Ze smrti do života [1. vyd. ed.] 9788090162839, 8090162835 [PDF]

Zitiervorschau

ze smrti

DO ŽIVOTA

TOMAS

DITTRICH

ze smrti DO ŽIVOTA

Základy křesťanského života 1 Tomáš Dittrich: Ze smrti do života Vychází jako neperiodické 4. zvláštní vydání časopisu Křesťanské misijní společnosti Život víry (reg. MK ČR 6094) za rok 1993 v únoru 1994. © Křesťanská misijní společnost - Život víry. Všechna práva vyhrazena. Recenzoval ing. Lubomír Ondráček. Jazyková redakce: Alena Krausová, Petra Sovová. Obálka: Alena Nievaldová. Foto na obálce: Petr Plaňanský. Adresa redakce: Andrštova 4, 180 00 Praha 8. Podávání novinových zásilek povoleno Ředitelstvím poštovní přepravy Praha, čj. 1222/93 ze dne 19. dubna 1993.

ISBN 80-901628-3-5

Obsah

ÚVOD

6

ZÁKLAD

7

BŮH JE OTEC

9

BŮH JE ZÁCHRANA

12

KŘÍŽ, KREV A VZKŘÍŠENÍ

19

POKOJ SBOHEM

32

ZÁVĚREM

38

JAK JSEM UVĚŘIL

39

Úvod Křesťanství - učení Ježíše Krista a jeho následovníků, zaznamenané v Bibli - je výzvou právě dnešní době a dnešní společnosti. Představy o křesťanství jsou přitom u velké většiny lidí v naší zemi pouze mlhavé, mnohdy poznamenané negativním předporozuměním. Není divu vždyť kvůli nám, kteří jsme se v toku staletí hlásili ke Kristu, bylo Ježíšovo jméno mezi lidmi tolikrát znevažováno a zneváženo! Tam, kde Ježíš přikázal lásku a jednotu, na sebe křesťané různých směrů a názorů nevrazili, často až k nenávisti a násilnostem... Tam, kde Ježíš přikázal štědrost a nezištnost, se mnozí z těch, kteří se kNěmu hlásili, starali předně o své peníze a o svůj blahobyt... Tam, kde Ježíš přikázal kázat radostnou zvěst o Božím království všem lidem, se Jeho dnešní učedníci ukryli - v nejlepším případě za zdi svých kostelů a modliteben. Tato knížka má za cíl poskytnout informaci, o čem se v křesťanství jedná. Má dát jasnou představu a má rozptýlit představy zkreslené. Není však psána polemicky a nevyrovnává se s dějinami křesťanství. Křesťanská zvěst je zvěst pozitivní. Proto je taková i knížka, kterou držíte v ruce. Byla napsána tak, aby lidé, neznalí náboženských výrazů, snadno porozuměli, o co jde. Je pozváním k hledání milujícího Boha. To není okrajová záležitost nebo věc doplnění všeobecného vzdělání - v křesťanství jde o život a Ježíš Kristus je jediná naděje pro každého člověka.

6 / ZE SMRTI DO ŽIVOTA /ŽIVOT VÍRY

Kapitola I

ZÁKLAD Nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus (1. list Korintským 3,11).

Křesťanství je neobyčejné náboženství. Jeho základem totiž není učení, ale osoba. Každá osobnost (s výjimkou Ježíše), která kdy začínala s nějakým náboženstvím, formulovala jako jeho základ vždy nauku. To bylo praktické: Buddha zemřel, Mohamed zemřel, Marx zemřel - všichni zemřeli - a na mrtvole přece nelze stavět. Zůstaly však principy a předpisy, které umožnily, aby to které náboženství mohlo nadále existovat. Učení je v křesťanství velmi důležité; Bible je praktická a poskytuje orientaci tam, kde se jinak orientovat nelze - není však základem. Kdyby základem křesťanství nebyl živý Ježíš, nemuseli by učedníci po ukřižování projít krizí hluboké beznaděje. Mohli by nerušeně pokračovat. Základ však na tri dny přestal existovat a učedníci byli v koncích. Kdyby základem křesťanství nebyl Ježíš Kristus, který vstal z mrtvých a který neumírá, bylo by možné křesťanské učení ukrást a zneužít. O to se v toku dějin pokoušeli mnozí - často i pod církevní hlavičkou. Učení bylo ukradeno, ale bylo najednou mrtvé, neúčinné. Tam, kde je základem Ježíš, byl v Církvi vždy vidět život - lhostejno, zda před devatenácti sty léty či dnes. Život může rozkvést pouze tam, kde bude - opět a mnohde vůbec poprvé - položen skutečný základ. Základ je zvláštní součást stavby. Lze ho spatřit v době, kdy z budovy ještě neexistuje nic jiného, ale jakmile stavba roste, základ již není patrný. Prohlížíte si budovu, ale její základ vůbec nespatříte. Přitom dispozice celé stavby je základem určena. Také stabilita budovy závisí na základu a na tom, jak je vrchní stavba se základem spojena. Jestliže chcete žít křesťanský život, nemůžete položit jiný základ, než ten, který už byl položen - a to je Ježíš Kristus. Ano - základ byl položen: Ježíš zahynul hrůznou smrtí na kříži a byl položen do hrobu. Skutečně - tolik slov bylo u nás v poslední době proneseno a vytištěno na účet křesťanství bez povědomí pravého základu. Kolik lidí chce budovat křesťanský život a přitom staví na písku! Základ byl položen. Jak marginální! Jak nevzhledný! Jak pohoršlivý - člověk by raději odvrátil tvář. A přece: základ byl položen.

Ježíš však není pouze základem, je také svorníkem - úhelným kamenem, který dovršuje celou stavbu. Kámen, který stavitelé zavrhli, ten se stal kamenem úhelným. (Žalm 118,22; 1. Petrův list 2,7). Ježíš byl nejen ZÁKLAD/7

položen do hrobu - tento Ježíš byl také vzkříšen. Od té doby žije a vládne nad smrtí. Ten, kdo odmítne základ, nikdy nespatří ani svorník - korunu stavby. Základ byl položen. To znamená, že ten, kdo chce začít žít křesťanským životem, je volán, aby přestal budovat na základě, na kterém stavěl dosud. Skutečný křesťan je ten, kdo začal stavět znovu. Církev, ke které se Ježíš hlásí, je tvořena jedinci, kteří dospěli ve svém životě k bodu, kdy poznali, že se zásadně mýlili. V důsledku toho změnili smýšlení a začali stavět na základu, který nepoložili oni - na Pánu Ježíši Kristu. Proč nemůže být položen jiný základ než ten, který položil Bůh? Těším se, že odpověď na tuto otázku vyplyne z následujících kapitol. Jedno však budiž řečeno úvodem: lidé k Pánu Bohu často přistupují s nárokem, aby se podobal jejich představě o Něm. Proto většinou nepřemýšlejí ani o tom, že potřebují změnit základ. Bůh se však lidským představám nikdy nepřizpůsobí. Je svůj. Je svrchovaný. Je plný lásky. Kdyby nebyl takový, jaký je, byli bychom ztraceni. Tento Bůh je ve své lásce iniciativní. Volá tě a chce ti poskytnout potřebné informace. Hledejte Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Opusť bezbožník cestu svou a člověk nepravý myšlení svá, a nechť se navrátí k Hospodinu, i slituje se nad ním, neboť je hojný k odpuštění. Nejsou zajisté myšlení má myšlení vaše ani cesty vaše cesty mé, praví Hospodin. Ale jako vyšší jsou nebesa než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a myšlení má myšlení vaše (Izajáš 55, 6-9).

8 / ZE SMRTI DO ŽIVOTA /ŽIVOT VÍRY

Kapitola II

BŮH JE OTEC Filip mu řekl: Pane, ukaž nám Otce a víc nepotřebujeme! Ježíš mu odpověděl: Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce (Jan 14,8-9a). Ježíš pozdvihl oči k nebi a řekl: Otče... Zjevil jsem tvé jméno lidem

(Jan 17,1a). Oba tyto památné výroky pronesl Ježíš v pohnuté atmosféře poslední večeře, kdy se čas před jeho zatčením a popravou počítal na hodiny. Byla přítomná veliká moc svátého Ducha, který působil pokoj. Zároveň však byli všichni - včetně Ježíše - dotčeni očekáváním neblahých věcí, které se měly odehrát. V těchto chvílích Pán svým učedníkům přinesl mnohé, o čem od Něj doposud neslyšeli. Jaké je Boží jméno, které Ježíš lidem zjevil? Jméno tehdy pro Izraelce neznamenalo akustickou formulku jako pro nás dnes. Jméno bylo slovem s jasným obsahem, které mělo vypovídat o charakteru svého nositele. Bůh má mnoho jmen. Od pradávna je lidem postupně zjevoval, jak se lze dočíst v Bibli, ve Starém zákoně. Jaké Boží jméno v minulosti nezjevené, měl Ježíš na mysli? Boží jméno, které přišel Ježíš lidem zjevit, je Otec. Bůh byl Otcem vždycky - on se nemění, bez Ježíše to však nebylo možné zjistit ani prožít. Setkal jsem se s lidmi, kteří říkají, že Bůh je Otec, a přitom k tomuto zjištění nepotřebovali Ježíše. Při vší úctě k nim (vesměs jsou to vzdělanci a lidé vysokého morálního standartu) vím jedno: jsou vedle. Otec není žádný abstraktní princip. Otec je bytost. Otec je tatínek. Dítě tomu, koho poznalo jako otce, důvěřuje. Prožívá bezpečí a otec je skutečně chrám. Dítě je v úzkých a tatínek přichází na pomoc. Dítě si od táty nechá poradit do určité situace i celkově: otec ho vzdělává. Otec je dítěti partnerem - spolupracuje s ním: při hře i při práci. Otec dítěti poskytuje vše, co je potřeba k životu - živí ho. Tatínek je rád, když své dítě může překvapit dárkem. Když se dítě trápí, nalezne u táty útěchu. U něj je vždycky povzbuzení (nikdy opak!). Otec je také autoritou: on rozhoduje i určuje směr. Otec dítě miluje. Dítě přijímá lásku a je nasyceno. Prožívá, že ho táta skutečně miluje, cítí ve svém nitru, že je z něj tatínek nadšen. V tom je uspokojení dětského srdce. Neexistuje žádná náhražka. Jestliže dítě neprožívá, že je milováno, neuspokojí ho pod sluncem nic: ani hora panenek ani hektolitr zmrzliny. Chci být jemný, ale osobní: Znáš Boha jako tátu? Setkáváš se BÚH JE OTEC/9

s vynalézavostí Jeho lásky? Jsi zaskočen dobrotou Jeho srdce, když od něj přijímáš dárek? Je ti partnerem, přítelem a učitelem? Zajímají tě Jeho názory? Je to on, kdo určuje to, co děláš? Jsi nasycen Jeho láskou? Je Bůh šťastný, že tě má? Zvláště pro mnohé křesťany nebo pro lidi z křesťanských rodin je představa Boha jako tatínka až rouhavá. Chceme-li porozumět, nezbývá nám než zkoumat biblické poselství a změnit svoje názory tam, kde jsou s Biblí v rozporu. Dítě, které má k otci zdravý vztah, prožívá naprostou důvěru a může si k němu dovolit víc než ke komukoli jinému (je-li slušně vychované), zároveň však má k němu velikou úctu a bytostně uznává jeho autoritu. Tak to má být v našem vztahu k Bohu. Chybí-li intimita, smělá důvěrnost, nechováme se k Bohu jako k Otci, i když bychom vší silou chtěli respektovat jeho autoritu. Pochopitelně ani opačný extrém není zdravý. Neznáš-li dosud Boha jako tatínka, nemusíš si zoufat. Možná dokonce, že tvůj fyzický tatínek měl v sobě tak málo otcovského, že by ses s Bohem jako s otcem setkat vůbec nechtěl. Bůh je dokonalý. Jestliže každý otec na zemi v něčem selhal, a to nejednou, Bůh neselhal nikdy a nikdy neselže. Tvůj otec mohl mít závažné nedostatky, tvůj Otec v nebi je však dokonalý. Chce uzdravit tvou duši a opravit tvůj obraz o otcovství a o lásce. Bůh chce, aby ho každý člověk na světě poznal jako Otce, jako Tatínka. Proto poslal svého Syna - Ježíše Krista. Ježíš dostal za úkol lidem ukázat Boha jako Otce. Kdo vidí mne, vidí Otce! Pán Ježíš nemluvil do větru. Boží charakter Boží srdce - zjevil jasně a pravdivě. Nezačínal přitom v neutrální situaci lidé ve vztahu k Bohu nikdy nebyli nepopsanou tabulí. Od té chvíle, kdy se první lidé dopustili hříchu, nedokázali jsme nikdy jasně a nepředpojatě vidět Boží dobrotu. Přesto, že Bůh se ve své lásce nemění, nedokázal nikdo z lidí jeho dobrotu skutečně uvidět. Někteří věděli o Boží dobrotě více (z jejich řad vyšli autoři knih Starého zákona), jim' méně, nikdo však nedokázal vidět Boha jako Otce - do té doby, než na veřejnost vystoupil Ježíš z Nazaretu. Ježíš procházel zemí a všem pomáhal! Ježíš dokázal všem pomoci a také chtěl všem pomoci! Tak mocný a tak otcovský je Bůh! Ježíš procházel zemí a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově (Skutky 10,38). To, že Ježíš uzdravoval všechny nemoci, je zaznamenáno na mnoha místech Bible. Otec nikdy nechce, aby jeho dítě bylo nemocné. Znáte otce, který by chtěl své dítě vychovávat nebo trestat nemocí? Jestliže bychom našli někoho takového, byl by to zvrácený člověk, nehodný toho, aby byl otcem nazýván. Bůh si nepřeje, aby kdokoliv na světě stonal, aby se kdokoliv trápil bolestí nebo nemocí. Jak to mohu vědět? Ježíš demonstroval 10/ ZE SMRTI DO ŽIVOTA/ŽIVOT VÍRY

