Vytváření nepřítele: Udávání a zastrašování ve stalinském Rusku 9788024626307, 8024626306 [PDF]

Zitiervorschau

WENDY Z. GOLDMANOVÁ V Y T VÁ Ř E N Í NEPŘÍTELE: U DÁVÁ N Í A   Z A S T R A Š OVÁ N Í V E S TA L I N S K É M RU S KU

Vytváření nepřítele Udávání a zastrašování ve stalinském Rusku Wendy Z. Goldmanová

Z anglického originálu Inventing the Enemy: Denunciation and Terror in Stalin’s Russia, vydaného nakladatelstvím Cambridge University Press v roce 2011, přeložili Jana Spurná a Matěj Spurný Doslov napsal Michal Pullmann Vydala Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum Ovocný trh 3–5, 116 36 Praha 1 Redakce Kamila Veselá Jazyková spolupráce a transkripce ruštiny Marzia Paton Grafická úprava Jan Šerých Sazba DTP Nakladatelství Karolinum První české vydání Univerzita Karlova v Praze, 2014 © Cambridge Univesity Press, 2011 Translation © Jana Spurná, Matěj Spurný, 2014 Afterword © Michal Pullmann, 2014 ISBN 978-80-246-2630-7 ISBN 978-80-246-3348-0 (pdf)

Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum 2016 www.karolinum.cz [email protected]

Tuto knihu věnuji svému manželovi Marcusu Redikerovi, který vyhledává a miluje výzvy nových oblastí poznání.

obsah

11 PODĚKOVÁNÍ 15 K APITOL A PRVNÍ Úvod 33 K APITOL A DRUHÁ Teror: Stručný politický úvod 35 Velkovýroba nového jazyka 37 Obvinění a udání 40 Odhalování teroristů a pokrytců 49 Průmyslová sabotáž 52 Hon na sabotéry v továrnách 59 Maskování a odhalování 63 Přehlížení nepřítele, zlehčování nepřátelských aktivit a vědomá nečinnost 66 Patolízalové, kritika a demokracie 70 Potlačování kritiky a ochrana nepřátel

73 Nepřátelé lidu a jejich stoupenci 77 Závěr 81 K APITOL A TŘETÍ Soudruzi a spolupracovníci 86 Dynamo: Továrna 89 Tajná udání 94 Požár a soudní proces 1 00 Mlčení: Poslední útočiště slušnosti 1 04 Sítě a vazby 112 Taktiky přežívání 115 Všichni proti všem 119 Chaos 1 23 Závěr 127 K APITOL A ČT VRTÁ Rodinná tajemství 130 Železná pravidla hry 132 Sovětská rodina 138 Dopad teroru na rodinu 1 48 Nežádoucí příbuzní a poskvrněné životopisy 155 Pochybnosti a strach 158 Bezvýchodná dilemata 161 Zříkání se příbuzných 164 Roztržená rodina 168 Závěr 175 K APITOL A PÁTÁ Láska, oddanost a zrada 178 Přesvědčená komunistka Maria Židkovová 180 Maria Židkovová a Jesfir Krivická: Spolupracovnice a přítelkyně 185 Alexandr Somov: Svržení mocného muže 188 Národnostní operace a vedlejší škody 1 91 První výslech 193 Druhý výslech 198 Třetí výslech 2 09 Věrný až do konce 2 11 Závěr 2 15 K APITOL A ŠESTÁ Poslední křeč 2 17 Zničující účinky teroru 2 23 Změna kurzu 2 26 Dopad rezoluce 2 28 Peklo na místní úrovni 2 34 Odhalování šiřitelů pomluv

2 38 Ochromení organizace 2 41 Záchvěvy strachu až do úplného konce 2 44 Oficiální stanovisko 2 46 Diskuse a její limity 2 49 Závěr 2 53 ZÁVĚR

Příběh bez hrdinů 2 67 DOSLOV K sociální dynamice teroru (Michal Pullmann)

2 87 SEZNAM ZKR ATEK 2 89 REJSTŘÍK

poděkování

K tomu, aby tato kniha mohla vzniknout, mi velkoryse pomohla řada lidí. Donald Filtzer přečetl celý rukopis s  nadmíru svědomitou péčí a dlouze se mnou diskutoval o otázkách týkajících se interpretace teroru. Jeho hloubavé poznámky jsou pro mou práci posledních let nedocenitelné. Melanie Ilicová se se mnou laskavě podělila o znalosti několika webových stránek, které se věnují obětem represí, především těch, na něž odkazují webové stránky Memorialu,1 a pomohla mi tak vypátrat osudy některých lidí, kteří byli zatčeni nebo zbaveni členství ve straně. Igor Kurukin byl vždy nápomocný a nápaditý při pátrání po těžko postižitelných, přitom však zásadních informacích. Lidija Naumova, vedoucí studovny Ústředního archivu sociálně-politických dějin Moskvy 1

Webová stránka věnovaná obětem stalinského teroru – www.memo.ru – pozn. red.

11

(CAOPIM) mi pomáhala zdolávat mnohá omezení archivu. Barry Schles, bývalý vedoucí meziknihovní výpůjční služby v Huntově knihovně Carnegie Mellon University, mi při  hledání cenných podkladů pomáhal nad rámec svých povinností. Od Williama Chase, Carminy Storellové a Lynne Violové jsem v různých fázích rozpracování rukopisu dostávala znamenité připomínky a podněty. J. Arch Getty a Paul Hagenloh mi poskytli cenné statistické údaje o zatčených, vyloučených a kategoriích obětí. Můj skvělý kolega Naum Kac mi nesčetnými způsoby napomáhal v mém bádání po řadu let. Dmitriji Žilinskému vděčím za povolení použít na obálku této knihy jeho naléhavý obraz z roku 1937, který je momentálně součástí sbírek Treťjakovské galerie.2 Četné pasáže této knihy těží z podnětných komentářů, jimiž přispěli kolegové z odlehlých míst: z Výzkumného centra moderní evropské historie na Univerzitě v Oxfordu; z Fakulty historie na státní univerzitě – Vysoké škole ekonomické v Moskvě; z konference o stalinském teroru na Univerzitě v Leedsu, z kolokvia o evropské historii na Univerzitě v Cornellu; z katedry dějin na Brownově univerzitě; z konference o evropských dějinách společenských věd v Lisabonu; z Výročního setkání Americké historické společnosti ve Washingtonu; ze Společnosti pro slovanská, východoevropská a euroasijská studia; ze semináře „The Fear“ (o strachu) probíhajícím v Shelby Cullom Davis centru pro historická studia na Princetonské univerzitě a z katedry dějin a z Právnické fakulty na Univerzitě v Miami. Moji práci v archivech a knihovnách v Moskvě usnadňovala akademická výměna mezi Carnegie Mellon University (CMU) a Ruskou státní univerzitou humanitních studií (RGGU) a také velkorysá podpora mé domovské katedry (dějin) na CMU. Jsem zavázána Jefimu Pivovarovovi, Irině Karapetijancové, Světlaně Petuchovové, Johnu Lehoczkému a Joeu Trotterovi za jejich dlouhodobou finanční a administrativní podporu výměnného pobytu. Jsem vděčná též ruským kolegům na RGGU: Galině Babkovové, Sergeji Karpenkovi, Alekseji Kiličenkovovi, Igoru Kurukinovi a Vladimiru Strelkovovi. Dorothy Straightová byla vynikající redaktorkou, jež dodala textu styl a dokonalý jazyk. 2

Jde o obálku anglického originálu, vydaného nakladatelstvím Cambridge University P ­ ress v roce 2011 – pozn. red.

12

Nakonec bych chtěla poděkovat svému manželovi Marcusi Redikerovi, který mě trvale nabádal, abych psala s vědomím, že moji práci bude číst širší okruh čtenářů a abych se s ohledem na ně pokusila vdechnout velkým dějinným dramatům život. Jeho vlastní práce představuje v tomto ohledu vysokou laťku.

13

kapitola první ÚVOD

… jak tenká je hranice mezi ušlechtilými zásadami a úzkoprsou nesnášenlivostí, jak relativní jsou všechny společenské pořádky a ideologie a jak nekonečné jsou útrapy, jež si lidé navzájem způsobují. Jevgenija Ginzburgová, členka komunistické strany, zatčená v roce 1937 1

Počínaje létem roku 1936 zachvátila pracoviště a  podniky po celém Sovětském svazu rostoucí vlna udávání. Sovětští občané  – od výrobních továrních hal až po soukromé prostory nejvyšších vládnoucích činitelů  – aktivně hledali vnitřní nepřátele mezi svými spolupracovníky, spolužáky, přáteli a  kolegy. Po zavraždění prvního tajemníka leningradské stranické organizace S. M. Kirova v prosinci 1934 obvinili vedoucí představitelé komunistické strany bývalé členy opozice z účasti v teroristických spiknutích a zaměřili se na jejich zatýkání. Během dvou následujících let zatkli členové NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí) ohromnou řadu lidí, včetně někdejších stoupenců levice a pravice v komunistické straně, vedoucích pracovníků v průmyslu, 1

Eugenia Semenovna Ginzburg, Journey into the Whirlwind, New York: Harcourt Brace Jovanovich 1967. (Česky: Jevgenija Semjonovna Ginzburgová, Strmá cesta, Praha: Odeon 1992.)

15

vojenských velitelů, kulturních činitelů, stranických a odborových funkcionářů a příslušníků všech sociálních a národnostních skupin, které považovali za eventuálně neloajální. Tažení proti teroristům, ­špiónům a průmyslovým sabotérům na sebe upoutalo pozornost veřejnosti, která se dychtivě a v hojné míře stala jeho hnací silou. Strana, odbory a další masové organizace pobízely své členy, aby v  rámci společenských a profesionálních vazeb hledali skryté nepřátele v bytových domech, kolchozech, a dokonce uvnitř vlastních rodin. Hon měl za následek vlnu udávání, uvěznění a poprav. J. V. Stalin a členové politbyra, přesvědčeni, že zahraniční a domácí nepřátelé představují pro sovětský stát nebezpečí, hon na nepřátele zahájili, podporovali a nakonec i zastavili. Ale ve chvíli, kdy hon – po sérii veřejně šířených propagandistických kampaní – započal, začal žít svým vlastním životem, a to s nevídanou dynamikou. Směs všeobecně rozšířeného smýšlení a strachu vytvářela chorobnou atmosféru. Ve chvíli, kdy obyčejní lidé vyslyšeli výzvu k bdělosti, vzrostly počty jejich spoluobčanů, kteří se stali oběťmi zatýkání NKVD. V továrnách se hon na nepřátele stupňoval ruku v ruce se zatýkáním: úměrně s tím, jak přibývala udání, rostly i  počty zatčených. Rodinní příslušníci, spolupracovníci, učitelé, šéfové mizeli ve vězení. Řečníci na masových shromážděních a dopisovatelé továrních a státních novin zatracovali špiony a teroristy, kteří ohrožovali zemi. Vypadalo to, že zaměstnanci továren jsou kupodivu ochotni tuto myšlenku schvalovat tak dlouho, dokud zatýkání nepostihlo ty, které znali osobně. Když NKVD zatkl jejich příbuzné, přátele nebo spolupracovníky, byli hluboce otřeseni. Je možné, aby tito blízcí přátelé a známí byli opravdu skrytí nepřátelé? Uprostřed tohoto celostátního běsnění kvůli teroristům a  špionům byli občané zatýkáním důvěrných přátel a rodinných příslušníků vyčleňováni a zostuzováni. Mnozí z těch, kteří se původně nechali státem přesvědčit, že teroristé operují v průmyslových, vojenských a státních institucích, začali chápat, že objektem zatýkání se může stát kdokoli. Tento duševní posun, od důvěry v agitaci státu ke strachu, že se stanou jejím terčem, začal být u lidí patrný z jejich vnějškového chování. Rostoucí obava z osobní zranitelnosti způsobovala všudypřítomnou nedůvěru vůči ostatním. Lidé si vypěstovali zvrácené, často agresivní taktiky sebeobrany. Chorobná atmosféra 16

pronikala dokonce i do nejdůvěrnějších a nejosobnějších vztahů. Nikdo v  Sovětském svazu nezůstal politickou kulturou těchto let nedotčen či nepoznamenán. To, co začalo jako státem sponzorovaná válka proti terorismu, přerostlo do vše prostupující tyranie. Tato kniha se zabývá proměnou politické kultury na základě jedinečného souboru pramenů Ústředního moskevského archivu sociálně-politické historie (Nyní RGASPI, Ruský státní archiv sociálně-politických dějin, pozn. překl.); těsnopisných záznamů schůzí komunistické strany, které se konaly v moskevských továrnách v průběhu let 1934 až 1939. Tyto zprávy nám, společně s podnikovým denním tiskem, umožňují do detailů prozkoumat, co se tehdy v továrnách dělo, zmapovat šíření teroru skrze jednání určitých osob a dát si dohromady, co kdo komu udělal. Továrny, jichž se zprávy týkají, zastupovaly jak těžký, tak lehký průmysl: továrna Dynamo, kde se vyráběly elektrické lokomotivy a stroje; ocelárny Serp i  molot; textilní závod Trjochgornaja manufaktura; strojírenský závod Krasnyj proletarij a lihovar Likerno-vodočnyj zavod.2 Stenografické záznamy, doslovné zápisy ze stranických schůzí, nám podávají svědectví o tom, jak se teror šířil na místní úrovni. Odposlouchávání, dá-li se tomu tak říct, se na uzavřených jednáních odehrávalo již před více než sedmdesáti lety.3 Záznamy nám tak umožňují, abychom jednotlivé členy strany a další zaměstnance továren sledovali v průběhu času, dozvídali se o jejich zázemí a tajnostech, sledovali jejich kontakty se spolupracovníky – abychom byli svědky velkého dramatu prostupujícího do nejdůvěrnějších mezilidských vztahů. Na rozdíl od vzpomínek na teror, které rekonstruují minulost na základě zkušenosti zachované v paměti jednotlivce, nejčastěji oběti, zachycují stenografické záznamy počínání obětí, aktérů i pachatelů v reálném či přítomném čase. Ve srovnání s deníky tak představují mnohočetné pohledy, nezkreslené subjektivní perspektivou jednotlivce. Další archivní a zveřejněné prameny o událostech na státní, regionální a městské úrovni nám pomáhají 2

3

Stát pokládal podniky Dynamo, Serp i molot a Krasnyj proletarij za „přední“ továrny, jež měly pro  industrializační snahy mimořádný význam. Viz Istorija rabočich Moskvy 1917–45 g., Moskva: Izdavateľstvo Nauka 1983, str. 425. Stenograf, přítomný na schůzích výborů strany a základních stranických organizací, vyhotovoval doslovné přepisy. Tento postup se dodržoval od dvacátých let. Viz Igal Halfin, Intimate Enemies: Demonizing the Bolshevik Opposition, 1918–1928, Pittsburg: University of Pittsburgh Press 2007, str. 29.

17

zasadit mikroprostředí továren do širších politických souvislostí a sledovat dynamické působení mezi rozkazy shora a aktivitami a ohlasy zdola. Tuto knihu je možné číst samostatně nebo jako doplňující svazek k mé knize Terror and Democracy in the Age of Stalin: The Social Dynamics of Repression (Cambridge University Press 2007). Zatímco předešlý svazek se zaměřoval na problémy a napětí v průmyslu, mocenské boje v odborech a odezvu ze strany pracujících, nyní předkládaná kniha zkoumá osobní vztahy a chování jednotlivců v rámci všudypřítomné politické atmosféry „honu na nepřítele“. Studium chování jednotlivců v prostředí továren vyvolává fascinující otázky ohledně účasti obyčejných lidí na tomto teroru. Mnozí historici tvrdili, že teror byl výhradně aktem vedeným shora dolů, který zahájil i  organizoval Stalin s  cílem zlikvidovat jakékoli ohrožení, ať potenciální, nebo skutečné, jeho osobní nadvlády nad stranou a státem. Tento názor má zastánce jak na pravém, tak na levém křídle politického spektra. Na pravici byl vyjádřen interpretací pojmu „totalitarismus“ v období studené války, popisující systém absolutní politické kontroly, jenž údajně charakterizoval jak nacistické Německo, tak Sovětský svaz.4 Historici na levici, sympatizující se socialismem, kromě jiných i trockisté, měli sklon vyzdvihovat Stalinovu posedlost zbavovat se opozičníků, kteří uskutečňovali alternativní, demokratickou cestu k socialismu, jež

4

Přídavné jméno „totalitní“ se poprvé objevilo ve dvacátých letech s odkazem na italský fašismus, pak, v pozdních čtyřicátých letech, bylo používáno k popisu německého fašismu a výraznou oblibu získalo především během studené války. Stoupenci tohoto pojmu, kteří se zaměřovali na politický systém a vyhýbali se analýze třídního systému, ale nenabídli téměř žádná kritéria k odlišení fašismu a socialismu. Viz Michael Geyer, Introduction: After Totalitarianism – Stalinism and Nazism Compared, in: Michael Geyer, Sheila Fitzpatrick (ed.), Beyond Totalitarism: Stalinism and Nazism Compared, New York: Cambridge University Press 2009, str. 1–37 (české vyd.: Za obzor totalitarismu, Srovnání stalinismu a nacismu, Praha: Academia 2012); Hannah Arendt, The Origins of Totalitarism, New York: Harcourt Brace Jovanovich 1968 (české vyd.: Původ totalitarismu, Praha: Oikoymenh 1996); Robert Conquest, The Great Terror: A Reassessment, New York: Oxford University Press 1990; Richard Pipes, Russia under the Bolshevik Regime, New York: Alfred A. Knopf 1994; Martin Malia, The Soviet Tragedy: A History of Socialism in Russia: 1917–1991, New York: Free Press 1994; Stéphane Courtois, Nicolas Werth, Jean-Louis Panné, Andrzej Paczkowski, Karel Bartosek, Jean-Louis Margolin, The Black Book of Communism. Crimes, Terror, Repression, Cambridge, Mass.: Harvard University Press 1999; Alexandr Solzhenitsyn, The Gulag Archipelago 1918–1956: An Experiment in Literary Investigation, New York: Harper & Row 1973 (české vyd.: Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag, Praha: OK Centrum 1990).

18

zpochybňovala jeho nadvládu.5 Badatelé zaměřující se na státní moc v širším, celoevropském kontextu později začali revidovat konstrukci totalitarismu na základě archivních materiálů, které poukázaly na Stalinovu význačnou úlohu v rámci teroru a na příkazy politbyra k masovému zatýkání příslušníků speciálních sociálních a národnostních skupin. Podle tohoto úsudku bylo potlačování formou brutálního sociálního inženýrství zaměřeného na odstranění těch osob a skupin, jež nezapadaly do ideologicky konstruovaného socialistického společenství.6 Další historici, kteří se zabývají spíše sociálními, institucionálními a hospodářskými dějinami, odmítají primát všeprostupující ideologie a místo toho zobrazují vnitřní dynamiku moci vyznačující se bezradností, bojem o pozice, názorovými rozdíly a zapojením veřejnosti. Namísto Stalinova osobního úsilí s cílem získání „absolutní moci“ zdůrazňují podíl nejistoty, chaosu a mnohostranného napětí ve společnosti na stupňujícím se teroru. Tím, že se ve svém bádání zaměřují na konflikty uvnitř průmyslových podniků, vědeckých ústavů, zemědělských družstev, vojenských jednotek a stranických organizací, tito autoři poukazují na to, že ke Stalinově likvidačnímu násilí mohla přispět i řada dalších faktorů.7 Mnozí historici dávají teror do širších souvislostí sociálních 5

6

7

Roy Medvedev, Let History Judge. The Origins and Consequences of Stalinism, New York: Columbia University Press 1989; Vadim Zakharovich Rogovin, Stalin’s Terror of 1937–1938: Political Genocide in the USSR, Oak Park, Mich.: Mehring Books 2009. Amir Weiner (ed.), Landscaping the Human Garden. The Twentieth-Century Population Management in Comparative Framework, Paolo Alto, Calif.: Stanford University Press 2003; Hiroaki Kuromiya, Freedom and Terror in Donbas: A Ukrainian-Russian Borderland, 1870s–1990s, New York: Cambridge University Press 1998; The Voices of the Dead: Stalin’s Great Terror in the 1930s, New Haven, Conn.: Yale University Press 2007; Peter Holquist, Information Is the Alpha and Omega of Our Work: Bolshevik Surveillance in Its Pan-European Perspective, Journal of modern History, roč. 69, č. 3, 1977, str. 415–50; David Hoffman, Stalinist Values: The Cultural Norms of Soviet Modernity, 1917–1941, Ithaca, N. Y.: Cornell University Press 2003; David Hoffman, Yanni Kotsonis (ed.), Russian Modernity: Politics, Knowledge, Practises, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan 2000; Paul Hagenloh, Stalin’s Police: Public Orderand Mass Repression in the USSR, 1926–1941, Baltimore: Johns Hopkins University Press 2009; Golfo Alexopoulos, Stalin’s Outcasts. Aliens, Citizens, and the Soviet State, 1926–1936, Ithaca, N. Y.: Cornell University Press 2003. K těm patří William J. Chase, Enemies within the Gates?: The Comintern and the Stalinist Repression, 1934–1939, New Haven, Conn.: Yale University Press 2001; Sheila Fitzpatrick, Workers against Bosses: The Impact of the Great Purges on Labor-Management Relations, in: Lewis H. Siegelbaum, Ronald Grigor Suny (ed.), Making Workers Soviet: Power, Class and Identity, Ithaca, N. Y.; Cornell University Press 1994, str. 311–40; Sheila Fitzpatrick, Stalin’s Peasants: Resistance and Survival in the Russian Village after Collectivization, New York: Oxford University Press 1994; J. Arch Getty, Origins of the Great Purges: The Soviet

19

dějin třicátých let a  boje státu proti  pevně zakořeněným, sociálním, třídním a regionálním zájmům.8 Nové práce také kladou teror do kontextu delší historie sovětského dozoru nad určitými společenskými skupinami, počínaje vyháněním, zatýkáním a popravami kulaků a jiných venkovských, domněle protistátních skupin během kolektivizační kampaně v letech 1929–1930. Po zavedení vnitřních pasů v roce 1932 prováděla policie v městských oblastech hromadné razie a shromažďovala nezaměstnané a vykořeněné obyvatele, kriminální živly a lidi na okraji společnosti, nad nimiž vynášely tresty tzv. trojky, komise složené z vysokých funkcionářů strany a příslušníků NKVD, fungující mimo oficiální soudní systém. Hromadná zatýkání, nepřítomnost konkrétních obvinění a mimosoudní rozsudky se staly modelem pro následná zatýkání určených sociálních a národnostních skupin v letech 1937–1938.9

8

9

Communist Party Reconsidered, 1933–1938, New York: Cambridge University Press 1985; J. Arch Getty, State and Society under Stalin: Constitutions and Elections in the 1930a, Slavic Review, roč. 50, čís. 1, 1991; J. Arch Getty, Oleg V. Naumov, The Road to Terror: Stalin and the Self-Destruction of the Bolsheviks, 1932–1939, New Haven, Conn.: Yale University Press 1999; J. Arch Getty, Roberta T. Manning (ed.), Stalinists Terror: New Perspectives, New York: Cambridge University Press 1993; Roberta T. Manning, Government in the Soviet Countryside in the Stalinist Thirties: The Case of Belyi Raion in 1937, The Carl Beck Papers in Russian and East European Studies, čís. 301, 1984; E. A. Rees (ed.), Centre-Local Relations in the Stalinist State, 1928–1941, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmilillan 2002; Gábor Rittersporn, Stalinist Simplifications and the Soviet Complications: Social Tensions and Political Conflicts In the USSR, 1933–1953, Reading, U. K.: Harwood 1991; Asif Siddiqi, The Rocket’s Red Glare. Technology, Conflict, and Terror in the Soviet Union, Technology and Culture, roč. 44, čís. 3, červenec 2003; Peter H. Solomon Jr., Soviet Criminal Justice under Stalin, New York: Cambridge University Press 1996; Robert W. Thurston, Life and Terror in Stalin’s Russia, 1934–1941, New Haven, Conn.: Yale University Press 1996; Robert W. T ­ hurstonm, Reassessing the History of Soviet Workers: Opportunities to Critize and Participate in Decision-Making, in: Stephen White (ed.), New Directions in Soviet History, New York: Cambridge University Press 1992. Wendy Z. Goldmann, Terror and Democracy in the Age of Stalin: The Social Dynamics of Repression, New York: Cambridge University Press 2007; James R. Harris, The Great Urals: Regionalism and the Evolution of the Soviet System, Ithaca, N. Y.: Cornell University Press 1999; David Priestland, Stalinism and the Politics of Mobilization: Ideas, Power and Terror in Inter-War Russia, New York: Oxford University Press 2007. Lynne Viola, V. P. Danilov, N. A. Invitskij, Denis Kozlov, The War against the Peasantry, 1927–1930: The Tragedy of the Soviet Countryside, New Haven, Conn.: Yale University Press 2005; Lynne Viola, The Unknown Gulag: The Lost World of Stalin’s Special Settlements, New York: Oxford University Press 2007; Lynne Viola, The Role of the OGPU in Dekulakization, Mass Deportations, and Special Resettlement in 1930, The Carl Beck papers in Russian and East European Studies, čís. 1406, leden 2000. K historii sovětského policejního dozoru viz P. Hagenloh, Stalin’s police; David R. Shearer, Policing Stalin’s Socialism: Repression and Social Order in the Soviet Union, 1924–1953, New Haven, Conn.: Yale University Press 2009.

20

Jen několik historiků obrací svůj pohled na jednotlivce. Na základě deníků, rozhovorů a dalších zdrojů zkoumají „sovětské já“ a míru, v níž se sovětští občané vnitřně ztotožnili s názory vůdců a ideály nové socialistické společnosti.10 Tyto novátorské práce, jež zkoumají celou řadu relevantních faktorů od příkazů politbyra až ke společenským a institucionálním tlakům na osobní stanoviska, musí teprve vyústit do nového paradigmatu. Nedávná zjištění podnítila nové diskuse o příčinách teroru, skutečných rozhodovacích procesech a konkrétních identitách obětí. Někteří historikové nyní zastávají názor, že hlavním podnětem k odstranění možných neloajálních skupin byla hrozba války, jež zdánlivě ospravedlnila preventivní očistu od případné „páté kolony“.11 Jiní namítají, že teror byl ve skutečnosti staršího data než Hitlerovo ovládnutí východní Evropy a že s jeho propuknutím ani s ukončením nesouvisejí žádné významné mezinárodní události té doby.12 Jiní vyzdvihují domácí faktory, především tlak vyvíjený oblastními stranickými představiteli na provedení čistek na jejich území během přípravy na nadcházející tajné volby do sovětů, v nichž bylo poprvé možné volit mezi více kandidáty. Historici se také liší v názoru na rozsah zvolených kroků: někteří prohlašují, že masové zásahy byly naplánovány předem, zatímco jiní zastávají názor, že akce byly prováděny pouze v odezvě na žádosti ze strany oblastních stranických

10

11

12

Anna Krylova, The Tenacious Liberal Subject in Soviet Studies, Kritika: Explorations in Russian and Eurasian History, zima 2000; Natalija Korenevskaja, Veronique Garros, Thomas Lahusen (ed.), Intimacy and Terror: Soviet Diaries of the 1930’s, New York: New P ­ ress 1995; Jochen Hellbeck, Revolution on My Mind. Writing a Diary under Stalin, Cambridge, Mass.: Harvard University Press 2006; I. Halfin, Intimate Enemies; I. Halfin, Stalinist Confessions: Messianism and Terror at the Leningrad Communist University, Pittsburgh: University of Pittsburgh Press 2009; Orlando Figes, The Whisperers: Private life in Stalin’s Russia, New York: Metropolitan Books 2007 (české vyd.: Šeptem: Soukromý život ve Stalinově Rusku, Praha, Plzeň: Ševčík, Beta-Dobrovský 2009). Tuto myšlenku jako první uvedl V. M. Molotov v: Molotov remembers: Inside Kremlin Politics, Conversations with Felix Chuev, Chicago: Ivan R. Dee 1993. Dále pak Oleg Khlevniuk, The Objectives of the Gret Terror, 1937–38, in: Julian Cooper, Maureen Perrie, E. A. Rees (ed.), Soviet History, 1917–53: Essays in Honour of R. W. Davies, Basingstoke, Hampshire: St. Martin’s Press 1995, str. 172–74; D. R. Shearer, Policing Stalin’s Socialism, str. 314–15. Marc Junge, Bernd Bonwetsch, “Everywhere, Nothing but Enemies” “War Threat” and the great Murder of the Little People in the Soviet Union 1937 to 1938, nepublikovaná přednáška na Terror Conference, University of Leeds, Leeds, U. K., srpen 2010.

21

funkcionářů.13 Konečně se historikové též neshodují v pohledu na oběti teroru. Někteří nyní tvrdí, že to většinou nebyli členové manažerských elit, straníci a  někdejší opozičníci, kteří byli v  dřívějších pracích tak zdůrazňováni, nýbrž spíše lidé zbavení práv a majetku, kriminální živly a některé národnostní skupiny. Předpokládají, že teror byl vyvrcholením řízeného policejního tažení proti nepolitickému obyvatelstvu, stojícímu na okraji společnosti. Jiní stále trvají na nadřazenosti politických zájmů. Diskuse je dále komplikována skutečností, že jednotlivé oběti často nenáležely ke skupině, v rámci jejíž perzekuce byly zatčeny. Identita celé řady obviněných byla navíc mnohovrstevnatá, takže se nedají jednoznačně přiřadit k žádné kategorii. Některé skupiny přistěhovalců zatčených v rámci akcí proti určitým národnostním skupinám tak například vykazovaly vysoké procento komunistů a socialistů. Ačkoli byly tyto osoby zatčeny jako členové národnostních skupin, jejich odstranění mělo obrovský politický dopad na mezinárodní komunistické hnutí. Při hledání spouštěcích a formujících motivů teroru se historici stále snaží porozumět, do jaké míry s jednotlivými vlnami násilí souvisely policejní metody, politická a sociální nestabilita a mezinárodní situace. A dosud se velmi rozcházejí v názoru i na nejzásadnější otázky, jež se týkají motivací vůdčích představitelů a role, již během teroru sehrála masová účast obyvatelstva, a dynamiky moci. Vytváření nepřítele se spíše než na vrcholnou politiku sledovaného období soustřeďuje na chování obyčejných lidí v továrnách. Pokouší se ozřejmit – skrze důkladné zkoumání mluvy a chování – jak lidé reagovali na teror, jak se chovali jeden k druhému a jak se snažili chránit sebe i své rodiny. Zaměřuje se jak na chování jednotlivců, tak skupin v kontextu příkazů a kampaní přicházejících shora. Podnikové noviny a stenografické záznamy odhalují vystrašené a nesebekritické lidské bytosti, jež pociťovaly zoufalou potřebu pranýřovat a udávat jiné. Odhalují jednotlivce, kteří, ve snaze chránit sami sebe ve chvíli, kdy jsou někým obviněni, agresivně osočují další lidi kolem sebe. Prameny též představují různé, ale konec konců omezené způsoby, jimiž se mnozí lidé během 13

D. R. Shearer, Policing Stalin’s Socialism, str. 322–34; P. Hagenloh, Stalin’s Police, str. 232–51; J. Arch Getty, State and Society under Stalin: Constitutions and Elections in the 1930s, Slavic Review, sv. 50, čís. 1, 1991; J. Arch Getty, “Excesses Are Not Permitted”: Mass Terror and Stalinist Governance in the Late 1930s, Russian Review, sv. 61, leden 2002, str. 113–38.

22

nepřehledného a rizikového období pokoušeli pomoci jiným. Stenografické záznamy a další archivní materiály umožňují rekonstruo­vat mikrohistorii teroru, odhalit politickou kulturu, jednání a ohlasy běžných občanů a jejich roli při vytváření teroru. Jednotliví pachatelé, účastníci a oběti se v přepisech a záznamech ze stranických schůzí a dílenských a  celopodnikových shromáždění představují velmi barvitě. Postupně můžeme sledovat, jak členové strany útočí, „odhalují“ a  vylučují své druhy, aby se hned nato stali sami oběťmi. Prameny obnažují jednotlivé strategie obrany a přežití a zároveň účinek těchto strategií na širší skupinu. Umožňují nám rozplétat a splétat síť vzájemných udání a sledovat, jak se teror šířil na místní úrovni. Díky bedlivému a trpělivému zkoumání prameny vynášejí na světlo tajemství, jež členové strany skrývají, osobní volby a činy, které vytvářely teror na každém pracovišti. Ti, kteří ožívají na těchto stránkách, nebyli nijak známí; nebyli to proslulí intelektuálové, straničtí vůdci, spisovatelé nebo revolucionáři. Byli to dělníci, dílenští předáci, straničtí organizátoři, regionální funkcionáři, inženýři a manažeři. Většina z nich, ale ne všichni, byli členy strany. Jejich jména znali pouze jejich spolupracovníci, rodiny a přátelé. Nevedli si deníky a nezanechali žádné záznamy o svých názorech nebo zkušenostech. Mnohé jejich vnitřní myšlenkové pochody a  motivace zůstávají nejasné. Záznamy o jejich jednání a o tom, co je postihlo, však objasňují masovou politickou kulturu, jež by se jinak zdála být neprůhledná. Individuální loajality, náklonnosti a citové vazby se proplétaly s ústředními nařízeními a agitací a společně utvářely podobu útlaku, který nazýváme „velkým terorem“. Jejich příběhy, velmi osobní a přitom všeobecně sdílené, odkrývají lidskou tvář udavačů i obviněných. Stranické organizace v továrnách, tak jako na všech pracovištích a v podnicích, reprezentují celé spektrum zaměstnanců – od ředitele k dělníkům. Ale ani vedení továren – ředitelé, manažeři, inženýři, dílenští předáci a  straničtí funkcionáři, přestože jejich členové byli často cílem útoku – mohla být jen stěží považována za elitu v dnešním slova smyslu. Většina vedoucích činitelů továren, které vynesla do vrcholných pozic horečná snaha o  finanční a  společenský vzestup, popoháněný sovětskou industrializací, byla na počátku desetiletí řadovými dělníky; jen málo z nich se mohlo pyšnit jakýmkoli vzděláním kromě krátkého, úzce zaměřeného technického či politického školení. Pocházeli 23

z rolnických nebo dělnických rodin, měli příbuzné v továrnách a v kolchozech a stále byli s touto nízkou společenskou úrovní spjati. Strana aktivně hledala členy mezi lidmi ze skromných poměrů. Ve třicátých letech byli nicméně její členové skrze rodinné vztahy převážně úzce spjati s  vrstvami dělníků a  zemědělců, dvěma největšími skupinami sovětské společnosti – i když byli pravděpodobně politicky uvědomělejší a ctižádostivější než „průměrní“ občané. Na místní úrovni byly zkušenosti stranických funkcionářů pevně spjaty s podobnými zkušenostmi dalších, obyčejných lidí. Když byl vyloučen či zatčen člen strany, rodinu, která musela tuto ránu vstřebat, tvořili obyčejní, běžní lidé. A ačkoli strana byla nepochybně ohniskem represí, vlny otřesů se viditelně šířily a zasáhly – skrze těsné vazby mezi členy strany a vrstvami, z nichž pocházeli, – celou sovětskou společnost. Většina historiků se shoduje, že politický teror začal v  prosinci 1934 zavražděním S. M. Kirova, zesílil a zrychlil, když se stal v listopadu 1936 šéfem NKVD Nikolaj I. Ježov, a skončil s jeho odstraněním v  listopadu 1938. Zatýkání a  popravy dosáhly vrcholu mezi léty 1936 a 1938 během Ježovova služebního období – etapy, známé v ruštině jako „ježovština“ nebo „Ježovova éra“. V  letech 1937 a  1938 bylo za politické i nepolitické zločiny uvězněno přibližně dva a půl milionu lidí. Za většinu zatčených  – úhrnem 1 605 382, z  nichž 1  372  382 jedinci byli obviněni za kontrarevoluční přečiny – zodpovídal NKVD. Celkem byly obviněny 1 344 923 osoby a 681 692 až 683 000 lidí bylo zlikvidováno.14 Mezi význačnější oběti patřili straničtí a vojenští funkcionáři, ředitelé a další vrcholní představitelé průmyslu, někdejší opozičníci a příslušníci kulturní elity. Proporčně však mezi ně patřil mnohem větší podíl jedinců, kteří byli vykořeněni a zbaveni občanských práv, zahraniční komunisté a příslušníci rozličných národnostních skupin – ti všichni byli zatčeni v rámci „masových a národnostních operací“. V létě 1937 14

Někteří z obviněných možná byli zatčeni již před rokem 1937. J. Arch Getty, Gábor Rittersporn, Viktor Zemskov, Victims of the Soviet Penal System in the Pre-War Years: A first Approach on the Basis of Archival Evidence, American historical Review, sv. 98, čís. 4, říjen 1993, str. 1022–24. Podle údajů Centraľnogo archiva Federaľnoj služby bezopasnosti Rossijskoj Feděraciji (CA FSB), f. 8os, i. 1, str. 80, a s odvoláním na V. N. Chaustova, V. P. Naumova a N. S. Plotnikova (ed.), Lubjanka. Stalin i glavnoje upravlenije gosbezopasnosti NKVD, 1937–8. Dokumenty, Moskva: Izdavateľstvo Matěrik 2004, str. 659–60, zatkl v letech 1937–38 NKVD 1 575 259 osob.

24

politbyro vydalo tajné pokyny pro oblastní útvary NKVD k účinnějšímu postupu při masovém zatýkání skupin údajně ohrožujících sovětskou bezpečnost. „Nařízení 00447“ z  července 1937 stanovilo cílové počty uvězněných a  popravených kriminálních recidivistů, vesnických duchovních, aktivních věřících, bývalých kulaků, tzv. lišenců (aristokratů, průmyslníků a  jiných, kteří byli zbaveni volebních práv) a  dalších domnělých „nepřátelských živlů“. Následovalo „Nařízení 00485“, jež vedlo k masovému zátahu na příslušníky polské národnosti, a „Nařízení 00486“, které vyžadovalo zatýkání manželek mužů obviněných z  kontrarevolučních zločinů. Dodatečná nařízení se zaměřovala na údajné zvědy z Německa, Rumunska, Finska, Litvy a dalších zemí. Mnohé z těchto „národnostních“ obětí byli komunisté a levicoví uprchlíci před fašistickými a jinými represivními režimy. Lidé odstranění během těchto masových a  národnostních operací tvořili v těchto letech největší podíl mezi těmi, kteří byli zatčeni a následně zlikvidováni.15 Příkazy k těmto akcím však navzdory vytčeným záměrům chytily do sítí i mnoho obětí, které do vymezených skupin přímo nenáležely a které s příslušnými kategoriemi, v jejichž rámci byly postiženy, často neměly vůbec žádné vazby ani spojitost. Například na dělníky jako takové nebyly masové a národnostní operace nikdy výslovně zaměřeny, přesto se mnozí ocitli ve vězení. Zástupce komisaře NKVD M. I. Frinovskij v  březnu 1938 psal vedoucímu sverdlovské oblastní pobočky NKVD D. M. Dmitrijevovi o plánované kvótě 10 024 zatčených v rámci národnostních operací ve Sverdlovské oblasti. Frinovskij v  dopise bez skrupulí podotkl, že podle Dmitrijevových vlastních čísel, zatkl 15

K masovým a národnostním operacím viz Zapiska N. I. Frinovskogo v Politburo CK VKP (b) s Priloženijem operativnogo prikaza NVKD SSSR No. 00447, in: N. V. Chaustov a kol. (ed.), Lubjanka, str. 273–81; J. Arch Getty, “Excesses Are Not Permitted”; Paul R. Gregory, Terror by Quota: State Security from Lenin to Stalin, An Archival Study, New Haven, Conn.: Yale University Press 2009; P. Hagenloh, Stalin’s Police, str. 227–87; Oleg Khlevniuk, The Objectives of the Great Terror, 1937–1938, in: J. Cooper et al. (ed.), Soviet History; Barry McLoughlin, Kevin McDermott, Rethinking Stalinist Terror, B. McLoughlin, Mass Operation of the NKVD, 1937–9: A  Survey, Nikita Firsov, Arsenii Roginskii, The “Polish Operation” of the NKVD, 1937–8, David Shearer, Social Disorder, Mass Repression and the NKVD during the 1030s, in: B. McLoughlin, K. McDermott (ed.), Stalin’s Terror: High Politics and Mass Repression in the Soviet Union, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan 2003; D. R. Shearer, Policing Stalin’s Socialism, str. 320–70; A. J. Vatlin, Terror rajonnogo masštaba: „massovyje operaciji“ NKVD v Kuncevskom rajone Moskovskoj oblasti, 1937–8, Moskva: Rosspen 2004.

25

4142 lidí v rámci akce proti Němcům, z nichž pouze 390 bylo skutečně Němců. Místo toho byla obrovská většina obětí – téměř 96 procent (3968 osob) – bývalí kulaci a jejich děti, z nichž 92 procent (3647 osob) nyní patřilo mezi dělníky. Podobně v zákroku proti Polákům Dmitrijev zatkl 4218 osob, z nichž, opět, pouze 390 bylo Poláků. I v tomto případě převážná většina těch, které dal Dmitrijev uvěznit jako „polské ­špiony“ – 91 procent (3798 osob) – byli bývalí kulaci a jejich děti, z nichž velká skupina – 93 procent (3552 osob) – nyní pracovala v dělnických profesích. Počty u  dalších národnostních kategorií byly podobné. 16 Z těchto čísel vyplývá, že populace sovětských dělníků, přinejmenším těch, kteří měli kulacký původ, byla národnostními operaci tvrdě postižena. Teror byl tedy spletitý a  mnohovrstevnatý fenomén: jeho oběti se vzájemně značně lišily, včetně širokého rejstříku politických názorů, společenského postavení, národnosti a povolání. Moskevské demonstrativní procesy, proces s průmyslovými sabotéry z uhelného dolu Kemerovo, dále masové a  národnostní operace mířily na různé skupiny; a šokující počty „obyčejných“ lidí – dělníků a jejich dětí – byly pronásledovány přesto, že neodpovídaly specifickým skupinám, jejichž příslušníci měli být zatýkáni. NKVD zatýkal lidi pomocí soustředěných masových zátahů a  teprve poté je rozděloval do různých kategorií, k nimž ovšem ve skutečnosti nenáleželi. Operační směrnice tak nutně neodrážely skutečnou sociální, politickou či národnostní příslušnost obětí. Široká veřejnost navíc o nařízeních, jež se vztahovala k hromadným a celostátním operacím, nebyla informována, lidé tudíž vnímali zatýkání jako součást nepřetržité veřejné kampaně proti skrytým teroristům, zvědům a záškodníkům. Soudní procesy a státní agitace proti záškodnictví spustily v moskevských továrnách ohromnou vlnu udavačství. NKVD nesměl zatýkat místní členy strany bez předchozího svolení prvního tajemníka městského stranického výboru. Ten své rozhodnutí zakládal na různorodých činitelích, včetně informací uvedených v udání.17 Klíčovou roli v těchto případech hráli i redaktoři továrních tiskovin, kteří kritizovali dílenské předáky i ostatní zaměstnance jmenovitě a požadovali důkladné 16 17

N. V. Chaustov a kol. (ed.), Lubjanka, str. 659. Za objasnění tohoto postupu jsem zavázán Vladimíru Chaustovovi, šéfovi fakulty historie dějin Akademie FSB.

26

prošetření různých obvinění. Každý den představil článek na titulní straně nového podezřelého, obvykle příslušníka manažerské elity, ředitele, dílenského předáka, stranického funkcionáře nebo technického specialistu, jenž zde byl pranýřován za pracovní či životní poměry. Stranické schůze, které se dříve věnovaly otázkám výroby, politickému vzdělávání a masovým organizacím, byly nyní výlučně vyhrazeny detailnímu zkoumání činnosti jednotlivých členů strany. Veřejná odhalení, obvinění, udání, vyšetřování, vyloučení a zatčení – to vše bylo propojeno do začarovaného kruhu. Každé nové zatčení uvedlo do pohybu vyšetřování příbuzných a známých oběti a každé nové vyšetřování vedlo k dalším zatčením. Hon na vnitřní nepřátele, vyvolaný stranickými směrnicemi a masovými agitacemi, brzy získal nový pohon – ten mu poskytly rozepře na pracovištích, obavy jednotlivců a vazby mezi různými skupinami. Miliony lidí aktivně spolupracovaly na vytváření a udržování této politické kultury teroru, stejně jako se miliony lidí staly jejími oběťmi. Jejími protagonisty i oběťmi byli často titíž lidé. V  prostředí továren teror propojoval politické útoky na bývalé opozičníky se zatýkáním příslušníků společenských a národnostních skupin a s hromadnou účastí lidí v honu na nepřátele. Jeden historik upozorňuje na to, že „velký teror“ byl ve skutečnosti množstvím oddělených „terorů“, z nichž každý měl vlastní odlišnou historii a logiku.18 Následující stránky ale odhalí, že sovětští občané tyto složky teroru nepociťovali jako oddělené a  samostatné. Nařízení, která například zahájila masové a národnostní operace, byla udržována v tajnosti. Mezi vězni v táborech neurčité zvěsti o hromadném zatýkání kolovaly, ale kromě malé skupinky vedoucích činitelů politbyra a funkcionářů NKVD, kteří vydávali a prováděli rozkazy, nikdo jiný o jejich existenci nevěděl. Ruské noviny je poprvé uveřejnily až v roce 1992.19 Tím, že se zaměříme na mikroprostředí továren, budeme moci pozorovat, jak se zatýkání, nařízení zahajující jednotlivé represivní akce a veřejná agitace vzájemně prolínaly a vytvářely teror na místní úrovni. Sovětští občané vnímali jeho různé etapy jako řadu po sobě jdoucích útoků. Členové strany pracovali bok po boku s cizinci, kteří 18 19

Sheila Fitzpatrick, Varieties of Terror, in: S. Fitzpatrick (ed.), Stalinism: New Directions, London and New York: Routledge 2000, str. 258. P. Hagenloh, Stalin’s Police, str. 1, 6.

27

se přistěhovali do Sovětského Svazu, aby žili v první socialistické zemi světa. Členy jedné rodiny mohli být oddaní komunisté, stejně tak jako bývalí opozičníci, někdejší kněží, příbuzní, kteří bojovali na straně bělogvardějců, dřívější obchodníci a rolníci, kteří byli posláni do vyhnanství během kolektivizace. Členové strany i další občané v žádostech o přijetí do zaměstnání či do škol a při pravidelném přezkoumávání členské základny často své společenské zázemí zatajovali.20 Každá rodina byla tak či onak produktem dvou desetiletí bouřlivé sovětské historie; byla tudíž vystavena, často v rozličných aspektech, postupně přicházejícím vlnám útoků proti takzvaným nepřátelům státu. Nepřehledné období s rozdílnými etapami, kampaněmi a kategoriemi obětí se nejen vzpírá jednoduché konceptualizaci, ale též nepodléhá všeobecně platnému označení. Stručně řečeno, historici se dokonce ani nemohou dohodnout, jak toto období pojmenovat, a místo toho používají rozličná metonyma či řečnické obraty složené z jednotlivých znaků, které s věcí souvisí. Sovětští čelní straničtí představitelé v té době nazývali tyto události „velkou očistou“.21 Později se vžil zkrácený název „1937“ – označoval rok, kdy vyvrcholily masové kampaně, zatýkání a popravy. Rusové často označují období vymezené periodou úřadování Nikolaje Ježova jako šéfa NKVD jako „ježovštinu“ či „Ježovovu éru“. Po odhalení „masových a národnostních operací“ začali mnozí historici období nazývat „masovým útlakem“. Jeden autor, který naléhal, aby se rozlišovalo mezi léty 1937–1938 a ostatními, méně zkázonosnými obdobími masových represálií, navrhl, aby tyto dva roky dostaly pojmenování „masové čistky“.22 Západní historikové hojně užívají termíny jako „čistky“, „velký teror“ či volněji „stalinismus“. Neschopnost domluvit se na jednom pojmenování částečně odráží odlišnosti v nazírání na to, kdy kritické období začalo a kdy skončilo, kdo byl za ně odpovědný a které skupiny mají být považovány za jeho oběti. Jako metonymum zachycuje každá z  těchto variant hlavní znaky období, ale zároveň je každá nesprávným označením toho, co záměrně přehlíží či opomíjí. Pojem „čistky“ nebo „masové čistky“ se 20 21 22

I. Halfin, Intimate Enemies, str. 145–50; Sheila Fitzpatrick, Tear Off the Masks!: Identity and Imposture in Twentieth-Century Russia, Princeton, N. J.: Princeton University press 2005. Po Boľševistski ispravit’ Dopuščennyje ošibki, Kirovec, 5. 2. 1938, str. 1. D. R. Shearer, Policing Stalin’s Socialism, str. 286.

28

týká „očišťování“ čili vylučování z  komunistické strany, z  institucí a státu jako celku. Termín nejpřesněji vystihuje, jak vedoucí straničtí činitelé nahlíželi na vlastní aktivity v té době. Jak „čistky“, tak „velká očista“ ale nepostačují jako přesné charakteristiky, neboť nerozlišují mezi nepříliš zhoubnou organizační praxí ve dvacátých letech a  její zkázonosnou variantou vykonávanou v  pozdních třicátých letech. Stranické a státní instituce zachovávaly dlouholeté pravidlo spočívající v přezkoumávání svých členů a zaměstnanců a pravidelném vylučování společensky podezřelých skupin, kriminálních živlů a pasivních členů ze svých řad. V letech 1937 až 1939 se ale tato praxe naprosto zvrátila a  zejména vyloučení ze strany obvykle předznamenávalo ztrátu zaměstnání a  bydlení, zatčení, odsouzení k  pobytu v  táboře či trest smrti. „Čistka“  – jako organizační prostředek  – tak získala mnohem zlověstnější obsah. Pojem „ježovština“ zase tuto éru zužuje na Ježovovo funkční období, takže šéfovi NKVD připisuje téměř veškerou vinu a zodpovědnost. Ježov, který tuto funkci vykonával dva roky, aktivně šířil své přesvědčení, že Sovětský svaz je ohrožen rozsáhlým skrytým nepřátelským spiknutím. Byl v čele tohoto orgánu po celou vyostřenou dobu zatýkání a poprav a jeho sesazení vedlo k ukončení masových a národnostních operací a mimosoudních procesů. Přesto však nebyl jediný zodpovědný za popravy a věznění, neboť ty byly výsledkem vzájemné součinnosti jedinců na různých úrovních strany, NKVD, pracovišť a běžných občanů. (Ježov sám byl nakonec zatčen a popraven na základě obvinění ze špionáže pro cizí mocnosti.) Straničtí šéfové se navíc opírali o mimosoudní orgány již před tím, než byl Ježov jmenován do čela NKVD, a politická kultura strachu a udávání se udržovala ještě dlouho poté, co byl sesazen. Obviňování občanů ze spiknutí jako rozšířená praxe sovětského státu ostatně pokračovalo až do Stalinovy smrti v roce 1953. Termín „velký teror“, jenž zůstává dodnes pravděpodobně nejpoužívanějším označením tohoto období na Západě, vymyslel historik Robert Conquest. Sugestivní a vhodný výraz nabízí dvojí význam – odkazuje na Stalinovu děsivou kampaň proti sovětskému lidu, stejně tak jako vystihuje vnímání této praxe samotnými lidmi. Pojmenování „velký teror“ však obratným kouzelnickým trikem zatemňuje základní historickou skutečnost: zatýkání ve skutečnosti začalo jako protiteroristické tažení, 29

reakce na atentát na Kirova a obavu z teroristů, zvědů a vnitřních nepřátel. Převrácení původního významu naléhavě vyvolává kritickou otázku: jak se všeobecně srozumitelná a státem podporovaná kampaň proti terorismu změní v „teror“? Jak se válka proti jasně definovaným „teroristům“ stane masovým terorem, postihujícím běžné občany za jejich všeobecného a činného přispění? I když připouštíme, že žádné pojmenování nemůže zdařile postihnout všechny stránky období, tato kniha používá k  popisu událostí v továrnách jednoduché slovo teror. Zdá se, že ve studii zaměřené na politickou kulturu, prožitky a chování, toto označení nejlépe vyjadřuje převažující atmosféru v továrnách. Druhá kapitola: „Teror: Stručný politický úvod“ stručně sleduje vývoj sledovaného tématu – od počátečních obav státu z teroristů až k rozmachu masového teroru. Tato kapitola, která zaměřuje pozornost na svébytný jazyk doby, vysvětluje, jak specifické obraty a politické pojmy ovlivňovaly chápání a chování lidí. Další kapitoly – „Soudruzi a spolupracovníci“, „Rodinná tajemství“ a „Láska, oddanost a  zrada“  – činí centrem pozornosti nejpevnější a  nezákladnější lidské vztahy. S využitím jednotlivých osobních příběhů zjišťují, jak teror ovlivňoval důvěrné vztahy mezi spolupracovníky, rodinnými příslušníky, přáteli a milenci. Každá kapitola studuje dramata udávání, vyšetřování, vylučování a zatýkání, jež se odehrávala v reakci na nařízení státu a masové agitace. Kapitoly všeobecně odhalují tragický proces, v němž se uvědomělí „pravověrní“ – zprvu dychtiví pomoci straně v jejím boji proti vnitřním nepřátelům  – potýkají s  rostoucími pochybnostmi, když jejich spolupracovníci, nadřízení, rodiče, sourozenci, přátelé a sousedé mizí ve vězení. Mnozí z těch, kteří nejprve udávali jiné, byli brzy sami zlikvidováni. Udavači se stávali oběťmi, když se zaměstnanci továren a členové strany snažili pečlivě odstraňovat nepřátele ze svého středu. Závěrečná kapitola „Poslední křeč“ pojednává o konci teroru a likvidaci nejhorlivějších „udavačů“ za jejich roli při zatýkání ostatních. To, že byla tato skupina vyloučena ze stranických řad a že se tito jednotlivci ztratili někde v táborech, naznačovalo blížící se konec teroru a postupný návrat k relativně normálním poměrům. Stručný závěr „Příběh bez hrdinů“ se zamýšlí nad škálou různých příkladů chování během teroru, nad malými akty slušnosti, které se v té době též vyskytly, stejně jako nad hranicemi možného odporu. 30

Stenografické záznamy, které v této knize využívám k prozkoumání chování občanů během teroru, nám neříkají nic o tom, co si jednotlivci mysleli nebo cítili ve svých srdcích. Ukazují nám však, jak lidé jednali; a toto počínání, bez ohledu na to, co si mysleli či jak se cítili, mělo nedozírné následky. Hybnou silou teroru v továrnách nebyli jen příslušníci NKVD, kteří zatýkali; byli to též lidé, kteří sepisovali udání, psali pomlouvačné články do továrních novin či na nástěnky a obviňovali dílenské předáky, že zapříčiňují havárie. Byli to členové stranických výborů, kteří vedli vyšetřování a hlasovali pro vyloučení kolegů; členové oblastních výborů, kteří vyvíjeli tlak na stranické a dílenské výbory, aby důkladně procházely členské seznamy a vybíraly v nich nepřátele, inženýři, kteří označovali technické problémy za sabotáž, a mnozí další. Známé osoby i bezejmenní, ti všichni zatahovali hon na nepřátele na pracoviště a vytvářeli atmosféru, v níž nikdo nevěděl, kdo bude příští obětí. Stranická, odborová, zaměstnanecká a další podniková shromáždění se stala ústředními, společně sdílenými jevišti, na nichž lidé označovali a obviňovali nepřátele ze svého středu. Tato shromáždění byla veřejnými představeními. Aktéři, dobře si vědomi, jak je vidí a posuzují jiní, zároveň s dotazováním, napadáním a vyšetřováním ostatních veřejně prokazovali vlastní oddanost. Drželi se všeobecně známých scénářů a používali svébytný jazyk; obojí určovalo jak formu, tak obsah jednotlivých shromáždění. Lidé znali hranice mezi veřejným vystoupením a mlčením. Například věděli, že nemohou otevřeně zpochybňovat postupy NKVD, aniž by riskovali vážné následky. Také si nemohli dovolit nepřipojit se k osočování jiných, i když tím byli znechuceni. Často se vyjadřovali agresivně, aby tím zakryli vlastní tajnosti či vágní politické názory a protože si byli vědomi, že mlčení může být považováno za tichou podporu „nepřítele“. Každé následné shromáždění představilo nový soubor kárných poučení, v nichž skupina poučila své členy o nově vytvořených mantinelech projevu a chování. Tato veřejná představení byla ale též spojena s konkrétními riziky a výsledky. Jak řečníci, tak posluchači si byli vědomi, že jsou součástí nefalšované a smrtelně vážné hry. Obvyklé scénáře navíc nemusely nutně přinášet očekávané výsledky. Obvinění tvrdě bojovali, aby se obhájili, hlasování bylo často nejednotné a počínání jednotlivců mohlo být a bylo nevyzpytatelné 31

a nepředvídatelné. Lidé se rychle učili a přejímali taktiky, které potřebovali, aby přežili. Teror v továrnách byl souhrnem tisícovek lidských činů ve stále se vyvíjející součinnosti s ústřední stranickou politikou. Teror vystavil mezilidské vztahy mohutnému tlaku, tím že převracel důvěrná pouta a vnášel do nich hlubokou nedůvěru. Nutil lidi, aby činili bolestná rozhodnutí, lhali, skrývali tajnosti, zrazovali přátele i členy rodiny. Do tohoto procesu se plně a aktivně zapojili řadoví členové strany, dělníci, manažeři, inženýři a další. Jejich osobní zkušenost s terorem je tématem této knihy.

32

kapitola druhá TEROR: STRUČNÝ POLITICKÝ ÚVOD

Brzy ráno 1. května 1937 se v Moskvě začaly tvořit zástupy na velkou prvomájovou přehlídku. Desetitisíce lidí proudily ulicemi a  hledaly pochodující skupiny ze svých továren, škol, vládních institucí a kulturních organizací. Bachmutskij, horlivý stranický organizátor z Dynama, nejvýznačnějšího moskevského závodu na výrobu elektrických strojů, měl na starosti skupinu lidí z podniku. Očima soustředěně prohledával mohutnějící dav a kontroloval, kdo je přítomen; a což bylo důležitější, kdo stále ještě chybí. Během přehlídky na oslavu výročí revoluce v listopadu předcházejícího roku přišel později než dělníci a ke vší ostudě, se mnozí zaměstnanci Dynama vůbec nedostavili. Tentokrát si Bachmutskij musí všimnout, kdo zůstal doma.1 Po celé délce dlouhého, hadovitě se vinoucího zástupu bylo možné vidět dělníky z oceláren Serp i molot, 1

Centraľnij archiv obščestvenno-političeskoj istoriji Moskvy (CAOPIM), f. 432, i. 1, s. 179, l. 108.

33

textilního závodu Trjochgornaja manufaktura, strojírenské továrny Krasnyj proletarij, lihovaru Likerno-vodočnyj zavod a  stovek dalších podniků, jak se řadí do natěsnaných řad pod třepetajícími rudými prapory. Hesla na transparentech, vyhotovená ve zlaté a černé barvě, vymysleli vedoucí straničtí činitelé, kteří je nejprve rozšířili do ústředních výborů jednotlivých republik, pak skrze oblastní, městské a okrskové výbory do stranických výborů v  továrnách a  ostatních pracovištích. Ručně vytvořené symboly, efektně doplněné upřímnými hesly, nebyly na letošní přehlídce nikde vidět. „Oficiální“ hesla, která byla otištěna v novinách, aby si je každý mohl přečíst, měla zlověstný tón, který zjevně neodpovídal slavnostní tradici: „Posilme revoluční bdělost!“ „Skončeme s politickou lhostejností v našem středu!“ „Odhalme naprosto každého a všechny pokrytce!“ „Zničme nepřátele lidu, japonsko-německo-trockistické diverzanty a špiony!“ „Smrt vlastizrádcům!“2

Také v davu převládala neklidná a nervózní atmosféra. I přes úsměvy a  pozdravy, žertování a  pošťuchování, lidé na pracovištích mlčky a s obavami sledovali, jak z jejich řad mizí mnozí kamarádi, spolupracovníci, manažeři a dílenští předáci. Tisíce zaměstnanců Dynama, kteří se toho dne chystali k pochodu, byly během předcházejících měsíců svědky zatčení řady svých kolegů. Převážně ženské osazenstvo podniku ­T rjochgornaja manufaktura přišlo o ředitele, který se ocitl ve vězení. Mnohem víc jich mezitím zmizelo z továren Serp i molot, Likerno-­vodočnyj zavod a dalších podniků a pracovišť. V době oslav 1. máje měl téměř každý pochodující nějakého příbuzného, přítele, souseda či spolupracovníka, který zmizel, a téměř každý člen strany něco zatajoval. Někteří nenahlásili zatčení příbuzného nebo přítele místní stranické organizaci; jiní se strachovali kvůli nerozvážným poznámkám, které někdy v minulosti pronesli, kvůli poutům, jež měli k nadřízeným či spolupracovníkům, kteří již byli zatčeni, nebo kvůli neblahým detailům rodinného původu či své vlastní minulosti. Členové strany mluvili na 2

Lozungi k 1 maja 1937 goda, Kirovec, 27. dubna 1937, str. 1.

34

veřejnosti zaníceně o nutnosti „odhalit vnitřní nepřátele“, ale v té době si mnozí z nich již uvědomovali, že jim samotným hrozí zatčení – z toho či jiného důvodu. Dokonce někteří z nejhorlivějších členů strany, kteří udávali a obviňovali jiné, nyní seděli ve vězení. Transparenty vyzývaly k obezřetnosti vůči zrádcům, zvědům a diverzantům, ale mnozí z těch, kteří pod nimi pochodovali, měli strach, že také oni mohou být jednoho brzkého dne odhaleni jako nepřátelé.

VELKOVÝROBA NOVÉHO JAZYKA Do roku 1937 sovětský stát omezil velké množství rozmanitých revolučních prohlášení a názorů na jediný, úzce vymezený diskurs (výklad) předepsaný stranou. Tak jako shora nadiktovaná hesla na prvomájové transparenty, vymezovala pečlivě volená slova a fráze průběh diskusí a analýz. Strana kontrolovala politické proslovy skrze organizační síť, která fungovala jako obrovská jazykovědná mašinerie na vytváření a doplňování pojmů, frází, hesel a sloganů. Politický jazyk vznikal v projevech a komunikaci vedoucích stranických činitelů a pronikal směrem dolů skrze stranickou organizační pyramidu prostřednictvím usnesení, která byla přijímána na valných zasedáních ústředního výboru, dále na oblastních, okrskových a závodních shromážděních. Řídicí orgány masových organizací zase kopírovaly proces uvnitř svých řad. Noviny postupovaly tento jazyk obyvatelstvu tím, že uveřejňovaly hlavní projevy a zpřístupňovaly stranickou „linii“ či politická stanoviska. Například usnesení, přijatá v březnu 1937 šestým valným zasedáním Všesvazové ústřední rady odborových organizací (VCSPS), byla převzata přímo z programu, který schválilo plénum ústředního stranického výboru dva týdny předtím. Plénum VCSPS stanovilo „provozní směrnice“ pro více než stovku samostatných odborových svazů, které poté na svých zasedáních a uvnitř organizačních hierarchií kopírovaly usnesení ústředního výboru slovo od slova. Jazyk, věrně papouškovaný funkcionáři svazů střední a místní úrovně, sloužil jako model pro masovou mobilizaci a státní agitaci. Stovky tisíc komunálních funkcionářů, novinářů a pedagogických pracovníků tímto způsobem rozmnožovaly politický jazyk, vytvořený hrstkou vedoucích činitelů. 35

Strana vyvíjela veškeré úsilí, aby zabezpečila, že prostí lidé pochopí, jaké je jejich postavení, a porozumějí politickému jazyku. Organizátoři v  továrnách byli běžně pověřováni, aby s  dělníky na schůzích v dílnách, při směnách, v ubytovnách i během továrních shromáždění hovořili o státních záležitostech. Například po prvním moskevském demonstrativním soudním procesu v srpnu 1936 straničtí funkcionáři předčítali nahlas a rozebírali novinové články o procesu na shromážděních ve všech továrnách. Organizátoři místních stranických organizací určovali oficiální „diskutéry“ (rus. besedčiki), kteří měli zdůrazňovat určité politické záležitosti. Oblastní straničtí představitelé organizovali instruktážní schůzky pro vedoucí továrních stranických organizací, dílenské mistry a  diskutéry, během nichž jim vysvětlovali významy nových hesel, frází a pojmů a poskytovali „správné“ odpovědi na otázky, jež popřípadě mohli dělníci klást. Okresní výbory konaly přednášky o politické slovní zásobě a pojmech stranickým funkcionářům v továrnách a ti pak šířili náležitý jazyk mezi dělníky. Strana tak zkrátka od špičky po základnu poskytovala víc než základní vzdělání svým členům. Od politických instruktorů v centru až po armádu besedčiků na úrovni základny zaměstnávala strana ohromný štáb lidí, kteří měli za úkol pobízet funkcionáře i obyčejné lidi k politické diskusi založené na specifických pojmech, heslech a frázích. Tento jazyk, zdánlivě jednoduchý k osvojení, byl těm, jimž byl v té době vštěpován, sotva jasný či samozřejmý. Každá fráze byla esencí politických cílů vyplývajících ze státních a mezinárodních událostí a jako taková představovala celou oblast politické znalosti. Pro mnoho sovětských občanů, zvláště negramotných a nevzdělaných, to byla cizí a záhadná řeč. Jevgenija Ginzburgová, členka strany zatčená v roce 1937, si později vzpomněla na starou venkovskou ženu, s níž se setkala ve vězení, která trvala na tom, že je zadržována jako „traktoristka“. Ginzburgová si brzy uvědomila, že její spoluvězeňkyně musela být ve skutečnosti zatčena jako „trockistka“. Žena, která neměla o nic větší ponětí o trockismu než o eukleidovské geometrii, řekla Ginzburgové v bezradném zmatení: „Ale Bůh je mi svědkem, že jsem se nikdy k žádné z těch prokletých věcí nepřiblížila… Tak staré ženy, jako jsem já, se na traktor neposadí.“3 3

Eugenia Semenovna Ginzburg, Journey into the Whirlwind, New York: Harcourt Brace Jovanovich 1967. (Česky: Jevgenija Semjonovna Ginzburgová, Strmá cesta, Praha: Odeon 1992.)

36

Během třicátých let strana utahovala kontrolu nad politickou mluvou. Jazyk nejen vyjadřoval záměry moci, ale měl krutou moc sám o sobě. V roce 1937 již byla některá slova a fráze – včetně „trockista“, „záškodník“, „patolízal“, „najatý fašisty“, „skrytý nepřítel“, „maskování“ a „odhalování“, „nepřítel lidu“, „stranická a odborová demokracie“ a „potlačování kritiky“ – neodmyslitelnými prvky politického diskursu, stejně tak jako předpisovala organizační praktiky a chování. Členové strany a obyčejní lidé mluvili veřejně, ale i soukromě tímto novým jazykem a  vstřebali jeho výchozí předpoklady. Během stranických shromáždění tvořil rámec zkázonosné hry s pevnými pravidly pro obvinění a reakci, pro napadení a sebeobranu. Žádné z těchto slov a úsloví nebylo zcela nové, ale po vraždě Sergeje M. Kirova, předsedy leningradského stranického výboru, v  prosinci 1934 politickou mluvu stále více a  více charakterizovala. Straničtí představitelé brzy spojili Kirovovu vraždu s  někdejšími předními opozičníky, jako byli G. J. Zinovjev, L. B. Kameněv a L. D. Trockij, a uvedli do života novou politickou rozpravu o skrytých teroristech a spiknutích. Během krátkého času začali obyčejní lidé tento jazyk používat ve vzájemné komunikaci – do takové míry, že se tyto fráze staly běžným dorozumívacím prostředkem, obvyklým, zcela přijatým způsobem líčení, vysvětlování a nahlížení na práci, sociální vztahy a denní život. Místní stranické organizace a  pracoviště se staly centry hledání spiklenců. Například v  továrnách členové strany a  dělníci velmi rychle začali svalovat vinu za děravé střechy, průmyslové nehody a  zničené stroje na „záškodnictví“ prováděné „skrytými nepřáteli“. Spolupracovníci interpretovali napjaté či konfliktní vztahy v politických termínech a jeden na druhého posílali udání svým místním stranickým organizacím a NKVD.

OBVINĚNÍ A UDÁNÍ Rusové měli dlouhou tradici, sahající zpět až do carského období, v zasílání písemných stížností úřadům. V  třicátých letech posílali rolníci a dělníci dopisy nejen do tisku, ale též okresním a krajovým žalobcům, místním a krajským stranickým představitelům i NKVD. Texty dopisů 37

zahrnovaly, slovy jednoho historika, „všehochuť možných zločinů, deficitů, omylů, nedostatků i označení konkrétních škůdců“, jež mohly mít v podtextu pisatelův konkrétní záměr. Bezmocní hledali formu spravedlnosti tím, že udávali ty, kteří zneužili moc, jiným mocným. Prostí lidé též donášeli jeden na druhého, přičemž předkládali obvinění z údajného provinění nebo ilegálního konání státním úředníkům.4 Tato zvyklost se naprosto změnila po Kirovově zavraždění a poté po moskevském demonstračním procesu v srpnu 1936. Obvinění v rámci továren většinou vedla k vyšetřování, do něhož se následně zapojil i NKVD. Ne­opodstatněná tvrzení všech typů kolovala mezi místními stranickými funkcionáři, právními autoritami a NKVD, a rozmnožovala tím kádrové materiály jak členů strany, tak i prostých občanů. Podle dlouholetých stranických pravidel měli členové povinnost předkládat oficiální oznámení, vlastně udání, kdykoli se dozvěděli o zatčení příbuzného, přítele nebo učitele, zaslechli podezřelý rozhovor, měli předtuchu o  „nepřátelské“ aktivitě či obdrželi kompromitující informaci. Udání se mohlo týkat samotného pisatele nebo někoho jiného, mohlo mít formu osobního přiznání, udání, zprávy o šeptandě, nebo dokonce tvrzení o pouhém podezření. Pracoviště a další zařízení řadila udání mezi běžnou pracovní dokumentaci. V tomto smyslu mělo udání podobu písemného oznámení, jež bylo vyžadováno od členů strany stejně jako od běžných občanů. Strana nicméně šla ještě o krok dále, když po svých členech žádala oznámení čili udání, v nichž měli uvést veškeré informace mající vliv na jejich vlastní postavení ve straně nebo na politický zájem strany. Po prvním moskevském procesu zavalil příval takovýchto „informačních oznámení“ úřadovny NKVD a  strany na všech úrovních. Výraz „napsat“ se stal slangovým synonymem pro „nahlásit“. Obvinění uvedená v udání nemusela být řádně doložena žádným důkazem či svědectvím, a autoři dokonce nenesli za jejich obsah žádnou zodpovědnost. Jednotlivá udání tak mohla obsahovat – kromě 4

Sheila Fitzpatrick, Signals from Below: Soviet Letters of Denunciation of the 1930s, Journal of Modern History, sv. 68, č. 4, prosinec 1966, str. 834–35, 837, 846. Po pročtení dvou stovek udavačských dopisů Fitzpatricková prohlašuje, že modelovými typy jsou „udání jako projev loajality“ a „komunista proti komunistovi“. Golfo Alexopoulos, Victim Talk: Defense Testimony and Denunciation Under Stalin, Law and Social Inquiry, sv. 24, čís. 3, léto 1999, str. 637–54, poukazuje na to, že často očerňovali druhé ti lidé, kteří si podali žádost o navrácení občanských práv.

