sa

mi krmit dobytek. Bylo to pro ně největší ponížení, ale ne měli jiné východisko. Naší nevýhodou bylo, že jsme byli izolováni od ostatního světa a nevěděli jsme, trvá -li ge

nerální stávka či ne. Již 22. prosince se vrátili naši kurýři 252

Máni a Lipnický, kteří nám sdělili, že generální stávka skon

čila. I poslanec Julius Nagy nám napsal z Bratislavy, abychom stávku odvolali.

Velkostatkáři si s úlevou oddychli a začali se dělníkům mstít. Vyhazovali deputátníky z práce. 24. prosince přišlo pro mne do Malých Chyndic osm četníků, obklíčili můj domek a odvlekli mě do Vrábel. Vrhli mě do tmavé, zatuchlé

komory a vyslýchali. Četníci přivedli i další soudruhy, vyslý chali je, ptali se jich, poznávají-li mě, ale ani jeden z nich mě nepoznal. Soudruzi Major a Nikle byli tehdy v Bratislavě, a proto je nemohli zatknout. I mne museli propustit pro nedostatek důkazů o účasti na organizaci stávky.“ Na generální stávku v prosinci 1920 se pamatuje i účastník bojů zemědělského dělnictva v okrese Levice soudruh Ján Dobrovolný:

„ Pracoval jsem tenkrát na Novém Dvoře v Levicích, který patřil statkáři Schöllerovi. Když jsme se dozvěděli, že byla vyhlášena generální stávka, začali jsme stávkovat i my spolu s levickými dělníky. Přestali jsme obsluhovat dobytek. Našeho příkladu následovali zemědělští dělníci a deputátníci na dvo rech a vesnicích našeho okresu . Vedle hlavních požadavků jsme žádali i podepsání smluv, které měly obsahovat ustano vení, že zaměstnavatel je povinen dát každému svému zaměst nanci v zemědělství a u dobytka 2 litry petroleje na měsíc, tři sta korun ročně na obuv, litr mléka denně, 12 krychlových metrů dřeva na otop ročně a 1200 sáhů půdy na kukuřici. Po dobu stávky navštěvoval pravičácký tajemník sociálně

demokratické strany Szabó dvory a pracoviště, kde se stávko valo, vyzvídal, kteří lidé jsou ve stávkových výborech, a vše chny si zapisoval. Zkrátka, zrazoval dělníky. Ještě před skon čením stávky odevzdal tento zrádce policejnímu komisaři v Levicích seznam důvěrníků stávky a četníci pak všechny zapsané dělníky zatkli. Zrádce Szabó odměnili velkostatkáři za

jeho službu párem koní a parádním kočárem. Potom si správcové velkostatků zvali dělníky po jednom do kanceláře, strašili je a vyhrožovali jim, že když půjdou s levicí a s bolše

viky, že je propustí z práce. Zradou pravičáků byla 19. pro since stávka v okrese potlačena . 253

Prosincová stávka, která na Slovensku skončila na většině

míst 17. a 18. prosince, zapůsobila silně na všechny dělníky. Po ní následovala rozsáhláperzekuce, která dočasně vyřadila z bojové fronty stovky revolučních dělníků aa funkcionářů.

Buržoazii se však nepodařilo udusit sémě revoluce, jež bylo zaseto a klíčilo mladým životem. KSČ na Slovensku měla mezi zemědělským dělnictvem jižního Slovenska trvalou pev nou oporu .

Prosincové generální stávky se účastnil zemědělský prole

tariát mnoha okresů republiky. Stávka byla školou, v níž se rozvíjelo uvědomění i hnutí zemědělského dělnictva. Jejím výsledkem bylo nepochybně i to, že odborový svaz zeměděl

ských dělníků, který byl na počátku dvacátých let nejsilnějším

odborovým svazem , se již začátkem roku 1921 postavil plně za politiku marxistické levice a po vzniku KSČ za politiku komunistické strany.

254

III Jsme

komunisty !

1

|

1

1

Nástup revolučního mládí Život je zápas. A padne, kdo stojí. Cizí je vlast tvoje v paprscích jitra. Vem si ji. Vezmeš -li, tvá bude zítra, zítra již.

Josef Hora

S dějinami bojů za vytvoření komunistické strany v naší

zemi jsou neodmyslitelně spjaty i dějiny vzniku revoluční organizace mládeže. V době zápasu o revoluční orientaci československého dělnického hnutí stála pokroková mládež Československa jednoznačně na straně revoluce.

„ Byla to tehdy vzrušující doba,“ vzpomíná soudruh Anto nín Hodek. „ Jedni z této generace se právě vrátili z front první světové války, druzí z hladových front na chléb ; všichni

však naplněni válečnými hrůzami čekali splnění socialistických ideálů a slibů, aby nedávná těžká minulost se už neopakovala. Mládež můžeme vidět mezi demonstrujícími již 14. října 1918. Třídění mezi mladými sociálními demokraty se ukazuje již na sjezdu mládeže konaném 26. XII. 1918. Tyto nálady odráží časopis Mladý socialista, ve kterém jsou brzy – vv roce

1919 a zejména v jeho druhé polovině — vášnivé články proti

pravicovým vůdcům a na obranu sovětského Ruska. Ještě více se tyto nálady odrážejí v časopisu levice Sociální de mokrat, který tehdy mladí horlivě četli aa rozšiřovali. Mládež se zúčastňuje mnoha diskusí o politice strany, zejména v Děl nickém klubu důvěrníků pražských továren v Lidovém domě. Bylo to ve velkém sále Lidového domu, na jehož dlouhé stěně --jak si vzpomínám - byla slova:

Muži práce, probud se , poznej sílu svoji, chce - li silné rámě tvé,

všechna kola stojí! 17 Vzpomínky

257

Pod tímto nápisem se tedy odehrávaly dějiny pražského dělnického hnutí. Někdy koncem roku 1919 jsme tam při jedné vzrušující diskusi viděli stát na stole jednoho z tehdej

ších sociálně demokratických vůdců Antonína Němce, ře ditele komanditní společnosti, ovládajícího Lidový dům. Volal tehdy pateticky, že ,dokud nám nadávají bolševiků, tak jednáme správně ... Rok nato , v prosinci 1920, při cinkotu rozbíjených oken sálu Lidového domu a hlav pražských důvěrníků napsal o něm básník Josef Hora verše plné ne návisti:

Na dvoře Lidového domu, kde Rudý prapor zněl, špalírem bajonetů Antonín Němec šel ...

Dělnický klub, tento štáb důvěrníků pražských továren, nápis v sále, fotografie klasiků marxismu — Marxe aa Engelse,

dělnických vůdců — Hybeše, Brůhy a jiných, to byla součást atmosféry, kterou mládež byla prosycena na prahu svého politického života. Podobná atmosféra byla i v celé řadě Lidových domů na pražských perifériích i v dělnických hospůdkách . Na rozdíl od salónů buržoazie 17. a 18. století to v těchto salónech dělnické třídy - U Černých ve Vojtěšské ulici, Na Bojišti, U Heřmana z Bubna v Holešovicích, později

v Karlíně a jinde — kypí životem a bojem lidu. Jsou to školy, kde se dělníci učí politice . Vir politických otázek strhával pozornost mládeže pře devším v hlavních proletářských centrech. O životě mládeže na Kladensku vypráví soudruh Jaroslav Jerman :

„ Byla to taková rušná doba, stále se vynořovaly nové otázky, kterými jsme tehdy žili. Byl konec války, rozpadla se mo

narchie, vznikl nový stát, všude byl cítit silný vliv Říjnové revoluce. To všechno na nás přirozeně silně působilo. Scházeli jsme se pravidelně jednou za týden na Kladně, nejenom Kladenští, ale i z okolí, na diskusních, nebo jak jsme tehdy

říkali, debatních večerech. Jeden ze soudruhů přednesl úvod a už se diskutovalo : co je diktatura proletariátu, co jsou sověty, o Marxovi, o Leninovi, o otázkách náboženství atd. 258

Hlavně jsme ovšem hovořili o socializaci dolů a velkých

závodů. To byl hlavní problém nejen pro starší soudruhy, ale i pro nás mladé. Vždyť u nás na šachtě nebo na hutích pracoval ne jeden člen z každé rodiny, ale několik jejích pří slušníků. Proto jsme byli i my spjati s otázkou socialismu. Též jsme hovořívali o socializaci církevních statků a doha dovali jsme se, dostane - li se půda šlechty do rukou rolníků, kteří si na ni dělali nárok,

Všechny tyto otázky jsme probírali spolu s vlastními otáz

kami mládeže, jako byly pracovní podmínky, mzdy mládeže, dovolené atd . “

Vzpomínka soudruha Josefa Tesly zachycuje obrázek poli tického života mládeže na Ostravsku :

„ Politické otázky nás mladé velmi zajímaly. Poprvé jsme slyšeli jméno Lenin, které jsme předtím neznali. Dříve jsme

znali tak Adlera z Rakouska a z českých představitelů Šmerala a Soukupa. Myslím, že ani dospělí na tom nebyli o mnoho lépe. Lenin a internacionalisté nám imponovali proto, že bojovali za to, aby moc byla v rukou dělníků. A pamatuji se, že jsme v roce 1919 –- to jsme ještě neměli samostatné organizace, takže to bylo v DTJ protestovali proti tomu, že mládež je verbována do vojenských útvarů proti Madarské republice rad. Na členské schůzi DTJ jsme chtěli odhlasovat protestní rezoluci. Ale proti nám vystoupil sociálně demokratický funkcionář Prokeš, který zde byl ná hodou přítomný, takže jsme zůstali v menšině a rezoluce nebyla odhlasována .

Všechno politické dění jsme intenzívně prožívali. Mnohdy jsme diskutovali skoro do svítání a moje matka se dost často zlobila, že pak jdu do práce ospalý. Víte, dodnes si pamatuji na svou první osmihodinovou směnu. To jsem pracoval v nové

válcovně ve Vítkovicích, dnes závod č. 2. Předtím jsme praco vali u martinských pecí 12 hodin denně a v sobotu a v neděli 18 hodin, abychom měli volnou třetí neděli. A když jsem prvně – po osmihodinové směně - byl už ve čtvrt na tři doma, nevěděl jsem, co s tím časem budu dělat. Ale to byl devate

náctý rok, v sociálně demokratické straně začínaly vznikat proudy, a tak většinu času zabrala četba, schůze a diskuse . 259

Diskutovali jsme v hornické kolonii o republice, o Masarykovi, o socialistické revoluci, o Leninovi atd . A knihy jsme přímo hltali. První marxistická kniha, kterou jsem četl, byla Stát a revoluce od Lenina. Četli jsme brožury různých autorů,

pamatuji, že i brožury Skaláka, kterého jsme tehdy považovali za vzdělaného marxistu a který později stranu zradil. “ O tom, jak vliv marxistické literatury a pokrokových časo pisů formoval myšlení mladé generace, říká soudruh Antonín Hodek :

„ Veliký vliv na politický vývoj mladé generace měly první marxistické knihy, které začaly vycházet. Z časopisů především Sociální demokrat. Dále malé brožury, které vydával Chalou pecký ve Federaci. Vliv této činnosti Chaloupeckého jsme

zatím nedocenili. A pak - Neumannův Červen. Ten měl nesmírný vliv na mladou generaci. Nedávno jsem listoval v červnu a uvědomil jsem si znovu , jak na nás tehdy působil např. článek Maxima Gorkého O věčných a příležitostných revolucionářích. Jak nás vzrušovaly myšlenky o tom, kdo

jsou věční revolucionáři, lidé věčně neklidní, lidé, kterým hlavním smyslem života je boj za cíle proletariátu. Často jsme diskutovali o těchto otázkách a v naší schůzové místnosti

jsme měli nápis : Potřebujeme vychovat lidi, kteří věnují revoluci nejenom večery, ale celé dny a i život! Velice na nás působily zprávy o situaci v první socialistické zemi světa .

Vzpomínám , jak byl uvítán soudruh Bohumír Šmeral po svém návratu ze sovětského Ruska. Bylo to uprostřed června dvacátého roku, kdy jsme se v Sociálním demokratu dočetli, že bude mluvit na debatním večírku v Lidovém domě. Začal

tehdy slovy, kterými také uváděl později sérii článků v Právu lidu :

, Vrátil jsem se ze sovětského Ruska. Každý, kdo mne potká, lpí na mně pohledem vážné otázky : Jak jest tam ? Co jsi viděl a prožil ? Odpovídám zatím prostě a krátce : Přicházím Zz jiného světa, přicházím jiný člověk ... Co se děje v Rusku, jest

ohromné, závratné, poctivé, rozumné, nutné, nepřemožitelnél Nových věcí rodí se nám řád ...!""

Pod silným vlivem idejí Velké říjnové revoluce nastal 260

diferenciační proces i v řadách studentské mládeže. Zejména nemajetní studenti se začali hlásit do řad sociálně demokra

tické mládeže - levice. „Byli jsme tenkrát jako studenti pod silným vlivem S. K. Neumanna,“ vzpomíná soudruh Sáva

Racek. „Překládal jsem pro Červen Gorkého vzpomínky na Lva Nikolajeviče Tolstého, které pak vyšly samostatně v na kladatelství Borového .

Tehdy jsem navštěvoval také Realistický klub, v němž se

vedly prudké diskuse o politickém zaměření pražské inteli gence a studentstva. Klub chtěl navazovat na předválečnou realistickou stranu, v jejímž čele byl před první světovou válkou prof. T. G. Masaryk, a vydával časopis Realistická stráž. V klubu nastala však brzo jasná názorová diferenciace právě v otázce hodnocení Velké říjnové socialistické revoluce.

Vytvořily se dva směry, reakční pravý a revoluční levý. Pravý směr vedl na Karlově universitě profesor E. Rádl a levý směr dr. Zdeněk Nejedlý. My mladí vysokoškoláci jsme většinou šli za soudruhem Nejedlým . Patřili k nám také soudruzi dr. Jaroslav Dolanský a dr. Jaroslav Procházka. Klub se po bouřlivé valné hromadě, kde se ostře střetly názory představované zpátečnickým Rádlem a revolučními

názory Nejedlého, rozpadl a účastníci se rozešli podle svých názorů do politických stran pravicových nebo se přimkli k revolučnímu dělnickému hnutí. My mladí vysokoškoláci jsme většinou šli za Zdeňkem Nejedlým a mnozí šli s ním až do komunistické strany .

V roce 1919 se skupina revolučně orientované studentské mládeže dohodla, že oslaví výročí Velké říjnové socialistické

revoluce vycházkou do Čimického háje. V předvečer 7. listopadu jsme vycházku uskutečnili. Nebyla to jen nějaká obyčejná vycházka, ale velký zážitek na celý život."

Také soudruh Arnošt Vaněček má na tuto oslavu Říjnové revoluce velmi živé vzpomínky: „ Byla neděle. Po poledni se vyjasnilo aa vítr nad podzimní Prahou rozháněl oblaka kouře. Tehdyjsme my, devatenáctiletí studenti, vyšli z místa schůzek v kavárně Union , opustivše

rozečtené plachty novin u okna s vyhlídkou na Národní třídu 261

a nedokončené rozhovory u černošedých mramorových stolků. Bylo druhé výročí Velké říjnové revoluce. Rozhodli jsme se vyjít daleko za město. Brzy jsme stáli na pramici, pod níž

šuměl vltavský proud, neklidný a vzrušený jako naše myšlenky a touhy. V odpoledním slunci a svěžím větru jsme mluvili znovu o událostech, které neustále zaujímaly naši mysl ; o sociální revoluci, o Leninovi, o křižníku Aurora a o nových básních, které otiskl S. K. Neumann v červnu. Někteří

z hloučku na pramici tam také posílali své první příspěvky, verše, články, překlady z nové ruské poezie. Hovory o teorii socialismu, revoluci a literatuře působily na nás jako nějaký opojný a osvěžující nápoj.

Odbočili jsme na cestu k dubovému Čimickému háji, kde prý bylo pohanské božiště. Tam jsme se dlouho procházeli:

Antonín Kamenický, Sáva Racek, Jaroslav Čecháček, J. Vor líček - L'Aiglon, Oldřich Vrbovec, chemik Ladislav Černý, -

někteří ze začínajících básníků a dvě tři mladé dívky. A ještě snad jiní, jejichž postavy se ztrácejí jako obrysy ze staré rytiny, vystavené větru .

Když šero houstlo, nasbírali jsme klestí a listí a u černých kamenů, které vylézaly z šedozelené chudé půdy, jsme zapálili vatru . Na počest Velké socialistické revoluce, na slávu

kronštadtských námořníků, Rudé armády, dělníků, Majakov ského a Jesenina, Gorkého a Erenburga a jiných, které jsme milovali nejmladší a velikou láskou, jsme zpívali Internacio nálu . Někdo mluvil krátkou řeč. L'Aiglon a dívky recitovaly básně a zase jsme zpívali písně starých bojovníků, ruských bolševiků, komunistů a anarchistů.

Pomalu za praskání plamenů vatra dohasínala a rozžhavené větve se kroutily v ohništi. Přisypávali jsme suché listí, jež na chvilku zase vzplálo, ale konečně žár vyhasínal a vítr odnášel z popela jiskry. Už skoro za tmy jsme se vraceli polními cestami a Stro

movkou po spadaném listí. Cestou někdo v čele toho malého průvodu nesl rudou vlajku. Byla udělána Zz dlouhé bílé březové větve, na jejímž konci vlál šerem červený dívčí šátek . S ním se třepetaly ve vzduchu útržky letící písně a mladých výkřiků. Praha už svítila. V Unionce vrhaly plynové lampy zelenavé 262

světlo na stránky nedělních novin a na mramorové stolky, u nichž básníci psali své verše. V klenuté sousední místnosti

S. K. Neumann vypouštěl oblaka ze své krátké dýmky a dal si vyprávět o cestě k Čimickému háji a myslil na své nové číslo Cervna.“

Avšak impulsy k přemýšlení o základních politických otáz kách přinášelo mládeži i její vlastní životní postavení za kapi talismu. O životě dělnické mládeže a o jejích bojích na Ostravsku v prvních letech buržoazní republiky vypráví sou druh Josef Tesla :

„ Pro učňovskou mládež se podmínky na počátku republiky

prakticky nezměnily. Pracovali jsme 8 hodin denně, ale do pokračovací školy jsme chodili po práci, v úterý a v pátek od 17 do 19 hodin, v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne.

Dožadovali jsme se, aby vyučování bylo v pracovní době. Později jsme dosáhli, že bylo zrušeno nedělní vyučování, učilo se v sobotu a museli nás do školy uvolňovat z práce. Ovšem učni z menších závodů a ze živností přicházívali

pozdě, protože je mistři zdržovali v práci. Dále jsme vytyčili požadavek 28 dní dovolené v roce. Tehdy jsme měli dovolenou 6 dní jako všichni dělníci. Toho

jsme ovšem nedosáhli a čtyřnedělní dovolená pro mládež byla zavedena až lidově demokratickým zřízením po roce 1948. Žádali jsme též, aby se učni skutečně učili řemeslu a aby je mistři nevyužívali k různým nádenickým pracím . Bylo běžné, že učeň v rodinách mistrů kolébal děti, myl ná dobí, podlahu atd . Zde se též nedodržovala pracovní doba a učňové pracovali 10—12 hodin. Přitom učeň neměl žádný

plat a rodiče za něj ještě platili nemocenskou. Tak moje sestry, které se učily kadeřnicemi, nebraly nic a ještě jsme za ně dávali poplatky za nemocenskou a do společenstva.

Proto bylo mezi mládeží hodně nespokojenosti a my jsme se snažili za požadavky mládeže organizovat boj. “ Tak jako na Ostravsku žila mládež i v jiných místech

republiky. O tom, jaké byly podmínky na Kladensku, vypráví soudruh ferman :

„ V prvních letech po válce chodili učni tak jako dřív do pokračovacích škol po večerech, po práci a v neděli dopo 263

ledne, to znamená na úkor tak malého volna, které měli. Když nebyla pokračovací škola v místě a muselo se chodit 3–4 km i víc pěšky, nebylo to pro mladého člověka nic lehkého .

A vyhlídky po vyučení nebyly valné. Mistři drželi učedníky, vytloukli s nimi každou práci, a když se mladí vyučili, tak je propouštěli. Málokterý našel práci u řemesla. Po vyučení se šlo pracovat do hutí nebo na šachtu . Proto na kladenských

hutích i v dolech byla všechna možná řemesla. Byli tam holiči, pekaři, tesaři, zahradníci - já sám jsem se vyučil zahradní kem lakýrnici, malíři atd . Prostě dělníci, kteří se vyučili nějakému řemeslu, a pak nemohli sehnat práci ve svém oboru . -

-

Na učně ovšem nejvíce doléhala dlouhá pracovní doba a večerní a nedělní vyučování. Vedli jsme tehdy boj o to , aby bylo vyučování v době učňovského volna zrušeno.

Pokračovací škola byla u nás jenom v Kladně. Měli jsme tam organizovanou mládež z Kladna, Rozdělova, Kročehlav a ze všech okolních míst. Prostřednictvím organizovaných učňů jsme ovlivňovali i ostatní. Vydali jsme letáčky, v kterých

jsme žádali zrušení nedělního a večerního vyučování a orga nizovali jsme i stávky. Ty byly ovšem i v jiných místech , nejen v Kladně. Pracovali jsme tak, že jsme každému věc vysvětlili, a když byla stávka vyhlášena, tak se do školy nešlo. Chlapci stáli před školní budovou na stávkových hlídkách . Měli jsme úspěch. Mládež zde měla příklad ve svých vždyt dělníci si sami v roce 1918 zavedli osmi otcích hodinovou pracovní dobu a horníci i šestihodinovou sobotní směnu. Museli jsme sice sáhnout ke stávce, ale měli jsme úspěch . “ -

V bojovém zanícení proti večernímu a odpolednímu vy učování nezůstala pozadu ani učňovská mládež Prahy, jak dotvrzují slova soudruha Františka Prčka : „ Nebyli jsme ani dost málo spokojeni s tím, že musíme večer a zvláště v neděli dopoledne chodit do pokračovací školy. Začali jsme organizovaně připravovat boj proti nedělnímu vyučování. V samé organizaci sociálně demokratické mládeže

jsme u vedení moc nepochodili, ale pro myšlenku zorganizovat stávku v nedělním vyučování jsme získali většinu učňů. Nej 264

větší oporu jsme měli u soudruhů z vedení sociálně demokra

tické levice. Odtud vlastně vycházel celý organizační plán

k zahájení celopražské učednické stávky. Náš mladistvý zápal ochlazovala trochu otázka, jak se k této stávce zachovají učitelé. Ti většinou učili na tehdejších měšťankách , znali jsme

je velmi dobře аa zvláště jsme si pamatovali na jejich rákosky, kterými uměli s důrazem vyplácet delikventy. Byli jsme pře svědčeni, že o všech přípravách už musejí něco vědět, ale nedali před námi nic najevo. Tenkrát jsme ještě nevěděli, že

i v jejich řadách byla nespokojenost s nedělním vyučováním , přestože si vlastně na pokračovacích školách přivydělávali ke svému nevelkému platu. Vždyť to byli také tátové i po četných rodin . Největší kus agitační práce udělali organizovaní mládežníci. Když jsme tuto stávku vyhráli nutno ovšem dodat, že velikou váhu měly interpelace soudruhů z levicového vedení strany získali jsme mezi mládeží velkou důvěru. Potom už byl jen krůček k tomu, aby přišli i mezi nás. Největší část jsme podchytili ke vstupu do organizací DTJ a do Skautu práce, který se začínal na Žižkově ustavovat.

V tělocviku, při táboření a na společných výletech dostávalo se mládeži i prvních základů politického uvědomění. Když byl později ustaven Komunistický svaz mládeže, tvořili pražští učedníci jeho dobré a spolehlivé jádro. Zde už byl vytyčen

jiný program a náplň se ostře odlišovala od učesaných pravi čáckých frází. Po této vyhrané, dnes snad už dávno zapome nutéučednické stávce jsme měli průkazný politický argument

pro agitaci mezi mládeží. Na otázku, kdo se stará o dělnic kou mládež, nemohla být jiná odpověd, než : komunisté.“

Život tak přinášel mládeži stále nové a nové podněty. Vášnivé diskuse, spory, četba, přednášky, účast v bojích a na demonstracích formovaly myšlení revoluční mládeže. Koncem dubna 1919 byl vytvořen sbor důvěrníků sociálně demokratické mládeže Velké Prahy, který se v červenci 1919

změnil ve výkonný výbor sociálně demokratické mládeže Velké Prahy. O velikém shromáždění mládeže, které svolal výkonný výbor, hovoří soudruh Jaroslav Kuna : „ První velkou politickou akcí tohoto výkonného výboru 265

bylo svolání manifestačního tábora mládeže pro podporu Internacionály mládeže. Tábor byl třikrát oznámen v Právu lidu a konal se 18. září 1919 v zahradě Lidového domu v Hy bernské ulici v šest hodin večer. Začínalo se ještě za denního světla, ale od sedmi hodin již byly rozžaty lampy v restaurační zahradě Lidového domu .

Soudruh Rejman, předseda zemského výboru mládeže a redaktor Mladého socialisty, odůvodnil, proč je nutná mezi národní organizace mládeže . Politický tajemník sociálně de mokratické strany Emanuel Škatula pak informativně mluvil o historii předválečné Internacionály mládeže, v níž Vv letech 1907–1908 hrál přední úlohu i Karel Liebknecht. Až do té doby posluchači sledovali pozorně referáty. Oži vení ve shromáždění nastalo při diskusním příspěvku řečníka z řad tzv. anarchokomunistů Klementa, jehož projev předbí hal dějinné události, jako kdyby proletářská revoluce měla vypuknout již tento večer, nejpozději však zítra ráno. Bouřlivou náladu, volání a výkřiky účastníků tábora se snažil uvést do klidnějších kolejí tajemník Hrdlička, avšak

při svém spíše pravicovém zaměření a opatrnosti to učinil v dané situaci nejméně vhodným způsobem. Zatímco poslu chači volali: , At žije Internacionála mládeže ! Sláva Třetí

internacionále!', snažil se tajemník Hrdlička přesvědčit roz bouřené shromáždění poučováním , že nejprve musíme na všech místech vybudovat sekce mládeže a teprve potom můžeme uvažovat o přistoupení k Internacionále mládeže. Hrdličkův vysloveně hasičský projev byl provázen bouřli vými výkřiky nesouhlasu a pískáním, které přecházely až do vřavy. Hladina se utišila až při projevu dalšího řečníka, který se nedávno vrátil ze sovětského Ruska aa řekl několik poznatků

z bojů ruského lidu o socialistický stát. Jeho výzva, aby se česká mládež hlásila k praporu Třetí internacionály, byla celým shromážděním přijata s nadšením.

Ale ještě nebyl konec. Zatímco pořadatelé tábora odešli do sekretariátu mládeže připravit zprávy do zítřejšího Práva lidu a část posluchačů odešla v hloučcích domů, zůstalo v zahradě ještě asi tři sta účastníků , kteří pokračovali v hlučné debatě, čím dále tím ostřejší. Nakonec mluvili jménem mlá 266

deže i neznámí lidé, jejich projevy již přesáhly všechny myslitelné meze radikalismu. A jaký byl závěr, to říká policejní hlášení z téhož dne* : ,Dne 18. 9. 1919 konal se v Lidovém domě tábor socialistické mládeže . Po ukončení táhlo asi 150 mladíků přes Příkopy

a Václavské náměstí za zpěvu socialistických písní a výkřiků: At žije Lenin, Rudá armáda a Třetí internacionála ! Ať zhyne Kramář! U Mariánské ulice došlo ke srážce s obecenstvem ,

přičemž byl Karel Hornov**, 1897 rozený, uzenářský po mocník z Podolí č. 100, pro hájení bolševických zásad a opa kování hořejších výkřiků zbit. Zadrženi byli: Karel Hornov, Alfons Stecker, roz . 1901, kancelářský pomocník MVP, Jiří

Stolz, rozený 1898 v Praze, Náprstkova 6, Karel Tachecký, Praha III, Lužická 18, Jaroslav Melka, krejčí, rozený 1895

v Praze, Krakovská 27, Marie Koláková, prodavačka, rozená 1892 v Bubenči čp. 328. Proti těmto osobám učiněno trestní oznámení.'

To už ovšem byly dozvuky víceméně soukromé, neorganizo vané, živelné, přestože mezi zatčenými byli i dobří pracovníci v mládeži, soudruzi Hornof a Melka, krejčí, a přitom nadaný výtvarník , tvůrce prvního odznaku levice Ss Marxovou hlavou,

jejž nosila revoluční mládež celé Prahy. A ještě jedny dozvuky měl tento památný tábor pražské mládeže. V nejbližším čísle Omladiny, krajského listu sociálně demokratické mládeže na Plzeňsku, krajně pravicově zaměře

ného, vyšel článek, v němž se prudce útočilo na zemský výbor mládeže. S odvoláním na pražskou manifestaci mládeže se v něm ostře vytýká zemskému výboru politika krachu a šílen ství. O manifestaci ovšem Omladina nereferovala podle zpráv Mladého socialisty nebo Práva lidu, ale podle štvavých refe rátů nejreakčnějších pražských deníků. Buď jak bud, na manifestačním táboře mládeže pořádaném 18. září 1919 se pražská sociálně demokratická mládež poprvé veřejně přihlásila k levici, pro sovětské Rusko a pro Třetí >

Souhrnná týdenní hlášení presidia Zemské správy politické v Praze, ČSAV 1959, str. 100. ** Správně Hornof.

267

internacionálu. Od této manifestace již o levém smýšlení pražské mládeže nebylo pochyb .“

Činnost mladých byla různorodá. Záleželo na tom , kdo v organizaci pracoval, jaký vliv tu měli starší soudruzi, jakou

politickou literaturu měla skupina k dispozici, i na mnoha dalších věcech .

Mládež začínala stále naléhavěji pociťovat nutnost vytvořit vlastní politickou organizaci mládeže, která by za vedení strany dala mládeži širší možnosti práce, než jí mohly dát sekce při organizacích strany. Vypráví o tom soudruh Jaroslav Jerman : „Sociálně demokratická strana neměla organizace mládeže. Byly zde pouze sekce mládeže, které silně ožily po válce. Když jsme v roce 1920 chtěli vytvořit politickou organizaci mládeže, jednali jsme o tom přirozeně s vedením organi zace strany . Soudruzi z politické organizace – jak se tehdy říkalo, aby se rozlišila stranická a odborová organizace, měli

k ustavení organizace mládeže kladný vztah. Na nepochopení jsme však narazili u některých funkcionářů tělovýchovných organizací. Ti se totiž domnívali, že to bude konkurenční organizace pro DTJ, a říkali, že je mládež přece organizovaná v DTJ. Nepokládali prostě organizace mládeže za nutné. Takové názory se nevyskytly jen u nás na Kladensku, ale byly i jinde. Soudruzi byli toho názoru , že je beztak mnoho organizací že je zde strana, odbory, tělovýchovné organi zace, Svaz bezvěrců , atd. – a namítali, že by se organizace neměly dále rozmnožovat. My jsme argumentovali hlavně tím , že mládež je nutno politicky orientovat a vést aa že k tomu nestačí práce v jedno -

tách. Pravda, byli tam vychovatelé, kteří před cvičením dělali kratší projevy i o politických otázkách, ale to nestačilo. Říkali jsme, že 10—15minutové proslovy neznamenají ještě politic kou výchovu mládeže, a dokazovali jsme, že DTJ se ani ne mohou dostatečně politickými otázkami zabývat. Tvrdili jsme,

že to může dělat jen politická organizace mládeže . Byly totiž i takové problémy: světová válka přinesla mnoho strádání

a odříkání. Zábavy žádné nebyly, a tak si někteří mysleli, že by se po válce mělo dohnat, co se zameškalo. Proto velice

vzrostl počet zábav, kabaretů, večírků, divadelních, pěveckých 268

i sportovních podniků. Říkali jsme, že jen toto nestačí, a právě o tom jsme museli diskutovat s našimi soudruhy z Dělnických tělocvičných jednot, z divadelních i pěveckých spolků. Nebyli jsme pochopitelně proti tomu, aby se mladí lidé veselili i bavili, ale zdůrazňovali jsme význam politické výchovy mlá deže. Říkali jsme, že na politickém uvědomění mladých závisí i jejich budoucí život.

Později se ukázalo, že jsme měli pravdu. Když jsme založili organizace mládeže, začali jsme mládež získávat. Organizovali

jsme učedníky i mladé dělníky. Většinou to byli chlapci tak 15—17letí, potom k nám přešli i mladí, organizovaní již ve straně, a ti byli o něco starší.

Vznik organizací mládeže nevedl k tříštění, jak se někteří soudruzi obávali. Mezi stranickou organizací a mládeží bylo stále spojení

na schůze mládeže chodil zástupce výboru

stranické organizace a důvěrník mládeže docházel do výboru stranické organizace. Tak byla činnost mládeže usměrňována stranou.

Též k tělovýchovné organizaci se vyvinuly dobré vztahy. my jako Vedli jsme mládež k tomu, aby chodila cvičit funkcionáři jsme též cvičili. Když jsme někdy nemohli do tělocviku, protože byly schůze, tak jsme pak nácvik doháněli a na veřejných vystoupeních jsme cvičili všichni. Prací jsme dokázali, že organizace mládeže má své místo v řadě ostatních masových organizací." Na podzim roku 1920, po XIII . sjezdu sociální demokracie

levice, připravoval se na říjen 1920 sjezd mládeže. To již šla mládežjako celek za politickou levicí. Tuto skutečnost vy světluje soudruh Jaroslav Jerman :

„Mládež byla radikálnější než starší soudruzi již pro své mládí. Rozchod mládeže se sociální demokracií nebyl zdaleka

tak složitý jako u starších členů. Podívejte, velikou úlohu hrála uu starších i důvěra v jednotlivce, popularita jednotlivých vedoucích funkcionářů. Například na Kladensku se těšil

dříve velké popularitě třeba Soukup — byl také za Kla densko poslancem. Když se ukázalo, že to je pravičák, že zradil, tak zde začal ztrácet důvěru. Avšak než dělníci prohlédli, kdo zradil, koho je třeba opustit a od koho se 269

odvrátit – to nepřišlo naráz, byl to celý proces. Nebylo pro ně snadné přetrhat pouta minulosti a uvěřit, že např. tako vý Soukup, kterého si dříve oblíbili, ke kterému měli důvěru

a na jehož projevy chodili i hodiny cesty, je zrádce. U mládeže to bylo lehčí. Ta nebyla s vůdci sociální de mokracie spjata jako starší soudruzi, a proto se se sociální demokracií rozcházela snadno.“ A II. sjezd sociální demokratické mládeže v říjnu 1920 se jednoznačně přihlásil k zásadám Třetí internacionály. Píše o tom soudruh Antonín Hodek :

„ Ve dnech 23. a 24. října 1920 se konal v Lidovém domě v Hybernské ulici II . sjezd mládeže Čs. sociálně demokratické strany dělnické. Rudé právo v roce 1930, tedy při jeho desátém

výročí, o tom píše, že to byl sice sjezd mládeže marxistické levice, ale byl to zároveň sjezd celé sociálně demokratické mládeže. Vždyť tenkrát skutečně skoro všichni mladí v čele

se svým ústředním agitačním výborem přešli po zářijové roztržce k levici. Ani jediný člen tohoto ústředního orgánu nešel s pravicí. Také časopis Mladý socialista, záhy pojmeno vaný na Mladého proletáře a později na Mladého komunistu, zůstal v rukou levice .

Mládež vedla boj proti reformistickým vůdcům i proti každému kolísání ve vlastních řadách i v řadách levice.