Boží otcovskou vůli. Nikdy nikomu neřekl: Tebe neuzdravím, protože to není Boží vůle. Ježíš uzdravil každého, kdo za ním přišel. Nemoc nikdy není od Boha, nemoci vymyslel ďábel a vždycky přicházejí jedině od něj. Bůh ovšem ve své svrchovanosti nemoci dopouští - zvláště, když lidé nežijí v jeho blízkosti, pohybují se v nebezpečných oblastech, kde jim kníže tohoto světa, ďábel, všelijak škodí. Také nechci tvrdit, že by nemoc nikdy nemohla do lidského života přinést požehnám. Bůh může způsobit, že i zlá věc z jeho milosti může být v něčem k dobrému. Ježíš si nevybíral mezi lidmi. U něj nebylo: ty se mi líbíš, ty se mi nelíbíš. Stýkal se s lidmi z vyšších společenských vrstev i se spodinou. Žádného, kdo k němu přišel, nevyhodil ven (Jan 6,37). Jeho láska si nekladla žádné podmínky. Miloval ty, kdo ho milovali, i ty, kdo ho nenáviděli. Přijal každého, kdo k němu přišel. Přijal! Přijal, a lidé byli proměněni. Ne, že by se lidé změnili a On by je přijal až pak - nikdy ne. Dítě u otce obstojí - je jeho. Otec na něj čeká a přijme ho vždycky, když k němu přijde. Ježíš odpouštěl hříchy. Dítě potřebuje otcovo odpuštění. Přitom otec má nejvíc co odpouštět. Ústy svého Syna Ježíše Otec mnohokrát vyslovil své odpuštění. Ježíš nebyl diktátorský. Nepřišel s předpisy a s kontrolním aparátem. Ježíšovi záleželo na tom, aby mu lidé rozuměli. Byl trpělivý a ochotný k rozhovoru. Diskuse a odmlouvání však netrpěl. Jednal v jistotě své autority. Také v tom všem byl otcovský! Ježíš položil svůj život za každého z nás. Tolik mu na nás záleželo! Otec dá pro své děti vše, co je potřeba i kdyby to měl být život!

Problém mnoha lidí (věřících i nevěřících) ve vztahu k Bohu v dřívějších dobách i dnes spočívá v tom, že si myslí, že Bůh není pouze dobrý. Chceš-li s Bohem žít a poznávat ho, musí tato lživá démonická představa padnout. Neklamte sami sebe, milovaní bratři. Každý dobrý dar a každé doko­ nalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu (Jakubův list 1, 16-17). Těmito

slovy se Jakub obrací právě k těm, kteří by se opovážili zpochybňovat Boží dobrotu. U Boha ve vztahu k lidem není směsice pozitivního a negativního! Bůh ve vztahu knám nikdy není ambivalentní (rozporný)! Bůh je láska (1. Janův list 4,8b). Bůh nás miluje! To nám Pán Ježíš dokázal. Proč tolik lidí dnes ani netuší, že by mohli mít s Bohem - svým Otcem hluboký důvěrný intimní vztah? To proto, že se nesetkali s Ježíšem, nebo proto, že se mu vyhýbali. V následujících několika kapitolách budeme mluvit o tom, jak se člověk s Bohem jako s Otcem může setkat. BUH JE OTEC/11

Kapitola III

BŮH JE ZÁCHRANA Bůh je záchrana: to je část zjevení Boha jako Otce, které nám Ježíš přinesl. Slova Bůh je záchrana jsou prostým překladem jména Ježíš do češtiny. Zjevem Boží zachraňující povahy však nezůstalo omezeno na to, co je popsáno ve slovech: Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním (Skutky apoštolů 10,38b). ZÁCHRANA PRO TY, KTEŘÍ SE TRÁPÍ

Mluvíme-li o spáse - o záchraně, pak musí být z čeho zachraňovat. Víme, že milióny lidí pod sluncem žijí v situaci, kdy očividně potřebují pomoc: trápí je hlad, nemají přístřeší, mučí je nemoci, strádají ve svém nitru - ve své zraněné, nemocné nebo zoufalé duši. Ano - Bůh je spásou právě pro tyto lidi. Trápíš se něčím nebo prožíváš, že ti není pomoci? Nevěř mučivým myšlenkám. Bůh na tebe nezapomněl. Ježíš přišel kvůli tobě. Bůh je tvoje pomoc. Bůh je tvoje záchrana. ZÁCHRANA PRO TY, KTEŘÍ JSOU SPOKOJENI

Ježíšovo jméno plné moci však není radostnou zprávou pouze pro ty, kterým se zhroutily naděje, nebo pro ty, kteří prožívají očividnou nouzi. Jméno Ježíš mluví také k těm, kteří si myslí, že zachránit nepotřebují. K takovým, kteří jsou spokojeni sami se sebou, k takovým, kteří prožívají úspěšné měsíce a léta, k takovým, kteří si myslí, že si mohou pomoci sami - těm všem Ježíšovo svaté jméno nastavuje pravdivé zrcadlo: ty také potřebuješ záchranu. Také tvoje záchrana je Bůh. BOŽÍ HNĚV

Mluvíme-li o záchraně, pak musí být z čeho zachraňovat. Ano, Bůh pomáhá v těžkostech - je však něco hlubšího, z čeho potřebuje zachránit každý člověk. Je to Boží hněv. Namítneš, že si protiřečím, jestliže jsem psal o tom, že Bůh je Otec? Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu (List Římanům 1,18).

Který otec se nehněvá, když jeho dítě provede něco skutečně zlého? Otec, který se na své dítě nikdy nerozhněval, je pravděpodobně nemá rád. Nezáleží mu na něm. Lidští otcové však často selhávají v tom, že své dítě ve chvílích hněvu a trestu nenávidí. Tak se náš dokonalý Otec v nebi nikdy 12/ ZE SMRTI DO ŽIVOTA /ŽIVOT VÍRY

nechová: hněvá se a zároveň miluje. Ježíš nejméně dvakrát vyhnal z Jeru­ zalémského chrámu prodavače a směnárníky: hnal je s křikem a používal při tom důtky. Nebyla to póza, skutečně se hněval. Současně však byl plný lásky k nim. Nic totiž těmto zatvrzelcům nemohlo pomoci víc než to, že jim napráskal ten, který po celé Palestině kázal a demonstroval lásku. Dává-li se milost svévolníku, spravedlnosti se nenaučí; v zemi správných řádů bude jednat podlým způsobem, na Hospodinovu důstojnost nebude hledět (Izajáš 26,10). LIDSKÁ HŘÍŠNOST

Lidé o hříchu často neradi slyší. Křesťanství, to ano, ale hřích nikoliv. Radostná zpráva - evangelium, však není radostnou zprávou, není-li se z čeho radovat. Bez nesvobody není ani vysvobození. Zdraví nepotřebují lékaře, ale nemocní. Proto ti, kteří sympatizují s křesťanstvím a nepřijímají slovo o hříchu, zavírají cestu ke Kristu sobě i druhým. Ježíš řekl o svátém Duchu: On přijde a ukáže světu, v čem je hřích ... Hřích je v tom, že ve mne (v Ježíše Krista) nevěří (Jan 16,8+9). Dříve jsem měl o hříchu nejasnou, přímo mlhavou představu. Věděl jsem, že je to něco špatného, a k tomu se pojil osobní prožitek: neměl jsem čisté svědomí. Jediný hřích, který dnes může člověk spáchat, je nevěřit v Pána Ježíše Krista. Z tohoto hříchu pak vyplývají různé hříšné postoje a jednám. CO URČUJE LIDSKÉ ŽIVOTY? Krádež - topenář na stavbě ukradne radiátory. Dlouho to promýšlí,

připraví falešnou výdejku, kdyby ho s autem kontrolovala policie. Riskuje pokutu i to, že bude mít ostudu (co kdyby to přece jen prasklo?). Něco v jeho životě má však takovou moc, že to vše přesto podstoupí. A pak třeba znovu a znovu... Zahořklost k šéfovi, k sousedovi, k rodičům. Člověk, užírán myšlenkami, mnohokrát prochází minulé situace. Dusno. Hádky. Trvalé napětí. Zatěžuje to všechny zúčastněné. Něco však člověku vládne tak mocně, že v tom pokračuje dál a dál. Komunista vysedával na schůzích. Jeho děti mu nerozuměly, řada lidí jím pohrdala. Měl moc, mohl rozhodovat. Nikdo ho nemohl potopit - a pře­ ce: na jeho funkci se tlačí ten a ten. U někoho ideály, u druhého prospěchářství - co mělo tu moc v jeho životě, že šel právě touto cestou? Heavy metal. Mladí lidé v extázi na koncertě. Ráno kocovina. Nechce se žít, natož vstávat. Walkman. Sluchátka. A na maximum. Metal chce celého člověka. Za týden zase pivo a kocovina. Nádherné chvíle při hudbě. BÚH JE ZÁCHRANA/13

Metalem má smysl žít!.... Kocovina... Metal.... Kocovina... V čem je ta úžasná moc hudby v životě metalisty? Podnikatel. Vydělává pemze. Promýšlí, jak mít co největší úspěch. Sedmidenm pracovní týden. Čtrnáctihodinový pracovní den. Šestnáct hodin. Osmnáct hodin. A tak dále. Která síla hýbe životem toho muže? Jaké mocné bohy měli všichni tito lidé? Bohatství - mamon - závislost na lidech - ideologie - hudba - úspěch... Za těmito velkými bohy našeho věku stojí stejný princip, stejný bůh, jako u všech ostatních lidí od narození, od přirozenosti. Milenci. Chodí spolu. Je jim nádherně, jsou šťastní... Pak přichází rozchod.

Jeden druhého trápí. Vydírání city. Zraňování. Kdo z koho. Kam se poděla láska? To nebyla láska. Každý hledal jen to, co se líbí jemu. Ze začátku to šlo. Pak si začali v uspokojování svých přání překážet. To nebyla láska. On hledal naplnění toho, co chtěl sám. Ona hledala naplnění toho, co chce sama. Nedokázali se nakonec ani přizpůsobit. S láskou k tomu druhému to nemělo nic společného. Člověk je středem: jeho myšlenky, jeho názory - to je základ. On soudí

a posuzuje. Nehledá pravdu, ale potvrzení svých vlastních představ. (Myslíš si, že jsi jiný? Buď ksobě, prosím, upřímný! Vždyť jenom sedíš, čteš brožurku a nikdo kromě Boha nevidí do tvého srdce.) Člověk je středem. Člověk je měřítkem. Člověk je sám sobě bohem. Již kdysi v zahradě Eden lákal ďábel lidstvo slovy: Budete jako Bůh znát dobré a zlé. Člověk se nechal obelhat. Ďáblův křivý slib se splnil jen do jisté míry - k strašné újmě každého z nás: Země je naplněna stamilióny malých bohů, z nichž každý má své představy o dobru a zlu. Tyto představy jsou však u jednotlivých lidí více či méně odlišné, a tak tito bohové na sebe narážejí a je z toho zmatek a trapem, které vidíme kolem sebe, o kterém čteme v novinách nebo které skrýváme ve svých srdcích. POHŘEŠOVANÍ

