Mistr Jan Hus a Husinec. [PDF]

Zitiervorschau

MISTR JAN HUS “HUSINEC

■

\

JAROSLAV NEČAS VÁCLAV STARÝ

MISTR JAN HUS A HUSINEC

Copyright: Dr. Jaroslav Nečas a prom. hlst. Václav Starý,

Svépomoc, Praha 19Ó9

1969

PŘEDMLUVA

Na prachatickém okrese jsou místa, jejichž bohatá a pestrá i pohnutá minulost je významnou částí národních dějin. Nesporně k nim patří, a to na velmi čestném místě, také Husinec, rodiště mistra Jana Husa, velkého reformátora, kazatele čistého života, hlasatele duchovního pokroku, štíto­ noše pravdy. Husovi a jeho jihočeskému domovu je věnována i tato knížka. Má čte­ náři znovu přiblížit světlou osobnost kostnického mučedníka a zároveň jej aspoň v stručném přehledu poučit o dějinách Husince, zaznamenat některé zprávy o Husově rodném domku, o historii Husových oslav v jeho rodišti a stát se případně východiskem a pobídkou k úplnějšímu a důkladnějšímu zpracování husinecké minulosti.

Při vydání této brožurky není možno nevzpomenout na funkcionáře a kulturní pracovníky v Husinci, kteří se o ni svou podnětností zasloužili.

Jaroslav Nečas

ŽIVOT A ODKAZ M. JANA HUSA

V sobotu 6. července 1415 probudila se Kostnice do podivného dne. Starobylé město na Bodamském jezeře, rozložené po obou březích Rýna, mělo se stát ponurým dějištěm posledního aktu tragedie, jejíž dramatický průběh naplňoval temnou úzkostí tisíce lidských srdcí po řadu měsíců a jejíž konec roznítil smuteční hoře i horký hněv téměř celého českého národa. V ten den dovršila vysoká církevní hierarchie, spojená s vysokou mocí světskou, zločin, jehož historie, známá dnes téměř do všech podrobností, neměla až dosud obdoby. A jako nejednou před tím a stokrát a tisíckrát v daleko pozdějších dobách rozsudek nad obžalovaným by! více nebo méně připraven a zasvěcencům znám dávno předem. Do poslední chvíle zatvrzelý kněz a kazatel, jenž odmítl poslušnost papeži, protože byl proti všem světským ustanovením církve přesvědčen o pravdě Písma a o nezkalitelné platnosti evangelií, dlouho mučivě sou­ zený, několikanásobně oklamaný a podvedený koncilem a věrolomným cí­ sařem, brání se ještě při čtení rozsudku a dokonce připomene zardělému Zikmundovi jeho lživý příslib ochrany před nesvobodou. Potom následuje nevídaný, nedůstojný a neobyčejně trapný obřad, kdy je odsouzenec zbaven kněžství a kdy mu kdosi nasadí na hlavu posměšnou čepici s nápisem: Hic est haeresiarcha. Takto, s označením kacíře, prochází, doprovázen biřici a neobvyklým průvodem, kolem hřbitova, kde jsou páleny jeho knihy, a v pří­ štích okamžicích vstupuje na hranici. Stojí hrdě a vzpřímeně a s jeho rtů splývají slova žalmů, dokud žhavé jazyky plamenů a škrtivý dým nezalknou navždy jeho hlas. Zatímco závěrečný a tragický part Husova života můžeme sledovat takřka krok za krokem a o Husově universitním a kazatelském působení máme celkem přesné a spolehlivé údaje, zprávy o dětství a mládí tohoto nejsiavnějšího syna jižních Čech jsou stejně kusé jako řídké. Nikdo nedo­ kázal, ale nikdo také nevyvrátil, že nadaný chlapec z Husince získal první vědomosti v blízkých Prachaticích a další školní léta prožil v Praze. Teprve

7

zde se poodhaluje, díky narážkám ve spisech a vzpomínkách, neprůhledná clona, která jako by až dosud střežila tajemství časných roků Husova života. Venkovský student vnímá s radostnou nedočkavostí a zvídavostí nový svět, který se mu ve velkém městě na březích Vltavy nabízí. Třebaže jeho dny siádnou utěšeně přibývajícími dary uznání, studentské kapsy Husovy zůstá­ vají po většinu času prázdné Husinecký mládenec koná drobné kostelní služby a získává za ně groš, potřebný k nejskromnějšímu živobytí. Do jisté doby se také účastní veselých a někdy až bujných podniků, jaké jsou od věků přirozeností a výsadou každého pořádného studentského mládí. Nikdo vážný a rozumný je proto nebude zazlívat ani Husovi, kterého stejně po­ měrně velmi brzy přepadne čas upřímné lítosti.

R. 1393 dosahuje Hus titulu bakaláře na artistické, tj. filosofické fakultě a o tři léta později je tu veřejně prohlášen mistrem svobodných umění. Roku 1398 už přednáší na fakultě, již nedávno úspěšně absolvoval, a zároveň pokračuje v pilném studiu theologie. Patřilo by do okruhu prázdných a zbytečných legend pokoušet se o tvrzení, že Husovo rozhodnutí pro bo­ hosloví vyvěralo od prvopočátku jen z hluboké a ryzí oddanosti nábožen­ skému citu a ze zbožné vůle sloužit jedině věcem víry. Sám Hus — a už zde nás musí upoutat jeho klasické apoštolství pravdy padni komu padni — se vyznává z prostých a všudypřítomných lidských a světských marností, jež zasáhly tenkrát i do jeho života, úvah a plánů. Vedle lásky k theologii jako vědě i službě spolurozhodovala tu i vyhlídka na hmotné zabezpečení, na privilegované společenské postavení, na úctu věřících, lahodící sebevědomí. Jako bohoslovec studuje spisy církevních otců, díla Augustinova a ze­ jména také známé Libri quattuor sententiarum scholastického theologa, pařížského biskupa Petra z Lumeilu, zvaného Petr Lombardský. Základním pramenem pro obor církevního práva a předpisů mu je, podobně jako kan­ didátům theologie odedávna před ním, Decretum Graciani, důkladný spis, pojmenovaný po učiteli církevního práva v Bologni, jehož pozemská cesta skončila již v polovině XII. století.

V letech, kdy se připravuje na kněžskou dráhu, působí na něho z jeho profesorů hlavně ti, kdo usilují o čistší život církve, o nápravu nehodných kněží a kteří se průkazně a energicky hlásí ke svému češství. Je mezi nimi mladý, sotva o půl generace starší Štěpán z Kolína, mistr svobodných umění, v r. 1392 děkan artistické fakulty, r. 1397 universitní rektor a od roku 140ó mistr theologie. Jako později Hus, i Štěpán z Kolína spojuje pedago­ gické schopnosti s osobitým kazatelským uměním a jeho vliv zasahuje do řad studentů, bakalářů a mistrů vysokého učení Karlova jako do rozlehlého společenství prostých lidí, shromážděných před kazatelnou Betlémské kaple. S filosofickým učením anglického reformátora Johna Vikiefa seznamuje Husa a jeho kolegy jiný mistr pražské university, Stanislav ze Znojma, nej­ prve Husův přítel a potom jeho vášnivý odpůrce.

9

R. 1400 je Hus vysvěcen na kněze, příštího roku zvolen děkanem artis­ tické fakulty. V povědomí Pražanů žije ještě vzpomínka na plamenná ká­ zaní Milice z Kroměříže a Matěje z Janova, hlavních představitelů reform­ ního hnutí v nedávne době. Hus navazuje na jejich odkaz a navíc hned ve svých prvních projevech na kazatelně má příležitost přihlásit se nesmlou­ vavě ke svému národu. R. 1401 byla Praha obklíčena německým žoldnéřským vojskem. Jiná jeho část okupovala český venkov a počínala si tu krůtě a nemilosrdně. A co bylo nejstrašnějšího: arcibiskup a někteří čeští páni se spojili s nepřítelem. Tehdy pronáší Hus v staroměstském michalském chrámu slova stejně žalobná a vyčítavá jako bojovná, když vyčítá Čechům, že nebrání svou zem a že jsou tudíž horší než psi a hadi, kteří své pelechy střeží a brání vždy a proti komukoliv. Snad právě téhož roku se Hus seznamuje s theologickými spisy Viklefovými, když filosofická díla anglického mistra, jak připomenuto, poznal již předtím. Co nenašlo dost žírné půdy ve Viklefově rodné zemi, začalo se slibně rozvíjet v Čechách zásluhou hrstky vzdělaných theologů a universit­ ních učitelů. Z názorů oxfordského bohoslovce zaujme Husa zejména též důraz na kazatelskou činnost a na nutnost úsilí o mravní obrodu církve na všech stupních a ve všech jejích údech. Jako Viklef, tak i Hus se srdnatě obrací proti theokratickým výbojům a manýrám kněžstva, proti obchodování s církevními úřady, proti světskému obohacování, proti přehnanému kultu, proti kardinálům a papežům, kteří nedbají Písma. V neposlední řadě při­ jímá Hus také Viklefovo velmi aktuální napomenutí, že kněz a kazatel má být pro všechny příslušníky církve Kristovy vzorem a příkladem. Brzy, velice brzy se naskytne příležitost, jak toto nápravné učení ještě dále a soustavněji hlásat, rozvíjet a neúnavně šířit mezi lid. R. 1402 je Hus zvolen kazatelem v Betlémské kapli. Přichází na kazatelnu jako nástupce svého vzácného universitního učitele Štěpána z Kolína a jde dále, poučen a získán knihami a články Viklefovými, velmi podobnou cestou. Betlémská kaple, jejíž zakládací listina byla podepsána již v květnu 1391 a jejímž prvním duchovním byl Jan Protiva z Nové Vsi a dalším zmíněný Štěpán z Kolína, znamená v Husově životě a díle v každém ohledu nejplodnější a nejvýznamnější období. Avšak tento kostel, který pojme tři tisíce poslu­ chačů, záhy nestačí. A Husova kázání kolují po Praze i na venkov v desít­ kách opisů. Betlémský kazatel současně prohlubuje svou universitní čin­ nost, přednáší jako bakalář theologie o sedmi tzv. kanonických epišto­ lách, o čtyřech knihách Lombardových sentencí, píše latinské pojednání O krvi Kristově, jímž odmítavě reaguje na „zázrak" v německém Wilsnacku, účastní se polemikami a traktáty vzrušeného církevního sporu o remanenci a po r. 1406 vznikají i první Husovy české spisy, mezi nimi Výklad písniček Šalamounových, Devět kusů zlatých a další. Nelze zde ani zapomenout na Husovu snahu povznést duchovní píseň v českém jazyce, na jeho přímo revoluční reformu, jíž byl zaváděn v kostele lidový zpěv na rozdíl od dří­

či

vější praxe, uznávající jen latinskou liturgii. Hus sám se pokouší o psaní českých duchovních písní jak v údobí, kdy působil v Betlémské kapli, tak i později ve vyhnanství na Kozím hrádku, v Sezimově Ústí a na hradě Krakovci. Zr.ačná část církevní hierarchie a četní kněží se jen s nelibostí a často i s viditelným odporem smiřovali s mimořádnými kazatelskými úspěchy Hu­ sovými a ovšem i s vytrvalými a stupňujícími se útoky proti jejich pokleskům, dravé hrabivosti a zjevné nezřízenosti. Využívají každé příležitosti, aby na Husa žalovali, hlavně arcibiskupu Zbyňku Zajícovi z Hasenburka. Ten se konečně odhodlá k prvním kárným opatřením proti reformnímu hnutí. Uni­ versita se podrobuje mocenskému nátlaku a přistupuje na zákaz Viklefových článků. Brzy potom zapovídá arcibiskup jakoukoli veřejnou kritiku kněžstva, což je vítaná záminka pro mnohé špatné služebníky Kristovy, aby vznesli další sérii žalob proti Husovi a jeho stoupencům. Na arcibiskupův zákaz kazatelské práce a nato i všech kněžských výkonů odpovídá Hus ne­ uposlechnutím. Ale to již proti Zbyňku Zajícovi demonstrují na pražských ulicích studenti i lid.

Spory, k němuž vydatně přispělo papežské schisma, zasáhly hned na samém počátku universitu. Až dosud minoritně uznávaný živel český se konečně vzepřel a výsledkem krátkého, ale prudkého zápasu na vysokém učení pražském bylo nařízení Václava IV., podle něhož při všem jednání na universitě měly náležet tři hlasy Čechům, zatímco cizím skupinám, Ba­ vorům, Sasům a Polákům, prakticky však jen Němcům, byl přiřčen hlas jediný, jakkoli dřív tomu bylo naopak. „Ač zajisté každý člověk jest povinen každého člověka milovati, přece jest potřebí, aby toto milování vycházelo toliko z lásky zřízené; pročež cizinci dáti v lásce přednost před domácím jest řádné lásky zvrácení, ježto pravá láska vždycky počíná u sebe sama, a následovně na potomstvo podle příbuznosti se převádí," praví se v textu památného zákona, který byl podepsán 18. ledna 1409 a vstoupil do dějin pod názvem Dekret kutnohorský. Rozhodující podíl na jeho přípravě i vy­ dání měli Jeroným Pražský a Jan Hus. Tímto aktem a odchodem cizích stu­ dentů, jenž brzy následoval, stalo se pražské vysoké učení universitou čes­ kou, universitou národní. Bylo jen přirozené, že Hus byl v říjnu téhož roku zvolen jejím prvním rektorem.

V této době pokračuje odhodlaně v zápase proti církevní hierarchii, proti arcibiskupu, proti špatným a hříšným kněžím. Husova mravní osobnost zůstává přes všechny útoky a nástrahy nepřátel v čele reformního hnutí, jehož stoupenců přibývá. R. 1410 dává Zbyněk Zajíc spálit Viklefovy knihy, které mu byly svého času odevzdány, aby je prohlédl a prozkoumal. Po za­ povědí kázání v Betlémské kapli uvrhl pak arcibiskup klatbu na Husa, poté na celou Prahu. S tím větší rozhodností přimkne se k Husovi lid, který ví, kde je pravda. Proti zlovůli Zbyňkově brání se demonstracemi a pádnou,

10

bezpečně účinnou satirou. Arcibiskup znovu utíká z Prahy, kdežto Hus hájí Viklefovy knihy v temperamentních a dobře fundovaných disputacích na universitní půdě. Káže neohroženě dál v Betlémské kapli, vzpírá se vy­ trvale svévolným zákazům Zbyňka Zajíce i papeže. Král Václav IV. stojí za Husem, který hájí proti nařčení z kacířství nikoliv už jen sebe, ale celý ná­ rod. Hlavní tribunou je mu kazatelna, ale obrodné myšlenky šíří i v učených latinských traktátech. Patrně roku 1411 a začátkem roku příštího vznikají také první kapitoly jeho Výkladu víry, desatera Božího přikázání a modlitby Páně. Husova kázání, proslovená v Betlémské kapli, jsou zaznamenávána, opisována a šířena mezi lid jako nikdy před tím. Když papež Jan XXIII., násilnický a zištný dobrodruh s divokou minulostí, pošle v květnu r. 1412 do Prahy bulu o odpustcích, Hus, který již dávno vyslovil své kritické stano­ visko k tomuto nemravnému obchodování, vystoupí proti němu znovu: od­ puštění hříchů může křesťan dosáhnout jedině čistým životem a plněním příkazů evangelia, bez papežovy pomoci a bez jeho víc než problema­ tického prostřednictví. Hus píše a rozesílá latinské filipiky Quaestio de indulgentiis (Otázka odpustků) a Contra bullám papae (Proti paoežově bule). Boj za očistu církve neztenčeně pokračuje. Energicky se přidává k Husovi řečnicky nadaný, skvěle výmluvný Jeroným Pražský a studenti opět organizují demonstrace proti nestoudně obchodujícím kněžím. Situace nabude na ostří, když němečtí konšelé zatknou a pak i popraví tři mladé lidi. Na Husovu obnovenou obranu Viklefových článků, proti nimž na universitě nyní vystoupí i někdejší Husovi přátelé Štěpán z Pálce a Sta­ nislav ze Znojma, odpovídá papež zostřenou klatbou. Husovi hrozí zatčení, Betlémská kaple má být zbořena — nenajdou se nicméně ani mezi odda­ nými papeženci takoví, kdo by ničemný skutek vykonali.

I tehdy ještě Hus, opřen o Písmo, lid a královy dvořany, neohroženě vzdoruje a pokračuje v kazatelské činnosti. Na podzim roku 1412 však do dramaticky vyhroceného sporu mezi Husem a jeho nesčetnými stoupenci na jedné a Husovými odpůrci včetně papeže a církevní hierarchie na druhé straně zasáhne král a doporučí mistru Janovi, aby opustil Prahu. Hus váhá, loučí se dlouho a těžce, ale nakonec odchází. Tím se uzavírá i jeho univer­ sitní působení. Než dozní jeho hlas v Betlémské kapli, než možná naposledy zde dopadnou do srdcí úrodná slova o pravdě, o lidské spravedlnosti a o navždycky zavazujícím příkazu lásky člověka k člověku, přijdou se s milo­ vaným kazatelem rozloučit ti nejvěrnější.