Projevovalo se to zejména v boji za vytvoření komunistické strany, za připojení ke Komunistické internacionále, za obranu sovětského Ruska. Měsíce před čtyřiceti lety jsou plny bojů za to, aby bylo kladně rozhodnuto o přístupu ke Kominterně; vzpomínám , jak horlivě se mládež účastnila diskusí o 21 podmínkách. Na říjnovém II . sjezdu byly k tomu učiněny první kroky za přítomnosti teplického svazu německé levé sociálně demo kratické mládeže, slovenského svazu , mládeže anarcho

komunistických skupin S. K. Neumanna a rakouského svazu mládeže. Byla tam přijata rezoluce vyjadřující naše sympatie

ke Komunistické internacionále a navázány první mezinárodní styky. Byl tak dán impuls pro příští období, jehož vyvrchole ním bylo založení jednotného Komunistického svazu mládeže na sjezdech v únoru 1921 . 270

Také II. sjezd sociálně demokratické mládeže byl výrazem životnosti a síly tehdejšího hnutí dělnictva a mladé generace, výrazem dějinné perspektivy. Vyjadřoval změny, jež nastaly v průběhu boje za vytvoření komunistické strany a Komso molu, stal se důkazem toho, že zde vyrostli v bojích dvou

minulých let lidé, o něž se dělnická třída a její strana může

opřít a o něž se také opírala dlouho ještě v příštích deseti letích.

Bylo to nadšené shromáždění revolučního mládí. Přicházely pozdravy ze zahraničí, z Berlína, Vídně a Moskvy, posílaly se zdravice starým věrným pracovníkům dělnického hnutí, jako Hybešovi a jiným. Sjezd přijal s nadšením zprávu o tom, že počátkem listopadu se koná sjezd německé mládeže v Karlo vých Varech s programem , ve kterém je také návrh na při stoupení ke Komunistické internacionále. Delegáti sjezdu provolávali slávu sovětskému Rusku a III. internacionále.

Na sjezdu byl zvolen ústřední agitační výbor, který vzal za své zásady Komunistické internacionály. Pak přišel prosinec a s ním prosincové události.“

Již několik dní před 9. prosincem byly v Lidovém domě stále dělnické hlídky. Na hlídky chodili i členové mládeže. O událostech v Lidovém domě vypráví tehdejší funkcionář mládeže soudruh Stanislav Mlejnek : Tušili jsme již několik dnů, že se něco chystá. Dojednávali jsme si, že kdyby policie chtěla obsadit Lidový dům, že převrátíme tramvaj před vchodem do Lidového domu, aby chom dům zablokovali.

Dne 9. prosince jsme byli na schůzi důvěrníků. Bylo nás tam několik zZ libeňské organizace mládeže. Mluvil tam Skalák a vyzýval ke klidu. Stál jsem těsně pod pódiem s Bohoušem Fořtem , když tam vtrhli četníci. Soudruzi se stahovali k pó diu, strkali dohromady stoly a připravovali si k obraně půl

litry. Četníci nás nasazenými bodáky tlačili přes jeviště zadním vchodem ven. Pamatuji se, jak Bohouš Fořtů držel vzadu nějakou cihlu a proti němu četník s bodákem . Cihlu jsem mu vzal z ruky, hodil jsem ji na zem a jeho táhl k východu do Hybernské. Před námi byl soudruh Kladivo, též z řad libeň

ské mládeže. Najednou vidím , jak v průvodu směřujícím k vra 271

tům padl k zemi četnický strážmistr. Věděl jsem hned, co se stalo . Soudruh Kladivo měl schovaný sochor v nohavici a

v obraně jím strážmistra srazil. Ale nikdo z nás o tom ani muk.

Vytlačili nás z Lidového domu. Teprve venku jsme viděli, jak naivní byl náš plán zabarikádovat dům tramvají. Byl tam takový nátřesk, že nebylo k hnutí. Bušili do nás pažbami, strkali do nás a tlačili od Lidového domu.

Pak jsme stáli dlouho před nádražím , protože se říkalo, že přijedou Kladeňáci. Nevěděli jsme, přivezou -li pušky či přijdou-li jen tak. Ale nedočkali jsme se jich. Tehdy jsme nešli domů dva dny a dvě noci. Byli jsme na ulicích, v Celetné, v Hybernské a na Staroměstském náměstí, kde byly stále potyčky. Dne 10. prosince, když byl tábor lidu u tehdejšího parla mentu , stáli jsme v Kaprově ulici. Najednou jsme spatřili, jak se žene kolem tryskem policie na koních a proti ní se belhá nějaký invalida o berlích a křičí: ,Zadržte, zadržte! Policie projela a my jsme viděli, jak ho celého zakrváceného lidé odnášejí z cesty. My jsme se tehdy nedostali až k parlamentu. Vím, že jsem později přebíral prapor, kterým dělníci přikryli tělo zastřele ného Kuldy. Byla to rudá vlajka, a mám dojem , že to byl

tehdy u parlamentu jediný prapor. Protože byl Kulda od nás, dostali jsme prapor potřísněný Kuldovou krví my z Libně. Později jej odvezl soudruh Hruška do Moskvy na výstavu re volučního hnutí."

O účasti pražské mládeže na pohřbu zastřeleného dělníka Kuldy hovoří soudružka Jarmila Wagsteinová : „ Desátého prosince jsem šla na tábor lidu k parlamentu.

Šla jsem dost brzo, a proto jsem prošla Staroměstským náměs tím, Kaprovou ulicí a dostala jsem se až před budovu, kde je

dnes umístěna Akademie múzických umění. Lidé stále při cházeli, náměstí se plnilo. Najednou se ozvaly výkřiky a takové divné klapání. Nedovedla jsem si vysvětlit, co to je. Tepr ve později jsem poznala, že mně tehdy neznámý zvuk byla střelba z revolverů, která se odlišuje od zvuku pušky. V prvním okamžiku si člověk ani neuvědomil, že policie střílí. Ale pak se první řady začaly lámat, lidé se tlačili dozadu, ale najít 272

skulinu k východu bylo velmi těžké, protože přístupy byly uzavřeny.

Na náměstí padl dělník Kulda. Za několik dní měl pohřeb na kobyliském hřbitově. My, pražská mládež, jsme také přišli

na pohřeb. Nikdy na to nezapomenu. Po obou stranách prů vodu stáli policajti a dávali pozor, aby se nic nedělo, aby nedošlo k demonstraci. Bylo smutné prosincové odpoledne, šedivé, olověné nebe viselo nad malinkým hřbitůvkem . Po

hřeb Kuldy byl mlčenlivá, ale důstojná manifestace, plná vnitřní síly, která se hluboce vryla do duší všech, kteří tam byli.“

Prosincové události urychlily zrání dělnického hnutí v ČSR a uspíšily i rozhodnutí mládeže vytvořit jednotnou celostátní

organizaci revoluční mládeže v ČSR. Mládež se začala při pravovat na ustavující sjezd Komunistického svazu mládeže v únoru 1921 .

Na Perštýně Ve druhém poschodí starého domu Na Perštýně č. 6 je velmi dlouhá úzká místnost. Po vyhnání z Lidového domu tu sídlí

sekretariát levice sociálně demokratické strany a spolu s ním i odbory, stranické knihkupectví a mládež.

Dvě židle, jeden stůl a adresář, to je technické vybavení nového sekretariátu levicové mládeže. Ani svůj časopis mládež už neměla. Od říjnového sjezdu vydávala levicová mládež vlastní časopis Mladý proletář, mládež soc. dem . pravice dál

Mladého socialistu. Po prosincové stávce přestaly oba časopisy vycházet. Pravičáci neměli odběratele, levicoví neměli peníze.

Ale sekretariát levicové mládeže vydal pohotově množství 50haléřových známek na tiskový fond. Bídně placení mladí dělníci, učni a nemajetní studenti je všechny rozkoupili. A tak už koncem prosince 1920 Mladý proletář opět vyšel. A ještě dříve než vyšel časopis psali mladí soudruzi na vy půjčeném psacím stroji letáky:

„ Soudruzi! Stávku jsme prohráli — boj pokračuje ! Mládež

do prvních řad! Na hrubé násilí odpovíme protiútokem. Čer 18 Vzpomínky

273

vený prosinec volá k nám srozumitelnou řečí. Spojme veškeré mladé síly a hlasitě odpovíme soudruhům v trestnicích :

NENÍ DOBOJOVÁNO !““ A další:

„ Akční komitét navrhuje svolat sjezd levicové mládeže místo dříve vyhlášeného termínu 27. a 28. února již na 6. a 7. února ; první den má být sjezd české revoluční mládeže,

druhý den ustavující sjezd mládeže všech národností Česko slovenska. Projednejte rychle na konferencích v okresech i krajích !" Na jediném stole mládežnického sekretariátu se hromadí

rezoluce z krajských konferencí. Ústřední agitační výbor mlá deže, který připravuje sjezd, schůzuje dnem i nocí. Soudruh Jiří Koťátko na tuto dobu vzpomíná : ,V zimě 1920–1921 byly konány přípravy k ustavení příštíhojednotného Komunistického svazu mládeže Českoslo venska, jež uzrály velmi rychle po prosincové generální stávce. Bylo navázáno spojení s českou , slovenskou a německou revo luční mládeží, s mladými madarskými soudruhy a s mláde ží komunistických skupin S. K. Neumanna a jednalo se o politickém programu i organizační struktuře příštího jednot

ného svazu . V politické části jednání bylo velmi rychle dosa ženo dohody o tom, že sjednocená revoluční mládež přistoupí ke Komunistické internacionále mládeže. Organizační část

jednání vyústila ve spontánní přijetí zásady naprosté rovno právnosti všech národností ve všech organizačních složkách příštího jednotného svazu. Veliký vliv na přechod sociálně demokratické mládeže do levicového svazu a později na vytvoření jednotného Komu nistického svazu mládeže Československa měl soudruh dr. Bo humír Šmeral. Stanovisko soudruha Smerala k vytvoření Ko

munistického svazu mládeže Československa a k jejímu vstupu

do Komunistické internacionály mládeže bylo naprosto kladné a jednoznačné. Jakmile soudruh Šmeral získal jistotu, že jde o akci masové povahy, která prakticky neroztříští jednotu hnutí revoluční dělnické mládeže, a že stranou zůstanou jen

malé hloučky mladých sociálně demokratických dělníků, ve větším počtu snad jen z Plzně a okolí, sám naléhal na urychlené 2.74

1

a důsledné provedení tohoto zásahu. Chci tvrdit, že velké zá sluhy soudruha Šmerala v zápase o vznik Komunistické strany Československa, která od samých počátků byla velikou maso

vou stranou pracujícího lidu a mohutnou silou i v předmni chovské republice, vztahují se nesporně i na vznik celostátní organizace komunistické mládeže, jež v sobě soustředila daleko největší část mladých revolučních dělníků z tehdejší české, slovenské, německé i madarské sociálně demokratické strany

a všecky příslušníky komunistických skupin mládeže S. K. Neumanna.“

A tak se dne 6. února 1921 v hotelu Central, v dnešním

Komorním divadle v Hybernské ulici, scházeli sjezdoví dele gáti. Přicházeli sem jednak s myšlenkou založit český Ko

munistický svaz mládeže a především pak sjednotit revoluční mládež všech národností republiky v jednotnou organizaci

a ustavit Komunistický svaz mládeže Československa. Na sjezd přijeli soudruzi ze všech krajů republiky, jen Plzeňští

chyběli; jen ti podlehli agitaci pravicových vůdců. Na programu sjezdového jednání prvého dne byly tři body: Referát oo situaci mládeže po posledních prosincových událos tech, připojení ke Komunistické internacionále mládeže, volby zástupců do říšského komité, tj. do ÚV svazu . O ovzduší sjezdového jednání vypráví soudruh Antonín Hodek : „ Sál hotelu Central byl plný, bylo tu 129 delegátů a 76 hostů

zastupujících 90 % členstva starých sekcí mládeže při sociálně demokratické straně. V sále se objevila policie, asi deset taj ných slídilo v kuloárech hotelu- vyslýchají,nenápadně“číšníky v restauraci, navazují hovory s delegáty. Dva policajtští důstoj

níci sedí dokonce za předsednickým stolem. Hned v zahajova cím projevu žádal řečník delegáty, aby klidně pokračovali

v jednání, přestože sjezd poctila svou návštěvou policie. Sál zašuměl rozhořčením . ,Fuj! Hanba !' — volali delegáti a ostře protestovali proti přítomnosti policie.

Řečník pokračoval v projevu: ,...víme, že žádná hrubá moc není s to zabránit vývoji myšlenkového proudění, jež zrodilo se z hlubokých sociálních příčin a jež děj se co děj najde sobě průchod, aby vniklo do srdcí všech utlačovaných a utiskova ných ... Slova řečníka byla přijímána s živým souhlasem . 275

Vzpomínám , jak potom předseda sjezdové mandátové ko

mise při volbách navrhl za smíchu všech delegátů neuznat mandát policejní asistence. Policejním komisařům bylo mezi námi jistě horko . “

„ Potom sto dvaceti hlasy proti devíti byl přijat návrh na vytvoření samostatného Komunistického svazu mládeže,

vzpomíná další sjezdový delegát soudruh František Škrlant. „Část rezoluce žádala, aby byly soustředěny všechny národ

nostní složky proletářské mládeže v jednu organizaci. Obě rezoluce byly přijaty nadšeným potleskem delegátů. Sjezd rozhodl také o změně názvu našeho časopisu , dosa

vadní Mladý proletář byl přejmenován na Mladého komu nistu . “ *

Český komunistický svaz mládeže se stal skutečností. Bylo však třeba sjednotit revoluční mládež všech národností repub liky do jednotné organizace, do Komunistického svazu mlá deže Československa. A právě na to čekají policejní komisaři. Netrpělivě poposedávají na židlích, přerovnávají na stole roz ložené úřední papíry a ostře ořezané tužky skládají do úhled ných hraniček . Kdy bude slučovací sjezd mládeže ? Ještě dnes ? Nebo snad až zítra ? Komisaři jsou připraveni rozpustit sjezd ihned, jakmile začne rozprava o sloučení mládeže celého Čes koslovenska.

Vtom za předsednickým stolem povstává Rudolf Rejman,

předseda nově ustaveného českého Komunistického svazu mlá deže, a říká: ,, Končím dnešníjednání. Druhá část stanoveného programu — ustavující sjezd společné organizace všech národ ností republiky - se z technických příčin odkládá na ne určito ...“ Teprve po chvíli překvapení policejní komisaři pochopili, že ,,technickou příčinou “ jsou oni samotní... Hned druhého dne byli voláni na pražské policejní komisař >

ství vedoucí funkcionáři nově ustaveného českého Komunistic

kého svazu mládeže. Proč byl sjezd odložen ?! Kdy a kde bude ?! Kdo bude delegován za německou mládež ?! Otázky

jen pršely. S klidným svědomím mohli vyslýchaní funkcionáři prohlásit, že doposud sami nic nevědí. Opravdu nevěděli. . První číslo Mladého komunisty vyšlo již 18. února a přineslo sjezdové referáty a rezoluce . 276

1

Na Marjánce

Zatímco policejní agenti hlídali hotel Central a prohlíželi sekretariáty pražských okresních organizací i byty vedoucích funkcionářů, scházejí se mladí komunisté v sekretariátě levice Na Perštýně. Teprve včera dostali strohou pozvánku : „ Sou druhu , dostav se 20. února t. r. před sedmou ráno na schůzi na ústřední sekretariát mládeže v Praze.“

Přijeli všichni pozvaní. Z Perštýna, v malých skupinkách, jdou dosud tichou a vyspávající nedělní Prahou , Karlovou ulicí na Malostranské náměstí a potom dál k Břevnovu . Od

náhodných chodců se liší jen tlustými aktovkami, nabitými papíry, novinami a brožurami.

O průběhu slučovacího sjezdu Komsomolu vypráví jeho první předseda soudruh Jiří Kolátko : „Asi ро dvouhodinovém pochodu přišla naše první skupina na místo ilegálního sjezdu. Sešli jsme se v restauraci Na Marjánce u Tellingrů v Břevnově po levé straně silnice z Hradčan na Bílou Horu , v novějším domě, který poněkud ustupoval do pozadí z fronty starých stavení. A tady v malém ,

skoro venkovském sálku zahájil německý soudruh památný sjezd našeho Komsomolu. Sjezdových delegátů bylo čtyřicet, byli tu soudruzi slovenští, němečtí, maďarští aa čeští.

Museli jsme jednat rychle a pohotově, aby nás policie ne našla a nezabránila ustavení naší organizace. Sjezdu se zúčast

nil i zástupce Komunistické internacionály mládeže. Po refe rátu o nejbližších úkolech svazu byl přijat organizační řád. Pak

jsme odhlasovali ustavení Komunistického svazu mládeže Čes koslovenska (sekce KIM), kde se sjednotila česká, slovenská, německá a madarská revoluční mládež. S námi se sloučila

i mládež komunistických skupin S. K. Neumanna. Delegáti živě diskutovali o politickém programu a organizační struk tuře své nové organizace. Zástupci české, slovenské, německé a madarské mládeže bouřlivě uvítali a nadšeně schválili přístup ke Komunistické internacionále mládeže. Týž den odpoledne se poprvé sešel v sekretariátě Na Perštýně nově zvolenýústřed ní výbor svazu . Byli v něm zastoupeni soudruzi čeští, slovenští, němečtí a madarští.“ 277

Na závěr sjezdu bylo přijato provolání „ Dělníkům všech

národností v Československé republice“, ve kterém mládež říká:

„ Soudružky a soudruzi, prvý pozdrav nyní sjednocené revo

luční mládeže Vv ČSR patří vám , dospělým dělníkům a dělni cím. Pozdrav náš je však zároveň hlasem, jenž vám má připa matovat vážnost doby a povzbudit k boji. Chceme vám všem, kdož toužíte po osvobození proletariátu sociální revolucí od společenských řádů, které propadly smrti, po osvobození proletariátu všech zemí od hladu, nouze a nezaměstnanosti,

připomenout, že nutno konečně přikročit k vytvoření oné zbraně proletariátu v jeho osvobozovacím boji, která je před pokladem pro zdar boje: k vybudování mezinárodní komunis

tické strany v Československé republice ... Dělníci a dělnice Československé republiky! Mládež děl nická volá vás do řad bojovníků sociální revoluce. Následujte příkladu mládeže ! Proletáři všech národů tohoto státu , spojte

se! Spojte se pod praporem Komunistické internacionály, spojte se k boji za komunismus !" *

Tímto provoláním ukázala mládež svůj vyspělý proletářský

1

internacionalismus. Slučovací sjezd mládeže všech národ

1

ností v Československu sehrál velkou úlohu ve vývoji česko slovenského revolučního dělnického hnutí.

Komsomol začíná pracovat

Před sjezdovými delegáty rozjíždějícími se do měst a vesnic Československé republiky stál těžký úkol: nadšení, které si vezli v srdcích , chtěli rozvézt do celého hnutí. Chtěli přesvědčit váhavé, vybudovat organizační sít a administrativu, vydat legitimace, získat nové členy a ty organizace, které nebyly na

sjezdu zastoupeny. Druhým velkým úkolem , hlavním úkolem -

nového československého Komsomolu, byl boj za vytvoření KSČ.

Nebyly peníze, nebylo materiální vybavení pro sekretariáty. Mladý komunista, č. 2, 1. III. 1921 , str. 1 . 278

Téměř z ničeho byl vybudován Komsomol. Nadšení bylo silnější než překážky.

Za několik týdnů byly vybudovány krajské sekretariáty i přesná evidence členů, jejichž počet neustále rostl, byl upev něn nový organizační aparát. Na počátky práce Komsomolu vzpomíná soudruh Karel Spannbauer z Teplic : „Nebáli jsme se nepohody a docházeli jsme do některých slabších organizací na okrese pomáhat při

organizování veřejných schůzí.Protože jsme neměli k dispozici žádnédopravní prostředky, chodili jsmevětšinou pěšky, vždy ve skupinách po dvaceti až třiceti soudruzích. Naše cesty nás za

vedly i do oblastí mimo hranice okresu. Často se stávalo, že na nás četníci čekali už před prvními vesnickými chalupami, jako například v Kostomlatech nebo v Hostomicích a jinde. Hrabě Ladeburg -Mickeln na nás poštval psy. Jeho pohůnci nás biči vyháněli ze vsi. Když vyšel časopis Sowjetrussland in Bild ( Sovětské Rusko

v obrazech ), rozšiřovali jsme na venkově tisíce výtisků. A to po celou dobu, pokud časopis vycházel. Vytvořili jsme si zvláštní způsob agitace: za zpěvu revolučních písní a sboro vého skandování táhla jedna skupina mládeže vesnicemi, zatímco druhá prodávala či rozdávala agitační materiál přihli žejícím vesničanům . Později jsme v okresním měřítku založili agitačně propagační skupinu Modrá blůza. Skupina vystupo vala ve městech i na venkově a značně přispívala k zintenziv nění života organizace .“

Soudruh Karel Wagstein patřil do organizace Komsomolu ve vnitřní Praze: „ Naše organizace konala své schůze v hos

tinci U Černých ve Vojtěšské ulici a později U Bubeníčků v Myslíkově ulici. Svým složením to byla tehdy snad nejzajíma

vější pražská organizace Komsomolu . Silněji než jinde byl tu zastoupen studentský živel a jejími členy byli i příslušníci jiných národností. Schůze bývaly proto velmi poutavé a pestré ; ale zle by to bylo s organizací dopadlo, nebýt v jejím výboru dosti mladých dělníků, učňů a pracujících děvčat, kteří přece jen měli vrozený smysl pro disciplínu, organizační pořádek a plnění drobných organizačních úkolů. Vzpomínám na sou druha Tondu Schillera a řadu jiných mladých dělníků, kteří 279

se snažili ze všech sil plnit právě ty nejvšednější úkoly. Vy bírali příspěvky, kolportovali časopisy a brožury, rozdávali letáky, lepili plakáty, malovali hesla a vykonávali podobné mnohými přezírané práce. Když se i ostatní přesvědčili, že oklamat policajtskou bdělost, vymyslet a provést nejrůznější triky namířené proti protivníkům a uniknout jejich honičkám má právě tak punc revolučního romantismu jako pouliční demonstrace, a když viděli, že vyhlídky na barikádní boje ,

o kterých mluvili mladí básníci, ustupují stále více do pozadí, přicházeli postupně na chuť i této všední práci. Ještě dnes mnozí z tehdejších mládežníků vzpomínají rádi na vzrušující zážitky a soudružské ovzduší v organizačních místnostech v hostinci U Bubeníčků a také na soudružku

Černou a soudruha Hořejšího, kteří oo nás jako hostinští pečo vali opravdu mateřsky. Chodilo se tam nejen na schůze, ale i ve volných chvílích, neboť tu nikoho nenutili do útraty. Přitahovali nás tam i hosté z řad význačných pracovníků strany a zkušených starších příslušníků dělnického hnutí, kteří tam přicházeli na schůze nebo jen na kus hovoru . Z blízké redakce tam často chodili soudruzi Smeral, Bouček, Olbracht, Dobrovolný, dr. Vacek a jiní z ústředního sekreta riátu strany a mládeže (které bývaly v zadním traktu domu

U Bubeníčků)), např. soudruzi Zavadil, Křenová a další. Často >

sem zavítali i starší bouřliváci

kamarádi Michal Kácha a

Čeněk Körber se svými přáteli, nebo zase mladí členové Devětsilu a jiní umělci, kteří měli s Komsomolem vždy živý styk.

Nezapomenutelné zážitky mám z jednoho z prvních setkání se soudruhem Šmeralem v tomto ovzduší. Nepamatuji se již přesně, kdy to bylo a co se právě projednávalo. Bylo to při

jedné z nesčetných velmi vzrušených diskusí. Obdivoval jsem , jak trpělivě a pozorně sledoval soudruh Šmeral naše slovní

potyčky, a teprve, když se pořádně zašmodrchaly, jak stejně klidně a věcně, naprosto neškolometsky do diskuse zasáhl ; začal právě těmi nejvšednějšími a zdánlivě snad podřadnými otázkami. Ukázalo se, že vyhmátl z diskuse všechno podstatné, ba i některé osobní věci soudruhů. A právě tím se dostal

k jádru úporné pře, potřel nicotné námitky a ukázal na pravou 280

příčinu komplikace. Tak jsme se poučili, jak přezírání zdánlivě podřadných skutečností může už v počátcích znemožnit úspěšné řešení nejdůležitějších věcí, jak vše vzájemně souvisí. Tak si získával naši lásku a úctu. Tím však jeho péče o mladé anezkušené soudruhy nekončila. Když se vyskytl paličák , který

se i potom pokoušel obhajovat snad z prestižníchdůvodů svůj zřejmě nesprávný názor, uměl si najít soudruh Šmeral čas i na takového ; pozval si ho na procházku nebo jinam. Jak dlouho trvalo, než Šmeralova logika napravila ,kacíři' hlavu, to jsme

se nedověděli, ledaže se tím pobloudilec pochlubil. Přes rozlehlost oblasti naší organizace a roztroušenost jejích

členů po jiných obvodech bylo její členstvo velmi pohotové. Vždyť se denně scházeli někteří její členové v organizačních

místnostech, kam se sbíhaly také nejčerstvější zprávy, co

chystá strana a co její političtí odpůrci. A hned se na vše živě reagovalo ; vždyť vnitřní Praha byla doménou buržoazních stran, do jejichž akcí bylo nutno často zasáhnout. Zde se také

připravovala účast mládeže na velkých akcích strany, zejména na veřejných projevech . Po ukončení takových legálních pro jevů dokázala mládež při odchodu účastníků improvizovat nelegální demonstrační průvody hlavními pražskými ulicemi za provolávání revolučních hesel a zpěvu starých i nových revolučních písní. Jejich pořadatelé byli nepolapitelní. Ne

bezpečnější než pendrekáři byli tehdy při rozhánění demon strantů fízlové, kteří pendrekáře upozornili, na koho jít. Ale jejich námaha ztroskotala většinou pohotovým manévrováním . Při takových akcích mívala naše organizace členskou účast skoro stoprocentní. Bez těchto romantických zážitků byla tehdy naše politická

činnost ještě nemyslitelná. Teprve postupně jsme se v sou stavné politickoorganizační práci zocelili ; nemálo k tomu přispěl buržoazní teror, který sílil s upevňováním státního aparátu. Komunistická mládež tak získávala denně nové zkušenosti,

zbavovala se přehnaných romantických iluzí a přizpůsobovala se, poučována marxisticko -leninskou teorií, stále více tvrdé

skutečnosti. Tak dorůstala nová směna KSČ, která přispěla značnou měrou k bolševizaci strany.“ 281

„ Na Malé Straně jsme měli také mládežnickou organizaci,“ vzpomíná soudruh Josef Šelmát, „která však nebyla nikdy silná — mezi těmi nesčetnými paláci a několika kasárnami se jí moc nedařilo . Proto jsme si našli cestu do Hradčanské stu

dentské koleje, která vypadala spíše jako donucovací pracovna.

Žasli byste, kdybyste viděli, jak to tam vypadalo! Ona to totiž donucovací pracovna skutečně byla, jenže po válce byla roz dělena, jedna polovina byla vyhrazena studentům a ve druhé byli trestanci zavření až na deset let.

Mezi studenty jsme měli dosti silné pozice. Byli to opravdu ti nejméně majetní, vesměs si na studie vydělávali kondicemi, pokud je získali. Brzy nato, po založení KSČ, založili si studenti Kostufru , tj. Komunistickou studentskou frakci, která s naší malostranskou mládežnickou organizací spolu pracovala ."

„ Důležitou věcí bylo také školení našich kádrů, členstva

a funkcionářů ,“ připomíná soudruh Emil Hršel. „ První orga nizace našeho svazu mládeže neměly téměř žádný materiál k teoretické výchově. Ti soudruzi, kteří rozuměli německy nebo rusky, mohli daleko více čerpat z cizojazyčných mate riálů . V jednotlivých krajích se v sobotu odpoledne a v neděli konalo školení. Starší soudruzi vyprávěli o základních otáz kách dělnického hnutí (komunistická strana a odbory, politika na vesnici apod .) velmi jednoduchým způsobem. Samozřejmě,

že to bylo v praxi znát. Nedostatečná teoretická příprava členů se v různých obdobích vážně projevovala. Proto jsme se také i v Komsomolu občas setkávali s různými chybami a úchylkami.“ Co všechno mladí neudělali, aby se dostali k marxistické literatuřel Například soudruh Karel Kneschke : „ Po rozmluvě s naším vedením jsem napsal Kláře Zetkinové

o knihy pojednávající o sovětském Rusku. Dostal jsem od ní krátký, přátelský dopis s poznámkou, že mou žádost předala byru Internacionály mládeže. Za týden přišla zásilka knih as nimi i nové nadšení. Nejasné se stávalo jasnějším , vzdálené se přiblížilo, dojmy získaly pevný základ, tušení se přeměnila v poznání a složité se stávalo často tak jednoduchým , že jsme se divili, proč jsme na to vlastně již nepřišli sami. 282

Kdykoli dnes vidím obraz Kláry, vzpomenu si na její dopis.

Byla tak zaměstnána jako málokdo, byla jedním z nejdůle žitějších činitelů německého dělnického hnutí. A přesto ne založila dopis mladého pracovníka z Liberce, ani jej nepředala k vyřízení jen tak někomu. Sama odepsala, třebaže jen tři řádky, ale zřejmě chtěla mít kontrolu nad tím , že mladý sou

druh knihy dostane. Odpověděl jsem jí radostně, že knihy došly a že přinesou mnohonásobný užitek ."

„ Hned od svého založení byl Komsomol policii solí v očích ,“ vypráví soudružka Jarmila Wagsteinová. „ Policajti rozháněli naše schůze a pronásledovali nás, jak jen mohli. Ale my jsme se nedali. Byli jsme mladí, odvážní a nápadití, pevně jsme

věřili v pravdu komunistů , a tak jsme nad policajty velmi často vyhráli. Také písničky jsme o nich zpívali, nejčastěji jsme je zlobili písničkou : My to vždycky vyhrávali, my to zase vyhrajem ,

my jsme rudí bolševici, my jsme rudí bolševici,

Švehla je na Hradčanech. V té Švehlově zahrádečce

slunko rudé vychází, však ona se ruka najde, však ona se ruka najde, která mu to rozhází.

Říkají nám pronárode, Leninovi derviši,

my jim za to postavíme, my jim za to postavíme šibenici nejvyšší.“ Již v roce 1922, pouhý rok po založení, byl Komunistický

svaz mládeže Československa buržoazními úřady zakázán . Komsomolci se proto dál organizovali ve formě sekcí mládeže

při stranických organizacích. Ale i potom byl československý 283

Komsomol vystaven neustálé perzekuci. Funkcionáři byli

zatýkáni, schůze rozpouštěny, tisk cenzurován a zabavován . Pronásledování Komsomolu se zostřovalo vždy v dobách

zostřeného útoku proti celému revolučnímu hnutí. Přes

obrovskou perzekuci bojovali českoslovenští komsomolci pod vedením strany dál, s nadšením bojovali za zlepšení hospo dářského, politického a kulturního postavení pracující a studu

jící mládeže a za vítězství dělnické třídy. Komsomol vychoval straně tisíce oddaných bojovníků.

284

Sjezd marxistické levice v Lubochni * ... přijímáme podmínky III. internacionály, ochotně na ně přistupujeme a budeme se jimi řídit ...“

Z rezoluce sjezdu v Lubochni.

Přesně měsíc po porážce stávkového boje dělnictva v pro

sinci 1920 — 16. ledna 1921 – sešel se v Lubochni sjezd marxistické levice na Slovensku, aby vyvodil důsledky z po sledních revolučních bojů dělnické třídy. Sjezdu se zúčastnilo 149 delegátů , z toho 88 Slováků, 36 Madarů, 15 Němců ,

5 Ukrajinců a 4 židovští delegáti, kteří společně zastupovali 241 205 politických a odborově organizovaných dělníků na Slovensku a v Zakarpatské Ukrajině. Při zahájení sjezdu řekl jeho předseda soudruh Marek Čulen : „ Tento sjezd má velký historický význam . Celý svět se dívá,

jak se zachová slovenský proletariát a jaké směrnice určí v dnešním historickém období.“

Jménem revolučních německých proletářů pozdravil sjezd soudruh Karel Kreibich slovy : „ Stojíme před stejnými otáz kami jako vy – před založením jednotné komunistické strany

v Československé republice. Zdravíme vás a doufáme, že tento sjezd dá popud k založení této strany a bude k tomu prvým krokem . Skutečně se sjezd v Lubochni, na němž jménem českého proletariátu promluvil i spisovatel soudruh Ivan Olbracht, přihlásil k zásadám Komunistické internacionály a přijal

jejích 21 podmínek kromě 17. podmínky, v níž se hovoří o změně názvu strany. Sjezd ale doporučil přijmout i tuto podmínku na celostátním sjezdu strany.

Úkolem sjezdu bylo zhodnotit politickou situaci ve státě, Tuto kapitolu zpracoval Cyprián Slimák, vědecký pracovník Ústavu dějin KSS v Bratislavě.

285

dosavadní vývoj organizovaného dělnického hnutí na Slo vensku a v Zakarpatské Ukrajině a zejména projednat a schválit 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály.

Jeden z přímých účastníků sjezdu, soudruh Juraj Štastný z Vrútek, vzpomíná:

„ Když pěvecké sdružení Dělnické tělocvičné jednoty z Vrú tek zazpívalo Internacionálu, byla zvolena mandátová a ná vrhová komise a zapisovatelé. Byl schválen následující jednací pořad : 1. Zprávy : a) Organizační; tisková za Pravdu chudoby a Hlas Pudu. b) Zpráva o návštěvě v Rusku a jeho dělnickém hnutí. 2. Taktika a postup strany . 3. O Třetí internacionále .

4. Volby . 5. Volné návrhy.

Předseda sjezdu soudruh Marek Čulen poděkoval za důvěru , přivítal přítomné delegáty a hosty a zdůraznil význam sjezdu . Vzpomněl též žalářovaných soudruhů, přimlouval se za připo jení ke Třetí internacionále, jménem delegátů pozdravil revo luční proletariát Ruska a vyjádřil ostrý protest proti popravám

komunistů horthyovským fašistickým terorem v Maďarsku . K organizačnízprávěreferovalsoudruh Jozef Schiffel. Hovo řil o práci výkonného výboru sociálně demokratické strany v Bratislavě, který provádí zrádcovskou protidělnickou poli tiku, pomlouvá soudruhy z levice a sovětské Rusko i v Robot nických novinách . Soudruh Václav Chlumecký referoval o župní konferenci v Banské Bystrici, na níž se 42 delegátů vyslovilo pro levici a 21 delegátů pro pravici. Stěžoval si na tajemníka Všeodboro vého svazu Brychtu, který vydal leták, v němž se dělníci vyzývají, aby nečetli časopisy Hlas ľudu aa Proletárka.

Ke třetímu bodu programu referoval spisovatel soudruh Ivan Olbracht. Řekl, že je třeba vytvořit takovou stranu, která

bude svědomitě bránit zájmy československého proletariátu. ,Pronásledování, jímž trpíte vy na Slovensku,“ prohlásil sou druh Olbracht, ,a my v Čechách, vysvětluje naše vláda nutností 286

obrany státu proti komunistickému puči, proti revoluci, kterou jsme prý chystali. Soudruzi, to je jedna z měšťáckých lží a vládních podvodů ... Musíme postavit jednotnou frontu pro letariátu, a tou je Třetí internacionála. První internacionála ztroskotala porážkou Pařížské Komuny, druhá dostala smrtel nou ránu prvním výstřelem světové války. My uznáváme jen jednu jedinou, Třetí internacionálu . Přimlouvám se za to, aby tento bod byl přijat.'

