Encyklopedie starověkého Egypta 8072773062, 9788072773060 [PDF]

Zitiervorschau

Encyklopedie starověkého

Egypta MIROSLAV VERNER LADISLAV BAREŠ BŘETISLAV VACHALA

Nakladatelství Libri Praha 2007

Rukopis publikace byl pfipraven v rámci vědecko-výzkumného záměru Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, MSM-0021620826.

© Miroslav Verner, Ladislav Bareš, Břetislav Vachala, 2007 Illustrations © Jolana Malátková, Milan Zemina, Luděk Wellner, Jaromír Krejčí a archiv českého egyptologického ústavu, 2007 © Libri, 2007 ISBN 978-80-7277-306-0

Předmluva

V roce 1997 vydala Univerzita Karlova (v nakladatelství Karolinum) v rámci oslav 650. výročí svého založení výpravnou knihu Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta (dále IESE). Kniha vycházela vstříc velkému zájmu veřejnosti o starově­

ký Egypt a zároveň byla dokladem šíře vědeckého bádání na Karlově univerzitě i pozornosti, kterou univerzita rozvoji malých vědních oborů, jako je egyptologie, věnuje. Východiskem pro přípravu knihy se staly podklady shromážděné pro nakonec neuskutečněný mezioborový projekt vydání české encyklopedie celého starověkého Předního východu. V případě encyklopedie bylo cílem vytvořit dílo, které ve své kategorii tehdy chybělo nejen v naší zemi, ale i v širším mezinárodním měřítku ( určitou výjimku představovala kniha British Museum Dictionary ofAncíent Egypt vydaná v roce 1995). Jedním z nejsložitějších problémů při přípravě encyklopedie byla transkripce egyptských jmen do češtiny. Jednotný přepis totiž v dosavadní české (ale i zahraniční) egyptologické literatuře neexistuje, navíc se během času různě měnil. V podstatě každá generace egyptologů vytvářela svou vlastní transkripci, větši­ nou v závislosti na postupu jazykovědného bádání. Zjednodušeně lze říct, že jádro problému souvisí s principy egyptského písma, v němž mj. nebyly zaznamenávány samohlásky. Pouze u některých egyptských jmen lze zvukovou podobu s větší či menší pravděpodobností rekonstruovat buď na základě její podoby dochované v koptštině, nebo přepisů egyptských jmen do jiných soudobých jazyků starověkého Předního východu a posléze také do řečtiny. Jde však jen o malou část slovní zásoby egyptštiny, přesnost přepisů je navíc často diskutabilní. Egyptologové se již dávno při přepisech egyptských jmen pragmaticky rozhodli pro konvenci a mezi souhlásky vkládají samohlásku e. Nikoli však paušálně. Ve skutečnosti jde o určitý kompromis, spojující v některých případech zmíně­ nou konvenci s podobou dochovanou v jiných s egyptštinou soudobých jazycích či v koptštině. V posledních letech se v egyptologii prosazuje snaha sjednocovat přepis aspoň těch nejběžnějších jmen, např. staroegyptských panovníků. Významný impuls tomuto úsilí dávají velké mezinárodní egyptologické publikační projekty, např. edice muzejních sbírek Corpus Antiquitatum Aegyptíacarum, encyklopedická díla jako Lexikon der Agyptologie nebo The Oxford Encyclopedia ofAncíent Egypt aj. Již IESE se k tomuto trendu připojila a při přepisech egyptských jmen do češtiny si 7

(PŘEDMLUVA)

mj. vytkla za cíl vytvořit určité standardy, z nichž by mohli vycházet její uživatelé, např. redaktoři, překladatelé aj. Při vytváření těchto standardů se vzhledem k naznačené problematice sotva dalo očekávat dosažení zcela uspokojivého stavu, kdy by platily jednoduché zásady pokud možno bez výjimek. Základem transkripce v IESE se stala transliterace egyptských slov v podobě doložené v klasické egyptštině. Mezi jednotlivými vývojovými fázemi egyptštiny, od archaické po koptštinu, jsou pochopitelně značné rozdíly. Jako příklad lze uvést osobní jméno PA-di-BActt, Ten, jenž je dán Bastetou. V IESE je toto jméno uváděno jako Padibastet, navzdory tomu, že jeho pozdější znění v démotštině je Petubast a v této podobě je také zachytila řečtina. Za všechny obtíže spojené s vytvářením určité normy transkripce z egyptštiny do češtiny uveďme jako příklad obouretné v, které je v egyptologické literatuře transliterováno jako w. Do angličtiny, ale i němčiny je přepisováno značně nejednotně, někdy jako w, jindy jako u, ve francouzské literatuře zpravidla jako ou. Podobná nejednotnost panuje i v dosavadních přepisech této hlásky do češtiny. Zakladatel české egyptologie Lexa dával ve svých transkripcích přednost v před u. Později se Černý začal přiklánět spíše k transkripci w, převládající v jeho době v anglické a francouzské egyptologické literatuře, a podobně po něm také Žába. V IESE byla při přepisu w uplatněna zásada, která do určité míry brala ohled na již existující českou egyptologickou literaturu, zároveň se však snažila zavést jednoduchou normu použitelnou i při možných přepisech dalších egyptských slov. Na začátku slova je w zpravidla přepisováno jako v, uprostřed a na konci jako u. Jedinou výjimku představuje jméno Usir, jehož přepis do češtiny v této podobě je již příliš vžitý. Bez složitostí nebyl ani přepis arabských jmen do češtiny, i když obecně je tato otázka v naší arabistice vyřešena. Podoba jmen se totiž ve spisovné arabštině mnohdy dost liší od té, v níž se v Egyptě skutečně používají. Východiskem pro pře­ pis se proto stalo znění v egyptské arabštině. Z praktických důvodů jsou arabská jména v této encyklopedii řazena tak, že člen je přesunut až za ně. Pokud jde o řecká jména vyskytující se v této encyklopedii, jejich přepis do češ­ tiny se řídí již zavedenými pravidly. Jednotný názor mezi egyptology nepanuje ani pokud jde o rekonstrukci chronologie starého Egypta, zejména období zhruba do poloviny 2. tisíciletí před Kr. Existuje řada často dost odlišných názorů, objevují se stále nové pokusy o zpřes­ nění některých dat. Autoři tohoto díla se přiklonili k základnímu chronologickému schématu navrženému Jiirgenem von Beckerathem v jeho díle Chronologie des pharaonischen Agypten, Mainz 1997. Nové, místy přepracované a doplněné vydání knihy Encyklopedie starého Egypta (dále ESEJ respektuje původní rozvržení IESE do dvou základních částí. Začá­ tek ESE tedy také tvoří dvě kapitoly, z nichž první je věnována stručnému přehle­ du dějin starého Egypta. V této knize se starým Egyptem rozumí doba od konce pravěku, kdy se vytvářely základy, na nichž se postupně začal formovat faraonský (PŘEDMLUVA)

8

stát, až po dobytí země Alexandrem Velikým a vládu Ptolemaiovců, kdy se tento stát začal rozplývat v helénismu východního Středomoří. Druhá kapitola je věno­ vána především postupnému znovuobjevování starého Egypta, vzniku a stručné­ mu nástinu dosavadních dějin egyptologie i jejím aktuálním úkolům. Těžiště díla ovšem představují abecedně uspořádaná hesla týkající se nejrůz­ nějších aspektů starého Egypta: politických poměrů, hospodářství, náboženství, jazyka a písma, literatury, umění, významných osobností a událostí, chronologie a podobně. Z koncepčních i finančních důvodů musel být v ESE v porovnání s IESE omezen jak počet, tak i tematický výběr obrazových příloh. I tak jejich výběr umožňuje blíže se seznámit s osobitostí staroegyptského umění a významem, které mělo nejen pro utváření civilizace starého Egypta, ale i pro dnešní vnímání jejího odkazu. Fotografie a ilustrace k vybraným heslům tak mají větší důležitost než jen poskytnout vizuální představu či doplňující informaci. ESE je svým formátem i cenou určena co nejširší veřejnosti zajímající se o starý Egypt a jeho kulturní odkaz. Poskytuje základní informace o nejrůznějších aspektech staroegyptské civilizace a života v zemi na Nilu v dobách faraonů. Může sloužit jako doplňující zdroj informací učitelům, studentům středních škol, novinářům, překladatelům, odborným redaktorům, průvodcům cestovních kanceláří i všem, kdo se dnes do Egypta na cestu za památkami vydávají. Závěrem bych chtěl jako vedoucí autorského kolektivu poděkovat všem, kteří se na vzniku ESE podíleli, zejména spoluautorům prof. PhDr. Ladislavu Barešovi, CSc., prof. PhDr. Břetislavu Vachalovi, CSc., dále fotografovi Milanu Zeminovi, grafičce Ing. Jolaně Malátkové a architektovi Ing. Luďku Wellnerovi. Dík za redakč­ ní práce na rukopise patří RNDr. Jaromíru Zelenkovi, CSc., a za skenování kreseb a fotografií Ing. Martě Štrachové. Poděkování za pomoc při závěrečných úpravách rukopisu a při výběru a popisu ilustrací patří také pracovníkům Českého egyptologického ústavu, pracoviště Filozofické fakulty UK, doc. Mgr. Miroslavu Bártovi, Dr., Mgr. Haně Benešovské, Mgr. Jaromírovi Krejčímu, Ph.O., PhDr. Jiřině Růžové a PhDr. Květě Smolárikové, Ph.O., a studentům egyptologie Marku Dospělovi, Veronice Dulíkové, Lucii Jiráskové a Lence Sukové.

Miroslav Verner- Praha, červen 2007

9

(PŘEDMLUVA)

SEZNAM ZKRATEK

aj. - a jiní, a jiné apod. - a podobně archeol. - archeologický, archeologicky atd. - a tak dále dyn. - dynastie eg. - egyptský, egyptsky jv. - jihovýchodní, jihovýchodně JV - jihovýchod jz. - jihozápadní, jihozápadně JZ - jihozápad lat. - latinský, latinsky mj. - mimo jiné např. - například po Kr. - po Kristu popř. - popřípadě před Kr. - před Kristem resp. - respektive sv. - severovýchodní, severovýchodně SV - severovýchod sz. - severozápadní, severozápadně SZ - severozápad tj. - to jest tzn. - to znamená tzv. - tak zvaný ➔ - odkazovací šipka ŠIFRY AUTORŮ

Ladislav Bareš Vachala (mvJ - Miroslav Verner (Ibl -

(bvJ - Břetislav

(SEZNAM ZKRATEK)

10

Stručný přehled dějin

starého Egypta

ZÁVĚR PRAVĚKU A SJEDNOCENÍ EGYPTA

Podle dosavadních archeol. pramenů se vývoj Egypta na konci pravěku od ostatních zemí starověkého Předního východu, zejména Mezopotámie, dosti lišil. Nevznikly zde totiž městské státy s hustě osídlenými opevněnými centry vytvářejí­ cími příznivé prostředí pro rychlý hospodářský rozvoj a diferenciaci společnosti. Nelze však zcela vyloučit, že nové výzkumy v zatím málo probádané části Egypta, bažinaté nilské deltě, přinesou výsledky, které by dosavadní představy o počát­ cích historického věku „země na Nilu" mohly významně pozměnit. Jak dokládají archeol. nálezy, došlo v Egyptě k prvním pokusům o zemědělskou výrobu pravděpodobně již v 10. tisíciletí před Kr. Přírodní poměry byly v té době ovšem podstatně jiné než nyní. Vlhčí klima, které tehdy převládalo, vytvářelo pří­ znivé podmínky k životu pro lovce a sběrače na místech, kde v současné době není nic než vyprahlý písek Sahary. Pazourkové čepelky, vsazené kdysi do dřevěných srpů, i kameny na drcení a mletí obilí nalezené daleko v Západní poušti názorně dokládají první zkušenosti s pěstováním a spotřebou obilovin. V důsledku drastických klimatických a ekologických změn, připisovaných ústupu vlhčího podnebí a jeho vystřídání podnebím suchým, však tato nadějně se rozvíjející tzv. protoagrikultura zhruba v 6. tisíciletí před Kr. skončila. V následující době se především severní Egypt stával stále více součástí velkého, tzv. primárního, civilizačního okruhu zahrnujícího celé jv. Středomoří. Vývoj v jižní části Egypta byl spíše spjat se saharsko-nilskou oblastí. Z Heluánu, jv. od Káhiry, pocházejí nálezy nejstarší zemědělské kultury, charakterizované již usedlým způsobem života, pěstováním obilí a chovem dobytka. Tato kultura ještě neznala výrobu keramiky, proto je označována jako prekeramický neolit. Do Egypta se rozšířila z Palestiny. Naproti tomu v jižním a jz. Egyptě začala vznikat poblíž jezer a řek, které se zde v té době ještě vyskytovaly, sídliště lovců a rybářů. Ti na rozdíl od nejstarších zemědělců v severním Egyptě nežili usedlým, ale polokočovným způsobem, praktikovali polozemědělskou výrobu a v důsledku své pohyblivosti pomáhali rozšiřovat kulturní vymoženosti (výrobu keramiky, domestikaci zvířat aj.) v rozsáhlé oblasti celé sv. Afriky včetně nilského údolí a delty. V jižním Egyptě se objevila nejstarší neolitická kultura asi v polovině 6. tisíciletí a plně se zde rozšířila v období S. a 4. tisíciletí před Kr. Podle vesnice Badárí, jednoho z nalezišť, se nazývá badárská a představovala významnou změnu v dosavadním způsobu života. Charakterizovala ji zemědělská výroba, zejména pěstování špaldy a ječmene, chov skotu, ovcí a koz, a výroba keramiky, dokona11

(ZÁVĚR PRAVĚKU A SJEDNOCENÍ EGYPTA)

lejších kamenných nástrojů, tkanin aj. V pokročilé fázi vývoje badárské kultury se objevují první doklady výroby kovu. Začala také vznikat stavebně důmyslnější sídliště, jejichž součástí byla i obilní sila z hlíny a bahna. Zemřelí byli pochováváni na samostatných hřbitovech, někdy muži a ženy odděleně. Na badárskou kulturu navázala v jižním Egyptě kultura nakádská. Nejstarší neolitická kultura na území severního Egypta, která se rozvíjela od počátku 6. až do konce S. tisíciletí před Kr., a byla tedy zhruba současná s badárskou, dostala jméno podle vesnice Merimda Bení Saláma poblíž Káhiry na sz. okraji nilské delty. Vesnice původně ležela na březích západního ramene Nilu, které bylo v té době splavné, což jí usnadnilo kulturní kontakty až se vzdálenou Palestinou. Základem zemědělské výroby v Merimdě Bení Salámě bylo pěstování obilí - špaldy, ječmene, prosa a vikve - a chov dobytka, především dlouhorohého skotu, prasat, ovcí a koz. Lov divoké zvěře a rybolov měl pouze doplňující význam. Obyvatelé vesnice žili v jednoduchých příbytcích ze dřeva a rákosí. Poblíž nich si zřizovali v jámách vystlaných rákosím a rohožemi hlavní zásobárny obilí. Zemřelí byli pochováváni přímo ve vesnici, zpravidla ve skrčené poloze. Na úroveň dosaženou merimdskou kulturou navázal v pokročilém neolitu vývoj doložený v Omarí v ústí Wádí Hóf, údolí ležícího jv. od Káhiry. Ve Fajjúmské oáze, asi 100 km jz. od Káhiry, vznikla na březích dnešního jezera Birkit Kárún další neolitická kultura označovaná jako fajjúmská. Její starší stupeň, tzv. Fajjúm A, časově odpovídá pozdní fázi merimdské kultury, ale liší se od ní např. tím, že obilní sila byla soustředěna na jednom místě na okraji vesnice, což pravděpodobně odráží odlišný sociální vývoj. V Merimdě Bení Salámě se prosazoval spíše individuální, ve Fajjúmu spíše kolektivní způsob hospodaření a následně také uspořádání obce. Velmi významnou roli nejen v jižním Egyptě sehrála pozdně neolitická nakádská kultura nazvaná podle svého naleziště a původního centra Nakády, které leželo v místech, kde tok Nilu tvoří velký oblouk a kde nilské údolí protínají významné cesty směřující ze Západní {Lybijské) do Východní pouště. Odtud vzešly na samém konci pravěku impulsy k vytvoření jednotného staroeg. státu. Pro nakádskou kulturu byla charakteristická malovaná keramika s červenými geometrickými a figurálními vzory na světle okrovém podkladě. Ve větším počtu jsou doloženy i kamenné nádoby vyráběné z břidlice, bazaltu, vápence a dalších druhů kamene, palety - břidlicové tabulky na roztírání líčidel, dokonale opracované pazourkové nože aj. Existují rovněž doklady dálkového obchodu. V závěrečné fázi jejího vývoje se vliv nakádské kultury rozšířil také na severní část Egypta. Zatím stále převažuje názor, že závěrečné vítězství a podrobení severního Egypta připomínají výjevy zobrazené na břidlicové paletě vládce Narmera. V poslední době je však tento výklad zpochybňován a rovněž nové nálezy z archeol. vykopávek ukazují, že v dosavadních názorech na závěr pravěku, tzv. předdynastickou dobu, a na vznik jednotného staroeg. státu bude třeba mnohé přehodnotit. Např. nové písemné prameny z archaického královského pohřebiště (STRUČNÝ PŘEHLED DEJIN STARÉHO EGYPTA)

12

v Abydu ukazují, že zde bylo pohřbeno nejméně tucet dalších králů, starších než ti, kteří byli dosud známi a patřili k 1. dynastii. Pracovně byla vytvořena tzv. O. dyn., které se zatím přisuzuje délka vlády okolo dvou až dvou a půl století. Jak velkou část Egypta měla pod svou kontrolou, je zatím jen předmětem úvah, nové archeol. výzkumy však mohou přinést další informace. ARCHAICKÁ DOBA

V Archaické době vznikl a zformoval se nejstarší eg. stát. Okolnosti tohoto složitého politického, hospodářského a kulturního procesu jsou stále předmětem odborných diskusí. Zcela již byla zavržena kdysi populární teorie o příchodu tzv. dynastické rasy ze západní Asie, která měla stát faraonů založit. Rovněž málo pravděpodobná se jeví teorie, že archaický eg. stát vznikl z konfliktu dvou království - dolnoeg. a hornoeg., a že historické události provázející jeho vznik symbolizoval mytologický zápas bohů Hora a Sutecha. Teorie totiž není podložena archeol. prameny. Kromě výše uvedených teorií existuje ještě několik dalších, které jsou více či méně pravděpodobné. Např. podle teorie Wernera Kaisera expandovala původní domácí nakádská kultura postupně na sever, nejprve do středního Egypta a oblasti Fajjúmu a posléze dále na sever. Michael Hoffmann se přiklání k aplikaci Renfrewovy teorie „řetězové reakce" (multiplier effect), kdy změna v jednom či více systémech (např. populace, prostředí, technologie, produkce potravin, sociální stratifikace, náboženské před­ stavy aj.) vyvolá změny v jednom či více subsystémech dalších. Hoffmann totiž upozorňuje na to, že postupný nárůst populace byl na konci pravěku vystřídán v několika centrech jižního Egypta (Hierakonpolis, Abydos, Nakáda) nárůstem náhlým a prudkým. Erika Endesfelderová upozorňuje na specifické přírodní prostředí v nilském údolí. V Egyptě, kde byly příznivé podmínky k méně pracné zemědělské výrobě, to umožnilo větší části populace věnovat se řemeslům a obchodu, což mělo za následek zrychlenou stratifikaci společnosti a vznik elit. Tato a další teorie však postrádají konfrontaci s poznatky z Dolního Egypta, které dosud z valné části chybějí, neboť bažiny a vysoká hladina spodní vody vždy činily archeol. výzkumy velmi obtížnými. Nicméně v poslední době se i v této oblasti výzkumy rozbíhají (např. v Tel1 el-Faráín) a první výsledky slibují nejedno překvapení. Ať již se ukáže jako pravdivá některá z těchto či jiných teorií, staří Egypťané spojovali sjednocení Egypta a založení svého státu s legendárním Menim, zakladatelem 1. dyn. eg. králů. Někteří ho dnes ztotožňují s Ahou, jiní s Narmerem. Sjednocení Obou zemí, tzn. jižního (Horního) a severního (Dolního) Egypta, bylo završeno okolo roku 3100 před Kr. Administrativní centrum sjednocené země bylo přeneseno do nově založeného sídelního města na rozhraní obou částí Egypta. Dostalo název Bílé zdi, zřejmě

13

(ARCHAICKÁ DDBA)

podle barvy ohradní zdi královského paláce a pevnosti zároveň. Město, později na Mennofer (řec. Memfis), leželo asi 30 km na jih od dnešní Káhiry, na březích Nilu, který v té době tekl asi o 3 km západněji než dnes. Hlavním božstvem uctívaným v novém sídelním městě se stal Ptah. Zkomolený a pořečtěný název Ptahova chrámu, jehož výslovnost zněla v pozdní egyptštině Hikupta, dal posléze jméno celé zemi: Egypt. Na skalnatém okraji Západní pouště zvedajícím se nad nilským údolím byl nedaleko dnešní Sakkáry založen nový hřbitov pro příslušníky vládnoucí vrstvy. Nižší společenské vrstvy měly své pohřebiště na východním břehu Nilu poblíž dnešního Heluánu. Panovníci, kteří z nového sídelního města vládli Egyptu, však byli nadále pohřbíváni na posvátném hřbitově svých předků v poušti poblíž Abydu v jižním Egyptě. Tato situace se změnila teprve v průběhu 2. dyn. Již během 1. dyn. se staroeg. stát rozkládal na území od Středozemního moře na severu až po 1. nilský katarakt na jihu. Jeho vliv však sahal zřejmě mnohem dál, jak dokládá skalní reliéf z doby druhého panovníka 1. dyn. Ožera objevený na Gaba! Šéch Sulémánu u 2. nilského kataraktu. Z dochovaných písemných památek je zřejmé, že Ožer podnikl i vojenská tažení na západ proti Libyjcům a na východ proti sinajským beduínům, nepochybně ve snaze dále upevnit eg. stát. Jeho hrobku v Abydu obklopuje 338 menších, tzv. vedlejších hrobů, v nichž byli pohřbeni členové panovníkovy osobní družiny, služebníci a snad i ženy, usmrcení při Džerově pohřbu proto, aby svému pánovi sloužili i na onom světě. Ještě poměrně vratká vnitřní stabilita Egypta byla narušena na konci 1. dyn., kdy se jednotný stát pravděpodobně rozpadl a vypukly mocenské konflikty. Ústřední moc v zemi se podařilo obnovit na počátku 2. dyn., jak naznačuje jméno panovníka Hetepsechemueje, které v překladu znamená Obě mocnosti (tzn. ochranná božstva zastupující severní a jižní Egypt) jsou usmířeny. Jednotu se však nepodařilo udržet, nastalo dvojvládí, kdy severní část země byla spravována z Bílých zdí a jižní z Ceneje (zatím jen písemnými prameny doložené město, které velmi pravděpodobně leželo poblíž dnešního Abydu). Rozkol se projevil i v ještě neustálené královské titulatuře. Král Peribsen změnil své Horovo jméno na Sutechovo, ztotožnil se s Horovým odpůrcem, bohem zla a války Sutechem uctívaným v jižním Egyptě, v Ombu v sousedství Nakády. Svědectví o neklidném období podávají úmyslně zničené soudobé královské památky na pohřebištích v Nakádě, Abydu a Sakkáře. Cílem bylo pravděpodobně zničení hrobů dynastických protivníků, jejich zádušních kultů a jakékoli památky vůbec. Teprve na samém konci 2. dyn. se podařilo panovníkovi Chasechemovi obnovit vládu nad celou zemí. Za doklad znovusjednocení je považována změna panovníkova jména z dosavadního, které znamenalo Mocnost se zjevuje v záři, na Chasechemuej, tzn. Obě mocnosti (tj. Horní a Dolní Egypt, ale zároveň také oba protikladné elementy představované Horem a Sutechem) se zjevují v záři. Již nejstarší eg. vládci se považovali za bohy žijící na zemi, za pozemské vtělení nejvyššího boha nebes, sokola Hora. Své tzv. Horovo jméno zaznamenávali do obpřejmenované

(STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

14

délníkového serechu, stylizovaného průčelí královského paláce či pevnosti. Ješv průběhu 1. dyn. svou královskou titulaturu rozšířili. Jejich další jméno „Obě paní" je ztotožňovalo s ochrannými bohyněmi Horního a Dolního Egypta - supící Nechbetou a kobrou Vadžetou. Později a postupně se počet panovníkových jmen ustálil na pěti, přibylo tzv. trůnní jméno „král Horního a Dolního Egypta" a jména ,,Zlatý Hor" a „Syn Reův". Od samého počátku byl staroeg. stát budován na teokratických principech. Byl vyjádřením vůle bohů a byl také středem jimi stvořeného a harmonicky uspořá­ daného světa. Král, bůh na zemi, se stal zárukou prosperity Egypta a toho, že síly chaosu a zla nezvítězí. Byl zárukou, a to za svého života i po smrti, že dílo bohů nebude zničeno. Mumifikace jeho mrtvého těla a zádušní kult ho proto měly uchovat navždy mezi lidmi. K tomu měla přispět i velká a nezničitelná hrobka. Doklady o rozdělení země na menší územně-správní jednotky, kraje (řec. nomy), existují již na nejstarších písemných památkách. V průběhu 1. dyn. upevňování státní správy dále pokročilo. Napomáhala tomu i tzv. vnitřní kolonizace země - osídlování neobydlených oblastí, zúrodňování půdy a zakládání nových královských statků. Začala registrace práceschopného obyvatelstva, vybírání daní, sledování výše nilských záplav, stavba zavodňovacích kanálů aj. Panovník v těchto nejstarších dobách ještě neměl jedno stálé sídlo, ale se svou družinou postupně, vždy jednou za dva roky, projel celou zemi a vykonával svou vladařskou moc - rozhodoval, soudil, na místě sjednával pořádek a spravedlnost, formou naturálií vybíral daně atp. I když zatím ještě nebyly objeveny hrobky všech králů 2. dyn., zdá se, že tradice dvou královských hřbitovů, jednoho v Abydu a druhého v Sakkáře, pokračovala. Královské hrobky v Abydu navazovaly na dávné náboženské a stavební tradice Horního Egypta. Nadzemní část tvořil nízký písečný rov obehnaný kamennou ohradní zdí a dvě kamenné stély se jménem zemřelého vztyčené před průčelím hrobky. V podzemí byla pohřební komora a sklady, v nichž byla uložena pohřební výbava potřebná k životu na onom světě. Součástí královských hrobů byly také velké cihlové stavby na rozhraní pouště a nilského údolí, nazývané dnes velké ohrady nebo pevnosti, v nichž byl pěstován zádušní kult králů pohřbených hlouběji v poušti. Naproti tomu hrobky v Sakkáře byly odlišného stavebního typu. Jejich nadzemní část měla tvar mastaby (arab. nízká hliněná lavice hranolovitého tvaru). Byla postavena ze sušených cihel, dosahovala výšky několika metrů a vnější stěny s četnými výklenky byly obíleny a pestře zdobeny barevnými vzory napodobujícími rohože. I zde byla v podzemí pohřební komora a sklady pro pohřební výbavu. Součástí sakkárských královských mastab někdy bývaly také pohřby lodí, které měly sloužit zemřelému při cestách na onom světě. Upevnění státní správy během prvních dvou dynastií přispělo významně k rozvoji písemnictví. Nejstarší eg. písemné památky mají kultovní ráz a připomína­ jí epizody z bojů za sjednocení země, obřady spojené se zemědělskými pracemi tě

15

(ARCHAICKÁ DOBA)

a významné náboženské události. Postupem času přibývalo také písemných památek administrativního charakteru, např. nápisů na nádobách, otisků hliněných pečetí z nádob a vaků aj. Z hrobky vysokého úředníka Hemaky ze Sakkáry je doložen nejstarší, byť nepopsaný svitek papyru. 1 tento nález nepřímo ukazuje, jak vysokého stupně již v té době rozvoj eg. písemnictví dosáhl. Vztahy k vnějšímu světu byly od samého začátku ovlivněny již zmíněnou koncepcí staroeg. státu. V souladu s ní bylo považováno za zcela přirozené a legitimní rozšiřování řádu garantovaného božským panovníkem do oblastí, v nichž podle představ starých Egypťanů vládl chaos a zlo. Zpočátku směřovaly hlavní výboje na jih do oblasti Núbie a na východě na Sinajský poloostrov. Se vzdálenějšími oblastmi rozvíjeli Egypťané obchodní styky. Do Palestiny vyváželi své zemědělské produkty a dováželi hlavně výrobky z mědi, i když se jim již během 1. dynastie podařilo dostat pod kontrolu těžbu měděné rudy na Sinaji. Přes Palestinu pak měli kontakty s ještě vzdálenějšími oblastmi západní Asie, jak o tom svědčí některé importované suroviny a výrobky i některé sumerské, resp. elamské výzdobné motivy (okřídlený gryf, splétající se hadi, hrdina spoutávající zvířata, lodi se zdviženou zádí aj.). Náhlý výskyt těchto prvků ve větším rozsahu vedl k již zmíněnému překonanému názoru, že na konci pravěku Egypt ovládli příslušníci vyspělejší západoasijské kultury, tzv. dynastická rasa, a založili jeho nejstarší stát a civilizaci. STARÁ ŘÍŠE

Zdá se, že klíčovou úlohu na přelomu 2. a počátku 3. dyn. sehrála královna Nimaathap. Podle jednoho názoru byla Chasechemuejovou vedlejší manželkou a spolu se svým potomkem Necerichetem, prvním panovníkem 3. dyn., se měla prosadit pravděpodobně poté, co hlavní královna neporodila následníka trůnu. Podle jiného názoru byla Nimaathap Chasechemuejovou dcerou a matkou Necerichetovou. 3. dyn. zahájila období velkého hospodářského, politického a kulturního vzestupu Egypta. Novodobá historiografie označuje toto období, které zahrnuje 3. až 8. dyn., jako Starou říši. Až donedávna se za prvního panovníka 3. dyn. považoval Nebka, jehož Horovo jméno bylo Sanacht - panovník, o němž se dochovalo jen málo dokladů. Jedním z nich je nápis s jeho jménem a reliéf zobrazující vítězství nad beduíny, nalezený na skalách ve Wádí Magháře na Sinaji. Kde ale byl tento panovník pohřben, se dosud neví. Dnes je však na základě pečetí nalezených na archaickém královském pohřebišti v Abydu tento král datován až do druhé poloviny 3. dyn. a za skuteč­ ného zakladatele 3. dyn. je považován Necerichet, známý spíše pod pozdějším jménem Džoser. Doba jeho asi dvacetileté vlády přinesla Egyptu nebývalý hospodářský a kulturní rozkvět. Začaly se stavět velké kamenné chrámy, jejichž pozů­ statky byly nalezeny například v Gabalénu a Héliopoli. Také on zanechal na skalách Wádí Magháry podobný reliéf jako Sanacht. Zdá se, že spíše než o historický doklad bojů s beduíny šlo o magický obraz, který měl zabránit nájezdům divokých (STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

16

kočovníků na eg. výpravy, které do těchto míst směřovaly k nalezištím tyrkysu a měděné rudy. Na opačném konci Egypta, na skále na ostrůvku Sáhel u 1. nilského kataraktu u Asuánu byla objevena tzv. Stéla hladu. Ukázalo se, že nápis byl úmyslně z propagačních důvodů antedatován do Džoserovy doby. Napsali ho v Ptolemaiovské době kněží z nedalekého elefantinského chrámu boha Chnuma, vládce nilských pramenů, ve snaze získat větší podíl na daních. Džoserovo jméno navždy proslavila jeho hrobka, Stupňovitá pyramida v Sakkáře. Šlo vlastně o panovníkovu posmrtnou rezidenci, o celý komplex staveb pohřebního a kultovního charakteru. Stupňovitá pyramida je ze všech eg. pyramid nejstarší a její stavba pravděpodobně souvisela s počátky slunečního kultu. Dodnes není zcela jasné, zda jejímu vzniku předcházel nahodilý nápad stavitele navršit na sebe několik postupně se zmenšujících mastab, aby stavbu bylo vidět i z nedalekého, ale níže položeného nilského údolí, nebo měla představovat monumentální schodiště, po němž by panovníkova duše mohla vystoupit na nebesa. Za architekta Stupňovité pyramidy je považován lmhotep, pravděpodobně Džoserův syn. Předpokládá se, že komplex napodoboval Džoserovu pozemskou rezidenci, která byla zřejmě postavena z lehkých stavebních materiálů - sušených cihel, dřeva, rákosí, rohoží aj. Panovníkův pohřební komplex měl trvat věčně, proto byl vybudován z kamene, především vápence. Vlastnostem nového materiálu se vžité formy architektury ale ještě nedokázaly přizpůsobit, změna byla příliš náhlá. Výsledkem je v mnoha ohledech bizarní dílo nejstarší monumentální kamenné architektury na světě. Je zároveň velmi názorným dokladem nebývalého hospodářského a politického rozmachu Egypta, úspěchů dosažených v astronomii, zeměměřičství, stavebnictví, matematice, řemeslech a v neposlední řadě i organizaci pracovních sil. Za Džoserovu symbolickou hrobku v jižní části země byla dříve považována obrovská cihlová mastaba u Bét Challáfu. Dnes je připisována některému z vysokých úředníků, kteří v Džoserově době tuto oblast spravovali. Džoserův nástupce Sechemchet si začal v sousedství Stupňovité pyramidy budovat podobný hrobový komplex jako jeho předchůdce. Vládl však jen krátce a svou hrobku nedokončil. V podzemní pohřební komoře pod jeho nedokonče­ nou pyramidou byl objeven zapečetěný alabastrový sarkofág, na němž ještě ležela uschlá původní pohřební kytice. Sarkofág však byl prázdný. Tento nález patří mezi dosud nezodpovězené otázky eg. archeologie. Mezi několik málo památek, které se z doby Sechemchetovy dochovaly, patří skalní nápis, který nechal vytesat ve Wádí Magháře na Sinaji. Zbývající období do konce 3. dyn. je málo přehledné. Zřejmě došlo k určitému oslabení vládnoucího rodu. V kratším sledu se vystřídalo několik panovníků, z nichž vystupují jasněji zejména dva, Chaba a Hunej. Chabovi, jehož jméno je známo např. z hliněných pečetí nalezených v Hierakonpoli, je připisována nedokonče-

17

(STARÁ ŘÍŠE)

ná stupňovitá pyramida (tzv. Vrstvená) v Záwijit el-Arjánu, jen několik kilometrů od Sakkáry. Hunejova vláda 3. dyn. uzavírá. Do této doby spadá pravděpodobně založení pevnosti na Elefantině, ostrůvku na 1. nilském kataraktu u Asuánu, kudy probíhala jižní hranice Egypta. Hunej byl první, kdo začal psát jedno ze svých jmen, tzv. trůnní, v kartuši, oválu symbolizujícím nekonečnost a zároveň také neomezenost autority faraona (zkomolené pozdější označení eg. panovníka podle názvu jeho sídla per-aa, Velký dům, tzn. královský palác). Někdy bývá Hunejovi mylně při­ pisována počáteční, stupňovitá fáze pyramidy v Médúmu. Dnes je však bezpečně prokázáno, že ji od samého počátku dal stavět první panovník 4. dyn. Snofru. Do Hunejovy doby se datuje i hrobka vysokého státního úředníka Mecena objevená v Sakkáře. Biografické nápisy na jejích stěnách obsahují velmi cenné historické údaje. Vedle běžných informací o postavení majitele hrobky se dovídáme také o jeho majetkových poměrech, např. to, že část svého majetku zdědil po otci, část ještě přikoupil a nakonec vlastnil asi 60 ha zemědělské půdy - polí, zahrad, vinic, ovocných sadů atd. To je doklad hlubokých hospodářských a sociálních změn, k nimž v Egyptě v průběhu 3. dyn. došlo. Původně byl pouze faraon jediným vlastníkem celé země, všech polí a zahrad, vod, dolů a lomů, ale i dobytka aj. Byl zároveň i neomezeným vládcem všech lidí. Na konci 3. dyn., jak dokládá Mecenův nápis, však mohl už i člověk nekrálovského původu vlastnit velký majetek a ten dokonce legálně nabýt koupí. Panovníci 4. dyn. dovedli státní dogma starého Egypta k nejvyššímu naplnění. Vytvořili přísně centralistický - někdy ne zcela přesně nazývaný také orientálně-despotický nebo teokratický - stát v takové podobě, v jaké se to už žádnému z jejich nástupců nepodařilo. Na vrcholu tehdejší společnosti, jejíž uspořádání bývá někdy obrazně přirovnáváno k pyramidě, stál faraon, bůh, zdroj veškeré moci ve státě a záruka štěstí a prosperity všech obyvatel Egypta. Svým nejbližším příbuzným svěřil faraon nejvyšší úřady jak ve státní správě, tak v náboženských kultech. Tato malá vládnoucí skupina řídila stát prostřednictvím stále četnějšího nižšího úřednictva. Ve státním, nikoli soukromém vlastnictví byl obchod i řemes­ la. Nejpočetnější a nejníže postavená společenská vrstva, venkovské zemědělské obyvatelstvo, byla v poddanském postavení. Podle pozdější tradice byl Snofru, Hunejův přímý potomek, považován za velkého a dobrotivého vládce. Možná k tomu přispělo i jeho jméno, které obsahuje slovo „dobrý", možná i neobyčejné stavební památky, které po sobě zanechal. Vedle pyramidy v Médúmu to byly ještě dvě velké pyramidy v Dahšúru, Lomená a Červená. V průběhu stavby Lomené pyramidy došlo v důsledku nepevného podloží k narušení statiky a změně stavebního plánu, odtud její zvláštní tvar. Pyramida byla sice dokončena, Snofru si však nechal vybudovat ještě jednu, Červenou, a v té byl nakonec také pohřben. Jak ukázaly nejnovější archeol. výzkumy, Snofru má na kontě ještě jednu, byť malou pyramidu. Stojí na skalnatém pahorku v Síle, na východním okraji Fajjúmské oázy, a měla pravděpodobně pouze symbolický severně

(STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

18

význam. Snofru tedy nechal postavit celkem čtyři pyramidy o souhrnném objemu zhruba 3,7 milionu ml kamene, a stal se tak největším stavitelem pyramid v ději­ nách Egypta. Stavba pyramid byla pouze vnějším výrazem konsolidace vnitropolitických poměrů a hospodářského rozmachu Egypta, k nimž došlo za Snofruovy vlády po určitém oslabení státu během 2. pololoviny 3. dyn. Písemné doklady o těžbě surovin i v dost obtížně přístupných oblastech Núbie a Sinaje a obchodních kontaktech s oblastí Levanty do tohoto obrazu plně zapadají. Mladší syn Snofrua a jeho hlavní manželky, královny Hetepheres I., známý spíše pod svým zkráceným jménem Chufu (plným jménem Chnemchufu), se ujal vlády zřejmě poté, co jeden z jeho starších bratří, následník trůnu, předčasně zemřel. Chufu přenesl svou rezidenci ještě dál na sever, k dnešní Gíze, a pokračoval v politice upevňování ústřední moci a budování silného státu. Z panovníkových válečných tažení do Núbie a Lybie plynula do státní pokladny bohatá kořist. Mezi pozoruhodné stavby z této doby patří zatím nejstarší údolní přehrada známá ze starého Egypta, která se nachází ve Wádí Gráví v horách východně od Heluánu. Především je ale Chufu znám jako stavitel Velké pyramidy v Gíze. Místo pro svou monumentální hrobku, největší pyramidu, jaká kdy byla postavena, si zvolil na plošině skalního výběžku Libyjské pouště nad nynějším západním předměs­ tím Káhiry. Chufuova pyramida není obdivuhodná jen pro svou velikost (původně byla vysoká 146,6 m; celkový objem stavby pak představuje asi 2,6 milionu ml zdiva), ale také pro složitost a originalitu plánu komor a chodeb, které se nacházejí částečně v podzemí a částečně ve hmotě pyramidy. Zejména tzv. Velká galerie a Králova komora jsou vrcholnými díly staroeg. architektury. K pyramidě přiléhal ještě celý soubor dalších staveb, mezi něž patřil údolní chrám, vzestupná cesta, zádušní chrám na východním úpatí pyramidy, tři malé pyramidy Chufuových královen východně od panovníkovy pyramidy a konečně pět velkých pohřebních lodí uložených v jamách před východní a jižní stěnou Velké pyramidy. V okolí byl založen velký hřbitov pro členy královské rodiny a vysoké státní úředníky. Hrobky typu mastaby stály v pravidelných řadách a byly od sebe navzájem odděleny úzkými uličkami. Uspořádání hrobů výstižně odráželo celkový obraz tehdejší společnosti. Pobývat ve stínu panovníka za života i po smrti bylo největším přáním těch nejvýše postavených osobností v zemi. Na dlouhodobé zajištění posmrtného kultu byly vyčleněny výnosy z tzv. zádušních statků, které jako projev své přízně poskytl majiteli hrobky panovník. Na jeho přízni také závisela sama stavba hrobky, přidělením místa na pohřebišti počínaje a souhlasem s použitím kamene z „panovníkových" lomů konče. Stavbami obrovských pyramid a velkých hřbitovů v jejich okolí i zakládáním zádušních kultů se však rozsáhle vyčerpávaly materiální a pracovní zdroje Egypta, což se posléze stalo jednou z příčin narůstajících hospodářských a společenských potíží právě v době, kdy se zdálo, že velikost a sláva země vrcholí. Nečekaná smrt korun19

(STARÁ ŘÍŠE)

ního prince Kauaba, nejstaršího Chufuova syna, pravděpodobně vedla ve svých k určitému oslabení královské rodiny a dlouhodobě přispěla k postupnému úpadku a nakonec zániku 4. dynastie. Chufuův nástupce Radžedef, který se k moci dostal zřejmě mimo legitimní posloupnost, vládl jen krátce a byl snad stoupencem tehdy se rozmáhajícího sluneč­ ního kultu. Pyramidu si nepostavil v Gíze, ale několik kilometrů severněji poblíž dnešní vesnice Abú Rawáš. Stavba zůstala nedokončena. Údajné úmyslné poškození Radžedefova hrobového komplexu, k němuž mělo dojít za vlády Chufuova mladšího syna Rachefa, bylo dříve považováno za doklad konfliktu uvnitř královské rodiny. Dnes se však soudí, že komplex byl poškozen až mnohem později. Rachef se pravděpodobně před svým nástupem na trůn jmenoval Chufuchaf a byla pro něj připravena jedna z velkých hrobek před Velkou pyramidou v Gíze. Zdá se, že v jeho osobě se vrátila k moci hlavní větev královského rodu, vliv slunečního kultu však nadále rostl. Rachefovi patří pyramida, která při pohledu z dálky na gízském pohřebišti vypadá jako nejvyšší, ale původně byla asi o 3 m nižší než Chufuova. Oč jednodušší byla substruktura, o to originálnější a velkorysejší byla koncepce celého komplexu, zejména údolního a zádušního chrámu, a také Sfingy, která byla jeho součástí. Sfinga, kolosální socha lva s lidskou hlavou, byla ochranným božstvem, které symbolicky hlídalo vstup do celé podsvětní říše. Později byla uctívána jako sluneční božstvo Hor na obzoru. Údolní chrám Rachefova komplexu je považován za jeden z mezníků ve vývoji staroeg. architektury. Právě odtud pochází slavná dioritová socha (nyní v Egyptském muzeu v Káhiře) na trůnu sedícího Rachefa, jehož hlavu zezadu chrání svými rozepjatými křídly sokolí bůh Hor. Pravděpodobně posledním legitimním panovníkem dyn. založené Snofruem a také posledním, kdo si dal postavit svou pyramidu na pohřebišti v Gíze, byl Rachefův syn Menkaure. Jeho hrobka je ze všech tří gízských královských pyramid nejmenší. Během archeol. vykopávek v údolním chrámu Menkaureova pyramidového komplexu bylo objeveno větší množství vzácných královských soch uložených v současnosti v muzeích v Káhiře a Bostonu. Nejslavnější z nich jsou tzv. Menkaureovy triády z černozelené břidlice znázorňující panovníka v doprovodu bohyně Hathory a jednoho z hlavních božstev některého z eg. krajů. Po Menkaureově smrti došlo k vážné dynastické krizi, která pravděpodobně souvisela se smrtí jeho syna a legitimního následníka trůnu Chuenrea. Na trůn nastoupil Šepseskaf, snad Menkaureův syn s jednou z vedlejších královských manželek. Ten dokončil stavbu Menkaureova pyramidového komplexu, ale sám si postavil hrobku na odlehlém místě v jižní Sakkáře, avšak blízko dahšúrských pyramid zakladatele 4. dyn. Snofrua. Dnes je známa pod arabským jménem Mastabat faraún, Faraonova lavice, protože neměla podobu pyramidy, ale její tvar velkého sarkofágu připomínal mastabu. Velmi skromné rozměry Šepseskafovy hrobky jen dokreslují postupný úpadek hospodářské a politické moci panovníka, k němuž v závěru 4. dyn. došlo. Tvar hrobky bývá někdy považován za projev bezprostředních důsledcích

(STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

20

Šepseskafova odporu proti růstu politické moci kněžstva slunečního kultu, neboť pyramida byla úzce spjata právě s ním. Zánik 4. a nástup 5. dyn. je jedním z nejspletitějších genealogických a historických problémů celé Staré říše. V této zatím málo přehledné době sehrála významnou úlohu královna Chentkaus I., pravděpodobně Menkaureova dcera, jejíž ojedinělá, dvoustupňová hrobka leží poblfž Menkaureova údolního chrámu. Mnohé nasvědčuje tomu, že v situaci, kdy hlavní větev královského rodu vymřela po meči, to byla právě ona, královská matka (regentka?), kdo se stal spojovacím článkem mezi starým Snofruovým rodem a slunečními králi, jak dnes někdy bývají králové 5. dyn. nazýváni. Královna byla nositelkou v dějinách starého Egypta mimořádné­ ho titulu. Lze ho přeložit dvěma způsoby, gramaticky správnými, významově však zcela odlišnými: ,,matka dvou králů Horního a Dolního Egypta", nebo „matka krále Horního a Dolního Egypta a král Horního a Dolního Egypta". Nové světlo, avšak zároveň také nové otázky do málo přehledné situace vnesl objev hrobky stejnojmenné královny a nositelky téhož jedinečného titulu v Abúsíru. Chentkaus II., manželka třetího panovníka 5. dyn. Neferirkarea a matka dvou dalších faraonů, Raneferefa a Niuserrea, žila o jednu až dvě generace později. Byla rovněž nositelkou zmíněného mimořádného titulu (kromě Chentkaus I. a II. tento titul již žádná královna neměla) a zdá se, že vahou své autority podpořila nárok svého mladšího syna Niuserrea na trůn. Tento objev dále napovídá, že první varianta interpretace titulu, ,,matka dvou králů Horního a Dolního Egypta", je pravděpodobnější.

Jádrem problému byl pravděpodobně v obou případech spor dvou soupeřících královského rodu, k němuž došlo jak v době Chentkaus I., tak i Chentkaus II. Tato mimořádná historická situace fascinovala staré Egypťany ještě dlouho poté. Chentkaus, spojující v sobě rysy obou královských matek, nakonec pravděpodob­ ně vstoupila do staroeg. literatury a stala se hrdinkou povídky o božském zrození králů 5. dyn. Povídka je zaznamenána na tzv. papyru Westcar, který je o tisíciletí mladší než doba, do níž je situována. Podle ní byla matkou slunečních králů Rudžedžet (podle některých názorů jde o pseudonym, za nímž se skrývá Chentkaus I. nebo li., popř. obě dvě), manželka kněze slunečního kultu, a otcem samotný sluneční bůh Re. Povídka z Westcarova papyru je sice pěkná, ale původ a okolnosti vzniku 5. dyn. nevysvětluje. První král této dynastie Veserkaf byl možná dalším z Menkaureových synů s vedlejší královnou, možná Šepseskafovým synem. Zdá se, že sluneční kult za jeho vlády vrcholil a právě v té době se také titul „Syn Reův" stal nedílnou součástí královské titulatury. Veserkaf založil i první sluneční chrám přímo na memfidské nekropoli, na tehdy odlehlém místě u dnešní vesnice Abúsír a nazval ho Reova sídelní pevnost Nechen. Podobné chrámy, které se staly důležitou součástí nejen slunečního, ale také královského zádušního kultu, postavilo pak ještě pět panovníků 5. dyn., zatím však jen dva z nich, Veserkafův a Niuserreův, se podařilo objevit. větví

21

(STARÁ ŘÍŠE)

Veserkaf nezanedbával ani kulty dalších božstev, jak ukazuje např. nápis v hrobce Nikaancha, jednoho z kněží bohyně Hathory, v Tahně ve středním Egyptě. Podnikl vojenské tažení do Núbie a nález kamenné nádobky s jeho jménem na ostrově Kythéře v Egejském moři svědčí o obchodních kontaktech Egypta s touto vzdálenou oblastí. Snad z politických důvodů zvolil Veserkaf pro svou nevelkou pyramidu a pro ještě menší pyramidu své manželky Neferhetepes místo těsně u severovýchodního nároží Džoserova komplexu v Sakkáře. Sahure, Veserkafův syn a nástupce, vládl déle, ale jak v domácí, tak i v zahranič­ ní politice svého předchůdce následoval. Z dochovaných písemných památek je zřejmé, že za jeho vlády se těžila měděná ruda a tyrkys ve Wádí Magháře na Sinaji, diorit v lomech u Abú Simbelu, cedrové dřevo se dováželo z Byblu a pro exotické jižní produkty byla dokonce vyslána výprava do vzdálené tajemné země Punt, která pravděpodobně ležela na pobřeží dnešního Somálska. Svou hrobku nechal Sahure postavit v sousedství Veserkafova slunečního chrámu v Abúsíru, kde pak vznikla nová královská nekropole. Jeho pyramidový komplex je mezníkem ve vývoji staroeg. královské hrobky. Ne už hmota, ale vyváženost proporcí, barevný soulad různých druhů kamene a skvělá reliéfní výzdoba vytvářejí mimořádně působivý celek. Sahureův sluneční chrám Reovo pole se dosud nepodařilo najít. Jak ukazují nápisy a scény objevené nedávno na blocích ze vzestupné cesty k Sahureově pyramidě, se panovníkovi a jeho manželce Meretnebtej velmi pravděpodobně narodila dvojčata, dva synové, z nichž ten, který přišel na svět první, dostal jméno Ranefer a posléze nastoupil na trůn jako Neferirkare. Druhé zdvojčat dostalo jméno Necerirenre. Během Neferirkareovy vlády se dále zvyšoval počet úřednictva a kněžstva a moc panovníka postupně slábla, i když stále zůstával bohem na zemi. O jeho autoritě výmluvně svědčí nápis z hrobky Ptahšepsese, velekněze boha Ptaha z Memfidy. Neferirkare mu prokázal mimořádnou poctu: směl políbit panovníkovu nohu. Pyramidu pro sebe a menší pro svou manželku Chentkaus II. dal Neferirkare postavit rovněž v Abúsíru. Během své vlády však ani jednu nedokončil. To se podařilo, byť v případě jeho komplexu jen zčásti, teprve jeho nástupcům. Zlomky papyrů z archivu Neferirkareova pyramidového chrámu, objevené vykradači hrobů koncem minulého století, umožnily nahlédnout do organizace královských zádušních kultů i do složitých hospodářských, administrativních a náboženských poměrů té doby. Zdá se, že na rozdíl od pyramidy svůj sluneční chrám Oblíbené místo Reovo Neferirkare dokončil. Nalézt se ho zatím nepodařilo, ale podle soudobých písemných památek byl ze všech slunečních chrámů postavených králi S. dyn. největší. Raneferef, nejstarší syn Neferirkarea a Chentkaus li., vládl jen velmi krátce, a tak stavbu své pyramidy v Abúsíru stačil sotva zahájit. Dokončil ji, po změně jejího plánu na mastabu, spolu se zádušním chrámem až jeho nástupce a pravdě(STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

22

podobně mladší bratr Niuserre. Právě v Raneferefově cihlovém zádušním chrámu se podařilo nalézt celou řadu významných památek, mezi něž patří mj. další papyrový archiv a soubor vzácných kamenných soch panovníka. Existence Raneferefova slunečního chrámu Reův obětní oltář je doložena nápisem z hrobky významného úředníka Ceje, představeného pyramid a slunečních chrámů několika králů 5. dyn. Najít se ho však dosud nepodařilo. Mnohé nasvědčuje tomu, že po Raneferefově smrti propukly spory uvnitř královské rodiny. Snad právě tehdy krátce vládl panovník nejasného původu Šepseskare (skrývá se pod tímto jménem druhé ze Sahureových dvojčat Necerirenre?). Situace se stabilizovala teprve poté, co se vlády ujal Neferirkareův mladší syn Niuserre. Legitimitu jeho cesty k moci zřejmě zajistila královská matka - regentka Chentkaus II. a někteří významní úředníci a dvořané, mezi nimi i kadeřník Ptahšepses, kterému se pak dostalo vpravdě královské odměny: stal se vezírem, Niuserreovým zetěm a mohl si postavit v sousedství panovníkovy pyramidy monumentální mastabu, zatím největší hrobku svého druhu známou ze Staré říše. I Niuserre si postavil pyramidový komplex v Abúsíru. Od ostatních, které zde byly vybudovány, se svým plánem poněkud liší. Niuserre musel dokončit tři rozestavěné komplexy svého otce, matky a staršího bratra. Pro svou vlastní pyramidu už neměl dost místa, a tak zvláštní plán jeho pyramidového komplexu je výslednicí optimálního řešení dané situace. Niuserreův sluneční chrám Potěšení Reovo v Abú Ghurábu u severního okraje abúsírské nekropole je vedle Veserkafova zatím jediný, který se podařilo objevit. Niuserreův nástupce nejasného původu Menkauhor vládl krátce. Zanechal skalní nápis ve Wádí Magháře a byl z králů S. dyn. poslední, kdo nechal postavit sluneční chrám zvaný Reův obzor. Ani chrám, ani Menkauhorovu pyramidu se zatím nepodařilo objevit. Džedkare, zvaný také lsesi, vládl na rozdíl od svého předchůdce snad až čtyři desítky let. Ve snaze upevnit královskou moc a zlepšit správu země založil úřad správce Horního Egypta se sídlem v Abydu. Provedl také reorganizaci královských zádušních kultů na nekropoli v Abúsíru, ale sám se rozhodl postavit pyramidu pro sebe a menší pro svou manželku v jižní Sakkáře. Někteří méně významní členové jeho rodiny však v Abúsíru ještě pohřbeni byli. Za Džedkareovy vlády došlo k důležitým změnám i v oblasti náboženství a zádušního kultu. Zdá se, že sluneční náboženství začalo ztrácet na významu a do popředí se dostal kult boha mrtvých a symbolu věčného koloběhu života a smrti Usira. Došlo k dalšímu zlidovění zádušního kultu, výsad vyhrazených kdysi jen panovníkovi a nejvyšším hodnostářům v zemi se zmocňovaly nižší vrstvy společnosti. Vzhledem ke změnám v náboženských představách a možná i z důvodů ekonomických upustil Džedkare od stavby slunečního chrámu. Podobně pak učinili i jeho nástupci. Za Džedkareovy vlády byly vyslány obchodní výpravy do Byblu a Puntu, odkud byl panovníkovi dokonce přiveden k obveselení trpaslík - tanečník. Charakter

23

(STARÁ ŘÍŠE)

výpravy do Núbie a snad i jiných zemí ukazuje scéna dobývání asijské pevnosti dochovaná v hrobce velmože Inteje v Dešáše ve středním Egyptě. Z Džedkareovy doby pravděpodobně pochází významné literární dílo - Kniha moudrých rad do života, didaktický spis, jehož autorem byl zřejmě panovníkův vezír Ptahhotep. Cílem spisu byla výchova člověka, především však úředníka, v naprostém souladu se staroeg. názorem na svět a potřebami státu, jehož řád byl dán bohy a udržován faraonem - bohem na zemi. Ptahhotepova nauka je ale zároveň jedinečným dokladem toho, jak vysoko si staří Egypťané cenili krásy a moci slova. Během tři desítky let trvající vlády Džedkareova nástupce Venise se dále prohloubily dosavadní dlouhodobé tendence - oslabování moci panovníka, nárůst počtu úředníků a kněží a zhoršování hospodářské situace v zemi. Na vzrůstající neklid na jižní hranici země se dá nepřímo usuzovat z písemných dokladů, podle nichž Venis navštívil Elefantinu, aby se zde setkal s núbijskými náčelníky. Do Venisovy doby bývá také datován vznik významného náboženského díla dochovaného jen v pozdějším přepisu, tzv. Memfidské nauky, synkretického učení o stvoření světa bohem Ptahem. Venisova pyramida, postavená v Sakkáře mezi Džoserovým a Sechemchetovým komplexem, byla sice nejmenší z pyramid králů S. dyn., přesto je významným mezníkem v eg. dějinách. Byla totiž první, ve které se na stěnách podzemních komor objevily náboženské nápisy vztahující se k panovníkovu životu na onom svě­ tě, tzv. Texty pyramid. Setkáváme se s nimi od této doby v pyramidách králů a také některých královen až do konce Staré říše. Během Venisovy vlády nedošlo k žádným významným událostem, které by opravňovaly předěl mezi dynastiemi, a tak vysvětlením vzniku nové 6. dyn. může být snad to, že její zakladatel Teti nebyl Venisovým synem, ale pouze zetěm. Tetiho Horovo jméno Ten, jenž usmiřuje obě země však nepřímo naznačuje, že situace v zemi přece jen zcela stabilizovaná nebyla. Pyramidový komplex si Teti nechal postavit v severní Sakkáře. V sousedství se nacházejí také hrobky jeho dvou manželek a významných hodnostářů, např. vezírů Mereruky, Kagemniho, Anchmahora aj. Podle pozdější pověsti měl Teti zahynout násilným způsobem, stát se obě­ tí atentátu. Zatím nejasná je úloha, kterou v té době sehrál jen krátce vládnoucí panovník Veserkare. K moci se však nakonec dostal, možná s pomocí královské matky lputy I., Tetiho syn Pepi I. Ten se snažil čelit dalšímu zeslabování královské moci prostřednictvím osobních vztahů se sílící a stále více se osamostatňující provinční šlechtou. Oženil se postupně se dvěma dcerami vlivného velmože Chuje z Abydu. Ve snaze zabezpečit kontinuitu následnictví trůnu ustanovil pravděpo­ dobně již za svého života svého staršího syna Merenrea spoluvládcem (jde o nejstarší doklad koregence v eg. dějinách). O nestabilních poměrech v zemi svědčí nepřímo neúspěšné spiknutí proti panovníkovi, které proti němu zosnovala jedna z královen. Vyšetřováním případu byl pověřen soudce Veni, pozdější velitel vojenského tažení do Palestiny. (STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

24

Pyramidový komplex Pepiho I., jehož součástí je i několik malých pyramid panovníkových manželek, se jmenoval Menneferpepi - Trvalá je krása Pepiho - a dal nové jméno hlavnímu městu, jehož administrativní centrum v té době pravdě­ podobně leželo nedaleko. Ze zkráceného Mennefer vzniklo řecké jméno města Memfis. Merenre zemřel velmi mlád a po jeho smrti se skutečná moc ocitla v rukou Anchesenmerire II., matky Pepiho II., který byl dalším, avšak ještě nezletilým synem Pepiho I. Pepi li. nakonec vládl velmi dlouho, nejdéle ze všech eg. faraonů, 94 let (podle jiného názoru „pouhých" 64 let). Ani výpravy elefantinských nomarchů do Núbie, ani některé další zahraničně­ politické iniciativy a administrativní kroky Pepiho II. nedokázaly zastavit zrychlující se úpadek ústřední moci ve státě. Panovníkova dlouhá, pokročilým věkem poznamenaná vláda k tomu snad i přispěla. Pyramidový komplex Pepiho II. v jižní Sakkáře, jehož součástí jsou i tři malé pyramidy panovníkových manželek, je poslední velkou královskou hrobkou ze Staré říše. Pro stavitele pyramid králů z počátku Střední říše se právě tento komplex stal vyhledávaným zdrojem inspirace. 1. PŘECHODNÁ DOBA

Z některých nepřímých dokladů se zdá, že po smrti Pepiho li. došlo ke sporům o trůn. Legitimní následník trůnu zemřel možná dříve než jeho otec, nebo byl pře­ stárlý, což obojí vedlo ke zvýšení počtu uchazečů o trůn. Nakonec na něj dosedla žena, Neitokret, zřejmě proto, že nebyl žádný mužský uchazeč, jenž by byl pro všechny přijatelný nebo který by se dokázal energicky prosadit. Po zániku 6. dyn. se pak v rychlém sledu vystřídalo několik nevýznamných králů či spíš usurpátorů trůnu. Ptolemaiovský historik Manéthó označil 7. dyn. za bezvládí trvající 70 dní. Rozklad státu způsobený zhroucením ústřední vlády byl vyvrcholením vleklé krize. Jednou z jejích příčin byla dlouhodobá exploatace velkých materiálních zdrojů a lidského potenciálu při budování obrovských pyramid a hrobek a udržování nákladných zádušních kultů. Redistribuční systém, který původně spočíval v soustředění moci a zdrojů v jediném centru kolem faraona, začal postupně paralyzovat sám sebe. Faraon, který byl původně ideologicky a právně vlastníkem všech zdrojů země včetně pracovní síly obyvatel, musel „ze svého" vydávat stále větší prostředky nejen na rozvoj hospodářství a správu země, ale také na budování královských a zpočátku také soukromých hrobek a pěstování zádušních kultů. Ústřední moc v zemi hospodářsky dále oslaboval i poskytováním výsad chrámům. Státní rozpočet však zatěžovaly ještě jiné okolnosti. K rozpadu systému přispěl další z nedílných rysů přísně centralizovaného státu, neúměrný nárůst počtu úřednictva, který postupně vedl k nefunkčnosti státní správy. Slábnutí mocenského centra ve státě provázel opačný vývoj v jednotlivých provinciích. Zde se správní, hospodářská i vojenská moc začala soustřeďovat v rukou 25

(1. PŘECHODNÁ

DOBA)

správců krajů. Přispívala

k tomu i určitá specifika staroeg. státu. Ten např. v té stálou armádu, v jejímž čele by stál faraon nebo korunní princ. Pokud bylo třeba, svolávala se místní hotovost. V čele vojenských výprav pak stáli pověření úředníci, zejména správcové krajů, kteří tohoto postavení využívali k dalšímu upevňování své moci. Dalším z faktorů, který možná přispěl k hospodářským nesnázím staroeg. státu na konci Staré říše, byly zhoršující se klimatické poměry. Zhruba v polovině 3. tisíciletí před Kr. začala doznívat vlhká fáze, tzv. neolitický subpluviál, která předtím dlouhodobě pozitivně ovlivňovala přírodní podmínky v celé sv. Africe. Výrazně ubylo dešťových srážek a rychle se prosadilo horké a suché podnebí. Z polopouštních oblastí se staly pouště, ubývalo pastvin, pole na okraji pouště se stále víc zanášela pískem, lidé i zvířata se stahovali k vodním zdrojům. O poměrech, které v Egyptě zavládly po pádu Staré říše, se dovídáme z celé řady pramenů. Zvláště cenné jsou nápisy v některých soukromých hrobkách. Patří mezi ně i nápisy z hrobky správce kábského kraje Anchtifeje v Mualle. Anchtifej v nich líčí bídu a hlad, které v té době zachvátily Egypt, i své zásluhy o zlepšení údělu lidí v jeho kraji. Zmiňuje i válku, která tehdy vypukla. Rozvrat státu a společnosti na konci Staré říše našel svůj ohlas i v literatuře, v dílech, která s odstupem času na prožité události reagovala. Ve slavném Napomenutí egyptského mudrce jsou velmi dramaticky vylíčeny poměry v zemi, která se „obrátila jak na hrnčířském kruhu, loupí se a drancuje, král byl svržen chudinou, lidé umírají hlady a Egypt se stal kořistí Asijců". Podobně jsou poměry líčeny i v Naučení pro krále Merikarea, Nefertejově proroctví a dalších dílech. Egypt se znovu rozpadl na dvě znepřátelené části, severní a jižní. Zpočátku mělo navrch severní království, jehož centrem se stal Henennisut, řecky Hérakleopolis Magna, ve středním Egyptě. Moc severních králů, kteří se často jmenovali Chetej a vzešli z místních nomarchů, zasahovala až do asjútského kraje v Horním Egyptě. Hérakleopolští králové tvoří 9. a 10 dynastii. Paralelně s nimi vládli z Vesetu (řecky Théby) v jižní části země králové 11. dyn. vzešlí z thébských nomarchů. Za vlády thébského krále Antefa II. začalo nabývat vrchu jižní království, i když se severní králové pokoušeli vytvořit strategickou koalici s núbijskými náčelníky, kteří využili oslabení Egypta a osamostatnili se. Po vítězství nad asjútským nomarchou, spojencem severního království, se otevřela cesta ke znovusjednocení země. Podařilo se to Mentuhotepovi II., synovi Antefa III. době ještě neměl

STŘEDNÍ ŘÍŠE

První panovník Střední říše Mentuhotep II. Nebhepetre opět sjednotil zemi a zajistil její hranice. Sídelním městem nadále zůstávaly hornoeg. Théby, které se staly významným náboženským centrem. Mentuhotep II. podnikl úspěšná válečná tažení do Núbie a rovněž obnovil pravidelné obchodní spojení s Byblem, odkud se dováželo cedrové dřevo na stavbu lodí.

(STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

26

Za vlády jeho syna a nástupce Mentuhotepa III. Sanchkarea se politická a hossituace v zemi dále stabilizovala. Po dlouhé době byla opět vyslána výprava do Puntu. Jak se tehdy v Egyptě žilo, výstižně ilustrují dřevěné modely domů, zahrad, sýpek, stád dobytka, lodí s posádkami a řemeslnických dílen, nalezené ve skalní hrobce kancléře Meketrea. Po smrti Mentuhotepa III. zřejmě opět vypukly nepokoje. Na trůn se však přes­ to prosadil jeho legitimní nástupce Mentuhotep IV. Nebtauire. Víme o něm, že vyslal do lomů ve Wádí Hammámátu velkou výpravu, která mu odtud měla přivézt sarkofág. Vedl ji vezír Amenemhet, který sice nebyl královského rodu, ale právě on měl později zachránit Egypt před hrozícím rozpadem. S pomocí některých nomarchů převzal v roce 1991 před Kr. vládu a založil novou, 12. dynastii. Energickému Amenemhetovi I. a jeho nástupcům se podařilo vybudovat silný centralizovaný stát a přivést Egypt k druhému období velkého rozkvětu. Hned na počátku své vlády založil Amenemhet I. nové hlavní město Amenemhetictauej, Amenemhet se zmocnil obou zemí, ve zkrácené podobě lctauej. Město leželo poblíž dnešního Lištu při vstupu do Fajjúmské oázy. Théby sice nadále zůstaly střediskem kultu boha Amona, ale během 12. dyn. postupně ztrácely politický význam. Do popředí se opět dostaly Memfis a Héliopolis. Na severu země začal Amenemhet I. se stavbou rozsáhlého systému pohranič­ ních pevností, zvaného Vládcovy zdi, který měl zajistit bezpečný přístup k nalezištím mědi a tyrkysu na Sinaji a bránit pronikání Asijců do Egypta. Podnikl rovněž četná válečná tažení proti libyjským kmenům a Núbii a také zde začal se stavbou pevností (Buhén, Samna), které měly kontrolovat Dolní Núbii (zemi Vauat) a umožnit přístup k místním lomům a zlatým dolům. O způsobu, jakým takové akce probíhaly, svědčí nápis vezíra Antefikera, pocházející z 29. roku vlády Amenemheta I.: ,. ... Byl jsem zaměstnán při stavbě tohoto opevnění. Pak byli zabiti Núbijci ze všech zbývajících částí Vauatu. Nato jsem se plavil vítězně proti proudu, zabíjeje Núbijce na jejich březích, a pak jsem plul po proudu trhaje obilí a porážeje jejich zbývající stromy. Vložil jsem oheň do jejich domů tak, jak člověk musí jednat s tím, kdo se vzbouřil proti králi Horního Egypta." Amenemhet I. zavedl prozřetelně instituci spoluvládce, která měla zaručit, že vláda bude plynule přecházet z jednoho panovníka na druhého. Toto opatření se záhy osvědčilo, když byl Amenemhet I. zavražděn při vzpouře organizované z jeho vlastního harému. O násilné smrti svého otce se jeho spoluvládce Senusret I. dozvěděl, když se vracel z vítězného tažení do Libye. Amenemhet I. byl pohřben u Lištu v hrobce ve tvaru pyramidy. Po něm si dali pyramidy budovat poblíž sídelního města lctauej (u dnešních vesnic Lištu, Dahšúru, Láhúnu a Hawáry) i další panovníci 12. dyn. Senusretovi I. se podařilo dokončit kolonozaci Núbie, takže eg. vliv nyní sahal až k obchodnímu středisku v Kermě, tj. až za 3. nilský katarakt. Vysílal také četné podářská

27

(STŘEDNÍ ŘÍŠE)

výpravy do lomů, zlatých dolů i vzdálených oáz. Např. Amenejova výprava uskutečněná v 38. roce jeho vlády a směřující do Wádí Hammámátu čítala 17 000 čle­ nů a měla přivézt 60 sfing a 150 soch určených pro královské stavby. Senusret I. se pečlivě staral o kulty všech významných božstev, jimž stavěl chrámy a svatyně po celé zemi. V jeho době rostl význam posvátného místa Abydu v souvislosti s šířením víry v Usirovo království na onom světě. V následujícím období, za vlády Amenemheta II., se čile rozvíjel obchod s Puntem, Přední Asií a Krétou, jak dokládají četné eg. předměty nalezené v těchto oblastech a rovněž předměty cizího původu objevené v Egyptě. I Amenemhet II. se nechal pohřbít v pyramidě poblíž Snofruových pyramid v Dahšúru, tedy blíž k někdejšímu hlavnímu městu Memfidě. Po něm nastoupil na trůn jeho syn a spoluvládce Senusret II., za jehož mírové vlády se do popředí zájmu dostala úrodná oblast Fajjúmu v proláklině Libyjské pouště ( dnes asi 44 m pod úrovní hladiny moře). Fajjúm tvořilo z velké části jezero (jeho malým zbytkem je dnešní Birkit Kárún) spojené s Nilem kanálem Bahr Júsuf, který sem v době každoroční nilské záplavy přiváděl ohromné množství vody. Senusret II. a jeho nástupci vybudovali ve Fajjúmu četné hráze a důmysl­ ný systém zavodňovacích kanálů; systém přirozeného zavlažování praktikovaný ve Staré říši byl opuštěn. Umělé zavlažování umožnilo získat nové plochy úrodné půdy a původně bažinatá krajina ve Fajjúmu se během krátké doby stala nejvýznamnější zemědělskou oblastí Egypta. Vznikala zde nová sídliště a na důležitosti získalo i místní krokodýlí božstvo Sobek a hadí bohyně žní Renenutet. Pyramida Senusreta II. stojí na okraji pouště u dnešního Láhúnu. Východně od ní leží zbytky nejstaršího známého města vybudovaného podle přesného plánu. Bylo určeno pro úředníky, kněží a řemeslníky pracující na stavbě pyramidy a jmenovalo se Hetep Senusret, Senusret je spokojený. Další panovník 12. dyn. Senusret III. provedl významné reformy v oblasti správy státu. Až dosud měli v provinciích značná privilegia nomarchové, kteří si počínali naprosto suverénně a neomezeně vládli svým krajům. Teprve Senusret III. se odhodlal radikálně omezit jejich tradiční práva a moc. Začal spravovat nomy centrálně z rezidence prostřednictvím tří kanceláří, které řídil vezír. Tato odvážná administrativní reforma na jedné straně zlomila tradici mocných správců Elefantiny, Zaječího a Antilopího nomu, na druhé straně značně zvýhodnila střední vrstvu obyvatelstva - úředníky, řemeslníky, obchodníky a statkáře. Ti se rovněž stali vlastníky, vedle krále a chrámů, nově získané půdy v oblasti Fajjúmu. Charakteristickým rysem tehdejšího společenského vývoje byl růst počtu otroků cizího původu, zvláště asijského, kteří se dostávali do Egypta buď jako váleční zajatci, nebo prostřednictvím kvetoucího obchodu s otroky. O Senusretovi III. je známo, že dále upevnil eg. panství v Núbii. Jižní hranice Egypta, kterou nesměl volně překročit žádný Núbijec, nyní sahala až za pevnosti Samna a Kumma u 2. nilského kataraktu. V roce 1871 před Kr. dal Senusret III. prokopat granitovým masivem 1. kataraktu 8 m hluboký průplav, který umožnil (STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

28

velkým obchodním lodím bezpečný průjezd do Núbie a rychlejší zásobování tamních pevností. V té době si Egypťané chránili obchodní cesty v jižní Palestině. Nástupci Senusreta III., poslední panovníci 12. dyn., dále zvelebovali oblast Fajjúmu a zvláště Amenemhet III. zde završil rozsáhlé stavební dílo. Kromě chrámů určených bohům si dal postavit dvě pyramidy: v Dahšúru a v Hawáře. Velkolepý měl být zejména zádušní chrám jeho hawárské pyramidy, který je v dílech antických autorů zmiňován jako Labyrint. Když v těchto místech prováděl v letech 1888-89 archeol. výzkum W. M. F. Petrie, podařilo se mu ho lokalizovat na ploše vymezené ohradní zdí o rozměrech 300 x 240 m. Vlastní stavba bohužel téměř úplně zmizela a o její existenci dnes svědčí jen malé zbytky zdí, úlomky sloupů a kamenná suť. 12. dyn. končí vládou Amenemheta IV. a přibližně čtyřletým panováním jeho sestry a manželky Sebeknofru, která jako první žena používala plnou královskou titulaturu a vládla území od delty až ke 2. kataraktu. O konci její vlády nic bližšího nevíme. V období následující 13. dyn. došlo k rychlému střídání málo známých a zřejmě i málo významných panovníků (bylo jich přes 50 a v průměru nevládli déle než 3 roky), oslabení státní moci a zmenšování území patřícího Egyptu. Jižní hranice země byla opět u Elefantiny, stejně jako na počátku Střední říše. Moc nomarchů v provinciích, kterou zlomil Senusret III., se však i přes značné oslabení královské moci již neobnovila. Politickou moc naopak získal vezír a jeho rodina, respektive dva vezíři, neboť úřad byl rozdělen na homo- a dolnoegyptský. Během 13. dyn. přestala být opevněná linie na sv. hranici země, zvaná Vládcovy zdi, spolehlivá. Tudy pronikaly na eg. území semitské kočovné kmeny a usazovaly se především ve východní části nilské delty. Posílili již tak početnou vrstvu asijských otroků a propuštěnců, postupně se začali prosazovat a získávat významná postavení ve státní správě a u královského dvora. Někteří se dokonce stali vládci země - např. Chendžer (jeho jméno znamená „kanec"). Tito panovníci 13. dyn. si dali postavit cihlové pyramidy v Dahšúru a Sakkáře. Sídelním městem zřejmě zůstal Ictauej. Mezitím se ovšem většina nomů v deltě osamostatnila a dostala se pod vládu cizích správců - v Chasu u (řecky Xois) vládla Manéthónova 14. dyn. - a králové 13. dyn. museli ustoupit do Horního Egypta. 2. PŘECHODNÁ DOBA

V první polovině 17. století před Kr. do Egypta dorazila vlna předoasijských při­ stěhovalců, kterou chápeme jako geografické rozšíření fénicko-palestinské kultury. Egypťané je označili titulem beduínských náčelníků Hekauchasut, Vládci cizích zemí, který antičtí autoři přeložili slovem Hyksósové. Pomocí nových zbraní a účinné vojenské taktiky ovládli celou deltu a založili v Hatueretu (řecky Avaris, dnešní Tel1 ed-Dabaa - Kantír) vlastní 15. a 16. dynastii. Přitom si ovšem thébští vládci v Horním Egyptě udrželi relativní nezávislost. Nejvýznamnějšími hyksóskými panovníky byli Chaian a Apopi. Pokud jde o Chaiana, jeho jméno je doloženo na předmětech nalezených nejen v Horním 29

(2. PŘECHODNÁ DOBA)

Egyptě, ale také v Knóssu na Krétě a Boghazkéiy v Malé Asii. V této době opět kvetly obchodní styky se zahraničím. Připomeňme také, že za jižní hranicí Egypta se mezitím vytvořilo samostatné núbijské království, které sice uznávalo hyksóskou nadvládu v Egyptě, ale zároveň poskytovalo thébským vládcům vojáky, jejichž tzv. pánvové hroby byly objeveny v oblasti Asjútu. Hyksósští panovníci uctívali eg. Sutecha, užívali eg. jmen tvořených pomocí jména slunečního boha Rea a přijali i mnohé další prvky eg. kultury. Do Egypta však sami také zavedli něco zde dosud zcela neznámého: koně, válečné vozy, kompozitní luky o větším dostřelu a průraznosti, bronzové meče a sekery. Tyto zbraně, které Egypťané přejali a postupně si je osvojili, jim později pomohly Hyksósy porazit. Thébští vládcové, kteří se ve své funkci často střídali, měli jen lokální význam, i když kontrolovali poměrně velké území mezi Abydem a Elefantinou. Od 17. dyn. začali užívat plnou královskou titulaturu. Zorganizovali protihyksóský odpor a postavili se do jeho čela. Jejich hrobky se nacházejí v Dra Abú 'n-Naga, skalnaté oblasti na západním břehu Nilu patřící k rozlehlé thébské nekropoli. Archeol. výzkum tohoto pohřebiště je neodmyslitelně spjat se jménem A. Marietta. K největším nálezům patří rakev s mumií královny Ahhotep a její drahocenná pohřební výbava. Královna byla sestrou a manželkou Taa II. Sekenenrea a matkou známých panovníků končící 17. a začínající 18. dyn. Kamose a Ahmose. Spolu se svou matkou Tetišeri zahajuje řadu velkých ženských osobností Nové říše. Z dochovaných písemných záznamů se o vládci Sekenenreovi mnoho nedovíme. Pomůže nám ovšem jiný historický pramen - jeho mumie, nalezená ve skalní hrobce nedaleko Dér el-Bahrí, kam ji spolu s dalšími mumiemi ukryli eg. kněží už ve starověku. Sekenenreova mumie, jež nesla stopy smrtelných zranění, zaujala egyptology i lékaře. V roce 197 4 zkoumali nejen druh poranění, ale také typ zbraně, kterou mohlo být zůsobeno. Bylo prokázáno, že hluboké rány na Sekenenreově hlavě pocházejí od typické syro-palestinské válečné sekery, kterou byli vyzbrojeni právě hyksósští bojovníci, Sekenenre tedy padl v boji proti nim. Egypťané však zřejmě vyhráli, neboť zachránili tělo svého mrtvého vůdce, nechali ho mumifikovat a poté pohřbít v Thébách. O Sekenenreových vlastnostech svědčí i jeho druhé jméno Tao - statečný. V úspěšných osvobozovacích bojích pokračovali po Sekenenreově smrti jeho synové Kamose a Ahmose, kteří je dovedli do vítězného konce. Kamose při svém tažení na sever dobyl klíčový strategický bod Hyksósů Nefrusi v hermopolském nomu a pronikl až k Hatueretu. Tehdy se nepodařilo hyksóskému panovníkovi Apopimu dohodnout se s Núbijci, aby na jihu otevřeli druhou frontu. Kamose naopak táhl do Dolní Núbie, kde zvítězil a znovu se zmocnil pevnosti Buhénu. Když Kamose zemřel, nebyli Hyksósové ještě z Egypta úplně vypuzeni, přesto svému bratru a nástupci Ahmosovi zanechal území sahající až k Fajjúmu.

(STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

30

NOVÁ ŘÍŠE

Zakladatel 18. dyn. a první panovník Nové říše Ahmose rozhodl o definitivní porážce Hyksósů, když dobyl Memfidu a posléze i hyksóské sídelní město Hatueret. Krátce nato obsadil zbytek delty a vypravil se do jižní Palestiny, kde zničil poslední pevnost Hyksósů, Šaruhén. Ovládl rovněž Sinaj a Dolní Núbii, jejíž zlaté doly měly pro Egypt nesmírný hospodářský význam. Núbie byla opět kontrolována prostřednictvím pevností a navíc tu byla zavedena přímá eg. správa v čele s místokrálem, který byl označován jako „královský syn z Kuše" a „správce jižních zemí" a měl značnou pravomoc. Zpočátku byl jeho sídlem Buhén, později Aníba. Po sjednocení země se Ahmose snažil vytvořit novou ústřední správu. Opíral se přitom o novou úřednickou vrstvu, jejíž příslušníci své úřady dědili. Správním centrem země, sídlem panovníka i vezíra byly Théby, které se také - jako místo Amanova kultu - staly náboženským střediskem. Hornoeg. vládci z Théb připi­ sovali hlavní podíl na vítězství nad Hyksósy svému bohu Amanovi a učinili z něj nejvyšší oficiální božstvo v osvobozené zemi. Stavěli mu po celém Egyptě chrámy, jeho kněžstvo zahrnuli ohromnými dary a udělili mu značné výhody. Netrvalo pří­ liš dlouho a Amanovo kněžstvo v čele se svým veleknězem se stalo samostatným státem ve státě. Panovníkova manželka, královna Ahmose Nefertari požívala ve své době velké vážnosti. Spolu s Amenhotepem I., jejím a Ahmosovým synem, byla později zbožštěna. Centrem kultu se stala zejména oblast hřbitovů v Západních Thébách, především Dér el-Medína. Po upevnění státní moci a politické konsolidaci za Ahmosovy vlády došlo bě­ hem panování jeho syna Amenhotepa I. ke značnému kulturnímu rozmachu. Tento panovník se obklopil umělci, staviteli a učenci, kteří se mohli plně věnovat tvůrčí činnosti. Za všechny zmiňme stavitele lneniho, který za Thutmose I. vybral v jednom údolí skalního masivu na západním břehu nové místo pro královské hrobky. Dnes je známé pod jménem Údolí králů. Zakladatel eg. říše Thutmose I. zahájil zcela novou epochu v eg. zahraniční politice. Se svým vojskem dosáhl 4. kataraktu a v Horní Núbii (Kuši) zřídil novou provincii. Upevnil také eg. panství v Přední Asii, při svém tažení překročil dokonce Eufrat a novou hranici říše vymezil až u Karchemiše. V této době opět vzrostla úloha Memfidy jako vojenského centra, kde byla hlavní kasárna a válečný přístav a kde byli vychováváni princové. Nejstarší z nich byl vrchním velitelem Memfidy. Syn Thutmose I. a jeho nástupce, Thutmose II., vládl velmi krátce. Jeho hlavní manželkou byla dcera Thutmose I., Hatšepsut. Protože Thutmose II. a Hatšepsut nezplodili mužského potomka, nástupcem na trůně se stal panovníkův syn s konkubínou Esetou, Thutmose III. Vzhledem k jeho nezletilosti se faktická moc soustředila v rukou ambiciózní Hatšepsuty. Ta zpočátku vykonávala tuto moc z titulu „velké královské manželky" Thutmose JI., ve 2. roce společné vlády s Thutmosem Ill. se však sama nechala korunovat a v plném rozsahu převzala královskou

31

(NOVÁ ŘÍŠE)

titulaturu a úřední odznaky vladařské moci. Vládla s podporou Amonových kněží a také některých vlivných dvořanů, mezi nimiž se zvláštní královnině přízni těšil architekt Senenmut. Dobyvatelskou politiku svých předchůdců nahradila Hatšepsut důslednou politikou mírovou. Vojenská tažení do Asie vystřídaly obchodní výpravy do Puntu a na Krétu. Jak ukázala pozdější válečná tažení Thutmose III. do Núbie a západní Asie, Hatšepsutina politika ve skutečnosti vedla k vážnému oslabení eg. vlivu v těchto oblastech. Královna si dala postavit velkolepý zádušní chrám v Dér el-Bahrí se zdobenými kaplemi bohů, dvory a terasami, jehož architektem byl již zmíněný Senenmut. Chrám patří mezi nejkrásnější architektonická díla starověkého Egypta. Hatšepsut zřejmě počítala s tím, že po ní nastoupí na trůn její jediná dcera Neferure, jíž propůjčila titul „božská manželka (Amonova)". Neferure však předčas­ ně zemřela v 16. roce panování své matky. Po Hatšepsutině smrti se její nevlastní syn Thutmose Ill., který musel dlouhá léta žít ve stínu panovačné macechy, ujal úřadu, který mu legitimně patřil již v okamžiku smrti jeho otce Thutmose II. Na převzetí moci se ovšem Thutmose III. dlouhodobě připravoval. I za vlády Hatšepsuty působil jako spoluvládce, neboť v podmínkách eg. společnosti nemohl být zbaven svého následnického práva. Systematicky si upevňoval postavení v armádě, v jejímž čele fakticky jako spoluvládce-muž při různých vojenských taženích stál. Není vyloučeno, že právě dlouhá léta ponižující role vedle královny Hatšepsuty přispěla k rozvinutí Thutmose III. v energickou, výraznými vladařskými a váleč­ nickými schopnostmi nadanou osobnost. Právě tento panovník se fakticky stal největším z eg. faraonů-dobyvatelů, za jehož vlády dosáhla eg. říše největšího územního rozsahu. Thutmose III. nenáviděl svou macechu tak, že když zemřela, dával ve všech chrámech stesávat její jméno a odstraňovat všechny památky na její vládu. Pozdější seznamy králů Hatšepsutu neuvádějí. Již v prvním roce své samostatné vlády podnikl Thutmose III. úspěšné vojenské tažení do Palestiny, při němž se po sedmiměsíčním obléhání zmocnil pevnosti Megidda (dnešní Tel1 el-Mutesellim), a zahájil tak největší éru eg. dobyvatelské politiky. Tehdy totiž vyrostl Egyptu vážný soupeř v podobě koalice syrských knížat (v čele se správcem Kádeše) s mitannskou říší, kterou musel Thutmose III. rozbít. Odpor byl zlomen již při zmíněném prvním tažení, ale skutečné vojenské ovládnutí Sýrie si vyžádalo ještě 16 tažení dalších. Po strategické stránce si Thutmose III. počínal chytře: nejprve vybudoval celý řetěz pevností podél středomořského pobřeží až do dnešního Libanonu, které v syrských přístavech ještě podporovaly zde kotvící eg. válečné lodě. Při 8. tažení se mu podařilo překročit Eufrat a dobýt Kádeš, což silně zapůsobilo na Chetity, Babylóňany i Asyřany. O těchto událostech jsme dobře informováni z tzv. análů Thutmose III. v karnackém chrámu, představujících výpisky z jeho válečného de(STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

32

níku (zapsány jsou průběhy tažení, bitev, ztráty nepřátel, počty zajatců). Všechny události jsou řazeny chronologicky a zaznamenány jsou i neúspěchy(!). Na asijském území zavedl Thutmose III. přísnou správu v čele se „správcem severních zemí''. velitelem vojska Džehutejem. Eg. posádky zajišťovaly pořádek a eg. kanceláře kontrolovaly území s pomocí místních loajálních knížat. Území Núbie ovládal Egypt za Thutmose III. až ke 4. kataraktu. Získával odtud 300 kg zlata ročně, což bylo obrovské množství. V souladu se svými dobyvatelskými zájmy se Thutmose III. zdržoval častěji v bývalém hlavním městě Memfidě, které vzhledem ke své poloze bylo výhodným nástupištěm válečných výprav do západní Asie. Zde se obklopil novou vojenskou aristokracií, která brzy získala majetek a politický vliv v zemi. Faraon podporoval zahraniční obchod a proslul také jako stavitel chrámů. Není divu, že za jeho vlády byl rovněž uctíván válečnický bůh Moncu. Dalším panovníkem této dynastie byl Amenhotep II., který se narodil v Memfidě. Vynikal velkou fyzickou silou, obratností a statečností. Je považován za „největšího sportovce" na trůně faraonů. Zároveň také proslul svou krutostí. Snažil se udržet říši vybudovanou svým otcem a vzpoury propukající na dobytých územích krvavě potlačoval. Doba jeho vlády byla obdobím velké prosperity. Po smrti Amenhotepa II. vládl jeho syn Thutmose IV. Na trůn dosedl ne jako určený následník trůnu, ale díky předčasné smrti svého staršího bratra. Ve snaze dodatečně legitimizovat jeho následnictví je koncipován text na slavné stéle, umístěné mezi předními tlapami Velké sfingy v Gíze. Thutmose IV. potvrdil mírovou smlouvu s Mitannci politickým sňatkem s dcerou jejich krále Artatamy. Podobné sňatky motivované ryze politickými důvody byly v 18. dyn. časté. Asijské princezny se ovšem stávaly vedlejšími ženami, pří­ slušnicemi královských harémů. Hlavními manželkami - královnami - nadále zů­ stávaly Egypťanky. I další panovník 18. dyn. Amenhotep III., který vládl s vydatnou pomocí své energické a prozíravé manželky Teje, původem dcery provinčního úředníka Juji a jeho ženy Cuji z Achmímu, uzavřel několik politických sňatků s mitannskými a babylonskými princeznami. Pozoruhodná byla jeho stavební činnost v Luxoru, Núbii i jinde. Jeho zádušní chrám v Západních Thébách měl svou velikostí a nádherou překonat všechny ostatní stavby, což potvrzují dvě dochované sochy, tzv. Memnonovy kolosy. Amenhotep III. rozšířil chrám v Karnaku, největší chrámový komplex starověku, který vznikal v průběhu více než 1 500 let. Nechal také postavit obrovský palác v Malkatě v jz. Thébách. Významné události, k nimž za vlády Amenhotepa III. došlo, např. sňatek panovníka s Teje, lov lvů, založení posvátného jezírka aj., byly zachyceny a rozšiřovány prostřednictvím tzv. pamětních skarabů. V paláci v Malkatě prožil své dětství také syn Amenhotepa III. a Teje, Amenhotep IV. Nefercheprure. Z dlouhé řady panovníků nejen Nové říše, ale starověkého Egypta vůbec se zcela vymyká. Na trůn nastoupil sice v době hospodářské pro33

(NOVÁ ŘÍŠE)

sperity, ale také obrovské moci Amanova kněžstva, které se stalo státem ve státě. Politicky vyhrocenou situaci a vzrůstající spory mezi mocí světskou a duchovní se pokusil Amenhotep IV. řešit rozsáhlými reformami náboženství a správy země, které začal cílevědomě uskutečňovat zřejmě od 4. roku své vlády. Amenhotep IV. především prosazoval kult boha Atona, kterého zpočátku chápal jako personifikaci starého slunečního boha Reharachteje. Téhož Atona v podobě sluneční koule sice uctívali již Thutmose IV. a Amenhotep Ill., ale nepřičítali mu význam jediného stvořitele, jak to činil Amenhotep IV. Místo sokolího slunečního božstva se objevilo slunce s životodárnými paprsky zakončenými lidskými dlaně­ mi, které byly určeny bez rozdílu všem živým bytostem ve všech zemích. Aton, jemuž panovník přisoudil úlohu stvořitele a dárce života, míru, světla a lásky, se stal novým státním bohem místo Amana. Amenhotep IV. zároveň nařídil odstraňovat jména nejen Amana, ale i ostatních bohů na stěnách chrámů i v archivních dokumentech a nahradit je jménem Atonovým. Atonovi stavěl chrámy, jejichž hlavní součástí byly rozlehlé otevřené dvory s oltáři, pravý opak dřívějších eg. chrámů, jejichž síně a svatostánky tonuly v tajemném šeru. Na rozdíl od ostatních bohů byl Aton jasně viditelným, všudypřítomným slunečním kotoučem. Amenhotep IV. si v souladu se svým učením změnil jméno na Achnaton, Vtělení Atona či Prospěšný Atonovi, a prohlásil se za jediného Atonova syna a zvěstova­ tele jeho vůle a za jediného prostředníka mezi ním a lidmi. Současně se označil za „otce i matku" svých poddaných. Své vyznání slunečnímu bohu dokonce sám literárně zpracoval v podobě jednoho z nejslavnějších básnických děl starověku - Chvalozpěvu na Slunce. Oddanou stoupenkyni v tomto úsilí a horlivou vyznavačku nového atonovského náboženství nalezl Achnaton v Nefertiti, své „velké královské manželce". Tato ctižádostivá a také mimořádně krásná žena je spolu s panovníkem znázorněna na památkách, které se z doby Achnatonovy vlády dochovaly. Obrazy královny jsou na některých památkách tak četné a zaujímají tak významné postavení, že vzniká otázka o jejím skutečné úloze v těchto reformách. Nefertiti sice Achnatonovi porodila několik dětí, ale pouze dcery, což nezůstalo bez určitého vlivu na další osudy panovnického rodu. Náboženskou reformu provázely změny ve výtvarném umění a architektuře. Prosadil se nový, expresivní, někdy naturalistický styl, jenž se výrazně uplatnil v reliéfní a sochařské výzdobě památek té doby. Součástí nového stylu byl rovněž posun od idealizace k realistickému znázornění života, nevyjímaje ani faraona a jeho rodinu. Obraz Achnatona vypadá téměř jako jeho karikatura. Panovník má nepřirozeně protáhlou lebku a obličej, tenký krk, povislé břicho, výrazná stehna, která by příslušela spíše ženě. Tato podoba zavdala podnět k mnohým úvahám a diskusím o osobnosti Achnatona, jeho eventuálních chorobách a možných důsledcích panovníkova zdravotního stavu na vznik a rozvoj jeho reformního úsilí. Někdy se v této souvislosti mluví o poruchách genetických či metabolických. (STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

34

Achnaton založil v S. roce vlády ve středním Egyptě, přibližně v půli cesty mezi Thébami a Memfidou, nové sídelní město. Bylo postaveno podle předem vypracovaného projektu zahrnujícího paláce, chrámy, obytné čtvrti i řemeslnické dílny. Dostalo jméno Achetaton, Atonův obzor, dnes je však známé spíše pod arabským označením Amarna, podle něhož se také celé období Achnatonovy vlády nazývá amarnská doba. Státní správa však z velké části nadále zůstávala v zavržené Memfidě a Thébách. O událostech z Achnatonovy doby a o neklidných poměrech v Sýrii a Palestině nás podrobně informuje tzv. Amarnský diplomatický archiv, který byl v ruinách Achetatonu objeven koncem minulého století. Protože Achnaton a Nefertiti neměli syna, pouze dcery, ustanovil panovník spoluvládcem Smenchkarea, pravděpodobně svého syna s některou ze svých vedlejších manželek, a oženil ho se svou nejstarší dcerou Meritaton. Smenchkare vládl jen několik měsíců a dal si postavit zádušní chrám v Západních Thébách a současně ho zasvětil Amanovi. Začalo přechodné období, kdy byl v Thébách i Achetatonu současně uctíván Aton i Amon. Po smrti Achnatona a Smenchkarea nastoupil na trůn mladičký Tutanchaton (snad Smenchkareův bratr), jehož ženou se stala Anchesenpaaton, další z dcer Achnatona a Nefertiti. Jeho devítiletá vláda znamenala definitivní konec Achnatonovy reformy a návrat k uctívání zavržených božstev, zvláště Amana. To je naprosto zřejmé z obsáhlého dekretu zaznamenaného na tzv. Memfidské stéle, kterou dal panovník umístit v Amanově chrámu v Karnaku. Dekret byl totiž vydán v Memfidě, která mezitím nahradila Achetaton v úloze hlavního města. Zde také Tutancháton, který si záhy změnil jméno na Tutanchamon, Žijící podoba Amanova, sídlil. Zavržení Atona lze však těžko přičítat samému Tutanchamonovi, neboť když se ujal vlády, byl pravděpodobně ještě chlapec a stát za něj řídil vezír Aj. Když Tutanchamon předčasně, asi ve dvaceti letech, zemřel a jeho vdově se nepodařilo uskutečnit zamýšlený sňatek se synem chetitského krále Šuppiluliumaše (princ Zannanza byl totiž cestou do Egypta zavražděn), převzal vládu právě Aj, podporován druhým nejmocnějším mužem v zemi - velitelem vojska Haremhebem. Aj si rovněž přisvojil královskou hrobku v Údolí králů (původně pro něj byla připra­ vována velká hrobka v Achetatonu) a zádušní chrám, zatímco Tutanchamonovu mumii dal pohřbít v malé skalní hrobce, která asi byla původně určena pro ně­ koho jiného. Protože ani Aj neměl mužského potomka, určil za svého nástupce již zmíněné­ ho Haremheba, který se soustředil na konsolidaci hospodářství a správy země. Vydal soubor přísných nařízení (Haremhebovy zákony), která měla bránit korupci. Za jeho vlády bylo završeno protireformní úsilí. Byly zrušeny všechny Atonovy chrámy a také zcela zničen Achetaton. Systematicky byla také odstraňována jména a znázornění Atona, Achnatona, Nefertiti a dalších prominentních osob. Během Haremhebovy vlády došlo i k novým bojům s Chetity. 35

(NOVÁ ŘÍŠE)

Amarnské období však v Egyptě zanechalo trvalé stopy. Soudobou hovorovou egyptštinu povýšil Achnaton na spisovný jazyk (tzv. novoegyptština), kterého se nadále užívalo i v následující době Nové říše. Úlohu Atona jako jediného boha stvořitele převzali Re a Hor. Achnatonova reforma snad nejvíce ovlivnila výtvarné umění, jehož prvky lze vysledovat v uměleckých dílech ještě dlouho poté. Za svého nástupce určil Haremheb osvědčeného důstojníka Paramesse, kterého s předstihem jmenoval vezírem a „zástupcem Jeho Veličenstva v Horním a Dolním Egyptě".

Paramesse se ujal vlády a jako Ramesse I. založil 19. dyn. Jeho velice krátkou, jen rok trvající vládou začíná významné období eg. dějin, tzv. ramessovská doba (19. a 20. dyn.). Po mnoha letech opět začal královský úřad pravidelně přecházet z otce na syna. Výrazněji se do dějin zapsal syn Ramesse I., Sethi I., jenž se zdržoval se svým dvorem ponejvíce v Memfidě a příležitostně také v Héliopoli, Thébách či ve východní deltě. Poblíž někdejšího hyksóského města Hatueretu si Sethi I. dal postavit rozlehlý palác a začal prosazovat kult místního boha Sutecha, po němž se ostatně jmenoval a jehož veleknězem byl již jako korunní princ. Sutech se tak stal jedním ze čtyř nejvýznamnějších eg. božstev vedle Amona, Rea a Ptaha. Podle této čtveřice bohů byly nyní např. pojmenovány i čtyři vojenské sbory v eg. armádě. O Sethim víme, že se při svých taženích znovu zmocnil Sýrie a podařilo se mu odrazit útok Libyjců. Významná ovšem byla i jeho činnost stavitelská, zejména v Abydu a Karnaku. Jedinečná je i jeho hrobka v Údolí králů. Celkem 67 let vládl zemi na Nilu snad nejslavnější eg. panovník Ramesse II., plným jménem Vesermaatre Setepenre Ramesse Meriamon. Za jeho vlády byla vybudována nová rezidence Piramesse, Ramessovo město, ve východní deltě a z Memfidy se do ní přestěhoval královský dvůr i státní správa. V nové rezidenci byli početně zastoupeni cizinci. Když se Ramessovi II. ještě jako docela mladému králi podařilo při svém prvním válečném tažení do Asie opět získat území sahající až k Ugaritu, rozhodl se proti Egyptu vojensky zakročit vládce maloasijských Chetitů Muvatalliš. Tak došlo k jedné z nejslavnějších bitev starověku, v níž se střetly největší mocnosti tehdejšího světa - egyptská a chetitská říše. Stalo se tak u města Kádeše na řece Orontu v severní Sýrii. Pokud jde o výsledek, můžeme říci, že bitva skončila nerozhodně. Ramessovi li. se podařilo odvrátit hrozící porážku, když se Muvatalliš náhle ocitl v kritické situaci následkem neukázněnosti svého vlastního vojska a byl nucen zachránit se útěkem do kádešské pevnosti a uzavřít se v ní. Nicméně eg. vládce vzápětí musel tažení ukončit a území Amurru, o které mu šlo, přenechat Chetitům. To, že eg. nápisy a znázornění líčí bitvu u Kádeše jako velkolepé vítězství Ramesse II. a drtivou porážku Chetitů, je ovšem čirá propaganda. Spory a válečná utkání s Chetity však pokračovaly i nadále. K obratu došlo až o několik let později po Muvatallišově smrti. Na chetitský trůn nastoupil jeho bratr Chattušiliš III., který Ramessovi II. nabídl smlouvu o trvalém míru a spoje(STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

36

nectví. Důvodem tohoto prozíravého politického činu bylo vědomí, že moc sousedních asyrských králů nebezpečně roste. Ramesse II. Chattušilišovu nabídku přijal a v 21. roce své vlády zavřel s chetitským králem nejstarší dosud známou mírovou a spojeneckou smlouvu. Obě mocnosti se v ní zřekly vzájemného použití zbraní, slíbily si pomoc v případě vnějšího napadení i vnitřních nepokojů a dokonce se dohodly na vydávání zběhů a politických uprchlíků. Eg. i chetitská strana se rovněž dohodly na uspořádání hranic, které předtím byly předmětem svárů a bojů. Část sporného území Amurru zůstala egyptská a město Kádeš chetitské. Obě strany ještě stvrdily tuto mírovou smlouvu úzkými osobními svazky. Chattušiliš III. vykonal státní návštěvu v eg. královském sídelním městě Piramesse. Je rovněž zajímavé, že si vyžádal proslulé eg. lékaře, aby léčili jeho oční chorobu a dokonce i neplodnost jeho sestry. Ramesse II. uzavřel politický sňatek s chetitskou princeznou, hlavními faraonovými manželkami však zůstaly nadále Egypťanky - královny Nefertari a Esetnofret. Pozoruhodné je, že mírová smlouva uzavřená mezi Chetity a Egypťany nebyla nikdy žádnou ze stran porušena. Umožnila Ramessovi II. chránit a rozšiřovat západní a jižní hranici země a věnovat se rozsáhlé stavitelské činnosti. Z jeho staveb vynikají zejména chrámy v Abydu, Karnaku, Luxoru a Abú Simbelu a velkolepý zádušní chrám v Západních Thébách (tzv. Ramesseum). Panovníkova skalní hrobka se přirozeně nacházela v Údolí králů. Další panovník této dynastie Merenptah, 13. syn Ramesse II., jehož matkou byla královna Esetnofret, dal přednost Memfidě, kde poblíž Ptahova chrámu nechal postavit nový královský palác, svůj zádušní chrám a zřejmě i symbolický hrob (kenotaf). Skutečný hrob však měl i on v Údolí králů. O Merenptahovi víme, že dodržoval mírovou smlouvu s Chetity a že v souladu s ní také dodával obilí do hladomorem postižené chetitské říše. Nebezpečí tenkrát hrozilo Egyptu z jiné strany. Již za Achnatonova panování dosáhli východního Středomoří Šardanové (po nich byla pojmenována Sardinie), kteří vstupovali jako vojáci do eg. služeb. Po nich dorazila další vlna tzv. mořských národů - původem snad z černomořské oblasti - mezi nimiž byly národy Šekleš (později na Sicílii), Luka (Lykové), Turša (Etruskové?) a další. Spojily se s libyjskými kmeny a společně napadly Egypt. V západní deltě se proti nim postavilo Merenptahovo vojsko a porazilo je poblíž města Buto. Vítězství je zaznamenáno na tzv. Izraelské stéle nazvané podle první zmínky o kmeni Izrael. Proti Merenptahovu nástupci Sethimu II. se postavil núbijský místokrál, jemuž se podařilo vojensky ovládnout Horní Egypt a zmocnit se na krátký čas královského úřadu pod jménem Amenmesse. Při dalším tažení na sever byl poražen. Skuteč­ ná moc v zemi však nebyla v rukou Sethiho II., ale královny Tausret, která vládla za svého manžela a potom, s pomocí kancléře Boje, i za jejich syna Siptaha. Používala královskou titulaturu, v Západních Thébách si dala postavit zádušní chrám a v Údolí králů skalní hrobku, které se později zmocnil její nástupce Setnacht. 37

(NOVÁ ŘÍŠE)

Na sklonku 19. dyn. byla v zemi zřejmě chaotická situace. V nejistých vnitřních politických poměrech sehrála klíčovou roli vlivná úřednická vrstva, která zajistila kontinuitu státní správy i nástupnictví nové dynastie. Pokud jde o nejvyšší státní úředníky, v ramessovské době se již jejich úřady dědily. Původ zakladatele 20. dyn. Setnachta není znám. Protože všichni jeho nástupci používali jména Ramesse, označujeme tuto dobu jako ramessovskou. Po Setnachtovi vládl jeho syn Ramesse III., který byl posledním významným panovníkem Nové říše. Byl ještě natolik silný, že odrazil útok Libyjců a mořských národů a ochránil hranice Egypta. Naštěstí se tenkrát nepřátelská vojska nespojila. Nejdříve byli poraženi Libyjci a později byla odražena invaze mořských národů v rozhodující bitvě v deltě. V těchto bitvách získal Egypt obrovské množství váleč­ ných zajatců, z nichž se stali nejen otroci, ale i žoldnéři, kterým byla přidělena eg. půda, na níž se usadili a rychle se asimilovali. Nejvíce obyvatelstva pracovalo v zemědělství. Třebaže byli zemědělci svobodnými občany pracujícími na svých polích, jejich hospodářská situace byla v důsled­ ku vysokých daní, nízkých záplav a neúrody neutěšená. Zadlužovali se a existují doklady, že jediným východiskem bývalo prodat sebe sama i s rodinou do otroctví. Přesto byla většina otroků cizího původu, zvláště asijského. Zdrojem byli váleční zajatci z četných tažení panovníků Nové říše, kteří je potom přidělovali zpravidla chrámům. Velký příliv otroků vedl ke značnému snižování jejich ceny, takže si je mohli koupit i vojáci, řemeslníci a drobní zemědělci. Ne všichni váleční zajatci se však stávali otroky. Některými - hlavně Núbijci a Libyjci - bývala pravidelně doplňována eg. armáda. Vedle válečných úspěchů je třeba připomenout i bohatou stavební činnost Ramesse III., např. palác a zádušní chrám v Medínit Habu (na stěnách chrámu je mj. znázorněna bitva Ramesse III. s mořskými národy), který má pevnostní charakter, a hrobku v Údolí králů. Na druhé straně se ovšem značně zhoršila hospodářská situace v zemi, rostla korupce a stouply ceny potravin. Výsledkem byla i stávka královských řemeslníků z Dér el-Medíny. O bouřlivé situaci v zemi nejlépe svědčí spiknutí proti panovníkovi, v jehož čele stála královna Teje a někteří vysocí úředníci. Královna chtěla dosadit na trůn svého syna Pentauereta. Ramesse III. byl sice za svého pobytu v Medínit Habu zavražděn, ale legitimnímu nástupci Ramessovi IV. se podařilo ujmout se vlády. Následoval proces s viníky, po němž bylo odsouzeným vysokým hodnostářům dovoleno spáchat sebevraždu, zatímco ostatním za trest uřízli uši a nos. Při nástupu na trůn nechal Ramesse IV. sepsat manifest, v němž potvrdil dary, které jeho zavražděný otec věnoval chrámům, zvláště karnackému. Další nová nařízení ještě zvýhodnila postavení kněžstva, zvláště Amonova, v jehož čele stál velekněz Ramessenacht. Kněžstvo, které mělo v této době již tak značný majetek, přebíralo i politickou moc. S hospodářským úpadkem Egypta souvisí celková krize v zemi za posledních Ramessovců. Na Předním Východě se tehdy rozšířilo zpracování železa a bohaté (STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

38

měděné doly, které byly zdrojem vysokých příjmů pro státní pokladnu, ztratily význam. Strategickou důležitost tím také pozbyly eg. opěrné body v jižní Palestině. Za dlouhé vlády Ramesse IX. došlo například k rozsáhlému vylupování hrobek na thébské nekropoli a při následných soudních procesech, jejichž záznamy se dochovaly na papyrech, vycházela najevo neuvěřitelná korupce i nejvyšších státních úředníků a kněží. Stávky řemeslníků z Dér el-Medíny pokračovaly i za vlády Ramesse X. V období Nové říše byl král stále neomezeným vládcem Egypta, žijícím bohem na zemi. Jeho moc však značně slábla během hospodářské a politické krize za 20. dyn. Právě tak slábla i moc obou vezírů, kteří stáli v čele státní správy. Naproti tomu se stále více osamostatňovali a své úřady po několik generací dědili Amonův velekněz a núbijský místokrál, .,královský syn z Kuše". Egypt ztratil jednotné politické a vojenské vedení. Za Ramesse XI. navíc vypukl v zemi hladomor a občan­ ská válka. Král byl nucen pověřit núbijského místokrále Panehseje, aby násilím opět zavedl pořádek. Byla zavedena vojenská diktatura, která se opírala o núbijské žoldnéře. Po návratu Panehseje na jih se novým vládcem Horního Egypta stal velekněz Hrihor, který se snažil poměry stabilizovat. Na jihu a později i na severu svěřil Ramesse XI. skutečnou moc do rukou blíže neznámého Nesbanebdžeda a královny Tanutamony.

3. PŘECHODNÁ DOBA

Snaha posledního vládce 20. dyn. Ramesse XI. zvrátit dlouhodobý politický a ekonomický úpadek eg. státu a ústřední královské moci skončil neúspěšně. Již v posledním desetiletí jeho dlouhé vlády byl Egypt fakticky rozdělen na dvě víceméně autonomní území (hranice mezi nimi probíhala ve středním Egyptě, zhruba na úrovni vstupu z nilského údolí do Fajjúmské oázy), spojená jenom formálně osobou panovníka. Moc na severu držel Nesbanebdžed, původně vysoký vojenský velitel a zřejmě vezír v této části země. Po smrti Ramesse XI. se oženil s jeho dcerou a převzal plnou královskou titulaturu jako zakladatel nové, 21. dyn., jejíž sídlo přenesl do Tanidy (bývalého přístavu města Piramesse). Jižní část Egypta byla v moci Hrihora - jižního vezíra, velekněze Amonova chrámu v Karnaku a vysokého vojenského velitele. Na konci 20. dyn. začíná dlouhé období decentralizace a vnitřních rozbrojů, shrnované pod souborný název 3. přechodná doba (21.-24., podle některých i 25. dyn.). Rozklad eg. státu souvisel se stále větším soustřeďováním moci v rukou hodnostářů a celých rodin, zastávajících současně vysoké administrativní, vojenské i kněžské funkce, které se stále častěji stávaly dědičnými. Další příči­ nou byly nepochybně i rozsáhlé přesuny obyvatelstva v celém východním Stře­ domoří, jejichž tlaku Egypt jako jediný odolal, ale jen za cenu velkého vypětí sil, neubránil se ale změnám v etnickém složení obyvatelstva. Již za 19. a ještě více za 20. dyn. byla v deltě a ve středním Egyptě přidělována půda zejména Libyjcům 39

(3. PŘECHODNÁ

DOBA)

rekrutujícím se převážně z válečných zajatců. Navzdory poměrně rychlé jazykové, náboženské a kulturní egyptianizaci si tyto skupiny obyvatel do značné míry udržely původní společenskou strukturu a organizaci. Nepochybně k tomu při­ spívala i skutečnost, že žoldnéři libyjského původu se nadlouho stali základem eg. armády. Na západním pomezí delty pak na eg. území neustále pronikaly menší kočovné a polokočovné skupiny, které libyjský živel v Egyptě dále posilovaly. Další generace libyjských usedlíků se postupně v deltě, ale i na některých místech středního Egypta staly rozhodující složkou eg. společnosti. Potomci tzv. mořských národů, vytvářející zprvu samostatné oddíly v eg. armádě, poměrně rychle splynuli s libyjskou vrstvou. Egypt také ztratil své dřívější velmocenské postavení ve východním Středomo­ ří, zejména kontrolu nad značnou částí syro-palestinského území. Zároveň s tím zanikla v samém závěru 20. dyn. eg. nadvláda nad Núbií. Její poslední eg. místokrál se neúspěšně pokusil zasáhnout do rozbrojů způsobených snahou Ramesse XI. upevnit královskou moc. S rozpadem Egypta souviselo i postupné oslabování ekonomiky, projevující se už na konci Nové říše. Podílel se na něm také nedostatek kovových rud (mědi a zejména železa), které se musely dovážet buď ze Sinaje a dalších pouštních oblastí, bezprostředně kontrolovaných Egyptem pouze v dobách jeho největší moci, nebo z jiných států východního Středomoří. Nesbanebdžed a jeho nástupci, z nichž nejvýznamnější byli Pasbachaenniut I. a Siamon, navazovali ve vnitřní i zahraniční politice v poněkud změněných podmínkách na tradice z doby posledních Ramessovců. O tom svědčí i královské titulatury, které po celou 3. přechodnou dobu vycházejí z předloh Nové říše se znač­ ně zdůrazněnou rolí boha Amona. Zřejmě nikoli náhodou již první vládci nové dynastie nahradili Sutecha, do té doby hlavního místního boha Tanidy, Amonem a dalšími božstvy spojovanými s Thébami. Panovníci 21. dyn. se sice pokoušeli dále udržovat obchodní styky s východním Středomořím, ale o postupném úpadku eg. bohatství svědčí stále chudší a omezenější pohřební výbava, nalezená v téměř neporušených královských hrobkách v Tanidě. Zejména Siamon se zřejmě snažil i o aktivní zasahování do palestinských záležitostí. Jako spojenec Izraele bojoval proti Pelištejcům a dokonce provdal svou dceru za Šalamouna. Je to v historii první známý případ politického sňatku eg. princezny do zahraničí. K tomuto dříve zcela nemyslitelnému spojení přispěla zřejmě i skutečnost, že v té době byly již přímo v Egyptě běžné sňatky princezen mimo královskou rodinu a dokonce i s lidmi neeg. původu (mj. s předáky libyjských vojenských kolonistů, jejichž potomci se o několik generací později stali eg. vládci). Ve vnitřní politice usilovali panovníci 21. dyn. se střídavými úspěchy o posílení královské moci tím, že svěřovali nejdůležitější úřady členům vlastní rodiny. Zcela ojedinělá zůstala snaha Pasbachaenniuta I. přisvojit si titul Amonova velekněze.

(STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

40

Jak už bylo zmíněno, Horní Egypt měl v moci Hrihor a dynastie jeho potomzde drželi rozhodující moc jako vojenští velitelé a velekněží Amanova chrámu v Karnaku. Jejich sídlem a hlavní mocenskou základnou nebyl ovšem Karnak s početnou a sebevědomou vrstvou úředníků a kněží, ale mohutná pevnost Tauedžai (dnešní el-Hibe) ve středním Egyptě. Obdobné pevnosti stavěli i na dalších místech Horního Egypta. Dlouhodobá snaha Hrihorových nástupců soustře­ dit ve svých rukou rozhodující a nejvýnosnější úřady a funkce v Thébách nebyla úspěšná, nakonec byli nuceni respektovat další vlivné rodiny zdejší oligarchie a přiznat jim podíl na moci a chrámových příjmech. V politickém a náboženském životě Egypta (především Horního) se v této době začaly stále více prosazovat také tzv. ,.božské manželky Amanovy". Tento titul byl za Nové říše vyhrazen královnám, od 21. dyn. se takto označovaly panenské služebnice Amanova kultu, které v souvislosti s měnícími se politickými poměry v Egyptě získávaly postupně na důležitosti. Jejich nástupnictví bylo zajišťováno adopcemi, obvykle princezen z královské rodiny. Za zmínku stojí, že v průběhu 21. dyn. (za thébského velekněze Pinodžema I. a za Siamona) byly vzhledem k opakujícím se loupežím v královských hrobech v Údolí králů dvě skupiny mumií panovníků a dalších významných osob z doby Nové říše přeneseny do tajných skrýší. Na nových místech (v hrobce Amenhotepa II. v Údolí králů a v hrobce manželky Ahmose I. v Dér el-Bahrí) se bez dalšího poškození zachovaly až do náhodného objevení na konci 19. století. Je přitom pravděpodobné, že jedním z důvodů péče vysokých hodnostářů Amanova chrámu o mumie vládců, které byly při této příležitosti obvykle znovu upraveny a zavinuty novými obinadly, byla i snaha posílit tak svou vlastní prestiž a postavení. Zajištění řádné mumifikace a pohřbu panovníka patřilo totiž ve všech dobách natolik jednoznačně k povinnostem jeho právoplatného nástupce, že se stávalo symbolem legitimity nároku na nástupnictví. Průvodním jevem této péče o mumie slavných panovníků minulosti bylo další využití součástí jejich pohřební výbavy. Významní thébští hodnostáři tak zcela pragmaticky řešili nedostatek zdrojů a možností pro přípravu vlastní pohřební výbavy v podstatně chudších podmínkách. Stoupající význam původně libyjské složky eg. obyvatelstva se projevil po vymření mužských členů 21. dyn. Moc tehdy zřejmě vcelku hladce převzal potomek libyjských náčelníků (tzv. ,.velkých náčelníků Ma") z Pibaste (dnešní Tel1 el-Basta), vojenský velitel Šešonk. Jeho syn, pozdější vládce Osorkon I., se oženil s dcerou posledního panovníka 21. dyn. Pasbachaenniuta II., který byl možná totožný se stejnojmenným Amanovým veleknězem. Energický vládce Šešonk I., který pře­ nesl své sídlo do Tanidy, načas obnovil jednotu Egypta. K získání a udržení kontroly nad mocichtivou a odbojnou thébskou oligarchií používal dva základní způsoby, které s větším či menším úspěchem napodobovali i jeho nástupci. Bylo to jednak dosazování nejbližších členů rodiny (zejména vlastních synů) a věrných spojenců do vysokých úřadů a hodností thébské oblasti, jednak sňatková politika. Toto úsilí ků, kteří

41

(3. PŘECHODNÁ DOBA)

bylo sice zpočátku úspěšné, ale v delší perspektivě vedlo k dalšímu rozpadu jednoty země, k němuž výrazně přispívalo i časté jmenování spoluvládců (obvykle synů nebo bratrů faraona). Krátkodobé upevnění ústřední moci umožnilo Šešonkovi vést aktivnější zahraniční politiku - za zmínku stojí zejména jeho vojenské tažení do Palestiny za sporů mezi Šalamounovými nástupci. Obnovil rovněž tradiční obchodní styky s Byblem a po téměř dvou stoletích znovu zasáhl do záležitostí Núbie, odkud zřejmě bez větších bojů získal určitý tribut nebo válečnou kořist. O ekonomické prosperitě Egypta v této době svědčí rozsáhlá stavební činnost zejména v Thébách (v karnackém chrámu jsou jeho stavby nejrozsáhlejší od doby Ramesse 11.) a Memfidě a také bohaté dary, jež jeho syn a nástupce Osorkon I. věnoval hlavním eg. svatyním a které podle odhadů představují přibližně 1 tunu drahých kovů. Z Osorkonovy doby je doloženo i opětné zasahování eg. vojska v Palestině. Moc dalších panovníků rychle slábla, zejména v důsledku odstředivých snah thébské oligarchie (Amonův velekněz Harsieset, bratranec Osorkona II., si dokonce přisvojil královskou titulaturu) a členů rozšiřující se královské rodiny, kteří vytvářeli vlastní dynastie v Hérakleopoli a později také v Leontopoli. V syro-palestinské oblasti, tradiční eg. sféře zájmů, od počátku 9. století před Kr. stále více sílil tlak energických vládců obnovené asyrské říše Aššurnasirpala I. a Šalmanassara III., kteří se snažili získat kontrolu nad tímto územím. Vládci 22. eg. dyn. podporovali odpor syro-palestinských knížat proti Asýrii finančně a v omezené míře i vojensky. Podle ojedinělé zmínky v izraelských pramenech ale i Egypt poslal za Takelota II. asyrskému vládci tribut. Jednota eg. státu, v té době ostatně už spíše formální, vzala za své v poslední čtvrtině 9. století před Kr. Po vnitřních rozbrojích, souvisejících se snahou Takelota II. udržet, resp. upevnit svůj vliv na obsazování rozhodujících úřadů v Thébách, se Horní Egypt znovu fakticky osamostatnil. Takelotův nástupce Šešonk III. totiž ponechal thébské vedoucí vrstvě prakticky úplnou volnost při přidělování jednotlivých funkcí. Přímo v deltě došlo přibližně ve stejné době k rozdělení královské rodiny, když mladší bratr (a nominální spoluvládce) Šešonka III. Padibastet založil v Tel1 el-Mukdamu (Leontopoli) novou linii vládců, označovanou jako 23. dyn. Ti formálně vyjádřili svou nezávislost na tanidských tím, že datovali události podle let vlastní vlády a o něco později dokonce jmenovali vlastní spoluvládce. K uznání autority Padibasteta a jeho nástupců v Horním Egyptě nepochybně přispěla víceméně trvalá opozice thébské vládnoucí vrstvy proti panovníkům 22. dynastie. Vedle rychle slábnoucí moci současně vládnoucích panovníků 22. a 23. dyn. se stále více prosazovali další předáci původních libyjských kmenů, tzv. Velcí náčelníci Ma, resp. Libu. Ti si zejména v deltě, ale i ve středním Egyptě vytvářeli vlastní domény jen formálně uznávající suverenitu některé z vládnoucích dynastií, od poloviny 8. století před Kr. si dokonce sami přisvojovali královské tituly. Mezi nimi získávala stále větší vliv knížata v Sajích, která postupně ovládla celou (STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

42

západní část delty až po Memfidu. Sajští vládci těžili jednak z přímého styku s pů­ vodní libyjskou domovinou, ale zřejmě i z rostoucího obchodu s řeckými státy, který postupně nahrazoval upadající kontakty se syro-palestinskou oblastí, ohroženou asyrskou expanzí. Pozvolna, ale o to trvaleji narůstal i vliv „božských manželek Amanových". V době, kdy úřad Amanova velekněze nebyl po delší čas obsazován (např. za dcery Osorkona III. Šepenupet), se staly formální hlavou Amanova kněžstva. Užívaly titulaturu obdobnou faraonské a vytvářely i vlastní dvůr s poměrně složitým a hierarchicky organizovaným systémem funkcí. Ve stejné době, kdy se Egypt stále více drobil na desítky samostatných a polosamostatných území, vznikal na jeho jižní hranici v Núbii nový mocný stát. Na pře­ lomu 10. a 9. století před Kr. vzniklo v oblasti 4. nilského kataraktu místní království, jehož vládci, udržující zejména v náboženské oblasti eg. tradice, postupně rozšiřovali svou moc dále k severu. Núbijský vládce Kašta ovládl území až po Asuán a přijal eg. královskou titulaturu jako zakladatel 25. dyn. Jeho nástupce Pije postupně získal kontrolu nad celým Horním Egyptem. Vnějším výrazem núbijské nadvlády bylo přijetí Pijeho sestry za „božskou manželku Amanovu•: tedy formální hlavu thébské teokracie. Důraz, který panovníci 25. dyn. kladli na kontrolu Horního Egypta prostřednictvím úřadu „božské manželky Amanovy': odráží hluboký pokles významu funkce Amanova velekněze, k němuž v této době došlo. Zároveň nelze vyloučit, že souvisel i s výraznou rolí žen (zejména panovníkovy matky) v núbijské královské ideologii. Egypt byl rozdělen do tříště víceméně samostatných územních celků: 22. dyn. vládla v Tanidě a Bubastidě, 23. dyn. v Leontopoli, místní vládci s přisvojenými královskými tituly v Hérakleopoli a Hermopoli, .,dědičný kníže" v Atríbu a Héliopoli, několik „náčelníků Ma" v různých městech delty, vládce tzv. Západního knížectví se sídlem v Sajích kontroloval západní část delty a núbijský vládce Horní Egypt od Asuánu až po Théby. Skutečně významnou ekonomickou a vojenskou moc ale představovaly jen Západní knížectví a Núbie a je jen přirozené, že mezi nimi záhy došlo ke střetu. Rozhodující záminkou bylo tažení sajského vládce Tefnachta do středního Egypta, při kterém po ovládnutí Memfidy oblehl Hérakleopolis a získal kontrolu nad dalšími místními vládci (včetně Hermopole). Jeho další postup na jih zastavilo núbijské vojsko, v té době bez Pijeho, který byl právě ve své rezidenci v Napátě. V reakci na zprávy o Tefnachtově postupu Pije v čele velké armády prošel Horním Egyptem a po tvrdém boji dobyl Memfidu zpět. Jednotliví místní vládci vojensky nechráněné delty, včetně králů 22. a 23. dyn. a nakonec i Tefnachta, pak uznali jeho suverenitu a zavázali se k placení daně. Pijeho nadvláda byla přijímána i v oáze Dáchla. Po svém vítězném tažení Pije opustil Egypt, aniž nějak více zasáhl do místních poměrů, a věnoval se přestavbě svého hlavního města Napáty s velkým Amanovým chrámem. Mimo jiné zde nechal postavit velkou stélu s podrobnou zprávou o svém vítězství, která představuje neocenitelný pramen pro poznání politické geografie Egypta této doby. 43

(3. PŘECHODNÁ DOBA)

Po Pi jeho odchodu z Egypta se poměry zejména v deltě vrátily víceméně do pů­ vodního stavu. Sajský vládce Tefnacht si záhy přisvojil plnou královskou titulaturu, a založil tak 24. dyn., ovládající západní část delty až po Memfidu. Ve východní deltě sídlili poslední vládci 22. a 23. dyn. a nadále trvala i moc řady místních knížat libyjského původu na různých místech delty a středního Egypta. Jeden z drobných eg. vládců, možná poslední panovník 22. dyn. Osorkon IV., podpořil neúspěšné izraelské povstání proti Asyřanům, po kterém se Izrael stal přímo asyrskou provincií. Egypt se tak znovu ocitl v přímém dotyku s rozpínavou asyrskou mocí. Po smrti Pijeho se núbijským vládcem stal jeho bratr Šabaka, který se na rozdíl od Pijeho rozhodl dosáhnout skutečné vlády nad celým Egyptem. Jeho vojsko porazilo místní vládce v deltě - podle nedoloženého Manéthónova údaje nechal zaživa upálit sajského vládce Bakenrinefa, zároveň mizí všechny doklady i o 22. a 23. dyn. Ve vztahu k Asýrii udržoval Šabaka navenek neutrální vztahy, věno­ val se spíše vnitřním záležitostem Egypta. Podobně jako další panovníci 25. dyn. podporoval značně kněžstvo a chrámy (zejména boha Amana, kterého núbijští vládcové považovali za svého ochránce). V té době se stále více začíná prosazovat hledání vzorů z dávné minulosti, pře­ devším z doby Staré říše. Tento trend, který vyvrcholil za 26. dyn., se odrazil zejména ve výtvarném umění, kde docházelo k vědomému kopírování starších předloh, a v literatuře. Výrazně se zjednodušila i královská titulatura, obnovovaly se někte­ ré dávno zapomenuté tituly (i když často bez skutečných pravomocí) apod. Šabakův synovec Šabataka, který po něm nastoupil na trůn, se rozhodl pokračovat v tradiční expanzi eg. státu do Palestiny. Proto vyslal značné vojenské síly na podporu koalice syro-palestinských vládců, kteří se vzbouřili proti Asýrii. Eg. armáda, vedená pozdějším faraonem Taharkou, se ale ještě před nástupem Asyřa­ nů stáhla zpět. Podle biblických údajů lze soudit, že dalšímu postupu Asyřanů zabránila zřejmě epidemie. Zbytek své vlády pak Šabataka věnoval spíše vnitřním záležitostem, zejména rozsáhlé výstavbě chrámů. Vládu jeho nástupce Taharky lze rozdělit do dvou období, z nichž první, mírové, bylo provázeno velkou stavební aktivitou v Núbii a v Karnaku. Druhá polovina jeho vlády je vyplněna válkami s Asýrií, jejíž vládce Asarhaddon zřejmě právem Taharku považoval za jednoho z iniciátorů neklidu mezi svými vazaly v Levantě a Palestině. Taharka sice odrazil první asyrský útok na Egypt, ale o několik let později pronikli Asyřané až k Memfidě a podle vlastních zpráv dokonce zajali některé členy eg. královské rodiny. Nový asyrský vládce Aššurbanipal pak znovu porazil núbijské vojsko a při jeho pronásledování obsadil i Théby. Pravděpodobně kvůli vyjednávání s Taharkou nechal asyrský král krátce nato popravit téměř všechny eg. místní vládce s výjimkou sajského Nekana (zřejmě potomka 24. dyn.) a jeho syna Psammetika, kteří se stali asyrskými místodržícími na eg. půdě. Taharkův nástupce Tanutamon se svým vojskem rychle prošel Horním Egyptem, obsadil Memfidu a porazil asyrské vazaly vedené Nekonem, kterého nechal popravit. Hlavní asyrské síly Tanutamona zahnaly zpět a pronásledovaly až hlu(STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

44

boko do Horního Egypta. Vyplenění Théb asyrskými oddíly, k němuž přitom došlo, znamenalo konec vlády 25. dyn. a začátek definitivního úpadku moci Amanova kněžstva. Jako ohromující událost své doby nalezlo odezvu dokonce i v řecké a starozákonní literatuře. Po porážce Núbijců se stal nejmocnějším mužem v Egyptě místní vládce v Sajích Psammetik I., který sice formálně uznával suverenitu vzdálené a rychle slábnoucí asyrské říše, ale zároveň soustavně upevňoval svou vlastní moc. Soustředěným vojenským a diplomatickým tlakem sjednotil pod svou vládou celý Dolní a záhy i střední Egypt, kde se opíral o své věrné spojence (a možná i příbuzné), místní vládce v Hérakleopoli. Po formální adopci Psammetikovy dcery Neitokret za budoucí „božskou manželku Amanovu", zaznamenané na dodnes zachované stéle, uznala jeho suverenitu i hornoeg. oligarchie vedená thébským starostou Mentuemhatem. Se značnou politickou prozíravostí Psammetik zprvu potvrdil thébské hodnostáře v jejich funkcích, ale zároveň si zajistil kontrolu jižní hranice Egypta tím, že dosadil silnou posádku do Elefantiny, čímž přerušil možné kontakty mezi Thébami a núbijskými vládci. Psammetikem I. začíná 26. dyn., označovaná též jako sajská.

POZDNÍ DOBA Úsek eg. dějin od nástupu 26. dyn. (podle některých vědců už od 25. dyn.) až do dobytí země Alexandrem Makedonským je tradičně označován jako tzv. Pozdní doba. Dědictvím 3. přechodné doby byly důležité mechanismy pro přechod k centralizované moci, ale také archaismus, který za 26. dyn. přispěl k posílení královské autority. Negativní roli sehrály zřetelný pokles posvátnosti královského úřadu a existence většího množství vojensko-politických center v zemi. Tato centra na jedné straně výrazně přispěla k úspěchům v boji proti perské nadvládě, ale na druhé straně komplikovala vytvoření plně centralizované správy a vedla zejména v době 28.-30. dyn. k neustále se opakujícím vnitřním krizím a relativně malé vnitropolitické stabilitě eg. státu. V Pozdní době Egypt ztratil přístup k tradičním zdrojům svého bohatství v syro-palestinské oblasti a v Núbii. Zahraniční politika byla oproti předchozím obdobím značně defenzivnější a podstatně více vázaná na kontakty a spojenectví s nově vzniklými státy, zejména v oblasti řeckého světa. Chronologie tohoto období přináší dosud určité problémy. Vedle nerovnoměr­ ně dochovaných eg. pramenů se opírá také o prameny babylónské a židovské a v menší míře i o údaje řeckých a římských autorů. Syn Psammetika I. a jeho nástupce Neko II. pokračoval v politice svého otce. Při tažení na podporu zanikajícího asyrského státu proti novobabylonské říši dokonce jako třetí eg. panovník překročil s vojskem Eufrat, který se na krátkou dobu opět stal hranicí eg. vlivu v Asii. Po rozhodující porážce poblíž dnešního syrského města Hamá museli sajští vládci syro-palestinskou oblast vyklidit a soustředili se jen na obranu východní hranice země. 45

(POZONÍ OOBA)

Neko II. věnoval velkou pozornost loďstvu - féničtí námořníci v jeho službách obepluli podle Hérodotovy vcelku hodnověrné zprávy celou Afriku, za jeho vlády se rozvíjela i stavba triér, které později převzaly a zdokonalily řecké státy. Neko II. se také pokusil obnovit vodní cestu mezi Nilem a Rudým mořem, stavbám v Egyptě se věnoval podstatně méně. Nejvýznamnější událostí krátké vlády jeho syna a nástupce Psammetika II. bylo tažení do Núbie, do oblasti 2. nilského kataraktu. Zřejmě šlo jen o demonstraci vojenské síly bez bojových střetnutí. Navzdory krátké vládě zanechal tento panovník množství stavebních památek na různých místech země. Jeho syn a nástupce Vahibre (biblický Hofra) podpořil neúspěšné judské povstání proti novobabylonskému králi Nabukadnezarovi, po němž část židovského obyvatelstva uprchla do Egypta a v eg. vojsku vzrostl počet židovských žoldnéřů. Porážka ve válce s řeckou kolonií Kyréné vedla ke vzpouře armády, po níž se moci ujal generál Ahmose, původně velitel oddílů vyslaných k potrestání vzbouřenců. Několik let trvající občanská válka, při níž se Vahibre zřejmě snažil získat zpět vládu i s pomocí novobabylónské říše, skončila jeho porážkou a smrtí. Navzdory tomu byl podle tradice s královskými poctami pohřben v posvátném okrsku Neitina chrámu v Sajích, kde odpočívali i ostatní vládci této dynastie. Ahmose II., poslední velký panovník 26. dyn., byl později zřejmě právem pokládán za velkého příznivce Řeků (mj. přispěl velmi podstatnou částkou k obnově Apollónovy svatyně v Delfách a jedna z jeho manželek pocházela z Kyréné). Přesto usiloval o kontrolu řeckého vlivu v zemi. Veškerý obchod s Řeky převedl do nově založené kolonie Naukratidy v západní deltě a řecké žoldnéře soustředil do jedné posádky v Memfidě. Oddělení Řeků od místního eg. obyvatelstva mělo také bránit různým třenicím a nepokojům, které vyvolával značně odlišný způsob života obou komunit. Hospodářský rozkvět Egypta, jehož dokladem jsou i četné stavby a zejména monumentální monolitické svatyňky (naoi), mu umožnil vést aktivní zahraniční politiku. Udržoval přátelské styky s řadou řeckých států, dosáhl spojenectví se samoským tyranem Polykleitem a získal dokonce částečnou kontrolu nad Kyprem. Závěr Ahmosovy vlády byl už ale vyplněn přípravami na obranu Egypta proti rychle rostoucí moci perské říše. Na počátku rozhodujícího perského útoku proti Egyptu Ahmose II. zemřel a na trůn na několik měsíců nastoupil jeho syn Psammetik III. Porážka eg. vojska v rozhodující bitvě u Pelúsia znamenala konec eg. samostatnosti. Po dobytí Memfidy padl Psammetik III. do zajetí a po pokusu zorganizovat povstání proti Peršanům byl krátce nato popraven. Perské obsazení Egypta znamená v určitém smyslu přelom, protože předcho­ zí dobyvatelé buď tuto zemi nezískali celou (např. Hyksósové), nebo byli natolik egyptianizovaní, že bez problémů navazovali na tradice eg. vládců a přijímali jejich roli se všemi jejími složitými náboženskými a ideologickými vazbami (zejména 22.-24. dyn. libyjského původu nebo núbijská 25. dyn.). Navzdory Héro_dotovu značně barvitému líčení perských ukrutností po dobytí Egypta se zdá, že jak Kam(STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

46

býsés, tak Dareios I. usilovali o určitou formu vzájemného dorozumění s eg. spoTo ostatně odpovídalo obecnému perskému postoji vůči podmaněným zemím, v nichž bylo za předpokladu vnitřního klidu a odvádění finančních dávek víceméně ponecháváno tradiční uspořádání. Také v případě Egypta byla perská správa pouze nadřazena dobře fungujícímu systému místní správy, převzatému ze sajské doby. Řízením země byl pověřován perský satrapa, často člen královské rodiny, který sídlil v Memfidě. Jeho případné úsilí o přílišnou samostatnost bylo omezováno účinným dohledem tzv. ,,králových uší': tedy víceméně tajnou policií. Úředním jazykem v celé perské říši byla aramejština, ale vedle ní zůstala zachována poměrně významná role egyptštiny, zejména ve styku perských úřadů s tradič­ ními místními institucemi, hlavně s chrámy. Ani daňové zatížení Egypta nebylo v době perských vládců nijak přehnané. Daňová a finanční správa byla stejně jako správa státních záležitostí přísně hierarchicky uspořádána. Ústřední eg. pokladnice byla v této době umístěna v Memfidě, pod ochranou místního boha Ptaha. Důležitou roli při vzájemném hledání konsensu mezi Egypťany a prvními perskými vládci hrál vysoký hodnostář Vedžahorresnet, původně jeden z velitelů sajského vojska a loďstva, jehož hrobku v Abúsíru objevila česká egyptologická expedice. Jak uvádí biografický nápis na jeho soše, vytvořil Vedžahorresnet pro Kambýse dokonce plnou eg. královskou titulaturu. Kambýsova špatná pověst v eg. a později i antické tradici souvisí zřejmě s tím, že na rozdíl od svého nástupce Dareia I. výrazně omezil vliv eg. kněžstva (mj. nechal zkrátit příjmy téměř všech eg. chrámů na polovinu). V Egyptě strávil zbytek své poměrně krátké vlády, během níž se neúspěšně pokusil o další výpad na západ do Libye a na jih proti Núbii. Při návratu do Persie, kde mezitím proti němu vypuklo povstání, Kambýsés zemřel. Egypt ale zůstal perskou provincií. Kambýsův nástupce na perském i eg. trůně Dareios I. se plně ztotožnil s tradič­ ní rolí eg. faraona, ale prosazoval vlastní právo rozhodovat s konečnou platností o obsazení kněžských funkcí v eg. chrámech. Do doby jeho vlády spadá i znovuotevření vodní cesty spojující Nil s Rudým mořem a pokus o rozsáhlou kodifikaci tradičního eg. zvykového práva, obojí zřejmě s cílem posílit zapojení Egypta do rozsáhlého celku perské říše. Země byla kontrolována prostřednictvím silných vojenských posádek v pevnostech umístěných na strategicky důležitých místech, jednou z nich byla např. kolonie židovských žoldnéřů na Elefantině. Zdá se, že do perské armády byly zařazeny i zbytky vojsk sajských panovníků (včetně řec­ kých oddílů), rodilí Egypťané zřejmě sloužili především jako námořníci. V rámci mnohonárodní perské armády se zúčastnili i řecko-perských válek (v námořní bitvě u mysu Artemision a u Platají). Kvzájemnému ovlivňování docházelo i v oblasti umění. V Egyptě byly nalezeny četné doklady perské glyptiky a uměleckých řemesel, naproti tomu je doložena účast eg. stavitelů a umělců při výstavbě Dareiova paláce v Persepoli a eg. vlivy se zřetelně projevují i v dalších perských architektonických a sochařských dílech. lečností.

47

(POZDNÍ DOBA)

Období mírové spolupráce Egypťanů s perskými vládci netrvalo dlouho. Zřejmě v souvislosti s neúspěchem ve válce proti Řecku vypuklo v Egyptě protiperské povstání s centrem v deltě, Memfis a celý Horní Egypt ale zřejmě zůstaly v perských rukou. Po porážce vzbouřenců zbavil Dareiův syn a nástupce Xerxés eg. chrámy všech předchozích výsad a vysloužil si tím nenávist eg. kněžské vrstvy. Z doby jeho vlády, ostatně ani z let panování jeho nástupce, nejsou doloženy žádné významnější stavby eg. chrámů, spíše bývá spojován s odvezením velkého počtu kultovních soch do Persie, kde zůstaly až do doby Ptolemaia I. Podle pramenů lze soudit, že Xerxés rovněž značně omezil přístup rodilých Egypťanů do vyšších úrovní správy země. Další povstání, vedené knížetem libyjského původu Inheretem (řec. lnaros) ze sz. delty, vypuklo hned po následující změně na perském trůnu na počátku vlády Artaxerxa I. S pomocí athénské flotily ovládl Inheret celou deltu a dokonce se zmocnil části Memfidy. Spojencům se ale nepodařilo dobýt memfidskou citadelu, která bránila dalšímu postupu do Horního Egypta. Po dlouhých přípravách vyrazily do Egypta hlavní perské síly, které Inhereta porazily a téměř úplně zničily i početný athénský expediční sbor a flotilu. I potom si ale v nejzápadnější části delty udržel určitou míru nezávislosti blíže neznámý eg. vládce Amenardis. Dalšímu zasahování Athén do eg. záležitostí zabránil tzv. Kálliův mír. V době Hérodotova pobytu v Egyptě, tedy někdy krátce po polovině 5. století před Kr., byl celý Egypt opět pevně pod perskou vládou a opakující se povstání byla výrazem nespokojenosti početné skupiny vojenských kolonistů a vlivné vrstvy kněží. Jejich středis­ kem byla delta, zatímco Horní Egypt zůstával zpravidla pod perskou kontrolou. K oslabení perské moci v Egyptě přispívala vzdálenost od centra říše a vnitř­ ní dynastické rozbroje. Právě toho využil polosamostatný vládce v západní deltě Amenardis (podle Manéthóna jediný vládce 28. dyn.) k dalšímu povstání. Na rozdíl od vůdců předchozích vzpour ovládl postupně celé území Egypta až po Asuán, ale již záhy ho na eg. trůně vystřídal vojenský velitel z Mendu, Nefaarud, pokládaný za zakladatele 29. dyn., pozdější spojenec Sparty a Théb ve válce proti Peršanům.

Poslední období eg. samostatnosti, trvající zhruba 60 let, je charakterizováno na jedné straně rychlým střídáním panovníků vojenského původu, kteří byli sice schopni zmocnit se vlády, ale ne ji delší dobu udržet, na druhé straně neustálou a nakonec marnou snahou ubránit se s řeckou pomocí opakovaným útokům stále ještě mocné perské říše, pro kterou byl Egypt důležitým zdrojem zlata a obilí. Z Nefaarudových nástupců, jejichž přesné pořadí není zcela spolehlivě známo, vládl nejdéle Hakor, který vybudoval silnou armádu a loďstvo a s pomocí athénského vojevůdce Chabria rozhodným způsobem odrazil perský útok na Egypt. Hakorovu nadvládu uznala i daleko v Západní poušti ležící oáza Síwa s proslulou Amanovou věštírnou, vysoce váženou v celém východním Středomoří. Jeho syn Nefaarud II. byl ale již po několika měsících svržen vojenským velitelem ze Sebennytu Nachtnebefem, kterým začíná poslední, 30. dyn. původních eg. vládců. (STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

48

Z nepříliš dlouhé Nachtnebefovy vlády pochází řada vynikajících děl výtvarného umění, navazujících vědomě na styl sajské doby. Pozoruhodná byla i jeho stavební aktivita téměř po celém území Egypta. To vše svědčí o hospodářské prosperitě země, k níž zřejmě přispěly také Nachtnebefovy administrativní reformy. Ani jeho doba ale nebyla ušetřena neustálých bojů o udržení samostatnosti Egypta. Silné perské vojsko, doplněné o početný řecký kontingent vedený Athéňa­ nem Ifikratem, po dlouhých přípravách obeplulo eg. pohraniční opevnění u Pelúsia a přistálo na mendeském rameni Nilu v deltě. Navzdory Ifikratovu naléhání nevyužila perská armáda momentu překvapení k tomu, aby obsadila Memfidu. Nachtnebefovi se podařilo perský útok zastavit a nastupující nilská záplava donutila útočníky Egypt zcela opustit. Dalšímu útoku zabránila vnitřní slabost perské říše, v níž zejména správci maloasijských provincií získávali postupně nezávislost na perském velkokráli. Nachtnebefův syn Džedhor, ustanovený již za života svého otce jako jeho spoluvládce, se pokusil využít povstání v Malé Asii a shromáždil velké vojsko k útoku proti perské říši. Konfiskace značné části chrámových příjmů a vysoké zdanění obyvatel, nutné k zaplacení početných řeckých žoldnéřů, vyvolaly ještě v průběhu Džedhorova vojensky zřejmě úspěšného tažení v Egyptě povstání a k moci se dostal jeho synovec Nachthareheb (v té době velitel eg. oddílů v Džedhorově armádě). Džedhor, jehož postupně opustili i jeho řečtí spojenci, se nakonec zachránil útěkem k Peršanům. V boji o eg. trůn se mezi dalšími pretendenty prosadil se spartskou pomocí Nachthareheb. Velký počet staveb dochovaný z doby tohoto posledního vládce 30. dyn. je dokladem pokračujícího hospodářského rozkvětu země a panovníkovy snahy získat podporu vlivné kněžské vrstvy. Četné památky výtvarného umění svědčí rovněž o bezprostředním navazování na nejlepší tradice z doby sajských vládců. Perská hrozba ale stále trvala. O útok na Egypt se neúspěšně pokusil princ Artaxerxés. Po dalším pokusu o dobytí Egypta, který vedl již jako král Artaxerxés IJI. Ochos, vypuklo protiperské povstání na Kypru a pod vedením sidonského krále také ve Fénicii. Na jeho podporu zaplatili Egypťané pomocný řecký oddíl, což dalo perskému vládci záminku k nové invazi do Egypta. Díky současnému útoku na ně­ kolika místech delty a možná i v důsledku zrady části řeckých žoldnéřů prolomila perská armáda eg. obranná zařízení u Pelúsia a v krátkém čase obsadila celý Dolní Egypt. Nachthareheb uprchl do Núbie a jeho další osud není znám. Pozdější řec­ ká tradice, vycházející z tradiční legendy o božském původu faraonů, ho označila za pravého otce Alexandra Makedonského. Krátká doba druhé perské nadvlády, označovaná ve středověké a ojediněle i v novověké historiografii jako 31. dyn., byla velmi neklidná. Perský postup vůči Egyptu jako znovu dobyté vzbouřené provincii byl zřejmě značně tvrdý. Řada starších staveb byla v této době vyloupena a úmyslně poškozena. Za vcelku hodnověrnou lze pokládat i Diodórovu zmínku, že Artaxerxés III. nechal po dobytí země zkonfiskovat poklady eg. chrámů, včetně chrámového náčiní. 49

(POZDNÍ DOBA)

Po návratu z Egypta byl Artaxerxés III. otráven, o dva roky později byl zabit i jeho syn a nástupce Arsés. Tehdy se Egypt zřejmě na krátkou dobu opět osamostatnil pod vládou téměř neznámého panovníka Chabbaše. Když se perským králem stal Dareios III., byl už ale Egypt znovu v perských rukou. Z doby tažení Alexandra Makedonského proti Persii je doložena účast eg. oddílů na perské straně v bitvě u Issu, kde mj. padl i tehdejší perský satrapa Egypta. Jeho nástupce vydal v roce 332 před Kr. Alexandru Makedonskému Egypt zcela bez boje. Alexandr byl v Egyptě přivítán jako osvoboditel z perského jha. PTOLEMAIOVSKÁ DOBA Příchod Alexandra Makedonského lze chápat jako významný historický mezník. Egypt nadlouho přestal být samostatným národním státem a zapojil se do většího celku helénistického a později římského světa. Přestože vláda Alexandra Makedonského a jeho nástupců neznamenala zánik staroeg. kultury a zpřetrhání všech administrativních, hospodářských a jiných vazeb vzniklých v předchozím období, představuje změny tak závažné, že je lze pokládat za zlom ve vývoji eg. společnosti. Alexandr Makedonský přijal roli tradičních eg. faraonů, nechal se v Memfidě korunovat podle eg. ritu a navštívil i věštírnu v Amonově chrámu v oáze Síwa, kde si nechal potvrdit vládu nad Egyptem. Před svým odchodem ze země založil v západní deltě nové město, které se pod jménem Alexandrie stalo na dalších zhruba tisíc let hlavním centrem Egypta. V něm byl Alexandr nakonec také pohřben. Po jeho předčasné smrti získal kontrolu nad Egyptem vojevůdce Ptolemaios, syn Lagův, který zemi spravoval zprvu jako místodržitel jménem Alexandrových nástupců Filipa III. Arrhidaia a Alexandra IV., ale v roce 305 před Kr. (přibližně ve stejné době jako ostatní Alexandrovi nástupci) rovněž přijal královský titul. Ve vzájemných válkách mezi Alexandrovými následovníky, které trvaly až do roku 301 před Kr., Ptolemaios ovládl i Kyrenaiku, Kypr a část maloasijského pobřeží. K upevnění své moci zřídil mj. kult své vlastní osoby, v němž se spojovaly helénistické a původní staroeg. představy o božské podstatě panovnické moci. Alexandrie, hlavní město ptolemaiovského státu, se rychle stala kvetoucím helénistickým městem a významným centrem řecké kultury. Proslulá je knihovna, založená Ptolemaiem I., a středisko věd Músaion. Z hlediska ptolemaiovských panovníků byl ovšem Egypt pokládán za dobytou zemi, takže rozhodující moc měla rychle početně sílící makedonská a řecká vrstva, zatímco práva původního eg. obyvatelstva byla značně omezena. V hospodářské sféře převzali Ptolemaiovci základní prvky dosavadního státního hospodaření, tedy zejména státní držbu půdy a obchodní monopol. Výrazným zásahem do tradičního systému bylo rozsáhlé přidělování pozemků řecko-makedonským hodnostářům a také početné vrstvě vojenských kolonistů, kteří byli rozhodující oporou makedonské moci. Jen část této půdy byla nově získána rozsáhlými melioracemi a zúrodňováním do té doby nevyužívaných pozemků (zejména ve fajjúmské oblasti), často šlo o půdu zabranou jejím dosavadním držitelům.

(STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

50

Na různých místech Egypta byla zakládána města řeckého typu s rozdílnou mírou vlastní samosprávy, odvozené z řeckých vzorů. Čistě řecká města byla ale za Ptolemaiovců v Egyptě pouze tři - Alexandrie, Naukratis a Ptolemais (poblíž dnešního Achmímu), později k nim přibyla ještě Antinopolis, založená roku 130 císařem Hadriánem ve středním Egyptě. Úředním jazykem se na více než tisíc let stala řečtina, egyptština zůstala vyhrazena pro nižší administrativu a zejména pro styk s místním obyvatelstvem. Plně eg. zůstala samozřejmě oblast původního eg. náboženského života s vlastní poměrně složitou hierarchií. Podobně jako v před­ chozích obdobích cizí nadvlády (tj. zejména za perských panovníků) se tradiční kulty stávaly symbolem národní identity, končícím ovšem někdy až ve vypjaté xenofobii a lokálně podmíněném fanatismu. Navzdory tomu a bez ohledu na formálně odlišné postavení řecko-makedonského a původního eg. etnika docházelo k jejich vzájemnému splývání. Hospodářský rozmach Egypta byl doprovázen i podstatným zvýšením počtu obyvatel, možná až na 7 milionů osob. V zájmu upevnění své moci Ptolemaiovci rozsáhle podporovali tradiční eg. náboženské kulty (včetně nově vzniklého synkretického kultu boha Serápida), zároveň ale podstatně omezili moc kněžské vrstvy, nad níž zřídili přísný a poměrně účinný státní dohled. Přejímali a dále rozvíjeli některé prvky původní eg. královské ideologie, zejména kult panovníkovy osoby (resp. kult členů královské rodiny), sňatky mezi členy nejužší královské rodiny (počínaje Ptolemaiem 11.) a instituci spoluvlády otce a syna, resp. sourozenců nebo dalších blízkých příbuz­ ných. Zcela podle vzoru posledních vládců samostatného Egypta, který ostatně napodobil i Alexandr Makedonský, se rovněž nechávali podle tradičního eg. ritu korunovat v chrámu boha Ptaha v Memfidě. Některé eg. kulty, zejména kult Esety s určitými rysy mystérií a státem značně podporovaný synkretický kult Serápida se v té době začaly šířit i mimo území Egypta, zprvu po helénistickém východním Středomoří, později, od 1. století před Kr., ve větší míře i v Římě a v oblastech pod jeho vládou. Podstatné změny, které znamenala řecká a makedonská nadvláda v Egyptě, se odrazily i v eg. umění této doby. Projevy splývání řeckých a eg. prvků jsou doloženy ve výtvarném umění, ale i v démoticky psané literatuře. Naproti tomu některé původně eg. představy (např. idea posmrtného soudu) pronikaly do řec­ kého filozofického myšlení. Vynikající výsledky přírodních věd (geografie, astronomie, matematiky) v ptolemaiovském Egyptě souvisely ale zřejmě více s masivní podporou a štědrým finančním zabezpečením ze strany vládnoucí dynastie než s vlivem původního eg. myšlení. Výsledkem zájmu Ptolemaiovců o dějiny země, které vládli, byl vznik řecky psaného přehledu eg. dějin, jehož autorem byl za Ptolemaia II. eg. velekněz ze Sebennytu Manéthó. Ptolemaios II., syn a také spoluvládce Ptolemaia I., se jako první z této dynastie oženil podle staroeg. vzoru se svou sestrou Arsinoé II., když předtím zapudil svou stejnojmennou manželku. O velkém vlivu, který Arsinoé II. měla, svědčí rozsáhlý královský kult, kterého se jí dostávalo na různých místech v zemi. V zahraniční 51

(PTOLEMAIOVSKÁ DOBA)

politice udržel Ptolemaios II. postavení Egypta ve dvou tzv. syrských válkách, v nichž se střetl se svými seleukovskými protivníky. Ve válkách proti dalším nástupcům Alexandra Makedonského uhájil rovněž ptolemaiovské panství v Malé Asii a egejské oblasti. Značný dosah pro pozdější vývoj v Egyptě mělo navázání styků s Římem, kam vyslal své poselstvo. Přes přístavy na rudomořském pobřeží se rozvíjel obchod s jihoarabskými státy a zprostředkovaně dokonce až s Indií. Za Ptolemaia III. vyvrcholila moc ptolemaiovského státu, který se po 3. syrské válce nakrátko stal hlavní mocností východního Středomoří. Ptolemaios lil. v čele své armády dokonce opět překročil Eufrat. Z hlediska vnitřní politiky měla velký význam reorganizace administrativního uspořádání země, zejména správy krajů. Rozhodující roli na úkor nomarchů převzali stratégové, původně dohlížející pouze na vojenské záležitosti. Neúspěchem skončil pokus Ptolemaia Ill. prosadit na kněžském synodu v Kanobu reformu kalendáře zavedením přestupného roku. Již za jeho syna Ptolemaia IV. se ale začaly objevovat stále výraznější a rychlejší příznaky úpadku. Ve snaze odvrátit porážku hrozící ve střetnutí se seleukovskou říší přijal Ptolemaios IV. do armády i oddíly sestavené z rodilých Egypťanů. Po vítězné bitvě u Rafla byl pak nucen za tuto podporu přiznat původnímu eg. obyvatelstvu určitá politická práva, zejména přístup k nejvyšším administrativním úřadům a vojenským hodnostem. Války se Seleukovci podstatně oslabily i eg. ekonomiku, zejména měnu, v níž byl původní stříbrný standard nahrazen mědě­ ným. Polovičatá opatření Ptolemaia IV. neodstranila tradiční nechuť až nenávist eg. obyvatelstva vůči cizincům, jejímž nejvýraznějším projevem se stalo povstání v Horním Egyptě, kde se (možná s núbijskou pomocí) udrželi dva samostatní eg. vládci (Harmachet a Anchmachet). Další povstání propuklo hned po smrti Ptolemaia IV. v deltě, takže jeho nedospělý syn Ptolemaios V. mohl být v Memfidě slavnostně korunován teprve v roce 196 před Kr. Pocty, které mu přitom udělil eg. kněžský synod a jež vyjadřovaly kompromis mezi eg. kněžstvem a Ptolemaiovci, byly řecky a eg. zaznamenány ve všech hlavních eg. chrámech na kamenných deskách. Jednou z nich byla i ta, nalezená v ar-Rašídu - slavná Rosettská deska. Roku 186 před Kr. se sice Ptolemaiovi V. podařilo znovu obsadit celý Horní Egypt, hned o dva roky později ale došlo v deltě k dalšímu povstání. Výraznou změnou v oblasti administrativy bylo v této době zavedení eg. kalendáře místo komplikovaného makedonského počítání času. Za dalších Ptolemaiovců pokračoval rychlý úpadek eg. státu. Do ostrých sporů mezi členy královské rodiny, v nichž hrály stále významnější roli i královny (Kleopatra I. a Ill. za Ptolemaia VI. a Vili.), stále více zasahoval Řím. Jen rychlý a účinný římský zásah zabránil naprosté porážce Ptolemaiovců a donutil seleukovského Antiocha IV., který ovládl celou zemi s výjimkou Alexandrie, k ústupu z Egypta. Dlouhá období občanských válek a dynastických sporů byla vyplněna rychlým a často opakovaným střídáním panovníků (problémem je někdy již samotné určení jejich pořadí), zcela běžně doprovázeným vraždami nejbližších příbuzných. To vše vedlo k dalšímu oslabení eg. státu a k rozvratu hospodářství v zemi. S tím, (STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

52

jak rostla moc Říma, sílilo i římské zasahování do eg. záležitostí. Ptolemaios XI. dokonce ustanovil Řím svým dědicem. Změnit tento nepříznivý stav se pokusila poslední ptolemaiovská královna Kleopatra VII., která s podporou Gaia Julia Caesara upevnila svou moc v zemi a po jeho smrti se ve spojení s Markem Antoniem, původně pověřeným správou východních provincií, snažila využít krize římského státu k posílení, resp. obnovení ptolemaiovské moci ve východním Středomoří. Marcus Antonius dokonce Kleopatře daroval část Římem ovládaných území v Sýrii, Palestině a na Kypru a chystal se spolu s ní vytvořit velkou říši helénistického typu ve východním Středomoří. ŘÍMSKÁ DOBA Vítězství Oktaviána, druhého z uchazečů o vládu v Římě, nad Markem Antoniem

a Kleopatrou v námořní bitvě u Aktia v roce 31 před Kr. znamenalo konec tohoto snu a Egypt se stal jednou z provincií římské říše. O důležitosti této země jako obilnice Říma svědčí to, že Egypt byl považován za výlučné osobní panství císařů, kam měli zakázán přístup senátoři a další příslušníci římské vládnoucí špičky. Římští císaři, zastupovaní prefektem sídlícím v Alexandrii, ve srovnání s ptolemaiovskými vládci ještě více omezili vliv a zejména ekonomickou moc eg. kněžstva a převzali a dále rozvinuli vyspělý ptolemaiovský daňový systém, zaměřený na co nejúplnější využití bohatých eg. zdrojů. To vedlo k poměrně rychlému chudnutí a úpadku helénizovaných městských vrstev. Na venkově řešili eg. nájemci půdy svou obtížnou situaci útěkem do měst nebo do polopouštních oblastí při okrajích nilského údolí, kde se živili všemi dostupnými způsoby; a to včetně drobného lupičství.

To vše, spolu s opakovanými loupeživými vpády nomádských pouštních kmesrážkami s merojskou říší, občasnými protižidovskými bouřemi a nakonec i válečnými konflikty přímo uvnitř římské říše vedlo k neustálému poklesu vnitř­ ní stability a hospodářské úrovně Egypta pod římskou správou, který se výrazně projevil od konce 2. a ještě více ve 3. století. Podílelo se na tom i přetrvávající rozdílné právní postavení různých vrstev obyvatelstva, v němž zejména v oblasti soukromého práva byly zachovávány četné původní eg. tradice a zvyklosti. Tisíciletá eg. kultura působila také na Řím. Řada památek byla postupně odvezena do Říma a později i do Konstantinopole. Za flaviovských císařů byly v Římě opět oficiálně povoleny eg. kulty, jejich velkým příznivcem byl zejména Domicián. Tradiční eg. kultura byla ale v té době už v hlubokém úpadku, z 2. století pocházejí poslední významné staroeg. chrámové stavby a také nejmladší významné doklady staroeg. literatury, psané démotštinou. Zároveň s tím se objevují první pokusy o zaznamenávání eg. jazyka pomocí řeckých písmen, které znamenají počátek koptštiny. Výraznou změnu znamenal příchod křesťanství, které se do Egypta šířilo již od 1. století a zejména od počátku 2. století nalézalo navzdory poměrně častým a velmi krutým vlnám pronásledování stále větší okruh příznivců i mezi širokými nů,

53

(ŘÍMSKÁ DOBA)

vrstvami původního eg. obyvatelstva. Zejména pro ně se stávalo formou odporu proti mnohem více helenizovaným a romanizovaným městským vrstvám, které do značné míry zůstávaly pod vlivem antických kultů a byly, mj. díky svému přece jen výhodnějšímu právnímu postavení a menšímu daňovému a pracovnímu zatížení, obvykle výrazně loajálnější ve vztahu k římskému státu. Caracallův edikt v roce 212, kterým bylo všem obyvatelům říše přiznáno římské občanství, sice zrušil předchozí rozdíly v právním postavení, ale nemohl odstranit dlouhodobé napětí mezi základními složkami obyvatelstva nilského údolí. Konec zvláštnímu postavení Egypta v rámci římské říše učinily administrativní reformy císaře Diokleciána na konci 3. století. BYZANTSKÁ DOBA

Uctívání staroeg. božstev bylo definitivně zlikvidováno za císaře Justiniána, kdy byla okolo roku 530 uzavřena poslední ještě fungující staroeg. svatyně, Esetin chrám na ostrově Fílé. I ten ovšem v té době sloužil už jen bojovným nomádským kmenům z okolních pouštních oblastí, které ho považovaly za své tradiční poutní místo. V průběhu 5. století zanikla i znalost tehdy ostatně už jen velmi málo používaných staroeg. písemných systémů (poslední zatím známý hieroglyfický nápis pochází z roku 394, dosud nejmladší démotický nápis z roku 452). Křesťan­ ští Egypťané (Koptové) psali už upravenou řeckou abecedou. Především v oblasti umění a hmotné kultury ale dále rozvíjeli odkaz svých předků, tvůrců a nositelů staroeg. civilizace.

(STRUČNÝ PŘEHLED DĚJIN STARÉHO EGYPTA)

54

Egyptologie

OBRAZ SVĚTA STARÝCH EGYPŤANŮ Staří Egypťané věřili, že svět stvořili bohové. Představovali si ho plochý a uspořá­ daný do tří rovin - pozemské, nebeské a podsvětní. Osou každého z těchto světů byl Nil a mimo hranice světa nebylo nic než vodstvo a temnota. Počátek světa pojímali dvojím způsobem - náboženským a historicko-tradičním. V náboženském pojetí ho nazývali „Poprvé" a mysleli jím okamžik, kdy se Slunce poprvé vynořilo nad vodami a svým světlem a teplem zalilo svět. V historicko-tradičním chápání spojovali počátek se sjednocením Egypta a vytvořením státu za vlády legendárního Meniho na počátku první dynastie eg. vládců. Předtím byla doba vlády bohů. Toto dvojí pojetí úzce souvisí s představou starých Egypťanů o čase, který vnímali, jakkoli se to může zdát zvláštní, současně lineárně i cyklicky. Můžeme si to představit jako lineární nit času, na které jsou jako korálky navlečeny uzavřené cykly, dané nilskými záplavami, střídáním ročních období a opakujícím se postavením hvězd na obloze. Takové chápání času nemohlo zůstat bez závažných důsledků pro eg. historiografii. Cyklický prvek vnášel do pohledu na dějiny mytické, sváteční a rituální rysy, lineární prvek pak vedl k jednoduchému spojování bez snahy o racionální analýzu a pochopení příčinných souvislostí. Proto až donedávna převládal názor, že staří Egypťané neměli a nemohli mít „ideu historie" v dnešním slova smyslu, resp. tak, jak je pojímána již zhruba dva a půl tisíce let. Dnes se zdá, že takové hodnocení je příliš příkré.

Již u nejstarších písemných památek, které se ze starého Egypta dochovaly a jež pocházejí téměř z poloviny 4. tisíciletí před Kr., můžeme pozorovat snahu zaznamenat události, které tehdejší primitivní společnost lovců, nomádů a prvních zemědělců považovala za významné: boj s nepřáteli, velký lov, zahájení zemědělských prací, náboženský svátek aj. Postupné upevňování státu mělo za následek rychlý růst počtu písemných záznamů hospodářského a správního charakteru, objevují se však i další písemné památky a první anály. Nejstarší z nich je tzv. Palermská deska. Na ní jsou zaznamenány nejvýznamnější události z jednotlivých let vlády eg. panovníků, ovšem v neúplné podobě, od nejstarší doby až do první poloviny S. dyn., z níž deska pochází. Obsahuje údaje o váleč­ ných taženích, zakládání chrámů a stavbě paláců i záznamy o výšce hladiny Nilu při každoroční záplavě.

55

(OBRAZ SVETA STARÝCH EGYPŤANŮ)

V následujících obdobích přibývá dalších, pro eg. historiografii důležitých písemných pramenů, pamětních nápisů, popisů a vyobrazení válečných tažení a bitev, životopisů významných osobností aj. Nechybí mezi nimi ani seznamy králů. Při podrobnějším zkoumání se ukázalo, že některé ze záznamů jsou zjevně zkreslené, nepravdivé nebo dokonce smyšlené. Za příklad může posloužit často publikovaný předmět ze slavného Tutanchamonova pokladu - skříňka, na níž je Tutanchamon znázorněn, jak uprostřed bitevní vřavy vítězně rozráží šiky nepřá­ telských vojsk. Z dochovaných soudobých pramenů však víme, že tento panovník zemřel mlád a žádné válečné výpravy se nezúčastnil. Jako příklad poněkud jiného druhu může sloužit vojenské střetnutí mezi Egypťany a Chetity, k němuž došlo na počátku 13. století před Kr. V bitvě u Kádeše se Chetitům podařilo Egypťany zaskočit a proniknout až do tábora faraona, jímž nebyl nikdo jiný než slavný Ramesse II., který se musel zachránit útěkem. Díky neukázněnosti části chetitského vojska se posléze pod pláštěm noci Egypťanům podařilo svá vojska znovu zformovat, stáhnout se zpět, a zabránit tak zdrcující porážce. Faraon přijal nabídku chetitského vládce na příměří a nakonec byla podepsána nejstarší mírová smlouva v dějinách. Egypťané svou porážku, v nejlepším případě neúspěch, okamžitě prezentovali jako vítězství. Na monumentech, které Ramesse budoval po celé zemi, např. v chrámech v Abydu, Abú Simbelu aj., nechal zobrazit a popsat bitvu u Kádeše ve zjevném rozporu se skutečností. Stal se slavným vítězem, před nímž padali prchající chetitští nepřátelé. Není třeba pokračovat. Nabízí se zásadní otázka, zda staří Egypťané byli vůbec schopni pravdivého pohledu na svět, který je obklopoval, a na události, které prožívali. I když se odpověď může zdát vyhýbavá, zní ano i ne. Staří Egypťané věřili, že bohové svět nejen stvořili, ale tomu egyptskému dali do vínku také řád. Minulost, přítomnost i budoucnost byla spjata s vůlí a konáním bohů. Jen v harmonii s božským řádem bylo možné žít správně, šťastně a spokojeně. Faraon, bůh na zemi, byl jeho zárukou. Bohyně Maat pak v sobě spojovala nejen ideu řádu, ale také pořádku, pravdy, práva a spravedlnosti. Tento řád bylo třeba neustále chránit před tajemnými silami chaosu a zla, které ho ohrožovaly. S nimi musel Egypt v čele s faraonem neustále zápasit a překonávat je. Toto mytické všudypřítomné a věčné zlo znázorňovali staří Egypťané v podobě zajatých a spoutaných nepřátel Egypta, představitelů národů, s nimiž sousedili a tradičně soupeřili - Asijců, Núbijců a Libyjců. Protože boj s nimi byl úkolem pře­ devším faraona, setkáváme se s motivy spoutaných nepřátel právě na královských památkách: na stěnách královských chrámů a paláců, na trůnech, nábytku a dalších předmětech, které faraon používal nebo se jich jen dotýkal. S nástupem každého nového panovníka na trůn se znovu začal naplňovat věčný, bohy daný řád, jehož součástí byl koloběh mytických událostí, které se prolínaly se skutečným stavem věcí. A tak když už ne v opravdovém vojenském střetnutí, pak aspoň symbolicky, slovem a obrazem, musel faraon rozdrtit nepřátele Egypta, ale také nastolit pořádek a upevnit řád. Musel vykonat i další činy, kterými by (EGYPTOLOGIE)

56

překonal vše, čeho bylo dosaženo v dobách předků. Např. postavit pyramidu větší než kdo před ním, nebo chrámů více než kdy v minulosti. Bohové a Egypťané pod faraonovým vedením se spojovali do boje s věčnými silami zkázy s cílem vrátit světu dokonalost, kterou získal v okamžiku svého vzniku z rukou stvořitele. Jedna část tohoto zápasu se odvíjela jako nekonečný mýtus ve světě bohů. Ta druhá probíhala na zemi - byla kultem, svátkem, dějinami. Nebylo by však zcela přesné a správné tvrdit, že tento postoj starých Egypťanů byl vždy jen strnulý, odtržený od skutečnosti a že se časem neměnil. Např. za 18. dyn. se zvedla vlna zájmu o vlastní minulost a její památky. Především vzdě­ laní Egypťané začali navštěvovat pamětihodná místa a obdivovat se jim, jak o tom svědčí krátké záznamy, tzv. návštěvnická grafita, na stěnách staveb, soch nebo okolních skalách. V tomto dobovém kontextu lze chápat i slavný nápis na granitové stéle, kterou Thutmose IV. dal umístit mezi tlapy Sfingy v Gíze. V nápise líčí, jak se ještě jako princ unavil lovem v okolí pyramid a usnul u Sfingy. Ta se mu ve snu zjevila, prosila ho, aby ji zbavil tíživých nánosů písku, a jako odměnu mu slíbila královský trůn. Nápis má nepochybně politicko-propagační ráz. Thutmose IV. potřeboval zdůvodnit svůj nástup na trůn, ale můžeme z něj vyčíst mj. úctu ke slavné památce i skutečnost, že v době Thutmose IV. byla již Sfinga zaváta pískem. K závažné změně v hodnocení minulých událostí došlo v Egyptě zhruba v polovině 1. tisíciletí před Kr., za 26. dyn. v době tzv. sajské renesance. Zájem o vlastní dějiny byl tehdy všeobecný, umělci začali studovat a někdy i kopírovat nejlepší díla minulosti, významné osobnosti z dávných dob se stávaly hrdiny literárních děl, mnohé poškozené památky se začaly obnovovat apod. Tento zájem hraničil až s nekritickou idealizací. Ve skutečnosti byl únikem do dob slávy a velikosti Egypta, neboť současnost, politické i hospodářské oslabení a stále větší vliv cizinců byly pro mnohé Egypťany pokořující a nepřijatelné. Avšak ani nostalgie, ani archaizování nemohly zvrátit běh dějin. Egypt začal v Pozdní době nezadržitelně upadat, aby se posléze v Ptolemaiovské době kulturně a politicky rozplynul v helénismu východního Středomoří.

ANTIČTÍ UČENCI Právě v době, kdy se začala rozpadat a umírat mytická koncepce světa a eg. státu, navštívil zemi na Nilu Hérodotos z Halikarnássu, otec dějepisu. Jeho Dějiny, aneb devět knih zvaných Músy představují nejstarší dochované souborné dílo zabývající se dějinami Egypta, jeho obyvateli, pamětihodnostmi a přírodními poměry. Jak doba, tak i místo Hérodotova narození jsou předmětem odborných diskusí a nejinak je tomu i s jeho dílem, především částí věnovanou Egyptu - knihou druhou nazvanou Euterpe. Hérodotos pocházel ze šlechtického rodu a narodil se v 80. letech 5. století před Kr. v Halikarnássu na pobřeží Malé Asie. Podle některých dokladů byla ve starověku považována za jeho rodiště jihoitalská osada Thúrioi, kde zřejmě strávil největší část svého života a kde asi také zemřel.

57

(ANTIČTÍ UČENCI)

Velký vliv na utváření jeho osobnosti měl pobyt v Athénách, kam přišel v období periklovské demokracie. Stýkal se zde s vedoucími politickými a kulturními osobnostmi a posléze přijal i athénský pohled na okolní svět a na hodnocení soudobých i minulých událostí. Stěžejní význam - a to je důležité jak pro jeho dílo, tak i metodu práce - však připisoval poznatkům, které získal během svých cest po celém tehdy mu dostupném světě. Návštěva Egypta byla pro Hérodota zážitkem největším. Nic na tom neubrala skutečnost, že v té době, někdy mezi léty 450-440 před Kr., byl Egypt již jen perskou državou. Hérodotos snad došel až k jižní hranici země u 1. nilského kataraktu a jeho cesta trvala nanejvýš čtyři měsíce. Na základě osobně shromážděných poznatků a údajů, jak sám několikrát zdůrazňuje, líčí ve svém díle Egypt současný i minulý. Důkladnější rozbor však ukazuje, že opravdových faktů uvádí jen velmi málo, v jeho díle se vyskytují četné nepřesnosti, pozorování si v mnohém protiřečí nebo jsou dokonce veskrze smyšlená, což vedlo až k pochybnostem, zda Egypt vůbec navštívil. Snad to mohlo být podmíněno tím, že se stýkal jen s určitými skupinami eg. společnosti a že Egypt navštívil v době, kdy se původní náboženské představy lidí již značně změnily. Do svých historických líčení také převzal a zapracoval lidová vyprávění, legendy a mýty. Ale přes všechny tyto nedostatky Hérodotova práce zaujímá trvalé a významné místo v úsilí o poznání dějin starého Egypta. Zhruba o jedno a půl století později vzniklo dílo, které v eg. historiografii zaujímá zcela mimořádné postavení, byť se ve své původní podobě nezachovalo, resp. dosud nebylo nalezeno. Jeho autorem byl eg. kněz Manéthó pocházející z města Sebennytos, které leželo na damiettském rameni Nilu a bylo metropolí 12. dolnoeg. kraje. Jeho jméno se někdy v egyptologické literatuře vyskytuje i v podobě Manehto odvozené od původního eg. jména Pasák koní. Nejasnosti jsou také okolo jeho kněžské hodnosti. Zdá se však, že se nakonec stal veleknězem v Héliopoli. Manéthó žil za vlády Ptolemaia I. Sótéra I. a Ptolemaia II. Filadelfa, a byl tedy zhruba současníkem jiného slavného dějepisce starověkého Předního východu, Mardukova kněze Berossose z Babylonu, který v té době psal pro Antiocha I. svá Chaldaika. Již život a působení v rodném Sebennytu, který byl jedním z center eg. a zároveň řecké vzdělanosti v Egyptě, utvářely Manéthónovu osobnost. Spolu s Ře­ kem Tímotheem se stal poradcem Ptolemaia I. Sótéra I. Sehrál významnou úlohu při zavedení kultu Serápida, božstva přijatelného pro Egypťany i Řeky (slavná Bryaxisova socha byla v Alexandrii instalována v roce 286 před Kr.). Manéthónovy zásluhy musely být opravdu veliké, soudě podle jeho jména zaznamenaného na podstavci mramorové busty nalezené v Serápidově chrámu až ve vzdáleném Karthágu. Že požíval velké vážnosti i v eg. kněžských kruzích a že se dožil vysokého věku, naznačuje zmínka, která se o něm dochovala na papyru z Hibe. Manéthónovi bývá připisováno celkem osm velkých prací, mezi nimiž přední místo zaujímají Aigyptiaka. Původní název je poněkud sporný, podle některých rozkvětu

(EGYPTOLOGIE)

58

zněl Aigyptiaka hypomnemata (lat. Aegyptiaca monumenta), resp. Aigyption hypomnemata (lat. Aegyptiorum monumenta). Manéthónovo dílo se nedochovalo, s výjimkou několika zlomkovitých a často překroucených citací. Přesto lze soudit, že autor nepsal dějiny v dnešním slova smyslu. Práce obsahovala cenné chronologické údaje, popisy památek i vyprávění ve staroeg. tradici. Šlo zřejmě o pokus přiblížit novým řeckým vládcům Egypta slavnou minulost země a přispět ke sblížení obou kultur, eg. a řecké. Z toho, co se z Manéthónova díla dochovalo, lze nepřímo usuzovat, že znal egyptštinu i řečti­ nu, měl přístup do všech archivů a mohl teoreticky čerpat i z takových pramenů, jakými jsou např. eg. královské seznamy, anály aj. Je známo, že Manéthó ve svém díle na různých místech kritizoval Hérodota a psal také proto, aby opravil chyby řeckých historiků. I když Aigyptiaka nelze považovat za staroeg. dějiny v dnešním slova smyslu, jejich hodnota spočívá především v tom, že obsahují dynastické členění dodnes užívané jako rámec pro relativní chronologii. V zásadě se dochovaly dva druhy předání Manéthónova díla - excerpta a výtah. Excerpta nalézáme u židovského historika Josepha. Židé se totiž velmi živě o Manéthónovo dílo zajímali v souvislosti s Abrahamem, Josefem a Mojžíšem, svými předky Hyksósy a jejich exodem z Egypta. Na druhé straně jsou však zvláště židovští apologeti odpovědní za mnohá poškození původního textu. Pokud jde o výtah z Manéthónova díla, zdá se, že byl pořízen již velmi brzy. Zahrnoval pravděpodobně seznam dynastií s krátkými poznámkami o významných panovnících a událostech. Využívali ho při své práci dva chronografové, zakladatel křesťanské chronografie Sextus Iulius Africanus (jeho dílo sahá do roku 217 po Kr.) a o něco později Eusebius (jeho dílo sahá až do roku 326 po Kr.). Ten je také odpovědný za pozměňování Manéthónova textu. Některé kratší izolované pasáže z Manéthóna se objevují také v dílech Plútarchových, Theofilových, Aelianových, Porfyriových aj. Okolo roku 800 čerpal z Manéthónova díla mnich Georgios známý jako Sincellus, asistent konstantinopolského patriarchy Tarasia při psaní svého díla Ek/oge Chronografias - dějin světa od Adama do doby Diokleciánovy. Dalším významným antickým autorem, který se o několik století později než Hérodotos zabýval Egyptem, je Diodóros zvaný Sicilský. Svou Knihovnu dějin, slavné dílo zahrnující 40 svazků, začal psát okolo roku 56 a dokončil je v letech 36 až 30 před Kr. Psal tedy v době Julia Caesara. Za cíl si vytkl sepsání všeobecných dějin od stvoření světa až do současnosti. Podobně jako Hérodotos také on navštívil mnohé země tehdy mu dostupného světa, aby shromažďoval údaje a poznatky. Egypt procestoval až po Memfis a věnoval mu první knihu svého díla, neboť „Egypt je zemí, kam mytologie klade počátek bohů ... a život živočichů se objevil poprvé". Mezi prameny, z nichž při své práci čerpal, uvádí Hekataia z Abdéry, který navštívil Egypt na počátku 3. století před Kr., historika a geografa Agatharchida z Knidu, který žil ve 2. století před Kr., a Hérodota. V knize věnované Egyptu se Diodóros zabývá mj. topografií země, Nilem, pyramidami, eg. králi, mýty a zákony.

59

(ANTIČTÍ UČENCI)

ZAPOMENUTÉ HIEROGLYFY

Již v prvních stoletích po Kr. začala v Egyptě samém rychle upadat znalost hieroglyfického písma a egyptštiny vůbec. Od 3. století bylo zaznamenáno a dochovalo se jen málo bezpečně datovaných, neobratně vytesaných a chybných hieroglyfických nápisů. Ten zatím nejmladší pochází ze samé jižní hranice Egypta, z chrámu na ostrůvku Fílé na 1. nilském kataraktu a nese datum 24. 8. 394. Nejmladší známý nápis v egyptštině vůbec, zaznamenaný démotickým písmem, pochází z 2. 12. 452. Ústup znalosti eg. písma a egyptštiny poznávání starého Egypta velmi ztížil. Stále více se prosazovalo křesťanství, pohanské zvyky a kultura byly odmítány a pronásledovány, i samotné hieroglyfy byly považovány za symbol pohanství, temné minulosti a praktik a byla jim připisována schopnost zničit lidskou duši. Křesťanství se v Egyptě všeobecně rozšířilo na přelomu 4. a S. století, vznikla koptská církev, která se stala v zemi národní. Do koptského výtvarného umění, literatury aj. byly převzaty některé staroeg. prvky, koptský jazyk byl posledním vývojovým stadiem egyptštiny. Zapisoval se velkými písmeny řecké abecedy doplněnými o několik znaků převzatých z nejmladšího eg. písma - démotického. Minulost Egypta se však nezadržitelně propadala v zapomnění, jeho písemné památky se domácímu obyvatelstvu staly nesrozumitelné. Tuto tendenci nezvrátila ani některá díla tehdejších učenců věnovaná výkladu hieroglyfů. Patřil mezi ně Chairémón, který žil v Alexandrii. Jeho dílo o hieroglyfech, sepsané přibližně v polovině 1. století po Kr. se s výjimkou několika pozdějších výpisků pořízených mnichem Tzetzesem nedochovalo. Nejdůkladnější popis systému hieroglyfického písma pořídil Kléméns Alexandrijský. Jeho dílo je nepřímým důkazem toho, že ještě kolem roku 200 po Kr. žili v Alexandrii učenci znalí eg. hieroglyfů. Z hlediska budoucnosti se nejvýznamnějším stalo dílo eg. učence Hórapolla, který žil pravděpodobně na přelomu 4. a S. století. Nazývalo se Hieroglyfika a bylo původně sepsáno v egyptštině (zřejmě koptštině) a do řečtiny bylo přeloženo později. Hórapollón sestavil glosář asi 100 eg. hieroglyfů, u nichž uvedl popisy a význam. Odhlédneme-li od alegorického a mytologického zdůvodňování, význam mnoha značek určil správně. Předpokládá se, že čerpal z nějaké starší předlohy podobné např. seznamu značek na papyru Carlsberg VII nebo na papyru z Tanidy. Jeho dílo se na celá staletí stalo základním zdrojem informací o eg. hieroglyfech. Dobytí byzantské pevnosti Babylonu v dnešní Staré Káhiře a vítězství Arabů v roce 641 definitivně uzavřelo pozdně antický kulturní epilog země na Nilu. Staroeg. památky se staly předmětem legend a pověr i cílem dobrodružných průzkumů. Tak např. na konci 9. století chalífa el-Ma'mún, syn slavného hrdiny pohádek Tisíce a jedné noci Hárúna ar-Rašída, nechal otevřít Velkou pyramidu v Gíze a doufal, že v ní nalezne poklad. Někteří arabští učenci se však starému Egyptu a jeho památkám věnovali skutečně seriózně, byť ne soustavně. Patří mezi ně především arabský lékař, cestovatel a historik z konce 12. století Abd el-Latíf Čelebi, jehož některé informace o staroeg. památkách jsou velmi přesné. Od histo(EGYPTOLOGIE)

60

rika Jákúta z počátku 13. století pochází např. označení obelisků jako faraonových jehel. Z dalších arabských historiků zabývajících se částečně staroeg. památkami zmiňme ještě alespoň Šams ed-Dína el-Džazairího ed-Dimaškího z konce 13. a počátku 14. století a Takí ed-Dína al-Makrízího, který žil ve druhé polovině 14. a první polovině 15. století. TAJEMNÁ ZEM~ NA NILU Středověká křesťanská

Evropa poznávala starý Egypt prostřednictvím Bible. koptské umění zasáhl odkaz starého Egypta i středověké malíř­ ství a sochařství. V této souvislosti bývá často uváděna kompozice Posledního soudu s původně staroeg. scénou vážení srdce na tympanonu brány z počátku 12. století v Autun ve Francii. Nemalý vliv na myšlení středověkých evropských učenců měl hermetismus, nazvaný podle Herma, řeckého protějšku staroeg. boha moudrosti Thovta. Jeho pozdní podobou byl Thovt Třikrát veliký, Hermés Trismegistos. Šlo o nábožensko filozofický synkretismus, v němž splývaly náboženské představy starých Egypťanů s abstraktnímí filozofickými myšlenkami Řeků. V některých ohledech na ně navazovalo i učení Platónovo a Pýthagorovo. Na Herma Trismegista se odvolávala také díla astrologická a alchymistická. Středověký obraz starého Egypta zastřený bájemi, pověrami a předsudky se začal v Evropě v 15. a 16. století pozvolna měnit. Humanismus byl klíčem otevírajícím umělcům a učencům dveře k vědomostem antických autorů. Jedním z cílů expanze na jiné kontinenty, k níž v té době docházelo, se stal i Blízký východ. Výboje a objevné cesty měly vedle hospodářských a vojenských důsledků také velký kulturní význam, neboť přispívaly k poznávání cizích zemí a k překonávání eurocentrického chápání světa. K poznání Egypta a jeho slavné minulosti přispěli významnou měrou angličtí, francouzští, němečtí a italští cestovatelé. Velmi slavný je Pietra della Valle, který v 1. polovině 17. století navštívil Egypt, prozkoumal a popsal mnohé památky včetně Velké pyramidy a Sfingy. Ze své cesty přivezl do Evropy také koptské rukopisy a slovníky, které později posloužily jinému učenci, Athanasiu Kircherovi, k bádání o koptštině a eg. hieroglyfech. Zhruba v téže době jako Pietra della Valle pobýval v Egyptě také John Greaves, významný anglický astronom, matematik a orientalista. Slavným dílem Pyramídographía or a Díscourse of the Pyramíds in Egypt se svým způsobem zařadil mezi předchůdce budoucího vědního oboru egyptologie. Nemalý podíl na poznávání Egypta a jeho památek měli i cestovatelé z dalších evropských zemí. Nejstarší česky psaný cestopis vyšel již v roce 1539 v Litomyšli. Jmenuje se Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta a napsal ho na základě svých vlastních poznatků a zkušeností Martin Kabátník, člen litomyšlské obce českobratrské, vyslaný do Palestiny a Egypta s cílem seznámit se s osudy prvotních křesťanských společenství. Nejznámějším českým cestopisem před Bílou horou a dlouho poté Vzdáleně

61

a

přes

(TAJEMNÁ ZEME NA NILU)

se stalo dílo významného českého humanisty Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinaj a svaté Kateřiny v pusté Arábii. Dílo vyšlo v roce 1608 v Praze a bylo ilustrováno dřevořezy podle Harantových vlastních kreseb. Obsahuje převážně etnografické údaje, nechybí v něm však ani líčení eg. pamětihodností, pyramid a mumií. HLEDÁNÍ KLÍČE K HIEROGLYFŮM

Sedmnácté století je v Evropě poznamenáno dalším vzestupem všeobecného zájmu o Egypt. Některé eg. prvky se objevují v dílech francouzského barokního malíře Poussina, eg. motivy se na konci 17. století zabýval německý architekt J. B. Fischer z Erlachu. Osobností, která však v tomto století úsilí o poznání starého Egypta nesporně dominovala, byl učený německý jezuita Athanasius Kircher (1602-1680). Narodil se v Geise, životní osudy ho pak vedly přes Fuldu, Paderborn, Wiirzburg a Avignon do Říma, kam ho papež povolal do Collegia Romana. Kircher byl všestranným učencem, který se zabýval nejen jazyky a historií, ale zajímaly ho i technické problémy. Pracoval např. na laterně magice a počítacím stroji. Největších úspěchů Kircher dosáhl na poli jazykových bádání. Vzhledem ke svým znalostem orientálních jazyků byl pověřen překladem koptsko-arabského slovníku, který z Egypta přivezl Pietro della Valle. Byl to právě Kircher, kdo vyslovil názor, že se v koptštině skrývá egyptština psaná kdysi v hieroglyfech. Svými pracemi Prodormus Coptus sive Aegyptiacus a Lingua aegyptiaca restituta přispěl významně k poznání koptštiny i k jejímu chápání jako závěrečné fáze egyptštiny. Nepřekvapuje, že se Kircher v souvislosti se svým jazykovým bádáním o koptštině pokusil také rozluštit eg. hieroglyfy. Zkoušel např. číst nápisy na obeliscích v Římě, avšak neuspěl. Mylně se totiž domníval, že hieroglyfy mají čistě symbolický význam. Např. hieroglyfický přepis titulu „autokrator" četl jako „Osiris je původcem úrodnosti a veškeré vegetace, jeho plodivá síla sestupuje z nebe svaté Mofty na zem". Z děl, která Kircher starému Egyptu věnoval, uveďme Sphinx mystagoga, Obeliscus pamphilius a zejména čtyřsvazkový spis Oedipus aegyptiacus. I když jeho úsilí o rozluštění eg. hieroglyfů nebylo úspěšné, za šarlatána byl označen neprávem. Naopak, svým dílem významně přispěl k popularizaci starého Egypta v době před Napoleonovou výpravou. Podpora, které se Kircherova bádání o koptštině a eg. hieroglyfech v církevních kruzích v Římě těšila, měla své hlubší příčiny. Úzce souvisela s misijní činností a pronikáním katolické církve do jižního Egypta s cílem dosáhnout Etiopie. Připo­ meňme, že křesťané představovali v těchto zemích významnou sociální skupinu a že koptština v té době ještě nebyla zcela mrtvým a jen liturgickým jazykem. V 18. století působili v Egyptě jako misionáři také dva čeští františkáni Josef Jakub Římař a Václav Remedius Prutký. Za svého pobytu zde sestavili itineráře, které obsahují také obsáhlé partie věnované popisu a výkladu staroeg. památek (EGYPTOLOGIE)

62

v Alexandrii, Gíze, Sakkáře, Dendeře, Thébách aj. Jejich dílo je dokladem toho, že v 18. století je již patrná snaha pořídit přesné popisy, plánky a mapy i méně dostupných a známých památek. V této době cestoval po Egyptě i dánský námořní kapitán Frederik Ludwig Norden a pořizoval svou pozoruhodně přesnou sbírku kreseb a popisů místních pamětihodností. Podobně činil i anglický duchovní Richard Pococke. Aktivní však nebyli jen cestovatelé. Zvýšenou pozornost minulosti Egypta a zejména rozluštění tajemných hieroglyfů věnovali i evropští učenci. Francouzský abbé Jean Jacques Barthélemy zveřejnil v roce 1761 studii, v níž dospěl k závěru, že ovály, tzv. kartuše, obsahují královská jména. Šlo o důležitý objev, který býval později mylně připisován jinému tehdejšímu učenci, dánskému archiváři Jorgenovi Zoegovi. Ten se s eg. památkami seznámil během svého pobytu v Itálii, kde katalogizoval sbírku Borgiů, a začal se vážně zabývat koptštinou a hieroglyfy. Povšiml si, jaký význam má v nápisech směr hieroglyfů, a také, jak již před ním Barthélemy, kartuší s královskými jmény. Jeho díla De Orígíne Usu Obelíscorum a Catalogus Codícum Coptícorum Manuscríptorum (in Museo Borgíano) ovlivnila budoucího úspěšného luštitele eg. hieroglyfů J. F. Champolliona. Počátkem 60. let 18. století pobýval v Egyptě německý učenec Karsten Niebhur a pořizoval zde kopie nápisů. Vyslovil domněnku, že některé hieroglyfy předsta­ vují abecední značky a že s pomocí koptštiny je bude možné číst. Těmito a podobnými drobnými objevy, které učinili Barthélemy, Zoega, Niebhur a další, se postupně završovala jedna dlouhá etapa v poznávání starého Egypta. Nová, velmi důležitá již byla na dosah a měla vyvrcholit rozluštěním eg. hieroglyfů. Začala na samém konci 18. století Napoleonovým tažením do Egypta. NAPOLEONOVA EXPEDICE

Revoluce a převratné události, které uvedla do pohybu, vynesly na konci 18. století Francii do středu evropského a světového dění. Svržením M. Robespierra v čer­ venci 1794 sice skončila vláda teroru, avšak Direktoriu se nepodařilo politickou situaci stabilizovat. Režim závisel na vojenských velitelích a jejich vítězstvích v zahraničí i ochotě chránit ústavní pořádek doma. Po vítězném italském tažení zůstala hlavním nepřítelem Francouzské republiky už jen Anglie. Direktorium nepověřilo vedením operací proti tomuto odvěkému nepříteli nikoho jiného než ambiciózního vítěze z arcolského mostu, generála Bonaparta. I on však nahlédl, že invaze na ostrov, který je současně námořní velmocí, je víceméně neproveditelná. A tak se alternativou jak Anglii co nejcitelněji zasáhnout stal Egypt. Angličané ovládali mys Dobré naděje a tím si zajistili bezpečné, byť zdlouhavé spojení se svou nejvýznamnější kolonií, Indií. Obsazení Egypta, prokopání Suezské šíje a rychlý přístup do Indického oceánu i invaze do Indie - to byl plán hodný Alexandra Velikého a také Napoleona Bonaparta. Na závěr slavné řeči o tažení do Egypta pronesl francouzský ministr zahranič­ ních věcí Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord v únoru 1798 tato slova: ,,Egypt byl provincií Římské republiky, musí se stát provincií Francouzské republiky. 63

(NAPOLEONOVA EXPEDICE)

Římská vláda znamenala úpadek této krásné země, francouzská vláda jí přinese prosperitu." Hned příští měsíc Direktorium rozhodlo a 19. května 1798 vyplula hlavní flotila z Toulonu. Postupně se rozrostla na 400 lodí a 36 000 mužů. 1. července se expedice vylodila u Alexandrie a pak již dostaly události vojensky rychlý spád: obsazení Alexandrie a pevnosti v nedaleké Rosettě, porážka mamlúckých vojsk u lmbáby (tzv. bitva u pyramid), zničení francouzských lodí Angličany u Abúkíru měsíc po vylodění, vojenské operace Francouzů v nilském údolí po dobu téměř jednoho roku, Napoleonovo tažení do Svaté země a návrat do Francie, srážka francouzských vojsk pod velením generála Klébera s Turky a konečně anglická invaze do Egypta, porážka francouzské armády a její kapitulace v roce 1802. Takový byl ve stručnosti vojensko-politický rámec událostí, které ve svých kulturních a vědeckých důsledcích vedly k položení základů vědního oboru zabývajícího se starým Egyptem - egyptologie. Francouzi byli totiž velkorysí a důkladní. Do vojenské výpravy byla zahrnuta i vědecká a umělecká komise čítající 151 odborníků z nejrůznějších oborů. Byli v ní matematici, arabisté, astronomové, příro­ dovědci, lékaři, důlní inženýři, zeměměřiči, kresliči, tiskaři.

Jedním z prvních úkolů, který komise od Napoleona dostala, bylo provedení topografického průzkumu Suezské šíje s cílem vybudovat zde průplav. Rovněž se měla pokusit najít kdysi dávno existující kanál mezi Středozemním a Rudým mořem, který tu sloužil obchodu již ve starověku. Památky starého Egypta stály zpočátku stranou činnosti komise. Koncem září 1798 uspořádal Napoleon se svým štábem návštěvu Velké pyramidy a Sfingy v Gíze a mezi těmi, kteří ho doprovázeli, byl i Dominique Vivant Denon, umělec, ale i kreslíř erotik a chráněnec Napoleonovy manželky Josefiny. Právě on se zasloužil víc než kdokoli jiný o probuzení zájmu kulturní Evropy o starý Egypt. Šel s francouzskou armádou v patách ustupujícího mamlúckého vojska od severu k jihu celým nilským údolím, objevoval památky a neúnavně kreslil. Jeho kniha Voyage dans la Basse et la Haute Égypte, vydaná poprvé již v roce 1802, hluboce ovlivnila evropskou kulturní veřejnost. Byla přeložena do angličtiny a němčiny a dala na počátku minulého století podnět k takovému vzestupu zájmu o starý Egypt, který hraničil až s egyptománií a poznamenal nejrůznější oblasti od oděvní módy přes výtvarné umění až po architekturu. Aristokraté a zámožní lidé se začali vydávat na cesty do Egypta a zakládat soukromé sbírky eg. památek. Podobně jako Denon byli památkami na Nilu uchváceni nejen ostatní členové učené komise, ale i důstojníci a prostí vojáci. Když např. francouzské vojsko dosáhlo rozvalin Karnaku, všichni stanuli v němém úžasu. Teprve po dlouhé chvíli propukli spontánně v jásot a začali tleskat nadšením nad obrazem, který se jim naskytl. Byla také zahájena příprava velkého souborného knižního vydání všech těch úžasných věcí, které výprava na březích Nilu objevila. Kniha měla obsahovat nejen (EGYPTOLOGIE)

64

údaje o památkách, ale také o přírodě a moderním Egyptě. Zrodila se myšlenka budoucího slavného díla Description de l'Égypte. Z Napoleonova příkazu měl být první svazek vydán v roce 1809, další pak krátce poté. Vědci a umělci se pustili do přípravy publikace, která do té doby neměla obdoby. Mnohosvazkové dílo bylo nakonec rozvrženo do čtyř základních částí: Antiquités, État moderne, Histoire naturel/e a Ca rte topographique. Část Antiquités zahrnovala 9 svazků, z toho S svazků tabulí s kresbami památek, mapami, plány staveb aj. První svazek sice vyšel podle Napoleonova příkazu v roce 1809, v době jeho pádu roku 1815 však byla vydána teprve polovina díla. Dokončení vydání Descríptíon de l'Égypte se stalo věcí francouzské národní cti. Poslední část, Carte topographique, byla vydána v roce 1828. Základy egyptologie byly položeny. Na nesnadné cestě k založení egyptologie sehrály důležitou úlohu ještě další okolnosti, mezi nimi i šťastná náhoda. Ústí západního ramene Nilu střežila pevnost Rosetta (arab. ar-Rašíd). Francouzi ji obsadili hned po svém vylodění a v čer­ venci 1799 při budování základů pro její rozšíření objevili zlomek tmavé kamenné desky s nápisy zaznamenanými trojím písmem - řeckým, hieroglyfickým a kurzivním, kterému se říkalo démotické. Byl na ní zaznamenán dekret vydaný kněž­ ským synodem, který se na počest mladého Ptolemaia V. Epifana sešel v Memfidě 27. března 196 před Kr. Velitel Fran~ois-Xavier Bouchard ihned pochopil, že nápisy na desce, pro kterou se později vžil název Rosettská stéla či Rosettský kámen, by mohly přispět k rozluštění hieroglyfů . Nechal proto stélu poslat francouzským učencům do Káhiry, aby ji mohli okopírovat a prozkoumat. Po porážce francouzských vojsk si v článku 16 kapitulační smlouvy Angliča­ né stanovili, že francouzská strana musí předat veškerou vědeckou dokumentaci shromážděnou během tažení, včetně poznámek, výkresů atp. Učenci z komise se tomuto požadavku vzepřeli a pohrozili, že veškerou dokumentaci zničí a Angličany před celým světem obviní z vandalismu. Nakonec se Angličané spokojili s Rosettskou stélou a několika dalšími památkami. Již v roce 1802 byla deska vystavena v Britském muzeu. Později opravdu významně napomohla rozluštění hieroglyfů, avšak ironií osudu nikoli v Anglii, ale ve Francii. Jedna z kopií Rosettské desky se dostala do rukou švédského učence a diplomata Johanna Davida Ákerblada. O Egypt, jeho minulost a zejména hieroglyfické písmo se začal zajímat již v době svého diplomatického působení v Istanbulu. Později působil v Paříži a zmíněná kopie se mu stala východiskem k luštění hieroglyfů. Porovnáváním řeckého a démotického textu identifikoval osobní jména a určil také základní číslovky. Své výsledky sdělil v roce 1802 v Lettres a M. de Sacy, dopisech známému francouzskému učenci a orientalistovi. To, že rozluštěná slova se skládala z písmen abecedy, svedlo Ákerblada k chybnému závěru, že všechny znaky démotického písma jsou abecední. Isaac Silvestre de Sacy byl opravdu všestranným učencem. Byl profesorem živých orientálních jazyků, konzervátorem orientálních rukopisů Královské knihovny aj. Také on se zabýval nápisem na Rosettské stéle. Podobně jako Ákerblad 65

(NAPOLEONOVA EXPEDICE)

se domníval, že démotické písmo je abecední, a proto je rozdělil do 25 skupin podle 25 písmen eg. abecedy zmiňovaných Plútarchem. I když hieroglyfy nerozluštil, byl neustále uprostřed vědeckých diskusí, které se kolem nich vedly. Obraz eg. scény na počátku 19. století by nebyl úplný bez Giovanniho Battisty Belzoniho. Byla to svérázná postava. Tento bujarý Padovan byl silák nadměrného vzrůstu, dobrodruh i romantik a sběratel starožitností. Ve své době byl považován za fenomenálního archeologa. Do Egypta se vydal s cílem dostat se do služeb místokrále Muhammada Alího. To se mu sice nezdařilo, získal však podporu anglického konzula a sběratele eg. památek Henryho Salta. Prováděl vykopávky v Abú Simbelu a v Karnaku, odkryl vchody do několika královských hrobek v Údolí králů, otevřel Rachefovu pyramidu v Gíze, objevil ptolemaiovský přístav Bereníké na pobřeží Rudého moře aj. I když se jeho práce žádnou šetrností k památkám a přes­ ností nevyznačovaly, přece jen představují počátky archeol. výzkumů v Egyptě. K Belzoniho popularitě přispěla i celková atmosféra v zemi vnitřně rozvrácené Napoleonovým tažením, která však zároveň na sebe poutala pozornost světa. Bohatá vědecká dokumentace a soustředěný zájem široké evropské veřejnosti o eg. památky přispěly k tomu, že dlouhý zápas učenců s hieroglyfy mohl vstoupit do finále. To mělo dva protagonisty, ale, jak to bývá, jen jednoho vítěze. Jedním z účastníků tohoto finále se stal anglický lékař a fyzik Thomas Young. Již jako dítě byl považován za výjimečně nadaného, ba téměř zázračného - ve dvou letech plynně četl, ve čtrnácti ovládal řečtinu, latinu, francouzštinu, italštinu, hebrejštinu, arabštinu a některé další jazyky. Také jemu se dostala do rukou kopie nápisů na Rosettské stéle. Pustil se do luštění hieroglyfů a dosáhl pozoruhodných výsledků. Přečetl osobní jména Ptolemaios a Bereníké a několik dalších slov. Pořídil seznam 13 značek, z nichž 6 četl správně, zbytek pak jen zčásti či zcela nesprávně. Jako první zastával názor, že hieroglyfy obsahují jak abecední, tak i neabecední znaky. Young si rovněž povšiml, že v řeckém textu se některá slova opakují. Jejich porovnáváním s démotickým textem pak vytvořil řecko-démotický slovníček 86 slovních skupin, většinou správných. Vedle těchto a dalších dílčích úspěchů však zastával i některé chybné názory. Celkově se však dá říci, že jeho pracovní metoda by byla dříve či později úspěšná. Nebylo mu ale souzeno, aby k cíli dospěl jako první. JEAN FRAN(;OIS CHAMPOLLION Podobně jako Thomas Young byl také Jean-Fran~ois Champollion označován za geniální, zázračné dítě. Pocházel z malého města Figeacu v jv. Francii. Již od útlého dětství získával velké jazykové vědomosti, včetně hebrejštiny a arabštiny. Byl však nejen mimořádně nadaný, ale také velmi pracovitý, vytrvalý, skoro až umíněný. Vypráví se, že když se u barona Fouriera, účastníka Napoleonova tažení do Egypta, poprvé seznámil s kopií Rosettské stély, hieroglyfy ho fascinovaly do té míry, že si předsevzal, a také to prohlásil, že je rozluští.

(EGYPTOLOGIE)

66

Na lyceu v Grenoblu se Champollion začal zabývat koptštinou a ve studiu orientálních jazyků pokračoval později i na vysokých školách v Paříži. Své znalosti zde mj. rozšířil o syrštinu, chaldejštinu, perštinu, čínštinu a sanskrt. Champollionova životní dráha však zdaleka nebyla přímočará a pouze vzestupná. V mládí mu život zkomplikovalo jeho republikánské smýšlení, ale posléze se oženil a po jmenování lektorem na katedře historie a geografie na Královské koleji v Grenoblu v roce 1818 se konečně plně věnoval luštění hieroglyfů a eg. památkám. Cesta, kterou do té doby ušel, nebyla malá. Byl v kontaktu s učenci zabývajícími se hieroglyfy, zejména svým učitelem orientálních jazyků de Sacym. Znal i výsledky Ákerbladova bádání a sám připravil a zveřejnil několik prací o starém Egyptě. Dosáhl také některých dílčích úspěchů, nechtěl je však předčasně zveřejňovat. V této souvislosti je třeba připomenout, že v té době stále ještě převládaly dva veskrze mylné názory. Jednak byly eg. hieroglyfy považovány za čistě symbolické znaky, jednak za symboly idejí, které měly být souhrnem nejvyšších pravd, chráněných tajemnými značkami před poznáním prostými lidmi. Definitivní konec těmto představám udělal na počátku 20. let 19. století právě Champollion. Zvláště dvě data je možné považovat za mezníky v jeho úsilí, 23. prosinec 1821 a 14. září 1822. Toho prvního data, shodou okolností šlo o jeho 31. narozeniny, Champollion náhle dospěl k poznání, že teorie o čistě ideografické povaze eg. hieroglyfů je neudržitelná. V ten den ho totiž napadlo spočítat všechna řecká slova a všechny hieroglyfy v nápisech na Rosettské stéle. Zjistil, že k vyjádření 486 řeckých slov bylo třeba 1 419 hieroglyfů. Hieroglyfy tedy nemohly být pouhými ideovými znaky. .,Den rozluštění" však představuje teprve druhé datum. Toho dne se Champollion od rána zabýval Hermapionovým řeckým překladem nápisu na jednom z eg. obelisků. Ráno také obdržel od architekta Huyota vynikající kopie reliéfů z některých eg. chrámů. Na jedné z nich, která byla pořízena ve skalním chrámu v Abú Simbelu, ho zaujala kartuše s královským jménem. Dvě poslední značky, obě stejné, již znal ze své abecedy a četl je s a s. Značku před nimi číst nedokázal, ale ta před ní, první v kartuši, představovala sluneční kotouč. Napadlo ho číst ji na základě koptštiny re. A najednou si uvědomil, že královské jméno re ... ss je třeba doplnit a číst Ramesse! Toto hypotetické čtení zatím neznámé značky mes si vzápětí potvrdil porovnáním s jinou kartuší na další kopii. V kartuši bylo podobně psané jméno, pouze první značku netvořil obrázek slunečního kotouče, ale ibise. Champollion si uvědomil, že ibis byl posvátným ptákem starých Egypťanů a že představoval boha moudrosti Thovta. Rychle si domyslel, že má před sebou jméno dalšího ze slavných faraonů, Thutmose. Potvrdil si také, že neznámou značku je opravdu třeba číst mes. Rozběhl se za svým bratrem Jacquesem Josephem, který pracoval nedaleko. Jean Fran~ois před něho hodil na stůl kupu papírů a vykřikl „Je tiens l'affaire!" (Mám to! Přišel jsem tomu na kloub!) A omdlel rozčilením a vyčerpáním. 67

(JEAN FRAN~OIS CHAMPOLLION)

Několik

dní pak musel Champollion zůstat na lůžku. Avšak již 21. září dokončil slavný Lettre aM. Dacier, relative aI' alphabet des hiéroglyphes phonétiques, employés par les Égyptiens pour inscrire sur leurs monuments les titres, les noms et les surnoms des souverains grecs et romains, dopis se zprávou Akademii o rozluštění hieroglyfů adresovaný jejímu tajemníkovi baronu Bonu Josephovi Dacierovi. Zpráva o objevu se rychle rozšířila. Na 27. září bylo narychlo svoláno akademické shromáždění a přesto, že to byl den velmi pošmourný a deštivý, sešlo se mnoho učenců, mezi nimiž nechyběli ani významní zahraniční hosté, např. Alexander von Humboldt i Champollionův rival Thomas Young. Champollion objasnil svou teorii a ukázal, že již dávno před Řeky existovalo hláskové písmo, které doplňoval ideografický systém. Předložil i své návrhy na datování mnoha eg. písemných a stavebních památek. Jeho názory i výklad na učence zapůsobily, bylo by však daleko od pravdy tvrdit, že zcela přesvědčivě. Teprve Champollionovo další dílo Précis du systeme hiéroglyphiques des anciens Égyptiens, vydané v roce 1824, dalo jeho teorii pevnější základ. Avšak ani potom spory o hieroglyfy a jejich výklad neustaly, objevily se i pochybnosti a byli i tací, kteří tuto teorii odmítali. Champollion se však nedal odradit a s ještě větším úsilím se pustil do práce. Studoval eg. památky v dostupných sbírkách a nakonec se vydal do Egypta zkoumat a zejména opisovat další hieroglyfické nápisy. A vedle toho psal a zveřejňoval vědecké práce. Podporu a plné porozumění nalézal zejména u svého italského žáka a blízkého spolupracovníka Ippolita Roselliniho, s nímž se seznámil při studiu eg. sbírek v Itálii. V roce 1831 byla pro Champolliona zřízena na College de France první katedra eg. historie a archeologie na světě. Od tohoto data nalezl nový vědní obor, který se zrodil pouhých devět let předtím, své první stálé a dů­ stojné místo na vysoké škole. svůj

PRŮKOPNÍCI

Champollionova předčasná smrt - zemřel 4. března 1832 - citelně zasáhla a dokonce dočasně ochromila křehké, ale slibně se rozvíjející začátky egyptologie. Osamocen zůstal jeho žák Rosellini, jenž dokázal číst a interpretovat některé eg. texty a který se mezitím stal profesorem orientálních jazyků na univerzitě v Pise. V díle svého mladšího bratra se snažil pokračovat i oddaný Jacques Joseph Champollion, zastoupit ho však nedokázal. A byl tu také Fran~ois Pellegrin Gaspard Salvolini, další Champollionův žák, který se po smrti svého učitele zmocnil některých jeho rukopisů a začal je vydávat za své. Také Champollionem navržené čtení hieroglyfů se stávalo čím dál víc terčem odborné kritiky, např. ze strany německých učenců Gustava Seyffartha a Heinricha Juliuse Klaprotha. A právě v této době se Champollionovu odkazu dostalo rozhodující podpory z nejméně očekávané strany, od dalšího německého učence Karla Richarda Lepsia. Osobně se oba neznali, Lepsius přijel poprvé do Paříže až rok po Champollionově smrti, po studiích na univerzitách v Lipsku, Gtittingen a Berlíně. (EGYPTOLOGIE)

68

Lepsius se původně věnoval archeologii a klasickým a orientálním jazykům. Egyptština ho zaujala až poté, co se mu dostala do rukou Champollionova Grammaire égyptienne a co se z podnětu barona Christiana Karla Josiase von Bunsena začal zabývat dějinami Egypta. Kolem eg. hieroglyfů bylo v té době stále ještě víc nejasností a rozporů než jistoty. A tak začal porovnávat různé metody jejich luštění ve snaze určit tu správnou. Postupně dospěl k závěru, že tou jedinou správnou je metoda Champollionova, a to pak spolu s některými jejími menšími opravami sdělil roku 1837 v Lettre a M. le professeur H. Rosellini sur l'alphabet hiéroglyphique. Teprve tento dopis Rosellinimu představoval zásadní obrat v přístupu k hieroglyfům a postavil jejich studium i egyptologii jako takovou definitivně na pevný základ. Několik let po dopise Rosellinimu strávil Lepsius studiem eg. sbírek ve Francii, Anglii, Holandsku a Itálii. Mezníkem v jeho životě se však stala velká výprava, která se z pověření pruského krále vydala roku 1842 do Egypta a Núbie. Její vedení bylo svěřeno právě Lepsiovi. Výprava trvala do roku 1845 a představovala do té doby svým rozsahem největ­ ší a také nejlépe připravenou vědeckou akci zaměřenou na shromáždění poznatků o starých památkách Egypta a Núbie. Na jihu pronikla výprava až do Sennáru, na východě až na Sinajský poloostrov. Památky většinou jen měřila, kreslila a opisovala nápisy, vykopávky prováděla pouze výjimečně. Při svém návratu domů však s sebou přivezla na 15 tisíc archeol. nálezů nebo jejich sádrových odlitků. V neuvěřitelně krátké době byla nashromážděná vědecká dokumentace uspořádána, zpracována a v letech 1849-1859 připravena k tisku. Vzniklo Denkmiiler aus Aegypten und Aethiopien, monumentální dvanáctisvazkové dílo velkého formátu s celkem 894 tabulemi a na svou dobu velmi přesnými mapami, plány, kresbami památek a kopiemi nápisů. Později bylo ještě doplněno o dalších pět svazků textu s Lepsiovými poznámkami. Krátce po návratu expedice z Egypta byl Lepsius v roce 1846 ustanoven na univerzitě v Berlíně prvním profesorem egyptologie v Německu. Do Egypta se však vypravil znovu v roce 1866 a tehdy se mu při výzkumech ve východní deltě a na Suezské šíji podařilo objevit významnou památku, Kanobský dekret. Šlo, podobně jako v případě Rosettské stély, o dvojjazyčný nápis. Dekret pochází z roku 238 před Kr., z doby Ptolemaia III. Euergeta a týká se konání kněžského synodu v městě Kanobu, stanovení svátků, úprav kalendáře a poct vladařskému domu. Význam objevu spočíval v tom, že umožnil ověřit správnost rozluštění hieroglyfů. Poslední cestu do Egypta Lepsius podnikl v roce 1869 u příležitosti otevření Suezského průplavu. Osobnosti jako Champollion či Lepsius sice počátkům egyptologie právem dominují, neměly by však zastřít nesmírný přínos, který pro rozvoj nového vědního oboru znamenaly desítky dalších, neméně vytrvalých badatelů či jen nadšených amatérů a obdivovatelů památek starého Egypta. Byl mezi nimi např. francouzský 69

(PRŮKOPNÍCI)

kreslič Nestor l'Hé\te, který doprovázel Champolliona na jeho cestách po Egyptě a pořídil zde obrovské množství kresebné archeol. dokumentace uložené dnes v Bibliotheque nationale v Paříži. Nebo italský diplomat a sběratel starožitností Bernardino Drovetti, jemuž se v Egyptě podařilo získat pravděpodobně historicky vůbec nejvýznamnější jednotlivou archeol. památku v dějinách egyptologie - papyrus se seznamem eg. králů (nyní v Egyptském muzeu v Turínu). Čestné místo mezi průkopníky egyptologie patří i anglickému cestovateli Johnovi Gardneru Wilkinsonovi. Na rozdíl od Champolliona či Lepsia mu nikdo v jeho práci nepomáhal a nebyla mu také poskytnuta žádná finanční podpora. A přesto dosáhl významných výsledků jak v Egyptě, kde mnoho let žil a pracoval, tak i po návratu domů v badatelské a publikační činnosti. Pro Britské muzeum sbíral památky, v terénu pořizoval archeol. dokumentaci, studoval eg. dějiny a rekonstruoval chronologii. Svým třísvazkovým dílem The Manners and Customs of the Ancient Egyptians, vydaným poprvé v roce 1837 a později pak ještě několi­ krát, přispěl k poznání a popularizaci starého Egypta jako málokdo jiný v dějinách egyptologie. Čas nic neubral na hodnotě Wilkinsonových rukopisů - celkem 56 svazků poznámek, náčrtků - spíše mnohdy přidal na hodnotě archeol. dokumentaci pořízené před velkými společenskými a hospodářskými přeměnami, jimiž zejména v tomto století země na Nilu prošla a které stav památek často podstatně

změnily.

FRANCOUZI, NĚMCI A ANGLIČANÉ Koncem 1. poloviny 19. století byly spory o Champollionovu metodu

čtení hieros definitivní platností ukončeny a mladý vědní obor se začal rychle rozvíjet. Zatím v něm dominovali Francouzi a díky Lepsiovi také Němci. Angličané zůstá­ vali pozadu, a to navzdory badatelským úspěchům některých jednotlivců, jakými byli např. Wilkinson, nebo Richard William Howard Vyse, armádní důstojník, který se ve spolupráci s inženýrem Johnem Shaeem Perringem pustil ve 30. letech minulého století do náročného výzkumu eg. pyramid a dosáhl v něm pozoruhodných výsledků. Poznamenána mocenským zápasem zůstávala egyptologie i v polovině minulého století ve stínu. Veškeré dění kolem památek v Egyptě ovládli cizinci. Nepochybně k tomu přispěl určitý nezájem nebo přesněji nedocenění jejich významu ze strany tehdejších eg. vládců. Rok 1850 znamenal v dějinách egyptologie další z důležitých mezníků. Toho roku totiž do Egypta přijel mladý francouzský učenec Fran~ois Auguste Mariette, aby zde pro pařížský Louvre získal koptské, syrské a etiopské rukopisy. Spíše než rukopisy ho však zaujaly monumentální rozvaliny dávných staveb a dobrodružství archeologie. Krátce po příjezdu se pustil do vykopávek poblíž vesnice Sakkáry a měl neuvěřitelné štěstí: objevil katakomby podzemního pohřebiště posvátných býků Ápidů, jejich obří kamenné sarkofágy, náhrobní stély a množství dalších památek.

glyfů

(EGYPTOLOGIE)

70

Doslova přes noc se Mariette stal nejvýznamnější osobností na poli eg. archeologie. Datum, kdy zahájil své vykopávky v Sakkáře, je také považováno za počátek systematických archeol. výzkumů v Egyptě. Jistě, byla to tehdy ještě doba pionýrská, v mnoha ohledech dost drsná a v metodách práce nevybíravá. K běžným pracovním pomůckám patřily výbušniny a dělníky na vykopávkách, kteří na ně mohli být podle potřeby odvedeni jako na nucené práce, povzbuzovali předáci s karabáčem z hroší kůže v ruce. Mariette si získal přízeň eg. místokrále Saída paši, který ho ustanovil ředite­ lem všech archeol. vykopávek. Postupně zahájil práce na různých místech Egypta od nilské delty až po vzdálenou Núbii na jihu země. Práce na vykopávkách čas­ to probíhaly současně a někdy na nich bylo zaměstnáno až několik tisíc dělníků. S podporou Ferdinanda de Lessepse se Mariettovi podařilo získat souhlas Saída paši s vybudováním skutečně efektivní eg. památkové správy. Již řadu let před­ tím, v roce 1835, byla sice založena Památková správa Egypta, která měla zamezit rabování a pustošení památek domácími i cizími hledači pokladů, jakož i agenty nejrůznějších zahraničních diplomatů, neměla však solidní základ. Podařilo se sice vytvořit sbírku památek, jež se měla stát základem národního eg. muzea a byla nejdříve umístěna v malé budově v Ezbekíjské zahradě v Káhiře a pak v Saladinově pevnosti. Abbás paša ji však věnoval en don gracieux, jako laskavý dar, rakouskému arcivévodovi Maxmiliánovi u příležitosti jeho návštěvy Egypta v roce 1855. Založení Památkové služby Mariettem přišlo v nejvyšší čas. Stalo se pravděpodobně jedním z jeho nejvýznamnějších činů, kterým se zasloužil o památky Egypta a egyptologii vůbec. Z archeol. vykopávek, které po celé zemi nabývaly pod Mariettovým vedením na rozsahu i rychlosti, plynulo velké množství vzácných nálezů. Bylo třeba nalézt vhodné místo, kde by mohly být uloženy. Mariettovi se podařilo od chedíva získat souhlas se založením muzea, byť zatím provizorně umístěného v káhirské přístavní čtvrti Búláku. Získalo ihned dvojnásobný primát: stalo se nejen prvním muzeem památek v Egyptě, ale na celém Předním východě. Avšak nejen eg. archeologie zaznamenala od poloviny minulého století prudký rozvoj. Rychle přibývající nové písemné památky, které byly během vykopávek objevovány, vedly k rozmachu bádání o eg. jazyku a písmu. Egyptologie se etablovala v dalších evropských zemích. Odrazem vědeckého sebevědomí se stalo v roce 1863 v Německu založení prvního egyptologického periodika. Byl jím Zeitschrift fiir iigyptische Sprache und Altertumskunde. Na jeho stránkách bylo konečně možné v hlavních světových jazycích rychle publikovat nejnovější poznatky a diskutovat aktuální vědecké problémy. U zrodu časopisu stál Heinrich Ferdinand Karl Brugsch, vynikající filolog a profesor egyptologie na universitě v Gottingen. Založil rovněž Egyptologickou školu v Káhiře. Za zásluhy o rozvoj oboru se mu dostalo významných poct: nejdříve ho eg. chedív jmenoval bejem a nakonec pašou. Výsledky anglických vědců nebyly tak výrazné jako francouzských a německých. Nelze však říci, že by o egyptologii nebyl v Anglii zájem. Z učenců, kteří se jí zde 71

(FRANCOUZI, NĚMCI A ANGLIČANÉ)

tehdy zabývali, uveďme např. Samuela Birche. Byl kustodem orientálních památek v Britském muzeu a významně se zasloužil o přijetí Champollionova systému čtení eg. hieroglyfů v Anglii. Nicméně ve vyšších vědeckých i politických kruzích bylo postavení Anglie ve srovnání s Francií nebo Německem vnímáno jako nepří­ jemný handicap a s obavami se zvažovaly možné důsledky pro imperiální politiku. Padla dokonce slova o tom, že „čest Anglie je ohrožena". BUDOVÁNÍ SOLIDNÍCH ZÁKLADŮ

Druhá polovina 19. století přinesla v egyptologii významný kvalitativní posun. Ten nelze popsat v několika řádcích, snad jen na několika příkladech naznačit. Shodou okolností v témže roce 1880 přišli poprvé do Egypta dva učenci, jeden Francouz a druhý Angličan, kteří se svým dílem měli zapsat hluboko do dějin egyptologie. Byli to Gaston Camille Charles Maspero a William Mathew Flinders Petrie. Maspero, vyslaný do Egypta jako vedoucí francouzské archeol. mise, byl nejen vynikající vědec, ale také organizátor. Zasloužil se o založení Institut fran~ais ď archéologie orientale v Káhiře, prvního stálého vědeckého pracoviště v Egyptě, které se zabývalo organizováním výzkumů. Po Mariettovi byl jmenován ředite­ lem muzea eg. památek v Búláku a posléze také Památkové správy. Jeho jméno je spjato s dokumentací nápisů a scén na stěnách královských hrobek v Údolí králů v Thébách, velkými archeol. vykopávkami v Karnaku, zahájením archeol. průzku­ mu Núbie a mnoha dalšími pracemi. Mezi Masperovy nejvýraznější vědecké výsledky patří zahájení systematického výzkumu eg. pyramid zaměřeného na objevování a dokumentaci tzv. Textů pyramid. Počínal si neobyčejně úspěšně také jako organizátor velkých publikačních projektů. Pod jeho vedením bylo vydáno neuvěřitelných 50 svazků generálního katalogu Egyptského muzea v Káhiře, 12 svazků o nejvýznamnějších chrámech Núbie aj. Maspero byl nejen neobyčejně učený, ale také pilný a právem byl ve své době považován za největšího z egyptologů. Také v Anglii však mezitím nabývala egyptologie na síle. Právě tehdy, v 80. letech, byly položeny základy budoucí slávy anglické egyptologie a na tehdejší dobu je jistě pozoruhodné, že rozhodující roli přitom sehrála žena, Amelia Ann Blanford Edwardsová. Svou životní dráhu začala jako novinářka. V polovině 70. let navštívila Přední východ a zde ji především Egypt fascinoval do té míry, že se jí stal osudem. Začala studovat egyptologii, psát články popularizující Egypt a jeho slavnou minulost, pořádat přednášky. Její nejlepší kniha A Thousand Mi/es up the Nile získala ve své době mimořádnou popularitu. Při cestách po Egyptě nebyla Edwardsová pouze okouzlena minulostí, ale také zděšena bezohledností, s jakou byly památky pustošeny. Apelovala ve svých člán­ cích i přednáškách na veřejné mínění v Anglii i ve světě a snažila se organizovat pomoc. Její úsilí vyvrcholilo založením nadace Egypt Exploration Fund (v roce 1919 změněné na Egypt Exploration Society). Organizování výzkumu a záchrany (EGYPTOLOGIE)

72

zejména ohrožených eg. archeol. lokalit a památek dostalo v Anglii solidní základ. Důležitou roli v koncepčních záměrech nadace a odborného i veřejného mínění, které ji podporovalo, hrála orientace na prioritní výzkum a záchranu těch archeol. lokalit v Egyptě, které byly spjaty s biblickou tradicí. Nepřekvapuje tedy, že první publikací, kterou nadace v roce 1885 vydala, bylo shrnutí výsledků archeol. výzkumu biblického města Pithomu na Suezské šíji, The Stare-City of Pithom and the Route ofthe Exodus.