Husova cesta vede toho nevlídného podzimu na Kozí hrádek, kde mu nabídl útulek šlechetný příznivec Jan z Ústí. Porozumí každý, že pouta, jež Husa spojovala s Prahou, nemohla být přervána žádným vnějším zásahem. Přátelé z Prahy mu píší dopisy lásky a naděje, ujišťují ho bratrskou odda­ ností, posílají zprávy, jak svědomitě a pečlivě opatrují Betlémskou kapli. Hus jim odpovídá a v pohostinné jihočeské samotě, kde jen poryvy větrů

11

a někdy křik havranů vpadají zvenčí do jeho světa soustředěného myšlení, pokračuje v literární činnosti. Tvoří nyní převážně česky a ví, proč tak činí. Zejména v těchto nových dílech, ať je to křesťanská mravouka O poznání cesty pravé k spasení, známá též pod názvem Dcerka a určená mladým ženám, či nejpříznačnější Husův kritický spis O svatokupectví, nebo pro­ slulá Postila, neopouští nikde ani na chvíli program vychovatele národa, zaníceného karatele hříchu a bezpráví, nadšeného hlasatele mravní čisto­ ty a pravdy. Zvlášť Postila aneb Vyložení svátých čtení nedělních byla často opisována a pronikla do všech koutů Čech. Není přitom bez zajíma­ vosti, že její první knižní vydání vyšlo až r. 1563, a to z tiskařské oficíny norimberské. Do vrcholného údobí Husovy literární tvorby v českém jazyce za časů vyhnanství patří pak ještě traktát O šesti bludech, sepsaný nejprve latinsky a v červnu za krátkého Husova pobytu v Praze vyvěšený na stěnách Betlémské kaple, dále stručný katechismus Jádro učení křesťanského, po­ jednání O řádném manželství a útočně káravý traktát Knížky proti knězi kuchmistrovi. K tomu poslednímu spisu zavdal podnět nejmenovaný odpůr­ ce, který zaměnil kněžské roucho za bílou zástěru vrchního kuchaře a jenž se o Husovi vyjádřil, že je „horší než který ďábel." V době, kdy zesvětštění a znemravnělost kněží byla takřka obecným zjevem, nebylo nesnadné pře­ svědčivě odpovědět na takovou nehoráznou urážku. Hus tu také především vytýká nevěrným duchovním, že opouštějí kazatelny a přijímají všechna možná světská povolání a zaměstnání, kde jen „penieze čijí. Aj, purkrabie kněz, kněz u desk zemských, kněz sudí, kněz vladař v zboží, kněz kuchynný, písař kněz, a kdyby biřictví mělo plat veliký a nebylo ohavné a s velikú prací, kněz by byl i biřicem." Po určité přestávce vrací se Hus, ještě na Kozím hrádku, i k činnosti kazatelské. Jeho obráncům se dokonce podaří umožnit jinak nevítanému vyhnanci dočasné návraty do Prahy, a to v zimě a pak v červnu 1413. 8. a 9. ledna toho roku celkem čtyřikrát káže v Betlémské kapli a setkání s přáteli a posluchači mu dodává odvahu a sílu. Zatím proti němu dále a tentokrát už bez nejmenších ohledů vystupují Štěpán z Pálce a Stanislav ze Znojma. Hus se proti nim brání latinským traktátem Contra Palecz, contra Stanislaum, contra octo doctores. Hájí sebe i své stoupence, jichž neubývá: k Husovu učení se už tehdy hlásí celá města. Sumární obhajobou proti odpůrcům a protivníkům a souhrnným přehledem názorů o církvi je zásadní traktát De ecclesia (O církvi), v němž se Hus zároveň s neumdlévajícím zá­ palem a příkladnou statečností znovu a důrazně hlásí k Viklefovi. 8. čer­ vence 1413 je spis veřejně předčítán v Betlémské kapli a jeho kopie jsou brzy potom rozeslány do Francie a do Říma. Největšího ohlasu však toto klíčové dílo Husovo dosáhne teprve tehdy, když je r. 1520 zásluhou Martina Luthera v alsaské Hagenavě vytištěno. Nejen opakované celoživotní učení, že hlavou církve je Kristus a nikoliv papež, ale i ostatní články slavného trak­ tátu byly o málo později ovšem vítaným podkladem pro dávno připravo­

12

vanou generální obžalobu Husovu a konec konců i pro odsuzující výrok kostnického sněmu.

Dalším útočištěm, kde Hus dále psal i kázal, bylo Sezimovo Ústí a na­ konec hrad Krakovec u Rakovníka, kam jej pozval stoupenec jeho reform­ ního úsilí, důvěrný králův rádce Jindřich Lefl z Lažan. Jan Hus sem přišel, jak je zaznamenáno, v polovině července roku 1414. Tady píše připomenuté již Knížky proti knězi kuchmistrovi a hlavně projevuje neúnavnou kazatel­ skou horlivost. „A káži v městech, po hradiech, na polích i v lesě, a mohl-li bych kde podobně, kázal bych i na břězě i s lodie." Už na jaře toho roku vyzval císař Zikmund Husa, aby se vydal na kost­ nický koncil. Slíbil mu glejt, který mu zaručí osobní ochranu, svobodu pro­ jevu a jednání, bezpečný a jistý návrat domů. Hus připravuje tedy od té chvíle svou obranu. Hluboce dotčen z nařčení, že je kacíř, chce se zodpo­ vídat a bránit a chce se jasnými a pádnými argumenty očistit. Věří, že půjde o věcnou disputaci, ale je zároveň odhodlán neustupovat a hájit se do krajnosti. Kde jen může, vyvěšuje české, latinské a německé vyhlášky a žádá zde všechny, kdo jej z kacířství obviňují, aby na něho žalovali u arcibiskupa i na kostnickém sněmu. Krakovec je však žel už posledním Husovým útul­ kem, posledním domovem v tolik milované vlasti. 11. října 1414 se odtud vydává na dalekou, odvážnou a předem ztracenou cestu. Provázejí jej věrní přátelé Václav z Dubé, Jan z Chlumu, Jindřich Lacembok, Jan Kardinál z Reinšteinu a Petr z Mladoňovic. Odcházejí i oni s vírou, že budou Husa obhajovat s dobrým výsledkem. Kostnice je ale i cílem Štěpána z Pálce, Jana Železného, Michala de Causis a ještě jiných Husových nepřátel. Od­ cházejí do města na březích Rýna z různých končin s odhodláním zarpu­ tilých soudců a také asi s krutou vyhlídkou, že Jan Hus se už do Čech nevrátí. Zásadní rozpor mezi Husem a církevní a posléze i světskou mocí na­ růstal tím víc, čím bylo jasnější, že v Husově učení proti mocenské autoritě nastupuje důsledný požadavek svobody svědomí. A protože církev předsta­ vovala v tehdejším světě nejvyšší moc, je Husovo vystoupení současně zá­ měrným a nejvážnějším úsilím o reformu společenského řádu, o povznesení mravní a sociální v každém směru. Od počátku si Husovi odpůrci a ne­ přátelé uvědomují sílu nezvratné skutečnosti, že jde o zápas pravdy proti moci, že proti strohému dogmatu a tradičně uplatňovanému požadavku slepé poslušnosti staví Hus svou upřímnou zbožnost, skromnost a pokoru, proti bohatství, nádheře a lesku chudobu a prostotu, proti sobectví lásku. A všechny tyto postuláty a příkazy utvrzuje velkým osobním příkladem. Ve věcech víry je pro něho rozhodující Písmo, prvním učitelem a svrchovaným soudcem i hlavou církve je mu Kristus. Od Viklefa přejímá rovněž myšlenku, kterou poprvé vyslovil už o tisíc let dřív Aurelius Augustinus, že totiž církev je nebo má být obcí vyvolených, nikoli jen těch, kdo se křesťany formálně

13

nazývají. Papež, který nedodržuje zákon Kristův, nemůže být uznáván, a sedí-li na stolci papežském člověk špatný, zištný a nečistých mravů — tak tomu bylo v případě Jana XXIII. — je lžiapoštolem, jenž Krista prodává a zrazuje jako Jidáš Iškariotský. Nemá-li také papežovo rozhodování, ať je papežem kdokoliv, základ v bibli, stává se takové počínání pro pravé křesťany lichým a neplatným. Právě proto, že církevní moc si všude a bezohledně osobovala i právo moci světské, je také Husova kritika církve a církevní hierarchie zároveň namířena proti světské moci. Proto je Husovi cizí a nepřirozený i státní absolutismus, státní všemohoucnost. I tento závažný rys všestranných re­ formních snah odpůrci brzy poznali a pocítili jeho nebezpečí pro sebe. V těsné souvislosti se všemi průbojnými názory na společenskou re­ formu projevuje se též Husovo národní a vlastenecké cítění. Betlémský kazatel těžce nesl, že na radnicích královských měst má český jazyk po­ družné místo, že v kostelích a ve školách převládá latina a že tímto způso­ bem je národ ochuzován o možnosti většího a hlubšího duchovního zisku, že je odstrkován politicky, že jeho společenské uplatnění je neprávem ome­ zeno. Proto tak pilně usiluje o vydání Dekretu kutnohorského a proto věnuje tak účinnou pozornost a péči rodnému jazyku. I tady touží Hus být vzorem. Jeho sloh je výrazný a prostý, svrchovaně srozumitelný a čistý, myšlenky mají vemlouvavou gradaci a ušlechtilý pathos a pramálo záleží, že Hus není právě básníkem. Do Betlémské kaple přicházejí měšťané i nuzáci, lidé vzdělaní i neskolení, chasa i dvořané, řemeslníci, učitelé i dělný lid a v první řadě pod kazatelnou sedává králova manželka Žofie. Ve snaze o co nej­ větší sdělnost projevů, ať kazatelských či literárních, přiklání se Hus k ja­ zyku, jakým se mluví, povyšuje lidovou řeč na spisovný jazyk a současně, k velkému užitku vrstevníků i příštích generací, citlivě a prakticky reformuje pravopis. Tím otvírá nejen české ortografii, ale celé literatuře novou epochu. Husovo dílo je, řečeno ve zkratce, výzva k pravdě a pokroku, kritika a obra­ na. V jedinečný soulad přitom splývají a navzájem se doplňují a prostupují zásady mravní, národní a sociální. Doporučuje-li betlémský kazatel čistotu srdce a svědomí jako základní princip křesťanského života, myslí na všechny své krajany, na všechny lidi, kteří česky hovoří a cítí. Nekompromisní poža­ davek mravní opravdovosti je Husovi neodmyslitelnou podmínkou jakéhokoli duchovního, ale i hmotného pokroku společnosti a národa. Nikoli jen s ti­ chou pokorou, ale podle potřeby také s nesmlouvavým důrazem se zastává uražených a ponížených, chudých a ubohých. Horlí — vezměme do ruky třeba jeho traktát O braní odúmrtí — proti lakotě a hrabivosti vrchnosten­ ských pánů, a hluboký smysl pro sociální spravedlnost je též charakteri­ stický pro Husa kazatele. Neopouští jej ani na chvíli v Betlémské kapli, na Kozím hrádku, v Sezimově Ústí, na Krakovci, na všech místech u cest, v le­ sích a na skalách a všude jinde, kde kázal. A provází ho až do posledních dnů tak plodného, nakonec však tak tragicky přervaného života.

14

Ani v trýznivých hodinách vězeňského osudu nezapomíná Hus na všech­ ny ty, k nimž promlouval slovem i písmem od prvních okamžiků, kdy vystou­ pil na kazatelnu nebo kdy poprvé zazněl jeho hlas s universitní katedry. Píše ještě drobné latinské traktáty, ale daleko širší dosah mají jeho listy, adresované druhům, kteří jej provázeli do Kostnice, přátelům doma, uni­ versitě, celému národu. „ . . . Prosím, abyste kněží dobrých obyčejů milovali a velebili a je ctili, a zvláště jenž pracují v slově Božím. Prosím, abyste se varovali lstivých lidí a zvláště kněží nehodných, o nichž dí Spasitel, že jsou v rouše ovčím a uvnitř vlci hltaví. Prosím pánů, aby své chudině milostivě činili a právě ji spravovali. Prosím měšťanů, aby své obchody právě vedli. Prosím řemeslní­ ků, aby věrně své dílo vedli a jeho požívali. Prosím sluhů, aby svým pánům a paním věrně sloužili. Prosím mistrů, aby jsouce dobře živi, své žáky věrně učili, nejprve aby Bóha milovali, pro jeho chválu se učili a pro prospěch obce a pro své spasení, ale ne pro lakomství ani pro světské zvelebení. Prosím studentů i žáků jiných, aby mistrů svých v dobrém poslouchali i násle­ dovali a aby se pilně pro Boží chválu a pro spasení své i jiných lidí učili. . . . Psal jsem list tento vám v žaláři v okovách, čekaje nazejtří na smrt odsou­ zení, maje naději plnou v Boha, abych pravdy Boží neustupoval a bludů, kteréž na mě křiví svědkové svědčili, abych se neodpřisáhl. ... O mistru Jeronýmovi, mém milém tovaryši, nic neslyším, než že jest v těžkém vězení, čekaje smrt jako i já, a to pro svou víru, již statečně Čechům ukazoval. A Čechové, nejukrutnější naši nepřátelé, dali nás jiným nepřátelům v moc a u vězení. Prosím, abyste za ně Boha prosili. Také prosím vás, zvláště Pra­ žané, abyste na Betlém byli laskaví, pokud Pán Bůh popřeje, abyste v něm Boží slovo kázali. Pro to místo ďábel se rozhněval a proti němu farářů a ka­ novníků popudil, spatřiv, že jeho království v tom místě se rušilo. Doufám v Pána Boha, že to místo zachová do své vůle a učiní v něm prospěch větší skrze jiné, než skrze mne nestatečného učinil. Také prosím, abyste se milo­ vali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli." Jediný, ale přece zdaleka ne sám stál Hus tváří v tvář svým mocným soudcům v Kostnici. Stál, opřen o poznanou pravdu, před koncilem a brá­ nil se silou myšlenky, která vítězí, i když tělo hyne. Vítězný, nepokořený a ni­ kdy nepokořitelný duch, nesrovnatelně mocnější než hmota a silnější než všechny hrozby násilím a zbraní, žije a tvořivě trvá a proniká až do nejza­ padlejších míst rodné země Husovy, sjednocuje lid ve znamení spolehlivých pravd a jistot, sociální spravedlnosti a víry, že žádný, ani náboženský, ani společenský, ani kulturní pokrok není možný bez mravní opravdovosti, bez laskavého vztahu člověka k člověku. V Husově osudu, jehož epilogem jsou kostnické plameny, je do značné míry symbolizován osud národa, a to v růz­ ných dobách a za různých společenských a politických okolností. Osud, který se čas od času opakuje, ale který se vždycky světu představuje jako čestný zápas za pravdu a za svobodu. Husovo vystoupení a celé obrodné

15

dílo znamenalo v své době velký program. Jeho vliv pronikl daleko za hra­ nice vlasti a v národě, z něhož největší středověký reformátor vyšel, samo o sobě, ale i svým nezměrným ohlasem v dalších časech, pomohlo rozho­ dujícím podílem vytvořit jednu z nejživějších, nejtrvalejších a nejčistších ná­ rodních tradic. Jejím nejvlastnějším jádrem je od věků do věků odevzdávané poselství o věrnosti pravdě, jak je zkoušenému národu v duchu svého celo­ životního učení vytyčil Jan Hus a jak do naší víry v šťastnější a spravedli­ vější zítřek zaznívá dodnes: „Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti!"

16

Václav Starý

HUSINEC - RODIŠTĚ M. JANA HUSA

O místo narození mistra Jana Husa se vedly již dlouholeté vědecké spory. Jejich výsledky potvrdily domněnku, že za Husovo rodiště lze s nej­ větší pravděpodobností považovat Husinec u Prachatic. Na podporu tohoto tvrzení bylo sneseno množství zpráv, z nichž uvedu alespoň jednu velmi závažnou. Pochází od Štěpána z Pálce, který se ve svém spisu Antihus z r. 1414 dovolává svědectví notáře Michala a uvádí jej jako Husova krajana.1 Oním mužem byl Michal Mikulášův z Prachatic, ve­ řejný notář a osobní Husův přítel.