Po projevech, právě když byla schvalována rezoluce o přijetí 21 podmínek pro vstup do Třetí internacionály, vtrhli domíst nosti četníci a sjezd rozehnali. Druhý den , 17. ledna, sjezdová jednání tajně pokračovala v Ružomberku . Organizováním

sekretariátu v Bratislavě byl pověřen soudruh Marek Čulen .“ Na sjezd v Lubochni vzpomíná i starý člen strany soudruh

František Končinský z Ružomberka, který zastupoval rybár polské dělníky: „Sjezd se připravoval v Ružomberku. Jeho svolavatelem byl tajemník soudruh Jozef Schiffel. Hlavní otázkou jednání bylo rozhodnutí, že po Velké říjnové socialis tické revoluci v Rusku nelze už dále jít v linii staré sociálně demokratické strany. Průběh sjezdu byl klidný až do té chvíle,

kdy dal předseda hlasovat o přijetí 21 podmínek pro vstup do Třetí internacionály. Předseda to nestačil ani vyslovit, delegáti ještě ani nestačili zdvihnout ruce k hlasování, když do míst nosti vtrhlo asi 12 četníků a začali delegáty rozhánět. Poslanec soudruh Nagy sebral rychle protokol a legitimace, aby je zachránil. Četníci vytlačili všechny delegáty z místnosti a ně kolik jich doprovodili až na nádraží, aby měli jistotu, že z Lu bochně skutečně odjeli.

Přes násilný zásah četníků delegáti při ústupu z místnosti hlasovali. Většina delegátů se druhý den shromáždila v Ru žomberku, kde pokračovali v tajném sjezdovém jednání v Děl

nickém domě. O pokračování sjezdu četníci nic nevěděli, a proto nemohli ani zasáhnout.“

Na sjezd v Lubochni vzpomíná i další jeho účastník soudruh

Ondrej Strieš z Banské Bystrice: „ Vedoucí marxistické levice v sociálně demokratické straně předpokládali, že na sjezd v Lubochni, do tohoto zapadlého kouta Slovenska, nikdo nepřijde. Ale buržoazní sluhové celou věc vyslídili, a proto 287

tam přijel na saních i s četníky sám okresní náčelník Skyčák z Ružomberku . Sjezdové jednání klidně probíhalo a každý čekal na hlasování o přijetí 21 podmínek pro vstup do Třetí in ternacionály. V místnosti se netopilo, byla tam zima a státní zástupce seděl zabalený v kožichu. Hladoví a promrzlí vyslech li jsme předloženou rezoluci. Najednou státní zástupce zakázal pokračovat v jednání aa nařídil četníkům, aby vyklidili místnost. V tom okamžiku se za zpěvu Internacionály začalo hlasovat o 21 podmínkách pro vstup do Komunistické internacionály. Místnost byla dosti velká a četnici s nasazenými bodáky tlačili

delegáty k hlavnímu vchodu budovy, přičemž na nás řvali a strkali do nás pažbami. Soudruhovi Francovi roztrhali na zádech celý zimník . Když četníci násilím vyprázdnili míst

nost, delegáti se rozcházeli, ponejvíce na nádraží, protože

jinam se ani jít nedalo — tolikbylo sněhu. Vedle Kollárova domu, kde se sjezd konal, byla restaurace, do níž se uchýlili někteří delegáti. Sesedli se kolem stolů , aby se poradili co dále a dohodli se pokračovat ve sjezdovém jednání na jiném místě.

Když jsem se vrátil do Banské Bystrice, hned druhý den jsem podával zprávu o průběhu lubochňanského sjezdu v sále bývalého kina Praha, kam byla svolána členská schůze. “ Na sjezd marxistické levice v Lubochni vzpomíná také sou družka Marie Vaváková z Vrútek : ,,V lednu 1921 jsem se

zúčastnila s dalšími soudruhy z Vrútek sjezdu v Lubochni.

Bylo tam i naše vrútecké dělnické pěvecké sdružení, které zazpívalo Internacionálu. Do předsednictva sjezdu byl zvolen

soudruh Juraj Šťastný z Vrútek. Sjezd v Lubochni nebyl dokončen, protože okresní náčelník Skyčák z Ružomberku, který byl na sjezdu přítomen, dal četníkům rozkaz, aby místnost vyklidili a účastníky sjezdu rozehnali. Rozkaz dal právě před hlasováním o přijetí 21 pod mínek pro vstup do Třetí internacionály. Po tomto násilném zásahu buržoazní státní moci do klidného sjezdového jednání narychlo vytvořený akční výbor připravil na druhý den ráno tajné sjezdové jednání v Dělnickém domě v Ružomberku ." Účastník sjezdu Ivan Prechtl z Bratislavy vzpomíná: ,,Orga nizátory sjezdu revolučního proletariátu na Slovensku a v Za 288

1

karpatské Ukrajině konaného v Lubochni byli Jozef Schiffel, Marek Čulen aa další funkcionáři marxistické levice. Nálada pro svolání sjezdu byla dobrá. Připravovali jsme se na sjezd delší dobu na aktivech, na poradách, na schůzích v závodech i na vesnicích. Všude byl jednotný názor : svolat sjezd i navzdory velkým překážkám a těžkostem .

Za Žilinskou oblast se sjezdu zúčastnilo několik soudruhů : Gustáv Várnai, Jozef Riecky a jiní. V Lubochni se sešli známí průkopníci revolučního hnutí slovenské, madarské, ukrajinské a německé národnosti, které sem přivedla společná myšlenka vytvořit revoluční stranu podle vzoru ruských bolševiků. Ná lada delegátů byla bojovná, revoluční. Jediné, co se nám nelíbilo, byla přítomnost okresního náčelníka Skyčáka z Ru žomberka a jeho ,drábů' (četníků). Cítili jsme, že sjezd nebude mít hladký průběh, a byli jsme připraveni na každou eventua litu .

Na sjezdu jsme se seznámili se spisovatelem Ivanem Olbrachtem , který zastupoval českou marxistickou levici, a s Karlem Kreibichem, zástupcem německých revolučních dělníků ; delegáti pozorně vyslechli jejich projevy. Když

potom došlo k hlasování o přijetí jedenadvaceti podmínek pro vstup do Komunistické internacionály, zasáhl okresní náčelník

a vyzval účastníky sjezdu, aby se rozešli. Když jsme neupo slechli, vtrhli do místnosti četníci a brutálně začali vyhánět účastníky z místnosti; někteří soudruzi byli přitom zraněni. Násilí buržoazie nás nejen roztrpčilo, ale také posílilo do dalšího boje za vytvoření bojovné, revoluční komunistické strany. Když jsme se vrátili z Lubochně domů, pustili jsme se s ještě větším nadšením do práce a do boje za spravedlnost. Sjezd v Lubochni nás nadchl a posílil. Byla to dobrá škola a příprava pro utvoření Komunistické strany Československa. Tento historický sjezd se stal mezníkem v boji revolučního proletariátu proti nenáviděné buržoazii, za odstranění vy kořisťování člověka člověkem, za vítězství socialismu a komu nismu v naší vlasti.“

O půl roku později přiznali páni na ministerstvu s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě v přísně důvěrné zprávě Masarykovi, v níž oznamovali : „ Lubochňa je mezní 19 Vzpomínky

289

kem ve vývoji komunismu na Slovensku. Od té doby vývin

rychle pokračuje a vzrůst komunistických organizací se vzmáhá .“

Ano, sjezd v Lubochni je jedním z nejvýznamnějších mez níků v dějinách slovenského dělnického hnutí i v dějinách Slovenska. Dělnická třída na Slovensku i v Zakarpatské

Ukrajině se vyslovila pro založení jednotné Komunistické strany Československa. Sjezd marxistické levice v Lubochni je mezníkem i proto, že jím se dělnická třída Slovenska bez rozdílu národností v duchu proletářského internacionalismu zařadila mezi třídně uvědomělý proletariát celého světa – ke Komunistické internacionále po boku vítězné dělnické třídy v sovětském Rusku .

290

Německý revoluční proletariat se hlásí k III . internacionale Jsme pro zásady Komunistické internacionály! Jsme pro založení Komunistické strany Československa! Nuž spějme bratři ruku v ruce v šik svorný, mocný jako proud jak veletok , jenž proudí prudce musíme cíle dostihnout.

Píseň francouzských komunardů, která byla v dělnickém hnutí našich zemích velmi oblíbena .

Třídně uvědoměli němečtí proletáři se již počátkem roku 1920 začínali seskupovat kolem liberecké organizace. Tak se vytvořila i zde levá opozice, která se 9. května 1920 vyslo vuje na své celostátní konferenci v „ Zásadním prohlášení“ pro

vstup do Komunistickéinternacionály. To popisují ve svých vzpomínkách soudruzi Karel Kreibich a Bedřich Runge. „Před květnem 1920 ,“ píše Karel Kreibich, „ se nedá ještě mluvit Oo formování německé levice u nás. Trvalo dlouho, než

jsme si vyjasnili otázku Velké říjnové revoluce, otázku státu, otázku revoluce atd . atd . Postavili jsme se sice na stranu

sovětské vlády proti útokům pravice, ale nebylo nám jasné, jak uplatňovat politiku Sovětů doma, i když jsme opět na druhé straně velmi vřele vítali madarskou revoluci a založení

Madarské republiky rad. Vyjasnilo se nám teprve roku 1920 zásluhou vydavatelské činnosti Komunistické internacionály v Německu . Značně

nám přitom pomohli madarští komunisté, kteří k nám při cházeli jako emigranti, především soudruh Julius Alpari, který od roku 1921 do roku 1939 redigoval informativní časopis

Kominterny Pressekorrespondenz a potom Rundschau, v poz dějším českém vydání Meztizkor a Rozhledy. Pobyt soudruha Alpariho v Liberci, s nímž jsme se již přátelili před válkou, umožnil nám seznámit se s problémy socialistické revoluce. To jsme již také dostali materiály a brzy, na počátku roku 1920, 291

i literaturu o ruské revoluci. Diskutovali jsme o těchto otáz kách se soudruhem Alparim , a tak se v roce 1920 v našem

Vorwärtsu objevovalo stále více článků s touto tematikou . To mělo za následek, že nám soudruzi psali z různých míst libe reckého kraje i odjinud a hlásili se k nám . Tak jsme poznali určitou skupinu soudruhů, která stála na našem stanovisku, a mohli jsme svolat naši první konferenci.“ Význam zásadního prohlášení zdůrazňuje také Bedřich Runge : „ Dne 9. května 1920 se sešli v Liberci zástupci levé

opozice z německých oblastí v Československu, aby se usnesli na známém libereckém „Zásadním prohlášení“. Tím vlastně také došlo k formálnímu ustavení německé levice. Toto pro

hlášení žádalo připojení k Třetí internacionále a proklamovalo, že vybudování socialismu je možné jen v proletářském státě, který musí být zřízen na základě diktatury proletariátu. Libe rec se nyní stal i organizačně centrem levice Vv německém děl nickém hnutí. Levice se hned zaměřila na získání většiny uvnitř německé sociální demokracie.“

Na květnové konferenci bylo rozhodnuto, že se ústředním orgánem německé levice stane liberecký Vorwärts. O tom , jak byla redakce složena a jak pracovala vypráví soudruh Bedřich Runge: „ Redaktorem Vorwärtsu jsem se vlastně stal na výzvu

Karla Kreibicha. Ačkoliv jsem si vždycky přál být novinářem , zprvu jsem váhal, neboť mně chyběla novinářská zkušenost, a co bylo ještě horší — neměl jsem žádné teoretické znalosti. Vyrostl jsem sice v socialistické rodině - můj otec byl už od -

mladých let organizován v sociálně demokratické straně, avšak zZ Marxových děljsem tenkrát znaljen Komunistický ma nifest. Nakonec jsem se dal přemluvit a svolil jsem. Nikdy jsem toho nelitoval, neboť těch několik let, kdy jsem pracoval ve

Vorwärtsu, bylo mi dobrou školou a Karel Kreibich byl jed ním z mých učitelů.

Vedle Kreibicha pracoval ve Vorwärtsu jako politický re daktor dr. Hahn, jeden z rakouských levičáků, kteří si teore ticky počínali velmi radikálně, ale před logickými důsledky svých teoretických poznatků couvali. Stejně tomu bylo i s Hahnem, který, jakmile šlo na ostro, utekl k sociální demokracii.

292

V redakci to tehdy vypadalo velmi primitivně. Své rukopisy jsme museli psát rukou , neboť písařka přišla do redakce až mnohem později. Tehdy také nastoupila do redakce jako sek retářka a neúnavná referentka soudružka Beckmannová

tehdy se jmenovala Käthe Fischerová. Když ve volbách roku 1920 byl soudruh Kreibich zvolen do parlamentu, muselo se liberecké krajské vedení rozhlédnout po nových silách pro Vorwärts. Tak přišlo do redakce několik

soudruhů, mezi nimi madarský soudruh Polák a v dalších letech Pavel Reiman , dr. Winternitz, který psal pod pseudony mem Lenz, Otto Heller aj. Jak vyplývalo z politické situace, zabýval se Vorwärts hlavně

vnitřní politikou, tj. především výměnou názorů s pravico vými socialisty. To se projevovalo také v lokálkách časopisu . Velkou část sloupců tu zabíraly zprávy o stranických schůzích okresů libereckého kraje. Přitom si rád vzpomínám na pří spěvky soudruha Leglera, který byl tehdy okresním tajemní kem strany ve Frýdlantě, na příspěvky soudruha Bedřicha

Köhlera atd. Jejich zprávy byly obsahově i stylisticky psány tak, že se na nich nemuselo nic měnit a nadto byly k velké radosti našich sazečů psány krasopisně.

Zahraniční politice jsme nevěnovali tolik místa, neboť nám chybělo stálé spojení se zahraničním hnutím . Měli jsme ja kési spojení s Německem , Rakouskem aa Paříží. Také nám docházela německá a rakouská Rote Fahne, Leipziger Volks zeitung a Arbeiterzeitung z Vídně, ženské komunistické ně mecké časopisy, l'Humanité a některé levicové a pravicové

italské noviny. Příjemným překvapením pro nás bylo, když koncem roku 1920 nám došly balíčky z Lotyšska a Litvy bulletiny, brožurami, dokonce s knihami, které vydala Ko

minterna a které nám přinesly zprávy ze sovětského Ruska. Nějakou zpravodajskou kancelář jsme si při našich skromných prostředcích nemohli dovolit. Zařídili jsme to tak, že jsme redaktorovi některého z pražských deníků vypláceli malou od měnu a on nám zato telefonicky diktoval každý večer kolem

sedmé hodiny výběr z posledních zpráv Československé tis kové kanceláře. To byla tenkrát naše zahraniční služba. Večer

jsem ještě musel lámat poslední stránky našeho listu . Trvalo 293

to obyčejně do deseti nebo jedenácti hodin. Pak se šlo do

kavárny Schienhof, kde se pravidelně scházeli naši soudruzi

z redakce, sekretariátu strany, městské rady, konzumního spolku atd, a diskutovali jsme o denních událostech.“

Na podzim 1920 se přiostřily vnitrostranické rozpory také v německé sociálně demokratické straně. K prudkému kon fliktu mezi pravicí, kterou zastupoval Josef Seliger, a levicí zastoupenou Karlem Kreibichem došlo po vyhlášení ,, Zásad

ního prohlášení“ aa zvláště po zahájení agitační kampaně pro přijetí ke Třetí internacionále. V této době začaly vyvíjet neobvykle horlivou činnost i ostatní politické strany. Atmo sféru společné schůze všech německých stran , svolané levicí ve Vrchlabí, líčí její obětavý a nadšený pracovník Jan Jiřička :

„ Promluvili na ní tehdy poslanci Schäfer, Windirsch aBobek. Tam jsem dostal skutečný křest ohněm . Předtím jsme pro vedli velkou agitaci mezi dělnictvem , aby schůze byla co nej více navštívena, azajistili jsme si jako referenta Karla Kreibicha. Soudruh Kreibich však bohužel v poslední chvíli nemohl přijet, a tak jsem byl nucen promluvit sám. Bylo mně stano veno jen deset minut, ale po protestu dělníků jsem mluvil přes hodinu. Bouřlivá schůze trvala do dvou hodin do noci.

Podařilo se mi rozbít všechny argumenty , které měštáčtí referenti uváděli proti Sovětům . Hlavní argument, kterým operovali, byl, že my ve střední Evropě jsme inteligentnější než ruský mužik, že krvavá revoluce se nehodí na naše poměry , a dávali nám za vzor švýcarskou demokracii. Sociální demokrat Schäfer litoval, že naše strana se rozštěpuje. Uvedl jsem, že je nejvyšší čas, že dochází k tomu, k čemu dojít musí, aby dělnictvo konečně poznalo nepřátele ve vlastních řadách .

Jak si pamatuji, prohlásil jsem doslova : ,Je to začátek spojení dělnické třídy Československa na zdravém revolučním zá

kladě!' Následovalohromný a spontánnísouhlas.Zazpívalijsme Internacionálu aa demonstrativně odešli.

Druhý den mně soudruh Gajda, známý funkcionář děl nického hnutí na Vrchlabsku , přišel osobně pogratulovat

k vítězství nad sociálními reformisty a s nimi spojenými měštáky .

Zostření názorových rozdílů mezi pravicí a levicí se obráželo 294

také v tisku . Na to vzpomíná Bedřich Runge: „ Vydat číslo Vorwärtsu, na němž státní návladní neshledal nic závadného

a které nevyvolalo soudní proces — to už byl výkon! Mnohem častěji se však stávalo, že na titulní straně i na vnitřních stranách našeho listu zela velká bílá místa, protože ten nebo onen článek

jak mínil státní návladní – ,ohrožoval

republiku'.

Rafinovaněji postupovali proti nám naši ,mili soudruzi' ze sociální demokracie. Zuřivý výpad sociálně demokratického

tajemníka Cermaka, který po nezdařilém pokusu o smíření v jednom libereckém hostinci na nás křičel: ,měly by se

vytrhat kolejnice kolem libereckého kraje, aby se váš vliv nešířil,' — byl spíše komický než tragický. Také okolnost, že pravicoví bonzové Vv libereckém kraji s Roscherem, Schäfrem a Macounem v čele demonstrativně vypověděli doporuče nými dopisy předplatné na náš časopis, nebrali jsme tak tragicky. Vždyť museli pak Vorwärts kupovat v trafice, chtěli - li vědět, co se v našem hnutí děje.

Že pravičáci náš list velmi bedlivě četli, to jsme se dověděli velmi brzy. Netrvalo dlouho a žaloby pro urážku na cti jen pršely na odpovědného redaktora, kterým jsem byl náhodou já. Zaměstnávali přímo právního poradce, který musel stu dovat každou řádku ve Vorwärtsu, zda by se tam nenašlo něco pro soudní proces.. V našem spravedlivém rozhořčení

proti machinacím pravice vypadl nám mnohdy z pera nějaký ne právě parlamentní výraz

a za pár dnů už na stole ležela

obsílka k soudu. “

Karlovarský sjezd

Na podzim 1920 žily všechny organizace ve znamení nad cházejících sociálně demokratických sjezdů

českého a ně

meckého.

„Náš německý sjezd ,“ píše ve své vzpomínce Leopold Grünwald , „ se měl konat v Karlových Varech v říjnu. Před

sjezdové diskuse byly již ovlivněny prohlášením levice. Tehdy jsme jezdili křížem krážem po našich sociálně demokratických 295

organizacích a snažili jsme se připravit na sjezd početné zastoupení levice. V české straně byla levice mnohem silnější než v německé, a proto mohla vyslat na sjezd rozhodnou většinu více než dvou třetin volených delegátů. Ovšem pravi coví socialističtí vůdcové jako Tusar, Bechyně a Němec pro

zradili okamžitě prolhanost svých frází o ,demokracii', když prostě diktátorským způsobem neuznali delegáty zvolené členstvem a pokoušeli se sjezd odložit. Podobné proti demokratické manévry prodělávali také vůdcové německé sociálně demokratické strany. Na krajskou konferenci strany

Východních Čech, která se konala v Hylvátech u Ústí nad Orlicí, přijel ústřední tajemník Cermak a jiní pravicoví vůdci jako Pohl a Taub, aby se tu ujali , režie '. Před zahájením konference si mne vzal Cermak stranou a nabízel mi v pří

tomnosti jiných členů z předsednictva místo krajského tajem níka s vysokým počátečním platem v sekretariátu, který se měl vytvořit v Lanškrouně. Měl jsem se za to vzdát ohlášeného koreferátu k nadcházejícímu sjezdu strany. Také jiní soudruzi byli ,zpracováváni' nabídkami míst v odborech, v družstvech a na obcích, u všech však to byla marná námaha. Když se po Cermakově referátu a po mém koreferátu rozvinula debata, y jejímž průběhu většina delegátů schvalovala stanovisko levice, prohlásil Cermak krajskou konferenci prostě za skon čenou, aniž dal. hlasovat. Boj o volbu delegátů vzplál pak tím prudčeji v okresech. Boje ve straně ještě zesílily, když tři týdny před karlovar ským sjezdem byl přijat na konferenci libereckého kraje akční

program , jenž se v podstatě kryl s programem české levice. Za této situace se sešel 3. října sjezd německé sociálně de mokratické strany v Karlových Varech.“ Hlavními sjezdovými řečníky byli Josef Seliger a Karel Kreibich, který vystoupil za levici. O co šlo levici na karlo varském sjezdu, líčí Karel Kreibich ve svých vzpomín kách :

„ Hájil jsem požadavek připojení ke Komunistické inter nacionále a přejmenování strany na základech nové interna cionály na stranu komunistickou. Zdůraznil jsem však také

naši dohodu s českou levicí v národnostní otázce a o sloučení S

296

v jednotnou komunistickou stranu. Vyzdvihl jsem zajímavý, ba příznačný jev, že právě pro naši dohodu v národnostní

otázce se vytvořila nejen česká jednotná fronta od Kramáře až

po Tusara, nýbrž i německá jednotná fronta od Lodgmana až po Seligera proti české i německé sociálně demokratické levici. Na sjezdu jsme to prohráli, dostali jsme při hlavním hlasování jenom třetinu hlasů organizacemi strany zvolených

delegátů. Bylo to pochopitelné, neboť _rozprava se zabývala výlučně revolučním marxismem a teoretickými a taktickými otázkami. Německá pravice to vyhrála hlavně proto, že vedení strany stálo v rozhodné opozici proti vládě, ba i proti státu vůbec aa nebylo kompromitováno odpovědností za vládu jako česká pravice. A konec konců její opoziční stanovisko lichotilo německému nacionalismu. K rozkolu v Karlových Varech ještě nedošlo, poněvadž byla jednomyslně přijata rezoluce, která nám dala právo propagovat a uplatňovat naše názory ve straně. Tak jsme pokračovali ve své agitaci. Všude, na schůze místních organizací, na konference strany, vysílali jsme pokud možno referenty levice. Měli jsme jich však málo, mezi nimi byla jedna výborná řečnice. Byla to Käthe Beck mannová, sekretářka redakce Vorwärtsu, která velmi radikálně

vystupovala. Ponejvíce jsem však cestoval sám, a to z toho důvodu, že jsem měl jako poslanec celoroční jízdenku, a tím se vysílání referenta zlevnilo ."

Průběh sjezdového jednání dokreslují také vzpomínky dele gátů Rudolfa Beckmanna a Karla Kneschka.

„ Na sjezdu,“ vypravuje Rudolf Beckmann, „ se vášnivě střetla levice s pravicí. Zúčastnil jsem se sjezdu jako redaktor časopisu Konsumgenossenschaft s poradním hlasem . Nemohu zapomenout na rutinovanou demagogii reformistů, s kterou jsem se na sjezdu setkal. Za levici referoval jeden soudruh o odborech. Viděl jsem , jak Karel Cermak , generální

tajemník německé sociálně demokratické strany, vstal od stolu a obešel klidně s viržinkem v ústech šest stolů na různých místech sálu . U každého promluvil krátce s delegáty a znovu se vrátil, pokuřuje stále viržinko, na své místo . Delegáti pozorně naslouchali levicovému referentu . Na

jednou Cermak vyskočil a prudce se na něho obořil: ,Za jaké 297

odbory mluvíte ? Za vámi nestojí žádné odbory ! V témž okamžiku vyskočili delegáti u oněch šesti stolů a křičeli jako

na povel : ,Za jaké odbory mluvíte ? Za vámi nestojí žádné odbory !' A ostatní pravicoví delegáti se přidali hlučně k této

vřavě. Řečníka to přivedlo pochopitelně z rovnováhy a Cer mak si zase sedl s vítězným uspokojením .“ „Sjezd nijak nerozhodl,“ píše Karel Kneschke, „ 0 volání dělnictva po připojení k Třetí internacionále. Levice byla v silné menšině. Po sjezdové debatě, která politická stanoviska ostře rozdělila, nenásledovalo organizační rozdělení, ale jed notná deklarace .

Josef Seliger, na smrt nemocný předseda strany, dokázal ještě zapůsobit na ony kolísající delegáty, kteří se nemohli politicky rozhodnout. Citově se jich dotýkala tragédie starého

dělnického vůdce, který by se v posledních dnech svého života dožil rozštěpení své strany, kdyby komunisté dostali většinu.“

Pravice vylučuje levici Představenstvo německé sociálně demokratické strany,

v němž měly pravicové živly většinu, připravovalo se již dlouho na útok proti levici. Postup levice v prosincové gene

rální stávce byl pro pravici záminkou, aby mohla proti ní vystoupit. Na schůzi 8. ledna 1921 označila pravice vystoupení levice za porušení stranické disciplíny a karlovarské deklarace,

svolala na 17. ledna schůzi zastupitelstva strany, které mělo s konečnou platností „ případ“ levice vyřešit, a zahájila proti levici zuřivou kampaň , v níž se odhalila jako spojenec bur žoazie. Na schůzi zastupitelstva vzpomíná Karel Kreibich :

„ Byla to naše poslední společná schůze ve straně. Po vášnivé rozpravě došlo k dokonalé roztržce tím , že se kon ference usnesla vyloučit celou libereckou krajskou organizaci strany s jejími 16 000 členy ze strany. Nato vzplál vášnivý boj ve všech ostatních krajích mezi levicí a pravicí. Náš

celostátní akční výbor svolal nyní sjezd strany na 12. března do Liberce. “

298

Rozštěpení německé sociálně demokratické strany bylo usnesením pravice dovršeno. Nastal boj o založení komu

nistické strany. Řada soudruhů, kteří pomáhali vybojovat tento zápas, vzpomíná s pohnutím na tuto dramatickými udá lostmi nabitou dobu.

Reakci továrenských dělníků na vyloučení levice ze strany

nám přibližuje vzpomínka soudružky Käthe Fischerové Beckmannové :

Ráno 18. ledna debatovala jsem s dělnicemi jedné velké brusírny, do níž mne soudružky tajně vpašovaly, aby mně ukázaly provoz závodu, ve kterém ženy vykonávaly vysoce kvalifikovanou práci, za niž však dostávaly značně nižší mzdu než nekvalifikovaní mladí chlapci aa muži. Co jsme tak hovořily o této nespravedlnosti a rozebíraly její příčiny, přinesla zá vodní kolportérka svým odběratelům Vorwärts. Tady si přečtěte, co nám nadělili pravičáci,' volala krajně rozhořčena. Vrhla jsem pohled na palcové titulky v čele listu : Hanebný tah pravice: Sjezd strany se nekoná! ' Liberecká krajská organizace vyloučena ze strany !' Ustrnula jsem, když jsem to přečetla. Posadila jsem se na nízkou bedničku a zamyslila jsem se. Dotklo se mě to do hloubi duše . Ovšem , nečekali

jsme celkem nic jiného, ale přece jen jsme doufali, že se nám sjezd strany podaří prosadit. Rozkol, který se stal nyní skut kem, připadal mi v prvním okamžiku strašný. Není lehké, třebaže je si člověk vědom správnosti věci, odejít ze strany, na níž člověk lpěl přes všechny její chyby, pro niž horlivě

pracoval a o niž bojoval, aby šlasprávnou cestou. To všechno zřejmě bylo na mně vidět, neboť už se ozvalo ze všech stran z úst žen imužů : ,Konečně nám nic nebrání, abychom založili

Komunistickou stranu Československa a pracovali pro ni ! Dobře, že už nemusíme být pohromadě v jedné straně se zrád ci! Konečně čistý stůl ! 17. leden musíme v kalendáři červeně

zatrhnout. Je to teď náš svátek. Neboť ted přikročíme k zalo žení naší komunistické strany. Ať žije Komunistická strana

Československa, at žije Komunistická internacionála !' Ted jsem se musela vzchopit, odhodit veškerou sentimentalitu a pronést plamenný projev. Ten mi teď šel od srdce !“ Na Jablonecku si levice počátkem roku 1921 vynutila, aby 299

byla svolána valná hromada. Schůzi má dosud živě před očima Emil Schöler : „ Vůdcové strany se všemožně snažili, aby nás z účasti na schůzi vyloučili. Sehnali kdejakého svého

,věrného až po posledního obchodníka či vývozce. Mládež níky, kteří většinou patřili k levici, na shromáždění nepustili. Jablonečtí pravičáci zvlášť nenáviděli dva studenty , Roningera a Stricha. Oba studenti ovládali ruský jazyk, studovali Lenina v originále a byli neúnavnými agitátory a propagátory mar xismu-leninismu. Na schůzi nebyli vpuštěni také ti opoziční

členové strany, kteří neměli zaplaceny všechny příspěvky, ačkoli se to u pravičáků tak přísně nebralo . Schůze začala velice bouřlivě, protože opozice při zahájení žádala, aby bezpodmínečně dali slovo také mně. Tento návrh pořadu byl odhlasován velkou většinou. Potom pronesl senátor Hladík reformistickou řeč, a aby získal přítomné na svou stranu,

označoval levici ve svém projevu za bolševiky. Pravičáci to pokládali za nadávku. V následujícím referátě jsem odhalil

oportunistickou taktiku a zradu sociálně demokratických vůdců : Je vidět, že nic nečtete aa ničemu se neučíte, jste úplně zaostalí! Bolševik , to je pro komunistu čestný titul!' Při tajném hlasování pro Hladíka nebo Schölera jsem dostal dvě třetiny odevzdaných hlasů. Výsledek hlasování vyvedl Hla díka natolik z míry, že upustil své spisy a spolu se svými

přívrženci opustil sál. Ujal jsem se vedení schůze, na níž pak s velkým nadšením byla ustavena místní komunistická sku pina.“ Situaci, která se v této době vytvořila na Trutnovsku , při

bližuje nám ve své vzpomínce Emil Flégl: „ Oblastní sekre tariát v Trutnově odepřel již v lednu 1921 vydávat stranické známky pro skupinu sociální demokracie v Hořejším Vrchlabí, kam se hromadně hlásili levicově smýšlející členové strany z okolních organizací, protože na poradě 15. aa 16. ledna byla zde vytvořena samostatná skupina levé sociální demokracie, která se přihlásila ke krajskému výboru v Liberci. Konference levých sociálních demokratů se jako delegáti za Vrchlab sko zúčastnili soudruzi Vilém Gajda a Jan Jiřička. Byly tu

řešeny organizační otázky a přestavba organizací. Tam sou druh Jiřička přihlásil kolektivně komunistickou mládež, číta 300

jící přes 200 členů, do řad levé sociální demokracie. Boj tímto jednáním neskončil, naopak začínal. Fronta byla jasně vyhra něna na obou stranách .

Za této ostré politické situace došlo již v únoru 1921 k za ložení pravděpodobně první samostatné organizace komu nistické strany v Hořejším Vrchlabí. Stalo se tak 13. února 1921.“

Leopold Grünwald, funkcionář levice, dostal začátkem roku 1921 z krajského vedení v Liberci příkaz, aby na Vrchlabsku pomáhal zakládat stranické organizace. O tom píše ve své vzpomínce: „ Přišel jsem z Králík do Vrchlabí, a tam jsem

spolu se soudruhem Gajdou založil stranický orgán a vytvářel stranické organizace. Bylo to poté, kdy se bezmála neuvěřitel ným gangsterským kouskem podařilo pravici rozštěpit ně meckou sociálně demokratickou stranu , když vyloučila ze

strany celou krajskou organizaci v Liberci. Tehdy svolal

Cermak do Prahy konferenci v úplném rozporu se stanovami a inscenoval puč à la Tusar. Ačkoli podle stanov byl k vy loučení některé organizace oprávněn jen sjezd strany, přisvo jila si toto právo pravičácká klika – nehledíc na bezpočetné protesty nižších organizací. Tím začal rozhořčený, revolučními funkcionáři s vášní

a zarputilostí vedený boj o každou jednotlivou místní orga nizaci. Trumfy pravicových vůdců přitom byly : spekulace s depresí po porážce prosincové stávky 1920, špinavá proti

sovětská kampaň, pokusy o korupci a vyděračské pohrůžky propuštěním z podniku. Naše trumfy byly : hluboké pře svědčení o spravedlnosti naší věci a bezmezné nadšení, které přemáhalo každou nesnáz. Nebylo dne bez nějaké schůze.

V neděli jsem často organizoval i tři schůze, dopoledne, odpo ledne a večer. Naším prvním vítězstvím bylo odhalení , navrátilce z Ruska' Clemense Merkla z Broumova, jehož předsednictvo strany posílalo jako řečníka z obce do obce

a který vystupoval jako ,oběť bolševického teroru' a prorok nadcházejícího nevyhnutelného zhroucení sovětské moci'. Jako protiřečníci vystupovali soudruzi Gajda, Bienstock, Grünwald a skuteční navrátilci z Ruska, kteří Merkla očitými svědky a doklady usvědčovali, že nikdy nemohl být v těch 301

ruských městech, která uváděl, a že jeho vyprávění je smyš lenkou.

Osmdesát soudruhů z místní organizace Hořejší Vrchlabí tvořilo jádro levicového hnutí. Jinou naší pozicí bylo Hostinné nad Labem , kde naši soudruzi měli v rukou i konzumní spolek

Vrchlabí-Hostinné. Prosadili jsme, že jsme téměř ve všech místních sociálně demokratických organizacích mohli vystu povat na plenárních schůzích. Nemálo soudruhů se hlásilo rozhodně k levici, takže na ustavující krajské konferenci levice v Hořejším Vrchlabí dne 13. února 1921 bylo 22 místních

organizací zastoupeno 47 delegáty. Tento výsledek, při hlédneme-li ke krátké přípravné době, nás naplňoval pocitem zadostiučinění.

Na konferenci byli po referátu Karla Kreibicha aa mém re ferátu ,Komunistická strana musí přijít !' zvoleni delegáti na za

kládající sjezd KSČ (německé oddělení) v Pavlovicích u Li berce : Gajda, Bienstock, Heinsch, Rösel a Grünwald ." Také vzpomínka Antonína Leglera dokazuje, jak příslušníci německé levice připravovali cílevědomě založení komunistické strany : „ Na vyloučení levice ze strany mohla být jen jediná odpověd : Svoláme stranický sjezd sami ! Bylo určeno datum 12.-14. března 1921. Dne 30. ledna byla svolána do Liberce

nová krajská konference levice, která pověřila svoláním sjezdu akční výbor levice. Bylo rozhodnuto, aby sjezd byl svolán

do Kolosea ve Starých Pavlovicích u Liberce , kde v sále

i v zahradě bylo uspořádáno již mnoho stranických schůzí, shromáždění aa slavností; bylo to již do určité míry historické místo. Jiná cesta než založení nové strany tehdy nebyla a nová strana mohla být jedině komunistická. V německých

územích republiky byl čas i poměry zralé pro založení německé sekce komunistické strany.

Německá sekce Komunistické strany Československa se ustavila Dne 12. března 1921 se sešli ve velkém sále Kolosea ve Sta

rých Pavlovicích u Liberce zástupci revolučního německého

proletariátu, aby se vyslovili pro vstup do Komunistické 302

internacionály a pro vytvoření německé sekce Komunistické strany Ceskoslovenska .

Ustavení německé sekce, v níž bylo organizováno na šedesát tisíc německých pracujících , sehrálo významnou úlohu při zrodu Komunistické strany Československa. Svou solidaritou s bojem české dělnické třídy pomohli příslušníci německé levice překonávat těžkosti, na které naráželo založení mezi

národní Komunistické strany v Československu. Sjezd velmi intenzívně prožívali jeho delegáti. O četném zastoupení levicových organizací píše ve svých vzpomínkách Karel Kneschke : „ V pavlovickém Koloseu, v témž sále, kde

Karel Liebknecht v létě 1913 hovořil proti válečným štváčům a německému imperialismu, konal se náš liberecký sjezd.

