Od Hirošimy po Bělehrad. Válka a mír v druhé polovině 20. století 9788024622514, 8024622513 [PDF]

Zitiervorschau

Jan Eichler Od Hirošimy po Bělehrad Válka a mír v druhé polovině 20. století K ARO LI N U M

Od Hirošimy po Bělehrad Válka a mír v druhé polovině 20. století Jan Eichler

Recenzovali: prof. PhDr. Zdeněk Veselý, CSc. PhDr. Bohuslav Litera, CSc. Vydala Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum Obálka a grafická úprava Jan Šerých Sazba DTP Nakladatelství Karolinum Vydání první © Univerzita Karlova v Praze, 2014 Text © Jan Eichler, 2014 Cover photo © ČTK/AP, 2014 Illustrations © Jan D. Bláha, 2014 ISBN 978-80-246-2251-4 ISBN 978-80-246-2988-9 (pdf)

Publikace byla zpracována v rámci grantového projektu GAČR 13‑26485S Globální prohibiční režimy.

Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum 2014 www.karolinum.cz [email protected]

Věnuji památce svých rodičů Vladimíra a Miroslavy Eichlerových

Obsah

Seznam zkratek

13

Úvod15 1. Teoretická východiska21 1.1 Druhá polovina 20. století z pohledu teorie mezinárodních vztahů

21

1.1.1 Realismus jako skeptický náhled

22

1.1.2 Liberalismus a jeho optimistický přístup

22

1.1.3 Konstruktivismus a jeho důraz na bezpečnostní kulturu

24

1.1.4 Kritické teorie

24

1.2 Nejvýznamnější autoři a jejich teoretická inspirace pro hodnocení 20. století

25

1.2.1 Důvody volby jednotlivých autorů

25

1.2.2 Eric Hobsbawm a jeho „krátké 20. století“

26

1.2.3 Edward Carr a jeho pojetí dějin 20. století

27

1.2.4 Galtungovo pojetí negativního a pozitivního míru 

28

1.2.5 Válka a mír podle Raymonda Arona

31

1.3 Metodologická východiska

33

1.3.1 Typ práce

33

1.3.2 Ontologické a gnozeologické pozice

34

1.3.3 Návaznost na Foreign Policy Analysis

35

1.3.4 Analytické vyprávění

36

Závěr kapitoly

37

2. Studená válka jako kolísání mezi pozitivním a negativním mírem39 2.1 Hlavní změny po skončení druhé světové války

39

2.1.1 Poválečná předsevzetí a odhodlání

40

2.1.2 Změny na mapě poválečné Evropy

41

2.1.3 Hlavní vítězové druhé světové války a zásadní rozdíly mezi nimi

41

2.1.4 Důsledky druhé světové války pro země střední a východní Evropy

43

2.1.5 Ekonomická převaha Západu a její význam ve vojenství

44

2.1.6 Nová situace ve vojenství

45

2.2 Začátek studené války

47

2.2.1 Nový mezinárodní antagonismus

48

2.2.2 Základní vymezení studené války

48

2.2.3 Poměr sil na počátku studené války

49

2.3 První zlomové události v dějinách studené války

51

2.3.1 Nátlakové jednání SSSR a jeho hodnocení v USA

51

2.3.2 USA ve znamení střetu dvou přístupů k SSSR

52

2.3.3 Budování amerických vojenských základen

53

2.3.4 Dva projevy světodějného významu

54

2.4 Kennanovo vymezení podstaty nastupující studené války a Churchillův výrok o železné oponě

56

2.4.1 Churchillův projev o železné oponě

58

2.5 Jaderná strategie USA a její hodnocení v SSSR

59

2.5.1 Jedno memorandum, které bohužel zcela zapadlo

59

2.5.2 Dvě memoranda osudového významu

61

2.5.3 Report a orientace na totální válku

62

2.6 Trumanova doktrína 

64

2.6.1 Historický kontext vývoje v Turecku a v Řecku

64

2.6.2 Řecká občanská válka

65

2.6.3 Chování SSSR

66

2.6.4 Mezinárodní důsledky Trumanovy doktríny 

67

2.6.5 Základní otázky týkající se smyslu Trumanovy doktríny

68

2.7 Kennanova koncepce zadržování

68

2.8 Bezpečnostní hrozby na počátku studené války a jejich vyhodnocování

69

2.8.1 Oboustranné nadsazování bezpečnostních hrozeb

69

2.8.2 Vliv nástupu studené války na americkou strategickou kulturu

70

2.8.3 Snížení významu evropského pojetí vojenského manévru

70

2.8.4 Vliv hrozeb z počátku studené války na ruskou strategickou kulturu

71

Závěr kapitoly

71

3. Studená válka a její hlavní události73 3.1 První etapa studené války ve znamení absolutního jaderného monopolu USA, 1945–1949

75

3.1.1 Pilíře jaderného monopolu USA 

75

3.1.2 Blokáda Berlína

76

3.2 Druhá etapa studené války jako relativní jaderný monopol USA, 1949–1957 

78

3.2.1 NSC-68 a důraz na totální charakter studené války

78

3.2.2 Korejská válka a její mezinárodněpolitické důsledky 

79

3.2.3 Od korejské války k nové strategii NATO

91

3.2.4 Dopad korejské války na vztahy mezi USA a SSSR

92

3.2.5 Vytvoření Varšavské smlouvy jako odpověď na vstup SRN do NATO

93

3.2.6 Suezská krize, 1956

94

3.2.7 Maďarské události, 1956

96

3.3 Třetí etapa studené války jako vzájemné zaručené zničení  3.3.1 Základní charakteristika vzájemného zaručeného zničení 3.3.2 Sestřelení U-2 a jeho strategické důsledky

98 99 99

3.3.3 Strategie pružné reakce

101

3.3.4 Druhá berlínská krize jako přiznání prohry

102

3.3.5 Kubánská krize, nejvážnější krize studené války, 1962

104

3.3.6 Vietnam, druhá periferní válka, 1965–1973

107

3.3.7 Harmelova zpráva a stanoviska SSSR

118

3.3.8 Smlouva o nešíření jaderných zbraní, 1968

118

3.3.9 Pražské jaro a jeho brutální rozdrcení

119

3.3.10 Jaderná strategie ve znamení pokračujícího soupeření

121

3.4 Čtvrtá etapa studené války ve znamení strategie kontrasíly

121

3.4.1 Základní charakteristika

121

3.4.2 Východní politika kancléře Brandta

122

3.4.3 Jaderné zbraně nové generace

123

3.4.4 Smlouva SALT I, 1972

123

3.4.5 Smlouva SALT II, 1979

124

3.5 Pátá etapa studené války ve znamení krize euroraket 

125

3.5.1 Rozdílné přístupy k tzv. zbraním na válčišti

125

3.5.2 Invaze do Afghánistánu jako osudová chyba SSSR

126

3.5.3 Stagnace kontroly zbrojení

130

3.5.4 Cvičení Able Archer 83 jako vážné varování

131

3.6 Poslední etapa studené války, 1985–1990

132

3.6.1 Konec gerontokracie v SSSR

132

3.6.2 Ženeva, 1985

133

3.6.3 Washington, 1987, a Smlouva o likvidaci jaderných zbraní středního doletu Závěr kapitoly

133 134

4. Výjimečnost studené války a její dědictví138 4.1 Charakteristické rysy studené války

138

4.1.1 Byla studená válka nevyhnutelná?

141

4.1.2 Tradiční proud a jeho argumenty

142

4.2 Mírová studia v době studené války 4.2.1 Mírová studia v USA 4.3 Studená válka z pohledu negativního a pozitivního míru 4.3.1 Základní pilíře Galtungova přístupu

148 148 149 150

4.4 Studená válka ve světle teorie Raymonda Arona

156

4.5 Rozdíly při budování 

156

4.5.1 Vystupňovaná militarizace v 50. letech

158

4.5.2 60. léta ve znamení velmi vážné krize a dlouhé periferní války

159

4.5.3 Sovětské intervence ve vlastní sféře vlivu i za její hranicí

160

4.5.4 Poslední etapa ve znamení odklonu od Brežněvovy doktríny a od vzájemné konfrontace

160

4.5.5 Studená válka ve světle power parity theory

162

4.5.6 Kritická stanoviska posledního desetiletí studené války

164

4.5.7 Náhled kritických bezpečnostních studií

166

4.6 Cíle jednotlivých mocností

170

4.7 Souhrnné hodnocení studené války

171

4.8 Vítězové a poražení

173

4.9 Studená válka ve světle velkých teorií

174

4.9.1 Studená válka

174

4.9.2 Studená válka ve světle kritérií Raymonda Arona

175

4.10 Nejvýraznější osobnosti z doby studené války

177

Závěr kapitoly

179

5. Válka a mír v době globalizace182 5.1 Zánik hrozby světové války a velká očekávání na počátku 90. let

183

5.1.1 Zánik sovětské hrozby totalitních režimů v zemích Varšavské smlouvy

183

5.1.2 Rychlý rozklad Varšavské smlouvy

183

5.1.3 Znovusjednocení Německa

184

5.1.4 Zánik sovětského impéria a úloha M. S. Gorbačova

185

5.1.5 Zánik hrozby vůči okolnímu světu

185

5.1.6 Geostrategická revoluce

186

5.2 Kontrola zbrojení a odzbrojení

187

5.3 Fukuyamův optimismus nazývaný „konec dějin“

189

5.4 Nové pojetí mezinárodní bezpečnosti v prvních letech po skončení studené války

190

5.4.1 Společná bezpečnost a všeobecná bezpečnost

191

5.4.2 Dimenze bezpečnosti po skončení studené války

192

5.4.3 Vojenská bezpečnost

192

5.4.4 Nevojenské dimenze bezpečnosti 

194

5.4.5 Vzájemná propojenost nevojenských rozměrů bezpečnosti

197

5.4.6 Změny bezpečnostní strategie NATO

198

5.5 Partnerství pro mír

198

5.5.1 Rozvoj spolupráce s Ruskem

199

5.5.2 Rozšiřování NATO a jeho mezníky

199

5.6 Regionální války a jejich dopady na mezinárodní bezpečnost v posledních letech 20. století

204

5.6.1 Afrika ve znamení krutých občanských válek a genocid

204

5.6.2 Dvě zásadní změny v Asii

206

5.7 Války na území bývalé Jugoslávie

207

5.7.1 Základní charakteristika

207

5.7.2 Válka v Chorvatsku 

208

5.7.3 Válka v Bosně a Hercegovině 

209

5.7.4 Vyhrocování národnostních bezpečnostních dilemat

210

5.7.5 Stanoviska mezinárodního společenství

211

5.7.6 Kosovo od občanské války k „humanitárnímu bombardování“

212

5.7.7 Angažovanost mezinárodních organizací

214

5.8 Operace Spojenecká síla

218

5.8.1 Základní charakteristika

218

5.8.2 Významné pochybnosti, které už nic zpětně nezmění

219

5.9 Huntingtonovo varování před střetem civilizací

220

5.9.1 Kategorizace aktérů civilizačně rozděleného světa

220

5.9.2 Krvavé hranice islámského světa

221

5.9.3 Tři zásady jako klíčová část Huntingtonovy knihy

222

5.10 Hoffmannova koncepce střetu globalizací 

224

Závěr kapitoly

225

Závěr227 Summary240 Seznam použité literatury

249

Jmenný rejstřík

267

Věcný rejstřík

270

Seznam zkratek

CFE

Smlouva o konvenčních ozbrojených Treaty on Conventional Armed



silách (KOS) v Evropě

Forces in Europe

ELAS

Lidová národní osvobozenecká

Ethnikos Laikos Apeleftherotikos



armáda

Stratos

ICBM

Mezikontinetnální řízené střely

Inter Continental Ballistic Missiles

IRBM

Řízené střely středního dosahu

Intermediate-Range Ballistic



Missiles

MRBM

Řízené střely středního dosahu

Medium-Range Ballistic Missiles

NAFTA

Severoamerická dohoda

North American Free Trade



o volném obchodu

Agreement

NPT

Smlouva o nešíření jaderných zbraní Treaty on the Non-proliferation

NSC-68

Zpráva Národní bezpečnostní rady 68 National Security Council Report 68

OBSE

Organizace pro bezpečnost



a spolupráci v Evropě

and Cooperation in Europe

OECD

Organizace pro hospodářskou

Organisation for Economic



spolupráci a rozvoj

Co-operation and Development

OPEC

Organizace zemí vyvážejících ropu

Organization of the Petroleum

Organization for Security



Exporting Countries

SACEUR Vrchní velitel spojeneckých

Supreme Allied Commander Europe



ozbrojených sil NATO

(NATO)

UÇK

Kosovská osvobozenecká armáda

Ushtria Çlirimtare e Kosovës

Úvod

Tato monografie navazuje na  knihu, která se věnuje první polovině 20. století a podrobněji se zaměřuje na první světovou válku, meziválečné období a na druhou světovou válku. Popisuje události, ke kterým ve světě došlo v poválečném období, tedy v letech 1945–1999. Na jejím počátku je shození amerických jaderných bomb na  japonská města Hirošima a Nagasaki. Těmito údery byla ukončena druhá světová válka, která do  dějin vešla jako nejkrvavější a  nejničivější válka celých lidských dějin. Naproti tomu na konci této knihy je první válka, kterou vedlo NATO jako mezinárodní organizace proti jedné konkrétní zemi. Stejně jako v případě Japonska v roce 1945 se jednalo o vzdušnou válku a hlavní údernou sílu dodaly a nejtěžší údery zasadily vzdušné síly USA, jakožto nejbohatší a vojensky nesilnější stát celého světa. Hlavním cílem soustředěného bombardování bylo Srbsko, a zejména pak jeho hlavní město Bělehrad, kde byly ničeny především civilní cíle, jež jsou nezbytné pro poválečné přežití národa. A právě od dvou výše vzpomínaných leteckých bombardování uskutečněných v rozpětí 54 let je odvozen název této knihy – Od Hirošimy po Bělehrad. Znamená to, že tato kniha pokrývá časové období mezi lety 1945 a 1999. První bombardování uskutečněné na začátku srpna 1945 dovršilo válku, kterou USA vyhlásily Japonsku na konci roku 1941, a druhé bombardování vešlo do dějin jako první vzdušná operace, kterou USA uskutečnily pod hlavičkou NATO, jehož jsou od samého počátku jasným a nezpochybňovaným hegemonem. Podtitul této knihy upřesňuje, že ústředním námětem je vývoj míru a války v dlouhém období mezi dvěma výše zmiňovanými spektakulárními leteckými operacemi, při kterých byla vědomě bombardována města s vysokou koncentrací civilního obyvatelstva. Společným cílem obou

16

operací bylo zlomit vůli k odporu, dosáhnout co nejrychlejší kapitulace a prosadit vlastní vizi poválečného uspořádání (v prvním případě šlo o východní Asii, ve druhém se jednalo o velice citlivou a výbušnou oblast Balkánu). Celá monografie je rozdělena do  pěti kapitol. První kapitola je věnována teoretické inspiraci. Ve  srovnání s  předcházející knihou ­ne­opakuje vše, co bylo napsáno v její úvodní kapitole. Přebírá pouze její závěrečnou část, jež byla věnována hlavním autorům, kteří se problematikou války a míru ve 20. století zabývali. Těmito autory jsou Eric Hobsbawm, Edward Carr, Raymond Aron a  Johann Galtung. Jejich společným jmenovatelem je to, že napsali díla, která s  přibývajícími lety nejenže neztrácejí na své původní hodnotě, ale ještě na ní získávají. Jsou i nadále masově čtena a hojně citována. Právě díky knihám těchto autorů můžeme hledat správné úhly pohledu na celou druhou polovinu 20. století, klást si otázky, které by nás jinak možná ani nenapadly, a hledat na ně odpovědi, které nám umožní lépe pochopit ono nedávno skončené období. Další tři kapitoly jsou věnovány mezinárodnímu uspořádání, které trvalo čtyři desetiletí a které do dějin vešlo pod pojmem studená válka. Největší historický význam tohoto období spočívá ve dvou jeho hlavních charakteristických rysech. Prvním z nich byla stále výraznější rivalita mezi dvěma hlavními dominantními státy, které se shodovaly v tom, že byly statutárními státy. Tím se studená válka od samého počátku zásadně lišila od situace po roce 1918, kdy proti sobě stály na jedné straně statutární státy a proti nim státy revizionistické. Druhý hlavní charakteristický rys studené války spočíval v tom, že byla prvním mezinárodním uspořádáním, které neskončilo další válkou mezi hlavními aktéry, ale naopak mírovou přeměnou. Nešlo však o pouhé příměří mezi ústředními rivaly, ale o období, které trvalo čtyři desetiletí (což je dvojnásobná délka ve srovnání s meziválečným obdobím), a proto tvoří velkou inspiraci pro současnost i budoucnost, proto trvale poutá velký zájem historiků, politologů, specialistů na mezinárodní vztahy, zejména pak na bezpečnostní studia a v neposlední řadě i studentů celé řady společenskovědních oborů. O studené válce již byly napsány stovky, ne-li dokonce tisíce monografií a tisíce odborných statí v mnoha jazycích, které se tomuto pozoruhodnému námětu věnovaly z mnoha nejrůznějších úhlů pohledu. Proto nebylo jednoduché nalézt takový přístup, který by ještě nebyl v české historiografii studené války náležitě uplatněn a který by tedy byl v něčem inovativní, a tím pádem i přínosný.

17

Studené válce jsou věnovány tři nosné kapitoly této knihy. Jsou psány tak, že jejich inovativní charakter se projevuje ve dvou směrech. Prvním z nich je hodnocení zlomových událostí, během nichž se v prvních letech po  skončení druhé světové války rozhodovalo o  tom, že se neudrží duch strategické spolupráce a že se namísto něho naopak rychle prosadí vzájemná konfrontace. Těmito událostmi se zabývá především druhá kapitola, která studenou válku představuje jako kolísání mezi pozitivním a negativním mírem. Zaměřuje se na hlavní zlomové události studené války, které měly zásadní dopad na osudy míru a války v celém tomto období. Na základě Carrovy inspirace se první části této kapitoly budou zabývat otázkou, proč se tak rychle prosadil konfrontační rámec mezinárodního uspořádání a kdo všechno za to nese zodpovědnost. Neomezí se přitom na zavedený jednostranný pohled, který ze všeho obviňuje pouze SSSR a jeho vedoucí činitele od Stalina přes Chruščova a Brežněva až po Černěnka. Jistěže, jejich vina je jasná a je spojena především s takovými událostmi, jakými bylo drancování zemí střední a východní Evropy, bezohledné vnucování prosovětských režimů, dvě krize vyvolané v Berlíně (1948 a 1961), podpora expanzivních sil v Koreji a ve Vietnamu, vyprovokování karibské krize jakožto vůbec nejvážnější krize v celých dějinách studené války, vojenské intervence do Maďarska, Československa a Afghánistánu, posedlost jadernými zbraněmi a další a další. Tato vážná provinění nejsou obcházena, popírána, ba ani zlehčována, je jim věnována náležitá pozornost. Nedílně s tím tato monografie upozorňuje také na to, že chyby dělali i západní státníci od Trumana přes Churchilla, Johnsona až po Reagana a že i jejich chyby měly závažné dopady na vývoj mezinárodních vztahů, a zejména osudů války a míru. Proto je na stránkách druhé a třetí kapitoly velká pozornost věnována událostem v Řecku, tzv. Trumanově jaderné diplomacii, vyhlášení jeho doktríny, Marshal­lovu plánu a dalším významným událostem, které vyústily v nastolení konfrontačního rámce mezi hlavními vítězi nedávno skončené světové války. Významnou součástí kapitoly bude hledání odpovědi na otázku, kdo první začal spoléhat na vojenskou sílu a strategickou převahu, kdo jako první použil své ozbrojené síly na území jiného státu, aby mu vnutil politické uspořádání – proto se poněkud podrobněji zastavíme u občanské války, která vypukla v Řecku na konci roku 1944, a u otázky, jak a proč se v této strategicky významné zemi východního Středomoří angažovaly celkem tři z  pěti hlavních vítězných mocností druhé světové války a  potažmo i stálých členů nově vzniklé Rady bezpečnosti OSN. Dalším jejím

18

námětem je série odtajněných dokumentů z prvních poválečných let, jimž se naprostá většina hodnocení studené války tak úzkostlivě vyhýbá, že se z nich stalo jakési tabu. Jedná se o plány jaderných úderů na SSSR, na kterých se v USA začalo pracovat již v prvních měsících po skončení druhé světové války, tedy v době, kdy SSSR byl těžce poškozen a sám jaderné zbraně neměl. Stranou hodnocení prvních poválečných let nezůstanou ani mezinárodní okolnosti a důsledky Marshallova plánu, který velice vážně ovlivnil země střední a východní Evropy včetně tehdejšího Československa. Dále se kapitola zaměří na velké mezinárodní krize (suezská v roce 1956 a  karibská v  roce 1962), války na  tzv. periferii (korejská válka v letech 1950–1953 a vietnamská válka v letech 1965–1973). Budou v ní vyjádřena kritická hodnocení především na adresu vedoucích činitelů SSSR (Stalina, Chruščova a Brežněva), kteří vždy podporovali rozpínavé, expanzivní síly, a tím se přičinili o vypuknutí tzv. periferních válek a potažmo i o zvýšení mezinárodního napětí a konfrontace na celosvětové úrovni. Kriticky bude posouzen i  postup USA v  korejské válce po odražení invaze vojsk Korejské lidově demokratické republiky a rovněž tak postup Francie a posléze i USA ve Vietnamu. První dvě kapitoly věnované studené válce zhodnotí i příznivá období, která byla výsledkem mezinárodních jednání, především pak jednání o Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (Treaty on the Non-proliferation) a americko-sovětských jednání o kontrole zbrojení. Kvůli nim se ve studené válce střídaly nejen fáze mezinárodního napětí (zejména 50. léta a pak přelom 70. a 80. let), ale i fáze uvolnění (období po karibské krizi a druhá polovina 80. let). Zvláště velká pozornost se zaměří na závěrečnou etapu studené války, jejímiž hlavními aktéry byli prezidenti ­Reagan a  Gorbačov, kteří podepsali první a  doposud jedinou odzbrojovací smlouvu jaderného věku. Druhým směrem, v němž se projevuje inovativní charakter této knihy, je etapizace studené války na základě úlohy, kterou v celém jejím průběhu hrály jaderné zbraně. Celé období čtyřiceti let bipolární konfrontace je rozděleno celkem do šesti etap. V každé z nich byl určitý poměr sil na poli jaderných zbraní a ten vytvářel základní rámec pro vztahy mezi hlavními aktéry. Rozhodujícím způsobem ovlivňoval jejich strategické chování a jejich bezpečnostní kulturu a potažmo s tím i osudy války a míru ve světě. Vedl je k maximální obezřetnosti a zdrženlivosti, zejména pak k tomu, že se vždy snažili vyvarovat se přímé vzájemné vojenské konfrontaci. Kvůli tomu se nahromaděné napětí ventilovalo v tzv.

19

periferních, tedy okrajových válkách. Etapizace studené války je námětem třetí kapitoly, která je také vůbec nejrozsáhlejší kapitolou celé knihy. Čtvrtá kapitola této knihy má syntetický charakter a  soustředí se na hlavní poučení, která z tohoto období vyplývají. Hodnotí výjimečnost studené války, a to především z pohledu stability mezinárodního míru a postupů při odvrácení hrozby války mezi hlavními aktéry onoho tolik pozoruhodného mezinárodního uspořádání. Bude se zabývat především otázkou, jaké byly klady a minusy strategie jaderného odstrašování, do jaké míry tato strategie přispěla k odvrácení hrozby války a k udržení míru ve světě. Několik stránek bude věnováno i soustavně diskutované otázce, kdo studenou válku vyhrál a kdo z ní vyšel jako poražený. Součástí kapitoly bude i hodnocení úlohy nejvýznamnějších politických osobností čtyřiceti let studené války. Pátá, závěrečná kapitola této knihy je věnována poslednímu desetiletí, které nastalo po  skončení studené války a  je označováno souhrnným pojmem globalizace. Je to období, které začalo obrovským uvolněním mezinárodního období, nečekaným oslabením hrozby války a rozsáhlou demilitarizací mezinárodních vztahů. Druhá polovina posledního desetiletí byla nepříznivě ovlivněna násilným rozpadem někdejší Jugoslávie, který vyústil v  několik válek mezi státy někdejší jugoslávské federativní republiky. Nakonec se území bývalé Jugoslávie stalo i dějištěm první válečné akce mimo hranice NATO. Ta je dodnes velice kontroverzní – vedle svých stoupenců má i řadu kritiků, a  navíc některým tehdejším prezidentům (zejména pak americkému a českému) udělala velikou skvrnu na jejich celkové politické bilanci a reputaci. Pro lepší úvodní představení této kapitoly následuje tabulka, jež napovídá, na která klíčová období a zlomové události se celá tato kniha ve svých čtyřech kapitolách zaměřuje. Bude to celkem šest etap ve vývoji studené války a po nich bude následovat rozbor hlavních rysů a zlomových událostí období globalizace. Součástí páté kapitoly je také proces rozšiřování NATO po skončení studené války. Připomínají se diskuze z první poloviny 90. let, jejichž hlavním námětem byla otázka, zda je vůbec vhodné a  nutné, aby se NATO rozšiřovalo. Dále tato část kapitoly uvádí, kdo byli hlavní aktéři a iniciátoři rozšiřování NATO a jaké byly nosné argumenty. Zároveň s tím se zabývá i argumentací těch, kteří o smyslu rozšiřování NATO pochybovali, nebo jej dokonce otevřeně odmítali a považovali jej za chybné řešení.

20

Tabula č. 1: Klíčová období a zlomové události druhé poloviny 20. století Klíčová období 1945

Zlomové události 8. 5. 1945: kapitulace Německa 2. 9. 1945: kapitulace Japonska

1947

Definitivní nastolení systému bipolární konfrontace

Trumanova doktrína, Marshallův plán

1947–1989: studená válka

Počátek 1. etapy studené války

Berlínská krize 1948–1949 Založení NATO

Počátek 2. etapy studené války

První sovětský jaderný výbuch 1949 Korejská válka 1950–1953 Suezská krize 1956 Sputniková krize 1957

Počátek 3. etapy studené války

Vznik rámce vzájemného zaručeného zničení Karibská krize 1962 Vietnamská válka 1965–1973 Nástup strategie kontrasíly

Počátek 4. etapy studené války

Krize euroraket na přelomu 70. a 80. let 1985: Gorbačovovův nástup k moci

Počátek 5. etapy studené války

1985: ženevská schůzka Reagan – Gorbačov

Počátek závěrečné etapy studené války

1987: Washingtonská smlouva a Smlouva o likvidaci jaderných zbraní středního doletu1 9. 11. 1989: bourání berlínské zdi – Faktický konec studené války Listopad 1990: pařížská konference:

Ukončení studené války

Oficiální konec studené války

Začátek globalizace

Operace Desert Storm 1991 Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě 1991 START I a START II Války na území bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie Operace Allied Force 1999

1990

1

1

Jaderné zbraně středního doletu se pohybují v rozmezí (500–5500 km).

1. Teoretická východiska

Tato kapitola je věnována osudům války a míru v letech 1945–1999 a sestává z několika částí. Na jejím počátku je několik stránek, které představují hlavní teoretické proudy a jejich význam pro hodnocení dějin 20. století, zejména pak pro jeho druhou polovinu. Zaměřují se především na realismus, idealismus, konstruktivismus a kritické teorie. Další části této kapitoly byly koncipovány především na  základě metodologického odkazu Edwarda Carra (Carr, 1967). Jejich prvním společným jmenovatelem je snaha zaměřovat se na hlavní příčiny (rational causes), které mohou být zobecňovány. Hlavním smyslem tohoto hledání příčin bylo hromadění odpovědí na  otázku: „proč“. Tedy na otázku, proč vůbec studená válka vypukla, jaké byly její hlavní příčiny, proč trvala tak dlouho, proč přinesla tak častá období militarizace a vysokého mezinárodního napětí, proč muselo přijít tolik vážných krizí, než si hlavní aktéři dokázali říci, že válku nechce ani jeden z nich a že jejich společným přáním je ukončit tak dlouho trvající konfrontační vztahy.

1.1 Druhá polovina 20. století z pohledu teorie mezinárodních vztahů Na samém počátku hodnocení druhé poloviny 20. století je nezbytné připomenout, že ani zdaleka neexistuje jeho jednotný výklad, na kterém by se shodli všichni autoři, vyučující nebo jejich studenti. Jako v každé společenské vědě se i na tomto poli setkáváme s řadou rozdílných přístupů, hodnocení a závěrů. Stejně jako celé lidské dějiny jsou i dějiny 20. století hodnoceny několika rozdílnými způsoby. Z tohoto důvodu je nezbytné připomenout hlavní teoretické proudy a jejich základní východiska.

22

1.1.1 Realismus jako skeptický náhled Realisté tvrdí, že historie se v podstatě donekonečna opakuje, zdůvodňují to třemi hlavními argumenty. Především se podle jejich názoru v podstatě vůbec nemění lidská povaha. Ta je podle realistů více ovlivněna přírodou nežli výchovou (nature rather than nurture). Proto člověk jedná především instinktivně a jeho hlavním cílem je ovládat jiné lidi. A v neposlední řadě realisté považují člověka za sobce, který prosazuje především svoje zájmy, a proto se nevyhnutelně dostává do konfliktů s jinými lidmi. Z těchto důvodů se často říká, že realismus se vyznačuje biologickým determinismem, který se promítá i do realistického náhledu na chování států. Realisté zdůrazňují, že každý stát se chová velmi podobně jako lidský jedinec a musí spoléhat především sám na sebe, a tak se v mezinárodním prostředí prosadil stav nazývaný self-help systém (Morgenthau, 1993). Každý stát usiluje o to, aby zlepšil své postavení ve srovnání s jinými státy, a snaží se získat relativní výhody (relative gains). Navíc mezi státy, stejně jako mezi lidmi, přetrvává nedůvěra a řevnivost, a proto velmi často vyvstávají bezpečnostní dilemata, při kterých je upevnění bezpečnosti jednoho státu vnímáno jako ohrožení bezpečnosti jiného státu. A třetím klíčovým argumentem realistů je závěr, že lidstvo není schopno vytvořit celosvětovou vládu, a tak přetrvává anarchický stav, který je z pohledu realismu vůbec ústřední charakteristikou všech období dějin lidstva (Waltz, 1979). Všechny tři základní argumenty realistů dodnes představují velice relevantní teoretické východisko pro hodnocení celého trvání studené války. Pokud jde o mír, jsou realisté přesvědčeni, že jej lze dosáhnout nebo udržovat celou řadou prostředků a nástrojů, jimiž jsou zejména vyjednávání, vytváření koalic, odstrašování (Wohlstetter, s. 211–234; Khan, 1962). Z tohoto úhlu pohledu nabízí vývoj míru a války v letech 1945–1999 nesmírně rozsáhlý a bohatý soubor událostí, které přímo volají po vysvětlení právě z pozic realismu. Platí to především o vytvoření dvou hlavních antagonistických koalic a o jejich následném fungování a v nemenším rozsahu také o bohatém a dramatickém vývoji koncepce jaderného odstrašování.

1.1.2 Liberalismus a jeho optimistický přístup Liberalismus jako druhý teoretický proud zastává mnohem optimističtější stanoviska. Základní inspiraci čerpá z idealistického přesvědčení, že

23

člověk je více ovlivněn výchovou nežli přírodou a že se postupně stále více řídí rozumem a dosaženým vzděláním. Idealisté jsou přesvědčeni, že člověk se řídí morálními hodnotami a ideály a že díky tomu může být sklon k řevnivosti překonáván vírou v harmonii zájmů a upřednostňování diskuzí, debat a jednání. Liberalismus zastává názor, že lidstvo se stále více blíží ke stavu, kdy může žít v míru. Základní předpoklady pro úspěch spatřuje v upevňování mezinárodního práva (jež vytváří rámec pro vztahy mezi státy a národy) a v posilování úlohy mezinárodních institucí – odtud často používané označení liberální institucionalismus. Za další klíčový faktor pokroku v lidských dějinách liberálové považují šíření demokracie. A v neposlední řadě tvrdí, že důležitou úlohu v lidském pokroku hrají mezinárodní spolupráce, vzájemná provázanost a mírové soužití. Liberalismus tedy věří, že lidstvo se vyvíjí směrem k pokroku a neustále se zdokonaluje. Velkým námětem je vztah mezi demokracií a  mírem. Liberální pacifisté zastávají názor, že demokratické státy by vůbec neměly vést žádné války, tedy nejen války mezi sebou, ale ani války proti nedemokratickým státům (Jervis, 2003). Naproti tomu teorie demokratického míru říká, že demokratické státy mají právo, ne-li dokonce povinnost vést války proti nedemokratickým nebo diktátorským státům, které představují hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost (Mearsheimer, 1990, s. 5–56). Právě tato teorie představuje jedno z ne zrovna velkého množství východisek, která liberalismus nabízí pro vysvětlení studené války jakožto specifické podoby totální války. Teorie demokratického míru nabízí možnost studovat studenou válku jako velice specifickou podobu totální a dlouhotrvající konfrontace, jejímž cílem je vyhnout se skutečné válce mezi hlavními aktéry a jejich vzájemné napětí ventilovat na tzv. periferii. Dalším možným příspěvkem liberalismu pro studium studené války je tvrzení, že demokratické státy vytvářejí zóny míru, jejichž státy mezi sebou neválčí. Totéž samozřejmě platí o přesvědčení idealistů, že veřejné mínění v demokratických státech nemá žaludek na války a upřednostňuje vyjednávání před konfrontací. A v neposlední řadě je inspirace idealistů obsažena také v tom, že se odvolávají na kulturní svazky mezi demokratickými zeměmi, jež jsou dalšími brzdami pro vypuknutí válek. Při výzkumu studené války může obstát i tvrzení realistů, že i demokratické režimy vedou války, a to jak proti nedemokratickým státům – např. USA vedly vleklou a velice krutou válku ve Vietnamu, kde před nimi válčili také Francouzi – navíc u těchto válek měly podporu velké části veřejnosti, a to zejména v USA až do konce roku 1968.

24

1.1.3 Konstruktivismus a jeho důraz na bezpečnostní kulturu Konstruktivismus jako další významný myšlenkový proud je na vzestupu od skončení studené války. Zdůrazňuje, že neexistuje žádná objektivní sociální nebo politická realita, která by existovala nezávisle na tom, jak je chápána a interpretována. Přední autor tohoto proudu A. Wendt to vysvětlil slovy, že anarchie je tím, jak k ní přistupují státy. Jedny ji považují za hrozbu, jiné v ní vidí příležitost k naplnění svých zájmů (Wendt, 1999). Dále se konstruktivismus vyznačuje důrazem na vztah mezi činiteli a strukturami. Na poli výzkumu války a míru a jejich úlohy v dějinách lidstva je jeho velkým přínosem pojem bezpečnostní a strategická kultura a její kritéria, jimiž jsou unilateralismus vs. multilateralismus, militarismus vs. politická řešení, prevence vs. preempce. Ukazují totiž, že unilateralismus se často doplňuje s militarismem a s preemptivními akcemi, protože takříkajíc zkracují a urychlují cestu k dosahování cílů velkých a silných států, zejména pak těch, jejichž cílem je získat nebo upevnit postavení hegemona. Vyznavači těchto dvou přístupů zpravidla málokdy váhají s vyhlášením a vedením válek. Naproti tomu multilateralismus a upřednostňování politických řešení před vojenskými spolu s důrazem na dlouhodobé preventivní působení upevňují mír a oslabují sklony k vyhlašování válek. Konstruktivistická teorie tedy představuje velice bohatou sadu nástrojů k tomu, jak zpětně hodnotit studenou válku. Ta v mnoha směrech byla především tím, co si o sobě navzájem mysleli její hlavní aktéři, jak vzájemně konstruovali své obrazy jakožto bezpečnostní hrozby. Tyto konstrukce začaly Kennanovou teorií zadržování, pokračovaly přes NSC-68 a Brežněvovu doktrínu až po Gorbačovovo nové politické myšlení.

1.1.4 Kritické teorie Kritické teorie zaujímají kritická stanoviska jak k realismu, tak i k liberalismu. Vytýkají jim, že legitimizují svět, jenž se vyznačuje nerovnováhami a nespravedlnostmi. Samy sebe naopak prezentují jako vyzyvatele stávajícího statu quo a jeho základních hodnot, norem a předpokladů. Jsou teoriemi emancipativními, protože se angažují ve prospěch znevýhodněných a slabších, a jsou tak více či méně politicky angažované – mají několik proudů.

25

Klasický marxismus je materialisticky deterministický a vyznačuje se „teologickou vírou“ (Heywood, 2011, s. 69), že sociální vývoj směřuje k nastolení diktatury proletariátu a že trvalého míru nemůže být dosaženo dříve, než bude odstraněno vykořisťování v národním i mezinárodním měřítku. Právě to byl po celou dobu studené války základ kremelského přístupu k  problematice míru a  války, všechny klíčové události byly posuzovány a řešeny s odkazem na tzv. třídní hlediska a souvislosti. Dále marxismus zdůrazňuje, že hybnou silou lidských dějin jsou materiální a ekonomické faktory. Dějiny vysvětluje jako střety mezi vykořisťujícími a vykořisťovateli. Jejich smysl spatřuje v postupu od jedné společensko-ekonomické formace k další, vyspělejší. Právě z těchto pozic se odvíjel přístup politických elit SSSR a jeho satelitních států k soupeření mezi dvěma soustavami po celou dobu studené války. Ale zároveň s tím se v západních zemích rozvíjel neomarxismus, ten se na rozdíl od sovětského dogmatismu zřekl ekonomického determinismu a výsadní úlohy proletariátu. Dalším proudem kritické teorie je teorie závislosti, která hovoří o tom, že kapitalistický svět je rozdělen na jádro, poloperiferii a periferii, z níž hodně čerpají antiglobalizační hnutí. Jejím čelným představitelem je americký neomarxista I. Wallerstein (Wallerstein, 2004). Každý z výše uvedených a velmi stručně představených teoretických proudů nabízí jeden z možných úhlů pohledu na lidské dějiny v kterékoli epoše či etapě. Žádný z nich neposkytuje úplnou a vyčerpávající odpověď, která by zcela vyvracela všechny ostatní.

1.2 Nejvýznamnější autoři a jejich teoretická inspirace pro hodnocení 20. století Hodnocení války a míru ve 20. století vychází z několika celosvětově známých a velice často citovaných autorů, jejichž díla mají klíčový význam pro pochopení nedávno skončeného století jako takového. Jsou jimi Eric Hobs­ bawm, Edward Carr, Goerge Kennan, Johan Galtung a Raymond Aron.

1.2.1 Důvody volby jednotlivých autorů Britský historik Eric Hobsbawm ukázal na význam válek ve 20. století, a  zejména na  jejich ideologickou předurčenost. Návaznost

26

na Hobsbawma se odráží ve struktuře a zaměření celé této knihy. Její hlavní pozornost se soustřeďuje na období po skončení druhé světové války a na následující studenou válku. Ale na rozdíl od Hobsbawma tato kniha nekončí zánikem studené války, ale do historie 20. století zahrnuje i  dobu po  jejím skončení, dobu, ve  které v  prvních letech došlo k rozsáhlému uvolnění mezinárodního napětí, ale do jejíž bilance patří i dvě velké války, které vedly USA spolu se svými spojenci (Irák 1991 a Jugoslávie 1999). Americký diplomatik a vynikající teoretik George Kennan se ve velké diplomacii pohyboval již ve 30. letech a během druhé světové války, nejvýrazněji ale vynikl především na samém počátku studené války, kdy zformuloval strategii zadržování (Harper, 2012). Toto pojetí je dodnes zásadně důležité i proto, že na samém počátku 50. let 20. století bylo výrazně překrouceno nadměrným důrazem na vojenský rozměr (Kennan, 1972). Kennanovy myšlenky a  přístupy se proto objevují především ve třetí a čtvrté kapitole této knihy, které jsou věnovány studené válce. Z tohoto důvodu není Kennanovi, na rozdíl od tří ostatních autorů, věnována samostatná část této podkapitoly. O to větší pozornost se na něj zaměří v kapitolách věnovaných studené válce. Norský matematik Johan Galtung se stal zakladatelem oboru mírová studia (peace studies). Díky svým vynikajícím matematickým a analyticko-syntetickým schopnostem vypracoval ucelený a velice sofistikovaný systém výzkumu míru. Nejznámější je jeho dělení míru na negativní a pozitivní mír. A je to právě toto dělení, které prostupuje všemi kapitolami této knihy. Je uplatněno při studiu a hodnocení meziválečného období, studené války i vývoje v době globalizace. A konečně, francouzský sociolog a politolog Raymond Aron je velkou inspirací především proto, že poukázal na dvě složky politiky každého státu (diplomacie a strategie). V návaznosti na to rozdělil cíle států na dva druhy (přežití vs. expanze) a velice pregnantně vymezil tři základní kritéria pro posuzování druhého z těchto cílů. Proto i on, stejně jako Johann Galtung, prostupuje všemi kapitolami této knihy. Následující odstavce a  stránky se u  významu a  přínosu každého z těchto autorů zastaví podrobněji.

1.2.2 Eric Hobsbawm a jeho „krátké 20. století“ Jedním z celosvětově nejcitovanějších autorů, zabývajících se problematikou války a míru ve 20. století, je britský historik Eric Hobsbawm. Ten

27

je na jedné straně velice uznávaný pro své encyklopedické znalosti světových dějin v 19. a ve 20. století, které zúročil ve své trilogii knih The Age of Revolution: Europe 1789–1848 (vyšla v roce 1962), The Age of Capital: 1848–1875 (vyšla v roce 1975) a The Age of Empire: 1875–1914 (vyšla v roce 1987). Ale na druhé straně je Hobsbawm velice často kritizován pro svoji shovívavost vůči kruté bilanci sovětského experimentu v  letech 1917–1989, ale zejména pak vůči masovým zločinům stalinistické diktatury. Ta se nejvýrazněji projevila v jeho stěžejním díle nazvaném The Age of Extremes. Short Twentieh Century 1914–1991 (vydána v  roce 1994). Ale pokud se přeneseme přes tento nesporný a oprávněně kritizovaný prohřešek, ukáže se nám velká hodnota této knihy, jež spočívá na  několika pilířích. Prvním z  nich je brilantní syntetické zobecnění úlohy velkých ideologií ve 20. století (socialismus, komunismus, fašismus, doznívající liberalismus, konzervatismus a myšlenka sociálního státu). Druhým pilířem je zavedení konceptu „krátkého 20. století“, jenž zahrnuje období od vypuknutí první světové války až do skončení studené války. Třetím pilířem je shrnující celosvětový záběr Hobsbawmovy knihy. Z  hlediska proměn války a  míru v  nedávno skončeném století je Hobs­bawmova kniha z roku 1994 inspirativní především proto, že ukazuje na rozhodující úlohu válek a na pomíjivost míru. Pokud jde o úlohu válek, Hobsbawm poukázal na jejich ideologickou předurčenost, a to zejména v případě druhé světové a studené války. Při hodnocení míru znamenitě vystihl jeho křehkost v dobách, kdy diktátoři nebo silní autoritativní vůdci šli neústupně za prosazením zájmů svých zemí.

1.2.3 Edward Carr a jeho pojetí dějin 20. století Také tento autor je velice kontroverzní. Na jedné straně se uznává jeho nesmírná erudice a schopnost vykládat dějiny. Ale zcela jinou věcí jsou některá konkrétní hodnocení klíčových událostí 20. století, která vyvolávají otázky. Týká se to především jeho příliš shovívavého vztahu k bilanci zahraniční politiky V. I. Lenina, a zvláště pak jeho nástupce J. V. Stalina. Totéž platí i pro jeho přístup k politice hitlerovského Německa a jeho spojenců, kdy kruté metody neustálého rozšiřování, tzv. Lebensraum, hodnotil jako pouhý důsledek toho, že Německu nebylo umožněno, aby ve střední a východní Evropě mělo svoji výlučnou sféru ekonomického vlivu.

28

Naproti tomu Carrova inspirace se zakládá především na metodologickém odkazu, ve kterém napsal, jak by se mělo postupovat při hodnocení významných období dějin a jakých chyb by se měli historikové vyvarovat. Proto se tato kniha snaží zaměřovat na hlavní příčiny (rational causes), které mohou být zobecňovány, a nezabývá se náhodnými příčinami (historical accidents), které naopak zobecňovány být nemohou. Kniha se snaží vyvarovat zevšeobecňovaní, které by se neopíralo o skutečné hlavní příčiny. Další inspirací pro tuto knihu byl Carrův závěr, že historik je bez fakt bezmocný, ale že stejně tak fakta jsou bez něj mrtvá a nedávají smysl – proto se tato kniha zaměřuje na uvedení a zhodnocení všech známých či poznatelných fakt, která jsou určující pro studium a hodnocení osudů války a míru ve 20. století. S tím také souvisí Carrovo pojetí úlohy historika, který musí vždy vycházet z hodnot a norem doby, v níž žili ti, které hodnotí, nesmí je posuzovat podle hodnot a norem doby, v níž žije on sám. Jestliže Carr zdůrazňoval, že historik si nesmí hrát na soudce, pak ani tato kniha nemá za cíl soudit, ale spíše ukazovat na hlavní příčiny osudů války a míru ve 20. století. A v neposlední řadě se velkou inspirací stal Carrův závěr, že nejen pro historii, ale pro veškeré lidské jednání je typický determinismus. Konkrétně to znamená, že činy bez příčiny jsou naprostou abstrakcí, která ve skutečnosti nemůže existovat. Vše má svoji příčinu, což je základem toho, abychom pochopili, co se děje kolem nás. V případě této monografie to znamená, že svoji příčinu či svoje příčiny mělo i to, že v některých obdobích 20. století byl na vzestupu pozitivní mír, v jiných zase mír negativní – a v těch nejhorších obdobích nastávaly války.

1.2.4Galtungovo pojetí negativního a pozitivního míru Velkou teoretickou inspiraci této monografie představují myšlenky průkopníka mírových studií, jímž je norský vědec Johan Galtung, původem matematik a sociolog. Ten na International Peace Research Institut v Oslu rozpracoval základy pozitivního pojetí míru, spočívajícího na kooperaci a integraci vedoucí k vytvoření „lepšího světa“. Za jeho největší přínos se všeobecně považuje rozdělení míru na negativní a pozitivní. Toto vymezení Johan Galtung poprvé použil již v roce 1964, a to v úvodníku prvního čísla časopisu věnovaného výzkumu míru (Galtung, 1964, s. 1–4).

29

Kritická část Galtungovy teorie Také Galtungovo dílo a jeho přínos pro výzkum míru v mezinárodních vztazích můžeme podobně jako u Karla Marxe rozdělit na dvě hlavní části, a to kritickou a koncepční. Pojem negativní mír Galtung vysvětlil jako pouhou nepřítomnost násilí a válek. Negativní mír znamená nepřítomnost přímého, otevřeného násilí. Galtungovo rozdělení míru bylo v  roce 1964 něčím zcela novým, a proto zásadním způsobem ovlivnilo další vývoj celé disciplíny mírových studií (peace research). Většina badatelů na tomto poli přijala Galtungovu teorii pozitivně a dále na ni navazovala. Pokud se našli kritikové, pak namítali, že rozdělení míru na negativní a pozitivní podobu je poněkud zjednodušující, polarizující, a tím pádem i zavádějící (Boulding, 1978). Ale i kritikové všeobecně uznávali, že Galtung svými myšlenkami výzkum míru nesmírně obohatil o nový a velice inspirativní pohled. Na přelomu 60. a 70. let se Galtungovo pojetí stalo terčem výhrad kritických teorií, zejména pak neomarxistů. Ti namítali, že mír není možný, pokud bude přetrvávat vykořisťování, které generuje konflikty a  války. Hovořili především o  Asii a  Africe, které podle nich byly systematicky znevýhodňovány na světových trzích, a proto řada zemí z těchto světadílů nadále chudla. Východisko spatřovali v zásadní přeměně revoluce. Galtungovou odpovědí na tyto kritiky se na konci 60. let stala teorie strukturálního násilí. Jejím východiskem je vymezení přímého násilí, kdy činitel A zaútočí na činitele B. Toto násilí může mít řadu rozmanitých podob, zejména pak fyzickou (její nejkrajnější podobou je zabíjení) a psychologickou (např. vymývání mozků či indoktrinace). Naproti tomu strukturální násilí se vyznačuje tím, že jeho původcem jsou politické a mocenské struktury a jimi předurčené negativní jevy jako útlak, chudoba, výlučnost, znečištění životního prostředí a další. Znamená to, že strukturální násilí nemusí vždy být záměrné, nemusí být vždy namířeno proti někomu konkrétnímu – tato podoba násilí obsahuje potenciál dalšího vyhrocování střetu zájmů, jež jednou může vyústit až v konflikt (Lindholm Schulz, 2001, s. 1501–1502). Nebezpeční kulturního a  strukturálního násilí spočívá především v tom, že pokud jsou dlouhodobě zanedbávány a dostávají příležitost, aby se nadále umocňovaly a  posilovaly, pak jejich neblahý potenciál může natolik zesílit, že mohou vést až k přímému násilí, a tím nakonec i více či méně vážně ohrozit, nebo dokonce narušit mír (Lawler, 2008, s. 84–87).

30

V polovině 70. let došel J. Galtung k závěru, že odstranění prvků strukturální dominance a  strukturálního násilí je nezbytným krokem na cestě k budování míru v pozitivním slova smyslu. Touto teorií Galtung vykročil směrem k  postpozitivistickému pojetí bezpečnostních a mírových studií (Galtung, 2010).

Koncepční část Galtungovy teorie V protikladu k negativnímu míru Galtung vymezil koncepci míru pozitivního, za jehož podstatu označil zásadní strukturální změny v mezinárodních vztazích, které svým dopadem odstraňují samotné systémové základy násilí, a tím pádem i válek v mezinárodních vztazích. Galtungův pozitivní mír má spočívat na takových vztazích uvnitř společností a  mezi státy, které umožňují lepší spolupráci a  vzájemnou podporu (Galtung, 1964). Jestliže se negativní mír vyznačuje nepřítomností přímého násilí, ale existencí násilí strukturálního, pak pozitivní mír znamená, že ve vztazích mezi státy je nepřítomno nejen přímé, ale také nepřímé, tedy strukturální násilí. Pozitivní mír je tedy výsledkem negace strukturálního násilí, je výsledkem tzv. strukturálního míru. Strukturální mír má podle J. Galtunga spočívat na pozitivních, harmonických vztazích. Harmoničnosti má být dosaženo negací disharmonických vztahů, u nichž platí, že co je dobré pro jednoho, je špatné pro druhého, a naopak. Pozitivní vymezení harmoničnosti pak říká, že mezi hlavními aktéry není rozdíl v  tom, jak chápou dobré a  špatné. Co je dobré či špatné pro jednoho, je dobrým a špatným také pro druhého. Na základě dosažení harmoničnosti se má strukturální mír vyznačovat tím, že čisté přínosy (net benefits) budou přibližně stejné nebo alespoň v nich nebudou příliš velké nerovnosti mezi hlavními aktéry mezinárodního uspořádání. Strukturální mír by měl být vymezen na čtyřech nosných principech (Galtung, 2010, s. 353). Každý z těchto principů je vysvětlován skutečně galtungovsky, to znamená, že nejprve se vysvětlí jeho protiklad, tedy to, čím není, aby se o to lépe mohlo vysvětlit to, čím je. Prvním principem pozitivního strukturálního míru by měla být vzájemnost (reciprocity), vymezovaná jako protiklad toho, když se jeden (zpravidla silnější a  vlivnější) chová povýšeně vůči druhému (tedy ke  slabšímu a  méně vlivnému). Druhým principem je integrace pojímaná jako opak fragmentace v mezinárodních vztazích, tedy jako opak

31

rozčlenění mezinárodního společenství do dvou, nebo dokonce do více skupin, z nichž každá má rozdílné zájmy a cíle. Třetím principem je holismus, chápaný jako opak segmentace a jako využívání všech dostupných předpokladů a schopností jednotlivých státních i nestátních činitelů. A konečně, čtvrtý princip představuje inkluzivnost, tedy otevřenost, jež je protikladem exkluzivnosti, tedy výlučnosti (otevřenosti jen pro vyvolené) a marginalizace (zcela vědomé a záměrné zatlačování slabších na okraj a s tím úzce související omezování jejich vlivu na přijímání zásadních rozhodnutí a na celkový chod událostí). Galtung se v  podstatě shodl s  neomarxisty ve  strukturalistickém založení, především pak v  přesvědčení, že strukturální násilí má své kořeny v  mezinárodních ekonomických vztazích. Zároveň s  tím však zaujal kritické stanovisko k  situaci v  zemích Varšavské smlouvy  – vytkl jim nedemokratičnost, politický útlak a  omezování základních politických svobod a lidských práv. Všechny tyto jevy označil za prvky strukturálního násilí. Tím došel k  jakési syntéze levicového důrazu na rovnost a pravicového důrazu na osobní svobodu a růst. Dalším upřesněním svého pojetí pozitivního vymezení míru výrazně obohatil teorii mezinárodních politických vztahů. Proto se jeho teorie stala jednou z hlavních inspirací této knihy a bude v následujících kapitolách testována v  korelaci s  jednotlivými etapami a  zlomovými událostmi 20. století. V  následujících kapitolách této knihy budou Galtungova kritéria a závěry uplatněny při posuzování jednotlivých období 20. století, počínaje meziválečným mezinárodním uspořádáním přes studenou válku až po období globalizace.

1.2.5 Válka a mír podle Raymonda Arona Druhou velkou inspirací pro tuto knihu se stal další významný teoretik 20. století, a to francouzský sociolog a politolog Raymond Aron. Jde především o jeho stěžejní dílo ze samého počátku 60. let, jež vyšlo pod názvem Válka a mír mezi národy. Z tohoto rozsáhlého díla budou převzaty stěžejní myšlenky, které jsou s nezbytnou mírou zjednodušení vyjádřeny v následující tabulce, přičemž hlavní Aronovy myšlenky budou dále konkretizovány, stejně jako myšlenky Galtungovy, budou aplikovány také na hodnocení tří hlavních období 20. století, jimiž je meziválečné období, studená válka a globalizace.

32

Tabulka č. 2: Raymond Aron a jeho pojetí války a míru Politika států

Má dvě složky: diplomacie strategie

Diplomacie se zaměřuje na mobilizaci politických nástrojů Strategie se zaměřuje na mobilizaci vojenských nástrojů

Diplomacie a strategie se navzájem doplňují, nelze je od sebe oddělovat

Strategické cíle států

Cílem každého státu je přežití (survie)

Přežití vede každý stát k tomu, že je expanzivní

cílem expanze států jsou:  území jiných států   jejich lidské   a surovinové zdroje   vnucení vlastní  ideologie

Historický kontext

Bipolární systém

Hlavními aktéry jsou Jejich rivalita je tak USA a SSSR vyhrocená, že dlouhodobý mír není možný

Při vysvětlování politiky států R. Aron dospěl k závěru, že dyadický vztah mezi válkou a  mírem se mimo jiné projevuje mobilizací všech dostupných politických zdrojů v době míru a mobilizací všech využitelných vojenských zdrojů při přípravách války nebo při jejím vedení. Z hlediska historického se tyto zdroje navzájem propojovaly a umocňovaly, a  to zejména v  případě těch nejvýznamnějších a  nejsilnějších zemí, jakými byly Velká Británie, Francie, Německo, Rusko (později SSSR), Španělsko, někdejší Rakousko-Uhersko, USA a  Japonsko. Ve světle těchto historických zkušeností je zcela oprávněné, že je Aron označuje za  neoddělitelné prvky síly států a  jejich vlivu ve  světové politice. Pokud jde o strategické cíle států, R. Aron věcně vystihl skutečnost, že v dějinách velký států nebylo příkladu, kdy by pojem přežití chápala staticky, tzn. v neměnných hranicích a beze změny vlastního vlivu na chod světové politiky. Přežití v jejich pojetí vždy znamenalo posun hranic dále od centra a posilování vlastního vlivu. Velká Británie budovala své vlastní impérium a stala se zakladatelem imperialismu, Francie expandovala hlavně za Napoleona, Německo se na konci 19. století sjednocovalo krví a v první polovině 20. století rozpoutalo dvě světové války, kdy na svoji stranu získalo také expandující Japonsko. Carské Rusko usilovalo o expanzi směrem na jih, poválečný SSSR si nejprve vybudoval vlastní sféru vlivu ve střední a východní Evropě,

33

a navíc zesiloval pronikání do tzv. třetího světa. A konečně, USA zaznamenaly obrovský vzestup svého vlivu během druhé světové války a ten stupňovaly i po jejím skončení, kdy začaly rozvíjet systém svých vojenských základen v západní Evropě, v jihovýchodní Asii, v arabském světě a v dalších strategicky důležitých regionech. Při vysvětlování historického kontextu po druhé světové válce Raymond Aron výstižně pojmenoval tu skutečnost, že USA a SSSR představovaly nejen dva zcela rozdílné způsoby ekonomického a politického uspořádání, ale také dva zcela neslučitelné způsoby života. V důsledku toho se nejednalo o opakování bipolarity typu Trojspolek–Trojdohoda před vypuknutím první světové války. Šlo o kvalitativně nový druh bipolarity, ve kterém mohl být vítěz pouze jeden.

1.3 Metodologická východiska Vzhledem k tomu, že po teoretické a metodologické stránce čerpá práce inspiraci ze stejných zdrojů (E. Hobsbawm, E. Carr, G. Kennan, J. Galtung, R. Aron) jako publikace Od Sarajeva po Hirošimu (Karolinum 2013), na jejíž výklad chronologicky bezprostředně navazuje, shoduje se tato kapitola ve své většině s příslušnou kapitolou předchozí knihy. Pokud jde o zvolenou metodologii, tato monografie byla napsána na  základě několika výchozích kritérií. Prvním z  nich je typ či profil práce, druhým jsou ontologická a gnozeologická východiska, třetím je návaznost na metodu analýzy zahraniční politiky a čtvrtým je samotný způsob psaní práce.

1.3.1 Typ práce Výchozí charakteristika profilu této knihy vychází z typologie vědeckých prací, kterou napsal Stephen van Evera (van Evera, 1997, s. 89–95). Ten píše celkem o osmi možnostech toho, jak každou vědeckou práci profilovat. Těmito možnostmi jsou: vytvoření nové teorie (theory proposing), testování teorie (theory testing), zhodnocení nastudované literatury o daném tématu (literature assessing), politické hodnocení (policy evaluative), práce historicky vysvětlující (historical explanatory), práce historicky hodnotící (historical evaluative), prediktivní či extrapolující práce a práce popisného charakteru (descriptive).

34

Z hlediska této typologie je kniha psána jako kombinace druhého a šestého typu. Znamená to, že se nad minulým stoletím zamýšlí ve světle dvou významných teorií, tedy teorie J. Galtunga a R. Arona. Využívá přitom empirické poznatky vztahující se k tomuto století a k jeho zlomovým událostem. Tím se profiluje jako theory testing. Ale zároveň s tím hodnotí záměry, přístupy, rozhodnutí a činy klíčových aktérů 20. století a také jejich důsledky pro mír ve světě, tím se profiluje jako historicky hodnotící (historical evaluative).

1.3.2 Ontologické a gnozeologické pozice Pokud jde o ontologické pozice, tato monografie se přiklání k holistické teorii, podle níž jsou chování, zájmy či identita všech zkoumaných aktérů silně ovlivněny, ne-li dokonce konstituovány strukturou (Kořan, 2008). Znamená to, že osudy války a míru byly v jednotlivých etapách uplynulého století předurčovány jednak mezinárodním uspořádáním, jednak silou a ambicemi jednotlivých aktérů. Tyto složky složité struktury mezinárodních vztahů se během 20. století několikrát zásadně proměnily – jinak vypadaly v první polovině meziválečného období, jinak v jeho druhé polovině a od základu se změnily po vytvoření systému bipolární konfrontace, který byl typický pro období studené války. Upřednostnění holistické teorie však neznamená, že by se tak stalo zcela na úkor individualistických přístupů. Naopak, náležitá pozornost se věnuje i vysvětlení motivace a jednání klíčových politických osobností, zejména pak prezidentů USA (W. Wilson, F. D. Roosevelt, J. F. Kennedy, H. Truman, R. Reagan) a premiérů významných evropských zemí (zejména pak Velké Británie a Francie), ale i diktátorů (A. Hitler, V. Stalin), kteří přijímali zásadní rozhodnutí na poli zahraniční a bezpečnostní politiky v  klíčových, ne-li dokonce přelomových dobách (budování základů mezinárodního uspořádání po první světové válce, mírové konference, jednání s revizionistickým Německem, představy o mezinárodním uspořádání po druhé světové válce, jednání během vypjatých mezinárodních krizí či tzv. periferních válek, jednání o kontrole zbrojení, způsob ukončení studené války ad.). Stranou zájmu nezůstala ani úloha vojenských osobností, kterým se prostor doširoka otevřel během obou světových válek. Z hlediska druhé dělící ontologické linie tato kniha usiluje o vyrovnaný přístup mezi idealismem a materialismem. Přístup klíčových států a jejich vedoucích politiků k otázkám míru a mezinárodního uspořádání

35

během 20. století se snaží vysvětlovat jako významnou myšlenkovou konstrukci, která předurčovala jejich chování na poli mezinárodních bezpečnostních vztahů, a tím pádem ve větší či menší míře zpětně více či méně výrazně ovlivňovala strukturu mezinárodních vztahů. Pokud jde o epistemologii, hlásí se tato kniha k vysvětlujícímu přístupu (Drulák, 2008). Jejím základem bylo úsilí o shromáždění dostatku historických dat vztahujících se k vývoji války a míru ve 20. století, na  jejichž základě bylo možné usilovat o  rekonstrukci tohoto vývoje a na základě toho i hledat kauzální vztah.

1.3.3 Návaznost na Foreign Policy Analysis Z hlediska teoretického je tato kniha koncipována jako jeden z dílčích příspěvků do Foreign Policy Analysis (FPA), jehož charakteristika není ani zdaleka jednoznačná. Někteří jej považují za podobor (sub-field) disciplíny mezinárodních vztahů, jiní za metodu, a např. Fréderic Mérand jej označuje za tzv. čtvrtý teoretický přístup, který následuje hned za neorealismem, institucionálním liberalismem a konstruktivismem (Mérand, 2008, s. 24). FPA se zaměřuje na rozhodovací procesy, na jejich hlavní činitele a záměry, na důsledky rozhodovacích procesů a na jejich vzájemnou provázanost. Stejně jako všechny ostatní přístupy má i  FPA své přednosti, ale i slabiny. Předností FPA je především důraz na rozbor motivů zahraniční politiky států a mezinárodních organizací (Gross, 2009, s. 9–10), na  analýzu děje, na  rozbor procesu formulování zájmů jednotlivých aktérů na poli bezpečnosti a strategie (White, 2000). Naproti tomu jeho slabinou je zejména přílišná upjatost na  státy nebo na  mezinárodní organizace, dále se mu, a to oprávněně, vytýká velká popisnost, zpětné vysvětlování minulých rozhodovacích procesů, často na úkor rozboru teoretického rámce, a slabší teoretická analýza zkoumaných rozhodovacích procesů a způsobů, jakými ovlivňovaly vnější prostředí. Při zvážení všech silných i slabých stránek byla FPA zvolena jako eklektický přístup, který dává možnost čerpat z neorealismu (úloha státu či mezinárodní organizace jako security maximisera), institucionálního liberalismu (význam mezinárodních institucí a mezinárodní spolupráce) a konstruktivismu (důraz na aktéry a struktury mezinárodních bezpečnostních vztahů a na normy bezpečnostní a strategické kultury). Právě konstruktivismus dává v rámci FPA možnost využít i některé postuláty teorie rolí.

36

Jde především o  to, že role států, potažmo mezinárodních organizací, a tím pádem i jejich přístup k válce a míru, jsou koncipovány nejvyššími politickými činiteli (policymakers), tyto role se naplňují ve  vnějším mezinárodním prostředí, jehož ostatní aktéři od  daného státu či mezinárodní organizace očekávají, že bude naplňovat svoji roli tak, jak si ji sám vymezil (že se bude chovat jako předvídatelný role-keeper) a že právě touto cestou se bude se svojí rolí identifikovat (Thomsen, Hynek, 2006, s. 857).

1.3.4 Analytické vyprávění Pokud jde o způsob psaní článku, byla zvolena metoda detailního vyprávění (narace), což je podrobně vyprávěný příběh v chronologické formě, jehož hlavním smyslem je osvětlit, jak se zkoumaná událost odehrála (Kořan, 2008). Tento způsob psaní je také nazýván analytické vyprávění (analytic narrative) o vývoji a příčinných souvislostech zvoleného případu (Gerring, 2009, s. 5). Jeho základem je analýza jakožto „dekompozičně rozkladová metoda“ (Ochrana, 2009, s. 19). Z ní vycházející narativní výklad „nepostupuje od klasifikace k obecnému zákonu, nýbrž od klasifikace k výkladu odlišností“ (Ricoeur, 2000, s. 181). S jistou dávkou zjednodušení platí, že při narativním výkladu se snažíme dokázat, že to, co se stalo, se vzhledem k daným důvodům a okolnostem, stát muselo (Ochrana, 2009, s. 113). V případě tohoto článku je analytické vyprávění voleno jako způsob psaní, který umožňuje zaměřit se na klíčové aktéry (v daném případě EU), na jejich strategické cíle, na jejich preference a na zásady jejich postupu na poli MBV. Nedílně s tím dává možnost zaměřit se i na jejich vzájemné interakce, které jedny aktéry omezují, aby druhé naopak zvýhodňovaly (Bates, Greif, Levi, Laurent, 1998). Při vysvětlování historických faktorů se využívala jedna ze zavedených forem příčinného procesu, kterou je tzv. závislost na předchozím vývoji (path dependence). Ta nastává poté, co ve sledu událostí dojde k rozhodnutí či jevu, který zásadně omezuje možnosti alternativ budoucího vývoje a do větší či menší míry jej předurčil (Kořan, 2008). V této souvislosti jde především o „význam času a historie v obecné sociální i  politické rovině“ (Karlas, 2007). Touto problematikou se doposud zabývala řada teoretiků, kteří zkoumali závislost politických procesů na  předchozím vývoji  – všichni to označují výrazem path dependence.

37

Paul Pierson připomíná že např. Wiliam Sewell tento výraz vysvětlil slovy, že „to, co se stalo v minulosti, má vliv na sled událostí v dalším vývoji“ a že Margaret Leviová používá příměr se stromem, který má své kořeny, kořínky, větve a větvičky, zatímco Paul David píše o vývojových trajektoriích, které jsou těžko změnitelné. Sám Pierson klade důraz především na „pozoruhodnou stabilitu způsobů politické mobilizace v průběhu dějin“ ale také na sílu historických rozměrů sociálních interakcí a politických procesů (Pierson, 2004, s. 33 a 167). A právě způsoby politické mobilizace hrály důležitou úlohu i při formování bezpečnostní kultury EU po roce 2001.

Závěr kapitoly Válka a mír jsou dvěma krajními stavy mezinárodního uspořádání. Je mezi nimi dyadický vztah, což znamená, že jeden nemůže existovat bez druhého. Pokud jde o válku, ta představuje nejvyšší a také nejničivější stupeň společenského násilí. Je jedním z nejvýraznějších průvodních jevů dosavadních dějin lidstva. Až do 19. století byla vnímána jako legitimní, a dokonce jako racionální nástroj k dosahování cílů států. Ale války bohužel propukaly i potom, a právě ve 20. století dokonce proběhly dvě války světové, během nichž bylo zabito téměř 50 milionů lidí – proto se nelze divit, že řada teoretiků a historiků se, pod vlivem dosavadní neschopnosti lidstva vyhnout se válkám, hlásí ve větším či menším rozsahu k teorii válečných cyklů. Mír představuje žádoucí a  ideální stav mezinárodního uspořádání. Během dosavadních dějin lidstva se vyhranilo několik základních, modelových podob mezinárodního míru. Každá z nich má své základní charakteristické rysy, které můžeme při určitém stupni abstrakce uplatnit také na posuzování konkrétních podob míru v jednotlivých údobích 20. století. Tato kniha vychází z teoretického odkazu několika významných autorů 20. století. Od britského historika Hobsbawma čerpá závěry týkající se především významu válek uplynulého století a jejich ideologické předurčenosti. Od jeho kolegy Carra přebírá jeho důraz na hledání historických příčin a posuzování jednotlivých etap a jejich hlavních aktérů podle hodnot a norem doby, ve které působili. Při hodnocení druhé poloviny 20. století, která se nesla především ve znamení studené války, byl zdrojem teoretické inspirace především odkaz amerického diplomata a skvělého analytika G. Kennana.

38

Největším zdrojem teoretické inspirace byli Johann Galtung a Raymond Aron. Norský vědec Galtung, zakladatel oboru mírových studií, je díky svému rozdělení míru na negativní a pozitivní jednou ze základních inspirací této knihy. Pod zorným úhlem tohoto vymezení budou posuzovány všechny etapy 20. století od meziválečného přes nástup německého revizionismu a agresivního nacismu, nastolení bipolární konfrontace po skončení druhé světové války, uvolnění mezinárodního napětí ve druhé polovině 80. let až po zánik studené války a první desetiletí globalizace. Odkaz francouzského sociologa a  politologa Raymonda Arona se v následujících čtyřech kapitolách odrazí především v tom, že se bude posuzovat, zda a proč v politice hlavních aktérů převažovala strategie nebo diplomacie, zda jejich cílem bylo přežití, nebo naopak expanze, a v jaké relaci toto vše bylo s historickým kontextem jednotlivých údobí 20. století.

2. Studená válka jako kolísání mezi pozitivním a negativním mírem

Tato kapitola představí studenou válku jako velice specifické mezinárodní uspořádání, o kterém již dnes víme, že na rozdíl od spousty jiných neskončilo další válkou, ale poklidnou mírovou přeměnou. Její počátek byl ovlivněn hlavními změnami, které nastaly po skončení druhé světové války, zejména pak novým rozestavením hlavních aktérů, kteří vyznávali zcela rozdílné a nesmiřitelné základní hodnoty. Dále byla studená válka předurčena strategickými zájmy a koncepcemi obou hlavních aktérů, zejména pak Spojených států, které z poslední války vyšly neobyčejně posílené ve všech ukazatelích síly, proto se kapitola zaměřuje na vývoj strategického myšlení v USA a na tomu odpovídající strategické reakce SSSR v prvních poválečných letech. Podobu mezinárodního uspořádání, zvaného studená válka, výrazně ovlivnily i  první střety zájmů obou hlavních rivalů, k  nimž došlo ve východním Středomoří, konkrétně pak v Turecku a zejména v Řecku. S nimi je spojena řada záměrně zkreslovaných hodnocení, a proto je důležité připomenout jejich skutečné příčiny, úlohu hlavních vnějších aktérů a důsledky pro celé mezinárodní uspořádání, potažmo i pro osudy války a míru v poválečné Evropě.

2.1 Hlavní změny po skončení druhé světové války Z pohledu dvou základních podob, tedy z pohledu míru a války, mělo mezinárodní uspořádání po skončení druhé světové války velice podobné začátky, jak tomu bylo po tzv. velké válce. Shoda se projevila hned v několika hlavních směrech. Byly jimi především poválečná předsevzetí a odhodlání nedopustit další opakování válečných hrůz a jimi způsobených ztrát, založení nové mezinárodní organizace pověřené hájením

40

mezinárodního míru, potrestání válečných viníků a v neposlední řadě i změny v mapě Evropy.

2.1.1 Poválečná předsevzetí a odhodlání Předně v roce 1945 zavládlo stejné odhodlání, jaké se ve světě a především v Evropě projevilo v roce 1918 – bylo to odhodlání nedopustit, aby se ještě někdy opakovaly hrůzy války, a to tím spíše, že druhá světová válka byla ještě delší a ničivější nežli její předchůdkyně z let 1914–1918. Dalším podobným rysem bylo založení mezinárodní organizace, jejímž hlavním posláním bylo zajišťovat mezinárodní mír a bezpečnost. Jestliže to v meziválečném období byla Společnost národů, pak po druhé světové válce ji nahradila Organizace spojených národů se svým nejdůležitějším orgánem nazvaným Rada bezpečnosti. A v jejím složení se velmi výrazně odrazil hlavní výsledek právě skončené války, stálými členy s právem veta se staly hlavní vítězné státy: USA, SSSR, Velká Británie, Francie a Čína. Právě Radě bezpečnosti byla vyhrazena ta nejvýznamnější úloha, kterou čl. 24 Charty OSN vymezuje jako základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. Proto Rada bezpečnosti vykonává své úkoly, jež vyplývají z této odpovědnosti, a na základě toho rovněž jedná jejich jménem. Hlavní smysl poslání OSN a její úlohy ve světové politice snad nejlépe ze všech vyjádřil Dag Hammarskjöld, významný švédský diplomat, který byl v pořadí druhým generálním tajemníkem, a to v letech 1953–1961. Velmi výstižně řekl, že OSN nebyla vytvořena proto, aby vedla lidstvo do ráje, ale především proto, aby jej ochránila od cesty do pekel. Jinak řečeno, to znamená, že OSN nemá a ani nemůže mít ctižádost rychle a  zásadně změnit lidstvo a  jednou provždy zajistit svět bez válek, hlavní ctižádost OSN je skromnější, ale i tak je velice významná – jde o ochránění lidstva od hrůz válek a od jejich ničivých důsledků pro další generace lidstva. Právě proto byla vytvořena jako jednací fórum, na kterém se mají hledat cesty z krizových situací a usilovat o odvrácení válek a o zajištění bezpečnosti a přežití lidstva jako takového. Třetím společným rysem se stal důraz na potrestání hlavních viníků předchozí války, i když ve srovnání se situací po první světové válce bylo toto potrestání mírnější. Německo a Japonsko jako hlavní viníci druhé světové války byli potrestáni, ale zároveň s tím se jim dostalo rozsáhlé pomoci USA, jakožto vítěze války při poválečné obnově, a to nejen

41

na ekonomickém, ale také na politickém poli. Z hlediska ekonomického se jednalo o poválečnou obnovu postavenou na rozsáhlých investicích a na poskytnutí nových technologií a z hlediska politického šlo o zcela zásadní přestavbu obou států, jejímž základem byla demilitarizace a demokratizace.

2.1.2 Změny na mapě poválečné Evropy A konečně, čtvrtým podobným rysem se staly změny na mapě Evropy, ale i  ty byly ve  srovnání s  rokem 1918 mnohem méně výrazné, jestliže po roce 1918 přestaly existovat dvě velké říše (Rakousko-Uhersko a  Osmanská říše), pak po  roce 1945 zanikla pouze jedna říše, a  to taková, která ve  skutečnosti trvala pouze necelé čtyři roky od  zahájení války do přelomu let 1942/1943, kdy se zastavil německý postup na  východní frontě, iniciativa ve válce přešla na  stranu antifašistické koalice a bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy se celá tato říše rozdrolí. Navíc ve srovnání s rokem 1918 v Evropě po roce nevznikly žádné nové státy, jen se obnovily státy, které přestaly existovat v důsledku německé rozpínavosti (Československo, Polsko, Dánsko, Rakousko, Jugoslávie a země Beneluxu). Jedna z nejvýraznějších zeměpisných změn vyplynula z potrestání hlavního viníka války: Německo bylo rozděleno na čtyři sektory (americký, sovětský, britský a  francouzský), z  nichž se nakonec staly dva zcela rozdílné státy. Sloučením tří západních sektorů vznikla Spolková republika Německo (SRN), v níž zůstal zachován systém tržní ekonomiky a také režim více politických stran. Naproti tomu v sovětské zóně byla vytvořena Německá demokratická republika (NDR), které byl vnucen systém plánované ekonomiky a sovětský model jedné politické strany.

2.1.3 Hlavní vítězové druhé světové války a zásadní rozdíly mezi nimi Celé poválečné mezinárodní uspořádání bylo rozhodujícím způsobem předurčeno postavením a silou dvou hlavních vítězů, jimiž se staly USA a SSSR. Ty byly navenek ve stejné situaci, ale ve skutečnosti mezi nimi byly velmi výrazné rozdíly ekonomického, politického, vojenského, a tím pádem i statutárního charakteru.

42

USA jako všestranná velmoc Během druhé světové války dokázaly USA osminásobně zvýšit svoji zbrojní výrobu a vybudovat nejsilnější vojenské letectvo a vojenské námořnictvo celého světa. Zároveň s tím během války o více než jednu polovinu zvýšily svůj celkový HDP (z necelých 90 miliard na 135 miliard USD). V USA se během války o polovinu navýšila velikost průmyslových závodů a stejný vzestup zaznamenal i pojem zboží na americkém trhu (Millward, 1989). To znamenalo, že se zvýšila nejen průmyslová výroba, ale také životní úroveň, a to vytvářelo velmi dobré předpoklady i pro poválečný rozvoj země. USA tedy nejenže na druhé světové válce na rozdíl od evropských zemí nezchudly, ale ony jako jediný stát světa dokázaly zbohatnout. Navíc to byly právě Spojené státy, které daly podnět a sehrály v něm hlavní úlohu při vytváření páteřních mezinárodních organizací poválečného světa, jakými se staly Mezinárodní měnový fond a Světová banka.

SSSR jako obr s velkými slabinami Dalším vítězem druhé světové války byl SSSR. Ale ten byl ve srovnání s USA ve zcela jiné situaci. Své postavení ve světové politice vylepšil pouze v rovině ukazatelů hrubé síly (hard power). Rozšířil své území, získal rozsáhlé nárazníkové pásmo, měl na svém kontě řadu ohromných vítězství ve velkých vojenských bitvách (i když za cenu obrovských ztrát), měl velkou a slavnou armádu (způsobila 70 % všech německých ztrát a zabila 10 milionů německých vojáků z jejich celkových ztát 13 milionů), ale na druhé straně ztratil 25 milionů svých obyvatel, přišel o 60 % veškerého předválečného průmyslu a dopravní infrastruktury (hlavně železnic, lokomotiv a vagonů) a také o více než jeden milion domů. Sovětský průmysl zaznamenal v prvních pěti poválečných letech dvojnásobný nárůst, ale i tak výrazně zaostával za americkým. S vážnými problémy se potýkalo zemědělství a výroba potravin, a v důsledku se trvale prohlubovala propastná ztráta na USA v životní úrovni. Ve srovnání s USA tedy SSSR měl velmi omezené ekonomické, finanční a průmyslové možnosti. Ale za Spojenými státy zaostával i v rovině expanze vojenských jednotek do zahraničí, navíc neměl jaderné zbraně. Proto bylo již od samého skončení druhé světové války jasné, že SSSR přinese jakékoli vysoké oběti pro to, aby získal vlastní jadernou zbraň a aby ukončil americký absolutní monopol v této oblasti strategického

43

významu. Bylo zcela jasné, že právě soupeření na poli nejmodernějších vojenských technologií a vojenských schopností bude hrát rozhodující úlohu ve vzájemných vztazích mezi dvěma hlavními aktéry nového mezinárodního uspořádání.

2.1.4 Důsledky druhé světové války pro země střední a východní Evropy Již v posledních dvou letech druhé světové války bylo jasné, že po jejím skončení nastane expanze SSSR směrem na západ. Ta se pak projevila ve dvou hlavních směrech – v geografii a politice. Geografické změny nastaly jako územní kompenzace pro jednoho ze dvou hlavních vítězů právě skončené války. Byly ihned jasně viditelné: součástí SSSR se staly všechny tři pobaltské republiky (Litva, Lotyšsko a Estonsko), které během druhé světové války stály na straně Osy, byly tedy mezi poraženými státy. Ale geografická expanze SSSR na západ se uskutečnila i na úkor dvou vítězných států. Především to bylo Polsko, směrem na západ se posunula jak jeho východní, tak i západní hranice. Jeho východní hranice se posunula v zájmu vítězného SSSR, který tak rozšířil své území, západní hranice se posunula na úkor poraženého Německa, znovu se tak potvrdilo dlouhodobé rčení, podle něhož je Polsko „státem na kolečkách“. Dalším vítězným státem, jehož poválečné hranice se změnily, se stalo Československo – SSSR se totiž zmocnil Podkarpatské Rusi. Tato změna byla zásadní mnohem více pro její obyvatele, mnohem méně pak pro samotnou ČSR. Obyvatelstvo Podkarpatské Rusi se z demokratického státu náhle dostalo do područí stalinistického režimu. Posun hranice SSSR dále na západ na úkor dvou států, které patřily do tábora válečných vítězů, se stal jedním z paradoxů nového mezinárodního uspořádání. Takovým zemím, jakými byly Polsko nebo Československo, nebylo nic platné, že od samého počátku války byly oběťmi německé expanze a že byly členskými státy vítězné koalice. Nakonec se stejně staly součástí územní kompenzace pro jednoho ze dvou hlavních vítězů války, ocitly se v jeho nárazníkovém pásmu. Navíc se součástí tohoto pásma stalo i několik států, které byly součástí Osy – východní Německo, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko. Dále bylo z geografického hlediska jasné, že naprostá většina států, které byly osvobozeny sovětskou armádou, se stane součástí tzv. nárazníkové zóny a že se dostane do sféry vlivu SSSR. Ale po skončení druhé

44

světové války zde ještě byly dvě základní možnosti: buďto otevřená sféra vlivu (open sphere of influence), nebo uzavřená sféra (exclusive sphere). Ale to už byla záležitost politická. Pod pojmem zóna vlivu se myslí oblast tvořená několika malými nebo středními státy, kterou kontroluje nejsilnější stát celé oblasti, tedy hegemon, zpravidla vítěz války. Otevřená sféra vlivu má jeden základní negativní rys – menší státy jsou spojenci hegemona a nesmějí vytvářet koalice proti němu. Ale má i pozitivní rysy – menší státy mají volnost ve vnitřní politice a s výjimkou výše zmíněného zákazu i v politice zahraniční. Naproti tomu uzavřená sféra vlivu má v podstatě jen negativa, malým státům se vnutí stejný politický režim, jaký má hegemon a stejně tak i zaměření jejich zahraniční a bezpečnostní politiky. Přestávají být spojenci a stávají se z nich satelity (Nolan, 2002). A  přesně na  takovém rozcestí se po  skončení druhé světové války ocitly státy střední a východní Evropy. Pokud jde o USA, ty se na existenci sovětské sféry vlivu ve  střední a  východní Evropě připravovaly již s  blížícím se koncem války. Dva velcí diplomaté z  okruhu prezidenta Roose­velta, Averell Hariman (velvyslanec USA v SSSR v letech 1943–1945) a  Charles Bohlen (velvyslanec USA v  SSSR v  letech 1953–1957), usilovali o to, aby to byla otevřená, nikoli uzavřená sféra vlivu (Bohlen, 1945). Přitom velice oceňovali zejména postup exilové vlády ČSR, která pod vedením prezidenta E. Beneše nastolovala se SSSR vztahy, které dávaly všechny předpoklady k tomu, aby poválečná ČSR byla nikoli sateliem, ale důstojným spojencem (Bohlen, 1973). V roce 1945 byla budoucnost ČSR a dalších zemí této oblasti ještě otevřenou otázkou, jejíž vyřešení záleželo především na vývoji vzájemných vztahů mezi USA a SSSR.