Další zprávu přinesl první Husův životopis kněze Jiříka Heremity z doby před r. 1480, kde čteme: „ . . . věrný a svátý člověk mistr Jan byl jest rodem z městečka řečeného Husinec, člověk z chudých rodičův chudý a z prostých prostý....... matka jeho vedoucí pacholíka do školy, nesoucí pecen chleba mistru školnímu, než jest do města Prachatic došla, sedmkrát jest na té cestě poklekla, modlecí se pánu Bohu za svého syna.“2 První spolehlivá zpráva o Husově rodném domku v Husinci pochází z r. 1633, kdy dne 14. srpna psal krumlovský arciděkan Řehoř z Kleblatu německý dopis pražskému arcibiskupovi Arnoštu hraběti Harrachovi. V něm uvedl i tato důležitá slova: „Na písemné vyzvání Vaší knížecí Eminence do­ stavil jsem se brzy do Husince . . . Podle výpovědi všech obyvatel měl se zde narodit Hus, také ukazují jeho rodný domek, v němž odřezávají třísky proti bolesti zubů." 3

Vedle této celkem známé zprávy se zachovaly i některé jiné, dosud ne­ uverejnené doklady o Husově kultu v samotném městečku Husinci. Dne 25. června 1675 psal lažišťský farář Petr Jakub Žďárský vimperskému hejtmanu Janu Lambertovi Breveriovi o náboženských poměrech v Husinci. Stěžoval si, že se všichni Husinečtí nedostavili k velikonoční zpo­ vědi, že uctívají Jana Husa a že se přidržují kalvínske víry. Stížnost nepři­ nesla žádnou nápravu, protože ještě 31. března 1692 lažišťský farář Bene­

17

dikt Schmuttermajer ve svém dopisu na Vimperk uváděl, že Husinečtí jsou husity, že se tam prodávají husitské a kalvínske knihy a roznášejí se po okolí. Na toto velké obvinění odpověděla městská rada husinecká hejtma­ novi vimperského panství toto:

„ . . . dvojíctihodný a vysoce učený pan farář nás za husity pokládá .... skrze podobojí víry knihy, nechť on dvojíctihodnej *) a vysoce učenej pan farář dobrý a spravedlivý katolíky a křesťany do toho a takového bludu nepotahuje, poněvadž nic takového na nás dokázati nemůže.4

Zajímavé svědectví se zachovalo z r. 1710, kdy husinecký měšťan Lukáš Král žádal, aby jeho synu bylo dovoleno odejít na studia, neboť chtěl do­ sáhnout kněžské hodnosti. Na tuto žádost odpověděl vimperský hejtman relací ze dne 27. října a na jejím začátku uváděl: „. . . snad již od dob Jana Husa ani jeden husinecký synek se nedostal na latinské školy, ani snad ne z kletby za to, že se mezi nimi onen kacíř narodil, jako spíše z důvodu, že sami jsou nedbalí učit se psaní a čtení ve své mateřské řeči, neřku-li v la­ tině." 5 Dosud zcela neznámé a nepovšimnuté svědectví obsahuje pamětní kni­ ha husinecké fary. Když v r. 1758 vydala pražská arcibiskupská konzistoř příkaz k povinnému vedení farních kronik, nebyla starší kronika k nalezení a tehdejší husinecký farář František Anger musil založit novou, do které pořizoval soustavné zápisy. Nově založenou pamětní knihu uvedl stručným popisem svého působiště a v něm mimo jiné napsal: „Běda, místo .... pa­ mětihodné, pokud ovšem hodné paměti je původ a místo narození onoho zlopověstného a vůbec nejhorší paměti kacíře Jana Husa, česky řečeného Jana mistra z Husince, jehož místo narození je dodnes navštěvováno nebo podle tradice ukazováno, které nebudiž obyvatelům městečka dobrým a věr­ ným katolíkům k pohoršení. Nicméně stává se, že je navštěvují jiná ponej­ více zde procházející kacířská vojska a že se u nich těší velké úctě."6

Latinský zápis postrádá přesné datování, avšak doba jeho vzniku je ohraničena dobou pobytu faráře Angra v Husinci, tj. obdobím let 1759 až 1765. Při četbě českého překladu zápisu nutno mít na paměti, že jeho autor byl katolický kněz, který zajisté neměl žádný důvod připomínat Husovu úctu. Jeho zápis je velmi důležitým dokladem, že tradice Husova narození v Hu­ sinci přestála i období rekatolizace a udržela se v mysli obyvatel.

*) v původním znění. Odchylky proti dnešní pravopisné normě jsou způsobeny přesným přepisem citací.

18

Z DĚJiN HUSOVA RODNÉHO DOMKU

Ještě v minulém století existovala stará městská kniha, která měla okra­ je listů poznamenané stopami ohně a v níž se uváděl první známý majitel Husova domku z r. 1634 — Zikmund Nána. Dnes již není znám ani origi­ nál knihy, ani místo jejího uložení. Z r. 1651 se zachoval rejstřík obyvatel Husince,7 V něm zjistíme, že Zik­ mund Nána se tehdy již hlásil ke katolické víře a byl řemesla krejčovského.3 Při velkém požáru městečka v r. 1654 dům Zikmunda Nány vyhořel. Zikmund Nána v r. 1662 zemřel.9 Nástupcem byl jeho zeť Jan Tramchač. Dne 13. února 1668 „jest prodal Jan Nána *) Jakubovi Schusterovi, zeti svému, poněvadž sám již pracovati nemůže, dům svůj ležící z horní strany vedle pana Pavla kováře a z druhé strany pana Mikuláše Lása" za sumu 220 kop gr. míš. ) ** 10 Jan Tramchač sice svůj statek odevzdal v r. 1668, avšak svůj život ještě neukončil a žil do roku 1677.11 Přesný den smrti uvádí nejstarší zachovaná husinecká matrika, kde čteme, že 1. července 1677 „umřel a pochován jest Jan Nána, někdejší soused městyse Husince.“12 V r. 1691 dne 10. srpna shořely v Husinci kromě fary a masných krámů 34 domy. Vyhořel i dům nánovský. Jeho tehdejší majitel Jakub Schuster pod přísahou vyznal, že mu shořel celý domek až na holé zdivo, zejména světnice, kuchyně, komora s prádlem ložním a šaty, sklep, chlév, stodola se vším hospodářským nářadím a stodola se zásobami obilí a sena. Poda­ řilo se mu zachránit pouze 1 koně, pár nájemních volů, 2 krávy, něco pše­ nice, hrachu a ovsa.13 Po smrti Jakuba Schustera v r. 1702 hospodařila na domě vdova Do­ rota až do roku 1718, kdy dne 13. června došlo k rozdělení pozůstalosti. Dům, který „ležel mezi domy strany horní Jakuba Kutheila a strany dolní p. Petra Lada" zdědil syn Jiřík Schuster za 400 zl.14 Jiřík Schuster měl ještě bratra Václava a sestru Alžbětu a Marii, s níž se oženil Josef Jileček.

Po smrti Jiříka Schustera získal dne 15. července 1740 dům „ležící mezi domy p. Antonína Ledvinky z hořejší a p. Andresa Springera z dolejší strany" pekař Josef Jileček za 425 z!.15

V r. 1751 zemřela Marie Jilečková a dne 14. listopadu byla pozůstalost rozdělena dětem.16 Josef Jileček se oženil podruhé a jeho druhá manželka se jmenovala Alžběta. *) vlastně Jan Tramchač, který se jako Jan Nána uvádí podle názvu chalupy. **) míšeňský groš — proti pražskému groši mince méně hodnotná.

19

Po smrti Alžběty Jilečkové se 1. října 1787 ujal syn Vojtěch domu „sub Nro. 35 mezi domy Antonína Ledvinky a Jakuba Sprinkra se sadem a těma *) k němu příslušícíma polma a luk se všema nábytky a potřebami mimo toho kotle pro pálení kořalky a přikoupených polích" za 425 zl......... ,a k tomu ten v loužku ležící trávník jménem Královský." 17 Nový majitel měl četné pe­ něžní i majetkové závazky vůči svým sourozencům.18

Vojtěch Jileček provozoval pálení kořalky a pokračovala v něm i jeho manželka Marie Jilečková, která hospodařila na domě po smrti svého muže od r. 1812. Není proto divu, že básník František Turinský, který byl vrchnostenským soudním úředníkem na nedalekém zámku ve Vlachově Březí v letech 1824 až 1826, nebyl nijak spokojen s návštěvou Husova domku. V básni Husinec o tom napsal: „Ej, tu domek jeho jest! Ta chatrč? Ano vejděte dále! Tři schody výš! Nalevo chýška to jest Husova! Kdož hovoří hlasitou tu řečí, pověz nám synáčku! Aj, vinopalna tu jest! Sousedi se sem sešli! Hanba nevýslovná! Krajané! Zastyďte se! Hanba! Vzešla tu sláva a čest! Plačte pro ztrátu její!" 19

V r. 1831 převzal dům syn Ondřej Jileček za 1500 zl. ve stříbře. Nový majitel provozoval živnost mydlářskou a zřídil si vlevo krám, k němuž se šlo po několika stupních, které pravděpodobně pocházely z kamenného ostění vrat Husova domku. Krám byl později zrušen, schody byly při poslední úpra­ vě domku odstraněny a bývalé kamenné ostění bylo zasazeno opět do vrat. J. V. Fric líčí ve svých Pamětech20 návštěvu Husova domku takto: „Další cesta vedla nás přes Prachatice k Husinci, opětně místu dávné, nejvřelejší mé touhy. Průvodčím byl jakýs kaplan. Vedl nás především na starý hrad Mikuláše z Husince, kde dle pověsti otec našeho mučedníka prý hradním býval. Ohledali jsme pak s náležitou pietou i rodný domek Mistra Jana, kdež nám ukázali také světničku, již jako hoch obýval, i okno, z něhož, jsa vypovězen, později krajanům svým kázal pravdu Boží.“ Další důležitá zpráva o stavu Husova domku se zachovala z r. 1859. V onom roce dne 15. října vyhořely v Husinci 32 domy i s domem Ondřeje Jilečka, který požádal o podporu Královské české muzeum, aby mohl upra­ vit světnici, v níž se podle tradice narodil Hus. Archeologický sbor muzea mu však odepsal, že sice jeho horlivost o zachování památky schvaluje, ale že k udělení hmotné pomoci nemá žádných prostředků. Zprávu o tomto jednání přinesly Památky archeologické a Lumír. Ondřej Jileček byl před­ *) v původním znění.

2D

volán před c. k. okresní úřad do Prachatic, kde s ním byl 27. dubna 1860 sepsán písemný protokol. Ondřej Jileček vypovídal toto: „Já jsem držitel domku číslo 36 v Husinci, v kterýmžto se dle pověsti starožitné Jan Hus zakladatel víry husitské naroditi měl . . . Do časopisu Lumír, který ani neznám, jsem nic takového nezaslal ... Já jsem nuzný člověk a chtěl jsem sobě jen v mé bídě pomoci při vystavení mého dom­ ku ... V tomto mém domku nebyla nikdy, co se pamatuji, nějaká podobizna Jana Husa ani žádná okrasa na jeho památku, neb já jsem si toho hrubě ani nevšiml, že Jan Hus v tomto domě se narodit měl, také by to nesouhla­ silo s náboženstvím nebo vírou mojí, které z celého srdce oddán jsem, abych kacíře ctil ... v celém Husinci a oko'í se toho domku pro památku Jana Husa žádný nevšimne . . . jestli kdo zřídkakdy dům tento chce vidět, tak se to nikoliv z lásky k Husovi nestane, nýbrž pouze ze zvědavosti, proto­ že Jan Hus historickou památku po sobě zanechal, za kterou příčinou tento domek také co starožitný v paměti jest." 21

Konec protokolu končí těmito slovy: „Na to bylo Ondřejovi Jilečkovi nabízeno ničeho nečinit, což by pro okrasu vnitřní nebo zevnitřní na pa­ mátku kacíře Jana Husa sloužiti aneb by vyložiti mohlo a aby také sobě nedovolil pod touto záminkou nějakou zbírku *) zavést. . ." Protokol uzavírají podpisy Ondřeje Jilečka, c. k. okresního představeného Pichy a zapisovatele Pukla.

Při oslavách r. 1869 byl na Husově domku odhalen Husův reliéf, jehož autorem byl sochař B. Schnirch. Již tehdy jednal dr. K. Sladkovský s Ondře­ jem Jilečkem o koupi Husova domku, ale k dohodě nedošlo a Jileček v dom­ ku dál provozoval mydlářskou živnost. V r. 1871 zavítal do Husova domku Jan Neruda, který své dojmy vylíčil těmito slovy:22 „Věru, že jsem nepocítil půli toho bolu, když se noha má bořila kdys v prachu zašlé, titánské kultury athénské jako zde, když spěchala zas z Hu­ since — vždyť jsem synem mučednického, chudého, milého toho národa a bolest zaráží se v prsa jako rozžhavený nůž, ostrá, nevýslovně palčivá!

Tiše jsme sestupovali ze šumavských výšin k Husinci. Široká je tu, snad několik mil obzírající kotlina, v jejímž jednom záhybu usmívavé městečko se skrývá. Krok se stává pomalým, zrak bloudí po nebi, jež se pne jako klenba pantheonu, po hnědých horách, jež jsou věčnými sloupy chrámovými, po kra­ jině, jež zrodila — Husa! Zde je ten Betlém naší slávy! Odtud vylítla hvězda k nebesům, ozářila celou oblohu, její lesk zachvěl světem — zastírejte celé nebe rouchem lží, kdykoliv vichr dějin je odestře, hvězda české slávy třpytí se tam a zářiti bude již pro věčnost! *) v původním znění.

21

Lajte a zapírejte, jak chcete, ličte duševní temnotu našeho lidu způso­ bem jakýmkoli — v dějinách lidstva je zapsán Hus, velký bojovník a první mučedník za svobodu náboženskou, národní i všeobecně lidskou, a nemůž být národem temnoty, kdo jest národem Husa! Odtud vyšel muž, pro něhož Čechové vyvolali první voje bojující za svobodu, v době, kdy ostatní svět zahalen byl duševním i hmotným otroctvím. Jednou Husem, podruhé Komeniem jsme se zapsali do zlaté knihy lidské vzdělanosti, Husem a Komeniem dali jsme lidstvu tolik, co každý jiný národ vzdělaný —’ do studnice, z níž se napili, házejí teď kamení a smetí!' — A my ještě nepostavili hráze! — Čistotné městečko je po venkovsku klidné. Předloňská slavnost zapla­ vila je sice mohutnými vlnami národního hnutí, ale již je zde dávno ticho. Medaillon na rodném domě Husově je zasazen, uvnitř domu pracuje pilný řemeslník o vezdejším chlebě svém, a počestní sousedé punčocháři staví podél zdi na ulici desky s nataženým zbožím svým. Vše je tak po česku chudé. Domek malý a k tomu majetek soukromý místo majetek národa. Místo velkého pomníku jen skromný medaillon a i ten co nájemník, méně oprávněný než vedlejší štít mydlářský. Vejdeme do průjezdu. Bodrý měšťan nám podává ruku. ’Prosíme — otevřte nám světnici Husovu.’ ’I netřeba otevřít! Mám tam nájemníka, musil jsem ho vzít, abych za tu světničku obdržel alespoň třicet zlatých nájmu.’

Cítil jsem, že mi krev vstupuje do tváří. ’Jděte jen přes ty schůdky zde nahoru!’ Asi osm uzounkých, napolo pobořených schůdků vede v průjezde vpravo k nízkým dveřím vzhuru. Není u nich ani zábradlí, musíš lézt opatrně a dát pozor na hlavu, aby se nesra­ zila s klenbou. ’Ale — snad by se mohly ty schůdky přec trochu opravit?’ ’Arci že by mohly, ale odkud vzít na to? Dal bych také dovnitř svět­ ničky novou podlahu, je už přespříliš chatrna — ale když by to stálo až deset zlatých!’ Lezeme němi do výše a vejdem. Světnička malá, spíš komůrka, jediná to posud zachovaná část staré budovy, dle tradice vlastní byt Husův co ob­ čánka mladistvého. Stěny jsou opadané, podlaha vylámaná. U kamen vlevo sedí žena s hrnkem v ruce; mlčky přikývne k našemu pozdravu a jí dál. Vel­ ká postel s několika peřinami a malá špinavá lavička je jediný ostatní ná­ bytek. Několik dětí tulí se před cizinci k matce, v koutku u okna stojí as pětiletý hezký hošík, s plamenným, žárným zrakem. Hledí na nás, snad nám již rozumí.

Okno je tu jediné. Vedle okna ve zdi polička, nad níž přilepený papírek s nápisem Husova knihovna. Otevřem dvířka, uvnitř několik oddílů a na

22

prkýnkách stojí tu hrnky, železné nože, rezovaté vidličky, dřevěná slánka. Prkýnka jsou plna nepravidelných zářezů, chtěli každý host na památku alespoň tříšťku, a byli tu slavní hosté z celého Slovanstva. Vykreslete přec někdo ten vnitřek Husova rodného domku a rozešlete obraz po slavných ilustrovaných časopisech v cizině! Vzduch je dusný — spěcháme ven. 'Je to smutné, jak?’ vzdychá domácí. 'Stydím se vždycky— zvlášť když přijdou Němci, ti se tak smějí! — Kdybych to mohl sám upravit, stěny vybílit pak a navěsit alespoň ty věnce, které mně tu nechali od slavnosti. Alespoň by to bylo něco, věnce jsou tak krásny, bohatý — pojďte se na ně podívat, pánové!’ Jdeme za ním do příbytku. První prostorná a světlá světnice je ozdo­ bena svátými obrázky, druhá malá také obrázky, mezi nimi Jan Hus, zrovna pod nějakým svátým Aloisem nebo kým. Zde postavil majitel velkou truhlu a vložil do ní pečlivě prapory z Husovy slavnosti a věnce, zaslané z celého světa. Několik ženských čepců, svrchu položených, odklidíme a obdivujeme se bohatým fáborům, bohatému vyšívání, nadšeným heslům . . .

Za chvilku již sedíme ve svém povoze a ujíždíme k našim staroslavným již poněmčeným Prachaticům. Na dřevěném mostě loučí se s námi ještě socha svátého Jana z Nepomuku. Již jsme vyjeli na silnici. Sedíme mlčky a nikdo nemá odvahy, aby se ohlídl k Husinci zpět."