K libereckému kraji, z něhož pravičáci vystoupili, připojilo se ještě mnoho jiných organizací sociálně demokratické strany.

z Moravy, Slezska, ze západních a východních Čech, ze severozápadního českého uhelného revíru a také ze Šumavy přišli do Liberce delegáti. Nová strana nebyla nijak malou stranou .“

Úvodem k ustavujícímu libereckému sjezdu strany byla říšská konference žen, jejíž ovzduší bylo již naplněno očeká váním sjezdového jednání. O tom vypravuje Käthe Fischerová Beckmannová : „ Když jsem se ubírala na konferenci a ještě

jednou probírala v myšlenkách svůj hlavní politický referát, zahlédla jsem cestou soudruha Alpariho. Také on mě zpozo roval, kývl na mě a volal : ,Gratuluji k vašemu prvnímu úvodníku ! Výtečný, opravdu výtečný! Namítla jsem, že ne a že co bylo na článku výtečného, byla asi ona místa, která redakce opravila. „Nevykládejte, Käthe! Mně nic nenamluvíte.

Cožpak nerozeznám přesně styl každého z vás ? To je úvod ník, který dává směr a výklad, klade cíl : Sjezdu strany náš Komunistické straně Československa naši práci! pozdrav Konec se vám podařil, ukazuje pracujícím ženám na dlouhou dobu cestu . To musí být teď také pro vás vaše hlavní úloha v boji o stranu. Získávat masy a pevně je seskupit kolem strany; >

pracovat pro ně. Jen tak dál, Fischerová! A vlastností komu

nisty je i to, že se dovede správně ocenit. Tak jen žádné podceňování !" 303

Sjezd byl zahájen v sobotu 12. března 1921 v šest hodin večer. Jeho průběh velmi přesvědčivě líčí Antonín Legler: „ Karel Kreibich nejprve pozdravil všechny delegáty a hosty. Předsedou byl zvolen Eduard Zorn z Frývaldova, jeho zástup cem soudruh Hirschl. Soudruh Kreibich vycházel ve svém referátu z revolučních tradic libereckého dělnictva a podal přehled o práci, která předcházela svolání sjezdu, a o příči nách a důvodech, které vedly ke svolání tohoto sjezdu a k zalo žení komunistické strany. Nastínil také krátce současnou

politickou situaci. Zároveň oznámil, že za exekutivu Komu

nistické internacionály je přítomen soudruh Walter Stöcker z Německa, který zároveň zastupuje i Komunistickou stranu

Německa, což bylo přijato s velikým souhlasem . Soudruh Kreibich pozdravil srdečně soudruha Stöckera a přečetl pozdravný dopis Exekutivy Komunistické inter nacionály podepsaný soudruhem Bélou Kunem. Soudruh Stöcker hovořil o mezinárodní situaci a dále o založení Komu

nistické strany Československa — německé sekce. Jeho vývody byly velmi pozorně vyslechnuty a vyvolaly živý souhlas. Soudruh Stöcker byl potom v pondělí protivínským policej

ním radou vykázán navždy z území Československé republiky na základě zákona z roku 1871 o protistátní propagandě.

V neděli 13. března 1921 v devět hodin dopoledne jednání pokračovalo. Předsedal Eduard Zorn, přítomno bylo 160 delegátů s hlasovacím právem z 59 okresních organizací a velký

počet hostů. Obrovský sál i galerie byly zcela zaplněny. Mezi hosty byl také soudruh dr. Šmeral jako zástupce české levice, básník S. K. Neumann za Svaz komunistických skupin v Československu a spisovatelka Marie Majerová. Několik hostů tu bylo ilegálně, např. maďarští soudruzi Rákosi a Alpari. Soudruh Zápotocký jménem mnoha spoluvězňů zaslal z vězení stranickému sjezdu pozdravný dopis, ve kterém zdravil založení německé sekce Komunistické strany Česko slovenska a přál další úspěchy.

Byl ovšem přítomen i zástupce vlády, který také zasedl za předsednický stůl. Hlavní referát přednesl soudruh Karel Kreibich na téma světová krize kapitalismu a Komunistická internacionála 304

a založení německé sekce KSČ . Všichni přítomní sledovali jeho řeč velmi pozorně a se zájmem . Uprostřed řeči chtěl

přečíst rezoluci, jejímž obsahem bylo rozhodnutí založit ně meckou sekci KSČ a přistoupit ke Komunistické internacio nále, ale zástupce vlády zakázal, aby byla přečtena. Soudruh Kreibich se tím nedal přivést z míry a hovořil klidně dále, ale dal nenápadně jednomu pořadateli pokyn, aby ve vedlejší místnosti rezoluci hned na cyklostylu rozmno

žili a rozdali delegátům s připomínkou, aby si ji hned přečetli, a

aby o ní mohlo být rychle hlasováno. Hovořil stále klidně

dál a za chvíli najednou přerušil řeč a řekl důrazně: ,Kdo je pro rezoluci, ať zvedne ruku ! Zvedl se celý les rukou, a tím byla rezoluce jednomyslně přijata. Na něco takového nebyl zástupce vlády připraven. V bez mocném vzteku, celý rudý povstal, otevřel ústa, ale nedostal ze sebe ani slovo. Když se potom trochu vzpamatoval a po

chopil, že tomu, čemu měl zabránit, již zabránit nelze a že to ani jinak napravit nemůže, přerušil jednání, aby se mohl

v Liberci poradit, co má dělat dále. Byl celý popletený z toho, že se tak nechal napálit. Zahraniční hosté vyšli ze sálu na ulici, protože nikdo nemohl vědět, zda nezasáhnou četníci.

Asi po dvouhodinové přestávce se vládní zástupce vrátil a jed nání pokračovalo .“

Vzpomínku Antonína Leglera doplňuje Karel Kreibich : „ Na našem sjezdu byla ustavena německá sekce Komunistické

strany Československa. To jsme udělali se souhlasem exeku tivy Komunistické internacionály. Znamenalo to , že naše sekce je vlastně prozatímní a že až se ustaví česká levice jako komunistická strana, budou obě strany sloučeny, neboť podle směrnic Komunistické internacionály směla být v každém

státě jen jedna komunistická strana. Sjezd byl všemi kraji

silně obeslán. Státní policejní orgány nás nutily svolat jej jako veřejnou schůzi a vnutily nám přítomnost dohlížejícího poli cejního komisaře. Abychom se vyhnuli nebezpečí, že sjezd bude rozpuštěn před přijetím hlavního usnesení, vyslovil jsem při zahájení sjezdu hlavní bod denního pořadu, tj. založení komunistické strany a připojení ke Komunistické internacio nále takovým rozhodným a slavnostním způsobem, že celý 305 20 Vzpomínky

sjezd povstal a po několika minutách bouřlivého potlesku a volání zazpíval Internacionálu

poprvé v sále starého

Kolosea. Policejní komisař byl tak překvapen, že také poslou chal naši revoluční hymnu vstoje .“ Käthe Fischerová -Beckmannová uzavírá vzpomínání dele gátů : „ Po konferenci žen se sešel v šest hodin večer sjezd strany, zahájil jej soudruh Kreibich. S tlukoucím srdcem jsme sledovali jeho slova, když mluvil o významu tohoto mimo řádného a neobvyklého sjezdu strany, o zhroucení II. inter nacionály a o velkých událostech na Východě od Říjnové revoluce roku 1917. Potom však mluvil soudruh Kreibich

o bezprostředním úkolu sjezdu strany, tj. sjednotit německý proletariát tohoto státu pod praporem komunismu, aby se v co nejkratší době společně s revolučním proletariátem ostatních národností tohoto státu začlenil do bojových řad Třetí internacionály '. Aby se předešlo předčasnému roz puštění ještě před usnesením o založení naší Komunistické

strany Československa, přečetl toto závažné usnesení : ,Ustavujeme se zde ve smyslu usnesení a podmínek přístupu druhého kongresu Třetí internacionály jako komunistická strana (minuty trvající bouřlivý potlesk) a přistupujeme bez podmínečně a bez výhrad ke Komunistické internacionále .'

Tu se rozburácel obrovský sál bouřlivým jásotem delegátů a hostí. Myslím, že každý prožíval tento okamžik jako histo rický vrchol svého života. Spontánně jsme povstali a zapěli Internacionálu . Táž slova jako jindy, ano, a přece : dnes byla hymnou o splnění našeho nejtoužebnějšího přání, byla výra zem našeho bojového nadšení a důvěry ve vítězství. Byla

posvátnou přísahou, že až do posledního věnujeme všechny své síly vytoužené a už dnes . vřele milované straně, byla slibem věrnosti jejímu vedení a závazkem jednat vždycky

jako komunista. Nikdy nezapomenu na tuto přísahu, nikdy ani na chvíli, když jsme ji všichni němě, a přece tak výmluvně skládali za zpěvu Internacionály, jsouce až do nejhlubšího

nitra otřeseni její nesmírnou hloubkou. Ještě dnes vždy znovu zpytuji své komunistické svědomí, zda plním tento tichý slib. Vím, že tak činíme všichni a veškerý smysl našeho života je plnění tohoto slibu.“ 306

Jsme komunisty ! Pokud dějiny lidstva sahají, vždy povstal komunismus jako úsilí o nový celkový životní názor... Jsme víc než politická strana. Jsme předvoj nového života . Tvo říce nové poměry, chceme tvořit také nové lidi.

Z projevu soudruha B. Šmerala na ustavujícím sjezdu KSČ.

Devátého prosince se pravicoví vůdci sociální demokracie domnívali, že mají opět všechno v rukou . Vždyť levice byla bez přístřeší, bez tiskárny a tisíce jejích funkcionářů v žalářích. A hlavně se pravičáci radovali, že levice nemá tisk a strana bez tisku je jako člověk bez rukou . Ale ... Rudé právo vyšlo již 10. prosince

Ihned po vyklizení Lidového domu přestěhovala se redakce Rudého práva do tiskárny Grafie v Myslíkově ulici. * Osudy * Výpovědi jednotlivých pamětníků se v popisu této události od sebe značně liší . Je to vysvětlitelné tím , že právě ti soudruzi, kteří byli v té době mluvčími a představiteli strany , vesměs se naší současnosti nedožili, a ti soudruzi, kteří dnes ve svých vzpomínkách uvádějí, co se tehdy ode

hrálo, říkají jen to, co sami ve svém okruhu viděli a slyšeli, čeho byli svědky, a nemohou pochopitelně vidět události v celku . Musíme s největší pravděpodobností předpokládat, že přestěhování Rudého práva do Grafie předcházelo jednání představitelů a mluvčích vydavatelstva Rudého práva, tj. sociálně demokratické levice, s vedoucími činiteli Grafie, neboť převzetím tisku Rudého práva vznikly pro obě strany velké závazky. Grafie bez předběžného jednání by asi těžko mohla s tak velkou pohotovostí vydat

první číslo Rudého práva. Musíme také předpokládat, že proti převzetí tisku Rudého práva se stavěla pravice ve vedení Grafie aa kladla jistě vysoké a těžko splnitelné podmínky. Na druhé straně však levicové pokrokové živly mezi zaměstnanci Grafie vynaložily všechno, aby vycházení Rudého práva bylo zajištěno. Samy vzpomínky z řad zaměstnanců Grafie dokazují, že tisk Rudého práva mohl být uskutečněn jen jejich obětavostí. Lidé, kteří stáli ve vedení Grafie na stanovisku reakční pravice, tvářili se nakonec, jak se zdálo, jako by o ničem nevěděli, a levicoví zaměstanci pak bez ohledu na ně vykonávali svou revoluční socialistickou povinnost. 307

redakce líčí soudruh Ivan Olbracht: „ Přestěhovali jsme se

s redakcí do Grafie. Byli to dr. Bohumír Šmeral, básníci Antonín Macek a Josef Hora, dr. Václav Vacek , Bohuslav Novotný, Jan Skála, Antonín Bouček, benjamínek redakce Bedřich Vorel a já, vesměs členové staré redakce Práva lidu. Ale zároveň se s námi do podzemí Grafie přestěhoval i vyni kající český novinář Filip Dobrovolný, výborný stylista,

1

nadšený revolucionář, muž vzácného dělnického charakteru,

který vykonal pro dělnický tisk vše, co bylo v jeho silách a velmi často i nad to. Zařídili jsme se prozatím jen narychlo.

Vyklidili jsme z jednoho kouta suterénní sazárny Grafie několik strojů, a tam a v několika jiných místnostech budovy jsme rozstrkáni pracovali u improvizovaných stolků nebo beden. O hodně později nám byly pro redakci propůjčeny tři malé místnosti a předsíňka v druhém poschodí. Ale se sklepní místností jsme si zademonstrovali také před světem . Koncem března 1921 navštívili Prahu slavní francouzští bás

níci Charles Vildrac a Georges Duhamel a my čeští spisovatelé a řádní a mimořádní členové Rudého práva, Helena Malířová, Marie Majerová, Antonín Macek, Josef Hora a já, jsme je

v Rudém právu uvítali francouzsko - českým provoláním a po zvali je do naší redakce. Přišli. Dívali se na ty naše stolky

a poslouchali klapot sázecích strojů za svými zády trochu vyjeveně a hodně rozpačitě. Nu, pozdravili jsme je a oni zas odešli. Alespoň viděli, kde musíme pracovat. Ale nám to již nevadilo , zvykli jsme si na nové prostředí. Začátky Rudého práva po jeho přestěhování byly velmi těžké. Hovoří o nich ve svých vzpomínkách soudruzi Antonín Bouček a Tomáš Koutný. „ Vzpomenu ubohých našich začátků, když jsme vyštváni z Lidového domu začali z ničeho budovat Rudé právo. První náš útulek byla pisárna tiskárny Grafie, dvojstůl, před nímž jsme stáli ve frontě a čekali, až budeme moci napsat několik slov soudruhům , znamení, že ještě žijeme. Druhým

útulkem , už skoro ,redakcí, byla místnost v hostinci občana Bezvody, jenž nám poskytl přístřeší sice zadarmo, ale zakazo

val si jakékoliv návštěvy v ,redakci'. Také jsme tam dlouho nevydrželi, protože soudruzi si chtěli pohovořit s redaktory. 308

1

Byli jsme tedy zase na dlažbě. Třetí naše místnost byl koutek za ruční sazárnou v podzemí do Myslíkovy ulice, kde už se pracovalo veseleji, zato však se tu zvláště v sobotu na nás

zvědavě dívaly opilé oči horlivých návštěvníků od Fleků, z nichž většina nám nadávala .“

„ V prosincových bouřlivých dnech jsem navštívil redakci

Rudého práva již v jejím novém prostředí. Byly to sklepní místnosti špatně osvětlené, plné všelijakého haraburdí, sto nožek, pavučin , páchnoucí stuchlinou a plesnivinou. Našel >

jsem tam Ivana sedícího na bedničce od margarínu, psací stůl

byla větší bedna, naplněná hoblovačkami. Stejný redakční nábytek měli i ostatní redaktoři, soudruzi Hora, Novotný, Dobrovolný, Macek aj. Nebylo to záviděníhodné postavení

našich novinářů, ale přesto byli nezlomně vytrvalí. “ Přes všechny potíže Rudé právo 10. prosince vyšlo. Sice v neobvyklé letákové dvoustránkové úpravě, ale vyšlo díky zanícení a veliké lásce soudruhů, kteří nedopustili, aby revo

luční proletariát byl jen jeden jediný den bez svého tisku. „ Když jsem přišel do tiskárny Grafie s rukopisem soudruha

Šmerala,“ vzpomíná na tuto chvíli soudruh Leden, „zastihl >

jsem tam všechny naše soudruhy v plné pohotovosti a ze za městnanců tiskárny sazeče Janouše aa Mourka, kteří pracovali

v druhé směně. Chtěl jsem oznámit řediteli tiskárny, že hospodaříme v jeho podniku, ale soudruh Janouš, který byl vedoucí důvěrníků, prohlásil, že si tisk Rudého práva vezme na svou odpovědnost. Janouš byl jeden z českých soudruhů

zajatců, který se aktivně účastnil Říjnové revoluce.“ „ Chtěl bych jako tehdejší zaměstnanec Grafie doplnit sou

druha Ledna,“ říká Jaroslav Oliva. „ V noci, když přišli soudruzi s tiskem Rudého práva, měl službu soudruh Janouš, který se hned po návratu z Ruska přimkl k levici a působil i na ostatní spoluzaměstnance, takže přesto , že v té době byla Grafie v rukou reformistů, přesto, že i odborová organizace byla reformistická, několik soudruhů prohlásilo : , My se s ni

kým z reformistických pánů nebudeme bavit a Rudé právo se bude tisknout tady. Byli to soudruzi Janouš, Hrnčíř, Mourek , František Hodek, jejichž zásluhou byl zajištěn tisk Rudého práva. Hovořím o tom proto, že i v té době se mezi 309

typografy, mezi tou ,aristokracií', našli lidé, kteří to správně

chápali, nebáli se riskovat a prostě a otevřeně řekli své mínění. Tito soudruzi se stali jádrem utvořivšího se volného sdružení typografů -komunistů . Brzy poté sazeči spolu s redaktory Rudého práva ve svém volném čase vysadili a vytiskli publi kaci a finanční výsledek byl poukázán sovětským lidem na

Volze, postiženým velikým hladomorem. Byl to vlastně takový první subotnik, který u nás uskutečnili jak redaktoři, spisova telé, tak i tiskařští dělníci.“

Stranické orgány bez přístřeší Devátého prosince byla na ulici i administrace Rudého práva. Avšak pracovníkům administrace se podařilo zachránit všechny pracovní pomůcky, jak vypráví soudružka Karla Polstrová- Šabatová : „ Po vyhození z Lidového domu stáli jsme všichni v Hy bernské ulici a čekali, jak to s naší administrací dopadne. Měli jsme to štěstí, že všichni naši vedoucí patřili k levici. Podařilo se nám tak dostat do ruky všechny pracovní po můcky konta, zápisy abonentů i kolportérů, takže jsme

měli celou hospodářskou stránku v ruce, kdežto pravičáci neměli vůbec nic .

Tenkrát jsme se uchýlili do restaurace U Poláků na Vino hradech, kde nám Skalákův příbuzný vyklidil jednu místnost.

Zde jsme pracovali asi až do března 1921. Pak jsme se přestě hovali do Spálené ulice do domu U bažanta, a tam se již mohlo hovořit jakžtakž o kancelářských místnostech . Měli jsme také blíž do Myslíkovy ulice .“

A o svízelných chvílích, které prodělávali v předvánočních dnech prosince 1920 pracovníci sekretariátu marxistické levice, vypráví soudružka Jarmila Wagsteinová:

Redakce Rudého práva nalezla skromný útulek, ale náš sekretariát teprve za několik dní získal s pomocí soudruha Rudolfa Kohna místnost v domě, který ještě dnes stojí upro střed průchodu Perštýna.

Byla to taková dlouhá úzká jitrnice, podobající se spíše 310

skleníku než kanceláři, neboť měla nádvorní zeď plnou oken

s malými tabulkami, jimiž to v zimě ošklivě profukovalo a v létě zase k zalknutí pražilo . Uprostřed této nehostinné místnosti byly dva nebo tři příčné schůdky, na nich přepážka nesahající ani do stropu, která místnost rozdělovala na dvě půle. V přední půlce se umístilo stranické nakladatelství, které tenkrát vedl soudruh Rudolf Rejman a které ztratilo také střechu nad hlavou . Byl tu stůl vedle stolu, mezi nimi jen úzká ulička, kterou by tělnatější člověk neprošel . Bylo tu totiž nakladatelství s celým svým provozem

administrace,

účtárna , expedice - na ploše asi šestkrát pět metrů . A u těch

stolů seděli lidští mravenci, psali, počítali, balili brožurky a knihy, obsluhovali dělnické zákazníky - dělali prostě za nepředstavitelných poměrů všechno, co bylo nutné . Jenom soudruh Rejman jako vedoucí tohoto mraveniště seděl sám

u jednoho stolu. Na zadní, stejně velké půlce se usídlil celý

ústřední sekretariát levice , celý stranický aparát. Co psací stůl, to jedno oddělení. Tady byl vtěsnán i podlouhlý stůl, u něhož zasedal užší ústřední výbor. U druhého psacího stolu bylo ko munální oddělení, jehož hlavou byl tehdy soudruh Zavadil; u docela obyčejného stolu, na němž by se rozhodně pohodlněji dělaly bramborové placky, než psalo a úřadovalo , trpěla drahá naše máma Křenová , vedoucí ženoddělu ; čeští rudoarmejci a legionáři z levice tu měli rovněž svůj stůl - oddělení. U stolu bylo stále několik soudruhů, z nichž si zvláště pa matuji na soudruha Vodičku, kterého jsme znali už ze stavění barikád v Lidovém domě, a jiní a jiní. V maličkém kumbál ku na chodbě pak byl za jedním stolem sekretariát mládeže . Technický personál se skládal ze dvou písařek, mne a sou

družky Božky Čermákové, a ze dvou už hodně rozdrkaných psacích strojů , které jsme podle potřeby přenášely ze stolu na stůl.

Byla to hrozná nuzota a dnes se člověk jenom diví, že se tam dalo tolik udělat, s tak špatným vybavením a s tak malým počtem lidí.

Na Perštýn přicházel skoro denně soudruh Šmeral, kterému se tehdy říkalo všeobecně ,pardal', protože se dovedl nelítostně zahryznout do hrdla každého politického odpůrce a rozdrtit 311

ho. Jako člověk to však byl největší dobrák , který se dovedl

rozdělit s každým o poslední sousto a snad i o poslední košili. Uvnitř strany klokotal prudký duch odboje. Organizace přes všechnu perzekuci vášnivě diskutovaly o jedenadvaceti podmínkách přístupu do Třetí internacionály a vyslovovaly se

pro jejich přijetí. Užší ústřední výbor míval schůze nejméně jednou týdně, podle potřeby i častěji. “

Boj vrcholí Pravicoví vůdcové se radovali předčasně. A zejména poté, kdy vedení marxistické levice zahájilo oficiálně diskusi o 21 podmínkách přístupu ke Komunistické internacionále, vytáhli do boje se zbraněmi nejtěžších ráží.

Do organizací se začaly valit letáky, noviny, brožury a jiné tiskoviny pravice, které měly členstvu dokázat, že jen sociální demokracie je strana, jakou naše dělnická třída potřebuje. A doba byla vážnější, než aby vůdcové mohli svěřit zápas jen

pisálkům a redaktorům . Vůdcové, ač zvyklí již dávnovystu povat pouze při slavnostních schůzích a událostech, sami vykročili „ mezi masy “ . Vynakládali svůj um a mnozí z nich své advokátské zkušenosti na to , aby zastavili pochod proletář ských mas Československa ke komunismu.

Avšak věci se vyvíjely nezadržitelně.

O tom, jaká nálada panovala mezi proletariátem hlavního města republiky, vypráví soudruh Čeněk Hruška : „ Po generální stávce žádaly organizace, aby se urychleně svolal sjezd , kde by se ustavila komunistická strana. V orga nizacích se diskutovalo o 21 podmínkách a hlasovalo se manifestačně pro vytvoření komunistické strany. Nálada byla tehdy taková, že sociálně demokratičtí vůdci se raději neuka zovali na ulici. Vzpomínám si, že se vyprávělo o tom, jak cestoval vůdce sociální demokracie pravičák Soukup v tram

vaji. Ženy ho poznaly, poplivaly ho a vyhodily z vozu. O Soukupovi bylo známo, že vkročil 9. prosince mezi prvními pravi

čáky do Lidového domu. Lidé ho proto velmi nenáviděli. Vzpomínku s. Hrušky dokresluje velmi názorně soudobý tisk . Tak satirický časopis 312

Také předseda sociálně demokratické strany Antonín Němec nesměl na ulici. Autoritu vůdců sociálně demokratické pravice

zachraňoval president Masaryk, který tehdy vystoupil provo kačně proti komunistům na veřejných táborech v Plzni, Příbrami atd .

Jestli dělnická třída v generální stávce utrpěla porážku, tím

větší politickou porážku utrpěli sociálně demokratičtí vůdci. Kdyby v té době bývalo došlo k všeobecným volbám, sociálně demokratická strana by byla úplně rozbita a do parlamentu

by se byly dostaly jen její trosky. Zato komunistická strana by byla rozhodně zvítězila . Generální stávka v roce 1920 byla velikou názornou zkouškou revolučního hnutí v Českoslo

vensku. Dělnická třída Československa pochopila, že bez Sršatec zaznamenal „ úspěch “ senátora Soukupa v Nuslích 9. 3. 1921 : „Dnes večer konala se zde veřejná schůze lidu, na níž senátor Soukup dobyl obrovského úspěchu. Přijetí, jakého se mu dostalo od dělnických žen, dojalo jej až k pláči, zvláště když při projevech příchylnosti hladily >

jej ženy po tvářích a trošku více při tomto laskání přitlačily. Hlavní úspěch dr. Soukupa tkví v tom , že se mu podařilo utéci ze schůze ještě včas.

Leč i takto odnesl si jako trofej ze schůze opuchlé tváře a naběhlý nos. Poslanec Johanis, který mu přišel dělat zed, zachoval se neobyčejně hrdinsky. Jakmile ozvalo se první láskyplné mlasknutí o tvář Soukupovu , zmizel.“ Též Rudé právo z 28. 4. 1921 přineslo zprávu o dalším „ úspěchu “

dr. Soukupa : „ Pravice oznámila na včerejšek veřejnou schůzi lidu do Bezovky na Žižkově. Ohlášen byl jako řečník dr. Soukup. Na schůzi se dostavily veliké davy lidu. Bezovka nebyla již dávno naplněna tak účast

níky jako v tento den . Sál byl nabit do posledního místečka a ještě asi 400 lidí stálo venku před Bezovkou . Pravičáci byli asi sami překvapeni, jakou mají účast na schůzi. Jejich jménem přikročil k zahájení schůze Zavadil. Zatímco Zavadil zahajoval schůzi, rozvinula za ním a za dr. Sou kupem komunistická mládež ohromnou rudou stuhu s nápisem : ,Pryč s tyrany a zrádci všemi. Jakmile účastníci schůze spatřili tento nápis, byli

jím ihned uchváceni a celá schůze začala zpívat Rudý prapor. Poněvadž nemohl dále mluvit Zavadil, vystoupil Rybáček a zahájil schůzi naši. Dr. Soukup se vůbec ke slovu nedostal. Na celé schůzi stálo za ním asi

20-30 lidí. Vida náladu schůze, chtěl zmizet. Ze všech stran se na něj sypaly výkřiky zrádče. Celý zsinalý utekl na dámský záchod , odkud oknem ven na zahradu a do elektriky. Dělníkům, kteří naň dotírali výkřiky, odpovídal: ,Nejsem vaším otrokem ,' ,ale jsi otrokem hořejška', odpovídali

dělníci. Po odchodu Soukupa, Zavadila a asi 20 pravičáků konala se schůze dál. Promluvilo na ní pět řečníků a vyzněla mohutně pro komu nistickou stranu. “

313

revoluční strany nemůže vést ani politické, ani hospodářské boje, že bez komunistické strany nemůže vést boj za socia lismus."

V organizacích levice se začínala bouřlivě rozvíjet diskuse o 21 podmínkách přístupu ke Komunistické internacionale a o založení revoluční, komunistické strany v Československu.

Vzpomínka soudružky Růženy Rollové oživuje před námi schůzi v dělnické čtvrti Prahy, ve Vysočanech : „ Naše orga nizace - novovysočanská byla dost početná a byli zde cové ou prosin stávce začali jsme v organizaci dělníci. Po většin upíme k Třetí internacionále . Začínali hovořit o tom, že přisto nkami, a pak jsme je schvalovali ovat podmí s 21 jsme se seznam

na plenární schůzi. To bylo ještě před ustavujícím sjezdem strany. Chtěli jsme vyjádřit svůj pevný postoj k 21 podmín kám Třetí internacionály a souhlas s ustavením komunistické strany. Schůze byla U Semeckých v nových Vysočanech . Bylo tam nabito. Pamatuji se, že jsme se tam tísnili a že se

tam ozývalo nějaké mručení, ale to jsme umlčeli. To mručeli asi tři pravičáci, kteří též přišli na schůzi. Na schůzi mluvil soudruh Klečák . Byl to vášnivý agitátor, člověk plný energie.

Zahynul za okupace v koncentračním táboře. Pak jsme s nadšením odhlasovali 21 podmínek pro přijetí do Komu nistické internacionály . Po schůzi jsme dlouho do noci ještě diskutovali, měli jsme velikou radost. Když jsme vycházeli, ještě na ulici jsme zpívali.

Říkali jsme si, že ted nastávají rozhodné okamžiky, že budeme mít svou stranu, která půjde revoluční cestou.“ O boji za založení komunistické strany, tak jak probíhal v organizacích vnitřních čtvrti Prahy, píše soudruh Jan Vodička :

„ Stranické organizace zahájily velký nástup za přijetí 21 pod

mínek Třetí internacionály a za vytvoření komunistické strany. Po ustavujícím sjezdu Svazu nekompromisně socialistických legionářů , kterého se zúčastnili vedoucí soudruzi levice, jsem

byl zvolen ústředním tajemníkem tohoto svazu. Pak jsem byl na výroční plenárce I. organizace sociálně demokratické strany Praha II - dolejší zvolen místním důvěrníkem a později, snad v únoru nebo v březnu, důvěrníkem okresního výboru 314

strany Praha II-dolejší. Po určitou dobu jsem tehdy zastával obě funkce .

Po výročních plenárkách a všeplenárkách se rozvinul ostrý boj proti některým poslancům, kteří se sice hlásili k levici sociální demokracie pražského kraje, ale přitom vystupovali proti 21 podmínkám Třetí internacionály a nesouhlasili s vy

tvořením Komunistickéstrany Československa. Byl to zejména senátor Teska, poslanec Bubník, dále generální tajemník Svazu železničářů poslanec Brodecký a generální tajemník Svazu obchodních zaměstnanců poslanec Klein. Poslední dva dopo

ručovali přistoupit k takzvané Dvaapůlté internacionále .

Boj za založení KSČ na členských schůzích strany byl úporný, ale přinesl výsledky. Většina členů, a tím i většina okresů strany v Praze, se postavila za vytvoření KSČ. Mezi předními okresy byly okres Praha II- dolejší, Praha I s okres >

ním důvěrníkem soudruhem Zmrhalem a Praha XI- Žižkov, kde byl okresním důvěrníkem soudruh Novák . Za založení komunistické strany se postavily i organizace žen v čele se soudružkou Křenovou , členové Marxistického

sdružení studentů, jehož předsedou byl soudruh Václav Ko pecký, organizace mládeže, která na svém sjezdu přijala jméno Komunistický svaz mládeže, a Svaz nekompromisně socialistických legionářů, v kterém se také sdružovali čeští a slovenští rudoarmejci.“

Boj o získání vlivu na proletářské masy se stupňoval zejména v důležitých průmyslových oblastech státu. Na dobu

po prosincové generální stávce v Ostravě vzpomíná soudruh Josef Tesla : „ Po prosincové generální stávce sešli jsme se na konferenci U hroznu, u starého kostela, a diskutovali jsme

o 21 podmínkách pro vstup do Komunistické internacionály. Každý měl před sebou brožurku s 21 podmínkami a projedná vali jsme spolu s referentem bod za bodem. Právě když byla diskuse živá - otevřel někdo najednou dveře. Rychle jsme

zastrčili brožurky pod ubrusy, protože jsme mysleli, že přišla policie. Byli jsme ještě naivní, když jsme se domnívali, že jsou brožury pod ubrusem schované. Ale policie to nebyla, a tak jsme jednali dále, a mohu říci, že jsme s nadšením odhla sovali bod za bodem. 315

Po této konferenci funkcionářů projednávaly 21 podmínek

organizace. Pracoval jsem tehdy na Dole Šalamoun a již jako patnáctiletý jsem zde byl jednatelem organizace. Když jsme

diskutovali o 21 podmínkách, bylo nás tam asi 35. Řada lidí, kteří šli zpočátku s levicí, nešli již s námi do komunistické

strany. Například na Šalamounu , kde byla dříve většina cen tralistů a kde měl vliv Petr Cingr, zůstala většina organizace v sociální demokracii a Šalamoun se stal baštou sociálního demokrata Prokeše .

Ale to nebylojen na Šalamounu. Pamatuji se, že mnozí dělali levičáky, a když vyšlo první číslo Dělnického deníku s hla vičkou komunistické strany - tehdy jsem kolportoval náš tisk u firmy Elbertzhagen & Glassner, dnes jsou to Ostravské strojírny – někteří noviny odřekli. Byli to většinou starší lidé, ponejvíce z opavského Slezska, a ti řekli, že sociální demokracii nezradí a že ke komunistům nepůjdou. Byl to samozřejmě oportunismus, protože předtím kritizovali so ciálně demokratickou stranu , byli pro levici, ale teď se nechtěli se starou stranou rozejít a šli zpět. Ale abych se vrátil k naší schůzi na Dole Šalamoun. Protože jsem jako jednatel dělal zápis, pamatuji se, že připomínek bylo velmi málo. Byli jsme tam většinou horníci, takže jsme o něja kých formulačních věcech nediskutovali a jednotlivé podmínky jsme přijímali s potleskem .“

Za svízelnýchpodmínek se rodila komunistická strana na Plzeňsku, kde si sociálně demokratičtí pravičáci uchránili

silnější pozice než v jiných místech. Tajemníkem strany v Plzni byl krátce před ustavujícím sjezdem soudruh Bed

řich Štastný, který situaci na Plzeňsku popisuje slovy : „ Do Plzně jsem přišel jako krajský sekretář v dubnu 1921. Byl

jsem současně pokladníkem . Sekretariát byl malý; byla tam jedna písařka, ta psala též pro redakci, dále redaktor Pravdy Honza Zibar a soudruh Krautwurm , který vedl administraci listu . Chodila mu bezplatně pomáhat jeho žena i děti. Na Plzeňsku jsme měli málo členů. V organizačních věcech vládl pořádek, snad právě proto, že zde bylo méně členstva. Levice zde vydávala týdeník Pravdu . Kolem Pravdy byla celá řada dobrých soudruhů, kteří byli právě pro své revoluční 316

přesvědčení vyhozeni ze Škodovky. Byl to např. soudruh Krautwurm , otec četné rodiny, který šel vždy poctivě a neúchylně s komunistickou stranou a kterého později umučili nacisté. Lidé kolem Pravdy byli skuteční nadšenci. Práce se nám dařila a později jsme začali Pravdu vydávat jako obdeník .

Snažili jsme se, aby vliv strany pronikl také na venkov. Protože lidé z Domažlicka, Klatovska, Nýřanska jezdili pra

covat do Škodovky, tak se výsledky naší práce venku projevily i v tom , že řada z nich sympatizovala s námi v továrně.

Dopředu jsme se ovšem dostávali jen velice pomalu, protože plzeňští pravičáci měli Vv rukou mnoho mocenských prostředků a jména Pik, starosta města Plzně, Habrman, ministr, atd .

stále na lidi platila. Pravičáci, jak jsme sociálním demokratům tehdy říkali, schůzovali v restauraci ,Peklo a my jsme mívali

schůze naproti Škodovce v ,Nebi'. Schůzový život byl velice rušný. K nám do sekretariátu , který byl v Koperníkově ulici č. 26, přicházeli dělníci rovnou po šichtě. Pracovalo se do dvou, a když jim vlak jel třeba ve tři, zašli soudruzi k nám , vzali Pravdu, brožury atd . a odvezli to na místo . Zpočátku jsme Pravdu distribuovali jen tímto způsobem , protože poštou by se byla víc zdržovala.