2.1.5 Ekonomická převaha Západu a její význam ve vojenství Pro další vývoj války a míru v poválečném světě měl určující význam ekonomický poměr sil. Jeho ústředním prvkem byl další nárůst síly USA, jediné země, která během druhé světové války nezchudla, ale zbohatla. USA zesílily svůj průmysl, navýšily zlaté rezervy, dále zvedly životní úroveň svého obyvatelstva, pokrývaly více než polovinu celosvětové průmyslové výroby a zajišťovaly polovinu celosvětové lodní přepravy. Staly se hlavními garanty nově vzniklých mezinárodních organizací, jakými byly Mezinárodní měnový fond a Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj. Z ekonomického hlediska měly k dispozici celý svět (Kennedy, 1996,

45

s. 434). Vše nasvědčovalo, že po skončení války nastává „americký mír“ (Steel, 1977). Naproti tomu SSSR se stal oficiálně vítězem druhé světové války, ale nesmírně vysoká cena v podobě lidských ztrát, zničené infrastruktury (zejména pak železničních tratí), továren a lidských obydlí zemi až děsivě oslabila. Rusové to řešili zabavováním veškerého movitého majetku ve své okupační zóně, především pak demontáží továren a odvozem surovin (rumunská nafta, finské dříví, polské uhlí). V prvních poválečných pěti letech se jim podařilo zdvojnásobit průmysl, ale i tak výrazně za­ostávali za USA. Navíc pokračoval úpadek zemědělské výroby a pokles životní úrovně, SSSR za USA ve všech směrech ztrácel. Vedle dvou hlavních vítězů války hrála důležitou úlohu ještě další tři velká centra průmyslové a potažmo i vojenské moci ve světě, a to Velká Británie, Německo a Japonsko (Gaddis, 1982). U Velké Británie bylo mimo jakoukoli pochybnost, že i nadále bude bezvýhradným strategickým spojencem USA. Totéž bylo jasné i v případě Japonska, ve kterém byla nastolena poválečná správa USA, které tuto zemi budovaly takříkajíc k obrazu svému. A tak tedy tři centra z pěti měla jednoznačnou proamerickou orientaci, přičemž čtvrté Německo bylo rozděleno. Z ekonomického rozdělení poválečného světa pro SSSR vyplývaly dvě strategicky významné skutečnosti. Především byl se svojí orientací v meziválečné orientaci (společenské vlastnictví a plánovitý rozvoj ekonomiky namísto trhu) v jednoznačně nevýhodném postavení. A z toho pak vyplývalo jeho urputné zaměření na brždění Německa, na snahu zabránit tomu, aby se sjednotilo a dále zvýraznilo pro SSSR nevýhodný poměr sil.

2.1.6 Nová situace ve vojenství Vojenskotechnologický náskok USA Spojené státy měly po roce 1945 nejmodernější a nejsilnější vojenské letectvo i vojenské námořnictvo. Páteř námořnictva tvořily především divize námořní pěchoty, nejmodernější letadlové lodě, ponorky a také letectvo startující z plavidel. Hlavní síla letectva spočívala především na tisícovce strategických bombardérů B-29 s dlouhým doletem (během války zničily mnoho německých a japonských měst) a ještě silnějších tryskových bombardérech B-36. Samozřejmě, že velmi dobře bylo vyzbrojeno i  pozemní vojsko, které navíc získalo spoustu zkušeností

46

během operací v Evropě a v Asii, ale hlavním trumfem tehdejších USA byl absolutní monopol na jaderné zbraně. Struktura ozbrojených sil předurčovala USA především k orientaci na projekci vojenské síly daleko mimo vlastní území, prakticky na kterékoli místo světa. Proto již v  roce 1945 měly Spojené státy celkem 96 divizí, 26 divizí bylo v Asii a v Tichomoří, ale ani jedna divize nebyla na samotném území USA (Mako, 1983). Bylo tedy jasné, že americká vojenská strategie bude v podstatě plynule navazovat na dědictví právě skončené světové války – žádná příprava na obranu vlastního území, ale na vysílání expedičních sil do zámoří na jiné světadíly. Ozbrojené síly SSSR tvořilo celkem 175 divizí, což v té době představovalo nejpočetnější armádu celého světa. Ale jejich drtivá většina byla soustředěna na vlastním území, nikoli na zahraničních základnách. Dědictví druhé světové války předurčovalo, že SSSR se i nadále zaměřoval především na obranu vlastního území a také nově získaného nárazníkového pásma tvořeného západními sousedy. Z toho vyplývala orientace na pozemní síly (zejména na tankové a pěší pluky a divize) a letecké síly na vlastním území a na budování základen v nově získaném nárazníkovém pásmu.

Význam jednotlivých druhů ozbrojených sil Celkový charakter vojenství byl způsoben výsledky skončené druhé světové války. Nezastupitelný význam si uchovalo především pozemní vojsko a v jeho rámci hlavně tanky a obrněná vozidla. Rozhodující úlohu si přitom vydobyly a nadále udržovaly tanky, přičemž hlavní pozornost se zaměřila na zvyšování jejich palebné síly, rychlosti a maximalizaci ochrany posádky. Vojenské letectvo se po skončení války začalo zaměřovat především na další zvyšování rychlosti letounů, maximální výšky jejich stoupání a na maximalizaci vzdušné podpory poskytované při kombinovaných operacích pozemním vojskům. Letectvo se zaměřovalo na zdokonalování schopností ve vzdušných soubojích i v zasazování úderů na pozemní cíle. Velice výrazný vzestup zaznamenalo vojenské námořnictvo. Hlavní důraz se položil na  jeho pronikání co nejhlouběji do  pevniny nepřátelských států. Narůstala pozornost věnovaná obojživelným operacím, jejichž hlavním smyslem bylo vylodění co nejvyššího možného počtu vojáků a jejich výzbroje, zejména pak obrněných jednotek a vrtulníků

47

pro palebnou podporu pozemních bojů. Navíc úloha vojenského námořnictva dále vzrostla poté, co do jeho výzbroje začaly být zaváděny lodě i ponorky na jaderný pohon, které tak získalo schopnost zůstávat na moři po neomezeně dlouhou dobu. A zcela novým prvkem ve výstavbě ozbrojených sil se stalo zavádění raketových zbraní, které tvořily systémy vzduch–vzduch, vzduch–země, země–země, země–vzduch a moře–země (odpalované ze strategických ponorek). Tyto systémy měly možnost zasahovat na velké vzdálenosti cíle strategického významu, jejichž případné zničení mohlo výrazným způsobem rozhodnout o výsledku celé případné války.

Ekonomický faktor vývoje situace ve vojenství Všechny druhy ozbrojených sil, jak ty klasické (pozemní vojsko, letectvo a námořnictvo), tak zejména raketové a jaderné zbraně jakožto nové nekonveční systémy byly nesmírně drahé a  náročné na  ekonomickou a vědeckotechnickou vyspělost. Hned po skončení druhé světové války vznikla nová strategická situace, ve které šlo především o to, kdo dokáže rychleji generovat nové technologie a vyrábět stále nové druhy moderních zbraňových systémů. Nastala přitom v zásadě stejná situace jako na přelomu 30. a 40. let. Tváří v tvář revizionistickému a krajně agresivnímu Německu na přelomu 30. a 40. let měly USA a jejich spojenci na své straně jasnou ekonomickou, průmyslovou a také vědeckotechnologickou převahu, která znamenala, že dokážou vyrábět více zbraní a  díky tomu i  zvýrazňovat svoji převahu v palebné síle. A v podstatě stejně na tom byly také po roce 1945, vůči poválečnému SSSR jakožto vyzyvateli měly výraznou převahu, díky které si mohly dovolit nastartovat závody ve zbrojení při plném vědomí, že samy je takříkajíc ustojí mnohem lépe nežli SSSR a že jejich dopady na životní úroveň budou mnohem závažnější v SSSR nežli v USA a na straně jeho spojenců.

2.2 Začátek studené války USA a SSSR jako hlavní vítězové druhé světové války se odlišovaly nejen ekonomickou silou a výkonností, životní úrovní a vojenským profilem, lišily se především ekonomickým systémem, politickým uspořádáním, vyznávanými hodnotami, ideologií a způsobem života (way of life). USA

48

svoji sílu zakládaly na soukromém vlastnictví a jeho nedotknutelnosti, na tržním hospodářství, politickém pluralismu a nedotknutelnosti osobní svobody. Po skončení války se USA staly nejen jejím hlavním vítězem, ale také vedoucí silou celého Západu, celého kapitalistického světa.

2.2.1 Nový mezinárodní antagonismus Naproti tomu SSSR byl od  samého počátku postaven na  všestranné negaci kapitalistického zřízení, tedy na společenském vlastnictví výrobních prostředků, na plánované ekonomice, na systému jedné politické strany a na násilném upřednostňování kolektivismu před osobní svobodou. Od svého založení byl SSSR policejním státem a tento základní charakteristický rys se neobyčejně silně zvýraznil během Stalinovy vlády. Pod jeho vedením SSSR navazoval na Leninovo mesiášské dědictví a nadále se prezentoval jako alternativa a vyzyvatel kapitalismu a bur­ žoazní politiky a západního způsobu života. Ze základních politických rozdílností mezi hlavními vítězi druhé světové války tedy vyplývalo, že na rozdíl od meziválečného období mezinárodní napětí nebude krystalizovat na střetu zájmů mezi vítězi a poraženými, tedy mezi statutárními a revizionistickými státy. Hlavní rozpor celosvětového významu se od samého počátku rýsoval na zcela novém půdorysu, jímž byla dlouhodobá nesmiřitelnost a rivalita mezi dvěma hlavními vítězi války, ze kterých se staly i nové statutární státy. Vzájemná rozdílnost jejich zájmů byla natolik silná, že bylo jen otázkou času, kdy vzájemná spolupráce antifašistické koalice z dob boje proti společnému nepříteli ustoupí do pozadí, aby k velké škodě všeho lidstva, a zejména pak severní polokoule byla nahrazena střetem zájmů. A to tím spíše, že duch spolupráce z doby druhé světové války začal slábnout již v posledním roce války, aby se nakonec zcela vytratil v prvních měsících po jejím skončení a byl nahrazen rozdělením světa do dvou nesmiřitelných bloků, z nichž každý byl postaven na zcela odlišných hodnotách – začala tzv. studená válka.

2.2.2 Základní vymezení studené války Pokud jde o pojem studená válka, jako první jej začali používat někteří američtí politici a komentátoři již od roku 1946 a na oficiální úrovni jej poprvé vyslovil dne 16. dubna 1947 Bernard Baruch. Někteří autoři

49

však počátek studené války posouvají ještě před rok 1946. Například francouzský analytik Frédéric Clairmonte jej datuje od shození amerických jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945, vidí v něm „první krok na cestě ke strategii globální studené války, jež se tím právě zrodila… Tajemství této zbraně a její použití měly umožnit plnou změnu diplomatické rovnováhy sil z druhé světové války. Měly dát možnost diktovat Stalinovi“ (Le Monde diplomatique, srpen 1990, s. 20). Vedle toho však existuje i zásadně odlišný názor, podle něhož studená válka začala již v roce 1917 vítězstvím Velké říjnové socialistické revoluce. Například autoři publikace Dějiny 20. století vymezují toto pojetí na základě redukce studené války na „její ideologickou formu nesmiřitelného protikladu mezi liberálním kapitalismem a autoritářským socialismem“. Datování začátku studené války od roku 1947 nezpochybňuje ideologickou charakteristiku vývoje mezinárodní politiky po druhé světové válce. Neopomíjí mesiášské a globalistické ambice V. I. Lenina a jeho nástupců a jejich dopad na mezinárodní systém v meziválečném období. Toto datování však vychází z názoru, že o naplňování těchto ambic se mohlo začít uvažovat právě až po skončení druhé světové války. Její výsledky vytvořily zásadně nové mezinárodní prostředí vyznačující se několika základními skutečnostmi: vítězství SSSR ve  válce, příznivá doba pro šíření ideologie marxismu-leninismu, zesílení tradiční ruské výbojnosti, která se zaměřila na tři cíle – politické porobení států, jež se dostaly do sféry vlivu SSSR, pronikání do postkoloniálních zemí a destabilizace zemí západní Evropy. Právě v tomto novém prostředí se naplno rozhořela „ideologická konfrontace vzešlá z říjnové revoluce a navíc se obohatila o konfrontaci strategickou, v níž šlo o dvě sféry vlivu“.

2.2.3 Poměr sil na počátku studené války Poměr sil v této době vyzníval jednoznačně ve prospěch USA. Ty na tom byly výrazně lépe především v ekonomické rovině na rozdíl od těžce poničené, na mnoha místech dokonce zcela zruinované evropské části SSSR, Spojené státy zůstaly zcela ušetřeny válečné devastace. Navíc disponovaly nejsilnější ekonomikou světa s velmi bohatou a spolehlivou infrastrukturou. Naproti tomu SSSR měl těžce rozvrácený průmysl a téměř zcela poničenou síť silnic, železnic a mostů. SSSR zaostával především v oblastech kritického významu: letecký průmysl, elektrotechnika, rafinérie, strojírenství, zpracování neželezných kovů, stavba lodí a dalších dopravních prostředků.

50

Ve prospěch USA vyzníval i poměr sil v oblasti vojenství. USA měly k dispozici silnou a velmi moderní a mobilní armádu a především absolutní jaderný monopol. Byly jediným státem světa, který ovládal tajemství jaderných zbraní. SSSR se stal sice velkým vítězem druhé světové války, ale vítězství dosáhl na úkor velkého vyplýtvání lidského faktoru, vyčerpání ekonomických možností a morálních sil celé země. Hodnocením poměru sil v ekonomické i ve vojenské oblasti se již v prvních měsících po skončení druhé světové války velmi podrobně zabýval Výbor zpravodajských služeb USA. V listopadu 1945 se jeho členové shodli, že „dopravní neprůjezdnost, vážné průmyslové nedostatky, technologická zaostalost a problémy v zemědělství by (Sověty) odradily od vojenského avanturismu“ (Joint Intelligence Committee. Post-war Economic, 1945). V lednu 1946 došel tentýž výbor k jasnému závěru i v oblasti vojenského poměru sil. Ten říkal, že „útočné schopnosti Spojených států jsou výrazně vyšší ve srovnání se schopnostmi SSSR. Jakákoli vzájemná válka by byla mnohem nákladnější pro SSSR než pro USA“ (Joint Intelligence Committee. Soviet Post-war Military, 1946). Hodnocení poměru sil necelý rok po skončení druhé světové války mělo zásadní dopad na uvažování sovětských činitelů. Tak např. tehdejší sovětský velvyslanec v USA, Nikolay Novikov, nabyl přesvědčení, že důraz na výstavbu vojenských základen a zbraně zcela nové generace znamená, že Washington se připravuje na válku proti SSSR. A ještě k  tomu připomněli Chruščovovův závěr, že počínaje právě rokem 1946 začal Stalin znovu žít v trvalém strachu z nepřátelského útoku ze Západu (Alperovitz, Bird, 1994). Ale znepokojení panovalo i  na  druhé straně, tedy i ve vojenských kruzích USA. Např. tehdejší vojenský a letecký přidělenec v Moskvě již na konci roku 1945 psal, že konečným cílem SSSR je rozbití světového kapitalistického systému a ovládnutí světa. A američtí politikové se spolu s ekonomy shodovali, že je nutné za každou cenu zabránit tomu, aby SSSR ovládl euroasijské strategické zdroje, jež by ho oproti USA výrazně zvýhodnily. Již na  přelomu let 1945 a  1946 se tak v  USA vytvořilo „prostředí, ve  kterém nebylo místa pro žádnou dvojsmyslnost či pro kompromis“ (Leffler, 1984, ­ s. 370). Již na přelomu let 1945 a 1946 tedy ve vztazích mezi dvěma hlavními spojenci z někdejší antifašistické koalice došlo k zásadní změně negativního charakteru. Zcela se vytratila někdejší důvěra a duch spolupráce. Namísto nich převládly nedůvěra a vzájemné obavy. Vytvořil se zrcadlový model vzájemných americko-sovětských vztahů, v jehož rámci se obě strany začaly navzájem považovat nikoli za partnery, ale za hrozbu.

51

V  rámci tohoto modelu byly výrazné rozdíly v  motivech a  důvodech nevraživosti. Sovětský pohled na USA vycházel především z vědomí výrazné převahy USA na poli ekonomické síly, financí, vědeckotechnologického rozvoje, a zejména pak na poli vojenské síly a vyspělosti zbraňových systémů. Na posledně jmenovaném poli hrál rozhodující úlohu jaderný monopol USA, spočívající na jaderných bombách a strategických bombardérech jakožto jejich nosičích. Naproti tomu americký pohled na USA se zakládal především na obavách z ideologického a politického pronikání SSSR dále na západ, zejména pak do západní Evropy.

2.3 První zlomové události v dějinách studené války Dodnes se vedou spory, kdo nese větší díl zodpovědnosti za rozpoutání studené války. Každý snáší takové argumenty, aby zdůvodnil své vlastní názory a hodnocení. Vždy záleží na tom, k jakým událostem se upne hlavní pozornost a jak se hodnotí jejich historické, geopolitické a společenské souvislosti. Názory a odpovědi se mohou více či méně různit, každopádně je nutné zvažovat a hodnotit zejména ty události, které měly doslova zlomový charakter.

2.3.1 Nátlakové jednání SSSR a jeho hodnocení v USA Již v roce 1944 Stalinem vedený SSSR vyvolával stále větší nesouhlas západních mocností tím, že uplatňoval velmi nevybíravou nátlakovou politiku vůči zemím střední a východní Evropy, na které se na konci druhé světové války dostala jeho vojska. Týkalo se to zejména Polska, Rumunska a  Bulharska. Ve  všech těchto zemích, do  té doby převážně agrárních, Stalin všemožně podporoval strany, jejichž činnost byla založena na komunistické ideologii a tomu odpovídajících způsobech činnosti. Tyto strany před válkou doslova živořily na okraji politického spektra, ale po jejím skončení se staly nástroji zamýšlené sovětizace ekonomiky i veškerého politického života, a proto je SSSR všemožně zvýhodňoval na úkor tradičních pravicových stran. Zástupci SSSR se ve třech výše zmiňovaných zemích chovali doslova jako na dobytém území a dávali tvrdě najevo, že je považovali za sféru sovětského vlivu se vším všudy. V Polsku nikdy nenechali proběhnout svobodné volby, přestože se k tomu SSSR na konferenci v Jaltě

52

zavázal. V Rumunsku Vyšinskij vetoval důležitá rozhodnutí oficiálního rumunského nejvyššího činitele generála Rădesca, velice neomalený byl i postup SSSR v Bulharsku. Dalším závažným faktorem narůstající nedůvěry vůči J. V. Stalinovi se stala ta skutečnost, že záměrně otálel s  demobilizací svých divizí a se stahováním sovětských vojsk ze zemí na západ od svých hranic. Na jedné straně USA a Velká Británie rychle stahovaly své vojáky z území poraženého Německa a rychle demobilizovaly, ale na druhé straně si Stalin ještě na konci roku 1945 pod svým velením udržoval celkem 175 divizí. Později byl tento jeho postup s  určitou dávkou pochopení hodnocen jako snaha o vytvoření jakéhosi nárazníkového pásma (cordon sanitaire) s cílem nedopustit opakování operace Barbarossa (Dockrill, Hughes, 2006, s. 140), ale v době těsně po skončení války byl považován za znepokojivou bezpečnostní hrozbu. Na její závažnost upozornila zejména Clifford-Elseyova zpráva z roku 1946, která sovětské otálení s demobilizací označila za vážný problém formujícího se poválečného uspořádání.

2.3.2 USA ve znamení střetu dvou přístupů k SSSR Tváří v  tvář sovětskému chování se v  tehdejších USA vyhranily dva základní přístupy. Na jedné straně Franklin D. Roosevelt a jeho stoupenci chtěli nadále uplatňovat tzv. jaltské axiomy. Chtěli dát najevo svoji dobrou vůli a také to, že uznávají jeho úlohu a význam ve světě. Jejich záměrem bylo zacházet se SSSR jako s tradiční velmocí a nabídnout mu aktivní podíl na vytváření poválečného mezinárodního uspořádání a pokračování ve spolupráci z dob boje proti společnému nepříteli (Guzzini, 2004, s. 67). Ale na druhé straně stál viceprezident Harry S. Truman, který pak 12. dubna 1945 nahradil zesnulého F. D. Roosevelta. Truman jakožto 33. prezident USA převzal názory a přístupy tzv. rižských axiomů, jež dostaly název podle skupiny amerických diplomatů, kteří ve 20. letech působili v Rize. Ti na SSSR nahlíželi především pod úhlem Stalinových represí z 30. let a i po skončení druhé světové války jej hodnotili jako bytostně nedemokratický a  expanzivní stát. Na  základě toho odmítli jakékoli pragmatické dohody a prosazovali tvrdý protisovětský kurz. A právě tento tvrdý kurz se nakonec prosadil.

53

Trumanova administrativa se bez váhání rozhodla pro první možnost, což v dané době znamenalo aktivistickou politiku v celosvětovém měřítku, a tím pádem i upevňování všech nástrojů zděděných z první poloviny 40. let. Dva přední američtí autoři (Daniel Deudney a John G. Ikenberry) při hodnocení dlouhodobých důsledků této osudové volby došli k závěru, že americký stát nadále používal stejné mechanismy jako během války. Z tohoto úhlu pohledu pak bourají jeden významný mýtus. Vývoj americké vnitřní a zahraniční politiky po roce 1945 hodnotí nikoli jako tzv. dlouhý mír, ale naopak jako tzv. dlouhou válku, která nakonec trvala od vstupu do druhé světové války až po zánik bipolární konfrontace. První tvrdé opatření jeho administrativy přišlo již v roce 1945 – USA bez předchozích konzultací vypověděly smlouvu o půjčce a pronájmu. Od této půjčky SSSR očekával, že mu pomůže překonat nejhorší poválečné období a postupně zacelit ty nejtěžší ztráty. Sověti ji považovali za finanční kompenzaci svých obrovských lidských zrát, které přinesli zejména do doby, než byla otevřena tzv. druhá fronta. V důsledku toho SSSR přišel o možnost získat potřebné peníze na obnovu válkou těžce postižené země. Stoupenci tzv. rižských axiomů a v návaznosti na ně autoři tradičního proudu toto jednostranné rozhodnutí všestranně obhajovali a nadále obhajují. Naproti tomu se jiní autoři domnívají, že to byl vážný diplomatický omyl (Herring, 1973). Argumentují tím, že SSSR tuto smlouvu vnímal jako náhradu za lidskou sílu, kterou vynaložil v rámci spojeneckého boje proti společnému nepříteli. Trumanovi vytýkají, že v době, kdy SSSR nanejvýš naléhavě potřeboval peníze k poválečné obnově, se vědomě zbavil možnosti, jak ovlivňovat sovětské chování ve smyslu dodržování pravidel kooperativních vztahů. Stefano Guzzini dokonce píše, že „vzhledem k načasování tohoto kroku a k tomu, že před ním nedošlo k žádným konzultacím, ho sovětská vláda prostě musela vnímat jako útočné opatření“ (Guzzini, 2004, s. 68).

2.3.3 Budování amerických vojenských základen Nedůvěra vůči poválečnému SSSR a jeho hodnocení jako bezpečnostní hrozby se odrazily i v dalším konfrontačním opatření Trumanovy administrativy, kterým se bezprostředně po  skončení druhé světové války stala strategie budování vojenských základen. Její základní pohnutka byla zcela jasná: nedovolit žádné mocnosti, aby ovládla Eurasii s jejími

54

strategicky důležitými surovinovými, ekonomickými a lidskými zdroji. Vycházeje z toho, Sbor náčelníků štábů USA, jak ukazují nedávno odtajněné dokumenty, vzápětí po skončení druhé světové války vytkl cíl, aby bylo působeno odstrašujícím způsobem proti nárůstu sovětského vlivu v Eurasii (Memorandum, 1945). Důraz na výstavbu vojenských základen měl od samého počátku dvě ústřední poslání: vytvořit strategickou hloubku a umožnit rychlou projekci síly proti potenciálnímu nepříteli. V důsledku toho se stal dalším krokem na cestě k prohlubování nedůvěry a stupňování napětí v prvních dvou letech po skončení druhé světové války. Proto Leffler dochází k jednoznačně kritickému závěru, že budování systému základen nebylo ničím jiným než vědomým postupem k rozbití spojenectví z doby druhé světové války (Leffler, 1984, s. 349).

2.3.4 Dva projevy světodějného významu Posun od  spolupráce ke  konfrontaci se velmi výrazně odrazil také ve významných projevech nejvyšších činitelů USA a SSSR. I v tomto směru byla iniciativa na straně USA. Již na konci října 1945 pronesl prezident USA Harry Truman při příležitosti Dne vojenského námořnictva (Truman Navy Day Speech, 1945). Dnes tento projev připomíná jen málokdo, a přitom právě v něm poprvé zazněly jasně vymezené myšlenky o úloze, záměrech a ambicích USA v nově se tvořícím poválečném světě a o jejich přístupu k tehdejšímu SSSR. A o pouhé tři měsíce později přišla odpověď sovětského vůdce J. V. Stalina, kterou byl jeho předvolební projev ve Velkém divadle v Moskvě. I v tomto směru se projevil zrcadlový charakter vztahů mezi někdejšími spojenci. A ukázalo se rovněž to, že v prvních poválečných měsících byla iniciativa na straně USA, zatímco SSSR hledal odpovědi.

Trumanův projev ke Dni vojenského námořnictva V první části svého projevu nově nastoupivší prezident nejprve vysoce ocenil, že USA dokázaly během války vybudovat nejsilnější námořnictvo v dějinách lidstva. Pak sdělil, že dojde k rozsáhlé demobilizaci, ale hned dodal, že i tak budou USA mít nejen nejsilnější námořnictvo na světě, ale také nejmocnější a nejlépe vyzbrojené pozemní i vzdušné síly, které budou schopné velmi rychlé mobilizace.

55

V  navazující části Truman vymezil poslání ozbrojených sil USA. Hlavní důraz přitom položil na čtyři nosné vojenskostrategické záměry. Na prvním místě uvedl zajišťování mírových podmínek tak, jak byly stanoveny poraženým státům. Dále řekl, že ozbrojené síly USA musí být dostatečně silné a náležitě připravené k případnému nasazení na podporu míru ve světě. Jako třetí záměr vymezil ochranu územní celistvosti a politické svrchovanosti zemí západní polokoule a čtvrtý spojil se spolehlivou ochranou území USA. A na závěr této části svého projevu Truman zmínil také jaderné zbraně a jejich politické poslání – budou hrát nezastupitelnou úlohu při dalším upevňování jednoty a přátelství mezi mírumilovnými národy světa. V zahraničněpolitické části projevu Truman ve dvanácti bodech vymezil své představy o zásadách politického uspořádání jak na vnitrostátní, tak i na mezistátní úrovni. Hlavní důraz položil na zajištění svobody vyznání a vyjadřování ve vnitřní politice států. Pokud jde o mezinárodní vztahy, podtrhl zejména právo národů svobodně rozhodnout o svém politickém uspořádání. Zároveň s tím zdůraznil nepřípustnost vnějšího nátlaku, jehož smyslem by mělo být prostřednictvím síly vnucovat jiným zemím nedemokratické formy vládnutí. Truman tedy v říjnovém projevu z roku 1945 poprvé jasně a uceleně vyjádřil své představy o poválečném uspořádání. Proto můžeme tento projev označit za přelomový, a to ze tří hlavních důvodů. Truman se stal prvním státníkem, který po skončení druhé světové války znovu zcela nezakrytě hovořil o významu vojenské síly. Dále to bylo poprvé, kdy americký prezident otevřeně hovořil o celosvětovém rozměru politiky Spojených států. A v neposlední řadě se Truman stal prvním západním státníkem, který, byť zatím ještě zastřeně, ve všeobecné rovině a nepřímo, vzkázal Stalinovi, že bude odmítat jeho snahy o sovětizaci zemí, které byly osvobozeny sovětskou armádou.

Stalinova „ocelová odpověď“ Dne 9. února 1946 vystoupil J. V. Stalin se zásadním projevem, v němž poprvé od skončení druhé světové války použil ideologickou rétoriku. Vrátil se k předválečným tezím, že základním rysem kapitalistického systému je neustálá honba za surovinami a novými trhy, a proto se kapitalismus nemůže dlouhodobě rozvíjet bez krizí, katastrof a  válek. Přitom však zdůraznil zásadní rozdíl mezi první a  druhou světovou válkou. Tu první označil za typický příklad válečného řešení

56

meziimperialistických rozporů, zatímco druhou charakterizoval jako lidovou antifašistickou válku, ze které jako nejodolnější a nejsilnější vzešel sovětský systém. Velký význam měla ta skutečnost, že sovětský vůdce ve své podrážděné reakci na vypovězení smlouvy o půjčce a pronájmu a na jadernou strategii z roku 1945 vyhlásil rozhodnutí nezapojit se do Mezinárodního měnového fondu a do Světové banky a zároveň s tím ostře napadl anglosaské mocnosti. Znovu hovořil jako vůdce obklíčené pevnosti stižené údělem stálého nepřítele. Mluvil z pozice svého přesvědčení, že vojenský konflikt s bývalými spojenci bude nevyhnutný, že „dříve nebo později přijde nová válka“. Ještě větší pozornost však vyvolala další část jeho projevu. V té Stalin nejprve složil obrovský hold Sovětské armádě a sovětskému lidu za vítězství nad hitlerovským Německem a zároveň s tím jej vyzval ke stejnému úsilí při obnově válkou zničeného národního hospodářství, aby se co nejrychleji dosáhlo předválečné úrovně. Přitom uvedl jeden konkrétní kvantitativní ukazatel – za dobu tří až čtyř pětiletých plánů dosáhnout roční produkce 60 milionů tun oceli. A vše uzavřel slovy, že až se obnoví průmysl, bude moci sovětská armáda dostat náležité vojenské vybavení k účinné obraně sovětské vlasti. A právě propojení mezi nárůstem výroby oceli a chválou sovětské armády se stalo předmětem mnoha komentářů, vývodů a nejrůznějších vysvětlení. Mnozí z toho vyvozovali, že Stalin nepřímo přiznal, že se připravuje na válku proti Západu. To vše ale byly především dedukce, svérázné interpretace a myšlenkové konstrukce. Ukázalo se, že studená válka se ponese v duchu vyhodnocovací asymetrie. Znamená to, že když prezident USA bude otevřeně hovořit o tom, že jeho země musí mít nejsilnější armádu světa, nebude to na Západě vůbec nijak kritizováno. Ale když sovětský vůdce promluví o zvyšování výroby oceli, bude to hodnoceno jako příprava na zahájení války.

2.4 Kennanovo vymezení podstaty nastupující studené války a Churchillův výrok o železné oponě Po Stalinově projevu zavládla v USA silná nejistota. Pod jeho vlivem se Trumanova administrativa obrátila na chargé d’affairs v Moskvě George F. Kennana, aby vypracoval celkovou analýzu sovětské zahraniční politiky. Tento přední americký diplomat a myslitel měl vynikající znalosti ruských dějin, jazyka a politiky a také osobní zkušenosti z výkonu

57

diplomatické funkce při misi USA v Moskvě. Odtud také poslal tzv. dlou‑ hý telegram, v němž na žádost amerického ministerstva zahraničí komentoval Stalinův projev z  února 1946. Kennan velmi kriticky zhodnotil hlavní rysy sovětského systému, popsal historické kořeny jeho zahraniční politiky a charakterizoval jeho poválečné cíle. Na tuto analytickou část navázal koncepčními doporučeními, v nichž nastínil, jak by měly USA čelit narůstající ctižádosti SSSR v poválečném světě. Kennan ve  své analýze, dokončené 22. února 1946, vymezil tři hlavní dlouhodobé rysy sovětské zahraniční politiky: (1) paranoidní pocit vnějšího obklíčení, (2) víru v nevyhnutelnost meziimperialistických válek a (3) hlubokou nedůvěru k sociálním demokratům. George Kennan, vynikající znalec ruské i sovětské historie a politiky, již v únoru 1946 ze svého tehdejšího působiště v Moskvě odeslal do Washingtonu tzv. dlouhý telegram, ve kterém zdůraznil, že v chování SSSR se odráží tradiční ruský expanzionismus v novém podání, v zabalení do ideologie marxismu-leninismu. Tehdejší sovětskou strategii označil za směsici tradičního carského imperialismu a komunistické ideologie. Tím také zdůvodnil, proč se z dosavadního spojence stává nepřítel. V následující analýze, nazvané Příčiny sovětského chování, pak nastínil, jak se má k SSSR přistupovat: dlouhodobě, trpělivě, ale také důrazně a rozhodně zadržovat jeho expanzivní sklony. Tak položil základy koncepce zadržování komunismu (containement), kterou pak podle potřeb dané doby uplatňovali všichni američtí prezidenti až do konce studené války (celkem jich bylo osm: Truman, Eisenhower, Kennedy, Johnson, Nixon, Ford, Carter, Reagan). Kennan měl ve  všech směrech pravdu, ale ne zcela vyčerpávající. Bohužel, Kennan téměř vůbec nehodnotil změny v poválečném uvažování sovětských vůdců, zejména často vyjadřovaný závěr, že SSSR se v poválečném světě cítil bezpečněji než kdykoli dříve. Navíc nedocenil ani zájem poválečného SSSR na trvalejší spolupráci s USA. A právě v těchto dvou rovinách se projevil základní nedostatek Kennanova dlouhého telegramu – zastaralost pohledu na SSSR vycházejícího z jeho poznatků a zkušeností z předválečné doby. Velmi výstižné je hodnocení Bohuslava Litery, který píše, že „Kennanův dlouhý telegram v podstatě neanalyzoval sovětskou poválečnou politiku, nýbrž sovětské postoje z konce 20. let a navíc v něm dal průchod ostré kritice Sovětského svazu“ (Litera, 1993, s. 23). Stalinův projev stejně jako následující Kennanův dlouhý telegram bude ještě předmětem zájmu a  také rozsáhlých diskuzí. Diskutuje se zejména o Kennanových motivacích. Např. Jan Wanner uvádí, že

58

Kennanův přístup k SSSR byl výsledkem složitého vývoje od původního velkého okouzlení ruskou kulturou přes vystřízlivění a ztrátu iluzí z dob tzv. velké čistky ve 30. letech až po naprostý otřes způsobený uzavřením Stalinova paktu s Hitlerem. Kennan již v roce 1945 zastával názor, že sny o poválečné spolupráci jsou zcela nereálné, protože problém je mnohem hlubší povahy. Neskrýval ani obavy, že Stalin a jeho společníci budou po válečném vítězství usilovat o rozšíření svého politického vlivu na celou Evropu, a proto jednoznačně doporučoval dávat jim všude najevo neústupnost opírající se o sílu. Wanner proto uzavírá, že „Kennan se tak stal jedním z tvůrců studené války“ (Wanner, 1998, s. 295–296). Zcela mimo diskuzi ale jsou závažné dopady Stalinova projevu z února 1946 a následující Kennanovy analýzy – na SSSR se od Stalinova projevu nahlíželo jako na bezpečnostní hrozbu pro USA a potažmo i pro Západ. Na samém počátku roku 1946 „Stalinův projev následovaný Kennanovou analýzou vytvořily základní premisu studené války: mírové soužití mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, o spolupráci ani nemluvě, je nemožné, protože Stalin a jeho spolupracovníci založili svou politiku na základním předpokladu – na nevyhnutelnosti války mezi socialismem a kapitalismem“ (Litera, 1993, s. 25).

2.4.1 Churchillův projev o železné oponě Necelé dva týdny po Kennanově analýze přišla další významná událost – Winston Churchill přijal nabídku Westminster College a po předchozí konzultaci s prezidentem Trumanem vystoupil 5. března 1946 ve městě Fulton (stát Missouri) se zásadním projevem. V něm s jemu vlastní mistrovskou výstižností hovořil o tehdejší mezinárodní situaci a o výhledech jejího vývoje. Především velmi přiléhavě pojmenoval ústřední charakteristický rys tehdejšího světa: na vrcholu mezinárodní mocenské hierarchie stojí USA, a  to pro ně znamená i  velkou zodpovědnost pro budoucnost. Pokud by ji přehlížely, nebo dokonce odmítaly, pak by si to v budoucnosti musely vyčítat. Zároveň s tím vyjádřil, jaký úkol z toho vyplývá pro USA a Velkou Británii – za pomoci jaderných zbraní upevňovat jednotu Evropy a chránit ji proti expanzivnímu SSSR. Tato část fultonského projevu je zřídkakdy komentována, a přitom byla mimořádně důležitá, protože otevřeně uvedla význam síly v tehdejších záměrech USA a Velké Británie. Nejznámější částí Churchillova projevu se stala

59

metafora, která se pak stala synonymem celé studené války: řekl, že od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna „železná opona“, za kterou leží Varšava, Berlín, Praha, Budapešť, Bukurešť a Sofie. Často se zmiňuje také další Churchillův příměr, v němž SSSR a spolu s ním i Komunistickou internacionálu2 označil za „stín“, o němž nikdo neví, jaké jsou jeho záměry pro nejbližší budoucnost a hranice, existují‑li vůbec, pro jeho výbojnost a snahy obracet svět na svou vlastní víru. A pak přišla dodnes nejčastěji citovaná část projevu, v níž Churchill po­užil další velký příměr – železná opona, která na Evropu spadla v prostoru mezi Štětínem na Baltu a Terstem na Jadranu, přičemž města na východ od ní se ocitla pod stále silnější kontrolou Moskvy. A již tehdy postavil základy bipolárního vidění poválečného světa – na západ od opony jsou svobodné státy, na východ od ní se naopak vytvářejí policejní státy potlačující demokracii a svobodu jedince.

2.5 Jaderná strategie USA a její hodnocení v SSSR Vedle veřejných projevů a opatření se zásadní obrat ve vztazích mezi USA a SSSR odrážel také v dikci tajných dokumentů, které postupně byly zpracovávány a posuzovány buď na klíčových ministerstvech, nebo dokonce v Bílém domě. Není možné se podrobně zabývat všemi těmito dokumenty, protože nakonec jich bylo několik desítek, ne-li dokonce stovek, což by nakonec vydalo na několik monografií. Rozsah této monografie umožňuje pouze tolik, aby se pozornost věnovala pouze těm skutečně nejpozoruhodnějším a nejdůležitějším. Je to především memorandum jednoho ze stoupenců jaltských axiomů, a to konkrétně ministra války Henryho L. Stimsona, které bylo prezidentu Trumanovi odesláno dne 11. září 1945 (Stimson, 1945), ale na které nikdy nepřišla jeho odpověď. A dále to jsou tři memoranda, která měla zcela opačný osud – dočkala se kladného přijetí v Bílém domě.

2.5.1 Jedno memorandum, které bohužel zcela zapadlo Memorandum má dvě hlavní části – popisnou a koncepční. V první části Stimson vůbec nezakrýval, že stejně jako nový prezident a jeho lidé 2

To byla ale nepřesnost, Komunistická internacionála přestala existovat v květnu 1943.

60

i on sdílí základní hodnoty amerického způsobu života a také zásadní výhrady vůči sovětskému zřízení – přímo zmínil zejména policejní stát a nedostačující lidská práva a svobody v tehdejším SSSR. Ihned ale vyjádřil nesouhlas s názorem, že v zájmu změny sovětského režimu by bylo vhodné a úspěšné využívat americký jaderný monopol jako nátlakový prostředek. Zdůvodnil to několika zásadními argumenty. Především napsal, že SSSR je určitě přímo posedlý touhou co nejrychleji odhalit tajemství jaderných zbraní. Dále předpověděl, že SSSR vyvine doslova horečné aktivity a vynaloží veškeré síly a že právě to ukončí závody ve zbrojení s velmi neblahým dopadem na vývoj ve světě. Varoval především před prudkým nárůstem vzájemné nedůvěry a podezírání mezi USA a SSSR. Doslova napsal, že nejlepší způsob, jak někoho učinit věrohodným, je důvěřovat mu, a stejně tak nejspolehlivějším způsobem, jak z někoho udělat nevěrohodného, je nedůvěřovat mu, a dát mu svou nedůvěru najevo. Na toto obecné vyhlášení navázal slovy, že přístup k Rusku považuje za zcela nejdůležitější ze všech otázek vývoje lidstva po skončení druhé světové války. A tím se už dostáváme k navazující, tedy koncepční části memoranda. Stimson svá doporučení sestavil jako alternativu dosavadního dominantního přístupu. Především navrhl důvěřovat Sovětském svazu a přizvat jej spolu s Velkou Británií k velkému třístrannému jednání o jaderných zbraních a o jejich kontrole. Doslova navrhl, že jaderné zbraně by neměly být používány, pokud k tomu nedají tyto tři státy souhlas. A dále navrhl, aby po určitém čase byly přizvány i Francie a Čína. Stimson v tomto směru nevycházel jen z vlastních úvah nebo spekulací, naopak, opíral se i o stanoviska předních amerických atomových vědců, kteří takový postup velmi naléhavě doporučovali nejen jemu, ale i ministru zahraničí Deanu Achesonovi. O tom svědčí zejména Harrisonovo memorandum z 25. září 1945 (Memo of Conversation, 1945). Dnes již zcela prokazatelně víme, že Stimsonovo memorandum je jedním z dokumentů, které i přes svoji pozoruhodnost upadly do téměř úplného zapomnění. Velmi málo se o něm diskutuje, a tak lze těžko říci, zda vůbec někdy bude náležitě zhodnoceno a doceněno. Samozřejmě, nelze říkat, co by bylo, kdyby Truman býval svému ministru války dopřál sluchu. Každopádně ale musíme ocenit přinejmenším dvě základní přednosti Stimsonova dokumentu. Především jde o to, že Stimson již v září 1945 geniálně předpověděl něco, co se během následujících necelých dvaceti let stalo skutečností – tedy vytvoření tzv. jaderného klubu zahrnujícího vedle USA také Velkou

61

Británii, SSSR, Francii a Čínu. Na rozdíl od Stimsonových doporučení ale jaderný klub nevznikl na základě otevřených mezinárodních jednání a závazně stanovených podmínek a pravidel hry. Naopak, vytvořil se za cenu nemilosrdného soupeření za účasti tajných služeb, vědeckovýzkumných pracovišť, vysokých škol, průmyslových kapacit, za cenu obrovských investic, které pak stále více chyběly ve školství, zdravotnictví, v civilním výzkumu a ve spotřebním průmyslu. A vůbec nejtěžší cenou bylo to, před čím Stimson tak výstižně a naléhavě varoval – prohloubení vzájemné nedůvěry, nárůst mezinárodního napětí, který často vedl až k velmi vypjatým a nebezpečným krizím.

2.5.2 Dvě memoranda osudového významu Právě v době, která se v USA vyznačovala důrazem na vojenskou sílu a sílícím antisovětismem, bylo sepsáno několik dokumentů strategického charakteru, které na dlouhou dobu dopředu vytyčily zásady přístupu USA k SSSR. V přístupu k nim se snad nejvýrazněji projevují zásadní rozdíly mezi tradicionalisty a autory kritického proudu. První z  výše vzpomínaných přísně tajných dokumentů zpracovali nejvyšší vojenští činitelé, druhý pak šéfové tajných služeb. Přísně tajné Memorandum Sboru náčelníků štábů (Joint Chiefs Staff) bylo dokončeno 11. září 1945 pro prezidenta Trumana a vymezilo strategii založenou na americké převaze ve vzdušných silách a v jaderných zbraních. Tato strategie se zaměřila na údery, které by měly zničit průmyslová centra, ropná pole a velká města na území SSSR. O  necelé dva měsíce později, 3. listopadu 1945, přišlo podrobné upřesnění této strategie. Výbor pro řízení zpravodajských služeb (Joint Intelligence Committee) schválil zlomový dokument JIC 329 nazvaný Strategická zranitelnost SSSR v případě omezeného jaderného úderu (Joint Intelligence Committee 329, 1945). Tento dokument obsahoval seznam dvaceti měst na území SSSR, vytipovaných jako cíle jaderných úderů, které měly zasadit americké strategické bombardéry B-29. Vedle Moskvy se na tomto seznamu terčů jaderných úderů ocitly velké průmyslové metropole v ruské části SSSR, a to konkrétně Leningrad, Gorkij, Kujbyšev, Saratov, Jaroslavl. Dále se počítalo s údery na uralské průmyslové metropole Čeljabinsk, Sverdlovsk a  Magnitogorsk, na sibiřské metropole Novosibirsk, Irkutsk a Omsk a v neposlední řadě i na zakavkazské oblasti bohaté na ropné zdroje: Baku, Taškent a Tbilisi. Američtí strategičtí experti při sestavování tohoto seznamu v plné míře

62

využili skutečnosti, že „SSSR nabízel nepřeberné množství cílů pro případné jaderné údery“ (Brodie, 1948, s. 21). Strategie jaderných úderů na vytipované oblasti v SSSR byla schválena v době, kdy jak Sbor náčelníků štábů, tak Výbor pro řízení zpravodajských služeb shodně uznávaly velké zaostávání SSSR za  USA. V  oblasti strategického letectva je odhadovaly na  10–15 let, v  oblasti strategického námořnictva na  15 let, v  oblasti jaderných bomb na  10  let. Stejně tak se shodovaly na  mimořádné zranitelnosti sovětských ropných zdrojů, železniční sítě, průmyslových center, dopravní infrastruktury a dalších objektů strategického významu. Souhrnně řečeno, situace byla velice příznivá pro USA. „Američané se těšili jedné velké výhodě – mohli uvažovat o válce, která by probíhala daleko od jejich území“ (Freedman, 1981, s. 48).

2.5.3 Report a orientace na totální válku V září 1946 prezident Truman požádal svého zvláštního poradce Clarka Clifforda, aby sepsal zprávu, která by celkově zhodnotila tehdejší sovětské chování a doporučila by, jak dál se SSSR jednat. Dalším významným mezníkem ve vytváření rámce studené války se stala na Trumanovo zadání v září 1946 vypracovaná přísně tajná zpráva nazvaná Americké vztahy se Sovětským svazem (Cliford-Elsey Report, 1946). V  jednotlivých pečlivě sepsaných kapitolách uvedla spoustu příkladů o tom, jak SSSR porušoval celou řadu předchozích americko-sovětských ujednání. Tato zpráva má v podstatě dvě části. První z nich je analyticko-popisná, druhá koncepční – na základě shromážděných poznatků uvádí doporučení, jak mají USA přistupovat k SSSR a jakým způsobem s ním mají jednat. Popisu chování Stalinova Sovětského svazu je věnováno prvních pět kapitol zprávy. Ty kritizují Stalinovy prohřešky v zemích, které považoval za svou sféru vlivu. První kapitola velice výstižně vysvětluje hlavní rysy totalitního zřízení v uzavřené a od okolního světa hodně izolované sovětské společnosti. Upozorňuje na manipulace, které umožňovaly vnucovat sovětskému národu zcela zkreslené představy o vnějším světě, podsouvat mu strach ze Západu a prosazovat naprosto svévolnou zahraniční politiku. Při její charakteristice připomíná zejména Stalinovu hrubost a neomalenost při vnucování vnitropolitického uspořádání v Polsku, Rumunsku a Bulharsku, podporu komunistických stran v Itálii, Francii a ve Španělsku, sovětské snahy o oslabení pozic a vlivu USA a Británie v Latinské Americe, v Indii a v Pacifiku.

63

Druhá kapitola připomíná hlavní americko-sovětská ujednání z let 1942–1946 a vysvětluje jejich podstatu. Navazující třetí kapitola pak uvádí, kde všude se SSSR choval v rozporu s těmito ujednáními: v Německu, Rakousku, na Balkáně a v Íránu při svévolném nakládání s prostředky získanými na základě dohody o půjčce a pronájmu (zpráva upozornila především na  jejich časté zneužívání). Čtvrtá kapitola vysvětluje podstatu a závažnost americko-sovětských zásadních neshod v otázce poválečných reparací. Zdůrazňuje nepřijatelnost Stalinových požadavků (nejprve 20 mld. a potom 10 mld. USD) s odůvodněním, že nakonec by to byl Západ a zejména USA, kdo by musel masivně investovat do německého průmyslu, aby jeho výrobky saturovaly reparační požadavky SSSR. Předposlední, pátá kapitola zprávy se zaměřila na  popis činností SSSR, které svým dopadem ohrožovaly bezpečnost USA. Upozornila na případy, kdy SSSR nezničil ukořistěnou německou bojovou techniku (zejména válečné lodi a bitevní letouny), na modernizaci jeho pozemního vojska a vojenského letectva. Za zvláště naléhavou hrozbu označila výstavbu leteckých základen na Sibiři, z nichž by výhledově bylo možné zasazovat vzdušné údery na cíle na území USA, a výstavbu flotily sovětských ponorek. Kritický tón Clifford-Elseyovy zprávy vyvrcholil v závěrečné, šesté kapitole, která vymezila základy kritického a konfrontačního přístupu USA k SSSR pro dlouhé období po skončení druhé světové války. Odrazilo se to zejména v následujících tezích: – SSSR uznává jedině jazyk síly, jakýkoli kompromis nebo ústupek si vysvětluje jako projev slabosti a jako příležitost pro stupňování svých požadavků a nároků; – jedinou možností, jak SSSR odstrašovat, je vojenská síla; – Spojené státy musí být připraveny na rozpoutání atomové a biologické války, k jejímu vedení potřebují mechanizované pozemní vojsko, strategické letectvo a námořnictvo; – válka se SSSR „bude totální válkou […]. Spojené státy musí být připraveny zahájit v případě potřeby atomovou a biologickou válku“ (Cliford, 1946, s. 74). Clifford-Elseyova zpráva se stala důležitým mezníkem při koncipování americké strategie vůči SSSR po skončení druhé světové války. Nic nevymýšlela, v ničem nelhala, naopak, připomínala události, které se skutečně staly, i když častokrát za cenu zamlčení jiných událostí. Stala se proto jedním z referenčních dokumentů tradičního pojetí dějin studené

64

války, které se zcela ztotožňuje jak s argumenty zprávy, tak i s její dikcí a zejména s jejími hlavními závěry. Vysvětlení širších mezinárodních souvislostí Clifford-Elseyovy zprávy věnoval velkou pozornost mj. Henry Kissinger. Napsal, že v té době už bylo jasné, že „Stalin se vrátil ke svým starým způsobům vedení zahraniční politiky a požadoval odměnu za svá vítězství v jediné měně, kterou bral vážně – v ovládnutí území“ (Kissinger, 1996). Poválečného času využíval k tomu, aby zemím ve východní Evropě vnutil systém jedné strany a čím pevněji se tam cítil, tím obtížnější bylo přimět ho, aby změnil kurz (Cliford, 1946, s. 449). V řadách amerických politiků vyvolal odpor tím, že „ponechal svoji armádu ve středu Evropy, kde postupně dosadil sovětské loutkové vlády […] působil dojmem tak nesmiřitelné krutosti, že v mnohých vzbudil obavy z nadcházejícího ruského výboje až k Lamanšskému průlivu“ (Kissinger, 1996, s. 453). Koncepční část Clifford-Elseyovy zprávy vyústila v nezbytnost uplatňovat vůči SSSR tvrdou globální linii, která by Sověty nekompromisně odrazovala. Podle hodnocení již vzpomínané Justine Faureové šla Clifford-Elseyova zpráva „mnohem dále“ než Kennan ve svém dlouhém telegramu a výrazně přispěla k odhodlání prezidenta Trumana postavit se Sovětům na odpor (Faure, 2005, s. 64).

2.6 Trumanova doktrína Dne 12. března 1947 tehdejší prezident USA Truman ve svém Poselství o stavu Unie požádal Kongres o obrovskou sumu 400 mil. USD na dva hlavní účely. Prvním z  nich bylo vybudování vojenských základen USA ve Středomoří, druhým pak peníze na vyzbrojení a výcvik řecké a turecké armády pod kontrolou amerických poradců. Jaké byly důvody této žádosti? Americký prezident Truman Stalinovo nátlakové chování v prvních dvou poválečných letech ohodnotil jako projev rozpínavosti. Označil je za hrozbu pro celý svobodný svět, kterému je potřeba rozhodně čelit. Vyzval ke všestranné pomoci nejen Turecku a Řecku, ale všem zemím, které čelí hrozbě ozbrojených menšin nebo vnějšímu nátlaku jiných států.

2.6.1 Historický kontext vývoje v Turecku a v Řecku Pokud jde o Turecko, tam byl vývoj událostí jasný a přímý. Již v roce 1946 začal Stalin vznášet územní požadavky – domáhal se východních částí

65

Turecka, a to pod záminkou, že je obývají Gruzínci a Arméni. A zároveň s tím usiloval o vybudování vojenské základny SSSR v tureckých úžinách Bospor a Dardanely. To byly bezesporu vážné věci. Co jim předcházelo a jaké byly Stalinovy pohnutky? Předcházela jim dlouhá a rozsáhlá spolupráce Turecka a SSSR v době prezidenta Atatürka. V  roce 1925 byla dokonce podepsána smlouva o přátelství a neutralitě se Sovětským svazem a v roce 1936 SSSR poskytl Turecku pomoc při mezinárodních jednáních o úžinách. Po Atatürkově smrti však nastal zásadní zvrat. Vyvrcholil v roce 1941, kdy Turecko podepsalo politické a hospodářské dohody s Německem. I když ve vztahu k válce mezi Německem a SSSR zachovalo neutralitu, na základě smluv z roku 1941 Německu dodávalo strategické suroviny. A v jednu dobu se turecká generalita dokonce zabývala myšlenkami zmocnit se části SSSR, který v té době sváděl s hitlerovským Německem boj na život a na smrt. Z těchto důvodů bylo Turecko v SSSR po skončení velké vlastenecké války vnímáno jako nedůvěryhodný a nebezpečný soused a jako možná hrozba pro bezpečnost SSSR.

2.6.2 Řecká občanská válka Řecko mělo obrovský strategický význam pro Velkou Británii a potažmo pro celý Západ. Proto Churchill již v listopadu 1944 došel k závěru, že by se nemělo váhat s nasazením britských jednotek na podporu řecké královské vlády. Této linii odpovídala i o měsíc později vyhlášená ultimativní výzva britského vojenského velitele generála Scobieho k bezpodmínečnému rozpuštění odbojářských jednotek ELAS (Ethnikos Laikos Apeleftherotikos Stratos). Po  ní ale následovaly tzv. prosincové události. V  Aténách proběhla velká demonstrace a  proti ní zahájila střelbu policie, složená v drtivé většině z osob, které sloužily i  v  době okupace. Následovaly útoky na  policejní stanice a  ty nakonec přerostly v ozbrojený konflikt mezi ELAS na jedné straně a policií a  Národní gardou na ­straně ­druhé. Ten pak byl mylně označován za „komunistický puč“. Události měly od  počátku vážné mezinárodní dopady především proto, že hned v prosinci 1944 do bojů vstoupili Britové: nasadili tanky, těžké dělostřelectvo a letectvo a přesunovali i vojska z italské fronty. Generál Scobie dostal příkaz, aby si počínal jako na nepřátelském území, na němž propukla vzpoura. V průběhu krutých bojů obě strany, ELAS i Britové, brali civilní rukojmí. Provládní jednotky rozpoutaly tzv.

66

bílý teror, Komunistická strana Řecka zahájila gerilovou válku v horách. Zemi zachvátila vybičovaná vzájemná nenávist a  démonizace mezi „monarchofašisty“ a „rudými fašisty“. V Řecku se tak vytvořil typický kolorit nastupující studené války, projevující se nesmiřitelností a krutostmi na obou stranách.

2.6.3 Chování SSSR Stalin v přístupu k řecké občanské válce nejprve projevoval velkou zdrženlivost především proto, že potřeboval spolupráci s Velkou Británií v ještě nedokončené válce s Německem. A po ukončení druhé světové války se největší Stalinův zájem soustřeďoval na stabilizaci mocenských zisků v jihovýchodní a střední Evropě. Ještě v Jaltě (únor 1945, tedy již po vstupu britských jednotek do bojové činnosti) Stalin Churchilla ujistil, že má plnou důvěru v politiku Velké Británie v Řecku. V duchu tohoto přístupu nejvyšší sovětští činitelé několikrát nabádali řecké komunisty k uvážlivějšímu a nekonfrontačnímu postupu, ti ale nejednou jednali v rozporu s doporučeními z Moskvy. Nejvýrazněji se to projevilo při volbách v březnu 1946, na jejichž uskutečnění trvala Velká Británie. Moskva jejich uskutečnění schválila a řeckým komunistům doporučila, aby se jich účastnili. Ti je ale nakonec bojkotovali s odůvodněním, že v té době v zemi již řádil tzv. bílý teror (royalisté a příslušníci represivních sil z doby okupace popravovali levicové aktivisty). Dramatický a  kontroverzní vývoj během občanské války v  Řecku se stal konkrétním politickým symbolem nastupující studené války. Byl předurčen už tzv. procentuální dohodou, kterou mezi sebou na okraj jednání jaltské konference uzavřeli W. Churchill a  J. V. Stalin. Podle ní mělo Řecko připadnout Velké Británii, zatímco SSSR by získal ­Rumunsko a Bulharsko, a to nakonec vedlo ke dvěma paradoxním výsledkům. Na  jedné straně se do  sféry vlivu SSSR, vyznávajícího diktaturu proletariátu, a vedoucí úlohy komunistické strany dostaly dvě agrární země s velmi slabým průmyslem a málo početnou dělnickou třídou, v nichž komunisté představovali skutečně jen velice okrajovou politickou sílu. Ale řízením osudu se tyto strany po druhé světové válce staly státostranami podle sovětského vzoru. A na druhé straně stálo Řecko, kde komunisté byli hlavní silou protiněmeckého odboje, měli po válce silné politické postavení, ale nakonec byli vytlačeni do ilegality nebo emigrace.

67

2.6.4 Mezinárodní důsledky Trumanovy doktríny Truman svůj přístup k politice Stalinova SSSR zdůvodnil „nezbytností obrany Turecka a Řecka před komunistickou agresí“ a nedílně s tím vyjádřil svoji představu o úloze USA ve světové politice po skončení druhé světové války. Ta byla založena na hodnotových rozdílech mezi Západem a SSSR, na tom, že „jeden způsob života je založen na vůli většiny, […] vyznačuje se svobodnými volbami, zárukami pro svobodu jedince. Druhý způsob života je založen na vůli menšiny, která je vnucována většině, […] opírá se o útlak a o potlačování osobních svobod. Věřím, že politika USA musí spočívat v podpoře svobodných národů, jež vzdorují pokusům o ujařmení ozbrojenými menšinami či vnějšímu tlaku.“ Klíčová pasáž Trumanova projevu obsahovala dvě patetická prohlášení. První z  nich zdůrazňovalo, že „v  tomto zlomové[m] okamžiku dějin lidstva si každý národ musí vybrat mezi dvěma alternativami způsobu života“. Tím Truman v  podstatě vyhlásil rozdělení světa do  dvou táborů, z  nichž každý vyznává zcela jiné nesmiřitelné hodnoty. Vyhlášení Trumanovy doktríny se stalo prvním uplatněním dlouhodobé strategie zadržování komunismu. Prezident Truman při vysvětlování své představy o úloze USA ve světové politice vyjádřil své vlastní pojetí, jak vyvíjet protitlak vůči sovětské politice kdekoli ve světě. Zdůraznil, že USA musí podporovat svobodné národy, jež vzdorují vnějšímu nátlaku nebo kterým hrozí, že budou ujařmeny ozbrojenými menšinami. A druhé patetické vyhlášení zdůraznilo, že hlavním smyslem a povinností zahraniční politiky USA je podpořit kdekoli ve světě způsob života založený na vůli většiny, na fungování svobodných institucí a voleb, na svobodě jednotlivce a nedílně s tím se zásadně postavit proti systémům založeným na vůli menšiny vnucované většině, na teroru a útlaku a na potlačování osobních svobod. Vyhlášení Trumanovy doktríny potvrdilo další významnou změnu světové politiky: USA od Velké Británie převzaly úlohy protektorské mocnosti Řecka. A ihned následovala konkrétní opatření: bylo vyčleněno 400 mil. USD na  výstavbu vojenských základen ve  Středomoří a na vyzbrojení a výcvik řecké a turecké armády pod kontrolou amerických poradců. V Řecku tato angažovanost vyvrcholila návratem generála Papagose do funkce náčelníka generálního štábu (zastával ji už v době Mataxasovy diktatury) a přijetím zákona č. 509 v prosinci 1947, který umožňoval trestat smrtí či doživotním vězením každého, kdo projevil

68

snahu svrhnout stávající režim. Na několika tzv. trestaneckých ostrovech byly vybudovány internační tábory pro politické odpůrce. A nakonec došlo i na shození napalmových bomb na bojovníky horské vlády – stalo se to v srpnu 1949.

2.6.5 Základní otázky týkající se smyslu Trumanovy doktríny Stoupenci tvrdého přístupu k  politice SSSR argumentují tím, že po vyhlášení Trumanovy doktríny byl Stalin ještě obezřetnější než předtím – v žádném případě nebyl ochoten kvůli řeckým komunistům riskovat válečný konflikt s USA. Proto také nakonec v dubnu 1949 povolal šéfa řeckých komunistů Zachariadise do Moskvy a nařídil, aby neprodleně ukončil bojové operace. Přesto však připomenutí vývoje v Turecku a také v Řecku vyvolává některé základní otázky o celkovém smyslu Trumanovy doktríny. První z nich zní, zda události v Řecku a Turecku vůbec stály za zahájení studené války, která nakonec trvala dlouhých 40 let. Další otázka se váže k tomu, zda tyto události byly ve skutečnosti důvodem nebo spíše záminkou. Dále je otázkou také to, kdo v té době vlastně více spoléhal na vojenskou sílu a stejně tak se můžeme ptát, kdo si vlastně počínal cyničtěji, byl to Stalin, nebo spíše Churchill? A nakonec otázka nejdůležitější: Kdo nese větší zodpovědnost za nastolení bipolární konfrontace, ten, kdo takříkajíc tahal za nitku zezadu, nebo spíše ten, kdo dal rozkaz ke svrhávání napalmových bomb?

2.7 Kennanova koncepce zadržování Nedlouho po vyhlášení Trumanovy doktríny přišla další významná událost, která uzavřela proces formování základního rámce mezinárodního uspořádání nazvaného studená válka. V červenci 1947 Kennan zveřejnil pod pseudonymem Pan X článek nazvaný Zdroje sovětského chování. V jeho klíčové části uvedl, že „hlavním prvkem jakékoli americké politiky vůči sovětskému svazu musí být dlouhodobé, trpělivé, ale rozhodné a obezřelé zadržování ruských expanzivních sklonů, […] musíme mít politiku rozhodného zadržování, která je koncipována tak, aby se Rusové všude, kde vykazují sklon narušovat zájmy pokojného a stabilního světa, střetli s  neochvějným protitlakem“. Kennanovo pojetí se stalo základem přístupu Západu k SSSR pro celé období studené války. Sám

69

Kennan přitom vždy zdůrazňoval, že skutečný boj mezi oběma systémy se povede především na domácí frontě. Předpokládal, že zvítězí ten systém, který dokáže vyřešit vnitřní problémy a lépe naplňovat stanovené ideály. Uplatňování strategie zadržování se po celou dobu studené války pohybovalo mezi dvěma krajnostmi – mezi stupňováním nátlaku a zmírňováním napětí. Zároveň s tím Kennan napsal prozíravou předpověď, jak se studená válka bude vyvíjet. Vyjádřil ji slovy, že se rozhodne na domácí frontě, vyhraje ten, kdo dokáže lépe naplňovat své ideály. Dnes už víme, jak studená válka skončila, a tak můžeme jen ocenit genialitu Kennanovy předvídavosti.

2.8 Bezpečnostní hrozby na počátku studené války a jejich vyhodnocování 2.8.1 Oboustranné nadsazování bezpečnostních hrozeb Politici v USA a v západoevropských zemích byli již od roku 1946 znepokojeni dvěma závažnými skutečnostmi. SSSR zachovával i po skončení druhé světové války vysoké stavy ozbrojených sil, demobilizoval mnohem méně než jeho spojenci z válečných let. Zároveň s tím diktátor Stalin prosazoval neprůhlednou a nevyzpytatelnou politiku, nedodržoval předchozí sliby a dohody a bezohledně ovlivňoval politické uspořádání ve všech zemích, které se ocitly v jeho sféře vlivu. Politici v USA vnímali již od roku 1946 souběh těchto dvou skutečností jako přímou a záměrnou (intencionální) bezpečnostní hrozbu vojenského charakteru. Již v roce 1946 přijala vláda USA tzv. Clifford-Elseyovu zprávu, ve které se tvrdilo, že SSSR připravuje agresivní válku proti kapitalistickým státům, a že proto vůči sovětským vůdcům lze uplatňovat jedině jazyk síly. Stejný náhled se zrcadlově uplatňoval rovněž v SSSR – jeho vůdci spatřovali životní hrozbu v tom, že „američtí státníci a vojenské schopnosti Západu dávali jasně najevo, že cílem kapitalismu v takové válce by bylo rozvrácení sovětského státu a zničení socialistického systému“. Ve  skutečnosti však válku nechtěla ani jedna strana, „nechtěl ji rozpoutat ani Stalin, ani Truman. Stalin si uvědomoval, že je vojensky slabší [než USA] a Truman zase věděl, že veřejné mínění jeho země by nepřistoupilo na zahájení třetí světové války, když nebylo ohroženo území USA.“

70

Bezpečnostní hrozba byla vyjádřena znepokojivou otázkou „zda by rozsáhlý sovětský útok na západní Evropu mohl skončit jinak než její ztrátou. Věřilo se, že USA by nad Sovětským svazem nakonec získaly převahu, ale panovala obava, že to už by mohlo být příliš pozdě na záchranu Evropy.“

2.8.2 Vliv nástupu studené války na americkou strategickou kulturu Světové prvenství ve výrobě jaderných zbraní a také v jejich použití znamenalo z hlediska USA v něčem zásadní zvrat, v jiných směrech zase kontinuitu, jež se projevila v tom, že tyto zcela nové zbraně byly plně zakomponovány do zažité strategické kultury USA. Doktrína jaderného odstrašování navázala na základní zásady, které Spojené státy uplatňovaly již před druhou světovou válkou a také v jejím průběhu. Jaderná doktrína USA v této počáteční etapě jak svým názvem, tak i svým zaměřením převzala především zásadu využívání technologické převahy, zásadu vytvoření masivní palebné síly umožňující přímý a soustředěný úder na protivníka a zásadu naprostého zničení nepřítele. Všechny tyto zásady byly v praxi naplněny svržením jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki, čímž si USA vynutily okamžitou a bezpodmínečnou kapitulaci Japonska.

2.8.3 Snížení významu evropského pojetí vojenského manévru Návaznost na tradiční zásady se projevila také v tom, že všechny výše uváděné zásady byly pojímány jako „zásady bohatého“, v daném případě jediného státu, který díky své ekonomické síle a vědeckotechnickému náskoku byl jediným monopolním vlastníkem jaderných zbraní. Nadále byla upřednostňována převaha palebné síly na úkor klasického vojenského manévru. Již krátce po skončení druhé světové války se tak vytvořila determinanta, která nakonec vedla další dva západní stálé členy Rady bezpečnosti OSN, Velkou Británii a Francii – jinak státy proslulé dědictvím mistrných strategických manévrů – k tomu, aby se i ony vydaly cestou budování jaderných arzenálů a tvorby koncepcí jaderného odstrašování. Jaderná strategie znamenala zásadní změnu ve třech oblastech. Především přinesla výrazný nárůst významu vojenského letectva na úkor

71

pozemního vojska i  na  úkor vojenského námořnictva. V  USA se již v roce 1953 projevila nespokojenost admirality a v roce 1956 se dokonce hovořilo o „vzpouře plukovníků“ pozemního vojska. Podobné problémy zažila také Francie na počátku 60. let. Druhou změnou byl nárůst významu profesionálních jednotek na  úkor jednotek sestavovaných na základě všeobecné branné povinnosti. Tento trend se nejprve prosadil v USA, a tím se stal i výzvou pro Velkou Británii a Francii, aby se mu s větším či menším časovým odstupem postupně přizpůsobovaly. A konečně, třetí a z určitého pohledu nejdůležitější změnou se stalo posílení civilní kontroly vojenských akcí v konfliktních nebo v téměř konfliktních situacích. Rozhodující díl zodpovědnosti za podstupovaná rizika se soustředil na nejvyšší politické činitele. Rozhodování ve vypjatých situacích, spojených s hrozbami apokalyptických rozměrů si vynutilo posílení spolupráce mezi armádními veliteli a jejich politickými nadřízenými.

2.8.4 Vliv hrozeb z počátku studené války na ruskou strategickou kulturu Také ruská strategická kultura se podobně jako kultura americká spoléhala především na zásady shromáždění mohutné palebné síly, na přímé a soustředěné údery na protivníka a usilovala o naprosté zničení nepřítele. Od americké kultury se však odlišovala podstatně nižší technologickou vyspělostí. Tento nedostatek vyrovnávala mohutným nasazením vojsk, přičemž v očích ruských stratégů a politiků měl život vojáka mnohem nižší cenu, než tomu bylo v případě USA. Stalinův přístup k jaderným zbraním byl nekonzistentní. Na jedné straně byl posedlý jaderným programem, protože „byl velice znepokojen hrozbou jaderného útoku a největší strach měl z jaderného vydírání“. Zároveň s tím však i nadále považoval vysoké počty ozbrojených sil za hlavní záruku bezpečnosti SSSR. Nedocenil kvalitativní význam jaderných zbraní a jejich důsledky pro strukturu ozbrojených sil, pro jejich bojovou přípravu a pro vojenské myšlení.

Závěr kapitoly Studená válka vznikla jako mezinárodní uspořádání mezi dvěma aktéry, kteří sice nejprve dosáhli historického vítězství nad společným

72

nepřítelem, ale v době míru vyznávali navzájem nesmiřitelné základní hodnoty a představovaly dva zcela rozdílné systémy i způsoby života. SSSR se prezentoval jako alternativa Západu a zejména USA a také jako jejich vyzyvatel. Z důvodu zásadní nesmiřitelnosti nebylo možné, aby ve vzájemných vztazích mezi USA a SSSR panoval dlouhodobý pevný a nerušený mír. Bylo jen otázkou času, kdy a kde dojde k prvním střetům rozdílných zájmů, jaká bude jejich podoba a především jaký bude jejich dopad na další osudy války a míru ve světě. SSSR se pod Stalinovým vedením provinil především tím, že otálel s demobilizací svých divizí a že v zemích své sféry vlivu si počínal jako na  dobytém území, všude bezohledně vnucoval své politické zřízení a osvobozené země bez jejich souhlasu přeměňoval ve svoje politické satelity a vojenské základny. Na druhé straně USA pod Trumanovým vedením nastolily kurz militarizace vzájemných vztahů a nadměrného spoléhání na vojenskou sílu, zejména pak na jaderné zbraně. Plány jaderných úderů umocnily strach sovětských vůdců z další války a podnítily je k vystupňování úsilí o získání jaderných zbraní za jakoukoli cenu. Zlomové události v prvních poválečných letech tedy ukázaly, že nešlo o  žádný černobílý vývoj a  že svůj díl odpovědnosti za  rychlou ztrátu vzájemné důvěry a nastolování konfrontačního rámce nesou oba hlavní aktéři. Díky prozíravosti George Kennana se orientovaly USA nikoli na přímou konfrontaci, ale na zadržování, které přikládalo hlavní význam nevojenským nástrojům. Faktorem, který jeho vizi podporoval, byl nástup nových zbraňových systémů, a to raketových a jaderných zbraní. Jejich obrovská ničivá síla nutila oba hlavní aktéry k velké zdrženlivosti a zodpovědnosti. První vážný střet zájmů se vyhrotil ve východním Středomoří a v jeho průběhu to byl nikoli Stalin, ale Západ, jmenovitě pak W. Churchill a po něm H. Truman, kdo jako první spoléhali na přímé nasazení vojenské síly k dosažení politických cílů. Následné vyhlášení Trumanovy doktríny pak už jen oficiálně rozdělilo Evropu do dvou proti sobě stojících uskupení, což mělo velice neblahé dopady na země v sovětské sféře vlivu včetně tehdejšího Československa.

3. Studená válka a její hlavní události

Studená válka vešla do moderních dějin lidstva jako období heterogenní bipolární konfrontace, tedy naprosté nesmiřitelnosti dvou proti sobě stojících systémů ekonomického a politického uspořádání. Z historického hlediska nebyla jednolitým časovým blokem, ale souhrnem různých období, která se vyznačovala výraznými rozdíly v intenzitě mezinárodního napětí. Během těchto období se zvyšoval, či naopak snižoval stupeň ohrožení mezinárodního míru a naléhavost hrozby války mezi hlavními aktéry. Novum studené války ve srovnání s předcházejícími podobami uspořádání mezinárodních vztahů spočívalo v tom, že velice důležitou, ne-li rozhodující úlohu hrála existence jaderných zbraní a strategických záměrů na jejich použití. To je také důvod, proč se tato kapitola vydává zatím nedostatečně probádanou cestou, kterou je etapizace studené války, která byla postavena právě na základě úlohy jaderných zbraní. Zaměřuje se na to, jak v jednotlivých etapách studené války narůstal počet jaderných zbraní, jak se měnily záměry na jejich případné použití a jak se v důsledku jejich narůstající a nepředstavitelně ničivé síly dokázali hlavní rivalové vyhýbat přímému, vzájemnému ozbrojenému konfliktu. Jaderné zbraně a jejich neustálé zdokonalování byly nejvýznamnější determinantou mezinárodních bezpečnostních vztahů po celé období studené války. Za determinantu je považujeme především z toho důvodu, že svojí existencí a svým gigantickým zničujícím potenciálem předurčily bezpečnostní chování všech hlavních aktérů, zejména pak USA a SSSR a jimi vedených bezpečnostních společenství, tedy NATO (založeno v roce 1949) a Varšavské smlouvy (založena v roce 1955). Klíčový význam jaderných zbraní nejvýstižněji vyjádřil Raymond Aron (1999), když napsal, že kvůli nesmírně ničivé síle a nepředvídatelným důsledkům případného použití jaderných zbraní se válka stala nemyslitelnou (la guerre est impensable, la paix est impossible).

74

Vzájemné jaderné odstrašování bránilo vypuknutí další konfrontace, a kvůli němu „se zůstávalo na úrovni invektiv a propagandistické války, ale nikdy nedošlo k přímému ozbrojenému konfliktu mezi Sověty a Američany, který by se byl dotkl i jejich spojenců“ (Boniface, 1997, s. 128). V návaznosti na Aronovo vymezení (Aron, 1984) bývá studená válka charakterizována následovně: „Ať jsou nepřátelství, rivalita či konflikt mezi supervelmocemi sebevyhrocenější, nesmí dojít k válce“ (Bradley, 1994, s. 15). Jaderné zbraně byly po celou dobu studené války klíčovým ukazatelem poměru sil na strategické úrovni. Jako nejdůležitější nástroj vojenské síly tvořily základ zcela nových strategických koncepcí obou hlavních protagonistů bipolární konfrontace a byly neustále modernizovány a zdokonalovány Jejich modernizace a tomu odpovídající strategické koncepce prošly během studené války celkem šesti vývojovými etapami. Byla jimi etapa absolutního jaderného monopolu, relativního jaderného monopolu, etapa vzájemného zaručeného zničení, etapy kontrasíly, krize euroraket a závěrečná etapa, jež vyústila v trend snižování počtů jaderných zbraní. Neustálé zdokonalování jaderných zbraní prošlo několika etapami, a to od jaderného monopolu USA přes přibližnou jadernou paritu až po odstranění celé jedné kategorie jaderných zbraní z Evropy až po oficiální ukončení studené války. Každá z těchto etap se vyznačovala konkrétním poměrem sil na strategické úrovni a tomu odpovídajícím strategickými koncepcemi jaderného odstrašování. Počínaje obdobím 60. let, se stále více prosazovala také jednání o kontrole zbrojení jako alternativa nebezpečného trendu závodů v jaderném zbrojení. Významnou součástí každé etapy byly i události, které měly nejčastěji podobu více či méně vážných krizí, někdy ale také lokálních válek. Na základě rozhodující úlohy jaderných zbraní bude celá studená válka na dalších stránkách rozdělena do celkem šesti etap. První etapa zahrnuje období let 1945–1949, kdy jaderné zbraně měly pouze USA. Druhou etapu pokrývá období let 1949–1957, kdy jaderné zbraně měl už i  SSSR, ale ještě neměl nosiče pro jejich odpálení na  cíle na  území USA. Třetí etapu tvoří období od  roku 1957 až do  konce 60.  let, kdy se obě strany takříkajíc navzájem držely v  šachu. Následující desetiletou etapu nastartovaly USA svým důrazem na  zbraně určené k úderům na vojenské cíle. Předposlední kapitola se nesla ve znamení tzv. krize euroraket v Evropě. A konečně, závěrečná etapa zahrnující druhou polovinu 80. let se vyznačovala výrazným pokrokem procesu kontroly jaderného zbrojení a  tomu odpovídajícím obrovským

75

uvolněním mezinárodního napětí a přinesla i konec systému bipolární konfrontace.

3.1 První etapa studené války ve znamení absolutního jaderného monopolu USA, 1945–1949 Nejhlubší kořeny této etapy studené války sahají ještě do samotné druhé světové války. Její ničivost zanechala v myslích politických a vojenských elit tak hluboké stopy, že se obávaly, že Německo by mohlo během 15 let znovu obnovit svoji sílu v tak velkém rozsahu, že by se mohlo znovu stát nanejvýš vážnou a naléhavou hrozbou pro Sovětský svaz. Z toho se odvíjela velká nedůvěřivost nejen k Německu, ale i k USA. Byl to také jeden z hlavních důvodů, proč SSSR váhal a otálel s poválečnou demobilizací své armády. Hlavním cílem tehdejšího SSSR bylo odrazit případnou agresi (MccGwire, 2001, s. 182). Ale nedílně s tím byla pomalá demobilizace také výsledek té skutečnosti, že Stalin uvažoval především v rozměrech vojenské síly a počtu divizí, které měl pod svým vrchním velením. Naproti tomu USA i jejich spojenci ihned po skončení druhé světové války uskutečnili rychlou a rozsáhlou demobilizaci, a tak byli stále více znepokojeni tím, že SSSR si počtem 175 divizí udržoval kvantitativní konvenční převahu a tuto převahu považovali za možný nástroj vojenské invaze SSSR do západní Evropy.

3.1.1 Pilíře jaderného monopolu USA Druhou základní charakteristikou první etapy studené války byl jaderný monopol USA, který spočíval ve vlastnictví jaderných bomb a jejich nosičů – od roku 1945 to byly strategické bombardéry, od roku 1951 pak reaktivní bombardéry (B-36, resp. B-37). Jaderné zbraně tak byly nosným nástrojem, jehož prostřednictvím chtěly USA vyvažovat převahu SSSR v počtu konvenčních zbraní na evropském území. Tento strategický přístup se odrazil v jednom z prvních významných doktrinálních dokumentů, který byl schválen na počátku prosince 1949 pod názvem DC 6/1 a který položil důraz na „zajištění schopnosti k pohotovému strategickému bombardování za použití všech dostupných prostředků, všech typů zbraní, a to bez výjimky“. Pokud jde o SSSR, ten jaderné zbraně neměl, a tak byl ve strategicky podřadném postavení. Jeho cílem v této etapě bylo vnést co nejvíce

76

nejistoty do jaderného plánování USA. Jeho stratégové vycházeli z předpokladu, že USA by nasadily jaderné zbraně proti ekonomickým a vojenským cílům SSSR. Této hrozbě chtěli čelit velkým množstvím protiletadlových systémů a nových radarů dalekého dosahu, které začali zavádět do výzbroje počínaje rokem 1947. Zároveň s tím vypracovali plány, podle kterých měly jejich konvenční síly co nejrychleji proniknout do západní Evropy s cílem znemožnit Američanům, aby tam přesunuli své další ozbrojené síly (MccGwire, 2001, s. 180–182).