Není to žádné veselé líčení, ale velmi dobře podává zdařilý obraz o sta­ vu Husova domku. Teprve dva roky po Nerudově návštěvě došlo k určité nápravě, když se v r. 1873 podařilo prof. T. Cimrhanzlovi z Plzně pronajmout Husovu svět­ ničku za roční plat, který odváděla plzeňská zábavní společnost „Kocou­ rové". Tímto způsobem byla světnička zachráněna před zkázou. Dne 27. července 1877 navštívil Husův domek další slavný český spiso­ vatel — Alois Jirásek, který o svých zážitcích napsal tato slova:23 „Tenkrát poprvé jsem stanul v sedničce, v kteréž dle pověsti se narodil Hus. Stará tu bídná podlaha, prostinký krb nalevo od dveří, ve zdi vpravo nevelký výklenek na knihy, přepažený červotočivým prkénkem, hodně oře­ zaný nešetrnými ctiteli a turisty. Chudá světnička, ale v úctě a ne bez po­ hnutí stanul jsem pod jejím nízkým stropem, a stál jsem v ní jako v posvát­ né místnosti.“

Ořezávání knihovny v Husově světničce bylo téměř tradiční zvyklostí, i když nejeden z návštěvníků na toto poškozování celonárodního majetku upozorňoval.24

23

Dne 13. srpna 1880 vstoupil do Husovy světničky český básník Jaroslav Vrchlický a zaznamenal tyto verše: „Duch lidstva fénix vždy sám obé spálí, by ožil v nové síly vděku, těď stárne zas — boj s tmou je stálý, kde ale Hus je dvacátého věku.“ 25

Po smrti Ondřeje Jilečka v r. 1880 zdědil dům syn Augustin, který byl také jeho posledním soukromým majitelem. O koupi Husova domku marně usiloval místní farář Adolf Rodler (pů­ sobil v Husinci v letech 1877—1884), který chtěl Husův domek zbourat a na jeho místě postavit katolický sirotčinec. V r. 1880 uspořádal spolek Svatobor sbírku, z jejíhož výnosu koupil v r. 1883 přední část domku a ještě téhož roku ji postoupil Tělocvičné jednotě Sokol v Praze. Dne 25. dubna 1911 byly zasazeny před Husovým domkem dvě lípy. K pětistému výročí smrti Jana Husa chtěl pražský Sokol provést staveb­ ní úpravy v domku. Byl vypracován návrh přestavby, aby domek odpovídal jakési představě o středověkém vzhledu stavby. Jen dík protestu Klubu za starou Prahu ze dne 23. května 1913 k přestavbě nedošlo, ale naopak dom­ ku byl pietně a šťastně vrácen jeho starý vzhled. Husův domek patřil potom určitou dobu městu Písku. O této kapitole z dějin Husova domku napsal Lad. Cihla.26 „Někdy v říjnu roku 1916 napsal starosta pražské jednoty dr. Scheiner píseckému starostovi Špirhanzlovi, že jednota je ochotna věnovat Písku rodný domek Husův. Městský výbor se pak rozhodl ve schůzi ze dne 18. října 1916 převzít domek v Husinci s podmínkou, že obec nepřijme žádných služeb­ ností, ani jiných břemen na domku. Zároveň požádala o zaslání návrhu smlouvy o převzetí pro pozemkové knihy. To se také stalo přijetím trhové smlouvy na dům čp. 36 v Husinci: domek se stal knihovním vlastnictvím pí­ secké obce v ceně 3000 K. K slavnostnímu odevzdání za přítomnosti obou stran došlo o něco později, 27. května 1917."

- Pražská obec sokolská si však vyhradila právo spolurozhodovat o dal­ ších osudech domku. Tohoto práva použila, když městský úřad v Husinci projevil zájem o nepoužitou místnost v prvém traktu domku (určenou původ­ ně pro Husovu pamětní síň), v níž chtěl zřídit čítárnu. Aby nedošlo k dalším konfliktním situacím, požádal pražský Sokol o zpětný převod Husova rod­ ného domku do svého vlastnictví, což se bez potíží uskutečnilo 21. června 1922. V r. 1928 koupila ČOS také sousední domek č. 37, protože měla úmysl zde zřídit Husovo muzeum. Avšak při schůzi městské rady 7. listopadu 1928 přednesla pí Amálie Kožmínová-Cimrhanzlová návrh na zřízení národopis­

24

ného muzea v Husinci a slíbila pomoc. Mestská rada projevila s návrhem souhlas. Muzeum mělo být instalováno v Husově rodném domku, avšak k uskutečnění této myšlenky nedošlo.27

Po ukončení druhé světové války přestal být Husův domek majetkem COS a stal se majetkem státu. Nejprve byl pod správou KNV, potom ONV a nakonec přešel do správy MNV Husinec.

V r. 1952 bylo za podpory ministerstva školství otevřeno v Husově domku muzeum, V r. 1965 dokončili muzejní pracovníci z Tábora a Českých Budě­ jovic úpravu vnitřního vybavení. HUSOVY OSLAVY V HUSINCI V LETECH 1869-1968

První Husovy oslavy v Husinci proběhly již v r. 1868. O jejich průběhu přináší pamětní kniha Husince tento zápis: „Dne 5. července 1868 jako v předvečer narození M. Jana Husi odbýván byl od domácích i vzdálených hostů slavný průvod od radního domu k jeho rodnému domu".28

Avšak k prvním velkým veřejným Husovým oslavám došlo v r. 1869, kdy se slavilo 500. výročí domnělého narození M. Jana Husa. Přípravy se konaly v Praze i v Husinci. Za dobu konání oslav byly zvole­ ny dny 4. až 8. září 1869. Byly vytvořeny dva slavnostní výbory: v Praze a v Husinci. V čele pražského byl Karel Sabina a husineckého dr. Josef Kudrna z Netolic. Ale již v květnu 1869 byl zvolen předsedou pražského výboru dr. Karel Sladkovský a v Husinci MUDr. Jos. Wiesner z Vimperka, protože se dřívější místní komité pro odpor kněží a českobudějovického bis­ kupa J. V. Jirsíka rozešlo. Při zasedání obecního výboru v Husinci dne 2. května 1869 byla jako pátý bod programu projednávána otázka konání veřejných oslav M. Jana Husa. Purkmistr Fr. Šebelle se vyjádřil, že není proti tomu, aby se slavnost konala v místě kolébky Jana Husa, jen si vymínil, aby mu byl předložen program oslav, a to proto, aby v něm nic závadného nebylo otištěno.29

Podle policejních zpráv byl v Husinci oporou slavnostního výboru Jan Pýcha, kdežto starosta Fr. Šebelle s třemi členy obecního zastupitelstva hla­ sovali proti pořádání slavnosti v Husinci. Podle jiných zpráv zasloužil se o uskutečnění oslav v Husinci plzeňský profesor Tomáš Cimrhanzl, rodák z nedalekého Žichovce u Strunkovic n. Blanicí. Dne 12. srpna 1869 zaslal českobudějovický biskup J. V. Jirsík všem farním úřadům dopis, v němž konání Husových oslav a účast na nich ka­ tegoricky odmítal. Ačkoli se tento vysoký církevní hodnostář vždy uvědoměle hlásil k českému národu, nepochopil ze svého římskokatolického hlediska význam Husova boje proti církevní svrchovanosti a za svobodu vědomí.

25

Avšak ani biskupský dopis neovlivnil přípravy na důstojné Husovy osla­ vy. Dne 17. srpna 1869 se „slavnostní výbor pro oslavení 500leté památky narozenin nesmrtelného mistra Jana Husi z Husince" obrátil dopisem na obecní zastupitelstvo městyse Husince, v němž psal, že „usnesl se v posled ­ ní schůzi své odbývané v Husinci v neděli dne 15ho září 30 t. r. na následu­ jící nížepsaným odevzdané úloze: Dovolujeme sobě vůči tak velevýznamné slavnosti, chtějíce úřadu svému svědomitě dostáti, k slavnému zastupitelstvu obce Husinecké tímto předložití snažnou žádost výše jmenovaného výboru, aby slavná obec Husinecká propůjčila k vystavění bran slavnostních, stanu a řečniště potřebný k tomu materiál, aby slavná obec tatáž ráčila nésti útraty dělníků a tesařů při zmíně­ ných stavbách zaměstnaných, aby slavná obec ráčila usnesením celého zastupitelstva slavně výboru slavnostnímu písemně zaručiti, že po věčné časy v ochranu a opatrování béře všecky vzácnosti a památky, které se jak o té slavnosti, tak jindy k slá­ vě nesmrtelného mistra Husineckého v Husinci s uvědomím slavného za­ stupitelstva neb jednoho z pánů výboru složí, aby slavné zastupitelstvo obce Husinecké ráčilo všemožně a obvyklým způsobem působiti na všechny pány občany, aby prokazujíce tu ochotnost svému rodákovi světoznámému, všude slavenému, laskavě uhostili určené tam hosti, aby v předvečer osvětlili všecka okna v čelnějších ulicích a aby k tomuto večeru slavnému již dle sil každý v hlavní ulici, kudy slavnostní průvod půjde, jakož i na náměstí, vůbec okrášlený a ozdobený měl svůj dům, aby konečně slavná obec Husinecká k tomu všemožně hleděla, aby na návrších kol Husince strojily se slavnostní ohně.

Těšíce se blahou nadějí, že úplně vyslyšána bude prosba přednesená, dovolují sobě ještě nížepsaní prosbu tuto odůvodnit nejen poukázáním na důstojnost slavnosti nastávající, ale i slibem, že slavnost v nižádném způsobu klidnému pokoji venkovského města nebezpečná, dle usilování výboru míst­ ního na věčné časy zachovat! hodlá památku po slavnosti této, která blahodějně zajisté jak pro jednotlivce dotyčného, tak i pro celou obec navždy pů­ sobiti bude."31

Husovy oslavy se konaly v Praze na Betlémském náměstí 4. září 1869. Byly první a již nikdy se jich nezúčastnilo takové množství lidí. Účastníci oslav odjeli 5. září zvláštním vlakem z Prahy. Na nádraží je provázel mno­ hatisícový průvod, ve kterém podle zpráv Národních listů bylo 600 sokolů s náčelníkem J. M. Tyršem, zpěvácké, studentské i řemeslnické spolky a 3000 dělníků. Po celé cestě byl vlak vítán na všech stanicích a nádraží byla i přes zákaz vyzdobena. V Plzni a na návrších v Pošumaví plály slavnostní ohně. Zatím v Husinci a jeho okolí byla učiněna silná policejní a bezpeč-

26

1. 2. 3.

6.

1. Stimmerův dřevoryt M. Jana Husa (asi podle Holbeinovy kresby) 2. Betlémská kaple (podle staré rytiny) 3. Hus před koncilem v Kostnici (podle Brožíkova originálu z Husova muzea v Husinci) 4. Husův rodný domek 5. Vchod do Husovy světničky 6. Husova světnička 7. Husovo muzeum 8. Prostranství před zadním vchodem do Husova muzea 9. Husinec — celkový pohled 10. Nová výstavba v severozápadní části Husince 11. Husova lípa v Chlístově 12. Moderní husinecký hotel „Na knížecí" 13. Socha M. Jana Husa (dílo nár. umělce K. Lidického) 14. Literátská škola v Prachaticích 15. Přehrada na řece Blanici I. Odpověď vimperského hejtmana husineckému měšťanu Lukáši Královi, který žádal o povolení studií pro svého syna II. Dopis slavnostnímu výboru pro pořádání Husových oslav, adresovaný obecnímu zastupitelství v Husinci lil. Slavnostní medaile vydané u příležitosti povýšení Husince na město Pamětní Husova mince ze 17. století (asi norimberské ráže)

nostní opatření. Byli sem staženi v nebývalém množství četníci (50 osob a jeden důstojník) a v blízkých vojenských posádkách mělo vojsko pohoto­ vost. Nevědělo se, zda se slavnosti zúčastní pozvaný Garibaldi a Victor Hugo. Dokonce se šířila zpráva, že do Husince tajně přijede z vyhnanství J. V. Frič. Dne 6. září se do Husince sjížděli účastníci ze Strakonic, Netolic, Vo­ lyně a Vodňan, kde byli ubytováni. Všecky silnice, které vedly do Husince, byly naplněny průvody. V Husinci vítaly 60 000 účastníků slavnostní brány s nápisy nejen ve všech slovanských řečech, ale i v jazyce francouzském a německém, a chvojím ověnčené, vesměs nově obílené domy. Zvlášť ověn­ čen byl Husův domek s nápisem: „Toto sídlo staré vítá hosty jaré.“ Naproti řečništi byla tribuna pro polské, jihoslovanské, ruské, bulharské i jiné za­ hraniční hosty. Přítomný zástupce vlády, okresní hejtman z Prachatic Haní, prohlásil, že řečnit smějí pouze. Češi, nikoliv jiní rakouští Slované a že cizími hosty se rozumějí pouze hosté zahraniční.

Oslava byla tak mohutná, že pro ubytování účastníků nejen z celých Čech a Moravy, ale skoro ze všech evropských států i z Ameriky nestačil Husinec, a proto musely být kolem Husince postaveny stany. Umístěny byly podél silnice daleko až za Omcirkův mlýn směrem k Prachaticům. Pro di­ váky byly odkryty krovy husineckých stavení. Program oslav nám zachoval Mat. Grůnwald;32 obsahoval tyto body: 1. slavnostní průvod ze shromaždiště před Husincem do města toho; 2. u města uvítání průvodu; 3. před domem, kde se Hus narodil, sbor zpěváckých spolků; 4. slavnostní řeč úvodní; 5. odhalení desky, přičemž zpíván sbor; 6. řeči hostí cizích; 7. slavnostní řeč závěrečná; 8. sbor zpěváckých spolků; 9. k večeru ohňostroj.

Hlavními řečníky byli dr. K. Sladkovský a dr. Fr. L. Rieger, který se sna­ žil oslavou husitské tradice podepřít autoritu staročeské strany. Dovolával se horlivě velkých mužů husitské doby: „Kde jsme měli v třicetileté válce charakterů takových jako v době husitské, kde bylo Husů, Žižků a Prokopů? Mužové ti dovedli za přesvědčení své žít a umřít." K. Sladkovský ve své slavnostní řeči uvedl i tato památná slova: „Znovu krev slavných předků proudí v žilách tvých, znovu po příkladu jejich mužně a neústupně hájíš nepromlčiteiného svátého práva svého a vlasti své, znovu obracejí se k tobě uznání plné zraky veškeré vzdělané Evropy. V tom zna­ mení, národe československý, v znamení otců tvých již svítá ti nová nadějná budoucnosti zora a v znamení vítězství otců svých ty slavně zvítězíš“.33 Během

27

tohoto proslovu byl na Husově domku odhalen Husův reliéf od B. Schnircha a za zpěvu chorálu byly na připravené hřeby věšeny věnce, jimiž bylo po­ kryto celé průčelí domku. Nato promluvil bouřlivě vítaný M. A. Buchtějev, člen slovanského výboru v Moskvě, jehož řeč — podle hlášení policejního ředitelství ministerskému předsedovi Taaffemu — vyzdvihovala slovanství jako hradbu proti lži. Po projevu zástupců Poláků, Bulharů a Srbů měl zá­ věrečnou řeč Karel Sabina. Oslavy 500. výročí narozenin Jana Husa měly velký úspěch a o jejich průběhu psal s nadšením veškerý pokrokový tisk celé Evropy, zejména tisk slovanský. Policejní ředitelství hlásilo, že musí opravit zprávy německých listů, že se slavnost nezdařila a že naopak národní pouť do Husince byla obrozením pro celý český jih.34

Po těchto velkolepých oslavách se Husova památka v Husinci řadu let nepřipomínala. Katolická církev vstoupila do protiofenzívy a v r. 1870 byl posvěcen v Husinci nový hřbitovní kostelík zasvěcený Cyrilu a Metoději. Zasvěcení bylo vybráno zcela záměrně, protože tito světci mají svátek 5. čer­ vence a Husův den připadá na ó. července. Začátkem tohoto století opět ožily v Husinci Husovy oslavy, na nichž se podíleli členové některých místních spolků.

Dne 3. července 1904 pořádala Národní jednota pošumavská společně s Tělocvičnou jednotou Sokol v Husinci tábor lidu, na kterém promluvil JUDr. Ant. Klouda z Prahy na téma: „Náš Hus v minulosti a přítomnosti." Přes nepříznivé počasí se dostavilo 400 osob.35 Husinecký farář Jakub Nosek si naopak poznamenal toto: „Dne 3. července 1904 konán zde tábor lidu na oslavu Husovu, při níž řečnil jakýsi Klouda, advokát z Prahy, a útočil velice na církev římskokato­ lickou a na Řím. Účastenství nebylo veliké. Tábor lidu byl zbubnován zdejším tajemníkem a konán za protektorátu městské rady zdejší od Národní jednoty pošumavské a Tělocvičné jednoty Sokol."36 V r. 1905 se konala oslava povýšení Husince na město. 1. července večer byl uspořádán slavnostní průvod Husincem. Při průvodu se členové místních spolků zastavili u rodného Husova domku, kde promluvil starosta Sokola a purkmistr Antonín Knops a zapěna píseň Hej Slované.37

Dne 29. července 1905 se v Husinci konal sjezd župy Husovy a části župy Jeronýmovy. 250 členů Sokola se zúčastnilo veřejného cvičení. Do Hu­ sovy světničky byl odevzdán vavřínový věnec se stuhami a nápisem: „Mučed­ níku pro pravdu — Sokolská župa Husova 30. VII. 1905." 38

Dne 7. července 1907 pořádal Všeodborový spolek dělnický Hus v Hu­ sinci tábor lidu před rodným Husovým domkem.39 V r. 1908 se Husovy oslavy pro deštivé počasí nekonaly.

