Vzkládání rukou Kniha V; Soud věčný Kniha VI [PDF]

Zitiervorschau

Pr^TvT Pl \V7 . fi 1 1x| i'i ,11LAJ \L/ LiV. LN

' ř i n c e

VYKLÁDÁNÍ RUKOU napsal Perek Prince

PásmoZAKLAPY- Kniha SL

V Z K L Á D Á N Í

R U K O U

napsal Derek Prince

"abys rozněcoval v sobě dar Boží, kterýž jest dón skrze vzkládání rukou mých." 2Tm 1 ,6

O B S A H Str. Předmluva I - UDÍLENÍ POŽEHNÁNÍ, AUTORITY A UZDRAVOVÁNÍ Tři starozákonní precedenty - Dva novozákonní předpisy pro uzdravování II - UDÍLENÍ DUCHA SVATÉHO A DUCHOVNÍCH DARŮ Pomoc věřícím k přijetí Ducha svátého Důležitost duchovních darů Příklad Timoteův III - POVÉŘENÍ SLUŽEBNÍKŮ Vyslání misionářů z místního sboru Příklad Pavla a Barnabáše - Ustanovení diákonů v místním sboru

....

5

...

7

....

14

.... 20

P Ř E D M L U V A Obsah tohoto pásma je dán jeho názvem - Základy, V první knize se řeší otázka, co je vlastně základem křestanské víry a jakým způsobem lze na tomto základě stavět. Další knihy pak vysvětlují velká základní učení Bible, jak jsou uvedena v Žd 6 ,ln - pokání ze skutků mrtvých, víru v Boha, křtů uče­ ní, vzkládání rukou, vzkříšení mrtvých, soud věčny. Autor vystudoval řečtinu a latinu v Eton College a Kings College v Cambridge v Anglii, Od r, 1940 do r, 1949 byl pro­ fesorem starověké a moderní filozofie na univerzitě v Cam­ bridge, Studoval také hebrejštinu a aramejštinu - jednak v Cambridge, jednak na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, Jako voják v Montgomeryho armádě ve druhé světové válce se obrátil od filozofie ke křestanství, Od té doby zasvětil svůj život studiu a výkladu Písma, Při různých příležitos­ tech pracoval jako kazatel, učitel a misionář na několika kontinentech. Tím způsobem se v jeho osobě spojil myšlenkový přístup učence s praktickou moudrostí a zkušeností. Toto pásmo nazvané Základy bylo původně připraveno pro vysílání rozhlasem a později vyšlo i tiskem. Pásmo se snaží jasně a systematicky vyložit velké pravdy Bible bez zvláštníhovdůrazu i bez kompromisu. Chce sloužit všem složkám křestanské církve bez ohledu na jednotlivé denominace. V českém překladu byly oproti originálu provedeny pouze drobné formální úpravy - např. na začátku většiny kapitol bylo vypuštěno opakování z minulé lekce a na konci bylo vy­ puštěno upozornění, co bude obsahem lekce příští. V biblických citátech, pokud není uvedeno jinak, byl použit kralický překlad Písma. Tam, kde je pro lepší porozumění použito jiného českého překladu, je na to čtenář upozorněn poznámkou. Veškerá citovaná místa Písma jsou vypsána. Přesto ale českému čtenáři připomínáme, aby si tato místa ve své Bibli vyhledal a důkladně je prostudoval. Při opisování staročes­ kého textu byla zachována doslovná přesnost, byly provedeny pouze nepatrné změny tam, kde je jazyk skutečně již zastara­ lý - např. "poskvrna" - místo kralického "poškvrna" apod. Značení biblických knih a jejich citace je provedena po­ dle Biblického slovníku, Adolf Novotný, Kalich, Praha 1956. Zkratka KJV označuje anglický překlad Bible King James Version. Z K R A T K Y

B I B L I C K Ý C H

Gn - Genesis, 1.Mojžíšova Ex - Exodus, 2.Mojžíšova Lv - Leviticus, 3.Mojžíšova

K N I H

Nu - Numeri 4#Mojžíšova Dt - Deuteronomium,5.Mojžíšova Joz - Jozue 5

Sd Rt 1S 2S lKr 2Kr lPa 2Pa Ezd Neh Est Jb Ž Pr Kaz Pis Iz Jr PÍ Ez Dn Oz JI Am Abd Jon Mi Na Abk Sf Ag Za Mal

6

- Soudců Rut 1. Samuelova 2• Samuelova 1. Královská 2. Královská - 1# Paralipomenon 2. Paralipomenon Ezdráš - Nehemiáš - Ester - Job - Žalmy - Přísloví - Kazatel - Píseň Šalomounova - Izaiáš _ Jeremiáš _ Pláč Jeremiášův - Ezechiel - Daniel Ozeáš Joel _ Amos Abdiáš Jonáš Micheáš Nahum Abakuk Sofoniáš Aggeus Zachariáš Malachiáš

Mt Mk L J Sk Ř 1K 2K Ga Ef Fp Ko ITe 2 Te lTm 2Tm Tt Fm Žd Jk lPt 2Pt 1J 2J 3J Ju Zj

-

-

-

-

Matoušovo evangelium Markovo evangelium Lukášovo evangelium Janovo evangelium Skutky apoštolské epištola Římanům 1. Korintským 2. Korintským Galatským Efezským Filipenským Kolossenským 1. Tessalonickým 2. Tessalonickým 1. Timoteovi 2. Timoteovi Titovi Filemonovi Židům Jakubova 1. Petrova 2. Petrova 1. Janova 2# Janova 3. Janova Judova Zjevení Janovo

I.

UDÍLENÍ POŽEHNÁNÍ. AUTORITY A UZDRAVOVÁNÍ

Tři starozákonní pro uzdravování

precedenty

-

Dva

novozákonní

předpisy

V tomto pásmu, nazvaném ZÁKLADY, zkoumáme šest učení uvedených v Žd 6 ,ln a nazvaných "počátky nebo základy učení Krista". Je to těchto šest učení:. 1. pokání ze skutků mrt­ vých, 2. víra v Boha, 3# učení křtů, 4. vzkládání rukou, 5* vzkříšení mrtvých, 6 . soud věčný. Až dosud jsme pečlivě a systematicky prostudovali prvá tři učení tohoto seznamu. Nyní je čas postoupit ke čtvrtému, které je nazvána "vzkládání rukou". Kdyby vybrání šesti základních nauk křestanské víry mělo záležet jen na lidském úsudku, pak by učení o vzkládání rukou mezi nimi s největší pravděpodobností nebylo. Ale nakonec nejlepším komentářem k Písmu je Písmo samo, a v tom­ to konkrétním případě mluví autorita samého Písma pro to, abychom to~to učení umístili mezi velká základní učení křestanství. Co přesně máme rozumět výrazem "vzkládání rukou"? Můžeme odpovědět, že "vzkládání rukou" je akt, v němž jeden klade s určitým duchovním záměrem své ruce na druhého. Normálně jě tento akt doprovázen bu3 modlitbou nebo prorockým slovem. Mimo náboženskou sféru není akt vzkládání rukou normál­ nímu lidskému chování ničím cizím. Na příklad v určitých částech světa je normální, když se setkají dva přátelé, že si navzájem položí ruce na ramena. Tento čin představuje potvrzení jejich přátelství a jejich potěšení ze vzájemného setkání. Nebo zase když si dítě stěžuje matce na bolest hlavy nebo na teplotu, je zcela přirozené, ba téměř instink­ tivní, že matka položí dítěti ruku na čelo, a tak je konejší a projevuje o ně péči. Vzkládání rukou v náboženské sféře můžeme tedy pokládat za rozšíření nebo přisvojení si něčeho, co je v podstatě přirozeným lidským činem. Jako náboženský úkon značí vzklá­ dání rukou normálně jednu ze tří možných věcí. Za prvé, člověk, který vzkládá ruce, tím může přenášet duchovní požehnání nebo autoritu na toho, na nějž ruce vzkládá. Za druhé, kdo vzkládá ruceř může tím veřejně uznávat, že ten, na něhož ruce vzkládá, již přijal od Boha nějaké duchovní požehnání nebo autoritu. Za třetí, vzkládáním rukou může člověk toho, na koho vzkládá ruce, veřejně svěřit Bohu k nějakému zvláštnímu úkolu nebo službě. Občas je možno spojit všecky,tyto tři účely v jediném aktu vzkládání rukou. Obrátíme-li se přímo k Bibli, shledáme, že vzkládání ru­ kou bylo přijatou praxí již v nejstarších záznamech o Božím lidu, které máme v knize Genesis. Na příklad v Gn 48 čteme, jak Josef přivedl své dva syny - Efraima a Manassesa - ke svému otci Jákobovi, aby jim požehnal. 7

V Gn 48,14 čteme: "Tedy vztáh Izrael” (tj. Jákob) "pra­ vici r v o u , vložil ji na hlavu Efraimovu, který byl mladší, levici pak svou na hlavu Manassesovu, naschvál přeloživ ruce, ačkoli Manasses byl prvorozený*" Nejprve si Josef myslil, že se jeho otec zmýlil, a zku­ sil ho přimět k tomu, aby ruce vyměnil a aby pravou položil na hlavu Manassesovu, který byl prvorozený, a levou na hlavu Efraimovu, který byl mladší. Jákob však ukázal, že si je vědom božského vedení v tom, že pravou ruku položil na Efraima a levou na Manassesa, a nechal ruce takto překřížené a požehnal oběma chlapcům a první a větší požehnání dal Efraimovi a menší Manassesovi. Tento oddíl jasně ukazuje, že tc, jak Jákob přenesl své požehnání na své vnuky tím, že vzkládal ruce na jejich hlavy, bylo uznávanou praxí. Kromě toho Jákobovou pravou rukou bylo předáno větší požehnání než levou. Také v Nu 27 čteme, že když se Mojžíš přiblížil ke konci své služby, prosil Hospodina, aby nad Izraelem ustanovil nového vůdce, který by zaujal jeho místo. Způsob, jakým to Mojžíš měl podle Hospodinova ustanovení zajistit, je zapsán v Nu 27,18-20: "I řekl Hospodin Mojží­ šovi: Vezmi k sobě Jozue, syna Nun, muže, v kterémž jest duch můj, a vlož ruku svou na něj. A postavě jej před Eleazarem knězem a před vším shromážděním, dáš jemu naučení před očima jejich, a udělíš jemu slávy své, aby ho poslou­ chalo všecko množství synů Izraelských. Jak Mojžíš toto Hospodinovo přikázání provedl, je zapsá­ no ve verších 22 a 23 téže kapitoly: "I učinil Mojžíš tak, jak mu byl rozkázal Hospodin, a pojav Jozue, postavil jej před Eleazarem knězem a přede vším shromážděním. A vloživ ruce své na něj, dal jemu naučení, jak mluvil Hospodin skrze Mojžíše." Co to vypůsobilo v samém Jozuovi, je pro nás zapsáno v Dt 34,9: "Jozue pak, syn Nun, naplněn jest duchem moudro­ sti; nebo byl vložil' Mojžíš ruce své na něj. I poslouchalihc svnové Izraelští, a činili, jakož přikázal Hospodin skrze Mojžíše." Z těchto oddílů vidíme, že tento Mojžíšův čin, když vzložil své ruce na Jozue, měl veliký význam jak osobně pro Jozue samého, tak i společně pro celí shromáždění Izraele. Tímto božsky ustanoveným činem Mojžíš naplnil dva hlav­ ní záměry. Za prvé, přenesl na Jozue část své duchovní moudrosti a slávy (nebo majestátu), kterou sám přijal od Boha; a za druhé, před celým shromážděním Izraele veřejně potvrdil, že Bůh ustanovil Jozue za vůdce, který má být jeho nástupcem. Ve 2Kr ve druhé části 13* kapitoly nalézáme další příklad, kdy vzkládání rukou je duchovně významným aktem. V události, která je zde popisována, přichází Joas, král izraelský, aby složil poslední poklonu Elizeovi, který byl na smrtelné posteli. Co se přitom mezi nimi odehrálo, je 8

zapsáno v 2Kr 13,15-17 *- "Ale Elizeus řekl jemu: Vezmi lučiště a střely. I" (Joas) "vzav, přinesl k němu lučiště a střely. Řekl dále králi Izraelskému: Vezmi v ruku svou lučiště. I vzal je v ruku svou. Vložil také Elizeus ruce své na ruce královy. A řekl: Otevři to okno k východu. A když otevřel, řekl Elizeus: Střeliž. I střelil. Tedy řekl: Střela spasení Hospodinova a střela vysvobození proti Syrs­ kým; nebo porazíš Syrské v Afeku, až i do konce vyhladíš je'.' Toto vystřelení šípu oknem k východu symbolizovalo vítězství, které měl Joas vydobýt v bitvě proti Syřanům. Elizeus tedy tímto činem potvrzoval, že Bůh ustanovil Joase vůdcem, který měl přinést Izraeli vysvobození. Toto božské potvrzení Joase se stalo platným tím, že Elizeus položil své ruce na ruce Joasovy, když on držel luk a vystřelil šíp symbolizující vítězství a vysvobození. Vzkládáním rukou přenesl' Elizeus na Joase božskou moudrost a autoritu, kterou Joas jaká vysvoboditel Božího lidu potřeboval. Tato událost je tedy velmi podobná tomu, jak Mojžíš vzkládal své ruce na Jozue. V obou případech vzkládání rukou potvrzovalo vůdce, kterého Bůh ustanovil ke zvláštnímu účelu. V obou těchto případech tím byla také na vůdce přenesena božská moudrost a autorita, kterou potřeboval k vykonání zvláštního úkolu, kterým ho Buh pověřil. Je také hcdno povšimnutí, že v obou těchto případech jak Jozue, tak Joas byli ustanoveni v prvé řadě vojenskými veliteli. X X X Nyní se cbratme k Novému zákonu, abychom viděli, jakou roli hraje vzkládání rukou zde. Zjistíme, že podle pravidel a příkladů Nového zákona je pět různých účelů, ke kterým lze vzkládání rukou použít. První z těchto účelů je přímo spojen se službou tělesné­ ho uzdravování. Uvádí ho na konci své pozemské služby sám Ježíš, když dává svým učedníkům své závěrečné pověření, které je zapsáno u Mk 16,17n. V těchto verších Ježíš určuje pět nadpřirozených znamení, která mají doprovázet kázá­ ní evangelia a která mohou všichni věřící uchopit skrze víru v jeho jméno. Páté z těchto uvedených znamení je: "Ve jménu mém...na nemocné ruce vzkládati budou, a dobře se mí ti budou" (tj.: a ti se zotaví). Vzkládání rukou ve jménu Ježíšově je zde určeno jako prostředek, kterým lze přispět k tělesnému uzdravení nemocných. Dále v Novém zákoně je ustanoven ještě dal­ ší poněkud odlišný předpis. Ten nalézámevu Jk 5,l4n: "Stůněli kdo z vás? Zavolej starších sboru, at se modlí za něho, mažíce jej olejem ve jménu Páně. A modlitba víry uzdraví ne­ duživého, a pozdvihne ho Pán; a jestliže jest co prohřešil, bude jemu odpuštěno." Zde je ustanoveno, aby nemocný byl mazán olejem ve jménu Páně. 9

Oba tyto předpisy jsou účinné jedině skrze uplatnění víry ve jménu Páně - ve jménu Ježíšově. V případě mazá­ ní olejem je výslovně uvedeno, že je musí doprovázet modlit­ ba. V oddíle u Marka, kde se mluví o vzkládání rukou na nemocné, není ve spojení s tímto aktem žádná výslovná zmínka o modlitbě. Ve většině případů však bude přirozené se za nemocného jak modlit, tak i na něho vzkládat ruce. Dále když mažeme nemocného olejem, je často přirozené ba téměř instinktivní - na něho současně vzkládat ruce. Tím jsou oba tyto úkony spojeny v jeden. Nemusí tomu však tak nutně být. Je dokonale biblické vzkládat na nemocného ru­ ce bez toho, abychom ho mazali olejem, a podobně je dokonale biblické mazat nemocného olejem bez vzkládání rukou. Přirozeně vystupuje otázka, zda je mezi těmito dvěma úkony - vzkládáním rukou na nemocné a mazáním nemocných olejem - nějaký rozdíl v jejich účelu a použití. Jsou případy nebo situace, kdy je vhodnější použít jeden způsob než druhý? Jestliže ano, podle jakých biblických zásad se máme při jejich použití řídit? Oddíl v epištole Jakubově o mazání olejem začíná násle­ dujícími slovy: "Stůně-li kdo z vás? Zavolej starších zboru..." Ježto Jakubova epištola je adresována především křestanům (i když ze Židů), zdá se, že výraz "kdo z vás" označuje hlavně křestany. To souhlasí také s příkazem, který bezprostředně následuje: "zavolej starších zboru." Člověk, který nevyznává víru a není spojenskřestanským sborem, nemů­ že být zahrnut ve výrazu "kdo z vás" ani nemůže vědět,kte­ ré starší by měl zavolat. Zdá se tedy, že ustanovení o mazání olejem je určeno především pro ty, kteří vyznávají křestanství a kteří jsou připojeni k některému křestanskému sboru. Když tomuto ustanovení takto rozumíme, obsahuje dvě velmi důležitá a praktická poučení^pro každého křestana. Za prvé, Bůh očekává, že každý křestan, když je nemocen, bude nejprve hledat Jeho, aby ho uzdravil skrze víru duchovními prostředky. To neznamená, že je nutně nebiblické, když nemocný křestan hledá pomoc nebo raduvlékaře. Ale naprosto odporuje Písmu, když vyznávající křestan hledá pomoc v lid­ ské medicině, aniž by nejprve prostřednictvím ustanovených vedoucích sboru hledal božskou pomoc od samého Boha. Dnešní křestaně z velké většiny volají při onemocnění automaticky svého lékaře, aniž by vůbec pomyslili na pomoc od Boha nebo skrzevvedoucí sboru. Všichni křestané, kteří to dělají, se proviňují přímým neposlušenstvím Božího ustanovení, které je nám v Novém zákoně předloženo. Písmo mluví jasně bez jakých­ koli výjimek: "Stůně-li kdo z vás? Zavolej starších zbo­ ru..." Jestliže přes toto ustanovení křestan volá při one­ mocnění hned lékaře a nevolá starší sboru, je vinen otevře­ nou neposlušností. Jestliže se nad tím jen trochu zamyslíme, musí nám být jasné důsledky takového činu. Je to stejné, ja­ ko bychom Bohu ve skutečnosti řekli: "Bože, já tě nepotřebu­ ji. Vlastně nevěřím, že mi můžeš pomoci nebo že mne můžeš uzdravit. Vyhovuje mi to, co nejlepšího může pro mne učinit 10

člověk. Nehledám tvé vedení ani tvou pomoc." Tento postoj, který mezi křestany převládá, je také důvodem, proč je mezi nimi tolik nemocí. Většina dnešních křestanů prostě odhodila Boží prohlášení o uzdravení těla a uzavřela dveře svých domovů a svých sborů před Kristem Lékařem. Druhé důležité poučení z tohoto oddílu epištoly Jakubovy je to, že Bůh jasně očekává, že se křestané budou připojovat ke sborům a že vedoucí těchto sborů budou schopni podle Písma ve víře sloužit členům svých sborů i v jejich těle*sných nouzích. Z obratu: "Zavolej starších zboru, at se modlí za něho, mažíce jej olejem ve jménu Páně..." jasně oba tyto důsledky vyplývají: předně každý křestan bude připojen k nějakému sboru tak, že bude znát jeho vedoucí a oni budou znát jeho; a za druhé, tito starší budou schopni sloužit ve víře k tělesnému uzdravení svých členů podle ustanovení, které Bůh pro církev zřídil. V souvislosti s tímto ustanovením o mazání nemocných olejem musíme objasnit ještě dva další body. Především zde není ani náznak, že by se oleje užívalo pro nějaké jeho přirozené léčebné vlastnosti. Zde stejně jako na mnoha jiných místech Písma je olej prostě typem neboli obra­ zem Ducha svátého. Tudíž pomazání nemocného olejem předsta­ vuje nárok víry, vznesený na místě nemocného, aby Duch Boží přispěl jeho nemocnému tělu božským životem a uzdravením. Tento nárok je založen na jasném Božím zaslíbení v Ř 8,11: "Jestliže pak Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, v vás přebývá, tedy ten, který vzkřísil Krista z mrtvých, obživí i smrtelná těla vaše, pro" ( doslovněji: skrze) "pře­ bývajícího Ducha jeho ve vás." Zde obrat "obživí smrtelná těla vaše" znamená udělení božského života a moci smrtelnému fyzickému tělu věřícího, ve kterém přebývá Duch Boží. Velký jednatel Božství, který tento božský život udílí, je Třetí Boží Osoba - Duch svátý. Toto udělení života tělu věřícího Duchem svátým je typově představováno vložením oleje na jeho tělo. Ten, kdo skutečně provádí uzdravení, není olej, ale Duch svátý, který je olejem představován. Jaká druhý bod musíme zdůraznit, že mazání věřícího olejem podle Nového zákona není nikdy míněno jako jeho pří­ prava na smrt, ale právě naopak, je to způsob, kterým je věřícímu udělen pravý protiklad smrti - božský život, zdraví a síla. Tedy pomazání olejem jako příprava na smrt je v úplném a dokonalém protikladu k pravému významu tohoto úkonu. Je to činění právě toho, před čím Bůh varuje u Iz 5 ,2 0 : kladení "tmy za světlo a světla za tmu, pokládajíce hořké za sladké a sladké za hořké." Je to kladení temnoty a hořkosti smrti a nemoci za světlo a sladkost života a zdraví. Naše poznání o mazání olejem můžeme tedy shrnout tím, že je to ustanovený akt víry, kterým se pro tělo nemocného křestana nárokuje udělení božského života a zdraví skrze Ducha svátého.

11

Když se nyní vrátíme ke druhému ustanovení o vzkládání rukou na nemocné, které je uvedeno u Mk l6 » ze souvislosti vidíme, že to má doprovázet kázání evangeli© neobráceným a že jeho prvotní použití íe tedy pro ty, kteří ještě nejsou obráceni nebo kteří právě uvěřili. Tento závěr si můžeme učinit z toho, že Ježíš ustanovuje tento způsob uzdravování spolu s ostatními nadpřirozenými znameními bezprostředně po svém příkazu k evangelizaci celého světa, který dává svým učedníkům u Mk 16,15-17: "A řekl jim: Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdo pak neuvěří, bude zatracen. Znamení pak ti, kteří uvěří, ta­ to míti budou:..." Potom Ježíš pokračuje vyjmenováním pěti nadpřirozených znamení, která končí uzdravováním nemocných skrze vzkládání rukou. To ukazuje, že všechna tato nadpřirozená znamení, včetně uzdravování nemocných, určil Bůh k tomu, aby svědčila o božské pravdě a autoritě zvěsti evangelia na místech, kde ještě tuto zvěst neslyšeli a neuvěřili jí. To je také v souladu s popisem evangelizační činnosti učedníků, kterým Markovo evangelium končí - tj. Mk 16,20: "A oni vyšedše, kázali všudy, a Pán jim pomáhal, a slov jejich potvrzoval činěním divů." To ukazuje, že tato nadpřirozená znamení - včetně uzdra­ vování nemocných skrze vzkládání rukou - byla dána v prvé řadě k potvrzení pravdy zvěsti evangelia mezi lidmi, kteří evangelium dosud nepřijali. Zdá se tedy jasné, že způsob služby nemocným vzkládáním rukou ve jménu Ježíšově není určen hlavně pro křestany, kteří jsou členy sborů, ale spíše pro neobrácené a pro ty, kteří právě došli víry. Jakým způsobem se po vzkládání rukou dostaví uzdravení? Písmo na tuto otázku nedává žádnou přesnou ani podrobnou odpověá. Ježíš pouze říká: "na nemocné ruce vzkládati budou, a dobře se míti budou." Tato Ježíšova slova ponechávají dvě věci ještě stále v Boží svrchovanosti: přesný způsob, kterým se uzdravení projeví;, a dobu, kterou proces uzdravení bude trvat. K tomu můžeme ještě připojit slova Pavlova v 1K 12,6 (Žilkův pře­ klad): "Jsou rozdíly v působení, ale Bůh, kterýž tak všecko ve všech působí. je týž." Při vzkládání rukou na nemocné "jsou rozdíly v působení". To znamená, že proces uzdravení neprobíhá vždycky stejně. Někdy může být vzkládání rukou průchodem, skrze nějž působí nadpřirozený dar uzdravování. V takovém případě ten, kdo Vzkládá ruce, tímto činem přenáší nadpřirozenou léčivou působnost či moc Boží do těla toho, na něhož ruce vzkládá. V takových případech nemocný velmi často ve svém těle tuto nadpřirozenou moc skutečně cítí. Jindy však při tom nemusí být vůbec žádný pocit moci, ale vzkládání rukou je prostě čin holé víry a poslušnosti Božího Slova. Je-li zde však ryzí víra, výsledek uzdravení 12

se objeví, i když při tom nemusí být žádná dramatická nebo nadpřirozená skušenost. Kristus také neurčuje, jak rychle má uzdravení nastat. Občas nastane úplné uzdravení okamžitě po vzložení rukou na nemocného. Jindy však uzdravení přichází pouze jako pozvolný proces. V takových případech je nanejvýš důležité, aby ten, kdo hledá uzdravení, setrvával v činné víře, dokud uzdravení nebude dokončeno. Velmi často se stává, že nemocný, kterému bylo poslouženo vzkládáním rukou, přijme částečné vysvoboze­ ní, ale ne úplné uzdravení. Příčinou bývá obvykle to, že tento člověk nezůstával dostatečně dlouho v činné víře,a tím neumožnil dovršení procesu uzdravení. Když aktivita víry u člověka ustane, je tím zastaven i postup uzdravení. Proto je nanejvýš důležité dát lidem, kteří hledají uzdravení skrze vzkládání rukou, biblické poučení a napřed je upozor­ nit na to, že musí vytrvat v činné víře až do úplného uzdravení. Zkušenost mě přesvědčila o tom, že pokaždé, když věřící vzkládají na nemocné ruce ve jménu Ježíše, začne probíhat proces uzdravení, který Kristus zaslíbil. Jestliže však nemocný potom víru ztratí, uzdravení bu5 zcela zanikne, nebo v nejlepším případě zůstane neúplné. Jsou dva hlavní způsoby, jakými po vzkládání rukou k uzdravení může být nemocný činný ve víře. Prvním je stálé dě­ kování Bohu za ten stupeň uzdravení, který již přijal. Druhým je to, že již nadále nepřisvědčuje své nemoci a své nevěře. Lidé, kteří neděkuji Bohu a nevydávají pravé svědec­ tví, se dostávají do situace, ve které je pro Boží léčivou moc téměř nemožné, aby v jejich tělech pokračovala v činno­ sti.

13

II.

UDÍLENÍ DUCHA SVATÉHO A DUCHOVHÍCH DARŮ

Pomoc věřícím k přijetí Ducha svátého duchovních darů Příklad Timoteův

-

Důležitost

V této studii budeme uvažovat o dalších dvou důležitých účelech, ke kterým lze podle novozákonních příkazů a příkla­ dů použít vzkládání rukou. Prvním z nich je pomoc těm, kteří hledají křest v Duchu svatem. Abychom si učinili správnou představu o tom, jakou roli při tom může hrát vzkládání rukou, projdeme zběžně vše­ chny případy, kdy nám kniha Skutků popisuje, jak lidé přija­ li křest v Duchu svátém. Ve Sk je celkem pět takových míst. První je případ učedníků v Jeruzalémě o Letnicích. Ten je zapsán ve Sk 2,1-4. Druhý je případ nově obrácených v Samaří, zapsaný ve Sk 8,14-20. Třetí je případ Saula z Tarsu, pozdějšího apoštola Pavla, v Damašku, který je zapsán ve Sk 9,17. Čtvrtý je případ domu Kornelicva, zapsaný ve Sk 10,44-46. Pátý je případ učedníků v Efezu, kterým kázal a sloužil Pavel. Tento případ je zapsán ve Sk 19,1-6. Každý, kdo si udělá čas, aby si těchto pět míst z knihy Skutků přečetl, zjistí, že z pěti míst, ve kterých máme popsáno, jak lidé přijali křest v Duchu svátém, ve třech případech posloužili hledajícím jiní věřící skrze vzkládání rukou. V Samaří apoštolově Petr a Jan na nově obrácené vzkláda­ li ruce a modlili se za ně a zápis ve Sk 8,18 velmi jasně uvádí, "že skrze vzkládání rukou apoštolských dává se Duch svátý." V Damašku na Saula z Tarsu vzkládal ruce učedník Ananiáš, aby se mu navrátil zrak a aby byl naplněn Duchem svátým. V tomto případě Ananiáš Pavlovi posloužil skrze vzkládání rukou jak k tělesnému uzdravení, tak ke křtu v Duchu svátém. Učedníci v Efezu, kterým sloužil Pavel, přijali Ducha svátého, když na ně Pavel vzkládal ruce. Shmeme-li tato fakta procentuálně, můžeme říci, že ve více než 50% případů, kdy ve Sk lidé přijali Ducha svátého, se to stalo skrze vzkládání rukou jiných věřících. Jistě to není jediný způsob, jak lze křest v Duchu svátém přijmout. Jak o Letnicích v Jeruzalémě? tak v domě Kornéliově lidé tuto zkušenost přijali přímo,aniž na ně někdo ruce vzkládal. Na základě všech těchto případů však můžeme říci, že to je normální i biblické, když těm, kdo hledají křest v Duchu svátém, jiní věřící slouží vzkládáním rukou.

14

Občas se tvrdí, že vzkládat ruce na věřící, aby byli naplněni Duchem svátým, mohli pouze apoštolově nebo zvláštní úředníci církve. Písmo to však nepodporuje. Nebot ve Sk 9,10 je zaznamenáno, že v Damašku vzkládal k tomuto účelu ruce na Saula z Tarsu Ananiáš, o kterém se mluví jako o "jednom učedníku". Není zde ani náznak, že by měl v církvi nějakou zvláštní službu nebo úřad. Ale byl Bohem veden, aby vzkládal ruce na toho, který se měl stát velikým apoštolem pohanů. To je v souladu se slovy Ježíše u Mk 16,17n: "Znamení pak ti, kteří uvěří, tato míti budou: Ve jménu mém... budou... jazyky novými mluviti,... na nemocné ruce vzkládati budou, a dobře se míti budou." Ježíš zde klade do úzké spojitosti dvě nadpřirozená zna­ mení: mluvení novými (nebo jinými) jazyky a vzkládání rukou na nemocné k jejich uzdravení, a říká, že obě tato znamení budou doprovázet svědectví těch, "kteří uvěří". To znamená, že činění těchto nadpřirozených znamení není omezeno na nějakou zvláštní třídu věřících, jako na apoštoly^ biskupy, evangelisty nebo pastýře, ale je přístupné všem, "kteří uvěří", tedy všem věřícím. Jako Písmo nechává službu vzkládání rukou na nemocné k jejich uzdravení otevřenou pro všechny věřící, právě tak nechává pro všechny věřící ote­ vřenou i službu vzkládání rukou na jiné věřící, aby přijali Ducha svátého. Písmo nás však také varuje, abychom akt vzkládání rukou na věřící neprováděli lehkomyslně nebo nedbale. Pavel píše Timoteovi v lTm 5,22: "Nevzkládej rukou rychle na žádného, a neobcuj hříchům cizím. Sebe samého ostříhej v čistotě." Vidíme zde, že Pavel v tomto jednom verši spolu úzce spojuje tři různá varování Timoteovi: 1. "nevzkládej rukou rychle na žádného"; 2 . "neobcuj hříchům cizím" a 3 * "sebe samého- ostříhej v čistotě". Není náhodou, že druhé a třetí varování následuje bez­ prostředně za prvním: "nevzkládej rukou rychle na žádného". Má-li totiž akt vzkládání rukou na druhého věřícího zvláště ke křtu v Duchu svátém - být něčím více než pouhým náboženským obřadem, má-li vypůsobit skutečný duchovní účinek, potom je nutné přímé duchovní spojení mezi tím, kdo ruce vzkládá,a tím, na koho jsou vzkládány. V tomto dotyku dvou duchů je vždy pro jednoho z nich nebo i pro oba nebez­ pečí duchovní újmy. Není-li duch některého z těchto věřících zcela čistý - tj. je-li jakkoli poskvrněn nevyznaným hříchem nebo zlými styky, může být duch druhého tímto poskvrňujícím dotykem poškozen. Reálnost tohoto nebezpečí potvrzují dvě další varování, která v této zvláštní souvislosti Pavel uvádí: "neobcuj hříchům cizím" a "sebe samého ostříhej v čistotě". To nás přirozeně vede k následující otázce: Protože Písmo schvaluje službu vzkládání rukou, jak se zajistíme proti duchovním nebezpečím, která jsou s ní spojena? V odpověčí jsou zde čtyři hlavní zabezpečení pro věřící, kteří chtějí tuto službu vykonávat. 15

Za prvé, tuto službu nikdy nelze provádět lehkomyslně nebo nedbale, ale vždy v modlitebném a pokorném duchu. Za druhé, vedení Ducha svátého je třeba hledat na každém kroku: s kým se modlit, kdy se modlit i jak se modlit. Za třetí, věřící, který vzkládá ruce, musí vědět, jak se pro svého vlastního ducha uchopit stálé očištující a ochran­ né moci Kristovy krve. Za čtvrté, věřící, který vzkládá ruce, musí být sám Duchem svátým tak zmocněn, aby byl schopen přemoci každý zlý duchovní vliv, který chce působit v tom nebo skrze toho, na nějž vzkládá ruce. Kde tato čtyři bezpečnostní opatření nejsou pečlivě zachovávána, tam je reálné nebezpečí, že se po vzkládání rukou dostaví škodlivé duchovní výsledky bu3 u toho, kdo ruce vzkládal, nebo u toho, na něhož byly ruce vzkládány, nebo u obou. Toto nebezpečí se vyskytuje ve všech případech vzkládání rukou, ale při vzkládání rukou ke křtu v Duchu svátém je největší. Obrazně můžeme říci, že Duch svátý je jako nebeská elektřina, a že zde platí stejná zásada jako pro elektřinu v zemské oblasti: s čím větší energií se za­ chází, tím větší bezpečnostní opatření je třeba činit. xxx Nyní budeme uvažovat o dalším účelu, ke kterému lze podle Nového zákona použít vzkládání rukou, a tím je udílení duchovních darů. Z míst Nového zákona, ve kterých se o tom pojednává, je vidět, že toto použití vzkládání rukou je všeobecně spojeno s uplatněním daru proroctví. Především se musíme ujistit, že to, že jeden věřící může udílet duchovní dary jiným, je založeno navautoritě Písma. Jasně to ukazují slova Pavlova římským křestanům v Ř l,lln, kde píše (podle Žilková překladu): "Nebot toužím vás viděti, abych vám mohl dáti něco z duchovního daru k vaší posile, to jest potěšiti se mezi vámi vzájemnou vírou vaší i svou." Zde Pavelv říká jasně, že jedním důvodem, proč toužil navštívit křestany v Římě, bylo, aby jim "mohl dáti něco z duchovního daru". Také si všimněte, jaký účinek to mělo u římských křestanů vypůsobit: jejich posilu neboli utvrzení. Udílení duchovních darů křestanům je tedy jedním z biblic­ kých způsobů, jak je posilnit a utvrdit ve víře a v duchovní zkušenosti. V dalším verši Pavel vysvětluje ještě plněji výsledky projevu nových duchovních darů mezi křestany v Římě,když ří­ ká: "to jest potěšiti" (neboli povzbuditi) "se mezi vámi vzájemnou vírou vaší i svou." Svobodná činnost duchovních darů ve shromáždění umožňuje členům se navzájem potěšovat, povzbuzovat a posilňovat. Tedy nejen, že Pavel jako kazatel by mohl sloužit křestanskému shromáždění v Římě, ale také členové shromáždění by mohli skrze působení duchovních darů 16

zase slcružit Pavlovi. Výsledkem by tedy byla vzájemná služba jednotlivých údů. Podobným způsobem Pavel popisuje působení a účinek duchovních darů ve shromáždění v 1K l ř4-8 , kde říká: "Děkuji Bohu svému vždycky za vás, za milost Boží udělenou vám v Kristu Ježíši. V něm jste. obohaceni vším: všelikým slovem i všelikým poznáním. Tím jest i svědectví o Kristu mezi vámi utvrzeno;, a tak nejste pozadu v žádné milosti” (tj. charis­ matu) "a očekáváte zjevení Pána našeho Ježíše Krista. On vás bude také posilňovati až do konce, abyste byli bez úhony v den Pána našeho Ježíše Krista.” (Colův překlad) Pavel zde děkuje Bohu za korintské křestany, protože On je obohatil všemi duchovními dary. Zvláší uvádí dary vymlou­ vání (tj. slova) a poznání. Pavel se také zmiňuje o dvou vý­ sledcích, které byly v korintském sboru výsledkem činnosti duchovních darů. Za prvé, bylo mezi nimi upevněno svědectví o Kristu, a za druhé, je samé Bůh skrze tyto dary posilňo­ val a utvrzoval. Dále Pavel ukazuje zrjevený Boží záměr, totiž aby tyto dary pokračovaly v krestanské církvi v činnosti až do Kristova osobního návratu pro ni. V této souvislosti Pavel používá dvou obratů, které oba v sobě zahrnují stejný závěr. Nejprve říká:"a tak nemáte žádného nedostatku v žádném daru, očekávajíce zjevení Pána našeho Ježíše Krista." A ve stejné souvislosti v dalším verši zase říká: "abyste byli bez úhony v den Pána našeho Ježíše Krista." Oba tyto obraty, které zde Pavel používá, jasně ukazují, že Bůh nebude pokládat církev Kristovu na konci tohoto věku za úplnou či bezúhonnou, pokud nebude plně vybavena všemi nadpřirozenými duchovními dary. V mnoha složkách křestanské církve je dnes hrozný sklon zacházet s těmito nadpřirozenými duchovními dary podobně jako s nějakým luxusním chromováním nebo s doplňky pro fanoušky u automobilu. Člověk, který chce vypadat mimořádně, je na svém autu má, ale nemají žádný praktický význam a auto může jezdit stejně dobře i bez nich. Zdá se, že i na nad­ přirozené dary křestané často pohlížejí podobně - jako na nějaký druh nepovinného duchovního přepychu, o nějž se může zajímat kdo chce, ale který není pro správnou funkci auta nijak podstatný. Tento postoj však vůbec není v souladu s Písmem. Podle učení a příkladů Nového zákona jsou nadpři­ rozené duchovní dary nedílnou funkční součástí kompletního auta - tj. úplného Božího plánu pro křestanskou církev. Bez činnosti těchto darů nemůže tento "automobil" - křestanská církev - nikdy fungovat na takové úrovni moci a účinnosti, jakou Bůh zamýšlel. Když jsme se ujistili o důležitosti duchovních darů v dnešní církvi, zamysleme se nyní nad Pavlovým učením o tom, jakým způsobem mohou být duchovní dary udíleny. Člověk, na kterého Pavel v této souvislosti poukazuje, je jeho spolupracovník Timoteus. V lTm 4,14 píše Pavel Timoteovi toto: "Nezanedbávej daru, kterýž jest v tobě, jenž jest dán skrze proroctví s vzkládáním rukou starších." 17

A v 2Tm 1,6 Pavel naráží na stejnou událost v Timotéově duchovní zkušenosti, když říká: "Pro kterouž příčinu napomí­ nám tebe, abys rozněcoval v sobě dar Boží, kterýž jest dán skrze vzkládání rukou mých." Abychom si doplnili obraz, který nám o této zvláštní události Timoteova života Písmo předkládá, měli bychom vzít také v úvahu Pavlova slova v lTm 1,18, kde říká: "Toto přikázání poroučím tobě, synu Timotee, abys podle předešlých o tobě proroctví bojoval v tom dobrý boj." Dáme-li si tato tři místa Písma dohromady, můžeme o udá­ losti, kterou zde Pavel popisuje, říci některá určitá fakta. Především Timoteus přijal nějaký určitý duchovní dar. Přesnou povahu tohoto daru Pavel nikde neuvádí, ale pro tuto naši studii to není nijak zvlášt důležité. Za druhé poznáváme, že tento duchovní dar byl Timoteovi udělen aktem vzkládání rukou. Na jednom místě Pavel píše "vzkládáním rukou starších"; na druhém "skrze vzkládání rukou mých". Slovo "starší" označuje v Novém zákoně prostě starší místního sboru. Zde se může jednat buá o starší sboruvv Lystře, kde Timoteus začal svůj křestanský život; nebot ve Sk 16,2 čteme, že o Timoteovi "svědectví vydávali bratří ti, kteříž byli v Lystře a v Ikonii." Nebo také může Pavel mluvit o starších sboru v Efezu, kde Timoteus byl, když mu Pavel psal svůj první dopis. V tomto případě by o stejné skupině starších byla řeč ve 3k 20,17, kde čteme: "Tedy z Milétu poslav" (Pavel) "do Efezu, povolal k sobě starších církve." Když se vrátíme k Pavlovým epištolám Timoteovi, vidíme, že na jednom místě Pavel říká, že on vzkládal ruce na Timotea, a na jiném místě říká, že to učinili starší sboru. S největší pravděpodobností tedy Pavel jednal ve spojení se staršími sboru a vzkládali ruce na Tiaiotea společně. Třetí důležitá skutečnost, kterou nám tyto oddíly z epištol Timoteovi zjevují, je, že udělení duchovního daru Timoteovi skrze vzkládání rukou bylo také spojeno s proroc­ kým slovem. V jednom uvažovaném oddíle Pavel říká, že tento dar "byl dán skrze proroctví". To by ukazovalo, že skrze dar proroc­ tví byla nadpřirozeně zjevena Boží vůle, aby Timoteus přijal určitý dar, a potom udělení tohoto daru bylo provedeno vzkládáním rukou Pavla a starších sboru. Jinými slovy, akt vzkládání rukou byl tedy prastředkem, kterým se zjevená Boží vůle pro Timotea stala v jeho zkušenosti skuteč­ ně účinnou. V jiném oddíle Pavel objasňuje další duchovní účel,pro který bylo toto prorocké zjevení Boží vůle Timoteovi dáno. Píše: "toto přikázání poroučím tobě, synu Timotee, abys po­ dle předešlých o tobě proroctví bojoval v tom dobrý boj..."