3.1.2 Blokáda Berlína Na přelomu let 1948 a 1949 přišla první velice vážná krize ve vztazích mezi SSSR na jedné straně a USA a jejich spojenci na straně druhé. Její základní příčinou byla Stalinova snaha vynutit si další jednání o statutu Německa. V březnu 1948, těsně po podepsání tzv. bruselského paktu mezi Francií, Velkou Británií a zeměmi Beneluxu se SSSR rozhodl stáhnout své zástupce z jednání kontrolní rady čtyř velmocí nad Německem. Když tři západní velmoci na jimi kontrolovaném území vytvořily novou německou marku, SSSR odpověděl hrubou nátlakovou akcí. Vojáci sovětské armády byli nasazeni k tomu, aby kontrolovali všechna vozidla projíždějící přes sovětskou zónu Německa do západního Berlína. Toto opatření ve skutečnosti znamenalo blokádu přístupových cest do západního Berlína, která znemožňovala zásobování tamního obyvatelstva potravinami, spotřebním zbožím i pohonnými hmotami, což ve velmi kruté zimě onoho roku představovalo obrovskou újmu a těžkou zkoušku pro civilní obyvatelstvo (Miller, 2000). Sovětské opatření bylo vyhodnoceno jako přímá hrozba pro nezávislost tohoto symbolického západního zřízení uvnitř zóny sovětského vlivu (Turner, 1987). Jeho výsledkem byla první vážná mezinárodní diskreditace SSSR po skončení druhé světové války. Pro západoevropské politiky se tehdejší chování SSSR stalo bezpečnostním dilematem vyžadujícím společnou odpověď všech západoevropských zemí a USA. Následovalo zřízení leteckého mostu, jehož prostřednictvím probíhalo zásobování západního Berlína – v něm se projevila obrovská vlna solidarity západních spojenců a odhodlanost postavit se nátlakové a vyděračské politice J. V. Stalina. Situace byla natolik vážná, že USA přemístily na letiště ve Velké Británii letku svých strategických bombardérů B-29. Situace tedy došla tak daleko, že při trochu větším napětí mohla přerůst v otevřenou válku mezi dvěma hlavními aktéry.

77

Solidarita západních zemí byla natolik silná, že nakonec měla institucionální vyústění, kterým se stalo založení NATO. Tato aliance byla vytvořena jako „empire by invitation“ (Lundestad, 1986, s. 263–277), tedy jako bezpečnostní společenství, jehož jedna část (západoevropské země) pozvala druhou část (Severní Ameriku), aby v daném prostoru (západní Evropa) na  sebe vzala roli hegemona společenství, čelícího společně vnímané hrozbě. S jistou dávkou nadsázky a hořké ironie tedy

Stolpe

ZÁPADNÍ Staaken

Chauseestraße

VÝCHODNÍ Bornholmer Straße

Heerstraße Invalidenstraße

nádraží Friedrichstraße Heinrich-Heine-Straße Checkpoint Charlie Oberbaumbrücke (Friedrichstraße)

BERLÍN Checkpoint Bravo (Dreilinden)

Sonnenallee

BERLÍN Walterdorfer Chauseee

Griebnitzsee

10 km

sovětský sektor

britský sektor

francouzský sektor

americký sektor

hranice „Velkého“ Berlína

berlínská zeď (od roku 1961)

hraniční přechod otevřený pouze pro německé obyvatelstvo

hraniční přechod otevřený nejen pro německé obyvatelstvo

Vystavěním berlínské zdi došlo k územnímu rozdělení Berlína 13. srpna 1961, které trvalo až do pádu berlínské zdi 9. listopadu 1989.

78

můžeme konstatovat, že J. V. Stalin dal nasazením hrubé vojenské síly podnět pro vytvoření NATO na jaře 1949 a že se tak, byť asi nechtíc, stal jedním ze zakladatelů této aliance. Vytvoření NATO představovalo jak pro evropské členy, tak i pro USA strategickou revoluci. Evropské státy, jež se ocitly na  západ od  nově vzniklé železné opony, otevřeně přiznaly, že tváří v tvář tomu, co tehdy vnímaly jako vážnou bezpečnostní hrozbu, nebyly schopny samy zajistit svou bezpečnost. Američané se zase svým souhlasem s vytvořením NATO vzdali své dlouhé tradice izolacionismu (Boniface, 1996).

3.2 Druhá etapa studené války jako relativní jaderný monopol USA, 1949–1957 V roce 1949 přišla první zlomová událost: SSSR uskutečnil první pokusný jaderný výbuch, ale stále ještě neměl k dispozici prostředky pro přepravu jaderných náloží na strategickou vzdálenost, zatímco USA měly již od roku 1948 k dispozici mezikontinentální strategické bombardéry vyzbrojené jadernými bombami. Spojeným státům tak nadále zůstávala výhoda nezranitelnosti vlastního území. Zároveň s tím začaly USA v roce 1953 v Evropě rozmisťovat taktické jaderné zbraně. To je důvod, proč toto období nazýváme relativní jaderný monopol USA – během tohoto osmiletého období došlo k řadě velmi důležitých událostí.

3.2.1 NSC-68 a důraz na totální charakter studené války Pod vlivem nástupu nové etapy studené války byla v  USA schválena významná strategická směrnice, která rozhodujícím způsobem ovlivnila strategické myšlení nejen v USA, ale v rámci celého NATO. Tento rozsáhlý, přísně tajný dokument byl rozdělen do několika částí NSC-68. Analytická část směrnice podtrhla hodnotovou a politickou nesmiřitelnost mezi USA a SSSR. Zdůraznila antagonistický protiklad mezi svobodnou společností na jedné straně a totalitní diktaturou na straně druhé. Poválečný SSSR označila za stát, který je postaven na fanatické víře a na nadvládě despotické oligarchie a který chce navíc vnutit svoji absolutní víru celému světu. Na základě toho jej označila za smrtelně vážnou výzvu pro celý svobodný svět. Koncepční část směrnice byla rozdělena do tří hlavních směrů. V ekonomickém směru se do popředí dostalo další zvýrazňování ekonomického

79

a technologického náskoku USA a celého Západu. NSC-68 znamenala další zvyšování vojenských výdajů a zdokonalování vojenských kapacit s cílem uzbrojit SSSR. Ten byl na samém počátku 50. let ve srovnání s  USA ekonomicky chudý a  zaostalý, a  přitom ve  snaze udržet krok musel na zbrojení vydávat dvakrát tolik než USA: 14 % HDP vs. necelých 7 % HDP. V politickém směru se hlavní pozornost zaměřila na zastavení další expanze sovětského vlivu, na odhalování lživosti sovětské politiky a na zasívání rozkladu do celého sovětského systému. V ekonomickém a v politickém směru tedy šlo o vystupňování tlaku na SSSR s cílem co nejvíce jej vyčerpat. Studená válka tak dostala rozměr totální války, ve které půjde o naprosté vyčerpání protivníka. Ale USA se v této směrnici neorientovaly na otevřenou vojenskou konfrontaci. Jejich cílem bylo vystupňovat studenou válku, aby bylo možné se vyhnout válce horké. Pokud jde o  vojenský směr, vycházela NSC-68 z  vědomí zdrcující převahy nad SSSR v oblasti jaderných zbraní a jejich nosičů. Právě v ní viděla základ odstrašovací schopnosti a síly USA, a proto vytyčila cíl dalšího zdokonalování všech tří jejích složek: pozemní, letecké i námořní. Souhrnným cílem na poli vojenských schopností se stalo zvýšení úderné, a tím pádem i odstrašovací síly jaderného arzenálu USA. NSC-68 se tedy stala dokumentem, jehož historický význam spočívá v  tom, že položila důraz na  přeměnu studené války ve  válku totální, jejímž smyslem bylo uzbrojit SSSR a touto cestou i rozvrátit jeho ekonomické a politické zřízení. Důležité přitom bylo, že nemělo jít primárně o přímou vojenskou konfrontaci mezi dvěma hlavními aktéry, ve skutečnosti mělo jít především o ekonomické vyčerpání SSSR a o jeho následnou politickou diskreditaci.

3.2.2 Korejská válka a její mezinárodněpolitické důsledky Korejská válka (červen 1950 – červenec 1953) byla jednou z klíčových událostí studené války. Její historický význam spočívá ve dvou směrech. Především byla první tzv. periferní válkou během studené války, neprobíhala tam, kde proti sobě stály na jedné straně NATO a na druhé straně SSSR a jeho satelity, ale probíhala na vzdálené periferii v Asii. Zároveň s tím tato válka dotvořila proces formování konfrontačních vztahů mezi USA a SSSR. Nebyla sice přímým střetem mezi hlavními rivaly, ale byla válkou, ve které si obě strany ověřovaly a testovaly svoji výzbroj a zkoušely si, jak by to dopadlo, kdyby nastal jejich přímý ozbrojený střet.

80

Korejská válka probíhala od 25. června 1950 do 27. července 1953, jejím primárním důsledkem bylo rozdělení státu na jižní a severní Koreu.

81

Byla „válkou dvou ideologií, byla soubojem plným lstí a omylů“ (Dupuy, Dupuy, 1997 s. 1384). Měla závažné dlouhodobé dopady na další osudy války a míru ve světě, a proto jí bude věnováno více stran než některým jiným událostem z doby studené války.

Historický kontext Historický význam Korejského poloostrova byl dán tím, že od  roku 1905 byl v područí výbojných Japonců. Po jejich porážce v roce 1945 byla 38. rovnoběžka ustanovena jako demarkační linie mezi vojsky USA a SSSR. Severní zóna poloostrova připadla Stalinovu SSSR a ten tam uplatnil stejný scénář jako v Polsku a dalších zemích střední a východní Evropy – počínal si jako na dobytém území, odmítl uskutečnit svobodné volby a vnutil velmi tvrdý režim jedné strany, postavené na principech Komunistické strany Sovětského svazu a na společenském vlastnictví výrobních prostředků. Tak vznikla Korejská lidově demokratická republika (KLDR) s vlivem SSSR. Naproti tomu v jižní části poloostrova byla pod patronací USA vytvořena prozápadně orientovaná Korejská republika (KR) s tržní ekonomikou a se systémem svobodných voleb. A tak se od počátku hovořilo o  paralele mezi KLDR a  NDR na  jedné straně, SRN a  KR na  straně druhé. Vznikla analogie, podle které takto vyhrocený střet na Korejském poloostrově mohl předznamenávat to, co by se mohlo stát i v samém srdci Evropy.

Vojenskostrategický kontext Nově vzniklá KLDR měla od počátku jasnou vojenskou převahu – její armáda měla 130 tisíc vojáků v deseti pozemních divizích a jednu brigádu tanků T-34 a 200 ruských letadel JAK. Proti ní stojící armáda Korejské republiky měla 100 tisíc vojáků a celkově i slabší výzbroj. KLDR měla přímou podporu Mao Ce Tungovy Čínské lidové republiky (ČLR) a skrytou podporu Stalinova SSSR, který zkoušel, co vše si může dovolit, jak daleko může zajít, a přitom vůbec nemusel nasazovat svoji armádu (Stueck, 1995). Na hranici tvořené 38. rovnoběžkou docházelo k častým provokacím a šarvátkám, kdy jednotky obou stran překračovaly společnou hranici. Vzájemné napětí vyvrcholilo v červnu 1950, kdy sedm pěších divizí

82

a tanková brigáda KLDR „na obranu země proti chystané invazi korejské armády“ překročila (25. června) hranici a vydala se vyvíjet tlak na Soul, hlavní město Korejské republiky. Díky velkému překvapení se vojska KLDR dostala do Soulu již za pouhé tři dny a chystala úder na město Teg a na strategicky důležitý přístav Pusan. Vojska KLDR stála na prahu toho, aby se zmocnila celého území jižní Koreje (Hess, 2001).

Mezinárodněpolitický kontext Stanoviska OSN Rozsáhlý nápor a  rychlý postup vojsk KLDR byl velkým šokem pro celý zbytek světa. Rada bezpečnosti OSN ve své rezoluci č. 82 (25. června 1950) tento vpád označila za  porušení míru (a  breach of the peace) a vyzvala KLDR, aby okamžitě stáhla všechny svoje jednotky zpět za 38. rovnoběžku. Zároveň s tím se obrátila na všechny členské státy OSN s žádostí, aby Radě bezpečnosti OSN poskytly veškerou možnou pomoc k zastavení bojů na Korejském poloostrově. Pokud jde o západní země, ty agresi KLDR vyhodnotily jako důkaz rozpínavosti komunismu a nezbytnosti postavit se mu na odpor, a proto se pod vedením USA neprodleně zapojily do činností, jejichž cílem bylo zastavit agresi a osvobodit celé území na jih od 38. rovnoběžky (Stokesbury, 1990). Neprodleně byla nastolena vzájemná součinnost mezi Radou bezpečnosti OSN na jedné straně a USA a jejich spojenci na straně druhé, a ta se stupňovala v průběhu června a července 1950 jako odpověď na pokračující pronikání vojsk KLDR do hloubky území Korejské republiky. Rezoluce č. 83 (27. června 1950) vyzvala všechny členské státy OSN, aby Korejské republice poskytly veškerou nezbytnou pomoc k odražení agrese a k obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti. Následující rezoluce č. 84 (7. července 1950) doporučila všem státům podílejícím se na plnění předcházejících rezolucí, aby všechny ozbrojené síly daly k dispozici jednotnému velení pod vedením USA a dala všem jednotkám pod vedením USA právo, aby boje za vytlačení agresorů vedly pod vlajkou OSN. A konečně, rezoluce č. 85 (31. července 1950) vyzvala všechny jednotky OSN k tomu, aby braly maximální ohled na civilní obyvatelstvo a aby mu poskytovalo maximální možnou pomoc, co OSN povolila a co nikoli. Korejská válka byla velkým testem pro OSN a pro naplňování její zodpovědnosti za mezinárodní mír a bezpečnost. Vzhledem k závažnosti a  k  vysoké intenzitě bojů, jimiž se vyznačovala, k  vysokým

83

ztrátám, které si vyžádala, a k jejím závažným důsledkům na mezinárodní bezpečnostní vztahy v poválečném období je nutné alespoň velice krátce shrnout, k čemu Rada bezpečnosti OSN vyzvala, co povolila a co naopak nepovolila. Rezoluce Rady bezpečnosti zaujala následující jasná stanoviska: – severokorejský vpád do jižní Koreje byl označen za porušení míru (a breach of the peace), (rezoluce 82/1950); – KLDR byla vyzvána, aby okamžitě stáhla všechny svoje jednotky zpět za 38. rovnoběžku (rezoluce 82/1950); – všechny členské státy OSN byly vyzvány, aby Korejské republice poskytly veškerou nezbytnou pomoc k odražení agrese a k obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti (rezoluce 83/1950); – všem jednotkám pod vedením USA bylo dáno právo, aby boje za vytlačení agresorů vedly pod vlajkou OSN. Ve všech rezolucích se tedy hovořilo pouze o nepřijatelnosti agrese a o stažení vojsk KLDR, která byla zcela oprávněně označena za agresora, na sever od 38. rovnoběžky. V žádné z těchto rezolucí se nehovořilo o pokračování protiofenzivy vojsk OSN pod velením generála MacArthura na sever od této hranice.

První etapa bojů: odrážení severokorejského náporu Do funkce velitele vojsk OSN byl již na začátku července 1950 jmenován generál MacArthur, v té době velitel vojsk USA na Dálném východě. Ve své podřízenosti měl plavidla 7. flotily a síly vojenského letectva na Dálném východě a navíc několik pěších a obrněných divizí pozemního vojska, plus jednotky korejské armády a států, které bojovaly v sestavě vojsk OSN (Velká Británie, Kanada, Holandsko, Turecko, Austrálie, Nový Zéland, Francie, Belgie, Lucembursko, Jihoafrická republika a další). Pod jeho velením vojska OSN, které tvořilo 200 tisíc vojáků bojových jednotek a 150 tisíc příslušníků týlových jednotek, přešla do mohutné protiofenzivy. Vojska pod velením generála MacArthura velmi rychle zastavila postupující armádu KLDR a již v říjnu na základě souhlasu tehdejšího prezidenta USA Harryho Trumana překročila pomyslný Rubikon – přešla přes 38. rovnoběžku a pokračovala ve své protiofenzivě i na území KLDR. Takový postup byl průnikem ozbrojených sil na území dalšího státu a byl také jasným překročením mandátu Rady bezpečnosti, který

84

hovořil pouze o stažení ozbrojených sil KLDR za 38. rovnoběžku. Toto rozhodnutí zprvu vypadalo jako bezproblémové. Spojenecká vojska pod velením generála MacArthura velice rychle postupovala dále na sever a na konci října 1950 vojska dobyla Pchjongjang a zmocňovala se stále větší části území KLDR. Nakonec se dostala až na sever KLDR, k řece Yalu, jež tvořila hranici s ČLR. Ale tam na ně čekalo 18 čínských divizí, čítajících celkem 180 tisíc vojáků, což MacArthur netušil, protože měl zakázán letecký průzkum na  sever od řeky Yalu. Tato skutečnost jej ale nezbavuje zodpovědnosti za to, že svým postupem, který už výrazně překračoval mandát daný rezolucemi Rady bezpečnosti, svá vojska dostal do situace, ze které již nebylo možné vyhnout se další eskalaci války.

Druhá etapa bojů: těžké boje s vojsky Čínské lidové republiky Čínské vedení v čele s Mao Ce Tungem mělo obavy, že americká vojska budou postupovat i do ČLR, a proto na konci listopadu 1950 rozhodlo o protiofenzivě, i když to byl vpád na území jiného členského státu OSN. Čínskou invazi uskutečnily jednotky pozemního vojska, které v té době měly početní převahu a těžily z momentu překvapení. Přesouvaly se výlučně v noci, přes den se skrývaly pod maskováním a jejich postup měl stále stejný scénář: průnik, obklíčení, léčka (Dupuy, Dupuy, 1997, s. 1378). Hlavním cílem úderů čínských vojsk se stala 8. americká armáda, jejímž příslušníkům MacArthur do té doby sliboval, že do Vánoc budou doma. Zároveň s tím se na ústup daly i všechny jednotky OSN. Během prvních bojů čínské jednotky obklíčily americký 9. armádní sbor a do velmi těžké situace dostaly i 8. armádu a na počátku ledna 1951 dobyly Soul. V tomto období mohutného čínského náporu začaly i velice vyhraněné diskuze o nasazení jaderných zbraní. Dodnes se líčí několik verzí, jak vlastně jednání a rozhodování probíhala, ale jisté je, že nakonec nebyl dán souhlas k jejich použití (James, 1985). Hlavní vojenskou odpovědí USA se stalo zintenzivnění lodní přepravy dalších jednotek a bojové techniky do jihokorejských přístavů. Díky tomu mohla vojska OSN v květnu 1951 přejít do protiofenzivy a dostat protivníka na  pokraj zhroucení. Ale skutečností, i  když málo zmiňovanou, zůstává to, že velitel vojsk OSN, generál MacArthur, překročil mandát rezoluce Rady bezpečnosti OSN, který hovořil pouze o vytlačení invazních vojsk z území KR a nedal oprávnění užít všech prostředků

85

také pro postup na hlavní město KLDR a pro snahu ovládnout celé její území. Po zastavení čínské ofenzivy se v letech 1951 a 1952 střídaly ofenzivy a protiofenzivy obou stran. Přestože USA měly v Koreji v jednu dobu až téměř půl milionu vojáků a ČLR s KLDR dohromady tři čtvrtě mi­ lionu, nejčastěji se střetávaly malé jednotky, čety nebo roty, takže válka nabývala statického a strnulého charakteru. Dostala se do polohy, kdy vyhrát nemohla ani jedna strana, obě jenom ztrácely, a to jak území, tak především padlé, raněné a zajaté vojáky. Proto se zároveň s boji rozbíhala i diplomatická jednání s cílem nalézt politické řešení. Toho se podařilo dosáhnout dne 27. června 1953, kdy byla podepsána mírová dohoda. Ta jen potvrdila rozdělení země podle 38. rovnoběžky a zavedla příměří, které platí dodnes, a hranice mezi dvěma korejskými státy, která je nejmilitarističtější a nejpřísněji střeženou hranicí světa. Nakonec v korejské válce nikdo nezískal ani neztratil žádné území, všichni ale ztratili spoustu vojáků, kteří buďto zahynuli nebo byli zmrzačeni. V případě USA to bylo 35 tisíc zabitých a přes 100 tisíc zraněných nebo pohřešovaných vojáků. V případě KLDR to bylo 250 tisíc padlých, přes 300 tisíc raněných a zajatých vojáků, ČLR ztratila 150 tisíc vojáků, přes 300 tisíc jich bylo raněno nebo zajato. Dohromady to tedy bylo půl milionu zabitých a nejméně tři čtvrtě milionu vojáků, kteří padli do  zajetí. Přitom zvláště velkým utrpením procházeli západní vojáci v zajetí KLDR nebo ČLR, kde byli vystaveni mimořádně krutému zacházení.

Vojenská charakteristika korejské války Během korejské války se potvrdily hlavní rysy vojenského profilu hlavních vítězů druhé světové války. V první etapě bojovala KLDR, která dostávala sovětskou výzbroj i  bojovou přípravu a  spoléhala hlavně na celkovou početní převahu a na pozemní vojsko, jmenovitě pak na tanky. Totéž platilo i  pro další etapu, kdy proti vojskům OSN bojovala armáda ČLR. Naproti tomu USA a jejich spojenci spoléhali především na převahu v letectvu a také ve vojenském námořnictvu. Právě tato převaha nakonec sehrála rozhodující úlohu a stala se hlavním vojenským faktorem celé války. Vojenská plavidla USA zajišťovala vyloďování ozbrojených sil i jejich bojové techniky a  také evakuaci ohrožených vojsk a  civilního obyvatelstva. Vojenské a námořní letectvo jednoznačně dominovaly během

86

vzdušných soubojů – poměr vítězství ve vzdušných soubojích byl až zdrcující: 13 : 1 (Dupuy, Dupuy, 1997, s. 1378). Ale ve srovnání s druhou světovou válkou se v Koreji projevil jeden výrazný rozdíl – USA nemohly uplatňovat strategii spočívající v podpoře na  dálku, jejíž podstatou bylo co nejvíce šetřit životy vlastních vojáků, a  hlavní úsilí při vedení války nechat na  bedrech těch zemí, na  jejichž území se bojovalo. V  Koreji na  sebe museli američtí vojáci vzít hlavní tíhu bojů ve  všech třech rozměrech: nejen ve  vzduchu a na moři, ale také při pozemních bitvách, při nichž jsou vždy ty nejvyšší ztráty.

Mezinárodněpolitické důsledky války Výbojný průnik vojsk KLDR, jež v  květnu 1950 nikterak nezastírala snahu ovládnout celý poloostrov, a invaze čínských jednotek na podzim téhož roku nemohly mít žádnou jinou odezvu než tu, že ještě více umocnily obavy Západu z rozpínavosti komunistických zemí a ze síly jejich pozemních vojsk. Za zvláště varovný se považoval osud jihokorejské metropole Soul, která několikrát měnila své vládce. Nejprve byla hlavním městem KR, pak se jí zmocnila KLDR, potom ji osvobodila vojska OSN, poté ji zase na určitou dobu ovládala ČLR, aby nakonec byla opět metropolí KR. K významným mezinárodněpolitickým důsledkům války patří také kontroverznost jednání generála MacArthura. Ten byl přesvědčen, že právě v jihovýchodní Asii se bude rozhodovat o osudu celého poválečného světa, a proto usiloval, aby právě v korejské válce Spojené státy dosáhly rozhodujícího vítězství strategického významu nad KLDR a ČLR jakožto dvěma hlavními vyzyvateli této oblasti (Lowe, 1990). Nic jiného než vítězství MacArthura nezajímalo (James, 1985). Ale MacArthurův názor nesdílely politické elity v západoevropských zemích, které měly dvě hlavní obavy. Především měly strach, aby se pozornost USA nepřesunula ze západní Evropy právě do jihovýchodní Asie a aby v důsledku toho neochably americké bezpečnostní záruky. A nedílně s tím MacArthurův radikální a bojovný postup vyvolával obavy z případné atomové války na Korejském poloostrově, jež by mohla vést i k třetí světové válce s nedozírnými škodami (James, 1985, Lowe, 1990). Závažné dopady měl i MacArthurův názorový střet s prezidentem Trumanem, zejména pak otevřená kritika politiky upřednostňující Evropu (Europe first policy) a důrazu na omezenou válku, zatímco generál

87

upřednostňoval válku totální, v  níž by oba protivníci byli poraženi na hlavu. Tento střet s naléhavou nutností ukázal na nezbytnost demokratické kontroly armády, včetně její nejvyšších a nejctižádostivějších generálů.

Korejská válka z pohledu velkých teorií Na prvním místě je nezbytné připomenout odkaz Edwarda Carra, který vždy nabádal, aby se hledaly hlavní příčiny (rational causes), které mohou být zobecňovány. Carrův odkaz tedy vede k tomu, abychom si kladli zejména následující otázky: proč vůbec korejská válka vypukla, jaké byly její hlavní příčiny, proč trvala tak dlouho, proč přinesla tak častá období militarizace a vysokého mezinárodního napětí a proč nakonec byla ukončena cestou diplomatických jednání. Hlavní příčinou války bylo rozdělení korejského poloostrova do dvou sfér vlivu, které se vyznačovaly nesmiřitelnými rozdíly v ekonomickém a  politickém uspořádání. Válka vypukla především proto, že politická a vojenská reprezentace KLDR podlehla pokušení ovládnout celý Korejský poloostrov. A hlavní příčinou jejího nečekaného vystupňování na konci roku 1950 byly obavy politické reprezentace ČLR z toho, že americká vojska by mohla postupovat i na sever od hraniční řeky Yalu, vstoupit na území ČLR, tuto zemi vojensky porazit a pak prosadit změnu režimu. Obavy pekingského vedení samozřejmě nijak neospravedlňují invazi čínských vojsk, spíše ukazují na nedostatek diplomacie USA. Ta v té době nedala veřejné ujištění, že nechystá druhé překročení mandátu Rady bezpečnosti OSN, že vojska pod velením generála MacArthura nebudou chtít pokračovat dále na sever, tedy i na území ČLR. Z toho je možné vyvozovat, že jednou z  příčin druhé etapy korejské války (etapy, zahájené nástupem čínských vojsk na  území KLDR a  jejich navazujícího postupu i  na  území KR) byl i  postup vrchního velitele vojsk OSN, který dokonce volal po tom, aby na ČLR byl „vypuštěn“ Čankajšek (Dupuy, Dupuy, 1997, s. 1379), a  tím jen posiloval pekingské odhodlání nečekat na napadení a podniknout předstihující vojenský úder. Součástí teoretického dědictví E. Carra je také otázka, co se osvědčilo, a co naopak nikoli. V mezinárodněpolitické rovině se na samém počátku korejské války pozitivně projevilo především to, že na pomoc KR se postavily nejen samotné USA, ale že to byla vojska široké

88

mezinárodní koalice s mandátem OSN. Nedílně s tím se osvědčilo, že cílem bylo pomoci napadenému státu při odrážení agrese ze severu a v rovině vojenské především nasazení letectva, námořnictva a letectva vojenského námořnictva, protože právě díky těmto vyspělým zbraňovým systémům se nakonec dosáhlo zvratu ve válce proti početně silnějšímu agresorovi. Ale na druhé straně se neosvědčilo to, že po zastavení vojsk KLDR u Pusanu protiofenziva pokračovala dále do hloubky území KLDR, a to až k samým hranicím ČLR. Překročení 38. rovnoběžky bylo i velkým a  rozsáhlým překročením mandátu Rady bezpečnosti OSN, a  tak už z hlediska mezinárodního práva toto jednání nebylo legální. Tento svévolný postup vyvolal nástup mohutných ozbrojených sil ČLR, v důsledku toho válka trvala ještě více než další dva roky a přinesla velkou spoustu hmotných a především pak lidských ztrát. Právě ty největší škody a ztráty přišly až poté, co se do celé války zapojila ČLR. Pokud jde o teorii Raymonda Arona, v jejím světle se chování KLDR a pak i ČLR v prvních měsících války jeví jako nesporná rozpínavost, která v daném případě směřovala na jih, do země, která byla mezinárodně uznávaným státem, nacházela se ve sféře vlivu USA a byla budována jako asijská varianta základních západních hodnot (tržní ekonomika a politický pluralismus). Obě tyto komunistické země jednoznačně upřednostnily vojenskou strategii před diplomacií, aby se k diplomacii vrátily až v roce 1953, kdy už si byly vědomy dvou základních skutečností. První z  nich byla vysoká cena, kterou za  tři roky válčení zaplatily, a  to jak v ekonomice, tak i v lidských ztrátách. KLDR a ČLR musely vzít v úvahu také to, že USA měly i v roce 1953 takovou ekonomickou převahu, která jim dávala mnohem větší možnosti pro další mobilizaci průmyslových i lidských zdrojů. Kdyby své vojenské úsilí vystupňovaly, pak by válku stejně jako v roce 1945 dotáhly do vítězného konce. A to je také odpověď na další z otázek Carrova odkazu, a to na otázku, proč nakonec byla tato válka ukončena cestou diplomatických jednání. Z pohledu Galtungovy teorie negativního a pozitivního míru se korejská válka jeví jako významná událost, díky které se napětí mezi dvěma hlavními antagonisty uvolnilo na periferii nového mezinárodního uspořádání, a tím byla zachována možnost, aby ve vzájemných vztazích státy udržely alespoň negativní mír jako nepřítomnost války. Tato skutečnost byla tím významnější, že po sovětském jaderném výbuchu v roce 1949 už měli jaderné zbraně oba hlavní aktéři, a tak by jejich případná konfrontace přinesla škody nedozírného dosahu.

89

Strategie hromadných jaderných úderů jako klíčový důsledek korejské války Po skončení korejské války se znovu vrátilo a dále zintenzivnilo srovnávání Koreje a Německa jakožto dvou rozdělených států. V rámci NATO převládla obava, že korejský scénář by mohl hrozit i Německu, pouze s tím rozdílem, že útok by se nevedl od severu na jih, ale od východu na západ. Pod vlivem této obavy dospěla vláda USA k závěru, že sovětské hrozbě je nutné čelit celkem třemi způsoby. Prvním z  nich se stalo navyšování počtu jaderných zbraní USA. Ty v roce 1953 zvýšily měsíční výrobu jaderných zbraní na 54, v roce 1956 to již bylo 115 a v roce 1960 dokonce 600 (Wheeler, 2001, s. 124). Druhou odpovědí na korejskou válku se stalo posílení spojeneckých velitelských struktur v Evropě. V prosinci 1950 byla vytvořena funkce vrchního velitele NATO v Evropě (Supreme Allied Commnader in Europe – SACEUR), aby ji jako první od ledna 1951 zastával americký generál D. Eisenhower. A za třetí se korejská válka stala i jedním z velkých mezníků ve  vývoji bezpečnostní strategie USA a  NATO  – především proto, že urychlila proces vytváření strategického rámce pro použití jaderných zbraní (Wheeler, 2001, s. 124–125). Tento vývojový proces zahrnuje několik zásadně důležitých mezníků vyvolaných právě vypuknutím a průběhem korejské války. První mezník je spojen s jarem 1951, kdy velitelství Strategických sil  USA zrychlilo proces budování součinnosti s  velitelstvím vzdušných sil v západní Evropě. V té době měly USA jasnou převahu nejen v rovině vlastnictví jaderných zbraní, ale také v rovině leteckých základen v západní Evropě, díky kterým mohly americké bombardéry zasahovat strategicky významné cíle na území SSSR. A tak byl SSSR vystaven hrozbě zničujících leteckých úderů (MccGwire, 2001, s. 183). Druhý mezník nastal koncem roku 1952, kdy se součástí velkých cvičení NATO stal proces plánování činností spojených s nasazením amerických jaderných zbraní v Evropě a ve Středomoří (Wheeler, 2001, s. 126). Hlavním společným rysem obou těchto mezníků byl důraz na využívání jaderných zbraní ve strategii USA a potažmo s tím i NATO. V této době USA měly stále výhodu nezranitelnosti svého vlastního území, a tak měly stále obrovskou strategickou převahu. Ridgwayova studie Třetím mezníkem se stala podrobná studie o dopadech strategie jaderných úderů na výstavbu ozbrojených sil USA a NATO, kterou v roce

90

1952 sepsal tehdejší SACEUR generál Matthew Ridgway. Ta počítala s tím, že USA budou mít již v roce 1954 v Evropě kanony ráže 280 mm pro odpalování jaderné munice, jež měla dosahovat celkového počtu jednoho tisíce. Tyto zbraně měly být dány do podřízenosti SACEUR, aby mohly být nasazeny ihned potom, co by v Evropě vypukla válka. Ale Ridgwayova studie vyvolala řadu velmi znepokojivých otázek, např. v jakém rozsahu by jaderné zbraně na bojišti zničily státy a které by vlastně chránily před invazí z východu? Jak by se slučovaly zájmy a záměry politiků s postupem velitelů rozhodujících o nasazení jaderných zbraní? Jakým politickým cílům by tyto zbraně měly sloužit a podle jakých kritérií by se posuzovalo vítězství v případné jaderné válce? Strategie hromadných jaderných úderů Čtvrtým mezníkem je konec roku 1953 (jakožto i posledního roku celé korejské války), kdy D. Eisenhower (v té době už ve funkci prezidenta USA) schválil směrnici Národní bezpečnostní rady 162/2. Ta zdůraznila, že ať by případná sovětská agrese proti zemím západní Evropy měla jakoukoli intenzitu, USA by na  ni odpověděly masivním jaderným útokem na území SSSR. Tato strategie vešla do dějin NATO pod názvem „massive retaliation“ (strategie hromadných úderů), i když sám D. Eisenhower měl vůči tomuto děsivě znějícímu pojmenování výhrady především s ohledem na politiky a obyvatelstvo západoevropských zemí (Wheeler, 2001). Text této strategické koncepce byl samozřejmě přísně tajný, ale skutečnost, že byla schválena, nebyla utajována a byla záměrně sdělena světové veřejnosti. Její hlavní smysl tehdy veřejně vyjádřili dva z nejvýše postavených činitelů USA. Prvním z nich byl tehdejší viceprezident USA Richard Nixon, který vyhlásil, že než by se USA spolu se svými spojenci nechali od komunistických zemí po celém světě testovat v malých válkách, které by si vyžadovaly vysoké ekonomické náklady a navíc i lidské oběti, budou raději spoléhat na vlastní masivní mobilní ničivou sílu. Tuto sílu by podle svého uvážení použili tváří v tvář velké agresi, přičemž by sami posoudili, kdy a kde tuto ničivou sílu použijí (The New York Times, 14. března 1954). Politické zdůvodnění nové strategie Autorem druhého zásadního vyjádření byl tehdejší ministr zahraničí John Foster Dulles. Ten ve svém koncepčně postaveném článku ve světoznámém časopisu Foreign Affairs zdůraznil, že nelze dopředu říkat, jak USA a potažmo NATO v případě další agrese zareagují, protože to pro

91

něj musí být velká neznámá. Tím, kdo bude rozhodovat kdy, kde a jak nasadit jaderné zbraně, musí být jedině USA a jejich spojenci (Dulles, 1954). Oba dva vysocí představitelé Eisenhowerovy administrativy jasnými slovy vyjádřili odhodlané stanovisko nejen administrativy, ale i vojenských stratégů. Toto stanovisko jasně vycházelo ze zkušeností korejské války, která byla vyhodnocena jako jeden z takových testů, při němž USA a  jejich západní spojenci ztratili mnoho svých vojáků, zatímco SSSR jako hlavní vyzyvatel, aniž to vše pozoroval a nepřímo ovlivňoval z dálky bez toho, aniž by sám podstupoval riziko nákladné války a vysokých ztrát na životech svých vojáků.

3.2.3 Od korejské války k nové strategii NATO Zásadně důležitá byla i reakce NATO. Ještě v době korejské války a pod jejím určujícím vlivem Rada NATO v únoru 1952 v Lisabonu znovu jednala o sovětské konvenční převaze a vyhodnotila ji jako vážnou bezpečnostní hrozbu, kterou je třeba vyřešit vybudováním 96 divizí schopných čelit hrozbě početné sovětské armády. Znovu se tak potvrdilo, že vojáci se vždy připravují na tu válku, která už byla. Na počátku 50. let se NATO začalo připravovat na to, že válka, která proběhla v Koreji, může jednou vypuknout i ve střední Evropě. V  návaznosti na  lisabonské rozhodnutí Rady NATO se americké pojetí jaderného odstrašování v této etapě orientovalo na strategii hromadných úderů. SSSR jako původce postulované hrozby měl být od agresivních záměrů odstrašován tím, že v případě konvenčního útoku proti evropským spojencům by proti němu USA nasadily své strategické jaderné zbraně plnící funkci meče, zatímco konvenční ozbrojené síly evropských států NATO měly plnit úlohu štítu. Síly štítu by v rámci tzv. periferní strategie dočasně ustoupily třeba až k Rýnu a po úderu mečem by přešly do protiofenzivy. Pod vlivem zkušeností a poučení vyvozených z korejské války začalo NATO organizovat námořní a vyloďovací cvičení svých ozbrojených sil. V té době jednoznačně preferovalo tzv. represivní síly a počítalo s tím, že by od samého počátku nasadilo jaderné zbraně. Tuto koncepci jaderného odstrašování schválila Rada NATO v květnu 1957 v podobě dokumentu nazvaného MC 14/2. Nová koncepce působila ve dvou rovinách. V politické rovině šlo o „zadržování komunismu“, ve vojenské rovině pak o  nástroj strategické iniciativy. Tato strategie NATO

92

se v rozhodující míře opírala o zdrcující jadernou převahu Spojených států, a proto byla považována za nejlepší možnou koncepci za daného strategického poměru sil mezi dvěma hlavními antagonisty. Preferovala strategické letectvo a strategické námořnictvo jakožto síly, které měly být nasazeny hned v první etapě případné války, zatímco s nasazením pozemního vojska a konvenčního letectva a námořnictva se počítalo až pro druhou etapu. Odpověď USA a potažmo i NATO na korejskou válku se tedy soustředila výlučně na vojenskou a zejména pak na jadernou složku. Vycházela ze skutečností, že první přímé provinění bylo na straně KLDR, která se dopustila invaze do jižní Koreje. Toto provinění bylo zcela jasné, nezpochybnitelné a ničím neospravedlnitelné. Dále tam bylo jedno provinění nepřímé, a toho se dopustil SSSR tím, že KLDR podporoval politicky i dodávkami svých zbraní a instruktorů, v řadě případů i pilotů, kteří létali v uniformách KLDR. Ale zcela stranou hlavního zájmu zůstala ta skutečnost, že USA po odražení agresivního vpádu vojsk KLDR překročily mandát Rady bezpečnosti OSN a  pokračovaly v  dalším postupu na  hranice mezi KLDR a ČLR, po němž následoval vstup ČLR do války v Koreji, což znamenalo i nejvyšší hmotné a lidské ztráty během celé této války.

3.2.4 Dopad korejské války na vztahy mezi USA a SSSR Po  skončení korejské války se rychle dotvořil proces konfrontačního přístupu USA a NATO k tehdejšímu SSSR a jeho spojencům-satelitům i vůči stoupencům komunistického přesvědčení kdekoli ve světě, ať už by to mělo být v kapitalistických nebo rozvojových zemích. Od korejské války na ně USA a NATO nahlížely výlučně jako na „komunisty“, tedy jako na stoupence a uskutečňovatele ideologie, jež byla nesmiřitelnou alternativou západního světa, a proto byla i jeho vyzyvatelem. Otevřeně je označily za hrozbu a v důsledku toho vsadily na eskalaci vzájemného vojenského napětí. Ale zároveň s  důrazem na  eskalaci korejská válka otevřela cestu ke zrodu koncepce omezené války – omezené především v tom smyslu, že se přestalo uvažovat o masovém nasazení všech dostupných pro­středků jaderného napadení. O to více se přemýšlelo o vedení války prostřednictvím tzv. zbraní na válčišti, zejména pak kanonů ráže 280 mm. Ale zároveň s tím se urychlil proces vytváření vazeb v nejvyšších velitelských strukturách NATO, jejichž posláním se stalo koordinovat i  nasazení

93

strategických jaderných zbraní, jimiž byly bombardéry Strategických vzdušných sil USA (Wheeler, 2001, s. 125). Strach z oboustranně zničujícího ozbrojeného konfliktu přiměl obě strany k větší zdrženlivosti ve strategickém uvažování. Předurčil zejména to, že „střety budou nepřímé, budou se odehrávat na  vzdálených a ne­obyčejně rozmanitých válčištích – v Asii, v Africe a v Latinské Americe. Naproti tomu Evropa a Severní Amerika se přeměnily ve dvě velmi citlivá území, kde obě supervelmoci budou postupovat velmi uvážlivě a opatrně“ (Blin, Chaliand, 1998, s. 314). Bohužel, zcela stranou zájmu USA a NATO zůstalo hledání možností politického dialogu a bezpečnostní spolupráce. Po korejské válce tak byl definitivě stvrzen kurz NSC-68, tedy kurz sázející na militarizaci vztahů se SSSR a jeho satelity a stoupenci kdekoli na světě. Vzhledem k výrazné převaze USA a jeho spojenců na poli ekonomiky a životní úrovně bylo od počátku jasné, že tento kurz bude mnohem těžší a způsobí závažnější dopady pro SSSR a jeho satelity.

3.2.5 Vytvoření Varšavské smlouvy jako odpověď na vstup SRN do NATO V samém závěru první poloviny 50. let se dále zvýrazňovalo zrcadlovité pojetí bezpečnostních hrozeb. Na jedné straně USA a NATO byly po korejské válce přesvědčeny, že SSSR a potažmo i komunismus jako takový představují hrozbu, které je třeba odhodlaně čelit. Naproti tomu mocenské elity SSSR ve  svých satelitních státech zastávaly názor, že dokud se udržuje imperialismus, dotud trvá možnost agresivních válek. Jako argument uváděly ozbrojené zásahy a konflikty v Indočíně, Indonésii, Koreji, Malajsii, Keni, Guatemale, Egyptě, Alžíru, Ománu a Jemenu. Dalším argumentem byla remilitarizace Německa a výroba atomových a vodíkových zbraní, kterou sovětské mocenské elity považovaly za faktory nebezpečí války, která by se stala „nevyhnutelně válkou nukleární, jejíž ničivost by neměla obdoby“. Zásadní dopad na uvažování politických a vojenských elit v SSSR měla ta skutečnost, že v době relativního jaderného monopolu USA se NATO rozšířilo o Německou spolkovou republiku. SSSR to vyhodnotil jako odstartování procesu remilitarizace této země a jako další posílení vojenské hrozby ze strany Západu. Poválečné Německo tehdejší sovětští vůdci posuzovali nikoli pod vlivem změn, jakými prošla jeho západní část, ale podle minulosti, tedy tragických zkušeností z druhé světové

94

války a dle toho, že nedodržovalo poválečné demilitarizační a denacifikační kurzy. Toto bezpečnostní dilema vyřešil Sovětský svaz vytvořením Varšavské smlouvy (14. května 1955) jako bezpečnostního společenství, do něhož se vedle SSSR zapojily Albánie (ta v roce 1963 spolupráci přerušila), Bulharsko, Československo, Maďarsko, NDR, Polsko a  Rumunsko. Někteří odborníci tomuto datu přisuzují takový význam, že ho považují za „formální zahájení studené války“ (Gaddis, 1972). Tím ale nikterak nevyvracejí skutečnost, že základní prvky bezpečnostního paradigmatu studené války – heterogenní bipolarita, nemožnost míru a nemyslitelnost války – se vytvořily a působily již před touto událostí. V době svého vytvoření měla Varšavská smlouva k dispozici celkem 6 milionů vojáků, 175–225 sovětských divizí a 80 divizí satelitních států. V prvním období, do roku 1961, se ozbrojené síly členských států rozvíjely samostatně. Ve druhé fázi došlo ke konsolidaci a modernizaci výzbroje (tanky T-53 a T-55, proudové letouny Mig 21 a SU-7) a začala se konat první společná cvičení. Prvním velitelem byl maršál Ivan Stěpanovič Koněv.

3.2.6 Suezská krize, 1956 Na samotný závěr etapy relativního jaderného monopolu USA vypukla suezská krize. Jejím začátkem se stalo vyhlášení tehdejšího ministra zahraničí USA Johna Fostera Dullese, že USA ruší slib pomoci Egyptu při výstavbě přehrady v Asuánu. Egyptský prezident Násir reagoval oznámením o znárodnění Suezského průplavu, čímž chtěl získat peníze pro své monumentální dílo, jímž byla výstavba Asuánské přehrady. Tváří v tvář tomuto vývoji se v rámci NATO vyhranily dva rozdílné přístupy. První z nich zastávaly USA, v jejichž čele stál demokratický prezident Dwight Eisenhower. Ten chtěl na Egypt vyvíjet především diplomatický a ekonomický nátlak, ale nechtěl podnikat vojenské akce, zcela jiný přístup zaujímaly vlády Velké Británie a Francie – ty začaly připravovat vojenský úder, kterým chtěly sesadit režim plukovníka Amála Násira, obnovit zřízení, které v Egyptě existovalo do roku 1952, a vrátit Suezský průplav akcionářům (Wanner, 2006). Jejich vojenský zásah začal dne 29. října 1956, kdy do Egypta vtrhla izraelská výsadková vojska v síle jedné brigády pod velením plukovníka Ariela Barona. Druhý den Francie a Velká Británie vyhlásily ultimátum, pak přišlo vítězství izraelského námořnictva a po něm následoval letecký útok francouzských a  britských vojsk (Dupuy, Dupuy, 1997).

95

Nikósie Lemesos

N NO

ZEM

zM

NÍ

MOŘE

alty

ito v

é

Br

SÝRIE

BA

DO

LI

ŘE

ito

Haifa

Br

vé

uzi

E

co

Tel Aviv-Jafo

R

A

n Fra

L

ST

MRTVÉ MOŘE

Z

Port Said

Jeruzalém

Káhira

G

Y

P

Suez

T

iv zál

Akabs

ký

ezs

ký záli

v

Su

Ni

l

E

I

Ismáilíja

SAÚDSKÁ ARÁBIE 200 km

státní hranice

Suezský průplav

významné město

egyptská letecká základna

izraelský útok (29. 10. – 5. 11. 1956)

britská/francouzská letecká základna

letecký útok Británie a Francie (31. 10. – 4. 11. 1956)

francouzské námořní bombardování (1. 11. 1956)

invaze Británie a Francie (5. 11. 1956)

V roce 1956 vypukla suezská krize, která vedla k ozbrojenému konfliktu mezi Egyptem na jedném straně a mocnostmi Izraele, Velké Británie a Francie na druhé. Hlavní spor byl veden o kontrolu nad strategickou pozicí Suezského průplavu.

96

Zlomovým bodem v  celé této krizi se stala noc na  6. listopadu, kdy SSSR, v jehož čele tehdy stál velice impulzivní politik Nikita S. Chruščov, předal vládám tří intervenujících států ultimátum. V něm otevřeně pohrozil, že k obnově míru na Blízkém východě použije vojenskou sílu, včetně vyhlazovacích zbraní. Mimořádné zasedání Valného shromáždění schválilo drtivou většinou (včetně USA) rezoluce, které odsoudily útok proti Egyptu a tři intervenující státy musely své válečné akce zastavit, aniž by dosáhly svých cílů, a z Egypta odejít (Durman, Svoboda, 1969, s. 509–510). V průběhu této krize se poprvé a také naposledy v dějinách studené války stalo to, že hegemon jednoho bezpečnostního společenství (SSSR) dvěma členským státům opačného společenství (Francii a Velké Británii) pohrozil, že pokud nezastaví své vojenské dobrodružství proti jeho novému (a jak se později ukázalo pouze dočasnému) spojenci (Egyptu), použije proti nim své jaderné zbraně. Nečekaným výsledkem této krize se stalo vytvoření neformálního kondominia hegemonů dvou antagonistických bezpečnostních společenství, kteří se domluvili nad hlavami svých členských států. Suezská krize tak na straně obou supervelmocí „odhalila i novou dvojznačnost jejich vzájemných vztahů, že se totiž se studenou válkou nevylučuje ani případná věcná dohoda“ (Filippi, Godac­cioni, 1994, s. 336).

3.2.7 Maďarské události, 1956 Konfrontační dynamika horkého podzimu roku 1956 se umocnila tím, že zároveň se suezskou krizí vypukla vážná a velice vyhrocená krize také v Maďarsku. Její základní vnitropolitickou příčinou byly vážné systémové chyby stalinistické politiky předchozích vládnoucích garnitur maďarských komunistů, především pak násilná kolektivizace (vedla ke strádání na venkově), vnucení těžkého průmyslu (mělo těžké dopady na národní hospodářství a na životní úroveň) a nepoučitelnost Rákosiho dogmatického vedení, které stále dokola opakovalo fráze a  nebylo schopno nabídnout žádné rozumné a účinné východisko z prohlubující se krize. V důsledku těchto chyb došlo k velkému odcizení mezi vládnoucí stranou a zbytkem maďarské společnosti, které nestačily pouhé reformy, společnost se dožadovala zásadní systémové změny (Péter, 1956). První vážnou událostí se dne 22. října stalo vyhlášení požadavků na návrat plurality a rozšíření prostoru pro soukromé podnikání. Následujícího dne byl dokonce otevřen muniční sklad v Bemových kasárnách

97

v Budapešti a vojáci začali rozdávat zbraně a munici Budapešťanům. Poté přišel zásah zvláštní skupiny vojsk SSSR, dislokované na území Maďarské lidové republiky, a  pak následovaly dvě skutečně zlomové události, dne 25. října vypukla kulometná palba u  parlamentu, která odstartovala ozbrojenou revoltu Maďarů.

Osudový požadavek neutrality Z hlediska mezinárodního se ještě vážnější věc odehrála 1. listopadu, kdy nový premiér Imre Nagy vyhlásil neutralitu. Tím nanejvýš podráždil maršály Žukova, Sokolovského a Koněva a také všechny stalinisty v Moskvě a v dalších zemích Varšavské smlouvy. Ti přemýšleli geostrategicky, že nesmí otevřít jižní křídlo Varšavské smlouvy a dovolit, aby se v tomto prostoru stali napadnutelnými. Právě v těchto dnech se tak znovu vyjevila podstata celé studené války – základním smyslem nárazníkového pásma bylo zajistit bezpečnost SSSR a tomuto požadavku přizpůsobit i politické zřízení v jeho zemích. Tímto požadavkem byly dány i mantinely jejich ekonomiky a politiky, byla jím ohraničena i jejich svoboda volby. Pod vlivem geostrategických úvah sovětských maršálů začala v Moskvě příprava vojenského zásahu a  k  tomuto řešení se nakonec, i  když po určitém váhání, přiklonil i N. S. Chruščov. Na počátku listopadu, mimo jiné i pod silným vlivem událostí v Egyptě a v Polsku, otevřeně říkal: „Moji protivníci namítají, že za Stalina bylo vše v pořádku a po příchodu nových je všude rozklad.“

Akce Vichr Velice příznačná pro logiku tehdejší etapy studené války byla Chruščovova mezinárodněpolitická argumentace, jež spočívala na dvou základních tezích. Především Chruščov říkal: „Ustoupíme-li, Západ nás bude považovat za zbabělce a idioty, […] musíme jednat ne jako komunisté, ale jako velmoc.“ Dále se Chruščov vyjádřil kategoricky i v tom smyslu, že pokud SSSR ztratí Egypt, nemůže si v žádném případě dovolit, aby zároveň s tím ztratil také Maďarsko. Nakonec se zcela jednoznačně postavil za vojenskou intervenci. Dne 4. listopadu 1956 přišlo brutální vojenské řešení. Do Maďarska vtrhly dva armádní sbory ze SSSR, které předpokládaly hladký průběh. Nakonec ale boje trvaly týden. Bylo to typické uplatnění hard power

98

a rezignace na soft power. Bilance vojenského zásahu SSSR byla velice krutá: 4 tisíce zabitých a  230 popravených Maďarů (včetně I. Nagye a dalších, kteří odmítli uznat legitimitu Kádárovy vlády dosazené Rusy), 20 tisíc uvězněných a 200 tisíc uprchlíků. Pro Moskvu však v té době geostrategické zájmy stály na prvním místě, jednoznačně převážily nad úvahami o možné mezinárodněpolitické diskreditaci – tato diskreditace byla velice vážná.

Reakce USA Velmi typickou reakcí pro dobu studené války se stalo také prohlášení Spojených Států, že nepovažují Maďarsko za potenciálního spojence a že nehodlají využít nejnovější vývoj ve východní Evropě. Byla to přímo učebnicová ukázka logiky studené války, kdy se dodrželo rozdělení Evropy vzešlé z druhé světové války. Na dobytém území ve druhé světové válce měla Moskva zcela volnou ruku, tamní obyvatelstvo mělo smůlu a muselo se smířit se základním rámcem, který (zatím) nebylo možné překročit.

3.3 Třetí etapa studené války jako vzájemné zaručené zničení Počátkem třetí etapy v dějinách jaderného odstrašování během studené války se stala tzv. sputniková krize – SSSR jako první úspěšně vypustil umělou družici, čímž potvrdil svoji schopnost odpalovat jaderné zbraně na mezikontinentální vzdálenost. Tato událost „nejenže ukázala, že sovětské rakety mohou obletět Zemi, ale také podlomila předpoklad, že technologická převaha Západu může vyvažovat sovětskou převahu v počtech ozbrojených sil“ (Krejčí, 1997, s. 293). V této etapě se postupně vytvořila situace jaderného patu – obě strany měly prostředky k tomu, aby odpověděly na případný první jaderný úder protivníka. USA měly již od  roku 1948 strategické bombardéry, zatímco SSSR zahájil roku 1957 výrobu mezikontinentálních, ze země odpalovaných řízených střel (inter continental ballistic missiles – ICBM), USA začaly tuto kategorii jaderných zbraní do své výzbroje zavádět o rok později. Začalo se hovořit o pravděpodobnosti vzájemného zaručeného zničení (mutal assured destruction), za níž je vztah mezi ofenzivou a defenzivou vychýlen jednoznačně ve prospěch ofenzivy (Wheeler, 2001, s. 128).

99

3.3.1 Základní charakteristika vzájemného zaručeného zničení Vzájemné zaručené zničení nebylo strategií, ale strategickou situací (Hilsman, 2000, s. 323). Američtí stratégové ji vyhodnotili jako ztrátu věrohodnosti svého potenciálu v poměru k sovětské vojenské hrozbě a jako nové bezpečnostní dilema, které vyžadovalo další modernizaci jaderného potenciálu, aby se znovu snížila hrozba konvenčního útoku proti evropským státům NATO. Východisko z  této situace viděli ve výstavbě ponorek na jaderný pohon vyzbrojených řízenými střelami SLBM, typ Polaris. V roce 1965 tak věrohodnost jaderného odstrašování NATO spočívala na počtu 5,5 tisíce jaderných hlavic na straně USA proti 300 jaderným hlavicím na straně SSSR. Tak byly vytvořeny základy jaderné triády. USA začaly tyto ponorky s výzbrojí balistických raket SLBM zavádět do výzbroje v roce 1960 s tím, aby „daly protivníkovi jasně najevo, že ani překvapivý jaderný úder by mu nepřinesl výhodu a naději na vítězství. To jej bude ještě účinněji odstrašovat od záměru rozpoutat jadernou válku“ (MccGwire, 2001, s. 56).

3.3.2 Sestřelení U-2 a jeho strategické důsledky Velmi významnou událostí třetí etapy studené války se stalo sestřelení amerického špionážního letounu U-2 nad územím SSSR dne 1. května 1960. Stalo se to v době nadějného uvolňování napětí mezi oběma hlavními aktéry studené války. O pouhý rok dříve tehdejší sovětský vůdce Chruščov navštívil USA a během celé své návštěvy prezidenta Eisenhowera zásadně oslovoval „my friend“. Vždy okázale zdůrazňoval, že jsou vlastně spolubojovníci z doby války proti hitlerovskému Německu. Oba se shodli, že během další schůzky svolané do Paříže dále pokročí i v řešení tzv. německé otázky. Na tom měl Chruščov mimořádný zájem, a proto během několika let prosadil výrazné snížení stavů sovětských ozbrojených sil. Ale pak přišel onen 1. máj roku 1960, pro tehdejší SSSR svátek číslo jedna. Během vrcholících oslav 15. výročí konce velké vlastenecké války byl Chruščov informován, že nad městem Sverdlovsk (dnes Jekatěrinburg), považovaném za „ruský Pittsburg“ byl zachycen a pak nad Uralem sestřelen americký letoun, který záměrně letěl ve výšce 70 tisíc stop, aby unikl radarům, řízeným střelám i protiletadlovému dělostřelectvu.

100

Do té doby stačil nafotit strategicky nejcitlivější místa oné části SSSR. Jednalo se o středisko jaderných zkoušek v Kazachstánu a protiletadlové rakety v oblasti Bajkalského jezera (Feifer, 2013, s. 242). Celý incident proběhl v  době, kdy samotné USA měly spoustu pozemních, leteckých i námořních základen v západní i jižní Evropě, ale i na Blízkém východě, z nichž měly velice blízko k Sovětskému svazu, zatímco ten měl strategické základny jen na svém vlastním území. Navíc SSSR za USA zaostával ve všech ukazatelích vojenské síly a stále se cítil být ohrožen ze strany SRN, která byla pouhých 5 let předtím přijata do NATO. Dnes již víme, že tento pocit strachu neodpovídal skutečným záměrům SRN, ale to nijak neruší psychologickou roli, kterou v rozhodování sovětských vůdců v té době hrál. Zásadní úlohu sehrála i následující reakce USA. Prezident Eisenhower se nechal přesvědčit, že pilot to určitě nepřežil, a tak tvrdil, že sestřelený letoun sledoval pouze vývoj meteorologické situace pro potřeby NASA a že nad území SSSR se dostal jen proto, že za špatného počasí zabloudil. Teprve potom Chruščov vytáhl trumfové eso celé této psychologické hry, během níž mlčel a čekal, až se Američané chytí do pasti. Pak přišlo prohlášení: „Máme pilota, jmenuje se Francis Powers a vyklopil vše o své misi! Přiznal, že to byl už jeho 24. let, řekl, že všechny dosavadní lety zadávala a vyhodnocovala CIA, které šlo o strategické objekty na území SSSR“ (Feifer, 2013, s. 246). Sám Chruščov bral Eisenhowerovo chování jako zradu, které se na  něm dopustil partner, s  nímž chtěl dál jednat o  uvolnění napětí a o posílení vzájemného míru. Ale přesto mu dal ještě jednu šanci, když vyhlásil, že to vše se určitě odehrálo bez jeho vědomí a že nadále věří jeho upřímnému zájmu o mír. Čekal, že na nadcházející pařížské schůzce si jej „Ike“ vezme stranou a mezi čtyřma očima se mu omluví a že pak budou moci vy svém „byznysu“ pokračovat. Jenže ani to se nestalo, protože prezident se nechal přesvědčit, že by to byl projev slabosti a že něco takového není důstojné amerického prezidenta. Následky této „hrdosti“ byly velice nepříznivé: Sovětský předák se hluboce urazil, ale navíc byl oslaben ve svém soupeření se stalinistickými stoupenci tvrdého kurzu. Ti vystupňovali tlak, kterým si nakonec vynutili zastavení procesu snižování počtu ozbrojených sil SSSR a urychlení výstavby vlastního jaderného potenciálu. Právě v této rozjitřené době přišel neblaze proslulý Chruščovův výrok „budeme ty rakety sekat jako párky“. A následovaly činy, které namísto vysněného uvolnění nastartovaly závody v jaderném vyzbrojování, jež pak pokračovalo i v dalších desetiletích.

101

A  dalším neblahým důsledkem incidentu U-2 se stalo hazardní sovětské rozhodnutí rozmístit na Kubě vlastní rakety s jadernou náloží a namířit je na USA. Dnes již víme, že to o dva roky později vyprovokovalo nejvážnější krizi v celých dějinách studené války. Zodpovědnost za ni nese Chruščov, ale to nic nemění na skutečnosti, že to byla jeho odpověď na něco, co on sám ve dnech po prvním máji 1960 cítil jako zradu a jako nebezpečný akt nepřátelství. Při eskalaci nedůvěry a  napětí se bohužel promarnily oboustranné naděje na uvolnění mezinárodního napětí. Na vině byla především americká posedlost převahou nejen ve výzbroji, ale také v poznatcích o protivníkovi a na ni navazující zbytečná pýcha, jež zabránila náležité omluvě, která mohla hodně pomoci. A k tomu se pak připojila velká podrážděnost sovětského vedení, jeho paranoické obavy obklíčeného státu a příliš riskantní reakce.

3.3.3 Strategie pružné reakce Souhrnnou odpovědí NATO na novou geostrategickou situaci byla strategie pružné reakce. Počátkem diskuze o této strategii se stalo athénské vystoupení amerického ministra obrany Roberta McNamary v květnu 1962. Ten jako první po 13 letech existence NATO otevřeně poukázal na to, že „NATO je mnohem silnější, než se myslelo, a Varšavská smlouva daleko slabší, než se věřilo“ (Drea, 2001, s. 184). Navrhl, aby se spojenci USA zaměřili na budování menších, účinnějších a levnějších konvenčních ozbrojených sil a aby se počet divizí NATO v Evropě zvýšil z 24 na 30, což by umožnilo pružnou odpověď na případný konvenční útok Varšavské smlouvy. Pokud by se nepodařilo zadržet předpokládaný nápor nepřátelských vojsk, pak by následovalo nasazení taktických jaderných zbraní (s dosahem do tisíce kilometrů), a to výlučně na evropském válčišti. Pro takový případ NATO počítalo s tzv. selektivními a odstupňovanými jadernými údery proti předem stanoveným cílům na území tehdejších států Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Československé socialistické republiky a Maďarské lidové republiky. Aby byl zachován tento stupeň eskalace, neměly být ohroženy cíle, které byly pro SSSR strategicky důležité. Nejnižším stupněm oprávněným zasazovat jaderné údery měl být armádní sbor. Hlavním smyslem strategie pružné reakce bylo dosáhnout takových schopností, které by daly možnost prosadit strategické cíle NATO i bez nasazení strategických prostředků jaderného napadení. V případné válce

102

měla být bojová činnost co nejrychleji přenesena na území členských států Varšavské smlouvy. Předpokládány byly soustředěné přesné údery nejen proti prvním sledům, ale rovněž proti druhým a zálohám, a to až do hloubky 150–500 km. Nejničivější měly být údery proti vojskům nacházejícím se 50–150 km od čáry dotyku. Klíčovým principem této strategie byl princip přední obrany spočívající ve vytvoření podmínek pro rychlé rozvinutí hlavních sil prvního strategického sledu na čarách předsunutých co nejblíže k hranicím států Varšavské smlouvy. Přechod ke strategickému principu přední obrany byl umožněn dvěma skutečnostmi – dokončením výstavby Bundeswehru a existence arzenálu 7 tisíc jaderných hlavic taktických a operačně taktických prostředků jaderného napadení.

3.3.4 Druhá berlínská krize jako přiznání prohry V roce 1961 znovu vypukla krize kvůli rozdělenému městu Berlín. Vyvolala ji sílící vlna přechodu obyvatel ze sovětské sféry vlivu (nejen z NDR, ale i ostatních zemí Varšavské smlouvy) z východního do západního Berlína a odtud pak dále na západ. Jen za prvních pět poválečných let to bylo až 15 milionů lidí, a tak nakonec tehdejší sovětský předák Chruščov, pravděpodobně na naléhání šéfa NDR Ulbrichta, dal souhlas, aby se v zájmu zastavení exodu z východu na západ použila síla.

Šokující opatření K uskutečnění represivního záměru bylo nasazeno 32 tisíc stavařů a vojáků s úkolem co nejrychleji postavit dvě železobetonové zdi s ostnatým drátem. První z nich obklíčila celý západní Berlín a byla dlouhá celkem 156 km, druhá zeď měřila 43 km a oddělila západní Berlín od východního. Po celou dobu stavby byla přítomna sovětská armáda, aby zasáhla v případě jakýchkoli nepokojů (Pearson, 1998). Byl to těžký šok zejména pro západní veřejné mínění a byla to také další vážná diskreditace SSSR a jeho zahraniční politiky. Budování berlínské zdi se stalo symbolem studené války a rozdělení světa. Ve světle předpovědi George Kennana bylo faktickým přiznáním prohry sovětského modelu, který tak veřejně uznal, že nebyl schopen naplňovat ideály, na  kterých byl postaven. Ale ještě vážnější dopad měla skutečnost, že obkličování západního Berlína bylo velice náhlé

103

a  zcela jednostranné, západní spojence postavilo před hotovou věc. Tento bezohledný a brutální postup vyvolal velmi vyhrocenou a vážnou krizi, která mohla vyvrcholit i  ozbrojeným střetem mezi vojsky USA a SSSR.

Krok od vojenské konfrontace Spouštěčem konfrontačního vývoje se stalo sovětské rozhodnutí přestat dodržovat text postupimské konference o  volném pohybu personálu všech spojeneckých vojsk po všech sektorech města Berlín. Když sovětští vojáci zadrželi několik amerických diplomatů, rozhodl se americký generál Clay (po konzultacích s prezidentem J. F. Kennedym) demonstrovat sílu a hlavně odhodlanost. Směrem k letišti Tempelhof byl vyslán americký tankový prapor, ale vzápětí vyrazilo i 33 sovětských tanků a ty dojely až k Magdeburské bráně, jež byla hlavním přechodem mezi rozdělenými městy. Po celou noc z 27. na 28. října 1961 proti sobě stáli američtí a sovětští tankisté, přičemž měli souhlas, aby v případě napadení odpověděli palbou. Najednou proti sobě stáli tankisté někdejších spojenců z antifašistické koalice a o jejich osudech rozhodovali někdejší spolubojovníci z druhé světové války. Na jedné straně generál Clay, někdejší zástupce generála Eisenhowera a během první berlínské krize také architekt vzdušného mostu do západního Berlína, v době druhé berlínské krize už byl v záloze, ale zastával post prezidentova zvláštního poradce v západním Berlíně (Smith, 1990). Jeho protihráčem byl generál Gribkov, rovněž účastník mnoha bitev druhé světové války a po válce funkcionář nejvyšších vojenských štábů. Nakonec tankisté obou armád odjeli bez jediného výstřelu, ale celá krize ukázala na několik závažných skutečností znepokojujícího charakteru. Především to bylo oboustranně nahromaděné napětí, nedůvěra a vzájemná podrážděnost a okázalost. Tato nebezpečná směs mohla velice snadno přerůst ve ztrátu kontroly a ve vzájemný ozbrojený střet nebo dokonce ve válku. Ale na druhé straně tato krize přinesla i jednu pozitivní skutečnost, tou byla politická kontrola z  nejvyšších postů. Jak americký generál Lucius Clay, tak i jeho protihráč generál Gribkov byli v neustálém kontaktu se svými nejvyššími politickými šéfy, tedy s prezidentem J. F. Kennedym a předsedou Rady ministrů Chruščovem (v té době už byl v záloze, ale zastával post prezidentova zvláštního poradce v západním Berlíně).

104

Právě díky tomu se nakonec podařilo udržet krizi pod kontrolou a nedopustit, aby přerostla v přímou válku mezi hlavními aktéry mezinárodního uspořádání. Dva nejvyšší státníci tehdejšího rozděleného světa si nakonec mohli oddechnout, ale jen na chvíli, protože za pouhý rok je měla čekat další zkouška jejich rozvahy a odpovědnosti, z níž se nakonec stala nejvážnější krize studené války.

3.3.5 Kubánská krize, nejvážnější krize studené války, 1962 V době vzájemného zaručeného zničení vypukla nejvážnější a nejdramatičtější událost celé studené války – kubánská (karibská) krize. Ta svým průběhem a nejvyššími sázkami, jaké kdy byly ve hře, dodnes přitahuje pozornost historiků, politologů a zejména specialistů z oboru bezpečnostních studií.

Příčina krize Podnětem krize se stalo rozhodnutí SSSR rozmístit na Kubě své balistické řízené střely středního dosahu (medium-range ballistic missiles, MRBM, a  intermediate-range ballistic missiles, IRBM). Na  čtyřech základnách mělo být dislokováno celkem 6 oddílů raketových vojsk se střelami MRBM a na dalších dvou základnách měly být umístěny dva oddíly se střelami IRBM.

Reakce USA Pro vyhodnocení vážnosti této bezpečnostní hrozby byl v USA vytvořen Výkonný výbor Rady pro národní bezpečnost (Executive Committee of the National Security Council – ECNSC). Ten nakonec dospěl k závěru, že rozmístění sovětských raket na Kubě mělo dva následující hlavní motivy: a) smyslem sovětského rozhodnutí bylo snížit ztrátu na USA v oblasti ze země odpalovaných řízených střel s jadernou náloží; b) rozmístění MRBM a  ICBM bylo testem, který měl ověřit, jak se zachová nedávno zvolený mladý prezident. V  případě, že by

105

nereagoval s  dostatečným odhodláním, by bylo možné zatlačit na USA na dalších místech – např. v Berlíně nebo v Latinské Americe. Naopak v ­případě jeho odporu bylo možné řízené střely stáhnout zpět do SSSR. Dodnes je v celém světě citována brilantní analýza Grahama Allisona (1971), podle něhož zbraně rozmístěné na Kubě měly skýtat rychlý, podstatný a v porovnání s jinými možnostmi nenákladný přínos ke schopnosti Sovětů udeřit na Spojené státy. Autor vysoce ocenil odpověď Kennedyho administrativy, která dokázala kompromis mezi rizikem jaderné války a nečinností. Vyhlášení karantény bylo něčím více než diplomatickým manévrem, ale zároveň bylo něčím méně než vojenským útokem. Druhé straně dalo možnost zastavit další eskalaci. Touto krizí se podrobně zabýval také Michael MccGwire, považovaný za doyena mírových studií ve Velké Británii (MccGwire, 2001, s. 777–803). Podle něho měl tehdejší SSSR dva ústřední bezpečnostněpolitické záměry. Prvním byla snaha odpovědět na rozmístění řízených střel thor a jupiter na základnách v Británii a v Turecku, odkud mohly zasahovat cíle na území SSSR. Druhý záměr tehdejšího sovětského vedení spatřuje P. Rogers ve snaze odpovědět na to, že USA začaly do své výzbroje zavádět ICBM typu minuteman. Na tuto akci odpověděl SSSR překvapivou protiakcí – na území svého jediného spojence na západní polokouli chtěl rozmístit řízené střely s jadernou náloží, které mohly zasáhnout území USA. Tehdejší administrativa USA v tom spatřovala přímou vojenskou hrozbu pro území USA a pro jeho bezpečnost

Průběh krize Dne 22. října 1962 byly americké jednotky uvedeny do stavu bojové pohotovosti a byly dokonce zahájeny přípravy k invazi na Kubu. Následujícího dne vyhlásila bojovou pohotovost také vláda SSSR a zároveň s tím zpochybnila právo USA na blokádu sovětských zásilek na Kubu. V následujícím týdnu proběhla korespondence mezi J. F. Kennedym a N. S. Chruščovem. Sovětský vůdce ustoupil a slíbil, že SSSR zastaví výstavbu raketových základen na Kubě. Jeho protějšek se zavázal, že USA přeruší blokádu Kuby a že ji vojensky nenapadnou. Slíbil také, že USA stáhnou své rakety z Turecka.

106

Výsledky krize Paradoxem celé kubánské krize se stalo, že hrozba přišla zcela odjinud, než se původně očekávalo. Neměla podobu konvenčního útoku na evropské spojence USA, po kterém by následovala eskalace ozbrojeného konfliktu. Zdrojem nečekaně naléhavé hrozby se stalo několik základen na malém karibském ostrově v těsné blízkosti USA. Původní podoba postulované vojenské hrozby se tedy vůbec nenaplnila, ale přesto byla nadále zachována a nadále plnila roli základního raison d’être existence NATO a základního bodu jeho bezpečnostní strategie. Původcem kubánské krize byl SSSR – jeho nejvyšší činitelé na sebe vzali riziko prudkého vyhrocení mezinárodního napětí. Kennedyho administrativa za této situace nepodstoupila ani riziko okamžité konfrontace, ale ani riziko nečinnosti. Vědomí vážné, byť nezáměrné hrozby jaderné konfrontace nakonec přivedlo oba hlavní aktéry studené války k rozumnému a zodpovědnému jednání. Kubánská krize měla jeden zásadní kladný výsledek. Ukázala, že na rozdíl od tzv. Clifford-Elseyovy zprávy z roku 1946 na sovětské vůdce platil nejen jazyk síly, ale také jazyk racionálních argumentů vedoucích k oboustranně přijatelnému východisku z mimořádně vyhrocené situace. Vyřešení této krize potvrdilo oboustranný posun ve vyhodnocování bezpečnostních hrozeb. V návaznosti na vyústění korejské války a suezské krize přineslo další pokrok v bezpečnostní spolupráci mezi hegemony dvou antagonistických bezpečnostních společenství. Po jejím zažehnání následovalo období uvolnění napětí. Podle jednoho pojetí bylo zažehnání kubánské krize i koncem studené války. Dalším významným důsledkem kubánské krize se stal nástup USA k  nové bezpečnostní strategii. Její páteří se stalo budování arzenálu jaderných ponorek vybavených systémy polaris, tedy jadernými balistickými raketami strategického dosahu. V  této době se vzájemné strategické soupeření ubíralo dvěma hlavními směry. Na jedné straně SSSR navyšoval počty svých ze země odpalovaných balistických raket, které byly namířeny především na  jaderné systémy USA. Ale na  druhé straně Spojené státy svůj vědeckotechnologický náskok uplatňovaly k  tomu, aby získaly náskok jednoho stupně i  v  oné pomyslné stupnici eskalace jaderné války. Díky flotile jaderných ponorek měly jeden nezasažitelný systém, navíc to byl systém, který dával i možnost tzv. posmrtného úderu. Mohl být odpálen i  po  zasažení pozemních cílů, a  tím Sověty dostal do  podřadného postavení a  znovu je nutil ke zdrženlivosti.

107

3.3.6 Vietnam, druhá periferní válka, 1965–1973 Další velmi důležitou událostí se rok po kubánské krizi stala vietnamská válka. Dnes se o ní všeobecně ví, že to byla časově nejdelší periferní válka během studené války. Tento válečný konflikt si, stejně jako válka v Koreji, vyžádala statisíce mrtvých a raněných, gigantické ekonomické náklady a zničující dlouhodobé důsledky pro životní prostředí. Navíc to byla nejdelší válka, kterou do té doby USA vedly v zámoří a která jim přinesla do té doby nejtěžší trauma, a to jak ve vojenské, tak i v psychologické a politické úrovni. Tím nadlouho ovlivnila nejen jejich přístup k válce a míru ve světě, ale také jejich přístup ke svému vyzyvateli – vedla jejich politické a zpravodajské elity k tomu, že hledaly způsob, jak SSSR vlákat do dlouhodobé asymetrické války, ve které nelze zvítězit a je možné se pouze zkompromitovat a zdiskreditovat.

Historický kontext Území Vietnamu jakožto klíčová část oblasti Indočíny se již od poloviny 19. století stalo cílem francouzské koloniální expanze. Nadvláda Francie trvala až do vypuknutí druhé světové války, ale trvale proti ní bojovala opoziční hnutí, zejména pak fronta Viet Minh, v níž ústřední úlohu hrála komunistická strana Indočíny. Během války do oblasti proniklo rozpínavé Japonsko, ale na jejím konci se k moci dostal Viet Minh. Vítězné mocnosti USA, Velká Británie a SSSR tuto oblast přisoudili Francii, ale jelikož ta v dané době neměla plavidla, vojáky ani výzbroj na to, aby ve Vietnamu nastolila svoji kontrolu, bylo sjednáno, že z jihu do Vietnamu vstoupí Britové a ze severu Číňané. Na počátku roku 1946 Viet Minh vyhrál parlamentní volby ve středním a severním Vietnamu a žádal Francii, aby oficiálně uznala Vietnamskou demokratickou republiku. Ale když Francie odpověděla vysazením svých vojsk a vytlačením Viet Minhu z Hanoje, zahájil Viet Minh gerilovou válku, která se pak rozšířila do Laosu a Kambodži, a proto vešla do dějin jako první indočínská válka. Severní část Vietnamu s hlavním městem Hanoj byla uznána ze strany SSSR a pak i Čínské lidové republiky, od které dostávala i zbraně a výcvik, takže původně gerilové hnutí se nakonec přeměnilo v regulérní armádu, v jejímž čele stanul generál Vo Nguyen Giap. Naproti tomu jižní část s hlavním městem Saigon uznaly západní země. Čínské působení v severním Vietnamu bylo v USA vyhodnoceno jako rozpínavost světového komunismu, a tak byla v září 1950 vytvořena

108

Vietnamská válka probíhala na území dnešního Vietnamu a v příhraničních oblastech Kambodži a Laosu v letech 1955–1975 mezi státy severní a jižní Vietnam.

109

Skupina pro vojenskou pomoc a podporu (MAAG). Pět let po vypuknutí řecké občanské války, tři roky po vyhlášení Trumanovy doktríny a pár týdnů po vypuknutí korejské války tak byl dotvořen konfrontační rámec studené války. Tváří v tvář silné severovietnamské armádě se podobně jako v Koreji uvažovalo o nasazení jaderných zbraní – mělo se tak stát v rámci plánované operace Vulture a údery měly zasadit bombardéry B-29, B-36 a B-47. Tento plán se nakonec neuskutečnil, ale došlo k vylodění amerických vojsk v zálivu Tonkin. Významným mezníkem se stala bitva u  Dien Bien Phu, kde francouzská posádka utrpěla zdrcující porážku a dne 7. května 1954 musela hanebně kapitulovat. Nedlouho poté následovala ženevská konference, která oficiálně stvrdila nezávislost Kambodže, Laosu a Vietnamu. Ale francouzská prohra v asymetrické válce neznamenala konec bojů ve Vietnamu, naopak vedla k tomu, že na Vietnam se o to více zaměřily USA jako stále výraznější leader Západu. Americký vstup do  Vietnamu přišel v  době, kdy tato země byla na základě ženevských dohod rozdělena na dva státy. V severní části to byla Vietnamská demokratická republika (VDR) pod vedením komunistické strany Vietnamu, v jejímž čele stál Ho Či Min. A na jihu vznikla Vietnamská republika (VR), v jejímž čele nejprve byl císař Bao Daj a později prezident Ngo Dinh Diem. Během pouhého roku pak téměř jeden milion obyvatel severní země (převážně se jednalo o  katolíky) uprchl do Vietnamské republiky na jih. Hned po rozdělení Vietnamské demokratické republiky se stala zdrojem rozsáhlého násilí jak uvnitř (šlo především o vraždění majitelů půdy), tak i navenek (gerilové jednotky Vietkongu zahájily v 50. letech diverzní operace s cílem svrhnout režim vládnoucí v sousední zemi).

Mezinárodněpolitický kontext Aktivní zapojení USA vyplynulo již v  době prezidenta Eisenhowera (funkci zastával v letech 1953–1961) z velkých obav z neustále sílícího ideologického a pak i politického pronikání Vietnamské demokratické republiky do Vietnamské republiky a z toho, že komunismus by se mohl velice rychle prosadit v celé Indočíně. A tento přístup plně sdílela i administrativa prezidenta Kennedyho (v úřadu byl v letech 1961–1993). Ten dal již v roce 1963 souhlas s bombardováním Vietnamské demokratické republiky. Tímto rozhodnutím chtěly USA předejít následujícím třem hrozbám (Hilsman, 2000):

110

a) obrana Vietnamu – jižní část Vietnamu nebyla schopna se sama ubránit, a kdyby komunisté ovládli celou tuto zemi, pak by mohli pronikat dále do Laosu, Kambodže, Thajska a nakonec i do jihovýchodní Asie; b) naplnění teorie domina – po Vietnamu by mohly přijít komunistické převraty v řadě dalších zemí jihovýchodní Asie; c) obětování Vietnamu  – zřejmě nejpádnějším důvodem amerického rozhodnutí byla obava, že kdyby USA Vietnam obětovaly, pak by utrpěla věrohodnost jejich bezpečnostních záruk nejen v  Asii, ale v celém světě. A od toho se odvíjela obava, že „mnoho, mnoho dalších zemí by se mohlo rozhodnout, že si pořídí své vlastní jaderné zbraně, a to by velice urychlilo jejich proliferaci“ (Hilsman, 2000, s. 9).