Těmito všemi malými sám-sobě-bohy hýbe jediný veliký princip - hřích. O tom, co je to hřích, panují dnes všeobecně jen hodně neurčité představy. Pro mě to slovo mělo mlhavý význam. Věděl jsem jen, že je to něco neblahého a že se mě to týká. Hřích je staročeské slovo, jemuž porozumíme ve výrazu, který dodnes používáme: pohřešovat něco. Bůh tě pohřešuje - nejsi tam, kde tě chce mít. To, že jsi jinde, než kde tě 14 / ZE SMRTI DO ŽIVOTA / ŽIVOT VÍRY

chce mít, je hřích. Někdo není na místě, které mu Bůh připravil, proto, že chtěl dělat zlé věci; jiného Bůh pohřešuje, i když se snažil žít vzorným životem. Obě tyto skupiny lidí však Bůh pohřešuje. Jsou to hříšníci. Také ty něco pohřešuješ. Vzpomeň, jak jsi se domníval, že už ve tvém životě konečně přijde to pravé. Až budu vyučen - až budu po maturitě... To pravé však tehdy nenastalo. Nebo: až se dostanu na vysokou - až dostuduji vysokou.... To pravé však nepřišlo ani potom. Až budu mít po vojně - až budu v zaměstnám - partnerské vztahy manželství.... Pořád ještě nepřišlo to pravé. Děti ... Pořád nejsi uspokojen. Ve tvém srdci je prázdné místo. Něco pohřešuješ. Někdo dětmi končí. Snaží se. Snad ony zažijí to pravé.... Někdo dětmi nekončí. Usiluje o kariéru v zaměstnám - nebo v partnerských vztazích - nebo v novém manželství.... Prázdné místo v srdci zeje dál. Jen těžko lze jeho ozvuky přehlušit. Ani těm, kteří podstoupili tři a více manželství, proložených rozvody, se to prázdné místo v jejich nitru nepodařilo uhasit. A kosmonaut, který stanul na měsíci, vypráví, jak po úžasné chvíli, k níž upíral svoje očekávám, přišlo rozčarování a beznaděj. U vytrvalých nenalézačů se dokonce prázdné místo v srdci buď zvětšuje, nebo si ho čím dál více uvědomují. K čemu ve svém životě upíráš svou touhu? Nebo jsi už nalezl? Uspokojilo tě to, do čeho jsi postupně vkládal naděje svého života? Už nic nepohřešuješ? Nebo ve tvém srdci ještě dnes něco schází? To dělá hřích. Hřích porušuje tvůj vztah k Bohu a hřích také narušuje tvůj život a po­ škozuje tvoji osobnost. Slovo hřích v obou hlavních jazycích Bible - v hebrejštině i v řečtině znamená v původním významu minout cíl, nemít na něčem podíl. Někoho možná napadá otázka: Když jsem neupřímný, tak to tedy není hřích? To je skutečně případná otázka. Samozřejmě, neupřímnost (i maličká, i taková, kterou nikdo nezpozoruje) je hřích: když lžeš, nejsi tam, kde tě Bůh chce mít. Hřích je však něco mnohem hlubšího, než jednorázové selhání. V lid­ ském srdci je od přirozenosti něco hluboce porušeného a na tom by nemohlo nic změnit ani to, kdyby se někdo nějakým zázrakem vyvaroval jakýchkoli jednotlivých selhání. Takové zázraky se však nedějí. Porušenost, skrytá v našem srdci, se bude zas a zas prodírat navenek. Připomeňme si znovu Ježíšova slova: Hřích je v tom, že ve mne nevěří (Jan 16,9). HŘÍŠNOST ZJEVUJE BŮH

Lidé určité důsledky vlastního hříchu ve svých životech zakoušejí. Vědí, že nemají lásku k Bohu, že jsou od něj odděleni, nevědí však, že to znamená, BÚHJE ZÁCHRANA/15

že jsou hříšníci. Je pokolení, čisté samo u sebe, ačkoli od nečistot svých není obmyto (Přísloví 30,12). Cesta zdá se přímá člověku, ale dokonání její jistá cesta smrti (Přísloví 16,25). O hříchu víme z Božího Slova - z Bible, na základě Božího zjevení. Hříchu jsem nepoznal, než skrze zákon (zapsaný v Bibli), píše apoštol Pavel v listu Římanům (7,7). Skutečně není jiná cesta, jak může člověk pravdivě nahlédnout svou situaci, než cesta Božího zjevení. To všechno jsem viděl ve dnech své pomíjivosti, napsal před tisíciletími moudrý Šalomoun: Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil. To všechno jsem chtěl vyzkoušet moudrostí; řekl jsem si: Budu moudrý. Ale moudrost se ode mne vzdalovala. Zaměřil jsem se cele na to, abych poznal a prozkoumal a vyhledal moudrost a smysl všeho, abych poznal bezbožnost, bláznovství a nemoudrost i nesmyslnost. Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka dobrého, ale oni následovali rozličné smyšlenky (Kazatel 7,15a +23+25+29).

Šalomoun se tu zabývá otázkou, co člověk může uvidět a vymyslet sám. Ve 20. století toho víme velice mnoho, ale mám intenzívní dojem, že s moudrostí nejsme dále než Šalomoun. Filosofie, zvláště pak dialektika, odráží porušenost lidského myšlení. Víme, že je někde chyba, ale člověk sám není schopen najít kde, protože nemůže překonat své možnosti a vykro­ čit ze situace, ve které se nalézá. Nemá pevný bod a nemá kontrolu. Ví jenom, že je nemá. Člověk může vědět, že nemůže vědět: Spatřil jsem též, píše Šalomoun, že veškeré dílo Boží, dílo, které se pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout; ať se při tom hledání pachtí sebevíc, nenalézá, nýbrž byť i myslil moudrý, že se doví, nebude moci najít nic

(Kazatel 8,17). Pravdu o hříchu zjevuje prostě Bůh: prostřednictvím svého Slova a hla­ sem svého Ducha v našem nitru. Je to zjevem', které nevychází z nás, z naší přirozenosti. Je to pokyn, který před nás něco staví. Zůstává na nás, jak odpovíme. Boží slovo říká, že nemáme lhát. Když člověk, který lže, toto slovo slyší, může ho jednoduše vzít vážně (ale také nemusí), a to i tehdy, jestliže byl v určitých záležitostech na lež zvyklý (zvláště totalitní režim nám k to- mu, abychom si na lež zvykli, dával dostatek příležitostí). Naproti tomu i tam, kde má člověk určitou věc ve svém životě zdůvodněnou, někdy i na základě toho, jak rozumí Bibli, může k němu svátý Duch v jeho svědomí mluvit a ukazovat mu, že ta věc je hřích. 16/ ZE SMRTI DO ŽIVOTA /ŽIVOT VÍRY

HŘÍCHY A HŘÍCH

Kde se hřích v člověku bere? Je důležité, abychom si znovu připomněli, že to, že hřešíme v jednotlivostech, má kořen v lidské přirozenosti. V 53. ka­ pitole Izajášova proroctví jsou rozlišeny hříchy a hřích. Hříšné nejsou pouze jednotlivosti, které člověk dělá. Za nimi stojí situace, ve které se člověk nachází. Být bez Boha je přirozená pozice člověka. Tak jsme se narodili - v hříchu: jako ti, kteří minuli cíl, jako ti, kteří nejsou tam, kde je Bůh chce mít. Lidé nejsou hříšní, protože hřeší, ale hřeší, protože jsou hříšní. Proto není tak snadné se polepšit. Vzpomeň, milý čtenáři, na svá nenaplněná předsevzetí! Srdce člověka je zlé od jeho mladosti (1. Mojžíšova 8,21). Nejlstivější je srdce nade všecko a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu (Jeremiáš 17,9)? Ježíš to vysvětlil takto: Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilstvo, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, lest, bezuzdnost, zlý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka

(Marek 7,15+ 20-23). HŘÍCH PŮSOBÍ ZKÁZU

Jaké jsou důsledky hříchu? Hřích se v lidském životě projevuje ničivě jednotlivé hříchy nebo základní hříšná přirozenost člověka má za následek všechno negativní, na co si vzpomeneš - ve svém životě i v životech ostatních lidí. Každá nemoc, každé utrpení, každá válka i každé zoufalství má přímo či nepřímo svůj kořen ve hříchu. Hřích navíc znamená oddělení od Boha - hříšník nemá s Bohem společenství. Lidé jsou na to zvyklí, protože moc a krásu společenství s Bohem nikdy nepoznali. Znát či neznát Boha osobně je však věc naprosto zásadní. Nemá totiž svůj dopad pouze do období našeho pozemského života, ale sahá až do věčnosti. Ten, kdo pozná Boha osobně během své pozemské pouti, bude s ním i po smrti. Ten, kdo odmítne do společenství s Bohem vstoupit, když je k tomu čas, bude bez Boha existovat i po smrti. Věčnost bez Boha je něco hrozného. V Bibli se nelíčí pekelná muka svítivými barvami - je tam (pro někoho překvapivě) pouze pár střízlivých poznámek aby si člověk mohl udělat jasnou představu. Pán Ježíš říká o těch, kteří skončí ve věčnosti bez Boha, že tam budou zakoušet věčnou pálivost neuhasitelného ohně, kde jejich červ neumírá (podle Marka 9,43-48). Jeho slova mají připomenout to, že největší myslitelná trapem, kterým BÚH JE ZÁCHRANA/17

nemohou být lidé vystaveni na zemi trvale (popálenou rukou z ohně rychle ucuknou, s roupy nebo s červy, kteří rozežírají kůži, jdou k lékaři), protože by to prostě nevydrželi, budou ve věčnosti bez Boha intenzívně přítomná bez úlevy (to je logické - ve věčnosti nebude čas, který by mohl působit ve prospěch trpících). ZAVRŽENÍ OD BOHA

Mzdou hříchu je smrt (Římanům 6,23).

Smrtí je tu myšlena nejen fyzická smrt, ale také stav zavržení od Boha ve věčnosti. Předně: mzda je to, co si pracovník zaslouží. Je to výsledek jeho činnosti. Bůh je spravedlivý, a proto důsledkem pozemského života bez Boha musí být věčnost bez Boha. Neexistuje žádná výjimka: Bůh nikoho neuprednostňuje! Jsi-li hříšník, patří k tomu mzda trápení, smrti a zatracení. PROSTOR PRO BOŽÍ MILOST

Popsaná situace člověka je vskutku nezáviděníhodná. Člověk je bytostně oddělen od Boha a nemůže propast mezi sebou a Bohem překlenout - přes­ to, že na to často vynakládá nesmírné úsilí: činěním dobrých skutků, hledáním pravdy, náboženskou aktivitou (na základě Bible i na základě jiných náboženských systémů) apod. Když to shrnu: kdyby se člověk rozkrájel, propast mezi sebou a svátým Bohem nepřeklene. Do bezvýchodné situace hříšného člověka zaznívá radostné osobní Boží poselství: Odpočiň si, červíčku! Miluji tě! Přes propast hříchu jsem už pro tebe most postavil! Pojď, chci tě obejmout a být navždy s tebou!

18 / ZE SMRTI DO ŽIVOTA / ŽIVOT VÍRY

Kapitola IV

KŘÍŽ, KREV A VZKŘÍŠENÍ Situace hříšného člověka, popsaná v předcházející kapitole, je vskutku nezáviděníhodná. Člověk je od Boha bytostně oddělen a není schopen propast mezi sebou a Bohem překlenout. Mzdou za naši hříšnost je smrt věčné trapem ve věčnosti bez Boha. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní

(List Římanům 5,8). BOŽÍ MOTIVY

Bůh si uvědomuje bezvýchodnost zoufalé situace člověka lépe, než jsme si ji schopni uvědomit my sami. Pohleďme na Boží motivy, na postoj Božího srdce: Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nemám zalíbení ve smrti bezbožného, ale aby se bezbožný odvrátil od své cesty a byl živ. (Ezechiel 33,1 la). To proto, že Bůh je láska (1. Janův list 4, 16b).

Skutečná láska - a taková Boží láska je - nehledá svých věcí, ale jde jí o toho druhého. Skutečná láska znamená vydat se - tam, kde je to potřeba, až k oběti vlastního života. Bůh svou lásku k nám dokázal právě tím, že za nás obětoval svého Syna. Mzdou za naše hříchy je smrt. Ježíš Kristus, Boží Syn, přišel na zem proto, abychom mzdu za svůj hřích nemuseli dostat my, ale aby dopadla na Něj. Ježíš zahynul místo nás! Dimenzi Boží lásky jsem si uvědomil na svém synovi. Miluji ho. Nikdy bych ho nezabil. Bůh to ode mne také nikdy nebude chtít. Bůh od nás nechce nic nemožného. Znáte příběh o Abrahamovi a Izákovi? Jednoho dne Bůh na Abrahama zavolal a řekl mu: Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Morija a tam ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné hoře, o níž ti povím. (1. Mojžíšova 22,2). Abraham Boha poslechl. Ne, Abraham nebyl náboženský fanatik - Izáka skutečně miloval. Abraham také neměl lepší či poslušnější povahu než jim lidé. Věděl však, co dělá. Znal svého Boha. Věděl, že syna dostal od něj. Věděl, že Izákových potomků bude tolik, jako je hvězd na nebi. To mu řekl Bůh a Abraham znal Boží věrnost. Věděl, že Bůh tento svůj příslib naplní. Abraham svému Bohu důvěřoval. Věděl, že mu Bůh, který mu tolikrát projevil lásku, neudělá nic zlého. Byl si jist tím, že Bůh je Izáka mocen vzkřísit z mrtvých (list Židům 11,19). Proto vzal svého syna a šel s ním tam, kam ho Bůh poslal. Kdyby Abraham Bohu nedůvěřoval z hloubky svého srdce, nikdy by neposlechl. Abraham se nezmýlil. Na kopci K nalezl berana, kterého Bůh připravil k oběti, a Izák mohl zůstat naživu. Takové odevzdám našich dětí Bůh vyžaduje. Nechce, KŘIŽ, KREV A VZKŘÍŠENÍ /19

abychom je drželi pro sebe, ale abychom je odevzdali Jemu. Blaze člověku, který své děti Bohu odevzdal. Blaze dítěti, které bylo odevzdáno do laskavých a mocných Božích rukou. Bůh po nás chce, abychom Mu odevzdali děti proto, že nás miluje, a proto, že ví, že je to pro ně i pro nás to nejlepší, co můžeme udělat. Když však Bůh vydal vlastního Syna, bylo to něco jiného, než co prožil Abraham. On svého nejbližšího vydal zlým lidem, smrti a ďáblu - svému úhlavnímu nepříteli. Taková je Boží láska k lidem - aby nás získal, zaplatil životem milovaného Syna. Vkrádá se otázka, proč Bůh po Abrahamovi požadoval obětovat Izáka. Tak jako později Kristova smrt na Golgotě byla něčím zcela jedinečným a neopakovatelným, byla „oběť“ Izáka jedinečným neopakovatelným proroc­ kým předobrazem toho, co se mělo stát na golgotském kříži. Z toho důvodu jsem přesvědčen, že Bůh už nikdy po žádném člověku nebude požadovat, aby zabil své dítě. Ještě z jiného pohledu ti chci ukázat rozměr Boží lásky: kdyby byl na světě jediný hříšník - ty - a všichni ostatní byli spravedliví, Ježíš by i tehdy za tebe zaplatil svým životem. Boží lásce se nejedná o čísla - Pánu Bohu jde o lidská srdce. Jsi jediný na světě. Pro Pána Boha jsi jediný. Máš pro Něj cenu života Jeho Syna. PROČ JEŽÍŠ