28

Na rok 1915 se připravovaly pietni oslavy na paměť 500. výročí upálení M. Jana Husa. O nich zaznamenal husinecký farář Jakub Nosek do pa­ mětní knihy toto:

„V tomto roce (1915) měla se konati v Husinci slavnost 500letého upá­ lení mistra Jana Husa v Kostnici — na níž už Husinečtí činili přípravy, avšak c. k. úřady zakázaly vůbec všecky oslavy tohoto směru za příčinou pohnuté doby válečné. Husinečtí se kojili nadějí, že v příštím roce (1916), až bude konec války, oslava tato se vykoná — avšak válka, potrvavší po celý rok 1916, zkazila jejich záměry a i v roce 1916 sešlo z každé oslavy Husovy."40 První světová válka skončila teprve v r. 1918 a tak první oslavy Husovy v novém státě, Československé republice, se konaly teprve v r. 1919, 6. července 1920 byl slavnostním řečníkem při Husových oslavách v Hu­ sinci prof. Ant. Srba z Příbrami. 4. července 1924 řečnil profesor stát. ref. reál, gymnasia v Prachaticích Jan Panka. V r. 1925 byly Husovy oslavy konány ve znamení 510. výročí jeho upá­ lení. Slavnostním řečníkem byl prof. A. Srba a P. Maxa. Oslav se zúčastnilo více než 8000 osob. Velké oslavy se konaly v r. 1928, kdy byl položen zásluhou spolku Pošumavan základní kámen k budoucímu Husovu pomníku. 6. července byl de­ korován plukovní prapor 1. pěšího pluku M. Jana Husa z Čes, Budějovic stuhou, kterou darovalo město Husinec, s nápisem: „Obnovitelům samo­ statnosti věnuje rodiště Husovo“. Této slavnosti se zúčastnil velitel pluku pluk. Jiří Klubal s důstojnickým sborem, čestnou rotou a plukovní hudbou. Slavnostním řečníkem byl posl. Ad. Prokůpek.

Dne 6. července 1929 se konal zájezd spolku Pošumavan z Prahy s ka­ pelou železničářů, řízenou kapelníkem p. Truhlářem. Větrná smršť, která 4. července postihla jižní Čechy a Husinec, ovlivnila účast na oslavách. Dne 6. července 1930 řečnil dr. Karel Pergler a v r. 1931 byl slavnost­ ním řečníkem gen. R. Gajda. Průběh druhé světové války zamezil konání Husových oslav. Teprve po jejím ukončení se 1. července 1945 konaly první oslavy v osvobozené vlasti. Oslav se zúčastnila americká vojenská posádka s gen. Hardnessem. Již 5. VII. večer začalo pršet a deštivé počasí se udrželo po celý příští den a pokazilo Husovy oslavy. Slavnostním řečníkem byl tehdejší ministr národní obrany gen. Ludvík Svoboda. V dalších letech se zde vystřídali tito řečníci: r. 1946 — ministr školství dr. Zdeněk Nejedlý, r. 1947 — ministr školství dr. Jar. Stránský, r. 1949 — místopředseda vlády Zd. Fierlinger a AI. Neumann, r. 1950 — opět arm. gen. Ludvík Svoboda, r. 1951 — ministr AI. Neumann, r. 1952 — ministr Fr. Ha-

29

velká, r. 1953 — náměstek předsedy vlády arch. O. Beran, r. 1954 — gen. Jaroslav Kučera, r. 1955 — poslanec NS Fr. Bubník, r. 1956 — primátor hl. města Prahy A. Svoboda (byla přítomna delegace horníků z dolu M. J. Hus a delegace z města Naumburku), r. 1957 — ministr L. Kopřiva, r. 1958 — ministr spravedlnosti V. Škoda (byl odhalen pomník M. J. Husa — dílo nár. umělce K. Lidického — a nově upraveno muzeum v přilehlých míst­ nostech Husova rodného domku), r. 1959 ministr spojů AI. Neumann. Tímto rokem končí přítomnost i proslovy vládních činitelů a od r. 1960 přednášejí své projevy při Husových oslavách jihočeští funkcionáři. Husovy oslavy pře­ stávají mít celostátní charakter a stávají se místní záležitostí Husince a nejbližšího okolí. Roku 1960 promluvil poslanec Fr. Bubník, r. 1962 — dr. Šáda, r. 1963 — K. Tondr, r. 1964 — předseda školní komise JčKNV J. Vodák. Rok 1965 činí výjimku z místního rázu oslav, které se konaly ve znamení 550. výročí upálení M. Jana Husa. 5. července promluvil doc. Karlovy univer­ sity M. Machovec a při hlavních oslavách 11. července promluvil ministr školství dr. Čestmír Císař. Hlavních oslav se zúčastnilo asi 5000 lidí.

V r. 1966 byl slavnostním řečníkem dr. B. Janoušek z Českých Budějovic, r. 1967 tajemník ONV Prachatice J. Dejmek, r. 1968 — pracovník Husitského muzea v Táboře dr. Fr. Kroupa. V r. 1969 se připravují celostátní oslavy -k domnělému 600. výročí narození M. Jana Husa a ke stému výročí veliké národní oslavy konané v Husinci v zářijových dnech roku 1869. Z MINULOSTI HUSINCE

Otázce vzniku a počátku Husince byla věnována dostatečná pozornost již v souvislosti s řešením sporu o rodiště Jana Husa,41 avšak celkové osudy místa sledovali pouze dva autoři. Jedním z nich byl husinecký obecní tajemník Matyaš Grünwald, který se první pokusil o úplné zpracování dějin Husince v práci Husinec, rodné místo Husa (vydáno v r. 1888 v Benešově). Knížka obsahovala pouze stručné dějiny místa, kapitoly o Husově rodném domku a o dějinách farního a hřbi­ tovního kostela a přinesla i několik místních pověstí. Tato práce již zastarala a autor použil starších kronikářských zápisů k sestavení chronologického přehledu nejdůležitějších místních událostí. Druhý byl známý český historiograf August Sedláček, který výsledky svých studií shrnul do knížečky Husinec a okolí (vydáno v Praze 1926). V této práci vypsal na 20 stránkách stručně dějiny Husince. Obě práce měly jednu společnou vlastnost — přinesly pouze velmi stručné dějiny místa a nekladly si větších nároků na hlubší poznání minu­ losti Husince.

30

Několik drobných příspěvků k dějinám Husince přinesl i časopis Zlatá stezka.42 Hodnotu a význam těchto článků snižuje nedostatečná heuristika a naprostý nedostatek odkazů na prameny. Byla sice již vydána celá řada příležitostných průvodců a brožurek o Husinci, avšak jejich vědecký přínos není význačný. Dosavadní zpracovatelé minulosti Husince nedostatečně využívali bo­ hatství archívu města Husince pro jeho nepřístupnost a nezpracovanost. Teprve jeho spořádáním v r. 1968 se otevřela pramenná základna. Některé nové doklady byly použity již při zpracování této studie. Počátky Husince Nastoupíme-li namáhavou cestu za poznáváním historie Husince, na­ razíme na řadu překážek i nedostatek pramenů. První potíž vzniká již při sestavování odpovědi na otázku, kdy Husinec vznikl. První bezpečná zpráva o jeho existenci pochází teprve ze 14. století, kdy se v r. 1359 připomíná v Husinci kostel, který byl tehdy filiálním k sou­ sednímu Vlachovu Březí, kde vykonával náboženské obřady kněz Oldřich.43 Počátky Husince byly často spojovány se založením nedalekého hradu Hus na toku řeky Blaníce, K letopočtu 1359 jako době vzniku Husince se přiklonil i Aug. Sedláček. F. M. Bartoš44 soudil, že Husinec existoval již před založením hradu Hus a kolem r. 1350 byl povýšen pouze na městečko. Poprvé upozornil na starší zprávu z r. 1291, v níž se uvádějí Jindřich a Vok z Borku a Husince, kteří zasedali na zemském soudu.45 F. M. Bartoš správně spojoval jméno Borku se jménem zaniklé vsi téhož jména u Švihová.

J. V. Šimák46 připustil existenci starší slovanské vsi, která byla samo­ statným statečkem a za sídlo jejich majitelů určil Hrádek nad řekou Bla­ niek47 Připojení Husince k Vimperku odůvodňoval snahou držitelů Vimperka, „aby jeho sousedé se mohli aspoň poněkud vedle Prachatic účastniti výpo­ mocí, neb i vlastním podnikem ve výnosném obchodním provozu na stezce pasovské a tím, aby se zvýšily i důchody panské." 48 Tento svůj výklad opakoval J. V. Šimák i později.49 Jos. Salaba položil počátek Husince do 14. století a uváděl, že „městeč­ ko Husinec vzniká po založení hradu Hus jakožto jeho přední součástka jakoby jakési podhradí hradu Hus a jistě záhy po r. 134150 Sám se přikláním k Šimákovu názoru a domnívám se, že počátek Husin­ ce můžeme položit již do 13. století. Vedou mě k tomu stopy starého rýžo­ vání podél toku řeky Blaníce u Husince, které předpokládají starší osídlení.51 Je velká škoda, že další zprávy o poměrech v Husinci nemáme a není správné pouštět se do kombinací a vytvářet tak nové domněnky.

31

Víme bezpečně, že po upálení M. Jana Husa v Kostnici v r. 1415 byl poslán stížný list, k němuž připojilo své pečeti 452 českých šlechticů a via dyků. Mezi přivěšenými pečeťmi jsou z Prachaticka pečeti Vlacha ze Březí, Petra z Drslavic, Mikuláše z Kratušína, Benka ze Lhenic a Viléma ze Lčovic.52 Po nečekané smrti Mikuláše Husi v r. 1420 převzal panství huské asi r. 1421 Jan Smil z Křemže. V r. 1439 ho Oldřich z Rožmberka lstivě vylákal na svůj hrad do Čes. Krumlova, kde ho uvěznil a popravil.53 Opuštěného hradu Hus se zmocnil Habart Lopata z Hrádku, který od­ tud přepadával bohaté kupce na staré Zlaté stezce. V únoru 1441 oblehli prachatičtí měšťané pod vedením Jana Sedleckého s okolními sousedy hrad Hus a po několikaměsíčním obléhání v září 1441 hrad dobyli, vypálili a roz­ bořili. Od té doby hrad Hus zůstal v zříceninách. Celého panství se zmoc­ nili Rožmberkové paděláním listiny, kterou údajně měli panství obdržet již v r. 1421 od císaře Zikmunda.

Lze velmi litovat, že se nezachovali žádné písemné zprávy o osudech Husince v těchto pohnutých dobách 15. století. Další zprávy se vyskytují teprve od 16. století.

Vývoj Husince v letech 1503—1620 Z roku 1503 se zachoval nejstarší soupis obyvatel Husince,54 kde tehdy žilo 61 usedlých obyvatel. Celkem platili vrchnosti 8 kop 3 gr. 1 haléř, ovsa odváděli 127V2 prach. *) Mezi 61 usedlými byli pouze 4 mlynáři, 1 kovář, 1 koželuh, 1 sládek a 1 tkadlec.55 O zaměstnání ostatních obyvatel lze soudit podle dochovaných archív­ ních dokladů. Je všeobecně známo, že sousední město Prachatice bylo významným řemeslnickým a obchodním střediskem na důležité cestě, která spojovala Čechy se sousedním Bavorskem. Provozovaný solní obchod přinášel prachatickým měšťanům tučné zisky. Je zcela pochopitelné, že na výnosu z obcho­ du po tzv. Zlaté stezce se chtěli podílet i obyvatelé sousedního Husince. S nimi měli Prachatičtí různé spory.

Dne 8. června 1572 psali purkmistr a rada města Prachatic dopis Vilé­ mu z Rožmberka, kterému si stěžovali, že purkmistr a konšelé městyse Hu­ since poslali na Prachatické velikou stížnost urozenému pánu Jakubu Krčínovi. Předmětem stížnosti Husineckých byla domnělá „svévolná překážka", kterou Prachatičtí činili Husineckým při dobytčích trzích.56 Prachatičtí k této husinecké stížnosti podávali své vysvětlení, že mají stará privilegia, která *) prachatické — stará měrná jednotka.

32

jím dovolují brát zboží těm, kteří minuli Prachatice bez zaplacení mýta. Proto právem, když poddaní Petra Malovce z Chýnova a na Vimperce „ovce, vepře, svině již do Pěčňova byli přihnali, jemu jsou takový dobytek pobrali, protože Prachatic pominuli." Z tohoto dopisu se dále dovídáme, jaké byly hospodářské poměry v Husinci. Husinečtí všemožně usilovali, aby se sobotní trhy staly „trvandlivou zvyklostí.“

O obchodní podnikavosti obyvatelů Husince, která se nebála ani znač­ ného rizika, svědčí další řádky dopisu „ . . . domácí sedláci a poddaní Vaší milosti, kde o jakém dobrém páru voluov zvědí, na panství vykoupí a věda, že do Němec zase dobře odbydou, tu ženou a tak jakž zprávu máme, několik mnoho páruov každou sobotu do Němec přes pomezí se-bez mejta nespra­ veného Vaší milosti odhání." 57 I když neznáme výsledek sporu ani rozhodnutí Viléma z Rožmberka, trhy na dobytek v Husinci nepřestaly. Svědčí o tom další zpráva z r. 1578, kdy 9. dubna psali Prachatičtí dopis Václavu Malovcovi na Bělči, že minulou sobotu (tj. 5. dubna) chytili u Těšovic jeho poddané, kteří měli úmysl hnát do Husince na trh pár volů. Prachatičtí jim sice chtěli dobytek vzít, avšak poddaní „sou se svodpořili a takových volův sobě brati nedali ani k městu hnáti a mejta povinného spraviti nechtěli." 58 Obchod s dobytkem byl v Husinci velmi rozšířen a husinečtí sousedé zajížděli do vzdálenějších míst .

Z archívních dokladů59-83 se dovídáme toto: Dne 8. srpna 1577 prachtický měšťan Mikuláš Netáhlo a husinecký sou­ sed Jan Příbramský, jinak Zelenka, koupili v Praze voly od Valenty z Emilna z Polska za 92 a 1/2 gr. míš. Protože tuto částku nemohli ihned zaplatit, vy­ stavili prodávajícímu dlužní úpis, podle něhož mu přislíbili odevzdat spo­ lečný dluh nejpozději do hromnic 1578. Protože ve stanovené lhůtě peníze nesložili, objevil se 18. března 1578 v Prachaticích Vavřinec Pietko místo vě­ řitele Valenty z Emilna „pod tou příčinou neplacení jich 55 mil jest za nimi šel, drahně kop utratil a posavad u nás jest a tráví". Celá záležitost se táhla až do 5. srpna 1578.

Vedle rozšířeného obchodu s dobytkem konaly se v Husinci trhy na obilí. Fr. Jos. Sláma84 datuje počátek husineckých trhů do doby kolemí r. 1500, Toto datum se mi zdá být trochu přehnané a na jeho podporu nejsou žádné další doklady. Kladl bych počátek husineckých trhů do druhé polo­ viny 16. století. Je velmi zajímavé, že se husinecké trhy udržely bez povolení a právního podkladu až do r. 1596, kdy 18. června Petr Vok z Rožmberka udělil Husineckým důležitou listinu, v níž bylo také stanoveno: „Naposledy poněvadž oni (tj. Husinečtí) podle starobylého obyčeje a vejsad svých jis­ tých časův totiž od středopostí do sv. Jana Křtitele (26. VI.) týhodních trhův na dobytky užívají a při takových až do času nynějšího beze všeho zhajování

33

zachovány byly. My již toho ani měniti ani rušiti nechceme, nýbrž jich při tom artykuli a vyměření dokonce zanecháváme a tomu chceme, aby oni dotyčné trhy týhodní svých handlův a živností až posavad beze všeho zhajování drželi. Protož pro chválu a čest Pána Boha všemohoucího a pro vzdě­ lání často psaného našeho městyse Husince tomu chceme a tímto listem dokonce na budoucí a věčné časy při týchž od nás a jejich předešlých vrch­ ností jim schválených, obnovených a potvrzených milostech jmenovaných obdarování a svobodách při těchto od nás jim znovu z milosti propůjčených a schválených nařízení zachovány a neporušené zůstaveny byly."65 Husincem protékala řeka Blanice, jejíž tok byl využíván pro provoz mlýnů. V listině Petra Voka z Rožmberka z 18. června 1596 se hovoří o 2 mlýnech. Mlynář Adam Ryvola neměl nejlepší zkušenosti s husineckými sou­ sedy, hlavně pokud jde o plnění daných slibů,66 jméno druhého mlynáře, Jana Fidrnose, se připomíná v souvislosti se sporem o kus neprávem vyká­ ceného lesa.67 Těžko lze rozhodnout, kdy byl Husinec povýšen na městečko. Prokaza­ telně jím byl již v 16. století, kdy v jeho čele stála městská rada. Nejstarší její seznam se zachoval z r. 1557, kdy 12. ledna došlo k obnovení úřadu, pro nějž byli vybráni tito husinečtí měšťané: starší Mikuláš řezník, Jan hrn­ číř, Mikuláš Daník, Jan Kotoun, Jakub Nejedlý, Petr Znenáhlů, Jan Řepů.Jan Korbiš, Matouš Černohorský, Petr Maršák, Martin Papáček a Pavel Pixa. Městská rada se skládala ze 12 členů. Rychtářem byl Jan Mozol. Přidaní konšelé byli: Vít Maršák, Kubeš kovář, Martin Jariš, Simeon Homolka, Jíra Hladkejch a Pavel Čáp.68 Písemnou agendu městské rady vyřizoval a nejdůležitějších ústních jednání se zúčastňoval městský písař. Poprvé je jeho jméno uvedeno roku 1556, kdy se připomíná Ondřej Sup „toho času písař v městečku Husinci."69 Teprve z r. 1579 známe jméno dalšího městského písaře Jiříka Lounského.70 Jeho manželka se jmenovala Voršila. V r. 1580 psala prachatická městská rada do Husince v potřebách Voršily vdovy „po dobré paměti Jiříkovi někdy písaři radním“ a vyjadřovala se o něm jako o „nebožtíkovi Jiříkovi kanto­ rovi".71 ~72 Z těchto zpráv je prokazatelné, že jíž v 16. století byl v Husin­ ci spojen úřad městského písaře s funkcí učitele. Zároveň je to nejstarší doklad existence školy v Husinci. Nástupcem Jiříka Lounského byl Jan Má­ cha, který se připomíná r. 1581.73

Písemnosti, které vznikaly v potřebách městské správy, byly opatřovány městskou pečetí. Nejstarší pečetidlo Husince se zachovalo r. 1587 a v pe­ četním poli je stojící postava, která zvednutou pravicí utišuje rozbouřenou vodní hladinu, v levici třímá biskupskou berlu, stojí na lodičce a před ní je sehnutý veslař, který drží jediné veslo. Kolem loďky je vlnami naznačena voda. Postava představuje světce Mikuláše. Tento obraz se dostal i do městského znaku.