38

přepokládaných vyčerpávajících doznání členů strany o  nich samotných – nepřeberné množství zvěstí, pomluv, očerňování a lží o ostatních. Navíc, vzhledem k tomu, že neexistovaly tresty za sepsání udání bez důkazů, skutečnost, že někdo nenapsal žádné, mohlo mít vážné následky. Například to, že někdo opomenul nahlásit zatčení příbuzného nebo zatajil podezření na spolupracovníka, který byl následně zatčen, bylo důvodem pro jeho vyloučení ze strany. To byl silný popud k donášení na druhé, přinejmenším k vlastní obraně před nařčením, že je opomenuli udat. Vedoucí činitelé místních stranických organizací, kteří v minulosti zachovávali v průběhu vyšetřování jistou ohleduplnost, byli nyní nuceni vyšetřovat každé udání, bez ohledu na to, jak bylo nesmyslné či zlomyslné. Základní stranické organizace, dílenské výbory, stranické výbory, a dokonce i obrovské celopodnikové stranické skupiny projednávaly udání na značně formálních shromážděních, která připomínala soudní procesy.5 Straníci v továrnách byli organizováni v pyramidové struktuře, kde základnu tvořila základní stranická organizace, uprostřed byly dílenské výbory a špičku představoval stranický výbor, deseti až patnáctičlenný volený orgán. Přímo nad stranickými výbory stál oblastní výbor, který se zodpovídal městským a krajským výborům. Členství ve straně vedlo vertikálně skrz továrnu, členy byli dělníci, dílenští předáci, inženýři, manažeři i ředitel. Stranické schůze, od těch na úrovni stranického výboru až po všeobecnou, celopodnikovou variantu, se, pokud jde o počty, lišily od deseti až po stovky účastníků a zastupovaly různé, často konfliktní zájmy. Některé z větších a významnějších továren zaměstnávaly stovky straníků, zatímco mnohá menší pracoviště vůbec žádné. Během dvacátých a začátkem třicátých let zaměstnávaly stranické výbory převážně otázky spojené s výrobou, politickými agitacemi, vzděláváním a sociální péčí. Ke konci roku 1936 ale začala na pořadu jejich jednání převažovat udání a vyšetřování straníků. Když udání předložil příslušník strany, členové příslušného dílenského výboru byli první, kteří informaci hodnotili a zvažovali, jaký další postup zvolit. Stranický výbor se poté sešel a toto rozhodnutí posoudil, často 5

K fascinující historii zinscenovaných cvičných procesů jako formy politického vzdělávání viz Elizabeth Wood, Performing Justice: Agitational Trials in Early Soviet Russia, Ithaca, N. Y.: Cornell University Press 2005.

39

s  využitím dodatečných důkazů a  svědectví. Na této schůzi šéf stranického výboru obvykle vynesl trest, obviněný se hájil a ostatní byli vyzváni, aby kladli otázky. Obviněný na ně odpověděl, předseda výboru vyslovil svůj názor a členové poté hlasovali o výsledku. Na tomto místě, na rozdíl od soudního procesu, nebyla stanovena žádná pravidla, jež by zajišťovala předkládání důkazů: hlavními příspěvky v tomto ohledu byly klepy a otázky jednotlivých členů byly často otevřeně předpojaté a útočné. V roce 1937 se již stranické organizace v podnicích zaměřovaly téměř výhradně na vyšetřování udání, když před ně předstupovaly zástupy členů, kteří „odhalovali“ kamarády, oznamovali zatčení příbuzných nebo se přiznávali k drobným proviněním.

ODHALOVÁNÍ TERORISTŮ A POKRYTCŮ Stát začal s  cíleným útokem na případné politické nepřátele a  jejich odstraňováním po atentátu na Kirova, i když počáteční odezva neměla na politickou kulturu v továrnách ani v místních stranických organizacích okamžitý efekt. V ponurém odpoledni 1. prosince 1934 vklouzl někdejší zaměstnanec Ústavu dějin strany Leonid V. Nikolajev do prázdné chodby leningradského stranického ústředí, vystřelil na Kirova a zabil ho. Tu noc vláda reagovala schválením protiteroristického zákona, který zrušil občanské svobody a soudní práva. Vyšetřování „terorismu“ mělo být uzavřeno během deseti dnů. Obžalovaným měla být sdělena obvinění pouhých čtyřiadvacet hodin před procesem a byl jim odepřen zákonný právní zástupce pro obhajobu. Proti rozsudkům nebylo odvolání, a pokud by byl vynesen rozsudek smrti, měl být vykonán okamžitě.6 Vyšetřováním vraždy pověřilo politbyro Nikolaje I. Ježova, zástupce předsedy Komise stranické kontroly, a J. S. Agranova, zástupce komisaře Lidového komisariátu pro vnitřní záležitosti (NKVD). Ačkoli Ježova jeho útočné vyšetřovací metody a konspirační teorie nakonec mohly vynést na nejvyšší post v NKVD, omezili společně s Agranovem zpočátku vyšetřování na malou skupinu podezřelých. 6

Matthew Lenoe, The Kirov Murder and Soviet History, New Haven, Conn.: Yale University press 2010, str. 251–56; Peter Solomon, Soviet Criminal Justice under Stalin, New York: Cambridge University Press 1966, str. 236.

40

Stalin a NKVD se nejprve zaměřili na bývalé stoupence G. J. Zinovjeva, blízkého Leninova spolupracovníka, který v pozdních dvacátých letech Stalinovi a jeho politice oponoval. Zinovjev vedl leningradskou organizaci strany do roku 1926, kdy byl sesazen a nahradil ho Kirov. Stále ještě měl ve straně mnoho stoupenců, přestože rozmach „zinovjevské opozice“ již byl dávno minulostí. Za méně než měsíc po Kirovově vraždě byli Nikolajev a třináct dalších, včetně několika bývalých zinovjevců, obviněni z vytvoření „leningradského centra“ zodpovědného za atentát. Byli zatčeni, souzeni a popraveni v souladu s novými zákony, které byly schváleny hned po Kirovově vraždě. Brzy poté, 15. a 16. ledna 1935, následoval druhý proces. Dalších devatenáct bývalých opozičníků – mezi nimi samotný Zinovjev a také L. B. Kameněv, čelný představitel strany se silnými vazbami na Lenina a Zinovjeva, jež trvaly již od předrevolučního období – bylo obviněno ze založení „moskevského centra“, které řídilo činnost různých kontrarevolučních skupin, včetně takzvaného „leningradského centra“. Jak Zinovjev, tak Kameněv popřeli, že by hráli v plánování atentátu na Kirova jakoukoli úlohu. Byli odsouzeni k nižším trestům za „napomáhání“ k vraždě prostřednictvím podpory „terorismu“ a uvězněni.7 Straničtí představitelé brzy využili Kirovovu vraždu jako záminku, na jejímž základě mohli zavřít tisíce někdejších opozičníků, kteří se ale již dávno opozičních aktivit zřekli. Jakmile skončil proces s „moskevským centrem“ v lednu 1935, Stalin zhodnotil politickou situaci v tajném dopise, který byl zaslán do všech stranických organizací jako mate­ riál k diskusi. Pokud budeme chtít shrnout vůdcovo tehdejší uvažování o Kirovově vraždě, pak v dopise tvrdil, že Kirovův vrah Nikolajev byl členem „zinovjevské skupiny“ se sídlem v Leningradě, která byla za zločin zodpovědná. Toto „leningradské centrum“ podléhalo „moskevskému centru“, jež sice o aktuálním plánu na atentát nevědělo, nicméně bylo plně obeznámeno s „teroristickou povahou“ leningradských zinovjevců. Bylo řečeno, že tato dvě centra zaujímají společnou „trockisticko-zinovjevskou pozici“, obrat, který dával tušit širší zacílení odvety – na bývalé levicové opozičníky dvacátých let. Podle dopisu se obžalovaní, kteří 7

M. Lenoe, Kirov Murder, str. 279–388; J. Arch Getty, Oleg Naumov, The Road to Terror: Stalin and the Self-Destruction of the Bolsheviks, 1932–1939, New Haven, Conn.: Yale University Press 1999, str. 144–47.

41

ztratili podporu dělníků, obrátili k „individuálnímu teroru“ a vnější fašistické pomoci. Zatímco navenek předstírali oddanost politice a vedení strany, ve skutečnosti byli pokryteckými „obojetníky“ (rus. dvurušnik). „Proradní zrádci se stranickými legitimacemi v kapsách,“ kteří „zastírali“ pravé záměry. Stranické legitimace jim umožnily volně působit uvnitř sovětských institucí, zatímco připravovali teroristické činy. Dopis zmiňoval, že i když v minulosti ve straně nalezla útočiště řada opozičních skupin, nikdy předtím to nebyla skupina, jež přísahala věrnost stranické politice a přitom ve stejnou dobu připravovala teroristické útoky proti jejím vedoucím činitelům. Požadoval vyloučení, zatčení a vyhnanství pro všechny „zbývající protistranické skupiny uvnitř strany“. S přesvědčením, že „maskovaní“ či skrytí nepřátelé vyčkávají v řadách strany, dopis zdůraznil kritické hledisko v politickém slovníku členů strany: „maskování“ a „odmaskování“ brzo mělo zaujmout významné místo v novém lexikonu útlaku. 8 Přesto, kolik takových „maskovaných“ nepřátel se skutečně ukrývalo ve stranických řadách? Dopis se zmiňoval jen o „desítkách či stovkách degenerovaných“, nepatrném počtu, vzhledem k množství zatčení, která měla nakonec následovat. Brzy po sepsání dopisu, v  lednu či únoru 1935, politbyro na Stalinův popud zatklo stovky bývalých zinovjevců z Leningradu a poslalo je do vyhnanství.9 Kampaň proti terorismu brzy dosáhla podivné, svébytné logiky, když vyslýchání a vynucená přiznání objevovala nové podezřelé a vedla k dalšímu zatýkání. V květnu 1935 Ježov vypracoval novou verzi teorie narůstajícího spiknutí v rukopisu s názvem „Od frakcionářství k otevřené kontrarevoluci a  fašismu“, který zaslal Stalinovi. V  něm Ježov prohlašoval, že bývalí trockisté se také rozhodli pro terorismus a podporovali zinovjevce. Napětí v ústředním výboru značně vzrostlo během téhož léta, když byli členové kremelské správy služeb nařčeni ze spojení s jinou teroristickou skupinou, která měla v úmyslu zavraždit Stalina a další stranické představitele. To léto Ježov dal pokyn NKVD vypátrat a zlikvidovat ještě stále skryté „trockistické centrum“. Dřívější členové 8

9

K jevu, který nazýváme „maskování“, viz Sheila Fitzpatrick, Tear Off the Masks!: Identity and Imposture in Twentieth-Century Russia, Princeton, N. J.: Princeton University Press 2005. Zakrytoje pismo CK VKP (b): Uroki sobytij, svjazannych s zlodejskim ubijstvom tov. Kirova, Izvestija CK KPSS, čís. 8, 1989, str. 95–100.

42

levicové opozice – tou dobou ve vyhnanství, ve vězení, nebo dokonce pevně usazení na vedoucích pozicích – byli zatčeni či převezeni zpět do Moskvy k  výslechům. Jejich dodatečná přiznání, získaná pomocí drsných vyšetřovacích metod, nevyhnutelně rozšířila okruh údajných pachatelů a posílila obavy státu.10 Společně s vážnými starostmi pramenícími z Hitlerova vzestupu, z úmyslů, jež mělo Japonsko s Mongolskem, z nepřátelských sousedících států a  domácí sociální nespokojenosti viděli straničtí představitelé Kirovovo zavraždění jako součást závažnějšího teroristického ohrožení, jako rodící se protistalinistické spojenectví někdejších opozičníků, nespokojených společenských skupin a  zahraničních nepřátel. Tyto obavy nebyly pouhými výplody Stalinovy představivosti. Slovy jednoho historika, Sovětský svaz skutečně „existoval v obležení“, obklopený nepřátelskými státy, či – v sovětské hantýrce – „v kapitalistickém obklíčení“. Vyslanectví byla vskutku prostoupená špehy. Šéf polského zastupitelství v  Kyjevě shromažďoval informace o  sovětských železnicích, průmyslu a telekomunikacích a podával pravidelné zprávy do Varšavy. Polští zpravodajští agenti soustřeďovali polské zvědy a ruské vyhnance pod záštitou „prométheovského hnutí“, neurčitého subjektu, který usiloval o zničení sovětského státu. Aktivní byli též špehové mezi etnickými Litevci v severním pohraničí a etnickými Korejci v oblasti ruského Dálného východu. Japonci později připustili, že Stalinův příkaz, na jehož základě byli členové této druhé skupiny zatčeni a vyhoštěni, účinně připravil korejské zvědy o krytí. Japonsko dodatečně spolupracovalo v podvratných aktivitách s Polskem, Litvou a Estonskem, stejně tak jako s ukrajinskými nacionalistickými uprchlíky.11 V květnu 1935 strana zahájila běžné kádrování svých členů, které tvořila prověrka (rus. proverka), po níž následovalo propadnutí a výměna (rus. obmen) stranických legitimací. Podle stranických prováděcích 10

11

O  tak nazyvajemom „Antisovetskom objediněnnom trocistsko-zinovjevskom centre“, Izvestija CK KPSS, čís. 8, 1989, str. 81–82. Ohledně Ježovových pokynů viz Wladislaw Hedeler, Ezhov’s Scenario for the Great Terror and the Falsified Record of the Third Moscow Show Trial, in: Barry McLoughlin, Kevin McDermott (ed.), Stalin’s Terror: High Politics and mass Repression in the Soviet Union, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan 2003, str. 34–40. O špionáži a kontrašpionáži viz Hiroaki Kuromiya, The Voices of the Dead: Stalin’s ­Great Terror in the 1930s, New Haven, Conn.: Yale University Press 2007, str. 2, 30, 32, 126, 142, 163.

43

pokynů mělo kádrování trojnásobný důvod: vyřadit z evidence členy, kteří již ve straně nejsou, doplnit členské záznamy o nové informace a zajistit, aby byly členské záznamy v pořádku. V tomto případě o vraždě Kirova nebyla zmínka. Místní stranické organizace zvolily při prověrce nepolitický přístup, vyloučily pouze ty členy, kteří již nebyli aktivní (a kteří byli nyní potrestáni za „pasivitu“), ty, kteří byli souzeni za špatné chování (se sklony k opilství nebo domácímu násilí nebo měli záznam o špatné pracovní morálce), nebo ty, kteří se provinili kriminální činností (například zpronevěrou, znásilněním či krádeží). Naproti tomu se straničtí funkcio­náři dívali mnohem shovívavěji na členy, jejichž jediným přestupkem bylo, že kdysi stranili opozičním skupinám, ovšem jen v případě, že svá tehdejší stanoviska opustili. Pokud byli členové strany v životopisech a výpovědích o předešlých politických aktivitách poctiví, stranické organizace většinou neposuzovaly někdejší opoziční názory za důvod k vyloučení, dokonce ani k výtce. Těžkopádný proces prověřování se vlekl až do roku 1936 – tak dlouho se stranické organizace pokoušely dát chaotické záznamy do pořádku.12 Mezi květnem a prosincem 1935 strana vyloučila jenom nepatrnou část svých členů kvůli účasti v ­„trockisticko-zinovjevské“ opozici (4965 osob, to je 2,6 procenta z veškerého členstva, jež činilo více než 1,9 milionů lidí). NKVD pokračoval s cíleným zatýkáním, ale Ježovův spis, v němž varoval před mnohem obsáhlejším spiknutím, vedení patrně, alespoň prozatím, uložilo do stolu. Do konce roku bylo 30 174 lidí zatčeno a odsouzeno za spáchání „kontrarevolučních“ zločinů; množství, které bude posléze považováno – ve srovnání s počtem masových zatýkání a poprav, jež měly brzo následovat – za nepatrné.13 Období klidu skončilo v  lednu 1936. V. P. Olberg, člen německé komunistické strany, jenž utekl před fašismem a získal sovětské občanství, přiznal, že ho Trockij pověřil, aby zavraždil Stalina a  vytvořil

12

13

O lhostejném přístupu k prověrce viz Wendy Z. Goldman, Terror and Democracy in the Age of Stalin: The Social Dynamics of Repression, New York: Cambridge University Press 2007, str. 65–67, 86–91. J. Arch Getty, O. V. Naumov, Road to Terror, str. 198. J. Arch Getty, Gábor Rittersporn, Viktor Zemskov, Victims of the Soviet Penal System in the Prewar Years: A First Approach on the Basis of Archival Evidence, American Historical Review, sv. 98, čís. 4, říjen 1993, str. 1035.

44

kontrarevoluční teroristickou organizaci.14 Není jasné, zda vyšetřovatelé Olberga přinutili, aby si tento scénář vymyslel, nebo zda bezděčně poskytl informaci, která posílila šířící se Ježovovu verzi o spiknutí. V každém případě došlo v jejím důsledku po celé zemi k dalšímu zatýkání údajných „trockistů“ a jejich obvinění z terorismu.15 Jak vyšetřování postupně „odkrývalo“ nové postranní teroristické intriky přímo napojené na Trockého, státní výklad příběhu o atentátu na Kirova se začal rychle rozvíjet. Nejnovější varianta nyní prokazovala účast Zinovjeva, Kameněva, Trockého a dodatečně objevených podezřelých v „podzemním teroristickém“ spiknutí, které existovalo od roku 1932. Zástupce komisaře NKVD v únoru 1936 nařídil místním orgánům, aby zlikvidovaly „celé trockisticko-zinovjevské ilegální hnutí“ a „odhalily teroristické skupiny“. Stalin navrhl, aby zodpovědnost za vyšetřování převzal Ježov. Během jara 1936 vyšetřovatelé NKVD uplatňovali různé druhy nezákonných metod, včetně mučení, odepírání spánku, psychologického týrání a samovazby, aby na bývalých opozičnících vynutili doznání. Stalin pověřil šéfa NKVD G. G. Jagodu a generálního prokurátora SSSR A. J. Vyšinského, aby sestavili seznam lidí, kteří mají být předvedeni k soudnímu řízení. Od června 1936 Vyšinskij zpracovával právní žalobu proti tak zvanému „jednotnému centru“ bývalých významných trockistů a zinovjevců, základ prvního z moskevských demonstračních soudních procesů.16 Ústřední výbor zaslal 29. července 1936 stranickým organizacím druhý tajný dopis, tentokrát v  něm byl popsán právní případ proti Zinovjevovi, Kameněvovi a jejich spoluobžalovaným. Text dokládal, že se pohled státu na zavraždění Kirova – dohromady s doznáními, která vyšetřovatelé vypáčili z některých bývalých opozičníků – za posledních osmnáct měsíců podstatně posunul. Zinovjev a Kameněv, původně obžalovaní pouze z „podněcování teroristických nálad“, byli nyní obviněni z atentátu na Kirova a z pokusu o vraždu Stalina a dalších stranických představitelů. Přepracovaný soupis teroristů zahrnoval jak trockisty, 14 15 16

William J. Chase, Enemies within the Gates?: The Comintern and the Stalinist Repression, 1934–1939, New Haven, Conn.: Yale University Press 2001, str. 134–35. O tak nazyvajemom „antisovetskom objediněnnom trockistsko-zinovjevskom centre“, Izvestija CK KPSS, čís. 8, 1989, str. 82. Tamtéž, str. 82–84.

45

tak zinovjevce spojené od roku 1932 v  „jednotném trockisticko-zinovjevském centru“. Podle dopisu toto centrum dostalo pokyny od Trockého k zavraždění Kirova, Stalina a dalších stranických představitelů, k vytváření teroristických buněk uvnitř armády a k převzetí moci v případě války.17 Mnozí němečtí komunisté, kteří se zachránili před Hitlerem a usadili se v Sovětském svazu, byli též spojováni s centrem a obviněni z uskutečňování aktů terorismu a špionáže ve prospěch ruských fašistických organizací v emigraci a gestapa. Dopis dále tlumočil tvrzení, že teroristé pronikli mezi zaměstnance novin, armády, obranného průmyslu a mnoha dalších institucí. Přestože útok se zaměřoval především na bývalé levicové opozičníky a zahraniční komunisty, představil možnost, že účastníky spiknutí proti Stalinovi byli i určití bývalí „pravičáci“, mimo jiné N. I. Bucharin, M. P. Tomskij a A. I. Rykov.18 Větší význam pro řadové členy strany mělo to, že dopis ostře káral místní stranické organizace, že během prověrek svého členského stavu předešlého roku selhaly a  neodhalily skryté teroristy. V  dopise bylo řečeno, že NKVD následně zatkl členy strany, kteří během prověrek obstáli, což je známka povrchních, nedbalých postupů uvnitř místních organizací. Dopis zdůrazňoval: „Nevymýtitelným rysem každého bolševika v současných podmínkách by měla být schopnost rozpoznat nepřítele strany, jakkoli dobře může být maskován.“ Naléhavě žádal členy strany, aby hledali a ukázali na nepřátele skryté  ve svých řadách.19 Šestnáct obžalovaných, kteří se přiznali, že patří k „jednotnému trockisticko-zinovjevskému centru, bylo 19.–24. srpna souzeno ve veřejném soudním procesu v  Moskvě. 20 Proces byl prvním ze tří 17

18

19 20

Jeden z obžalovaných byl obviněn z přípravy atentátu na Stalina během kongresu Kominterny; obvinění zahájilo v Kominterně další vlnu zatýkání. Viz W. J. Chase, Enemies within the Gates?, str. 146–77. Zakrytoje pismo CK VKP (b): O terrorističeskoj dějatěľnosti trockistsko-zinovjevskogo kontrrevoljucionnogo bloka, Izvestija CK KPSS, č. 8, 1989, str. 100–15. W. J. Chase, Enemies within the Gates?, str. 162–63, poukazuje na to, že kádrové oddělení strany obeznámilo generálního tajemníka Komiterny Jiřího Dimitrova, že zaslalo NKVD informace o třech tisících zahraničních komunistů a emigrantů žijících na území SSSR, kteří jsou podezřelí ze špionáže, provokací a záškodnictví. Zakrytoje pismo CK VKP (b): O terrorističeskoj dějatěľnosti trockistsko-zinovjevskogo kontrrevoljucionnogo bloka, Izvestija CK KPSS, č. 8, 1989, str. 100–15. The Case of the Trotskyite-Zinovievite Terrorist Center: Report of the Court Proceedings, Moscow: People’s  Commissariat of Justice 1936. Obžalovanými byli G. J. Zinovjev, L. B. Kameněv, G. J. Jevdokimov, I. N. Smirnov, I. P. Bakajev, V. A. Ter-Vaganjan,

46

demonstrativních procesů, o nichž referovaly jak sovětské noviny, tak zahraniční tisk. Obžalovaní, všichni oddaní revolucionáři, se přiznali – k šoku sovětských občanů a dalších po celém světě – k zavraždění Kirova, k přípravě atentátu na Stalina a další sovětské vysoké představitele a ke spojení s německými a japonskými fašisty, s nimiž plánovali svržení sovětské vlády. Státní prokurátor Vyšinskij obvinil obžalované z organizování „ilegálních teroristických skupin“, jejichž úkol byl „za každou cenu uchvátit moc“, a vysvětlil, že „použili nejodpornější metodu boje, jmenovitě terorismus“.21 Všichni obvinění odmítli pomoc obhájce. Jejich přiznání  – která, společně s  vzájemným osočováním, tvořila hlavní důkazní materiál procesu – nebyla zcela lživá; spíše byla pečlivě vytvořeným „amalgamem“, kombinací překroucených záznamů činnosti obžalovaných (od vraždy a  terorismu až po špionáž) a  precizního vykreslení jejich hlubokého nesouhlasu se Stalinovou politikou. 22 Vyšinskij se nemýlil, když upozornil, že mnozí bývalí opozičníci a další členové strany, měli – pokud jde o Stalina – silné pochybnosti. I když odmítali jeho politiku, zůstali ve straně, navenek předstírali oddanost, zatímco uvnitř skrývali výhrady. Stalin a další straničtí představitelé se této skryté nespokojenosti velmi obávali. Kolektivizace, hladomor a prudké zhoršení životní úrovně vzbuzovaly u velkého množství rolníků a dělníků roztrpčení a straníci na všech úrovních byli značně otřeseni životními podmínkami v kolchozech a v průmyslových závodech.23 Vzhledem k válce, která hrozila na dvou frontách – na východě i na západě –, měli strach, že bývalí opozičníci mohou zneužít sociální nespokojenosti k tomu, aby odstranili Stalina a změnili politickou orientaci strany. Toto ohrožení podmínilo logiku, jež tvořila základ kuriózních obvinění, a  pohánělo posedlost „obojetníky“ a „maskovanými nepřáteli.“ Vyšinskij tlumočil obavy státu otevřeně. Prohlašoval, že obžalovaní nikdy nepřijali stranickou linii

21 22

23

S.  V. Mračkovskij, J. A. Drejcer, E. S.  Golcman, I. I. Rejngold, R. V. Pikel, V. P. Olberg, K. B. Berman-Jurin, Fric-David (I. I. Krugljanskij), M. Lurje a N. Lurje. Taméž, str. 12. Vadim Zacharovič Rogovin užil výraz „amalgam“ k charakteristice doznání ve všech třech moskevských vykonstruovaných procesech v práci Stalin’s Terror of 1937–1938: Political Genocide in the USSR, Oak Park, Mich.: Mehring Books 2009. Wendy Z. Goldman, Hunger and Politics. Prelude to the Great Terror in the Soviet Union,  in: Mathias Middell, Felix Wemheuer (ed.), Hunger and Scarcity under Socialist Rule, Leipzig: Leipzig University Press 2010.

47

pod Stalinovým vedením. „Jednotné centrum pečlivě zakrývalo svou teroristickou činnost,“ poznamenal. „Zároveň s přípravou atentátu na soudruha Stalina a další představitele CPSU se jednotné centrum ze všech sil a všemi prostředky snažilo poskytovat záruky své loajality, ba i zanícení pro stranu.“ Pod přímým vlivem Trockého se ale příslušníci strany „dali na cestu terorismu“ a rozvinuli praxi „obojetnictví do nestvůrných rozměrů“.24 Uprostřed procesu Vyšinskij vyhlásil nové vyšetřování „teroristických organizací bývalých předních představitelů pravice“, k nimž patřil Bucharin, Rykov, Tomskij a další.25 Zatímco se šokovaná veřejnost, v Sovětském svazu i za jeho hranicemi, pokoušela pochopit kořeny hrozivých procesů, obžalovaní byli shledáni vinnými z  toho, že zřídili teroristickou centrálu, zavraždili Kirova a  pokusili se zavraždit i  Stalina a  další sovětské představitele. Všichni byli zastřeleni ještě téhož dne, kdy skončil proces. Po více než padesáti letech od události, v roce 1988, stranický i nejvyšší soud oficiálně přiznaly, že doznání, vynucená mučením a pohrůžkami, byla nepravdivá, a vyhlásily rehabilitaci obětí.26 V třicátých letech ovšem posedlost státu likvidací teroristických spiknutí a  skrytých nepřátel samotné popravy neuspokojily. Naopak, NKVD dál posiloval vyšetřování někdejších levicových opozičníků, kteří se vrátili do strany a obsadili vedoucí funkce v průmyslových odvětvích.27 Funkcionáři moskevského stranického výboru začali vyvíjet tlak na místní stranické organizace, aby k nalezení a odhalení nepřátel, jež se skrývají v jejich řadách, ­v y­užívaly záznamy z členských lustrací předešlého roku. Vyzývali a nutili stranické představitele na oblastní a podnikové úrovni, aby straníky prověřili znovu. Tajemník moskevského stranického výboru S. Z. Korytnyj navštívil v září sedm oblastí. Během jedné schůzky řekl oblastním stranickým funkcionářům, aby „se přestali povalovat a flákat“. Vynadal jim: „Máte podklady čtyřiceti lidí, které byste měli vyšetřit. Máte udání 24 25

26 27

The Case of the Trotskyite-Zinovievite Terrorist Center, str. 19, 21. Tamtéž, str. 55–56, 65, 68, 71–72, 115, 117, 126, 133, 178–80. O tak nazyvajemom „antisovetskom objediňonnom trockistsko-zinovjevskom centre“, Izvestija CK, č. 8, 1989, str. 78–81. Matěrialy fevraľsko-martovskogo plenuma CK VKP (b) 1937 goda, Voprosy istoriji, č. 2–3, 1992, str. 3–4. O tak nazyvajemom „antisovetskom objediňonnom trockistsko-zinovjevskom centre“, Izvestija CK, č. 8, 1989, str. 94. Oleg Chlevňuk, 1937-g. Stalin, NKVD i sovetskoje otčestvo, Moskva: Izdatěľstvo Respublika 1992, str. 116–17.

48

na čtyřicet lidí. Na co ještě čekáte?“28 Místní organizace, které pokyny k odhalování nepřátel do té chvíle převážně ignorovaly, najednou začaly udání prošetřovat. Posílaly dopisy stranickým organizacím odlehlých měst a požadovaly životopisná data členů, jejich záznamy z občanské války a protokoly z dávno zapomenutých shromáždění, jež se konala ve dvacátých letech.29 Nepřekvapuje tudíž, že některé ze žádostí nakonec pomohly vyvrátit původní kompromitující informace. Ve stejnou dobu vyvolala shromáždění v továrnách po srpnovém monstrprocesu příval nevyžádaných udání, když řada příslušníků strany spěšně sdělovala nová podezření písemnou formou. Korytnyj zmizel někdy v  průběhu následujícího roku, kdy zatýkání neblaze zasáhlo i moskevský stranický výbor. Poté, co byl obviněn vojenským shromážděním nejvyššího soudu, se jeho jméno objevilo na seznamu, který byl zaslán Stalinovi a řadě dalších představitelů kvůli souhlasu s popravou 21. října 1937. Získal krátký odklad výkonu trestu, neboť někdo ho ze seznamu vyškrtl, ale na druhém seznamu se jeho jméno objevilo znovu a brzy poté, 7. prosince, byl také popraven.30

PRŮMYSLOVÁ SABOTÁŽ Na podzim roku 1936 zachvátil hon na teroristy průmyslové podniky. V  září byl vyloučen ze strany kvůli udržování styků se Zinovjevem a  Kameněvem náměstek ministra těžkého průmyslu G. L. Pjatakov, někdejší člen levicové opozice a blízký spolupracovník Trockého, a téměř okamžitě byl zatčen.31 Po vyčerpávajícím výslechu se přiznal k hospodářskému rozvracečství a sabotáži. Jedenáct dní po jeho zatčení, 23. září 1936, otřásl uhelnými doly Kemerovo v  Kuzněcké pánvi (Kuzbas) v západní části Sibiře výbuch podzemního plynu, který zabil 28 29

30

31

CAOPIM, f. 3, i. 49, s. 119, l. 36. CAOPIM, f. 3, i. 49, s.. 119, l. 36–39, 64–55, 71, 125. K počáteční odezvě na takzvané „skryté nepřátele“ uvnitř stranických organizací, viz W. Goldmann, Terror and Democracy in the Age of Stalin, str. 86–92. Viz http://stalin.memo.ru/spiski/tomio3.htm, Archiv prezidenta Rossijskoj Feděraciji (APRF), f. 3, i. 24, s. 411, l. 232, http://stalin.memo.ru/spiski/tomio5htm, APFR, f. 3, i. 24, s. 413, l. 255. J. Arch Getty, O. V. Naumov, Road to Terror, str. 283, 286.

49

deset horníků a  dalších čtrnáct zranil. Problémy v  Kemerovu byly stejné jako všude jinde v  těžebním průmyslu; nehody, špatné odvětrávání a nedostatečné vyztužení štol byly zcela běžné. V tomto případě ale, dříve než uplynul týden od neštěstí, uložil lidový komisariát oblastním a  místním prokurátorům, aby znovu přezkoumali „každý výbuch, nehodu a požár v průmyslových odvětvích za poslední tři roky“, a Stalin vyzval politbyro, aby šéfa NKVD Jagodu nahradilo Ježovem.32 NKVD rychle propojil důlní vedoucí pracovníky a inženýry z Kemerova s někdejšími trockisty, kteří byli ve vězení, a obvinil je z účasti na přípravě spiknutí s cílem zničit doly Kemerovo, zabít horníky a provádět špionáž.33 V  listopadu stanulo devět obviněných, kteří byli označeni za „kontrarevoluční sabotážní skupinu“, před tribunálem, tvořeným „trojkou“, tedy tříčlennou skupinou, jež byla sestavena po Kirovově vraždě, aby vyšetřovala případy „terorismu“ a „vlastizrady“. Svědectví obviněných vedoucích pracovníků a inženýrů bylo záměrně uspořádáno a podáno tak, aby pracující rozzuřilo a zmobilizovalo jejich podporu státu. Noviny obecně citovaly obviněného, který měl říci: „Brzy zahynou horníci v dolech jako krysy.“34 Obvinění byli obžalováni výhradně

32 33

34

GARF, f. 8131, i. 37, s. 84, l. 108; J. Arch Getty, O. V. Naumov, Road to Terror, str. 280. K  obviněným patřili i  hlavní inženýr důlního komplexu Kemerovo I. A. Pešechonov a německý občan a hlavní inženýr komplexu dolů Severnaja E. P. Stikling. Další obžalovaní, kteří pracovali v dole Centralnaja, kde došlo k výbuchu, byli ředitel dolu I. I. Noskov, hlavní inženýři V. M. Andrejev a I. J. Kovalenko, manažer N. S. Leoněnko, ředitel úseku ventilace I. T. Ljaščenko, předák F. I. Šubin a dělník, někdejší trockista M. A. Kurov. Pešechonov byl v roce 1928 v šachtinském procesu odsouzen k třem letům vyhnanství. Poté, co si odpykal většinu trestu na západní Sibiři, ho nakonec jmenovali hlavním inženýrem důlního komplexu Kemerovo. Šubin byl někdejší trockista, který se účastnil ilegálních schůzek, jež pořádal Trockij v roce 1927 před svým odchodem ze SSSR do exilu. Šest dalších mužů, kteří se na trockistické ilegální činnosti též podíleli, bylo souzeno později, v procesu, který je znám jako druhý moskevský vykonstruovaný proces s „paralelním trockistickým centrem“. Byli to zástupce vedoucího montáže v Kemerovu J. N. Drobnis, starý revolucionář a někdejší trockista N. I. Muralov (jenž byl v roce 1928 vyhoštěn do Novosibirsku), ředitel zinkových dolů v Kuzbasu A. A. Šestov, hlavní inženýr uhelného trustu Kuzbas M. S. Strojilov, vedoucí sibiřské strojní výroby M. S. Boguslavskij a řidič V. V. Arnold. V této „záložní“ skupině byli všichni – s výjimkou Arnolda – někdejšími opozičníky. Viz Process kontrrevoljucionnoj trockistskoj vreditělskoj gruppy na Kemerovskom rudnike, část I, Trud, 20. listopadu 1936, str. 3; část 2, Trud, 21. listopadu 1936, str. 3; a část 3, Trud, 22. listopadu 1936, str. 3. Process kontrrevoljucionnoj trockistskoj vrediteľskoj gruppy na Kemerovskom rudnike, část I, Trud, 20. listopadu 1936, str. 3.

50

na základě doznání a zastřeleni.35 Proces, podle státního tisku, přiměl veřejnost, zvláště pak dělníky, aby posuzovali problémy sovětského průmyslu jako důsledek vypočítavé činnosti sabotérů. Zaměstnanci, silně znechucení nebezpečnými a těžkými podmínkami, nelibě nesli, že jejich vedení upřednostňovalo množství produkce na úkor bezpečnosti. Proces přesunul vinu ze státu na vedoucí pracovníky a někdejší opozičníky a vyzval pracující, aby formulovali stížnosti na bezpečnost, bydlení, pracovní podmínky a nedostatek potravin pomocí nového jazyka „sabotérství“.36 Brzy se ukázalo, že kemerovský proces je pouhým nácvikem pro druhý moskevský monstrproces, jež byl zahájen 23. ledna 1937. Opět se ho zúčastnili zpravodajové z celého světa. V té době byla již ve vězení tisícovka řídících ekonomických pracovníků, kteří byli obviněni z úmyslné sabotáže.37 Vykonstruované uspořádání procesu spočívalo na třech vzájemně propojených spiknutích spojujících sabotáž v Kemerovu s  úmyslným poškozováním železničních tratí a  se sabotážemi v  chemickém průmyslu. Sedmnáct obžalovaných, včetně náměstka ministra těžkého průmyslu Pjatakova, redaktora listu Izvestija K. B. Radka a náměstka ministra lehkého průmyslu G. J. Sokolnikova bylo souzeno za vlastizradu, špionáž a  sabotérství. Obžalovaní byli též obviněni z vytvoření „paralelního trockistického centra“, jež mělo sloužit jako záloha k „spojenému trockisticko-zinověvskému centru“, jehož členové byli odsouzeni v procesu v srpnu 1936.38 Sedmnáctičlenná 35 36 37

38

Reč gosudarstvennogo obvinitelja – zam. prokuratora Sojuza SSR tov. Roginskogo, Trud, 23. listopadu 1936, str. 2. Soděržanije prigovora, Trud, 23. listopadu 1936, str. 2. J. Arch Getty, O. V. Naumov, Road to Terror, 282; Oleg Khlevniuk, Economic Officials in the Great Terror, 1936–1938, in: Melanie Ilic (ed.), Stalin’s Terror Revisited, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan 2006. Report of Court Proceedings of the Anti-Soviet Trotskyite Center, Moscow: People’s Commissariat of Justice 1937. Dále uváděn jako Case of the Anti-Soviet Trotskyite Center. Obžalovanými byli G. L. Pjatakov, K. B. Radek, G. J. Sokolnikov, L. P. Serebrjakov, N. I. Muralov, J. A. Livšic, J. N. Drobnis, M. S. Boguslavskij, I. A. Kňažev, S. A. Ratajčak, B. O. Norkin, A. A. Šestov, M. S. Strojilov, I. D. Turok, I. I. Graše, G. E. Pušin a V. V. Arnold. Například Muralova, někdejšího člena levicové opozice, jenž byl v  roce 1928 poslán do exilu do Novosibirska, zatkli na jaře roku 1936. Odmítl se ale přiznat k  jakémukoli provinění a vzdoroval naléhání vyšetřovatelů až do prosince. Obžalované rozdělovala průmyslová odvětví a regiony: Muralov, Drobnis, Boguslavskij, Norkin, Šestov, Strojlov a Arnold na  západní Sibiři, Ratajčak a  Pušin v  chemickém sektoru na Ukrajině a  Serebrjakov, Livšic, Kňažev a Turok na jižních železničních tratích.

51

skupina, domněle motivovaná společně sdílenou nenávistí k Stalinovi, údajně osnovala spiknutí s cílem rozvrátit sovětský průmysl, nastolit kapitalismus, rozpustit zemědělská družstva (kolchozy), oslabit obranu státu a učinit územní ústupky Německu a Japonsku.39 Obžalovaní ve svých výpovědích přesvědčivě prokázali někdejší příslušnost k pravici. Na základě těchto nových důkazů bylo znovuotevřeno vyšetřování Bucharina a dalších. Státem vedený případ se opíral, tak jako v procesu v srpnu 1936 i kemerovském procesu, výhradně o doznání obviněných. Na konci procesu byli všichni obvinění, s výjimkou čtyř, kteří dostali tresty dlouholetého vězení, zastřeleni.40

HON NA SABOTÉRY V TOVÁRNÁCH Atmosféra v  továrnách a  vesměs v  celé zemi se začátkem roku 1937 zásadním způsobem změnila. Šokující a všemožně zveřejňovaná doznání obžalovaných v  druhém moskevském vykonstruovaném procesu, společně s rostoucí hrozbou války, přesvědčila mnoho sovětských občanů, že je jejich země ohrožena nepřáteli zevnitř i zvenku. Noviny zdůrazňovaly, že obyčejní lidé mají proč být znepokojeni. Obvinění, kteří byli propojeni s fašistickými silami, usilovali o svržení socialismu, chtěli zabít Stalina a další vůdčí představitele a vraždit obyčejné lidi v továrnách, dolech a  na železnicích.41 Na základě návodu v  celonárodních i podnikových novinách naléhali straničtí organizátoři na pracovníky, aby identifikovali a odhalovali tyto teroristy ve svých továrnách. Organizátor v ocelárnách Serp i molot napsal po lednovém procesu: „Proces byl pro nás velkým poučením. Nyní musíme ke každé nehodě, ke každému poškození přistupovat jinak. Není tajemstvím, že poté, co nepřátelští pracovníci něco provedou v továrně nebo v dílně, máme často sklon skutky přehlížet.“ Doporučil členům strany v továrně, aby „se bedlivě rozhlíželi“.42 Straničtí organizátoři vysvětlovali, že teroristé uspěli se 39 40 41 42

Case of the Anti-Soviet Trotskyite Center, str. 6–18, 372, 574–75. Tamtéž, str. 444–45, 451, 543. Trockistskije špiony, diversanty, izmenniki rodiny, Kirovec, 22. ledna 1937, str. 4; Sdělať vse vyvody iz processa, Kirovec, 3. února 1937, str. 2. Kakije vyvody my dolžny sdělať iz processa, Martenovka, 5. února 1937, str. 1.

52

spikleneckými plány jenom proto, že se dělníkům, kteří byli oprávněně nedůvěřiví, „nedostalo potřebné podpory“. Dělníci se musí zbavit „úzkoprsé buržoazní servility“ vůči dílenským předákům a  řídícím pracovníkům. Pracovníci závodu Serp i molot, kteří byli nabádáni, aby „zavrhli pasivitu“, se podepsali pod oficiální závazek, který byl posléze otištěn v podnikových i celostátních novinách: Ani jednu závadu, ani jednu nehodu bychom neměli nechat bez povšimnutí. Víme, že se výrobní procesy nezastaví samy, že se stroje samy neporouchají, že kotle samy nevybuchnou. V každé takové události má někdo ruce. Nejsou to ruce nepřítele? To je první otázka, kterou by si každý z nás v takových případech měl klást.43

Závazek brzy přijali a podepsali pracovníci po celé zemi. Noviny a  straničtí organizátoři vyzývali pracující, aby tyto skryté nepřátele vyhledávali, vyjadřovali nahlas svá podezření a aby si příliš nedělali starosti se zajišťováním konkrétních důkazů. Jakmile pracovníci získali tuto virtuální moc, v továrnách propukla disharmonická exploze obviňování a  protiobviňování. Racionálně vedená technická objasnění se ukázala být chabou protiváhou nepodložených obvinění z úmyslného poškozování, jež brzy nabídla praktické vysvětlení pro jakýkoliv defekt, nedostatek, nehodu či opomenutí. Po požáru v objektu strojírny Dynamo odrážel článek v závodních novinách rétoriku závazku zaměstnanců závodu Serp i  molot: „Jsou tyto požáry náhodné? Uprostřed nejhlubší noci se dům neocitne sám od sebe v plamenech, stroje neodejdou ze stavební plochy samy a hobliny nespadnou do motoru z nebe. To je práce nepřítele.“44 Šéfové dílen, kteří si již předtím často vzájemně vjížděli do vlasů, neboť nízká nebo odbytá produkce jedné dílny ovlivňovala produkci ostatních dílen, byli nyní tímto zápasem zcela pohlceni. Nový důraz na „sabotérství“ způsobil, že se konflikty mezi jednotlivými dílenskými předáky proměnily v politickou válku. Pracovníci i straníci zjistili, že jazyk „sabotérství“ lze výhodně použít jako alibi v případech, kdy byla podceněna bezpečnostní rizika, ke zpochybňování rozhodnutí šéfů a jako prostředek osobní msty. Straník v jedné dílně napsal: „Třídní nepřítel zde vládne s obrovskou 43 44

Sdělať vse vyvody iz processa, Kirovec, 3. února 1937, str. 2. Razoblačiť do konca vsech vragov naroda, Kirovec, 14. května 1937, str. 1.

53

rozhodností. Nedávno jsme zaznamenali opakované případy výbuchů naftového paliva v elektrické peci. Není to důkaz, že třídní nepřátelé uskutečňují zlomyslné dílo?“45 Samotní dílenští předáci byli – pokud šlo o nařčení ze sabotérství – zvláště zranitelní. V závodě Serp i molot se například pracovnice Stěpanovová pokoušela opakovaně dostat šéfa válcovny D. Sagajdaka do maléru. Rozčilovalo ji jeho panovačné chování, a tak si na něho znovu a znovu stěžovala ostatním. Zpočátku všichni její stížnosti přehlíželi. Ale jakmile se Sagajdak dopustil politické chyby v dělnickém studijním kroužku a hned poté se dělníci přiotrávili při chemické nehodě ve válcovně, stranická organizace ho obžalovala. Během dlouhé stranické schůze v březnu 1937, která se věnovala Sagajdakově případu, Stěpanovová zopakovala svá obvinění. Její řeč, horlivý a hanebný pokus podat důkaz o oddanosti straně, výstižně demonstruje vrtkavost doby formou výbušné směsi třídního rozhořčení, osobní nevraživosti, dílenských záležitostí a  státní politiky. Stěpanovová připomenula, že Sagajdaka začala podezírat, když viděla, jak se řídící pracovníci válcovny chovají k dělníkům: Když jsem nastoupila do válcovny, hned jsem pocítila, že postoj úředníků a vedoucích pracovníků v kanceláři válcovny k dělníkům je nemístný. Do slepé uličky jsem se ale dostala ve chvíli, kdy jsem zjistila, že vedoucí válcovny je komunista a zřejmě mu je tato situace lhostejná. Začala jsem si Sagajdaka více všímat.

Stěpanovová brzy zpozorovala, že Sagajdak podle všeho svými spolustraníky opovrhuje: Měli jsme dílenskou schůzi. Všichni členové strany se zúčastnili. Ale Sagajdak odešel do dílny. Stranický organizátor šel za ním. Sagajdak nepokládal za důležité, dokonce ani jako člen strany, se schůze účastnit. Stranický organizátor řekl, že [Sagajdak] nemůže přijít, protože má moc práce. Tento příklad poukazuje na to, že Sagajdak se neztotožňuje se stranou, ale povyšuje se nad ni.

Dále si všimla, že si Sagajdak neváží dělníků ve válcovně: 45

Ob administrirovaniji v partijnoj rabote, Martenovka, 3. dubna 1937, str. 1.

54

Zúčastnila jsem se výrobní schůze. Probírali jsme plýtvání. Dílna vyrábí mnoho zmetků. Sagajdak se obrátil na [Dimitrije] Rovnova a řekl, „Míťo, vyválcoval jsi zmetek. Přišel jsem do dílny a viděl, že to, co válcuješ, je zmetek, ale nic jsem ti neřekl. Ty jsi valcíř. Jak to, že sis nevšiml, že vyrábíš vadný výrobek?“ Sagajdak chtěl svalit vinu na dělníky. A byl tu další případ. Na druhém stroji se stala nehoda. Byla to velká nehoda. Sagajdak věděl, že s tím strojem jsou problémy. Řekla jsem mu to, ale neposlouchal mě. Další den se objevil v deset dopoledne. Stroj byl už úplně rozbitý. Sagajdak řval na valcíře: „Jdi a přemýšlej o tom, kolik teď budeš brát, když je stroj rozbitý.“ Člověk by si měl uvědomit, jak má mluvit se sovětským občanem. Je tohle způsob, jakým by měl sovětský inženýr mluvit s dělníkem? S dělníkem, který si každou poruchu bere k srdci? Měli jsme kvůli tomu schůzi. Schůze začala. Byla jsem ve střehu, abych viděla, co se bude dít. Chtěla jsem vědět, jestli dělník dostal svou mzdu. Komsomolec [člen mládežnické komunistické organizace] Bolotin mluvil o problémech ve válcovně. Sagajdak pak v závěrečné řeči svedl všechnu vinu za nehodu na tohoto komsomolce. Jak mohl komsomolec zavinit nehodu, když byl v té době ve službě jinde? A Sagajdak pak zasypával komsomolce frázemi typu: „Švec se má držet svého kopyta.“ Ve válcovně je kritika potlačována. Po této schůzce jsem se utvrdila v pocitu, že Sagajdak není jedním z nás.

Negativní mínění o Sagajdakovi bylo důvodem, proč ho Stěpanovová udala člence stranického výboru Galkině. Galkina se ale nebyla ochotná zabývat drobnými stížnostmi na vlivnou osobu v továrně. Stěpanovová to objasňuje. Když Galkina přišla do dílny, řekla jsem jí, že Sagajdak není sovětský člověk. Snaží se vás koupit. Řekla mi „Jak by to mohl udělat?“ Uplynul nějaký čas. Sagajdak řídil schůzi o snížení ceny oceli [v souladu se sovětskou kampaní za zvýšení výroby a snížení nákladů]. Řekl, že v cizině snížili ceny na úkor pracující třídy. Pak mluvil o velkých úspěších v Sovětském svazu. Vyjádřil to tak, jako by naše výsledky dobré nebyly. Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem jak. Chtěla jsem ho napomenout. Možná, že to tak neměl v úmyslu říct, nebo to bylo jen nešikovné vyjádření.

Nekonkrétní rozhořčení Stěpanovové a  její zkreslená politická kritika mohla vyjít vzhledem k různým okolnostem naprázdno. V létě 1936 ale obdržely všechny stranické organizace neveřejný dopis od 55

ústředního výboru s  naléhavým požadavkem, aby odhalovaly skryté nepřátele. Stěpanovová nyní začala prosazovat svá tvrzení důraznějším politickým jazykem a speciálně se odvolávala na dopis: Na schůzi dělnického klubu nám přečetli dopis o neodhaleném trockisticko-zinověvském bloku. Po veřejném čtení jsme k dopisu měli ve válcovně hodně připomínek. Zašla jsem k dělníkovi v dílně na ocelové dráty a řekla jsem mu, že Sagajdak není jedním z nás, ale víc jsem neřekla. Oni [straničtí funkcionáři] mi řekli, „To jste nikomu předtím neřekla,“ ale odpověděla jsem, že už jsem o tom mluvila. Sagajdak přednesl zprávu o trockisticko-zinověvském bloku na stranické schůzi. Řekl, že blok podporoval stejnou politiku, jakou prosazovali bolševici v předvečer první světové války [to je, nevstupovat do války s Německem]. Říct takovou věc nyní, v tuto chvíli! Co je to za člověka, když vystoupí s takovou řečí? Schůze pokračovala a Sagajdak se mimochodem zmínil, že zná Sedova [syna Trockého] a že s ním studoval.

To byl poslední, usvědčující detail, který Stěpanovová potřebovala, aby zdůvodnila svoji věc. Opět si stěžovala Galkině, která byla nyní nucena v té záležitosti něco podniknout: Okamžitě jsem zašla do stranického výboru za Galkinou a ta mi sdělila: „Nestrpím, abyste takhle mluvila o Sagajdakovi. Celou záležitost předložím plenárnímu zasedání stranického výboru.“ Všechny tyto skutečnosti, které jsem připojila, to je ryzí rozvracečství. Sagajdak rozhodně není jedním z nás.46

Obvinění vznesená Stěpanovovou, tak jako mnohými dalšími lidmi, byla směsicí neurčitých stížností a nepodložených podezření. Stěpanovová, na začátku pohoršená Sagajdakovým rozhodnutím vynechat stranickou schůzi a jeho hrubým chováním k dělníkům ve válcovně, začala pozorně naslouchat jeho slovům a považovala je za důkaz podvracečctví. Hovořila o svých pochybnostech s členkou stranického výboru Galkinou. Galkina reagovala obdobně jako mnoho místních funkcionářů. Nejdříve se snažila Stěpanovovou odradit, ale pak, když Stěpanovová na záležitost naléhala, pochopila, že kdyby vyšetřování odmítla, 46

CAOPIM, f. 429, i. 1, s. 269 (spis přečíslován na 224), str. 16–19. O případu Sagajdak, viz str. 1–68.

56

riskovala by svou vlastní pověst. Nechtěla Sagajdakovi uškodit, ale ani netoužila ohrozit vlastní kariéru tím, že by ho bránila. Stěpanovová tak donutila Galkinu, aby záležitost předložila plénu stranického výboru. Její nepodložená obvinění – zároveň s dalšími sděleními, která svědčila proti němu – měla pro Sagajdaka vážné následky. V únoru 1937, ještě než se stranický výbor sešel k projednání případu, se do věci zapojily i podnikové noviny – v roli ochránce bezpečnosti práce. V reportáži o tom, že dělníci jsou často popáleni šplíchající kyselinou, se šéfredaktor otevřeně ptal: „Je ve válcovně přítomná ruka nepřítele?“ Článek vyzýval i další k účasti na útoku na Sagajdaka, když obsahoval jízlivou poznámku: „Nepřátelé, skrývající se za stranické legitimace by měli být odhaleni.“47 Krátce poté stranický výbor obvinil Sagajdaka „z plánovitého neplnění příkazů, otrávení dělníků, potlačování kritiky, ze spojení s kontrarevolučním fašistou Sedovem [synem Trockého], pašování Trockého myšlenek a úmyslného poškozování.“ Obvinění vznesená proti němu, podobně jako ta v moskevských procesech, byla směsicí absolutních lží (o jeho těsném spojení se Sedovem, úmyslném otrávení dělníků a vědomé snaze ničit výrobu) a obvinění z běžných průmyslových nedostatků (ohrožování pracovních podmínek, neschopnost plnit plán, časté přerušování chodu strojů). Po vleklém vyslýchání stranický výbor vyloučil Sagajdaka ze strany. O několik měsíců později byl zatčen.48 Sagajdakův případ inspiroval dělníky nejen ve válcovně, ale v celé továrně. Jestliže Sagajdak mohl být zodpovědný za chemickou nehodu, pak je obdobně možné zjistit, že i další vedoucí pracovníci nesou vinu za situaci ve svých úsecích. Hlavní inženýr továrny L. V. Marmorštejn se ze strachu, že by mohl být obviněn z podílu na problémech ve válcovně, zoufale snažil od Sagajdaka distancovat. „S touhle záležitostí nemám nic společného,“ prohlašoval na následující schůzi. „Ty chemické vany jsem nevyráběl.“ Marmorštejn se zmínil, že dělníci jsou na něho naštvaní: „Jakmile se objevím v dílně,“ řekl, „každý mi chce dát pěstí do nosu.“ Podnikové noviny reagovaly ostře, „Mohlo by skutečně existovat vážnější obvinění než jeho vlastní slova, že ‚mu každý chce dát pěstí do nosu?‘“ Zatčení Sagajdaka brzy odstartovalo příval dalších. Jedovatá žlutá pára, 47 48

Naruku vragu, Martenovka, 28. února 1937, str. 3. CAOPIM, f. 429, i. 1, s. 269 (spis přečíslován na 224), str. 2, 68, 69.

57

kterou zapříčinila chemická havárie, zahalila odbory, dílnu a inženýrské osazenstvo do dusivého oblaku osočování. Inspektor práce, místní šéf odborového svazu pracujících v hutnictví a Marmorštejn byli obviněni ze „zrady zájmů pracujících“.49 Brzy poté byl Marmorštejn zatčen. Stachanovské hnutí, státem podporovaný program, který dělníkům sliboval prémie, ocenění a  veřejné pochvaly za překročení výrobních norem, některé dohánělo k  tomu, že obviňovali své nadřízené. Mnozí pracovníci se stavěli proti stachanovskému hnutí, které vnímali jako neudržitelnou formu urychlování výroby. Jiní žádostivě překonávali normy, aby si zvýšili mzdu. K tomu, aby lámali výrobní rekordy, ale dělníci potřebovali ochotné pomocníky, plynulý přísun materiálu a  kvalitní nástroje. Dílenští vedoucí, kteří buď nebyli ochotní, nebo schopní takovou podporu poskytnout, vyvolávali hněv prostachanovských dělníků, kteří je obviňovali z  „potlačování stachanovského hnutí“. A naopak, o dílenských mistrech, organizačních pracovnících a ředitelích, kteří kritizovali nerealistické výrobní cíle, se mluvilo jako o těch, kteří úmyslně „snižují výkony“ nebo „zatajují skutečnou výrobní výkonnost strojů“.50 Ohodnotit poctivě výrobní limity výroby znamenalo vystavit se obvinění z kriminálního činu, neboť to vedení podniku znemožnilo projednávání výrobních výsledků a plánování jinak než řečí novinářské „vaty“. Dělníci také ve vzájemných rozhovorech používali nový represivní jazyk, často to byly obchodní fráze s výrazným zabarvením. Když se strojník v ocelárně Serp i molot Ratkin pokoušel zvednout výrobní normy s odvoláním na stachanovské hnutí, jiný dělník mu odsekl. „Ratkin je patolízal. Chce si víc vydělat.“ Ratkin reagoval tím, že nazval kolegu „zákeřným rozvracečem výroby“, rozepři popsal a vyvěsil to na nástěnku. Palba politických urážek brzy přilákala pozornost dalších. Skupina spolupracovníků, které rozzuřilo, že by měly být normy zvýšeny, se uchýlila ke staršímu dílenskému jazyku a Ratkina varovala, „ Jestli ještě něco napíšeš, vypíchneme ti oči.“ Tento rozvrat ale ostře pokáraly 49 50

Glavnyj inženěr zavoda tov. Marmorštejn v něblagovidnoj roli advokata, Čuvstvoval, čto v nos udarjaet, Naporistosti my ně projavljali, Martenovka, 17. března 1937, str. 3. Viz například Fakty i vyvody, Martenovka, 5. března 1937, str. 2. O stachanovském hnutí a podvádění v otázce výrobní kapacity, viz též James Harris, The Great Urals: Regionalism and the Evolution of the Soviet System, Ithaca, N. Y.: Cornell University Press 1999, str. 148–63.

58

podnikové noviny, jejichž šéfredaktor pochválil Ratkina za to, že vyslal „velmi závažný signál“. Noviny hlásaly, „Pouze nepřátelské živly vyhrožují stachanovcům.“ Handrkování, které začalo, když jeden dělník se ve snaze o zvýšení norem odvolával na stachanovské hnutí a druhý podněcoval k tažení proti patolízalství v naději, že pomůže udržet status quo, bylo nakonec vyřešeno ve prospěch zvýšení výroby. Přídomek „nepřátelský živel“ trumfoval všechny ostatní a umlčel každého, kdo se ve sporu angažoval.51

MASKOVÁNÍ A ODHALOVÁNÍ Po vraždě Kirova začali být straničtí vůdci posedlí odhalováním politického „maskování“ a „přetvářky“. Vyšinskij nařkl obviněné v moskevském procesu ze skrývání jejich skutečného přesvědčení, z otevřeného předstírání oddanosti straně a její politice, zatímco potají připravovali Stalinův konec. Straničtí představitelé byli přesvědčeni, že ve straně a vládě vyčkávají „maskovaní“ nepřátelé, „skrytí za stranickými legitimacemi“.52 I když se místní stranické organizace v továrnách zpočátku zdráhaly vyhledávat nepřátele ve svých řadách, tlak přicházející z moskevského výboru je nakonec přinutil k tomu, že začaly provádět mnohem svědomitější přezkoumání své členské základny. Od svého vzniku Sovětský svaz upřednostňoval určité skupiny, jako například dělníky, a znevýhodňoval jiné – obchodníky, majitele továren, šlechtice, bělogvardějce, duchovní a členy carské policie. Dělníkům byla obecně dávána přednost, například v případě přijímání do zaměstnání, služebního postupu a přístupu ke vzdělání; ale i uvnitř velké dělnické masy existovalo odstupňování výsad. Ve dvacátých letech, období s velkou nezaměstnaností, měli – pokud se jednalo o pracovní místa v průmyslových odvětvích – přednost dělníci mužského pohlaví před pracujícími ženami a někdejšími rolníky přicházejícími za prací do měst. 51 52

Naglaja vylazka, Serjoznyj signal, Martenovka, 10. dubna 1937, str. 1. Pojem „maskovaní“ nepřátelé byl poprvé zmiňován po revoluci v rámci bolševických diskusí o nacionalismu. Viz Terry Martin, The Affirmative Action Empire: Nations and Nationalism in the Soviet Union 1923–1939, Ithaca, N. Y.: Cornell University Press 2001, str. 4, 241, 247, 350.

59

Strana se tak snažila zvýhodňovat hlavní základnu svých stoupenců. Později, během první pětiletky (zejména v letech 1929–1932), kdy největším problémem byl nedostatek pracovních sil, strana povzbuzovala ženy a rolníky, aby pracovní síly v průmyslu posílili. Ve stejném období probíhala intenzivní kolektivizace. S ní spojené zatýkání a deportace kulaků vedly stát k tomu, že zahájil novou strategii stigmatizace. Kulakům a jejich dětem byl nejprve odepírán přístup k vyššímu vzdělání a pracovním místům v průmyslu a později se jim ani nepovolovalo žít v řadě velkých i malých měst a dělnických sídlišť. Každá žádost o přijetí do vzdělávací instituce nebo do zaměstnání musela obsahovat rozsáhlé biografické informace a „závadný životopis“ – to znamená pokažený příbuzenským či přátelským poutem s kulaky, šlechtou, měšťanstvem či duchovními – vážně snižoval uchazečovu vyhlídku na přijetí či kariérní postup.53 Mnozí lidé, kteří se takovým „poskvrněným životopisům“ snažili vyhnout, svůj původ či předešlé aktivity zatajovali.54 Kulacké rodiče pozměňovali na nemajetné či průměrné rolníky, duchovní na vesnické učitele a obchodníky na dělníky; vynechávali jakoukoliv zmínku o službě v Bílé armádě nebo členství v jiných stranách. Jinými slovy „maskovali“ vlastní identity smyšlenými, a tak usilovali o druh společenského původu, který byl v Sovětském svazu upřednostňován: dělnický či nemajetného rolníka. Ti, kteří chtěli vstoupit do strany, museli dát velký pozor na to, jak se představovali. Na jedné straně mohly určité životopisné údaje uchazeče o členství diskvalifikovat, na straně druhé lhát straně bylo samo o sobě důvodem k vyloučení. V dychtivosti po přijetí 53

54

O diskriminaci ve dvacátých letech viz Wendy Z. Golman, Women at the Gates: Gender and Industry in Stalin’s  Russia, New York: Cambridge University Press 2002, str. 5–32. O poskvrněných životopisech a podvodech viz Sheila Fitzpatrick, Tear off the Masks!; Oleg Kharkhordin, The Collective and the Individual in Russia: A study of Practices, Berkley, Calif.: University of California Press 1999; rozhovory v rámci orální historie viz Barbara Engel, Anastasia Posadskaja-Vanderbeck (ed.), A Revolution of Their Own: Voices of Women in Soviet History, Boulder, Colo.: Westview Press 1977, a Sheila Fitzpatrick, Yuri Slezkine, In the Shadow of Revolution: Life Stories of Russian Women, Princeton, N. J.: Princeton University Press 2000. Například básník Alexandr Tvardovskij byl syn kulaka, ale zatajil svůj původ a otce se zřekl. Orlando Figes, The Whisperers: Private Life in Stalin’s Russia, New York: Metropolitan Books 2007, str. 132–36. Viz též úryvky o Stěpanu Podlubném in: Jochen Hellbeck, Revolution on My Mind: Writing a Diary under Stalin, Cambridge, Mass.: Harvard University Press 2006, str. 165–221.

60

kandidáti často některé politické či sociální stránky rodinného původu neuvedli. „Maskování“ tak bylo od raných dvacátých let běžnou záležitostí, kterou uplatňovali členové strany stejně jako běžní občané, aby si zajistili přijetí a povýšení.55 Jakmile místní stranické organizace začaly v letech 1935–36 pečlivě přezkoumávat seznamy členů, ocitli se mnozí členové v nesnázích; vyšetřování, kontrola životopisných údajů a záznamů o zatčených příbuzných odhalila, že nemluvili pravdu nebo že zamlčeli někdejší opoziční aktivity nebo společenský původ. Během let 1937 a 1938 byli mnozí členové „odhaleni“ na schůzích, když se jejich spolupracovníci přihlásili jako svědci, kteří prozradili dříve skrývaná fakta. Schůze se konaly ve všech dílnách během speciálních tzv. politických dní (rus. politdni, pozn. překl.), v nichž se lidé učili, „jak rozpoznat cíle, metody, konkrétní poškozování a záškodnickou činnost zahraničních špionážních organizací a jejich pravicových trockistických agentů.56 Stranické organizace pobízely zaměstnance továren a členy strany, aby „odhalovali“ (rus. razoblačili) skryté nepřátele či jim „strhávali masky“, a tím odkrývali jejich „pravé tváře“. Podnikové noviny trvaly na tom, že se „maskovaní“ nepřátelé skrývají v každé dílně.57 Všechny články v podnikových novinách, stejně jako oficiální proslovy na stranických a  odborových schůzích, oplývaly metaforami jako „hadi“, „hnízda“, „plazi“ a „odporné bandy“. Jeden článek v  podnikových novinách upozorňoval, že: „Nepřítel, důkladně skrytý, stále jedná a uplatňuje vůči nám ďábelské metody boje, pokrytectví, přičemž se kroutí jak had.“58 Karikatury zobrazovaly silné paže ohánějící se páčidly a  meči, které

55

56 57 58

Státem prováděná stigmatizace různých společenských skupin pokračovala i po druhé světové válce a vytvářela začarovaný kruh, v jehož rámci lidé „maskovali“ rodinné zázemí, což vedlo stát k organizaci kampaní, jež měly tyto poměry odhalovat, a to zpětně vedlo ještě k důmyslnějšímu maskování dalších lidí, kteří hledali cesty, jak uniknout odhalení. K příkladům tohoto jevu po druhé světové válce viz kapitolu Marka Edela o POWs (prisoners of war, válečných zajatcích, pozn. překl.) Marked for Life, in: Soviet Veterans of the Second World War: A Popular Movement in an Authoritarian Society, 1941–1991, New York: Oxford University Press 2008, str. 102–28. Paul Hagenloh též na tuto dynamiku poukazuje v Stalin’s police: Public Order and Mass Repression in the USSR, 1926–1941, Baltimore: John Hopkins University Press 2009, str. 322–23. Pitať svjaščennuju něnavisť k vragam naroda, Kirovec, 24. června 1937, str. 2–3. Viz například Zamaskirovannyj trockist, Kirovec, 20. července 1937, str. 2, Raboty part­ organizacij na uroveň sovremennych zadač, Kirovec, 6. ledna 1938, str. 1. Razoblačiť do konca vsech vragov naroda, Kirovec, 14. května 1937, str. 1.

61

tlučou a utínají hadovitě pokroucené paže pokryté svastikami.59 Noviny vyzývají stranické a odborové funkcionáře, aby „přemáhali krátkozrakost“, „naslouchali hlasům lidu“ a „rozpoznávali nepřítele navzdory jeho pečlivě vyumělkované masce“.60 Místní straničtí představitelé nabádali své členy, aby přestali marnit čas v ústraní a připojili se k honu na nepřátele. „Stále ještě máme mezi sebou čumily a  strašpytle se stranickými legitimacemi v kapsách,“ napomínal v jednom článku jeho autor.61 Podnikový tisk nařizoval dílenským mistrům a členům stranických výborů, aby uplatňovali ponaučení z nedávného procesu s „obdobným trockistickým centrem“ a odhalovali „nepřátele skryté mezi námi“, a očistili tak továrny od „zvrhlého bandity Trockého a jeho zaprodanců“.62 Každý si musel vštípit, jak „rozpozná nepřátele a falešníky“.63 Přece jen neexistovaly jasné znaky, podle nichž bylo možné skryté nepřátele poznat. Pokyny byly neurčité a hesla skýtala málo poučení: straničtí organizátoři objasňovali, že k  jednomu z  nejvíce matoucích a nejodpornějších triků nepřítele patří jeho nebo její přestrojení za l­oajálního, tvrdě pracujícího soudruha. Na rozdíl od nacistického Německa, kde bylo snadné ideologického nepřítele – komunistu, Žida, Slovana či Roma – identifikovat a démonizovat, nepřítel v Sovětském svazu vypadal stejně jako respektovaný soudruh. Členové strany byli varováni, že nepřítel může vystupovat v masce loajálního a zodpovědného občana. A co hůře, nepřátelé mají ďábelskou schopnost lidi kolem sebe „oslepovat“. „Úkolem každého čestného sovětského občana,“ prohlašoval šéfredaktor jedněch novin, „je dokázat odhalit nepřátele v jakémkoli převleku, rozpoznat a zabránit jim v zákeřných, vlastizrádných aktivitách“. Tisk, plný zpráv o zatčení údajných špionů a záškodníků, podporoval atmosféru výrazné nedůvěry a  podezírání. Noviny varovaly čtenáře, že nepřátelé mohou jít tak daleko, že se vydávají za „ty, kteří strhávají masky,“ přičemž obviňují druhé, aby unikli vlastnímu 59 60 61 62 63

Viz například Pitať svjaščennuju něnavisť k vragam naroda, Kirovec, 24. června 1937, str. 2–3. Svjaščennaja objazannosť kommunista, Martenovka, 22. dubna 1937, str. 1 (přetištěno z deníku Pravda, 21. dubna 1937). Razdaviť, uničtožiť gadinu, Kirovec, 27. ledna 1937, str. 1. Zavodskoje partsobranije, Kirovec, 6. února 1937, str. 2; Ubijcy luščich synov naroda, Kirovec, 1. ledna 1937, str. 1. Ně udatsja!, Kirovec, 27. ledna 1937, str. 1.