Ježíš Kristus je spravedlivý! On je smírnou obětí za naše hříchy, a ne jenom za naše, ale za hříchy celého světa (1. Janův list 2,2). Jak to, že

jeden mohl zaplatit za všechny? Vezměme si příklad z praktického života. Představ si, že se chceš nasnídat. Máš k dispozici hromadu pukavců na jedné a jediné zdravé vejce na druhé straně. Po čem sáhneš? Hádám, že po tom jediném vejci. Co to má společného s Ježíšovou obětí? Nerozhoduje množství, ale podstata. Z dějin jsou známy případy, kdy člověk podstoupil smrt, aby někdo jiný mohl zůstat naživu - v koncentračním táboře bezdětný zastoupil na popravišti někoho, kdo měl naději setkat se po válce s rodinou. Vážím si takových krásných svědectví o lásce. Musíme však rozlišovat mezi touto a Ježíšovou obětí. Žádný z lidí nemůže svou obětí vysvobodit druhého člověka z věčného zahynutí - z posmrtné existence bez Boha v místech věčných muk. Ježíš nás vysvobodil z věčného zahynutí. Mohl nás vysvobodit proto, že na to měl. KDO JE TO JEŽÍŠ? Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? 20/ ZE SMRTI DO ŽIVOTA /ŽIVOT VÍRY

Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naše nevěrnosti, zmučen pro naše nepravosti. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech (Izajáš 53, 1-6). Toto je část jednoho z nejdelších a nejpodrobnějších proroctví o Ježíši

Kristu - Spasiteli. Pochybovační učenci a nevěřící teologové mamě hledali, o kom jiném by to mohl Izajáš v době více než sedm století před Kristem psát. Izajáš viděl do budoucnosti, protože ho vedl svaty Boží Duch. Uvedená část proroctví se však nezabývá pouze Mesiášem (Spasitelem) Kristem, ale také naším vztahem k němu. Neměl vzhled ani důstojnost. Nedychtili jsme po něm. To psal Izajáš o mně i o tobě! Spasitel nebyl nápadný - zdálo se, že je jeden z mnohých. To ale není pravda. Znám také odpověď na Izajášovu podivuhodnou otázku: Kdo uvěří naší zprávě (Iz 53,1a)? Izajášově zprávě uvěří ten, kdo pozná, kdo je to Ježíš. JEŽÍŠ JE ČLOVĚK

Když Pán Ježíš chodil po zemi, vystupoval s největší pokorou. Mluvil o sobě většinou jako o Synu člověka (k Synu člověka se vztahují další biblická proroctví). Člověkem Ježíš skutečně byl. Nebyl jím vždycky. Je věčný, měl v nebi se svým Otcem a se svátým Duchem společenství (Bůh je jediná ze všech bytostí, která může mít společenství sama se sebou - když je Bůh sám, tak sám není). Proto také Bůh o sobě někdy mluví v množném čísle (např. 1. Mojžíšova 1,26a) - z Bible lze totiž doložit, že na stvoření spolupracovali Otec, Syn i svátý Duch. Ježíš v určitý čas sestoupil z věčnosti na zem, aby se narodil jako člověk - jako miminko. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, píše o tom apoštol Jan (Janovo evangelium 1,14a). Člověkem už Ježíš zůstal - i po své smrti a vzkříšení. I když je teď v nebi, je stále člověkem (to plyne např. z 1. listu Pavla Timoteovi 2,5). Svému člověčenství člověk neuteče. Ani Ježíš mu neutekl. Lidství pro něj nebylo krátkodobým převlekem, ale údělem, který přijal natrvalo. KŘÍŽ, KREV A VZKŘÍŠENÍ / 21

Ježíš se stal člověkem i proto, aby nám lépe porozuměl; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my - ale nedopustil se hříchu (List Židům 4,15b). JEŽÍŠ JE BŮH

Jak to, že se Ježíš nedopustil hříchu, když byl člověkem? On totiž nebyl takový člověk jako my. Ježíš měl jiný genetický kód - neměl naši od Boha odvrácenou přirozenost. To bylo možné jen proto, že neměl fyzického tatínka. Ano, Josef se o něj staral a byl jeho zákonným otcem. V Ježíšovi však nebyla ani kapka Josefovy krve. Někteří lidé sympatizují s křes­ ťanstvím, ale domnívají se, že Ježíš byl obyčejným nemanželským dítětem. To je naprosté nepochopení poselství Bible. Kdyby Ježíš měl lidské rodiče, nemohl by ze hříchu vykoupit ani sám sebe, natož pak tebe a mě. On byl nejen lidským, ale také Božím synem. Byl člověkem, ale v jeho žilách tekla Boží krev. Proto se musel narodit z panny - přesně tak, jak je to zapsáno v proroctvích Starého zákona: símě ženy (ne muže) porazí ďábla (1. Mojžíšova 3,15) a panna počne a porodí syna (Izajáš 7,14b). Pán Ježíš je vzor pokory - nikdy se nevyvyšoval a nevyhlasoval se za Boha. Jestliže však Boží Duch někomu ukázal, že je Ježíš Bůh, potom to Ježíš nepopíral - přijímal to včetně božských poct. Také u soudu farizeové rozpoznali, že Ježíš o sobě ví, že je Bohem. To byl také důvod - jediný, který se jim podařilo nalézt - pro který ho odsoudili k smrti. Pán Ježíš byl odsouzen neprávem, protože se v tom, že je Bůh, nemýlil. Zmýlili se jeho protivníci - nebo se nezmýlili a jejich nenávist šla tak daleko? Kdyby Ježíš nebyl Bohem, ale třeba nějakým archandělem (jak tvrdí někteří sektáři), nemohl by totiž za lidské hříchy zaplatit. Hřích je věc osobního vztahu mezi člověkem a Bohem. Andělé jistě litují toho, když lidé hřeší, k odstranění hříchu však nemají nejmenší pravomoc. Za naše hříchy nemohl zaplatit nikdo jiný, než sám Bůh. A on to udělal. Patří mu za to naše úcta, chvála i láska! V závěru této části Základů uvedu biblické důkazy o tom, že Ježíš je skutečně Bůh. V mém životě nastalo období, kdy jsem věděl, že se v našem sboru učí, že Ježíš je Bůh, ale kdy jsem zároveň zjistil, že nevím, jak bych to doložil. Setkával jsem se tehdy se svědky Jehovovými, kteří Ježíšovo Božství popírají (v důsledku toho jsou buď samospravedliví nebo žijí se špatným svědomím). Nezbylo mi, než pátrat v Bibli. Zatím jsem míst, která dotvrzují, že Ježíš je Bůh, nalezl kolem čtyřiceti a vím, že zdaleka nejsou všechna - čas od času se mi vynoří další. Nejprůkaznější jsou ty biblické verše, kde je jednou tatáž věc řečena o Otci a podruhé o Synu: 22/ ZE SMRTI DO ŽIVOTA/ŽIVOT VÍRY

Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi, i nebesa jsou dílem tvých rukou. Ona pominou, ty však zůstáváš; nebesa zvetšejí jako oděv, svineš je jako plášť a jako šat se změní, ty však jsi stále týž a tvá léta nikdy nepřestanou. (V Žalmu 102, 26-28 je to řečeno o Hospodinu, v listu Židům

1,8-12 o Pánu Ježíši.) Když velekněží a zákonici viděli jeho (Ježíšovy) udivující činy i děti, volající v chrámě Hosana synu Davidovu (tak býval také - podle proroctví Starého Zákona - Ježíš nazýván), rozhněvali se a řekli mu: "Slyšíš, co to říkají?" Ježíš jim odpověděl: "Ovšem! Nikdy jste nečetli: Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu?" (Matoušovo evangelium

21,15-16). Ježíš byl v této chvíli možná v pokušení své protivníky nějak uchlácholit - říci třeba: "To víte, děti, nevědí, co mluví." Ne! Odpovídá 3. veršem 8. žalmu, kde se však nemluví o něm, ale o Bohu Otci - o Hos­ podinu. Tím chválu, která patřila Otci, vztáhl na sebe. Velekněží a zákonici v té chvíli asi stáli s otevřenými ústy a pukali vzteky a nenávistí. Když Pán Ježíš prohlásil: Já a Otec jedno jsme" (Janovo evangelium 10,30), mnozí z naslouchajících tomu zřejmě tehdy nerozuměli. Je důležité, abychom tomu rozuměli my. ROZPĚTÍ KŘÍŽE

Ježíš nás vykoupil ze smrti, kterou jsme si vysloužili jako hříšníci. Na kříži se stala záměna. Ježíš vzal smrt, která patřila nám, na sebe. Tím nás zachránil od věčného trápení pro život ve věčné Boží přítomnosti. Položil sis někdy otázku, proč nechal nebeský Otec svého drahého Syna potupně zahynout na kříži? Ukřižování je jedno z nejhroznějších mučení, jaké kdy lidé vymysleli. Člověk nakonec umírá zadušením, protože mu bolest nohou v místech probitého hřebu nedovoluje, aby se dlouhodoběji vzepřel. Proto je vždy znova nucen uvolnit nohy a viset za ruce. V této poloze však zase nemůže dostatečně dýchat. Zoufalec tedy ve stupňujících se bolestech a křečích postupně střídá zmíněné dvě polohy, až se - často po mnoha hodinách skutečně nepředstavitelného utrpení - udusí. Byl kříž opravdu nutný k tomu, abychom byli zachráněni z věčného zahynutí? Jsem přesvědčen, že pro naši záchranu z pekelného ohně kříž potřebný nebyl (ať je proklet každý, kdo bude tuto větu citovat svévolně nezávisle na tom, co stojí psáno mze!). Věřím, že k naší spáse pro věčnost by stačilo, aby Ježíš zemřel popravčím mečem či dokonce aby ho probodl najatý vrah. Jeho život za náš život, tak by spravedlnost byla naplněna také! Proč tedy kříž? Vždyť Bůh není krutý a nenechal by svého Syna mučit bezdůvodně... KŘÍŽ, KREV A VZKŘÍŠENÍ/23

Rozpětí kříže je podstatně širší, než kam sahá holá záchrana z věčného zahynutí. Záměna, která se na kříži odehrála, se netýká pouze věčnosti, ale měla zasáhnout také naše pozemské životy. Kdyby Ježíš zahynul popravčím mečem, znamenalo by to, že by se věřící sice dostali do nebe, na zemi by však byli vydáni všanc nejrůznějším myslitelným trápením: osamělosti, smutku, úzkostem, strachu, nepokoji, zoufalství, hladu, žízni, nahotě, bezdomoví, bídě, bolestem a nemocem. Bible to vše dohromady nazývá prokletím, zlořečenstvím. Zde vidíme, jakou váhu Bůh přikládá našemu pozemskému životu. Jeho láska k nám sahala tak daleko, že Ježíše neposlal na zem jen proto, aby místo nás zemřel, ale také proto, aby na sebe vzal naše utrpení. Kristus nás vykoupil z prokletí zákona, byv učiněn prokletím místo nás, neboť je psáno: klatý je každý, kdo visí na dřevě (na kříži), aby na pohany (t.j. na nás) přišlo v Kristu Ježíši Abrahamovo požehnání