18

To ukazuje, že Bůh svěřil Timoteovi zvláštní poslání zvláštní službu, kterou měl vykonávat - vytýčil pro jeho život zvláštní záměr, který měl Timoteus naplnit. Povaha této zvláštní služby mu mohla být při nejedné příležitosti zjevena napřed v prorockém slovu. Při jedné z těchto příle­ žitostí bylo také zjeveno, že k naplnění jemu svěřené služby bude Timoteus potřebovat určitý duchovní dar, který mu byl pak při této příležitosti udělen skrze vzkládání rukou. Znovu je třeba zdůraznit, že to nebyla otázka nepotřeb­ ného a okázalého používání duchovních darů. Nýbrž bylo to něco, ca pro úspěch Timoteovy služby bylo životně důležité. Pavel říká, že účelem, ke kterému byla tato proroctví Timo­ teovi dána, bylo, aby "v tom bojoval dobrý boj". Život křestana - a život kazatele zvlášt - je boj: je to neustálé střetávání s neviditelnými mocnostmi temnosti a zla. Tyto neviditelné nepřátelské síly popisujevPavel v Ef 6 ,1 2 , kde říká podle Žilková překladu : "nebot váš zápas není zápas s krví a s tělem, nýbrž s démonskými vládami a vrchnostmi, s vládci světa nynější temnosti, s duchovními silami zla v oblasti nebeské." Dvě hlavní zbraně, které tyto neviditelné mocnosti tem­ nosti používají, jsou pochybnosti a strach. Ve své službě Timoteus bezpochyby mnohokrát prošel obdobími velkých těžko­ stí a protivenství, jasných selhání a zmaření plánů. V tako­ vých obdobích mohl být snadno pokoušen k pochybnostem o pra­ vosti Božího povolání a svěřené služby. Proto mu Pavel připomíná proroctví, která mu dopředu načrtla Boží plán pro jeho život, a naléhá na něho, aby z nich bral pcvzbuzerní a posilu, aby mohl pokračovat v plnění úkolu, který mu svěřil Bůh. Pavel Timotea varuje zvláště před propadnutím strachu. Bezprostředně po tom, co ho pobízí, aby v sobě rozněcoval ten dar, který v něm je skrze vzkládání rukou, Pavel ve 2Tm 1,7 pokračuje a říká: "Nebo nedal nám Bůh ducha bázně, ale moci, a milování, a mysli způsobné." Jaký lék Pavel doporučuje proti zákeřným útokům tohoto ducha bázně? Lék je dvojí: nejprve měl Timoteus rozněcovat a rozdmýchávat duchovní dar, který přijal skrze vzkládání ru­ kou, a za druhé si měl připomínat proroctví, která dopředu načrtávala běh života, který pro něho Bůh připravil, a z nich měl čerpat odvahu a povzbuzení. Vidíme tedy, že v Timoteově zkušenosti byl akt vzkládání rukou spojen s darem proroctví jako s prostředkem, kterým měl být usměrňován, povzbuzován a posilňován v plnění služby dané Bohem. Podle Božího Slova jsou jeho lidu, a zvláště je­ ho ustanoveným služebníkům ještě i dnes dostupné stejné pro­ středky k usměrnění, povzbuzení a posile. Nadto Boží lid a zvláště kazatelé nemají dnes o nic menší potřebu těchto věcí než za dnů Pavla a Timotea.

19

III.

POVĚŘENÍ SLUŽEBNÍKŮ

Vyslání misionářů z místního sboru Příklad a Barnabáše Ustanovení diákonů v místním sboru

Pavla

V této naší studii přikročíme k uvažování o dalších dvou důležitých účelech, ke kterým lze použít vzkládání rukou. První účel vzkládání rukout o kterém budeme nyní uvažo­ vat, je spojen s vysláním křestanských pracovníků z místního sboru. Sbor, který je v Novém zákoně pro to postaven ja­ ko příklad, je sbor v Antiochii v Sýrii, a oddíl Písma, ve kterém je popsáno vzkládání rukou, nalézáme ve Sk 13,1-4: "Byli pak v církvi, kteráž byla v Antiochii, někteří proroci a učitelé, jako Barnabáš a Šimon, který měl příjmí Černý, a Lucius Cyrenenský, a Manahen, který byl spolu vychován s Herodesem tetrarchou, a Saul. A když oni služby Páně konali, a postili se, dí Duch svátý: Oddělte mi Barna­ báše a Saule k dílu, ke kterému jsem jich povolal. Tedy postíce se, a modléce s e f a vzkládajíce na ně ruce, propus­ tili je. A oni posláni byvše od Ducha svátého, přišli do Seleucie, a odtud plavili se do Cypru." Tenta oddíl nám dává mnoho neobyčejně důležitých poznat­ ků o způsobu^ jakým podle Nového zákona spravoval místní sbor své záležitosti. Především pozorujeme, že v tomto sboru v Antiochii exis­ tovaly a byly sborem uznávány dvě určité duchovní služby. Byly tor služby proroků a učitelů. Pět mužů z tohoto shromá­ ždění bylo uvedeno jménem a uznáváno jako ti, kteří tyto zvláštní služby vykonávali. Potom si všimněme, že tito vedoucí shromáždění se neje­ nom modlili, ale také postili. Nadto se nepostili v soukromí jako jednotlivci, ale společně ve skupině. To je v souladu s prorockým povzbuzením pro poslední dny, které je nám dáno skrze proroka Joele u JI 1,14: "Ulož­ te půst, svolejte shromáždění, shromažčlte starší i všecky obyvatele země do domu Hospodina Boha vašeho, a volejte k Hospodinu.” A u JI 2,15 znovu: "Trubte trubou na Siónu, uložte půst, svolejte shromáždění..." Po těchto povzbuzeních ke společnému půstu Božího lidu následuje u JI 2,28 zaslíbení o vylití Ducha svátého: "I stane se potom, že vyleji" (přesněji: budu vylévat - pozn. překl.) "Ducha svého na všeliké tělo..." Víme, že toto proroctví o vylévání Ducha svátého na ka­ ždé tělo se začalo naplňovat o Letnicích a ve zkušenosti první církve a že v dnešních dnech znovu nastává po celém světě podobné - jen ještě mohutnější - vylévání Ducha svátého na každé tělo. První církev přijala "jarní ďéšt"

20

Ducha svátého, který je zaslíben u JI 2,23. Dnes okoušíme "podzimní déšt", zaslíbený ve stejném versi. Ježto toto zaslíbení o vylévání Ducha svátého je určeno nám v našich dnech, je jenom logické uznat, že výzva ke spo­ jenému půstu z téhož Joelova proroctví patří také nám. Bylo by zcela nelogické aplikovat výzvu k půstu na nějaké minulé nebo budoucí období a přitom vlastní vylévání Ducha vyhradit pro přítomnost. Celý kontext Joelova proroctví jasně ukazu­ je, že období spojeného půstu a modliteb je ve skutečnosti jednou z hlavních příprav, kterou by měl Boží lid uskuteč­ nit, pokud chce vejít do plnosti vylévání Ducha svátého na každé tělo, které Bůh zaslíbil pro tyto poslední dny. V této spojitosti klade Joelovo proroctví zvláštní důraz na vedoucí Božího lidu. U JI 1 ?14 je uvedeno "starší" a u JI 2,17: "služebníci Hospodinovi". Tedy duchovní vedoucí Božího lidu jsou povoláni, aby ve věci půstu dali veřejný příklad. Vedoucí sboru v Antiochii tomu tak rozuměli, protože oddíl, který jsme již četli ze Sk 13,2, uvádí, že "'služby Páně konali a postili se." Co bylo výsledkem takového jejich očekávání na Boha s půstem? Je to zapsáno v témže verši: "Řekl Duch svátý: Oddělte mi Barnabáše a Saule k dílu, ke kterému jsem jich povolal*" Jednou odměnou^ kterou za takové očekávání na Boha přijali, bylo to, že k nim mluvil Duch svátý a zjevil jim tím žáiirěr a mínění Boží, že hodlá skrze ně rozšířit své dí­ lo. Obrat "řekl Duch svátý..." ukazuje, že následující slo­ va "oddělte mi Barnabáše a Saule..." jsou skutečná slova Ducha svátého. Ve světle jiného novozákonního učení o čin­ nosti darů Ducha svátého je rozumný a biblický předpoklad, že při této příležitosti mluvil Duch svátý skrze lidský nástroj buá darem proroctví, nebo darem jazyků a jejich výkladem. Je důležité si pozorně všimnout slov, která zde Duch svátý použil: "Oddělte mi Barnabáše a Saule k dílu, ke kte­ rémuž jsem jich povolal." Sloveso "povolal jsem" je v per­ fektu. "^To~ukaiuje^™ze^ Duch svátý již soukromě a jednotlivě k Pavlovi a k Bamabášovi mluvil o díle, které měli vykonat, ještě dříve, než o nich a jej'ich díle mluvil ke všem vedou­ cím sboru. Tedy slova, která Duch svátý řekl veřejně skupině vedoucích, byla zjevením i potvrzením povolání, které již Pavel a Barnabáš soukromě přijali přímo od Boha. Protože ve veřejném slovu Ducha svátého byli Pavel a Barnabáš jmenováni, je jasné', že toto slovo nebylo dáno skrze žádného z nich,ale skrze některého z ostatních přítomných. Jak reagovali tito muži na toto nadpřirozené zjevení Boží vůle? To je popsáno v dalším verši - ve Sk 13,3: "Tedy postíce se, a modléce se, a vzkládajíce na ně ruce, propu­ stili je." Všimněte si? že nevyslali Pavla a Barnabáše na jejich Bohem určenou misii okamžitě. Nejprve oddělili další čas pro* půst a modlitbu. To bylo po druhé, co se společně postili a modlili. Skrze první období půstu a modliteb přijali 21

zvláštní nadpřirozené zjevení Božího plánu. Je pochopitelný předpoklad, že potom při druhém období modliteb a půstu se spojili proto, aby nárokovali pro Pavla a Barnabáše božskou milost a moc, kterou budou k naplnění Božího plánu potřebo­ vat. Vyslání Pavla a Barnabáše ze sboru v Antiochii bylo potom dovršeno ještě dalším úkonem. Ostatní vedoucí sboru vzložili své ruce na Pavla a Barnabáše, a tak je vyslali. Jaká byla přesná povaha služby, ke které byli Pavel a Barnabáš takto pověřeni a vysláni? V současném křestanstvu se křestanští pracovníci, kteří jsou takto vysláni z místní­ ho sboru, nazývají "misionáři". Ale v Novem zákoně je pro ně ve skutečnosti použito slovo "apoštolově". To se nám ozřejmí, když srovnáme výrazy použité ve Sk 13,1 s výrazy použitými ve Sk 14,4 a 14. Ve 3k 13 jsou Pavel a Barnabáš označeni jako "proroci a učitelé". Ve Sk 14 jsou nazváni "apoštolové". Slovo "apoštol" znamená doslova "vyslaný". Tedy tento titul byl pro Pavla a Barnabáše použí­ ván po tom, co byli "vysláni" ze sboru v Antiochii. Původní význam slova "misionář" je také "vyslaný". Tedy slova "apoštol" a "misionář" mají stejný původní význam. Přesto je v moderním křestanstvu používáno slovo "misionář" v mnoha případech, ve kterých by nebylo biblické použití slova "apoštol". Protože je však mimo rámec této naší studie zkoumání přesné povahy a rozsahu apoštolské služby, bude stačit, když budeme dále používat rozšířenějšího slova "misionář" s tím, že v této studii ho budeme používat pouze pro ty, kdo byli povoláni ke službě apoštolského charakteru. V čem spočívá význam vzkládání rukou v popsaném vyslání Pavla a Barnabáše z antiochijského sboru? Především to představovalo otevřené a veřejné uznání vedoucích sboru, že Bůh vybral Pavla a Barnabáše a povolal je ke zvláštnímu úkolu a službě. A za druhé, tím, že ostatní vedoucí sboru vzkládali na Pavla a Barnabáše ruce, nárokova­ li pro ně zvláštní duchovní moudrost, milost a moc, potřeb­ nou pro úspěšné vykonání jejich úkolu daného Bohem. V tomto ohledu je toto novozákonní použití vzkládání rukou blízkou paralelou již probírané starozákonní události, kdy Mojžíš vzkládal ruce na Jozue, a tím veřejně uznával, že Bůh vyvolil Jozue za vůdce, který ho vystřídá, a také tím udělil Jozue duchovní moudrost a autoritu, kterou potřeboval ke svému úkolu určenému Bohem. Boží vlastní shrnutí postupu, kterým byli Pavel a Barna­ báš ustanoveni a vysláni jako misionáři z antiochijského sboru, je dáno v dalším verši - ve Sk 13,4: "A oni posláni byvše od Ducha svátého, přišli do Seleucie." Všimněte si výrazu "posláni byvše od Ducha svátého ". Sbor v Antiochii a jeho vedoucí byli lidskými nástroji, prostřednictvím kterých Bůh zjevil a uplatnil svou vůli k vyslání těchto dvou misionářů. Za těmito lidskými nástroji a skrze ně však působila moudrost, předzvědění a řízení 22

samého Ducha svátého. V konečném hodnocení to byl on, Duch svaty, jako nynější výkonný představitel Božství na zemi, kdo byl za pověření a vyslání těchto dvou misionářů zodpo­ vědný. V celém tomto postupu, jak byl v Antiochii proveden, nalézáme dokonalý příklad Boží a lidské kooperace - Bůh a jeho církev spolupracují jako partneři. Nyní se krátce zamyslíme nad tím, jaký byl výsledek této první misijní cesty Pavla a Barnabáše, do které vstoupili takovým způsobem pod vedením Ducha svátého s modlitbou a půstem a s aktem vzkládání rukou. To je pro nás zaznamenáno ve 3k 14,26n: "A odtud plavili se" (zpět) "do Antiochie, odkud poručeni byli milosti Boží k dílu, které vykonali. A když tam přišli, a shromáždili církev, vypravovali, kteraké věci Bůh skrze ně učinil, a že otevřel pohanům dvéře víry." Zde si můžeme všimnout tří zajímavých bodů. Za prvé je nám zde podáno biblické autoritativní vysvět­ lení účelu, pro který vzkládali vedoucí sboru na Pavla a Barnabáše ruce. Je nám řečeno, že tímto úkonem Pavel a Barnabáš "poručeni byli milosti Boží k dílu". Tedy toto použití vzkládání rukou dává prostředek, kterým je možno poručit Boží služebníky milosti Boží pro zvláštní práci, ke které je Bůh povolal. Za druhé si musíme povšimnout výsledku Pavlovy a Bamabášovy práce. Písmo uvádí, že "vykonali" dílo, které jim Bůh uložil. To znamená, že celou svou práci vykonali úspěšně bez opominutí a chyb. Někdo řekl, že Boží povolání je Bo­ žím uschopněním. Když tedy Bůh člověka povolá ke zvláštnímu úkolu, učiní mu také dostupnými všechny prostředky a ducho­ vní milost potřebnou k jeho úplnému a zdárnému vykonání. Za třetí bychom si měli všimnout vlivu jejich služby na pohany. Písmo uvádí, že "Bůh... otevřel pohanům dvéře víry". Pavel a Barnabáš nenaráželi na zavřené dveře. Kamkoli Šli, shledali, že je Bůh předcházel, aby otevíral dveře a připra­ voval srdce. Taková je moc společné modlitby a půstu: otevírá dveře, které by jinak zůstaly zavřeny. Moc, která byla takto modlitbou a půstem vytvořena, byla úkonem vzkládání rukou dána Pavlovi a Barnabášovi k dispozici pro potřeby, které před nimi ležely. V této souvislosti mohu dodat vlastní závěr, ke kterému jsem dospěl na základě různých zkušeností, které jsem získal jako kazatel a misionář v mnoha různých zemích. Stručně vyjádřen zní takto: novozákonních výsledků lze dosáhnout jedině novozákonními metodami. XXX Zbývá nám zamyslet se ještě nad jedním použitím vzkládá­ ní rukou, které je v Novém zákoně popsáno. Toto použití je

23

dosti podobné tomu, které jsme právě zkoumali, a je zapsáno ve Sk 6,1-6: "A v těch dnecht když se rozmnožovali učedníci, stalo se reptání Seků proti Židům, že by zanedbávány byly v přisluho­ vání vezdejším vdovy jejich. Tedy dvanácte svolavše množství učedníků, řekli: Není slušné, abychom my, opustíce slovo Boží, přisluhovali stolům. Protož, bratří, vyberte z sebe mužů sedm dobropověstných, plných Ducha svátého a moudrosti, jimž bychom poručili tu práci. My pak modlitby a služby slova pilni ^budeme. I líbila se ta řeč všemu množství. I vyvolili Štěpána, muže plného víry a Ducha svátého, a Filipa, a Prochora, a Nikánora. a Timona, a Parména, a Mikuláše Antiochenského, k víře v nově obráceného. T*y postavili před obličejem apoštolů, kteříž pomodlivše se, vzkládali na ně ruce." Zde máme popsáno ustanovení sedmi mužů k správnímu úřadu ve sboru v Jeruzalémě. Téměř všichni vykladači se všeobecně shodují v tom, že tito muži byli ustanoveni k úřadu, který pak byl označován oficiálním titulem "diákon". Shledáváme, že ustanovení těchto mužů diákony vstoupilo v platnost tím, že na ně vedoucí sboru vzkládali ruce. Abychom jasněji porozuměli tomuto postupu, je třeba stručně rozebrat strukturu vedení místního sboru, jak ji ukazuje Nový zákon. Vidíme, že tato základní struktura byla krajně jednoduchá. Sestávala z pouhých dvou tříd správních úředníků, lýto třídy jsou "starší" a "diákoni". (Řecké slovo "diakonos" je v kralickém textu překládáno slovy "jáhen" nebo "služebník" nebo "slouha".) Na první pohled by se mohlo zdát, že kromě "starších" a "diákonů" resp. "jáhnů" se v Novém zákoně vyskytuje ještě další třída církevních úředníků, a to "biskupové". Slovo "biskup" je přepisem řeckého slova "episkopos" a doslovný překlad tohoto slova je "dohlížitel". Pro-zkoumáme-li pečlivě místa Nového zákona, kde se vyskytují slova "biskup" o "starší", zjistíme, že tato dvě slova byla používána k označení téhož úřadu. Na příklad ve Sk 20,17 čteme, že Pavel "z Milétu poslav do Efezu, povolal k sobě starších církve." Kousek dále v 28. verši stejné kapitoly čteme, že Pavel těmto mužům řekl: "BuStež tedy sebe pilni i všeho stáda, v němž Duch svátý ustanovil vás biskupy..." Když si tedy tato místa dáme do­ hromady, poznáváme, že. tituly "starší" a "biskup" označovaly stejný úřad. Další takový příklad nalézáme^ v Tt 1,5, kde Pavel Titovi píše: "Z té příčiny zanechal jsem tebe v Krétě, abys to, čehož tam ještě potřebí, spravil, a ustanovil po městech starší. jakož i já při tobě jsem zřídil..." A ve verši 7, kde pokračuje ve výpisu vlastností, které by měl starší mít, říká: "Nebot biskup má býti bez úhony, jako Boží šafář..." Jinými slovy Pavel používá slov "starší" a "biskup" jako slov záměnných a označuje jimi stejný úřad.

24

Shledali jsme tedy, že slova "biskup" a "starší" byly pouze různé tituly používané k označení téhož úřadu. Pravdě­ podobně se pro tento úřad nejvíce používalo titulu "starší". Vedle "starších" nacházíme, jak jsme již uvedli, "diáko­ ny" neboli "jáhny". Kromě těchto dvou skupin nenalézáme v Novém zákoně zmínky o žádných dalších správních úřednících místního sboru. Hlavní kvalifikace pro tyto úřady jsou předloženy v těchto místech Písma: Sk 6,3} lTm 3 celá; Tt 1,5-9. Na základě těchto míst můžeme shrnout hlavní znaky popisovaných úřadů takto: Hlavním úkolem starších je dávat sboru duchovní směrnice a instrukce. To ukazují Pavlova slova v lTm 5>17: "Předložení starší, kteříž dobře spravují, dvojí cti jmíni hodni buáte, zvláště ti, kteříž pracují v slovu a v učení. ' 1 (V kralickém textu je slovo "starší" opro­ ti originálu nedopatřením vypuštěno.) Hlavní dvě povinno­ sti starších jsou zde charakterizovány jako "spravování" a "práce v slovu a v učení". Hlavním úkolem diákonů je zase sloužit prakticky v hmot­ ných potřebách shromáždění. To je shrnuto ve Sk 6,2 ve stručném výrazu "přisluhování stolům". V prvních kapitolách knihy Skutků není zaznamenáno, jakým způsobem byli ustanoveni starší jeruzalémského sboru. Ale pozdější příklady těchto ustanovení provedených Pavlem a Barnabášem mohou ukázat, že to byli apoštolově, kteří měli zodpovědnost za ustanovení starších v každém místním sboru. Není důvodu pochybovat o tom, že na počátku v jeruzalémském sboru tor mohlo být stejně. Když se obrátíme k záznamu sTužhy Pavla a Barnabáše, zjistíme, že součástí jejich zodpovědnosti bylo, že ustano­ vili starší v každém sboru, který založili. 0 tom čteme např. ve Sk 14,23. Také v Tt 1,5 Pavel Titovi přikazuje, aby "ustanovil po městech starší". Ani zde, ani nikde jinde není žádný náznak, že by starší byli ustanoveni volbou nebo vzkládáním rukou. Postup ustanovení diákonů však máme popsán ve Sk 6,3-6. Zde vidíme, že apoštolově přenesli na shromáždění jako na celek zodpovědnost, aby ze svého středu vybrali určitý počet mužů, vhodných pro úřad diakona. Když tito muži byli vybráni, byli přivedeni před apoštoly, kteří se nejdříve nad nimi modlili a pak na ně vzkládali ruce. Toto vzkládání rukou na diákony sloužilo ke třem hlavním účelům. Za prvé tím apoštolé veřejně uznávali, že přijímají tyto muže za způsobilé pro úřad diakona. Za druhé je tím veřejně poručili Bohu pro úkol, ke kterému byli vybráni. Za třetí na ně přenesli část své duchovní milosti a moudrosti, kterou potřebovali pro úkol, který měli vykonat. V sou­ vislosti s tím je zajímavé si všimnout, že u dvou z těchto mužů, kteří byli ustanoveni diákony - u Štěpána a u Filipa se pak projevily mimořádné vlastní duchovní služby. XXX

25

Na závěr této studie můžeme vypočítat pět hlavních účelů vzkládání rukou, které nám ukazuje Nový zákon. 1. služba uzdravení nemocným; 2. pomoc těm, kdo hledají křest v Duchu svátém; 3 » udělení duchovních darů; 4 . vyslání misionářů; 5 . ustanovení diákonů. Abychom těmto pěti použitím vzkládání rukou porozuměli, byli jsme přivedeni k podrobnějšímu prozkoumání vzoru den­ ního života a správy místního sboru, jak je ukázán v Novém zákoně. Shmeme-li nyní poznatky, které jsme získali v našich třech studiích zasvěcených vzkládání rukou, vidíme, že tento obřad byl těsně a živě spojen s mnoha důležitými stránkami křesíanského života a služby. Je přímo spojen se službou uzdravování, s vystrojením věřících pro aktivní svědectví křtem v Duchu svátém a s vysláním pracovníků povolaných ke zvláštním úkolům. Často je. spojen s darem proroctví. Dvěma způsoby také posiluje život místního sboru: duchovně - skrze udílení duchovních darů; a prakticky - ustanovením diákonů. Pro všechny tyto důvody zcela logicky zaujímá obřad vzkládání rukou v Žd 6 ,2 místo mezi velkými základními naukami křestanské víry.

26

VZKŘÍŠENÍ MRTVÝCH napsal P erek Prince

f^smo ZA'KLADY-Kniha. V[

V Z K Ř Í Š E N Í

M R T V Í C H

napsal Derek Prince

"Jen abych mohl dospěti ke vzkříšení z mrtvých." Pp 3,11

O B S A H Str. 5

Předmluva I - NA KONCI ČASU Věčnost: oblast Boží existence - Dvě všeobecné Boží ustanovení po smrti: vzkříšení a soud II - ROZDĚLENÍ ÚDĚLŮ VE SMRTI Duch člověka oddělen od těla Spravedliví odděleni od bezbožných

....

7

....

14

III - KRISTUS VZOREM I DŮKAZEM Jeho zkušenost mezi smrtí a vzkříšením Osud křesíana při smrti - Vzkříšení obnovuje stejné tělo, které zemřelo IV - VZKŘÍŠENÍ PŘEDPOVĚDĚNO VE STARÉM ZÁKONĚ Proroctví v knihách Žalmů, Genesis, Job, Izaióš, Daniel, Ozeóš - Zahrnutí věřících v Kristově vzkříšení V - "PRVOTINY KRISTUS" Tři postupné fáze vzkříšení - Kristovo vzkříšení naplňuje typologii prvotin VI - "TI, KTEŘÍŽ JSOU KRISTOVI, V PŘÍŠTÍ JEHO” Pět hlavních účelů Kristova druhého příchodu - Vzkříšení a vytržení pravých věřících

20

....

27

34

.... 40

VII - "POTOM BUDE KONEC" Události v závěru milénia - Osobnost Smrti a Pekla - Dvojí "každý, kdo"

.... 47

VIII - "V JAKÉM PAK TĚLE?" Obdoba obilí - Pět význačných změn u vzkříšeného těla věřícího - Logická nezbytnost učení o vzkříšení

.... 53

P Ř E D M L U V A Obsah tohoto pásma Je dán jeho názvem - Základy. V první knize se řeší otázka, co je vlastně základem křesťanské víry a jakým způsobem lze na tomto základě stavět. Další knihy pak vysvětluji velká základní učení Bible, jak jsou uvedena v Žd 6 ,ln - pokání ze skutků mrtvých, víru v Boha, křtů uče­ ní, vzkládání rukou, vzkříšení mrtvých, soud věčný. Autor vystudoval řečtinu a latinu v Eton College a Kings College v Cambridge v Anglii. Od r. 1940 do r. 1949 byl pro­ fesorem starověké a moderní filozofie na univerzitě v Cam­ bridge. Studoval také hebrejštinu a aramejštinu - jednak v Cambridge, jednak na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Jako voják v Montgomeryho armádě ve druhé světové vál­ ce se obrátil od filozofie ke křesťanství. Od té doby zasvě­ til svůj život studiu a výkladu Písma. Při různých příleži­ tostech pracoval jako kazatel, učitel a misionář na několika kontinentech. Tím způsobem se v jehc osobě spojil myšlenkový přístup učence s praktickou moudrostí a zkušeností. Toto pásmo nazvané Základy bylo původně připraveno pro vysílání rozhlasem a později vyšlo i tiskem. Pásmo se snaží ja°ně a systematicky vyložit velké pravdy Bible bez zvlášt­ ního vdůrazu i bez kompromisu. Chce sloužit všem složkám křesťanské církve bez ohledu na jednotlivé denominace. V českém překladu byly oproti, originálu provedeny pouze drobné formální úpravy - např. na začátku většiny kapitol bylo vypuštěno opakování z minulé lekce a na konci bylo vy­ puštěno upozornění, co bude obsahem lekce příští. V biblických citátech, pokud není uvedeno jinak, byl použit kralický překlad Físma. Tam, kde je pro lepší po­ rozumění použito jiného českého překladu, je na to čtenář upozorněn poznámkou. Veškerá citovaná místa Písma jsou vypsána. Přesto ale českému čtenáři připomínáme, aby si tato místa ve své Bibli vyhledal a důkladně je prostudoval. Při opisování staročes­ kého textu byla zachována doslovná přesnost, byly provedeny pouze nepatrné změny tam, kde je jazyk skutečně již zastara­ lý - např. "poskvrna" - místo kralického "poškvrna" apod. Značení biblických knih a jejich citace je provedena po­ dle Biblického slovníku, Adolf Novotný, Kalich, Praha 1956. Zkratka KJV označuje anglický překlad Bible King James Version. Z K R A T K Y

B I B L I C K Ý

Gn - Genesis, l.I.íojžíšova Ex - Exodus, 2.Mojžíšova Lv - Leviticus, 3*Mojžíšova

CH

K K I H

Nu - Numeri, 4 .Mojžíšova Dt - Deuteronomium 5#Mojž. Joz - Jozue 5

Sd Rt 1S 2S lKr 2Kr lPa 2Pa Ezd Neh Est Jb Ž Př Kaz Pis Iz Jr PÍ Ez Da Oz JI Am Abd Jon Mi Na Abk Sf Ag Za Mal

6

- Soudců Put 1 .Samuelova 2 .Samuelova - 1 .Královská 2.Královská 1 •Paralipomenon 2.Paralipomenon Ezdráš - Nehemiáš - Ester - Job - Žalmy - Přísloví _ Kazatel - Píseň Šalomounova Izaiáš _ Jeremiáš Pláč Jeremiášův - Ezechiel Daniel Ozeáš Joel Amos Abdiáš Jonáš Micheáš Nahum Abakuk Sofoniáš Aggeus Zachariáš Malachiáš -

Mt Mk L J Sk 8 1K 2K Ga Ef Fp Ko ITe 2 Te lTm 2Tm Tt Fm Žd Jk lPt 2Pt 1J 2J 3J Ju z3

-

-

— -

Matoušovo evangelium Markovo evangelium Lukášovo evangelium Janovo evangelium Skutky apoštolské epištola fiímanům 1 .Korintským 2 .Korintským Galatakým Efezským Fi lipenským Kolossenským l.Tessalonicenským 2 .Tessalonicenským l.Timoteovi 2 .Timoteovi Titovi Filemonovi Židům Jakubova 1 .Petrova 2 .Petrova 1 .Janova 2 .Janova 3 .Janova Judova Zjevení Janovo

I.

NA KONCI ČASU

Věčnost: oblast Boží existence ustanovení po smrti: vzkříšení a soud

Dvě

všeobecná

Boží

Nyní zahajujeme 40. studii v tomto našem pásmu nazvaném Základy. (Prvních 39 studií tohoto pásma bylo publikováno v pěti knížkách pod tituly: ZÁKLAD VIRY, CIŇ POKÁNÍ A VĚŘ, OD JORDÁNU K LETNICÍM, ÚČELY LETNIC a VZKLÁDÁNÍ RUKOU.) V tomto pásmu zkoumáme systematicky šest nauk uvedených v Žd 6,ln, kde jsou označeny jako "počátky a základy učení Krista". Je tam vyjmenováno těchto šest nauk: 1. "pokání z skutků mrtvých"', 2. "víra v Boha", 3. "křtů učení", 4* "Vzkládání rukou", 5» "vzkříšení mrtvých" a 6. "soud věčný". V naší předchozí studii jsme uzavřeli zkoumání čtvrté z těchto základních nauk, nazvané "Vzkládání rukou". Zbývá nám tedy ještě prozkoumat poslední dvě nauky z našeho seznamu: 5« "vzkříšení mrtvých" a 6. "soud věčný". Zkoumání těchto posledních dvou učení nás vede do zcela nové oblasti studia. Všechny čtyři nauky, které jsme zkou­ mali až dosud, byly přímo spojeny s tímto přítomným světem a se scénou času. Ve studiu zbývajících dvou nauk budeme však Božím zjevením přeneseni z tohoto přítomného světa za scénu času do nové oblasti - věčnosti. Scény, na kterých se bude odehrávat vzkříšení mrtvých a soud věčný, nenáleží času, ale věčnosti. Mnozí lidé jsou slovem "věčnost" zmateni. Všeobecně mají sklon si myslet, že věčnost je jen nesmírně dlouhé období času, které přesahuje hranice lidského chápání. To je však nesprávné. Věčnost není pouze nekonečné roztažení času. Věčnost se od času liší svou podstatou. Je to naprosto jiná oblast a naprosto jiný způsob existence. Je to způsob existence, jaký je vlastní Bohu, a je to oblast, ve které On sám přebývá. V Gn 21,33 a u Iz 40,28 je Bůh nazván "věčným Bohem". V Ž 90,2 Mojžíš oslovuje Boha a říká (Zemanův překlad): "Dříve než se zrodily hory a kroužením jsi dal vzniknout zemi a okrsku světa, ba od věčnosti do věčnosti ty jsi Bůh." U Iz 57,15 sám Bůh definuje svou věčnou přirozenost i oblast svého bytí: "Nebo takto dí ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno jest Svatý: Na vý­ sosti a v míst? svátém bydlím..." Tato místa Písma zjevují, že věčnost je jednou stránkou vlastní Boží přirozenosti a je to oblast, ve které má Bůh své bytí. Ve Starém zákoně je zvláštní osobní jméno jediného pra­ vého Boha zjeveno jako "Jehova" (v kralické Bibli nahrazo­ váno jménem Hospodin). Toto jméno ve své přijaté hebrejské

7

podobě obsahuje základní prvky všech tří hlavních čarů slo­ veso "býti" - budoucnost, přítomnost i minulost, Z toho důvodu některé moderní verze překládají toto jméno jménem "Věčný". Pravý Bůh je Jediný, ve kterém je minulost, přítom­ nost i budoucnost spojena. V Ex 3,13n čteme, že Mojžíš se ptal Boha, pod jakým jménem ho má učinit známým dětem Izraele, a Bůh dal JJ* o jžíšovi tuto odpověá: "I řekl Bůh Mojžíšovi: JSEM, KTEírfŽ JZEM. Řekl dále: Takto díš synům Izraelskými JsEM poslal mne k vám." Bůh zde dává Mojžíšovi dva tvary svého jména: "JSEM" a "JSEM, KTERÝŽ JSEM". To zjevuje věčnou n neměnnou přiroze­ nost Boží. Bůh je vždy JSEM. Žádným způsobem se nemění ani není dotčen plynutím času, který je pouze součástí jeho stvoření. Pro Boha je minulost, přítomnost i budoucnost vždy spojena ve věčné přítomnosti - ve věčném JSEM. V Novém zákoně je ve zjevení daném apoštolu Janovi na ostrově Patmos ve Zj 1,8 ukázána stejná pravda o věčné neměnné přirozenosti Boží: "Já jsem Alfa i Oméga, po­ čátek i konec, praví Pán, kterýž jest, a kterýž byl, a kte­ rýž přijíti má, ten Všemohoucí." Alfa je první písmeno řecké abecedy a omega poslední. Celá abeceda času od svého začátku do konce je tak obsažena v přirozenosti Boha samého. Rčení "kterýž jest, a kterýž byl, a kterýž přijíti má" shrnuje minulost, přítomnost i budoucnost, a tím přesně odpovídá starozákonnímu zjevení Boží přirozenosti, které je v hebrejském jménu "Jehova". Druhý zde použitývBoží titul "ten Všemohoucí" odpovídá hebrejskému tvaru "El Šaddaj", který se v Písmu používá od knihy Genesis. Např. v Gn 17,1 čteme, že Hospodin - tj. Jehova - se zjevil Abrahamovi jménem "El Šaddaj" - "Bůh silný všemohoucí": "Když Abraham byl v devadesáti devíti le­ tech, ukázal se mu Hospodin, a řekl jemu: Já jsem Bůh silný všemohoucí; chodiž ustavičně přede mnou a budiž dokonalým." Doslovně můžeme tvaru "El Šaddaj" rozumět "Bůh, který je dostatečný" - tj. "ke všemu dostatečný Bůh" - Jediný, ve kterém je shrnuto veškeré stvoření od začátku do konce. Tentýž obraz naprosté všedostatečnosti Boží je obsažen ve slovech Pavlových v R 11.36: "Nebot z noho, skrze něho a pro něho jest všecko" (Žilkuv překlad). Všechny věci mají v Bohu svůj původ, Jím jsou udržovány v existenci a v Něm naleznou svůj konec a své naplnění. Vidíme tedy, že různá biblická jména a tituly Boží v sobě obsahují zjevení Boží vlastní věčné přirozenosti. Když se zahloubáme do takto zjevené věčné přirozenosti Boží, začne se nám utvářet pravý obraz věčnosti. Správně pochopené věčnost neznamená nekonečné trvání času. Spíše je to přiro­ zenost a způsob bytí samotného Boha, nestvořená oblast, ve které existuje sám Bůh.