34

Pokusíme se vysvětlit, jak se tento světec dostal do znaku Husince. Patrocinium sv. Mikuláše bylo ve středověku velmi rozšířené. Sv. Mikuláš byl patronem plavců a těšil se jejich velké úctě. Jeho stoupající kult souvisí i se solním obchodem. Při staré vodní cestě, kterou se dopravovala sůl z Halle, kde je též kostel zasvěcený sv. Mikuláši, je celá řada svatomikuláš' ských kostelů.74 Souviselo to se středověkou představou, že sv. Mikuláš po­ skytuje ochranu plavcům před bouřemi a chrání obyvatele města před zhoub­ nými účinky vody. Podle katolických tradic byl Husinec symbolicky svěřen pod ochranu sv. Mikuláše, který měl místo chránit před nebezpečím vodních přívalů. Je známo, že se řeka Blaníce často v jarních měsících rozvodnila a tehdy nepomohla ani světcova pomoc.

Sv. Mikuláš se dostal do znaku Husince vzhledem k místní poloze měs­ tečka na vodním toku. Zda jeho úcta měla určitou souvislost i se zaměst­ náním obyvatelstva a solním obchodem, lze za současného stavu našich vědomostí o Husinci těžko rozhodnout.

Důležitým střediskem společenského života středověkých lidí byl kostel. Neznáme vývoj církevní správy v Husinci během 15. století, avšak v 16. sto­ letí docházel do Husince farář z Vlachova Březí. Teprve z roku 1595 se za­ chovala zpráva, která připouští existenci samostatného faráře v Husinci.75 Zcela prokazatelně zde byl samostatný farář v r. 1612, kdy konzistoř pod­ obojí v Praze potvrdila purkmistru a radě města Husince za faráře Václava Beránka Nymburského,76 který v roce 1614 odtud odešel do Pištína.77 V r. 1616 byl dosazen do Husince za kněze Jan Polentarii Vodňanský,78 který příštího roku byl farářem v sousedních Lažištích.79 Církevní rozvoj Husin­ ce by si zasluhoval samostatnou pozornost, avšak taková práce by přesáhla rámec této studie. Z Husince známe ze 16. století i některé osobnosti, které přerostly míst­ ní význam a své rodiště opustily a proslavily se jinde.

V r. 1549 navštěvoval universitu v Lipsku Tomáš Husinecký.80 Narodil se z bohatých rodičů Jana Husineckého a jeho manželky Zuzany kolem r. 1530. Děd Matěj pocházel z Husince, bába se jmenovala Kateřina. Matka Zuzana zemřela r. 1560, pocházela z rodiny Václava Hluně, její bratr Joannes, písař, zemřel r. 1554. Tomáš se stal bakalářem r. 1548, mistrem 1552, spravoval městskou školu v Plzni, potom se odebral na studie medicíny do Itálie. Od r. 1557 byl universitním profesorem v Praze. Od r. 1562 byl čle­ nem pražské konzistoře podobojí. Zemřel na morovou ránu 20. srpna 1582. Jeho smrti věnovali své básně T. Mitis, Petr Codiciilus, V. Trajanus, T. Nigellus. Tomáš Husinecký patří k významným osobnostem 16. století.81 S husineckými rodáky se setkáváme i ve vzdálenějších místech Čech. 18. ledna 1581 psal purkmistr a rada města Vysokého Mýta radě města Prachatic a žádají ji o vydání svědectví dobrého chování pro Jeronýma Hu-

35

sineckého „správce dítek v poctivém povolání v škole naší".82 Jeroným Husinecký byl v letech 1581 — 1591 městským učitelem ve Vysokém Mýtě a pa­ třil k bohatým vysokomýtským měšťanům.81- 84 Z Husince pocházel Petr Maršák, který byl v letech 1577—1583 rožm­ berským úředníkem na drslavickém panství.85 O jeho koupích a prodejích domů v Prachaticích jsou doklady v prachatickém archívu. V r. 1611 Husinec přišel do majetku Jáchyma Novohradského z Kolo­ vrat, který vlastnil i sousední panství Vimperk. V pohnutých letech 1618—1620 nezůstal Husinec ušetřen osudů řady českých městeček, která byla dobyta a vypálena procházejícími stavovskými nebo císařskými vojsky. I když se nezachovaly podrobné zprávy o průběhu těchto událostí v Husinci, nelze předpokládat žádný ohled a výjimku. Vždyť v r. 1620 padly do rukou císařského generála Buquoye i sousední Prachatice a tehdy i Husinec byl postižen válečným neštěstím. Husinec v letech 1620—1848

Po bitvě na Bílé hoře se zvyšovala míra robotních povinností a začínal náboženský útlak obyvatelstva, které bylo nuceno přistupovat ke katolické víře. Někteří nekatolíci neviděli jiné východisko z tíživé situace než útěk z domova. Stejným způsobem postupovali i někteří husinečtí obyvatelé. Zachované kostelní účty z let 1627 — 1643 přinášejí o tom některé nové doklady. V r. 1632 „ ... od Ondřeje hrnčíře přijato na místě bratra Mikoláše, kte­ rýž jest pro víru ušel ... 15 kop", v r. 1636 „...za 2 kozy, který po Adamovi z lázny, jenž pro náboženství ušel, zůstaly, přijato ... 1 kopa, 30 gr.", v r. 1637 „ ... od Adama mlynáře z statku Pavlišovského, který jest pro náboženství s manželkou i s dítkem pryč útek, z nařízení tehdej­ šího J. M. P. vrchního hejtmana pana Ondřeje z Segregori z té­ hož statku na chrám Páně přijato . . . 150 kop.88

Z nedostatku katolických kněží vykonával bohoslužby v Husinci v r. 1624 prachatický děkan Jan Lopatský.87 I když v r. 1636 byla v Husinci postavena fara, neměla rekatolizace očekávané výsledky. O velikonočních svátcích r. 1651 se v Husinci konala misie dvou členů jezuitského řádu z koleje v Čes. Krumlově.88 Husinecký kostel byl od prachatického farního obvodu oddělen teprve v r. 1673. Tehdy zemřel prachatický děkan Karel Ferdinand Borgmann a v Lažištích byla obnovena samostatná fara. Prvním farářem byl prachatický rodák Petr Jakub Žďárský. Do farního obvodu nově vzniklé lažišťské fary byl přidělen i Husinec. Pro volbu Lažišť za sídlo faráře vedly závažné důvo­ dy. V této krajině byla síť far velmi řídká a fara v Husinci byla ještě po po­

36

žáru v r. 1654 ve velmi špatném stavu a scházely i potřebné zádušní pozem­ ky. V Lažištích byla dobrá farní budova a zádušní pozemky zaručovaly fará­ řovi existenční jistotu. Z těchto důvodů dostaly Lažiště přednost.89 V r. 1715 byl povolením pražské konzistoře do Husince dosazen kaplan a v r. 1745 povýšil hr. Josef Adam ze Schwarzenberka kaplanství na samo­ statnou faru. Prvním farářem byl Jan Nep. Praxi, který zde působil až do roku 1747. Krátce po r. 1620 byl Husinec postižen ohněm.90 Další požár je zazna­ menán dne 3. srpna 1654, kdy oheň zavinila nedbalost podnapilého far­ ského kuchaře. Protože většina místního obyvatelstva byla zaměstnána za městečkem na polích při sklizni ovsa, mohl se požár rychle šířit. Výsledky jeho díla byly pro městečko katastrofální. Vyhořela fara, odtud se požár přenesl na kostel, v němž shořela tam uložená stará městská privilegia, bohoslužební nářadí a oheň roztavil i zvony. Ohně nebyla ušetřena ani radnice, kde byly zničeny městské knihy. Popelem lehlo celé městečko se zásobami obilí a dobytkem. Při ohni zahynul konšel Lukáš Čáp se svou man­ želkou a dcerou. Husinec trpěl velmi často zhoubnými požáry. Při ohni 16. srpna 1691 shořely 34 domy. Dne 2. července 1759 uhodil do městečka blesk, který způsobil požár, jemuž padlo za oběť 8 domů. Při dalším neštěstí 21. května 1765 shořelo kromě fary 13 dalších domů. V r. 1776 zničil oheň 6 domů. Velký požár zachvátil Husinec v r. 1802, kdy 28. září shořelo 45 domů. Tyto četné živelní pohromy vedly k tomu, že husinecký magistrát hledal prostřed­ ky, jak ohni zabránit a jak pomoci obyvatelům. V r. 1813 byla koupena v Čes. Budějovicích u zvonaře Pernera stříkačka, která stála 755 zl. r. č. *) Doprava z Čes. Budějovic do Husince si vyžádala ještě náklad 68 zl. 48 kr. Z r. 1651 se zachoval další soupis obyvatel Husince, kde tehdy žilo 178 osob (nad 12 let) a jednotlivé druhy řemesel byly zastoupeny takto: 7 kože­ luhů, 7 krejčí, 4 tkalci, 4 koláři, 4 hrnčíři, 3 řezníci, 3 ševci, 1 barvíř, 1 ko­ žešník, 1 mlynář, 1 pekař, 1 tesař a 1 truhlář.91 V r. 1654 byl pořízen první soupis veškeré poddanské půdy. Obraz soci­ álního rozvrstvení obyvatelstva v Husinci je zřejmý z této tabulky: Obyvatelstvo

počet

str. půdy ) **

koně

voli

krávy

jalovice

ovce

vepři

osedlé 1/i osedlého í/& osedlého pustí

24 10 25 8

675 75 45 2

8 — 1

59 12 6

73 13 23

91 14 25

145 5 13

129 27 26

Celkem

67

798

9

77

109

130

163

182

*) zlatých rakouského čísla. **) strych (korec) — stará plošná míra (asi 0,2 ha).

37

Největším hospodářem byl Šimon Koller, který vlastnil 60 strychů půdy a z toho osíval na zimu 20 strychů. Zbytek stál úhorem. Choval 3 koně, 3 voly, 5 krav, 7 jalovic, 22 ovcí a 7 vepřů. Kromě toho provozoval živnost zlat­ nickou. K soupisu je připojena ještě poznámka: „...Veliký ) *** a silný do­ bytčí trhy každou sobotu se tam držívají a jim veliký zisk přinášejí, takže možní lidé tam bejvali. Půda dobrá a žitná." 92 Z řemeslníků bylo v Husinci v r. 1654: 5 koželuhů, 4 tkalci, 2 krejčí, 2 řezníci, 2 ševci, 2 koláři, 1 kovář, 1 barvíř pláten, 1 šenkýř, 1 truhlář a 1 zlatník.

Přehled o dalším vývoji řemesel v Husinci podává tato tabulka: Druh řemesla

1764

1781

1800

1801

1808

1809

1831

1836

1839

1844

hrnčíři koželuzi krejčí mydláři pekaři punčocháři řezníci tkalci tesaři, truhláři zedníci

— — — — — 24 — 30 — —

— — — — — 39 — 44 — —

5 6 6 — 8 18 8 27 6 10

6 7 7 — 7 18 10 25 7 9

— — — — — 32 — 25 — —

9 10 8 14 8 21 11 21 8 2

11 16 11 — 15 26 9 12 9 —

9 7 10 — 7 26 6 13 8 —

7 5 12 14 6 26 5 15 10 —

9 5 13 — 7 26 8 11 12 —

Jak se v Husinci zvyšoval počet obyvatelstva, o tom informuje tato tabulka: Rok

1763 1765 1767 1769

Počet obyvatel

635 642 634 63293

Rok

1790 1796 1806 1840

Počet obyvatel

Počet domů

698 740 868 1173

101 154

156

Počet obyvatel Husince měl stále stoupající tendenci a v období let 1763—1840 stoupl počet z 635 na 1173 obyvatel, což představuje vzestup více než o 80%.

V r. 1697 byla postavena nová škola mezi domy Víta Neužila z horní a Pavla Šobra z dolní strany. Tehdy byl učitelem Jan Leopold Germáni, který si získal vděčnost pozdějších generací založením nejstarší pamětní knihy Husince v r. 1686.94 Tato škola byla v r. 1790 zbořena a na jejím místě byla postavena nová jednopatrová školní budova. ***) v původním znění.

38

V 17. století získaly svá privilegia i první husinecké cechy. Kněžna Anna Marie z Eggenberka vydala 22. července 1652 privilegium rajcechu, *) do něhož náleželi příslušníci řemesel hrnčířského, bednářského, kolárskeho, krejčovského, ševcovského, truhlářského a zámečnického. Dne 6. července 1686 udělil kníže Jan Kristián z Eggenberka privilegia řezníkům. Další vý­ sady získaly tyto cechy: punčocháři od císaře Leopolda I. dne 5. srpna 1700, tkalcům udělila cechovní výsady kněžna Marie Arnoštka z Eggenberka dne 30. března 1718. Nejmladším cechem byl cech pekařský, který obdržel své výsady od císaře Karla VI. dne 5. ledna 1739.95 Dne 4. dubna 1625 Jáchym Novohradský z Kolovrat udělil Husineckým důležitou listinu, v níž byla i tato slova: „Tu milost činím a tímto listem otevřeným povoluji a nařizuji, aby oni (tj. Husinečtí) hned od data tohoto listu mohli a tu moc měli po všecky budoucí časy za místa od kramářů, kteří u nich stojí, . . . peníze náležité od týchž míst vybírati, co pak vyberou, to k obecnímu dobrému obraceti."96 Další přínos pro hospodářský život městečka přinesla listina Jana Adama z Eggenberka, jíž se od 12. listopadu 1642 vedle staršího týdenního trhu povoluje od středopostí do sv. Jana Křtitele každý týden trh v sobotu a 2 výroční trhy — na den sv. Filipa a Jakuba (1. května) a na den sv. Lu­ káše (18. října). Reka Blaníce sloužila od 18. století voroplavbě. Její břehy byly v Husinci v r. 1818 spojeny dřevěným mostem, na němž byla umístěna starší kamenná barokní socha sv. Jana Nepomuckého, patrona cechu punčochářského. V r. 1848 byl tento most nahrazen mostem novým, rovněž dřevěným. Dějiny Husince v letech 1848—1945 Revolucí r. 1848 byla zrušena robotní povinnost poddaných a v r. 1850 byla zavedena nová územní organizace. Husinec byl připojen pod správu politického okresu prachatického. Během 19. století značně poklesl počet tkalců a cechovní malovýroba neobstála v konkurenčním boji s tovární velkovýrobou. Již v druhé polovině 19. století vzniklo v Husinci několik nových to­ váren. V r. 1865 přeměnil Ignác Bondy mlýn č. 111 v továrnu na pletařské zboží. Továrna prosperovala a v r. 1872 byla rozšířena o nové budovy. Vy­ ráběly se zde především turecké fezy, které se vyvážely na Balkán, do Asie, Turecka, Persie, Egypta, ba i do Indie. O zániku továrny zaznamenal místní učitel do pamětní knihy obecné školy toto:97 *) rajcech — sdružení řemeslníků různých profesi.

39

„Dne 16. září 1899 přestalo se ve zdejší továrně na fezy (turecké čepice) vůbec pracovati a dělníci (přes 60) propuštěni. Továrna ta přešla po smrti zakladatele Hynka Bondyho (zemřel v prosinci 1893) koupí (36 000 zl. bu­ dovy, celá i se zařízením, zbožím apod. za 50 000 zl. neb 100 000 korun) na Heřmana Stránského a Kleina z Písku, kteří pod firmou „Bondyho ná­ stupci" (Bondy’s Nachfolger) až do konce června 1899 v držení ji měli. Od 1. července 1899 přešla koupí za 120 000 zl. aneb 240 000 korun se vším zařízením, zbožím a zásobami v majetek Úvěrní banky pro země Rakouské a k návrhu kartel utvořivších továrníků na fezy (ponejvíce továrníků strako­ nických jako Furthů, Zuckra ap.) od vyrábění fezů v Husinci zcela upuštěno. Zásoby zboží, většina strojů a jiná zařízení odváženy do Strakonic po více neděl. V celé továrně takto vybrakované není nyní nikdo než hlídač! Zasta­ vením práce v továrně ztrácí v Husinci výdělek více než 60 lidí, ponejvíce otců rodin, v okolí pak zvláště chudí z Pěčňova a Lažic, kteří surové čepice sešívali (ovšem za prabídný plat!). Nenastane-li v této věci náprava, musí se více rodin z Husince vystěhovat!."