Se jménem Edwardsové je však spjat ještě další závažný mezník v dějinách anglické egyptologie - založení první katedry tohoto oboru v Anglii na University College v Londýně. I když Edwardsová sama mimořádnými prostředky neoplývala, podařilo se jí vytvořit malou nadaci a z ní činnost této katedry finančně zajistit. Na přání Edwardsové byl profesorem na nově zřízené katedře ustanoven William Mathew Flinders Petrie, muž, který sice neměl žádné formální egyptologické vzdělání na některé z vysokých škol, ale celým svým životem a dílem prokázal, že může být plným právem považován za zakladatele moderní eg. archeologie. Petrie byl starým Egyptem zaujat již od dětství, kdy se mu dostala do rukou v té době populární kniha astronoma Piazziho Smytha Our Inheritance in the Great Pyramid. Toto stěžejní pyramidologické dílo se později, v roce 1880, stalo pro Petrieho podnětem k tomu, aby odejel do Egypta a provedl zde důkladný archeol. a mě­ řický průzkum zejména Velké pyramidy. Cílem bylo vyvrátit Smythovy názory. První Petrieho výzkumný pobyt trval dva roky, ale pak se do Egypta ještě mnohokrát vrátil. Strávil zde, ale zčásti také v Palestině, více než čtyřicet let. Prováděl vykopávky na desítkách archeol. lokalit a byl znám tím, že při své práci věnoval mimořádnou pozornost sebemenším detailům i zdánlivě nevýznamným nálezům. Byl na svou dobu neobyčejně precizní při pořizování archeol. dokumentace. Výsledky svých výzkumů okamžitě zpracovával a publikoval. Prostředky na nové vykopávky získával originálním způsobem: prodejem některých památek získaných se souhlasem eg. úřadů během vykopávek předchozích. Petrie byl neobyčejně talentovaný terénní archeolog. Během svého života napsal a vydal neuvěřitelné množství prací - okolo jednoho tisíce monografií, člán­ ků a recenzí! Zasloužil se jako nikdo před ním o poznání nejstaršího, pravěkého a časně dynastického Egypta a o vytváření pevného chronologického základu tohoto velkého období eg. dějin. Proslul však nejen svou učeností a pílí, ale i houževnatostí a skromností, s níž v těžkých podmínkách eg. pouští a hor pracoval. Byl zvyklý pracovat dlouho do noci, spát na písku či na tvrdé zemi ve skalních hrobkách, pochodovat denně dlouhé kilometry pouští a spokojit se s chlebovou plackou a zelenými fazolemi. Petrie byl bezesporu největším archeologem, který kdy v Egyptě pracoval. EGYPTOLOGIE DO 1. SVĚTOVÉ VÁLKY Přelom

hranicí.

19. a 20. století byl v egyptologii víc než pouhou symbolickou časovou Právě k této době se váže založení některých významných institucí, ale 73

(EGYPTOLOGIE DO

1. SVĚTOVÉ VÁLKY)

také dlouhodobých publikačních projektů, které kolem sebe sdružily ke spolupráci mnohé egyptology a rozhodujícím způsobem ovlivnily rozvoj oboru na desítky let dopředu. První rok minulého století, 1900, se stal datem založení dvou časopisů, které v průběhu následujících let přispěly velmi podstatným způsobem k rozvoji egyptologie - Bulletin de I' Institut franfais ďarchéologie orientale a Anna/es du Service des antiquités de l'Égypte. Oba byly vydávány v Káhiře a tištěny ve francouzském ústavu. Staly se ihned polem působnosti zejména těch badatelů, kteří pracovali přímo v Egyptě a zároveň byly projevem vzestupu, rozsahu a úrovně mezinárodní egyptologické spolupráce již na počátku tohoto století. Množící se archeol. výzkumy po celém Egyptě jen násobily obrovskou spoustu nejrozmanitějších památek, které se hromadily v různých provizorních skladech na místě vykopávek, především však v depozitářích muzea v Búláku, které bylo nevyhovující nejen vzhledem k omezené kapacitě, ale i své poloze - při vyšší hladině každoročních nilských záplav ohrožovala voda muzeum i památky v něm uložené. Počátkem 90. let minulého století byly nakonec památky z Búláku přestěhovány do Gízy, do paláce Ismaíla paši. Zároveň bylo rozhodnuto postavit v centru Káhiry nové muzeum, které by odpovídalo současným i budoucím potře­ bám eg. správy památek a egyptologie. Na samém počátku našeho století bylo nové Egyptské muzeum, postavené na dnešním náměstí Tahrír, dokončeno. Na zahradě byl Augustu Mariettovi postaven památník jako výraz úcty k jeho dílu. V době příprav přesunu památek na nové místo se zcela logicky zrodila myšlenka vědeckého katalogu. Nadchli se pro ni zejména ti egyptologové, kteří měli bohaté zkušenosti z terénní práce, např. Němec Ludwig Borchardt, Francouz Émile Gaston Chassinat, Američan George Andrew Reisner, Angličan James Edward Quibell aj. Nemělo jít o lecjaký katalog, ale o systematický, důkladně vědecky zpracovaný soupis všech významnějších památek uchovávaných v Egyptském muzeu - soch, stél s nápisy, architektonických prvků, kamenných sarkofágů, dřevěných rakví, mumií, papyrů, nábytku, textilií, šperků, pracovních nástrojů, amuletů, ostrak a mnoha dalších. Hned v prvních letech našeho století se práce na Catalogue Général des Antiquités Égyptiennes du Musée du Caire rozběhly naplno. Probíhaly pod vydavatelskou taktovkou Gastona Maspera, který se v roce 1899 vrátil do Egypta a zde se opět ujal řízení Památkové správy. Do Masperovy smrti v roce 1916 již bylo vydáno 50 velkoformátových svazků katalogu! Vědecké veřejnosti se tím dostalo do rukou obrovské množství informací. Generální katalog Egyptského muzea v Káhiře se stal jednou ze základních pomůcek moderní egyptologie. Jeho vydávání pokračuje i v současnosti. V téže době, kdy se v Egyptě rodila myšlenka Generálního katalogu, vznikl daleko odtud, v Německu, jiný, neméně významný egyptologický projekt. Rovněž dlouhodobý, nákladný, vyžadující širokou spolupráci. V roce 1897 schválila Prus(EGYPTOLOGIE)

74

ká akademie věd plán na vytvoření slovníku egyptštiny. Egyptologie v té době sice měla k dispozici první lexikografické příručky, ty však nebyly nijak kvalitní. A přitom se hromadilo čím dál větší množství písemných památek z archeol. vykopávek. Pod vedením Adolfa Ermana, vynikajícího egyptologa a filologa, zakladatele slavné berlínské egyptologické školy, byla vytvořena komise ze zástupců němec­ kých akademických pracovišť, která se projektu ujala. V komisi zpočátku pracovali vynikající egyptologové Georg Moritz Ebers, Richard Pietschmann a Georg Steindorff, později k nim přibyl Hermann Grapow a další. Od německého císaře se podařilo získat přímou finanční podporu, později přispívaly zejména německé akademie. Práce na projektu byla velmi náročná a postupovala kupředu jen pomalu. Bylo třeba zpracovat nesmírné množství materiálu zahrnujícího Texty pyramid, Knihy mrtvých, nápisy z královských hrobek z Nové říše, nápisy ze Staré a Střední říše, texty náboženské, lékařské, matematické aj., nápisy z Ptolemaiovské doby atp. Bylo pořízeno půldruhého milionu excerpčních lístků a teprve v roce 1909 bylo možné přistoupit k jejich zpracování. Práce byly dokončeny za velmi obtížných okolností teprve v polovině 20. let. V roce 1926 konečně spatřil světlo světa první svazek jedné z nejzákladnějších pomůcek dnešní egyptologie, Worterbuch der aegyptischen Sprache. Worterbuch, jak se tomuto dílu v mezinárodní egyptologii zkráceně a důvěrně říká, zahrnuje 5 svazků, jejichž text je psán rukou vzhledem k nezbytnosti uvádět eg. slova v hieroglyfických transkripcích. Tiskařské hieroglyfické typy sice v té době v Německu již dávno existovaly a byly používány např. při vydávání již výše zmíněného nejstaršího egyptologického časopisu Zeitschrift fiir iigyptische Sprache und Altertumskunde, ale jejich použití při tisku slovníku, v němž se vyskytuje i spousta speciálních značek (zejména v textech z Ptolemaiovské doby), by bylo nesmírně komplikované a nákladné. Pět základních svazků slovníku, vydaných do roku 1931, bylo v letech 1935-1953 doplněno dalšími pěti svazky odkazů, Die Belegste/len. Posléze přibyly ještě dva svazky různých indexů. Úsilí i úroveň německé egyptologie, které daly vzniknout ideji Slovníku egyptštiny a jejímu uskutečnění, nalezly na počátku 20. století svůj výraz ještě v dalším ambiciózním projektu, v založení stálého německého archeol. pracoviště v Egyptě. Tato myšlenka se zrodila již v 80. letech minulého století, nepochybně pod dojmem založení Francouzského ústavu orientální archeologie v Káhiře. Konkrétní obrysy však začala nabývat teprve poté, co do Egypta přišel talentovaný Ermanův žák Ludwig Borchardt, původním vzděláním architekt. Do Egypta byl Borchardt vyslán v roce 1895, aby se pod vedením anglického důstojníka a inženýra Henryho George Lyonse podílel na geodetických pracích v chrámovém komplexu na ostrůvku Fílé u Asuánu. Borchardt, který se poté začal z pověření Deutsche Orient-Gesellschaft věnovat archeol. vykopávkám v Niuserreově slunečním chrámu v Abú Ghurábu, se stal nejen vynikajícím terénním 75

(EGYPTOLOGIE DO

1. SVĚTOVÉ VÁLKY)

archeologem, ukázal se být také velmi schopným diplomatem. V roce 1899 byl jmenován vědeckým atašé německého generálního konzulátu v Káhiře. Borchardtovo archeologicko-diplomatické úsilí bylo korunováno úspěchem. V roce 1902 věnoval eg. chedív Abbás Helmi II. německému císaři Vilémovi II. pozemek v Kurně, za Memnonovými kolosy a Ramesseem na západním břehu Nilu v Thébách. Na získaném nevelkém pozemku byl postaven Německý dům, který se stal střediskem německého archeol. úsilí v Thébách a okolí. Borchardt sám v té době pracoval daleko na sever odtud, na vykopávkách v Abúsíru, který ho přitahoval tehdy čerstvými nálezy papyrů i dosud neprozkoumanými pyramidovými komplexy. V roce 1907 byl konečně císařským dekretem zřízen Německý archeologický ústav v Káhiře. Do začátku 1. světové války, po skončení vykopávek v Abúsíru, Borchardt ještě stihl zahájit archeol. výzkumy v Amarně, sídelním měs­ tě slavného reformátora Achnatona. Během nich se mu podařilo mj. nalézt jednu z nejslavnějších památek starého Egypta, bustu Achnatonovy manželky královny Nefertiti. MEZIVÁLEČNÁ EGYPTOLOGIE

válkami byla dalšímu rozvoji egyptologie příznivě A to nejen v Egyptě, ale také v dalších zemích, mezi něž patřily nejen tradiční egyptologické „mocnosti" Francie, Německo a Anglie, ale rovněž Spojené státy, Itálie, Rusko, Rakousko aj. Jedním z charakteristických znaků egyptologie v době mezi světovými válkami je rozvoj tohoto oboru v malých, zejména západoevropských zemích. Prvním Čechem, který se stal již ve druhé polovině 19. století mezinárodně uznávaným egyptologem, byl Jan Kminek-Szedlo. Je pro tuto dobu příznačné, že nepůsobil doma, ale v Itálii a že ho do Boloně zavedly cesty politicky perzekvovaného člově­ ka, jehož život poznamenala účast na studentských bouřích v Praze v revolučním roce 1848. Je jistě zajímavou náhodou, že roku 1878, kdy Kminek-Szedlo vydal v Boloni svou první velkou egypotologickou práci, se v jeho vlasti narodil zakladatel čes­ ké egyptologie František Lexa. Ani jeho životní dráha nebyla snadná. Byl středo­ školským profesorem matematiky a fyziky, ale eg. hieroglyfy a dějiny ho zaujaly natolik, že se mu egyptologie stala posláním. Studoval ji zpočátku samostatně, později získal stipendium a své vědomosti si doplnil na zahraničních univerzitách u Adolfa Ermana v Berlíně a Wilhelma Spiegelberga ve Štrasburku. V roce 1919, po vzniku Československa, se Lexa habilitoval a začal přednášet egyptologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. O tři roky později, v roce 1922, byl Lexa jmenován mimořádným profesorem egyptologie a jeho obor na této fakultě institucionálně pevně zakotvil. Zejména dvě oblasti přitahovaly Lexův zájem, staroeg. náboženství a démotština, předposlední vývojové stadium egyptštiny. V nich také záhy dosáhl světového věhlasu. Mezi jeho nejtalentovanější žáky patřili v meziválečné době Jaroslav Černý a po 2. světové válce Zbyněk Doba mezi

dvěma světovými

nakloněna.

(EGYPTOLOGIE)

76

Žába, dva egyptologové, kteří později významně zasáhli do vývoje české i světové egyptologie. V době mezi válkami došlo v Egyptě také k mimořádným archeol. objevům, které egyptologii doslova vrhly do středu světové pozornosti a zájmu. Tím nejslavnějším, a to nejen v dějinách egyptologie, se stal objev nevyloupené hrobky faraona Tutanchamona. Objev Tutanchamonova pokladu v listopadu 1922 i jeho hlavní protagonisté, egyptolog Howard Carter a lord George Edward Stanhope Molyneux Herbert, 5. hrabě z Carnarvonu, poutají zájem veřejnosti dodnes. Poklad, vystavený v ně­ kolika sálech, je mimo jakoukoli pochybnost tou největší atrakcí Egyptského muzea v Káhiře. A podobně je tomu i s Tutanchamonovou skalní hrobkou v Údolí králů, kterou její stavitel Ineni vytesal „na opuštěném místě, na němž nikdo nemohl přihlížet ani naslouchat''. nad nímž jako pyramida ční skalní masiv do výše okolo 550 m. Vše kolem tohoto pokladu již bylo mnohokrát popsáno, včetně faraonovy kletby. A nepochybně ještě mnohokrát popsáno bude. Při pohledu na skvosty z této jen souhrou šťastných okolností zachráněné pohřební výbavy mladičkého krále se ale také nelze ubránit lítosti nad tím, co všechno bylo v minulých staletích již vyloupeno a zničeno, jak málo se dochovalo nejen z pokladů, ale z památek starého Egypta vůbec. Egyptologie si právě v meziválečné době a možná i v reakci na vysoko vzedmutou vlnu euforie nad Tutanchamonovým pokladem tuto skutečnost, vědomí jistého omezení i jednostrannosti dochovaných historických pramenů, začala ve stále větší míře připouštět. Reagovala na ni věcně, zvýšenou intenzitou studia všech dochovaných památek, těch nově objevovaných i těch nahromaděných v depozitářích velkých světových muzeí a dosud důkladně vědecky nezhodnocených. Příkladem velkého, moderně koncipovaného egyptologického výzkumu, který byl zahájen v období mezi světovými válkami a nesl s sebou doslova příval nových a často velmi detailních informací o životě ve starém Egyptě, byly vykopávky Francouzského ústavu orientální archeologie v Dér el-Medíně v Západních Thébách. Začaly v roce 1921 pod vedením egyptologa Bernarda Bruyera a vlastně do jisté míry souvisely s Tutanchamonovou hrobkou, protože v Dér el-Medíně žili a také zde byli pochováni řemeslníci a umělci, kteří stavěli a zdobili nádherné hrobky v Údolí králů. Vesnice v Dér el-Medíně, která se poeticky nazývala Sídlo pravdy (eg.slovo maat ovšem znamená nejen pravda, ale i právo, řád a spravedlnost), vzkvétala v době 18. až 20. dyn. Její obyvatelé požívali mnohých výsad a představovali ve své době nepochybně velmi elitní společenství. Díky určité uzavřenosti a odlehlosti tohoto místa se vesnice i pohřebiště dochovaly v pozoruhodně dobrém stavu až do naší doby. Výzdoba, kterou si umělci pořídili na stěnách svých vlastních hrobek, patří k tomu nejkrásnějšímu, co ze starého Egypta známe. Dochovaná architektura sídliště i množství předmětů každodenní potřeby nesmírně obohatily naše vědo­ mosti o tom, jak se v té době v Egyptě žilo. 77

(MEZIVÁLEČNÁ EGYPTOLOGIE)

Jak tomu v archeologii často bývá, nejcennějším zdrojem informací je smetiště. V Dér el-Medíně se jím stala velká cisterna vytesaná ve skále na okraji vesnice. Časem ztratila svůj význam jako zásobárna vody a byly do ní odhazovány nepotřebné věci, naštěstí ponejvíce ostraka - ploché úlomky vápence s krátkými texty, někdy i kresbami. Obsahovala dopisy, účty, zprávy o soudních přích, sdělení a vzkazy, drobná písařská školní cvičení, kresbičky atp. Texty na ostrakách byly psány kurzivním, hieratickým písmem. Za jeho vynikajícího znalce byl již před 2. světovou válkou považován český egyptolog Jaroslav Černý. Vedení Francouzského ústavu orientální archeologie ho přizvalo ke spolupráci s expedicí v Dér el-Medíně a Černý se ujal beden, košů a krabic plných ostrak. Jejich prostřednictvím postupně pronikl do všech tajů života exkluzivní komunity, která před více než třemi tisíciletími žila v Dér el-Medíně, a pochopitelně i do spletitých politických a hospodářských poměrů Egypta v době Nové říše. Černého vědomosti byly fenomenální. O dávných obyvatelích této vesnice dokázal vyprávět tak detailně a přesvědčivě, jako by byl jedním z nich. Poněkud ve stínu slavného nálezu Tutanchamonova pokladu se ocitly skvělé objevy, které se koncem 20. a ve 30. letech podařily francouzskému egyptologovi Pierru Montetovi v sv. deltě, v místě zvaném Sán el-Hagar (řecky Tanis ). Při vykopávkách v areálu velkého Amonova chrámu se mu podařilo najít podzemní krypty s intaktními hroby několika panovníků 21. a 22. dyn. Šlo o zatím největší počet nedotčených královských hrobů, které se dosud v Egyptě podařilo objevit. Jedinečné skvosty pohřební výbavy z královských hrobů v Tanidě, mezi nimiž nechyběly zlaté a stříbrné rakve, šperky, zlaté, drahokamy zdobené kultovní předměty aj., dnes patří ke chloubám Egyptského muzea v Káhiře. Montet byl přesvědčen, že Tanis byla slavným biblickým „městem Ramessovým", Piramesse. (Tato teorie však byla již před časem vyvrácena nálezy v nedalekém Kantíru.) Vykopávky v Tanidě, které ostatně pokračují i v současné době, znovu připomněly egyptologům mimořádnou historickou závažnost do té doby dost podceňovaných archeol. lokalit v deltě a aktuálnost jejich výzkumu a záchrany. Tato idea, která kdysi stála u zrodu nadace Egypt Exploration Fund, se však stala prioritou mezinárodní egyptologie teprve v nedávné době. ČAS VELKÝCH ZMĚN

Druhá světová válka, během níž se území Egypta stalo jedním z velkých světo­ vých válčišť, přirozeně vedla k podstatnému útlumu egyptologického bádání, a to v celosvětovém měřítku. Na jejím počátku byla zastavena činnost Německého archeologického ústavu v Egyptě a německé vykopávky vůbec. Borchardt byl v té době již mrtev, zemřel v roce 1938. Ale dlouho před svou smrtí znovu prokázal své mimořádné vědecké a diplomatické kvality: v roce 1929 založil další zahranič­ ní archeol. ústav v Egyptě, Schweizerisches Institut fiir iigyptische Bauforschung und Altertumskunde in Kairo.

(EGYPTOLOGIE)

78

Vedle Švýcarů se archeol. začali v Egyptě prosazovat již před válkou a zejména po ní také Belgičané a Holanďané. V této souvislosti je třeba připomenout, že již na počátku našeho století se mezi „egyptologické mocnosti" začlenily Spojené státy. O věhlas americké expedice se zasloužil zejména George Andrew Reisner svými vykopávkami v Horním Egyptě, Núbii a zvláště pak u pyramid v Gíze. Vykopávky, zejména eg., pokračovaly, byť v omezené míře, i za války. Právě od této doby se také v terénních archeol. pracích začali výrazněji prosazovat a v jistém smyslu emancipovat domácí egyptologové. Někteří z nich dosáhli významných úspěchů již před válkou, např. Selím Hasan na vykopávkách káhirské univerzity v Gíze. Svými pracemi v Heluánu, Sakkáře a na jiných místech na sebe začali upozorňovat také další, Zakí Júsuf Saad, Abd es-Salám Husajn, Ahmad Fachrí aj. Vedle vzestupu podílu domácích badatelů na archeol. výzkumech je pro poválečné období charakteristický také vstup menších evropských zemí na egyptologické kolbiště. A to jak v oblasti terénních prací v Egyptě, tak v bádání obecně. S prudkým rozvojem egyptologie bezprostředně po válce je spjata celá řada osobností a výzkumných projektů. Za všechny zmiňme aspoň jeden, Annual Egypto/ogica/ Bibliography. Z entuziasmu několika jednotlivců, především holandského kněze a egyptologa Josefa Maria Antoona Janssena, vznikla mimořádně cenná bibliografická příručka, bez níž by dnes egyptologické bádání bylo krajně obtížné. První svazek]anssenovy bibliografie vyšel v roce 1945. Její dnešní vydávání je ovšem již záležitostí širší mezinárodní spolupráce. Byť letmá zmínka o egyptologické bibliografii by nebyla úplná, kdyby v ní byla opomenuta další, avšak zcela odlišně koncipovaná bibliografická pomůcka, zaměřená na jednotlivé archeol. lokality a památky, Topographica/ Bibliography of Ancient Egyptian Hieroglyphic Texts, Re/iefs, and Paintings. Vychází od pol. 20. let v Oxfordu péčí Griffithova ústavu při Ashmoleově museu. Také u jejího zrodu byla nejen skvělá myšlenka, ale také nadšení a obdiv k zemi na Nilu a jejím památkám. Topografickou bibliografii založily dvě ženy, Bertha Porterová a Rosalinda Louisa Beaufort Mossová. Významným datem v dějinách egyptologie a předělem v poválečném vývoji se stala eg. revoluce v roce 1952. Revoluce, uskutečněná pod republikánskými, národními a protikoloniálními prapory, měla bezprostřední dopad na organizování a řízení archeol. prací v Egyptě. Po stu letech přestalo být řízení Památkové správy v zemi výsadní doménou Francouzů a přešlo do rukou Egypťanů. Prvním Egypťanem v čele této instituce se stal významný archeolog Mustafa Ámer. Bylo by zcela mylné se domnívat, že ukončení cizího monopolu ve vedení Památkové správy narušilo mezinárodní spolupráci v Egyptě či egyptologii. Právě naopak, egyptologická spolupráce získala na nebývalém významu a intenzitě, a to v souvislosti s dalším z přímých důsledků revoluce. Začaly se připravovat plány stavby, jež se měla stát základem elektrifikace a industrializace země a která dosud neměla v Egyptě obdobu, Vysoké přehrady u Asuánu.

79

(ČAS VELKÝCH ZMĚN)

MEZINÁRODNÍ AKCE UNESCO V NÚBII

Ve 2. polovině 50. let padlo konečné rozhodnutí eg. vlády přehradit u Asuánu Nil mohutnou, několik km dlouhou sypanou hrází a postavit zde velkou elektrárnu s 10 turbínami. U Asuánu již stála přehrada postavená v letech 1898-1902. Nová, tzv. Vysoká přehrada, projektovaná jižně od ní, měla zvednout hladinu Nilu o 50 m a vytvořit obrovskou, asi 500 km dlouhou a místy 50 km širokou vodní nádrž, zasahující až ke 3. kataraktu v severním Súdánu. Vysoká přehrada však neznamenala pouze hospodářský přínos vyjádřený v kilowattech vyrobené elektrické energie, hektarech nové orné půdy a kubických metrech životodárné vody zadržené pro případ dlouhotrvajícího sucha. Vzhledem ke specifickým přírodním poměrům a historickému vývoji bylo v Núbii, podobně jako v Horním Egyptě, osídleno již od konce pravěku především nilské údolí. A právě to, spolu se všemi moderními sídlišti i historickými památkami, mělo navždy zmizet pod vodami nové nádrže. Přestěhování obyvatel Núbie dále na sever bylo na samé hranici ekonomických možností Egypta, nikoli však již záchrana historických památek, které měly být zatopeny. Eg. vláda, k níž se o několik měsíců později připojila také súdánská vláda, se proto v roce 1959 obrátila na mezinárodní organizaci UNESCO se žádostí o pomoc při záchraně a dokumentaci památek Núbie. UNESCO žádost schválilo a 8. března 1960 vyhlásilo mezinárodní akci na záchranu památek Núbie ohrožených vodami Vysoké přehrady u Asuánu. Nešlo o žádnou vědecky, finančně a organizačně jednoduchou záležitost. Během poměrně velmi krátké doby zhruba pěti let bylo třeba splnit nesmírné množství úkolů, které zahrnovaly nejen archeol. vykopávky a různé dokumentační práce, ale také přemístění celé řady památek do bezpečí, od vybraných skalních kreseb a nápisů až po technicky nesmírně náročný přesun celých chrámů, včetně slavných skalních chrámů Ramesse II. v Abú Simbelu a neméně slavné „perly Egypta", chrámu na ostrůvku Fílé u Asuánu. Akce UNESCO byla mezinárodní veřejností přijata velmi příznivě a setkala se s podporou nejen kulturních, ale i politických kruhů. Mnoho zemí, mezi nimi i ty, v nichž egyptologie nebyla etablována, vyslaly do Núbie vědecké expedice. Nakonec jich zde pracovalo přes čtyři desítky. Řada zemí se rozhodla akci přímo finančně podpořit. Např. v USA se podařilo shromáždit velké finanční prostředky z nevládních zdrojů zejména díky velké kampani, kterou rozvinul časopis Readers Digest. V mnoha zemích se tato akce stala zároveň důležitým impulsem k rozvoji egyptologie. Tak tomu bylo i v Československu. Tehdejší vláda se rozhodla místo přímé finanční podpory vyslat do Núbie egyptologickou expedici, do jejíhož čela byl postaven Zbyněk Žába, žák Lexy a Černého. Nezbytnost vytvořit expedici odpovídající odborné a organizační zázemí vedla k založení Československého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy s jedním pracovištěm na Filozofické fakultě UK a druhým přímo v Egyptě. Pracoviště (EGYPTOLOGIE)

80

ústavu v Praze vzniklo v říjnu 1958, v Káhiře v lednu příštího roku na základě souhlasu eg. vlády. Záchranná akce v Núbii trvala dvacet let, do roku 1980, a skončila úspěšně. Bylo by možné vypočítávat, kolik chrámů bylo přemístěno a za jakých obtíží a s jakými náklady, kolik lokalit bylo prozkoumáno a zdokumentováno, kolik vědeckých zpráv a knih bylo od té doby z nashromážděných materiálů publikováno. Tyto bilance a statistiky, jakkoli důležité, by však mohly zastřít jeden nesmírně cenný a sotva měřitelný výsledek núbijské akce UNESCO. Tím bylo rozvinutí velmi účin­ né egyptologické spolupráce v širokém mezinárodním měřítku, získání nesmírného množství poznatků i zkušeností s moderními přírodovědeckými metodami a technickými postupy, bez nichž je soudobá archeologie nemyslitelná. Rozmach egyptologické spolupráce našel ještě před oficiálním skončením akce UNESCO další velmi závažné vyjádření. V roce 1976 byl v Káhiře uspořádán 1. mezinárodní egyptologický kongres a na něm bylo přijato rozhodnutí založit Mezinárodní asociaci egyptologů. Obě instituce od té doby napomáhají jak další spolupráci v mezinárodním měřítku, tak i dlouhodobé orientaci egyptologie na řešení prioritních vědeckých a organizačních úkolů oboru. Hodnoty získané spoluprací v Núbii egyptologie zúročuje i v současnosti. A to nejen tzv. terénní egyptologie při nových, často mezinárodních archeol. projektech v Egyptě, např. při výzkumu a záchraně památek delty a Fajjúmské oázy, severní oblasti Sinajského poloostrova (projekt „es-Salám" související s výstavbou kanálu, který sem přivede vodu z Nilu) aj. Spolupráce se projevuje i v dalších velkých oblastech - muzejní a univerzitní, do nichž bývá soudobá egyptologie podle svého zaměření někdy trochu mechanicky členěna. Za všechny uveďme úspěšně se rozvíjející projekt systematické publikace málo známých egyptiak ze skladů velkých muzeí či z malých lokálních sbírek Corpus Antiquitatum Aegyptiacarum, projekty využívající výpočetní techniku při zpracování nového slovníku egyptštiny, edicích textů atp. Bylo by však zavádějící mluvit v souvislosti se stavbou Vysoké přehrady u Asuánu pouze o úspěších. Neznamenala totiž pouze tolik potřebný a předem naplánovaný hospodářský přínos, ale i nechtěné, samozřejmě nečekané - či spíše podceněné - problémy. Vysoká přehrada přeťala Nil a tím odvěký koloběh vody, která každoročně zaplavovala Egypt a zajišťovala mu obživu. Udržet fungující systém zemědělství znamenalo od této chvíle nejen rozvádět vodu dál kanály postavenými často již v dobách faraonů, ale zajistit umělé hnojení půdy po celé zemi místo chybějící­ ho úrodného bahna, které se postupně hromadí na dně asuánské vodní nádrže, v pravidelných intervalech zanáší turbíny a komplikuje provoz elektrárny. Umělá hnojiva ovšem nedegradují beze zbytku a výsledkem je stoupající obsah solí na eg. polích a zahradách. Obrovský objem vody v asuánské nádrži začal na principu spojitých nádob zvyšovat hladinu spodní vody ve štěrkovém podloží nilského řečiště na sever 81

(MEZINÁRODNÍ AKCE UNESCO V NÚBII)

od Asuánu. Vzhledem k vysokému obsahu solí v půdě vznikají agresivní roztoky, které vzlínají k povrchu a napadají i kamenné památky faraonů. Obzvláště ohroženy jsou monumentální pískovcové stavby v Horním Egyptě, ale nejinak je tomu i v případě hrobek vytesaných v hloubi vápencových skal. Vznik asuánské vodní nádrže měl ještě další velmi závažný důsledek. Vznikla obrovská vodní plocha, z níž se ve zrychlené míře odpařuje voda, což má mimo jiné za následek změnu klimatu v celé oblasti. Jestliže byl dříve v Egyptě déšť velmi vzácný (s výjimkou středomořského pobřeží) a v núbijské poušti, jednom z nejteplejších míst na světě, naprostou raritou, pak dnes to již neplatí. V Egyptě prší častěji a následkem rychlé industrializace země a zvýšeného množství exhalací v ovzduší jsou deště kyselé. Jsou jimi citelně postiženy zejména památky vybudované z vápence, tedy i pyramidy - symboly věčnosti. Eg. archeol. kruhy i vedení země pochopitelně nerezignují a snaží se situaci řešit. Rovněž mezinárodní egyptologie, využívající zkušeností získaných v Núbii, v tomto díle pomáhá. V soudobé terénní egyptologii se záchrana a ochrana archeol. památek stala absolutní prioritou. Čím dál více se prosazuje tendence omezovat nové vykopávky ve prospěch prací dokumentačních, restaurátorskokonzervátorských a stavebně-rekonstrukčních. Toto je pravděpodobně nejcharakterističtější rys soudobé egyptologie. Je to ostatně zcela nevyhnutelné, má-li zůstat pro budoucí generace zachováno kulturní a historické dědictví, které lidstvu starý Egypt zanechal. ČESKÝ EGYPTOLOGICKÝ ÚSTAV Nechybělo mnoho a česká egyptologie by vznikla krátce po roce 1822. První egyptolog českého původu Jan Kminek-Szedlo ale musel v polovině 19. století z politických důvodů České země opustit a o rozvoj oboru se pak zasloužil v Itálii. A tak se skutečným zakladatelem české egyptologie stal až František Lexa. Svému oboru se intenzivně věnoval již před 1. světovou válkou, ale teprve po vzniku Československa v roce 1918 nastaly příhodné podmínky. Od roku 1919 začal Lexa přednášet egyptologii na Filozofické fakultě UK, budovat knihovnu a organizovat studium, o které byl stále větší zájem. Významným mezníkem se stalo v roku 1925 zřízení egyptologického semináře. Kolem něj se Lexovi postupně podařilo soustředit celou řadu talentovaných odborníků a výrazných osobností, mezi nimiž v době mezi válkami vynikl Jaroslav Černý. V semináři však nechyběli ani zahraniční studenti, zejména proto, že ve 30. letech se právě v Praze jako na jediném místě na světě přednášela velmi speciální a obtížná démotština. Činnost semináře násilně přerušila 2. světová válka. Při jeho obnově a rozvoji se Lexovi stal velkou oporou další z jeho žáků Zbyněk Žába. Odborná autorita Lexova, erudice a elán Žábův a zejména vyhlášení již zmíněné mezinárodní akce UNESCO na záchranu památek Núbie vytvořily příznivé podmínky k povýšení statutu semináře na ústav, a to dokonce mezinárodní. Jak

(EGYPTOLOGIE)

82

už bylo řečeno, československá vláda tehdy rozhodla, že se naše země nebude na akci UNESCO podílet formou přímé finanční podpory, ale odbornou spoluprací při dokumentaci a záchraně ohrožených núbijských památek. Základnou této spolupráce se stal Československý egyptologický ústav Univerzity Karlovy. Ústav byl založen v roce 1958 v Praze, kde se jeho základem stal bývalý egyptologický seminář. Po dohodě s eg. vládou bylo v roce 1959 otevřeno i druhé pracoviště v Káhiře. Česká egyptologie byla tímto rozhodnutím postavena před zcela nové, velmi náročné vědecké a organizační úkoly, které s sebou práce v Núbii přinášela. Zároveň se jí naskytla jedinečná příležitost přímo a rozsáhle se zapojit do mezinárodní spolupráce a do zahraničí dokonce přenést těžiště své činnosti. To se v tehdejším Československu podařilo málokterému společenskovědnímu oboru. Z administrativních a technických důvodů zahájil ústav v roce 1960 svou čin­ nost v Egyptě výzkumem hrobky velmože Ptahšepsese v Abúsíru, která byla zčás­ ti odkryta již v minulém století. Ale hlavním úkolem po celou 1. polovinu 60. let byly práce v Núbii, kterých se zúčastnilo vedle eg. odborníků i více než čtyřicet zahraničních expedic. Té naší připadl epigrafický průzkum - vyhledávání a dokumentace nápisů na skalách, které lemují břehy Nilu a tvoří údolí, v němž bylo již od pozdního pravěku soustředěno zdejší obyvatelstvo. Tento úkol byl české expedici přidělen nepochybně proto, že Zbyněk Žába se již tehdy těšil pověsti skvělého filologa. Průzkum probíhal na dvou úsecích, které dohromady tvořily pásmo v délce okolo sta kilometrů, a zahrnoval tedy asi jednu třetinu nilského údolí eg. části Núbie. Byl náročný nejen vědecky, ale i fyzicky, neboť musel probíhat při nejnižším stavu hladiny Nilu, tzn. v létě, a Núbie je jedním z nejteplejších a nejsušších míst na zeměkouli. Navíc byla tehdy již vylidněná a obyvatelstvo přestěhované do oblastí na sever od Asuánu. Při epigrafickém průzkumu bylo objeveno a zdokumentováno více než dvě stě eg. nápisů, z nichž mnohé mají velkou historickou hodnotu, např. ty, které se vztahují k eg. kolonizaci Núbie na počátku Střední říše. Velmi cenný je i soubor asi pěti tisíc skalních kreseb, rytin i maleb, které jsou důležitým svědectvím o životě obyvatel Núbie od pravěku do arabského středověku. Vedle epigrafického průzkumu proběhl na núbijské koncesi ústavu také prů­ zkum archeologický. Bylo při něm objeveno celkem 47 lokalit včetně tří velkých a dvou malých pohřebišť, sedmi skalních hrobek, šesti strážních věží, jednoho lomu aj. Pozoruhodným úspěchem byl objev, resp. lokalizování zbytků tzv. Jižního chrámu v Táfě, ztraceného pod mohutnými vrstvami bahna, které se zde uložily po postavení první asuánské přehrady na přelomu století. Mezi další úkoly československé expedice patřil i antropologický výzkum současné núbijské populace v souvislosti s jejím přestěhováním do jižního Egypta. Poznatky a nashromážděné materiály z núbijských expedic, které probíhaly pod vedením Zbyňka Žáby, již byly z větší části zpracovány a vydány v řadě vě­ deckých monografií nebo publikovány formou článků v našich a zejména zahra83

(ČESKÝ EGYPTOLOGICKÝ ÚSTAV)

ničních vědeckých časopisech. Eg. vláda ocenila význam podílu československé egyptologické expedice na akci UNESCO tím, že poskytla Československu část objevených památek, které jsou nyní uloženy v Náprstkově muzeu v Praze. Navzdory všem obtížím se expedici ústavu dařilo souběžně s pracemi v Núbii rozvinout, byť ve velmi omezeném rozsahu, i archeol. výzkum v Ptahšepsesově mastabě v Abúsíru. Sem se pak bez administrativních průtahů plynule přeneslo těžiště terénních výzkumů. Pohřebiště u Abúsíru, ačkoli leží uprostřed pyramidových polí starověké Memfidy, zůstávalo dlouho stranou zájmu archeologů. Sousední Gíza a Sakkára byly jistě atraktivnější. Ve 30. letech minulého století pořídil několik plánků vybraných abúsírských památek Angličan John Shae Perring. O něco později, v letech 1842 až 1843, navštívila Abúsír německá expedice Lepsiova a provedla zde několik mě­ ření a sondáží. Důležitým výsledkem její práce byla archeol. mapa Abúsíru, která dodnes neztratila na své vědecké hodnotě. Teprve o půl století později, v létě roku 1893 zde zahájil archeol. vykopávky Francouz Jacques de Morgan. Podařilo se mu objevit vstupní část velké mastaby vezíra Ptahšepsese z 5. dyn., ale své vykopávky krátce poté přerušil. K rozsáhlým, několik let trvajícím vykopávkám došlo v Abúsíru až na počátku tohoto století. Pod vedením Ludwiga Borchardta je prováděla německá archeol. expedice a týkaly se tří dominantních pyramidových komplexů abúsírské nekropole, které si zde postavili panovníci 5. dyn. Sahure, Neferirkare a Niuserre. Uplynulo padesát let, než byly vykopávky v Abúsíru obnoveny. Pod vedením Zbyňka Žáby se zde československá egyptologická expedice rozhodla dokončit výzkum de Morganem objevené Ptahšepsesovy mastaby. Při zahájení vykopávek sotva kdo mohl tušit, že se při nich podaří objevit dosud největší nekrálovskou mastabu z doby stavitelů pyramid. Velké množství písemných a archeol. památek, které zde byly objeveny, se stalo cenným příspěvkem k poznávání dějin starého Egypta v době 5. dynastie. Před dokončením vykopávek v Ptahšepsesově mastabě se situace ústavu mimořádně zkomplikovala. Obsazení Československa v roce 1968 a následné politické čistky a reorganizace na Univerzitě Karlově vedly k rozpadu egyptologického týmu, náhlé smrti Zbyňka Žáby a posléze k administrativní degradaci egyptologického ústavu a ztrátě jeho samostatného postavení v rámci Filozofické fakulty UK. Jen za velkých obtíží a po několikaleté přestávce se podařilo dokončit výzkum Ptahšepsesovy mastaby a obnovit činnost ústavu v Egyptě. Ve 2. polovině 70. let se těžiště terénních prací přesunulo na nově získanou rozlehlou koncesi, zahrnující celou jižní, archeol. dosud neprobádanou část abúsírské nekropole. Existovala totiž oprávněná vědecká domněnka, že právě zde se nacházejí některé dosud neobjevené královské hrobky z 5. dyn. i další památky. Vykopávky, které na koncesi nazvané Abúsír - Jižní pole postupně probíhají, tuto teorii plně potvrdily. V těsném sledu se české expedici podařilo několik významných objevů.

(EGYPTOLOGIE)

84

Poznatky získané z pyramidového komplexu královské matky Chentkaus umožnily otevřít cestu k řešení otázky zániku 4. a nástupu S. dyn., považované za jeden z nejspletitějších problémů dějin starého Egypta. Historicky zatím nejcennější je pravděpodobně objev pyramidového komplexu dříve téměř neznámého panovníka S. dyn. Raneferefa. Během několika archeol. sezón se podařilo vykopat a dokumentovat rozsáhlý komplex pyramidy, zádušního chrámu a dalších doplňujících staveb se složitou architekturou. Z velkého množství archeol. nálezů je třeba zmínit aspoň soubor panovníkových soch patří­ cích k vrcholům umění Staré říše a chrámový papyrový archiv, jednu z nejstarších písemných památek svého druhu. V posledních letech se podařilo na abúsírském pyramidovém poli prozkoumat malý pyramidový komplex označovaný jako Lepsius č. XXIV (podle první mapy pyramid, pořízené Lepsiovou výpravou koncem 30. let 19. století), který patřil anonymní královně, jež mohla být manželkou Raneferefa nebo jeho mladšího bratra Niuserrea. V pyramidě byla objevena i mumie této královny spolu s malými zbytky pohřební výbavy. Velké překvapení přinesl výzkum sousední pyramidy Lepsius č. XXV, neboť se ukázalo, že jde o unikátní malou dvojpyramidu, která pravděpodobně patřila princi Hanebuovi a jeho manželce. Východně od pyramidového pole bylo objeveno a prozkoumáno pohřebiště s hrobkami méně významných členů rodiny krále Džedkarea z konce S. dyn. Velké pohřebiště s hrobkami ze 3. až 6. dyn. bylo objeveno v jižním Abúsíru. Na tomto pohřebišti byli ve velkých a bohatě zdobených hrobkách typu mastaby pohřbeni velmoži, vysocí úředníci a kněží. Patří mezi ně správce královského majetku a vojenský písař Kaaper, správce obou sýpek rezidence Itej, královský mluvčí Hetepi a další. Velmi významný je velký hrobový komplex rodiny vezíra Kara z první poloviny 6. dyn., v němž se podařilo učinit celou řadu cenných archeol. nálezů. Objev dosud zcela neznámého pohřebiště s obrovskými šachtovými hroby z konce 26. a počátku 27. dyn. významně přispěl k tomu, že se z Abúsíru, dříve pozapomenutého pyramidového pohřebiště, stala archeol. lokalita prvořadé dů­ ležitosti. Zatím se na tomto pohřebišti z Pozdní doby podařilo mj. prozkoumat složitý hrobový šachtový komplex vojenského velitele Vedžahorresneta, kancléře prvních perských králů - dobyvatelů Egypta, intaktní šachtový hrob správce paláců a kněze předčitatele lufaay a písaře královských dokumentů a vrchního kněze předčitatele Menechibnekaua. Vzhledem ke zhoršujícímu se stavu životního prostředí a jeho negativnímu vlivu na v minulosti již odkryté památky se český archeol. tým stále více vedle objevování a poznávání starého Egypta soustřeďu­ je také na záchranu jedinečného kulturního dědictví, které nám dávná civilizace na březích Nilu zanechala. V roce 2000 se Nejvyšší rada pro památky Egypta obrátila na mezinárodní egyptologickou veřejnost s žádostí o pomoc při výzkumu a záchraně památek v ohrožených oblastech, především v Západní poušti a nilské deltě. Český egyptologický ústav tuto výzvu přijal a požádal o archeol. koncesi v dosud archeologicky 85

(ČESKÝ EGYPTOLOGICKÝ ÚSTAV)

neprobádané oáze el-Hajez v Západní poušti. Prací na této koncesi se český tým vedle několika eg. a zahraničních expedic aktivně zapojil do výzkumu a záchrany památek v oblasti, která patří nejen k památkově nejohroženějším, ale zároveň k archeol. nejslibnějším. Nové objevy v Západní poušti tato očekávání potvrzují: v závěrečné fázi pravěku, kdy na Sahaře existovaly příznivější klimatické podmínky než nyní, vznikla právě zde nejstarší eg. neolitická kultura, která posléze zásadním způsobem přispěla ke vzniku staroeg. civilizace v nilském údolí. Výzkum v oáze el-Hajez probíhá za velmi obtížných podmínek, avšak útrapy s ním spojené jsou kompenzovány historicky cennými archeol. objevy z různých období pravěku a zejména z období pozvolného zániku pozdně římské eg. civilizace a s ním souběžně probíhající christianizace Egypta na této nejvzdálenější hranici římského impéria. Archeol. výzkumy a na ně navazující vědecká práce představují základ činnosti Českého egyptologického ústavu. Působení ústavu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v naší zemi vůbec je však mnohem širší. Ústav, který je jediným egyptologickým pracovištěm v Česku, zajišťuje na fakultě výuku magisterského a doktorského studia egyptologie, dlouhodobě spolupracuje s Univerzitou třetího věku a pracovníci ústavu organizují i cykly přednášek na dalších českých univerzitách. Velkou pozornost ústav věnuje popularizaci výsledků svého bádání a egyptologie obecně - vydává knihy, spolupracuje na filmových dokumentech, pořádá výstavy a přednášky pro širokou veřejnost a jiné.

(EGYPTOLOGIE)

86

(eg. čisté místo) - posvátné místo. Podle staroeg. legendy bůh ➔ Sutech, poté co zavraždil svého bratra ➔ Usira, rozsekal mrtvé tělo na kusy a rozházel je po celém Egyptě. Místa, na něž se Usirovy ostatky dostaly, se v Ptolemaiovské době stala posvátnými (Abydos, Memfis aj.). Bylo jich šestnáct, možná i víc. (mv) ABATON

ABECEDA viz PÍSMO

archeol. lokalita (její arabské jméno znamená Otec havranů) na okraji pouště jižně od Gízy a asi 1 km severně od pyramidového pohřebiště v ➔Abúsíru. Vévodí jí rozvaliny slunečního ➔chrámu Sešep-ib-Re, Potěšení Reovo, postaveného panovníkem S. dyn. Niuserreem. Chrámový komplex začínal na okraji nilského údolí monumentální branou zdobenou sloupy, v jejímž okolí se rozkládalo velké město. Od brány vedla poměrně strmá vzestupná cesta směrem k západu do velkého vápencového chrámu obdélníkového půdorysu orientovaného svou hlavní osou ve směru východ - západ. V jeho západní části se na mohutném podstavci obloženém granitovými bloky vypínal do výše 20 m obrovský ➔obelisk z vápencových bloků. Na východní straně dodnes leží monumentální alabastrový ➔ oltář, který tvoří čtyři ke světovým stranám orientované bloky ve tvaru hieroglyfické značky he~ (eg. oběť, ,obětní stůl). Na stěnácl! chodby, která vedla podstavcem a ústila na úpatí obelisku, byla bohatá reliéf\ ní výzdoba, která zahrnovala mj. výjevy ze ➔svátku sed a ze tří ročních období (tzv. Weltkammer, nyní v Egyptském ABÚ GHURÁB -

87

muzeu v Berlíně). Ve východní a sv. části chrámu byly umístěny alabastrové bloky s kruhovými bazénky s odtoky, do nichž se pravděpodobně jímala posvátná voda používaná při rituální očistě masa a dalších obětin předklá­ daných pak na oltář slunečního boha. Některé obětiny, např. maso a zelenina, směřovaly ze slunečního chrámu na oltář v nedalekých zádušních chrámech ➔ pyramidových komplexů v Abúsíru. Jižně od chrámu byla objevena velká cihlová stavba ve tvaru lodi, tzv. ➔slu­ neční bárka. - Pouhých několik desítek metrů severně od vzestupné cesty slunečního chrámu bylo objeveno pohřebiště z Archaické doby s hrobkami střední společenské vrstvy. Vedle jedné z hrobek byl nalezen pro tuto dobu ojedinělý doklad oslího pohřbu vstoje. (mvJ archeol. lokalita objevená na počátku 20. století hluboko v poušti, asi 80 km jz. od Alexandrie. Již v prvních stoletích po Kr. zde vzniklo stře­ disko kultu sv. Menase. Podle legendy se na tomto místě zastavila a odmítla jít dál karavana velbloudů nesoucích zpět do Egypta tělo sv. Menase, řím­ ského vojáka libyjského původu, který přijal křesťanskou víru a byl pro ni koncem 3. století umučen ve Frygii. Zastavení karavany bylo považováno za znamení pohřbít sv. Menase právě zde. - Na počátku S. století byl nad jeho hrobem postaven kultovní objekt a v 6. století pak byla bazilika postupně přestavována a rozšiřována. Již v S. a 6. století vzniklo kolem svatyně výstavné poutní místo, největší v Egyptě té doby. Bylo trvale vystaveno ničivým nájezdům beduínů, kteří ho nakonec ABÚ MÍNÁ -

(ABÚ MÍNÁ)

I...

···:::_1....,."~ ~ Plán Východnlho chrámu v Abú Míně (podle P. Grossmanna)

počátkem 10. století rozsáhle zpustošili. Definitivně přestalo město existovat ve 13. století. Kolem jezírka s léčivou vodou vznikly lázně a ubytovny pro poutníky. Ve městě byly četné hrnčířské dílny, v nichž se vyráběly mj. okrouhlé lahvičky na posvátnou vodu se znázorněním sv. Menase. (mvJ

dy, která však nikdy nebyla dokonče­ na. Pyramida měla stranu dlouhou asi 100 m a dříve se ze zbytků dochovaného obložení usuzovalo, že sklon jejích stěn byl strmý, asi 60°. Nové švýcarsko-francouzské výzkumy však ukázaly, že bloky obložení byly ukládány nikoli vodorovně, ale skloněné dovnitř, což zvyšovalo stabilitu obložení. Sklon stěn odpovídal standardním 51 °. Malá kultovní ➔ pyramida leží u jejího jz. a nikoli jv. rohu, jak bývalo v ➔ pyramidových komplexech Staré říše běžné. - Zádušní ➔ chrám je neobvykle posunut před sv. nároží pyramidy. Rovněž jeho plán je atypický. Od jihu přiléhá k chrámu jáma pro pohřební ➔ loď. Pyramidu a chrám spojovala s nilským údolím asi 1 700 m dlouhá, k sv. směřující vzestupná cesta. Neutěšený stav pyramidy i četné zlomky rozbitých soch Radžedefa a členů jeho rodiny v prostoru chrámu byly důvodem ke vzniku domněnky o záměrné devastaci hrobového komplexu za Radžedefova nástupce ➔ Rachefa. Radžedef, považovaný za stoupence slunečního kultu, přijal jako první titul „syn Reův". Nález zlomku zřejmě restauračního dekretu vydaného pro

Aeú RAWÁŠ - archeol. lokalita na zá-

padním okraji Káhiry, asi 7 km seod Gízy. Vycházela odtud cesta do oázy ➔Wádi Natrún. Abú Rawáš je nejseverněji položeným pyramidovým pohřebištěm. - Třetí panovník 4. dyn. ➔ Radžedef zde zahájil stavbu pyrami-

verně

(ABÚ RAWÁŠ)

88

Radžedefův

pyramidový komplex pozpanovníkem Menkaureem však tuto domněnku zpochybňuje. - Před­ mětem diskusí se v poslední době staly rozvaliny velké stavby ze sušených cihel označené v 19. století Lepsiovou expedicí za pyramidu. Stavba, jejíž základ tvoří skalnatý pahorek, je považována některými egyptology za zbytek pyramidy ze 3. dyn. Na skalnatých pahorcích mezi nilským údolím a Radžedefovou pyramidou se nacházejí soukromé hrobky ze 4. a S. dyn. Nejstarší pohřebiště v Abú Rawáši však pocházejí již z Archaické doby. (mvJ dějším

archeol. lokalita na západním břehu Nilu poblíž hranice Egypta se Súdánem. Proslavily ji dva skalní ➔chrámy, tzv. Velký a Malý, postavené ➔ Ramessem II., i jejich novodobá záchrana. - Velký chrám byl zasvěcen nejvyšším bohům Horního a Dolního Egypta, ➔Amenreovi a ➔ Re­ harachtejovi; vedlejší kult zde měl i ➔ Ptah a sám zbožštěný Ramesse II. Chrám je orientován přesně k východu a byl postaven tak, že dvakrát do roka, o jarní a podzimní rovnodennosti, ozářilo vycházející slunce sochy všech čtyř božstev vytesané v západní stě­ ně nejzazší kaple, ležící 65 m hluboko ve skalním masivu. Průčelí chrámu vévodí čtyři sedící, přes 20 m vysoké kolosy Ramesse II., mezi jejichž nohama stojí sochy dalších členů královské rodiny. Horní okraj průčelí zdobí řada paviánů uctívajících vycházející slunce. Za vchodem do chrámu následuje síň s osmi pilíři s tzv. usirovskými ➔socha­ mi panovníka, dále menší síň se čtyřmi pilíři, tzv. příčná, a nakonec již zmíněná ABÚ SIMBEL -

89

p---

N

o Plán Velkého chrámu Ramesse li. 1 - přístupové schodiště, 2 - terasa se sedícfmi kolosy Ramesse li., 3 - Velká pilfřová síň, ze které je přístup do čtyř postranních komor bohů, 4 - Malá pilířová síň, 5 - předsíň, 6 - svatyně

kaple se sochami bohů. Vpravo i vlevo od hlavního traktu se nachází několik vedlejších komor. V reliéfní výzdobě chrámu, která má převážně náboženský ráz, vynikají scény a nápisy z válek Ramesse II. v Sýrii (bitva u ➔ Kádeše), Libyi a Núbii. - Tzv. Malý chrám leží asi 300 m severně od Velkého. Byl zasvěcen bohyni ➔ Hathoře a královně ➔ Nefertari, hlavní manželce Ramesse II. Průčelí chrámu připomínající pylon zdobí 10 m vysoké sochy panovníka a jeho manželky a menší sochy dalších (ABÚ SIMBEL)

členů královské rodiny. Vnitřní část chrámu tvoří síň se šesti pilíři se znázorněním ➔ sistra s Hathořinou hlavou, příčná síň a kaple. - Průčelí chrámů i jejich bezprostřední okolí zaplňují četné historické skalní nápisy a tzv. návštěvnická grafita. Je mezi nimi i slavná svatební stéla o sňatku Ramesse II. s chetitskou princeznou. Oba chrámy byly v letech 1963-68 v rámci mezinárodní akce UNESCO na záchranu památek Núbie vyřezány po částech ze skalního masivu a přemístěny (Velký chrám váží okolo 300 tisíc tun) asi o 65 m výše a o 21 Om hlouběji do pouště, neboť by byly zatopeny vodami asuánské Vysoké přehrady. CmvJ

ABÚKÍR (řecky

Kanóbós) - archeol. lokalita, asi 20 km východně od Alexandrie. V 6. století před Kr. zde bylo založeno město, některé památky nalezené v okolí, např. křemencová sfinga Amenemheta IV. nebo socha Ramesse II. z červeného granitu, jsou však mnohem starší. Významného rozkvětu dosáhl Abúkír v Ptolemaiovské době. Byl zde uctíván ➔ Serápis, ➔ Eset a další božstva včetně Kanoba, kormidelníka spartského krále Meneláa, po Kanobovi se město také jménuje. Serápidův chrám se stal vyhledávanou věštírnou a léčebným místem. - Během Napoleonova tažení do Egypta došlo u Abúkíru k námořnímu střetnutí s Angličany, při kterém byla francouzská flotila zničena. Cm•!

ABÚSÍR (eg. Per-Usir, řecky Busiris) archeol. lokalita asi 25 km jz. od Káhiry. Jméno Abúsír je odvozeno od označení místa kultu boha ➔ Usira, vládce říše

(ABÚKÍR)

mrtvých. - Nejstarší doklady lidského osídlení Abúsíru sahají až do středního paleolitu, jak dokládá hojný výskyt kamenné industrie pocházející z tohoto období. Do téže doby pravděpodobně spadá vznik přirozené vodní nádrže, tzv. Abúsírského jezera, každoročně doplňovaného vodou při nilských záplavách. Na skalním útesu nad jižním břehem jezera bylo na počátku historické doby založeno královské pohře­ biště nedalekého nového hlavního města Egypta Inebuhedž (Bílých zdí), pozdější ➔ Memfidy. Největšího významu dosáhl Abúsír za S. dyn. Z důvodů, které zatím nejsou zcela objasněny, si toto místo zvolil první panovník S. dyn. ➔ Veserkaf pro stavbu slunečního ➔ chrámu Nechen-Re, Sídelní pevnost Reova (Reova zásobárna ?). Byl to první chrám svého druhu, který v oblasti pyramidových hřbitovů vznikl. - Jako první si v sousedství slunečního chrámu postavil pyramidový komplex ➔Sa­ hure, pravděpodobně Veserkafův syn. Tento komplex je považován za mezník ve vývoji královské hrobky typu pyramidy, a to nikoli pro svou velikost, ale kvůli nové koncepci, použitým stavebním materiálům a zejména charakteru i kvalitě reliéfní výzdoby. Na rozdíl od svých předchůdců ze 4. dyn. nechal Sahure vybudovat pyramidu menších rozměrů, jejíž jádro tvořily bloky méně kvalitního vápence. Dokud je zakrývalo obložení z jemného bílého vápence, pyramida vypadala vznešeně, po jeho stržení se však změnila na málo vzhlednou hromadu kamení. Na východním úpatí pyramidy se rozkládal zádušní ➔chrám. Jeho tzv. veřejnou, východní část tvořila vstupní síň a chodbou ob90

16 15

ef

o

250

500m

Abúsír. 1 - Niuserreův sluneční chrám v Abú Ghurábu, 2 - Veserkafův sluneční chrám, 3 - Sahureava pyramida, 4 - Ptahšepsesava mastaba, 5 - Niuserreava pyramida, 6 - Neferirkareova pyramida, 7- Raneferefova pyramida, 8 - Pyramida Chentkaus li., 9 - pohřebiště Džedkareovy rodiny, 10 - L XX/V, 11 - LXXV, 12 - šachtový hrob Vedžahorresnetův, 13 - šachtový hrob lufaaův, 14 - šachtový hrob Menechibnekauův, 15 - Karova hrobka, 16 - lntiho hrobka, 17 - Kaaperova hrobka, 18 - ltejova hrobka, 19 - Hetepiho hrobka

klopený

otevřený dvůr

s palmovými granitu. Tzv. příč­ ná chodba oddělovala západní, intimní část chrámu s kaplí s pěti nikami, obět­ ní síní a rozlehlými soubory skladištních komor. Při jižní straně stála malá kultovní pyramida. Stěny chrámu z jemného vápence zdobily nádherné scény v barevném nízkém reliéfu. Pře­ vládaly mytické výjevy panovníka vítě­ zícího v bojích s tradičními nepřáteli Egypta a přehlídky kořisti, rovněž myticky motivované lovecké scény, obrazy zámořských lodí přivážejících do Egyp➔ sloupy z červeného

91

ta dřevo a další produkty z Libanonu, defilé členů královské rodiny a dvora, setkání panovníka s bohy atd. Bohatá reliéfní výzdoba pokrývala též stěny zbývajících částí pyramidového komplexu, údolního chrámu a vzestupné cesty. Údolní chrám na okraji pouště se stal přístavištěm, neboť byl umělým kanálem spojen s Nilem. Byl zároveň i monumentální branou do celého pyramidového komplexu. Se zádušním chrámem ho spojovala přes 200 m dlouhá vzestupná cesta. Zcela nedávno se podařilo objevit zbytky její původní (ABÚSÍR)

reliéfní výzdoby se vzácnými scénami královské rodiny, oslav dokončení stavebních prací v pyramidovém komplexu, obrazy vyhladovělých beduínů, návratu expedice z Puntu, defilé personifikovaných královských zádušních statků aj. - Sahureův nástupce ➔ Nefe­ rirkare si pyramidový komplex nechal postavit o něco jižněji, na nejvýše položeném místě pohřebiště. Původně měla jeho pyramida mít stupňovitý tvar, v té době již zcela neobvyklý. Nakonec však byla zvětšena a přestavěna na klasickou pyramidu jehlanovitého tvaru. Dosáhla výšky okolo 74 m, její obložení však nebylo vzhledem k panovníkově předčasné smrti dokončeno, stejně jako zbývající části komplexu. Zádušní chrám ve spěchu a z levných materiálů, zejména sušených cihel a dřeva, postavili panovníkovi synové a nástupci na trůnu ➔ Raneferef a ➔ Niuserre. Vzestupná cesta a údolní chrám již postaveny nebyly. Právě tato skutečnost nepřímo přispěla k tomu, že ve skladech v jz. části zádušního chrámu objevili vykradači hrobů na konci 19. století papyrový ➔ archiv (tzv. Abúsírský archiv I). Za normálních okolností by byl archiv pravděpodobně uchováván v administrativních budovách v sousedství údolního chrámu a ocitl by se tak pod mnohametrovými nánosy nilského bahna. - Při jižní straně Neferirkareovy pyramidy byl postaven menší pyramidový komplex jeho manželky ➔ Chentkaus II. I ten byl dokončován později, zejména za vlády Niuserreovy. Tehdy také zde pěstovaný kult královny, resp. královské matky dosáhl vrcholu. Mezi historicky cenné nálezy z královnina zádušního chrámu patří (ABÚSÍR)

zlomky papyrového archivu (Abúsírský archiv 11). - Neferirkareův starší syn Raneferef nevládl zřejmě déle než dva roky. Zemřel krátce po nástupu na trůn a po zahájení stavby své pyramidy. Nedokončená pyramida byla narychlo přeměněna na asi 7 m vysokou ➔mastabu a před její východní stranou byl postaven v době Niuserreově sice ,,jen" ze sušených cihel, zato však architektonicky jedinečný zádušní chrám. Při jeho výzkumu byly mj. objeveny zlomky vzácných kamenných soch panovníka a zlomky papyrů chrámového archivu (Abúsírský archiv III, důvody jeho umístění ve skladech zádušního chrámu byly tytéž jako u Neferirkarea). Současně s chrámem byla v jeho bezprostředním sousedství postavena rituální jatka, tzv. dům nože. Kultovní pyramida, vzestupná cesta a údolní chrám z časových i ekonomických dů­ vodů již postaveny nebyly. - Mezi Sahureovou pyramidou a Veserkafovým slunečním chrámem byly objeveny zbytky základů pyramidy. Stavba byla však krátce po zahájení opuštěna. Hypoteticky ji lze připsat efemérnímu panovníkovi Šepseskareovi, pravděpo­ dobně Raneferefovu bezprostřednímu a jen krátkou dobu vládnoucímu nástupci. - Pro nedostatek vhodného místa a ve snaze zůstat nablízku své rodině si Niuserre postavil svou pyramidu u sv. rohu pyramidy Neferirkareovy. Vzhledem k již stojícím starším stavbám musel být plán zádušního chrámu upraven. Jeho základní součásti, standardizované již v Sahureově komplexu, však byly respektovány, dokonce ně­ které prvky se objevily navíc, např. velká granitová socha lva - symbolu krá92

lovské moci a zároveň i ochranného božstva panovníkova hrobu. Otevřený dvůr zádušního chrámu zdobily, na rozdíl od Sahureova, papyrové sloupy z červeného granitu. Reliéfní výzdoba se Sahureově v mnohém podobala. Pro svůj komplex si Niuserre přivlastnil již rozestavěné základy Neferirkareova údolního chrámu i části vzestupné cesty. - Hrob Niuserreovy manželky Reputnub zatím bezpečně prokázán nebyl. Patřil jí možná nevelký pyramidový komplex jižně od Chentkausina, označovaný podle čísla na ➔ Lepsiově archeol. mapě z 19. století jako Lepsius č. XXIV. Jak ukázaly nejnovější vykopávky, ještě jižněji ležící malá pyramida Lepsius č. XXV byla ve skutečnosti v eg. dějinách zcela unikátní dvojpyramidou (tvořily ji dvě k sobě těsně při­ léhající stavby ve tvaru komolých jehlanů, z nichž jedna patřila princi Hanebuovi a druhá zřejmě jeho manželce). - V okolí pyramid vznikly hřbi­ tovy s hrobkami dalších členů královské rodiny, dvořanů a úředníků. Prozkoumány byly zatím jen zčásti. Největší z hrobek leží mezi Niuserreovou a Sahureovou pyramidou. Patřila jedné z nejvýznamnějších osobností té doby, vezíru ➔ Ptahšepsesovi, Niuserreovu zeti. Na půdorysu 30 x 40 m a do výšky až 8 m si vezír Ptahšepses, zároveň také představený všech královských prací, postavil z obrovských vápencových bloků opravdový pohřeb­ ní palác. Vchod zdobila dvojice 6 m vysokých vápencových osmistvolových lotosových ➔ sloupů. V nadzemní části mastaby, v některých místech dokonce na úrovni dvou podlaží, bylo na čtyři desítky místností - kaplí, chodeb, skla93

dištních komor, ale také rozlehlý otea obrovská síň, v níž byly uloženy vezírovy pohřební lodě. Stěny mnoha místností, včetně pilířového dvora, zdobila v jemném bílém vápenci barevná reliéfní výzdoba, která bohatostí námětů i kvalitou provedení patřila k vrcholům reliéfního umění té doby. Vezír a jeho manželka, princezna Chamerernebtej, byli pohřbeni v podzemní komoře v obrovských, dokonale vypracovaných sarkofázích z červeného asuánského granitu, které si svou kvalitou nezadaly s královskými. Ostatně celá konstrukce pohřební komory byla inspirována vzory ze soudobých královských pyramid. Z konce 5. dyn. pocházejí mastaby princezen z rodiny panovníka Džedkarea a dalších významných osobností, ležící jv. od Niuserreova zádušního chrámu. Velký hřbitov s hrobkami významných osobností z různých období Staré říše byl nedávno objeven na jižním okraji Abúsíru, nedaleko severní Sakkáry. Pohřebiště s prostými cihlovými hrobkami nižších společenských vrstev z 5. a 6. dyn. leží na severním okraji Abúsíru. - Na nejjižnějším okraji Abúsíru, v sousedství severní Sakkáry bylo v minulých letech objeveno velké pohřebiš­ tě s hrobkami hodnostářů ze Staré říše. Zatím se zde podařilo prozkoumat okolo desítky hrobek, mezi nimi mastaby armádního písaře Kaapera, královského mluvčího Hetepiho a zejména velký hrobový komplex rodiny vezíra Kara a soudce Intiho. - Poměrně hluboko v poušti, jz. od Raneferefovy nedokončené pyramidy, byl objeven hřbitov z 26./27. dyn s obrovskými šachtovými hroby. Nachází se mezi nimi i hrob vývřený pilířový dvůr

(ABÚSÍR)

znamné osobnosti té doby, ➔Vedžaho­ rresneta, kancléře perských kráhi ➔ Kambýsa a ➔ Dareia I. Hrob tvoří celá důmyslná soustava šachet, které byly navzájem propojeny a zasypány pískem. Ten měl zabránit přístupu do pohřební komory v nejhlubší části šachtového systému. Unikátní objev na tomto pohřebišti představuje nevyloupená, bohatě nápisy a náboženskými scénami zdobená šachtová hrobka kněze předčitatele a správce paláců ➔ lufay. Bohatě zdobena je i nejnověji objevená šachtová hrobka Menechibnekonova. - Pohřebiště v Abúsfru, opuštěné již Niuserreovým nástupcem Menkauhorem, se od Střední říše stalo lidovým hřbitovem. V Nové říši se v čás­ tečně již rozpadlém Sahureově zádušním chrámu rozvinul lidový kult bohyně ➔ Sachmety. Jako hřbitov prostých lidí Abúsír pokračoval i v Pozdní době, kdy v jeho bezprostředním sousedství, v severní Sakkáře, vzniklo významné centrum náboženských kultů. - Archeol. vykopávky v Abúsíru prováděla na počátku 20. století expedice Němec­ ké orientální společnosti. Od počátku 60. let zde provádí systematické archeol. výzkumy expedice Českého egyptologické ho ústavu Univerzity Karlovy. rmvJ archeol. lokalita asi 80 km jižně od Káhiry, poblíž vstupu z nilského údolí do Fajjúmské oázy. Bylo zde objeveno pohřebiště z konce pravěku (období ➔ Nakáda II c-d a Nakáda lil) se zemřelými uloženými ve skrčené poloze na levém boku v oválných jamách. V pohřební výbavě převažuje keramika, pazourkové ABÚSÍR EL-MALAK -

(ABÚSÍR EL·MALAK)

\ ..~

/

.

~ ~

''''"

Vápencová nádobka ve tvaru letícího velblouda, pocházejfcf z konce pravěku. Abúsír el-Malak.

nástroje a drobné ozdoby. Z nálezů bývá často uváděna nádoba ve tvaru ➔velblouda, která je jedním z nejstarších dokladů výskytu tohoto zvířete v Egyptě. Další časové horizonty na pohřebišti představují pohřby ze 2. pře­ chodné doby (jde o nevelkou skupinu hrobů s kostrovými pozůstatky lidí předovýchodního původu a skaraby se jmény hyksóských vládců), z Pozdní, Ptolemaiovské a Římské doby. Poblíž pohřebiště, v dnešní vesnici Abúsír el·Malak, byly objeveny zbytky chrámu Ptahsokarusira postaveného panovníkem Nachtnebefem li. (mvJ Aevoos (eg. Abdžu, ...,__ arabsky Arába el-

Madfúna) - jedna z nejvýznamnějších archeol. lokalit Egypta, náboženské středisko a poutní místo v 8. hornoeg. ➔ kraji. Na počátku historické doby zastínilo svým významem Cenej ( dnešní Girga ?, archeologicky dosud neprokázáno), tehdejší hlavní město kraje i celého Egypta. - Nejstarší sídliště již městského typu vzniklo v Abydu v závěru pravěku. Rozkládalo se v severní části lokality, v prostoru dnešního Kóm es-Sultánu. Jeho centrem byl chrám 94

Symbol Abydu - paruka ozdobená slunečním kotoučem, ureem a náboženskými symboly (tzv. relikvie Usirovy hlavy). Relikvii doprovází bůh Vepuauet - Otevírač cest.

➔ Chontamenteje,

hřbitovů

ochranného boha

v Abydu, který od 12. dyn.

splynul s Usirem. Chrám byl za Staré říše obklopen dvojí ohradní zdí s kamennými branami a velkými sklady. Jeho význam zdůrazňují nejen dekrety s výsadami poskytnutými panovníky ➔ Neferirkareem a ➔ Tetim, ale také pamětní břidlicové palety z počátku historického věku, sochy a nádoby se jmény panovníků Staré říše aj. Na počátku Střední říše byl chrám rozsáhle přesta­ věn a rovněž panovníci této doby při­ spěli svými sochami, sloupy a dalšími památkami ke zvýšení jeho prestiže. Ze Střední říše, kdy se Abydos stal cen95

trem ➔ Usirova kultu a poutním místem celoeg. významu, pocházejí z okolí chrámu na Kóm es-Sultánu (snad právě k němu se vztahuje označení kultovního místa „Usirovo schodiště") kenotafy, malé cihlové stavby s kamennými stélami. - Abydos byl právem považován za „národní" hřbitov starého Egypta. Tzv. Severní pohřebiště přiléhá od západu ke Kóm es-Sultánu a táhne se až k okraji nilského údolí. Nacházejí se na něm mj. obrovské pravoúhlé stavby ze sušených cihel pocházející z Archaické doby a nazývané dnes místními obyvateli Šunét ez-Zibíb a Dér Sitt Damjána (tato stavba byla v koptské době přebudována na svatyni a sídliště). Tyto stavby jsou považovány za velké zádušní chrámy, součásti královských hrobů ležících asi 2 km jz. na pohřebišti Umm el-Káb. Od Střední říše se na Severním pohřebišti začaly stavět hrobky s pohřebními komorami v podzemní části a se superstrukturou, v níž byla nika pro stélu. Pohřbívalo se tu až do Římské doby. - Jižněji je situováno tzv. Střední a Jižní pohřebiště. Prvně jmenované bylo největším soukromým hřbitovem v Abydu od pravěku (zejména z období Nakáda 11) přes 1. přechodnou dobu až do Římské doby. V některých jeho částech se nacházejí i hřbitovy posvátných zvířat - ibisů, sokolů a psů. Jižní pohřebiště, ležící v okolí chrámu Sethiho I., bylo rovněž soukromým hřbitovem a také bylo užíváno až do Římské doby. Umm el-Káb, nejvýznamnější hřbitov v Abydu, leží hluboko v poušti, téměř 2 km západně od okraje nilského údolí a naproti hlubokému údolí, které zde otevírá cestu do Západní pouště. (ABYDOS)

-•••• 10

tli"

'

~

Arába el-Madfúna

9

•

•

T

~1

[] 3

•

5

6

CJc

••

□2

•

7

□a 8

,IJ

r------q4 Cherba

L_ ________ _j

Hlavní archeol. památky v Abydu. 1 - Chrám Sethiho I., 2 - Osireion, 3 - chrám Ramesse li., 4 - tzv. Střednf pohřebiště a hřbitovy posvátných zvířat, 5 - Umm el-Káb, 6 - tzv. Velké ohrady (Šunét ez-Zibíb a tzv. Střední pevnost), 7- Kóm es-Sultán, 8- vesnice Arába el-Madfúna

Arabské jméno lokality Matka střepů souvisí s masivním výskytem zlomků i celých kusů obětní keramiky, která sem, na posvátné místo, byla přinášena po celá staletí, zejména v Pozdní době. Nacházejí se zde totiž hrobky prvních eg. králů nejen z 1. a 2. dyn., ale z období ještě staršího, z tzv. O. dyn. (nejnovější nálezy z německých archeol. vykopávek na této lokalitě posouvají doklady o prvních staroeg. panovnících o zhruba 250 let před 1. dyn., tedy téměř do pol. 4. tisíciletí před Kr.). Panovníci O. dyn. ovšem ještě neovládali celý Egypt, ale jen postupně se rozšiřu­ jící území v okolí Abydu a Hierakonpole. Intaktní pohřby se zde nenašly, pouze zbytky hrobek a pohřební výbavy. Tyto hrobky měly zpravidla jednoduchou substrukturu tvořenou vyzděnou (ABYDOS)

komorou zastropenou trámy. Později substrukturu dvě i více komor. Superstrukturu představovaly asi 20 až 50 cm vysoké rovy z písku, ohraničené zdí. Před hrobkou na místě zádušního ➔ kultu stály dvě kamenné stély s panovníkovým jménem. Celý hrob pak obklopovala mohutná ohradní zeď a také tzv. vedlejší hroby. Od doby panovníka ➔ Ožera z 1. poloviny 1. dyn., kdy se počet vedlejších hrobů zvýšil až na 326, se královské hrobky rozšiřovaly o již výše zmíněné obrovské zádušně-kultovní (?) stavby na okraji nilského údolí. Nejnovější archeol. výzkumy naznačují, že v nich byli pohřbeni mladí muži zřejmě z panovníkovy družiny, zabití po jeho smrti; byla vznesena i otázka ritu sati, násilné smrti panovníkových manželek. Hřbitov tvořily

96

kaplí, rozlehlé sklady aj. Stěny chrámu, a pylonů, pokrývá reliéfní výzdoba se scénami a nápisy pře­ devším náboženského rázu. Pozornost poutají zejména scény historické bitvy u ➔ Kádeše a slavný seznam eg. králů od počátku do doby zmíněných stavitelů chrámu. V hlavní ose chrámu leží jz. směrem jako jeho pokračování další chrám, řecky nazývaný Osireion, postavený rovněž Sethim I. a dokončovaný jeho nástupci, především Merenptahem. Byl přístupný dlouhou svažující se síní a tvoří ho celý komplex podzemních komor, jejichž stěny jsou popsány náboženskými, astronomickými a dalšími texty. Zejména dvě komory zasluhují zvl. pozornost. Jedna, obklopená vodním kanálem, připomíná ostrůvek - pahorek porostlý stromy, na němž měl být Usirův hrob. Druhá, napodobující sarkofág, má strop popsaný astronomickými texty. V Pozdní době se toto místo stalo cílem poutí. Původní kult ➔ Usira zde byl v Ptolemaiovské době rozšířen o uctívání ➔Serápida a v Řím­ ské době také o ➔ Bese. - Severně od chrámu Sethiho I. byl Ramessem II. postaven další chrám - kenotaf. Dnes je sice značně poškozený a dochovaný do výše jen asi 2 m, avšak i jeho zbytky poutají pozornost vysokou kvalitou reliéfní výzdoby. Ani zde nechybí výjevy z války Ramesse II. s Chetity. - Archeol. výzkumy v Abydu provádějí zejména expedice z Egypta, Německa (Umm el-Káb), USA (Velké ohrady) a Velké Británie. (mvJ včetně ➔ sloupů

,om

,o ·-111111111--c, :~

oo o

000

L Plán chrámu Sethiho /. 1 -1. pylon, 2 -1. dvůr, 3- 2. pylon, 4 -2. dvůr, 5 -1. sloupová sfň, 6- 2. sloupová síň, 7 - Usirova síň, 8 - Ptahsokarova síň, 9 - galerie se seznamem králů, 10 - sklady, 11 - Osireion

Umm el-Káb se již od nejstarších dob stal poutním místem, kam byl situován i domnělý hrob boha Usira a kam byly přinášeny obětiny. - S náboženským významem Abydu, jeho poutní tradicí i zvykem budovat zde zdánlivé hrobky souvisejí i velké chrámy - kenotafy z Nové říše. Nejvýznamnějším z nich je chrám ➔ Sethiho I., dokončený ➔ Ra­ messem II. Řekové ho nazývali Memnonium. Má dva ➔ pylony, dvě velká nádvoří, sloupové síně, sedm velkých 97

(osvojení) - přijetí cizího díresp. osoby, za vlastní, spojené obvykle s jeho ustanovením za dědice.

ADOPCE těte,

(ADOPCE)

V Egyptě pocházejí nejstarší doklady z 19. dyn., ale vzhledem k důležité roli potomků (především nejstaršího syna) při udržování zádušního ➔ kul­ tu lze adopci předpokládat i pro starší období. Politický význam měla adopce jako způsob nástupnictví ➔ božských manželek Amanových za 25. a 26. dynastie. Ob) Aož1e - panovník 1. dyn. Jeho hrobka leží na královském pohřebišti v ➔Aby­ du. Podle análů na Palermské desce (viz též královské seznamy) se doba jeho vlády odhaduje na asi deset let. Tyto anály rovněž uvádějí, že Adžib postavil palác v Mennoferu a slavil zde také svůj svátek sed (viz též svátky). Absence panovníkova jména na někte­ rých kamenných nádobách se jmény králů 1. dyn. může znamenat, že Adžibův nástupce Semerchet legitimitu svého předchůdce zpochybňoval. (mvJ

panovník (jeho jméno v překla­ du znamená Bojovník) považovaný dříve za skutečného zakladatele 1. dyn. Podle některých starších názorů měl být pohřben v nejstarší z velkých ➔ mastab na královské nekropoli z Archaické doby v Sakkáře. Na základě nápisu na slonovinové tabulce objevené v Nakádě byl ztotožňován s ➔ Menim, legendárním zakladatelem 1. dyn., nového hlavního města Egypta Bílých zdí a královského pohřebiště v ➔ Sakkáře. - Nejnovější archeol. nálezy z ➔Aby­ du však ukazují, že Aha byl pohřben zde, na archaickém královském hřbito­ vě Umm el-Kábu. Ukazují dále, že nebyl prvním, ale druhým panovníkem 1. dyn. (primát patří ➔ Narmerovi). - EbenoAHA -

(ADŽIB)

Serech s Horovým jménem panovníka Ahy

vá tabulka objevená rovněž v Abydu oslavuje Ahovo vítězství nad Núbijci. Nemusí jít nutně o doklad vojenského tažení hluboko na jih do dnešní Núbie, ale spíš upevnění panovníkovy moci v oblasti mezi Gaba! es-Silsilou a 1. nilským kataraktem na tehdejší jižní hranici země. (mv) (Nebpehtire Ahmose) - syn Taa (11.), první vládce 18. dyn. Úspěšně završil osvobozovací boje svých předchůdců, když definitivně porazil ➔ Hyksósy a vyvrátil jejich poslední opěrný bod Šaruhén poblíž Gazy v Palestině. - Obnovil eg. panství v syro-palestinské oblasti a Dolní Núbii, kam podnikl dvě vojenské výpravy a nastolil zde pevnou eg. vládu. V jejím čele byl núbijský místokrál Turi, který sídlil v ➔ Buhénu. - Do vedení nové efektivní ústřední správy země jmenoAHMOSE I.

➔ Sekenenrea

98

val oddané a schopné thébské úřední­ ky, kteří podporovali vládce 17. dyn. bojující proti Hyksósům. Za Ahmosovy vlády bylo obnoveno lámání vápence v Tuře a opět se započalo s velkými stavebními projekty (chrám v ➔ Kar­ naku). Jeho manželka, královna Ahmose Nefertari, byla později zbožštěna a uctívána dlouhou dobu jako vlivné ochranné božstvo, kupodivu nikoli se svým manželem, ale jejich synem ➔Amenhotepem

I. -

Ahmosův ➔ ke­

notaf se nachází v ➔Abydu a hrobka s největší pravděpodobností v Dra Abú 'n-Naga. Antropologický výzkum Ahmosovy mumie, která byla objevena v úkrytu královských mumií v ➔ Dér el-Bahrí, prokázal, že panovník zemřel přibližně ve věku 35 let. Cb•l (Chnemibre Ahmose, řec­ ky Amasitl - předposlední panovník 26. dyn., původně uchvatitel trůnu dosazený vojskem vzbouřeným proti ➔Vahibreovi. Do doby jeho vlády spadá poslední ekonomický a kulturní rozkvět samostatného Egypta. - Jako panovník rozvíjel zahraniční obchod a přes odpor některých vrstev obyvatelstva, zejména kněžstva a vojenských kolonistů libyjského původu, podporoval usídlování Řeků, které soustředil do města ➔ Naukratis. V zahraniční politice se opíral o spojenectví s maloasijskými a řeckými státy, především s lýdskou říší a Samem. Ovládl Kypr a s pomocí řeckých a kárských žoldnéřů odrazil útok novobabylónské říše. Stavebních památek z této doby se dochovalo málo (v ➔ Sajích, ➔Aby­ du, ➔ Bútó, ➔ Memfidě). Jeho hrobka, umístěná v Neitině chrámovém okrsku AHMOSE li.

99

v Sajích, byla krátce po panovníkově pohřbu zničena perskými dobyvateli. (lb) AHMOSE NEFERTARI - pravděpodobně

dcera panovníka 17. dyn. ➔ Kamo­ se a manželka zakladatele 18. dyn. ➔Ahmose I. Zejména po své smrti byla uctívána spolu se svým synem ➔Amen­ hotepem I. a považována za spoluzakladatelku 18. dyn. Centrem jejího kultu byly Západní Théby, zejména ➔ Dér el-Medína (což úzce souviselo se skutečností, že Amenhotep I. založil královský hřbitov v ➔Údolí králů, na jehož výzdobě se právě umělci a řemeslníci z této vesnice podíleli). Mumie královny byla objevena ve skrýši v ➔ Dér el-Bahrí. CmvJ ACH - forma zejména posmrtné existence bohů a lidí (v překladu „zářící"), která vyjadřovala proměněný stav po splnění všech obřadů spojených s ➔ pohřbem, vzniklý spojením ➔ ka a ➔ba; zobrazovala se pomocí hieroglyfické značky v podobě ➔ ibise skalního. Byly jí připisovány magické schopnosti týkající se i tohoto světa, zejména ochrana hrobu před znesvěcením nebo poškozením - díky tomu má toto slovo u Koptů význam duch, strašidlo. Slovo E.E!JJ!, odvozené od stejného základu, znamenalo původně duševní sHu. později také duševní schopnost, resp. vě­ dění. V přeneseném významu zna~~ souhrn čarodějných schopností a říkadel. (lbJ AcHMÍM ( eg. .!.E,!,!, řecky

Chem~ nebo Panopolisl - archeol. lokalita na vý~hodním břehu Nilu v jižním Egyptě (ACHMÍM)

(asi 470 km jižně od Káhiry), hlavní 9. hornoeg. ➔ kraje. Počátky města, výhodně situovaného na ostrohu obtékaném Nilem, sahají až na samý počátek historické doby. Centrum starověkého Achmímu se patrně nachází pod návrším uprostřed dnešního měs­ ta Achmím, poblíž místa zvaného Kóm et-Taura, kde byly v minulých letech objeveny zbytky chrámu s kolosálními sochami ➔ Ramesse II. a jeho dcery, královny ,M_eritamon. Od nejstarších dob byl Achmím považován za centrum kultu ➔ Mina, ityfalického boha plodnosti a vegetace a vládce Východní pouště. Vládcové tohoto kraje významně upevnili a rozšířili svou moc v jižním Egyptě v závěru Staré říše. Jejich velké skalní hrobky leží několik kilometrů východně od Achmímu, na místě zvaném Hawavíš. - Velký význam měl Achmím i v Ptolemaiovské a Římské době. Z těchto období pochází velké množství hrobek v Salamúní, ve skalním masivu, který se táhne severně od Hawavíše. V tomto masivu leží i skalní kaple panovníka ➔Aje z 18. dyn. V prvních stoletích po Kr. v Achmímu pevně zapustilo kořeny křesťanství, jak dokládají nejen soudobé hřbitovy, ale i několik klášterů v okolí (Dér el-Ahmar, Dér el-Abjad nebo Dér el-Hadíd), které patří k nejstarším a nejslavnějším v Egyptě. (mvJ město

ACHNATON

viz AMENHOTEP IV.

AJ - velekněz a panovník končící

18. dyn. O jeho původu je bezpečně známo jen to, že pocházel z ➔Achmímu a že byl bratrem manželky ➔Amenho­ tepa Ill., královny ➔ Teje. Ajova manžel(AJ)

ka se jmenovala Tej a byla kojnou a vychovatelkou, ale nikoli matkou slavné ➔ Nefertiti. Je ale možné, že Aj měl Nefertiti s jinou ze svých žen, která mohla zemřít při porodu. Aj byl držitelem titulu „otec boha" (tzn. tchán ➔Achna­ tona a otec Nefertiti). - V době Achnatonově byl stoupencem jeho náboženské reformy a majitelem největší (nedokončené) hrobky v Achetatonu. Po Achnatonově smrti zastával úřad vezíra a vládl za nezletilého ➔ Tutan­ chamona. Po jeho smrti sám nastoupil na trůn, zřejmě díky sňatku s ➔Anche­ senpaaton, vdovou po Tutanchamonovi. Za Ajovy vlády pokračoval ústup od uctívání ➔Atona. - Aj usurpoval jednu z hrobek v západní části Údolí králů. Jeho zádušní chrám leží poblíž ➔ Medínit Habu. (bvJ personifikace podzemního poddoložená od Archaické doby. Zprvu byla spojována s nebezpečím pro zemřelého, od Střední říše vystupuje spíše v pozitivním smyslu jako jeho ochránce. Z Nové říše je výrazně doložen (nejčastěji v podobě dvojité sfingy, resp. dvojice lvů sedících zády k sobě, symbolizujících východní a západní obzor) v průvodcích podsvětím v roli ochránce a strážce zemřelých. Jeho samostatný kult není znám, jsou ale doloženy amulety v jeho podobě. (IbJ AKER -

světí,

západosemitský jazyk poprvé doložený v severní Mezopotámii v polovině 3. tisíciletí před Kr., příbuzný s pozdější hebrejštinou a arabštinou. Jeho vývoj zahrnuje staroakkadštinu, používanou v 3. tisíciletí před Kr., v 2. a 1. tisíciletí před Kr. do něj spadají asyrAKKADŠTINA -

100

ALABASTR -1. odrůda sádrovce; 2. egypt-

ský alabastr, geologicky travertin. Již od konce pravěku byl oblíben a používán při výrobě nádob, -+soch, ➔ sar­ kofágů, ➔ kanop, ve stavebnictví apod. Někdy byly z alabastru stavěny dokonce celé kaple. - Nejznámější alabastrové lomy ležely u ➔ Hatnúbu ve středním Egyptě. Po jejich opuštění se od Nové říše začal alabastr lámat v Gawátě u Asjútu. Menší alabastrové lomy ležely ve Wádí Gráví, u ➔ Ešmúnénu a poblíž ➔Údolí králů v Thébách. CmvJ (Alexandr Makedonský, též faraon Setepenre Meriamon Aleksandres) - makedonský král. Roku 334 před Kr. zahájil tažení proti perské říši. Po vítězných bitvách u Graniku (roku 334) a Issu (roku 333) a úspěš­ ném sedmiměsíčním obléhání Tyru překročil v prosinci roku 332 před Kr. eg. hranici u Pelúsia a poslední perský satrapa mu bez boje předal vládu nad Egyptem. Za svého pobytu v Egyptě (do jara roku 331) založil nové město ➔Alexandrii, nechal si potvrdit vládu slavnou věštírnou v Amanově chrámu v ➔Síwě a byl korunován v ➔ Memfidě podle eg. ritu. Po Alexandrově smrti (roku 323 před Kr. v Babylónu) převe­ zl ➔ Ptolemaios (!.) jeho tělo do Egypta, kde byl pohřben zprvu v Memfidě a pak v Alexandrii, ale jeho hrobka nebyla dosud objevena. Podle pozdní, legendární tradice byl Alexandr Veliký označován za syna posledního faraona

ALEXANDR VELIKÝ

Neobvyklé znózorněnf boha Akera v podobě oslího (o nikoliv obvyklého /vlho) póru

ština a babylónština. Zejména za Nové říše se akkadština používala jako diplomatický jazyk při korespondenci eg. vládců s dalšími panovníky v západní ➔Asii (amarnské dopisyJ.C 1bJ archeol. lokalita v severním Súdánu na západním břehu Nilu proslavená chrámem ➔ Ramesse II. Vedle bohů ➔Amona a ➔ Rea v něm byl uctíván i sám zbožštěný panovník. Chrám byl zachráněn a přemístěn během akce UNESCO na záchranu památek Núbie. Počátky historie Akši jsou však mnohem starší, jak dokládají velká pohřebiště v okolí, z nichž nejstarší patří kulturně ➔skupině A a nejmladší ➔ skupině X. CmvJ

AKŠA -

101

➔ Nachthareheba. ClbJ

významná archeol. lokalita, v současnosti druhé největší město Egypta. Byla založena v roce 332

ALEXANDRIE -

(ALEXANDRIE)

---- ------- ~ dru přístav' 2',_,,_ ..............

,.._.

,.._

__

........ ..............

,,...,.

~~-

o

------

-

...:::-----..;--.:::: .... ...... _:::-, - - jezei;; Mareótis"'--7'

- --

----

Plán ptolemaiovské Alexandrie. 1 - maják na Faru, 2 - lsidin chrám, 3 - Heptastadion, 4 -Artemidin chrám, 5 - královský palác, 6 - divadlo, 7- mauzoleum, 8 - Múseion, 9 - knihovna, 10 - Serapeum, 11 - Pampeiův sloup, 14 - Kóm ef-5ukáfa, 13 - hippodrom

před Kr. ➔Alexandrem Velikým na pří­ hodném místě u osady Rakótis, na pruhu země mezi Středozemním mořem a Mareótským jezerem, které v té době bylo spojeno s Nilem několika splavnými kanály. Již za Alexandrova nástupce ➔ Ptolemaia I. Sótéra získala Alexandrie na významu a za vlády následujících Ptolemaiovců byla jejich sídlem a největším obchodním střediskem. Ambicí ptolemaiovských králů bylo učinit z ní také politické centrum helénistického světa. Na přelomu letopočtu dosáhl počet obyvatelstva půl milionu. - Alexandrijský přístav ve starověku rozdělova­ la na dvě části uměle vybudovaná cesta

(ALEXANDRIE)

Heptastadion vedoucí k ostrůvku Faros s majákem. Východní část tvořil Velký přístav, západní pak Eunostos - přístav dobrého návratu. Maják na Faru, vysoký 110 m a považovaný za jeden z divů antického světa, pocházel z počátku 3. století a zřítil se při zemětřesení v roce 1326. - Za vlády Ptolemaiovců byla Alexandrie postupně rozdělena do pěti velkých čtvrtí. Nejvýstavnější byla královská čtvrť Regia (Basileia) s královskými paláci a zahradami, místo okázalých dynastických slavností (Ptolemaia), které neměly v tehdejším světě obdobu. Nacházelo se zde také divadlo, muzeum, akademie, knihovna 102

a další významné stavby. Na místě zvaném Soma se nacházely hrobky prvních ptolemaiovských vládců a měla zde být i hrobka ➔Alexandra Velikého. Dále byla v Alexandrii eg. čtvrť Rakótis, Židovská čtvrť a za Augusta založená Níkopolis. Na západním okraji Alexandrie se pak rozkládala Nekropolis, čtvrť pohřebišť. Další hřbitovy však vznikaly také na jiných místech, např. v centru a na východním okraji města, na ostrově Faru aj. - Ve čtvrti Rakótis leželo slavné pohřebiště s katakombami (dnešní Kóm eš-Šukáfa). Bylo zde i ➔Serapeum, středisko kultu ➔Serápi­ da, hlavního božstva ptolemaiovského Egypta. Rozvalinám Serapea v součas­ nosti vévodí 27 m vysoký Pompejův sloup z červeného asuánského granitu, o němž se dříve soudilo, že ho nechal vztyčit v roce 391 Theodosius na znamení vítězství nad pohanstvím. Dnes však převládá názor, že byl vztyčen na počest Diokleciánovu v roce 292. - Vedle Serápida byla v Alexandrii uctívána ještě řada dalších eg. i cizích božstev. Střetávaly se zde nejrůznější duchovní a kulturní proudy antického světa, obohacovaly život města a vedly k vytvoření jeho jedinečné kulturní atmosféry. - Za vlády Ptolemaiovců se Alexandrie stala skutečným kulturním centrem helénistického světa. Působili zde učenci z mnoha zemí, a to i tak vzdálených jako Indie. Ve snaze sjednotit eg. a řecké kulty podporovali první Ptolemaiovci hermetismus. Působili zde řecký básník a gramatik Zenodontos z Efesu, autor prvního kritického vydání Homérovy Illiady a Odysseje, Kalimachos z Kyrény, autor anotovaného katalogu Knihovny (ta za103

hrnovala na půl milionu svitků, z toho na devadesát tisíc úplných rukopisů), Eratosthenés z Kyrény, geometr, kartograf a filozof, a řada dalších. Velmi významné bylo působení místní židovské komunity, v jejímž prostředí na pokyn Ptolemaia II. Filadelfa vznikl na počátku 3. století před Kr. první řecký překlad Starého zákona, Septuaginta (na překladu pracovalo 72 učenců). Křesťanství zapustilo v Alexandrii koře­ ny již velmi záhy. Město se stalo sídlem biskupa a od roku 190 i teologické školy, v jejímž čele stál na počátku 3. století Klémens Alexandrijský, který se snažil spojit křesťanství s novoplatonským učením. Působil zde zhruba v téže době i Origenes, filozof a křesťanský teo)o.g. autor kritického vydání Starého zákona Hexaplá. - V současné době probíhá v Alexandrii řada velkých archeol. vykopávek. Nejvýznamnější z nich jsou egyptsko-polské v centru města, na lokalitě Kóm ed-Dikka. Byly zde odkryty významné památky, např. amfiteátr, lázně, obytná vilová čtvrť aj. Stále větší význam mají také podmořské archeol. výzkumy v prostoru přístavu. (mvJ ALEXANDRŮV CHRÁM -

malý chrám typu karavanserail (měl i zařízení sloužící ubytování karavany) ležící v oáze ➔ Bahríja nedaleko vyústění pouštní cesty z oázy Síwa. Chrám, v němž ještě v polovině 20. století bylo možné spatřit znázornění ➔Alexandra Velikého ve společnosti eg. bohů, byl pravděpo­ dobně postaven také jako výraz Alexandrových díků za to, že jeho výprava šťastné překonala více než 400 km dlouhou, nebezpečnou pouštní cestu ze Síwy do Bahríje. CmvJ (ALEXANDRŮV CHRÁM)

archeol. lokalita v Dolní Núbii na levém břehu Nilu, asi 220 km jižně od Asuánu. ➔ Thutmose III. a ➔Amen­ hotep II. zde postavili skalní chrám zasvěcený ➔Amenreovi a ➔Reharachtejo­ vi. Z reliéfní výzdoby zasluhuje zvláštní pozornost scéna zakládání chrámu a scéna a historický nápis ze 3. roku vlády Amenhotepa II. týkající se polního tažení do Sýrie, při němž bylo zajato sedm tamních náčelníků (byli popraveni a hlavy šesti z nich byly vyvěšeny na hradbách v ➔ Thébách, hlava sedmého pak v Napátě). - Na budování chrámu se podíleli i další panovníci, např. ➔ Thutmose IV., z jehož doby snad pochází sloupová síň. ➔Amenhotep IV. se naopak zapsal do dějin chrámu ničením obrazů boha ➔Amona. V koptské době byla část chrámu přestavěna na křesťanskou svatyni. V okolí byly objeveny historické nápisy ze Střed­ ní a Nové říše a zbytky sídlišť z Nové říše a Římské doby. Chrám byl zachráněm a přemístěn během akce UNESCO na záchranu památek Núbie. (mvJ AMÁDA -

archeol. lokalita v severním Súdánu, asi 300 km jižně od Abú Simbelu. Rozkládá se na obou březích Nilu. Město a ➔ merojský chrám na východním břehu byly již téměř zniče­ ny. Na západním břehu bylo objeveno opevněné město později zanesené bahnem. Bylo založeno ➔ Sethim I. a stalo se sídlem núbijských místokrálů, tzv. královských synů z Kuše. Mělo strategický význam pro kontrolu nilské vodní cesty, nedalekých zlatých dolů i pouštní cesty do oázy Selímy. Důležitou součástí města byl chrám postavený ➔ Ramessem II. a zasvěcený AMÁRA -

(AMÁDA)

➔Amanovi

i samotnému zbožštěnému panovníkovi. Ve sloupové síni se dochoval seznam afrických a asijských lokalit opsaný Ramessem li. ze starších seznamů Amenhotepa III. v daleko jižněji ležícím chrámu v Solebu. CmvJ AMAR NA ( eg.

Achetaton, arabsky Tel! el-Amarna) - archeol. lokalita ve střed­ ním Egyptě, asi 310 km jižně od Káhiry. Na rozlehlé pláni vymezené na západě Nilem a na východě skalnatým pohořím Východní pouště, mezi vesnicemi Till, Hagg Andíl a Hawáta leží zbytky sídelního města a královského pohře­ biště, které založil „kacířský" panovník 18. dyn. ➔Amenhotep IV. - Achnaton. Zpočátku zřejmě žil v rezidenční čtvrti v Malkatě, založené ➔Amenho­ tepem Ill. Ve 4. nebo S. roce své vlády se rozhodl Théby opustit a vybudovat uprostřed Egypta, v 15. hornoeg. kraji, zhruba v půli cesty mezi Thébami a Memfidou, nové sídelní město. Nazval je Achetaton, Atonův obzor. Na celkem 14 hraničních stélách vztyčených na obou březích Nilu vymezil hranice nového města o celkové rozloze 290 km 2 • Nápisy na stélách obsahují královské dekrety a základní údaje o projektu města a jeho chrámů, paláců, správních budov, pohřebišť aj. Nejnovější výzkumy prokázaly velmi důmyslný celkový plán města, jehož ohniskem měla být Achnatonova hrobka ležící ve skalách východně od Amarny. - Kultovním centrem Amarny byl Velký Atonův chrám, Gempaaton, Aton je nalezen, jehož rozlehlá nádvoří vyplňovaly dlouhé řady obětních stolů uvnitř Gempaatonu 750 a vně ještě dalších 2 x 920 stolů. Dalšími významnými 104

Rekonstrukce části Achetatonu s mostem, na něml se v otevřeném okně Achnaton ukazoval shromálděným zástupům a z kterého také udílel odměny a vyznamenání. Amarně

byly Sídlo benbenu a Atonova svatyně . - Při dosavadních archeol. vykopávkách byly odkryty a prozkoumány jen základní části Amarny. Na severním okraji pláně ležící tzv. Severní město zahrnovalo vedle správních a obytných budov i tzv. Severní říční palác, pravdě-

chrámy v v

Atonově domě

105

podobně

hlavní královskou rezidenci. Podél řeky směrem k jihu pak následoval tzv. Severní palác královen ➔ Nefer­ titi a ➔ Kiji, později obývaný Meretatonou, a tzv. Severní předměstí - hlavní obytná čtvrť. - Centrální město, jímž procházela Královská cesta překlenutá mostem, z něhož panovník zdravil lid (AMARNA)

:::::'-

~

-

~1 11/1/II '!1/1

-

:::-

:::

i\Íf ~ i ~ §::

---

~ ~

1

-

~

~ 'íl/11.

1/I/J111111W!/ll0-

-

~

-

~\'1,, ==-~ ~~ -

~1111,, -::-

~

'

/ /l/'1 11111\'\''''

--:%

-::::---

-:::--;;.--

-:::---

~ -¾

0✓,;:/4

Plán Amarny {padle J. D. S. Pendleburyha). 1 - Severní město, 2 - Severn( palác, 3 - pouštní 4 - Severní hrobky, 5 - Severní předměstí, 6 - Centrální město, 7 - Královská hrobka, 8 - Jižní hrobky, 9 - Říční palác, 10 - Meruaton

oltáře,

(AMARNA)

106

a uděloval vyznamenání, zahrnovalo vedle Atonových chrámů Velký královský palác, Dům Atonova radování se, s audienční síní, administrativní budovy, kasárna, konírnu atd. Poblíž paláce, v budově nazvané Dům korespondence faraona, kéž žije, je zdráv a svěží, byl objeven slavný Amarnský ➔archiv diplomatické korespondence z doby Amenhotepa Ill. a Achnatona na hliněných tabulkách psaných klínovým písmem. V jižní části Amarny se nacházelo tzv. Jižní předměstí se správními a obytnými budovami a Meruatonem - zámečkem s jezírkem a zahradami. - Na sv. a jv. okraji města leží tzv. severní a jižní skupina skalních hrobek vysokých úředníků a kněží. Hrobky zůstaly z velké části nedokončeny. Mezi nejznámější patří na jižním okraji Amarny skalní hrobka ➔Aje, pozděj­ šího faraona, v níž je na stěně vytesán slavný ➔Chvalozpěv na Slunce. Východně od Amarny, asi 6 km hluboko v údolí zvaném v současnosti Darb el-Malak, Královská cesta, zamýšlel Achnaton vybudovat nové Údolí králů. Leží zde jeho skalní hrobka, dnes silně poškozená, která má podobný plán a rozměry jako královské hrobky v ➔ Údolí králů v Thébách. V hrobce, na jejíchž stěnách jsou zbytky reliefní výzdoby (např. neobvyklá scéna truchlení nad mrtvými ležícími na lůžku), byly nalezeny zbytky zničeného ➔ sarkofágu, ➔ kanop a pohřební výbavy. - Záhy po Achnatonově smrti, ve 2. roce ➔ Tutanchamonovy vlády, byl Achetaton opuštěn. Část obyvatel, především dělníci, zde však ještě žila do konce 18. dyn. Koncem Nové říše začalo systematické rozbíjení města a jeho památek. Kamenné 107

části

staveb byly odváženy a znovu používány na stavbách v okolí, např. v Ešmúnénu. V Pozdní době vznikla v Amarně pohřebiště, v Římské době na lokalitě, nazývané dnes Kóm en-Nana, sídliště. Osídlení Amarny se udrželo až do Koptské doby. - Dosavadní archeol. vykopávky v Amarně jsou dílem německých, eg. a především britských odborníků. CmvJ AMENARDIS (řecky Amyrtaios) - jediný vládce 28. dyn., pocházející ze ➔ Sají. Nakrátko se prosadil jako jeden z vůd­ ců úspěšného povstání proti perské nadvládě, které vedlo k obnovení eg. samostatnosti. V eg. pramenech téměř není doložen, možná zahynul při vnitř­ ních rozbrojích v zemi spojených s nástupem 29. dynastie. ClbJ

I. (Sehetepibre Amenemhet) - zakladatel 12. dyn. Byl synem kněze Senusreta a jeho ženy Nofrety. Původně zastával funkci vezíra. Při nástupu na trůn využíval podpory nomarchů ze středního a Horního Egypta. - Založil nové sídelní město Ictauej, a posunul tak po!itické a správní centrum země na sever. Značný strategický význam měl nový řetěz pevností Vládcovy zdi, který měl bránit pronikání cizinců z východu a chránit severní cestu do Palestiny podél středomořského pobřeží. Amenemhet I. rovněž opevnil západní a jižní hranici země (pevnosti Buhén a Samna u 2. kataraktu). Aby zajistil plynulý přechod vlády a stabilitu královské moci, zavedl instituci ➔spo1uvládce (koregenta), která se pak AMENEMHET

plně osvědčila při Amenemhetově

násilné smrti. - Panovník je

zmíněn

(AMENEMHET 1,)

v literárních dílech ➔ Nefertejovo proroctví, ➔ Naučeni Amenemheta synovi a ➔Povídka o Sinuhetovi. - Své hrobce u dnešního ➔ Lištu dal podobu ➔ pyra­ midového komplexu. lb•J (Nebukaure Amenemhet) - panovník 12. dyn., syn a dva roky spoluvládce ➔ Senusreta I. Za jeho mírové vlády se čile rozvíjel obchod se severními, východními a jižními sousedy, což dokazují i nálezy importovaného zboží v Egyptě (nejznámější je tzv. poklad z Todu). O eg. vlivu v syropalestinské oblasti svědčí objevy soch Amenemhetových dcer a úředníků. Amenemhetův ➔ pyramidový komplex se nachází v ➔ Dahšúru. (bvJ AMENEMHET li.

Portrét Amenemheta Ill. s pokrývkou hlavy nemes a ureem. Portrét je typickým dokladem naturalistického způsobu znázornění panovníků té doby. 12. dyn. Eg. muzeum v Káhiře

Amenhotep, syn Hapuův, znázorněný jako písař s paletou přehozenou přes rameno a s rozvinutým papyrovým svitkem no kolenou. Granodiorit. 18. dyn. Eg. muzeum v Káhiře

(AMENEMHET 11.)

AMENEMHET Ill. (Nimaatre Amenemhet) - významný panovník 12. dyn., který se do dějin zapsal velkými meliorační­ mi a stavebními pracemi ve ➔ Fajjúmu. Za jeho silné vlády byly núbijské i pře­ doasijské oblasti plně pod eg. kontrolou. Nechal postavit dvě pyramidy, jednu v ➔ Dahšúru a druhou ve Fajjúmské oáze, v ➔ Hawwáře. Podle tvrzení Hérodota a dalších řeckých cestovatelů byl obrovský zádušní chrám hawárské pyramidy nazýván Labyrintem. (bvJ AMENEMHET IV. - panovník 12. dyn., syn ➔ Amenemheta III. O jeho vládě se nedochovaly žádné zprávy. Dokončil chrám svého otce v Medínit Maádí a zřejmě postavil i menší chrám v Kasr es-Sagha. Pohřben byl pravděpodobně v pyramidě v Mazghúně. ChvJ

syn Hapuův, též známý pod jménem Huj. Narodil se v nilské

AMENHOTEP -

-

108

deltě v městě Athri,hls. Původně prostý vojenský písař se posléze díky svým schopnostem vypracoval na vysokého úředníka a „ředitele všech královských staveb" za ➔Amenhotepa III. Byl autorem všech hlavních stavebních projektů v zemi. - Směl vztyčit několik svých soch v karnackém chrámu a dokonce i postavit vlastní zádušní chrám v Medínit Habu. Jeho skalní hrobka je v Kurnet Murai (oblast Západních Théb). - Po smrti byl zbožštěn a ještě v Ptolemaiovské době uctíván jako uzdravující božstvo. (bv)

AMENHOTEP I. (Džeserkare Amenhotep) - panovník 18. dyn., dokončil konsolidaci poměrů v Egyptě po vypuzení Hyksósů. - Za jeho vlády došlo k velkému hospodářskému a kulturnímu rozmachu země. Pro svou hrobku si vybral nové místo ve skalách v Západních Thébách, v tzv. ➔ Údolí králů, a založil tak nové pohřebiště panovníků Nové říše. Jeho skalní hrobka, vytesaná ve vápencovém skalním masivu a bohatě zdobená náboženskými scénami a texty představuje nový typ královského hrobu. Po smrti byl zbožštěn a uctíván jako ochranné božstvo thébské nekropole. Jeho zádušní chrám, zároveň zasvěcený Amanovi, leží blíže Nilu na okraji obdělávané půdy. (bvJ

tu. Vedle stavebních prací v Amanově chrámu v ➔ Karnaku je třeba zmínit např. chrám, který postavil u Velké sfingy v Gíze. Panovník byl pohřben ve skalní hrobce, jedné z nejhlubších v ➔Údolí králů. I když hrobka byla již dávno vyloupena, v sarkofágu a ještě ověnčena květinami byla nalezena panovníkova mumie. CmvJ

li. (Aacheprure Amenhotep) - panovník 18. dyn., syn a v posledních letech také spoluvládce ➔ Thutmose III. - Vynikal fyzickou zdatností i zálibou ve sportu a váleč­ nictví. Pokračoval ve vojenských výbojích svého otce v západní Asii a v Núbii udržel dosažené hranice u 4. katarak-

Ill. (Nebmaatre Amenhotep) - panovník 18. dyn., vládl s vydatnou pomocí své energické manželky ➔ Teje. Uzavřel několik politických sňatků s princeznami z Mitanni, Šuttarnovou dcerou Kirgipou a Tušrattovou dcerou Taduchepou. - Byl jedním z největších stavebníků mezi staroeg.

AMENHOTEP

109

Detail stojící sochy Amenhotepa li. s hornoeg. korunou. Panovníka chrání hadí bohyně. Granodiorit. 18. dyn. Eg. muzeum v Káhiře

AMENHOTEP

(AMENHOTEP 111.)

Detail sachy Amenhatepa Ill. z červenéha křemence. 18. dyn. Luxarské muzeum

panovníky vůbec, jak dokládají jeho památky v ➔ Karnaku, ➔ Luxoru a Núbii. Z panovníkova zádušního chrámu v Západních Thébách se dochovaly jen dvě sochy, slavné ➔ Memnonovy kolosy; z jeho obrovského paláce v Malkatě nezůstalo téměř nic. Hrobku Amenhotepa III. v ➔ Údolí králů objevil G. 8. Belzoni. (bv) IV. (Nefercheprure Amenhotep, Achnaton) - panovník 18. dyn., syn ➔ Amenhotepa Ill. a královny ➔ Teje. Provedl radikální reformu umě­ ní, státní správy, náboženství a jazyka. - Prosazoval radikálně boha-stvoři­ tele ➔Atona v podobě sluneční koule, kterého zpočátku chápal jako personifikaci starého slunečního boha ➔ Reha­ rachteje. Uctívání Atona posléze vyústilo v určitou formu monoteismu. Bůh AMENHOTEP

(AMENHOTEP IV.)

byl považován za všemocného, univerzálního a jediného. Základní myšlenky nového náboženství zpracoval Amenhotep IV. v ➔ Chvalozpěvu na Slunce, jehož text byl objeven na stěně hrobky jednoho z dvořanů v ➔Amarně. Amenhotep IV. se považoval za jediného představitele Atona na zemi. Vedle osobní náboženské motivace přispěla k zavedení Atonova univerzálního kultu snaha omezit zásadně moc Amonova kněžstva. - Velkou oporou v zavádění Atonova kultu se Amenhotepovi IV. stala jeho hlavní manželka, královna ➔ Nefertiti, snad dcera významného dvořana a pozdějšího panovníka ➔Aje. Amenhotepovi IV. porodila 6 dcer, nikoli však následníka trůnu. Za jeho syny s vedlejšími manželkami bývají považováni nástupci ➔ Smenchkare a ➔ Tutanchamon. - Král se obklopil novým úřednictvem, které pocházelo z nižších vrstev i z řad cizinců. V 6. roce vlády sice založil nové sídelní město a Atonovo kultovní centrum ➔Acheta­ ton, Atonův obzor, ve středním Egyptě, ale státní správa z velké části nadále sídlila v Memfidě a Thébách. Bylo to právě v této době, kdy Amenhotep IV. také změnil své jméno na Achnaton, Prospěšný Atonovi. - Ideje nového náboženství ovlivnily i umělecký projev do té míry, že se hovoří o tzv. amarnském stylu. Je charakterizován zejména uvolněním dosavadního přísného kánonu, uplatňuje se individuální pří­ stup tvůrce. Realistické zachycení rostlin, zvířat i lidí přechází často až v expresi, někdy i naturalismus. Nový styl se nevyhýbal ani vládnoucí rodině. Panovník nebyl znázorňován v idealizované podobě, jak tomu bylo dosud, 110

Zlomek kolosólní pískovcové sochy Amenhotepo IV., kteró původně stólo v Atonově chrómu v Kornaku. 18. dyn. Luxorské muzeum

ale s jistými fyzickými abnormalitami (protáhlá hlava, široké boky, tučná stehna aj.). Jeho podoba se ve vyšších společenských kruzích stala normou, podle které se nechávali zobrazovat i ti, kteří nepochybně netrpěli neduhy, o nichž se v souvislosti s Amenhotepem IV. spekuluje. Důvodem tohoto typu znázorňování však nemusela nutně být panovníkova fyzická abnormalita. Mohlo jít o dobový zobrazovací kánon, na jehož vytvoření se panovník sám podílel. K deformaci lze dospět např. i tak, že se postava promítne 111

na povrch sluneční koule - Atona. Šlo tedy jen o další pokus vyjádření úzkého spojení Amenhotepa IV. s jeho „otcem" Atonem? - Amenhotep IV. provedl rovněž jazykovou reformu, kterou povýšil tehdejší hovorovou ➔ egyptšti­ nu na spisovnou (tzv. novoegyptštinu). - Během Amenhotepovy vlády byla pozornost soustředěna prakticky jen na řešení vnitropolitických záležitostí. Vliv Egypta v zemích, které předchůdci Amenhotepa IV. dobyli, byl vážně oslaben, v západní Asii se některá knížectví začala osamostatňovat, popř. dostávat do zájmové sféry jiných mocností. Protože s Nefertiti neměl mužského potomka, ustanovil Amenhotep IV. spoluvládcem ➔ Smenchkarea a oženil ho se svou dcerou Meritaton. - Přesné datum ani okolnosti smrti Amenhotepa IV. nejsou známy. Byl pohřben ve skalní hrobce východně od Achetatonu. Předpokládá se však, že podobně jako v případě Nefertiti byla panovníkova mumie později přenesena a pohřbena snad v Západních Thébách (v ➔ Údolí králů?). (mvJ

(Skrytý, řecky Ammán) - pů­ vzduchu, resp. plodnosti, jako součást hermopolského ➔ Osmera i bůh-stvořitel. Za Nové říše (v podobě Amenre) fakticky státní božstvo. Byly mu připisovány i značné věštec­ ké schopnosti, především v Karnaku a v 1. tisíciletí před Kr. také v oáze Síwa. - Byl znázorňován v lidské podobě s korunou zdobenou dvěma dlouhými pery a s důtkami a žezlem v ruce, méně často v podobě berana (resp. člověka s beraní hlavou) nebo husy. Ojediněle je doložen již na samém konci Staré AMON

vodně bůh

(AMON)

ně stály ➔ božské manželky Amanovy. Od 26. dyn. Amanův význam postupně klesal. Byl spojován s řadou dalších bohů, zprvu především s ➔ Minem a ➔ Reem (jako Amenre, král bohů), později i s ➔ Usirem. Za jeho manželku byla považována ➔ Mut, za syna ➔ Chonsu. Řekové ho ztotožňovali s Diem.Ob) ,,,

>f .·: ~:·::.