(Pavlův list Galatským 3,13- 14a). K jaké záměně tedy na kříži došlo? Ježíš se stal naším hříchem, abychom se my stali Boží spravedlností (2. list Korintským 5,21 - správný překlad jen v Kralické Bibli). Ježíš nesl naše hříchy, abychom my mohli žít v čistotě (1. Janův list 1,9). Svého Syna Bůh odmítl (Marek 15,34), aby přijal za syny nás (list Galatským 4,5). Ježíš zakusil, co je to nebýt milován, abychom my směli prožívat jistotu Boží lásky k nám. Ježíš byl opuštěn také svými přáteli, dokonce jeho nejbližší druh ho zapřel. To proto, abychom my mohli vytvářet krásné bratrské vztahy. Ježíš na kříži prožíval naprostou nesvobodu: jako zajatec, jako odsouzenec, jako ten, kdo se nemohl hýbat - abychom my byli svobodní. Ježíše v době zatčení a ukřižování mučila úzkost a strach (jestli zde dobře rozumím Matoušovi 26,39). Byl ve stavu ohrožení, zakoušel nepokoj. Trápil se proto, abychom my prožívali pokoj a bezpečí. Ježíš byl smutný až k smrti (Matouš 26,38), prožíval tak vlastně beznaděj, bezvýchodnost a zoufalství abychom my mohli být veselí, abychom měli radost a perspektivu. Ježíš na kříži hladověl a žíznil. Zakusil, co je to bezdomoví. Byl ožebračen. Zapomeň, prosím, na obrazy po kostelech a po galeriích - Ježíš visel na kříži úplně nahý - cudný hadřík prostě chyběl. Na kříži byl vystaven veřejnému opovržení - jako ten, před kým si člověk zakryje tvář. Kdekdo se ho v jeho potupě zřekl. To vše proto, abychom my už nemuseli žíznit a hla­ dovět, abychom byli zaopatřeni, abychom měli dostatek ve všech potřebných věcech. Ježíš nesl na kříži i předtím, když ho bičovali také naše nemoci (Izajáš 53,4). To proto, abychom mohli být zdraví - jeho ranami jsme uzdraveni (Izajáš 53,5). (Z 1. listu apoštola Petra, kde je tato věta 24/ ZE SMRTI DO ŽIVOTA /ŽIVOT VÍRY

přeložena do řečtiny, jasně vyplývá, že šlo o uzdravení z fyzických nemocí.) Ježíš byl odsouzen, abychom my Božímu soudu unikli (Jan 3,18a). Zaku­ sil smrt a věčné trápení, abychom my mohli přijmout věčný život. JE DOKONÁNO

Mnozí lidé se domnívají, že křesťané mají žít pochmurnými životy v chudobě a v utrpení. Někteří se dokonce domnívají, že mohou - jako Ježíš - za někoho zástupně trpět. To vychází ze zvrácené představy o Bohu a o Kristově kříži. Po potlačení Spartakova povstání lemovaly cesty vycházející z Říma stovky křížů s muži, kteří chroptěli ve stejných mukách jako Ježíš na Golgotě. Pro duchovní situaci lidstva to však žádný pozitivní dopad nemohlo znamenat. V tom, co Ježíš fyzicky trpěl, ho následovali mnozí. V tom však, co na kříži vykonal, ho nikdo následovat nemohl. Kristův kříž je jediný. Tam se odehrálo dílo záchrany. Když Ježíš z kříže zakřičel: Dokonáno!!!, bylo dílo záchrany ukončeno. Již nikdy k němu žádný člověk nebude moci cokoli přidat. Chvála Bohu! Záchrana, kterou Ježíš pro nás dobyl, je úplná a definitivní! Jistě, Bible nás vyzývá, abychom Ježíše následovali. To, co se stalo na kříži na golgotském popravišti, je však z hlediska našich skutků naprosto nedosažitelné. Chvála Bohu, můžeme ukončit naše usilování a můžeme se nechat obdarovat - je dokonáno! Kristův kříž se už nikdy nemusí a nebude opakovat. Chtějí-li někteří lidé, byť i jen částečně nést to, co už za nás Kristus nesl, je to nevědomost (jak by mohli!), marnost (vždyť je dokonáno!) a vposledku pýcha (člověka mohl zachránit jen Bůh - kdo si to osobuje právo Ježíše zastupovat?!). DO NEJZAZŠÍCH HLUBIN

Když se Pán Ježíš po svém slavném zmrtvýchvstání nepoznán zjevil dvěma učedníkům, zastihl je v živém rozhovoru o tom, že Ježíšovo tělo zmizelo z hrobu. Nerozuměli tomu. Vzkříšený Pán jim trpělivě vykládal všechna biblická proroctví, která o něm mluvila (Lukáš 24,25-27). Skutečně židovské bohoslužebné obřady zaznamenané v Mojžíšových knihách jsou jediným mnohostranným a košatým proroctvím o Ježíšovi. Toto proroctví zachází často do hloubek i do podrobností. Na jednom z předpisů Mojžíšova zákona se pokusíme doložit, že Ježíš - spolu se smrtí fyzickou - nesl také muka věčného zahynutí. Jde o popis každoroční práce Árona, nejvyššího kněze, ve svatyni v den smíření - na velký patek. Od pospolitosti Izraelců vezme dva kozly k oběti za hřích... Vezme... oba kozly a postaví je před Hospodina, u dveří stánku úmluvy. O obou kozlech bude Áron losovat: jeden los pro Hospodina, druhý KŘÍŽ, KREV A VZKŘÍŠENÍ/25

pro Azázela. Pak přivede Áron kozla, na kterého padl los pro Hospodina a připraví jej v oběť za hřích. Kozel, na kterého padl los pro Azázela, bude postaven živý před Hospodina, aby na něm vykonal smírčí obřady a vyhnal jej k Azázelovi na poušť (3. kniha Mojžíšova 16,5+7-10).

Každý kozel předjímá část toho, co pro nás Ježíš vykonal. To, že za hřích zemřel, nebylo ještě všechno. Proto museli být kozlové, určení k oběti za hřích, dva. Azázel v hebrejštině znamená tolik, jako oddělený od Boha, zavržený. Mezi všemi zavrženými patří první místo ďáblu - neviditelnému nepříteli vítězného milujícího Nebeského Otce. Zvíře, které bylo vyhnáno na bezvodou, úmornou pustinu k Azázelovi, bylo živým prorockým vyjádřením toho, že Ježíš náš hřích ponese se všemi jeho hroznými důsledky, včetně pobytu na místech věčného trápení. Ježíš do míst věčného zahynutí nevstoupil jako vítěz, ale jako odsouzenec. Tento hrozný stav ukončil svým nekompromisním zásahem teprve sám Bůh - tím, že svého Syna vzkřísil z mrtvých. O Ježíši je psáno: Vstoupiv na výsost, jaté vedl vězně.... Ale to, že vstoupil, co jest, jediné že i sestoupil prve do nejnižších stran země? (List Efezským 4,8-9,

správně pouze v kralickém překladu.) O tom, co se před vzkříšením v „nejnižších stranách země“ dělo, nepanuje mezi biblickými učiteli jednota. V Písmu je o tom velice málo. Důvod? Není to pro nás klíčové. Naše vykoupení se uskutečnilo na kříži, když Ježíš zvolal: Je dokonáno! Jestliže Boží Syn prožil také to, co čeká po fyzické smrti hříšníka, byl to už "pouze" důsledek toho, že na golgotském kříži dokonal dílo vykoupení. ZLOMENÍ ĎÁBLOVY MOCI

Když Bůh stvořil člověka, předal mu veškerou autoritu nad celým stvořením (Žalm 8,7-9). Jakmile člověk zhřešil, automaticky předal autoritu, kterou disponoval, ďáblu. Tak se stvoření, včetně člověka samého, dostalo pod krutou satanovu nadvládu. Důsledek? Smrt, nemoci, utrpení, hříchy, hříchy, hříchy.... Jak se to vlastně stalo, že ďábel svoji pozici ztratil? Jistě, ztratil ji skrze kříž. Proč však k ukřižování vůbec došlo? Proč ďábel tomu, aby byl Ježíš ukřižován, nezabránil? Odpověď na tyto otázky je obsažena v knize Ester, která je kromě toho, že zachycuje skutečné historické události, navíc rovněž prorockou výpovědí. Izraelec Mordokaj zde symbolizuje Ježíše - je pokorný, tichý, bez nároků, hájí zájmy krále Achašveróše. Král v tomto proroctví ztělesňuje m.j. Boha 26/ ZE SMRTI DO ŽIVOTA/ŽIVOT VÍRY

Otce. Králův podlý služebník Haman představuje ďábla, satana. Haman Mordokajovi, kterého nade vše nenávidí, osnoval smrt. Jeho plány vyvrcholily tím, že nechal u svého domu vztyčit vysoký kůl, na kterém už už měl být Mordokaj oběšen. Nepříznivá situace se však proměnila. Král prohlédl Hamanovu podlost a zlotřilost. Charbóna, jeden z kleštěnců (t.j. služebníků), prohodil před králem: "Vždyť je tu také kůl, jejž připravil Haman pro Mordokaje. ... Stojí u Hamanova domu, vysoký padesát loket." A král řekl: "Pověste ho na něj!" Pověsili tedy Hamana na kůl, který postavil pro Mordokaje, a královo rozhořčení se uklidnilo (Ester 7,9-10). Ano, milý čtenáři: ďábel, zaslepen svou nenávistí, přichystal pro Ježíše kříž. Radoval se z jeho utrpení, jistý tím, že svého úhlavního nepřítele zlikvidoval. Kříž však naopak znamenal definitivní porážku ďábla samotného. Ježíš byl bez hříchu - jediný takový člověk, jakého kdy mohl potkat. Smrt je mzdou za hřích. Ďábel porušil Bohem určené meze. Tím aniž to zprvu tušil - ztratil pozici autority, kterou měl nad člověkem i nad zbytkem stvoření od okamžiku, kdy lidé zhřešili. Tehdy Bohem vyslovené pravidlo porušil člověk. Naproti tomu na Golgotě se obdobné - pro něj "osudné"- chyby dopustil ďábel. Satan se tak svým jednáním podílel na uskutečnění Božího plánu své vlastní porážky. Bez této bezděčné "spolupráce" by se záchrana člověka uskutečnit nemohla, stejně jako ďábel k tomu, aby ovládl svět, potřeboval naše přispění - náš hřích. Skutečně: budoucnost lidského pokolení závisela nejen na Boží lásce, ale také na tom, zda se satan zmýlí - zda udělá chybu. Z Boží strany nešlo o hazard! Bůh ve své nesmírné moudrosti znal jeho srdce, plné zla a nenávisti. Pro ďábla je láska něco tak nepochopitelného, že mu cíl Ježíšovy výpravy mezi lidi zůstal utajen! OTAZNÍKY KOLEM VZKŘÍŠENÍ

V naší zemi žije několik miliónů lidí, kteří připouštějí možnost Boží existence, aniž by v Boha věřili. Statisíce lidí, kteří se hlásí ke křesťanství, nosí navíc v sobě nad vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých otazník. Bez vzkříšení však neexistuje pravé křesťanství. Nevstal-li Kristus z mrtvých, je naše víra marná, píše apoštol Pavel. Jak zamlžené zůstaly jednoduché základy křesťanské víry! (Jednoduché proto, aby nebylo těžké uvěřit.) Hlavní důvod pro tuto nevěru vidím jednoznačně v neznalosti Božího slova - Bible. Celý Nový zákon je postaven na zvěsti zmrtvýchvstání. Pavel svým ovečkám píše: Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem (tj. podle proroctví Starého zákona) a byl KŘÍŽ, KREV A VZKŘÍŠENÍ / 27

pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti (apoštolům). Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud naživu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Ať už tedy já, nebo oni - tak zvěstujeme a tak jste uvěřili. Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst prázdná, a prázdná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako křiví svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších... Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen - jako první z těch, kteří zesnuli (1. list