Na Plzeňsku bylo levicové hnutí silně vyhraněné a do levice šli lidé již přesvědčení. Proto, ačkoliv jsem se účastnil nejméně

padesáti schůzí, kde jsme probírali 21 podmínek, nepamatuji, že by byl někdo vznesl nějakou námitku. Pochopitelně, že se diskutovalo, ale podmínky byly přijímány hromadně a řekl bych, že jednomyslně.“ Nebylo mnoho míst v republice, kde by se sociální demo kracii podařilo udržet se natolik jako v Plzni. Tam, kde

prosincová stávka dosáhla většího rozpětí, jako tomu bylo na Kladensku, Oslavansku, Hodonínsku, tam se všude hluboce zakořenilo komunistické hnutí. Porážku pravičáků v Pcherách u Kladna líčí soudruh František Koutecký: Po roce 1920 ztratila sociální demokracie sympatie dělníků u nás v obci. Většina dělníků a členů strany se přikláněla k levici, kromě tří, kteří zůstali pravičáky. Pamatuji se na průběh schůze, na které se mělo rozhodovat, jestli se organi 317

zace přikloní nalevo nebo napravo. Tenkrát tam za vedení sociální demokracie i za jednotu přijel Hummelhans. Věděl, že je zde silná jednota a že to tady vlastně táhne. A tak když jsme projednávali založení strany, přijel tam představitel DTJ, protože bylo známo, že je zde hodně tělocvikářů a že

jednota zasahuje do politických bojů. Hummelhans měl v prvé řadě přesvědčit členy jednoty, kteří byli současně členy strany, aby zůstali v sociální demokracii. Zkrátka měl za úkol, aby celou organizaci získal pro pravici nebo aby organizaci rozbil. Přemlouval nás asi takovým způsobem : ,Vy chcete něco , >

co ani neznáte. To, co dělají bolševici v Rusku, to nemůžeme dělat u nás. Jejich život nemůžeme přirovnávat k našemu. '

Takových argumentů používal, aby dělníky a členy strany odradil.

Byla to schůze, která trvala skoro pět hodin : konala se v době, kdy naši byli ještě zavřeni. Členové organizace říkali

při hlasování: Mají nás zavřít hned anebo potom . Stejně zase nic jiného nedokážou než zavírat a spočítají nám to od roku 1918 všechno. Zrovna jako v procesech v roce 1920 připočítávali i ty šibenice aа soudili lidi i za ně.“ Stejně jako na Kladensku šlo i na Kralupsku dělnictvo za levicí. Dotvrzuje to soudruh Süssmilich :

„ Když jsem se vrátil po prosinci z kriminálu a čekal jsem Z

na nástup trestu až do rozhodnutí Nejvyššího soudu, vrhl jsem se s velkým efánem do organizačního života. Jezdili jsme

po vesnicích, upevňovali jsme naše organizace. Mohu říci, že až na nepatrné zlomky šlo všechno dělnictvo na Kralupsku s námi, s levicí.“

Avšak revoluční hnutí se nevyvíjelo jenom v hlavních prů myslových oblastech. Prameny, které dávaly život komu

nistické straně, tryskaly všude tam, kde pracoval a žil prole tariát.

Ani buržoazní perzekuce, která začala po prosincové gene rální stávce, neodrazila čestné a poctivé dělníky od boje za novou, revoluční stranu, jak vzpomíná soudruh Josef Reiter

z Mnichovohradišťska : „ Po prosincové stávce, která u nás

povzbudila revoluční hnutí, začalo propouštění. My jsme z naší rodiny pracovali tři v továrně na obuv a jak bratr, tak 318

já jsme byli funkcionáři. Našeho otce vyhodili z fabriky, pro tože vychoval děti rebelanty. Nehleděli nic na to, že byl starý

pracovník, že dělal v továrně skoro padesát let aa že za výrobky, které táta dělal, dostala mnichovohradišťská obuvní firma na

výstavě v Paříži zlatou medaili. Mě vyhodili zrovna na Štědrý den 1920. Ten den mi listonoš přinesl doporučeně pracovní knížku : to jsem měl dárek . Listonoš mi ji podává, ale já nechtěl nic podepsat ani přijmout. On, že musím. Tak mu říkám : Já jsem si to neobjednal, nic nepodepíši, dělej si s tím , co chceš.' Tak to odnesl zpátky. Asi za dva roky mi Srba, to

byl sociálně demokratický tajemník obuvního dělnictva, nabidi práci, ale s podmínkou, že se dám vypsat z komunistické stra ny. Já mu vzkázal, ať si práci nechá, že zůstanu tam , kde jsem .“ O situaci po prosincové generální stávce na Mnichovo

hradišťsku vyprávějí i soudruzi František Žižka a František Eliáš. „ Vrátil jsem se do Hradiště po pětileté vojenské službě až v únoru 1921. Mohu říci, že mezi lidmi vládla stále velmi revoluční nálada. Proto jsme též na naši stranu získali téměř

všechny zdejší sociální demokraty, “ říká soudruh Žižka. A na jeho slova navazuje soudruh Eliáš: „ Když čtu nebo

slyším ,Porážka dělnictva v prosincové stávce 1920*, tak si říkám, ono to není tak jednoduché ani jednoznačné. Je pravda, že po našem zatčení – vždyť nás šlo přes tři tisíce

do vězení - nastal určitý otřes. Ale já si na tuto dobu nevzpo mínám jako na dobu porážky dělnické třídy, ale přirovnávám prosinec k větší bouřce, kdy se křižují blesky a hodně prší. Po bouřce pak obyčejně přichází krásné počasí, vše se rázem zazelená a oživne. Při bouřce se někteří lidé schovali, měli snad

z hřmění i trochu strach, ale po bouřce prohlédli a cítili se osvěženi, protože před ní bylo sucho aa dusno. Tak i po prosincové stávce nastal sice jistý otřes, ale pak se rozsvětlilo - iv myslích mnoha dělníků, kteří dosud věřili slibům druhých stran . Řekl bych, že v řadách dělnictva nastal přelom, přerod, a ten dal základ k ustavení komunistické strany a vytvořil předpoklady pro budoucí vítězství proleta -

riátu v Československu . “

Zápas o získání většiny členstva sociální demokracie pro

myšlenku komunismu se rozvíjel i ve východních Čechách . 319

Jen v Hradci Králové se během jednoho měsíce vystřídalo pět pravičáckých veličin, z toho dva poslanci a tři exministři. Situaci na Hradecku popisuje tehdejší tajemnice strany sou družka Julie Prokopová : „ Byla jsem tajemnicí králové hradeckého kraje, který byl tehdy silnou baštou sociálně

demokratických pravičáků. Před svoláním sjezdu bylo třeba prověřit všechny organizace a provést volbu delegátů na krajskou konferenci. Všichni členové výboru se zúčastnili práce a pomáhali utvořit pevné jednotné organizace a zvolit delegáty, kteří by dávali záruku , že se jednoznačně vysloví

pro založení komunistické strany a pro zásady platné pro přijetí do řad sekcí Třetí, Komunistické internacionály. Tenkrát

jsem referovala v pětašedesáti organizacích a všude bylo bouř livě přijato usnesení, že na sjezdu, který byl již definitivně svolán na 14.-16. května 1921 , musí být vytvořena komu

nistická strana. V tomto duchu jsme připravovali i krajskou konferenci v Hradci Králové.“

Soudruh František Prokop byl v roce 1921 náčelníkem Dělnické tělocvičné jednoty v Kutné Hoře a jako většina funkcionářů jednoty účastnil se aktivně i práce v sociálně demokratické levici. Vzpomíná na dobu před ustavujícím sjezdem slovy :

„ Kutná Hora sama je město bez průmyslu , jediný větší závod, který tam je, je továrna na tabákv Sedlci u Kutné Hory. Dostat za buržoazní republiky práci v tabákové továrně, k tomu muselo být veliké štěstí anebo velká protekce. V Kutné Hoře byla většina dělníků zaměstnána uu živnostníků Vv dílnách s 10 a někdy až 15 pracovníky. Byla zde menší továrnička .

na obuv, která dávala práci většinou domáckým dělníkům . Jiný průmysl tehdy nebyl

.

a to nejen v Kutné Hoře, ale

i v celém kutnohorském okolí. Dělníci zde měli trpké živobytí. Přesto však zde byla dost silná sociálně demokratická strana

i Dělnická tělocvičná jednota. Když v sociálně demokratické straně začínala vznikat opozice proti vedení strany, vedli

jsme ii my v Kutné Hoře diskuse o taktice strany a zejména my mladí jsme kritizovali politiku strany. Vůdcové tehdejší sociální demokracie v Kutné Hoře se začínali paktovat s pány

a my jsme je na schůzích ostře kritizovali. Pak jsme se i my 320

začali hlásit k sociálně demokratické levici. Za levicí šla velká

většina členstva i přesto, že dělnictvo zápasilo o existenci. Když jsme přijímali na schůzi 21 podmínek pro vstup do

Komunistické internacionály, sál U Anděla byl úplně nabitý. Museli jsme si nejdřív ujasnit, co všechno v podmínkách je, abychom je mohli přijmout. Nepamatuji se už, kdo tenkrát

do Kutné Hory přišel za ústředí. Ale spolu s ním jsme probírali podmínky bod za bodem a soudruh nám nejasné věci vysvětloval. Také diskuse neprobíhala jen tak hladce. Byli u nás ještě někteří členové, kteří pak v pozdější době, když se 21 podmínek přijalo, z organizace vystoupili. Ti se snažili ovlivňovat naše schůze, a protože to byli lidé, kteří měli v Kutné Hoře vliv a kteří mohli lidem protekcí pomoci

k nějaké práci, nebylo to jednoduché. 21 podmínek v Kutné Hoře se nepřijalo naráz, měli jsme, pokud se pamatuji, dvě anebo dokonce tři schůze. Na třetí schůzi, kde už jsme schva lovali podmínky a kde jsme hlasovali, přišli už jen ti, kteří pak v komunistické straně zůstali. Nepřijali jsme tedy 21 podmínek nějak mechanicky, že by nám je někdo přečetl a my bychom

je jen odhlasovali. Diskutovali jsme ke každé podmínce, a proto to také trvalo tak dlouho, než jsme je přijali.“ Ke komunistické straně se připojily organizace i z tak málo průmyslových oblastí, jako bylo Vlašimsko. Hovoří o tom soudruh Vojtěch Dolejší:

„ Zúčastnil jsem se se svým otcem okresní konference sociálně demokratické levice ve Vlašimi před ustavujícím

sjezdem naší strany. Jako referent z Prahy přijel V. Zavadil. Tehdy jsme měli příležitost slyšet pražského referenta jen zřídkakdy, a proto slova každého měla velkou váhu. Řeč V. Zavadila se nevyznačovala právě jasností, avšak, a to je nutno říci, obrážela nálady, které ještě byly uvnitř sociálně demokratické levice. Pamatuji se, že Zavadil sice mluvil pro vstup do Třetí, Komunistické internacionály, ale zároveň se vyslovil proti 21 podmínkám , hlavně proti té podmínce, že každá strana, která má být sekcí Třetí internacionály, musí se

nazývat komunistická. Vzdát se názvu sociální demokracie, s níž byly spojeny čtyři desítky let dělnického hnutí, to se mnohým starším soudruhům zdálo povážlivé. Přesto byl na 21 Vzpomínky

321

‫܀‬

konferenci s těmito podmínkami, byť s určitým váháním , vysloven souhlas. Nás mladých se toto kolísání ovšem netýkalo. My naopak byli hrdi na to, že jsme se mohli nazývat mladými komunisty již od začátku února 1921. Od těch dnů jsme také dostávali

místo Mladého proletáře (předtím to byl Mladý socialista ), Mladého komunistu, který vycházel každý týden . 1. máj 1921 jsme slavili již těsně před ustavujícím sjezdem

naší strany. Na Vlašimsku neměli pravicoví vůdcové vůbec žádné pozice. Všichni třídně uvědomělí dělníci přestoupili do komunistické strany. Byli ovšem i soudruzi, kteří v letech 1919—1920 byli v sociálně demokratické straně, avšak Ss námi doleva již nešli a porůznu se rozptýlili. Sociálně demokratická

pravice neměla však po rozkolu na celém Vlašimsku ani jedi nou organizaci.“

Tak postupoval krystalizační proces v dělnickém hnutí. Z prvních kritických hlasů v roce 1918 vyrostl během let 1919 a 1920 příval, který podemlel pilíře dosavadního panství oportunismu. Na tisících aa tisících schůzích sešli se v roce 1921 soudruzi a soudružky, aby odhlasovali 21 podmínek Třetí

internacionály a aby položili základy revoluční strany v Česko slovensku.

Pro založení komunistické strany v ČSR se nevyslovovaly jen organizace soc. dem. levice, ale vyslovila se pro ni i revoluč ní mládež na svém sjezdu v únoru 1921 a konference žen v březnu 1921 v Praze, která vyjádřila vroucí souhlas čs. revo lučního ženského hnutí s myšlenkami komunismu. Konfe

rence se účastnila i soudružka B.Škrlantová, která její průběh živě pamatuje : ,,Na konferenci se sešlo 180 delegátek, z nichž

mnohé měly řádně ověřené mandáty k zastupování celých okresů. Měly jsme radost, když ze Slovenska přijelo osm delegátek v čele Ss mladou tajemnicí slovenských žen soudruž kou Holanovou, která byla zvolena do předsednictva. Též ženy z Moravy vyslaly své aktivní funkcionářky. V sobotu o půl jedenácté zahájila soudružka Strnadová

jednání konference. Měla pravdu, když v úvodu řekla, že tato konference žen se zapíše do historie dělnického hnutí. Byla to sedmá konference žen organizovaných v sociální 322

demokracii, ale žádná neřešila tak důležité otázky jako tato . Hluboké pohnutí prodchnulo delegátky, když předsedkyně

připomněla veliké oběti, které přinesla dělnická třída za dva a půl roku samostatnosti republiky. V době, kdy se konference konala, bylo na Pankráci, v Brně a u ostatních okresních

soudů vězněno 3000 mužů i žen. Konference jim poslala vroucí pozdravy na Pankrác, na Cejl do Brna, zvlášť jsme pozdravovaly soudružku Pížovou, funkcionářku žen , matku čtyř malých dětí, která právě byla odsouzena na patnáct měsí ců do žaláře. Také ženám do Krompach jsme poslaly telegram . První den projednávala konference referát soudružky Kře nové o organizaci a taktice. Soudružka Anna Malá, poslan

kyně NS, mluvila o činnosti poslanců sociálně demokratické levice. O významu a práci dělnických rad referovala vášnivá agitátorka, slepá soudružka Emílie Suchardová z kladenského kraje, který měl nejvíc zkušeností ze zakládání a práce děl nických rad. Dvacet sedm delegátek vystoupilo v diskusi k prvnímu referátu. Druhý den, v neděli, začala konference brzy, ale všecky delegátky přišly včas. Každá věděla, že jde o velké rozhodnutí. Se zatajeným dechem jsme vyslechly referát o Třetí inter nacionále. Slyšely jsme opět 21 podmínek, které jsme již dříve znaly a které jsme projednávaly na plenárních schůzích

žen . Podmínky byly jednohlasně přijaty. Všechny ženy naráz povstaly. Pohnutě a vroucně zazněla dělnická hymna Interna cionála. Když na návrh předsednictva byla vyhlášena přestáv ka, ženy se navzájem objímaly, smály se a slzely zároveň. Jako by je veliké pouto spojilo na věčné časy pro doby zlé i šťastné.

Všechny ruce se zvedly, když jsme přijímaly rezoluci k poli tickým otázkám , v níž se mimo jiné říká: , Těžce neseme odložení sjezdu ... Žádáme, aby na program jezdu byl dán za každých okolností bod » Podmínky o přistou pení ke Třetí internacionále« . Mezinárodní a vnitřní situace vyžaduje, aby co nejdříve existovala v Československé re publice hromadná strana komunistická, která by byla s to >

vesti náš proletariát v době nejbližší ke konečnému vítězství.' * * Ustavující sjezd strany se měl konat v březnu 1921. Rozhodnutím zastupitelstva strany byl odložen na 14. – 16. května 1921 . 323

V dalším usnesení protestovala konference jménem česko slovenských žen proti jakékoliv intervenci proti sovětskému

Rusku aa žádala, aby Československá republika okamžitě navá zala hospodářské a diplomatické styky s Ruskem . Jednomyslně byly přijaty rezoluce proti perzekuci dělnického hnutí, k po stupu našich poslanců v parlamentě a rezoluce k organizačním záležitostem . Jasně jsme vytyčily náš cíl, jímž byla socialis tická republika. Bouřlivým souhlasem jsme schválily telegram sovětským ženám, v němž jsme jim psaly, že ,prapor revoluce, který byl hrdě vztyčen ruskou proletářskou revolucí, není opuštěn . Za ním stojí všichni dělníci sdružení v Třetí internacionále. České dělnické ženy plní jen svou samozřejmou povinnost, když prohlašují, že se připojují k mezinárodnímu dělnickému sdružení proletariátu, k Třetí internacionále, a prohlašují hrdě, že nedbají perzekuce a pronásledování, které skomírající kapitalistický řád připravuje revolučním dělníkům .' * Konference pověřila soudružku Barušku Rezlerovou

Švarcovou, aby zastupovala české komunistické ženy na mezinárodní konferenci žen Třetí internacionály . Právě ve dnech, kdy se konala konference v Praze, sešly se

také německé ženy v Liberci na své konferenci. I tato konfe rence se jednomyslně usnesla přijmout zásady Třetí inter nacionály a vytvořit komunistickou stranu . Tuto konferenci pozdravila dopisem soudružka Klára Zetkinová. Naše konference vyslala na shromáždění německých žen

svou delegátku spisovatelku a redaktorku Marii Majerovou , která přítomné pozdravila německy. Obě konference komu nistických žen byly důležitými stupni na cestě k ustavení

jednotné, mezinárodní Komunistické strany Československa. S nezapomenutelnými zážitky rozjížděly jsme se domů. Měly jsme hlavu plnou plánů. Jak a kdy zařídit, aby co nejvíce členek strany bylo o průběhu konference informováno ? A pro tože bylo nutno, jak se říká, kout železo, dokud je žhavé, připravovaly jsme po celé republice veřejné schůze žen. Události měly pak už rychlý spád. V květnu, ve dnech Rudé právo, 15. března 1921 . 324

14., 15. a 16., konal se v Praze ustavující sjezd komunistic ké strany ." Blížila se polovina května 1921 , schylovalo se k historic kému rozhodnutí. Členové strany očekávali sjezd s netrpěli vostí, sociálně demokratičtí vůdcové spolu s buržoazií s nevra živostí a nenávistí. Na atmosféru předsjezdových dnů vzpo míná soudruh Josef Bláha : „ Buržoazní a sociálně demokra tické noviny chrlily na připravovaný sjezd a delegáty spousty lží. Snažily se okolo sjezdu, jímž v té době celá dělnická třída

v republice žila, vytvořit nepříznivou atmosféru. Psaly, že sjezd se koná z příkazu Moskvy, že je to sjezd židů, že Houser přivezl z Moskvy několik kufrů zlata a drahokamů, že Šmeral je zaprodanec Moskvy, že by to vláda všechno neměla trpět a tak dále.

My jsme však na sjezd čekali stále netrpělivěji, protože název strany Sociálně demokratická strana dělnická, i když již s dodatkem ,levice', nás neuspokojoval. Mnozí nám na schůzích říkali: ,Podmínky jsme odhlasovali a jsme pořád tam , kde jsme byli — v sociální demokracii.' S nedočkavostí

jsme se proto připravovali na sjezd. Za českobudějovickou župu byla zvolena řada delegátů, mezi nimi i já za mládež. Soudruzi nás na sjezd provázeli slovy : komunistickou a žád nou jinou .“

Jsme komunisty!

„ Pozdravujeme Vás!" „ Vás, sjezdové delegáty, zástupce československého děl nictva, kteří v této dějinné chvíli přicházíte, abyste do

všeobecného víru doby promluvili jasné, proletářské slovo, abyste do mračného šera vnesli osvobozující světlo, abyste všemu krásnému a velikému, co žije mezi vámi a v nás, dali pevný, zákonný tvar.

Určujete dějiny příštích dob. Vy všichni jste čímsi jiným než sjezdem , jakých jsme v minulých letech prožili mnoho. Váš kolektiv znamená dnes nekonečně více. Dnes se na vás

nedívá jen Československá republika. Dnes na vás hledí celý 325

svět ... Buržoazie se na váš sjezd dívá dnes se zlobnou úzkostí. Zrádcové dělnických řad (dnes ještě praví sociální demokraté, zítra už jen sociální demokraté) uvedli proti vám v činnost kampaň lží, pomluv, intrik a podvodů, jakých tyto země ještě nepamatují, učinili vše, aby vás zmátli a roztříštili neboť i sociální demokraté vědí, co pro ně znamená chvíle, v níž se scházíte. Oni hledí na váš sjezd se zběsilou nenávistí,

jaké jest schopen jen usvědčený zločinec, který nevykonav svého úkolu ví, že bude zítra opuštěn i těmi, kdož ho najali,

a že mu nezbývá než potupné skomírání. Ale co znamenají tyto zlé a nenávistné oči proti mužným zrakům bratří ce

lého světa, které vám dnes hledí radostně v tvář, pozdravujíce vás ?

Přišli jste, abyste zorganizovali z československého proleta riátu pevný bitevní šik a převedli jej v rámec veliké, jednotné proletářské armády celého světa ... Pozdravujeme vás. Zdar vaší práci. Sláva jejím příštím výsledkům . Zdar a sláva naše mu velikému boji a jeho příštímu vítězství.“ Tak vítalo Rudé právo 14. května 1921 delegáty ustavu

jícího sjezdu komunistické strany. V ten den sešla se v Národním domě v Karlíně předporada sjezdových delegátů, o níž píše soudruh Václav Vacek : „Sjezdovou předporadu 14. května zahájil předseda výkon ného výboru soudruh Havlín. V úvodu řekl:

, Vážení soudruzi a soudružky, vítám vás k našemu sjezdu a dovoluji si jej zahájit. Sešli jste se zde, abyste učinili daleko sáhlé rozhodnutí, abyste určili směr aa linii našemu budoucímu vedení, abyste určili, jakými cestami se chcete brát, zdali chcete, aby byl korupční systém koaliční naprosto odstraněn , a zdali si přejete, aby proletariát veden byl cestou nekompro misní. Cesta nekompromisní vede nás pouze do Třetí inter

nacionály. Nevím , jak daleko půjdete ve svém rozhodování, nevím , jaké rozkazy přivezli jste s sebou, ale jsem přesvědčen ,

že nenajde se proletáře mezi námi, který by se chtěl stavět za stranu zbahnělou, za stranu pochovanou !' Předporada pokračovala. Politická zpráva byla rozdána v obálkách . Podána byla i zpráva organizační, finanční, zpráva Rudého práva, zpráva tiskového výboru , kontrolní komise; 326

poslaneckého klubu levice a vykonána volba předsednictva sjezdu, komise mandátové a návrhové. Dále byl odhlasován jednací řád sjezdu a poslán pozdrav soudruhu Hybešovi. Nato byl za potlesku, zejména žen, přečten dopis soudružce

Pížové, vězněné v Řepích. Na předporadě rozhodli delegáti zaslat pozdrav našim vězněným na Pankráci a na Borech. Na žádost delegátů bylo rozhodnuto poslat podobné pozdravy do vězení hradišťského a ostatním vězněným . V předporadě

byly probrány i zprávy jednotlivých našich žup.“ A druhého dne v 8.30 ráno byl zahájen ustavující sjezd

komunistické strany. Byla zde také soudružka Jarmila Wag steinová a obraz sjezdu má i dnes živě před očima : Ve velkém sále karlínského Národního domu byl na po kraji jeviště podlouhlý předsednický stůl potažený červeným suknem a u něho předsednictvo sjezdu. Na levé straně jeviště byl zřasený rudý prapor, na pravé Marxova busta aa vedle ní

malý kulatý stoleček pro nepostradatelného a neúnavného stenografa všech stranických sjezdů - soudruha Vacka. Dnes

už málo lidi pamatuje našeho Vacíčka jako redaktora a steno grafa. Viděla jsem hodně zručných parlamentních stenografů, ale ani jeden by si to nemohl Ss Vacíčkem rozdat. Dovedl bez

přestávky stenografovat celé hodiny různé řeči, proložené někdy i chaotickými výkřiky z pléna, i obstrukcí, a lehce je přediktoval bez jediného zajíknutí do stroje pro tiskárnu, aby to Rudé právo mělo včas.“

Po zahájení sjezdu a přivítání četných hostů přečetl předse dající dopisy soudruhů z vězení. Jak je sjezd přijal, líčí soudruh Süssmilich :

: „ Dopis soudruhů z pankrácké věznice na mne působil velmi silně už proto, že jsem s nimi seděl před procesem s kralupskými velezrádci v jedné cele. Bylo to na Karláku,

tam jsme byli všichni na jedné cele, celý kladenský a kralupský proces, a ted

oni ještě v base a já už na prvním sjezdu. Jejich zdravice byla přijata s takovým nadšením , že se to .

těžko dá vylíčit."

Pak sjezd odeslal pozdravy bratrským komunistickým stra nám a jižpředstoupil před delegáty hlavní řečník - soudruh Bohumír Šmeral --- sreferátem ,Přístup ke Třetí, Komunistické 327

internacionale’. V sále je napjaté ticho. Před delegáty znovu ožívá prosinec 1920, jako na filmovém plátně vidí před sebou obrazy událostí po osvobození státu , které sami prožívali, hlouběji než dříve si uvědomují zhoubnost kapitalismu s kri zemi aa válkami a silněji než před sjezdem pociťují odpovědnost za to, že právě oni dnes rozhodují o založení revoluční strany československého proletariátu, síly, která má dát „ životu nový základ, nový smysl, poměrům a věcem nový řád “ . Delegáti cítí, že soudruh Šmeral vyjadřuje jejich vlastní myšlenky, když říká: „ My vyhlašujeme světovou válku hladu, bídě, nezaměst nanosti, předčasnému umírání. Je to válka neméně veliká, jako byla světová válka imperialismu, s tím rozdílem, že ona byla největším zločinem , kdežto tato jest největší ctností dějin a jedinou spásou zoufalého lidstva." *

Čtyřhodinový referát soudruha Šmerala se blíží k závěru . „Takoví, jací jsme, vstupujeme na stupně Třetí interna cionály a hlásíme se o přijetí. Víme, že dnes, kdy se hroutí celá stará společenská soustava, kdy proletariát uvědomuje si neschůdnost cesty reformistické a kdy odrazem vývoje výrob ních poměrů, odrazem vyvrcholeného vnitřního rozporu vý robních sil rodí se v něm revoluční vůle, Komunistická

internacionála jest soustředujícím bodem revoluční armády dělnictva všeho světa. Ona jest výrazem praktických zkuše ností všech dosavadních revolucí. Její hlavní principy, dikta tura proletariátu a soustava sovětů, zůstanou už navždy základními pojmy zápasu za osvobození pracující třídy z jařma

kapitalismu.“ ** Soudruzi pozorně sledují slova referátu. A i dnes, po čtyři ceti letech , vzpomínají na tyto okamžiky stále s pohnutím : Soudružka Jarmila Wagsteinová: „ Šmeral podrobně roze bral současnou politickou situaci, odůvodnil přístup strany ke Třetí internacionale a zdůraznil nutnost třídního boje

strany proti buržoazii. Byl jedním z nejlepších řečníků, jaké kdy strana měla, a svou velikou obsáhlou řeč měl v poznám kách na několika čtvrtkách papíru. Přesto mluvil důrazně, . Z referátu s. Šmerala. Protokol sjezdů KSČ, SNPL 1958, str. 124 .

** Tamtéž, str. 151 . 328

plynule a jasně. Nebyl tehdy zcela zdráv a uprostřed řeči se musel posadit, aby mohl svůj projev dokončit.

Na závěr prvního sjezdového dne hlasovali pak delegáti jménem desetitisíců a statisíců soudruhů a soudružek o pří stupu ke Třetí internacionále. Tyto slavnostní chvíle utkvěly v paměti delegátů pro celý život. Soudruh Antonín Stýblo : „ Sjezd na mne velice působil.

S ohromnou pozorností a s napětím jsme všichni sledovali referáty. Takřka všichni delegáti jednomyslně přijali 21 pod mínek Komunistické internacionály, a tím vlastně vytvořili komunistickou stranu."

Soudruh Jaroslav Süssmilich : „ Na ustavujícím sjezdu se nás sešlo asi pět až šest set v Národním domě v Karlíně. Sál byl plný. Delegáti dostali od svých základních organizací směrnice, aby hlasovali pro 21 podmínek. Jeli jsme na sjezd s úkolem přijmout 21 podmínek Komunistické internacionály a odhlasovat změnu názvu strany na komunistickou stranu. Sjezd po odchodu skupiny soudruhů z Mladoboleslavska představoval pro nástup do revolučních činů jednolité těleso." Soudruh Karel Martinovský : „Když , došlo k hlasování

o 21 podmínkách Komunistické internacionály, pozvedlo se sedm* legitimací ,proti '. Byli to právě z naší mladoboleslavské delegace. Nevím již, kdo všechno to tehdy byl, ale byl mezi nimi i ředitel okresní nemocenské pojišťovny v Mladé Bole slavi. Vystupoval předtím na schůzích na Benátecku, na Boleslavsku i v Boleslavi samotné jako levičák . Vychvaloval levici, že má skutečně revoluční zásady třídního boje, o pravi čácích se vyjadřoval, že pracují nedůstojně atd . A vidíte : Již na ustavujícím sjezdu hlasoval proti naší straně. Zdá se mi, že tehdy šli tito pravičáci na sjezd, protože chtěli vznikající stranu rozložit - nebo snad si mysleli,, že dostanou na sjezdu většinu . Ve skutečnosti však zůstali při hlasování osamoceni.

A ještě na vysvětlení: Na Mladoboleslavsku jsme byli až do sjezdu ve společných organizacích. My jsme byli leví, ale byla to stále jednotná sociálně demokratická organizace. Na plenárních schůzích jsme se přímo rvali s vedoucími členy * Z 569 delegátů hlasovalo proti vstupu do Komunistické interna cionály 7 delegátů. Protokoly sjezdů KSČ, SNPL 1958, str. 169. 329

nemocenské pokladny, s takovým Paseckým , Kolářem atd . Pasecký, který byl ředitelem nemocenské pojišťovny, a Kolář, účetní pojištovny, nám předhazovali, že jsme zrádci, že so ciálně demokratická strana má tradice, že my tady chceme budovat něco, co nemá budoucnost atd . Vyvraceli jsme jim

jejich názory, oni zase polemizovali proti nám , ale nálada mezi dělníky byla pro levici.

Tehdy jsem byl předsedou organizace, ale ve výboru byli i pravičáci. Protože měli za to, že půjdu s nimi a nevěděli, že jsem naprostý přívrženec levého směru, navrhli mě sami jako delegáta na ustavující sjezd. Oni se zklamali, ale já jsem byl rád, že jsem byl na sjezd vyslán .“ Soudruh Robert Doležal: „ I přes velkou perzekuci orga

nizace sociálně demokratické levice v Oslavanech pracovala a v dubnu 1921 jsme schválili na členské schůzi 21 podmínek Komunistické internacionály. Byl jsem zvolen delegátem na

ustavující sjezd KSČ a soudruzi mi uložili, abych na sjezdu hlasoval pro 21 podmínek a pro změnu názvu strany

na

stranu komunistickou.

Moje vzpomínky na ustavující sjezd KSČ jsou stále živé a nejvíce se pamatuji na dvě události: na referát soudruha Šmerala a na slavnostní chvíli, kdy jsme schvalovali 21 pod mínek Třetí internacionály a nový název strany. V této posvátné chvíli jsme měli skoro všichni slzy v očích. Po návratu domů podal jsem na členské schůzi ze sjezdu zprávu a všichni přítomní, až na jednoho, stali se členy komunistické strany." Soudruh Antonín Toman : „ Jako delegátu ustavujícího sjezdu bylo mi uloženo : hlasuj pro a snaž se získat ještě další, případně nerozhodné! Několik soudruhů mě doprovázelo na

vlak. Pevný stisk ruky se slovy: ,Čekáme dychtivě na tvůj návrat .'

Jsou to vzpomínky nezapomenutelné. Čtyři hodiny refero val dr. Bohumír Šmeral zatak napjaté pozornosti, že by snad bylo jehlu slyšet, kdyby spadla na zem. Což teprve při hlaso

vání za přijetí 21 podmínek pro vstup do Třetíinternacionály a za název Komunistická strana Československa! To byly okamžiky, v nichž jsme se za slzy nestyděli. Byli jsme štastni.“ 330

Soudruh Karel Verner : „ Pamatuji se, že o 21 podmínkách jsme všichni hlasovali Ss nadšením a říkali jsme si : , Ted jsme

přijali 21 podmínek Třetí internacionály, teď je každý voják, ted každý podléhá železné disciplíně. Při hlasování jsme

všichni začali tleskat, zpívat, drželi jsme se okolo krku plni nadšení a zpívali jsme ,Pryč,s tyrany a zrádci všemi!' ,At žije

Třetí internacionála' –- hřmělo celým sálem . “ Rozhodnutí sjezdu byla netrpělivě očekávána. Členové strany z Prahy i blízkého okolí přišli v ten den před redakci Rudého práva i k Národnímu domu do Karlína, kde zasedal sjezd, a čekali na výsledky hlasování sjezdového pléna. A o tom, jaká bouře nadšení se zvedla před karlínským Národním domem, když sjezd schválil 21 podmínek Komu

nistické internacionály, vypráví soudružka Marie Vacková : „ Po celé tři dny sjezdu bylo prostranství před karlínským Národním domem naplněno zástupy dělníků, netrpělivě čeka jících na výsledek sjezdu. Když bylo oznámeno, že se sjezd usnesl přistoupit ke Třetí internacionále aa založit komunistic kou stranu, rozlehl se v sále i venku nepopsatelný jasot. Delegáti se v sále objímali, líbali: Jsme komunisty. Patříme

do velké armády dělnické, která je utvořena na šestině světa . Venku dělníci vyhazovali čepice do výšky, radost ze založení strany byla nesmírná. Internacionála zněla uvnitř sálu i venku a nikdo v té chvíli nemyslel na těžkosti, které bude nutno překonávat. Kdo to neprožil, nedovede si to ani představit." Vzpomínku soudružky Vackové dokreslují slova soudružky Růženy Rollové: „ Když zasedal sjezd, chodili jsme okolo karlínského Národního domu. Najednou jsme uslyšeli, jak tam soudruzi zpívají Internacionálu pochopili jsme, že Komunistická strana Československa je ustavena.“ Po sjezdu

V celé republice začaly probíhat plenární schůze komunis tů. Na jejich programu bylo: „ Význam sjezdu strany

proč jsme se prohlásili za komunisty ?" Byly to první schůze organizací komunistické strany. 331

Soudružka Barbora Nindlová vzpomíná na založení organi zace ve vnitřní Praze: „ Několik dní po ustavujícím sjezdu zavedla mě soudružka Kokošková do Krakovské ulice, kde se

v malé hospůdce zakládala komunistická organizace. Předse dou byl zvolen soudruh Josef Kolský, pozdější odborový pracovník. Soudruh Kolský nám tehdy vysvětlil rozkol v so ciálně demokratické straně a jeho příčiny a mluvil oo programu komunistů . Přihlásila jsem se ke slovu a řekla jsem, že již dávno pracuji mezi ženami. Nato mi byla přidělena funkce pro práci mezi ženami. Byla jsem nesmírně hrdá. Hned jsme se se ženami domluvily a začaly jsme organizovat besedy žen

a besídky pro děti. Práce se nám velmi líbila. Naše organizace se později přestěhovala do Vojtěšské ulice do hostince U Čer ných, kde nám na schůzích často referoval redaktor Rudého

práva Bouček, velmi obětavý a čestný člověk . Brzy jsme

pořádaly přátelský večer vV hostinci U Šveců Na bojišti v No

vém Městě pod heslem ,Ženy dětem '. Výtěžek večera, který byl na tehdejší poměry velký

asi šest set korun

jsme

věnovaly na prázdninovou rekreaci dětí nemajetných členů. Také jsme dělávaly besídky pro děti v Urbánkově domě v Jungmannově ulici. Při nich nám vždy pomáhala soudružka Helena Malířová.