~~w==ooru JJr Bůh Aman s typickou péřovou korunou drží v pravé ruce královské insignie a v levé anch a symbol milionů let vlády. Detail výzdoby chrámu Sethiho /. v Abydu. 19. dynastie

říše, od 11. dyn. se stal bohem tehdejšího hlavního města ➔Théb, kde byl uctíván v ➔ Karnaku a od 18. dyn. také v ➔ Luxoru (zde jako bůh plodnosti ve formě Amenapet). Za Nové říše, kdy byl chápán i jako univerzální transcendentní božstvo, vznikla na jeho počest řada hymnů a ➔ chvalozpěvů; je doložen i v lidové zbožnosti. - Především za Nové říše vznikaly jeho chrámy na mnoha místech v Egyptě a pod eg. vlivem i v sousedních zemích, zejména v ➔ Núbii. V průběhu 18. dyn. získal hlavní Amanův chrám v Karnaku znač­ nou ekonomickou a v jejím důsledku i politickou moc, kterou jen nakrátko omezil ➔Amenhotep IV. V 11.-7. století před Kr. Amanovi kněží fakticky ovládali Horní Egypt, v jehož čele formál-

(AMULET)

obvykle malý a lehký před­ jemuž byly na základě materiálu, barvy, podoby, popř. vepsaného textu přisuzovány ochranné účinky a který byl nošen přímo na těle. V Egyptě jsou amulety doloženy od předdynastické doby, přetrvaly i po příchodu křesťan­ ství (např. tzv. koptský kříž - původně staroeg. znak života anch). Ve starších dobách byly užívány především za života, od Nové říše stále více též jako součást pohřební výbavy přímo na mumiích. Vyráběly se z různých materiálů AMULET mět,

Velmož Chabausokar zvaný Promyka s náhrdelníkem zdobeným posvátnými symboly a amulety. Sakkára, polovina 3. až počátek 4. dynastie

112

(kamene, ➔ fajánse, skla, různých kovů, apod.), jejichž zbarvení, popř. jiné vlastnosti, měly posilovat magický účinek. Tomu sloužilo i spojení s náboženskými texty (zejména ➔ Knihou mrtvých). - Mezi nejdůležitější amulety patřily sošky božstev, posvátných symbolů (běžných i v ➔architektuře nebo výtvarném ➔ umění), zvířat a částí těla nebo podoby hieroglyfických značek. Obdobné ochranné vlastnosti byly zčásti připisovány i ➔šperkům, součás­ tem oděvu a u žen i tetování, od závěru 3. tisíciletí před Kr. též náboženským a magickým textům. !IhJ letopisy. Nejpozději od Staré je doloženo (Palermská deska) zaznamenávání významných událostí z doby vlády jednotlivých faraonů. Mezi tyto události patřilo např. budování chrámů a paláců, válečná tažení, stavba lodí, zhotovení soch bohů či králů aj. Za důležitý, zaznamenání hodný údaj byla považována každoroční výška nilské záplavy. - Anály (původně zaznamenávané na papyry a v některých případech také tesané do kamene) byly pravděpodobně vedeny ve významných eg. chrámech. Jedním z nich byl určitě Ptahův chrám v Memfidě, jak dokládá jedno z dochovaných epitet tohoto boha z doby Nové říše (.,Ptah, pán svátků sed v Síni análů"). - Z análů uchovávaných v archivech eg. chrámů velmi pravděpodobně čerpal i ptolemaiovský historik Manéthó při sestavování svého slavného díla o pamětihodnostech Egypta. - Anály Thutmose III. - výpisky z válečného deníku ➔ Thutmose III. zaznamenané na stěnách chrámu v ➔ Karnaku. Zachycují průběh 17 taANÁLY -

Část textu análů, které se dochovaly na Palermské desce. V textu jsou popisovány významné události, k nimž došlo za vlády panovníka Snofrua.

říše

113

žení proti syrským knížatům a mitannské říši, popisují bitvy a uvádějí ztráty nepřátel a počty zajatců. V análech jsou všechny události řazeny chronologicky a překvapivě jsou zaznamenány i neúspěchy. Při 8. tažení je zmíněno dobytí Kádeše a překročení Eufratu. !b•l semitská bohyně války a plodnosti. V Egyptě je doložena od konce Střední říše v semitských vlastních jménech, teprve od doby Ramesse II. zde byla uctívána jako válečnická bohyně chránící panovníka při boji. V magických textech vystupuje Anat jako válečnická bohyně - léčitelka zaháně­ jící zlé démony a nebezpečnou zvěř. Obvykle byla znázorňována v ženské podobě s vysokou pokrývkou hlavy připomínající bílou korunu lemovanou pery, někdy drží v rukou zbraně (nejčastěji štít, válečnou sekeru a oštěp). Podobně jako ➔Astarte vystupuje Anat jako dcera ➔Rea a manželka ➔Sutecha, ANAT -

(ANAT)

takže je nelze vždy zřetelně odlišit, byla spojována i s původně syrskými bohy ➔ Baalem a ➔ Rešepem a pro svůj sexuální aspekt i s ➔ Minem. - Centrem Anatina kultu bylo Piramesse a také Tanis s jejím velkým chrámem. Ojediněle je Anat v Egyptě doložena ještě v Pozdní době (zejména v aramejských textech z Elefantíny), za Ptolemaiovců a na počátku Římské doby. (lbJ (Ten, který patří k Anedžtu, tj. k oblasti 9. dolnoeg. kraje) - původně asi místní bůh města Busiris, možná zbožštěný náčelník semiislreho obyvatelstva, které v předdynastické době obývalo tuto část delty. Jako personifikace královského úřadu byl znázorňo­ ván v podobě vládce s žezlem a důtka­ mi, na hlavě nesl dvě pera a čelenku. Už od S. dyn. splýval s ➔ Usirem, který převzal Andžtejovy insignie a byl jako Usirandžtej za Nové říše považován za Andžtejovu formu. (lbJ ANDŽTEJ

hieroglyfická značka a zároveň také symbol pro „život". Jako hieroglyfická značka představuje anch pásek od sandálu. Jako symbol se objevuje často v rukou božstev, králů a královen a znamená obdarování věčným životem. Tento symbol byl převzat i eg. křesťany, Kopty, a upraven do zvláštní formy kříže (koptský, resp. smyčkový kříž). V symbolu tak splynula v jedno idea utrpení na kříži, zmrtvýchvstání a věčného života. CmvJ ANCH -

-

ANÍBA (eg. Miam) - archeol. lokalita v Dolní Núbii na západním břehu Nilu, asi 220 km jižně od Asuánu. Naproti Aníbě se na východním břehu vypína-

(ANDŽTEJ)

la na vysoké skále velká pevnost Kasr Ibrím. Aníba byla hlavním městem Dolní Núbie a sídlem núbijských místokrálů, tzv. královských synů z Kuše. - Eg. nadvláda nad touto oblastí se datuje teprve od Střední říše. Tehdy v Aníbě vznikla pevnost střežící říční přístav, která byla postupně rozšířena na měs­ to. Do téže doby spadají i počátky chrámu boha ➔ Hora. - Núbijské osídlení lokality je doloženo již z konce pravě­ ku. Postupně se zvyšující význam i velikost Aníby dokládají velké hřbitovy kultur ➔ skupiny A a C, hrobky z Nové říše se superstrukturou ze sušených cihel napodobující pyramidu aj. V závěru Nové říše došlo v Aníbě, podobně jako v celé Dolní Núbii, ke zlomu ve vývoji osídlení a k rozsáhlému vylidnění. Poslední osídlení v merojské době dokládá např. velké pohřebiště v Karanogu na severním okraji Aníby. CmvJ jméno tří thébských vládců 11. dyn., jejichž hrobky se nacházejí v Tárifu. - Antef I. (Sehertauej Antef) byl původně vládcem Théb a přijal královský titul poté, když si podmanil sousední hornoeg. kraje. - Antef li. (Vahanch Antef) odolal vojenskému náporu hérakleopolských vládců (9./10. dyn.) a postupně ovládl celý střední a jižní Egypt. - Antef Ill. (Nachtnebtepnefer Antef) vládl krátce. Jeho syn ➔ Mentuhotep 11., kterého měl s královnou lah, znovu sjednotil Egypt. (bvJ ANTEF -

souhrnný název 12 podz čeledi turovití (Bovidae). Z několika druhů antilop žijících v Egyptě v dynastické době byli

ANTILOPY -

čeledí sudokopytníků

114

nejstarší město. V roce 130 zde Hadrián založil nové město na počest svého oblíbence Antinoa, který se údajně utopil v Nilu právě na tomto místě, aby císaři zachránil život. Město kdysi zdobily kolonády, divadlo, triumfální oblouk, hippodrom a jiné. CmvJ celkové nebo lidské podoby, vlastností, schopností (zejména řeči) součástem živé i neživé přírody, kosmickým představám a posvátným předmětům; v eg. náboženství je zřetelně doložen od Archaické doby. V lidské podobě byly znázorňovány především personifikované abstraktní pojmy a kosmické jevy ( ➔Atum, ➔Šu, ➔ Geb, ➔ U sir, ➔Amon, v mumifikované ANTROPOMORFISMUS částečné přisuzování

Nahoře antilopy adax a oryx, dole gazely soemmeringi o bubal. Ptahhotepova hrobka v Sakkáře. 5. dynastie

nejvýznamnější přímorožec

šavlorohý (Oryxdammah), oryx beisa (Oryx9azel/a beisa) a antilopa koňská (Hippotra9us equinus). Antilopy byly loveny pro maso, z rohů se vyráběly luky. Za Staré a zčásti i Střední říše probíhaly neúspěšné pokusy o jejich domestikaci. V 16. hornoeg. ➔ kraji byla antilopa uctívána jako kultovní zvíře, jinde byla v náboženských představách spojována spíše se ➔ Sutechem, a byla proto častou obětinou. V podobě antilopy vystupovala i bohyně ➔ Satet. ClbJ (arabsky Šéch Abáda) archeol. lokalita ve středním Egyptě na východním břehu Nilu, asi 280 km jižně od Káhiry. Ramesse li. zde vybudoval chrám, dnes z velké části zničený, hermopolským božstvům a ➔ Thovtovi a ➔Atumovi. V okolí chrámu vzniklo ANTINOPOLIS

115

podobě ➔Ptah, ➔Chonsu, ➔Min) . Čas­

to jsou v lidské podobě znázorňována i božstva spojovaná s královskou mocí ( ➔ Re, ➔ Hor). Lidskou podobu měla i božstva představující řeky, hory, měs­ ta a další zeměpisné útvary, a samozřejmě i zbožnění lidé, ať už královského nebo nekrálovského ( ➔ I mhotep) původu. - Antropomorfizace božstev byla předpokladem pro vznik mýtu, jejich splývání a seskupování do ➔triád, resp. větších celků (➔ Devatero, Osmero). Pro staroeg. náboženství je charakteristické, že antropomorfizace nebyla důsledná a neznamenala zánik starších zoomorfních, resp. fetišistických představ. Tím vznikaly typické podoby spojující lidské a zvířecí prvky (často lidská těla se zvířecí hlavou). Antropomorfismus výrazně ovlivnil i chrámový ➔ kult zaměřený na uspokojování lidsky pojatých potřeb božstva, projevil se i v uctívání ➔posvátných zvířat, (ANTROPOMORFISMUS)

představách o onom světě a mohl se týkat i kultovních předmětů (➔ vech). (Ibl

(Ta, která přináší [záplavu], Anúkis) - bohyně nilské záplavy, doložená od Staré říše a znázorňovaná v lidské podobě s vysokou korunou ze svázaného rákosu. Jejím posvátným zvířetem byla gazela. Hlavním centrem Anuketina kultu byl ostrov ➔Sáhel v oblasti 1. nilského kataraktu, v menší míře byla uctívána i na dalších místech Horního Egypta a po dobytí Núbie Egypťany i zde. Za Staré říše byla pokládána za dceru ➔ Rea, od Střední říše byla spojována do triády s ➔ Chnumem a ➔ Satetou jako jejich dcera. (lbJ ANUKET řecky

Anuket. Detail výzdoby Malého chrámu v Abú Simbelu. 19. dynastie

(ANUKET)

ANUP (řecky

Anubis) - bůh považovaný za ochránce pohřebišť a průvod­ ce a ochránce mrtvých (v nejstarších dobách především krále), později spojovaný také s balzamováním. Byl znázorňován nejčastěji v podobě čer­ né psovité šelmy sedící nebo ležící na břiše (často na podstavci ve tvaru ploché skříně), od Nové říše rovněž v lidské podobě s hlavou této šelmy. - Anup je doložen už od 1. dyn. Centrem jeho kultu byl 17. hornoeg. kraj, dále byl uctíván v ➔ Gabalénu, -+Dér el-Bahrí, v Dolním Egyptě především v oblasti ➔ Memfidy. Z 1. tisíciletí před Kr. pochází řada pohřebišť Anupových posvátných zvířat (psů a šakalů) v místech jeho kultu. - S Anupem postupně

Anup. Detail výzdoby chrámu Sethiho I. v Abydu. 19. dynastie

116

splývala další božstva v podobě psovitých šelem, především ➔ Chontamentej a ➔ Vepuauet. Od Nové říše byl Anup zapojen do usirovského mýtu jako jeho syn a ochránce, v Římské době vystupoval i jako válečník. S Anupem se při balzamování ztotožňovali kněží, kteří proto někdy nosili masku s jeho podobou. (1bJ jeden z hlavních bohů merojské říše v Núbii (asi 300 před Kr. až 300 n. I.), válečnické božstvo zobrazované nejčastěji v podobě lva nebo muže se lví hlavou (někdy se tře­ mi lvími hlavami). Původně byl zřejmě uctíván v oblastech jižně od ➔ Núbie, teprve ve 4. století před Kr. byl zařa­ zen mezi další eg. božstva uctívaná v Núbii. Centrem jeho kultu byl chrám v ➔ Musawwarát es-Sufrá. (Ibl APEDEMAK -

APIRU - termín, doložený na jedné ze stél Ramesse II., používaný k označení děl níků na stavbě ➔ Piramesse. Existují i další doklady tohoto termínu, který bývá často ztotožňován s Hapiru zmiňovanými v amarnském ➔ archivu. Je všeobecně přijímán názor, že Apiru označuje v eg. textech Židy, resp. v obecnějším smyslu asijské zgja~ užívané v Egyptě na nucené práce. (bvJ ÁPIS (řecké jméno eg. boha Hapiho) - posvátný býk, uctívaný od počátku historické doby v ➔ Memfidě, symbol plodnosti. Byl znázorňován nejčastěji stojící, obvykle se slunečním kotoučem a ➔ ureem mezi rohy. - Nejpozději za Staré říše byl spojen s nejvýznamnějším memfidským bohem ➔ Ptahem a nadále platil za jeho posvátné zvíře

117

Drobná bronzová plastika posvátného býka Apida. Pozdní doba. Eg. muzeum v Káhiře

a jednu z jeho podob. Svatyně, v níž žil vždy jediný Ápis vybíraný podle zvláštních znamení (mj. černé barvy s bílou trojúhelníkovitou skvrnou na čele a výrůstku ve tvaru skaraba pod jazykem), ležela v těsné blízkosti Ptahova chrámu v Memfidě . Ve spojení s ➔ Usirem byl zemřelý Ápis (Usirhapi) uctíván jako ochránce mrtvých a obřadně pohřbíván v severní ➔ Sakkáře, nejstarší zatím známý pohřeb pochází z doby ➔Amenhotepa Ill. Od doby ➔Ramesse II. byli Ápidové pohřbíváni v podzemních galeriích, výrazně rozšířených za 26. dyn. Pohřebiště Ápidů (řecky zvané Serápeion, lat. ➔ Serape­ um) se během 1. tisíciletí před Kr. stalo významným náboženským střediskem, sloužícím mj. jako věštírna, pohřby Ápidů tehdy patřily k nejvýznamnějším (ÁPIS)

obřadům. Datované stély ze Serapea, objeveného roku 1851 A. Mariettem, jsou důležitou pomůckou pro poznání eg. chronologie. (lbJ

APOP (řecky

Apófis) - polobůh nebo spíše démon v podobě velkého hada ohrožujícího řád světa. Je doložen od 1. přechodné doby, v ➔ Textech rakví vystupuje jako protivník boha -+Rea. Každodenním bojem proti Apopovi při Reově noční plavbě podsvětím se zabývá řada náboženských textů z doby Nové říše, především průvodce podsvětím. V Pozdní době byl někdy ztotožňován s dalšími silami symbolizujícími zlo a chaos, především se ➔ Sutechem, na ochranu proti němu vznikla řada magických textů. Méně často byl Apopovi přisuzován i ochranný charakter. (lbJ

dán za núbijskou formu bohů ➔Šua nebo ➔ lnhereta, od nichž převzal lví podobu, býval zobrazován i v lidské podobě s péřovou korunou. Eg. etymologie jeho jména (/ri-hemes-nefer, Dobrý druh) je zřejmě sekundární. ClbJ stavitelské umění. Eg. architektura, především sakrální, ale i ta, která byla přímo spjata s panovníkem, byla hluboce ovlivněna koncepcí faraonského ➔ státu. Primární byla idea božského uspořádání světa, nikoli hlediska estetická. Ostatně tak tomu bylo nejen v architektuře, ale v celé oblasti kultury. Podle této ideje byl Egypt, stvořený bohy a jimi také obdařený řádem, trvale obklopen hrozícími silami zla a chaosu. Faraon, bůh žijící na zemi, však byl strážcem řádu ARCHITEKTURA -

(Aauserre Apopi) - nejvýznampanovník 15. (➔ hyksóské) dyn. Ovládal Dolní Egypt a jižní část Palestiny, přičemž zbytek Egypta a některé oblasti Předního východu mu odváděly tribut. - Na sklonku jeho vlády došlo ke ➔ Kamasovu úspěšnému protihyksóskému povstání v Horním Egyptě. Brzy po Apopiho smrti se hyksóské panství v Egyptě zhroutilo. - Apopi je rovněž zmíněn v literárním díle, které líčí jeho spor s thébským vládcem ➔ Sekenenreem, Kamasovým otcem (povídka ➔ O sporu Sekenenrea a Apopiho). CbvJ APOPI nější

núbijský (merojský) od 3. století před Kr. doložený v ➔ Musawwarát es-Sufrá. V Egyptě se objevuje od konce 3. století před Kr. na Fílé (nikdy ne severněji). Byl pokláARENSNUFIS bůh,

(APOP)

Detaily architrávů a hlavic papyrových a palmových sloupů z Horova chrámu v Edfú. Ptolemaiovská doba

118

a zárukou, že síly zla nepřeváží. Ideje faraonova vítězství, zmrtvýchvstání, symbolického obnovování sil a nástupu na trůn, jednoty Egypta a jeho pevného zakotvení v kosmickém řádu se proto táhnou jako červená nit dějinami eg. architektury. - V souladu s tímto ideovým či dokonce kosmologickým plánem bylo pojetí eg. staveb považováno za mnohem víc než pouhou materializaci stavebního záměru. To se projevovalo již při obřadech, které doprovázely zahájení stavby, v koncepci stavebního plánu, astronomické orientaci, výzdobě apod. - Forma, jakkoli proměnlivá, byla v zásadě podřízena funkci. Např. ➔ hrobka byla místem jak posledního odpočinku zemřelého, tak i setkávání s pozůstalými, kteří přiná­ šeli duchu zemřelého obětní dary, byla prostředkem i zárukou věčného života. Funkci jednotlivých místností hrobky pak byl podřízen jejich výzdobný program. ➔ Chrám byl zase příbytkem boha, místem jeho uctívání i dějištěm obřadů, kterými uctívající s bohem komunikoval. Také v chrámu byl výzdobný program jednotlivých částí podřízen jejich funkci. - V celkovém uspořádání staroeg. staveb byl dodržován přís­ ný řád. Ten byl stanoven matematickými metodami. Např. při stanovení rozměrů chrámového dvora byl vztah mezi délkou a šířkou stanoven pomocí série pravoúhlých trojúhelníků růz­ ných velikostí, jejichž strany však byly vždy ve vzájemném poměru 3 : 4 : 5. Výsledkem celkového snažení projektantů a stavitelů pak byly stavby, které bývají symetrické a jejichž jednotlivé části jsou navzájem proporcionálně vyvážené. Ne neprávem se tedy o sta119

i

Chrám Velké sfingy je ukázkou předem přesně propočítaných proporcí (tzv. harmonického stylu). 4. dynastie

roeg. stavbách říká, že byly koncipovány v duchu architektonické harmonie. - Starý Egypt (konkrétně Stupňovitá ➔pyramida a komplex ji obklopujících staveb v ➔ Sakkáře z počátku 3. dyn.) je považován za kolébku monumentální architektury. Počátky eg. architektury jsou ovšem mnohem starší. Již na konci pravěku a v Archaické době se v dochovaných pozůstatcích architektury setkáváme nejen se zmíněnými náboženskými idejemi a s nimi spjatou symbolikou, ale také s materiály a formami, které se pak rozvíjely v průběhu celých dějin starého Egypta. - Nejběžnějšími stavebními materiály byly hlína, sušené cihly, dřevo, rákosí a papyrus, tedy to, čím Egypt v hojné míře oplýval a co bylo také snadno dosažitelné. Stavby z těchto tzv. lehkých materiálů byly vzhledem ke klimatickým poměrům obzvláště vhodné k obytným účelům. Dochovaly se však pouze v omezeném rozsahu, neboť jejich největší koncentrace se historicky utvářela v obydlené záplavové zóně nilského údolí a delty. (ARCHITEKTURA)

Dnes leží jejich zbytky pod mohutnými vrstvami nilských naplavenin a rovněž hluboko pod současnou úrovní hladiny spodní vody. - Při budování staveb z dřevěných kůlů, rohoží, palmových větví, hlíny apod. vznikaly některé zcela specifické formy, v detailech čas­ to velmi originální (roztřepený horní okraj stěny z rákosové rohože, nároží hliněné zdi chráněné snopem rákosí, dřevěná prkna vytvářející výstupky a výklenky, sloup tvořený otepí papyrových stvolů a mnoho dalších). Tyto formy, včetně detailů, byly při zrodu kamenné architektury okopírovány a mnohdy doslovně převedeny do nového materiálu. Vznikly tak někdy až bizarní tvary a dekorativní prvky (výklenky členěné průčelí staveb, ➔ob­ lounek, ➔ egyptské hrdélko aj.), které pak provázely staroeg. architekturu celými jejími dějinami. CmvJ překlad spočívající na sloupech nebo pilířích. Kamenný architráv, doložený již od počátku 3. dyn., byl významným prvkem eg. architektury. Ve starší době se předpokládají dřevěné architrávy. Kamenné architrávy dosahovaly délky až 7 m. Často byl kombinován s ➔ konkávní římsou a ➔oblounkem, jeho čelní a spodní stě­ na bývaly někdy zdobeny nápisy. Cm•J ARCHITRÁV -

ARCHIV - místo, kde se ukládají archiválie; v egyptologii soubor dokumentů, zpravidla papyrů. Staří Egypťané byli známí svou pečlivostí a byrokratickou posedlostí. Uchovávali nejrůznější doklady hospodářského, správního, náboženského aj. rázu se značnou systematičností. Nejčastěji šlo o dokumenty

(ARCHITRÁV)

zaznamenané na ➔ papyrech. Ty nejbyly uchovávány v chrámech, palácích a důležitých správních budovách. Některé z archivovaných dokumentů se dochovaly a díky šťastným archeol. okolnostem se je podařilo objevit. - abúsírský archiv - označení pro papyry, které se ve zlomcích podařilo objevit v zádušních chrámech ➔ Nefe­ rirkarea, ➔ Raneferefa a ➔Chentkaus II. v ➔Abúsíru. Obsahují dokumenty pře­ devším hospodářského a administrativního charakteru, které vrhají světlo nejen na organizaci královských zádušních kultů na abúsírské nekropoli, ale na hospodářské a nábožensko-politické poměry v Egyptě na konci 5. a počátku 6. dyn. vůbec. Neferirkareův archiv byl objeven vykradači hrobů, zbývající dva při českých vykopávkách. - amarnský archiv - označení souboru 385(?) hliněných tabulek objevených na lokalitě Hagg Kandíl v ➔Amarně. Obsahují pře­ vážně dopisy babylónských, mitannských, asyrských a chetitských králů a syrských knížat ➔Amenhotepovi III., ➔Amenhotepovi IV. a ➔Tutanchamo­ novi a opisy odpovědí eg. králů. Dopisy nejsou datovány tak, aby se dal přesně určit letopočet. Jsou psány klínovým písmem v ➔ akkadštině, která tehdy byla oficiálním diplomatickým jazykem. Podrobně informují o událostech v době vlády Amenhotepa IV. a o tehdejších neklidných poměrech v Sýrii a Palestině. - Velká část amarnského archivu byla objevena v roce 1887 felláhy, kteří ve snaze lépe nález zpeněžit některé tabulky rozlámali. Menší část archivu byla objevena při pozdějších archeol. vykopávkách. - Kromě výše uvedených dvou slavných archivů lze významnější

120

uvést ještě řadu dalších, někdy právem, někdy z určitou nadsázkou za archivy považovaných souborů dokumentů (káhúnské papyry, Hekanachtovy dopisy a jiné). [bv,mv] ARMÁDA viz VOJENSTVÍ

E,Osvátný býk Baach (řecky ➔ Búchis). Tzv. Bucheum (řecky Búcheion), .E_O.!!_řebiště těchto býků, jakož i krav matek Búchidů, bylo objeveno několik kilometrů západně od Armantu. Býci jsou zde pochováni v kamenných sarkofázích v podzemních hrobkách označených kamennými stélami s podrobnými chronologickými údaji. Z těch je mj. patrné, že kult posvátných býků trval až do Římské doby, tedy asi 650 let. V Koptské době se Armant stal sídlem biskupa a významným správním centrem této části jižního Egypta. CmvJ I. (jako faraon Artachšasša) - syn a nástupce ➔Xerxa, je z Egypta doložen zejména aramejskými papyry z ➔ Elefantiny. Do doby jeho vlády spadají neúspěšná eg. povstání v deltě, první vedené s athénskou pomocí Inheretem (poraženo 454 před Kr.) a další v čele se sajským knížetem Amenardisem. Horní Egypt zůstal vždy pevně v perských rukou. Za vlády Artaxerxa I. navštívil Egypt ➔ Hérodotos. (Ibl ARTAXERXÉS

Mísa z Armantu. Koptskó doba

(eg. lunu-Moncu, řecky Hermonthis) - archeol. lokalita v jižním Egyptě na západním břehu Nilu, asi 20 km jižně od Luxoru. Její počátky sahají do pravěku. Jak napovídá název místa, byl v Armantu pravděpodobně již od Staré říše uctíván válečnický sokolí bůh ➔ Moncu, jakkoli základy jeho zdejšího chrámu pocházejí až ze Střední říše. Největšího rozkvětu dosáhl Armant v Nové říši. Zatím sporná zůstá­ vá otázka ➔Atonova chrámu postaveného v Armantu ➔Amenhotepem IV. a úloha tohoto města v panovníkově náboženské reformě. - Na sklonku Pozdní doby došlo v Armantu ke splynutí Moncuova kultu s dalším místním kultem, býčím, jehož projevem se stal ARMANT

121

(eg. forma jména není doložena) - syn a nástupce ➔ Dareia II. Na počátku jeho vlády se Egypt osvobodil pod vedením ➔Amenardise, pokusy o opětné dobytí Egypta za ➔ Ha­ kora a ➔ Nachtnebefa skončily perskou porážkou. ClbJ

ARTAXERXÉS li.

Ill. Ochos (eg. forma jména není doložena) - nástupce Artaxerxa li. Po několika neúspěšných pokusech nakonec roku 343 před Kr. dobyl znovu Egypt, v němž zavedl přísný režim doprovázený konfiskacemi majetku a ničením staveb. ClbJ

ARTAXERXÉS

(ARTAXERXÉS 111,)

oblast přibližně zahrnující území dnešních států Sýrie, Irák, Libanon, Izrael, palestinská území, Jordánsko a část Turecka. - Vzájemné kulturní styky Egypta s oblastí přední Asie lze doložit už v předdynastické době. Asijského (mezopotámského) půvo­ du jsou možná některé prvky (průčelí zdobené výklenky, motiv symetrické dvojice fantaskních zvířat aj.) v ➔ ar­ chitektuře a ➔ umění, naproti tomu myšlenka o asijském původu eg. písma není nijak podložená. Zcela nesprávná a dnes již překonaná je idea o tzv. ➔ dy­ nastické rase asijského původu, která měla do Egypta na počátku historické doby přinést vyspělou civilizaci. Od Staré říše platila Asie za oblast nepřátelskou, ale zároveň s ní Egypt udržoval bohaté obchodní styky (zejména s ➔ Byblem a dalšími městy na pobřeží Levanty). Asie sloužila i jako zdroj čet­ ných surovin (➔ měď a polodrahokamy ze ➔Sinaje, dřevo jehličnanů z libanonských hor). Trvalému pronikání asijských nomádů do sv. delty se pokusili panovníci Střední říše zabránit soustavou pevností v oblasti Suezské šíje (tzv. Vládcovy zdi). Formou obrany v duchovní sféře byly zejména tzv. ➔ zaklí­ nací texty. - Za Střední říše významně vzrostl počet asijských otroků (zřejmě spíše díky obchodu s nimi), kteří nacházeli uplatnění jako kvalifikovaní řemeslníci (tkalci aj.) a domácí služebnictvo. Na konci Střední říše se sv. delta postupně dostala pod kontrolu semitských obyvatel asijského původu, jejichž vládci v 2. přechodné době ovládli celý Dolní Egypt a vytvořili dvě dynastie podle eg. vzoru ( ➔ Hyksósové). - Mohutná eg. expanze do přední Asie, kteASIE, ZÁPADNÍ -

(ASIE, ZÁPADNÍ)

rá následovala po porážce a vyhnání Hyksósů na počátku Nové říše, vyvrcholila za ➔Thutmose III. dobytím území až po Eufrat. Následný příliv mnoha zajatců a otroků do Egypta výrazně ovlivnil nejen eg. hmotnou kulturu, ale i náboženské představy a jazyk. Z Asie byly převzaty i válečné vozy s koňským potahem a staly se hlavní silou eg. armády. Kromě tradičních druhů surovin se z Asie dovážely i luxusní výrobky (mj. sklo) a potraviny (olej, pivo, víno aj.). Hlavním eg. vývozním artiklem bylo zřejmě vždy zlato. - Zejména za 19. dyn. se hodnostáři asijského původu dostávali až na špičky správy státu. Na druhé straně eg. nadvláda nad syro-palestinskou oblastí, udržovaná prostřednictvím kontroly polonezávislých místních knížat, byla právě v této době oslabena expanzí Chetitů (bitva u ➔ Kádeše) a na konci Nové říše zcela zanikla. - Ve 3. přechodné době pokračovaly obchodní styky Egypta s přední Asií, ojediněle se eg. panovníci ( ➔Šešonk I.) snažili obnovit kontrolu nad ➔ Palestinou. Eg. podpora obrany syro-palestinských státečků proti asyrské expanzi a pokusy vládců 25. dyn. o rozšíření své moci do Palestiny vedly ke konfliktu s ➔Asýrií, při níž asyrská vojska nakrátko dobyla celý Egypt. Zániku asyrské říše využili panovníci 26. dyn. k nové expanzi do přední Asie (➔ Neko II. opět překročil Eufrat), ale již od počátku 6. století před Kr. se musel Egypt bránit proti velkým předoasijským říším, novobabylonské a perské. - Po ➔ Kambýsově vpádu se Egypt stal součástí perské říše, další dvě století (až do příchodu ➔Alexan­ dra Velikého roku 332 před Kr.) byla 122

téměř

zcela vyplněna odbojem proti Persii. Po celou tuto dobu přicházelo do Egypta množství obyvatel z přední Asie (obchodníci, řemeslníci, námezdní vojáci, vyšší úředníci a jejich doprovod}, kteří vytvářeli vlastní čtvrtě ve městech (zejména v Dolním Egyptě) a do určité míry se mísili i s Egypťany. Vztah Egypťanů kAsijcům byl obdobný jako k ostatním ➔ cizincům, tedy formálně (zejména ve sféře ➔náboženství a královské, resp. státní ideologie) pře­ zíravý až přímo nepřátelský (zejména v 1. tisíciletí před Kr.), v denním životě spíše pragmatický. ClbJ ~t, řecky Lykonpolisl - archeol. lokalita v jižním Egyptě na západním břehu Nilu, asi 380 km jižně od Káhiry. Asjút byl metropolí 13. hornoeg. ➔ kraje, která ležela na křižovatce důležitých cest. Směrem na západ, přes oázu Chár~ odtud vedla do Darfúru v severním Súdánu tzv. Darb el-Arbaín, Cesta 40 (dní). Dnes je Asjút s asi 2 miliony obyvatel největším městem jižního Egypta. - Nejstarší písemné doklady o Asjútu pocházejí ze Staré říše a jsou spjaty s kultem šakalího boha ➔Vepu­ aueta, s nímž později splynul kult dalšího šakalího boha ➔Anupa. První písemné doklady o Vepuauetově chrámu v Asjútu pocházejí sice až z 1. přechod­ né doby, počátky chrámu však budou zřejmě starší. K velkému rozvoji Asjútu došlo během Střední a Nové říše, kdy zde byla uctívána také další božstva, zejména Usir, Eseta a Hathora. Jejich chrámy zatím archeologicky prokázány nebyly. - Během 1. přechodné doby sehrál Asjút významnou roli v bojích za znovusjednocení Egypta, neboť byl ASJÚT ( eg.

123

strategicky důležitým, nejjižnějším, a tedy pohraničním krajem hérakleopolského království ovládajícího severní a střední část země. Z této doby a ze Střední říše pocházejí velké skalní hrobky vládců kraje. Mezi nejvýznamnější z nich patří Hapidžefai III., pravděpodobně současník ➔ Senusreta I. V Hapidžefaiově hrobce byla později uctívána lokální božstva, především Vepuauet, jak dokládá více než 600 zde nalezených stél. - Za 18. dyn. postavil Achnaton v Asjútu chrám později usurpovaný Ramessem II. Svůj význam si Asjút podržel až do Římské doby. Ve 3. století se zde narodil významný novoplatonský učenec Plotinus. Později se Asjút stal významným centrem křesťanství (toto postavení si udržel dodnes). Některé ze starých skalních hrobek byly změněny na křesťanské svatyně a byl zde postaven i velký poutní chrám. Místo je totiž spjato s legendou o putování Svaté rodiny po Egyptě.

CmvJ

původní semitská bohylásky, plodnosti a války, doložená v Egyptě ve vlastních jménech od počátku Nové říše a od ➔Amenhotepa II. oficiálně uctívaná jako ochranné válečnické a léčitelské božstvo, patronka koní a válečných vozů. Kultovní soše její formy Ištar z Ninive se připisovalo zázračné vyléčení ➔Amenhotepa III. - V Memfidě, kde byla za 18. dyn. pokládána za patronku přístavu, vystupuje jako dcera, resp. manželka ➔ Ptaha. Podobně jako ➔ Anat byla Astarte rovněž považována za dceru ➔ Rea, resp. doprovod ➔ Hora, ➔ Sute­ cha nebo ➔ Rešepa. Byla znázorňována ASTARTE -

ně

(ASTARTE)

v ženské podobě s vysokou úzkou korunou lemovanou dlouhými pery, čas­ to se zbraněmi (oštěp a štít, resp. luk a šípy) v rukou. Díky značné podobnosti vzhledu i funkcí ji nelze vždy rozlišit od Anaty, na rozdíl od ní ale bývá často zobrazena nahá při jízdě na koni, resp. ve spojení s koňmi. - Centrem Astartina kultu byla ➔ Memfis, zejména její fénická čtvrť, za Ramessovců rovněž ➔ Piramesse. Její uctívání je v Egyptě doloženo průběžně až do Římské doby. Díky podobnému charakteru byla čas­ to spojována s ➔ Hathorou, jejíž účes včetně rohů rovněž někdy přejímala.

V

pozdějším řeckém

tožňována

podání byla ztos Artemidou. (lbJ

Bohyně

Astorte cizího původu. Od Nové fíše byla uctívána i v Egyptě, zejména mezi zde žijícími cizinci.

(ASTROLOGIE)

víra ve vliv postavení na individuální osud. V Egyptě není astrologie původní, byla sem pod babylonským vlivem přenesena nejdříve v polovině 1. tisíciletí před Kr. a šířila se v Ptolemaiovské a zejména v Římské době jako výsledek střetává­ ní a mísení různých (i neeg.) náboženských a mystických představ a názorů, částečně aplikovaných na starší domácí pojmy, např. názvy jednotlivých ➔ dekanů. - Horoskopy a astrologické texty jsou v Egyptě doloženy od konce 1. století před Kr. Seznamy šťastných a nešťastných dní, doložené od Střední říše, vycházejí z mytologických před­ stav spojovaných s jednotlivými ➔ ka­ lendářními dny a nijak nesouvisí s postavením hvězd. ClbJ ASTROLOGIE -

hvězd

ASTRONOMIE - věda o vesmíru, jeho vzniku, vývoji a stavbě. Astronomické znalosti starých Egypťanů byly poměr­ ně skromné, omezovaly se především na praktické potřeby, např. orientaci důležitých staveb, zejména hrobek a chrámů, a na určování ➔ kalendáře a času. - Slunce, jako nejdůležitější nebeské těleso a božstvo, nebylo před­ mětem astronomických pozorování. Pozorování Měsíce a jeho fází se stalo základem lunárního kalendáře, první zpráva o jeho zatmění je doložena z 22. dyn. Značný význam mělo pozorování souhvězdí pro určování času pomocí ➔ dekanů; pozorování ➔ Siria (Sothis) mělo důležitý vztah ke kalendáři. Egypťané znali pět planet (Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn), zvláštní význam přikládali cirkumpolárním hvězdám, v nejstarší době ztotožňovaným se zemřelými panov-

124

Centrálnf část zodiaku z Hathořina chrámu v Dendeře. Originál se nachází v pařížském Louvru.

níky. K astronomickým pozorováním používali pouze jednoduché nástroje jako tyče, provazy a další pomůcky (merchet - obdoba gnómonu, baj aj.). Teprve ve 2. polovině 1. tisíciletí před Kr. došlo pod babylonským a helénistickým vlivem ke značnému rozšíření astronomických znalostí, mj. k zavedení zvířetníku a jeho spojení se soustavou dekanů. ClbJ (eg. ~u, řecky Syene) - archeol. lokalita na 1. nilském kataraktu.

ASUÁN

125

Vznikla na východním břehu Nilu pravděpodobně jako hospodářské zázemí a snad i vojenské zabezpečení vodní cesty kolem ostrova ➔ Elefantiny, mnohem staršího města na protilehlém ostrůvku uprostřed řeky, metropole nejjižnějšího kraje Egypta. V Asuánu byly zatím objeveny jen zbytky ➔ Esetina chrámu pocházejícího až z Ptolemaiovské doby. Asuán proslavily zejména velké lomy na červený granit, které leží v okolí města. Lomy, označované dnes jako Severní a Jižní, byly v provozu již (ASUÁN)

skalní hrob os

Kitchenerův

ASUÁN

nedokončený

obelisk

#

~

severní lomy Asuánské lomy na červený granit. Záseky na granitové stěně naznačují metodu, jakou se kámen lámal.

N

.-- nová přehrada

r\

'~~2km

Plán Asuánu

(ASUÁN)

4

v dobách stavitelů pyramid. V Severních lomech dodnes leží prasklý, zatím největší známý ➔ obelisk dlouhý 41,75 m a vážící 1168 tun. Pro Jižní lomy je pak charakteristická ležící nedokončená kolosální socha jednoho z blíže neurčených panovníků. - Na západním břehu, severně od Elefantiny je lokalita Kubbit el-Hawa se skalními hrobkami vládců kraje ze Staré a Střed­ ní říše. K hrobkám vytesaným poměrně vysoko ve skalním masivu vedou dlouhá schodiště. Vchod do Mehuovy hrobky ze 6. dyn. zdobí dva malé obelisky, na stěnách hrobky jsou scény znázorňující přinášení zádušních obětin a zemědělské práce. V Harchufově hrobce, rovněž ze 6. dyn., jsou mj. slavné nápisy o výpravách do Núbie a získání trpaslíka a exotických produktů z této země. V Pepinachtově hrobce z téže dynastie jsou popisovány výpravy proti Núbijcům a beduínům z Východní pouště. Jedna z největších hrobek patřila Sarenputovi li., který žil ve 12. dyn. za Amenemheta II. Součástí hrobky je mj. velká síň se šesti a menší se čtyřmi 126

pilíři. Historicky významné jsou rovněž hrobky Hekaiba I., Hekaiba li., Sabniho I. a Sabniho II. Jižně od skalních hrobek a poněkud stranou v pouštním údolí leží koptský klášter sv. Simeona založený v 7. a opuštěný ve 13. století (viz též Kubbit el-Hawa, Sáhel, Fílé). CmvJ ASÝRIE - historické území v severní Mezopotámii na horním Tigridu. V polovině 2. tisíciletí před Kr. součást státu ➔ Mitanni, po jeho zániku se obnovil samostatný asyrský stát, jehož moc rostla zejména v 1. polovině 1. tisíciletí před Kr. Od 9. století před Kr. se asyrský vliv střetával v západní ➔ Sýrii a Palestině s eg. zájmy. K otevřenému střetu, jehož příčinou byla eg. podpora protiasyrskému odporu místních syrských vládců, došlo za ➔ Tabarky a ➔ Tanutamuna. Po dvou krátkodobých vpádech v letech 671 a 669 před Kr. dobyl v roce 664/663 asyrský král Aššurbanipal celý Egypt a vyplenil ➔Théby; tím fakticky zanikla 25. dyn. Během dlouhé vlády ➔ Psammetika I., původně asyrského vazala, ztrácela Asýrie postupně moc; kolem roku 610 před Kr. zcela zanikla navzdory spojenectví s Egyptem. ClbJ

(arabsky Šéch Hamáda nebo také ~ninU - archeol. lokalita v jižním Egyptě na západním břehu Nilu, u Sohágu. Nachází se zde obrovský chrámový komplex (jeho archeol. výzkum je teprve v počátcích) z Ptolemaiovské a Římské doby. Byl zasvěcen lví bohyni Repit. Kamenné bloky a architektonické elementy z tohoto chrámu byly znovu použity při stavbě nedalekých významných koptských klášterů Dér ATHRIBIS

127

el-Ahmar (Červený klášter) a Dér el-Abjad (Bílý klášter). cmvJ (eg. Tep-ihu, řecky Afrodítopolis) - archeol. lokalita na východním břehu Nilu, zhruba naproti Médúmu. - V Atfíhu byla uctívána kraví bohyně, ztotožněná záhy s ➔ Hathorou a považovaná někdy také za formu ➔ Esety. Bohyně, nazývaná Hesat, někdy také Bílá, byla považována za živitelku božského dítěte ➔ HO@.. matku posvátných býků ➔4Elqa,a ➔~a aj. V Atfíhu jí byl zasvěcen menší chrám. Z Ptolemaiovské doby je z Atfíhu doložen i pohřeb posvátné krávy. - Ve Střední říši se Atfíh stal metropolí 22. hornoeg. ➔kraje, v Ptolemaiovské době však již byl součástí memfidského kraje. - Zatím nejstarší archeol. nálezy z Atfíhu pocházejí z konce Střední říše, nejpočetnější pak z Ptolemaiovské doby. (mvJ ATFÍH

ATON - původně

pojmenování sluneční koule, doložené už v 3. tisíciletí před Kr., od doby ➔ Thutmose IV. se stále zřetel­ nějšími božskými rysy. Na počátku vlády ➔Amenhotepa IV. vznikl za přímé účasti panovníka teologický systém, v němž se Aton stal samostatným božstvem, a to původně jako jeden z projevů univerzálně chápaného slunečního božstva, stvořitele a dárce života, později s výraznými a stále sílícími prvky monoteismu. Byl znázorňován jako sluneční koule s množstvím paprsků, zakončených lidskýma rukama. - Jeho kult, obdobný královskému, se odehrával na otevřených nádvořích. Zprvu byl uctíván v Karnaku, později především v nové rezidenci ➔Achetatonu, kde mu byly zasvěceny dva chrámy; další sva(ATON)

jsou doloženy např. v ➔ Memfidě. Nakrátko se stal hlavním bohem Egypta, po určitou dobu bylo uctívání větši­ ny ostatních božstev potlačováno a i jejich jména ničena. Atonův kult, který se nikdy nerozšířil do lidových vrstev, zanikl záhy po smrti ➔Amenhotepa IV. - Achnatonův ➔ Chvalozpěv na Slunce (Atona) nepřímo ovlivnil starozákonní literaturu (žalm 104), další souvislosti Atonova kultu s judaistickým monoteismem jsou spíše hypotetické. ClbJ tyně

Bůh Atum v podobě člověka opírajícího se o hůl, se sokolí hlavou a slunečním kotoučem. Symbolizoval zapadající slunce a stáří.

ATUM (původní význam

jména není zcela jasný, snad Ten, který ještě neexistuje, nebo Ten, který je úplný) - v héliopolské ➔ kosmogonii a teogonii byl (ATUM)

pokládán za stvořitele světa a prvního z bohů tzv. ➔ Devatera, který sám ze sebe (masturbací vlastní rukou, ztotožňovanou později s bohyní ➔ lusaas, popř. vyplivnutím nebo vykašláním) zplodil další generaci božstev, tj. ➔Šua a ➔Tefnutu. V rámci královské ideologie byl chápán jako mytický před­ chůdce panovníka. - Byl znázorňován nejčastěji v lidské podobě s dvojitou královskou korunou, méně často v podobě opice, hada, promyky nebo skaraba. Jeho posvátným symbolem byl v Héliopoli umístěný kámen ➔ benben. Už od Staré říše nabýval Atum stále více rysy slunečního božstva a byl spojován s ➔ Reem, i když s ním nikdy zcela nesplynul. Od Nové říše byl často ztotožňován se zapadajícím sluncem jako symbol stáří. Centrem Atumova kultu byla ➔ Héliopolis, byl uctíván rovněž v ➔ Médúmu a ve spojení s dalšími božstvy i na jiných místech. (Ibl AUSÍM ( eg. Chem či Sechem, řecky Lé!Qpolis) - a ~ l . l o ~ a sz. okraji Káhiry, metropole 2. dolnoeg. ➔ kraje. Písemnými památkami je zde doložen prastarý kult sokolího boha označova­ ného buď Mechentiirtej, Pán obou očí, nebo Mechentinirtej, Bezoký. Za oči boha byly považovány Slunce a Měsíc. Počátek dnes zcela zničeného chrámu boha Hora z Pozdní doby je kladen až do Staré říše. V Ausímu byla uctívána posvátná zvířata ➔ promyka a ➔ rej­ sek. (mv)

Hatuer~ - hlavní město jehož přesná lokace zatím není bezpečně prokázána. Předpokládá se, že leželo ve východní

AVARIS ( eg.

➔ hyksóských králů,

128

deltě, pravděpodobně východně

od bubastského ramene Nilu, a že nebylo založeno až hyksóskými králi, ale již dříve. V poslední době bývá umísťo­ váno do oblasti lokalit Chatána a Tel1 ed-Dabaa. Město bylo centrem kultu válečnického boha ➔ Sutecha a jemu podobného kananejského boha Baala. Se Sutechem z Avaridy se setkáváme na slavné eg. písemné památce, tzv. Stéle 400 let. Historicky důležité údaje o dobývání Avaridy panovníkem ➔Ahmosem v závěrečné etapě bojů za znovusjednocení Egypta na konci 2. přechodné doby se dochovaly v biografickém nápisu velitele loďstva, který se rovněž jmenoval Ahmose. CmvJ BA - jedna ze složek existence boha nebo člověka (viz též ka, ach). Ve vztahu k božstvu představuje vyjádře­ ní jeho síly, jejímž prostřednictvím se vtěluje do jiných bytostí (včetně jiných bohů) nebo neživých předmě­ tů. Vyjadřuje rovněž sílu panovníka (původně zemřelého, od Střední říše i žijícího). Jak bozi, tak panovníci mohli mít více ba zároveň. Bau (množné číslo) vyjadřuje komplex božské moci a ve spojení se starobylými městy Bútó, Hierakonpolis a Héliopolis se zřejmě vztahuje ke zbožnělým dávným panovníkům. - Ve vztahu k zemřelým nekrálovského původu vyjadřuje ba nejpozději od 1. přechodné doby personifikaci fyzické a psychické životní síly jako jeden ze současně existujících způsobů posmrtného bytí (spolu s ➔ka, ➔ach, ➔ stínem a ➔ mumifiko­ vaným tělem). Lidské ba, často znázorňované v ptačí podobě s lidskou hlavou a někdy i rukama, vzniká v okamžiku

129

smrti, a pokud byly odpovídajícím způsobem provedeny pohřební obřa­ dy, může vykonávat všechny základní lidské funkce a těšit se značné volnosti pohybu na onom světě. Podle pozdějších představ bylo pro posmrtnou existenci těla nezbytné jeho spojení s ba každou noc. - Ze všech eg. forem posmrtné existence se ba nejvíce blíží řeckému pojmu psýché. V moderním světě nemá analogii; jeho přesné chápání, zejména odlišení od ka a ach, je stále předmětem diskuse. CibJ západosemitský bůh, považovaný za pána božstev a boha nebes, uctívaný v syro-palestinské oblasti v mnoha místních formách, mj. jako bůh bouřky a ztělesnění prospěšných i ničivých sil přírody. - V Egyptě byl Baal pravděpodobně znám už za hyksóské doby. Od poloviny 18. dyn. (Amenhotep 11.) byl jako Baal-Sápán pokládán za ochranné božstvo námořníků (obdoba antického Dia Kasia), od ramessovské doby vystupuje zejména jako válečnický ochranný bůh panovníka. Často byl ztotožňován se ➔Sutechem, rovněž bohem bouřky a dárcem vítěz­ ství nad předoasijskými národy. Byl zobrazován v podobě muže s vysokou kónickou korunou předoasijského typu doplněnou rohy a visícím páskem, třás­ němi zdobenou suknicí syrského typu a rysy tváře připomínajícími Syřana. Centry jeho kultu byla Memfis, kde je doložen až do Pozdní doby, a Piramesse. CibJ BAAL -

BABYLÓNIE - jižní část starověké Mezopotámie s centrem v Babylónu. Kontakty mezi Egyptem a Babylónií se roz-

(BABYLÓNIE)

víjely zejména v 2. polovině 18. dyn. - babylónská princezna se stala jednou z vedlejších manželek ➔Amenhotepa Ill. K dalším kontaktům došlo za 26. eg. dyn., kdy oba státy soupeřily o nadvládu nad ➔ Sýrií a Palestinou. Po porážce v rozhodující bitvě u Karchemiše roku 605 před Kr. se eg. vládci (➔ Neko li. a jeho nástupci) soustředili na obranu Egypta. CibJ archeol. lokalita na východním břehu Nilu v jižním Egyptě, asi 40 km jižně od Asjútu, podle níž je nazvána nejstarší hornoeg. neolitická kultura. - Centrem badárské kultury bylo několik desítek kilometrů dlouhé území táhnoucí se podél Nilu a zahrnující vedle Badárí také Mustagaddu, Dér Tásu, Hammámeju aj. Kultura je datována zhruba do pol. 6. až konce S. tisíciletí před Kr., podle některých názorů její počátek sahá až do 7. tisíciletí před Kr. - Nositelé této kultury antropologicky silně připomínali dnešní obyvatele Horního Egypta. Živili se zemědělstvím, které doplňovali lovem, rybolovem a sběračstvím. Pěs­ tovali špaldu a ječmen, které přecho­ vávali v jamách nebo silech uplácaných z hlíny a bahna. Pěstovali také dobytek, zejména ovce a kozy. - Velmi charakteristická je badárská keramika. Má červený leštěný povrch a kolem okraje nepravidelný široký černý pás, který vznikl tím, že nádoby byly vypalovány ústím dolů, ponořené do popela, jenž neprohořel skrz a redukoval červený oxid železitý na černý oxid železnatoželezitý. - Pracovní nástroje byly v naprosté většině kamenné, měděné se vyskytovaly jen velmi sporadicky. BADÁRÍ -

(BADÁRÍ)

Z inventáře této kultury je patrná obliba slonoviny, mušlí a nechybí v něm břidlicové palety na roztírání líčidel, drobné plastiky, ozdoby aj. Na někte­ rých pohřebištích této kultury je patrná separace zemřelých podle pohlaví; muži byli pochováni na jednom místě, ženy na jiném. (mv) BAGAWÁT- časně křesťanské pohřebiště

na úpatí hory Gahai et-Tér v oáze Chárga v Západní poušti. V oáze se křes­ ťanství začalo rozvíjet velmi záhy, již od konce 3. století. Byl zde založen klášter a ve 4. století tu také vzniklo pohřebiště, které zaniklo až v 10. století. Na pohřebišti se dochovalo téměř tři sta hrobek postavených ze sušených cihel a původně omítnutých a obílených. Jejich kdysi zářivé, z daleka viditelné kopule také pohřebišti daly jméno (bagawat „kopule"). V některých hrobkách se dochovala původní výzdoba, v níž se prolínají řecké, římské a časně křesťanské vlivy a symbolika. Mezi nejznámější patří Kaple exodu s různými biblickými výjevy (útěk Židů z Egypta, archa Noemova, Daniel v jámě lvové aj.) a Kaple míru (vyhnání Adama a Evy z ráje, obětování Izáka, Eiréné - alegorie míru aj.). Zemřelí byli na tomto pohřebišti zpočátku ještě pohřbíváni

staroeg. způsobem, zavinuti jako mumie do obinadel. Hrobky byly značně poškozeny v osmanské době vojáky z nedaleké turecké pevnosti. (mvJ BAHR JúsuF (arabsky Josefova řeka) - název umělého ramene Nilu, které se ve středním Egyptě u Dérútu odpojuje od hlavního toku směrem k západu. Kanál vede zhruba paralelně

130

s Nilem, ve vzdálenosti až několik desítek kilometrů, a po asi 330 km ústí do ➔ Fajjúmské oázy. Podle některých názorů spadá jeho vznik již do Archaické doby. CmvJ BAHRÍJA ( eg. Džesdžes nebo Vehat mehetet, Severní oáza) - oáza v Západní poušti, asi 300 km jz. od Káhiry. Pří­ má karavanní cesta vedoucí na východ do Bahnasy byla ve starověku její hlavní spojnicí s nilským údolím. Další pouštní cesty ji spojují se západně ležící oázou ➔Síwa a jižně ležícími oázami Faráfra a Dáchla. - Osídlení Bahríji je doloženo od pravěku. I když písemné památky ukazují, že byla pod kontrolou Egypťanů již ve Staré říši, nejstarší dosud objevené staroeg. památky v Bahríji pocházejí až ze Střední říše. Z Nové říše se datuje pohřebiště s hrobkami úředníků (např. Amenhotepa zvaného Huj, správce oázy) a kněží na pahorku Káret Hilwa. - Největší počet památek, odrážející také období hlavního rozkvětu oázy, pochází z Pozdní a Řím­ ské doby. Z 26. dyn. pocházejí hrobky správců oázy Džedchonsuiufancha, Padiaštara, Tanefretbastety aj. v Káret es-Súbí. Z téže doby je v Kasru, jedné z největších vesnic oázy, dnes téměř již zcela zničený chrám, kaple postavená Vahibreem a zasvěcená thébským bohům ➔Amanovi a ➔ Chonsuovi a chrám ➔ Besův, který je zcela ojedinělý nejen v Bahríji, ale v Egyptě vůbec. - Zatím nejrozsáhlejší známou archeol. památku v Bahríji tvoří podzemní katakomby s pohřebištěm posvátných ibisů z Pozdní až Římské doby na pahorku Káret el-Farargí. - Z kdysi nejpůsobivější památky Bahríji, římského Vítězného

131

oblouku v Kasru, popisovaného a zobrazeného Francouzem F. Caillaudem a několika cestovateli ještě v 19. století, dnes zůstalo jen několik nepatrných zlomků. - Křesťanství se v Bahríji rozšířilo záhy. Podle pozdějších autorů zde (nebo v oáze ➔ el-Hajez na jižním okraji Bahríji) měl působit a také být umučen apoštol Bartoloměj. Bahríja se v té době nazývala Bahnaskou oázou a stala se sídlem biskupa a zůstala jím až do 12. století. CmvJ BAJKY- krátké vyprávění, v němž vystupují zvířata jako perzonifikace různých rysů lidského charakteru. Bajky byly ve starém Egyptě oblíbeným literárním žánrem. Nejstarší písemně doložená bajka pochází z pozdní Nové říše a pojednává o sporu hlavy s tělem o vzájemnou důležitost a nadřazenost. Několik bajek (O supící a kočce, O dvou šakalech,

O lvu, O vševídoud supící a všeslyšící supici) je součástí Mýtu o oku slunečního boha Rea, zaznamenaného na Leiden-

ském démotickém papyru z 2. století po Kr. Některá ostraka ukazují, že bajky z tohoto mýtu byly známy již v ramessovské době. Existuje však celý soubor novoeg. papyrů a ostrak s ilustracemi ke zcela neznámým bajkám. CbvJ (Vahkare Bakenrinef, řecky Bokchóris) - poslední vládce 24. dyn. se sídlem v Sajích, syn a nástupce ➔ Tefnachta. Při pokusu rozšířit svou moc v deltě a do středního Egypta byl poražen a zabit núbijským vládcem ➔Ša­ bakou. Podle antické tradice, kterou nelze z eg. pramenů ověřit, byl pokládán za jednoho z největších zákonodárců Egypta. ClbJ BAKENRINEF

(BAKENRINEF)

BALLÁNA - eponymní archeol. lokalita v Núbii. Ballánská kultura, dříve nazývaná kultura ➔skupiny X, zaznamenala svůj rozkvět ve 4.-6. století a projevovaly se v ní nejen doznívající eg., merojské (viz též Meroe), ale také nové křes­ ťanské vlivy. V Balláně bylo objeveno velké pohřebiště a na něm také skupina velkých mohylových hrobů vládců, kteří zde byli pohřbeni nejen s dobytkem, ale i se svými ženami. Na periferii ballanské kultury se nacházela lokalita Wádí Qitna, kterou v 60. letech 20. století zkoumala česká archeol. expedice. lmvJ BANEBDŽEDET (Ba, pán Džedetu) - beraní božstvo, spojované především s plodností a uctíváním slunce; v jeho jméně se odrážejí představy spojované s obdobně znějícími slovy pro (duši) ba a pro berana (rovněž ba). Byl zobrazován především jako beran nebo muž s beraní hlavou (od Nové říše někdy se dvěma páry beraních hlav, symbolizujícími ba ➔Rea, Usira, Šua a Geba). Hlavním střediskem jeho kultu bylo město ➔ Tell er-Rubáa (eg. Džedet) v severní deltě, kde tvořil triádu s bohyní ➔ Mehetueret a ➔ Harpachere­ dem.l'bl

barvicí látky. Ve starém Egypse používalo šest základních barev (někdy s různými odstíny sytosti): čer­ ná, bílá, červená, žlutá, modrá, zelená, dále v menší míře i šedá a hnědá. Čisté barvy se nanášely v celých plochách, jen zřídka se užívaly polotóny (přelom 18. a 19. dyn.). V textech byla oblíbená kombinace černé a červené, v architektuře a výtvarném umění se běžně BARVY -

tě

(BALLÁ NA)

využívala přirozená barevnost různých materiálů (kombinování různobarev­ ných odrůd kamene, barevné intarzie z fajánse, skla, kovu, polodrahokamů; přímé barvení soch, reliéfů, architektonických děl; barevné napodobování cennějších materiálů atd.). - Vysoce rozvinutá a významná byla symbolika barev, odvozená z mytologických před­ stav a nábožensko-historických vztahů. Ve zjednodušeném výčtu označovala černá úrodnou půdu, noc, smrt a podsvětí, bílá svátek a radost, červená nezkrotnou sílu a život, ale i nebezpečí a zlo, zelená zdraví, úspěch, svěžest, žlutá věčnost, modrá vzduch (tmavě modrá smutek). Užívání určitých barev při znázorňování různých postav nebo předmětů bylo do značné míry kanonizováno, např. červená pro muže, žlutá pro ženy a děti atd. - Většina barviv se získávala z přírodních zdrojů: černá ze sazí, bílá z mletého vápence nebo sádry, červená a žlutá z různých oxidů železa (značně později červená i ze suříku a rumělky), modrá z azuritu, ale i ➔ fritu, zelená z malachitu a zelené varianty fritu. K barvení tkanin se užívala rostlinná a živočišná barviva. [Ibl (Ta, která je z Bastu, řecky Búbastis) - původně místní bohyně města Búbastis, uctívaná ve lví podobě; je doložena od 2. dyn. Už za Staré říše byla považována za dceru ➔ Rea a ztotožňována s dalšími lvími bohyněmi, zejména ➔Tefnutou a ➔ Sachme­ tou, s níž byla uctívána jako ochranná bohyně memfidské nekropole, později stále více přejímala ochrannou mateř­ skou roli. - Po domestikaci ➔ kočky nabývala od počátku 2. tisíciletí před BASTET

132

Kr. stále více její podobu jako mírné formy kočkovitých šelem oproti dravé lvici. Zejména v 1. tisíciletí před Kr. byla znázorňována jako kočka nebo jako žena s kočičí hlavou. Z této doby pochází řada pohřebišť mumifikovaných koček (považovaných za její posvátné zvíře) a kočičích sošek, používaných jako votivní dary na počest bohyně. Hlavním centrem Bastetina kultu byla ➔ Tel1 el-Basta, dále byla uctívána v oblasti Memfidy (s velkým pohřebištěm v Sakkáře - antické Búbasteion), Tanidě, Beni Hasanu, Thébách atd. Její svátek, spojený s bujarým a nevázaným veselím, popisuje ➔ Hérodotos. Řekové ji ztotožnili s Artemidou. (lbJ

Hodnostář drtící v

rukou lezlo a symbol boistva Bat. Stará říše

BAT - bohyně symbolizovaná fetišem ve tvaru dvou spojených lidských obličejů, lemovaných párem kravských uší a rohů (často stylizovaných do podoby pouhých spirál). Je doložena od konce předdynastické doby (mj. na horním okraji ➔ Narmerovy palety), pravdě­ podobně jako symbol nebeské klenby. Platila za místní božstvo 7. hornoeg. kraje. Od 11. dyn. rychle splývá s ➔ Ha­ thorou (bohyní 6. hornoeg. kraje), jako její symbol se objevuje na ➔ sistrech a tzv. Hathořiných sloupech. Později byla spojována také s ➔ Esetou.ClbJ

Bronzová soška Bastety v podobě kočky. Pozdnf doba. Londýn, Britské muzeum

BATA - býčí božstvo, doložené od 18. dyn. V mýtu z doby Nové říše vystupuje jako bratr ➔Anupa (obě božstva

133 (BATA)

byla uctívána v 17. hornoeg. kraji), skotu, který se sám proměnil v býka, byl obětován a vstal z mrtvých ( ➔ O dvou bratrech). V Pozdní době byl v rámci usirovského mýtu interpretován ve dvojznačné roli jako ➔ Usirův pomocník a zároveň jedna z forem ➔Sutecha, Usirova úhlavního nepřítele a vraha.Ob) pastýř

BAZALT (čedič) - magmatická výlevná hornina bazického složení šedočerné barvy. Hlavními součástmi jsou pyroxen a amfibol, dále olivín, biotit aj. Používání bazaltu je doloženo již od 1. dyn. Zhotovovaly se z něho např. nádoby, sochy, ➔ sarkofágy a kultovní předmě­ ty. Vzhledem ke svým vlastnostem, pře­ devším značné tvrdosti, byl používán nejen ve stavebnictví (např. na dlažbu v chrámech), ale i na výrobu kladiv. Bazaltové lomy se nacházely u Kerdásy na severním okraji Káhiry, ve ➔ Fajjú­ mu, poblíž Samalútu ve středním Egyptě a u ➔Asjútu. (mvJ

a bohatství nilského údolí je vždy při­ tahovalo. V dobách oslabení či úpadku státní moci toto bohatství také drancovali. Eg. panovníci proto považovali za svou povinnost beduíny pronásledovat, zvláště krutě proti nim zasáhl ➔ Sethi I. Nejstarší zatím známé znázornění beduínů bylo objeveno nedávno na blocích pocházejících ze stěn vzestupné cesty k Sahureově pyramidě v Abúsíru. fmvJ BEHBÉT EL-HAGAR (eg. Perhebejet) archeolog. lokalita v deltě, jz. od Mansúry. První část arabského názvu místa je odvozena od původního eg. jména, druhá od arabského označení „kámen", což souvisí s rozsáhlými rozvalinami chrámu a jeho obvodovou zdí, v nichž převládají velké kamenné, zejména granitové bloky. - V Pozdní době zde byl vybudován Esetin chrám

BEBON (též Babi) - bůh v podobě paviáního samce, proslulý agresivitou; v zádušní a čarodějnické literatuře spjatý se sexuální silou a plodností. Díky tomu byl často spojován se ➔ Sutechem v jeho dvojí roli ochránce sluneční bárky a zároveň i nepřítele ➔ Hora, resp. dalších bohů. Samostatně byl uctíván na pohřebištích v oblasti ➔ Hérakleo­ pole. C1bJ

o o o■ o o o o o o

BEDUÍNI - kočovníci, kteří žili v pouštích obklopujících na východě i západě nilské údolí. Ve starém Egyptě byli nazýváni šasu a považováni za odvěké nepřátele. Byli totiž divocí, agresivní

Návrh rekonstrukce chrámu v Behbét e/-Hogaru

-

(BAZALT)

Dl. 134

Okřídlené

slunce Behdetej

(řecky Iseum,_ lat. lsidis Oppidum), který se ve 30. dyn. a v Ptolemaiovské době stal nejvýznamnějším dolnoeg. centrem kultu této bohyně. Vedle ní zde byli uctíváni ➔ Usir a ➔ Hor a také ➔ Min a ➔Anup. - Původně byl Behbét el-Hagar součástí 12. dolnoeg. ➔ kraje, jehož hlavním městem byl Sebennytos, v Ptolemaiovské době se Behbét el-Hagar stal metropolí vlastního kraje. (mvJ

BEHDETEJ (Ten z Behdetu) - označe­ ní sokola, resp. symbolu okřídleného slunce vznášejícího se naa panovníkem:--Polcuanázev Behdet původně neznam enal místní jméno, ale spíše „trůn­ ní místo", symbolizoval Behdetej zprvu ochrannou sílu panovníka a teprve díky spojení s ➔ Horem byl přenesen na jeho kultovní místa (➔ Edfú v Horním Egyptě, Damanhúr v Dolním Egyptě). Spojení Hor-Behdetej (Hor z Behdetu) je doloženo od Střední říše. (Ibl BELZONI, GIOVANNI BATTISTA (17781823) - italský dobrodruh, cestovatel a archeolog-amatér, který zpočátku působil jako silák v cirkuse v Londýně. V roce 1816 začal pracovat pro britského generálního konzula v Egyptě Henryho Salta, který ho pověřil získáváním a převážením vybraných eg. památek do Britského muzea. Řadu let prováděl nevybíravým způsobem vykopávky v Gíze, Karnaku, Šéch Abd el-Kurně i jinde. V Údolí králů objevil šest

135

Giovanni Battista Belzoni

královských skalních hrobek, z nichž největší patřila Sethimu I. V roce 1821 uspořádal v Londýně výstavu eg. památek, která měla obrovský ohlas. (bvJ posvátný kámen, fetiš uctívaný ve „svatyni benbenu" v ➔ Heliopoli, podle některých názorů meteorického původu. Předpokládá se, že měl nepravidelný, zhruba kuželovitý tvar. Pravděpodobně symbolizoval počá­ teční pahorek, který se podle představ starých Egypťanů vynořil jako první z pravodstva a na němž vznikl život. Za stylizované napodobení benbenu je považován ➔ obelisk. (mvJ BENBEN -

(BENBEN)

BENÍ HASAN - pohřebiště se skalními hrobkami ve středním Egyptě na východním břehu Nilu, asi 270 km jižně od Káhiry. Ve skalním masivu je zde vytesáno 39 hrobek „velkých náčelníků Antilopího kraje" - vládců 16. hornoeg. ➔ kraje a přilehlých oblastí Východní pouště. Průčelí některých hrobek zdobí lotosové či kanelované (protodórské) ➔ sloupy. Biografické nápisy v hrobkách mají velký význam pro poznání dějin Egypta na konci 1. přechodné doby a na počátku Střední říše. Velmi cenné jsou i nástěnné malby v hrobkách, v nichž se vedle scén náboženských objevují i náměty řemeslnických prací, zápasníků, lovců, pouštních zvířat aj. Mezi nejvýznamnější patří hrobky Amenemheta zvaného Ameni (ve svém biografickém nápise zdůraznil svou vojenskou pomoc Senusretovi 1.), Chnumhotepa III. (se slavnou scénou karavany Asijců oblečených do pestrých oděvů a vedených náčelníkem Abišou; scéna bývá někdy dávána do biblické souvislosti), Cheteje (se scénami lovu, dobývání pevnosti aj.), Bakta III. (scény lovu v poušti, akrobatů, zápasníků), aj. Některé hrobky zdobily sloupy (zejména čtyřstvolové lotosové, tzv. protodorské). Pod hrobkami nomarchů jsou v nižší části skalního masivu a na jeho úpatí šachtové hroby jejich podříze­ ných. V křesťanské době byly mnohé hrobky obydleny a dokonce se v nich chovala zvířata. - Severně od Bení Hasanu, v Nuérátu, jsou skalní hrobky ze Staré říše. Asi 3 km jižně od Bení Hasanu se nachází skalní svatyně bohyně Pachety, tzv. Speos Artemidos, pohře­ biště posvátných koček z Pozdní doby a skalní hrobky ze Staré říše. (mv)

(BENÍ HASAN)

BENU - ptačí božstvo, spojované s héliopolskými představami o slunečním božstvu a stvoření světa, přeneseně považované za symbol zmrtvýchvstání. Bylo znázorňováno jako volavka (sedící na kameni ➔ benben či na standartě) nebo jako muž s hlavou volavky. Nejpozději od Nové říše platilo i za ➔ Re­ ovu (duši) ba, každodenně se obnovující - tato představa možná později přispěla ke vzniku řeckého mýtu o Fénixovi. C'hl BERŠA, EL- - archeol. lokalita ve střed­ ním Egyptě na východním břehu Nilu, naproti městu Malláwí na západním břehu, asi 290 km jižně od Káhiry. Za Střední říše zde byly vybudovány skalní hrobky vládců 15., Zaječího ➔ kraje, kteří bývali velekněžími boha Thovta uctívaného v ➔ Ešmúnénu na protějším břehu Nilu. Jejich moc souvisela s kontrolou nedalekých alabastrových lomů v Hatnúbu i se skutečností, že právě v tomto kraji poblíž Dérútu odbočuje od Nilu kanál Bahr Júsuf přivádějící vodu do Fajjúmské oázy. Hrobky byly později značně poškozeny těžbou kamene a zemětřese­ ním. - Na nástěnných malbách zdobících hrobky převažují scény z lovu, prací na polích a v zahradách a řemesl­ nických prací. Historicky významná je scéna z hrobky správce kraje Džehutihotepa, současníka Amenemheta II., Senusreta II. a Senusreta lil., znázorňující přepravu 6 m vysoké sochy. - Na úpatí skalního masivu se nacházejí šachtové skalní hroby příslušníků nižších společenských vrstev z období Staré a Střed­ ní říše. Mnohé z nich byly znovu použity v Ptolemaiovské době. CmvJ

136

Tanec boha Bese s bubínky a noži. Detail výzdoby křesla princezny Sitomony. 18. dynastie. Eg. muzeum v Kóhiře

zatopená vodami Vysoké přehrady. - Hlavní památka v Bét el-Wálí, skalní chrám ➔ Ramesse li., však byla zachráněna a přenesena do Nové Kalábši u Asuánu. Chrám byl zasvěcen Amenreovi a byla v něm uctívána také místní núbijská božstva i trojice z Elefantiny - Chnum, Satet a Anuket. Z reliéfní výzdoby chrámu bývá citována zejména scéna dobývání syrské pevnosti. V Koptské době byla část chrámu pře­ stavěna na křesťanskou svatyni. (mvJ archeol. lokalita v jižním na západním břehu Nilu, asi 510 km jižně od Káhiry. - Bét Challáf je vzdálen několik kilometrů od řeky a nachází se zde pět velkých cihlových mastab ze 3. dyn., v nichž byli pohřbe­ ni vysocí správní úředníci 8. hornoeg. kraje. V mastabách byly nalezeny otisky pečetí panovníků 3. dyn., což zpočátku vedlo k mylné domněnce, že jde o hornoeg. ➔ kenotafy panovníků Sanachta a Džosera. (mvJ BÉT CHALLÁF -

BEs (řecky

Bésos) - bůh s mnohostranným i rysy a funkcemi, především ochrannými (v noci, při porodu, proti uštknutí hadem a bodnutí štírem), ale i válečnickými. Platil rovněž za boha hudby a tance, později i plodnosti. Pravděpodobně spojoval vlastnosti několika původně samostatných božstev. - Byl znázorňován jako trpaslík s korunou ze vztyčených pštrosích per, s dlouhými vlasy a vousatým obličejem (někdy až se lvími rysy), vyplazeným jazykem a křivýma nohama, často odě­ ný do lví kůže. V této podobě ho někdy nelze odlišit od dalších trpasličích božstev, zejména ➔ Pataika. Často se objevuje na amuletech. - Spolehlivě je doložen od Střední říše, vždy byl uctíván především lidovými vrstvami. Jeho obliba vrcholila v 1. tisíciletí před Kr., kdy nabýval panteistické rysy; je doložen i v syro-palestinské a egejské oblasti. Byl spojován i s dalšími ochrannými božstvy, především některými formami ➔ Hora.ClbJ archeol. lokalita v Dolní Núbii, asi 50 km jižně od Asuánu, dnes

BÉT EL-WÁLÍ -

137

Egyptě

základní spis judaismu a křes­ soubor kanonizovaných knih považovaných za inspirované Bohem. Přesné určení vztahu starozákonních vyprávění k Egyptu je stále předmětem diskuse. Egypt (hebrejsky mizraim) se objevuje již v líčení dávných dějin Izraele (Genesis 10.6-14, 12.10-20). Některé části Starého Zákona, zejména příběh o ➔ Josefovi Egyptském (Genesis 39-50), o Mojžíšovi a ➔ exo­ du (Exodus 2-15) sice svědčí o určité znalosti eg. reálií, ale nejsou doloženy v eg. pramenech. Snahy spojovat Mojžíšův monoteismus s náboženskou reformou ➔Amenhotepa IV. (AchnatoBIBLE -

ťanství;

(BIBLE)

na) jsou v současnosti spíše odmítány. - Některé obdoby mezi eg. literárními texty a biblickými texty (Achnatonův Chvalozpěv na Slunce a žalm 104, ➔Na­ učení Amenemopovo a Kniha přísloví, 22.17-24.22, eg. milostná poezie a Píseň písní, počátek žalmu 110) lze jen stěží vykládat jako přímé přejímání eg. vlivů, šlo spíše o projevy společného myšlenkového zázemí, zprostředko­ vaného Féničany. Také některé prvky připomínající tzv. ,.královské příbě­ hy" (2. Samuelova 7 a 1. Královská 3 a 5-15) bývají spojovány s obdobnými eg. motivy. - Z hlediska eg. ➔ chro­ nologie jsou důležité zmínky o eg. zasahování do událostí v Sýrii a Palestině v 1. polovině 1. tisíciletí před Kr. (spojenectví ➔ Siamona a Šalomouna - 1. Královská 9.24, tažení ➔Šešonka I. do Palestiny - 1. Královská 14.26, eg. podpora judského krále Chizkijáše proti ➔Asýrii - Izajáš 18-20, snaha krále ➔Vahibrea zbavit Jeruzalém obléhání - Jeremiáš 37.5-11). - Z egyptštiny byla do hebrejštiny přejata řada slov a výrazů týkajících se architektury, obchodu, odívání, kultovní činnosti a každodenního života, mj. i jméno Zuzana (➔lotos). - Nejvýznamnější zmínkou o Egyptě v Novém Zákonu je líčení útě­ ku svaté rodiny (Matouš 2.13-15). (lbJ BIGGA - ostrůvek v oblasti 1. nilského kataraktu, v sousedství známějšího a nyní již zatopeného ostrůvku Fílé. Byl důležitým obchodním střediskem na hranicích Egypta a Núbie a zároveň také významným místem kultu především ➔ Usira a ➔ Esety, jimž zde byl v Řecké a Římské době vybudován chrám. S Usirovým kultem souvisel

(BIGGA)

Znázornění pramenů

Nilu. Chrámový komplex na Fílé. Římská doba

i ➔ abaton na Bigze. Za vládce Biggy však byl považován bůh ➔ Chnum, pán nilských pramenů, o nichž se věřilo, že se nalézají právě pod tímto ostrovem. O Bigze je rovněž zmínka v jednom z nejslavnějších literárních děl starého Egypta, povídce ➔ O troseční­ kovi. CmvJ pozdně římská až časně (asi 2.-5. století) vesnice v západní části oázy ➔el-Hajez. Vesnice, dnes zčásti zavalená obrovskou píseč­ nou dunou, se dochovala v překvapivě dobrém stavu. Tvořily ji obytné usedlosti zachované místy včetně střešních

BÍR

šovíš -

křesťanská

138

kleneb, hrnčířské a další dílny, zahrady a pole a k nim vedoucí velmi rozsáhlý, rozvětvený systém podzemních zavodňovacích štol zvaných ➔ manavary. Severně od vesnice se na pahorcích rozprostírá rozlehlé pohřebiště, na němž nechybí ani skalní hrobky. CmvJ (Kárúnovo jezero, jezero Moeri,s,,) - jezero na sz. okraji ➔ Faj­ júmské oázy. Dnes leží asi 45 m pod úrovní hladiny moře. Kdysi bylo poblíž Hawáry, místa, kde si postavil jednu ze svých dvou pyramid Amenemhet III., spojeno s Nilem úžinou. Ta však byla během 1. přechodné doby zanesena bahnem a k jejímu uvolnění došlo až na počátku Střední říše při budování kanálu ➔ Bahr Júsuf. - Mezi Hawárou a dnešním Birkit Kárúnem, v Bjahmu, byly objeveny zbytky kolosů trůnícího ➔ Amenemheta Ill., které kdysi shlížely na velkou vodní nádrž i přilehlou úrodnou zemědělskou oblast - dílo panovníků 12. dyn. - Osídlení Birkit Kárúnu je doloženo již od středního paleolitu. Okolí jezera, jehož hladina postupně klesala, osídlila neolitická kultura (Fajjúm A) nejstarších země­ dělců, rybářů a lovců. Severně od Birkit Kárúnu, poblíž Kasr es-Ságha, se nacházejí bazaltové lomy využívané již staviteli pyramid ve Staré říši. Leží zde také nevelký, poněkud záhadný chrám se sedmi kaplemi, na jehož stěnách nebyly nápisy, a proto dnes nelze určit, jakým božstvům byl zasvěcen a který panovník (zřejmě z konce 12. dyn.) ho postavil. (mv) BIRKIT KÁRÚN

BLEMMYJCI - bojovný kočovný kmen sídlící ve Vých. poušti mezi Dolní Nú-

139

Ludwig Borchardt

bií a Rudým mořem, poprvé doložený v polovině 1. tisíciletí před Kr. a tedy současný se ➔ Skupinou X; někdy pokládaný za předky dnešních Bedžů. Zejména v 1. polovině 1. tisíciletí po Kr. podnikali časté vpády do Dolní Núbie (až do Diokleciána pod římskou správou) a do Horního Egypta. Až do Justiniánovy doby (okolo roku 535 po Kr.) užívali jako své poutní místo Esetin chrám na ostrově ➔ Fílé, poslední místo s pohanským kultem na území Egypta. (lb) (1863-1938) - ně­ mecký egyptolog a architekt. V Káhiře založil Německý archeol. ústav a stál v jeho čele v letech 1907-28. Prozkoumal Niuserreův sluneční chrám v Abú Ghurábu a odkryl pyramidové komplexy Sahurea, Neferirkarea a Niuserrea BORCHARDT, LUDWIG

(B0RCHARDT)

v Abúsíru, prováděl výkopy v Amarně. Byl jedním z autorů Generálního katalogu Egyptského muzea v Káhiře a zabýval se stavbou pyramid a měře­ ním času ve starém Egyptě. Jako první se intenzivně věnoval studiu eg. architektury, o níž vydal řadu zásadních pojednání. V roce 1929 založil rovněž Švýcarský ústav pro egyptskou architekturu a dějiny. [bvJ BOŽSKÁ MANŽELKA (AMONOVA) - označe­

ní „božská manželka" je od 1. přechod­ né doby doloženo jako ženský kněžský titul v různých kultech. Za Nové říše byla tato funkce vyhrazena královským manželkám a dcerám; byla spojována s některými náboženskými obřady (zejména v kultu boha ➔Amana) a měla i vlastní hospodářské zázemí. - Od 21. do 26. dyn. byla funkce božské manželky (v této době často související i s označením „božská uctívač­ ka") spojována výlučně s ➔ Amanem . Jejími nositelkami byly obvykle královské dcery; požívaly některé královské výsady (mj. vlastní titulaturu včetně užívání kartuší) a byly formální hlavou Amanova božského státu zahrnujícího Horní Egypt. Žily v celibátu, ale vytvářely prostřednictvím ➔ adopcí svých nástupkyní rodiny, které měly zejména za 25. a 26. dyn. značný politický význam jako symbol vlády nad Horním Egyptem. Z této doby pocházejí jejich hrobky v ➔ Medínet Habu. ObJ BRONZ - slitina mědi a cínu. Do Egypta se bronz rozšířil z Asie, a to poměr­ ně pozdě, až ve Střední říši. Dovážel se ve formě nádob, prutů, hřiven aj. a v Egyptě se pouze dále zpracovával.

(BOŽSKÁ MANŽELKA)

Vlastní eg. výroba bronzu je doložena až později, nejstarší dochované znázornění je dokonce až z 18. dyn. Z bronzu se zhotovovaly zbraně, nástroje, sochy, ozdoby a používal se i ve stavebnictví. Příměs cínu v eg. bronzu je asi 4 %. Získával se tak tvrdý bronz a jeho tvrdost byla podle potřeby ještě zvyšována vykouváním za studena. Příměs okolo S % již činila bronz velmi křehký a lámavý, i když vyšší podíl cínu znamenal nižší teplotu tavby. CmvJ BRUGSCH, HEINRICH FERDINAND KARL

(1827-1894) - německý egyptolog, jenž proslul zejména bádáním v oblasti eg. filologie. Působil v Německu, Francii, Egyptě a Americe. Byl autorem první démotické mluvnice a v roce 1863 založil nejstarší egyptologický časopis Zeitschrift fiir ii.gyptische Sprache und A/tertumskunde, který vychází v Berlíně dosud. Sestavil sedmisvazkový hieroglyfický a démotický slovník a vydal soubory eg. textů. [bvJ BUHÉN - archeol. lokalita v severním Súdánu na západním břehu Nilu, v oblasti 2. nilského ➔ kataraktu . - Již na počátku Staré říše, nejpozději od 4. dyn., zde vznikla opevněná eg. základna kontrolující strategicky významné místo na nilské cestě. Postupně se stal také opěrným bodem eg. kolonizace této části ➔ Núbie. Ze Staré říše byly v Buhénu objeveny pečeti se jmény panovníků, pece na tavení mědi aj. Ve Střední říši, za vlády ➔Amenemhe­ ta I. a jeho syna ➔ Senusreta I. byla v Buhénu postavena pevnost, kolem níž vzniklo město a obchodní centrum chráněné ze tří stran (kromě nilského

140

O

,Om

'--------'

Plón pevnosti v Buhénu (podle W. B. Emeryho) břehu)

4 m silnou zdí se 32 okrouhlými baštami. Ve zdi nebyla po celé její délce jediná brána. Podle odhadů hájili každou z bašt tři muži, úseky mezi baštami vždy šest mužů. Celkové osídlení Buhénu se pak odhaduje až na dva tisíce lidí. V pevnosti stál také chrám zasvěcený Horovi Buhénskému, označovaný dnes jako Severní. Byl vybudován hlavně za 12. a 18. dyn. Druhý chrám, Jižní, postavili v 18. dyn. ➔ Hat­ šepsut a ➔Thutmose III. a zasvětili ho núbijským božstvům. - V Buhénu byla rovněž objevena kopie hraniční stély Senusreta lil. - Oba buhénské chrámy byly během mezinárodní záchranné akce UNESCO v Núbii rozebrány a pře­ místěny do Chartúmu. CmvJ BÚCHIS - řecká forma jména posvátného býka z ➔Armantu (eg. formy Bach, Baach jsou doloženy až od 30. dyn.). Představuje jednu z forem místního boha ➔ Moncua, který je od 11. dyn. označován jako „býk". Kromě Armantu byl uctíván i na dalších místech 4. hor-

141

noeg. kraje, která

právě

žijící Búchis

zřejmě střídavě navštěvoval,

v

➔ Me­

damúdu (zde sloužil i jako orákulum) a ➔ Tódu. Poblíž Armantu bylo objeveno pohřebiště posvátných býků Búchidů (Dům Atuma, lat. Bucheum) s pohřby datovanými od 30. dyn. až do Diokleciánovy doby. V teologii byl považován rovněž za jednu z forem ➔ Rea s označením „živoucí ba Rea", resp. ,,posel Reův", byl spojován i s ➔ Usirem. ClhJ BÚKRÁNION - výzdobný motiv z býčích hlav nebo vycházející z jejich tvaru; v Egyptě doložen již od konce pravěku. Řady býčích hlav, skutečných či vymodelovaných z hlíny a doplněných pravými býčími rohy, byly nalezeny např. na úpatí průčelí některých hrobek na královské nekropoli z Archaické doby v Sakkáře. Býčí hlavy se ale objevují i později, např. v tzv. ➔ pánvových hrobech. S motivem búkránia se setkáváme také ve výzdobě paláců aj. Búkrániu byl přisuzován ochranný, zlo zapuzující význam. CmvJ

(BÚKRÁNION)

BÚTÓ

viz TELL EL-FARÁÍN

(187 4-1939) - anglický egyptolog, který začínal v Egyptě jako kreslič při archeol. vykopávkách v ➔Amarně, ➔ Bení Hasanu, ➔el-Berši a ➔ Dér el-Bahrí. V roce 1899 byl jmenován vrchním inspektorem památkové správy pro oblast Horního Egypta, později působil v Dolním Egyptě. Po návratu do jižního Egypta objevil na záp. břehu Nilu v Thébách šest královských hrobek, z nichž nejvýznamnější byla ➔ Tutanchamonova skalní hrobka v ➔ Údolí králů (listopad 1922). Její nedotčený inventář je dnes chloubou Egyptského muzea v Káhiře. (bvl CARTER, HOWARD

J- metropole 8. hornoeg. ➔kraje, podle jejíhož jména označil Manéthó první dvě eg. dyn. - Přesná lokace Ceneje není dodnes známa, uvažuje se o okolí Girgy nebo Birby. Osídlení celé oblasti kolem Ceneje je doloženo již od konce pravěku, kdy zde vzkvétala nakádská kultura. Během Staré říše se politická moc kraje dělila mezi Cenej a Abydos: Cenej byl sídlem vládců kraje, ➔Abydos, s nejstarším královským hřbitovem, pak od 6. dyn. administrativním centrem celého Horního Egypta. Hlavním bohem Ceneje byl Inheret. - Cenej byl výchozím místem karavanních cest do oáz ➔ Chárgy a ➔ Dáchly v Západní poušti. Za Nové říše byly tyto oázy a Cenej dokonce administrativně spojeny. Velká pohřebiš­ tě Ceneje se rozkládala na východním břehu Nilu poblíž dnešní vesnice Naga ed-Dér a na západním břehu u Bét Challáfu a Rekákny. CmvJ CENEJ (řecky This

Kácení libanonských cedrů. Detail reliéfu na vnější stěně Velké sloupové síně v Kornaku. 19. dynastie

BYBLOS (eg. Kepnel,, akadsky ~ - přístavní město na pobřeží Libanonu, severně od Bejrútu. Prostřednic­ tvím Byblu udržovali staří Egypťané již od Archaické doby čilé obchodní kontakty se západní Asií. Přes Byblos dováželi zejména stavební dřevo z jehličnatých stromů, které rostly v libanonských horách. Zvláštní úctě se těši­ la bohyně ➔ Hathora, paní Byblu, která byla patronkou eg. obchodníků a námořníků. Silný eg. vliv, který v Byblu dokládají četné památky z různých období, začal na konci Nové říše v důsled­ ku vnitřního oslabení Egypta upadat, jak mj. dokládá i cestopisná povídka o ➔ Venamonově cestě do Fénicie. (mvJ

(BYBLOS)

(Pozvednutá) - ochránkyně porodu, zejména v souvislosti s dal-

CENENET

142

ším vývojem královského dítěte v jeho roli budoucího panovníka udržujícího řád světa (na rozdíl od ➔ Meschenet střežící bezprostřední průběh porodu). - Je doložena od počátku Střední říše na různých místech v okolí Théb {Tód, Armant, Medamúd) jako manželka ➔ Moncua (v této roli ji později často střídaly bohyně Iunit a Rattauej). - Byla znázorňována v lidské podobě se svým znakem, stylizovanou podobou kravské dělohy, na hlavě, příležitostně i s jinými atributy. Její uctívání se omezovalo na okolí Théb; trvalo ve stále menší míře až do Římské doby. ClbJ výroba cihel. v Egyptě k jednomu z nejstarších řemesel. Výroba sušených cihel pak v Egyptě od starověku do součas­ nosti nedoznala podstatných změn. Práce cihlářů je do všech podrobností znázorněna na nástěnných malbách, které se dochovaly v hrobkách. Cihlové stavby, např. hrobky, ale také paláce a pevnosti, pocházejí již ze 2. pol. 4. tisíciletí před Kr.. Dochovaly se i dřevěné modely cihlářských dílen. - Nejčas­ těji se cihly vyráběly z nilského bahna, méně již z tafty (arabské označení tvrdé jíloyité hlíey). Do cihel se někdy přidával písek, jemná vápencová drť a jako pojivo sekaná sláma, plevy a pří• padně i zvířecí trus. Bahno nebo rozkopaná ~ se smíchaly s přísadami a pojivem a rozmělnily pomocí vody na tvárnou hmotu, která se upěchova­ la do dřevěných forem (archeol. nález cihlové formy je doložen např. z Káhúnu). Mokré, z formy vyklopené cihly se sušily na slunci. - Rozměr cihel nebyl jednotný, ale měnil se, dokonce CIHLÁŘSTVÍ -

patřilo cihlářství

143

Detail scény znázorňující výrobu cihel. Rechmireova hrobka v Kurně (TT 100}. 18. dynastie

i v průběhu jedné a téže stavby. Přes­ to však lze v různých dobách pozorovat sklon k jisté standardizaci. Např. v 5. dyn. měly cihly převážně rozmě­ ry 7x14x28 cm, resp. 9x15x30 cm, obecně pak měly ve Staré a Střední říši větší rozměry, v Pozdní době naopak menší. - Od počátku Nové říše se cihly pro oficiální stavby kolkovaly, vyrážely se do nich královské kartuše. Od Nové říše se rovněž v některých stavbách začínají objevovat pálené cihly. (mvJ chemický prvek, stříbřitě lesklý, bílý, poměrně měkký, velmi tažný kov. Byl znám již v době bronzové. Cínová ruda se sice vyskytuje ve Východní poušti, místní eg. výroba cínu však ve starověku prokázána není. Doklady nasvědčují, že byl importován z Kypru a možná až ze vzdáleného Kavkazu nebo dokonce z Čech (?). Nálezy před­ mětů z čistého cínu jsou velmi vzácné. Daleko významnější bylo jeho použití jako slitiny s mědí ( ➔ bronz), méně často i se stříbrem a olovem. Používal CÍN -

(CÍN)

se rovněž k pocínování kovových před­ mětů.

CmvJ

v EGYPTĚ - příslušníci cizích území a jazykových oblastí neegyptského původu. Základem vztahu Egypťanů k cizincům byl pocit nadřazenosti, který se vytvořil už v době formování eg. státu na přelomu 4. a 3. tisíciletí před Kr. a jehož základem bylo zřejmě vědomí příslušnosti k vlastní specifické kultuře a jejím nejvýraznějším projevům - ➔ náboženství a ➔ státu. Etnická a jazyková odlišnost se do vztahu k cizincům ve větší míře promítala teprve od počátku 2. tisíciletí před Kr., ale postupně sílila. Výjimku možná tvoří krátké období ➔Achnatonovy náboženské reformy, ale tehdy byla základním odlišovacím kritériem zase příslušnost k nové víře. Konfrontační a nadřazený postoj, který zejména ve vztahu k dobyvatelům ( ➔ Hyksósům, Asyřanům, Peršanům, později i Řekům) přecházel až v nenávist a otevřený odpor, se projevoval hlavně v náboženské a duchovní sféře, v běžném životě byl vztah k cizincům značně pragmatický. Nábožensky a zčásti i kulturně a jazykově asimilovaní ➔ Núbijci a ➔ Libyjci nebyli zřejmě za cizince považováni. - Zajatci z válek s okolními zeměmi byli zprvu zabíjeni, teprve od 3. dyn. byli využíváni pro práci, především v zemědělství. Je možné, že za Staré říše byla někte­ rá eg. válečná tažení, zejména do Núbie, vedena snahou získat vedle další kořisti i lacinou pracovní sílu. Núbijci a v menší míře i Libyjci sloužili od Staré říše a zejména v 1. přechodné době i v eg. ➔vojsku. Jen ojediněle se tehdy CIZINCI států,

(CIZINCI V EGYPTĚ)

do Egypta dostávali Asijci a snad i Pygmejové ze střední Afriky. Za Střední říše podstatně vzrostl počet Asijců, kteří pracovali zejména jako specializovaní řemeslníci (tkalci, pivovarníci aj.) v domácnostech vysokých hodnostářů. - Od 13. dyn. rostl příliv nomádských kmenů z Přední Asie do vých. delty, který nakonec vedl ke vzniku samostatných dynastií (15.-16.) cizího původu, tzv. hyksóských. V bojích proti nim na přelomu 17. a 18. dyn. využívali eg. panovníci ve značné míře núbijské vojáky. - Za velkých válečných tažení panovníků 18. dyn. bylo do Egypta přivedeno množství zajatců z Přední Asie, kteří pracovali především v zemědělství, ale i jako řemeslníci a uměl­ ci v chrámových hospodářstvích a jako domácí ➔ otroci. V té době také běžně přicházely k eg. dvoru, zčásti jako rukojmí a zčásti na výchovu, i děti místních vládců z oblastí pod eg. kontrolou (Sýrie, Palestina, Núbie). V závěru Nové říše se cizinci syro-palestinského původu objevují i na významných místech ve státní správě. - Od 19. a zejména za 20. dyn. napadaly Egypt ze západu libyjské kmeny a ze severu tzv. ➔ mořské národy. Jejich poražené a zajaté zbytky byly usídlovány v zemi a stávaly se součástí eg. armády. V závěru Nové říše tak v Dolním a středním Egyptě vznikla silná vrstva vojenských kolonistů libyjského původu, kteří si navzdory částečnému poegyptštění do značné míry udrželi vlastní správu. Jejich náčelníci postupně ovládli celý Egypt (za 22. dyn.; libyjského půvo­ du byly s výjimkou 25. a 27. i všechny další dyn. samostatného Egypta). Za 25. dyn. ovládli zemi poegyptštění 144

Núbijci a po nich nakrátko Asyřané, od 26. dyn. se zde stále více usazovali řečtí a maloasijští obchodníci a žoldnéři. - Za perské nadvlády se značně zvýšil také počet vojáků, úředníků a obchodníků původem z Přední Asie, mj. i aramejsky mluvících Židů. Po dobytí země ➔Alexandrem Velikým ještě dále zesílil příliv Řeků a Makedonců, kteří se stali vládnoucí vrstvou v zemi. (lbJ

Božstvo Včera a Dnes (podle W. Budge)

ČAS - fyzikální veličina vyjadřující posloupnost stavů a dějů. Staří Egypťané vnímali čas poněkud jinak než moderní člověk, ostatně neměli pro tento pojem ani specifické označení. V jejich vnímání času se prolínaly dvě představy, cyklická a lineární. Ta první byla ovlivněna přírodními jevy ve světě, který je obklopoval, zejména každodenním východem a západem slunce, v pravidelných ročních intervalech přicházející nilskou záplavou aj. Druhá pak souvisela s přirozeným řádem života, počát­ kem a koncem všeho živého. Syntézou těchto představ bylo chápání času jako nepřetržitého pohybu probíhajícího na tomto světě kupředu, avšak na onom světě popř. i nazpět. Tento proces však nebyl ani věčný, ani nezvratný. Před­ stava, že by se čas mohl zastavit, byla strašná a hrozila v podsvětí. Jako se čas vynořil spolu se světem z počátečního chaosu a neustále se obnovoval, tak stejně nezadržitelně spěl ke svému zániku v konečném zhroucení světa. Cmvl

ČEDIČ

viz BAZALT

(1898-1970) - český egyptolog, který se proslavil zejména bádáním o novoegyptštině a edicemi

fERNÝ, JAROSLAV Jaroslav Černý

145

(ČERNÝ)

hieratických textů na ostrakách. - Vysokoškolská studia v Praze u 8. Hrozného a F. Lexy ukončil v roce 1922. Zpočátku působil jako soukromý docent egyptologie na Karlově univerzitě při svém zaměstnání bankovního úředníka. Od roku 1925 se pravidelně zúčastňoval francouzských vykopávek v ➔ Dér el-Medíně jako epigraf. Postupně se stal největším znalcem hieratického písma a novoegyptštiny ve své době. Byl rovněž autorem mnoha zásadních prací o eg. dějinách, náboženství, písmu, jazyku a literatuře. Po 2. světové válce byl jmenován profesorem egyptologie na univerzitě v Londýně a posléze v Oxfordu. CbvJ archeol. lokalita na západním Nilu, asi 30 km jižně od Káhiry. - Důvody proč první panovník 4. dyn. ➔ Snofru opustil rezidenci v Médúmu, poblíž které také dokončil svou ➔pyra­ midu, a pro novou rezidenci zvolil Dahšúr, zatím objasněny nebyly. Na okraji pouště u Dahšúru rovněž založil nový královský hřbitov, na němž postavil dvě pyramidy, Lomenou a Červenou. Lomená pyramida je první, která byla projektována a od samého počátku také budována jako pravá, nikoli stupňovitá (tento typ byl charakteristický ve 3. dyn.). Jádro pyramidy bylo z bloků méně kvalitního, vnější obložení pak z velmi kvalitního bílého vápence. Počáteční velmi odvážný strmý úhel stěn 60° však byl záhy opuštěn. Došlo k mírné změně plánu stavby. Délka strany čtvercové základny pyramidy byla zvětšena na 189,43 m (380 eg. loktů), sklon stěn byl snížen na 55°. Po dosažení přibližně poloviny plánované výšDAHŠÚR -

břehu

(DAHŠÚR)

ky pyramidy došlo k dalšímu, tentokrát drastickému snížení úhlu stěn na 43°. Pyramida nakonec dosáhla výšky 104,71 m (200 eg. loktů). - Změna plánu se zřejmě následně promítla do stavby komor uvnitř pyramidy. Vznikly dva systémy, spodní těsně pod úrovní a horní těsně nad úrovní základny. Spodní systém byl přístupný svažující se chodbou od severu, horní od západu. - Součástí komplexu Lomené pyramidy byl malý, postupně několi­ krát přestavovaný zádušní ➔ chrám s obětním ➔oltářem a dvěma vápencovými ➔ stélami. Chrám stál uprostřed východního úpatí. Jižně od Lomené pyramidy byla postavena malá, tzv. kultovní pyramida. - Všechny tyto stavby obklopovala kamenná ohradní zeď s branou poblíž sv. nároží. V bráně ústila vzestupná cesta vedoucí od údolního chrámu. - Vápencový údolní chrám byl orientován v severojižním směru. Jižní část vyplňovaly sklady, střední otevřený dvůr a nejzazší, severní část pak portik s deseti ➔ pilíři stojícími před šesti nikami se Snofruovými vápencovými sochami ve vysokém reliéfu. Reliéfy z tohoto chrámu, zejména procesí tzv. personifikovaných zádušních statků přinášejících obětiny, patří k vrcholným uměleckým dílům té doby. - Praskliny objevené na některých stěnách komor uvnitř Lomené pyramidy jsou zpravidla považovány za vysvětlení jejího neobvyklého tvaru i toho, proč zde Snofru nakonec pohřben nebyl. Nestabilní podloží a nepřesné výpočty donutily stavitele změ­ nit v průběhu stavby plány a drasticky snížit objem horní poloviny pyramidy. I poté byla zřejmě stavba považována 146

za nejistou a bylo rozhodnuto postavit 4 km severněji pyramidu novou, tzv. Červenou. Podle některých názorů však byl tvar Lomené pyramidy původ­ ní a měl symbolizovat jednotu obou částí země, tzn. Horního a Dolního Egypta. - Červená pyramida, nazvaná podle barvy kamene (směs pískovce a vápence), z něhož je postavena, zača­ la být budována asi v době 15. sčítání dobytka, okolo 22. roku Snofruovy vlády. Zřejmě pod dojmem problémů se stavbou Lomené pyramidy byla zvolena ještě delší strana čtvercové základny, 220 m, a u sklonu stěn úhel pouhých 45°. Vstup do pyramidy leží v ose severní stěny, ve výšce asi 28 m nad zemí. Svažující se chodba umožňu­ je přístup do dvou předsíní a pohřební komory. Na východním úpatí pyramidy stál zádušní chrám. Jeho plán i rozsáhlé použití sušených cihel při stavbě naznačují spěch, s nímž byl dokončován. Tuto domněnku podporuje skutečnost, že další podstatné části komplexu Čer­ vené pyramidy, údolní chrám se vzestupnou cestou a kultovní pyramida, již dokončeny nebyly. Navzdory těmto skutečnostem se zdá, že právě v této pyramidě byl Snofru nakonec pohřben. - Asi 1 km sv. od Červené pyramidy leží rozvaliny stavby, která je považována také za pyramidu (podle Lepsia pyramida č. L). Bývá připisována faraonovi Menkauhorovi z 5. dyn. - V okolí pyramid vznikly hřbitovy se soukromými hrobkami. Nejstarší pocházejí z počátku 4. dyn. a v některých jsou pohřbeni členové Snofruovy rodiny. Největší skupina hrobek leží jv. a další, menší, sv. od Červené a východně od Lomené pyramidy. Jsou mezi nimi též 147

mladší hrobky z 5. a 6. dyn., kdy Dahšúr již královským pohřebištěm nebyl. - Panovníci Staré říše, kteří následovali po Snofruovi, si své pyramidy stavěli severně odtud v Gíze, Abú Rawáši, Abúsíru a zejména v Sakkáře. Za své pohřebiště si však Dahšúr znovu zvolili po více než půltisícileté přestávce ně­ kteří faraoni 12. a 13. dyn. - ➔Ame­ nemhet II. si pro svůj pyramidový komplex vybral místo u okraje nilského údolí a východně od Červené pyramidy. Pyramida, připomínající dnes nevzhlednou hromadu šedočerné hlíny, má paradoxně místní přezdívku „Bílá". Paradox vysvětluje změna způsobu stavby pyramid, k níž došlo právě ve 12. dyn. Jádro se z ekonomických důvodů stavělo nikoli z kamene, ale ze sušených cihel, bylo však zpevněno kamennou kostrou tvořenou vápencovými zdmi uspořádanými podle úhlopří­ ček pyramidy. Právě tato obnažená bílá kostra vystupující z tmavých cihlových rozvalin dala pyramidě jméno. Vnější obklad stěn kdysi tvořily bloky bílého vápence, ty však již dávno padly za oběť zlodějům kamene. - Podobně jako u nadzemní části pyramidy došlo v porovnání se Starou říší také ke změ­ nám jak v plánu, tak i způsobu stavby podzemních komor. U této pyramidy se však pohřební komora ještě nacházela ve vertikální ose a byla přístupná od severu svažující se chodbou umístě­ nou v severo-jižní ose pyramidy. Sarkofág byl sestaven z pískovcových desek. - Zádušní chrám před východní stě­ nou pyramidy dosud nebyl důkladně archeologicky prozkoumán. Poblíž západního úpatí pyramidy byly umístěny hrobky členů panovníkovy rodiny. (DAHŠÚR)

Ve dvou z nich, patřících princeznám !tě a Chnumetě, byly objeveny vzácné šperky. Vzestupná cesta a údolní chrám ležící východně od okrsku pyramidy dosud zkoumány nebyly. - Severně od Amenemheta II. a rovněž poblíž okraje nilského údolí si nechal vybudovat svůj pyramidový komplex další z panovníků 12. dyn., Senusret III. Pyramida má, tak jak je tomu ve 12.dyn. téměř pravidlem, stranu čtvercové základny dlouhou asi 104 m (200 eg. loktů) a stěny mají sklon 56°. Na rozdíl od Amenemheta II. nebylo cihlové jádro pyramidy Senusreta III. vyztuženo kostrou z vápencových zdí. - Plán podzemních komor byl opět inspirován vzory z konce Staré říše. Tvořila ho pří­ stupová chodba (její vchod se otevíral v západní stěně pyramidy), sklad, před­ síň a pohřební komora vybudovaná z mohutných granitových bloků. Sarkofág z červeného granitu zdobilo patnáct ➔ nepravých dveří. - Na východním úpatí pyramidy stál nevelký, nyní zcela zničený zádušní chrám. Jižně, severně a východně od pyramidy pak ležely hrobky členů královské rodiny. V hrobkách princezen severně od pyramidy byly objeveny vzácné zlaté šperky zdobené drahými kameny (pektorály, čelenky, náhrdelníky, náramky aj.). Vzestupná cesta ani údolní chrám dosud rozkoumány nebyly. - ➔Ame­ nemhet III. si svůj hrob postavil rovněž v Dahšúru, východně od Lomené pyramidy. I zde bylo jádro ze sušených cihel, vnější obklad pak z vápencových bloků. Rovněž základní rozměry se podstatně nelišily od pyramid Amenemheta II. a Senusreta III. Na úpatí pyramidy bylo nalezeno dokonale (DÁCHLA)

uchované ➔pyramidion z černého granitu zdobené nápisy. - Mnohem složitější však byl systém podzemních komor pyramidy, který téměř připomínal labyrint. Ve východní části, a také od východu přístupný, byl panovníkův zádušní příbytek. Do pohřebních pří­ bytků dvou královen se vstupovalo od západu. Oba systémy byly navzájem propojeny. Severně od pyramidy byla postavena řada šachtových hrobů pro členy panovníkovy rodiny. V jednom z nich byl později pohřben málo známý panovník 13. dyn. Hor. - Zádušní chrám na východním úpatí pyramidy byl poměrně malý, patřily k němu však i dva rozlehlé, terasovitě uspořádané dvory. Vzestupná cesta a údolní chrám zatím prozkoumány nebyly. Podobně jako dříve u Lomené pyramidy, i v podzemí pyramidy Amenemheta III. se objevily v důsledku nestabilního podloží již během stavby trhliny. To byl nejspíš hlavní důvod, proč si panovník nechal postavit novou pyramidu v ➔ Hawwáře ve Fajjúmské oáze a v té byl posléze také pohřben. - V Dahšúru se také nacházejí hřbitovy s hrobkami soukromníků. Sv. od Lomené pyramidy např. leží hrobky členů Snofruovy rodiny (princ Neceraperef aj.), další hrobky ze Staré říše leží jižně od Lomené pyramidy. Snofruovy pyramidy i pohřebiště ze Staré říše zkoumají němečtí archeologové. CmvJ DÁCHLA (arabsky Vnitřní) - oáza v Západní poušti, asi 400 km západně od Luxoru. - Již ve Staré říši bylo v Dáchle správní centrum oáz v Západní poušti. Správcové této oblasti sídlili v opevněném městě, jehož pozůstatky

148

byly objeveny v Ain Asílu. Nedaleko odtud, v Balátu se nalézají jejich velké hrobky ve tvaru mastaby. K dalšímu rozkvětu Dáchly došlo v Římské době, kdy se zde usadili kolonisté a výrazně se rozvíjelo zemědělství, zejména pěs­ tování obilovin, oliv, vinné révy a chov vepřů a drůbeže. - Na východním okraji Dáchly, na lokalitě Ismant elCharab (řecky Kellis) byly kanadskými v o mespozustatky archeology objeveny ta, lázní, akvaduktu, pozdně římského chrámu boha Tutua, nejstarších křes­ ťanských kostelů z přelomu 3. a 4. století aj. Byly zde mj. objeveny i papyry dokládající život zdejší manichejské komunity. - V Ain Asílu objevili francouzští archeologové rezidence správců Dáchly a Západní pouště a nedaleko odtud, na místě zvaném Balát, obrovské cihlové mastaby těchto správců. - V Dáchle se dochovala také středo­ věká pevnost, Kasr, dnes památková rezervace, postavená na rozvalinách starších římských staveb. Tvoří ji celý komplex staveb velmi důmyslného plánu, který chránil jejich obyvatele před nepřízní počasí i nájezdy loupeživých beduínů. - Z četných památek, které se z této doby dochovaly, je tře­ ba zmínit aspoň chrám v Dér el-Hagar postavený v Římské době za vlády Vespasiána, Tita a Domiciána a zasvě­ cený thébské triádě - Amanovi, Mutě a Chonsuovi. V Dáchle se nachází řada dalších památek, např. zdobené hrobky v Muzawwace a pohřebiště v Amhédě. Z Koptské doby se v Dáchle dochovaly zbytky několika kostelů a hřbitovy. (mvJ Perserket, řecky Pselkis) - archeol. lokalita na západníiii"bře-

DAKKA ( eg.