Pavla Korintským 15, 3-8 + 11-17 + 19-20)! Lhal apoštol Pavel? Lhal apoštol Petr? Lhali všichni autoři Nového zákona? Také tak lze totiž postavit otázku, zda byl Ježíš skutečně vzkříšen. Žádný z apoštolů, žádný z pěti set, kteří vzkříšeného Krista spatřili, žádná z žen, které viděly anděly u prázdného hrobu - nikdo z nich nemohl být obětí autosugesce nebo nedorozumění. V Bibli je zaznamenáno tolik různých setkám se zmrtvýchvstalým Spasitelem, že byl Ježíš buď skutečně vzkříšen, nebo svědkové jeho vzkříšení lhali. Museli by lhát s cílem obelhat druhé s cílem zmanipulovat je pro vznikající křesťanskou víru. Zvěst o vzkříšení je totiž pro křesťanství naprosto základní. Není to něco přidruženého, něco méně podstatného, něco na okraji náboženských pokynů. Ne! S touto zvěstí mladá církev dobyla středomoří! Nad odpuštěním hříchů lze teoretizoval, (možná by někdo řekl, že hříchy nejsou až tak důležité, nebo nějaký podobný nesmysl), jestliže však Kristus vstal z mrtvých, nechť utichnou všechny diskuse! Jestliže se Ježíšova mrtvola probudila k novému životu, mizí půda pro filozofování. Žádné mlhavé symboly, nic náznakového - je zde Boží poselství, které jde na tělo. Vedoucí osobnosti novozákonní církve nebyli žádnými podvodníky. Obelhat celý tehdy známý svět a nemít z toho žádný finanční zisk, žádnou kariéru, žádné pohodlí, ale naopak těžké nepříjemnosti - tak by podvodníci prostě nejednali. Minimálně apoštolově Jakub, Petr a Pavel a mnozí další věřící byli kvůli své víře dokonce popraveni! Kdyby to byli podvodníci, bez problémů by odvolali. Ze životů apoštolů první Církve, jak o nich v Novém zákoně pojednává kniha Skutků, je jasné, že to byli ušlechtilí lidé, plní 28/ ZE SMRTI DO ŽIVOTA /ŽIVOT VÍRY

lásky, intenzívně motivovaní k šíření křesťanského poselství - poselství o zmrtvýchvstání. Kdekoli se tito pánové (nejen Pavel, ale všichni, o nichž víme) objevili, hned hlásali zvěst o vzkříšení. Jak netaktické! Chce-li někdo získat lidi, začne obyčejně s něčím stravitelnějším. Když Ježíš, ještě před Golgotou, s učedníky mluvil o zmrtvýchvstání, byli apoštolově zmateni a společně rozebírali, co to vstát z mrtvých vlastně znamená (Marek 9,10). Tyto řádky čtou někteří, kteří neuvěřili svědectví o vzkříšení z mrtvých černošského chlapce z knížky Maheshe Chavdy Jen láska může způsobit zázrak, jejíž překlad vydal časopis Život víry. To je přirozená reakce lidského intelektu a vposledku lidské pýchy. Hříšným lidem bylo odjakživa vlastní činit své zkušenosti, své poznání, svou filozofii, svá kritéria (a tak nakonec sebe sama) nejvyšším rozhodčím ve všech situacích. {Jako lidé jsme omezeni! Dovolme Bohu, aby nás opravil, aby nám ukázal, že se mýlíme, aby nám zpřeházel žebříček hodnot podle toho, jak se to líbí Jemu!) Církev nevyšla do světa s bláznivou zvěstí ze své hlouposti. Církev vyšla s bláznovskou zvěstí o zmrtvýchvstání Ježíše Krista proto, že ji vzkříšený Ježíš s takovou zvěstí vyslal. A hleďme: bláznivá zvěst měla úspěch! Bylo to proto, že tehdy žili ve středomoří hloupí lidé? Ne - tak hloupí, aby uvěřili bláznovství, rozhodně nebyli. Radostná zpráva o vládě vzkříšeného Pána je pravdivá! První horlivci, kteří radostnou zvěst šířili, svědčili o její pravdivosti trojím způsobem: sami se se Spasitelem po vzkříšení setkali či osobně znali řadu těch, se kterými zmrtvýchvstalý Ježíš jednal; jejich životy - voňavé, radostné, pokojné, čisté, přirozené a přitom nadpřirozené - dosvědčovaly, že nejde o teorii; a konečně měli po ruce různá starozákonní proroctví, která Ježíšovu smrt a vzkříšení předpovídala. Na šíření radostné zvěsti nebyli sami - vyšli, všude kázali a Pán (neviditelný, ale živý) s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními (Marek 16,20). Pán Bůh také působil, a dělá to dodnes, že zvěst o vzkříšení Božího Syna přestala být pro naslouchající nesmyslem, ale že ji přijímali jako Boží slovo - jako skutečnost. Mezi několika proroctvími o vzkříšení Pána Ježíše Krista připomeňme 10. a 11. verš dříve citované kapitoly Izajášova proroctví: Ale Hospodinovou (Boží) vůlí bylo zkrušit ho (Ježíše) nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu... Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny. Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.

Bůh dělá zvláštní věci: Bůh vzkřísil Krista z mrtvých! KŘÍŽ, KREV A VZKŘÍŠENÍ / 29

PROČ VZKŘÍŠENÍ

Vím o třech důvodech, proč Bůh Krista vzkřísil. Bůh vzkřísil svého Syna proto, že Ježíš zemřel nevinně (na rozdíl od ostatních lidí - pamatuj, že smrt je mzdou za hřích!). Bůh je spravedlivý, a proto ve své svrchovanosti zasáhl tam, kde se dělo bezpráví. Byl to akt spravedlnosti. Bůh zde nebyl sveden svou láskou k Synovi - jednal na základě práva. Bůh vzkřísil Krista kvůli tomu, abychom my mohli být spravedliví! Pán Ježíš byl vydán (smrti) pro naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění (List Římanům 4,25). Ten, kdo je spravedlivý, prostě není vinen. Bůh s těmi, kteří mu patří, jedná jako s nevinnými, jako s těmi, kteří nikdy neudělali nic zlého. To proto, že Ježíš za naše hříchy dal svůj život (Je dokonáno!!!), ale také proto, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých. Až od chvíle, kdy Bůh Ježíše vzkřísil, nabyla Boží amnestie, vyhlášená na kříži (Je dokonáno!!!), právní moci! Bůh vzkřísil Krista z mrtvých a dal mu slávu (také proto), aby vaše víra a naděje byla v Bohu (1. Petrův list 1,21b). Věřit Bohu neznamená spolknout nějaké dogma jako hořkou pilulku a kráčet životem s klapkami na očích (možná vás to překvapí, ale tak jsem si to jako nevěřící představoval!). Bůh si přeje, abychom mu mohli důvěřovat celým srdcem (pod pojem srdce v Bibli spadá také rozum). Jsem si tím, že mi Bůh odpustil všechny hříchy, že mě miluje a že mě nikdy neopustí, jistý stejně jako tím, že existuje zeměkoule, stromy, domy, lidé... Nebylo tomu tak vždycky. Naše víra v neviditelné věci má svůj začátek tam, kam dosáhneme rozumem. Ježíšovo zmrtvýchvstání je zázrakem, který si můžeme ohmatat. Starozákonní proroctví i svědectví autorů Nového zákona neposkytují nikomu důvod k nevěře. Žádný z těch, kteří o tom vědí, nemá výmluvu. Bůh nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali

(Pavel má v tomto případě na mysli modlářství) a změnili smýšlení. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil (tj. Ježíše). Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých (Skutky 17, 30b - 31).

PROČ KREV

Poselství o krvi smíření, která tekla na kříži, je vyhrocené a nejednoho z těch, kteří o něm přemýšleli, pohoršilo. Proč zrovna krev? Proč ne uhlazeněji? Je správné, když hledající člověk takové otázky klade. Pojďme najít biblické odpovědi! Červená stružka krve protéká Biblí od první knihy Mojžíšovy až do Zjevem, poslední knihy Nového zákona. Krev souvisí s hříchem. Hřích 30/ ZE SMRTI DO ŽIVOTA /ŽIVOT VÍRY

prvních lidí otevřel cestu ke krveprolití. Hřích volá po soudu - po krvi. Bez vylití krve není odpuštění vin (List Židům 9,22). Když první lidé zhřešili, nechal Bůh ve své milosti zabít zvíře. Podle práva měli zahynout naši prapředkové a oběť zvířete (či zvířat) zjevovala Boží milost - soud byl odložen. Také Starý zákon obsahuje podrobný popis obětí za různé hříchy. Znovu se zde setkáváme s obětními zvířaty, která připomínala, že z Boží milosti smí téci jejich krev a nikoli krev hříšníka. Ani oběť za první padlé lidi, ani starozákonní oběti však nemohly problém hříchu vyřešit do důsledku. Stojí-li psáno, že bez vylití krve není odpuštění, pak se zde mluví o krvi Pána Ježíše Krista. Žádná jiná krev nemá moc hřích definitivně odstranit. Ježíš se, když přišel na svět jako miminko, narodil do Zákona. Jako Žid byl povinen dodržovat stovky předpisů, které Mojžíšův zákon obsahoval. Jeden z Božích principů Mojžíšova zákona zní: Každému podle jeho skutků - život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu (5. kniha Mojžíšova 19,21). Toto slovo dávalo místo odplatě, ale také milosti. Mzdou za náš hřích je smrt. Ježíš však svůj život položil místo nás. Za naši krev dal Pán Ježíš jako výkupné krev svoji. Díky tobě, Ježíši, neboť jsi byl zabit a svou krví jsi nás vykoupil Bohu (Zjevem 5,9). KREV A SMLOUVA

Krev je také znamením smlouvy. Bůh nechce mít s nikým nezávazný vztah člověka nevyjímaje. Smlouva je závazný vztah. Není zde místo pro nic polovičatého. Není zde místo pro zadní vrátka. Se svou manželkou stojím ve smlouvě. Znamená to ne pouze to, že ji nikdy neopustím; smlouva znamená, že jsem přestal žít sobě, abych mohl žít pro ni. Proto krev: zemřel jsem sobě. Smlouva se podle Boží normy uzavírá na celý život - proto krev. Smlouva je vždy oboustranná. Ten druhý může chtít, ale na tobě zůstává, zda do smlouvy s ním vstoupíš, nebo nikoliv. Bůh s tebou chce stát ve smlouvě: proto nechal téci krev svého Syna.

KŘÍŽ, KREV A VZKŘÍŠENÍ / 31

Kapitola V

POKOJ S BOHEM Ježíš řekl: Těsnaje brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá (Matouš 7,14). Ježíš svou krví na kříži zaplatil netoliko na hříchy těch, kteří mu věří, ale také za hříchy všeho světa (1. Janův list 2,2). Náš spasitel Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni a přišli k poznání pravdy (1. Pavlův listTimoteovi 2, 3b-4).

Jak je možné, že nebudou spaseni všichni lidé, kteří kdy na světě žili, bylo-li za jejich hříchy zaplaceno? Jak je možné, že mnozí budou trpět v mukách věčného zatracení, zatímco si Bůh přeje, aby nebyl zavržen nikdo? Kde se bere tak veliká moc, která způsobila, že se v životech mnoha lidí nenaplnila vůle všemohoucího Boha? Světští vládci se často uchylují k získávání stoupenců manipulací. Vzpomeňme na doby uplynulé totality, které se nám už zdají tolik vzdálené! Mnozí spolupracovali ze strachu. Na manifestaci k výročí "února" šel z přesvědčení málokdo. Také mávat Brežněvovi na letiště se nechodilo z lásky. Bůh touží po tom, abychom ho oslavovali. Bůh touží po tom, abychom mu sloužili. Jde mu však o lidská srdce, ne o vnější úkony. Bůh je tak čistý a svobodomyslný, že o nedobrovolnou službu a chválu prostě nestojí. Bůh stvořil člověka svobodného. Ještě předtím, než jsi se narodil, osobně dohlížel na to, abys dostal do vínku svobodu toužit po něm, hledat ho a poznat. Svobodu jako potenciál, který můžeš, ale nemusíš využít. PŘED NEBESKOU BRANOU

Když jsem jako polověřící začal hledat Boží tvář a docházet mezi křesťany, byla mi s krátkým odstupem dvakrát položena stejná otázka: Kdybys dnes stanul před branou nebes, vpustil by tě Bůh dovnitř? Poprvé jsem odpověděl vyhýbavě. Řekl jsem, že ještě není čas, abych zemřel. Přemýšlel jsem však o tom, na jakém základě bych se do nebe mohl dostat. Věděl jsem o svých hříších - o několika zdánlivě drobných, ale nepěkných věcech, které jsem udělal - a měl jsem špatné svědomí. Vzpomněl jsem si však na jeden dobrý skutek (zcela nezištně jsem Páteru Lukešovi z Činěvsi pomáhal při opravě kostela v Dymokurech) a říkal jsem si, že by snad Pán Bůh pro tento ušlechtilý (říkám to bez ironie, myslím, že jsem to dělal se skutečně čistými motivy) čin zamhouřil oči a nechal mě nebeskou branou prolézt - byť s odřeným hřbetem. Jak byl můj pohled na Boží spravedlnost a svatost deformován! Když jsem byl asi po čtrnácti dnech znovu postaven před 32 / ZE SMRTI DO ŽIVOTA / ŽIVOT VÍRY

podobnou otázku, prožíval jsem zcela jasně, že k tomu, abych se dostal do nebe, nemůže stačit ani moje pomoc na opravě kostela. VSTUP DO VĚČNÉHO ŽIVOTA Bůh miloval svět tak, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život (Jan 3,16).

V tomto verši, snad nejznámějším z celé Bible, je obsažena odpověď. Bůh nám dal svobodu přijmout věčný život a poskytl také prostor k tomu, abychom měli jistotu, že do nebe skutečně patříme! Je však nutné splnit podmínku, obsaženou v uvedeném verši. Ta podmínka je jediná. Je to víra. Než budeme mluvit o tom, co to znamená uvěřit, je třeba, abychom si jasně uvědomili, na jakém základě do nebe dnes vstoupit nelze. Můžete prolistovat celý Nový zákon, ale nenajdete tam žádný z následujících výroků: Bůh miloval svět tak, aby každý, kdo byl jako dítě pokřtěn, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh miloval svět tak, aby každý, koho rodiče vychovávali k víře, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh miloval svět tak, aby každý, kdo pravidelně chodí do kostela, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh miloval svět tak, aby každý, kdo se chová lépe, než druzí, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh miloval svět tak, aby každý, kdo dělal mnoho dobrých skutků, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh miloval svět tak, aby každý, kdo se snažil žít v souladu se svým svědomím, nezahynul, ale měl věčný život. NE! Ať jsou kurzívou vysázené věci sebelepší, pro vstup do nebe jsou zcela nedostatečné. Nebe je určeno pro ty, kteří poznali svou vlastní bezmocnost a pokořili se. Do věčného života můžeš vstoupit pouze z Boží milosti - kvůli tomu, co pro tebe vykonal Ježíš. (Všimni si, že ani v jedné z šesti výše uvedených vět není pro Ježíše místo.) Odlož svoje zásluhy jako kožich ve vytopené místnosti. Staly by se ti osudnou překážkou. Milostí jste spaseni skrze víru (a to ne sami ze sebe - je to Boží dar), ne ze skutků, aby se někdo nechlubil. (List Efezským 2,8-9) KLÍČ VÍRY

Víra je klíčem od vstupní brány do nebeského království. Bez víry není možné se Bohu zalíbit. Kdo k Bohu přistupuje, musí věřit, že Bůh je a že se odměňuje těm, kteří ho hledají (List Židům 11,6).