Samozřejmě, že jsme se zúčastňovaly všech demonstrací a manifestací. Když jsme šly do Lucerny na nějakou manifes taci, daly jsme si pod rudé šátky vatu , aby to tak nebolelo, až nás pendrekáři budou mlátit hlava nehlava . "

Soudruh Jiří Šedivec, který tehdy byl členem žižkovské organizace, vzpomíná, jak začínali pracovat po ustavení samo statné strany :

„ Za námi šly masy, v nové straně jsme měli většinu členů bývalé sociálně demokratické strany . Pravičáckým živlům zůstala ministerská křesla, majetek strany a vlivné pozice

v úřadech . Také u nás na Žižkově převážná většina členstva šla sS levicí a nová komunistická strana měla sídlo v místnostech

všech dřívějších sociálně demokratických organizací. Vůdcové pravice začali korumpovat ještě to, co se jim nepodařilo zdolat perzekucí a psychologickým nátlakem . Do jejich organizace přešli jen straničtí a odboroví sekretáři, úředníci z úřadů 332

a pojištoven a nepočetná část dělníků. Staří rutinéři chtěli nejen rozvrátit novou stranu, ale snažili se získat i mládež.

Funkcionáře mládeže lákali tím, že jim nabízeli místa v úřa dech, v nemocenských nebo úrazových pojišťovnách. I mě

přemlouvali, abych se vzdal funkce důvěrníka druhé skupiny mládeže (to byla funkce dnešního předsedy) za úřednické místo v olympiádním výboru. Ale jejich snahy vyšly na

prázdno. Měli sice peníze a podporu buržoazie, ale my důvěru lidu .“

Soudruh Jaroslav Krčál líčí situaci v Třebíči : „ Přechod

do komunistické strany byl u nás Vv Třebíči zcela samozřejmý. Mám dojem , že přešli do komunistické strany všichni členové sociální demokracie. Svědčí o tom i fakt, že sociálně demokra

tická strana se nemohla zmoci na ustavení vlastní organizace ve městě a podařilo se jí to až teprve za několik let.“ V Ostravě se sešla po ustavujícím sjezdu schůze komunistů v největším místním sále, jak vzpomíná soudruh Josef Tesla : „ Když se vrátili delegáti z květnového sjezdu, svolali jsme

veliký aktiv do největšího sálu na Ostravsku. To bylo U slunce ale ani tam se všichni nevešli. Okna byla otevřená, lidé stáli i na oknech aa venku bylo též plno lidí, kteří se už do sálu nedostali. Na aktivu podával zprávu o sjezdu Pergl. (Později, roku 1932, komunistickou stranu zradil a dokonce založil

svůj časopis, myslím Pochodeň .) V sále panovalo ohromné nadšení. Když referent vylíčil

dojmy z řeči soudruha Šmerala a opakoval jeho slova jsme komunisty ', lidé se začali líbat a objímat. Byla to opravdu slavná chvíle. Bylo nám tak, jako kdybychom už všechno

vyhráli a měli svobodu na dosah ruky. Na nějakou perzekuci jsme tehdy ani nemysleli.

To, že se boleslavské sedmě, která hlasovala na ustavujícím sjezdu proti 21 podmínkám Komunistické internacionály, ne

podařilo zamezit vzniku komunistické strany ani v obvodu mladoboleslavské župy, dokládají vzpomínky soudruha Kar la Martinovského z Benátek a soudruha Františka Eliáše z Mnichovohradištska :

„ Po sjezdu jsem podával zprávy ve všech organizacích benáteckého obvodu, a to byly schůze, na kterých jsme 333

ze sociálně demokratických organizací zakládali organizace komunistické. Organizace jsme měli již předtím v řadě míst v rukou. Tam pracovali ve výborech naši funkcionáři, a ti pomohli vytvořit organizace komunistické strany v jednotli vých místech . Sociální demokraté zde zůstali slabí a byli to většinou starší členové ještě z doby před válkou , kteří si po trpěli na všelijaké ty pentle.“

„ Ihned po ustavujícím sjezdu svolali jsme do Mnichova Hradiště aktiv funkcionářů z těch míst, kde jsme měli orga

nizace. Nebylo jich mnoho, protože organizace byly pouze tam , kde bydleli průmysloví dělníci, a u nás byl větší počet výhradně zemědělských obcí. Zemědělské dělnictvo bylo orga nizováno jen odborově a domkáři a malorolníci v našich organizacích nebyli. Proto na aktiv, který se sešel začátkem června 1921 , přišli delegáti Zz Mnichova Hradiště, Kláštera n.J. (a to byly osady - Klášter, Dolní Bukovina, Horní Bukovina, -

Bílá Hlína, Habrla, Vaňkovice), z Čisté, Bělé pod Bezdězem , z Malé Bělé a z Nové Vsi u Bakova. Na aktivu jsme projednali zprávu z ustavujícího sjezdu a usnesli jsme se svolat členské schůze, tehdy ještě strany sociálně demokratické, protože zde byly stále ještě jednotné organizace. Stanovili jsme pro schůze referenty, a ti dostali za úkol seznámit členstvo se sjezdovým

jednáním a předložit mu k diskusi 21 podmínek Komunistické

internacionály.Každý člen, který vstupoval do KSČ, podepsal 21 podmínek Komunistické internacionály jako slib, že se jimi bude řídit. Velká většina členů na schůze přišla a až na

malé výjimky vstoupila do KSČ. Ve všech organizacích byly na těchto schůzích zvoleny nové výbory. V obcích , kde jsme nemohli ustavit organizace, přičlenili jsme tamní členy do

nejbližších organizací. Na členských schůzích byl jeden člen výboru zvolen za člena okresního výboru , který jsme vzápětí ustavili, jako okresní agitační komité komunistické strany v Mnichově Hradišti. Protože jsme dosud vlastně řídili vše ze sekretariátu zemědělského dělnictva a já jsem byl předsedou

okresní odborové rady, byl jsem pověřen též funkcí předsedy okresního výboru komunistické strany." Sotva se ustavily komunistické organizace, začala na mnoha místech perzekuce komunistů . Bylo tomu tak hlavně v méně 334

průmyslových městech, kde žilo méně proletariátu, a proto i jeho síla nebyla taková jako ve velkých průmyslových stře discích. Situaci v Kutné Hoře po květnovém sjezdu líčí

soudruh František Prokop : „ Na ustavující sjezd KSČ jsme vyslali soudruha Linharta, který byl z nás nejstarší a byl to >

skutečně poctivý bojovník , který zůstal věrný komunistické straně až do své smrti. Věděli jsme, že soudruh Linhart nás

na ustavujícím sjezdu bude čestně zastupovat. Čekali jsme, až přijede, aby nám vyprávěl, jak to na sjezdu bylo. Hned po jeho příjezdu se nás několik sešlo v jeho bytě, a on nás stručně informoval o jednání sjezdu. Dohodli jsme se, že svoláme členskou schůzi a že soudruh Linhart na ní podá zprávu.

Když jsme ustavovali organizaci strany, měli jsme již velmi dobře zorganizovanou i mládež, která ještě před ustavením komunistické strany založila Komunistický svaz mládeže. Většina sociálně demokratického členstva přešla do komu

nistické strany. Přijížděli k nám soudruzi z Prahy, strana začínala pracovat. V naší práci i v organizacích bylo sice mnoho starých sociálně demokratických návyků, ale přesto jsme si uvědomovali, že se zde tvoří něco nového. Viděli jsme, >

že i v Kutné Hoře začínala částečná perzekuce aa lidé začínali

chápat, že se tvoří strana, která buržoazii vadí. Ti, kteří ustavili organizaci komunistické strany, i ti, kteří se do ní přihlásili, byli si vědomi, že na to mohou doplatit. Záhy se to ukázalo : domáčtí dělníci nedostali v nejbližších dnech z obuvnické továrny práci domů a museli si obstarat jiné živobytí.

V továrně na obuv, která práci dělníkům vydávala, vládl

neomezený pán, sociální demokrat, který znalvšechny obuvní ky a našim soudruhům žádnou práci nedal. Říkal jim přímo : Přejdi, dej sem legitimaci a dostaneš práci . Ale ani jeden z nich se do sociální demokracie nevrátil ! “

Komunistické organizace vznikaly ve všech oblastech re publiky. V místech, kde se nejbouřlivěji zvedla vlna prosin cové generální stávky, bylo zatčeno na sta a sta bojovníků. Ale i zde bylo dost těch, kteří dále nesli prapor komunismu.. Na rok 1921 na Rosicku vzpomíná soudruh Josef Juran : 335

„ Když jsme zakládali komunistickou stranu v Rosicích , vě děli jsme, že je zapotřebí, abychom se vyzbrojili odhodláním překonávat jakékoliv překážky nebo obtíže, které se nám budou v budoucnosti stavět v cestu . Uvědomili jsme si, že komunisté

budou vystavováni perzekuci, že pro svou příslušnost ke ko munistické straně budou lidé vyhazováni ze zaměstnání,

eventuálně i z bytů, a že budou označováni za nepřítele republiky. Bylo nás tehdy v Rosicích asi osmdesát, kdo byli odhodláni

nastoupit tuto cestu nesmiřitelného boje strany s kapitalis mem.

K založení Komunistické strany Československa jsme se sešli v Dělnickém domě v Rosicích .

Po ustavení strany jsme se scházeli častěji, rokovali jsme o tom, jak upevnit organizaci, a tvořili jsme plány bojových příprav proti snižování mezd, proti vyhazování dělníků ze za městnání a proti nezaměstnanosti vůbec.“

Živý politický a organizační ruch kypěl i na Slovensku. Zde se začaly organizace komunistické strany ustavovat po

sjezdu v Lubochni. Situaci v Banské Bystrici líčí soudruh Ondrej Strieš:

„ Po návratu ze sjezdu v Lubochni přikročili jsme k aktivní politické a agitační práci mezi přívrženci marxistické levice a začali jsme ustavovat organizace komunistické strany. Měli jsme tehdy okolo 900 členů organizovaných v odborech, kteří se po ustavujícím sjezdu KSČ přihlásili skoro všichni proti nelid za členy strany. Bojovali jsme na dvě strany u í kém ván tic i proti útokům pravico vykořisťo skému kapitalis vých předáků sociální demokracie. Sociálně demokratičtí oportunisté nám dělali těžkosti všude,

kde mohli. Vypověděli nás z místností evangelického spolku, a proto jsme se scházeli většinou v neděli dopoledne v býva lém kině Praha. Na schůze chodilo mnoho lidí, a proto nám sál kina nemohl dlouho vyhovovat. Pak vznikla mezi námi myšlenka postavit si svůj vlastní dělnický stánek . Sbírali jsme

po haléřích a korunkách a postavili jsme si svépomocí Děl nický dům. Abychom mohli úspěšně odrážet lživé buržoazní a sociálně 336

RIK

. A LINGER

JOSEFA FULLBOVA

BESAURU

V předměstském hostinci ,, Na Marjánce " na Bělohorské třídě v Břevnově byl dne 20. února 1921 založen Komunistický svaz mládeže Československa.

PRAZI

*

18 wa 1921

Out

MLADÝ

KOMUNISTA ORGAN KOMUNISTICKE' MLADEŽE ČESKOSLOVENSKA

КА

ПИ

ТА

Л

PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ SPOJTE SE !

ВО

Т АЧ

Р

Proloidrsna mlade: do jedné rady & IN

Titulní strana prvního čísla Mladého komunisty .

Internaciondlon

BU

Di 1

AT

Ve dnech 16. a 17. ledna 1921 sešel se v Lubochni sjezd, na němž byly zastoupeny revoluční organizace marxistické levice ze Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny. Na sjezdu sociálně demokratické levice v Koloseu v Pavlovicích u Liberce byla

dne 12. března 1921 ustavena německá sekce Komunistické strany Československa.

Mohutné byly prvomájové projevy komunistů v roce 1921 .

První máj 1921 v Praze.

聲 體

Hi!

‫همه‬

HH

JI V Národním domě v Kaizlových sadech v Karlíně sešel se

ve dnech

14. - 16. května 1921 ustavující sjezd Komunistické strany Československa

V Praze ve středu dne 18. května 1921 .

asio 114 ,

*

Cisio 60 h.

1

foule

S , Spains hilar 1,

tant pel poliday 201 Bram delats

kay. *

Adem

RUDE PRAVO

Vysia ****** ** Plet

* * * * de Pren* ****** $ 70, winica kl 16 - V čak

Praigita pa மக்கர்

Prera

$ ) ***

ÚSTŘEDNÍ ORGÁN ČESKOSLOVENSKÉ STRANY KOMUNISTICKÉ.

Jsme komunisty! Naše cesta a náš cíl.

dy

1. MO

Malá dělnická hřiště a zpustlá louka plná křoví, děr a kamení tak vypadaly Maniny týden před spartakiádou .

Přišli proletáři z Prahy i okolí a do týdne byl stadión postavený.

Jednoduché šatny cvičenců na Maninách.

Mužů přijelo tolik, že ani mety pro ně nestačily. Za nadšeného potlesku diváků nastupují bez met , jejich první řada splývá s obecenstvem .

看。

Cvičení dorostenců si nejvíce získalo srdce diváků .

Sto tisíc diváků se dostalo na stadion a další tisíce přihlíželi cvičení z okolních strání.

demokratické útoky a rozvíjet naši práci, potřebovali jsme tisk. Roznášeli jsme mezi dělníky do závodů a do domácností komunistické noviny Pravdu chudoby a Hlas ľudu. Velmi nám pomohl příchod soudruha Klementa Gottwalda do Banské Bystrice v září 1921. Stal se nám příkladem svědomi tou a důkladnou prací. Skromnost a důkladnost v práci byly charakteristické rysy soudruha Gottwalda, které jsme se od něho učili v bojích strany za vítězství. “ „ Společný výbor marxistické levice, složený z dělníků to várny na plechy a železničářů ve Zvolenu, rozhodl se po sjezdu v Lubochni, že začne zakládat organizace komunistické strany ve Zvolenu a v okolí, “ píší ve svých vzpomínkách

soudruzi Stefan Tompa, Rudolf Celko aa Karol Tišler. „ Roz dělili jsme si práci a přesvědčovali jsme dělníky ve městech, v závodech i na vesnicích od Banské Bystrice až po Krupinu, aby vstoupili do komunistické strany. Agitovali jsme mezi nimi, radili jsme jim i pomáhali, a tak jsme získali sympatie v závodech a mezi největšími chudáky na vesnicích, a to navzdory tomu, že na nás někde házeli kamení nebo štvali psa.

Zakládání komunistických organizací na Zvolensku nebylo jen tak lehké. Buržoazie a její sociálně demokratičtí agenti nespali. Na každém kroku nám znemožňovali revoluční práci, a

štvali proti nám a sovětskému Rusku, pronásledovali a zatýkali nás. Na jedné veřejné schůzi, které jsme pořádali už jako organizace komunistické strany ve Zvolenu, došlo v sále Grand hotelu ke střetnutí mezi sociálně demokratickými oportunisty

a komunisty. Mezi oportunisty byl i poslanec sociálně demo

kratické strany Ertl, který předtím na jedné manifestaci ve Zvolenu vykřikoval, že se ze sovětského Ruska valí vlna, která smete buržoazii. Pak však dělnickou třídu zradil a při sluhoval buržoazii.“

O potížích, které bylo nutno při zakládání komunistických organizací zdolávat, vyprávějí soudruži Karol Holka aa Rudolf Sokol:

„ Zakládat organizace komunistické strany na slovenských

vesnicích nebylo lehké, přestože dělníci a deputátníci poznali, kdo je jejich přítel aa kdo nepřítel. Zemědělský dělník a depu tátník poznal tenkrát velkou bídu a odříkání. Byl otrokem 22 Vzpomínky

337

země, na které se hrbil pro pána a která patřila pánovi. Proto byl ochoten bojovat a stát se členem strany, o které věřil, že ho povede k lepší budoucnosti. Přesto měl ještě určitý strach před pánem , bál se, že bude propuštěn z práce, když se pán dozví, že je komunista. Na překážku tu byly ještě náboženské předsudky. Velkým pomocníkem pánů velkostatkářů byli faráři, kteří z kazatelen zaklínali komunisty jako neznabohy, strašili lid peklem a tak dále. Přesto se naše strana rodila po všech dědinách . Nejprve to byly malé skupiny, jako například v Malých Chyndicích, kde nás bylo zpočátku devět členů. Schůze jsme obyčejně

konali dvakrát do měsíce v bytě předsedy. Veřejné schůze jsme obyčejně organizovali tajně v odlehlých stájích a zúčast ňovaly se jich manželky našich členů i jejich odrostlejší děti. Často na těchto schůzích hovořil soudruh Štefan Major, soudruh Mikle i já. Odebírali jsme časopis Pravda chudoby,

který jsme si podávali z ruky do ruky, a tak jsme se učili vést boj proti buržoazii a statkářům , a v malých kroužcích jsme prodebatovávali všechny důležité místní, vnitropolitické i za hraniční události. “

„Nový liptovský župan Pivko začal rok 1921 represáliemi proti účastníkům a organizátorům prosincové generální stávky v Ružomberku, kde textilní a papírenští dělníci jednotně vstoupili do boje a chtěli převzít závody do svých rukou .

Župan nařídil vyšetřování a četnická stanice podala trestné oznámení na funkcionáře marxistické levice. Násilím a pro následováním se buržoazie snažila zastavit a znemožnit růst dělnického revolučního hnutí.

Ale navzdory buržoaznímu teroru a násilí byly po sjezdu v Lubochni ustaveny v Ružomberku i v Liptovském Mikuláši komunistické organizace ."

Též soudruh Ivan Prechtl vzpomíná na těžké začátky práce komunistů na Žilinsku : ,,Po návratu z ustavujícího sjezdu v květnu 1921 svolali jsme obvodní konferenci aa zvolili na ní

akční výbor pro žilinskou oblast. Konference se zúčastnili zástupci textilních, stavebních a zemědělských dělníků ze Ži liny a z okolí, z továrny na výrobu zápalek vBytči, cementárny

v Ladcích, Kysuckého Nového Města, Čadce, Oščadnice, 338

Varína, Beluše atd . Rozhodli jsme se svolat menší aktivy a porady a posílit naše členské řady. Nebylo to lehké, bur žoazní úřady nám kladly různé překážky, rozháněly naše schůze a aktivy. Naši práci jsme často konali pod hlavičkou odborů, ale i to četníci vyslídili a pronásledovali nás.“

To jsou vzpomínky na zrod Komunistické strany Česko slovenska, pevného oddílu mezinárodního dělnického hnutí. V ní se sjednotili nejlepší lidé naší vlasti. Věděli, že komunisty čeká mnoho bojů, perzekuce a ústrků . Nesklonili však svá čela před buržoazním náporem a šli přes všechny oběti za ideou komunismu, kterou přijali jako nejvyšší vyznání. Sílu jim dával veliký příklad sovětského lidu, sílu jim dávala jejich víra v socialistickou a komunistickou budoucnost Česko slovenska .

339

Maninská spartakiáda Ze stotisíce trpělivých kovadlin vyskočilo náhle sto tisíc bijících kladiv

Jiří František Chaloupecký

Málokterá z událostí starých čtyřicet let si zachovala v mys lích současníků tolik živých barev jako maninská spartakiáda. Je tomu snad proto, že byla první demonstrací síly právě zrozené strany, snad proto, že při jejím organizování a usku tečnění bylo dokázáno téměř nemožné.

Začněme však od začátku . Jak došlo k maninské spartakiádě a co jí předcházelo ?

Rozkol v DTY Počínající rozkol v sociálně demokratické straně se pocho pitelně přenesl do jejích masových organizací a především do Dělnické tělovýchovné jednoty, kterou tehdy vedl František Hummelhans, jeden z organizátorů pluku Stráže svobody, vyslaného proti Madarské republice rad. O tom píše ve své vzpomínce Josef Svoboda :

„Pravicové vedení Svazu DTJ v čele s Františkem Hum melhansem, který byl v té době i předsedou branného výboru Národního shromáždění, se plně do náborové akce zapojilo. Na společné poradě všech tělovýchovných a sportovních spolků byla sjednána dohoda o utvoření samostatných vojen

ských útvarů, zvaných pluky Stráže svobody. Celá tato akce byla provázena masovou propagandou o vlasteneckém poslání pluků Stráže svobody, obraně vlasti a osvobození slovenského lidu z tisícileté poroby madarských grófů apod. V řadách aktivních členů DTJ nastalo vážné kolísání, ale většinou se 340

členové vyslovovali ostře proti účasti mladých jednotářů na válečném tažení proti mladé Maďarské komuně, jak jsme Madarskou republiku rad tehdy nazývali. Po porážce československé intervenční armády před bra nami madarského města Salgótarjánu v první polovině května 1919 a po zahájení ofenzívy madarské Rudé armády směrem

na Slovensko zaplavilo pravicové vedení Svazu DTJ všechny místní jednoty dopisy s výzvou ke vstupu do armády na ,obranu Slovenska a ohrožené vlasti'. Tato mobilizační

Hummelhansova výzva byla v mnohých jednotách pod vlivem starších politicky a třídně uvědomělých funkcionářů DTJ, jednomyslně zamítnuta, tak jako u nás v Čelákovicích. Poté se konala v Praze mimořádná konference DTJ, * které

jsem se za naši jednotu zúčastnil. Kde se však konference

konala, to si již nepamatuji. Živě si však vzpomínám na frázi pronesenou ministrem národní obrany V. Klofáčem , že je nutno ,tasit meč proti nebezpečí přepadení naší drahé vlasti bandami bolševiků z Madarska '.

Ve stejném duchu mluvil tenkrát i Hummelhans, který v závěru přečetl rezoluci s výzvou k mladým členům DTJ, aby okamžitě dobrovolně vstoupili do pluku Stráže svobody. V diskusi také vystoupil Jiří Chaloupecký, kterého jsem tehdy

ještě neznal, a ostrými slovy vyvrátil nepravdivá tvrzení obou předřečníků o událostech na Slovensku. Výsledek hlasování o rezoluci předložené Hummelhansem byl, pokud se pamatuji, velmi žalostný. Ani přítomnost několika svazových funkcio nářů oblečených do nových uniforem důstojníků I. pluku Stráže svobody delegáty nezlákala ."

Soudruh Josef Herink z Vinařic, který se rovněž zúčastnil jednotářského sjezdu, líčí, jak rostla opozice proti vedení Svazu : „ Na tom sjezdu byl jako host Klofáč, tehdy ministr

národní obrany, který mimo jiné prohlásil, že vidí v sokolstvu a v DTJ naši budoucí milici. Nato soudruh Chaloupecký kritizoval Hummelhanse za to , že vyslal členy DTJ proti vládě

Bély Kuna аa že mnoho jednotářů zbytečně zahynulo. Od nás * Jde o VI. sjezd Svazu dělnických tělocvičných jednot konaný v Praze ve dnech 6. - 8. září 1919.

341

to byli soudruh Dušek a Jindřich Procházka. Když se na sjez du volilo a byl navržen Hummelhans, pamatuji se , že Cha loupecký vystoupil a povídá ironicky: ,Co se týče Hummel hanse, toho můžeme volit tak z vděčnosti.' Ten praštil tužkou a řekl: „Já nejsem žádný žebrák.“ “ Hummelhansovi jeho akce nevyšla. Potvrzuje to i Bohuslav Tůma z Kladenska : „ Když Hummelhans chtěl zatahovat celý Svaz do boje proti Madarské republice rad, postavili jsme se s veškerou rozhodností proti jeho choutkám a proti způsobu

jednání a vyhlásili jsme, že nesouhlasíme s jeho postupem . Od té doby zůstala naše jednota v Přítočné jako velká většina jednot na Kladensku v opozici proti němu. Potom byla svolána valná hromada, na níž se mělo roz hodnout, zda naše jednota půjde za Hummelhansem nebo ne. Nedostavili se na ni jen ti, kteří nechtěli o svá korýtka přijít, a těch bylo málo .“ Odpor proti Hummelhansovi se vystupňoval v prosincových událostech, kdy jako ředitel tiskárny Práva lidu otevřel četní kům zadní vchod do Lidového domu a dohodl se špičkami sociální demokracie a s Bienertem tvrdý postup proti revoluč nímu proletariátu. Tehdy vření zasáhlo většinu jednot, které

kategoricky požadovaly odstoupení Hummelhanse, sjezd a nové volby. Opoziční hnutí bylo již ovlivňováno zásadami marxistické levice. Na boje s pravicovým vedením si živě vzpomínají Pavel Rýdl z Benátek, Jarmila Novotná z Brna a soudruh Gothard Friš z Kladna.

„ Byly to rušné, bouřlivé schůze,“ vypráví Pavel Rýdl, „kdy se nám pravičáci snažili vsugerovat, že DTJ nemá s politikou

nic společného a že budeme označeni jako rozbíječi dělnického hnutí. Dalo nám to hodně práce a přesvědčování, ale nakonec naše úsilí bylo korunováno zdarem.“ Soudružka Novotná potvrzuje, že schůze byly bojové:

„ Pamatuji si, “ říká, „ na schůzi v Komárově, kde za opozici vystoupil jeden pravicový sociální demokrat. Bartoš se jme noval a byl zaměstnán ve Včele na pěkném místečku . Tenkrát

jsme ho vypískali a musil ze schůze odejít.“ Také kladenská jednota ve schůzi cvičitelského sboru poža dovala Hummelhansovo odstoupení. Soudruh Friš uvádí, že 342

„ ze sedmnácti se jen tři vyslovili pro něho aa ti byli vyzváni,

aby opustili schůzi. Při jejich odchodu jsme jim zazpívali ,Pryč s tyrany a zrádci všemi! “

Do čela živelné vlny opozice se postavila rada starostů Dělnických tělocvičných jednot, která se ustavila 26. prosince 1920 pod vedením Jiřího Františka Chaloupeckého. Tento podúředník ministerstva železnic byl výraznou, vynikající osobností a Maniny budou navždy spjaty s jeho jménem . Svými nevšedními schopnostmi, poctivostí, pracovitostí a houževnatostí vryl se do myslí pamětníků té doby. Všichni o něm shodně vypravují. Za ně za všechny mluví Václav Beránek : „ Byl to poctivý člověk , zanícený komunista, vše stranně vzdělaný. Studoval na karlínské reálce, asi ve třetím

roce se dostal do hádky s nějakým farářem, a pak ho vyloučili.

Dělal potom podbíječe kolejí, ale byl tělesně velmi slabý a uhnal si tehdy tuberkulózu . Po nocích vystudoval, maturitu

přece složil, a pak pracoval na ministerstvu železnic. Brzy zemřel. Měl takový zvláštní způsob projevu, řeklo by se

suchý, ale jeho argumenty vždycky taly protivníka do živého. Když jsme se loučili, říkával ,Práci čest!'. Pak se pozdrav ujal.“

„ Chaloupecký,“ doplňuje soudruha Beránka soudružka Novotná, „ byl náročný k sobě i k ostatním . Chtěl, aby se dělníci vzdělávali sami, když jinde k tomu nemají příležitost, a tak začal vydávat příručky pro samouky. Napsal i příručku o českém pravopise a rozeslal ji jednotám . To víte, někde pro to neměli pochopení. Z jedné jednoty nám napsali, že příručku vracejí, že velice dobře češtinu znají, a v odpovědi

bylo patnáct chyb. Chaloupecký se mohl usmát.“ Na popud Chaloupeckého zahájila rada starostů začátkem roku 1921 na základě platných stanov DTJ velikou akci za svolání mimořádného sjezdu, který by rozhodl o další cestě

DTJ. Vydala výzvu, aby jednoty, které žádají mimořádný sjezd, soustředovaly své rezoluce do malé opoziční jednoty v Sadské. Heslo „ Sadská - Sadská -Sadská “ se jako blesk rozneslo po jednotách . Proč se posílaly protesty do Sadské, vysvětluje soudruh Trousil. „Byl to návrh Chaloupeckého, který se domníval, že menší jednota na venkově bude víc 343

1

chráněna před úřady, kdežto pražská by určitě byla perzekvo vána a i úředně rozpuštěna. “ Za několik týdnů byly shro mážděny podpisy z více než dostatečného počtu jednot. Avšak vedení Svazu odpovědělo po svém – vylučováním

opozičních jednot. Vyloučena byla i jednota holešovická. Na to vzpomíná Emil Patera : „ Na schůzích i okresních sjezdech jsme se postavili proti delegátům pravicového vedení, kteří nám diktovali hlasovat proti našemu přesvědčení a proti našim zájmům . Jako na mnoha jiných okresech došlo k podobnému hlasování i na sjezdu tehdy patnáctého okresu, jehož jsem byl členem. Byl jsem na tomto sjezdu zvolen náčelníkem okresu a se mnou

byl zvolen i celý nový okresní výbor FDTJ. Svazový delegát prohrál i na našem sjezdu se svou přisluhovačskou politikou a odcházel s několika málo svými věrnými, soptě hněvem a slibuje nám potrestání. Nedalo na sebe čekat: během tří dnů jsme byli vyloučeni ze Svazu aa rozhodnutí o našem vylou čení bylo publikováno ve stranickém tisku. A právě toto publikování v tisku umožnilo, že se ostatní revoluční dělníci dověděli o našem činu. Ti se pak neřídili pokyny Svazu , ovládaného pravicovými vůdci, nýbrž příkladem patnáctého okresu , kde rozhodovali dělníci sami. "

Dne 3. února 1921 byla ve Večerníku Rudého práva zpráva o svolání konference důvěrníků DTJ pražského kraje. Konfe rence se sešla již 6. února v Michli v ulici Na Jezerce.

O této konferenci a dalších událostech hovoří její účastníci Josef Matějka a Antonín Trousil. Tehdy se odhodlaně postavil v čelo boje za záchranu revolučního charakteru dělnického tělovýchovného hnutí Jiří František Chaloupecký, “ poznamenává soudruh Matějka, >

„který společně se svými spolupracovníky ustavil ilegální radu starostů. Ta byla iniciátorem dalších rozhodujících činů. Svolala na 6. února 1921 veřejnou konferenci důvěrníků DTJ pražského kraje Na Jezerku v Michli. Michelská konfe rence za přítomnosti 244 delegátů ze 133 jednot zvolila legální pracovní výbor v čele s Jiřím Františkem Chaloupeckým .

Svaz DTJ jako odpověd vyloučil řadu jednot. Po konferenci pražského kraje konaly se konference ve všech krajích se stej 344

ným požadavkem -- aby odstoupil starosta Hummelhans a aby byl svolán mimořádný sjezd . “ „ Přestože na michelské konferenci bylo vedení svazu

podrobeno ostré kritice,“ vypravuje soudruh Trousil, „ jed nalo se znovu o tom, jak zachránit naši dělnickou olympiádu. Delegáti spolu s radou starostů prohlásili, že žádný nový svaz se zakládat nebude a že jsme ochotni pracovat pro olympiádu,

jestliže bude svolán sjezd, který rozpory vyřeší.“ Soudruh Matějka pokračuje: „ Zemská konference morav ských jednot v Brně byla pro vývoj událostí rozhodující. Na ní bylo přijato tzv . moravské ultimátum , v němž se žádá svolání mimořádného sjezdu ještě před olympiádou. Píše se v něm, že nebude-li sjezd vyhlášen do 20. dubna, zastaví se všechny přípravy na olympiádu. ,Olympiády se zúčastníme, budou-li připuštěny všechny vyloučené jednoty . Nastalo však další vylučování jednot, okresů i celého brněnského kraje . “

Federace se stává skutkem

Když Hummelhans a jeho klika odpověděli na požadavky dokonce celého brněnského členstva dalším vylučováním kraje, došlo 8. května 1921 na konferenci vyloučených jed not v Praze na Vinohradech k založení Federace dělnických tělovýchovných jednot. V úvodníku prvního čísla Výboje, ústředního orgánu Federace, zachytil František Chaloupecký počátky nedávno se zrodivšího revolučního dělnického tělo výchovného hnutí : ,, Federace dělnických jednot českosloven -

ských jest od 8. května skutkem . Ohromná většina všech

jednotářů k ní přešla, poněvadž ohromná většina rozumem i srdcem vždy vyznávala naši vůdčí zásadu, že jsme napřed socialisty revolučními, třídně nesmiřitelnými socialisty činu, a pak teprve také jednotáři, nikoli naopak ... Opustili jsme starou těsnou budovu, která nám byla jen poutem, odešli jsme ze svazu, kde šest jeho úředníků mělo více práv než tři čtvrtiny členstva, a dali jsme si ústavu novou, ústavu federálních svobod. Z jednotářů svázaných stali se 345

jednotáři federovaní. Štětky dolů — a s nimi pryč i všecky -

vzpomínky na pokořující prokletou minulost !“ Boj v jednotách pokračoval. Soudruh František Rozkovec,

pracovník libeňské jednoty, uvádí, že v jejich jednotě byla pravicová menšina tak nepatrná, „že se ani na valné hromadě neodvážila postavit proti navržené kandidátce. K bojovému utkání došlo teprve až v druhé polovině května, když byla výborem jednoty svolána mimořádná valná hromada, na

které se mělo rozhodnout o přístupu jednoty k Federaci DTJ. Mimořádná valná hromada byla svolána do hostince U Karla IV. Jediný bod programu byl: přistoupení k FDTJ. Nikdy, co hostinec stál, nebyl svědkem takové návštěvy jako v onen den. Na mimořádné valné hromadě bylo přítomno přes 190 soudruhů a soudružek . Když se tam měli všichni vtěsnat, byli nuceni po dobu schůze stát. Jen část jich mohla sedět. Mimořádnou valnou hromadu zahájil soudruh Trom

bars a sám k bodu o přistoupení k Federaci promluvil. Jeho referát byl přijat všeobecným souhlasem . Před hlasováním se přihlásil o slovo zástupce pravého směru . Byl to jeden z poli tických pracovníků , který nebyl mezi námi tak znám a na jehož jméno si také nevzpomínám . Za jeho řeči docházelo

k stálým bouřlivým projevům nesouhlasu a jen na opakované výzvy soudruha Trombarse, aby ho nechali domluvit, že odpověď dostane při hlasování, a za stálého konejšení roz vážnějších členů, mohl svou řeč dokončit. I když si stoupenci pravého směru byli vědomi důležitosti mimořádné valné hromady a jistě na ni přivedli každého svého stoupence, bylo předem viditelné, jak hlasování dopadne. Na otázku před sedy, kdo souhlasí s přistoupením k Federaci, zvedaly se hromadně ruce, a soudruzi, kteří měli možnost sedět, mani festačně vstávali. Na další otázku , kdo je proti, zvedly se ruce v jednom koutě a při sčítání hlasů bylo zjištěno, že proti hlasovalo jen 19 nebo 29 hlasů . Za nadšeného zpěvu

Pryč s tyrany a zrádci všemi!' byla tato památná a pro další život jednoty důležitá mimořádná valná hromada ukončena.