Vojenskostrategický kontext americké války ve Vietnamu Přímé americké zapojení do války ve Vietnamu se datuje ode dne 8. února 1965. V té době Vietnamská demokratická republika stupňovala svoji všestrannou podporu Vietkongu, jejímž smyslem bylo urychlit destabilizaci jižní země a posléze se jí zcela zmocnit. V té době byl prezidentem USA Lyndon Baines Johnson (úřad zastával v letech 1963–1969), pro něhož Vietnam nejprve nebyl prioritou. Jeho hlavní prioritou byla vnitřní politika, zejména pak prosazení výrazných změn v americké ekonomice a sociální politice. Nasazení vzdušných sil USA Přístup USA k Vietnamu se od základu změnil na počátku února 1965, když severní Vietnam nejenže ignoroval americké výzvy k zastavení pronikání do jižního Vietnamu, ale navíc Vietkong zaútočil na vrtulníkovou základnu a další objekty americké armády v centrální vietnamské vysočině. Prezident Johnson to vyhodnotil jako akt otevřeného nepřátelství a dal vojenskému letectvu a letectvu vojenského námořnictva USA příkaz, aby spolu s jihovietnamskými jednotkami zahájily soustředěné bombardování pečlivě stanovených vojenských cílů na sever od demilitarizované zóny mezi oběma vietnamskými státy. Po nasazení leteckých sil následovalo i vylodění námořní expediční brigády a pak neustávající navyšování počtů přisunovaných jednotek námořní pěchoty, pozemního vojska i letectva. Pozemní bitvy asymetrické války Ve druhé polovině roku 1965 proběhla řada významných bitev, v nichž iniciativu získávaly USA, které navíc začaly i  s  bombardováním

111

průmyslových objektů a počet svých vojáků navýšily na 150 tisíc. V dalším roce války se bojovalo hlavně v deltě řeky Mekong a americké letectvo poprvé nasadilo bombardéry B-52 (startovaly ze základny na Guamu) a  začalo útočit i  na  cíle v  okolí severovietnamských měst Hanoj a Haiphong. Zároveň s tím narůstal i rozsah pozemních operací, v nichž divize námořní pěchoty spolu s pluky a brigádami pozemního vojska, zejména pak speciálních sil, bojovaly proti jednotkám Vietkongu a útočily na jejich regionální velitelství. V následujícím roce se dále navyšovaly počty amerických vojáků ve Vietnamu a došlo i k prvním dělostřeleckým útokům na vojenské cíle (zejména jednotky protivzdušné obrany) v demilitarizovaném pásmu a na území severního Vietnamu. Tetská ofenziva a její psychologické dopady Významnou a nakonec i zlomovou událostí se stala tzv. tetská ofenziva (tet je asijský Nový rok). V onen den Vietkong a Vietnamská demokratická republika porušily příměří a nasadily 50 tisíc vojáků na vojenské základny a velká města na území jižního Vietnamu, zejména pak na Hue a Saigon. Na konci února 1968 se severovietnamští vojáci dostali až do prostoru velvyslanectví USA. Jejich zteč nakonec byla zastavena a drtivá většina nasazených bojovníků byla zabita, nebo padli do zajetí. Ale z psychologického hlediska sever dosáhl vítězství, jež spočívalo na několika pilířích. Byla to především velká odhodlanost bojovat i za cenu vlastního života proti cizím jednotkám. Takováto odhodlanost je velice typická pro slabší stranu v každé asymetrické válce. Nedílně s tím vynikla mimořádná sebeobětavost severovietnamských bojovníků, kteří do bojů šli i s vědomím, že zcela jistě zahynou. A v neposlední řadě to byla demonstrace morální převahy nad vojáky ze vzdálené země jiného světadílu. Ti si po tetské ofenzivě stále častěji kladli otázku, jaký je vlastně smysl jejich bojů tak daleko od vlasti a jaké jsou naděje na jeho naplnění. Trýznivá otázka o  smyslu války ve  Vietnamu se během roku 1968 postupně rozšiřovala i v americké společnosti a stále více byla diskutována její podpora v tak vzdálené a těžko pochopitelné zemi. Následující rok 1968 se pak stal rokem sílících protiválečných protestů v celých USA a právě to byl největší úspěch celé tetské ofenzivy. Navíc k jeho umocnění přispěl i masakr dvou set bezbranných civilistů – mužů, žen i dětí ve vesnici My Lai, kterého se v březnu dopustili příslušníci úderných komand 23. pěší divize. Jeho odhalení bylo doslova šokující a dále posílilo protiválečné nálady v USA.

112

Další navyšování počtu amerických vojáků ve Vietnamu Po dramatickém roce 1968 přišlo další navýšení počtu amerických vojáků ve Vietnamu, které na jaře 1969 dosáhlo naprostého vrcholu počtem 625 tisíc vojáků. Zároveň s tím dosáhl svého vrcholu i počet útoků bombardérů B-52 na cíle na severním území Vietnamu – během některých operací byla nasazována až stovka těchto strojů naráz. Ale zároveň s tím se rok 1969 stal i prvním rokem tzv. vietnamizace války. Jejím smyslem bylo přenést hlavní tíhu bojů na jednotky a vojáky jižního Vietnamu, a tím ulehčit vojákům USA, snižovat jejich počty ve Vietnamu s cílem postupně se z války zcela vyvázat. Vietnamizace války Ale skutečná vietnamizace nastávala až v roce 1971, až poté, co USA, již pod vedením prezidenta Richarda Nixona (ve funkci 1969–1974), přenesly bojovou činnost i na území Kambodže, aby tam jejich obrněná divize a  výsadková divize ve  dvou rozsáhlých operacích zaútočily na tamní základny severovietnamských ozbrojených sil. Zároveň s tím USA ještě ve druhé polovině roku 1970 pokračovaly v nasazování bombardérů B-52 proti severovietnamským jednotkám. Celkem se ve Vietnamu v mnoha rotacích vystřídalo téměř 3,5 milionu amerických vojáků, nejvíce naráz jich tam bylo v roce 1969 (625 tisíc). Počet mrtvých přesáhl 55 tisíc, počet raněných převýšil 150 tisíc. Celkový počet nasazených příslušníků pozemního vojska byl přes 1,5 milionu, vojenské námořnictvo nasadilo 600 tisíc svých příslušníků a námořní pěchota a  letectvo shodně po  400 tisících vojáků (Dupuy, 1997, s. 1350). Diskreditace americké armády a vznik tzv. vietnamského syndromu Dlouhotrvající a nákladná válka dala na jedné straně americké armádě možnost ověřit si spolehlivost vlastní výzbroje, vojenské strategie a taktiky, v  neposlední řadě i  schopnosti bojovat ve  velmi těžkém terénu a v mimořádně náročném nepřátelském prostředí. To vše byla velká škola bojových zkušeností, díky které se americká armáda stala nejzkušenější armádou světa té doby. Ale na  druhou stranu měla válka ve  Vietnamu i  velice negativní dopady. Především proto, že americká armáda během ní utrpěla velké ztráty na své vlastní pověsti. Ty byly výsledkem dvou hlavních faktorů: objektivních a subjektivních. Objektivní faktory byly dány všeobecně platnými zákonitostmi asymetrické války, ať už probíhaly kdekoli.

113

Subjektivní faktory vyplynuly z chyb a provinění, kterých se americká armáda ve Vietnamu dopustila a jejichž důsledky se pak obracely proti ní. Typické rysy asymetrické války se projevily především v  tom, že ve Vietnamu nebylo možné svádět velké pozemní bitvy ve stylu druhé světové války, které by mohly rozhodnout o výsledku celé tamní války. Americká armáda sice měla monopol ve vzduchu, a to zejména díky bombardérům B-25 a  bitevním vrtulníkům. Bombardéry byly nasazovány k ničení velkých uskupení severovietnamských sil a vrtulníky k rychlé přepravě amerických vojáků z jednoho bojiště na druhé a také k úderům na pozemní cíle. Ale ani tento monopol nestačil k tomu, aby americké pozemní síly ovládly džungli. Jejich příslušníci byli jenom tam, kam se právě dostali, ale jakmile dané místo opustili, okamžitě se na ně vrátili příslušníci severovietnamských ozbrojených sil. Ti navíc využívali znalosti terénu a zejména toho, že na tamní podnebí byli na rozdíl od Američanů zvyklí, a tak jim nepůsobilo žádné potíže, na své straně měli i psychologickou výhodu – bojovali doma, nikoli ve vzdálené cizině. Pokud jde o vlastní provinění, pak největší škody pověsti americké armády způsobilo nasazení chemických zbraní a shazování defoliantů. Ty v době vegetace zbavovaly stromy listí, a tak zhoršovaly krytí severovietnamských vojáků v džungli, ale zároveň s tím působily obrovské škody na životním prostředí. Velmi negativní dopady mělo rovněž to, že americká vojska během této války bombardovala také mnoho nevojenských cílů, včetně nemocnic. Jejich příslušníci se dopustili několika masakrů civilního obyvatelstva, z nichž nejznámějším se stalo vyvraždění 200 bezbranných civilistů včetně žen a dětí ve vesnici My Lai v březnu 1968. V roce 1972 byl odvolán a degradován velitel amerického letectva ve Vietnamu za to, že svévolně nařídil asi 20 leteckých útoků proti cílům v Severním Vietnamu. Vietnamská válka vešla do dějin USA jako „nejdelší, nejpodivnější a  zdaleka nejnepopulárnější válka“, která jim přinesla celkové ztráty v bojích přesahující 200 tisíc mužů, téměř 50 tisíc mrtvých v bojích a přes 150 tisíc raněných. Na straně Vietnamu byly celkem 3 miliony mrtvých. USA v této válce došly k trpkému poznání, že v podmínkách džungle není technologický náskok a vojenská převaha zárukou vítězství. Americká vojska držela jen tu část země, na které právě stála. Prošla traumatem asymetrické války, která se oboustranně proměnila ve „fantasmagorii brutálních bojů, politických i sociálních komplikací a neustálé frustrace“ (Dupuy, Dupuy, 1997, s. 1340). Tak vznikl tzv. vietnamský syndrom,

114

kterého se pak americká armáda a s ní celá společnost těžce a dlouho zbavovaly.

Vietnamská válka z pohledu velkých teorií Pokud se nad vietnamskou válkou zamyslíme ve světle odkazu Edwarda Carra, ukáže se nám, že její hlavní příčinou bylo, podobně jako 15 let předtím v Koreji, rozdělení země do dvou sfér vlivu, jež se vyznačovaly nesmiřitelnými rozdíly v ekonomickém a politickém uspořádání. Výrazná podobnost byla i v tom, že politické a vojenské elity severního Vietnamu podlehly pokušení ovládnout celou zemi a k naplnění tohoto cíle zvolily vojenský útok proti jižnímu sousedovi, jenž byl svrchovaným státem a členem mezinárodního společenství. Konkrétním spouštěčem války se stal útok na americkou základnu na území, který byl v USA oprávněně vyhodnocen jako projev rozpínavosti Vietnamské demokratické republiky. A druhá otázka Edwarda Carra nás vede k zamyšlení nad tím, co se ve Vietnamu osvědčilo, a co se naopak neosvědčilo. Z hlediska mezinárodněpolitického se na samém počátku vietnamské války osvědčilo především to, že se USA postavily na odpor proti rozpínavosti severního Vietnamu a proti diverzním akcím na území Vietnamské republiky, přičemž hlavním smyslem postupu USA bylo pomoci napadenému státu. Ve vojenské rovině se podobně jako předtím v Koreji osvědčilo především nasazení námořnictva a letectva k zastavení severovietnamského pronikání do jižního Vietnamu. Ale na druhé straně se neosvědčilo nadměrné spoléhání jen na vojenskou sílu. Na rozdíl od Koreje se totiž ve Vietnamu válčilo podstatně jinak. Nebojovalo se na široké frontě, protivník nebyl stejný jako čínská armáda v letech 1950–1953, která nasazovala velké jednotky pozemního vojska a vedla boj na široké frontě. Ve Vietnamu byl protivník mnohem úskočnější a také zákeřnější. Nebojoval na otevřené a široké frontě, uplatňoval gerilovou taktiku typu „udeř a zmiz“. Proto americká armáda nakonec prohrála v kruté asymetrické válce a navíc se zdiskreditovala masakrováním civilního obyvatelstva a škodami způsobenými nasazováním chemických zbraní, zejména pak defoliantů. Pokud jde o teorii Raymonda Arona, v jejím světle se chování Vietnamské demokratické republiky v období do ledna 1965 jeví jako nesporná rozpínavost, která v daném případě směřovala na jih, do země, která byla ve sféře vlivu Západu a byla, podobně jako předtím Korejská republika, budována jako asijská varianta základních západních hodnot (tržní

115

ekonomika a politický pluralismus). Při snaze o všestrannou destabilizaci svého jižního souseda severní Vietnam jednoznačně upřednostňoval vojenskou strategii před diplomacií – a už vůbec nepomýšlel na to, aby se svým jižním sousedem soutěžil o to, který ze dvou vietnamských států dokáže, řečeno s Georgem Kennanem, lépe naplňovat ideály, na nichž byl postaven. Na první kroky na poli diplomacie došlo až v roce 1970, kdy už si všechny bojující strany, podobně jako předtím v Koreji, byly vědomy vysoké ceny, kterou za pět let válčení zaplatily, a to jak v ekonomice, tak i na lidských životech. Teprve potom se začaly hledat možnosti, jak celou válku ukončit cestou jednání a hledání oboustranně přijatelných východisek, která by ukončila ničivou válku, která nedávala ani jedné straně možnost dosáhnout vítězství, a proto se stále více zvýrazňovala její nesmyslnost. Návrat k diplomacii byl výsledkem dvou zásadně důležitých skutečností. Předně, elity Vietnamské demokratické republiky a Vietkongu si po několika letech bojů nakonec uvědomily, že americká armáda sice v jejich zemi zabředla do asymetrické války, ale i tak byla nad jejich síly. Pohlaváři severního Vietnamu a  Vietkongu vůbec nemohli pomýšlet na to, že by americkou armádu porazily. A na druhé straně elity v USA si musely připustit, že v asymetrické válce ve vietnamské džungli nelze bojovat a vítězit tak, jak byly zvyklé v klasické konvenční válce, jakou byla zejména druhá světová válka a do značné míry i válka v Koreji. A z pohledu Galtungovy teorie negativního a pozitivního míru vietnamská válka ukázala velká úskalí a bezvýchodnost konvenční války, v níž jedna strana (USA) bojovala přímo, zatímco druhá strana (SSSR) si tam prověřovala svoje zbraňové systémy, dodávané armádě Severního Vietnamu a spolu s tím i metody vedení bojové činnosti. Ale zároveň, jak tato válka probíhala na asijské periferii, se na globální úrovni odstraňovaly překážky pro nastolení bezpečnostní spolupráce mezi USA a SSSR. Ty ve svých vzájemných vztazích ve druhé polovině 60. let nadále udržovaly alespoň negativní mír (jako nepřítomnost války), ale nedílně s tím už v roce 1972 podepsaly smlouvu SALT II, jejíž páteří bylo stanovení stropů pro jaderné zbraňové systémy obranného charakteru. A tak se stalo, že po nepřímém soupeření v regionální válce na periferii se pokročilo na cestě bezpečnostní spolupráce, což byl posun od negativního k pozitivnímu míru. Závěrem k vietnamské válce Vietnamská válka vykazuje podobné rysy jako některé předcházející zlomové události z prvních let studené války, konkrétně pak jako občanská

116

válka v Řecku a jako korejská válka. Je to především paralela s Řeckem, která má dva rozměry. První je spojen s otázkou, kdo vlastně jako první spoléhal na vojenskou sílu. V Řecku to byla Velká Británie (na Churchillův pokyn) a pak USA (na Trumanův pokyn), které proti tzv. horské republice nasadily i letectvo, které shazovalo napalm. Ve Vietnamu to téměř ve stejné době byla nejprve Francie a pak USA, které uvažovaly dokonce o nasazení jaderných zbraní. Druhý rozměr paralely s Řeckem je dán tím, že ve Vietnamu se velice podobně jako v Řecku ideologizovala podstata vnitropolitického dění. Soupeření mezi odbojáři a royalisty (Řecko), stejně jako boj za ukončení koloniální nadvlády a za národní osvobození (Vietnam), na svém začátku nebyly bojem za nastolení komunistického režimu a prosovětského kurzu v  zahraniční politice. Ale byly tak dlouho vydávány za  projev expanze sovětského komunismu, až se pro obě hnutí nakonec SSSR stal skutečným spojencem. A tak se vlastně Západu naplnilo to, čemu se říká sebenaplňující proroctví (self-fulfilling prophecy). Navíc se v obou případech Západ od samého počátku zdiskreditoval svým cynickým postupem. V Řecku se Británie postavila na stranu roya­ listů, kteří byli po celou dobu války v exilu, a podpořila je i přesto, že to byli oni, kdo jako první sáhli po ozbrojeném násilí. A ve Vietnamu se stalo to, že Francouzi vsadili na zkompromitovaného Bao Daje. Takové chyby v rozjitřené poválečné době jen nahrávaly komunistům jako stoupencům radikálních změn. A konečně, třetí rozměr paralely mezi Řeckem a Vietnamem je dán tím, že vývoj v obou těchto zemích se stal významným katalyzátorem změny úloh v rámci Západu. Po řecké občanské válce se USA ujaly kontroly nad východním Středomořím, která už byla nad síly a možnosti Velké Británie. A ve Vietnamu a souběžně s tím pak i během korejské války USA převzaly zodpovědnost za kontrolu jihovýchodní Asie. Dále je to paralela Vietnamu s Koreou. Vietnamská válka byla zahájena stejným způsobem jako korejská válka v roce 1950. Vše začalo vojenskou invazí ze severu směrem na jih, na který pak USA jako vedoucí mocnost celého Západu odpověděly nasazením svých ozbrojených sil. Ale na rozdíl od korejské války se již vojenská činnost ve Vietnamu neprojednávala na půdě Rady bezpečnosti OSN. USA již na rozdíl od roku 1950 nežádaly o její mandát a ani neuvažovaly o tom, že by vytvářely koalici vojsk OSN. Ve Vietnamu již bojovaly samy spolu s několika dalšími státy, jež byly ochotny je podpořit (jižní Korea, Thajsko, Austrálie, Nový Zéland, Filipíny, Laos).

117

Ale na druhé straně je ve srovnání s korejskou válkou i jedna výrazná změna. Po korejské válce USA přijaly novou jadernou strategii, ale po vietnamské válce již nic takového nenásledovalo. Vietnamská válka se stala zdrojem poučení především pro vedení konvenční asymetrické války, ale nijak zásadně neovlivnila vojenskou strategii a potažmo s tím ani NATO.

Jaderný aspekt v americko-čínských vztazích Na počátku 60. let začala Čínská lidová republika budovat svůj potenciál jaderných zbraní. Kennedyho administrativa vyhodnotila čínský jaderný program jako vážnou bezpečnostní hrozbu pro USA, neboť tehdejší čínské vedení považovala za „ještě nebezpečnější a nezodpovědnější než vedení Sovětského svazu“. Její obavy byly tak silné, že dokonce připravovala plány leteckých útoků na čínská jaderná zařízení (Litwak, 2002–2003, s. 61). Naproti tomu expert na jaderné zbraně Robert Johnson ve své studii pro State Departement odmítl obavu, že Čínská lidová republika by po vybudování potenciálu jaderných zbraní zásadně změnila rovnováhu sil v Asii. Připomněl, že i nadále budou mít nad nad ní USA zdrcující vojenskou převahu a kvůli tomu bude úspěšně fungovat odstrašování. Označil za velmi nepravděpodobné, že Maův režim by podstoupil riziko zničujícího odvetného úderu ze strany USA. Nedlouho po zveřejnění Johnsonovy zprávy byl zavražděn prezident J. F. Kennedy a jeho nástupce, L. B. Johnson, zavrhl myšlenku leteckého úderu na čínská jaderná zařízení. Po zamítnutí plánu leteckých úderů na jaderná zařízení Čínské lidové republiky se úsilí USA o zmírňování čínské hrozby stále více soustřeďovalo na diplomatickou oblast. USA se zaměřily na využívání neshod a rozporů mezi SSSR a Čínou, jejichž podstata se odvíjela od otázky, kdo bude v čele mezinárodního komunistického hnutí a kdo bude rozhodovat o jeho strategii. Po roztržce se SSSR se dostala do situace, kterou vnímala jako soužití se třemi vážnými hrozbami: s USA, Japonskem a SSSR. Tím, že přistoupila na americkou nabídku, na dialog a partnerství, nastoupila cestu k soustavnému zmírňování a oslabování dvou z těchto tří hrozeb. Americká diplomacie tak dosáhla výrazného úspěchu – zbavila se jedné hrozby a dokázala ji postupně přeměnit v hrozbu pro svého strategického nepřítele, pro SSSR.

118

3.3.7 Harmelova zpráva a stanoviska SSSR Etapu vzájemného zaručeného zničení uzavíraly obě strany hodnoceními, v nichž vedle přežívajících klišé bylo ve srovnání s minulostí méně militantní rétoriky a více pozitivních závěrů. V roce 1967 NATO schválilo významný dokument nazvaný Zpráva Rady NATO o budoucích úkolech, která vešla do dějin NATO pod názvem Harmelova zpráva a vytyčila bezpečnostněpolitickou strategii dvojího přístupu. První přístup znamenal udržování vojenské síly a politické solidarity členských zemí NATO, zatímco druhý se zaměřil na rozvoj stabilnějších vztahů se státy Varšavské smlouvy s cílem politického řešení základních problémů, tedy pokračováním procesu uvolňování mezinárodního napětí. Politický význam Harmelovy zprávy spočívá v  tom, že vymezila p ­ řístup Aliance ke snižování stavů zbraní a také k aktuálním politickým problémům (zejména pak k problému Německa), ve vojenské oblasti zpráva vymezila oblasti strategického zájmu (především oblast Středomoří). Ve Varšavské smlouvě v té době dominoval sovětský názor, že snaha o dosažení rovnováhy je nejlepší cestou k odvrácení hrozby války. Byl vyjádřen slovy, že „imperialismus USA je nucen přihlížet k současnému poměru sil na mezinárodním poli, k nukleárnímu potenciálu Sovětského svazu a k případným důsledkům raketové nukleární války, a proto je pro něj stále těžší a nebezpečnější sázet na rozpoutání nové světové války (Úkoly boje, 1969).

3.3.8 Smlouva o nešíření jaderných zbraní, 1968 Druhá polovina 60. let přinesla první výrazný úspěch v oblasti kontroly zbrojení: v letech 1965–1968 byla sjednána Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT). V té době již existovalo pět oficiálních jaderných států (nucelar weapons states), jimiž bylo všech pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Smlouva NPT byla přijata na 22. zasedání Valného shromáždění OSN dne 12. června 1968 jako zvláštní rezoluce. K podpisu byla předložena dne 1. července 1968, v platnost vstoupila 15. března 1970 a od té doby je „základním kamenem boje proti šíření zbraní hromadného ničení“. Smlouva NPT má tři základní pilíře: nešíření jaderných zbraní, jaderné odzbrojení a mírové využívání jaderné energie. Hlavní rysy Smlouvy o nešíření jaderných zbraní jsou:

119

– I. článek této smlouvy stanoví jaderným státům povinnost nepředávat komukoli dalšímu jaderné zbraně a nepomáhat žádnému nejadernému státu při jejich výrobě a získávání; – II. článek zavazuje nejaderné státy nepřijímat jaderné zbraně a ne­usilovat o jejich výrobu a získávání. Tyto státy mají za úkol uzavřít bilaterální zárukové dohody s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii; – IV. článek smlouvy potvrzuje nezadatelné právo všech států vyvíjet a používat jadernou energii k mírovým účelům; – VI. článek se týká jaderného odzbrojení a zavazuje smluvní strany jednat v dobré víře k ukončení závodů v jaderném zbrojení, k jadernému odzbrojení a také k dosažení smlouvy o všeobecném a úplném odzbrojení. Historický význam této smlouvy spočívá v tom, že vytvořila rámec bránící dalšímu šíření jaderných zbraní, při kterém by se tyto zbraně mohly postupně takříkajíc banalizovat, mohly by se stát součástí výzbroje mnoha států. Takový vývoj by snížil racionalitu a  předvídatelnost v přístupu k jaderným zbraním a nakonec by mohl vést i k prolomení jaderného tabu, tedy k nasazení těchto zbraní v nějaké válce, byť by to byla „jen“ válka regionální. Přínos smlouvy NPT spočívá především v tom, že výrazně snížila hrozbu jaderné války a zároveň omezila počet států, které na jaderných zbraních zakládají svoji strategii. Smlouva NPT zůstává v platnosti dodnes a je nadále referenčním dokumentem v  dlouhodobé strategii kontroly jaderného zbrojení. Od jejího schválení do roku 2005 ji podepsalo celkem 189 států, stranou zůstaly pouze Indie, Izrael a Pákistán. Navíc byla zavedena praxe, že se každých pět let scházejí tzv. výroční konference všech signatářů, na kterých se projednává stav dodržování a naplňovaní jednotlivých článků smlouvy z roku 1968. Největší pozornost všech výročních konferencí se soustřeďuje na článek č. 6 a právě na jeho základě jsou USA a Ruská federace, jakožto dva státy s největším jaderným arzenálem, pravidelně kritizovány za to, že jej nedodržují a že své jaderné arzenály sice kvantitativně omezují, ale v rovině kvalitativní je neustále modernizují. Smlouva NPT je tedy nástrojem ke kontrole postupu i těch nejsilnějších jaderných zemí.

3.3.9 Pražské jaro a jeho brutální rozdrcení Významnou událostí se na konci 60. let stalo tzv. pražské jaro v roce 1968. Po nástupu nového vedení v čele s Alexandrem Dubčekem (1. tajemník

120

Ústředního výboru KSČ) a Ludvíkem Svobodu (prezident republiky) se začal prosazovat program zásadních změn v ekonomice, ve vnitřní i v zahraniční politice. Tzv. obrodný proces vyvolával stále větší znepokojení v Moskvě a v hlavních městech řady dalších satelitních států. Zvlášť velké pobouření vyvolalo tzv. Memorandum Vojenské politické akademie v Praze, ve kterém se již psalo o záměru vystoupit z Varšavské smlouvy. Počínaje květnem 1968 sílil nátlak – proběhlo několik setkání (Drážďany, Bratislava, Čierna nad Tisou), na kterých sovětští vůdci (zejména Leonin Iljič Brežněv, generální tajemník ÚV KSSS) kategoricky požadovali ukončení procesu uvolňování vedoucí úlohy strany a návrat k dřívějším metodám vládnutí. Jejich nátlaková politika vyvrcholila dne 21. srpna 1968 invazí vojsk SSSR, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky a Běloruské lidové republiky. Sovětští výsadkáři pozatýkali všechny nejvyšší činitele tehdejší KSČ s výjimkou prezidenta Ludvíka Svobody (na něho si netroufli, protože respektovali jeho zásluhy z doby druhé světové války, kdy byl velitelem 1. armádního sboru, armádním generálem a hrdinou SSSR). Prezident Svoboda odletěl do Moskvy, kde kategoricky prohlásil, že zpět do Prahy se vrátí pouze v doprovodu všech pozatýkaných a odvlečených reformních politiků. Toho také dosáhl, ale za cenu podpisu tzv. moskevského protokolu, který znamenal vážné věcné ústupky, zejména souhlas s tzv. dočasným pobytem sovětských vojsk na území tehdejší Československé socialistické republiky. Tehdejší ministr zahraničí ČSSR Jiří Hájek předložil „Československé události“ na  pořad jednání valného shromáždění, ale jeho snahy nakonec nevedly k úspěchu. Západ reagoval vyjádřením obrovské vlny solidarity, ale žádnou konkrétní akci nepodnikl. Tehdejší francouzský premiér Maurice Couve de Mourville dokonce význam československých událostí zlehčil výrokem o tzv. dopravní nehodě. Po vyřešení „československého problému“ Leonid Brežněv vystoupil dne 13. listopadu 1968 na pátém sjezdu Polské sjednocené dělnické strany se zobecňujícím projevem, ve kterém řekl, že každý členský stát Varšavské smlouvy musí respektovat zájmy světové socialistické soustavy. Jinými slovy, že nemůže podnikat žádné zásadní změny ve své politice, pokud nejsou předem projednány s Moskvou. Od té doby se používá výraz Brežněvova doktrína. Ta sice velice cynicky, ale na druhé straně velice jasně vyhlásila, že SSSR nepovolí žádné zásadní změny v zahraniční, ale ani ve vnitřní politice svých satelitních zemí a že nadále bude i vojenskou silou hájit jednotu svého impéria, své nárazníkové zóny (Ouimet, 2003).

121

3.3.10 Jaderná strategie ve znamení pokračujícího soupeření Pokud jde o jadernou strategii, třetí etapa studené války se nesla ve znamení pokračujícího americko-sovětského soupeření. SSSR nadále navyšoval počet svých ze země odpalovaných systémů ICBM, ale začal také po vzoru USA budovat flotilu jaderných ponorek, aby i on měl svoje systémy posmrtného úderu. Tato situace nutila obě strany k ještě větší zdrženlivosti, a tak byla vyšší pravděpodobnost, že v případě války by se snažily vyhýbat vzájemně se zničujícím úderům na svá velká města a ekonomická centra.

3.4 Čtvrtá etapa studené války ve znamení strategie kontrasíly Na přelomu 60. a 70. let se ve vztazích mezi Východem a Západem prosazovalo détente, tedy uvolňování a zmírňování mezinárodního napětí. Strategii tehdejšího SSSR výrazně ovlivnil Henry Kissinger (v letech 1969–1973 byl poradcem prezidenta USA pro otázky národní bezpečnosti a v následujících čtyřech letech zastával post ministra zahraničí). Vysvětloval ji slovy vycházejícími z vize G. Kennana, že politika détente je sice nebezpečná, pokud její součástí není i strategie zadržování, ale zadržování je neudržitelné, není-li propojeno s vizí míru. Na Kennana navazoval Kissinger i svým přesvědčením, že jde o tzv. historickou sázku, která je riskantnější pro SSSR, vyznačující se vnitřní slabostí a pohasínající legitimitou.

3.4.1 Základní charakteristika Přelom 60. a 70. let 20. století se nesl ve znamení zásadních změn v mnoha směrech. Nejvýznamnější z nich bylo to, že SSSR ztratil iniciativu v dobývání kosmu. Prvním člověkem na Měsíci se stal Američan Neil Armstrong. Základem tohoto historického úspěchu byl náskok v oblasti nejmodernějších leteckých a vesmírných technologií. Tato skutečnost se pak musela zcela zákonitě odrazit i v oblasti vojenskostrategického soupeření. Od léta 1969 bylo zcela jasné, že ten, kdo výrazně pokročí na technologické úrovni, získá iniciativu v nejmodernějších a také v nej­ účinnějších zbraňových systémech. Úspěch při dobývání Měsíce otevřel cestu k tomu, že USA stupňovaly svůj kvalitativní náskok ve všech třech

122

složkách strategických jaderných sil a že nadále udávaly takříkajíc tón dalšího vývoje strategie jaderného odstrašování. Ale po zásadním opatření NATO se znovu uplatnila železná logika studené války – SSSR o 3 roky později odpověděl zkouškou svých vlastních střel kategorie MIRV a počínaje rokem 1975 je začal zavádět do své výzbroje. Byly to mezikontinentální řízené střely typu SS-7, SS-8 a SS-9 a od poloviny 70. let také řízené střely na celkem 12 ponorkách delta I a na 4 ponorkách delta II – jejich dolet byl prodloužen na 7,5 tisíc km.

3.4.2 Východní politika kancléře Brandta Velmi důležitou úlohu v procesu uvolňování napětí v Evropě sehrála tzv. východní politika SRN na přelomu 60. a 70. let. 20. století. Začala se prosazovat poté, co po vítězství ve volbách v roce 1969 do funkce spolkového kancléře nastoupil legendární sociální demokrat Willy Brandt a jeho vicekancléřem a ministrem zahraničí se stal Walter Schell. Na jaře 1970 nejprve došlo k jednáním v Erfurtu (tehdy součást NDR), jejichž výsledkem bylo překonání řady nahromaděných problémů ve vztazích mezi SRN a NDR (Plšková, 1999). Ve stejném roce byla podepsána také Moskevská smlouva, která potvrdila hranice mezi oběma německými státy a také hranici mezi NDR a Polskem. A na samý závěr roku 1970 byla podepsána Varšavská smlouva mezi Polskem a SRN (Kostlán, Moravcová, Vaníček, 2000). Pokud jde o historický význam Ostpolitik (tedy tzv. východní politiky), vedou se v SRN dodnes rozsáhlé debaty. Všeobecně se uznává její přínos pro uvolnění napětí v Evropě. Na druhé straně je ale Ostpolitik kritizována za to, že pomohla NDR a ostatním satelitům SSSR, že vlastně oddálila jejich ekonomické a politické zhroucení (Müller, 1995). Je však zcela bez diskuze, že Brandtem zamýšlená změna cestou sblížení, jež byla hlavním smyslem celé Ostpolitik, přišla na podzim roku 1989, kdy se tisíce jednotlivců i rodin z tehdejší NDR vydaly přes Maďarsko a Československo směrem do SRN. Dne 9. listopadu 1989 pak padla berlínská zeď, která do té doby symbolizovala nejen rozdělení Německa, ale i studenou válku jako takovou. Dne 31. srpna 1990 byla podepsána sjednocovací smlouva a po ní následoval dne 12. září 1990 podpis smlouvy 4 + 2, která vytvořila mezinárodní rámec pro znovusjednocení Německa. Z hlediska celoevropského je všeobecně uznáváno, že Brand­ tova východní politika výrazně přispěla k uvolnění napětí v celé Evropě a v mnohém předurčila další směr vývoje od konfrontace k věcnému

123

dialogu a ke sbližování mezi Východem a Západem (Wenger, Zimmermann, 2003). V roce 1971 byl Willy Brandt za své zásluhy oceněn udělením Nobelovy ceny za mír.

3.4.3 Jaderné zbraně nové generace Čtvrtá etapa strategie jaderného odstrašování začala americkou reakcí na skutečnost, že SSSR v závěru předchozí etapy budoval vlastní flotilu jaderných ponorek. Spojené státy na sovětské ponorky odpověděly tím, že v roce 1970 začaly do výzbroje zavádět jaderné zbraně nové generace, které již měly mnohonásobnou nálož. Šlo zejména o řízené střely (polaris A-3 a minuteman III), které jsou dodnes všeobecně známy pod zkratkami MRV a MIRV. Zbraňové systémy MRV měly dosah 12,8 tisíce km a z ponorek odpalované řízené střely poseidon obsahovaly tři nálože, každá o ničivé síle 200 kt s doletem 4,6 tisíce km. Tyto zbraně již nebyly zaměřeny na civilní, ale na vojenské cíle, a tak se začalo hovořit o strategii kontrasíly. Někdejší předseda Vojenského výboru NATO, generál Cornelis de Jager, připomněl, že také tato strategie byla zaměřena na to, aby „věrohodně odstrašovala SSSR od záměru rozpoutat konvenční válku v Evropě“ (de Jager, 1986, s. 14). Ale po zásadním opatření NATO se znovu uplatnila železná logika studené války – SSSR o 3 roky později odpověděl zkouškou svých vlastních střel kategorie MIRV a počínaje rokem 1975 je začal zavádět do své výzbroje. Byly to ICBM typu SS-7, SS-8 a SS-9 a od poloviny 70. let také řízené střely na celkem dvanácti ponorkách delta I a na čtyřech ponorkách delta II – jejich dolet byl prodloužen na 7,5 tisíce km.

3.4.4 Smlouva SALT I, 1972 Kennedyho smrt v listopadu 1963 a Chruščovovo svržení o rok později dočasně zastavily nadějný vývoj bezpečnostní spolupráce obou států zaměřené na kontrolu zbrojení a na odzbrojení. Na další jejich smlouvu se muselo čekat až do přelomu 60. a 70. let. V roce 1969 byla zahájena jednání o omezení strategických zbraní (SALT – Strategic Arms Limitations Talks), aby byla završena podpisem smlouvy v roce 1972. Mezitím, tedy v letech 1969–1972, se USA zaměřily na dokončení své strategické triády. Budování jaderného potenciálu, spočívajícího na třech složkách – strategických bombardérech, ICBM a  jaderných ponorkách  – bylo

124

dokončeno v roce 1965. SSSR za stejnou dobu navýšil počet svých ICBM z 250 na 1 tisíc a stejně dokončil budování jaderné triády. Podepsání smlouvy SALT tedy bylo spíše kodifikováním stavu než nějakou volbou. Obě strany tím uznaly, že vzájemná zranitelnost v případě jaderného útoku nebyla jejich volbou, ale životním faktem. Smlouva SALT I  tedy v  podstatě stvrdila skutečnost spočívající v převaze USA v oblasti strategických bombardérů a jaderných ponorek a zároveň s tím i převahu SSSR v oblasti ICBM. Ještě horší bylo to, že smlouva SALT I nevytvořila žádný rámec pro zavádění vícehlavicových řízených střel MIRV. USA je začaly montovat na pozemní složku své triády již od léta 1970 (minuteman III) a na námořní od ledna následujícího roku (poseidon). Poté začali stejnou technologii vyvíjet a zavádět i Sověti. Někdy se říká, že zavedením těchto zbraní byla povolena uzda divokému koni. Henry Kissinger při zpětném pohledu vyjádřil lítost nad tím, že nedocenil neblahé důsledky MIRVizace světa na přelomu 60. a 70. let.

3.4.5 Smlouva SALT II, 1979 Jednání o této smlouvě byla v podstatě ukončena již v listopadu 1972, ale až v červnu 1979 ji svým podpisem stvrdil tehdejší americký prezident James Carter. Toto téměř sedmileté období bylo v USA vyplněno sílícími pochybnostmi a výhradami na adresu jednání se SSSR. Po celé toto období USA trvale usilovaly o překonání patové situace a o posílení věrohodnosti svého odstrašování, aby byly schopny zabránit tomu, co považovaly za  největší hrozbu tehdejší doby, tedy ztrátě západní Evropy. Neblahou roli v jejich rozhodování sehrála i řada nejrůznějších mýtů. Stoupenci tvrdého kurzu vůči tehdejšímu brežněvovskému vedení SSSR často poukazovali na ICBM, ve kterých měl převahu SSSR. Zároveň s tím bagatelizovali argumenty Sovětů, upozorňující na převahu Spojených států v oblasti jaderných ponorek, strategických bombardérů a letadlových lodí s nosiči jaderných zbraní, tak se vytvářel mýtus hrozby plynoucí z převahy protivníka. Rozhodující úlohu při šíření mýtu převahy protivníka sehrál výbor pro vyhodnocování bezpečnostních hrozeb (Committe on the Present Danger), který v  roce 1976 založili Paul Nitze a  Eugene Rostow. Ti došli k alarmující závěru nazvanému „okno zranitelnosti“ (window of vulnerability). Varovali, že do deseti let, tedy do poloviny 80. let, bude americký prezident, v  důsledku nárůstu jaderného potenciálu SSSR, nucen „podstupovat trpké volby mezi válkou a vynucenými ústupky“.

125

K jejich argumentům patřilo především pronikání SSSR v Somálsku, Angole, Vietnamu a především fatální chyba Brežněvova vedení – invaze do Afghánistánu, která zmrazila naděje na ratifikaci smlouvy SALT II. Navíc SSSR v tomto období zavedl do své výzbroje strategické bombardéry backfire a řízené střely středního dosahu SS-20 a prezentoval je jako odpovědi na americké systémy B-1, resp. trident. Smlouva SALT II byla podepsána ve Vídni v červnu 1979, jejími signatáři byli prezident James Carter a generální tajemník L. I. Brežněv (v té době již velice silně poznamenaný zubem času, a to jak fyzicky, tak zejména mentálně). Hlavní přínos spočíval v  tom, že zakázala vývoj nových nosičů (řízených střel), ale i nadále nechala oběma stranám otevřenou možnost, aby si zachovala systémy, na kterých jim nejvíce záleželo. Na straně USA to byly systémy trident, na straně SSSR systémy ICBM typu SS-18. Pokud jde o jadernou strategii, také čtvrtá etapa studené války se nesla ve znamení pokračujícího americko-sovětského soupeření. Ale SSSR se dostal do nevýhodného postavení, protože USA se mezitím již zcela zotavily z důsledků studené války a zažívaly další hospodářský vzestup, zatímco v SSSR nastoupila etapa prohlubující se stagnace. USA pod vedením prezidenta Reagana přešly k  politice asertivní konfrontace, zakotvené v programu SDI (Strategic Defence Initiative).

3.5 Pátá etapa studené války ve znamení krize euroraket Vzájemné americko-sovětské soupeření v počtu jaderných náloží a jejich nosičů pokračovalo tak rychlým tempem, že na přelomu 70. a 80. let vypukla jedna z nejvážnějších krizí celého období studené války. Jejím hlavním symbolem se staly jaderné zbraně na válčišti. Na straně SSSR to byly řízené střely RSD-10 (na Západě známé pod označením SS-20), na straně USA a NATO pak řízené střely s plochou dráhou letu a rakety pershing II. Tím byl učiněn další krok na dlouhé cestě přeceňování vojenských nástrojů bezpečnosti, jejichž posláním bylo čelit postulované vojenské hrozbě SSSR.

3.5.1 Rozdílné přístupy k zbraním na válčišti Význam těchto zbraní velice výstižně vyjádřil někdejší francouzský premiér Raymond Barre: „Pershingy II byly nejenom odpovědí na SS-20, jak se to v určitou dobu tvrdilo, ale byly především prostředkem, který

126

může přímo zasáhnout území SSSR, a jako takové zůstávají nenahraditelným článkem v řetězci jaderného odstrašování, který musí spojovat Evropu se Spojenými státy“ (Barre, 1988, s. 192). Naproti tomu SSSR je spolu se svými satelity interpretoval odtrženě od řízených střel SS-20 a vydával je za počátek nové etapy zbrojních závodů. Za této situace dokonce na jaře 1980 dal podnět ke svolání mezinárodní porady komunistických a dělnických stran a na té byly pershingy II a řízené střely s plochou dráhou letu označeny za velkou hrozbu pro mír a pro celé lidstvo. Boj za odzbrojení se pro tehdejší mezinárodní komunistické hnutí stal „prvořadým úkolem“. V  této etapě NATO pokračovalo v  důrazu na  získání kvalitativní převahy v  nejmodernějších zbraňových systémech. Na  prosincovém zasedání Vojenského výboru schválilo Rogersův plán (pojmenovaný podle vrchního velení spojených ozbrojených sil NATO v  Evropě), který položil hlavní důraz na schopnost „zničit konvenčními zbraněmi druhé sledy a týl vojsk Varšavské smlouvy ještě před jejich nasazením na bitevním poli“. Základním principem této koncepce byl úder proti silám v hloubce (follow-on-forces attack), který měl umožnit údery do co největší hloubky vojsk Varšavské smlouvy s cílem „uspokojivě ukončit válku s minimálními civilními a vojenskými ztrátami a beze ztráty území spojenců“ (Roe, 1997, s. 9).

3.5.2 Invaze do Afghánistánu jako osudová chyba SSSR Na  samém konci roku 1979 se tehdejší Brežněvovo vedení Sovětského svazu dopustilo další osudové chyby: vyslalo intervenční vojska do Afghánistánu. Odvolalo se přitom na článek č. 4 sovětsko-afghánské smlouvy o přátelství, dobrém sousedství a spolupráci z roku 1978. Sovětské vedení se tedy rozhodlo pro zopakování československého scénáře z roku 1968, ale neuvědomilo si, že se vydává do úplně jiného civilizačního okruhu, kde jeho obyvatelé budou reagovat zcela jinak.

Sovětské záměry Rozhodnutí pro sovětskou vojenskou invazi do  Afghánistánu padlo v době, kdy byl tehdejší SSSR na vrcholu vlády brežněvovské gerontokracie. Vedle tohoto stárnoucího zastánce silových řešení (v té době mu bylo 73 let a měl na svém kontě vojenskou intervenci do Československa

127

v roce 1968) se dalším stoupencem vojenského útoku stal tehdejší mi­ nistr obrany D. Ustinov (v té době mu bylo 71 let), tajemník ÚV KSSS pro zahraničí B. Ponomarjov (74 let) a spolu s nimi i hierarchie KGB a generalita sovětské armády, která ještě žila vzpomínkami na snadnou intervenci do Prahy v roce 1968. Ti všichni své rozhodnutí zdůvodňovali dvěma druhy argumentů, a to geopolitickými a vnitropolitickými. V rovině geopolitické Brežněvovci tvrdili, že SSSR se musí postavit na odpor posilování pozic a vlivu USA v islámském světě. Za jeho nejvýraznější projevy označovali podpis egyptsko-izraelské mírové smlouvy, irácký odklon od spolupráce se SSSR, umocněný posilováním jeho vazeb na Západ, a v neposlední řadě posilováním vlivu Íránu, jež v té době byl strategickým spojencem USA. A v rovině vnitroafghánské politiky zdůrazňovali, že v této zemi hrozila změna kurzu od partnerství se SSSR ke spojenectví s USA, přičemž za agenta CIA označovali i H. Amína, zvláště poté, co v září 1979 nechal zavraždit prosovětsky orientovaného Núra M. Tarakího s  celou jeho rodinou, který se k moci dostal rovněž poté, co rok předtím zavraždil svého předchůdce. V té době KGB varovala, že Amína svrhnou islamisté a že budou následovat nejen další represe, ale poté také celková změna afghánské vnitřní i zahraniční politiky. V této rovině tedy Brežněv a další čelili důsledkům své vlastní politiky, která zaostalé zemi fungující na kmenových a v podstatě feudálních základech vnutila sovětské pojetí socialismu, což nakonec nemohlo skončit nijak jinak nežli občanskou válkou (Chauprade, Thual, 1998).

Mezinárodní souvislosti Velmi důležitou souvislost s odstupem dvaceti let přiznal Z. Brzezinski. Ze své tehdejší pozice poradce pro národní bezpečnost přesvědčil prezidenta Cartera, aby dal zpravodajské službě CIA souhlas k vytvoření Tálibánu. Cílem bylo vyvolat pocit tzv. islámské hrozby v tehdejším vedení SSSR, která mohla silně působit na muslimské státy tehdejšího SSSR. Tímto způsobem byli kremelští vládcové vyprovokováni k brutální akci proti Afghánistánu (Brzezinski, 1998). Brzezinského výpověď měla velký význam ze dvou hlavních důvodů. Především znovu potvrzuje, jak velký je mezinárodněpolitický význam této chudé, odlehlé a zdánlivě málo významné islámské země. Pokud se Afghánistán začne jevit jako zdroj radikálního islamismu, je v neislámských zemích vnímán jako vážná hrozba. Na konci 70. let to bylo tak,

128

že Afghánistán byl základnou antikomunistického islamismu, a proto jej SSSR vnímal jako velmi vážnou a naléhavou hrozbu pro své národní zájmy. Druhá rovina Brzezinského výpovědi ukázala na význam rafinovaně promyšlených zpravodajských her a strategických léček v soupeření mezi velmocemi. Z hlediska Realpolitik se Carterově administrativě podařil doslova mistrovský kousek tím, že své vyzyvatele dokázal vyprovokovat k brutálnímu kroku, který je zdiskreditoval nejprve politicky a posléze i vojensky, neboť Afghánistán se stal „sovětským Vietnamem“. Ale ani to nic nemění na skutečnosti, že historickou odpovědnost za vpád do Afghánistánu, a stejně tak i za všechny jeho neblahé důsledky nese nejvyšší politické vedení tehdejšího SSSR spolu s KGB a s velením sovětské armády.

Brutální „regime change“ a jeho těžké následky Sovětská vojenská intervence byla zahájena 27. prosince 1979, kdy 700 příslušníků sovětských speciálních sil, oblečených v afghánských uniformách, přepadlo nejdůležitější instituce v Kábulu včetně prezidentského paláce. Prezident Amín byl zavražděn a do funkce jeho nástupce byl dosazen Babrak Karmal, jenž do té doby zastával post velvyslance v Praze. Spolu s ním byli i na další důležité posty dosazeni prosovětští lidé. Byl to klasický, zvnějšku provedený vojenský převrat, dnešními slovy se to celé dá nazvat jako politicky bezohledný a brutální, vojenskou silou vnucený „regime change“ (Valenta, 1980). Zároveň se změnami na  nejvyšších postech v  kábulské politické a vojenské hierarchii byla zahájena intervence sovětských vojsk, v jejímž rámci od severu směrem do vnitrozemí postupovala vojska 40. sovětské armády. Této armádě velel maršál Sokolovskij a tvořily ji dvě gardové motostřelecké divize, jedna gardová letecká divize, jedna vzdušně výsadková, jedna samostatná vzdušně výsadková brigáda a několik samostatných pluků. Celkem to bylo téměř 100 tisíc vojáků, v jejichž výzbroji bylo 2 tisíce bojových vozidel pěchoty, 1,8 tisíc tanků, přičemž vojenské letectvo SSSR uskutečnilo během pouhého jednoho týdne 4 tisíce bojových letů.

Asymetrická válka proti SSSR Původním sovětským záměrem bylo postupovat podobně jako před jedenácti lety v ČSSR. Původním cílem bylo pouze provést státní převrat

129

a pak už se zaměřit na postupnou „afghánizaci“ celé země pod Hindúkušem, tedy na to, aby hlavní úkoly na svá bedra vzaly afghánské ozbrojené síly a aby jim Sovětská armáda a KGB poskytovaly výcvik, výzbroj a důležité informace nezbytné k tomu, aby stále více potlačovaly případný odpor. Tento záměr však od samého počátku selhával, protože Sověti všude naráželi na rozhodný vnitřní odpor a na silný odboj, který se od samého počátku silně internacionalizoval a do něhož se zapojily nejrůznějšími formami USA a Velká Británie a spolu s nimi téměř všechny islámské země, ale také Čínská lidová republika a celá řada mezinárodních organizací, včetně Mezinárodního červeného kříže (Kepel, 2004). Tváří v tvář sílícímu odboji Sověti až do roku 1985 uplatňovali velice brutální postup, jehož hlavními formami bylo zastrašování, subverze, vojenské čistky a zaminování obrovských prostor. Jejich brutalita mířila nejen na vzbouřence, ale ve stále větším rozsahu se dotýkala i civilního obyvatelstva. Zabíjení civilistů bylo v řadě případů nejen tzv. vedlejším účinkem, ale přímo hlavním záměrem vojenských akcí. Vojáci SSSR se tak během okupace Afghánistánu systematicky dopouštěli válečných zločinů a také zločinů proti lidskosti (Amstutz, 1986).

Diskreditace SSSR Invazí do Afghánistánu SSSR dovršil proces své celkové mezinárodněpolitické diskreditace SSSR. Ten začal po druhé světové válce, kdy se Stalin svojí nátlakovou politikou diskreditoval v očích liberálního světa, a pokračoval v roce 1968, kdy SSSR ztratil důvěru celosvětové levice a vyvrcholil Afghánistánem, který znamenal diskreditaci i v očích rozvojového světa. SSSR zabředl do celosvětové izolace. Ve Spojených státech byla tato invaze vyhodnocena jako potvrzení rozpínavosti sovětského zřízení a jako hrozba pronikání SSSR do oblasti Středního východu s cílem dostat se co nejblíže k jeho ropným zdrojům, aby bylo možné je v případě války rychle obsadit, odříznout od USA a touto cestou americkým vojskům znemožnit další pokračování v bojové činnosti. Po této vojenské intervenci následovalo další vyhrocení mezinárodního napětí, hovořilo se o nové etapě studené války. V Afghánistánu se proti přítomnosti okupačních vojsk zvedl celonárodní odboj, který měl od samého počátku podobu typické asymetrické války, kdy skromně vyzbrojení vzbouřenci neustále napadali jednotky okupačních vojsk. Vojáci SSSR si při odvetných akcích častokrát počínali velice mstivě a krutě, zabíjeli nejen bojovníky, ale také venkovské

130

civilní obyvatelstvo. Srovnali se zemí řadu vesnic, způsobili obrovské hmotné škody. Počet mrtvých se odhaduje na jeden milion, navíc zemi opustilo téměř 6 milionů lidí, z nichž většina našla útočiště v sousedním Pákistánu. Právě během boje proti sovětské okupaci se zformoval Tálibán, který dostával politickou, hmotnou a také vydatnou vojenskou podporu zejména z  USA a  z  Pákistánu. Jeho bojovníci dokázali vzdorovat až do  odchodu sovětských vojsk, vždy se umně vyhýbali rozhodujícím bitvám, nikdy nebyli poraženi. Dosáhli toho, že SSSR nezvítězil a nakonec z Afghánistánu odešel s nepořízenou.

3.5.3 Stagnace kontroly zbrojení Jedním z  přímých důsledků sovětské invaze do  Afghánistánu bylo zmrazení jednání o kontrole zbrojení a výrazné zhoršení bezpečnostní spolupráce mezi USA a SSSR. To vyvrcholilo rozhodnutím prezidenta Cartera nebrzdit další vývoj řízené střely MX a o 5 % navýšit vojenský rozpočet USA. V obou bezpečnostních společenstvích mimořádně zesílil strach z války. V zemích NATO, včetně Spojených států, jejichž prezidentem v té době již byl Ronald Reagan (jehož nejdůležitější prioritou bylo posílení vojenského potenciálu USA), proběhly v letech 1981 a 1982 spontánní protiválečné demonstrace za účasti milionů lidí. V zemích Varšavské smlouvy probíhaly organizované a státem připravované a koordinované demonstrace zaměřené výlučně proti USA a NATO. Období let 1979–1985 je často nazýváno jako „druhá studená válka“. Mýtus převahy protivníka zpochybnila až Scowcroftova komise v roce 1983. Ta prezidentu Reaganovi doporučila, aby byla rozmístěna jen polovina zamýšleného počtu ICBM typu MX (tedy jen 100) a aby tyto ICBM byly umístěny v pevných silech. To byl důležitý krok na cestě k obnovení americko-sovětské bezpečnostní spolupráce. V roce 1985 se k tomuto přístupu připojil i senátor Sam Nunn s doporučením, že tehdejší prezident Reagan by měl být informován nejen o slabinách, ale také o převaze USA nad SSSR v oblasti jaderných zbraní. Tento nový přístup kriticky poukazoval také na  tu skutečnost, že USA usilovaly o využití nejnovějších technologií k udržení věrohodnosti svého jaderného odstrašování – tak se projevoval mýtus technologické převahy. Zároveň s tím měly sklony podléhat mýtu nevýhodnosti jednání o kontrole jaderného zbrojení, ve kterých spatřovaly riziko jednostranných ústupků (­MccGwire, 2001).

131

3.5.4 Cvičení Able Archer 83 jako vážné varování Také v této předposlední etapě studené války došlo k jedné vážné krizi. V roce 1983 probíhalo velmi tajné cvičení NATO pod názvem Able Archer 83. V jeho průběhu se uskutečnilo velké množství nečekaných vzletů západních letadel, která startovala od západu na východ. Zpravodajské služby SSSR toto cvičení vyhodnotily jako možnost frontálního jaderného útoku na tehdejší Varšavskou smlouvu. V sovětském bloku byl vyhlášen nejvyšší stupeň bojové pohotovosti protivzdušné obrany a z Moskvy se horkou linkou volalo do štábu NATO s dotazem, zda došlo k zahájení války. Teprve potom si řídící štáb cvičení uvědomil, co by se mohlo stát a cvičení rychle ukončil. Cvičení Able Archer znamenalo vážné varování, že v důsledku nadměrného spoléhání na  vojenské nástroje bezpečnosti by mohlo dojít k nechtěnému zahájení ozbrojené konfrontace, kterou už by pak nikdo nedokázal zastavit. Hrozba války v té době působila jako nezáměrná, neintencionální hrozba, ale ani to nikterak nesnižovalo její závažnost. Pátá etapa studené války tedy probíhala ve znamení dvou událostí celosvětového významu. Tou první byl nástup nové generace jaderných zbraní, které povážlivě snížily tzv. jaderný práh. Záměry na jejich nasazení v případě nepříznivého vývoje konvenční války znamenaly, že vedení jaderné války se dostalo z nemyslitelné roviny do roviny, kdy se o nich znovu začalo uvažovat nikoli v rovině odstrašování, ale také v rovině vedení bojové činnosti na území střední Evropy. A to byl velice nebezpečný posun, který vážně ohrožoval stabilitu míru a zvyšoval nebezpečí války, která mohla vypuknout, přestože ji nechtěla ani jedna strana. A druhou významnou událostí se stala sovětská agrese v Afghánistánu. Ta potvrdila degenerativní vývoj vnitřní i zahraniční politiky SSSR, zejména pak jeho stále větší orientaci na hrubou sílu, represi, a dokonce i na expanzi za hranici, do té doby neformálně uznávané sféry vlivu. Měla závažné dopady ve dvou hlavních směrech. Především znamenala další historickou diskreditaci SSSR. Po berlínské krizi (1948/1949) se SSSR zdiskreditoval i v očích západní veřejnosti, která do té doby uznávala jeho přínos k porážce fašistického Německa ve druhé světové válce. Po invazi do ČSSR v roce 1968 SSSR ztratil sympatie levicových sil v celém světě, a tak mu už zbyly jen rozvojové země, za jejichž podporovatele se pak vydával. Ale po vpádu do Afghánistánu se zdiskreditoval i v jejich očích, a tak zůstal zcela izolován. Ale ještě vážnější byla ta skutečnost, že sovětská invaze do Afghánistánu vyvolala prudké zvýšení mezinárodního napětí, kdy se dokonce

132

hovořilo o tzv. druhé studené válce. Jako odpověď na tuto invazi USA neratifikovaly smlouvu SALT II, tím se oslabila bezpečnostní spolupráce mezi dvěma hlavními aktéry stávajícího mezinárodního uspořádání. Jejich vzájemné vztahy se opět dostaly do stavu negativního míru pojímaného především jako nepřítomnost přímé vzájemné války.

3.6 Poslední etapa studené války, 1985–1990 Poslední etapa studené války zahrnuje několik událostí, které nakonec měly přelomový charakter celosvětového významu. Rozhodující význam pro vztahy mezi Východem a Západem v 80. letech mělo rozmístění nové kategorie sovětských jaderných zbraní středního doletu na konci 70. let. Došlo k tomu ještě v době generálního tajemníka Brežněva, kterého si generalita sovětské armády získala tím, že mu udělila distinkci maršála. Takříkajíc na oplátku dostala systémy SS-20, které se ve srovnání s předcházejícími typy sovětských zbraní vyznačovaly vysokou mobilitou, přesností zásahu a ničivou silou. Nejenže náhle vyrovnaly dosavadní kvalitativní převahu jaderných sil USA, Velké Británie a Francie, ale dokonce vychýlily převahu v této kategorii na stranu SSSR. USA spolu se svými spojenci na systémy SS-20 odpověděly rozhodnutím rozmístit na území západoevropských států (Velká Británie, Itálie, Holandsko a SRN) své zdokonalené systémy jaderných zbraní středního doletu, konkrétně pak 464 ze země odpalovaných řízených střel s plochou dráhou letu (GLCM) a 108 balistických řízených střel Pershing II. Po rozmístění sovětských a posléze i amerických systémů v Evropě proti sobě stály velmi nebezpečné zbraňové systémy s velice krátkou dobou letu k cíli (okolo pouhých tří minut). Navíc se tak stalo těsně po sovětské invazi do Afghánistánu, a tak se výrazně zhoršilo mezinárodní napětí a v Evropě prudce narostl strach z možné války.

3.6.1 Konec gerontokracie v SSSR Zlomový význam pro další vývoj mezinárodních bezpečnostních vztahů měla převratná změna ve vedení SSSR. V dubnu 1985 do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS nastoupil M. S. Gorbačov. Byla to významná generační změna – Gorbačov se stal prvním šéfem Komunistické strany Sovětského svazu, který se narodil až po Velké říjnové socialistické revoluci a nepodílel se na velké vlastenecké válce. Okamžitě po nástupu

133

do funkce rušil zažité pompéznosti a okázalosti, a tak nastal konec vlády přestárlých generálních tajemníků v SSSR. Ale mnohem důležitější bylo to, že Gorbačov si na rozdíl od svých předchůdců dobře uvědomil, že závody ve  zbrojení byly kontraproduktivní a znamenaly pro celou Varšavskou smlouvu obrovskou zátěž. K tomu, aby zlomil odpor konzervativců v tehdejším SSSR i ve většině satelitních států (šlo zejména o ČSSR, NDR, BLR), potřeboval úspěchy právě v  oblasti kontroly zbrojení. Počínaje ženevskou schůzkou s prezidentem Reaganem v listopadu 1985 jednání o kontrole zbrojení a o odzbrojení se znovu staly ústředním námětem sovětsko-amerických vztahů a probíhaly v rámci nebývalé otevřenosti a upřímnosti.

3.6.2 Ženeva, 1985 Přelomovým okamžikem v přístupu USA a SSSR k problematice vojenských hrozeb se stalo závěrečné společné komuniké ze ženevské schůzky R. Reagana a M. Gorbačova. V něm nejvyšší činitelé dvou dominantních aktérů studené války napsali, že „jaderná válka nesmí být nikdy rozpoutána a nemůže v ní být vítězů“. To bylo prohlášení doslova průlomového významu. Jeho historický význam spočíval především v tom, že přišlo po 40 letech neustále se stupňující konfrontace upevňování věrohodnosti jaderného odstrašování a nekonečného sledu sepisování scénářů pro zahájení jaderné války pro její vedení. Díky Ženevské deklaraci se znovu obnovila vzájemná důvěra a otevřel se prostor pro rozšiřování bezpečnostní spolupráce mezi oběma hlavními aktéry mezinárodního uspořádání. Hlavní pozornost se pak zaměřila na obnovu dalších jednání mezi SSSR a USA o snižování stavů jaderných zbraní. Na ženevskou schůzku navázalo setkání obou státníků v Reykjavíku v září roku 1986, kde se rozhodlo výhledově odstranit z Evropy všechny jaderné zbraně středního doletu. A nejvyšší sovětský činitel Gorbačov přišel s návrhem ještě radikálnějšího řešení – co nejrychlejšího odstranění všech těchto zbraní.

3.6.3 Washington, 1987, a Smlouva o likvidaci jaderných zbraní středního doletu Na  jednání v  Reykjavíku v  říjnu 1986 se Gorbačov a  Reagan dohodli na oboustranném 50% snížení počtu strategických jaderných hlavic

134

na úroveň 6 tisíc pro každou stranu. V prosinci 1987 pak na schůzce ve Washingtonu dosáhli průlomového okamžiku v celých dějinách studené války – dohodli se na zrušení celé jedné kategorie jaderných zbraní, a to zbraní středního dosahu (intermediate-range nuclear forces) s vymezeným dosahem 500 až 5 500 km. To znamenalo, že USA z Evropy stáhly své řízené střely s plochou dráhou letu (cruise missile) a řízené střely pershing II a SSSR demontoval obávané střely SS 20. Její výjimečnost spočívá také v tom, že byla první odzbrojovací smlouvou v jaderném věku, na rozdíl od SALT I a SALT II, které pouze stanovily stropy, ale neznamenaly likvidaci jaderných systémů. Hodnocení Smlouvy o likvidaci jaderných zbraní středního doletu nebyla v prvních měsících ani zdaleka jednoznačná. Kritikové v USA a v dalších zemích NATO prezidentu Reaganovi vytýkali, že se zbavil jedinečného nástroje umožňujícího rychlý a přesný jaderný úder na cíle na území SSSR a jeho satelitů, a tím pádem oslabil věrohodnost odstrašovacího arzenálu NATO. Skeptici namítali, že byla odstraněna jen přibližně 3–4 % ze stávajícího počtu jaderných hlavic obou supervelmocí. Ve skutečnosti ale šlo o zbraně, které byly nejnebezpečnější, protože v případě ozbrojeného konfliktu byly nástroji pro přechod z konvenční na jadernou úroveň. Navíc některé z těchto zbraní byly v americké armádě dány do pravomoci velitelů armádních sborů, a tak se vymykaly politické kontrole. Jejich odstranění se proto stalo velkým úspěchem jednání o odzbrojení a obrovským přínosem pro pokračující proces uvolnění napětí – to stvrdilo nezvratnost procesu směřujícího k definitivnímu ukončení konfrontace a studené války.

Závěr kapitoly Osudy války a míru bezprostředně po kapitulaci Německa a Japonska vycházely z  velice podobné situace, jako tomu bylo v  roce 1918. Ještě před skončením války byly dohodnuty základní obrysy poválečného mezinárodního uspořádání a stejně tak i principy a poslání celosvětové organizace zaměřené na udržování míru a bezpečnosti ve světě. Na místo společnosti národů z meziválečného období nastoupila organizace spojených národů, jejímž hlavním posláním se stalo udržovat mezinárodní mír a bezpečnost. Výrazná podobnost byla rovněž v tom, že po skončení obou světových válek výrazně převládal důraz na pozitivní pojetí míru. Ale na  rozdíl od  meziválečného období trvala převaha pozitivního míru mnohem kratší dobu. Nevydržela deset let, jako tomu bylo

135

v  meziválečném období, ale jenom necelé dva roky. Duch vzájemné spolupráce mezi hlavními vítězi války vydržel jen velice krátkou dobu a  namísto něho se velmi rychle začalo nastolovat bipolární rozdělní poválečného světa, přičemž příčin tohoto neblahého vývoje bylo hned několik. První z nich byl střet přístupů k poraženému Německu. Na jedné straně byl sovětský přístup, který vycházel z velice podobné filozofie jako „tygr“ Clémenceau v roce 1918. Na Německo (zcela oprávněně) nahlížel jako na původce veškerého zla a utrpení během války a stejně jako někdejší francouzský premiér jej považoval i za velkou hrozbu pro budoucnost. Proto trval na jeho co nejtvrdším potrestání a ekonomickém vyčerpání. Ale SSSR pod Stalinovým vedením šel ještě dál, až k odvážení průmyslového zařízení, čímž chtěl nahrazovat ztráty způsobené Němci na svém vlastním území. Naproti tomu USA a jejich západní spojenci prosazovali zcela odlišný přístup. Trvali nejen na tom, aby Německo bylo denacifikováno, ale rovněž na tom, aby dostalo šanci k hospodářské obnově a k důsledné demokratizaci. Nesouhlasili s jeho drakonickým potrestáním a trvali na tom, aby plně obnovilo svůj průmyslový potenciál. Druhou příčinou nepříznivého zvratu poválečného vývoje byla militarizace amerického přístupu k SSSR, jejíž základní pilíře byly položeny hned v prvních poválečných měsících (plány jaderných úderů na SSSR), která vyvrcholila posunem od Kennanova pojetí zadržování z politické do vojenské roviny a vyhlášením Trumanovy doktríny v roce 1947. Právě tato doktrína stvrdila rozdělení evropy a potažmo i většiny světa do dvou nesmiřitelných uskupení, která mohla vedle sebe přežívat a vzájemně soutěžit, ale nemohla spolu žít natrvalo. A konečně, třetí významnou systémovou příčinou posunu od kooperace ke konfrontaci byla poválečná politika SSSR, která se z pohledu R. Arona vyznačovala převahou strategie nad politikou, nebývale rozsáhlou a také bezohlednou expanzí a budováním sféry výlučného ekonomického, politického a vojenského vlivu ve střední a jihovýchodní Evropě. Tato skutečnost neblaze ovlivnila především mezinárodní vztahy v celém poválečném období, a navíc měla dlouhodobě nepříznivé dopady na země, které se v této zóně ocitly. Zvláště velkým historickým paradoxem se stalo to, že takový nepříznivý osud stihl vedle poražených (Maďarsko, Bulharsko, východní Německo) také vítězné státy druhé světové války (Československo, Polsko). V důsledku tří výše vzpomínaných skutečností po většinu doby studené války převládalo negativní pojetí míru. Mír byl vnímán především

136

jako nepřítomnost války mezi hlavními aktéry bipolárně rozděleného světa. Války i v této době propukaly, ale odehrávaly se na periferiích, ty největší a nejničivější proběhly v Koreji a ve Vietnamu. Obě tyto války měly velice podobný scénář. Vypukly po expanzi severu proti jihu, takže se okamžitě staly bojem na život a na smrt mezi útočícími stoupenci SSSR na jedné straně a bránícími se chráněnci USA na straně druhé. USA v obou těchto válkách bojovaly přímo (za cenu vysokých ekonomických nákladů a velkých ztrát na životech), SSSR si v nich ověřoval své zbraňové systémy a taktické postupy. V korejské válce bylo mimořádně důležité to, že podporu napadené Korejské republiky poskytla ad hoc utvořená mezinárodní koalice, která jednala v plném souladu s mezinárodním právem, měla jasný mandát Rady bezpečnosti OSN. Tím se ukázal velký morální i politický potenciál této mezinárodní organizace, což v dané době mohlo otevřít prostor pro další uplatňování úlohy Rady bezpečnosti OSN, a tím pádem i pro posilování mezinárodního míru a eliminaci hrozby války nejen na celosvětové, ale i na regionální úrovni. Ale velkým problémem se stalo překročení mandátu OSN po dosažení 38. rovnoběžky, jež oba korejské státy od  sebe navzájem oddělovala. Pak už se prosadila spontánnost válečného běsnění a OSN se dostala zcela na okraj dění, neměla možnost válku zastavit. Druhá periferní válka zachvátila Vietnam a měla v podstatě stejný scénář. Z hlediska širších mezinárodních souvislostí se stala příkladem toho, čemu se říká sebenaplňující se proroctví. Západ, nejprve Francie a po ní i USA, tak dlouho tvrdily, že protikolonialistické síly jsou exponenty Moskvy, až je ke spolupráci s ní skutečně dotlačily. A z hlediska vnitropolitického se vietnamská válka výrazně podobala korejské válce. Začala pronikáním ze severu na jih a snahou o ovládnutí celého polo­ ostrova a byla vedena jako souboj na život a na smrt, jako boj, ve kterém nebylo žádných zábran a násilí mělo v podstatě neomezený průběh. Nejpozoruhodnějším a také nejpozitivnějším rysem celé studené války se stalo to, že během ní nikdy nedošlo k přímému střetu mezi USA a SSSR. To bylo paradoxem vysokého množství jaderných zbraní, jejich ničivá síla byla tak velká a nepředstavitelná, že vedla obě strany nikoli ke vzájemnému válčení, ale naopak, přiměla je k maximální opatrnosti a zdrženlivosti. Právě díky tomu se po celou dobu studené války podařilo udržet politickou kontrolu vzájemných krizí a zabránit tomu, aby přerostly v oboustranně zničující válku. Kladnou výjimku ve vyhrocené atmosféře studené války představují dvě období. Prvním z nich je část 60. let, která následovala po kubánské

137

krizi, druhým, ještě významnějším, se stala druhá polovina 80. let, která vyústila v definitivní zánik režimu bipolární konfrontace. Obě období přinesla demilitarizaci mezinárodních vztahů a rozší­ření bezpečnostní spolupráce. Díky tomu se výrazně omezilo negativní pojetí vzájemného míru a zvětšil se prostor i pro rozšiřování míru pozitivního. Pokud jde o politické osobnosti, bylo období studené války velice bohaté, a proto jim je věnována část závěru následující kapitoly, která se zabývá souhrnným hodnocením hlavních rysů studené války jakožto velice svébytné podoby mezinárodního uspořádání. Pozornost se zaměří především na několik dvojic tvořených vždy americkým prezidentem a jeho protihráčem na sovětské straně. Zároveň s tím bude připomenuto i několik významných politiků z jiných zemí.

4. Výjimečnost studené války a její dědictví

Předchozí kapitola nám ukázala, že studená válka byla velice dynamickým a  dramatickým obdobím se spoustou vyhrocených událostí. Na jejím počátku byly velké naděje podobně jako v roce 1918. Očekávalo se, že mezi Spojenci z právě skončené války převládne vzájemná důvěra a spolupráce a že se prosadí trvalý a pevný mír. Ale na rozdíl od doby po skončení předchozí války došlo k rychlému obratu od vzájemné důvěry a spolupráce směrem ke konfrontaci. Pozoruhodná je především ta skutečnost, že se tak stalo během necelých dvou let, což předurčilo vývoj mezinárodních vztahů pro další čtyři desetiletí. Během 40 let trvání studené války se velmi výrazně a někdy dramaticky proměňovaly osudy mezinárodního míru a války. V některých vypjatých situacích byl svět velice blízko vypuknutí přímého ozbrojeného střetu mezi hlavními aktéry, jindy zase převládalo uvolnění mezinárodního napětí, oslabovala se vzájemná nedůvěra a prosazovala se bezpečnostní spolupráce. Nakonec studená válka vyústila v nekonfrontační přeměnu mezinárodního uspořádání. Díky těmto skutečnostem vešla studená válka do moderních světových dějin jako ojedinělý způsob mezinárodního uspořádání. Tato pozoruhodná ojedinělost spočívá v několika hlavních rysech.

4.1 Charakteristické rysy studené války Prvním z nich byla specifická úloha vojenské síly, kterou můžeme nazvat slovy „kontrolovaná militarizace“. Ta spočívala na dvou pilířích – jaderném a konvenčním. Dominantní úlohu přitom hrály jaderné zbraně, protože jejich narůstající ničivost s sebou nesla sílící strach z oboustranně zničujících důsledků jejich případného použití. Pokud jde o konvenční zbraně,

139

jejich silná úloha se odrážela především v dlouhodobě vysokých výdajích na zbrojení, ve vysokém počtu vojáků na tisíc obyvatel a v budování a udržování gigantických vojenských, leteckých a námořních základen. Druhým základním rysem studené války bylo to, že vzájemné napětí mezi hlavními rivaly se ventilovalo v periferních válkách, ale nikdy nedošlo k přímé válce mezi nimi. I v nejvyhrocenějších krizích se nakonec našlo nekonfrontační východisko, v jehož zájmu každá strana dokázala přistoupit na nějaký ústupek. Studená válka se tedy, a to je ten vůbec nejvýznamnější rys její celkové charakteristiky, stala prvním mezinárodním uspořádáním, které skončilo mírovou změnou vzájemných vztahů mezi hlavními aktéry. Třetím celosvětově významným charakteristickým rysem studené války se stalo to, že zájem globální stability světa, rozděleného do sfér vlivu, byl nadřazen nad ekonomické a politické zájmy některých malých a středních států. Šlo to až tak daleko, že hegemonu Varšavské smlouvy prošly brutální vojenské intervence ve dvou zemích, které patřily do jeho nárazníkového pásma. Čtvrtým významným rysem studené války byly krize, ke  kterým docházelo. Každá z nich, ať už se jednalo o Berlín (a to dvakrát), Suez nebo Karibik, se vyznačovala souběhem několika nebezpečných skutečností: jednalo se pod tlakem času, emocí a také únavy. Ne vždy byly k dispozici všechny nezbytné informace, nebo naopak docházelo k jejich špatné interpretaci, a tak narůstaly vášně a s nimi i riziko iracionálních rozhodnutí. Zároveň s tím však v době krizí nebo vyhroceného napětí dokázali hlavní aktéři studené války vždy nalézt uspokojivá východiska, vždy se dokázali vyhnout vzájemnému ozbrojenému konfliktu, který by mohl mít nedozírné následky. Největší pozornost při závěrečném hodnocení studené války se stále zaměřuje na dlouhotrvající militarizaci mezinárodních vztahů a na úlohu jaderných zbraní a strategie jaderného odstrašování. Ta je na jedné straně oprávněně hodnocena kriticky především proto, že přežívala pouze kvůli očekávání nejhoršího možného vývoje. Odstrašovací politiky měly sklon k mimořádně stereotypnímu chápání světa, z něhož pak vyplývala autonomní reprodukce vnímání hrozeb. Generovaly setrvačnost a autonomně vytvářený způsob vnímání hrozeb, a tak závody ve zbrojení byly jedním z jejich výsledků. Taktika odstrašovaní se stala patologickým procesem obsahujícím riziko uzavření mezinárodního systému v neúprosně se opakujících proroctvích nejhoršího vývoje (Guzzini, 2002, s. 6). Pro celé období studené války bylo typické, že NATO spolu s Varšavskou smlouvou neustále modernizovalo vojenské nástroje své bezpečnosti.

140

Naproti tomu SSSR byl po celé období studené války doslova posedlý dosažením parity v oblasti jaderných zbraní. Na nové zbraňové systémy USA reagoval tím, že v průměru po třech až pěti letech zavedl do své výzbroje svoje protisystémy. Tím postavil před USA a NATO nové bezpečnostní dilema. Vyprovokoval je k odpovědi a poté na ni reagoval svými novými protisystémy. Nakonec sám dospěl k uznání svých vážných chyb a neadekvátních reakcí na mezinárodní situaci – stalo se tak na 19. všesvazové konferenci Komunistické strany Sovětského svazu v červnu 1988. Odstrašování se vždy pohybovalo v rovině pravděpodobnosti, nikoli v rovině přesných kalkulací a důkazů. Nejdůležitější je, že věrohodnost ani jedné ze strategických koncepcí jaderného odstrašování nemusela nikdy být prověřena v praxi. Mír se podařilo zachovat i v dobách nejvyhrocenějšího napětí, zejména pak v době kubánské krize. Ta dodnes zůstává nejpádnějším argumentem ve prospěch jaderného odstrašování – Kennedyho administrativa se všemožně vyhýbala všemu, co by mohlo vést k válce se SSSR. Ten zase ustoupil od svého rozhodnutí umístit na Kubě své řízené střely. Odstrašování fungovalo i přes kvantitativní nepoměr v počtu jaderných hlavic 17 : 1 (v době kubánské krize) – riziko jaderné války působilo tak silně, že obě strany se chovaly velice opatrně a zdrženlivě. Jestliže za celé období studené války nevypukla ani jaderná, ale ani konvenční válka, pak jaderné odstrašování, jak tvrdí jeho stoupenci, splnilo své historické poslání. Vyhodnocování bezpečnostních hrozeb (které bylo stále častěji spíše v rovině jejich nadsazování), mělo i své významné geopolitické souvislosti. V zemích NATO, a zejména pak v USA šlo především o to, aby zákonodárné sbory, sdělovací prostředky a veřejné mínění podporovaly trvalé navyšování vojenských rozpočtů nezbytných k udržování mohutných ozbrojených sil a rozsáhlé sítě vojenských základen na světě. Dalším cílem bylo udržet bipolární strukturu Evropy, která zachovávala příznivé prostředí pro udržování zásadního vlivu Spojených států na vývoj v Evropě a stabilizovala závislost západní Evropy na bezpečnostních zárukách USA. Pokud jde o SSSR a jeho satelity, nadsazování bezpečnostních hrozeb vytvářelo příznivé prostředí pro udržování, nebo dokonce upevňování nedemokratických forem vládnutí, pro pokračující izolaci od vnějšího světa, pro politiku represí vůči vnitřní opozici. Nejvýrazněji se to projevilo zejména na přelomu 40. a 50. let, v první polovině 50. let, na přelomu 60. a 70. let a po vpádu SSSR do Afghánistánu a následném závažném nárůstu mezinárodního napětí. Naproti tomu v  obdobích uvolněného napětí pocit ohrožení výrazně slábl, což mělo rozkladný účinek ve dvou

141

rovinách. V té první docházelo ke zmírňování autoritativních a represivních forem vládnutí v jednotlivých zemích Varšavské smlouvy. Ještě závažnější byl dopad ve druhé rovině – pokles pocitu ohrožení vedl i k oslabování vnitřní jednoty a soudržnosti Varšavské smlouvy jakožto bezpečnostního společenství s nedemokratickou kulturou, v němž se sdílení základních společných hodnot ve stále větším rozsahu omezovalo jen na vládnoucí elity. V důsledku vzájemného nadsazování hrozeb se soustavně vyhrocovala bezpečnostní dilemata a do stále nebezpečnějších rozměrů se dostával vývoj po linii opatření–protiopatření–protiprotiopatření. Umocňoval se spirálovitý proces v oblasti jaderných zbraní a bludný kruh relativního posilování bezpečnosti jedné koalice a oslabování bezpečnosti koalice druhé. Stupňovala se nepřátelská stanoviska mezi oběma bloky, sílilo mezinárodní napětí, prohlubovala se vzájemná nedůvěra a závody v jaderném zbrojení se stále více vymykaly politické kontrole, stávaly se jakousi „náhražkou války“. George Kennan již na samém počátku 80. let výstižně upozornil, „že jaderné odstrašování jako strategie, jak je možné čelit postulované hrozbě, se nakonec stalo samoúčelem, který by se nakonec mohl vymknout kontrole a strhnout oba tábory k válce, kterou by sice nechtěly, ale které by se nedokázaly vyhnout“ (Kennan, 1982). Vzhledem k závažnosti hrozby jaderné konfrontace hrála po celou dobu studené války historicky významnou úlohu jednání o  kontrole zbrojení a odzbrojení. Ta byla ve všech etapách studené války nejdůležitějším fórem bezpečnostní spolupráce mezi NATO a  Varšavskou smlouvou, zejména mezi jejich hegemony. Jejich základní rámec vždy vyplýval ze vztahů mezi nejvyššími politickými činiteli obou stran, byl závislý na jejich vůli a ochotě ke vzájemným kompromisům. Tato jednání měla vždy velmi závažný dopad na nálady a jednání lidí na obou stranách nepřirozeně rozděleného světa. Nezdary vyvolávaly strach z války a vedly k demonstracím za mír. Úspěchy vytvářely prostor pro uvolnění mezinárodního napětí a příznivé prostředí pro pozitivní změny ve vnitřní i zahraniční politice v satelitních státech Varšavské smlouvy a nakonec i v samotném SSSR. Sehrály nezastupitelnou a možná dodnes nedoceněnou úlohu v procesu bezkonfliktního zániku bipolární konfrontace, tedy i celé studené války. .