8

Činem nebo procesem stvoření Bůh uvedl z věčnosti do bytí tento^ svět a s ním i pořádek času tak, jak ho známe minulost, přítomnost a budoucnost. Jiným božským aktem Bůh jednoho dne ukončí tento svět. Tím čas, jak ho známe, znovu přestane. Čas je přímo a neodlučitelně spojen s naším pří­ tomným řádem vesmíru. S tímto vesmírem začal existovat a s ním zase zanikne. Uvnitř tohoto přítomného vesmírného řádu jsou všechna stvoření poddána postupu času. Čas je jedním faktorem v cel­ kové lidské zkušenosti, jejž člověk nemá žádnou moc změnit. Všichni lidé na tomto světě jsou stvořenými bytostmi, a tím otroky Času. Žádný člověk nemá moc zastavit běh času nebo ho změnit. Tato neúprosná vláda času nad záležitostmi lidí vždy zaměstnávala mysl i představivost přemýšlivých mužů i žen v průběhu celé zaznamenané historie lidstva. V různých do­ bách se lidé různými způsoby pokoušeli uniknout z této vlá­ dy času, ale vždy marně. Anglický básník Andrew Marvel toto volání lidstva vyjádřil slovy: "Navždy za svými zády slyš: spřežení času je blíž a blíž." Ještě nesčetnými jinými způsoby a obrazy vyjádřili bás­ níci a filozofové všech dob a kulturních pozadí stejnou myšlenku: nezměnitelnost běhu času a jeho neúprosnou vládu nad všemi lidmi a všemi stvořenými věcmi. Bůh sám uvedl čas v bytí a Bůh jediný má moc čas zasta­ vit a uzavřít jeho' běh. To je jasně uvedeno ve Zj 10,5-7: "Tedy anděl, kteréhož jsem viděl stojícího na moři a na zemi, pozdvihl ruky své k nebi. A přisáhl skrze živého na věky věků, kterýž stvořil nebe i to, což v něm jest, a zemi i to, což na ní jest, a moře i to, což v něm jest, že již více času nebude. Ale ve dnech hlasu sedmého anděla, když bude troubiti* dokonáno bude tajemství Boží, jakož zvěstoval služebníkům svým prorokům." Všimněte si prosté, ale ohromné autority andělova pro­ hlášení: "již více času nebude." Kdo jiný než všemohoucí Bůh by mohl být zodpovědný za takové prohlášení? Vskutku vidíme, že anděl vzývá autoritu Boha nejprve jako Věčného a potom jako Stvořitele všech věcí, nebot čteme:. "Pozdvihl ruky své k nebi. A přisáhl skrze živého na věky věků, kterýž stvořil nebe i to, což v něm jest, a zemi i to, což na ní jest, a moře i to, což v něm jest, že již více času nebude..." Tedy toto prohlášení o konci času je založeno na auto­ ritě samého Boha, nejprve jako Věčného, "živého na věky věků", a potom jako Stvořitele, který všechny věci uvedl v bytí. To souhlasí s přímou souvislostí,^kterou jsme již zjistili mezi přítomným vesmírným řádem a během času. V tomto oddíle Zjevení také vidíme, že čas je nazván "tajemstvím", nebot čteme: "dokonáno bude tajemství Boží". 9

Když Bible nazývá čas "tajemstvím”, je to v dokonalé shodě s objevy filozofie a vědy. Čas je vskutku tajemstvím. Je něčím, co člověk, pokud je zde ve svém bytí uprostřed tohoto světa, nemůže nikdy plně pochopit ani vysvětlit. V nedávných letech dala lidem fyzika v teorii relativity pozoruhodný příspěvek k pochopení Času. Stručně řečeno, tato teorie ukazuje, že kategorie času a prostoru jsou v takovém neoddělitelném vzájemném vztahu, že jednu bez druhé nemůžeme rádně definovat ani vysvětlit. Nedovedeme přesně definovat prostor bez vztahu k času, ani čas bez vztahu k prostoru. Čas a prostor spolu tvoří tzv. časoprostorové kontinuum. Kdybychom chtěli spojit tuto moderní teorii se zjeve­ ním Bible, mohli bychom říci, že toto časoprostorové konti­ nuum je rámcem, ve kterém existuje celý tento vesmírný řád. Svrchovaným činem Božím toto časoprostorové kontinuum vstou­ pilo spolu s celým tímto vesmírným řádem v bytí a jiným svrchovaným Božím činem tento vesmírný řád spolu s časopro­ storovým kontinuem, v němž existuje, opět přestane být. Před, nad a za celým tímto časoprostorovým kontinuem zůstává věčná podstata Božího bytí nezměněna. Bible zjevuje, že v Bohem předurčeném a Jemu známém okamžiku tento konec času přijde pro celý přítomný vesmírný řád jako celek. V určitém smyslu se však musí každý i nyní žijící jednotlivec sklonit před tímto Božím ediktem: '"již více času nebude." Jako jednotlivci totiž nemusíme nutně čekat na konec tohoto vesmírného řádu. Před každým z nás leží okamžik, kdy "již více času nebude" - okamžik, kdy každý z nás dojde ke konci běhu času a vykročí z času do věčnosti. V domě zesnulého prvního prezidenta Izraele Chaima Waizmanna ukazují ručičky hodin neustále hodinu prezidentovy smrti. To je obrazem toho, co očekává každého člověka bez ohledu na jeho slávu nebo postavení v životě. Pro každého člověka zvláší přichází hodinaj kdy se ručičky hodin zastaví - okamžik, kdy ustane čas a začíná věčnost. Kdosi tuto myšlenku vyjádřil slovy: "hodinami, které jsou za všemi ostatními hodinami, je lidské srdce." Když ty­ to hodiny přestanou bít, všechny ostatní hodiny se zastaví. Konec života každého jednotlivce je pro něho koncem času. To je v souladu s pravdou zjevenou v Lv 17,14:."Ne­ bo duše všelikého těla jest krev jeho.^' Bible zde učí, že duše - neviditelná, nehmotná, věčná složka člověka - je ně­ jakým zvláštním způsobem spojena s krví_jeho těla. V těles­ ném prvku krve člověka spočívá projev života a energie jeho duše. Tato pravda je pozoruhodně ilustrována v Izaiášově pro­ roctví o Kristu v Iz 53,12: "A protož dám jemu díl pro mnohé, aby s nesčíslnými dělil se o kořisi-t proto že vylil na smrt duši svou, a s přestupníky počten jest. °n sám nesl hřích mnohých, a přestupníků zástupcem byl."

10

Izaiáš zde prorocky zjevuje, že když Kristus měl být počten s přestupníky a nést hřích mnohých, že měl vylít na smrt svou duši. Písma Nového zákona zjevují, že v naplnění tohoto proroctví, když Kristus zemřel na kříži, byla z je­ ho těla vylita každá kapka krve. A tak vylitím své krve ne dřevo kříže Kristus vylil svou duši - svůj vlastní život aby tento život byl přijat jako výkupné, jako náhrada za hříšníky. Nyní to můžeme uplatnit na skutečnostech tělesné smrti, které se týkají všech lidí. Život - duše - každého člověka je^v jeho krvi. Když tento neviditelný život duše je z těla odňat, viditelným důkazem toho je, že krev v žilách přestane proudit a srdce se zastaví. Normálně se při zastaveni srdeční činnosti říká, že nastala smrt. Se zastavením srdeč­ ní činnosti pro dotyčného také ustane čas. V tomto okamžiku přeruší duše umírajícího své spojení s časem a vykročí do věčnosti. Co očekává každou umírající duši, když vystoupí z času do věčnosti? Co je na druhé straně času? Bezpochyby každou umírající duši očekávají mnohá tajem­ ství a věci neznámé, o kterých Bible neodhaluje záclonu, která ^dělí čas od věčnosti. Za bezprostředním prahem věč­ nosti jsou však dvě věci, o kterých Bible jasně zjevuje, že jsou nejzazším údělem všech duší. Jsou to: vzkříšení mrtvých a věčný soud. Skutečnost, že všichni lidé budou opět vzkříšeni z mrt­ vých, jasně odhaluje Pavel v 1K 15>22: "Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou." Tak jako smrt je kvůli našemu adamovskému původu univerzál­ ním údělem všech, tak je i vzkříšení z mrtvých univerzálním Božím ustanovením pro všechny. Je to umožněno smrtí a vzkří­ šením Kristovým. Pavel to dále vysvětluje v 8 14?9: "Na to zajisté Kris­ tus i umřel, i z mrtvých vstal, i ožil, aby nad živými i nad mrtvými panoval." Uvádí zde dva důsledky Kristovy smrti a vzkříšení. Za prvé se tak Kristus stal Pánem mrtvých i živých? jeho autorita a moc je rozestřena nade vším - nad mrtvými i živými. Za druhé, touto autoritou a mocí Kristus může všechny obživit - tj. všechny vzkřísit, všechny vzít zpět ze smrti. Bible připouští jen jeden druh výjimek z tohoto všeobec­ ného ustanovení vzkříšení z mrtvých, a tyto výjimky jsou zcela logické. Ti, kteří nezemřou, nebudou muset být vzkří­ šeni z mrtvých. To Pavel uvádí v 1K 15,51-53: "Aj, tajemství vám pravím: Ne všickni zajisté zesneme, ale všickni proměněni budeme, vhned pojednou, v okamžení, k zatroubení poslednímu. Nebot zatroubí, a mrtví vstanou neporušitelní, a my proměněni budeme. Musí zajisté toto porušitelné obléci neporušitelnost, a smrtelné toto obléci nesmrtelnost."

11

Když zde Pavel říká "ne všickni zajisté zesneme", mluví pouze o pravých křestanech a míní, že všichni praví křestané, kteří budou živi v době Kristova návratu pro jeho cír­ kev, nezemřou - nezesnou ve smrti. Místo toho budou jejich těla v okamžiku zázračně proměněna a shledají se oblečeni zcela novými nadpřirozenými těly. Porušitelnost bude nahra­ zena neporušitelností, smrtelnost nesmrtelností. Potom jim již nezbývá žádná možnost ani smrti, ani vzkříšení z mrtvých* Vedle těchto pravých křestanů, kteří budou živi v době Kristova návratu, můžeme nechat otevřené dvě další možné výjimky z tohoto ustanovení o všeobecném vzkříšení z mrt­ vých. Těmito možnými výjimkami jsou Enoch a Eliáš, dva muži, o kterých se píše ve Starém zákoně? že byli přeneseni ze země do nebe, aniž by viděli smrt. Bible nikde neuvádí jasné a určité detaily o konečné zkušenosti těchto dvou mužů. Jedna věc však zůstává jistá: ti, kteří nezemřou, nebudou muset být vzkříšeni z mrtvých. Naproti tomu Bible jasně zjevuje, že všichni, kteří zemřou, budou také vzkříšeni z mrtvých. Druhé velké Boží ustanovení pro všechny lidi ve věčnosti je soud. Že svět jako celek bude muset čelit Božímu soudu, je jasně uvedeno ve Sk 17,30n: "Nebo časy této neznámosti pře­ hlídaje Bůh, již nyní zvěstuje lidem všechněm všudy, aby pokání činili, proto že uložil den, v kterémž souditi bude všecken svět v spravedlnosti skrze toho muže, kteréhož k tomu vystavil, slouže k víře všechněm, vzkříšením jeho z mrtvých." Zde Pavelj který je v tomto oddíle mluvčím, s určitostí říká, že Bozi ustanovení soudu je pro celý svět, pro celé lidstvo. Proto je nyní všem lidem přikázáno, aby činili pokání, nebot jednoho dne budou všichni lidé souzeni. Že i křestané musí být hotovi stát před Božím soudem, uvádí Pavel jasně v Ř 14,10-12: "Ty pak proč potupuješ bratra svého? Aneb také ty proč za nic pokládáš bratra svého? Však všickni staneme před stolicí Kristovou. Psáno jest zajisté: Živ jsem já, praví Pán, že přede mnou bude klekati každé koleno, a každý jazyk vysnávati bude Boha. A tak jeden každý z nás sám za sebe počet vydávati bude Bohu." Pavel zde píše křestanům. Proto výraz "bratra svého" označuje spolukřestana. Podobně výraz "jeden každý z nás" označuje každého jednotlivého kře stana. Že zde není žádné výjimky ze soudu, je kromě toho ukázáno všeobecnou platností výrazů: "...bude klekati každé koleno" a "každý jazyk vyznávati bude Boha". Později se v tomto pásmu dostaneme k podrobnému studiu Božího programu pro soud všech lidí a potom uvidíme, že budou různé soudní scény a různé účely soudu ^podle různých kategorií lidí, kteří budou souzeni. Zatím můžeme stanovit tento základní princip: všichni zemřelí budou vzkříšeni a souzeni. 12

Tento princip je stručně a Jasně uveden v Žd 9 , 2 7 : "Uloženo jest lidem jednou zemři ti, a potom bude soud." Zde obrat "uloženo jest lidem" zahrnuje celé lidstvo vůbec. Můžeme tedy říci, že pro každou lidskou duši, která přejde smrtí z času do věčnosti, zde zůstávají dvě všeobecná nezrušitelná Boží ustanovení: vzkříšení a soud. I ti křestnné, kteří budou vytrženi při Kristově návra­ tu, a tak uniknou smrti, se také musí objevit před soudem, který je ustanoven pro všechny křestany. Proto Pavel v 8 14, 10 říká: "Však všickni staneme před stolicí Kristovou." Té­ měř stejná slova se znovu vyskytují ve 2K 5,10: "Všickni my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou." V obou těchto oddílech výraz "všickni my" označuje všechny křest sny bez vý jimky• Tuto studii můžeme uzavřít tím, že stručně ukážeme další zásadu zjevenou v Božím Slově, která spojuje vzkříšení z mrtvých s věčným soudem. Vzkříšení je v každém případě před soudem. V žádném případě se Člověk neobjeví před Bohem, aby byl souzen jako duše bez těla; vždycky to bude úplný člověk - úplná lidská osobnost sestávající z ducha, duše i těla - která se objeví před Božím soudem. Z tohoto důvodu musí být vzkříšení těla nutně před konečným soudem a v tomto pořadí jsou nám vždy tyto věci v Písmu předkládány: nejprve vzkříšení, potom věčný soud. Za tím se skrývá zásada, kterou odhalují Pavlova slova ve 2K 5,10b: "Všickni my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to, co skrze tělo působil, podle toho, jakž práce čí byla, bucT" v dobrém, neb ve zlém." Všimněte si výrazu: "co skrze tělo působil"# Soud se tý­ ká věcí, které člověk činil ve svém těle, pokud byl na zemi. Protože se člověk musí zodpovídat za věci konané v těle, Bůh určil, že k tomu účelu se člověk před ním objeví ve svém těle. Proto musí před věčným soudem být vzkříšení těla. V tomto ohledu stejně jako v každém jiném je Boží plán logi­ cký a důsledný.

13

II. ROZDĚLENÍ ÚDĚLŮ VE SMRTI Duch člověka bezbožných

oddělen

od

těla

-

Spravedliví odděleni od

V této studii začneme podrobně zkoumat, co Bible učí o vzkříšení mrtvých. Nejprve musíme mít zcela jasno v tom, že složka člověka, které se vzkříšení týká, je jeho tělo - nikoli jeho duch nebo duše. Tedy přesněji řečeno, vzkříšení, o kterém Bib­ le mluví, je vzkříšení těla. Abychom tomu jasněji rozuměli, je třeba krátce rozebrat celou přirozenost člověka, jak ji Bible zjevuje. V ITe 5,23 Pavel takto vyjadřuje svou modlitbu za křestany v Tessalonice:"Sám pak Bůh pokoje posvětiž vás ve všem" (doslovněji: cele), "a celý váš duch i duše i těTo bez úhony ku příští Pana našeho Jezukrista zachováno budiž.” V první části tohoto verše Pavel používá obratu "posvě­ tíš vás ve všem" - neboli "cele". Tím vyjadřuje, že má zájem o celou přirozenost či osobnost každého křestana, za kterého se modlí. Ve druhé části verše Pavel vyjmenovává tři složky, ze kterých se skládá úplná přirozenost nebo osobnost člově­ ka. Jsou to tyto složky: duch, duše a tělo. A v Žd 4,12 čteme: "Živá jest zajisté řeč Boží a mocná, a pronikavější nad všeliký meč na obě strany ostrý, a dosa­ huje až do rozdělení i duše i ducha i kloubů i morku v kostech.••" Tento verš uvádí stejné rozdělení celé lidské osobnosti na ducha, duši a tělo - tělo je v tomto případě představo­ váno zmíněnými částmi těla - klouby a kostmi. Pro další zjevení o skladbě úplné lidské osobnosti se můžeme obrátit k původnímu popisu stvoření člověka, který je dán na začátku Bible. V Gn 1,26 čteme: "Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho..." V tomto verši je použito dvou slov k vyjádření poměru člověka - stvoření - k Bohu - Stvořiteli. První slovo je "obraz" a druhé "podobenství". Původní hebrejské slovo, které je zde přeloženo "obraz", je na mnoha jiných místech Starého zákona překládáno "stín". V moderní hebrejštině se stejný kcřen vyskytuje ve slovesné formě, která značí "mít někoho vyfoto^rafovaného"• Souvislo­ sti tohoto slova jinde v hebrejštině ukazují, že zde při stvoření člověka poukazovalo v prvé řadě na vnější podobu neboli zjev. Tedy i co do vnější podoby je mezi Bohem a člo­ věkem určitá shodnost, která v nižším živočišném stvoření neexistuje.

14

Podobnost mezi člověkem a Bohem všade jde dále než k pouhé zevní podobě. Druhé zde použité hebrejské slovo, které je přeloženo "podobenství", je ve svém použití mnohem obecnější. Vztahuje se k celé osobnosti člověka. Ukazuje, že je nějaká shodnost mezi celou osobností člověka a bytím či přirozeností samého Boha. Jedna důležitá stránka této shody mezi přirozeností Boží a přirozeností lidskou je obsažena ve zjevení skutečnosti, že celek lidské osobnosti se skládá ze tří složek - z ducha, duše a těla. Můžeme tedy říci, že člověk je zjeven jako trojjediná bytost: jedna úplná osobnost, a přitom je složena ze tri složek - z ducha, duše a těla. Bible odpovídajícím způsobem také zjevuje, že i Boží bytost je trojjediná - je tedy jeden pravý Bůh, a přece v tomto jedinem Božství rozeznáváme tri" odlišné osobnosti Otce, Syna a Ducha. Bible nám tedy předkládá podobnost mezi úplnou osobností člověka a úplným zjevením Boží vlastní přirozenosti. Stručně můžeme tuto podobnost mezi člověkem a Bohem shrnout takto: Bible zjevuje trojjediného člověka stvořeného jako podoben­ ství trojjediného Boha. V Gn 2,7 nám jsou dána další fakta o počátečním stvoření člověka: "I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu zeměj a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou." Zde vidíme, že celá osobnost člověka má svůj původ ve dvou naprosto rozdílných a oddělených zdrojích. Pýzická, hmotná část člověka - jeho tělo - je učiněna z prachu země. Neviditelná, nehmotná část člověka má svůj původ v dechu všemohoucího Boha. Tato neviditelná nehmotná část člověka je zde nazvána "duší". Jak jsme však již řekli^ na jiných místech Písma je plněji popsána jako spojení duse a ducha. Bible ukazuje, že duch a duše není totéž, nýbrž jsou to dvě různé složky, které spolu vytvářejí nehmotnou část člověka. Je však mimo rámec této naší studie, abychom se pokoušeli vést přesnou dělící linii mezi duchem a duší člověka. Pro naše účely stačí, když řekneme, že úplná osobnost člověka má dva různé původní zdroje. Ityzická, hmotná část člověka - jeho tělo - je zdola - ze země. Neviditelná a ne­ hmotná část člověka - jeho duše - je shora - od Boha. Ve smrti se neviditelná nehmotná složka člověka - jeho duch a duše - uvolní z hliněné nádoby. Potom se pohřbem hmotná část člověka - jeho tělo - dostane zpátky do země, odkud vyšla, a rozloží se zase do svých původních prvků. I když tělo není pohřbeno, je vždy po smrti poddáno nějakému procesu rozkladu, který jé nakonec navrátí do jeho původních hmotných prvků. Je to tedy lidské tělo, které se^ po smrti navrátí^ k hmotným prvkům, ze kterých bylo původně vzato. V dusleaKU toho to bude zase lidské tělo, které vzkříšením opět povsta­ ne ze stejných hmotných prvků. 15

Nikde v Bibli není ani náznak, že by po smrti stejný proces pohřbu a rozkladu, jaký očekává lidské tělo, očekával i nehmotnou část člověka - jeho ducha a duši. Naopak, na mnoha místech Písma je důkaz, že osud duchovní části člověka je po smrti zcela jiný než osud jeho těla. Pro první místo, které ukazuje, že je rozdíl v posmrtném osudu hmotné a nehmotné části člověka, se můžeme obrátit ke knize Kazatel. Při uvažování o učení této knihy je nutné mít na mysli jasné meze, které její autor Šalomoun položil všem otázkám i závěrům, které v ní jsou. Tyto meze jasně ukazuje jedna zvláštní fráze, která se v celé knize znovu a znovu opakuje. V Kaz 1,3 se Šalomoun ptá: "Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?" Tatáž otázka s malými stylistickými obměnami se vysky­ tuje od začátku do konce této knihy celkem sedmkrát. Kromě toho výraz "pod sluncem" se zde ještě v jiných větách vysky­ tuje dvacetkrát. Dohromady se tedy tento zvláštní obrat "pod sluncem" vyskytuje v této knize sedmadvacetkrát. Výraz "pod sluncem" tak ukazuje záměrné meze, které Šalomoun položil všem svým otázkám a závěrům v této knize. Celá kniha se zabývá pouze "věcmi pod sluncem" - tj. věcmi, které jsou poddány slunečnímu vlivu - věcmi, které jsou časné a hmotné - věcmi, které náleží scéně času a přítomnému řádu vesmíru. Tomuto zvláštnímu omezení můžeme lépe porozumět odkazem na slova Pavlova ve 2K 4,18, kde říká: "Tý věci, které se vidí, jsou časné, ale které se nevidí, jsou věčné." Pavel zde vede jasnou dělící čáru mezi dvěma různými třídami věcí: na jedné straně jsou věci, které jsou vidět a které jsou časné^ na druhé straně jsou věci neviditelné, které jsou věčné. Jestliže nyní tuto klasifikaci uplatníme na knihu Kaza­ tel, vidíme, že celý obsah této knihy spadá do první třídy věcí - věcí, které jsou vidět a které jsou časné. Šalomoun v této knize nikde nechce ve svých úvahách překročit hranice časného do oblasti věčného. Jakmile ve svých úvahách této hranice dosáhne, zastaví se a vrátí se k nějaké jiné stránce oblasti časného. To ukazuje sedmadvacetkrát použitý obrat "pod sluncem". V této knize není nic, co by nebylo poddá­ no slunečnímu vlivu - nic z neviditelné a věčné oblasti. Na tuto neviditelnou a věčnou oblast, kterou zde Šalomoun pone­ chává stranou, se různými způsoby odvolávají skoro všichni ostatní pisatelé a všechny ostatní knihy Bible. Vědomí tohoto zvláštního omezení knihy Kazatel nám pomůže lépe vystihnout učení knihy jako celku a také nám objasní některé zdánlivé rozpory mezi závory knihy Ka­ zatel a učením ostatních knih Bible. S tímto na mysli se nyní můžeme obrátit k místu v této knize, které ukazuje rozdíl mezi posmrtným osudem lid­ ského těla a ducha. Toto místo nalézáme v Kaz 3,18-21: 16

"Řekl jsem v srdci svém o způsobu synů lidských, že jim ukázal Bůh, aby viděli, že jsou podobni hovadům. Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostej­ ná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost. Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu. Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje vzhůru, a duch hovadí že sestupuje pod zemi?" V souladu s celým tématem této knihy klade Šalomoun hlavní důraz na fyzickou, hmotnou část člověka - na jeho tělo. Zcela správně tedy ukazuje, že v tomto ohledu není ve smrti žádný rozdíl mezi osudem člověka a osudem nižších živočichů. Ve smrti se tělo člověka právě tak jako těla ostatních živočichů navrátí do země, ze které vyšlo, a tam se zase rozloží do svých skladebných prvků. Šalomoun však jde dále a ukazuje? že tato podobnost ve smrti mezi osudem člověka a osudem nižších živočichů končí fyzickým tělem. Pro lidského ducha to neplatí. Osud ducha nehmotné části člověka je jiný než osud ducha nižších živo­ čichů. To ukazují slova 21. verše: "duch synů lidských vstu­ puje vzhůru, a duch hovadí... sestupuje pod zemi". Šalomoun tato slova uvádí otázkou: "Kdo to zná?" To je, jako by řekl: "Připouštíme, že v této věci je mezi člověkem a hovadem nějaký rozdíl, ale to je mimo rámec našeho za­ myšlení." Proto to jen letmo poznamenává a více se o tom nešíří. Jak máme rozumět tomu, jak se Šalomoun vyjadřuje o duchu člověka ve smrti těla? Říká: "duch synů lidských vstupuje vzhůru"• Především si všimněme, že je to ve shodě s popisem člověka v Gn 2,7, který ukazuje, že lidské tělo přišlo zdola ze země, ale že jeho duch přisel shůry od Boha. Protože ve smrti je lidský duch z těla uvolněn, směřuje zpět vzhůru k Bohu. V Kaz 12,7 se Šalomoun znovu vrací k tématu smrti a ří­ ká: "A navrátí se prach do země, jakž prvé byl, duch pak navrátí se k Bohu, kterýž jej dal." Šalomounovo učení v knize Kazatel o osudu lidského ducha ve smrti je tedy stručné, ale jasné a souhlasí s údaji, které nám poskytuji jiná místa Písma. Při smrti se lidské tělo navrátí do prachu, ale duch člověka vystupuje vzhůru k Bohu. Co se stane, když je při smrti lidský duch z těla uvolněn a přinesen před Boha Stvořitele? Zdá se, že o tom není v Písmu nic určitého zjeveno. Přesto nám Písmo umožňuje v této souvislosti stanovit dvě nesporné zásady. Za prvé, účelem tohoto objevení ducha člo­ věka před Bohem není konečný soud; ten bude teprve po vzkříšení. Za druhé, duchové zlých a bezbožných nemohou mít stálý přístup do přítomnosti Boží.

17

Můžeme tedy uzavřít, že jedním hlavním účelem, pro který se duch člověka bezprostředně po smrti objeví před Bohem, je slyšet Boží rozsudek, který stanoví každému duchu jeho stav a místo, které bude zaujímat od smrti až do vzkříšení a konečného soudu. Potom je každý duch doručen do stavu a místa, které mu bylo povinně přisouzeno, a tam setrvává do opětného vyvolání při vzkříšení těla. Jaký je stav odloučených (tzn. smrtí odloučených od těla) duchů v období mezi smrtí a vzkříšením? V tomto ohledu je jistě mnoho, co Bůh neuznal za vhodné v Bibli zjevit. Dvě věci jsou však v Bibli spolehlivě objas­ něny. První, že po smrti je úplné a trvalé oddělení mezi odloučenými duchy spravedlivých a bezbožných. A druhá, že stav odloučených duchů spravedlivých v období před smrtí a vzkříšením Kristovým je jiný než jejich stav v této pří­ tomné dispenzaci. Kromě těchto dvou jasně potvrzených skutečností Bible čas od času poodhrne růžek záclony dělící tento svět od budoucího a ukáže nám chvilkový záblesk toho, co je za ní. Na příklad u Iz 14,9n je nám podán obraz Božího soudu nad utlačovatelským králem Babylona: "I peklo" - šeól - "zespod zbouřilo se pro tebe, k vyji­ tí vstříc přicházejícímu tobě vzbudilo pro tě mrtvé, všecka knížata země: kázalo vyvstati z stolic jejich i všechněm králům národu. Všickni tito odpovídajíce, mluví tobě: Což ty také jsi zemdlen jako i my, a nám podobný učiněn?" Tento popis zjevuje o stavu odloučených duchů některá konkrétní fakta. Nenaznačuje, že je zde nějaká znalost událostí, které se průběžně odehrávají na zemi, ani zde nemusí být vzpomínka na události, které se udály v době života těchto odloučených duchů. Avšajc jasně ukazuje, že po smrti je nesporné trvání osobnosti; jedna osoba poznává druhou, komunikují spolu, uvědomují si své podmínky na onom místě odloučených duchů. I postavení lidí na onom světě do jisté míry odpovídá jejich postavení zde. Ti, kteří byli králi na tomto světě, jsou poznáni jako králové i na onom. U Ez 32,17-32 je nám dán dosti podobný obraz sestupu odloučeného ducha krále Egypta do "šeólu". V 18. a 19. verši této kapitoly Bůh takto mluví k Eze­ chielovi: "Synu člověčí, naříkej nad množstvím Egypta, a snes jej a dcery národů těch slavných do spodních míst země k těm, kteříž sestupují do jámy. A rci: Nad kohož bys utěšenější byl? Sestupiž a lež s neobřezanci." Potom ve verši 21 nám je řečeno o přijetí, jakého se dostalo králi Egypta od duchů jiných velkých mužů? kteří sestoupili do jámy před ním: "Budou k němu mluviti hrdiny s jeho pomocníky z prostřed hrobu, kdež neobřezanci me­ čem zbiti sestoupivše, leží." (Boháčkův překlad: "Budú mu hovořit nnjsilnejěí z hrdinov z prostřed pekla s tými, ktorý mu pomáhali: Sostúpili, ležia neobřezanci, pobití mečem.**)

18

Pečlivý průzkum tohoto oddílu ukáže, že se zde objevují stejné znaky, kterých jsme si již povšimli v předchozím oddíle u Izaiáše. Osobnost trvá dále; jedna osoba poznává druhou, je mezi nimi komunikace, uvědomují si své podmínky na tomto místě odloučených duchu. Nyní^ se obraíme k Novému zákonu, abychom viděli, jaké další světlo na osud lidské duchovní části ve smrti je tam vrženo. Nejprve budeme z Nového zákona uvažovat o dobře známém příběhu žebráka Lazara, který léhal denně u vrat bohatce. Nachází se v L 16,19-31. Není zde ani náznak, že by tento příběh byl pouhým podobenstvím. Kristus sám ho vypráví jako skutečnou historickou událost, která se udála někdy před časem Kristovy pozemské služby - tedy v období před Kristo­ vou smrtí a vzkříšením. Vlastní oddíl pojednávající o osudech Lazara a bohatce po smrti je ve verších 22-26: "I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do lůna Abrahamova. Umřel pak i bohatec, a pohřben jest. Potom v pekle pozdvih očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama zdaleka, a Lazara v lůnu jeho. I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj- se nade mnou, a pošli Lazara, af omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj;, nebo se mučím v tomto plameni. I řekl Abraham: Synu, rozpomeň sef žes ty vzal dobré věci své v životě svém, a Lazar též zlé. Nyní pak tento se těší, ale ty se mučíš. A nad to nade všecko mezi námi a vámi propast veliká utvrze­ na jest, aby ti, kteříž chtí odsud k vám jiti, nemohli, ani od onud k nám přejiti." V tomto oddíle je řečeno mnoho, co potvrzuje závěry, které jsme si již učinili ze Starého zákona. Při smrti se tělo pohřbem navrací zemi, ale duch vychází do nového druhu bytí. V tomto bytí po smrti trvá osobnost; jedna osoba v něm poznává druhou, je v něm vědomí současného stavu. To vše se shoduje s obrazem, který byl dán ve Starém zákoně. Tento oddíl u Lukáše však dodává ještě jednu další velmi důležitou skutečnost. Po smrti se osud duchů spravedlivých zcela liší od osudu duchů bezbožných. Lazar i bohatec se ocitli v oblasti odloučených duchů, která se hebrejsky nazývá "šeol" a řecký "hedés", ale jejich osudy tam by­ ly naprosto různé. Duch bohatce byl na místě mučení; duch Lazarův na místě odpočinutí. Mezi těmito dvěma místy by­ la utvrzena neproniknutelná propast, která nemohla být pře­ kročena z jedné ani ze druhé strany. Místo odpočinutí, vyhrazené pro odloučené duchy sprave­ dlivých, je zde nazváno "lůno Abrahamovo". Toto označení by mohlo naznačit, že toto místo je určeno pro duchy všech, kteří se na své zemské pouti ubírali šlépějemi víry a po­ slušnosti Abrahamovy, který je z toho důvodu nazván "otcem všech věřících".

19

III.

KRISTUS VZOREM I DŮKAZEM

Jeho zkušenost mezi smrtí a vzkříšením - Osud křestana smrti - Vzkříšení obnovuje stejné tělo, které zemřelo

ve

Všechna fakta o osudu odloučených duchů, která jsme až dosud probírali, pocházejí z míst Písma, která vesměs poje­ dnávají o událostech, které se odehrály před smrtí a vzkří­ šením Krista. Nyní přistoupíme k uvažování o tom, co Bible zjevuje o zkušenosti samého Krista v období mezi jeho smrtí a vzkříšením. Oddíl Písma, o kterém budeme uvažovat nejprve, je pro­ rocká předpověd Kristovy smrti, pohřbu a vzkříšení v Ž 16,8-11: "Představuji Hospodina před obličej svůj vždycky? a když jest mi po pravici, nikoli se nepohnu. Z té příčiny roz­ veselilo se srdce mé, a zplésala sláva má, ano i tělo mé v bezpečnosti přebývali bude. Nebo nenecháš duše mé v pekle" tj. v šeolu, "aniž dopustíš svátému svému viděti porušení. Známou učiníš mi cestu života; sytost hojného veselí jest před obličejem tvým, a dokonalé utěšení po pravici tvé až na věky." Ve Sk 2,25-28 cituje Petr celý tento odstavec. Ve Sk 13,35 cituje jeden z těchto veršů Pavel. Petr i Pavel vykládají tato slova shodně jako přímé proroctví o pohřbu a vzkříšení Krista. Petr ukazuje, že ačkoli tato slova říká David, na Davida se nevztahují, protože Davidova duše byla ponechána mnoho staletí v "šeolu" a jeho tělo podstoupilo proces "porušení". Tudíž to je jedno z mnoha mesiánských proroctví Starého zákona; říká je sice David, ale na něho samého se nevztahuje, nýbrž na jeho zaslíbené "símě", Mesiáše - Ježíše Krista. Když Davidova slova v Ž 16 takto aplikujeme na Krista, zjevují dvě věci, které se při Kristově smrti přihodily. Za prvé, jeho tělo bylo uloženo v hrobě, ale nepodstoupilo žádijý rozkladný proces. Za druhé, jeho duch sestoupil do "šeolu"' (tj. místa odloučených duchů), ale tam nezůstal déle než por dobu mezi jeho smrtí a vzkříšením. Podrobnější zjevení Nového zákona toto starozákonní zje­ vení potvrzuje. U L 23,43 čteme, že Ježíš řekl kajícímu zločinci na kříži vedle sebe: "dnes budeš se mnou v ráji." (Slovo "ráj" znamená doslova "zahradu" a je to jedno ze jmen, která označují místo onoho světa, které je vyhrazeno pro odloučené duchy spravedlivých.) A opět u L 23,46 čteme: "A zvolav Ježíš hlasem velikým, řekl: Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého. A to pověděv, umřel." Slovy "Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého" rozumíme, že Ježíš zde osud svého ducha ve smrti svěřil do rukou svého 20

nebeského Otce. O svém těle věděl, že má být odloženo v hro­ bě, ale o osudu jeho ducha měl rozhodnout Bůh, Jeho Otec. Z toho všeho vidíme, že Ježíš ke své božské přirozenosti na sebe vzal i lidskou přirozenost a prošel stejnými zkuše­ nostmi, které ve smrti očekávají každou lidskou duši. Jeho tělo bylo při pohřbu uloženo lidskýma rukama do hrobu, ale jeho duch byl svěřen do rukou Božích, kde Boží rozsudek stanovil jeho osud. Co se přihodilo duchu Kristovu po tom, když byl ve smrti takto uvolněn z hliněné nádoby svého těla? V Ef 4,9n čteme o Kristu toto: "Ale to, že vstoupil, co jest, jediné že i sestoupil prvé do nejnižších stran země? Ten pak, kterýž sestoupil, on jest, kterýž i vstoupil vysoko nade všecka nebesa, aby naplnil všecko." A znovu v lPt 3,18-20 čteme: "Nebo i Kristus jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivéf aby nás přivedl k Bohu, umrtven jsa z strany těla, ale obživen duchem. Skrze něhož i těm, kteříž jsou v žaláři, duchům, přišed, kázal, tehdáž nepovolným, když ono jednou očekávala Boží snášenli­ vost za dnů Noé,..." (Nový překlad: "...Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. V něm také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noémových.") Jestliže zkombinujeme zjevení o Kristu, které nám tato různá místa Písma poskytují, můžeme si učinit tento náčrt zkušeností, kterými jeho duch prošel. Jeho duch sestoupil do "šeólu", místa odloučených duchů. Ve dni své smrti na kříži šel nejprve na místo duchů spravedlivých, které se nazývá "ráj" nebo "lůno Abrahamovo". Protože zápis evangelia ukazuje, že Kristus na kříži zemřel dříve než oni dva zločinci, je přirozené předpokládat, že Kristus sám byl v ráji^ aby uvítal odloučeného ducha kajícího zločince, který tam sel za ním. Z "ráje" Kristus pokračoval dolů do oblasti "šeólu" vyhrazené pro duchy bezbožných. Zřejmě jeho sestup na toto místo muk byl nutný k dovršení díla smíření za lidské hříchy, protože musel plně vytrpět nejen tělesné, ale také duchovní důsledky hříchu. V určitém stadiu svého pobytu v nižší oblasti "šeólu" Kristus kázal duchům těch, kteří žili bezbožně za dnů Noé (tj. v období před potopou) a kteří byli proto posláni k uvěznění ve zvláštním místě "šeólu". (Řecké slovo, které je zde přeloženo "kázal", přímo souvisí s podstatným jménem "hlasatel". A tedy to neukazuje, že by Kristus musel těmto duchům ve vězení kázat evangelium, ale že pouze něco vyhlá­ sil tak, jak to činí hlasatel. ) Potom v okamžiku, který určil Bůh, když byly všechny božské záměry smíření naplněny, Kristův duch opět vystoupil z oblasti "šeólu" do oblasti tohoto přítomného časného světa. Současně bylo vzkříšeno z mrtvých jeho tělo, které dosud leželo bez života v hrobě. A duch se opět spojil s tělem a vznikla úplná osobnost. 21

O Kristově vzkříšení říká Pavel v 1K 15,20.22: "Ale vstal z mrtvých Kristus, prvotiny těch, kteří zesnuli... Nebo jakož v Adamovi vsickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou." Těmito slovy Pavel ukazuje, že vzkříšení Krista z mrt­ vých založilo vzor, který se bude opakovat u všech lidí. V tomto vzoru můžeme rozeznat dvě hlavní části. Za prvé, nehmotná část člověka - jeho duch - musí zase vyjít z obla­ sti odloučených duchů. Za druhé, hmotná část člověka - jeho tělo - musí být zase vzkříšena z mrtvých. Tím má být ooět duch spojen s tělem, čímž znovu vznikne úplná osobnost člověka s jeho hmotnou i nehmotnou částí - s jeho třemi složkami: duchem, duší a tělem. x x x Abychom doplnili naši krátkou studii tohoto předmětu^ je třeba přenést naše bádání za čas smrti a vzkříšení Krista a uvažovat o tom, co Nový zákon odhaluje o osudu pravých křesťanů této přítomné dispenzace v jejich smrti. Uvidíme? že v tomto ohledu Nový zákon ukazuje důležitý rozdíl mezi obdobím, které bylo před Kristovým vzkříšením, a obdobím, které je po něm. Jak jsme již viděli, před Kristovým vzkříšením byli odloučení duchové spravedlivých doručováni do určité oblasti "šeolu" (podsvětí), která se nazývala "ráj" nebo "lůno Abrahamova". Je však zcela jasné, že jakmile jednou bylo Kristovou smrtí a vzkříšením opravdu plně dokonáno odpuštění a smíření, byla již pro duchy spravedlivých otevřena cesta k bezprostřednímu a přímému výstupu do nebe do Boží vlastní oblasti a přítomnosti Jeho samého. To je objasněno řadou oddílů Nového zákona. Např. ve Sk 7 čteme popis ukamenování prvního křesťan­ ského mučedníka Štěpána. Ve Sk 7,55n stojí toto: "On (Štěpán) pak pln jsa Ducha svátého, pohleděv do nebe, uzřel slávu Boží a Ježíše stojí­ cího na pravici Boží. I řekl: Aj, vidím, nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží." Potom ve verších 59 a 60 končí popis takto: "... I kame­ novali Štěpána modlícího se a řkoucího: Pane Ježíši, přijmi ducha mého. A poklek na kolena, zvolal hlasem velikým: Pane, nepokládej jim toho za hřích. A to pověděv, usnul." Z tohotov popisu je jasné, že v okamžicích těsně před smrtí bylo Štěpánovi dáno vidění Krista v slávě na pravici Boží. Potom jeho modlitba "Pane Ježíši, přijmi Ducha mého" ukazuje jeho jistotu, že bezprostředně po smrti jeho těla vystoupí jeho duch přímo do nebe do přítomnosti Boží. To je také potvrzeno způsobem, jakým mluví o smrti apoštol Pavel. 22

Ve 2K 5,6.8 Pavel říká: "Protož doufanlivé mysli vždycky jsouce, a vědouce, že dokud pohostinu jsme v tomto těle, vzdáleni jsme ode Pána, ... Doufanlivé pak mysli jsme, a oblibujeme raději vyjiti z těla, a přijiti ku Pánu." Tato Pavlova slova v sobě zahrnují dvě věci. Za prvé, pokud duch věřícího zůstává v jeho těle, nemůže být v bez­ prostřední přítomnosti Boží. A za druhé, jakmile je duch věřícího smrtí z těla uvolněn, má přímý přístup do Boží přítomnosti. Ke stejné myšlence se Pavel ještě vrací v epištole Filipenským, kde váží, zda je lepší být smrtí uvolněn z fyzic­ kého těla, nebo zůstat dále v těle, aby mohl naplnit svou pozemskou službu pro Krista. Při uvažování o těchto dvou alternativách Pavel v Fp 1,21-24 říká: "Mně zajisté živu býti jest Kristus, a umříti zisk. Jestli mi pak prospěšněji živu býti v těle provpráci, tedy nevíra, co bych vyvolil. K obému se k tomu nakloňuji, žádost maje umříti, a býti s Kristem, což by mnohem lépe bylo, ale pozůstati v těle potřebněji jest pro vás." Pavel zde uvažuje o dvou alternativách, které má před sebou: první je "pozůstati v těle" - tzn. aby pokračoval dále v tomto životě zde na zemi ve fyzickém těle; druhá je "umříti a býti s Kristem" - tzn. aby jeho duch byl smrtí z těla uvolněn, a tím vstoupil přímo do Kristovy přítomnosti v nebesích. lýto příklady Štěpána a Pavla jasně ukazují, že když pravý křestan zemře, jeho duch je tím uvolněn z těla a hned jde přímo do Kristovy přítomnosti v nebesích. Tento přímý přístup do Boží přítomnosti v nebesích byl křesíanům umožněn jedině Kristovou smrtí a vzkříšením^ čímž bylo učiněno úplné a konečné smíření za hřích. Před Kristovým smířením byli od­ loučení duchové spravedlivých doručováni do zvláštní oblasti podsvětí - "šeolu". Tato zvláštní oblast nebyla místem mučení a trestu, nýbrž odpočinutí a utěšení. Přesto však byla velice vzdálena od bezprostřední přítomnosti Boží. Závěry, ke kterým jsme došli, můžeme nyní uplatnit na učení o vzkříšení. Vzor pro vzkříšení všech lidí byl položen vzkříšením samého Krista. To znamená, že odloučený duch bude vyvolán z místa, do kterého byl určen rozsudkem Božím - at to je místo v nebesích nebo místo v podsvětí. Současně tělo vzkříšením povstane ze smrti. Duch a tělo se pak znovu spojí a utvoří úplnou onsobnost člověka. X X X

V souvislosti se vzkříšením 3idského těla narážíme na problém, který často trápí tělesnou mysl. Předpokládejme, že nějaký člověk byl dva nebo tři tisíce let mrtvý a že jeho tělo se mezitím naprosto rozložilo do svých původních hmot­ ných prvků. Nebo že v nedávné době byl člověk ve válce zabit 23

výbuchem bomby, čímž bylo jeho tělo tak rozloženo, že po něm nezůstaly žádné lidsky zachytitelné stopy. Je myslitelné, aby v takových případech byly v okamžiku vzkříšení hmotné prvky těchto těl znovu shromážděny, sestaveny a vzkříšeny v úplná těla? Pro ty, kdo uznávají neomezenou moudrost, znalost a moc Boží, musí platit odpověčt, že na tomto učení není nic neuvě­ řitelného ani nemožného. Když si kromě toho uděláme čas, abychom uvážili, jaká Boží moudrost a vědomost se podle zje­ vení Bible progevila v původním stvoření lidského těla, sta­ ne se nám učení o vzkříšení těla jen přirozeným a logickým. Nejpodrobnější popis původního postupu, kterým Bůh utvořil lidské tělo, uvádí David v Ž 139. Téměř celý tento žalm je zasvěcen velebení nevystižitelné moudrosti, známosti a moci Baží. Zvláště ve verších 13-16 David pojednává o tom, jak se tyto Boží vlastnosti projevily při utváření jeho přirozeného těla. Zde říká: " T y zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v ži­ votě matky mé. Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně. Není ukryta žádná kost má" - tj. hmota mého těla *) - "před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země. Trupel muj" - tj. mé hmotné tělo - "viděly oči tvéf v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo." Zde David nemluví o nehmotné části své přirozenosti o svém duchu a duši, ale o hmotné části - o svém hmotném těle, což označuje výrazy "trupel můj" a "oudové jeho". 0 postupu, kterým Bůh uvedl jeho hmotné tělo v bytí, zjevuje David dvě velmi zajímavá a důležitá fakta. Prvním faktem je, že Bůh zvlášt určil a připravil materiál pro Davidovo tělo, tj. zemské prvky, ze kterých mělo být jeho tělo utvořeno, dlouho dopředu, v době, kdy ještě byly "v nejhlubších místech země". Druhým faktem je, že Bůh určil přesný počet., rozměry a materiál všech základních orgánů Davidova těla dlouho před tím, než skutečně začalo existovat. A jak potom každý tento orgán vznikl, Bůh o něm připravil a udržoval přesný záznam. Ačkoli toto zjevení může na první pohled někomu připadat fantastické, je fakticky obsaženo v Ježíšových slovech u Mt 10,30: "Vaši pak i vlasové na hlavě všickni sečteni jsou." Zachovává-li Bůh zápis o každém jednotlivém vlasu lidské hlavy, je ještě nějaká část lidského těla, která je příliš malá nebo bezvýznamná na to, aby o ní Bůh udržoval záznam?