V mém životě nastala chvíle, kdy jsem věděl, že do věčného života mohu POKOJ SBOHEM/33

vstoupit jen na základě víry, ale zároveň mi bylo jasné, že víru prostě nemám. Moje myšlení bylo ovlivněno četbou jednoho zapomenutého románu, kde jeho hrdina, zprvu prostopášník, "uvěří". Jeho "uvěření" je popisováno tak, že sedí v kostele Sainte Sulpice v Paříži a najednou zjistí, že věří. Myslel jsem si, že je na víru potřeba čekat a že když to dobře dopadne, člověk po roce, po třech letech (možná i dříve) najednou zpozoruje, že věří. Milý čtenáři, jestli si myslíš něco podobného, odlož tyto představy do starého železa. Ježíš svým nejbližším - svým učedníkům - několikrát důrazně vytýkal nedostatek víry. Nenech se klamat, milý čtenáři: mít víru je tvoje zodpovědnost. Víra není nic mystického. Z Boží milosti jsme - já i ty, každý z lidí - dostali svobodu k tomu, abychom věřili. Při svém hledám' Boha nejsi odsouzen k tomu, abys seděl se založenýma rukama. VÍRA JE ODPOVĚĎ

Víra nestojí na začátku. Víra je odpovědí na Boží volám. Bůh volá každého člověka. Ne každý však jeho volám slyší. Amen, amen, pravím vám, řekl Ježíš, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví (tj. duchovně mrtví - mrtví ve vinách a hříších) uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít (Jan 5,25). Víra přichází ze slyšení, slyšení pak skrze Kristovo slovo (List Římanům 10,17). Víra potřebuje Boží slovo. Víra se musí opírat o pravdu Božího slova. Tam, kde víra není, chybí jen proto, že tam není dostatek Božího slova. Nemáš-li víru, nečekej a sáhni po Božím slově. Zabývej se Božím slovem tak dlouho, dokud nezaslechneš hlas Božího Syna! VÍRA JE DŮVĚRA

Pokud nevěřící lidé něčemu věří, opírají se vždy o určitá fakta. Tak třeba lékařům důvěřují proto, že se o nich ví, že mají odborné vzdělám a že existuje mnoho lidí, kterým pomohli. Kdyby si však třeba nějaký zedník oblékl bílý plášť a nějakým způsobem se mu podařilo vystřídat lékaře v jeho ordinaci, lidé by si od něj také nechali poradit a brali by léky, které by jim dal, přesto, že by jim mohly velice ublížit. Když vstupujeme do lékařské ordinace, nemíváme obvykle důkaz o tom, že nás nevyšetřuje přestrojený zedník. Jednáme s jistotou, že to je lékař a ne podvodník. Náš postoj se potvrdí: naše zuby jsou dobře ošetřeny apod. Důvěřujeme cedulce na dveřích. To je víra: důvěřovat, úplně se spolehnout. Kdybychom měli podezření, že by na nás v ordinaci číhal podvodník

34/

ZE SMRTI DO ŽIVOTA /ŽIVOT VÍRY

v bílém plášti, pak bychom štítku na dveřích nedůvěřovali a hledali bychom, jak se zařídit. Lidé, žel, často věří nepravdivým informacím. To, že důvěřují lži, pak v jejich životech přináší špatné ovoce. Milý čtenáři, zvu tě k tomu, aby ses opřel o pravdu Božího slova. Ježíš ... řekl: "Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života" (Jan 8,12). V jedné ze svých posledních modliteb Ježíš Otci říká: Tvé slovo je pravda! (Jan 17,17b) JEN V UPŘÍMNOSTI

Neboj se, nezvu tě k tomu, abys věřil něčemu, co je pro tebe nepřijatelné a nesrozumitelné.. Buď svobodný a upřímný. Je lépe s vírou počkat a to, čemu máš uvěřit, důkladně prozkoumat. Zkoumej biblická proroctví! Zkoumej zázraky, popisované v Nové smlouvě! Zkoumej Ježíšovu osobnost! Nezkoumej však proto, abys zkoumal - zkoumej v touze po Bohu, v žízni po pravdě. VĚŘIT ZNAMENÁ PŘIJMOUT

K tomu, abys uvěřil, potřebuješ znát určitá fakta. Nejde o to, znát celou Bibli, nejde o to, znát církevní dějiny. Věřit je mnohem jednodušší. Shrnu informace, které potřebuje znát každý, kdo chce ve víře předstoupit před Boží tvář. Je jich velmi málo. Potřebuješ vědět: 1) že jsi zbloudilá ovce - hříšník; 2) že jako hříšník nemáš právo být s Bohem ani na zemi, ani po smrti - že tě čeká věčné odsouzení; 3) že lituješ každé zlé věci, o které víš, že jsi ji udělal, a že už nechceš hřešit; 4) že tě Bůh miluje - Bůh je láska; 5) že Bůh Ježíše odsoudil místo tebe: Ježíšova krev tekla na zahlazení všech hříchů všech hříšníků, kteří kdy žili; 6) že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých a tak ti široce otevřel možnost povstat k novému životu. Jestliže máš jasno v těchto šesti bodech, není hodina tvé záchrany daleko. Nemůžeš nic dát, nemůžeš za sebe zaplatit. Bůh už vše udělal - na krvavém kříži na Golgotě. Jediné, co zbývá, je přijmout Boží lásku a Boží spásu zadarmo jako dar. S prázdnýma rukama (!), pokorně, jako ten, kdo nemá čím zaplatit. POKOJ S BOHEM / 35

VÍRA A NAŠE ÚSTA Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme ke spasení, neboť Písmo praví: Kdo v něho věří, nebude zahanben (List Římanům 10,9-11).

Ano, před Boží tvář, do věčného života, se vstupuje ústy - skrze to, co vyslovíme. To je Boží praktický návod. Je to skutečně tak jednoduché vždyť Bůh nechce, aby cesta do nebe byla obtížná! Když od někoho přijímáme dar, děkujeme mu. Chceš-li začít žít nový život - život s Bohem a pro Boha, pak můžeš vstoupit před Boží obličej, do Božího království, do věčného života, který začíná už tady na zemi, s modlitbou přijetí, s modlitbou díkůvzdání! Uvědomuješ si závažnost tohoto kroku? Jde o nejzávažnější rozhodnutí, které kdokoli na zemi může udělat. Také jiná rozhodnutí jsou důležitá, zde se však jedná o krok, který z našeho prostoru a času, z naší zeměkoule a z druhého tisíciletí po Kristu přesahuje do věčnosti. Je to krok, který rozhoduje o tom, že budeš žít v radostné věčnosti, na věčné slavnosti v Boží přítomnosti. Přijmout zde však znamená také vydat se. Nezapomeň: Bůh za tebe položil život svého Syna. Dal vše. S Bohem nelze flirtovat. Bůh je Pánem. Nemůžeš s ním žít jako rovný s rovným, protože to by neodpovídalo skutečnosti. Přijmout znamená také bezvýhradně se podřídit: přijmout Ježíše takového, jaký je - Ježíš je Pánem všeho (Skutky 10,36). Ježíš je dobrý a laskavý Pán - nikdy tě nebude trápit ani dusit nároky. Poddej se cele pod jeho mocnou ruku! Chceš přijmout Boží spasení a Boží vládu? Chceš přejít z moci temnosti do Božího království? Chceš-li přejít ze smrti do života, pak předstup před Boha tak, že vyslovíš následující modlitbu. Nejdříve šiji, prosím, nezávazně přečti. Tuto modlitbu se nemůžeš modlit na zkoušku. Najdeš-li v ní něco, s čím nesouhlasíš, zabývej se dále Božím slovem. Jestliže myslíš, že by­ chom ti mohli pomoci, můžeš nám také napsat - jsi pro nás velice důležitý. Pokud však tvé srdce modlitbě rozumí, neexistuje nic, co by ti mohlo zabránit Pána Ježíše Krista přijmout.

***

36 / ZE SMRTI DO ŽIVOTA / ŽIVOT VÍRY

MODLITBA:

Pane Bože, přicházím k tobě jako zbloudilá ovce, jako hříšník, jako ten, kdo je hoden smrti, jako ten, který nemá nárok na tvoji lásku! Je mi líto, že jsem dělal(a) zlé věci. Děkuji ti, že mě přesto miluješ! Děkuji ti, že jsi nechal místo mne zahynout svého milovaného Syna Ježíše! Děkuji ti, že krev Ježíše Krista zahladila všechny moje hříchy! Děkuji ti, že jsi mi všechno odpustil! Děkuji ti za čisté svědomí - úplně očištěné krví tvého Syna! Děkuji ti, že jsi Ježíše vzkřísil z mrtvých, abych i já mohl(a) žít nový život! Děkuji ti, že jsi mě přijal za syna (dceru), abych byl(a) navždy tvůj (tvá) na zemi i ve věčnosti! Děkuji ti, že jsi Ježíše učinil Pánem všeho! Děkuji ti, že smím dobrovolně, s radostí přijmout jeho vládu! Pane Ježíši Kriste, vydávám se ti celý(á), takový(á), jaký(á) jsem. Veď, prosím, můj život tak, jak se ti to líbí. Důvěřuji ti! Použij mě, prosím, jako svého služebníka! Pane Ježíši Kriste, vstup teď, prosím, do mého života, do mého srdce! Amen!

*** Pán Ježíš řekl: Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven (Jan 6,37b). Myslel to vážně. Jestliže jsi k němu přišel, přijal tě bez výhrad, očistil tě od hříchů a dal ti nový život. Taková je Boží láska. Možná prožíváš nesmírnou radost, možná neprožíváš nic výrazného - to není rozhodující. Pokud jsi byl upřímný, Bůh tě přijal a právě na tobě začíná pracovat.

POKOJ SBOHEM/37

Závěrem Leží mi teď na srdci každý, kdo na základě přečteného Pána Ježíše přijal. Patříš-li k těmto šťastným lidem, kteří začali žít s čistým svědomím a které Bůh přijal za svoje děti, prosím, napiš nám do redakce Života víry (adresa je uvedená v tiráži). Chceme Ti podle našich možností pomoci. Navíc bude pro nás Tvůj dopis velikým povzbuzením. Na tuto knížku budou navazovat další díly Základů křesťanského života. Připravujeme díl o Bibli a o Křtu a novém životě.

38 / ZE SMRTI DO ŽIVOTA / ŽIVOT VÍRY

Jak jsem uvěřil Svědectví autora

Občas si uvědomuji, že pocházím ze zvláštní rodiny. Moji rodiče jsou lidé vysokých morálních kvalit. Na výjimečnost rodiny, kterou založili, poukazuje i skutečnost, že si nevzpomínám ani na jedinou hádku. Vychovávali mne podle svého vysokého morálního standartu a zvláště otec mi předal část svého kulturního, historického i jazykového vzdělání. Hlavně na základě jeho příkladu jsem se postupně stával intelektuálem a sběratelem knih. Můj život byl po vnější stránce málo dramatický. Čas jsem trávil - zvláště v období studia na Fakultě architektury’ ČVUT, dílem se svými přáteli obdobných intelektuálních zájmů, dílem v archivech, dílem v "terénu", kde jsem navštěvoval především středověké stavební památky. Také několik cest do zahraničí mělo za cíl, abych poznal středověkou architekturu pokud možno v co nejširším záběru. Během vysokoškolského studia jsem prožil vnitřní citový otřes, protože jsme s jednou spolužačkou po několikaleté známosti plánovali sňatek, ale rozešli jsme se. Nyní za to děkuji Bohu, tehdy jsem se trápil. Snad částečně na základě této zkušenosti, v touze po něčem, co by bylo pevnějším základem mého života než to, co jsem dosud poznal, jsem začal více přemýšlet o Bohu, chodit do kostelů a před přáteli se hlásit ke kato­ lickému náboženství. Když se nás však na vojně ptali, zda někdo z nás chodí do kostela, nečinilo mi vážnější potíže nepřihlásit se a nevyznat svou víru. Období základní vojenské služby jsem po ukončení studia prožil ve velmi obtížných podmínkách. Setkal jsem se s hříchy ve veliké blízkosti. Vůbec jsem netušil, že alkoholismus, kouření a sexuální promiskuita jsou mezi dvacetiletými u nás tak pravidelnými jevy. Kromě toho jsem prožil, že dobré vzdělání ani vynikající výchova, kterých se mi dostalo, nebyly pro mě dostatečnou ochranou: dvakrát jsem se opil a moje mluva byla obohacena o některé neslušné výrazy. Obojí bylo pro mě před vojnou nemyslitelné dříve jsem se nikdy neopil a mluvil jsem téměř spisovně. Po návratu ze základní vojenské služby na podzim roku 1983 jsem prožíval nevyjasněnost orientace svého života. Rozhodl jsem se, že budu dále intenzivně pracovat v oboru historie umění a kultury (začal jsem se zabývat také dějinami různých náboženství). Když jsem však seděl nad knihami a studoval, prožíval jsem hluboký neklid ve svém nitru. Nemel jsem stání. Jedné podzimní noci v roce 1983, poté, co jsem se před domovními dveřmi rozloučil se svou přítelkyní, jsem šel přes město na Vyšehrad, místo JAK JSEM UVĚŘIL/39