4.1.1 Byla studená válka nevyhnutelná? Přestože studená válka trvala dlouhých 40 let a přestože od jejího skončení uplynulo dalších 20 let, není dodnes uzavřena diskuze na téma, zda

142

studená válka byla nebo nebyla nevyhnutelná, zda vůbec musela vypuknout a zda musela trvat tak dlouho, jak nakonec trvala. Naopak, nadále se na toto téma vedou diskuze, v nichž každá strana snáší své argumenty. Následující tabulka obsahuje hlavní argumenty rozdělené do tří základních skupin. V první z nich jde o argumenty, jež se vztahují k charakteristice mezinárodního uspořádání po skončení druhé světové války. Ve druhé skupině se pozornost soustředí na úlohu ideologií obou stran bipolární konfrontace a ve třetí jde o úlohu politických osobností.

Tabulka č. 3: Argumenty o nevyhnutelnosti studené války Typ argumentů Systémové

Systém heterogenní bipolarity nepřipouštěl jinou možnost než vzájemnou konfrontaci, dalším faktorem byl vyhrocený boj o sféry vlivu

Ideologické

Po skončení druhé světové války nastal celosvětový boj mezi dvěma nesmiřitelnými ideologiemi, byl to souboj dvou zcela nesmiřitelných ekonomicko-politických systémů, vyhrocený ­souboj dvou různých životních stylů (way of life)

Osobnostní

J. V. Stalin byl nedůvěřivý a podezíravý, nebylo možné s ním normálně vycházet N. S. Chruščov byl příliš nevyzpytatelný a dobrodružný L. I. Brežněv byl příliš zatvrzelý

4.1.2 Tradiční proud a jeho argumenty Autoři tradičního proudu tvoří rozsáhlou a velmi početnou skupinu badatelů v oblasti moderních dějin a politologie. I přes rozdíly v zaměření na konkrétní události a ve vyhodnocování jejich souvislostí se shodují na několika základních tvrzeních. Jde celkem o pět následujících tvrzení. Za prvé, studenou válku a zejména její první roky vykládají především jako důsledek tvrdé konfrontační politiky J. V. Stalina, který v té době stál v čele SSSR. Velmi kriticky posuzují mnohé jeho zahraničněpolitické kroky a opatření, jež byly v rozporu s duchem spolupráce během druhé světové války a především se závazky zakotvenými v celé řadě americko-sovětských ujednání. Soustřeďují se na takové události, v nichž se nejvýrazněji projevil nátlakový a nezřídka i brutální charakter Stalinova jednání, a to zejména v  Rumunsku, Bulharsku, Polsku, Maďarsku a  ve  východním

143

Německu. Z těchto skutečností pak vyvozují, že rozhodující díl odpovědnosti za nástup bipolárního modelu mezinárodních vztahů nese SSSR obecně a zvláště jeho tehdejší nejvyšší představitel. Za druhé, naproti tomu stranou jejich zájmu zůstávají takové dokumenty či opatření první poválečné americké administrativy, jež nasvědčují, že v některých zlomových chvílích byla iniciativa ve vojenských opatřeních na straně USA. Týká se to především budování amerických základen ve světě, prvních záměrů amerických stratégů na vedení totální války proti SSSR za použití jaderných zbraní a Clifford-Elseyovy zprávy. Za třetí, dále je pro ně typické, že v přístupu k některým významným událostem opakují tvrzení, které se více či méně rozcházejí se skutečným vývojem událostí. Nejvýraznějším příkladem jsou tvrzení, že řeckou občanskou válku vyprovokoval a od počátku podporoval J. V. Stalin. Za čtvrté, studenou válku od samého jejího počátku popisují jako „boj proti diktátorovi, proti démonické síle, která ohrožovala svobodu a  demokracii“ (Schultz, 1999, s. 320) a  bezohledně šla za  dosažením dlouhodobých cílů tradičního ruského expanzionismu. Brigitte Schulz tomuto ustálenému proudu vytýká dvě zásadní chyby. První z nich je vědomé přehlížení obrovských slabin válkou zcela vyčerpaného SSSR, které by bývaly velmi výrazně omezovaly úspěšnost jakékoli ozbrojené expanze. Připomíná především těžké lidské ztráty, dále pak naprostý rozvrat národního hospodářství a zcela poničenou infrastrukturu – katastrofální škody na železniční a silniční síti. A ještě závažnější je její druhá výhrada – USA vyšly z druhé světové války nesmírně posíleny po všech stránkách, a tak „potřebovaly vytvořit obraz vnějšího nepřítele, který by oslabil vliv těch, kdo si přáli návrat k izolacionismu. Spojené státy vymyslely mýtus neomezené komunistické expanze, aby zmobilizovaly domácí podporu myšlenky, že Amerika na sebe musí vzít úlohu celosvětového hegemona“ (Schultz, 1999, s. 320). V neposlední řadě všichni tradicionalisté sdílejí i výrazný konzervativismus. Všichni bez výjimky přebírají a dále zdokonalují oficiální argumenty prvních poválečných administrativ. Činí tak proto, že právě v prvních poválečných letech se stabilizovaly základní pilíře poválečné vnitřní i zahraniční politiky USA. Těmito pilíři se stal ústřední cíl zahraniční politiky USA a tři základní systémové prvky sloužící k jeho dosahování (Deudney, Ikenberry, 1992, s. 24–27). Ústředním cílem bylo prosazení americké nadvlády a  aktivismu v celosvětovém měřítku. Pokud jde o systémové prvky, prvním z nich bylo posílení postavení a  vlivu prezidenta USA, a  to až na  úroveň „imperiálního prezidenta“, vrchního velitele amerických jaderných sil

144

a nepsaného, ale všeobecně uznávaného vůdce celého svobodného světa. Úlohu druhého plnilo centralizované ekonomické řízení, zdůvodňované nezbytností co nejúčinněji mobilizovat všechny dostupné zdroje ekonomické síly USA. A na závěr, třetím prvkem byl trvalý a soustředěný důraz na upevňování národní jednoty Američanů. Všechny výše uváděné pilíře byly postaveny již během účasti USA ve druhé světové válce – po jejím skončení šlo o to, zda budou ponechány a dále upevňovány, nebo zda naopak dojde k jejich zboření. Trumanova administrativa se bez váhání rozhodla pro první možnost, což v dané době znamenalo aktivistickou politiku v celosvětovém měřítku, a  tím pádem i  upevňování všech nástrojů zděděných z  první poloviny 40. let. Dva přední američtí autoři Deudney a  Ikenberry při hodnocení dlouhodobých důsledků této osudové volby došli k závěru, že americký stát nadále používal stejné mechanismy jako během války. Z tohoto úhlu pohledu pak bourají jeden významný mýtus. Vývoj americké vnitřní a zahraniční politiky po roce 1945 hodnotí nikoli jako tzv. dlouhý mír, ale naopak jako tzv. dlouhou válku, která nakonec trvala od vstupu do druhé světové války až po zánik bipolární konfrontace (Deudney, Ikenberry, 1992, s. 24–27).

Tabulka č. 4: Argumenty proti nevyhnutelnosti studené války Systémové

Obě strany vycházely ze špatných hodnocení, navzájem si přisuzovaly agresivní záměry a obě strany příliš podléhaly „mentalitě bomb a poměru sil“

Ideologické

SSSR se cítil být obklíčený a ohrožený USA přeceňovaly schopnosti, sílu a vliv sovětské ideologie

Osobnostní

J. V. Stalin měl paranoický strach ze znovusjednoceného Německa, ale válku se Západem nechtěl N. S. Chruščov měl upřímný zájem o mírové soužití L. I. Brežněv měl zájem o zachování mezinárodní stability

Na druhé straně jsou výhrady těch autorů, kteří k tradicionalistickým argumentům přistupují s menšími či většími pochybami. Tito autoři jsou souhrnně nazýváni jako revizionisté. Prvním autorem tohoto proudu se stal William Appleman Williams se svým dílem The Tragedy of American Diplomacy (1962), v němž psal o dvou hlavních příčinách vypuknutí studené války. Za první z nich označil americké úsilí o nastolení ekonomické hegemonie, což podle jeho názoru byl rozhodující podnět, který

145

Stalina dovedl k rozhodnutí zkomunizovat východní Evropu. A ještě závažnější příčinu spatřoval v  americkém monopolu jaderných zbraní, který podle jeho názoru Trumanově administrativě umožnil něco, co by bez nich bylo zcela nemožné – remilitarizovat západní Německo, aniž by SSSR měl možnost tomu nějak zabránit. Podle Williamse tak Truman i jeho nástupci mohli díky jadernému monopolu a potom díky neustále kvalitativní převaze v jaderných zbraních uplatňovat tzv. dvojí zadržování. Mohli zadržovat nejen SSSR, ale také Spolkovou republiku Německo a zajistit si její vděčnost a podřízenost americkým zájmům. Další významným autorem tohoto proudu se na samém počátku 70. let stal John L. Gaddis, který zveřejnil monografii, která se stala jedním z bestselerů literatury tohoto druhu (Gaddis, 1972). V ní se jako jeden z prvních zamýšlel nad otázkou, zda studená válka byla či nebyla nevyhnutelná. Upozornil především na narůstající Stalinovu nedůvěru vůči USA a ­Velké Británii, která měla dvě hlavní příčiny systémového charakteru. Prvním z nich byl odklad otevření druhé fronty během světové války, jenž se táhl od roku 1942 až do začátku léta 1944, a stále více nahlodával důvěru SSSR v USA a jejich západní Spojence. Druhou příčinou bylo utajování vývoje jaderné zbraně v USA. Na základě analýzy významu těchto dvou příčin došel Gaddis k závěru, že studená válka nebyla nevyhnutelná, ale její hlavní příčinou byl sovětský diktátor J. V. Stalin, jehož hlavními vlastnostmi byla chorobná až paranoidní nedůvěra a podezřívavost vůči Západu a nebezpečný oportunismus vypočítaný na snahu kdykoli a jakkoli proniknout do západní sféry vlivu nebo Západu jakkoli uškodit. V Gaddisově hodnocení tedy rozhodující úlohu při nastolení studené války sehrál faktor osobnostního charakteru. O deset let později se J. Gaddis posunul na pozici nazývanou jako nový postrevizionismus. Ta se vyznačuje syntézou jeho dosavadních stanovisek, jež se vztahují nejen k začátkům studené války, ale k celému jejímu období a přinášejí hlavní poučení, jež z ní autor vyvozuje. Gaddis nakonec dospěl k souhrnnému závěru, že nebýt Stalina, mohl se svět studené válce vyhnout a mohl mít ve vztahu k SSSR a jeho satelitům podstatně jiný modus vivendi. V době, kdy byl Stalin u moci, se vytvořil rámec mezinárodních vztahů, který pak předurčoval i chování dalších politiků, a to nejen na Východě, ale i na Západě (Gaddis, 1983). Také toto Gaddisovo dílo vyvolalo velký zájem a je velice často citováno. Dalším významným autorem revizionistického proudu se stal Melvyn Leffler – ten ve svém souhrnném díle z roku 2007 došel k závěru

146

podobně jako Gaddis, že nejvýznamnější úlohu sehrály první poválečné měsíce a roky, kdy se velmi rychle zformoval základní rámec pro vzájemné vztahy mezi Východem a Západem. Zdůrazňuje přitom, že konfrontaci nechtěla ani jedna strana, ale obě dvě žily a navzájem se posuzovaly a hodnotily pod úhlem přehnaného strachu a nadsazování závažnosti bezpečnostních hrozeb. Přístup spočívající v nadsazování závažnosti bezpečnostních hrozeb byl dále umocněn ideologicko-doktrinálním pohledem, v  jehož důsledku pak obě strany žily v jakýchsi ideologických klecích (Ikenberry, 2007, s. 183). Stalin a jeho nástupci se nedokázali zbavit utkvělého pocitu obklíčení a ohrožení, zatímco západní vůdci byli posedlí obavou ze šíření komunistické ideologie v rozháraném a velice citlivém poválečném světě. Na základě tohoto pohledu se Leffler domnívá, že kdyby Truman a jeho spolupracovníci bývali měli větší schopnost a odvahu k jiným pohledům a přístupům, byli by se mohli celé studené válce vyhnout, nebo ji přinejmenším mohli ukončit mnohem dříve, než se nakonec skutečně stalo. Celkově uzavírá, že studená válka trvala tak dlouho právě proto, že státníci na obou stranách trvale žili v zajetí svých ideologických představ. Pokud jde o osobnostní faktory, tedy o úlohu historických osobností, všichni revizionističtí autoři se shodují, že historický význam měl rok 1947, kdy proti sobě stáli na  jedné straně J. V. Stalin a  na  druhé straně prezident Truman a  jeho administrativa. Ta na  sovětské požadavky vztahující se k Íránu odpověděla vyhlášením nové konfrontační doktríny. Hlavním rysem Trumanovy doktríny byla teze, že Evropa se dělí podle toho, jaký způsob života si volí její jednotlivé státy (Leffler, 1985). Bohužel až po této kategoricky formulované doktríně přišel Marshallův plán obnovy a pomoci, což znamenalo, že finanční pomoc se dostane pouze těm státům, které budou ve sféře vlivu USA, zatímco státy ve  sféře vlivu SSSR pomoc nedostanou. Eskalaci vzájemného napětí a nedůvěry završilo zasedání Kominformy v září 1947, které schválilo Ždanovovu doktrínu, v níž se už otevřeně hovořilo o rozdělení Evropy do dvou táborů. Vytvořil se základní rámec mezinárodních bezpečnostních vztahů v  poválečné Evropě, který se vyznačoval ­rigidním rozdělením Evropy na dvě zcela rozdílné a  znepřátelené části. Žádný z revizionistických autorů úlohu Stalinových nástupců nijak neidealizuje – naopak, mají dost zásadních výhrad jak k jejich povaze, tak i ke způsobům jejich jednání na poli mezinárodní politiky. Chruščovovi vytýkají především impulsivnost a silné sklony k dobrodružnosti

147

až k hazardérství, které se nejvýrazněji projevily během druhé berlínské a poté především během karibské krize v roce 1962. Brežněva kritizují za zesílenou snahu o pronikání do třetího světa a v prvé řadě za agresivní ozbrojený vpád do Afghánistánu na konci roku 1979. Ale i přes výše zmiňované výhrady se autoři revizionistického proudu shodují, že Stalinovi nástupci byli upřímnými stoupenci a vyznavači politiky mírového soužití. Např. Roberts upozorňuje na klíčovou úlohu Molotova (jinak tolikrát kritizovaného kvůli podpisu paktu s Ribbentropem v roce 1939), a zejména pak na jeho základní pilíře politiky mírového soužití, jimiž bylo zachování neutrálního charakteru poválečného Německa, dodržení jeho demilitarizovaného statusu a větší otevřenost ve vztazích mezi Východem a Západem (Robert, 2011, s. 1475–1484). Jenomže to vše se zhroutilo opětovnou remilitarizací západního Německa a jeho přijetím do NATO v roce 1955, což pro SSSR a jeho vůdce vytvořilo základní systémový problém pro vztahy se Západem. Jeho podstatou byla skutečnost, že nejen sovětští vůdci, ale naprostá většina sovětské společnosti posuzovala Německo podle krutých a bestiálních zkušeností z  let 1941–1945, tedy podle zločinecké válečné minulosti, nikoli podle budoucnosti k jaké tehdejší Spolková republika Německo směřovala. Autoři revizionistického proudu oceňují, že důraz sovětské zahraniční politiky na mírové soužití pokračoval i po přijetí Spolkové republiky Německo do NATO. Tak například T. Johson zdůrazňuje, že SSSR během prvních deseti poválečných let prošel významnou proměnou ve své vlastní sebeidentifikaci: po vyhlášení Trumanovy doktríny a Marshallova plánu vzal plně na sebe SSSR vědomí skutečnosti, že Evropa se rozdělila, a neusiloval o to, aby se komunistické strany dostaly k moci v zemích na západ od železné opony. SSSR se tak posunul od revolučního a mesiášského státu ke státu usilujícímu především o zachování míru a o jeho upevňování (Johnson, 2008). Můžeme tedy uzavřít, že pokud jde o odpověď na otázku o nevyhnutelnosti studené války, závěry revizionistických autorů vyznívají jako nesouhlas s  tvrzeními tradicionalistů. Nejvýstižněji je shrnuje Roberts slovy, že studená válka se jeví jako takové uspořádání mezinárodních vztahů, které nebylo nevyhnutelné, ale které se v  prvních poválečných letech prosadilo více jako výsledek rozhodnutí tehdejších státníků. Roberts i  přes všechny výhrady na  adresu J. V. Salina a jeho nástupců uzavírá, že na prosazení tohoto uspořádání měli větší podíl vedoucí osobnosti západního světa než tehdejší sovětští činitelé (Roberts, 2001, s. 1484).

148

ĚTSKÝ SOV

S VA Z Termez

Fajzábád

Šiberghan Kunduz Baghlán

Mazáre Šerif

Mašhad Majmene

Púle Chumri Čarikar

Herát

Á

N

Kábul

Šindand

Í

R

Bírdžand

A

F

G

Bagrámi Dželálábád Péšávar

H

Á

N

N T Á Gardez S I

Chost

Kandahár Kvéta

Záhedán

Kábul Majmene

Islámábád

P

Á

K

I

S

T

Á

N

500 km

oblast afghánského partyzánského odboje (1980–1982)

významná sovětská pozice po roce 1980

hlavní město státu

uprchlický tábor

významné město

hranice Afghánistánu

Invaze Sovětské armády do Afghánistánu se uskutečnila roku 1979, sovětská vojska byla ze země stažena až v roce 1989.

4.2 Mírová studia v době studené války 4.2.1 Mírová studia v USA Důležitým oborem ve  výzkumu mezinárodněpolitických vztahů se po  skončení druhé světové války stala mírová studia. První ústavy zaměřené na vědecký výzkum otázek války a míru byly založeny v USA (University of Michigan a  Stanford University). Mírová studia se již od konce 40. let profilovala jako negace meziválečného idealismu. Hans

149

Morgenthau zdůrazňoval, že první polovina 20. století zcela vyvrátila základní východiska idealistického přístupu. Zvlášť velké kritice podrobil idealistický argument, že lidstvo je racionální a že je možné dosáhnout míru prostřednictvím mezinárodních organizací. V 50. letech jednoznačně dominoval realismus spojený s důrazem na státy a jejich bezpečnostní zájmy. Základní hrozba pro světový mír byla spatřována v tom, že mezinárodní společenství nemá žádnou všeobecně uznávanou autoritu, která by mohla ovlivňovat chování států a eliminovat jejich vzájemné konflikty. Přetrvávalo především negativní vymezení míru jako opaku války a hlavní pozornost se zaměřovala na  výzkum vlivu institucí a  procesů v  oblasti války a  míru. Rozsáhle se zkoumaly příčiny ozbrojených konfliktů a možnosti jejich ukončování na základě jednání a kompromisů – mírová studia se tedy rozvíjela v rámci pozitivistického přístupu a spočívala především na empirickém výzkumu. Výrazným mezníkem se i pro mírová studia stala tzv. druhá studená válka datovaná od vojenské invaze SSSR do Afghánistánu a od tzv. dvojího rozhodnutí NATO z  prosince 1979. V  evropských zemích NATO zesílil strach z  jaderné války, který vedl až k  velmi negativnímu hodnocení jaderných zbraní a jaderné strategie. Jejich úloha byla vnímána jako paradoxní, protože v  případě konfliktu by tyto zbraně byly terčem preemptivních úderů protivníka. Jaderné a  útočné zbraně tak byly považovány za nástroj sebevraždy každého státu, který je měl ve své výzbroji. Mírová studia svými závěry podnítila také diskuzi na politické úrovni.

4.3 Studená válka z pohledu negativního a pozitivního míru V této části kapitoly se opět vracíme ke Galtungovu pojetí negativního a pozitivního míru, které je velkou teoretickou inspirací pro celou tuto monografii. Galtungovy závěry se na přelomu 60. a 70. let staly terčem útoků kritických teorií, zejména pak neomarxistů. Ti namítali, že mír není možný, pokud bude přetrvávat vykořisťování, které generuje konflikty a války. Hovořili především o Asii a o Africe, které podle nich byly systematicky znevýhodňovány na světových trzích, a proto řada zemí z těchto světadílů nadále chudla. Východisko spatřovali v zásadní přeměně – v revoluci.

150

4.3.1 Základní pilíře Galtungova přístupu Galtungovou odpovědí na tyto kritiky se na konci 60. let stala teorie strukturálního násilí. Jejím východiskem je vymezení přímého násilí, kdy činitel A zaútočí na činitele B. Toto násilí může mít řadu rozmanitých podob, zejména pak fyzickou (její nejkrajnější podobou je zabíjení) a  psychologickou (např. vymývání mozků či indoktrinace). Naproti tomu strukturální násilí se vyznačuje tím, že jeho původcem jsou politické a  mocenské struktury a  jimi předurčené negativní jevy jako útlak, chudoba, výlučnost, znečištění životního prostředí a další. V polovině 70. let došel J. Galtung k závěru, že odstranění prvků strukturální dominance a strukturálního násilí je nezbytným krokem na cestě k  budování míru v  pozitivním slova smyslu. Touto teorií Galtung vykročil směrem k postpozitivistickému pojetí bezpečnostních a mírových studií (Galtung, 2010). Galtung se v podstatě shodl s neomarxisty v přesvědčení, že strukturální násilí má své kořeny v mezinárodních ekonomických vztazích. Zároveň s tím však zaujal kritické stanovisko k situaci v zemích Varšavské smlouvy – vytkl jim nedemokratičnost, politický útlak a omezování základních politických svobod a lidských práv. Všechny tyto jevy označil za prvky strukturálního násilí. Tím došel k jakési syntéze levicového důrazu na rovnost a pravicového důrazu na osobní svobodu a růst. Dalším upřesněním svého pojetí pozitivního vymezení míru výrazně obohatil teorii mezinárodních politických vztahů. Galtungovo rozdělení míru na negativní a pozitivní bylo tak významnou teoretickou inspirací této monografie, že se následující stránky hodnocení dvou kapitol věnovaných studené válce zaměří na bilanci jejích šesti etap pod zorným úhlem toho, jak se v jejich průběhu v bezpečnostních vztazích mezi hlavními aktéry měnila převaha prvků negativního a pozitivního míru.

První etapa studené války ve znamení posunu od pozitivního k negativnímu míru Letní měsíce roku 1945 se nesly ve  znamení jasné převahy pozitivního míru. Vytvořila se OSN jako institucionální nástroj eliminace válek a  budování pozitivního míru. Hlavním posláním nově vzniklé mezinárodní organizace se stalo budování dlouhodobého míru na základě takových politických a diplomatických prostředků, jimiž jsou zejména

151

vzájemná komunikace mezi hlavními aktéry, jejich mezinárodní bezpečnostní spolupráce, politické projednávání sporných otázek a konfliktů a  další. OSN se stala základem mezinárodní integrace, která vytváří nekonfliktní strukturu mezinárodních vztahů. Hlavní náplní činnosti OSN se stalo dlouhodobé preventivní působení proti negativním jevům, které by mohly vést ke krizím nebo k válkám. Ze strukturálního hlediska se OSN zaměřila především na integraci hlavních aktérů mezinárodních bezpečnostních vztahů po skončení druhé světové války. Její zaměření implikovalo, že rozhodující vliv na politiku států a potažmo na mezinárodní politiku v poválečném období budou mít nikoli vojáci, ale politikové a diplomati. Ale již rok 1946 přinesl první otevřené změny. Navy Day Speech, Stalinův předvolební projev ve  Velkém moskevském divadle, Churchillův projev o železné oponě (Iron Curtain Speech), vyhlášení Trumanovy doktríny a Marshallova plánu se staly kaskádou veřejných projevů, v  nichž se odrážely výrazné negativní posuny ve  vztazích mezi USA a SSSR jako dvěma hlavními aktéry poválečného mezinárodního uspořádání. Hlavním cílem tohoto období už, na  rozdíl od  léta 1945, nebylo zajištění dlouhodobého míru, ale stalo se jím spíše odvrácení naléhavé hrozby války. Z hlediska strukturální charakteristiky došlo k posunu od důvěry a spolupráce směrem k vzájemné nedůvěře a k mezinárodnímu napětí. Pokud jde o volené prostředky a opatření, nástup studené války předznamenal navyšování vojenských výdajů, nárůst počtů vojáků v absolutních i relativních podobách, budování velkých základen pozemního vojska, vojenského letectva i vojenského námořnictva a orien­taci na soustavné zdokonalování připravenosti ozbrojených sil. Tato etapa vynesla do popředí pozornosti vojáky, a tak došlo k nárůstu jejich vlivu na politiku států a potažmo na celou mezinárodní politiku. Generalita na obou stranách toho využila především k tomu, že vystupňovala přípravy na preemptivní vojenské údery zasazované státům, jež byly považovány za hrozby pro mír. Pokud jde o dosažené výsledky, vytvořilo se mezinárodní uspořádání nazývané heterogenní bipolarita, v jehož rámci proti sobě stály dvě antagonistické velmoci, z nichž každá vyznávala jiný hodnotový systém. Ústředním cílem obou stran se v tomto období stala snaha oddálit po­užití přímého násilí a propuknutí války, odvrátit hrozbu války a případně vyřešit vyhrocenou nebo vážnou mezinárodní krizi. V plném rozsahu se tedy projevila orientace na negativní mír (na mír pojímaný jako nepřítomnost války).

152

Druhá etapa studené války ve znamení institucionalizace a doktrinalizace negativního míru Pokud jde o druhou etapu, pak zejména berlínská krize vyprovokovaná J. V. Stalinem a následující založení NATO jako odpověď na vážnou bezpečnostní výzvu vyzněly jako první kroky na cestě institucionalizace negativního míru na celosvětové úrovni. Hlavním cílem tohoto období bylo odvrácení více či méně naléhavé hrozby války, a proto se na obou stranách zvyšovala připravenost ozbrojených sil pro případ vzájemného střetu. Z hlediska strukturální charakteristiky se toto období vyznačovalo přetrvávajícím mezinárodním napětím a vzájemnou nedůvěrou mezi státy a silným vlivem vojáků na politiku států. Nedílně s tím se na základě trvalého uplatňování práva vzájemného vetování oslabil vliv a význam OSN a nastal rozklad a marginalizace její Rady bezpečnosti. Co se týká volených prostředků, tato etapa znamenala pokračování militarizace bezpečnostní strategie obou stran a stejně tak i pokračující silný vliv vojáků, kteří se nadále zaměřovali především na přípravu preemptivních vojenských úderů. Ve světle volených prostředků a opatření velmi důležitou úlohu během druhé etapy studené války sehrály NSC-68 a lisabonská strategie (1952). V nich je zakotvena doktrinalizace negativního míru. Konkrétně šlo o to, že ani jeden z těchto dokumentů nestanovoval cíl rozpoutat válku a dosáhnout v ní vítězství. Naopak, oba kladly důraz na to, aby USA a NATO využívaly svoji kvalitativní a technologickou převahu ve dvou hlavních směrech. Prvním z nich bylo vystupňovaní nátlaku na SSSR a na jeho satelity, druhým směrem bylo zvýšení účinnosti jaderného odstrašování USA tváří v tvář kvantitativní konvenční převaze SSSR. Teprve pokud by selhalo odstrašování, počítalo se se zahájením jaderné války. Oba doktrinální dokumenty otevřely cestu pro pokračující navyšování vojenských výdajů, pro udržování vysokých počtů vojáků v absolutních i  relativních podobách, pro budování dalších gigantických vojenských základen, pro zdokonalování připravenosti ozbrojených sil a plánů preemptivních vojenských úderů zasazovaných státům považovaným za hrozby pro mír. Dosaženým výsledkem této etapy se stalo upevnění stávající bipolární struktury mezinárodních vztahů, v jejímž rámci mír nebyl v podstatě ničím jiným nežli nepřítomností války. Veškerá pozornost se upírala na odvrácení hrozby války nebo vyřešení vyhrocené a vážné mezinárodní krize, která by mohla vypuknout.

153

Třetí etapa studené války jako vyvrcholení negativního míru Tato etapa měla dva hlavní symboly: dosažení stavu vzájemného zaručeného zničení a karibskou krizi na podzim 1962. První z nich ukázal, že obě strany se mohly hypoteticky navzájem zničit, a druhá z nich vytvořila konkrétní situaci, kdy k tomu mohlo skutečně dojít. To byl vrcholný bod negativního míru ve vztazích mezi USA a SSSR. Hlavním cílem v této etapě bylo odvrácení naléhavé hrozby války. Z hlediska strukturální charakteristiky se tato etapa vyznačovala vysokým mezinárodním napětím a stejně tak i vyhrocenou vzájemnou nedůvěrou mezi dvěma hlavními antagonisty bipolární konfrontace. Dalším příznačným rysem byl sílící vliv vojáků na politiku států, potažmo na celou mezinárodní politiku. Pokud jde o volené prostředky, nesla se etapa vzájemného zaručeného zničení na obou stranách ve znamení stupňované militarizace. Sovětští maršálové a  generálové dosáhli toho, že politické vedení v čele s N. S. Chruščovem schválilo výrazné navyšování prostředků na budování kontinentální složky jaderných zbraní, konkrétně to byly systémy ICBM. A zrcadlovitě k tomu si zase američtí generálové vymohli, že Kennedyho administrativa vyčlenila velké finanční sumy na tzv. build‑up, tedy na  výstavbu flotily strategických jaderných ponorek a na zdokonalování flotily strategických jaderných bombardérů. Snahou SSSR bylo dohnat ztrátu na USA, zatímco američtí stratégové usilovali o to, aby unikli ze situace strategického patu a aby znovu měli výhodu na poli eskalačních scénářů případné konfrontace. Z  hlediska strukturální charakteristiky pokračovala marginalizace OSN a její Rady bezpečnosti, ale i tak byl zaznamenán jeden pozitivní výsledek, navázáním americko-sovětských jednání, výměnou poselství a vytvořením horké linky byly položeny základy bezpečnostní spolupráce mezi oběma hlavními aktéry. Právě v této etapě se vůbec nejvýrazněji projevila negativní charakteristika míru jako nepřítomnosti války. O to více pak vyniká dosažený výsledek, kterým se v této etapě stalo politické a diplomatické vyřešení nejvážnější krize studené války. Podařilo se nalézt východisko ze situace, kdy oba hlavní aktéři stáli vůbec nejblíže ke vzájemné zničující konfrontaci. Díky těmto skutečnostem po karibské krizi následovalo postupné uvolňování napětí a nedůvěry a pozvolný posun k pozitivnímu míru.

154

Čtvrtá etapa studené války ve znamení institucionalizace bezpečnostní spolupráce mezi USA a SSSR Také v této etapě bylo hlavním cílem odvrácení naléhavé hrozby války, zejména pak jaderné války, která by mohla vypuknout nikoli jako záměrně rozpoutaný konflikt, ale spíše v důsledku selhání kontroly nad těmito systémy. Z hlediska strukturální charakteristiky se prosadil kvalitativně nový prvek, a to bezpečnostní spolupráce mezi USA a SSSR. A právě to se stalo nejvýznamnějším rysem situace na přelomu 60. a 70. let 20. století. Základními pilíři této spolupráce se staly smlouvy NPT (1968), SALT I (1972) a SALT II (1979). Byly to vrcholné úspěchy institucionalizace bezpečnostní spolupráce mezi USA a SSSR. Ty sice ještě neotevíraly cestu k jadernému odzbrojení, ale vytvořily základ pro dlouhodobé úsilí o nastolení pravidel kontroly jaderného zbrojení. Z  hlediska volených prostředků pokračovalo americko-sovětské soupeření ve  zdokonalování prostředků jaderného napadení. Jeho neblahým výsledkem se stalo i šíření nejrůznějších mýtů, které ovlivňovaly strategické rozhodování jak v  USA, tak i  v  SSSR. O  to větší ocenění zasluhují takové iniciativy, jakou byla např. komise generála Scowcrofta či návrhy Palmeho komise nebo program o neútočné obraně (non-offensive defense), se kterým přišla „západní“ Sociálnědemokratická strana Německa. Dosaženým výsledkem se v této etapě stalo určité snížení naléhavosti hrozby vypuknutí jaderné války. I přes všechny neblahé rysy této etapy se jednalo o významný úspěch bezpečnostní spolupráce mezi oběma hlavními aktéry mezinárodního uspořádání studené války.

Předposlední etapa studené války ve znamení dočasného návratu k negativnímu míru Z hlediska strukturální charakteristiky se první polovina 80. let vyznačovala dvěma neblahými skutečnostmi. První z nich byla sovětská invaze do Afghánistánu na samém konci roku 1979. Ta ukázala, že tehdejší sovětské vedení neváhalo v případě potřeby sáhnout k té nejhrubší vojenské síle, a to i mimo vlastní sféru vlivu, proto přinesla těžkou diskreditaci SSSR a návrat ke konfrontaci. Druhou neblahou skutečností se stala tzv. krize euroraket. Ta ukázala, že pokud jde o volené prostředky, obě strany zůstaly ve vleku vystupňované militarizace, jejímž hlavním symbolem byly jaderné zbraně

155

středního dosahu. Největší nebezpečí těchto systémů spočívalo v tom, že o jejich případném nasazení mohli rozhodovat generálové, a tak se tyto systémy mohly snadno vymknout politické kontrole a rozpoutat jadernou konfrontaci neomezených rozměrů. Obrazně řečeno, jejich vojenská předurčenost byla tak silná, že se mohly stát onou symbolickou koulí, která by mohla strhnout smrtící lavinu jaderné konfrontace. Ze všech výše uvedených důvodů se pro označení předposlední etapy používal výraz „druhá studená válka“. Stal se symbolem pro návrat nedůvěry a vážného oslabení bezpečnostní spolupráce mezi USA a SSSR. Dosaženým výsledkem této etapy bylo další upevnění konfliktní struktury mezinárodních vztahů, jejíž podstatou bylo negativní pojetí míru, zejména pak odvrácení hrozby války nebo vyřešení případné vyhrocené a vážné mezinárodní krize.

Závěrečná etapa studené války ve znamení jednoznačného posunu od negativního k pozitivnímu míru Léta 1985–1989 přinesla rychlý a rozsáhlý návrat důvěry mezi USA a  SSSR. Z  hlediska strukturální podstaty se toto období vyznačovalo dvěma základními charakteristikami. První z  nich byla reintegrace hlavních aktérů mezinárodních bezpečnostních vztahů cestou přímých jednání na  poli kontroly zbrojení a  odzbrojení. Druhou základní charakteristikou se stalo to, že rozhodující vliv na  politiku států a  potažmo na  mezinárodní politiku už neměli vojáci, ale politikové, konkrétně pak R. Reagan a M. S. Gorbačov. Ti se shodli ve  velkých obavách z  nárůstu počtu a  ničivé síly jaderných zbraní a na nezbytnosti jejich snižování a na nutnosti jejich důsledné politické kontroly. Americký a  sovětský prezident prokázali velkou politickou odvahu, jejich hlavní zásluha spočívala v tom, že výrazně zlepšili vzájemnou komunikaci, zdokonalili bezpečnostní spolupráci a soustředili se především na preventivní působení proti negativním jevům, které by mohly vést ke  krizím nebo dokonce k  válkám. Pokud jde o  dosažený výsledek, na konci roku 1987 se Reaganovi a Gorbačovovi podařil doposud ojedinělý úspěch – dojednali a podepsali první odzbrojovací smlouvu v  jaderném věku. Tím se jim podařilo vytvořit nekonfliktní strukturu mezinárodních vztahů a zároveň s tím i pevné předpoklady pro dlouhodobý mír bez vážných mezinárodních krizí, které by mohly vést k vypuknutí války.

156

4.4 Studená válka ve světle teorie Raymonda Arona V  této části textu nahlédneme na  studenou válku ve  světle klíčových myšlenek Raymonda Arona (Aron, 1962). Základními kritérii budou vztah mezi diplomacií a vojenskou strategií, způsoby a nástroje expanze a vztahy mezi hlavními aktéry. Právě na základě těchto kritérií budeme posuzovat otázku, jak výrazné byly rozdíly mezi USA a SSSR a potažmo i mezi NATO a Varšavskou smlouvou. Ty se nejvýrazněji projevily hned v první etapě, ve které se rozhodovalo, jaké bude poválečné mezinárodní uspořádání, na jakých pilířích bude stát a čím se bude vyznačovat. To je také důvod, proč je právě tomuto období věnována zvláště velká pozornost.

4.5 Rozdíly při budování Pokud jde o první etapu studené války, právě během ní se vytvářelo nové mezinárodní uspořádání, jehož základem byla heterogenní bipolarita. Stáli proti sobě dva noví hegemoni, kteří se navzájem zásadně odlišovali nejen svými zájmy, ale také systémem hodnot, na kterých byla postavena veškerá jejich politika. USA vyznávaly soukromé vlastnictví, tržní ekonomiku, liberální demokracii a osobní svobodu jako nejvyšší hodnotu. Naproti tomu SSSR byl postaven na společenském vlastnictví výrobních prostředků, centrálně plánované ekonomice, diktatuře jedné strany a kolektivismu. Společným rysem obou nových hegemonů byla poválečná expanze. Na jedné straně USA, které se natrvalo odklonily od izolacionismu a začaly se angažovat v západní Evropě. Na druhé straně SSSR vojensky a politicky pronikl hlavně v důsledku průtahů Spojených států s otevřením západní fronty během druhé světové války výrazně na západ od svých hranic z roku 1941 a začal stále silněji ovlivňovat veškeré tamní dění. Mezi oběma novými hegemony byly hned od počátku velice výrazné rozdíly v tom, jaké způsoby a prostředky při své expanzi volili. Na jedné straně byl SSSR, který začal již v letních měsících používat otevřenou kombinaci diplomacie a vojenské síly, činil tak při vytváření své sféry vlivu, kterou budoval jako nárazníkové pásmo. Nejcyničtěji si přitom počínal v Rumunsku a v Bulharsku, kde jeho činitelé bezohledně přehlíželi názory a stanoviska tamních nejvyšších politiků. Velmi tvrdý byl i postup v Polsku, kde SSSR nikdy nedovolil svobodné volby a kde z pozice síly dosadil tzv. lublinský výbor zformovaný z  lidí oddaných tehdejšímu

157

SSSR. V postupu Stalinova SSSR tedy převládalo vynucování z pozice síly nad silou příkladu, takže sovětská sféra vlivu se vyprofilovala jako „empire by coercion“, tedy bezpečnostního společenství, v jehož rámci byl jeden hegemon a vedle něho jeho satelitní státy. Naproti tomu USA ve stejném období ve svém veřejném působení kladly důraz na  diplomatické působení, zatímco vojenskou, zejména pak jadernou sílu zdokonalovaly skrytě, především výstavbou prostředků jaderného napadení a sepisováním vojenskostrategických koncepcí. Zemím ve své sféře vlivu poskytovaly především politickou podporu, více sázely na sílu příkladu a v podstatě nic zemím ve své sféře vlivu nevnucovaly. Ve všech zemích západní Evropy proběhly zcela svobodné volby za účasti komunistických stran. Na jejich nesporné úspěchy, zejména ve Francii, Itálii a Finsku Spojené státy nereagovaly ani nasazením vojenské síly, ani politickým nátlakem. Konfrontace mezi Stalinovou brutalitou na  jedné straně a  sofistikovaným postupem USA na straně druhé vyvrcholila na přelomu let 1948 a  1949 během berlínské krize. Nasazení desetitisíců sovětských vojáků na hranici mezi sovětským a západním sektorem poválečného Německa vygenerovalo kouzlo nechtěného  – západoevropské země se na USA obrátily s žádostí o poskytnutí bezpečnostních záruk tváří v tvář nevyzpytatelné brutalitě sovětského diktátora. Stalin tedy dal Spojeným státům a  jejich západoevropským spojencům jedinečnou příležitost, aby bylo vytvořeno bezpečnostní společenství koncipované jako „empire by invitation“, tedy společenství, vzniklé na základě pozvání. Stalin vytvořil situaci, za  které si USA svoji bezpečnostní angažovanost v  západní Evropě nemusely vynucovat, a naopak o  ni byly požádány. Proto vytvoření NATO vešlo do dějin jako vznik bezpečnostního společenství, v  jehož rámci byl jeden hegemon a  vedle něho jeho klientské státy. První etapa byla pozoruhodná i  z  hlediska toho, jak hegemoni přistupovali k ekonomice a zdrojům ve svých sférách vlivu. Na jedné straně SSSR začal tím, že vymáhal reparace, suroviny a výrobní zařízení z těch zemí, které byly poraženými ve válce, jednalo se zejména o východní sektor Německa a dále o Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko (Kamer, 1996). Sovětský svaz všechny země ve své sféře vlivu, bez ohledu na to, zda se jednalo o země poražené nebo vítězné během let 1945–1946 přiměl k podepsání dvoustranných smluv (Patesron, 1973, s. 102–105). Jejich prostřednictvím jim začal vnucovat svůj ekonomický model, který jim byl zcela cizí a  který spočíval na  třech hlavních pilířích:

158

na (1) společenském vlastnictví výrobních prostředků, (2) centrálním plánování a (3) orientaci na těžký průmysl (Jackson, 1971, s. 169). To byl těžký zásah do ekonomiky a politiky těchto zemí, který i v ekonomické rovině stvrdil jejich přeměny na satelity a zásadním způsobem ovlivnil jejich osudy na několik dalších desetiletí. Na druhé straně USA postupovaly zcela jinak. Ve všech zemích ve své sféře vlivu ponechaly stávající ekonomický systém tržní ekonomiky a politické plurality a zaměřily se na jeho další zdokonalení. Připravily finanční zdroje na Plán evropské obnovy (European Recovery Plan), který do dějin věšel pod označením Marshallův plán a který byl velice významný ve třech hlavních směrech. Pomohl ekonomikám západoevropských zemí, odvrátil hrozbu jejich posunu doleva v nejisté poválečné době a pomohl i samotným Spojeným státům, protože posílil kupní sílu jejich poválečných odběratelů. Jinou věcí je, že Plán evropské obnovy se zcela jinak jeví z pohledu zemí, které se ocitly ve sféře vlivu SSSR, ty měly takříkajíc smůlu hned ve třech bodech. Prvně se s nimi už nepočítalo, protože byl zahájen až po vyhlášení Trumanovy doktríny, a také z toho důvodu, že si to nepřály silně antikomunistické vlády Velké Británie a Francie (Reynolds, 1991, s. 175). Za druhé, měl tajné doložky, zejména pak Mundtův dodatek, který zakazoval transfery technologií do  zemí sovětského bloku, což předurčilo další zaostávání těchto zemí za západní Evropou. Právě ve vztahu k zemím sovětské sféry vlivu byl tento plán velice konfrontační především proto, že jeho smyslem bylo donutit Moskvu, aby buď dala souhlas s otevřením ekonomik satelitních zemí západnímu hospodářskému vlivu, nebo aby musela čelit jejich nenávisti za to, že z tohoto plánu nemohly čerpat (Harper, 2012, s. 161). Pro satelitní státy to znamenalo, že se staly velice pasivním nástrojem cynické velmocenské hry. A konečně za třetí, a to je vůbec nejdůležitější, Plán evropské obnovy byl spojnicí mezi Trumanovou doktrínou a vytvořením NATO, což pro země ve sféře sovětského vlivu znamenalo, že se na dlouhou dobu ocitly na té straně bipolárně rozděleného světa, na které se v žádném případě nacházet nechtěly.

4.5.1 Vystupňovaná militarizace v 50. letech Druhá etapa studené války byla silně poznamenána korejskou válkou, která strhla lavinu otevřené militarizace na obou stranách rozděleného světa. Na straně USA to bylo především jaderné vyzbrojování, na straně

159

SSSR se jednalo jak o jaderné, tak i o konvenční zbrojení. Ale vzhledem k rozdílné ekonomické síle obou rivalů to znamenalo, že SSSR a jeho satelitní státy na obranu vynakládaly dvakrát větší část svého HDP. Militarizace pro ně byla mnohem nákladnější a bolestivější než pro Spojené státy a jejich klientské země. Zvlášť výrazně se to projevilo v první polovině 50. let, kdy SSSR svým satelitům vnutil stalinizaci ve třech strategických rovinách. V ekonomice to byla rozsáhlá a intenzivní militarizace, zejména pak výstavba velkých zbrojovek (zvlášť silně postihla tehdejší ČSR, zejména pak střední a západní Slovensko) a petrochemických závodů. Ve vnitřní politice byl vnucen systém jedné politické strany a nesvobodných voleb, kdy byla jedna společná kandidátka. A v zahraniční politice byla nařízena naprostá vazalice vyžadující bezvýhradnou podporu přístupů a rozhodnutí SSSR. Ve světle Aronových kritérií se hlavní bilancí Sovětského svazu stalo to, že obsadil území svých satelitů, podmanil si jejich obyvatelstvo a zdroje a bez ohledu na nějaké historické a kulturní tradice jim vnutil svoji ideologii, své hodnoty a také svůj způsob života. Nedílně s tím se 50. léta nesla v tónu, který udala už vzpomínaná NSC-68, jejímž cílem bylo SSSR postupně zcela vyčerpat prostřednictvím závodů ve  zbrojení. Na  ni navazovalo pokračující ekonomické a hlavně technologické embargo vypočítané na to, aby se co nevíce udržovala ztráta a zaostávání SSSR a jeho satelitů.

4.5.2 60. léta ve znamení velmi vážné krize a dlouhé periferní války V  dalších etapách pokračovalo oboustranně otevřené využívání jak diplomacie, tak i vojenské síly a strategie. Nejvýrazněji se to projevilo v době, kdy USA vedly válku ve Vietnamu a vyčleňovaly na ni obrovské hmotné i lidské zdroje. Ve světle Aronovy teorie tato válka byla nejen myslitelná, ale i možná proto, že to byla válka „pouze“ periferní, že to nebyla přímá vojenská konfrontace mezi dvěma hlavními soupeři bipolární konfrontace. Ať její oficiální zdůvodňování znělo jakkoli, byla to vojenská expanze podstoupená s cílem udržet kontrolu nad významným územím a zabránit tzv. dominovému efektu. Součástí této expanze bylo brutální vojenské potlačování ideologie a hodnot tehdejšího severního Vietnamu a vnucování hodnot amerických. Zároveň s tím se 60. a první polovina 70. let nesla ve znamení snah SSSR o zmírnění amerických restrikcí na vývoz západních technologií

160

do zemí sovětské sféry vlivu a ve znamení sovětské snahy o získání doložky nejvyšších výhod (most favoured nation – MFN). Určité uvolnění v tomto směru přišlo po podpisu smlouvy SALT I v roce 1972, ale vše se zvrátilo po sovětské invazi do Afghánistánu.

4.5.3 Sovětské intervence ve vlastní sféře vlivu i za její hranicí Během druhé a  třetí etapy studené války SSSR dvakrát intervenoval ve své sféře vlivu, čímž dal neomaleně a cynicky najevo, že nepovolí satelitní sevření států ve své sféře vlivu. Nedal těmto zemím šanci, aby samy rozhodovaly o využívání svých lidských a materiálních zdrojů, o ideologických a politických hodnotách a o způsobu života, který povedou. Vyvrcholení brutální zahraniční politiky SSSR přišlo na samém konci 70. let. Vojenská invaze do Afghánistánu ukázala, že tehdejší sovětské vedení stavělo vojenskou strategii nad diplomacii a sofistikovanou politiku. Zároveň s tím se ukázalo, že tehdejší sovětské vedení nevylučovalo ani možnost obsazovat i území mimo dosavadní sféru vlivu, podmaňovat si jejich obyvatelstvo a zdroje a vnucovat jim vlastní ideologii, přestože se jednalo o úplně jinou civilizaci, která měla své vlastní hodnoty a svůj vlastní způsob života.

4.5.4 Poslední etapa ve znamení odklonu od Brežněvovy doktríny a od vzájemné konfrontace V polovině 80. let se vytvořila nová situace ve vztazích mezi USA a SSSR. Na jedné straně stál silný americký prezident, který ve vztahu k Sovětskému svazu zastával velmi tvrdé a neústupné stanovisko (hard line policy), dokonce jej označil za říši zla. Naproti tomu Gorbačov absolvoval studia na Lomonosovově univerzitě, byl pak dlouholetým aparátčikem, který nikdy nepoznal otevřenou soutěž v rámci politického pluralismu a systematicky stoupal ve stranické hierarchii, až se dostal na nejvyšší post v sovětské hierarchii. Ale vedle výrazných vzájemných rozdílů byla mezi Reaganem a Gorbačovem jedna skutečnost, která tyto dva státníky spojovala – byla to obava z jaderných zbraní a úsilí o jejich eliminaci. Tu jako první otevřeně vyhlásil americký prezident ve svém Poselství o stavu unie již v roce 1984, když zdůraznil, že „jaderná válka nesmí být nikdy rozpoutána a nemůže v ní být vítězů“, a dále zdůraznil, že USA a SSSR jako dva hlavní jaderné

161

státy mají za úkol to, aby zajistily, že tyto zbraně nebudou nikdy použity (Reagan, 1984). Ale v té době na sovětské straně nenalezl patřičnou odezvu, protože tehdejší generální tajemníci byli ve vleku generality a nenašli politickou odvahu ke snížení počtu jaderných zbraní a k případnému střetu s nejvyššími veliteli. Podmínky pro kladnou sovětskou odpověď na Reaganovo úsilí o eliminaci jaderných zbraní nastaly až po  nástupu Michaila Gorbačova do čela Komunistické strany Sovětského svazu. Ten ve snižování stavů jaderných a posléze i konvenčních zbraní viděl jedinou schůdnou cestu ke  snížení neudržitelné zátěže, kterou pro SSSR představovalo dlouhodobé zbrojení. Proto kladl velký důraz na demilitarizaci a hlavně na denuklearizaci vztahů mezi USA a SSSR. To byl základní pilíř jeho strategie nazývané jako „nové myšlení“ (Gorbačov, 1987). Pokud poslední etapu studené války budeme nahlížet očima R. Arona, ukáže se nám, že iniciativu měly USA, jmenovitě Ronald Reagan. Nesmírně důležité bylo to, že na ni dostal kladnou odpověď od SSSR, jmenovitě pak od M. Gorbačova, historický význam mělo to, že Gorbačov při vědomí zničujících důsledků předcházející dlouhotrvající militarizace nastupoval s odhodláním podstatně snížit význam vojenské síly a vojenské strategie a ukončit vyhrocenou vojenskou rivalitu s USA a usilovat o upevnění míru. Dalším důležitým prvkem Gorbačovovy strategie bylo to, že se odklonil od Brežněvovy doktríny a postupně dával najevo, že státy Varšavské smlouvy dostávají volnost ve  využívání svého území, svých vlastních zdrojů a že SSSR jim přestává vnucovat svoji ideologii. Pro tento nový přístup se nakonec vžilo označení Sinatrova doktrína. Tento pojem byl zaveden jako metafora, vycházející ze světově proslulého hitu F. Sinatry nazvaného My Way (Moje cesta), v níž zpívá o tom, že vždy šel svojí vlastní cestou. Tento metaforický pojem vyjadřoval skutečnost, že někdejší satelitní státy dostaly možnost, aby si šly svojí vlastní cestou, což znamenalo faktický zánik „empire by coercion“. Nesmírně důležité bylo, že Gorbačov a Reagan, se shodli na oboustranném strachu z jaderných zbraní, z jejich ničivé síly a z hrozby, že by se kdykoli mohly vymknout politické kontrole. Výrazný kvalitativní vzestup americko-sovětské bezpečnostní spolupráce (Ženeva 1985, Reykjavík 1986 a Washington 1987) vytvořil kvalitativně novou situaci, která se z pohledu R. Arona vyznačovala dvěma hlavními rysy. První se týkal války, druhý se vztahoval na mír. Pokud jde o válku, projevily se hned dvě výrazné pozitivní změny. Především se to týkalo války mezi dvěma hlavními rivaly – ta nejenže

162

byla nemyslitelná, ale ve srovnání s předcházejícími etapami se výrazně snížila hrozba toho, že by k ní vůbec mohlo dojít. Dále se to týkalo i zbytku světa – neprobíhala ani žádná periferní válka a ani se k žádné takové neschylovalo. Výrazná pozitivní změna se projevila také v rovině míru – ten se stal mnohem pevnějším, než tomu bylo kdy v minulosti americko-sovětských vztahů. Americko-sovětská spolupráce v poslední etapě studené války byla velice důležitá i  z  hlediska ekonomiky a  využívání zdrojů. Gorbačov vycházel z vědomí, že je nezbytné výrazně snížit tempo zbrojení, aby se dosáhlo omezení amerických restrikcí. Také z tohoto hlediska měl klíčový význam podpis smlouvy o jaderných zbraních středního doletu (1987), protože po něm se výrazně zmírnilo americké embargo na vývoz technologií do SSSR a uvolnila se omezení hlavně v oblasti počítačů a telekomunikací. Spirála kladných změn pokračovala stažením sovětských vojsk z  Afghánistánu a  americkou odpovědí v  podobě dalšího zmírnění restrikcí, což jen dál zvýraznilo přechod konfrontace ke kooperaci i v ekonomické rovině (Kunz, 1997).

4.5.5 Studená válka ve světle power parity theory Období nazývané jako studená válka zahrnuje více než čtyři desetiletí, která byla velice náročná, plná bezpečnostních dilemat, výbušných situací a vyžádala si obrovské a dodnes nevyčíslené náklady. Přesto však může toto období sloužit jako velmi přesvědčivý důkaz správnosti power parity theory. Počínaje polovinou 50. let a zejména pak po tzv. sputnikové krizi, která potvrdila sovětskou schopnost zasáhnout území USA, se parita stala posedlostí sovětských vůdců, i přestože to bylo za cenu nesmírných ekonomických nákladů a stále výraznějšího zaostávání v nevojenských oblastech. Sovětům se podařilo vysněné parity dosáhnout a udržovat ji (i když se jednalo o paritu asymetrickou – SSSR měl převahu v kategorii ICBM, USA zase na ponorkách a bombardérech), a to byl jeden z klíčových faktorů, díky kterým se podařilo vyhnout přímé válce mezi dvěma hlavními aktéry bipolární konfrontace a napětí ventilovat v periferních válkách. Tato zkušenost hovoří jako velmi silný argument ve prospěch power parity theory. V této souvislosti je významný i  dokument NSC-68, zpráva americké Národní bezpečnostní rady (NSC) ze 14. dubna 1950, která definovala americkou strategii pro období studené války. NSC-68 konstatuje, že od druhé světové války

163

se globální rovnováha změnila a nová situace vytvořila dvě hlavní centra, tedy USA a SSSR. Tato zpráva tak Sovětskému svazu přiřkla statut globálního aktéra, který se bude snažit podněcovat komunistické revoluce proti USA a Západu kdekoli na světě, a proto představuje hrozbu celosvětového významu. V době schválení NSC-68 byla sovětská ekonomika až několikanásobně slabší nežli americká, a to i v porovnání z hlediska parity kupní síly. Navíc sovětské zdroje a suroviny musely být masivně přerozdělovány ve prospěch vojenského sektoru, který v SSSR například spolykal až téměř polovinu celkové produkce hliníku. Kromě toho v podmínkách utajení a značně uzavřené ekonomiky totalitního státu není možné relevantní porovnání s ekonomikami tehdejších západních zemí, není zde možné kalkulovat žádná přesná data, neboť skutečné údaje byly nejen úmyslně zkreslovány, ale například deklarovány pro potřebu civilního sektoru a podobně. V SSSR navíc armáda dokonce provozovala i vlastní hutě nebo jiné průmyslové kapacity. Z ekonomického hlediska SSSR za USA jednoznačně zaostával, ale ve  světle porovnávání ekonomické síly obou supervelmocí (potažmo celých obou bloků) nejsou absolutní čísla obou ekonomik pro komparaci tak podstatná. Velký technologický náskok USA byl v SSSR a potažmo v celém východním bloku vyrovnáván dostatkem vlastních surovin a poměrně kompaktním systémem jejich distribuce. Týkalo se to zejména ropy, ale i strategických surovin jako byl uran (těžba v Československu), vzácných kovů, hliníku atd. Oba bloky byly ze surovinového hlediska v podstatě soběstačné, ale SSSR a jeho satelitní státy měly jistou výhodu oproti západní Evropě, která byla z hlediska zásobování ropou z velké části závislá na dovozech z oblasti Středního východu, tedy z nestabilní oblasti. Význam ropné determinanty umocnily ropné šoky v 70. letech, které dramaticky odhalily surovinovou zranitelnost Západu, zatímco SSSR a jeho satelitní státy byly zasaženy mnohem méně. I přes výše zmiňovanou výhodu došlo v 80. letech k dalšímu zvýraznění technologického zaostávání SSSR za USA, to bylo tak výrazné, že ani masivní přesun zdrojů z jiných oblastí ekonomiky ve snaze udržet technologicky krok se Západem nemohl na věci nic změnit – ať již se to týkalo pokročilých vojenských technologií nebo například kosmického programu. Nic na tom nezměnilo ani to, že SSSR v hysterické atmosféře hvězdných válek vyvinul vlastní raketoplán po vzoru USA, přestože sovětský kosmický program měl osvědčené a dobře fungující typy raketových nosičů a paralelní program vývoje vlastního raketoplánu byl tedy v podstatě nadbytečný a extrémně nákladný. Hlavní příčinou zaostávání však

164

byla stále se zhoršující situace centrálně plánované sovětské ekonomiky, která nakonec znemožnila paritu nadále udržovat. Posuzováno podle Aronových kritérií, byla studená válka obdobím, kdy si dva hlavní aktéři a nesmiřitelní rivalové rozdělili svět do vlastních sfér vlivu. Oba dva využívali území svých spojenců, jejich obyvatelstvo i zdroje. V tom se naprosto shodovali, ale ve způsobech, jakými to činili, byly zásadní rozdíly. Na jedné straně SSSR mnohem více sázel na vojenské nástroje vlivu a na vojenskou strategii. Činil tak při budování svého vlastního impéria i při soupeření se svým ústředním rivalem. Na druhé straně byly USA, které postupovaly mnohem sofistikovaněji. Svým spojencům nikdy nic nevnucovaly a ve většině případů (snad s výjimkou strategie pružné reakce na počátku 60. let) si počkaly, až budou k angažovanosti v zájmu západoevropských spojenců požádány. Výše uváděné rozdíly mezi USA a  SSSR nám umožňují hlouběji pochopit opodstatněnost Aronova závěru, že dlouhodobý mír mezi těmito dvěma rivaly byl prostě nemožný. A stejně tak umožňují pochopit i to, proč SSSR bez ohledu na to, k jakým ideálům se hlásil, nakonec studenou válku prohrál a proč ji vyhrály USA spolu se svými spojenci.

4.5.6 Kritická stanoviska posledního desetiletí studené války Velmi důležitou úlohu sehrávala zejména poslední desetiletí studené války a teoretická reflexe mezinárodních bezpečnostních vztahů. Jejím příznačným rysem byly sílící výhrady k sílící militarizaci bezpečnostní strategie, jež vedla ke stupňování konfrontace a mezinárodního napětí. Tyto kritické výhrady byly typické především pro členské státy NATO a také pro neutrální státy, kde bylo díky otevřeným společnostem a dodržovaným akademickým svobodám možné všechna kritická stanoviska otevřeně vyjadřovat a zveřejňovat. Naproti tomu v zemích Varšavské smlouvy se výhrady začaly pomalu a opatrně zveřejňovat až úplně v poslední etapě studené války.

Kritické reflexe politiků neutrálních států Již koncem 70. let začala pracovat Palmeho komise, oficiálně nazvaná Nezávislá komise pro odzbrojení a pro bezpečnostní záležitosti (Independent Commission on Disarmament and Security Issues). Její členové

165

se vyznačovali kritickým přístupem k politice odstrašování a jako alternativu nabízeli odzbrojení a  opatření k  posilování vzájemné důvěry. Přišli s novým pojetím bezpečnosti, které se nevymezovalo proti nějaké předem postulované hrozbě. Nabídli naopak tzv. společnou bezpečnost, kterou nepojímali jako bezpečnost jedněch proti druhým nebo jedněch na úkor jiných. Pojímali ji naopak jako posilování bezpečnosti všech. Šlo tedy o zásadní negaci dlouhodobě uplatňovaného přístupu spočívajícího na principu bezpečnostního dilematu, tato negace se stala jedním z velmi důležitých a nesmírně přínosných průlomů do stereotypního pojetí bezpečnostních hrozeb během studené války.

Kritické přístupy v zemích NATO Vnitřní otevřenost a průhlednost tohoto bezpečnostního společenství nechávala dostatečný prostor pro kritickou sebereflexi, a  tak se ještě během studené války v zemích NATO vyprofiloval kritický přístup k  zažitým stereotypům při vyhodnocování bezpečnostních hrozeb a k jejich neblahému vlivu na bezpečnostní politiku a na vojenství. Kritika se zaměřovala především na škodlivé stereotypy, které se odrážely v neustálém nárůstu vojenských rozpočtů a v eskalaci mezinárodního napětí. V rovině vojenství byl kritizován negativní vliv nadsazování bezpečnostních hrozeb na výstavbu ozbrojených sil a na zaměření jejich bojové přípravy. V roce 1983 představili bezpečnostněpolitičtí experti Sociálnědemokratické strany Německa (Sozialdemokratischen Partei Deutschlands) pod vedením Egona Bahra (1988) alternativní koncepci nazvanou ne­ útočná obrana (non-offensive defence). Vycházeli z vědomí, že i konvenční válka na území Spolkové republiky Německo by měla zničující důsledky. Možnost, jak se jí vyhnout, spatřovali v politických přístupech schopných rozlišit mezi útočnou a obrannou činností. Neútočnou obranu koncipovali jako vojenskou strategii, která maximalizuje obrannou sílu a  minimalizuje schopnost zaútočit přes hranice  – mohla by vést k tomu, že ani jedna strana by nebyla schopna uskutečnit agresi.

Sebekritická reflexe v SSSR Po roce 1985 se kritický přístup začal prosazovat také v SSSR a dalších státech tehdejší Varšavské smlouvy. Na rozdíl od minulosti přitom šlo

166

nejen o kritiku USA a NATO, ale rovněž o kritickou sebereflexi. Ta se nakonec ocitla i v závěrech zprávy z jednání 19. všesvazové konference Komunistické strany Sovětského svazu v červnu 1988, která přiznala „neadekvátní reakci na mezinárodní události a na politiku jiných států […] a přeceňování významu vojenského aspektu konfrontace […]“ (Devatenáctá všesvazová konference KSSS, 1988). Díky tomuto závěru mohl zanedlouho poté tehdejší přední sovětský teoretik mezinárodních vztahů zveřejnit názor, že „SSSR v minulosti přikládal nadměrný význam vojenským metodám zajištění bezpečnosti na úkor metod politických. […] a projevovala se snaha napodobovat každý nový druh amerických a atlantických zbraní a zbraňových systémů“ (Arbatov, 1988). Kritické zhodnocení stereotypů obou stran při vyhodnocování studené války velmi výstižně vyjádřil klíčový aktér její závěrečné etapy M.  S.  Gorbačov slovy, že přinesla především „nevídanou militarizaci zahraniční politiky, ekonomiky, ba dokonce duchovního života. Způsobila škody ve sféře mezinárodní morálky, mravů, zahubila ono ovzduší důvěry a  přátelství a  upřímných oboustranných přístupů, které se v sovětsko-amerických vztazích zrodily ve společné válce a ve vítězství nad fašismem“ (Gorbačov, 1988).

4.5.7 Náhled kritických bezpečnostních studií Významnou úlohu v rámci teoretické reflexe sehrávali také autoři teoretického proudu kritických bezpečnostních studií. Byli to významní akademičtí činitelé ze zemí NATO, kteří se mohli otevřeně vyjadřovat k celkovému smyslu studené války i k hlavním sázkám, které v jejím průběhu byly ve hře. Na následujících řádcích si připomeneme tři nejvýznamnější z nich, jimiž byli Robert Johnson, Paul Rogers a Michael MccGwire.

Robert H. Johnson Jednou z nejpozoruhodnějších publikací kritických bezpečnostních studií se stala kniha Roberta H. Johnsona (1997). Tento autor na základě analyticko-syntetického zhodnocení velkého množství dokumentů i osobních poznatků a zkušeností došel k závěru, že „základem amerického pojetí sovětské hrozby od samého počátku studené války byla myšlenka, že Sověti spoléhají na vojenskou sílu jakožto prvořadý nástroj k  nastolení kontroly nad společnostmi a  ke  vnucení komunistického

167

uspořádání ve  světě“. Johnson z  toho vyvozuje, že americký přístup k hrozbám se od samého konce druhé světové války zakládal na špatném hodnocení situace, jehož výsledkem pak byla militarizace bezpečnostní strategie USA. Robert H. Johnson dochází při zpětném souhrnném hodnocení bezpečnostního dilematu USA a NATO v době studené války k závěru, že očekávání sovětského vojenského útoku vůbec neodpovídalo skutečnosti. Uvádí přitom pět hlavních argumentů (Johnson, 1997, s. 71–78): – SSSR byl v té době velice vyčerpaný druhou světovou válkou; – jeho vůdcové si vždy uvědomovali ničivé účinky případné jaderné odvety ze strany USA; – Sověti měli vždy velký strach z eskalace války a nesmírně se obávali opakování druhé světové války; – po celou dobu studené války „konvenční síly NATO byly dostatečně silné, aby mohly odolávat útoku“, Johnson uznává, že Varšavská smlouva měla převahu, ale ta se omezovala pouze na kvantitu, zatímco v kvalitativních ukazatelích bylo NATO podstatně dál; – ničivé účinky války v Evropě by v té době bývaly byly tak silné, že by se Sovětům vůbec nevyplatilo takovou válku podstupovat. Na základě těchto argumentů pak autor uzavírá, že „i bez amerických ozbrojených sil rozmístěných v západní Evropě by útok SSSR byl velmi pochybný a při jejich účasti by byl zcela nepravděpodobný“. Dále připomíná, že po Gorbačovově nástupu se SSSR velmi rychle přiklonil k myšlence neútočné obrany, čímž se potvrdilo, že „ve skutečnosti v západní Evropě již dlouhou dobu žádná vážná sovětská vojenská hrozba neexistovala“. Robert Johnson je zvlášť kritický k jaderné strategii USA a NATO, označuje ji za zmatenost vyplývající z toho, že vojenští stratégové byli nuceni plánovat na  základě politické konstrukce hrozby a  vydávat ji za hrozbu vojenskou. Symbolické akce musely být vydávány za jevy skutečně vojenskostrategického významu a politická hodnocení za objektivní vojenskou hrozbu. To podle Johnsona sloužilo jako nástroj pro přesvědčování politických činitelů a veřejného mínění. Za výsledek takového postupu považuje „mytologickou strategii spočívající na koncepci nevěrohodné odpovědi na vysoce nepravděpodobnou hrozbu. Nevěrohodná byla ze dvou důvodů – každé nasazení jaderných zbraní by mělo sebezničující důsledky […]. Velkou ničivou silou se vyznačovaly i taktické jaderné zbraně, a tak by se jakékoli vojenské operace za použití jaderných zbraní vymkly jakékoli kontrole“.

168

Paul Rogers V kritickém názoru, že americká strategie jaderného odstrašování byla výsledkem nadsazování tzv. sovětské hrozby, se s R. Johnsonem shoduje i P. Rogers. Ten především zpochybňuje tezi, že posláním jaderných zbraní ve strategii USA bylo čelit hrozbě plynoucí z převahy SSSR v konvenčních zbraních. Klade otázku, zda „armády Varšavské smlouvy, které byly sice masivní, ale tvořili je hlavně vojáci základní služby, skutečně byly takovou hrozbou, jak se často předpokládalo“ (Rogers, 2000, s. 24). Došel k závěru, že odhodlání „použít jaderné zbraně jako první bylo více než na vyrovnání konvenční nerovnováhy vypočítáno na vítězství ve válce“. Připomíná, že USA sázely především na strategické bombardéry a jaderné ponorky, zatímco SSSR měl zase převahu v kategorii ze země odpalovaných mezikontinentálních řízených střel ICBM. Každá strana usilovala o uchování svých výhod a o snižování stavů tam, kde měl převahu protivník. Zvláštní pozornost při kritice exkluzivního charakteru jaderné strategie věnoval Paul Rogers počátku 70. let, kdy USA ve snaze získat náskok zavedly řízené střely s více hlavicemi a se zvýšenou přesností zásahu. Hodnotí to jako snahu využít výhody prvního úderu k oslabení protivníka. Uvádí také, jak se to promítlo do operačních plánů a k zasazování jaderných úderů (single integrated operational plan) – předpokládaly se údery na vojenské, hospodářské i politické cíle. V této otázce však Rogers zjednodušuje pohled na jaderné zbraně a jejich úlohu v období studené války. Mohl alespoň připomenout přesvědčivé argumenty řady odborníků ve prospěch teze, že jaderné odstrašování mělo i svá pozitiva – vedlo obě supervelmoci ke zdrženlivosti v kritických okamžicích a změnilo mezinárodní strukturu tím, že eliminovalo zájem o relativní výhody. Paul Rogers při vyvozování poučení ze studené války dochází k závěru, že hlavními rysy tohoto období byly intenzivní konfrontace, závody v jaderném vyzbrojování a nesmírné plýtvání lidskými zdroji. Zvlášť kritický je k tomu, že vlastnictví jaderných zbraní bylo v době studené války výsadou nejprve jednoho, pak dvou a nakonec pěti států – stálých členů Rady bezpečnosti OSN, které vytvořily exkluzivní skupinu nazývanou jaderný klub. Tento klub si tak pro sebe a pro své spojence (v případě USA) či satelity (v případě SSSR) vytvořil bezpečnostní záruky, které nebyly dopřány dlouhé řadě jiných států.

169

Michael MccGwire Kritické výhrady k  bezpečnostnímu paradigmatu odvíjejícímu se od nadsazování bezpečnostních hrozeb během studené války zvláště uceleně shrnul Michael MccGwire (2001, s. 777–803): – již v letech 1945–1946 se vyhranilo tzv. extenzivní geopolitické kritérium, jež spočívalo na rozsáhlé sítí vojenských základen, z nichž USA jistily přístup k oceánům a mořím, ke krizovým oblastem světa a ke zdrojům strategicky důležitých surovin; – Sovětský svaz byl považován za nepřítele, se kterým se nemá jednat a jehož zájmy se mají ignorovat; – k zajišťování své bezpečnosti USA používaly především sílu a politiku donucování, aby v případě ozbrojeného konfliktu byly tím, kdo jej bude kontrolovat a kdo bude také rozhodovat o jeho eskalaci. Vrcholovými pojmy amerického bezpečnostního paradigmatu téměř po celé období studené války podle jeho názoru byla síla a rozhodnost a spolu s nimi náskok jak v oblasti jaderných, tak i konvenčních zbraní. Na  základě své kritické analýzy došel MccGwire k  následujícímu závěru: „Přesto, že jsme studenou válku ‚vyhráli‘, cena vítězství byla nesmírná.“ Připomněl především utrpení obyvatelstva v  jihovýchodní Asii a  ve  střední Americe, kterým zoufale chyběly peníze, jimiž se plýtvalo na  zbrojní programy. Dodal, že bezpečnostní paradigma jaderného odstrašování bylo na obou stranách výsledkem propagandy a směřovalo nejen proti deklarovanému nepříteli, nýbrž i proti zájmům vlastního lidu. Teoretici kritických bezpečnostních studií se tedy shodují v názoru, že nadsazování bezpečnostních hrozeb jako typický rys strategie USA po  celé období studené války nakonec vedlo k  tomu, že „v  důsledku expanzivních sklonů k posunování subjektivních hranic do stále nových oblastí narůstal počet nových problémů […] to vše pak směřuje k jednomu paradoxu: nárůst americké síly nevedl k posílení pocitu jistoty, ale spíše k rozšíření vnímaných hrozeb, kterým je třeba naléhavě čelit“. Tento proces autor nazývá výrazem bludný kruh neustálého rozšiřování, jde o definici národní bezpečnosti – soustavné rozšiřování záběru americké národní bezpečnosti generuje nové zdroje nejistoty v americkém bezpečnostním perimetru, a to zase vyúsťuje v jeho další rozšiřování.

170

4.6 Cíle jednotlivých mocností Z hlediska referenčních objektů hlavních aktérů studené války lze říci, že v případě SSSR šlo také o bezpečnostní zájmy satelitů, zatímco v případě USA šlo především o bezpečnostní zájmy evropských spojenců. Po  kubánské krizi, jež byla nejnebezpečnější událostí celého období studené války, se změnilo pouze to, že Západ a posléze i Východ přestávaly být monolitními bloky. V rámci NATO se pod vlivem rozdílného přístupu k vyhodnocování bezpečnostních hrozeb odlišila Francie, a to do takové míry, že vypracovala vlastní jadernou doktrínu, vyjmula všechny své ozbrojené síly z podřízenosti NATO a zkoncipovala a prosazovala samostatnou linii bezpečnostní politiky, která byla velkým přínosem pro uvolňování napětí v Evropě. Zároveň s tím se ve Varšavské smlouvě stále více oddělovalo Rumunsko. Jedno ze zjednodušených hodnocení říká, že studená válka ve výše vymezeném pojetí byla „vzájemným nedorozuměním mezi Američany, kteří uvažovali v rovině všeobecně platných hodnot, a Sověty, kteří přemýšleli v rovině sfér vlivu“. USA a SSSR se navzájem považovaly za hrozbu, a to za záměrnou, intencionální hrozbu vojenského charakteru. Pro každého z nich byla tato hrozba výchozím tvrzením, jež se bez důkazů přijímalo jako základ axiomaticky budované teorie. V bezpečnostněpolitickém myšlení Západu, ale zejména pak USA, se tak vytvořila tradice špatného vyhodnocování sovětského vojenského chování (struktura ozbrojených sil, jejich rozmístění, charakteristika zbraní, programy nákupů nových zbraní) a politické a institucionální důvody pak vedly k inflačnímu používání pojmu hrozba. Teorie i praxe jaderného odstrašování se po celou dobu studené války opíraly o trvale narůstající množství jaderných zbraní. Jejich soustavná modernizace stále více nabývala příznaků nebezpečného samoúčelu, a tak trvale sílila zcela jiná než původně postulovaná hrozba. Byla to hrozba, že jaderné odstrašování jako složitá teorie vycházející z axiomu záměrné hrozby vojenského charakteru by se mohla vymknout politické kontrole. Postulovaná záměrná hrozba vojenského charakteru tak nakonec generovala v hrozbu nezáměrnou. Skutečnost, že vojenská hrozba se stala dominantním námětem veškerého bezpečnostněpolitického uvažování, měla i jeden nesporný přínos – vzájemnou zdrženlivost. Strach, že jakýkoli válečný akt by odstartoval sérii opatření a protiopatření vedoucích ke katastrofě, vedl obě velmoci k vysoké opatrnosti a zdrženlivosti.

171

4.7 Souhrnné hodnocení studené války Studená válka vešla do moderních světových dějin jako ojedinělý způsob mezinárodního uspořádání. Její ojedinělost spočívá v několika hlavních charakteristických rysech. Prvním z nich byla specifická úloha vojenské síly, kterou můžeme nazvat slovy „kontrolovaná militarizace“. Ta spočívala na dvou pilířích: jaderném a konvenčním. Dominantní úlohu přitom hrály jaderné zbraně, protože jejich narůstající ničivost s sebou nesla sílící strach z oboustranně zničujících důsledků jejich případného použití. Pokud jde o konvenční zbraně, jejich silná úloha se odrážela především v dlouhodobě vysokých výdajích na zbrojení, ve vysokém počtu vojáků na tisíc obyvatel a v budování a udržování gigantických vojenských, leteckých a námořních základen. Druhým základním rysem studené války bylo to, že vzájemné napětí mezi hlavními rivaly se ventilovalo v tzv. periferních válkách, ale nikdy nedošlo k přímé válce mezi nimi. I v nejvyhrocenějších krizích se nakonec našlo nekonfrontační východisko, v jehož zájmu každá strana dokázala přistoupit na nějaký ústupek. Studená válka tedy, a to je ten vůbec nejvýznamnější rys její celkové charakteristiky, se stala prvním mezinárodním uspořádáním, které skončilo mírovou přeměnou vzájemných vztahů mezi hlavními aktéry. Třetím celosvětově významným charakteristickým rysem studené války se stalo to, že zájem globální stability světa, rozděleného do sfér vlivu, byl nadřazen nad ekonomické a politické zájmy některých malých a středních států. Šlo to až tak daleko, že hegemonu Varšavské smlouvy prošly brutální vojenské intervence ve dvou zemích, které patřily do jeho nárazníkového pásma. Čtvrtým významným rysem studené války byly krize, ke  kterým docházelo, každá z nich, ať už se jednalo o Berlín (a to dvakrát), Suez nebo Karibik, se vyznačovala souběhem několika nebezpečných skutečností: jednalo se pod tlakem času, emocí a také únavy, ne vždy byly k dispozici všechny nezbytné informace, nebo naopak docházelo k jejich špatné interpretaci, a tak narůstaly vášně a s nimi i riziko iracionálních rozhodnutí. Zároveň s tím však v době krizí nebo vyhroceného napětí dokázali hlavní aktéři studené války vždy nalézt uspokojivá východiska, vždy se dokázali vyhnout vzájemnému ozbrojenému konfliktu, který by mohl mít nedozírné následky. Největší pozornost při závěrečném hodnocení studené války se stále zaměřuje na  dlouhotrvající militarizaci mezinárodních vztahů,

172

především pak na úlohu jaderných zbraní a strategii jaderného odstrašování. Ta je na jedné straně oprávněně hodnocena kriticky především proto, že „přežívala pouze díky očekávání nejhoršího možného vývoje. Odstrašovací politiky měly sklon k mimořádně stereotypnímu chápání světa, z něhož pak vyplývala autonomní reprodukce vnímání hrozeb. Generovaly setrvačnost a autonomně vytvářený způsob vnímání hrozeb, a tak závody ve zbrojení byly jedním z jejich výsledků. Logika odstrašovaní se stala patologickým procesem obsahujícím riziko uzavření mezinárodního systému v neúprosně se opakujících proroctvích nejhoršího vývoje“ (Guzzini, 2002, s. 6). Pro celé období studené války bylo typické, že NATO spolu s Varšavskou smlouvou neustále modernizovalo vojenské nástroje své bezpečnosti. Naproti tomu SSSR byl po celé období studené války doslova posedlý dosažením parity v oblasti jaderných zbraní. Na nové zbraňové systémy USA reagoval tím, že v průměru po třech až pěti letech zavedl do své výzbroje svoje protisystémy. Tím postavil před USA a NATO nové bezpečnostní dilema. Vyprovokoval je k odpovědi a poté na ni reagoval svými novými protisystémy. Nakonec sám dospěl k uznání svých vážných chyb a neadekvátních reakcí na mezinárodní situaci – stalo se tak na 19. všesvazové konferenci Komunistické strany Sovětského svazu v červnu 1988. Odstrašování se vždy pohybovalo v rovině pravděpodobnosti a ne v rovině přesných kalkulací a důkazů. Nejdůležitější je, že věrohodnost ani jedné ze strategických koncepcí jaderného odstrašování nemusela nikdy být prověřena v praxi. Mír zůstal zachován i v dobách nejvyhrocenějšího napětí, zejména pak v době kubánské krize. Ta dodnes zůstává nejpádnějším argumentem ve prospěch jaderného odstrašování – Kennedyho administrativa se všemožně vyhýbala všemu, co by mohlo vést k válce se SSSR. Ten zase ustoupil od svého rozhodnutí umístit na Kubě své řízené střely. Odstrašování fungovalo i přes kvantitativní nepoměr v počtu jaderných hlavic 17 : 1 (v době kubánské krize) – riziko jaderné války působilo tak silně, že obě strany se chovaly velice opatrně a zdrženlivě. Jestliže za celé období studené války nevypukla ani jaderná, ale ani konvenční válka, pak jaderné odstrašování, jak tvrdí jeho stoupenci, splnilo své historické poslání. V důsledku vzájemného nadsazování hrozeb se soustavně vyhrocovala bezpečnostní dilemata a do stále nebezpečnějších rozměrů se dostával vývoj po linii: opatření–protiopatření–protiprotiopatření. Umocňoval se spirálovitý proces v oblasti jaderných zbraní a bludný kruh relativního posilování bezpečnosti jedné koalice a oslabování bezpečnosti koalice druhé. Vyhrocovala se nepřátelská stanoviska mezi oběma bloky,

173

sílilo mezinárodní napětí, prohlubovala se vzájemná nedůvěra a závody v jaderném zbrojení se stále více vymykaly politické kontrole, stávaly se jakousi náhražkou války. George Kennan již na samém počátku 80. let výstižně upozornil, „že jaderné odstrašování jako strategie, jak je možné čelit postulované hrozbě, se nakonec stalo samoúčelem, který by se nakonec mohl vymknout kontrole a strhnout oba tábory k válce, kterou by sice nechtěly, ale které by se nedokázaly vyhnout“. Vzhledem k závažnosti hrozby jaderné konfrontace hrála po celou dobu během studené války historicky významnou úlohu jednání o kontrole zbrojení a o odzbrojení. Ta byla ve všech etapách studené války nejdůležitějším fórem bezpečnostní spolupráce mezi NATO a Varšavskou smlouvou, zejména pak mezi jejich hegemony. Jejich základní rámec vždy vyplýval ze vztahů mezi nejvyššími politickými činiteli obou stran, byly závislé na jejich vůli a ochotě ke vzájemným kompromisům. Tato jednání měla vždy velmi závažný dopad na nálady jednání lidí na obou stranách nepřirozeně rozděleného světa. Nezdary vyvolávaly strach z války a vedly k demonstracím za mír. Úspěchy vytvářely prostor pro uvolnění mezinárodního napětí a příznivé prostředí pozitivní změny ve vnitřní i zahraniční politice v satelitních státech Varšavské smlouvy a nakonec i v samotném SSSR, sehrály nezastupitelnou a možná dodnes nedoceněnou úlohu v procesu bezkonfliktního zániku bipolární konfrontace, tedy i celé studené války.