Poznámka překl.: hebrejské podst. jméno " eogem", ktere je v Ž 139,15 přeloženo "kost",se vyskytuje ještě v Dt 8,17, u Jb 30,21 a u Na 3,9 a je utvořeno od slovesa, které značí "být nesmírně početný".

24

vVe světle tohoto zjevení shledáváme, že je těsná a ob­ jasňující podobnost mezi původním postupem, kterým Bůh zformoval hmotné tělo člověka, a postupem, kterým ho opět vzkřísí ze smrti. V původním procesu formování těla člověka Bůh nejprve určil a připravil jeho různé hmotné prvky, pokud byly ještě v zemi. Potom jak se tyto určené prvky shromáždily,.aby utvořily tělo člověka, Bůh zachoval přesný a pečlivý záznam o jeho každé části a každém údu. Po smrti se tělo znovu rozloží do svých hmotných prvků. Ale Bůh, který předurčil zvláštní prvky pro každé jednotlivé tělo* zachovává stále zápis o každém prvku. Potom v okamžiku vzkříšení toutéž svou tvůrčí mocí shromáždí všechny původní prvky, a tím znovu sestaví totéž tělo. Jediným hlavním rozdílem je, že původní postup utváření těla byl zřejmě poz­ volný, zatímco postup znovusestavení těla při vzkříšení bude okamžitý. Při Boží nejvyšší a svrchované vládě nad časem i prostorem však skutečná délka potřebného času nemá vůbec žádný význam. Pokud nepřijímáme tento biblický popis osudu lidského těla, potom vůbec nemáme právo mluvit o "vzkříšení" - tj. o opětném povstání. Jestliže prvky, které vytvářejí tělo člověka při vzkříšení, nejsou stejné jako ty, které vytvá­ řely jeho původní tělo, potom mezi prvním a druhým tělem není žádná logická ani příčinná souvislost. Tato dvě těla nemají žádný vzájemný vztah v času ani v prostoru. V takovém případě bychom nemohli říci, že Bůh tělo člověka vzkřísil. Místa toho bychonr museli říci, že Bůh lidského ducha vybavil zcela novým tělem, které nemá žádnou spojitost s tělem před­ chozím. Tomu však Bible neučí. Bible učí, že mezi prvním tělem člověka a tělem, které dostane při vzkříšení, je přímá souvislost. Tato souvislost spočívá v tom, že stejné hmotné prvky, které vytvářely původní tělo, budou znovu shromáž­ děny, aby vytvořily vzkříšené tělo. Tato úžasná pravda se potvrdila nejprve a především při vzkříšení samého Krista. Když se Ježíš po svém vzkříšení objevil v hloučku svých učedníků, ti se polekali, protože předpokládali, že to, co vidí, je duch. Ježíš je vsak okam­ žitě ujistil o své totožnosti a dal jim pozitivní důkaz o tom, že jeho tělo je skutečné, protože u L 24,39n čteme, že jim řekl: "Vizte ruce mé i nohy mé, já zajisté jsem ten. Dotýkejte se mne a vizte; nebot duch těla a kostí nemá, jako mne vidíte míti. A pověděv to, ukázal jim ruce i nohy." Stalo se, že Tomáš, jeden z učedníků, nebyl u toho přítomen, a když mu ostatní učedníci tuto událost vyprávěli, nemohl jí uvěřit. Ale u J 20,27 čteme, že o týden později, když byl přítomen i Tomáš, se Ježíš znovu zjevil svým učed­ níkům a tentokrát oslovil přímo Tomáše: "Potom řekl Tomášovi: Vlož prst svůj sem, a viz ruce mé, a vztáhni ruku svou, a vpust v bok můj, a nebudiž nevěřící, ale věrný." 25

Z těchto oddílů vidíme, že Ježí5 si dni záležet na tom, aby dal svým učedníkům co nejjasnější důkaz, že má po rvém vzkříšení skutečné tělo a že jeho tělo je stejné jako to, které bylo ukřižováno. Důkazem toho byly jeho ruce a nohy, které stále nesly stopy hřebů, o jeho bok poznamenaný kopím. V jiných ohledech však s jeho télem nastaly některé důležité změny. Již nadále nepodléhalo omezením smrtelného těla v tomto vesmírném řádu. Ježíš se nyní mohl objevit neb zmizet jak chtěl, mohl vstoupit do zavřené místnosti, mohl přecházet mezi nebem a zemí. Když však pomineme určitou proměnu, která se projevila těmito změnami, bylo jeho tělo ve všech ostatních ohledech stejné jako to, které bylo ukřižováno. Mimo to Ježíš ještě svým učedníkům zaslíbil, že jejich těla nemají být vzkříšeno méně úplná než jeho vlastní. U L 21 Ježíš své učedníky nejprve upozorňuje na to, že je očekává veliký odpor a pronásledování. Obzvláště je upo­ zorňuje ^ že někteří z nich budou opravdu usmrceni. Avšak pokraČuge, aby jim dal jasné zaslíbení vzkříšení těl. Toto upozornění a zaslíbení, které následuje, nacházíme u L 21, 16-18: "Budete pak zrazováni i od rodičů a od bratří, od příbuzných i od přátel, a zmordují některé z vás. A budete v nenávisti u všech pro jméno mé. Ale ani vlas s hlavy vaší nikoli nezahyne." Dobře si všimněte, co zde Ježíš říká. Učedníci budou nenáviděni, pronásledováni a zabíjeni. A přitom na konci toho všeho "ani vlas s hlavy jejich nezahyne". To nemluví o zachování jejich těl nedotčených v tomto životě. Víme, že první krestané podobně jako krestané v pozdějších dobách podstoupili často násilnou smrtř zmrzačení, upálení nebo jiné způsoby poškození nebo zničení svých hmotných těl. Tedy zaslíbení, že i každý vlas bude dokonale zachován, se nevztahuje k tomuto přítomnému životu, ale ke vzkříšení jejich těl z mrtvých. Všechny prvky a údy jejich původních hmotných těl, které Bůh předurčil, spočetl a zapsal:, budou při vzkříšení opět Boží všemohoucností shromážděny a znovu sestaveny v dokonalé tělo - oslavené, ale přitom totéž tělo, které předtím podstoupilo smrt a rozklad. Takový je obraz, který Bible podává o vzkříšení lidského těla. Je úžasný ve zjevení neomezené Boží moudrosti, známo­ sti a moci, a přitom logicky důsledný a shodný se zásadami Pí srna•

26

IV,

VZKŘÍŠENÍ PŘEDPOVĚDĚNO VE STARÉM ZÁKONĚ

Proroctví v knihách Žalmů, Genesis, Job, Izaiáš, Ozeáš - Zahrnutí věřících v Kristově vzkříšení

Daniel,

V této naší studii ukážeme,že božské zaslíbení vzkříšení se táhne jako zlatá nit celou Biblí, jak Novým, tak i Starým zákonem. V 1K 15,4 činí Pavel o pohřbu a vzkříšení Kristově toto prohlášení (Colův překlad): "... a byl pohřben a vstal z mrtvých třetího dne podle Písem". Musíme mít na mysli, že v době, kdy Pavel psal tato slo­ va, jediná uznávaná Písma, která existovala, byla Písma Sta­ rého zákona. Když tedy Pavel říká, že Kristus vstal z mrtvých třetího dne podle Písem, míní, že Kristovo vzkříšení bylo naplněním slov Starého zákona. Kromě toho se Pavel dovolává těchto slov jako první a základní autority pro učení o vz­ kříšení. Až potom uvádí svědectví očitých svědků vzkříšeného Krista, kteří byli v té době ještě naživu. Tedy v Pavlově podání tohoto učení je svědectví očitých svědků až na druhém místě za svědectvím starozákonních textů. Uvažujme tedy o některých hlavních oddílech Starého zákona, které vzkříšení prorocky předpovídají. V našich předchozích studiích tohoto předmětu jsme již ukázali, že jasné zaslíbení Kristova pohřbu a vzkříšení je v 2 16,8-11. Ukázali jsme, že ačkoli tato slova říká v první osobě David, ve skutečnosti se nevztahují na Davida samého, ale na Davidovo zaslíbené símě, Mesiáše - Ježíše Krista,a že je v Novém zákoně takto aplikovali na Krista Petr i Pavel. V Ž 71,20n je jiné podobné místo, které prorocky ukazuje vzkříšení Kristovo. David zde mluví přímo k Bohu a říká: "Kterýž ač jsi mi dal okusiti úzkostí velikých a hroz­ ných, však zase k životu navrátíš mne, a z propastí země zase mne vyzdvihneš. Rozmnožíš důstojnost mou, a zase utěšíš mne." Tento oddíl je dalším příkladem mesiánského proroctví. To znamená, že slova, která říká David v první osobě, nepla­ tí v prve řadě Davidovi, ale Davidovu zaslíbenému semeni, Mesiáši, Ježíši Kristu. Když tomuto oddílu takto rozumíme? pak prorocky ukazuje pět postupných stadií, kterými měl Kristus projít při smíře­ ní za lidské hříchy. Těchto pět stadií můžeme shrnout takto: Prvním jsou "úzkosti veliké a hrozné" - tj. jeho odmít­ nutí, utrpení, bičování a ukřižování. Druhým stadiem měl být sestup do "propastí země" - tj. do šeólu či hádu - do místa odloučených duchů. Ve třetím stadiu měl být zase "k životu navrácen".

27

Ve čtvrtém měl být zase vyzdvižen ze šeolu - to znamená Kristovo vzkříšení. V pátém měla být po jeho vzkříšení jeho důstojnost rozmnožena a měl být znovu utěšen. - Měl znovu zaujmout své místo nejvyšší autority ve společnosti Boha Otce na jeho pravici. Není dost místa a času na citování mnoha míst Nového zákona, která potvrzují, že toto proroctví se přesně a úplně naplnilo v Kristově zkušenosti. Dvě starozákonní místa, která jsme dosud zkoumali z Ž 16 a 71 se však vztahují především na vzkříšení samého Krista jako Mesiáše. Zkoumejme nyní jiná místa Starého zákona, kte­ rá předpovídají vzkříšení ostatních lidí mimo Krista samého. Začneme s uvažováním o jednom z Božích zaslíbení učině­ ných Abrahamovi. To nacházíme v Gn 17,8. Bůh zde mluví přímo k Abrahamovi a říká: "Nadto dám tobě i semeni tvému po tobě zemi, v nížto obýváš pohostinu, všecku zemi Kananejskou k vladařství věčnému..." Na tomto zaslíbení vlastnictví země Kanaán, které zde Bůh Abrahamovi učinil, jsou dva důležité body, kterých bychom si měli všimnout. Především je důležité pořadí vlastnictví. Bůh říká: "tobě i semeni tvému po tobě". To znamená, že Abraham sám má první vlastnit zemi a jeho símě - jeho potomci - až potom po něm. Za druhé je důležitý rozsah a trvání tohoto vlastnictví. Bůh říká: "všecku zemi Kananejskou k vladařství věčnému'.' Toto zaslíbení nelze naplnit žádným držením této zem£, které je částečné nebo dočasné. Pro naplnění tohoto zaslíbení je třeba úplné a trvalé vlastnictví celé země. Je tedy jasné, že toto Boží zaslíbení dané Abrahamovi nebylo do nynějška nikdy naplněno. Jediná část země,kte­ rou Abraham dosud dostal k trvalému vlastnictví, je místo, které stačí právě tak k tomu, aby byl na něm pohřben - pohřební místo v jeskyni Machpelah na poli Efrona Hetejského poblíž Hebronu. Stejně i símě Abrahamovo, izraelský národ, až dodnes zemi užíval částečně nebo' dočasně; nikdy nepoznal úplné a trvalé držení země, kterou mu zde Bůh zaslíbil. Dnes nově utvořený stát Izrael přes hrozby a protivenství lpí houževnatě na území, které je malým zlomkem celé Bohem zaslíbené země. A i kdyby v letech, která leží před námi, Izrael tím neb oním prostředkem rozšířil svá území, až by získal vládu nad celou Bohem zaslíbenou zemí, stále by to nebylo úplným naplněním původního Božího zaslíbení, protože Boží zaslíbení Abrahamovi bylo "tobě i semeni tvému po tobě". To znamená, že vlastnictví celé země musí nejprve užívat Abraham sám, a až potom - po něm jeho símě - jeho potomci. Tedy toto Boží zaslíbení se bez vzkříšení nemůže napl­ nit. Jeskyně Machpelah musí nejprve vydat svého mrtvého. 28

Abraham sám musí být vzkříšen. Jedině tak může vůbec vejít do plného držení země, ve které nyní leží pohřben. Jestliže není vzkříšení, potom Boží zaslíbení Abrahamovi nemůže být nikdy naplněno. Zaslíbení, které zde Bůh učinil Abrahamovi, předpokládá vzkříšení a jeho naplnění na něm závisí. Shleda­ li jsme tedy, že toto Abrahamovo zaslíbení o věčném držení země Kananejské v sobě zahrnuje zaslíbení Abrahamova vlast­ ního vzkříšení z mrtvých; a tak tedy je pravda o vzkříšení zjevena již v první knize Starého zákona - Genesis. Nyní se obraíme k jiné knize Starého zákona, které se obyčejně připisuje velmi raná doba vzniku, a tou je kniha Job. Uprostřed záplavy zármutku a muk,když v jeho pozemských vyhlídkách není ani jiskřičky naděje, vyslovuje Job úžasné vyznání víry ve věčný osud své duše a ve vzkříšení svého těla. Toto vyznání nacházíme u Jb 19,25-27: "Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví. A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha. Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný...” Jazyk Jobův je tak strohý a tak nabitý významem, že je obtížné nalézt překlad, který by přiměřeně vystihoval plnou sílu originálu. Zde je jiný možný překlad prostřední části citovaného oddílu: "Potom se probudím, a ačkoli tělo toto bude zničeno, přesto z těla svého uvidím Boha." At dáme kterémukoli překladu přednost, určitá fakta vystupují z tohoto oddílu s absolutní jasností. Job věděly že se jeho přirozené tělo rozloží. Přesto vyhlížel ke chvíli na konci času, kdy bude opět oděn v masité tělo a kdy se v tomto těle objeví přímo před Bohem. Tato Jobova jistota je založena na životě toho, jehož nazývá "svým vykupitelem". Tím je celý tento oddíl jasnou předpovědí konečného vzkří­ šení Jobova těla, které bude možné skrze vzkříšený život Vykupitele - Ježíše Krista. Nyní se můžeme obrátit k proroku Izaiáši, který žil asi 700 let před Kristem. U Iz 26,19 nalézáme vyznání víry ve vzkříšení, které je dosti podobné Jobovu, o kterém jsme ^teá uvažovali. Izaiáš zde říká (Roháčkův překlad): "Tvoji mrtvi ožijú, moje mrtvé tělo, vstanu. Prebudte sa a plesajte vy, ktorí býváte v prachu! Lebo tvoja rosa je rosou svetiel, a zem vyvrhne mrtvých." Izaiáš zde mluví o ožití mrtvých těl a o jejich povstání z prachu. Mezi tato těla, která označuje "tvoji mrtví" a na konci verše obecně "mrtví", počítá i své mrtvé tělo. Je jasné, že se zde Izaiáš zamýšlí nad všeobecným vzkříšením z mrtvých mnoha, ne-li všech. Ti, kterých se to týká, mají vyhlídku, že jim to přinese radost, protože Izaiáš říká: ProbuJte se a plesejte vy, kteří bydlíte v prachu! Z toho je zřejmé, že toto Izaíášovo poselství je v prvé řadě adreso­ váno spravedlivým mrtvým, kteří budou vzkříšením uvedeni do své konečné věčné odměny.

29

Ve shodě se závěry, ke kterým jsme došli ve dřívějších studiích, vidíme, že Izaiáš pohlíží na vzkříšení tak, že se týká v prvé řadě hmotné části člověka - jeho těla. Mluví o těch, kteří přebývají v prachu. A tedy obraz, který nám předkládá, je obrazem těl mrtvých lidí, která vstávají nebo se probouzejí ze svého spánku v prachu. Tento verš z Izaiáše obsahuje také určité zjevení o moci, která vzkříšení způsobí. Izaiáš na tuto moc ukazuje obrazem "rosy” . nebot říká: "Lebo tvoja rosa je rosou svetiel, a zem vyvrhne mrtvých." Je v tom představa suchých semen, která leží pohřbena v prachu a potřebují vláhu, aby vzklíčila a vyrazila. Tuto vláhu dává rosa, která na ně padá. Na mnoha místech Písma je rosa podobně jako déšt obra­ zem působení Ducha svátého. Izaiáš tedy předpovídá, že vzkří­ šení mrtvých těl věřících bude způsobeno mocí Ducha svátého. To je v naprosté shodě s Pavlovými slovy v S 8,11 (Colův překlad): "A přebývá-li ve vás Duch Toho, jenž vzkřísil z mrtvých Ježíše, zajisté Ten, jenž vzkřísil Krista Ježíše, oživí také vaše smrtelná těla svým Duchem, jenž přebývá ve vás." Pavel zde uvádí, že tatáž moc Ducha svátého, která vzbudila z hrobu mrtvé tělo Ježíšovo, vzbudí také mrtvá těla těch, kteří věří v Ježíše a v nichž přebývá Duch svátý. Další hlavní starozákonní proroctví o vzkříšení, o kte­ rém budeme uvažovat, je u Da 12,1-3. Tyto verše jsou částí dlouhého- prorockého zjevení o posledních dnech, které Da­ nielovi dal anděl Gabriel, poslaný k němu Bohem k tomuto zvláštnímu účelu. Zde je část tohoto zjevení, která pojed­ nává o vzkříšení: "Toho času postaví se Michal, kníže veliké, kterýž zas­ tává synů lidu tvého, a bude čas ssoužení, jakéhož nebylo, jakž jest národ, až do toho času; toho, pravím času vysvobo­ zen bude lid tvůj, kdožkoli nalezen bude zapsaný v knize. Tu mnozí z těch, kteříž spí v prachu země, procítí, jedni k životu věčnému, druzí pak ku pohanění a ku potupě věčné. Ale ti, kteříž jiné vyučují, stkvíti a e budou jako blesk oblohyr a kteříž k spravedlnosti přivozují mnohé, jako hvězdy na věčné věky." První část tohoto zjevení mluví výslovně o vlastním Da­ nielově lidu, o Izraeli, a mluví o času soužení, které bude větší než všechna, kterými Izrael až do té doby projde. Je to bezpochyby stejný čas soužení, o kterém se mluví u Jr 30,7J "Ach, nebo veliký jest den tento, tak že nebylo žádného jemu podobného. Ale jak koli čas jest ssoužení Jáko­ bova, předce z něho vysvobozen bude." Jeremiáš zde ukazuje, že ačkoli v tomto čase bude větší soužení, než jakým prošel Izrael kdykoli předtím, přece v něm nebude nakonec zničen, nýbrž bude z něho zachráněn. To přesně souhlasí s pro­ hlášením u Da 12,1: "toho času vysvobozen bude lid tvůj, kdožkoli nalezén bude zapsaný v knize." V tomto času nej­ většího soužení Bůh sám krajním způsobem zasáhne a spasí zbožný zbytek Izraele, který předzvěděl ve své milosti a předzřídil k spasení.

30

Není pochyb, že tento čas soužení Izraele je hlavní etapou celého období soužení, které má přijít na celý svět a které se v Novém zákoně nazývá "velké soužení"* S tímto konečným obdobím souženív je přímo spojeno Danielovo proroctví o vzkříšení, nebot ve 12,2 říká: "Tu mnozí z těch, kteříž spí v prachu země, procítí, jedni k ži­ votu věčnému, druzí pak ku pohanění a ku potupě věčné." Jazyk, jakého zde Daniel používá, je velmi podobný jazyku Izaiášovu. Oba podobně mluví o těch, kteří přebývají v prachu, oba mluví o vzkříšení jako o probuzení - nebo "procitnutí" - z prachu. Přesto zjevení Danielovo jde dále než zjevení Izaiášovo, protože Daniel ukazuje, že budou dvě různé fáze vzkříšení: vzkříšení spravedlivých, kteří budou uvedeni do věčného života, a vzkříšení bezbožných, kteří budou odsouzeni k věčné hanbě a opovržení. Ve lí,3 Daniel pokračuje a ukazuje? že odměna spravedli­ vých při vzkříšení bude záviset na jejich věrnosti ve službě Bohu a na tom, jak za svého pobytu na zemi činili známou jeho pravdu. Říká (v úpravě podle KJV v souhlase s orig.): "ale rozumní se budou skvít jako jas, a kteří k spravedlnos­ ti přivozují mnohé, jako hvězdy na věčné věky." Je rozdíl mezi těmi, kteří 5’s°u rozumní jen pro spasení vlastních dušíf a mezi těmi, kteří jdou dále a přivádějí ke spravedl­ nosti také mnohé jiné. Obojí vejdou do slávy, ale slá­ va druhých bude větší nežli prvních. Z míst, o kterých jsme uvažovali, vidíme, že téma vzkří­ šení se táhne jako nit celým^Starým zákonem. Detaily tohoto zjevení se postupně vyjasňovaly, až u Daniele jsme se dověděli, že vzkříšení bude těsně spjato s obdobím velkého soužení a že nastane ve dvou etapách - vzkříšení spravedli­ vých a vzkříšení bezbožných. Nežli uzavřeme toto studium starozákonních proroctví o vzkříšení, je ještě třeba potvrdit jeden další velmi zajímavý a důležitý bod. V již citovaném oddílu z 1K 15,3 Pavel říká, že Kristus "vstal z mrtvých třetího dne podle písem". Ve Starém zákoně nebylo předpověděno pouze'Kristovo' vzkříšení, ale bylo také předpověděno, že Kristus měl vstát z mrtvých třetího dne. Můžeme se ptat, kde lze ve Starém zákoně nalézt toto zvláštní proroctví, že Kristovo zmrtvýchvstání bude třetího dne. Odpovědí je, že toto zjevení je obsaženo u Oz 6,1-3: "V úzkosti své ráno hledati mne budou: PoŽte, a navratme se k Hospodinu; nebo on uchvátil a zhojí nás, ubil a uvíže rány naše. Obživí nás po dvou dnech, dne třetího vzkřísí nás, a budeme živi před obličejem jeho, tak abychom znajíce Hospodina, více poznávati se snažovali; nebo jako^jitřní svítání jest vycházení jeho, a přijde nám jako déšt jarní a podzimní na zemi." Toto proroctví začíná zaslíbením odpuštění a uzdravení těm, kdo se navrátí k Hospodinu v pokání a víře.

31

Potom ve druhém verši přichází jasné proroctví o vzkří­ šení ve třetím dni: "dne třetího vzkřísí nás, a budeme živi před obličejem jeho.7* Vidíme, že toto zaslíbení není dáno v jednotném, nýbrž v množném čísle: "vzkřísí nás, a budeme živi." To znamená, že se zaslíbení nevztahuje pouze na vzkříšení samotného Krista, ale zahrnuje také všechny ty, kteří poslouchají napomenutí předcházejícího verše a navra­ cejí se k Bohu v pokání a víře. Abychom plně porozuměli pravdě, která je v tomto proroc­ tví obsažena, musíme se obrátit k úplnému zjevení evangelia, které dal v Novém zákoně Bůh církvi skrze apoštola Pavla. V Ř 6,6 Pavel říká (Žilka): "Náš starý člověk byl spolu s ním" - tj# s Kristem - "ukřižován". A v Ga 2,20 říká opět: "S Kristem jsem byl ukřižován." Tato a jiná podobná místa zjevují, že když^ Kristus vykonal smíření za lidské hříchy? záměrně se s hříšníkem ztotožnil. Vzal na sebe jeho vinu; ztotožnil se s jeho porušenou a padlou přirozeností; zemřel jeho smrtí; zaplatil jeho pokutu. Potom na nás hříšnících zůstává, abychom vírou přijali své ztotožnění s Kristem. Když to učiníme, shledáme, že s ním nejsme ztotožněni pouze v jeho smrti a pohřbu, ale také v jeho vzkříšení z mrtvých a v novém, nesmrtelném životě v moci vzkříšení, kterého nyní užívá. Tuto stránku našeho ztotožnění s Kristem uvádí Pavel v Ef 2,4-6, kde říká: "Bůh... nás...obživil spolu s Kristem, ...a spolu s ním vzkřísil, i posadil na nebesích v Kristu Ježíši." Jakmile jsme ochotni vírou přijmout své ztotožnění s Kristem v jeho smrti za naše hříchy, shledáme, že jsme s ním ztotožněni také v jeho vzkříšení a v jeho novém, vítězném životě na Božím trůnu. Když vcházíme skrze jeho smrt, stáváme se účastníky i jeho vzkříšení. Stejná pravda je obsažena i ve slovech samého Ježíše? která u J 14,19 řekl svým učedníkům: "já živ jsem, i vy živi budete." Z toho důvodu prorocké zjevení u Oz 6,2 uvádí: "dne třetího obživí nás, a budeme živi před obličejem jeho." Toto proroctví nezjevuje jenom, že Kristus měl být třetího dne vzkříšen, ale také, že podle věčného Božího záměru v evan­ geliu jsou všichni, kdo v Krista uvěřilij s ním v jeho vzkříšení ztotožněni. V tomto ohledu je Ozeásovo proroctví charakteristické pro proroctví celého Starého zákona: ne­ předpovídá pouze události, které se mají^ stát, ale také přitom zjevuje jejich pravý duchovní význam a jejich souvislost s celým Božím záměrem v evangeliu. Ozeáš však také varuje Ť že toto tajemství Božího záměru v Kristově vzkříšení bude zjeveno pouze těm, kdo jsou ochotni pravdu hledat s vírou a pilností, protože v následujícím ver­ ši říká: "tak abychom znajíce Hospodina, více poznávati 32

se snažovali." Toto zjevení je pouze pro ty, kteří se "snažují Hospodina více poznávati". Pro ty, kteří o to usilují, Ozeáš pokračuje: "nebo jako jitřní svítání jest vycházení jeho*" To znamená,že vzkříšení Krista z mrtvých je v Božím záměru tak bezpečné a jisté jako východ slunce po temnotě noci. To je blízká paralela k proroctví o Kristově vzkříšení u Mal 4,2: "Vám pak, kteříž se bojíte jména mého, vzejde slunce spravedlnosti, a zdraví bude na paprscích jeho." I zde pozorujeme vymezení těch, kterým toto zjevení vzkříšeného Krista bude dáno: ne všem lidem,, ale "vám, kteříž se bojíte jména mého". A konečně Ozeáš ukazuje, že těsně po Kristově vzkříšení bude vylití Ducha svátého, protože pokračuje: "a přijde nám jako déšt jarní a podzimní na zemi". "Déšt" zde představuje vylití Ducha svátého rozdělené do dvou hlavních navštívení déšt jarní a déšt podzimní. Jako přesné naplnění tohoto proroctví zaznamenává Nový zákon, že ve dni Letnic, v padesátý den po Kristově vzkříše­ ní, začal být vyléván na jeho očekávající učedníky - na ty, kteří "více poznávati se snažovali" - jarní déšt Ducha svátého. Proroctví Starého zákona, která jsme zkoumali, můžeme tedy shrnout takto: Starý zákon jasně předpovídá: za prvé, že Kristus sám bude vzkříšen z mrtvých; za druhé, že věřící v Krista budou mít podíl v jeho vzkříšení; a za třetí, že také bezbožní budou vzkříšeni k soudu a trestu.

33

v,.

"PRVOTINY K2I3TUG"

Tři postupné fáze vzkříšení typologii prvotin

-

Kristovo

vzkříšení naplňuje

Jestliže se nyní obrátíme k Novému zákonu, shledáme, že zjevení, které je zde dáno o vzkříšení, souhlasí přesně se třemi hlavními znaky zjevení Starého zákona: za prvé, že Kristus sám byl vzkříšen z mrtvých; za druhé, že věřící v Krista budou mít podíl na jeho vzkříšení;, a za třetí, že budou vzkříšeni i bezbožní k soudu a trestu. Navíc nalezneme množství dalších informací, které celý obraz vzkříšení upřesní a vyjasní. Prvním místem Nového zákona, o kterém budeme uvažovat, jsou slova samého Ježíše u J 5,25, kde říká: "Amen, amen pravím vám: Že přijde hodina, a nyní jest, když mrtví uslyší hlas Syna Božího, a kteříž uslyší, živi budou." Trochu dále, ve verších 28 a 29, říká Ježíš zase: "Nedivtež se tomu; nebot přijde hodina, ve kterouž všickni. kteříž v hrobích jsouT uslyší hlas jeho. A půj­ dou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu." Ježíš zde používá dvou různých výrazů. Ve verši 25 říká "mrtví" a ve verši 28 říká "všickni, kteříž v hrobích jsou". Podle souvislosti to nevypadá, že by tyto dva výrazy byly totožné, ale spíše, že jsou ve vzájemném protikladu. Je-li tomu tak, potom pod prvním výrazem "mrtví" nemů­ žeme rozumět tělesně mrtvé ve vlastním slova smyslu, ale ty, kteří jsou duchovně mrtví v hříchu. To je ve shodě s jazykem, jakého používá Pavel v epištole Efezským. Např. v Ef 2,1 Pavel říká: "I vás obživil mrtvé v vinách a hříších." Zde je z kontextu jasné, že se tato slova netýkají lidí doslovně tělesně mrtvých, ale těch, kteří byli důsledkem hříchu duchovně mrtvi a odcizeni Bohu. Opět v Ef 5,14 cituje Pavel pasáž z Izaiáše, kterou ad­ resuje hříšníkovi jako napomenutí: "Probuá se ty, kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítí se tobě Kristus." Také zde ten, koho Pavel napomíná, aby se "probudil a vstal z mrtvých", není tělesně mrtvý, ale duchovně mrtvý v hříchu. Zdá se tedy, že stejný výklad můžeme použít i u slov Ježíšových u J 5,25: "Amen, amen pravím vám: Že přijde hodina, a nyní jest, když mrtví uslyší hlas Syna Božího, a kteříž uslyší, živi budou." Ježíš zde tedy mluví o reakci těch, kteří jsou mrt­ vi v hříchu, na hlas Kristův, který se k nim dostal kázáním evangelia: "kteříž uslyší, živi budou." To značí, že ti, kdo s vírou přijmou zvěst evangelia, přijmou tím odpuštění a věčný život.

34

To potvrzuje i skutečnost, že Ježíš o tom říká: "přijde hodina, a nyní jest," To znamená, že kázání evangelia lidem mrtvým v hříších jíž začalo v době, kdy Ježíš tato slova říkal* Pozorujme rozdíl mezi těmito slovy a Ježíšovými slovy u J 5,28n: "přijde hodina, v kterouž všickni, kteříž v hrobích jsou, uslyší hlas jeho. A půjdou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu." Tento oddíl se liší od předchozího ve třech hlavních ohledech. Za prvé, Ježíš říká "přijde hodina", ale nedodává "a nyní jest". To znamená, že události, o kterých zde Ježíš mluví, bylyv stále ještě plně v budoucnosti, ještě se nezačaly naplňovat. Za druhé, Ježíš používá výrazu "všickni, kteříž v hrobCch jsou". To se jasně vztahuje na ty, kteří skutečně zemřeli a byli pohřbeni. Kromě toho říká, že tito všichni bez výjim­ ky uslyší, zatímco v předchozím oddíle o "mrtvých" ukázal, že neuslyší všichni, ale pouze někteří. Za třetí, v tomto druhém oddíle Ježíš výslovně používá slova "vzkříšení". Říká, že všichni ti, kteří jsou v hro­ bech, "půjdou na vzkříšení". Uzavíráme tedy, že v prvním oddíle Ježíš mluví o reakci těch, kteří jsou duchovně mrtvi v hříchu, zatímco ve druhém oddíle mluví o doslovném vzkříšení těch, kteří skutečně zemřeli a byli pohřbeni. Ježíšovo učení o vzkříšení v tomto druhém oddíle přesně souhlasí se starozákonním zjevením daným u Da 12,1-3. V obou případech se mluví o vzkříšení ve dvou různých fázích o vzkříšení spravedlivých a o vzkříšení bezbožných; a v obou případech je vzkříšení spravedlivých před vzkříšením bezbož­ ných. Navíc se z Ježíšových slov dovídáme jednu další věc, která u Daniele zjevena nebyla, že hlas, který mrtvé vyvolá ke vzkříšení, bude hlas Krista samého - hlas Syna Božího. Obrátíme-li se nyní k 1K 15, nalezneme zde ještě úplněj­ ší a podrobnější popis vzkříšení. V 1K 15,22-24 Pavel říká: "Nebo jakož v Adamovi všickni umírají,tak i skrze Krista všickni obživeni budou. Ale jeden každý v svém pořádku: Prvotiny Kristus, potom ti, kteříž jsou Kristovi, v příští" (tj. v příchodu) "jeho. Potom bude konec, když vzdá krá­ lovství Bohu a Otci, když vyprázdní všeliké knížatstvo, i všelikou vrchnost i moc." Všimněte si obratu "jeden každý v svém pořádku". Slovo přeložené "pořádek" se používá k označení vojenského oddílu. Pavel zde tedy vyobrazuje vzkříšení přicházející ve třech etapách jako tři oddíly vojáků, pochodující jeden za druhým. V první etapě je sám Kristus - "prvotiny Kristus".