Byla to nejpádnější odpověd proletářské Libně pravičáckému směru . První důsledek této mimořádné valné hromady byl,

že v nejbližší schůzi rady hlavního města Prahy nám byla 346

vzata tělocvična na Palmovce a dána pravičákům . Nám pak byla propůjčena dívčí tělocvična na vzdáleném Korábě. Pá nové se domnívali, že tímto činem vnesou zmatek do řad

členstva, že členstvo zvyklé chodit na Palmovku nebude

chodit na Koráb, a tím oslabí naši jednotu. Přepočítali se. Naopak, návštěva ve cvičení stoupala po zahájení školního roku tak, že jednota byla nucena zažádat o propůjčení další

tělocvičny v chlapecké škole. Pamatuji, že podle náčelní zprávy bylo u dorostenců dosaženo největší návštěvy

v jednom cvičení 110 dorostenců. Do té doby spadá největší rozmach jednoty .“ Po květnové konferenci začal hromadný přechod jednot do Federace. Z dvanácti krajů DTJ přešlo do Federace devět krajů s celou správou, z ostatních tří krajů , vedených pravi

čáky, přestoupily jen jednoty opoziční. Na kvas v jednotách a perzekuci ze strany pravičáků vzpomínají dodnes mnozí soudruzi. Karel Miller potvrzuje, že takřka celý kladenský obvod přešel do Federace a u nich v Hnidousích až na jednoho přešli všichni členové. František Vintr byl v té době

náčelníkem jednoty v Libušíně. Její členská schůze, na níž bylo přítomno 62 členů a jen 11 se nedostavilo, se usnesla, že se solidarizuje s opozicí proti Hummelhansovi a proti pravi čáckému vedení Svazu .

Mladá Federace byla násilně vyhazována z tělocvičen . O tom hovoří soudruh Josef Beránek z Dražic : „ Byl nám zakázán

vstup do tělocvičny ii používání nářadí, které jsme si společně pořídili. Proto si naši soudruzi pronajali v Dražicích sál na Kře meně , ale musili tam nosit z domova dříví, aby se mohlo topit a vůbec cvičit .“

„ Po roztržce dolehla na naše hnutí perzekuce,“ vzpomíná Františka Mráčková. „ Že jsme patřili k proletářskému a revo

lučnímu hnutí, vypověděli nás z chlapecké školy ve Slaném , která nám byla po světové válce přidělena. Museli jsme

nacvičovat venku. Jednoho dne přijeli četníci s autokary, část cvičenců odvezli na četnickou stanici s prohlášením , že nemá me povolení majitele ke cvičení na tomto pozemku. My, kteří jsme zůstali, spěchali jsme k majiteli Hiekovi a žádali jsme ho, aby nám dal potvrzení se zpětným datem 347

a dovolil nám tam nadále cvičit. Ochotně nám je dal a sou

druzi, které chtěl vrchní četník předvést k řízení, byli pro puštěni. Tak jsme cvičili stále venku . Naše vystoupení na Slánsku bylo vždy mohutné a krásné.“ Cyril Klempíř z Lysolají vypráví, jak ho zrádní funkcionáři DTJ chtěli koupit za místo u dráhy nebo elektrických podniků. „ Vy budete mít lidi a my peníze,“ řekl mu tehdy sociálně

demokratický poslanec Svěcený. Bylo tomu doslova tak : v pokladně DTJ zůstaly dva milióny za slosovatelné poukázky, které byly prodávány na úhradu olympiády. Na květnové konferenci bylo rozhodnuto, že se Federace pravičácké olympiády nezúčastní. Odřeknutí olympiády bylo nejtěžší zkouškou pro celé hnutí, nebot dělničtí cvičenci se na ni léta těšili, nacvičovali, šetřili peníze na úbory. První olympiáda měla být první manifestací dělnické tělovýchovy, měla být protiváhou sokolským sletům a byla připravována už na rok 1915 k výročí upálení mistra Jana Husi. Válka ji překazila. A nyní stáli ti, kteří pro ni pracovali, drobní

funkcionáři, cvičitelé, cvičenci, před jejím dalším krachem . „ Dnes jest rozhodnuto ,“ píše J. F. Chaloupecký** „ jen slaboši a názoroví měkkýši tu a tam ještě kolísají, zda by přece jen na tu Letnou neměli jít. My však, směrodatná veliká většina bývalého celku, jsme na své ustavující konferenci sto sedmi proti pouhým šesti hlasům prohlásili, že svou pro letářskou čest a svůj sociálně revoluční ideál nezaprodáme ani za deset olympiád, neboť čest máme jen jednu a přesvědčení také jen jedno, kdežto olympiád můžeme si udělat tolik, kolik sami budeme chtít ... Pěkná by byla olympiáda, kdyby byla opravdu dělnická, opravdová manifestace revolučního pro letariátu ..." A tato myšlenka soudruha Chaloupeckého neopouští.

Později, když členové FDTJ darovali své poukázky federální radě, byl o slosování veden soudní spor, který FDTJ vyhrála. ** Výboj, 5. 6. 1921 , roč. 1. , č. 1 .

348

Spartakiáda bude Vedení FDTJ, vycházejíc z rozvahy sil nové organizace,

usneslo se nejprve, že se budou konat dílčí vystoupení v jed notlivých místech, a že se proto má v nácviku olympiádních sestav pokračovat. Avšak již na počátku června 1921 se v ru

dém tisku objevují první náznaky toho, že se uvažuje o větším podniku. Až do 7. června trvalo vyjednávání o cvičiště pro velké slavnosti Federace. Všechny vhodné pozemky v Praze a okolí

patřily bud ministerstvu národní obrany nebo soukromníkům, kteří propůjčení objektu zase odmítali. Teprve 7. června se

podařilo Federaci získat přírodní plochu v samém středu Prahy a smlouvu podepsat.

Rudé právo ještě téhož dne žádalo dělnickou veřejnost o poskytnutí noclehů pro ty, kteří 25., 26. a 27. června přijedou na dělnické slavnosti do Prahy.

Hned večer se sešla federální rada, která stanovila úkoly pro nejbližší dobu . A již 9. června vyzvalo Rudé právo jednotáře, aby pilně chystali olympiádní cviky. „ Budete povoláni do Prahy nikoli na olympiádu, nýbrž na naše vlastní veliké veřejné cvičení, které se bude konat patrně v týž den jako Hummelhansova olympiáda, ovšem na jiném místě.“ V pátek a v sobotu byly pokyny již určitější a v neděli se už rozlétl povel do všech jednot : federální olympiáda v Praze bude, veškerá dílčí cvičení na venkově se zastavují, všechny síly Federace vrhnou se do Prahy,

jednotám Velké Prahy a okolí se ukládá pracovní povinnost, všichni dělníci-komunisté se volají na pomoc! Co se odehrálo za těmito novinovými řádky, o tom vypráví soudružka Marie Rozkovcová, cvičitelka Federace :

„ Soudruh Chaloupecký přišel do schůze náčelní rady s ve likou slávou, že objevil místo, kde by se mohlo konat vystou pení federovaných . Přerušili jsme schůzi a všichni jsme se šli 1

na ten pozemek na Maninách podívat. Bylo to u tehdejšího Libeňského mostu , v těch místech, kde ted je nové řečiště 349

Vltavy . Tam bylo veliké prostranství. Když jsme tam přišli,

zatočila se nám hlava, protože tam byla tráva vysoká do pasu , byly tam hrboly, dolíky a v jednom koutě dokonce skládka nějakých starých hrnců . Organizační pracovníci viděli jen tu velkou plochu, kdežto my, technikáři, jsme viděli plochu už se značkami, odchody, a tak jsme nad tím kroutili hlavou .

Ale Beránek řekl: ,Žádný strachy, plivneme si do dlaní a za pomoci dělníků a pražských tělocvikářů to upravíme.

„Bylo to pro nás vhodné místo už také proto ,“ pokračuje Karel Šmidrkal, „že bylo nejlacinější; byly tam dělnické kluby, které nám vycházely vstříc, kdežto ti ostatní nám kladli ty nejhorší překážky .“

V jednotách bylo přijato vyhlášení spartakiády s velikou radostí. Soudruh Prček, tehdy žižkovský dorostenec – jako dnes si živě vzpomíná „ na červnový večer v tělocvičně, kdy do ní rázně vstoupil v typickém černém širáku náčelník naší jednoty soudruh Václav Beránek. Mířil do svého bytu, do kterého se muselo jít přes naši tělocvičnu. U dveří se obrátil, sejmul klobouk, a otíraje si zpocené čelo, upřeně se na nás podíval. Trochu v nás hrklo. Nebyli jsme si zcela jisti, zda jsme něco neprovedli. Soudruh Beránek však pouze řekl : Budeme cvičit na Maninách . Budeme cvičit na sparta kiádě.“

Hlavní tělocvičné dny FDTJ v Praze byly stanoveny na 25. — 27. června a hned byla vydána výzva k první komunis tické neděli, k první brigádě komunistů. „ Kopáči, dostavte se do hotelu Starý Ungeld i s nádobím .“

Dne 12. června v neděli nastupují na Maniny první brigády. Před nimi je neposečená hrbolatá louka. Také počasí jim nepřeje. V pondělí celý den hustě prší, v úterý lije jako

z konve. To však nevadí. Déšť zdržuje v práci, ale o lidi tu není nouze .

Když sirény odhoukají, přicházejí dělníci z pražských závodů a továren. Vrátným dělnické kolektivy důrazně do poručily, aby přimhouřili obě oči. Nářadí, které táhnou na Maniny, je většinou firemní. Tato „ svépomoc“ však ne stačí. Na Maninách je pořád více rukou než lopat, krum páčů, seker a koleček a není možno všechny zaměstnat, pro 350

tože není dost povozů, není dost materiálu . Anči Hervertová Rozkovcová vzpomíná, že soudruzi, kteří přišli ze vzdále ných jednot, se chtěli sami zapřáhnout do povozů a přivézt dříví.

Ze Zlíchova přicházela denně na Maniny nejméně dvanácti členná skupina, jak potvrzuje soudružka Anna Harusová : „ Byli to většinou skláři z Inwaldky. Ráno vstávali o půl čtvrté, od čtyř do dvanácti pracovali ve sklárně a v jednu hodinu již

nastoupili na brigádu. Domů se vraceli až k půlnoci, obvykle pěšky až na Zlíchov.“

Soudruh Josef Novák se zúčastnil brigády hned v prvních dnech . Dodnes má před očima výzvu v Rudém večerníku : „Soudruzi! Přijdte pomoci na Maniny! Každé ruky je potřeba! Maninská spartakiáda musí být !“" — „ V té době jsem bydlel v Pečkách ,“ píše ve své vzpomínce, „ a dojížděl jsem každý den do Libně. Jednoho rána jsem šel místo do práce - na Maniny. Přišel jsem tam , hlásil se o práci u staršího soudruha, ve kte

rém jsem viděl vedoucího. On se na mne podíval a viděl, že chodím o berli, a povídá : I,1 pro tebe zde máme práci, sou druhu .' Zavedl mě za boudu , jaké bývají na stavbách , tam mi

dal kladívko a kousek kolejnice a ukázal na hromadu křivých hřebíků. Soudruhu, rovnej, nutně je potřebujeme.' Nebyl jsem sám , během dne přicházeli starší soudruzi, kteří také nemohli dělat těžkou práci. Dostali kladívko a kousek kolejnice

a za chvíli to tam vypadalo jako ve velké kovářské dílně. Hřebíky jsem rovnal dva dny. Nanosili je soudruzi, kteří pracovali na stavbách. Každá pomoc byla tehdy vítaná.“ Stadiónu jsou tentokrát k dobru i poměry první republiky. Kopáči už několik týdnů stávkují, tesaři jsou ve výluce a Praha s okolím je plná nezaměstnaných. Mohou tedy být na stano višti celý den . Pražští soudruzi se o ty přespolní už na noc postarají. V té době, co měli kopáči stávku, měli truhláři výluku , “ vzpomíná Václav Beránek. „Tak jsme měli takové pracovní síly, které mohly dělat od rána do večera aa také dělaly. Já jsem tam asi dvě noci spal, abych věděl, zda to bude hotové.“ V té době mělo i Kladno hodně nezaměstnaných a polo

zaměstnaných. „ Mnozí jsme byli tehdy bez finančních pro 351

středků,“ říká Adolf Pošta,, „, a přece jsme si pomáhali, jak se dalo. Od nás chodili i pěšky na Maniny a zůstávali pak v Praze několik dní. Přespávali u soudruhů .“

Soudruh Koutecký vzpomíná, jak Kladenští jeli na první

brigádu: „ Byli to většinou havíři Ronnovky, Theodoru atd. V Podhajku nás již bylo sto třicet. Měli jsme lopaty, motyky.

Byl nás průvod, když jsme vystoupili z vlaku. Nevím , z kte rého nádraží jsme vyšli, já to v Praze moc neznám , ale šli

jsme hodný kus pěšky, protože na elektriku nebylo. Vezli jsme si každý s sebou kus chleba namazaný margarinem .'

Karla Štiková připomíná, „ že se na Maninách dělalo i při karbidkách . Naši mládenci z Vinařic tam jezdili každý den a přiváželi karbid . Kde se mohlo, tam se svítilo . “ Ve středu 15. června konečně přestává pršet. Na Maniny míří průvod, jaký Praha ještě neviděla : Dělníci s kolečky,

krumpáči, sekerkami, pilami a dokonce i s lopatkami na uhlí. Od středy až do neděle, od časného rána dlouho do noci bylo na Maninách jako v mraveništi. Sta aа sta dělníků z Prahy i z venkova zde pracovalo. Stohy prken i jiného materiálu byly přiváženy, stovky kladiv bušily do kolíků, sekery zvonily,

pily drnčely při stavbě tribun a šaten. Zvědavci, někteří překvapeni, někteří s rozzářenýma očima nebo dojati až k slzám, tísnili se kolem tohoto obrovského pracoviště. Ale pravicoví jednotáři se pošklebují a popichují. Chodí za soudruhem Trousilem, který tehdy ještě pracoval v tiskárně Práva lidu, ažke stroji a ptají se : „ Tak jak jste daleko ? Budete mít stadión včas ? " A soudruh Trousil odpovídá: „ Buďte ubezpečeni, že se o to dělnictvo postará. Nám to nedělá ani vojsko, ani ministři, ale budete vidět, že to dopadne dobře .“ Soudruh Jan Harus dostal za úkol opatřit se soudruhem

Doudou dřevo pro stavbu stadiónu. „Materiál jsem tehdy získal,“ vzpomíná, „ V ceně více než 100 000 korun. Trnuli

jsme, jak to skončí, jestliže nepohoda řekne také své slovo. Počasí nám však přálo. Celá akce skončila velkým ziskem, a tak federální rada mohla straně půjčit peníze na zakoupení

domu ve Spálené ulici U Bubeníčků, kam se uchýlila po vyhnání pravičáky a policií z Lidového domu.

Majitel skladů Pick byl velmi spokojen, neboť se zbavil 352

zásoby značně poškozených prken, která by jinak neprodal, a nám posloužila. “

„ Ten Pick byl mazaný chlapík ,“ dodává Antonín Trousil,

„ obchodník v prvé řadě. Řekli jsme mu — potřebujeme tolik a tolik vagónů dříví, prken, a on byl u vytržení, tím spíš, když mu bylo nabídnuto, že nepoškozený materiál si může vzít za úhradu zpátky. Za zapůjčení prken nám počítal 110 000 korun . "

Počítalo se s tím, že dluh bude uhrazen ze vstupného. Byla

to odvážná kalkulace, ale vyšla. Vždyť jiné možnosti tu nebyly. Federální rada vlastnila pouze tři tisíce tři sta třicet korun,

které jí odevzdal pracovní výbor v den založení jako výsledek sbírek z doby předchozí. To byl její základní kapitál. Nemožné se však stalo možným . „ Je pravda,“ píše Cyril Klempíř z Lysolají, „ že jsme chodili z Manin s rukama až na zem vytaženýma, ale dobrá věc se podařila. Byla to bri gáda, na kterou se nezapomíná. Tam bylo vidět, co dělnická třída pro spravedlivou věc dokáže. Nedávno založená Fede race a takový podnik ! Všude nám házeli bez krejcaru klacky pod nohy, ale čím více překážek, tím větší nadšení. I členové Sokola se přišli podívat, jak práce na Maninách pokračuje. Nevěřili, že v tak krátké době se dá vše připravit. Ti, co pochybovali, po shlédnutí říkali — před tím smeknout.“

A kde vlastně byl ten maninský stadión ? Místo popisuje soudruh Prček : „ Přicházíme-li na nynější Libeňský most po jeho levé straně od Holešovic, zastavme se uprostřed nad

tokem Vltavy a vzdušnou čarou spojme komín holešovických mlýnů s komínem na protilehlé libeňské straně. Kolmice spuštěná do středu Vltavy nám dost přesně naznačí střed cvičební plochy. Na svahu silnice za přístavem byly tribuny a hudební pavilón, na jehož střeše byl náčelnický můstek. Za cvičební plochou k Libni byly šatny. Na místě nynějšího mostu stával most dřevěný, který začínal asi v těch místech , kde dnes proudí Vltava . " A mezitím co na Maninách rostou tribuny a provizorní šatny - jen kúly s prkny a hřebíky, v jednotách se horečně

opakují sestavy, dokončuje se nácvik a poslední organizační přípravy. 23 Vzpomínky

353

„ Narychlo sestavené komise,“ vzpomíná Vilém Mucha, „ zahájily práci. V několika tiskárnách se tiskl potřebný ma teriál. Bylo nutno natisknout a vyexpedovat 50 000 železnič

ních legitimací, zajistit ubytování a stravování desetitisíců lidí, zajistit službu pořadatelskou, pokladní, zdravotní, vy pracovat několik typů nástupů .“ Nikdo nevěděl, kolik cvičenců vůbec bude, protože člen ská kartotéka a statistika zůstaly na vedení DTJ. O tom , s jakými těžkostmi se zápasilo, svědčí i poznámka v Rudém

právu, v níž se vyzývají jednoty, aby expres, případně telegra ficky oznámily Václavu Beránkovi na Žižkov počet cvičenců na každý den . O práci náčelní rady a jejích svízelích se rozhovořil Antonín Trousil: „ Radu řídil Beránek. Bylo nás tam tak patnáct dvacet. Scházeli jsme se U Heřmana z Bubna dole a rozdělovali si úkoly : ten povede to, ten zase to. Na mne přišla také řada. Beránek řekl, ty povedeš muže, uděláš nástupy a vezmi si k tomu nějaké lidi. Tak jsem si vzal Matějku a ještě několik a dělali jsme nástupy. Ptám se Beránka, kolik bude asi lidí, a on říká, abych počítal takových nějakých pět šest tisíc . Udělal jsem tedy nástupy pro šest tisíc a ono potom nastoupilo přes osm tisíc. Byli jsme pak nuceni při rozvinutí nástupu přebytek připojit mezi, aby se to dalo všechno provést. Tomu se při hodnocení divil Sokolský věstník, jak a proč při konečném a zdařilém nástupu byly dodatečně přičleněny zprava a zleva další dva proudy cvičenců . “ Cvičitelé docházejí do okolních jednot na secvičování. Do jednot chodí nejen soudruh Beránek, „ železný náčelník “ , jak mu všichni říkali, chodí nebo jezdí tam i ostatní cvičitelé a cvičitelky — Knauerová, Rozkovcová, Hervertová -Rozkov cová, Matějka, Mucha, Trousil a ostatní. A nikdo se neptá, jestli dostane diety nebo na cestu . Když nejsou peníze, musí se mnoho kilometrů na kole anebo i pěšky. Pro vzdálenější

jednoty se vybírají soudruzi, kteří jsou na tom lépe. Tak typograf Trousil dostal vždycky tu nejdelší štreku.

Na práci cvičitelů vzpomínají ti nejpovolanější hlavní náčelníci maninské spartakiády Václav Beránek a Jindra Knauerová - Vosátková : 354

„ Věřte mi," říká náčelník mužů Václav Beránek , „ já jsem chodil i v neděli po kontrolách. Jednou jsem přišel do Kbel a oni tam hráli karty — celý výbor i s náčelníkem. Netušili, že tam jsem, a tu jsem vykřikl: , Dej mu flek ! Oni se otočili,

položili honem karty a začali se omlouvat. Řekl jsem jim, aby jen dohráli, že si potom promluvíme. V těchto případech jsem byl strašně přísný. Nadarmo mi neříkali ,železný náčelník' . A kam jsem všude chodil ? Tak do Kbel, pak dál na Vinoř, Starou Boleslav, Brandýs, Zapy a dál a pak zase domů. To jsem obešel za jeden den. V jedenáct jsem byl zase doma. Vyšel jsem ale ráno v pět. Znal jsem všechny skladby nazpa mět, takže jsem jim mohl poradit, říci tohle děláte špatně, tak to musí být a podobně. Však to soudružka Knauerová může dosvědčit, chodili jsme spolu ." „ Bylo málo cvičitelů a cvičitelek,“ potvrzuje soudružka Knauerová - Vosátková,é „ kteří by neznali skladby pro všechny obory . Beránek dělal také se svými housličkami doprovod a já jsem nacvičovala. Velmi pěkně hrál. To mu však nestačilo a ještě dál se soukromě učil."

Je sobota 18. června. Buržoazii a pravičákům vyráží manin ský stadión dech. Přicházejí zástupci Československé obce sokolské, kterým architekti, zedníci a tesaři budovali na Letné

stadión několik let, a nestačí se divit. „ Šílený podnik “ se

podařil. A úřady první republiky, které spartakiádě včas nezabránily, protože nevěřily v její uskutečnění, najednou přicházejí se svou troškou do mlýna. Vysílají „ úřední komisi“ , aby prohlédla bezpečnostní a zdravotní zařízení stadiónu . Pánové chodí a chodí, a když nemohou najít nic jiného, vyřknou zákaz spartakiády proto, že prý záchody jsou příliš mělké ačkoliv byly hluboké skoro tři metry. Do rána však musí komise svůj zákaz odvolat : přes noc byly žumpy vyhloubeny třikrát tak hluboko. Stadión je hotov. Neohoblovaná prkna na sedadlech září bělostí. Pavilón pro hudbu a náčelnický můstek nad ním se zelenají chvojím . Stadión je připraven přijmout sto tisíc diváků a nejméně >

sedm tisíc cvičenců .

Jak to, kladou si všichni otázku, že tak veliká akce se mohla 355

podařit ? Kdo řídil všechnu tu práci ? Nebyli tam žádní inže nýři, žádní stavitelé, byli to jen prostí lidé, jež pojila jen jedna jediná myšlenka, uskutečnit první velikou tělovýchov

nou akci dělnické třídy — maninskou spartakiádu. Zítřek je náš

Je neděle 19. června. Jeden kout Prahy se změnil k nepo

znání. Tam, kde byla hrbolatá louka, stojí stadión s metami,

tribunami, náčelnickým můstkem. Dílo tisíců bezejmenných pracovníků, dílo lidí, kteří v minulých sedmi dnech jen málo spali a hodně pracovali. Dílo nesmírného nadšení, obětavosti a lásky k věci. „ Nemožnost se stala skutečností, “ čteme v provolání vý

konného výboru I. pražské župy Komunistické strany Česko slovenska Vv den zahájení spartakiády , ... Naše srdce jdou Vám vstříc , Vám, naše děti, Vám , dorůstající generace, i Vám , soudruzi аa soudružky, jimž není žádná vzdálenost dost veliká a žádná útrapa tak silná, abyste ji nepřekonali. Poprvé uvidí Vás Praha, aby mohla pochopit sílu početní i úžasnou sílu mravní, kterou v sobě chová Vaše Federace.

Připravíme Vám uvítání bez slavobran aa zevní okázalosti, ale zato každý z nás, kdož jsme se seskupili v živou hradbu proti přívalu reakce, Vám přinášíme vstříc svou lásku, dáme Vám

ve své proletářské rodině přístřeší a rozdělíme se s Vámi o skývu chleba. Dnes jsme ještě porobeni, jsme ještě třídou chudasů , ale zítřek bude náš."

Soudruh Pospíšil si živě pamatuje na první den spartakiády: Přestože jsem byl hodně mlád, zapůsobila na mne tolik, že jsem se ještě víc začal věnovat politické činnosti. Spartakiády jsem se zúčastnil jako dorostenec a navíc jsem vedl jeden proud žáků. Považoval jsem za vyznamenání, když mi soudruh Beránek řekl: ,Soudruhu Pospíšile, povedeš proud žáků .“

Žáci cvičili s praporky, bylo to velmi hezké. Dětivůbec cvičily jedna radost aa sklidily velký úspěch . “ V neděli ráno se již po šesté hodině Praha hemžila dětmi. Současně se vyrojilo množství automobilů ministerstva ná 356

rodní obrany, nákladních i osobních, které svážely děti. Ne

ovšem všechny. Žáci s motýlovou kravatou a žačky bez černé S

pásky na límci se vozili auty , ty s kravatou svislou a s páskou na límečku – šli pěšky na Maniny. Těch bylo víc. „ Děti, které se dostaly do Prahy, cvičily všechny,“ vypra vuje Antonín Trousil. „Nedělali jsme žádných rozdílů mezi pražskými a venkovskými, ač byl zpočátku velký oříšek, kde vzít peníze, kde je ubytovat. Proto vlastně mělo být nedělní cvičení cvičením pražských okresů. Byl tu první okres pražský, pak třináctý, čtrnáctý, patnáctý, čtvrtý okres kladenský,

šestnáctý berounský, pak mladoboleslavský, kralupský atd .“ Přijeli však ještě žáci a žačky z Brna, Hradecka, Pardubicka, Příbramska, Slánska. Celkem jich bylo přes čtrnáct tisíc, za tímco na olympiádě po tříleté přípravě pouhých asi šest tisíc.

„Po celé délce Vltavy,“ pokračuje soudruh Trousil, „ jsme museli postavit hlídky, aby děti i dospělí nepili vodu z Vltavy, poněvadž bylo horko. A také proto, aby se děti nešly koupat a někdo se tam neutopil. Obětavost byla všude veliká. Byl >

tam také nějaký flašinetář. Ten dětem přivezl na vozejčku hrnce vody a hrníčky, aby uhasily žízeň. Tenkrát byla bída, nebyly peníze a někteří přijeli do Prahy na dva na tři dny. Neměli s sebou nic než bochník chleba nebo trochu nějaké marmelády, a to byla jejich strava . Všechny

jsme je ubytovali ve svých bytech. Já jsem měl ve svém baráčku Brňáky.“

Soudruh Václav Beránek se přiznává, jak málem mohl zkazit dětem jejich vystoupení: „ O mně říkají, že jsem někdy neurvalý, ale jinak jsem strašně citový člověk. Když jsem viděl ty naše děti, člověk se bál vzít je za ruku, aby ji nepo lámal, tak byly křehké — zamžilo se mi před očima. Tak jsem se rozechvěl, že bych byl zapomněl dát povel, že mají

zůstat stát a udělat rozestupy. Tenkrát byly malé příjmy a všude byla podvýživa... Buržoazie i ostatní tělocvičné spolky nás pozorovaly a ne mohly nám nic vytknout. Byly zvědavy, jak jsme silní. Myslím , že je smích přešel, když jsme jim ukázali, jaká je v nás síla, jaké je v násnadšení." Ani buržoazní listy nemohly přejít spartakiádní slavnosti 357

mlčením, nemohly také popřít úspěch prvního dne. Jak psaly tenkrát o dnu žactva ?

„ Sportovní pondělí “ : „ Venkovští, kromě několika výprav

ze středočeských měst a z Kladna, pro potíže a krátkost času nedojeli. Cvičení se zúčastnilo na devět tisíc žactva, návštěv níků pak bylo padesát tisíc. Cvičiště na zelené louce a barevné skupiny krojovaných dětí působily roztomilým dojmem úprkovských obrazů.“

„ Pondělník “ : „ Cvičení žactva prozrazovalo značnou život nost a sílu. Obecenstva se dostavilo obrovské množství. Cvi

čícího žactva bylo přes deset tisíc. Po skončení hromadných cviků defilovalo žactvo (s necvičícími přes 14 000) kolem hlavní tribuny. " ,,28 . říjen “ : „ Slavnosti byly zahájeny cvičením žactva. Dlužno přiznat, že za těžkých podmínek vykonáno vše, co je v lidských silách. S ohledem na ráz terénu cvičiště, jež v kra

tičké době nemohlo být ani dokonale urovnáno, nutno výkony cvičícího žactva ocenit jako velmi dobré.“

„ Národní politika “ : ,, Cvičiště bylo během čtyř dnů účelně upraveno. Cvičení se zájmem sledováno a častým potleskem odměňováno."

Čas“ : ,, Současně s olympiádou DTJ byla také olympiáda komunistických DTJ . Ačkoli sluší litovat tohoto tříštění sil, nelze neuznat, že také komunisté se velmi přičinili o zdar své olympiády. Účast byla obrovská. “ „ Večer" , orgán koaličních agrárníků : „ Na Maninách uspo řádali si komunističtí odštěpenci zvláštní cvičení. Žactva cvi čilo asi 9000. Ježto poměrně je cvičiště menší než rozsáhlý stadión, zdánlivě jevila se oku účast větší než na olympiádě.“

„ Národní demokracie“ : „ Na komunistické olympiádě byl počet cvičících dětí a obecenstva více než dvojnásobný.“ „Národní listy " : „Celkem se komunistům den zdařil.“

Pod Košvancovým obrazem dělníka a žnečky, zdobícím vchod maninského stadiónu, proudí tisícové zástupy. První den spartakiády slavně skončil. Radost, nadšení a odhodlanost 358

1

je vidět ve všech očích a ani ze srdcí nevymizí vzpomínka na toto vítězství.

„Proletářské děti na Maninách cvičily krásně ,“ píše v Žen ském listě 30. června 1921 spisovatelka Marie Majerová. „ Dílo nadšených pracovníků se podařilo. Za týden jako zázra kem byl vybudován stadión, improvizovaný, ale právě v té

své improvizaci velkolepý a ohromující. Komunistická vůle ukázala zde ponejprv svou proměnu v čin . “ Útok na Prahu

Zatímco komunistická Praha dokončovala svůj stadion,

venkov organizoval svůj hromadný vpád do Prahy, který pro měšťáckou Prahu byl velkým překvapením . Již v předvečer hlavního dne přijížděly početné skupiny venkovských sou druhů. A což teprve v neděli. Do Prahy se sjíždějí cvičenci a diváci obou slavností. Měřítko

pro všechny však není stejné. Teprve po velkých obtížích se soudruhům z Federace podařilo získat pro účastníky maninské

spartakiády třiatřicetiprocentní slevu na dráze, zatímco olym piádníci dostali šedesátiprocentní. V případě Federace se mi nisterstvo železnic opřelo o vyhlášku, která připouštěla šede

sátiprocentní slevu jen při velkých , celostátních podnicích. A spartakiáda za takový považována nebyla. Na tovzpomíná Karel Šmidrkal:

„ My jsme naši spartakiádu odvážně hlásili jako velkou akci, ale oni prohlásili, že je to jen komunistická propaganda. Museli nám dát pak aspoň třiatřicetiprocentní slevu, která se dávala malým skupinám . Někteří soudruzi z finanční tísně však olympiádní slevu použili, ale pak šli na Maniny. Proto také Hummelhans Federaci žaloval, neboť když si spočítal, kolik bylo vydáno železničních průkazů a kolik lidí mu tam přišlo, došel k překvapivé číslici."

O hlavních dnech měla ubytovací komise plné ruce práce. V několika dnech se jí podařilo zajistit čtyřicet tisíc noclehů, ale to všechno nestačilo. O přeplněných bytech pražských soudruhů vypravuje soudruh Prček : „ Pamatuji se, že v krámku 359

byl to malý hokynářský krámek pod kapslovnou s ještě menší kuchyňkou — tehdy spalo jedenáct

u Říhů na Žižkově

-

lidí a čtyři děti na mandlu. A Karel Karásků, tenkrát dorostenec, se chlubil, že spal nahoře na dvou skříních . Já jsem mu strašně záviděl.

U Knaurů v té díře spalo normálně šest lidí, a přesto si ještě dva nebo tři vzali.“

Už na cestě do Prahy se objevovaly první náznaky toho, že hummelhansovcům jejich pečlivě připravovaný, státem pod porovaný podnik nevyjde. Olympiádníci jeli ve zvláštních vlacích, federovaní většinou v nákladních . Byly horké dny, a přece už cestou dávali mnozí přednost namačkaným nákla dákům před pohodlnými a poloprázdnými vlaky DTJ. Sou druh Hostinský Zz Říčan vzpomíná:

„ Štětkaři si hověli v osobních vozech a my v ,kasňákách jako dravá zvěř, ale nás to nemrzelo. S písní ,Milión paží v tmách se spjalo“ jsme vykročili do ulic Prahy. A věřte, >

nemuseli jsme se bát, strážníci nám dělali doprovod, prý abychom nezabloudili anebo se neporvali. Ale od toho jsme byli daleko. A když proti nám šla řada štětkařů a viděla ten jásot a tu radost, štětky z čapek strhávali aa šli s námi. Tisíce aa tisíce soudruhů nemohou na tyto dny zapomenout.

Nechme hovořit alespoň některé. Josef Bartoníček : „ Pak přišlo to, na co jsme se tak připra vovali a těšili, Praha - Maniny. Bylo nás velmi mnoho, kteří

jsme poprvé viděli Prahu. Nevadilo nám, že cestujeme v do bytčích vagónech. Všude bylo radosti a zpěvu. A v Praze tolik nadšení a soudružského přijetí! Ve Vysočanech si nás už soudruzi rozebírali. Tolik bylo soudružské lásky a péče, kterou nám naši hostitelé poskytli!“ Josef Kratochvíl: „ Spali jsme v Košířích u domovníka, který nám vyklidil svou místnost. Spali jsme na postelích i na zemi. S takovou srdečností jsme se setkali u pražských soudruhů ! Přijeli jsme sem takřka bez peněz. Každý skoro pocházel z dělnické rodiny, na stadionu jsme skládali krejcar ke krejcaru , abychom si mohli koupit láhev piva, a pak jsme stáli ve frontě a čekali, až na nás z té láhve něco zbude. >

Pražáci nás tehdy živili zadarmo." 360

Terezie Francová : „ Přišla jsem před dům a vidím skupinu lidí. Ptám se :,Koho hledáte ?' - Soudruha France. Říkám jim : ,Vedu místo vás jiné, ale pojdte, nějak se složíme. Oni měli deky, já též něco, tak nás v kuchyni a pokojíku spalo sedmnáct. Pro malého synka nebylo na podlaze ani kousek místa, tak jsem jej uložila ve skříni. “ -

Jarmila Novotná : „ V Brně jsme nastupovali do vlaku, byly to hytláky. Dnes by to hygienici nedovolili. My jsme si dali pod sebe noviny, někteří nohy ven z vagónů, a tak jsme jeli. Celou cestu jsme zpívali. Z Libně jsme šli pěšky až do Nuslí, a tam nás krásně přijali. Naše maminka, ta měla hned slzy na krajíčku, hned plakala a říkala, podívej se, jak jsou všichni hodní. Soudruzi si nás rozebírali. Jeden říkal, u nás může spát pět, a kdybyste chtěli spát na zemi, i šest, u nás mohou spát čtyři, u nás budete spát na slamníkách atd. I snídani jsme dostali, a tenkrát byl hlad. Naše maminka měla sS sebou chleba a hrnec povidel. To byla tehdy největší pochoutka namazat si chleba povidly. Tak to jsme si vezli aa naše pražská soudružka nám uvařila k večeři bramborovou polévku. Byli jsme překvapeni, že nás zde tak mile přijímají. To víte, my jsme nikdy ve velkém městě nebyli. Naše maminka povídala :

,Podívej se, jak nás vítají, vždyť ta Praha je přece jen ruda a naše .“

Brněnské soudruhy hostili hlavně Michelští. V Michli bylo ubytováno celé Brno. Došlo však k překvapení, když Brněn ských přijelo jednou tolik, než bylo hlášeno. Přes počáteční

rozpaky, jak vzpomíná Jaroslav Kramosil, vše dobře dopadlo, všichni se dobře vyspali a najedli. Morava vůbec byla na spartakiádě hojně zastoupena . Z Rousínova přijel i Klement Gottwald, který jako starosta

20. okresu organizoval zájezd Rousínovských.