4.8 Vítězové a poražení Dodnes si historikové, politikové, politologové, stratégové, sociologové i přední specializovaní novináři v celém světě kladou otázku, proč vlastně studená válka skončila tak, jak skončila. Stále se vedou spory, zda šlo o výsledek agresivní politiky Západu, která vyvrcholila hrozbou hvězd‑ ných válek, nebo zda to byl výsledek politiky jediného člověka, Michaila Gorbačova, jehož nakonec pohltila politická turbulence, kterou on sám předtím rozpoutal. Při hledání odpovědi na  výše položenou otázku si velký význam uchovává studie Kdo vyhrál studenou válku?, jejíž autoři, přední američtí odborníci Daniel Deudney a John Ikenberry, pojednávají o dvou základních skupinách názorů (Deudney, Ikenberry, 1992, s. 123–138). První z těchto přístupů nazývají škola Reaganova vítězství a připomínají, že podle jeho stoupenců naprosté a neodvratné zhroucení SSSR a rychlé ukončení studené války nastalo především díky Reaganově vojenské

174

a ideologické rozhodnosti a důraznosti, která krotila tehdejší SSSR především v jeho zahraniční politice. Reagan je tak označován za hlavního vítěze studené války, a to se pak odráží i v závěru, že studenou válku vyhrál Západ jako takový. Naproti tomu druhá názorová skupina, do které se řadí i citovaní autoři, se domnívá, že sovětský režim se zhroutil především v důsledku vážných vnitřních problémů, ke kterým se ještě přidružil vliv vnějších činitelů. Při jejich hodnocení, na rozdíl od první názorové skupiny, na první místo kladou nikoli Reaganovu hard-line policy, nýbrž přitažlivost západního stylu života. Dále připomínají, že sovětský systém vedl boj o své přežití na dvou frontách – ekonomické a kulturní. Na první z těchto dvou front jej přemohl nikoli americký, nýbrž západoevropský sociálnědemokratický model. Na kulturní frontě pak podle autorů V. I. Lenin myšlenkově prohrál nikoli s Adamem Smithem či Thomasem Jeffersonem, ale s Johnem Lenonnem a Paulem McCartneym. Ze svých hodnocení nakonec vyvodili souhrnný závěr, který je velice přiléhavý nejen pro hodnocení úlohy hrozeb během studené války, ale ještě víc pro postkonfrontační období. Tento závěr zní, že „spíše než zadržování jsou dominantními tendencemi angažovanost a  vzájemná závislost. Bezpečnostní politiku určuje nikoli síla, ale vzájemná zranitelnost a motory změny jsou přizpůsobení a integrace, nikoli konfrontace.“

4.9 Studená válka ve světle velkých teorií Následující řádky přinesou stručné zhodnocení studené války na základě teorií Johanna Galtunga a Raymonda Arona.

4.9.1 Studená válka Nejprve se nad studenou válkou zamyslíme na základě druhého Galtungova závěru, který říká, že násilí není nevyhnutelné. V jeho světle se vývoj v letech 1945–1990 jeví jako období, během něhož se lidstvo dokázalo vyhnout otevřené světové válce, která by si vyžádala obrovské množství obětí, nesmírné lidské utrpení a nedozírné škody pro příští generace. Nedošlo k žádné přímé konfrontaci mezi spokojenými (statutárními) státy na jedné straně a nespokojenými (revizionistickými) státy na straně druhé. Z tohoto úhlu pohledu se navíc ukazuje další významná zvláštnost studené války  – jak USA, tak i  SSSR byly v  podstatě

175

statutárními mocnostmi. I když čas od času používaly ostřejší rétoriku a diskurzy, respektovaly rozdělení Evropy do sfér vlivu, a tak ke střetům zájmů docházelo jen v jihovýchodní Asii (Korea a Vietnam) a později také v Africe (70. léta). Dále se studená válka vyznačovala, a to zejména od schválení americké koncepce NSC-68, zvyšováním výdajů na obranu, což silně zatěžovalo ekonomiku a zhoršovalo životní úroveň, zejména pak v zemích Varšavské smlouvy. Během studené války tedy ani zdaleka nedošlo k tak výraznému zhoršení možností pro uspokojování lidských potřeb, jako se to stalo během první a druhé světové války. A v obdobích uvolňování napětí (zejména pak po skončení korejské války nebo v 60. letech) se životní úroveň dokonce výrazně zvyšovala. Z hlediska míru se studená válka vyznačovala střídáním period negativního a pozitivního míru. Mír pojímaný jako pouhá nepřítomnost války převažoval zejména v období korejské války, dále pak během karibské krize a od sovětské invaze do Afghánistánu až po konec gerontokracie v Sovětském svazu. Naopak pozitivní mír byl typický zejména pro 60. léta a pro druhou polovinu 80. let, která rychle vyústila v konec studené války.

4.9.2 Studená válka ve světle kritérií Raymonda Arona Studená válka se vyznačovala spoléháním jak na  vojenskou strategii a  mobilizaci všech dostupných zdrojů, tak i  na  diplomacii. Z  hlediska strategických cílů představovala vyhrocený střet mezi dvěma zcela rozdílnými ekonomickými a politickými systémy. Na jedné straně stály bohaté a vyspělé země, zejména pak USA a jejich klientské státy, které upřednostňovaly tržní ekonomiku a pluralitní politický systém. Na druhé straně byly vyzyvatelé, tedy SSSR jakožto chudý a stále zaostávající stát spolu se svými satelitními státy, jejich uspořádání bylo postaveno na společenském vlastnictví výrobních prostředků, plánované ekonomice a systému jedné politické strany. Navíc se obě antagonistická uskupení velmi výrazně odlišovala i v rovině ideologií a každodenního života. Dále se studená válka vyznačovala tím, že na rozdíl od dvou světových válek ani jedno z hlavních protistojících antagonistických uskupení nemuselo bojovat o holé přežití. Jejich vzájemný souboj se sváděl okolo otázky, kdo dokáže uplatnit své přednosti. Řečeno slovy G. Kennana šlo o to, kdo bude schopný lépe naplňovat ideály, na kterých bylo jeho zřízení postaveno. Právě na  tomto půdorysu se vytvořil i  nový

176

geograficko-historický kontext, v jehož rámci proti sobě stály státy bez rozdílu toho, na které straně byly v předchozí světové válce. V obou uskupeních byly jak její vítězové, tak i její poražení. O jejich osudech nerozhodovala jejich úloha v nejničivější válce lidských dějin, o těch rozhodovalo to, kde se zastavila fronta na konci jara 1945. Dalším významným výsledkem studené války se stala ta skutečnost, že po jejím skončení nadále a zcela plynule pokračovala činnost nejvýznamnějších mezinárodních organizací, zejména pak OSN, Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Nečekaně rychlé ukončení nesmiřitelné konfrontace rozšířil prostor pro globalizaci, tedy pro nový rozmach jevů a tendencí celosvětového rozsahu, které překračují hranice a vytvářejí nový rámec mezinárodních bezpečnostních vztahů, a tím pádem i nový rámec pro další vývoj války a míru mezi státy.

Vojenský profil vítězů a poražených ve studené válce Z vojenského hlediska se studená válka vyznačovala dvěma klíčovými rysy. Ve srovnání s předchozími válkami při ní nedošlo k přímému vojenskému střetu mezi hlavními aktéry. Ozbrojené síly byly nasazovány pouze v periferních válkách. Hlavními silami vedení války bylo vojenské letectvo, letadlové lodi a mechanizované a tankové vojsko. Pozemní jednotky sváděly nejtěžší bitvy zejména v Koreji a ve Vietnamu. Vojenské letectvo bylo nasazováno k podpoře pozemních vojsk a zároveň s tím zasazovalo zničující údery na velkou vzdálenost. Plnilo velmi podobné úkoly jako v době druhé světové války: ničilo velká uskupení nepřátelských vojsk, rozbíjelo vojenskoprůmyslový potenciál protivníka a narušovalo vůli protivníka pokračovat v odporu. Výrazný rozdíl se projevil u  vojenských plavidel. Ta už, na  rozdíl od druhé světové války, nesváděla velké námořní bitvy, ale byla využívána jako nezastupitelná platforma při vyloďovacích operacích. Druhým klíčovým rysem studené války bylo budování velkých vojenských základen co nejblíže k území protivníka, aby se pro případ vypuknutí války získala co největší strategická výhoda. V tomto směru byly od počátku studené války až do jejího ukončení v jednoznačné výhodě USA. Měly své základny v severní, střední, západní i jižní části Evropy, dále pak v Japonsku, v mnoha zemích jihovýchodní Asie a v neposlední řadě i na Blízkém východě. Základny v Evropě nebo v Turecku poskytovaly jednu zásadní výhodu – bylo možné tam umisťovat zbraně, které neměly oficiální status strategických zbraní, ale mohly zasahovat cíle

177

strategického významu na území SSSR. Ten ale takové základny nikdy neměl. Také po  skončení studené války se znovu překreslovaly hranice evropských států. Nastala přitom přímá negace výsledků druhé světové války. Hlavním vítězem se stalo Německo, to se znovu sjednotilo v rámci SRN. Berlínská zeď se přitom bourala od východu na západ, což bylo jasným vítězstvím soft power nad hard power. Právě příklad Německa nejlépe a nejvýstižněji ukázal, které zřízení dokázalo lépe naplňovat své ideály. Naproti tomu hlavním poraženým studené války se stal Sovětský svaz. Ten nejprve ztratil hluboké pásmo nárazníkových států, které v nejrychlejším možném času opustily Varšavskou smlouvu. V důsledku toho byl SSSR nucen stáhnout všechna svá vojska z tohoto území, a tím ztratil své vojenské základny na západ od svých hranic – a nedlouho poté se rozpadl i samotný SSSR. Ruská federace jako jeho hlavní nástupnický stát se až do konce 20. století zabývala především svými vlastními problémy a její vliv na další osudy války a míru ve světě byl mnohem menší než v době studené války.

4.10 Nejvýraznější osobnosti z doby studené války První etapa studené války byla silně ovlivněna střetem mezi 34. americkým prezidentem Trumanem a sovětským diktátorem Stalinem. Jejich vztahy se vyznačovaly sílící vzájemnou nedůvěrou a ze strany Stalina až chorobnou podezřívavostí. Mír v jejich pojetí stále více nabýval negativního rozměru. Jak USA, tak SSSR se pod jejich vedením stále více orientovaly na mobilizaci vojenských zdrojů, zejména pak na výstavbu jaderných arzenálů. Oba státníci se zaměřovali na  expanzi  – USA svůj bezpečnostní perimetr rozšiřovaly směrem na východ, do západní Evropy a na Dálný východ. Sovětský svaz expandoval na  západ a  na  jihozápad. Ale byl mezi nimi velký rozdíl ve  způsobech expanze. Na  jedné straně velice sofistikovaný postup USA, které postupovaly v  souladu se zájmy většiny svých spojenců. Na  straně druhé byl neobyčejně brutální a  cynický postup SSSR, který vyústil v  bezohlednou stalinizaci střední a jihovýchodní Evropy, jejíž součástí byla vojenská přítomnost sovětských vojsk na území satelitních států, bezuzdné využívání jejich zdrojů, ­vnucení vlastní ideologie a  také dvě přímé brutální vojenské intervence.

178

Další významnou dvojici vytvořili prezident Eisenhower a předseda Rady ministrů SSSR a první tajemník ÚV KSSS Chruščov. Počátek jejich vzájemného působení se nesl ve znamení snahy o rozšíření a prohloubení bezpečnostní spolupráce, o posílení pozitivního míru. Ale krize vyvolaná sestřelením amerického špionážního letounu U-2 dne 1. května 1960 přinesla zásadní obrat k horšímu. Obnovila vzájemnou nedůvěru, zastavila proces snižování počtů ozbrojených sil a vrátila proces upevňování vojenské síly na obou stranách a příprav na případnou vzájemnou přímou ozbrojenou konfrontaci. Ve svém důsledku tedy zastavila nadějný posun k pozitivnímu míru a nakonec se stala i předehrou k nejvážnější krizi během studené války, která se odehrála na Kubě. Hlavním aktérem karibské krize se spolu s N. S. Chruščovem stal prezident J. F. Kennedy. Ve funkcích byli v době, kdy už se USA netěšily ani absolutnímu, ale ani relativnímu jadernému monopolu, ale nedále měli v jaderných zbraních kvalitativní a kvantitativní převahu. Cílem SSSR bylo přežít případný jaderný úder USA a zdokonalovat vlastní jaderné kapacity, které měly umožňovat zasazení jaderných úderů na cíle na území USA a  Kanady. Během karibské krize se ukázalo, že válka mohla vypuknout podle tzv. sarajevského scénáře, tedy zcela náhodně, aniž by to kdo chtěl. O to větší význam má ta skutečnost, že prezident Kennedy a Chruščov dokázali v nejvypjatější krizi celé studené války zachovat nezbytnou rozvahu a nalézt nekonfrontační politické východisko, které nakonec otevřelo cestu k velkému uvolnění mezinárodního napětí v období tzv. zlatých 60. let. Pozoruhodnou dvojici vytvořili také Richard Nixon a Leonid Iljič Brežněv. Na  jedné straně politik, který byl nejprve viceprezidentem (1953–1961) a pak prezidentem USA (1969–1974), v první funkci prožíval po boku prezidenta Eisenhowera těžké chvíle během korejské války, ve druhé zase válku ve Vietnamu. Jeho protihráčem byl generální tajemník, za jehož vlády Sovětský svaz dvakrát vojensky intervenoval v  zahraničí (1968 v  ČSSR a  1979 v  Afghánistánu), navíc silně podléhal svodům kultu osobnosti a militarismu (nechal se povýšit na maršála a rád se ukazoval v uniformě), ale nakonec společně v roce 1972 podepsali významnou smlouvu SALT I, první vzájemnou smlouvu o kontrole jaderného zbrojení. A konečně, čtvrtou pozoruhodnou dvojici vytvořili 40. americký prezident Ronald Reagan a první a také poslední sovětský prezident Michail Gorbačov. Původně se jednalo o dvojici těžko srovnatelných hráčů. Začali společným ženevským prohlášením z roku 1985, že jaderná válka nesmí být nikdy rozpoutána a nemůže v ní být vítězů, což se ještě neslo v duchu

179

negativního míru, ale zároveň s tím se otevírala cestu k tomu, aby se v jejich bezpečnostní strategii mohla nadále oslabovat úloha jaderných zbraní a vojenské síly vůbec. Ve srovnání s předcházejícími etapami studené války se tak otevřela cesta k oslabování důrazu na vojenskou strategii a k posilování orientace na diplomacii, na další schůzky na nejvyšší úrovni. Největší zásluha R. Reagana a M. Gorbačova spočívá v tom, že se dopracovali až k první a doposud jediné odzbrojovací smlouvě jaderného věku, která otevřela cestu k rozsáhlé demilitarizaci mezinárodních vztahů a k výrazně pozitivnímu pojetí míru. Oba dva mnohem více sázeli na mobilizaci diplomatických prostředků nad vojenskými. Navíc Gorbačov přistoupil na řešení, které bylo u všech jeho předchůdců zcela nemyslitelné: bez boje vyklidil území, do kterých oni expandovali a v nichž tvrdě udržovali nadvládu, a to i za cenu přímých vojenských intervencí. Jak Reagan, tak i Gorbačov nakonec byli odměněni Nobelovou cenou míru. Do dějin studené války se však výrazně zapsali i někteří západoevropští politikové, jejichž pojetí míru bylo jednoznačně pozitivní. Byl to zejména francouzský prezident Charles de Gaulle (vystoupení z NATO a  politika détente), západoněmecký kancléř Willy Brandt (východní politika a budování mostů mezi Východem a Západem) a švédský premiér Olaf Palme (koncept společné bezpečnosti).

Závěr kapitoly Studená válka jako velice svébytné mezinárodní uspořádání se nesla ve znamení tzv. kontrolované militarizace spočívající na dvou pilířích – jaderném a konvenčním. Dominantní úlohu hrály jaderné zbraně, protože jejich narůstající ničivost umocňovala strach z  oboustranně zničujících důsledků jejich případného použití. Soustavná modernizace konvenčních zbraní vedla k dlouhodobě vysokým výdajům na zbrojení, k vysokému počtu vojáků na tisíc obyvatel a k budování a udržování gigantických vojsk. Významným rysem tohoto období bylo vzájemné nadsazování hrozeb a jím zapříčiněná vyhrocování bezpečnostních dilemat, v jejichž důsledku se neustále umocňoval spirálovitý proces v oblasti jaderných zbraní a bludný kruh relativního posilování bezpečnosti jedné koalice a oslabování bezpečnosti koalice druhé. Z vojenského hlediska se studená válka vyznačovala dvěma klíčovými rysy. Na rozdíl od minulosti nedošlo k přímému vojenskému střetu mezi hlavními aktéry. Ozbrojené síly byly nasazovány pouze v  periferních

180

válkách. Hlavními silami ve válce bylo vojenské letectvo, letadlové lodi a mechanizované a tankové vojsko. Pozemní jednotky sváděly nejtěžší bitvy zejména v Koreji a ve Vietnamu. Vojenské letectvo bylo nasazováno k podpoře pozemních vojsk a zároveň s tím zasazovalo zničující údery na velkou vzdálenost. Plnilo velmi podobné úkoly jako v době druhé světové války: ničilo velká uskupení nepřátelských vojsk, rozbíjelo vojenskoprůmyslový potenciál protivníka a narušovalo vůli protivníka pokračovat v odporu. Dodnes se diskutuje na téma, zda studená válka byla nebo nebyla nevyhnutelná, zda vůbec musela vypuknout a zda musela mít tak dlouhé trvání. Autoři tradičního proudu tvrdí, že konfrontace byla nevyhnutelná a že jejím hlavním viníkem byl J. V. Stalin se svojí neústupnou politikou. Na druhé straně tzv. revizionisté připomínají i závažné chyby Západu, zejména pak odklad otevření druhé fronty během světové války a nedílně s tím i utajování vývoje jaderné zbraně v USA. Obě tyto skutečnosti považují za jednu z hlavních příčin vzájemné nedůvěry a posunu od spolupráce ke konfrontaci Jisté je to, že první zásadní posuny od spolupráce ke konfrontaci přišly již v roce 1946, kdy prezident Truman přednesl Navy Day Speech, po něm přišel Stalinův předvolební projev ve Velkém moskevském divadle, Churchillův projev o železné oponě, vyhlášení Trumanovy doktríny a Marshallova plánu. V této kaskádě veřejných projevů se odrážely výrazné negativní posuny ve vztazích mezi USA a SSSR jako dvěma hlavními aktéry poválečného světového uspořádání, a tak se vytvořilo mezinárodní uspořádání nazývané heterogenní bipolarita, v jehož rámci proti sobě stály dvě antagonistické velmoci, z nichž každá vyznávala jiný hodnotový systém. Zlomovými událostmi druhé etapy studené války byly berlínská krize, kterou vyprovokoval J. V. Stalin, a následující založení NATO. Tyto události se staly prvními kroky na cestě institucionalizace negativního míru na celosvětové úrovni. Třetí etapa měla dva hlavní symboly: dosažení stavu vzájemného zaručeného zničení (MAD) a karibskou krizi na podzim roku 1962. První z nich ukázal, že obě strany se mohly hypoteticky navzájem zničit, a druhá z nich vytvořila konkrétní situaci, kdy k tomu mohlo skutečně dojít – což se stalo vrcholným bodem negativního míru ve vztazích mezi USA a SSSR. O to výrazněji pak vyniká dosažený výsledek, kterým se v této etapě stalo politické a diplomatické vyřešení nejvážnější krize celé studené války. Ve čtvrté etapě se prosadil kvalitativně nový prvek, a to bezpečnostní spolupráce mezi USA a SSSR. Smlouvy NPT (1968), SALT I (1972)

181

a SALT II (1979) byly vrcholnými úspěchy institucionalizace bezpečnostní spolupráce mezi USA a SSSR. Ještě sice neotevíraly cestu k jadernému odzbrojení, ale vytvořily základ pro dlouhodobé úsilí o nastolení pravidel kontroly jaderného zbrojení. Předposlední etapa je oprávněně nazývána druhá studená válka, stala se symbolem pro návrat nedůvěry a vážného oslabení bezpečnostní spolupráce mezi USA a SSSR. Došlo k  dalšímu upevnění konfliktní struktury mezinárodních vztahů, jejíž podstatou bylo negativní pojetí míru, zejména pak odvrácení hrozby války nebo vyřešení případné vážné mezinárodní krize. Poslední etapu bipolární konfrontace rozhodujícím způsobem ovlivnili R. Reagan a M. Gorbačov, kteří výrazně zlepšili vzájemnou komunikaci, zdokonalili bezpečnostní spolupráci a soustředili se především na preventivní působení proti negativním jevům, které by mohly vést ke krizím nebo dokonce k válkám. Podařil se jim doposud ojedinělý úspěch – dojednali a podepsali první odzbrojovací smlouvu v jaderném věku. Tím se jim podařilo vytvořit nekonfliktní strukturu mezinárodních vztahů a zároveň i pevné předpoklady pro dlouhodobý mír bez vážných mezinárodních krizí, které by mohly vést k vypuknutí války. Ani dnes není možné dát konečnou odpověď na otázku, kdo v studené válce zvítězil a kdo v ní prohrál. Reaganova škola vítězství tvrdí, že naprosté a neodvratné zhroucení SSSR a rychlé ukončení studené války nastalo především díky Reaganově vojenské a ideologické rozhodnosti a důraznosti, která „krotila“ tehdejší Sovětský svaz v jeho zahraniční politice. Naproti tomu druhá názorová skupina zastává názor, že sovětský režim se zhroutil především v důsledku vážných vnitřních problémů, ke kterým se ještě přidružil vliv vnějších činitelů. Za nejvýznamnější faktor považují nikoli Reaganovu hard-line policy, nýbrž přitažlivost západního stylu života.

5. Válka a mír v době globalizace

Studená válka skončila způsobem, který byl pro všechny její aktéry v celém světě velmi rychlý, nenadálý, překvapivý a především – až na výjimky Rumunska – velice poklidný. Tím nastala nová etapa ve vývoji mezinárodních bezpečnostních vztahů. Této etapě se na samém počátku 90. let říkalo etapa postkonfrontační. Na jejím počátku byly, podobně jako po skončení obou světových válek, velké naděje a očekávání. Ty byly oprávněné z pohledu celosvětového, protože se rozplynula hrozba celosvětové války. Ve vztazích mezi bývalými rivaly převládla diplomacie nad strategií, žádný z nich nedával najevo expanzivní záměry, žádný nemusel bojovat o své přežití tváří v tvář vnější hrozbě, zanikl historický rámec bipolární konfrontace. V mezinárodních bezpečnostních vztazích na celosvětové úrovni se dále umocnila převaha pozitivního míru nad mírem negativním. Tato závěrečná kapitola je rozdělena do dvou částí. První z nich se věnuje prvním létům postkonfrontačního období a  velkým nadějím a očekáváním, která pro ně byla příznačná. Zaměřuje se na nejvýznamnější události a  jejich důsledky, na  zánik SSSR a  Varšavské smlouvy, na znovusjednocení Německa, na úlohu posledního sovětského prezidenta, kontrolu zbrojení a odzbrojení, změny v pojímání mezinárodní bezpečnosti a  v  neposlední řadě i  na  změny v  bezpečnostní strategii NATO. Druhá část kapitoly se zaměří na negativní a znepokojivé jevy posledního desetiletí 20. století a na jejich důsledky. Bude pojednávat především o regionálních válkách a o jejich důsledcích pro mezinárodní bezpečnost v posledních letech 20. století. Její součástí jsou i teoretické reflexe konfliktních tendencí ve vývoji mezinárodních vztahů po skončení studené války.

183

5.1 Zánik hrozby světové války a velká očekávání na počátku 90. let Nejpříznačnějším rysem počátku 90. let byl nečekaně rychlý zánik hrozby světové války, který byl doprovázen jednorázovým zhroucením totalitních režimů v zemích Varšavské smlouvy, rozpuštěním této organizace symbolizující „empire by coercion“, zánikem SSSR, dalšími pokroky na poli kontroly zbrojení a v neposlední řadě i novým pojetím mezinárodní bezpečnosti.

5.1.1 Zánik sovětské hrozby totalitních režimů v zemích Varšavské smlouvy Konec roku 1989 přinesl nečekaně rychlé a  zásadní politické změny na straně jednoho ze dvou hlavních aktérů čtyřicet let trvající bipolární konfrontace. Ve všech satelitních zemích SSSR se během několika týdnů, nebo dokonce dnů zhroutily režimy jedné politické strany. Někdy se říkalo, že např. v Polsku proces trval deset let, v Německé demokratické republice 10 měsíců a v ČSSR se vše zásadně změnilo za pouhých deset dní mezi 17. listopadem (vypuknutí studentských protestů) a 27. listopadem 1989 (demise předsednictva Ústředního výboru KSČ). Na počátku roku 1990 parlamenty těchto zemí zrušily ústavní články o vedoucí úloze komunistické strany a noví šéfové států a vlád těchto zemí dali na nejbližším jednání Varšavské smlouvy v Moskvě jasně najevo, že skončila praxe nerovnoprávných vztahů a satelitní poslušnosti typické pro nedemokratická bezpečnostní společenství. Toto bezpečnostní společenství zaniklo poté, co mimořádná schůzka Politického poradního výboru, konaná dne 25. února 1991 v Budapešti, rozhodla o rozpuštění vojenských struktur. Poté následoval československý návrh na úplné ukončení platnosti smlouvy, který ostatní členské státy přijaly příznivě, a tak dne 1. července 1991 účastníci schůzky Politického poradního výboru v Praze v Černínském paláci podepsali příslušný protokol o ukončení činnosti Varšavské smlouvy (Mastny, Byrne, 2005).

5.1.2 Rychlý rozklad Varšavské smlouvy Již v prvním pololetí roku 1990 byly staženy dvě tankové divize ze Západní skupiny vojsk SSSR na území Německé demokratické republiky, jedna

184

tanková divize z jižní skupiny vojsk v Maďarsku. V únoru 1990 byla uzavřena smlouva o stažení celé střední skupiny vojsk z území Československa. V květnu 1990 byla stažena vzdušně výsadková brigáda a spolu s ní i jeden tankový, jeden dělostřelecký a jeden vrtulníkový pluk ze severní skupiny vojsk na území Polska. Těmito opatřeními byla neokázale, ale o to přesvědčivěji pohřbena Brežněvova doktrína. Již v prvních měsících roku 1990 tak Sovětský svaz přestal být hrozbou pro své satelity uvnitř nedemokratického bezpečnostního společenství Varšavské smlouvy. A přímo v těchto satelitních zemích se zcela rozplynula hrozba nasazení armád proti vlastnímu obyvatelstvu.

5.1.3 Znovusjednocení Německa Jedním ze základních symbolů konce studené války se stalo znovusjednocení Německa. V jeho rychlém průběhu se vyhranilo několik základních přístupů. Pohled typický pro strategická studia poukazoval na strategický význam území východního Německa a na sílu jeho armády, a tak vyúsťoval v jednoznačný závěr, že znovusjednocení Německa bylo zásadní změnou poměru sil. Argumentovalo se tím, že Národní lidová armáda NDR měla v době skončení studené války celkem 137,7 tisíc vojáků (z toho 50 tisíc vojáků základní služby). Pozemní vojsko mělo 96 tisíc vojáků s celkovým počtem 2,8 tisíc tanků (z toho 550 z nich byly T-72), 1,3 tisíce bojových vozidel pěchoty a 120 vrtulníků. Vojenské letectvo mělo celkem 27,4 tisíc vojáků, 191 bojových letounů (zejména Mig-21, Mig-23 a Su-22) a 30 bitevních vrtulníků. V době studené války byly tyto hodnoty v NATO považovány za konkrétní projev bezpečnostní hrozby. Ale nakonec se prosadil věcný přístup vycházející ze skutečnosti, že na celém území sjednoceného Německa dojde k rychlé demilitarizaci, a tak budou argumenty o poměru sil velice rychle překonány. Díky tomu, že doba na samém počátku 90. let se vyznačovala příznivými podmínkami pro uplatnění liberálně-idealistické koncepce kolektivní bezpečnosti, se sjednocení Německa uskutečnilo cestou mezinárodních jednání, zejména pak 4 + 2 (USA, Francie, Velká Británie, Rusko a oba německé státy), jež vymezilo politické podmínky znovusjednocení. Významnou úlohu sehrála i Smlouva o konvenčních silách v Evropě (Conventional Armed Forces in Europe – CFE), která stanovila stropy vojenské síly znovusjednoceného Německa (na jejich základě pak bylo šest bojových a čtyři rámcové divize pozemního vojska bývalé Německé demokratické strany přeměněno na šest brigád územní obrany). Základním principem

185

těchto jednání bylo hledání konsenzu a záruk. Díky tomu nebylo znovusjednocení Německa vnímáno ani jako posílení bezpečnosti jedné strany na úkor druhé, ani jako posílení hrozby vůči tomu, kdo prohrál studenou válku.

5.1.4 Zánik sovětského impéria a úloha M. S. Gorbačova Velmi často se diskutuje o úloze tehdejšího nejvyššího sovětského vůdce. Poslední generální tajemník ÚV KSSS, Michail Sergejevič Gorbačov, který se nakonec stal prvním a také posledním sovětským prezidentem, se na samém počátku roku 1990 zachoval zcela jinak než kterýkoli z jeho předchůdců. Zůstal věrný své koncepci deideologizace mezinárodních vztahů a nechal věcem volný průběh. V přístupu k zásadním změnám v zemích stále ještě existující Varšavské smlouvy zahájil M. S. Gorbačov pozoruhodný desekuritizační pohyb. Na rozdíl od svých předchůdců přestal považovat existenci prosovětských režimů v těchto zemích za nezbytný předpoklad bezpečnosti SSSR a změnu jejich politického uspořádání nepovažoval za bezpečnostní riziko. Proto nezasáhl proti žádné zemi Varšavské smlouvy a žádnou z nich nenutil k návratu ke starému kurzu.

5.1.5 Zánik hrozby vůči okolnímu světu Zároveň s tím se M. S. Gorbačov zřekl i mesiášského poslání své obrovské země, jež spočívalo především na  sovětském monopolu výkladu a naplňování ideologie marxismu-leninismu. Právě toto mesiášství činilo sovětskou moc mimořádně nebezpečnou, pro mnohé bylo důvodem, aby počátek studené války posouvali již k roku 1917. Navíc toto mesiášství bylo ideovým základem dlouhodobých snah SSSR o pronikání do stále nových oblastí a represivních zásahů v rámci jím ovládaného bezpečnostního společenství. Sovětský svaz tak přestal být hrozbou nejen pro své satelity, ale i pro okolní svět. Výše vzpomínanými kroky se M. S. Gorbačov vyhnul několika obrovským rizikům. V prvé řadě šlo o riziko naprosté ztráty mezinárodního kreditu, který si Gorbačov za předchozích necelých pět let vydobyl. Dalším rizikem byl velice silný odpor obyvatelstva, na který by bývala Sovětská armáda narazila ve všech zemích, do nichž by byla vyslána. Důsledky by byly katastrofální pro obě strany – pro potlačované i pro zasahující. V neposlední řadě by SSSR, v případě vojenských intervencí, v několika

186

zemích býval musel podstoupit riziko obrovských nákladů a případné diskreditace vlastních ozbrojených sil. Ty v té době silně zažívaly pocit rozčarování po ukončené okupaci Afghánistánu, jež byla přiléhavě nazývána „sovětský Vietnam“. Pokud Gorbačovovův souhlas s  rozpuštěním Varšavské smlouvy posoudíme ve světle přístupu Raymonda Arona, ukáže se nám, že znamenal zásadní změnu hned v několika směrech. Především šlo o to, že Sovětský svaz přestal území střední a východní Evropy posuzovat jenom podle jeho geostrategického významu a přestal jej považovat za pouhé nárazníkové pásmo pro případ války s NATO. Nedílně s tím se výrazně oslabil do té doby dominantní důraz na strategii a do popředí se dostal důraz na  diplomacii a  na  politická vyjednávání. A  zcela nejdůležitější bylo, že SSSR skoncoval se svojí expanzivní politikou, jejímž cílem bylo ovládnutí území jiných států, bezohledné využívání jejich lidských a surovinových zdrojů a vnucení vlastní ideologie a způsobu života. Pokud tedy Gorbačovovo jednání v letech 1989–1990 srovnáme s politikou jeho předchůdců, od Stalina až po Černěnka, jasně vidíme, že se jednalo o změny doslova historického významu. Díky tomu se ukončila dosavadní rivalita mezi SSSR a USA, podle které se každá změna posuzovala optikou hry s nulovým součtem. Namísto ní se prosadila partnerská spolupráce. Tím pádem se nakonec změnil i celý historický kontext – skončila vzájemná rivalita, zaniklo bipolární uspořádání a vytvořily se příznivé podmínky pro dlouhodobý mír mezi dvěma někdejšími rivaly.

5.1.6 Geostrategická revoluce Díky výše zmiňovaným zásadním změnám se po skončení studené války do nových příznivějších souvislostí dostal mír v Evropě. Přestal být vymezován pouze negativně (tedy jako nepřítomnost války a ozbrojeného násilí), ale znovu začal být vymezován také pozitivně, jako stav, který spočívá na pozitivních faktorech, jakými jsou mezinárodní právo, spolupráce mezi státy a jejich příslušníky, rozšiřování a prohlubování kontaktů, sdílení a ochrana společných hodnot, které v mezinárodních vztazích stále více nahrazují sílu, dominanci a jaderné odstrašování. Po  rychlém překonání někdejšího ideologického rozdělení světa došlo k triumfu tržního hospodářství. Ústředním motivem pro spolupráci, nebo naopak pro konkurenci již není ideologie, nýbrž úsilí o udržení stávajících a případně získání nových trhů. Určující vliv na rozhodování otázek strategického významu ve všech oblastech – od ekonomiky

187

přes politiku a bezpečnost (zejména příprava nové strategické koncepce NATO a rozhodování o jeho rozšiřování) až po ekologii (viz summit v  japonském Kjóto) mají zájmy, motivy a  stanoviska USA. Tzv. geo­ strategická revoluce rozdělila státy současného světa do tří základních kategorií: – do první patří státy s úspěšně fungujícím tržním hospodářstvím a systémem parlamentní demokracie – jsou to všechny státy G-7 a naprostá většina členských států NATO; – druhou skupinu tvoří státy, jež přecházejí od autoritativních režimů k režimům typickým pro první skupinu států; – třetí skupina sestává z  tzv. problémových států, které zaostávají za zbytkem světa, přičemž mnohé z nich jsou zmítány etnickými či náboženskými konflikty. Tyto tři kategorie států se odlišují rovněž svými bezpečnostními statusy. Nejvyššímu statusu se těší státy první skupiny, na nejnižší úrovni je třetí skupina států. Dánský bezpečnostní expert B. Möller (1997, s. 4) v této souvislosti dochází k závěru, že současný svět lze rozdělit do dvou základních oblastí. První nazývá „oblast míru“ (zone of stability) a řadí do ní Severní Ameriku, západní Evropu, Japonsko a Oceánii. Druhou pak označuje za „oblast nepokojů“ (zone of turmoil) a začleňuje do ní Střední východ, Perský záliv, jižní a východní Asii (zejména pak Korejský poloostrov a také periferní oblasti Evropy – bývalou Jugoslávii a někdejší Sovětský svaz, navíc upozorňuje i na napětí mezi Řeckem a Tureckem. Dlouhodobým strategickým cílem USA, jakožto jediné komplexní světové supervelmoci, se stalo dobývání nových trhů (Brinkley, 1997, s. 127).

5.2 Kontrola zbrojení a odzbrojení Konec studené války, symbolizovaný především znovusjednocením Německa, rychlým zhroucením totalitních režimů v  SSSR a  v  jeho satelitních zemích, rozpadem Varšavské smlouvy a nakonec i zánikem samotného Sovětského svazu, vytvořil neobyčejně příznivé prostředí pro výrazný pokrok při omezování zbrojení. NATO se za této situace zaměřilo na  obě hlavní oblasti omezování zbrojení, tedy na  opatření k posílení důvěry a na opatření vedoucí k omezení a ke snižování stavu vojsk a výzbroje v Evropě.

188

Důležitými mezníky všeobecného úsilí o dosažení konkrétních výsledků se staly Pařížská charta za novou Evropu (listopad 1990), Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (KOS, prosinec 1990) a Vídeňský dokument (1992 a  1994), jejichž důležitou součástí byla Opatření k posílení důvěry a bezpečnosti (Confidence and Security Building Measures). Pokud jde o Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách, ta výrazně snížila celoevropské stropy pro jednotlivé kategorie zbraní: 20 tisíc bitevních tanků, 30 tisíc obrněných bojových vozidel, 20 tisíc kusů dělostřelecké výzbroje, 6,8 tisíce bitevních letounů a 2 tisíce útočných vrtulníků. Vídeňské dokumenty uzákonily řadu důležitých zásad procesu posilování důvěry, zejména pak každoroční komplexní výměnu informací, náhodné ověřování poskytnutých informací při „hodnotitelských návštěvách“ příslušných vojenských útvarů, návštěvy pozorovatelů a další. Příznivé změny mezinárodní politiky byly využity také v oblasti jaderného odzbrojování. V červenci 1991 byla podepsána smlouva START I, která znamenala přibližně 30% snížení stavu strategických jaderných sil USA a bývalého SSSR. V lednu 1993 byla podepsána smlouva START II, zaměřená na odstranění ICBM s vícenásobnými hlavicemi a na snížení stavu strategických jaderných sil na jednu třetinu. To vše jsou změny doslova epochálního významu. Díky nim se výrazně snížila úroveň vojenského napětí a pokleslo riziko nenadálého a nechtěného jaderného konfliktu, které bylo tak silné během studené války. Jaderná strategie však zůstává nezastupitelným prvkem celkové strategie NATO. Na  rozdíl od  studené války ale spočívá na  podstatně skromnějším arzenálu prostředků jaderného napadení. Ty dnes již nejsou namířeny na žádnou konkrétní zemi (detargetting), ani nejsou připraveny odvrátit žádnou konkrétní hrozbu. Jejich základním posláním je „přispívat k míru a stabilitě Evropy tím, že zvýrazňují nesmyslnost jaderné války v  euroatlantickém regionu. Činí rizika agrese nevypočitatelnými a nepřijatelnými tak, jak by to nedokázaly samotné konvenční síly“. V prvních pěti letech po skončení studené války NATO snížilo o 80 % počet svých prostředků jaderného napadení a zlikvidovalo všechny tzv. substrategické jaderné zbraně odpalované ze země a z hladinových plavidel. Jediné jaderné zbraně, uložené dnes na  souši, jsou určeny pro letouny s dvojím použitím. I jejich počet však je ve srovnání s obdobím studené války velice nízký a stejně tak se snížil i stupeň pohotovosti příslušných letounů. Pro nové členské i přizvané státy je mimořádně důležité to, že NATO nemá zájem rozmisťovat na jejich území své jaderné zbraně.

189

5.3 Fukuyamův optimismus nazývaný „konec dějin“ V prvních letech po skončení studené války zaujal celosvětovou pozornost Francis Fukuyama svojí knihou Konec dějin a  poslední člověk (2002). Předpověděl v ní, že „v dohledné budoucnosti bude svět rozdělen na dvě části: posthistorickou a tu, jež dosud vězí v dějinách“. Svět se podle Fukuyamy rozdělí v důsledku řady náboženských, národnostních a ideologických konfliktů. Za posthistorickou označuje Fukuyama tu část světa, kde budou styky mezi státy probíhat především na hospodářské úrovni a kde stará pravidla mocenské politiky ztratí svůj původní význam (Fukuyama, 2002, s. 265). Měla by to být ta část světa, která již překonala potřebu vést války kvůli území, surovinám, obyvatelstvu nebo touze po uznání a prestiži a v níž s konečnou platností zvítězila tržní ekonomika, demokracie a liberalismus. Tato část světa se již vymanila z dějin běžících jako nekončící sled vzájemných válek, a proto Fukuyama hovoří o „konci dějin“. Pojem „poslední člověk“ ve  Fukuyamově pojetí znamená, že lidé z posthistorické části světa se zabývají hlavně svým zdravím a zabezpečením a již necítí potřebu riskovat životy ve válkách (Fukuyama, 2002, s. 291). Samozřejmě, že ani z posledního člověka nevymizela všechna touha po uznání ze strany jiných lidí, ale na rozdíl od minulosti se zaměřuje do jiných oblastí, které nevedou k válkám a destrukcím, ale naopak slouží obecnému dobru. Jde zejména o podnikání, sport, umění a politiku. V poslední jmenované oblasti je možné výrazně ukájet touhu po všeobecném uznání, ale zároveň s tím existuje velké množství institucionálních pojistek, které nadměrně ctižádostivým lidem brání, aby se chovali jako pánové nad osudy jiných. Fukuyama tak dochází k optimistickému závěru, že vůdcové v dnešním demokratickém světě nemohou vést své země do války z jiných než bezpečnostních důvodů a musejí se dlouho rozmýšlet, než učiní takové rozhodnutí. Posthistorická část světa je však podle Fukuyamy vystavena dvěma vážným vnějším hrozbám pocházejícím z druhé, konfliktní části světa. Tuto část Fukuyama nazývá „historický svět“, a to z toho důvodu, že v ní stále ještě hrozí, nebo dokonce probíhají války a ozbrojené konflikty, že v ní žije spousta „lidí s hrudí“, kteří jsou ochotni jít do boje, ať už ve jménu „velkých myšlenek“, boje o území, pomsty za předchozí příkoří, křivdy nebo utrpení. Z velkých rozdílů mezi posthistorickým a historickým světem, podle Fukuyamy, vyplývá i základní problém celosvětového rozměru – právě v tzv. „historickém světě“ se nachází mnoho strategických surovin,

190

zejména pak ropa, která je životně důležitá pro hospodářskou prosperitu posthistorického světa, a tak ji lze zneužívat k politickým účelům. Druhou hrozbu ve vztazích mezi posthistorickým a historickým světem Fukuyama spatřuje v přistěhovalectví z druhé do první části světa. Tato hrozba se odvíjí od té skutečnosti, že v zemích historického světa je podstatně nižší ekonomický, sociální a bezpečnostní status nežli v zemi světa posthistorického. Vyplývá z ní nezbytnost, aby se posthistorická část světa více angažovala v podpoře demokracie v zemích, ve kterých dosud neexistuje. Jedině takovýmto způsobem lze preventivně působit proti příčinám, které by mohly vést k tomu, že stále větší počet lidí z historického světa by svoji neuspokojivou životní situaci řešil útěkem do světa posthistorického. Za svým hodnocením současného světa si Fukuyama stojí i po tragické zkušenosti z 11. září 2001. Zůstává přesvědčen, že „jsme na konci dějin, protože existuje jediný systém, který nadále bude ve světové politice dominantní, a tím je liberální systém demokratického Západu“ (Fukuyama, 2002). Zároveň s tím ale přiznal závažnost dvou tendencí ve vývoji světové politiky. Tou první je posun americké bezpečnostní strategie „od odstrašování k politice aktivní preempce terorismu“. Druhou tendencí se podle Fukuyamy stal narůstající rozdíl mezi dvěma přístupy k současnému světu. Na jedné straně je to narůstající americká odhodlanost jednostranně použít kdekoli ve světě svoji sílu, na straně druhé pak snaha Evropanů o dialog, jednání, hledání konsenzu a mezinárodního uspořádání založeného na dodržování mezinárodního práva.

5.4 Nové pojetí mezinárodní bezpečnosti v prvních letech po skončení studené války Po skončení studené války se zásadně změnila mezinárodní situace celé euroatlantické zóny. Došlo k posunu od bezpečnosti jedněch proti druhým (NATO proti Varšavské smlouvě a obráceně) k bezpečnosti společné, kterou sdílejí všechny evropské státy, protože se už navzájem nepovažují za hrozbu. Vytvořilo se zcela nové mezinárodněpolitické prostředí, které rozšířilo i možnosti náhledu na bezpečnost a na možné způsoby jejího zajištění. Zásadní změna se projevuje ve třech hlavních směrech. Prvním je rozšíření spektra možných hrozeb, přičemž narůstá množství a závažnost nevojenských hrozeb. David Baldwin již v roce 1995 upozornil na snížení významu vojenské síly v mezinárodní politice.

191

Druhým směrem je prohloubení koncepce bezpečnosti ve směru většího důrazu na lidskou či individuální bezpečnost (individual or human security). V roce 1995 Komise pro globální řízení (Commission on Global Governance) sice nezpochybnila význam a  závažnost vojenských hrozeb, zároveň s tím se však na pojem bezpečnosti zaměřila z pohledu humanitárních katastrof postkonfrontačního období. Za hlavní požadavek vytyčila osvobození od strachu (freedom from fear) a osvobození od nouze (freedom from want). Toto pojetí bezpečnosti není uzavřené a prochází dalším vývojem. A konečně, třetí změna se odvíjí od nástupu nových hrozeb transnacio­ nálního charakteru. V jeho důsledku se stále více prolíná vnitřní a vnější bezpečnost států. Žádný stát nemůže spoléhat jen na svoje vlastní zdroje a schopnosti. Na základě toho se prosazuje posun od čistě státního pojetí bezpečnosti k výraznějšímu multilaterálnímu či mezistátnímu pojímání bezpečnosti. Tím se rozšiřuje prostor pro bezpečnostní spolupráci jak na základě ochrany společně sdílených hodnot, tak i na základě obrany proti konkrétním bezpečnostním hrozbám.

5.4.1 Společná bezpečnost a všeobecná bezpečnost V nové mezinárodněpolitické situaci po skončení studené války se jedním z klíčových pojmů stává společná bezpečnost, jež znamená, že bezpečnost jako takovou budou moci sdílet všichni, nejen více či méně úzká skupina vyvolených států. Cesta k jejímu dosažení vede přes rozsáhlou mezinárodní spolupráci na zásadách rovnoprávnosti, nevměšování, spravedlnosti a vzájemnosti. Tento trend výstižně pojmenoval v roce 1997 dánský ministr zahraničí N. H. Petersen slovy, že dnes už „žádná organizace nemůže sama o sobě pokrývat všechny aspekty bezpečnosti ani bezpečnostní zájmy všech států“ (Petersen, 1997). Pokud jde o problematiku společné bezpečnosti po skončení studené války, tou se zvlášť podrobně zabývá zejména M. Mandelbaum. Ten upozornil na výrazné oslabení hrozby světové války na dvou úrovních, a to státní a systémové. Pokud jde o státní úroveň příčin válek, má autor na mysli především cíle, aspirace a ideologii, kvůli kterým státy v minulosti vstupovaly do válek, pokud jde o systémovou úroveň, upozorňuje autor především na charakter struktury vztahu mezi státy, která je svým založením anarchická. V obou těchto úrovních se hrozba války po roce 1990 výrazně snížila (Mandelbaum, 1996).

192

Dalším pojmem, který charakterizuje nové mezinárodněpolitické prostředí v euroatlantické oblasti, je všeobecná bezpečnost. Klade důraz nejen na vojenské, ale stále více také na politické, ekonomické, sociální, ekologické a kulturní aspekty bezpečnosti a na dodržování lidských a občanských práv. V této souvislosti se často používá pojem „soft security“. Sama vojenská síla už nestačí, jejím nezbytným doprovodným rysem musí být přitažlivost životního stylu, tedy to, co zdůrazňoval G. Kennan hned po skončení druhé světové války – rozhodovat se bude na domácí frontě, vyhraje ten, kdo bude úspěšně naplňovat své ideály a kdo vytvoří lepší podmínky pro každodenní život. Bezpečnost se stala nedělitelnou v jejích jednotlivých aspektech, tak i  pokud jde o  její subjekty – proto se zvýrazňuje nezbytnost pokračovat v posunu od exkluzivní k inkluzivní bezpečnosti a překonávat příkop mezi insidery a outsidery globalizovaného světa, na což zvlášť často a  naléhavě upozorňoval generální tajemník OSN Kofi Annan.

5.4.2 Dimenze bezpečnosti po skončení studené války Po  skončení studené války poklesla naléhavost vojenských hrozeb, a o to výrazněji do popředí vystoupily hrozby nevojenského charakteru. V důsledku toho se v době globalizace zvýrazňují nevojenské rozměry bezpečnosti a narůstá význam nástrojů využívaných pro její zajištění. Na dimenze, nikoli sektory bezpečnosti, upozornili Bary Buzan, Ole Wæver a další vědci z kodaňské školy na ústavu COPRI (Copenhagen Peace Research Institute) (Buzan, Waewer, de Wilde, 1998). Tím výrazně ovlivnili bezpečnostní výzkum od počátku 80. let minulého století až do současnosti. To znamenalo „průlom v bezpečnostní analýze a její nesmírné obohacení“.

5.4.3 Vojenská bezpečnost Nejčastěji je spojována s  jasně definovanými zájmy států, a  proto se říká, že je státocentristická (state-centric security). Spočívá především v  opatřeních, která přijímají státy či koalice s  cílem pojistit se proti konkrétním aktuálním i  budoucím bezpečnostním hrozbám, zejména pak hrozbám ozbrojené agrese, šíření zbraní hromadného ničení a dalším.

193

Bezpečnost vymezovaná tváří v tvář vojenské agresi Vojenská agrese je definována jako záměrná, intencionální hrozba, jejímž aktérem je nepřátelský stát či koalice. Vývoj od  roku 1949 ukázal, že agrese proti členskému státu NATO představuje neúnosné riziko nikoli pro spojenecké státy, ale především pro případného agresora, protože by jej stihla odveta mnohem silnější než jeho úder. Po skončení studené války trvale narůstá vážnost záměrné hrozby, jejímž aktérem se mohou stát noví, nestátní činitelé bezpečnostní politiky, zejména pak teroristické skupiny.

Bezpečnost v době proliferace zbraní hromadného ničení Tato oblast se zaměřuje na aktivní opatření proti vývozu a rozšiřování zařízení, technologií a know how k výrobě jaderných, chemických, biologických a bakteriologických zbraní nebo řízených střel. Dalším směrem je snaha zabránit tajnému a pokoutnímu úsilí některých států o dosažení schopnosti vyrábět tyto zbraně. Jedná se zejména o vyspělé štěpné materiály, termojaderné zbraně, radioaktivní materiály, chemické a biologické zbraně. Zvlášť velké úsilí se zaměřuje proti šíření nosičů, zejména pak balistických řízených střel, které zbraním hromadného ničení dávají maximální vojenské, strategické a psychologické účinky.

Bezpečnost v prostředí regionálních konfliktů Regionální konflikty mohou propukat na poměrně odlehlých místech světa, daleko od euroatlantické oblasti. Jejich aktéry nejčastěji bývají diktátorské nebo nacionalistické režimy, které v době, kdy slábne jejich postavení i vliv, nadsazují hrozby, dramatizují bezpečnostní situaci, nebo dokonce vyvolávají ozbrojené konflikty. Ve válečném stavu pak spatřují cestu ke svému vlastnímu přežití. Přestože se odehrávají na periferii, může jejich hromadný dopad více či méně narušit celou stavbu stávajícího bezpečnostního uspořádání. Mohou totiž rozbíjet regionální rovnováhu a v případě dalšího šíření mohou negativně ovlivnit i globální mezinárodněpolitickou situaci. Tyto konflikty se stávají výzvou pro nejvlivnější činitele mezinárodní politiky na globální úrovni – pro OSN, EU, OBSE, NATO, USA, Velkou Británii, Francii, Rusko a Čínu (jaderné státy a stálí členové Rady

194

bezpečnosti OSN). Tváří v tvář hrozbě regionálních konfliktů jsou nuceni zvažovat rizika vlastního postupu. Jejich rozhodování je o to náročnější, že v současném, posunutém světě riskují neschopnost, pokud se budou důsledně řídit právem, zároveň se ale s ním dostávají do rozporu, pokud se jednostranně zastanou obětí. Nečinnost by však byla řešením nejhorším.

5.4.4 Nevojenské dimenze bezpečnosti Politická bezpečnost V politické oblasti se bezpečnost vztahuje především k organizační stabilitě společenských řádů. Jejím základním smyslem je zajistit suverenitu států, jejich vnitřní i vnější legitimitu. Hlavním referenčním objektem je územní stát, roli činitele bezpečnostní politiky sehrávají především vlády a mohou poukazovat zejména na dva základní druhy hrozeb: vnitřní a vnější. Ve stabilních státech (vedle států NATO můžeme zmínit zejména Švýcarsko, Rakousko, Švédsko, Finsko, Austrálii, Japonsko a další) jsou vlády vystaveny silné vnitřní kontrole a zabývají se především vnějšími hrozbami. Vnitřní hrozby představují znepokojení především pro vnitřně slabé státy, v nichž je autorita vlády zpochybňována velkou částí národa. Takové vlády pak jakožto činitelé bezpečnostní politiky jednají mnohem více ve svém vlastním zájmu než v zájmu svých referenčních objektů. Jako příklady můžeme uvést Zair, Nigérii, Zimbabwe či Saúdskou Arábii. Tyto režimy sekuritizují problémy vlastního přežití, vyhledávají zástupné problémy, aby je mohly vydávat za hrozbu a tou potom zdůvodňovat vlastní represivní politiku. Součástí jejich politiky pak velmi často bývá také rozsáhlé porušování lidských práv, které OSN může označit za „hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost“. Příkladem jsou události v Somálsku, které tak označila rezoluce OSN č. 794 z prosince 1992.

Ekonomická bezpečnost Referenčním objektem jsou ekonomické zájmy států a mezinárodních ekonomických a obchodních uskupení (EU, NAFTA, OPEC, OECD a další). Roli činitelů bezpečnostní politiky hrají zejména vlády jednotlivých států, respektive rozhodovací a výkonné orgány mezinárodních

195

ekonomických a obchodních organizací. Ekonomická bezpečnost se většinou vymezuje vůči nezáměrným a  neintencionálním hrozbám (ekonomické či měnové krize, destabilizace trhů a další). Výjimku tvoří např. hospodářská embarga či sankce, o kterých rozhodují a jejichž aktéry jsou vlády nebo mezivládní ekonomické organizace. Základní problém ekonomických sankcí a embarg spočívá v tom, že jsou namířeny proti negativně hodnoceným činitelům bezpečnostní politiky, ale mnohem více postihují jejich referenční objekty, zejména pak nejchudší vrstvy obyvatelstva. Jako nejvýmluvnější příklad můžeme uvést Irák, kde v důsledku sankcí vzrostla nemocnost, zejména pak dětská úmrtnost, ale na charakteru Saddámova režimu to nic zásadního nezměnilo. Ekonomická bezpečnost se v důsledku rostoucí provázanosti světové ekonomiky v době globalizace neomezuje pouze na vnitřní či vnější bezpečnost, ale prosazuje se v obou těchto dimenzích. Je úzce provázána se všemi dalšími oblastmi bezpečnosti. Jejími nejdůležitějšími a vzájemně propojenými atributy jsou měnová stabilita, hospodářský růst, nízká nezaměstnanost, konkurenceschopnost, určování tempa vývoje a aplikace nových technologií, popř. alespoň výraznější nezaostávání za celosvětovými trendy, surovinová dostatečnost, schopnost zajistit obrannou sílu, popř. efektivní a potřebnou obranu způsobem stanoveným ve spojeneckých smlouvách, které zajišťují bezpečnost, ale také schopnost zabránit vytváření velkých částí populace žijících v bídě. Ekonomická bezpečnost se vymezuje také proti dvěma hlavním záměrným hrozbám, jimiž jsou obchodní a ekonomická válka. Obchodní válka je spojena s přítomností na trzích. V pozitivním směru se zaměřuje na ovládnutí nových trhů nebo na zvýšení podílu na stávajících trzích. V negativním smyslu jde o uzavření vlastního trhu pro jiné státy. Dalekosáhlejší cíle má ekonomická válka – jejím posláním je podlomit nebo zničit ekonomický potenciál protivníka za použití ekonomických i politických prostředků boje. Nejrozsáhlejší a nejvleklejší ekonomická válka se odehrávala v době studené války a skončila tím, že zemím NATO se nakonec podařilo rozvrátit ekonomický potenciál SSSR a jeho satelitů. Na mezinárodní úrovni je smyslem ekonomické bezpečnosti předcházet nestabilitě světových trhů a propukání hospodářských krizí, narušení bezpečnosti dodávek surovin, zdrojů energie i výrobků, zneužívání vzájemné závislosti k politickým účelům, nerovnoměrnosti mezinárodního ekonomického vývoje, která na globálním trhu generuje více poražených než vítězů. Na tradiční státní úrovni lze ekonomickou bezpečnost definovat jako stav, ve kterém ekonomika objektu, jehož bezpečnost má být zajištěna (národního státu, seskupení států, supranacionální organizace

196

apod.), není ohrožena hrozbami, které výrazně snižují nebo by mohly snížit její výkonnost, potřebnou k zajištění obranných i dalších bezpečnostních kapacit, sociálního smíru a konkurenceschopnosti objektu i jeho jednotlivých složek (tj. především jednotlivých firem) na vnitřních i vnějších trzích.

Sociální bezpečnost Nejčastěji bývá vymezována ve vztahu k tzv. měkkým hrozbám, které jsou hrozbami nezáměrnými. Jde především o migraci obyvatelstva, která nebývá spojována se záměrem někoho poškodit. Její nejčastější podobou bývá útěk z chudých zemí s nesnesitelnými životními podmínkami, které se odvíjejí zejména od ekonomických, ekologických a politických příčin. Migrace s  sebou často nese šíření nemocí či epidemií, změny na trhu práce nebo dokonce postupnou změnu identity cílových zemí migračních pohybů. Jako příklad můžeme uvést čínské přistěhovalectví do Tibetu nebo ruské přistěhovalectví do Estonska. Činiteli záměrných hrozeb sociálního charakteru nejčastěji bývají nacionalističtí politikové. Ti zveličují a dramatizují ohrožení identity svého referenčního objektu, stávají se negativně působícími činiteli bezpečnostní politiky, kteří nakonec mohou vyprovokovat ozbrojené konflikty zakládané na rozdílnosti identity znesvářených stran. Jako příklad můžeme uvést S. Miloševiče, R. Karadžiče, F. Tudjmana a další aktéry válek spojených s rozpadem Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Aktérem sociálních hrozeb spojených s migrací mohou být také diktátorské režimy.

Ekologická (environmentální) bezpečnost V environmentálním sektoru bezpečnostní politiky je referenčním objektem životní prostředí na zemi a v jejích jednotlivých regionech. Tento referenční objekt sestává ze dvou základních agend – vědecké, ve které se shromaždují výsledky odborné činnosti ekologické komunity, a politické, která odráží přístupy politiků a je podstatně skromnější nežli agenda první. Roli činitelů bezpečnostní politiky hrají především ekologické organizace. Ty dokáží otázku životního prostředí politizovat, méně úspěšné jsou ale při získávání podpory pro názor, že jde o hrozby, kterými je potřeba se neodkladně a vážně zabývat. Zatím se jim nepodařilo

197

vytvořit globální systém péče o životní prostředí, jejich hlavní pozornost se soustřeďuje na regionální přístupy a aktivity. Ve svých hodnoceních a akcích dávají najevo, koho považují za hlavní aktéry hrozeb environmentálního charakteru – zaměřují se především na velké průmyslové korporace, které nejvydatněji poškozují životní prostředí v globálním rozměru.

5.4.5 Vzájemná propojenost nevojenských rozměrů bezpečnosti Dimenze bezpečnosti se ve všech výše uváděných oblastech tzv. „soft security“ mnohdy vzájemně doplňují a propojují. Jako příklad můžeme uvést Haiti, kde prudký nárůst počtu obyvatel vedl k rychlému a neuváženému kácení lesních porostů. V důsledku toho začala působit nezáměrná hrozba ekologického charakteru. K ní se pak přidaly důsledky nezodpovědné politiky tehdejší vlády, a tak tisíce Haiťanů viděly jediné řešení v útěku ze země, přičemž jejich vysněným rájem byla Florida. Vlna uprchlíků se však stala vážnou sociální hrozbou pro USA, a tak nakonec Clintonova administrativa byla nucena přímo zasáhnout. Dalším příkladem může být to, že tisíce lidí volí útěk ze zemí s diktátorskými režimy, které pro ně jsou záměrnou hrozbou politického charakteru. Takto vyvolaná migrace se pro jiné státy stává nezáměrnou hrozbou sociálního charakteru. Dnes jsou známy hlavní zdroje a  příčiny ohrožení bezpečnosti v nevojenských dimenzích – jsou jimi zejména chudoba, velké nerovnosti uvnitř národů i mezi národy, korupce, neexistence státních struktur v řadě chudých zemí. Zatím však není vůle poskytovat účinnou pomoc ještě před vypuknutím konfliktu. Raději se čeká, až tyto země budou ještě více poškozeny. Tyto hrozby bývají podceňovány až do té doby, než nabudou katastrofických rozměrů. Hlavní příčina spočívá v tom, že se jimi zabývají činitelé bezpečnostní politiky národního, nanejvýš regionálního charakteru, kteří jednají jménem svého referenčního objektu. Ti se zaměřují na nejbližší nebo krátkodobé zájmy a cíle. Nedostatečně se však věnují cílům dlouhodobým, jejichž dosažení je zájmem největšího možného referenčního objektu, tedy lidstva jako celku. Zajištění bezpečnosti v  nevojenských dimenzích vyžaduje předvídavost, kreativitu a ochotu nést politická rizika. Z toho také vyplývá řada naléhavých doporučení, podle nichž by bylo potřeba věnovat více pozornosti i peněz na boj proti AIDS v Africe, aby se tato smrtící pandemie nepřelévala do USA a dalších oblastí euroatlantické zóny, podílet se

198

na reformě systému zdravotní péče v zemích někdejšího SSSR, neboť ty se staly hrozbou šíření AIDS do západní Evropy a odtud pak i do USA, zaujmout zodpovědnější přístup ke kjótskému protokolu a další.

5.4.6 Změny bezpečnostní strategie NATO Nečekaně rychlé ukončení studené války mělo zásadní dopad i  na NATO. Zbavilo jej vyzyvatele a hlavního protihráče, kterým byla Varšavská smlouva. V prvních letech se dokonce diskutovalo, zda NATO vůbec přežije zánik hrozby, jejíž skutečností po několik desetiletí zdůvodňovalo svoji existenci a jednotlivé strategické koncepce. Ale NATO nakonec nejenže přežilo, ale navíc nalezlo i své nové poslání a nové směry činnosti. Staly se jimi zejména program Partnerství pro mír, nový přístup k Rusku, rozšiřování NATO a rozšíření vlastního poslání z roviny kolektivní obrany i do roviny kolektivní bezpečnosti.

5.5 Partnerství pro mír Bruselské zasedání Rady NATO v lednu 1994 vyhlásilo program Partnerství pro mír (Partnership for Peace). Ten vytvořil základní rámec bezpečnosti v celém euroatlantickém prostoru. Pozvání bylo zasláno všem státům zúčastněným v  Severoatlantické radě pro spolupráci (North Atlantic Cooperation Council – NACC) a dalším státům zúčastněným na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Pozvání přijalo celkem 27 států. Hlavní cíle tohoto partnerství byly vymezeny v rámcovém dokumentu. Na prvním místě je to „zvýšení příslušných schopností a možností k  udržování míru cestou společného plánování, přípravy a  výcviku, a s tím související zvyšování interoperability ozbrojených sil partnerského státu se silami NATO“. Dalším cílem Partnerství pro mír je zprůhlednění procesu obranného plánování a tvorba rozpočtu na národní úrovni a napomáhání rozvoji demokratické kontroly ozbrojených sil. Program Partnerství se zaměřuje také na udržování schopností a připravenosti přispět k  operacím pod vedením OSN nebo OBSE, v  dlouhodobém výhledu vytváří předpoklady k tomu, aby partnerské státy mohly lépe operovat v součinnosti s ozbrojenými silami členských států NATO. Program Partnerství pro mír a Plán evropské obnovy ve svém souhrnu dávají možnost aktivního zapojení partnerských zemí do politických konzultací

199

v rámci Aliance a do procesu dlouhodobějšího (nebo dlouhodobého) plánování v rámci NATO. Tato spolupráce umožňuje společné hledání odpovědí na konkrétní bezpečnostní otázky a vytváří novou bezpečnostní kulturu v euroatlantické oblasti.

5.5.1 Rozvoj spolupráce s Ruskem V červnu 1994 bylo dosaženo dohody o vedení „širokého intenzivního dialogu a spolupráce“, zahájil se proces pravidelných schůzek mezi šestnácti členy NATO a Ruskem (16 + 1) na úrovni ministrů, velvyslanců a expertů zaměřených na výměnu informací a na konzultace o otázkách společného zájmu. Dne 20. května 1997 se v Paříži sešli generální tajemník NATO, nejvyšší představitelé států NATO a prezident Ruské federace a podepsali Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací. Ten vytvořil rámec pro nové bezpečnostní partnerství a vzájemnou spolupráci. Článek č. 1. Zakládajícího aktu vymezil základní zásady vzájemné spolupráce. Článek č. 2. vytvořil nové fórum pro rozvoj spolupráce, Stálou společnou radu (Permanent Joint Council). Stanovil jí tři základní úkoly: vést pravidelné konzultace o otázkách politického a bezpečnostního charakteru, rozvíjet společné iniciativy, činit společná rozhodnutí a případ od případu i společně jednat. Stálá společná rada se stala důležitým jednacím fórem jak při prohlubování spolupráce, tak i při vyjasňování a sbližování stanovisek při vojenských akcích NATO mimo smluvně vymezenou oblast.

5.5.2 Rozšiřování NATO a jeho mezníky Pod vlivem nenadále rychlého konce studené války zaznívaly na samém počátku 90. let obavy, zda NATO přežije zánik hrozby, která byla základním raison d’être jeho vzniku. Byly zde také úvahy, že by mělo dojít k souběžnému rozpuštění obou bezpečnostních společenství. Počínaje rokem 1993 však z bývalých satelitních států SSSR přicházely stále naléhavější žádosti o získání bezpečnostních záruk NATO. Nejvýrazněji se v tomto směru angažovali dva někdejší nejznámější disidenti – polský prezident Lech Walesa a prezident České republiky Václav Havel. Ti se na tehdejšího prezidenta USA Billa Clintona obrátili s naléhavou žádostí o přijetí svých zemí do NATO během rozhovoru ve washingtonském Muzeu

200

holocaustu v dubnu 1993. Na jejich stranu se pak ještě přiklonili dva další významní američtí činitelé: bývalý prezidentův poradce pro otázky národní bezpečnosti Anthony Lake a náměstek ministra zahraničí pro evropské záležitosti Richard Holbrooke (Gaddis, 1998, s. 148).

Návrat k logice „by invitation“ Naléhání politických elit Polska, ČR a dalších zemí směřovalo na administrativu tehdejšího prezidenta USA Billa Clintona, při jehož rozhodování sehrála důležitou úlohu jeho ministryně zahraničí Madeleine Albrigh­tová. To dávalo procesu rozšiřování NATO stejný charakter, jaký mělo i samotné vytvoření NATO v roce 1949, tedy charakter „by invita­ tion“, nikoli „by coercion“, jenž byl typický právě pro někdejší Varšavskou smlouvu. Hlavní rámec konstrukce ve prospěch rozšiřování NATO zveřejnil tehdejší český prezident, který položil důraz na čtyři úderné argumenty. První z nich využil právě probíhající válku v Bosně, aby zdůraznil, že NATO je jedinou účinnou organizací schopnou čelit takové hrozbě. Dále Václav Havel řekl, že pokud se NATO nerozšíří, vytvoří se ve střední Evropě bezpečnostní vakuum, které se stane pokušením pro nostalgiky mocenských bloků a regionální nadvlády. Třetí Havlův argument zněl, že pokud se NATO nerozšíří, přemění se v beznadějně zastaralý klub veteránů studené války. A závěrečným argumentem se stalo tvrzení, že NATO se nesmí svého východního rozšíření zdráhat s poukazem na podráždění, jaké by to vyvolalo v Rusku (Havel, 1997). V zemích Visegrádské skupiny se argumentovalo tím, jaké budou pro tyto země přínosy. Zdůrazňovalo se, že se vymaní ze sféry sovětského vlivu, natrvalo ukotví ve společenství sdílených hodnot a získají jistoty nezvratitelnosti politických změn prosazených po roce 1989, jimiž byly zejména návrat tržní ekonomiky, politický pluralismus a  prozápadní orien­tace na poli zahraniční a bezpečnostní politiky (Cimoszewicz, 1996; Novotný, 2004). Vstup do NATO byl tedy vnímán jako záruka nezvratitelnosti politických změn uskutečněných ihned po skončení studené války.

Výhrady a pochybnosti V době do madridského rozhodnutí v roce 1997 zaznívaly nejen argumenty ve  prospěch rozšiřování NATO, ale také výhrady skeptiků,

201

pochybovačů a kritiků. Ti se rekrutovali z řad akademiků, specializovaných novinářů, ale i politiků. Jejich výhrady směřovaly především k argumentaci zemí střední Evropy, k možným reakcím Ruska a k možným globálním důsledkům rozšíření NATO. První výhrady se zaměřovaly na tlaky politických elit zemí Visegrádské skupiny a na rychlé rozšiřování NATO. Hodnotily je především jako výsledek lobování kruhů, které mají těsné vazby na tyto země, zejména pak na Polsko. Jejich naléhání charakterizovaly jako konstrukci, která byla spíše než na  bezpečnostněpolitických argumentech založena na emocionálních faktorech a jejich dramatických interpretacích (Bolkestein, 1996, s. 22). Dalším zpochybňovaným argumentem byla prezentace rozšíření NATO jako expanze stability, přičemž se nejčastěji používaly geopolitické úvahy a historické zkušenosti. Např. S. Talbot (1995, s. 16) připomíná motivy zařazení Itálie mezi zakládající členy NATO v roce 1949. A  přesně v  duchu této logiky vyzníval i  argument, že cílem rozšíření NATO je „posílit prozápadně orientované politiky“ a upevnit společně sdílené hodnoty. Tím se ale, byť třeba nechtíc, přiznávalo, že pro země Visegrádské skupiny se vstup do NATO stal hegelovskou negací někdejší Varšavské smlouvy a antitezí hodnot, jimiž se zaštiťovala. Na místo vedoucí úlohy strany dosadíme demokracii a svobodné volby, soukromé vlastnictví nahradíme společenským vlastnictvím, plánovité řízení uvolní místo tržní ekonomice a od socialistického internacionalismu dospějeme ke společenství hodnot. Při posuzování vlivu rozšíření NATO na politiku Ruska a jejích zpětných dopadů na mezinárodní situaci se upozorňovalo především na to, že Rusové by na rychlé rozšíření NATO mohli reagovat jako na změnu v poměru sil, jako na akt protiruské politiky a jako na rozšíření sféry vlivu USA (Brown, 1995, s. 43–44). Zaznívala i varování, že rozšíření NATO by mohlo v samotném Rusku oslabit vliv těch politiků, kteří chtějí pokračovat v partnerských vztazích se Západem a posílit vliv nacionalistů. To vše by se negativně odrazilo ve vnitřní i v zahraniční politice Ruska, a proto není nutné s rozšiřováním NATO spěchat. Ještě na konci první poloviny 90. let zaznívaly i takové návrhy, že NATO by se nemělo rozšiřovat vůbec, že by mělo vyhlásit, že se rozšíří, když bude třeba, ale že se nebude rozšiřovat, dokud si to nebudou žádat strategické okolnosti, neboť NATO bude mít dost času rozšířit členství a bezpečnostní záruky na země střední a východní Evropy, pokud by Rusko znovu začalo posilovat své útočné konvenční síly (Brown, 1995, s. 36). Tento přístup prosazoval, aby se NATO rozšiřovalo jenom v reakci

202

na  konkrétní bezpečnostní hrozbu jasně odůvodněnou konkrétními postupy Ruské federace jakožto postulované hrozby. Velkým skeptikem ve věci rozšiřování NATO byl i John Lewis Gaddis. Ten dal tento proces do protikladu k poválečnému uspořádání, jež bylo nastoleno po skončení napoleonských válek a po druhé světové válce a vyznačovalo se tím, že zpět do mezinárodního systému zapojilo i poražené státy (Francii v prvním a Německo spolu s Japonskem ve druhém případě). Naproti tomu rozšiřování NATO Gaddis hodnotil jako okázalé vyloučení Ruska coby bývalého nepřítele a označil to za projev arogance a krátkozrakosti. Na adresu stoupenců rozšiřování vyjadřoval dvě závažné výhrady. Především jim vytýkal tzv. výběrový sentimentalismus, tedy podléhání sentimentálním argumentům jedné části států někdejší Varšavské smlouvy. Ale ještě silnější byla jeho výtka, že ti, kdo prosazovali rozšiřování NATO, uvažovali jako velitelé válčišť, kteří během druhé světové války viděli pouze situaci na svém úseku bojové činnosti, ale nezajímalo je, co se dělo v širším celosvětovém měřítku. On sám v protikladu k jejich omezenosti navrhoval, aby se reintegrace a stabilizace prosadila v rámci celé Evropy, aby se neomezovala jen na její část (Gaddis, 1998, s. 145–146). Tím se přidal k těm autorům, kteří Clintonovi v jeho druhém funkčním období vnutili proces rozšiřování NATO jakožto dítěte studené války (Haass, 1997, s. 119). Závažné výhrady ke smyslu a možným důsledkům rozšiřování NATO vyjádřil i samotný Johann Galtung ve svém vystoupení v Ústavu pro výzkum míru v Kodani v roce 1997: v něm především proces rozšiřování NATO označil za expanzi. Nedílně s tím vyjádřil varování, že rozšíření přinese naprosto zbytečný nárůst napětí, závody ve zbrojení, nastoupí alianční vzorce a modely, které budou vydávány za důkaz agresivních záměrů Ruska a správnosti expanze NATO. Ve svém kritickém stanovisku dokonce varoval před možnými válečnými důsledky – hovořil o tom, že jednoho dne možná přijdou i makroverze jugoslávské mikroválky, které on dal název studená válka číslo II. Připomněl, že Rusové po skončení studené války učinili vše, aby si usmířili Západ – vyklidili všechny své vojenské základny ve střední a východní Evropě, zatímco USA své základny v západní Evropě pouze zredukovaly. V návaznosti na to pak přijetí tří nových zemí do NATO označil za do očí bijící nerovnost, což si Rusové mohou vyložit jako provokaci. Zmíníme-li hlavní mezníky procesu rozhodování o tom, zda a případně jak NATO rozšířit, byly jimi především rozhodnutí bruselského zasedání rady NATO z ledna 1994, Studie o rozšíření NATO ze září 1995,

203

madridská vrcholná schůzka z roku 1997 a pražská vrcholná schůzka v roce 2002. V Bruselu bylo v lednu 1994 oznámeno, že Aliance je otevřena dalším evropským státům, které jsou schopny rozvíjet a naplňovat zásady Washingtonské smlouvy a přispívat k dalšímu upevňování bezpečnosti v severoatlantické oblasti. Studie o rozšíření NATO nastínila základní zásady rozšiřování Aliance, hlavní důraz přitom položila na vybudování lepší bezpečnosti v celém euroatlantickém prostoru, aniž by přitom došlo k obnovení dělicích čar. V Madridu padlo v červenci 1997 rozhodnutí, že NATO se v první vlně rozšíří o Polsko, Maďarsko a Českou republiku. Rozhodování nebylo ale jednoduché ani jednoznačné – například Francie požadovala, aby se nejprve uskutečnila reforma Aliance a ­te­prve potom její rozšíření. Její tehdejší ministr zahraniční zdůrazňoval, že „reforma vytvoří předpoklady pro rozšíření a nikoli naopak, […] reforma se musí uskutečnit dříve než rozšíření“ (de Charette, 1996, s. 5).

Druhá vlna rozšiřování Na pražském summitu v roce 2002 bylo oznámeno rozhodnutí přizvat dalších sedm zemí: Bulharsko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Rumunsko, Slovinsko a Slovensko. Tyto země nakonec byly přijaty dne 29. března 2004 v dosud nejrozsáhlejší rozšiřovací vlně. A doposud poslední vlnou rozšiřování NATO se stalo přijetí Albánie a Chorvatska dne 1. dubna 2009. Ve všech případech rozšiřování NATO po skončení studené války se opětovně uplatňovala základní filozofie, která Alianci provázela od jejího založení, tedy filozofie „empire by invitation“. Nově přijímané státy byly až na jednu výjimku (Chorvatsko) v minulosti členy „empire by ­coercion“ (Varšavské smlouvy) a po skočení studené války toto společenství opustily (s výjimkou Albánie, která tak učinila již v roce 1968, na  protest proti invazi do  ČSSR), jak nejdříve to bylo možné, a  tím jej také zcela rozložily. Po uplynutí několika let, kdy nebyly v žádném bezpečnostním společenství, jejich nové politické reprezentace začaly samy vyvíjet úsilí, aby pro své státy získaly bezpečnostní záruky a aby je dovedly do tohoto společenství, které bylo postaveno na zcela jiných hodnotách nežli Varšavská smlouva (Šedivý, 2001). Velmi příznačná charakteristika procesu rozšiřování NATO po skončení studené války spočívá v tom, že v zemích někdejšího „empire by coercion“ se vstupem do „empire by invitation“ ztotožnily nejen nově vzniklé

204

pravicové strany, ale také strany sociálnědemokratické. Pravicoví politikové argumentovali mimo jiné tím, že vstup do NATO je zárukou nezvratitelnosti politického vývoje a celkového ukotvení v rámci Západu. V Polsku a pak v pobaltských zemích navíc kladli důraz na nezbytnost bezpečnosti proti nevyzpytatelnému Rusku. Levicové strany více kladly důraz na sdílené hodnoty. Vysloveně proti byly pouze komunistické strany.

5.6 Regionální války a jejich dopady na mezinárodní bezpečnost v posledních letech 20. století Pro oblast světa zahrnující Evropu a  Severní Ameriku se poslední desetiletí 20. století neslo ve znamení uvolnění mezinárodního napětí, rozplynutí hrozby celosvětové války, dalšího pokroku na poli kontroly zbrojení, snižování vojenských rozpočtů a celkové demilitarizace mezinárodních vztahů. Ale na jiných kontinentech, a dokonce i na okrajích samotné Evropy vypukla řada válek regionálního charakteru. Nejhůře postižena byla Afrika, ale války proběhly také v Asii, Latinské Americe a  v  Evropě (konkrétně na Balkáně). Všechny tyto války měly dopad na mezinárodní bezpečnostní vztahy a také na rozhodování a jednání všech významných aktérů.