35

Druhá etapa v době Kristova návratu sestává ze všech pravých křestanů - "ti, kteří jsou Kristovi, v příští jeho". Ťo odpovídá vzkříšení spravedlivých předpověděnému Danielem i Kristem. Třetí etapa je nazvána "konec" - to je konec Kristova tisíciletého kralování na zemi, na jehož sklonku vzdá království Bohu a Otci. Většina ze vzkříšených v této etapě - ne však všichni - budou náležet ke vzkříšení bezbožných předpověděnému Danielem i Kristem. Zde v 1K Pavel o této třetí etapě nic více neříká. Až se jí budeme zabývat, uvidíme, že další detaily o ní jsou dány ve Zj 20. Zatím hlouběji prozkoumejme to, co zde Pavel říká o prvních dvou etapách. Říká, že první etapa je "prvotiny Kristus". Tímto výrazem Pavel přirovnává Kristovo vzkříšení k obětování prvotin sklizně Hospodinu, které bylo pro děti Iz­ raele ustanoveno Zákonem Mojžíšovým. Tento obřad je popsán v Lv 23,10n: "Mluv k synům Izraelským a rci jim: Když vejdete do zeměf kterouž já dávám vám, a žiti budete obilí její, tedy přinesete snopek prvotiny žně vaší ke knězi. Kterýž obraceti bude sem i tam snopek ten před Hospodinem, aby byl příjemnou obětí za vás; nazejtří po sobotě obraceti jej bude kněz." Tento snopek prvotin obracený před Hospodinem je obrazem vyjití Krista z mrtvých jako představitele hříšníka a jako počátek nového stvoření. Všimněte si, jak je tento obraz přesný. Snopek prvotin byly první plody^ které vzešly ze zrna, které bylo předtím pohřbeno v zemi. Mojžíš řekl synům Izraele, že kněz měl obracet tento snopek před Hospodinem, "aby byl příjemnou obětí za vás" - jiný překlad (podle KJV), "aby byl přijat za vás". V Ř 4,25 nám Pavel říká, že Kristus byl "vydán pro hříchy naše, a vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše". Kri­ stovo vzkříšení nejenom prokazuje jeho vlastni spravedlnost, ale také umožňuje věřícímu, aby byl před Bohem pokládán za stejně spravedlivého jako Kristus. Dále tento snopek prvotin měl být obracen před Hospo­ dinem "nazejtří po sobotě". Protože sobota byla poslední sedmý - den týdne, "nazejtří po sobotě" byl první den týdne - den, ve kterém Kristus skutečně vstal z mrtvých. A konečně obracení prvotin byl čin uctívání a triumfu, protože fakt, že se v určeném čase objevily prvotiny, posky­ toval jistotu, že celý zbytek žně bude bezpečně sklizen. Podobně i Kristovo vzkříšení dává jistotu, že všichni ostatní mrtví budou ve svém čase vzkříšeni. V tomto starozákonním obřadu prvotin je však ještě další prorocké zjevení o Kristově vzkříšení. U J 12,24 Ježíš prorocky mluví o své blížící se smrti a pohřbu a přirovnává to k pšeničnému zrnu pohřbenému v zemi. Říká: "Amen, amen pravím vám: Zrno pšeničné padna 36

v zemi, neumře-li, užitek přinese.”

ono

samo

zůstane, a pakli umře, mnohý

Tím Ježíš učí, že užitek jeho služby smíření mezi Bohem a člověkem může přijít pouze jako výsledek jeho vlastní smírčí smrti a vzkříšení. Kdyby Ježíš nedošel až k smrti na kříži, jeho služba by nepřinesla žádné ovoce. Jedině skrze jeho smrt, pohřeb a vzkříšení mohl vzejít užitek veliké žně hříšníků ospravedlněných a smířených s Bohem. Tuto pravdu předkládal svým učedníkům v obrazu pšeničného zrna, které padne do země, tam vzklíčí a opět vyrazí ze země jako bohatý klas. V přírodě je to tak, že ačkoli do země padne jedno pšeničné zrno, rostlina, která z toho jediného zrna vyroste, nikdy nenese jen jediné zrnko,ale celý klas. Stručně řečeno, z jednoho zrna se neurodí jen jediné zrno, ale celý klas, ve kterém je mnoho zrn. Jak i Ježíš ukazuje v podobenství o rozsévači, může být z jednoho zrna užitek třicetinásobný, šedesátinásobný nebo stonásobný. Tato pravda přírodních zákonů platí také u jejich duchovního protějšku - u Kristova vzkříšení. Ježíš byl pohřben sám, ale nevstal samotný. Tato skutečnost, které většina biblických komentátorů věnovala až překvapivě malou pozornost, je uvedena u Mt 27,50-53. Tyto verše zaznamená­ vají Ježíšovu smrt na kříži a různé události s ní spojené, které se staly po ní a po jeho vzkříšení: "Ježíš pak opět zvolav hlasem velikým, vypustil duši. A aj, opona chrámová roztrhla se na dvé, od vrchu až dolů, a země se třásla, a skálé se pukalo, a hrobové se otvírali, a mnohá těla zesnulých svátých vstala. A vyšedše z hrobů po vzkříšení jeho,přišli do svátého města a ukázali se mnohým." Ačkoli tyto události jsou zde uvedeny jedna za druhou v těsném sledu, je jasné, že celková doba, ve které se odehrávaly, pokrývala tři dny. Ježíš zemřel na kříži v předvečer soboty, ale jeho vzkříšení nastalo časně rério v neděli - v prvním dni nového týdne. V souvislosti s tím Matouš uvádí: "a hrobové se otvírali, a mnohá těla zesnulých svátých vstala. A vyšedše z hrobu po vzkříšení jeho..." Přesný okamžik, kdy se otevřely hroby, neznámě jasně; ale víme, že tito vzkříšení svati vstali a vyšli ze svých hrobů až po vzkříšení Krista samého. Takto Kristovým vzkříšením byl dokonale naplněn staro­ zákonní typ (neboli předobraz) prvotin. Kristus byl pohřben samoten - jediné zrnko pšenice, které padlo do země. Ale když opět vstal z mrtvých, již nebyl sám - již nebyl jediným zrnkem. Místo toho zde byla hrstka, která vyšla z mrtvých společně s ním - snopek prvotin, který byl triumfálně sem a tam obracen před Bohem jako znamení porážky Satana, pekla a všech mocností temnosti a jako jistota,že všichni ostatní, kteří byli pohřbeni, budou také v pravý čas vzkříšeni. Přirozeně se nabízejí dvě zajímavé otázky o těchto starozákonních svátých vzkříšených současně s Ježíšem.

37

První otázka je tato: zahrnují tito vzkříšení svati všechny spravedlivé věřící Starého zákona? Byli všichni Starozákonní svati tenkrát s Ježíšem vzkříšeni? Zřejmá odpověá na tuto otázku je "ne". První důvod pro ni nalézáme ve slovech Matoušovych. Piká: "mnohá těla zesnulých svátých vstala." Výraz "mnohá těla" ve svém běžném používání ukazuje, že ne všechna těla zesnulých svátých vstala. Tento závěr dále potvrzují slova Petrova o Letnicích, která jsou zaznamenána ve Sk 2,29: "Muži bratří, sluší směle mluviti k vám o patriarchovi Davidovi, že i umřel,i pochován jest, i hrob jeho jest u nás až do dnešního dne." To Petr říká padesát dní po vzkříšení Kristově. Přitom jeho slova jasně ukazují, že mrtvé tělo Davidovo bylcr toho času ještě v hrobě. To ukazuje, že jeden z největších svátých Starého zákona - David - v době, kdy Petr o Letnicích mluvil, ještě vzkříšen nebyl, a tedy toto vzkříšení starozákonních svátých o první velikonoční neděli nebylo vzkříšením všech, ale pouze některých* Druhá zajímavá otázka o těchto vzkříšených starozákon­ ních svátých je:, co se s nimi po jejich vzkříšení stalo? Z uvedeného popisu je zřejmé, že tito starozákonní svati byli vzkříšeni v pravém smyslu slova. Tzn* že jednou provždy vstali z vlády smrti a hrobu, aby se tam již nikdy nevrátili. V tomto smyslu je naprostý rozdíl mezi těmito svátými a mezi lidmi, které Ježíš vzkřísil z mrtvých během své pozemské služby. Ti, které vzkřísil z mrtvých, byli pouze vyvoláni zpět ze smrti ke stejnému přirozenému pozemskému životu, jaký měli předtím. Byli i nadále poddáni všem slabostem smrtelného těla, a když se naplnil jejich čas, opět zemřeli a byli pohřbeni. Tito lidé byli pouze navráceni přirozenému pozemskému životu. Nebyli vzkříšeni z mrtvých. Naproti tomu svati, kteří vstali s Ježíšem, s ním sdíleli jeho vzkříšení. Vešli do života zcela nového druhu, dostali nová duchovní tě­ la, stejná jako tělo samého Ježíše. To ukazují Matoušova slova v 27,53» kde je o těchto vzkříšených svátých uvedeno: "a vyšedše z hrobů po vzkříšení jeho, přišli do svátého města" (tj. do Jeruzaléma) "a ukáza­ li se mnohým" - doslova "zjevili se mnohým" (např. u Žilky). Tato slova ukazují, že tito svati měli těla stejného druhu jako Ježíš po svém vzkříšení. Mohli se zjevit a zmizet, jak chtěli. Již více nebyli poddáni tělesným omezením normálních zemských těl. V tomto případě ale nemůže být ani pomyšlení, že by se mohli znovu vrátit do svých hrobů a opět podstoupit proces rozkladu. Když oblékli tato vzkříšená těla, jednou provždy vyšli ze stínu a panství smrti a hrobu, aby se tam již nikdy nevrátili. Co se potom s těmito svátými stalo? Nezdá se, že by Nový zákon dával na tuto otázku nějakou určitou a konečnou odpověá. Je však přirozený předpoklad, že když se tito svati podíleli s Ježíšem na jeho vzkříšení, že se účastnili i jeho výstupu do nebe. Na chvíli se tedy letmo podívejme, jak 38

Nový zákon popisuje Ježíšův výstup do nebe. Nalézáme ho ve Sk 1,9: "A to pověděv, ani na to hledí, vzhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich.” Vidíme, že Ježíš byl z pohledu učedníků vzat do oblaku, ve kterém potom pokračoval ve svém výstupu do nebe. Bezpro­ středně potom čteme ve Sk 1,11, že se učedníkům zjevili dva andělé a dali jim toto ujištění o Kristově návratu: ”Tento Ježíš, kterýž vzhůru vzat jest od vás do nebe, tak přijde, jak jste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe.” To ukazuje, ze mezi způsobeny jakým Kristus vystoupil do nebe, a způso­ bem, jakým se opět z nebe na zemi vrátí, má být těsná shoda: "tak přijde,jak jste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe." 0 Kristově návratu z nebe jsou jasně uvedeny dvě skuteč­ nosti. U Mk 13,26 jakož i na jiných místech je uvedeno, že Kristus přijde znovu ”v oblacích”. A u Za 14,5 a u Ju 14 je uvedeno, že Kristus přijde ”se svátými svými”. Spojením těchto dvou výroků dostáváme, že Kristus přijde ”v oblacích” ”se svátými svými”. Víme také, že je těsná shoda mezi výstupem Krista do nebe a jeho návratem z nebe. Dále víme, že vystoupil do nebe v oblaku. Pouze tuto podob­ nost doplníme, budeme-li předpokládat, že Kristus vystoupil do nebe spolu s těmi jeho svátými, kteří byli v té době vzkříšeni. V této souvislosti si můžeme povšimnout dalšího zajíma­ vého bodu. V Žd 12,1 pisatel říká: "Protož i my, takový oblak svědků vůkol sebe majíce, odvrhouce všeliké břímě, i snadně obkličující nás hřích, skrze trpělivost konejme běh uloženého sobě boje,...” Co je tím "oblakem svědků", o kterém zde pisatel epištoly Židům mluví? Souvislost jasně ukazuje, že pisatel zde mluví o různých starozákonních svátých, jejichž veliké činy víry byly zaznamenány v předchozí kapitole - tj. Žd 11. Tito svati Starého zákona jsou zde tedy představeni jako oblak svědků, který obklopuje každého věřícího, který se pouští do závodního běhu víry v této dispenzaci. Tím znovu nacházíme spojení svátých Starého zákona s obrazem oblaku. Ze všech těchto úvah se zdá logický i biblický před­ poklad, že ve dni svého nanebevzetí byl Ježíš vzat do nebe v oblaku, který obsahoval ty starozákonní svaté, kteří byli v té době vzkříšeni. Tak by také Kristovo vzkříšení a nanebe­ vzetí co nejpřesncji a nejúplněji naplňovalo vše, co ukezuje typologie starozákonního ustanovení o prvotinách. Také způsob jeho nanebevzetí by přesně odpovídal zaslíbenému způ­ sobu jeho návratu z nebe na zemi. Musíme si být však vědomi, že t e n t o závěr je pouze logická dedukce z různých údajů Písma. Nemůžeme ho dogmatic­ ky prosazovat jako potvrzené učení.

39

VI . "TI. KTEŘÍ JSOU KRISTOVI, V PŘÍŠTÍ JEHO" Pět hlavních účelů Kristova druhého příchodu - Vzkříšení a vytržení pravých věřících - Dva svědkové a mučedníci ve velkém soužení V této naší studii přistoupíme k uvažování o druhé .hlav­ ní etapě vzkříšení, na kterou Pavel poukazuje slovy "ti,kte­ říž jsou Kristovi, v příští jeho" (lk 15,23). Je důležité, abychom si pozorně všimli výrazů, které o této druhé etapě vzkříšení Pavel používá. Především řecké slovo zde přeložené "příští" je "parúsia". To je slovo, které je v celém Novém zákoně užíváno hlavně k označení té stránky Kristova druhého příchodu, která se týká v prvé řadě církve - tj. jeho příchodu jako Ženicha, aby si vzal k sobě svoji Nevěstu - církev. Za druhé si musíme všimnout, jak pečlivě a zcela přesně Pavel vymezuje ty, kteří na této druhé etapě vzkříšení budou mít účast. Piká "ti, kteříž jsou Kristovi". Tento obrat ukazuje na vlastnictví. Je rovnocenný s označením:"ti, kteří náleží Kristu" nebo "ti, kteří jsou Kristovým vlastnictvím". V tom jistě nebudou všichni, kteří vyznávají víru v Krista. Zahrnuje to pouze ty, kteří jsou Kristu tak plně a bezvý­ hradně vydáni, že jsou úplně jeho. Nejsou již více sami svoji, nýbrž náleží Kristu. V Ef 1,14 mluví Pavel o této stránce Kristova příchodu pro svou církev jako o "vykoupení nabytého vlastnictví" (to je doslovný překlad, viz také KJV nebo Roháčka).vV této dru­ hé etapě vzkříšení budou mít účast pouze ti křestané, kteří již jsou částí Kristova nabytého vlastnictví - ti^ kteří dovolili Kristu chopit se plného vlastnictví všeho, co jsou, a všeho, co mají. Je pravda, že Kristus přijde "jako zloděj" f ale fjistě nepřijde krást. Tři jde si vzít pouze ty, kteří již jsou jeho vlastní. V této etapě vzkříšení není místa pro ty, kteří víru v Krista pouze vyznávají, ale nikdy se mu k úplné oddanosti a poslušnosti plně nevydali. Mějme na mysli toto jasné varování a uvažujme, co se podle zjevení Nového zákona v této druhé hlavní etapě vzkří­ šení stane. Frotože Pavel uvádí, že se to stane "v příští Kristově", je jasné, že tato druhá etapa vzkříšení je přímo spojena s Kristovým návratem. Kristův návrat je jedním z hlavních témat celého biblického proroctví. Kdosi odhadl, že na každé biblické zaslíbení týkající se prvního příchodu Kristova je nejméně pět zaslíbení týkajících se jeho druhého příchodu. To ukazuje, jak velikou roli v celkovém zjevení Písma hraje téma Kristova druhého příchodu. Proto rozebírat do detailů celou otázku Kristova druhého příchodu je mimo rámec těchto našich studií. Přesto je užitečné si ukázat, že cjruhý příchod Kristův má ve věčných Božích záměrech řadu rů­ zných účelů. Tyto účely se v určitém smyslu navzájem liší, ale přitom v celkovém Božím plánu jsou všechny spolu 40

ppojeny. Každý z nich vytváří jednu hlavní stránku Kristova druhého příchodu, jednu hlavní fázi úplné události předpově­ děné v Písmu. Stručně se můžeme zmínit o následujících pěti hlavních účelech, pro které Kristus opět přijde. 1. Kristus přijde pro církev. Přijde opět jako Ženich aby si všechny pravé věřící vzal k sobě jako svou Nevěstu. Všichni praví věřící budou spojeni s Kristem bu3 vzkříšením, anebo pokud budou ještě naživu, okamžitou proměnou svých těl. Jasně je to uvedeno u J 14,3, kde Ježíš svým učedníkům říká: "Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli." £. Kristus přijde pro spasení izraelského národa. Zbytek izraelského národa, který přežije oheň velkého soužení, uzná Ježíše Krista jako svého Mesiáše. Tím bude smířen s Bohem a navrátí se mu jeho prospěch a požehnání. To Bůh jasně předpověděl ve svém zaslíbení řečeném skrze Izaiáše, které cituje Pavel v Ř ll,26n: "A tak všecken Izrael spasen bude, jakož psáno jest: Přijde z Siona vysvoboditel,a odvrátí bezbožnosti od Jákoba. A tato bude smlouva má s nimi, když shladím hříchy jejich." _3. Kristus přijde porazit Antikrista a Satana. Jedno místo, které to předpovídá, se nachází v 2Te 2,8: "A tehdáž zjeven bude ten bezbožník" (Antikrist), "kteréhož Pán zabi­ je duchem úst svých, a zkazí zjevením jasné přítomnosti (parúsia) "své." _4. Kristus přijde soudit pohanské národy. To je předpo­ věděno u Mt 25,31n: "Když pak přijde Syn člověka v slávě své, a všickni svati andělé s ním, tedy se posadí na trůnu velebnosti své, a shromážděni budou před něj všickni národové. I rozdělí je na různo, jedny od druhých, tak jako pastýř odděluje ovce od kozlů..." 2* Kristus přijde založit na zemi své tisícileté krá­ lovství. To je prorokováno u Iz 24,23: "I zahanbí se měsíc, a zastydí slunce, když kralovati bude Hospodin zástupu na hoře Sión, a v Jeruzalémě, a před starci svými slavně." Délka tohoto Kristova kralování je uvedena ve Zj 20,4, kde je o mučednících období soužení řečeno: "A ožili,a kralovala s Kristem tisíc let." Pět hlavních účelů Kristova příchodu můžeme tedy stručně shrnout takto: 1. Kristus přijde pro církev, aby k sobě vzal všechny pravé věřící. 2. Kristus přijde pro záchranu izraelského národa. 3. Kristus přijde, aby přemohl Antikrista a Satana. 4. Kristus přijde soudit pohanské národy.

41

jj.

Kristus přijde založit na zeni své tisícileté království. Zatímco o těchto hlavních účelech Kristova druhého pří­ chodu je mezi biblickými věřícími značná shoda, o detailech těchto fází Kristova návratu a o přesném vztahu každé jednotlivé fáze k ostatním je mnoho diskusí a sporů. Některé z hlavních otázek, o kterých se jedná, jsou tyto: Dudou vše­ chny tyto fáze Kristova návratu dohromady vytvářet jednu jednotlivou událost? Nebo budou mezi některými z nich určité časové intervaly? Jestliže ano, v jakém pořadí tyto fáze nastanou? Je možné, aby se některé fáze částečně překrývaly s druhými? V této naší studii se budeme snažit pokud možno vyhnout těmto sporným otázkám a omezíme se jen na tu stránku Kristova návratu, která je přímo spojena se vzkříšením spravedlivých. Hlavní oddíl z Nového zákona, který popisuje tu etapu vzkříšení, která nastane při příchodu Kristově, se nachází v lTe 4,13-18: "Nechci pak, abyste nevěděli, bratří? o těch,kteříž ze­ snuli, abyste se nermoutili, jako i jmi, kteříž naděje nemají. Nebo jakož věříme, že Ježíš umřel,a z mrtvých vstal, tak Bůh i ty, kteříž by zesnuli v Ježíšovi, přivede s ním. Toto zajisté vám pravíme slovem Páně, že my, kteříž živi pozůstaneme do příchodu Páně, nepředejdeme těch, kteříž zesnuli. Nebo sám ten Pán s zvukem ponoukajícím, s hlasem archanděla a s troubou Boží sstoupí s nebe, a mrtví v Kristu vstanou nejprve. Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky s Pánem budeme. A protož potěšujte jedni druhých těmito slovy. Prvotním cílem tohoto Pavlova učení je potěšit věřící ohledně jejich příbuzných nebo jinak milovaných spolukřestanů, kteří již zemřeli. 0 těch křestanech, kteří zemřeli, se píše jako o těch, "kteříž zesnuli", nebo přesněji jako o těch, kteří "zesnuli v Ježíšovi". Tak jsou označeni ti, kteří zemřeli ve víře evangelia. Pavlova zvěst potěšení je založena na jistotě, že tito budou se všemi ostatními pravými věřícími vzkříšeni. Vlastní obraz této etapy vzkříšení Pavel líčí takto: Nejprve budou tuto etapu vzkříšení ohlašovat tři dra­ matické zvuky. Prvním zvukem bude hlas samého Pána Ježíše Krista. To je v souladu se slovy Pána Ježíše u J 5.28n: "všickni, kteříž v hrobích jsou, uslyší hlas jeho. A půjdou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu." Jedině hlas saméhc Krista má moc vyvolat mrtvé z jejich hrobů. Avšak v tomto zvláštním okamžiku vyvolá pouze spravedlivé mrtvé pouze ty, kteří zemřeli ve víře. Nespravedliví mrtví budou vyvoláni až v další etapě vzkříšení.

42

Druhé dva zvuky, které bude v tomto okamžiku slyšet, jsou "hlas archanděla a trouba Boží". Archanděl, o kterém se zde mluví, je asi Gabriel, protože se zdá, že jeho zvláštní službou je ohlašovat na zemi přicházející Boží zásahy do záležitostí lidí. Hlavní účel, ke kterému se v celé Bibli používá trouba, je ve zvláštních kritických dobách shromáž­ dit dohromady lid Hospodinův, Tedy v této chvíli bude zvuk trouby signálem pro všechen lid Páně, aby se shromáždil dohromady kolem něho, když on sám jim bude z nebe sestupovat vstříc. Na zemi se odehrají v rychlém sledu dvě velké události. Nejprve budou vzkříšeni všichni praví věřící, kteří zemřeli ve víře. A nato podstoupí všichni praví věřící žijící v tom okamžiku na zemi okamžitou nadpřirozenou proměnu svých těl. Potom obě tyta skupiny věřících - ti, kteří byli vzkří­ šeni, a ti,kteří nezemřeli, ale jejichž těla byla proměněna - budou Boží nadpřirozenou mocí společně rychle vyzdviženi ze země vzhůru do vzduchu. Zde budou vzati do oblaků, ve kterých budou znovu spojeni se svým Pánem a spolu navzájem. Pak již bude Pán se svými vykoupenými navěky spojen v nerozborné harmonii a v nebeském obecenství. Když studujeme tento popis vzkříšení a vytržení pravých věřících, je zajímavé si povšimnout významu dvou řeckých slov, která jsou použita v původním textu. Favel říká: "zachváceni budeme". Pecké slovo přeložené "zachvátiti" je "harpazein". Základním významem tohoto slovesa je náhlé a prudké a násilné uchvácení. V Novém zákoně je ho čtyřikrát použito k popisu vytržení lidí do nebe. Také je např. použi­ to ve Sk 8,39, kde čteme, že "Duch Páně pochopil Filipa" od etiopského eunucha. Ježíš sám ho používá u J 10,12, když říká, že "vlk lapá" ovce. Také ha užívá u Mt 13,19, když říká, že ptáci "uchvacují" símě zaseté podél cesty. Také je použito u Ju 23, kde se mluví o lidech, kteří mají být "vychvacováni z ohně". Toto slovo je tedy záměrně používáno k vyjádření myšlen­ ky jednorázového, náhlého, prudkého a násilného činu. Toto slovo vskutku dobře vyjadřuje čin zloděje. A v tomto ohledu se to shoduje s ostatními místy Físma, která přirovnávají tuto stránku Kristova příchodu k příchodu zloděje. Např. ve Zj 16,15 Ježíš říká: "Aj-, přicházím jako zloděj." A u Mt 24,42n říká opět: "Bděte tedy,, poněvadž nevíte, v kterou hodinu Pán váš přijíti má. Toto pak vězte, že byt věděl hospodář, v které by bdění zloděj měl přijíti, bděl by zajisté, a nedal by podkopat! domu svého." Všimněte si známky násilí v prohlášení, že se jedná o "podkopání domu"• Můžeme tedy říci, že příchod Krista pro církev se bude ve zmíněných ohledech podobat příchodu zloděje. Bude náhlý, neočekávaný a bez varování. Vyvrcholí v jednorázovém nelí­ tostném činu vytržení. Kromě toho tc, co má být vytrženo, bude nejhodnotnější poklad země - praví křestané.

43

Jak jsme však již řekli, v jednom mimořádně důležitém ohledu se bude Kristův příchod od příchodu zloděje lišit. Kristus si vezme jen to, co již je právem vykoupení jeho v]astnictvím. Vrátíme-li se nyní opět k ITe 4,17, můžeme se zamyslet nad dalším zajímavým slovem, které je v řečtině použito. Pavel říká, že se s Pánem setkáme "v povětří”. Pecké slovo, kterého je zde použito,je "aér". To je jedno ze dvou řeckých slov, která se normálně překládají "vzduch". Druhé slovo je "aithe'r". Liší se v tom, že "aér" označuje nižší vrstvy vzduchu, které jsou v bezprostředním styku s povrchem zemským, a "aithér" označuje vyšší, řidší vzduch, značně vzdálenější od zemského povrchu. Protože Pavel při popisu návratu Páně používá slovo "aér", ukazuje tím,že shromáždění Páně s jeho vytrženými svátými nastane v nižších vrstvách atmosféry blízko zemského povrchu. 0 stejném momentu vzkříšení a vytržení mluví Pavel opět v 1K 15,51n, kde říká: "Aj tajemství vám pravím: Ne všickni zajisté zesneme, ale všickni proměněni budeme, hned pojednou, v okamžení, k zatroubení poslednímu. Nebot zatroubí, a mrtví vstanou neporušitelní, a my proměněni budeme." Pavel zde odhaluje "tajemství" - tj. tajemství Božího plánu s církví, které dříve nebylo zjeveno. Tím odhaleným tajemstvím je toto: všichni praví věřící budou při příchodu Páně vytrženi dohromady, ale ne všichni, kteří mají být vytrženi, zemřou a budou vzkříšeni. Ti, kteří budou při příchodu Páně naživu, vůbec nezemřou, ale jejich těla budou prostě v okamžiku zázračně proměněna. Po této proměně budou mít těla zcela stejná, jako ostatní věřící, kteří byli vzkříšeni z mrtvých. Povahu změny, která nastane, Pavel stručně shrnuje v následujícím verši: "Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci neporušitelnost,a smrtelné toto obléci nesmrtelnost." Nové tělo každého věřícího bude namísto těla smrtelného a porušitelného nesmrtelné a neporušitelné. Není tento Pavlův popis již úplným obrazem vzkříšení všech křestanských věřících před založením Kristova tisíci­ letého království? Na tuto otázku by musela přijít záporná odpověá. Ne­ bot v knize Zjevení jsou zaznamenány ještě nejméně dvě další fáze vzkříšení spravedlivých. Ve Zj 11 čteme o dvou Božích svědcích v období soužení a o jejich mučednické smrti skrze "šelmu vystupující z pro­ pasti", kterou je Antikrist. Ve verších 9,11 a 12 této kapitoly potom zápis pokračuje: "A vídati budou mnozí z pokolení, a z lidu, a z jazyků, i z národů ta těla jejich mrtvá za půl čtvrtá dne, ale těl jejich mrtvých nedají pochovati v hrobích... Ale po půl čtvrtu dni duch života od Boha vstoupil do nich, i postavili se na nohách svých,... Potom slyšeli hlas veliký s nebe, řkoucí k nim: Vstupte sem. I vstoupili na nebe v oblace,

44

a hleděli na ně nepřátelé jejich." Z tohoto popisu je jasné, že se jedná o vzkříšení v nej­ úplnějším smyslu. I když jejich těla nebyla pohřbena, byli tito mučedníci tři a půl dne mrtvi. Potom byla před očima jejich nepřátel jejich těla vzkříšena a oni vystoupili do nebe. Je velmi zajímavé si povšimnout, že podobně jako ve všech ostatních případech, o kterých jsme již uvažovali, se i jejich výstup do nebe odehrál "v oblace". Obrátíme-li se nyní ke Zj 20,4-6, nalezneme popis dalšího vzkříšení spravedlivých: "I viděl jsem stolice, a posadili se na nich, i dán jest jim soud, a duše stínaných pro svědectví Ježíšovo a pro Slovo Boží, a kteříž se neklaněli šelmě, ani obrazu jejímu, a aniž přijali znamení jejího na čela svá, aneb na ruce své. A ožili, a kralovali s Kristem tisíc let. Jiní pak mrtví neožili, dokudž by se nevyplnilo těch tisíc let. To jest první vzkříšení. Blahoslavený a svátý, kdo má díl v prvním vzkříšení..." Je jasné, že lidé,, jejichž vzkříšení je zde popsáno, jsou ti, kteří byli stati jako svědkové Ježíšovi v období vlády Antikrista. Je zde ukázáno, že tito svati velkého soužení budou vzkříšeni na závěr tohoto období těsně před založením Kristova tisíciletého království. Tak se budou s Kristem a se všemi ostatními vzkříšenými svátými podílet na výsadě soudu a vlády nad národy na zemi v období tisíci­ letého království. Jan uzavírá popis vzkříšení těchto mučedníků slovy: "To jest první vzkříšení. Blahoslavený a svátý, kdo má díl v prvním vzkříšení..." Těmito slovy Jan zřetelně ukazuje, že "první vzkříšení" je tímto ukončeno. Všichni, kteří mají podíl v tomto vzkříšení, jsou nazváni "blahoslavení a svati". To znamená, že v tomto vzkříšení mají díl jenom spravedliví věřící. Až do tohoto okamžiku nebude vzkříšen žádný nespravedlivý. Druhé vzkříšení, ve kterém mají svůj díl nespravedliví, popisuje Jan později ve Zj 20. Jestliže nyní spolu zkombinujeme zjevení daná Pavlem a Janem, můžeme učinit toto shrnutí o vzkříšení spravedlivých. Úhrnné vzkříšení spravedlivých od okamžiku vlastního vzkříšení Kristova až ke vzkříšení mučedníků velkého soužení těsně před miléniem Jan nazývá "první vzkříšení". Kdo mají v tomto vzkříšení podíl, to jsou všichni "blahoslavení a svati" - to znamená, že všichni jsou spravedliví věřící. Avšak v tomto úhrnném vzkříšení spravedlivých můžeme rozeznat nejméně čtyři postupné etapy. Jsou to tyto etapy: 1. "prvotiny Kristus" - tj. Kristus sám a ti starozákonní svati, kteří byli vzkříšeni v době Kristova vzkříšení. 2. "ti, kteří jsou Kristovi, v příští jeho" - praví věřící, kteří jsou při Kristově příchodu hotovi se s ním setkat spolu se všemi, kteří ve víře zemřeli - ti všichni

45

společně budou vytrženi v oblocích, aby se ve vzduchu střetli s Kristem. 3. dva svědkové v období soužení, kteří budou, tři a půl dne ponecháni mrtvi a nepohřbeni a pak budou vzkříšeni a vystoupí v oblaku do nebe. 4. ostatní mučedníci období soužení, kteří budou vzkři­ čeni na závěr období soužení, ječte včas, aby sdíleli s Kristem a ostatními svátými výsadu soudu n vlády nad národy na zemi v tisíciletí. Takový je v krátkém náčrtu obraz, který Nový zákon podává o vzkříšení spravedlivých.

46

VII # "■POTOM BUDE KONEC Události v závěru milénia "každý, kdo"

-

Osobnost Smrti a Pekla - Dvojí

V této naší studii přikročíme k uvažování o závěrečné etapě vzkříšení* Jakým způsobem nastane tato poslední etapa vzkříšení, ukazuje Pavel v 1K 15,23-26: % "Ale jeden každý v svém pořádku; Prvotiny Kristus, potom ti, kteříž jsou Kristovi, v příští jeho. Potom bude konec, když vzdá království Bohu a Otci, když vyprázdní všeliké knížatstvo, i všelikou vrchnost i moc. Nebot musí on kralovati, dokud nepoloží všech nepřátel pod nohy jeho. Nejposlednější pak nepřítel zahlazen bude smrt." Zde ve verši 23 Pavel ukazuje dvě hlavní etapy "prvního vzkříšení" - tj. "prvotiny Kristus" a pak "ti, kteří jsou Kristovi, v příští jeho". Potom ve verši 24 pokračuje ke konečné etapě vzkříšení. Na ni poukazuje slovy "potom bude konec". A pak ukazuje další hlavní události, které budou spojeny s touto konečnou etapou vzkříšení. V té době Kristus dokončí své tisícileté pozemské panování. Naplněním tohoto tisíciletého období uvede Bůh Otec všechny Kristovy nepřátele do jeho poddanosti. Poslední nepřítel, který bude uveden do konečné poddanosti, bude smrt. Potom Kristus - Syn obětuje své království Bohu Otci a v souladu se svým synovským postavením zaujme ochotně místo v poddanosti vlády a autority svého Otce. Tutá závěrečnou etapu Kristovy pozemské vlády Pavel popisuje o dva verše dále v 1K 15,28: "A když poddáno jemu bude všecko, tehdy i sám Syn poddá se tomu, kterýž jemu poddati má všecko, aby byl Bůh všecko ve všech." Když studujeme tento prorocký obraz "konce", vidíme dokonalou harmonii, která je v Božství mezi Otcem a Synem. Nejprve Bůh Otec během milénia ustanoví Syna - Krista - svým představitelem a vládcem nade všemi věcmi. Do konce tohoto období uvede všechny Kristovy nepřátele do jeho područí posledním z těchto nepřátel bude smrt. Potom zase Syn Kristus poddá autoritě Otce jak sebe samého, tak i všechno, co Otec poddal jemu. A jak říká Pavel, bude takto Bůh Otec skrze Krista "všecko ve všech". Toto Kristovo vydání dokončeného království Otci před­ stavuje vyvrcholení Božího plánu pro všechny věky. Na toto slavné vyvrcholení Božího záměru poukazuje Pavel také v Ef l,9n, kde říká (v Žilkově překladu), že Bůh "nám učinil známým tajemství své vůle podle svého rozhodnutí, jež v sobě předem učinil, aby uspořádal naplnění času a shrnul všecko v Kristu,, všecko na nebi i na zemi..." (Pozn. překl.: doslovný překlad v. 10 zní: "aby se ke správě plnosti ča­ sů shromáždilo všechno pod jednu hlavu v Kristu, všechno na nebi i na zemi." Řecké slovo "oikonomia", které znamená

47

"správa", "řízení" nebo "uspořádání", bylo v tomto verši ve Vulgátě a v anglické KJV přeloženo slovem "dispenzace". Pojmem dispenzace se rozumí období vyznačené určitým typem Boží správy neboli Božího jednání s člověkem.) Pavel říká, že Bůh Otec shrne všechno v Kristů ve (překl.: podle řeckého textu "ke") "správě" - dispenzaci "plnosti času", tj. v období, které se bude vyznačovat vyvrcholením a dovršením Božího plánu, pro které všechno v průběhu Všech předchozích věků postupně zrálo. Obrátíme-li se nyní ke Zj 20, uvidíme, jaký vztah má vzkříšení všech zbývajících mrtvých k ostatním částem Božího plánu na dovršení Kristovy tisícileté vlády. Ve Zj 20,7-10 Jan vykresluje vůbec poslední Satanův pokus o odpor vůči Boží a Kristově autoritě, když se pokusí rozdmýchat proti ní vzpouru. To je na konci milénia a Jan to popisuje takto: "A když se vyplní tisíc let? propuštěn bude Satan z žaláře svého. I vyjde, aby svodil národy, kteří jsou na čtyřech stranách země, Goga a Magoga, a aby je shromáždil k boji, kterýchžto počet jest jako písku mořského. I vstou­ pili na širokost země, a obklíčili stany svátých, i to město milé, ale sestoupil oheň od Boha s nebe, a spálil je. A číábel, kterýž je svodil, uvržen jest do jezera ohně a siry, kdež jest i šelma, i falešný prorok, a budou mučeni dnem i nocí na věky věků." Jan zde používá výraz "stany svátých" (doslovněji "tábor svátých") a "město milé" (tj. milované) k označení města Jeruzaléma s územím, které je obklopuje. Během milénia bude Jeruzalém zemským centrem Kristovy správy a vlády nad národy země. Během tohoto období bude Satan svázán jako vězen v bezedné propasti, ale v jeho závěru mu bude dovoleno volně vyjít na dobu právě dostatečnou k tomu, aby mezi pohanskými národy rozdmýchal konečnou vzpouru, která vyvrcholí v pokusu zaútočit na Jeruzalém. Bůh však zasáhne a ohněm z nebe tuto vzpouru naprosto porazí. Satan sám bude uvržen do jezera věčného ohně, kde má být navždy mučen spolu s šelmou (tj. s Antikristem) a s falešným prorokem, kteří již byli do ohnivého jezera uvrženi v době Kristova návratu na zen na začátku milénia. Potom ve Zj 20,11-15 Jan pokračuje a popisuje konečné vzkříšení všech zbývajících mrtvých: "I viděl jsem trůn veliký bílý, a sedícího na něm, před jehož tváří utekla země i nebe, a místo jim není nalezeno. I viděl jsem mrtvé, malé i veliké, stojící před obličejem Božím, a knihy otevříny jsou. A jiná kniha také jest otevřína, to jest kniha života, i souzeni jsou mrtví podle toho, jakž psáno bylo v knihách, totiž podle skutků svých. A vydalo moře mrtvé, kteříž byli v něm, tolikéž smrt i peklo vydali ty, kteříž v nich byli, i souzeni jsou jeden každý podle skutků svých. Smrt pak a peklo uvrženi jsou do jezera ohnivého, a to jest smrt druhá. I ten, kdo není nalezen v knize života zapsán, uvržen jest do jezera ohnivého." 48

V tomto popisu vidíme, že nejprve přichází vzkříšení a potom soud. Tato zásada je zachována ve všech etapach vzkříšení. Protože skutky dobra nebo zla lidé vykonali ve svých tělech, musí se také * ve svých tělech objevit před Bohem, aby slyšeli jeho soud nad těmito skutky. Ve svých předchozích studiích jsme si již ukázali, že spravedliví věřící, kteří zemřeli v různých obdobích až do konce velkého soužení, byli již všichni vzkříšeni před založením Kristova tisíciletého království# Z toho vyplývá, že velká většina těch, kteří mají být vzkříšeni na konci milénia, budou nespravedliví mrtví. V této souvislosti je důležité, že Jan o těchto vzkříšených na konci milénia mluví jako o "mrtvých". Říká: "viděl jsem mrtvér malé i veliké, stojící před obličejem Božím". Jinak mluví o vzkříšených spravedlivých na začátku milénia. 0 nich ve Zj 20,4 říká: "a ožili* a kralovali s Kristem tisíc let". 0 vzkříšených spravedlivých tedy Jan neříká pouze, že byli vzkříšeni, ale také že "ožili" - byli tedy v nejplnějším smyslu živi. Naproti tomu ti, které Jan viděl vzkříšené na konci milénia, byli stále "mrtvi". Ačkoli byli vzkříšeni z hrobu ve svých tělech, byli stále duchovně "mrtvi" - "mrtvi ve vinách a hříších" - odcizeni a odděleni od Boží přítomnosti a od obecenství s Bohem - naposledy přineseni před Boha pouze proto, aby slyšeli jeho konečný odsuzující rozsudek nad sebou. Potom je jejich údělem ohnivé jezero - "smrt druhá" místo konečného věčného zavržení od Boží přítomnosti, místo, které již neposkytuje žádnou naději na změnu ani na návrat. Je zřejmé, že mezi těmi, kteří budou vzkříšeni na konci milénia, bude i malá menšina spravedlivých. Tuto menšinu budou tvořit spravedliví,kteří zemřeli během období Kristova tisíciletého království na zemi. 0 tomto tisíciletém období nalézáme u Iz 65,20 tento prorocký zápis: "Nebude tam více žádného ve věku dětinském, ani starce, kterýž by dnů svých nevyplnil; nebo dítě ve stu letech umře, hříšníku pak, by došel i sta let, zlořečeno bude." Obraz, který zde Izaiáš podává o životě na zemi v milé­ niu, ukazuje, že i když bude délka lidského života podstatně prodloužena, přesto budou jak spravedliví, tak i hříšníci poddáni smrti. Z toho můžeme učinit závěr, že spravedliví, kteří zemřou během milénia, budou vzkříšeni na jeho konci, ale nebudou Bohem odsouzeni s nespravedlivými, kteří budou vzkříšeni ve stejné době. Obrátíme-li se nyní opět ke Zj 20, vidíme úplnost a konečnost vzkříšení, které zde Jan zaznamenává. Ve verši 13 říká: "A vydalo moře mrtvé, kteří byli v něm, tolikéž smrt i peklo vydali ty, kteříž v nich byli, i souzeni jsou jeden každý podle skutků svých." Z tohoto konečného vzkříšení zbývajících mrtvých není žádné výjimky. Týká se "jednoho každého". Nikdo není vy­ nechán. Každá oblast stvořeného vesmíru je božskou autoritou

49

vyzvána k vydání mrtvých,kteří byli v ní* V této souvislosti J8n používá tři slova: "moře”, "smrt" a "peklo". Řecké slovo přeložené zde "peklo" je "hádér>". To odpo­ vídá hebrejskému slovu "šeól"^ kterého se používá ve Starém zákoně. "Hádés" neboli "šeol" je místo dočasné vazby pro zemřelé duchy před jejich konečným vzkříšením a soudem. Po konečném vzkříšení a soudu jsou všichni nespravedliví uvrže­ ni do ohnivého jezera. Hebrejské slovo, kterého se ve Starém zákoně pro toto ohnivé jezero obyčejně používá, není "áeól", ale "gehenna". Vidíme tedy, že mezi "šeolem" neboli "hádem" a mezi "gehennou" neboli^ohnivým jezerem je absolutně jasný a na­ prostý rozdíl. "Šeól" neboli "hádés" je místo dočasné vazby, do něhož jsou doručeni_ duchové, ale nikoli těla zemřelých* "Gehenna" neboli "ohnivé jezero" je místo závěrečného neko­ nečného trestu, do něhož je po vzkříšení uvržena celá osobnost - duch, duše i tělo - každého nespravedlivého člověka. Tento rozdíl mezi "šeolem" neboli "hádem" a "ohnivým jezerem" dále ukazurje Janovo prohlášení ve Zj 20,14: "Smrt pak a peklo (hádés) uvrženi jsou do jezera ohnivého" Evidentně tedy "hádés" nemůže být totéž jako ohnivé jezero, když má být spolu se "smrtí" do něho uvržen* Jaká je přesně podle zjevení Nového zákona pravá povaha "smrti" a "hádu"? Na tuto otázku vrhá další světlo Zj 6, která obsahuje pověstné vidění Čtyř jezdců. Zde ve Zj 6,8 Jan o čtvrtém jezdci říká: "I pohleděl jsem, a oj, kůň plavý, a toho, kterýž seděl na něm, jméno bylo smrt, a peklo šlo za ním." I zde je řecké slovo přeložené "peklo" "hádés". Z tohoto popisu je zřejmé, že "smrt" i "peklo" byli zde Janovi zjeveni jako osoby. Fouze osoba mohla sedět na koni. A pouze jiná osoba ji mohla doprovázet. Tento oddíl tedy značně rozšiřuje naše porozumění bibli­ ckému zjevení povahy Smrti a Pekla. Smrt v jistém smyslu je stav. Je to ustání života, zkušenost, která ústí v oddělení ducha od těla. Smrt je však také osoba. Smrt je temný anděl, služebník Satanův, který působí stav tělesné smrti a který odděluje ducha od těla. Podobná pravda platí také o "hádu". V jednom smyslu je "hádés" místo vazby odloučených duchů. V jiném smyslu je však Hádés osoba. Hádés podobně jako Smrt je temný anděl, služebník Satanův, který jde těsně v patách Smrti, aby uchvátil ducha, kterého Smrt oddělí od těla, a aby ho uvěznil v oblasti odloučených duchů, od které přijal své jméno - v "hádu". Tedy Smrt i Hádés jsou oba temní andělé, služebníci Sa­ tanova pekelného království. Je však mezi nimi tento rozdíl: Smrt má moc nad lidskými těly - moc vypůsobit tělesnou smrt; Hádés má moc nad lidskými duchy - moc uvěznit duchy zemřelých

50

v oblasti "hádu". Proto je Jan viděl chodit mezi lidmi v tomto sledu - nejprve Smrt oddělující ducha od těla a potom Hádés uchvacující odloučeného ducha. ^ Když máme toto na mysli, jsme schopni správně porozumět Ježíšovu prohlášení u J 8,51: "Amen, amen pravím vám: Bude-Qi kdo zachovávati slovo mé, snpti neuzří na věky." Ježíš zde neříká, že věřící nezakusí tělesnou smrt. Říká, že věřící "smrti neuzří".Nemluví o tělesném stavu smrti, který vyplývá z oddeíení ducha od těla. Když mluví o "vidění smrti", mluví o osobě temného anděla jménem Smrt a o jiném temném andělu, jeho společníku, jménem Hádés. Ježíš říká, že duch pravého věřícího při svém oddělení od těla nikdy nepřijde pod panství těchto dvou temných andělů, Smrti a Pekla. Ale jako při smrti žebráka Lazara přijdou pro odloučeného ducha pravého věřícího Boží andělé - andělé světla - a donesou ho do přítomnosti Boží. Dále můžeme také správně porozumět Pavlovu prohlášení v 1K 15,26: "Nejposlednější pak nepřítel zahlazen bude smrt"; a také Janovu prohlášení ve Zj 20,14: "Smrt a peklo uvrženi jsou do jezera ohnivého." V obou těchto oddílech se mluví o Smrti a Peklu jako o osobách, o temných andělech služebnících Satana a nepřátelích Božích a lidských. Posle­ dním z Božích nepřátel, kterému se dostane odsouzení, jaké mu náleží, bude Smrt. Spolu s Peklem budou uvrženi do ohnivého jezera, kde se připojí k Satanu a ke všem ostatním andělským i lidským Satanovým služebníkům a následovníkům. Tímto závěrečným soudným činem bude poslední Boží nepřítel navždy vypovězen z jeho přítomnosti. X X X

Na závěr této studie se ještě na chvíli vratme k posled­ nímu výroku, kterým Jan uzavírá svůj popis závěrečného vzkříšení. Nachází se ve Zj 20,15: "I ten, kdo není nalezen v knize života zapsán, uvržen jest do jezera ohnivého." (V anglické verzi KJV verš zní: "Každý, kdo není nalezen v knize života zapsán, uvržen jest do jezera ohnivého.") Vedle toho můžeme položit známý verš J 3,16: "Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal,aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný." V těchto dvou verších jsou před duši každého člověka předloženy dvěv velké věčné alternativy: buho prostoru. Aby však přitom člo­ věk zůstal naživu, je ho nutno uzavřít do kabiny s atmosfé­ rou a podmínkami podobnými zemským. Aby byl člověk vpravdě doma v libovolné vzdálenosti od zemského povrchu, musí být vybaven tělem zcela jiného řádu než to, které má nyní. To si však nemůže opatřit sám, ale musí v té věci záviset na Bohu. Za třetí Pavel ukazuje, že mezi různými nebeskými těly, (resp. tělesy), jež vidíme - jako slunce, hnězdy a měsíc - jsou rozdíly v povaze a jasu. Slunce vytváří^ své vlastní světlo, měsíc pouze odráží světlo slunce. Hvězdy se dělí do řady tříd jasnosti.