62

odhalení.64 Dokonce ani těm soudruhům a spolupracovníkům, kteří jsou zdánlivě nejloajálnější, nejostražitější a zapálení pro sovětskou věc, by se nemělo plně důvěřovat, neboť právě tyto vlastnosti často tvoří součást vynalézavějších masek.

PŘEHLÍŽENÍ NEPŘÍTELE, ZLEHČOVÁNÍ NEPŘÁTELSKÝCH AKTIVIT A VĚDOMÁ NEČINNOST Podnikové noviny doporučovaly zaměstnancům, aby při zacházení s podezřelými spolupracovníky a soudruhy nepodléhali sklonu k dobrosrdečnosti a soucitu. „Vědomá nečinnost“ nebo také „blahosklonnost“ (rus. blagodušije) se stala přívlastkem, který se vztahoval na ty, kteří vědomě odmítali odhalovat „záškodnictví“ a  jeho neblahé následky. Když byla v Dynamu zatčena skupina inženýrů jako „trockisté“ a „nepřátelé lidu“, podnikové noviny obvinily bývalého ředitele z nedostatku ostražitosti. Šéfredaktor trval na tom, že nepřátelům se v továrně dařilo, protože ředitel byl „nakažen ledabylostí a blahosklonností“. Další vedoucí a inženýři čelili později obvinění z toho, že řediteli „příliš důvěřovali“, že selhali, protože nezpochybňovali jeho autoritu a že sami prokazovali podobně „nedbalý a blahosklonný“ postoj.65 Funkcionáři místních stranických organizací v minulosti nepřiměřené pokyny často ignorovali, což byla strategie, která dlouhou dobu účinně zmírňovala požadavky, které přicházely z Moskvy. Osočování z „blahosklonnosti“ tuto vyšlapanou, pohodlnou cestu nejmenšího odporu záměrně zahradilo. Veřejný útok na toleranci přinutil dokonce i lidi, kteří to mysleli dobře, k tomu, že začali obviňovat druhé. Každý se nyní musel aktivně účastnit „honu na nepřátele“ nebo riskoval, že bude obviněn z toho, že nepřátele kryje. S narůstajícím počtem lidí, kteří veřejně souhlasili s útoky na druhé a sami udání sepisovali, byly stranické výbory nuceny spouštět další vyšetřování a NKVD získával více kompromitujících materiálů. Dynamika tohoto procesu vtahovala do koloběhu vzájemného obviňování stále více funkcionářů i řadových straníků. 64 65

Kak maskirovalis vragi naroda na zavodě, Kirovec, 2. června 1937, str. 3. Otčetnoje sobranije partorganizaciji, Kirovec, 8. dubna 1937, str. 1.

63

Vedoucí činitelé vybízeli členy strany k honu na nepřátele, jejich udání a obviňování vedlo k vyšetřováním, a ta, hned nato, k zatýkání. Jak pokračovalo „odhalování“ zaměstnanců a zatýkání oslabovalo vedení továren, tak stále větší počty nezúčastněných svědků byly nuceny vysvětlovat, proč nedokázaly „postihnout kriminální činnost“ obviněných.66 Vedoucí pracovníci nesli zodpovědnost za zatčení jak svých nadřízených, tak podřízených. Členové strany hráli aktivní roli, pokud jde o postupování viny. Když nějakého funkcionáře vyhodili ze strany nebo zatkli, straníci okamžitě napadli jeho nadřízeného, že „ochraňoval nepřítele“. Čím měl člověk vyšší postavení a  čím měl rozsáhlejší síť kontaktů, tím byl zranitelnější. Když byl obviněn dílenský předák Jegorov v závodě Serp i molot, dílenská stranická organizace se zaměřila na podnikového ředitele P. F. Stěpanova, neboť, podle ní, Jegorova nejprve dosadil a posléze chránil. Šéfredaktor podnikových novin prohlásil: „Stranická organizace žádá vysvětlení od soudruha Stěpanova, proč Jegorovovi v jeho funkci předáka dílny slepě důvěřoval. Soudruh Stěpanov tři roky po sobě nezavítal do dílny a prokázal, že nejeví zájem o úpadek stachanovského hnutí v dílně.“67 Veřejně zostuzený Stěpanov byl tak nucen vzít na sebe zodpovědnost za politickou spolehlivost všech svých zaměstnanců, což byla zjevně neudržitelná záležitost. Jeho politická napadnutelnost, tak jako u všech ostatních vedoucích, byla přímo úměrná rozsahu sítě jeho společenských kontaktů. Riziko prostupovalo hierarchií továrny směrem dolů i  nahoru. Ředitel mohl být ohrožen jednáním dílenského předáka, stejně tak jako zaměstnance ohrožovala údajná neloajalita či záškodnictví nadřízeného. Poté, co byl šéf čtvrté nástrojařské dílny A. S. Fomin vyloučen ze strany jako nepřítel, byl mistr jeho dílny obviněn z  toho, že se ho zastával; pak se též dostal do politických problémů dělník, který – někdy předtím – dostal od mistra odměnu. „Za co Fomin tyhle lidi platil?“ zněla otázka v článku závodních novin. Postižení se řetězovou reakcí šířilo směrem ven. Když stranický funkcionář Balachin odmítl neprodleně svolat dílenskou schůzi, na níž by záležitost prodiskutovali, obrátil se redaktor novin s téměř stejnou šikanující horlivostí proti němu. „Proč Balachin tu záležitost zastírá? Možná se ještě nezbavil idiotského 66 67

Zavodskoje partsobranije, Kirovec, 26. března 1937, str. 2. Sabotažnik stachanovskogo dviženija razoblačon, Martenovka, 17. března 1937, str. 2.

64

neduhu – nedbalosti a úmyslné nečinnosti.“68 Redaktor pak pokračoval a nařkl rovněž Balachina, že se pokouší „zastírat“ (rus. zamazať) či „přehlížet“ záškodnictví: to, že opomenul svolat schůzi, která by projednala dělníkovu odměnu, bylo považováno za dostatečný důvod k tomu, aby na něho veřejně zaútočil. „Zastírání“ se stalo krycím obratem: buď pro snahu někoho ochránit, či pro opomenutí spočívající v tom, že člověk neudal spolupracovníka, který se údajně něčím provinil.69 Po čase byla důvodem k  obavám i  ta nejnepatrnější spojitost s někým, kdo byl zatčen. Na stranických schůzích se členové nesebekriticky domáhali vyšetřování kteréhokoli soudruha, který měl libovolný typ vazby na údajného nepřítele. „Musíme požadovat ohlasy od členů strany, kteří měli kontakt s dosud neodhalenými nepřáteli lidu,“ prohlásila jedna žena na schůzi strany v Dynamu.70 Takovéto výzvy vedly k zdlouhavým vyšetřováním spolupracovníků údajných nepřátel, což mělo za důsledek více obětí. Dokonce i nahodilý kontakt s „nepřáteli“ vedl k novým obviněním, novým obětem, novému zatýkání. Na schůzích prudce narůstala nedůvěra a podezírání. Stížnosti na „zatajování“ a „přehlížení“ nepřátelských aktivit snadno vedly k nařčení z úmyslné ochrany nepřátel a následně k nepodloženým obviněním z promyšlených a vědomých nepřátelských činů. Obava, že budou spojováni s někým, kdo již byl nebo pravděpodobně bude zatčen, nutila lidi k tomu, že si osvojovali preventivní strategie. Někteří se snažili prokazovat loajalitu tím, že pracovali ještě tvrději nebo si přibírali dodatečné úkoly. Ale tyto a podobné zoufalé snahy měly také opačný účinek, když občas sklízely opovržení jako zvlášť prohnané formy „maskování“. Například článek v závodních novinách Dynama kritizoval jednoho straníka, který měl blízko k dílenskému vedoucímu, jenž byl nedlouho předtím zatčen kvůli „řečnění proti plýtvání a poflakování po dílně“. S chladným sarkasmem pisatel prohlašoval: „Zázračná proměna je také maskování.“71 Zatímco někteří zaměstnanci dokazovali vlastní nevinu hned po zatčení někoho jiného okázale, jiní se pokoušeli 68 69 70 71

Razoblačiť do konca vsech vragov naroda i ich prispešnikov, Kirovec, 26. července 1937, str. 2. Viz například kritika hlavního inženýra závodu Dynamo Alexandrova v Očistiť naši rjady ot vsech vragov, Kirovec, 24. května 1937, str. 2. Zavodskoje partsobranije, Kirovec, 26. března 1937, str. 2. Do konca razoblačiť vsech prispešnikov i vragov naroda, Kirovec, 23. června 1937, str. 2.

65

stát stranou a své druhy a spolupracovníky ani neobhajovali, ani ne­udávali. Podnikové noviny ale brzy tento přístup učinily také neobhajitelným – ty, kteří se neangažovali, veřejně plísnily za to, že „se do důležité činnosti nezapojují“.72 Jak začala být účast na honu na nepřátele závazná, neměli straníci jinou šanci jak prokázat loajalitu, než že se aktivně účastnili „odmaskovávání“ ostatních. Nátlak na „odmaskovávání“ se rychle proměnil ve válku každého proti všem, v přízračné zápolení, v němž lidé pronásledovali nepřítele s neidentifikovatelným označením.

PATOLÍZALOVÉ, KRITIKA A DEMOKRACIE Masová účast v  honu na nepřítele dostala velkou podporu na plénu ústředního výboru, které se konalo od 22. února do 7. března 1937.73 Plénum, které vyzdvihlo důležitost obyčejných či „malých“ lidí, se stalo rozhodujícím okamžikem během přechodu od války proti terorismu ke vše pohlcujícímu teroru. Stalin, člen politbyra V. M. Molotov a tajemník ústředního výboru a zároveň leningradského oblastního i městského výboru strany A. A. Ždanov pronesli řeč o Bucharinovi a Rykovovi, trockismu, průmyslovém záškodnictví a nadcházejících volbách do sovětů. Plénum odhlasovalo vyloučení Bucharina a Rykova ze strany a to, aby byli přímo z plenárního zasedání posláni do vězení. Oba byli popraveni o  rok později, po třetím a  posledním moskevském monstrprocesu v březnu 1938.74 Kromě diskuse o bývalých opozičnících uvedli vedoucí 72 73

74

Razoblačiť do konca vsech vragov naroda i ich prispešnikov, Kirovec, 26. července 1937, str. 2. Úplný stenografický záznam byl na pokračování uveřejňován v  letech 1992 až 1995 ve Voprosy istoriji. J. Arch Getty, O. V. Naumov poskytují dlouhý úryvek v angličtině, jenž se týká především případu Bucharina a Rykova, in: Road to Terror, str. 364–419. K diskusi během plenárního zasedání viz též Gábor Rittersporn, Stalinist Simplifications and Soviet Complications: Social Tensions and Political Conflicts in the USSR, 1933–1953, Reading, U. K.: Harwood 1991, str. 114–39; J. Arch Getty, The Politics of Repression Revisited, in: J. Arch Getty, Roberta Manning (ed.), Stalinist Terror: New Perspectives, New York: Cambridge University Press 1993; O. Chlevňuk, 1937-g. Stalin, NKVD i sovetskoje obščestvo, str. 72–153; Roy Medvedev, Let History Judge: The Origins and Consequences of Stalinism, New York: Columbia University Press 1989, str. 364–68, o případu Bucharina a Rykova; W. J. Chase, Enemies within the Gates?, str. 221–28, popisující dopad plenárního zasedání na Komiternu. J. Arch Getty, O. V. Naumov, Road to Terror, str. 364–419. O třetím moskevském monstrprocesu viz Hedeler, Ezhov’s Scenario for the Great Terror, in: B. McLoughlin, K. McDermott (ed.), Stalin’s Terror.

66

představitelé strany dva nové pojmy: „demokracie“ a  „kritika úřední moci“. Oba se rychle rozšířily prostřednictvím ohromných organizačních pyramid sovětů, odborů a strany a povzbudily odvahu milionů řadových členů k tomu, aby odhalovali nepřátele i mezi místními vedoucími činovníky. Stalin, Ždanov a N. M. Švernik, šéf Všesvazového ústředního výboru odborových organizací (jako u nás Ústřední rada odborů, pozn. překl.), zdůrazňovali potřebu tajných voleb z více kandidátů na pozice ve straně, sovětech a odborech.75 Tvrdili, že politická kultura je stále více zkostnatělá, a vybízeli řadové členy, aby posílili vládnoucí instituce. Oblastní straničtí představitelé si tento jazyk demokracie osvojili a začali si vzájemně vyčítat, že si vytvářejí sítě vazalů, neberou v úvahu potřeby „malých lidí“ a nepodporují v očekávané míře „kritiku a sebekritiku“. Plénum důrazně vybízelo nejen řadové členy strany, ale i obyčejné občany, aby zpochybňovali autoritu místních a oblastních představitelů a obnovovali demokracii zdola.76 Ačkoli byl tento nový důraz na demokracii zjevně v ostrém rozporu s útoky na občanská práva a praxí mimosoudních procesů, obě kampaně byly zahájeny ze stejných důvodů. Straničtí představitelé, rozzlobeni na místní a oblastní funkcionáře, kteří nebyli schopni očistit své organizace od bývalých opozičníků, mobilizovali řadové členy, aby rozbili stávající „rodinné protekční kruhy“. Demokratická kampaň byla zamýšlena tak, aby zvýšila podporu lidu Stalinovi a ve stejnou chvíli povzbudila řadové členy, aby pročistili a zbavili funkcí staré oblastní a místní elity. Stranickým volbám, zákonem vypsaným na červen 1937, mělo předcházet „skládání účtů“, zasedání, na nichž měli místní představitelé reagovat na kritiku a stížnosti. Řadoví členové měli uloženo, aby – až do vítězného konce – pokračovali v „odhalování neupotřebitelných a neschopných předáků a volili nové, podnikavé a loajální lidi,“ a též aby poukazovali na jakékoliv „porušení vnitřní stranické demokracie“.77 Lidé byli pobízeni, aby vyjadřovali pochybnosti a kritiku vůči svým vedoucím v každé instituci a řídicím orgánu. Ústřední výbor rozšířil tyto 75

76 77

O sporném spojování mimosoudního zatýkání s volbami viz W. Z. Goldman, Terror and Democracy in the Age of Stalin, str. 133–61, a W. Z. Goldman, Stalinists Terror and Democracy: The 1937 Union Campaign, American Historical Review, prosinec 2005, str. 1427–53. Matěrialy Fevraľsko-martovskogo plenuma, Voprosy Istoriji, č. 11–12, 1995, str. 14–15, 20. Po-boľševistski vskryť vse nědostatki, Kirovec, 23. března 1937, str. 1; Zavodskoje partsobranije, Kirovec, 26. března 1937, str. 2.

67

pokyny prostřednictvím stranické hierarchie a  okamžitě následovala kritika místních a oblastních vedoucích pracovníků vycházející od řadových členů. Dílenské stranické organizace v továrnách kritizo­valy stranické výbory, které obratem cílily za hranice továrny a  napadaly oblastní a městské organizace. Celostátní a podnikové noviny hrály v rozdmýchávání kritiky a obviňování významnou roli. Téměř denně přinášely titulky výzvy k zpochybňování pravomocí, požadavky na zodpovědnost a posílení obezřetnosti. Nejen, že dovolovaly dělníkům a straníkům, aby dílenské předáky, šéfy a další úřední osoby slovně napadali, ale dokonce pro tyto útoky poskytovaly vhodnou slovní zásobu a volnou tribunu názorů. Jeden ze straníků v Dynamu rozzlobeně upozorňoval: „Včera s námi na konci schůze mluvil tajemník oblastního výboru a tvrdil, že chce od našich komunistů slyšet nějakou konkrétní kritiku, ale zjevně se jí chce dozvědět pokoutně, protože dnes se na schůzi ani neobtěžoval objevit.“78 Straníci nadávali svým vedoucím kvůli zanedbávání povinností, nedostatkům v odborném vedení a aroganci. Jak Stalin a  jeho příznivci doufali, demokratická kampaň podnítila hon na nepřátele. Zaměstnanci a straníci továrny Dynamo, tak jako v jiných továrnách, trvali na tom, že „stranický výbor se odhalováním trockistů zabývá nedostatečně“ a horlivě se dožadovali dalších politických šetření. Ostře napomínali šéfredaktora podnikových novin, nespokojení, že zpravodajství je „příliš umírněné“ a „nevede k potřebným výsledkům“.79 Jeden z  členů strany se pustil do šéfredaktora novin ve své továrně, „neboť na schůzích sice mluvil důrazně a ostře, ale vlastní noviny nekritizoval“.80 Jiný zase útočil na šéfredaktora, že „potlačuje kritiku“ podnikového ředitele.81 Jak řadoví členové otřásali pilíři, které p ­ odpíraly podnikovou hierarchii, šéfredaktoři ztráceli orien­t aci  – n ­ ejistí, co mohou publikovat, koho mohou ostouzet, a  jak daleko v tom jít. Dělníci a řadoví straníci byli zprvu nově nalezenou svobodou kritiky nadšeni. Nově zplnomocněni a podporováni ústředním výborem vybíjeli si svůj pocit marnosti na vedoucích představitelích. Žádná záležitost 78 79 80 81

Zavodskoje partsobranije, Kirovec, 24. března 1937, str. 1. Tamtéž. Otčenoje vybornoje sobranije zavodskoj partorganizaciji, Kirovec, 11. dubna 1937, str. 1. V partijnom komitětě zavoda, Martenovka, 20. března 1937, str. 2.

68

nebyla tak banální a žádná stížnost příliš nepodstatná, aby nemohly být přetřásány na titulní straně podnikových novin. Jeden straník ze slévárny napsal na titulní stranu článek, v němž tvrdí, že šéf jeho dílenské stranické organizace „byl velmi hrubý“. „Seděl jsem ve stranické kanceláři na politickém školení,“ psal, „a vešel Izotov a řekl mi: ‚vypadni odsud‘. Odpověděl jsem, že jsem na výuce a nemůžu odejít. Izotov řekl: ‚Řekl jsem, abys vypadl.‘ Soudruzi z dalších dílen byli Izotovovým chováním nesmírně pobouřeni.“82 Dělníci si vyzvedávali podnikové noviny každé ráno a nacházeli v nich nové útoky na vedoucí dílen, inženýry, ředitele a partajníky. Svět továren byl obrácen vzhůru nohama. Slova jako pochlebník, patolízal, podlézavec (rus. podchalim), popularizovaná plénem, se začala běžně používat k označení každého, kdo se snažil zavděčit nadřízenému. Titulní strany podnikových novin oživily drzé a sprosté vtípky na vysoce postavené pracovníky. „Nesmiřitelný boj proti patolízalství není ve stranické organizaci stále patrný,“ napsal člen strany nespokojený s  nedostatkem kritiky zezdola. Jiný se zasazoval o to, aby kvůli tomu byli předvoláni vedoucí dílen: „Dílenští vedoucí musí reagovat na obvinění, jež byla vznesená v novinách a na nástěnkách. Úkolem nástěnky je důkladně probírat problémy v dílnách.“83 V Dynamu odvolali zástupce ředitele podniku za „příznaky podlézání a byrokratizace“, mezi něž patřila nevšímavost vůči dělníkům a přehnaná úcta k šéfovi stranického výboru.84 Podnikové noviny dodávaly odvahu dělníkům, aby poukazovali na „doupata“ vedoucích pracovníků a rozbíjeli „rodinné kruhy“ vzájemné protekce, jež vytvářeli, aby ochraňovali své vládnoucí skupiny od kritiky. Článek v novinách v Dynamu prohlásil T. A. Razina, stranického činitele a kontrolora v oddělení technické kontroly, za „postiženého arogancí“, „nemocí, která se projevuje nebývalou hrubostí při jednání s ostatními komunisty a potlačováním kritiky“.85 Vedoucí pracovníci byli odsuzováni za utrácení peněz za vybavení kanceláří a za „hrubost“, „povýšený přístup k dělníkům“, „nedbalost“ a jiné případy panovačného chování.86 V závodě Serp i molot noviny nabádaly 82 83 84 85 86

Ob administrirovaniji v partijnoj rabote, Martenovka, 3. dubna 1937, str. 1. O ně partijnom otnošeniji k kritike v pečati, Martenovka, 21. března 1937, str. 1. Zavodskoje partsobranije, Kirovec, 24. března 1937, str. 1. Počemu ně kritikujut Razina, Kirovec, 30. března 1937, str. 2. Semejstvennosť, činopočitanije i idiotskaja bespečnosť, Martenovka, 1. dubna 1937, str. 2; Zavodskoje partsobranije, Kirovec, 26. března 1937, str. 2.

69

členy strany, aby nešetřili kritikou ředitele a aby se zřekli „snahy dobře vycházet, zavděčit se, lichotit a podlézat těm, kteří jsou ve vedení strany a podniku“.87 Pracující dostali radu, aby zveřejňovali jakékoli stížnosti, jež se týkají bydlení či bezpečnosti, a aby jmenovali a ukázali na úředníky, kteří jsou za to zodpovědní. Jeden dělník, který bydlel společně s dalšími dvěma rodinami ve stanu o velikosti 7,5 m2 bez kuchyně, se dožadoval v podnikových novinách: „Dejte nám konečně přímou odpověď a nevoďte nás za nos.“88 Článek v  jiných podnikových novinách upozorňuje: „Pracující opakovaně psali konkrétním lidem o podmínkách v ubytovně… Nechápeme bohorovný klid vedoucího odborového výboru, který, ačkoliv o tom nepořádku ví, neudělal nic.“89 A další článek, oslovující přímo šéfa válcovny ocelových plechů v závodě Serp i molot, bez obalu ukládá: „Střecha potřebuje upevnit. Upevněte ji!“90 Vedoucí pracovníci a straničtí funkcionáři poslepu klopýtali po tomto novém a nejistém terénu. Nekompromisní jazyk demokracie umožňoval vyvracet kritiku, či dokonce obhajovat vlastní pozice jen obtížně, bez ohledu na to, do jaké míry bylo obvinění proti nim zjevně nepravdivé či vypočítavé. Uprostřed zatýkání ze strany NKVD, vylučování ze strany a celonárodní posedlosti „záškodníky“ byli funkcionáři též cílem kritiky zezdola, museli se pracujícím zodpovídat za povýšenecké chování a neschopnost zajistit lidem lepší živobytí a pracovní podmínky.

POTLAČOVÁNÍ KRITIKY A OCHRANA NEPŘÁTEL Od stranických, státních a odborových představitelů se ve shodě s novým důrazem na demokracii očekávalo, že se budou zabývat „sebekritikou“ a  budou předkládat řadovým pracovníkům přehledy svých úspěchů

87 88 89 90

O ně partijnom otnošeniji k kritike v pečati, Martenovka, 21. března 1937, str. 1. Mesjacami choďat rabočije k Bajukovu, Kirovec, 16. března 1937, str. 3. O ně partijnom otnošeniji k kritike v pečati, Martenovka, 21. března 1937, str. 1. Tov. Pogočenkov ně prislušivajetsja k signalam „Zagotovki“, Martenovka, 28. března 1937, str. 1.

70

a selhání.91 Schůze v továrnách věnované takovémuto účtování brzy nabyly rituální podoby. Straničtí funkcionáři obvykle promluvili o několika svých spíše neškodných pochybeních, načež publikum naštvaně reagovalo, že „sebekritika nebyla dostačující“.92 Na jedné celozávodní schůzi v ocelárně Serp i molot se straník pustil uštěpačně do předsedy stranické organizace ve slévárně Izotova. „O čem to soudruh Izotov mluvil?“ zeptal se jízlivě. „O všem možném, jen ne o svých chybách.“ Útok způsobil, že se další zaměřili na stejný cíl. „Pověz, jak potlačuješ kritiku!“ vykřikl jeden straník na Izotova. „Proč nemluvíš o nedostačující činnosti dílenského stranického výboru?“93 Šéfredaktor závodních novin se vysmíval řediteli závodu Serp i Molot P. F. Stěpanovovi za to, že se obklopuje naprostými patolízaly. Člen stranického výboru veřejně káral Stěpanova poznámkou: „Musím otevřeně a přímo říct, že tu nejde jen o to, že mu chyběla sebekritika, ale byl to naprosto nevítaný host.“ Člen stranického výboru nestydatě uložil Stěpanovovi, aby „se změnil“.94 Řadoví straníci závodu Serp i molot také zaútočili na předsedu stranického výboru A. Somova, že „zlořečí a nadává stranickým organizátorům, místo aby se jim pokusil pomáhat“. Pracovníci celé továrny obviňovali své nadřízené z „potlačování kritiky“. Místní čelní činitelé strany a vedoucí ve výrobě se ocitali v neobhajitelném postavení. Jakoukoli snahu dokázat nepravdivost kritiky pracující jednoduše zavrhovali jako „utlačování“. Obhajoba druhých byla také obtížná, protože potenciální obhájci byli hojně obviňováni z nepotismu (rus. semejstvenosť), „podlézání“ či „porušení vnitrostranické demokracie“. Takováto obvinění nebyla brána na lehkou váhu. Článek v jedněch novinách prohlašoval: „Podlézání a  potlačování kritiky jsou nástroji třídního nepřítele.“95 Vedoucí neměl jinou možnost než uznat, že kritika od řadových členů byla „správná“; přijatelným postojem byla pouze falešná pokora a sebezapření. Instruktoři a vedoucí pracovníci, kteří 91

92 93 94 95

O zvyklostech používaných při omluvách a sebekritice viz J. Arch Getty, Samokritika ­R ituals in the Stalinist Central Committee, 1993–38, Russian Review, díl 58, č. 1, leden 1999, str. 49–70. Viz například Otčetnoje vybornoje sobranije zavodskoj partorganizaciji, Kirovec, 11. dubna 1937, str. 1. S zavodskogo partijnogo sobranija, Martenovka, 30. března 1937, str. 2. O stile raboty direktora, Martenovka, 30. března 1937, str. 2. Protiv šumichi i paradnosti usypljajuščich bditeľnosť, Kirovec, 16. února 1937, str. 1.

71

udělali teoretické chyby nebo bezděčně vyjádřili nesprávné politické úvahy, byli nuceni se omluvit. Když člen strany v  lihovaru Likerno-vodočnyj zavod Smirnov prohlásil, že je potřeba, aby se konaly nové volby, neboť vedení strany je „zablokované“, byl ostře kritizován, že nepochopil demokratickou kampaň. Za toto politické pochybení později přednesl dlouhou, poslušně pochlebovačnou omluvu. Jevtějev, funkcio­ nář z oblastního výboru, ho neurvale přerušil a chtěl vědět, „Jak svou chybu posuzuješ?“ Smirnov odpověděl: „Považuji svou chybu za hrubý politický omyl, který se jeví jako zkreslení nařízení ústředního výboru o znovuzvolení řídicích stranických orgánů.“ Jevtějev rázně pokračoval a zeptal se, „Proti komu byl tvůj omyl namířen?“ Smirnov odpověděl, „Byl namířen proti linii strany; byl nesprávně orientován a bylo to přímo zneuctění našich vedoucích kádrů.“96 Tato potupná výměna katechetických otázek a odpovědí byla typickou formou výslechu, jemuž se lidé běžně vzájemně vystavovali. To, že někdo odmítal kritiku od řadových členů, byla vážná chyba, ale „úmyslné ignorování“ podnětu nebo veřejného odsouzení mohlo mít hrozivé následky. Pokud někdo napsal oznámení o člověku, který byl později zatčen, i když z jiného důvodu, informátor často vy­u žil příležitosti a napadl funkcionáře stranického výboru, že tehdy jeho oznámení „ignorovali“ nebo „zatajili“. Funkcionáři, kteří nebrali v úvahu to či ono nařčení, tak činili na vlastní riziko, neboť nikdo nemohl předvídat, kdo může být zatčen v budoucnu.97 Členové stranického výboru se děsili toho, že budou obviněni z „protežování nepřítele“ či z „potlačování kritiky“. Podnikový tisk, kterému lidé dodávali spoustu obvinění, nutil stranický výbor, aby prověřoval každou pomluvu a nařčení. Pokud některý funkcionář reagoval pomalu či nedbale, noviny mohly upozornit, že „nevěnoval pozornost signálům komunistů o  nepřátelích lidu v továrně“.98 Kódové slovo signály postihovalo velké množství možností, od slovních narážek až po písemná udání. Podnikové noviny vyvolávaly spoustu obtíží, neboť znemožňovaly stranickému výboru, aby ignoroval dokonce i ty nejmalichernější výlevy založené na klepech, pomluvě a  šuškandě. Například jeden odborový organizátor podniku Dynamo 96 97 98

CAOPIM, f. 428, i. 1, s. 1, l. 45–48. Zavodskoje partsobranije, Kirovec, 26. března 1937, str. 2. Otčotnoje sobranije partorganizaciji, Kirovec, 8. dubna 1937, str. 1.

72

vystoupil v roce 1937 proti stranickému výboru, neboť prý nevěnoval pozornost udání, které se týkalo vedoucího jeho dílny Krejcberga. „Na dílenských schůzkách jsem se mnohokrát vyslovil pro odmaskování trockisty Krejcberga,“ stěžoval si. „Moje řeč byla zapsána do protokolů, které dostával stranický výbor. Je zřejmé, že je stranický výbor n ­ e­četl a  neví, o  čem mluví řadoví komunisté.“ Poté napadl jiného straníka, který se pokusil Krejcberga hájit, a nazval ho „patolízalem“ dílenského předáka.99 Řada dílen vylepovala vlastní nástěnné noviny, jež dělníci využívali k šíření neověřených nařčení. 100 Funkcionáři neměli skoro jinou šanci než považovat klepy a pomluvy za legitimní zdroje informací v tažení proti nepřátelům. Zbaveni možnosti používat oblíbený úskok, který jim umožňoval ignorovat zjevné nesmysly – v sovětském žargonu „marinovat“ (rus. marinovať) – se funkcionáři dostali do pozice, kdy byli vůdčí silou vyšetřování, která teror ještě více šířila.

NEPŘÁTELÉ LIDU A JEJICH STOUPENCI Výraz „nepřítel lidu“ (rus. vrag naroda), charakteristické sousloví období teroru, se stal součástí běžné slovní zásoby obyčejných občanů během jara roku 1937, poté, co jej Stalin použil v zásadním projevu na plenárním zasedání ústředního výboru, probíhajícím v únoru a březnu 1937. Stalin ale nebyl skutečným autorem tohoto výrazu; ten měl totiž dlouhou historii. Používal ho Robespierre a další vůdci během Francouzské revoluce a ruští dělníci v továrních výborech ho oživili ve svých jejich provoláních během únorové revoluce roku 1917. 101 Ve dvacátých a raných třicátých letech fráze upadla do zapomnění, i když sovětská ústava z roku 1936 tímto slovním spojením pojmenovává ty, kteří kradli  99 100

101

Otčotnoje vybornoje sobranije zavodskoj partorganizaciji, Kirovec, 11. dubna 1937, str. 1. Závodní noviny, jež byly stěží vzorem zdrženlivosti, se v některých případech pokoušely množství nástěnných novin omezovat, což bylo ještě horší. Viz například Jarče i polněje osveščať partijnuju žizn, Kirovec, 6. dubna 1937, str. 2. Saint-Just použil obrat v zákonodárném sněmu v roce 1792, Marat ve svém listu L’Ami du Peuple a Robespierre ve slavném projevu „Les principes du gouvernement révolutionnaire.“ George Rudé (ed.), Robespierre, Englewood Cliffs, N. J.: Prentice-Hall 1967, str. 58–59. Za tyto odkazy vděčím francouzské historičce Katherine Lynchové. Boris Kolonitskij, Anti-Bourgeois Propaganda and Anti-Burzhui Consciousness in 1917, Russian Review, d. 54, č. 2, duben 1994, str. 183–96.

73

veřejný majetek.102 Dokonce ani po zavraždění Kirova nepoužívali straničtí vůdci tento výraz pro popis bývalých opozičníků, které měli v úmyslu zatknout. Neobjevil se ani v tajných dopisech, které ústřední výbor zasílal stranickým organizacím v  lednu 1935 a  červenci 1936, ačkoli v pozdějších dopisech se mluví o obviněných v připravovaném moskevském monstrprocesu jako o „nepřátelích těžce pracujících“ a „nepřátelích strany“.103 Státní prokurátor Vyšinskij, proslulý květnatou a jízlivou rétorikou, se o „nepřátelích lidu“ nezmínil ani v procesu se „spojeným trockisticko-zinovjevským centrem“ v srpnu 1936, ani v tom s „paralelním trockistickým centrem“ v lednu 1937; v obou obdařoval obžalované celou škálou jiných vybraných přízvisek.104 Frázi nepoužívali běžně ani straničtí představitelé ve svých vyjádřeních o procesech. Na ohromném shromáždění tisíců pracujících, konaném pod širým nebem na Rudém náměstí, nazval tajemník moskevského ústředního výboru N. S. Chruščov – který ho svolal, aby vysvětlil verdikt lednového procesu – obžalované „zrádci těžce pracujících“, „fašistickými agenty“, „najatými vrahy“, „záškodníky“ a „diverzanty“, ale v žádném případě „nepřáteli lidu“.105 Ačkoli byl výraz znám, nebyl všeobecně rozšířený ani v tisku, ani v prohlášeních a projevech vedoucích stranických představitelů a organizátorů. Noviny ho uváděly jen příležitostně v článcích o prvním moskevském procesu v srpnu 1936. Ojediněle se objevil v dělnických novinách Trud, poprvé ke konci srpna v  souvislosti se zatčením skupiny bývalých trockistických odborových funkcionářů v Rostově – kteří byli nazváni „nepřáteli strany a lidu“ – a pak v listopadu, během kemerovského procesu, v odkazu na trockisty jako na „bezohledné nepřátele

102

103 104 105

Sovětská ústava z roku 1936 prohlašovala: „Osoby, jež se dopouštějí přečinů proti veřejnosti a socialistickému vlastnictví, jsou nepřáteli lidu.“ Constitution of the Union of Soviet Socialist Republics, Moscow: Moscow State Publishing House of Political Literature 1938, str. 110. Na to poukazují Christopher Browning a Lewis Siegelbaum v Frameworks for Social Engineering: Stalinist Schema of Identification and the Nazi Volksgemeinschaft, in: Michael Greyer, Sheila Fitzpatrick (ed.), Beyond Totalitarianism: Stalinism and Nazism Compared, New York: Cambridge University Press 2009, str. 251. Browning a Siegelbaum také poznamenávají, že stát k roku 1936 přestal zdůrazňovat třídní boj a „třídního nepřítele“ nahradil „nepřítel lidu“. Zakrytoje pismo CK VKP (b), Izvestija CK KPSS, č. 8, 1989, str. 115. Například: The Case of the Trotskyite-Zinovievite Terrorist Center, str. 120, 122. CAOPIM, f. 30, i. 50, s. 5, l. 1–13.

74

lidu“.106 Straničtí organizátoři předčítali nahlas některé z těchto článků, včetně zásadního příspěvku uveřejněného v listu Pravda o srpnovém procesu – „Nepřátelé lidu dopadeni přímo při činu“ – desetitisícům pracujících. Několik dělníků frázi opakovalo na veřejných schůzích, když se vyjadřovali k procesům, ačkoli i oni, tak jako místní straničtí funkcionáři, spíše nazývali obviněné „kontrarevolucionáři“, „třídními nepřáteli“ či pouze „nepřáteli“.107 Poté, co Stalin použil tuto frázi v  projevu k  plenárnímu zasedání, stala se běžnou součástí slovní zásoby stranických funkcionářů i obyčejných lidí. Stalin položil řečnickou otázku: „Proč byli a jsou naši čelní představitelé tak naivní a slepí, že nerozpoznali tvář těchto nepřátel lidu?“108 Brzy po plénu se tento výrok začal objevovat všude: v projevech, v novinách, na schůzích. Ve funkci snadno pochopitelné zkratky nahradil těžkopádnější citáty jako „bezcharakterní skupina záškodníků, rozvratníků, špionů a vrahů“, „vyzvědačští a diverzantští terorističtí agenti“ a „zivovjevsko-trockistický blok“. Tisk pobízel lid, aby „zahubil nepřátele lidu jako vzteklé psy, aby je zničil do ruda rozžhaveným železem“.109 Straníci i  řadoví občané brzy tento přídomek používali k označení každého, kdo byl zatčen nebo podezřelý. Příbuzní a blízcí spolupracovníci „nepřátel lidu“ dostávali nálepku „pomocníků“ a „spolupachatelů“, což bylo postavení, jež samo o sobě mohlo člověka přivést do vězení. Fráze se stala populární nejen z úcty ke Stalinovi, ale jako tolik jiných ustálených slovních spojení, i díky tomu, že se shodovala s potřebami daného okamžiku. Na jaře roku 1937 byli lidé zatýkáni z mnoha různých důvodů, jen jedním z nich byla dřívější činnost v opozici. Běžněji se stávalo, že skutečný důvod pro zatčení jednotlivce zůstal pro spolupracovníky, příbuzné a  přátele dotyčného záhadou, neboť justice, NKVD a  vedení věznic neposkytovaly ke svému postupu žádné 106 107 108 109

Trockistskije posledyši v rostovskom dvorce truda, Trud, 22. srpna 1936, str. 4. Prigovor ozverelym vragam naroda, Trud, 23. listopadu 1936, str. 1. Vragi naroda pojmany s poličnym, hlavní komentář v Pravdě z 15. srpna 1936 byl předčítán dělníkům v moskevských továrnách. Viz CAOPIM, f. 3, i. 49, s. 129, l. 1–44. Matěrialy fevraľsko-martovskogo plenuma CK VKP (b) 1937 goda, Voprosy istoriji, č. 3, 1995, str. 3. Razoblačiť do konca vsech vragov naroda i ich prispešnikov, Kirovec, 26. července 1937, str. 2.

75

vysvětlení, a to ani zoufalým rodinným příslušníkům. Sovětští občané, zneklidnění otázkou, proč a jak lidé mizí, pátrali po vysvětlení. Někteří věřili, že zatímco velká většina zatčených se skutečně provinila, zatčení konkrétního přítele či příbuzného musí být omyl, který úřady brzy dají do pořádku. Jiní usuzovali, že nepřátelé převzali moc nad NKVD nebo že sám Stalin netuší, jak je zatýkání rozšířené.110 Fráze „nepřítel lidu“ byla efektivní, protože úsporně vyjadřovala politickou situaci, v níž stovky tisíc lidí, kteří byli zatčeni a odsouzeni mimosoudními orgány, prostě zmizely. Označení zahrnovalo velké množství případných deliktů a nevyžadovalo žádný konkrétní důkaz provinění. V případě obvinění nebyl potřeba žádný důkaz konkrétního zločinu ani informace o reálně probíhajících debatách nebo nekonformních názorech. Na rozdíl od „zinovjevců“, „trockistů“ či „pravičáků“, což byla označení poukazující na někdejší oddanost specifickému opozičnímu programu, „nepřítel lidu“ nebyl spojován s žádným dřívějším politickým postojem. V tomto smyslu to byla dokonalá řečnická figura pro plenární shromáždění, jež popularizovala represi tím, že zapojovala řadové členy do masové kampaně proti představitelům moci. N. S. Chruščov ve svém projevu na dvacátém sjezdu strany v roce 1956 poukázal na totéž. Prohlásil, že frázi vymyslel Stalin a objasnil: Tento termín okamžitě zbavoval nutnosti všech důkazů ideové nesprávnosti názorů jednotlivce nebo těch, s nimiž se polemizuje: každého, kdo v něčem se Stalinem nesouhlasil, kdo byl v pouhém podezření z nepřátelských úmyslů, každého, kdo byl prostě pomluven, umožňoval vystavit těm nejtvrdším represím s porušením všech norem revoluční zákonnosti… Pojem „nepřítel lidu“ v podstatě předem nepřipouštěl a vylučoval možnost jakéhokoli ideového boje nebo projevu vlastního názoru na nejrůznější otázky, dokonce i praktického významu. Hlavním a v podstatě jediným důkazem viny se v rozporu se všemi normami moderní právní vědy stalo „doznání“ obviněného samotného, které, jak potom ukázalo přešetřování, bylo získáváno metodami fyzického násilí proti obviněnému.111 110

111

O uvažování obyčejných lidí v té době a jejich přesvědčení, že agenti a teroristi představují skutečné ohrožení státu, viz Figes, Whisperers, str. 261–71; Lydija Čukovskaja, novela z let 1939–1940, Sofija Petrovna, Chicago: Northwestern University Press 1988; a film Jevgenije Cimbala z roku 1988 Zaščitnik Sedov (Česky: Obhájce Sedov). Celý text Chruščovova projevu viz http://www.marxists.org/archive/krushchev/1956 /02/24.htm. (Projev prvního tajemníka ÚV KSSS N. S.  Chruščov na XX. sjezdu Komu-

76

Na jaře roku 1937 už byl obrat tak běžný, že lidé považovali jeho význam za zcela zřejmý. Rychle se stal tautologií, ideálním jazykovým výrazem dalekosáhlé a ničím neomezené represe. Kdo to byl „nepřítel lidu“? Každý člověk, který byl zatčen. A proč byl ten člověk zatčen? Protože byl „nepřítelem lidu“. Dvě krátká ruská slova, vrag naroda, se tak stala jak vystižením, tak objasněním osudu oběti.

ZÁVĚR Zavraždění Kirova byla událost, která dění urychlila. V  součinnosti s obavami ze společenské nespokojenosti, zahraničních tajných agentů a zarytých opozičníků se ukázala být – slovy jednoho funkcionáře NKVD  – „osudnou pro zemi i  stranu“.112 Počínaje hledáním Kirovova vraha se vyšetřování plynule rozšiřovalo, neboť každé přiznání plodilo nové obavy z přípravy spiknutí v řadách bývalých opozičníků. Počátkem roku 1937 se mimo jiných stali terči někdejší zinovjevci, trockisté, pravičáci, průmysloví „záškodníci“ a představitelé vojenských a kulturních organizací a dalších institucí. Strana započala sebeočistný proces v roce 1935 prověrkou a výměnou legitimací, což se brzy zvrhlo v hon na čarodějnice. Pod nátlakem ze strany vyšších stranických funkcionářů začaly místní stranické organizace přezkoumávat záznamy svých členů, které skrývaly životopisné nebo jiné kompromitující informace. Vynucená doznání, moskevské vykonstruované procesy a zprávy o záškodnictví uvrhly obyčejné občany do paniky. Velkovýroba nového jazyka a  jeho šíření, poháněné stranickými schůzemi, celostátním a podnikovým tiskem a besedčiky (diskutéry) v dílnách, vytvářely nová slova a fráze, jejichž prostřednictvím si měli obyčejní lidé osvojovat obraz událostí. Slova a slovní spojení jako „záškodník“, „patolízal“, „nepřítel lidu“, „skrývání“ a  „odhalení“ nebo „potlačování kritiky“ vstoupila do běžné hantýrky zaměstnanců továren. Propůjčovala každodenním stavům rozhořčení a  roztržkám na

112

nistické strany Sovětského svazu /25. února 1956/, příloha Reportéra, strana I–XVI, Reportér roč. V. 1990/3 / 13.–26. 3/ – pozn. překl.) O  taknazyvajemom „antisovetskom objediňonnom trockistsko-zinovjevskom centre“, Izvestija CK, č. 8, 1989, str. 88.

77

pracovištích nejen význam a smysl, ale také jasně ukazovala východiska. Dělníci zneužívali osočování ze „záškodnictví“, aby upoutali pozornost na opomíjené problémy bezpečnosti, ubytování a spotřeby. Podřízení uplatňovali slovní spojení „potlačování kritiky“ k útokům na šéfy a dílenské předáky a dělníci ve sporech kolem výroby a původců problémů užívali výraz „patolízal“ a další politické přídomky. Změna od útoku na údajné teroristy k všezahrnujícímu teroru měla jasnou vnitřní logiku. Vyšetřování vedla k zatýkání a vynuceným přiznáním, ta obratem sytila podezíravost vedoucích stranických činitelů a vzbuzovala představy o ještě zákeřnějším a propracovanějším spiknutí. Na plénu ústředního výboru, jež se konalo v únoru a březnu 1937, straničtí vůdci pro hon na nepřátele promyšleně získali řadové členy tím, že zahájili demokratickou kampaň, která měla otřást místními a oblastními centry moci. Plénum dokázalo překvapivě úspěšně zvládnout rozšíření honu na nepřátele do místních stranických organizací, pracovišť, odborových sdružení a sovětů. Vyšetřování vedená proti důstojníkům a jejich kritika sužovaly též vojenské jednotky. V červnu 1937, po tajném procesu, jenž se uskutečnil pod názvem „Případ trockistické protisovětské vojenské organizace“, byli maršál M. N. Tuchačevskij a sedm dalších vojenských velitelů usvědčeno ze spiknutí a špionáže a popraveni.113 Počínaje červencem stejného roku se masové a národnostní operace – s použitím hromadných policejních razií – zaměřily na nové skupiny obětí. Ale Stalin a straničtí vedoucí činitelé nebyli – pokud jde o zodpovědnost za teror – sami. Členové strany na jednotlivých místech si osvojili nový jazyk, v němž sepisovali udání na soudruhy a spolupracovníky, osočovali jeden druhého na schůzích a přetvářeli celostátní kampaň zaměřenou proti bývalým opozičníkům na válku každého jedince proti všem. Proč se zaměstnanci továren obrátili proti kolegům? Byl to strach, který je dohnal k tomu, že si ideje rozšiřované státem osvojili, a ty se tak staly jejich vlastním jazykem? Nebo se pokoušeli nějakým způsobem 113

Roger R. Reese, The Soviet Military Experience: A  History of the Soviet Army, 1917–1991, London: Routlage 2000, str. 52–92; Reese, Red Commanders: A Social History of the S ­ oviet Officers Corps, 1918–1991, Lawrence, Kans.: University Press o  Kansas 2005; a  Reese, The Red Army and the Great Purge, in: J. Arch Getty, R. Manning (ed.), Stalinist Terror, str. 198–214.

78

přitáhnout pozornost úřadů na těžkou práci a životní podmínky? Chtěli získat věcné argumenty, nebo usilovali o osobní mstu? Skutečně věřili, že odhalují „nepřátele“? Je těžké, snad i nemožné, vědět, co si lidé v té době, kdy používali tyto fráze, skutečně mysleli. Přesto je možné zrekonstruovat, jak v praxi jednali, jakými slovy se vyjadřovali, jak řešili konkrétní případy a jak se chovali k přátelům, příbuzným a spolupracovníkům. Samotná slova zcela zjevně teror nespustila a zdánlivě nikomu nepatřící fráze nebyly zodpovědné za masové zatýkání. Vůdčí sovětští představitelé velmi rádi říkali: „Za každým činem je lidská ruka.“ Přesto se tento jazyk stal rozhodujícím prvkem politické kultury, který sám o sobě nabyl váhy a síly při formování chování. Krok za krokem se celostátní kampaň proti teroristům stala sama terorem. Jak začalo být vyslýchání a udávání běžnou stránkou každodenního života, soudruzi a spolupracovníci se obraceli jeden proti druhému.

79

kapitola třetí SOUDRUZI A SPOLUPRACOVNÍCI

Jedné mrazivé lednové noci roku 1937 zachvátil oheň dílnu a skladiště kovového šrotu závodu na výrobu elektrických strojů Dynamo ve čtvrti Proletarskij rajon na jihovýchodě Moskvy. Stěny provozovny pokrývala dřevěná konstrukce, která se vzňala jako suché dříví na podpal a oheň vystřeloval jiskry vysoko k noční obloze. Plameny rázem pohltily provizorní střechu, ozářily celé prostranství – vysoké závěje špinavého sněhu, vyřazené vybavení, potemnělé baráky, tovární budovu z červených cihel a železniční trať spojující továrnu s překladištěm. Stovky osob, jež zburcoval požár, prchaly v panice přes tovární dvory pouze s osobními věcmi. V malých hloučcích, natěsnáni k sobě, lidé zírali na oheň. Prostranství kolem byla plná venkovanů bez domova, kteří tu přebývali v improvizovaných přístřešcích, zemljankách a stanech s nadějí, že získají práci a ubytování. Noví migranti z venkova, kteří se 81

zdržovali na továrních dvorech, vařili na malých ohništích, kouřili ručně balené cigarety a vyhřívali strohé příbytky podomácku vyrobenými nespolehlivými kamny. Nikdo – ani ředitel továrny, ani předseda stranického výboru, ani vedoucí odborové organizace – nevěděl, kolik lidí vlastně táboří na dvorech. Denně přijížděly do Moskvy tisíce venkovanů, kteří hledali práci a místo k bydlení. V největších továrnách ve městě, kde byl neustálý nedostatek pracovních sil, jim byli schopni okamžitě nabídnout zaměstnání, ale bytová výstavba tempu překotného rozmachu průmyslu absolutně nestačila. V Dynamu, kde se vyráběly elektrické průmyslové lokomotivy pro využití v dolech a továrnách a dále tramvaje, trolejbusy, elektrická zařízení pro jeřáby a vlaky, specializované spínače, grafitové elektrody, vysokonapěťové trakční motory a magnety pro zvedání těžkých nákladů, pracovalo téměř sedm tisíc dělníků. Vedení Dynama bylo k vládní industrializační kampani kritické; byl to totiž jediný podnik v zemi, který vyráběl zařízení a produkty, jež bylo předtím nutné dovážet za vysoké ceny ze zahraničí. Během třicátých let se továrna významně rozrostla; počet strojních zařízení se více než zdvojnásobil a pracoviště dosáhla čtyřnásobku původní plochy.1 Fušersky vyrobená střecha dílny, stejně tak jako flikovaná obydlí pro lidi, kteří se přistěhovali za prací, byly důkazem nedostatku stavebního materiálu v celém státě. Dynamo, tak jako všechny podniky v Sovětském svazu, postrádalo stavební dřevo. Stát dokázal uspokojit pouze zlomek stavebních potřeb a na černém trhu měla střešní krytina cenu zlata. Provozovna zpracovávající kovový šrot, jež sloužila zároveň jako skladiště, byla až do výšky zaplněná zbožím všeho druhu. Spotřební zboží, které mělo být rozděleno dělníkům, se chaoticky kupilo mezi elektrickými stroji a vybavením, jež čekalo na přepravu do zařízení ozbrojených složek státu. Stejně tak jako v dalších továrnách 1

A. I. Jefanov (ed.), Istoriia zavoda „Dinamo“, Moskva, Izdatěľstvo VCSPS Profizdat 1964, sv. 2, str. 137–300. Trojdílný svazek líčí historii závodu Dynamo od předrevolučních dob až po šedesátá léta; vyšel v roce 1964 jako součást destalinizačního úsilí za Chruščovovy éry. Trilogie vrátila čest mnoha inženýrům a vedoucím pracovníkům, kteří byli zatčeni v letech 1937–1938. Knihu sepsal kolektiv pod vedením A. I. Jefanova, jenž předsedal závodní komisi (rus. zavkom) v červenci 1937 a byl dvakrát zvolen tajemníkem stranického výboru, v lednu a v dubnu 1938. Jefanov strašlivé období zatýkání a poprav přežil. Účastnil se mnoha schůzí, na nichž byli pranýřováni jeho přátelé, vše přestál, aby pověděl pravdu o mužích a ženách, kteří se ve dvacátých a třicátých letech velkou měrou podíleli na rozvoji Dynama.

82

a montážních místech i tady zoufale scházely nakladače zboží a nákladní vozy. Dělníci nyní v hrůze sledovali, jak rudé peklo polyká spotřební zboží, zakázky pro ozbrojené složky a dřevěnou konstrukci provozovny. Někdo utíkal zavolat hasiče, ale ti přijeli až poté, co parta dělníků, kteří horečně přinášeli a vylévali kyblíky vody, s konečnou platností požár zcela uhasila. Brzy ráno následujícího dne přijela podniková „vrchnost“ obhlédnout škody. Dělníci již z doutnající dílny odstranili ohořelé zboží, nářadí a trámy. Vše, co se ještě dalo použít, odnesli pryč. Jak se zpráva šířila po ostatních provozovnách, každý měl na jazyku stejnou otázku: Založili oheň záškodníci? V Moskvě měl být následujícího dne zahájen druhý vykonstruovaný proces s členy „paralelního trockistického centra“ a  stránky novin plnily články, které informovaly o  „záškodnických“ aktivitách obviněných. Ukázal teď skrytý nepřítel svou tvář i v Dynamu? Den po zahájení soudního procesu se k debatě o požáru sešel stranický výbor Dynama. Mezi přítomnými byl mladý, ctižádostivý předseda stranického výboru V. G. Staričkov a dále churavějící ředitel továrny M. E. Žukov, bojovný stranický funkcionář Bachmutskij, šéfredaktor závodního deníku Kirovec, a jistý Šaškin, zodpovědný za „zvláštní oddělení“, jež se zabývalo politicky citlivými personálními otázkami. Schůzku zahájil pohřebním hlasem Žukov. Žukov byl, podobně jako řada jiných ředitelů, oddaný straník, zároveň velmi inteligentní a  organizačně schopný muž. Vstoupil do strany v roce 1918 jako mladý dělník a ­v y­učil se ve strojírenství. V roce 1937 mu bylo teprve jedenačtyřicet, ale vzhledem ke špatnému zdraví vypadal mnohem starší. Žukov oznámil, že shořela dřevěná konstrukce nad dílnou, byly zničeny speciální zakázky pro obranu a spotřební zboží za téměř 300 000 rublů.2 Pak přešel rovnou k věci: „Za požárem stojí žhářství,“ řekl bez obalu. „Byl to útok třídních nepřátel – úmyslné poškozování a ničení zakázek pro obranu státu jsme zaznamenali již před požárem. Shromažďovali věci ve skladišti, kde bylo pohodlnější zapálit vše najednou místo ničení jednoho výrobku po druhém. Navíc tento třídní nepřítel využil naší slabiny, což je absence třídní bdělosti.“ Na chvíli se odmlčel. „Jistě, jsme 2

Tajemník stranického výboru Staričkov později vyčíslil hodnotu zničeného zboží na 13 milionů rublů, počítaje v to hodnotu dvouměsíční tovární produkce. Centraľnyj archiv obščestvenno-političeskoj istoriji Moskvy (CAOPIM), f. 432, i. 1, s. 176, l. 25.

83

bdělí,“ opravil se, „ale ne dost.“ Žukov trval na tom, že za tím musel být zlý úmysl. „To, že by požár mohl vzniknout sám o sobě nebo proto, že někdo zahodil nedopalek, je nesmysl. Sklad se zavírá ve čtyři hodiny odpoledne a požár se rozhořel několik hodin poté. A oheň také nemohl vzniknout v elektrickém vedení, neboť celý elektroinstalační systém byl předtím zkontrolován.“ Členové stranického výboru upřeně hleděli na Žukova a pomalu vstřebávali obsah jeho prohlášení. V diskusi, která následovala po ředitelově jednoznačném prohlášení, nikdo zprávu, že požár byl záškodnickou akcí, nezpochybnil, i když mnozí řečníci se zmínili o dalších, skrytých problémech, jež přispěly ke zkáze. A. I. Jefanov, předseda odborové rady, jež měla na starosti sociál­ní péči o dělníky, poznamenal: „Nemáme dost příslušníků závodní stráže, protože pro ně nemáme ubytování.“ Basurmarov, vedoucí hlavní strojírenské dílny, naléhal na stranický výbor, aby se zachránilo, co ze šrotiště zbylo, postavila se provizorní střecha a vytápěla budova tak, aby mohla i nadále sloužit svému účelu. Nicméně komisi připomněl: „Bohužel na střechu nemáme žádný materiál.“ Dodal, že členové jedné směny se před požárem vůbec neobjevili v práci a někteří dělníci později využili okolností neštěstí a pokoušeli si během likvidace škod vyjednat vyšší mzdy. „Musíme se odpovědně zajímat o to, jak se lidé k požáru stavěli,“ doporučoval. Záškodnictví nicméně poskytovalo nejjednodušší vysvětlení. Bachmutskij, žádostivý přiřknout někomu konkrétnímu vinu, požadoval, aby proběhlo vyšetřování řady vysoko postavených zaměstnanců a vedoucích provozoven, včetně šéfa technického odboru tažných zařízení V. I. Baronského, šéfa technického oddělení D. B. Lipštejna a vedoucího technického oddělení továrny A. A. Tolčinského. „Existují skutečnosti, které nasvědčují tomu, že šlo o záškodnictví,“ prohlásil Bachmutskij rozhodně. „Máme tu skupinu záškodníků. To, co shořelo, byly zakázky pro obranu: magnety v pryžovém obalu zabalené do plátna. Někdo rozbalil plátno, rozřezal pryž a magnety znovu zabalil. Vyrábíme kola se šponami uvnitř ložisek. Slévárna produkuje jenom zmetky; 60 až 70 procent její produkce jsou zmetky. Musíme se teď zaměřit na určité osoby – na Baronského, Lipštejna a především na Tolčinského, kterého lidé viděli ve městě, ale v továrně se od 1. ledna neukázal.“ Redaktor deníku Kirovec se k Bachmutskému přidal. „Musíme svolat schůze jednotlivých směn a probrat požár se všemi zaměstnanci,“ žádal. „Nejsme 84

dost ostražití. Naši strážní jsou špatně vyškolení. Muchanov a já jsme nedávno prolezli oknem na dvůr a strážní si toho ani nevšimli. Tolčinskij byl ve spojení s trockisty, a když stranický výbor projednával situa­ ci v dílně, kde se vyrábějí elektrické lokomotivy, ani se nenamáhal na schůzi přijít. Místo toho popíjel s Krejcbergem a Prochorovem. A Baronskij a Lipštejn se také nikdy neúčastnili [podobných schůzí] a také otevřeně nemluvili o probíhajícím procesu s trockisty. To svědčí o tom, že jsou na trockisty napojeni.“3 Členové stranického výboru se brzy shodli na tom, že oheň založili záškodníci a zodpovědnost nesou s největší pravděpodobností Tolčinskij, Baronskij a Lipštejn, spolu s vedoucím druhé nástrojové dílny Krejcbergem a vedoucím zkušební stanice pojízdných prototypů Prochorovem. Tato skupina se brzo měla stát terčem vyšetřování ze strany NKVD. Členové stranického výboru se potom jednohlasně shodli na tom, že nařídí osobám bez trvalého ubytování, aby vyklidily areál továrny, dále že přidělí do dílen noční hlídače, zorganizují noční hlídky straníků, pozmění složení závodních hlídek a vybudují novou střechu nad dílnou, kde se zpracovává odpad. Shodli se na tom, že „okolnosti kolem požáru nasvědčují tomu, že to byla nepochybně akce třídních nepřátel… Požár vznikl v předvečer procesu s trockisty. Nesporně to byla odpověď nepřátel.“4 Bez ohledu na jednohlasný závěr, k němuž dospěl stranický výbor, jeho jednotliví členové poskytli dostatečně přesvědčivé důkazy o tom, že oheň mohly také zapříčinit nedopalek, vadná kamna nebo závada na elektrickém vedení. Dřevěná konstrukce nebránila průniku deště a sněhu, a elektroinstalace tak mohla být snadno poškozena vlhkem. Spotřební zboží a  zakázky pro obranu nebyly nahromaděny v  dílně proto, jak naznačil Žukov, že záškodníci „chtěli spálit vše najednou“, ale v  důsledku trvalého nedostatku skladovacího místa, nakladačů a  nákladních aut. Ale „záškodnictví“ bylo určitě tím nepříhodnějším vysvětlením. Chránilo Žukova před tím, aby musel odpovídat na nepříjemné otázky, především pak, proč neměla budova bezpečnou střechu nebo proč speciální armádní zakázky, stejně tak jako zoufale potřebné spotřební zboží byly nahromaděny uprostřed továrního šrotu v dílně, 3 4

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 20–22 Tamtéž.

85

kam zatékalo. V  takovém případě nikdo nemusel nést zodpovědnost za dělníky, kteří neměli kde bydlet, ani za venkovany přebývající v primitivních podmínkách na továrních dvorech či za chybějící ubytování pro strážné. Obvinění ze „záškodnictví“ sňalo vinu ze všech, kteří byli přítomni na schůzi, a umožnilo horlivému a ctnostnému Bachmutskému, aby zahájil agitaci proti Tolčinskému a dalším vysoko postaveným pracovníkům. Požár působil Dynamu škody ještě dlouho poté, co byl uhašen. Brzy se pracoviště továrny hemžila funkcionáři NKVD, kteří vyslýchali každého, kdo byl třeba i jen vzdáleně spojený s dílnou zpracovávající šrot. Během následujících několika měsíců zatkli řadu dílenských mistrů a vedoucích. Ale záležitost stále ještě nebyla vyřešena. Zatčení těch, kteří byli spojováni s požárem, mělo dalekosáhlý dopad, neboť posléze byli zatýkáni i lidé, kteří s nimi byli v kontaktu. Vedení Dynama bylo decimováno lavinou událostí, již spustila – s největší pravděpodobností – jediná doutnající cigareta, kterou nedbale odhodil mrznoucí bezdomovec, jenž přišel do města za prací a postrádal řádnou střechu nad hlavou.

DYNAMO: TOVÁRNA Jen o pár let dříve se zaměstnanci Dynama opájeli úspěchem a nadějemi na slibnou budoucnost. Továrna tvořila klíčový pilíř prvního a druhého státního pětiletého plánu a byla symbolem nejodvážnějších průmyslových projektů. V roce 1933 vyrobila ve spolupráci s dalšími dvěma továrnami první trolejbus, vyprojektovaný jako revoluční prvek městské hromadné dopravy. Jen o rok později pomohli zaměstnanci Dynama vyhloubit tunely pro nové moskevské metro. Skupina mladých dělníků a inženýrů, včetně Prochorova, tehdy přespávala v dílně a lopotila se dnem i nocí, aby zkompletovala první lokomotivu podzemní dráhy pro osobní přepravu. Během velkolepé veřejné oslavy při slavnostním uvedení metra do provozu nasedli do prvního vozu ředitel továrny Žukov a její technický ředitel Tolčinskij (všichni tři muži byli později zatčeni). V roce 1936 pracovníci Dynama vyvinuli a vyrobili nové a komplexní hydro­ elektrické zařízení pro výstavbu vícestupňového moskevsko-volžského kanálu. Do roku 1937 měla továrna již osmnáct samostatných dílen, 86

vývojové oddělení, zkušební pracoviště a vlastní železniční vlečku.5 Tři čtvrtiny z celkového počtu zaměstnanců továrny tvořili dělníci, zbytek představovali inženýři, technici, servisní a administrativní pracovníci. Asi pětina pracovních sil byly ženy, více než třetina zaměstnanců byla mladších 24 let.6 Zaměstnanci továrny byli členy odborového sdružení pracujících v elektrostrojírenství.  Dynamo se odlišovalo od ostatních sovětských podniků svou polohou v centru Moskvy, dlouhou revoluční historií (datovanou od roku 1903) a specifickými, důležitými a velmi dobře propagovanými výrobky.7 Během rychlé sovětské industrializace ale továrna začala sdílet mnoho problémů s dalšími, méně upřednostňovanými podniky – včetně velké míry fluktuace zaměstnanců, nepravidelných dodávek, přepravních zádrhelů i  trvalého nedostatku stavebního materiálu a  pohonných hmot. Její dělníci museli snášet nedostatek spotřebního zboží, bytů, jídelen, kuchyňského zařízení, veřejných lázní a  prádelen. Podobně jako u  většiny sovětských továren se vedení Dynama skládalo ze tří nesourodých skupin: „buržoazních“ expertů, revolucionářů a veteránů občanské války a mladších dělníků, vyučených již v sovětském systému, kteří měli ještě stále za nehty strojní olej. Nestejnorodá skupina na sebe vzala odpovědnost a  čelila novým výzvám ve výrobě, začala projektovat a  vyrábět stroje, jaké do té doby musel stát dovážet ze zahraničí. Převládlo nadšení, tvořivost a pocit příslušnosti ke kolektivu, ale vyskytly se i rozpory ve výrobě, chaos a nehody. Dělníci a inženýři často pracovali dvacet čtyři hodin denně, aby dokázali vyprojektovat, ověřit a vyrobit speciální lokomotivy, osobní vozy a elektrické motory, jež země potřebovala. Tak jako řada jejich spoluobčanů byli i oni hrdi na 5 6 7

Zavod v treťjej pjatiletke, Kirovec, 29. července 1937, str. 2–3. Od dubna 1937 mělo Dynamo 6991 zaměstnanců; viz CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 176, l. 6. K březnu 1938 jejich počet klesl na 6328; viz CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 193, l. 25. Elektroinženýrský závod Dynamo zahájil činnost v roce 1897 a již záhy měl velmi silnou bolševickou organizaci, vytvořenou v roce 1903. Ta během občanské války poskytla velkou skupinu členů do moskevské oblastní frakce dělnicko-rolnické dobrovolnické Rudé armády. Závod byl znárodněn v roce 1918, ale staré zařízení a nedostatek pohonných hmot byly v roce 1919 důvodem dočasného pozastavení provozu. Dynamo obnovilo výrobu v roce 1920 a v roce 1921 se výroba v továrně díky přízni osudu znovu rozjela, neboť začala vyrábět zařízení pro nové elektrárny. Během třicátých let se továrna rozrostla a stala se jedním z největších elektroinženýrských podniků v Sovětském svazu. Ještě stále je v provozu. A. M. Sinicyn a kol., Istorija rabočich Moskvy, 1917–1945 gg., Moskva: Nauka 1983, str. 111, 114; Jefanov, Istorija zavoda „Dinamo“, sv. 2, str. 36–41, 65–68.

87

fantastické úspěchy Sovětského svazu v průmyslovém odvětví a doufali, že každodenní život v jejich zemi bude nakonec snazší a blahobytnější. Na rozdíl od menších, méně významných podniků z téhož odvětví mělo Dynamo početnou stranickou organizaci, která vznikla již v  roce 1903. V  roce 1936 mělo Dynamo 1030 členů a  kandidátů strany, což potvrzovalo velikost továrny, její polohu, historii a  důležitou roli v industrializačním procesu. Přibližně každý sedmý zaměstnanec byl buď člen strany, nebo kandidát, jenž se měl straníkem teprve stát. Do dubna 1937 nicméně celkový počet komunistů v  podniku klesl o přibližně 29 procent na 739 (561 aktuálních členů a 178 kandidátů). Jak se diskrétně vyjádřil tajemník stranického výboru: „Naše řady během této doby významně prořídly.“8 O rok později, v dubnu 1938, se počet členů snížil ještě více, z 561 na 532, i když celkové množství mírně vzrostlo, ze 739 na 761, což bylo způsobeno nárůstem počtu kandidátů.9 Tato čísla odrážejí – mimo dalších hledisek – výrazný dopad vylučování ze strany a zatýkání, stejně tak jako přijímání nových kandidátů za účelem vyrovnání těchto ztrát. Mezi lety 1936 a 1938 se stranická organizace zmenšila asi o čtvrtinu, což byl dost významný úbytek.10 Členové strany v Dynamu se, stejně jako jejich spolustraníci po celé zemi, během třicátých let těšili stále privilegovanějšímu postavení. Díky průmyslovému rozmachu se jim zpřístupnily vedoucí pozice ve všech podnicích a  institucích. Průmysl zoufale potřeboval mistry, dílenské mistry, inženýry, techniky, organizační pracovníky, účetní a ekonomy schopné dlouhodobého plánování. V roce 1928 téměř všichni komunisté Dynama pracovali ve výrobě.11 K roku 1937 již většina z nich zastávala vedoucí pozice a ve výrobě pracoval jen jeden ze čtyř. Plných 94 procent členů strany bylo dělnického původu a asi 12 procent straníků tvořily ženy.12 Převážná většina inženýrského a  technického personálu, včetně straníků, se neposunula ani po  čase, pokud jde o  dosažené  8  9 10

11 12

CAOPIM, f. 432, s. 176, l. 8–9. CAOPIM, f. 432, s. 193, l. 109. Tato čísla nejsou přesným obrazem vylučování ze strany a zatýkání, neboť noví členové strany přicházeli do továrny nebo ji opouštěli také z důvodů, které neměly souvislost s terorem. Jefanov, Istorija zavoda „Dinamo“, díl 2, str. 173. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 176, l. 9.

88

vzdělání  – příliš daleko od předchozích pracovních pozic ve výrobě. Z 679 zaměstnanců Dynama na inženýrských a technických pozicích vlastnila méně než polovina (42 procenta) diplom, jedna třetina z nich zastávala předtím funkci mistra a byla vyškolena přímo v dílnách, zbývající čtvrtina se mohla pochlubit jen nějakým rychlým zaškolením. Jinými slovy, téměř 60 procent inženýrských a technických zaměstnanců Dynama povýšilo z dílenského patra bez diplomů. O něco více než čtvrtina inženýrského a technického personálu byla ve straně.13 Každá dílna v Dynamu měla svou vlastní stranickou buňku, které předsedal volený výbor, a jednoho či více oficiálně jmenovaných „organizátorů“, kteří měli na starosti agitaci a další politické aktivity v dílně. Větší dílny byly rozděleny do skupin, přičemž každá z nich měla vlastního aktivistu. Od dubna 1937 měla strana v Dynamu čtyřiasedmdesát skupinových a dílenských aktivistů rozptýlených v různých provozech a dílnách.14 Dohled nad stranickou prací v továrně měl stranický výbor, který čítal deset až patnáct členů a který byl každé dva až tři roky volen všemi členy strany. Stranický výbor se scházel dvakrát do měsíce, aby probral politická i výrobní témata. Výbor měl velké pravomoci, nejen pokud jde o nastavení podnikové politiky, ale i v případech jejího prosazování a vynucování.