5.6.1 Afrika ve znamení krutých občanských válek a genocid Na africkém kontinentu po roce 1990 vypuklo několik válek, jimž padlo za oběť několik milionů lidí a mnoho milionů bylo vyhnáno ze svých domovů. Nejtěžší boje zasáhly Alžírsko, Súdán, Etiopii a Eritreu, Somálsko, Kongo, Rwandu a Burundi. Projevily se v nich největší ukrutnosti a byly při nich nejtěžší ztráty. Každá z těchto válek měla své specifické rysy, ale zároveň s tím se projevily i některé společné charakteristiky, a to především etnické napětí zakořeněné v neblahém dědictví z dob kolonialismu, boj o kontrolu oblastí bohatých na nerostné suroviny, osobní pýcha tzv. warlords až po nesmiřitelnou rozdílnost představ o politickém uspořádání jednotlivých zemí. Nejčastějším spouštěčem zabíjení na  území Afriky byla kmenová či klanová nenávist, která v případě tří států obývaných kmeny Hutuů a Tutsiů (Sierra Leone, Rwanda, Kongo) dokonce nabyla rozměru genocidy – jejím cílem bylo nikoli vyhnání, ale naprosté zničení kmene, který byl považován za nepřátelský. V plné nahotě se ukázalo, že „diagonála

205

Tutsiů je příkladem interetnického konfliktu, který se stal nástrojem regio­nálních mocností usilujících o kontrolu surovin“ (Chauprade, Thual, 1998, s. 346). Další vážnou příčinou zabíjení v Africe byly poválečné msty a vyřizování účtů, což bylo umocněno také tím, že mnoho vojáků nedokázalo nalézt nové zaměstnání, a tak se postupně vraceli k ozbrojenému násilí od rabování až po další zabíjení. Významným společným rysem afrických válek byla nepřehlednost mezi jejich účastníky – jednotlivé formace po určitou dobu vedly boj proti společnému nepříteli, ale nakonec se klidně stalo i to, že bojovaly mezi sebou navzájem. Navíc do bojů vstupovalo velké množství nejrůznějších milicí a falangistických organizací, jejichž velitelé se považovali za neomezené pány a často prosazovali především své vlastní kořistnické zájmy (neomezená kontrola území, vyrovnávání osobních účtů, zisky z těžby surovin či drahých kovů). Velmi znepokojivým rysem byl i stoupající počet nezletilých bojovníků, kteří si počínali zvlášť krutě a vyžívali se v zabíjení – v Sierra Leone a v Libérii na ně připadlo až 70 % všech válečníků (Human Security Report, 2005). Velkým válečným utrpením prošel Súdán v bojích mezi Súdánskou lidově osvobozeneckou armádou a vládními jednotkami. Některé názory tvrdí, že šlo především o válku mezi arabským a muslimským severem na jedné straně a tradičně africkým jihem na straně druhé. Jiní zase namítají, že šlo „především o kontrolu území a jeho zdrojů a také o to, že vlády v Chartúmu dlouhodobě využívají zdrojů z jihu země, ale vůbec se nestarají o jeho hospodářský rozvoj“. Největší podíl zabitých Afričanů připadá na bezbranné civilní obyvatelstvo. Nejotřesněji o tom vypovídá statistika války na území Demokratické republiky Kongo – v přímých bojích bylo zabito 145 tisíc z celkového počtu 2,5 milionu všech mrtvých. Tedy pouze 6 %, zatímco zbylých 94 % usmrcených obětí připadlo na nevojáky. Ty buďto zabili běsnící vrazi, nebo je postihnuly průvodní jevy války, jakými jsou infekce, epidemie (zejména HIV, malárie, tuberkulóza), hlad, nedostatek pitné vody či lékařské péče. Vražedné šílenství Hutuů a Tutsiů navíc ukázalo, že čím déle trvá válka, tím více lidí umírá právě v důsledku těchto průvodních jevů. Zároveň s tím bylo v těchto bezohledných bojích civilní obyvatelstvo záměrně zneužíváno jako zdroj obživy pro ozbrojené tlupy, které si vynucovaly nejrůznější služby a poplatky a přitom se dopouštěly bezuzdného násilí, počínaje znásilňováním a konče hromadným mrzačením a zabíjením bezbranných obětí. V průběhu těchto válek se v řadě afrických zemí nahromadila spousta těžkých křivd a  utrpení, jež se mohou přenášet

206

i na generaci těch, kteří přežili. Tím se dále umocnily dosavadní vzájemné nenávisti, které se mohou kdykoli stát spouštěčem dalších konfliktů nebo nových válek.

5.6.2 Dvě zásadní změny v Asii Zánik studené války se odrazil také v Asii a projevil se dvěma zásadními změnami. Ta první má geografický charakter – ve srovnání s dobou bipolární konfrontace se výrazně zklidnila oblast Indočíny. V  jejích osudech se už dávno neodráží ideologická vyhraněnost bipolární konfrontace, a to jí otevřelo cestu k nebývalé politické stabilitě a ekonomické prosperitě. Hrůzy válek se z této dříve tak těžce zkoušené oblasti přesunuly směrem na  jihovýchod, jejich centrem se stala zejména Indonésie. Druhá zásadní změna má ideologický charakter – vzbouřenci se již dávno neodvolávají na komunismus, ale na islám. Tato ideologie, zejména pak nesmiřitelnost, neústupnost a bojovnost jejích nejagilnějších šiřitelů stále silněji zachvacuje jihovýchod kontinentu, ale ohrožuje i dva nejlidnatější asijské státy – Čínu a Indii. Nadále přetrvává i v Afghánistánu a v mimořádně velkém rozsahu se projevuje především v arabských zemích. Právě z nich myšlenky militantního, protizápadního islamismu velmi vydatně vyzařují. Nejčastěji se tak děje prostřednictvím vysílaných kazatelů víry a  finančních darů plynoucích z těch nejbohatších arabských zemí. Vedle šířícího se islamismu jsou vážným problémem asijského kontinentu dva jaderné státy – Čínská lidová republika a Korejská lidově demokratická republika. První z nich je nedemokratický a diktátorský, druhý je dokonce nejdespotičtější diktaturou dnešního světa. První z nich je závažnou otázkou mezinárodních bezpečnostních vztahů na globální úrovni, druhý se může kdykoli stát vážnou a naléhavou bezpečnostní hrozbou. Oba tyto státy s diktaturou komunistické strany představují vážný problém celosvětového významu. Velká většina válek v historickém světě probíhala uvnitř států a potvrdila neblahý trend nárůstu podílu bezbranných civilistů na celkovém množství obětí. Jestliže na počátku 20. století na civilisty připadalo 15 % obětí válek, ve druhé světové válce to bylo již 50 % a na přelomu 20. a 21. století to je 85–90 % (Chesterman, 2001, s. 2). Tyto války se vyznačovaly zabíjením a terorizováním civilního obyvatelstva, hlavními oběťmi násilí byly ženy, děti, staří nebo slabí a nemohoucí lidé (Newman,

207

2007, s. 178). Nejznámějšími a také nejnebezpečnějšími nestátními aktéry těchto válek byli tzv. warlords, velitelé ozbrojených formací, kteří své zájmy prosazovali velmi násilnými metodami. Dalším průvodním znakem válek postkonfrontačního období byly silné uprchlické vlny a s nimi spojené nové hrozby nevojenského, především sociálního, ekonomického a politického charakteru. Analýza vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky varovně upozornila, že v těchto konfliktech už „uprchlické vlny nebyly vedlejším účinkem, ale v mnoha případech byly ústředním cílem a taktickým záměrem bojové činnosti“ (UNHCR, 2000). Docházelo k rozsáhlému vyhánění lidí, hrubému porušování lidských práv, znásilňování, mučení, nasazování vojáků v dětském věku (kteří často bestiálně vraždili pod vlivem omamných látek) a k velkým etnickým čistkám.

5.7 Války na území bývalé Jugoslávie Války v Africe a v dalších částech historického světa měly vysoký počet obětí a v některých případech šlo doslova o genocidní šílenství. Přesto to však pro velkou část obyvatel posthistorického světa byly války, které probíhaly zdánlivě daleko a neměly na ně přímý dopad. Ale zcela jinak se nahlíželo na války, které nedlouho po roce 1990 propukly přímo v Evropě. Šlo o války na území někdejší Jugoslávie, země, která byla ještě na počátku 80. let považována za soudržnou a která dokonce u ­ spořádala zimní olympijské hry v roce 1984 v bosenské metropoli Sarajevo.

5.7.1 Základní charakteristika Války se staly průvodním jevem druhého rozpadu Jugoslávie (ten první nastal téměř ve stejné době jako v případě někdejší Československé republiky, tedy se začátkem druhé světové války). Vedle řady specifických rysů měly jeden zásadní společný jmenovatel – v podstatě se vyhnuly etnicky stejnorodým zemím (Slovinsko, Makedonie a Černá Hora). Boje sice proběhly i v těchto zemích, ale byly buď velice krátké, nebo epizodické, takže se nehovoří o válkách v tom smyslu, že by se tam válčilo dlouhodobě a že by tam bylo nejméně tisíc lidí každoročně zabito v přímých bojích. Naproti tomu kruté boje o to více zachvátily nestejnorodé země, konkrétně pak Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Kosovo a Srbsko. První

208

tři jmenované země se staly dějištěm zničujících bojů, kde se válčilo proti vojenským i polovojenským jednotkám čtvrtého účastníka, tedy Srbska. Tato skutečnost ovlivnila velkou část politiků, sdělovacích prostředků a veřejného mínění v zemích posthistorického světa – na Srby nahlíželi jako na agresory a jako na hlavní viníky válečných hrůz. Vyjadřovali a posléze i poskytovali podporu těm, kdo bojovali proti Srbům a zároveň s tím vyhlašovali sankce a další nepřátelská opatření namířená právě proti Srbsku i proti Srbům na území někdejších svazových republik. Následující odstavce budou věnovány třem válkám, které provázely proces rozpadu bývalé Jugoslávie. Nejprve se zaměříme na hlavní rysy války v Chorvatsku, dále bude následovat válka v Bosně a Hercegovině a na závěr válka na území Kosova, která vyvrcholila přímou vojenskou intervencí NATO, po níž válečná činnost na celém území někdejší Jugoslávie zcela utichla. Letecká válka NATO proti Srbsku byla historicky velice významná, protože se jednalo o jeho první bojovou akci mimo smluvně vymezené území – proto bude této válce věnována největší pozornost.

5.7.2 Válka v Chorvatsku Násilí nejprve propuklo v letech 1991–1995 v etnicky velice nestejnorodém Chorvatsku. Na jeho území totiž byly rozsáhlé oblasti se srbskou většinou – Slavonie, Kordun, Banovina a Lika. A právě v nich Chorvati začali Srbům vracet příkoří z období mezi válkami i po druhé světové válce. Prezident F. Tudjman zdůrazňoval heslo „Chorvatsko Chorvatům“, jako symbol Chorvatska se vrátila šachovnice, začalo odstraňování Srbů ze státní správy a z policie, v úředním styku byla zavedena latinská abeceda, katolicismus se stal oficiálním náboženstvím i v oblastech, kde většinu tvořili Srbové píšící cyrilicí a vyznávající pravoslaví. V květnu 1991 občasné ozbrojené srážky přerostly ve válku, v níž obě strany postupovaly velmi tvrdě. Srbové, aktivně podněcovaní a podporovaní bělehradským nacionalistou Miloševičem, ve „svých“ oblastech uskutečnili etnické čistky – vyhnali z nich na 80 tisíc Chorvatů. Na území zahrnujícím jednu třetinu Chorvatska vytvořili nový útvar a nazvali jej Republika Srbská Krajina. Srbský vliv se však oslabil v důsledku toho, že v květnu 1992 vypukla válka také v Bosně a Hercegovině. Srbského oslabení využila chorvatská armáda k tomu, že po předcházejícím několikaletém intenzivním vyzbrojování a výcviku (v čemž velmi důležitou úlohu hrály USA) uskutečnila v létě roku 1995 operace Blesk a Bouře. Ty

209

skončily vyhnáním Srbů – bilance se pohybuje v rozmezí 200–360 tisíc (Scotii, 1996). Srbská většina tak zůstala pouze ve východní Slavonii, kde však je od roku 1997 vystavena latentním a tzv. tichým etnickým čistkám.

5.7.3 Válka v Bosně a Hercegovině V  tomto konfliktu se střetla tři etnika, z  nichž každé vyznávalo jiné náboženství. Bojovali proti sobě muslimští Bosňané, chorvatští katolíci a pravoslavní Srbové v letech (1992–1995). Bosenští Srbové vyhlásili, stejně jako v Chorvatsku, vytvoření vlastního politického útvaru pod názvem Republika Srpska. V květnu 1992 Srbové obklíčili hlavní město Sarajevo. Poté následovaly sankce vyjádřené v rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 757. Srbové na počátku této války ovládali až 70 % území Bosny a Hercegoviny a vytrvale útočili na muslimské enklávy Goražde, Žepa a Srebrenica. Ještě v roce 1992 vznikl na území Bosny a Hercegoviny další státní útvar, Chorvatská republika Herceg-Bosna a na jaře 1993 tam vypukly tvrdé boje mezi Chorvaty a Muslimy. Největších krutostí se během války v  Bosně a  Hercegovině dopustili bosenští Srbové, v  červenci 1995, tedy v době, kdy už neměli podporu3 Bělehradu, v Srebrenici brutálně povraždili okolo 8 tisíc lidí. Srbové vznášeli několik námitek, tvrdili, že Srebrenica byla základnou, z níž Muslimové podnikali výpady do blízkých srbských oblastí, kde vyvražďovali civilní obyvatelstvo. Dále říkali, že samotná Srebrenica nikdy neměla více jak 5 tisíc obyvatel, ale mrtvých tam najednou bylo o 2 tisíce více a z toho vyvozovali, že do Srebrenice bylo přivezeno i několik tisíc muslimských vojáků, kteří pak byli převlečeni za civilisty, aby to zapůsobilo na veřejné mínění. Ale ani tyto skutečnosti nemohou a také nebyly přijaty jako omluva, natož pak jako ospravedlnění válečného zločinu, který spáchali bosenskosrbští vojáci pod velením generála Ratka Mladiče. A to tím spíše, že se jednalo o největší válečný zločin spáchaný v Evropě po skončení druhé světové války. Válka, která na území Bosny a Hercegoviny probíhala po dobu dlouhých tří let, měla velice těžké následky. Znamenala smrt pro asi 200 tisíc lidí, 2 miliony lidí musely tuto těžce zkoušenou zemi opustit. Válka skončila v prosinci 1995, když byla v Paříži podepsána Dohoda o skončení 3

Ta byla ukončena již na počátku roku 1994. Rozhodující úlohu přitom sehrál tlak mezinárodního společenství vycházející z rezoluce 830 Rady bezpečnosti OSN.

210

války a nastolení míru, která byla dojednána v Daytonu (USA) na základě výrazné angažovanosti americké diplomacie a prezidenta Clintona. Poté byly na území Bosny a Hercegoviny rozmístěny tzv. implementační síly NATO (IFOR), po nichž následovala mise stabilizačních sil.

5.7.4 Vyhrocování národnostních bezpečnostních dilemat Války na  území Chorvatska a  Bosny a  Hercegoviny vyvolaly velkou pozornost a byly hodnoceny z mnoha různých pohledů. Přední teoretici kodaňské školy bezpečnostních studií posuzovali jugoslávskou tragédii na základě teorie bezpečnostního dilematu. Bary Buzan (1993), dospěl k závěru, že při rozpadu Socialistické federativní republiky Jugoslávie se vytvořil nový zdroj bezpečnostních a národnostních hrozeb. Princip těchto dilemat funguje tak, že jedno společenství upevní svou náboženskou, kulturní a národní identitu takovým způsobem, že u druhého společenství vyvolá pocit, že se oslabila jeho náboženská, kulturní a národní identita. Obě společenství si začnou navzájem přisuzovat zlé úmysly a začnou se připravovat na nejhorší možný scénář. Další významný autor, P. Roe, došel k závěru, že právě v důsledku chorvatizace v oblasti Krajiny a reakce Srbů, kteří se domáhali autonomie, začal na území bývalé Jugoslávie spirálovitý proces (Roe, 1997, s. 15–16). Chorvati považovali Srby za hrozbu pro homogenitu a stabilitu své země. Srbové zase vnímali chorvatizaci jako přímou a záměrnou hrozbu pro svůj další život na území Chorvatska. Z pocitu vzájemného ohrožení se tak vygenerovala neodvratná hrozba násilného střetu dvou rozdílných etnik. Stejný mechanismus fungoval i  v  Bosně a  Hercegovině. Chorvaté vyčistili svoji část  – vyhnali z  ní Srby a  Muslimy, Muslimové zase vyhnali Srby a Chorvaty ze Sarajeva a Srbové vyhnali Chorvaty a Muslimy z oblasti nazývané Republika Srbská (Republika Srpska). Národy bývalé Jugoslávie se považovaly navzájem natolik za hrozbu, že se vzájemně vyháněly ze svých území, a tak se všechny republiky bývalé jugoslávské federace staly „etnicky čistšími“.4 Nepodařilo se odvrátit hrozbu důsledků spirálovitého procesu. Ta nejtíživěji dolehla na civil4

V Chorvatsku se podíl Chorvatů zvýšil na 80 % a Srbů snížil z 12 % na 5 %. Po operaci Bouře v roce 1995 Chorvatsko získalo zpět území Krajiny, z něhož odešlo nejméně 100 tisíc Srbů. Chorvatsko zároveň s tím přijalo 200 tisíc Chorvatů, které zejména v letech 1992 a 1993 vyhnali Srbové ze srbských zón v Bosně. Velké barbarství se pojí se zajateckými tábory, které na území Bosny zřídili Chorvaté i Srbové – jejich tábor Omarska měl zvláště krutou pověst.

211

ní obyvatelstvo  – údaje Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (United Nations High Commissioner for Refugees  – UNHCR) uvádějí, že za  osm let bojů bylo v  celém postjugoslávském prostoru zabito 200 tisíc lidí a  3 miliony lidí byly nuceny opustit své domovy (Naudet, 1999).

5.7.5 Stanoviska mezinárodního společenství V očích mezinárodních organizací se hlavními viníky procesu vyhrocování hrozeb a stupňování násilí stali Srbové. Proto již v září 1992 bylo Srbsko vyloučeno z OSN. V dalších letech pak NATO, OBSE a Kontaktní skupina stále důrazněji Miloševičovi vytýkaly, že neplnil dané sliby a že pokračoval v politice násilí. Tyto organizace se přikláněly k tomu, aby se tváří v tvář hrozbě představované Miloševičovým režimem a v zájmu zabránění dalším masakrům upřednostnilo humanitární právo před mezinárodním právem veřejným, tedy před suverenitou státu a respektováním jeho hranic. NATO se k jugoslávské krizi vyjádřilo velmi jasně již na římské schůzce na nejvyšší úrovni v roce 1991. Závěrečné vyhlášení šéfů států a vlád k situaci v Jugoslávii vyjádřilo „hluboké znepokojení nad krizí, která zasáhla Jugoslávii, neboť tato krize představovala vážnou hrozbu pro stabilitu celého regionu“. Pokud jde o EU, ta tváří v tvář hrozbě další eskalace násilí nedokázala nalézt jednotný přístup především proto, že její členské státy byly názorově rozděleny. Jejich nejednotnost pramenila ze skutečnosti, že „Německo bylo nejvíce nakloněno nezávislosti a mezinárodnímu uznání Chorvatska a Slovinska, a to na základě spřízněnosti těchto zemí s germánským světem a vlivu chorvatských emigrantů v Německu. Příznivé stanovisko zaujímala rovněž Itálie, ta ale byla mnohem opatrnější. Naopak Francie se z historických důvodů a z obavy před nárůstem německého vlivu přikláněla k zachování určité jugoslávské jednoty a byla více nakloněna vůči Srbům. Váhavé stanovisko k uznání dvou nezávislých republik zaujímalo Španělsko pod vlivem separatistických tendencí Sasků a Katalánců a stejně tak Velká Británie, která měla starosti s Ulstrem. Řecko podporovalo Srby ve jménu pravoslaví a v důsledku nepřátelského postoje k bývalé jugoslávské Makedonii“ (Gerbet, 1999). I přes vnitřní rozdílnosti se EU nakonec shodla zejména na odmítavém stanovisku k srbské politice a na jaře 1998 dokonce na zákazu investic do Srbska. Navíc se přední evropské státy (Spolková republika

212

Německo, Francie a Velká Británie) spolu s Ruskem a USA významně angažovaly i v rámci kontaktní skupiny. Tváří v tvář sílící eskalaci ozbrojeného násilí na území bývalé Jugoslávie výrazně narůstala angažovanost NATO, to přijalo v letech 1992–1995 řadu zásadních rozhodnutí zaměřených na sledování a následné vynucování dodržování embarga a sankcí OSN na Jadranu a k operacím soustředěným na sledování a potom na vynucování bezletové zóny OSN nad Bosnou a Hercegovinou. Na jaře 1994 zasadily síly NATO několik vzdušných úderů proti dělostřeleckým a minometným postavením v okolí Sarajeva, které předtím byly označeny za původce útoků na civilní vojenské postavení. Po podpisu Daytonských dohod (listopad 1995) byly vytvořeny mnohonárodní Realizační síly pod vedením NATO (IFOR – Implementation Force). Hlavním posláním tohoto sboru (60 tisíc vojáků) bylo zajištění dodržování zastavení palby, postupného stahování ozbrojených sil z dohodnutého pásma, kontrola procesu odevzdávání těžkých zbraní do určených míst a kontrola vzdušného provozu nad Bosnou a Hercegovinou. Velitel těchto sil (Commander of Implementation Force) byl v podřízenosti vrchního velitele spojeneckých ozbrojených sil v Evropě (SACEUR). Na činnosti Realizačních sil se vedle členských států NATO podílelo také 14 zemí programu Partnerství pro mír, včetně České republiky. Po skončení mandátu Implementačních sil NATO v prosinci 1996 byly aktivovány Stabilizační síly. Hlavním úkolem tohoto 30tisícového sboru bylo především působení proti obnovení nepřátelství, upevnění výsledků Implementačních sil NATO, poskytování selektivní podpory civilním organizacím a poskytování pomoci v nouzi silám OSN ve východní Slavonii. Stabilizační síly byly dány do podřízenosti velitele pozemních sil NATO v Evropě.

5.7.6 Kosovo od občanské války k „humanitárnímu bombardování“ Proces eskalace hrozeb a násilí provázející rozpad Socialistické federativní republiky Jugoslávie vyvrcholil v Kosovu. Toto území má obrovský symbolický a historický význam. Srbové po generace tvrdí, že až do osudové bitvy v roce 1389 to bylo jejich území, ale Albánci se zase odvolávají na někdejší Ilyrii, kterou obývali jejich předkové (Pelikán a kol., 2005). Tak či tak, území Kosova po dlouhá staletí bylo posvátným místem pro obě strany, pro pravoslavné Srby stejně jako pro muslimské Albánce (­Tejchman, Šesták, Havlíková, 1998).

213

Úsilí o dosažení samostatnosti Kosova Kosovo mělo v poválečné Jugoslávii status autonomní oblasti v rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie, ale nikdy se nestalo samostatnou svazovou republikou. To velmi nelibě nesli kosovští Albánci, kteří se tam postupně stali převládajícím etnikem. Jestliže ještě v 19. století tam měli převahu pravoslavní Srbové, tak na konci 80. let se demografický poměr zásadně změnil ve prospěch kosovských Albánců vyznávajících islám, a to v poměru 80 : 20 (www.britannica.com). Na rozdíl od jiných oblastí někdejší Jugoslávie docházelo v Kosovu k  etnickému násilí už v  70. letech a  v  důsledku toho narůstal počet Srbů, kteří tuto oblast raději opustili. Naproti tomu kosovští Albánci nezadržitelně umocňovali svoji demografickou nadvládu a po roce 1990 se stále výrazněji vymezovali proti srbskému církevně-politickému tandemu, tedy proti spojenectví srbské pravoslavné církve a Miloševičova nacionalistického režimu, které fungovalo až do roku 1994 a které právě z Kosova dělalo „nejsvatější záležitost“ celého národa všech Srbů.

Stupňující se násilí V únoru 1998 začalo napětí na území Kosova vrcholit, narůstal počet konfliktů a jejich obětí. Na jedné straně stála Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), na druhé pak srbské ozbrojené síly sestávající z několika uskupení. Byly to zejména jednotky jugoslávské armády (vojska Jugoslavie), dále jednotky ministerstva vnitra, speciální policejní jednotky zvané Rudé barety, protiteroristické jednotky a speciální policejní síly. Na  straně srbských jednotek byla na  počátku konfliktu kvantitativní i kvalitativní převaha, v jejich výzbroji byly vedle osobních zbraní také tanky, obrněná vozidla (obojí po 150 kusech) (SIPRI Yearbook, 1999) a také dělostřelecká výzbroj. Naproti tomu výzbroj UÇK se v počátcích omezovala na osobní zbraně, její jednotky sestávaly z malých uskupení typu četa až rota, přičemž jejich vzájemné propojení bylo spíše horizontální. Navíc UÇK v počátcích bojů uplatňovaly nevhodnou taktiku – usilovaly o obranu kosovských vesnic, ale zatím ještě neuplatňovaly typicky gerilovou taktiku „udeř a zmiz“. Výsledkem byly velké ztráty v nerovných bojích. Zabíjeni však byli nejen bojovníci v řadách UÇK, ale ve stále větším rozsahu a zcela záměrně také bezbranní civilisté.

214

Konflikt mezi jugoslávskými jednotkami a kosovskými Albánci byl bojem o území a o kontrolu nad ním, ale zároveň s tím měl silný etnicko-politický a kulturně-civilizační rozměr. Každá strana v něm měla zcela jiný strategický cíl. Bělehrad se snažil vydávat dění v Kosovu za vnitrostátní záležitost, řídil se heslem, že když každý den bude dobyta jedna vesnice, NATO nakonec nebude mít důvod do tohoto konfliktu vstupovat. Naproti tomu kosovští Albánci trvale usilovali o internacionalizaci bojů, které v Kosovu probíhaly. Další vývoj ukázal, že snaha Bělehradu byla zcela nerealistická a kosovský konflikt se stal mezinárodní záležitostí prvořadého významu.

5.7.7 Angažovanost mezinárodních organizací V Kosovu došlo k několika zlomovým událostem, které vedly ke stále větší angažovanosti mezinárodních organizací. První z nich byla vzpoura, která vypukla v únoru 1998 v oblasti Drenica a po níž se mezi předáky UÇK začalo hovořit o  Velké Albánii. V  červenci 1998 se začala zásadně měnit i situace přímo na kosovských bojištích. Narůstaly početní stavy UÇK a měnila se i její taktika. Její jednotky přešly k typickým gerilovým bleskovým výpadům, po kterých následovalo rychlé stažení do bezpečí základem (safe havens). Navíc UÇK začala dostávat výstroj a výzbroj z Německa, ze skladů někdejší Národní lidové armády NDR, a to významně posílilo její bojeschopnost. V bojích s posíleným nepřítelem začaly jugoslávské síly zaznamenávat první vážné ztráty. Jejich odpovědí byly další údery nejen proti UÇK, ale také proti bezbrannému civilnímu obyvatelstvu. Tento nepřiměřený a zcela nepřijatelný postup vyvolal příkré odsouzení ze strany významných mezinárodních organizací. Kosovská tragédie svým rozměrem přerostla hranice Jugoslávie a stala se mezinárodní záležitostí. Na samém počátku podzimu 1998 se vývojem v Kosovu začala zabývat Rada bezpečnosti OSN. Dne 23. září 1998 ostře odsoudila násilí, jehož se dopouštěly obě strany, a vyjádřila hluboké znepokojení nad prudkým zhoršením humanitární situace v Kosovu. Zvláště tvrdě odsoudila vyhnání více než čtvrt milionu kosovských Albánců z jejich domovů. Na základě alarmujících poznatků schválila rezoluci č. 1199, ve které doslova uvedla, že „zhoršení situace v Kosovu představuje hrozbu pro mír a bezpečnost v tamní oblasti“. Dikce rezoluce 1199 (1998) vycházela především z  toho, jak vážná a rozsáhlá byla provinění vůči muslimskému obyvatelstvu Kosova,

215

za která nesly plnou odpovědnost tehdejší srbské elity, zejména pak jugoslávský prezident Slobodan Miloševič. Proto jej Rada bezpečnosti OSN vyzvala, aby zajistil ověřitelné ukončení všech vojenských akcí a okamžité ukončení násilí a útlaku v Kosovu, aby z území Kosova stáhl jednotky srbské armády, policie a polovojenských uskupení a aby přistoupil na  rozmístění mezinárodních vojenských jednotek v  Kosovu. Dalším bezpodmínečným požadavkem byl bezpečný návrat všech uprchlíků, kteří před tím byli z území Kosova vyhnáni, a nedílně s tím i neomezený přístup humanitárních organizací k těmto osobám. A v neposlední řadě šlo o to, aby tehdejší Svazová republika Jugoslávie na základě mírové dohody z Rambouillet a v souladu s mezinárodním právem a Chartou OSN poskytla věrohodné záruky ochoty Srbska pracovat na sjednání rámcové politické dohody o Kosovu. Rezoluce č. 1199 znamenala poslední vážné varování Rady bezpečnosti OSN před schválením rezoluce, vyjadřující souhlas s  použitím „všech dostupných prostředků a opatření“. Z hlediska dikce dokumentů Rada OSN představovala velice varovné poselství, které by žádný střízlivě uvažující politik neměl podcenit a měl by okamžitě reagovat. A nanejvýš důležité bylo to, že na ni hned druhý den navázalo NATO, když schválilo tzv. aktivační plán pro omezené vzdušné údery. Po těchto velmi varovných opatřeních následovalo vyslání neozbrojených pozorovatelů OBSE a NATO a také souhlas obou stran s přerušením bojů. Další významnou událostí při angažovanosti mezinárodních organizací byl neúspěch jednání v Rambouillet a v pařížské ulici Kléber. USA jakožto dominantní mezinárodní činitel se stejně jako předtím v Chorvatsku jednostranně postavily na stranu jednoho z účastníků konfliktu a toho pak jednoznačně podporovaly, v listopadu 1998 – lednu 1999 se celkem šestkrát setkaly s UÇK.5 Svůj přístup nezměnily ani potom, co po  příměří, které na  podzim 1998 dojednal R. Holbrooke, UÇK obsadila pozice, jež předtím opustili Srbové. Ti odpověděli rozhodující ofenzivou, která měla skončit naprostým zničením UÇK a jejíž součástí bylo vyhánění desetitisíců Kosovců albánského původu. Za této situace NATO přijalo rozhodnutí zahájit vzdušné údery na vybrané cíle na území Kosova i  Srbska, přestože k  tomu nemělo výslovný mandát Rady

5

Čtyři z těchto jednání proběhla v Kosovu, jedno v USA a jedno ve Švýcarsku. USA a UÇK, na jejíž straně vystoupil do popředí H. Thaci, se při nich shodly na čtyřech podmínkách: co nejrychlejší konání voleb v Kosovu, omezit odzbrojení milic pouze na osobní zbraně, nutná přítomnost NATO v Kosovu a přechodná doba 3 let pro rozhodnutí o další budoucnosti provincie.

216

bezpečnosti OSN, který by dal zmocnění „užít všech nezbytných prostředků a opatření“. Doslova výbušná událost se odehrála dne 15. ledna 1999, v kosovské vesnici Račak, kde provedly bojovou operaci srbské policejní jednotky. Den poté tam byla nalezena těla 45 lidí v civilním oblečení. Kosovští Albánci vznesli obvinění, že to mají na svědomí Srbové a začali hovořit o masakru. Jejich verzi zcela přijal šéf mezinárodní pozorovatelské mise OBSE, americký diplomat William Walker, a tím jí dodal mezinárodní uznání. Událost v Račaku sehrála přímo historickou úlohu, protože takříkajíc senzibilizovala veřejné mínění v  západním světě, umocnila přesvědčení, že hlavními původci všeho zla jsou Srbové a vytvořila příznivou atmosféru pro vnější zásah. Vzápětí po této události se kontaktní skupina shodla na dikci základních principů, které musí Svazová republika Jugoslávie splnit. OBSE v Kosovu zřídila svou ověřovací misi a její stálá rada na svém jednání 11. března 1999 schválila deklaraci, že kosovskou krizi již nelze posuzovat jako čistě vnitrostátní záležitost. OBSE a NATO zahájily spolupráci v rámci Koordinačního a ověřovacího střediska pro Kosovo. Vyvíjely společný tlak na Slobodana Miloševiče, aby plnil své sliby a zastavil represe. Mimořádně důležitá byla úloha, kterou ve vnějším nátlaku na Bělehrad a jeho politiku sehrálo NATO, zejména pak v červnu 1998, kdy v  těsné blízkosti 20 km od  jugoslávských hranic uskutečnilo cvičení Determined Falcon, do něhož bylo nasazeno 80 letounů z 15 členských zemí NATO. Toto cvičení mělo jasné poselství  – dát jugoslávskému prezidentu Miloševičovi najevo, že v případě další eskalace konfliktu v Kosovu by mohl narazit na silný odpor. Miloševič však reagoval zcela opačně – zvýšil počty jugoslávských vojáků v Kosovu a posílil jejich výzbroj. V době, kdy krize na území Kosova vrcholila, sehrála klíčovou úlohu stanoviska nejvyšších činitelů USA a NATO. Tehdejší americký prezident Clinton hovořil o nutnosti postavit se na stranu trpících obětí, a tím zajistit mír, svobodu a stabilitu v Evropě (Clinton, 1999). A ve stejném duchu navazoval i  tehdejší britský premiér Tony Blair, který hovořil o brutalitách a barbarství v rozsahu, jaký už tehdejší Evropa považovala za překonaný, k tomu později dodal, že atlantičtí spojenci mají nástroje na to, aby zajistili spravedlnost, a mají také morální povinnost to udělat (Blair, 1999). Na ochranu lidských práv kladl velký důraz tehdejší italský m ­ inistr zahraničí Lamberto Dini. Dále se do  kampaně za  vojenské řešení kosovské krize vydatně zapojil také tehdejší německý ministr obrany

217

Rudolf Scharping, který pateticky tvrdil, že proběhla operace Podkova, při které měly být vypalovány desítky albánských vesnic a  počet uprchlíků se měl blížit až k  hodnotě půl milionu (Henning, 2001). Velmi vehementně si při uvádění důvodů pro vojenské řešení kosovské krize počínal také tehdejší britský ministr zahraničí Robin Cook, který hovořil o nevídané teroristické kampani, o genocidě a o naléhavé výzvě k  zásahu. A  zcela nejdál při vymezování důvodů vojenského řešení zašel tehdejší prezident České republiky Václav Havel. Ten v  rozhovoru pro přední francouzský deník dokonce použil výraz, že „nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární“ (Le Monde 1999). Z  toho nakonec vznikla novinářská

RAKOUSKO

AO autonomní oblast

R

K O R S M A Ď A

U

SLOVINSKO

M

Záhřeb

AO Vojvodina

T

Á

L

E

É

M

Podgorica

OŘ

E

O

S KO AO Kosovo

BULHAR

SK

Skopje MAKEDONIE

IE

200 km

I

Priština

ČERNÁ HORA

ÁN ALB

I

AN

K

SRBSKO

Sarajevo

R

S

Bělehrad

BOSNA A HERCEGOVINA

D

N

Novi Sad

CHORVATSKO

JA

U

Lublaň

Ř

KO EC

Jugoslávské války zahrnovaly několik válečných konfliktů, které začaly nejprve jako nepokoje mezi státy Socialistické federativní republiky Jugoslávie a které nakonec skončily rozdělením země na několik nezávislých států.

218

zkratka „humanitární bombardování“, která se dodnes velice hojně používá.

5.8 Operace Spojenecká síla Operace proběhla ve dnech 24. března – 10. června 1999. Byla zahájena s  cílem aktivně zasáhnout proti hrozbě etnických čistek na  území Kosova a  proti hrozbě dalšího stupňování této obrovské humanitární katastrofy. Nebyla naplánována jako přímé střetnutí s protivníkem tam, kde byly nejsilnější prvky jeho sestavy, nezačala pozemním bojem, který by byl přímým soubojem se srbskými silami tam, kde by se mohly soustřeďovat k  manévrům a  kde by mohly využívat větší znalosti prostředí.

5.8.1 Základní charakteristika Stejně jako v roce 1991 se i v roce 1999 zvolila mohutná letecká ofenziva. Původní počet 300 letadel NATO v závěru bombardování stoupl na 912, v jejichž prospěch manévrovalo 35 plavidel NATO. Vzdušné síly Aliance uskutečnily celkem 37,465 tisíc náletů, z toho 14,006 tisíc útočných letů. Spoléhaly přitom, podobně jako v roce 1991, na letouny B-52, F-117 a B‑2. Pokud jde o nově použité zbraně, byly to zejména grafitové bomby, řízené bomby (joint direct attack munition) a klamné cíle ALE‑50 k oslepení nepřátelských radarů. Odlišnost ve srovnání s předchozími operacemi tohoto druhu spočívala v převaze podpůrných letů nad útočnými (Clark, 1999, s. 18). NATO během této operace zničilo řadu vojenských cílů – zejména pak 90 jugoslávských letadel, z toho 6 za letu, několik desítek tanků, narušilo systém protivzdušné obrany, zničilo mnoho radarů a protiletadlových řízených střel a  zlomilo odpor dělostřelectva. Významným prvkem se stalo využívání UÇK jako nástrahy prosrbské pozemní síly na území Kosova. Jakmile se tyto síly soustředily k úderu, byly ze vzduchu bombardovány (Isnard, 1999, s. 10). V důsledku toho se pak musely ve  dne skrývat a  útočit mohly jen v  noci. To je nutilo k  většímu rozptýlení, takže místo ve  větších uskupeních musely manévrovat odděleně, čímž se zvýšila jejich zranitelnost ze strany UÇK. V řadách srbských vojsk v Kosovu narůstala rezignace a dezerce. Srbské ozbrojené síly se nakonec „z  dobře vycvičených a  vyzbrojených,

219

účinných jednotek staly izolovanými a neustále oslabovanými silami“ (Clark, 1999, 17). Tato válka skončila kapitulací Srbska a  vítězstvím NATO.

5.8.2 Významné pochybnosti, které už nic zpětně nezmění Až s  větším či menším časovým odstupem se na  veřejnost začaly dostávat informace, z nichž vyplývalo, že leccos během válek na území někdejší Jugoslávie, zejména pak na území Kosova, bylo jinak. Především se ukázalo, že vůbec neproběhla žádná operace Podkova, stejně tak se nepotvrdilo žádné systematické vypalování vesnic. Vůbec nejvíce byl zpochybněn klíčový argument, a  to počet obětí na  straně kosovských Albánců. Ve skutečnosti jich nebylo 100 tisíc, jak se původně tvrdilo, ale mnohonásobně méně, maximálně do 2 tisíc. Samozřejmě, že každé lidské oběti je nesmírná škoda, ale padesátinásobné nadsazení jejich celkového počtu je velice diskreditační. Na základě toho nejdůraznější kritikové, zejména pak kanadský generál Lawrence MacKenzie, docházejí k  tak radikálnímu závěru, že NATO se v  této válce nechalo ošálit vymyšlenými důvody a že nakonec bombardovalo špatnou stranu (MacKenzie, 2004). Velké pochybnosti vyvolal i údajný masakr v Račaku. Srbové přišli s tvrzením, že ve skutečnosti šlo o bojovníky UÇK, kteří byli posmrtně oblečeni do civilních oděvů a sneseni na jedno místo, aby to působilo dojmem hromadné popravy. Tento názor vyjádřili v únoru 2009 i dva francouzští novináři Renaud Girard a Christophe Chatelot. První z nich na stránkách francouzského deníku Le Figaro v článku Masakr, ke kterému nikdy nedošlo (Girard, 1999), druhý na stránkách deníku Le Monde v článku nazvaném CIA opět přiložila ruku k dílu (Chatelot, 1999). Dále se ukázalo, že šéf mezinárodní pozorovatelské mise OBSE, americký diplomat William Walker, a spolu s ním i většina jeho týmu byli kádrovými důstojníky CIA a že si nepočínali nestranně. Vytýká se jim zejména to, že tlačili na patology, aby podepsali, že v Račaku skutečně byli zmasakrovaní civilisté – na to později upozornili finští patologové, kterým nebyl dán dostatek času na to, aby mohli provést dokonalé forenzní testy lidských pozůstatků. Ať tak či tak, výhrady k tomu, co se skutečně stalo a co nikoli, už nic nezmění na skutečnosti, že USA a většina jejich spojenců z NATO se nakonec jednoznačně postavili na stranu kosovských Albánců a rozpoutali leteckou válku proti Jugoslávii. Stejně tak už se nemůže změnit ani

220

to, že v den jejího zahájení se americký prezident Clinton znovu výslovně odvolával na nevinné oběti masakru v Račaku – tato událost byla skutečně velice senzibilizující.

5.9 Huntingtonovo varování před střetem civilizací Války na území bývalé Jugoslávie se staly námětem mnoha statí i monografií. Zvlášť velkou pozornost vyvolal Samuel Huntington svojí knihou nazvanou Střet civilizací (Huntington, 2001). V něm došel k závěru, že po  skončení studené války už není svět rozdělen do  dvou táborů, utvořených na základě politického uspořádání. Namísto toho se rozdělil do celkem osmi civilizačních okruhů, vytvořených především na základě vyznávaných náboženství, na okruh západní, pravoslavný, latinsko-americký, africký, hinduistický (Indie), islámský, konfuciánský (Čína) a japonský. Huntington zdůrazňuje, že každý z oněch osmi civilizačních okruhů má nějakou svoji více či méně uznávanou ústřední mocnost. Například u západní civilizace to je historicky Vatikán a politicky to jsou USA, u pravoslavné civilizace je to Rusko.

5.9.1 Kategorizace aktérů civilizačně rozděleného světa Huntington na několika místech výstižně připomíná, že civilizační sounáležitosti, či naopak neblahé reminiscence se v prvních deseti letech po roce 1990 promítly i do tak klíčové otázky, jako jsou otázky války a míru. Nejvýmluvnějším příkladem se staly války na území bývalé Jugoslávie, kde si Huntington všímá např. toho, jak katolické Bavorsko vehementně podporovalo katolické Chorvaty proti pravoslavným Srbům, zatímco ti se těšili podpoře ze strany Ruska jakožto ústřední mocnosti pravoslavného světa. Zvlášť velkou pozornost věnoval Huntington eskalaci občanské války na území Bosny a Hercegoviny. Vyvodil z ní poučení o třech kategoriích aktérů v civilizačních válkách. Primárními aktéry byli tamní Muslimové (Bosňané), bosenští Srbové a bosenští Chorvaté. Dva posledně zmínění využívali podpory tzv. sekundárních aktérů, jimiž bylo Srbsko (Miloševič) a  Chorvatsko (Tudjman). A  konečně, terciálními aktéry byly právě ústřední mocnosti, Západ, jenž podporoval Tudjmanovo Chorvatsko, a  Rusko, jehož podpoře se dlouho těšilo Miloševičovo Srbsko.

221

Pro propojení na základě civilizační identity Huntington zavedl výraz „syndrom spřízněných zemí“ (Huntington, 2001, s. 331) a ilustroval ho na všech třech civilizacích, které proti sobě bojovali během občanských válek v bývalé Jugoslávii. Zmiňuje především tehdejší Spolkovou republikou Německo, jež podle jeho názoru rozhodovalo pod silným tlakem bavorských médií a  bavorské katolické hierarchie, dlouhodobě silně napojené na katolickou církev v Chorvatsku. A dále připomíná i USA, které v rozporu se zbrojním embargem zajišťovaly výcvik chorvatských vojáků. Nedílně s tím Huntington popsal i spojení pravoslavného světa, kdy Srbům dodávalo zbraně Rusko, Rumunsko a Ukrajina, zatímco Řecko, ačkoli bylo členem NATO, se distancovalo od opatření NATO a podporovalo Srby v OSN. A stranou jeho zájmu nezůstalo ani to, jak se při podpoře Bosňanů zformovala tzv. islámská internacionála (Huntington, 2001, s. 333), přičemž největší finanční zdroje na nákupy zbraní poskytovaly Saúdská Arábie a Írán. Dokud terciární aktéři podporovali aktéry sekundární a ti zase stáli za těmi primárními, pokračovalo etnicky motivované válečné běsnění, které mohlo skončit až ve chvíli, kdy terciární aktéři zatlačili na sekundární a ti poté soustředěně působili na aktéry primární. Teprve potom sekundární aktéři Tudjman a Miloševič v americkém Daytonu podepsali mírovou dohodou. Z toho pak Huntington vyvodil zdánlivě jednoduchý, ale o to hodnotnější závěr, že válka vyvěrá zespodu, ale mír se snáší shůry.

5.9.2 Krvavé hranice islámského světa Dalším velkým a také velmi často diskutovaným námětem Huntingtonovy knihy je konfliktnost islámského světa. Ta se podle autora projevuje tím, že islámská civilizace má nekončící ozbrojené konflikty se všemi civilizačními okruhy, s nimiž sousedí. Sám Huntington připomíná nekonečné ozbrojené střety se západní civilizací (zejména palestinsko‑izrael­ ský konflikt), dále pak konflikt s africkou civilizací (zejména Súdán), s konfuciánskou civilizací (čínská provincie Sin-ťang, v překladu Nové území), s hinduistickou civilizací (Kašmír) a s pravoslavnou civilizací (čečensko-ruský konflikt). Své poznatky o vojenských střetech Muslimů s jejich sousedy autor shrnuje v  zobecňujícím závěru, že „převládajícím rysem vztahů mezi muslimskými a nemuslimskými národy je hluboké nepřátelství, které

222

doprovázejí krvavé konflikty“ (Huntington, 2001, s. 309). A na dalších místech upozorňuje také na vysoký koeficient militarizace islámských společností, což jen potvrzuje, že islám je náboženstvím meče a že oslavuje především vojenské ctnosti. Z pohledu úlohy islámské civilizace ve světě po skončení studené války vidí Huntington jeden základní problém. Tato konfliktní civilizace nemá žádnou ústřední mocnost, která by mohla podle vzoru Daytonských mírových smluv působit na  nejkonfliktnější islámské státy a organizace – není žádné autority, která by je mohla přimět k tomu, aby ukončily bojové činnosti, aby zasedly k jednacímu stolu a aby podepsaly mírové smlouvy. Huntingtonova kniha bývá často kritizována jako pesimistická nebo dokonce fatalistická – některé kapitoly tak skutečně vyznívají, ale z jiného úhlu pohledu se jeví spíše jako varovné. Tuto knihu je ale třeba posuzovat jako celek, pak se ukáže, že klíčový význam v celé této knize má závěrečný oddíl V, nazvaný: Západ, civilizace a  Civilizace (the West, Civilizations, and Civilization). V něm Huntington naléhavě upozorňuje, že západní univerzalismus je nebezpečný pro svět, neboť by mohl vést ke globální intercivilizační válce mezi ústředními státy. Doslova nadčasový význam mají Huntingtonova varování, že nejnebezpečnějším zdrojem nestability a potenciálního globálního konfliktu v multicivilizačním světě po skončení studené války jsou intervence Západu do záležitostí jiných civilizací. A proto Huntington zdůrazňuje, že je nutné, aby se ústřední státy civilizací takového jednání vyvarovaly. Vůbec přitom nezakrývá, že toto varování směřuje především na Západ, zejména ale na Spojené státy.

5.9.3 Tři zásady jako klíčová část Huntingtonovy knihy Pokud Huntingtonovu knihu budeme posuzovat z  pohledu války a  míru v  době globalizace, pak její nejdůležitější a  nejhodnotnější částí je stanovení tří základních podmínek míru v  multicivilizačním světě. Sám autor je nazývá zásady (rules) a vyjadřuje je následujícím způsobem: 1. zásada zdrženlivosti (abstention rule) říká, že ústřední státy by se měly zdržet intervencí v konfliktech jiných civilizací; 2. zásada společného zprostředkování (joint mediation rule) nabádá ústřední státy, aby spolu navzájem vyjednávaly, aby vyřešily nebo zastavily

223

válečné konflikty na civilizačních hranicích mezi státy nebo skupinami z jiných civilizací; 3. zásada spřízněnosti (commonalties rule) říká, že lidé ve všech civilizacích by měli hledat a rozšiřovat právě ty hodnoty, instituce a zvyky, které mají společné s národy ostatních civilizací. V návaznosti na své stěžejní dílo zůstává Huntington i nadále věrný svému pojetí dnešního světa. Na počátku druhé poloviny 90. let varoval před vážnými riziky vyplývajícími z misionářského komplexu amerického národa a z jeho snahy o celosvětové šíření své kultury a svých hodnot. Vyzval Západ, zejména Ameriku, aby se zbavil iluze o své civilizační univerzalitě. Neochvějně stojí za názorem, že globální politika se odvíjí od kulturních a civilizačních linií a že se, stejně jako v minulosti, vyznačuje vyhroceným bojem o moc. Za její hlavní rys považuje existenci jediné světové supervelmoci (USA), která přešla od praxe unilaterálního globalismu v době studené války (kdekoli ve světě poskytovala bezpečnostní záruky a hospodářskou pomoc svým spojencům v boji proti světovému komunismu) ke globálnímu unilateralismu v době globalizace (což znamená, že USA ve světě uplatňují své vlastní zájmy bez ohledu na zájmy a mínění ostatních aktérů světové politiky). Hlavními nástroji tohoto unilateralismu jsou ekonomické sankce nebo vojenské údery proti konkrétním státům. Z hlediska světového uspořádání hodnotí současnou etapu globalizace jako soustavné střetávání dvou rozdílných představ. Tou první je americká vize monopolárního světa, kterou vedle USA podporují jejich anglosasští příbuzní, tedy Velká Británie, Kanada, Austrálie a  Nový Zéland. Proti tomu však působí snaha regionálních mocností o prosazení multipolarity – Huntington připomíná zejména Francii a Spolkovou republiku Německo v Evropě, dále pak Rusko, Čínu, Indii, Japonsko, Írán, Brazílii, Jižní Afriku a Nigérii. Myšlenkovou kontinuitu potvrdil i  později, když napsal, že USA mohou volit mezi dvěma základními variantami své světové politiky. Na jedné straně uvedl kosmopolitní variantu, v jejímž rámci by USA samozřejmě ovlivňovaly svět, ale zároveň s tím by působila také zpětná vazba. Na straně druhé pak zmínil tzv. imperiální variantu, v jejímž rámci by dominovala snaha USA přetvářet svět podle svých představ, vnucovat mu své vlastní hodnoty a zájmy a vyhledávat a ničit ďábly kdekoli ve světě. Příklon k té či oné variantě bude mít zásadní vliv jak na Ameriku, tak na celý svět v době globalizace.

224

5.10 Hoffmannova koncepce střetu globalizací Syntézu obou základních paradigmat dnešního světa, tedy Fukuyamova optimismu a Huntingtonova pesimismu, vypracoval další významný americký teoretik mezinárodních vztahů, Stanley Hoffmann (2002, s. 104–115). Pojednává o  „modelu vítězné globalizace“, ale varovně dodává, že tento proces zvýraznil rozdíly mezi státy i uvnitř nich. Dokumentuje to brilantní analýzou tří rozměrů globalizace. Tím prvním je ekonomická globalizace, jejímž výsledkem je zvýrazňující se nepoměr mezi nespornou účinností na jedné straně a rozdílností dopadů na straně druhé. Globalizace generuje úzkou skupinu vítězů (winners) a současně s tím vytváří i mnohem početnější skupinu poražených (loosers). Druhý rozměr dnešní globalizace zahrnuje kulturu a vyúsťuje ve volbu mezi uniformizací (dle Hoffmanna je jejím synonymem amerikanizace) a snahou o uchování rozmanitostí. Hoffmann připomíná, že během současné etapy globalizace se jako projev odporu vůči sílící amerikanizaci oživila celá řada lokálních jazyků a kulturních zvyků. To podle něho byla nevyhnutelná a zcela spontánní reakce na invazi západní kultury. Třetím rozměrem je politická globalizace. Ta se podle Hoffmana vyznačuje jednoznačnou převahou USA ve světové politice. USA mají hlavní slovo při řešení všech zásadních problémů mezinárodních vztahů, rozhodují o východiscích ze všech mezinárodních krizí, v případě potřeby vyhlašují války a dávají dohromady aliance a koalice. Politická globalizace se projevuje také tím, že vítězové v zemích své ekonomické expanze prosazují právní a politické uspořádání, které jim dává záruku pro jejich investice a další podnikání. Hoffmann upozorňuje na výlučný, tedy exkluzivní, charakter globalizace – řada chudých zemí se ocitla zcela mimo tento proces. Proto se jedním z výsledků globalizace stal nárůst násilí a zejména pak terorismu. Hoffmann jej vysvětluje jako projev odporu vůči „nespravedlivé“ ekonomické globalizaci a náporu západní kultury považované za hrozbu pro lokální náboženství a kultury. Doslova varuje, že globalizace „některé obohacuje, ale mnohé vykořeňuje, a tak mnozí vykořenění a zchudlí mohou hledat pomstu nebo možnost k  obnovení sebeúcty právě v terorismu“. Hoffmann dochází k prognostickému závěru, že v době globalizace bude Západ muset proplouvat mezi dvěma úskalími. Tím prvním jsou zásahy kdekoli ve světě, o kterých jednostranně rozhodnou USA, které jsou přesvědčeny o svém globálním poslání, vyplývajícím z hrozby

225

kolosálních rozměrů. Druhým úskalím je rezignace a  nečinnost tváří v  tvář celosvětovému chaosu. Hoffmann doporučuje vyhýbat se oběma těmto úskalím a  prosazovat velmi uvážlivou politiku vycházející z důkladného posouzení všech hrozeb a rizik.

Závěr kapitoly Konec studené války zásadně změnil mezinárodní politiku vztahů v celosvětovém, zejména pak v evropském měřítku. Vývoj po roce 1990 se vyznačuje řadou pozitivních změn. Prudce se snížila hrozba celosvětového jaderného konfliktu, mezinárodní bezpečnost se od dřívější exkluzivity a konfrontačnosti posunula ke společné a všeobecné bezpečnosti. Poklesl význam vojenských nástrojů bezpečnosti a síly a na jejich úkor se posílila úloha nástrojů nevojenských. Díky těmto zásadním změnám se bezpečnost neomezuje jen na výsadu států, ale ve stále větším rozsahu jde také o bezpečnost lidí. Tyto bezesporu pozitivní změny se odrazily i v řadě optimistických teoretických zobecnění, zejména pak ve Fukuyamově teorii „konce dějin“. Ale vývoj po roce 1990 měl i své stinné stránky, včetně válek. Ty proběhly nejen v tzv. historickém světě, ale také přímo v Evropě, jakožto kolébce západní civilizace. Samotné USA jako ústřední a také nejvlivnější mocnost posthistorického světa rozpoutaly jen v prvních deseti letech po skončení studené války dvě velké války, další spustily hned na samém počátku 21. století. Ukázalo se, že ani v rámci Západu válka ještě zdaleka není „mrtvá“, nadále je považována za možný nástroj k dosahování politických cílů. Zvlášť velké znepokojení vyvolal násilný rozpad bývalé Jugoslávie. Ukázal, že válek nemusí být ušetřen ani tzv. posthistorický svět. Dále ukázal, jak velkou úlohu v přístupu k bezpečnostním hrozbám hraje senzibilizace veřejného mínění v zemích Západu. Případné manipulace, na které se později přijde, mohou se zpětnou platností zpochybnit legitimnost vojenských operací, protože mohou více či méně snížit věrohodnost hlavních důvodů, kvůli kterým byly vojenské operace zahájeny. Pro obhajobu takových operací pak už zbývá pouze argument, že přispěly k ukončení ozbrojeného násilí, které jim předcházelo. Velice vážná varování na území bývalé Jugoslávie se odrazila i v některých teoretických hodnoceních, zejména pak v Huntingtonově varování před střetem civilizací. Jeho podstatou je syndrom spřízněné země, který

226

se projevuje aktivní činností primárních, sekundárních a někdy i terciárních aktérů. Velkou a dlouhodobě platnou hodnotu mají Huntingtonova doporučení, jak by se Západ měl a také neměl chovat, pokud se chce vyhnout dalším válkám na civilizačních zlomech a pokud chce dosáhnout trvalého a stabilního míru.

Závěr

Tato kniha se zaměřila na události, ke kterým ve světě došlo v letech 1945–1999. Zabývá se obdobím, které začalo svržením amerických jaderných bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki v srpnu 1945 a končí bombardováním Srbska a jeho hlavního města Bělehrad na konci jara roku 1999. Ústředním námětem byl vývoj osudů mezinárodního míru a války v období 54 let mezi dvěma výše zmiňovanými leteckými operacemi. První ze dvou kapitol věnovaných studené válce se zaměřila na zlomové události, které měly zásadní dopad na osudy války a míru v  tomto období. Velkou pozornost věnovala samotným počátkům studené války. Začala hledáním toho, co Edward Carr nazval hlavní příčinou, tedy proč se nadějná spolupráce hlavních mocností Antifašistické koalice během prvních měsíců po skončení druhé světové války změnila v systém bipolární konfrontace, a došla k závěru, že tento zvrat měl dvě hlavní příčiny – systémovou a osobnostní. Systémová příčina spočívala v  zásadních rozdílech mezi USA a  západními demokraciemi na  jedné straně a  SSSR na  straně druhé. Byly to doslova antagonistické protiklady ve způsobu života, ve formě vlastnictví výrobních prostředků (soukromé vs. společenské), politického uspořádání (liberální demokracie vs. režim jedné politické strany) a vyznávaných hodnot (individualismus a osobní svobody vs. despotická podoba kolektivismu). Druhá příčina nastolení konfrontačního modelu mezinárodního uspořádání se odvíjí od činnosti hlavních státníků v letech 1942–1947. Těmi byli Franklin D. Roosevelt a jeho nástupce Harry S. Truman, W ­ inston Churchill a Josif Vissarionovič Stalin. První projevy osobnostních příčin studené války sahají ještě do doby druhé světové války, do období, kdy strategickou iniciativu ztratili Němci a začali ji získávat spojenci v rámci

228

antifašistické koalice. Právě v tomto období nastaly první trhliny ve vzájemné důvěře (jejich spouštěčem byly například odklady otevření druhé fronty). Tyto faktory se projevovaly nejen prohlubováním nedůvěry v posledních dvou letech války, ale odrazily se i v několika osudových rozhodnutích a opatřeních výše vzpomínaných státníků. První z nich byla řecká krize na přelomu let 1944 a 1945. Právě v této strategicky významné zemi východního Středomoří se poprvé naplno projevil kolorit nastupující studené války. Ukázal se cynismus W. Churchilla a J. V. Stalina, kteří přistoupili k rozdělení Balkánu do dvou sfér vlivu. (Podstatná je též skutečnost, že první po druhé světové válce použil vojenskou sílu W. Churchill, nikoli J. V. Stalin, ten tomu zcela nečinně a lhostejně přihlížel.) Velice důležitou úlohu sehrál také H. Truman, který v dubnu 1945 nastoupil do funkce prezidenta Spojených států po úmrtí svého velkého předchůdce F. D. Roosevelta. Během prvních měsíců vlády se odklonil od zahraničněpolitického dědictví svého předchůdce a přiklonil se k tvrdé linii tzv. rižských axiomů. Jeho zásadní přínos k vytváření poválečného mezinárodního uspořádání vyvrcholil vyhlášením doktríny, která měla konfrontační charakter. Tato skutečnost měla neblahý dopad na státy střední a východní Evropy – dramaticky zúžila možnost, aby se tyto země vyvíjely jako otevřená sféra vlivu SSSR, a otevřela cestu jejich přeměny ve výlučnou sféru vlivu. Těchto skutečností beze zbytku využíval J. V. Stalin, který se o nastolení konfrontačního rámce studené války zasloužil především tím, jak se na jeho příkaz a s jeho souhlasem chovali vojáci a politici SSSR ve východním Německu, Rumunsku a Bulharsku. Tam všude si počínali jako na  dobytém území, od  prvních dní drancovali nerostné i lidské zdroje, odváželi z nich, co se dalo a vnucovali tam své hodnoty a politické uspořádání. Tím vším bezesporu naplnili základní charakteristické rysy expanzionistického chování a zákonitě vyvolali nedůvěru Západu. Dalším faktorem, který prohloubil nedůvěru Západu vůči SSSR, se stalo nedodržení slibu svobodných voleb v Polsku, po vyhlášení výše vzpomínané Trumanovy doktríny J. V. Stalin své zájmy, hodnoty a normy bezohledně vnutil i státům střední Evropy, včetně tehdejší Československé republiky. Na základě výše vzpomínaných událostí a jejich důsledků dospěla kapitola věnovaná začátkům studené války k závěrům, které zpochybňují dosud zažité převládající hodnocení, podle něhož vinu za nastolení rámce konfrontace nesl dvojjediný viník: v  systémové rovině SSSR se svojí rozpínavostí a  v  rovině osobní pak jeho nejvyšší představitel J. V. Stalin se svojí cyničností a podezíravostí.

229

Stránky věnované prvním poválečným létům a nastolení konfrontačního mezinárodního uspořádání se vůbec nesnažily ospravedlňovat tehdejší sovětský režim nebo jeho nejvyššího představitele. Ale i při naprostém uznání nevhodnosti sovětského chování v zemích střední a jihovýchodní Evropy bylo pod vlivem otázky „proč“, inspirované E. Carrem, v zájmu objektivnosti připomenuto, že osudy míru a války v prvních poválečných letech neovlivnil pouze sovětský systém a jeho nejvyšší činitel. Proto bylo zdůrazněno, že Stalin nebyl prvním státníkem, který po skončení druhé světové války hovořil o významu vojenské síly, tím byl tehdejší prezident Spojených států H. Truman (W. Churchill fakticky použil vojenskou sílu na přelomu let 1944 a 1945). V tomto směru tedy kapitola došla k závěrům, které zpochybňují řadu základních tezí dosud převažujícího jednostranného hodnocení začátků studené války. Ani v  systémové rovině nebyl SSSR prvním státem, který po roce 1945 sestavoval plány na zahájení a vedení další války, SSSR se již v prvních poválečných měsících dostal do pasivního postavení toho, kdo se měl stát terčem úderů, a to dokonce úderů jaderných, které se začaly plánovat v USA již několik týdnů po skončení války. V důsledku toho v SSSR znovu zavládl pocit obklíčení a strach z vojenského napadení. Výsledkem byla stále silnější nedůvěra vůči nedávným spojencům, návrat militarizace a konfrontační vztahy se Západem a se Spojenými státy. Je na čtenáři, aby posoudil, jak se autor této monografie pohyboval mezi dvěma krajnostmi, které tak výstižně pojmenoval E. Carr. Na jedné straně si totiž každý autor píšící o historii musí být vědom, že historická fakta jsou bez něho bezmocná a mrtvá. Ale na druhé straně by si žádný autor neměl hrát na soudce. Proto opravdu nebylo lehké označit hlavní příčiny nastolení konfrontačního rámce studené války a zároveň s tím odolat pokušení hry na soudce. Zcela mimo diskuzi je skutečnost, že nastolení konfrontačního mezinárodního uspořádání mělo osudové důsledky pro země střední Evropy, včetně tehdejšího Československa. Proto byla věnována pozornost tomu, jak a  proč se zóna vlivu SSSR měnila z  otevřené na  výlučnou a jaké důsledky to znamenalo pro ekonomiku, vnitřní, zahraniční a bezpečnostní politiku. Připomněla i osudový význam jedné nepříliš často vzpomínané skutečnosti zlomového a osudového významu – Marshal­ lův plán byl nabídnut až po vyhlášení Trumanovy doktríny, tak bylo již dopředu rozhodnuto, kdo jej dostane a kdo nikoli. Další části byly napsány na základě vlastní, původní etapizace tohoto období. Ta vychází ze skutečnosti, že rozhodující úlohu po celou dobu studené války hrály jaderné zbraně, proto bylo hodnocení studené války

230

rozděleno do celkem šesti etap, ty byly stanoveny podle toho, jaký byl v jednotlivých letech poměr sil na poli ničivých zbraní a jak se tento poměr sil promítal do  strategie a  do  chování hlavních aktérů. Právě jaderné zbraně během studené války rozhodujícím způsobem ovlivňovaly chování amerických a sovětských politických a vojenských elit, nejprve během suezské krize v roce 1956, ale především v dramatických dnech karibské krize na podzim roku 1962. Kvůli vlastnictví jaderných zbraní a oboustrannému strachu ze zničujících důsledků jejich použití převládla zdrženlivost a zodpovědnost, a to nejen během krize, ale také po celou dobu trvání studené války. Nahromaděné napětí se ventilovalo v periferních válkách (korejská válka v letech 1950–1953, vietnamská válka v letech 1965–1973) – mezinárodní krize nikdy nepřerostly ve válku mezi hlavními aktéry, vždy končily politickým řešením. Význam jaderných zbraní pro mír ve  světě se odrazil i  na  dalším významném poli, a to na poli mezinárodního jednání o kontrole zbrojení v 70. a v 80. letech. Strach, že tyto ničivé zbraně by se mohly ­vy­mknout politické kontrole a vyvolat válku, kterou nikdo nechtěl, přivedl oba giganty k tomu, aby se snažily alespoň o zpomalení tempa vyzbrojování, nakonec je dovedl i k první odzbrojovací smlouvě v dosavadních dějinách lidstva. Úspěchy a neúspěchy v jednání o kontrole zbrojení byly vždy závislé na  vztazích mezi USA a  SSSR jakožto hlavními rivaly, především na jejich vůli k hledání vzájemných kompromisů. Výsledky jednání vždy zásadním způsobem ovlivňovaly nálady a jednání lidí na obou stranách nepřirozeně rozděleného světa. Nezdary umocňovaly strach z  války a vedly k demonstracím za mír, úspěchy zase vyúsťovaly v další uvolnění mezinárodního napětí a vytvářely příznivé prostředí pro změny ve vnitřní a zahraniční politice v satelitních státech Varšavské smlouvy a nakonec i v samotném SSSR – sehrály nenahraditelnou úlohu v procesu bezkonfliktního zániku bipolární konfrontace i v celé studené válce. Velmi významným námětem třetí kapitoly je dodnes diskutovaná otázka, kdo ve studené válce zvítězil. Kapitola představila obě krajní odpovědi na tuto otázku a také hlavní vznášené argumenty. V návaznosti na geniální Kennanovo vymezení celého smyslu studené války se přiklání k názoru, že vítězem nebyl jeden konkrétní politik, ale že spíše zvítězila dlouhodobá síla příkladu a přitažlivosti, že zvítězilo „empire by attraction“ nad „empire by coercion“. Soustředili jsme se na hlavní poučení, které vyplývají ze studené války. Hodnocena je výjimečnost studené války, a to především z pohledu

231

stability mezinárodního míru a postupů při odvrácení hrozby války mezi hlavními aktéry onoho tolik pozoruhodného mezinárodního uspořádání. Na základě hodnocení z pozic Galtungovy teorie pozitivního a negativního míru byly vyvozeny dva významné závěry. Dle prvního se studená válka vyznačovala velice nevyrovnaným vývojem a zejména neustálými výkyvy mezi pozitivním a negativním mírem. Během čtyřiceti let se střídaly fáze mezinárodního napětí s fázemi různého uvolnění. Vzestup napětí byl příznačný zejména pro 50. léta, kdy proti sobě stáli H. Truman a J. V. Stalin, a také pro přelom 70. a 80. let, kdy proti sobě stáli R. Reagan a L. Brežněv. V těchto obdobích byl mír mezi dvěma hlavními aktéry zužován na nepřítomnost války. Uvolňování zavládlo zejména v období po karibské krizi, na jejímž politickém vyřešení má rozhodující zásluhu J. F. Kennedy, a dále pak ve druhé polovině 80. let, kterou silně ovlivnili M. S. Gorbačov a R. Reagan. Dle druhého závěru byly velice výrazné rozdíly mezi vnitřním fungováním NATO a mezi státy Varšavské smlouvy na straně druhé. Uvnitř NATO nebyly přítomny prvky strukturálního násilí, tato aliance nebyla vnucena, vytvořila se na základě přání západoevropských zemí, které se na hlavního „vítěze“ druhé světové války obrátily s žádostí o poskytnutí bezpečnostních záruk. Nebyl zde uplatňován útlak ani výlučnost. Evropské země NATO měly možnost vyjadřovat se i k otázkám doktrinálního charakteru (této možnosti také využívaly, např. během diskuze o strategii pružné reakce v první polovině 60. let). Naproti tomu v rámci Varšavské smlouvy byl nastolen pax sovietica, který se vyznačoval tím, že SSSR jakožto hegemon své satelity vědomě utlačoval, přičemž jeho útlak měl dvě hlavní podoby (přímou a nepřímou). Přímá forma útlaku nejvýrazněji vynikla ve vojenských intervencích v Maďarsku roku 1956 a v ČSSR v roce 1968, které vyústily ve vnucení zásadních změn ve vnitřní, zahraniční i bezpečnostní politice zemí, v nichž se intervenovalo. Nepřímá forma útlaku spočívala v dosazení satrapů, jejichž prototypem se stal tzv. lublinský výbor v Polsku, později pak Živkovovův systém v Bulharsku anebo Husákův režim v ČSSR. V rámci pax sovietica bylo trvale přítomno přímé i nepřímé násilí jako faktor negativního míru. Vývoj v satelitních zemích SSSR ukázal, že nepřímé násilí nebylo namířeno proti nikomu konkrétnímu, jeho smyslem bylo odrazovat kohokoli od pokusů o prosazení zásadních strukturálních změn. Naproti tomu přímé násilí bylo vždy velice adresné – proti těm politikům, kteří chtěli prosazovat zásadní změny a vymanění se z hegemonicko-satelitního rámce vzájemných vztahů.

232

Podrobnější hodnocení ve dvou kapitolách věnovaných studené válce ukázalo na rozsáhlé průniky v Galtungově a Aronově pohledu. Období převahy pozitivního míru nad negativním ve vztazích mezi dvěma hlavními rivaly se vyznačovala převahou diplomacie nad strategií jakožto mobilizací vojenských zdrojů a nástrojů. V dobách vystupňované konfrontace převládal pozitivní mír nad negativním, větší úsilí se soustřeďovalo na diplomacii jakožto mobilizaci politických nástrojů. V obou případech měl Západ stejný a neměnný cíl – zabránit další expanzi SSSR, a to se mu s výjimkou několika rozvojových zemí trvale dařilo (severní Korea, Vietnam, Kuba, Afghánistán). V rámci Varšavské smlouvy se prosadila expanze SSSR, která se soustředila na využívání území satelitních států jako nárazníkového pásma a na soustavné a systematické využívání jejich surovinových a lidských zdrojů. Důležitým rozměrem této expanze bylo i to, že SSSR svým satelitním státům trvale vnucoval svou ideologii, vnitřní uspořádání a zahraničněpolitickou orientaci. Pokud se nad studenou válkou zamyslíme z pohledu E. Carra, pak hlavní příčinou (rational causes) studené války byla naprostá nesmiřitelnost mezi ekonomickými a politickými systémy dvou proti sobě stojících uskupení. Tato příčina byla umocněna tím, že SSSR se v návaznosti na odkaz svého zakladatele nadále prezentoval jako alternativa Západu, jako jeho systémový vyzyvatel. Dalším Carrovým kritériem pro hodnocení studené války je otázka, co se osvědčilo a co nikoli. Mezi strategická opatření, která se neosvědčila, a to jak z pohledu historického, tak i z hlediska závažnosti dopadů, stojí na první pozici plánování jaderných úderů na SSSR v roce 1945. To silně podlomilo Stalinovu důvěru vůči USA a dále posílilo jeho podezíravost a důraz na další budování vlastních ozbrojených sil včetně jaderných zbraní – jaderná diplomacie se stala klíčovým faktorem nastolení konfrontačního rámce, v němž se stále balancovalo na okraji propasti vzájemné války, takže mír byl pojímán pouze v negativním slova smyslu, jako nepřítomnost vzájemné války. Během suezského dobrodružství z roku 1956 se ukázalo, že nasazení ozbrojených sil k dosažení ekonomických a politických cílů je sice rychlým řešením, ale může vést k vážným mezinárodním krizím, což se ještě silněji projevilo o šest let později během karibské krize. Vybudování raketových základen v těsné blízkosti USA zvýšilo pocit ohrožení a vyvolalo vážnou krizi, Sovětskému svazu tento dobrodružný postup přinesl především velkou diskreditaci. Na druhé straně můžeme říci, že se osvědčilo několik zásadně důležitých strategických rozhodnutí a postupů. Prvním z nich bylo zavedení

233

leteckého mostu během první berlínské krize. Pozitivně byla hodnocena cesta k upevnění solidarity západoevropských zemí se západním Berlínem. Ještě větší přínos měla ale skutečnost, že země západní Evropy se tváří v tvář Stalinově brutalitě sjednotily v nové bezpečnostní společenství a že se obrátily se svou žádostí o poskytnutí bezpečnostních záruk na USA. V důsledku toho Spojené státy definitivně skoncovaly s politikou izolacionismu a spolu se svými novými spojenci vytvořily „empire by invitation“. Osvědčil se rovněž Eisenhowerův věcný a pragmatický postup během suezské krize – díky němu se našlo politické východisko a ukázalo se, že dva hlavní aktéři bipolárně rozděleného světa mohou racionálně spolupracovat v zájmu odvrácení hrozby další regionální války a zajištění míru v této významné oblasti. Pozitivně byl přijat i postup J. F. Kennedyho během karibské krize, která byla nejvážnější krizí studené války. Díky tomu, že prezident J. F. Kennedy nalezl řešení, které bylo více než pouhý diplomatický manévr a méně než válka, se podařilo vyhnout válce s nedozírnými následky. Po této krizi následovalo období velkého uvolnění mezinárodního napětí, které výrazně snížilo hrozbu světové války a rozšířilo budování míru pojímaného v pozitivním slova smyslu. Při upevňování pozitivního míru se osvědčilo nastolení bezpečnostní spolupráce a jeho neustálé zdokonalování, jejímž hlavním rámcem se stala smlouva NPT z roku 1968 a americko-sovětská jednání SALT I a SALT II, jež se zaměřila především na snižování stropů nejnebezpečnějších jaderných zbraní. Vrchol této vzájemné bezpečnostní spolupráce nastal v roce 1987, kdy USA a SSSR podepsaly smlouvu o jaderných zbraních středního doletu, první a doposud jedinou odzbrojovací smlouvu v jaderném věku. Ve druhé polovině 80. let se osvědčila sázka na vzájemný dialog, a to v takovém rozsahu, že nakonec vyústila v rychlý zánik systému bipolární konfrontace – nekonfliktní ukončení bipolární konfrontace výrazně oslabilo hrozbu světové války, která byla v první polovině tehdejšího desetiletí vnímána jako velice naléhavá a rozšířilo prostor pro pozitivně pojímaný mír. Hlavními příčinami studené války byla neschopnost naplňovat své vlastní ideály, prohra na domácí frontě v posledních dvaceti letech bipolární konfrontace, stále větší spoléhání se na donucování a na represe při budování „empire by coercion“ a při jeho udržování. Takto bylo předurčeno, že SSSR bude tím, kdo ve studené válce nezvítězí. Reaganova „hard line policy“ a  Gorbačovova perestrojka jsou významné, ale z Carrova úhlu pohledu to jsou příčiny náhodné (historical accidents). Bylo víceméně náhodou, že studená válka skončila

234

právě v době, kdy dva výše jmenovaní státníci stáli v čele svých zemí. Studená válka mohla skončit dříve, ale i o něco později, její výsledek byl předurčen politikou J. V. Stalina a jeho nástupců až do poloviny 80. let. Ronald Reagan přišel do Bílého domu v době, kdy Sovětský svaz procházel vleklou stagnací a kdy se vyhrocovaly jeho vážné problémy v ekonomice a ve vnitřní politice, stejně tak i v rámci jeho „empire by coercion“, zatímco USA byly na vzestupu a uvnitř NATO byla silná vnitřní soudržnost. Gorbačov svoji politiku zásadních reforem zahájil v době, kdy o výsledcích studené války bylo v podstatě rozhodnuto. Na těchto dvou státnících už nezáleželo, zda studená válka skončí, ale jakým způsobem se tak stane – jejich přínosem je, že se tak nestalo konfrontací, ale mírovou a nenásilnou cestou. Z  hlediska hodnocení války a  míru je důležité, že nikdy nedošlo k přímé ozbrojené konfrontaci mezi hlavními aktéry. Veškeré napětí se ventilovalo na okrajích v  periferních válkách. Korejská a vietnamská válka měly několik společných rysů: přímé vojenské intervence USA s mohutným nasazením pozemního vojska, vojenského letectva i námořnictva. SSSR se omezil na nepřímou podporu těch sil, které válčily proti intervenujícím Spojeným státům. Jestliže pro USA tyto války znamenaly obrovskou ekonomickou, vojenskou, lidskou i reputační zátěž, tak pro SSSR byly mnohem méně náročným testem toho, kam až mohou zajít v provokování nejsilnějšího státu světa. Nakonec však musel Sovětský svaz za tento strategický test zaplatit vysokou cenu. Především to byl nárůst úlohy jaderných zbraní ve  strategii USA a NATO. Ten svými dopady postavil SSSR i jeho satelitní státy do obtížnější strategické situace, než v jaké se nacházeli před korejskou válkou. Dále šlo o nárůst militarizace v mezinárodních vztazích v 50. letech, který dále ztížil situaci SSSR a jeho satelitů. Postavil před ně nutnost zvyšovat výdaje na konvenční a jaderné vyzbrojování, což mělo dlouhodobě těžký dopad na strukturu jejich průmyslu a na životní úroveň. Zde se shodujeme s G. Kennanem, že to sovětskému systému velice výrazně zhoršilo podmínky pro to, aby na domácí půdě naplňoval ideály, na nichž byl postaven. Společným rysem periferních válek (především korejské války) je také to, že USA a NATO se ve svých vyvozovaných závěrech zaměřily na vojenský rozměr a význam. Stranou jejich zájmu zůstala ta skutečnost, že po odražení agresivního nástupu komunistické země vojska pod americkým velením překročila mandát Rady bezpečnosti OSN a postupovala dále, což nakonec do války vtáhlo další silný a v té době i výbojný komunistický stát (Čínskou lidovou republiku). Mezinárodněprávní

235

a politická stránka střetu zájmů v Asii zůstala zcela bez pozornosti, veškerý zájem se soustředil na vojenskou stránku vzájemných vztahů, které byly podstatné pro vývoj války a míru v dalších desetiletích. Velmi důležitým rysem periferních válek byla funkce polygonu obou válčících stran. V Koreji a později i ve Vietnamu se zkoušely nové zbraňové systémy a jim odpovídající nové způsoby vedení bojové činnosti. Z jejich výsledků se vyvozovala poučení pro budoucnost a na jejich základě se dále modernizovala výzbroj i bojová příprava ozbrojených sil. V neposlední řadě se každá periferní válka promítla do doktrinálního uvažování a vojenského myšlení USA. Myslelo se, že tak jak se válčilo na periferii, se bude bojovat i mezi hlavními rivaly, proto po masivní korejské válce přišla lisabonská strategie štítu a meče a vytvoření funkce vrchního velitele ozbrojených sil v Evropě (SACEUR), ale po vyčerpávající válce ve Vietnamu následovala strategie spočívající v zaměření hlavních zničujících úderů na páteřní vojenské síly protivníka. Hodnocení války a míru v době studené války uzavíráme slovy, že největší historický význam tohoto svébytného mezinárodního uspořádání spočívá na třech hlavních pilířích. Především studená válka byla prvním mezinárodním uspořádáním, které neskončilo další válkou mezi hlavními aktéry, ale skončilo mírovou přeměnou. Navíc se po této přeměně, na rozdíl od minulosti, svět nerozdělil na vítěze a poražené, za vítěze se považovaly i ty státy, které po dobu čtyř desetiletí patřily do sféry vlivu, která zároveň se skončením studené války rychle zanikla. A v neposlední řadě po roce 1990 nepřišel žádný diktát vítězů vůči poraženým, naopak, postupná integrace někdejších satelitů z „empire by coercion“ do „empire by invitation“. Čtvrtá, závěrečná kapitola této knihy se zaměřila na poslední desetiletí minulého století, které je všeobecně známo jako globalizace. Tato nová podoba mezinárodního uspořádání vznikla v důsledku naprostého zhroucení sovětského způsobu života a sovětského impéria. Pokud se nad tímto zhroucením zamyslíme z pohledu E. Carra, najdeme tři hlavní příčiny. Prvním bylo uzbrojení SSSR na základě přístupu zakotveného v NSC-68. Druhou příčinou bylo, že SSSR nedokázal naplňovat své ideály, a proto prohrál soutěž na domácí frontě, jejíž historický význam brilantně předurčil již G. Kennan. Třetí příčinou nástupu globalizace bylo zhroucení Varšavské smlouvy, ta byla typickým příkladem „empire by coercion“, neboť její vnitřní fungování spočívalo na donucení. Pokud budeme přechod od  bipolární konfrontace ke  globalizaci hodnotit z  pohledu J. Galtunga, pak zánik sovětského bloku vyznívá jako zhroucení výrazného strukturálního násilí spočívajícího na útlaku

236

a výlučnosti, jejichž původci byly ruské politické elity, které své představy a zájmy vnucovaly nejprve neruským národům v SSSR a poté satelitním státům Varšavské smlouvy. Po roce 1990 se v rámci globalizace východoevropské strukturální násilí zhroutilo a někdejší satelitní státy dostaly možnost vrátit se (hlavně Československo a Polsko) nebo vstoupit do západních struktur (Pobaltské státy, Rumunsko, Bulharsko). Globalizace se tedy vyznačuje rozšiřováním struktur, do kterých se nevstupuje na základě donucení (coercion), ale na základě přitažlivosti (attraction). Z  pohledu R. Arona globalizace znamená ukončení bezohledné expanze Sovětského svazu, která se v prvních poválečných měsících projevila v zemích válčících na straně Osy (pobaltské státy, východní Německo, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko) a po přelomu let 1947/1948 také v ostatních zemích, které se nakonec staly součástí sféry výlučného vlivu SSSR (Polsko, ČSR). Z pohledu R. Arona se globalizace vyznačuje dvěma hlavními skutečnostmi, na samém počátku Sovětský svaz rychle ztratil to, co získal při poválečné expanzi na jihozápad a západ. Zároveň s tím nenastala okamžitá expanze Západu do prostoru Varšavské smlouvy, ta přišla až po necelých deseti letech v podobě prvního rozšíření NATO a pokračovala následným rozšířením Aliance i do postsovětského prostoru. Tato expanze byla mnohem sofistikovanější než sovětská po roce 1945, ale ani to nic nemění na skutečnosti, že to byl posun NATO a USA ještě dále na Východ. Posun byl vřele uvítán politickými elitami států, které byly do NATO přijaty. Rozšířil se tak okruh zemí, které mají ty nejpevnější bezpečnostní záruky, jaké jsou v dnešním světě vůbec možné, a tím se zvětšila i zóna bezpečnosti a stability. Z hlediska války a míru se globalizace vyznačuje tím, že nejprve přišlo obrovské uvolnění mezinárodního napětí, nečekané oslabení hrozby války a v neposlední řadě i velice rozsáhlá demilitarizace mezinárodních vztahů. Ta se projevila výrazným snižováním vojenských rozpočtů v počtu vojáků, rušením velkých jednotek připravovaných na válku v Evropě a likvidací jejich výzbroje určené k vedení útočné činnosti. Přesto i období globalizace přineslo na svém počátku jednu rozsáhlou válku – periferní válku na území někdejší Mezopotámie – na rozdíl od studené války probíhala ale ve zcela jiné atmosféře. Její hlavní příčinou nebylo napětí mezi nesmiřitelnými bipolárními rivaly a nutnost ventilování v zástupném ozbrojeném konfliktu někde na okraji, hlavní příčinou byla ozbrojená expanze Iráku do Kuvajtu vedená s cílem zmocnit se všech jeho zdrojů, mezi nimiž největší hodnotu tvořilo ropné bohatství, které dávalo možnost ovlivňovat na světových trzích ceny ropy a vývoj celosvětové ekonomiky.