149

hu Nilu asi 100 km jižně od Asuánu, v současnosti zatopená vodami Vysoké přehrady. - V Dakce stál chrám zasvě­ cený Thovtovi a některým dalším božstvům. Jeho počátky se datují nejpozději do 18. dyn., k hlavnímu rozkvětu však došlo až v Ptolemaiovské a Řím­ ské době. Při stavbě byly použity ně­ které bloky z jiného, staršího chrámu Hora z Baki, který pravděpodobně stával na protějším břehu Nilu v Kubánu. Četná návštěvnická grafita na stěnách chrámu svědčí o významu Dakky jako důležitého pohraničního místa, kde se dotýkaly římské a merojské zájmy. Chrám byl během záchranné archeol. akce UNESCO v Núbii rozebrán a pře­ nesen na nové místo poblíž chrámu z Wádí es-Sebuy (tzv. Nová Sebua). (mvJ DANĚ -

povinná platba vybíraná státními orgány. V Archaické době byly daně vybírány v naturální podobě při pravidelných cestách panovníka zemí. Pravidelné sčítání dobytka jednou za dva roky jako základ zdanění je doloženo od Staré říše. Daně se dále platily z pozemků, kdy byly určovány jako část úrody odhadnuté předem na základě výměry a polohy pozemku a výšky nilské záplavy. Jejich velikost se za Nové říše pohybovala přibližně v rozmezí 1 /J až 1 /s očekávaného výnosu. Platilo se i ze zavodňovacích kanálů, studní, stromů atd.; vzhledem k neexistenci peněz se daně až do počátku Ptolemaiovské doby vybíraly především v naturáliích. Součástí zdanění byla i všeobecná pracovní povinnost. Při­ nejmenším od Nové říše jsou doloženy i různé formy cla a mýta, zejména v přístavech (často ve výši 1/10 hodno(DANĚ)

ty zboží). Vedle stálých daní a dávek existovaly i mimořádné rekvizice. Už od Staré říše jsou doloženy i dekrety osvobozující od daní (především kněž­ stvo vybraných chrámů). (Ibl DAREIOS I. (též faraon Meriamonre Darajauš) - druhý panovník 27. dyn., nástupce ➔ Kambýse. Egypt navštívil pouze na počátku své vlády při potlačování vzpoury satrapy Aryanda. Pokračoval v úsilí upevnit perskou vládu v Egyptě dosažením kompromisu s částí eg. administrativní a náboženské elity a podporou eg. náboženství (obnova chrámů v Busiridě a ➔ el-Kábu, stavba nového chrámu v oáze ➔ Chárga). Nechal sepsat eg. zvykové právo, pro usnadnění spojení Egypta s centrem perské říše obnovil vodní cestu mezi Nilem a Rudým mořem. llbJ DAREIOS li. (eg. forma jména není doložena) - poslední panovník prvního období perské nadvlády v Egyptě, kde je doložen pouze na několika aramejských papyrech z ➔ Elefantiny. Za jeho vlády došlo ke zničení židovské svatyně na Elefantině, určené pro židovské vojáky tamní pevnosti. (lbJ DAREIOS Ill. (doložena jen eg. forma Darajauš) - poslední perský vládce Egypta před příchodem ➔Alexandra Velikého v roce 332. V Egyptě téměř není doložen. llbJ DE MORGAN,JACQUESJEAN MARIE (1857 až 1924) - francouzský inženýr, geolog, archeolog a prehistorik, který v Egyptě učinil významné objevy (šperků princezen 12. dyn. v ➔ Dahšúru, hrobky krá-

(DAREIOS

1.)

lovny Neithotepy v ➔ Nakádě, mastaby velmože Mere ruky v ➔ Sakkáře) a Persii (Súsy), uspořádal první vědeckou výpravu na Sinaj a stal se průkopní­ kem studia eg. prehistorie. V letech 1892-1897 byl generálním ředitelem Egyptské památkové správy. (bvJ DEDUN - bůh zřejmě núbijského půvo­ du, pokládaný za dárce kadidla. V Egyptě je doložen od Staré říše. Vzhledem ke svému spojení s Núbií symbolizuje na znázorněních čtyř ➔ světových stran Jih, resp. území jižně od Egypta. Byl znázorňován v lidské podobě, díky pozdnímu spojení s ➔Arensnufidem na ➔ Fílé ojediněle také se lví hlavou. Jeho uctívání je od Střední říše doloženo v eg. části Núbie, někdy ve spojení s Arensnufidem (Samna) nebo Chnumem (Kumma).ObJ DĚJINY -

proces vývoje lidské společ­ chápali staří Egypťané dvojím způsobem, nábožensky a historicko-tradičně. V náboženském smyslu ho nazývali tep sepej, Poprvé, a mínili jím okamžik, kdy se slunce poprvé vynořilo nad pravodstvem a vznikl život. Počátek v historicko-tradičním smyslu pak spojovali se sjednocením Egypta legendárním panovníkem Menim. Před tímto datem byla vláda bohů. - Egypťané věřili, že bohové svět nejen stvořili, ale dali mu i řád (➔ maat) a jen v souladu s ním bylo možné žít šťast­ ně. Zárukou božského řádu na zemi byl faraon, sám bůh žijící mezi lidmi. Věčný řád však neustále obklopovaly a ohrožovaly síly chaosu a zla, s nimiž bylo třeba vést neustálý zápas a pře­ konávat je. Nástupem každého panovnosti.

Počátek světa

150

se začal naplňovat věčný v němž se prolínaly události mytické a skutečné. Část zápasu o svět a řád se odvíjela jako nekonečný mýtus mezi bohy, část se aktualizovala na zemi - byla kultem, svátkem, ději­ nami. - Panovník musel např. rozdrtit síly zla ve vojenském střetnutí. Když ne ve skutečnosti, tak aspoň symbolicky musel zmasakrovat náčelníky cizích nepřátelských kmenů na stěnách chrámů, které postavil. K jejich stavbě byl rovněž zavázán „dějinami a mýtem", neboť měl překonat „vše, co bylo vykonáno od dob předků". - Ne vždy však byl názor starých Egypťanů na dějiny tak strnulý. Např. v 18. dyn. došlo doslova ke vzedmutí vlny zájmu o vlastní minulost mezi vzdělanými lidmi, kteří začali navštěvovat památky a obdivovat se jim, jak o tom svědčí nesčetné krátké nápisy, tzv. návštěvnická grafita, s osobními jmény a případně daty a obdivnými poznámkami. - K závažné změně v dosavadním hodnocení vlastní minulosti došlo v polovině 1. tisíciletí před Kr., za 26. dyn. v době tzv. sajské renesance. Zájem o historii byl tehdy všeobecný, umělci začali studovat „klasická" díla z doby slavné minulosti, významné osobnosti z dávných dob se stávaly hrdiny literárních děl, začaly se renovovat mnohé poškozené památky apod. - Tento zájem často hraničil s nekritickým idealizováním minulosti a byl spíše únikem do dob zašlé slávy a velikosti Egypta, neboť současnost země, její politické a hospodářské oslabení a stále větší ovládání cizinci byly pro mnohé Egypťany pokořující. Jakkoliv nostalgické a politicky motivované vycházely tyto návraty do slavné minuníka na

trůn

koloběh,

151

losti z přesvědčení o trvání řádu a státu starých Egypťanů. Víra v něj byla pouze otřesena. - Situace se však podstatně změnila v průběhu dalších let a vyvrcholila v Ptolemaiovské a Římské době. Slavná minulost se už nevrátila, Egypťané skutečně prožili konec své kultury. Tento prožitek se také odráží v textech, zejména náboženských, které z této doby pocházejí. Ztratila se předsta­ va vlastní minulosti jako opakujících se cyklů a převládlo definitivně vědomí lineárnosti a nevratnosti dějin. - Při hodnocení celkového vztahu starých Egypťanů k vlastní minulosti bývá vyslovován názor, že ve starém Egyptě neexistovala „idea historie" v moderním slova smyslu, resp. tak, jak je chápána již zhruba dvě a půl tisíciletí. CmvJ

Klečící kněz

obklopený hvězdami. Záznamy v tabulce se týkají pozorování hvězd v pravidelných časových intervalech.

helénistické označení, v Egypobraz 36 souhvězdí nebo jejich částí, zahrnující 1 / 12 noční oblohy; měnící se vždy po přibližně 10 dnech a sloužící k rozdělení noci na 12 stejných úseků (proměnlivých podle roční doby). - Seznamy dekanů jsou doloženy už na vnitřních stranách víka DEKAN -

tě původně

(DEKAN)

některých

rakví z 9.-11. dyn., od Nové na stropech některých (zejména královských) hrobek a zádušních chrámů a také na vodních hodinách. Pod vlastními jmény byly personifikovány jako ochranná božstva 36 přibližně desetidenních úseků v průběhu roku. V Ptolemaiovské a Římské době byly vždy po třech přiřazeny ke znamením zvěrokruhu, spolu s nimi byly převzaty i do ➔ astrologie (zčásti pod zkomolenými původními staroeg. názvy). ClbJ říše

DEKRET - úřední písemnost vydávaná jménem panovníka; obsahuje příkaz nebo rozhodnutí. Co ve starém Egyptě panovník nařídil, se stalo ihned zákonem. Dekret býval zaznamenán na papyrový svitek nebo vytesán do kamene. - Dekret byl vydáván v různých správních, hospodářských a náboženských souvislostech. Např. královskými dekrety objevenými v zádušních chrámech v Abúsíru bylo upravováno postavení chrámového kněžstva, na základě královských dekretů byly vysílány výpravy do vzdálených hor Východní pouště s cílem opatřit vzácné suroviny apod. - Historicky důležité jsou tzv. imunitní dekrety, kterými byly poskytovány výsady některým chrámům, byly jim přidělovány pozemky, výnosy z polí atp. Slavné jsou rovněž tzv. ➔ Haremhebovy dekrety z konce 18. dyn., rázná opatření, jimiž se panovník rozhodl upevnit stát po ztroskotání Achnatonovy reformy. Dekretem je i památka, která stála u zrodu egyptologie, ➔ Rosettská deska. (mvJ DÉMOTŠTINA viz EGYPTŠTINA

(DEKRET)

DEN - panovník 1. dyn., jehož jméno se někdy také přepisuje jako Deven nebo Vedimu; syn královny Me~. Vládl ~ u dobu a válečnými výpravami proti Asijcům i energickou správou země upevnil formující se eg. stát. Oslavil svátek sed (viz též svátky). Byl svými nástupci ctěn a připomínán i v pozdějších dobách. CmvJ DENDERA (eg. Ta.reret, řecky Tent~ ra) - archeol. lokalita v jižním Egyptě ~ západním břehu Nilu, asi 610 km jižně od Káhiry. - Metropole 6. hornoeg. ➔ kraje. Historie Dendery sahá na konec pravěku. Největšího rozkvě­ tu a významu však Dendera dosáhla až v Ptolemaiovské a Římské době, kdy se stala centrem kultu bohyně ➔ Hathory, jejího božského manžela ➔ Hora uctívaného v nedalekém Edfú a jejich syna Iheje. Již za Staré říše byla

Průčelí chrámu v Dendeře zdob/ sloupy s Hathofinými hlavicemi. Ptolemaiovská doba

152

Hathořina svatyně postupně rozšiřo­

vána. V Ptolemaiovské a Římské době zde pak vznikl obrovský komplex staveb, jimž dominoval Hathořin chrám. - Komplex je orientován k Nilu, tedy přibližně v severo-jižním směru (Nil se v těchto místech otáčí) a je obehnán několik metrů silnou cihlovou ohradní

o 7

QQr

41,.:::.~~ ==: I" Hl!!I

6

Ill

a

s 3

,=Q ~I

\

==o~[ o

50m

Chrámový komplex v Dendeře. 1 - Propylon (sev. brána), 2 - Dům zrození z Římské doby, 3 - koptská bazilika, 4 - Hathořin chrám. a - dvůr, b - vnější sloupová síň, c - vnitřní pilířová síň, d -1. předsíň, e - svatyně, 5 - Nachtnebefův Dům zrození, 6 - lázně, 7 - studna, 8 - posvátné jezírko, 9 - Esetin chrám, 10 - studna

153

zdí. Vlastní Hathořin chrám se dochoval v poměrně dobrém stavu. Leží před ním prostorné nádvoří, předsíň zdobí ➔ sloupy napodobující ➔ sistrum. Na stropě předsíně jsou astronomické výjevy. Následující tzv. Sál zjevování zdobí sloupy s hlavicemi zdobenými Hathořinými hlavami. V nejzazší části chrámu je svatostánek, v němž kdysi stávaly posvátné bárky se sochami bohyně. Po schodišti se vstupovalo na střešní terasu, kde stojí menší Usirova svatyně se slavným vyobrazením zvěrokruhu na stropě (nyní jen kopie, originál je v Louvru). - Sz. od chrámu leží ➔ mammisi (eg. per-meset, Dům zrození), ptolemaiovská svatyně, v níž se každoročně slavilo „božské zrození" dítěte Hathory a Hora a současně i božského panovníka. Západně od chrámu se nachází posvátné jezírko a lázně z Římské doby. V prostoru mezi Domem zrození a Hathořiným chrámem byla v S. století vybudována koptská bazilika. CmvJ archeol. lokalita v Dolní Núbii na západním břehu Nilu, asi 70 km jižně od Asuánu. - V Římské době byl v Dendúru postaven císařem Augustem chrám zasvěcený v Núbii uctívaným božstvům ➔ Mandulidovi, ➔Satetě, ➔ Thovtovi a dalším. Zároveň byl zasvěcen také dvěma zbožštěným bratrům Padiesetovi a Pahorovi, kteří se proslavili za Cornelia Galla v bojích proti merojským vojskům. V 6. století byla v chrámu vybudována křesťanská svatyně. Severně od chrámu se nacházelo sídliště a kamenolomy. - Během mezinárodní záchranné akce UNESCO v Núbii byl chrám rozebrán a předán DENDÚR -

(DENDÚR)

do USA jako dar eg. vlády za poskytnutou finanční pomoc na záchranu núbijských památek (chrám nyní stojí v Metropolitním muzeu v New Yorku). (mvJ (1747 až 1825) - francouzský kreslíř a grafik, člen komise vědců a umělců, která doprovázela Napoleonův expediční sbor při tažení do Egypta. Denon zde pořídil velký soubor kreseb eg. památek. Jeho ilustrovaná kniha Voyages dans la Basse et la Haute Égypte významnou mě­ rou přispěla k popularizaci dávné kultury země na Nilu v Evropě na počátku 19. století. Denonovy ilustrace zdobí i Description de '/ Égypte, jedno ze základních děl oboru egyptologie. CmvJ DENON, DOMINIQUE VIVANT

Dominique Vivant Denan DÉR EL-BAHRÍ - archeol. lokalita na západním břehu Nilu v Thébách, proslavená velkými chrámovými komplexy, ➔ Mentuhotepa li., ➔ Thutmose Ill. a ➔ Hatšepsuty. - Mentuhotep li., kterýna konci 11. dyn. znovu sjednotil

(DENON)

Egypt, zvolil místo pro svůj hrobový komplex v obrovském skalním amfiteátru v Dér-el-Bahrí, pravděpodobně v souvislosti se zdejší lidovou svatyní bohyně ➔ Hathory. - Jeho hrobka byla terasovitě uspořádána. Na nejvyšší terase stála podle jedné domněnky pyramida, podle druhé krychlová stavba symbolizující počáteční pahorek - místo stvoření života. Terasy byly lemovány pilířovými ochozy, jejichž stěny zdobily reliéfy s náboženskými, válečnickými a loveckými scénami. - V kapli v zadní části komplexu, zapuštěné do skalního masivu, bylo centrum kultu zbožštěného panovníka, ale i bohů ➔ Amana, ➔ Moncua a ➔ Rea. Vlastní hrob se nacházel v podzemní komoře přístupné z nádvoří před chrámem. - Podél rampy vedoucí k terasovitému komplexu se rozprostíraly aleje uměle vysazených tamaryšků a sykomor. Údolní chrám a pyramidové město, o nichž se předpokládá, že ležely v jeho okolí na okraji nilského údolí, zatím nalezeny nebyly. Poslední důkladný výzkum pohřebního komplexu Mentuhotepa II. provedli němečtí archeologové. - Nepochybně inspirována Mentuhotepovou stavbou si opodál postavila v 18. dyn. svůj terasovitý zádušní chrám královna Hatšepsut. Z údolního chrámu se k němu od východu přichází širokou vzestupnou rampou. Na spodní terase jsou stěny pilířových síní zdobeny reliéfy, mezi nimiž vyniká např. scéna přepravy dvou obelisků z Asuánu do Théb. U vchodu na terasu byly uměle vysázené stromy, u začátku rampy jezírko. Pod sv. nárožím spodní terasy se nachází hrobka Senenmuta, stavitele chrámu 154

a královnina oblíbence. Na střední terase rozděluje vzestupná rampa pilířové síně na severní Síň zrození a jižní Puntskou síň. Severní síň zdobí reliéfy se scénami božského zrození královny (výzdoba představovala zdůvodně­ ní legitimity jejího nástupu na trůn), jižní pak scény z výpravy do tajemné země Puntu na východoafrickém pobřeží s vyobrazením exotických rostlin a zvířat a historicky zvlášť cenným znázorněním ženy místního náčelníka trpící svalovou dystrofií. Na jižním okraji Puntské síně je Hathořina kaple navazující na tradici místního lidového kultu bohyně. - Horní terasu zdobily

3

Plán Hatšepsutina chrámu v Dér el-Bahrí. 1 - přístupová rampa, 2-1. terasa, 3 - 2. terasa, 4 - horní sloupová terasa, 5 -1. kolonáda, 6 - 2. kolonáda, 7 -Anupova kaple, 8 - Hathořina kaple, 9 - altář, 10 - svatyně 155

pilíře se znázorněním ➔ Usira a kolosální sochy Hatšepsuty. Nejzazší část komplexu tvořily místnosti královnina kultu. Za vlády Hatšepsutina nástupce Thutmose lil. došlo ve snaze o damnatio memoriae královny k úmyslnému poškozování chrámu. - Thutmose JII. postavil mezi Mentuhotepovým a Hatšepsutiným chrámem těsně u stěny skalního amfiteátru chrám zasvěcený Amanovi a sobě samému. Chrám pů­ vodně bohatě zdobený sochami byl zničen na konci 20. dyn. při sesuvu půdy. - V 21. dyn. se chrámy v Dér-elBahrí ocitly v rozvalinách a staly se sekundárním hřbitovem. V důsledku v té době se množícího vykrádání zejména královských hrobů byly v tomto prostoru budovány skrýše a do nich tajně přemísťovány pohřby. Slavná je skrýš z 21. dyn., objevená jižně od Hatšepsutina chrámu, do níž byly přene­ seny královské mumie z 18.-20. dyn. Severně od dolní terasy Hatšepsutina chrámu byla objevena další skrýš z téže dynastie s více než 150 rakvemi Amanových kněží. Přímo v areálu chrámu byly nalezeny rakve Moncuových kněží. - Od Ptolemaiovské doby byl Puntské síni, nepochybně v souvislosti s výše zmíněným obrazem nemocné ženy puntského náčelníka, připiso­ ván léčebný význam a byl zde založen kult léčitelských božstev ➔ Imhotepa, ➔Amenhotepa syna Hapuova a Asklépia. V Koptské době byl v rozvalinách Hatšepsutina chrámu zřízen koptský klášter, který rovněž dal místu jméno (Dér-el-Bahrí, Severní klášter). - Chrámový komplex dlouhodobě zkoumají a také rekonstruují polští archeologové. lmvJ

(DÉR EL-BAHRÍ)

DÉR EL-GABRÁVÍ - archeol. lokalita v jižním Egyptě na východním břehu Nilu, severně od Asjútu. Jsou zde dvě skupiny skalních hrobek z konce Staré říše, z nichž některé patřily vládcům 12. hornoeg. ➔ kraje, např. lsiovi, lbiovi a Džauovi. Jen malá část z více než 120 hrobek byla zdobena. (mvJ

že všechny měly jednu společnou stře­ chu. Byly zde i dílny a ve volných prostorech byl chován dobytek. Pitná voda pro obyvatele vesnice, kterých byla asi stovka, se musela stále dovážet a uchovávat ve zvláštních zásobnicích. -

DÉR EL-HAGAR (Kamenný klášter) chrám postavený v Římské době na západním okraji oázy Dáchla. V chrámu byla uctívána thébská triáda ➔ Amon, ➔ Mut, ➔ Chonsu a také bůh ➔ Sutech - vládce pouště. Chrám, zasypaný písečnou dunou, byl objeven teprve v 19. století sirem Archibaldem Edmonstonem. Reliéfní výzdoba patří mezi chrámy v Západní poušti k nejlépe dochovaným. V minulých letech byl chrám rekonstruován kanadským archeol. týmem. (mvJ DÉR EL-MEDÍNA - 'archeol. lokalita na západním břehu Nilu v Thébách. - Nejstaršími památkami v Dér el-Medíně jsou hrobky z 11. dyn. Skutečný rozkvět Dér el-Medíny však nastal až v 18. dyn. a souvisel se založením královského pohřebiště (dnešní ➔ Údolí králů) ➔Amenhotepem I. nedaleko odtud. ➔Thutmose I. založil v Dér el-Medíně vesnici, v níž žili řemeslníci a umělci, kteří stavěli a zdobili královské hrobky. Toto první sídliště, které trvalo asi sto let, až do doby Thutmose IV., bylo obehnáno asi 1 m silnou a až 7 m vysokou ohradní zdí. Hlavní ulice Dér el-Medíny byla z obou stran uzavřena branami. Domy - počáteční vesnici jich tvořilo jen dvacet - byly postaveny tak těsně vedle sebe, že není vyloučeno,

(DÉR EL-GABRÁVí)

Plán vesnice Dér el-Medíny (podle B. Bruyéra)

156

Rekonstrukce hrobek v Dér el- Medíně (podle L. Borchordta)

S rozšiřujícími se stavebními pracemi na pohřebištích v Západních Thébách rostla i vesnice. Za ➔ Thutmose III. se počet dílen zvýšil na víc než padesát. V Achnatonově době byla vesnice zničena požárem a její obyvatelé přestě­ hováni do nově založeného sídelního města Achetatonu, aby se zde podíleli na budování hrobek. Část jich byla pře­ sunuta i do Memfidy. - Po pádu Achnatonovy reformy se umělci a řemesl­ níci začali vracet zpět, za ➔ Haremheba byla vesnice rozdělena do devíti čtvrtí. V 19. a 20. dyn. dosáhl rozkvět vesnice svého maxima. Žilo zde asi 120 rodin. Zmizely dvorky pro dobytek a opevnění již nebylo tak mohutné, snad se po zavedení pořádkové policie zvýšil pocit bezpečí. Domy se stavěly z kusů kamene, malty a dřeva a měly zpravidla tři místnosti uspořádané za sebou. Mívaly též sklep, střešní terasu, velkou pec a obilní silo. - Obyvatelé Dér el-Medíny svou vesnici poeticky nazývali Místo 157

pravdy (stejné slovo jako „pravda" však vyjadřovalo i pojmy „řád", .,pořádek" a „spravedlnost"). Měli mnoho výsad, např. podléhali přímo vezírovi, dostávali zvláštní příděly potravin, měli své vlastní služebnictvo apod. Poté, co jim za vlády Thutmose III. nebyly pravidelně dodávány jejich příděly potravin, vzbouřili se a zorganizovali nejstarší písemně doloženou stávku v ději­ nách. Uctívali oficiální i lidová božstva a zvláštnímu kultu se mezi nimi těšil zakladatel královského hřbitova Amenhotep I. a jeho matka ➔Ahmose Nefertari. - Po ukončení stavební činnosti v Údolí králů začala vesnice upadat. K menšímu oživení došlo až v Ptolemaiovské době v souvislosti s postavením nevelkého chrámu na severním okraji vesnice. Chrám byl zasvěcen bohyním ➔ Hathoře a ➔ Maatě. V Koptské době byl změněn na křesťanskou svatyni. Na archeol. výzkumech v Dér el-Medíně, organizovaných v letech 1917-4 7 Francouzským ústavem orientální archeologie, se podílel jako epigraf český egyptolog J. Černý. Také jemu vděčíme za to, že na základě velkého množství archeol. a zejména písemných památek objevených v Dér el-Medíně se podaři­ lo rekonstruovat obraz dějin této vesnice s neuvěřitelnou přesností. (mvJ archeol. eponymní lokalita na východním břehu Nilu, asi 35 km jižně od Asjútu. V jejím sousedství leží další významná lokalita ➔ Badárí. V Dér Táse bylo objeveno velké pohřebiště nejstarší hornoeg. neolitické kultury. Zemřelí zde byli pohřbí­ váni ve skrčené poloze na levém boku, obličejem k západu. Leželi v hrobech DÉR TÁSA -

v jižním

Egyptě

(DÉR TÁSA)

vystlaných rákosím a zabaleni do rohoží, kůží či látky. V pohřební výbavě bývají zastoupeny pazourkové nástroje, kamenné sekery, břidlicové palety na roztírání líčidel, ozdoby a především charakteristická keramika - tulipánovité poháry. - Kultura, nazvaná podle této lokality, bývala dříve považována za časného předchůdce badárské kultury. Nyní se však na základě analýz pomocí termoluminiscence a C14 zdá, že je předčasné ji považovat za odlišnou od badárské. CmvJ DERR - archeol. lokalita v Dolní Núbii, asi 250 km jižně od Asuánu. - Nachází se zde jediný skalní chrám ➔ Ramesse li. na východním břehu Nilu v Núbii. Byl zasvěcen ➔Amenreovi, ➔ Reha­ rachtejovi a samotnému zbožštěnému panovníkovi. Vznikl přibližně ve stejné době jako skalní chrámy v Abú Simbelu. Špatný stav dochování jeho reliéfní výzdoby ovlivnila nízká kvalita skály, v níž byl vytesán. V Koptské době byla část chrámu upravena na křesťanskou svatyni. Během mezinárodní záchranné akce UNESCO v Núbii byl rozebrán a přestěhován na nedaleké, výše položené místo. (mv)

DÉŠŤ - vodní atmosférické srážky vypadávající z oblaků v podobě kapek. Ve starém Egyptě se déšť po doznění tzv. neolitického subpluviálu v pol. 3. tisíciletí před Kr. vyskytoval velmi vzácně a byl považován za projev nadpřirozených sil. Býval dáván do souvislosti se ➔ Sutechem, bohem zla, války, pouště a bouří (v Egyptě ovšem větši­ nou písečných). Významnější stavby počítaly s dešťovými srážkami a byly

(DERR)

proti nim

opatřeny

ochrannými prvky, terasou, okapem, odvodňovacím kanálkem. Chrliče okapů v podobě lví hlavy měly magicky neutralizovat škodlivý vliv dešťové vody.cmvJ např. skloněnou střešní

Pesedžet) - označení skupiny božstev, která měla vysvětlit vznik světa a základní funkce kosmu. Číslo 9 má symbolický význam (tj. 3 x 3; číslo 3 vyjadřovalo plurál, 3 x 3 tedy nejúplněj­ ší počet) a neudává vždy přesný počet zahrnutých božstev. - Nejstarší a nejznámější Devatero, doložené již za Staré říše, bylo sestaveno kněžími v Héliopoli a tvoří je ➔Atum (stvořitel), jeho děti ➔Šu (symbol vzduchu) a ➔Tefnut (symbol vlhkosti), jejich děti ➔ Geb (země) a ➔ Nut (nebe) a v další generaci božstva usirovského mýtu ➔ Usir, ➔ Eset, ➔ Sutech a ➔ Nebthet. - Další důležitá Devatera vznikla v ➔ Thébách (zde bylo postupně rozšířeno o další místní božstva na 15 členů v čele s ➔Amonem), ➔ Memfidě (soustředě­ né kolem boha ➔ Ptaha) a ➔Abydu (7, podle jiných pramenů 11 členů). 0hJ DEVATERO ( eg.

Znázornění prvních bohů héliopo/ského Devatero. Bůh vzduchu šu od sebe odděluje boha země Gebo a bohyni nebes Nut (podle R. V. Lanzoneho).

158

DIODÓROS SICILSKÝ (asi 80-29 před Kr.) - historik, původem Řek. Vytkl si za cíl shrnout historie všech zemí a poučit čtenáře o dobru a zlu v minulosti, takže některé události a vládce ani nezmiňu­ je. Sepsal čtyřicet knih nazvaných Historická knihovna, kompletní se zachovaly pouze knihy I-V a XI-XX. Prvních pět knih se týká Egypta, který Diodóros osobně navštívil, když vládl Ptolemaios Neos Dionýsos. Čerpal z mnoha literárních pramenů, snad i z ➔ Manéthóna a ➔ Hérodota. CmvJ DIORIT - hlubinná magmatická hornina šedé barvy, tvořená většinou plagioklasem a amfibolem. Používání dioritu je doloženo od konce pravěku, a to zejména ve stavebnictví, sochařství a při výrobě nádob. Někdy se jako diorit mylně označují i jiné druhy kamene. Proto bývá třeba určení kamene zpřes­ nit. Běžný je v egyptologické literatuře např. termín Rachefův diorit, podle slavné sochy faraona Rachefa, jehož hlavu chrání rozepjatými křídly sokolí bůh (nyní v Egyptském muzeu v Káhi-

Zápasící chlapci. Detail výzdoby Ptahhotepovy hrobky v Sakkáře. 5. dynastie kadeř a na krku jednoduchý náhrdelník se zavěšeným amuletem, který je měl chránit. Dobře jsou známy hry, zábavy a sporty malých i větších chlapců a dívek. - Děti zůstávaly „bezmocnými a nevinnými" (tedy nezletilými) do 10 let, kdy nejpozději ty z lépe situovaných rodin vstupovaly do Domu života, školy. Iniciačními obřady překračovaly práh dospělosti. Cb•l

ře). (mv)

DIVADLO - umělecká činnost,

DÍTĚ - mládě člověka. Děti

se ve starém Egyptě těšily velké lásce a péči. Pravidelně se účastnily veškerého rodinného života. Starali se o ně jejich rodiče, pouze vysoce postavení Egypťané měli ještě navíc chůvy. - Malé děti byly na malbách a reliéfech znázorňovány nahé, omalované žlutou ➔barvou (znak nedospělosti a pobytu v místnosti, na rozdíl od červené barvy dospělých mužů, žlutá barva ženských postav ukazuje, že pobývaly většinou v domě, ne na slunci). Na hlavě měly dětskou 159

jejíž podprostřednictvím tělesné aktivity herce. - V některých starších eg. náboženských textech se objevují úryvky ze ztracených a blíže neznámých dramatických textů. Úplný text jediné dochované divadelní hry Vítězství Hora byl zaznamenán až okolo roku 110 před Kr. na západní obvodní zdi Horova chrámu v Edfú. Předpokládá se, že její psaná verze byla nejméně o 1 000 let starší. Hra je psána klasickou egyptštinou obohacenou o novoeg. a démostatou je zobrazování

skutečnosti

(DIVADLO)

tické prvky a její hieroglyfický text doprovází 11 znázornění scény. Hra, která má prolog, tři dějství a epilog, se každoročně předváděla v Edfú při pětidenních oslavách svátku vítězství. Jím se připomínaly mytické boje mezi ➔ Horem a ➔ Sutechem, vítězství Hora a jeho korunovace na krále sjednoceného Egypta, rozčtvrcení a snědení poraženého Sutecha, který se proměnil v hrocha, a Horův konečný triumf. Toto drama mělo silný národní ráz a protože tehdejší vládci Egypta byli Ptolemaiovci, bylo asi chápáno jako protiřecké. Cb•l DÓDEKASCHOINOS (řecky 12 schoinů) - severní část Dolní Núbie mezi Elefantinou a Takompsem (110 km jižně od Asuánu). - Oblast na rozhraní mezi Egyptem a ➔ Núbií měla velký vojenský a hospodářský význam. Již od Staré říše patřilo toto území chrámu boha Chnuma na Elefantině, kam odtud plynuly celní poplatky. CmvJ DOMÁCÍ ZVÍŘATA - zvířata užitečná člo­

věku, hospodářsky upotřebitelná,

Pastevec

přivazuje

telátka ke

křovinám.

jež

prošla procesem domestikace. - Egypuž od předdynastické doby chovali v domestikované formě ➔skot, ➔ovce, ➔ kozy, ➔ osly, ➔ prasata a také ➔ psy. Od počátku dynastické doby chovali husy, od Střední a zejména Nové říše i ➔ kočky, ➔ koně a slepice, od Pozdní a zejména Ptolemaiovské doby i ➔vel­ bloudy. - Některé druhy ptactva (zejména husy, kachny, holubi) byly chovány v polodivokém stavu (viz též drůbež). Skot a brav se choval pro maso a zčásti i mléko a kůži, prasata a ptactvo pro maso, skot, koně a muly do zápřahu, osli a velbloudi k nošení nákladů. Ovce, kozy i prasata se používaly i k dalším zemědělským pracím, mj. k zašlapávání setby do půdy a k výmlatu. Vedle psů se k lovu, zejména v bažinách, používaly i kočky, resp. další menší kočkovité šelmy, a ➔ promyky. - Ve Staré a Střed­ ní říši se zřejmě především pro maso chovaly i další původně divoké druhy zvěře - ➔ antilopy a gazely, kozorožci, ale i ➔ hyeny, volavky, jeřábi; pokusy o jejich domestikaci byly neúspěšné. Ve zkrocené podobě se můžeme setkat ťané

Detail výzdoby Cejavy hrobky v

Sakkáře.

5. dynastie

160 (DÓDEKASCHOINOS)

i s jednotlivými exempláři ➔lvů, gepardů a různých druhů opic (zejména ➔pa­ viánů). Za Nové říše doprovázeli někdy lvi nebo gepardi panovníka na lovu nebo i v boji. Jako domácí mazlíčci se přímo v domácnostech chovali psi, kočky, opice (zejména kočkodani, méně paviáni), gazely, dudkové, ojediněle i ➔ krokodýl. Domácí zvířata chovaná jako společenská byla často znázorňo­ vána v hrobkách a mohla být i pohřbe­ na spolu se svými pány nebo v jejich blízkosti. - V běžném životě zaujímali Egypťané ke zvířatům vcelku přátelský postoj, projevující se mj. i v písemnictví (zvířecí bajky) a satirických kresbách. V náboženských představách byl vzhledem k časovým a místním odlišnostem poměr ke zvířatům značně různorodý a nejednotný i u stejných druhů. Jednotlivé zvířecí druhy byly na jednom místě pokládány za posvátné, na jiném byly pronásledovány. - Existenci zvěřinců lze na královském dvoře předpokládat nejpozději od Nové říše, za Ptolemaiovců vznikla v Alexandrii skutečná ➔zoo­ logická zahrada. ClbJ DOPISY - prostředek písemného dorozumívání. Úřední i soukromé dopisy se v Egyptě psaly na papyry a ostraka. Po dopsání dopisu přeložil písař papyrový svitek napůl a pak zdola nahoru na úzké proužky. Takto složený dopis převázal, zapečetil a připsal adresu. Nejstarší dopisy ze Staré říše byly nalezeny v Abúsíru, Sakkáře a Elefantině. Z 11. dyn. pochází soubor dopisů zádušního kněze Hekanachta, které podávají podrobné informace o správě zádušních statků. - Ve 2. polovině 12. dyn. (např. dopisy Kahúnských pa-

161

pyrů)

se ustálila osnova dopisů v tomjméno odesilatele, ustálené zdvořilostní pozdravy, zmínka o stavu a zdraví pisatele, vlastní sdělení, pozdravy adresátovým známým a příbuz­ ným, závěrečná věta o důležitosti napsané zprávy a adresa příjemce na již složeném svitku. Od Střední říše jsou známy vzorové a cvičné dopisy z písař­ ských škol. - Zvláštní druh představují dopisy mrtvým, psané na hliněných nádobách a miskách, v nichž se zemře­ lému přinášely do hrobky obětiny. Psali je pozůstalí zemřelým, když se na ně potřebovali obrátit s nějakou osobní prosbou nebo žádostí. Žijící odesilatel přitom často dává mrtvému příjemci najevo, že zemřelý je závislý na jeho dobrodiní a na přinášených pokrmech a nápojích. Teprve potom se na něho obrací s prosbou, kterou by měl zemře­ lý i ve svém vlastním zájmu vyslyšet. Dochovaly se rovněž literární dopisy (např. Strastiplný dopis). (bvJ to

pořadí:

DOPRAVA - záměrné přemísťování věcí

a osob dopravními prostředky. Vzhledem ke specifickým přírodním podmínkám představoval Nil hlavní dopravní tepnu Egypta. Nejdůležitějším dopravním prostředkem tedy byly již od pravěku ➔ lodě nejrůznějších typů, od papyrových člunů přes těžké nákladní lodě až po okázale zdobené královské bárky. - K cestám do pouštních oblastí na východ a západ od nilského údolí sloužila zvířata, zejména ➔ osli, později také ➔velbloudi. ➔ Koně sice v Egyptě zdomácněli od Nové říše, masově se však jejich chov nerozšířil a vždy sloužili jen potřebám nejvyšších společenských vrstev. - Princip (DOPRAVA)

Pasáčci jeřábů.

Detail výzdoby Cejovy hrobky v Sakkáře. 5. dynastie

➔ kola, jak dokládá např. scéna dobývání pevnosti pomocí žebříku opatře­ ného kolem z jedné staroeg. hrobky, byl znám již ve Staré říši. V přírodních podmínkách Egypta na písečné poušti, resp. rozbahněných březích Nilu byla doprava těžších nákladů pomocí smykacích saní (pod které se lila směs vody a nilského bahna) snazší. Takto se pře­ pravovaly např. i lodě v místech, kde bylo třeba po souši překonat nesplavný úsek řeky. K tomu sloužila koryta vymazaná bahnem. - Užívání kolového vozu se rozšířilo až od Nové říše. CmvJ DRŮBEŽ - souhrnné označení pro domácí ptactvo. Po celou dynastickou dobu byly v Egyptě nejdůležitějším druhem drůbeže husy, méně kachny. Ve znázorněních a textech nelze jednotlivé druhy mnohdy přesně odlišit. Lovily se do sítí a pomocí vrhacích holí, často se chovaly v polodivokém stavu ve velkých hejnech. Skutečně domestikována byla pouze husa velká (Anser anser; je doložena i jako společenské domácí zvíře), částečně i kachna ostralka (Anas sp.). Pokusy o domestikaci dalších druhů vodního ptactva (volavky, jeřábi aj.) za Staré říše skončily neúspěchem. Kur domácí (Gallus gal/us f. domestica) byl do Egypta přivezen

(DRŮBEŽ)

z Přední Asie. Ojediněle je doložen už za Střední a Nové říše, v Pozdní době je častější, ale hospodářský význam získal teprve v Ptolemaiovské době. V náboženských představách byla husa spojována zejména s Amanem, Gebem a Hapim (Nilem), často byla obětním zvířetem. Motivy hus a kachen byly oblíbené ve výtvarném umění. (Ibl DŮM -

obytná budova. Obytné domy nejchudších vrstev se ve starém Egyptě v průběhu jeho dějin příliš nezměnily a také se nijak podstatně nelišily od těch, v nichž se žilo již na sklonku pravěku. Šlo o jednoduché stavby z lehkých materiálů - sušených cihel, dřeva, hlíny, rákosí a větví. Měly zpravidla obdélníkový nebo oválný pů­ dorys a ne více, než jednu místnost. Výše situované společenské vrstvy žily ve větších a lépe vybavených domech, jak ukazují archeol. nálezy ze sídlišť kněží v Gíze, Abúsíru, Káhúnu, Medínit Habu aj. Na sídlišti v Amarně šlo již o členitější stavby se samostatnou obytnou částí pro pána domu a druhou pro paní domu. - Jiné příklady obytné architektury privilegované vrstvy umělců a specializovaných řemeslníků jsou známy z ➔ Dér el-Medíny. Domy zde měly předsíň, obytnou místnost, těch

162

kuchyň, střešní terasu, dvorek, ložnici aj. Nejvyšší společenská vrstva žila sice také ve stavbách z lehkých a vzdušných materiálů, šlo však o velmi výstavná a na tehdejší poměry luxusně vybavená sídla. Nechyběly v nich sloupové síně, atria, obytné místnosti zdobené nástěnnými malbami, ložnice, koupelny, toalety, ale také zahrady s jezírky. - Panovníci obývali rezidence palácového typu s obytnými a reprezentační­ mi místnostmi a nechyběly v nich ani zvláštní oddělení pro ženy a děti, harém. CmvJ

DŮM ŽIVOTA - chrámová instituce někdy srovnávaná se středověkým skriptoriem. Od poč. Střední říše se v eg. textech objevuje výraz Dům života, per anch, který označuje zařízení, v nichž učenci a písaři tvořili, opisovali a ve zvláštních prostorách (knihovnách) uchovávali vědecká (zejména lékařská a astronomická) a náboženská díla, považovaná za tajná. - Dům života byl zpravidla přičleněn k chrámu a pravidelně se v něm prováděl zvláštní obřad, který měl umožnit zachování života. Podle Egypťanů tedy šlo o skutečný dům života, v němž vznikala a byla trvale uchovávána vrcholná díla lidského ducha. Spolu se zmíněným obřadem měla sloužit k zachování života na zemi. Podle dochovaných písemných památek existovaly Domy života od Nové říše do Římské doby v deseti dolnoa hornoeg. městech. Popis Domu života v Abydu se dochoval na tzv. Saitově papyru (Britské muzeum v Londýně, č. 10051) ze 4. století před Kr. Pouze v jednom případě se však podařilo prokázat existenci Domu života arche-

163

ol., a to v ➔Achetatonu. Tvořilo ho šest budov rozdělených na místnosti, které sloužily jako pracovny, obydlí, knihovny a skladiště. Byla zde nalezena pouze vápencová ostraka, na nichž byla hieratickým písmem v novoegyptštině zaznamenána jména královských písařů - tedy seznamy „odborného personálu". (bv) DŮM ZROZENÍ viz MAMMISI

Duš (řec. Kysis l - město, chrám a pevnost ležící asi 80 km jižně od oázy Chárga. Pevnost střežila jižní hranici římského impéria a zejména pouštní cesty vedoucí do Esny a Edfú v nilském údolí. Počátky města sahají do pozdní doby, počátky pevnosti spadají již do Ptolemaiovské doby, k velkému rozšíření stavby však došlo až v Řím­ ské době. Z téže doby pochází rovněž chrám zasvěcený bohu Usirovi, kde byl v 90. letech minulého století nalezen zlatý poklad obsahující mj. čelenku boha Serápida. K městu přiléhaly zahrady a pole zásobované vodou z velkého manavaru. Archeol. výzkumy v Duši dlouhodobě provádí francouzská expedice. CmvJ DUŠE

viz ACH, BA, KA

DŮTKY - druh královského žezla, doloženého v téměř nezměněné podobě od počátku historické doby. Držely se v levé ruce. Jako znamení moci se ve spojení s žezlem ve tvaru zakři­ vené hole objevují především u ➔ Usi­ ra, samostatně jsou znázorňovány u ➔ Mina a u zvířat tímto způsobem označených za posvátná. Díky spojení

(DŮTKY)

s Usirem byly nejpozději od Nové říše považovány také za jeden z ochranných symbolů zemřelých. Doloženy jsou i archeologicky. - Původní význam tohoto předmětu není zcela jasný, vedle nejčastěji přijímaného vysvětlení, že jde o nástroj na sbírání pryskyřice, je označován i za obdobu pasteveckého biče, symbol odvozený od hieroglyfické značky pro zrození, popř. formu vějíře. (JbJ

DVEŘE - otvor k vycházení a vcházení. V nejstarších dobách uzavírala vstupní otvor staroeg. obytných staveb rohož, která se navíjela směrem vzhů­ ru na dřevěný váleček. Od Staré říše se objevují dveře s dřevěnými nebo kamennými zárubněmi, v nichž jsou zasazeny jedna nebo dvě dřevěné veřeje otáčející se na čepu. Čep, ve své horní části zesílený, byl vyřezán přímo v dolním okraji veřejí. Otáčel se v jamce, jejíž elipsoidní rámeček býval z vápence, avšak dno z tvrdšího materiálu, např. bazaltu. Dveře mívaly zástrčku a zvláštní způsob uzavírání pomocí provázku. - Na zárubni obytných budov bývalo někdy zaznamenáno jméno majitele. Oblíbeným výzdobným motivem bývalo i znázornění sedící kočky, posvátného zvířete ➔ Bastety, mj. také mateřské bohyně - ochránkyně rodinného krbu. (mvJ DYNASTICKÁ RASA - lid s vyspělejší kulturou, který podle některých teorií pronikl do Egypta v předdynastické době a přinesl s sebou kulturní a civilizační vymoženosti, které urychlily hospodářský a společenský vývoj v nilském údolí a vedly ke vzniku faraonského

(DVEŘE)

státu. - Civilizační změny, které v období označovaném jako předdynastic­ ká doba se zdají být náhlé a markantní, vedly v minulosti některé egyptology, zejména z anglosaské oblasti, k vyslovení domněnky o tzv. dynastické rase. - Jinými slovy faraoni měli být potomky kulturně nadřazené, vyšší rasy. Oporou pro tuto domněnku měla být řada skutečností od některých antropologických odlišností na objevených kostrových pozůstatcích přes určité kulturní podobnosti mezi Egyptem a Mezopotámií v období těsně před egyptskou 1. dynastií a mezopotámskou dobou Džemdet Nasr, které se měly týkat výskytu písma, typu a výzdoby cihlových staveb, typu lodí s vysokou zádí, výzdobných motivů (fantaskní zvířata, postava hrdiny s dvojicí lvů aj.) apod. - Dynastická rasa tedy měla přijít z oblasti západní Asie, a to dvě­ ma cestami, jednak přes Arabský poloostrov, Rudé moře a údolí (zejména Wádí Hammámát) ve Východní poušti, jednak přes Palestinu a severní Sinaj do východní delty. - Teorie o dynastické rase je již delší dobu v egyptologii považována za překonanou. Její neudržitelnost potvrzují výsledky novějších archeol. vykopávek, které postupně vyplňují mezery v existujících pramenech a umožňují stále přesnější rekonstrukci historického vývoje Egypta v předdynastické době. Nelze popřít, že již v pravěku existovaly vzájemné kontakty mezi někdy i značně vzdálenými oblastmi, avšak archeol. nálezy přesvědčivě dokládají, že v oblasti sv. Afriky probíhal svébytný vývoj, jehož vyvrcholením byl vznik nejstaršího státu v Egyptě. Nové archeol. výzkumy 164

v Libyjské poušti ukazují, jak významně se na formování nejstaršího eg. státu podíleli pozdně neolitičtí obyvatelé Sahary. Rovněž nejnovější data opírající se o výsledky datování pomocí C14 tento názor plně potvrzují a vyvracejí dosud rozšířenou domněnku o časo­ vém předstihu počátku neolitizace západní Asie před sv. Afrikou. (mvJ DYNASTIE - v egyptologii označení vládnoucího rodu a zároveň také úseku dě­ jin starého Egypta. Ne vždy však tento úsek eg. dějin zcela přesně odpovídá vládě toho kterého rodu. Navzdory tomu a s ohledem na praktické výhody egyptologové respektují rozdělení eg. dějin ptolemaiovským historikem ➔ Manéthónem do 30 dynastií. (mvJ

eg. symbol, resp. ve tvaru volně stojícího sloupu, omotaného v horní části několika stupni rostlinného materiálu, později sloupu s 3-4 příčnými břevny v horní části. - Jako ➔fetiš je doložen už od Staré říše s vlastním kultem a jako hlavní součást několika rituálů. Obřad vztyčování džedu, v memfidské oblasti každoročně uzavírající svátek boha ➔ Sokara, snad symbolizoval triumfální zmrtvýchvstání tohoto místního boha. Po spojení s Usirovým kultem se obřad stal důležitou součástí místního ➔kul­ tu v Džedu (Busiris) a jako výraz vítěz­ ství ➔ Usira nad jeho nepřáteli byl vtě­ len i do královského kultu. V Memfidě byl džed spojen také s ➔ Ptahem a proDŽED -

-

fetiš,

původně

165

střednictvím

synkretického spojení Ptah - Sokar - Usir za Nové říše plně ztotožněn s Usirem, v Ptolemaiovské době ještě dále s Inheretem a Šuem. - Jako symbol se džed stal hieroglyfickou značkou s významem „trvání" atp., a v tomto významu se užíval i jako ozdobný motiv ve výtvarném ➔ umění a jako ➔ amulet. V pohřební architektuře se jako ochranný symbol užíval na jižní, resp. západní straně pohřeb­ ních komor. ObJ DŽEDHOR (lrmaatenre Džedhor, řecky Teós, ~ ) - 2. panovník 30. dyn., syn, spoluvládce a posléze nástupce ➔ Nachtnebefa. Podporoval vnitřní neklid v perské říši a chtěl ho využít k dobytí Sýrie. Postavil proto velké žoldnéřské vojsko, k jehož zaplacení zdanil majetek chrámů a tím vyvolal nespokojenost ➔kněžstva. Za tažení do Sýrie proti němu povstal jeho bratr, kterému Džedhor svěřil správu země, a s pomocí kněžstva a řeckých žoldnéřů dosadil na trůn svého syna ➔ Nachthareheba. Džedhor pak uprchl do perské říše. (Ibl

(rodným jménem Isesi) panovník S. dyn. V době jeho vlády došlo k několika významným reformám. - Oslabování královské moci se snažil čelit posílením správy zejména jižní části země. Vytvořil úřad „správce Jihu': jehož sídlem se stal Abydos. Dále provedl významnou reorganizaci zádušního kultu, který byl od počátku S. dyn. úzce spjat s kultem slunečním. - Jako první z panovníků S. dyn. nepostavil na memfidské nekropoli sluneční chrám. Snad vzhledem k nedostatku vhodného místa, snad z jiDŽEDKARE

předposlední

(DŽEDKARE)

ných důvodů opustil dosavadní královský hřbitov u Abúsíru a svůj ➔ pyrami­ dový komplex si postavil na odlehlém místě v jižní ➔ Sakkáře. V Abúsíru však byli pohřbeni někteří členové (vedlejší větve ?) jeho rodiny. - Součástí jeho hrobového areálu se stal i pyramidový komplex jeho manželky, největší postavený pro královnu ve Staré říši. Existuje proto domněnka, že Džedkareův nástup na trůn nebyl zcela legitimní a že kontinuitu následnictví zajistila spíše královna. CmvJ DŽER - panovník 1. dyn. Vládl snad jen krátkou dobu, avšak s jeho panováním jsou spojeny některé významné události. Věnoval pozornost náboženským kultům, jak napovídají slonovinové tabulky zaznamenávající, že navštívil chrámy bohyně Neity v Sajích a bohyně Vadžety v Bútó. - S Džerovým úsilím upevnit nově vytvořený stát souvisejí písemné památky považované za doklady jeho vojenských výprav proti Libyjcům a sinajským beduínům. Za doklad tažení do Núbie, až do oblasti 2. nilského kataraktu, bývá zpravidla považován skalní reliéf u Gaba! Šéch Sulémánu (někdy je považován za starší a jeho naznačený význam je zpochybňován). - Džerova hrobka, později změněná na kenotaf boha Usira, leží na královském pohřebišti Umm el-Káb v Abydu. Byla v ní mj. nalezena část ruky s nádherným zlatým náramkem zdobeným tyrkysy a ametysty. Okolo panovníkovy hrobky bylo seskupeno 338 tzv. vedlejších hrobů, v nichž byli pohřbeni jeho služebníci a osobní stráž. Pravděpodobně byli rituálně usmrceni při pohřbu svého pána. CmvJ

(OŽER)

DŽOSER - druhý panovník 3. dyn., syn královny Nimaathap a posledního krále 2. dyn. Chasechemueje, známý ve své době pod svým Horovým jménem Necerichet. Jeho běžněji používané jméno Džoseřje doloženo až z pozdější doby. - Podařilo se mu upevnit jednotu země a státní správu otřesené politickými a náboženskými konflikty během předchozí dyn. Džoserův skalní nápis ve Wádí Magháře dokládá, že i Sinajský poloostrov byl v té době plně pod eg. kontrolou. - Zřetelným výrazem konsolidace poměrů, včetně hospodářských, se stala obrovská posmrtná rezidence, Stupňovitá ➔ pyramida a komplex pohřebních a náboženských staveb, které Džoser nechal postavit v ➔Sakkáře. Toto velkolepé dílo je považováno za mezník ve vývoji monumentální kamenné ➔ architektury nejen v Egyptě, ale na světě vůbec. Za jeho autora je považován pravděpodobně Džoserův syn, později zbožštěný mudrc ➔ lmhotep. Džoserova vápencová socha objevená v ➔ serdábu na severním úpatí Stupňovité pyramidy (dnes je vystavena v Eg. muzeu v Káhiře) je zatím nejstarší známou eg. monumentální kamennou královskou skulpturou. Z dalších Džoserových staveb je třeba zmínit především chrámy v Héliopoli a Gabalénu. Slavná Stéla hladu na ostrůvku ➔ Sáhel na 1. nilském kataraktu nebyla vytesána za Džoserovy vlády, jak je v něm uvedeno, ale byla do panovníkovy doby z politicko-propagačních důvodů antedatována. CmvJ EDFÚ ( eg. Džeba, řecky Apollónopolis) archeol. l ~ a v jižním Egyptě na západním břehu Nilu, asi 110 km sever-

166

ně

od Asuánu. Metropole 2. hornoeg. V místech, kde se nilské údolí rozšiřuje a kde ležela od pradávna významná křižovatka karavanních cest na východ k Rudému moři (Wádí Mjáh) a na západ do oázy ➔ Chárga, vzniklo již za Staré říše město. - Na konci 5. dyn. žil v Edfú velmož !saj, významný správce krajé';" který byl později ➔ kraje.

Vchod do chrámu v Edfú zdobil pár kolosálních granodioritových soch sokolího boha Hora; v současnosti z nich zůstala jen jediná. Ptolemaiovská doba

50m

•• 3 ••

••• ••• •

•• • •• 2

••

••• • •

l1L......h

o

Plán chrámu v Edfú. 1 - pylon, 2 - sloupový dvůr, 3 - vnější sloupová síň, 4 - vnitřní sloupová síň, 5 - vnější předsíň, 6 - svatyně, 7-nilometr

167

uctíván a měl zde svůj lokální kult. Hlavním božstvem Edfú byl ➔ Hor zvaný Behdetský. Počátky jeho kultu zde sahají pravděpodobně do Staré říše. Od Střední říše se k němu připojil také kult ➔ Hathory, uctívané v severněji ležící ➔ Dendeře. Z původního Horova chrámu v Edfú se kromě písemných dokladů a několika později znovu použitých bloků nic nedochovalo. Z nápisů na blocích je zřejmé, že chrám byl budován od Střední říše do Pozdní doby. Jeho současná podoba je však dílem především ptolemaiovských panovníků. Vchod od jihu do severo-jižně orientovaného chrámu vedl mohutným, 36 m vysokým ➔ pylonem, před nímž stály dvojice soch sokolů z černého granodioritu. Uprostřed rozlehlého otevřeného dvora se ➔ sloupy s kom(EDFÚ)

pozitními hlavicemi stál ➔oltář. Následující sloupovou předsíň a sloupovou síň zdobí reliéfy s náboženskou tématikou. V tzv. laboratoři, místnosti sousedící se sloupovou síní, jsou na stěnách vytesány návody na přípravu mastí a parfémů ke kultovním účelům. Z jiné místnosti vede schodiště na střechu, kde byla menší Usirova svatyně. Ve svatostánku v nejzazší části chrámu stojí ➔ naos Nachthareheba. Jz. od tohoto tzv. Velkého chrámu stojí menší, tzv. ➔ mammisi, Dům zrození. Pochází rovněž z Ptolemaiovské doby a jeho stěny zdobí reliéfy s výjevy z božského stvoření a zrození Hora - dítěte. Západně od chrámu se zčásti dochovala mohutná ohradní zeď ze sušených cihel. Podle písemných pramenů chrám pů­ vodně obklopovaly různé hospodářské a správní budovy, příbytky kněží a také háj posvátných sokolů. Jižně a západně od chrámu se rozkládala pohřebiště, která již od Staré říše vznikala na periferii města. (mv) EGYPT- starověký stát v oblasti dolního toku Nilu. Jméno Egypt je odvozováno od Hutkaptah (Svatyně Ptahova ducha, v pozdější výslovnosti Hikupta), označení chrámu boha Ptaha v Memfidě. Staří Egypťané nazývali úrodné nilské údolí Takemet, Černá země, na rozdíl od Tadešret, Červené země, rozlehlých pouští, které údolí z obou stran obklopovaly. Existovalo i další označení Egypta jako Tameri, Milovaná (obdělá­ vaná?) země~ EGYPTOLOGIE - věda

o hmotných památkách, dějinách, náboženství, jazyku a kultuře starého Egypta. Pojem „sta(EGYPT)

rý Egypt" nebývá někdy jednoznačně vymezen, zpravidla však jde o časový úsek od období, které bezprostřed­ ně předcházelo vzniku sjednoceného Egypta, až do jeho dobytí Alexandrem Velikým. (bvJ EGYPTSKÉ HRDÉLKO - kombinace kávní římsy s ➔ oblounkem. (mvJ

➔ kon­

jedna z pěti samostatných též nazývaných semitohamitské nebo čado­ hamitské. - Rozeznává se celkem pět vývojových stupňů egyptštiny. Nejstarším je stará egyptština, jež představuje jazyk Archaické doby a Staré říše. Jsou jí zaznamenány nápisy v královských a soukromých ➔hrobkách, na ➔stélách, sochách, obětních deskách i na skalách ve Východní poušti a Sinajském poloostrově. Je rovněž jazykem ➔Textů pyramid. - Klasická egyptština, kterou označujeme jazyk 1. přechodné doby, Střední říše a 2. přechodné doby, je zároveň jazykem většiny dochovaných literárních děl a náboženských textů z Nové říše a Pozdní doby. - Třetím vývojovým stupněm je novoegyptština, jazyk Nové říše a 3. přechodné doby. Původně šlo o hovorový jazyk oblasti Théb, který panovník ➔Amenhotep IV. (Achnaton) ustanovil během své vlády za spisovný (tzv. Achnatonova jazyková reforma). Sám ho začal používat a sepsal v něm i svůj proslulý ➔ Chva­ lozpěv na Slunce. - Novoegyptštinu vystřídala démotština, která se zaznamenávala démotickým písmem hlavně na papyrech a ostrakách a užívala se až do 4. století po Kr. - Posledním vývojovým stupněm egyptštiny byla EGYPTŠTINA -

větví afroasijských jazyků, dříve

168

koptština, která se od 3. století po Kr. stala jazykem Egypťanů křesťanského vyznání. Zapisovala se řeckým písmem doplněným několika upravenými znaky z eg. písma. Po arabském vpádu v roce 639 po Kr. byla vytlačována arabštinou. V některých oblastech středního Egypta se koptštinou mluvilo ještě v 18. století. Dnes je pouze liturgickým jazykem koptské církve. CbvJ (eg. Henennisut, Hérakleopolis Magna) - archeol. lokalita ve středním Egyptě na západním břehu Nilu, asi 140 km jižně od Káhiry, poblíž vstupu kanálu ➔ Bahr Júsuf do Fajjúmské oázy. Metropole 20. hornoeg. ➔kraje. - Nejstarší zatím objevené památky v Ehnásíji el-Medíně pocházejí ze Staré říše. Podle Palermské desky zde existoval již za 1. dyn. kult beraního boha ➔ Herišefa. V Ptolemaiovské době byl tento bůh ztotožněn s Héraklem a odtud také řecký název města. Herišefův chrám, archeol. doložený od Střední říše, byl za 18. dyn. a za Ramesse li. přestavěn a budován, a rozšiřován byl i v Pozdní a Římské době. - Během 9./10. dyn. se Ehnásíja el-Medína stala dočasně sídelním městem vládců severní a střední části Egypta (tzv. Hérakleopolské království). V bojích o znovusjednocení však nakonec zvítězili vládcové z Théb. Určitý význam získala Ehnásíja el-Medína znovu až ve 3. přechodné době, kdy se zde usadili ➔ Libyjci, z jejichž potomků vzešli panovnící 22. dynastie. CmvJ EHNÁSÍJA EL-MEDÍNA

řecky

ELEFANTINA (eg. Abu) - ostrůvek v oblasti 1. nilského kataraktu u ➔Asuánu, významná archeol. lokalita. Metropole

169

1. hornoeg. ➔kraje. - Počátky Elefantiny sahají až na konec pravěku. Její jméno, Sloní země, souvisí s obchodem se slonovinou a snad i se skutečností, že ještě na konci pravěku se v okolí Elefantiny sloni také vyskytovali. Hospodářský význam místa doplňovala těžba granitu, křemence a natronu. - Strategická poloha předurčila Elefantinu, aby střežila jižní hranici Egypta. Rovněž již na konci pravěku je na Elefantině doložen kult bohyně ➔ Satety, jejíž původní svatyně se nacházela v dutině mezi granitovými skalisky kataraktu. V bezprostředním sousedství svatyně byla objevena mohutná pevnost, jejíž počátky spadají do doby krátce před 1. dynastií. Další bohyní uctívanou na Elefantině byla ➔Anuket. Hlavním božstvem Elefantiny však byl beraní bůh ➔ Chnum, pán nilských pramenů, jehož místní kult je prokázaný od Staré říše, avšak není vyloučeno, že jeho počátky budou stejně dávné jako v přípa­ dě Satety. - Chnumův chrám byl nejvýznamnější svatyní Elefantiny. Na jeho budování se od Staré říše podílela řada panovníků. Významného rozkvětu dosáhl na samém sklonku eg. nezávislosti ve 30. dynastii za Nachthareheba. Chrám od nejstarších dob obklopovalo, především od jihu a západu, postupně se zvětšující město (archeol. vrstvy dnes dosahují mocnosti přes 10 m). Na východním okraji chrámu a celého ostrova Elefantina se nachází ➔ nilo­ metr. Právě on hrál významnou úlohu v hospodářství země, neboť zde byly jako první v Egyptě naměřeny výšky nilské záplavy a podle nich se pak odhadovala budoucí úroda i výše ➔ daní. - Sv. od chrámu vzniklo v Ptolema(ELEFANTINA)

iovské a Římské době pohřebiště posvátných beranů, jejichž mumie byly pochovávány v kamenných sarkofázích. - Vládcové kraje, kteří měli v Elefantině své sídlo, byli pohřbíváni ve skalních hrobkách asi 3 km severně odtud v ➔ Kubbit el-Hawa. Již na konci Staré říše byla ve městě založena~JYrlě Hekaiba, jednoho z těchto vládců a vůdcň karavan, který byl zbožštěn. Z konce 3. dyn. (z doby Hunejovy ?) pochází malá stupňovitá pyramida, jejíž rozvaliny dnes leží v jz. části Elefantiny. - V Perské době byli na Elefantině umístěni židovští žoldnéři. O životě této židovské kolonie, o zdejším Jahvově kultu a uctívání místních božstev podávají podrobné informace na Elefantině nalezené aramejské papyry ze 4. a S. století před Kr. Na zdejších skalách bylo objeveno množství nápisů pocházejících z různých období eg.

jsou doloženy přinejmenším od Staré říše. - Podle pozdní legendy, zaznamenané Plútarchem (zatím bez opory v eg. pramenech), byly pokládány za rodné dny ➔ Usira, ➔ Esety, ➔ Hora, ➔ Sutecha a ➔ Nebthety. V některých eg. textech byly považovány za nešťast­ né a události, které se během nich odehrály, platily za předzvěst pro následující rok. Pokus ➔ Ptolemaia lil. zavést přestupný rok přidáním 6. epagomena v každém čtvrtém roce se nezdařil. ClbJ ERMAN, JEAN PIERRE ADOLPHE (ADOLF)

(1854-1937) - německý egyptolog, který napsal zásadní práce o egyptštině, pořídil znamenité překlady vět­ šiny eg. literárních textů a společně s H. Grapowem a dalšími spolupracovníky sestavil rozsáhlý, dodnes základní eg. slovník. Věnoval se rovněž bádání

dějin.cmvJ

(elektron) - přírodní nebo slitina zlata a stříbra. Nejstarší nálezy předmětů z elektra v Egyptě pocházejí již z konce pravěku. Elektrum se používalo po celou dobu starého Egypta především k výrobě šperků, soch, kultovního nádobí, vykládání nábytku aj. Vzácně se používalo dokonce k obkládání ➔ pyramidií a obelisků. - Elektrum se v Egyptě jednak vyrábělo (např. v okolí Redesíje ve Východní poušti), jednak se sem dováželo z ➔ Núbie a ➔ Puntu. CmvJ ELEKTRUM

umělá

EPAGOMENA - řecké označení pro posledních pět dní (eg. doslova „ty, které jsou nad rokem") eg. občanského ➔ ka­ lendáře (po 12 měsících o 30 dnech),

Adolf Erman

170 (ELEKTRUM)

o eg. dějinách a náboženství. Jako profesor egyptologie v Berlíně vychoval řadu německých i zahraničních egyptologů. (bv)

EROTIKA - smyslnost, vnímání a prožitky se silnou vazbou na sexuální objekty a situace. Vztah starých Egypťanů k erotice a sexualitě dostatečně názorně dokládá celá řada památek, písemných i archeologických. Zrcadlí se v literatuře - od milostné poezie přes tzv. Knihy moudrých rad do života až po mýty - a setkáváme se s ní někdy ve velmi expresivní podobě v kresbách na ostrakách, drobných plastikách, amuletech, ale např. také v obscénních výrazech a nadávkách. Jak těchto památek postupně díky novým archeol. vykopávkám přibývá a jak se také prohlubuje jejich poznání, je stále zřej­ mější, že dříve uváděné názory o určité nesmělosti či nábožensky motivované střídmosti starých Egypťanů neodpovídají skutečnosti. Mění se rovněž zorný úhel, z něhož byla dříve staroeg. erotika nahlížena a který někdy býval silně ovlivněn etikou evropské měš­ ťanské společnosti konce 19. a počátku 20. století. - Např. obrazy ityfalických bohů, zejména ➔ Usira, a některé obřady a slavnosti, při nichž byly sochy a symboly těchto božstev předváděny v procesích, rozhodně neměly nic společného s erotikou či obscénností. Ztopořený úd boha byl spjat se symbolikou plodivé síly, vzkříšení a věčného života. S kultem plodnosti byla spjata různá další, zejména býčí a beraní božstva. Naproti tomu s erotikou byla dávána do souvislosti především bohyně ➔ Ha­ thora a bohové ➔ Besa ➔ Sutech. - Po-

Bůh země

Geb provádí autofellatio. Detail nábolenské scény na papyru

dobně mylné by bylo přisuzovat erotický či dokonce obscénní význam soškám žen se zvýrazněnými pohlavními znaky (někdy i dřevěných destiček znázorňujících ve stylizované podobě ženské tělo s výrazným klínem), přidávaným

Detail scény z Turínského erotického papyru z Eg. muzea v Turíně {55 001). Konec 19. a počátek 20. dynastie

171 (EROTIKA)

zemřelým do hrobu. Dříve se předpo­ kládalo, že jde o tzv. sošky konkubín, které měly zemřelého na onom světě obveselovat. Dnes, po důkladnějším zkoumání těchto památek, je zřejmé, že šlo v prvé řadě o magické předmě­ ty, které měly pomoci zemřelému udržet si plodivou sílu a přispět k jeho vzkříšení a založení nového potomstva na onom světě. - Staří Egypťané si byli velmi dobře vědomi toho, jak dochází k oplodnění a vzniku nového života. V písemných pramenech jsou doloženy recepty proti početí i ty, které měly přivodit potrat. - Hieroglyfická značka představující spojený ztopořený mužský úd se stylizovaným znázorněním ženského pohlavního orgánu ve tvaru trojúhelníku znamenala „souložit". Od téhož kořene jako „souložit" je odvozeno i sloveso „oplodnit". - Zvláštní význam, přesahující do roviny náboženské, byl přisuzován masturbaci. Podle tzv. héliopolského učení o stvoře­ ní světa zplodil ➔Atum, bůh - stvořitel, první božský pár Šua a Tefnutu (z nichž posléze vzešli další bohové a bohyně) sebeukojením. - Homosexualita sice nebyla považována za pozitivní jev, byla však tolerována. Setkáváme se s ní např. i v mytologii, když se bůh zla Sutech pokusil znásilnit boha dobra Hora. Jiného, spíše politického rázu je písemný doklad s narážkou na homosexuální vztah mezi faraonem Pepim li. a jeho generálem Sisenetem. - Podobně existují písemné doklady i dalších, ně­ kdy zvrácených projevů sexuality jako např. nekrofilie, pederastie, sodomie aj. Nekrofilie bývá dávána do souvislostí s mumifikačními zvyky a praktikami. V případě sodomie mohlo někdy jít

(ESET)

snad o rituální záležitost (jde o dosud diskutovaný problém), jak by se mohlo např. soudit ze znázornění soulože ženy (kněžky?) s beraním božstvem. - Zcela výjimečné postavení zaujímá mezi zmíněnými písemnými památkami tzv. satiricko-erotický papyrus Egyptského muzea v Turíně č. 55001, pocházející z 20. dyn. Vzhledem k jeho fragmentárnímu stavu a také k ojedinělosti ně­ kterých výrazů, které se v textu vyskytují, je jeho interpretace velmi obtížná. Na jedné části papyru jsou znázorněny scény z návštěvy staršího, neupraveného kněze (boha Amona?) pravděpo­ dobně v nevěstinci. Kněz je znázorněn při milostných hrách s mladou ženou (kněžkou?, chrámovou prostitutkou?), kterých se účastní ještě trpaslík a další mladé ženy. Na druhé části papyru je znázorněn průvod různých zvířat hrajících na hudební nástroje. - O skuteč­ ném významu těchto scén se již dlouho vede diskuse. Spatřují se v něm neeg., snad syrské vlivy, zvažuje se, zda jde o mytologicky motivovanou nebo profánní erotiku, obraz naruby převráce­ ného světa, v němž si lidé a zvířata vyměnili role, parodii či satiru na kněžské povolání, staroeg. příručku ars amandi aj.(mv)

ESET (řecky

!sis) - nejznámější eg. bos výraznými mateřskými ochrannými funkcemi. Původně možná před­ stavovala personifikaci královského trůnu jako jednoho ze symbolů královské moci. Byla pokládána za dárkyni a ochránkyni života. - V mýtu o ➔ Usirovi vystupuje jako jeho věrná manželka a ochránkyně, matka ➔ Hora, kterého počala s mrtvým Usirem a pak hyně

172

Znázorněn( bohyně

Esety s kravskými rohy, a hieroglyfickou značkou svého jména na hlavě

slunečním kotoučem

ho ve skrytu vychovala a pomohla mu ve sporu se ➔ Sutechem ( ➔Spor Hora se Sutechem) znovu nabýt dě­ dictví po otci. Objevuje se i v řadě dalších mýtů. V zádušním ➔ kultu spolu se svou sestrou ➔ Nebthetou předsta ­ vovala plačku a ochránkyni zemřelých, obě jsou proto často znázorňovány na ➔ rakvích. Významná role jí byla při­ suzována v ➔ magii, platila i za ochránkyni porodů. - Byla znázorňována nejčastěji v lidské podobě s hieroglyfickým znakem svého jména (trůnem) na hlavě, popř. s různými dalšími ozdobami hlavy, přejatými od jiných bohyň (např. s kravskými rohy se sluncem, převzatými od ➔ Hathory). Objevuje 173

se rovněž v podobě ptáka, krávy (díky identifikaci s jinými bohyněmi), hada, štíra, hrošice i jako stromová bohyně . - Jménem je doložena od 5. a ikonograficky teprve od 18. dyn. Nejstarším centrem Esetina kultu byl 12. dolnoeg. kraj (okolí dnešního ➔ Behbét el-Hagaru). Její obliba rostla od Nové říše a vrcholila v Pozdní době, kdy stále více nabývala charakteru univerzální bohyně a byla uctívána na řadě míst v celém Egyptě. Významný Esetin chrám na ostrově ➔ Fílé zůstal do doby okolo roku 535 po Kr. posledním pohanským chrámem v zemi. Byla spojována s mnoha dalšími bohyněmi, především s ➔ Ha­ thorou (díky společným funkcím), dále s ➔ Nutou, ➔ lmentetou, ➔ Sopdetou (➔ Siriem). Za Ptolemaiovců a za řím­ ské nadvlády se Esetin kult spolu s Usirovým rozšířil i mimo Egypt, zejména v podobě mystérií. Její častá znázorně­ ní s malým Horem na klíně tvoří možná předobraz křesťanské Madony. (Ibl ESNA (eg. ~ t , řecky Latopolis) - archeol. lokalita v jižním Egyptě na západním břehu Nilu, asi 140 km severně od Asuánu. - Byl zde uctíván především bůh ➔ Chnum, vedle něho však také Neit, Tefnut aj . Již v 18. dyn. stál v Esně Chnumův chrám, který byl později, v Ptolemaiovské a zejména v Římské době, zcela přestavěn. Před­ síň chrámu zdobí 24 sloupů s tzv. složenými hlavicemi bohatě zdobenými rostlinnými motivy. Na stěnách chrámu jsou znázorněny řady římských císařů stojících před různými eg. bohy, obět­ ní scény a jedny z posledních souborů náboženských textů dochovaných ze starého Egypta. - Město, které se kdy-

(ESNA)

si v okolí chrámu rozkládalo, leží pod dnešní Esnou. V Esně byla rovněž uctívána posvátná ryba Lates niloticus (odtud řecké jméno města). (mvJ EŠMÚNÉN (eg. Chenemu, řecky Hermopolis Magna) - archeol. lokalita ve středním Egyptě na západním břehu Nilu (s ním byl Ešmúnén spojen kanálem), asi 290 km jižně od Káhiry. Metropole 15. hornoeg. ➔ kraje. Ešmúnén nahradil starší hlavní město kraje Yenu. - Ešmúnén byl významným náboženským centrem, s nímž je spojeno učení o stvoření světa, tzv. hermopolské Osmero. Nejvýznamnějším božstvem uctívaným v Ešmúnénu byl ➔Thovt, kterému zde byly zasvěceny velké chrámy. Nejstarší dosud doložený je téměř zničený chrám Amenemheta li. Za vlády Hatšepsuty byl chrám restaurován, Amenhotep lil. mu věnoval velké granitové sochy sedících paviánů, posvátných zvířat boha Thovta. V sousedství leží chrám z 19. dyn. (při jeho stavbě byly použity kamenné bloky z rozbitých chrámů v nedalekém Achetatonu na východním břehu Nilu) s kolosy Ramesse li., usurpovaný Merenptahem. - Alexandr Veliký a Filip Arrhidaios vybudovali, resp. dokončili

Plán chrámového komplexu v Ešmúnénu. 1 - Thovtův chrám, 2 - Haremhebův pylon, za nímž následuje starší část chrámu z 18. dynastie, 3 - pylon Ramesse Ill., 4 -Amanův chrám, 5 - ohradní zeď z 19. dynastie, 6 - ohradní zeď ze 30. dynastie

Nachtnebefem založený chrám Thovta velikého - ➔ Herma Trismegista (na počátku 19. století zde ještě stály dvě řady sloupů). - Z Římské doby se v Ešmúnénu dochovala agora s raně křesťanskou bazilikou. Sloupy z červe­ ného granitu, které baziliku kdysi zdobily, ještě stojí a svědčí o slávě a velikosti Ešmúnénu. - Ve Staré říši leželo pohřebiště Ešmúnénu na východním

Třikrát

?

11111

■

Ešmúnén, rekonstrukce areálu Komasteria (podle S. Birda). Římská doba

(EŠMÚNÉN)

174

břehu Nilu v Šéch Saídu, v 1. přechodné době

a ve Střední říši bylo přeneseno do el-Berši. Od Nové říše se pohřebiš­ těm stala Túna el-Gabal ležící několik kilometrů jižně od Ešmúnénu. CmvJ EUNUCH (kleštěnec)

- muž bez pohlavních žláz, nejčastěji po kastraci. Lidská kastrace není ve starém Egyptě spolehlivě doložena (až v Římské době ji zmiňuje Diodóros jako formu trestu), na její možnou existenci lze soudit spíše nepřímo. - Na rozdíl od některých jiných starověkých i novějších kultur nehráli eunuchové ve starém Egyptě žádnou významnou roli. U královských (např. ➔ Thutmose III., zčásti ➔ Merenptah) a jiných mužských mumií se již od Staré říše ojediněle objevuje posmrtné oddělení pohlavních orgánů, související se snahou uchovat je při mumifikaci. Poměrně časté jsou v náboženské literatuře (např. ➔Spor Hora se Sutechem atd.) zmínky o kastraci, resp. ztrátě pohlavních orgánů různých bohů jako symbolu dosažení vítězství nebo nadvlády. Obtloustlé mužské postavy bez vyznačení pohlavních orgánů, objevující se ve výtvarném umění zejména jako symboly plodnosti ( ➔ Nilu) nebo spojení obou částí Egypta, nelze považovat za eunuchy, ale za výraz sexuálního dimorfismu (podobně jako androgynní ženská božstva). - Označování ➔ Amenhotepa IV. za eunucha (v dů­ sledku onemocnění) není všeobecně přijímáno, z egyptologického hlediska je málo pravděpodobné. ClbJ EXODUS - odchod Židů z Egypta. Kontakty mezi Egyptem a syro-palestinskou oblastí jsou dávného data a sahají

175

až hluboko do pravěku. K jejich výraznému zintenzivnění došlo se vznikem nejstarších státních útvarů v této části světa. Kontakty mívaly ráz přátelský, obchodní (viz např. slavnou scénu Abišovy karavany z ➔ Bení Hasanu), často však také nepřátelský, válečný. - Úrodné nilské údolí a delta, oplývající hojností potravy, vždy přitahovaly pozornost a zájem kočovných kmenů ze Sinajského poloostrova a přileh­ lých území západní Asie. V dobách, kdy byl staroeg. stát oslaben, nabýval zájem asijských kočovníků konkrétní podoby. Že Egypt musel tomuto tlaku od východu čelit již od nejstarších dob, napovídá celá řada dokladů. Např. na počátku 12. dyn., po období společenského rozvratu a hospodářského úpadku, postavil panovník Amenemhet I. pevnostní systém, tzv. Vládcovy zdi, aby posílil kontrolu východní hranice Egypta. Avšak již koncem této a bě­ hem následující dynastie tlak asijských kmenů (tzv. ➔ Hyksósů) zesílil. Postupně pronikaly zejména do východní delty až nakonec politicky ovládly severní část Egypta v tzv. Hyksóské době (15.-16. dyn.). - Na konci 17. a počát­ ku 18. dyn. sice Egypťané Hyksósy porazili a znovu získali kontrolu nad celým Egyptem, v severní části země však mnoho Asijců, tedy i Židů zůstalo. Mnozí z nich byli majetní a navzdory ztrátě vládnoucího postavení zastávali nadále vysoké úřady v administrativě znovu sjednoceného Egypta. - Události líče­ né v Bibli a spjaté s Exodem, vyhnáním Židů z Egypta, jsou předmětem odborných diskusí. Diskutuje se, zda k Exodu vůbec došlo a pokud ano, ve které době. Pokud jde o dobu, egyptologové se vět(EXODUS)

šinou přiklánějí k názoru, že k útěku Židů ze země Gošen (v eg. pramenech termín Gesem označoval oblast ve východní deltě) mohlo dojít v 19. dyn. Persekuce Židů, kterou v rámci kampaně proti ➔ beduínům~ zahájili již první panovníci této dyn., vyústila v Exodus. - Přesné datum Exodu je však obtížné stanovit. Z biblické zmínky o těžkém údělu Židů v městě Ramses, jímž je nepochybně míněno Piramesse, někteří usuzují, že k pronásledování Židů došlo za ➔ Ramesse II. Tuto domněnku má dále podporovat tzv. ➔ Izraelská stéla. Podle jiné teorie, jež se opírá rovněž o výsledky archeol.

Téměř kompletní fajánsová inlej se 2 sloupci nápisu byla objevena v Raneferefově zádušním chrámu v Abúsíru. Volný prostor kolem značek je vyplněn bílou pastou. 5. dynastie

(FAJÁNS)

vykopávek v Palestině a biblickou chronologii, mělo k Exodu dojít již asi o 60 let dříve, za vlády ➔Sethiho I. Jednotný názor není ani na cestu, kterou Židé z Egypta utíkali. Podle jedné teorie vedla jezernatou a močálovitou krajinou mezi dnešní Kantarou a Port Saidem, podle druhé, snad pravděpo­ dobnější, přes močály při okraji Suezského zálivu. CmvJ FAJÁNS - keramický materiál z rozdrceného křemene a písku se sodnovápenato-silikátovou glazurou. Směs se před vypálením formovala do požadovaných tvarů, např. perel, nádob, vešebtů, kachlí, sošek, amuletů aj. Případ­ né nápisy byly buď již ve formě, nebo se ryly do ještě vlhké hmoty předmětu po jeho vyjmutí z formy. Po vypálení se fajánsové předměty máčely do polevy, která se vyráběla v podstatě ze stejného základu, jen mnohem jemně­ ji rozetřeného a obsahujícího přísadu barviv. Pak se znovu vypalovaly. - Dílny na výrobu fajánse jsou archeol. doloženy z Memfidy, Gízy, Amarny, Malkaty a dalších míst. cmvJ

FAJJÚM - oáza ležící asi 100 km jz. od Káhiry. Její jméno pochází od eg. Pa jom, moře, označení velkého jezera (viz též Birkit Kárún), které oázu od ústupu Středozemního moře v pozdním pleistocénu vyplňovalo. - Hlavním božstvem uctívaným ve Fajjúmu již od konce pravěku byl pán zdejších bažin, krokodýl ➔Sobek. Velkými centry jeho kultu byly Medínit Fajjúm (Krokodilopolis), Kóm Medínit Maádí (Narmuthis), Kóm Medínit en-Nihás (Magdola) aj. - Na březích jezera, jehož

176

•

Kanmis

~,,,uli///,1,111,1,," ',;,~44',1~

111i1,1,,,1iw

1,-41-/4'

~ ,,_

---,,_~

ff

~

~

~

-:ff'