Další změna ve vlastnictví továrny nastala v r. 1904, kdy „koncem února přešla koupí bývalá továrna na fezy č. dom. 111 v Husinci za 33 000 K ve vlastnictví Josefa Suchánka, zámečníka a strojníka v Husinci (týž vyrábí již po několik let hospodářské stroje) a Theodora Soukupa, strojvedoucího či dílovedoucího z Čes. Budějovic, jenž již po více než 15 let též v Plzni bydlil. Továrna byla adaptována pro výrobu hospodářských strojů a snad i ve slé­ várnu. Bylo pro místo dobré, aby nový závod prospíval a utuchlý na několik let průmyslový ruch v továrních místnostech opět oživl." 98 V 19. stol, vznikly v Husinci další továrny, a to Ant. Beránka (výroba klobouků) a Ant. Knopse (výroba punčoch). Husinec patřil mezi tři nejprů­ myslovější místa prachatického okresu. Nejprůmyslovější byl Vimperk, po něm následovala Lenora a třetí místo zaujímal Husinec. Lepší představu o počtu dělníků v jednotlivých husineckých továrnách poskytne tato tabulka: Rok: 1890"

Majitelé továrny

Antonín Knops Antonín Beránek Ignác Bondy Celkem

90 32 42 164

1891100

30 32 30 92

1899101

50 70 90 210

Pro lepší poznání pracovních podmínek tehdejšího dělnictva uvedu jeden výmluvný doklad z r. 1893. Tehdy živnostenský inspektorát v Čes. Bu­ dějovicích prováděl vyšetřování poměrů v továrně Ant. Knopse v Husinci. Bylo již zjištěno, že její pracovníci jsou rozděleni do dvou skupin. Jednu tvořili dělníci do 20 let a do druhé byli zařazeni starší dělníci, mezi nimiž převažovaly matky rodin a ženy. První skupina pracovala od 6 hod. ráno

40

do 6 hod. večer. Pracovní doba druhé skupiny trvala od 7 hod. ráno do 7 hod. večer. Obě skupiny měly sice určenou hodinovou polední přestávku, avšak ta nebyla dodržována.102

V r. 1874 vystavěl prachatický notář a advokát JUDr. Zdenko Ostádal sirkovnu na Blanici u Husince. Výroba sirek majiteli nevynášela, a proto továrnu pronajal. Ani nájemce Eduard Lowy neměl valný úspěch, protože nemohl konkurovat strojové výrobě sirek. Když továrna v r. 1884 vyhořela, nebyla již v ní výroba sirek obnovena a budova chátrala a pustla. Protože po r. 1890 přibývalo v Husinci letních hostů a objevil se citelný nedostatek vhodného ubytování, změnil JUDr. Ostádal bývalou sirkovnu v útulnu a za­ řídil v ní letní byty a upravil její okolí. Možnost výdělku přiváděla do Husince nové obyvatelstvo z okolí a po­ čet místního obyvatelstva narůstal. Názorným příkladem je tato tabulka růstu obyvatelstva: Rok

1863 1869 1880 1886 1893 1900 1910 1920 1930

Počet obyvatel

1299 1610 1730 1731 1695 1564 1638 1416 1189

Počet domů

178 191 192 190 192 192 191 200

Z těchto několika číselných údajů je zřejmé, že narůstající průmysl v druhé polovině 19. stol, silně ovlivnil počet obyvatel. Od r. 1913 však počet obyvatel trvale klesal. Řada místních občanů odcházela na sezónní práce do sousedních zemí (Německa, Bavorska, Uher). Nové továrny a vzrůstající počet obyvatelstva si vyžádaly otevření sa­ mostatného poštovního úřadu, který zahájil činnost 10. května 1867 a byl umístěn v kupeckém krámě čís. 104. Prvním poštmistrem byl jmenován místní kupec Antonín Šebelle. Jeho nástupcem byl syn Eduard Šebelle. Dne 22. srpna 1884 přibyl telegrafní úřad a v r. 1925 telefonní úřad. Začal se rozvíjet i spolkový život. Nejstarším spolkem byl sbor dobro­ volných hasičů, který byl založen v r. 1883. Potom vznikly další spolky: míst­ ní odbor Národní jednoty pošumavské (1884), hospodářsko-lesnický spolek (1884), TJ Sokol (1894), spolek vojenských vysloužilců (1894), filiálka Křesťan­ ského spolku mladíků v Čechách pro Husinec a okolí (1901), místní odbor Ústřední matice školské (1905), Všeodborový spolek dělnický „Hus" (1906), rybářský spolek (1913). Z těchto spolků měl největší počet členů v r. 1904

41

místní odbor NJP (104), hospodářsko-lesnický spolek (103), sbor dobrovol­ ných hasičů (87), spolek vojenských vysloužilců (50), filiálka Křesťanského spolku mladíků v Čechách (38) a TJ Sokol (36).

V r. 1905 byl Husinec císařským rozhodnutím povýšen na město. Oslavy proběhly 1. a 2. července 1905 a při této příležitosti byly vydány pamětní medaile. V letech 1894—1895 byla v Husinci postavena nová školní budova a v r. 1929 byla otevřena měšťanská škola. Husincem protéká řeka Blaníce, která kdysi bývala pro místní obyva­ telstvo velmi nebezpečná. V době jarního tání nebo větších dešťových pře­ háněk se stávala postrachem. Vystupovala z břehů a zaplavovala značné prostory kolem svého toku od Záblatí až do Vodňan a způsobovala značné škody na lukách a polích. K zamezení její škodlivé činnosti se již v r. 1910 uvažovalo o stavbě přehrady na Blanici nad Husincem.103 K realizaci došlo teprve v r. 1934. Přehrada byla dokončena v r. 1938 a celkový náklad činil 16 000 000 Kč.

K doplnění tohoto retrospektivního pohledu na Husinec uvedu ještě přehled o politickém rozvrstvení obyvatelstva, jak jej podávají volební vý­ sledky do poslanecké sněmovny: Název strany

1925

1929

1935

Komunistická strana Čs. strana živnost, obch. středostavovská Čs. strana lidová Čs. sociálně demokratická strana Republikánská strana Národně demokratická strana Čs. strana národně socialistická Národní strana práce Liga proti vázaným kandid. list. Národní obec fašistická Národní sjednocení

156 147 101 57 83 74 52 10 — — —

149 129 61 55 126 80 63 — 13 — —

99 144 64 120 83 — 71 — — 87 40

V r. 1925 a 1929 byla nejsilnější politickou stranou v Husinci Komunistická strana Československa, která však při volbách v r. 1935 ztratila své vedoucí postavení, jež po ní převzala Čs. strana živnostenská obchodní středostavovská. Po obsazení Prachatic německou armádou (8. X. 1938) se velká část českého obyvatelstva přestěhovala do okolních míst. Mnozí odešli do sou­ sedního Husince, kde se podstatně zvýšil počet místního obyvatelstva. V r. 1945 bylo město obsazeno příslušníky americké armády 26. a potom 94. divize.

42

Dnešní Husinec V prvních poválečných letech život v Husinci jako by ustrnul. Počet oby­ vatel rok od roku klesal. Určité oživení nastalo až po roce 1950. V období od r. 1945 do r. 1950 byly uskutečněny tyto akce: zřízení vodovodu a výstav­ ba vodárny v roce 1948, novostavba malé elektrárny u přehrady na řece Blanici, výstavba nové silnice Prachatice - Husinec, vedoucí přes přehradu, a konečně novostavba bývalé střední školy v Husinci, která byla dokončena v roce 1950.

Od roku 1955 se v Husinci začalo budovat velké sportoviště s tribunou a šatnami — v rámci akce „Z" — avšak tato stavba byla dokončena po mnohých potížích až v roce 1964. V těchto letech se také změnila zaměst­ nanost obyvatel. V sousedním okresním městě byly uvedeny do provozu nové podniky, v Husinci pak došlo ke značným změnám ve výrobní náplni. Z bý­ valé továrny na klobouky vznikl závod Šumavan, n. p. (výroba prádla), z bývalé přádelny vlny vybudován závod Jihokov (drátěné pletivo, skládací kempinkový nábytek, kovové výrobky), z bývalé pily „U Čajů“ a z bývalé továrničky na gumová razítka je nyní větší podnik Lišovský nábytek (výroba nábytku, přidružená výroba: malířské stojany, razítka, dřevěné výrobky pro církevní potřebu). V posledních letech se také rozvíjela výstavba hangáro­ vých skladů ZNZP Prachatice — závod Husinec, bývalý mlýn „U Omcirků" byl přestavěn na sušárnu brambor a mléka. Komunální služby zde mají ně­ kolik provozoven' a nyní budují novostavbu truhlářství. V uplynulém období převzala Jednota veškeré živnosti v místě. V roce 1960 byl dokončen a uve­ den do provozu obchodní dům na náměstí s prodejnami: potraviny, textil a obuv, elektropotřeby a potřeby pro domácnost. V roce 1965 dokončena přestavba hotelu „Na knížecí" nákladem více než milión Kčs. Jihočeské pekárny zde mají své učiliště, jehož internát je umístěn v bývalé obecné škole a školní pekárna (chléb a pečivo se těší veliké oblibě v místě i okolí) je vybudována v objektu n. p. Šumavan. V roce 1958 bylo ustaveno JZD Husinec, jehož členy byli téměř všichni zemědělci v místě i přičleněných obcích Výrově a Horoutech. V dalším ob­ dobí byl vybudován celý komplex hospodářských budov v západní části Hu­ since. V r. 1962 bylo celé JZD začleněno do ČSSS (ředitelství Vlachovo Březí).

V roce 1963 byla k budově ZDŠ přistavěna ještě mateřská škola. V dal­ ších letech došlo k přestěhování pošty do domku čp. 43 (v roce 1967 slavila naše pošta sté výročí založení), byla nově upravena budova ÚNZ s ordinací lékaře, se zubním oddělením, poradnou pro matky a děti, dále provedena demolice domů čp. 101 a 103 na náměstí a zřízena nová průjezdní trasa a parkoviště aut, některé chodníky v Husově ulici opraveny a pokryty gumoasfaltovým povrchem, upraven a vysázen park na bývalém tržišti, dosavadní

43

elektrické pouliční osvětlení nahrazeno výbojkovým, budova MNV opravena. V severozápadní části města byla zahájena výstavba rodinných domků a tří­ podlažních budov SBDO a ČSSS. V dolním parku je konečně zhotoven ta­ neční parket. Nedávno byla dokončena generální oprava farního kostela (nákla­ dem více než půl miliónu Kčs), vybudováno nové autobusové nádraží za mostem (spojení ve směrech: Prachatice, Vimperk, Strakonice, České Budě­ jovice, Praha, Strunkovice, Vacov, Volyně, Záblatí) a konečně bylo započato s výstavbou nového kulturního domu. Veškeré dění v obci řídí místní národní výbor, v jehož čele se od roku 1945 vystřídali ve funkcích předsedů: A. Po­ lášek, K. Liebelt, Fr. Majer, K. Liška, J. Košíček, J. Brož, J. Průcha, J. Kouba, B. Paclík. V roce 1965 se Husinec umístil za úspěšnou budovatelskou činnost v soutěži obcí Jihočeského kraje na II. místě a obdržel „Čestné uznání" a peněžitou odměnu. Lze říci, že se od roku 1945 Husinec změnil takřka k nepoznání.

PAMÁTKY V HUSINCS A OKOLÍ

Husinec byl během své existence několikrát zničen zhoubnými požáry, neminuly ho ani válečné pohromy a jeho obyvatelstvo nevynikalo, žádným velkým bohatstvím. Toto se projevilo i ve stavu a počtu zachovaných míst­ ních památek. Fasády husineckých domů nejsou starší než z 19. stol, a pouze v někte­ rých případech mají domy starší barokní domovní jádro. Z nejvýznačnějších památek je nutno uvést tzv. Husův rodný domek, který byl již několikrát upravován a opravován a jehož stav není původní. Z církevních památek zaslouží pozornost návštěvníka kostel Povýšení sv. Kříže. Kostel má gotické základy ze 14. stol., avšak jeho dnešní podoba pochází z doby po požáru v r. 1802. Poslední opravy kostela byly provedeny v r. 1968. U mostu přes řeku Blanici na silnici k Těšovicům je umístěna barokní socha sv. Jana Nepomuckého z 18. stol., která stávala původně na mostě, odkud byla přemístěna v r. 1904 na nynější místo. Budovu staré radnice zdobí starý portál ze 16. stol. Samotná budova byla přestavěna v 19. stol. V Těšovicích se zachovala významná technická památka. Představuje ji dům č. 34, který sloužil v letech 1808—1866 jako papírna. V r. 1866 ji tehdejší majitel Frant. Wurscher prodal za 3205 zl. r. č. Frant. Hanušovi, mlynáři. Od té doby budova sloužila jako mlýn a dosud je známa pod míst­ ním označením „Hanušův mlýn".

Velké množství památek se zachovalo v Prachaticích hlavně z období renesance (kostel sv. Jakuba, Dolní brána, městské opevnění, tzv. literátská škola, budovy radnice, děkanství a řada soukromých měšťanských domů).

V půvabné vesničce Lažištích je zachován raně gotický kostelík sv. Mi­ kuláše. Zbytky původní stavby pocházejí ze 13. stol., stavba byla však během 17. a 18. stol, podrobena některým dalším přestavbám. Při opravě kostela v letech 1935- 1937 byly uvnitř kostela objeveny a restaurovány zbytky sta­ rých nástěnných maleb. Nedaleko Lažišť v osadě Chlístov stojí mohutná stará lípa, pod níž měl podle staré lidové tradice kázat Jan Hus během svého nuceného pobytu mimo Prahu. Ve Vlachově Březí je zachována budova starého zámku ze 17. století. Město má bohatou kulturní tradici. Pobýval zde Jan Neruda, Fr. Turinský, J. V. Plánek a celá řada dalších významných osobností českého kulturního života 19. a 20. století.

45

Poznámky 1 V. Novotný: Kde se narodil Jan Hus? Praha 1926, str. 28. 2 Fr. Kavka: Husitské revoluční tradice, SNPL, 1953, str. 274. 3 Fr. Dvorský: Památky archeologické X, 849; J. Opočenský: Materiálie k dějinám uměni 4

5

6

7 8 9

10 11 12

13

14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26

27 28 29 30 31 32 33

46

v Čechách, Památky archeologické XXXII (1930 — 31), str. 26L Státní archív Třeboň, pobočka Čes. Krumlov (dále jen SA ČK), Velkostatek Vimperk (dále jen VS Vi), sign. III K alfa 38e. SA ČK, VS Vi, sign. V AS 14c, Nro 7. Poprvé uvedl V. Hadač: O rodišti a rodu Hu­ sovu podle zpráv ze schwarzenberských archívů, Tradice, 1936, str. 9 (schází však přesná citace pramene). Okresní archív Prachatice (dále jen OAP), římkat. farní úřad Husinec (dále jen FÚH), pamětní kniha fary z let 1759—1947, str. 5. OAP, archív města Husince (dále jen AMH), sign. IV E 2a. Berní rula, ed. Haas, sv. 28, díl II, SPN, 1954, str. 510. OAP, AMH, Kniha trhová na domy z let 1656 — 1782, fol. 116a. Dne 9. září 1662 před­ stoupil před městskou radu „po smrti Zikmunda Nány" zeť Jan Tramchač a byl přijat za dědice domu. OAP, AMH, kniha trhová na domy z let 1656 — 1782, fol. 116a —117a. OAP, AMH, tamtéž, fol. 117a. Státní archív Třeboň, sbírka matrik, FÚH, matrika zemřelých z let 1673—1740, str. 164. Farář ještě k datu úmrtí připojil latinskou poznámku, že byl stár kolem 60 let a byl 15 let nemocný. Udání stáří Jana Tramchače je nepřesné. Jestliže byl v r. 1651 stár 20 let, nemohl mít v r. 1677 60 let, a mohl mít nejvýše 46 let. Zápis o jeho stáří při smrti je pravděpodobně pouhým odhadem faráře aneb ústní zprávou pozůstalých. Příznaky dlouholeté choroby viditelně změnily jeho fyziologický vzhled a farář pozna­ menal do matriky vyšší stáří. Při této příležitosti je nutné upozornit, že údaje starších matrik lze přebírat velmi opatrně a v 17. století třeba počítat s určitou časovou od­ chylkou od skutečnosti. Údaj první přinesl V. Hadač: O rodišti a rodu Husovu. Tradice, 1936, str. 10, odtud též přejímám. Originál se mi dosud nepodařilo nalézt a v článku není podaná žádná bližší informace. OAP, AMH, kniha trhová na domy z let 1668—1819, fol. 307a. OAP, AMH, tamtéž,fol. 265a — 267a. OAP, AMH, tamtéž,fol. 268a. OAP, AMH, tamtéž,fol. 270a. OAP, AMH, tamtéž,fol. 270b. Fr. Turinský, Básnické spisy, 1880, str. 572. J. V. Fric: Paměti II, str. 177. OAP, okresní úřad Prachatice (dále jen OÚP), pres. č. j. 34 a 35/1860. J. Neruda: Menší cesty, Spisy J. Nerudy, sv. VII, 1923, str. 147 — 150. AI. Jirásek: Paměti II, str. 181. Kniha podpisů návštěvníků Husova domku z let 1873—1893, fol. 103a. Tamtéž, fol. 28a. Lad. Cihla: K historii Husova domku v Husinci. Písecký zpravodaj 1965, čís. 9, str. 19-20. OAP, AMH, sign. XI. OAP, AMH, pamětní kniha Husince, tzv. velká, z let 1868—1937, str. 1. OAP, AMH, protokol poradní z let 1868—1869, str. 42. V originálu chybně psáno 15. září, správně má být „dne 15. srpna". OAP, AMH, sig. XI. Mat. Grůnwald: Husinec, rodné místo Jana Husi, .Benešov, 1888, str. 62 — 63. Výbor z politických řečí a úvah dr. Karla Sladkovského, vyd. S. Heller, Praha, 1891, str. 123.