TAJNÁ UDÁNÍ V létě roku 1936 podnik Dynamo šokovaly první záchvěvy teroru vyvolané srpnovým procesem s „trockisticko-zinovjevským centrem“. Stejně jako jejich protějšky v  dalších továrnách a  pracovištích svolávali straničtí organizátoři v Dynamu veřejná shromáždění pracujících v dílnách, aby s nimi soudní proces a jeho průběh prodiskutovali a zhodnotili. Straníci a dělníci byli tím, co četli a slyšeli, zděšeni, veřejně vyjadřovali horlivou podporu Stalinovi a  vládě, soukromě pak reagovali vlnou tajných udání podrobně popisujících podezřelé aktivity svých soudruhů, kolegů a  spolupracovníků. Tyto zprávy posílali na adresu dílenských, stranických, oblastních či městských výborů, NKVD či 13 14

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 193, l. 126. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 176, l. 9

89

přímo prokurátorovi zmíněného procesu A. J. Vyšinskému.15 V té době o  konkrétních obviněních věděli pouze funkcionáři, kteří příslušná udání přímo obdrželi. Osobám, jež byly terčem písemných udání, nebylo sdělováno, že na ně byla podána stížnost, a informace o totožnosti pisatelů zůstávaly důvěrné. V některých případech úřadům o sobě navzájem dokonce napsali dva blízcí spolupracovníci, načež pokračovali bezstarostně ve spolupráci, aniž kterýkoli z nich tušil, že byl svým kolegou rovněž očerněn. Motivy, které lidi vedly k udání, se různily, pohybovaly se od konfliktů uvnitř dílen či mezi různými dílnami, přes dlouho doutnající profesionální rozdíly, vyhrocené osobní nevraživosti a touhy po pomstě, až po ryzí přesvědčení, že obviněný je skutečně skrytý nepřítel. Například se ukázalo, že dílna vyrábějící elektrické lokomotivy je semeništěm vzájemného obviňování souvisejícího s neúspěšnými technickými projekty; někteří techničtí odborníci byli natolik přesvědčeni o vhodnosti vlastních prototypů, že považovali odlišné názory na příslušný model za důkaz záškodnictví ze strany svých rivalů. Jiné přiměla proměnlivá atmosféra kolem procesu k tomu, že dychtivě informovali úřední činitele o  podezřelém politickém původu svých soudruhů. Ve dvacátých letech byli v dílnách aktivní mnozí levicoví opozičníci. Jeden člen strany se vyjádřil takto: „Trockisté řídili všechno a všude… V naší dílně byla celá skupina trockistů: Maximov, Kuzmin, Rumjancev. Vkládali proklamace do přihrádky každého pracovníka a letáky jste mohli najít na všech truhlářských strojích.“16 Ale počátkem třicátých let tito někdejší opozičníci buď stranu opustili, nebo se zřekli svých opozičních aktivit. Ti, kteří zůstali, měli důvěrné osobní vztahy mezi sebou navzájem, ale i s ostatními členy strany. Zavraždění Kirova, prověrky, výměna legitimací, která začala v květnu 1935, a srpnový proces v roce 1936 dávno zapomenuté antipatie vůči levici oživily.17 15

16 17

Viz Staričkovova zpráva, CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 176, l. 13–14. Pokud jde o odezvu pracujících na proces, viz Wendy Z. Goldman, Terror in the Factories, in: Donald Filtzer, Wendy Z. Goldman, Gijs Kessler, Simon Pirani (ed.), A Dream Deferred: New Studies in Russian and Soviet Labour History, Bern: Peter Lang 2008, str. 193–218. Co se týče udávání, viz Sheila Fitzpatrick, Signals from Below: Soviet Letters of Denunciation of the 1930s, Journal of Modern History, roč. 68, čís. 4, prosinec 1996, str. 831–66. Matthew E. Lenoe, The Kirov Murder and Soviet History, New Haven, Conn.: Yale University Press 2010, str. 453–54, poznámky o tom, že u řadových občanů vyvolala vražda Kirova „extázi udavačství“. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 75. Viz například případ Torbejeva, CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 15.

90

Jako první byli v továrně vystaveni útoku čtyři přední řídící pracovníci. Technický ředitel Tolčinskij, vedoucí technické kanceláře trakčních zařízení Baronskij, vedoucí druhé nástrojářské dílny Krejcberg a vedoucí zkušebny pojízdných prototypů Prochorov. Všichni čtyři muži byli v průběhu léta a podzimu 1936 předmětem řady udání. Jejich potíže začaly v červenci během dílenské schůze, kdy Krejcberga obvinil pracovník jeho dílny a straník Kotjučenko z trockismu. Kotjučenko si později stěžoval, že nikdo jeho veřejnému odsouzení nevěnoval pozornost: „Strana nenaslouchá hlasům obyčejných lidí. Vystoupil jsem a řekl, že Krejcberg byl v minulosti horlivým trockistou a je jím i v současnosti. Doložil jsem to příklady, ale všichni je ignorovali.18 Motivace Kotjučenkova útoku není zřejmá. Možná skutečně věřil, že Krejcberg je politicky nebezpečný, nebo ho – jako vedoucího dílny – prostě nesnášel. V každém případě se jeho první pokus obvinit šéfa setkal s malou odezvou. V  srpnu, uprostřed vystupňované atmosféry strachu po prvním moskevském vykonstruovaném procesu, sužovala další dvě oddělení Dynama křížová palba tajných udání. Inženýr a  stranický organizátor Chvedčeň napsal udání, v  němž obvinil Tolčinského, Prochorova a  ­K rejcberga ze záškodnictví. Chvedčeň pracoval tři roky přímo pod Prochorovem ve zkušebně a  nyní obvinil tři organizační pracovníky z podrývání autority inženýrů na tomto pracovišti a v dílně vyrábějící elektrické lokomotivy. K  prošetření tohoto nařčení byla ustavena komise. Staričkov, tajemník stranického výboru Dynama, později upozornil na to, že postoupil Chvedčeňovo udání jak NKVD, tak „zvláštnímu oddělení“ Dynama, jež se zabývalo prošetřováním zaměstnanců.19 Takřka současně právě Tolčinskij předložil společné udání, které sepsal s I. S. Chajlovem, vedoucím technického oddělení pojízdných prototypů, adresované prokurátorovi moskevského vykonstruovaného procesu Vyšinskému. Ve svém udání popisují spory týkající se technických návrhů v dílně, kde se vyráběly elektrické lokomotivy, a označují různé inženýry a techniky jako „záškodníky“. Inženýři a manažeři se tak udávali navzájem ve stejnou dobu. Pokud šlo o Chajlova, ten udělal bezděčně 18 19

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 176, l. 39. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 51, 90. Na podzim roku 1938 byl Chvedčeň obviněn z „poškozování dobré pověsti čestných komunistů“ a  NKVD ho zatkl. Razvernuť boľševickuju samokritiku na otčotno-vybornom sobraniji, Kirovec, 7. dubna 1938, str. 1.

91

téměř osudnou chybu tím, že své jméno spojil s Tolčinským. Poté, co byl následujícího podzimu Tolčinskij zatčen, Chajlova vyloučili ze strany a zatkli za „záškodnictví, podporu záškodníků“ a za to, „že se neozval a Tolčinského neodhalil“. Tehdy i později, když ho členové stranického výboru vyslýchali, se pokusil bránit tím, že očernil jiné, především tajemníka stranického výboru Staričkova. Popřel, že by se kdy přátelil s  Tolčinským či dalšími údajnými trockisty v  továrně, a  tvrdil, že dokonce proti nim napsal udání. Nějaký čas poté, co spolu s Tolčinským podepsal dopis se stížnostmi na inženýry v dílně na výrobu elektrických lokomotiv, se sám obrátil proti němu a napsal na něho udání. Když Chajlova předvolali, aby vysvětlil své vztahy s Tolčinským, pokusil se svalit vinu na Staričkova, jehož nařkl z toho, že jeho udání proti Tolčinskému „uložil k ledu“ a z informací, které obsahovalo, nic nevyvodil. Chajlova obrana vyvolala ostrý nesouhlas u ostatních straníků, kteří ho kritizovali za to, že „se neozval na schůzích, na nichž byli nepřátelé odhalováni“. Jeden ze straníků odmítl s opovržením Chajlovovu obhajobu slovy: „Sedíš tady jako svatoušek a stranické organizaci vůbec nepomáháš.“20 Konflikt mezi inženýry a řídícími pracovníky nebyl jedinou záležitostí, jež v případě zaměstnanců Dynama poutala pozornost NKVD. V září 1936 zaslal závodní výbor strany seznam údajných trockistů a dalších podezřelých zaměstnanců – včetně Tolčinského, Prochorova, Baronského a Krejcberga – oblastnímu výboru strany. Ve stejný měsíc, buď na základě seznamu, nebo Chvedčeňova udání, popřípadě obojího, byl Prochorov NKVD krátce zadržen a posléze propuštěn. V mnoha případech straničtí funkcionáři, podráždění množstvím nepodložených nařčení, jež se jim hromadila na stole, nepodnikali zpočátku vůbec žádné kroky. Hlavní mechanik Dynama a člen oblastního stranického výboru M. S. Jakovlev se snažil odlišit fámy od důkazů. Zastával názor, že neexistují žádné skutečnosti, jež by obvinění proti Tolčinskému podpořily, a  „všechno bylo v  pořádku“. Plameny ostré kritiky však stále hořely, navzdory Jakovlevově úsilí je uhasit. Poté, co byl v březnu 1937 Tolčinskij zatčen, dostal se Jakovlev do potíží za to, že předešlá obvinění ignoroval. Jeden člen strany ho ostře kritizoval a zlostně prohlásil: „Už

20

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 123–25.

92

tu byly skutečnosti, které si žádaly Tolčinského vyloučení… Nikdo podnětům zdola nevěnoval pozornost.“21 Postavení ve funkci technického ředitele Tolčinského vystavovalo hrozbě četných obvinění. V roce 1935 ho strana vyslala do Spojených států, kde studoval elektrická hybná vozidla. Právě tato cesta později vybízela ke spekulacím, že je špión. Úzce spolupracoval s ředitelem Dynama, dílenskými mistry a technickými zaměstnanci, včetně náměstka pro ekonomické a správní záležitosti I. S. Šejnina. Šejnin považoval Tolčinského za přítele, přesto i on napsal na podzim roku 1936 udání, v němž vyjadřuje podezření, že se Tolčinský přátelí s různými „nepřáteli lidu“ v továrně. Šejnin, jako muž číslo dvě ve vedení Dynama, si nejspíše uvědomil, že Tolčinskij je na seznamu údajných trockistů, který byl zaslán oblastnímu stranickému výboru, a že tedy musí podat vlastní udání a doufat, že se tím uchrání v případě přítelova zatčení. Takováto preventivní nebo pudem sebezáchovy diktovaná udání nebyla výjimečná. Jakmile člověk zjistil, že jeho spolupracovník či kolega má politické potíže, pokusil se od oběti distancovat sepsáním udání. Preventivní udání však ještě zhoršilo situaci oběti, neboť do jejího spisu přibyla nová podezření. Šejnin tak Tolčinského problémy ještě prohloubil a přispěl k jeho pádu, stejně jako to učinil Tolčinskij inženýrům. Tak jako byl Tolčinskij zároveň udavač i oběť, sehrál rozporuplnou roli v rozvíjejícím se dramatu v Dynamu i Šejnin. Udal Tolčinského, zároveň se ho však ve stejnou chvíli pokusil chránit: na podzim 1936 mu doporučil, aby z továrny odešel a našel si práci někde jinde. Mezitím se Šejnin musel zabývat politickými problémy u sebe doma. Mnozí členové jeho rodiny byli na základě obvinění z  trockismu zatčeni a posláni do vyhnanství a on jim pravidelně posílal potravinové balíčky a další potřebné věci. Do šesti měsíců byl Šejnin sám zatčen a vyloučen ze strany za to, že tajil zatčení příbuzných a pomáhal jim.22 To, co Šejnin pro­vedl, bylo sice silně rozporuplné, ale zároveň svým způsobem pochopitelné. Prvním popudem bylo ochránit sebe na Tolčinského účet, současně ale Tolčinského varoval a  potají podporoval své vyhoštěné příbuzné. Jeho chování, i když není možné ho interpretovat zcela jednoznačně, bylo – z hlediska reakcí mnoha lidí ve stejné situaci – typické, 21 22

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 176, l. 54. B. Voronov, Kak maskirovat’ vragi naroda na zavode, Kirovec, 2. června 1937, str. 3.

93

pokusil se podpořit oběti mezi svými nejbližšími, i když současně pomohl spřádat sít’ teroru, do které se nakonec chytil on sám. Šejnin byl komunista, přesto jeho ochota neřídit se zásadami strany napovídá, že nikdy nevěřil, že jeho příbuzní či Tolčinskij jsou skutečnými „nepřáteli“. Zdá se, že nejspíš hned zpočátku pochopil, že jsou zatýkáni nevinní lidé a že jednal do velké míry na základě pudu sebezáchovy. Také Tolčinskij udal některé spolupracovníky a jiné se pokusil ochránit. Napsal udání, v němž tvrdil, že někteří inženýři jsou záškodníci, ale současně hájil některé bývalé trockisty v továrně prohlášením: „Tito lidé jsou cenní, podílejí se na mnohém, co je užitečné; a my je musíme bránit.“23 Mnozí lidé, kteří se ocitli v ohrožení, jednali podobným způsobem, rozpolceni mezi snahou ochránit kamarády či kolegy a úsilím zachránit vlastní kůži. V prvních měsících roku 1937, v době, kdy zima předávala vládu jaru, členům strany nedopatřením uniklo více informací o jejich akcích z předchozího podzimu. Mnozí z nich leckdy „psali“ stranickému výboru, NKVD nebo hned oběma organizacím, aby ochránili sebe samotné. Dokonce v této rané fázi byla hranice mezi oběťmi a udavači stěží patrná. Šejnin i Tolčinskij udávali své kolegy. Šejnin jednal jako udavač a zároveň i zastánce jedné a téže osoby – Tolčinského. A sám Tolčinskij hrál dvojí roli, když některé pracovníky v továrně bránil, zatímco na jiné útočil. Chajlov se při psaní jednoho udání spolčil s Tolčinským, pak se však proti němu obrátil a napsal další, v němž ho nařkl z trockismu. Po srpnové schůzi v roce 1936 mnozí pospíchali, aby očernili jiné, buď z bláhového pocitu, že musí prokázat loajalitu, nebo v preventivní snaze o sebeobranu. Konečným výsledkem všech těchto udání bylo především posílení atmosféry strachu a nedůvěry a vydláždění cesty do vězení pro nekonečný počet obětí.

POŽÁR A SOUDNÍ PROCES Požár ve skladišti kovového šrotu v lednu roku 1937, který se časově kryl s hlavní státní propagační kampaní zaměřenou na druhý moskevský 23

Tamtéž.

94

monstrproces s „paralelním“ centrem, v továrně posílil obavy. Závodní noviny Kirovec denně uveřejňovaly zprávy z procesu, formulované hrubým a bulvárním jazykem. Jeden článek hlásal, že to byl „NKVD, kdo odhalil členy paralelního centra. Ti organizovali špionáže, ničení majetku a záškodnickou činnost s cílem oslabit obranu.“24 Zaměstnanci Dynama byli vybízeni, aby se v této záležitosti chopili iniciativy. „Nesmíme být apatičtí,“ varoval šéfredaktor. „Každý poctivý občan musí přemýšlet, co se chystají tito zavrženíhodní zrádci provést nám a naší milované zemi.“25 Dělníci v Dynamu, tak jako ostatní po celém Sovětském svazu, dostávali zevrubné informace o procesu a o údajných zkázonosných aktivitách, jež obvinění prováděli v dolech, chemickém průmyslu a na železnicích. Obžalovaní prý zaváděli „škodlivé normy“ pro nákladní vozy, jež znemožňovaly přepravovat náklad plně vytíženými vozy. Závod Dynamo, jako většina ostatních továren, měl zkušenost se všemi problémy, jež byly během procesu přisuzovány úmyslnému záškodnictví. Jistě, zboží, které bylo během požáru ve skladišti šrotu zničeno, se tam hromadilo právě kvůli nedostatku nákladních vozů. Více než šest tisíc zaměstnanců se účastnilo řady velkých, vyhrocených shromáždění, která se v dílnách konala za účelem získání souhlasu s trestem smrti pro obviněné. Nahlas tam bylo předčítáno Vyšinského závěrečné zdůvodnění, které přetiskly státní i závodní noviny. Straničtí organizátoři nabádali posluchače, aby si dali aktivity zrádců do souvislostí se záškodnictvím ve svých dílnách. Jeden z dělníků napsal do deníku Kirovec – a vyjádřil tím postoj mnoha dalších – že proces ukázal každému, že „nepřítel se skrývá mezi námi“.26 3. února Kirovec oznámil, že obžalovaní byli odsouzeni a zastřeleni. Noviny doporučily dělníkům, aby „z toho vyvodili náležité závěry“. Obžalovaní byli schopni rozvracet průmysl, neboť „hlasy, které na záškodnictví upozorňovaly, nezískaly potřebnou podporu“. Zaměstnanci Dynama byli pobízeni k tomu, aby se připojili k závazku, který sepsali dělníci závodu Serp i molot, že budou při každém přerušení práce, závadě a nehodě pátrat, zda je nezpůsobila

24 25 26

Trockistkije špiony, diversanty, izmenniki rodiny, Kirovec, 22. ledna 1937, str. 4 (přetištěno z Pravdy, 21. ledna 1937). Razdavit’ ,uničtožit’ gadinu!, Kirovec, 27. ledna 1937, str. 1. Ubijcy lučšich synov naroda, Kirovec, 27. ledna 1937, str. 1, 3.

95

„skrytá ruka nepřítele“.27 Ve snaze předejít váhání a rozpakům, jež by pracující mohli mít vzhledem k výzvám úředních činitelů nebo k podávání zpráv o podezřeních, závodní tisk čtenářům připomínal, že sepsání udání, ať podepřené důkazy, či nikoli, je vlasteneckým činem. V  provozovnách Dynama byly lednový proces a  požár podněty k důkladným kontrolám. Předseda stranické komise Staričkov se ostře vyslovil proti „podfukářství“ (rus. očkovtirateľstvo), tedy zavedené praxi, kdy se i nepovedené výrobky klamně označovaly jako kvalitní produkce. Dílenští mistři často započítávali nedokončené, vadné nebo poničené výrobky do výrobních kvót, a předávali tak problém dílně, která ve výrobním řetězci následovala. Nástrojářská dílna, například, obvykle distribuovala nepoužitelné nářadí. Vedoucí této dílny A. M. Kiselev a  jeden z  jeho podřízených Bogatyrev byli obviněni z  podfukářství. Bogatyrev se okamžitě pokusil svalit vinu na šéfa: „Shromažďoval jsem důkazy proti Kiselevovi,“ protestoval, „ale nikdy se mi nic nepodařilo dokázat.“ Stranický výbor Kiseleva varoval – pokud se kvalita výrobků jeho dílny nezlepší, dostane oficiálně přísnou důtku. Kromě toho dostala řada straníků v nástrojářské dílně, včetně Bogatyreva, osobní napomenutí za hašteření a kamuflování, místo toho, aby tyto záležitosti uvedli do pořádku.28 Na počátku února naplnily stovky straníků klub pracujících a účastnily se bouřlivého dvoudenního shromáždění, jež organizoval moskevský stranický výbor. Schůze neměla žádný předem stanovený program. Místo toho byli straníci vyzváni, aby nahlas vyjádřili jakékoli případné znepokojení nebo podezření. Po stručných úvodních poznámkách, jež pronesl Staričkov a někteří oblastní a městští straničtí funkcionáři, se schůze rychle zvrhla do nikým nemírněné slovní potyčky, což byl vývoj, jenž moskevský stranický výbor nepochybně očekával. Do diskuse se přihlásilo jen první den sedmdesát čtyři lidí. Atmosféra v publiku zřetelně odrážela pocity neklidu, obav a strachu, když jednotliví členové strany „tvrdě kritizovali“ stranické a závodní funkcionáře a prohlašovali, že technické problémy spolu s naprostým nedostatkem bdělosti „dávají nepřátelům příležitost provádět v továrně záškodnickou 27 28

Sdělať vse vyvody iz processa, Kirovec, 3. února 1937, str. 2. Závazek otiskla též Pravda. Plný text viz kapitola 1. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 27–31.

96

činnost“. Bachmutskij, který se opět ujal vedení, kritizoval stranické hodnostáře, že selhali při prosazování „vnitřní stranické demokracie“, a vedení závodu, že postrádá pocit zodpovědnosti. Stranický aktivista organizátor slévárny S. P. Kulikov se chopil příležitosti a stěžoval si na M. A. Kogana, jenž byl vedoucím této dílny; byl to první z řady útoků, který nakonec vedl ke Koganovu zatčení. Hlavní náplň schůze nicméně spočívala v posouzení případů Baronského, Tolčinského a Prochorova, kteří byli předvedeni do čela velkého sálu, kde se měli bránit nepřátelským otázkám z pléna. Po marných pokusech odvracet prudké útoky oprávněnými výzvami k odhalení skutečných nepřátel v továrně čelil Baronskij soustředěnému útoku, když několik straníků odhalilo, že příbuzný, rovněž straník, jenž s ním bydlel, byl nedávno zatčen a obviněn z trockismu. Donutili ho k doznání, že poslal uvězněnému peníze a jídlo. Podobně jako Šejnin, i Baronskij před stranou tajil zatčení příbuzného. Také on žil dvojí život – po nocích se trápil obavami o vlastní rodinu a ve dne horlivě brojil proti údajným nepřátelům. Členové strany též ostře kritizovali Tolčinského a Prochorova za jejich přátelské vztahy s údajnými trockisty v továrně; mezi ně patřil i Krejcberg, někdejší vedoucí druhé nástrojářské dílny, jenž byl na základě tohoto obvinění zatčen již předtím. Členové stranického výboru se shodli na tom, že „úplně očistí továrnu od vlivu zdegenerovaného bandity Trockého a jeho zaprodanců“, a vyšetří obvinění proti Baronskému, Tolčinskému a Prochorovovi.29 Následné vyšetřování rychle směřovalo do dílny, kde probíhala výroba elektrických lokomotiv a kde se všichni tři muži účastnili projektování průmyslových elektrických lokomotiv. Provoz, který sužovaly dlouhotrvající spory ohledně konstrukce lokomotivy a jejího motoru, byl od předešlého srpna místem, odkud přicházela četná udání. Ukázalo se, že zásilka elektrických lokomotiv, která byla objednána z Itálie a určená pro sovětské ocelárny, byla vadná, což způsobilo dílně značné potíže. Vedení výroby a inženýři se mezi sebou zuřivě přeli o míru zodpovědnosti za tuto pohromu. Tolčinskij a Chajlov odsoudili a udali inženýry,

29

Zavodskoje partsobranije, Kirovec, 6. února 1937, str. 1.

97

inženýr Chvedčeň učinil totéž vůči Tolčinskému, Prochorovovi a Krejcbergovi a Chajlov nakonec podal udání i na Tolčinského.30 Vyšetřování z podnětu stranického výboru mělo rychlý spád. Do března roku 1937 byli všichni – Tolčinskij, Baronskij, Prochorov, Krejcberg a  Šejnin  – pozatýkáni, když k  odhalení posloužila kombinace technických a  politických nařčení. Tolčinskij byl zatčen 10. března. 14. června se jeho jméno objevilo na seznamu těch, kteří měli být souzeni vojenským kolegiem nejvyššího soudu. Seznam byl předán k odsouhlasení Stalinovi, Molotovovi a Vorošilovovi. Aron Anatoljevič Tolčinskij měl na seznamu číslo 72. Dne 16. června byl odsouzen za účast v kontrarevoluční teroristické organizaci a následujícího dne zastřelen. Byl pohřben na Donském hřbitově v Moskvě. Bylo mu třicet dva let.31 Šejnin byl zatčen a posléze vyloučen ze strany za dlouhý seznam „zločinů“, zahrnující žhářství, záměrné poškození stavby, nedodržování bezpečnosti práce, pokrytectví a to, že zanedbal povinnost odhalit vlastní příbuzné. Když Šejnina zatkli, poskytla jeho významná pozice náměstka ředitele Dynama a existence jeho „nepřátelských“ příbuzných stranickému výboru širokou škálu odůvodnění pro vyloučení ze strany.32 Trestní stíhání okruhu pracovníků ve vedoucích funkcích připravilo továrnu o jejího technického ředitele, náměstka ředitele a tři dílenské vedoucí. Následný neklid přetrvával v továrně po dlouhé měsíce. Zatýkání nejenže zanechalo důležité pozice neobsazené, ale především vyprovokovalo jednotlivé straníky k tomu, že horlivě sledovali jeden druhého ve snaze odhalit kohokoli, kdo se zatčenými muži spolupracoval nebo je obhajoval. Lipštejn, nástupce Baronského ve funkci vedoucího technického oddělení tažných strojů, byl na sklonku jara 1937 ostře kritizován jako „Tolčinského přítel“ a  za „neochotu pomoci odhalovat nepřátele

30 31

32

V roce 1964 Jefanov konstatoval, že zodpovědnost za vady měli ve skutečnosti Italové. Viz Istorija zavoda „Dinamo“, d. 2, str. 242. Upomínku udržuje webová stránka věnovaná obětem stalinského teroru, která obsahuje více než jeden milion jmen získaných z různých zdrojů a archivních dokumentů. Viz http://Stalin.memo.ru/spiski/index.htm a http://lists.memo.ru/index19.htm. Seznam, na němž je Tolčinského jméno, je uložen v Archivu prezidenta Rossijskoj Feděraciji (APRF), f. 3, i. 24, s. 409, l. 194. Tolčinskij byl rehabilitován 15. května 1955. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 54–55. Tolčinskij, Baronskij a Krejcberg byli později rehabilitováni a oslavováni za svůj nezměrný přínos k průmyslovému rozvoji Sovětského svazu. Viz Jefanov, Istorija zavoda „Dinamo“, d. 2, str. 166, 170, 300.

98

ve vlastní dílně“. Po zatčení Krejcberga požadoval zaměstnanec druhé nástrojářské dílny, kterou Krejcberg předtím vedl, vyšetřování lidí, kteří „Krejcberga a systém krytí chránili“. Tentýž pracovník také obvinil jiného straníka z toho, že Krejcberga kritizoval „nedostatečně a bezzubě“.33 První zatýkání odstartovalo nové kolo udávání ve chvíli, kdy straníci začali obviňovat své druhy z toho, že nedokázali včas odhalit ty, kteří nyní byli již ve vězení. Hlavní role při propagaci těchto obvinění se ujal plátek Kirovec, jehož redaktoři vytrvale sledovali vztahy mezi nedávno zatčenými a jejich spolupracovníky. Osvojili si princip presumpce viny na základě spolupráce a sledovali vazby Baronského, Prochorova a Tolčinského na ostatní v dílně elektrických lokomotiv. Noviny osočily V. Viktorova, mladého inženýra, jenž vyprojektoval motor, za nějž obdržel vítěznou cenu v  soutěži, že je „přívrženec Baronského“. Podobně Kirovec kladl vinu za neúspěch „testovací lokomotivy, označené jako ‚SK‘“, nejen Tolčinskému a Prochorovovi, ale celé skupině pochlebníků, kteří ji opěvovali. Obvinil inženýra – straníka, že selhal, když „neodhalil tyto patolízaly“, a další inženýry z „rodinkaření“ (rus. semejstvennosť). List dal také popud k vyšetřování vedoucího slévárny M. A. Kogana, když uvedl, že Tolčinskij byl „Koganovým velkým ochráncem“. Šéfredaktor věnoval celou stránku Koganově „špatnému vedení dílny“, vysmíval se slévárně za produkci příliš velkého množství zmetků a konstatoval, že Koganovo „objektivní vysvětlování“ výrobních problémů, zahrnující výpadky elektrického proudu, je nepřijatelné. V odhodlání poštvat zaměstnance slévárny proti Koganovi se redaktor listu v hlavním komentáři jízlivě ptá: „Působí ve slévárně ruce třídního nepřítele?“34 Takovéto výpady vyvolávaly velmi nepříjemné obavy mezi těmi, na něž se noviny zaměřovaly, a přinejmenším jeden z inženýrů se poté, co byl na jejich stránkách kritizován, dostavil v histerickém záchvatu za předsedou stranického výboru.35

33 34

35

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 176, l. 39–40. Protiv šumichi i paradnosti usypljajuščich bditěľnosť, Razguľničestvo ili vreditěľstvo, a Spesi zaznajstvo mešajut Koganu, Kirovec, 16. února 1937, str. 1, 3. Označení „SK“ znamená Sergej Kirov. Mnoho modelů lokomotiv neslo iniciály stranických vůdců. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 49.

99

Do jara roku 1937 NKVD navíc, vedle Tolčinského, Krejcberga, Prochorova, Baronského a  Šejnina, zatkl vedoucího skladiště šrotu A. P. Chljupova a zaměstnance dílny na stroje na střídavý proud Muravina – oba v souvislosti s lednovým požárem. Oba muže strana vyloučila ze svých řad okamžitě po jejich zatčení, Chljupova za to, že se stýkal s nedávno zatčenými trockisty, Muravina za spáchání žhářského útoku a za utajování sociálního původu (údajně byl synem úspěšného obchodníka). NKVD kromě toho zatkl V. I. Romanova, vedoucího výzkumného oddělení a  řídícího pracovníka kontroly, jeho nástupce J. I. Menise a vedoucího elektrodílny K. P. Maškina, čímž byli odstraněni další významní členové závodního vedení. Ředitel továrny Žukov obdržel svolení strany, aby rezignoval na svou pozici z důvodu nemoci. Přesto ho nakonec nezachránilo ani odstoupení, ani špatné zdraví, také on byl později zatčen.36

MLČENÍ: POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ SLUŠNOSTI Když vedení Dynama zmizelo ve vězení, továrnou se začal šířit strach. Během jara se na stranických schůzích provalila znepokojivá zjištění o  předešlých udáních. Ti, kteří dříve sepisovali udání, začali chápat, že se i oni možná stali terčem kritiky druhých. Lidé se zdráhali komukoli důvěřovat a  v  rozhovorech byli čím dál obezřetnější. Straníci si osvojili pečlivě vystavěnou stylizaci, jíž se prezentovali na veřejnosti, papouškovali novinová hesla a  demonstrovali svou „loajalitu“. Nikdo nesměl nahlas vyjádřit pochyby o  zatýkání a vylučování, aniž by byl obviněn z „ochraňování nepřítele“. Mlčení se stalo posledním útočištěm slušnosti. Avšak brzy přišli i o tuto volbu v souvislosti s organizovanou odpovědí strany na pokračující zatýkání. Zatčený „nepřítel“ nesměl zůstat ve straně. Každé zatčení straníka, který měl dobré postavení, bylo potupou a známkou toho, že místní organizace je neschopná účinně odhalovat vnitřní nepřátele a vylučovat je ze svých řad. Stranický výbor musel najít k vyloučení těch členů, kteří byli zatčeni, nějaký důvod a vysvětlit, 36

Jefanov, Istorija zavoda „Dinamo“, zmiňuje, že Žukov byl zatčen a pak rehabilitován, sv. 2, str. 300.

100

proč si jich „nevšiml“ během členských prověrek. Například Chljupova, Šejnina, Maškina a Muravina výbor vyloučil na základě vykonstruovaných provinění až po jejich zatčení. Počínaje únorem se toto specifické vylučování prakticky neexistujících členů stalo dobře známou stránkou stranického života. V komplikovaných situacích, včetně té, že skutečná podstata zatčení mnoha členů nebyla známa, hledal stranický výbor pro vyloučení obětí vlastní odůvodnění. Co vlastně tito lidé udělali, aby to ospravedlnilo jejich vyloučení? Když neexistoval zásadní důkaz, bylo nejjednodušším důvodem pro vyloučení oběti ze strany po jejím zatčení „mlčení“ nebo nedostatečná účast při odhalování druhých. To byl například případ vedoucího elektrodílny Maškina poté, co ho zatkl NKVD. Maškin vstoupil do strany v roce 1915, když mu bylo dvacet. V roce 1937 byl tento dvaačtyřicetiletý veterán první světové války, revoluce a  občanské války zatčen kvůli svým údajným vazbám na M. P. Tomského, někdejšího předsedu Všesvazového ústředního výboru odborů a „přívržence pravice“ během stranických diskusí v letech 1929–30. Stranický výbor vyloučil Maškina jako „pravičáckého nepřítele“, ale hlavním důkazem proti němu bylo jeho „mlčení“. Při projednávání jeho vyloučení členové výboru vůbec nezmínili Maškinovy pravičácké aktivity, místo toho si stěžovali, že nevystoupil na celozávodní schůzi, která se konala v době moskevského procesu v srpnu 1936, a že později pranýřoval „nepřátele lidu“ pouze proto, aby se vyvaroval situace, že bude sám „odhalen“.37 Stranický výbor vyloučil kvůli „mlčení“ také vedoucího výzkumného odboru J. I. Menise. Po jeho zatčení ho straníci obvinili, že chránil svého někdejšího šéfa Romanova, že selhal při odhalování trockistů, zdržel se při hlasování o vyloučení Tolčinského a odmítl veřejně kritizovat „trockisticko-zinovjevské a  pravičácké nepřátele lidu“. Také Menis neobstál, neboť se aktivně neúčastnil honu na nepřítele.38 Oba muži nebyli vyloučeni za to, co udělali, nýbrž za to, co neudělali. Toto vylučování se zpětnou platností na základě skutečnosti, že oběť „selhala při odhalování“ či „opomenula veřejně vystupovat proti nepřátelům“ vyslalo děsivý vzkaz všem zbývajícím straníkům. Stranické organizace nyní mohly považovat mlčení na schůzích za důkaz sympatií 37 38

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 54–55. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 56.

101

k  nepřátelům. Bez ohledu na to, jestli se příslušnému straníkovi skupinový útok jevil odpudivý, či nikoliv, k „vytí vlčí smečky“ se nyní musel připojit každý. Tento příkaz, podpořený pocitem strachu, vylučováním a zatýkáním, rozměr teroru výrazně rozšířil, neboť jev ojedinělých, konkrétně nasměrovaných zatčení změnil na rozsáhlejší a skupinový proces. Odtud byl jistě již jen krůček k tomu, aby se provinění, spočívající v „mlčení“, používané k vyloučení těch, kteří již byli ve vězení, začal uplatňovat i vůči těm, kteří zaujímali vysoké posty. Členové strany začali toto obvinění rychle svalovat jeden na druhého. Případ I. F. Marka, technika čtvrté nástrojářské dílny, znamenal milník v přechodu na novou fázi teroru. Marka, člena strany od roku 1932, nejdříve udal Čerešněv, zaměstnanec jeho dílny, v  jednom z  mnoha oznámení, které stranický výbor obdržel v průběhu srpnového procesu v roce 1936. Čerešněv v udání prohlásil, že Marek se přátelil s čtyřiatřicetiletým komsomolským funkcionářem Dynama a údajným trockistou M. F. Agurejevem. Tou dobou neexistoval žádný důkaz, že Agurejev byl skutečně trockista, a tak přátelství mezi ním a Markovem nevyvolalo u stranického výboru žádný zájem. Podobně jako v případě mnoha dalších neopodstatněných oznámení, uložili funkcionáři i toto „k ledu“.39 V prosinci 1936 však byl Agurejev zatčen a  funkcionáři byli nuceni vztah mezi těmito dvěma muži znovu přezkoumat.40 Na schůzi stranické organizace ve čtvrté nástrojářské dílně ke konci února 1937 Marka přinutili, aby se k Čerešněvově obvinění vyjádřil. Během následující debaty prohlásili Markovi spolupracovníci, že „svůj vztah k  Agurejevovi tajil“ a  že se „vyhýbal diskusi o  srpnovém procesu, přičemž se schovával někde v rohu a četl si noviny“. Marek své přátelství s Agurejevem nepopíral ani nevyvracel obvinění, že „se provinil, když ho neodhalil“. Ve skutečnosti naopak nekompromisně prohlásil, že nikdy žádné přátelství ke komukoliv neskrýval. Marek byl vyloučen dílenskou organizací „za utajování společenského původu a přátelské vztahy s Agurejevem, za to, že zklamal důvěru strany 39 40

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 62. http://lists.memo.ru/index1.htm. Agurejev byl odsouzen k pětiletému trestu na zvláštní poradě (rus. osoboje soveščanije) NKVD 23. května 1937 za kontrarevoluční teroristické aktivity. Poslali ho do tábora ve Vorkutě, odkud byl propuštěn 12. října 1944.

102

a neodhalil Agurejeva a další trockisty“. O dva dny později ho předvolali před stranický výbor. Jeho výslech posloužil všem straníkům jako lekce o tom, jak je nutné být během veřejného pranýřování ostražitý: Marek: To, že jsem měl blízký vztah s Agurejevem, jsem neskrýval. Poznal jsem ho, když nastoupil do dílny a začal s námi pracovat. Pozval jsem ho domů a pak jsem ho šel navštívit do jeho bytu. Strávil jsem s ním nějakou dobu i u Rafaloviče, kde byl i Brjunin. Pak jsem viděl Agurejeva v září, po dovolené, když jsem byl velmi nemocný. Napsal jsem mu dopis, v němž jsem ho požádal, aby mi pomohl a odvezl mne do nemocnice. Přijel ke mně na návštěvu autem a vzal mě do nemocnice. Pak jsme se setkali, když ho vyloučili ze strany. Na své vyloučení si postěžoval. Já jsem nebyl trockista a s Agurejevem mne spojovalo jen přátelství. Mnohokrát jsem ho varoval, aby se s trockisty nezaplétal. Staričkov (předseda stranického výboru): Proč jste svůj názor nevyslovil, když byl Agurejev odhalen na všeobecné stranické schůzi o trockisticko-zinovjevském centru? Marek: Tehdy jsem udělal chybu. Těruškin (první sklad strojů): Sympatizoval jste někdy s Trockým? Marek: Ne. Nikitin: Překvapuje mě, kolik trockistů pracuje na zodpovědných místech. Marek pracoval jako technik projektující adaptéry. To je malé oddělení. Schovával se za skutečnost, že je stranický funkcionář … moc toho nenaplánoval… Byl blízkým přítelem Agurejeva; během procesu odhalování trockistů o nich nikdy nemluvil a konkrétně o Agurejevovi také ne. Měli bychom ho vyloučit jako „nepřítele lidu“ a jako trockistu. Razin (inspektor z oddělení technické kontroly): Marek spáchal dva trestné činy: utajoval před stranou svůj sociální původ a až do nynějška tajil své vazby na trockisty. Vylučme ho. Staričkov: Nepochybuji, že je trockista, soudě podle toho, že věděl, že Agurejev byl trockista a že měl na trockisty vazby. Vylučme ho.41

Stranický výbor vyloučil Marka ze strany, neboť „zatajoval své vazby na trockisty, odmítal straně pomoci při odhalování trockistů a na schůzích projevoval antisovětské postoje“. Staričkov zmínil přiznání 41

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 170, l. 62–63.

103

Markova: „Mnohokrát jsem ho varoval, aby se s trockisty nezaplétal,“ jako důkaz, že Marek věděl, že se jeho přítel s trockisty stýká. Ve skutečnosti nebylo pravděpodobné, že Marek, či dokonce Agurejev a jeho známí byli „trockisty“. Levicová opozice se rozpadla v roce 1927 a její stoupenci se již dávno zřekli někdejších aktivit. Ale vykonstruované moskevské procesy v srpnu 1936 a lednu 1937 proměnily označení „trockista“ v širší přívlastek, jímž mohli být označeni nejen aktivní opozičníci, ale kdokoli třeba jen okrajově spojený s dávno zmizelou levicovou opozicí. Markova skutečná vina spočívala v tom, že nezradil Agurejeva před jeho zatčením. Stranický výbor pro vyloučení členů, kteří již byli zatčeni, uplatňoval zpočátku obvinění z „mlčení“ a „selhání při odhalování“, ale Marek byl člen strany ve vysoké funkci. Pokud by bylo důvodem k  vyloučení „selhání při odhalování“ někoho, kdo byl následně zatčen, pak by se dostalo do ohrožení i podstatné procento loajálních členů. Navíc to byl přečin, jemuž se snad ani nedalo zabránit – neboť jak mohl někdo tušit, kdo další bude zatčen?

SÍTĚ A VAZBY Všichni vedoucí pracovníci, včetně Tolčinského, Baronského, Prochorova a Krejcberga, udržovali v rámci továrny rozsáhlou síť styků a vztahů. Dlouho poté, co byli všichni čtyři zatčeni, jejich vztahy a  vazby chytaly nadále do pasti jejich spolupracovníky a  ničily jejich životy. V průběhu jara a léta roku 1937 NKVD zatkl mnoho dílenských mistrů pouze na základě jejich vztahů s předešlými oběťmi. V květnu byli za vztahy k  Tolčinskému, Prochorovovi a  dalším, kteří již byli zatčeni, ze strany vyloučeni G. N. Fridman, Prochorovovův nástupce na pozici vedoucího zkušebny pojízdných prototypů, M. A. Kogan, vedoucí slévárny, a I. S. Chajlov, vedoucí technického oddělení pojízdných prototypů. Fridman, narozený roku 1911 v dělnické rodině, vstoupil do strany v roce 1931. Byl příliš mladý na to, aby se aktivně zúčastnil revoluce, nicméně patřil do první generace sovětských dělníků, jež sklízela její plody v oblasti vzdělání. Inteligentní a nadaný Fridman se začal zajímat o elektrické lokomotivy ještě v době, kdy pracoval jako dělník. Na začátku třicátých let absolvoval elektroinženýrské školení, pak pomáhal 104

projektovat a vyrábět elektrické lokomotivy v Dynamu a po Prochorově zatčení převzal jeho práci. V březnu tohoto talentovaného šestadvacetiletého inženýra napadli v závodních novinách Kirovec kvůli jeho vztahům s Tolčinským, Prochorovem a Krejcbergem. Fridman, který studoval elektroinženýrství s Prochorovem a také s ním úzce spolupracoval ve zkušební sekci, nepřestal svému šéfovi věřit, ani když ho NKVD začal vyšetřovat. Řekl spolupracovníkům, že silně pochybuje, že by byl Prochorov trockista. Toto vyjádření se proti němu obrátilo v podobě stíhání. Po zatčení Tolčinského byla ustavena komise, jež měla vyšetřit poměry v provozovně elektrických lokomotiv. Komise přezkoumávala dílenské dokumenty a projekty, ale nenašla žádné listiny s podpisem Tolčinského a okamžitě obvinila Fridmana z toho, že důkazy zničil.42 (Nakonec stále se rozšiřující okruh obviňovaných zasáhl i samotnou vyšetřovací komisi – o rok později, v roce 1938, byl zatčen i její předseda J. S. Avatkov.) V květnu stranický výbor vyslýchal Fridmana, který se bránil tvrzením, že to byl právě on, kdo jako první ukázal na destruktivní činnost ve zkušebně. Jak by mohl on, který donášel na jiné, být vinen? Podobně jako Tolčinskij a Chajlov, nyní se i Fridman přiznal, že napsal v roce 1936 udání Vyšinskému. Přísahal, že nemá žádný blízký vztah k Tolčinskému a nikdy s ním nedebatoval o ničem jiném než o pracovních záležitostech. Další straníci ale Fridmanovy výroky zpochybnili. Tvrdili, že Fridman s Krejcbergem a Prochorovem tvořili „trojku“, že ve chvíli, kdy byli ti první odhaleni, proti nim nevystoupil, a že objednal vadné lokomotivy z Itálie. Fridmanovo prohlášení, že je nevinný, mělo malou váhu. Byl vyloučen ze strany jako „stoupenec nepřátel lidu“.43 Osud tohoto mladého inženýra posloužil jako výstraha straníkům, ale i ostatním; ti se brzy naučili skrývat jakékoliv výhrady a útočit na ty, kteří měli politické potíže. Obrana druha, či dokonce vyjádření pochyb o  jeho údajném provinění, ohrožovaly ochráncovu budoucnost. Těm, kteří zůstávali, vštěpovalo a upevňovalo každé vyloučení určité vzorce chování. To, že lidé byli přímými svědky zkázy druhých, je naučilo nezpochybňovat jednání NKVD, neprohlašovat, dokonce ani nedělat 42 43

Do konca razoblačiť Fridmana, Kirovec, 26. března 1937, str. 2. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 127–128. Jefanov, Istorija zavoda „Dinamo“, chválí Fridmana jako „talentovaného inženýra“ a řadí ho spolu s Avatkovem mezi „nejlepší zaměstnance továrny“, d. 2, str. 170, 241.

105

narážky na to, že by obžalovaná osoba mohla být nevinná, a především nikdy nedůvěřovat druhům ani spolupracovníkům. Nyní panoval zákon džungle: buď člověk lovil, nebo byl uloven. Přátelská pouta způsobila rovněž pád vedoucího slévárny Kogana. Kogan, slévárenský inženýr, byl asi o deset let starší než Fridman, ale oba měli obdobnou profesní dráhu. Kogan, narozený v roce 1899, vstoupil do strany v roce 1930 a stejně jako Fridman úzce spolupracoval s Tolčinským. Slévárna vyráběla spoustu zmetků a Kogan požádal v roce 1936 Tolčinského, aby snížil výrobní normu, aby se dílna mohla soustředit na zvyšování kvality a přitom vyhověla stanoveným kvótám. Po zatčení Tolčinského byl Kogan obviněn z „brzdění produktivity práce“ a vyloučen ze strany za „napomáhání nepřátelům lidu“.44 Jestliže zatčení Tolčinského postihlo Kogana, jeho vyloučení se pak dotklo dalších. Koganův nástupce Rassadin se dostal pod palbu kritiky za neschopnost „zlikvidovat následky záškodnictví“ ve slévárně prostřednictvím čistky, jež ji měla zbavit zaměstnanců, kteří měli s Koganem důvěrné vztahy. Redaktor časopisu Kirovec Michajlov vedl útok na podkladě udání proti Rassadinovi na schůzi stranického výboru. Odmítl Rassadinovo tvrzení, že se již další poškozování v dílně neobjevilo, a požadoval, aby se v dílně učinila přítrž „samolibosti“. Prohlásil: „S následky záškodnictví se nyní musejí poprat.“ „Hon na nepřátele ve slévárně musí pokračovat.“45 I další se stali oběťmi přátelských vazeb s těmi, kteří již byli zatčeni. Hlavní inženýr továrny A. A. Alexandrov byl, v souvislosti s vyšetřováním Tolčinského, Maškina a dalších, ostře kritizován za „zlehčování záškodnictví“.46 Zdálo se, že hlad po vyšetřování a čistkách je neukojitelný, likvidace každé nové oběti jako by povzbudila skupinovou chuť likvidovat další. Vazby Tolčinského skupiny sahaly nejen směrem dolů do dílen, ale i nahoru, dokonce až k dřívějšímu řediteli Žukovovi. Žukov, jenž kvůli nemoci moudře odstoupil, byl zatýkáním vážně ohrožen. Narodil se v roce 1896, jako dvaadvacetiletý (v roce 1918) vstoupil do strany a účastnil se občanské války. V roce 1929 se stal ředitelem Dynama a s hrdostí dohlížel na projekční a výrobní výsledky továrny na počátku třicátých 44 45 46

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 128–31. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 131. Očistiť naši rjady ot vsech vragov, Kirovec, 24. května 1937, str. 2.

106

let. Žukov, který se obklopil talentovanými mladými inženýry a zručnými dělníky, jimž pomohl do vedoucích pozic, stál v čele kolektivu, který v roce 1932 vyrobil první elektrickou lokomotivu v zemi, pojmenovanou na počest Vladimíra Iljiče Lenina „VL“. Mnozí členové pracovního týmu skupiny, včetně Krejcberga a Fridmana, obdrželi ocenění a byli oslavováni.47 Počátkem léta 1936 se Žukov stal terčem řady udání. Do února 1937 skončili mladí inženýři, které dříve prosazoval, ve vězení a on sám byl nemocný a vyčerpaný. Přesto, i po jeho odstoupení, mnozí ze stranické organizace trvali na tom, že i on musí nést zodpovědnost za „záškodnictví“, jež se přisuzovalo Tolčinskému a dalším. Na všeobecném shromáždění 6. března proti němu straníci vznesli řadu obvinění, na další schůzi 26. března ho opět kritizovali a donutili ho, aby 8. dubna podal zprávu o svém vedení. Žukov, údajně „nakažený nedbalostí a sebeuspokojením“, se stal obětním beránkem stranického výboru, jemuž se nepodařilo vyloučit řadu dílenských mistrů a inženýrů ještě před tím, než byli zatčeni.48 V půlce dubna již byla obvinění proti Žukovovi překvalifikována z  „nedbalosti“ na mnohem závažnější obžalobu z  „ochrany nepřátel lidu“.49 Členové stranického výboru obvinili Žukova z  toho, že dovolil nepřátelům, aby ovládli továrnu. Během dlouhé a  potupné schůze ho podrobili bedlivému výslechu ohledně jeho vztahů s  Tolčinským, Baronským a dalšími, kteří byli již dříve zatčeni.50 Velká část vyšetřování se soustředila na dílnu elektrických lokomotiv a na vadné lokomotivy zakoupené v Itálii. Žukov, náležitě vytrénovaný ve schopnosti přežít, se jen tak nedal. Využil běžnou obrannou taktiku svalování viny na nadřízené, odvolal se na samotného G. K. „Sergo“ Ordžonikidzeho, někdejšího lidového komisaře pro těžký průmysl, který spáchal v únoru sebevraždu. (Stranické vedení tehdy oznámilo, že měl srdeční záchvat a uspořádalo mu pohřeb hodný hrdiny.) Žukovova výpověď skýtala určité vysvětlení složitých technických sporů, které Ordžonikidze běžně řešil. Žukov tvrdil, že jak on, tak i Tolčinskij se na Ordžonikidzeho obraceli kvůli 47 48 49 50

Jefanov, Istorija zavoda „Dinamo“, str. 166–67. Otčetnoje sobranije partorganizaciji, Kirovec, 8. dubna 1937, str. 1. Pod znakom boľševistskoj samokritiki, Kirovec, 22. dubna 1937, str. 1. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 114–117.

107

vzájemným sporům ohledně projektů elektrických lokomotiv a že každý z nich se pokoušel, ve snaze poškodit druhého, využít politiku. Žukov prozradil, že Ordžonikidzemu sdělil, že Tolčinskij je politicky podezřelý a že Tolčinskij se komisaři svěřil, že k němu Žukov chová osobní zášť. Ordžonikidze pak Žukovovi nařídil, aby ho nadále zaměstnával a aby se přestal zabývat „osobními nevraživostmi“. Žukov takto chytře přenesl odpovědnost za setrvání Tolčinského v továrně na Ordžonikidzeho. Dále prohlásil, že měl důvěrný vztah nejen se „soudruhem Sergem“, ale i s tajemníkem moskevského stranického výboru N. S. Chruščovem. Tvrdil, že o vedoucích, kteří byli později zatčeni, tedy i o Romanovovi a Šejninovi, Chruščova informoval. Žukov tímto způsobem vyzval stranický výbor, aby ho odsoudil za to, že nedal výpověď zaměstnanci schválenému lidovým komisařem pro těžký průmysl a tajemníkem moskevského stranického výboru. Tím, že jmenoval tyto dva vlivné příznivce, dal Žukov najevo, že útok na jeho názor je, v širším slova smyslu, útokem na ně. Nikdo nebyl ochotný Žukovovu obranu zpochybnit. Jeho taktika ho nakonec zachránila před vyloučením ze strany, ale neochránila ho od podružného obvinění z „politické zaslepenosti“. Člen stranického výboru I. G. Kabanov reagoval opatrně: „Zdá se, že jste ztratil instinkt. Nelze říci, že jste rozvratník nebo trockista, ale pozbyl jste veškerý instinkt; nepochopil jste, co máte dělat, nepoučil jste se ze Stalinova projevu a váš bolševismus nestojí ani za zlámanou grešli. Dokonce jste neměl ani potuchy, co se v továrně děje, a to vše byl výsledek vaší politické zaslepenosti. Prováděli to přímo před vaším nosem, dělali, co se jim zlíbilo, a myslím si, že by to vše mělo vést k přísnému stranickému pokárání.“ Řídící pracovník úseku technické kontroly a agitátor první nástrojářské dílny Žukova také napadl: „Chtěl bych říct, že si Žukov o sobě moc myslí. Nemůže se mu nic říct. A Žukov samozřejmě věděl, že je Romanov trockista, a přesto ho povýšil. Jakmile se Romanov proplazil do vedení, nastala řetězová reakce a povyšování se rozšířilo až do spodních řad. Romanov povýšil Agurejeva, Těluškina a Griňova (všichni byli zatčeni jako trockisté) přesto, že vykonávali pouze manuální práci a neměli žádnou kvalifikaci. A všichni se přitom dostali do vedení.“ Mnozí další straníci též svědčili proti Žukovovi.51 Někdejší ředitel vyvázl 51

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 114–117.

108

s důtkou a zápisem do osobní stranické složky, nicméně vyšetřování ze strany NKVD uniknout nedokázal.52 Poté, co opustil Dynamo, působil krátce jako ředitel Prvního státního závodu na výrobu hodinek. Byl zatčen 17. července 1938 a 29. srpna ho vojenské kolegium odsoudilo za podíl na činnosti kontrarevoluční teroristické organizace. Týž den byl zastřelen a je pohřben v masovém hrobě Kommunarka, asi dvě míle od Moskvy. Bylo mu čtyřicet dva let.53 Dalším, kdo doplatil na spojení s Tolčinským, Baronským a ostatními, byl vedoucí technického odboru trakčních strojů Lipštejn. V březnu 1937 byl na velkém celozávodním stranickém shromáždění napaden za neschopnost pomoci straně při „odhalování činnosti záškodníků“, za podporu rodinkaření (rus. semejstvennosť) ve svém oddělení a  za to, že nešel příkladem, pokud jde o sebekritiku.54 V dubnu byl obviněn z přehlížení záškodnictví, „předstírání, že se nic nestalo a, tak jako již dříve, za přetrvávající nedbalost a  sebeuspokojení“.55 Kirovec uvedl: „Lipštejn pracoval dlouho s  nepřáteli lidu  – Tolčinským, Baronským a Lipšicem – a nepomohl je odhalit ani nehovořil o jejich vzájemných vztazích dostatečně jasně. To nebyla náhoda.“ Článek pokračoval, „Lipštejn měl s těmito nepřáteli lidu důvěrné vztahy a zcela otevřeně řadu z nich podporoval.“ Byl také obviněn z toho, že „hrál nemalou roli při poškozování elektrických lokomotiv“.56 Stranická organizace věnovala opět hodně času posuzováním Lipštejnových „přátelských vztahů s nepřáteli“ i v květnu.57 V červenci Kirovec oznámil: „Tolčinskij nejednal sám, pomáhali mu Fridman, Lipštejn, Prochorov a další.“ Lipštejn, narozený roku 1898 v Lodži, byl v listopadu 1937 zatčen a v září 1938 odsouzen za aktivní činnost v trockistické kontrarevoluční organizaci. Okamžitě po rozsudku ho zastřelili a pohřbili do masového hrobu v Kommunarce.58 Předseda stranického výboru Jefanov později vychvaloval 52 53 54 55 56 57 58

Jefanov, Istorije zavoda „Dinamo“, d. 2, str. 300. http://lists.memo.ru/index7.htm. Žukov byl rehabilitován v květnu 1955. Zavodskoje partsobranije, Kirovec, 24. března 1937, str. 3, a stejný název, Kirovec, 26. března 1937, str. 2. Otčotnoje sobranije partorganizaciji, Kirovec, 8. dubna 1937, str. 1. O svjazjach Lipštejna s Trockistami a O „točke zrenija“ Lipštejna, Kirovec, 15. a 20. května 1937, str. 2 a 1. Očistiť naši rjady ot vsech vragov, Kirovec, 24. května 1937, str. 2. Viz http://stalin.memo.ru/names/index.htm a http://lists.memo.ru/index12.htm. Lipštejn byl rehabilitován v květnu 1955.

109

deník Kirovec za to, že odhalil mnoho nepřátel lidu, a především za to, že poskytl informace, jež vedly k vyloučení a zatčení Lipštejna.59 V průběhu jara roku 1937 fungoval Kirovec, aniž by k tomu dostal dohledatelný pokyn, jako ztělesnění teroru, když v dílnách a ve vedení Dynama prosazoval hon na nepřátele. List postupně tiskl články o někdejších vedoucích elektrodílny a druhé nástrojářské dílny Maškinovi a Krejcbergovi. Oba muži byli v té době již zatčeni, ale šéfredaktor obvinil Maškina ze „záškodnictví“ a Krejcberga z „přeplácení“ dělníků, což byla běžná praxe vedoucích, kteří chtěli povzbudit produktivitu. V obou případech Kirovec také kritizoval jejich nástupce za to, že nejsou schopni „zlikvidovat následky záškodnictví“. V jednom článku po druhém se vysmíval zdánlivě nekonečnému seznamu straníků, dílenských mistrů a vedoucích pracovníků za to, že jsou přisluhovači, kteří „tutlají chaos“ a lezou kdekomu do zadku. Tón byl jízlivý a bezohledný, například když jeden autor prohlásil, že bývalý Šejninův tajemník K. Prytkov „se snažil dostat kamkoli, kde nebude muset pracovat“.60 Jako součást agitací pro „kritiku a sebekritiku“ a „stranickou a odborovou demokracii“, jež byly popularizovány plénem ústředního výboru na přelomu února a března, noviny vybízely každého samozvaného zarytého bojovníka, aby se přihlásil a ukázal na špatné zacházení. Tlak na zbývající dílenské předáky se významně vystupňoval, jakmile zatýkání začalo redukovat jejich počty a Kirovec je před celou továrnou zostuzoval. Nejpozději v létě plátek Kirovec, omámený svým vlivem a vlastní důležitostí, začal navádět dílenské agitátory, aby odhalovali určité osoby. Redaktoři listu, jejichž pokyny se opíraly o znalosti společenských vztahů, vydávali tiskem doporučení, kdo by měl koho odhalit. Vybrali si Minajeva, předáka v elektrodílně, jako „pokrytce“ a „patolízala, který se k dělníkům choval pouze neslušně a hrubě“ a byl „oddaný odhalenému Maškinovi,“ bývalému vedoucímu dílny. Šéfredaktor vyzval dílenskou stranickou organizaci, aby Minajeva jako „příznivce třídního nepřítele“, prošetřila.61 Když byl jako trockista zatčen bývalý mechanik 59 60 61

Razoblačiť do konca vsech vragov naroda i ich prispešnikov, Kirovec, 26. července 1937, str. 2; CAOPIM, f. 432, i. 2, s. 188, l. 46. Nět bor’by protiv doplat a Vyvody ješčo ně sdělany, Kirovec, 23. března 1937, str. 3. Podchalimy v zavodoupravleniji, Kirovec, 22. února 1937, str. 3. Něrazoblačonenyj oruženosec vraga naroda, Kirovec, 5. června 1937, str. 1.

110

elektrodílny Gostěv, Kirovec o něm napsal, že byl častým návštěvníkem „hnízda jedovatých hadů“, které zbudoval Maškin.62 Probíhající zatýkání ze strany NKVD podněcovalo redakci novin k vyhledávání přátelských vztahů. Poté, co byli uvězněni dispečer Zilberman a ekonomka Djakova, šéfredaktor vysledoval jejich vazby s A. S. Fominem, bývalým vedoucím čtvrté nástrojářské dílny. Noviny též zaútočily na bývalého vedoucí­ ho technického odboru výroby jeřábů Doděva a  bývalého vedoucího obchodního oddělení Tregubova.63 Zpravodajové listu již dříve obvinili schopného inženýra Viktorova z vazeb s Baronskim, ale nyní zašli ještě dále, když nepokrytě sledovali jeho zničení. Viktorov započal svou pracovní dráhu v Dynamu jako dělník, pak se v továrně vyučil, na počátku třicátých let sestrojil speciální motor pro trolejbusy a získal ocenění za práci na vývoji elektrických lokomotiv. Článek v Kirovci obvinil Viktorova, že chránil Tolčinského a další „nepřátele lidu“ v dílně elektrických lokomotiv a že „chorobně touží po slávě“. Pisatel požadoval, aby se „za tyto aktivity zodpovídal“.64 List také naléhal na straníky ve slévárně, aby „vyhnali“ ty, kteří jsou ještě stále loajální vůči bývalému vedoucímu dílny Koganovi, a prohlašoval, že ve stranické organizaci vedení továrny „stále panuje protežování příbuzných a podlézání“. Autoritářské titulky pobízely dělníky, aby „nepřestávali odhalovat všechny zbývající maskované nepřátele lidu a jejich příznivce“.65 Každé zatčení vyvolalo vlastní malý hon na čarodějnice, poněvadž stranický výbor prošetřoval spolupracovníky, nadřízené i podřízené každé oběti. Kirovec se dožadoval vyšetřování uvnitř dílenských organizací, a zostuzoval tak členy výboru, kteří se k vyšetřování společenských vazeb stavěli zdráhavě. Zatýkání živila vyšetřování, a ta si obratem vynucovala další zatýkání. Vzájemný vztah mezi vyšetřováním a zatýkáním se během let 1937 a 1938 opakoval ve stále se prodlužujícím řetězci. Železná logika obviňování výhradně na základě udržování konkrétních pracovních či přátelských vztahů přivedla celý řetěz spolupracovníků do vězení. 62 63 64 65

Zamaskirovannyj trockist, Kirovec, 20. července, str. 2; Razoblačiť do konca vsech vragov naroda i ich prispešnikov, Kirovec, 26. července 1937, str. 2. Kak velosvrediteľstvo v proizvodstve elektrooborudovanija, Kirovec, 8. června 1937, str. 1. Jefanov, Istorija zavoda „Dinamo“, d. 2, str. 240–41. Posobnik vragov naroda, Kirovec, 5. srpna 1937, str. 2. Razoblačiť do konca vsech vragov naroda i ich prispešnikov, Kirovec, 26. července 1937, str. 2.

111

TAKTIKY PŘEŽÍVÁNÍ Vůči obvinění na základě společenských vazeb nebyl v té době v továrně imunní nikdo. Postupně lidé vymysleli způsoby, jak se před tímto obviněním chránit. Naneštěstí tyto obranné taktiky, přestože částečně jednotlivcům pomáhaly, zvyšovaly stupeň nebezpečí pro širší skupinu. Jedním z  nejjednodušších postupů bylo distancovat se od oběti, buď relativně neškodně, to znamená přerušením veškerých kontaktů, nebo záludnější formou veřejného nebo tajného udání. Případ vedoucího elektrodílny Maškina poskytuje příklad této dynamiky a jejího zhoubného účinku. Než byl Maškin zatčen, jeho podřízený v  dílně technik S.  Mironov si ho vážil a  bez problémů s  ním spolupracoval. Tito dva muži měli mnoho společného, přibližně stejný věk, do strany vstoupili oba na počátku první světové války. Oba byli veterány války, revoluce a občanské války. Mironov, syn komunisty, který v Dynamu pracoval jako dělník, následoval otce do továrny, když mu bylo čtrnáct. Maškin také pocházel z dělnické rodiny. V roce 1936 Mironov působil v komisi, jež byla pověřena vyšetřováním plýtvání v dílně. Komise došla k závěru, že Maškin je schopný šéf dílny, a očistila ho od jakéhokoliv provinění. Za několik měsíců se ale Maškin dostal do politických nesnází kvůli údajným vazbám na bývalé „pravičáky“. V tomto světle se závěry komise jevily jako pokus protežovat nepřítele. Mironov, který se zoufale potřeboval distancovat jak od závěrů komise, tak od šéfa, neprodleně Maškina udal. Strana Mironova pochválila za to, že „Maškina odhalil“, a Maškin byl zatčen. Mironovův trik, jímž se distancoval od Maškina pomocí udání, byl zpočátku účinný, jelikož rozptýlil jakékoli podezření z těsného spojení mezi oběma muži. Ale brzy se Kirovec ujal aktivní role v odhalo­vání Mironova. List v článku z června 1937 uvedl, že Mironov ve snaze dokázat svou loajalitu dělá velký povyk a kritizuje plýtvání v elektrodílně. Pisatel zlomyslně poznamenal, že „tato zázračná proměna je také formou maskování“. Navíc list kritizoval dílenskou stranickou organizaci za její „nepochopitelnou liknavost při prošetřování Mironovových vztahů s Maškinem“, což byl nepokrytý vzkaz komunistům v dílně, aby začali okamžitě s vyšetřováním. Šéfredaktor nabádal straníky v dílně, aby „důkladně odhalili všechny Maškinovy přátele a jeho příznivce, kteří 112

stále ještě dlí v továrně“. V únoru 1938, asi rok po Maškinově zatčení, byl Mironov vyloučen ze strany za přátelské vztahy k Maškinovi a dalším údajným trockistům. Jeden člen strany o Mironovovi vypověděl, že „neustále zaskakoval za Maškina“. Mironov odmítal Maškina odhalit. Neobklopil se čestnými komunisty, nýbrž pouze těmi, kteří se nyní projevili jako nepřátelé lidu.66 Nakonec se Mironov stejně spojování své osoby s Maškinem nevyhnul. Ironické na tom bylo, že jeho počáteční oznámení nejen prohloubilo Maškinovy politické problémy a přispělo k jeho zatčení, současně však jeho vztah s tak nebezpečným člověkem měl pro Mironova daleko nepříjemnější důsledky. Mironovovo chování nebylo neobvyklé. Při prvním náznaku politických nesnází se lidé pokoušeli svést vinu na někoho jiného, nahradit bývalé vztahy jinými a „odhalit“ spolupracovníky. Ve snaze prokázat vlastní spolehlivost často spustili lavinu větších politických potíží. Když byl v únoru 1937 zatčen šéf zkušebního oddělení Prochorov, mělo to pro inženýra Chvedčeně z dílny elektrických lokomotiv nebezpečné následky. Chvedčeň udal Prochorova, Tolčinského a Krejcberga v srpnu předcházejícího roku, ale s Prochorovem předtím po tři roky úzce spolupracoval. Chvedčeň se obával, že bude s Prochorovem spojován, ačkoli na něho již dříve napsal udání, neboť ho veřejně nezkritizoval na celopodnikové stranické schůzi v únoru 1937, na níž byli napadeni Tolčinskij, Baronskij i Prochorov. Ke slovu se tehdy přihlásilo mnoho lidí, ale Chvedčeň nebyl mezi těmi, kterým bylo dáno slovo. Tvrdil nyní, že moskevským stranickým funkcionářům bylo odepřeno vyslechnout „celý příběh“ a  že tajemník závodního stranického výboru Staričkov program schůze zmanipuloval, a  znemožnil mu tak, aby promluvil. Napsal řadu udání, v nichž obvinil Staričkova z „potlačování kritiky“ a nařkl bývalého ředitele továrny Žukova a bývalého šéfa výzkumného odboru a revizního orgánu Romanova z nejrůznějších prohřešků. NKVD věnoval důkladnou pozornost všem oznámením z pera „odhalovatelů“ a  Chvedčeňova udání tak mohla přispět k  následnému Romanovovu 66

Mironov se odvolal a v roce 1938 ho dosadili zpět do funkce. Během osmnácti měsíců tak prodělal závratný sled proměn z ochránce na udavače a z oběti na rehabilitovaného člena strany. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 55, Obščezavodskoje partijnoje sobranije, Kirovec, 28. března 1937, str. 2. Do konca razoblačiť vsech vragov naroda i ich prispešnikov, Kirovec, 23. června 1937, str. 2; Razoblačiť do konca vsech vragov naroda i ich prispešnikov, Kirovec, 26. července 1937, str. 2; CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 194, l. 24.

113

zatčení.67 Podobná preventivní udavačská oznámení, jež následovala v rychlém sledu za sebou, měla nejčastěji ochránit své autory před případnými útoky. Zoufalý Chvedčeň si vzal na mušku řadu lidí a zmnožil jejich problémy v naději, že tím zmírní nebezpečí, které hrozilo jemu. „Distancování se“ a preventivní udání nebyly jediné postupy, které ti, kteří si dělali naději na záchranu, během tohoto období uplatňovali. Osoba obviněná ze společenských vztahů s „nepřítelem“ se mohla též pokoušet „rozředit“ svou vinu tím, že zatáhla do problému další lidi. Každé vyloučení ze strany si vyžádalo výslech. Oběti vždy pohotově uvedly několik konkrétních jmen a naznačily účast dalších lidí. Když na vedoucího čtvrté nástrojářské díly Fomina zaútočili kvůli vazbám na „nepřátele“, okamžitě se pokusil vinu ještě dále rozšířit na další osoby. Fomin pracoval v Dynamu od dvacátých let a během let procházel pracovními pozicemi v řadě dílen, v nichž byla kdysi aktivní levicová opozice. Čtvrtá nástrojářská dílna bývala nevídaným ohniskem opozičních aktivit a Fomin měl politické i společenské vztahy s řadou bývalých opozičníků a dalších, kteří byli zatčeni. Fomin pracoval také s nedávno zatčeným šéfem revizní komise Romanovem. Romanov opustil továrnu, ještě než byl zatčen, a Fomin se zúčastnil jeho rozlučkového večírku. Když ho stranický výbor kvůli tomuto setkání vyslýchal, Fomin plamenně prohlásil, že Alexandrov, hlavní inženýr Dynama a nedávno jmenovaný zástupce ředitele, na večírku byl také. Zde se Fomin pokoušel o další běžnou obrannou taktiku, utrousil jméno Alexandrova, vysoce postaveného úředníka v naději, že tak zneutralizuje vlastní vztahy s Romanovem. Proč by měl on, Fomin, trpět za účast na společenské akci, které se účastnili daleko význačnější lidé, než je on? Tento tah však stáhl do rozbouřených vod další lidi. To, že se oběť snažila prokázat, že její společenské aktivity byly neškodné, tím, že označila další osoby, které se v nich angažovaly, mělo často zcela opačný efekt. Místo prokázání neviny byl takový pokus nezřídka využit jako důkaz viny týkající se navíc celé řady dalších. V tomto případě stranický výbor rozhodl, že „Fomin měl úzké vztahy s trockisty, kteří byli nyní zatčeni… Pravidelně se stýkali a zvali ho, aby se k nim přidal. Fomin líčí tato setkání jako náhodná nebo jako čistě společenské události. Fomin nepomohl stranické organizaci 67

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 48–51.