-i:'-

E

:-

eBjahmu

~

~~--..s:-

~~~,, .,-~,---~s:,..:::.~

iait Fajjúm

~

*~

M6dúm

~

~

ff

,,...

~

N

4

20km

..,.-Chentiirteje, resp. Hora Chentiirteje, přičemž rejsek představo­ val slepého a promyka vidoucího boha. Centrem kultu tohoto boha, za jehož posvátné zvíře byl rejsek považován, byl 2. dolnoeg. -»kraj (Ausím), odkud se uctívání rejska rozšířilo i do dal­ ších oblastí delty a zčásti i do Horního Egypta. — Zejména z 1. tisíciletí před Kr. pochází množství bronzových sošek a mumií rejska, užívaných jako ex-vota. V náboženské literatuře mu byla přisu­ zována ochranná role, v -^lékařství byl používán k léčení ušních nemocí.tlb)

404

reliéf - sochařské dílo vytvořené v ploše, docilující plastickým názna­ kem prostorovosti. Eg. reliéfní umění dosáhlo vysoké úrovně již v předdy­ nastické době, zejména na ^-paletách, hlavicích kamenných ->palic, ruko­ jetích nožů, ojediněle i ^-keramice a dalších výrobcích. Od 1. dyn. jsou do­ loženy stély a obětní desky, od 3. dyn. dřevěné, později i kamenné reliéfy na stěnách královských i soukromých ->hrobek, ->chrámů a obytných sta­ veb a na různých předmětech (^-rak­ vích a dalších součástech ^pohřební výbavy, -»nábytku, nástrojích a náčiní atd.]. — Používal se zejména nízký, méně často také vysoký reliéf, který se dále maloval. Od 4. dyn. byl znám zapuštěný reliéf, užívaný převážně na přímo osvětlených plochách k ze­ sílení kontrastu světla a stínu. Od Sta­ ré říše se objevoval i zapuštěný reliéf vyplněný barevnými emaily, fajánsem, sklem atd., který v podstatě napodo­ boval malířská díla. — Pro zobrazová­ ní platily v zásadě stejné principy jako u ^-malířství. Nejpozději na počátku Staré říše vznikl základní kánon, uží­ vaný zvláště v oficiálním umění, kte­ rý zejména u postav podával syntézu jednotlivých základních významotvorných prvků nahlížených z profilu a z en face a vytvářel tak abstrahované ima­ ginární podoby, značně odlišné od sku­ tečného vidění (hlava, ruce, dolní část trupu a nohy z profilu, oko a ramena en face). Rozhodující bylo dvojrozměrné zobrazení; chápání, resp. vyjadřování prostoru bylo pokládáno za méně dů­ ležité. K jeho vyjádření se někdy pou­ žívalo řazení registrů (vodorovných pásů) nad sebou, resp. znázorňování

405

pomocí půdorysu. Běžně byl užíván hi­ erarchický princip, rozlišující pomocí různé velikosti důležitost jednotlivých postav, resp. jevů. — Obdobné jako u ^-malířství byly zčásti i příprav­ né práce (předkreslování s využitím konvenční čtvercové sítě). Předpoklá­ danou existenci vzorníků se soubory předloh a ornamentů se zatím nepoda­ řilo spolehlivě prokázat. Pravděpodob­ né ale je, že se kopírovala starší díla, jak dokládají např. nálezy čtvercové sítě na hotových reliéfech v Sahureově pyramidovém komplexu.flb)

Renenutet (Renenet, Had - živitelka, Živitelka, řecký Thermúthis) - bohy­ ně vegetace a úrodnosti. V nejstarších textech byla označována za hada, poz­ ději znázorňována v lidské podobě

Renenutet. Detail výzdoby chrámu v Dendeře (podle A. Marietta). Ptolemaiovská doba (renenutet)

s ureem na čele nebo hlavou kobry. Její kult se šířil především v lidových vrst­ vách, kde nabývala i aspekty mateřské, ochranné bohyně jak pro živé, tak i pro zemřelé. — Střediskem Renenutetina kultu byl od 12. dyn. ->Fajjúm a ->Edfú, od 18. dyn. rovněž Théby, Abydos a Gíza. V Ptolemaiovské a Římské době, kdy její obliba vrcholila, byla uctívána i na řadě míst v deltě, často ve spojení s ->Esetou. Vedle toho byla spojová­ na s Hathorou, Sachmetou, Selketou a Vadžetou.tlb)

Repit (Vznešená?, řecký Triphis) od počátku historické doby sloužilo toto jméno jako označení jednak malé přenosné svatyňky s podobou přede­ vším ženského božstva (později také královny), jednak bohyně, vzniklé snad personifikací této svatyňky. V přene­ seném významu bylo používáno jako přídomek ^-Hathory, ->Nuty a dalších bohyní. Za Střední říše byla Repit zto­ tožněna s Minovým, resp. Reovým okem. — Obliba Repit značně vzrostla v Ptolemaiovské a Římské době, kdy se centrem jejího kultu stal 9. hornoeg. -»kraj, zejména tzv. Jižní Athribis, kde byla znázorňována s hlavou lvice (tj. ztělesnění Horova, resp. Reova oka) a tvořila zde triádu s ->Minem (resp. Sokarusirem) z Achmímu a Kolanthem, resp. místní formou Hora. Její uctívání je doloženo v řadě pozdních chrámů v Horním Egyptě, kde je spojována s dalšími bohyněmi (např. Aperetisetou a Sachmetou).(lb) Reret (Prasnice) - původní běžné ozna­ čení prasnice, doložené od 18. dyn., bylo později přeneseno na jednu z fo­ (repit)

rem posvátné -»hrošice, považované za pomocnici při porodu a ochránkyni rodiček a novorozeňat. Objevuje se proto často ve spojení s božstvy osudu (->Šai, -»Renenutet), také s -»Besem. Stejně nebo velmi podobně znějící jméno označovalo také chůvu. Díky svému ztotožnění s významným souhvězdím Draka, spojovaným s „ni­ kdy neumírajícími" (nezapadajícími) hvězdami kolem severního pólu, byla i symbolem znovuzrození. — Stejně jako jiné formy hroší bohyně (-»Tueret, lpět aj.) byla Reret znázorňována nejčastěji v podobě vztyčené hrošice stojící na lvích tlapách a s lidskými pa­ žemi zakončenými lvími packami drží­ cími ochranný symbol.tlb)

Rešep - původně syro-palestinský bůh, symbolizující ničivou přírodní sílu (mj. sucho a mor), ale i chránící proti ní, bůh válek a podsvětí. V Egyptě je ojediněle doložen ve vlastním jménu za 12. dyn., samostatně od ->Amenhotepa II. Díky obdobné funkci byl často spojován s ->Astartou, v západních Thébách se objevuje v triádě s ->Minem a bohyní -»Kádeš. — Jako váleč­ nické božstvo byl Rešep ochráncem panovníka, v lidových vrstvách byl pokládán i za léčitele. Byl znázorňován obvykle v podobě ozbrojeného muže (oštěp, štít, bojová palice nebo sekera) s vysokou korunou připomínající bílou královskou korunu zdobenou gazelí hlavou místo urea a v suknicí syrského typu s třásněmi. Centry jeho kultu byla Memfis, východní delta, Hérakleopolis, Théby, doložen je i v Núbii. Jeho uctí­ vání se udrželo až do Ptolemaiovské doby.(lb) 406

Rešep. Detail výzdoby Amenemipetovy stély. 19. dynastie. Eg. muzeum v Káhiře rezidence (královský palác] - příby­ tek panovníka a sídlo nejdůležitějších správních úřadů země. Místo rezidencí se během času měnilo. Nejstarší re­ zidence z Archaické doby i Staré říše dosud objeveny nebyly. O rezidencích Staré říše se předpokládá, že asi leže­ ly poblíž jednotlivých pyramidových komplexů. Tuto domněnku nepřímo podporuje i sám název ->Memfidy od­ vozený od jména pyramidového kom­ plexu ->Pepiho I. V okolí jeho údolního chrámu v jižní Sakkáře se pravděpo­ dobně nacházely významné správní budovy té doby, včetně rezidence. V redistribučním systému starého Egypta hrála rezidence např. v době Staré říše velmi důležitou roli. Směřovaly do ní

407

výnosy z polí, řemeslná produkce aj. a z rezidence se pak tyto produkty a vý­ robky dále přerozdělovaly zádušním chrámům pro účely královských záduš­ ních kultů, úředníkům atp. — Během 1. přechodné doby se královskou rezi­ dencí stalo město, které již dříve vznik­ lo v okolí ->Tetiho údolního chrámu v severní Sakkáře. Na počátku Střed­ ní říše byla založena nová rezidence, -»Ictauej, která se snad nacházela po­ blíž ->Lištu, nedaleko vstupu z nilské­ ho údolí do Fajjúmské oázy. — Za Nové říše byla rezidence přenesena nejdříve do -»Théb. Za vlády ->Achnatona byla založena nová rezidence ->Achetaton u dnešní Amarny, krátce po jeho smrti však byla opuštěna a poté přenesena dočasně znovu do Memfidy. Za ->Sethiho I. a ->Ramesse II. byla vybudová­ na nová rezidence ve východní deltě, -►Piramesse, v souvislosti s orientací těchto panovníků na vojenské výboje do západní Asie. Ve 3. přechodném ob­ dobí se rezidencí stala -►Tanis. V Pozd­ ní době se rezidence nacházela střída­ vě v Memfidě, -►Sajích a Thébách.(mv) Rís - pozdně římská pevnost v oáze ^■el-Hajez. Byla součástí opevňovacího systému jižní hranice římského impéria, který chránil Egypt a pouštní karavanní cesty před nájezdy núbijských kmenů z jihu a beduínských kmenů ze západu. Poblíž pevnosti byl v časně křesťanské době vybudován kostel sv. Jiří a klášter, v němž byla údajně uchovávána jako relikvie hlava sv. Bartoloměje umuče­ ného podle legendy právě v oáze el-Hajez. Jméno kláštera a pevnosti možná s touto legendou souvisí (arabsky el-ras „hlava"). V okolí pevnosti bylo obje(RÍS)

véno několik vesnic, jejichž zemědělská produkce pravděpodobně zásobovala římskou posádku i klášter. V okolí pev­ nosti se dodnes dochovalo několik sta­ rých stromů (arabsky nabaq), které zde přežívají z doby, kdy pevnost a klášter obklopovaly zahrady a pole. Na úpatí hor západně od pevnosti se rozkládají rozlehlé hřbitovy, na nichž nechybí ani skalní hrobky.(mv) rodina - původní sociální skupina a instituce; základní článek sociální struktury i základní ekonomická jed­ notka. Základem převážné části spo­ lečnosti starého Egypta byla párová rodina, v níž rodiče a děti žily ve spo­ lečné domácnosti. Právně rodina vzni­ kala uzavřením sňatku, k němuž mohlo dojít poté, co muž dosáhl nejen zralosti (pochopitelně i žena), ale i zajištěného společenského postavení a schopnos­ ti rodinu existenčně zajistit. Mohl, ale nemusel mít vlastní dům, jsou dolo­ ženy i případy, kdy se muž nastěhoval k ženě. — Vedle párové rodiny, kterou tehdejší eg. společnost jasně upřed­ nostňovala, je doložena i polygamie. Tý­ kala se zejména vyšších společenských vrstev včetně královské rodiny, někdy však i nižších vrstev, když se např. muž ujal vdovy po svém bratrovi. Polyandrie doložena není. — Postavení ženy ve společnosti bylo vážené a rovno­ právné s mužovým. To dokládají nejen dochované právní dokumenty, ale např. i vysoké úřady, které některé ženy za­ stávaly (kněžky, aj.). V ojedinělých případech dokonce dosedly na trůn faraónů. Toto rovnoprávné postavení však pro Egypťany nebylo v rozporu s obecně převládajícím patriarchátem,

(rodina)

dominantním postavením muže a otce rodiny. — Specifické poměry existova­ ly uvnitř královské rodiny, v níž bylo třeba uvést lidské vztahy do souladu s tradicemi a státními dogmaty. Byl v ní rozšířen zvyk sňatků mezi sourozenci. V situaci, kdy existoval harém s někdy početnými vedlejšími královskými manželkami a konkubínami, tak bylo možné snáze zajistit následnictví trůnu a nedělitelnost moci a ovšem i majetku. Někdy i tzv. velkých, tedy hlavních krá­ lovských manželek bylo víc, např. Ra­ messe II. měl tři. Tentýž panovník měl několik desítek synů a dcer. Výjimečně jsou doloženy i sňatky faraónů s jejich dcerami. Od Nové říše, kdy se Egypt začal významně vojensky a politicky angažovat v západní Asii, přibývalo sňatků eg. panovníků s princeznami z tamějších vládnoucích rodů. (m'')

Rosetta (arabsky Rašíd) - město při ústí západního ramene Nilu (podle něho se toto rameno také nazývá). Bylo zde nalezeno několik památek z Pozd­ ní doby. Město však proslavil přede­ vším nález tzv. -»Rosettské stély, černé granodioritové desky s řeckým a eg. (hieroglyfickým a démotickým) nápi­ sem dekretu kněžského synodu vyda­ ného na počest mladého krále -►Ptole­ maia V. Epifana. ln,r)

Rosettská stéla - neúplně zachovaná granodioritová deska (vysoká 1,14 m, široká 0,72 cm a 0,28 m silná) s opisem dekretu oznamujícího egyptsky (v démotickém a hieroglyfickém písmu) a řecký rozhodnutí synodu eg. kněž­ stva z roku 196 před Kr. o poctách pro -►Ptolemaia V. V roce 1799 ji objevil 408

Rosettská stéla se zbytky eg. (hieroglyfického a démotického) a řeckého textu stála u kolébky egyptologie. Londýn, Britské muzeum

asviágMSVfli

W4ř»^afflMEf«gemattWUWM»Ka^

Suastjitrtnrt^WK^tir^1

francouzský ženijní důstojník P.-F.-X. Bouchard při opevňovacích pracích severně od města Rašídu (francouz­ ský ->Rosette] při ústí západního ra­ mene Nilu do Středozemního moře. Po porážce u ->Abúkíru a kapitulaci francouzských expedičních jednotek v Egyptě v roce 1801 se stala součás­ tí britské válečné kořisti (byla přímo uvedena v kapitulační smlouvě]; dnes je umístěna v Britském muzeu v Lon­ 409

dýně. V pokusech rozluštit na základě jejího dvojjazyčného textu eg. písmo (zejména hieroglyfické] plně uspěl až ->J.-E Champollion v roce 1822.(lb) fiktiv­ ní rozhovor o smyslu života pozemské­ ho i posmrtného a o významu složitých pohřebních příprav mezi hloubavým vypravěčem a jeho vlastní duší ba, která je personifikací tělesných a du­ ROZHOVOR MUŽE S VLASTNÍ DUŠÍ -

(rozhovor

muže...)

ševních sil zemřelého, se dochoval na hieratickém berlínském papyru č. 3 024 z poloviny 12. dyn. — V tom­ to díle jsou vůbec poprvé vyjádřeny pochyby o smyslu pohřbu a zádušního kultu a zároveň vysloveny výzvy k uží­ vání života (carpe diem). Přístupnou formou reaguje na zásadní filozofické otázky, které byly aktuální na konci 1. přechodné doby. Vysoká je literární hodnota rozhovoru, zvláště čtyř básní, které tvoří jednu z mužových souvis­ lých řečí v dialogu. rozvod - způsob zániku manželství.

Rozvod měl v Egyptě obvykle podobu zapuzení manželky. Jako důvod jsou doloženy nedostatečná hospodářská podpora ze strany její rodiny, tělesná vada, neplodnost nebo nevěra, zalíbe­ ní manžela v jiné ženě a také bránění manželovi v kariéře. Zapuzená žena se obvykle vracela do své původní rodi­ ny, nový sňatek byl častý. Podobně jako sňatek nebyl ani rozvod dlouho nijak formálně stvrzován, teprve od polo­ viny 1. tisíciletí před Kr. se ve větší míře objevují svatební smlouvy, ve kte­ rých mohla být i pro ženu ustanovena možnost odchodu z manželství a také povinnost manžela ji při rozvodu hos­ podářsky zajistit (přinejmenším navrá­ cením majetku, který přinesla do man­ želství], (lb) rukavice - oděv na ruku. V Egyptě jsou

doloženy v závěru 18. dyn. Lněné ru­ kavice s vetkaným vzorem a tkanicemi na připevnění k zápěstí byly nalezeny v ->Tutanchamonově hrobce. Jejich užití navazovalo zřejmě na původní chrániče zápěstí při lukostřelbě, jejichž (rozvod)

některé formy se svým tvarem rukavi­ cím značně blížily.(lb)

Rutej (Oba lvi] - původně zřejmě sa­ mostatný lví pár uctívaný vil. dolnoeg. ->kraji, již za Staré říše ale ztotož­ ňovaný s božskými dvojčaty ->Šuem a ->Tefnutou z nedaleké ->Héliopole, resp. s východním a západním obzo­ rem. Jejich prostřednictvím byl Rutej spojován také s ->Atumem, popř. s ->Gebem, a mohl pak být chápán jako jediná bytost ve lví nebo lidské podobě se lví hlavou. Byl považován za strážce tajných a důležitých záleži­ tostí a za ochránce zemřelých (zejmé­ na na onom světě při cestování nebes­ kým oceánem v doprovodu slunečního boha, nebo jako dárce obživy], mohl ale také zemřelého nutit k plnění pracovní povinnosti na onom světě.(lb) rybolov - ve starém Egyptě významná součást živobytí. Lovily se především sladkovodní ryby, lov mořských ryb byl zanedbatelný. Hospodářsky nej­ významnější byly různé způsoby lovu do vlečných nebo plovoucích sítí (mj. s využitím člunů), běžně byly užívány i různě konstruované vrše. Z individu­ álních způsobů je doložen lov čeřenem, podběrákem, na udici (hlavně dravé ryby] a oštěpem, resp. harpunou (hlav­ ně v předdynastické době, později spí­ še jen jako druh sportu]. — Podle pra­ menů lze soudit, že rybolov byl velmi výnosný, zejména v oblasti -»Fajjúmu. Časté scény rybolovu v hrobkách Sta­ ré, Střední a Nové říše souvisely možná s mytologickými představami o vítěz­ ství nad zlem, resp. znovuzrození.(lb)

410

Rybář se sítí plnou ryb. Detail výzdoby Mererukovy hrobky v Sakkáře. 6. dynastie

ryby (Pisces) - třída vodních obratlov­ ců. Archeol. i ikonografické (v ->hrobkách je doloženo 23 druhů ryb) pra­ meny ukazují, že bohatá rybí fauna na dolním toku Nilu se od doby staré­ ho Egypta vcelku nezměnila. Častější než tilapie nilská (Oreochromis nilotícus z čeledi vrubozobcovití, Cichlidae - v současnosti nejpočetnější ryba v Egyptě) byli ve starověku cípalovití [Mugilidae], následoval nilský su­ mec (Clarias'), peřovec (Synodontis) a rypoun (Mormyrusy Méně častí byli nilský okoun (Lates), patetrovití (Citharinidae), kaprovití (Cyprinidae), dále kanicovití (Serranidaé), sumčík (Schil-

411

bé) a čtverzubci (Tetraodori). Podle ar­ cheol. nálezů se ve ->stravě nejčastěji objevovali sumci a peřovci. — Čerstvé, sušené a nasolené ryby tvořily důleži­ tou součást stravy všech vrstev obyva­ telstva, často byly zahrnuty i v pravi­ delných přídělech jako forma odměny za práci. Různé části rybího těla byly používány v -^lékařství. — V nábožen­ ských představách se vztah k rybám lišil podle místa, doby a druhu. Místní uctívání ryb, které mělo zřejmě přede­ vším v deltě dlouhou tradici, proniklo za Nové říše do oficiálního náboženství a vrcholilo v Pozdní době: nilský okoun (Lates niloticus) v ->Esně (řecký Latónpolis), kde byl považován za formu bohyně ->Neity; oxyrhynchos (z če­ ledi Mormyridaé) v 19. hornoeg. kraji (hlavní město Bahnása, řecký -»Oxyrhynchos) a v ->Abydu. V 16. dolnoeg. kraji se kaprovitá ryba Barbus bynni stala už za 4. dyn. krajovým symbolem, ztotožněným s bohyní ->Hatmehitou. Čtverzubci byli uctíváni v 1. hornoeg. kraji (~>Elefantina), tilapie, spojované s bohyní -»Hathorou, v 10. hornoeg. kraji. Úhoř byl spojován s ->Atumem. — V mýtu o ->Usirovi vystupují ryby jako ochránci jeho mrtvého těla, přene­ seně potom i jako ochránci zemřelých. V pozdní, antické interpretaci tohoto mýtu, zaznamenané Plútarchem, jsou ale ryby obecně zavrhovány jako ne­ přátelé bohů a spojenci Sutecha. S tím zřejmě souvisel přísný zákaz požívání ryb pro kněží (jeho původ a výklad je poněkud nejasný), který se ale původ­ ně vztahoval zřejmě jen na některé dny v roce a teprve v 1. tisíciletí před Kr. byl rozšířen na rituální čistotu při ob­ řadech. V místech, kde byly jednotlivé (RYBY)

druhy ryb uctívány, se zákaz požívání vztahoval pouze na tyto druhy.W

Řecko - oblast v jv. Evropě, přibližně odpovídající dnešnímu stejnojmenné­ mu státu. — Ojedinělé eg. nálezy v egejské oblasti jsou doloženy už z 5. dyn., z 12.-13. dyn. pocházejí doklady mínójského a mykénského umění v Egyptě (poklad z ->Tódu, fresky v -^-Tell ed-Dabaji). Poměrně bohaté byly obchod­ ní styky za Nové říše (mj. dovoz mědi z Kypru a mykénské keramiky), kdy na ->Krétu také pronikaly vlivy eg. ná­ boženství (-*Tueret, ->Thovt). — Po ci­ telném oslabení vzájemných styků v 3. přechodné době nastal za 26. dyn. příliv obyvatel z Řecka a egejské oblas­ ti vůbec, zejména žoldnéřů a obchod­ níků (za ->Psammetika I. byla založena řecká obchodní kolonie ->Naukratis). Tento stav, při němž už docházelo k částečnému splývání s původním eg. obyvatelstvem, pokračoval i za perské nadvlády po roce 525 před Kr. a v po­ sledním období eg. samostatnosti. — V boji proti perské říši hledal Egypt oporu ve spojenectví s řeckými státy (zejména Athénami, kam dovážel obilí výměnou za stříbro). Tyto snahy vr­ cholily za ->Ahmose II., který nakrát­ ko ovládl Kypr a věnoval hojné dary předním řeckým chrámům (mj. na os­ trově Dělu). Počínaje 26. dyn. lze dolo­ žit i zřetelné eg. vlivy na řecké umění (zejména sochařství - sochy tzv. kúroQ, naproti tomu nejstarší doklady řeckého vlivu na eg. umění pocházejí až z 4. sto­ letí před Kr. (^-Petosiridova hrobka v Tůně el-Gabalu). Velký význam pro poznání tehdejších eg. dějin mají i díla řeckých cestovatelů, zejména -»Héro(Řecko)

Cizinec z oblasti Egejských ostrovů. Detail výzdoby Puiemreovy hrobky (TT 39). Západní Théby. 18. dynastie

dota. — Po dobytí země -^Alexandrem Velikým se Egypt formálně stal součás­ tí řeckého, resp. helénistického světa. Vládnoucí řecko-makedonská vrstva zůstávala vcelku ostře oddělena od pů­ vodního eg. obyvatelstva, výrazem sna­ hy o spojení bylo např. zavedení kultu boha ->Serápida. Navzdory oficiální podpoře eg. náboženství považovala většina eg. obyvatelstva vládnoucí řecko-makedonskou elitu za odmítané a nenáviděné cizince a tento odpor přerůstal až v ozbrojená povstání. K určitému vyrovnání obou etnik došlo za -^Ptolemaia IV., ale řečtina si i na­ dále udržela své postavení základního úředního jazyka (až do 8. století po Kr.). Od. 1. století po Kr. se významně šířilo užívání řecké abecedy pro zaznamená­ vání eg. jazyka (původně jednotlivých 412

slov v magických textech, od 2. století po Kr. i pro zaznamenávání křesťan­ ských textů psaných koptštinou, po­ slední vývojovou fází ^-egyptštiny). — Od 3. století před Kr. se do Řecka ší­ řily kulty eg. božstev (zejména ->Esety a ->Usira ve formě Isidiných mystérií). Rozdíl mezi řeckými a pořečtělými městy (zejména oAlexandrií) a pů­ vodním eg. obyvatelstvem na venkově se na konci Ptolemaiovské a v Římské době spíše prohluboval. Výrazem od­ poru proti helénizovaným městským vrstvám bylo možná i poměrně rych­ lé šíření křesťanství mezi rodilými Egypťany od konce 2. století po Kr. — Řekové a po nich i Římané vždy pova­ žovali Egypt za zdroj hluboké a staro­ bylé moudrosti, jejíž vliv se projevoval ve vědě (-»kalendář), ale i ve filozofic­ kém myšlení (např. u Platóna) a v li­ teratuře. Formou tohoto obdivu bylo i spojování specifických forem pozdně antického myšlení (^-Hermés Trismegistos a hermetické spisy, ->astrologie, alchymie) s eg. prostředím.(lb) řemeslo - forma malovýroby založená na kvalifikované práci výrobce. Ve sta­ rém Egyptě patřili řemeslníci vždy k důležité a od Staré říše i poměrně početné společenské vrstvě. Počátky mnoha řemesel sahají až do pravěku, např. hrnčířství, tkalcovství nebo zpra­ cování kůží. K významnému rozvoji dalších řemesel došlo po sjednocení Egypta a vzniku státu. Patronem řeme­ slníků byl bůh -»Ptah. — 0 postavení řemesel se dovídáme z písemných pra­ menů a názorně je přibližují scény s ře­ meslnými pracemi doložené již od Sta­ ré říše. Řemeslníci pracovali hlavně

413

Výroba holí- odznaků úřední moci. Detail výzdoby Cejovy mastaby v Sakkáře. 5. dynastie

v dílnách při královském paláci, chrá­ mech a domech velmožů. Stále větší uplatnění také nalézali v souvislosti s rozvojem pohřebních ->kultů na hřbi­ tovech při stavbě a výzdobě ->hrobek, královských i soukromých. Pracovali na základě zakázky a za předem sjed­ nanou mzdu. — Některá řemesla, která by podle našich dnešních kritérií pat­ řila spíše do kategorie umělecké tvor­ by, např. sochařství nebo malířství, již tehdy požívala zvláštních výsad. Jak mimořádné mohly být, ukazuje příklad ->Dér el-Medíny, vesnice řemeslníků a umělců, kteří stavěli a zdobili hrob­ ky v ->Údolí králů. Řemeslníci při práci jsou často znázorňováni i na stěnách hrobek.(mv) řeznictví - porážení jatečních zvířat a zpracování masa. Řezníci jsou prav­ děpodobně nejčastěji znázorňovaný­ mi řemeslníky na scénách v hrobkách. Hráli totiž důležitou úlohu v zádušním kultu při přípravě obětin. Zvířata, která měla být obětována, zabíjeli tak, že je povalená na zem a svázaná podřízli a nechali vykrvácet. Používali z rituál­ ních důvodů pazourkové nože (jemnou retuší břitu bylo možné dosáhnout mi­ mořádné ostrosti nože), které průběž­

(ŘEZNICTVÍ)

ně ostřili (retušovali ostří) kamenným brouskem. Při práci byli řezníci oble­ čeni pouze do krátkých suknic, někdy byli úplně nazí. Mimo kultovní oblast se používaly také nože kovové. — Zatím nejstarší archeol. doklad (rituálních) jatek se našel v Raneferefově pyrami­ dovém komplexu v Abúsíru. Z papyrů objevených v komplexu dále vyplývá, že na těchto jatkách bylo u příležitosti náboženských svátků poráženo až de­ set býků denně.tmv)

Řím - starověký stát, původně omezený na střední Itálii, který postupně ovládl velkou část jižní a západní Evropy, zá­ padní Asie a severní Afriky. — K prv­ nímu významnému kontaktu Říma s Egyptem došlo v roce 168 před Kr., kdy pouze římský zásah zabránil seleukovskému králi Antiochovi IV. v dobytí Egypta. S postupným úpadkem moci Ptolemaiovců rostl vliv Říma na Egypt. Zvrátit tento stav se pokusila ^-Kleopa­ tra VIL, která obratně využívala vnitř­ ních rozbrojů v Římské říši, nakonec ale podlehla v boji s Oktaviánem (poz­ dějším Augustem). Od roku 30 před Kr. byl Egypt součástí Římské říše, a to jako osobní majetek císařů. Hlavním městem provincie nadále zůstávala -^Alexandrie, hlavním úředním jazy­ kem řečtina. Egypt v této době sloužil především jako obilnice pro Řím. Z po­ litických důvodů pokračovali římští cí­ saři v podpoře eg. náboženství (dostav­ ba chrámů v -»Dendeře, ->Kóm Ombu, na ostrově ->Fílé). Významným přízniv­ cem Egypta byl zejména Hadrián, který zemi osobně navštívil a založil zde řec­ ké město ->Antinopolis. Od 2. století po Kr. se v Egyptě navzdory snaze řím­ (řím)

ských úřadů o jeho potlačení stále více šířilo křesťanství. Pronásledování křes­ ťanů vyvrcholilo za Diokleciána - pro svůj rozsah se stalo základem vlastního letopočtu křesťanských Egypťanů, tj. ->Koptů (začíná dnem Diokleciánova nástupu na trůn: 24. 8. 284).(lb)

Saft el-Henna (eg. Persopdu) - arche­ ol. lokalita ve východní deltě poblíž dnešního Fakúsu. Metropole 20. dolnoeg. okraje. Nejstarší písemné doklady o Saft el-Henně pocházejí z 25. dyn. Hlavním božstvem zde byl sokolí bůh ->Sopdu, z jehož kdysi velkého chrámu se dochovaly jen nevelké zbytky dato­ vané do doby -»Nachtnebefa. Pohřebiš­ tě v Saft el-Henně pochází z Nové říše a Pozdní doby. — Do okolí Saft el-Henny bývá lokalizováno území nazývané v eg. písemných pramenech Gesem, biblická země Gošen.[mv)

Sáhel - ostrůvek v jižní části 1. nilské­ ho kataraktu. Ležel na něm důležitý vojenský tábor. Na skalách Sáhelu bylo zaznamenáno množství nápisů, jež zde v různých dobách zanechali zejména vojáci, ale také obchodníci, úředníci a kněží, kteří cestovali na jih do Núbie. Nejslavnějším z těchto nápisů je tzv. ->Stéla hladu. Pochází pravděpodobně z doby ^-Ptolemaia V., její obsah je však antedatován do doby panovníka 3. dyn. ->Džosera a vypráví o sedmi letech hla­ du, který způsobily nízké nilské zápla­ vy. Stav se zlepšil až na prosby kněží a poté, co se bohu -»Chnumovi, vládci nilských pramenů, dostalo darů a byly mu připsány výnosy z ->Dódekaschoinu. — Hlavním božstvem uctívaným na Sáhelu byla ->Anuket.(mv) 414

Sahure (Nebchau Sahure) - panov­ ník 5. dyn., snad syn zakladatele dyn. ->Veserkafa. — Založil královské po­ hřebiště u ->Abúsíru, kde si postavil pyramidový komplex v sousedství Veserkafova slunečního chrámu. Kom­ plex byl koncipován podle některých nových, od starších staveb tohoto dru­ hu poněkud odlišných zásad. Bohatá reliéfní výzdoba komplexu, jedna z dů­ ležitých nových koncepčních změn, představuje vrchol reliéfního umění Staré říše. — Ze soudobých písemných pramenů víme, že Sahure postavil také sluneční žehrám, který však dosud nebyl objeven. — Za Sahureovy vlády došlo, nepochybně i v souvislosti s roz­ sáhlými stavebními aktivitami, k velké­ mu rozvoji obchodních styků s cizími zeměmi. Z ->Byblu se dováželo cedrové

dřevo, do -»Puntu byla vyslána výpra­ va pro vzácná koření, slonovinu, vonné oleje, kůže divokých zvířat aj. Využíva­ ly se i nerostné zdroje, které se nachá­ zely na okrajových územích Egypta, diorit z lomů západně od ->Abú Simbelu a tyrkys z ->Wádí Magháry na Si­ naji.(mv)

Lví bohyně Sachmet kojí (symbolicky předává svou moc) panovníka Niuserrea. Detail výzdoby Niuserreova zádušního chrámu v Abúsíru. 5. dynastie

Sachmet (Mocná) - bohyně vystupu­

Fragment reliéfu, na kterém je Sahure zachycen s korunou atef. Sahureův zádušní chrám v Abúsíru. 5. dynastie

415

jící ve Staré říši spíše jako ochranná bohyně panovníka, od Střední říše u ní převládají válečnické rysy zdůrazňují­ cí její divokou, ničivou sílu (mj. v mýtu o zničení odbojného lidstva ->Reem). S jejím působením bylo spojováno i ší­ ření nemocí, proto hrála důležitou roli v ->magii a v ->lékařství (jejími kněžími byli často lékaři). — Sachmet byla zná­ zorňována nejčastěji v lidské podobě se lví hlavou, popř. jako lvice, od Nové říše často ještě s dalšími atributy (slu­ (SACHMET)

nečním kotoučem, -^-ureem, -^-anchem a ->žezlem), takže ji často nelze odli­ šit od dalších bohyní se lví podobou. — Střediskem Sachmetina kultu byla -►Memfis, kde od Nové říše Sachmet v místní ->triádě nahradila ->Hathoru ve funkci ->Ptahovy manželky a matky -►Nefertema, významný byl i její kult v Ausímu a dále v Telí el-Bastě, Kóm el-Hisnu a Karnaku. Byla spojována s řa­ dou bohyní, především v podobě lvic (-►Bastet, ->Tefnut), od Střední říše byla pokládána za dceru slunečního boha Rea a identifikována s Hathorou, od 18. dyn. i s ->Mutou.(lb)

Sais (eg. Sau, arabsky Sá el-Hagar) řecké jméno archeol. lokality na rosettském rameni Nilu v západní del­ tě. Metropole 5. dolnoeg. ->kraje. Již na počátku historické doby vzniklo v Sajích město, které se stalo význam­ ným náboženským centrem. Svého největšího politického významu však dosáhlo až v Pozdní době. Pocházel od­ tud ->Psammetik I., zakladatel 26. dyn., která zde měla své sídlo. Hlavním bož­ stvem Sají byla ->Neit. Vedle ní zde byli v Pozdní době uctíváni také ->Usir, -»Eseta a ->Hor. — Někteří antičtí au­ toři ve svých dílech popisují slavné památky Sají, Neitin chrám, obelisky, posvátné jezírko, hrobky králů aj. Ještě v první polovině 19. století byly v Saisu dobře patrné rozvaliny mohutného komplexu staveb se stélami, sochami, sarkofágy aj. Komplex o půdorysu té­ měř 700 x 700 m obklopovala bezmá­ la tři desítky metrů silná cihlová zeď. Dnes z těchto památek již téměř nic neexistuje. V Sajích pracují britští ar­ cheologové. (mv) (sais)

sákije - zařízení používané při zavod-

ňovacích pracích k přečerpávání vody. Tvoří je zpravidla dvě do sebe zapada­ jící velká dřevěná ozubená kola a ná­ doby připevněné na provaze, kterými se voda přečerpává z vodního kanálu nebo studny do vyšších poloh a odtud dál rozlévá. Tímto způsobem je mož­ né dostat vodu až do výše 10 m. Sáki­ je bývá poháněna zvířaty. — V Egyptě byla sákije zavedena zřejmě až v Pto­ lemaiovské době, nevylučuje se však, že k tomu mohlo dojít už mnohem dříve, dokonce již v Nové říši. Ve srov­ nání se staršími či jinými metodami přečerpávání vody (-»šadúf byl znám již od Nové říše, Archimedův šroub až od Ptolemaiovské doby) však sáki­ je představovala výrazné zvýšení pro­ duktivity práce.(mv)

Sakkára - archeol. lokalita na okraji Západní pouště asi 30 km jižně od Káhiry. — Jméno lokality je odvozováno od starého místního kultu boha mrt­ vých -»Sokara. Nejstarší archeol. nále­ zy v Sakkáře pocházejí již z pravěku. Prvořadého významu však Sakkára na­ byla teprve po sjednocení Egypta a za­ ložení nového administrativního cent­ ra země, které se nazývalo Inebuhedž, Bílé zdi (předchůdce Memfidy) a leželo asi 5 km východněji v nilském údolí. — V Sakkáře bylo založeno velké pohře­ biště. Tento nejstarší hřbitov, tzv. archaická nekropole, se později stal posvátným okrskem Sakkáry. Leží na něm velké královské hrobky z 1. dyn., jejichž nadzemní část, postavená ze su­ šených cihel, má podobu ->mastaby. Vnější stěny zdobila stylizovaná průče­ lí královského paláce s výklenky. Na 416

1 - Džoserova pyramida, 2 - Sechemchetova nedokončená pyramida, 3 - Šepseskafova Mastabatfaraún, 4 - Veserkafova pyramida, 5 - Džedkareova pyramida, 6 - Venisova pyramida, 7 - Tetiho pyramida, 8 - pyramida Pepiho /., 9 - Merenreova pyramida, 10 — pyramida Pepiho II., 11 - Ibiho pyramida, 12 - Bezhlavá pyramida

417

úpatí stěn někdy byly býčí hlavy. Pod­ zemní část hrobek tvořila pohřební ko­ mora a sklady. Vedle -»sarkofágu býva­ la v komoře uložena pohřební výbava sestávající z kamenných nádob, vel­ kých zásobnic z pálené hlíny s olejem, vínem a pivem, kamenných a mědě­ ných nástrojů a zbraní, nábytku, her aj. Součástí hrobek občas bývaly také po­ hřby ->lodí. Na severu, západě a jihu obklopují archaickou nekropoli sou­ kromé hřbitovy z 1.-3. dyn. Od objevu a výzkumu hrobek na této archaické nekropoli probíhá diskuse o jejich vý­ znamu a zejména jejich vztahu k sou­ dobým královským hrobům v ->Abydu v jižním Egyptě. Podle jedněch se vzhle­ dem k velikosti, výstavnosti i bohatosti pohřební výbavy v Sakkáře nacházejí skutečné královské hroby, kdežto v Abydu byly pouze ^-kenotafy. Podle druhých tomu bylo naopak. Přímé a zcela nezvratné důkazy sice neexistu­ jí ani pro jednu z obou teorií, v posled­ ní době však začíná převládat názor, do značné míry pod vlivem nálezů z nejnovějších německých archeol. vykopávek v Abydu, že královské hroby 1. dyn. ležely právě zde. Hrobky v Sak­ káře bývají připisovány členům králov­ ské rodiny, kteří zastávali významné administrativní a kněžské úřady v nově založeném hlavním městě. — Dále na jih, v okolí Venisovy pyramidy, je pravděpodobně třeba hledat královské hroby ze 2. dyn. Členité podzemní ga­ lerie, které tvořily substrukturu dvou hrobek panovníků 2. dyn., byly nale­ zeny pod Venisovým zádušním chrá­ mem. Jejich nadzemní části tedy byly při vzniku chrámu, možná však již dří­ ve, odstraněny. Stopy plenění a pálení (SAKKÁRA)

navíc naznačují možnost úmyslné de­ vastace některých hrobek z této doby. — Dominantní památkou celé Sakkáry je Stupňovitá ^-pyramida, nejstarší z eg. pyramid. Byla hrobkou panovníka Necericheta z počátku 3. dyn., známé­ ho spíše pod pozdějším jménem ->Džoser. Pyramida a soubor pohřebních staveb pohřebně-kultovního a symbo­ lického rázu, které ji obklopují, jsou považovány za nejstarší monumentální kamennou -»architekturu na světě. Džoserova hrobka vznikla původně jako mastaba, během několika staveb­ ních úprav byla změněna na stupňovi­ tou pyramidu. Pyramidový chrám, mís­ to panovníkova zádušního kultu, stál na jejím severním úpatí. Celý Džoserův komplex, obehnaný mohutnou kamen­ nou zdí a navíc ještě obklopený velkým a hlubokým příkopem, byl orientován v severo-jižním směru, v souladu s teh­ dy převládající náboženskou předsta­ vou, že panovník po své smrti odchází na nebe a stává se jednou z nikdy neza­ padajících, „nesmrtelných" hvězd ko­ lem Polárky. — Jz. od Džoserovy pyra­ midy byla objevena další, tentokrát nedokončená stupňovitá pyramida pa­ novníkova nástupce Sechemcheta. V pohřební komoře v podzemí pyrami­ dy byl objeven zapečetěný alabastrový sarkofág, na němž dokonce ležela uschlá, snad pohřební kytice. Sarkofág však byl prázdný. — Nevelká, poloroz­ padlá pyramida poblíž sv. nároží Džo­ serova komplexu patřila prvnímu pa­ novníkovi 5. dyn. ^-Veserkafovi. Tento pyramidový komplex sice nevyniká monumentalitou, je však pozoruhodný svým plánem. Od 4. dyn. došlo ke vze­ stupu slunečního náboženství a změně (sakkára)

orientace pyramidových komplexů ze severo-jižní na východo-západní. Veserkafova pyramida však nemá z pro­ storových důvodů zádušní chrám na východním úpatí, jak tehdy bylo normou, ale na jižní. — Jižně od Stup­ ňovité pyramidy leží malý a rovněž sil­ ně devastovaný pyramidový komplex posledního panovníka 5. dyn. ->Venise. Je pozoruhodný dochovanými, byť ne­ velkými zbytky reliéfní výzdoby, ze­ jména ze vzestupné cesty, se zajímavý­ mi náměty (přeprava granitových sloupů z Asuánu na staveniště pyrami­ dy, vyhladovělí beduíni aj.). Zásadní význam mají náboženské nápisy na stě­ nách pohřební komory, tzv. ->Texty py­ ramid, které jsou prvním dokladem svého druhu. Pozornost zasluhuje rov­ něž dvojice vápencem obložených jam jižně od vzestupné cesty, v nichž byly původně uloženy Venisovy pohřební lodě. — Při výzkumu Venisovy vzestup­ né cesty se zjistilo, že její základy byly postaveny z rozebraných starších sta­ veb, které zde stály. Z těchto bloků se podařilo kompletně znovu sestavit dvojhrobku dvou bratří, Chnumhotepa a Nianchnuma, z 5. dyn. s jedinečnou reliéfní výzdobou. Jiné hrobky byly při stavbě cesty zasypány, např. skalní hrobka Neferova, rovněž z 5. dyn., s do­ konale dochovanou mumií jejího maji­ tele. Mezi Venisovým zádušním chrá­ mem a Džoserovým komplexem leží hrobky členů královské rodiny, úřední­ ků a kněží, kteří pečovali až do 1. pře­ chodné doby o panovníkův zádušní kult. — V Perské době byly v těsném sousedství Venisovy pyramidy vytesá­ ny velké šachtové hroby, jejichž po­ hřební komory mají stěny pokryty ná­ 418

boženskými nápisy. Jeden z hrobů patřil lékaři Psammetikovi, další velite­ li královského loďstva Dženhebuovi atd. — Sz. část pohřebiště v Sakkáře vy­ plňují různorodé památky. Je to místo, kde v polovině 19. století postavil svůj stan francouzský učenec A. Mariette. Vykopávky, které zahájil právě zde v Sakkáře, otevřely éru moderních ar­ cheol. výzkumů v Egyptě. Mariette teh­ dy objevil nejvýznamnější památku v této části Sakkáry, ->Serapeum - ka­ takomby s hrobkami posvátných býků ->Ápidů. Počátky tohoto podzemního pohřebiště sahají až do 18. dyn., největšího rozkvětu však dosáhlo až v Pozdní a Ptolemaiovské době. Posvát­ ní býci, považovaní za vtělení hlavního memfidského boha ->Ptaha, zde byli pohřbíváni v obrovských kamenných ^■sarkofázích. Nadzemní část Serapea tvořil velký chrámový komplex a snad i královský palác, obojí však dnes již neexistuje. S Memfidou Serapeum spo­ jovala dlouhá alej ->sfing. — Nedaleko Serapea, ve skalnatém úbočí severní Sakkáry jsou vytesány katakomby s po­ hřebišti dalších posvátných zvířat, mj. ibisů, sokolů, paviánů a krav - ma­ tek Ápidů. Pocházejí z Pozdní doby, kdy se severní Sakkára stala význam­ ným náboženským centrem Egypta. — V sousedství Serapea se také nachází pravděpodobně nejslavnější mastaba nejen v Sakkáře, ale v Egyptě vůbec Cejova mastaba. Cej byl významným hodnostářem v době 5. dyn., správcem několika pyramidových komplexů a slunečních chrámů. Na stěnách ko­ mor se dochovala ve velmi dobrém sta­ vu bohatá reliéfní výzdoba, která svými náměty i provedením patří k vrcholům 419

eg. umění Staré říše. Scény, jejichž náměty čerpají z každodenního života (práce na poli a v dílnách, pastevci, písaři, nosiči obětin aj.) a vztahují se k zádušnímu kultu, jsou doprováze­ ny četnými hieroglyfickými nápisy. — Nedaleko odtud, mezi Serapeem a Stupňovitou pyramidou, leží další reli­ éfy bohatě zdobená hrobka z 5. dyn., která patřila velmoži ->Ptahhotepovi a jeho synovi Achtihotepovi. — V sv. části Sakkáry se nacházejí památky ze 6. dyn. a z pozdějších dob. Dominuje jim pyramida prvního panovníka této dyn. ->Tetiho, v níž se rovněž dochova­ ly Texty pyramid. Zádušní chrám pyra­ midy byl v minulosti zloději kamene téměř zcela zničen. Kolem údolního chrámu Tetiho pyramidy se rozkládalo velké město, které se během 1. přechod­ né doby stalo dočasně administrativ­ ním centrem země a snad i královskou rezidencí. — Východně od pyramidy Tetiho leží rozvaliny další pyramidy, které se vzhledem k vysokému stupni jejího zničení říká Bezhlavá. Její dato­ vání i určení majitele jsou nejisté. Se­ verně od Tetiho pyramidy leží hrobky panovníkových manželek Chuity a Iputy I. a slavné hrobky významných osob­ ností té doby: vezíra ->Kagemniho, kněze ->Mereruky, vezíra a soudce Nefersešemrea, lékaře Anchmahora aj. Hrobky vynikají jedinečnou reliéfní vý­ zdobou. Na skalním útesu jv. od Tetiho pyramidy vzniklo v Pozdní době po­ hřebiště posvátných koček (řecký Búbasteion). Mumie koček zde byly uloženy v katakombách uspořádaných v několika patrech pod zemí. — Jižně od Venisovy vzestupné cesty, zhruba ve střední části Sakkáry, se rozkládá (sakkára)

rozlehlá nekropole s hrobkami z Nové říše. Byli v nich pohřbeni vysocí státní úředníci, kněží i členové královské ro­ diny, kteří působili v Memfidě. (Hlav­ ním městem v té době již byly Théby v jižním Egyptě, Memfis však zůstávala významným správním a zejména vo­ jenským centrem severní části země.) Nejvýznamnější z nich je ->Haremhebova hrobka. Byla postavena v době, kdy Haremheb byl pouze velitelem voj­ ska a působil v Memfidě. Reliéfní vý­ zdoba jeho hrobky byla silně ovlivněna tzv. ->amarnským stylem. Scény na stě­ nách hrobky vynikají pestrostí námětů, realismem, živostí projevu i kvalitou kamenické práce. — Dále na jih od Haremhebovy hrobky leží rozvaliny vel­ kého koptského kláštera sv. Jeremiáše. Vznikl ve 2. polovině 5. století a při jeho stavbě bylo použito mnoho kamenných bloků a architektonických článků ze starších památek v okolí. Klášter zahr­ noval dva kostely, refektář, cely mnichů, dílny na lisování vína a oleje aj. Patřila k němu i velká cisterna na vodu a hrn­ čířské dílny na okraji nilského údolí. Vzácné fresky, hlavice sloupů a další památky z tohoto kláštera, zničeného v 10. století, jsou dnes uloženy v Kopt­ ském muzeu v Káhiře. — V dosud málo prozkoumané jižní části Sakkáry leží několik pyramidových komplexů a okolních hřbitovů. Nejstarší památ­ kou je zde Mastabat Faraún, hrobka posledního panovníka 4. dyn. Šepseskafa. Jak napovídá její arabský ná­ zev, hrobka nemá tvar pyramidy, ale velké mastaby. Nicméně k ní patřil, jako v případě pyramid, zádušní a údolní chrám a vzestupná cesta. — Dalším, kdo si v jižní Sakkáře postavil pyrami­ (sakkára)

du, byl předposlední panovník 5. dyn. ->Džedkare. Pyramida a zejména její zádušní chrám byly silně poškozeny zloději kamene, podobně i sousední malý pyramidový komplex, který patřil snad Džedkareově manželce (jde o nej­ větší pyramidový komplex královny ze Staré říše). — Během 6. dyn. byly v jižní Sakkáře postaveny tři pyramidové komplexy, které patřily ->Pepimu I., Merenreovi a ->Pepimu II. I zde byly na stěnách podzemních komor objeve­ ny Texty pyramid. Komplex Pepiho I. je pozoruhodný tím, že jeho součástí byly malé pyramidy královen. Zatím jich zde bylo objeveno pět, další se ješ­ tě předpokládají. Merenreova pyrami­ da, postavená nejhlouběji v poušti, za­ tím archeol. důkladně zkoumána nebyla. — Největší z pyramid v jižní Sakkáře patřila Pepimu II. Stojí v těs­ ném sousedství Mastabat Faraún a pa­ tří k ní tři malé pyramidové komplexy panovníkových manželek Neity, Iputy II. a Vedžebteny. V rozvalinách zádušního chrámu Pepiho II. byly objeveny zbytky reliéfní výzdoby provedené ješ­ tě v dobrých uměleckých tradicích Sta­ ré říše. Právě tento pyramidový kom­ plex se stal později, na počátku Střední říše, inspirací a určitým vzorem pro stavitele pyramid na několik desítek kilometrů jižněji situovaném pohřebiš­ ti v ->Lištu. — V těsném sousedství vzestupné cesty Pepiho II. si postavil pyramidu efemérní panovník 8. dyn. Ibi. Je malá a téměř zcela zničená, ale důležitá tím, že je poslední, v níž byly zaznamenány Texty pyramid. — Jižně od pyramidy Pepiho II. se až k severní­ mu okraji Dahšúru táhne zatím arche­ ol. málo prozkoumaná část sakkárské420

ho pohřebiště. Předpokládá se, že by zde mohly ležet hrobky z pozdní Střed­ ní říše, včetně královských. Dvě pyra­ midy z této doby, z nichž jedna patřila panovníkovi 13. dyn. -»Chendžerovi, zde však již byly objeveny a prozkou­ mány. — Archeol. výzkumy v Sakkáře probíhají již déle než půldruhé století. Pracují zde archeologové egyptští, francouzští, britští, němečtí, italští, pol­ ští a jiní.(mv)

iovské doby také antropoidní (ve tvaru ležící mumie). Často obsahovaly jed­ nu nebo více vnitřních rakví, zejména od 26. dyn. jsou běžné i dvojité sar­ kofágy (často vnější hranatý a vnitřní antropoidní). Sarkofágy se vyráběly z vápence, granitu, bazaltu, břidlice, droby, méně často (především králov­ ské) i z alabastru a křemence. Vzhle­ dem k obdobné funkci se jejich výzdo­ ba často blíží výzdobě rakví.flb)

Samna - archeol. lokalita na jižním

Satet (jméno je identické se staroeg.

okraji 2. nilského kataraktu v sever­ ním Súdánu. — Při kolonizaci Núbie na počátku 12. dyn. se Samna stala jižní hranicí Egypta. Byla zde vybudo­ vána mohutná pevnost a chrám núbijského božstva Deduna a zbožštěného ->Senusreta III. O významu a správě této a dalších pevností v oblasti 2. ka­ taraktu (Kumma, Uronarti) vypovídají papyry, které byly koncem 19. stole­ tí objeveny v ->Ramesseu. Na konci 13. dyn. Egypťané pevnost vyklidili, znovu ji však získali na počátku Nové říše. O rozšíření a přestavbu pevnosti se zasloužili za 18. dyn. ->Hatšepsut a ^Thutmose III. Ve 25. dyn. zde ->Taharka postavil cihlový chrám (ten byl při záchranné akci UNESCO v Núbii přemístěn do Chartúmu).(nw)

označením ostrova v 1. nilském kata­ raktu, nyní -*Sáhel) - místní bohyně v oblasti 1. nilského ->kataraktu, kde byla pokládána za dárkyni očistné vody, spojované rovněž se záplavou. Byla znázorňována v lidské podobě, nejčas­ těji s bílou hornoeg. -^korunou a dvo-

sarkofág - v egyptologii označení ka­

menné schrány k uložení těla zemře­ lého (na rozdíl od dřevěných, keramic­ kých a kovových ->rakví). Sarkofágy jsou doloženy od 3. dyn., zprvu hranaté (s rovným nebo vyklenutým víkem), za 18. dyn. někdy se zaoblenou čelní stěnou (tvarem připomínaly kartuše), za Nové říše a od 26. dyn. do Ptolema­ 421

(satet)

jící antilopích rohů. — Poprvé je Satet doložena v Archaické době z oblasti Sakkáry. Střediskem jejího kultu byl ostrov -^Elefantina, kde od Střední říše tvořila triádu s -»Chnumem a ->Anuketou, s nimiž byla uctívána i v oblasti Fajjúmu. V 1. tisíciletí před Kr. splývala s bohyněmi ->Sopdetou, pokládanou rovněž za dárkyni záplavy, a -»Esetou. Řekové ji ztotožnili s Hérou.tlb)

Sedment - archeol. lokalita ve střed­ ním Egyptě na západním břehu Nilu, asi 135 km jižně od Káhiry. Rozkláda­ jí se zde velká pohřebiště se skalními hrobkami z Archaické doby, Staré říše, 1. přechodné doby a Nové říše. V ho­ nosných hrobkách z Nové říše byli po­ hřbíváni významní místní hodnostáři, kněží boha -^Herišefa uctívaného v ne­ daleké ->Ehnásíji el-Medíně, důstojníci a správní úředníci.(mv)

Sebennytos (eg. Cebneceret, arabsky Samannúd) - řecké označení archeol. lokality na západním břehu damiettského ramene Nilu. — Nejstarší zatím známé památky v Sebennytu pocházejí teprve ze Střední říše. Rozkvět města, jež v Sebennytu vzniklo, dosáhl vrcho­ lu na sklonku Pozdní doby. Ve 30. dyn., za ->Nachtnebefa, se stalo dočasně hlavním městem Egypta. Co do význa­ mu se Sebennytem soupeřilo sousední město ->Behbét el-Hagar. — Hlavním božstvem v Sebennytu byl ->Inheret, vedle něho zde však byla uctívána ještě další božstva, zejména Eset a Mehit. — Za Ptolemaia I. a II. žil v Sebennytu kněz a učenec -»Manéthó, jehož dílo Aigypti­ aka, dochované ve výpiscích a poznám­ kách u autorů losefa, lulia Afričana, Eusebia a Synkella, má velký význam pro poznávání dějin Egypta.(mv)

Sedénga - archeol. lokalita v severním Súdánu na levém břehu Nilu mezi 2. a 3. kataraktem. V Sedénze byly obje­ veny pohřby z konce pravěku, zbytky chrámu -^Amenhotepa III. a především významné, byť poškozené pohřebiště z merojské doby s různými typy hrobů, nejčastěji ve tvaru malých pyramid ze sušených cihel nebo břidlice.(mv) (sebennytos)

Sechathor (Ta, která myslí na Hora) - bohyně vystupující jako kráva, je­ jímž mlékem jsou vyživováni bohové, králové a lidé. Zároveň byla považo­ vána za ochránkyni dobytka poskytu­ jícího mléko, tj. hlavně krav. Je dolo­ žena od konce Staré říše. Obvykle byla znázorňována jako stojící nebo ležící kráva, někdy s péřovou ozdobou mezi rohy (od Nové říše také se slunečním kotoučem). V pozdní tradici byla spojo­ vána s 3. dolnoeg. okrajem a díky zto­ tožňování s ->Esetou, resp. -»Hathorou pokládána za matku ->Hora nebo -»Ápida.[lb)

Sechemchet - druhý panovník 3. dyn., syn Džoserův. Ve Wádí Magháře na Si­ naji byly objeveny skalní stély, které zde Sechemchet nechal vytesat. Sechem­ chet si v Sakkáře jižně od pyramidy své­ ho otce začal budovat rozsáhlý hrobový komplex, kterému měla vévodit hrobka ve tvaru stupňovité pyramidy. Komplex však zůstal nedokončený. Eg. archeolog Zakaría Goném (1911-1959) v polovi­ ně 50. let 20. století objevil v podzemí pyramidy komplex skladů obklopující pohřební komoru, v níž stál zapečetě­ ný alabastrový sarkofág. Objev vyvolal 422

senzaci, po otevření se však ukázalo, že sarkofág je prázdný. Bližší okolnosti Sechemchetovy vlády a zejména smrti zůstávají dosud neobjasněny.ímv)

Sechet (Pole) - bohyně personifikují­ cí úrodná pole, zavlažovaná nilskými záplavami, považovaná především za ochránkyni lovu vodního ptactva a rybolovu. Je doložena od Staré říše až do Římské doby. Obvykle byla zná­ zorňována v ženské podobě s hierogly­ fickým znakem svého jména (značkou pole) na hlavě. Byla uctívána přede­ vším v souvislosti s lovem, její oficiální kult není znám.(lb)

Sekenenre Tao (II.) - vládce 17. dyn. Zahájil boj s -*hyksóským panovní­ kem ^-Apopim, v němž sám padl, jak

dokazují smrtelná zranění, způsobená typickou hyksóskou válečnou sekerou na hlavě a krku jeho mumie, objevené ve skrýši v ->Dér el-Bahrí v roce 1881. Sekenenreova hrobka se nacházela zřejmě v oblasti Dra Abú 'n-Naga. — Panovník představuje hrdinu legen­ dárního příběhu ->0 sporu Sekenenrea a Apopiho.fbv)

Selket (eg. psána Serket, Ta, která dává dech, řecký Selkis) - bohyně s výraznými ochrannými rysy, dolože­ ná od 1. dyn. jako ochranné božstvo ->krále, resp. ->Rea, později všech ze­ mřelých (spolu s bohyněmi Esetou, Nebthetou a Neitou); na ->kanopách byla spojována s Duamutefem. Plati­ la rovněž za ochránkyni proti štířímu bodnutí a hadímu uštknutí. — Byla znázorňována v podobě ->štíra (podle některých názorů původně spíše spleštůle), od Nové říše i jako žena se štírem na hlavě, někdy i jako kobra nebo lvice. Její kult vznikl pravděpodobně v 6. dolnoeg. kraji (mezi městy Sais a Bútó).tlb)

Sematauej (Sjednotitel obou zemí) -

Bohyně Sechet. Detail výzdoby chrámu v Dendeře (podle A. Marietta). Ptolemaiovská doba

423

bůh ojediněle doložený už za Staré říše, častější teprve od 18. dyn. Podo­ bou i funkcí se původně blížil ->Horovi (byl znázorňován se sokolí hlavou zdo­ benou dvěma dlouhými pery), s nímž byl často spojován do formy Horsematauej. Vedle toho byl spojován UsTu? nýrríi"formami slunečního boha (->Re, ^■Cheprer, ->Atum). — V Ptolemaiov­ ské a Římské době se často objevuje jako božské dítě v různých -»triádách: v ->Dendeře někdy nahrazuje ->Iheje jako syn ->Hathory a Hora z Edfú, v ->Edfú vystupuje jako syn Hora (sematauej)

a -^-Esety. Jako božské dítě si uchovává funkci sjednotitele Obou zemí, ale vy­ stupuje také (podobně jako např. ->Nefertem) v roli stvořitele, vynořujícího se v květu lotosu z pravodstva.tlb)

Senenmut - vysoký úředník, architekt a „hlavní mluvčí" královny -*Hatšepsut. Ta mu udělila mnohá královská privile­ gia. Jeho osobní vztah ke královně a její dceři Nefrure není dosud vyjasněn. Pocházel z -*Armantu. Je považován za stavitele královnina zádušního chrá­ mu v ->Dér el-Bahrí. — Senenmutovy dvě hrobky leží v Dér el-Bahrí a keno­ taf v Gabal es-Silsile.(bv)

em. Často je znázorňována v ženské podobě s Hathořinou korunou, jako Hathor platila rovněž za bohyni rado­ sti.'11”

Senusret I. (Cheperkare Senusret) - druhý panovník 12. dyn., který se ujal samostatné vlády poté, když byl zavražděn jeho otec a spoluvlád­ ce ^Amenemhet I. — Vedl expanzivní politiku vůči jihu (dokončil kolonizaci Dolní Núbie) a západu (vojenské vý­ pravy proti Libyjcům), zatímco s vý­ chodem udržoval mírové styky a pod­ poroval obchod. Budoval zavodňovací kanály v oblasti ->Fajjúmu a rozšiřoval chrámy v ->Karnaku a ->Héliopoli. — Senusretův pyramidový komplex je v ->Lištu, poblíž někdejšího sídelního města Ictaueje.(bv)

Senusret II. (Chacheperre Senusret)

Architekt Senenmut. Nástěnná malba z Hatšepsutina chrámu v Dér el-Bahrí. 18. dynastie

- syn a spoluvládce ^Amenemheta II., panovník 12. dyn. Za jeho míro­ vé vlády se do popředí zájmu dostala oblast ^-Fajjúmské oázy. U -»Láhúnu postavil velkou hráz a systém umělých zavodňovacích kanálů, které umožnily rozšířit zemědělskou půdu a regulovat zavlažování. Podporoval obchod se zá­ padní Asií a Horní Núbii. — U Láhúnu si také postavil svou pyramidu.(bv)

Senusret III. (Chakaure Senusret) - ná­ Sentneferet (též Tasentneferet, Krásná sestra) - bohyně vystupující v ->Kóm Ombu jako manželka ->Haruera, dolo­ žená teprve v Ptolemaiovské a Římské době. Zřejmě v návaznosti na mýtus o vzdálené bohyni byla ztotožňována s ->Tefnutou a zejména s ->Hathorou, zprostředkovaně potom také s ->ure(SENENMUT)

stupce -»Senusreta II., významný vlád­ ce 12. dyn. Uskutečnil rozsáhlé správní reformy a zavedl systém účinné kont­ roly. Egypt měl nyní tři ->vezíry a jejich kanceláře, které odděleně spravovaly severní a jižní část země a severní Nú­ bii. Zvýhodnil střední vrstvu obyvatel­ stva na úkor mocných správců krajů, 424

Plán skalního chrámu v Serábit el-Chádimu: 1 - Hathořina jeskyně, 2 - Sopduova jeskyně, 3 - kultovní bazének, 4 - dvůr, 5 - původní vstup do chrámu, 6 - pylon, 7 - vstupní pilířová síň Sethiho I

jejichž vliv radikálně omezil. — V 8., 10. a 16. roce vlády Senusret III. podnikl vojenská tažení proti Núbijcům a zajis­ til jižní hranici země. Granitovým ma­ sivem 1. kataraktu nechal prokopat 8 metrů hluboký průplav, který umožnil velkým obchodním a vojenským lodím průjezd do Núbie, a tím rychlejší zá­ sobování zdejších eg. pevností. Osob­ ně vedl úspěšnou vojenskou výpravu do Palestiny. Bohu ->Moncuovi postavil chrám v ->Medamúdu. — Již za svého života byl zbožštěn. Jeho pyramida leží v ->Dahšúru. i*”5

Sepa (Stonožka] - bůh v podobě sto­ nožky, doložený od 5. dyn. až do Ptole­ maiovské doby. Původně mu snad byla připisována především ochranná funk­ ce (jako neškodný živočich žijící na po­ vrchu země měl chránit proti svým nebezpečnějším obdobám]. Od Střed­ ní a zejména Nové říše byl stále více spojován s ->Usirem. Hlavním centrem Sepaova kultu bylo okolí ->Héliopole, odkud při jeho svátku putovalo procesí do místa v dnešní Staré Káhiře, pova­ žovaného za prameny dolnoeg. Nilu.(lb) 425

Serábit el-Chádim - archeol. lokalita v jz. části Sinaje s tyrkysovými doly a slavným chrámem bohyně ->Hathory. — Důlní činnost se v Serábit el-Chá­ dimu rozvinula později než ve ->Wádí Magháře, teprve na počátku 12. dyn. za ->Amenemheta I. Z této doby po­ chází nejstarší část chrámu v Serábit el-Chádimu, tzv. Hathořina svatyně. Hathor zde byla uctívána jako patron­ ka prospektorů a horníků. Vedle ní zde měl svůj kult také ->Sopdu - Pán cizích zemí, -»Thovt a zbožštěný první pa­ novník 4. dyn. -»Snofru. K významné­ mu rozvoji chrámu došlo během Nové říše. — Velmi neobvyklý a nepravidel­ ný plán byl ovlivněn nedostatkem mís­ ta a konfigurací terénu. V nejzazší části se nacházely kultovní jeskyně Hathory a Sopdua. Od nich zhruba směrem k zá­ padu chrám postupně narůstal. Tvořily ho dvory, pilířové komory a nechyběl v něm ani kultovní bazének. V chrámu se dochovalo mnoho stél a nápisů ze Střední a Nové říše. Poslední zdejší ná­ pis pochází z doby panovníka 20. dyn. Ramesse VI.(mv)

(SERÁBIT EL-CHÁDIM)

Serapeum - Serapeum v Sakkáře podzemní pohřebiště býků ->Ápidů (eg. Hapiů], posvátných zvířat boha ->Ptaha, v sz. části Sakkáry. Jméno Se­ rapeum je odvozeno od pořečtěného eg. Usirhapi, tzn. Hapi, jenž splynul s bohem mrtvých ->Usirem, tedy mrtvý posvátný býk. — Serapeum bylo zalo­ ženo za 18. dyn. ->Amenhotepem III. Posvátní býci byli zpočátku pohřbíváni v dřevěných rakvích, od 26. dyn. v ka­ menných ->sarkofázích, z nichž některé váží přes 60 tun. Zpočátku šlo o samo­ statné pohřby, teprve za -^-Ramesse II. bylo započato se stavbou společné podzemní hrobky, kterou byl pověřen panovníkův syn ->Chamuaset, Ptahův velekněz z Memfidy. Za Psammetika I. byla založena tzv. Velká galerie, po je­ jíchž stranách byly vytesány jednotlivé pohřební komory. Po pohřbu býků byly vchody do komor zazděny a opatřeny stélami s údaji o zesnulém Hapim. Tyto stély a nápisy vytesané přímo do stěn katakomb, mají velkou historickou cenu. — K obrovskému rozvětvenému systému katakomb patřil v nadzemní části Serapea rozsáhlý zádušně-kultovní chrámový komplex a snad také královský palác. Z těch se však téměř nic nedochovalo. Cesta z nilského údo­ lí do Serapea vedla několik kilometrů dlouhou alejí ^sfing, která na pohře­ bišti končila na malém půlkruhovém náměstí zdobeném sochami řeckých filozofů a básníků. — Serapeum v Ale­ xandrii - chrámový komplex uměle vytvořeného helénistického božstva -»Serápida (pořečtělé jméno semit­ ského boha Šarapšu), kterého Řeko­ vé zobrazovali jako Diovi podobného muže s mohutným vousem a beraními (serapeum)

Plánek podzemního pohřebiště posvátných býků vSakkáře

rohy a obilní měřicí, modiem, na hla­ vě. — Komplex byl postaven za ^Pto­ lemaia III. a nacházel se zde i slavný Bryaxiův Serápis zničený na příkaz Theodosia v roce 391, v době vítězí­ cího křesťanství v Egyptě. Při stavbě chrámu byly použity mnohé kamenné bloky a články architektury ze starších památek. Jeho součástí byl systém pod­ 426

zemních katakomb. V některých z nich byli pohřbeni posvátní šakali.

Serápis (starší forma Sarápis, zkráceno z Osorapis) - helénistický bůh se syn­ kretickými rysy. Původní abstraktní představa zemřelých posvátných býků v ->Memfidě (eg. Usirhapi) je dolo­ žena nejpozději ve 4. století před Kr. Za ->Ptolemaia I. byl tento kult pře­ nesen do ^Alexandrie a helénizován s cílem sblížit prostřednictvím spo­ lečně uctívaného boha eg. a řecké oby­ vatelstvo země. Teologicky navazoval na uctívání ->Usira jako boha podsvě­ tí a plodnosti, resp. na obdobné řecké kulty Dionýsa a Háda, ale zahrnoval i rysy Dia, Asklépia a Hélia. Serápidovi byly připisovány značné léčitelské schopnosti (zejména ve formě léčebVotivní plastika nohy s bustou boha Serápida. 2. stol., Florencie, Galerie Uffizi

ného spánku, doprovázeného výkla­ dem snů) původně v Memfidě, později v Alexandrii a na egejském ostrově Délu. — Byl znázorňován jako vousa­ tý muž nesoucí na hlavě eg. ->korunu atef, později místo ní spíše miniatur­ ní měřici na obilí, se svou manželkou ->Esetou často i jako dvojice hadů. Už od doby Ptolemaia I. se Serápidův kult spolu s Esetiným (především ve formě mystérií) šířil do Řecka, od 2. století před Kr. navzdory opakovaným záka­ zům i do Říma a později do všech kon­ čin Římské říše. Vzhledem k částečně neeg. charakteru byla jeho obliba mezi rodilými Egypťany spíše omezená.flb)

Serdáb (arabsky sklep) - v eg. archeo­ logii označení pro uzavřenou místnost v hrobkách, zpravidla v těsném soused­ ství obětní síně. V místnosti stála socha (někdy i více soch) zemřelého, do níž se vtěloval jeho duch. Úzká štěrbina umožňovala soše, resp. duchu zemřelé­ ho přímo se „účastnit“ obětních obřadů. Eg. se serdáb nazýval Dům sochy.flnv) serpentinit (hadec) - metamorfovaná

hornina složená zejména z hořečnatého minerálu serpentinu. Vzhledem ke své nazelenalé barvě, spojované starými Egypťany s myšlenkou zmr­ tvýchvstání, byl oblíben při výrobě amuletů, zejména srdečních ^skara­ bů. Zhotovovaly se však z něj i palety, nádoby, ozdoby aj., od Střední říše také sochy. Vyskytuje se na několika mís­ tech ve Východní poušti a v Núbii po­ blíž Wádí Halfý.[mv)

Sesebi - archeol. lokalita na západním břehu Nilu mezi 2. a 3. kataraktem 427

(SESEBI)

v severním Súdánu. Pravděpodobně již za ^-Thutmose III. bylo v Sesebi založeno město, které bylo za -^-Amenhotepa II. a ->Achnatona rozšířeno a opevněno. Má pravoúhlý půdorys (270x200 m) a mohutné pevnostní zdi zesílené v pravidelných intervalech baštami. Z každé světové strany vedla do města brána. Ve městě byly čtyři chrámy, hlavní byl zasvěcen thébské triádě ^-Amonovi, ->Mutě a ->Chonsuovi. Větší obytné domy ve městě měly halu, kuchyň, koupelnu, sklep aj. Zbytky sloupů a schodišť napovídají, že některé byly i patrové. Žilo zde asi půldruhého tisíce lidí.'mv’

Sešat (Písařka] - bohyně psaní a počí­ tání, pokládaná za ochránkyni písařů a architektů. Původně byla uctívána

Bohyně Sešat s písařským náčiním a symbolem „milionů let vlády". Je zahalena do leopardí kůže a na hlavě má sedmilistou růžici. Detail výzdoby chrámu Sethiho I. v Abydu. 19. dynastie

(sešat)

ve formě sedmilisté růžice na standar­ tě, od 2. dyn. znázorňována v podobě ženy nesoucí na hlavě tento atribut, doplněný o dvojici rohů obrácených dolů, a někdy navíc oděné v leopardí kůži. Její kult není samostatně doložen; vystupuje především ve scénách spoje­ ných s královským úřadem (zakládání staveb, počítání let panovníka či pobi­ tých nepřátel apod.]. Byla považována za sestru nebo dceru boha ->Thovta, někdy byla spojována s bohyní ->Nebthet a později i s různými místními bo­ hyněmi. (lb’

Sethi I. (Menmaatre Sethi] - syn Ra­ messe I., panovník 19. dyn. a otec -»Ramesse II. — Uskutečnil vojenské výpra­ vy do syro-palestinské oblasti a odrazil útoky -»Libyjců. Značně posílil eg. vliv na východě i západě. Významná byla jeho činnost stavitelská, zvláště v ->Tanidě, -»Abydu, ^-Karnaku a v Núbii. — Znovu začal uctívat opomíjeného boha ->Sutecha, který se spolu s -»Amonem, ->Reem a ->Ptahem stal nejvýznam­ nějším božstvem. — Jeho krásně zdo­ benou hrobku v ->Údolí králů objevil v roce 1817 G. B. Belzoni. Sethiho mu­ mie byla nalezena ve skrýši v -»Dér elBahrí.'1’''’

Sethi II. (Vesercheprure Sethi] - pa­ novník 19. dyn. Dobu panování tohoto ->Merenptahova nástupce charakte­ rizuje oslabení centrální moci v zemi. Otevřeně se proti němu postavil núbijský místokrál (a syn jedné z mnoha dcer ^-Ramesse II.), jemuž se podařilo vojensky dočasně ovládnout Horní Egypt a zmocnit se i královského úřa­ du pod jménem Amenmesse. Po jeho 428

pádu se skutečná vláda v zemi nakonec ocitla v rukou královny ->Tausrety. — Sethiho hrobka v ->Údolí králů nebyla nikdy dokončena. Jeho mumie se na­ šla ve skrýši v hrobce ->Amenhotepa II., kam byla uložena spolu s dalšími v době 21. dynastie.0"'1

Setnacht - zakladatel 20. dyn., jehož původ není znám (snad pocházel z ně­ které vedlejší ramessovské větve). Během své krátké vlády znovu obno­ vil autoritu ústřední moci ve státě. — V ->Údolí králů si Setnacht přivlastnil hrobku královny ->Tausrety.tbvl seznam obětin - soupis potravin, nápo­

jů a dalších potřeb, které měly zemře­ lého zásobit pro posmrtnou existenci. — Podle eg. představ se mohla napsa­ ná slova nebo zobrazení magickým způsobem změnit ve skutečnost, takže i pouhý seznam obětin mohl nahradit skutečně přinesené dary, pokud byl odpovídajícím způsobem přečten. Se­ znamy obětin tak zajišťovaly naplnění materiálních potřeb božstev i zemře­ lých, proto jsou v chrámovém i zádušním ->kultu doloženy až do závěru eg. civilizace. Zprvu byly zpracovány zce­ la individuálně, v průběhu Staré říše byly záhy kanonizovány a uspořádány do podoby tabulek s poměrně stálým pořadím jednotlivých položek. Týkaly se jak hrobového inventáře, vnitřně dále členěného podle jednotlivých ma­ teriálů, tak i pravidelně přinášených obětin, mezi něž patřil chléb a různé druhy pečivá, vybrané druhy masa a drůbeže, pivo, víno, kosmetika, natron aj. Kromě názvu příslušné obětiny obvykle obsahovaly i výčet denně při­ 429

nášeného množství a někdy i způsob jejího předkládání na oltáři či obětní desce. °b) sfinga - mytická bytost se lvím tělem

a lidskou, někdy však také sokolí nebo beraní hlavou. Nejčastěji byla znázor­ ňována ležící, vzácněji také stojící, krá­ čející a dokonce také sedící. — Sfinga měla významný ochranný a strážní charakter a právě ten inspiroval poz­ ději staré Egypťany k budování celých alejí sfing na přístupových cestách k chrámům a dalším významným stav­ bám. Bývá zároveň považována za vý­ znamný královský symbol. Panovník býval znázorňován v podobě sfingy, jak svými tlapami drtí a trhá poražené nepřátele Egypta. — Nejstarší archeol. nález sfingy pochází z počátku 4. dyn. z ^-Radžedefova pyramidového kom­ plexu v ->Abú Rawáši. Jen o něco málo

Velká sfinga v Gize. 4. dynastie

(sfinga)

mladší, z doby Radžedefova nástupce ->Rachefa, je určitě nejslavnější a také největší památka svého druhu, Velká sfinga v ->Gíze. Byla vytesána ze ská­ ly a má kolosální rozměry (délka asi 73,50 m, výška 20 m). V její tváři bývá někdy spatřována Rachefova podo­ ba. Měla pravděpodobně střežit nejen panovníkův pyramidový komplex, ale celou královskou nekropoli v Gize, tedy jakousi pomyslnou bránu na Onen svět. Od Nové říše byla uctívána jako sluneč­ ní božstvo ->Harmachet (řecký Harmachis), Hor v zemi světla. Opředena legendami již od dob antiky je dodnes arabsky nazývána Otec děsu. — Slovo sfinga vzniklo pravděpodobně pořečtěním zkomoleného eg. Šesepanch, Žijící podoba, rozumí se faraóna Rachefa.t,nv)

Sia (Myšlení) - božstvo personifiku­ jící myšlení jako součást prvotního stvoření. V memfidské ->kosmogonii, ale i jinde se často objevuje ve dvojici s ->Hu (personifikací „mocného slova"). Bylo obvykle zobrazováno v lidské po­ době, za Nové říše zejména spolu s dal­ šími božstvy jako součást doprovodu v -»Reově bárce při cestě podsvětím.ílb) Siamon (Necercheperre Setepenamon Siamon) - předposlední panovník 21. dyn. Válčil v Palestině jako spojenec izraelského krále Šalamouna, za něhož také provdal svou dceru. Tento sňatek je prvním dokladem diplomatického sňatku eg. princezny do zahraničí. Jeho spíše formální suverenita byla uznává­ na i v ^-Thébách, kde v 10. roce jeho vlády byla část královských mumií z doby Nové říše, ohrožených loupeže­ mi v ->Údolí králů, přemístěna do taj­ (sia)

né skrýše objevené teprve na konci 19. století. Jeho stavební aktivita je výrazněji doložena v -»Tanidě, -»Piramesse, ->Héliopoli a ^Memfidě.(lb)

Sinaj - poloostrov na východě Egypta o rozloze asi 50 000 km2. Od severu ho oblévají vody Středozemního moře, od jihu Suezského a Akabského zálivu Rudého moře. — Již od pravěku byl sinajský poloostrov nejen geografickým, ale i kulturním mostem mezi Afrikou a Asií. Jeho obyvatelé, kočovní ->beduíni, představovali trvalou hrozbu pro eg. úsilí ovládnout tuto strategicky dů­ ležitou a na suroviny bohatou oblast. Zvláště hornaté území v jižní části, kde leží nejvyšší hora Sinaje, 2637 m vyso­ ký Gabal Katrín, se stalo cílem výprav již od Archaické doby. Egypťané zde vy­ hledávali tyrkys zejména v okolí lokalit -»Wádí Maghára (hlavně ve Staré říši) a -»Serábit el-Chádim (od Střední říše). Právě zde se vyskytují četné historic­ ky významné skalní nápisy. Jsou mezi nimi i tzv. -»protosinajské nápisy (jde o abecední písmo, značky jsou zčásti odvozené z eg. hieroglyfů), které prav­ děpodobně vytvořili semitští dělníci ve zdejších dolech. — V hornaté jižní části Sinaje se také nacházejí význam­ né křesťanské památky. Ve Wádí Fírán vznikla ve 4. století křesťanská pevnost Faran a v téže době se toto místo také stalo sídlem biskupství. V okolních ho­ rách vznikly postupně kláštery a pous­ tevny. Nejslavnější je klášter sv. Kate­ řiny postavený na místě biblického Hořícího keře nedaleko Mojžíšovy hory (Gabal Músá, 2 285 m n. m.) nazývané též hora Desatera. — Severní, spíše rovinatou částí Sinaje vedla nedaleko 430

středomořského pobřeží strategicky významná, systémem pevností chrá­ něná ->Horova cesta, která spojovala Egypt s Palestinou.(mv)

431

Siptah (Achenre Siptah] - panovník končící 19. dyn., syn ->Sethiho II. a krá­ lovny ->Tausrety, která za něho také ve skutečnosti vládla. — Siptahova hrobka leží v -»Údolí králů.fbv) (siptah)

SlRIOVA PERIODA VÍZ KALENDÁŘ

SlRIUS VÍZ SOPDET

sistrum (řecké označení, eg. sešešet)

- samoznějící hudební nástroj, kte­ rý tvořilo několik kovových tyčinek (někdy ještě s navlečenými kroužky) uložených příčně v rámu a držadlo. Rám měl tvar buď podkovovitý, nebo připomínajícím svatyňku (->naos). Při potřásání vydávalo sistrum chřestivý zvuk. Užívalo se jako hudební do­ provod kultovních obřadů (zejména v kultu bohyně -*Hathory), často spolu s -»menitem; hojně jsou s ním zobra­ zovány královny a princezny. Sistrum v podobě naa je doloženo od 6. dyn. do Římské doby. Podkovovitá sistra se objevují od 18. dyn. (možná existo­ vala už ve Střední říši). Vedle kovových jsou doložena i funkční sistra z eg. ->fajánse a ze dřeva. — Vznik sistra souvisí pravděpodobně s obřadným potřásá­ ním lotosovými květy na počest bohy­ ně Hathor, za jejíž formu bylo sistrum

Sistrum. Detail výzdoby Sebekhotepovy hrobky v Kůrně (TT 63). 18. dynastie (sistrum)

považováno (v architektuře tvoří motiv tzv. Hathořina -^-sloupu, viz též Bat), později bylo spojováno i s jinými bož­ stvy (->Bes, ->Bastet aj.). Sistrum sym­ bolizovalo také upokojení hněvu bož­ stev, resp. znovuzrození. V souvislosti se šířením eg. kultů v antickém světě se stalo symbolem ->Esety (často v po­ hřebním kontextu jako výraz magické ochrany zemřelých).[lb)

Síwa - oáza v Západní poušti, asi 600 km jz. od Alexandrie, důležitá křižovat­ ka karavanních cest. Předpokládá se, že přes Síwu vedla pašerácká obchod­ ní cesta z nitra Afriky, která význam­ ně přispěla k prosperitě oázy. Oáza je celkem dlouhá něco přes 80 km. — V Síwě je sice velké množství pramenů, avšak většinou velmi slaných. Slavný je Sluneční pramen, tzv. Kleopatřina lázeň, v níž se podle legendy koupala nejen slavná královna, ale před ní již Alexandr Veliký. — Nejstarší osídlení Síwy je doloženo již z paleolitu. První památky však pocházejí až z Pozd­ ní doby, kdy se styky oázy s nilským údolím zintenzivnily. Staří Egypťané považovali obyvatele Síwy za přísluš­ níky nepřátelských libyjských kmenů a znázorňovali je se pštrosím perem zapíchnutým ve vlasech. — Z 26. dyn. pochází nejvýznamnější památka Síwy, chrám boha -»Amona (řecký Ammonion) v Aghurmi, kde byla věhlasná věštírna. Perský král -»Kambýsés se rozhodl chrám zničit a poté, co jeho vojska pronikla do jižního Egypta, naří­ dil přejít poušť a proniknout přes oázu -►Chárga do Síwy. Mezi oběma oáza­ mi, někde v oblasti Velkého písečného moře, se však perská armáda ztratila. 432

Po dobytí Egypta Řeky navštívil Síwu ->Alexandr Veliký a v Amonově chrámu byl orákulem prohlášen bohem, synem Amonovým. — Chrám byl alejí sfing spojen s dnes již téměř zcela zniče­ ným chrámem v el-Ubajdě ze 30. dyn., který postavil ^-Nachthareheb. V Síwě jsou zbytky několika dalších chrámů, např. dórského v Bilál er-Rúm. — Nej­ významnějším pohřebištěm Síwy se skalními hrobkami ze 26. dyn., Pto­ lemaiovské a Římské doby je Gabal Mauta (Hora mrtvých). Za nejkrásnější je považována výzdoba v Siamonově hrobce, kde se na nástěnných malbách prolínají eg. a řecké vlivy. — V centru Síwy leží rozvaliny Šali, středověkého opevněného města, které bylo vybudo­ váno z cihel ze směsi písku a slaného bahna z okolních močálů. Kdysi velmi tvrdý materiál se však po několikaden­ ních přívalových deštích ve 30. letech 20. století roztekl a dal tak vzniknout dnešní bizarní siluetě Šali.(mv) skarab - ->amulet, resp. pečetítko v podobě brouka vrubouna posvát­ ného (Scarabeus sacer), pokládaného vzhledem ke svému chování za symbol vznikání ze sebe samého, znovuzroze­ ní, věčného života a podobu slunečního boha ->Cheprera. Tuto asociaci podpo­ rovala i zvuková podoba označení ska­ rab - slovesa vznikat [cheprer] a jména božstva. — Pečetítka v podobě skara­ bů se znázorněními a texty na ploché spodní straně jsou doložena od 1. pře­ chodné doby, značně rozšířená byla od Střední říše. Vedle skutečného peče­ tění (jméno a tituly úředníků) jim byl přikládán i symbolický ochranný vý­ znam, často spojovaný se jménem pa­

433

novníků (i dávno zemřelých), božstev (ponejvíce ->Amona, mnohdy s kryptograficky psaným jménem) nebo s krát­ kou modlitbou a zbožným přáním. Z 18. dyn. (^-Thutmose IV., -»Amenhotep III.) pocházejí skaraby připomína­ jící významné události (válečná tažení, sňatky panovníka atd.), jde o svého druhu noviny. Zvláštní variantou, do­ loženou od konce 2. přechodné doby, jsou tzv. srdeční skaraby, ukládané na mumie a nesoucí 30. kapitolu ^Kni­ hy mrtvých vyzývající srdce, aby proti zemřelému nesvědčilo při posmrtném soudu. — Skaraby se vyráběly ze ->steatitu (často glazovaného), ->fajánse, ^•vápence, méně často z drahých kovů nebo tvrdších odrůd kamene. Válkami, obchodem i jako dary se už od 12. dyn. šířily i za hranice Egypta do Núbie a syro-palestinské oblasti, v 1. tisíci­ letí před Kr. do celého Středomoří. Už od antické doby se často napodobova­ ly. — Pečetítka nebo amulety oválného tvaru, ale na zadní straně ztvárněné do podoby jiného tvora, než je skarab, se označují jako skaraboidy.(lb) sklo - homogenní, amorfní, izotropní

látka, většinou průhledná, tvrdá a křeh­ ká. V Egyptě se sklo objevilo teprve na počátku Nové říše. Předpokládá se, že se rozšířilo ze Sýrie. Několik spora­ dických starších nálezů skla předsta­ vují buď náhodné, nebo nepodařené výrobky vzniklé při přípravě ->fajánse nebo -»fritu, jejichž základní složení je velmi podobné. — Základem při výro­ bě staroeg. skla byl pouštní písek s vy­ sokým obsahem vápna a alkalických solí. Barevných odstínů se dosahovalo přidáváním přírodních sloučenin mědi (sklo)

(do modra, zelena a červena], olova (do žlutá], manganu (do fialova] aj. Směs se zahřála na teplotu 500-700 °C, při níž se začala spékat. Spečené kusy skelné hmoty se rozdrtily a pak se zno­ vu v malých tyglících zahřívaly na tep­ lotu 1 100 °C. Vzniklá sklovitá hmota se musela rychle zpracovat. — Ze skla se vyráběly perly, ->amulety, náramky, drobné nádobky, -»vešebty, ^-skaraby, drobné výplně do nábytku aj. — Pozů­ statky sklářských dílen byly nalezeny např. v -»Lištu, ->Amarně a ->Malkatě. skot - označení pro domestikované

formy tura domácího [Bos taurus). Přinejmenším do Nové říše ještě žila zejména v deltě divoká forma pratura [Bos primigenius). Od předdynastické doby byly chovány i různé formy do­ mestikovaného skotu (bezrohý, s krát­ kými nebo dlouhými lyrovitými rohy].

(SKOT)

— Oproti dnešku byl v dynastickém Egyptě stav skotu podstatně vyšší, byl navíc dále doplňován importem a vá­ lečnou kořistí z Libye a Núbie, od Nové říše i z Přední Asie. Skot se často cho­ val ve velkých stádech, přeháněných na pastvu z Horního do Dolního Egyp­ ta. Používal se pro maso (také jako nejčastější obětní zvíře], mléko, kůži i do zápřahu. Od Nové říše se do Egyp­ ta zvolna šířil chov zebu. Vodní buvol, v současnosti v Egyptě nej důležitější druh skotu, se sem dostal až ve stře­ dověku. Ve 3. tisíciletí před Kr. bylo pravidelné sčítání skotu a bravu, které se uskutečňovalo ve dvouletých inter­ valech (později každoročně], zákla­ dem ^-chronologie. — V náboženských představách a přeneseně i v umění symbolizoval býk sílu a plodnost a byl i jedním z atributů panovníka. Krá­ va symbolizovala mateřské ochranné vlastnosti (proto byla ztotožňována

434

s různými bohyněmi, např. ->Hathorou, ->Esetou, ->Nutou). Z posvátných býků byl nejznámější ->Ápis v Memfidě, dále ->Meruer v Héliopoli a ->Búchis v Ar­ mantu.

A - čistě núbijská neolitická kultura rozšířená v Dolní Núbii a nejižnější části Horního Egypta v době od počátku 5. do prvních staletí 3. tisí­ ciletí před Kr. — Nositelé této kultury se živili pastevectvím a zemědělstvím. Pěstovali pšenici a ječmen a chovali ze­ jména skot, ovce a kozy. Sídliště skupi­ ny A ležela blízko Nilu. Archeol. vykopávkám a bližšímu poznání organizace společnosti kultury skupiny A však brá­ ní mohutné nánosy bahna. — Keramika skupina

skupiny A bývá červená, ale také červe­ ná s černým okrajem podobná badárské, leštěná, někdy zdobená červenými vlnovkami aj. V inventáři se objevují i některé drobné měděné předměty importované z Egypta. — Přímými dě­ dici kultury skupiny A se staly kultura ->skupiny C v severní a kermská kultu­ ra v jižní části Núbie.

C - núbijská kultura, která se rozvíjela mezi polovinou 3. a polovi­ nou 2. tisíciletí před Kr. v oblasti mezi 1. a 2. nilským kataraktem. — Kmeny této kultury byly dost lidnaté a útoč­ né a byly to zřejmě jejich příslušníci, s nimiž se střetaly výpravy nomarchů z Elefantiny směřující do Núbie. — Charakteristická pro tuto kulturu je keramika s černým okrajem zdobená vyrytými geometrickými vzory s bílou inkrustací.[mv) skupina

skupina X (ballánská kultura) - kultu­

Rekonstrukce hrobky a předměty z pohřební výbavy charakteristické pro kulturu skupiny C 435

ra, která vzkvétala v Dolní Núbii mezi 4.-6. století po Kr., od konce merojské do počátku křesťanské doby. Podle své nejvýznamnější lokality, pohřebiště v ->Balláně, se nověji nazývá ballánská kultura. — Kultura je charakterizována spojením merojských tradic s četný­ mi eg. prvky. Její sídliště bývají často pokračováním merojských, v nábo­ ženských představách a v pohřebním kultu se projevují četné eg. vlivy, jak dokládají např. sošky ->ba, pohřeb­ ní stély aj. — Zemřelí byli pohřbíváni v mohylách, které někdy dosahovaly výšky přes 10 m. V mohylách vládců byly vedle koní, skotu a dalších zvířat pohřbeny také jejich ženy. Lidské oběti doplňovali i služebníci vládců. — Mez(SKUPINA X)

níkem v dějinách této kultury i této čás­ ti Núbie se stalo vítězství křesťanského krále Silkóa z kmene Nobatů nad po­ hanským kmenem ->Blemmyjců, kteří uctívali bohyni -»Esetu z Filé a další eg. i núbijská božstva a sídlili v oblasti jižně od 1. nilského kataraktu. Řecký, poněkud primitivní nápis o tomto ví­ tězství, které se stalo počátkem christi­ anizace Núbie, byl zaznamenán na stě­ ně nádvoří chrámu v ->Kalábše.(mv) slon africký (Loxodonta africana) -

největší žijící suchozemský tvor z čele­ di slonovití (Elephantidae). V pravěku obýval celé území Egypta, na počátku historické doby ustoupil v důsledku klimatických změn a lidské činnosti (lov pro slonovinu, ale i na ochranu ze­ mědělských kultur) do hornatých úze­ mí po obou stranách Horního Egypta. Za Střední říše žil ještě v Núbii, pozdě­ ji byl zatlačen dále na jih. Za 18. dyn. se sloni ojediněle lovili i v Sýrii, za Pto­ lemaiovců se chytali v dnešním Súdánu a užívali ve vojsku. — V eg. literatuře a náboženských představách se slon odráží jen ojediněle, větší význam měl v merojské říši.(lb) slonovina - kostní tkáň (zubovina)

sloních klů. Vzhledem ke svým vlast­ nostem byla slonovina ve starém Egyp­ tě oblíbena již od závěrečného období pravěku. Tehdy ještě sloni žili v jižní části země. Po jejich ústupu dále na jih se začala dovážet z ->Núbie a ->Puntu. Významným střediskem obchodu se slonovinou se stal ostrůvek ->Elefantina na 1. nilském kataraktu, jak již napovídá její původní eg. jméno Abu psané pomocí značky slona. — Ze slo­ (slon africký)

noviny se vyráběly ozdoby, rukojeti nožů, hřebeny, tabulky, drobné plasti­ ky aj. Hojně se používala v nábytkář­ ství, dost často v kombinaci s ebenem. — Svými vlastnostmi, barvou, leskem, snadnou opracovatelností aj. se slono­ vině podobal materiál z hroších klů, proto byl také podobně využíván.(mv) sloup - volná podpěra v prostoru, která

na rozdíl od pilíře má kruhový průřez. Sestává z patky, dříku, hlavice a abaku. — Sloupy bývaly zhotovovány ze dřeva, kamene (z jednoho kusu i z několika menších kusů) i sušených cihel. Často bývaly zdobené reliéfy nebo malbami. — Dřevěný sloup se v Egyptě objevuje již od konce pravěku. Široké uplatnění ve stavebnictví našel sloup se vznikem monumentální kamenné architektu­ ry na počátku Staré říše. S nejstarší­ mi kamennými sloupy se setkáváme v Džoserově pyramidovém komplexu v ->Sakkáře. Jde však ještě o tzv. sloupy vázané, které se stavitelé ještě neodvá­ žili zcela uvolnit z hmoty zdivá. Postup­ ně se od 4. dyn. staly sloupy nedílnou součástí jak královské, tak i soukromé architektury, v níž měly nejen funkč­ ní, ale i náboženský význam. Inspiraci k jejich tvarům bohatě poskytovala okolní příroda. — Ve starém Egyptě se používaly tyto typy: — sloup jedno­ duchý - pouze představoval stylizova­ ný kmen stromu. Je doložen v řadě sta­ veb, např. v Sahureově pyramidovém komplexu. — sloup kanelovaný - někdy mylně nazývaný protodórský; nejstar­ ší jsou doloženy v Džoserově komplexu v ->Sakkáře a inspirací k nim snad byl stvol rostliny Herculaneum giganteum. — sloup papyrový - napodobující stvol 436

papyru. Stvol má v průřezu charakte­ ristický tvar mírně konvexního rovnoramenného trojúhelníku, vrcholový chomáč listů může být zavřený nebo otevřený. Nejstarší doklad tohoto typu sloupu se vyskytuje opět v Džoserově komplexu. Posléze se objevuje i typ znázorňující svazek papyrových stvo­ lů. Nejstarší doklad svazčitého, šestistvolového papyrového sloupu pochází

Hlavice sloupů: 1 - (čtyřstvolový) papyrový, 2 - palmový, 3 - osmistvolový lotosový, 4 - Hathořin, 5 - sloup ve tvaru tyče podpírající stan, 6 - kompozitní 437

ze Sahureova pyramidového komplexu v ->Abúsíru z počátku 5. dyn. Další va­ riantu tohoto typu představuje sloup s hlavicí ve tvaru obráceného zvonce napodobující rozevřený chomáč pa­ pyrových listů. V náboženských před­ stavách starých Egypťanů symbolizo­ val papyrus prosperitu, mládí a věčný život. — sloup ve tvaru stanové tyče směrem vzhůru mírně se rozšiřující tyč se zvoncovitou hlavicí (ta sloužila jako podpěra stanu nebo lehké konstruk­ ce z rohoží). V uměleckém řemesle je doložen již ze 4. dyn., v architektuře až mnohem později. Slavný doklad tohoto typu sloupu je např. v chrámu Achmenu Thutmose III. v Amonově chrámovém komplexu v -»Karnaku. — sloup palmový - napodobuje styli­ zovaný kmen a korunu palmy datlové, nejstarší doklad palmového sloupu pochází ze Sahureova pyramidového komplexu. Také palma měla nábožen­ ský význam, byla symbolem míru, hojnosti a života. — sloup lotosový inspirací byl svazek lotosových stvolů s poupaty, otevřenými nebo zavřenými, jejichž počet kolísal od čtyř do osmi. Zatím nejstarší doklad osmistvolového lotosového sloupu byl nalezen v Ptahšepsesově mastabě v Abúsíru z 5. dyn. Staří Egypťané si záhy povšim­ li, že se lotosový květ na noc uzavírá a noří pod vodu a ráno se opět vyno­ řuje na hladinu a otevírá, lotos se jim proto stal symbolem vzkříšení, zmrt­ výchvstání a věčného života. — sloup Hathořin - hlavice napodobuje na dvou nebo čtyřech stranách hlavu bohyně ->Hathory, resp. někdy i ->sistrum. Ha­ thořin sloup se rozšířil od Střední říše. — sloup kompozitní (složený) - rozšíře­ (sloup)

ný od Pozdní doby. Svůj základ má od­ vozen od papyrového sloupu se zvoncovitou hlavicí, dřík i hlavici pak zdobí další rostlinné motivy.(mv)

Smenchkare (Anchcheprure Smench­ kare] - panovník 18. dyn., jehož původ je nejasný, snad syn královny ->Teje, snad ->Amenhotepa IV. (viz též Tutanchamon). Achnaton ho jmenoval svým spoluvládcem a oženil ho se svojí dce­ rou Meritaton. Protože současně zmize­ la definitivně ze scény ->Nefertiti a její jméno Nefernefruaton se stalo jedním ze Smenchkareových jmen, předpoklá­ dá se podle jedné z teorií, že Smenchka­ re mohla být Nefertiti. Uvádějí se proto i některé další důkazy, avšak v součas­ nosti převažuje názor, že Smenchkare byl muž, kterému patří mumie obje­ vená v hrobce KV 55 v ->Údolí králů. — Za Smenchkarea, který samostatně vládl ne více než 3 roky a nechal si postavit zádušní chrám v Západních Thébách a současně ho zasvětil -»Amonovi, začalo krátké přechodné období, kdy byl současně v ->Amarně uctíván ->Aton a v ->Thébách Amon.íbv) smykací saně - dopravní prostředek

k pohybu skluzem. Tam, kde nebyla možná doprava po vodě, používali sta­ ří Egypťané k přepravě těžkých bře­ men smykací saně. Bývaly zhotoveny z dřevěných, vpředu mírně nahoru zahnutých a zaoblených trámů a pra­ covali s nimi již stavitelé nejstarších pyramid. Smykací saně byly vlečeny na silných lánech buď řadou mužů, nebo zvířaty, nejčastěji voly. S jejich po­ mocí se přepravovaly nejen kamenné bloky, ale také velké sochy, monolitické (smenchkare)

architektonické elementy aj. — Práci se smykacími saněmi si Egypťané navíc usnadňovali tím, že si dokonale připra­ vili cestu. Urovnali povrch a před smy­ kacími saněmi kráčel (někdy na nich vpředu přímo stál či seděl] muž, který cestu poléval směsí vody a mazlavého bahna.ímv) snář - kniha obsahující výklady snů.

Snář se dochoval na hieratickém papyru Britského muzea v Londýně č. 10 683 (papyrus Chester Beatty III], pocháze­ jícím z 19. dyn. — Ve snáři, který má podobu tabulky, jsou uvedeny sny a je­ jich výklady. Sloupec tvoří věta „Jestli­ že muž vidí ve snu," která se vztahuje ke každému řádku obsahujícímu popis vidění a jeho výklad. Opakuje se sché­ ma: „Jestliže muž vidí ve snu, (že dělá to a to] je to dobré (popř. špatné]; zna­ mená to, že dojde k tomu a tomu."

Snofru (Nebmaat Snofru) - zakladatel 4. dyn., syn královny Meresanch a snad posledního panovníka 3. dyn. ->Huneje. — Snofru vládl okolo 48 let a s jeho jménem jsou spojeny mnohé význam­ né činy. Z písemných pramenů se do­ vídáme, že postavil palác z cedrového dřeva, stavěl lodě, podnikl vojenskou výpravu do Núbie aj. — Do eg. dějin se však Snofru především zapsal jako největší stavitel ^-pyramid. Postavil celkem čtyři pyramidy, dvě v ->Dahšúru a po jedné v -»Médúmu a v ->SíIe, o celkovém objemu kamenného zdivá okolo 3,7 milionu m3. Nejdříve zahájil stavbu pyramidy v Médúmu, kde byla tehdy také jeho rezidence. Před dokon­ čením stavby přesunul svou rezidenci do Dahšúru a také zde si dal stavět py438

Vápencová stéla se Snofruovou titulaturou. Eg. muzeum v Káhiře. 4. dynastie

Bůh Sobek v podobě muže s krokodýli hlavou

ramidu. Úhel sklonu stěny byl v prů­ běhu stavby pro statické komplikace změněn, a tak pyramida, zvaná Lome­ ná, získala svůj ojedinělý tvar. Ani v ní však Snofru nebyl pohřben. Tomuto účelu posloužila jeho třetí pyrami­ da, zvaná Červená, postavená rovněž v Dahšúru. Čtvrtou pyramidu, menších rozměrů a stupňovitou, dal postavit západně od Médúmu, na okraji Fajjúmské oázy. Její skutečný význam je před­ mětem diskusí. — Na rozdíl od svého syna ->Chufua, kterého měl s králov­ nou ->Hetepheres I. a který podle poz­ dější tradice byl považován za tyrana, měl Snofru pověst dobrého a laskavé­ ho vládce. Tato pověst snad souvisela s jeho jménem, jehož základ tvoří slovo nefer, dobrý, pěkný.lmv)

Sobek (Krokodýl, řecký Súchos) - pů­

439

vodně bůh vody a úrodnosti, pozdě­ ji (zejména v Ptolemaiovské době) na některých místech pokládaný i za univerzální prabožstvo a stvořitele. Byl znázorňován jako krokodýl (často umístěný na svatyňce nebo oltáři), jen někdy v lidské podobě s krokodýlí hla­ vou nebo jako na zemi umístěný fetiš s krokodýlí hlavou vyčnívající z pevně utažených obinadel. — Už od počátku historické doby je doloženo uctívání Sobka ve ->Fajjúmu. Význam jeho kul­ tu zde vzrostl zejména za Střední říše, kdy se tato oblast stala politickým cen­ trem země a Sobek se tak dostal téměř na úroveň státního božstva. Postupně s ním splynula naprostá většina ostat­ ních krokodýlích božstev rozšířených (SOBEK)

po celém Egyptě (významná středis­ ka krokodýlích kultů byla v ->Kóm Ombu, ->Dendeře, oblasti ->Gabalénu aj.). Od Střední říše byl spojován ze­ jména s ^-Reem a ->Horem, později i s ->Chnumem a ->Usirem a v Ptole­ maiovské době i s dalšími bohy. Za jeho matku byla považována ->Neit. Z 1. ti­ síciletí před Kr., kdy byl zejména v fajjúmské oblasti uctíván v řadě místních podob s odlišnými jmény, pochází řada pohřebišť posvátných krokodýlů.tlb) sochařství - druh výtvarného umění

zobrazující skutečnost trojrozměrný­ mi objekty. — Nejstarší eg. sochařská díla jsou známa už z pravěku (-»Merimda Bení Saláma z 6. tisíciletí před Kr., později -»Nakáda atd.). Kamenná skulptura je doložena od závěru před­ dynastické doby, z období přechodu k historické době i v monumentál­ ní podobě (mírně nadživotní sochy ->Mina z Kuftu). — Také pro sochařství byl s určitými úpravami záhy přejat zobrazovací kánon, vytvořený původ­ ně pro dvojrozměrné umění. Řada eg. sochařských děl, zejména sochy vyte­ sané do stěn skalních hrobek, sochy s výrazným zádovým pilířem nebo zádovou deskou, do určité míry i pro Egypt typické krychlové sochy (na­ podobující postavu dřepící na zemi, přičemž pokrčené nohy jsou těsně při­ taženy pod bradu a obepjaty rukama; z celku připomínajícího krychli někdy vystupuje jen hlava a reliéfně nazna­ čené ruce), ostatně připomínala spíše vysoký ^reliéf. K dodržování formální­ ho kánonu při vytváření soch sloužila, podobně jako u ->malířství a reliéfu, předkreslovaná čtvercová síť. — Při (sochařství)

znázorňování božstev, králů a hodnos­ tářů se již v průběhu Staré říše vytvořil poměrně omezený repertoár typů soch (kráčející, stojící, sedící na trůně, klečí­ cí při prosbách nebo obětování, písa­ ři), později jen málo doplňovaný (tzv. krychlové sochy hodnostářů, dolože­ né od Střední říše, od Nové říše různé varianty klečících postav a postav při­ nášejících sochu božstva, ->naos, ->sistrum, stélu atd.). Téměř všechny typy byly obvykle používány delší dobu, pouze tzv. -»náhradní hlavy, resp. busty, jsou doloženy jen ve Staré říši; samostatně zpracované hlavy a bus­ ty se pak znovu objevují až od konce Pozdní doby (snad pod vlivem antické­ ho sochařství). Výjimku tvoří portrétní busty královny -»Nefertiti z Nové říše, nalezené v ->Amarně. Vedle jednotli­ vých soch byly běžné i skupiny (často král a božstvo, popř. král a dvě božstva jako ->triáda, teprve v Pozdní době také hodnostář a božstvo). Ze Staré říše pocházejí i tzv. pseudoskupiny (dvoj- až několikanásobné zobrazení téže osoby v jedné skulptuře). — Z po­ měrně přísně pojatého zobrazovacího kánonu se vymykaly mnohem volně­ ji podané sošky služebníků (obvykle menších rozměrů, jednotlivé i skupino­ vé) ze Staré a Střední říše, tvořící důle­ žitou součást ->pohřební výbavy. Vedle běžné poněkud idealizované podoby lze už od Staré říše pozorovat i sna­ hy o portrét (výrazné zprvu zejména u náhradních hlav), vrchol portrétní­ ho umění představují některé plastiky z Pozdní doby. Zřejmě ještě důležitěj­ ším prostředkem identifikace (důležité zejména z hlediska využití soch jako formy věčné posmrtné existence) než 440

portrétní podoba bylo vepsání -»jména - s tím souvisely poměrně časté uzurpace sochařských děl, běžné jak u královské, tak i u soukromé skulp­ tury. — K vytváření soch sloužily nej­ různější materiály od hlíny a nilského bahna, přes dřevo, u menších děl také -►fajánse, ->skla, ^-slonoviny, zvířecích zubů a kostí, až po kov (od 6. dyn. zejména -»měď a drahé kovy, později bronz) a různé druhy kamene počína­ je měkkým -^vápencem, -»steatitem, -►alabastrem až k nejtvrdším odrů­ dám ^-granitu, -^bazaltu, -►dioritu, -^křemence atd. Odedávna byly velmi oblíbené a ceněné zejména hlubinné magmatické horniny z Východní pouš­ tě (->Wádí Hammámát aj.). Hotová díla byla běžně polychromována, poměrně časté bylo také vkládání očí z jiného materiálu, resp. přidávání dalších do­ plňků. — Pomineme-li drobnou plasti­ ku, projevující se spíše jako umělecké řemeslo, hrálo sochařství důležitou roli zejména v náboženské sféře. Kul­ tovní sochy božstev a panovníků a so­ chy zemřelých se po provedení obřadu -►Otevírání úst stávaly formou zajištění jejich trvalé existence a byly umísťová­ ny do ^-hrobek a -►chrámů. Co do roz­ měrů děl měla eg. plastika mimořádný rozsah od drobné glyptiky (např. -►pe­ četní válečky, -*šperky, -►amulety atd.) až po kolosální sochy, z nichž největší je Sfinga v -►Gize.tlb)

Sokar - bůh pokládaný za ochránce zemřelých. Původně byl bohem memfidských pohřebišť, jeho sídlo bylo situováno do podzemí (podzemní jes­ kyně, resp. katakomby). Od Staré říše platil též za ochránce řemeslníků, hlav441

Synkretické božstvo Ptahsokarusir

ně kovotepců. Byl znázorňován jako sokol, někdy v lidské podobě se sokolí hlavou, nebo jako nízký pahorek ne­ soucí loď se sokolí hlavou na přídi (ta byla i Sokarovým symbolem). — Nej­ později od 5. dyn. byl ztotožněn s Ptahem a brzy nato i s ->Usirem, nejčas­ těji ve složené formě Ptahsokarusir - dřevěné sošky tohoto synkretického božstva, v jejichž duté základně býval umístěn svitek ->Knihy mrtvých, byly častou součástí pohřební výbavy v 1. ti­ síciletí před Kr. Za Nové říše byl ztotož­ ňován i se slunečním bohem. — Stře­ diskem Sokarova kultu bylo především okolí -►Sakkáry, od Nové říše i oblast -►Théb. Významný byl i Sokarův svá­ tek, nejvýznamnější na memfidských hřbitovech, při němž průvod slavnost­ ně nesl bárku s jeho podobou.(lb) (sokar)

sokol [Falco] - rod ptáků z čeledi

sokolovití [Falconidae] z řádu drav­ ců [Falconiformes]; v současnosti se v Egyptě vyskytují dva druhy sokolů: sokol šahin [Falco pelegrinoides] a sokol stěhovavý [Falco peregrinus]. — V Egyptě je ve starověku doloženo více druhů a zřejmě byl i hojnější než dnes. V královské ideologii byl pro svou dravost i vznešenost svého letu vysoko na nebi záhy ztotožněn s pa­ novníkem, na královských sochách bývá někdy znázorněn s roztaženými křídly za královou hlavou. Ochrannou funkci má i jeho zobrazení na horní straně serechu. V náboženských před­ stavách byl uctíván v řadě forem, ze­ jména jako bůh -»Hor a jeho varianty, resp. -»Re (se sluneční koulí na hlavě), ale i ^Moncu (se dvěma pery na hla­ vě), ->Sokar (mumifikovaný sokol) aj. Samice sokola byla spojována s bohy­ němi ^-Esetou a v Ptolemaiovské době i s ->Hathorou. — V 1. tisíciletí před Kr. byl ve velkém počtu chován v chrámech jako posvátné zvíře a po smrti mumifikován a obřadně pohřbíván (velká pohřebiště jsou mj. v ->Kóm Ombu, ->Thébách, ^-Dendeře, ->Abydu, -»Ešmúnénu, -o-Sakkáře, -o-Gíze). Sokol, ale např. i jeho oko, dráp aj., byli oblíbe­ ným motivem ve výtvarném umění. — Existence sokolnictví ve starém Egyptě není dosud spolehlivě prokázána.tlb)

Soleb - archeol. lokalita na levém břehu Nilu mezi 2. a 3. kataraktem v severním Súdánu. Nejvýznamnější archeol. památkou Solebu je chrám -oAmenhotepa III., který byl později při deštích výrazně poškozen přívalem vod z pouště. Některé prvky v jeho vý­ (sokol)

zdobě jsou považovány za doklad vze­ stupu kultu slunečního boha -oAtona. Poblíž chrámu se rozkládala králov­ ská obora s lovnou zvěří, která svědčí o tom, že před třemi a půl tisíciletími měla pouštní krajina v okolí Solebu charakter křovinaté savany. — V Sole­ bu byla nalezena pohřebiště z pravěku, z doby -oskupiny C, Nové říše a Merojské doby.(mv)

Sopdet (Ostrá? nebo Zářící?, řecký Sóthis) - bohyně personifikující hvězdu Sirius; je doložena od 1. dyn. V polo­ vině července, kdy vycházela spolu se sluncem na jitřní obloze, začínala i nilská záplava, a proto byla pokládána za její dárkyni. — Byla znázorňována v podobě stojící ženy s hvězdou na hla­ vě (často na lodi), někdy s péřovou oz­ dobou nebo s přejatými atributy jiných bohyní, s kterými splývala. Už od Staré říše byla někdy ztotožňována s -»Esetou (v této formě byl její kult značně rozšířen v Ptolemaiovské době), v 1. ti­ síciletí i se -oSatetou. V -otriádě vystu­ puje jako manželka boha Saha, ztotož­ něného se souhvězdím Orionu a matka -oSopdua. — Méně často byla hvězda Sirius pokládána za mužského boha, někdy ztotožňovaného s -»Horem.tlb)

Sopdu (Ostrý?) - bůh považovaný za vládce a ochránce území východně od Egypta, především Sinaje a Východní pouště, symbol východu jako -osvě­ tové strany. Platil rovněž za ochránce panovníka v boji s východními národy. Byl znázorňován v podobě sedícího sokola, pevně zavinutého do obinadel a s dvojicí per na hlavě, nebo jako vou­ satý Asijec s dlouhými vlasy a dvojicí 442

dlouhých per na hlavě. Byl pokládán za syna ->Sopdety. — Střediskem Sopduova kultu byl Persopdu (-»Saft el-Henna) ve východní deltě. Už od Staré říše byl spojován s -»Horem (za Střed­ ní říše jeho formou -»Harachtejem), později i se ->Šuem.(lb) soudnictví - soudní zřízení a orgány. Ve starém Egyptě byl již od Staré říše nejvyšší soudní autoritou ->vezír, za­ stupující -»krále. Vedle několika spe­ cializovaných sborů při královském dvoře působily zřejmě už v této době v jednotlivých částech země také nižší soudy, složené z místních úředníků. Ob­ dobná situace, možná s ještě výraznější rolí vezíra, je doložena i ze Střední říše. Zdaleka nejvíce dokladů se zachovalo pro období Nové říše, kdy vedle dvou

443

vyšších soudních dvorů v ->Thébách a -^-Memfidě (resp. ->Piramesse), v je­ jichž čele stáli vezíři obou částí země, existovala ve městech, vesnicích, ale i jednotlivých chrámech řada místních soudů, složených z nižších úředníků. V zásadě zřejmě neexistoval rozdíl mezi výkonnou a soudní mocí. — Byl znám princip odvolání k vyšší instanci, dokonce až k panovníkovi. Dochované protokoly svědčí o tom, že soudní jed­ nání byla často velmi zdlouhavá (i ně­ kolik generací) a jejich výsledky nejed­ noznačné. Podkladem pro rozhodnutí mohla být i -^věštba. Navzdory pro­ klamované nestrannosti soudců jsou známy i případy korupce a ovlivňování soudu. — Zřejmě neexistovaly odděle­ né soudy pro občanskoprávní a trestní záležitosti, byly ale známy zvláštní tri­ bunály pro mimořádně těžké zločiny proti státu (spiknutí a vražda panovní­ ka, vylupování královských hrobů atd.). Při jednání se běžně používaly přísahy a také útrpné právo. Žalující i žalovaná strana vystupovaly při jednání obvyk­ le osobně, doloženy jsou ale i písemné stížnosti. O jednání se vedly písemné záznamy, jak úřední, tak i soukromé (-►archiv). — V některých případech byl soud odpovědný i za výkon trestů, jejichž škála se pohybovala od těles­ ných (rány holí, odříznutí ruky, nosu, uší a vypálení cejchu), přes vypovězení (do Kuše, do pohraničních pevností), nucené práce v lomech, zabavení ma­ jetku až po popravu (stětím, naražením na kůl, upálením, utopením, předhoze­ ním dravé zvěři). Dodatečným trestem bylo také zahlazení jména. Vedle trestů jsou známy i doklady imunity, amnes­ tie, azylu a omilostnění. — V Ptolema(SOUDNICTVÍ)

iovské době existovalo oddělené soud­ nictví pro Řeky a místní obyvatelstvo, v němž byli zvýhodněni Řekové. Říma­ né zavedli soudní systém běžný v celé Římské říši.(lb) sovy (Strigiformes) - řád nočních ma­

sožravých ptáků. Sova byla spojová­ na se symbolikou vidění, ale i nářku a smutku. V Pozdní době je doloženo pohřbívání mumifikovaných sov, sou­ vislost s uctíváním určitého božstva však není známa. — V eg. písmu se ob­ jevuje jako hieroglyfická značka ozna­ čující hlásku m, jinak nebyla téměř zobrazována. Nelze s určitoští říci, kte­ ré druhy sov se vyskytovaly ve starově­ kém Egyptě, v současnosti to jsou sova pálená (Tyto alba), výreček plavý (Otus bruceí), výreček malý (Otus scops), výr bledý (Bubo ascalaphus), puštík arab­ ský (Strix butlerí), sýček obecný (Athene noctua), kalous ušatý (Asío otus) a kalous pustovka (Asio flammeus).(lb)

Speos Artemidos (arabsky Istabl Antar) - archeol. lokalita v jižním Egyp­ (sovy)

tě na východním břehu Nilu, asi 2 km jižně od -»Bení Hasanu. — V 18. dyn. zde královna ->Hatšepsut dala postavit na místě starší stavby ze Střední říše skalní svatyni lví bohyně -»Sachmety. Kaple v nejzazší části svatyně byla vy­ zdobena později, až za Sethiho 1. V oko­ lí jsou hřbitovy posvátných zvířat, pře­ devším koček, z Římské doby.(mv) společnost - forma nebo systém spo­

lečenských vztahů. Staroeg. společnost bývá někdy obrazně, či spíše zjednodu­ šeně, přirovnávána k pyramidě, na je­ jímž vrcholu stál faraón - bůh žijící na zemi, o stupeň níž členové jeho ro­ diny a družiny, dále pak kněží a písaři, řemeslníci a obchodníci a nejníže nej­ početnější část společnosti - venkovské zemědělské obyvatelstvo. — Během svého bezmála čtyři tisíce let dlouhého vývoje však prošla společnost starého Egypta mnoha změnami, často velmi hlubokými. Začala se postupně formo­ vat na konci pravěku z usedlých země­ dělců, kočovných pastevců, lovců a ry­ bářů. — Písemné prameny pocházející z doby okolo sjednocení země a vzniku státu již zmiňují vedle panovníka a jeho družiny, tedy vrstvy vládnoucí (pat), také tu část společnosti, která měla podřízené postavení. Tvořili ji lidé z území podmaněných v bojích prová­ zejících sjednocování Egypta (rechejeť), ale také venkovské obyvatelstvo Horního Egypta, který v těchto bojích zvítězil. Faraón získal již v Archaické době takové postavení, že mohl volně disponovat veškerým práceschopným poddaným obyvatelstvem, pro kte­ ré se později ustálilo označení meret. — Vzestup zemědělské výroby a její 444

rozšíření do dříve neobývaných ob­ lastí v rámci tzv. ^vnitřní kolonizace země, rozvoj řemesel a obchodu, za­ vedení písma, zakládání ->měst a další okolnosti výrazně urychlily formování staroeg. společnosti i její diferenciaci v průběhu 3. tisíciletí před Kr. — Na po­ čátku Staré říše, ve 3. a 4. dyn., mohla společnost opravdu připomínat výše zmíněnou pyramidu. Avšak již v průbě­ hu 5. dyn. se začala v souvislosti s tzv. demokratizací pohřebních zvyků stále víc prosazovat nová společenská vrst­ va zádušních ->kněží a lidí pracujících na tzv. zádušních statcích a pohřebiš­ tích. — Ruku v ruce s tímto procesem rostl také význam kultu lokálních bož­ stev i administrativy a hospodářství s nimi spjatých. Poskytování různých privilegií těmto kultům ze strany pa­ novníka (tzv. imumitní dekrety) roz­ šiřovalo jejich hospodářskou moc. Lo­ kální kněžské úřady se stále víc stávaly dědičnými. Podobný proces probíhal i pokud šlo o lokální úředníky státní správy. Obojí úřady, kněžské i správ­ ní, začaly často splývat a v provinci­ ích vznikala stále sílící vrstva dědičné šlechty. Řemeslníci, kteří dříve praco­ vali pouze pro stát, tzn. faraóna, byli stále více zaměstnáváni ve službách této provinční šlechty. — Závěrečné ob­ dobí Staré říše, konec 5. a 6. dyn., cha­ rakterizoval vzestup osobní iniciativy a svobody, rozvoj soukromého vlast­ nictví. Právní suverenita faraóna nad všemi ostatními, kteří mu byli podáni, byla v praxi stále více zpochybňována. Je třeba zdůraznit, že ve Staré říši není v písemných památkách doložena exis­ tence ->otroků. — Během 1. přechodné doby, kdy došlo k výraznému oslabení 445

ústřední státní moci, se tyto tenden­ ce prohloubily až k samému rozpadu ústřední státní moci. Politické a ideové otřesy té doby sice přinesly nejen relativizaci mnoha dosavadních hodnot a principů, ale také posílení významu jednotlivce ve společnosti. — Po znovusjednocení Egypta na konci 11. dyn. se první panovníci Střední říše pokusi­ li obnovit silnou ústřední moc ve státě po vzoru prvních dynastií Staré říše. Politické i hospodářské postavení pro­ vinční šlechty bylo administrativně podlomeno. ^-Správou země začali být pověřováni panovníkem jmenovaní úředníci. Došlo k nebývalému vzestu­ pu státní byrokracie. — Během Střední říše se v eg. společnosti objevila nová skupina - otroci. Jejímu vzniku a roz­ voji vydatně napomáhala válečná ta­ žení směřující zejména do ->Núbie a ->Libye. Celkově začal vzrůstat počet cizinců v zemi, tedy nejen zotročených válečných zajatců, ale i obchodníků, řemeslníků, kočovníků aj. Na konci Střední říše vyústila postupná infil­ trace ->cizinců zejména ze syro-palestinské oblasti, tzv. ->Hyksósů, v jejich faktické ovládnutí severní části země. — Boje s Hyksósy, jejich porážka a znovusjednocení Egypta na počátku Nové říše vedly k nebývalému posílení úlohy armády, která od této doby měla vý­ znamný vliv na dění v zemi. Následující dobyvačné války faraónů Nové říše v zá­ padní Asii, Libyi a Núbii tento význam dále posílily. Vojáci se vedle kněžstva a úřednictva stali základním pilířem státní moci. — Z právního hlediska byl vlastníkem početných válečných zajat­ ců, z nichž se stávali otroci, faraón. Ten je přiděloval hlavně chrámům, ale také (SPOLEČNOST)