34

35

36 37 38 39 40 41

42.

43 44 45 46 47

48 49 50

51

52

O průběhu Husových oslav přinesl zprávy denní tisk — Národní listy č. 247, 7. září 1869; č. 248, 8. září 1869, Květy, září 1869. Pamětní kniha FÚ Husinec z let 1759-1947 se o Husově oslavě přímo nezmiňuje. Pouze, když v r. 1871 odcházel z Husince farář Jan Švéda při výčtu svých zážitků zapsal: „... dvojí Husovu slavnost r. 1868 i 1869 s bolestivým srdcem viděl" (str. 88). Zmatené a chybné jsou údaje, které přinesl Jar. Marik v práci Paměti městyse Strunkovic, 1926, str. 136—137, kde klade průběh Hu­ sových oslav v Husinci na den 5. a 6. července 1869. Šumavské proudy, roč. I (1904), čís. 28 z 9. VII. 1904 přinesl znění projevu JUDr. A. Kloudy. OAP, FÚH, pamětní kniha fary z let 1759—1947, str. 119. Šumavské proudy, roč. II (1905), čís. 28 z 8. VII. 1905. Šumavské proudy, roč. II (1905), čís. 3-2 z 5. VIII. 1905. OAP, OOP, sign. 18 82/6. OAP, FÚH, pamětní kniha fary z let 1759—1947, str. 163. Existuje bohatá literatura, z níž uvádím alespoň nejdůležitější: Aug. Sedláček: O počátcích Husince, ČČH 26 (1920), str. 165—168. ČČH 30 (1924), str. 312-313. Jos. Pekař: K sporu o rodiště Husovo, ČČH 29 (1923), str. 460-4474. Ještě k sporu o rodiště Husovo, ČČH 32 (1926), str. 126 — 134. K sporu o rodiště Husovo, ČČH 32 (1926), str. 126—134. Jos. Salaba: Rod a rodný dům Husův, ČNM 109 (1937), str. 1—21. Ještě o Husovu rodu a mládí, ČNM 109 (1937), str. 193 — 204. Jihočeský původ Husův a jeho mládí, Tradice, 1936, str. 46—49. V. Hadač: O rodišti a rodu Husovu podle zpráv ze schwarzenberských archívů, Tradice, 1936, str. 7—14. F.M. Bartoš: Z dějin Husince a Husova rodném domku, JSH, roč. Vlil (1935), str. 62-63. F. M..Bartoš: Ještě jednou o Husových rodičích a jeho rodném domku, JHS, roč. IX (1936), str. 62-63. J. V. Šimák: Dvě jihočeské studie místopisné II. Ještě něco o Husinci, ČSPSČ, roč. 45 (1937), str. 2-6. B. Kukačka: Husinečtí obecní písaři v století XVIII, a XIX., Zlatá stezka, roč. III (1929/30), str. 113-114. B. Kukačka: Husův rodný domek, Zlatá stezka, roč. III (1929/30), str. 1851—189. T.Č. Zelinka: Husinecký magistrát, Zlatá stezka, roč. IV (1930/31), str. 93 — 94, 107 až 108. Libri corfirmationum I, str. 85. F. M. Bartoš: Z dějin Husince a Husova rodného domku, JSH Vlil (1935), str. 73. J. Emler: Pozůstatky desk zemských I, str. 3; Aug. Sedláček: Hrady, zámky a tvrze král. Českého, sv. III, str. 35. J. V. Šimák: Ještě něco o Husinci, ČSPSČ, roč. 45 (1937), str. 3. O dějinách Hrádku — srovn. Jos. Brož: Hrádek u Husince, Zlatá stezka, roč. VI, (1932/ 133), str. 166-168, 185-186. J. V. Šimák: Ještě něco o Husinci, ČSPSČ, roč. 45 (1937), str. 6. J. V. Šimák: Středověká kolonisace v zemích českých, České dějiny I, 5, 1938, str. 1045 a 1046. Jos. Salaba: Rod a rodný dům Husův, ČNM, roč. 109 (1937), str. 8. Některé zbytky starých rýžovišť byly již v minulém století zničeny. Pamětní kniha mě­ sta Husince z let 1686 — 1938, str. 41 uvádí tento zápis: „25. května 1876 usneseno obec, výborem, aby se ostrovec u rybníka až k řece splanýroval a na louku obrátil, byla to kopcovitá neužitečná půda z dob praní zlatého písku, z toho místa vybírali obyvatelé písek k stavbě." Fr. Palacký: Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges I, 1873.

47

53

54

55 56 57 58

59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75

76 77 78 79 80 81 82 83 84

85 86 87

88

89

48

Bližší podrobnost! čtenář nalezne v práci Th. Wagnera: Jan Smil z Křemže, ČNM, roč. 62 (1888), str. 164-194. Uložen v SA ČK, Vrchní úřad odd. Vimperk, sign. II D 7 G beta Nro. 1. Soupis oby­ vatel z r. 1503 je na fol. 18a —18b, dávky ovsa na fol. 27a —27b. Soupis obyvatel z r. 1528 na fol. 62cj—62b, dávky ovsa na fol. 67a —67b. Mezi oběma soupisy není pod­ statných rozdílů ve jménech ani v dávkách. Soupis otiskl Salaba: Rod a rodný dům Husův, ČMN, roč. 109 (1935), str. 9 — 10. V. Starý opravil některé nepřesnosti Salabova soupisu. SA ČK, VÚ odd. Vimperk, sign. II D 7 G beta Nro. 1, fol. 30a. OAP, archív města Prachatic (dále jen AMP), městská kniha pamětní, tzv. malá, z let 1373-1790, fol. 146a. OAP, AMP, tamtéž, fol. 146b—147a. OAP, AMP, rapiář městského písaře Jeronýma Strachotínského I. z let 1577—1591 (dále jen RJS I.), fol. 10a —12b. OAP, AMP, tamtéž, fol. 71a. OAP, AMP, tamtéž, fol. 75a —75b. OAP, AMP, tamtéž, fol. 81a. OAP, AMP, tamtéž, fol. 102b. OAP, AMP, tamtéž, fol. 112b. Fr. Jos. Sláma: Obraz minulosti starožitného města Prachatic, Praha 1838, str. 56 — 57. OAP, AMH, sign. I T alfa 1, ověřený opis z 18. stol. OAP, AMH, RJS I., fol. 216b. OAP, AMP, tamtéž, fol. 224b, 225b. SA ČK, Vrchní úřad odd. Vimperk, sign. II D 5 AS 9b. OAP, AMP, kniha pamětných přípisů a svobod z let 1535—^1001, fol. 107a. OAP, AMP, RJS I., fol. 192a. OAP, AMP, Kopiář listů odeslaných z let 1580—1582, fol. 11a —11b. OAP, AMP, RJS 1., fol. 475b. OAP, AMP. tamtéž, fol. 233b. Hans Fink: Die Kirchenpatronizien Tirols, Pasov, 1928, str. 152—153. Státní ústřední archív Praha, archív pražského arcibiskupství, Recepta 1595, čís. inv. 5555. Fr. Tischer: Dopisy konsistoře podobojí z let 1610—1619, Praha 1917—1925, str. 116. Tamtéž, str. 217. Tamtéž, str. 414. Tamtéž, str. 455. J. V. Šimák: Studenti z Čech, Moravy o Slezska na německých universitách v XV. až XVII. stol., ČNM roč. 80 (1906), str. 523. Údaje přinesl dr. Václav Mostecký: Dějiny bývalého královského města Vodňan, I. díl, 1940, str. 291. OAP, AMP, RJS I., fol. 307a. OAP, AMP, tamtéž, fol. 328a. H. Jireček: Vysoké Mýto, 1884; uvádí chybně, že první zmínka o Jeronýmovi Husineckém pochází teprve z r. 1585. OAP, AMP, RJS I., fol. 30b. Kostelní účty z let 1627—1643 fary husinecké jsou uloženy v SA ČK, VS Vi,, sign. III K alfa 5. Fr. Mareš: Rozvrh v archidiákonátu Bechyňském mezi zbývající duchovenstvo r. 1624, Praha, 1903, str. 26-27. Kostelní účty husinecké fary z let 1643 — 1651 uvádějí: „V letu 1651 ten čtvrtek po veliké noci když pak děkan Prachatický se dvěma pány Patres z Krumlova zpovědí, svátosti a velebnou svátost posluhovali dáno témuž panu děkanu za službu 21 gr. 1 d.", SA ČK, VS Vi, sign. III K alfa 5. SA ČK, Vrchní úřad odd. Vimperk, sign. II D 3 P 5a.

90

91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103

OAP, AMH, ověřený opis z 18. stol, listiny Jáchyma Novohradského z Kolovrat pro Husinec z r. 1626, kde se uvádí, že „skrze oheň jim netoliko Jejich obecní radní dům na popel přiveden, nýbrž i jiné všecky věci jejich jim tudy k zkáze přišly". OAP, AMH, sign. IV E 2a. Berní rula, ed. Haas, sv. 28, díl II, SPN, 1954, str. 510—511. Údaje z let 1763—1769 jsou čerpány z AMH, sign. IV K beta 1. Další podrobnosti čtenář nalezne v studii V. Starého: Jan Leopold Germáni Písecký, první kronikář Husince; JSH, roč. 38 (1968), čís. 3, str. 195 —198. OAP, AMH, sign. VII/4. OAP, AMH, ověřený opis z 18. stol. OAP, ZDŠ Husinec, pamětní kniha obecné školy v Husinci z let 1879—1938, str. 428. OAP, ZDŠ, tamtéž, str. 527. OAP, OÚP, sign. pres. 65/1890. OAP, OÚP, sign. pres. 132/1891. OAP, OÚP, sign. pres. 350/1899. OAP, OÚP, sign. 38/90. šumavské proudy, roč. Vil. (1910), čís. 37 z 10. IX. 1910; čís. 43 z 22. X. 1910.

49

PRAMENY

A. Písemné

Státní archív Třeboň, pobočka Čes. Krumlov — Vrchní úřad odd. Vimperk — Velkostatek Vimperk Okresní archív Prachatice — Archív města Husince — Archív města Prachatic — Archív římkat. fary Husinec B.

Tištěné (edice)

Berní rula, ed. Haas, sv. 28, díl I a II, SPN 1954. Mareš, Fr.: Rozvrh far v archidiakonátu Bechyňském mezi zbývající ducho­ venstvo r. 1624, Praha 1903. Novotný, V.: M. Jana Husí korespondence a dokumenty, Praha 1926. Tingl, A.: Libri confirmationum ad benefícia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim, I, 1867. Tischer, Fr.: Dopisy konsistoře podobojí z let 1610—1619, Praha 1917—1925. Literatura Bartoš, F. M.: Nejstarší životopisy a jejich svědectví o mistrově rodišti, Praha 1926. Bartoš, F. M.: Z dějin Husince aHusova rodného domku, JSH Vlil (1935), str. 73-78. Bartoš, F. M.: Ještě jednou o Husových rodičích a jeho rodném domku, JSH IX (1936), str. 62-63. Bartoš, F. M.: Co víme o Husovi nového, Praha 1946. Brož, Jos.: Hrádek u Husince, Zlatá stezka, roč. VI (1932/33), str. 166—168, 185-186Í Cihla, Lad.: K historii Husova domku v Husinci, Písecký zpravodaj, 1965, čís. 9, str. 19 — 20. Grünwald, Mat.: Husinec, rodné místo Husa, Benešov 1888. Hadač, V.: O rodišti a rodu Husově podle zpráv ze schwarzenberských ar­ chívů, Tradice 1936, čís. 7—14. Hadač, V.: K Husově exilu v jižních Čechách, JSH 28 (1958), str. 136—137. Hrejsa, Ferd.: Rodný domek M. Jana Husa, Praha 1915. Kavka, Fr.: Husitská revoluční tradice, SNPL 1953. Kožmínová-Cimrhanzlová, Am.: Oslava kostnického mučedníka v Husinci 1869, Venkov, roč. XIX (1924), čís. 179 z 31. VIL 1924, str. 2. Kubíček, AI.: Husinec, STN 1953. Kukačka, B.: Husinečtí obecní písaři v století XVII.—XIX, Zlatá stezka, roč. III (1929/30), str. 113-114, 130-132.

50

Kukačka, B.: Husův rodný domek, Zlatá stezka, roč. III (1929/30), str. 185 až 189. Macek, Jos.: Husitská revoluční tradice, Praha 1952. Macek, Jos.: Tábor v husitském revolučním hnutí I —II, Praha 1955. Macek, Jos.: Jan Hus, Praha 1963. Novotný, V.: Jan Hus, život a učení I, Praha 1919. Novotný, V.: Kde se narodil Jan Hus? Praha 1923. Pátek, Ferd.: Náš kraj ve vzpomínkách a krásné literatuře, Zlatá stezka, roč. VII (1933/34), str. 9-11, 51-52, 69-70. Pekař, Jos.: K sporu o rodiště Husovo, ČČH 29 (1923), str. 460 — 474. Pekař, Jos.: Ještě k sporu o rodiště Husovo, ČČH 30 (1924), str. 109—132. Pekař, Jos.: K sporu o rodiště Husovo, ČČH 32 (1926), str. 126—134. Purš, Jos.: Tábory v českých zemích v letech 1868—1871, ČČH, roč. VI (1958), str. 234-266, 446-470, 669-690. Salaba, Jos.: Rod a rodný dům Husův, ČNM 109 (1937), str. 9 — 21. Salaba, Jos.: Ještě o Husovu rodu a mládí, ČNM 109 (1937), str. 193 — 204. Salaba, Jos.: Jihočeský původ Husův a jeho mládí, Tradice 1936, str. 46 — 49. Sedláček, Aug.: O počátcích Husince, ČČH 26 (1920), str. 165 — 168; ČČH 30 (1924), str. 312. Sedláček, Aug.: Husinec a okolí, Praha 1926. Sláma, Fr. Jos.: Obraz minulosti starožitného města Prachatic, Praha 1838. Starý, V.: Jan Leopold Germáni Písecký, první kronikář Husince, JSH, roč. 38 (1968), čís. 3, str. 195—198. Šimák, J. V.: Dvě jihočeské studie místopisné II. Ještě něco o Husinci, ČSPSČ, roč. 45 (1937), str. 2-6. Šimák, J. V.: Středověká kolonisace v zemích českých, České dějiny I. 5, 1938. Wagner, Th.: Jan Smil z Křemže, ČČM, roč. 72 (1888), str. 161—194. Zelinka, P.: Mistr Jan z Husince a jeho rodiště, Husinec 1899. Zelinka, T. Č.: Husinecký magistrát, Zlatá stezka, IV. roč. IV (1930/31), str. 93—94, 107-108. Zelinka, T. Č.: Husinec nad Vltavou či nad Blanicí, 1930. Zelinka, T. Č.: Mistr Jan Hus v pamětech svého rodného města, Praha 1933.

51

OBSAH

Život a odkaz M. Jana Husa . .......................................................................... 7 Husinec — rodiště M. Jana Husa............................................................. 17 Z dějin Husova rodného domku................................................................... 19 Husovy oslavy v Husinci v letech 1869—1968 ......................................... 25 Z minulosti Husince........................................................................................30 Počátky Husince........................................................................................31 Vývoj Husince v letech 1503—1620 ...................................................... 32 Husinec v letech 1620 — 1848 ............................................................. 36 Dějiny Husince v letech 1848—1945 39 Dnešní Husinec....................................................................................... 43 Památky v Husinci a okolí.......................................................................... 44 Poznámky..................................................................................................... 46 Prameny a literatura....................................................................................... 50

Dr. Jaroslav Nečas a prom. hist Václav Starý Mistr Jan Hus a Husinec

Vydala Svépomoc, vydavatelský, nakladatelský a propagační podnik ÚRD, Praha 1969 Odpovědná redaktorka Lýdie Nečasová Obálku navrhl a graficky upravil VI. Vraštil Fotografie zhotovil A. Laštovička

Ze sazby písmem Knižní grotesk vytiskly Středočeské tiskárny, n. p., prov. 35 AAp=3,41 - VA — 3,42 - Tematická skupina 02/61 Vydání první - Cena Kčs 15,— 38-008-69