114

s jejich odhalením. Své schůzky s nimi tajil. Nikdy nenapsal udání na žádného z nich… Je vyloučen za pomoc trockistům, za účast na jejich setkáních, za zatajování těchto vazeb před stranou a za to, že trockisty nepomohl odhalit.“68 Fominovo vyloučení za to, že „selhal při odhalování“ podpořilo domněnku, že ochranu před obviněním na základě společenských vazeb může zaručit pouze preventivní udavačské oznámení. To pobízelo lidi, aby „psali“, ale tím zároveň přispěli k šíření teroru. Během jara roku 1937 začal být politický terén ještě nebezpečnější a bylo velmi nesnadné se v něm orientovat. Straníci interpretovali mlčení jako důkaz sympatií k nepřátelům, požadovali od obětí veřejnou sebekritiku jako důkaz loajality, používali preventivní oznámení jako bezpečnostní strategii a udávali nadřízené ve snaze svalit odpovědnost za vlastní styky s „nepřáteli“. Všechny tyto strategie se velmi rychle naučili a osvojili si je. Přesto právě takovéto chování, které poskytovalo určitou míru ochrany jedincům, sloužilo k  obvinění stále většího množství členů uvnitř skupiny. Strach vzrůstal, jako když stoupá vodní hladina v podpalubí potápějící se lodi. Zaměstnanci továrny uvízli v záludných a nevyzpytatelných proudech, které je strhávaly, zmítaly jimi a hnaly jednoho proti druhému. Čím více byli zmatení a vyděšení, tím dravější bylo jejich chování při útocích na ostatní. Snažili se zachránit, jako kdyby se topili – prodírali se nahoru přes těla druhů, která v zoufalství tlačili pod hladinu.

VŠICHNI PROTI VŠEM Ke konci března svolali funkcionáři moskevského městského výboru a oblastních výborů celozávodní schůzi, aby sedmi stovkám členů a kandidátů strany v Dynamu tlumočili pokyny pléna ústředního výboru k  nové kampani na podporu demokracie a  nadcházejících tajných voleb z  více kandidátů do komunistické strany, sovětů a  odborů.69 Straníci již byli obeznámeni s klíčovým projevem plenárního zasedání, který otiskly noviny, a tak se řadoví členové v Dynamu hbitě chopili 68 69

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 75–79. Zvýraznila autorka. Viz Wendy Z. Goldman, Terror and Democracy in the Age of Stalin: The Social Dynamics of Repression, New York: Cambridge University Press 2007, str. 133–62.

115

vymýšlení nových hesel. Agitátor ze svářečské dílny Repin prohlásil, že stranický výbor se „vzdálil masám“; stranického agitátora Kulikova ze slévárny rozlítilo „porušování vnitřní stranické demokracie“; další člen strany upozornil na to, že někteří soudruzi projevují „povýšený postoj vůči k dělníkům“. Všechna tato témata a fráze předtím popularizovalo plenární zasedání.70 Kampaň za demokracii zažehla bouři kritiky namířenou proti vedení závodu. Četní straníci tvrdili, že vedoucí představitelé přehlížejí jejich stížnosti a udání. Častými terči kritiky se stali šéfredaktor deníku Kirovec Michajlov a šéf stranického výboru Staričkov. Zodpovědnost za očištění Dynama od „nepřátel“, kterou na sebe vzali, je vystavila obvinění z toho, že zanedbávali „signály“ zdola. Michajlov v novinách usměrňoval stavidla bouřlivého proudu udání, jež se valila do jeho kanceláře. Možnost rozhodnout, co je třeba uveřejnit, mu poskytovala ohromnou moc, zároveň ho ale vystavovala nebezpečí obvinění, že některé informace potlačuje nebo že protežuje nepřátele lidu. Pokud jde o Staričkova, ten měl velký vliv na vyšetřování a odvolávání straníků, kteří byli vyloučeni dílenskými organizacemi. Mezi Michajlovovy nejhlasitější kritiky patřil P. P. Chorikov, pozdější, v pořadí třetí ředitel továrny, který se do něj pustil kvůli obraně Prochorova před jeho zatčením. Jiný člen strany se na šéfredaktora zaměřil proto, že zanedbal otisknout udání, které napsal o Tolčinského sabotáži, a pak zaútočil rovněž na Staričkova, že přecházel jeho stížnosti. „Když neotiskli můj příspěvek,“ řekl, „donesl jsem ho soudruhu Staričkovovi. Nepodpořil mne.“ Řekl: „Počkej. Teď na to nemám čas.“ Jeho výpověď obvinila oba muže z přečinů „potlačování kritiky“, „zahlazování poměrů spojených s nepřátelskými aktivitami“ a „ochraňování sabotérů“. Inženýr Popov napadl Michajlova za to, že ve svém poslání nebyl dost tvrdý. „Kirovec provádí pouze ‚mírnou kritiku‘,“ prohlásil. „A ta nevede k žádaným výsledkům.“71 Zde, tak jako v jiných vystoupeních, straníci prokazovali loajalitu tím, že sebe zobrazovali jako oddané „odhalovatele“, kteří byli vyššími funkcionáři přezíravě odmítáni.

70 71

Zavodskoje partsobranije a Obščezavodskoje partijnoje sobranije, Kirovec, 24. a 25. března 1937, str. 1, 2. Tamtéž.

116

Ústřední výbor významným způsobem podrýval zavedený systém kompetencí. Kritika nyní proudila všemi směry, nikdo v továrně nebyl před útokem chráněný. Řadoví příslušníci strany obvinili nového náměstka ředitele Bajukova, jenž nahradil nedávno zatčeného Šejnina, že vykazuje „prvky patolízalství a  byrokratizace“. Článek v  Kirovci po­u kazoval na to, že „je ochotný udělat cokoli pro Staričkova, ale dělníci ho nemohou přimět k tomu, aby reagoval na sebemenší prosbu.“72 Inženýra Lautova si vzali na paškál kvůli jeho podlézavosti a „odpornému chování“ vůči vedoucím představitelům továrny. Odborová organizace Dynama (rus. zavkom) také obdržela množství stížností. Člen strany Glušenkov vyžvanil na odborového funkcionáře Gladkova, že vedoucímu odborů přinesl vodku. Nevysvětlilo se, zda Gladkovův přečin spočíval především v tom, že přinesl vodku na schůzi, nebo v tom, že ji přinesl pouze odborovému předákovi.73 V každém případě odborový funkcionář přehodil vinu zpět na stranický výbor za „špatné řízení odborů“. Stranický školitel v  ubytovnách pro dělníky Barkanov napadl svého šéfa za to, že se „neúčastní politického školení svých zaměstnanců“. Ve slévárně obvinil svářeč a stranický agitátor Kulikov spolustraníka, že leze do zadku vedoucímu dílny Koganovi. Kogan, jenž se stal sám obětí předešlých útoků, kritizoval jinou stranickou organizátorku za chabé propagační úsilí. Tyto připomínky byly odplatou za nedávné zostuzení, kdy údajně učinila přítrž jeho stížnostem slovy, „Dělejte, co vám bylo řečeno. Jinak si to zaznamenáme.“ Všichni, kteří vystoupili, se snažili zobrazit sebe samotné jako spravedlivé mstitele, neprávem šikanované svými vedoucími, kteří se snažili „potlačovat kritiku“. Členové strany rychle pochopili, že je ústřední výbor nejen pobídl, aby kritizovali své nadřízené, ale dokonce to od nich vyžaduje. Iljina si postěžovala, že nový ředitel továrny M. V. Jasvojin, jeho náměstek Bajukov a hlavní inženýr Alexandrov nepřestávají hájit bývalého ředitele Žukova a „zahlazují skutečnosti související se záškodnictvím“.74 Tím, že se straníci dožadovali dalšího vyšetřování, udržovali motor teroru stále v činnosti. V tomto „světě obráceném vzhůru nohama“ proměnily souběžné strategie k útoku a obraně jakoukoli schůzi ve volnou tribunu vzájemného obviňování. 72 73 74

Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž.

117

Na pořadu dne byly všechny taktiky přežití – preventivní kritika, svalování viny na jiné a odplata za předchozí znevažování. Obviňování druhých se stalo zároveň štítem i zbraní, jíž se více či méně agresivně oháněli všichni. Útoky a  kritika navíc nezůstávaly neveřejnou vnitrostranickou záležitostí. Kirovec o stranických schůzích ve velké míře informoval, jmenovitě uváděl jak útočníky, tak oběti a  otiskoval dlouhé výňatky z proslovů jednotlivých straníků. Všichni pracovníci Dynama tak byli obeznámeni s  nařčeními a  očerňováním různých dílenských mistrů a funkcionářů. Tím, že list zeširoka informoval o ostouzení uvnitř strany, šířil kritickou kampaň mezi všechny dělníky a ještě více podrýval autoritu vedoucích pracovníků.75 Během jara a  léta roku 1937 Kirovec pokračoval v  podněcování ovzduší strachu v dílnách. Poté, co článek obvinil Razina, řídícího pracovníka oddělení technické kontroly a agitátora první nástrojářské dílny, že je „chorobně arogantní“, Razin pronásledoval redaktora až domů a dostal se s ním do křížku. Redaktor v dalším článku v listu láteřil: „Razin nikdy nenapraví své slabiny, když není schopen strpět kritiku.“ Vytrvalé útoky tisku si vybíraly za terč jednoho vedoucího pracovníka po druhém, od hlavního inženýra Alexandrova po vedoucího nástrojářské dílny Kiseleva.76 Kirovec dál komplikoval již tak napjatou politickou situaci tím, že vyzrazoval, že mnozí zaměstnanci, ještě než byli zatčeni, předtím sami udali jiné. Šejnin například poskytl kompromitující informace o Tolčinském. List se chvástal, že všechny tyto podvratné živly již v té době sedí ve vězení. Tím, že Kirovec prozradil, že mnozí lidé, buď až ve vazbě, nebo ještě v zaměstnání, na někoho někdy poskytli usvědčující udání, vyvolával atmosféru sžíravé úzkosti a podezírání. Zaměstnanci Dynama si začali uvědomovat, že továrna je záludná past plná vzájemného donášení. Kdo koho udal? Jaké má stranický výbor či NKVD informace? Kdo bude příští obětí? Jeden článek v deníku Kirovec tvrdil: „Nepřátelé jsou tak mazaní, že se dokonce vydávají za odhalovatele.“77 Když i aktivní „odhalovatelé“ mohli být nepřáteli, pak už nebylo možné věřit nikomu. 75 76 77

Tamtéž. Mesjacami chodjat rabočije k Bajukovu, Kirovec, 26. března 1937, str. 3. Otčotnoje sobranije partorganzaciji, Kirovec, 8. dubna 1937, str. 1. Kak maskirovalis vragi naroda na zavodě, Kirovec, 2. června 1937, str. 3.

118

Ačkoli deník hrál v šíření teroru v Dynamu rozhodující roli, nezastupoval žádnou rozpoznatelnou skupinu či vrstvu uvnitř továrny. Otiskoval útoky na vedení podniku, dílenské vedoucí a stranické organizátory, ale ty většinou psali lidé v podobném postavení. Kirovec poskytoval platformu, odkud bylo možné obvinění chrlit, ale žalující byli od obětí nerozeznatelní a časem se někteří z nich sami stali oběťmi. Ti, kteří přispívali do novin, netvořili zvláštní skupinu odolnou vůči kritice či chráněnou před útokem. Vedoucí představitelé závodu, s určitou podporou řadových pracovníků, často využívali stránek Kirovce k  vzájemnému očerňování.78 Texty řady nástěnných novin, jež byly psány a vylepovány v jednotlivých dílnách, byly dokonce daleko více pomlouvačné než články v jejich celozávodním protějšku. Běžně publikovaly fámy a podlé očerňování namířené proti vlastním dílenským vedoucím, technickému personálu a stranickým aktivistům. Také zde byl skutečně malý rozdíl mezi těmi, kteří útoky vedli, a jejich oběťmi. Politická atmosféra v dílnách začala být natolik zhoubná, že dokonce Kirovec, který rozhodně nebyl vzorem objektivní žurnalistiky, otiskl článek, v němž plísnil redaktory nástěnných novin s tím, že „zašli v kritice příliš daleko, neboť neověřují fakta a nereferují o nich“.79

CHAOS Počínaje létem roku 1937 vypukl v továrně chaos. Jedinými činnostmi stranického výboru bylo posuzování udání, zahajování vyšetřování a příjem žalob a protižalob. Řízení výroby v továrně se zhroutilo. Proč by měl kdokoli plnit příkazy ředitele či vedoucího dílny, když mohou být záhy odhaleni jako rozvratníci? V únoru Žukova po jeho rezignaci nahradil Jasvojin, ale jeho nesnadné funkční období bylo náhle ukončeno, když byl v červnu sám zatčen. Během pěti měsíců šéfování byl trýzněn neustálou kritikou; nemohl udělat ani to nejjednodušší opatření, 78

79

Viz například následující články v Kirovci: Počemu ně kritikujut Razina a Ně zaglušaťa smelej razvertyvať samokritiku, 30. března 1937, str. 1, 2; Bezotvetstvennosť Kiseleva i Litvaka, 3. dubna 1937, str. 1; Volokitčiki a Parkom zabyl o partgruppach, 5. dubna 1937, str. 2, 3. Jarče i polneje osveščaťpartijnuju žizň, Kirovec, 6. dubna 1937, str. 2.

119

aby si nevysloužil útok buď ze strany Kirovce, nebo stranického výboru. Když však chtěl spravovat továrnu účinně, musel si počínat rozhodně. Mnozí dílenští vedoucí, inženýři, organizační i techničtí pracovníci byli již dříve zatčeni, noví, nezkušení zaměstnanci zoufale čekali na pokyny, vedoucí pracovníci přišli o svou moc nad dělníky a techničtí zaměstnanci měli strach činit jakékoliv rozhodnutí. Problémy s elektrickými lokomotivami nebyly vyřešeny, slévárna nadále vyráběla spoustu zmetků a  dvě nehody na tovární vlečce v  Dynamu měly za následek řadu ­smrtelných zranění. Jasvojinovy politické problémy přibývaly úměrně jeho organizačním a technickým úkolům. Stranický výbor jeho vedoucí pozici odmítl podpořit a on brzy upadl do těžké deprese. Možná tušil, že mu bezprostředně hrozí zatčení. V dubnu ho stranický výbor podrobil kritice za selhání při „likvidaci následků záškodnictví“. Dynamo nesplnilo výrobní úkoly za březen a duben v důsledku chaosu, který byl vyvolán terorem. Inženýři v dílně na elektrické lokomotivy si vjížděli do vlasů kvůli novému prototypu, v továrně se stále ještě netopilo a zhoršovala se bezpečnost práce. Jasvojin byl znepokojený, neboť dílenští vedoucí si šli po krku a obviňovali jeden druhého z výrobních problémů. „Dílenští vedoucí myslí pouze na svou dílnu,“ řekl stranickému výboru, „ale všechny dílny jsou vzájemně propojeny“. Naléhavě žádal stranický výbor, aby mu pomohl „tuto špatnou náladu odstranit“.80 V červnu potvrdil vedoucí stranického výboru Staričkov, že Jasvojin opět nesplnil stanovený objem výroby a  stranický výbor ředitele předvolal, aby se zodpovídal z „porušení řízení“. Bajukov, který nahradil Šejnina ve funkci náměstka ředitele, byl v té době také terčem útoků a Jasvojin na tuto pozici povýšil I. S. Nikitina, vedoucího inženýrského technického úseku. Nikitin, ačkoli pracoval v továrně od roku 1931, byl čerstvým straníkem. Jasvojinův výběr stranický výbor rozlítil, neboť prý vybral na toto místo někoho, koho „nikdo nezná“. Jasvojin byl tak vyděšený, že naléhavě žádal stranický výbor o prominutí. „Nevěděl jsem, komu přísluší vybírat odborníky, zda mně, nebo stranickému výboru,“ vysvětloval pokorně. Členové výboru ho pokárali za celou řadu chyb a  poznamenali si, že „v  první řadě se musí zbavit svého skeptického 80

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 102–4, 108.

120

přístupu k  práci“.81 Těžko si ale lze představit, kde měl Jasvojin při upadání pracovní disciplíny, poklesu výroby a každodenním zatýkání hledat zdroje optimismu.82 Do měsíce byl Jasvojin zatčen. Kirovec oznámil, že ředitel byl „maskovaný záškodník“, jenž ničil pracovní disciplínu a „zakrýval své záškodnictví urážlivým tvrzením, že následky záškodnické činnosti zlikvidoval během – podle svého mínění – krátké doby“.83 V srpnu šéfredaktor nařkl Jasvojina, že zapříčinil „velkou fluktuaci“ zaměstnanců a současně odrazoval dílenské mistry od zavádění přísnější pracovní disciplíny u  dělníků. Mezi lednem a  červencem 1937 opustilo továrnu 1558 lidí z celkového počtu téměř 7000 zaměstnanců. V několika dílnách, včetně slévárny a  dílny pevné izolace, došlo ke stoprocentní výměně dělníků. Míra fluktuace v Dynamu sice nebyla mimořádně vysoká v porovnání s celkovou mírou pohybu pracovních sil v průmyslu jako celku, stranický výbor nicméně svedl vinu na Jasvojina a jeho „záškodnické“ kolegy.84 Jasvojin byl zatčen někdy zkraje léta 1937 a zůstal ve vězení celý podzim. Seznam 270 lidí navržených k popravě byl 7. prosince 1937 zaslán Stalinovi, Molotovovi a Ždanovovi ke schválení. Na seznamu bylo i Jasvojinovo jméno, krátce nato byl zastřelen.85 Na jeho místo v Dynamu dosedl P. P. Chorikov, v pořadí třetí ředitel továrny během méně než sedmi měsíců. Také Chorikov šlápl do vosího hnízda. Přinejmenším dva straníci, včetně člena inženýrsko-technického úseku Sorokina a stále ještě úřadujícího náměstka ředitele Nikitina, napsali svá udání a zaslali je moskevskému stranickému výboru ve snaze zhatit jeho jmenování. Sorokina později zatkl NKVD. Kirovec během podzimu 1937 přestal otiskovat udání a  články o  záškodnících. Do té doby ale už zatýkání a  vylučování napáchalo strašné škody. Od dubna 1937 do dubna 1938 byli vyloučeni jako „nepřátelé lidu“, za vztahy s  těmito nepřáteli a  z  jiných politických důvodů

81 82 83 84 85

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 150–51. Tamtéž. Razoblačiť do konca vsech vragov naroda i ich prispešnikov, Kirovec, 26. července 1937, str. 2. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 188, l. 34; Po boľševistski boroťsja za likvidaciju posledstvij vrediteľstva, Kirovec, 21. srpna 1937, str. 2, uvádí trochu nižší počet těch, kteří továrnu opustili. http://stalin.mmo.ru/names/index.htm, APRF, f. 3, i. 24, s. 413, l. 260.

121

šedesát čtyři straníci. Z nich bylo čtyřiačtyřicet zatčeno.86 To znamená, že přibližně 11 procent straníků v továrně bylo vyloučeno z politických důvodů a osm procent zatčeno. Téměř jeden z deseti členů strany v Dynamu skončil během tohoto jediného roku ve vězení, tedy množství, které způsobilo a pak následně udržovalo jedovatou atmosféru úzkosti a strachu. Navíc je nutno poznamenat, že tato čísla neberou v úvahu významný počet straníků zatčených a vyloučených před dubnem 1937. Strana již vyloučila 143 členů, kteří pracovali v Dynamu během prověřování a výměny stranických průkazů v letech 1935 až 1936 (rus. proverka a obmen).87 Všichni, kteří byli ze strany vyloučeni, přišli o práci. Vedoucí kádry továrny byly vylučováním a  zatýkáním postiženi těžce. Mezi lety 1936 a 1938 továrna ztratila významný podíl dílenských a úsekových vedoucích, inženýrského a řídícího personálu, stranických funkcionářů a administrativních pracovníků. Vyjádřeno cynickými slovy člena strany Margolina, „Střílí se všichni inteligentní lidi a nechávají se všichni hlupáci.“88 Margolin byl též zatčen.89 Z osmnácti dílen, výzkumných oddělení a zkušebních pracovišť nejméně osm, tedy téměř polovina, přišlo o vedoucího, v mnoha případech vícekrát, v důsledku zatčení nebo vyloučení. K těm, kteří byli zatčeni, vyloučeni nebo obojí, patřili: vedoucí jeřábnické dílny Děnisov, vedoucí čtvrté nástrojářské dílny Fomin, vedoucí zkušebního pracoviště pojízdných prototypů Prochorov, jeho nástupce Fridman, vedoucí technického odboru pojízdných prototypů a bezpečnostního odboru Chailov, vedoucí skladiště kovového šrotu Chljupov, vedoucí slévárny Kogan, vedoucí druhé nástrojářské dílny Krejcberg a vedoucí elektrodílny Maškin. Na dílenské úrovni, tedy tam, kde probíhala výroba, bylo vedení ochromeno. Kromě toho byli zatčeni či vyloučeni mnozí odboroví funkcionáři, vedoucí kádry, pracovníci na inženýrských a technických pozicích a  straničtí funkcionáři. Byli mezi nimi ředitel Dynama Žukov a  jeho bezprostřední nástupce Jasvojin, náměstek ředitele Šejnin, technický ředitel Tolčinskij, vedoucí kanceláře inženýrsko-technického oddělení 86 87

88 89

CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 188, l. 9. V dubnu 1937 měla stranická organizace v Dynamu 561 členů (a 178 kandidátů). O rok později měla 532 členů (a 229 kandidátů). Viz CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 176, l. 9; f. 432, i. 1, s. 193, l. 109; f. 432, i. 1, s. 188, l. 1. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 142. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 188, l. 26–27.

122

Avatkov, vedoucí technického odboru trakčních strojů Baronskij a jeho nástupce Lipštejn, vedoucí skupiny plánování přepravy Lipšic, vedoucí výzkumného odboru Romanov, vedoucí prodejního oddělení Tregubov, druhý tajemník stranického výboru a člen moskevského stranického výboru A. G. Koljad, někdejší tajemník stranického výboru P. N. Sokolov, pracovnice hospodářského plánování Djakova, inženýr zkušebního pracoviště elektrických lokomotiv Chvedčeň, technik čtvrté nástrojářské dílny Marek, členové oddělení vedoucích mechaniků Okuněv a Torbejev, člen kanceláře inženýrsko-technického oddělení Sorokin, inženýr z dílny elektrických lokomotiv Viktorov a dispečer čtvrté nástrojářské dílny Zilberman. Všichni tito lidé zároveň zastávali významné funkce v továrně. Vyloučeni a zatčeni byli ovšem i další, mimo jiné komsomolský funkcionář Agurejev, zaměstnanci odboru pro racionalizaci a vynálezy (BRIZ) Gorčakov a Michajlov, schopní zaměstnanci elektrodílny Gorško, Mironov a  Gostěv, pracovník čtvrté nástrojářské dílny Josilevskij, komsomolec a dělník dílny elektrických lokomotiv Kornějev a dělník z dílny elektrických strojů na střídavý proud Muravin.

ZÁVĚR Vydavatel anglického překladu slavných vzpomínek Jevgenije Ginzburgové na období teroru Krutoj Maršrut, nazval její knihu Journey into Whirlwind. Obraz cesty či postupného sílení větrného víru zachycuje šok, hrůzu a zmar, jež v letech 1937 až 1938 obrátily existenci v Sovětském svazu naruby.90 Pokud by však měly být události v Dynamu typickou ukázkou poměrů, pak je anglický překlad názvu spíše popisem reálné situace než pouhou metaforou. Teror nevpadl do továrny Dynamo jako tornádo shora, chování a reakce zaměstnanců byly spíše odezvou na události, jež se děly uvnitř továrny. Samotný teror zahrnoval lidi, které smetla „smršť“ zatýkání ze strany NKVD, ale titíž lidé pomáhali, a to buď jednotlivě, nebo kolektivně, smršť, kterou pak zakusili, zprvu také utvářet. Ve skutečnosti totiž nemůže být působení státní moci snadno oddělitelné od 90

Eugenia Semenovna Ginzburg, Journey into Whirlwind (Cesta do bouře), New York: Harcourt Brace Jovanovich 1967. (Titul českého překladu více odpovídá ruskému originálu: Jevgenija Semjonovna Ginzburgová, Strmá cesta, Praha: Odeon 1992.)

123

jednání dělníků a vedoucích pracovníků, kteří teror zavlekli do továrny tím, že sepisovali udání, politizovali neshody v dílnách a označovali nehody a trvalé výrobní problémy jako důsledek záškodnictví.91 Teror v Dynamu začal v srpnu roku 1936 vlnou udání, která byla podnícena prvním moskevským vykonstruovaným procesem. Vedoucí pracovníci, inženýři a straníci sepisovali nevyžádaná udání a posílali je prokurátorovi Vyšinskému, funkcionářům dílenských, závodních, obvodních, městských a oblastních stranických výborů a NKVD. Existence a rozsah těchto udání byly odkryty až později, v době, kdy se členové strany zoufale snažili vykreslit sebe samotné jako oddané „odhalovatele“. I velmi neúplný seznam udavačů ukazuje na rozsáhlé zapojení lidí do rozmachu teroru. Pracovník druhé nástrojářské dílny Kotjučenko obvinil v červenci 1936 dílenského vedoucího Krejcberga z „trockismu“. V srpnu udal inženýr zkušebního úseku Chvedčeň svého šéfa Prochorova a také Krejcberga a technického ředitele Tolčinského za „záškodnictví“. Ve stejný měsíc Tolčinskij a  Chajlov, vedoucí technického oddělení pojízdných prototypů, nahlásili kvůli „záškodnictví“ inženýry a techniky v dílně elektrických lokomotiv a Fridman, který později nahradil Prochorova ve funkci vedoucího zkušebního pracoviště pojízdných prototypů, udal Tolčinského. Na podzim Chajlov a náměstek ředitele Šejnin, každý zvlášť, udali Tolčinského. Řada zaměstnanců udala Žukova, prvního ředitele Dynama, pak druhého ředitele Jasvojina a nakonec i třetího ředitele Chorikova. Žukov a Tolčinskij se navzájem napadli v udáních, jež poslali komisaři pro těžký průmysl Ordžonikidzemu. A Chvedčeň, jenž již dříve udal Prochorova, Krejcberga a Tolčinského, později zaútočil na Žukova, předsedu stranické komise Staričkova a vedoucího výzkumného oddělení a revizní správy Romanova. Tento stručný přehled, který jsme sestavili na základě stenografických zpráv

91

Christian Gerlach a Nicholas Werth poukazují na to, že: „Pokud tato udání byla skutečně běžnou součástí každodenního života a pokud politická obvinění měla stejný základ jako zasílání peticí a stížností, pak můžeme předpokládat, že obecné projevy angažovanosti a tehdejší formy násilí byly navzájem provázané…“ State Violence, Violent Societies, in: Michael Geyer, Sheila Fitzpatrick (ed.), Beyond Totalitarianism: Stalinism and Nazism Compared, New York: Cambridge University Press 2009, str. 175. (Česky vyšlo: Násilí v rukou státu – společnost násilí, in: Michael Geyer, Sheila Fitzpatricková /ed./, Za obzor totalitarismu: Srovnání stalinismu a nacismu, Praha: Academia 2012, str. 239.)

124

ze stranických schůzí a  z  článků v  závodních novinách, nepochybně představuje pouhou špičku obrovského ledovce. Chování zaměstnanců Dynama dodalo státem podporovanému teroru jeho vnitřní logiku a nezávislou dynamiku. Počáteční vlna udání v létě roku 1936 ukázala na dlouhodobé technické, politické a osobní roztržky mezi zaměstnanci továrny. Na počátku podzimu zaslal Staričkov oblastnímu výboru seznam politicky podezřelých členů strany. Několik vysoce postavených straníků v Dynamu, kteří znali politickou minulost svých druhů, si vydedukovalo, která jména by mohla v seznamu figurovat. V tuto chvíli někteří z nich, v preventivní snaze distancovat se od politických problémů, chvátali, aby udali Tolčinského a další osoby. Jak továrnou prostupoval strach, pokračující zatýkání ze strany NKVD zvyšovalo počty dělníků a vedoucích pracovníků, kteří na tuto situaci reagovali. „Mlčení“ a  „zanedbání odhalování“, termíny, které zpočátku používal stranický výbor jako všepostihující odůvodnění pro vyloučení ze strany těch, kteří již byli předtím zatčeni, brzy začaly být uplatňovány na členy strany, kteří zastávali vysoké posty. Jakmile již samotné mlčení mohlo být vykládáno jako známka projevu sympatií vůči nepřátelům, byl každý nucen aktivně se účastnit hledání nepřítele. Zaměstnanci zaplavili závodní noviny Kirovec písemnými udáními. Možnost novin pečlivě vybírat, jaký „informační materiál“ otisknou, výrazně rozšířila jejich moc. Z nástroje, jehož pomocí vedoucí výroby a straničtí funkcionáři dříve uplatňovali svůj vliv, se stal arbitr rozhodující o osudech těchto lidí. Každý jednotlivec se snažil chránit, takže celou továrnu zachvátila udavačská horečka. Mnoho lidí zavedlo do vězení obvinění ze spolčování. Během společných schůzí v dílnách, odděleních, odborech a stranických organizacích dostávali členové lekce přísných a stále dokola se opakujících ponaučení, které ovlivňovaly jejich následné chování. V průběhu času ale začalo být stále těžší rozeznat žáky od jejich učitelů. Lidé se snažili ochránit pomocí taktik, jež vlastně přispěly pouze k tomu, že zvyšovaly stupeň ohrožení jejich spolustraníků a spolupracovníků. Strategie, jež spočívaly v sepisování udání, prozrazování jmen a svalování viny na jiné, pouze krmily akta NKVD. Události v Dynamu vyvolávají důležité otázky souvztažnosti mezi udáváním a  zatýkáním, jež napovídají, že teror nemůžeme chápat výhradně jako nástroj likvidačního vyhlazovacího násilí shora. Spíše 125

představoval celou politickou kulturu založenou na činnosti NKVD a zapojení lidí v konkrétním místě. Ovlivnila lokální vyšetřování, obvinění a udání funkcionáře NKVD při sestavování seznamů obětí? Vyčerpávající odpověď na tuto otázku je stále ukryta v archivech. Mikrohistorie Dynama nicméně dokazuje, že zaměstnanci továrny hráli aktivní roli v šíření a přenášení teroru na své soudruhy a spolupracovníky.92 Kolem roku 1937 již chování lidí nabylo podoby neobyčejně ničivých vzorců. Reakce jednotlivců, zaměřené výhradně na sebeobranu, uvedly do pohybu vražednou skupinovou dynamiku.

92

Jiná líčení potvrzují, že události v Dynamu se podobaly těm, které se vyskytovaly na jiných pracovištích a v jiných institucích. Pokud jde o továrny, viz: John Scott, Behind the Urals: An American Worker in Russia’s City of Steel, Bloomington, Ind.: Indiana University Press 1989; Victor Kravchenko, I Chose Freedom, New York: Charles Scribner’s Sons 1946; James Harris, The Great Urals: Regionalism and the Evolution of the Soviet System, Ithaca, N. Y.: Cornell University Press 1999; Sergei Zhuravlev, Terror against Foreign Workers in the Moscow Elektrozavod Plant, 1937–8, in: Barry McLoughlin, Kevin McDermott (ed.), Stalin’s Terror: High Politics and Mass Repression in the Soviet Union, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan 2003, str. 225–40.

126

kapitola čtvrtá RODINNÁ TAJEMSTVÍ

Na konci chladného jarního dne v  dubnu 1937 spěchala členka strany a pracovnice textilky Trjochgornaja manufaktura Margolina z práce domů. Sníh tál a poprvé po několika měsících bylo možné v parku vidět horní části opěradel laviček, jež vyčnívaly z návějí. Margolina, vyhýbajíc se zledovatělé břečce a loužím, vstoupila do chodby domu, ve kterém bydlela a podívala se do otlučené a zrezivělé poštovní schránky. Vytáhla pohlednici a pohlédla na jedinou načmáranou větu. Text měl, podle Margoliny, podobu šifry. Nejasný vzkaz, podepsaný jejím bratrem v Charkově, konstatoval, že Věra, jejich vdaná nevlastní sestra, „je sama“. Margolina věděla, co to znamená, ale nebyla si jistá, co si počít. Plná obav, aby něco netajila před stranou, ukázala pohlednici člence závodního stranického výboru Makarevičové. Ta zprávu rychle přelétla očima. Teď stála před rozhodnutím Makarevičová. Mohla nařídit Margolině, aby o pohlednici uvědomila stranický výbor, a dala tak podnět 127

k vyšetřování, nebo mohla věc zamést pod koberec. Makarevičová text pohlednice s Margolinou nerozebírala. Po rychlé úvaze jí řekla, že už si nesmí s bratrem ani s nevlastní sestrou dále dopisovat, „což jí přece nemusí vysvětlovat“. Během krátké výměny informací a názorů, která byla významná především tím, co zůstalo nevyřčeno, daly obě ženy najevo, že pochopily obsah a závažnost zprávy a že se mlčky dohodly ji ignorovat. Tím, že Margolina zašla za Makarevičovou, učinila to, co od ní strana požadovala – oznámila, že dostala jistou informaci. Makarevičová na sebe vzala politické riziko tím, že se rozhodla věc mlčky přejít, a Margolinu tak do jisté míry chránit. Margolina bratrovi neodepsala a  několik měsíců se nic dalšího nedělo. Konečně v listopadu dostala od bratra dopis, v němž jí potvrdil, co předpokládala, a to, že Frid, manžel její nevlastní sestry, byl zatčen. O sobě nenapsal bratr vůbec nic. O tři dny později se případ Margoliny dostal na program jednání stranického výboru a problémy její rodiny se provalily. Nejen, že byl zatčen Frid, ale též vyšlo najevo, že byl ze strany vyloučen i její bratr za to, že se s ním stýkal. „Nemám s Fridem vůbec nic společného,“ řekla Margolina členům výboru. „Navštívila jsem je v posledních letech jen jednou, a to pouze na několik hodin.“ „Nač tedy tolik opatrnosti, když jste od nich dostala tu pohlednici,“ zeptal se někdo lišácky. To byla otázka, která v sobě skrývala hrozbu. Pokud by Margolina přiznala, že měla ohledně Fridova zatčení podezření již v dubnu, musela by čelit dotazům, proč to neohlásila stranickému výboru již tehdy. Volila proto slova opatrně: „Je to strašně nepříjemná záležitost,“ odpověděla, „ něco se mi na tom nezdálo.“ Pak následoval příval otázek: Otázka: Máte nějaký kontakt s Fridem? Margolina: To už jsem vysvětlila. Otázka: Znáte někoho na letišti? Margolina: Ne. Otázka: Čím byli vaši rodiče? Margolina: Otčím byl obchodník, můj otec byl sklenář. Otázka: Měl váš otčím vlastní dům? Margolina: Měl vlastní dům. Otázka: Zmínila jste se o otčímovi v dotazníku při vstupu do strany a během prověrky a výměny legitimací?

128

Margolina: V období prověrek jsem o něm mluvila. Otázka: Tajil váš bratr svůj sociální původ? Margolina: Podle toho, co vím, ano. Otázka: Kolik je vašemu bratrovi? Jaké má vzdělání? S kým žije vaše matka? Margolina: Sama. Otázka: Máte nějaké příbuzné, kteří jsou ve straně, nebo byli ze strany vyloučeni? Margolina: Mám dalšího bratra, který je členem strany. Otázka: Žije někdo z vašich příbuzných v zahraničí? Margolina: Další bratr. Otázka: Kde pracuje váš bratr? Margolina: Někde v Charkově – nevím kde. Otázka: Poslal vám někdy něco ten bratr, co bydlí v zahraničí? Margolina: Koupil své ženě kolo. Ta zemřela. Tak ho pak poslal mně. Otázka: Byla jste někdy předtím v jiné straně? Margolina: Ne. Otázka: Jak dlouho pracujete v továrně? Margolina: Od roku 1930. Otázka: Jak jste se dostala do Moskvy? Margolina: Seznámila jsem se s Baranovem, přijela jsem za ním a pak jsem se přihlásila do komunistické akademie. Otázka: Jak to, že máte právnické vzdělání? Margolina: Absolvovala jsem v Charkově Vysokou školu národohospodářskou. Otázka: Kde a s kým pracoval Baranov? Margolina: Někde na jihu, kde přesně, nevím. Otázka: Čím se živí manžel vaší sestry? Margolina: Je spisovatel. Otázka: Máte nějaké příbuzné v Moskvě? Margolina: Sestru a jejího manžela. Otázka: Pomáhali vám nějací staří známí, když jste se zabydlovala v Moskvě? Margolina: Ne. Otázka: Kde žijí a mají trvalý pobyt příbuzní vaší matky? Margolina: V Charkově.

Následovaly další otázky: „Máte nějaké informace o  vašem bratrovi?“ „Proč jste se zajímala o Frida?“ „Kde a v jaké továrně pracuje váš bratr?“ „Proč jste si nechala věci v pokoji svého bratra?“ „Proč jste 129

dostala kolo?“ „Jak to, že nám není známo, že jezdíte ráda na kole?“ Na závěr stranický výbor Makarevičové uložil, aby se spojila se všemi orgány a institucemi, jež mají s případem co do činění, včetně charkovského NKVD a tamního městského stranického výboru a stranických organizací, jichž jsou Frid a bratr Margoliny členy. Stranický výbor tak zahájil vyšetřování, jemuž se obě ženy snažily předejít, a rozhodl, že případ znovu posoudí na základě doposud získaných informací.1 Stranický výbor kladl Margolině velmi osobní otázky týkající se příbuzných a známých – sourozenců a jejich partnerů, matky, matčiných příbuzných, jejího vlastního i nevlastního otce, rádce a učitele Baranova, jejích známých, kontaktů na letišti – stejně jako vzdělání a darů, jež obdržela ze zahraničí. V té době již Fridovo zatčení vedlo k vyloučení jejího bratra ze strany. Bude mít jeho vyloučení nyní vliv i na Margolinu? Zatčení švagra vyvolalo, podobně jako podzemní výbuch, seismické vlny zemětřesení, které se valily z Charkova do Moskvy a pak zase zpět a pohltily příbuzné, učitele i přátele Margoliny. Přestože byla ve svých odpovědích obezřetná a úsečně poskytovala jenom minimum požadovaných informací, každý člen její rozvětvené rodiny mohl tušit, že vyšetřování a výslechy neminou ani jeho.

ŽELEZNÁ PRAVIDLA HRY Margolina a  tisíce dalších straníků byly lapeny do pasti zákonitostmi, jež byly v místních stranických organizacích na každém pracovišti a v každé instituci běžné. Pravidla byla zavedena a fungovala již mnoho let, aniž zanechala vážnější následky. Mezi lety 1936 a 1938, s nárůstem počtu zatčených a vystupňováním honu na skryté nepřátele, však stáhla mnoho straníků do víru teroru. Strana po svých členech vyžadovala, aby sepsali udání, kdykoli získali informaci o nepřátelích nebo měli 1

Centraľnyj archiv obščestvenno-političeskoj istoriji Moskvy (CAOPIM), f. 369, i. 1, s. 173, l. 41–44. Jochen Hellbeck, Revolution on My Mind. Writing a Diary under Stalin, Cambridge, Mass.: Harvard University Press 2006, str. 34, konstatuje, že do poloviny třicátých let pozbyl sociální původ svůj „původní význam škraloupu. Od té doby každý případ poskvrny vycházel pouze z povahy činnosti a charakteru každého jednotlivce.“ Přesto na stranických schůzích v továrnách zůstávaly otázky sociálního původu důležitou součástí vyšetřování a hodnocení členů i v průběhu dalších let.

130

styky s lidmi, kteří byli politicky podezřelí. Člen strany například musel místní stranickou organizaci okamžitě písemně informovat, pokud byl zatčen kdokoli z jeho příbuzných, spolupracovníků či přátel. Počínaje rokem 1936 byli mnozí věrní komunisté nuceni čelit důsledkům zatýkání vlastních rodinných příslušníků. Někteří měli sestry či bratry zadržené společně s někdejšími členy levicové nebo pravicové opozice. Jiní přišli o příbuzné v rámci masových zátahů proti duchovním, někdejším kulakům a  různým „nespolehlivým“ národnostním skupinám, které byly zahájeny v létě roku 1937. A mnozí další měli příbuzné, kteří byli označeni jako „nepřátelé“ z důvodů, které nikdo nedokázal pochopit. Každá z těchto zničujících ztrát si žádala doznání. Rozhodnutí dodržovat stranická pravidla a psát oznámení nebylo však ani jednoduché, ani snadné, ani bez starostí. Každý straník, jenž byl „poskvrněn“ zatčením příbuzného, musel řešit dilema, zda to oznámit, či nikoli. Obě alternativy s sebou nesly vážné důsledky. Na jedné straně se po napsání hlášení obvykle dalo očekávat, že bude následovat zdlouhavé vyšetřování. Stranický výbor si vyžádal podrobné informace a záznamy o pisatelových hlasováních na schůzích a jeho předešlých politických aktivitách a pečlivě prozkoumal politickou minulost jeho příbuzných, přátel, spolupracovníků a kontaktů. Ti, kteří sepsali oznámení o zatčení člena své rodiny, mohli očekávat, že budou vyslýcháni členy dílenských i stranických výborů a někdy též stovkami straníků na celozávodních schůzích. V optimálním případě mělo vyšetřování zastrašující funkci a působilo velké nesnáze, v tom nejhorším vedlo k vyloučení ze strany a zatčení. Do roku 1937 se většina členů strany již zúčastnila dostatečného množství takových schůzí, aby pochopila, jakou újmu může hlášení obsahující doznání způsobit jim samotným i lidem v jejich okolí. Upřímnost nebyla vždy tou optimální či nejbezpečnější taktikou. Naproti tomu skutečnost, že člověk nic nenapsal, neboli že měl informace, ale rozhodl se je neposkytnout, mohla vystavit straníka obvinění z utajování, což bylo samo o sobě důvodem pro vyloučení z partaje a s největší pravděpodobností i k zatčení. Už jen vyloučení ze strany mělo vážné důsledky, vyloučení straníci přišli o práci i závodní ubytování a velmi často nemohli najít jiné zaměstnání a ubytování někde jinde. Pokud se nedokázali sami uživit a neměli kde složit hlavu, mnohdy jim nezbývalo, než se spolehnout na příbuzné. Ti ale často nebyli schopni 131

přihlásit je ve svých bytech a zprostředkovat jim pracovní kontakty či finanční pomoc nebo se to prostě báli udělat. Straníci, rozpolcení mezi oddaností a  povinnostmi vůči straně a rostoucí obavou z toho, že budou vyšetřováni, se tak v průběhu let 1937 a 1938 potýkali s trýznivou volbou. Čím důkladnějšímu zkoumání byly minulé aktivity a kontakty straníků podrobovány, tím stále větším zdrojem rizika se stávali jejich příbuzní. Vyšetřování, která následovala bezprostředně po udání, vedla vždy k rozšíření okruhu represe. Straníci čelili trýznivé volbě, zda vyzradit, či utajit osud či samotnou existenci podezřelých příbuzných. Též se trápili stranickými příkazy, podle nichž bylo jejich povinností zříci se manželů a  manželek, dětí, sourozenců a rodičů, kteří byli označeni za „nepřátele“ a zavrhnout strádající děti zatčených příbuzných. Rodina se tak stala pro šíření teroru jak klíčovým přenašečem, tak i místem přijímání těch nejzoufalejších rozhodnutí mezi stranickou loajalitou a loajalitou vůči příbuzným a přátelům.

SOVĚTSKÁ RODINA Do roku 1937 sovětské rodiny prošly dvěma desetiletími zvratů, demografických katastrof, geografického odloučení i častějšího přesidlování. Všechny tyto děje je samozřejmě ovlivňovaly a utvářely. Po staletí žili členové typické vícegenerační vesnické rodiny, jejíž chod určoval stařešina (rus. boľšak), dohromady v jednom obydlí, obdělávali svůj pozemek, společně na něm pracovali a užívali jeho výnosy. Tento typ příbuzenských vazeb rozbila kolektivizace, která sloučila vesnické pozemky a  jako základní jednotku stanovila družstevní namísto rodinného hospodaření. Během velké migrace z venkova do měst, vyvolané rozmachem průmyslu na konci dvacátých let, se často s jednotlivými členy rodiny stěhovali do měst všichni jejich příbuzní z venkova. Bytů byl nedostatek, a lidé si tak rozdělovali a dále členili domy, byty, a dokonce i jednotlivé místnosti. Kommunalki či obecní byty, což v podstatě byly velké, nyní rozdělené, předrevoluční apartmány, které sestávaly z rozdělených velkolepých předrevolučních bytů, nyní poskytovaly přístřeší mnoha rodinám, z nichž každá obývala jednu jedinou místnost s právem používat společnou kuchyň a toaletu. Několik generací jediné rodiny 132

někdy obývalo pouze nějaký „kout“, vymezenou část místnosti, která byla rozčleněna na čtvrtiny. Lidé sdíleli postele a spali v předsíních, na chodbách, v kuchyních i ve skříních. Reálné mzdy klesly na počátku třicátých let na polovinu a jen málo rodin dokázalo vyžít s příjmy jediného živitele.2 Během první a druhé pětiletky (1929–1937) nastoupily do práce miliony žen, což v tak krátkém čase znamenalo největší nárůst placených pracovních sil pobírajících mzdu v dějinách jakékoliv země. Mezi lety 1929 až 1937 tvořily ženy výhradní zdroj nově nastupujících pracujících. Vesnické ženy přijímaly placenou práci ve městech i  ve velkoměstech podobně jako ženy dělníků, jež byly do té doby v domácnosti a jež se tím snažily dorovnat nízké příjmy manželů. Aby přežily, musely se rodiny s malými dětmi a starými členy domácnosti spoléhat na placenou i neplacenou práci. Babičky hrály v rodinném životě nepostradatelnou úlohu, stály fronty na potraviny a spotřební zboží, vařily, praly, uklízely, spravovaly prádlo a staraly se o vnoučata v době, kdy jejich dospělé děti vydělávaly peníze. Počet míst v  předškolních dětských zařízeních byl omezený, zvláště v novějších městech a na sídlištích, a samotné jesle a školky byly přeplněné, tudíž zdravotně nevyhovující. Pracovní dny žen a  mužů byly dlouhé a těžkosti spojené se sháněním potravin a dalšího spotřebního zboží činily z hodin strávených ve frontách a nakupováním zaměstnání na plný úvazek, třebaže neplacené. Pro většinu svobodných matek byla pomoc jejich vlastních matek naprosto nepostradatelná, základním faktorem, jenž jim umožnil chodit do práce a přitom mít postaráno o děti.3 Podobně starší ženy potřebovaly pomoc svých dospělých dětí. Mi­ liony z nich přišly o muže v důsledku populačních pohrom počátku dvacátého století, od první světové a poté občanské války přes epidemie, hladomor až po hon na tzv. kulaky a další zvraty. Když ovdověly a zůstaly samy, našly zázemí v rodinách svých synů a dcer, které už beztak žily 2 3

Wendy Z. Goldman, Women at the Gates: Gender and Industry in Stalin’s Russia, New York: Cambridge University Press 2002, str. 76–82, 265–72. O roli žen a jejich životních etapách viz Barbara Engel a Anastasia Posadskaya-Vanderbeck (ed.), A Revolution of Their Own: Voices of Women in Soviet History, Boulder, Colo.: Westview Press 1997; David Ransel, Village Mothers: Three Generations of Change in Russia and Tartaria, Bloomington, Ind.: Indiana University Press 2000); Sheila Fitzpatrick, Yuri Slezkine, In the Shadow of Revolution: Life Stories of Russian Women, Princeton, N. J.: Princeton University Press 2000.

133

na doraz a samy zoufale potřebovaly podporu. Nedostatek bytů spolu s nutností dávat peníze na společnou hromádku zavazoval širší rodiny k tomu, aby bydlely pohromadě v malých prostorách. Ačkoli ne všichni mladí dospělí měli matku, která by byla ochotná a zároveň schopná přiložit ruku k dílu, členem řady domácností, pokud ne jejich většiny, byla i ovdovělá babička.4 Přestože ničivé dějinné síly vedly k tomu, že se rodiny stmelovaly, tytéž síly zároveň příbuzné od sebe rozháněly. Vlny po sobě jdoucích sociálních zvratů rodiny znovu a znovu zcela ničily. Výsledkem války, revoluce a hladomoru byla ohromná populace běženců. Demografická nerovnováha ve dvacátých letech znemožnila mnoha ženám, aby se vdaly, přestože liberální rozvodové zákony povolovaly, aby se muži vzdávali starších žen a dětí ve prospěch mladších a svobodných žen.5 Na počátku třicátých let bylo v rámci zápasu o kolektivizaci více než 380 000 takzvaných kulackých rodin, což představovalo více než 1,8 milionů lidí vyhoštěných z rodných vesnic. Desetitisíce z nich zahynuly v pustině, kde se usadily bez střechy nad hlavou a potravy, další lidé se zachránili, když si vybudovali nové životy pod změněnou identitou. Muži bývali často od rodin odloučeni.6 Miliony rolníků zanechaly stárnoucí rodiče a malé děti ve vesnicích a vydaly se hledat placenou práci v ocelárnách, chemičkách, na stavbách přehrad a ve vodních elektrárnách, v dolech a na železnici. Mladí rolníci a dělníci plnili nádražní budovy a cestovali od města k městu, aby sehnali práci a bydlení. Palčivý nedostatek pracovních sil nabízel nové možnosti vzdělání a  kariéry. Existovala ohromná poptávka po nekvalifikovaných i  vyučených pracujících, technicích, inženýrech, agronomech, učitelích, lékařích a řadě dalších typů odborníků. Stát organizoval na každém pracovišti krátké školicí kurzy a nabádal pracující, aby si osvojili další odbornost, a brali tak vyšší platy. Mladí lidé se hrnuli do kurzů 4

5 6

Beatrice Farnsworth, Lynne Viola (ed.), Russian Peasant Women, New York: Oxford University Press 1992; Gijs Kessler, A Population under Pressure: Household Responses to Demographic and Economic Shock in the Interwar Soviet Union, in: Donald Filtzer, Wendy Z. Goldman, Gijs Kessler, Simon Pirani (ed.), A Dream Deferred: New Studies in Russian and Soviet Labour History, Bern: Peter Lang 2008. Wendy Z. Goldman, Women, the State and Revolution. Soviet Family Policy and Social Life, 1917–1936, New York: Cambridge University Press 1993, str. 101–43. Lynne Viola, The Unknown Gulag: The Lost World of Stalin’s Special Settlements, New York: Oxford University Press 2007, str. 196.

134

a  na univerzity, odkud jako absolventi přecházeli na pracovní místa v rozvíjejícím se průmyslu, v nichž bylo jejich nově nabytých znalostí zoufale zapotřebí. Ze synů a  dcer negramotných rolníků se stali kvalifikovaní dělníci a  řídící pracovníci. Mnozí lidé ztratili kontakt se vzdálenými příbuznými nebo s nimi zůstávali jen v ojedinělém písemném styku. Mohli si psát i příležitostně se navštěvovat, ale hromadné stěhování, neustálé přesuny a obtíže každodenního života jim pěstování rodinných vztahů na velké vzdálenosti, po nesjízdných komunikacích a při častých změnách adres notně ztěžovaly. Chování a  postoje lidí byly navíc ovlivňovány revolučními představami o  rodině. Zprvu byli bolševici přesvědčeni, že model rodiny nakonec „uvadne“. Lidé se stále budou zamilovávat, budou spolu žít, ale jídelny, školky a prádelny budou znamenat konec ženské neplacené domácí práce, umožní ženám nastoupit do práce za stejných podmínek jako mužům, a právní závazek manželství se tak stane nadbytečný. První kodex manželského a rodinného práva z roku 1918 legalizoval rozvod, zrušil právní pojem „nemanželský původ“ a vedl manžele k tomu, aby byli na sobě finančně nezávislí. Rozvod, který byl za cara takřka nemožný, se nyní stal běžnou záležitostí. Manžel nebo manželka si mohli obstarat povolení k rozvodu jednoduše, když podepsali příslušný formulář na matričním úřadě. Jejich partneři o tom byli informováni zprávou prostřednictvím korespondenčního lístku. Již v roce 1926 končila v  Moskvě více než polovina manželství rozvodem, v  Leningradu dokonce dvě třetiny. Nové zákony využívali dokonce i venkované, úzce svázaní s  ostatními členy rodiny skrze společné držení půdy. Ačkoli zjednodušený rozvodový proces poskytoval sovětským občanům neobvyklou míru osobní svobody, revoluční ideály „volné lásky“ měly velmi často negativní dopad na ženy a děti. Ve dvacátých a raných třicátých letech zaplavovaly soudy opuštěné ženy a dožadovaly se soudních řízení o výživné pro sebe a své děti. Běžné rodinné uspořádání sestávající z babičky, která žila se svým dospělým dítětem a pečovala o vnoučata, bylo vyústěním několika faktorů – snadných rozvodů, velkého počtu vdov a demografické nerovnováhy mezi pohlavími.7 7

Wendy Z. Goldman, Women, the State and Revolution, str. 106–8; také Christine Kaier, Eric Naiman (ed.), Everyday Life in Early Soviet Russia: Taking the Revolution Inside, Bloomington, Ind.: Indiana University Press 2006; Elizabeth Wood, The Baba and the Comrade:

135

Již před rokem 1936 však stát přehodnotil někdejší představu o tom, že by rodina jako taková „uvadala“ či „měla uvadnout“, a ve snaze podpořit pevnější rodinná pouta přijal přísnější rozvodové zákony, včetně stanovení výživného. Muži, kteří opustili rodiny, aniž zaopatřili děti, nyní čelili trestnímu postihu. Získat povolení k rozvodu již bylo obtížnější a rodiče teď byli právně zodpovědní za trestnou činnost svých nezletilých potomků. Stát, který si nebyl schopen poradit s obrovským počtem bezprizorných dětí, s vysokou kriminalitou páchanou mladistvými a se závazky vůči ožebračeným svobodným matkám, se pokusil přinutit muže, aby vzali odpovědnost zpět na svá bedra. Potrat, legalizovaný v roce 1918, se stal opět nezákonným, jako součást kampaně, jež podporovala zvýšení porodnosti a posílení instituce rodiny. V  souvislosti se zvýšeným  důrazem na „pevnou socialistickou rodinu“ šlo státu spíše o vytvoření stabilní jednotky socialistické disciplíny a finančního zaopatření než o podporu silných citových vazeb. Státní agitace a populární kultura v třicátých letech oslavovaly ty, kteří se účastnili budování nové socialistické společnosti – stachanovce, kteří lámali pracovní rekordy, ženy v čele pracovních brigád, arktické průzkumníky, kteří objevovali nová území, letce, inženýry, vynálezce, dokonce děti, které udávaly jakožto nepřátele lidu vlastní rodiče. Stát vedl děti k tomu, aby místo rodině věnovaly svou oddanost politickým organizacím, jako byly pionýrská organizace a komsomol. V roce 1932 opěvovala obrovská kampaň Pavlíka Morozova, vesnického chlapce, který údajně udal vlastního otce, že falšoval osobní doklady totožnosti a prodával je „nepřátelům státu“. Otec byl odsouzen na deset let do pracovního tábora a později popraven. Podle této státem vytvořené legendy byl Pavlík hrdina, který bojoval za kolektivizaci a byl za svou činnost vlastními příbuznými zavražděn. Stal se mučedníkem, který se obětoval pro sovětskou věc. Jeho jméno nesly mládežnické skupiny a na jeho počest bylo odhaleno mnoho soch. Příklad a kult, který se kolem jeho osoby vytvořil, naváděl děti, aby donášely na rodiče, pokud je podezírají

Gender and Politics in Revolutionary Russia, Bloomington, Ind.: Indiana University Press 1997.

136

z přečinů proti pravidlům či zákonům.8 Taková vidina vyvolala v rodinách strach, zmrazila diskuse a  donutila rodiče, aby si pochybnosti o politickém vývoji a nesouhlasné názory nechávali pro sebe. Straníkům bylo například neustále připomínáno, že jejich oddanost a věrnost patří v první řadě straně. Politické aktivity a úkoly měly přednost před potřebami rodiny.9 Když se v roce 1938 vedoucí stranického výboru v lihovaru Likerno-vodočnyj zavod Petuchovová pokusila tuto nabízenou funkci odmítnout, poukázala na skutečnost, že má doma tři děti a nejmladší je pouze tři měsíce staré. Jeden z mužských členů strany tehdy podrážděně namítl, že důvody Petuchovové jsou „banální“, mnoho jiných soudruhů má doma také tři děti, dodal, navíc o děti se jí přece může postarat její matka.10 Tento názor nebyl ojedinělý. Do roku 1937 tak sovětská rodina prošla v důsledku společenských zvratů a revolučních experimentů předcházejících dvou desetiletí dramatickými změnami. Rodiny, vystavené odstředivým silám rozvodů a  sexuální svobody, stejně tak jako důsledkům války, kolektivizace, industrializace a překotné vzestupné mobility, byly zcela rozvrácené a jejich členy od sebe často dělila obrovská zeměpisná vzdálenost i odlišné postavení v hierarchii sovětské společnosti. Zároveň ale právě tento rozklad a rozptýlení rodin vedlo jejich příslušníky k tomu, že mnohem pevněji lnuli k jakékoli části, která jim zůstala. Obrovské povinnosti a strmě narůstající počty osamělých, ovdovělých a pracujících žen určily roli nepostradatelného zajišťovatele chodu domácnosti babičkám. Nedostatek bytů, nízké platy, nevalná kvalita předškolních zařízení pro děti, nekonečné fronty a trvalý nedostatek potravin a spotřebního zboží nutil příbuzné, aby společně sdíleli finanční prostředky, a podporoval systém vícegenerační rodiny. Tyto dvě na první pohled tak protichůdné paralelní síly – na jedné straně rozklad a na straně druhé stmelení vztahů, se během teroru, který způsobil další obrovský rozvrat, když otřásl rodinnou jednotkou až k jejím základům, měly stát ještě intenzivnější a ještě propletenější.  8

 9 10

Historici později zjistili, že téměř celá oficiální verze byla lživá. Viz Yuri Druzhnikov, Informer 001. The myth of Pavlik Morozov, Piscataway, N. J.: Transaction 1996; Catriona Kelly, Comrade Pavlik: The Rise and Fall of a Soviet Boy Hero, London: Granta Books 2005. Cynthia Hooper, Terror of Intimacy: Family Politics in the 1930s Soviet Union, in: C. Kaier, E. Naiman (ed.), Everyday Life in Early Soviet Russia, str. 61–91. CAOPIM, f. 428, i. 1, s. 1, l. 123, 123ob.

137

DOPAD TERORU NA RODINU Jak se teror šířil, stát se postupně zaměřoval na různé politické, sociál­ ní a národnostní skupiny, od někdejších opozičníků přes kulaky až po přistěhovalce ze sousedních nepřátelských zemí. Přestože se zdálo, že skupiny vybrané za terč teroru jsou odlišné a neexistuje mezi nimi žádná souvislost, jejich příslušníci byli neustále propojeni s dalšími osobami vně těchto skupin skrze příbuzenské vztahy. Nebylo výjimkou, že továrenská dělnice, oddaná členka strany, měla například strýce takzvaného kulaka, sestru někdejší trockistku či manžela Litevce. Rodina, jedinečný subjekt, spojující lidi nejdůvěrnějšími pouty, byla tvořena individui různorodého etnického a sociálního původu, rozmanitých politických názorů a zázemí. Příslušníci rodin, jejichž profily ani aktivity nebyly samy o sobě rizikové, se mohli ocitnout ve víru teroru díky tomu, že jejich uvězněný příbuzný náležel do některé z pronásledovaných skupin. Z pohledu rodiny, jež tvořila pro většinu lidí základní společenskou jednotku, byl teror pociťován nikoli jako série nezávislých, cílených kampaní, nýbrž jako přetrvávající, všeprostupující ohrožení. Například příkazy k masovým a národnostním operacím tehdy nebyly zveřejňovány, stát je držel v tajnosti. Běžní občané často neměli ani ponětí, proč byli jejich příbuzní zatčeni. Lidé dostávali od NKVD, vězeňské služby či od soudu o osudu zatčených příbuzných jen kusé informace. Mnohé oběti teroru měly rodiny, s nimiž žily a milovaly je, a byl to právě tento malý okruh blízkých, který se musel poprat jak s počátečními dopady, tak následnými dozvuky jejich zatčení. Ženy tvořily celkově jen malé procento těch, kteří byli během období teroru zatýkáni, popravováni či posíláni do táborů za politické přečiny, přesto ale velmi trpěly, vzhledem k  tomu, že z  rodinných příslušníků byly nejvýrazněji zasaženy následky těchto situací právě ony. 11 Historici spočítali, že v  letech 1937–1938 bylo popraveno 24 až 34 tisíc žen, což představuje čtyři až pět procent z  celkového počtu 11

Viz například Lidija Čukovskaja – fiktivní vykreslení matky, jejíž milovaný syn je zatčen, Sofia Petrovna, Evanston, Ill.: Northwestern University Press 1988; Cathy A. Frierson, Semyon Samuilovich Vilensky, Children of the Gulag, New Haven, Conn.: Yale University Press 2010, str. 136–232; Melanie Ilic, The Great Terror in Leningrad: A Qualitative Analysis, nepublikovaný referát přednesený na Konferenci o stalinistickém teroru, University of Leeds, srpen 2010.

138

poprav. Největší skupinu těchto žen tvořily řádové sestry a další členky církevních organizací, které byly obvykle starší, svobodné a bezdětné. Menší skupina byla kdysi aktivní v podezřelých politických stranách, jako byli například menševici či socialističtí revolucionáři, nebo v opozičních frakcích uvnitř bolševické strany. 12 Ani několik význačných stranických a  státních funkcionářů, včetně předsedy Rady lidových komisařů V. M. Molotova a  předsedy Ústředního výkonného výboru Nejvyššího sovětu M. I. Kalinina, nezachránilo své manželky před internací v táborech. Tyto ženy se vlastním přičiněním staly významnými vedoucími představitelkami strany. Jiné ženy, jako třeba Bucharinova manželka Anna Larina, byly zatčeny poté, co byli uvězněni či popraveni jejich manželé. Přestože bylo zatčeno a  popraveno mnohem více mužů než žen, ženy se vyskytovaly ve všech skupinách, které si vzal státem organizovaný teror na mušku. Například těsně po vraždě Kirova byly z Leningradu vyhoštěny tisíce někdejších příslušníků šlechty, duchovních a  dalších „bývalých lidí“ (rus. byvšije ljudi) i  se svými rodinami  – celkem 11 072 osob.13 Během května a června roku 1937 byli z klíčových měst vykázáni, rovněž s  celými rodinami, někdejší opozičníci, kteří byli ze strany vyloučeni již dříve.14 Ženy se též staly oběťmi hromadných a národnostních operací, jelikož byly zahrnuty mezi kulaky, recidivisty, bývalé šlechtice, duchovní, bělogvardějce a  rovněž polské, litevské, korejské a německé přistěhovalce, kteří byli postupně vyčle12

13 14

Existuje významný soubor prací věnovaných ženám a stalinistickému útlaku, a to jak ve formě vzpomínek, tak historické literatury. Viz Melanie Ilic, The Forgotten Five Percent: Women, Political Repression and the Purges, in: Melanie Ilic (ed.), Stalin’s Terror Revisited, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan 2006, str. 116–39; vynikající diskusi nad úvodními statistikami je možné najít na str. 131–134. Viz též Melanie Ilic (ed.), Women in the Stalin Era, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan 2001; Melanie Ilic, The Great Terror in Leningrad: A Quantitative Analysis, Europe-Asia Studies, sv. 52, čís. 8, 2000. Golfo Alexopoulos, Stalin and the Politics of Kinship: Practices of Collective Punishment, 1920s–1940s, Comparative Studies in Society and History, sv. 50, č. 1, 2008, str. 104. Specsoobščenije N. I. Ježova I. V. Stalinu ob isključonnych iz VKP (b) trockistach i pravych, proživajuščich v Moskve, Postanovlenije Politbjuro CK VKP (b) o vyseleniji semej trockistov i pravych a Zapiska I. V. Stalina o vysylke žon osužďonnych rukovoditělej, in: V. N. Chaustov, V. P. Naumov, N. S. Plotnikova (ed.), Lubjanka. Stalin i Glavnoje upravlenije gosbezopasnosti NKVD, 1937–8. Dokumenty, Moskva: Izdavateľstvo Matěrik 2004, str. 186, 216, 226. (Dále citujeme jako Lubjanka.) Mezi tato města patřila Moskva, Kijev, Leningrad, Rostov na Donu, Taganrog a Soči.

139

ňováni a zatýkáni. Interní sdělení s datem 3. července 1937 nařizovalo jednotlivým útvarům NKVD, aby vytvořily seznamy rodinných příslušníků těch, kteří byli odsouzeni vojenským kolegiem Nejvyššího soudu v době Kirovovy vraždy. Tyto rodiny měly být odeslány do táborů. Politbyro zprávu potvrdilo o dva dny později a připojilo požadavek, aby děti, které nedosáhly věku patnácti let, byly poslány do sirotčinců, zatímco osud starších dětí měl být posuzován individuálně. Všem dětem „nepřátel lidu“ měl být zakázán pobyt v tzv. režimních (neboli uzavřených) městech, jako byly Moskva, Leningrad a Kyjev. Další měsíc, konkrétně 15. srpna, podepsal šéf NKVD Ježov nařízení číslo 00486, jež se konkrétně týkalo manželek usvědčených trockistů a pravičáků. Nařízení stanovilo, že tyto ženy (včetně družek a bývalých manželek, tedy těch, které byly s těmito muži rozvedené), bez ohledu na jejich názory či dřívější aktivity, budou na dobu pěti až osmi let uvězněny v pracovních táborech. Po tu dobu měly být jejich děti umístěny v dětských domovech, pracovních koloniích či táborech, podle svého věku a  postojů. NKVD měl zřídit pro ženy zvláštní tábory a shromáždit o příbuzných těchto politicky pronásledovaných nešťastnic veškeré možné údaje. Nařízení nepodléhaly ženy, které samy udaly své manžele.15 Manželka ředitele závodu Dynamo M. I. Jasvojina patřila k těm, jež akce NKVD postihla. Po manželově zatčení ho Frida Jasvojinová-Merlasová následovala do vězení, a když ho v prosinci 1937 zastřelili, byla jako manželka nepřítele lidu odsouzena k osmi letům pobytu v táboře nucených prací v Akmolinsku (nyní Astana, Kazachstán, pozn. př.), určeném pro manželky vlastizrádců.16 Do října 1938, kdy bylo nařízení přepracováno a zahrnovalo pouze ty manželky, jež byly obviněny na základě svých 15

16

O nařízení 00486 o represích, které byly uplatnovány vojenským shromážděním a vojenskými tribunály vůči ženám nepřátel a zrádců vlasti a členů pravicových vyzvědačských a sabotážních organizací, viz Postanovlenije Politbjuro CK VKP (b) „Vopros NKVD“, Lubjanka, str. 238; C. A. Frierson S. S. Vilensky, Children of the Gulag, str. 156–62; G. Alexopoulos, Stalin and the Politics of Kinship, str. 104–5; Corinna Kuhr, Children of “Enemies of the People” as Victims of the Great Purges, Cahiers du Monde Russe, sv. 39, č. 1–2, 1998, str. 212; M. Ilic, The Forgotten Five Percent, str. 126–30; Nikita Petrov, Arsenij Roginskij, The Polish Operation of the NKVD, in: Barry McLoughlin, Kevin McDermott (ed.), Stalin’s Terror: High Politics and Mass Repression in the Soviet Union, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan 2003, str. 158–59, 180–81. http://lists.memo.ru/index30.htm. Frida Jasvojinová-Merlasová byla propuštěna v srpnu 1942.