dvořanům, významným úředníkům aj. Došlo dokonce k určité byrokratiza­ ci otroctví, neboť byly zakládány tzv. domy otroků, které produkovaly další pokolení. Otroctví tedy bylo dědičné. Mohl do něho upadnout i Egypťan (od­ souzený zločinec, prodání sebe sama do otroctví z bídy apod.). Bylo však také možné se z něho vykoupit. — Otroky a pozemky dostávali za své služby také váleční veteráni, z nichž se postupně začala vytvářet vrstva svobodných ze­ mědělců. — Je pozoruhodné, že otroci ve společnosti netvořili, podobně jako v následující Pozdní době, samostat­ nou vrstvu či stav. Byli sice zastou­ peni ve všech profesních skupinách (nosiči, zemědělci, různí řemeslníci apod.), avšak vždy jako nejníže posta­ vení. —• V důsledku politického vývoje v celé oblasti Předního východu došlo v Pozdní době k rozsáhlému otevření se dříve dost uzavřené eg. společnosti cizincům, zejména Libyjcům, Núbijcům a semitským kmenům ze západní Asie. Vzrostl i počet obchodníků a žoldnéřů z ostrovů v Egejském moři. Naproti tomu pokles eg. imperiálních výbojů do sousedních zemí vedl v Pozdní době k citelnému úbytku otroků. V Egyptě se rychle formovala multikulturní spo­ lečnost, v jejímž prostředí se začaly rozmělňovat a rozpadat ideje a princi­ py, na nichž byl původně založen a bu­ dován staroeg. stát. — Podle Hérodota tvořilo eg. společnost v 5. století před Kr. sedm skupin: kněží, vojáci, pasáci skotu, pasáci vepřů, obchodníci, lodníci a tlumočníci. V Římské době byly pod­ le Diodóra Sicilského jen čtyři skupiny svobodných eg. občanů: vojáci, pastev­ ci, rolníci a řemeslníci.(mv) (spoluvláda)

spoluvláda (koregence) - stav, kdy

se na vládě podíleli zároveň dva pa­ novníci (obvykle starší a mladší, často otec a syn). V Egyptě byl běžný zejmé­ na za 12. dyn. (od -»Amenemheta I. po Amenemheta IV.), kdy měl zaručit hladký přechod vlády uvnitř dynastie. Ojediněle je spoluvláda doložena i z Nové říše (-►Hatšepsut - -►Thutmose III., Thutmose III. - -►Amenho­ tep II.) a z Pozdní doby (->Osorkon III. - -»Takelot III.). Řada dalších spoluvlád uváděných pro období od 5. dyn. není dostatečně prokázána a je sporná (např. -►Amenhotepa III. a IV.). Výrazem spoluvlády byla obvykle korunovace mlad­ šího panovníka, spojená s udělením pěti královských -»jmen a samostat­ ným počítáním let vlastní vlády. Délka spoluvlády bývá často sporná, což pů­ sobí problémy při určování ^-chrono­ logie. — Za spoluvládu nelze považovat současnou vládu více osob s -►králov­ ským titulem, ale na různých místech Egypta, doloženou v 1. přechodné době a zejména v 1. polovině 1. tisícile­ tí před Kr. (22.-24. dyn.). Za spoluvlá­ du v pravém smyslu nelze označit ani vládu královny-regentky za nedospělé­ ho syna (např. královen ->Chentkaus I. a II. ve 4. a 5. dyn.).(lb)

Spor Hora

se Sutechem - lidové vy­ právění o sporu a soupeření bohů -►Hora a ->Sutecha. Je zaznamenáno na hieratickém papyru Chestera Beat­ tyho I (nyní v Britském muzeu) z doby vlády Ramesse V. — Jde o převyprávě­ ný mýtus o dvou bozích, kteří vedou spor o dědictví svého otce -►Usira, tj. o královský trůn. Po celé řadě událostí a epizod a střídavých vítězstvích obou

446

soků závěr vyznívá ve prospěch Hora, který je dosazen na Usirovo místo a je prohlášen za krále, zatímco pokoře­ ného, zrádného Sutecha se ujímá bůh Reharachtej. — Bohové vystupující ve vyprávění mají všechny lidské sla­ bosti a nedostatky. Hovoří za ně jejich vlastní slova, dobré a zlé činy. Nechybí různé intriky, úskoky a lsti, které se jen těžko slučují s představami o bozích. Vyprávění mělo čtenáře nebo poslu­ chače seznámit s oficiálními mytickými koncepcemi a současně i pobavit, byť za cenu humoru dotýkajícího se samot­ ných bohů, t*"}

existence, takže mohlo člověka i za jeho života opouštět a po smrti se stávalo základním svědkem při -^posmrtném soudu. K zajištění magické ochrany srdce a k dosažení příznivého hodno­ cení zemřelého sloužily vybrané nábo­ ženské texty, od Nové říše soustředěné do kapitol 26-30B ^Knihy mrtvých, které se často objevují na tzv. srdečních ^•skarabech nebo na ->amuletech. Srd­ ce bylo též považováno za symbol zno­ vuzrození. — Díky četným asociacím se srdce v různém významu objevuje ve velkém množství obratů a slovních spojení eg. jazyka.(lb)

srdce - svalový orgán zajišťující cirku­

standarta - znamení, zobrazení atd.

laci krve. Srdce (eg. hatej nebo ib] bylo podle Egypťanů místem, kde se sou­ střeďovaly všechny fyzické i psychické činnosti, vlastnosti a schopnosti člově­ ka, a to jak během života, tak i po smrti. Srdce platilo za místo charakterových vlastností, cítění, myšlení a rozhodová­ ní a také lásky a důvěry u lidí, ale pře­ neseně i u božstev. Souvislost s krev­ ním oběhem nebyla známa. — Ve sféře náboženského života bylo srdce pro­ středníkem mezi člověkem a božstvy, místem, kterým člověk božstva pozná­ val, kudy do něj vstupovala a skrze nějž ho řídila. Někdy bylo srdce dokonce přímo ztotožňováno s božstvem, síd­ lícím v člověku. Se srdcem byl těsně spojován především jazyk, považova­ ný za nástroj, kterým srdce vyjadřuje a uskutečňuje své záměry. Přítomnosti vlastního srdce byl přikládán velký vý­ znam pro posmrtnou existenci člověka, proto byl tento orgán při -»mumifikaci ponecháván v těle. — Srdci byla při­ suzována do značné míry samostatná

nesené na tyči. Jako tyče zakončené kultovní podobou božstva nebo fetiše jsou standarty v Egyptě doloženy už od předdynastické doby, kdy symboli­ zovaly jednotlivá města nebo okraje, častá jsou i jejich zobrazení na význam­ ných památkách Archaické doby (mj. ->Narmerově paletě). Na rozdíl od poz­ dějších vojenských standart, tvořených obvykle plochou deskou se zobraze­ ním bohů nebo válečných scén, měly zřejmě trojrozměrnou podobu. Nošení standart s podobami bohů bylo sou­ částí procesí při -»svátcích. — Od Nové říše vyjadřoval titul „nositel standarty" častou vojenskou hodnost (velitele od­ dílu o zhruba 200 vojácích).(lb)

447

stát - politické uspořádání společnos­

ti. Vznik staroeg. státu ve 2. polovině 4. tisíciletí před Kr. byl vyvrcholením dlouhodobého, složitého a často kon­ fliktního procesu. Již na konci pravěku se postupně vytvořily dvě mocenské sféry, jedna v jižním a druhá v severním (STÁT)

Egyptě. — V jižní, převážně pasteveckonomádské části země se začala vytvá­ řet hospodářsky prosperující a politic­ ky sílící centra, např. v ->Hierakonpoli, ->Nakádě nebo ^-Abydu. Jak ukazují nejnovější archeol. výzkumy v Západní poušti, zdejší polozemědělské polonomádské obyvatelstvo se v důsledku vy­ sychání Sahary začalo na konci pravě­ ku postupně stahovat ke zdrojům vody, především k Nilu, a to koridorem přes oázy Dáchla a Chárga právě do oblasti zmíněných tří hornoegyptských center. Příchod saharského obyvatelstva vý­ znamně přispěk ke vzestupu této části jižního Egypta a k formování nejstarší­ ho egyptského státu. K dalšímu vzestu­ pu Hierakonpole, Nakády a Abydu při­ spěla blízkost bohatých surovinových zdrojů ve Východní poušti a rozvoj dálkového obchodu především se zla­ tém. — V severním Egyptě s usedlým zemědělským obyvatelstvem probíhal na konci pravěku, před vznikem jed­ notného eg. státu, vývoj v mnoha ohle­ dech odlišným směrem. Snad ještě dří­ ve než v jižním Egyptě zde vznikla silná hospodářská centra, např. na březích splavných ramen Nilu, která využívala ke svému rozvoji užších kontaktů se zá­ padní Asií. Významné postavení mezi nimi měl ->Tell el-Faraín. — Ve 2. po­ lovině 4. tisíciletí se vládcům z jižního Egypta podařilo postupně ovládnout severní část země, deltu. Vznikl jednot­ ný staroeg. stát a vlády nad ním se uja­ la 1. dyn. v čele se svým zakladatelem, legendárním ->Menim. Dosud uváděné datum vzniku státu okolo roku 3150 před Kr. bude třeba na základě nejno­ vějších archeol. objevů na královském pohřebišti v Abydu výrazně, možná (STÁT)

o 250 let, posunout do minulosti; po­ dařilo se zde totiž objevit písemné doklady nejméně tuctu ještě starších panovníků, kteří bývají označováni jako 0. dyn. Vzniklý svazek Horního a Dolního Egypta prošel v následujících několika tisíciletích složitým vývojem. V některých obdobích neobstál a země se rozpadla na své dvě historické části a musela být v období konsolidace po­ litických a hospodářských poměrů zno­ vu sjednocována. — Staroeg. stát bývá označován jako teokratický v jeho čele stál a základním zdrojem moci byl fa­ raón, panovník považovaný za boha žijícího mezi lidmi na zemi. Sami staří Egypťané věřili, že vznik jejich státu byl dílem bohů a ti že mu také určili jeho božské poslání. Chápali stát jako řád daný bohy, který je třeba ctít a zároveň i chránit jako základní předpoklad exis­ tence a prosperity společnosti. Pou­ ze v souladu s ním mohl i jednotlivec dojít opravdového štěstí. Řád nazývali ->maat a ztělesňovala ho bohyně stej­ ného jména. Příznačně bylo toto slovo také synonymem pro pravdu, právo a spravedlnost. — Faraón, bůh a zá­ roveň také člověk, byl zárukou trvání tohoto řádu, štěstí a prosperity společ­ nosti, toho, že síly chaosu a zla nikdy nezvítězí. Když ne ve skutečnosti, tak aspoň symbolicky, v kontextu věčného mýtu, musel během své vlády zvítězit nad zlem (na nástěnných malbách, reli­ éfech či skulpturách reprezentovaným náčelníky sousedních nepřátelských kmenů z ->Núbie, ->Libye a ->Asie), vybudovat stavby pokud možno vel­ kolepější než jeho předchůdci a lidu své země zajistit mír a prosperitu větší než kdy předtím. — Staroeg. stát neměl 448

podle své základní koncepce pevný geograficko-politický rámec. Hranice Egypta byla tam, kde byli Egypťané a jejich bohové, kam faraón rozšířil svou moc. Tak tomu bylo ovšem jen v rovině ideologicko-politické, ve sku­ tečnosti Egypťané svou identitu i vy­ mezení svého území na oblast nilského údolí, zpravidla od 1. nilského katarak­ tu na sever, a delty velmi citlivě vníma­ li. — Tato základní idea staroeg. státu bývá nazývaná též státní dogma, pro­ tože o ní nemělo být nejmenších po­ chybností - ale bylo, zejména v časech válek, společenského rozvratu a hos­ podářského úpadku, jak se dovídáme z některých staroeg. literárních děl, např. -^Naučení staroegyptského mudr­ ce. — Teokratický na přísných až rigid­ ních základech spočívající stát prošel za dlouhou dobu trvání starého Egypta složitým vývojem a doznal významných změn. Dostavila se období naprostého úpadku ústřední moci v zemi. I když se ji vždy podařilo po čase restituovat, postavení panovníka postupně sláblo. Vznikaly a prosazovaly se nové mocen­ ské elity, koncem Staré říše provinč­ ní šlechta, ve Střední říši úřednictvo, v Nové říši vojenští velitelé a kněžstvo. Egyptský stát se v 18. dyn., za ->Thutmose III., proměnil v impérium, které se rozprostíralo od Eufratu na severu až po 4. nilský katarakt na jihu, aby se již na počátku 20. dyn., za -»Ramesse III., musel sám bránit prudkému ná­ poru tzv. ^mořských národů. V Pozdní době nakonec cizím dobyvatelům pod­ lehl. Obsah původní ideje staroeg. státu se pozvolna vytrácel, ta však formálně ještě žila dál, než se země stala po do­ bytí ->Alexandrem Velikým součástí 449

nového mocenského uspořádání vý­ chodního Středomoří.(mv) steatit (mastek) - jednoklonný mine­

rál šedobílé, nazelenalé barvy. Pro svou měkkost, barvu, lesk a poměrně znač­ nou odolnost vůči teplu byl ve starém Egyptě již od konce pravěku vyhledá­ vaným materiálem na výrobu ozdob, amuletů, nádobek na líčidlo, drobné plastiky aj. Vyskytuje se na několi­ ka místech ve Východní poušti, např. ve Wádí Hammámátu.tmv) stéla - v egyptologii termín používaný

pro širší okruh památek, od náhrobku až po některé typy skalních nápisů. Materiálem, z něhož se stély zhotovo­ valy, býval nejčastěji kámen, ale také dřevo, kov aj. — Existuje několik typů stél, poměrně běžným byla plochá des­ ka nahoře obloukovitě vyklenutá. Toto vyklenutí bývá někdy dáváno do sou­ vislosti s nebeskou oblohou. Stély mají tvar kónický, obdélníkový apod. Speci­ fickým typem stély jsou tzv. ->nepravé dveře. — Obsahově se stély dělí do ně­ kolika skupin. Tu nejpočetnější, dolože­ nou již od Archaické doby, představují stély pohřební. Na nejstarších, např. z královského pohřebiště v -»Abydu, bylo pouze jméno zemřelého a někdy i jeho titul. Později začalo přibývat titu­ lů vyjadřujících společenské postavení zemřelého, ale také cenné autobiogra­ fické a genealogické údaje, pohřební formule, výzvy k návštěvníkům hrobky aj. Zemřelý bývá na stéle často zná­ zorněn při tzv. zádušní hostině u stolu s obětními pokrmy a dary. Na některých stélách se objevují znázornění služeb­ níků přinášejících obětní dary, příbuz­ (STÉLA)

ných, ba dokonce i náboženských sym­ bolů a bohů. — V nejstarších dobách stály stély před hrobkami a označovaly místo zádušního kultu zemřelého. Poz­ ději byly umísťovány do zvláštního vý­ klenku v průčelí ->hrobky, pak přímo v obětní komoře, v její západní stěně. V Pozdní době byly často v pohřební komoře. — Velkou a rozmanitou skupi­ nu představují stély, které označovaly určitá významná místa, např. hranice, cesty, lomy, hřbitovy, katastry měst apod. Slavné jsou např. stély, které vy­ mezovaly hranice území nového sídel­ ního města ^-Achetatonu, založeného Achnatonem u dnešní Amarny. — Ně­ které stély měly význam náboženskomagický (např. tzv. hadí stély), jiné votivní, darovací apod. Na stély s ná­ boženskými a magickými nápisy a zná­ zorněním, např. božstva přemáhajícího nebezpečná zvířata (krokodýla, hada, štíra apod.), se někdy lila voda, která pak byla považována za léčivou. Slav­ nou představitelkou této kategorie je tzv. Metternichova stéla (nyní v USA). Postupně se objevily i stéloforní sochy, tedy sochy osob, které před sebou drží stélu s prosbou k božstvu. — Velký his­ torický význam mají pamětní stély při­ pomínající významné události, např. královský sňatek, náboženský svátek, dokončení významné svatby aj. Někte­ ré stély měly také právní význam, po­ skytovaly se jimi např. výsady městům či chrámům, byly na nich zveřejněny důležité královské dekrety apod.(mv)

Stéla 400 let - významná, byť neúplně dochovaná historická památka, která byla sice objevena v Tanidě, ale pochází téměř určitě z ->Piramesse. Název stély (stéla 400 LET)

pochází od zmínky „400 let krále Hor­ ního a Dolního Egypta Sutecha, velké síly" v textu vytesaném na této kamen­ né desce. Text na stéle doplňuje scéna -»Ramesse II., doprovázeného neúplně dochovanou postavou zesnulého ve­ zíra (jeho předka?) a obětujícího víno bohu ->Sutechovi. Význam tohoto data a vůbec celé stély je již dlouho předmě­ tem diskusí. Shoda panuje v názoru, že stéla připomíná tradici rodiny Ra­ messe II. Rok 400 se spíše než na po­ čátek ->hyksóské nadvlády v Egyptě, jak se dříve soudilo, vztahuje na výročí založení Sutechova chrámu ve městě ->Hatueretu, které se stalo součástí Piramesse.tmv)

Stéla hladu - skalní nápis na ostro­ vě ->Sáhel u Asuánu pochází zřejmě z doby ->Ptolemaia V. Děj je však umís­ těn do vlády krále 3. dyn. ->Džosera, kdy měl nastat sedmiletý hladomor, neboť se nedostavovala nilská záplava. Na radu kněze ->Imhotepa nechal Džoser přinést obětiny a postavit chrámy -»Chnumovi, vládci nilských prame­ nů, jenž se panovníkovi zjevil předtím ve snu. Nakonec Džoser vydal dekret, vněmžbohuajehokněžím věnoval úze­ mí na jih od Asuánu (-^Dódékaschoinos v Núbii), a Chnum mu naopak přislíbil životodárnou záplavu.(bv) Stéla o adopci - neúplně dochovaná stéla z červeného granitu nalezená v ->Karnaku a nyní uložená v Egypt­ ském muzeu v Káhiře. Obsahuje zprávu o adopci princezny Neitokrety za bu­ doucí -»„božskou manželku Amonovu" v 9. roce vlády jejího otce -*Psammetika I. Adoptující stranou přitom byla 450

„božská manželka Amonova" Amenardis 11. a její nástupkyně Šepenupet II., obě spřízněné s 25. dyn. Tato adopce znamenala důležitý formální krok ke sjednocení Egypta pod vládou 26. dyn. a jako výraz faktického uznání Psammetikovy vlády v Horním Egyptě byla předzvěstí zániku Amonovy teo­ kracie v této části země.(lb)

Stéla

satrapů - stéla z granodioritu, datovaná do 7. roku vlády Alexandra IV., syna -^Alexandra Velikého, a ulože­ ná nyní v Egyptském muzeu v Káhiře. V jejím textu sděluje tehdejší eg. místodržící Ptolemaios, syn Lagův (poz­ dější -^-Ptolemaios I.), že přivezl zpět do Egypta sochy a knihy odvlečené předtím perskými vládci, popisuje budování královské rezidence v ^Ale­ xandrii a své tažení do Sýrie. Velká část textu je věnována navrácení půdy, od­ ňaté perskými vládci chrámu bohyně ->Vadžety v Bútó.(lb)

stín - prostor za osvětlovaným těle­

sem, do kterého nepronikají světelné paprsky. — Ochrana před slunečními paprsky byla pro Egypťany důležitá jak na tomto, tak i na onom světě (za dár­ ce stínu zde platila ->sykomora nebo jiné posvátné stromy, ale také samotná ->hrobkaj. Běžné bylo použití sluneč­ níků, buď polokruhových, vyrobených z listů nebo per (podobně jako ->vějíře, které byly obvykle menší), nebo obdél­ níkových, natažených na lehké dřevěné konstrukci. V přeneseném významu symbolizoval stín ochranu poskytova­ nou panovníkem nebo i bohy. — Vedle toho byl stín také jednou ze složek lid­ ské existence (podobně jako např. tělo, 451

->jméno, -^ka, -+ach a zejména -+ba, s nímž byl nejvíce spojován). V před­ stavách o posmrtné existenci je stín (znázorňovaný jako plná černá silue­ ta lidské postavy, popř. s vyznačením oka) chápán jako samostatná forma bytí, někdy dokonce zcela nezávislá na tělu a nabývající až hrozivých vlast­ ností. — Jako „Reův stín" se za Nové říše označovaly sluneční svatyně, je­ jichž ústředním bodem byl obvykle -»oltář stojící uprostřed otevřeného dvora. Tyto svatyně byly někdy součás­ tí většího chrámového komplexu (jako vedlejší dvůr nebo na střeše), přede­ vším v -»Amarně sloužily zřejmě také zádušnímu -*kultu.tlb)

Stížnosti výmluvného venkovana - staroeg. povídka známá ze tří hie­ ratických papyrů Berlínského muzea (č. 3 023, 3 025,10 499) pocházejících z pozdní 12. a 13. dyn a psaných kla­ sickou ->egyptštinou. Dílo však vzniklo již v 9. až 10. dyn. — Hrdinou povídky je prostý venkovan - obyvatel oázy, který odchází do tehdejšího hlavního města ->Hérakleopole, aby tam získal obilí a potraviny výměnou za své zbo­ ží. Avšak cestou je lstí okraden jistým Nemteinachtem. Venkovan se odebral do hlavního města prosit Nemteinachtova nadřízeného, vrchního správce Rensiho, o zjednání nápravy. — Přes­ tože čtenář či posluchač znal uměle navozenou situaci, jistě si vychutnal vybroušenou rétoriku i to, že se nako­ nec spravedlnosti učinilo zadost. Zřej­ mě nevadila přehnanost až nevěro­ hodnost situace, kdy prostý venkovan, ve skutečnosti nevzdělaný člověk, by nebyl schopen takové obhajoby. Cílem

(stížnosti

výmluvného venkovana)

díla byla jednak kritika poměrů v teh­ dejším soudnictví, jednak ocenění řeč­ nických kvalit a výmluvnosti.(bv)

Strastiplný dopis - opis novoeg. li­ terárního dopisu Atumova velekněze Vermaje z -»Héliopole zaznamenaný na hierat. papyru Puškinova muzea v Moskvě (č. 127). Pochází z doby okolo roku 1000 před Kr. — Sesaze­ ný a vypovězený kněz, který se toulá po Egyptě a hledá si nový domov, líčí svůj smutný příběh. Spoléhá přitom pouze na panovníka, jemuž je oddán, a věří, že ten přijde a zachrání ho před zdejším násilím a nespravedlností. Dopis je adresován hrdinovu příteli, dvornímu písaři Vesermaatrenachtovi. — Tento propagační spis s líčením ty­ ransky ovládané společnosti a věrným popisem trvalých neduhů eg. venkova, jakými byly hlad, podvody, plané sliby úředníků, vysoké daně a bídné příjmy prostých lidí, byl zřejmě zamýšlen jako chvála na panovníka, jehož autor nazý­ vá „svým bohem". fbv> strava (potrava) - směs potravin rost­

linného a živočišného původu, které slouží k výživě živočichů a člověka. Základem stravy starých Egypťanů byl ^•chléb a další výrobky z obilí, doplňo­ vané zeleninou (především cibulí, čes­ nekem a luštěninami) a ovocem (nejdů­ ležitější byly datle a fíky). — Spotřeba masa jatečních zvířat (hovězí, skopo­ vé, vepřové, drůbež) byla v širokých vrstvách poměrně omezená (zejména na období ->svátků), běžná byla u vy­ sokých hodnostářů a kněží, kde byla doplňována i o lovnou zvěř (->antilopy, gazely, vodní ptactvo) a zvláštní druhy (strastiplný dopis)

(za Staré říše mj. i vykrmované ->hyeny). Maso se upravovalo vařením nebo pečením, jedly se i vnitřnosti. Z tuků jsou ve stravě doloženy jen hovězí lůj a drůbeží sádlo, jen zcela výjimečně i rostlinné ->oleje. Častým doplňkem stravy všech vrstev obyvatelstva byly ->ryby. — Spotřeba mléka a mléčných výrobků byla velmi omezená (kysané mléko a jeho produkty, teprve od Ptole­ maiovské doby sýr), čerstvé mléko bylo vyhrazeno malým dětem a tvořilo také častou obětinu. — Z nápojů bylo vedle vody nejběžnější ->pivo a méně často ^•víno, doloženy jsou i ovocné šťávy (mj. i zkvašené). Jako koření i konzer­ vační prostředek se používala ->sůl, doloženo je i užití kmínu, koriandru a kopru; jalovec (Juniperus oxycedrus) a černý pepř (Piper nigrům) se dováže­ ly. Ke slazení sloužil především ->med. — S vývojem náboženských představ vznikly dosud ne zcela objasněné zá­ kazy pojídat určité potraviny, zejména vepřové maso a ryby, ale snad i boby a v menší míře i jiné druhy stravy. Tyto zákazy, uplatňované až v 1. tisíciletí před Kr., se týkaly především kněží, pro širší vrstvy byla jejich platnost ome­ zena zřejmě jen na určité dny v roce. Odlišně vznikly lokálně uplatňované zákazy pojídání posvátných zvířat uctí­ vaných v jednotlivých krajích. Existen­ ce kanibalismu, k němuž mělo dochá­ zet v dobách společenského rozvratu a který je zmiňován v literárních pra­ menech, je sporná.(lb) stříbro - chemický prvek. Vyskytuje se jako krychlový minerál (ryzí stříbro) nebo jako součást stříbrných rud (např. argentit). Předměty z čistého stříbra

452

jsou z Egypta doloženy poměrně vzác­ ně, většinou jde o slitiny se zlatém, mědí nebo olovem. Stříbrné korálky a amulety se objevují již od 4. dyn., v porovnání se zlatém však mnohem vzácněji. Ještě v Nové říši byl poměr mezi zlatém a stříbrem, jak ukazují do­ chované texty, 2:1. — Výroba stříbra v Egyptě zatím doložena není, i když se zde stříbrná ruda vyskytuje, např. ve Východní poušti. Stříbro se do Egyp­ ta dováželo jednak ze západní Asie, jed­ nak z ostrovů v Egejském moři. Jeden z takových importů představuje slavný poklad z Tódu pocházející ze Střední říše. Od Nové říše je prostřednictvím většího počtu nálezů stříbrných před­ mětů doložen nárůst dovozu stříbra do Egypta, zároveň však také zvýšený export stříbrných výrobků z Egypta do Babylónu, na Kypr aj. Příčiny tohoto jevu nejsou zatím zcela jasné. — Stříbro se používalo k výrobě ozdob a ^amu­ letů, kultovních předmětů, nádob, soch, -^sarkofágů aj. V náboženství bylo stříbro spojováno s bohem -»Thovtem a Měsícem. tn"') sůl [halit] - krychlový nerost, chlorid

sodný. V Egyptě se získávala především ze solných jezírek ve ->Wádí Natrúnu, v 1. tisíciletí před Kr. i ze čtvrtohorních sedimentů v oáze ->Chárga a teprve od Ptolemaiovské doby i z pobřežních lagun Středozemního moře. V Pto­ lemaiovské době byl zaveden solný monopol, sůl byla i exportována. Byla užívána v potravinářství [mj. ke kon­ zervování ->ryb a drůbeže], sklářství (jako tavidlo], k vydělávání kůží, pří­ pravě ricinového oleje, v -^lékařství a k čištění zlata a stříbra. Pro obchod 453

byla upravována zřejmě do podoby ci­ hel. Ojediněle byla užívána i jako forma platidla.ílb)

Sumer - akkadské označení jižní a střední Mezopotámie, které od konce 4. do počátku 2. tisíciletí před Kr. obý­ val národ Sumerů. Sumerština zřejmě není příbuzná žádnému známému ja­ zyku. Od 2. poloviny 4. tisíciletí před Kr. se zaznamenávala klínovým písmem, jež podle starších názorů (v současnos­ ti spíše odmítaných] přispělo v Egyptě ke vzniku hieroglyfického ->písma. Kontakty Egypta se Sumerem jsou sice doloženy už na konci předdynastické doby, mj. nálezy sumerských pečet­ ních válečků, ale rozsah možných su­ merských vlivů na eg. ->architekturu a -rumění je v poslední době stále více zpochybňován.(lb) sup - souhrnný název ptáků rodu Aegypius, Gyps, Neophron, Necrosyrtes aj. z čeledi jestřábovití (Accipitridae) z řádu dravců (Falconiformes'). — Ve starověku žilo v Egyptě několik dru­ hů. K nejčastěji vyobrazovaným dru­ hům patřili sup bělohlavý (Gyps fulvus] a sup mrchožravý (Neophron percnopterus); oba druhy jsou doloženy i v po­ době hieroglyfických značek. V součas­ nosti se kromě dvou výše zmíněných druhů v Egyptě vyskytují sup krahujový (Gyps rueppellií) a ohrožení sup hnědý (Aegypius monachus) a sup krá­ lovský (Torgos tracheliotus). — V ná­ boženských představách supíce sym­ bolizovala mateřství a byla spojována s ochrannou bohyní Horního Egypta ->Nechbetou, resp. s bohyní ->Mutou. Čelenka ve tvaru supíce je doložena už

(sup)

za Staré říše jako běžný atribut všech eg. bohyní a -^královen.tlb)

Sutech (řecký Séth] - bůh zla, války, bouře a pouště, doložený od předdy­ nastické doby. S ->Horem tvořil dvojici ochranných božstev panovníka, v Ar­ chaické době byl výjimečně panovník považován i za Sutechovo pozemské vtělení. V mýtu (->Devatero) byl ale už nejpozději v závěru Staré říše jako vrah svého bratra -»Usira a protivník jeho syna a právoplatného dědice Hora označován za narušitele řádu světa, zá­ roveň však nadále vystupoval jako prů­ vodce slunečního boha (zejména při jeho noční cestě] a jeho ochránce v boji

proti nepřátelům, zejména ->Apopovi. Od Nové říše byl pokládán rovněž za vládce a ochránce cizích území. — Sutech byl znázorňován buď jako my­ tické zvíře zřejmě složené z částí těla různých živočichů (žirafy?, psovité šel­ my?], identifikace s okapi, mraveneč­ níkem atd. nejsou přesvědčivé, nebo v lidské podobě s hlavou tohoto zvířete. Méně často vystupoval i v podobě hro­ cha, prasete či osla. — Hlavními stře­ disky Sutechova kultu byly ->Ombos, oázy v Západní poušti a sv. delta. Jeho význam vrcholil za ->Hyksósů, kteří Sutecha ztotožnili s ->Baalem, a zejmé­ na za 19. a 20. dyn., kdy se stal jedním z ústředních božstev země. Od 21. dyn. jeho obliba rychle upadala, zřejmě v souvislosti se stále větším důrazem na uctívání -»Usira. Od 25. dyn. byl Su­ tech v oficiálním náboženství proná­ sledován jako ztělesnění zla. Řekové ho proto ztotožnili s Tyfónem.tlb) svátek sed - jeden z nejdůležitějších

Sutech v podobě muže se žezlem vas, válečnou sekerou a symbolem života. Detail výzdoby Sahureova zádušního chrámu v Abúsíru. 5. dynastie

(sutech)

svátků, který je úzce spjat s panovní­ kem. Někdy je též nazýván královským jubileem. Jeho význam není ještě zcela objasněn, snad i proto, že se zatím ne­ podařilo vysvětlit, co přesně slovo sed znamená (část oděvu ?, zvířecí ocas ?, psovité božstvo ?]. — Prameny vztahu­ jící se ke svátku sed jsou doloženy již od konce pravěku. Zdá se, že smyslem tohoto svátku bylo magicky obnovit fyzické i duševní síly vládnoucího pa­ novníka. Není vyloučeno, že navazo­ val na dávný rituál zkoušky zdatnosti a případného usmrcení starého vůdce, který již nebyl zárukou přežití a pro­ sperity kmene. Fyzické odstranění vůdce bylo snad již v pravěku opuštěno 454

Epizody z oslavy svátku sed panovníka Niuserreo. Detail výzdoby Niuserreova slunečního chrámu v Abú Ghurábu (podle L. Borchardta). 5. dynastie

a nahrazeno obřadem, při němž byla mj. pohřbena jeho socha. — Na počát­ ku historické doby se svátek sed stal významnou součástí ->státního dog­ matu. Oslavy měly řadu epizod, během nichž panovník podstoupil rituální běh (aby dokázal svou zdatnost], navští­ vil symbolicky svatyně bohů, zahalen do přiléhavého pláště a s různými od­ znaky královské moci dosedl na vyvý­ šený trůn ve zvlášť k tomuto účelu při­ praveném tzv. pavilonu svátku sed aj. Postupně začaly do oslav pronikat prv­ ky usirovského náboženství, zejména myšlenky zmrtvýchvstání, vztyčování sloupu -+džed aj. — Původně snad měl být svátek sed slaven u příležitosti 30. výročí panovníkovy vlády, v praxi však tento termín zpravidla nebyl respekto­ ván a svátek se konal v kratších a ne­ pravidelných intervalech.(mv) svátky - dny věnované oslavě nebo

připomenutí různých božstev, událos­ tí atd. Egypťané znali velké množství svátků (za Nové říše až 60), spojova­ ných s událostmi zemědělskými (setí, žně, záplava), astronomickými (ranní východ Siria), -^kalendářními (Nový 455

rok, počátek ročních období či měsíců, -^•epagomena atd.), politickými (ná­ stup panovníka na trůn, korunovace, jubileum vlády), náboženskými (my­ tologická výročí, slavnosti božstev) a rodinnými (narození, smrt a jejich výročí). Soupisy svátků jsou doloženy od 4. dyn., jejich průběh je podrobně­ ji znám až z textů a zobrazení z doby Nové říše. — Svátky připadaly obvykle na pevný den v roce, jen některé (pře­ devším náboženské) se řídily lunárním ^•kalendářem. Často trvaly několik dní, velké i 2-4 týdny. Řada svátků měla ce­ lonárodní důležitost, značně omezený význam měly naproti tomu rodinné a četné místní náboženské svátky. — Svátky se obvykle slavily v -^chrámech, jejich součástí byly obětní a jiné rituály a obvykle i rituální procesí s kultovní sochou božstva. Zatímco obřady v chrá­ mech byly vyhrazeny poměrně úzkému okruhu ->kněží a hodnostářů, odehrá­ valy se ostatní fáze slavností, zejména procesí, za široké účasti obyvatelstva. Procesí byla často využívána i k získá­ ní ->věštby. Součástí svátků bylo i roz­ dělování zvláštních přídělů, zejména potravin a nápojů. — K nejvýznamněj(SVÁTKY)

ším patřily svátky v Memfidě (zejména ->Ptahův a -»Sokarův), Thébách (svá­ tek lpět, při kterém -»Amon cestoval z Karnaku do Luxoru a odtud do Me­ dínit Hábu, aby tam obětoval svým předkům, a tzv. Krásný svátek údolí, tj. Amonova cesta z Karnaku do -»Dér el-Bahrí, slavená jako velký svátek celé thébské nekropole), dále v Elefantině (->Chnumův a ->Anuketin), -*Edfú (->Horův), Dendeře (->Hathořin), Kop­ tu (^-Minův), Ešmúnénu (^-Thovtův), Sajích (->Neitin) a Bubastidě (->Bastetin). Původně v Abydu, později i na ji­ ných místech (v Pozdní době po celém Egyptě) byly slaveny svátky spojované s ->Usirem (největší z nich ve 4. měsíci eg. kalendáře). Z královských svátků má určitý význam pro ->chronologii ->svátek sed. Celostátní a významné místní svátky byly dnem pracovního volna.ílb) svatostánek - v eg. chrámech místnost

(ve velkých chrámech i několik), urče­ ná k uchovávání kultovní podoby bož­ stva, nejčastěji sochy. Svatostánek ležel obvykle v nejzazší části ->chrámu, pří­ stup do něj měla jen omezená skupina ->kněží, určená k provádění denního nebo svátečního ->kultu. Počínaje No­ vou říší byly před svatostánky ve vel­ kých chrámech místnosti vyhrazené pro ->posvátnou bárku a pro obětování. Stěny svatostánků bývaly zdobeny scé­ nami obětování (zadní stěna) a denního rituálu (boční stěny). Ne zcela přesně se jako svatostánky označují také obět­ ní místnosti královských a soukromých pohřebních komplexů.(lb)

povrchu směr. Vedle čtyř hlavních svě­ tových stran znali Egypťané také jejich kombinaci (SV, JV, JZ, SZ). Základní ori­ entací byl pro ně severo-jižní směr (tj. původně směr k severnímu pólu, resp. cirkumpolárním hvězdám, později v zá­ sadě směr toku Nilu). Jih byl považován za začátek nebo směr vpřed, zatímco sever byl chápán jako konec nebo směr vzad. Při rozhodující orientaci k jihu byl západ považován za pravou stranu a byl uváděn před východem, pokláda­ ným za levou stranu. Pořadí světových stran při jejich úplném výčtu bylo ob­ vykle jih, sever, západ, východ. — Jed­ notlivým světovým stranám byly při­ řazovány určité národy a také božstva, která byla zároveň jejich personifikací. Jih: -»Núbijci - -»Hor z Behdetu, -»Dedun; Sever: —>Asijci - ->Sutech z Ombu, někdy -»Sobek; Západ: ->Libyjci ->Ha, -*Hor, resp. bohyně ->Imentet jako personifikace západu (ztotožňo­ vaná s ->Hathorou nebo -»Maatou), někdy také Sobek; Východ: ->beduíni - ->Sopdu, Dunanuej, Sutech, resp. bo­ hyně labet jako personifikace východu. — V hrobové architektuře a na ->rakvích byli symbolem světových stran -»Horovi synové (Amset jih, Hapi sever, Kebehsenuf západ, Duamutef východ), konce rakví chránily a symbolizovaly i bohyně ->Nebthet (hlava, tj. sever., resp. později západ) a -»Eset (nohy, tj. jih, resp. později východ). Zvlášt­ ní označení (v podobě bytostí s hadí, resp. beraní hlavou) měly i větry ze čtyř hlavních světových stran.(lb) syenit - hlubinná magmatická horni­

světové strany - čtyři základní směry,

podle kterých se určuje na zemském (svatostánek)

na nejčastěji šedé až šedočerné barvy. Hlavní minerální složkou jsou alkalic­ 456

sycomorus) - košatý strom dosahují­ cí až 15 m výšky. V Egyptě je doložen od předdynastické doby, není ale jas­ né, zda jde o původní součást eg. flóry, nebo zda sem byl přenesen z jihu. V Egyptě byl rozmnožován pouze vege­ tativně (druh hmyzu opylujícího tento strom zde nežije) a užíván jako ozdob­ ný a ovocný strom s dobře využitelným dřevem (->nábytek, ->sochy, ->lodě, ->rakve atd.), plody a listy sloužily také v ->lékařství. Dozrávání plodů bylo urychlováno tím, že se uměle nařezávaly. — Od Staré říše byla sykomora uctívána také jako stromové božstvo se zdůrazněnou rolí při ochraně zemře­ lých, jejichž různým formám - zejména ->ha v ptačí podobě - poskytovalo stín, vodu, jídlo i místo pro odpočinek. V této roli byla sykomora původně ztotožňo­ vána především s ->Hathorou, od Nové říše spíše s ->Nutou. Po sykomoře byly pojmenovány 13. a 14. hornoeg. ->kraj (Přední, resp. Zadní kraj sykomory).[lb)

mizace v polyteistickém náboženství. Velký počet eg. božstev bývá chápán jako výsledek splynutí mnoha původ­ ně samostatných skupin obyvatelstva s vlastními náboženskými představami při vzniku jednotného státu, řada bož­ stev ale vznikla až v historické době. — Základem eg. synkretismu bylo pře­ nášení nebo často i přímá shoda, resp. blízká podobnost atributů nebo funkcí božstev za vzniku nového synkretic­ kého božstva. Formálním výrazem synkretismu bylo nejčastěji spojová­ ní jmen bohů v jedno (od 4. dyn. Re + Atum = Reatum, od 6. dyn. Ptah + Sokar = Ptahsokar, od 11. dyn. Moncu + Re = Menture, Amon + Re = Amenre atd.). Důvody tohoto spojování byly mnoh­ dy politické (prosazování jednotného „státního" božstva - zejména u božstev spojovaných s královskou funkcí, tj. ->Rea, ->Hora, později ->Amona), spo­ lečenské (růst obliby určitého božstva v širokých vrstvách) nebo praktické (spojování méně významných ^-kul­ tů s důležitějšími a bohatšími). — Ze­ jména od Nové říše se stále více šířilo i spojování božstev formou teologické spekulace, kdy byla jednotlivá bož­ stva pokládána za různé formy nebo projevy (často chápané jako ba) téže univerzálně chápané božské síly. Syn­ kretismus, zejména ve své teologickospekulativní podobě, vrcholil v Pozdní době, kdy docházelo i ke splývání pů­ vodně zcela neslučitelných (např. muž­ ských a ženských) božstev.tlb)

synkretismus - spojování božstev, ve­

Sýrie - zeměpisná oblast v západní

dle jejich genealogického, příbuzen­ ského či skupinového zařazování jeden ze základních způsobů jejich syste-

->Asii, zahrnující území mezi východ­ ním pobřežím Středozemního moře a středním tokem Eufratu. Od. 3. tisíciletí

ké živce, doprovázené biotitem a am­ fibolem; od granitu se liší zejména nepřítomností křemene. Na základě antické tradice se občas označení sye­ nit nesprávně užívá pro tmavočervený granit z ->Asuánu (řecký Syéné). Krys­ talický kámen, který dnešní petrologie označuje jako syenit, se ve skutečnosti v asuánských lomech netěžil. Vyskytu­ je se na několika místech ve Východní poušti.(mv) sykomora (fíkovník sykomora, Ficus

457

(Sýrie)

před Kr. zde existovala řada městských států. Za Střední říše jsou v Egyptě do­ loženi řemeslníci a umělci syrského původu. Za 18. dyn. (^Thutmose III.) se Sýrie stala cílem eg. výbojů (->Mitanni); městské státy zde existující v různé míře uznávaly eg. nadvládu (->amarnské dopisy). Během této doby bylo do Egypta přivedeno velké množství vá­ lečných zajatců ze Sýrie, kteří pracovali jako řemeslníci v královských a chrá­ mových dílnách, domácí služebnictvo a nádeníci v -^zemědělství. Syrské vlivy se tehdy projevovaly v ->egyptštině i v eg. -^náboženství (->Rešep, ->Astarte, ->Anat) a -rumění (výro­ ba a zpracování ->skla). Na počátku 19. dyn. se v Sýrii střetl eg. a chetitský vliv - k rozdělení moci došlo po bitvě u ^Kádeše za ->Ramesse II. Za 20. dyn. eg. vliv v Sýrii postupně zanikl. O jeho obnovení se na počátku 26. dyn. poku­ sili -»Psammetik I. a ->Neko II.(lb)

Šabataka (Džedkaure Šabataka) - pa­ novník 25. dyn. Na rozdíl od svého předchůdce Šabaky zprvu aktivně vystupoval proti asyrským zájmům. Vojsko, které vyslal do ^-Palestiny na podporu místních vládců, se ale bez boje stáhlo zpět. Podporoval chrámy a kněžstvo.tlb) šadúf - zavlažovači zařízení v podobě

nerovnoramenné páky (vahadla) s ná­ dobou na vodu na jednom a závažím na opačném konci. Umožňovalo zvedat menší množství vody o 1-2 metry, bylo proto užíváno především v zahradách a sadech. V Egyptě je šadúf doložen od konce 18. dyn., snad byl převzat z Mezopotámie.(lb)

Šabaka (Neferkare Šabaka) - druhý panovník 25. dyn. núbijského původu, bratr a nástupce ->Pijeho. Vojensky ob­ sadil celý Egypt a potlačil odpor míst­ ních vládců v deltě. Ve vztahu k Asýrii udržoval neutralitu. Podporoval chrá­ my (mj. rozšířil chrámy v ->Memfidě, ->Abydu a ->Esně) a kněžstvo. Význam­ né bylo jeho působení v oblasti Théb, kde po dlouhé době obnovil zazna­ menávání výšky hladiny Nilu a nechal opravit řadu staveb. Za jeho vlády se vý­ razně projevuje hledání uměleckých vzorů v dávné minulosti. Tzv. Šabakův kámen (nyní uložený v Britském muzeu v Londýně) obsahuje neúplně zachova­ ný záznam memfidské ->kosmogonie, v níž hlavní roli hrál ->Ptah.(lb) (šabaka)

Čerpání vody pomocí šadúfu. Malba v Ipujově hrobce v Dér el-Medíně (TT 217). 19. dynastie

Šai (Ten, který určuje) - jedna ze složek ->osudu, kterou člověk dostane při na­ rození, snad ve významu životní ener­ gie nebo prospěchu (jako určitá forma 458

-^■ka). Šai je doložen od Nové říše. Byl chápán i samostatně jako síla přináše­ jící požehnání, udělovaná nejčastěji pa­ novníkem a personifikovaná obvykle v hadí podobě (splývá proto s ->Renenutou). V Pozdní, Ptolemaiovské a Řím­ ské době byl považován za prabožstvo, resp. ochranné božstvo (i ve smyslu genius loci). V helénistickém myšlení se mu blíží Agathos Daimon.flb) šakal [Canis] - název pro tři druhy

psovitých šelem rodu Canis. V součas­ nosti v severní Africe žijí v lesnaté sa­ vaně tři druhy - šakal čabrakový [Canis masomelas], šakal pruhovaný [Canis adustus] a šakal obecný [Canis aureus], — V eg. textech a znázorněních nelze šakala vždy přesně odlišit od ->psa a jiných psovitých šelem. Vzhledem k tomu, že se šakal zdržoval na okraji pouště, v místech, kde bývali pohřbívá­ ni zemřelí, byl spojován s ochrannými božstvy pohřebišť (->Anup, ->Chontamentej), resp. s válečnickými bohy (->Vepuauet). V Pozdní době byl po­ dobně jako jiné psovité šelmy chován jako posvátné zvíře a obřadně pohřbí­ ván (mj. v ^-Asjútu, Hardai - řecký Kynopoli, ->Sakkáře). Snad díky stopařským schopnostem se hieroglyfická značka v jeho podobě stala označením pro soudce a vyšetřující úředníky.(lb) ŠALI - středověké město a pevnost v oáze Síwa. Ve 30. let. 20. století bylo zničeno přívalovým deštěm. Město bylo totiž postaveno z cihel zhotovených z materiálu tradičně získávaného ze slaných močálů, kterých je v oáze a je­ jím okolí mnoho. Při několikadenním lijáku se město doslova rozteklo.lmv) 459

Šed (Zachránce) - bůh personifikující -►magií podloženou ochrannou sílu božstev. Je doložen od 18. dyn., už pod­ statně dříve se ale jeho jméno užívalo jako přídomek jiných božstev. Byl zná­ zorňován jako dítě nebo mladý muž s gazelí hlavou na čelence a s lukem a šípy, resp. oštěpem, někdy také na bo­ jovém voze taženém koňmi nebo gryíy, jak svírá nebo hubí divou zvěř (lvy, ští­ ry, hady, krokodýly, ale i gazely, symbo­ lizující nepřátelskou faunu pouště). — Šed byl uctíván především v lidových vrstvách, četné doklady jsou z ->Dér el-Medíny. Od Pozdní doby stále více splýval s ->Horem (zejména ve formě -►Harpachered). Jeho zobrazení, sym­ bolizující ochranu proti dravé zvěři, jsou přímým předchůdcem pozdních stél tzv. Hora na krokodýlech.(lb)

Šed. Detail výzdoby vápencové stély písaře Ramesua. 20. dynastie

Šéch Saíd - archeol. lokalita ve střed­ ním Egyptě na východním břehu Nilu, asi 5 km sev. od Amarny. V Šéch Saídu je pohřebiště se skalními hrobkami vlád­ ců 15. hornoeg. okraje. Pocházejí ze Staré říše a dochovanými nápisy mezi (šéch saíd)

nejvýznamnější z nich patří Serefkova, Verirniova a Meruova. Mnohé z hrobek byly v koptské době poškozeny.lmv)

Šéch SÚbí - pohřebiště se šachtový­ mi hroby z Pozdní doby nacházející se uprostřed Bawiti. V hrobkách se­ stávajících z několika místností byli pohřbeni správcové oázy Džedefanch, Banentiju a členové jejich rodin. Na stě­ nách některých komor se dochovala malovaná, umělecky poněkud primi­ tivní výzdoba, která má provinční ráz. V jejím obsahu se projevují vedle tehdy tradičních eg. také místní náboženské představy obyvatel pouště, např. kult měsíce a hvězd. Přesný rozsah pohře­ biště není dosud znám. tn"') šen - hieroglyfická značka ve tvaru

smyčky kruhového tvaru zakonče­ né uzlem. Značka se stala symbolem nekonečnosti a věčnosti. V tomto vý­ znamu se s ní lze také často setkat v umění. Často doplňuje obrazy bohů, setkáváme se s ní i ve výzdobě rakví, mezi amulety apod.(mv)

doložený od počátku Nové říše. Byl znázorňován v lidské podobě se slu­ nečním kotoučem nebo se srpkem Měsíce na hlavě, popř. se sokolí hlavou zdobenou dvěma pery, nebo s hlavou ibise s měsíčním kotoučem. Uctíván byl zejména v ^-Ešmúnénu, kde byl v pozdní tradici pokládán za otce míst­ ního ->Osmera bohů.(lb)

Šepseskaf (Šepseschau Šepseskaf) - jen krátkou dobu na samém konci 4. dyn. vládnoucí panovník, pravděpodobně syn ->Menkaurea s některou z vedlej­ ších královen. Dokončil pyramidový komplex svého otce v Gize, sám si však svou hrobku postavil v jižní ->Sakkáře, a to nikoli ve tvaru pyramidy, ale mastaby připomínající obří sarkofág (arabsky Mastabat faraún).ímv)

Šepseskare (Sechemchau Šepseskare) - záhadný panovník zhruba z poloviny 5. dyn., který je doložen pouze z něko­ lika zlomků hliněných pečetí a ze Sakkárského seznamu králů.tmv)

Šesemtet (Ta, která patří k šesemeť} Šentait (Vdova) - bohyně ochraňu­ jící zemřelého, jíž bylo připisováno také oživení zavražděného ->Usira. Doložena je od 19. dyn., byla znázor­ ňována obvykle v podobě ležící krá­ vy se slunečním kotoučem mezi rohy nebo se symbolem ->bat na krku. Byla ztotožňována s -»Esetou (tj. Usirovou „vdovou"), na základě podobnosti čas­ to také s -»Hathorou. Centrem jejího kultu byl 9. dolnoeg. ->kraj.(lb)

Šepsej (Nádherný) - bůh vystupující jako sluneční, resp. měsíční božstvo, (ŠÉCH SÚBÍ)

- bohyně vzniklá zřejmě jako perso­ nifikace hrozivých sil přisuzovaných opasku šesemet, který tvořil součást oděvu bohů a panovníků, je doložena od 4. dyn. až do Římské doby. Od počát­ ku byla spojována s ->Bastetou a ->Sachmetou, s nimiž byla uctívána zejména v memfidské oblasti a od kterých pře­ vzala i podobu lvice. Prostřednictvím obou těchto bohyní byla od Střední říše zapojena do okruhu mýtů o vzdá­ leném božím oku a ztotožňována také s ^-ureem. Její samostatný kult je málo doložen.tlb) 460

Šesemu - bůh personifikující lis na víno nebo olej, doložený od konce Staré říše. Díky spojení s nožem na odřezávání hroznů a symbolickému ztotožnění červeného vína s krví byl považován na hrozivé božstvo s násilnickými rysy, pomocníka vládce říše mrtvých ->Usira, v jehož doprovodu pobíjí hříšníky. V mnohonásobné podobě byl někdy řazen až k podsvětním démonům. Od Střední říše byl stále více spojován spíše s přípravou mastí a olejů, a platil proto za ochránce zemřelých. Od Nové říše byl znázorňován také se lví nebo beraní hlavou.(lb)

Šešonk I. (Hedžcheperre Setepenre Še­ šonk) - zakladatel 22. dyn., původně vojenský velitel, potomek libyjských náčelníků usídlených v ->Tell el-Bastě. K posílení své moci dosadil své syny do rozhodujících úřadů v Hor­ ním a středním Egyptě (mj. do funk­ ce ->Amonova velekněze v Karnaku). V této politice pokračovali i další panov­ níci 22. a 23. dyn. Vedl aktivní zahranič­ ní politiku. Vojensky táhl do ->Núbie a do ^-Palestiny, kde mj. vybral tribut z Jeruzaléma a řady dalších měst.(lb)

Šešonk II. (Hekacheperre Setepenre Šešonk) - Amonův velekněz v Thébách a spoluvládce svého otce ->Osorkona 1.; zemřel ale ještě před nástupem samo­ statné vlády. Jeho hrob byl objeven ne­ porušený v ->Tanidě roku 1940 (spolu s hrobem ->Pasbachaenniuta I.).(lb)

Šešonk III. (Vesermaatre Setepenre Še­ šonk) - panovník 22. dyn. Za jeho vlády se oddělila jedna z větví královského rodu vedená -»Padibastetem jako sa­ 461

mostatná 23. dyn. se sídlem v Leontopoli ve východní deltě. °b) škola - instituce, která slouží ke vzdě­

lávání. V dobách Staré říše děti vycho­ vával otec. Vyučil je nejen svému ře­ meslu, ale poskytl jim také všeobecné vzdělání. Otcovská výchova a vzdělává­ ní byly natolik běžné, že učebnice měly ustálenou podobu naučení, které dává otec svému dítěti. Školou byl nejen ot­ covský dům, ale popř. také úřad, chrám nebo řemeslnická dílna. — Skutečné školy se objevily ve Střední říši. Učiteli v nich byli písaři, kteří byli zároveň ci­ vilními, chrámovými nebo vojenskými úředníky. U královského dvora existo­ vala škola, v níž probíhala na tehdejší dobu zvlášť důkladná výchova dětí královské rodiny a nejvyšších dvořa­ nů. V některých oblastech (např. lé­ kařství, archivnictví) probíhala výuka v tzv. ->Domech života. — Žáci pochá­ zeli z různých společenských vrstev a do škol vstupovali ve věku 5-10 let. Povinná školní docházka neexistova­ la. Žáci se učili jen to, co potřebovali k výkonu svého budoucího povolání. Záleželo na nadání, schopnostech a vý­ sledcích žáka, kdy učivo zvládl a ze ško­ ly odešel. — Po ukončení školy se žák stal pomocníkem „mistra", jenž ho dále vzdělával ve svém povolání. Jako učeb­ nice sloužila naučení a vybrané školní texty (jsou mezi nimi i různé poky­ ny, výstrahy a rady žákům, jak se mají ve škole chovat). Žáci se učili číst, psát a počítat, měli i zeměpis a tělesnou vý­ chovu. Chyběla výuka cizích jazyků.(bv) šperky - předměty určené k ozdobě

lidského těla. Šperky, sloužící kromě (šperky)

zdobení i k vyjádření společenské­ ho postavení, se vyvinuly již v predynastické době z ^-amuletů, svou původní ochrannou funkci si některé z nich (zejména náhrdelníky, náram­ ky) udržely i v dynastické době, zejmé­ na pokud byly jejich součástí amulety nebo ochranná zobrazení. — Nejstarší šperky a ozdoby se vyráběly především z kamene, škeblí, ulit, skořápek pštro­ sích vajec, slonoviny, zvířecích zubů, drápů, rohů a kostí, později též ze zlata, stříbra, mědi, polodrahokamů, fajánse, skla. Nosili je muži i ženy, jsou dolože­ ny i na znázorněních božstev. — Ved­ le ozdob pro běžné nošení existovaly speciální šperky určené pro pohřební výbavu (vedle napodobenin běžných šperků posmrtné ->masky, zlaté ná­ vleky na prsty, sítě z korálků a amuletů na ->mumiích atd.). — Nejdůležitější nálezy šperků pocházejí z hrobky krá­ le ^-Džera (1. dyn.) a královny ->Hetepheres, z několika pohřbů princezen z ->Dahšúru a ->Láhúnu ze Střední říše, dále z pohřbů královny Ahhotep (závěr 17. dyn.) a vedlejších manželek -»Thutmose III. a z hrobek ->Tutanchamona a panovníků 21. a 22. dyn. v ->Tanidě. Šperky a jejich výroba jsou doloženy i na reliéfech a malbách v hrobkách z různé doby (např. ^-Rechmireově). — Umělecké zpracování šperků se vyvíjelo postupně, vrcholu dosáhlo za Střední a zčásti i za Nové říše. Z tech­ nik zpracování drahých kovů používali Egypťané tažení, gravírování, cizelování, vtlačování do forem, granulování, pozlacování, stříbření, slévání, barvení zlata, od Ptolemaiovské doby i filigrán. Vedle drahých kovů (->zlato, ->stříbro, -^•elektrum) se hojně používaly polo­ (šperky)

drahokamy (->tyrkys, karneol, -»lapis lazuli, ametyst, granát, jaspis, ->malachit, -^křišťál, popř. -»křemenec, ->alabastr, ->steatit), někdy nahrazo­ vané ->fajánsem a ->sklem, od Pto­ lemaiovské doby byly známy korál a perly. — Z jednotlivých druhů šperků nosili muži i ženy čelenky a diadémy, od 4. dyn. u panovníků doplňované ->ureem, často vykládané nebo s pří­ věsky. Vedle jednoduchých šňůr korál­ ků se už od Staré říše nosily i široké límcové náhrdelníky, sestavené z více řad různě tvarovaných korálků (kula­ tých, bikonických, trubičkovitých - z fa­ jánse nebo polodrahokamů, později i skla), často vzorované a doplňované různými přívěsky nebo pektorály a ob­ vykle bez zapínání, pouze zavazované šňůrou. Od prehistorické doby jsou do­ loženy náramky, původně velmi těsné, od Střední říše volnější, za Nové říše v různých variantách od jednoduchých hladkých až po prolamované, často otevírací se zasouvacím zapínáním. Oz­ dobné pásy jsou doloženy především z oděvů panovníků a bohů, méně již žen. Od Střední říše nosily malé dívky okolo beder šňůru mušlí na ochranu proti neplodnosti. Nákotníky (často jen jednoduchou šňůru korálků) nosily hlavně ženy; jsou doloženy od pravěku, od Nové říše jejich užívání téměř mizí. Přinejmenším od Archaické doby jsou doloženy i prsteny, zejména za Nové říše často masivní pečetní. Náušnice (kruhové, popř. s různými přívěsky, často velmi těžkými a deformujícími boltec) se více objevují až za Nové říše u mužů i žen. Okolo pol. 1. tisíciletí před Kr. jejich obliba poklesla a jsou znovu častější až v Ptolemaiovské době.flb) 462

ŠTÍR - konvenční označení jednoho z posledních vládců tzv. 0. dyn. Jeho jméno se psalo pomocí znaku štíra a četlo se snad Serek. — V -^seznamech králů jméno Štír zastoupeno není, do­ chovalo se však na několika památkách nalezených na různých místech Egyp­ ta, včetně Tarchánu u Káhiry. Autorita tohoto jihoeg. vládce tedy na severu dosahovala nejméně až tak daleko. — Historicky významné jsou scény na Štírově pamětní vápencové palici nalezené v ->Hierakonpoli. Štír je zde znázorněn s hornoegyptskou korunou na hlavě a s motykou v ruce. Podle jed­ něch se chystá rituálně zahájit stavbu chrámu, podle jiných zavlažovacího kanálu. Vedle něho na standartách visí oběšené volavky (tento charakteristic­ ký pták močálů byl symbolem obyva­ tel Delty), vyjadřující obrazně Štírovu nadvládu nad Dolním Egyptem. Na dal­ ší palici, rovněž z Hierakonpole, je Štír znázorněn dokonce s dolnoeg. koru­ nou na hlavě. — Nejistá je interpretace tzv. Palety ->měst, na níž Štír (znázor­ něný jako zvíře), vedle dalších božstev, symbolicky rozbíjí motykou opevněné město.lmv) 463

Štíři [Scorpiones) - řád pavoukovců (Arachnida) s mohutně vyvinutými makadly (pedipalpami) opatřenými klíšťkami. Zadní část jejich zadečku je zúžená, zakončená jedovým ostnem spojeným s jedovou žlázou. Štíři pou­ žívají jed k obraně, vzácně k usmrce­ ní kořisti. Silně jedovatý je např. štír tlustorepý (Androctonus australis] obývající saharskou oblast. — Vztah ke štírům, v Egyptě vždy velmi rozšíře­ ným, byl podobně jako u jiných nebez­ pečných živočichů nejednotný. Bodnutí štíra, u některých větších druhů často smrtelné, bylo vždy velmi obávané, na ochranu proti němu sloužily různé náboženské nebo spíše magické texty a postupy (-^amulety, zaříkadla apod.), ochranu proti štířímu bodnutí a léčení zajišťovali kněží bohyně -»Selkety. Zá­ roveň byli štíři spojováni s pozitivním aspektem ochrany (snad na základě pozorování štířích samic chránících svá mláďata a pečujících o ně), vyjádřeným bohyní Selketou (Serketou) se zřetel­ nými mateřskými a ochrannými rysy zejména ve vztahu k zemřelým. V době vzniku eg. státu byl štír také jedním ze symbolů královské moci.tlb] (ŠTÍŘI)

Šu (Zvedající se) - bůh (suchého) vzdu­ chu, světla a životní síly. Jako personifi­ kace oživujícího božského dechu platil rovněž za dárce života a za ochránce porodů. V héliopolské ->kosmogonii byl pokládán za ->Atumova syna, kte­ rý spolu s ->Tefnutou tvořil nejstarší božský pár. Šu oddělil své děti - ->Geba (zemi) a ->Nut (nebe), a vytvořil tak obyvatelný prostor. — Šu byl znázorňo­ ván v lidské podobě, s pštrosím perem (hieroglyfickou značkou svého jmé­ na) na hlavě, často jak ve zvednutých pažích drží bohyni nebe. Spolu s Tefnutou byl v Leontopoli uctíván v po­ době dvojice lvů. jeho význam vzrostl za Nové říše, kdy byl ztotožněn s řadou místních bohů (->lnheret, ->Chonsu, ->Sopdu, ->Hor). V mytologii vystupuje i jako bůh, který přivedl zpět z Núbie ->Reovo oko.pb)

Taharka (Chunefertemre Taharka) panovník 25. dyn., nástupce svého synovce (či bratrance?) ->Šabataky. Na počátku své vlády rozvíjel velkou stavební aktivitu především v ->Thébách (Amonův chrám) a ->Memfidě. V roce 674 před Kr. odrazil první asyrský útok na Egypt, ale později byl poražen a ztratil kontrolu nad Dolním Egyptem. Po další porážce (669 před Kr.) byl vytlačen z Egypta. Podporoval neúspěšnou vzpouru místních vládců v Dolním Egyptě proti asyrské nad­ vládě. (lb)

město a oblastní správní středisko. Od 18. dyn. zde byl uctíván ->Amon, jemuž -»Ramesse II. postavil chrám. V Pozdní době vznikl v Tahně ještě kult Sobkův. Římský císař Nero zde vybudoval chrám (hemispeos). — Asi 2 km jižně od Tahny je skupina hrobek (tzv. Frazerovy hrobky) kněží bohyně ->Hathory z 5. dyn. s cennými údaji o hospodářských a náboženských ději­ nách kraje. Další hřbitovy ze Staré říše leží severně od Tahny v Gabal et-Téru. Jv. od Tahny, ve Wádí Tahně, je velké pohřebiště z Ptolemaiovské a Římské doby.[mv)

Tait - bohyně považovaná za ochránkyni tkaní a látek, používaných jednak na výrobu oděvů pro podoby božstev v eg. chrámech, jednak jako obinadla zemřelých při ->mumifikaci (tj. rovněž „oděv") nebo zástěny v mumifikačních dílnách. Byla znázorňována obvyk­ le v ženské podobě, od Pozdní doby s dlouhými úzkými pruhy látek zavěše­ nými přes ruce. — Uctívání bohyně Tait je doloženo od Staré říše až do Římské doby. Díky souvislosti s ochrannou funkcí oděvu a obinadel byla spojo­ vána s různými bohyněmi —>Esetou a ->Nebthetou (jako ochránkyněmi zemřelých), ->Vadžetou (ochránkyní panovníka), ojediněle i s -»Hathorou a -»Neitou. Za jejího průvodce byl po­ važován Hedžhotep.tlb)

Tah na (eg. Tadehnet, řecký Akoris

Takelot II. (Hedžcheperre Setepenre Takelot) - panovník 22. dyn., syn

nebo Tenis) - archeol. lokalita na vý­ chodním břehu Nilu, severně od centra středního Egypta Minje. — Ve Staré říši vznikl v Tahně významný říční přístav,

a nástupce -»Osorkona II. Za jeho vlá­ dy došlo k občanské válce, vyvolané Takelotovou snahou dosadit svého syna do funkce velekněze ->Amonova

(šu)

464

chrámu v ->Thébách. Výsledkem spo­ rů bylo posílení faktické nezávislosti Horního Egypta pod vládou thébské oligarchie.tlb) talatát - v eg. archeologii označení pro

kamenné bloky specifického rozměru, používané na stavbách ->Amenhotepa IV. (Achnatona). Termín je odvozen od arabské číslovky taláta, 3, neboť šířka těchto bloků zpravidla předsta­ vuje tři dlaně.(mv) tanec - pohybová aktivita vyjadřující

rytmickými pohyby subjektivní poci­ ty tanečníka, zpravidla doprovázená ^■hudbou a zpěvem. — Nejstarší zob­ razení tance v Egyptě pochází snad již z pravěku, z období Nakáda I. Z poz­ dějších scén v hrobkách a chrámech lze soudit na existenci řady tanečních figur a projevů od nejstarších rituál­ ních forem, zachovaných především ve sféře chrámového (mj. -»svátky) a zádušního (např. při ->pohřbu) ->kultu, až po výrazový tanec hraničící snad až s pantomimou, resp. baletem, jaký se předváděl zejména při hosti­ nách a slavnostech. Vyloučit nelze ani extatické formy tance. Tanec byl vět­ šinou skupinový, méně často sólový (od Střední říše jsou doloženy sólové tanečnice); doložen je i tanec párový (obvykle dvě tanečnice, nikdy tanečník a tanečnice). — Při tanci jsou zachyceni muži, děti, ženy, trpaslíci, cizinci, kněží, král, božstva, taneční projev se připi­ soval i některým zvířatům (->pštros, ^pavián). Doprovod tvořilo tleskání, resp. rytmické hudební nástroje, méně často -»hudba a zpěv. Profesionální skupiny tvořily zejména tanečnice 465

Tanečnice s bubínky a kastanětami. 19.-20. dynastie. Eg. muzeum v Káhiře

v královských a chrámových ->harémech. — Z božstev byla s tancem spojo­ vána především ->Hathor a také ->Bes, v menší míře i další božstva.tlb)

Tanis (eg. Džanet, arabsky Sán el-Hagar, starozákonní Zoan) - řecké jmé­ no archeol. lokality v sv. deltě, poblíž jezera Manzala. — Po 20. dyn. metro­ pole 14., vTózdní době 19. dolnoeg. -»kraje. Pravděpodobně již ve Staré říši bylo v Tanidě založeno město. Většina památek, které zde zatím byly objeveny, však pochází až ze 3. pře­ chodné doby, kdy Tanis dosáhla svého vrcholného rozkvětu a stala se sídel­ ním městem eg. panovníků. Identifi­ kace Tanidy s ->Piramesse je neprav­ děpodobná, i když ji předpokládal francouzský archeolog Pierre Montet (1885-1966), který se v 1. pol. 20. sto­ letí významně zasloužil o výzkum této lokality. — Prvním panovníkem, který (TANIS)

podle dosavadních dokladů sídlil v Tanidě, byl ->Pasbachaenniut I. z 21. dyn. Také 22. dyn. zde měla, vedle ->Tell el-Basty svou rezidenci. Naproti tomu 23. dyn., podle ->Manéthóna tanidská, zde zatím archeol. bezpečně doložena nebyla (prozkoumána je ovšem dosud jen velmi malá část Tanidy). K posled­ nímu velkému rozkvětu města došlo v Ptolemaiovské době. — Nejvýznam­ nější památkou Tanidy je Velký ->Amonův chrám. Jeho rozvaliny obklopuje mohutná, 15 m silná cihlová ohradní zeď (její výška dosahovala původně 10 m) lichoběžníkového půdorysu (cca 370x430 m). Do chrámového kom­ plexu se vcházelo ze všech čtyř světo­ vých stran, hlavní však byla od západu monumentální granitová brána po­ cházející z doby ->Šešonka III. Poblíž stála původně kolosální socha -»Ramesse II., dopravená do Tanidy z Piramesse. Dnes se z ní dochovaly jen části, původní výška se odhaduje až na 30 m a hmotnost na 1000 t! Vlastní Amonův chrám má přibližně východo-západní orientaci a vstupovalo se do něj třemi ->pylony a dvěma nádvořími. Třetí py­ lon, postavený ->Osorkonem III., byl z granitu. — Ke stavbě a výzdobě nyní téměř zcela zničeného chrámu byly použity mnohé starší památky sve­ zené do Tanidy z různých míst, např. z Piramesse. V chrámu bylo původně nejméně 26 obelisků (čtyři páry vel­ kých ^obelisků v zadní části chrámu pocházely z doby Ramesse II.), grani­ tové palmové ->sloupy ze Staré říše, slavné skulptury ze Střední říše, mezi nimi i ->sfingy ->Amenemheta III. s hřívami aj. Bylo zde mj. také třináct stél Ramesse II., včetně -»Stély 400 let. (tanis)

Plán chrámového komplexu v Tanidě: 1 - Velký chrám, 2 - severní brána a zbytky Nachtnebefova chrámu, 3 - posvátné jezírko, 4 - pohřebiště, 5 - ohradní zeď, 6 - zbytky Východního chrámu, 7 - Horův chrám, 8 - Velká ohradní zeď, 9-Anatin chrám

— V okrsku vymezeném velkou cihlo­ vou ohradní zdí se však nacházely ještě další chrámy. Horův postavil -»Nachthareheb a ^-Ptolemaios II., Chonsuneferhotepův ->Nachtnebef. Bylo zde i posvátné jezírko. Vně okrsku poblíž jeho jz. nároží stál chrám syrské bo­ hyně -»Anaty (byla ztotožňována s eg. bohyní Mutou). — Poblíž jižního okraje 1. pylonu Amonova chrámu bylo obje­ veno pohřebiště s hrobkami králů a vy­ sokých hodnostářů 21. a 22. dyn. Zatím se podařilo objevit čtyři královské hro­ by (Pasbachaenniuta I., Amenemopa, Osorkona II. a Šešonka III.], lze jich očekávat sedmnáct. Hrob Pasbachaen­ niuta I. byl nalezen intaktní (po svém sekundárním uložení; bohatá pohřeb­ ní výbava z těchto hrobů je dnes vy­ 466

stavena v Egyptském muzeu v Káhiře]. Po Tutanchamonovi jde o druhý nej­ větší poklad z egyptských královských hrobů. Krypty s královskými hroby leží vzhledem k vysoké hladině spodní vody nízko pod povrchem, z nadzem­ ních částí se však nic nedochovalo.[mv)

Tanutamun (Bikare Tanutamun) - núbijský panovník, synovec a nástupce ->Taharky. Ihned po nástupu k moci zaútočil na Egypt, kde porazil asyrské vazaly vedené ->Nekonem (I.) a nakrát­ ko ovládl celou zemi. Před asyrskou armádou, která dobyla celý Egypt a mj. zcela vyplenila ->Théby, uprchl zpět do Núbie a tím skončila núbijská nad­ vláda v Egyptě (25. dyn.). Ještě několik let, až do adopce dcery ->Psammetika I. ->Neitokret za budoucí ->„božskou manželku Amonovu", byla formálně uznávána Tanutamunova suverenita v Horním Egyptě.(lb)

vynořil ze záplavy. Je doložen od Střed­ ní říše jako bůh země, resp. dárce rud a nerostných surovin. V náboženských textech Nové říše byl označován rov­ něž za prabožstvo a stvořitele, zejmé­ na ve spojení se slunečním bohem, ^Usirem a ^Amonem. Od 19. dyn. byl spojován s -»Ptahem (ve formě Ptahtatenen) a znázorňován pak v podo­ bě muže s krátkou suknicí, nesoucího na hlavě beraní rohy lemované dvěma pery.tlb)

Tausret (Merimaat Tausret) - man­ želka ->Sethiho II., která vládla za je­ jich syna Siptaha. Za jejího panování na sklonku 19. dyn. byla v zemi značně chaotická situace. V nejistých politic­ kých poměrech sehrála klíčovou úlohu vlivná úřednická vrstva, která zajistila kontinuitu státní správy i nástupnictví nové, v pořadí 20. dyn. — Skalní hrob­ ku si Tausret nechala vytesat v ->Údolí králů.

Taposiris Magna (eg. Abúsír) - arche­ ol. lokalita západně od Alexandrie. Jak jméno napovídá, existoval zde prav­ děpodobně již v dávných dobách Usirův chrám, i když nejstarší památky nalezené v Taposiris Magně pocházejí až z Ptolemaiovské doby. V okolí chrá­ mu leželo město, hřbitovy včetně po­ hřebiště zvířat, lázně ze 4. století, časně křesťanské kostely, příbytky mnichů aj. Město bylo důležitou zastávkou na ces­ tě do významného časně křesťanského poutního místa ->Abú Míná. V Taposi­ ris Magně byl také přístav a maják.tmv)

Tatenen (Zdvihající se země) - chtonické božstvo, symbolizující nejstarší pahorek, který se při stvoření světa 467

Tebtynis (eg. Tepdeben, arabsky Telí Umm el-Brígát) - řecké jméno arche­ ol. lokality na jižním okraji Fajjúmské oázy. — V Tebtynidě leží rozvaliny ptolemaiovského města a chrámu, kde byl uctíván krokodýlí bůh Soknebtynis. Po­ blíž také leželo pohřebiště posvátných krokodýlů. Z Tebtynidy pocházejí vý­ znamné nálezy démotických a řeckých papyrů.'""'’

Tefnacht (Šepsesre Tefnacht) - za­ kladatel 24. dyn., libyjského původu. Zprvu místní vládce malého území v západní deltě se sídlem v ->Sajích, postupně ovládl Memfidu a rozšířil svou moc až do středního Egypta. Jeho (TEFNACHT)

expanze narazila na odpor núbijského vládce ➔ Pijeho, který ho přinutil stáhnout se zpět do delty. Záhy nato Tefnacht přijal královský titul (vládl současně s posledními panovníky 22. a 23. dynastie).ClbJ TEFNUT (řecky Tfenis)

- bohyně symbolizující vlhkost; v héliopolské ➔ kosmo­ gonii vystupuje jako ➔Atumova dcera, a tedy první ženská bytost. Se svým bratrem a manželem ➔Šuem tvořila nejstarší pár (v Leontopoli byli proto uctívaní společně v podobě páru lvů). Významné bylo spojení Tefnuty se slunečním bohem ➔ Reem - v mýtu byla ztotožněna s jeho okem, které v podobě zuřící lvice uprchlo do -+Núbie a teprve na naléhání Šua a ➔Thovta (podle jiných verzí -+Inhereta nebo i jiných bohů) se vrátilo do Egypta, tentokráte v podobě mírné ➔ Hathor. Někdy byla identifikována i s ➔ ureem. Rituál k uspokojení Tefnuty obsahoval orgiastické prvky. - Byla zobrazována nejčastěji jako lvice nebo žena s hlavou lvice. Tefnutin kult není samostatně doložen, byla uctívána s různými místními bohyněmi, s nimiž byla postupně ztotožněna. (Ibl

významná osobnost 18. dyn., dcera ➔ Juji a Cuji, .,velká královská manželka" ➔Amenhotepa III. a matka -+Amenhotepa IV.-Achnatona. Ve velmi útlém věku byla provdána, byť nekrálovského původu, za Amenhotepa III. a stala se jeho nejoblíbenější a nejvlivnější manželkou. U příležitos­ ti jejich sňatku byly vydány pamětní ➔ skaraby. Nejstarší syn královského páru Thutmose zemřel předčasně a ná-

TEJE -

(TEFNUT)

sledníkem trůnu se stal jejich další syn Amenhotep IV. Na něho měla Teje velký vliv i poté, co sám nastoupil na trůn. O významu Teje na Achnatonově dvoře svědčí i skutečnost, že mitannský král Tušratta vedl některou korespondenci přímo s ní. - Ne zcela jasný je vztah Teje k Achnatonovým nástupcům ➔ Smenchkareovi a ➔ Tutanchamono­ vi. Snad byla dokonce jejich matkou (otcem by v tom případě ale sotva mohl být Amenhotep III.). Podle názorů některých odborníků úzkému vztahu mezi Teje a Tutanchamonem napovídá nález Tejiny kadeře uložené v malé skříňce objevené v Tutanchamonově hrobce. - Původně snad byla Teje pohřbena v Amarně, posléze byly možná její ostatky přeneseny do Théb, kde také existují doklady jejího zádušního kultu. CmvJ TELL ATRÍB (eg. Huttaherib, řecky~­

lokali~ v jižní části na pravém břehu damiettského ramene Nilu poblíž Banhy. Metropole 10. dolnoeg. ➔ kraje. - Eg. název lokality souvisí s legendou o ➔ Usirovi, jehož tělo -+Sutech po vraždě rozsekal na kusy a rozházel po celém Egyptě, trup se ocitl v Tel1 Atríbu. Tato legenda zde položila základy Usirova kultu. Ten poměrně záhy splynul s kultem býčího božstva Kemuera, doloženým zde již od Staré říše, a posléze i s kultem dalšího lokálního božstva, krokodýla Chentechtaje, doloženým v Tel! Atríbu již od Střední říše. - Město, které v Tel1 Atríbu vzniklo již ve Staré říši, nabývalo postupně na významu a v Římské době patřilo dokonce k největším v Egyptě. Pocházel odtud např. mudrc ➔Amen-

~ l - archeol. střední delty

468

hotep syn Hapuův, současník a oblíbe­ nec ->Amenhotepa III. Z Pozdní doby pocházel chrám ->Ahmose II. — Ještě na počátku 19. století existovala poblíž Telí Atríbu malá cihlová pyramida, kte­ rá již beze stopy zmizela.tn,v)

Tell el-Basta (eg. Per Bastet, řecký BúbastisJ - archeol. lokalita v sv. del­ tě, dnes předměstí provinčního cent­ ra Zagázígu. V Pozdní době metropole 18. dolnoeg. ->kraje. — Již na počátku historické doby vzniklo v Tell el-Bastě město, kde stavěli chrámy (tzv. ->kachrámy ->Tetiho a ->Pepiho I.) a pa­ láce již panovníci Staré říše. Mnohem větší než tyto stavby byl velký paláco­ vý komplex z 12. dyn., z doby -♦Ame­ nemheta 111. Rozkládal se na ploše větší než 10 000 m2 a zahrnoval tucty místností, dvory aj. Hlavní síň byla té­ měř 22 m dlouhá a zdobilo ji šest dře­ věných sloupů o průměru 2 m. Palác snad sloužil panovníkovi při jeho ná­ vštěvách Tell el-Basty, mohl však být i sídlem místního správce. — Hlavním božstvem Tell el-Basty byla ->Basteta. Její chrám, dnes v rozvalinách a arche­ ol. zatím nedostatečně prozkoumaný, byl také největší zdejší stavbou. Byl postaven až ve 3. přechodné době, kdy si ve 22. dyn. zvolili eg. panovníci Tell el-Bastu za své sídelní město. Četné ná­ lezy kamenných bloků a architektonic­ kých článků ze Staré a Střední říše však otevírají otázku, zda jde o památky za­ vlečené sem při stavbě chrámu odjinud, nebo o znovupoužitý materiál ze star­ ších staveb v Tell el-Bastě. — Chrám, ne zcela přesně orientovaný ke světovým stranám, byl přístupný od JV mohut­ ným ->pylonem. Za ním následoval 469

Tell el-Basta: 1 - chrám Pepiho I., 2 - Velký Bastetin chrám, 3 - chrám lvího boha Mahese, 4 - hrobka Horiho II., 5 - hrobka Horiho I., 6 - pohřebiště posvátných koček, 7 - starý kanál, 8 -Atumův chrám

otevřený sloupový dvůr ->Osorkona I. a ->hypostyl s papyrovými, palmovými a Hathořinými ->sloupy. Nejzazší část chrámového traktu, který podle Hérodota měl být celkem 200 m dlouhý, po­ cházela z doby Nachthareheba a bylo v ní umístěno ->naos se sochou Bastety. Chrámový komplex obklopovala mohutná cihlová ohradní zeď. — V Tell el-Bastě leží také velká pohřebiště. Jsou zde cihlové mastaby ze Staré říše, hrobky núbijských místokrálů Horiho I. a II. z 19. dyn., pohřebiště posvátných koček aj. — V Ptolemaiovské a Římské (tell

el-basta)

době byla Telí el-Basta proslavena ne­ vázanými slavnostmi (tzv. Búbasteia), na něž se sjížděli lidé z celého Egypta i ze sousedních zemí.fnlv)

Tell ed-Dabaa - archeol. lokalita v sv. deltě, poblíž dnešního města Fakúsu. — Osídlení lokality, ležící na břehu jezera východně od pelusijského ramene Nilu, je doloženo již od Archaické doby. Vý­ znam místa vzrostl během Střední říše v souvislosti se snahou Egypťanů čelit pronikání asijských kočovníků od vý­ chodu. V závěru Střední říše a ve 2. pře­ chodné době se Tell ed-Dabaa stala významným střediskem -»Hyksósů a snad se zde dokonce nacházelo jejich hlavní město Avaris. Důležité bylo také postavení Tell ed-Dabaji jako křižovat­ ky při přepravě mědi, oleje a vína mezi Foinikií a Núbii. — Hlavním božstvem byl ->Sutech, jehož kult zde pokračo­ val i v Nové říši. Panovník -»Haremheb mu postavil chrám obklopený hájem. V 19. dyn. se Tell ed-Dabaa stal přísta­ vem rezidenčního města ->Piramesse, jehož centrum se nacházelo v okolí dnešního města Kantíru. Tell ed-Dabaa byla osídlena ještě v Ptolemaiovské době. — V Tell ed-Dabaji dlouhodobě pracují rakouští archeologové.(nlv)

Tell el-Faráín (eg. Per Vadžet, řecký Búto) - archeol. lokalita v západní del­ tě, východně od rosettského ramene Nilu. Metropole 19. dolnoeg. okra­ je. — Tell el-Faráín byl již na konci pravěku významným náboženským a politickým centrem Dolního Egypta. Od nejstarších dob zde byla uctívána bohyně ->Vadžeta a snad také posvát­ ná volavka Džebaut, později též ->Hor (TELL ED-DABAA)

a ->Basteta. — Již na počátku Archa­ ické doby jsou písemnými prameny doloženy dvě části města, Pe a Dep. V ->Textech pyramid se božstva z Bútó, tzv. duše z Pe, objevují jako protějšek duší z ->Nechenu, hlavního města Hor­ ního Egypta na konci pravěku. Podle Hérodota se poblíž Bútó, na ostrůvku zvaném „Papyrová houština dolnoeg. krále" (řecký Chemmis), narodil bůh Hor. — V Tell el-Faráínu byly objeveny zbytky Vadžetina chrámu z Nové říše a malý chrám -»Ahmose II. Z Ptolema­ iovské doby pocházejí rozvaliny města a pohřebiště. — V Tell el-Faráínu pro­ vádějí výzkumy němečtí archeologové za technicky velmi náročných podmí­ nek (stálé odčerpávání spodní vody je podmínkou terénních prací).(mv)

Tell el-Jahúdíja - archeol. lokalita ve východní deltě, asi 20 km sv. od okra­ je Káhiry. — Arabské jméno lokality „Židovský pahorek" se vztahuje k ži­ dovské kolonii, která se v Tell el-Jahúdíji usadila ve 2. století před Kr. a vybudovala zde i Jahvův chrám. Ten byl uzavřen roku 71 po Kr., dosud však nebyl lokalizován. — Nejstarší památ­ ky v Tell el-Jahúdíji pocházejí již ze Staré říše. Během Střední říše začala lokalita nabývat na významu v souvis­ losti s postupnou infiltrací východní delty ->Hyksósy. Hyksóského původu je pravděpodobně také velká cihlová ohradní zeď nazývaná dnes Hyksóský tábor. V jeho sz. části leží zničený chrám ->Ramesse III., v němž byly mj. nalezeny umělecky vzácné dekorativní kachle se znázorněním zajatých nepřá­ tel Egypta. — Lokalita Tell el-Jahúdíja dala jméno zvláštnímu typu ->kera­ 470

miky. Jde většinou o džbánky s tma­ vým leštěným povrchem zdobeným vypíchanými inkrustovanými vzory. Tato keramika, která souvisí se syropalestinskou kulturou střední doby bronzové (pozdní střední doba bron­ zová II A), se rozšířila v celé sv. deltě. — Hlavní pohřebiště v Telí el-Jahúdíji po­ chází z 12. dyn., Hyksóské doby, Nové říše a Pozdní a Ptolemaiovské doby. Na okraji pouště bylo nalezeno také ži­ dovské pohřebiště.tmv)

Tell el-Maschúta (eg. Pertem, biblický Pithom) - archeol. lokalita v sv. deltě, asi 20 km západně od Ismáílíe. Met­ ropole 8. dolnoeg. okraje. — Osídlení lokality je archeol. prokázáno nejpoz­ ději od Hyksóské doby. Nový význam získala Tell el-Maschúta v souvislosti se stavbou kanálu Wádí Tumílátem na počátku 7. století před Kr., za -*Nekona II. Vzniklo zde velké město, kte­ ré se záhy stalo důležitou křižovatkou karavanních cest vedoucích nejen z Egypta na východ, ale také od severu na jih, z Palestiny a východního Stře­ domoří na Arabský poloostrov. K vel­ kému hospodářskému rozkvětu města došlo na počátku Ptolemaiovské doby a pak ještě na počátku 2. století po Kr., za Trajána, při obnově kanálu. — V Tell el-Maschútě byl uctíván bůh ^Atum, který také dal městu jméno. Dodnes se zde dochovaly nevelké zbytky jeho chrámu. V nich byly nalezeny památky z Nové říše, např. sfinga Ramesse II., ale také z Pozdní a Ptolemaiovské doby.ímv)

východně od Mansúry. Metropole 16. dolnoeg. -»kraje. V Tell er-Rubáji bylo dávné centrum kultu beraního boha ->Banebdžedeta. Vedle něho, Pána Džedetu, zde byla uctívána také rybí bohyně ->Hatmehit, ->Harpachered, ->Thovt, ->Ptah, -»Basteta aj. — Po­ čátky osídlení Tell er-Rubáji sahají až do Archaické doby. Ve Staré říši zde existovalo již prosperující měs­ to, jak nepřímo dokládá i pohřebiště s mastabami z této doby. Z Nové říše se v Tell er-Rubáji zatím nalezlo jen několik kamenných bloků ze staveb panovníků 19. a 20. dyn. Zatím nej­ starší zde objevený chrám (archeol. výzkum lokality je teprve v začátcích) postavil panovník 26. dyn. ->Ahmose II. Ve svatostánku v nejzazší části chrámu byla umístěna čtyři obrov­ ská -^-naoi s kultovními obrazy bohů ->Rea, ->Geba, ->Šua a ->Usira. Jeden z nich, vysoký 8 m, dnes vévodí nejen rozvalinám chrámu, ale celé lokalitě. — Významnou památkou, která byla v Tell er-Rubáji nalezena (nyní je ulo­ žena v Egyptském muzeu v Káhiře), je tzv. Mendétská stéla z doby ^-Ptole­ maia II. Filadelfa. Nápis na stéle se týká nástupu nového beraního boha, osvo­ bození jeho místního chrámu od daní a celkového významu města v té době. — V Ptolemaiovské době se centrum města posunulo asi 2 km jižně na Tell Tímaj (řecký Thmuis). Zde také vzniklo v koptské době biskupství. Místo pro­ slavily nálezy četných řeckých papyrů a dalších památek.(mv) teogonie - souhrn mýtů a představ

Tell er-Rubáa (eg. Džedet, řecký Mendés) - archeol. lokalita ve střední deltě, 471

o původu, posloupnosti a vzájemných vztazích bohů. Podle nejstarších eg. (teogonie)

představ, obsažených v různých ->kosmogoniích, byla existence prvotních božstev - stvořitelů (->Atum, ->Re, -»Amon, ->Ptah, ->Chnum, -^-Neit) buď předpokládána bez dalšího vysvětlo­ vání, nebo byl jejich blíže nespecifiko­ vaný vznik z pravodstva chápán jako první fáze stvoření. Od ->Textů rakví se objevuje představa o stvoření všech božstev z úst boha - stvořitele (nej čas­ těji ->Rea, ale v místních variantách i ji­ ných božstev), tj. jeho slovy. Toto pojetí se plně prosadilo od Nové říše spolu s myšlenkou o vzniku lidstva v očích, resp. ze slz stvořitele. Díky úsilí o řaze­ ní božstev do větších skupin (^Deva­ tero, ->Osmero), resp. rodin (->triáda) byla řada božstev pokládána za potom­ ky předcházejících generací bohů. Ná­ znaky úvah o zániku bohů se objevují v Textech rakví a ->Knize mrtvých, ze souvislosti ale není zřetelné, zda šlo o definitivní zánik nebo součást neu­ stále se opakujícího koloběhu událostí, tak jako ->Usirova smrt.(lb)

Teti (Seheteptauej Teti) - zakladatel 6. dyn. V jeho Horově jménu „Ten, jenž smiřuje Obě země" se možná zrcadlí reakce na určité vnitropolitické napětí v době jeho nástupu na trůn, Teti totiž nebyl přímým potomkem Venisovým, snad pouze zetěm. — Podle Manéthóna měl vládnout 30 let (skutečná do­ chovaná data jsou však mnohem nižší) a nakonec se měl stát obětí atentátu. Za jeho vlády vzrostl v zemi počet úřed­ nictva a kněžstva. Významní předsta­ vitelé státní správy té doby, vezíři Kagemni, Mereruka (za něho se provdala panovníkova nejstarší dcera) a další si postavili honosné hrobky poblíž pa­ (teti)

novníkovy pyramidy v severní -»Sakkáře. — Teti poskytl dekret s výsada­ mi chrámu v Abydu, přispěl k rozvoji kultu bohyně -»Hathory v ->Dendeře aj. — Rozvoj obchodních styků s cizími zeměmi za Tetiho vlády dokládají im­ porty z Byblu a Puntu.lmv)

Texty pyramid - novodobé označení pro soubor textů s náboženským ob­ sahem, nalezených ve vnitřních pro­ storech pyramid šesti panovníků 5., 6. a 8. dyn. (od ->Venise po Ibiho) a tří královen 6. dyn. v ->Sakkáře. Ve všech případech jde o samostatně uspořá­ daný výběr z většího množství textů (podle novodobého číslování přibližně 800 říkadel), lišících se dobou a mís­ tem vzniku, nejde tedy o jednotný sou­ bor. Vedle textů doprovázejících různé rituály (např. specializované obětní rituály, obřad -^Otevírání úst atd.) jsou zde zahrnuty i hymny, litanie, oslavné a magické texty. Podle některých názo­ rů odpovídá pořadí textů průběhu pa­ novníkova pohřbu. — Základním cílem Textů pyramid je zajištění bezpečného přechodu panovníka do nerušené po­ smrtné existence, která je pod vlivem héliopolských solárních představ kla­ dena většinou na nebe, jsou zde ale i zmínky o -»Usirově podzemní říši mrtvých. Další části obsahují texty pro zabezpečení posmrtné existence a pro ochranu proti nejrůznějším nebezpe­ čím. — Oproti starším názorům se zdá, že součásti Textů pyramid pocházejí až z doby Staré říše, nanejvýš z Ar­ chaické doby. Už v 1. přechodné době a Střední říši se části Textů pyramid objevují v ^-hrobkách a na rakvích nekrálovských osob, některé úseky byly 472

zcela nebo zčásti přejaty i do ^Tex­ tů rakví, později i do různých rituálů. V menší míře byly Texty pyramid po­ užívány i za Nové říše, v Pozdní době byly často kopírovány na stěny hrobek nebo na rakve podle předloh pocháze­ jících z pyramid Staré říše. Oproti poz­ dějším náboženským textům neobsa­ hují žádné ilustrace.(lb)

Texty

rakví - novodobé označení pro soubor textů s náboženským obsahem (podle novodobého číslování zhru­ ba 1000 říkadel), jehož různé části se objevují především za 11.-17. dyn. (nejstarší doklad pochází už ze 6. dyn., v menší míře se používaly až do 1. ti­ síciletí před Kr.) zejména na dřevěných -»rakvích, ale i na papyrech, stěnách ->hrobek a součástech -»pohřební vý­ bavy (včetně stél a soch). Oproti ^Tex­ tům pyramid byly dostupné podstatně širším vrstvám společnosti. Směřovaly zejména ke znovuoživení zemřelého a zajištění jeho posmrtné existence, je­ jíž dosažení je ale už podmíněno úspě­ chem při ^-posmrtném soudu. — Vedle motivů přejatých z Textů pyramid (zís­ kávání různých podob, nabývání moci nad nepřáteli, ochrana před hladem a žízní atd.) obsahují Texty rakví i nové motivy, např. zbavení pracovní povin­ nosti na onom světě, kterou přejíma­ ly tzv. -»vešebty. V některých částech předjímají průvodce podsvětím, ob­ sahují rovněž řadu mýtů a kultovních legend. Jsou psány klasickou ->egyptštinou s četnými archaismy. Jednotlivá říkadla jsou obvykle uvedena účelový­ mi označeními, v omezené míře i ilu­ stracemi. í16’

473

Théby (eg. Veset, řecký Thebai, arab­ sky el-Uksur) - komplex archeol. lo­ kalit v jižním Egyptě, nacházejících se na obou březích Nilu asi 675 km jižně od Káhiry. — Ve Staré říši byly Théby málo významným místem le­ žícím ve stínu Hierakonpole na jihu a Koptu na severu. Předpokládá se, že na konci 4. dyn. vzniklo v prostoru dnešního ->Karnaku náboženské a po­ litické centrum. Jeho představitelé měli od 6. dyn. titul správců kraje a necháva­ li se pohřbívat v cihlových ->mastabách na protějším, západním břehu Nilu u dnešního Tárifu. Během 1. přechod­ né doby se postavení kraje upevnilo a vedle Karnaku nabyly na významu také další lokality, zejména ->Armant, ->Tód a -»Medamúd. Centrum kraje se rozšířilo a vznikla velká aglomerace, kterou ohraničovaly na severu Karnak a Dér el-Bahrí a na jihu Luxor a Medí­ nit Hábu. — Ještě před znovusjednocením Egypta přeložil ->Mentuhotep II. pohřebiště do -»Dér el-Bahrí a položil základy nového sídelního města. Šlo o nejstarší známé město starověku, kte­ ré bylo symetricky rozvržené. Začínalo u Mentuhotepovy hrobky a spojovalo ji s centrálním Karnakem. Na počát­ ku 12. dyn. však z politických důvodů došlo k přeložení královské rezidence na sever, do -»Ictaueje. Théby však zů­ stávaly nadále velkým a významným městem, jak napovídá již jeho prosté všeobecné označení „Město", na rozdíl od „Rezidence" pro severní sídlo pa­ novníka. Části tohoto města ze Střed­ ní říše byly objeveny a prozkoumány na Kóm el-Gúdu jižně od Mutina chrá­ mového okrsku. — Hrobky panovníků 17. dyn., snad s malými cihlovými py(THÉBY)

Hlavní archeol. památky v Thébách: 1 - Hatšepsutin zádušní chrám, 2 - hrobový komplex Mentuhotepa II., 3 - zádušní chrám Ramesse IV., 5 - Ramesseum, 6 - zádušní chrám Thutmose IV., 7 - Merenptahův zádušní chrám, 8 - zádušní chrám Amenhotepa III., 9 - Memnonovy kolosy, 10 - zádušní chrám Ramesse III., 11 - palác Ramesse III., 12 - palác Amenhotepa III., 13 - chrám Sethiho I., 14 - luxorský chrámový komplex, 15 - Mutin chrámový komplex, 16 - karnacký chrámový komplex

ramidami, ležely původně na západ­ ním břehu Nilu v Dra Abú 'n-Naga. Byly však během času téměř zcela zničeny. — Po vítězství nad ->Hyksósy a novém sjednocení Egypta na počátku 18. dyn. se Théby staly znovu hlavním městem i rezidencí eg. panovníků. ^Amenho­ tep I. založil novou královskou nekropoli (jeho hrobka však dosud ještě objevena nebyla] s bohatě zdobenými skalními hrobkami - dnešní ->Údolí králů. Zádušní chrámy těchto hrobek ležely na okraji pouště a plnily záro­ {théby)

veň funkci údolních chrámů. Během nejvýznamnější náboženské slavnosti na zdejších pohřebištích, tzv. Svátku Údolí, se v nich také zastavovalo pro­ cesí se sochou hlavního boha Théb ->Amona. Poblíž dnešní ->Dér el-Medíny vznikla vesnice umělců a řemesl­ níků, kteří stavěli a zdobili královské hrobky v Údolí králů. — Za ->Amenhotepa III. byl vybudován královský palác a nové rezidenční město v jz. části Théb, u dnešní ->Malkaty. Panov­ ník se pokusil dále integrovat všechny 474

chrámy a čtvrti v navzájem propoje­ ný celek. — Za 19. dyn. došlo znovu k přenesení hlavního města mimo Théby, tentokrát do ->Piramesse v sv. deltě. Théby se postupně začaly měnit na hlavní náboženské centrum země, na město chrámů, pohřebišť a kněží. Obytné čtvrti se soustředily na vý­ chodním břehu Nilu kolem chrámů v Karnaku a Luxoru. Na západním bře­ hu, který získal vlastní správu, vznik­ la velká pohřebiště, zádušní chrámy a sídliště zádušních kněží. Administra­ tivním centrem se na západním břehu stal chrámový komplex ^-Ramesse III. v ->Medínit Hábu (za 21. dyn. se do­ konce stal dočasně královskou reziden­ cí). — Na konci 25. dyn. získaly Théby rozsáhlou autonomii. Náboženským centrem Théb v Pozdní době byl malý chrám Džeserset, Svaté místo, v Medí­ nit Hábu, považovaný za počáteční pa­ horek, hrob Amonův a místo Osmera bohů.tmv)

Thovt (eg. původně Džehutej) - bůh moudrosti, psaní a počítání, zároveň bůh Měsíce a patron písařů. Platil za vynálezce písma a písaře bohů při různých příležitostech (mj. při ^po­ smrtném soudu). S tím souvisely i jeho další rysy - úzký vztah k bohyni pravdy a spravedlnosti ->Maat, spojení s ne­ beskými tělesy (především Měsícem), role mocného kouzelníka, podílejícího se i na ochraně zemřelých, a role posla bohů. Díky spojení s Měsícem byl ně­ kdy považován za protiklad Rea („noč­ ní slunce"). — Byl znázorňován nejčas­ těji v lidské podobě s hlavou ibise, resp. jako ->ibis či ->pavián (jeho posvátná zvířata), často též s písařských náčiním 475

Bůh Thovt se žezly Horního a Dolního Egypta a symbolem života. Detail výzdoby chrámu Sethiho I. v Abydu. 19. dynastie -

nebo se spojeným srpkem a úplným kotoučem Měsíce na hlavě. — Stře­ diskem Thovtova kultu byl nejpozději od Střední říše ->Ešmúnén, významné bylo i jeho uctívání v 15. dolnoeg. kraji (Kraj ibise). Od Nové říše byl uctíván na řadě míst celého Egypta i v Núbii. Už za Staré říše byl spojován také se Sinajským poloostrovem. — Za jeho man­ želku byla považována ->Nehmetauaj. Řekové Thovta ztotožnili s Hermem. Pozdější -^hermetické spisy, v nichž vystupuje jako Hermés Trismegistos, odrážejí jen málo z původních eg. před­ stav. flb)

Thutmose - slavný sochař, který působil u dvora panovníka -»Amenhotepa IV. - Achnatona v ->Amarně. Právě jemu jsou připisována vrcholná sochařská díla provedená v tzv. amarnském stylu, z nichž nejslavnější je polychromovaná (thutmose)

vápencová bysta královny ->Nefertiti a nedokončená hlava této královny. — Dílna sochaře Thutmose byla objevena německou archeologickou expedicí ve­ denou L. Borchardtem v roce 1912.

Thutmose I. (Aacheperkaure Thutmo­ se] - panovník 18. dyn., zakladatel vel­ ké eg. říše, která sahala od 4. kataraktu na jihu až k Eufratu na severu (novou hranici říše vymezil až u Karchemiše). Z Memfidy vytvořil významnou vojenskou základnu zajištující tažení do západní Asie. Budoval chrámy nejen v thébské oblasti, ale také v ->Abydu, ->Armantu, ->Elefantině, ->Buhénu a jinde. — Hrobka Thutmose 1. leží v Údolí králů.tbv)

manželka Thutmose II. ->Hatšepsut, a sama se ujala vlády. Formálně byl Thutmose III. Hatšepsutiným spoluvládcem, královna se však vzhledem k původu jeho matky považovala za le­ gitimnějšího dědice trůnu. — Thut­ mose III. dospíval ve stínu ambiciózní Hatšepsuty a postupně se uplatňoval stále více v prostředí eg. armády, kde hledal a nacházel oporu. Když nakonec sám v plném rozsahu převzal vládu do vlastních rukou (okolnosti Hatšepsutiny smrti nejsou blíže známy], stal se z něho velmi energický panovník a největší z eg. válečníků. Jeho výboje směřovaly jednak do Núbie, kterou si zcela podmanil až po 4. nilský katarakt, jednak do západní ->Asie. Zde dokonce překročil řeku Eufrat a vytvořil tak eg.

Thutmose II. (Aacheprure Thutmose] - panovník 18. dyn., syn ->Thutmose I. a manžel ->Hatšepsuty. Svého jediného syna a nástupce však neměl s touto krá­ lovnou, ale s konkubínou jménem Eset. Předčasné smrti Thutmose II. ve věku okolo 30 let a ne zcela „čistého" původu i nezletilosti jeho nástupce budoucího ->Thutmose III. využila ->Hatšepsut, aby se stala zprvu regentkou a posléze převzala královský úřad v plném roz­ sahu včetně titulatury — Thutmose II. přispěl některými stavbami k velikosti Amonova chrámu v ^-Karnaku. Za jeho vlády došlo k velké vzpouře v Núbii, kterou bylo třeba vojensky potlačit.lmv)

Thutmose III. (Mencheperre Thutmo­ se] - nejmocnější z panovníků 18. dyn. Byl synem ->Thutmose II. a konkubíny jménem Eset. V době smrti svého otce byl malé dítě a této situace využila jeho nevlastní matka, hlavní královská (thutmose i.)

Thutmose III. s pokrývkou hlavy nemes. Černošedá břidlice. 18. dyn. Luxorské muzeum

476

říši, jejíž velikost se už žádnému z jeho nástupců nepodařilo dosáhnout, ba ani udržet. — Během své vlády se sna­ žil překonat své předchůdce i četnými stavebními aktivitami v eg. chrámech, především v ->Karnaku (např. 7. py­ lon). Na stěnách tohoto chrámu jsou také zaznamenány poměrně objek­ tivně výsledky jeho válečných tažení včetně bitvy u ->Megidda (tzv. Síň aná­ lů). — Hrobku si vybudoval ve skalách v ->Údolí králů, její stěny jsou bohatě zdobeny scénami a nápisy vztahujícími se k představám o životě v podsvětí. Zádušní chrám v Západních Thébách byl později téměř zcela zničen. Mumie Thutmose III. byla objevena ve skrýši v^Dér el-Bahrí.'mv’

Thutmose IV. (Mencheprure Thutmose) - syn -»Amenhotepa II. a otec ->Amenhotepa III., který za své vlády úspěšně udržoval obrovský územní rozsah eg. říše, a to nejen vojenskou silou (pod­ nikl dvě tažení do Asie), ale také diplo­ matickými prostředky. Uzavřel míro­ vou smlouvu s -»Mitannci, kterou ještě potvrdil politickým sňatkem s dcerou jejich krále Artatamy. — Thutmosovo stavební úsilí se soustřeďovalo hlav­ ně do oblasti -»Karnaku, ->Memfidy a ->Gízy. Zde, mezi tlapami Velké ->sfingy, stojí stéla, na které je zmíněn jeho sen předvídající mu velkou budouc­ nost. — Thutmose má skalní hrobku v ->Údolí králů, jeho mumie byla nale­ zena ve skrýši v hrobce Amenhotepa II. v roce 1898.íbv) tkaniny - textilní výrobky vzniklé

propletením dvou soustav nití. Nejdů­ ležitější tkaninou Egypta bylo lněné 477

plátno, doložené už od neolitu a zho­ tovované v mnoha druzích zprvu jen s jednoduchou plátěnou vazbou, ale od Staré říše s třásněmi a barevnými nitěmi a nejpozději od Střední říše i se složitějšími vazbami. Běžně bylo užíváno bílé plátno, za Nové říše i s vetkanými barevnými geometrickými a rostlinnými vzory (v odstínech čer­ vené, zelené, modré a černé). Ojediněle jsou doloženy tkaniny z konopí. — Ba­ vlna, poprvé vzácně zmiňovaná před polovinou 1. tisíciletí před Kr., a hedvá­ bí se více rozšířily až v Ptolemaiovské době. Teprve od počátku našeho leto­ počtu se ve větší míře začaly objevovat i látky s vetkanými vlněnými vlákny (v dynastickém Egyptě nebyla vlna užívána z dosud ne zcela objasněných, snad náboženských důvodů) s různými geometrickými a ornamentálními mo­ tivy. — Ve všech dobách tvořily tkaniny důležitou součást obětin a hrobového inventáře (obinadla mumií, -^pohřební výbava, přehozy přes rakve, od počát­ ku našeho letopočtu rubáše).(lb:i

Tód - archeol. lokalita ležící několik kilometrů jižně od Luxoru, místo kultu sokolího boha Moncua. V Tódu byla uctivana některá další božstva, např. Cenenet, Amon, Sachmet aj. Zvláštní pozornosti se zde těšil i Moncuův po­ svátný býk. Na počátku 11. dyn. zde byl založen chrám, který byl přestavěn a rozšířen v následující 12. dyn. za vlád Amenemheta I. a Senusreta I. Chrám byl dále rozšiřován za Nové říše, v Pozdní době i v době Ptolemaiovské a Římské. V moderní době místo proslavil přede­ vším „poklad z Tódu" - nález několika bronzových schránek nesoucích jméno (tód)

Amenemheta II., v nichž byly uloženy zlaté a stříbrné nádoby z egejské oblas­ ti, mezopotámské pečetní válečky aj. Tyto předměty představovaly zakláda­ cí depozit - obětiny uložené do základů chrámu nově budovaného zmíněnými panovníky 12. dynastie.(mv) triáda - novodobé označení pro sku­

pinu tří božstev (3 jako symbolické číslo). Tyto skupiny byly sestavovány z původně samostatných bohů na zá­ kladě teologických spekulací při po­ kusech o systemizaci náboženských představ. Do triády byla nejčastěji zařazována božstva ve vztahu otec matka - syn/dcera (v Memfidě ->Ptah —>Sachmet —>Nefertem, v Thébách ->Amon - -*Mut - -»Chonsu, v Elefantině ->Chnum —>Satet —>Anuket, obecně byla uctívána i triáda -»Usir —>Eset —>Hor), nebo bůh-stvořitel a dvojice jím stvořených božstev (->Atum —>Šu —»Tefnut). — Ve vý­ tvarném umění jsou triády doloženy od Staré říše (mj. sochařská zpodobení panovníka a dvou božstev). Za Nové říše vytvořili významnou trojici státní božstva Amon, -»Re a Ptah, od 19. dyn. je ve znázorněních často ještě doplňo­ val ->Sutech nebo panovník. Jednotlivá božstva mohla být řazena do více triád. Počet triád vzrůstal s rozvojem teolo­ gických spekulací zejména v 1. tisícile­ tí před Kr. V Ptolemaiovské době byly božské triády ztotožňovány s králov­ skou rodinou.(lb) trpaslík - člověk malého vzrůstu.

Kromě pygmejů přirozeně trpasličího vzrůstu, kteří se do Egypta dostávali už od Staré říše jako chrámoví nebo (triáda)

Trpaslík Seneb se svou rodinou. Stará říše. Eg. muzeum v Káhiře

palácoví tanečníci, je poměrně často doložen trpasličí vzrůst způsobený vrozenou odchylkou, zejména achondroplazií (poruchou tvorby kostí). Tr­ paslíci tohoto druhu jsou doloženi jako domácí služebníci, různí řemeslníci (zejména šperkaři), ošetřovatelé do­ mácích zvířat a sloužili i k obveselení. Zejména za Staré říše přitom někdy dosahovali i poměrně vysokého po­ stavení ve společnosti. Trpasličí vzrůst byl přisuzován i některým božstvům, zejména -»Besovi a ->Pataikovi.(lb) trůn - jeden z nejdůležitějších atribu­

tů královské a božské moci. Od Staré říše jsou doloženy dva hlavní typy: blo­ kový (krychlový plný blok s krátkým opěradlem a zdobenými stěnami) a tzv. lví (s nohami a opěrkami ve tvaru lvích 478

tlap a těla). Při znázorňování božstev se používal výlučně blokový trůn. — Výzdoba trůnu souvisela s královskou ideologií (identifikace s -»Horem, sym­ boly života atd.), symboly panovnické moci (rituální pobíjení nepřátel, sjed­ nocení země) a ochrannými symboly (ochranná božstva). — V náboženských představách byl trůn spojován s udržo­ váním světového řádu, vyvýšený stu­ peň pro trůn symbolizoval prapahorek, který byl počátkem stvoření světa.(lb)

Plánek podzemních galerií v Tůně el-Gabalu. 1 - vchod do podzemních galerií, 2 - kaple posvátných paviánů

Tueret (Velká, řecký Thoeris) - nižší bohyně, představující do určité míry souhrnné označení pro různé formy hroší bohyně s výraznými mateřskými a ochrannými rysy (např. Ipet - Chůva, Hedžet - Bílá, ->Reret - Prasnice, aj.). Vystupovala především v roli matky a chůvy, resp. ochránkyně porodů, popř. jako živitelka. Díky podobnosti funkcí byla často spojována s ->Besem, za je­ hož manželku byla někdy považována. — Jako ochranné božstvo se Tueret objevuje jednak samostatně v podobě ->amuletů (už od Staré říše), jednak na různých předmětech (včetně sou­ části ->nábytku). Byla znázorňována obvykle v podobě hrošice s krokodý­ lím hřbetem, lvími tlapami a lidskýma rukama. Její kult je samostatně málo doložen, spíše byla uctívána ve spojení s jinými bohyněmi, např. -»Hathorou (v Gabal es-Silsile); její uctívání bylo rozšířeno především v lidových vrst­ vách. (lb)

Tůna el-Gabal (eg. Tahenet, řecký Thunis) - archeol. lokalita ve středním Egyptě na západním břehu Nilu, se­ verně od Malláwí. — V 18. dyn. vznik­ 479

lo na okraji pouště v Tůně el-Gabalu pohřebiště kněží z nedalekého ->Ešmúnénu. Další hřbitovy začaly v Tůně el-Gabalu vznikat od 26. dyn., kdy zde také začala být pohřbívána ->posvátná zvířata boha -^-Thovta uctívaného v Ešmunénu, ->ibisové a -»paviáni. V Ptole­ maiovské době se k nim přidala další posvátná zvířata, např. krokodýli, psi, kočky, berani, sokoli aj. Zvířata byla po­ hřbívána v podzemních katakombách. V kultovních stavbách v nadzemní části pohřebiště byly balzamovací místnosti a ^-archivy. — Nad vchodem do jed­ né k podzemních katakomb (C) jsou zbytky svatyně Thovtových ibisů a pa­ viánů, kteří splynuli s bohem mrtvých ->Usirem. Pravděpodobně v této sva­ tyni předkládali poutníci své prosby, které pak byly ve stanovených dnech zodpovídány Thovtem Třikrát velikým (->Hermem Trismegistem). — Ve Vel­ kém chrámu, který stál v jižní části po­ hřebiště a byl v provozu ještě v Římské době, byla zahrada, v níž se chovala (tůna

el-gabal)

posvátná zvířata. K chrámu patřila i velká studna, z níž se voda čerpala pomocí ->sákíje. — V okolí Velkého chrámu ležel rozsáhlý hřbitov s hrob­ kami z Ptolemaiovské a Římské doby. Některé z těchto hrobek se dochova­ ly do dnešních časů ve velmi dobrém stavu, např. ->Petosiridova, Isidořina aj. Dobře dochovaná reliéfní výzdoba v Petosiridově hrobce je považová­ na za jedinečný doklad řeckého vlivu na eg. umění. — Na okraji pohřebiště je v Tůně el-Gabalu vytesána do skály nejsevernější z hraničních stél, vyme­ zujících území nového sídelního města ->Amarny (Achetatonu), založeného panovníkem ->Amenhotepem IV. (Achnatonem).tmv)

Tura (eg. Ra au nebo Ain, řecký Trois) archeol. lokalita na jižním okraji Káhiry, na východním břehu Nilu. V Túře byly velké lomy na kvalitní bílý vápe­ nec (další ležely asi 3 km jižně u dnešní Maasary), který byl již od Staré říše po­ užíván na stavbu obložení -^pyramid a na vybrané části architektury, zejmé­ na -^sloupy, ->sochy, ^-nepravé dveře a ->stély. V lomech pokračovala těžba i v pozdějších dobách, jak dokládají stély z Nové říše a Pozdní doby (starší písemné památky, včetně kamenických značek, byly nepochybně průběžně ni­ čeny při lámání kamene). — Od Staré říše je v Túře doložen kult ->Anupa a některých dalších bohů. — Poblíž lomů byla objevena velká pohřebiště. Jedno z nich, ležící severně, pochází z konce pravěku a z Archaické doby a byly na něm nalezeny např. písemné památky vztahující se k panovníkům -»Štírovi a ->Narmerovi. Další pohře­ (tura)

biště, v Túře el-Ismantu, pochází z Ar­ chaické doby a přetrvalo až do Římské doby.

Tutanchamon (Nebcheprure Tutan­ chamon) - panovník 18. dyn. Jeho původ není zcela jasný, podle někte­ rých názorů byl synem -^-Achnatona a ->Kiji. Podle nápisu na granitové soše lva z núbijského chrámu v Solebu, nyní uložené v Britském muzeu, označuje Tutanchamon za svého otce ->Amenhotepa III. Nicméně mohlo jít, jak tomu v podobných případech bývalo, o urči­ tou nadsázku, resp. obecnější označení i vzdálenějšího královského předka. Na základě porovnání délky vlády Amenhotepa III., Achnatona, Smench­ karea a Tutanchamona se zdá, že po­ sledně jmenovaný by mohl být synem Achnatonovým (ne však -»Nefertitiným, ale některé z vedlejších Achnatonových manželek). Úvahy komplikuje skříňka s kadeří vlasů královny ->Teje nalezená v Tutanchamonově hrobce. Sérologické a antropologické vyšetře­ ní dále napovídá, že mezi Tutanchamonem a mužskou mumií, objevenou v ->Údolí králů v hrobce KV 55 a při­ pisovanou Smenchkareovi, byl úzký příbuzenský vztah, šlo zřejmě o brat­ ry. — Na trůn nastoupil Tutanchamon po krátkém období Smenchkareovy vlády ještě jako dítě ve věku možná něco pod 10 let. Jeho manželkou se sta­ la dcera Achnatona a Nefertiti, prin­ cezna Anchesenpaaton. — Po kratším období, kdy jeho rezidencí ještě byl -^Achetaton, přesídlil Tutanchamon pravděpodobně do ->Memfidy. Jeho opuštění Achetatonu bylo více než symbolické, bylo výrazem začátku ob480

Tutanchamon na lovu pštrosů. Detail výzdoby vějíře, který byl součástí panovníkovy pohřební výbavy. Pozlacené dřevo. 18. dynastie. Eg. muzeum v Káhiře

dobí restaurace původních nábožensko-politických poměrů, postupného odklonu panovníka a královského dvora od uctívání ->Atona a příklonu ke kultu starých, tradičních božstev. Konkrétním dokladem nového trendu je tzv. memfidská restaurační stéla, kte­ rá byla vztyčena v ->Amonově chrámu v Karnaku. — Za vlády Tutanchamona výrazně vzrostla moc některých dvo­ řanů, zejména ->Aje a ->Haremheba, kteří zřejmě v prvních letech panovní­ kovy vlády měli významný vliv na osu­ dy země. — Panovník zemřel asi po 10 letech vlády. Příčina jeho smrti rovněž není zcela objasněna. Poslední tomografické výzkumy Tutanchamonovy mumie ukazují, že zranění na hlavě snad mohlo být staršího data a nemu­ selo být fatální na rozdíl od zlomeni­ ny stehenní kosti těsně nad kolenem. Neobjasněnou zůstává i absence prsní 481

kosti na Tutanchamonově mumii. Před­ pokládá se, že příčinou panovníkovy smrti byl pád z vozíku taženého koňmi. — Objev nevyloupeného Tutanchamonova hrobu v Údolí králů H. Carterem v roce 1922 je nejvýznamnějším ar­ cheol. objevem v dějinách egyptologie a 20. století vůbec. Předměty z Tutanchamonova pokladu jsou dnes chlou­ bou a hlavní atrakcí Egyptského muzea v Káhiře.tmv)

Tutu - ochranný bůh, doložený od Nové říše; jeho obliba vrcholila v Ptolemaiov­ ské a Římské době, kdy byl považován za ochránce a průvodce zemřelých. Byl zobrazován především v podobě krá­ čející -»sfingy s ocasem zakončeným hadí hlavou - nejstarší dosud známé zobrazení pochází z ->Iufaovy hrobky v Abúsíru.(lb)

(TUTU)

tyrkys - trojklonný minerál modroze­

lené barvy. Ve starém Egyptě byl hojně využíván ve šperkařství, při intarzování nábytku, při zhotovování skarabů, amuletů aj. Modrozelená barva měla zvláštní význam, byla symbolem zmr­ tvýchvstání a věčného života. — Tyrkys byl získáván na Sinaji a ve Východní poušti.tmv) účes - způsob úpravy vlasů. Úprava vla­

sů byla ve starém Egyptě velmi pestrá a ovlivňovala ji řada okolností, od ryze praktických přes společensko-statutární až po nábožensko-rituální. Prostí venkované byli ostříháni nakrátko, a to často i ženy, neboť to vyžadovaly pod­ mínky práce na polích. Charakteristic­ ké účesy mívali úředníci, děti, šestinedělky, plačky nebo příslušníci různých cizích národů. Kněží měli z důvodů kul­ tovní čistoty oholené hlavy. Ke zpev­ nění účesu se používal včelí vosk. — Od 4. dyn. je známa důležitá funkce a titul kadeřníka u královského dvora, který pečoval nejen o účes a holení, ale také měl na starosti výrobu paruk. Ty byly součástí oblečení panovníka, čle­ nů jeho rodiny i úředníků. — Nejčastěji se paruky zhotovovaly z lidských vlasů. Jejich délka byla závislá na módě určité doby. Mumie byly nalezeny s krátkými i dlouhými vlasy (většinou hnědými nebo černými], často měly příčesky nebo paruky. Součástí účesu bývaly i různé ozdoby. — V hrobkách Střední a Nové říše se dochovala znázornění holičů při práci.(bv)

Údolí královen (arabsky Bíbán elHarím] - skalnaté údolí na západním břehu Nilu v Thébách, v němž jsou (tyrkys)

skalní hrobky královen a princů 19. a 20. dyn. — Dosud zde bylo objeveno asi osmdesát hrobek. Tvoří je zpravidla dvě velké komory obklopené několi­ ka menšími, vedlejšími. Ve výzdobě převládají obětní scény, obrazy bohů, panovníka a podsvětních démonů, ná­ boženské texty apod. — Nejslavnější hrobka v Údolí královen patřila králov­ ně ^-Nefertari, manželce ->Ramesse II. Je proslulá nejen svými nádhernými nástěnnými malbami, ale také velko­ rysým a intenzivním restaurátorskokonzervátorským úsilím, díky kterému se tuto památku podařilo zachránit.tmvl

Údolí králů (arabsky Bíbán el-Mulúk) - rozvětvené skalní údolí na západním břehu Nilu v ->Thébách se skalními hrobkami králů 18.-20. dyn. Tyto hrob­ ky byly značně vzdálené od příslušných zádušních chrámů, které ležely vý­ chodně, na okraji nilského údolí. Místo proslavil v listopadu roku 1922 objev nevyloupené hrobky faraóna ->Tutanchamona. — Královské pohřebiště v Údolí králů bylo založeno -»Amenhotepem I. (jeho hrobku se však zatím ještě nepodařilo bezpečně identifiko­ vat], Na stavbě a výzdobě královských hrobek zde pracovali umělci a řemesl­ níci, kteří žili v nedaleké ->Dér el-Medíně. — Skalní hrobky v Údolí králů nemají žádné monumentální vchody, jakkoli by tomu arabský název místa, Brány králů, napovídal. Jsou přístup­ né dlouhými svažujícími se chodbami a schodišti a tvoří je komplex dalších podzemních místností. Tento podzem­ ní komplex sloužil nejen k uložení krá­ lovského pohřbu, ale také k uskladnění pohřební výbavy. Stěny místností byly 482

Rozmístění hrobů v Údolí králů: KV 1- Ramesse VII., KV 2- Ramesse IV., KV3- první hrobka Ramesse III., KV4- Ramesse XI., KV 5 - synové Ramesse II., KV 6- Ramesse IX., KV7- Ramesse II., KV 8- Merenptah, KV9- Ramesse VI., KV 10- Amenmesse, KV 12 -Ramesse III., KV 13- kancléř Baj, KV 14 - královna Tausret, KV 15 - Sethi II., KV 16- Ramesse I., KV 17- Sethi I., KV 18 - Ramesse X., KV 19- princ Moncuherchepešef, KV 20 - Hatšepsut, KV 34 - Thutmose lil., KV 35 - Amenhotep II., KV 38 - Thutmose I., KV 43 - Thutmose IV., KV 46- Juja a Cuja, KV 47 - Siptah, KV 55 - (Smenchkare?), KV 57-Haremheb, KV 62 - Tutanchamon