54

Pavel prohlašuje, že totéž bude platit o télech věřících, když budou vzkříšeni z mrtvých. Bude mezi nimi mnoho různých tříd slávy. To je předpověděno již v proroctví o vzkříšení, které je dáno u Da 12,2n: "Tu mnozí z těch, kteříž spí v prachu země, procítí, jedni k životu věčnému, druzí pak ku pohanění a ku potupě věčné. Ale ti, kteříž jiné vyučují, stkvíti se budou jako blesk oblohy, a kteříž k spravedlnosti přivozují mnohé, jako hvězdy na věčné věky." Daniel zde předpovídá, že mezi vzkříšenými svátými budou rozdíly v odměně a v slávě. Kteří byli nejvěrnější a nejpilnější v tom, aby učinili Boží pravdu známou druhým, ti budou zářit nejjasněji. Tento obraz svátých, vzkříšených s těly slavnými jako hvězdy, je také naplněním Božího zaslíbení Abrahamovi, zapsaného v Gn 15,5: "I vyvedl jej ven a řekl: Vzhlédni nyní k nebi, a sečti hvězdy, budeš-li je však moci sčísti? Řekl mu ještě: Tak bude símě tvé." Mezi símě Abrahamovo Bůh zahrnuje všechny ty, kteří věří a poslouchají slovo Božího zaslíbení tak jako Abraham, ty, kteří vírou ve svých srdcích přijímají božské símě Božího Slova. Ve skutečnosti to je právě toto neporušitelné símě Božího Slova přijaté vírou v srdci věřícího, které umožňuje jeho vzkříšení mezi spravedlivými. Fři vzkříšení ve dni konečného naplnění Božího zaslíbení budou všichni věřící, kteří vstanou na základě své víry v Boží Slovo, jako hvězdy, které Bůh Abrahamovi ukázal - stejně početní, stejně slavní a stejně rozdílní jeden od druhého ve své slávě. Svůj rozbor povahy vzkříšeného těla věřícího Pavel uzavírá vyjmenováním řady určitých změn, které nastanou. Uvádí pět takových změn. Za prvé, přítomné tělo je porušitelné - poddané porušení - nemoci, rozkladu, stáří. Nové tělo bude neporušitelné prosto těchto zlých stránek. Za druhé, přítomné tělo je smrtelné - poddané smrti. Nové tělo bude nesmrtelné - neschopno smrti. Za třetí, toto naše přítomné tělo je "nesličné" (tj. nectné). Ve Fp 3,21 je nazváno "tělem našeho ponížení" (Po­ dle Žilky). Přítomné tělo člověka je výsledkem jeho hříchu a neposlušnosti vůči Bohu. Je neustálým zdrojem^ponížení neustálou připomínkou pádu a z něho plynoucí tělesné sla­ bosti a nedostatečnosti. Bez ohledu na lidské úspěchy na poli umění nebo vědy je člověk svými tělesnými potřebami a omezeními neustále ponižován a srážen dolů. Ale nové vzkříšené tělo bude tělo krásné a slavné, oproštěné ode všech současných lidských omezení. Za čtvrté, přítomné tělo je určeno, aby v slabosti skon­ čilo v hrobě. Pohřeb je konečným uznáním lidské poplatnosti smrti, je nejzazším vyznáním lidské slabosti. Ale nové tělo povstane mocí všemohoucího Boha z hrobu, a tak vzklíčení, až pohltí moc smrti i hrobu, bude svědectvím Boží všemehoucnosti. 55

Za páté, toto přítomné tělo je tělo "tělesné” - doslovně "duševní". Fodle původního Božího vzoru při stvoření měl byt člověk trojjedinou bytostí, sestávající z ducha, duše a těla. Z těchto tří složek duch byl schopen přímého spojení a obecenství s Bohem a byl určen k ovládání nižších složek lidské přirozenosti - duše a těla. Ale protože člověk podlehl pokušení a padl, výsledkem bylo, že tyto nižší složky - duše a tělo - získaly vládu. To vypůsobilo dalekosáhlé změny jak v lidské vnitřní osobnosti, tak i v jeho fyzickém těle. Jeho tělo se stalo "duševním". Od té doby se jeho orgány a jeho funkce uzpůsobily k vyjadřování a uspokojování nižších tužeb jeho duše, ale staly se nezpůsobilými plně vyjádřit vyšší touhy jeho ducha. V určitém smyslu je toto duševní tělo pro lidského ducha vězením - místem vazby a omezení. Nové, vzkříšené tělo však bude "duchovní". Bude dokonale uzpůso­ beno vyjadřovat a naplňovat nejvyšší touhy lidského ducha. Duch oděný tímto novým tělem bude jednou opět řídícím prvkem a celá osobnost vzkříšeného věřícího bude pod jeho vedením dokonale a harmonicky fungovat. Konečně v 1K 15,47-49 Favel shrnuje rozdíly mezi starým a novým tělem tím, že dává do protikladu tělo Adamovo a Kristovo o říká,, že vzkříšené tělo věřícího bude podobné tělu samého Pána. "První člověk z země zemský, druhý člověk sám Pán s nebe. Jaký jest ten zemský, takoví jsou i zemští, a jaký ten nebeský, takoví budou i nebeští. A jakož jsme .nesli obraz zemského, tak poneseme obraz nebeského." To jest, přítomné lidské tělo je ve své zemské povaze podobno tělu prvního stvořeného člověka, Adama, jehož potom­ ky všichni ostatní lidé jsou. Ale vzkříšené tělo věřícího bu­ de podobné tělu Kristovu, který se novým stvořením stal hla­ vou nového rodu, v němž osou zahrnuti všichni, kteří jsou vírou v něho vykoupeni z hříchu a jeho důsledků. Tuto pravdu o těle vzkříšeného věřícího Pavel uvádí znovu ve Fp 3,20n, kde říká: "Ale naše obcování jest v nebesích, odkudž i spasite­ le očekáváme Pána Jezukrista, který promění tělo naše poní­ žené, aby bylo podobné k tělu slávy jeho, podle mocnosti té, kterou mocen jest i všecky věci podmaniti sobě." Také apoštol Jan uvádí tutéž pravdu o proměně věřícího při Kristově návratu v 1J 3,2, kde říká: "Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme pak,, že když se ukáže, podobni jemu budeme; nebo vidě ti jej budeme tak, jak jest." V 1K 15,51-53 Pavel ukazuje? že i ti křestané, kteří budou v době Kristova návratu naživu, a tedy nepotřebují být vzkříšeni, podstoupí v té době podobnou okamžitou a zázrač­ nou proměnu svých těl. Říká: "Aj, tajemství vám pravím: Ne všickni zajisté zesneme, ale všickni proměněni budeme, hned pojednou, v okamžení, k zatroubení poslednímu. Kebot zatroubí, a mrtví vstanou 56

neporušitelní, a my proměněni budeme. Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci neporušitelnost, a smrtelné toto obléci nesmrtelnost." Když zde Pavel říká "ne všickni zajisté zesneme", míní tím "ne všichni zajisté zemřeme". Potom pokračuje a říká: "ale všickni proměněni budeme." Tedy všichni praví věřící, at vzkříšeni nebo zaživa vytrženi, podstoupí tutéž okamžitou a zázračnou proměnu svých těl. 0 povaze těla, jaké mol Kristus po svém vzkříšení, nám evangelia dávají určité zajímavé údaje. Zřejmě již nebyl omezován časem a prostorem jako my v těchto našich tělech. Mohl se^ objevit nebo zmizet, jak chtěl. Mohl být v jed­ nom okamžiku na jednom místě a v příštím okamžiku na jiném vzdáleném místě. Mohl také přejít ze země do nebe a zpátky, jak chtěl. V těchto a jiných, možná ještě nezjevených ohledech bude tělo vykoupeného věřícího po vzkříšení nebo vytržení podobné tělu jeho Pána. Až potud jsme mluvili pouze o vzkříšení těla vykoupeného věřícího. A co bude s nespravedlivými? S nevykoupenými? S těmi, kteří zemřou ve svých hříších? Písmo jasně zjevujer že ve svém pořadí i oni budou vzkříšeni k soudu a k třestu. Jakými těly budou oděni při svém vzkříšení? Zdá se, že na tuto otázku se v Bibli nenachází žádná jasná odpověá ani žádné údaje. Musíme se tudíž s touto otázkou spokojit jako s nezodpovězenou. X X X

Na konci této závěrečné bychom si měli stručně říci, v učení. Jsou tři hlavní důvody, šení zaujímá zvláštní ústřední

studie o vzkříšení mrtvých čem spočívá důležitost tohoto pro které toto učení o vzkří­ postavení v křestanské víře.

Prvním důvodem je, že vzkříšení je Božím ospravedlněním samého Ježíše Krista. To uvádí Pavel v Ř 1,4, kde říká, že Kristus "prokázán jest býti Synem Božím mocně, podle Ducha posvěcení, skrze z mrtvých vstání..." Předtím byl Kristus postaven před dva lidské soudy nejprve před náboženský soud židovské Velerady a potom před světský soud římského guvernéra, Pontského Piláta. Oba tyto soudy odmítly Ježíšovo Boží synovství a odsoudily ho k smr­ ti. Kromě toho se oba tyto soudy spojily ve snaze zamezit jakémukoli otevření Ježíšova hrobu. vProto na něj dala židovská Velerada svou zvláštní pečet a římský guvernér poskytl ozbrojenou vojenskou stráž. Ale třetího dne zasáhl sám Bůh. Pečet byla zlomena, vojenská stráž byla ochromena a Ježíš Kristus vystoupil z hrobu. Tímto činem Bůh zvrátil rozhodnutí židovské Velerady i římského guvernéra a veřejně prokázal, že Kristus je bezhříšný Syn Boží.

57

Druhým hlavním důvodem důležitosti vzkříšení je to, že vzkříšení je spolehlivou pečetí na Boží nabídce odpuštění a spasení pro každého kajícího hříšníka, který složí svou víru v Kristu. V Ř 4,25 Pavel říká, že Kristus "vydán jest pro hříchy naše, a vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše." To ukazujer že ospravedlnění hříšníka je závislé na Kristově vzkříšení 2 mrtvých. Kdyby byl Kristus zůstal na kříži nebo v hrobě, Boží zaslíbeni hříšníkovi o spasení a věčném životě by se nikdy nenaplnilo. Pouze vzkříšený Kristus přijatý a vyznaný skrze víru přináší hříšníkovi odpuštění, pokoj, věčný život a vítězství nad hříchem. Pavel znovu uvádí tuto pravdu v Ř 10,9, kde říká: "Vyznáš-li ústy svými Pána Ježíše" - nebo Ježíše jako Pána "a srdcem svým uvěříš-li, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, spasen budeš." Zde je uvedeno, že spasení je závislé na dvou věcech: za prvé, na otevřeném vyznání Ježíše jako Pána, a za druhé, na víře v srdci, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých. Tedy spasitelná víra zahrnuje víru ve vzkříšení. Nemůže být spasení pro ty, kteří nevěří v Kristovo vzkříšení. Logická a rozumová poctivost žádný jiný závěr nepřipou­ ští. Nevstal-li Kristus z mrtvých, potom nemá moc hříšníkovi odpustit a spasit ho. Je-li však vzkříšený? jak uvádí Písmo, potom je to samo logickým důkazem jeho moci odpustit a spa­ sit. Tento důsledek Kristova vzkříšení je jasně ukázán v Žd 7,25? "A protož i dokonale spasiti může ty, kteří přistupují skrze něho k Bohu, vždycky jsa živ k orodování za ně." Absolutní logickou nezbytnost Kristova vzkříšení jako základu Boží nabídky spasení znovu uvádí Pavel v 1K 15. Ve verši 14 říká: "A nevstal-li z mrtvých Kristus, tedy jest daremné kázání naše, a daremná jest i víra vaše." A ve verši 17: "A nevstal-li z mrtvých Kristus,marná je víra vaše, ještě jste. v svých hříších." Stav současného křeštanství bohatě potvrzuje ^ toto jasná biblická prohlášení. Teologové, kteří odmítají Kristovo osobní tělesné vzkříšení, mohou podle své libosti moralizo­ vat a teoretizovat, ale jedna věc, kterou nikdy ve své osobní zkušenosti nepoznají, je pokoj' a radost z odpuštěných hříchů* Konečně třetím důvodem pro důležitost vzkříšení je to, že tvoří vyvrcholení všech našich křestanských nadějí a je nejvyšším cílem našeho života víry zde na zemi. Ve Fp 3, 10-12 Pavel vyhlašuje svůj osobní postoj ke vzkříšení jakožto k nejvyššímu účelu a dovršení všech^jeho^pozemských snah. Když mluví o motivujícím smyslu svého křestanského života, říká: "Abych poznal jej" (Krista), "a moc vzkříšení jehoT i společnost utrpení jeho, připodobňuje se k smrti jeho, zda bych tak přišel k vzkříšení z mrtvých. Ne že bych již dosáhl, aneb jiz dokonalým byl, ale snažné bezim, zda bych i uchvátiti mohl, načež uchvácen jsem od Krista Ježívše." (Doslovněji:"... zda bych i uchvátiti mohl to, k čemu jsem byl uchvácen od Krista Ježíše" - prekl.) 58

Všimněte si zvláště dvou obratů: "abych poznal... moc vzkříšení jeho" a "zda bych tak přišel k vzkříšení z mrt­ vých” — nebo podle Žilková překladu i "rien abych mohl do spě ti ke vzkříšení z mrtvých". Pavel nechce dopustit, aby cokoli na tomto světě mu mělo zabránit v dosažení vrcholu veškeré jeho víry a práce, kterým je vzkříšení z mrtvých. V tomto ohledu by měl být postoj každého křestana stejný jako postoj Pavlův. Není-li vzkříšení, potom je křesíanská víra a křestanský život pouze dojemným klamem. Pavel to shrnuje v 1K 15,19: "Jestliže pak v tomto životě toliko naději máme v Kristu, nejbídnějšf jsme ze všech lidi." Ale věříme-li ve vzkříšeni, potom jeho osobní dosažení musí být ne^vyšším cílem a úsilím každého upřímného křestana.

59

S O U D

V Ě Č N Í

napsal Derek Prince

Na věky trvá všeliký úsudek spravedlnosti tvé." Žalm 119,160

SOUD VĚČNÝ napsal Perek Prince

Pásmo ZA'KLAt>Y-Kniha VM

O B S A H Str. Předmluva I - BŮH SOUDCE VŠECH Otec svěřuje všechen soud Synu Věcným měřítkem je Boží Slovo Čtyři zásady soudu Slovem II

- BOŽÍ SOUDY V HISTORII Rozlišení historických soudů od věčných soudů - Příklady historických soudů: Sodoma a Gomora, Ananiáš a Zafira, Izrael, Raab

III - SOUDNÁ STOLICE KRISTOVA Křestané budou souzeni první Ne k odsouzení, ale pro odměnu Skutky, které obstojí ve zkoušce ohněm IV

- SOUD KŘESÍANSKÉ SLUŽBY Jak bude křestanská služba odměněna Podobenství^o talentech a o minách Nejprve andělé oddělí všechny pokrytce

....

5

....

7

....

14

.... 20

.... 26

V - POSLEDNÍ DVA SOUDY .... 32 Zvláštní soud Izraele ve velkém soužení Soud všech pozůstalých gohanů před Kristovým trůnem milénia - Závěrečný soud před velikým bílým trůnem

P Ř E D M L U V A Obsah tohoto pásma je dán jeho názvem - Základy. V první knize se řeší otázka, co je vlastně základem křešíanské víry a jakým způsobem lze na tomto základě stavět. Další knihy pak vysvětlují velká základní učení Bible, jak jsou uvedena v Žd 6,ln - pokání ze skutků mrtvých, víru v Boha,^ křtů uče­ ní, vzkládání rukou, vzkříšení mrtvých, soud věčný. Autor vystudoval řečtinu a latinu v Eton College a Kings College v Cambridge v Anglii. Od r. 1940 do r. 1949^byl pro­ fesorem starověké a moderní filozofie na univerzitě v Cam­ bridge. Studoval také hebrejštinu a aramejštinu - jednak v Cambridge, jednak na hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Jako voják v Montgomeryho armádě ve druhé světové válce se obrátil od filozofie ke křesíanství. Od té doby zasvětil svůj život studiu a výkladu Písma. Při různých příležitos­ tech pracoval jako kazatel, učitel a misionář na několika kontinentech. Tím způsobem se v jeho osobě spojil myšlenkový přístup učence s praktickou moudrostí a zkušeností. Toto pásmo nazvané Základy bylo původně připraveno pro vysílání rozhlasem a později vyšlo i tiskem. Pásmo se snaží jasně a systematicky vyložit velké pravdy Bible bez zvlášt­ ního důrazu i bez kompromisu. Chce sloužit všem složkám křesíanské církve bez ohledu na jednotlivé denominace. V českém překladu byly oproti originálu provedeny pouze drobné formální úpravy - např. na začátku většiny kapitol l?ylo vypuštěno opakování z minulé lekce a na konci bylo vy­ puštěno upozornění, co bude obsahem lekce příští. V biblických citátech, pokud není uvedeno jinak, byl použit kralický překlad Písma. Tam, kde je pro lepší po­ rozumění použito jiného českého překladu, je na to čtenář upozorněn poznámkou. Veškerá ^citovaná místa Písma jsou vypsána. Přesto ale českému čtenáři připomínáme, aby si tato místa ve své Bibli vyhledal a důkladně prostudoval. Při opisování staročeského textu byla zachována doslovná přesnost, byly provedeny pouze nepatrné změny tam, kde je jazyk skutečně jiz zastara­ lý - např. "poskvrna” - místo kralického "poškvrna" apod. Značení biblických knih a jejich citace je provedena po­ dle Biblického slovníku, Adolf Novotný, Kalich, Praha 1956. Zkratka KJV označuje anglický překlad Bible King James Version. Z K R A T K Y

B I B L I C K Ý C H

Gn - Genesis, 1.Mojžíšova Ex - Exodus, 2.Mojžíšova Lv - Leviticus, 3.Mojžíšova

K N I H

Nu - Numeri, Dt - Deuteronomium, Joz - Jozue

4.Mojž. 5«Mojž.

5

Sd - Soudců Rt - Rut 1S - 1 .Samuelova 2S - 2 .Samuelova lKr - 1 .Královská 2Kr - 2 .Královská lPa - 1 .Paralipomenon 2Pa - 2 .Paralipomenon Ezd - Ezdráš Neh - Nehemiáš Est - Ester Jb - Job Žalmy Ž Př - Přísloví Kaz - Kazatel Pis - Píseň Šalomounova Iz - Izaiáš Jr _ Jeremiáš PÍ - Pláč Jeremiášův Ez - Ezechiel Da - Daniel Oz - Ozeáš JI - Joel Am - Amos Abd - Abdiáš Jon - Jonáš Mi - Micheáš Na - Nahum Abk - Abakuk Sf - Sofoniáš Ag - Aggeus Za - Zachariáš Mal - Malachiáš

Mt Mk L J Sk Ř 1K 2K Ga Ef Fp Ko ITe 2Te lTm 2Tm Tt Fm Žd Jk lPt 2Pt 1J 2J 3J Ju Zj

-

-

-

-

-

Matoušovo evangelium Markovo evangelium Lukášovo evangelium Janovo evangelium Skutky apoštolů epištola Římanům 1 .Korintským 2 .Korintským Galatským Efezským Filipenským Kolossenským 1 .Tessalonickým 2 .Tessalonickým 1 .Timoteovi 2 .Timoteovi Titovi Filemonovi Židům Jakubova 1 .Petrova 2 .Petrova 1 .Janova 2 .Janova 3 .Janova Judova Zjevení Janovo

I.

BPH SOUDCE VŠECH

Otec svěřuje všechen soud Synu - Věčným Slovo - Čtyři zásady soudu Slovem

měřítkem je Boží

Dnes přistupujeme ke 48. studii tohoto našeho pásma nazvaného Základy. (Předchozích 47 studií vyšlo v šesti knížkách pod tituly: ZÁKLAD VÍRY, ČIŇ POKÁNÍ A VĚŘ, OD JOR­ DÁNU K LETNICÍM, ÚČELY LETNIC, VZKLÁDÁNÍ RUKOU a VZKŘÍŠENÍ MRTVÍCH.) V tomto pásmu systematicky zkoumáme šest učení, která jsou vyjmenována v Žd 6,ln a která tam jsou nazvána počátkem a základem učení Krista. Tato zde vyjmenovaná učení jsou: 1. "pokání ze skutků mrtvých"; 2. "víra v Boha"; 3. "křtů učení"; 4. ^"vzkládání rukou"; 5. "vzkříšení mrtvých"; 6. "soud věčný". V našich posledních sedmi studiích jsme zevrubně pro­ zkoumali páté z těchto základních učení, které je nazváno "vzkříšení mrtvých". V této studii začneme zkoumat šesté a poslední z těchto základních učení, kterým je "soud věčný". Budeme v ní uvažovat o těchto dvou aspektech božského soudu: za prvé o všeobecném zjevení Písma o Bohu jako o Soudci všech, a za druhé o hlavních zásadách, podle kterých je Boží soud prováděn. Úvodem do učení Bible o Bohu jako Soudci se můžeme obrátit k Žd 12,22-24: "Ale přistoupili jste k hoře Siónu, a k městu Boha živého, Jeruzalému nebeskému,a k nesčíslnému zástupu andělů^ k veřejnému shromáždění a k církvi prvorozených, kteříž zapsáni jsou v nebesích, a k Bohu soudci všech, a k duchům spravedlivých dokonalých, a k prostředníku Nového zákona Ježíšovi, a ku pokropení krví, lépe mluvící než Ábelova." (Poznámka překladatele: doslovně podle KJY ve shodě s orig.: "... a ke krvi pokropení ...") Tyto tři verše podávají obraz Boha v jeho nebeském příbytku a^obraz svátých a vykoupených, kteří tam přebývají s ním. Klíčem ke správnému výkladu těchto veršů je číslo 3. Především se tyto verše přirozeně rozpadají do tří hlavních částí: 1. popis Božího obydlí; 2. výčet těch, kteří tam s Bohem přebývají; 3« představení samého Boha. Potom se každá z těchto tří hlavních částí přirozeně rozpadá do dalších tří pododdílu.Popis Božího obydlí je trojnásobný: 1. "hora Sión"; 2. "město Boha živého"; 3* "nebeský Jeruzalém". Výčet těch, kteří tam přebývají, je podobně trojdílný: 1. "nesčíslný zástup andělů"; 2. "veřejné shromáždění a církev prvorozených, kteříž zapsáni jsou v nebesích"; 7

3. "duchové spravedlivých dokonalých" (jiný překlad: "ducho­ vé spravedlivých, kteří již došli cíle" - pozn. překl.) K těmto skupinám můžeme nabídnout toto krátké vysvětle­ ní. "Andělé", o nichž se zde mluví,jsou ti, "kteří ostříhali svého knížectví"^ kteří se nepřipojili ani k Satanově první vzpouře, ani ke všeobecné bezbožnosti lidí i andělů v období před potopou. "Církev prvorozených" představuje svaté Nového zákona, jejichž jména jsou znovuzrozením zapsána v nebesích, čímž se stali prvotinami ^nového Božího stvoření v Kristu. "Duchové spravedlivých dokonalých" představují svaté před­ chozích ^věků, kteří se celoživotní poutí víry stali postupně dokonalými. A konečně představení samého Boha je v těchto třech verších rovněž trojnásobné: 1. "Bůh soudce všech"; 2. "pro­ středník Nového zákona Ježíš"; 3# "krev pokropení" (tj. pro­ litá krev Ježíšova), "lépe mluvící než Ábelova". Jestliže okem víry ve světle Písma přehlédneme nebeskou scénu, která je nám zde předkládána, zpozorujeme ve středu toho všeho velebnou, majestátnou a bázeň budící postavu "Boha Soudce všech". Bůh je nám zde zjeven ve své svrchované věčné^ autoritě jako Soudce - Soudce všech - Soudce nebe i země - Soudce andělů i lidí. Kdyby však byl Bůh zjeven pouze jako Soudce^ potom b^ tam nebylo místa pro hříšné lidi - ani pro duchy těch, kteří se stali dokonalými ve Starém zákoně, ani pro znovuzrozené svaté Nového zákona. Proto nás zjevení Božího Slova v milo­ srdenství vede od postavy Boha Soudce k postavě Ježíše Prostředníka. Ježíš je jediný, kdo může vstoupit mezi spravedlivého svátého Boha a ztracené hříšné lidi a navzájem je smířit. A^obraz doplňuje zjevení Ježíšovy krve, která je jednak prostředkem, kterým bylo smíření dosaženo, a jednak cenou, kterou stálo. V tomto obraze je krev Ježíšova dána do protikladu s krví Ábelovou. Protiklad spočívá ve třech hlavních bodech. 1. Krev Ábelova byla prolita bez jeho vlastní vůle nebo souhlasu - náhle bez varování úderem vraha, zatímco krev Ježíšova byla dána svobodně s jeho vlastním souhlasem jako cena na vykoupení člověka. 2. krev Ábelova byla kropena na zem, zatímco krev Ježíšova byla kropena před trůnem milosti v nebesích. 3* krev Ábelova volala k Bohu o pomstu nad svým vrahem, zatímco krev Ježíšova se přimlouvá o milost a odpuš­ tění pro hříšníka. Vidíme tedy, že toto zjevení Boha jako Soudce všech je zmírněno zjevením Božího^ milosrdenství a milosti projevené ve zprostředkovatelském úřadě Kristově a v jeho prolité krvi. Toto zjevení Boha jako Boha soudu zmírněné milostí a milosrdenstvím je v souladu s úplným zjevením, které Písmo o tomto tématu dává. V celé Bibli se shodně uvádí, že úřad Soudce náleží věčným svrchovaným právem samému Bohu. Toto téma jde celým Starým zákonem. Např. v^Gn 18^25 , říká Abraham Hospodinu : "zdaliž soudce vší země neučiní soudu?" Opět v Sd 11,27 čteme:"Nechi soudí Hospodin soudce dnes".A v Ž 58,12:"jistě, 8

že jest Bůh ^soudce na zemi.^ A v Ž 94,2 říká žalmista Bohu: "Zdvihni se,ó soudce vší země.11 A u Iz 33,22: "Nebo Hospodin jest soudce náš.” Přesto nejvěrnější a nejdokonalejší výraz věčné Boží přirozenosti není v soudu, ale v milosti, není v hněvu, ale v^milosrdenství. Tato pravda je ukázána v proroctví o hrozí­ cím Božím hněvu a soudu, které je dáno u Iz 28,21: "Nebo jako na hoře Perazim povstane Hospodin, jako v údolí Gabaon hněvati se bude, aby dělal dílo své, neobyčejné dílo své, aby vykonal skutek svůj, neobyčejný skutek svůj.” Zde prorok Izaiáš vykresluje Hospodina, jak povstává k vykonání^ hněvu a soudu nad svými odpůrci. Nazývá to však "neobyčejným" dílem a "neobyčejným" skutkem. Zde jsou dvě různá hebrejská slova přeložena slovem "neobyčejný". Obě tato hebrejská slova mají význam "cizorodý","cizí". Vykonání hněvu a soudu je.cizí Boží přirozenosti. Není to něco, co by Bůh sám přirozeně toužil činit.Spíše to je jeho nevyhnutelná odpověá na nevděčné a nesvaté chování člověka. Co u Boha Stvořitele vyvolává tento neobyčejný projev hněvu a soudu, je pokroucený charakter a zvrácené jednání člověka stvoření. Když ^přecházíme ze Starého do Nového zákona, vstupujeme do plnějšího zjevení motivů a metod Božího soudu. Znovu je zde položen důraz na to, že soud a hněv jsou cizí nepo­ míjející povaze Boží a jeho záměru. U J 3,17 Kristus říká: "Neboí neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět ^skrze něho." A v 2Pt 3,9 čteme znovu: "Nemešká Pán s naplněním slibů, (jakož někteří za to mají, že obmeškává), ale shovívá nám, nechtě, aby kteří zahynuli, ale všickni ku pokání se obrátili." Tato místa Písma -^ste^ně jako mnoho jiných podobných - zjevují, že Bůh má zalíbení v udílení milosrdenství a spasení, ale že má nechuí k vykonávání hněvu a soudu. Po této linii pravdy nás však zjevení Nového zákona vede ještě dále. Boží nechut k vykonání soudu nachází svůj výraz také ve způsobu, jakým bude nakonec Boží soud vykonán. Jak jsme již viděli,soud náleží v první řadě svrchovaným věčným právem Bohu Otci. To uvádí jasně apoštol Petr v lPt 1,17, kde mluví o Otci, "kterýž bez přijímání osob soudí vedle skutků jednoho každého". Je jasně uvedeno, že soud všech lidí je úřadem Boha Otce. Ale v Janově evangeliu v 5. kapitole Kristus odhaluje, že se Otec ve své svrchované moudrosti rozhodl svěřit veškerý soud Synu. U J 5,22n Kristus říká: "Aniž zajisté Otec soudí koho, ale všecken soud dal Synu, aby všickni ctili Syna, tak jakž Otce ctí." A ve verších 26 a 27 téže kapitoly říká opět: "Nebo jakož Otec má život sám v sobě, tak dal^i Synu, aby měl život v samém sobě. A dal jemu moc i soud.činiti, nebo Syn člověka jest." Zde je výslovně uvedeno, že úřad soudu byl přenesen z Otce na Syna. Jsou pro to uvedeny dva důvody. Za prvé, protože s úřadem soudu je také spojena důstojnost, která

9

soudci náleží, a tak budou všichni lidé muset Bohu Synu vzdát stejnou čest jako Bohu Otci. A za druhé, protože Kristus, stejně jako je Syn Boží, ^je i Syn člověka. Je účastníkem lidské přirozenosti stejně jako božské, a tak může ve svém soudu brát z vlastní zkušenosti ohled na všechny slabosti a pokušení lidského těla. Nicméně božská přirozenost u Syna je podobně jako u Otce tak milostivá a milosrdná, že ani Kristus není ochoten vykonávat soud. Z toho důvodu on zase přenesl konečnou auto­ ritu soudu z vlastní osoby na Slovo Boží. To sám jasně uvádí u J 12,47n: "A slyšel-li by kdo slova má, a nevěřil by, já ho nesoudím; nebo nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych spasil svět. Kdož mnou pohrdá, a^nepřijímá slov mých, má, kdo by jej soudil. Slova, kteráž jsem mluvil, ta jej souditi budou v nejposlednější den." To ukazuje jasně, ze konečná autorita veškerého soudu je složena ve Slově Božím. To je nestranným a neměnným měřítkem soudu; vůči němu se všichni lidé musí jednoho dne zodpovídat. Stejná pravda o Božím Slovu je zjevena již ve Starém zákoně. Nebot David v Ž 119,160 Bohu říká: "Nejpřednější věc slova tvého jest^ pravda, a na věky trvá všeliký usudek" (podle KJV ve shodě s originálem: soud) "spravedlnosti tvé." To znamená, že všechna měřítka a všechny zásady Božího soudu jsou obsaženy v jeho Slově. A tato měřítka i zásady soudu stejně jako celé Slovo, jehož jsou součástí, trvají nezměně­ ny na věky. Toto mějme na mysli a stručně se zamysleme nad hlavními zásadami Božího soudu, které jsou v Božím Slově zjeveny. Všechny čtyři hlavní zásady Božího soudu Pavel uvádí v prv­ ních dvanácti verších Ř 2. Můžeme je shrnout takto:Předně je Boží^ soud "podle pravdy". ^To je uvedeno v Ř 2,ln: "Protož nemůžeš se vymluviti, 6 člověče, každý potupující. Nebo tím^ že ^jiného^ potupuješ, sám sebe odsuzuješ, poněvadž totéž činíš, což tupíš. Víme zajisté, že soud Boží jest podle pravdy proti těm, kteříž takové věci činí." Pavel zde mluví v prvé řadě k náboženským lidem, kteří soudí druhé jedním měřítkem a sebe jiným. Pavel říká, že způsob Božího soudu takový není. Ten je "podle pravdy". Vidíme-li a uznáváme-li pravdu Božího soudu, jak je použita na druhé, musíme uplatnit přesně stejnou pravdu^i na sebe a na své životy. Boží měřítko se nemění. Je^jím vždy "pravda" - tj. zjevená pravda Božího Slova. Ježíš sám říká Otci u J 17,17: "Slovo tvé pravda jest." Toto zjevené měřítko Boží pravdy platí právě tak na toho, kdo soudí, jako na toho, který je souzen. Za druhé, Boží soud je "podle skutků". V Ř 2,6 Pavel říká, že Bůh "odplatí jednomu každému podle skutků jeho". Tato zásada božského soudu se mnohokrát v^Pismu opakuje. Např. Petr říká v lPt 1,17, že Otec "soudí vedle skutkň jednoho každého". Také v popisu závěrečného soudu ve Zj 20,12 čteme: "á knihy otevříny jsou... i souzeni jsou mrtví podle toho, jakž psáno bylo v knihách, totiž podle skutWi svých." 10

V této souvislosti je zajímavé a objasňující použití slova "knihy".^ V moderní mluvě slovo "kniha" normálně označujme určitý počet papírových ^listů na jednom okraji svázaných dohromady. Avšak v dobách novozákonních měla "kniha" normálně tvar dlouhého pásu pergamenu, kůže nebo jiného materiálu, který byl uchováván svinutý a přimetení byl převíjen. Právě takový svitek zapečetěný sedmi pečetěmi hraje významnou roli mezi obrazy knihy Zjevení. Mezi různými prostředky, které moderní technika vyvinula pro zápis a pře­ nos informací, je jeden, který se starověkému svitku podobá mnohem věrněji, než moderní "kniha", a tím je magnetická (nebo magnetofonová) páska. Ta^se uchovává svinutá přesně stejným způsobem jako starověký svitek a při čtení infor­ mace, která je na ní zaznamenána, se musí převíjet. Když máme na mysli tento obraz magnetické pásky, je nám hned pochopitelnější, že o celém životě každé lidské bytosti je v nebi zachováván osobní záznam. Právě tak, jako je na zemi možno na magnetické pásce zapsat a zachovat slova člo­ věka, v nebi Bůh zachovává ve zvláštních "knihách" - neboli svitcích - úplný a bezvadný záznam o celém životě každého člověka. Podle tohoto záznamu svých skutků, který je uchová­ ván na nebeských svitcích, bude jednoho dne každý souzen. Musíme si však dát pozor, abychom neomezovali význam slova "skutky" pouze na vnější činy, jaké může vidět jiný člověk. Celá Bible jasně ukazuje, že Bůh ve svém soudu bere u člověka v úvahu nejen vnější činy, ale také nejhlubší a nejtajnější myšlenky^ impulsy a pohnutky srdce. V Ř 2,16 Pavel mluví o dni, "když souditi bude Bůh tajné věci lidské. podle evangelium mého skrze Jezukrista". Tutéž myšlenku Pavel vynáší opět v 1K 4,5, kde říká: "Protož nesudte nic před časem, až^by přišel Pán, kterýž i osvítí to, což skry­ tého jest ve tmě, a zjeví rady srdcí. A tehdáž bude míti chválu jeden každý od Boha." Stejná pravda je ve skutečnosti obsažena i v tom zjevení, že soud bude vykonáván Slovem Božím, protože u Žd 4,12n je nám řečeno (v Colově překladu): "Neboí slovo Boží je živé, účinné a ... proniká až do rozdělení duše a ducha ... a je soudcem nad myšlenkami a^úmysly srdce. A žádný tvor není před ním neviditelný; všecko je^zjevné a otevřené před očima Toho, jemuž nám bude skládati účty." Vidíme tedy, že Boží záznam skutků lidí nepokrývá pouze jejich vnější pozorovatelné činy, ale také jejich myšlenky a záměry, nejhlubší motivy a impulsy jejich myslí a srdcí. A právě v tomto všezahrnujícím smyslu platí, že Bůh bude lidi soudit "podle jejich skutků". Třetí zásada Božího soudu je uvedena v Ř 2,11: "Neboč není přijímání osob u Boha." Když soudce přijímá osoby, ^znamená to, že se při soudu nechá ovlivnit nějakou vnější vedlejší vlastností nebo příbuzenskými^vztahy, což nemusí nutně^poskytovát správné údaje o skutečném charakteru a jednání příslušné osoby. Je 11

mnoho takových vnějších věcí,, kterými jsou lidé často při utváření svého úsudku ovlivňováni. ^Napr. rasa, nábožen­ ské vyznání, sociální postavení, tělesný zjev* zdraví, vzdě­ lání apod. Boží soud však žádnou takovou věcí nelze ovlivnit ani odvrátit. To je shrnuto v prohlášení,které je v 1S 16,7: "Nepatřím, nač patří člověk. Člověk zajisté hledí na to, což jest před očima, ale Hospodin hledí k srdci." Nejen, že Bůh sám není nikdy pohnut ohledem na osobu, ale také přísně napomíná všechny, kteří vykonávají soud v lidských záležitostech, aby se nikdy tomuto vlivu nepodda­ li. Stěží je v Písmu nějaká zásada, která^by byla uvedena častěji než tato. Mluví se o ní nejméně devětkrát ve Starém zákoně a nejméně sedmkrát v Novém zákoně - to jest celkem šestnáctkrát. Čtvrtá zásada Božího soudu je uvedena v Ř 2,12: "Kteřížkoli zajisté bez zákona hřešili, bez zákona i zahynou; a kteřížkoli pod zákonem hřešili, skrze zákon odsouzeni budou." Obecně vzato to znamená, že každý bude souzen podle míry mravního světla a porozumění, které mu bylo dostupné. Ti, kteří měli plné poznání Božích mravních meřítek, která jim byla zjevena skrze zákon Mojžíšův,budou souzeni podle tohoto zákona. Ti však, kteří toto plnější zjevení zákona Mojžíšova neměli, nebudou souzeni podle něho, ale pouze podle všeobec­ ného ^Božího ^zjevení, které bylo dáno lidstvu jako celku prostřednictvím divů stvoření. 0 tomto všeobecném zjevení Božím skrze stvoření mluví Pavel v Ř 1,20: "Nebo neviditelné věci jeho" (tj. Boží), "hned od stvoření světa, po věcech učiněných rozumem pocho­ peny bývají, totiž ta jeho věčná moc a Božství, tak aby oni byli bez výmluvy..." Pavel zde uvádí, že všeobecné zjevení Boží přirozenosti - tj. "jeho věčné moci a Božství" - je skrze stvoření dáno všude všem normálně chápajícím lidem bez ohledu na jejich rasu nebo náboženství. To je tedy základní měřítko, podle kterého budou všichni lidé souzeni. Ale ti, kteří skrze Boží Slovo dostali další zvláštní zjevení, budou souzeni podle vyššího měřítka mravního poznání, které jim tím bylo poskyt­ nuto. ^Tedy soud je podle světla - podle míry mravního poznání, které bylo každému člověku poskytnuto. Tatáž zásada soudu podle světla je obsažena v Ježíšových slovech k jeho současníkům, zapsaných u Mt 11,20-24: "Tehdy počal přimlouvati městům, v^nichž bylo činěno nejvíce divů jeho, že pokání nečinili: Běda tobě Korozaim, běda tobě Betsaido. Nebo ^kdyby v Týru a^Sidonu byli činěni divové ti, kteříž jsou činěni v vás,^ dávno by byli v žíni a v popele pokání činili. Nýbrž^pravím vám: Týru a Sidonu lehčeji bude v den soudný nežli vám. A ty Kafarnaum, kteréž jsi až k nebi vyvýšeno, až do pekla sestrčeno budeš. Nebo kdyby v Sodomě činěni byli divové ti, kteříž jsou činěni v tobě, byli by zůstali až do dnes. Ano^více pravím vám, že zemi Sodomských lehčeji bude v den soudný nežli tobě."