140

vlastních údajných nepřátelských aktivit, bylo na jeho základě zatčeno kolem 18 000 žen.17 Zatýkání lidí ve všech těchto skupinách, na něž byla zaměřena pozornost, mělo dalekosáhlý dopad na členy strany a  zaměstnance továren. Dílenské a stranické výbory se zabývaly výhradně šetřením udání, která se týkala  zatčených příbuzných. V  textilkách, jako byla například Trjochgornaja manufaktura, kde ženy tvořily velké procento zaměstnanců i straníků, věnovaly stranické organizace projednávání důvěrných a bolestných detailů týkajících se manželů, dětí a dalších příbuzných, kteří byli zatčeni, na schůzích nespočetné hodiny. V některých případech zainteresované ženy předkládaly vlastní hlášení o takových zatčeních, v  jiných na ně upozornili stranickou organizaci spolupracovníci. Ženy neprokazovaly o nic větší sklon chránit se navzájem než muži a nestyděly se spolupracovnice a kamarádky udávat. Partajnice Muraševová z textilky Trjochgornaja manufaktura se na celozávodní schůzi více než pěti set straníků v březnu 1937 zvedla a hlasitě prohlásila: „Štrulová a Ignatjevová by neměly vést stranické akce, ba dokonce by neměly být členkami strany vůbec, protože jejich manželé jsou trockisté.“ 18 Štrulová přestála útok beze slova, její manžel zatím nebyl ani zatčen, ani vyloučen ze strany a proti obvinění z trockismu se později hájil na schůzi sám. Ale podobně jako zatčení některého zaměstnance postihlo jeho spolupracovníky, podřízené i nadřízené, zatčení příbuzného ublížilo celé rodině. V tomto případě se Muraševová domáhala vyloučení dvou spolupracovnic ze strany, protože se jejich manželé dostali do politických potíží. V rodinách tak, stejně jako mezi spolupracovníky, praxe obviňování na základě svazku či příbuzenství rozšířila dosah teroru i mimo skupiny definované státem. Od straníka, jemuž zavřeli manžela či manželku do vězení, strana žádala, aby partnera veřejně pranýřoval a přerušil s ním veškeré styky. Ne všichni straníci byli ochotni toto nařízení uposlechnout. Časoměřičku první nástrojářské dílny závodu Dynamo Varvaru I. Torbejevovou vyloučili ze strany, protože se zcela striktně odmítla zřeknout svého manžela. Na celozávodní schůzi v srpnu 1936 jiný straník Lavrentjev obvinil Torbejeva z trockismu. Lavrentjevovo nařčení patřilo k typickým 17 18

M. Ilic, The Forgotten Five Percent, str. 129. CAOPIM, f. 369, i. 1, s. 171, l. 48.

141

udáním typu preventivního opatření, oba se totiž přátelili s Kljukvinem, údajným trockistou z Dynama, jenž byl nedávno zatčen. Lavrentjev doufal, že se mu podaří distancovat se od zatčeného Kljukvina dřív, než někdo bude mít šanci zmínit jejich přátelství. Jeho udání Torbejeva bylo podmíněno jedinou událostí, kdy spolu navštívili Kljukvina a opili se. Lavrentjev prohlásil, že Torbejev a Kljukvin vedli „kontrarevoluční řeči“. Udáním Torbejeva se Lavrentjev snažil zajistit určitý stupeň ochrany pro sebe samotného. Pokud jde o Torbejevovou, obvinění ji šokovalo. Byla u toho, když se muži opili, a rozhodně odmítla Laventjevovu verzi průběhu události. Později, když byl Torbejev vyloučen ze strany a poté zatčen, Torbejevová prohlásila: „Já svá pouta k Torbejevovi nezpřetrhám. Půjdu s ním a budu mu pomáhat, a to i v případě, že bude poslán do vyhnanství. To, že ho vyloučili, je nespravedlivé. Toho jediného setkání v Kljukvinově domě, kde se všichni tři opili, jsem se zúčastnila.“ Nakonec toto prohlášení nejen že nepomohlo jejímu muži, ale zároveň vážně ublížilo i jí samotné. Byla to typická řetězová reakce: Kljukvinovo zatčení podnítilo Lavrentjeva k napsání udání, jež vedlo k vyloučení a zatčení Torbejeva, a to obratem vyvolalo vyšetřování a následné vyloučení jeho ženy. Předseda stranického výboru Dynama Staričkov zahájil schůzi projednávající případ Torbejevové návrhem, aby byla vyloučena ze strany. „Nemá správný názor na trockismus,“ prohlásil, „nepovažuje svého muže za trockistu a až do konce šetření odmítala jeho vinu.“ Torbejevová tvrdošíjně trvala na tom, že má právo mít na manžela vlastní názor, nezávislý na stanovisku státu, strany a NKVD, což byl postoj, který stranický výbor samozřejmě nemohl tolerovat. Bránila ho statečně a čestně. Prohlásila: „Stále mi není jasné, proč manžela zatkli. Nepředložili žádné důkazy.“ Členové stranického výboru začali ihned vznášet námitky: Otázka: Proč jste na valné stranické schůzi nehlasovala pro vyloučení vašeho manžela ze strany? Torbejevová: Nevím. Otázka: Řekla jste Lavrentjevovi, že jste se už uklidnila? Torbejevová: To jsem nikdy neřekla. Otázka: Co si myslíte o Lavrentjevově prohlášení? Torbejevová: Až do loňského léta se Lavrentjev choval vůči  mému manželovi přátelsky.

142

Otázka: V jakém jste teď styku s manželem? Torbejevová: Zašla jsem do věznice a nechala tam pro něho nějaké peníze. Slíbili mi, že mi umožní, abych se s ním sešla, ale nedošlo k tomu. Žila jsem s Torbejevem jedenáct let a on mne vždy pobízel ke studiu. Otázka: Jak se díváte na skutečnost, že si přejete jít do vězení a  setkat se s trockistou? Torbejevová: Víte, mám dvě děti a on je jejich otec.

To, že se Torbejevová ostře odmítla distancovat od manžela, muže, který „ji pobízel ke studiu“ a zplodil s ní děti, členy stranického výboru rozzuřilo. Připomněla jim, že Lavrentjev se s jejím manželem přátelil až do okamžiku, kdy ho udal. Proč byl vinen jen Torbejev, když ona sama i Lavrentjev byli na návštěvě u Kljukvina také? Razin, kontrolor z oddělení technické kontroly, reagoval rozzlobeně: „Torbejevová si myslí, že její manžel byl nespravedlivě očerněn, že je nevinný, že není trockista. Říká, že ona a Lavrentjev byli také u Kljukvina a že popíjeli, ale neříká, co dalšího dělali.“ Redaktor deníku Kirovec Michajlov dodal: „Torbejevová věděla, že její manžel navštívil Kljukvina, ale snažila se to utajit. Rozhodnutí dílenské organizace, že má být vyloučena, je správné. Musíme to odsouhlasit.“ Bachmutskij, pověstný tím, že horlivě udával jiné, poznamenal: „Na celozávodní stranické schůzi 17. srpna jsem seděl vedle Torbejevové. Když ohlásili Torbejevovo jméno, řekla, ‚To je nesmysl, on je nevinný.‘ Torbejevův případ mě velmi zaujal. Všechno zapřel, ale sama Torbejevová vypověděla, že její muž odcházel z domu, a řekl, že má nějaký úkol od stranického výboru. Pak ji pozvali ke Kljukvinovi, aby ji obalamutili (rus. otvesti glaza). A také, když pili, mohli vést kontrarevoluční řeči.“ Bachmutskij se v té chvíli otočil na Torbejevovou a přímo ji oslovil: „Torbejev prováděl v továrně podvratnou činnost a podváděl vás.“ Staričkov shrnul diskusi následovně: „Torbejevová si neuvědomuje, že její muž je trockista. Dřív mluvila tak, teď zas říká něco jiného. Každému teď musíme ukázat, že právě takto vnímají stranu nespolehliví komunisté. Torbejevová navštívila Kljukvina, což se hodilo jejímu manželovi, který ji podváděl. Torbejevová nyní prohlašuje, že svůj vztah s ním nezpřetrhala a nosí mu do vězení peníze. Dostala se do jeho vlivu a stala se jeho podnožkou.“ Torbejevová znovu namítla, že existuje jen zanedbatelný důvod k zatčení jejího manžela, tak i k jejímu případnému 143

vyloučení ze strany. Popuzeně vysvětlovala: „Byla jsem s ním u Kljukvina proto, že když pro něho Lavrentjev přišel, nechtěla jsem mu dovolit, aby s ním šel, a oni řekli: ‚tak tam za námi přijďte‘, a dali mi adresu, tak jsem tam šla. Když jsem přišla, už byli opilí. Po nějaké době jsem potkala Kljukvinovu ženu na ulici. Řekla mi, že její manžel byl zatčen. Už jsem ji pak víckrát nepotkala.“ Stranický výbor vyloučil Torbejevovou za to, že „věděla, že se její manžel zúčastnil trockistické schůzky v Kljukvinově bytě“, že se zdržela hlasování, při němž se rozhodovalo o vyloučení Torbejeva ze strany, opomněla ho odhalit, tajila jeho trockistickou činnost, a rovněž za to, že s ním udržuje styky i poté, co byl zatčen.19 Některé body obvinění také ukazují na zcela běžný úděl oddané ženy, kterou již omrzelo čekat na manžela, když ji nechává doma samotnou a jde se opít s přáteli. Kljukvinovo zatčení a Lavrentjevova preventivní obrana pomocí udání proměnila běžný pijácký tah ve výjimečnou tragédii Torbejevovy rodiny. Otevřené odmítnutí souhlasu s manželovým obviněním, jak tomu bylo v  případě Varvary Torbejevové, nebylo běžné. Manželky byly většinou pouze šokované, neschopné pochopit důvody zatčení ani jejich následky. Šarovová, textilní dělnice a členka strany ze závodu Trjochgornaja manufaktura, předstoupila v prosinci 1937 před stranický výbor, aby oznámila, že její manžel byl zatčen. „Žila jsem s ním šestnáct let,“ začala. „Pracoval jako výhybkář na železnici a navíc jako hlídač ve čtvrté služebně. Jednou, když měl službu, byla hustá mlha. Přijel vlak, ale návěstidlo byla vypnuté a on nepoužil praporek. Tehdy jsem nic z toho nevěděla, ale když nepřišel domů, šla jsem na železniční nádraží a tam jsem se dozvěděla, že byl zatčen a je v taganském vězení. Dali mi obsílku, kterou jsem měla odevzdat státnímu zástupci, a on mi odevzdal manželovy věci. Řekl, že mám povoleno se s manželem rozloučit, ale nedal mi to písemně a odešel. Rozloučit jsem se tedy nemohla. Prohledali náš byt, zabavili nějaké manželovy doklady a korespondenci s příbuznými. Myslela jsem, že 9. října 1937 proběhne soud, ale žádný se nekonal. Nazvali to ‚předběžným vyšetřováním‘.“ Šarovová, nepříliš vzdělaná dělnice, chápala jen matně, co se vlastně stalo. Tak jako mnoho dalších žen v podobné situaci běhala od úřadu k úřadu a nikde nebyla

19

K případu Torbejevová viz CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 14–15.

144

schopná získat ani ty nejzákladnější informace o obvinění, datu soudního přelíčení či manželově osudu. Stranický výbor ji tvrdě vyslýchal: Otázka: Jak to, že váš manžel uměl německy? Šarovová: Nevím, kde se to naučil. Otázka: Jaké knihy četl váš muž? Šarovová: Nevím, sotva umím číst. Otázka: Má váš muž příbuzné? Šarovová: Má sestru v Leningradě, ale nikdy jsme jí nepsali. Otázka: Kdy bude soudní přelíčení? Šarovová: Nevím. Otázka: Co dělali při domovní prohlídce, co hledali? Určitě tam nebyli jen tak pro nic za nic. Šarovová: Sebrali jeho osvědčení a dopisy od jeho sestry a neteře. Otázka: Četl vám manžel ty dopisy? Šarovová: Trochu, ale ne všechno. Je to primitivní osoba. Otázka: Máte děti? Šarovová: Ne. Otázka: Rodiče? Šarovová: Otec už umřel. Otázka: Jakou míval váš muž náladu? Šarovová: Nikdy jsem si nevšimla, že by měl špatnou náladu. Otázka: Jaké máte mínění o svém manželovi? Šarovová: Teď vám nic neřeknu a nerozumím tomu. Otázka: Koho váš manžel navštěvoval? Šarovová: To nevím a ani jeho kamarády neznám.20

Stranický výbor se usnesl, že počkají na výsledky šetření příslušníků NKVD na železniční stanici, kde manžel Šarovové pracoval, a k případu se vrátí, až bude k dispozici více informací. Pokud případ vlakové nehody vyústí v  obžalobu ze záškodnictví, Šarovová bude nucena volit mezi manželem a stranou. Pokud se ho zřekne a rozvede se s ním, může zůstat členkou strany, ale pokud se odmítne od něho distancovat, ztratí členství ve straně, práci i závodní ubytování. Na této schůzi byla 20

CAOPIM, f. 369, i. 1, s. 173, l. 52–55.

145

Šarovová pouze jednou z dlouhé řady straníků, kteří se přihlásili, aby ohlásili zatčení příbuzných. Stranický výbor se kromě poslechu těchto srdceryvných odhalení nevěnoval žádné jiné práci. Do roku 1938 se výslechy stále stupňovaly a  rozdělovaly rodiny i přátele. Straníci se už nespokojili s tím, že se žena zřekla manžela, který byl zatčen. Nyní chtěli vědět, proč zanedbala svou povinnost a neodhalila ho. Jak je možné, že s někým žila a přitom si neuvědomovala, že jde o nepřítele? Zatýkání se dotklo i těch nejoddanějších komunistů. Bychovská, jediná žena ve stranickém výboru závodu Dynamo, kde zastávala funkci „kulturní propagandistky“, pracovala v elektrodílně. Měla mimořádnou smůlu, neboť nebyl zatčen pouze jeden její manžel, ale hned dva, a to současný Pavlinov a bývalý Pečernikov. Soudruzi tvrdili, že to, že byli zatčeni oba, přinejmenším vzbuzuje pochybnosti o jejím výběru mužů. Její dílenská organizace ji vyloučila kvůli „stykům s nepřítelem“, ale stranický výbor rozhodnutí dílny změnil a dosadil ji zpět pouze s důtkou za „nedostatek bdělosti“. V únoru 1938 se „případ Bychovská“ znovu projednával na celozávodní stranické schůzi, jíž se zúčastnilo více než 550 lidí. Program schůze spočíval v předčítání dlouhého seznamu straníků, u  nichž se uvažovalo o  vyloučení. Bychovská byla obžalována z  toho, že „neodhalila“ svého druhého manžela Pavlinova, člena strany, jenž byl vyloučen a zatčen jako „nepřítel lidu“. Bychovská ochotně přijala určitý podíl viny v naději, že jí bude umožněno zůstat ve straně. „Projevila jsem naprostý nedostatek ostražitosti,“ přiznala před auditoriem. Popřela však, že by byla v jakémkoliv styku s bývalým manželem. „Rozešla jsem se s bývalým manželem Pečernikovem před více než pěti lety. Nejsem za něho zodpovědná. Můj současný manžel Pavlinov byl zatčen 16. ledna (1938) a já jsem hned 17. ledna informovala stranickou organizaci.“ Debata, která následovala, ukázala nesmyslné požadavky, jichž se nyní straníci vespolek domáhali. Vedoucí závodní stráže Mazurov prohlásil: „Ta věc mi není jasná. Celé té záležitosti nerozumím. Bychovská je politicky zkušená osoba. Ona skutečně žila s Pečernikovem, nešlo o nějaký formální svazek. Zkrátka a dobře, přece ho musela odhalit.“ Mazurov se v  podstatě podivoval nad tím, proč Bychovská „neodhalila“ svého prvního manžela v roce 1932, v době, kdy kampaň „odhalující nepřátele“ ještě ani neexistovala a kdy Pečernikov byl dobře situovaný člen strany. Po této úvaze Mazurov končil 146

prohlášením: „Není náhodou, že její druhý manžel je nepřítelem lidu. Myslím, že by měla být vyloučena.“ Mnozí straníci pracovali v Dynamu dlouhá léta a navzájem se moc dobře znali. Batšejev, zaměstnanec dílny stejnosměrného proudu, vystoupil na obranu Bychovské: „Mazurov se mýlí, když říká, že se Bychovská přetvařuje,“ prohlásil bez emocí. „Ona je naopak velmi bdělá, a proto se jí daří tak dobře přežívat. Byl jsem svědkem situací, když žila s Pečernikovem, byli spolu na kordy. Nediskutovala s ním, pokoušela se ho opustit. Neznal jsem jejího druhého manžela, ale udělala závažnou chybu, když přehlédla, že je nepřítelem lidu.“ Spolupracovník Bychovské z elektrodílny ji rovněž obhajoval. Připomněl, že veřejně kritizovala a udávala pracovníky z jejich dílny. Nicméně někteří souhlasili s Mazurovem. Člen podnikového vedení prohlásil: „Stojím za Mazurovem. Je vyloučeno, abychom uvěřili, že žena nezná svého manžela, že neví, co skrývá v srdci. Zasluhuje mnohem přísnější trest.“ V té chvíli se do debaty znovu vložil Mazurov. S cílem Bychovskou zcela zdiskreditovat, se jí zeptal, zda její manžel podporoval v raných třicátých letech pravičáky. Ovšem Bychovská mu jeho narážku dovedně vrátila. „Ano, věděla jsem to,“ řekla. „Ale Mazurov to věděl dokonce lépe než já, protože s mým manželem v továrně úzce spolupracoval, zatímco já jsem tam v té době nepracovala.“ Předseda stranického výboru, znepokojený množícím se obviňováním, se nervózně domáhal hlasování. Na podium byla doručena dvě anonymní udání. Požádal členy, aby se laskavě „podepsali, pokud chtějí o něčem informovat“. Rovnoměrné rozdělení hlasů přimělo stranický výbor, aby Bychovské místo vyloučení udělil pouze důtku.21 Případy Torbejevové, Šarovové a Bychovské nám dávají nahlédnout na škálu reakcí členek strany na zatčení jejich manželů. Torbejevová stála za svým mužem a odmítla se ho zřeknout. Šarovová byla tím, co vyšlo najevo, šokovaná a reagovala na požadavky stranického výboru pasivně. Bychovská se veřejně zřekla obou svých manželů a přiznala, že projevila „nedostatek bdělosti“. Torbejevová a Bychovská se bránily tím, že obviňovaly své žalobce. Bychovská se řídila směrnicemi a informovala stranu okamžitě poté, co byl zatčen její druhý manžel. Ani dodržování pravidel ji však neuchránilo před odporným vyšetřováním. Měla štěstí, 21

CAOPIM, f. 431, i. 1, s. 194, l. 25–27.

147

že vyvázla pouze s důtkou, neboť mnozí další lidé, včetně jejího manžela, byli za stejný přestupek vyloučeni ze strany a zatčeni – jmenovitě, za udržování „styků s nepřáteli lidu“. Bychovskou do jisté míry zachránilo udávání spolupracovníků v elektrodílně. Než se stala sama obětí následkem zatčení druhého manžela, byla sama aktivním pachatelem. Také neváhala tvrdě reagovat na osočení, že její manžel měl kdysi pravicové sklony. Tím, že zdůraznila, že vztah, který s ním udržoval Mazurov, byl staršího data než její, naznačila, že ani její žalobce nedokázal odhalit jejího manžela jako nepřítele a možná se i on zapletl s pravičáky v továrně. Stranické organizace, podobně jako všechny skupiny s dlouhou historií, byly protkány přátelskými vazbami, nepřátelstvím a i spojenectvím. Vzhledem k bouřlivé politické historii předchozích dvou desetiletí, měli mnozí straníci v rukou nepřeberné množství důkazů, na jejichž základě mohli ostatní očerňovat. Na 550 soudruhů sedících v sále se z chování Bychovské mohlo naučit něco užitečného: odvaha zavrhnout partnera, znalost dlouhodobých vztahů, průbojná obrana a existence záznamů o vlastním donášení a udávání – to všechno dohromady mohlo někoho zachránit.

NEŽÁDOUCÍ PŘÍBUZNÍ A POSKVRNĚNÉ ŽIVOTOPISY Čelní představitelé strany neposkytovali regionálním stranickým výborům téměř žádné výslovné návody, jak odhalovat domnělé nepřátele ve vlastních řadách. Místním organizacím byl dán pokyn, aby odhalovaly „aktivní“ opozičníky, a zároveň byly upozorněny na to, že někdejší opozičníci nejsou nutně totožní s  těmi, kteří vyvíjejí nepřátelskou činnost dnes. Na plénu ústředního výboru na přelomu února a března 1937 Stalin i Ždanov delegáty upozorňovali, že je nezbytné, aby své kádry důkladně „znali“ a důsledně je kontrolovali. I jen zevrubná znalost politických životopisů jednotlivých členů, včetně sociálního původu, stanovisek v předešlých stranických diskusích a totožnosti těch, kteří podpořili jejich přijetí do strany, mohla mezi nimi odhalit nepřátele. Vzhledem ke skutečnosti, že chyběla objektivní kritéria, podle nichž by se tito „nepřátelé“ dali identifikovat, ocitli se členové stranických výborů v jedovatém mlžném závoji. Na jedné straně měli strach odhalovat 148

a vylučovat nepřátele ještě předtím, než je zatkl NKVD, na straně druhé pak byli ustavičně nerozhodní v tom, na koho konkrétně mají ukázat. V proměnlivém světě „nepřátel“ a „přátel“ se zdálo, že existuje jediný typ nesporného důkazu: osoba, kterou zatkl NKVD, byla zaručeně něčím vinna. Aby mohli do strany vstoupit, zastávat vedoucí pozice, nebo když podstupovali její periodické organizační čistky, byli členové strany i její kandidáti nuceni vyplňovat sáhodlouhé životopisné dotazníky. Tyto formuláře vyžadovaly detailní informace o respondentově sociálním původu, politických činnostech a příbuzných, dále pak výčet zaměstnání. Jedna z otázek například zněla: „Máte nějaké příbuzné, kteří byli členy skupin odpůrců strany?“ Mnozí straníci měli v životopise malé či velké „skvrny“, jež buď zcela, nebo částečně tajili: příbuzné, kteří byli kulaky nebo obchodníky, přátele patřící dříve k opozičníkům, popřípadě osobní kontakty s lidmi v zahraničí. Již v době předcházející teroru pochopili, že naprostá upřímnost může zmařit jejich naděje na přijetí do strany nebo jmenování do vytoužených pozic. Stranu tak tvořili oddaní členové, kteří zároveň byli, tak říkajíc, „tajnými hříšníky“. Ve chvíli, kdy čelní představitelé strany začali vyvíjet tlak na regionální funkcionáře, aby překontrolovali záznamy a zjistili totožnost nepřátel dřív, než je zatkne NKVD, straníci stáli před novou a obtížnou volbou, zda mají tajemství svých „vadných“ životopisů prozradit, nebo i nadále skrývat. Snaha utajit existenci vlastních nežádoucích příbuzných přiměla mnohé straníky k tomu, že byli mnohem horlivější při pronásledování druhých. Případ člena strany z textilky Trjochgornaja manufaktura Štrula ukazuje, jak snadno mohly rodinné vztahy zničit dokonce i oddaného komunistu. Štrul se narodil v roce 1911 v Litvě, kde jeho otec pracoval v továrně. Měl šest sester a dva bratry. Šest sourozenců emigrovalo z Litvy do Sovětského svazu, všichni vstoupili do strany v mladém věku. Oba Štrulovi bratři byli aktivní straníci, jeden z nich to dotáhl až na významnou funkci tajemníka oblastního výboru strany. Sám Štrul, dychtivý stát se členem nové socialistické společnosti, opustil se svými třemi sestrami Litvu v roce 1926 a připojil se ke čtvrté sestře, která již v té době žila v Moskvě. Tehdy teprve patnáctiletý Štrul začal pracovat v textilce Trjochgornaja manufaktura. Postupně vstoupil do Komsomolu (Komunistický svaz mládeže), byl zvolen jeho tajemníkem, přihlásil se 149

do školicího programu pro dělníky, vstoupil do strany a oženil se s kolegyní z továrny, rovněž členkou strany. Přibližně ve stejné době, kdy přijel do Moskvy, přidal se jeden z jeho bratrů k trockistické opozici. Bratrův politický životopis následujícího desetiletí se podobal osudům tisíců dalších opozičníků, v roce 1927 byl ze strany vyloučen a vyhoštěn, v roce 1930 se stal znovu členem strany a  vrátil se do Moskvy, v  roce 1935 pak, po vraždě Kirova, byl zatčen. Štrul o bratrově zatčení informoval předsedkyni stranického výboru textilky Trjochgornaja manufaktura Severjanovovou, ale opomenul tento fakt zmínit znovu během prověrky a výměny stranických legitimací později téhož roku. Severjanovová mlčky Štrulovo přiznání ignorovala. Podobně jako mnozí další předsedové stranických výborů v letech 1935 a 1936 neviděla žádný důvod, aby dělala povyk kvůli něčemu, co člen strany již dříve dobrovolně přiznal. Zdálo se, že tikající časovaná bomba v podobě zatčení Štrulovova bratra byla zneškodněna díky dobré vůli Severjanovové a obezřetnosti samotného Štrula. Počátkem roku 1937 ale začalo být zatčení příbuzného závažným politickým břemenem. V březnu Štrul na celozávodní stranické schůzi přiznal, že jeho bratr byl trockista a  že byl zatčen. Přinejmenším jeden ze spolustraníků se již v té době domáhal vyloučení Štrula a jeho ženy z  partaje s  odůvodněním, že i  on sám, podobně jako jeho bratr, byl „trockista“ a ona „manželka trockisty“. Štrul se hájil, ale zároveň svou obhajobou do věci namočil Severjanovovou. „Informoval jsem stranický výbor, že můj bratr byl trockista,“ vysvětloval. „Nezmínil jsem to znovu, když se měnily stranické legitimace, to byla chyba… Nikdy jsem nebyl trockista a nikdy jím nebudu.“ Severjanovová nyní musela vysvětlovat, proč opomenula tlumočit Štrulovo někdejší přiznání příslušným úřadům. Vzhledem k tomu, že již byla kompromitována svým těsným pracovním vztahem s ředitelem závodu, jenž byl nedávno také zatčen, snažila se obvinění proti Štrulovi minimalizovat. „Jsem velmi spokojená s tím, že se odhodlal k sebekritice,“ řekla. Ostatní straníci však odmítli přijmout její ospravedlnění. „To nestačí!“ vykřikl jeden ze straníků. Severjanovová se pokusila shromáždění zklidnit. „Zcela správně,“ souhlasila. „Ale jaké jsou jeho nedostatky? Vidíte přece, že promluvil před stranickým výborem. Já jsem tu informaci sdělila na stranické poradě. Mojí chybou bylo, že jsem počítala s tím, že Štrula každý v továrně zná.“ 150

Severjanovová připustila, že udělala chybu, když Štrulovi důvěřovala a důkladněji ho neprošetřila.22 Jak Štrul, tak Severjanovová doufali, že když přiznali své chyby, problém problém by se tím mohl vyřešit. Upřímnost ale nakonec pouze znásobila jejich potíže. O sedm měsíců později, v říjnu 1937, se Štrulův případ vynořil znovu. V té době se jeho situace výrazně zhoršila. Jeho první bratr byl stále ve vězení, druhý, jehož zatkli nedávno, byl odsouzen a měl být popraven. Podezírání údajných litevských špionů mělo brzo vyvrcholit masovým zatýkáním. V listopadu Ježov nařídil útvarům NKVD, aby zlikvidovaly nebezpečí, které představují „litevské kontrarevoluční organizace založené litevskou rozvědkou a propojené se zpravodajskými službami dalších států“.23 Štrulovo rodiště a původ se nyní staly další temnou skvrnou v jeho životopise, jež svědčila v jeho neprospěch. Stranický výbor ho podrobil zevrubnému vyšetřování ohledně jeho rodiny. „Proč jste nikdy nikomu neřekl nic o svých příbuzných?“ „Kdy jste se přistěhoval ze zahraničí?“ „Pomáháte svým příbuzným v zahraničí?“ „Proč jste nikomu neřekl, že je váš bratr trockista?“ Štrul se snažil bránit a přitom se uchýlil k běžné taktice, a to k předstírání nevědomosti a svalování viny na druhé. „Pověděl jsem to Severjanovové,“ řekl. „Myslel jsem, že když to ví ona, tak to stačí. Ale ona nikoho neinformovala.“ Prohlásil, že neví, kde jeho bratři žijí ani co dělají. Členy stranického výboru to nepřesvědčilo. „Je divné, že neví, kde pracuje jeho rodina,“ prohlásil Pavlov, straník, jenž pracoval v závodní garáži. „Myslím, že není upřímný. Ve ­straně nemůže zůstat.“ Ve všeobecné shodě, že Štrul by měl být vyloučen, „neboť není upřímný, utajoval zatčení svých bratrů trockistů a neví, kde pracují jeho bratr a sestra,“ stranický výbor odhlasoval, že ho vyloučí.24 Štrul, jako mnozí straníci, se zpočátku pokoušel politické problémy příbuzných zlehčovat. Předsedkyně stranického výboru Severjanovová mu pomohla tím, že si jeho případu nevšímala. Pak, v období mezi březnem a říjnem 1937, se politické klima změnilo. Zatčení druhého bratra a litevský původ rodiny se staly evidentními důkazy Štrulovy politické nespolehlivosti. 22 23 24

CAOPIM, f. 369, i. 1, s. 171, II. 88, 105. Barry McLoughlin, Mass Operations of the NKVD, 1937–38: A Survey, in: B. McLoughlin, K. McDerott, Stalin’s Terror, str. 122. CAOPIM, f. 369, i. 1, s. 173, l. 1–2.

151

V průběhu let 1937 a 1938 předaly nekonečné zástupy straníků hlášení o příbuzných svým dílenským organizacím a stranickým výborům. Někteří měli ve zvyku hlásit dokonce i naprosto bezvýznamné kontakty z obavy, aby v opačném případě nebyli obviněni z utajování informací. V textilce Trjochgornaja manufaktura partajník Zasimov upozornil na skutečnost, že jeho žena pracovala jako služebná u A. I. Rykova, někdejšího předsedy Sovnarkomu (Rada lidových komisařů, pozn. překl.), komisaře pro spoje a vůdce pravicové opozice, jenž byl zatčen v roce 1937 a v dalším roce popraven.25 Jiný člen strany Šegolev vypověděl, že jeho dcera navštívila dceru G. L. Pjatakova, někdejšího náměstka komisaře těžkého průmyslu, poté, co byl její otec popraven. Dívky byly spolužačky. Šegolev dostal důtku z důvodu „nedostatku bdělosti, odkládání oznámení informace a shovívavého postoje“. Podle stranického výboru bylo Šegolevovou povinností dceři zabránit, aby žalem zdrcenou přítelkyni navštívila.26 Pjatakovova dcera byla nyní v souvislosti s otcovým osudem považována za nepřítele, a proto se jí měli ostatní vyhýbat. Dokonce i zatčení vzdáleného příbuzného mohlo být významným důvodem k vyšetřování. Další člen strany ve stejné textilce Jarkin přiznal, že byl zatčen jeho bratranec, jehož neviděl od roku 1921. Zprávu obdržel od bratra, kterého kontaktovala bratrancova manželka. O měsíc později se dostavil Jarkin před stranický výbor znovu s doplňující informací. Řekl, že jeho bratranec pracoval na státním statku v  Baškirii a poté, co tam uhynul dobytek, byl obviněn ze záškodnictví. Stranický výbor nezajímaly pouze Jarkinovy styky s bratrancem, ale i jeho pouta s vlastním bratrem. Členové výboru ho podrobili důkladnému výslechu: Otázka: Byl váš bratr zatčen? Jarkin: Ne, můj bratranec. Otázka: Jak často se stýkal váš bratr s bratrancem? Jarkin: Od roku 1930 vůbec. Otázka: Co dělá váš bratr? Jarkin: Vede kurzy zdokonalování dovedností řídících a technických pracovníků. Otázka: Máte nějakého dalšího bratra? Jarkin: Mám, pracuje v Leningradu ve Správě výsadby zeleně. 25 26

CAOPIM, f. 369, i. 1, s. 173, l. 63. CAOPIM, f. 369, i. 1, s. 173, l. 73.

152

Otázka: Jakým způsobem jste pomáhal stranické organizaci při vyšetřování svých vazeb na bratrance? Jarkin: Pokoušel jsem se zjistit adresu státního statku, kde pracoval, ale nepodařilo se mi to. Otázka: Byl váš bratranec, který byl zatčen, komunista? Jarkin: Ano. Otázka: Žil jste dlouho v Baškirii? Jarkin: Odešel jsem z Ufy v roce 1921. Otázka: Jak se s tímto bratrancem, jenž byl nyní zatčen, seznámila jeho žena? Jarkin: Nevím.

Členové stranického výboru pečlivě zkoumali Jarkinovo oznámení. Pavlov, pracovník závodní garáže, který již dříve navrhoval vyloučení Štrula, tentokrát zaujal mírnější stanovisko. „Vztah, který měl Jarkin s bratrancem, je velmi nejasný a objasnit ho bude těžké,“ řekl. „Myslím, že bychom měli přijmout Jarkinovo oznámení ohledně zatčení jeho bratrance, s nímž nebyl vůbec ve styku.“27 O měsíc později na sebe Pavlov znovu upozornil prostřednictvím dalšího oznámení poté, co byl zatčen jeho švagr, jenž pracoval jako tesař v kolchozu jižně od Moskvy. Pavlov záhy vypátral, že měl nějaké tajemství, které si nechával pro sebe. V polovině třicátých let mnozí bývalí kulaci, kteří byli během kolektivizace posláni do vyhnanství, odtud buď utekli, nebo byli propuštěni. Někteří přijali novou identitu, jiní se v  poklidu usadili někde mimo režimem ostře sledovaná velkoměsta a přijali práci na stavbách, v dopravě, průmyslu, zemědělských družstvech nebo na státních statcích. Během léta a podzimu 1937 byli všichni najednou v rámci masových operací, v souladu s nařízením číslo 00447, zatčeni. Pavlov nyní připustil, že jeho „švagr byl kulak, který byl vyhoštěn někam hodně daleko – kam přesně, nevím. Jeho rodina se vrátila do práce a pracovala v zemědělském družstvu, ale jinak o nich nic nevím. O dovolené jsem odjel na venkov a švagra jsem viděl, ale nestýkal jsem se s ním.“ Pavlov se pokoušel zdůraznit svůj odstup, který zachovával vůči těmto příbuzným, ale stranickému výboru jeho líčení nepřipadalo příliš přesvědčivé: 27

CAOPIM, f. 369, i. 1, s. 173, l. 2, 50–51.

153

Otázka: Proč jste nám nikdy neřekl, že máte příbuzné kulaky? Pavlov: Nějak jsem tomu nepřikládal žádnou důležitost. Otázka: Jak je možné, že jste se doposud nezajímal o své rozkulačené příbuzné v kolchozu?

Pavlovova sestra se provdala za muže, který byl později vypovězen jako kulak. Jako mnohým dalším rolníkům, i jí se podařilo uprchnout z místa pobytu ve vyhnanství a vrátit se do kolchozu. Pavlov, stejně jako další dělníci, jel navštívit své příbuzné na venkově o dovolené. Nakonec se podařilo vrátit se z vyhnanství ke své ženě i sestřině manželovi. Ale jeho dny na svobodě byly bohužel sečteny. Padnul za oběť masovým operacím a Pavlov byl postaven před problém.28 Stranický výbor se rozhodl, že o jeho případu musí shromáždit více informací. Na stejné schůzi předstoupili čtyři další straníci, kteří přečetli hlášení o svých příbuzných, včetně zástupce předsedy stranického výboru, jehož bratranec byl ve vazbě, a dělnice, která oznámila, že byl zatčen její manžel, funkcionář NKVD, člen strany a německý uprchlík.29 Nařízení 00439, v oddílu věnovaném národnostním operacím, přikazovalo zatýkat německé přistěhovalce, kteří se údajně zapojili do špionáže a záškodnictví ve prospěch gestapa. Jak poznamenal jeden historik, Sovětský svaz, kdysi považovaný za útočiště komunistů prchajících před fašismem, se nyní proměnil v „popravčí komoru“.30 Zdánlivě nekonečná podívaná na vystrašené a kající se členy strany, leckdy funkcionáře ve vedoucích pozicích, předkládající svá udání a odhalení, svědčila o tom, že bylo jen velmi málo těch, kteří se mohli pochlubit stranou požadovanými životopisy. Podle všeho by se jen stěží našel někdo, kdo neměl příbuzného za mřížemi.31 28

29 30

31

CAOPIM, f. 369, i. 1, s. 173, l. 55–56. Obdobné příběhy kulaků zatčených během masových operací viz: Lynne Viola, The Unknown Gulag, str. 159–66; Veronique Garros, Natalia Korenevskaya, Thomas Lahusen (ed.), Intimacy and Terror: Soviet Diaries of the 1930s, New York: New Press 1995, str. 111–66. CAOPIM, f. 369, i. 1, s. 173, l. 55–59. Barry McLoughlin, Mass Operation of the NKVD, 1937–8, str. 122–23, a Barry McLoughin, Kevin McDermott, Rethinking Stalinist Terror, in: B. McLoughin, K. McDermott, Stalin’s Terror, str. 12. I v dalších továrnách zaměstnávaly stranické výbory diskuse o hlášeních oznamujících zatčení. Například v Dynamu předseda odborů oznámil, že jeho dva bratři byli zatčeni kvůli obvinění z trockismu; viz CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 131.

154

POCHYBNOSTI A STRACH Zatýkání příbuzných ve stranících vzbuzovalo pochybnosti o všudypřítomnosti teroristického ohrožení, před nímž stát neustále varoval. Po zjištění, že byl zatčen někdo z příbuzných, každý obvykle nejdříve reagoval se zděšeným údivem: Je vůbec možné, že ten a ten příbuzný byl opravdu skrytý nepřítel? Varvara (G.) Ščetčikovová, vedoucí knihovny v podniku Serp i molot a členka strany od roku 1919, předstoupila před stranický výbor s doznáním, že její sestra, která žila na ruském Dálném východě, byla poté, co zatkli jejího manžela, vyloučena ze strany pro „nedostatek bdělosti“. Sestra byla právě v Moskvě a spoléhala se na přímluvu Marie I. Uljanovové, Leninovy sestry a dlouholeté rodinné přítelkyně. Ščetčikovovou, příslušnici staré revolucionářské rodiny, zvrat událostí šokoval. Ona sama vstoupila do strany na frontě během občanské války, její matka již v roce 1917. V průběhu výslechu před stranickým výborem Ščetčikovová vypověděla, že se o švagrově zatčení dozvěděla od matky a předala o tom hlášení hned následující den. „Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by má sestra byla členkou trockistické organizace,“ řekla. „Je mi jí moc líto. Jen s obtížemi dokázala všechno přežít, je chudá a trpí nouzí. Nemyslím si, že by mohla být nepřítelem lidu. Vždy pracovala pro stranu. Strávila tři roky života s puškou v ruce a během občanské války byla považována za jednoho z nejlepších kádrů skupiny.“32 Ačkoli Ščetčikovová připustila, že je možné, že její švagr mohl kdysi působit v trockistické opozici, nedokázala pochopit, proč by se měla terčem kritiky stát i její sestra. P. M. Larkin, člen stranického výboru v závodě Serp i molot a školitel oblastního stranického výboru, nebyl o  nic méně zmatený, když se dozvěděl, že byl zatčen jeho třiašedesátiletý otec. Když Larkinovi zprávu sdělil starý známý z jeho rodné vesnice, s nímž se náhodně potkal na moskevské ulici, byl to pro něho šok. V  prohlášení, které učinil před stranickým výborem následujícího dne, zoufale pátral po nějakém myslitelném důvodu k zatčení, přičemž hledal jakoukoliv stopu provinění ve všem, co o otcově životě věděl. „Nevím, proč byl zatčen,“ řekl výboru. „Je členem kolchozu, ve straně není. Na daních nic nedlužil.“ 32

CAOPIM, f. 429, i. 1, s. 223, l. 87–88.

155

Larkin, nabízeje nesourodý seznam případných rizikových faktorů, bezděčně prozradil, že otec zvažoval členství ve straně, aby měl stejné podmínky jako straníci v případě, že nebude s to platit daně. Pokračoval: „Jeden člen kolchozu říkal, že otec měl dýku, kterou si přivezl z fronty, a tu používali všichni ve vesnici při krájení šunky. Spravoval kamna. Nikdy nepil vodku. Nikde se do ničeho nepletl.“33 Vlastnictví dýky, kterou navíc jeho spoluobčané na vesnici běžně používali i u sebe doma, tak byl jediný důvod, který Larkin mohl uvést, alespoň veřejně, jako důvod otcova zatčení. Oba, Larkin i Ščetčikovová, byli zatčením příbuzných, z nichž jednoho provázela legendární revolucionářská minulost a druhý neměl vůbec žádnou politickou zkušenost, naprosto vyvedeni z míry. V jednom případě sestra, v druhém syn se nebyli schopni zcela či snadno smířit s rozhodnutím strany, že jejich sourozenec či otec jsou nepřáteli lidu. Oba uposlechli stranický pokyn a sepsali hlášení, ale každého z nich podle všeho hlodaly vážné pochyby, jak se to mohlo přihodit. Jak rostl počet zatčených, lidé se přestávali obávat sil, které údajně ohrožovaly stát, a stále častěji je znepokojovaly ty, jež údajně tento stát chránily. Přinuceni k rozhodnutí volit mezi osobními pouty a stranickou loajalitou, mnozí zvolili střední cestu, veřejně vyjadřovali oddanost, zatímco v soukromí soukromě pomáhali příbuzným, kteří byli ve vězení nebo ve vyhnanství.34 Začali pochybovat o tom, jestli se ti, kteří byli zatčení, a to nejen jejich příbuzní, ale pravděpodobně i další, skutečně provinili tak, jak vyplývalo z obžaloby. Ochota pomoci příbuzným v politických potížích byla jasnou známkou rostoucích pochybností. Náměstek ředitele závodu Dynamo Isaak G. Šejnin, byl zadržen v souvislosti s požárem v dílně na zpracování odpadu, ale vyšetřování stranického výboru vzápětí odhalilo, že jeho sestra, její manžel Něustrojev a Něustrojevova matka byli ještě před požárem obviněni z trockismu a zatčeni. Šejnin, syn zámožného obchodníka, vstoupil do strany v roce 1931. Bylo mu čtyřiatřicet, byl aktivní v židovské sociálnědemokratické 33 34

CAOPIM, f. 429, i. 1, s. 223, l. 91. Sovětský spisovatel Konstantin Simonov později popsal svou neschopnost pomoci komusi, kdo ho požádal v době teroru o pomoc. „Ukázalo se, že jeden z našich kamarádů, muž, jehož jsem považoval za mnohem slabšího, ba dokonce za většího zbabělce, než jsem byl já sám, mu (na dopis z vězení) odpověděl, navíc pomohl tolika lidem, kolika mohl – posílal jim balíčky a peníze.“ Orlando Figes, The Whisperers: Private Life in Stalin’s Russia, New York: Metropolitan Books 2007, str. 628.

156

dělnické straně Bund, jež později splynula s bolševiky. Šejninova sestra, její manžel i tchyně se ve dvacátých letech zapojili do činnosti levicové opozice. Tak jako mnozí jiní bývalí opozičníci byl Něustrojev v roce 1927 vyloučen ze strany, pak mu bylo členství vráceno a v červnu 1936 byl v rámci cíleného honu na někdejší trockisty zatčen. Jeho matka, členka strany od roku 1919, pracovala v Dynamu se Šejninem. Něustrojevova rodina byla napojena na Leopolda Averbacha, někdejšího předsedu sdružení proletářských spisovatelů RAPP.35 Averbach, jenž navštívil Něustrojeva v Moskvě, byl také zatčen na základě údajné trockistické činnosti v roce 1936. Jeho zatčení a následné doznání dovedlo NKVD k Něustrojevovi a jeho matce, jejichž zatčení nakonec zkompromitovalo i Šejnina. Při prověrce a výměně stranických legitimací v roce 1935 Šejnin tvrdil, že neudržuje žádné styky se sestřinou rodinou, ale výpověď Něustrojevovy matky během vyšetřování NKVD byla s tímto tvrzením v  rozporu. Šejnin, řekla, se dříve účastnil rodinných setkání, a  když byla rodina ve vyhnanství a po zatčení, posílal sestře a jejím dětem jídlo a peníze. Stranický výbor, který dostal upozornění od NKVD, informaci využil proti němu a vyloučil ho za to, že Něustrojeva a jeho matku „opomněl odhalit“. Byl souzen za to, že projevil „nedostatek bdělosti“ a shledán vinným za utajování vazeb na trockisty. Výbor rozhodl: „Tím, že odmítl odhalit nepřátele strany, jim de facto pomáhal v kontrarevoluční činnosti.“ Tou dobou už bylo Šejninovo vyloučení předem rozhodnutá věc, neboť byl již zatčen za různá provinění vztahující se k jeho práci v továrně.36 V červnu 1937 se jeho jméno ocitlo na seznamu trockistů, který NKVD zaslal Stalinovi, Molotovovi a Vorošilovi, s doporučením, aby byl odsouzen k deseti letům pobytu v táborech.37 Šejnin se snažil své rodině pomáhat, ale zároveň dělal, co mohl, aby chránil vlastní kůži. Proto preventivně udal svého přítele Tolčinského, vysoce postaveného funkcionáře v  podniku  Dynamo (viz Soudruzi 35

36 37

Averbach byl předsedou RAPP (Rosijskaja Associacija Proletarskich Pisatělej) čili Ruského sdružení proletářských spisovatelů. Skupina, založená v roce 1922, byla známa pod různými názvy: Okťabristé, Mladí gardisté či VAPP (Všesvazové sdružení proletářských spisovatelů) až do května 1928, kdy změnila svůj název na RAPP. Sdružení se věnovalo tvorbě nové proletářské literatury. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 54–55. http://stalin.memo.ru/spiski/index.htm. Viz APRF f. 3, i. 24, s. 409, l. 195.

157

a spolupracovníci). Zamlčoval styky s příbuznými, kteří byli trockisty, a s širší rodinou, dokonce i bez ohledu na to, že je nepřestal navštěvovat a později jim materiálně pomáhal. V továrně mezitím hrál roli loajálního člena strany, včetně toho, že „poctivě“ (i když tajně) obviňoval kolegy ze „záškodnictví“. Šejninův přetrvávající styk se sestrou a její rodinou svědčí o tom, že nesouhlasil se stanoviskem státu, že se jedná o nebezpečné nepřátele lidu. Jeho jednání, podobně jako jednání tolika jiných, bylo značně rozporuplné, bylo složitou odpovědí na rozpolcené pocity loajality a zároveň na zjevné přání zachránit jak sebe, tak i své blízké.

BEZVÝCHODNÁ DILEMATA Strana žádala, aby její členové okamžitě zpřetrhali vztahy s každým, kdo byl vyloučen z jejích řad, kdo byl označen za nepřítele, a s těmi, kteří měli s nepřáteli důvěrné vztahy. Tento příkaz nabízel mnoha straníkům dost otřesnou volbu, mohli stranické předpisy dodržet a zavrhnout zoufalé příbuzné ve chvíli, kdy jejich pomoc nejvíce potřebovali, nebo tato nařízení porušit, tajně svým rodinám pomáhat, a sami tak riskovat vyloučení. Přetrhání rodinných vazeb z politických důvodů bylo obzvláště těžké pro ženy, nesoucí tíhu odpovědnosti za péči o děti a starší členy rodiny. Děti, jejichž rodiče byli zatčeni, byly posílány – podle věku – buď do táborů, nebo do sirotčinců. Mezi srpnem 1937 a květnem 1938 poslal NKVD do sirotčinců 15 347 dětí rodičů, kteří byli zadrženi. Přinejmenším několik stovek tisíc dětí přišlo o rodiče.38 Tyto děti byly hluboce poznamenané. Příbuzní, kteří byli ochotni se o ně postarat, museli nejprve požádat NKVD a zaregistrovat se zde, načež byli podrobováni prověrce svého zázemí, pravidelným kontrolám a pečlivému dohledu, což byly okolnosti, jež mohly odradit i ty nejláskyplnější případné pěstouny.39 Mnozí příbuzní se tak dětem, především těm dospívajícím, jejichž rodiče byli zatčeni, báli nabídnout pomoc. Navzdory těmto překážkám

38

39

Oleg Khlevniuk, The History of the Gulag: From Collectivization to the Great Terror, New Haven, Conn.: Yale University Press 2004, str. 169; C. Kuhr, Children of “Enemies of the People” as Victims of the Great Purges, str. 210. G. Alexopoulos, Stalin and the Politics of Kinship, str. 106–107.

158

mnozí další, především babičky, se odvažovali hrdinských činů, když děti vypátrali a brali si je ze sirotčinců zpět domů.40 Jefimovová, členka strany z textilky Trjochgornaja manufaktura, bezmocně sledovala, jak byl její zeť obviněný z trockismu zatčen a eskortován do tábora na Kolymě, jak byla její dcera poslána do vyhnanství a jak její vnoučata umístili do dětského domova. V rozporu se stranickými nařízeními jela navštívit dceru, vyzvedla vnoučata v domově a vzala si je domů. Její případ začal projednávat stranický výbor poté, co někdo ohlásil, co udělala. Spolustraníci s  ní neměli žádné slitování. „Slyšel jsem, jak Jefimovová říká, že její dcera se má docela dobře a pomáhá manželovi,“ líčil jeden z členů zlomyslně. „Myslím, že Jefimovová má na tyhle lidi nějaké spojení, měla by být ze strany vyloučena.“ Předseda stranického výboru jí dělal kázání: „Soudružko Jefimovová, měla byste jako komunistka vědět, že jakýkoliv kontakt s vaší dcerou, která se stýká s nepřáteli lidu, je nepřípustný.“ Jefimovová vyvázla s napomenutím za „styky s trockistickou rodinou“ a „nedostatek politické obezřetnosti“. Strana ale, ve snaze vybudovat nepřekonatelnou zeď mezi loajál­ními členy a tak zvanými nepřáteli, postavila Jefimovovou, tak jako mnoho jiných osob s podobným osudem, před drastickou volbu. Musela si vybrat mezi vyloučením ze strany, včetně všech z toho plynoucích následků, a odepřením pomoci trpící dceři a vnoučatům, tedy popřením přirozeného lidského instinktu. Několik straníků upozornilo na to, že po návštěvě u dcery jim Jefimovová připadala „nervózní a zahořklá“, tedy plná pocitů, jež nepochybně musely ovlivnit i její postoj ke straně.41 Nebezpečí plynoucí z poskytování pomoci příbuzným, kteří se ocitli v nesnázích, bylo velmi reálné. Člen strany v závodě Krasnyj proletarij Gringauz bydlel společně se svou sestrou a švagrem Děnisovem v jedné místnosti. Všichni tři byli straníci. Když byl Děnisov vyloučen ze strany, přišel zároveň o práci, a tak jako mnozí bývalí straníci brzy zjistil, že ho žádný zaměstnavatel nejspíše nepřijme. Gringauz se snažil švagrovi pomoci a sehnal mu práci v závodě Krasnyj proletarij. O něco později byl Děnisov zatčen a stranický výbor okamžitě obvinil Gringauze z toho, že 40

41

Viz též C. A. Frierson, S. S. Vilensky, Children of the Gulag; Rosario Franco, Social Order and Social Policies toward Displaced Children: The Soviet Case, 1917–53, Ph.D. diss., University of Manchester, Manchester, U. K. 2006. CAOPIM, f. 369, i. 1, s. 173, l. 29–30.

159

přivedl do továrny špiona. Ten se pokoušel z obžaloby vykroutit, nejprve se omlouval s tím, že o ničem neví, pak obvinil vedení podniku Krasnyj proletarij z toho, že než Děnisova zaměstnalo, dostatečně ho neprověřilo jeho zázemí. „Jednoho večera,“ řekl na vysvětlenou, „mi ho sestra představila a pak si ho vzala. Nepodezíral jsem ho, že bude v továrně provádět špionáž.“ Členové stranického výboru s opovržením toto prohlášení zavrhli a začali Gringauze vyslýchat důkladněji: Otázka: Bydleli jste spolu? Gringauz: Ano, dva roky. Byl jsem s ním na silvestra. Otázka: Věděl jste, že byl členem strany? Gringauz: Myslím, že se to tam vědělo [vedení továrny]. Otázka: Zařídil jste Děnisovovi práci v továrně po jeho vyloučení ze strany, ale nezajímal jste se o jeho politický profil. Takže jste v podstatě do továrny přivedl špiona. Gringauz: Ano, tím jsem se provinil.

Výslech pokračoval s tím, že každá Grigauzova zdráhavá odpověď poskytovala další podnět k vyšetřování. „Bavil jste se s ním o politice?“ „Oznámila vaše sestra manželovo zatčení své stranické organizaci?“ „Kdo k vám chodil na návštěvu?“ Nikdo nevěřil jeho projevům nevědomosti. Jeden z členů prohlásil: „Gringauz věci jenom zamlžuje a nemluví pravdu. Místo toho stále zkouší pomoci nepříteli, snaží se vzbudit dojem ignoranta, když nám vypráví, že s Děnisovem mluvil jen o běžných záležitostech. Gringauz nebyl ostražitý, neodhalil nepřítele včas.“ Stranický výbor se shodl na tom, že musí záležitost ještě více prozkoumat, ověřit jména, která jim Gringauz sdělil, a prošetřit rozhodnutí vedení podniku o přijetí Děnisova do pracovního poměru. Gringauz byl degradován na „čekatele strany“, což byla oficiální kategorie přívrženců strany, kteří zatím nezískali plné členství. Stranický výbor prohlásil: „Gringauz nikdy Děnisovovy názory nezpochybňoval ani mu je nevyvracel a nikoho na ně neupozornil.“ Gringauz byl obviněn z toho, že zanedbal referovat o rozhovorech, které vedl se svým švagrem, a že selhal, „když ho nedokázal zavčas odhalit“.42 42

CAOPIM, f. 412, i. 1, s. 87, l. 36–39.

160

Gringauzovo vyloučení vyslalo jasnou zprávu, že pokud se zjistí, že někdo ze straníků pomáhal někomu, kdo byl následně zatčen, bude potrestán. Jelikož nikdo nemohl předvídat, kdo bude zatčen příště, značné riziko představovala jakákoliv pomoc komukoli. Gringauzův případ také pobídnul straníky k tomu, aby donášeli ještě větší měrou na své příbuzné a hlásili jakoukoli podezřelou poznámku či rozhovor. Ve výsledku se stranické organizace staly pro informátory, mezi jejichž hlavní motivace patřilo podezírání a nedůvěra, záludnou pastí. Každý člen, připravený využít případné slabiny druhých, pečlivě střežil svou vlastní nejistou pozici.

ZŘÍKÁNÍ SE PŘÍBUZNÝCH Místní stranické organizace trvaly na tom, aby se jejich členové od problematických příbuzných nemilosrdně distancovali. Když Kondrašev, komunista z textilky v závodu Trjochgornaja manufaktura, zjistil, že jeho bratr byl vyloučen ze strany, protože „udržoval vztah s nepřítelem lidu“, a že přicestuje do Moskvy podat proti vyloučení odvolání, okamžitě informoval svůj stranický výbor. Kondrašev prohlásil, že bratra upozornil: „Pokud ti nebude členství vráceno, budeš pro mne cizím člověkem.“ Zda skutečně zamýšlel přetrhat s bratrem vztahy, není jisté, v každém případě jeho deklarovaný postoj uspokojil stranické požadavky a poskytl nezbytnou zástěrku pro setkání těch dvou. Kdyby Kondrašev o bratrovi neinformoval a nedistancoval se od něj, nedokázal by se vůči obvinění z napomáhání nepříteli bránit.43 Někteří lidé nejenže předstírali ochotu přerušit vztahy s rodinnými příslušníky, ale dokonce zašli tak daleko, že je, ve snaze demonstrovat svou loajalitu, s plným vědomím obětovali. Když se jich spolustraníci na schůzích vyptávali, chrlili ze sebe kompromitující informace, a aby zachránili vlastní kůži, snažili se na ně svalit vinu. A. I. Malyšev, třiatřicetiletý mistr z elektrodílny závodu Serp i molot, ve snaze zachránit se, nasměroval pozornost stranického výboru na vlastního otce. Malyšev vstoupil do strany v roce 1932, v rámci závodní hierarchie stoupal rychle 43

CAOPIM, f. 369, i. 1, s. 173, l. 30–31.

161

vzhůru, až se v roce 1937 stal zástupcem tajemníka sekce pro agitaci a  propagandu stranické organizace  hutnického závodu Serp i  molot. Začal mít problém, když byl jeho bratranec Sidkov vyloučen ze strany, posléze obviněn z  trockismu a  zatčen. Samotný Sidkovův případ byl poučnou lekcí, jak riskantní je upřímnost. Poprvé se dostal do problémů, když sám sebe udal, že v roce 1927 navštívil trockistické shromáždění. Tato upřímnost vedla k jeho záhubě. V únoru 1937 byl vyloučen ze strany, vyhodili ho z práce, v září téhož roku byl vypovězen z Moskvy a následně zatčen. Týden po zatčení Sidkova byl Malyšev předvolán před stranický výbor a obviněn z toho, že o něm utajoval informace. Malyšev přísahal, že podal informace o bratranci funkcionářům oblastního výboru v době, kdy byl povýšen do funkce zástupce tajemníka. „O  skutečnostech, které se udály před tímto datem, jsem nevěděl,“ řekl. „V roce 1936 jsem se se Sidkovem nesetkal… Neviděl jsem ho řadu let. Neměli jsme nic společného. Nevěděl jsem, že se v roce 1927 zúčastnil trockistického shromáždění… Naposledy jsem ho navštívil v roce 1921, když umřela moje teta.“44 Malyšev, tak jako mnozí straníci v podobných nesnázích, se hájil nevědomostí. Tajemníka stranického výboru Bubnova Malyševovo tvrzení nepřesvědčilo. Věděl, že Sidkov pracoval s Malyševovým otcem v Závodě na barvy a laky č. 2. „Mám jednu otázku,“ řekl Bubnov. „Váš otec byl předsedou závodního stranického výboru. Jistě věděl, že Sidkov před šesti měsíci přišel o práci v továrně. Nikdy vám o tom neřekl? Proč jste nic neřekl o Sidkovovi na stranické schůzi, kde jste byl potvrzen ve funkci zástupce tajemníka? Váš otec vám to nepochybně sdělil.“ Malyšev znovu trval na svém: „Nevěděl jsem to.“ Ale Bubnov na to odmítal přistoupit: „Strávil jste dva měsíce s otcem na vaší chatě, a že byste o tom nikdy nemluvili?“ Malyšev odpověděl: „Dozvěděl jsem se o vyloučení Sidkova v srpnu. Má chyba byla, že jsem o tom stranu o tom neinformoval okamžitě.“ Bubnov zatlačil na Malyševa ještě tvrději: „Vaše neupřímnost mě znepokojuje,“ řekl. „Neřekl jste to ani na stranické schůzi, ani obvodnímu výboru. Váš vztah ke straně byl pokrytecký.“45 Malyšev, jehož Bubnov zahnal do kouta, se nyní pokusil svalit vinu na vlastního otce. Nahlas uvažoval nad možností, že mu otec o Sidkovovi 44 45

CAOPIM, f. 429, i. 1, s. 223, l. 40. CAOPIM, f. 429, i. 1, s. 223, l. 41.

162

neřekl proto, že on sám je nepřítel. „Zdá se, že okolnosti svědčí proti mému otci,“ řekl. „Nikdy jsem nebyl na otcově chatě. Otec je členem strany od roku 1920. Pracoval pro Baumanův oblastní výbor a z této funkce byl sesazen v roce 1929. To je otázka, na niž není jednoznačná odpověď: Proč byl vlastně sesazen? Pokud jde o politickou průpravu, nejsem stále ještě dostatečně kovaný. Až do roku 1931 jsem byl velký pijan, až teprve strana ze mě udělala lidskou bytost. Nevím nic, co by mého otce diskreditovalo, ale uvažoval jsem … možná byl napojen na pravičáky, kteří si tehdy vytvořili pevnou pozici v Baumanově obvodním výboru.“ Malyšev dále blábolil o otci a ve snaze zachránit vlastní kůži, zrazoval otce čím dál tím více. „Opakuji,“ řekl, „nic o něm nevím, ale když jsem byl starší, začal jsem přemýšlet o jeho minulosti. Řekl jsem vše, co vím. Uznávám, že jsem udělal velkou politickou chybu, když jsem neoznámil stranické organizaci Sidkovovo vyloučení. Možná bylo mou chybou, že jsem byl vůči svému otci loajální. Ale pomůžu stranické organizaci tuto záležitost vyšetřit.“ Jako zjevný důkaz, že ve snaze zachránit vlastní stranickou pozici právě předhodil svého otce vlkům, dodal: „Strana je mi nade všechno.“ Stranický výbor se usnesl, že Malyševa sesadí z pozice zástupce tajemníka za „utajování skutečnosti, že jeho bratranec byl vyloučen ze strany jako trockista,“ ale dovolil mu setrvat ve straně. Nicméně mělo následovat prošetřování týkající se Malyševova otce a jeho vazeb na Sidkova.46 O pět dní později Malyševův případ přišel znovu na přetřes na celozávodní schůzi, jíž se zúčastnilo více než pět set členů strany. Tato větší shromáždění, jež ovládali ti nejbojovnější řečníci, často hlasováním rozhodla o vyměření tvrdšího trestu, než na jakém se domluvily stranické výbory. Řadoví členové byli mnohdy fanatičtější než jejich vůdci, a pro obviněné a vyšetřované tak spolurozhodování pléna vedlo velmi pravděpodobně k horšímu výsledku. V tomto případě vyslechli účastníci celozávodní schůze stejná fakta, nicméně zrušili dřívější rozhodnutí stranického výboru a hlasovali pro vyloučení Malyševa ze strany. V říjnu 46

CAOPIM, f. 429, i. 1, s. 223, l. 42. Golfo Alexopoulos zjistil, že občané, kteří byli zbaveni volebního práva, se uchylovali v žádostech adresovaných státním orgánům k podobným strategiím, včetně toho, že zdůrazňovali vlastní nevinu tím, že udávali jiné. Viz Victim Talk: Defense Testimony and Denunciation under Stalin, Law and Social Inquiry, sv. 24, čís. 3, léto 1999, str. 640.

163

bylo toto druhé usnesení potvrzeno Malyševovou dílenskou organizací. Nejnovější informace ukázaly, že Malyševův strýc, ředitel porcelánky, byl též zatčen. Malyšev opět podrobně líčil svůj příběh skupině. Tentokrát dal k dispozici novou omluvu za skutečnost, že otálel s oznámením o vyloučení bratrance ze strany a propuštění z továrny na barvy. „Přemýšlel jsem, proč mého otce v  roce 1929 vyhodili ze zaměstnání a zda měl nějaké vazby na Sidkova. Chtěl jsem tyhle věci vypátrat. Proto jsem oznámení straně o Sidkovovi straně oddaloval.“ Malyšev také popřel jakékoliv spojení se strýcem. „Nebyl jsem s ním ve styku,“ prohlásil, „není to můj pokrevní strýc, ale manžel sestry mé nevlastní matky. Naposledy jsem ho viděl v roce 1930.“ Malyšev zariskoval, když se pokusil obvinit svého otce, aby zachránil vlastní kůži. Vyšetřování nakonec vedlo k zjištění, které zachránilo oba, otce vyhodili z práce v roce 1929 pro neschopnost, a ne za „pravicovou úchylku“. V roce 1937 nebyl prvně jmenovaný důvod, na rozdíl od druhého, zločinem. Stranický výbor, možná ovlivněný Malyševovou demonstrací „loajality“, hlasoval pro odvolání jeho vyloučení a udělil mu místo toho přísné napomenutí a výstrahu.47

ROZTRŽENÁ RODINA Z našeho pohledu se Malyševovo chování může jevit jako morálně odporné, ale tehdy to nebylo neobvyklé. Mnozí straníci se snažili od poskvrněných příbuzných odtrhnout, zvláště pokud vztahy mezi nimi již byly napjaté. Reakce lidí na takové situace se značně různily a někdy se mezi sebou příslušníci stejné rodiny ostře přeli o to, jak na situaci reagovat. Jednu rodinu spojenou se závodem Serp i molot zničila stranická loajalita jednoho z jejích členů. Tři rodinní příslušníci pracovali v továrně, byli to German Pereversev, soustružník kovů ve slévárně, jeho sestra Pereversevová a její muž Kačurin, školitel v oddělení vzdělávání. Pereversev a jeho sestra měli tetu a strýce, kteří byli ve dvacátých letech členy anarchistické organizace s názvem Černý kříž. V roce 1925 byl strýc zatčen. Pereversev se v roce 1927 přistěhoval i s tetou do Moskvy, kde našel práci v továrně Serp i molot a vstoupil do strany. V roce 1928 47

CAOPIM, f. 429, i. 1, s. 223, l. 86.

164

byl jeho bratr obviněn z trockismu a dostal se do vyhnanství, brzy poté se jeho sestra provdala za Kačurina. Pereversev, Pereversevová a Kačurin byli všichni členy strany a pracovali v továrně Serp i molot. Během běžné čistky v roce 1933 Pereverseva vyloučili ze strany, protože tajil, že jeho bratr je trockista. Členství mu ale vrátili, když vyšlo najevo, že ve skutečnosti tuto informaci oznámil. Během prověřování a výměny stranických legitimací, jež proběhlo v letech 1935–36, nicméně Preversev bratra trockistu nezmínil. Tak jako mnozí další straníci se domníval, že nepříjemný životopisný detail zneutralizoval tím, že ho již jednou nahlásil. Když kontrola skončila, věřil, či alespoň doufal, že má všechno za sebou. V únoru 1937 pak byla zatčena jeho teta. Po tetině zatčení se její devatenáctiletá dcera obrátila o pomoc na Pereversevovu dobrosrdečnou sestru a jejího manžela Kačurina. Dívka se objevila na jejich prahu v panice poté, co NKVD odvedl pryč její matku. Kvůli matčinu zatčení nebyla schopná najít práci, měla hlad a byla bez prostředků. Pereversevovou neutěšená situace sestřenice zarmoutila, a tak jí dala nějaké peníze. Když dívka odešla, dvojice se dostala do vzrušené hádky o to, zda bylo správné dceři „nepřítele“ poskytnout pomoc, či ne. Kačurin, který se horlivě snažil od manželky a jejích příbuzných distancovat, později vypověděl, že tehdy důrazně protestoval proti tomu, aby Pereversevová sestřenici pomohla. „Ostře jsem jí vyplísnil a řekl jí, aby to nedělala. Pohádali jsme se. Citovala Stalina, že by děti neměly nést zodpovědnost za rodiče. Řekl jsem jí rovnou, že od ní odcházím a v únoru jsem tak učinil. Teď žiji sám.“ Poté, co odešel, jejich manželství skončilo. Kačurin pak okamžitě napsal udání dílenské organizaci, v němž popsal manželčinu pomoc sestřenici, zatčení její tety a své politické pochybnosti o celé rodině Pereversevových. V srpnu 1937 byl German Pereversev dílenskou organizací vyloučen za „spojení a účast v kontrarevoluční trockistické organizaci“. Obžaloba z účasti byla daleko závažnější než obžaloba z pouhého „spojení“. Stranický výbor začal jeho případ projednávat v září, přičemž uvedl skutečnost, že Pereversev během prověrky stranických legitimací v roce 1935 nezmínil bratra trockistu ani následné zatčení své tety. Další důkaz, který svědčil proti němu, bylo udání předložené jeho švagrem Kačurinem, v němž Kačurin prakticky veřejně odsoudil celou rodinu. Výbor potvrdil rozhodnutí dílenské organizace, že Pereversev bude vyloučen 165

ze strany, a obžaloval ho ze „zatajování vazeb na tetu kontrarevolucionářku“.48 Později na podzim následoval Pereversev svou tetu do vězení. Rodinné problémy přesto ještě ani zdaleka nebyly u konce. V lednu 1938 padl Kačurin sám za oběť vztahu s Pereversevovou rodinou. Stranický výbor ho nyní obvinil, že zanedbal svou povinnost a  neoznámil stranické organizaci, že „jeho žena pomáhala třídnímu nepříteli a jeho švagr (Pereversev) byl vyloučen ze strany“. V roce 1938 místní stranické organizace ztratily poslední zbytky někdejší shovívavosti vůči členům, kteří měli politicky nedůvěryhodné příbuzné. Kačurin se energicky bránil a tvrdil, že ačkoli byl ženat s Pereversevovou od roku 1930, nebyl se zbytkem její rodiny v kontaktu „po celá léta“. Řekl, že s ní vedl spor ohledně pomoci její mladé sestřenici a že byl vůči stranickému výboru naprosto upřímný. „Popírám, že bych té dívce jakkoli pomohl,“ trval na svém. „Nic jsem před stranickou organizací nezatajil. Zopakoval jsem, co jsem věděl. Zpřetrhal jsem vztahy se svou ženou a jejími příbuznými, protože to není spolehlivá sovětská rodina. Sám jsem syn dělníka a rolnice.“ Kačurin dodal, že vše vysvětlil v udání, jež předal své stranické organizaci před mnoha měsíci, hned poté, co se mladá sestřenice manželky objevila u jejich dveří. Obvinil člena stranického výboru Jegorova, že skupinu s jeho udáním ihned neseznámil. Kačurinovi spolustraníci se nijak nesnažili rozlišit fámu od skutečnosti ani se pořádně neseznámili s klíčovými fakty případu. Jegorov doslova zuřil, že byl do této šlamastyky také zatažen, a  pokusil se Kačurina zostudit: „Celé skupiny, ba i jednotliví členové strany říkají, že to byl mizerný učitel,“ prohlásil Jegorov. „Udání měl odevzdat dřív. Vylučte ho!“ Jiný soudruh ho obvinil z  toho, že dělníky ve svých hodinách nudil. „Je neschopný,“ řekl. „Dělníci na jeho přednáškách spí s hlavami na ramenou sousedů.“ Tvrdil, že ale ještě závažnější je to, že Kačurin „není upřímný“. Podle těchto slov bylo jasné, že rozumné argumenty přestaly fungovat a shromáždění se zvrhlo do hromadné šarvátky nepodložených obvinění. Nikdo od nikoho nevyžadoval, aby vysvětlil byť i sebepošetilejší prohlášení. Další straník, aniž by se obtěžoval opřít obvinění o alespoň trochu průkazný argument, prohlásil, že „Kačurin měl vazby na anarchistickou organizaci. Přesto, že nebyl v této organizaci činný, 48

CAOPIM, f. 429, i. 1, s. 223, l. 52–53.