Čechy však vedly. „ Přijeli jsme z Kolína,“ píše Růžena Beranová, „ S ověnčenou lokomotivou, s hesly na vagónech. Měli jsme zvláštní vlak. V životě nezapomenu na tu masu lidí, která se hrnula slavnostní branou na Maniny. I na ten

dřevěný most v Libni přes Vltavu . To jsem měla strach, aby pod námi nepraskl. Tenkrát jsem prvně ochutnala zmrzlinu .“

O tom, jak si soudruzi v těchto dnech navzájem pomáhali, 361

vypravuje Karel Maxl: „ U nás na bývalém schwarzenberském velkostatku v Boru u Protivína se těšil na spartakiádu syn

deputátního dělníka František Švehla. Jednoho dne se roz plakal na dvoře a svěřil se soudružce Milotové, že nemůže do

Prahy jet. A tu ho soudružka vzala za ruku a vyzvala ho, aby s ní šel domů. Ze zásuvky vyndala peníze a řekla mu : , Fran

tišku, mám zde ušetřených čtyřicet korun, vem si je a jed na tu spartakiádu !' Chlapec se v překvapení zmohl jen na větu : ,Tolik snad ne ! ' A tak se František do Prahy dostal díky zemědělské dělnici, přestože její mzda byla žebrácká.“ Mladý optimismus pomáhal federovaným překonávat vše chny obtíže. Růžena Nováková z Havlíčkova Brodu vzpomíná : „ Když jsem jela na spartakiádu, upekla mi babička jahelník, to bylo všechno, co mi mohla na všechny ty dny dát.“ Z Kladna vyjíždějí do Prahy o hlavních dnech čtyři zvláštní vlaky. A to ještě nestačí. Ostatní tisíce soudruhů jdou ve dvou velkých průvodech na spartakiádu pěšky. Všichni se sešli na nádraží v Dejvicích a odtud vypochodoval mohutný a bo

jový průvod kladenských horníků a hutníků na Maniny. „ Proti bídě, proti hladu – pojdte s námi na spartakiádu !“ -

volali Kladenští na kolemjdoucí. A když jejich průvod míjel letenský stadión, tu najednou zvedli muži jako na povel svá kladiva aа mohutné „ Ma- ni- ny !... Ma-ni-ny!..." se odráželo ozvěnou od rozpálené dlažby a vysokých pražských domů. „ Strženi naším revolučním elánem přidávají se k nám Ostraváci, kteří, když viděli na našich čapkách trojhránek s pěticípou hvězdou, strhli své štětky a šli Ss námi,“ vzpomínají Josef Müller a Antonín Vyskočil.

Překvapením pro Kladenské bylo setkání se soudruhy, kteří

v té době byli na vojně nebo na vojenském cvičení. „ V době spartakiády jsem byl na vojenském cvičení,“ vypravuje sou druh Václav Kalina ze Švermova. „Při rozkazu bylo čteno, že

kdo se chce zúčastnit olympiády, dostane ihned volno. I při hlásil jsem se také, že chci jet na spartakiádu. Kapitán se strašně rozčilil a řekl, že v rozkaze je výslovně dán souhlas jen pro olympiádu. Odpověděl jsem mu, že v tom případě mohu dostat souhlas i na spartakiádu. Pak mě odvedl k veliteli, který mi dal dovolenku. ale pod podmínkou , že půjdu v civilu . “ 362

Antonín Vyskočil pokračuje: „ Naši vojáci přijeli až ze Slo venska. Když jsme se jich ptali, jak se sem dostali, řekli nám :

„Měli jsme to zakázáno, ale prostě jsme přelezli hradby, utekli

a přijeli. Pak ovšem z toho měli vyšetřování. Při raportu odpovídal jeden jako druhý: cvičil jsem na Maninách, a všichni dostali kasárníka.“

Také Plzeňští nezůstali pozadu. „ Na Maniny jsme dokonce vypravili zvláštní vlak se šesti sty účastníků,“ vypravuje Ru dolf Hrbek. „ Vagóny jsme měli ozdobené, měli jsme i tabul ky s nápisem ,FDTJ Plzeň'. S námijeli soudruzi z Klatov, z Kdyně a z celých západních Čech . V Praze se hrozně divili, když najednou na Smíchově zastavil náš zvláštní vlak a my jsme vystoupili s hudbou a s rudými prapory. Tolik nás ne

čekali. Mnozí do Prahy ani nemohli jet, protože neměli peníze na cestu . Šli nás aspoň doprovodit na nádraží. A ti, kteří do Prahy jeli, nebyli na tom lépe. Pamatuji se , že tam byl soudruh Havlíček z Karlova, který měl deset dětí a v kapse patnáct korun . A děvčata Chalupníkova měla v plátěné kabele šesta třicet housek , to bylo vše, co měla .“ Pražáci si hlídali své venkovské. Na všech nádražích vítali

hosty. „ Soudruzi z Košíř, z Radlic, ze Zlíchova v čele se

soudruhem Harusem ,“ jak vzpomíná jednatel této jednoty soudruh Franc, „ vysvětlovali nerozhodným soudruhům , kde je jejich místo. ,Bud půjdete se zrádci, nebo s námi,' aa většina strhávala štětky a házela je pod vlak . Samozřejmě, že jsme se o tyto nové soudruhy ihned postarali a vzali je na nocleh .“ „ Na smíchovském nádraží jsme teprve poznali, co nás je,“ pokračuje Oldřich Lisý z Komárova u Hořovic. „Všude jsem

viděl pěticipé hvězdy. Brzy po nás přijel další vlak, z něhož vystoupili soudruzi a měli ještě štětky na čapkách. Najednou někdo vykřikl: ,Soudruzi, pojdte s námi na Maniny! A tu jste viděli, jak jeden za druhým sundaval čapku z hlavy, trhal

štětky i s odznaky a zahazoval je. Pak se přidávali k našemu průvodu . “

Soudruzi z Federace byli dobře připraveni

hned na

nádražích rozdávali pěticipé hvězdy, které si bývalí olym piádníci připichovali na čepice. 363

Pochod Prahou

Před užaslými Pražany pochoduje Prahou mohutný sparta kiádní průvod. Nejsou tu cvičící, ti zatím dokončují poslední zkoušky, a přece pochoduje Prahou přes sto tisíc proletářů, jednotářů a komunistů. „ Propustte naše vězně! “ „ Perzeku hlásají hesla v průvodu. Plnou hodinu ce nás nezdolá !“ celou šířkou Václavského náměstí jde ostrým tempem masa proletářů. A další a další stojí v hustých řadách a připojují se do mocného proudu. Pražskými ulicemi zní zpěv desetitisíců. Nic takového ještě Praha neviděla. Proletáři jdou pevně a jistě, s vědomím , že jim patří budoucnost, že jejich bude svět. Z balkónu Obecního domu pozdravují pochodující fanfáry

lesních rohů a za zvuků Internacionály se průvod valí dál Revoluční třídou přes Stefánikův most na nábřeží pod jat kami. Je mnohem větší než olympiádní.

„ K našemu průvodu se neustále cestou přidávali soudruzi, až nakonec zz něho byl statisícový průvod. Policajti byli takoví prevíti, že se chtěli postavit na konec průvodu, aby tam nikdo

nemohl, ale to jsme nepřipustili,“ vypravuje Karel Šmidrkal.

„ Byla to manifestace,“ pokračuje Josef Černík, „ jakou Praha ještě neviděla. Celým Václavským náměstím , bez oficiál

ních pořadatelů, šel průvod a starý železný most prodělával svou zatěžkávací zkoušku ; všem se zdálo, že to snad nevydrží. Ale vydržel a lavina lidí se hrnula na Maniny, až byly do posledního místa naplněny." „Když jsme přecházeli železný most,“ vzpomíná soudruh Kalina, „ ten se tak rozhoupal, že pořadatelé měli co dělat. Změňte krok !' -· volali na nás. -

„Praha se na nás dívala Ss úžasem , “ poznamenává Antonín Trousil. „ Byl to náš veliký politický úspěch.“ Za život nový

V ruchu horečných spartakiádních dní rodí se i její závě rečná scéna. Režíruje ji Honzl, později známý režisér Osvobo zeného divadla, účastní se jí na tři tisíce lidí. Vzrušenými 364

řádky, za nimiž dnešní čtenář tuší pero Chaloupeckého, jsou cvičenci v Rudém právu seznamováni s její ideovou náplní:

- 50

„ Zástupový divadelní projev, který bude předveden o neděl

posle

ních slavnostech , bude představovat vítězný pochod davů, které prošly bojem , jež vedla stará společnost s myšlenkou, prací a silou proletariátu. Zvítězivší zástupy jdou budovat

Perzet ie h1odbodo

em ma

pojujís

setitisi

reais ude své

fanta

nový svět, mají v srdci lásku, jejich paže slibují radostnou -

práci všech – pro všechny. Vítězná revoluce, její vyznavači a její bojovníci jdou hymnickými slovy oslavovat život, život nový, život do ruda kvetoucí láskou i radostí, život krásný pro každého, život, jenž přeje svých sladkých plodů všem.

Revolucí nezvítězila jen třída proletariátu, s proletariátem

li tabor

vítězí sama životní síla, všechno, co pracuje a tvoří. Proto poslední slovo zástupů zní hymnou a triumfem života .“ Scéna se rodila improvizovaně, přímo na stadionu, upro střed všeho ruchu . „ Zkoušky,“ vzpomíná soudruh Prček, „ začaly, když ještě stadión nebyl hotov. Scéna měla název , Vítězství revoluce'. To bylo něco jiného než naznačování

mniku

rozbíjení zlatého telete, aby se na jeho místo postavila busta

viali di

pod i oudru

midrka

T. G. Masaryka jako symbol revolučnosti, jak tomu bylo

„,jakor

v závěrečné scéně olympiády. Vzpomínám na Jindřicha

oficia?

odělarz dí

Honzla, jak se šálou kolem krku, přestože bylo velké vedro, pravou ruku stále nataženou, ukazuje, rozkazuje, už jen sípá. My mladí jsme u všeho museli být, tady jsme dělali dav

yly d

a moc jsme na to byli hrdí.“

oudru 1 dělat

Karel Maxl, „ jimž se řinuly slzy z očí, zejména na závěr scény, jež představovala vítězství socialismu — komunismu.“

Scéna byla mohutná a působivá. „ Viděl jsem lidi, píše -

intoni

Ma-ni-ny! Ma-ni-ny! Teprve 26. červen ukázal, v jakou sílu se Federace proměnila. Kam ses podíval, všude zlatá hvězda, všude čapky bez štětek. zárt

vobo

enými

Účastníciolympiády v tom moři zanikli jako zrníčko. A zatím stadión na Maninách se prohýbal pod náporem diváků. Pořa datelé u vchodu nestačili zvládnout příchod sta tisíc návštěv níků, masa nadšených prolomila primitivní oplocení a dostala 24 Vzpomínky

365

se tak do stadiónu, zatímco nákladný, státem vybudovaný letenský stadión byl poloprázdný.

Ani na počítání peněz nebyl čas, určené krabice byly pře plněny, peníze se házely prostě do nůší. Ty nůše vlastně byly také pokladny pro dobrovolné dary na stavbu domu Federace.

„Největším překvapením o hlavních dnech,“ vzpomíná Ludmila Holečková, „ byla velká účast diváků. Ti, kteří se nevešli na cvičiště, zůstávali stát na okolních stráních . Protože

to byly obrovské zástupy neplatících, přišel jeden z pořadatelů na dobrý nápad. Vypůjčil si nůši a šlo se mezi diváky. Nápad se vyplatil, nůše byla plná peněz. “ Výtěžek spartakiády byl veliký. O tom se rozhovořil její

1

pokladník Ladislav Štrebl: „ Vydělali jsme asi kolem tři čtvrti miliónu korun . Peníze jsme počítali až do rána. Z výtěžku se vlastně zakoupil dům U Bubeníčků v Myslíkově ulici, kde byl i sekretariát Federace .“ 1

I šatny po zkušenostech z dětského dne musely být rozší řeny. Byly to vůbec šatny ? Helena Chloubová z Mladé Bole slavi je přirovnává k šatnám na nynější celostátní spartakiádě.

1

„ Jaký to rozdíl! Nyní jsou šatny kryté, s lavicemi a se

sprchami. To si v jedenadvacátém roce nikdo nedovedl ani v nejsmělejších snech představit. Na Maninách byly šatny primitivní: kolíky, na nich přibité latky s natlučenými hřebíky, na něž se věšelo šatstvo. Ale nic, vůbec nic se neztratilo !“

Lékařská pomoc byla v mezích možnosti rovněž zajištěna. Byla velmi skromná. Byl tu dr. Schupp, známý proletářský

lékař, a ještě dva medici. Hlavními pomocníky byly ženy, sestry Červeného kříže. A jak se přicházelo na maninský stadión ? Zpočátku se chodilo hlavně pěšky, protože Elektrické podniky hlavního města Prahy nevzaly maninskou spartakiádu na vědomí. Bě hem dne se však situace podstatně změnila. Na to vzpomíná Božena Kosová : „ Dopravní podniky připravily spoustu vlaků s označením , Stadión Letná a na Maniny nejelo skoro vůbec nic. Pamatuji se na křižovatku za letenským tunelem , kde se dnes rozděluje trať číslo tři a dvanáct. Na Letnou jezdil vůz za vozem, ale poloprázdný, zatímco na Maniny jezdily vozy , ověnčené jak cvičenci, tak civilisty, a ještě proudy šly pěšky. 366

I

Pro dopravní podniky nastal zmatek, a tak se najednou objevila řada vozů označená tabulkami ,na Maniny a na Letnou vozů ubylo .“

Úbory si cvičenci obstarávali Ss velkými obtížemi. Někteří stáli před rozhodnutím bud v zimě mrznout, protože nebude na zimník , anebo jít na spartakiádu. Uvážíme- li, že například úbor žen se skládal z modré halenky s námořnickým límcem , modré skládané sukně, tmavomodrých kalhot, rovněž skláda ných, na které bylo třeba nejméně tří metrů vlněné látky, z černých punčoch a černých kožených střevíců, dovedeme si představit, kolik to všechno dohromady stálo.

A s jakými problémy tehdy proletářští cvičenci také zápasili, ukáže i drobná vzpomínka soudružky Tlusté: „ Matka byla vdova, otec padl ve válce, starala se o nás tři děti, takže jsme neměly opravdu ani na ty spodní kalhoty. A když člověk chodil do cvičení, tak nějaké mít musel . Já jsem třeba sebrala bratrovy kalhoty, navlékla si je a šla jsem cvičit. Sestra chodila také, a tak mu potom řekla : , Anka má tvoje kalhoty '. On tam

šel za mnou, a to byl boj o kalhoty! Byly to takové tyrolácké, na knoflíky. Holky si ze mne dělaly legraci, a když jsem přišla domů, dostala jsem rákoskou.“ Tam, kde byla bída největší, pomohl kolektiv. Soudružky se sešly, nastříhaly prostěradla a už se šilo.

V neděli 26. června si již náčelníci nelámou hlavu, jak naplánovat nástupy, odchody, kolik připravit met, kolik cvi čenců se sejde. Sešlo se jich tolik, že se ani na cvičiště nevešli. Jaký opět rozdíl mezi maninským a letenským stadiónem ! Tady meta na metě, div se cvičenci rukama ,neumlátí , tam jsou mety od sebe vzdálené 2,50 m. Na Maninách se muselo narychlo přidělat ještě několik set met, protože i ten největší .

pravděpodobný odhad cvičenců byl překročen . Hlavní dny jsou zahájeny. Slavnostně je pozdravil básník Josef Hora :

To my tu všichni cvičící a naslouchající a hledící jsme jedno. Nesmírný roj a mraveniště, tisíce, tisíce, tisíce, 367

pole máků rozstřiklé na cvičiště, a hlaholná, hlaholná polnice, dující do světa :

Poslední bitva vzplála, přichází odveta.

Za zvuků polnic vcházejí na plochu stadiónu dorostenky. Přes pět tisíc bosých dívek v režných suknicích s rudým lemováním strhlo diváky k bouřlivému potlesku. Spoluautorka jejich cvičení Anna Hervertová - Rozkovcová si zavzpomínala : „ Jsem autorkou několika sestav dorostenek

a asi dvou nebo tří oddílů sestav žen. Skládala jsem je

ještě v DTJ jako devatenáctiletá . Pracovala jsem na nich s Hummelhansovou, která je na nich uvedena jako autorka.“ Zlatým hřebem dne byli však dorostenci, kteří si získávají srdce všech . O tom hovoří František Prček : „Poprvé jsme se

řadili v šatnách k opravdovému vystoupení. Cvičili jsme bosí a v prvních chvílích jsme opravdu litovali, že jsme přece jen pečlivěji neodklízeli ty drobnější kaménky. Když jsme při rázném kroku nastupovali na cvičiště, museli jsme zpočátku pořádně zatnout zuby, jak některý kámen zapíchal. Potom jsme už měli jediný pocit že je to všechno takové nově krásné, co jsme v životě nezažili.“ Jako dorostenec cvičil také na Maninách soudruh Antonín

Novotný, první tajemník Komunistické strany Českosloven ska. „ Připravoval jsem se na spartakiádu ," vzpomíná velitel závodní stráže v Letňanech Oldřich Holub, „ V trojici do

rostenců se soudruhem Novotným , který byl tehdy zámeč nickým učněm a každý den chodil z Letňan do Vysočan do továrny."

Pak nastupovaly ženy v rudých šátcích . „ Byla to nádhera,“ vypravuje Jindra Knauerová, náčelnice maninské spartakiády, o níž soudruzi říkali, že je děvče jako květ a že je na ni spoleh nutí. „ Nikdy v životě jsem něco podobného předtím neviděla .

Ženy v červených šátcích vypadaly jako pole rudého máku . Dávala jsem znamení praporkem, který mám dodnes. Bylo mi tehdy dvacet pět let.“

Před Bránu borců vystupuje Antonín Trousil. Dává zna 368

mení bílým praporkem, že nástup mužů je připraven. Muži jdou. To nastupují dělníci z továren, polí a šachet. Je jich přes osm tisíc, mety nestačí a na seřadišti ještě stovky čekají. Čekali jsme na znamení k nástupu, ale nebylo již místo, hovoří Jaroslav Pokorný. „ Čekal celý náš okres, a proto náš náčelník běžel k soudruhu Beránkovi a hlásil mu to. Beránek

nechtěl náš nástup dovolit, ale mezitím jsme již nastupovali sami mimo mety, těsně až k obecenstvu .“ Cvičení se zdařilo, všude se o tom hovořilo . Radost a

nadšení byly veliké. „ Když jsem zatroubil konec a poslední

oddíl odcházel“, vzpomíná náčelník Beránek, „ spadl nám se soudružkou Knauerovou ze srdce veliký kámen . Byli jsme spokojeni, že to tak dobře dopadlo. Ani Chaloupecký, ani já, ani Knauerová nebyli bychom svedli nic, kdybychom neměli takovou náčelní radu, která doslova vykonala to, co

jsme jim řekli, kdybychom neměli tak nadšené cvičence,

kdybychom neměli další a další spolupracovníky, jako např. Pepu Dobeše, který nám bleskově napsal všechny pochody

a vstupy a o němž pamětníci říkají, že Dobeš v čele plukovní hudby obrátil každou ulici vzhůru nohama. Slib federovaných, že budou na spartakiádě cvičit, i kdyby vlastníma rukama měli vyhrabat nový stadion, byl splněn. Slavné dny skončily. Maninská spartakiáda byla přehlídkou síly dělnické třídy, o níž se všichni nepřátelé domnívali, že

byla prosincovými událostmi a uvězněním tří tisíc revolucio nářů ochromena. Zakončeme naše vzpomínky na první děl

nickou spartakiádu slovy Stanislava Kostky Neumanna : „Nehádejme se s nikým o cifry, o 10 000 více nebo méně, toť lhostejno, jen když zbývají desetitisíce odhodlaných ; nehádejme se o přesnost reprodukce - nám neběží přece o krásu gesta, nýbrž o pádnost rány, kterou naši borci zasadi

jednou buržoazii a jejímu pořádku, nehádejme se o velikost, lepost a lesk — na naší straně byl opravdu proletariát a naše

spartakiáda byla proletářská slavnost ve všech podrobnostech . To je naše chlouba a naše naděje.

369

Maninská spartakiáda byla první velikou akcí komunistů po ustavujícím sjezdu. Byla svědectvím nadšení, které komu

nistům umožňovalo zdolávat překážky, jež se kupily na kaž dém metru cesty .

Tak přešel červen 1921. A v červenci se zraky i mysl komu nistů z Československa upřely na hlavní město republiky Sovětů, Moskvu, kde právě začínal III . kongres Komunistické

internacionály. Zde měla být projednávána i přihláška naší komunistické strany do řad organizace mezinárodního komu nistického hnutí. Čas byl naplněn čekáním a netrpělivostí.

A pak přišly dny, kdy se na nejvyšším mezinárodním prole tářském fóru dostává na pořad přijetí Komunistické strany Československa za člena Komunistické internacionály. Do

diskuse zasahuje i Lenin, který si předtím dal přeložit do

ruštiny řeč soudruha Bohumíra Šmerala na ustavujícím sjezdu a pozorně ji prostudoval. Nesmírně cenné byly rady i kritická slova, která dostávali naši delegáti při jednání kongresu i v rozhovorech od Lenina.

Na III. kongresu Komunistické internacionály vstoupila KSČ do mezinárodního komunistického hnutí. Avšak Vv Čes

koslovensku nebyl vlastně proces ustavování strany ještě dovršen — na ustavujícím sjezdu se sjednotili čeští komu

nisté s komunisty celého Slovenska. Bylo však třeba, aby s ustavenou komunistickou stranou splynula i revoluční část německého proletariátu na našem území. To se nemohlo

stát rázem , protože každé hnutí procházelo jiným historickým

vývojem a sjednocení bylo třeba ideologicky, politicky i orga nizačně připravit. Komunistická internacionála dala naší straně za úkol provést sloučení během několika měsíců. V posledních dnech října a v prvních dnech listopadu 1921 sešel se sjezd , na kterém se sjednotil revoluční proletariát celé republiky a který vešel do historie našeho dělnického hnutí jako slučovací sjezd.

Jednotná internacionální revoluční dělnická strana byla skutečností.

Čtyřicet let uplynulo od dnů, kdy se v Národním domě na Smíchově scházel slučovací sjezd naší strany. Čtyřicet let

370

-

to je v historii nesmírně krátká doba, kratší, než aby

stačila vyplnit život byť i jen jedné generace. A co všechno v ní naše národy prožily ! Buržoazní republika s tragickým koncem Mnichova, který zavinila buržoazie tím, že svázala

osudy republiky se západními imperialistickými mocnostmi. Hrůzy okupace, kdy se naše národy ocitly v nebezpečí úplné fyzické likvidace. A prožily své znovuobrození, když se

v roce 1945 zhroutil pod ranami Sovětské armády hitlerovský fašismus.

A za posledních šestnáct let, kdy jsme pod vedením komu nistické strany vykročili na cestu k socialismu, změnil se celý náš život. Dovršili jsme úspěšně výstavbu socialismu v naší vlasti a před námi se již otevírá nedaleká perspektiva komu nismu, ke které kráčí naše země v pevné jednotě s ostatními zeměmi socialismu.

To vše za vedení strany, která se zrodila před čtyřiceti lety

z vůle proletariátu po novém a lepším světě.

套

Přehled nejdůležitějších dat

od vzniku ČSR do ustavení KSČ

28. X. 1918

vznik Československé republiky.

27. – 30. XII. 1918 XII. sjezd Čs. sociálně demokratické strany dělnické. Na sjezdu se objevily první kritické hlasy na adresu vedení strany. 28. II . 1919

začíná vycházet časopis marxistické levice Sociální demokrat. Postupně se k levému směru hlásí další kladenská Svoboda, ostravský Dělnický de listy ník , brněnská Rovnost, třebíčská Jiskra a jiné.

březen 1919

bylo založeno Marxistické sdružení.

2. - 6 . III. 1919

byla založena Komunistická internacionála v Moskvě .

21. III . 1919

vznik Maďarské republiky rad .

Koncem dubna 1919 útok čs. buržoazních vojsk proti Maďarské republice rad. Levice vydala protestní leták a vystoupila proti intervenci a na obranu revoluce v Maďarsku .

21. - 23 . V. 1919

takřka ve všech městech republiky proběhly veliké

bouře aa demonstrace pracujících proti drahotě, hladu, lichvě a korupci. Iluze o ,,spravedlivém “ státě a o vý voji republiky po cestě k socialismu dostávaly první mocné trhliny. 15. a 16. VI. 1919

volby do obcí v českých zemích . Sociálně demokra tická strana dostala 30,1 % hlasů , čs. socialistická strana 15,6 % . Byla ustavena nová vláda tzv . „ rudo zelené“ koalice, ministerským předsedou se stal sociální demokrat Vi. Tusar,

373

16. VI . 1919

v Prešově ustavena Slovenská republika rad . Když byla madarská revoluční vláda nucena stáhnout svá vojska ze Slovenska, Slovenská republika rad zanikla .

5. IX. 1919

vyšlo v Sociálním demokratu provolání k prole tariátu Československa, vydané dělnickou radou v Kladně. Provolání vyzývalo, aby se všude v re publice tvořily dělnické rady jako nezbytný nástroj revolučního hnutí .

5. - 6. X. 1919

na zasedání zastupitelstva sociálně demokratické

strany vystoupila levice s prvním samostatným pro hlášením o taktice strany . Kritizovala v něm vedení strany za jeho spolupráci s buržoazií a žádala samo

statnou, třídní politiku . 7. XII. 1919

sešla se první konference marxistické levice v Praze.

Konference přijala ,,Programové prohlášení“. Levice se na konferenci otevřeně přihlásila k zásadě diktatury proletariátu , odsoudila II . internacionálu a zdůraz nila, že bude usilovat o připojení k Třetí interna cionále. Leden 1920

generální stávka ostravského proletariátu. Stávkovalo na 100 000 dělníků a průběh stávky dále revolucio

noval proletariát v Československu. 18. IV. 1920

konaly se volby do čs. parlamentu . Levice šla do voleb s celou sociální demokracií, zároveň však na své druhé konferenci 7. III . 1920 vydala samostatné

volební prohlášení. Sociální demokracie se zásluhou levice stala nejsilnější stranou v parlamentě (dostala 74 mandátů z 281 ). Avšak mezi poslanci bylo jen 21

stoupenců levice, mezi senátory pak pouze 5, což ani zdaleka neodpovídalo situaci v členských masách , které se již rozhodnou většinou stavěly za levici. Květen 1920

založena ústřední dělnická rada na Kladně. V prů myslových oblastech českých zemí, na Slovensku i v Zakarpatsku se rozvíjí hnutí dělnických rad.

29. - 30. VI. 1920

se konala v Košicích konference levicové mezinárodní

socialistické strany, která sdružovala revoluční orga nizace na východním Slovensku a na Zakarpatské Ukrajině, na níž se levice přihlásila k zásadám Ko munistické internacionály,

374

9. V. 1920

konala se konference německé levice v Liberci, kde se nejuvědomělejší část německých dělníků přihlásila k společnému boji s českým revolučním dělnictvem

na zásadách Komunistické internacionály proti české a německé buržoazii a jejím reformistickým poma hačům.

19. VII. 7. VIII. 1920

zasedal II. kongres Komunistické internacionály. Kongres přijal na podkladě Leninova návrhu 21 pod mínek pro vstup do KI, které sehrály význačnou

roli v krystalizačním procesu v dělnickém hnutí Československa. Kongresu se účastnila delegace marxistické levice v čele se soudruhem Antonínem Zápotockým .

Levice publikovala ve svém tisku začátkem září 21 podmínek pro vstup do KI . 5. IX. 1920

se konala konference marxistické levice, která vyslo vila souhlas s 21 podmínkami a stanovila další úkoly

hnutí, zejména postup levice pro připravovaný XIII . sjezd. 12. IX. 1920

konala se porada presidenta Masaryka, vůdce agrární

strany A. Švehly a soc. demokratického ministerského předsedy Vi. Tusara, na níž bylo dohodnuto, že sociální demokraté vystoupí z vlády a že bude nasto lena úřednická vláda. 14. IX. 1920

na společném zasedání zastupitelstva a výkonného výboru sociálně demokratické strany oznámil Tusar,

že podal demisi své vlády. Zároveň zde odhlasovala pravicová většina, že sjezd , plánovaný na konec září, se odkládá a že se ze strany vylučují členové, kteří se hlásí k programu Komunistické internacio

nály. Zemské zastupitelstvo strany zrušilo pak plat nost již vykonaných voleb na XIII. sjezd strany a nařídilo nové volby na odložený sjezd strany . 15. IX. 1920

jmenoval president Masaryk úřednickou vládu v čele s bývalým vysokým rakouským byrokratem Janem

Černým . Sešla se plenární schůze sociálně demokratických důvěrníků pražských závodů U Zábranských v Kar líně a rozhodla, že sjezd se bude konat v původ ním termínu . S tímto stanoviskem souhlasila většina

místních, okresních a krajských organizací strany.

375

Současně se usnesla schůze zaměstnanců všech pod niků v Lidovém domě, že sekretariát strany , redakci

a tiskárnu Práva lidu bude až do sjezdu spravovat závodní rada a pak je předá nově zvolenému ústřed nímu výboru . 19. IX. 1920

došlo k rozkolu sociální demokracie na konferenci v Martině. Většina delegátů se postavila za zásady

Komunistické internacionály . Hrstka pravičáků pak opustila konferenci a rozhodla se svolat svou vlastní konferenci. V září začala levice na Slovensku vydávat list Pravda chudoby . 21. IX. 1920

vyšlo první číslo Rudého práva. Šéfredaktorem listu se stal dr. Bohumír Šmeral.

25. - 28 . IX. 1920

konal se XIII. sjezd sociální demokracie v Praze ve Smetanově síni Obecního domu. Sjezdu se účast

nilo 69 % řádně zvolených delegátů. Sjezd vyslovil zásadní souhlas s linií Komunistické internacionály a pověřil nově zvolený ústřední výbor, aby jednal

o připojení strany ke KI. Schválil akční program strany a nový organizační řád . Levice na sjezdu převzala fakticky vedení strany a ustavila se jako samostatná strana s názvem Česko slovenská sociálně demokratická strana dělnická ( levice ). 3. - 7. X. 1920

konal se sjezd německé sociální demokracie v Karlo

vých Varech, kde levice vystoupila proti vedení strany a hájila zásady Komunistické internacionály. 22. - 24 . X. 1920

sešel se II . řádný sjezd československé sociálně

demokratické mládeže, který znamenal i v mládeže nickém hnutí rozchod levice s pravicí. Obrovská většina delegátů přijala program Komunistické in ternacionály . Tiskový orgán Mladý soc ista byl po sjezdu pře jmenován na Mladého proletáře. 27. - 29. XI . 1920

konal se XIII. sjezd sociálně demokratické pravice. Delegáti tohoto sjezdu nebyli řádně zvoleni v orga nizacích strany. Sjezd probíhal ve znamení útoku

proti levici a proti mezinárodnímu dělnickému hnutí, zejména proti sovětskémų Rusku ,

376

!

9. XII. 1920

po dohodě s presidentem Masarykem a za pomoci policie začalo obsazování Lidového domu v Praze . Dělníci, kteří Lidový dům bránili, podlehli převaze

ozbrojených policistů a četníků. Do domu obsaze ného policií vkročili pak vítězně pravicoví vůdcové Soukup, Němec, Habrman , Stivín atd . 10. XII . 1920

vydal výkonný výbor levice výzvu k proletariátu Československé republiky, aby na protest proti ná silnému zabrání Lidového domu a brutálnímu zachá

zení buržoazního státního aparátu s dělníky vstoupilo dělnictvo do generální stávky . Generální stávka vypukla takřka ve všech místech

republiky. V některých místech přerostl stávkový boj v živelný boj o moc. Stalo se tak na Kladensku, Oslavansku a Hodonínsku, ve Vrútkách a v některých dalších místech . 15. XII . 1920 byl boj proletariátu v rozhodujících oblastech potlačen . 15. XII. 1920

vedení levice se rozhodlo odvolat stávku .

1. - 2. I. 1921

konala se v Praze konference zastupitelstva sociálně demokratické levice, jíž se účastnili i zástupci slo venské, německé, maďarské a ukrajinské levice. Kon

ference se usnesla zahájit ve straně širokou diskusi o 21 podmínkách KI a svolat sjezd strany. 16. - 17. I. 1921

sešel se v Lubochni sjezd marxistické levice, na kte rém byly zastoupeny organizace levice všech ná rodností žijících na Slovensku . Sjezd se rozhodl pro přístup ke Komunistické inter nacionále. Zvolený prozatímní výbor dostal za úkol navázat spojení s českou levicí a jednat s ní o přípravě sjezdu celé strany.

6. II. 1921

konal se sjezd mládeže československé sociální de mokracie ( levice ). Zde byl ustaven český Komu nistický svaz mládeže.

20. II. 1921

konal se v Praze- Břevnově ilegální sjezd komunistické mládeže, na němž se sloučila česká, německá, slo venská a madarská mládež v jednotný Komunistic

ký svaz mládeže Československa (sekce Komunistické internacionály mládeže ). 12. - 15 . III. 1921

sešel se v Liberci celostátní sjezd německé levice.

377

Sjezd odhlasoval přijetí 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály a prohlásil se za sjezd

německého oddělení KSČ, které existovalo do celo státního slučovacího sjezdu. 14. - 16 . V. 1921

sešel se ustavující sjezd Komunistické strany Česko slovenska. Sjezdu se zúčastnilo 569 delegátů (z toho

56 ze Slovenska ), kteří zastupovali na 350 000 členů .

Sjezd přijal 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály a schválil název strany. Tak byla ustavena Komunistická strana Československa. Na ustavujícím sjezdu se sloučily hlavní síly revo

lučního proletariátu v ČSR – čeští, slovenští, ma darští a zakarpatoukrajinští komunisté. Sjezd pověřil nově zvolený výkonný výbor, aby spolu s delegáty

německého oddělení KSČ připravil sloučení němec kého oddělení s ustavenou komunistickou stranou .

19. a 26. VI. 1921 22. VI . - 12. VII . 1921

konala se v Praze na Maninách spartakiáda. zasedal v Moskvě III . kongres Komunistické inter

nacionály. Kongres rozhodl přijmout KSČ a němec kou sekci do KI s tím , že se obě tyto složky sloučí do listopadu 1921 .

30.X.-4.XI. 1921

sešel se v Praze v Národním domě na Smíchově

slučovací sjezd KSČ. Internacionální sjednocení revolučního proletariátu v Československu bylo usku tečněno. Tím splnil sjezd hlavní úkol.

Obsah

Úvodem I. Za marxistickou levici Cestou ruské revoluce Za marxistickou levici Na obranu sovětského Ruska Marxistické sdružení Dělnické rady

7

13 15 33 58 67 87

II . Prosincová stávka

111

Boj o Lidový dům

113 143 172 191 216 222 233

Kladensko Oslavany Hodonín

Vrútky Liberecko

Zemědělský proletariát

III. Jsme komunisty ! Nástup revolučního mládí Sjezd marxistické levice v Lubochni

255 257 285

Německý revoluční proletariát se hlásí k III. internacionále 291 Jsme komunisty! Maninská spartakiáda

307 340

Přehled nejdůležitějších dat od vzniku ČSR do ustavení KSČ 373

1921

Vzpomínky na vznik KSČ

Obálka, vazba a grafická úprava J. Bursíka. Vydání I. Praha 1962. Vydalo Nakla datelství politické literatury v Praze jako svou 1623. pu blikaci. Sestavily a redakčně zpracovaly Věra Holá , Jar mila Menclová, Božena Zu manová. Odpovědná redak torka

Blažena Kalvínská.

Vytiskla tiskárna Rudé právo , vydavatelství ústředního vý

boru KSČ, Praha. AA 22,06, VA 25,95 . D

03 *20107. Náklad 12 400. Tematická

skupina 00/13 . Cena brož. výt. 10,70 Kčs, váz. výt. 15,10 Kčs. 63 / 1-4

25 – 099 — 62 Kčs 15,10