12

Ježíš zde ukazuje, že hříšná města starého světa Týrus, Sidon a Sodoma - budou souzena podle míry mravního světla, které jim bylo v jejich době dostupné* Naproti tomu města jeho současnosti - Korozaim, Betsaida a Kafarnaum budou souzena podle mnohem vyššího poznání, které jim v je­ jich době bylo dáno. Z toho důvodu bude soud těchto pozděj­ ších měst mnohem přísnější než soud oněch předchozích. Přenesme tuto zásadu do dnešní doby. My, kteří žijeme v této^ době, budeme souzeni podle stupně mravního světla a poznání dostupného naší generaci. Těm z nás, kteří žijeme v moderních křesíanských zemích, je pravděpodobně větší míra mravního poznání dostupná mnohem snadněji ^než kterékoli dřívější generaci v historii země. Proto měřítka, podle kterých budeme souzeni, budou nejvyšší ze všech. Pro nás v naší generaci platí Ježíšova slova u L 12,48: "Každému pak, komuž jest mnoho dáno, mnoho bude od něho požádáno; a komu mnoho poručili, více požádají od něho." Závěry této studie můžeme stručně shrnout takto: Bůh Otec je svrchovaným věčným právem Soudce všech. Avšak Otec svěřil veškerý soud Synu, Ježíši Kristu; a Kris­ tus zase učinil Slovo Boží konečným měřítkem, podle kterého budou všichni souzeni. Boží Slovo zjevuje čtyři hlavní zásady Božího soudu: 1. Boží soud je podle pravdy. 2. Boží soud je podle skutků a soudu bude předložen úplný záznam všech skutků každého člověka. 3. Boží soud je bez ohledu na osoby. 4. Boží soud je podle světla - podle stupně mravního poznání, ktere bylo jednomu každému dostupné.

13

II.

BOŽÍ SOUDY V HISTORII

Rozlišení historických soudů od věčných soudů - Příklady historických soudů: Sodoma a Gomora, Ananiáš a Zafira, Izrael, Raab Když jsme v minulé lekci poznali hlavní všeobecné zásady Božího soudu, postoupíme v této^naší studii k tomu, že si ukážeme dvě absolutně různá a oddělená^dějiště, na nichž se Boží soud nad lidstvem vykonává. První dějství Božího soudu se odehrává v čase - neboli v historii. To je ta část Božího soudu, která se uskutečňuje na scéně lidské historie. Druhé dějství Božího soudu je ve věčnosti. Právě o tomto druhém dějství Božího soudu se mluví v Žd 6,2, kde je nazváno soudem věčným. Věčný soud se neuskutečňuje na scéně času nebo lidské historie. Je to soud, který očekává každou lidskou duši ve věčnosti, až čas a historie skončí. Hlavním cílem těchto našich studií je prozkoumat učení Písma o druhém dějství Božího soudu, tj. o Božím soudu ve věčnosti. Bude však užitečné začít stručným prozkoumáním prvního děgství, tj. Božího soudu v historii. Naučíme-li se tím pozorné si všímat logického a biblického rozdílu mezi Božím soudem v historii a Božím soudem ve věčnosti, budeme moci srovnat některá tvrzení Písma, o nichž si lidé občas myslí, že si navzájem odporují. V Ex 20,4-6 čteme tento příkaz s výstrahou, který Bůh dal Izraeli: "Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující ^nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne, a činící milosrdenství nad tisíci těmi, kteříž mne milují,a ostříhají přikázání mých." A u Jr 32,18 prorok Jeremiáš připomíná Hospodinu jeho zaslíbení, které zde dal Izraeli, neboí říká: "Činíš milo­ srdenství nad tisíci, a odplácíš za nepravost otců do lůna synů jejich po nich..." Tyto a ^jiné jim podobné oddíly Písma jasně učí, že alespoň v určitých případech hříchy jedné generace působí, že Boží soudy přijdou na následující generace, a to až do třetího nebo čtvrtého pokolení; a naopak, J e spravedlnost jedné generace může způsobit, že Bozi požehnání přijde na mnoho tisíc jejich potomků. Oddíly jako tyto pojednávají všechny o Božím soudu v čase - tj. v historii. Abychom však získali úplný obraz ^celého Božího soudu, musíme také vzít v úvahu mnohá místa^Písrna,která pojednávají o Božím soudu ve věčnosti. Ten je nám velmi jasné vyobrazen v Ez 18.

14

V Ez 18,1-4 čteme toto Hospodinovo poselství jeho izraelskému lidu skrze proroka: "Opět stalo se slovo Hospo­ dinovo ke mně, řkoucí: Což jest vám, že užíváte přísloví tohoto o zemi Izraelské, říkajíce: Otcové jedli hrozen trpký, a zubové synů laskominy mají? Živ j‘sem já, praví Panovník Hospodin, že nebudete moci více užívat! přísloví tohoto v Izraeli. Aj, všecky duše mé ^sou,jakož duše otcova, tak i duše synova mé jsou. Duše, kteráž hřeší, ta umře." Tento oddíl ukazuje, že když Bůh skrze své proroky káral Izrael za jejich hříšný a odpadlý stav, lidé se pokoušeli vymluvit tím, že sváděli vinu za svůj přítomný stav na hříšnost předchozích generací. Naznačovali, že současný národní úpadek Izraele je důsledkem hříchů jejich^předků a že by je Bůh neprávem činil za tento stav zodpovědnými. Bůh však tímto Ezechielovým poselstvím naprosto odmítá tako­ vý způsob výmluvy. I když národní úpadek mohl být přivoděn selháním předchozích generací, Bůh je varuje, že každého z nich jednotlivě činí zodpovědným za jeho vlastní osobní mravní stav a že každého z nich bude ve věčnosti soudit vý­ hradně za jeho vlastní charakter a za jeho vlastní chování, a vůbec ne za to, co měli nebo neměli dělat jeho předkové. Toto varování je kousek dál - u Ez 18,20 - opakováno ještě jasněji a důrazněji: "Duše, kteráž hřeší, ta umře. Syn neponese nepravosti otcovy, aniž otec ponese nepravosti synovy; spravedlnost spravedlivého při něm zůstane, též bezbožnost bezbožného na něj připadne." Všimněte si, že celá platnost tohoto oddílu je individu­ ální a osobní. "Duše, kteráž hřeší, ta umře." Není to soud národa nebo rodiny. Je to soud každé jednotlivé duše - soud, kterým bude určen osud každé duše pro věčnost. Tento bod je znovu jasně ukázán ve v. 24 téže kapitoly: "Pakli by se odvrátil spravedlivý od spravedlnosti své, a činil by^ nepravost, čine podle všech ohavností, kteréž činí bezbožný, takový-liž by živ byl? Na žádné spravedlnosti jeho^ kteréž činil, nebude pamatováno. Pro^přestoupení své, jehož se dopouštěl, a pro hřích svůj^ kterýž páchal, pro ty věci umře." (KJV překládá poslední vetu doslovněji: "V pře­ stoupení svém, kterýmž přestupoval, a v hříchu, kterýmž hřešil, v nich umře."; Závěrečná slova verše - "v nich umře" - ukazují, že Bůh zde mluví o stavu, v jakém každá jednotlivá duše přechází z času do věčnosti. Bůh říká, že stav každé duše v tomto okamžiku bude potom rozhodovat osud této duše pro věčnost. Duše, která umírá v hříchu, nemůže být potom nikdy připuště­ na do přítomnosti Boží. To potvrzují slova, která Ježíš řekl farizeům u J 8,21: "..'.v hříchu svém zemřete. Kam já jdu, vy nemůžete při jiti." Všichni, kteří zemřou ve svém hříchu, nemohou být potom nikdy připuštěni do přítomnosti Boží. V Kaz 11,3 je^předložena stejná pravda v obrazu padají­ cího stromu: "Když padá dřevo na poledne aneb na půlnoci, na kteréž místo padá to dřevo, tu zůstává." 15

Padání stromu odpovídá umírání člověka. "Na kteréž místo padá dřevo, tu zůstává." Poloha, v jaké strom spadne, rozho­ duje o poloze, v jaké bude potom ležet. Stav, v jakém člověk zemře - stav jeho duše při smrti - rozhoduje, jaký bude jeho stav po celou věčnost. V tomto ohledu je každá duše zodpo­ vědná pouze za sebe, pouze za svůj vlastní stav. Všechna tato tři místa, o kterých jsme právě uvažovali - u Ezechiele, u Jana a v Kazateli -, pojednávají tedy o věčném Božím soudu nad každou jednotlivou duší. Osud každé duše je určen stavem, ve kterém umírá. Naproti tomu místa, o kterých jsme uvažovali předtím v Exodu a u Jeremiáše -, pojednávají o Božích soudech v historii, které jsou vykonávány z generace na generaci ve zkušenostech rodin, národů a celých ras. V tomto světle nevidíme v těchto dvou způsobech předsta­ vení Božího soudu žádný rozpor ani žádnou nedůslednost. V historii má chování jedné generace důležitý vliv bud k dobrému, nebo ke zlému na běh dalších generací. To je část Božího soudu v historii. Ale ve věčnosti po ukončení času a historie bude každá duše zodpovídat Bohu výhradně za svůj vlastní charakter^ a za své vlastní chování. Žádná duše nebude ospravedlněna spravedlností někoho jiného a žádná duše^nebude odsouzena za bezbožnost druhého. To je Boží soud ve věčnosti. X X X

Ve zbývající části této naší studie se krátce zamyslíme nad některými biblickými příklady Božího soudu v historii. V Písmu je zaznamenána řada Božích soudů, které bychom mohli charakterizovat slovem "exemplární". To znamená, že tyto soudy^vyjevují tak jasně a dramaticky Boží postoj vůči určitým hříšným činům nebo situacím, že představují výstrahu pro všechny, kteří by mohli v budoucích generacích přijít do pokušení podobně hřešit. Jeden takový jasný příklad nám dává Boží soud nad městy Sodoma a Gomora v době Abrahamově. Jedno z různých novozá­ konních míst mluvících o této události nacházíme v 2Pt 2,6. Petr zde říká, že Bůh "města Sodomských a Gomorských v popel obrátiv, podvrácením potupil, příklad budoucím bezbožníkům ukázav..." Zde Petr nesporně uvádí, že náhlá a dramatická úplná zkáza Sodomy a Gomory byla příkladem - vzorem -, který vyjevil Boží postoj vůči hříchům, kterými byla tato města vinna. U Ez 16,49 nalézáme velmi zajímavý výčet základních mravních a sociálních podmínek, které způsobily úpadek Sodomy. Bůh říká: "Aj, tato byla nepravost Sodomy sestry tvé: Pýcha, sytost chleba a hojnost pokoje. To ona majíc i dcery její, ruky však chudého a nuzného neposilňovala." Bůh zde výslovně uvádí čtyři základní příčiny mravního úpadku Sodomy: pýchu, sytost chleba, hojnost pokoje (KJV:

16

přemíra zahálčivosti - hebr. výraz značí spokojenost, pohodu a nečinnost) a nedostatek zájmu o chudé a nerovnoprávné v jejich středu. Z těchto základních příčin zde vyrostl takový druh pohlavní zvrácenosti, který od té doby nese jméno Sodomy. Znovu si uvědomujeme^úžasnou přesnost Bible, když pozorujeme, jak v mnoha velkých populačních centrech naši moderní civilizace stejné mravní a sociální příčiny působí stejné formy pohlavní zvrácenosti. Bible nikde^nenaznačuje, že tytéž formy hříchu budou v každém dalším^případě navštíveny stejným dramatickým historickým soudem. Učí vsak, že Bůh svůj neměnný postoj vůči tomuto druhu hříchu jednou provždy projevil svým soudem nad Sodomou. Ve světle tohoto zjeveného Božího soudu zůstávají všichni, kteří se později obracejí ke stejnému druhu pohlavní zvrácenosti, bez jaké­ koli ^vymluvy. I když na scéně času na ně nemusí dopadnout žádný zjevný soud Boží, jejich odsouzení na věčnosti bude o to přísnější. Jiný dramatický případ příkladného Božího soudu nám dává příběh Ananiáše a Zafiry, zapsaný ve Sk 5,1-10. Ananiáš se svou^ ženou Zafirou byli lidmi, jež bychom mohli nazvat náboženskými pokrytci. Prodali své jmění a přinesli část ceny apoštolům jako oběí na Boží dílo. To samo o sobě je věc, kterou bychom mohli jen doporučit. Ale jejich hřích spočíval v předstírání, že donesené peníze jsou vše, co za prodej^ma­ jetku utržili. Učinili to proto, aby dosáhli chvály a přízně u apoštolů a svých spolukřestanu. Avšak nadpřirozeným zjevením Ducha svátého Petr rozpo­ znal jejich pokrytectví a obvinil nejprve Ananiáše a později Zafiru ze lži a ze snahy o oklamání Ducha svátého. Na každé­ ho z nich přišlo tak mocné usvědčení z hříchu, že postupně padli k Petrovým nohám mrtvi. Účinek tohoto dramatického Božího soudu je popsán ve Sk 5,11: "I byla bázeň veliká po vší církvi, i mezi všemi, kteříž to slyšeli.11 Samozřejmě zde není žádný náznak, že Bůh bude podobné chování vyznávajících křestanů soudit vždy takovým rychlým a dramatickým způsobem. Ale Bůh touto událostí projevil svůj neměnný postoj vůči lhaní a pokrytectví u vyznávajících křesíanů na výstrahu všem dalším generacím církve. V širším měřítku celý záznam historie Božího lidu Izraele od dob Mojžíšových až po současnost oplývá příklady Božího soudu v historii. Když Bůh dal prvně v době před vstupem do zaslíbené země Izraeli Zákon, varoval je skrze Mojžíše před soudy, které na ně uvede, když se od něho v neposlušnosti a vzpouře odvrátí. Jedno takové místo prorockého varování Izraele nacházíme v Lv 26,14-45. Bůh nejprve Izraelity upozorňuje na různé soudy za neposlušnost, které na ně uvede, pokud budou ještě ve své vlastní zemi. Potom - ve verších 27 až 33 - je upo­ zorňuje, že budou-li v neposlušnosti pokračovat, uvede na ně ještě mnohem přísnější soudy, kterými budou ze své země rozptýleni do exilu: 17

"Pakli i s tím nebudete mne poslouchati, ale přece maní" (tj. ve vzdoru) "se mnou zacházeti budete, i já také v hněve maní s vámi zacházeti budu,a trestati vás budu i já sedmkrát více pro hříchy vaše, A budete jisti těla synů svých, a těla dcer svých. A zkazím výsosti vaše, a vyplením slunečné obrazy vaše, a skladu těla vaše na špalky ukydaných bohů vašich, a duše má bude vás nenávideti. Města vaše dám v zpuštění, ^a učiním, aby zpustly svatyně vaše, aniž více zachutnám oběti vůně příjemné vaší. Já zpustím zemi, tak že ztrnou nad ní nepřátelé vaši, kteříž bydleti budou v ní. Vás pak rozptýlím mezi národy" (neboli pohany) "a učiním, aby s dobytým mečem vás honili. I bude země vaše vyhubena* a města vaše zpustnou." Při invazi římských armád vedených Titem do Palestiny L.P. 70 a v dalších invazích se ve zkušenosti Izraele napl­ nil každý detail tohoto proroctví. Když Titus obléhal Jeruzalém, byli Židé dovedeni do takového sevření hladu, že doslovně jedli maso^svých synů a dcer. Potom byly zničeny všechny jejich svatyně a všechna náboženská střediska. Velké množství ^lidu bylo pobito, ostatní byli prodáni do otroctví a rozptýleni v cizině jako exulanti. Pohané z okolních zemí se přistěhovali a převzali tuto zemi naprosto pustou. V Lv 26,36n Bůh pokračuje a upozorňuje Izrael na žalost­ né podmínky jejich života v následujících staletích jejich rozptýlení mezi pohany: "Kteříž pak ještě pozůstanou z vás, uvedu strach na srdce jejich v krajinách nepřátel jejich, tak že zažene je chřest listu větrem chřestícího. I budou utíkati, rovně jako před mečem, a^ padnou, an jich žádný honiti nebude. A budou padati jeden přes druhého jakožto od meče, ač jich žádný ho­ niti nebude; aniž kdo z vás bude moci ostáti před nepřáteli svými." A opět, když se ohlédneme na historii Izraele, vidíme, že každé z těchto proroctví se znovu a znovu naplňovalo v hanbě, strachu, ponížení a pronásledování, které charakte­ rizovalo osmnáct století rozptýlení. ^Avšak před koncem tohoto proroctví Bůh dává také zaslí­ bení, že své milosrdenství od Izraele nikdy úplně ani defini­ tivně neodejme. Ve v. 44 téže kapitoly říká: "A však i tak, když^ by v zemi nepřátel svých byli, nezavrhl bych jich, a nezošklivil jich sobe, abych je měl do konce zkaziti, a zrušiti smlouvu svou s nimi; nebo já jsem Hospodin Bůh jejich." Stejně jistě jako sevnaplnila Boží varování o soudu, tak se i uprostřed soudu naplňuje jeho zaslíbení o milosrdenství. Když celé dějiny Izraele vidíme takto ve světle proroc­ tví Písma, stávají se vyjevením Božího soudu i milosrdenství ve světovém měřítku, protože Bůh i uprostřed soudu má libost v udílení milosrdenství. Snad nejpozoruhodnější biblický příklad milosrdenství uprostřed soudu je v příběhu Raab, zapsaném ve druhé a šesté 18

kapitole knihy Jozue. Z hlediska jejího původu i prostředí bylo v případě Raab všechno proti ní. Byla nevěstka^náležející k rase určené k soudu a žijící ve městě určeném ke zkáze. Přesto se odvážila v pokoře a ve víře se upnout na milosrdenství Boží. Výsledkem bylo, že se svým domem byla ušetřena a že sama manželstvím s Izraelitou se stala členkou přímé linie náležející do rodokmenu Kristova. Tedy případ Raab dokazuje, že žádná duše nemusí být prokleta pro svůj původ nebo prostředí. Osobní pokání a víra u kteréhokoli jednotlivcev zruší soud Boží a přivolá místo něho jeho milosrdenství, at byl původ tohoto člověka jakkoli temný a jeho prostředí jakkoli zkažené. Shledáváme tedy, že historie ve světle Písma odhaluje, jak Bůh vykonává v lidských záležitostech své soudy i své milosrdenství. I uprostřed nejpřísnějších soudů zůstávají Božími cíli, které jsou za nimi ukryty, vždy jen milosrden­ ství a milost. Proto Písmo uzavírá své zjevení Boha při práci v historii v Ž 107,43^takto: "Ale kdo jest tak^moudrý, aby toho šetřil, a vyrozumíval mnohému milosrdenství Hospo­ dinovu?" - Doslovněji: "... a vyrozumíval smlouvu zachováva­ jícím milosrdenstvím Hospodinovým." Pro věřícího je nejvyšší lekcí z historie zjevení neměnné Boží věrnosti v naplňování jeho smluv milosti a milosrdenství. Nicméně nesmíme podlehnout mylné domněnce, že úplný a konečný soud nad všemi lidskými činy je prováděn na scéně času. Pavel to jasně uvádí v lTm 5,24n (Coluv překlad): "U některých lidí jsou jejich hříchy dobře známy před soudem, u jiných však teprve až po něm. Podobně i dobré skutky jsou dobře známy, a kde tomu tak není, nemohou zůstati skryté." Podobné varování je obsaženo také v Kaz 8,11: "Nebo že ne ihned ortel dochází pro skutek zlý, protož vroucí jest k tomu srdce synů lidských, aby činili zlé věci." V těchto oddílech jsme jasně varováni, že Boží soudy nejsou v čase plně zjeveny. To platí jak pro trest bezbož­ ných, tak pro odměnu spravedlivých. Pro plné zjevení koneč­ ných Božích soudů musíme vyjít za scénu času do věčnosti.

19

III.

SOUDNÍ STOLICE KRISTOVA

Křesíané budou souzeni první - Ne k odsouzení, odměnu - Skutky, které obstojí ve zkoušce ohněm

ale pro

V této naší studii začneme zkoumat, jakým způsobem bude podle Nového zákona věčný Boží soud proveden. Nový zákon zjevuje tři hlavní postupné scény, na kterých bude věčný soud vykonán, Každá z těchto scén se od ostatních odlišuje jedním charakteristickým znakem, a sice typem křesla, na kterém bude Soudce při vykonávání soudu sedět. Na první scéně je křeslo Soudce nazváno "soudná stolice Kristova”. Zde mají být souzeni vlastní Kristovi následovní­ ci a služebníci - praví křešíané. Na druhé scéně je soudné křeslo nazváno "trůn velebnosti Kristovy". Zde mají být souzeni pohané, kteří zůstanou na zemi na konci velkého soužení, předtím, než bude na zemi založeno Kristovo tisícileté království. Na třetí scéně je soudné křeslo nazváno "veliký bílý trůn". Před ním mají být souzeni všichni ostatní mrtví, kteří budou vzkříšeni na konci milénia. Začneme zamyšlením nad novozákonním vyobrazením první z těchto soudních scén, která se bude odehrávat před "soud­ nou stolicí Kristovou”. Jak jsme^řekli, ti, kteří zde^budou souzeni, budou praví křestané. Někomu může připadat překva­ pující, že křestané mají být vůbec souzeni, natož pak^ že mají být souzeni první. Je to však v dokonalé shodě se zásadou, kterou uvádí apoštol Petr v 1 Pt 4,17n: "Nebo jest čas, aby se začal soud^od domu Božího. A poněvadž nejprv od nás, jakýž bude konec těch, kteříž nejsou povolni evangelium Božímu? A poněvadž spravedlivý sotva k spasení přichází, bezbožný a hříšník kde se ukáže?" Zde Petr, píšící jako křesían, říká, že soud^musí začít "od nás" - "od domu Božího". Je zřejmé, že těmito dvěma výrazy rozumí pravé křestany. To dále potvrzuje ta okolnost, že je uvádí v protikladu s těmi, "kteříž nejsou povolni evangelium Božímu" - to jest s nevěřícími. Petr^zde tedy jasně uvádí, že první soud bude soudem pravých křestanů. 0 scéně, na níž bude tento soud křestanů vykonán, mluví dvakrát velmi podobným způsobem Pavel. Je to na dvou místech v jeho epištolách. V Ř 14,10 říká: "Ty pak proč potupuješ bratra svého? Aneb také ty proč za nic pokládáš bratra svého? Však všickni staneme před stolicí Kristovou." Kousek dále, ve 12. verši téže kapitoly Pavel pokračuje: "A tak jeden každý z nás sám za sebe počet vydávati bude Bohu."

20

Výraz "bratr tvůj", který se v těchto verších vyskytuje dvakrát, a výraz "jeden každý z nás" ukazuje zcela jasné, že zde Pavel mluví pouze o soudu křestanů. Myšlenka, kterou zde Pavel sděluje, je, že jako křestané nemusíme vynášet konečný soud jeden nad druhým, protože to nad každým z nás učiní Kristus a jeden každý z nás mu bude muset za sebe zodpoví­ dat. Jako vždy, když uvažujeme o věčném soudu, i zde^to bude naprosto individuální záležitost.To potvrzujé důrazný Pavlův obrat "jeden každý z nás" - to jest každýz nás jednotlivě". Opět ve 2K 5,10 Pavel používá velmi podobných výrazů k popisu tohoto soudu křestanů, když říká: "Všickni my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to, což skrze tělo působil, podle toho, jakž práce čí byla, bud v dobrém, neb ve zlém." Znova jazyk i souvislost jasně ukazují, že zde Pavel mluví pouze o křestanech. A znovu je zde položen tentýž důraz na individuální stránku - "jeden každý". Pavel zde také zřetelně uvádí, že to, co zde tentokrát bude předloženo k soudu, budou věci, které kdo "skrze tělo působil" - to jsou skutky a chování každého křesíana během jeho pozemského života. Dále Pavel ukazuje, že každý čin, který křesían zde na zemi vykonal, musí padnout do jedné ze dvou kategorií - je bučí "dobrý", nebo "zlý". Není žádná třetí kategorie, žádná neutralita. Každý Čin křesíana má určitou hodnotu, a to buá kladnou nebo zápornou. Každý čin, který není vykonán ke slávě Boží ve víře a poslušnosti, je Bohu nepřijatelný a tudíž "zlý". Na tomto prostém základě máme zjeveno, že i jako křesta­ né musíme každý z nás očekávat, že budeme souzeni. Když Pavel v obou těchto zkoumaných oddílech mluví o místu, které bude Kristus při soudu křestanů zaujímat, používá výrazu "(soudná) stolice Kristova". Řecké slovo zde překládané "soudná stolice" je "béma". Toto slovo označuje vyvýšenou terasu používanou pro veřejné projevy. Na jiných místech Nového zákona označuje místo soudu, které používal římský imperátor nebo jeho zplnomocněnec, aby vyslechli a pronášeli soudy v případech, které jim byly předneseny. Na příklad když ve Sk 25,10 Pavel uplatňuje^ své právo římského občana, aby byl souzen císařem, říká: "Před stolicí císařovou chci státi a tam souzen býti.M Slovo, které zde Pavel používá pro císařovu soudnou "stolici", je "béma" stejné slovo, které jinde používá pro místo, ze kterého bude Kristus soudit všechny křešíany. Jaký bude charakter soudu, který bude takto na své soudné stolici Kristus nad křesíany vykonávat? Při hledání odpovědi na tuto důležitou otázku musíme především jasně a důrazně uvést, že tento soud křesíanů, který vykoná Kristus na své soudné stolici, nebude soudem odsouzení.

21

Tento životně důležitý fakt, že pravý věřící^v Krista je zproštěn všeho strachu z konečného odsouzení, je jasně uveden na různých místech Nového zákona. Například u J 3,18 čteme: "Kdož věří v něho" (v Krista), "nebude odsouzen, ale kdož nevěří, již jest odsouzen; nebo neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího." Zde je tedy jasný a ostrý rozdíl. Pravý věřící v Krista není odsouzen; nevěřící již je odsouzen na základě své nevěry. U J 5,24 dává každému upřímnému věřícímu totéž ujištění sám Kristus: "Amen, amen pravím vám: Že kdož^slovo mé slyší, a věří tomu, kterýž mne poslal, má život věčný, a na soud" (KJV: k odsouzení) "nepřijde, ale přešel jest ze smrti do života." Zde Kristus každému věřícímu, který přijímá ve víře skr­ ze evangelium jeho slovo, dává trojnásobné ujištění. Takový věřící již má věčný život, již přešel z duchovní smrti do věčného života a již nikdy nepřijde na soud (k odsouzení). V Ř 8,1 Pavel toto ujištění o svobodě od odsouzení opa­ kuje: "A protož není již žádného potupení těm, kteříž jsou v Kristu Ježíši, nechodícím podle těla, ale podle Ducha." Všechna tato místa Písma jasně ukazují,^ že praví věřící v Krista nebudou nikdy muset stanout před soudem, jehož výsledkem by bylo konečné zavržení. Ve skutečnosti pravý věřící v Krista nebude muset být vůbec nikdy souzen za hříchy, které vykonal. Když člověk přichází ve víře jako hříšník ke Kristu a přijímá ho jako Spasitele a vyznává ho jako Pána, Bůh sám pak ihned a navždy smaže celý zápis jeho minulých hříchů, aby již nikdy více nebyly připomínány. Toto Boží zaslíbení je dáno kajícímu hříšníkovi ve dvou po sobě jdoucích kapitolách Izaiáše. U Iz 43,25 Bůh říká: "Já, já sám shlazuji přestoupení tvá pro sebe, a na hříchy tvé nezpomínám." A u Iz 44,22 Bůh říká opět: "Zahladím" (KJV překládá doslovněji: zahladil jsem) "jako hustý oblak přestoupení tvá, a jako mrákotu hříchy tvé." Všimněte si, že na obou těchto místech je zmínka jak 0 "hříších", tak o "přestoupeních". "Hříchy" jsou špatné činy, které mohly být vykonány i bez ohledu^ na znalost zákona. "Přestoupení" jsou špatné činy vykonané v otevřené neposlušnosti poznaného zákona. "Hříchy" jsou^tedy přirovná­ ny k "mrákotě", ale "přestoupení" k "hustému^oblaku"• To znamená, že "přestoupení" jsou temnější než "hříchy". Boží milost a moc je však více než dostatečná ke smazání jednoho 1 druhého. V předchozí studii jsme uvedli, že v nebi je zachováván úplný záznam o životě, jaký každá ^lidská duševna zemi vede; a typ "knihy", na jaké je takový záznam pořízen, jsme při­ rovnali k moderní magnetofonové pásce. Obdoba platí nejen pro způsob, jakým je tento záznam pořízen, ale také pro

22

způsob, jakým může být vymazán. Když se na moderní magneto­ fonové pásce vyskytne nějaká chyba, je ji možno^prostě a úplně v několika okamžicích vymazat tím, že se příslušný úsek pásky nechá znovu projít pod ^nahrávací hlavou. Kromě toho existuje nástroj jménem mazací tlumivka, ^který dokáže v několika sekundách úplně vymazat obsah celé pásky.^Výsled­ kem použití tohoto nástroje je úplně čistá nová páska, kterou lze použít k nahrání nového poselství bez jakýchkoli stop záznamu, který byl na této pásce předtím. Tak je tomu i s nebeským záznamem hříšníkova života. Když hříšník přichází poprvé v pokání a ve víře ke Kristu^ Bůh použije svou nebeskou "mazací tlumivku".^ Tím úplné a okamžitě smaže celý záznam jeho minulých hříchů, ^ a tak vznikne nová čistá "páska", na níž lze zapisovat nový život víry a spravedlnosti. Jestliže někdy^potom věřící^opět padne do hříchu, stačí pouze,aby činil pokání a svůj hřích vyznal, a Bůh příslušnou část zápisu vymaže a odpovídající část pásky bude opět čistá. Toto Boží opatření pro hříchy, které vykonali křesíané po dojití známosti Krista jako Spasitele, uvádí Jan v 1J 1,9s "Jestliže pak budeme vyznáváti hříchy své, věrný jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti." A znovu v 1J 2,ln: "Synáčkové moji^toto vám^píši, aby­ ste nehřešili. Pakli by kdo zhřešil, přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého. A on jest oběí slitování za hříchy naše." Tato místa Písma učí, že když věřící v Krista zhřeší a potom činí pokání a vyzná své hříchy, pak on sám i se zápisem svého života je zcela očištěn a obnoven pro zásluhy a moc Kristovy prolité krve a jeho smírčí oběti. To logicky vysvětluje, proč se pravý věřící v Krista nemusí bát, že pro něho bude výsledkem soudu odsouzení. Boží opatření k očištění hříšníka samého i záznamu jeho hříchů znamená, že nezůstane žádný záznam hříchu, na kterém by mohl být založen spravedlivý odsuzující soud. Tedy Pavel říká, že "není již žádného potupení těm, kteříž jsou v Kristu Ježíši". Jestliže tedy již pro pravé věřící není žádná možnost konečného odsouzení, z jakého důvodu budou křestané souzeni? Odpovědí je^ že soud pravých křesíanů nebude pro odsouzení, ale pro odměny. Pravý křesían nebude souzen s ohledem na spravedlnost, ale s ohledem na službu prokázanou Kristu. Důvod, proč věřící nebude souzen s ohledem na spravedl­ nost, je prostý a logický: spravedlností pravého věřícího již není jeho vlastní spravedlnost, ale spravedlnost samého Krista, kterou Bůh věřícímu přičetl na základě jeho víry. To uvádí Pavel v 1K 1,30, kde říká, že Kristus "učiněn jest nám moudrost od Boha, i spravedlnost, i posvěcení, i vykoupení". Všimněte si, že Bůh učinil Krista samého naší spravedlností. 23

A ve 2K 5,21 Pavel ukazuje stejnou pravdu, když říkáš "Nebo toho" (Ježíše), "kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm." Všimněte si, že jsme v Kristu učiněni "spravedlností Boží". Je zřejmé, že tam, kde věřící přijímá spasení na tomto základě, by bylo naprosto nelogické, kdyby Bůh soudil nebo jen dával v potaz svou vlastní spravedlnost, kterou věřícímu dal. Uzavíráme tedy, že při soudu pravých křesíanů se nebude jednat o jejich spravedlnost, ale o službu, kterou Kristu prokázali. Účelem soudu nebude rozhodnout o jejich osvobo­ zení nebo odsouzení, ale stanovit odměnu, která každému věřícímu náleží za jeho službu Kristu zde na zemi. Tento soud věřících pro odměny popisuje Pavel v 1K 3,11-15: "Nebo základu jiného žádný položiti nemůž, mimo ten, kterýž položen jest, jenž jest Ježíš Kristus. Staví-li pak kdo na ten základ zlato, stříbro, kamení drahé, dříví, seno, strniště, jednoho každého dílo zjeveno bude. Den zajisté to okáže; nebo v ohni zjeví se, a jednoho každého dílo, jaké by bylOj oheň zprubuje. Zůstane-li čí dílo, kteréž na něm stavěl, vezme odplatu. Pakli čí dílo shoří* vezme škodu, ale sám spasen bude, avšak tak, jako skrze oheň." Všimněte si, že Pavel zde jasně uvádí, že tento soud nebude soudem duše každého člověka, ale soudem jeho díla. I když dílo člověka zcela shoří, jeho duše bude přece spasena. Důvod, proč duše takového člověka je bezpečna, Pavel uvádí v prvním verši tohoto oddílu: "základu jiného žádný položiti nemůž, mimo ten, kterýž položen jest, jenž jest Ježíš Kristus." Tento soud se týká pouze těch, kteří svoji víru nevybudovali na svých vlastních skutcích a na své vlastní spravedlnosti, ale na základu Ježíše Krista a jeho spravedlnosti. Pokud jejich víra nepohnutě zůstává na tomto základu, jejich duše je věčně bezpečná. Pokud se týká skutků věřících, vidíme, že je zde Pavel zařazuje do jedné ze dvou kategorií. Na jedné straně je zlato, stříbro a drahé kameny a na druhé straně dříví, seno a strniště. Tyto dvě kategorie budou od sebe odděleny na základě schopnosti obstát ve zkoušce ohněm. Předměty v první kategorii - zlato, stříbro a drahé kameny - v ohni neshoří. Předměty ve druhé kategorii - dříví, seno a strniště - budou v ohni spáleny. Při srovnání těchto dvou kategorií nás okamžitě napadá jedna myšlenka: kvalita je pro Boha nesrovnatelně důležitěj­ ší než kvantita. Zlato, stříbro i drahé kameny vjsou všechno věci, ktere se normálně nacházejí v malém množství, avšak mají značnou cenu. Dříví, seno i strniště jsou všechno věci, které zabírají veliký prostor a je jich možno získat veliké množství, ale cenu mají malou nebo žádnou. Jaká je vlastně povaha ohně, kterým bude dílo křesíanů zkoušeno? 24

Vzpomeňme, že na své soudné stolici bude sedět sám oslavený Kristus a že jeden každý z nás stane přímo před ním. Potom ho uvidíme tak, jak ho viděl Jan ve vidění na ostrově Patmos z knihy Zjevení. Ústřední část Janova vidění oslaveného Krista je zapsána ve Zj l,14n: "Hlava pak jeho a vlasové bílí, jako bílá vlna, jako sníh, a oči jeho jako plamen ohně. Nohy pak jeho podob­ né mosazi, jako v peci hořící; a hlas jeho jako hlas vod mnohých.!1 V tomto vidění Kristovy nohy podobné mosazi^ v peci hořící představují ohně soužení a bolesti, ve kterých bude Kristus soudit hříšné činy bezbožných; zatímco jeho oči podobné plameni ohně představují pronikající a stravující pohled, jímž bude soudit skutky svého vlastního věřícího lidu. Jakmile jeden každý stane před jeho soudnou stolicí, potom všechno, co je ve skutcích^jeho lidu nízké, neupřímné a bezcenné,v ohnivých paprscích těchto očí okamžitě a navždy shoří. Jedině to, co má pravou a trvalou hodnotu, obstojí a bude ohněm přečištěno. Když uvažujeme ^o této^ soudné scéně, můžeme si^každý z nás křesíanů položit otázku: Jak mohu v tomto životě Kristu sloužit tak, aby v onom dni mé skutky obstály ve zkoušce ohněm? Jsou tři body, ve kterých se může každý z nás vyzkoušet. Těmito body jsou: motivy, poslušnost a moc. Za prvé bychom měli zkoumat své motivy. To, co děláme, děláme proto, abychom lahodili sobě? Pro vlastní uspokojení a slávu? Anebo upřímně usilujeme oslavit Krista a činit jeho vůli? ^Za druhé bychom se měli zkoušet z hlediska poslušnosti. Snažíme se sloužit Kristu podle zásad a metod zjevených ve Slově Božím? Anebo jsme si utvořili vlastní formy klanění a služby a pak jsme k nim připojili jméno Kristovo a termíny a obraty novozákonního náboženství? Za třetí bychom se měli zkoušet z hlediska moci. V 1K 4,20 nám Pavel připomíná: "Nebot nezáleží v řeči království Boží, ale v moci." Snažíme se Bohu sloužit v nedostatečnosti své vlastní tělesné vůle a síly? Anebo jsme byli obnoveni a zmocněni Duchem svátým tak, že můžeme říci jako Pavel v Ko 1,29: "0 čež i pracuji, bojuje podle té jeho mocnosti, kteráž dělá ve mně mocně"? Na odpovědích na tyto otázky po motivech, poslušnosti a moci bude záviset výsledek našeho soudu v den, kdy jeden každý z nás stane před soudnou stolicí Kristovou.