166

tak jí pomáhal.“ O relativně malé sumě deseti rublů, kterou Kačurinova žena podstrčila hladové sestřenici, se nyní mluvilo jako o „pomoci třídnímu nepříteli“. Nakonec byl Kačurin vyloučen. Aby si udržel stranickou legitimaci, pokusil se o závěrečné ospravedlnění: „Strana mě vychovala,“ řekl. „Provinil jsem se vztahem s Pereversevovou, ale jsem rád, že jsem se s ní rozešel.“49 Jevgenija Ginzburgová ve svých vzpomínkách na vyloučení, zatčení a vyhnanství v táborech napsala: „Někteří účinkující v hrůzostrašném představení sehráli roli obětí, jiní účinkovali jako pronásledovatelé, ti druzí však na tom byli hůře. Já jsem měla alespoň čisté svědomí.“50 Ginzburgová byla vyloučena ze strany a  zatčena poměrně brzy, na začátku období teroru. V roce 1938 si již nikdo z těch, kteří ve straně dosud byli, nemohl činit podobný nárok na zcela čisté svědomí. Všichni se podíleli na nějaké formě pronásledování. Někteří tak činili dychtivě, jiní se zdráháním, ale jiná volba neexistovala, každý se musel zapojit. Například udání, jež Kačurin napsal v únoru 1937, v němž informoval o vyhnanství Pereversevova bratra obviněného z trockismu a o pomoci, kterou poskytla jeho sestra mladé sestřenici, s největší pravděpodobností přispělo později téhož roku k vyloučení a zatčení Pereverseva. Udání přilákalo pozornost stranických funkcionářů závodu Serp i molot na veškeré vzájemné vztahy této rodiny, ti následně dodrželi obvyklý postup a přeposlali věc oblastnímu výboru a NKVD. Tím, že Kačurin podal hlášení, prokázal, že je loajálním členem strany, který je ochotný udat svého švagra, odmítnout pomoc sestřenici, opustit ženu a obvinit spolustraníky, to vše ve jménu politiky. Navzdory tomuto úsilí byl vyloučen ze strany a vyhozen ze zaměstnání. Odloučen od ženy a nenáviděný její rodinou kvůli podílu na jejích těžkostech, zůstal s úvahami o své svízelné situaci jak pronásledovatele, tak i oběti sám.

49 50

CAOPIM, f. 429, i. 1, s. 261, l. 6–15. Eugenia Semenovna Ginzburg, Journey into the Whirlwind, New York: Harcourt Brace Jovanovich 1967, str. 40–41. (Česky: Jevgenija Semjonovna Ginzburgová, Strmá cesta, Praha: Odeon 1992.)

167

ZÁVĚR Útok státu byl původně veden proti bývalým levičákům, pravičákům, duchovním, aristokratům, kulakům a  osobám se specifickým národnostním původem, ale příslušníci každé z těchto vybraných skupin měli příbuzenská pouta s dalšími lidmi, kteří nebyli členy těchto skupin. Straničtí představitelé usilovali o oddělení „nepřátel“ od loajálních občanů, ale teror tak jako tak dosáhl i na ty, kteří nebyli zamýšlenými oběťmi, a ničil životy dokonce těch řadových občanů a věrných straníků, kterým původně zatčení nehrozilo. Masové a národnostní operace, zaměřené na specifické obyvatele země, odhalily, že netušené množství loajálních členů strany doposud tajilo vazby na lidi, kteří byli státem považováni za „nepřátele“. Rodina spojovala kulaky s dělníky, Litevce s Rusy, opozičníky se Stalinovými nejvěrnějšími stoupenci. Z perspektivy rodiny teror nelze chápat výhradně jako sérii cílených útoků proti určitým skupinám obětí. Spíše se jeví jako mnohem širší a rozptýlenější jev, který postihoval jak lidi se specifickými rizikovými faktory, tak i ty bez nich. Bouřlivé dějiny opozice, kolektivizace a přistěhovalectví zanechaly v Rusku stopy v každé rodině a vytvořily důvěrná pouta, která směřovala NKVD od „nepřítele“ k příteli. Strana zacházela s těmi, jež považovala za „nepřátele“, jako kdyby byli nositeli nebezpečné a vysoce nakažlivé nemoci vyžadující přísnou karanténu. Straníci byli varováni, aby se zatčených příbuzných a jejich nejužších rodin stranili. Politickým obětem, podobně jako lidem s viditelnými známkami morové nákazy na těle, se měli všichni ostatní důsledně vyhýbat. Člen strany, který měl kontakt s nepřítelem, měl být izolován a ze strany vyloučen. Ale mnozí straníci měli „nakažené“ příbuzné. Šejninova širší rodina byla zatčena kvůli trockismu, Štrulovi bratři za litevský původ a trockismus, Pavlovův švagr pak za to, že je kulak. A seznam se stále rozšiřoval. Posílil tedy teror rodinné vztahy, nebo je oslabil?51 V  každém případě situace nutila jednotlivé členy rodin uvažovat o těchto poutech 51

Sheila Fitzpatrick, Signals from Below: Soviet Letters of Denunciation of the 1930s, Journal of Modern History, sv. 68, čís. 4, prosinec 1996, str. 849. Fitzpatricková klade tuto otázku a prohlašuje, že „rodinná pouta byla v důsledku sovětského teroru posílena, a ne oslabena“.

168

v  míře, v  jaké to musel za normálních okolností dělat jen málokdo. Oddanost rodině byla obecně silnější než loajalita vůči  přátelům či spolupracovníkům, ale nebyla vždy s to potlačit strach ze strany nebo loajalitu vůči ní, či dokonce politickou nebo pracovní ctižádost. Když byli lidé donuceni k volbě, reagovali různě. Mnozí se pokusili skloubit věrnost straně i rodině, riskovali skrze „opomenutí“, s úmyslem uchovat si jak politické, tak sociální vazby. Aby si zachovali stranické pozice, sahali po relativně nenáročných tricích. Překvapivé množství členů podvádělo během prověrky a výměny stranických legitimací tak, že očistili své životopisy od stíhaných příbuzných. Zároveň mnozí i nadále udržovali tajné kontakty s rodinnými příslušníky, kteří byli ve vězení nebo ve vyhnanství. Odkládali hlášení o zatčení či vyloučení příbuzných, přičemž vsadili na to, že je jejich spolustraníci nebudou spojovat se jmény obětí. Tak jako armádní důstojníci v armádě často nehlásili hlavnímu štábu ústup své jednotky, neboť předpokládali znovudobytí ztraceného území, členové strany odkládali sepsání udání v naději, že se informace o zatčení nerozkřikne nebo že strana příbuzného nějakým způsobem dosadí zpátky do svých řad. Během druhé světové války byli důstojníci Rudé armády za vojenskou verzi takové taktiky tvrdě trestáni, v letech, jež válce předcházela, nepochodili straníci, když se pokoušeli o politickou verzi téhož, o nic lépe. Tato volba, nebo spíše tato snaha vyhnout se strašlivému dilematu, byla podle všeho nejběžnější strategií členů strany, kteří čelili takovému těžkému rozhodnutí. Pomocí malých podvodných triků se straníci pokoušeli odkládat zoufalá rozhodnutí. Někteří lidé, a těch nebylo příliš mnoho, odmítli zříci se lidských vztahů kvůli politice. Nepokoušeli se uvádět v soulad soukromé kroky se stranickou loajalitou či je politicky ospravedlňovat. Jednali na základě obyčejného lidského přesvědčení. Většina těch, kteří pomáhali zatčeným nebo vyhoštěným rodinným příslušníkům, to činila tajně. Jefimovová ignorovala stranická nařízení a pomohla dceři, když podnikla dlouhou a namáhavou cestu, aby vysvobodila svá vnoučata ze sirotčince NKVD. Gringauz sehnal švagrovi, poté co ho vyhodili ze strany i ze zaměstnání, práci v továrně, jejímž byl zaměstnancem. Pereversevová dala peníze své sestřenici. Šejnin posílal jídlo a zásoby příbuzným do vyhnanství. Všichni tito lidé si počínali nenápadně a tajili své jednání před úřady. Přiklonili se jedné z  možných loajalit, ale ze strachu z  následků svá 169

rozhodnutí neprezentovali veřejně. Když jejich jednání zaznamenali spolustraníci, dostali se takoví lidé vždy do potíží. Stranický výbor svým členům poskytování pomoci „nepříteli“ netoleroval. V pouhé hrstce případů se lidé postavili na stranu zatčených příbuzných zcela otevřeně. Torbejevová politiku odsunula na vedlejší kolej a veřejně se zastala manžela, obviněného „trockisty“, jenž ji vedl ke studiu a byl otcem jejích dětí. Takto neoblomná otevřená prohlášení však nebyla běžná. Velmi málo členů strany či dalších občanů veřejně přiznalo či obhajovalo poskytnutí pomoci příbuzným, kteří byli vyloučeni ze strany, zatčeni nebo posláni do vyhnanství. Zákazu pomáhat „nepříteli“ rozuměli především straníci velmi dobře a přesvědčili se, že je nereálné zakládat obranu své osoby na citových rodinných vazbách. Pokoušet se obhajovat pomoc příbuzným s politickým škraloupem by znamenalo považovat celou logiku teroru za spornou, zejména pak zpochybňovat, zda jde v případě jeho obětí skutečně o nebezpečné nepřátele. Žádný straník ani občan nemohl otevřeně vystoupit s takovou kritikou, aniž by riskoval zatčení. Každý, bez ohledu na to, do jaké míry byl politicky kovaný, tohle věděl. Někteří lidé se rozhodli, že hodí rodinu přes palubu. V těchto případech byly politické tlaky tak velké, že přetrhali i ta nejtěsnější pouta. Tito jedinci, ať už ze strachu, morální zbabělosti či na základě absolutní důvěry ve stranické principy, se distancovali od příbuzných a snažili se zachránit především sebe. Bychovská udala jak prvního, tak i druhého manžela, aby předešla vlastnímu vyloučení ze strany. Její manželská oddanost se vypařila v ohni výslechu. Kačurin opustil manželku a zřekl se celé její rodiny, již později též udal. Jeho udání se vší pravděpodobností mělo za následek vyšetřování a výsledné zatčení jeho švagra. Malyšev naznačil, že jeho otec je „pravičák“, a  obvinil ho ze selhání, tedy z toho, že oznámil zatčení bratrance příliš pozdě. Jeho výpověď spustila vyšetřování ohledně původu a politické minulosti jeho otce. Všichni tito lidé se zřekli rodinných vazeb a pout a zároveň ohrozili ostatní. Dali přednost straně před rodinou. Škála postojů vůči členům vlastní rodiny, kterou lidé předváděli, tak byla velmi rozsáhlá. Navíc, v závislosti na specifických okolnostech a konkrétních vztazích se mohla stejná osoba v různých situacích chovat velmi odlišně – v některé slušně, v jiné zase odporně. Například Šejnin tajně pomáhal příbuzným ve vyhnanství, 170

ačkoli sám udal spolupracovníka z továrny. Ničí jednání nemohlo být považováno za zcela nesobecké nebo čistě prospěchářské. Lidé byli opakovaně nuceni činit bolestná rozhodnutí. Někdy dávali přednost osobním poutům před politickými závazky, často však volili opak. Jen málokdo měl to štěstí, že se nemusel rozhodovat vůbec. Závodní stranické organizace v  závodech, jež řešily jednotlivé případy, neurčovaly výsledky předem. Dílenské organizace, stranické výbory a  celozávodní schůze mnohdy docházely ve stejném případě k odlišným závěrům. Navíc výsledky hlasování na kterékoli schůzi byly často protichůdné, což svědčí o tom, že členové byli schopni hlasovat podle vlastních náklonností. Obvinění se obvykle na taková shromáždění pečlivě připravovali, což prokazuje, že alespoň trochu věřili, že jsou schopni svým vystoupením výsledek ovlivnit. Dotazování probíhalo podle základního scénáře – členové strany se zaměřovali na sociální původ, kontakty s „nepřítelem“, společenské vazby a předchozí politická stanoviska. Obhajoba se též řídila neměnným schématem, přičemž obviněný nezbytně zlehčoval či zapíral spojení s příbuznými označenými za „nepřátele lidu“, odvolával se na neznalost, osočoval jiné a jmenovitě je udával. Nemluvní straníci se zpravidla snažili poškodit jiné co nejméně, kdežto nervózní žvanilové často poukazovali na účast většího okruhu lidí. Čas od času se však těm, kteří bojovně vyzrazovali jména a vyhrožovali, že přivodí pád dalších osob, nakonec podařilo uspět a zachránit se. Ženy velmi pravděpodobně dostávaly mírnější tresty než muži. Stranické výbory je, co se týče politické vyspělosti, považovaly za zaostalejší, takže poněkud méně zodpovědné za své jednání. Lidé, kteří se dostali do potíží již začátkem roku 1937, měli větší naději uniknout vyloučení než ti, kteří byli obviněni později, kdy atmosféra každé schůze nesla stopy touhy po odplatě. Přesto byl každý případ něčím jedinečný. Někdy vyšly najevo neočekávané informace, reakce na obvinění mohla průběh vyšetřování stočit nečekaným směrem, navíc skupinová dynamika byla vždy nepředvídatelná. Postup nebyl ani zcela logický, ani důsledný a podobné nešvary často vedly k odlišným závěrům. Například Bychovská dostala, navzdory dvěma manželstvím s „nepřáteli lidu“, pouze napomenutí, kdežto Kačurin byl ze strany vyloučen, přestože manželku opustil a napsal udání očerňující její rodinu. Štrul byl vyloučen za vztahy se svými dvěma zatčenými bratry, ale Malyšev dostal jen důtku 171

za kontakt s bratrancem „v řadách nepřátel“. Závěry se lišily do té míry, že žádný straník se nemohl nikdy cítit zcela v bezpečí. A  jakou roli hrál v  tomto procesu strach? A  koho se to vlastně lidé báli? Skutečně straníci věřili, že se v jejich řadách skrývají maskovaní nepřátelé? Nebo se báli NKVD a vedoucích představitelů, kteří je nutili takové nepřátele odhalovat? Po celou dobu teroru se vzájemně proplétaly strach a víra. Proces „odhalování“ podnítily ústřední orgány. Mnozí lidé byli původně přesvědčeni, že sovětskou bezpečnost ohrožují skuteční nepřátelé. Přesvědčivá směsice pravd, polopravd a lží, šířená tiskem, diskusemi ve skupinách i stranickými představiteli, měla výraznou podporu široké veřejnosti. Strach prostých lidí byl vyvolán a posléze formován jejich naprostou důvěrou ve stranu a její sdělení. Sepisovali četná udání, oznámení obsahující fámy, nesmysly a  prohřešky, a  to jak zásadní, tak nicotné. Dokonce ve chvílích, kdy každý mohl zůstat zticha, a nic by se nestalo, ozval se vždy nějaký hlas z pléna a křičel: „Trest je moc mírný!“ nebo „Vylučte ho!“ Nicméně jakmile se zatýkání masově rozšířilo, udržet si přesvědčení, že všichni zatčení jsou nepřáteli, začalo být pro mnohé stále těžší. Čím více se k  nim teror přiblížil, tím silnější byly jejich pochybnosti. Každý jedinec zažíval přechod od důvěry ke strachu vlastním tempem. Někteří nikdy nezpochybňovali tvrzení státu, že špioni a nepřátelé se skrývají všude, jiné přepadla nejistota ve chvíli, kdy byli vyloučeni či zatčeni jejich přátelé či příbuzní, jimž důvěřovali. Ale byli i tací, kteří byli ve svém nitru otřeseni opatřeními státu již brzy po Kirovově vraždě. Mnozí členové strany, kteří zasvětili životy věci revoluce, nemohli pochopit, že by strana mohla dát souhlas k zatýkání nevinných lidí. Zároveň ale pochybovali, že jejich blízcí příbuzní či dobří přátelé jsou opravdu „nepřáteli“. Nebyli schopni uvést v soulad tvrzení státu s vlastní zkušeností.52 Rozpor mezi těmito dvěma pevně zastávanými, i když protichůdnými přesvědčeními působil velká duševní muka a  konfliktní 52

Neschopnost sladit osobní zkušenost s proklamacemi státu později dostala podobu anekdoty, která se stala populární během mnohem radostnější Brežněvovy éry. Muž přijde k lékaři a říká, „Doktore, potřebuju navštívit specialistu.“ „Jakého specialistu potřebujete?“ ptá se lékař. „Potřebuju někoho, kdo léčí oči a uši.“ „Máme specialistu, který léčí oči, a jiného, který léčí uši,“ odpovídá lékař, „ale nikoho, kdo léčí obojí zároveň.“ „Ne,“ trvá na svém muž, „musím najít někoho, kdo léčí oboje.“ „Proč?“ ptá se lékař. Nato muž odpoví, „Protože co vidí mé oči a co slyší mé uši, to jsou dvě odlišné věci.“

172

chování. Straníci, kteří si bolestně uvědomovali, že zatčení v  rodině bude mít strašlivé následky pro všechny, jichž se to týká, se zoufale trápili rozhodováním, zda mají kompromitující informace prozradit, nebo zůstat zticha. Lži o opomenutí a další triky, jimiž se lidé vyhýbali přímé odpovědi, byly jasným důkazem pochyb o existenci skutečného ohrožení ze strany nepřátel. Členové strany si byli na schůzích moc dobře vědomi toho, že, pokud jde o vyšetřování a útok, zranitelní jsou všichni. A  pokud se nikdo nemohl cítit v  bezpečí, tak kdo byl ve skutečnosti „tím nepřítelem?“ Čáru mezi loajálním spolustraníkem a „nepřítelem lidu“, nakreslenou neviditelným inkoustem, uviděli teprve tehdy, když byl někdo zatčen. Mezi přesvědčením a  strachem tak byl nepřímo úměrný vztah. Pokud lidé věřili oficiálnímu znění průběhu událostí, nepociťovali téměř vůbec žádný strach. Konec konců, byli loajálními členy strany, a nikoli teroristy. Když se ale začali řadoví občané stále více strachovat o bezpečnost svých rodin i svou vlastní, jejich důvěra ve stát byla podkopána. Nikdo si samozřejmě nedovolil takové pochybnosti vyjádřit nahlas a veřejně, všichni pokračovali ve hře podle jejích železných pravidel. Členové strany se v obavách z prozrazení snažili maskovat vlastní slabosti tím, že horlivě odhalovali nedostatky a provinění jiných. A věděli, že se jim jejich zápal vyplatí. Například Bychovské pomohlo při výslechu to, že již dříve udala jiné. Chování lidí navenek, bez ohledu na to, jaké zastávali osobní přesvědčení, jen napomáhalo rozdmýchávání a šíření teroru. Obviňování a obrana formou dalšího obviňování na stranických schůzích, stupňující se hony na čarodějnice na pracovištích, rostoucí nedůvěra mezi spolustraníky, to vše bránilo tomu, aby lidé přistoupili na stranickou ideu existence „skutečných nepřátel“. Straníci žili v ustavičné hrůze, že budou odhaleny nějaké „nepřátelské“ vazby, ­ideová pochybení nebo nějaký podezřelý příbuzný. Každý z  nich byl tajným hříšníkem uvnitř skupiny usilující o odhalení hříchu. Mnozí z prvních iniciátorů čistek se stali oběťmi procesů, které sami pomáhali uvést do chodu, a některé místní organizace pohltily samy sebe. Paradoxně, čím více „skrytých nepřátel“ straníci odhalili, tím méně věřili, že se oběti skutečně provinily. Celková politická atmosféra v tomto smyslu nabyla schizofrenní podoby; čím bylo chování skupiny navenek bouřlivější, tím silnější vnitřní pochybnosti měli její jednotliví členové. 173

kapitola pátá LÁSKA, ODDANOST A ZRADA

Obloha toho časného rána byl hnědá stejně jako sníh pokrývající dvůr přední moskevské ocelárny Serp i molot. Popel z vysokých kouřících komínů se mísil se sněhovými vločkami a nepřetržitě se snášel na tisíce dělníků, kteří proudili hlavní branou. Továrna s táhnoucí se řadou budov z červených cihel nebo ze dřeva, vysokými pecemi, válcovnami, odlehlými dvorky, nákladišti a kolejemi vlečky se rozkládala na ploše tuctu čtvercových bloků uvnitř jihovýchodní části města. ­A lexandr Somov se cestou přes tmavé dvorky rázně prodíral skrz strkající se dav ospalých dělníků do továrny. Prošel kolem skupiny dělníků pracujících u otevřeného topeniště vysoké pece, jedné z nejnebezpečnějších dílen továrny. Jejich špinavé vatované kabáty poseté propálenými dírami byly němými svědky zbloudilých jisker, jež produkovala pec, v níž se tavila a  poté vylévala ocel. Somov, na začátku března 1937 předseda .

175

stranického výboru závodu Serp i molot, znal stovky továrních zaměstnanců – od dělníků u otevřené pece až po samotného ředitele. Jak Somov kráčel do kanceláře stranického výboru, jeho mysl zaměstnávaly povinnosti, které ho ten den čekaly. V malé místnosti byli shromážděni dílenští organizátoři, kteří postávali u stolů, kouřili a klábosili. Mladí komunisté vyzvedávali stohy závodního deníku Martenovka, více než čtyři tisíce výtisků, které měly být distribuovány do dílen. Celé měsíce noviny očerňovaly dílenské vedoucí, stranické funkcionáře a řídící pracovníky závodu za celou škálu záškodnictví pod titulky jako „Ani jedna havárie by neměla zůstat bez povšimnutí!“1 Vedoucí válcovny, člen strany, byl nedávno odhalen jako „terorista“ a obviněn z toho, že při chemické nehodě úmyslně otrávil dělníky. Somov, jako vedoucí představitel početné komunistické organizace v  továrně s  asi deseti tisíci zaměstnanci, měl plné ruce práce. Náhle začal až neurvale vybízet zaměstnance k opuštění místnosti, komandovat kuřáky a zahaleče, udělovat příkazy a vyhánět lidi do dílen. Somovovi, loajálnímu, aktivnímu členu strany, nezatíženému rodinnými závazky, bylo jedenatřicet, když v roce 1937 vrcholil teror. Měl dokonalý kredit člověka, jenž se mohl pochlubit dělnickým původem: jeho otec pracoval v ocelárně Serp i molot čtyřicet let a Somov ho v roce 1925, když mu bylo osmnáct, následoval a byl přidělen k otevřenému topeništi pece. Somov byl na svůj rodinný původ pyšný. Vzhledem k tomu, že se narodil roku 1906, nebyl dost starý na to, aby se účastnil revoluce roku 1917, ale podobně jako mnozí jeho vrstevníci viděl svou budoucnost spjatou se sny a plány strany a s nadšením vstoupil do její mládežnické organizace Komsomol. V roce 1928 byl povolán do Rudé armády. Během dvouleté služby, kterou strávil bojem proti banditům na Kavkaze, se stal kandidátem komunistické strany. Po návratu do továrny Serp i molot do strany vstoupil, opustil tvrdou a nebezpečnou práci u otevřené pece a získal pohodlnější místo jako stranický organizátor. Vychodil jen tři třídy základní školy, a tak ho strana poslala do školy. Na počátku roku 1937 se dostal na vrchol závodní stranické organizace: jako volený předseda stranického výboru dohlížel na činnost asi čtyřicetičlenného řídicího orgánu, který zastupoval sedm set straníků závodu Serp i molot. Zastával i několik 1

Ni odna avarija ně dolžna projti nězamečennoj, Martenovka, 27. února 1937, str. 1.

176

dalších pozic, sloužil současně jako stranický organizátor v dílně vysoké pece, byl šéfem „zvláštního oddělení“, které se v rámci továrny zabývalo citlivými osobními a  politickými materiály, a  byl instruktorem obvodního stranického výboru. Dělník a zároveň syn dělníka nyní stál u kormidla vedoucí politické organizace vlajkové lodi hutního komplexu uprostřed celostátního úsilí o rozvoj těžkého průmyslu. Somov byl ve všech ohledech zlatým dítětem revoluce, které mělo otevřenou cestu k dalším úspěchům. Neuplynul však ani rok a  Somovova kariéra ležela v  troskách. Byl vyloučen ze strany, odstranili ho z místa šéfa zvláštního oddělení a přišel rovněž o funkce obvodního instruktora a dílenského organizátora. Obvinění, která byla proti němu vznesena, se soustřeďovala na jeho vztah s hezkou přítelkyní, která se jmenovala Jesfir Z. Krivická. Šlo o  oddanou komunistku, která uprchla z  rodného Polska a  našla útočiště v Sovětském svazu. Krivická byla zatčena během represí proti národnostním menšinám zahájených v létě 1937 na udání přítelkyně a stranické kolegyně Marie F. Židkovové. Byla uvězněna v odporné cele, celý podzim znovu a znovu vyslýchána, až se nakonec přiznala, že má intimní poměr se Somovem. Ten byl kvůli svému vztahu s Krivickou na řadě vyčerpávajících schůzí podrobován palbě nekonečných otázek týkajících se jeho vztahu s „polskou špionkou“. Somov neoblomně trval na tom, že s Krivickou nemá žádný osobní poměr. Jeho straničtí kolegové, kteří byli přesvědčeni, že Somov tají nějaké informace, se chtěli dopátrat „pravdy“. Spolustraníci, v usilovné snaze donutit lidi k naprosté upřímnosti, odložili organizační práci v továrně a místo toho se věnovali inkvizičním praktikám, jejichž cílem bylo, aby člověk odkryl svou duši.2 „Pravda“ jim přesto unikala, vznášejíc se někde mezi udáním Židkovové, vynuceným doznáním Krivické a Somovovou zoufalou touhou zachránit vlastní kariéru, která už byla v troskách. Somov, kdysi zlaté dítě, se stal vedlejší obětí polské operace. Někdejší živý symbol „dokonalého proletáře“ opěvovaného státem se nyní stal pouhou poníženou obětí jeho snah kategoricky rozlišovat mezi hrdinnými dělníky a údajnými nepřáteli. 2

O vyšetřovacích praktikách ve dvacátých a třicátých letech viz Igal Halfin, Intimate Enemies: Demonizing the Bolshevik Opposition, 1918–1928, Pittsburgh: University of Pittsburgh Press 2007, a Stalinist Confessions: Messianism and Terror at the Leningrad Communist University, Pittsburgh: University of Pittsburgh Press 2009.

177

PŘESVĚDČENÁ KOMUNISTKA MARIA ŽIDKOVOVÁ Počátkem roku 1937 byl závod Serp i molot, tak jako všechna pracoviště v Sovětském svazu, úlem politického neklidu, hučícím fámami a udáními. Někteří zaměstnanci nervózně střežili rodinná tajemství, jiní psali udání, aby poukázali na prohřešky spolustraníků, a mnozí dělali oboje. Židkovová, oddaná, snad i fanatická členka stranického výboru, pracovala ve stranickém školicím středisku (rus. Učebnyj partijnyj kabinet nebo partkabinet), kde organizovala studijní skupiny pro pracovníky a straníky. Narodila se v revolucionářské rodině, a tak hned od začátku vítala hon na nepřátele jako příležitost napravit to, co u druhých vnímala jako nedostatečnou věrnost. Židkovová se chlubila svou bezúhonností, oddaností straně a oběťmi své rodiny na oltář revoluce. Oba její bratři bojovali v občanské válce a jeden z nich v boji za sovětskou moc padl. Židkovová si obou bratrů jako dospívající dívka velmi vážila. Byla oddaná ideálům socialismu: rovnosti, internacionalismu a ekonomické spravedlnosti. Jeden z bratrů přinesl těmto ideálům nejvyšší oběť a ona byla přesvědčená, že všichni straníci by měli být ochotní učinit totéž. Oddanost straně být na prvním místě a určovat přitom chování straníka vůči přátelům, rodině i milovaným osobám. Židkovová bez sebemenších rozpaků psala udání NKVD. Na základě chování, postojů, ale někdy také jen myšlení lidí ve svém okolí ve svých zprávách jmenovala konkrétní „podezřelé“. NKVD, nejvyšší autorita ve sporu o pravdu, obdržené informace třídil. Udání byla pro úspěšné vykonávání práce vítanou pomocí. V lednu roku 1937 Židkovová udala vedoucího válcovny za studena (závodu Serp i molot) Davida Sagajdaka za to, že se údajně „mýlil“ v odpovědi na otázku ve studijním kroužku. Židkovová, která sledovala vyučování jako součást své práce ve školicím středisku, si tou dobou Sagajdakovy odpovědi pečlivě poznamenávala. Za méně než dva týdny napsala o jeho chybě dlouhý článek do závodního listu.3 Sagajdak, tak jako mnozí dílenští mistři, byl terčem i dalších udání, včetně dlouhého, nesouvislého nařčení, jež učinila jedna z  dělnic dotčená jeho „neurvalostí“ (viz kapitola Teror: Stručný politický úvod). Sagajdak se veřejně za svou chybu omluvil, ale nařčení brzy i tak vedlo k obvinění 3

M. Židkovová, Ošibki propagandista Sagajdaka, Martenovka, 22. ledna 1937, str. 1.

178

ze záškodnictví a vyústilo ve vyšetřování, jež zaměstnávalo stranický výbor dlouhé měsíce. V únoru závodní noviny trvaly na tom, aby byl Sagajdak odhalen a  vyslovil se k  řadě nehod ve válcovně.4 V  březnu straníci z  válcovny uspořádali nekonečně vleklou schůzi trvající jedenáct hodin, aby vyslechli všechna obvinění, jež byla proti němu vznesena. Koncem měsíce byl vyloučen ze strany a zatčen.5 Podle obvyklého scénáře Sagajdakovo zatčení vedlo k tomu, že ze strany byli vyloučeni i jeho nejbližší kolegové. Spolupracovníci z válcovny Dorožin a Rovnov se dopustili fatální chyby, když navštívili svého bývalého šéfa doma poté, co byl vyhozen. Sagajdak, jenž s obavami očekával zatčení, milé návštěvníky, kteří mu přinesli nejnovější zprávy z válcovny, s potěšením přivítal. Brzy potom byli oba muži označeni jako „odštěpky sagajdakovštiny “ a za návštěvu u „nepřítele“ vyloučeni ze strany.6 Důsledky akcí proti Sagajdakovi postihovaly dění v továrně po celé měsíce. Články v závodních novinách Martenovka ostře kritizovaly ředitele P. F. Stěpanova, technického ředitele Rodzeviče, hlavního inženýra L. V. Marmorštejna, předáka ve válcovně Tarantula, předsedu zaměstnanců hutního průmyslu Kosilova a inspektora práce Michajlova za přehlížení „nepořádku na úseku chemických lázní“ ve válcovně a zároveň za špatný systém větrání. Podle redaktora listu Martenovka se dělníci stávali často oběťmi chemických nehod a nedostatečného větrání, ale dílenští vedoucí jejich stížnosti lehkovážně přecházeli. Noviny obvinily inženýrské a technické zaměstnance, že si „nevšimli“ Sagajdakova záškodnictví, a to především proto, že se odmítli zapojit do procesu „kritiky a sebekritiky“. Marmorštejn a Stěpanov byli rovněž kritizováni za to, že povzbuzovali dílenské vedoucí, aby pracujícím „vulgárně 4 5

6

D. Sagajdak, Ošibki propagandista Sagajdaka, Martenovka, 2. února 1937, str. 2; Naruku vragu, Martenovka, 28. února 1937, str. 3. O Sagajdakově případu viz následující články v listu Martenovka: Kak proischoďat avarii v cholodnom prokate, 27. února 1937, str. 2; Pod vidom „opytnoj“ produkcii, 1. března 1937, str. 1; Segodňa – partijnoje sobranije v ceche cholodnogo prokata, 3. března 1937, str. 1; Fakty i vyvody, 5. března 1937, str. 2; S partijnogo sobranija v ceche cholodnogo prokata, 6. března 1937, str. 1; Glavnyj inženěr zavoda tov. Marmorštejn v neblagovidnoj roli advokata, 17. března 1937, str. 3; Uroki děla Sagajdaka a Kak Sagajdak orudoval v ceche cholodnogo prokata, 20. března 1937, str. 1, 2; Centraľnyj archiv obščenstvenno-političeskoj istoriji Moskvy (CAOPIM), f. 429, o. 1, d. 269, l. 1–68. Posobniki vraga isključeny iz partii a O čom rasskazal dokladčik, Martenovka, 26. května a 10. srpna 1937, str. 2.

179

nadávali“ a chovali se k nim neuctivě. Někteří z obviněných, které útoky vystrašily, napsali dlouhé články, v nichž se pokusili hájit svou pověst a  svalit vinu na jiné.7 Ve svých reakcích pak označili za viníky jiné, a rozšířily tak dopad Sagajdakova případu. Židkovová nebyla jediná, jež nesla zodpovědnost za zatčení posledně jmenovaného a následné dopady uvnitř stranické organizace v závodě Serp i molot; ale její neúnavné veřejné propírání jeho „omylu“ významně přispělo k jeho problémům a její obvinění se výrazně podílelo na jeho vyloučení ze strany.

MARIA ŽIDKOVOVÁ A JESFIR KRIVICKÁ: SPOLUPRACOVNICE A PŘÍTELKYNĚ Zatímco se stranická organizace závodu zabývala Sagajdakovým případem, mnozí straníci se v tichosti potýkali s osobními problémy souvisejícími s rostoucím počtem zatčení. Krivická, tak jako mnoho polských komunistů v Sovětském svazu, opustila rodnou zem, aby unikla politickému pronásledování. Usadila se v Moskvě, vdala se za kolegu, komunistu Jevdokimova a přijala práci v závodu Serp i molot. V roce 1934, když jí bylo sedmadvacet, vstoupila do závodní stranické organizace a brzy se spřátelila s některými jejími (vedoucími) funkcionáři, mezi jinými s Židkovovou a Somovem. Pracovala ve stranickém školicím středisku jako politruk a asistentka Židkovové a zastávala i řadu dalších funkcí v továrně. Na konci roku 1934 pořádali Krivická s Jevdokimovem silvestrovskou oslavu, na niž pozvali Somova, vedoucího stranické organizace ve slévárně Izotova, Židkovovou s manželem a několik Jevdokimovových spolupracovníků z vedení ústředního stranického výboru.8 Zavraždění Kirova, k němuž došlo 1. prosince, vrhlo na radostnou oslavu stín. Přesto, když hosté zvedli sklenky, aby připili na Stalina, na stranu a na nový rok, nikdo z nich si určitě nepředstavoval, že se toto malé, nevinné

7

8

Glavnyj inženěr zavoda tov. Marmorštajn v něblagovidnoj roli advokata, Čuvstvoval, čto v nos udarjaet, Naporistosti my ně projavljali a Sredstv nět, razorvite meňa, Martenovka, 17. března 1937, str. 3; Po povodu statji tov. Rodzeviča, Martenovka, 18. března 1937, str. 2; Uroki děla Sagajdaka a Kak Sagajdak orudoval v ceche cholodnogo prokata, Martenovka, 20. března 1937, str. 1, 2. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 101.

180

setkání nakonec stane ústředním bodem dlouhodobého stranického vyšetřování. Následující dva roky se Krivická a  Somov postupně sbližovali, zatímco její manželství se začalo rozpadat. Ostatním straníkům připadalo, že Krivická má Alexandra Somova ráda a často ho oslovuje „Sašo“ nebo „Sašenko“. Somov jí věnoval hodnotný dárek – hodinky, neboť měla problém s včasnou docházkou. Ona za ním často chodila k vysoké peci, kde Somov pracoval jako organizátor. Jeden z pracovníků dílny později řekl: „Začali jsme žertovat, že má nějaký důvod zastavovat se tu tak často.“ Krivická se se svými city k Somovovi svěřila Židkovové. Obě ženy se pravidelně vídaly ve školicím středisku a Krivická měla pocit, že k sobě mají dostatečně blízko, aby s ní mohla probírat soukromý život.9 Na začátku roku 1937 se Krivická dostala do politických potíží. Jejího manžela Jevdokimova začala vyšetřovat stranická organizace poté, co vyšlo najevo, že zatajil informace o svých bratrech: jeden z nich byl již dříve zatčen jako kulak, druhý prchl za hranice. Stranický výbor Jevdokimova vyloučil ze svých řad a Krivická stála před obtížnou volbou, buď mohla manžela podpořit, což zaručovalo, že i ona bude vyloučena za podporu „nepřítele“, nebo se od něj mohla distancovat. Manželství, které se tak jako tak rozpadalo, se pod tíhou Jevdokimovových politických potíží zhroutilo. Krivická ho opustila. V tu chvíli jí stranický funkcionář závodu Serp i molot doporučil, aby na manžela napsala udání, popsala jejich vztah a jeho vyloučení. Když udání odevzdala, stranický výbor, nejistý ohledně jejího dalšího setrvání v továrně, ji požádal, aby odešla. Opustila závod po vzájemné dohodě a přijala novou práci jako informátorka Taganského obvodního stranického výboru. K jejím povinnostem na této pozici patřilo shromažďování informací o postojích pracovníků, cenách v obchodech a dalších věcech politického zájmu pro oblastní stranickou organizaci. Mnozí informátoři vykonávali zároveň funkci instruktorů a podávali zprávy o jednotlivcích ve svých studijních kroužcích, zejména zaznamenávali jméno a dílnu každého, jehož vyjádření považovali za protistranická či protisovětská.10 Ani měsíce poté, 9 10

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 30, 35–36. Například Moskevský městský stranický výbor si od informátorů ve funkci instruktorů vyžádal hlášení, jak pracující reagovali na první moskevský vykonstruovaný soudní proces v srpnu 1936. Hlášení, obsahující jak pozitivní, tak negativní vyjádření, byla vždy

181

co Krivická odešla z místa v ocelárně Serp i molot, nepřestala továrnu navštěvovat, a dokonce vedla studijní kroužek ve válcovně plechů.11 Přibližně ve stejnou dobu, kdy byl manžel Krivické vyloučen ze strany, zjistila Židkovová, že jejího milovaného staršího bratra potkal stejný osud. Dmitrij Židkov, druhý tajemník moskevského oblastního stranického výboru, byl vyloučen za „bezpáteřnost“ (rus. dvurušničestvo). Židkovovou tato zpráva hluboce otřásla. Již od dětství k Dmitrijovi vzhlížela. Aktivní člen prvních bojů proti samoděržaví, za což byl opakovaně ve vězení, a hrdina občanské války pro ni ztělesňoval ideál sebeobětování a romantiku revoluce. Byla přesvědčená, že jeho vyloučení ze strany je hrozný omyl, který bude brzy napraven v rámci odvolání, nicméně se usilovně snažila uvést v soulad rozpolcené pocity věrnosti vůči bratrovi na jedné straně a na druhé vůči straně. Zatímco kdysi citové zázemí vlastní rodiny posilovalo její oddanost straně, nyní byla naopak nucena rozhodnout se pro jedno, nebo druhé. Židkovová si dokázala uchránit duševní rovnováhu, ale prožité vypětí v ní zanechalo hluboké stopy a ovlivnilo její chování.12 V únoru se Židkovová dozvěděla, co se stalo manželovi Krivické. Zda jí to řekla Krivická osobně, nebo to zjistila z  pozice členky stranického výboru, není zřejmé. Každopádně situace Krivické byla podobná té její: obě mladé ženy se musely vypořádat s tím, že ze strany byli vyloučeni muži, kteří jim byli blízcí. A přesto Židkovová své přítelkyni neposkytla útěchu, ani ji nepodpořila, ani se jí nesvěřila s tím, co se stalo jejímu bratrovi. Židkovová o vyloučení bratra Dmitrije zachovávala mlčení. Nezmínila se o něm v rámci své stranické organizace vůbec nikomu. Místo toho udala Krivickou NKVD. Celá žhavá, aby učinila to, co chápala jako svou revolucionářskou povinnost, rozhodla se své udání osobně zanést přímo do Lubjanky, do hrůzného ústředí NKVD a vězení, postaveného ze žlutých cihel, jež se rozkládalo na ploše celého městského bloku v centru Moskvy. Pořídila kopii svého udání rovněž pro obvodní NKVD. V  dopise Židkovová neobviňovala Krivickou

11 12

podepsána titulem „instruktor/informátor“ a jménem příslušné osoby. Viz CAOPIM, f. 3, o. 49, d. 129. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 24, 39; f. 429, o. 1, d. 223, l. 102. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 138–41.

182

z  nějakého konkrétního přečinu; spíše velmi mlhavě očerňovala její povahu, třeba když se z­ miňovala, že se „chovala povýšeně k dělníkům a byla pokrytecká“.13 Mezi změtí nepodložených nařčení jedno přece jen vyčnívalo a vzbudilo pozornost příslušníků NKVD: Židkovová prohlásila, že Krivická a Somov jsou do sebe zamilovaní. Toto tvrzení by mělo menší dopad, kdyby Somov neměl tak vysoké postavení, ale možnost, že předseda stranického výboru ocelárny Serp i molot má poměr s cizinkou, navíc cizinkou, která je provdaná za muže, jenž byl nedávno vyloučen ze strany, dodala udání Židkovové jistou váhu. Činovník NKVD, který je posuzoval, rozhodl, že Somovovy vztahy jsou záležitostí, kterou by se strana měla zabývat, a poslal její udání dál úřadovnám stranického výboru Taganského obvodu, kde závod Serp i molot sídlil. Tam udání skončilo na stole funkcionáře Fedotova, který ho přečetl a okamžitě se rozhodl o věci informovat moskevský stranický výbor. V příslušném oznámení věc popsal tak, že se Somov v osobním životě zapletl s Krivickou.14 Židkovové pomluvy po sobě začaly zanechávat stopy, na nichž se mohla stavět další podezření, a to v řadě organizací: v obvodních i ústředních kancelářích NKVD, v obvodních i městských stranických výborech. Co přimělo Židkovovou, aby přítelkyni a kolegyni Krivickou udala? Tak jako mnozí jiní, kteří psali udání, aby ochránili sami sebe nebo předešli obvinění, se tak možná pokusila distancovat od jejího problému, neboť jako nadřízená Krivické se mohla obávat, že politickými nesnázemi své asistentky může utrpět i ona sama. Přesto Židkovová, která podle všeho postrádala smysl pro humor a nebyla právě vřelým a účastným člověkem, byla poháněna i jinými pocity než prospěchářstvím. Vyloučení vlastního bratra nezmírnilo kritický postoj Židkovové vůči jiným, naopak, zdálo se, že ji to v její nesmlouvavosti ještě utvrdilo. Židkovová cítila, že Krivická byla ve svém přístupu k jiným lidem a ke straně příliš lehkovážná. Znepokojilo ji, jak snadno Krivická opustila manžela poté, co byl vyloučen ze strany. „Nemám ráda její pokrytectví,“ vysvětlovala později. „Když byl její manžel vyloučen ze strany, velmi rychle se rozhodla, že se odstěhuje do jiného bytu. S odchodem od člověka, s nímž 13 14

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 140. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 101.

183

řadu let žila, si velmi pospíšila.“15 Ačkoli se od členů strany žádalo, aby partnery a blízké příbuzné, kteří byli vyloučeni ze strany nebo zatčeni, opustili, to, že Krivická byla podle všeho připravená manžela opustit a že neměla zájem pátrat po důvodech, kvůli nimž byl vyloučen, její nadřízené vadilo. A přece, proč by na tom mělo Židkovové vlastně záležet? Ona sama stále skrývala tajemství o bratrově vyloučení. Vzhledem k mimořádné náklonnosti vůči bratrovi nebyla schopna pochopit, jak může někdo tak lhostejně zpřetrhat vztah s někým, koho miloval. Židkovová také nesouhlasila se zlehčujícím postojem, který Krivická zaujímala k rostoucímu počtu zatčených. Později členům stranického výboru řekla: „Jednou jsem se Krivické zeptala, proč vyhodili Zabrodského z  práce. Odpověděla, jako by o tom nevěděla: ‚Jak vyhodili? Odvedli ho?‘“ Krivická jí pak na vysvětlenou řekla, že muž, který Zabrodského doporučil na členství ve straně, V. J. Furer, byl zatčen a zastřelen. Ve skutečnosti to tak nebylo: Furer, významný člen strany, jenž organizoval propagandistickou kampaň kolem Stachanova, spáchal na konci roku 1936 sebevraždu. V dopise na rozloučenou napsal, že se už nemohl smířit se zatýkáním a popravami nevinných lidí. V prosinci se Stalin o Furerovi s opovržením vyjádřil jako o „opozičníkovi“, který využil své sebevraždy k tomu, aby ještě jednou, naposledy, stranu oklamal.16 Zabrodskij byl ve skutečnosti obětí smrti svého rádce. Nicméně ani Krivická, ani Židkovová pravdu o tom, jak Furer zemřel, neznaly, a Krivická zmínkou o jeho údajné popravě pouze předávala dál tehdy rozšiřovanou zvěst. Podle Židkovové Krivická tehdy bezstarostně utrousila, že „Furer byl chytrý, ale Zabrodskij je slaboch“. Pro Židkovovou to byla poslední kapka: vytočená tím, s jakým bezstarostným despektem se Krivická vyjadřovala na adresu svých bývalých soudruhů, rozhodla se jednat. Jak Židkovová vysvětlila později: „Její chování mi připadalo velmi podezřelé. Rozhodla jsem se, že o všem napíši NKVD.“17 Židkovová, vzor revolucionářské poctivosti, byla také svým způsobem zásadový člověk. Upřímně věřila, že země je ohrožena 15 16 17

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 140. O Furerovi viz Vadim Zacharovič Rogovin, Stalin’s Terror of 1937–1938; Political Genocide in the USSR, Oak Park, Mich.: Mehring Books 2009, str. 143. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223. l. 140.

184

špiony a nepřáteli, a považovala za svou revolucionářskou povinnost informovat NKVD o  jakémkoli přečinu, jehož byla svědkem. Zdálo se však, že krize ve vlastní rodině jí znemožnila s  pochopením vnímat situaci lidí kolem sebe. Vyloučení bratra ze strany jí otřáslo a strachovala se o jeho budoucnost. Nemohla proto pochopit chování své spolupracovnice. Bezstarostný přístup Krivické k  manželství a  ke  každodenním znepokojivým událostem považovala Židkovová vzhledem k pro ni posvátným ideálům za neuctivý. Jak to, že Krivická netrpí jako ona? Jednoduchá odpověď zní, že Krivická nemilovala svého muže tak jako Židkovová svého bratra. Nehrozilo, že Jevdokimovo vyloučení ze strany zničí život Krivické tak, jak otřáslo vyloučení Dmitrije životem jeho sestry. Přesto Židkovová přišla s jiným vysvětlením: její spolupracovnice není podle všeho dostatečně seriózní a dost ostražitá, neboť maskuje „podezřelé“ činnosti. V jiné době by Židkovová mohla být skvělá kamarádka, naprosto oddaná a ochotná se nezištně obětovat pro jiné. V roce 1937 ji ale stejné vlastnosti přivedly do služeb teroru. Přesvědčení o vlastní pravdě, jež podněcovalo její jednání, přispělo ke zmaru životů nejméně tří kolegů, Sagajdaka, Krivické a Somova. Dopad mělo ale i na další lidi z okruhu jejich spolupracovníků a přátel.

ALEXANDR SOMOV: SVRŽENÍ MOCNÉHO MUŽE V dubnu se straníci v továrnách a na pracovištích po celé zemi účastnili voleb do nových stranických výborů. Volby se konaly na pokyn ústředního výboru jako součást kampaně za demokracii, jež byla spuštěna plénem na přelomu února a března 1937. Nové volby skoncovaly s předchozí organizační praxí, podle níž měly stranické výbory připravené kandidátní listiny, které řadoví členové mechanicky odsouhlasili; tentokrát se volby vyznačovaly opravdovou konkurencí mezi soupeřícími kandidáty, tajnou volbou a důkladným hodnocením každého nominovaného celou členskou základnou. Straničtí funkcionáři měli uloženo, aby pořádali „hodnotící“ schůze, kde podávali přehled svých aktivit, dožadovali se kritiky a rozebírali své nedostatky. Mělo se tak skoncovat s běžnou praxí jmenování (rus. kooptacija), kdy se funkcionáři do vybraných pozic dosazovali. 185

Řadoví členové strany vítali volby i kampaň za stranickou demo­ kracii s  nadšením, přičemž chápali hodnotící schůze jako příležitost s nastupujícím vedením vyjádřit nespokojenost. Somov, předseda stranického výboru ocelárny Serp i molot, utrpěl drtivou porážku. V březnu jeho funkcionářští kolegové, především ve snaze očistit svá jména, naskočili na vlnu módního demokratizačního trendu a  nařkli ho z „porušování stranické demokracie“ a „potlačování kritiky“.18 V dubnu, v  rámci  série bouřlivých schůzí, jež trvaly tři dny, se ve velkém sále shromáždilo více než sedm set straníků, aby si vyslechli Somovovu zprávu o jeho stranických aktivitách v továrně a probrali 104 kandidáty na hlasovacích lístcích pro nadcházející volby do stranických výborů. Každý kandidát předložil svůj životopis a řadoví členové ho důkladně zhodnotili. Straníci rozzlobeně vystoupili proti Somovovi a  řediteli závodu Stěpanovovi, kteří svorně usilovali o znovuzvolení. Oba muži byli kritizováni za to, že nedokázali pojmenovat problémy v dílnách, včetně nehod, přerušení práce a údajného záškodnictví. Odstupující stranický výbor byl kárán za „potlačování kritiky“, což bylo populární heslo dne. Když se jeden dílenský vedoucí pokusil tomuto nařčení bránit, účastníci shromáždění ho vyhnali z pódia řevem: „Jen řekni, jak si potlačoval kritiku!“ a „Proč nemluvíš o nedostatcích dílenské stranické organizace?“ Řadoví členové byli se Somovem a jeho kolegy zřetelně nespokojeni. „Stranický výbor navštěvuje dílny jen zřídka,“ stěžoval si jeden soudruh a dodal, že jeho členové pouze vydávají nařízení, ale žádnou opravdovou pomoc řadovým organizátorům neposkytují. Jiný tvrdil: „Mezi námi jsou patolízalové… Stranický výbor porušuje principy stranické demokracie.“ Ačkoli někteří straníci patrně neudělali více, než že pronesli nějaká populární hesla, jiní vzali novou demokracii a volební kampaň vážně. Když hostující funkcionář z obvodního stranického výboru vystoupil na podporu Stěpanovova znovuzvolení, někteří straníci ho rozzlobeně obvinili z pokusu protlačit kandidaturu shora, čímž měl narušit jejich právo zvolit si vlastní kandidáty.19 Obvodní funkcionář, zvyklý na úctu, se před hněvem řadových členů raději rychle stáhl.

18 19

V partijnom komitěte zavoda, Martenovka, 20. března 1937, str. 2. S zavodskogo partijnogo sobranija, Martenovka, 30. března 1937, str. 2; S zavodskogo partijnogo sobranija, Martenovka, 10., 12. a 15. dubna 1937, str. 1.

186

Ačkoli byli tvrdé kritice vystaveni všichni členové ústředního výboru, Somov, jako jejich šéf, byl jejím hlavním terčem. Lidi pohoršovala jeho hrubost, panovačnost a sprosté chování. Jeden ze straníků poukázal na to, že „Somov stranickým organizátorům pouze nadává a uráží je, ale nepomáhá jim“.20 Někteří ho obhajovali, když poukazovali na jeho energii, oddanost a  nadšení, ale většina řečníků byla proti tomu, aby bylo jeho jméno přidáno na kandidátní listinu. Četní straníci se hlásili, že budou vyprávět historky o jeho neurvalém chování. Jako další nedostatek, kromě hrubého a  arogantního chování, jmenovali nedostatek politického vzdělání. Když se Somova instruktor v dělnickém studijním kroužku zeptal, zda si během hodiny povšiml nějakých nedostatků, údajně odpověděl: „Vrzání židle.“ Řečník z toho udělal závěr, že „tato odpověď dostatečně charakterizuje úroveň vůdčích schopností soudruha Somova“.21 Židkovová, která byla na seznamu kandidátů, též přednesla řadovým členům svůj životopis. Opět zamlčela, že její bratr byl vyloučen ze strany. Židkovová věděla, že úmyslné zatajení je důvodem k vyloučení, ale přesto si své tajemství nechala pro sebe. Možná doufala, že bratru Dmitrijovi bude členství brzy obnoveno, nebo se prostě obávala dopadu, jež by jeho vyloučení bezesporu mělo na její kandidaturu. Buď jak buď, ani její tajemství nedokázalo zmírnit její politické hodnocení druhých, takže proti Somovovi vystoupila velmi ostře. Nakonec byl Somov v důsledku silného stranického tlaku z kandidátské listiny vyškrtnut, zatímco Židkovová byla znovu zvolena do stranického výboru na další období.22 Somova tři dny trvající schůze a spousta invektiv namířených proti němu značně zdeptaly. Obvinění a zlomyslné historky urazily jeho hrdost a zranily jeho sebedůvěru. Tak jako v případě mnohých funkcionářů, kteří pocházeli ze skromných poměrů, Somovova síla nespočívala ve slušném chování a intelektuální kultivovanosti, ale v loajalitě, ochotě pracovat a hluboké oddanosti novému sovětskému systému. Přijal odpovědnost stranického výboru za mnohé nedostatky. Když Krivická viděla, jak se Somova kritika dotkla, snažila se ho utěšit. Tehdy se zmí20 21 22

S zavodskogo partijnogo sobranija, Martenovka, 30. března 1937, str. 2; S zavodskogo partijnogo sobranija, Martenovka, 10. dubna 1937, str. 1. S zavodskogo partijnogo sobranija, Martenovka, 15. dubna 1937, str. 1. Tamtéž.

187

nila Židkovové: „Je to takový hodný člověk. Je mi ho tak líto. Říkají, že je arogantní, ale oni ho nechápou, ty ho ale musíš pochopit.“23 Krivická byla zjevně méně okouzlená demokratizační kampaní než Somovem a její hlavní starostí bylo, jaký to bude mít dopad pro něho osobně. Obě dvě, ona i Židkovová, byly během stranické schůze zmítány emocemi, jedna proto, že překypovala city vůči neúspěšnému kandidátovi, druhá, že skrývala informaci o bratrově zatčení v naději, že tím dosáhne znovuzvolení.

NÁRODNOSTNÍ OPERACE A VEDLEJŠÍ ŠKODY Do konce jara 1937 byli Somov, Krivická a Židkovová zasaženi terorem, ačkoli z vnějšího pohledu všichni tři zůstali věrnými členy strany na dobrých místech. Krivická už nepovažovala Židkovovou za přítelkyni a chovala se k ní chladně. Židkovová se později dohadovala, že někdo z obvodního stranického výboru, kde Krivická začala pracovat, jí mohl o dřívějším udání ze strany nadřízené říci. V červnu Židkovová konečně informovala stranický výbor, že její bratr byl vyloučen. Její kolegové, které rozzuřilo, že informaci nezveřejnila během předvolební schůze v dubnu, ji sesadili z vedoucích pozic ve stranickém školicím středisku i ve výboru a udělili jí důtku za to, že s odhalením nepřišla včas, a zároveň za „otupělou třídní ostražitost, vztah k licoměrnému bratrovi a utajování trockisty“.24 Její případ přišel později znovu na přetřes, ale potrestaná a degradovaná Židkovová ještě pro tentokrát zůstala ve straně. Dny se prodlužovaly a stromy obrážely listím. Krivická stále pracovala pro obvodní stranický výbor jako informátorka a z pozice politické instruktorky navštěvovala továrnu Serp i molot. Stalinovy nově zasazené topoly kvetly, ale pro Krivickou končily dobré časy. Měla nyní tři stigmata: byla bývalou ženou muže vyloučeného ze strany; její jméno figurovalo nejméně ve dvou udáních, jednom z pera její kolegyně a bývalé přítelkyně Židkovové a  druhém, které bylo výplodem funkcionáře

23 24

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 139. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 138–41.

188

obvodního stranického výboru; a konečně, byla polské národnosti. Aniž to tušila, o jejím osudu již bylo rozhodnuto. Toho léta politbyro spustilo „masové a  národnostní operace“, během nichž vybíralo podezřelé společenské a  národnostní skupiny určené k zatčení a likvidaci prostřednictvím NKVD. Moskvou stanovené normy předepisující celkové počty zatčených pro Poláky, Litevce, Němce a  další imigrantské skupiny usazené v  Sovětském svazu byly rozeslány a rozděleny mezi správní jednotky, a tak se spustilo masové zatýkání. Politbyro rozjelo „polskou operaci“ 9. srpna, kdy NKVD rozeslal nařízení číslo 00485 společně s dopisem, v němž byly popsány polské špionážní a teroristické operace pod názvem „O fašisticko-povstaleckých, špionážních, sabotérských, poraženeckých a  teroristických aktivitách polské zpravodajské služby v SSSR“. Ačkoli dopis výslovně žádal, aby se zatýkání týkalo pouze „polských špionů“, přesto se díky němu zařadila mezi podezřelé veškerá polská populace v  Sovětském svazu. V  dopise stálo vysvětlení, že polská zpravodajská organizace se zmocnila vedení polské komunistické strany a  poslala přes hranice tisíce nových agentů přestrojených za uprchlíky. Funkcionář NKVD později připustil, že si útvary NKVD vykládaly nařízení jako svolení k  zatýkání nejen „polských špionů“, ale „šmahem všech Poláků“. Místní vyšetřující funkcionáři NKVD rozhodovali o ortelu, který pro obžalované znamenal buď vězení, nebo smrt zastřelením. Jména obviněných a  jejich tresty byly zapsány do dlouhých seznamů a  ty odsouhlasil vždy místní prokurátor a také funkcionář NKVD, přičemž ani jeden z nich neměl o jednotlivých případech k ruce žádné informace. Schválené seznamy, svázané do jakýchsi „alb“, pak byly postoupeny šéfu NKVD N. I. Ježovovi a prokurátoru SSSR A. J. Vyšinskému do Moskvy ke konečnému schválení. Ježov a Vyšinskij pověřili tímto úkolem sekční šéfy, kteří naráz zkontrolovali a vyřídili dvě až tři stovky archů obsahující tisíce jmen lidí odsouzených na smrt. Považovali tento úkol za „únavné břemeno“. Mezi srpnem 1937, kdy „polská operace“ odstartovala, a  srpnem 1938, kdy skončila, bylo vyslýcháno 143  810 Poláků, nad 139 835 z nich byl vynesen rozsudek a 111 091 (téměř 80 procent z celkového počtu odsouzených) bylo zastřeleno. Tímto nařízením byli zlikvidováni téměř všichni členové Polské komunistické strany a Polské socialistické strany, kteří emigrovali do Sovětského svazu. Převládající 189

většina obětí byli buď rolníci z hraničních oblastí, nebo zaměstnanci továren a na železnici.25 „Polská operace“ zpečetila rovněž osud Krivické. Po obvinění ze špionáže byla v létě 1937 zatčena NKVD. Nějakou dobu po jejím zatčení Somov napsal povinné hlášení o jejich vzájemném vztahu pro stranický výbor. Skutečností, tak jak je uvedl, obsahovalo jen málo: znal ji od roku 1934 a několikrát se s ní pak setkal. Po měsících výslechů se nakonec Krivická přiznala k  vyzvědačství. Během těchto měsíců vyšetřování však i nadále Somova chránila, když trvala na tom, že o jejích údajných aktivitách nic nevěděl. V srpnu, přibližně ve stejnou dobu, kdy zmizela ve vězení Krivická, byl zatčen i bratr Židkovové Dmitrij.26 Somov ve svém oznámení popřel, že by měl s  Krivickou poměr. V době, kdy to napsal, ale dorazila na moskevský stranický výbor Fedotovova zpráva, jež jejich vztah naopak potvrzovala. Moskevský výbor hned kontaktoval stranický výbor ocelárny Serp i molot. Obě oznámení si zcela zjevně protiřečila. Po zatčení Krivické nabyla nařčení vážnější povahy. Zapletl se Somov důvěrně s „polskou špionkou“? Mezi listopadem 1937 a lednem 1938 se stranický výbor sešel třikrát k tvrdému výslechu ohledně jeho údajného poměru s Krivickou. Somov už nebyl předsedou stranického výboru, ale stále zastával několik dalších významných politických funkcí, mezi jinými i vedoucího zvláštního oddělení továrny Serp i molot. Straničtí kolegové dychtivě toužili odhalit detaily vztahu mezi ním a Krivickou. Na Alexandru Somovovi, zlatém dítěti revoluce, muži s bezúhonným dělnickým původem, nezpochybnitelnou věrností straně a neochvějným přesvědčením, nyní ulpěl ohavný cejch kontaktu s „nepřítelem“.

25

26

Operativnyj prikaz narodnogo komissara vnutrennich del Sojuza SSR No. 00485, in: V. N. Chaustov, V. P. Naumov, N. S. Plotnikova (ed.), Lubjanka. Stalin i glavnoje upravlenije gosbezopasnosti NKVD, 1937–38. Dokumenty, Moskva: Izdateľstvo Matěrik 2004, 301–303; Nikita Petrov, Arsenij Roginskij, The “Polish Operation” of the NKVD, 1937–38, in: Barry McLoughlin, Kevin McDermott (ed.), Stalin’s Terror: High Politics and Mass Repression in the Soviet Union, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan 2003, str. 153–64. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 101, 138.

190

PRVNÍ VÝSLECH V  listopadu se přibližně šedesát členů strany zúčastnilo rozšířené schůze stranického výboru, na jejímž programu bylo projednávání Somovova vztahu ke Krivické. Somov poněkud rozvedl své první hlášení a potvrdil, že se poprvé setkal s Krivickou v roce 1934, když byl pozván spolu s dalšími stranickými funkcionáři z továrny na malou silvestrovskou oslavu do jejího bytu. Jmenoval i další účastníky oslavy, včetně Židkovové. Řekl, že mimo továrnu pak viděl Krivickou jen třikrát. Dvakrát v jejím bytě, jednou ji potkal náhodou na schodech v obvodním ústředí strany. Vše oznámil hned poté, co se dozvěděl o jejím zatčení, a přísahal, že „s ní neměl žádný mimořádný osobní vztah“. Zdůraznil svou stranickou loajalitu a dramaticky se od Krivické distancoval slovy: „Kdybych věděl, že je špionka, vlastníma rukama bych ji zardousil.“ Soudruhy tím nepřesvědčil, neboť ho zasypali otázkami: „Pomáhal jsi jí získat práci v továrně?“ „Chodil jsi s ní?“ „Podezíral jsi ji z něčeho?“ Na všechny dotazy odpověděl Somov záporně.27 Nový předseda stranického výboru Bubnov se domníval, že Somov neříká celou pravdu. Promlouval ke svému předchůdci naléhavě, ale vlídně, chtěl ho povzbudit, aby byl zcela upřímný: „Neřekl jsi pravdu. Chodil jsi s ní. Věřím, že bys vědomě nezradil svou zem, ale ona je taková podvodnice, že tě mohla zneužít pro vlastní zájmy.“ Somov se držel svého příběhu. „To není možné,“ řekl. „Nebyl jsem s ní ani v divadle. Zašli jsme jen do dělnického klubu jako každý jiný. Dělala tam práci pro stranu.“ Bubnov to zkoušel jinak: „Zajímá nás jen to, jakým způsobem tě mohla zneužít. Možná se tě ptala na továrnu.“ Somov trval na svém: „Viděl jsem ji jen dvakrát. Nikdy jsme neprobírali politické záležitosti.“28 Někteří Somovovi soudruzi se zpočátku postavili na jeho obranu a líčili ho jako oběť Krivické. Jejich obavy se povětšinou soustředily na to, zda mu tento vztah neznemožňuje nadále vykonávat povinnosti ve funkci vedoucího zvláštního oddělení: Roščin: Somov není špatný chlap, ale myslím, že bychom ho neměli nechávat ve zvláštním oddělení. 27 28

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 101. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 101–2.

191

Bogdanovič (náměstek ředitele ocelárny Serp i molot): Ženy provokatérky míří pro politické informace přímo k našim mužům. Známe Somova jako dobrého bolševika. Sama Krivická řekla, že to nevěděl [že je špionka]. Nemám důvod, proč Somovovi nevěřit. Dulin: Nemám pochyb o tom, že Somov je jeden z nás. Ale nepochopil, že nepřátelé se pokoušejí využívat lidi ve svůj prospěch i v rámci svých osobních záležitostí. Myslím, že se Krivická bála využít ho ke svým cílům, ale chtěla skrze něho posílit svoji autoritu ve stranické organizaci. Jakunin: Neměl by být ve zvláštním oddělení. A měl by nám o jejich vzájemném vztahu v ideové rovině říci více. Orlov: Somova známe. Je to spolehlivý bolševik. Vedl a stále vede život ve shodě s obecnou linií strany. Ale myslím, že není pravda, že se s tou ženou potkal jen dvakrát. Měl by být odstraněn ze zvláštního oddělení. Galkina (organizátorka ve válcovně za studena): Krivická byla velmi schopná osoba. Dokázala Somova využívat. Každý si všiml, že chtěla, aby ji měl rád. Gubyrin mi řekl, že Somova k ní poutal silný vztah. Jelikož se o jejich vzájemném poměru v továrně povídalo, neměl by zůstat ve zvláštním oddělení.29

Mnozí Somovovi kolegové si byli jisti, že o svém vztahu s Krivickou lže, i když připouštěli, že to nemohou dokázat. Shodli se však na tom, že v každém případě už jen na základě fámy o jeho důvěrném poměru se špionkou by měl být sesazen z vedoucích funkcí. Pokud jde o Somova, ten i nadále vše popíral: „Prohlašuji, že jsem žádný poměr s Krivickou neměl,“ zvolal rozhněvaně. „Samozřejmě, že jsme se denně potkávali, když tu pracovala. Ale osobně jsem se o ni nezajímal. Do továrny ji poslala vyšší stranická organizace. Kdybych věděl, čím ve skutečnosti je, vyrazil bych jí zuby.“30 Zde Somov převzal běžnou taktiku shazování viny na druhého. On nenesl za přítomnost Krivické v továrně Serp i molot zodpovědnost, do továrny ji delegovali vyšší straničtí funkcionáři. Proč by měl trpět následky rozhodnutí, jež učinili jeho nadřízení? To oni byli zodpovědní za to, že neprověřili její zázemí. Nerozpakoval se však očernit ani samotnou Krivickou. Jeho prohlášení, „že by jí vyrazil zuby,“ kdyby věděl, že je špionka, znělo jako brutální tečka za jeho dřívějším tvrzením, že by ji „zardousil vlastníma rukama“. Ať už byl jejich 29 30

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 102. Tamtéž.

192

vzájemný vztah v  minulosti jakýkoli, Somov, poté, co byla Krivická zatčena, vůči ní neprojevil téměř žádnou loajálnost. Naopak, spíše ho rozběsnilo, že i z vězení je stále schopná ho kompromitovat. Bubnov se ještě jednou pokusil o racionální postup. „Nás nezajímá, jestli s ní chodil na večírky, nebo s ní popíjel čaj, nebo s ní chodil na schůzky – nic z toho není až tak velký přečin,“ prohlásil. „Pokud ho odstraníme z jeho místa, znamená to, že tím vyjadřujeme, že jsme mu přestali důvěřovat, my ale pro to nemáme žádný věcný důkaz. V továrně byl Somov vždycky stále bdělý, provinil se jen tím, že na to rezignoval v osobním životě. Všichni Somova známe. Krivická se ho pokusila zneužít, ale on si to ani neuvědomoval. Nevěřím, že s ní byl propojený v nějakém ideologickém slova smyslu.“ Na rozdíl od mnoha jiných členů strany, kteří byli vyloučeni, neboť měli těsné vztahy s politicky kompromitovanými příbuznými, choti či manželkami nebo spolupracovníky, Somov dokázal důrazně popřít – ať už to byla pravda, nebo ne – že by měl kdy ke Krivické jakékoli osobní pouto. Nebyla jeho ženou ani příbuznou, dokonce ani kolegyní z jednoho oddělení. Ačkoli měli členové stranického výboru vůči jeho verzi příběhu pochyby, neměli důkaz, že lže. Jeho houževnaté odmítání a důslednost, s jakou se zříkal údajné milenky, je přesvědčila, že zůstal „jedním z nás“. Somovovi jistě pomohla i opodstatněná poznámka, že stranický výbor „nemá žádný věcný důkaz“ k tomu, aby ho sesadil z jeho pozice. Stranický výbor odhlasoval znění zápisu do Somovových stranických dokladů o jeho „nedostatku osobní bdělosti“. Tento trest, mírnější než důtka jakéhokoliv druhu, neměl žádné bezprostřední následky. Somovovi dovolili setrvat ve straně i v různých dalších funkcích v továrně, včetně nejvyššího postu ve zvláštním oddělení.31

DRUHÝ VÝSLECH V době, kdy Somov bojovně odrážel palbu otázek svých soudruhů, Krivická čelila ve vězení mnohem drsnějším výslechům. Na podzim 1937 již bylo zcela běžnou praxí, že vězni byli vystavováni fyzickému násilí, jehož cílem bylo zlomit je na těle i na duchu. Přibližně tři měsíce po 31

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 103.

193

zatčení se Krivická, ať již následkem bití, odpírání spánku, izolace či prostě jen ze zoufalství, zhroutila. Svému vyšetřovateli se přiznala, že „Somova milovala jako muže a vážila si ho jako člověka“. Řekla, že ho znala tři roky a že spolu probírali politická témata týkající se práce.32 NKVD okamžitě o jejím přiznání informoval stranický výbor ocelárny Serp i molot. V prosinci stranický výbor znovu otevřel Somovův případ na základě výpovědi Krivické a informací z NKVD. Schůzi zahájil Bubnov. Tím, že předtím Somova obhajoval, se předseda stranického výboru dostal do nepříjemné situace, kdy mohl být obviněn, že „přehlížel signály“ či „mlčky trpěl nepřítele“. Tentokrát případ uvedl již v podstatně méně sympatizujícím duchu. „Je jasné,“ řekl, „že s ní Somov chodil a žil s ní. Chodil do jejího bytu. A ona si vzala do vězení jeho hodinky.“ Stranický výbor znovu hloubal o povaze jeho vztahu s Krivickou, zatímco Somov nařčení zlostně vyvracel. „Nikdy jsem s ní nežil,“ prohlásil ostře. „Nevím, co ode mne chtěla. Poté, co odešla z továrny, jsem ji viděl jen dvakrát.“ Jeden straník ho káral: „Všichni říkají, že jsi s ní žil.“ „To je lež,“ odpověděl Somov. „Kdybych s ní žil, netajil bych to. Larkin a Polukarov [oba členové strany] byli mými spolupracovníky. At´ vám povědí, jestli ji se mnou viděli“. Další straník vykřikl: „Byly ty hodinky dárkem od tebe?“ Členové strany se ho zevrubně vyptávali, ale Somov zůstal pevný. Nakonec se do toho vložil Bubnov: „Somov by měl být odstraněn ze zvláštního oddělení. A my bychom si na něho měli dávat pozor.“ Když to Somov vyslechl, vybuchl. „Za co? Proč?“ žádal odpověď. „To je taktika nepřátel, že lidi znemožňují. Jsem vinen, protože jsem si nevšiml nepřítele, ale kvůli tomu nemůžete člověku tak strašně ublížit.“ Bubnov s rozvahou odpověděl: „Nemáme žádná fakta, na jejichž základě bys měl být vyloučen ze strany, ale každý si na tebe musí dávat pozor. Můj návrh je, abychom Somova sesadili z  funkce a  dali mu důtku za to, že přehlédl nepřítele.“ „Ničím jsem se neprovinil,“ trval na svém Somov. „Konec konců, ona byla stranickou funkcionářkou na doporučení funkcionářů ústředního výboru.“ Znovu se pokusil svalit zodpovědnost za přítomnost Krivické v továrně na vyšší stranické funkcionáře. Tentokrát se ale nemohl opřít o sympatie a podporu ostatních straníků jako při předchozím výslechu. 32

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 117.