abych šel domů. Tam jsem zřetelně nahlížel, že uprostřed svých dobrých přátel jsem v hloubi své bytosti zcela osamělý, prožíval jsem marnost svého života, jehož perspektivou byla, jak jsem se tehdy domníval, smrt, a přiznal jsem si, že moje snažení v oblastech dějin umění i navázání známosti za účelem sňatku nemají pevný základ, který’ by jim dával potřebnou záruku. Tehdy jsem snad poprvé v živote volal k Bohu skutečně ze srdce (před tím jsem se sice denně modlil, ale moje modlitby byly něčím navíc, co nepatřilo organicky k mému životu). Prosil jsem Boha, o němž jsem věděl různé věci, ale kterého jsem neznal, o pomoc. Bůh mou modlitbu vyslyšel. Uplynul asi měsíc a já jsem v neděli zašel do evangelického sboru v místě svého bydliště. Ve společenství tamní mládeže jsem se o čtrnáct dní později setkal s láskou, kterou jsem do té doby nepoznal - viděl jsem, že měli o mě, cizího člověka, zcela odlišného než oni, skutečný zájem, nezakalený dokonce ani strachem (nikdo mě tam nepozval přišel jsem sám; bylo to za komunismu, mohl jsem být třeba estébák). Kromě toho jsem při jejich biblických programech a modlitbách pociťoval moc Boží přítomnosti - s tím jsem se přes občasné návštěvy v kostelech dříve nesetkal. Začal jsem pravidelně do sboru i na shromáždění mládeže chodit a nepokoj v mém srdci do značné míry ustoupil. To trvalo asi měsíc. Domníval jsem se, že jsem nalezl vyřešení svých problémů. Pak mi vedoucí mládeže řekl, že by se se mnou rád setkal. Byl asi o tři roky mladší než já a neočekával jsem, že bych se od něj mohl o křesťanství dovědět něco nového. Neskrýval jsem to před ním a poněkud blahosklonně jsem mu sdělil, že ho přesto rád uvidím. On mě pak navštívil a chtěl se mnou mluvit o mém vztahu k Ježíši Kristu, jak mi později řekl. Nedostali jsme se tehdy k tomu: byl jsem tak plný svých představ o duchovních skutečnostech, o pravdě, o dějinách, o kultuře, psychologii, filozofii (moje myšlení tehdy silně ovlivnilo několik Heideggerových statí), že na Ježíše skutečně nezbylo místo. Bratr neusiloval vyvracet mi mé názory’. Stavěl vedle nich to, co říká Písmo. Příliš se nepamatuji na to, co říkal. Nezávisle na konkrétních věcech, které uváděl, se však Bůh dotýkal mého srdce a já jsem si nade vším, o čem jsme mluvili, jasně uvědomoval, že budu muset začít stavět své představy o pravdě znovu: prožil jsem tehdy to, co jsem dříve znal pouze z vnějšku - že vím, že nic nevím. Toto ponížení, o kterém jsem ovšem tomu mladíkovi nic neřekl, pro mě bylo velmi užitečné. Po odchodu mého nového přítele jsem udělal závažné rozhodnutí. Aniž bychom se tím v rozmluvě zabývali, rozhodl jsem se spálit své kresby a grafiky’. Z mé osamělosti a z obliby výtvarného umění přelomu století 40 / ZE SMRTI DO ŽIVOTA /ŽIVOT VÍRY

a expresionismu vznikala během mého vysokoškolského studia výtvarná dílka plná ponurosti, depresivity, tragiky, nepokoje a sevřenosti. Nyní jsem si uvědomoval, že Bůh je pozitivní, že má naději, radost, že zamýšlí pokoj a ne neblahé věci. Ještě té noci shořelo všechno, co jsem našel, v kamnech. Přesto, že jsem si svých výtvarných pokusů do té doby velmi vážil, nelitoval jsem potom ani trochu. Za týden, počátkem února 1984, se u mně vedoucí mládeže objevil znovu. Zeptal se mě přímo, zda bych po smrti byl ve věčnosti v Boží přítomnosti, nebo zda bych byl v zatracení bez Boha. Jasně jsem si uvědomoval, že není nic, na základě čeho by mě Bůh mohl přijmout. Nevyslovil jsem to však. Místo toho jsem učinil výpad proti svému mladému příteli a zeptal se ho, zda není pyšný, když se domnívá, že tu jistotu má. On vyhledal řadu míst v Novém zákoně, která pro mne byla skutečným překvapením: podle nich znamená biblické křesťanství jistotu věčného života. Petr, Jan, Pavel i další autoři novozákonních spisů očekávali u svých posluchačů i čtenářů vědomí toho, že mají věčný život: „Tyto věci jsem psal vám věřícím ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život“ (1. Janův list 5,13). Jasně jsem

si uvědomoval, že mému křesťanství schází něco velmi podstatného. Přitom jsem skutečně chtěl patřit Bohu a prožívat jistotu, o které se píše v Novém zákoně. Věděl jsem, že ta jistota je z víry’. Myslel jsem si, že mi nezbývá než čekat, až se někdy Bůh smiluje a tuto víru mi dá. Přišla však další překvapení: bratr mluvil o víře ne jako o něčem, co se s člověkem děje, ale jako o důvěře, pro kterou se člověk rozhodne. V Bibli je na mnoha místech psáno, že Bůh od člověka víru požaduje - jak by od něho mohl chtít to, čeho by člověk nebyl schopen ? Milost spočívá v tom, že nám umožnil, abychom mu mohli důvěřovat. Dále můj přítel mluvil o Ježíši Kristu. Řekl mi, že zemřel pro moje hříchy, že byl potrestán místo mě. Zkázám, která jsem dosud slyšel, jsem si pamatoval, že Ježíš zemřel za hříchy všeho světa, ale vůbec jsem si neuvědomoval, že zemřel kvůli mě. Ten mladý bratr měl pak tu odvahu, že mě vyzval, že mohu právě dnes přijmout to, co pro mě Ježíš Kristus před staletími vykonal. Odložil jsem stranou své pochybnosti o Ježíšově zmrtvýchvstání, které se během rozhovoru vynořily v mojí mysli, poklekl jsem a vyznal jsem, že Ježíš byl vzkříšen. Pamatuji se, že jsem Pánu Ježíši poděkoval za to, že zemřel za moje hříchy. Kvůli této neformální, neprofesionální modlitbě mě Bůh přijal za syna a od té chvíle se mnou jedná jako se svým dítětem. Nechci se hlouběji zabývat pocity, byl jsem ostatně až příliš racionálně zaměřeným člověkem. Jsem přesvědčen, že pocity ve vztahu k Bohu nejsou rozhodující. Po vzpomenuté modlitbě jsem prožíval pouze naléhavou JAK JSEM UVĚŘIL/41

závažnost svého rozhodnutí. Teprve přibližně po čtvrt roce jsem prožil při modlitbách v jednom společenství křesťanů na Slovensku skutečnou radost z vykoupení. Prožil jsem, že mě Bůh přijal, cítil jsem, jak bezpodmínečné je jeho odpuštění. Byla to taková radost, že jsem dříve nic podobného nezažil a že jsem ani nevěděl, že je vůbec možné se tak velice radovat. Zároveň jsem si jasně uvědomoval, že ve věčnosti ta radost bude ještě mnohem větší, i když si to neumím představit. Za deset let uplynulých od chvíle, kdy jsem přijal Boží odpuštění, jsem prožil mnoho krásného, těžko bych to však mohl všechno ve stručnosti vylíčit. Z trochu podivínského mladého vzdělance, sběratele knih a začínají­ cího umělce se stal normální člověk, schopný praktického života. Osamělost, prožívání marnosti a pocity bezperspektivnosti z mého života zmizely. Dokonce i do mého těla přišlo uvolnění - předtím jsem si vůbec neuvědomoval, že jsem byl také fyzicky sevřený. Pán Ježíš mi dal manželku a děti, tisíce bratří a sester a ve své lásce se mnou jednal i v mnoha dalších oblastech. Prožívám, že je dobrým, věrným Bohem plným milosti, který dává zakoušet svou lásku a který se raduje, když jeho lásku opětuji. Tomáš Dittrich

Poznámka o autorovi: Ing. arch. Tomáš Dittrich (1957), jeden ze starších sboru Křesťanské společenství Praha, je od srpna 1990 zaměstnán jako šéfredaktor časopisu Křesťanské misijní společnosti Život víry. Před tím - od roku 1982 pracoval jako historik architektury ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. K Ježíši Kristu se obrátil v roce 1984. Je ženatý, s manželkou Martou mají dvě děti.

42/ ZE SMRTI DO ŽIVOTA / ŽIVOT VÍRY

Nabízíme Vám

časopis Křesťanské misijní společnosti

ŽIVOT VÍRY každý měsíc 32 stran za pouhých 10 Kč + 1 Kč poštovné

* Aktuální informace o křesťanském dění a akcích * Sondy do života sborů * Misijní práce u nás i ve světě * Svědectví o Boží lásce * Studie o sektách a okultismu * Články o manželství a výchově dětí * Na pokračování: Mel Tah: Jako mocný vítr. Křesťanský bestseller ze 70. let popisuje vylití svá­ tého Ducha a následné probuzení na tichomořském ostrově Timor. Strhující vypravování jednoho z pro­ tagonistů, muže, který byl svědkem zázraků ne menších, než jaké jsou popsány v Bibli v knize Skutků apoštolů. Zájemci o předplatné, pište na korespondenčním lístku na adresu:

Křesťanská misijní společnost - Život víry Andrštova 4,180 00 Praha 8

/ 43

Dan Drápal - UZDRAVOVÁNÍ Téma uzdravování Boží mocí bylo nebo je ve středu pozornosti v řadě křesťanských sborů a společenství. Díky masovým evangelizacím bylo vláčeno také sdělovacími prostředky. Jde zároveň o téma, které vyvolalo nejednu kontroverzi mezi křesťany různých směrů. Knížka pastora Drápala vykládá biblická místa o uzdravení, snaží se formulovat otázky a odpovídat na ně. Je určena širokým křesťanským kruhům. Barevná obálka Aleše Lamra, snížený formát A5, předběžná cena 33 Kč.

Blily Graham JAK NAJÍT POKOJ S BOHEM Drobná knížka světoznámého kazatele slouží jako základní orientace pro ty, kteří přemýšlejí o vztahu mezi sebou a Bohem. Formát A6, předběžná cena 12 Kč.

Objednávky zasílejte na adresu: Křesťanská misijní společnost - Život víry Andrštova 4,180 00 Praha 8

Zvláštní vydání Života víry 1992

Dan Drápal - HLEDÁNÍ A JISTOTA Čemu věří křesťané? O základech víry v Pána Ježíše Krista pro věřící i nevěřící. Barevná obálka. Životopis autora místo předmluvy. Výborný dárek pro tvé nevěřící příbuzné a přátele. Pozor: náklad bude brzy rozebrán! Formát A5, cena 20 Kč, do vyčerpání zásob.

POCHOD PRO JEŽÍŠE Vize Pochodu v pohledu z Londýna - původní rozhovory s jedním ze zakladatelů a autorem písní Grahamem Kendrickem a mezinárodní koordiná­ torkou Ericou Youngman - názory našich křesťan­ ských vedoucích - trocha historie - „Čemu věří křesťané“ (evangelium Království). Formát A5, cena 10 Kč.

Objednávky zasílejte na adresu: Křesťanská misijní společnost - Život víry Andrštova 4,180 00 Praha 8

Zvláštní vydání Života víry 1993 Stephen F. McDowell & Mark A. Beliles:

HLEDÁNÍ DEMOKRACIE Knížka pro věřící i nevěřící dává základní přehled v průzračné zkratce. Je úvodem k pochopení politické situace ve světě i pomocí k osobní orientaci občana v současném dění v zemi. Jde o jednu z nejlepších prací na toto téma, která kdy v češtině vyšla, kde snadná srozumitelnost a přehlednost není na úkor odborné úrovně. Barevná obálka, formát A6, přeběžná cena 12 Kč.

Objednávky zasílejte na adresu:

Křesťanská misijní společnost - Život víry Andrštova 4,180 00 Praha 8

46/

Bůh vzkřísil še Krista z mrtvých a dal mu slávu, aby vaše víra a naděje byla v Bohu.