25

IV.

SOUD KŘESŤANSKÉ SLUŽBY

Jak bude křesíanská alužba odměněna - Podobenství o talentech a o minách - Nejprve andělé oddělí všechny pokrytce V této naší studii budeme pokračovat v podrobnějším uvažování o zásadách, podle kterých budou věřící odměňováni za svoji službu. Tyto zásady ukázal sám Kristus ve formě podobenství. Dvě hlavní podobenství, která ukazují zásadu odměňování, jsou podobenství o talentech a podobenství o minách. (Mina = 1/60 talentu. V kralickém textu jsou obě peněžní jednotky překládány slovem "hřivna".) Podobenství o talentech je u Mt 25,14-30 a podobenství o minách je u L 19,11-27. Hlavní námět obou podobenství je stejný. Obě pojednávají o bohatém a mocném muži, který každému ze svých služebníků svěřuje jistou sumu, aby s ní pro něho hospodařil, a odces­ tuje do daleké země. Po dlouhé době se vrací a přistupuje k individuálnímu účtování s každým svým služebníkem v tom, jak: se svěřenými penězi naložil. V obou těchto podobenstvích se jednotlivě mluví o třech služebnících. První dva^ o kterýcň je řeč, hospodařili se svěřenými penězi věrnéf třetí nevěrně• V podobenství o talentech je rozdělení talentů popsáno u Mt 25,15: "I dal jednomu pět hřiven, jinému pak dvě, a jinému jednu, každému podle možnosti jeho..." Všimněte si, že tento verš^ukazuje zásadu, podle které jsou hřivny^ rozdělovány: "každému podle možnosti jeho". To znamená, že Bůh přiděluje každému věřícímu největší počet hřiven, jaký mu jeho možnosti dovolují účinně využít. Bůh nikomu nedává více ani méně, než kolik je schopen dobře využít• V tomto podobenství dosáhli oba první služebníci sto­ procentního přírůstku. Služebník, který dostal pět hřiven, získal dalších pět, služebník, který dostal dvě, získal dal­ ší dvě. Ze stylizace podobenství je zřejmé, že Pán nehodno­ til věrnost těchto služebníků podle jejich čistého výtěžku, ale^ podle jejich procentového přírůstku. To znamená, že služebník, který získal pět hřiven, nebyl pokládán za věr­ nějšího než ten, který ^získal dvě, i když jeho čistý zisk ve hřivnách byl větší. Spíše byli tito služebníci pokládáni za stejně věrné, protože oba dosáhli stejného - tj. stoprocent­ ního - průměrného přírůstku. To ukazují také přesně stejná slova pochvaly, kterých se oběma služebníkům dostalo. Pochvala těchto dvou služebníků je zapsána u Mt 25 ve verších 21 a 23 a v obou verších jsou použita stejná slova: "Řekl mu pán jeho: To dobře,služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého."

26

Pakt, že těmto dvěma služebníkům se dostalo doslovně stejné pochvaly, zřejmě ukazuje, že jejich pán je oba poklá­ dal za stejně věrné. Každý z nich původně dostal největší počet hřiven, jaký mu jeho možnosti dovolovaly efektivně využít, a každý z nich dosáhl největšího možného zisku, tj. sta procent. Jejich soud je založen na jejich věrnosti, kterou vyjadřuje dosažené procento přírůstku. Skutečnost, že jeden na začátku dostal pět hřiven a druhý dvě, nemá pro určení jejich věrnosti význam. V tomto podobenství o talentech onen třetí služebník pouze ukryl obdržený talent a později ho přinesl svému pánu nazpět v přesně stejném stavu, v jakém ho vzal. Proto nejenom, že přišel o veškerou odměnu, ale byl také úplně a definitivně odmítnut a vyvržen z přítomnosti svého pána. Slova odsouzení a odmítnutí tohoto třetího služebníka jsou zapsána u Mt 25,26-30: "A odpovídaje pán jeho, lekl mu: Služebníče zlý a leni­ vý, věděl jsi. že žnu^ kdež jsem nerozsíval, a sbírám, kdež jsem nerozsypal. Protož měl jsi ty peníze mé dáti penězoměn­ cům, a já přijda, byl bych vzal, což jest mého, s^požitkem. Nu vezmětež od něho tu hřivnu, a dejte tomu, kterýž má deset hřiven. (Nebo každému majícímu bude dáno, a bude více míti, od nemajícího pak i to, což má^ bude odjato). A toho neuži­ tečného služebníka uvrzte do těch temností zevnitřních. Tam bude pláč a škřipění zubů." Nemůže být vůbec žádných pochyb o významu těchto slov. Třetí služebník nejen že nedostal žádnou odměnu, ale přišel také vlastně i o ten jeden talent, který původně dostal, a sám byl úplně a definitivně odmítnut a vyvržen z přítom­ nosti svého pána. Nyní se obraíme k podobenství o minách v L 19. V tomto podobenství je zmínka o deseti služebnících, ačkoli jsou podrobně popsány pouze případy tří z nich. Původně všech deset služebníků dostalo stejnou sumu - jejich pán svěřil každému z nich jednu minu. Ze tří popsaných služebníků první získal deset min, druhý získal pět min a třetí svou minu pouze ukryl a nakonec ji přinesl nazpět ve stejném stavu, v jakém ji vzal. Je zřejmé, že všichni tito tři služebníci měli stejné možnosti, protože každému z nich byla svěřena stejná suma. Nebyli však stejně věrní. První se svou minou získal dvakrát více než druhý. Proto i jeho odměna je dvojnásobná. Odměny těchto dvou služebníků jsou popsány u L 19,16-19: "I přišel první, řka: Pane, hřivna tvá deset hřiven zís­ kala. I řekl jemu: To dobře, služebníče dobrý. Ze jsi nad málem byl věrný, mějž moc nad desíti městy. A druhý přišel, řka: Pane,^hřivná tvá získala pět hřiven. I tomu řekl: I ty budiž nad pěti městy." Vidíme^ že odměna prvního služebníka byla ve dvou ohledech vetší než odměna druhého. Především první služebník 27

byl zvlášff svým pánem pochválen jako "dobrý služebník". Druhému služebníku se žádné takové pochvaly nedostalo. Za druhé, prvnímu služebníku byla dána moc nad desíti městy, druhému pouze nad pěti. To znamená, že jejich odměny byly přímo úměrné výtěžku, kterého dosáhli. Dalším závěrem, který z tohoto podobenství můžeme odvo­ dit, je to, že odměnou za věrnou službu Kristu v tomto přítomném věku bude postavení v autoritě a zodpovědnosti ve sgrávě Kristova království v příštím věku. Jinými^slovy, věrná služba v přítomném věku vede k dalším a rozšířeným možnostem služby ve věku budoucím. Pro ty, kdo Krista opravdu milují, nemůže být větší radost a výsada než pokra­ čovat ve službě svému Pánu. Kteří jsou věrniy ti již zde v^časnosti tuto výsadu získali a ještě se jim během věčných věků bude rozhojňovat. V tomto podobenství o minách stejně jako v podobenství 0 talentech byl třetí služebník nevěrný; zklamal a svěřenou minu vůbec nevyužil. Slova jeho odsouzení jsou zapsána u L 19,22-24: v"I řekl jemu: Z úst tvých soudím tebe, služebníče zlý. Věděl jsiy že jsem já člověk přísný, bera, což jsem nepolo­ žily a^ zna, čehož jsem nerozsíval. I proč jsi tedy nedal penez^mých na stůl (bankéřů), a. já přijda, byl bych je vzal 1 s užitky. I řekl těm, kteříž tu stáli: Vezměte od něho tu hřivnu, a dejte tomu, kterýž má deset hřiven." ^Stejně jako v podobenství o talentech,i zde onen nevěrný služebník nejen že nedostává žádnou odměnu, ale i ta jedna mina, kterou na počátku dostal, mu byla vzata. Konec služeb­ níka s jednou minou v tomto podobenství není zjeven. Zdá se však rozumné předpokládat, že tak jako neverný služebník v podobenství o talentech byl i tento úplně a definitivně odmítnut a vyvržen z přítomnosti svého pána. V^obou těchto podobenstvích je to, že služebník aktivně nevyužil svěřený mu talent nebo minu, charakterizováno stejným velmi silným slovem "zlý". V obou případech pán začíná svůj soud nevěrného služebníka oslovením "služebníče zlý". Z toho poznáváme, že podle Božích měřítek "zlé" není jenom aktivní konání zlého, ale také nekonání dobrého, které je v našich možnostech konat. To je obsaženo v definici hříchu, kterou podává apoštol Jakub v Jk 4,17: "A protcž kdo umí dobře činiti, a nečiní, hřích má." Zde Jakub vysvětluje, že hřích spočívá nejenom v činění toho, o čem víme, že je špatné, ale také v nečinění toho, o čem víme, že je dobré. Tedy hříchy "zanedbání" nejsou o nic méně vážné než hříchy "vykonání". Stejná myšlenka je obsažena v prorockém ukázání Božího soudu daném u Mal 3,18:

28

"Tehdy obrátíte se, a uzříte rozdíl mezi spravedlivým a bezbožným, mezi tím, kdo slouží Bohu, a tím, kdo jemu neslouží." Zde nalézáme ostrý a jasný rozdíl, který Bůh sám učinil mezi "spravedlivými" a "bezbožnými". "Spravedliví" jsou definováni jako ti, kteří Bohu slouží, a "bezbožní" jako ti, kteří Bohu neslouží. I zde je poučení jasné: nesloužení Bohu je samo o sobě "bezbožností". Byla to právě tato "bezbožnost", která v obou studova­ ných podobenstvích vedla k odsouzení a odmítnutí nevěrného služebníka. V obou těchto podobenstvích odmítnutý služebník neučinil nic zlého. V obou případech byl odmítnut na základě toho, že selhal ve vykonání dobrého^ které bylo v jeho možnostech vykonat. Kristus v obou těchto podobenstvích jasně ukazuje, že stejná zásada soudu bude uplatněna na vše­ chny, kteří se prohlašují za jeho následovníky a služebníky. V naší minulé studii vjsme zkoumali oddíl v 1K 3,11-15, kde Pavel mluví o křestanech, jejichž skutky jsou zcela odmítnuty a shoří v ohni soudu, ale kteří sami přitom budou spaseni. Naproti tomu v podobenstvích o talentech a o mi­ nách, o^kterých jsme právě uvažovali, se ukazuje, že nevěrný služebník nejen že přijde o jakoukoli odměnu, ale sám je odmítnut a vyvržen z přítomnosti svého pána. To nás přirozeně vede k tomu, abychom si položili zajímavou a důležitou otázku, jaký je rozdíl v Božím ocenění těchto dvou případů. Jak je to možné, že v případě, o kterém píše Pavel, mohou být skutky člověka odmítnuty a přitom on sám je spasen, zatímco v podobenství Ježíšově nejen, že nevěrný služebník ztrácí svou odměnu, ale i sám je odmítnut a zavržen? Rozdíl je zřejmě tento. V případě, o kterém píše Pavel, se člověk skutečně snažil pro svého pána něco aktivně dělat. Příklady dříví, sena a strniště vlastně ukazují, že vykonal velký kus práce. Jeho práce však nebyla takového druhu nebo kvality, aby obstála ve zkoušce ohněm. Ale tato jeho činnost -i když byla špatně vedena a neodměněna - byla nakonec důkazem, že jeho víra v Krista byla opravdová a ryzí. Proto spasení jeho duše bylo zaručeno, i když jeho skutky byly spáleny. Naproti tomu nevěrný služebník s jednou hřivnou pro svého pána neudělal vůbec nic: nic správného ani nic nesprávného. Tento nedostatek jakéhokoli činu jasně ukazuje, že jeho vyznání víry i služby bylo plané a neupřímné. Jak říká Jakub ve své epištole 2,26: "Víra bez skutků je mrtvá." Víra, která nevyústí v žádnou činnost, je mrtvá víra. Je prázdná, bezcenná a neupřímná. Nejen, že nemůže ve službě vypůsobit žádné činy, které by bylo možno odměnit, ale pro toho, kdo ji ^vyznává, nemůže zajistit ani spasení jeho vlastní duše. Člověk, který vyznává^víru v Krista, aniž by se kdy snažil Kristu aktivně sloužit, je ve skutečnosti pokrytec.

29

Z tohoto důvodu bude takový člověk^odsouzen k uvržení "do těch temností zevnitřních" (tj. vně jších), ^"kde bude pláč a skřípění zubů11. Pečlivé prozkoumání oddílů, které pojednávají o podobných soudech u Mt 24,51 L 12^46 jasně ukáže, že toto místo vnější temnoty s pláčem a skřípěním zubů je místem vyhraženým pro pokrytce a nevěrce. Nevěrný služebník, který pro svého pána vůbec nic nedělá, musí zaujmout své místo v této kategorii; ve^skutečnosti^je to pokrytec a nevěrec. Jemu je určeno místo ve vnějších temnostech, X X X

Tento soud nad pokryteckým služebníkem nás vede k dalšímuvdůležitému závěru v souvislosti s událostmi, které budou směřovat k soudné stolici Kristově. Před tím, než budou praví křestané vůbec vpuštěni před soudnou stolici Kristovu, budou nejprve z prostředku Božího věřípíhp lidu odděleni všichni pokrytci a falešní křesíané, aby se jim dostalo soudu, který jim za jejich pokrytectví a faleš náleží. Tato skutečnost je ukázána ve dvou podobenstvích o ne^beském království, která Ježíš vypráví v Mt 13* Jsou to podobenství o pšenici a koukolu a o vrši puštěné do moře. Při studiu těchto a také jiných podobenství této kapitoly je důležité, abyehom si uvědomili^že výraz "království nebeské" označuje celek vyznávajícího kresíanstva zde na zemi, včetně pravých i falešných věřících. Nezahrnuje však lidi, kteří vůbec víru v Krista nevyznávají. Podobenství o pšenici a koukolu jasně a úplně vykládá sám Ježíš u Mt 13,37^43 takto: "On pak odpovídaje, řekl jim: Rozsévač dobrého semene jest Syn člověka. A pole jest tento svět, dobré pak símě jsou synové království, ale koukol jsou synové toho zlostníc ka. A nepřítel, kterýž jej rozsívá, jest dábel, žeň pak jest skonání světa, a ženci jsou andělé. Protož jakož vybrán bývá koukol a ohněm spálen, tak bude při skonání tohoto světa. Pošle Syn člověka anděly své, i výberou z království jeho všecka pohoršení, i ty, kteříž činí nepravost, a uvrhou je do peci ohnivé. Tam bude r>láč a škřipění zubů. A tehdáž spravedliví stkvíti se budou jako slunce v království Otce svého. Kdo má uši k slyšení, slyš." Ježíš zde učí, že koukol představuje "syny toho zlost­ níka" - pokrytce a falešné křestany - vyrůstající rnezi pše­ nicí, která představuje pravé křestany. Pokračuje a říká, že první, co se stane při soudu na konci tohoto věku, bude, že andělé vyberou z prostředku pravých křestanů všechny falešné křestany a uvrhnou je do místa ohně, kde bude pláč a skří­ pění zubů. A teprve až to bude učiněno, "tehdáž spravedliví stkvíti se budou ;jako slunce v království Otce svého". Jinými slovy, falešní křestané budou nejprve odděleni a uvrženivdo místa ohnivého soudu a až potom dostanou praví křešíané své zjevné odměny. 30

Stejliá pravda je také zjevena v podobenství o vrší u Mt 13,47-50: •'Opět podobno jest království nebeské vrší puštěné do moře, a ze všelikého plodu shromažáující• Kteroužto, když naplněna byla, vytáhše ná břeh a sedíce, vybírali, což dobrého bylo, do nádob, a což bylo zlého, pryč zamítali. Tak bude při skonání světa. Vyjdou andělé, a oddělí zlé z pro­ středku spravedlivých, a uvrhou je do peci ohnivé. Tam bude pláč a škřipění zubů*” Síí Vytažená na břeh v tomto podobenství představuje celé křestanstvo docházející na konec tohoto věku# V takto představeném křesíanstvu jsou lidé "všelikého" druhu: dobří i zlí, spravedliví i bezbožní. První, co se na konci tohoto věku stane, bude, že andělé oddělí zlé od spravedlivých a zlé uvrhnou do místa trestu. Jedině potom přijdou "dobří" a "spravedliví" k požehnáním a odměnám věčnosti s Kristem. V tomto zjevení vidíme ještě další důvod, proč soud vedený před soudnou stolicí Kristovou nemůže pro nikoho,^kdo se tam objeví, skončit konečným odsouzením. Dříve, než se tento Kristův soud pravých věřících stane, andělé již oddělí a uvrhnou do místa trestu všechny pokrytce a falešné křestany* Tedy ti* kteří se před soudnou stolicí Kristovou objeví, aby vzali své odměny, budou jedině praví a spravedliví věřící, jejichž duše jsou navěky bezpečně spaseny skrze upřímnou víru založenou na Kristově vlastní spravedlnosti. 0 vybrání pokrytců a falešných věřících před soudem pravých věřících je prorocká zmínka v Ž l,4n: "Ne tak budou bezbožní, ale jako plevy, kteréž rozmítá vítr. A protož neostojí bezbožní na soudu" (KJV má doslovně­ ji podle hebrejského: nebudou stát bezbožní v soudu), "ani hříšníci v shromáždění spravedlivých." V tomto proroctví jsou bezbožní přirovnáni k plevám, zatímco spravedliví - v důsledku - k pšenici. Dříve, než se pšenice shromáždí do stodoly, budou plevy odehnány pryč. Před tím, než spravedliví vejdou do své věčné odměny, budou bezbožní od nich odděleni a uvrženi do místa trestu. Z toho důvodu žalmista pokračuje a říká, že bezbožným a hříšníkům nebude nikdy dovoleno, aby zaujali místo v soudu spravedlivých - to jest před soudnou stolicí Kristovou - ani aby potom vešli do shromáždění pravých věřících ve věčnosti. Tento závěr můžeme ještě jasněji říci takto: pouze praví upřímní věřící se objeví před soudnou stolicí Kristovou. Předtím ^budou^ zásahem andělů očištěni od všech pokrytců a falešných křestanů, kteří budou odděleni a uvrženi do místa ohnivého trestu.

31

V.

POSLEDNÍ DVA SOUDY

Zvláštní soud Izraele ve velkém soužení - Soud ^všech pozůstalých pohanů před Kristovým trůnem milénia - Závěrečný soud před velikým bílým trůnem V této závěrečné 52. studii vpásma nazvaného Základy dokončíme zkoumání té části křestanského učení, která je Žd 6,2 nazvána "soud věčný". Již jsme ukázali, že věčné Boží soudy budou vykonány ve třech postupných scénách. První scénou bude soud křestanů před soudnou stolicí Kristovou. Druhou scénou bude soud pohanů na konci velikého sou­ žení, který se odehraje před trůnem velebnosti Kristovy. Třetí scénou bude soud všech zbývajících^mrtvých, který se odehraje na konci milénia před velikým bílým trůnem. V našich předchozích studiích jsme prozkoumali první z těchto tří scén, tj. soud křestanů před soudnou stolicí Kristovou. Nyní přistoupíme ke zkoumání zbývajících dvou scén - tj. soudu pohanů na konci velkého soužení a soudu všech zbývají­ cích mrtvých na konci milénia. Začněme soudem pohanů. Tento soud je popsán u Mt 25, 31-46. Vlastní scéna, při níž se soud odehrává, je nám předlo­ žena v prvních třech verších tohoto oddílu, tj. v Mt 25, 31-33: "Když pak přijde Syn člověka v slávě své, a všickni svati andělé s ním, tedy se posadí na trůn velebnosti své, a shromážděni budou před něj všickni národové. I rozdělí je na různo, jedny od druhých, tak jako pastýř odděluje ovce od kozlů. A postaví ovce zajisté na pravici své, kozly pak na levici." Abychom tomuto oddílu správně rozuměli, je třeba objas­ nit význam řeckého slova, které je zde přeloženo "národové". Je to řecké slovo "ta ethné". V kralické Bibli je na některých místech překládáno "národy" a na jiných "pohané". Ve skutečnosti označuje příslušníky všech národů kromě izraelského. V tomto oddíle by byl přesnější a doslovnější překlad první části 32. verše: "a shromážděni budou před něj všickni pohané." Z toho vysvítá jeden důležitý bod, že pohane nemusí byt nutně před Kristem shromážděni ve velkých národnostních skupinách - jako např. na jednom místě všichni Němci,na jiném všichni Francouzi a na dalším všichni Rusové. Tento oddíly pouze říká, že všichni příslušníci pohanských národů - jinými slovy: všichni pohané - zde budou shromáždě­ ni k soudu před Kristem. Ti všichni zde nebudou proto, aby 32

byli souzeni skupinově jako národy, ale aby byl souzen každý jednotlivě. To je v souladu se zásadou, kterou jsme již zdůraznili, že věčný Boží soud se v každém případě týká jednotlivců a ne rasových skupin. Od každého jednotlivce bude vyžadováno, aby se zodpovídal výhradně za svůj vlastní život a za své vlastní chování. V 1K 10,32 se Pavel zmiňuje o třech skupinách, které dohromady vytvářejí celé lidstvo, jak na ně Bůh v této přítomné dispenzaci hledí. Říká: "Bez úrazu buáte i Židům i Řekům i církvi Boží."v (Pozn. překl.: Označení "Řekové" se zvláště v protikladu k Židům často používá k označení všech pohanů. Proto KJV nebo Col překládá přímo: "i pohanům".) Židé jsou zvláštní národ, který Bůh pro své zvláštní účely oddělil od všech ostatních národů. Pohané jsou všichni příslušníci ostatních národů mimo Izraele. Církev Boží sestává ze všech pravých věřících, kteří jsou zrozeni znovu vírou v Ježíše Krista. Na ty vBůh již více nepohlíží podle jejich původní národnosti, at byli Židé nebo pohané, ale dívá se na ně jako na "nový národ" v Kristu. Tedy Písmo zřetelně vymezuje, že soud před trůnem veleb­ nosti Kristovy, o kterém nyní uvažujeme, bude soudem pouze pro pohany. To znamená, že před tímto soudem se neobjeví žádný příslušník některé ze zbývájícíchvdvou skupin. Nebudou tam žádní Židé ani žádní praví křestané. Tento fakt se shoduje s celkovým učením Písma o konci tohoto přítomné­ ho věku. V tomto soudu nebudou žádní praví křesíané, protože ti všichni již před tímto soudem byli vytrženi a vstoupili do své odměny. A žádní Židé nestanou před tímto soudem, protože v této době již Izrael ja.ko národ bude mít za sebou svůj vlastní zvláštní soud a všichni Židé, kteří tento zvláštní soud přežijí, již budou smířeni s Bohem skrze uznání Ježíše Krista za svého Spasitele a Mesiáše. Při uvažování o tomto zvláštním soudu Izraele je zajíma­ vé a důležité, abychom potvrdili dvě obecné zásady zjevené v Písmu, podle kterých Bůh jedná s lidstvem v požehnání i v soudu. Tyto dvě zásady můžeme stručně uvést takto: 1. zásada žehnání: Bůh normálně žehná pohanům skrze Židy, ale Židům žehná přímo. 2. zásada trestu: Bůh normálně trestá Židy skrze pohany, ale pohany trestá přímo. Těmito dvěma zásadami se bude řídit Boží jednání s lid­ stvem i na konci tohoto přítomného věku. Za prvé, v závěrečných stadiích velkého soužení bude Bůh soudit a trestat Izrael naposledy jako národ prostřednictvím pohanů. Potom, když bude tento konečný soud Izraele dokon­ čen, zasáhne Bůh sám přímo v soudu a trestu nad pohany. Tento konečný soud nad Izraelem po tom, když se jako národ vrátil do své vlastní země, je popsán u Jr 30,3-9:

33

"Aj, dnové zajisté jdou, dí Hospodin, a přivedu zase zajaté lidu svého Izraelského i Judského, praví Hospodin, a uvedu je do země, kterouž jsem byl dal otcům^jejich, a dědičně ji obdrží. Tato pak jsou slova, kteráž mluvil Hospodin o Izraelovi a Judovi: Takto zajisté graví Hospodin: Hlas předěšení a hrůzy slyšíme, a že není žádného pokoje. Ptejte se nyní, a vizte, rodívá-li samec. Pročež tedy vidím, an každý muz rukama svýma drží se za bedra svá jako rodička,^ a obrácené všechněch obličeje v zsinalost? Ach, nebo veliký jest den tento, tak že nebylo žádného jemu podobného. Ale jakkoli čas jest soužení Jákobova, předce z něho vysvobozen bude. Stane se zajisté v ten den, dí Hospodin zástupů, že polámi jho jeho z šíje tvé, a svazky jeho potrhám,^i nebudou ho více v službu podrobovati cizozemci. Ale sloužiti budou Hospodinu Bohu svému, a Davidovi králi svému, kteréhož jim vzbudím.11 Pozorujte pořadí událostí, které zde Jeremiáš před­ pověděl . 1. Bůh přivede Izraele zpět do jejich vlastní země. 2. Zde bude pro Izrael doba národního nebezpečí a sou­ žení, které bude strašnější než vše, čím prošli předtím. 3. Nakonec Hospodin sám zasáhne proti "cizozemcům" - tj. pohanským pronásledovatelům Izraele - a Izrael před nimi zachrání. 4. Na trůnu Davidově bude znovu obnoveno národní králov­ ství izraelské pod přímým řízením a požehnáním samého Pána. Tímto obdobím obnoveného království bude milénium. Tento konečný pokus pohanských národů o zničení Izraele a přímý zásah Páně k jeho záchraně dále popisuje prorok Zachariáš. V Za 12,3 Hospodin říká: "Nýbrž stane se v ten den, že položím Jeruzalém jakc kámen přetěžký všechněm národům, jejž kdožkoli zdvihati budou, velmi se urazí, byí se pak shromáždili proti němu všickni národové země." Totéž prorocké vidění pokračuje u Za 14,2-4: "Nebo shromáždím všecky národy proti Jeruzalému k boji, ...Nebo Hospodin vytáhna, bude bojovati proti těm národům, jakž bojuje v den potýkání. I stanou nohy jeho v ten der na hoře Olivetské..." Zde znovu vidíme, že přítomný věk skončí spojeným útoken pohanských národů proti Izraeli a Jeruzalému, ale že Pár sám zasáhne, aby zachránil Izrael, a že tento jeho zásat vyvrcholí jeho osobním návratem na horu Olivetskou - n€ stejné místo, ze kterého na začátku této současné dispenzace vystoupil do nebe. Výsledkem tohoto závěrečného období národního nebezpečj a soužení bude, že Izrael bude očištěn ode všech vzpurných

34

prvků. Ti, kteří toto závěrečné pročištění přežijí, budou pak hotovi, aby se v pokání a pokoře smířili se svým Bohem. Toto Hospodinovo závěrečné přečištění Izraele je popsáno v Ez 20,37n, kde Hospodin mluví k Izraeli^ v souvislosti s jejich návratem do jejich vlastní země, a říká: "A proženu vás pod hůl, abych vás uvedl do závazku smlouvy. Ale ty, jenž se mi zprotivili a zpronevěřili, vymísím z vás." Zde použitý obrat "proženu vás pod hůl" mluví o postupu, který používá pastýř, aby jednotlivě prohlédl každou svou ovci, než ji vpustí do ovčince. Tímto očištujícím postupem budou z Izraele odstraněni všichni, kteří se bouří proti Hospodinu; ti, kteří zůstanou, budou s Hospodinem uvedeni do nového smluvního svazku, kterým je Nová smlouva skrze Ježíše Krista. Tento závěrečný očištující proces, kterým Hospodin Izraele provede, je také popsán v Za 13,8n: "Nebo stane se po vší zemi této, praví Hospodin, že dvě částky vyhlazeny budou v ní a zemrou, a třetí V ní zanechána bude. A i tu třetí ' uvedu do ohně, a přeženu je, jako se přehání stříbro, a zprubuji je, jako zprubováno bývá zlato. Každý bude vzývati jméno mé, a já vyslyším jej. Řeknu: Lid můj jest; a on dí: Hospodin jest Bůh můj." Toto konečné očištující období soužení bude tak strašné, že je přežije pouze třetina všeho židovského lidu v izrael­ ské zemi. Ale tato třetina, která přežije, bude potom v mi­ losrdenství a odpuštění smířena s Hospodinem. Hospodinův zásah proti pronásledujícím pohanským národům a jeho konečné smíření s Izraelem je dále popsáno v Za 12, 9n, kde Hospodin říká: "Nebo stane se v ten den, že shledám všecky národy, kteří přitáhnou proti Jeruzalému, abych je zahladil. A vyleji na dům Davidův a na obyvatele Jeruzalémské ducha milosti a pokorných proseb. I obrátí zřetel ke mně, kteréhož jsou bodli, a kvíliti budou nad ním jako kvílením nad jednoroze­ ným; hořce, pravím, plakati budou nad ním, jako hořce pláčí nad prvorozeným." Hospodin sám zde v první osobě mluví o Izraeli a říká: "I obrátí zřetel ke mně, kteréhož .-jsou bodli..." Je to jedno z nejjasnějších proroctví celého Písma o odmítnutí a ukřižo­ vání Krista. Avšak v tomto bodě Izrael nakonec uzná svůj strašný omyl a ve velikém nářku a pokání budou smířeni se svým Mesiášem, kterého tak dlouho odmítali. V Novém zákoně popisuje toto konečné smíření Izraele s Bohem Pavel v Ř 11,26: "A tak všecken Izrael spasen bude, jakož psáno jest: Přijde z Siona vysvoboditel, a odvrátí bezbožnosti od Jákoba." Po tom, co Izrael takto projde ohněm velkého soužení a bude znovu smířen s bohem skrze Ježíše Krista, nebude Bůh 35

potřebovat dále je soudit. Potom, když Kristus založí své pozemské království a zaujme místo na trůnu své velebnosti, bude nutno soudit pouze pohany, kteří zůstali na konci velkého soužení na zemi živi. Při tomto soudu Kristus ty pohany, které shledá ^hodnými, aby vešli do období jeho pozemského tisíciletého království, postaví na svou pravici jako ovce a řekne jim: "Poátež požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím" (tj. uží­ vejte království), "vám připraveným od ustanovení světa..." Toto království je Kristovo tisícileté království na zemi. Pohany, které Kristus v tomto soudu odmítne, postaví po své levici jako kozly a řekne jim: "Jděte ode mne zlořečení do ohně věčného, kterýž jest^ připraven ááblu i andělům jeho..." Nebudou posláni do šeólu neboli hádu, ale přímo do místa konečného odsouzení všech ztracených - do ohnivého jezera. V tomto jezeru již budou uvrženi "šelma" - tj. Antikrist - a jeho falešný prorok. Zásada, podle které bude v tomto soudu Kristus oddělovat "ovce od kozlů", je zde objasněna. "Ovcím" u Mt 25,40 říká: "Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili. Zde musíme rozumět, ze vyraz "tito moji bratři" označuje Ježíšovy bratry podle těla, a tedy Židy. "Kozlům" u Mt 25,45 říká: "Čehož jste koli neučinili jednomu z nejmenších těchto, ani^mně jste neučinil^. "I zde je třeba slůvko "tito" brát tak, že se vztahuje na Židy. Jak jsme viděli, na sklonku velkého soužení bude vše­ obecné^ organizované pronásledování Židů. Pohané, kteří se ochotně připojí k tomuto^ útoku proti Židům, budou za to u následujícího soudu odmítnuti. Naproti tomu pohanům, kteří uprostřed tohoto pronásledování projeví s Židy soucit, bude za to v následujícím soudu uděleno milosrdenství a bude jim povolen vstup do pozemských požehnání Kristova tisíciletého království. Vidíme tedy, že všichni, kteří budou shledáni hodnými vejít do období Kristova tisíciletého království, projdou nejprve očistnými Božími soudy. Nejprve bude Izrael očištěn v ohních velkého soužení a potom na závěr soužení budou pohané přečištěni Kristovým přímým zásahem a soudem. Po těchto očistných soudech nad Židy i nad pohany bude následovat tisíc let pokoje a hojnosti, když Kristus jako král bude vládnout nad celou zemí. Na konci tohoto tisíciletého období učiní Satan poslední pokus zorganizovat pohanské národy ke vzpouře proti Kristu a jeho království. Ale tato vzpoura bude přímým zásahem Božím zahlazena. Tehdy bude sám Satan navždy vyhoštěn ze země a bude uvržen do ohnivého jezera, aby se připojil k Antikristu a k falešnému proroku, kteří tam již budou. Při této porážce poslední Satanovy vzpoury budou z těch, kteří budou v té době žít na zemi, odstraněni všichni vzbouřenci. Potom již zbývá jen soudit všechny mrtvé ze všech předchozích věků. Proto všichni mrtví, kteří dosud 36

nebyli vzkříšeni, budou vyvoláni k soudu. Tak bude připrave­ na scéna pro třetí a poslední dějství věčného Božího soudu. Tato scéna je popsána ve Zj 20,11-15. "I viděl jsem trůn veliký bílý, a sedícího na něm, před jehož tváří utekla země i nebe, a místo jim není nalezeno. I viděl jsem mrtvé, malé i velké, stojící před obličejem Božím, a knihy otevříny jsou. A jiná kniha také jest otevřína,vto jest kniha života, i souzeni jsou mrtví podle toho, jakž psáno bylo v knihách, totiž podle skutků svých. A vydalo moře mrtvé, kteříž byli v něm, tolikéž smrt i peklo^vydali ty, kteří v nich byli, i souzeni jsou jeden každý podle skutků svých. Smrt pak a peklo uvrženi jsou do jezera ohni­ vého, a to jest smrt druhá. I ten, kdož není nalezen v knize života zapsán, uvržen jest do jezera ohnivého." Toto je nejzazší konec veškerého hříchu a vzpoury proti autoritě a svatosti všemohoucího Boha: věčné uvržení do ohnivého jezera. Tomuto konečnému soudu mohou uniknout pouze ti, jejichž jména jsou zapsána v knize života. Jména, která jsou v této knize života zapsána, jsou jména těch, kteří přijali milost a milosrdenství Boží dostupné člověku jedině vírou ve smírčí smrt Ježíše Krista. Všichni věřící, kteří žili v době před křížem, vyhlíželi vírou k tomuto smíření. Všichni věřící, kteří žili po kříži, se vírou ohlížejí zpět ke stejnému smíření. Jediné místo smíření mezi Bohem a hříšným světem je kříž Ježíše Krista. Mimo tento kříž není žádné jiné cesty ke smíření s Bohem. Všichni, kdo k Bohu nepřišli ve víře skrze Kristův ^kříž, nemají žádné jiné právo na Boží milosrdenství a odpuštění. Musí být tedy souzeni podle svých vlastních skutků a na základě těchto skutků navždy zavrženi z Boží přítomnosti. Na konci tohoto závěrečného soudu bude skrze Krista naplněn věčný záměr Boží, zjevený v Ko l,19n. "Poněvadž se zalíbilo Otci,aby v něm" (v Kristu) "všecka plnost přebývala. A skrze něho aby smířil s sebou všecko, v pokoj úvodě skrze krev kříže jeho. skrze něj, pravím, buáto ty věci, kteréž jsou na zemi, bud ty, kteréž jsou na nebi." Tyto verše zjevují, že konečným záměrem Božím je skrze krev Kristovu smířit se sebou všechny věci v nebi i na zemi. Avšak toto smíření nepřekračuje hranice nebe a země. Netýká se těch, kteří byli uvrženi do vnějších temností nebo do ohnivého jezera. Závěrem tohoto ^konečného soudu budou všichni, kteří vírou přijali smírčí krev Kristova kříže, navěky smířeni s Bohem. A všichni ostatní, kteří tímto způsobem smířeni nebyli, budou na věky odmítnuti. Budou vyvrženi z nebe i země a budou muset zaujmout své místo v ohnivém jezeru. Tímto velebným zjevením Božího Slova, které jasně uka­ zuje ^neodvolatelný věčný osud spravedlivých i bezbožných, vhodně uzavřeme toto pásmo studií nazvané Základy. 37

V tomto pásmu padesáti dvou studií jsme uvažovali o těchto hlavních předmětech: 1. Místo samého Krista jakožto jediného pravého základu křestanské víry. 2. Místo Bible jakožto Božího Slova v životě každého křešíana. 3. Šest velkých základních nauk křestanské víry^vyjmeno­ vaných v Žd 6,ln. Jsou to: pokání ze skutků mrtvých, víra v Boha, křtů učení, vzkládání rukou, vzkříšení mrtvých a soud věčný. Tímto systematickým studiem jsme položili ^důkladný biblický základ učení, na kterém může každý křestan pevne budovat svoji víru. Když máme tento základ položen, jsme schopni uposlech­ nout další napomenutí v Žd 6,1: Mk dokonalosti se nesme.” To jest, pokračujme v budování na tomto základě * dokud ve svých životech nedosáhneme dokončené stavby křestanského učení a křesíanského života. Stejné Boží Slovo, které nám poskytuje potřebné základy, nám také ukazuje, jak máme pokračovat k dokonání své stavby. Vám všem* kteří jste se mnou sledovali tyto studie, dávám toto závěrečné slovo napomenutí vzaté ze rtů Pavlových ve Sk 20,32: A již nyní, bratří, poroučím vás Bohu a slovu milosti jeho, kteréž mocno jest vzdelati a dáti vám dědictví mezi všemi posvěcenými.

38