bohatě zdobeny nápisy a scénami vzta­ hujícími se k osudu panovníka na onom světě. V 18. dyn. to byly především ná­ pisy a scény z Amduatu, Knihy o tom, co je v podsvětí. Postupně se objevova­ ly nápisy také z dalších souborů nábo­ ženských textů. Představy o topografii onoho světa také významně ovlivňo­ valy plán hrobek. Během 19. dyn. se plán hrobek stával pravidelnějším a symetričtějším a k jeho dalšímu zjed­ 483

nodušení došlo za 20. dyn. Mezi nej­ významnější patří hrobka ->Sethiho I. Výzdoba této asi 100 m dlouhé skalní hrobky je v nízkém polychromovaném reliéfu. Mezi scénami jsou zastoupeny obrazy z podsvětí, přinášení obětin aj. Výzdoba hrobky ^-Amenhotepa II., jed­ né z nejhlubších v celém Údolí králů, je provedena tak, že připomíná nápisy a tzv. viněty, obrázky uvádějící tema­ ticky uzavřené části textu na papyrech. Hrobka ->Ramesse III. bývá podle slav­ né scény někdy nazývána Harfeníkova hrobka. Jedinečné jsou však v Údolí králů všechny hrobky. Záhadami je dosud obklopena hrobka označovaná jako KV 55, v níž byla objevena dřevěná rakev s nápisy, z nichž byly odstraněny kartuše kacířského krále ->Achnatona. Nové výzkumy byly zahájeny v již dříve nalezené hrobce KV 5, v níž byli pohřbeni velmi početní synové Rames­ se II. — Nad Údolím králů se vypíná pyramidu připomínající hora s hroti­ tým vrcholkem, zasvěcená místní hadí bohyni ->Meresger.tmv)

Údolí zlatých mumií - archeol. loka­ lita v oáze Bahríja, 7 km jz. od Bawiti. V okolí Alexandrova chrámu postup­ ně vzniklo v Ptolemaiovské a Římské době rozsáhlé pohřebiště, které bylo objeveno náhodou, poté co se pocestný na oslu propadl do jedné z hrobek. Při výzkumu, který zde již několik let vede eg. archeolog Zahi Hawass, byly objeve­ ny hrobky s četnými mumiemi, z nichž některé měly rakve či kartonáže bohatě zdobené zlatém; odtud název lokality. Pohřby dokládají prosperitu oázy a je­ jích obyvatel ve zmíněných obdobích. Předpokládá se, že nejbohatší hrobky (ÚDOLÍ ZLATÝCH MUMIÍ)

budou ležet v dosud nezkoumaném bezprostředním okolí chrámu.tmv) umělecké řemeslo - rukodělná výro­ ba předmětů, u kterých je umělecká forma vedle užitkové funkce význam­ nou funkcí výrobku. — Rychlý rozvoj a vysoká úroveň uměleckých řemesel v Egyptě souvisely s dostatkem vhod­ ných přírodních surovin (různé druhy kamene, dřeva a dalších rostlinných materiálů, kůže, ^-slonovina, kosti, mušle aj.], i uměle připravených ma­ teriálů (->sklo, ^-fajáns, -»frit, kovy, -^keramika]. Díky příhodným mikro­ klimatickým podmínkám se dochovalo (zejména v hrobkách] velké množství dokladů uměleckých řemesel z celé doby vývoje eg. civilizace. — Formy výrobků byly obvykle velmi realistické a odrážely dokonalou schopnost po­ zorování. V dekoru se objevují četné variace poměrně omezeného počtu motivů geometrických (vlnovky, za­ lomené vlnovky, spirály, šachovnice, kruhy] a přírodních (pera, růžice, pou­ pata a květy lotosu, papyru a jiných rostlin, girlandy, opakující se podoby savců, ptáků a ryb]. Oblíbeným mo­ tivem byly i opakující se náboženské symboly (~>anch, ->džed, ^-skarab, okřídlené ->slunce, ->vedžat, -»ureus aj.] a další ornamenty, jako specifický dekorační prvek sloužilo i hierogly­ fické ->písmo. — Periodizace vývoje uměleckých řemesel zhruba odpovídá periodizaci vývoje ->umění: po hledání a formování kánonu v předdynastic­ ké a Archaické době charakterizuje dobu Staré a Střední říše uzavřenost stylu a jednoduchost forem. Nová říše přinesla jednak monumentalitu, jed­

(umělecké

řemeslo)

nak posun k lehkosti a eleganci, kte­ ré se uchovaly i v 3. přechodné době. Pozdní doba se vyznačuje sílící tenden­ cí k archaizaci, od Ptolemaiovské doby se stále více projevovaly vlivy antiky. — Typickými oblastmi uměleckých ře­ mesel byly drobná plastika a glyptika (-^amulety, ozdoby, pečetidla, ->sistra, kultovní předměty, modely obětin aj.], výroba nádob různé velikosti a určení (od drobných nádobek na -^-kosmeti­ ku až po velké zásobnice], šperkařství, zpracování kovů (obřadní -»zbraně, -»žezla, -^zrcadla, kování -»nábytku, -»dveří aj.], truhlářství (zejména vý­ roba nábytku], tkalcovství a ->košíkářství. °b) umění - specifická tvůrčí činnost za­

měřená na zobrazení vnější i vnitřní reality. Pod pojem umění lze zahrnout velkou část hmotného odkazu starého Egypta, zejména ->architekturu, ma­ lířská (->mah'řství] a sochařská (^-so­ chařství] díla včetně ->reliéfu a výrob­ ky ->uměleckého řemesla. Eg. umění bylo až na výjimky funkční - spíše než napodobovat nebo odrážet skutečnost bylo jeho cílem ji zvěčňovat nebo na­ hrazovat, a tak zajišťovat stálé trvání světa. Umělecká díla jako celek nebo jejich jednotlivé prvky tak byly často prostoupeny hlubší symbolikou, spja­ tou obvykle s -^-náboženstvím nebo s ním splývající královskou ideologií. — K vysvětlení jedinečnosti a svébytnosti eg. výtvarného umění byly v minulos­ ti hledány různé důvody (resp. jejich kombinace], zejména vlivy materiálů a pracovních postupů, dosažený stu­ peň kulturního vývoje, způsob života obyvatel nilského údolí, vlivy krajiny, 484

Achnaton a Nefertiti, obklopeni svými dcerami, pod životodárnými paprsky boha Atona. Reliéf z Ajovy hrobky v Amarně Je dokladem zobrazování královské rodiny, typického pro amarnské období. 18. dynastie

zdůrazňování funkce předmětů (např. náboženské, společenské aj.) v životě eg. společnosti. — Ve shodě s oficiál­

ní státní ideou dosáhlo eg. výtvarné umění a architektura slohové jednoty a výrazové jistoty, kterou si udrželo prakticky po celou dobu trvání fara­ ónského státu. Forma umění, kterou známe především z ->ostrak, předsta­ vuje základ, odkud vycházela stylizace a přísný kánon, kterému podléhalo za­ chycení skutečnosti na státních zakáz­ kách. Tyto dvě formy uměleckého pro­ jevu starých Egypťanů tvoří v jednotě a ve svém výsledku nepochybně jeden z vrcholů výtvarné kultury vůbec. V po­ slední době se projevily snahy defino­ vat (zejména na základě umění pozdní Staré říše a 1. přechodné doby) tzv. „druhý umělecký styl" s poněkud od­ lišným zobrazovacím kánonem - tento názor ale není všeobecně přijímán. — Počátky vývoje eg. umění lze sledovat hluboko do pravěku, zejména v po­ době skalních kreseb a rytin a maleb na ^-keramice. Po rychlém vývoji v Ar­ chaické době byly jeho základní formy a principy poměrně pevně zformulová-

Nosiči obětin na reliéfu v hrobce vezíra Ptahhotepa v Sakkáře. Nedokončená scéna je dokladem postupu při tesání nízkého reliéfu do vápencové stěny. 5. dynastie

485

(UMĚNÍ)

Písař v typické pozici u nohou paviána posvátného zvířete boha moudrosti, písma a Měsíce Thovta. Steatit. Nová říše. Eg. muzeum v Káhiře

ny už na počátku Staré říše a v dalších obdobích se spíše jen rozvíjely a ob­ měňovaly (včetně vědomých návratů, charakteristických zejména pro dobu 25.-30. dyn.). Za zcela odlišnou epo­ chu i z hlediska umění bývá (ne zcela právem) označována doba -^-Amenhotepa IV. (->amarnský styl), ale ani teh­ dy nedošlo k popření základních káno­ nů zobrazení, spíše jen k jejich vcelku (ureus)

krátkodobému uvolnění a modifikaci. Od 7.-6. století před Kr. působila eg. plastika pravděpodobně i na rané řecké sochařství. Od 4. století před Kr. dochá­ zelo stále více k míšení eg. a antického stylu (výraznému zvláště v Římské době), zároveň ale od 1. století před Kr. byly prvky a formy eg. umění vědomě napodobovány i v jiných částech Řím­ ské říše. — Eg. umění vždy do značné míry splývalo s ^-řemeslem; umělci byli obvykle soustředěni ve státních nebo chrámových službách a pracovali téměř výlučně na státních, resp. chrá­ mových zakázkách a podle předem sta­ novených předloh. Ojediněle je dolože­ na i samostatně odměňovaná práce pro soukromníky, resp. výroba pro obchod. Už od Staré říše byla značně rozvinuta i organizace a vnitřní dělba práce uměl­ ců, resp. řemeslníků. S výjimkou archi­ tektů nedosahovali obvykle vyššího společenského postavení, běžné bylo předávání zkušeností z otce na syna. Vcelku nejlépe je znám život komu­ nity v dnešní ->Dér el-Medíně, která se zabývala řemeslnou a uměleckou činností v ->Údolí králů, ale i na jiných místech thébské nekropole. — Počína­ je 16. stoletím po Kr. začalo eg. umění ve stále větší míře ovlivňovat i evrop­ ské umění - významným mezníkem byla zejména Napoleonova výprava do Egypta na přelomu 18. a 19. století, která vedla ke vzniku egyptianizujícího slohu výtvarného umění.tlb) ureus - pozdně antické označení vzty­ čené posvátné ->kobry na čelence eg. panovníků, resp. božstev. Původ není zcela jasný, je odvozován buď od kob­ ry jako symbolu dolnoeg. ochranné

486

bohyně ->Vadžety, nebo od specifické kadeře pravěkých libyjských náčel­ níků. — Ureus je považován za jeden z nejdůležitějších symbolů královské moci, byla mu přisuzována značná ochranná moc jako zdroji ohně a jedu. Jeho nebezpečnost mírnilo nakuřování a hymnické písně. Od Staré říše je znázorňován jako součást čelenky bo­ hyně Vadžety a čelenky nebo pokrývky hlavy panovníka i některých význam­ ných královských manželek a různých božstev, od Střední říše byl součástí královských ->korun. — Ureus byl zto­ tožňován jednak s bohyní Vadžetou, jednak s mytickým božským ->okem (slunečního či měsíčního boha, resp. Horovým) a jeho prostřednictvím také s dalšími bohyněmi. Často byl zdvo­ jován nebo znásobován (symbolický počet 7, 9, 12). Vzhledem k ochranné funkci byl znázorňován i na dalších ^•královských insigniích, resp. oděvu, dále na zbraních, náčiní, byl užíván jako ->amulet. Ojediněle si jeho užívání přisvojovaly i nekrálovské osoby.(lb) uroboros (Ocas v ústech) - do kru­ hu stočený a do špičky vlastního oca­ su zakousnutý had. Symbolizoval čas, nekonečnost a nepřetržitý koloběh života. Motiv urobora se hojně vysky­ tuje zejména v -»podsvětních knihách a v pohřební ikonografii. Jeho nejstarší doklady pocházejí ze Staré říše, nej­ početnější pak z Pozdní doby. Sym­ bolika urobora měla vliv na antickou literaturu, byla přejata i do křesťansko-gnostických spisů. Uroboros se stal symbolem jednoty světa středověkých alchymistů.(mv)

487

Božské dítě obtočené hadem Uroborem. Detail z Heruebenova papyru

Usir (řecký Osiris) - bůh plodnosti a vládce říše mrtvých, spolehlivě dolo­ žený od konce 5. dyn. Byl znázorňován v lidské podobě, často mumifikované, s královskými insigniemi. — Podle mýtu, doloženého už v -^Textech pyra­ mid a v nejúplnější podobě zazname­ naného Plútarchem, byl Usir, vládnoucí Egyptu, zabit a rozsekán svým závisti­ vým bratrem ->Sutechem, který se tak zmocnil vlády. Domnělé části Usirova těla byly zejména v 1. tisíciletí před Kr. uctívány jako relikvie v různých čás­ tech Egypta (->abaton). Bohyně ->Eset a ->Nebthet našly, resp. složily Usirovo tělo a oživily je. Soudní tribunál bohů pak Sutecha zbavil moci a Usira určil vládcem říše mrtvých. S touto předsta­ vou je úzce spjat i mýtus o boji Usirova syna ->Hora se Sutechem, který se poz­ ději stal důležitou součástí Esetiných ->mystérií. V héliopolské ->kosmogonii byl Usir pokládán za syna ^-Geba a ->Nuty, a tedy bratra a manžela Ese(usir)

místech zřejmě nebylo původní a na­ vazovalo na starší místní kulty ->Andžteje v Busiridě, resp. ->Chontamenteje v Abydu. Od něj zřejmě převzal chtonický aspekt. Zejména od Nové říše splývala stále více s Usirovým kultem původně samostatná božstva, resp. je­ jich svátky, jeho význam pak ještě dále vzrostl v 1. tisíciletí před Kr. Mystéria, vycházející z mýtu o Usirovi, se za Pto­ lemaiovců a zejména za římské nadvlá­ dy šířila i mimo Egypt.(lb)

Bůh Usir. Detail výzdoby chrámu Sethiho I. vAbydu. 19. dynastie

ty. — Od konce Staré říše vytlačova­ la myšlenka podzemní říše mrtvých řízené Usirem představy o nebeské říši zemřelých spojované s Reem. Ze­ jména za Nové říše byl stále více spo­ jován i se slunečním kultem (jako Reovo -+ba) a představami o neustále se opakujícím zmrtvýchvstání, jako vládce říše mrtvých předsedal ^po­ smrtnému soudu. — Již na konci Staré říše byl s Usirem ztotožňován zemřelý panovník, od 12. dyn. i mrtví nekrálovského původu, takže se jméno Usir stalo běžným označením pro již neži­ jící osoby (Usir NNJ. — Hlavními stře­ disky Usirova kultu byla města Busiris (9. dolnoeg. kraj] a ->Abydos, kde ležel i jeho domnělý hrob (původně hrobka panovníka ->Džera), vyhledávaný jako poutní místo. Uctívání Usira na obou (usirovo lože)

Usirovo lože - předmět spjatý s usirovským mýtem a staroeg. představami o posmrtném životě. Představovala ho dřevěná deska hrubě upravená tak, aby měla obrys stojící postavy boha Usira. Vnitřní část desky byla vyhloubena a zaplněna vlhkou hlínou, do níž se při pohřbu zaselo obilí, zpravidla ječmen. Deska byla uložena do hrobu jako sou­ část pohřební výbavy. Zrno v uzavřené hrobce vzklíčilo a symbolizovalo tak zmrtvýchvstání a zároveň také moc­ nou plodivou sílu boha Usira. — Velmi slavným dokladem Usirova lože je to, které bylo součástí Tutanchamonovy pohřební výbavy.(mv) útěk - náhlý tajný odchod. Útěk byl zřejmě ve všech dobách nejběžnějším způsobem, jak se vyhnout různým více či méně tíživým závazkům a po­ vinnostem (všeobecné pracovní po­ vinnosti, vojenské službě, placení daní aj.). Tresty za vyhýbání se pracovním povinnostem byly těžké, až po doži­ votní nucené práce. — Poměrně časté musely být i útěky před nadměrným daňovým zatížením, o nichž jsme lépe informováni až od Ptolemaiovské doby,

488

i když situace v předchozích obdobích se nemohla v zásadě příliš lišit. Zbíhání z půdy se týkalo původně zejména venkovského obyvatelstva, od 3. stole­ tí před Kr. se ale ve větší míře objevují i útěky příslušníků původně bohatších městských vrstev před nuceným za­ jišťováním úkolů státní správy. Vedle řídce osídlených okrajových oblastí Egypta poskytovaly nejpozději od Pto­ lemaiovské doby azyl i některé vybra­ né ->chrámy. — Doloženy jsou rovněž útěky do ciziny, zejména z politických důvodů (např. viz též Povídka o Sínuhetovi, dále v souvislosti s událost­ mi ^-amarnské a poamarnské doby]. Je známa i snaha o vydávání uprchlíků (např. v amarnských dopisech nebo v ->mírové smlouvě Ramesse II. s Chetity). Zejména v 1. tisíciletí před Kr. při­ jímal Egypt i uprchlíky z ciziny, ponej­ více z Přední Asie. — Za zvláštní formu útěku lze snad považovat i ->exodus Židů z Egypta.[lb) užitkové rostliny - rostliny skýtající

člověku nějaký užitek, např. potravu, materiál na oděv, obydlí, léčiva, vonné a krášlicí prostředky a barvy. Z docho­ vaných písemných i archeol. památek je překvapující, jak pestrou paletu ze­ mědělských plodin staří Egypťané zna­ li a pěstovali. — obilí - kulturní druhy rostlin z čeledi lipnicovitých [Poaceae] pěstované pro škrobnaté nažky (obilky). Na území dnešního Egypta je od neolitu doloženo pěstování ječmene (Hordeum vulgare), jeho původ je ale zatím předmětem diskusí. V dynastic­ ké době byly pěstovány různé odrůdy šestiřadého ječmene a špaldy (Triticum dicoccum), méně pšenice (Triticum du489

rum) a dvouřadý ječmen. — Pěstování obilí, od orání, setí a zašlapávání setby do půdy až po sklizeň, mlácení, převívání a ukládání do sýpek, je dobře doloženo četnými epigrafickými i iko­ nografickými prameny. Obilí bylo zpra­ cováváno různým způsobem: šrotová­ ním, drcením, mletím na různé druhy mouky, pražením, nakličováním. Ječ­ men sloužil k přípravě piva. — Hospo­ dářský význam obilí odráží i množství dochovaných úředních záznamů, ze­ jména za Nové říše sloužilo i jako plati­ dlo. Cena značně kolísala (snad i v prů­ běhu kalendářního roku), ječmen byl obvykle dražší než tehdy rozšířenější špalda. — V náboženské sféře bylo obi­ lí spojováno s kultem plodnosti, a tedy ->Usirem. Dřevěné formy ve tvaru Usirova těla se vzrostlým obilím symboli­ zovaly v pohřebních zvycích Nové říše zmrtvýchvstání (-»Usirovo lože). Řada rituálů byla spojována i s různými fáze­ mi pěstování obilí, především se žněmi (nejpozději od Nové říše je doložen svátek bohyně ->Renenutety, s obilím byl spojován i ->Neper). — ovoce souhrnný název pro poživatelné plody většinou víceletých kulturních nebo planých rostlin. S výjimkou datlí a fíků se skladba ovoce ve starém Egyptě podstatně lišila od současného stavu. Z palem byly využívány kromě četných odrůd datlí plody palmy dum (Hyphaene thebaica) a v menší míře i palmy argun (Medemia argon). Vedle středomořského fíkovníku byla velmi rozší­ řena i ^sykomora, s níž byly spojovány četné mytologické představy (mj. byla ztotožňována s bohyněmi ->Hathorou a ->Nutou). K původním druhům ovoce patřil i cicimek (Ziziphus spina-christí) (UŽITKOVÉ ROSTLINY)

a hroznové víno (Wt/s vinifera), méně byl rozšířen svatojánský chléb (rohovník obecný, Ceratonia sdiqua), kordie slizká (persea, Mimusops laurifolia). — Za Nové říše byly v malém množství do Egypta zavedeny jabloň a graná­ tovník (Punica granatum), který sym­ bolizoval plodnost. Podstatně později byly importovány i vlašské a lískové ořechy. Z citrusů je v dynastickém Egyptě ojediněle doložen hořký Citrus medica, další druhy sem byly přinese­ ny až v Ptolemaiovské a Římské době. — zelenina - označení konzumní čás­ ti pěstovaných rostlin (listů, řapíků, stonků, hlíz, bulev, zdužnatělých koře­ nů, plodů]. Konzumují se buď syrové, nebo se upravují k přípravě různých pokrmů. Ve starověkém Egyptě tvoři­ la zelenina stejně jako dnes důležitou součást stravy. Velmi rozšířené bylo pěstování cibulovin - cibule (Allium cepa), póru (Allium porrum), česne­ ku (Allium sativum) a zvláštní odrůdy eg. póru (Allium kurrať), dále okurek (Cucumis Chatě a Cucumis sativus), melounů (Cucumis melo) a šáchoru jedlého (Cyperus esculentus). Význam­ nou součástí potravy byly i luštěniny: bob (Vicia fa ba), cizrna (Cicer arietinum), vlčí bob (Lupinus albus), čočka (Lens culinaris), vigna čínská (Vigna sinensis), doložena je i pískavice řec­ ké seno (Trogonella foenum-graecum) a od Nové říše i hrách (Pisum sativum). Vysoce oblíbená byla locika (Lactuca sativa v. longofilia), spojovaná s bohem ^►Minem jako symbol plodnosti, a pro­ to častá součást obětin. Předpokládá se, že staří Egypťané znali a pěstovali i ředkev (Raphanus sativus v. aegyptiacus), celer (Apium graveolens), pe­ (vadžet)

tržel (Apium petroselinum), snad zelí (Brassica oleracea), řeřichu (Lepidium sativum), jutovník (Corchorus olitoris), šťovík (Rumex dentatus) a kolokázii (Arům colocasia). Pojídaly se i části ->papyru a ->lotosu. Archeol. i epigrafické a ikonografické prameny svědčí o poměrně vyspělém pěstování zele­ niny ve zvláštních zahradách. — V ná­ boženské sféře měla největší význam locika, v ->Sokarově kultu se používala cibule, celer byl (podobně jako v Řec­ ku) někdy pokládán za symbol smut­ ku. — Z dalších plodin lze jmenovat olivu, důležitý zdroj rostlinného oleje, která se do Egypta dostala pravdě­ podobně také v Nové říši ze západní Asie. Len, významná technická plodi­ na, se v Egyptě pěstoval již od neolitu. Z upravených vláken se tkalo plátno, ze semen lisoval olej. Bavlna do Egyp­ ta pronikla, snad z Indie přes ostrovy v Rudém moři, až ve 26. dynastii.(lb'mv)

Vadžet (Zelená, řecký Bútó) - bohyně personifikující dolnoeg. královskou ko­ runu, resp. přeneseně Dolní Egypt. Byla znázorňována jako vztyčená kobra, ně­ kdy ztotožňovaná s ->ureem. V1. tisíci­ letí před Kr. byla (díky spojení s ->Reovým okem) znázorňována také jako trůnící žena se lví hlavou a slunečním kotoučem, resp. ureem. Střediskem je­ jího kultu bylo od předdynastické doby dvojměstí Pe a Dep (řecký Bútó, ->Tell el-Faráín), později též 18., resp. 19. dol­ noeg. -»kraj. — S hornoeg. ->Nechbetou tvořila od Archaické doby heral­ dickou dvojici, označovanou jako Obě paní (součást královského jména, eg. nebtej), resp. Paní Obou zemí. Od Nové říše byla spojována s dalšími bohyně­ 490

mi, především -►Hathorou a -►Esetou. Řekové ji ztotožnili s bohyní Létó.(lb)

Vahibre (Haaibre Vahibre, řecký Apriés, biblický Hophra) - panovník 26. dyn., -►syn Psammetika II. Aktivní zahraniční politikou se snažil zabránit tomu, aby novobabylónská říše plně ovládla Sýrii a Palestinu. Při tažení do Kyrenaiky na podporu místních libyjských kmenů byl poražen voj­ skem řeckých kolonistů a při následu­ jící vzpouře eg. vojska zbaven trůnu ve prospěch -►Ahmose II. Zahynul při pokusu znovu dobýt moc. Z jeho doby pochází řada památek a staveb (Tell Atríb, Memfis, Sais, oáza Bahríja).(lb) váhy - přístroj pro zjišťování hmot­

nosti těles. V Egyptě se užívaly přede­ vším pákové rovnoramenné váhy (vět­ ší stojanové, menší ruční), doložené přinejmenším od 5. dyn., ale zřejmě ještě starší. Teprve v Ptolemaiovské a Římské době se užívaly také páko­ vé nerovnoramenné váhy. — Vážením se především určovala hmotnost ma­ teriálu při zpracovávání kovů a polo­ drahokamů, resp. kovových nástrojů při práci. Jen v menší míře se vážily potraviny, látky, kůže atd., většina pro­ duktů (i v -►lékařství) se spíše odmě­ řovala objemově (viz též míry a váhy). Závaží měla obvykle kulovitou nebo kubickou, do Nové říše i zvířecí po­ dobu, zhotovovala se z kamene, méně z bronzu, fajánse, keramiky a skla. — Od 1. přechodné doby se v souvislosti s šířením -►Usirova kultu váhy postup­ ně staly symbolem hodnocení pravdy a spravedlnosti (-►Maat) při ^-posmrt­ ném soudu (zejména od Nové říše jsou 491

častá znázornění s bohy -►Thovtem, -►Anupem a -►Horem). Tato myšlenka byla později přejata i do jiných staroorientálních náboženství.(lb) sedimentární hornina, jejíž hlavní součástí je uhličitan vápenatý. V Egyptě velmi rozšířený kámen orga­ nického původu. Pochází z doby, kdy Egypt byl zálivem třetihorního moře. Vyskytuje se v oblasti od Esny na sever. — Od konce pravěku byl používán při výrobě drobných plastik a od Staré říše pak rozsáhle ve stavebnictví. Je s ním spjat vznik monumentální kamenné -►architektury. Užití vápence dosáh­ lo svého vrcholu ve 4. dyn., v době stavitelů největších -►pyramid. Z vá­ pence se však vyráběly také -►sarko­ fágy, ->nepravé dveře, -►stély, -►sochy, nádoby aj. Významné bylo používání vápencových úštěpů k psaní a skico­ vání (tzv. -*ostraka). Od počátku Nové říše a v souvislosti s přesunem centra státu do jižního Egypta začal vápenec ve stavebnictví ustupovat především -►pískovci. — Ze starého Egypta se do­ chovala celá řada vápencových lomů. Nejslavnější z nich, na vysoce kvalitní bílý jemnozrnný vápenec, jsou jižně od Káhiry v -►Túře a Maasaře. Vápe­ nec se v nich těžil metodou tunelování. Na jiných místech, např. u -►Sakkáry nebo -►Gízy, byla jeho těžba usnadně­ na tím, že je zde uložen v asi 20-50 cm silných vrstvách oddělených tenkými hlinitými vrstvičkami.ímv) VÁPENEC -

včelařství - chov včel. V Egyptě je

doloženo od Staré říše, po celou dy­ nastickou dobu byl běžný i sběr medu divokých včel. Vedle medu byl hojně (VČELAŘSTVÍ)

používán i vosk - jako lepidlo, k pří­ pravě mastí, v lékařství i vnitřně, na obvazy a k nakuřování. Ze Staré říše jsou známy úly z keramických nádob, od Nové říše i vykuřovadla. — Symboli­ ka včely se váže ke královské ideologii (jedno z královských ->jmen, psaných v ->kartuši, bylo uvedeno titulem „Ten, který patří k sítině a včele"), kde včela symbolizovala Dolní Egypt, zejména oblast ->Sají - zdejší hlavní chrám bo­ hyně ->Neity se nazýval „palác včely". — V náboženské sféře byly včely, někdy označované jako -♦Re ovy slzy, zastou­ peny v -♦usirovském mýtu, vedle toho s nimi byly spojovány bohyně ->Neit, -♦Nut a snad i -♦Hathor. Píle včel byla metaforicky používána v ^-literatuře i v náboženských textech.[lb)

Vedžahorresnet - významný eg. hod­ nostář, za posledních vládců 26. dyn. velitel loďstva a jeden z velitelů za­ hraničních žoldnéřů. Po dobytí Egypta Peršany přešel na jejich stranu a stal se (ve funkci vrchního lékaře Horního a Dolního Egypta, s níž byly ale zřejmě spojeny i některé administrativní úko­ ly) jedním z nejdůležitějších místních spolupracovníků ->Kambýsa a -♦Dareia I. Donedávna byl znám téměř výlučně jen ze své sochy s historicky mimořádně cenným ->životopisným nápisem (nyní ve Vatikánu). Jeho archi­ tektonicky jedinečnou hrobku v -♦Abúsíru objevila a prozkoumala expedice Českého egyptologického ústavu UK (v letech 1980-1993); v těsném sou­ sedství leží i obdobně stavěné hrobky -♦lufaay a -♦Menechibnekona.(lb)

věda - metodická snaha o pravdivé

a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti. V moderním slova smyslu věda ve starém Egyptě neexis­ tovala, ostatně slovo pro pojem „věda" není v egyptštině doloženo. Svět a své místo v něm chápali staří Egypťané především jako nekonečný sled mytic­ kých událostí. Nelze však tvrdit, že by nebyli schopni kritického myšlení, i když poznatky získané pozorováním světa, který je obklopoval, spíše jen po­ pisovali, třídili a porovnávali, než aby pátrali po příčinách věcí a jevů. Jejich poznání se opíralo o předchozí zku­ šenost a nesměřovalo k formulování teoretických principů. V řadě oborů, zejména -♦lékařství, ->geografii, ^ast­ ronomii, -♦matematice a geometrii na­ shromáždili řadu cenných empirických poznatků.(mv)

(věda)

vedžat - posvátné oko Horovo. V sou­

ladu s usirovským mýtem, v němž -♦Hor ztratil oko v boji se -♦Sutechem,

se vedžat stalo symbolem synovské oddanosti a piety. Hojně se rozšířil -♦amulet, nejčastěji fajánsový se zele­ navou glazurou ve tvaru Horova oka, který byl nejen symbolem oddanosti, ale i zmrtvýchvstání a sloužil i proti uhranutí.tmv) 492

věch - kultovní předmět, resp. fetiš

v podobě pozlaceného stvolu papyru s pruhem látky (nebo důtkami), zakon­ čeného nahoře dvojicí pštrosích per, popř. ještě pozlaceným slunečním ko­ toučem s dvojicí ->ureů. Později byl do­ plňován ještě královskou kartuší. Dolo­ žen je od 5. dyn., jeho přesný význam a užití není zcela zřejmé. Od 6. dyn. je znám i jako jméno boha, spojovaného s býčí podobou a uctívaného přede­ vším v 14. hornoeg. -okraji. Zde je do­ ložen i v osobních jménech, zejména ze Střední říše.(lb) vějíř - pomůcka k ovívání. V Egyptě jsou doloženy vějíře ve dvou základ­ ních tvarech napodobujících list ->lotosu nebo palmovou větev, ojediněle se objevují i hranaté vějíře otáčející

se na žerdi a vějíře ve tvaru ptačího kří­ dla. Vyráběly se z rostlinných vláken, honosné vějíře (časté zejména v do­ provodu panovníka) také z pštrosích per, v ramessovské době i z květin. Ob­ řadní vějíře, doložené od 18. dyn., tvoří často jediné pštrosí pero na zdobeném držadle. Zvi. typy vějířů byly používány také k odhánění much (od Nové říše často zvířecí oháňky). — Jako posvátné symboly sloužily někdy vějíře k odliše­ ní posvátných zvířat od jejich běžných protějšků. Velké vějíře sloužily zároveň jako slunečníky, zejména v královských průvodech. Titul „nosič vějíře po králo­ vě pravici" se za Nové říše stal jedním z nejdůležitějších dvorských titulů.(lb) velbloud jednohrbý (Camelus drome-

darius, dromedár) - přežvýkavý sudo­ kopytník z čeledi velbloudovití (Camelidae], V divoké formě obýval v pravěku celou severní Afriku, nejpozději kon­ cem 4. tisíciletí před Kr., ale odtud z ne zcela jasných příčin vymizel. Ojedinělé doklady (drobné plastiky, kresby) vel­ bloudů v Egyptě z různých dob od kon­ ce pravěku (-»Abúsír el-Malak) sice existují, do země však byl velbloud znovu zaveden teprve v polovině 1. ti­ síciletí před Kr. Běžně se používal až od Ptolemaiovské doby, především k nošení nákladů.ílb) cesta do Fénicie - novoeg. vyprávění o Venamonově cestě do Fénicie, napsané na hierat. papyru Puškinova muzea v Moskvě (č. 120). Líčí cestu, kterou podnikl eg. vyslanec Venamon z Théb na příkaz ->Amonova velekněze ->Hrihora v neklidné době posledních Ramessovců. Tehdy Egypt

Venamonova Dva charakteristické typy staroeg. vějířů. Detail chrámu Sethiho I. vAbydu. 19. dynastie 493

(venamonova cesta

do

Fénicie)

a rostl počet úředníků a kněží. — Před­ pokládá se, že za Venisovy vlády do­ šlo ke zhoršení hospodářské situace v zemi. To bývá někdy dáváno do sou­ vislosti s dozněním tzv. neolitického subpluviálu, delší fáze vlhčího -^-kli­ matu právě v této době, a nástupem horkého a suchého podnebí, které trvá dodnes. Obchodní vztahy s ->Byblem a -*Núbií se dále rozvíjely, avšak jak dokládají válečné scény dobývání pev­ ností v ->Asii a ->Libyi ze soukromých hrobek té doby ze Sakkáry a Dešáši, nebyly styky s cizími zeměmi vždy jen přátelské. — Venisův pyramidový komplex v ->Sakkáře, nejvýznamnější stavební památka dochovaná z jeho doby, není velký, v dějinách starého Egypta se však stal významným mezní­ kem: je první, ve kterém se na stěnách panovníkova podzemního pohřebního příbytku objevily náboženské nápisy zvané ->Texty pyramid. (n"')

Venut [Ta z Venut, podle jiného vysvět­

Plán Venisova pyramidového komplexu v Sakkáře (podle Lauera)

ztratil své výsadní postavení a pres­ tiž ve východním Středomoří. — Bez ohledu na to, zda jde o autentickou zprávu o vykonané cestě či nikoli, dílo přesvědčivě zachycuje tehdejší poměry a úpadek eg. moci v západní Asii v době na sklonku 2. tisíciletí před Kristem.(bv)

Venis (Vadžtauej Venis) - poslední panovník 5. dyn. Za jeho asi třiceti­ leté vlády dále slábla moc panovníka (venis)

lení Hbitá) - bohyně označená podle původního hlavního města 15. horno­ eg. -»kraje. Zprvu byla spojována pře­ devším se zaječí podobou, od 1. pře­ chodné doby známa také v podobě vztyčené kobry. Doložena je poměrně málo, podobně jako dalším kobřím bo­ hyním (zejména ^ureu) jí byla přisu­ zována ochranná funkce.t,b)

Vepset (Ta, která spaluje) - jedno z označení ->urea chrlícího oheň, ochránce -»Rea. Doložena je od ->Textů rakví, kde v mýtu představuje vzdálené Reovo oko, v průvodcích podsvětím chrání Rea a -»Usira proti jejich nepřá­ telům. Častěji se objevuje v Ptolema494

Bohyně Venut. Detail výzdoby chrámu v Dendeře (podle A. Marietta). Ptolemaiovská doba

s ureem na hlavě nebo s hlavou lvice. Někdy je považována za formu ->Tefnuty, spojována rovněž s ->Hathorou, popř. ->Renenutetou a také s Ostrovem plamenů (->oheň).(lb)

Vepuauet (Ten, který otevírá cesty, řecký Ophois) - bůh s válečnickými rysy, zároveň ochránce zemřelých. Už od konce předdynastické doby byl spojován s vládci Horního Egypta. Jeho podoba na standartě patřila k vý­ znamným ochranným symbolům eg. panovníků. Byl znázorňován nejčastěji v podobě stojící černé psovité šelmy. Hlavním střediskem jeho kultu byl ->Asjút, od Střední říše nahrazoval také ->Anupa jako místní bůh v ->Abydu, kde byl spojen s ->Usirem. Vzhledem ke svým funkcím byl později spojován s -»Reem, -»Horem a ->Herišefem.(lb)

iovské a Římské době, zejména v chrá­ mech v oblasti 1. kataraktu (—>Fílé, -»Bigga, ->Kóm Ombo aj.). Byla zná­ zorňována jako ureus, v Ptolemaiov­ ské a Římské době také v podobě ženy

Vepuauet v podobě psovité šelmy na standartě. Detail výzdoby chrámu Ramesse III. 20. dynastie 495

Verethekau (Mocná kouzlem) - pů­ vodně přídomek spojovaný od Sta­ ré říše s eg. královskými korunami a odtud přeneseně také s ->ureem (od Střední říše) a bohyní ->Vadžetou (od Nové říše), resp. ->Sachmetou, Pachetou, ->Mutou aj. V -»Textech pyra­ mid a ->Textech rakví je spojován také s jedním nebo oběma očima ->Hora. Od Nové říše častý přídomek -»Esety jako mocné ochránkyně živých i ze­ mřelých (v této formě vystupuje se lví hlavou nebo v lidské podobě se štírem na hlavě). V mužském rodu [Verhekau^ se objevuje u ->Thovta, ->Sutecha, ^■Amona a také u některých před­ mětů sloužících magickým účelům. — Za Nové říše vystupuje i jako samo­ statná bohyně, spojovaná s nástupem panovníka na trůn. Znázorňována je (verethekau)

nejčastěji se lví hlavou (doplněnou slu­ nečním kotoučem a ureem) nebo s hadí hlavou, popř. zcela v hadí podobě.(lb)

který odpovídá") - obvykle soška v podobě stojící mumie (od Nové říše často nesoucí nářadí, resp. pytel přes rameno), která měla zastupovat ze­ mřelého při plnění pracovní povinnos­ ti na onom světě (měla se ozvat na za­ volání k nástupu do práce). — Jako součást pohřební výbavy jsou vešebty doloženy od Střední říše do Ptolema­ iovské doby, zprvu u soukromníků, teprve od počátku 18. dyn. i královské. Vešebty se vyráběly nejčastěji ze dřeva, kamene, -»fajánse a ->keramiky, oje­ diněle jsou doloženy i z vosku a skla. Od závěru 12. dyn. často nesly cha­ rakteristický text (6. kapitola ->Knihy mrtvých), který je ale poprvé doložen přímo na ^-rakvích. Počet vešebtů byl zprvu malý (jeden nebo několik, často v modelech rakví), od závěru Nové říše mohl přesahovat 400 (jeden na každý den v roce, tj. 365, k tomu 36 „desát­ níků" a jeden vrchní dohlížitel), někdy ještě více. Od této doby se vešebty vy­ ráběly hromadně ve velkých sériích, ukládaly do zvláštních skříněk a někdy byly chápány jako služebníci zemřelé­ ho. Doloženy jsou i u posvátných zvířat, zejména posvátných býků (->Ápis).(lb)

ťanství. — Nejstarší doložené věštby z doby ->Hatšepsut se vztahují k dů­ ležitým státním záležitostem (nástup­ nictví na trůn, výprava do země Punt), teprve od závěru 18. dyn. se týkaly ši­ roké oblasti správní praxe a denního ži­ vota (od způsobu léčení až po dědické záležitosti). Za 19.-20. dyn. měly znač­ ný význam v soudnictví, vycházely ale přitom z právních norem své doby. Do­ tazy byly předkládány buď ústně, nebo písemně (ve dvojím vyhotovení - klad­ ném a záporném), obvykle během pro­ cesí při příležitosti různých ->svátků. Výsledek věštby vyhlašovali kněží nebo pohyb kultovní sochy, později byly zná­ my i mluvící sochy. V případě nepřízni­ vé věštby bylo běžné se obracet na jiná božstva. — Mezi nejpopulárnější orákula patřil thébský ->Amon, v 1. tisíciletí před Kr. i jeho forma uctívaná v oáze -»Síwa, dále -*Bes (v Římské době po­ pulární i mimo Egypt), ->Hor, -»Eset, ->Ptah a další božstva, někteří zbožně­ ní panovníci (->Amenhotep I. v ->Dér el-Medíně aj.) nebo lidé (->Amenhotep - syn Hapuův, ->Imhotep), z po­ svátných zvířat především býci -»Ápis a ->Búchis. — Věštění ze snu, doložené přinejmenším od Střední říše, bylo ob­ líbené zejména v Ptolemaiovské a Řím­ ské době, kdy ale bylo značně ovlivněno neeg. představami (např. interpretace ->Thovta jako ->Herma Trismegista).(lb)

věštba (věštění) - vytváření představy,

vezír - arabské označení nejvyššího

že božstva, resp. jejich kultovní podoby dávají pokyny, rady a informace nebo sdělují rozhodnutí v právních záleži­ tostech. V Egyptě je věštění doloženo od 18. dyn. až do Římské doby, v men­ ší míře přetrvalo i po příchodu křes­

úředníka státní správy, používané pře­ neseně v témže významu i v egyptologii. — Ze starého Egypta je sice úřad vezíra bezpečně doložen od 3. dyn., jeho vznik je však třeba datovat již do Archaické doby, kdy byly vytvářeny

vešebt (v eg. lidové etymologii „Ten,

(vešebt)

496

základy státní správy. — Vezír byl zá­ stupcem okřále a vykonavatelem jeho suverenity ve správě země, byl tedy nejvyšším soudcem, představeným všech veřejných prací, správcem stát­ ní pokladny, velitelem pořádkových sil apod. Zpočátku proto také úřad vezíra zastávali panovníkovi nejbližší příbuzní, zejména synové. Od 5. dyn. byl však postupně svěřován osobám nekrálovského původu. Časem se úřad vezíra rozdělil mezi více osob (v sídel­ ním městě a v provinciích) a jeho vý­ znam poklesl. Ojediněle ho zastávala dokonce žena! Po znovusjednocení Egypta na počátku Střední říše došlo i k upevnění autority úřadu vezíra, bě­ hem 2. poloviny této epochy pomohl udržet kontinuitu státní správy, kdy byla citelně oslabena ústřední moc v zemi. V Hyksóské době snad úřad ve­ zíra dočasně zanikl, aby byl na počát­ ku Nové říše znovu obnoven. Byl však rozdělen - jižní část země spravoval vezír z -»Théb, severní vezír z ->Memfidy. — Úřad vezíra zastávaly často osobnosti, které se významným způso­ bem zapsaly do dějin Egypta - mudrci, stavitelé, politici, vojevůdci. Za Staré říše mezi ně patřili např. ->I mho tep, ->Ptahhotep, ->Ptahšepses a ->Mereruka. Na přelomu 11. a 12. dyn. to byl zřejmě vezír Amenemhet, kdo znovu upevnil moc státu a položil základy velkého hospodářského a kulturního rozmachu během 1. poloviny Střední říše. Za Nové říše tento úřad zastával např. slavný mudrc ^-Amenhotep syn Hapuův, nebo syn Ramesse II. a velký ctitel velkolepých památek minulosti ->Chamuaset.[mv)

497

Vilímková, Milada (1921-1992) - čes­ ká historička umění, klasická arche­ oložka a egyptoložka. Egyptologii vy­ studovala v semináři ^-Františka Lexy na Filozofické fakultě Univerzity Karlo­ vy v Praze. Jako první se u nás soustav­ ně věnovala staroeg. umění (zvláště klenotnictví a ornamentu), o němž na­ psala několik knih a studií. í*"0 víno - alkoholický nápoj vyrobený

kvašením moštů z hroznů révy vinné. Pěstování vinné révy se do Egypta roz­ šířilo ze syro-palestinské oblasti již na konci pravěku. Nejstarší a největší vinice ležely v západní deltě, poblíž dnešní Alexandrie. — Scény z vinobra­ ní a lisování vína bývaly oblíbeným ná­ mětem výzdoby eg. hrobek již od Staré říše. Někdy byly při lisování vína použí­ vány také cvičené opice, které dokáza­ ly velmi mrštně rozpínat v protisměru dvě tyče, k nimž byly upevněny konce zkroucené plachty, v níž se hrozny liso­ valy. — Víno se fermentovalo ve zvlášt­ ně upravených keramických nádobách. Přechovávalo se ve vejčitých nádobách rovněž z pálené hlíny, někdy opatře­ ných nápisem blíže specifikujícím pů-

Při lisování vína pomáhali starým Egypťanům cvičení paviáni. Detail výzdoby Neferovy hrobky v Sakkáře. 5. dynastie

(víno)

vod vína. Zpočátku bylo považováno za nápoj bohů a králů, posléze vyšších společenských vrstev obecně. Na hos­ tinách se většinou pilo zředěné vodou. Hrálo významnou úlohu v chrámovém -♦kultu, ale i v kultu zádušním, jak ná­ zorně dokládá hojný výskyt vína v tzv. seznamech obětin na stěnách hrobek. — Za „pána" vína byl považován -♦Usir, vládce podsvětí a bůh vegetace, z bo­ hyň pak byla jeho „paní" -♦Hathor. (n"') vojenství - záležitosti týkající se armá­

dy a válek. V Egyptě vznikla už v průbě­ hu 3. tisíciletí před Kr. vyspělá vojenská organizace opírající se o písaře. Za Sta­ ré říše, kdy Egypt ještě nebyl ohrožován vnějším nepřítelem, existoval jen velmi omezený stálý sbor, skládající se zčásti z ♦•núbijských a ♦libyjských žoldnéřů, který zastával spíše policejní službu. Pro větší výpravy, ale i při expedicích do lomů na Sinaji a ve Východní poušti byla užívána místní hotovost, svoláva­ ná pod vedením svých náčelníků. Už z doby 6. dyn. je doložena společná akce pozemního vojska a námořnictva v Palestině. — Za 1. přechodné doby vznikaly stálé vojenské družiny vládců krajů, rovněž s účastí cizích žoldné­ řů. Od Střední říše jsou doloženi jako zvláštní sociální skupina profesionální vojáci, odměňovaní za službu příděly půdy. Při expedicích se nadále používa­ la místní domobrana (za Nové říše už jen pro práci v lomech). — Za Nové říše vzniklo dobře organizované profesio­ nální vojsko, skládající se z elitní vozby a z pěchoty, v níž sloužila i řada -♦cizin­ ců (často původně válečných zajatců). Od závěru 18. dyn. se vojsko stalo spo­ lu s úřednictvem a kněžstvem (špičky (VOJENSTVÍ)

Dřevěný model „vojska prince z Asjútu". Model pochází z Mesechtiovy hrobky v Asjútu a nyníje umístěn v Eg. muzeu v Káhiře. 11. dynastie

těchto skupin se ovšem často prolínaly a splývaly) jednou z rozhodujících poli­ tických sil ve státě; někteří faraóni byli původně vysokými vojenskými veliteli (♦Haremheb, ♦Ramesse I.). Tažení do Núbie, Libye a Sýrie obvykle vedla armáda složená ze čtyř až pěti divizí (každá o zhruba 5 000 mužů). Základní bojovou jednotkou byla „četa" o 50 mu­ žích, vyšší jednotkou byla „rota" o 250 mužích. — Od závěru 20. dyn. se já­ drem vojska stali —*libyjští vojenští ko­ lonisté (jejich náčelníci tvořili 22.-24., 26. a 28-30. dyn.), kteří se navzdory částečné egyptianizaci udrželi jako sociální skupina až do závěru Pozdní doby. Jejich vojenský význam ale znač­ ně klesal, od 26. dyn. byli jádrem eg. vojska řečtí a maloasijští, v perské době (27. dyn.) i aramejsky mluvící židovští žoldnéři, umístění ve zvláštních pev­ nostech (♦Elefantina, ♦Memfis).(lb) 498

vosk - výměšek včelí žlázy používaný

pro stavbu plástů. Spolu s rozšířením ^■včelařství poznali staří Egypťané již na konci pravěku i užitečné vlast­ nosti včelího vosku. Ten byl používán v nejrůznějších oblastech, např. v lé­ kařství a kosmetice, při balzamování mumií, v malířství i při odlévání kovů do tzv. ztracené formy. V Římské době se z vosku vyráběly svíčky a pochodně. V eg. ->magii byl vosk symbolem zniče­ ní i vzkříšení.(rav)

vous - (u mužů) soubor chlupů na ob­ ličeji, resp. jeho úprava. V Egyptě bylo na počátku historické doby nošení pl­ novousu vystřídáno holením, od Staré říše se ojediněle objevoval úzký knír nebo krátká rovně zastřižená bradka. Král a vyšší hodnostáři používali umělé ceremoniální bradky (rovně zastřižené, dole poněkud rozšířené, vlnité), přiva­ zované pomocí úzkých pásků za ušima. U antropoidních božstev a ojediněle i u panovníků je běžný obdobný vous ve tvaru cůpku, zatočeného na spod­ ním konci dopředu. Neholená tvář byla znakem smutku nebo nízkého spole­ čenského postavení, plnovous označo­ val cizince.(lb)

vůz - vozidlo o dvou nebo čtyřech ko­ lech tažené potahem. Nejstarší eg. zob­ razení čtyřkolového vozu (dosud s pl­ nými koly) pochází z konce 13. dyn.; podobné vozy tažené dobytkem se používaly k přepravě rakví, sarkofágů, v lomech a ojediněle k přepravě lodí po souši. Nejpozději na konci 2. pře­ chodné doby byly pod hyksóským vlivem z Přední Asie převzaty dvou­ kolové vozíky tažené koňským spřeže­ 499

ním (zapřaženým do oje pomocí pásů na hrudi), s lehkými koly se čtyřmi (od Amenhotepa III. šesti) loukotěmi. Podobné vozíky byly určeny především k cestování, lovu a také k boji; na rozdíl od předovýchodních (zejména chetitských vozů) s tříčlennou posádkou tvo­ řili posádku eg. vozíků pouze vozataj a bojovník s lukem a oštěpem. Podobné vozíky byly od 18. do 25. dyn. základní údernou silou eg. armády; velké dílny na jejich výrobu se našly mj. v ->Piramesse. Na počátku Pozdní doby se vy­ vážely i do Izraele.tlb) vykradači hrobů - osoby zabývají­

cí se nezákonným otevíráním hrobů. Stopy loupení a úmyslného ničení jsou doloženy už z Archaické doby u králov­ ských pohřbů v ->Sakkáře a ->Abydu, i když v tomto případě šlo možná spíše o rituální zpustošení v důsledku vnitř­ ních politických rozbrojů. Často uvádě­ ný doklad vykrádání hrobek ze Staré říše - přenesení pohřbu Chufuovy mat­ ky královny ^Hetepheres I. do Gízy - je v poslední době zpochybňován, nepřímé důkazy (texty a archeol. situ­ ace) ale svědčí o tom, že už tehdy k vy­ krádání hrobek docházelo. — Úmyslné ničení královských hrobů panovníků 9. a 10. dyn., související zřejmě i s poli­ tickými událostmi té doby, je doloženo v literárních dílech z počátku 12. dyn., v 1. přechodné době byly zřejmě vy­ loupeny i královské hrobky Staré říše. Některé ^-pyramidy Střední říše byly vyloupeny už v 2. přechodné době. — Pro zvýšení ochrany královských hro­ bek byli na počátku Nové říše dělníci, kteří je budovali, soustředěni do jedi­ né hlídané vesnice (^-Dér el-Medína). (vykradači

hrobů)

Z Nové říše jsou doloženy dvě návštěvy zlodějů v ->Tutanchamonově hrobce zřejmě už krátce po jejím uzavření, za Haremheba byla opravována hrobka Thutmose IV. Z doby Ramesse IX. po­ cházejí záznamy o rozsáhlých soudních procesech se skupinou vykradačů krá­ lovských hrobek v ->Údolí králů a v Zá­ padních Thébách. Ve snaze uchránit je před zničením byly za 21. dyn. mumie téměř všech vládců Nové říše sou­ středěny do dvou hrobek (->Amenhotepa II. v Údolí králů a královny Inhapej v -»Dér el-Bahrí), kde se zachovaly až do nové doby. — Umísťování králov­ ských hrobů do chrámových okrsků v sídelním městě, doložené od 21. dyn., částečně zvýšilo jejich ochranu (pohřby některých panovníků 21. a 22. dyn. v ->Tanidě jsou vedle Tutanchamona jediné dosud známé intaktní královské pohřby], — Ve všech sociálních vrst­ vách bylo vždy běžné přisvojovat si cizí pohřební výbavu, ->rakve, ale i celé ->hrobky. Po rozšíření křesťanství byly některé hrobky ničeny z náboženských důvodů. Ve středověku (zejména v 9. až 12. století) byly na pokyn tehdejších eg. vládců ze staroeg. hrobek získávány drahé kovy, ale i dřevo, látky, nádoby aj. k dalšímu užití.(lb) vzdělání - proces a výsledek osvojová­

ní si a vědomostí. Bezmezná byla úcta starých Egypťanů nejen k znalosti pís­ ma, ale ke vzdělání a moudrosti vůbec. Ve Staré říši získávaly děti veškeré zna­ losti od svého otce. Otcovská výchova a vzdělání byly natolik běžné, že učeb­ nice měly ustálenou podobu naučení, které dává otec svému dítěti. „Školou" přitom byl nejen otcovský dům, ale (VZDĚLÁNÍ)

případně také řemeslnická dílna, úřad nebo chrám (viz též Dům života). — Skutečné školy, v nichž učitelé vyučo­ vali žáky (zřídka žákyně), se objevily na počátku Střední říše. Učiteli ve ško­ lách byli tzv. písaři, tedy civilní, chrá­ moví či vojenští úředníci. Jejich žáci po­ cházeli z různých společenských vrstev a do školy vstupovali obvykle ve věku 5-10 let. Povinná školní docházka ve starém Egyptě samozřejmě neexis­ tovala a právě tak nemůžeme mluvit ani o nějakém základním vzdělání. Žáci se ve škole učili jen to, co potřebovali k výkonu svého budoucího povolání. Nastávající ->písaři, úředníci, ->kněží a umělci se přirozeně zpočátku učili číst a psát. V jakém věku má dítě do školy nastoupit, nebylo stanoveno, stejně jako to, kdy má školu opustit. Záleželo na nadání, schopnostech a výsledcích žáka, kdy učivo zvládl a ze školy odešel. Pak se žák stal jakýmsi pomocníkem „mistra", jenž ho dále vzdělával ve svém povolání. — Jako učebnice ve školách sloužila naučení a vybrané školní tex­ ty, které učitel buď žákům předepiso­ val, nebo diktoval. Snad nejoblíbenější bylo naučení slavného mudrce Cheteje z poč. 12. dyn. — Ve školách byla běž­ ná různá mluvnická cvičení. Kromě čtení a psaní museli budoucí úředníci zvládnout také -^matematiku a ^-geo­ grafii a v rámci výuky měli i tělocvik (zvláště plavání a lukostřelbu). Budou­ cí malíři a sochaři se přirozeně cvičili v kreslení a tesání reliéfů a soch. V eg. školách se nevyučovalo cizím jazykům. — Dochovaly se různé pokyny, výstra­ hy a rady žákům, jak se mají ve škole chovat.tbv)

500

vztahy Egypta k cizím zemím - poměr

Egypťanů k cizincům. Ideologie staro­ eg. státu ospravedlňovala expanzi, tedy „rozšíření hranic", a „obnovení řádu" bylo jedním z mytických úkolů -»faraona, stejně jako poražení nepřátel nebo vytvoření nových staveb, větších než ty, které vybudovali předkové. — Navzdo­ ry náboženským představám, že okolní svět je územím chaosu a zla, ohrožující­ ho věčný řád (~>Maat], udržovali Egyp­ ťané s okolními zeměmi vždy poměrně živé styky hlavně hospodářského rázu. Už ze 4. tisíciletí před Kr. je doložen dálkový obchod se syro-palestinskou oblastí. Uzavřená není zatím diskuse o rozsahu vzájemného působení eg. a sumerské kultury na počátku histo­ rické doby, ke vzájemným kontaktům ovšem nesporně docházelo. — Za Staré říše byly vedle dálkového obchodu s vý­ chodním Středomořím a rudomořskou oblastí (dosud přesně nelokalizovanou zemí ->Punť) využívány i ^-přírodní surovinové zdroje Sinaje a Východní pouště; ->Libye a ->Núbie sloužily jako zdroj kořisti, zejména dobytka, a zajat­ ců, v menší míře i vojáků. Po celou dobu eg. dějin sloužila Núbie rovněž jako nejdůležitější cesta do nitra afrického kontinentu. Za Střední říše jsou popr­ vé spolehlivě doloženy také obchodní kontakty s egejskou oblastí (ojedinělé starší doklady nejsou jednoznačné]. — V době Nové říše, kdy Egypt do značné míry ovládl syro-palestinskou oblast, se dostal do přímých politických a obSoškyAsijce a Núbijce, zajatých cizích nepřátel Egypta. Byly objeveny v Raneferefově zádušním chrámu v Abúsíru. 5. dynastie. Eg. muzeum v Káhiře

501

(VZTAHY EGYPTA K CIZÍM ZEMÍM)

chodních kontaktů s řadou význam­ ných předoasijských států (chetitská říše, ^-Mitanni, ->Asýrie, Babylón). Dlouholeté soupeření s chetitskou říší o nadvládu nad východním Středomo­ řím ukončila za ->Ramesse II. -»mírová smlouva mezi oběma státy. Rozvíjel se i námořní obchod s oblastí Puntu. — V době oslabení politické moci Egypta od počátku 3. přechodné doby se jeho vztahy k cizím zemím, s výjimkou ob­ chodu se syro-palestinskou oblastí a později s řeckým světem, omezo­ valy především na ne vždy úspěšnou obranu vlastní samostatnosti proti útokům z jihu (Núbijci), resp. východu (Asyřané, novobabylónská říše, Peršané). Od 26. dyn. se stále více rozvíjely obchodní a vojensko-politické vztahy s řeckými a maloasijskými státy a úze­ mími. flb)

Wádí es-Sebúa - archeol. lokalita v Dol­ ní Núbii na západním břehu Nilu, asi 160 km jižně od Asuánu.---- >Amenhotep III. založil ve Wádí es-Sebúji, na dů­ ležité křižovatce pouštní cesty do Abú Hámidu, malý hemispeos a zasvětil ho ->Amonovi, Pánu cest. Před částí chrámu vytesanou do skály stál pylon, nádvoří a síň. Vnitřní výzdoba chrámu, poškozená v době Achnatonově, byla opravena za Ramesse II.---- >Ramesse I. nechal ve Wádí es-Sebúji postavit velký skalní chrám nedaleko předcho­ zího. Od Nilu vedla k novému chrámu cesta alejí beraních -»sfing, dvěma cihlovými a jedním pískovcovým ->pylonem a nádvořími. Skalní část chrá­ mu začínala sloupovou síní, která byla v koptské době upravena na křesťan­ skou svatyni. Ve svatostánku v hloubi (WÁDÍ ES-SEBÚA)

skály byly umístěny sochy bohů, jimž byl chrám zasvěcen: ->Amenrea, -»Reharachteje a zbožštěného Ramesse II. — Během mezinárodní záchranné ar­ cheol. akce UNESCO v Núbii byl chrám Ramesse II. přemístěn na jiné, výše a asi 4 km západněji položené místo.lnw)

Wádí Gasús - archeol. lokalita - přístav na rudomořském pobřeží, asi 20 km jižně od Safágy. Z památek, které byly ve Wádí Gasús nalezeny je zřejmé, že právě odtud vyplouvaly lodě staro­ eg. výprav do tajemné země ->Punt, situované nejčastěji na východoafrické pobřeží do oblasti dnešní Eritreje. Egypťané pronikali k Wádí Gasús z nilského údolí přes Východní poušť ->Wádí Hammámátem. Ze dřeva a jed­ notlivých součástí teprve na místě se­ stavovali lodě k zámořské plavbě. Pů­ vodní staroeg. přístav ve Wádí Gasús bývá ztotožňován s pozdějším ptolemaiovským přístavem Filoteras.lmv)

Wádí Hammámát - údolí vedoucí na­ příč Východní pouští z nilského údo­ lí u Kuftu k rudomořskému přístavu Kusér. — Již od pravěku představova­ lo Wádí Hammámat nejvýznamnější spojnici mezi nilským údolím v jižním Egyptě a Rudým mořem. Bylo však také branou k pronikání do Východní pouště, kde se nacházejí cenné zdro­ je surovin. Výpravy organizované již od Staré říše měly polovojenský ráz vzhledem k odlehlosti, drsným poušt­ ním podmínkám v poušti a disciplině nezbytné k vykonání namáhavých pra­ cí. Zanechaly po sobě četné hieroglyfic­ ké, hieratické i démotické nápisy vyte­ sané do skal podél hlavní cesty Wádí 502

Hammámátu i v mnoha postranních údolích. Nápisy mají velkou historic­ kou cenu, neboť přispívají k lepšímu poznání dějin těžby surovin a staroeg. organizace práce v lomech, ke zpřesně­ ní chronologie zejména Staré a Střed­ ní říše apod. — Wádí Hammámátu se týká také nejstarší mapa dochova­ ná ze starého Egypta. Pochází z doby -►Ramesse IV. a jsou na ní zachyceny zlaté doly v okolí dnešní lokality Umm el-Fawáchír. Papyrus, na němž je mapa nakreslena, je nyní uložen v Egyptském muzeu v Turíně.(mv)

Skalní nápis oslavující vítězství nad beduíny nechal vytesat na skalách ve Wádí Magháře na Sinaji panovník Snofru. 4. dynastie

Wádí Maghára - archeol. lokalita v zá­ padní části Sinajského poloostrova, asi 150 km jv. od Suezu. Jak napovídá dneš­ ní arabský název, který v překladu zna­ mená „Jeskyně", dobývala se na tomto místě měděná ruda a tyrkys. Svého vr­ cholu dosáhla těžba ve Wádí Magháře již ve Staré říši a i když v omezené míře pokračovala ještě později, ve Střední říši byla přenesena na sousední lokali­ tu ->Serábit el-Chádim. — Na obou důl­ ních lokalitách byla uctívána bohyně -►Hathor, patronka horníků, a ->Sopdu, sokolí bůh - vládce pouští na východ­ ní hranici Egypta. — Na skalách Wádí Magháry se vyskytují četné skalní ná­ pisy a obrazy, jejichž námětem je větši­ nou faraonovo vítězství nad asijskými -►beduíny, kteří v těchto vzdálených horách a pouštích představovali pro Egypťany trvalou hrozbu. Nejstarší pochází ze 3. dyn. (-►DžoserJ, jsou zde však i nápisy mnoha dalších vládců ze Staré říše i období pozdějších, např. -►Amenemheta III., -►Hatšepsuty či -►Thutmose III. Byl zde objeven také -►protosinajský nápis.ímv) 503

Wádí Nátrún - oáza v Západní poušti, asi v půli cesty mezi Káhirou a Alexan­ drií. — Jak již arabský název oázy „Natronové údolí" napovídá, těžila se zde sůl a zvláště natron používaný ve sta­ rém Egyptě při chrámových obřadech, mumifikaci, výrobě -►fajánse aj. Z Wádí Nátrún pocházel hrdina slavného sta­ roeg. literárního díla -^Stížnosti vý­ mluvného venkovana. — Záhy po rozší­ ření křesťanství v Egyptě se oáza stala vyhledávaným místem poustevníků. Vzniklo zde několik koptských kláš­ terů, z nichž se do současnosti docho­ valy pouze čtyři: Dér el-Baramús, Dér es-Surján, Dér Amba Bšoi a největší z nich, Dér Abú Makar. Kláštery dnes patří k hlavním koptským poutním místům.(mv)

Wádí Tumílát - široké údolí spoju­ jící nilskou deltu s jezerem Timsáh na Suezské šíji. Wádí Tumílátem ved­ la důležitá staroeg. cesta směrem na východ. Již na počátku Střední říše zde vznikl systém pohraničních opev(wádí tumílát)

není nazvaný Vládcovy zdi. Snad již za 18. dyn., určitě však nejpozději v době -»Nekona II., tudy vedl ->ka­ nál spojující pelusijské rameno ->Nilu s Rudým mořem. Nejvýznamnějším centrem Wádí Tumílát se stala —>Tell el-Maschúta, biblický Pithom, křižovat­ ka důležitých obchodních cest.tmv)

Xerxés - perský král (jako faraón Chšajarša) vládnoucí také v Egyptě, nástup­ ce ->Dareia I. Do jeho vlády spadá prv­ ní velké protiperské povstání v Dolním Egyptě. Sám zřejmě Egypt nenavštívil, na rozdíl od svých předchůdců k němu zaujímal podstatně tvrdší postoj, ze­ jména k eg. chrámům a ->kněžstvu. Mj. se mu připisuje odvlečení některých kultovních soch do Persie.(lb) zahrada - vymezený (často též ohra­

zený) pozemek pro pěstování rostlin. Ve starém Egyptě byla zahrada oblíbe­ nou a v jistém smyslu neodmyslitelnou součástí nejen větších obytných domů a paláců, ale také chrámů. Dokonce i zádušních, jak dokládá např. teraso­ vitý chrám ->Mentuhotepa II. v -»Dér el-Bahrí. Zvláště velké oblibě se zahra­ dy těšily v době -»Achnatonově, do ur­ čité míry v přímé souvislosti s nábo­ ženskou reformou. — Poměrně velmi přesnou představu o vzhledu zahrad si můžeme udělat jednak na základě nástěnných vyobrazení v soukromých hrobkách a chrámech, jednak z po­ stupně přibývajících přímých dokladů z archeol. vykopávek. Centrem zahrady bývalo zpravidla jezírko, kolem něhož rostly okrasné keře, květiny a stromy, především palmy a sykomory. V krá­ lovských palácích bývalo toto jezír(xerxés)

Znázornění zahrady podle zásad eg. perspektivy

ko dokonce tak velké, že se na něm dalo projíždět na lodičkách. — Zcela specifický význam mezi vyobrazení­ mi zahrad má tzv. Botanická zahrada z Amonova velechrámu v ->Karnaku. V nejzazší části hlavního chrámového traktu, za Pilířovou síní, je místnost zvaná Botanická zahrada, jejíž stěny zdobí reliéfy s obrazy rostlin a zvířat, s nimiž se ->Thutmose III. setkal bě­ hem tažení do západní Asie.(mv) zajíc (Lepus] - rod býložravých savců,

kteří se vzhledem podobají hlodav­ cům. V Africe žije zejména zajíc afric­ ký (Lepus timidus] a zajíc křovinný (Lepus saxatilis], — V Egyptě je vedle hieroglyfické značky ven doložen po­ nejvíce ve scénách znázorňujících lov v poušti. Na počátku eg. dějin zaječice možná představovala symbol bohyně -»Venut (15. hornoeg. ->kraj), jejíž vý­ znam později značně poklesl. Za Nové říše doplňují části zaječího těla (hlava, uši) ojediněle podobu některých podsvětních démonů. -^Amulety ve tva­ ru zajíce jsou doloženy z konce Staré říše a poněkud častěji i z Pozdní doby 504

(z této doby ojediněle i mumie zajíců), význam nebo spojení s určitým bož­ stvem nejsou přesně známy.(lb) zakládací depozit - soubor rituálních

předmětů a obětin, obvykle uložený pod důležitými místy (rohy, vchody, osa) významných staveb, jako byly py­ ramidy, chrámy nebo hrobky. V Egyptě jsou doloženy od Staré říše až do Pto­ lemaiovské doby. Obětování modelů nástrojů a bloků stavebních materiálů mělo magicky zajistit věčné trvání stav­ by; obětiny potravin a miniaturních nádob měly přispět k zajištění věčné existence majitele hrobky. Často obsa­ hují tabulky se jmény panovníka, z je­ hož doby pocházejí, a proto představují cennou chronologickou pomůcku. Jen výjimečně jsou doloženy u soukro­ mých hrobek (např. v ->Iufaově hrobce v Abúsíru).(lb) zaklínači' texty - soubory eg. textů z 6.-

18. dyn. psané na hliněných soškách zajatců a na nádobách. Nejvýznamněj­ ší pocházejí z pozdní 12. dyn. a počát­ ku 13. dyn. — V textech jsou jmenovitě uvedeni a prokleti předoasijští, libyjští a núbijští náčelníci, kteří se postavili proti Egypťanům nebo ohrožovali ka­ ravanní cesty v Núbii a Asii. Pomocí ->magických praktik (rituální rozbíjení těchto předmětů) měli být nepřátelé zničeni. — Zaklinači texty mají značný význam pro poznání politických a ze­ měpisných poměrů v západní ->Asii, ->Libyi a ->Núbii. P"0 zavlažování - způsob obhospoda­

řování půdy v suchých i záplavových oblastech. V souvislosti s výraznými 505

klimatickými změnami a prudkým po­ klesem dešťových srážek v sv. Africe se od středního paleolitu začal měnit tok ->Nilu. Začal se v něm prosazovat rytmus pravidelných každoročních záplav vydatně podporovaných hlav­ ně monzunovými dešti ve východní Africe. Na několik měsíců se Nil, ze­ jména jeho přítok Modrý Nil, měnil v dravou řeku, která s sebou strháva­ la spousty zeminy, vegetace i drob­ ných živočichů. — Zemina smíchaná s rozmělněnými organickými látkami se měnila na úrodné bahno, které Mod­ rý Nil po svém soutoku s Bílým Nilem u Chartúmu začal nanášet všude tam, kam se rozlil, až ke svému ústí do Stře­ dozemního moře. Během záplavy se tak celé nilské údolí, včetně delty, ocitlo pod vodou. Vesnice se dočasně staly malými ostrůvky ve spoustách vody, jejíž hladina se při vysokých zá­ plavách zvýšila v jižním Egyptě o 1 m a v deltě místy až o 3,5 m proti nor­ málu. Po opadnutí vod se po celém zaplaveném území rozprostřela tenká vrstvička bahna, které bylo velmi kva­ litním hnojivém. — Voda neopadávala po záplavě všude stejně rychle. Ve zvl­ něném terénu se vytvářely dočasné vodní nádrže, v nichž se voda držela někdy ještě dost dlouho. Ty se sta­ ly přirozeným vzorem pro pozdější jednoduché vodní nádrže se sypanou hrází. Odtok vody z nich se reguloval pouhým proražením otvoru do hrá­ ze. Šlo o nejstarší pokusy o kontrolu a využívání vody. Bonita půdy se za­ čala také posuzovat podle toho, zda na ni dosahovala přirozená záplava, nebo zda bylo třeba dodatečného za­ vlažování z nádrží, studní nebo přímo (ZAVLAŽOVÁNÍ)

z Nilu. Z tohoto hlediska byly rozlišo­ vány dvě základní kategorie půdy, tzv. dolní a horní. — Přirozené zavlažování existovalo v Egyptě již na konci pravě­ ku. Nejstarší typ umělého zavlažování představují vodní nádrže a na ně na­ pojené kanálky umožňující distribuci vody po polích. Je doložen od počátku Archaické doby a jeho poslední pozů­ statky přestaly existovat až ve zcela nedávné době po postavení Vysoké přehrady u ->Asuánu. Tento způsob ovšem měl své hranice dané jednak závislostí na záplavě, která musela ná­ drž naplnit vodou, jednak konfigurací terénu, který zdaleka ne všude stavbu nádrží dovoloval. — Kvalitativně nový a progresivnější stupeň představovalo tzv. kanálové zavlažování. Voda se při něm neustále rozváděla po polích po­ mocí důmyslné sítě ^kanálů a kanálků z jednoho stálého zdroje, Nilu nebo studny. Tento způsob zavlažování však zpravidla vyžadoval přečerpávací za­ řízení a v Egyptě je bezpečně doložen teprve od Nové říše. Umožňoval dvě, popř. i tři sklizně. Jako přečerpávací za­ řízení v Nové říši sloužil ->šadúf, druh jednoduchého vahadla, na jehož konci byla připevněna nádoba na vodu. Dal­ ší zvýšení produktivity zavlažovačích prací představowalo zavedení -»sákíje, vodního kola, a později, v Ptolema­ iovské době, Archimédova šroubu. — Vodohospodářské práce patřily vždy k důležitým úkolům staroeg. státu. Označení jedné z nejstarších kategorií správních úředníků titulem „kopáč ka­ nálu" ukazuje, jaký význam zavlažování mělo již v Archaické době. Celkově však jsou písemné, a tím méně pak archeol. doklady o vodohospodářských pracích (ZÁWIJIT EL-ARJÁN)

z nejstarších období starého Egypta velmi vzácné. Například takové pojmy jako „přehrada" nebo „zavodňovat" se v nich ještě ve Staré říši nevysky­ tují. Není náhodou, že první doklady pocházejí právě z 1. přechodné doby, poznamenané rozpadem státní správy, hospodářským úpadkem a sociálními nepokoji. Východisko z tíživé situace se někteří místní vládci, např. nomarcha Chetej z Asjútu, snažili hledat v bu­ dování zavlažovačích zařízení, kanálů, hrází a stavidel. Mělo se tak napomoci zvýšení zemědělské výroby. — Na tyto, byť ještě na nižší, místní úrovni pro­ váděné práce a získávané zkušenosti navázala ústřední vláda znovusjednoceného Egypta na počátku Střední říše. Ve snaze zvýšit zemědělskou produkci a zajistit obživu pro obyvatelstvo při­ stoupili panovníci 12. dyn. k řadě ad­ ministrativních reforem a k budování rozsáhlých vodohospodářských děl, zejména ve ->Fajjúmské oáze. V rámci těchto prací byl dokončen i tzv. Velký kanál (arabsky ->Bahr Júsuf), systém hrází u ->Láhúnu aj. Tato díla měla tak pronikavé hospodářské důsledky, že jsou v současné egyptologické lite­ ratuře označovány jako „zavlažovači revoluce". — Mluvit jen o zavlažování v souvislosti s problematikou vodohos­ podářských prací ve starém Egyptě by bylo zavádějícím zjednodušením. Např. delta byla na počátku Archaické doby bažinatou krajinou porostlou bujnou vodní vegetací. Zde bylo třeba ornou půdu a pastviny získávat právě opač­ nými, odvodňovacími postupy.(mv)

Záwijit

el-Arján - archeol. lokalita na západním břehu Nilu, asi 6 km již­

506

ně od Gízy na západním okraji Káhi­ ry. — Byla zde objevena pohřebiště z Archaické až Římské doby. Oválné i čtyřhranné hrobové jámy z Archaické doby obsahovaly vedle pohřbů ve skr­ čené poloze také bohatou pohřební výbavu, v níž nechyběly náhrdelníky z polodrahokamů, palety a kamenné nádoby. Nejmladší, římské hroby byly velmi chudé. — Největšího významu dosáhla lokalita ve 2. polovině 3. dyn. Tehdy zde byla snad panovníkem Chabou zahájena stavba stupňovité ^■pyramidy (dnes se jí říká Vrstvená), která však nebyla dokončena. Identifi­ kace majitele pyramidy se opírá o ná­ lez kamenných nádob s jeho jménem v jedné z velkých cihlových ->mastab, které byly v sousedství pyramidy po­ staveny. — Další významnou a rovněž ne bezpečně identifikovanou památku v Záwijit el-Arjánu představuje tzv. Vel­ ká jáma. Jde o jámu vytesanou do skal­ ního podloží, v níž měla být postavena svažující se chodba a pohřební komora velké pyramidy. Na základě zde objeve­ ných tzv. stavebních grafit a některých stavebně-archeol. rysů bývá tato nedo­ končená památka připisována zřejmě jen velmi krátce vládnoucímu panovní­ kovi 4. dyn. Bakovi.tmv)

Záwijit el-Mejjitín (též Záwijit el-Amwát) - archeol. lokalita ve středním Egyptě na východním břehu Nilu, asi 250 km jižně od Káhiry. — V Záwijit el-Mejjitínu leží velká pohřebiště z konce pravěku, Staré a Střední říše a Ptole­ maiovské doby. Většina z nich však po­ chází z konce Staré říše, kdy se Záwijit el-Mejjitín stal hřbitovem kněží a úřed­ níků z nedalekého města ^Hebenu 507

(dnešní Kóm el-Ahmar). — Významnou a poněkud tajemnou památkou v Záwi­ jit el-Mejjitínu je malá stupňovitá py­ ramida, pocházející pravděpodobně ze 3. dyn. Nejde však o hrobku, ale o jed­ nu z malých pyramid, jež nemají žád­ nou sub- či infrastrukturu a které jsou roztroušeny v nilském údolí od Síly u ->Médúmu až po -»Elefantinu. Tyto památky snad označovaly místa, kde se přechodně zdržoval panovník, jaké­ si falce.(mv) zbraně - nástroje, zařízení a prostřed­

ky užívané při bojové činnosti. Eg. voj­ sko bylo obvykle vyzbrojeno stejnými či podobnými zbraněmi jako obyvatelé sousedních zemí, popř. přejímalo pře­ devším z Přední Asie účinnější druhy, např. válečný vůz, složený luk a železné zbraně. — Důležitou zbraní až do zá­ věru předdynastické doby (později už jen rituálně) byla ->palice s kamennou hlavicí hruškovitého nebo talířovitého tvaru. Odedávna byly používány i házecí hole (druh bumerangu, který se však nevracel), v dynastické době sloužily už jen k lovu ptáků. — Luk, původně jednoduchý, od počátku dynastické doby i složený (vedle dřevěného luku vyrobený často z rohů antilop), byl dále zdokonalen v závěru 2. přechodné doby (lepený z lamel). Hroty šípů byly původně dřevěné, kamenné či kostěné, od Střední říše měděné, od Nové říše bronzové. Jen velmi omezeně se pou­ žíval prak. — Jako nářadí i k boji slou­ žila sekera (od závěru předdynastické doby s měděným, od Nové říše s bron­ zovým ostřím). Teprve od 2. přechod­ né doby se oddělil typ úzké válečné sekery s rovným ostřím. K lovu i k boji (zbraně)

Eg. vojáci nesoucí různé druhy zbraní. Detail výzdoby chrámu Ramesse lil. v Medínit Hábu. 20. dynastie

byly od předdynastické doby užívá­ ny i oštěpy a kopí. K ukládání šípů a oštěpů byly běžně používány toulce. Významnou novinkou ve výzbroji byl od závěru 2. přechodné doby dvouko­ lový, koňským spřežením tažený vůz, přejatý od předoasijských -»Hyksósů. V Egyptě tvořili posádku vozu obvykle vozataj a lučištník, ozbrojený i dvěma oštěpy. Dýku s kamennou, měděnou (od konce předdynastické doby) či bronzovou (od Nové říše) čepelí na­ hrazoval od 18. dyn. meč - buď srpovitě zahnutý, nebo dlouhý a rovný (čas­ to u cizích žoldnéřů), přejatý rovněž z Přední Asie. — Z ochranné výzbroje se od pravěku používaly štíty (původ­ ně želví, kožené, dřevěné, za Staré říše obdélníkové s kovovými součástmi, později nahoře zaoblené). Od Nové říše byly z Přední Asie přejaty pancíře (kožené nebo plátěné, pošité kovovými plátky) a poměrně málo doložené ko­ žené přilby. Jako ochrana hlavy slou­ žily často silné „paruky" z rostlinných vláken. Výzbroj z 1. tisíciletí před Kr. je málo doložena, cizí (zejména řečtí (zemědělství)

a maloasijští) žoldnéři užívali vlastní typy zbraní a výzbroje.(lb) ZELENINA VÍZ UŽITKOVÉ ROSTLINY

zemědělství - pěstování zemědělských

plodin, chov hospodářských zvířat a zajišťování potravin a surovin. Nej­ starší nepřímé doklady zemědělství, pazourkové čepelky do srpů a mle­ cí kameny, byly překvapivě naleze­ ny hluboko v poušti západně od Nilu a pocházejí ze 13. tisíciletí před Kr.! Souvisejí s tzv. protozemědělským ex­ perimentem, k němuž došlo v době, kdy dnešní poušť připomínala spíše křovinatou savanu, kterou protékaly řeky. Vzhledem k drastické -^-klimatic­ ké změně experiment skončil v 11. ti­ síciletí a k novému vzniku zemědělství došlo v Egyptě až po dlouhé přestávce, v 6. tisíciletí před Kr. — Primát nejstar­ ší zemědělské kultury starého Egypta tak připadl ->Fajjúmu A, jejíž název po­ chází od vesnice objevené na březích jezera Birkit Kárún ve Fajjúmské oáze, a ^-Merimdě Bení Salámě, nazvané 508

podle stejnojmenné zemědělské ves­ nice na břehu západního ramene Nilu. V kultuře Fajjúm A šlo o kolektivně prováděné zemědělské práce; lov a ry­ bolov ještě převažoval. V Merimdě Bení Salámě však již šlo o převážně země­ dělskou kulturu orientovanou na pěs­ tování obilí a chov dobytka. Výrazněji se uplatňovala soukromá iniciativa a i vlastnictví půdy bylo soukromé. — Postavení nejstarších zemědělců v ob­ dobí pozdního pravěku, ať již hospo­ dařících individuálně (->Merimda Bení Saláma) nebo kolektivně (-»Fajjúm A), se zásadně změnilo se vznikem přísně centralistického státu na počátku Staré říše. Většina z nich se ocitla v posta­ vení poddaných. Byli administrativně pevně připoutáni k půdě a na jejich práci dohlíželi státní, tzn. královští úředníci. Vytvořenou produkci odvá­ děli zemědělci z velké části formou povinných dávek a daní nadřízeným úřadům. Skutečnými vlastníky půdy se mohli stát od 1. přechodné doby. Od Střední říše je doložena kategorie zemědělských dělníků a od Nové říše se na zemědělských pracích začali po­ dílet také otroci, kteří mohli být even­ tuálně přiděleni i jednotlivě hospoda­ řícím rolníkům. Zemědělci vlastnící půdu pocházeli zpočátku z řad kněží královských i soukromých zádušních nadací (šlo o zvláštní, ještě za života panovníka či zámožného soukrom­ níka založené či z majetku vyčleněné statky, z jejichž výnosu se materiálně zabezpečoval posmrtný kult jejich za­ kladatele) a od Nové říše také Vyslou­ žilých vojáků. V Ptolemaiovské době byly velké výměry zemědělské půdy, zejména ve ->Fajjúmské oáze, přidě­ 509

lovány válečným vysloužilcům (tzv. klérúchům). — V nejstarších dobách se oralo pomocí háku. K -»pluhu (šlo spíše o ruchadlo, neboť půda se neob­ racela) se přešlo snad již během -»Nakády II, nejpozději v Archaické době. Hieroglyfická značka pluhu je doložena od 2. dyn., od Střední říše se s pluhem setkáváme nejen v zemědělských scé­ nách znázorněných na stěnách hrobek, ale i v modelech. Od Nové říše se pluhy objevují jako součást pohřební výbavy. Pluh býval tažen zvířaty, zejména voly nebo osly, které vedly obvykle děti. Oráči bývali muži. — Většinu zeměděl­ ských prací však zpočátku vykonávaly ženy, které okopávaly, sbíraly klásky, převívaly obilí, trhaly len aj. V písem­ ných pramenech je však úloha žen v ze­ mědělských pracích odsunuta do po­ zadí. — Rytmus zemědělských prací určovaly pravidelné každoroční nilské záplavy, které trvaly přibližně od čer­ vence do listopadu a přinášely nejen vláhu, ale i zúrodňující bahno. Země­ dělství, které v nejstarších dobách spo­ čívalo jen na přirozeném zavlažování, umožňovalo jedny žně. Teprve přechod na umělé ^-zavlažování pomocí kanálů vytvořil podmínky pro dvojí žně roč­ ně. Ty jsou však písemnými prameny bezpečně doloženy až z Ptolemaiov­ ské doby, i když ->šadúf, důležitá sou­ část systému umělého zavlažování, byl znám již od počátku Nové říše. — Podle toho, zda šlo o Horní nebo Dolní Egypt, probíhaly žně v dubnu až květnu. Obilí se sklízelo pomocí srpů s pazourko­ vými čepelkami, pak bylo převáženo na oslech na mlat a zde mláceno, resp. vydupáváno pomocí kopytníků (oslů, ovcí nebo skotu). Převíváním vyčištěné (ZEMĚDĚLSTVÍ)

obilí se nakonec uskladnilo v sýpkách, které mívaly charakteristický věžovitý tvar. — Výnosy obilí i jeho zásoby v sýp­ kách byly přísně evidovány. Z dochova­ ných písemných pramenů se průměrný výnos obilí ve Střední říši odhaduje na 5 hl/ha, v ramessovské době pak na 14 hl/ha. — Velmi významnou slož­ kou zemědělské výroby bylo dobytkářství, jehož centrem se stala delta a v ní především její západní část. Pastviny se nacházely i v bažinatých oblastech, které byly zároveň využívány k lovu a rybolovu. Je doloženo i střídání pas­ tvy, vyhánění zvířat na zimu na pastvi­ ny do delty a v létě nazpět do nilského údolí. — Stáda dobytka, rozšířená o ko­ řist z dobyvačných válek v sousedních zemích, patřila původně panovníkovi, později i chrámům. Soukromá stáda jsou poprvé doložena v písemných pra­ menech z 1. přechodné doby. Spravo­ vání stád bylo organizováno na lokální úrovni vesnickými starosty. Jak ukazují některé úřednické tituly, od Nové říše došlo k výrazné centralizaci dobytkář­ ské správy. — Podobně jako v případě

dobytka i u zemědělské půdy byl pů­ vodně jediným vlastníkem faraón. Jemu patřilo např. i osivo. Postupně se vlast­ níky stávaly také chrámy a velmoži. Centralizovaná správa, jejíž hlavní úkol představovalo právě zabezpečení ze­ mědělské výroby, umožňovala velmi účinně koncentrovat výnosy zeměděl­ ské produkce a ty pak redistribuovat. Při kolísající výšce nilských záplav a nepravidelných výnosech byly účin­ ná kontrola obilních sýpek a distribuce obilí nezbytné pro udržení politické stability země a k efektivnímu rozdělo­ vání přídělů pracovníkům na veřejných pracích, např. při stavbách a opravách kanálů a hrází, stavbách velkých krá­ lovských hrobek apod. — Se zeměděl­ skými pracemi byla spojena některá božstva a významné náboženské svát­ ky. Zvláštní význam měl ->Usir, bůh vegetace, který symbolizoval věčný ko­ loběh života v přírodě. Hapi, bůh zápla­ vy, byl zárukou vody k zavlažování polí a budoucí úrody a hojnosti potravy. Vý­ znamnou roli hrál ->Min, bůh plodnos­ ti, a -^Renenutet, bohyně žní, jejíž svá­

Provívání obilí. Nástěnná malba v Nachtově hrobce v Kůrně (TT 52). 18. dynastie (ZEMĚDĚLSTVÍ)

510

tek byl oslavou sklizně obilí a vinných hroznů. Božstvem nazývaným ->Neper bylo dokonce samo obilí.(mv) zlatnictví - umělecké řemeslo zamě­

řené na zpracování drahých i neželez­ ných kovů. V nejstarších písemných pramenech nebyli zlatníci zvlášť od­ lišováni od jiných řemeslníků pracují­ cích s kovem. Jejich specifické označení se objevuje až od Střední říše. Zabývali se nejen tavením ->zlata, ale také výro­ bou šperků. Z některých scén je patrné, že se tomuto řemeslu, zejména sesta­ vování větších a složitějších šperků, s oblibou věnovali trpaslíci, i""1’ zlato - chemický prvek a krychlový mi­

nerál, tvoří plíšky a zrna uzavřená nej­ častěji v křemenné výplni žil. Po rozru­ šení žil se dostává do náplavů a odtud se rýžuje. Z Egypta je jeho využití do­ loženo již od konce pravěku, rozsáhlá těžba pak od Archaické doby. — Ze zlata se vyráběly především šperky, různé ozdoby, -^amulety, ale také kultovní předměty, mumiové ->masky, -»sarkofágy, ->zbraně a dokonce se jím obklá­ daly i části architektury (např. ->sloupy, ->pyramidia pyramid a -»obelisků). Jsou doloženy nejrůznější způsoby jeho zpracování, od obkládání tenký­ mi lístky přes filigrán, granulaci, niello až po cizelování. Scény ze zlatnických prací se objevují již na stěnách hrobek ze Staré říše. — Ve starém Egyptě bylo zlato vždy považováno za standard pro měření hodnot, panovník jím od­ měňoval vysoké úředníky a statečné válečníky za zásluhy, obdarovával jím chrámy bohů apod. Naopak sám do­ stával zlato jako tribut z vazalských 511

zemí a jako kořist z válečných výprav. — Zlato se získávalo jednak z naplavenin (v egyptštině se označovalo jako „zlato získané z vody"), např. ve vy­ schlých řečištích bývalých přítoků Nilu ve Východní poušti, jednak z křemene se zlatými žílami. Křemen se lámal, roztloukal a drtil na prach, z něhož se pak zlato získávalo vypíráním. K to­ muto způsobu těžby zlata však bylo třeba značného množství vody, která byla v horských oblastech vzácná. Těž­ ba zlata je doložena i z jiných míst, ze­ jména Núbie (z Wádí Allákí, ->Buhénu aj.). Zdejší produkce zlata musela být značná, když jen z jedné oblasti Dolní Núbie nazývané Vavat ho do státní po­ kladny plynulo ročně až 286 kg. Přesto ale překvapuje, že soudobé dary eg. pa­ novníků toto množství mnohem převy­ šovaly, např. jeden z panovníků daroval Amonovu chrámu v Karnaku 15 000 kg zlata! Mnoho zlata se ovšem dostávalo znovu do oběhu i v důsledku rozsáhlé­ ho vykrádání hrobů, jak se o tom doví­ dáme např. z líčení soudních procesů se zloději.tmv) zoologická zahrada - zařízení pro

chov a expozici zvířat. Již od Archaic­ ké doby existují doklady obliby, které se v Egyptě těšila exotická zvířata jako —>lvi, gepardi, -»opice aj. Dovážela se hlavně z ->Núbie a ->Puntu, některá také ze Sýrie. Chovala se v královských palácích ve zvláštních zvěřincích. Pro­ slulá byla zoologická zahrada v Alexan­ drii za vlády Ptolemaiovců. — Vedle těchto exotických zvířat se ve velkých oborách chovala také některá místní divoká zvířata, např. gazely a ->antilopy, aby se pak lovila. — Se zoologic­ (zoologická zahrada)

kou zahradou v pravém slova smyslu se v Egyptě setkáváme až v Ptolema­ iovské době, kdy byla některá zvířa­ ta (lvi, tygři, -»sloni, ->žirafy, ->hadi aj.) chována pro přírodovědná studia v Museionu v Alexandrii.(mv) zpracování dřeva - činnost spojená

se zhotovováním dřevěných výrobků a konstrukcí. Dřevo, zejména kvalitní, bylo ve starém Egyptě vzácné, mno­ hé druhy bylo třeba dovážet, např. cedrové, dubové, ebenové aj. Při jeho zpracování se proto postupovalo vel­ mi pečlivě. Existují doklady, že prací se dřevem se zabývali cizinci, zřejmě proto, že měli větší praxi. — Při práci používali tesaři široké sekery, tesla, pily (nejdříve pazourkové, posléze i kovový list ve spojení s vodou a abrazivním práškem z rozdrcené pemzy), různé typy dlát aj. V hrobkách bývá často znázorněna výroba předmětů ze dřeva, které se měly stát součástí po­ hřební výbavy, např. skříněk, nábytku, lehátek, ale i lehkých vozíků apod. Mezi vzácné scény patří opracování ->holí (důležité součásti pohřební výbavy vzhledem k jejímu významu jako od­ znaku postavení a úřadu) napařováním a ohýbáním nebo naopak narovnávání pomocí jednoduchého dřevěného zaří­ zení připomínajícího kombinaci svěrá­ ku a páky.(mv) zpracování kovů - získávání kovů

z nerostných surovin a následná vý­ roba nástrojů, zbraní, uměleckých předmětů aj. V nápisech bývají hutní­ ci, kováři a kovotepci označováni jako „ti, kteří pracují s kovem". Jejich práce začínala odvažováním rudy a tavením (zpracování dřeva)

v tyglíku. Tavbě napomáhali foukači, kteří pomocí dlouhých píšťal opatře­ ných keramickým nákončím rozdmý­ chávali ohniště do co nejvyššího žáru. Po vylití vytaveného kovu do hliněné misky a vychladnutí následovalo další zpracování, vykouvání plechu kamen­ nými kladivy na kamenné kovadlině, výroba kovových předmětů aj. Viz též bronz, měď, zlato, železo. zpracování kůží - konzervování a vy­

čiňování kůží. Jak se dovídáme z vy­ obrazení i doprovodných nápisů, kůže zabitých zvířat se nejdříve vypínala, zbavovala srsti a opracovávala pomocí různých přípravků, zejména solí, olejů, výluhu z dubové kůry aj. Nakonec byla barvena, případně do ní byly vymačká­ vány vzory. Základními pomůckami při jejím dalším zpracování byly nůž a šídlo. Z kůže vyráběli ševci součásti odě­ vu, řemeny, obuv, štíty, vaky (z celých a zvlášť upravených kozích kůží pak vaky na vodu) aj.(mv) zrcadlo - deska upravená tak, že od­

ráží světelné paprsky a tím vytváří obraz předmětu. Kovová zrcadla jsou v Egyptě doložena už z Archaické doby, od Staré říše byla užívána zcela běžně. Tvořila je obvykle okrouhlá destička z vyleštěného kovu (nejčastěji ->mědi) připevněná krátkým trnem k rukojeti. Držadla zhotovovaná z různých ma­ teriálů (dřevo, -»slonovina, ->fajáns, kov) byla často tvarovaná a zdobená. Vedle běžného užívání byla zrcadla po­ kládána za výraz důležitého postavení a byl jim přisuzován i symbolický vý­ znam (darování a obnovování života, symbol Slunce a Měsíce). Zrcadla nebo 512

klasickou filologii, po 2. světové válce se stal žákem a později také spolupra­ covníkem a nástupcem F. Lexy. Má vel­ kou zásluhu na založení Českosloven­ ského (nyní Českého) egyptologického ústavu UK a organizování jeho prv­ ních výzkumů v Egyptě v rámci akce UNESCO v Núbii. Vedl rovněž výzkum v ->Ptahšepsesově mastabě v ^-Abúsíru. Z vědeckých publikací Z. Žáby jsou dodnes vysoko ceněny jeho práce filo­ logické, zejména francouzské vydání Naučení Ptahhotepa a anglické vydání skalních nápisů z československých koncesí v Núbii.tmv) žáby (bezocasí, Anura) - podtřída oboj­

Zbyněk Žába

jejich modely byla proto často součás­ tí -»pohřební výbavy. Skleněná zrca­ dla v dřevěném rámu jsou doložena až z křesťanské doby.(lb) zvon - bicí samoznějící hudební ná­

stroj. Zvony, nejčastěji malých rozměrů (jen několik cm výšky), jsou v Egyptě v různých tvarových variantách do­ loženy od 8. století před Kr. Nelze vy­ loučit, že byly převzaty z Přední Asie. Zhotovovaly se především z ->bronzu, méně často ze -»zlata nebo ->stříbra. Byl jim přisuzován především ochran­ ný účel (ochrana před démony), byly proto často zdobeny podobou nebo symboly různých božstev. V Ptolema­ iovské a Římské době sloužily i k sig­ nálním účelům, zvonky z drahých kovů též jako ozdoby.tlb)

živelníků se specializovaným způso­ bem pohybu; většina druhů se pohybu­ je skoky. V Egyptě byl díky přírodním podmínkám vždy hojný skokan Rana mascariensis, ve výtvarném umění je doložen od předdynastické doby spolu s dnes vzácnou rosničkou Hýla savignyi. Egypťané zřejmě nerozlišovali mezi žábou a ropuchou [Bufo regularis nebo Bufo viridis). — Žabí podoba byla spojo­ vána s bohyní ->Heket, nezávisle na tom byla se žabí hlavou znázorňována i část hermopolského ^-Osmera. Na základě domněnky, že se samovolně rodí z nil­ ského bahna, byla žába považována za symbol omládnutí a znovuzrození (i v podobě amuletu) a v tomto význa­ mu byla převzata i do raného křesťan­ ství. Ojediněle sloužila i v -^-lékařství. Zobrazení pulce se stalo hieroglyfickou značkou pro číslovku 100 000.(lb) železo - chemický prvek a krychlový

Žába, Zbyněk (1918-1971) - význam­ ný český egyptolog. Původně studoval 513

minerál. K nejznámějším rudám žele­ za patří magnetit, hematit a limonit. (ŽELEZO)

Nejstarší železné předměty objevené v Egyptě a pocházející z konce pravěku byly vyrobeny ze železa meteorické­ ho původu. Jako „kov z nebes" se tě­ šilo velké oblibě při výrobě amuletů a kultovních nástrojů používaných při obřadu ^-Otevírání úst. — Od Střed­ ní říše se nálezy železných předmětů postupně množí, jde však již o železo vyráběné z rudy a dovážené ze západní -►Asie. V Nové říši se importovalo hlav­ ně z Mitanni, chetitské říše a ze Sýrie. Např. slavná Tutanchamonova železná dýka s křišťálovou rukojetí je téměř jis­ tě darem chetitského vládce. V Pozdní době se užití železa značně rozšířilo. Železité soli rozpuštěné ve vodě se do­ konce používaly i při výrobě léků.ínw) želvy (Chelonia) - podtřída obojživel­

níků se zkráceným tvarem těla, které je kryto silným vrchním a spodním kru­ nýřem. Od pravěku používali Egypťané želvovinu z rudomořských karet (Chelonia) pro zhotovování různých předmě­ tů (šperky a ozdoby, hřebeny, rukojeti nožů, apod.), za Nové říše byly klenuté krunýře suchozemské želvy egyptské (Testudo kleinmannQ používány jako ozvučnice pro loutny a jako misky. Žel­ ví maso bylo až do Staré říše součástí -►stravy, za Střední říše bylo spolu s dalšími orgány používáno v -lékař­ ství. — Až do počátku Nové říše se zná­ zorněním želvy přisuzoval ochranný účinek (např. v podobě ^-amuletů), zároveň se ale (již od -►Textů rakví a výrazně od Nové říše) v Egyptě nej­ běžnější želva Trionyx triunguis stala personifikací zla a nepřátel slunečního boha ->Rea (snad proto, že žije v měl­ kých vodách). Někdy byla ztotožňová(želvy)

Želví božstvo. Detail výzdoby Džehutiirdisuova sarkofágu. Eg. muzeum v Káhiře. Ptolemaiovská doba

na s -►Apopem, scény jejího rituálního pobíjení se objevují ještě v pozdních chrámech z Římské doby.(lb)

Židé - příslušníci národa žijícího od starověku v dnešní Palestině a vy­ znávajícího monoteistické náboženství opírající se o Starý Zákon. — Označení Izrael se poprvé objevuje na tzv. ->Izraelské stéle z -►Merenptahovy doby, pravděpodobně jako označení polokočovných obyvatel hornaté střední -►Palestiny. V 10. století před Kr. vládl Šalomoun rozsáhlému státu, který udr­ žoval přátelské styky s Egyptem (-»Siamon). Nástupnické státy Šalomouno­ va království, Izrael a Judsko, hledaly v Egyptě pomoc proti asyrské a později novobabylónské rozpínavosti. Zejména po pádu Judska (587 před Kr.) odešla do Egypta část židovského obyvatel514

štva, mj. jako žoldnéři - židovská po­ sádka na ->Fílé je doložena až do konce 5. století před Kr. Významné židovské osídlení existovalo i ve východní del­ tě (-VTell el-Jahúdíja) a už od počátku Ptolemaiovské doby i v -^-Alexandrii. Zde byl na pokyn ->Ptolemaia II. po­ řízen i řecký překlad starozákonních textů (tzv. Septuaginta), který zřejmě byl jedním ze základních textů rané křesťanské církve. V 1. století po Kr. došlo zejména v Alexandrii k několika vzpourám židovského obyvatelstva, které byly krůtě potlačeny.(lb) žirafa [Giraffa camelopardalis) - velký

savec z čeledi žirafovití [Giraffidae). Zoologové rozlišují až devět poddruhů lišících se především zbarvením, např. žirafa núbijská (Giraffa camelopardalis camelopardalis) a žirafa Rotschildova [Giraffa camelopardalis rotschildí). V Egyptě byla ještě v pravěku běžná, v průběhu 3. tisíciletí byla v důsledku suššího klimatu a snad i lovu zatlačena k jihu. Za Nové říše se ještě objevovala v —>Núbii a do Egypta byla přiváděna jako součást tributu. Lovila se pro pev­ nou kůži, užívanou především na štíty, a žíně z ocasu, sloužící k výrobě paruk, vějířů atd. V Ptolemaiovské době byla dovážena do -»zoologických zahrad. Hieroglyfická značka žirafy je spoje­ na s významem „předvídat" (zřejmě s ohledem na výšku a dobrý zrak umož­ ňující daleko dohlédnout).(lb)

muzeum č. 22 690). Pochází ze 3. nebo 4. roku vlády ->Dareia I. a představuje nejvýznamnější dochovaný životopis z doby 1. perské nadvlády v Egyptě, je­ jíž bouřlivý počátek jedinečným způso­ bem přibližuje. tbv) životopisy - eg. literární žánr, v němž

vysoce postavený úředník líčí v prv­ ní osobě co nejvybranějšími slovy své zásluhy a úspěchy, které mu přinesly panovníkovu chválu a odměnu. Sebe­ kritika v nich chybí. — Autobiografické nápisy předkládají platný a uznávaný ideál, jakým bylo vzorové chování, smy­ sl pro spravedlnost, věrnost panovní­ kovi, úcta k rodičům apod. Přesto živo­ topisy někdy zaznamenávají významné události a jsou zdrojem historických in­ formací. Tak je tomu v případě životopi­ sů dvou správců Horního Egypta z doby 6. dyn., Harchufa a Veniho. — Životopi­ sy byly nesmírně oblíbené a sestavova­ ly se nepřetržitě až do Ptolemaiovské doby. Důležité jsou životopisy správ­ ců krajů ze Střední říše a hodnostářů, úředníků a kněží z Nové říše a Pozdní doby (např. životopis ->Vedžahorresneta). Ve Staré říši byly zaznamenávány na stěny ->hrobek, později i na ->stély a ->sochy zemřelého. í1™1 ŽULA VÍZ GRANIT, GRANODIORIT

Životopis Vedžahorresneta - životopis­ ný nápis vrchního lékaře ->Vedžahorresneta zaznamenaný hieroglyfickým písmem v klasické egyptštině na jeho bazaltové naoforní soše (Vatikánské 515

(ŽIVOTOPISY)

Chronologická tabulka

Seznam není úplný, obsahuje pouze jména známějších panovníků. Uvedená data sice odpovídají současnému stavu bádání o chronologii starého Egypta, avšak přesto je třeba považovat je často za pouze pravděpodobná. To platí hlavně o star­ ších obdobích eg. dějin. Teprve od Pozdní doby, resp. 27. dyn. lze data považovat za přesná.

RCT - Royal Canon of Turin (Turínský seznam králů) M - Manéthó

PŘEDDYNASTICKÁ DOBA (cca 4500-3150 před Kr.) Zpravidla se dále člení do třífází (někdy definovaných podle archeol. kultur, někdy označovaných jen jako starší, střední a mladší), z nichž ta nejmladší se překrývá s tzv. 0. dynastií. 0. dynastie (? - cca 3150 před Kr.)

7 Ro(?) Serek Ka Narmer Archaická doba (cca 3150-2700 před Kr.) Přesnou dobu vlády jednotlivých panovníků nelze zatím určit. Zcela nesporné není ani pořadí či počet panovníků, zejména ve 2. dyn.

(chronologická

tabulka)

1. dynastie (cca 3150-2930 před Kr.) Hor-Aha (Meni ?) Džer Wadži Den Adžib Semerchet Kaa

2. dynastie (cca 2930-2700 před Kr.) Hetepsechemuej Raneb Ninecer Vadžnes Peribsen Sechemib Chasechemuej STARÁ ŘÍŠE (cca 2700-2180 před Kr.) Názory na délku vlády jednotlivých panovníků se stále dost rozcházejí. Dokonce v některých případech není zcela jasné ani pořadí či počet panovníků v jednotlivých dynastiích tohoto období. Jen pro přibližnou orientaci je uvedena doložená (což 516

neznamená, že je nesporná) délka vlády panovníků tohoto období v Turínském seznamu králů a podle Manéthóna. 3. dynastie (cca 2700-2630 před Kr.) Sanacht (?) (RCT 19 let, M 28 let vlády) Necerichet (RCT 19 let, M 29 let vlády) Sechemchet (RCT 6 let, M 7 let vlády) Chaba (RCT 6 let, M 17 let vlády) Hunej (RCT 24 let, M 16 let vlády)

4. dynastie (cca 2630-2510 před Kr.) Snofru (RCT 24 let, M 29 let vlády) Chufu (RCT 23 let, M 63 let vlády) Radžedef (RCT 8 let vlády) Rachef (M 66 let vlády) Baufre (?) Menkaure (RCT 18 let, M 63 let vlády) Šepseskaf (M 7 let vlády) Thamphthis (?) (M 9 let vlády) 5. dynastie (cca 2510-2365 před Kr.) Veserkaf (RCT 7 let, M 28 let vlády) Sahure (RCT 12 let, M 13 let vlády) Neferirkare (M 20 let vlády) Raneferef (RCT x + 1 rok, M 20 let vlády) Šepseskare (RCT 7 let, M 7 let vlády) Niuserre (RCT 11 let, M 44 let vlády) Menkauhor (RCT 8 let, M 9 let vlády) Džedkare (RCT 28 let, M 44 let vlády) Venis (RCT 30 let, M 33 let vlády)

6. dynastie (cca 2365-2180 před Kr.) Teti (M 30 let vlády) Veserkare (asi 4 roky ?) Pepi I. (RCT 20 let, M 53 let vlády) 517

Merenre I. (M 20 let vlády) Pepi II. (RCT 90 + x let, M 94 let vlády) Merenre II. (RCT 1 rok, M 1 rok vlády) Neitokret (M 12 let vlády) 1. PŘECHODNÁ DOBA A ZAČÁTEK STŘEDNÍ ŘÍŠE (cca 2180-1994 před Kr.)

7. dynastie (cca 2180-2170 před Kr.) Málo přehledné období vnitropolitické krize, během níž se pravděpodobně v rychlém sledu vystřídal větší počet vládců. 8. dynastie (cca 2170-2160 před Kr.) Pepiseneb Ibi Neferirkare (Imhotep ?) (cekem asi 17 méně významných a jen krátce vládnoucích panovníků)

9. /10. dynastie (cca 2160-2137 před Kr.) (asi 18 málo významných panovníků, z nichž několik mělo jméno Chetej)

11. dynastie (cca 2137-1994 před Kr.) Mentuhotep I. Antef I. Antef II. Antef III. Mentuhotep II. (cca 2064-2013 před Kr.) Mentuhotep III. (cca 2013-2001 před Kr.) Mentuhotep IV. (cca 2001-1994 před Kr.)

(chronologická

tabulka)

STŘEDNÍ ŘÍŠE (cca 1994-1797 před Kr.) Přesné vymezení Střední říše se někdy různí. Podle některých odborníků jeho počátek představuje již vláda Mentuhotepa II., podle jiných až Amenemheta I. Podobně i konec tohoto období bývá někdy kladen na konec 12. dyn., jindy zahrnuje ještě 13. a dokonce i 14. dynastii. 12. dynastie (cca 1994-1797 před Kr.) Amenemhet I. (cca 1994-1964 před Kr.) Senusret I. (cca 1964-1919 před Kr.) Amenemhet II. (cca 1919-1881 před Kr.) Senusret II. (cca 1881-1873 před Kr.) Senusret III. (cca 1872-1854 před Kr.) Amenemhet III. (cca 1853-1809 před Kr.) Amenemhet IV. (cca 1809-1800 před Kr.) Sebeknofru (cca 1800-1797 před Kr.) 2. PŘECHODNÁ DOBA (cca 1797-1543 před Kr.)

13. dynastie (cca 1797-1634 před Kr.) (Několik desítek méně významných a jen kratší dobu vládnoucích panovníků, z nichž několik mělo jméno Amenemhet, Mentuhotep, Senusret, Sebekhotep aj. Delší dobu, okolo 10 let, vládli pouze tři z nich - Neferhotep L, Ibija a Aj.)

(CHRONOLOGICKÁ TABULKA)

14. dynastie (Několik nevýznamných králů, kteří vládli v Deltě. Nejznámnějšíz nich, Nehesej, vládl dobu kratší než 1 rok.) 15. dynastie (Hyksóská) (cca 1634-1526 před Kr.) Šeši (Salitis) Jakobher (Bnón) Chaian (Apachnan) lenses (lannas) Apopi (Apofis) Chamudi 16. dynastie (vazalové Hyksósů) 17. dynastie (cca 1634-1543 před Kr.) Jméno, event. délka vlády některých panovníků této dyn. nejsou zatím přesně určeny. Několik vládců mělo jméno Antef. Zvláště významní byli poslední dva panovníci této dyn. Sekenenre Tao Kámoše NOVÁ ŘÍŠE (cca 1543-1080 před Kr.)

18. dynastie (cca 1543-1292 před Kr.) Ahmose I. (cca 1543-1518 před Kr.) Amenhotep I. (cca 1517-1497 před Kr.) Thutmose I. (cca 1496-1483 před Kr.) Thutmose II. (cca 1483-1480 před Kr.) Hatšepsut (cca 1479-1457 před Kr.) Thutmose III. (cca 1479-1424 před Kr.) Amenhotep II. (cca 1424-1398 před Kr.) 518

Thutmose IV. (cca 1397-1387 před Kr.) Amenhotep III. (cca 1387-1348) Amenhotep IV. - Achnaton (cca 1359-1342 nebo 1348-1331 před Kr.?) Smenchkare (cca 3 roky?) Tutanchamon (cca 1339-1329 nebo 1328-1318 před Kr.) Aj (cca 1329-1325 nebo 1318-1314 před Kr.) Haremheb (cca 1318/1314 ?-1292 před Kr.) 19. dynastie (cca 1292-1186 před Kr.) Ramesse I. (cca 1292-1291 před Kr.) Sethi I. (cca 1290-1279 před Kr.) Ramesse II. (cca 1279-1212 před Kr.) Merenptah (cca 1212-1202 před Kr.) Sethi II. (cca 1201-1196 před Kr.) Amenmesse (cca 1200-1197 před Kr.) Siptah (cca 1195-1189 před Kr.) Tausret (cca 1188-1186 před Kr.) 20. dynastie (cca 1188-1078 před Kr.) Sethnacht (cca 1188-1185 před Kr.) Ramesse III. (cca 1185-1153 před Kr.) Ramesse IV. (cca 1153-1146 před Kr.) Ramesse V. (cca 1146-1143 před Kr.) Ramesse VI. (cca 1143-1136 před Kr.) Ramesse VII. (cca 1135-1128 před Kr.) Ramesse VIII. (cca 1127 před Kr.) Ramesse IX. (cca 1126-1108 před Kr.) Ramesse X. (cca 1108-1106 před Kr.) Ramesse XI. (cca 1105-1078 před Kr.) Hrihor (cca 1086-1080 ? před Kr.)

519

3. PŘECHODNÁ DOBA (cca 1178-745 před Kr.) Chronologie není zcela pevná, data se v některých případech překrývají.

21. dynastie (cca 1078-945 před Kr.) Nesbanebdžed (cca 1078-1052 před Kr.) Amenemnesut (cca 1052-1048 před Kr.) Pasbachaenniut I. (1048-999 před Kr.) Amenemope (cca 999-984 před Kr.) Osorkon (cca 984-978 před Kr.) Siamon (cca 978-959 před Kr.) Pasbachaenniut II. (cca 959-945 před Kr.) Thébští veleknězi: Pinodžem I. (cca 1078-1062 před Kr.) Masaharta (cca 1062-1053 před Kr.) Mencheperre (cca 1053-1000 před Kr.) Nesbanebdžed (cca 1000-995 před Kr.) Pinodžem II. (cca 995-969 před Kr.) Pasbachaenniut (cca 969-945 před Kr.)

22. dynastie (945-715 před Kr.) Šešonk I. (cca 945-924 před Kr.) Osorkon I. (cca 924-889 před Kr.) Šešonk II. (cca 890 před Kr.) Takelot I. (cca 889-874 před Kr.) Osorkon II. (cca 874-850 před Kr.) Takelot II. (cca 850-825 před Kr.) Šešonk III. (cca 825-773 před Kr.) Pimej (cca 773-767 před Kr.) Šešonk IV. (cca 767-730 před Kr.) Osorkon IV. (cca 730-715 před Kr.) Thébští veleknězi: lupuat (cca 944-924 před Kr.) (chronologická

tabulka)

Šešonk (cca 924-894 před Kr.] luualot (cca 894-884 před Kr.) Nesbanebdžed (cca 884-874 před Kr.) Harsieset (cca 874-860 před Kr.) Nimlot (cca 855-840 před Kr.) Osorkon (cca 840-785 před Kr.)

23. dynastie (818-715 před Kr.) Padibastet I. (cca 818-793 před Kr.) Šešonk V. (cca 793-787 před Kr.) Osorkon III. (cca 787-759 před Kr.) Takelot III. (cca 764-757 před Kr.) Rudžamon (cca 757-754 před Kr.) lupet II. (cca 754-720 před Kr.) 24. dynastie (cca 728/727-720 před Kr.) Tefnacht (cca 728/727-720 před Kr.) Bakenrenef (cca 720-715 před Kr.) POZDNÍ DOBA (715-332 před Kr.)

25. dynastie (745-664 před Kr.) Alara (cca 780-760 před Kr.) Kasta (cca 760-745 před Kr.) Pije (Pianchi) (cca 745-713 před Kr.) Šabaka (cca 712-701 před Kr.) Šabataka (cca 701-690 před Kr.) Taharka (690-664 před Kr.) Tanutamon (664 před Kr.) Božské manželky Amonovy: Amenardis I. (cca 740-700 před Kr.) Šepenupet II. (cca 700-650 před Kr.) Amenardis II. (670-640 před Kr.) 26. dynastie (665-525 před Kr.) Neko I. (665-664 před Kr.) Psammetik I. (664-610 před Kr.) (chronologická tabulka)

Neko II. (610-595 před Kr.) Psammetik II. (595-589 před Kr.) Haibre (589-570 před Kr.) Ahmose II. (570-526 před Kr.) Psammetik III. (526-525 před Kr.) Božské manželky Amonovy: Neitokret I. (656-586 před Kr.) Anchnesneferibre (595-525 před Kr.) Neitokret II. (525 před Kr.)

27. dynastie (525-404 před Kr.) Kambýsés (525-522 před Kr.) Dareios I. (522-486 před Kr.) Xerxés (486-465 před Kr.) Artaxerxés I. (465-424 před Kr.) Dareios II. (423-404 před Kr.) Artaxerxés II. (404 před Kr.) 28. dynastie (404-399 před Kr.) Amenardis (cca 404-399 před Kr.) 29. dynastie (399-380 před Kr.) Nefaarudž I. (399-393 před Kr.) Pašerimut (393 před Kr.) Hakor (393-380 před Kr.) Nefaarudž II. (380 před Kr.) 30. dynastie (380-343 před Kr.) Nachtnebef (380-364 před Kr.) Džedhor (363/362-362/361 před Kr.) Nachthareheb (361/360-343 před Kr.)

„31. dynastie" (2. perská nadvláda) (343-332 před Kr.) Artaxerxés III. (343-337 před Kr.) Arses (337-335 před Kr.) Dareios III. (335-332 před Kr.) 520

Řečtí vládcové (332-305 před Kr.) Alexandr Veliký (332-323 před Kr.) Filip Arrhidaios (323-317 před Kr.) Alexandr IV. (317-306 před Kr.) boje diadochů PTOLEMAIOVSKÁ DOBA (305-30 předKr.) Ptolemaios I. Sótér I. (305-283/282 před Kr.) Ptolemaios II. Filadelfos (285/284 až 246 před Kr.) Ptolemaios III. Euergetés (246-222/221 před Kr.) Ptolemaios IV. Filopatór (222-205/204 před Kr.) Ptolemaios V. Epifanés (205/204-180 před Kr.) Kleopatra I. (180-176 před Kr.) Ptolemaios VI. Filométor (186-145 před Kr.) Ptolemaios VII. Neos Filopatór Ptolemaios VIII. Euergetés II. (145-116 před Kr.) Kleopatra II. (175/174-115 před Kr.) Kleopatra III. (142-101 před Kr.) Ptolemaios IX. Sótér II. (116-106, 88-80 před Kr.) Ptolemaios X. Alexandr I. (106-88 před Kr.) Bereníké III. (81-80 před Kr.) Ptolemaios XI. Alexandr II. (80 před Kr.) Ptolemaios XII. Neos Dionýsos (80-51 před Kr.) Bereníké IV. (58-55 před Kr.) Kleopatra VII. Filopatór (51-30 předKr.) Ptolemaios XIII. (51-47 před Kr.) Ptolemaios XIV. Filopatór (47-44 před Kr.) 521

Ptolemaios XV. Kaisarion (44-30 před Kr.) ŘÍMSKÁ DOBA (30 před Kr.-395 po Kr.)

BYZANTSKÁ DOBA (395-640) 640 - dobytí Egypta Araby

(chronologická tabulka

Doporučená literatura

ASSMANN, Jan: Egypt ve světle teorie kultury, Praha 1998 ASSMANN, Jan: Egypt - theologie a zbožnost rané civilizace, Praha 2002 ASSMANN, Jan: Kultura a paměť, Praha 2001 BAINES, John - MÁLEK Jaromír: Svět starého Egypta, Praha 1996 BALÍK, Michael - VACHALA, Břetislav- MACEK, Karel: Mastaba, Praha 2002 BÁRTA, Miroslav: Sinuhetův útěk z Egypta. Egypt a Syropalestina v době Abrahamově, Praha 1999 BÁRTA, Miroslav - VODĚRA, Kamil: Osudy staré 4 500 let (katalog výstavy), Brandýs nad Labem 2002 BENEŠOVSKÁ, Hana - VLČKOVÁ, Petra: Abúsír - tajemství pouště a pyramid (katalog výstavy), Praha 2006 BONĚK, Jan: Čtyřicet let v Egyptě, Praha 2006 DAVID, Ann Rosalie: Náboženství a magie starověkého Egypta, Praha 2006 Dávné písně lásky. Milostná lyrika starého Egypta. Přeložil B. Vachala, přebásnil M. Černík, Praha 1982 FAGAN, Brian M.: Oloupený Nil, Praha 2001 FORMAN, Werner - QUIRKE Stephen: Posmrtný život na Nilu, Londýn 1997 HAWASS, Zahi: Pyramidy - magické symboly starého Egypta, Čestlice 2004 HAWASS, Zahi: Poklady starověkého Egypta, Praha 2005 HAWASS, Zahi: Královstvífaraónů, Praha 2006 HORNUNG, Erik: Tajemný Egypt, Praha - Litomyšl 2002 JANÁK, Jiří: Brána nebes - bohové a démoni starého Egypta, Praha 2005 JANÁK, Jiří: Staroegyptská Kniha mrtvých, kapitola 105, Brno 2003 KREJČÍ, Jaromír - MAGDOLEN Dušan: Zajímavosti ze země pyramid aneb 100 NEJ ze starého Egypta, Praha 2005 LANDGRÁFOVÁ, Renata: Písně zlaté bohyně, Praha 2007 LEXA, František: Staroegyptské čarodějnictví, 2 sv., Praha 1923 LEXA, František: Výbor ze starší literatury egyptské, Praha 1947 LEXA, František: Výbor z mladší literatury egyptské, Praha 1947 MANLEY, Bili a kol.: Sedmdesát záhad starověkého Egypta, Praha 2004 NAVRÁTILOVÁ, Hana: Egypt v české kultuře přelomu 19. a 20. století, Praha 2001

(DOPORUČENÁ LITERATURA)

522

PIJOAN, José: Dějiny umění, sv. I, kap. 2-5,2. vyd., Praha 1982, str. 45-161 PRAŽSKÉ EGYPTOLOGICKÉ STUDIE: sv. 1, Praha 2002, sv. 2, Praha 2003, sv. 3, Praha 2004, sv. 4, Praha 2005, Suplementa, sv. 1, Praha 2003, Suplementa, sv. 2, Praha 2005; viz též http://pes.ff.cuni.cz/ REEVES, Carl Nicholas: Achnaton - falešný egyptský prorok, Praha - Litomyšl 2003 REEVES, Carl Nicholas: Starověký Egypt - Kronika velkých objevů, Praha 2006 SHAW, lan: Dějiny starověkého Egypta, Praha 2003 SCHULZ, Regine - SEIDEL, Matthias- ALTENMÚLLER, Hartwig: Egypt - svět faraónů, Praha 2005 SILIOTTI, Alberto - HAWASS, Zahi: Průvodce egyptskými pyramidami, Praha 2004 STROUHAL, Eugen: Život starých Egypťanů, Londýn 1994 (2., rozšířené vyd.) TRIGGER, Bruče G. - KEMP, Barry J. - O'CONNOR, Donald - LLOYD, Allan B.: Starověký Egypt - dějiny společnosti, Praha 2005 VACHALA, Břetislav: Milostné písně starého Egypta, Praha 2003 VACHALA, Břetislav: Mír na Nilu - první mírová smlouva a její pozadí, Praha 1997 VACHALA, Břetislav: Moudrost starého Egypta, Praha 1992 VACHALA, Břetislav: Pověsti a legendyfaraónského Egypta, Praha 1994 VACHALA, Břetislav: 77 zajímavostí ze starého Egypta, Praha 1989 VACHALA, Břetislav: Staří Egypťané, Praha 2001 VERNER, Miroslav a kol.: František Lexa, zakladatel české egyptologie (Velké osobnostifilozofické fakulty UK, 2), Praha 1989 VERNER, Miroslav a kol.: Objevování starého Egypta/Unearthing ancient Egypt 1958-1988 (Práce Čs. egyptologického ústavu Univerzity Karlovy v Egyptě), Praha 1990 VERNER, Miroslav: Pyramidy - tajemství minulosti, Praha 1997 VERNER, Miroslav: Ztracené pyramidy, zapomenutífaraóni - Abúsír, Praha 1994 VILÍMKOVÁ, Milada: Starověký Egypt, Praha 1977 WATTERSON, Barbara: Egypťané, Praha 2005 ŽÁBA, Zbyněk: Tesáno do kamene, psáno na papyrus, Praha 1968

523

(doporučená

literatura)

Mapy

Mapa, rozdělená do čtyř částí, znázorňuje nilské údolí na území Egypta a severního Súdánu. Současná velká správní centra jsou vyznačena čtverečky a popsána velký­ mi písmeny. Kolečkem jsou označeny archeol. lokality - řecká jména jsou v kurzivě, arabská stojatým písmem.

(mapy)

524

Mazghúna®| í

1

Lišt /

Hl

D

•KómUSm

A.

Biahmu

//

Médům • Xj

Atfih

Medínit Fajjúm*^ Hawwára \1 rx Káhún |)

\ \ Abí sír el- Malak _. ‘Sedment J] Tebtynis9^^ / —/J HérakleopolisMagna& X/BENÍ S UEF

/y» el-Hibe

/

Oxyrhynchos jT

• -.Z--

jC

/V

í/

iS

\k

'' }

pf

TM

Bahríja

MINJA \ ^\*Záwijitel-Mejjitín

) Y

|U Bení Hasan Speos Artemidos

N

Ešmúnén '^^Antinopolis Tuna el-Gabal *^ * // . n . MALLÁWfBUV eHatnúb i \

Mér •

/)) ŠécnSaid fíí •Amama lil

í

>^s

F*r*

Dér el- Geb áwi *

ASJUT®

\\

eDérTása

''------

Badárí

9...................................

525

190 km

Tahta

Vk

Antaeopolis

(MAPY)

\

(mapy)

526

527

(MAPY)

prof. PhDr. Miroslav Verner, DrSc. prof. PhDr. Ladislav Bareš, CSc. prof. PhDr. Břetislav Vachala, CSc.

ENCYKLOPEDIE STAROVĚKÉHO EGYPTA První vydání. Vydalo nakladatelství Libri, s. r. o., Hořejší nábřeží 17, Praha 5, [email protected], www.libri.cz, roku 2007 jako svou 412. publikaci v nákladu 1 800 výtisků. Odpovědný redaktor RNDr. Jaromír Zelenka, CSc. Ilustrace Ing. Jolana Malátková, Ing. Luděk Wellner. Fotografie Milan Zemina, Jaromír Krejčí a archiv Českého egyptologického ústavu. Sken a retuš Ing. Marta Štrachová. Obálka, grafická úprava a sazba z písem Cambria a Calibri studio Lacerta (www.sazba.cz). Vytiskl Ekon, Srázná 17, Jihlava.

ISBN 978-80-7277-306-0 Doporučená cena 498 Kč

Tato kniha vychází u příležitosti 50. výročí založení ČESKÉHO EGYPTOLOGICKÉHO ÚSTAVU

Filozofické

fakulty

Univerzity Karlovy v Praze