237

Operace Desert storm (Pouštní bouře, 1991) měla jasný mandát, na kterém se shodli všichni stálí členové Rady bezpečnosti OSN. Nedílně s tím se plně potvrdila závažnost všech důvodů, kvůli kterým byla tato válka zahájena. Na rozdíl od operací vedených v době bipolární konfrontace byla legální i legitimní, vyznačovala se až ukázkovým souladem s mezinárodním právem. Navíc tato válka neměla expanzivní cíle, omezila se na vyhnání okupačních vojsk z Kuvajtu a na obnovení jeho existence jako samostatného státu. Válka proti Saddámovu Iráku se vyznačovala příkladným postupem z hlediska teoretického odkazu Samuela Huntingtona. Tehdejší americká administrativa postupovala zdrženlivě až do doby, kdy už nebylo jiné možnosti než vojenského úderu. Nejednala na vlastní pěst, ale jako vedoucí stát mezinárodního společenství v nejširším možném slova smyslu, zapojila všechny civilizační okruhy, včetně tří arabských zemí a bývalých nepřátel z Varšavské smlouvy (SSSR a tehdejší ČSFR). Celou operaci zdůvodnila všeobecně sdílenou společnou hodnotou, a to nepřijatelností agrese a následné anexe malého státu. Po nadějném začátku globalizace přišel závěr prvního desetiletí, který byl nepříznivě ovlivněn důsledky násilného rozpadu Jugoslávie a který vyústil ve válku a nakonec i v první válečnou akci mimo hranice NATO. Jednou z příčin byla neustávající eskalace etnického násilí směřujícího až ke genocidě, jež vyvrcholila na území Kosova, kde docházelo k masakrům a k vyhánění muslimského obyvatelstva (hlavní politickou vinu neslo vedení tehdejší Svazové republiky Jugoslávie v čele se Slobodanem Miloševičem). V důsledku toho byl nutný zásah mezinárodního společenství, otázkou ala byla jeho konkrétní podoba. Už nešlo o operaci širokého mezinárodního společenství, ale o válku, kterou vedlo NATO – to nemělo mandát Rady bezpečnosti OSN, a tak tento zásah nebyl legální. Navíc byly dramatizovány důvody, proto se později začalo pochybovat také o její legitimitě. Neblahým charakteristickým rysem této války byl návrat k bipolaritě, kdy část stálých členů Rady bezpečnosti byla pro zmocnění užít všech nezbytných prostředků, zatímco druhá část užila práva veta. V důsledku toho došlo k ochlazení vztahů mezi Západem a Ruskem. Tato válka potvrdila opodstatněnost Huntingtonových varování o hrozbě ozbrojených střetů na civilizačních zlomech. Ukázala na mimořádně výbušný potenciál napětí mezi pravoslavnými (Srbové) a muslimy (Bosňáci). Z těchto důvodů je tato oblast dodnes velice kontroverzní – vedle svých stoupenců má i řadu kritiků a navíc některým tehdejším prezidentům

238

(zejména pak americkému a českému) udělala velikou skvrnu na jejich celkové politické bilanci a reputaci. Kontroverzní byly i způsoby vedení této války. Při tzv. postheroickém válčení se nejvyšším cílem USA stalo zajištění bezpečnosti pilotů letadel, tomu pak odpovídalo bombardování z velkých výšek i za cenu nepřesnosti a vysokých obětí na straně civilního obyvatelstva. Jednoznačně špatným počinem bylo i záměrné bombardování civilních cílů důležitých pro poválečnou obnovu (což je zakázáno ženevskými konvencemi z roku 1949). Bombardování v roce 1945 ukončilo druhou světovou válku a vytvořilo tzv. jaderné tabu, které od té doby nebylo porušeno – což si vyžádalo desetitisíce obětí a naprosté zničení dvou měst, na druhou stranu ale ušetřilo Japonce i spojence dalších námořních vyloďovacích a vzdušných bitev, při kterých by počet obětí byl ještě vyšší. Druhé bombardování znamenalo ukončení etnických válek na území bývalé Jugoslávie s mnohem nižším počtem obětí, než tomu bylo v Japonsku v roce 1945. Krutou daní bylo ale zhoršení vztahů mezi USA a Ruskem, oslabení jejich vzájemné kooperace a návrat k některým prvkům konfrontace, i když ne v tak nebezpečné podobě. V období let 1945–1999 lidstvo nedokázalo žít bez válek, mezinárodní mír byl exkluzivní, byl výsadou jen některých oblastí (země NATO, státy Varšavské smlouvy, evropské neutrální země, Japonsko, Austrálie a Nový Zéland, země Latinské Ameriky), naproti tomu jiným zemím (Čínská lidová republika, Korejská lidově demokratická republika, Korejská republika, jihovýchodní Asie, oblast Blízkého Východu) bylo souzeno, aby nadále zažívaly utrpení a strádání. Války byly vedeny i v době globalizace, změnily se pouze jejich zeměpisné souřadnice  – v  podstatě opustily  oblast jihovýchodní Asie, ale s o to větší krutostí zasáhly Afriku, zejména její subsaharskou část, navíc propukly i v samotné Evropě, kde se staly průvodním jevem násilného rozpadu někdejší Jugoslávie. Tyto války bohužel potvrdily opodstatněnost Huntingtonových varování o hrozbě válek a ozbrojených konfliktů na civilizačních rozhraních. Války mezi následnickými státy bývalé Jugoslávie byly ukončeny až vzdušným útokem NATO proti Srbsku. Byla to první válka, kterou NATO jako mezinárodní organizace kolektivní obrany vedlo mimo své území, ukázalo se v ní jako vyznavač tzv. postheroického vojenství, v jehož rámci se dělá vše pro nejvyšší bezpečnost vlastních pilotů, a to i na úkor civilního obyvatelstva v místě zásahu. Život jednoho pilota měl vyšší cenu než životy stovek civilistů.

239

Dějiny války a míru ve 20. století jsou dějinami vítězů i poražených. Po roce 1918 určovaly historii státy Francie a Velké Británie jakožto hlavní vítězové první světové války, ale byly to i dějiny Německa, Rakouska-Uherska a Turecka jakožto hlavních poražených. Vítězné státy prosadily své pojetí mezinárodního uspořádání, zatímco poražení se museli smiřovat s rozpadem svých říší, s územními ztrátami a také s povinností splácení reparací. Jde ale i o dějiny všeobecně sdílené snahy zabránit vypuknutí války. Z tohoto úhlu pohledu jsou tedy i historií celosvětové prohry – na konci 30. let nejprve výrazně prohrály statutární mocnosti a v jediném roce byly doslova na hlavu poraženy i státy revizionistické, zcela nejtěžší ztrátou ale byly životy nejméně 50 milionů obětí druhé světové války. Meziválečné období a druhá světová válka jsou dějinami rychlého vzestupu dvou nových mocností (USA a SSSR), které nejprve stály stranou, aby nakonec sehrály rozhodující úlohu v celé válce, staly se hlavními vítězi a nastolily nové mezinárodní uspořádání. Ale právě při tom nastal historický paradox – mezi dvěma hlavními vítězi války, ač se jednalo o dvě velmoci statutárního charakteru – jejich spolupráce rychle skončila a nastalo období vyhroceného a dlouhodobého nepřátelství. Po skončení studené války se zdálo, že svým způsobem zvítězili všichni, ale další expanze USA na Východ měla i své stinné stránky. Prvním z nich bylo vyvolání zásadního nesouhlasu Ruska a výrazné oslabení prozápadně orientovaných ruských politiků, druhý stín vrhala kontroverzní letecká válka proti zemi, která odhodlaně bojovala proti hitlerovské expanzi, na počátku bipolární konfrontace se postavila na odpor Stalinovi a poté sehrála aktivní úlohu v rámci hnutí nezúčastněných zemí. Během studené války a zejména za diktatury J. V. Stalina, ale i po maďarských událostech se často hovořilo o hrozbě vojenského útoku SSSR na Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Po rozpadu tohoto uspořádání na největší z nástupnických států udeřily USA spolu se svými spojenci (pouhých deset let předtím nikdo nic takového nepředvídal, na samém konci 20. století se tak znovu potvrdila nepředvídatelnost válek). Dějiny války a míru ve 20. století byly plné velkých změn a zásadních zvratů, vzestupů a pádů velkých mocností, změn hranic evropských států, válkami vyvolaných mocenských a politických změn, především ale byly dějinami nenaplněných přání, zklamání a nesmírného lidského utrpení.

Summary

Thanks to the fact that the history of humankind is long enough, we can make some generalisations. The first of them is that the substance of all world history relies on the cyclicality of peace and war as two basic variants of the international order. War and peace are two basic forms of relations between tribes, communities, states and coalitions. Moreover, war and peace represent two dyadic phenomena of all human history  – these two forms of international relations can neither exist nor be researched independently of each other. On every continent and in every period of the history of the world, wars broke out as results of imperfections, faults, frustrations and failures of preceding peace arrangements, which were full of internal contradictions and antagonisms between the winners and the losers. Every war was a  result of clashes of interests between the status quo powers, on the one hand, and revisionist countries, on the other. If the status quo powers were interested in the conservation of the existing peace arrangement, the revisionist states were determined to fight in the name of their national honour and status. And peace has for ages been seen and understood as the opposite of war and vice versa. In all stages of human history, every form of peace was a result of a preceding war. It always reflected the punishments if not the humiliations of the defeated, and the reinforcements of the positions of the winners to the detriment of the losers. At the same time, the peace arrangements after every war evoked the hopes of those who shared the dreams of a complete ban of wars and of the possibility to install a long peace, an international order without wars and human suffering. During the history of humankind, wars broke out so often that they were, for long centuries, perceived as one of the basic features of all human history. The Greek mythology, the Old Testament, the Koran and

241

other basic works of human history offer us a long series of mentions of states, empires or coalitions being created as results of wars and/or disappearing after wars. No wonder that for long centuries, war was perceived as a  legitimate and even rational instrument to achieve or accomplish the political aims of states or of coalitions. This perception was precisely formulated by a  Prussian military expert and a  major theoretician – Carl von Clausewitz. Peace, in turn, never had a long duration. Very often, it was only a brief period between two consecutive wars. It was perceived as an interim period during which all states or coalitions prepared for another war, a war seen as a way to another international order which would be more favourable or less unfavourable for them. Every war was seen as a  possibility to enlarge the territory of states, to obtain more resources, to reinforce the national honour, to obtain more influence on the international arena and to maximise the security of states or coalitions. The change of the perception of war and of its role in the history of humankind came only after the Napoleonic Wars and, especially, after the two world wars which devastated almost all of Europe and a lot of non-European regions during the 20th Century. Today, we know that the two world wars resulted in immense human suffering (20 and 50 million victims, respectively) and enormous and incalculable damages for the next generations in Europe, Asia and North Africa. Moreover, these two world wars claimed a lot of sacrifices and caused much abnegation in North America and Australia. Since those two total wars, war is no longer seen as a legal and rational instrument of the policy of states. However, it does not mean that a new war cannot break out. The dyadic relation between war and peace represents the central reason why this book is dedicated to the history of war and peace in the first half of the 20th century. It has three central aims. The first aim is to explain the fact that the destiny of humankind was primarily shaped by the world wars and by the forms and pillars of the international orders before, between and after these wars. In the first half of the last century, the two total world wars broke out as the direct results of the imperfections and failures of the preceding international peace. And vice versa, the current international peace order resulted from the preceding wars and was shaped according to the main conclusions drawn from these wars. The second central aim of this book is to present the history of war and peace in the period between the bombing of Hiroshima and Nagasaki in September 1945 on one hand and the bombing of Beograd in 1999 on the

242

other. In other words, the book starts with the first and, fortunately, last nuclear bombing in the history of the humankind. And it continues with a characterisation of the international security relations during the second half of the 20th century, whose dominant part (1947–1990) is generally known under the name “the Cold War”. As a result, the second, the third and the fourth chapter are dedicated to the presentation of this important and fascinating period of the modern history of the world. And lust but not least, the third aim of this book is the present an assessment of the peripeteias of the war and peace during the last decade of the 20th century, decade which is known as globalisation. During this period, we were witnesses of a lot of wars in the so called Historical world (Fukuyama), especially in Africa as well as of two wars with the leading role of the USA (Iraq in 1991 and former Yugoslavia in 1999). It the reason, why this book could not be finished by the end of the Cold war and why it continues by the final decade of the 20th century, a decade which is now known under the name “the globalisation decade”. This period started with the peaceful and absolutely (maybe surprisingly) non‑confrontational end of the bipolar confrontation. No wonder that the end of the Cold War brought big hopes and expectations of a long and strong peace and international cooperation based on the global dominance of free trade and liberal democracy. Despite these hopes, the last decade of the 20th century ended with a resurgence of the grievances and hates and the spectres of violence and war in the Balkans. The territory of the former Yugoslavia was sown with the merciless wars between the successor states and a result of this was the air war of the NATO against Serbia in spring 1999. The end of the 20th century was symbolised by the first “out of area” war of NATO in its long history. The first chapter of this book aims to explanation of the theoretical and methodological basis of the overview of the peace and war during the second half of the 20th century. It remembers the theoretical heritage of Eric Hobsbawm, Edward Carr, Johann Galtung and Raymond Aron and, especially, its importance for the studies of the war and peace. This chapter continues by the specification of the methodological profile of all books. It concretely means that the aim of the book is to offer a contribution to the Foreign Policy Analysis of the second half of the 20th Century. It is written as an analytic narrative, which explains the relations between structures of the international security relations and the most influential political leaders of these five decades. The first of the book’s three chapters which are dedicated to the Cold War (the second chapter of the book) explains this specific international

243

order as an oscillation between positive and negative peace. It starts with a presentation of the changes resulting from the end of world war II – new frontiers, new hegemons of the international system, and dominance and supremacy of the West not only in the economy, but also, if not especially, at the military level. We cannot forget that the USA was as exceptional country at two levels of strategic importance. First, it was the only country which was not damaged and ruined by the battles and horrors of World War II and whose economy was reinforced by this war. And, even more important, the USA ended World War II with the status and respect of being the only country with the weapons of the new age – nuclear weapons, whose destructive power was manifested in two Japanese towns. This fact had a constitutive impact on the security strategy and doctrines of the USA, its allies and, of course, its challenger (the USSR). As result, the unchallenged global position of the USA predetermined the basic structure of the international security relations after the end of World War II as well as the destiny of war and peace in the post World War II world. The other subject of this chapter is an analysis of the first turning points at the beginning of the Cold War. On the one hand, there were the political pressures of the Soviet dictator Stalin in the countries of Central and Eastern Europe. Stalin’s behaviour toward Poland and other countries of Central and Eastern Europe provoked the suspicions and the distrust of the USA and other countries of the West and became one of the basic reasons of the shift from the cooperation between the two sides during World War II to the hostility and confrontation between them during the four decades after the end of World War II. On the other hand, we cannot forget the consequences of the buildup of the nuclear forces of the USA. The so-called nuclear diplomacy of President Truman, namely the first plans of the nuclear attacks (1945–1946) aimed at the biggest metropolis and key industrial centres of the USSR, and, especially, the fact that Soviet secret services quickly took possession of these top secret documents provoked in the Kremlin fears of an encirclement and of a new war that would be waged against the USSR. The third chapter of this book is based on an original periodization of the Cold War. Its originality rests on the fact that nuclear weapons and the ratings of the superiority or inferiority of a state at the level of nuclear forces used to play the role of the central factor on the field of security relations at the global level. According to this periodisation, the years between 1945 and 1949 represent the first period which was characterised

244

by America’s absolute nuclear monopoly. The USA was the only country with nuclear weapons, and thus it was invulnerable and had a destructive capability without challenge. The following period, that between 1949 and 1957, was a  period of only a relative nuclear monopoly for the USA because the Soviets had, since their first nuclear test in 1949, their first category of nuclear weapons at this point. But the USSR had neither missiles nor strategic bombers and, as result, it was not able to attack the territory of the USA. As a result, the USA remained invulnerable, which was an advantage of strategic importance. The third stage of the Cold War was that of Mutually Assured Destruction. Even if the USA had a clear and incontestable supremacy (5000 nuclear warheads against some 300 in the USSR) its strategists were obliged to respect the fact that in the case of a nuclear confrontation, the Russians had the possibility to respond to a first nuclear attack and inflict upon the USA damages of an unforeseen and unpredictable scale. The Cuban missile crisis remains the most well known example of the logic of this period The decade of the 1970’s was the period of the counter-force strategy. This means that the US strategists tried to renew the former supremacy and superiority of the US by the introduction of a new category of nuclear weapons. The warheads of these weapons were, in comparison with the preceding systems, aimed not at military targets, but at civilian targets. In contrast with the initial postulates and hopes, this “counter‑force strategy” did not put the so-called nuclear threshold up, but it put it down. It passed the nuclear confrontation from the level of the “unthinkable” to the level of a possible scenario. The fifth period of the Cold War was characterised by the crisis of the so-called euromissiles (the Pershing II and cruise missiles deployed in the countries of Western Europe vs. the SS – 20 missiles deployed in the USSR). During this period, the relations between the USSR and the USA were characterised by a high degree of mutual suspicions that were provoked especially by the Soviet military intervention in Afghanistan (waged by L. I. Brezhnev and his political team) and an intensive bilateral confrontation. No wonder that this period used to be called “the Second Cold War”. The biggest amount of attention in this chapter is paid to the last period of the Cold War. First of all, this is because of the fact that during the second half of the 1980’s, the American president Reagan and the Soviet president Gorbachev had enormously enlarged, enhanced and

245

improved the security cooperation between the USA and the USSR. With the signature of the first treaty of the nuclear disarmament (Treaty on Intermediate-range Nuclear Forces, 1987), they closed the long period of the bipolar confrontation and opened the way towards the enlargement and deepening of the security cooperation between the former antagonist rivals. The last period of the Cold War continues to represent an enormously remarkable and spectacular example of the move from a confrontational concept of security towards the common security. At the end of this relatively very short bur fascinating period, the Cold War was terminated thanks to the courage of two presidents. No wonder that they were rewarded with the Nobel Peace Prize. The main subject of the fourth chapter is the exceptionality of the Cold War as an international order. This chapter opens some questions. The first one asks if this long period of mutual confrontation was really inevitable. In the light of this question, the chapter recalls the arguments of traditionalists as well as the conclusions of the so-called revisionists. According to the traditionalists, the Cold War was inevitable because of the existence of the USSR as a contradictory system and a challenger of the free world and, namely, because of the unpredictable behaviour of its dictatorial leader J. V. Stalin. On the other hand, the revisionists do not agree and are critical not only towards the USSR but towards the USA and its policy too. The chapter concludes that after the end of World War II, there were other possible ways of doing international relations than the bipolar confrontation. Unfortunately, these ways were not chosen. The second aim of this chapter is to present a discussion about the result of the Cold War. The chapter recalls the famous article by Daniel Deudney and John Ikenberry titled “Who Won the Cold War?” (summer, 1992). Even 20 years after publication, this article retains its enormous value and offers us the possibility to understand the philosophy of the American security policy thinking not only during the Cold War, but also after its end. According to this approach, the end of the bipolar confrontation can be explained not only as the result of the hard line policy of the 40th President of the US, but also as a result of the attractiveness of the European way of life. And the fourth chapter of this book concludes it with an overview of the Cold War in light of three big theories. The first one is Carr’s theory of history and, especially, the identification of rational causes which can be generalised. In the light of this theory, the victory of the West in the Cold War was inevitable because of two basic facts. The first of them was

246

the profound systemic failures of the Soviet system; the second one was the creation of the Warsaw Pact as an empire by coercion. According the George Kennan, we can conclude that the Soviet system was not able to fulfil its basic ideals. And at the same time, the victory of the West was the unavoidable result of its supremacy on the economic and social fields and of its capability to realise the ideal on which its policy was based. In the light of Gatling’s theory of positive and negative peace, all four decades of the Cold War can be evaluated as a period of alternating accents on the negative and the positive conception of peace. The negative form of peace was dominant especially during the years 1946–1955, the 1970’s (namely after the Soviet military intervention in Afghanistan and the following occupation of this important Islamic country) and the first half of the 1980’s (namely during the period of the so-called Euromissile crisis). On the other hand, positive peace was typical for the years after the Cuban missile crisis (its political solution started the so-called Golden Decade of the 1960’s with an immense détente at all levels of international life), the time of the Treaty on the Non-proliferation and SALT I and especially the second half of the 1980’s, which was crowned by a quick, surprising and non-confrontational end of the Cold War as a system of bipolar confrontation. The third big inspiring theory of this chapter, that of Raymond Aron, allowed us to make an evaluation of the periods during which diplomacy or strategy played the dominant role in the security relations between the two superpowers during the period of their bipolar confrontation. The predominance of military strategy was typical for the first and the second period of the Cold War (especially the build-up of nuclear weapons) and the first half of the 1980’s (the Euromissile crisis). On the other hand, an emphasis on diplomacy was typical for the times of the arms control treaties, especially the Treaty on the Non-proliferation (1968), SALT I (1972) and for the Treaty on Intermediate-range Nuclear Forces (1987), the first disarmament treaty of the nuclear age. The last chapter of this book evaluates the first decade after the end of the Cold War, the period which is connected with globalisation. The quick collapse of the Warsaw Pact was the logical outcome of the deepening of the basic problems of the internal as well as the foreign policies of the former member countries of this pact. At the same time, this profound change of the international security relations opened the way for the continuation of the arms control process in conventional (CFE, 1991) as well as nuclear fields (the START treaties).

247

The chapter does not forget the theoretical concepts of globalisation. At this level, the biggest amount of attention is paid to three important thinkers. The first one, Francis Fukuyama, has become globally known and was very often cited thanks to his interpretation of the end of the Cold War as “the End of the History”. According to Fukuyama, the so-called post-historic world prefers a hedonistic way of life in a peaceful world and refuses any wars between states, with the exception of wars against aggressive dictatorships. On the other hand, Fukuyama’s former teacher, Samuel Huntington, the second important thinker, presents our contemporary world as a Clash of Civilisations. This conception is very often criticised but the wars after 1990 give Huntington a lot of arguments. It is especially the case for the wars in the former Yugoslavia, from which Huntington deduced his conclusion that during inter-civilisation wars, the primary, secondary and tertiary actors play an important role. The primary actors are the starters of wars between civilisations, and secondary actor is their supporters and sponsors, while the tertiary actors are the only actors who have the potential to impose a cessation of hostilities. Finally, the third great thinker, Stanley Hoffman, warns us about the clash of globalisations, in other words, about the clashes between the winners and losers of globalisation. These clashes even have a dangerous potential to enlarge the crowds of desperate people that do not hesitate to participate in the activities of extremist if not terrorist organisations. By their acts, they can inflict big damages and cause great human suffering and an ever-present fear among the populations in the attacked towns and countries. The book concludes with the statement that the end of the Cold War opened the way not only for new hopes, but also for the resurgence of old frustrations and grievances between nations and states. As a result, in recent times, wars were waged not only in Africa (Congo), but, unfortunately, also in Europe, especially in the former Yugoslavia. The unilateral engagement of the NATO in the war in the former Yugoslavia provoked a renewal of tensions between the former protagonists of the bipolar confrontation and justified the legitimacy of the warnings of Samuel Huntington concerning the possibilities of clashes of civilisations. The three chapters of this book have shown that the Cold War was, despite a  long range of faults, a  stable international order controlled by two main actors with a high degree of predictability and stability. As a result, the peace oscillated between its negative and positive forms, but it was saved, and a war between the main actors and their allies never

248

erupted. At the same time the Cold War was a relatively long period of bipolar confrontation with both years of big and dangerous tensions and years of détente, security cooperation and hopes of the possibility to stabilise a positive peace. Globalisation opened the way for big hopes but at the same time, it reactivated and released the spectres of the past and semi‑forgotten grievances and hates. This negative aspect leads to a lot of wars not only in the so-called historic world, but also in Europe. As a result, our contemporary world is divided into two parts. The so-called North (or the post-historic world that includes the countries of the Western civilisation) can savour its life in a positive peace without the threat of war. In this part of the world, Clausewitz is dead; war is no longer seen as a legitimate and rational instrument of the policy of states. On the other hand, the rest of the world (namely Africa and the Islamic world) continues to be confronted with the presence of instability and the threat of wars, large damages and a lot of human suffering. In this part of our contemporary world, Clausewitz is still not dead, and war continues to be perceived as an acceptable instrument of the policy of states.

Seznam použité literatury

Dokumenty The 8 Points of the Atlantic Charter (1941). [online]. Masimiliano Cricco [cit. 24. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.massicricco.com/web/didattica/sri /Atlantic-Charter_UN-Declaration.pdf. The Alliance’s New Strategic Concept (1991). [online]. NATO – The Official Website [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natolive/official _texts_23847.htm. Central Intelligence Agency, Review of the World Situation as It Relates to the Security of the United States, 26. září 1947. Clifford, C. (1946): American Relations With The Soviet Union [online]. Harry S. Truman Library & Museum [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.trumanlibrary .org/whistlestop/study_collections/coldwar/documents/sectioned.php ?documentid=4-1&pagenumber=1&groupid=1. Declaration of Helsinki (2014). [online]. Wikipedia.org [cit. 19. 5. 2014]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Declaration_of_Helsinki. Declaration on Liberated Europe (1945). [online]. Temple University [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http://isc.temple.edu/hist249/declaration_of _liberated_europe_.htm–65k. FDR’s „Day of Infamy“ Speech: Crafting a Call to Arms (1941). [online]. National Archives [cit. 24. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.archives.gov/publications /prologue/2001/winter/crafting-day-of-infamy-speech.html. Fourteen Points (1918): [online]. Wikipedia.org [cit. 24. 2. 2014]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Fourteen_Points–57k. Charte de Paris pour une nouvelle Europe (2014). [cit. 13. 6. 2014]. CVCE.eu [online]. Dostupné z: http://www.cvce.eu/obj/charte_de_paris_pour_une_nouvelle _europe_paris_21_novembre_1990-fr-27f6d664-4466-4fd6-9e23-cd2d84f72cde .html.

250

Charter of the United Nations (1945). [online]. United Nations [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z http://www.un.org/en/documents/charter/. „Strategic Vulnerability of the USSR to a Limited Air Attack“, Joint Intelligence Committee, 3. listopadu 1945. „Post-war Economic Policies and Capabilities of the USSR“, Joint Intelligence Committee, 1. listopadu 1945. „Soviet Post-War Military Policies and Capabilities“, Joint Intelligence Committee, 15. ledna 1946. „Attributes of United States Overseas Bases“, Joint War Planning Committee, 2. listopad 1945. Kellogg-Briand Pact (1928). [online]. Yale University [cit. 24. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.yale.edu/lawweb/avalon/imt/kbpact.htm. Kelly, M. (2014): Atlantic Charter A Vision for a Post-World War II World [online]. About.com [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http://americanhistory.about.com /od/worldwarii/a/atlantic_charte.htm. Kennan, G. (1947): The Sources of Soviet Conduct [cit. 13. 6. 2014]. The History Guide [online]. Dostupné z: http://www.historyguide.org/europe/kennan.html. Mark, E. (1979): Charles E. Bohlen and the Accetable Limits of Soviet Hegemony in ­Eastern Europe: A Memorandum of 18 October 1945. [cit. 13. 6. 2014]. Oxford Journals [online]. Dostupné z: http://dh.oxfordjournals.org/content/3/2/201.extract. Memo of conversation with Dr. J. Robert Oppenheimer and Dean Acheson, September 25, 1945. Miscellaneous Historical Documents Collection (1945). [cit. 12. 8. 2013]. Harry S. Truman Library & Museum [online]. Dostupné z: https://www.trumanlibrary .org/whistlestop/study_collections/bomb/large/documents/pdfs/8-8.pdf. Miscellaneous Historical Documents Collection, Memo of conversation with Dr. J. Robert Oppenheimer and Dean Acheson (1945). [online]. Harry S. Trumann, Library & ­Museum [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.trumanlibrary.org/whistlestop /study_collections/bomb/large/documents/index.php?documentdate =1945-09-25&documentid=8-8&studycollectionid=abomb&pagenumber=1. Molotov-Ribbentrop Pact (1939). [online]. Wikipedia.org [cit. 24. 2. 2014]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Molotov–Ribbentrop_Pact–335k. Munich Agreement (1938). [online]. Wikipedia.org [cit. 24. 2. 2014]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Munich_Agreement – 100k. NATO Strategy Documents (2014). [online]. NATO  – The Official Website [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.nato.int/docu/stratdoc/eng/intro.pdf. Navy Day Address (1945). [online]. Sweet Speeches [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.sweetspeeches.com/s/1410-harry-truman-navy-day-address. The North Atlantic Treaty (1949). [online]. NATO  – The Official Website [cit. 9. 12. 2008]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts _17120.htm.

251

Parallel History Project on NATO and the Warsaw Pact. [citace 8.8.2014]. www.php .isn.ethz.ch [online]. Dostupné z: https://www.ethz.ch/php/news/MediaDesk /media_echo_1964.htm. The Partnership for Peace programme (2014). [online]. NATO  – The Official Website [cit. 31. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natolive /topics_50349.htm Rome Declarationon Peace and Cooperation (2000). [online]. NATO – The Official Website [cit. 27. 8. 2000]. Dostupné z: http://www.nato.int/docu/comm/49-95 /c911108a.htm. Security Council Resolutions (2014). [online]. United Nations Security Council [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.un.org/en/sc/documents/resolutions /index.shtml. State of the Union: President Reagan’s State of the Union Speech (1984). [online]. YouTube.com [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v =TdMTTlpfNP4. Stimson, H. (1945): Memorandum for the President: Proposed Action for Control of Atom‑ ic Bombs [online]. Harry S. Truman Library & Museum [cit. 12. 8. 2013]. Dostupné z: http://www.trumanlibrary.org/whistlestop/study_collections/bomb /large/documents/index.php?pagenumber=3&documentid=22&documentdate =1945-09-11&studycollectionid=abomb&groupid. Strategic Arms Limitation Treaty I  (1972). [online]. Atomic Archive [cit. 11. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.atomicarchive.com/Treaties/Treaty8.shtml. Strategy Concepts (2012). [online]. NATO – The Official Website [cit. 30. 5. 2012]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_56626.htm. Study on NATO Enlargement (1995). [online]. NATO – The Official Website [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts _24733.htm. Summit NATO Madrid 8–9 July 1997 (2010). [online]. NATO – The Official Website [cit. 2. 8. 2010]. Dostupné z: http://www.nato.int/docu/comm/1997/970708 /home.htm. Treaty Between the United States of America and the Union of Soviet Socialist Republics on the Limitation of Strategic Offensive Arms (2001). [online]. Department of State [cit. 13. 6. 2014]. U. S. Dostupné z: http://www.state.gov/www/global/arms /treaties/salt2-1.html. Treaty Between the United States of America and the Union of Soviet Socialist Republics on the Elimination of their Intermediate-Range and Shorter-Range Missiles (2001). [online]. U.S. Department of State [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http://www .state.gov/www/global/arms/treaties/inf1.html. Treaty of Versailles (1919). [online] wikipedia.org [cit. 10. 10. 2013]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Treaty_of_Versailles – 214k.

252

Treaty on Conventional Forces in Europe (CFE) (2011). [online]. Federation of American Scientists [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http://fas.org/nuke/control/cfe /index.html. United States Objectives and Programs for National Security (1950). [online]. Federation of American Scientists [cit. 14. 4. 2012]. Dostupné z: http://fas.org/irp /offdocs/nsc-hst/nsc-68.htm. U.S. Objectives with Respect to the USSR to Counter Soviet Threats to U.S. Security. [citace 8.8.2014]. www.mtholyoke.edu, NSC 20/4, 23. 11. 1948. [online]. Dostupné z https://www.mtholyoke.edu/acad/intrel/coldwar/nsc20-4.htm.

Monografie Adams, R. J. Q.: British Politics and Foreign Policy in the Age of Appeasement 1935–1939, London, Macmillan 1993. Allen, L.: The Nuclear Raids Article. In: Hart, B. L.: History of the Second World War, vol. 6, London, Weidenfeld Nicolson 1970. Allison, G. T.: Essence of decision: explaining the Cuban missile crisis, Boston, Little, Brown and Company 1971. Alperovitz, G. – Bird, K.: The centrality of the bomb, Foreign Policy 94, Spring 1994. Aron, R.: Historie XX. století, Praha, Academia 1999. Aron, R.: Paix et Guerre entre les nations, Paris, Calman – Lévy 1984. Asmus, R. – Kugler, R. – Larrabee, S.: NATO Expansion: Next Steps, Survival 7037 (1), Spring 1955. Asprey, R.: The German High Command at War: Hindenburg and Ludendorff Conduct World War I, New York, W. Morrow 1991. Beevor, A.: Berlin: The Downfall 1945, London, Viking-Penguin Books 2002. Beevor, A.: Den D, Praha, Pavel Dobrovský – Beta 2010. Beevor, A.: The Second World War, New York, Little Brown and Co. 2012. Beissinger, M. R.: Soviet Empire as „Family Resemblance“, Slavic Review 65 (2), 2006, s. 294–303. Bellamy, Ch.: Absolute War: Soviet Russia in World War Two, New York, Knopf Publishers 2007. Benn, D. W.: On Comparing Hitlerism and Stalinism, International Affairs 82 (1), 2006. Berghahn, V. R.: Europe in the Era of Two World Wars: From Militarism and Genocide to Civil Society, 1900–1950, Princeton – NJ, Princeton University Press 2006. Bernede, A.: Verdun 1916: un choix stratégique, une équation logistique, Revue historique des armées 242, 2006. Bohlen, Ch.: Witness to History, 1929–1969, New York, Norton 1973. Bolkestein, F.: NATO: Deepening And Broadening? In: NATO review, July 1996.

253

Boniface, P.: Dictionnaire des relations internationales, Paris, Hatier 1997. Brinkley, D.: Democratic Enlargement: The Clinton Doctrine. In: Foreign Policy 106, Spring 1997, s. 110–127. Brodie, B.: The Atom Bomb as Policy-maker, Foreign Affairs, October 1948, s. 21. Brown, M. E.: The Flawed Logic of NATO Expansion, Survival, Spring 1995. Brune, L.: Chronology of the Cold War, 1917–1992, New York, Routlege 2006, Bucholz, A.: Militarism. In: Encyclopedia of Violence, Peace and Conflict, vol. 2, London Academic Press 1999. Burchill, S. – Linklater, A.: Theories of International Relations, London, Macmillan 1996. Burks, D. D.: The United States and the Geneva Protocol of 1924: A New Holy Alliance?, American Historical Review 64 (4), 1959. Burns, J.: Roosewelt: the Soldier of Freedom, New York, Harcourt Brace Jovanovich 1970. Calhoun, C. (ed.): Cold War. In: Dictionary of the Social Sciences. New York, Oxford University Press 2002. Carlsnaes, W. – Risse, T. – Simmons, B. A. (ed.): Handbook of International Rela‑ tions, London, Sage 2002. Carr, E. H.: Co je historie?: přednášky pronesené na  Cambridžské universitě v  led‑ nu–březnu 1961. V rámci cyklu G. M. Trevelyana Edwardem Hallettem Carrem, členem Trinity College, Praha, Svoboda 1967. Carr, E. H.: From Munich to Moscow I, Soviet Studies 1 (1), 1949, s. 3–17. Carr, E. H.: International relations between the two world wars: 1919–1939, Houndmills, Macmillan Press 1985. Carr, E.: The Twenty Years Crisis, 1919–1939: an Introduction to the Study of Interna‑ tional Relations, London, Macmillan 1939. Cimoszewicz W.: Building Poland’s security: Membership of NATO a key objectiv. In: NATO review (3), 1996. Clark, I.: Globalization and International Relations Theory, Oxford, Oxford University Press 1999. Cooper, J. M. (ed.): Reconsidering Woodrow Wilson: Progressivism, Internationalism, War, and Peace, Washington – Baltimore, Johns Hopkins University Press 2008. Cooper, M.: The German Army 1933–1945, Scarborough House, Chelsea, MI 1990. Corvisier, A. – Childs, J.: A Dictionary of Military History And the Art of War, Cambridge – Massachusetts, Wiley-Blackwell 1994. Cowley, R. (ed.): What If? 2: Eminent Historians Imagine What Might Have Been, New York, G.P. Putnam’s 2003. Cox, M. – Kennedy-Pipe, C.: „The Tragedy of American Diplomacy? Rethinking the Marshall Plan“ and responses by various scholars, Journal of Cold War Studies 1, 2005. Čierny, J.: Generál, Praha, Svoboda 1967.

254

Dallek, R.: Franklin D. Roosevelt and American Foreign Policy, 1932–1945, New York, Oxford University Press 1995. Davidson, P. B.: Vietnam at War: the History, 1946–1975, Oxford, Oxford University Press 1991 Davies, N.: Boj o Varšavu. Povstání Poláků proti nacistům 1944, Praha, Prostor 2005. Dawson, A. H.: Planning in Eastern Europe, London, Routledge 1986. de Gaulle, Ch.: La France et son Armée, Paris, Plon 1938. de Gaulle, Ch.: Mémoires: Volume I – L’Appel, 1940–1942, Paris, Plon 1954. de Gaulle, Ch.: Mémoires: Volume II – L’Unité, 1942–1944, Paris, Plon 1956. de Gaulle, Ch.: Mémoires: Volume III – Le Salut, 1944–1946, Paris, Plon 1959. de Gaulle, Ch.: Vers l’armée de métier, Paris, Berger-Levrault 1934. de Charette, H.: Il faut conduire a  son terme la réforme de l’OTAN, Le Monde, 2–3. 6. 1996. de Jager, C.: La stratégie de l’OTAN, Révue de l’OTAN (5), 1986. de la Gorce, P-M.: De Gaulle, Paris, Éditions Perrin 2000. de Maurepas, R. T.: Les Grands Hommes d’État de l’Histoire de France, Paris Larousse 1989. de Montbrial, T. – Klein, J.: Dictionnaire de strategie, Paris, Presses Universitaires de France 2000. de Montbrial, T.: L’action et le systeme mondial, Paris, Presses Universitaires de France 2002. de Montbrial, T.: L’action et le systeme mondial, Paris, PUF 2002. Deighton, L. B.: From the Rise of Hitler to the Fall of Dunkirk, Saint Alabans, Triad 1981. Deighton, L.: Fighter: The True Story of the Battle of Britain, London, Pimlico 1996. Denemark, R. A. – Friedman, J. – Gills, B. K. – Modelski, G. (ed.): World System History: the Social Science of Long-term Change, London, Routledge 2000. Denizot, A.: Verdun 1914–1918, Paris, Nouvelles Éditions Latines 1996. Deudney, D. – Ikenberry, J.: Who Won the Cold War?, Foreign Policy, Summer 1992. Deutsch, K.: The Analysis of International Relations: Engelwood Cliffs, 2. edition. New Jersey, Prentice Hall 1978. Dictionnaire Larousse de défense et des forces armées, Paris, Larousse 1988. Djukov, A.: Pakt Molotova-Ribbentropa v voprosach i otvetach, Moskva, Fond Istoričeskaja pamjať 2009. Dockrill, S. – Hughes, G. (ed.): Palgrave Advances in Cold War History, London, Palgrave 2006. Doughty, R. A.: French „Strategy in 1914: Joffre’s Own“, The Journal of Military History, 2 (67), 2003.

255

Doughty, R. A.: Pyrrhic Victory: French Strategy and Operations in the Great War, Cambridge – Massachuttes, Harvard University Press 2005. Drea, E.: The McNamara Era, NATO Nuclear Strategy, 1949–1990. In: Schmidt, G. (ed.): A History of NATO; The First Fifty Years, vol. 3, Palgrave Publishers 2001. Drist, W.: The Wehrmacht and German rearmament, Toronto, University of Toronto Press 1981. Drulák, P.: Metafory studené války: interpretace politického fenoménu, Praha, Portál 2009. Drulák, P.: Teorie mezinárodních vztahů, Praha, Portál 2003. Dugin, A. G.: Osnovy geopolitiky; Geopolitičeskoje buduščeje Rossii, Moskva, Artkogeja 1977. Dulles, J.-F.: Policy for Security and Peace, Foreign Affairs, avril 1954. Dupont, Y.: Dictionaire des risques, Paris, Colin 2003. Dupuy, E. – Dupuy, T. A.: Historie vojenství – Harperova encyklopedie: od roku 1700 do války v Perském zálivu, Praha, Forma 1997. Dupuy, T. N.: Genius for War: The German Army and General Staff, 1807–1945. London, Prentice Hall 1977. Durman, K. – Svoboda, M.: Slovník moderních světových dějin, Praha, Svoboda 1969. Durman, K.: Popely ještě žhavé: Konce dobrodružství 1964–1991, 2. díl, Praha, Karolinum 2009. Durman, K.: Popely ještě žhavé: Velká politika 1938–1991, Světová válka a nukleární mír 1938–1964, 1. díl, Praha, Karolinum 2004. Duroselle, J. B.: Clemenceau, Paris, Fayard 1988. Eichler, J.: Francouzská armáda od de Gaulla k Mitterrandovi, Praha, Naše vojsko 1990. Elman, C.: Realism. In: Williams, P. (ed.): Security Studies: an Introduction, London, Routledge 2008. Ericsson, J.: The Road to Stalingrad, Stalin’s War with Germany, vol. 1, Weidenfeld & Nicholson, London 1983 Evans, G. – Newnham, J.: Dictionnary of International Relations, London, Penguin 1998. Evans, R. J.: The Third Reich at War, New York, Penguin Group 2008. Faber, D.: Munich: The 1938 Appeasement Crisis, New York, Simon and Schuster 2008. Faure, J.: Americký přítel: Československo ve hře americké diplomacie 1943–1968, Praha, Lidové noviny 2005. Feifer, G.: If the U-2 hadn’t flown. In: Cowley (ed.), What if? 2, New York, C.P. Putnam’s Sons 2013.

256

Ferguson, N.: Empire, The Rise And Demise of the British World Order And the Lessons for Global Power, New York, Basic Books 2004. Ferguson, N.: The War of the World: Twentieth-Century Conflict and the Descent of the West, New York, Penguin Press 2006. Filippi-Godaccioni, A. M.: Dějiny 20. století: Encyklopedie politického, ekonomického a kulturního dění, Praha, Mladá fronta 1994. Firestone, J.: Warfare and Military Studies. In: Kurtz, L. (ed.): Encyklopedia of violence, peace, and conflict, vol. 3, Pr–Z, 2. edition, Amsterdam Elsevier 2008. Fleming, D. F.: The Cold War and its origins, 1917–1960, vol. I, 1917–1950, London, George Allen and Unwin 1961. Frankenstein, R.: Le prix du réarmement francais 1935–1939, Publications de la Sorbonne, Paris 1982. Freedman, L.: War and Peace: European Conflict Prevention, Paris, Institute for Security Studies Western European Union 1993. Gaddis, J. L.: History, Grand Strategy and NATO Enlargement, Survival: Global Politics and Strategy 40 (1), 1998. Gaddis, J. L.: Strategies of Containment: a Critical Appraisal of Postwar American Nati‑ onal Security Policy, Oxford, Oxford University Press 1982. Gaddis, J. L.: Surprise, Security, and the American Experience, Cambridge – Massachusetts, Harvard University Press 2004. Gaddis, J. L.: The Emerging Post-Revisionist Synthesis on the Origins of the Cold War, Diplomatic History 7 (3), 1983. Gaddis, J. L.: We Know Now: Rethinking Cold War History, Oxford, Oxford University Press, 1997. Galo, M. (avec la participation d’Yves Guéna): De Gaulle, les images d’un Destin, Paris, Editions du Soleil, Fondation Charles de Gaulle 2007. Galtung J.: The Eastward NATO Expansions: The Beginning of Cold War II?, Working Papers 26, COPRI 1997. Galtung, J.: A Theory of Conflict: Overcoming Direct Violence, Grenzach – Wyhlen, Transcend University Press 2010. Galtung, J.: An Editorial, Journal of Peace Research 1 (1), 1964. Galtung, J.: There Are Alternatives! Four Roades to Peace and Security, Nottingham, Spokesman 1984. Gerbet, P.: La construction de l’Europe, Paris, Imprimerie nationale 1999. Gibbon, E.: Úpadek a pád římské říše: výbor, Praha, Odeon 1983. Gilbert, F.: Konec evropské éry: dějiny Evropy 1890–1990, Praha, Mladá fronta 2003. Gilbert, M.: The First World War: A Complete History, Florida, Owl Books 2004. Giroud, F.: Coeur du Tigre, Plon Fayard 1995. Goldgeier, J. M.: NATO Expansion: Anatomy of a Decision, Survival (1), Spring 1998.

257

Goldstein, J.: International Relations, Washington, Longman 1999. Gorbačov, M. S.: Jednat v souladu s realitami doby, Rudé právo, 23. 5. 1988. Gorbačov, M. S.: Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět, Praha, Svoboda 1987. Grant, M.: Dějiny antického Říma, Praha, BB Art 1999. Green, P: D’Alexandre a Actium: du partage de l’Empire au triomphe de Rome, Paris, Plon 1990. Grieco, J.: Realist Theory And the Problem of the International Cooperation: Analysis with an Amended Prisonier’s Dilemma Model, International Organization 42 (3), 1988. Gross, L.: The peace of Westphalia, 1648–1948, American Journal of International Law 42 (1), 1948, Guéna, Y.: De Gaulle, Paris, Seuil 2007. Guzzini, S.: Realismus v mezinárodních vztazích a v mezinárodní politické ekonomii, Brno, Barrister and Principal 2004. Guzzini, S.: The Cold War Is What We Make of It: When Peace Research Meets Con‑ structivism in International Relations, Working Papers 19, Copenhagen, COPRI 2002. Haass, R. N.: Fatal Distraction: Bill Clinton’s Foreign Policy, Foreign Policy (108), Autumn 1997. Halpern, P. G.: A Naval History of World War I, New York, Routledge 1995. Halter, M.: Histoire de la ligne Maginot, Strasbourg, Moselle River 2011. Harper, J.: The Kennan century, Survival 54 (2), 2012. Hart, L.: The Real War, 1914–1918, Boston 1930. Havel, V.: The Euro – American Alliance Needs to Deepen as It Expands, International Herald Tribune, 15. 5. 1997. Herring, G.: Aid to Russia, 1941–1946; Strategy, Diplomacy, the Origins of the Cold War, New York, Columbia University Press 1973. Herz, J.: Idealist Internationalism and the Security Dilemma, World Politics 2 (2), 1950. Hess, G. R.: Presidential Decisions for War: Korea, Vietnam and the Persian Gulf, Baltimore, Johns Hopkins University Press 2001. Heywood, A.: Global politics, Houndmills – New York, Palgrave Macmillan 2011. Hilsman, R.: The Politics of Policy Making in Defence and Foreign Affairs, New York, Prentice Hall 2000. Hogan, M.: A Cross of Iron: Harry S. Truman and the Origins of the National Security State, 1945–1954, Cambridge – New York, Cambridge University Press 1998. Hogan, M.: The Marshall Plan: America, Britain, and the Reconstruction of Western Europe, 1947–1952, Cambridge – New York, Cambridge University Press 1987. Huntzinger, J.: Introduction aux relations internationales, Paris, Éditions du Seuil 1987.

258

Hyde-Price, A.: European Security in the Twenty-first Century: the Challenge of Multi‑ polarity, London, Routledge 2007. Hynek, N.: Mezinárodní politika, In: Drulák, P. – Kratochvíl, P.: Encyklopedie mezinárodních vztahů, Praha, Portál 2009. Chaliand, G. – Blin, A.: Dictionnaire de stratégie militaire, Paris, Perrin 1993. Chaliand, G.: Anthologie mondiale de la stratégie: Des otigines au nucléaire, Paris, Robert Laffont 1990. Chauprade, A. – Thual, F.: Dictionnaire de géopolitique, Paris, Ellipses 1998. Ikenberry, J.: Political and Legal. In: Foreign Affairs, November/December 2007. Irving, D.: Rommel – Liška pouště, Praha, Bonus A 1995. James, D. C.: The Years of Macarthur: Triumph and Disaster, 1945–1964, Houghton Mifflin 1985. Jervis, R.: Cooperation under the Security Dilemma, World Politics 30, 1970. Johnson T.: Peace or pacifism? The Soviet „Struggle for peace in all the world“, 1948–1954, Slavic and East European Review 86 (2), 2008. Johnson, R. H.: Impropable Dangers. U.S. Conceptions of Threats in the Cold War and After, London, Macmillan 1997. Jones, J. B. (ed.): Routledge encyclopedia of international political economy, vol. 3, Entries P–Z, London, Routledge 2001. Kamer, B.: The Societ Union and Eastern Europe. In: Woods, N.: Explaining International Relations since 1945, Oxford, Oxford University Press 1996. Kant, I.: K věčnému míru, Praha, OIKOYMENH 1999. Katzenstein, E.: The Culture of National Security: Norms and Identities in World Poli‑ tics, New York, Columbia University Press 1996. Kay, S.: What is a Strategic Partnership?, Problems of Post-Communism 47 (3), 2000. Kennan, G. F.: Soviet Foreign Policy, 1917–1941, Princeton – NJ, Van Nostrand 1960. Kennedy, P.: The Rise and Fall of the Great Powers – Economic Change And Military Conflict from 1500 to 2000, New York, Vintage Books 1989. Kennedy-Pipe, C.: Containment. In: Griffiths, M. (ed.): Encyclopedia of International Relations and Global politics, London, Routledge 2005. Kennedy-Pipe, C.: The Origins of the Cold War, London, Palgrave Macmillan 2007. Keohane, R. O. – Joseph S. N.: Power and Interdependence, 3. edition, New York, Addison Wesley Longman 2001. Keohane, R. O.: International Institutions and State Power, Boulder, CO Westview 1989. Keohane, R. O.: Power and Governance in a Partially Globalized World, New York, Routledge 2002.

259

Kershaw, I.: Fateful Choices: Ten Decisions that Changed the World, 1940–1941, London, Allen Lane 2007. Kershaw, I.: Choix fatidiques – Dix décisions qui ont changé le monde, 1940–1941, Paris, Éditions du Seuil 2009. Kershaw, I.: The End: Hitler’s Germany, 1944–45, London, Penguin 2012. Kershaw, I.: The Hitler Myth, Oxford, Oxford University Press 1987. Keynes, J. M.: The Economic Consequences of the Peace, New York, Hancourt 1920. Kissinger, H.: The Years of Upheaval, Boston, Little and Brown 1983. Kissinger, H.: Umění diplomacie; Od Richelieua k pádu Berlínské zdi, Praha, Prostor 1996. Kohn, G. C.: Velká encyklopedie válek, Praha, JOTA 1997. Kolko, G. C.: Anatomy of a War: Vietnam, The United States And the Historical Expe‑ rience, New York, Pantheon Books 1985. Kolko, G. C.: The Roots of American Foreign Policy: An Analysis of Power and Purpose, Boston, Beacon, 1969. Kostlán, A. – Moravcová, D. – Vaníček V.: Encyklopedie dějin Německa, Praha, Ivo Železný 2000. Krejčí, O.: Mezinárodní politika, Praha, Victoria Publishing 1997. Kunz, D. B.: Butter and Guns: America’s Cold War Economic Diplomacy, Free Press 1997. Kutler, S. I. (ed.): Encyclopedia of the Vietnam War, New York, Charles Scribner’s Sons 1996. Kvapil, O.: Bouře v Karpatech, Praha, Naše vojsko 1984. Kvery, R. J.: Hitler’s War and the German Economy: A Reinterpretation, Economic History Review 35, 1982. LaFeber, W.: The Making of a Wisconsin School Revisionist, Diplomatic History 28 (5), 2004. Lawler, P.: Peace study. In: Williams, P.: Routledge encyclopedia of international political economy 3, London, Routledge 2001. Leepson, M. (ed.): Dictionary of the Vietnam War, New York, Webster’s New World, 1999. Leffler, M. – Painter, D.: Origins of the Cold War; An International History, New York, Routledge 2005. Leffler, M. P.: Strategy, Diplomacy, and the Cold War: the United States, Turkey, and NATO, 1945–1952, Journal of American History 71 (4), 1985. Leffler, M. P.: The American Conception of National security, The American Historical Review 89 (2), 1984. Leffler, M.: For the soul of mankind: the United States, the Soviet Union and the Cold War, New York, Hill and Wang 2007. Lenin V. I.: Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, Praha, Svoboda 1972.

260

Liddell Hart, B. H.: Defence of the West, New York, Morrow & Co. 1950. Liddell Hart, B. H.: History of the Second World War, London, Cassell 1970. Liddell Hart, B. H.: The Strategy of indirect approach, London, Faber and Faber 1961. Litera, V.: Studená válka, Praha, Libri 1993. Litwak, R. S.: The New Calculus of Pre-emption, Survival 44 (4), 2002–2003. Lowe, P.: An Ally and a Recalcitrant General: Great Britain, Douglas MacArthur and the Korean War, 1950–1951, The English Historical Review 105 (416), 1990, s. 624–653. Luňák, P.: Plánování nepředstavitelného: přípravy Východního bloku k válce v jaderném věku. Výstup z výzkumného projektu MZV ČR „Historie vojenských bloků v Evropě“: identifikační kód RB 24/5/01/, Praha, Ministerstvo zahraničních věcí 2005. Lyet, P.: La Bataille de France, mai–juin 1940, Paris, Payot 1947. MacGregor, K.: Mussolini Unleashed, 1939–1941: Politics and Strategy in Fascist ­Italy’s Last War, Cambridge – New York, Cambridge University Press 1986. Mako, W. P.: US Ground Forces and the Defence of Central Europe, Washington, Brookings Institution 1983. Mandelbaum, M.: The Ideas that Conquered the World: Peace, Democracy, and Free Markets in the 21st Century, New York, Public Affairs 2002. Mark, E.: Charles E. Bohlen and the Acceptable Limits of Soviet Hegemony in Eastern Europe: A Memorandum of 18 October 1945, Diplomatic History 3 (2), 2007. Matějka, J.: Život Sira Winstona, Praha, Svoboda 1968. MccGwire, M.: Interpreting Soviet Military Behaviour. In: Schmidt, G. (ed.): A History of NATO; The First Fifty Years, vol. 2, London, Palgrave Publishers 2001. McDonough, F.: Hitler, Chamberlain and Appeasement, Cambridge, Cambridge University Press 2002. McSweeney, B.: Security, Identity and Interests, Cambridge, Cambridge University Press 1999. Mead, W. R.: Special Providence: American Foreign Policy and how it Changed the World, New York, Alfred A. Knopf 2002. Mearsheimer, J. J.: The False Promise of International Institutions, International Security 19 (3), 1995, s. 5–49. Mearsheimer, J. J.: The Tragedy of Great Power Politics, New York, Bortin 2001. Milward, A.: War, Economy and Society 1939–1945, California, Berkeley 1979. Mingst, K.: Essentials of International Relations, London, Norton 1998. Modelski, G.: Long Cycles in World Politics, London, Macmillan 1987. Molčanov, N. N.: Generál de Gaulle, Praha, Svoboda 1976. Moller, B.: Towards a New Global Military Order?, Working Papers 23, COPRI 1997, s. 16. Moravcová, D. – Bělina, P.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914–1941, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku 1994. Morgentau, H.: Scientific man vs. power politics, Chicago, Phoenix 1946.

261

Morgenthau, H. J.: Politics Among Nations, 3. edition, New York, Knopf 1978. Mueller, J.: Harbinger or Aberration: A 9/11 Provocation, Washington, The National Interest 2002. Mueller, J.: War and Ideas; Selected Essays, London, Routlege 2011. Müller, H.: Dějiny Německa, Praha, Lidové noviny 1995. Murray, W.: Strategy for Defeat; The Luftwaffe 1935–1945, Princeton – New Jersey, University Press of the Pacific 2002. Murray, W.: The Change in the European Balance of Power, 1938–1939, The Path to Ruin, Princeton, Princeton University Press 1984. Nagorski, A.: The Greatest Battle: Stalin, Hitler, and the Desperate Struggle for Moscow That Changed the Course of World War II, New York, Simon & Schuster 2007. Naročniskaja, N. A. – Falin, V. M.: Partitura druhé světové války: kdo a kdy začal válku?, Praha, Ottovo nakladatelství 2010. Navari, C.: Liberalism. In: Williams, P.: Routledge Encyclopedia of International Political Economy 2, London, Routledge 2001. Nguyen, E.: Les présidents américains. Du début a la fin de la guerre froide, Paris, Studyrama 2008. Nolan, C.: The Greenwood Encyklopedia of International Relations, London, Green­ wood Publishing 2002. Nove, A.: Stalinism and after, London, George Allen and Unwin 1975. Novotný J.: From PfP to IFOR – the Czech experience, NATO review 4, 1996. Novotný, A.: Slovník medzinárodných vzťahov, Bratislava, Magnet Press 2004. Ort, A.: Evropa 20. století. Praha, Artista 2000. Ort, A.: Jak se dostat k moci, Praha, Mladá fronta 1990. Overy, R. J.: The Air War, 1939–1945, New York, Potomac Books 1980. Palmer, R. R.: A history of the modern world, New York, McGraw-Hill 1995. Patesron, T.: Soviet-American Confrontation, Baltimore, John Hopkins University Press 1973. Pearson, R.: The Rise and Fall of the Soviet Empire, London, Palgrave 1998. Pečenka, M. – Luňák, P. a kol.: Encyklopedie moderní historie, Praha, Libri 1999. Pelikán, J. a kol.: Dějiny Srbska, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005. Pelikán, J.: Dějiny Jugoslávie, 1918–1991, Praha, Karolinum 1994. Perrault, G.: Tajemství dne D, Praha, Naše vojsko 1966. Petersen N. H.: Towards a European security model for the 21 century, NATO review, November/December 1997. Piekalkiewicz, J.: Stalingrad: anatomie bitvy, Praha, Naše vojsko 2007. Plechanovová, B. – Fidler, J.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941–1995, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku 1997. Poole, W.: From Conciliation to Containment: The Joint Chiefs Staff and the Coming of the Cold War, 1945–1946, Military Affairs 42 (1), 1978.

262

Porte, R.  – Cochet, F.: Ferdinand Foch, 1851–1929: Apprenez a  penser: actes du colloque international, École militaire, Paris, Soteca 2010. Pugh, M.: Britain since 1789: A Concise History, London, Macmillan 1999. Rajlich, J.: Na nebi hrdého Albionu, Praha, Naše vojsko 2003. Rémy, M. P.: Mýtus Rommel, Praha, Knižní klub 2004. Reynolds, D.: Britannia Overruled: British Policy and World Power in the 20th Century, London, Longman 1991. Reynolds, D.: From World War to Cold War: Churchill, Roosevelt, and the International History of the 1940s, Oxford, Oxford University Press 2006. Richmond, O. P.: Peace in International relations, A new Agenda, London, Routledge 2008. Robert, G.: The Cold War as history, International Affairs 87 (6), 2011. Roberts, G.: Stalin’s Wars: From World War to Cold War, 1939–1953, New Haven, Yale University Press 2001. Robins, R. – Jerrol, P.: Political Paranoia: The Psychopolitics of Hatred, New Haven, Yale University Press 1997. Rogers, P.: Losing Control; Global Security in the Twenty first Century, London, Pluto Press 2000. Ropp, T.: War in the Modern World, North Carolina, Durham 1959. Rossino, A. B.: Hitler Strikes Poland: Blitzkrieg, Ideology, and Atrocity, Lawrence, University Press of Kansas 2003. Russell, J.: Assymetric Warfare. In: Potts, D.: The Big Issue: Command and Combat in the Information Age. The Strategic and Combat Studies Institute, The occasional Number 45, 2002. Segesser, D. M.: World War I. In: Kurtz L. R. – Turpin, J. E.: Encyclopedia of Vieonlence, Peace and Conflict, Po–Z, vol. 3, Amsterdam, Academic Press 1999. Schlesinger, A. M. jr.: A Thousand Days: John F. Kennedy in the White House, Boston, Houghton Mifflin 2002. Schmidt, G. (ed.): A History of NATO: the First Fifty Years, vol. 1, Basingstoke, Palgrave Macmillan 2001. Schnabel, J. F.: Policy and Direction: the First Year, United States Army in the Korean War, Washington, US Government Printing Office 1972. Schuker, S.: The End of Versailles. In: Martel, G. (ed.): The Origins of the Second Smart, N.: Neville Chamberlain, London, Routledge 2010. Smith, C.: Pearl Harbor 1941: The Day of Infamy, Osprey Campaign Series 62, Osprey Publishing 1999. Smith, D.: The Atlas of War and Peace, London, Earthscan Publications Ltd. 2003. Smith, J. E.: Lucius D. Clay: An American Life, New York, Henry, Holt & Company 1990. Sobek, D.: The Causes of War, Cambridge, Polity 2009.

263

Sokolovskii, V. D.: Razgrom Nemetsko-Fashistskikh Voisk pod Moskvoi, Moscow, Voen. Izd-vo 1964. Soudagne, J. P.: Comprendre la ligne Maginot: Nord, Ardennes, Lorraine, Alsace, Savoie, Dauphiné, Alpes-Maritimes, Rennes, Éd. Ouest-France 2009. Spykman, N.: America’s Strategy. In: World Politics, Transaction Publishers 2007. Steel, R.: Pax Americana, New York and London, Penguin 1977. Stevenson, D.: The First World War and International Politics, Oxford, Clarendon 2005. Stevenson, D.: The First World War as Political Tragedy, New York, Basic Books 2004. Stoesinger, J.: Why Nations Go to War, New York, St. Martins Press 1990. Stokesbury, J. L.: A Short History of the Korean War, New York, Harper Perennial 1990. Strachan, H.: The Oxford Illustrated History of the First World War, New York, Oxford University Press 1998. Stueck, W.: The Korean War: An International History, Princeton University Press 1995. Svoboda, L.: Z Buzuluku do Prahy, Praha, Naše vojsko 1974. Šedivý, J.: Dilema rozšiřování NATO, Praha, Ústav mezinárodních vztahů 2001. Šesták, M. a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998. Šnejdárek, A.: Druhá světová válka, Praha, Naše vojsko 1963. Terrif, T. – Croft, S. – James, L. – Morgan, P.: Security Studies Today, London, Polity Press 1999. Thomas, E.: The Epic Madness of World War II, The National Interest 121, September/October 2012. Thomas, Ch.: World War I. In: Encyclopedia of Violence, Peace and Conflict, vol. 3, Amsterdam, Academic Press 1999. Truchanovskij, V. G. (ed.): Istorija meždunarodnych otnošenij i vnešnej politiki SSSR. Tom 2, 1939–1945, Moskva, Izdatel‘skiy Meždunarodnye Otnošenija 1962. Tucker, R.: Woodrow Wilson and the Great War: Reconsidering America’s Neutrality, 1914–1917, Charlottesville, University of Virginia Press 2007. Turner, H. A.: The Two Germanies Since 1945: East and West, Yale, Yale University Press 1987. Ungar, S.: Total War, Social Impact. In: Encyclopedia of Violence, Peace and Conflict, London, Academic Press. Valenta, J.: From Prague to Kabul: The Soviet Style of Invasion, International Security 5 (2), 1980, s. 114–141. Van Evera, S.: Causes of War: Power and the Roots of Conflict, Ithaca – New York, Cornell University Press 1999.

264

Van Evera, Stephen: Guide to Methods for Students of Political Science, Ithaca – New York, Cornell University 1997. Veber, V.: Stalinovo impérium: Rusko 1924–1953, Praha, Triton 2003. Veselý, Z.: Dějiny mezinárodních vztahů, 2. upravené vydání, Plzeň, Aleš Čeněk 2010. Volkogonov, D.: Triumf a tragédia; Politický portrét J. V. Stalina, vol. 2, Bratislava, Spektrum 1989. Wallerstein, I. M.: After Liberalism, New York, New Press 1995. Wallerstein, I. M.: World Systems Analysis; An Introduction, Durham, Duke University Press 2004. Walt, S. M.: The Origins of Alliances, Ithaca – New York, Cornell University Press 1987. Waltz, K. N.: Man, the State and War: A Theoretical Analysis, New York, Columbia University Press 1959. Waltz, K. N.: Theory of International Politics, New York, MacGraw-Hill 1979. Wedgwood, B., D.: On comparing Hitlerism and Stalinism, International Affairs 82 (1), 2006. Weigley, R. F.: The American Way of War: a History of US Military Strategy and Policy, New York, Bloomington 1973. Wenger, A. – Zimmermann, D.: International relations. From the Cold War to the Globalized World, London, Lynne Rienner Publishers 2003. Wheeler, M. O.: NATO Nuclear Strategy 1949–90. In: Schmitd, G. (ed.): A History of Nato – The First Fifty Years, vol 3, London 2001. White, B.: Understanding European Foreign Policy, Houndmills – New York, Palgrave 2000. Williams, A. W.: The Tragedy of American Diplomacy, New York, Dell Pub. Co. 1962. Willmott, H. P.: Empires in the Balance: Japanese and Allied Pacific Strategies to April 1942, Annapolis – Maryland, Naval Institute Press 1982. Wolfers, A.: Discord And Collaboration: Essays on International Politics, Baltimore, Hopkins University 1991. World War Reconsidered A. J. P., Taylor and the Historians, London, Routledge 1999. Young, J. W. – Kent, J.: International Relations Since 1945; A Global History, Oxford, Oxford University Press 2006. Young, N. (ed.): The Oxford international encyclopedia of peace, vol. 3, Oxford – New York, Oxford University Press 2010. Zuber, T.: Inventing the Schlieffen Plan, Oxford – New York, Oxford University Press 2002.

265

Internetové zdroje Allock, J. B. (2013): Kosovo. [online]. Encyclopedia Britannica [cit. 31. 10. 2013]. Dostupné z: www.britannica.com/EBchecked/topic/322726/Kosovo. Blair, T. (1999): A Victory for Civilization. [online]. BBC News [cit. 4. 4. 2010]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/politics/365925.stm. [Clifford-Elsey Report], September 24, 1946 (1946). [online]. Harry S. Trumann, Library & Museum [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.trumanlibrary.org /whistlestop/study_collections/coldwar/documents/pdf/4-1.pdf. Clinton, B. (1999): Clinton’s Statement: Stabilising Europe. [online]. BBC News [cit. 4. 4. 2010]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/303693.stm. Ginard, R. (2009): Le „massacre“ serbe de Racak n’a jamais eu lieu. [online]. Kosovo je Srbija [cit. 9. 2. 2009]. Dostupné z: http://www.kosovojesrbija.fr/fr/les -rapports/le-massacre-serbe-de-racak-na-jamais-eu-lieu.html. Girard, R. – Chatelot, Ch. (2008): Le „massacre“ serbe de Racak n‘a jamais eu lieu Mondialisation. [online]. Centre de recherche sur la mondialisation (CRM) [cit. 9. 2. 2009]. Dostupné z: www.mondialisation.ca/le-massacre-serbe -de-racak-n-a-jamais.../12232. Henry Stimson to Harry S. Truman, accompanied by a memorandum, September 11, 1945 (1945). [online]. Harry S. Trumann, Library & Museum [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.trumanlibrary.org/whistlestop/study_collections/bomb /large/documents/index.php?pagenumber=3&documentid=22&documentdate =1945-09-11&studycollectionid=abomb&groupid=. Hensch, H. (2012): Kosovo Massacre Fraud by Former German.[online]. Veterans Today [cit. 24. 2. 2012]. Dostupné z: http://www.veteranstoday.com/2012/04/24 /kosovo-massacre-fraud-by-former-german-minister-scharping-revealed/. Chetelot, Ch. (2009): La CIA toujours a la besogne: Racak, le massacre n’était-il pas trop parfait? [online]. Polémia.com [cit. 12. 2. 2009]. Dostupné z: http://archives .polemia.com/article.php?id=1866. Memo of conversation with Dr. J. Robert Oppenheimer and Dean Acheson (1945). [online]. Harry S. Trumann, Library & Museum [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http:// www.trumanlibrary.org/whistlestop/study_collections/bomb/large/documents /index.php?documentdate=1945-09-25&documentid=8-8&studycollectionid =abomb&pagenumber=1. NATO Strategy Documents 1949–1969. [online]. NATO – The Official Website [cit. 17. 5. 1999]. Dostupné z: www.nato.int/docu/stratdoc/eng/intro.pdf. NATO’s War against Yugoslavia was based on Lies (2012). [online]. Research Global [cit. 10. 6. 2014]. Dostupné z: www.globalresearch.ca/nato-s-war-against-yugoslavia -was...on.../32302.

266

Prague summit NATO (2002). [online]. NATO  – The Official Website [cit. 26. 5. 2006]. Dostupné z: www.nato.int/docu/comm/2002/0211-prague/index .htm. Strategic Concepts (2012). [online]. NATO – The Official Website [cit. 30. 5. 2012]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_56626.htm. Truman Doctrine (1947). [online]. New World Encyclopedia [cit. 4. 4. 2008]. Dostupné z: www.newworldencyclopedia.org/entry/Truman_Doctrine. Truman Navy Day Speech (1945). [online]. Sweet Speeches [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: www.sweetspeeches.com/s/1410-harry- truman-navy-day-address. Valero, L. A. (2010). The American Joint Intelligence Committee and Estimates of the Soviet Union, 1945–1947 [online]. Central Intelligence Agency [cit. 14. 4. 2007]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/center-for-the-study-of-intelligence /csi-publications/csi-studies/studies/summer00/art06.html.

Jmenný rejstřík

Achesonov, Dean 60 Albrightová, Madeleine 200 Amín, Hafizulláh  127–128 Annan, Kofi 192 Armstrong, Neil 121 Aron, Raymond 73–74, 88, 114, 135, 156, 159, 161, 164, 174–175, 186 Atatürk, Mustafa Kemal 65 Bahr, Egon 165 Baldwin, David 190 Baron, Ariel 94 Barre, Raymond 125 Baruch, Bernard 48 Beneš, Edvard 44 Blair, Tony 216 Bohlen, Charles E. 44 Brandt, Willy 122–123, 179 Brzeziński, Zbigniew Kazimierz 127 Buzan, Bary 192, 210 Carr, Edward 16, 17, 21, 25, 27–28, 33, 37, 87–88, 114 Carter, James Earl 57, 124–125, 127–128, 130 Clairmonte, Frédéric 49 Clay, Lucius D. 103 Clémenceau, Georges Benjamin 135

Clinton, Bill 197, 199–199, 202, 210, 216, 220 Cook, Robin 217 Daj, Bao 109, 116 David, Paul 37 Deudney, Daniel 53, 144 Dini, Lamberto 216 Dulles, Foster John 90, 94 Eisenhower, Dwight D. 57, 89–91, 94, 99–100, 103, 109, 178 van Evera, Stephen 33 Ford, Gerald R., ml. 57 Fukuyama, Francis 189–190 Gaddis, John Lewis 145–146, 202 Galtung, Johan 16, 25–26, 28–31, 33–34, 38, 88, 115, 149–150, 174, 202 de Gaulle, Charles 179 Girard, Renaud 219 Gorbačov, Michail Sergejevič 18, 20, 24, 132–133, 155, 160–162, 166–167, 173, 178–179, 181, 185–186 Gribkov, Anatoly I. 103 Guzzini, Stefano 53

268

Hájek, Jiří 120 Hammarskjöld, Dag Hjalmar Agne Carl 40 Hariman, Averell William 44 Havel, Václav 199–200, 217 Hitler, Adolf 34, 58 Hobsbawm, Eric 16, 25–27, 33, 37 Hoffmann, Stanley 224–225 Holbrooke, Richard 200, 215 Huntington, Samuel 220–226

Marx, Karl 29 MccGwire, Michael 105, 166, 169 McNamara, Robert 101 Mérand, Frédéric 35 Milošević, Slobodan 220–221 Mladić, Ratko 209 Möller, Björn 187 Molotov, Vjačeslav M. 147 Morgenthau, Hans 149 de Mourvill, Couve Maurice 120

Châtelot, Christophe 219 Chruščov, Nikita S.

Nagy, Imre 97–98 Napoleon Bonaparte 23 Násir, Gamál 94 Nixon, Richard M. 57, 90, 112, 178 Novikov, Nikolay 50 Nunn, Sam 130

Ikenberry, G. John 17–18, 50, 96–97, 99–103, 105, 123, 144, 146, 153, 178 de Jager, Cornelis 123 Johnson, Lyndon Baines 110, Johnson, Robert H. 117, 166–168 Karadžić, Radovan 196 Karmal, Babrak 128 Kennan, George F. 24–26, 33, 37, 56–58, 64, 68–69, 72, 102, 115, 121, 135, 141, 173, 175, 192 Kennedy, John Fitzgerald 34, 57, 103, 105–106, 109, 117, 123, 140, 153, 172–178 Kissinger, Henry 64, 21, 124, Koněv, Ivan Stepanovič 94, 97 Lake, Anthony 200 Leffler, Melvyn P. 54, 145–146, Lenin, Vladimir Iljič 27, 48–49, 174 Leviová, Margaret 37 Litera, Bohuslav 57 MacKenzie, Lawrence 219 Mandelbaum, Michael 191

Palme, Sven Olof Joachim 179 Papagos, Alexander 67 Petersen, Niels Helveg  191 Pierson, Paul 37 Ponomarjov, Boris Nikolajevič 127 Powers, Francis G. 100 Rădescu, Nicolae 52 Rákosi, Mátyás 96 Reagan, Ronald 17–18, 20, 34, 57, 125, 130, 133–134, 155, 160–161, 174, 178–179, 181 Ribbentrop, Joachim von 147 Ridgway, Matthew 90 Roberts, Geoffrey 147 Roe, Phil 210 Roosevelt, Franklin Delano 34, 44, 52, Scobie, Ronald 65 Scowcroft, Brent 130, 154 Sewel, William 37

269

Scharping, Rudolf 217 Sokolovskij, Vasilij Danilovič 97, 128 Stalin, Josif Vissarionovič 17–18, 27, 34, 48–52, 54–58, 62–69, 71–76, 78, 81, 97, 129, 135, 142–147, 151–152, 157, 177, 180, 186 Stimson, Henry L. 59–61 Svoboda, Ludvík 120 Talbot, S. 201 Tarakí, Núr Mohammad 127 Truman, Harry S. 17, 20, 34, 52–62, 64, 67–69, 72, 83, 86, 109, 116, 135, 144–147, 151, 158, 177, 180 Tuđman, Franjo

Ulbricht, Walter 102 Ustinov, Dmitriy 127 Vyšinskij, Andrej 52 Wæver, Ole 192 Walesa, Lech 199 Walker, William 216, 219 Wallerstein, Immanuel 25 Wanner, Jan 57–58 Wendt, Alexander 24 Wilson, Woodrow 34 Zachariadis, Nikos 68 Žukov, Georgij Konstantinovič 97

Věcný rejstřík

38. rovnoběžka 80–85, 88, 136 Afghánistán (invaze) 126–132, 148–149, 154, 160 akce Vichr 97–98 axiomy jaltské 52 rižské 228

ELAS 65 „empire by coercion“ 157, 161, 183, 203 „empire by invitation“ 77, 157, 203 expanzionimus 57 Foreign Policy Analysis (FPA) 35 globalizace 20, 180, 223–224

Berlín jeho blokáda 76–77 berlínská zeď 20, 77, 102, 122, 177 bezpečnost ekonomická 194–195 sociální 196 společná 179, 191 všeobecná 191–192 bílý teror 66 bipolarita 94 Bosna a Hercegovina válka na jejím území 209, 217 Brežněnova doktrína 120, 160–161, 184 Clifford-Elseyova zpráva 52, 63–64, 69 dlouhý telegram 57, 64 dohody Daytonské 210–212, 221 dominance strukturální 30

hard power 42, 97, 177 Harrisonovo memorandum 60 historical accidents 28 holismus 31 hrozby měkké 196 humanitární bombardování 212, 218 chargé d’affairs 56 Chorvatsko válka na jeho území 208, 217 IFOR 210 institucionalismus liberální 23 invaze do Afghánistánu; viz ­Afghánistán (invaze) izolacionismus 78 Izrael 95

271

JIC 329 (Strategická zranitelnost SSSR) 61 Jugoslávie války na jejím území 207–208, 211, 213, 217, 219–220 Kábul 148 Kambodža 108–109 klub jaderný 60, 168 komunistický puč 65 koncepce zadržování; viz též teorie zadržování konec dějin 189, 225 konference postupimská 103 Jaltská 51, 66 konflikty regionální 193 konstruktivismus 24, 35 Kosovo válka na jeho území 212–219 Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) 213–216 „krátké 20. století“ 26–27 krize berlínská 20, 102–103, 157 na Kubě 104–107, 172 sputniková 20, 98, 162 Suezská 20, 94–96 karibská; viz krize kubánská; viz krize na Kubě kubánská 104, 106, 153, 178 kultura bezpečnostní 24 Lebensraum 27 liberalismus 22–24 lublinský výbor 156 Magdeburská brána 103 Marshallův plán 20, 46, 146, 158, 198

masakr v Račaku; viz Račak (masakr) memorandum Harrisonovo, viz Harrisonovo memorandum Mezinárodní měnový fond 42, 56 militarizace kontrolovaná 138, 171, 179 mír negativní 28–30 pozitivní 28–31 multilateralismus 24 My Lai 111, 113 nárazníková zóna; viz nárazníkové pásmo nárazníkové pásmo 43, 97, 156 násilí strukturální 29–30, 150 Navy Day Speech 54, 151, 180 německá otázka 99 neomarxismus 25 neorealismus 35 Nezávislá komise pro odzbrojení a pro bezpečnostní záležitosti; viz Palmeho komise nové myšlení 161 NSC-68 78–79, 93, 159, 162 oblast míru (zone of stability) 187 nepokojů (zone of turmoil) 187 OBSE 216, 219 ocelová odpověď 55–56 „okno zranitelnosti“ 124 operace Podkova 217, 219 Spojenecká síla 218 Able Archer 83 131 Ostpolitk 122 otázka německá; viz německá otázka pakt bruselský 76

272

Palmeho komise 164 Partnerství pro mír 198 path dependence 36 Pchjongjang 80, 84 plán aktivační 215 Plán evropské obnovy; viz Marshallův plán „poslední člověk“ 189 postrevizionismus 145 Power parity theory 162 práh jaderný 131 pražské jaro 119–120 princip přední obrany 102 projev ke dni vojenského námořnictva 54–55 prosincové události 65 protokol moskevský 120 předurčenost ideologická 27 Pusan 80, 82 Račak (masakr) 216, 219–220 Rada bezpečnosti OSN 40, 82–83 rational causes 87 realismus 22, 24, 149 régime change 128 revoluce geostrategická 186–187 Rogersův plán 126 role-keeper 36 SACEUR 89–90 SALT I 123–124, 135, 178 SALT II 124–125, 132, 135 security maximiser 35 sentimentalismus výběrový 202 sféra vlivu otevřená 44 uzavřená 44 Sinatrova doktrína 161 Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT) 118–119, 154

smlouva moskevská 122 soft power 98, 177 Soul 80, 82 strategie hromadných úderů 62, 89–91 jaderného odstrašování 19, 22, 122–124, 140–141, 170, 173 zadržování; viz teorie zadržování studia mírová 26, 29, 105, 148–150 Suezský průplav 95 summit pražský 203 v Kjótó 187 svět historický 189 posthistorický 225 syndrom vietnamský 112–113 systém bipolární 32 bipolární konfrontace 20, 34, 73, 141, 181 self-help 22 taktika „udeř a zmiz“ 114, 213 Tálibán 127, 130 teorie demokratického míru 23, holistická 34 mezinárodních vztahů 21 zadržování 26, 67–69 závislosti 25 kritické 24–25, 149 Trumanova doktrína 146–147 události v Maďarsku 96–97 unilateralismus 24, 223 válka gerilová (taktika) 107, 114 korejská 79–80, 85, 87–93

273



občanská v Jugoslávii 221 občanská v Řecku 65–66, obchodní 195 totální 62, 79 v Bosně a Hercegovině 209, 217 v Chorvatsku 208, 217 v Jugoslávii 207–208, 211, 213, 217, 219–220 v Kosovu 212–219 ve Vietnamu 107–117 Varšavská smlouva 93–94, 97, 118, 130, 171, 183–187

výbor lublinský; viz lublinský výbor vzájemnost (reciprocity) 30, 191 vzpoura plukovníků 71 zadržování komunismu 57, 91 závody v jaderném zbrojení 141 ve zbrojení 47, 60, 133 zpráva Harmelova 118 Ždanovova doktrína 146 železná opona 151