194

Bubnovův návrh prošel. Stranický výbor nyní odhlasoval pro Somova důtku, tedy tvrdší postih, než byl původní zápis do jeho papírů, a doporučil, aby ho ředitel sesadil z místa vedoucího zvláštního oddělení.33 Židkovová, autorka původního udání, jež nasměrovalo pozornost NKVD a stranických funkcionářů na vztah Somova s Krivickou, naslouchala průběhu výslechu mlčky. V červnu byla odvolána ze stranického výboru a vzdělávacího střediska za to, že nenahlásila vyloučení bratra ze strany, nyní nervózně čekala na konec debaty kolem Somovova případu. Její vlastní záležitost měla přijít na program jednání stranického výboru hned poté. Židkovová, kdysi tak horlivá v  udávání jiných, se nyní musela vyrovnávat s vlastními politickými trampotami. Bratr Dmitrij, v únoru vyloučený ze strany, byl v srpnu zatčen. Židkovová a její sestry si nějakým způsobem dokázaly domluvit ve vězení s bratrem schůzku. V zoufalé naději, že ho sestry budou schopny z vězení dostat, jim poskytl svou verzi událostí, které ho tam dostaly.34 Od tohoto okamžiku Židkovová horečně pracovala na jeho odvolání: napsala žádost samotnému Stalinovi, setkala se s vysoce postavenými stranickými představiteli Komise stranické kontroly (KPK) a získala slib od E. Jaroslavského, předního stranického činitele a člena KPK, že obvinění vznesená proti jejímu bratrovi osobně prošetří. Židkovová byla přesvědčena o Dmitrijově nevině a  podstoupila měsíce čekání ve frontách, aby si mohla promluvit s někým z náčelníků vězeňské služby, dojednávání rozhovorů se stranickými funkcionáři a psala dopisy v bratrově zastoupení. Stranický výbor souhlasil s tím, že projedná případ Židkovové znovu a zváží nové informace, jež získala během rozhovoru s bratrem ve vězení. Nyní stála před výborem a přerývaně vyprávěla dlouhý, spletitý příběh. Bratr, tehdy druhý tajemník moskevského stranického výboru, se údajně dostal do konfliktu se svým šéfem, prvním tajemníkem, ve snaze odhalit jistého trockistu, jenž se pohyboval v  bezprostředním okolí obou mužů. Poté, co byl údajný trockista zatčen, udali jeden druhého moskevskému stranickému výboru. Židkovová vysvětlila, že její bratr byl zatčen na základě přiznání „prolhaného kulaka“ Abramova, jenž ho očernil u předsedy obvodní pobočky NKVD, načež ten 33 34

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 117–18. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 138.

195

obvinění neprošetřil. Případ Dmitrije Židkova, tak jako většiny ostatních v té době, tvořila komplikovaná změť vzájemných udání a ostouzení řady vyděšených lidí, z nichž všichni stejným způsobem usilovali o  vlastní záchranu. Židkovová, jež byla ve své  sesterské víře zcela neotřesitelná, řekla stranickému výboru, že „bratr nemůže být zrádce. Od svých patnácti let byl několikrát v carském vězení. Mého druhého bratra mučili bělogvardějci. Napsali jsme Stalinovi, Ježovovi a Vyšinskému žádost o přešetření.“ Člen výboru přerušil příval slov a zeptal se: „Proč se tu stále zabýváš případem svého bratra, a nikoli svým?“ „Ta záležitost se netýká jenom Dmitrije,“ odpověděla Židkovová. „Týká se celé revolucionářské rodiny Židkovových. Náš bratr Alexandr obětoval život pro sovětskou moc a nikdo nikdy nesmí poskvrnit čest naší rodiny.“ Na to jiný straník ostře reagoval: „Ona chce, abychom si mysleli, že NKVD udělal nějakou chybu, avšak není čestná. Nikdy nám neřekla, že bratr byl sesazen ze své funkce kvůli svým vazbám na trockistu. Vylučte ji.“ Další dodal: „Židkovová hájí svého bratra s odvoláním na revolucionářského ducha své rodiny. Podle ní členové moskevského výboru, NKVD, Komise stranické kontroly, ti všichni chybovali. Někdo se tu snaží obhajovat nepřátele místo toho, aby je likvidoval.“ Ředitel továrny Stěpanov se jí bez obalu zeptal: „Chceš tady tvrdit, že jsi stejná jako tvůj bratr?“ „Ano!“ zakřičela Židkovová. „Nikdy nebudu formalistkou. Vlastní kůže mi nebude nikdy tak drahá.“ Spravedlivě rozhořčená zaútočila proti Stěpanovovi, aby ho očernila. „Nikdy jsem nebyla lhářka a ani jí nemůžu být,“ zvolala. „Pročpak se, soudruzi, nezeptáte Stěpanova, proč býval kdysi menševikem, místo abyste se mě tu vyptávali? Nejednáte ve stranickém duchu. Chcete rychle dospět k rozsudku. To je zločin. Nikomu se nepodaří mě ze strany vyloučit.“35 Židkovová si ani ve  vyostřené a  vzrušené situaci nedokázala představit, že by se jejímu bratrovi nepodařilo se obhájit. Byla ochotná dát své členství ve straně v sázku na jeho nevinu. Vůči Somovovi a Krivické však takovou povinnost neměla. Když byla dotazována na svůj vztah ke Krivické, celkem hrdě mluvila o udání, jež poslala NKVD. Pak poskytla dodatečné informace svědčící o intimním vztahu mezi Krivickou a Somovem, čímž vyvracela Somovovo popírání. Židkovová bez 35

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 138–41.

196

zjevných výčitek svědomí zopakovala důvěrnosti, s nimiž se jí Krivická svěřila.36 Bratrova tíživá situace (a v širším slova smyslu i její vlastní) v ní neprobudila žádný větší soucit s politickými potížemi jejích spolustraníků. Byla tvrdošíjně přesvědčená, že zatčení bratra byl omyl, k němuž došlo vinou neschopného funkcionáře NKVD a politicky podezřelého, pomstychtivého nadřízeného, nicméně si byla zjevně stejně tak jistá, že tragické osudy jiných jsou opodstatněné. Očividně necítila žádnou lítost ohledně svého podílu na potížích Krivické a Somova, jež způsobila svým udáním. Její chování vůči ostatním se nezměnilo ani po osobním setkání s terorem. Veřejně stále zastávala názor, že konkrétní nepřátelé jsou všude, a pokračovala v osobním tažení usilujícím o „jejich zničení“. Její vlastní zkušenost jí na ochotě udávat a očerňovat druhé nikterak neubrala. Stranický výbor na pokrytecká prohlášení Židkovové reagoval rozzlobeně. Jeden člen zmínil, že Židkovovou pojil s Krivickou velmi blízký vztah, na nějž se v rozruchu kolem Somova zapomnělo. Židkovová, která byla tímto označením překvapená, rozhořčeně odpověděla: „Udala jsem ji NKVD a teď tu slyším, že jsem s ní měla blízký vztah.“ Nicméně stranickým výborem její protesty nepohnuly. Jeho členové odhlasovali její vyloučení ze strany za to, že stranu obelhávala, když tajila bratrovo vyloučení, „kryla bratra, trockistu a nepřítele lidu“, a za to, že udržovala vztah s „nepřítelem“ Krivickou.37 Vyloučení Židkovové v sobě skrývalo určitou míru spravedlnosti v době, kdy spravedlnost v jakékoliv formě byla nedostatkovým zbožím. Právě ona pomohla označit Krivickou jako nepřítele a obrátila k ní pozornost NKVD. Osobní vztah s tímto „nepřítelem“ nyní přispěl k tomu, že ona sama byla vyloučena ze strany. Nikoho však nepřekvapí, že spravedlnost hrála v tomto dramatu jen vrtkavou roli. Do měsíce bylo vyloučení Židkovové změněno. V lednu již byla opět ve stranických řadách, znovu se účastnila schůzí a podílela se na jejich programu, udávala další osoby za to, že se stýkají s „nepřítelem“.38 Zda jejího bratra propustili z vězení a vrátili do funkcí, známo není, i když se zdá nepravděpodobné, že by za podnětem k rehabilitaci Židkovové mohlo stát něco jiného než radikální obrat v jeho případu na nejvyšších 36 37 38

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 140. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 223, l. 140–41. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 31–32.

197

místech, což jí umožnilo opětovně sladit vzájemně si konkurující loajalitu vůči rodině a straně. Jakákoli osobní muka, jimiž mohla trpět v týdnech mezi zbavením a opětovným vrácením svého členství ve straně, zůstala skrytá, přičemž její očištění ještě více podnítilo její ochotu útočit na druhé.

TŘETÍ VÝSLECH Kampaň za stranickou demokracii, vyhlášená během pléna ústředního výboru na přelomu února a března 1937, dodala členům strany odvahu dožadovat se větší účasti na rozhodování stranických výborů. Rozhodnutí ohledně soukromého a politického chování straníků, jež byla kdysi výsadou dílenských a stranických výborů, se nyní dostala na programy celozávodních stranických schůzí. Těchto masových schůzí v některých větších továrnách a podnicích se účastnily stovky straníků. Jejich dynamika se značně odlišovala od schůzí dílenských či stranických výborů, na kterých se malé skupiny setkávaly pravidelně a pracovaly společně po dosti dlouhou dobu. Průběh větších schůzí, jež se neřídily běžnou praxí a nebyly ovlivňovány vzájemnými vztahy, byl proměnlivý, bouřlivý a nepředvídatelný. Debatní plénum bylo přístupné každému, kdo si přál mluvit, diskuse se točily od jednoho tématu k druhému a zpravidla se prosazovaly ty nejarogantnější hlasy. Soustředěná, rozumná ­d iskuse pěti stovek lidí byla takřka nemožná. Předseda stranického výboru ocelárny Serp i molot Bubnov byl schopen uplatnit svůj vliv na menší skupinu lidí, ale kontrolu nad výsledky těchto obrovských shromáždění měl jen nepatrnou. Stovky straníků v napjatém očekávání zaplnily v lednu 1938 závodní zasedací sál, aby vyslechly a  prodiskutovaly případy vyloučení ze strany projednávané stranickým výborem. Somovův případ byl jedním z řady na programu. Když Somov zaujal místo před pódiem v přední části sálu, Bogomolov, zástupce předsedy stranického výboru, shrnul ještě jednou všechna „fakta“: Somov poprvé potkal Krivickou v roce 1934, kdy byl vedoucím stranické organizace pracovníků u pece s otevřeným topeništěm a ona také pracovala také v továrně. Podle oznámení sepsaného oblastním stranickým funkcionářem Fedotovem udržoval Somov 198

důvěrný vztah s Krivickou tři roky a často zůstával v jejím bytě. Ve vlastním oznámení, které Somov napsal krátce po zatčení Krivické, ale uvedl, že ji navštívil pouze dvakrát, z toho jednou během silvestrovského večírku v roce 1934. Několik zbývajících skutečností si neprotiřečilo: Somov daroval Krivické hodinky. Krivická pracovala ve školicím středisku jako asistentka Židkovové. Krivická odešla z továrny, přijala práci jako informátorka stranického výboru Taganského obvodu, pak byla zatčena jako polská špionka. Stranický výbor zapsal do Somovových dokumentů důtku.39 Po oznámení rozhodnutí stranického výboru posluchači reagovali rozzlobeně. Někdo křičel: „To je moc mírný trest,“ Bogomolov ohlásil: „Celá věc se nyní předkládá schůzi, a ta rozhodne.“ Pak vyzvali Somova, aby ke shromáždění promluvil. A on se znovu držel vlastní verze příběhu: „Izotov, Židkovová, její manžel a já jsme šli na Silvestra roku 1934 na večírek do bytu Krivické.“ Somov záměrně uváděl konkrétní jména: Izotov byl předsedou stranické organizace ve slévárně odřezků, člen strany na dobré pozici, a  Židkovová se v  té době podle všeho odvolala proti svému vyloučení a uspěla, takže jí bylo členství vráceno. Ve skutečnosti seděla Židkovová v davu a pozorně ho sledovala. Přátelství s Krivickou se výrazně podepsalo na jejím předchozím vyloučení, a to, co Somov nyní řekl, mohlo mít velký dopad na její budoucnost. Při své obhajobě Somov uplatnil běžnou taktiku: tím, že uvedl konkrétní jména lidí ve velmi dobrých pozicích, kteří byli také během onoho kompromitujícího večera přítomni u Krivické, se snažil zmírnit obvinění vznesená pouze proti sobě. V podstatě se přítomných ptal: Proč trestáte jen mne? Somov si navíc dával pozor, aby připustil pouze ta setkání s Krivickou, která se udála na veřejnosti, na místech, kde je ostatní mohli spatřit spolu. Stále popíral, že by s ní kdy měl důvěrný vztah. Když přestal mluvit, účastníci shromáždění ho začali bombardovat nepřátelskými dotazy: Otázka: Byli jste tam jako hosté? Somov: Vypil jsem trochu vína. Neopil jsem se. Půjčil jsem si nějaké knihy. Když odešla pracovat pro Taganský obvod, už jsem ji víckrát neviděl, jen jednou na schodišti obvodního stranického výboru a  pak jsme spolu seděli na schůzi 39

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 24.

199

moskevského stranického výboru v roce 1936. Jakmile jsem se dozvěděl, že byla zatčena, okamžitě jsem vše oznámil. Daroval jsem jí hodinky, poté co zaspala. V roce 1934, když byla členkou strany, jsem ji viděl pouze dvakrát. Její muž pracoval jako instruktor stranické organizace ústředního výboru. Neměl jsem ani ponětí, že je Krivická nepřítelem lidu. Kdybych to věděl, veřejně bych ji odhalil. Mojí chybou bylo, že jsem si nevšiml zarytého nepřítele lidu. Otázka: Nenašly by se ty knihy, které sis od ní půjčil, v sovětské knihovně? Somov: Ne.

Někdo v sále zakřičel: „Ale ano, našly!“ Nyní se ozvala Židkovová a  pokusila se vrátit diskusi k  hlavnímu bodu. „Nebylo mezi vámi něco hlubšího?“ ptala se. „Nějaký důvěrnější vztah?“ Somov odpověděl: „Nebyl, byla to jen známá.“ Bogomorov ho přerušil a poznamenal: „Krivická během výslechu řekla, že jste udržovali sexuální vztah po dobu tří let.“ Jiní straníci se ptali: „Bylo na hodinkách něco vyryto?“ „Jak ses dozvěděl o jejím zatčení?“ Somov si opět dal záležet, aby utrousil nějaké jméno: „Dozvěděl jsem se to od Gubyrina. Zatkli ji v červenci nebo v srpnu. V září jsem napsal oznámení.“40 Somov vystavěl svou obhajobu na několika skutečnostech: Krivická zaujímala před zatčením významnou stranickou funkci; místo v továrně jí zajistili straničtí papaláši; byla asistentkou Židkovové, nikoli jeho; navíc s ní pracovali mnozí další lidé. Jejich vzájemný vztah se nelišil od vztahu jiných dvou soudruhů či spolupracovníků. Jeden ze straníků mu nyní položil jinou, mnohem záludnější otázku: „Znalo ji mnoho jiných lidí, proč tedy žádný z nich nenapsal oznámení?“ Tím mířil přímo na povahu vztahu: kdyby Somov neměl s Krivickou důvěrný vztah, proč by se obtěžoval písemně informovat o jejím zatčení vyšší stranické orgány? Somov odpovídal velmi opatrně. „Protože jsem byl v jejím bytě a protože měla mé hodinky, mluvil jsem s Bubnovem a pak jsem napsal oznámení.“41 Mnozí členové strany Somovovu popisu událostí nevěřili. Někteří líčili drby, které o jejich poměru slyšeli v dílnách. Následovaly další otázky: „Probírali jste během silvestrovského večera politická témata?“ „Věděl jsi, že se teprve krátce předtím přistěhovala z Polska?“ „Jakým 40 41

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 26–27. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 27–28.

200

způsobem byla Krivická jmenována do funkce?“ „O čem ses bavil s touto nepřítelkyní lidu a jaké podrobnosti o naší továrně jsi jí předal?“ Dotazy, většinou provokativní a nepřátelské, pokrývaly celou škálu témat, ale příběh, který jim Somov odvyprávěl, mu umožnil se jim šikovně vyhnout: nevěděl žádné detaily z jejího životopisu a neposkytl jí žádné informace, neboť s ní nikdy neudržoval důvěrný vztah.42 Podobně jako zrádný vodní vír, vyslýchání začalo brzy do hloubky stahovat další oběti. Jeden ze straníků se zeptal: „Proč Izotov neposlal oznámení?“ Izotov, který byl hostem na silvestrovském večírku u Krivické, Židkovová, jež byla její přímou nadřízenou, Gubyrin, který řekl Somovovi o jejím zatčení, ti všichni museli nyní vysvětlovat, jaký k ní měli vztah. Gubyrin mluvil první a okamžitě se pokusil očistit. Prohlásil, že znal Krivickou vzhledem k její spolupráci se stranickým výborem. Když slyšel zprávy o jejím zatčení, uvědomil o tom Somova. Dokonce tento zdánlivě podružný detail umožnoval různé interpretace: byla skutečnost, že Gubyrin uvědomil Somova, důkazem, že ho pokládá za zainteresovaného, nebo to byla jen další ze zvěstí nepřetržitého proudu utajovaných informací kolem zatýkání. Fámy, které roznášeli od dílny k dílně vyděšení soudruzi a spolupracovníci, vytvářely neoficiální, ale klíčovou komunikační síť uvnitř továrny. Každá nová zpráva podněcovala rychlou vnitřní kalkulaci, neboť její příjemce si v tichosti spočítal, jak by poslední oběť mohla ohrozit jeho samotného. Gubyrin pečlivě vážil slova, jež ani nevyvracela, ani nepodporovala Somovovu verzi průběhu událostí. Připustil, že se Krivická často zastavovala u topeniště pece, aby viděla Somova, ale dodal: „Jaký vztah měli mimo pracoviště, nevím. Nemyslím si, že by Somov Krivické předal nějaké důležité informace.“43 Jiný člen strany ho nyní přerušil tvrdší poznámkou. „A Somov to dovolil, otevřel všechny brány výroby nepříteli lidu. I kdyby neudělal nic víc než tohle, jako Petruška mezi nepřáteli lidu, umožnil jí přístup. To nikdo nemůže popřít.“44 Somov se znovu pokusil vysvětlit, že není odpovědný za přítomnost Krivické v továrně. „Nebyl jsem její nadřízený,“ opakoval.

42 43 44

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 24–30. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 30–31. Petruška (milovník s neopětovanými city) je často používaná loutka v ruských lidových hrách, zde zřejmě odkaz na známý balet.

201

Ale jeho kritik zareagoval: „Myslím, že rozhodnutí stranického výboru bylo příliš shovívavé. Měli bychom ho vyloučit.“45 Otázka postavení Krivické v rámci ocelárny Serp i molot ohrožovala především Židkovovou, která byla její nadřízenou. Somovova poslední poznámka znamenala podraz, který mířil přímo na ni, a tak cítila, že se musí bránit. Právě před měsícem ji vyloučili ze strany, mimo jiné kvůli vztahu s Krivickou, takže dobře pochopila, že pokud se věci obrátí proti ní, může být obviněna ze spolčování. Židkovová ve snaze, aby se z této šlamastyky dostala, přemýšlela, jak odlišit svou vlastní situaci a situaci Somova. „To, co je důležité, když soudíme člena strany,“ upozornila škrobeně, „je, za prvé, jeho obětavá poctivost.“ Židkovová se touto vlastností chlubila a dala to najevo při obhajobě svého bratra. Nyní se potřebovala ochránit před možným obviněním z toho, že nenapsala oznámení poté, co byla zatčena Krivická. Už byla potrestána za to, že ho nenapsala po bratrově vyloučení a nyní horlivě usilovala o to, aby se vyhnula opakování někdejších problémů. Pokračovala: „Není nutné o čemkoliv informovat, pokud člověk Krivickou náhodně někde potkal nebo se s ní sešel jednou na silvestra, ale když ses jí ocitl blíže, když jsi měl možnost poznat, jaký typ člověka vlastně je, a přesto jsi v tu dobu neudělal nic, pak za to musíš nést stranickou odpovědnost.“ Tímto způsobem Židkovová omluvila svůj vztah s Krivickou. „Somov obelhal schůzi, když tvrdil, že mezi nimi byl jen nevinný vztah založený výlučně na pracovních povinnostech, takový jaký mají spolu straničtí kolegové,“ prohlásila. „To je lež. Somov a Krivická měli blízký, intimní vztah. Svěřila se mi. Nejde o to, že jí daroval hodinky, ale že nebyl dostatečně upřímný k soudruhům na stranické schůzi.“ Židkovová i  tentokrát zůstala věrná svým vychvalovaným zásadám a důrazu na absolutní upřímnost vůči straně. Trvala na tom, že Somovova vina spočívá v neupřímnosti a odmítnutí přiznat skutečnou povahu jejich vztahu. Za jeho vinu neoznačila služební či pracovní vztah s Krivickou, jenž byl podobný tomu jejímu, ale především jeho obelhávání. Židkovová hrdě schůzi připomněla, že udala Sagajdaka, bývalého vedoucího válcovny za studena, který byl později zatčen, i to, že Somov nedbal jejího upozornění: „Když Sagajdak prosazoval své kontrarevoluční teorie, stranický výbor ho podpořil. Načež 45

Tamtéž.

202

jsem řekla, že musí být odstraněn, ale Somov odpověděl: „To není tvoje starost.“ Kvůli Somovově shovívavosti jsem musela jít jak na obvodní stranický výbor.“ V závěrečné poznámce ale Židkovová poněkud ustoupila a doporučila členům strany, aby Somova nevylučovali. Vysvětlila to následovně: „Myslím, že pokud by Somov navázal vztah s nepřítelem lidu vědomě, pak by pro něho v řadách strany nebylo místa, ale pokud je to otázka nedostatku politické bdělosti a nedostatku upřímnosti, pak si myslím, že přísná důtka bude postačující.“ Židkovová tedy nazvala Somova lhářem, přičemž poskytla důkaz jeho poměru s Krivickou, nicméně byla proti jeho vyloučení. Tímto postupem se držela vlastních zásad a současně projevila určitou míru soucitu s provinilcem. Ve svém dogmatismu, který se projevoval až nadutou arogancí, prostě nebyla schopná vidět a pochopit, jak moc její zásady škodí ostatním.46 Mnozí účastníci schůze měli kdysi se Somovem sami co do činění. Jako někdejší předseda stranického výboru řídil mnoho veřejných debat týkajících se obvinění, vylučování ze strany či zatýkání. Proto nebylo překvapením, že se do diskuse promítla i mnohá osobní nevraživost. Jedna žena, jež zcela zřejmě k Somovovi chovala zášť, vystoupila s podivně zkomoleným prohlášením: „Proč se stále vracím k pomluvám, které Somov dovolil šířit a byly namířeny proti mně? Jsem nervózní osoba, sedmdesát pět procent lidí mě nepovažuje za normální, zdravou, ale takové očerňování, které připustil Somov, bych nedopustila. Byly to ubohé a  podlé úskoky.“ Pak se jí podařilo převést svůj osobní hněv proti Somovovi pro jeho neschopnost chránit ji do přijatelnějšího, i když stále nesmyslného politického jazyka: „Nebyl dostatečně bdělý,“ řekla. „Můžu názorně doložit, jaký vztah měl ke stranickému studiu, když jsem byla propagandistkou. Nebyla to jeho jediná chyba, ale podívejte se na jeho vztahy s lidmi vůbec. Jeho slib, že bude odhalovat nepřátele, jeho představy o slušných vztazích s lidmi – to prostě v jeho případě neexistovalo. Jedna chyba je jenom chyba, stejně tak dvě, ale tři, to už je systém.“ Jiný řečník se pokusil vrátit debatu zpět k Somovovi. „Soudruzi,“ řekl, „není důležité, zda Somov měl vztah ke Krivické jako k ženě. Otázka je, jaká politická témata spolu probírali. Když se bavíme o soudruhu Somovovi, nesmíme zapomenout, že byl dělníkem a jeho otec také. A právě teprve když se 46

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 31–33.

203

stal předsedou stranického výboru, obklopili ho nepřátelé. Jdou přímo na vedení, najdou si toho, kdo mu předsedá, a sblíží se s ním. To nám předvedla Krivická. Byla vždy elegantní, otevřená, hezky oblečená a usilovala o blízký vztah, aby se dozvěděla to, co potřebovala. Nepřítelkyně lidu Krivická nešla za dělníkem, aby se ho zeptala na jeho práci; šla za tajemníkem stranického výboru a pozvala ho na silvestrovský večírek. Jaké otázky mu kladla o výrobě v dílnách? A o závodním plánu? Bylo by stupidní si myslet, že by Krivická řekla předsedovi stranického výboru: ‚Jsem nepřítel lidu. Jsem špionka.‘ Myslím, že tohle všechno je moc vážná věc a že Somov nemá ve straně co dělat.“47 Straníci se znovu a znovu vraceli k několika tématům. Lhal Somov? Věděl, že je Krivická špionka? Prozradil jí nějaké důležité informace? Téměř všichni, kteří mluvili, byli přesvědčeni, že něco vyzradil. Jedna žena řekla: „Nejprve mě rozhodnutí stranického výboru překvapilo, protože si myslím, že Somov nenavázal kontakt s nepřítelkyní lidu, se špionkou vědomě, ale v jeho řeči zazněly falešné tóny, které mě donutily o něm pochybovat. Viděla jsem, jak láskyplně se Krivická k Somovovi chovala, říkala mu Sašo, Sašenko, ale o tom nechci mluvit. Věděl Somov, že se krátce předtím přistěhovala ze zahraničí, z Polska? Jak to, že to ostatní lidé věděli, ale on, který s ní měl důvěrný vztah, to nevěděl? … Myslím, že si nejen zaslouží přísnou důtku, ale je také nutné důkladně prověřit všechny informace, které máme, protože ve své řeči nás Somov zcela zřejmě obelhával.“48 Někdo další uvedl přesvědčivý argument pro vyloučení: „Soudruh Somov čelí vážnému obvinění – že udržoval vztah se špionkou. Somov tento vztah nepřiznává. Bylo řečeno, že byli opilí. Ale v opilosti člověk vykecá všechno. A to se nestalo jen jednou. Pandul, šéf stranické organizace pracovníků u topeniště pece, se Somovem pracoval. Ten [Pandul] byl nepřítelem lidu a už rok sedí ve vězení. Během funkčního období Somova bylo odhaleno celé hnízdo špionů. Po výměně vedení továrny bylo odhaleno deset špionů. Myslím, že rozhodnutí strany v Somovově případu je příliš blahosklonné. Když Rovnov navštívil Sagajdaka, a čert ví, co mu řekl, v tom případě by se dalo uvěřit, že ten člověk nebyl při smyslech. Já osobně bych věděl, že tam nemám chodit [do Sagajdakova bytu]. Ale v tomhle případě? Tři roky intimní poměr se 47 48

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 34–35. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 35–36.

204

špionkou, a on je pořád předsedou stranické organizace. Myslím, že po tomhle ve straně není pro Somova místo.“49 O slovo žádalo víc lidí, ale Bubnov se pokoušel diskusi ukončit. Ještě bylo nutné probrat další případy. „Skončeme to,“ řekl. „Dejme slovo Izotovovi. Byl se Somovem na silvestrovském večírku.“ Předseda stranické organizace ve slévárně odřezků Izotov by rád svůj vztah s Krivickou minimalizoval. „Neměl jsem žádnou vazbu na nepřítele lidu,“ pohlásil. „Když jsem se dostal do vedení stranické organizace, obnášelo to i činnost ve stranickém školicím středisku… Po hodině se začalo diskutovat o tom, kde se sejdeme na silvestra. Neměl jsem rodinu, byl jsem tehdy ještě svobodný. Somov řekl: ‚Pojďme tam.‘ Tak jsme šli ke Krivické. Přišli jsme v deset a byla tam Židkovová a její manžel [manžel Krivické] Jevdokimov a instruktor ústředního výboru, jehož příjmení neznám. Zůstali jsme tam asi hodinu a pak jsme odešli. Tím můj styk s Krivickou skončil. Nebyl jsem s ní v žádném blízkém vztahu, nikdy jsem ji nikde neviděl a obecně je známo, že kde jsou dva, třetí je přebytečný. Tolik toho vím z působení ve stranické organizaci.“ S touto poslední poznámkou se Izotov postavil proti Somovovi, neboť dal najevo, že Somov měl skutečně poměr s Krivickou. Podle Izotova se Somov k soudruhům nechoval čestně. „Měl bych říct, že Somov neřekl všechno. Každý ve stranické organizaci věděl, že vztah mezi Somovem a Krivickou byl více než neformální. Co se týče Pandula, on byl naprostým pánem dílny topeniště pece a její stranické organizace. Všechno řídil a o všem rozhodoval Pandul. Veškeré podnikání a rozhodování řídil Pandul. Myslím, že povinností Somova bylo Krivickou odhalit a být poctivý, ale protože nebyl, myslím, že by měl být ze strany vyloučen.“ Jeden ze straníků nyní oslovil Izotova: „Podle toho, co Somov napsal ve svém oznámení, navštívil byt Krivické dvakrát. Byl jsi tam také dvakrát?“ „Ne, jen jednou,“ odpověděl. Větší a bezprostřednější nebezpečí pro Izotova představovali údajní nepřátelé, kteří byli zatčeni v jeho dílně. K tomu publiku řekl: „Mohu konstatovat, že asi dvacet lidí ze slévárny odřezků bylo zatčeno, ale o tom stranický výbor ví – a lidé byli pozatýkáni všude, nejen ve slévárně.“50 Několik jiných straníků položilo další otázky, ale žádná se netýkala přímo Izotova. „Kde je její [Krivické] byt?“ zajímalo jednoho. Jiný se pokusil o nebezpečnější 49 50

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 36–37. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 37–38.

205

dotaz: „Co se stalo, když Krivickou odstranili ze vzdělávacího střediska?“ Tato otázka byla s  to ohrozit stranický výbor, který rozhodoval o propuštění. Bogomolov rychle vyložil, že poté, co byl manžel Krivické vyloučen ze strany, výbor požádal Krivickou, aby opustila závod s tím, že jí nebránili získat jinou práci.51 Naštěstí pro členy stranického výboru se nikdo nevyptával na to, proč obvodní výbor shledal, že je pro ně vhodná navzdory politickému hendikepu v podobě vyloučení manžela. Nyní požádali Somova o závěrečné vyjádření. Tak jako mnozí jiní, kteří byli během těchto let vystaveni útokům, i on předložil, jako důkaz své loajality, seznam všech „nepřátel“, které doposud udal. Nárokoval si, aby mu byla přiznána alespoň částečná zásluha za odhalení Pandula a Sagajdaka. „Postavili jste mě do role viníka za to, že jsem spolupracoval s Pandulem, jehož odhalila stranická organizace pracovníků u topeniště pece. Kdybych nebyl obezřetný, nikdy by se na tento případ nepřišlo. Židkovová mluvila o Sagajdakovi. My jsme Sagajdaka veřejně odhalili. Podíleli se na tom všichni. Jako bolševik nesu vinu pouze za to, že jsem neodhalil třídního nepřítele, ale já jsem ji [Krivickou] znal jen jako stranickou funkcionářku, nevyhledával jsem ji.“ Ještě jednou se pochlubil svou oddaností: „Znal jsem Krivickou jako stranickou funkcio­ nářku,“ opakoval, „ale kdybych věděl, že je špionka, udělal bych to, co každý bolševik.“ Somov přísahal, že se poučil a prosil spolustraníky, aby ho nevylučovali: „Tahle lekce pro mě znamená velké ponaučení, neboť nyní jsem hluboce přesvědčen, že každého člověka, kterého potkáš, je třeba poznat, proniknout do jeho duše a teprve pak s ním můžeš spolupracovat a doopravdy se s ním seznámit.“ Somov až do úplného konce tvrdil, že je nevinný. „Necítím se ani v nejmenším vinen z přečinů, které zde byly probírány. Po všechny ty roky, co jsem byl v továrně, v řadách Rudé armády a při obraně našich hranic, pracoval u otevřeného topeniště pece, po čtrnáct let ve straně jsem vyzýval všechny dělníky k bolševické bdělosti, k likvidaci třídních nepřátel. Tato chyba je pro mne velkým ponaučením. Žádám vás, soudruzi, abyste mi dovolili ve straně setrvat.“52 Jeden ze straníků konstatoval, že řečníci z publika navrhli tři možné druhy trestu: potvrdit rozhodnutí stranického výboru a zapsat do 51 52

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 37–39. CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 39.

206

Somovových stranických dokumentů důtku, zvýšit trest na „přísnou důtku“, nebo ho vyloučit ze strany. Po vyslechnutí alternativ ale začali být posluchači nervózní, zdálo se, že mnozí soudruzi ještě nejsou rozhodnuti, jak budou hlasovat. Z pléna se ozval hlas: „Není jasné, jestli Somov měl s Krivickou poměr. Obelhal schůzi, nebo ne?“ Někdo z pódia odvětil, že Bubnov již přiznání Krivické nahlas přečetl. Hlas reagoval: „To tvrdila Krivická, ale my všichni už jsme slyšeli o  případech, kdy špioni očerňovali členy strany, a  to musíme vzít v  úvahu. Musíme to důkladně prošetřit.“ Bubnov, jenž při dřívější příležitosti nabádal ke shovívavosti vzhledem k nedostatku důkazů proti Somovovi, se nyní pokusil dát o návrhu hlasovat. Znovu zdůraznil nedostatek důkazů jako rozhodující faktor v předešlém rozhodnutí stranického výboru, jímž se Somovovi umožnilo zůstat ve straně. „Byl jsem zde obviněn ze shovívavosti vůči Somovovi,“ poznamenal. „Přistupovali jsme k této záležitosti velmi vážně. Máme jeho oznámení, ale nemáme žádné jiné důkazy kromě přiznání Krivické, že jí byl blízký, že ho znala jako muže a milovala ho. Stranický výbor nikdy mezi nimi nezjistil žádnou politickou vazbu, pouze to, že se s ní dal dohromady jako se ženou, a na základě toho jsme učinili své rozhodnutí.“53 Bubnov mluvil o Krivické potichu a bez bombastičnosti. Neříkal nic o špionech ani o nepřátelích, pouze opakoval vlastní jímavá slova Krivické. Její doznání, že „znala Somova jako muže a milovala ho“, bylo srdceryvně stručné a jednoduché. A odvážně znovu schůzi připomenul, že neexistuje žádný důkaz, že by Somov někdy předal Krivické jakoukoli politickou informaci nebo technické tajemství o továrně. Na této schůzi, která se konala v tak strašlivé době, byly představeny ty nejvhodnější i nejméně vhodné varianty chování, ale rozdíl mezi nimi nebyl bohužel velký. Nikdo neriskoval svůj život tím, že by protestoval proti skrytým předpokladům teroru. Nikdo Krivickou nebránil, ba ani nenaznačil, že by mohla být zatčena neprávem. Nikdo se jednoznačně nepostavil za Somova a netrval na tom, že obvinění, která proti němu byla vznesená, jsou nesmyslná. Nikdo nevystoupil proti principu obvinění na základě známosti. A nikdo se nezeptal, jestli samotná myšlenka „absolutní oddanosti“ straně je realistická, uplatnitelná v praxi 53

CAOPIM, f. 429, o. 1. d. 261, l. 41.

207

a jestli je opravdu tím nejlepším měřítkem poctivosti jednotlivce. Místo toho lidé kvapem obviňovali druhé, uváděli je jmenovitě ve svých odpovědích či otázkách, svalovali odpovědnost na jiné, pyšně vypočítávali počet „nepřátel“, které udali nebo vystavili nebezpečí. V tomto ohledu mezi obětí, tedy Somovem, a jeho žalobci nebyl rozdíl. V rámci povolených mantinelů diskuse, jež všichni chápali a brali na vědomí, se přesto několik soudruhů pokusilo Somovovi pomoci. Bubnov zdůraznil nezbytnost důkazů a navzdory své pozici předsedy stranického výboru udělal jen málo politických gest pro uspokojení davu. Židkovová i přesto, že tvrdošíjně bránila zásadovost a trvala na „bezvýhradné upřímnosti“ – se návrhem na mírnější trest pokusila uchránit Somova před vyloučením. Gubyrin a další bagatelizovali své informace o Somovově poměru s Krivickou, a tím minimalizovali jeho provinění. Jiní o existenci vztahu vypovídali, ale buď nevěřili, že by Somov předal Krivické politické či odborné informace, nebo to nemohli dokázat. Někteří členové strany prokázali nefalšovanou snahu odhalit fakta o tomto případu v naději, že se jim podaří zjistit, zda Somov lhal a jaký typ vztahu s Krivickou doopravdy udržoval. A někteří cítili, že ani důvěrný vztah mezi nimi by neměl být sám o sobě důvodem k vyloučení. Na závěr, přestože mnohé v publiku stále trápil nedostatek přesvědčivých důkazů, shromáždění hlasovalo pro zrušení rozhodnutí stranického výboru. Většina – v poměru dva ku jedné – se postavila proti Somovovi: 276 členů hlasovalo pro jeho vyloučení ze strany, 126 pro důtku a 37 pro přísnou důtku. Struktura hlasování ukázala jistou neochotu ke kompromisům. Ti, kteří se postavili proti Somovovi, byli v tomto ohledu velmi radikální, přesvědčili většinu, že si zaslouží přísné potrestání, zatímco ti, kteří ho podporovali, byli pro co nejmírnější trest. Velmi málo straníků zvolilo alternativu zvýšení trestu navrženého stranickým výborem, tedy umožnit pokořenému Somovovi, aby setrval v  jejich řadách, ale udělit mu „přísnou důtku“.54 Bubnov vyhlásil výsledky hlasování. Jeho hlas se rozléhal zvučně sálem, když říkal: „Soudruhu Somove, dovol mi, abych ti odebral stranickou legitimaci.“ Somov kráčel k  dlouhému stolu na stupínku v čele sálu a podal svou legitimaci šéfovi výboru. Pak se tam šokovaný 54

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 42.

208

a v naprostém tichu zjevně pozdržel tak dlouho, až ho Bubnov musel pobídnout: „Soudruhu Somove, opusť schůzi.“ Bubnovovo použití výrazu „soudruh“, běžného oslovení mezi straníky, mohl být omyl, laskavost či zastřená kritika výsledků hlasování, neboť Somov, vyhozený ze strany, již pro zbývající členy přestal být „soudruhem“. Nakonec prošel uličkou až na konec sálu, otevřel dveře a zmizel v obrovské hale. Byl ohlášen další případ: Mironov, vedoucí oddělení technické kontroly, byl obviněn, že udržuje přátelské styky s „nepřítelem“.55

VĚRNÝ AŽ DO KONCE Měl Somov s Krivickou milostný poměr? A pokud ano, proč ho tak tvrdošíjně zapíral? Bubnov víceméně naznačil, a  to více než jednou, že skutečný problém nebyl ani tak samotný vztah, jako to, že se k němu Somov odmítl přiznat. Bubnov poskytl svému předchůdci dostatečnou příležitost, aby se přiznal, a tak se s problémem vypořádal. Přesto se Somov houževnatě držel vlastní verze příběhu. Možná mluvil pravdu a žádný poměr s Krivickou neměl. Možná její doznání, že „ho milovala jako muže“, bylo učiněno pod nátlakem, dokonce vynuceno mučením a ti dva nikdy nebyli nic víc než nahodilí známí. Takové bylo Somovovo vysvětlení a možná, že bylo pravdivé, nicméně velká část důkazů svědčila o opaku. Za prvé, o tom, že si Somov a Krivická jsou blízcí, věděli další straníci; ona ho často navštěvovala u otevřeného topeniště vysoké pece a v dílně byli námětem žertovných klepů. Za druhé, Krivická se svěřila se svými city Židkovové. Za třetí, Somov jí daroval hodinky. Za čtvrté, žalostné přiznání Krivické ve vězení svědčilo o tom, že Somova opravdu milovala. Tak dlouho, jak jen mohla, ho chránila před jakýmkoli spojováním se svým jménem a až do konce ho bránila před mnohem vážnějším obviněním, že jí poskytoval informace. Krivická nikdy nepřiznala jakoukoli politickou vazbu na Somova; opačný případ by nepochybně vedl k jeho zatčení. Po mnoha měsících, během nichž byla vyslýchána a možná i mučena, od ní NKVD nezískal nic víc než zdráhavé přiznání, že milovala Somova jako muže a vážila si ho jako člověka – což je, 55

CAOPIM, f. 429, o. 1, d. 261, l. 42–43.

209

vzhledem k okolnostem, tak dojemné a ušlechtilé vyjádření, že můžeme pouze žasnout nad silou jejích citů. Zábavná, hezká mladá žena, která kdysi zcela přehlížela zatýkání lidí ve svém okolí, zjevně našla ve vězení sílu vzdorovat vyšetřovatelům a až do konce chránit jinou lidskou bytost. Kde tuto sílu brala, se nedozvíme. Ale lidská motivace je tajemná. Lidé navenek silní se mohou pod tlakem sesypat a zdánlivě slabí jsou mnohdy značně odolní. Je možné, že se Somov pokoušel bránit Krivickou, když zapíral, že spolu měli milostný poměr? Mohla to být z jeho strany jakási dvornost, odmítnutí vystavit intimní vztah bulvárnímu zájmu skupiny, jež si libovala v klepech o mravních poklescích? Věděl, že nemůže napadnout skutečnost, že ji NKVD označil za špionku, přesto o ní mluvil v tomto ohledu vždy v podmiňovacím způsobu: „Kdybych věděl, že je špionka, vlastníma rukama bych ji zardousil.“ „Vyrazil bych jí zuby.“ Zcela zřejmě nevěděl, že je špionka, a možná ani nikdy neuvěřil, že jí byla. Pokud se s ní stýkal jako se ženou, odmítl o tom mluvit, přestože by mu přiznání mohlo zachránit členství ve straně. Možná se také Somovovi podařilo uchránit něco, co mu bylo drahé. Ale třeba cit, jenž Krivická k  němu chovala, nebyl nikdy opětován. Možná s ní nenuceně flirtoval, povzbuzoval ji, dokonce s ní i spal. Vztah mohl být nevyvážený, na jedné straně silná náklonnost Krivické, na druhé Somovova citová vlažnost. Takový nešťastný, byť běžný typ intimního vztahu by mohl vysvětlovat jeho zuřivost nad tím, že její politické problémy stahují dolů i jeho. Nebo se prostě chytil do pasti vlastních lží. Mohl se zpočátku bát svůj vztah k ní odhalit a později zjistil, že není schopen – z důvodu jakési tvrdošíjné hrdosti – výpověď změnit. Možná se postupně stále více upínal na svou verzi událostí, dokonce i v ­re­a kci na zcela protichůdné důkazy. Nakonec tedy nevíme, proč trval na této variantě ani zda byla pravdivá, či nikoli. Somovovu motivaci není možné zjistit. Kdo dokáže odhalit, co se skrývá v lidském srdci v určitém okamžiku? Vždyť často lidé nerozumí ani svým vlastním pohnutkám. Co je možná v tomto malém příběhu poučnější, je otázka chování, neboť to, co nakonec ovlivní jiné, nejsou tajné myšlenky, nýbrž chování, jímž se člověk projevuje. V tomto smyslu Somovovo odmítnutí přiznat se straně, vůči níž jinak vždy zachovával naprostou věrnost, odhaluje, 210

čím se tato strana a její členská základna stala v době teroru. A totiž, že se proměnila ve fanatickou, téměř náboženskou organizaci, která toužila, řečeno se Somovem, „vtírat se do duší“ svých členů. Tento úmysl, společně se souvisejícími povinnými či dobrovolnými udáními a  oznámeními, vyšetřováním a  výslechy, nakonec zničil veškerou oddanost věci. Tato snaha předpokládala existenci „ryzího“ nebo „čistého“ či „zdokonalitelného“ člena, který ve skutečnosti neexistoval a  ani nemohl existovat nikde jinde a  jindy. V  důsledku všech těchto praktik proměnila strana oddané aktivisty ve lháře a přetvořila navenek cílený program sociální transformace ve vnitřní hon na skryté „hříšníky“. Takový program nemohl dokázat, kromě nepřetržitého provádění čistek ve vlastních řadách, téměř nic.

ZÁVĚR Drama Somova a Krivické bylo jedním z milionů jim podobných, přesto jeho obyčejné detaily zpochybňují některé obecně rozšířené představy o „velkém teroru“. Za prvé, chování Židkovové a dalších názorně ukazují roli řadových členů strany. Teror byl součástí politické kultury založené na zapojení široké veřejnosti. Tato konkrétní tragédie začala tím, že byl ze strany vyloučen manžel Krivické, kterého „poskvrnil“ bratr kulak, a pokračovala udáním, jež na Krivickou napsala Židkovová. Vyšetřování brzy zasáhlo Somova a pak samotnou Židkovovou. Fedotov, instruktor obvodního výboru, jenž udání podané Židkovovou četl, se sám za sebe rozhodl, že Somova také udá. Ani Židkovovou, ani Fedotova nikdo nenutil, aby Somova či Krivickou pronásledovali, ale vytrvalým úsilím se jim podařilo upozornit na tuto dvojici NKVD a stranu. Krivická byla nakonec zatčena jako polská špionka, ale bylo to vyloučení jejího manžela ze strany a následné udání ze strany Židkovové, co moskevský NKVD již předtím upozornilo na přítomnost Krivické v ocelárně Serp i molot a na její údajný vztah se Somovem. Při sestavování seznamů těch, kteří měli být zatčeni v rámci masových operací, se místní organizace NKVD spoléhaly na celou škálu zdrojů, včetně udání od uvědomělých občanů.56 56

David Shearer, Policing Stalin’s Socialism: Repression and Social Order in the Soviet Union, 1924–1953, New Haven, Conn.: Yale University Press 2009, str. 196.

211

Lidé, na něž již akta existovala, se nepochybně ocitli na těchto seznamech dříve než ti, kteří nebyli úřadům známí. Krivická sice byla zatčena v rámci polské operace, ale na jejím zatčení se velkou měrou podíleli i její dva blízcí spolupracovníci Židkovová a Fedotov. Za druhé, řadoví členové v továrnách byli ve svých reakcích horlivější než jejich nadřízení. O Somovově osudu nerozhodl příkaz shora, ale kolektivní rozhodnutí jeho spolustraníků. Zabývali se jeho případem třikrát, a to stále a stále rezolutněji (ačkoliv pádnější důkazy nezískali). Přestože Bubnov opakovaně prohlašoval, že neexistuje důkaz, že by Somov Krivické předal jakékoli výrobní tajemství, byl uznán vinným, především na základě doznání Krivické, že ho miluje. Členové strany během stranické schůze namítali, že pouhá důtka je příliš mírný trest za Somovovův prohřešek. Straníci mohli mlčet nebo hlasováním podpořit rozhodnutí stranického výboru udělit mu lehčí trest, místo toho ale většina hlasovala pro jeho vyloučení ze strany. V tomto případě, tak jako i v mnoha jiných, projevili řadoví členové, pokud jde o hodnocení spolustraníka, větší krutost než funkcionáři. Za třetí, osobní zkušenost s  terorem nemusela nutně přispět k empatii k jiným obětem. V tomto konkrétním dramatu hrála aktivní roli i Židkovová. Po přímé zkušenosti s následky teroru měla paradoxně menší soucit s politickými problémy jiných, a nikoli naopak. Původně Židkovová i Krivická prožívaly srovnatelnou situaci téměř souběžně. Obě ženy čelily nepříjemným následkům, jež vyvolalo vyloučení ze strany jim blízkých mužů. Židkovová byla po vyloučení bratra postavena před bezvýchodnou volbu mezi oddaností k rodině a ke straně. Na rozdíl od ní Krivická našla ve vyloučení manžela příležitost, jak uniknout z  manželství bez lásky. Židkovová nebyla schopna chování Krivické pochopit. Ona, pro niž byla taková cesta naprosto nepřijatelná, považovala svou přítelkyni a spolupracovnici za bezcitnou. Rozhodnutí Krivickou udat poháněla jak naléhavá potřeba uchránit sebe, tak zřejmá starost o bratrův osud. Její jednání vyvolává jednak otázku, jak uchovávání tajemství ovlivňuje vnějškové chování, a dále, zda se někteří lidé šikanovaní v jedné oblasti života, nestanou ochotněji pronásledovateli v jiné oblasti. Teror lidi postižené společným utrpením nesjednotil. Lidé své problémy před ostatními tajili a v politické rovině útočili na ty, kteří je obklopovali. Židkovová, zásadová žena hlubokého citu, která nicméně 212

zničila životy jiných, byla stranou dosazena zpět do funkce a nejspíš teror přežila. A co Krivická? Převážná většina těch, kteří byli zatčeni v rámci „polské operace“, byla zastřelena. Prošli krátkým vyšetřováním, byli odsouzeni k pobytu v lágrech nebo popraveni, jejich jména se ocitla na seznamech, které, mezi stovkami dalších, byly zaslány ke schválení Ježovovi a Vyšinskému. Představitelé místních oddělení NKVD pak čekali na povolení vykonat popravu. Funkcionáři v Moskvě, kteří byli zaplaveni seznamy zatčených z celé země, nestačili s papírováním, jímž se rozhodovalo o smrti, držet krok. Regionální věznice byly přecpané vězni, kteří byli odsouzeni na smrt a čekali na konečný souhlas s popravou. Krivická trpěla ve vězení dlouhé měsíce, ale jejím vyšetřovatelům trvalo déle, než případ rozhodli. Soudě podle zpráv, jež stranický výbor obdržel od NKVD, byla vyslýchána nejméně dvakrát. Protože byla obviněna z vyzvědačství, její věznitelé se pokoušeli odhalit její kontakty. Jakmile se vynořilo jméno Somov, vyšetřovatelé Krivické zaměřili pozornost na vztah mezi nimi dvěma a jeho postavení v závodě Serp i molot. To, že Krivická tvrdošíjně odmítala Somova zradit, jí možná prodloužilo život o řadu měsíců. Když se nakonec zlomila a přiznala, že ho miluje, znamenalo to počátek Somovových problémů a pravděpodobně i její konec. Přestála období, kdy byla pro vyšetřovatele užitečná, a nyní s ní mohli dělat cokoli. S největší pravděpodobností byla bud´ zastřelena, spolu s osmdesáti procenty těch, kteří byli zatčeni v rámci „polské operace“, nebo poslána do tábora. Přesto to jsou jen dohady a spekulace. Co se stalo s Krivickou po jejím doznání, není známo.57 Somov přežil. Nejen, že prožil celé období teroru, ale nakonec našel cestu zpět do strany. Do funkce se vrátil někdy před německým vpádem do Sovětského svazu v červnu 1941. Záznamy ukazují, že padl na frontě ještě téhož roku, v kolonce povolání měl uvedeno „politický instruktor“ (rus. politruk). Svědci popsali jeho poslední okamžiky: byl sražen německým kulometčíkem ve chvíli, kdy vedl svou rotu do protiútoku 57

Jméno Krivické lze najít v Pamětním seznamu obětí http://lists.memo.ru/indexII.htm. Její jméno se poprvé ocitlo na seznamu, který otiskla Moskovskaja pravda. List obsahoval jen dvě věty, které se jí týkaly: „Krivická Jesfir Zacharovna, narozená v roce 1907, vedoucí komvuzu [komunistického vzdělávacího střediska závodu], Taganský obvodní stranický výbor. Bydlela na Sverdlovském náměstí, v bytě č. 33.“

213

a zdviženou puškou pobízel své muže vpřed. Ať byly jeho osobní pohnutky jakékoli, nakonec prokázal svými činy věrnost. Kniha, která byla o závodě Serp i molot vydána v roce 1959, poukazuje na to, že Somov byl „skromný a zásadový komunista“.58 Zápis nenabízí onu „pravdu“, pokud jde o vztah s Krivickou, kterou hledali Somovovi druzi. Ta ale beztak není pravdou, po níž pátrají historici. Při zkoumání chování těchto tří lidí, Somova, Krivické a Židkovové, jsme schopni nalézt významnější skutečnost. Ukazuje se, že „velký teror“ byl úhrnem milionů kroků, od udání ze strany přítele až po nařízení politbyra zahájit národnostní operace. Jak ukazuje tento příběh, příkazy, které přicházely shora – „vymýtit nepřátele“, „zatknout polské špiony“ a  „zvýšit bdělost“  – se prolínaly se silnými osobními stimuly a vztahy a vytvářely politickou kulturu, jež živila masové represe a čistky. Záznamy neprozrazují, zda Somov Krivickou miloval, ale ukazují, jak tito tři jedinci na „velký teror“ reagovali a jak se na něm sami podíleli.

58

Svet nad zastavoj. Sbornik, Moskva: Moskovskij rabočij 1959, str. 248, 257. Tato kniha o ocelárně Serp i Molot byla jedním svazkem z řady Istoria fabrik i zavodov, jejíž vydání v raných třicátých letech podpořil Maxim Gorkij.

214

kapitola šestá POSLEDNÍ KŘEČ

V roce 1938 již bylo vymezení „nepřítele“ natolik pružné, že mohlo být použito v podstatě proti komukoliv. Počínaje kampaní rozkulačování v roce 1929, přes razie postihující „společensky nezdravé živly“ ve městech na počátku třicátých let, útok na někdejší opozičníky po zavraždění Kirova v roce 1934 a masové zatýkání členů podezřelých skupin v letech 1937–38, se význam výrazu stále rozšiřoval. Postupně obsáhnul širokou škálu sociálních, politických, zájmových i národnostních skupin. Zahrnoval levicové i pravicové opozičníky, průmyslové „sabotéry“, někdejší kulaky, duchovní, aristokraty a bělogvardějce, manželky „nepřátel“, zahraniční komunisty, kteří žili v Sovětském svazu, nebo přistěhovalce ze sousedních nepřátelských zemí. Navíc tyto skupiny nebyly striktně vymezeny. Definice „nepřítele“ byla dostatečně široká, aby se vztahovala i na příbuzné, přátele, spolupracovníky a známé obětí. Ukázalo se, že 215

ti, na něž cílily masové a národnostní operace, byli rodiče, sourozenci a partneři loajálních členů strany. Jakkoli sovětská vláda usilovala o to, aby obyvatelstvo roztřídila do přesně definovaných kategorií „nepřítel“ a „přítel“, ukázalo se, že realita je mnohem složitější: jednotlivci měli často vícevrstevnatou identitu a  rodinná pouta spojovala nesourodé skupiny. V závěru vlastně nikdo nemohl mít jistotu, že nebude odhalen jako jeden z článků podivuhodně objemné kategorie „nepřítel“. Ta se v průběhu času rozšířila natolik, že zahrnovala dokonce i „nejčistší“ a nejoddanější členy strany. Místní organizace tudíž prakticky pohltily samy sebe. Plénum ústředního výboru strany z přelomu února a března roku 1937, jež vyzvalo řadové členy strany, odborů a zaměstnance nejrůznějších institucí, aby kritizovali a odhalovali své představitele, jen podnítilo vnitřní hon na nepřátele. Závodní tisk k honu přispíval tím, že vždy nasadil vyjící psy na stopu jednoho „nepřítele“ a poté na dalšího. Lovci nacházeli zdánlivě nevyčerpatelnou zásobu obětí mezi těmi straníky, kteří povinně oznamovali zatčení příbuzných, přátel a partnerů. Zatýkání, zášť a vzájemné udávání nejprve oslabily a nakonec zcela zničily vrstvu dosavadních čelných funkcionářů. V roce 1938 se stranické organizace v továrnách zabývaly již téměř výhradně odhalováním „nepřátel a jejich přívrženců“. Ředitelé závodů zmizeli ve vězení, a než byli jejich nástupci schopní zvládnout nové povinnosti, zmizeli také. V průběhu šesti měsíců funkci ředitele Dynama zastávali tři různí muži. Byl zatčen i  ředitel závodu Trjochgornaja manufaktura. A  ředitel ocelárny Serp i molot strávil léto roku 1937 odrážením nevraživých dotazů na stranických schůzích, jež se týkaly jeho životopisu, politiky a holdování alkoholu.1 Dílenští mistři, inženýři a vedoucí se báli činit rozhodnutí, brát na sebe zodpovědnost či vydávat příkazy. Pracovní disciplína v dílnách se zhroutila. V  polovině ledna 1938 se ústřední výbor pokusil běsnění honu na nepřátele lidu zarazit. Stranickým výborům nařídil, aby zjistily totožnost „udavačů“ a potrestaly ty, kteří byli zodpovědní za někdejší 1

O vyšetřování ředitele závodu Serp i molot Stěpanova viz Wendy Z. Goldman, Terror and Democracy in the Age of Stalin: The Social Dynamics of Repression, New York: Cambridge University Press 2007, str. 235–36. Viz též Centraľnyj archiv obščestvenno-političeskoj istorii Moskvy (CAOPIM), f. 429, o. 1, d. 261, l. 69–109.

216

vyloučení tisíců členů strany jakožto „nepřátel“. Stranické výbory měly pečlivě přezkoumat odvolání a protesty vyloučených straníků, přijmout zpět do strany – případně do funkcí – ty, u nichž by se ukázalo, že se tím, z čeho byli obviněni, neprovinili, a naopak vyloučit ty, kteří napsali ničím nepodložená udání. Byla to jakási poslední křeč, v jejímž průbě­hu se straníci pokoušeli nalézt „udavače“ a rehabilitovat „nevinné“. Touto prudkou změnou kurzu obrátil ústřední výbor svět teroru vzhůru nohama. Nejagresivnější donašeči se proměnili v  potenciální „nepřátele“ a někdejší „nepřátelé“ v teoreticky „nevinné“ oběti. Nejasná kritéria, jež členové strany kdysi používali, aby rozpoznali a zavrhli „nepřátele“, byla nyní sama předmětem prošetřování. Nebylo tudíž překvapením, že tyto poslední pokyny pouze vystupňovaly hromadný zmatek a chaos, který teror způsobil.

ZNIČUJÍCÍ ÚČINKY TERORU Na počátku roku 1938 byl konec teroru stále v nedohlednu. Dvoudenní všeobecné stranické schůze se v Dynamu počátkem ledna zúčastnilo pět set členů. Předseda stranického závodního výboru Staričkov přednesl souhrnnou zprávu o činnosti výboru v předchozím roce. Oznámil, že od dubna 1937 stranická organizace Dynama „vyčistila podnik od nepřátel lidu a jejich příznivců“ a úspěšně „odhalila hnízdo odporné bandy trockisticko-bucharinovských plazů“. Staričkovovy fráze o „odporné bandě … plazů…“ „odhalených“ v jejich „hnízdě“ ohromily svou nesourodou symbolikou. Ale tento druh proslovů již dlouhou dobu přestal všechny udivovat jako něco neobvyklého a  nesourodá přirovnání se stala známkou toho, jak pečlivě byly fráze začleňovány do běžné mluvy. „Strana,“ prohlásil Staričkov hrdě za bouřlivého potlesku, „vyčistila vlastní řady.“ Přesto varoval posluchače, že je ještě mnoho práce, která musí být vykonána, „abychom vymýtili důkladně maskované, zbabělé zbytky nepřátel lidu a jejich příznivců“. V diskusi, jež následovala, se jednotliví straníci omlouvali za to, že nedokázali některého z nepřátel odhalit, jmenovali ty, které úspěšně odhalili, a domáhali se toho, aby byly vyšetřovány ještě další osoby, přičemž je přímo jmenovali. Řada členů poukazovala na to, že NKVD uvěznil určité nepřátele, které předtím 217

závodní stranické organizace nedokázaly odhalit. K hanbě stranických organizací byli bývalý ředitel M. V. Jasvojin a zástupce tajemníka stranického výboru A. G. Koljad zatčeni dříve, než byli vyloučeni ze ­strany. Jeden z  členů strany přiznal: „Udělali jsme velkou politickou chybu a NKVD tuto chybu napravil.“2 Ačkoli Staričkov prezentoval čistku jako velký úspěch, změny ve vedení vážně narušily výrobu. Tehdejší ředitel P. P. Chorikov oznámil, že bylo sesazeno téměř celé vedení továrny. Sám Staričkov nedávno povýšil na předsedu moskevského oblastního výboru, takže se na jeho funkci v Dynamu musely konat doplňovací volby.3 Téměř všichni zaměstnanci vedení závodu, stejně jako většina vedoucích dílen a  oddělení, byli přeloženi, vyhozeni či zatčeni. Ti, kteří je nahradili, povýšili většinou z  řad „nejlepších stachanovců“, dělníků, kteří lámali rekordy při překračování stanovených výrobních norem. Ti se bez náležitého vzdělání a  manažerských zkušeností pokoušeli zvládnout nové povinnosti v  rolích vedoucích dílen a  administrativního personálu. 4 Předseda závodního odborového výboru později poznamenal: „Pracovní disciplína v továrně je v troskách a fluktuace pracovních sil dosáhla mimořádně vysoké úrovně.“5 Řada dílen, včetně slévárny a dílny pevné izolace, vykazovala stoprocentní fluktuaci, což znamenalo, že dílny opustili všichni jejich zaměstnanci a  nahradili je jiní.6 Slévárna, jež v důsledku zatýkání přišla o mnoho zaměstnanců, zaostávala daleko za harmonogramem práce, což mělo dopad na výrobu v dalších dílnách, jež byly závislé na jejích odlitcích. V hlášení se později objevilo, že „za chaos v celé továrně nese vinu slévárna“. Dynamo jako celek nesplnilo v roce 1937 celoroční plán. Výdaje na mzdy překročily přidělené finanční 2

3 4 5 6

Rabotu partorganizacij na uroveň sovremennych zadač, Otčot partkoma a Izmeněnija v sostave partijnogo kommitěta, Kirovec, leden 6, 10 a 12, 1938, str. 1, 2, 1. Ze čtyřiceti čtyř členů strany v Dynamu, které NKVD zatkl v období od dubna 1937 do dubna 1938, bylo asi 40 procent těch, kteří byli zatčeni dříve, než došlo k jejich vyloučení – což byl škraloup na pověsti stranických organizací, neboť to svědčilo o nedostatku nezbytné bdělosti při očišťování jejich řad od údajných nepřátel. Zbývajících 60 procent bylo nejdříve vyloučeno ze strany a až poté zatčeno. Viz CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 188, l. 9. Izmeněnija v sostave partijnogo kommiteta, Kirovec, 12. ledna 1938, str. 1; CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 188, l. 14, 41. CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 188, l. 42. CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 193, l. 30. Po boľševistski boroťsja za likvidaciju posledstvij vreditěľstva, Kirovec, 21. srpna 1937, str. 2.

218

prostředky a  výrobní náklady přestoupily předpokládaný rozpočet. Zaměstnanci jednotlivých dílen se ze všech sil snažili přizpůsobit provoz velkému množství nepředvídatelných zvratů, kdy byly dlouhé ­prostoje střídány „šturmováním“, které mělo dohnat předešlé ztráty.7 Ačkoli fluktuace pracovních sil, překračování nákladů a prostoje byly obvyklou chorobou průmyslových podniků po celé zemi, výrobu a řízení podniků narušovalo v této době navíc zatýkání. Závodní noviny, kdysi využívané vedením k získání podpory mezi dělníky a k uvádění problémů v dílnách na pravou míru, nyní – slovy jedenačtyřicetiletého člena strany S. Mironova, jenž pracoval v Dynamu od roku 1910 – „nezaměstnávalo nic jiného než hanobení komunistů“.8 Stejný průběh jako v Dynamu měly čistky v mnoha dalších továrnách a zařízeních a stejně tak i na všech úrovních stranické organizační hierarchie – od obvodních přes městské a oblastní až po republikové výbory. Stranické organizace na všech úrovních vzájemný proces udávání a zatýkání velmi oslaboval. Straníci, ať už z přesvědčení, nebo ze strachu, pokračovali v udávání. Prostřednictvím písemných oznámení se navzájem obviňovali a  udržovali proces „odhalování“ nepřátel při životě po nesmyslně dlouhou dobu. Například v moskevské čtvrti Rudá garda sepsal postupně jeden člověk udání na všechny členy obvodního výboru. Bývalý předseda oblastního výboru v Kyjevě už ze zvyku každého straníka, který promluvil na schůzi, obtěžoval stejnou otázkou: „A zdalipak jsi o tom napsal někomu oznámení?“ V konečném důsledku se přibližně polovina členů kyjevského stranického výboru stala terčem politicky kompromitujících udání, z nichž většina, jak se později ukázalo, se nezakládala na pravdě. V Rostově horliví udavači vylučovali straníky rovnou po skupinách. Většina stranických organizátorů se ani neobtěžovala posuzovat politické záznamy či aktivity jedinců, na něž se zaměřila, a místo toho se soustředila jen na jejich společenské vazby.9 Dlouhé řetězce obvinění na základě společenských vazeb protkávaly stranické organizace křížem krážem, propojovaly jejich členy a jednoho po druhém je vtahovaly do vězení. Vyšší stranické organizace schvalovaly vyloučení mechanicky. V  některých oblastech byla vyloučení 7 8 9

CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 188, l. 42–43. CAOPIM, f. 4321, o. 1, d. 194, l. 20. CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 193, l. 4–5.

219

potvrzována na listech, které obsahovaly více než 250 jmen najednou. Vyloučení ze strany mělo obvykle za následek ztrátu jak zaměstnání, tak bydlení a ti, kteří byli vyloučeni, jen stěží našli nějakou jinou práci. Bývalí straníci, zoufalí, hladoví a bez domova, někdy snažně prosili místní stranické organizace, aby jim poskytly dopisy, v nichž by bylo vyvráceno nařčení, že jsou „nepřáteli lidu“. Přirozeně žádný místní úředník neriskoval vlastní život a kariéru tím, že by takový dopis napsal. Někteří z vyloučených pak v podobných případech žádali, aby je strana raději nechala zatknout a odsoudit.10 Obvinění na základě společenských vazeb poškodila i ty, kteří členy strany nebyli. Mnozí lidé přišli o práci, neboť opomenuli oznámit nadřízeným nebo odborovým organizacím, že jejich příbuzní byli zatčeni. Například někteří venkovští učitelé byli vyhazováni z práce ve velkých skupinách, takže příslušné vesnické školy musely být zavírány. Pouhá fáma o neloajálnosti či zradě někdy stačila k tomu, aby připravila celou rodinu o živobytí. V jednom případě místní noviny otiskly informaci, že učitelčin bratr je „buržoazní nacionalista“. Učitelku vyhodili z místa a stejně tak i jejího muže. Později se zjistilo, že se zpráva zakládala na nepravdivém udání.11 Stranické organizace na všech úrovních zaplavila vlna naléhavých odvolání. Stranická charta, přijatá v roce 1934, poskytovala vyhozeným členům právo, aby se proti vyloučení odvolali, ale pouze  ke svým podnikovým a obvodním výborům. Během teroru v letech 1937 a 1938 nebyla tato nařízení z velké většiny brána v úvahu; členové totiž posílali zoufalé dopisy komukoli, o němž předpokládali, že by mohl pomoci, ať byl na jakékoli úrovni stranické hierarchie, dokonce i samotnému Stalinovi. V mnoha případech měla odvolání k N. I. Ježovovi a dalším prominentním stranickým pohlavárům opačný účinek a  jejich výsledkem byla okamžitá zatčení pisatelů; v jiných případech vysoce postavení činitelé pomohli vyloučeným členům k návratu do strany, případně i do funkcí. Přesto záplava žalob a protižalob, všudypřítomná obava z odpovědnosti za pomoc někomu, kdo by mohl být později považován za nepřítele, a nemožnost předem odhadnout reakci NKVD – to vše působilo, že 10 11

Informacionnoje soobščenije ob očerednom plenume CK VKP (b), Kirovec, 20. ledna 1938, str. 1–2. Tamtéž.

220

členové strany zpravidla nebyli ochotni vyloučení anulovat. Bylo jednodušší a bezpečnější bud´ dřívější rozhodnutí potvrdit, nebo odvolání ignorovat. Kromě toho byly okresní, městské a obvodní výbory často vážně ohroženy zatýkáním ve vlastních řadách. Vyšetřování bylo nutné přerušit, pak znovu obnovit nebo zastavit, podle toho jak a kolik vedoucích představitelů zmizelo ve vězení. Zatýkání nenarušovalo pouze organizační kontinuitu, ale také vnášelo pochybnosti ohledně předešlých rozhodnutí. Když byl například nějaký straník vyloučen ze strany, nebo naopak dosazen zpět do funkce funkcionářem, kterého později zatkli, mělo být jeho rozhodnutí zvráceno? Proměnil se „nepřítel“ automaticky zpět v „loajálního komunistu“, pokud byl ten, který ho odhalil, zatčen? Vezmeme-li v úvahu ovzduší nejistoty a strachu, nebylo překvapením, že desetitisíce odvolání a žádostí zůstaly nezodpovězeny. Politická situace byla tak proměnlivá, že se straničtí funkcionáři zdráhali přidělovat úkoly členům, jimž byly členství, případně jejich původní funkce ve straně vráceny. Pravděpodobnost katastrofy byla příliš velká, zpět dosazený člen strany mohl být ještě stále zatčen, daný stav mohl být z nesčetných důvodů přehodnocen a změněn. Pro mnohé funkcionáře, ne-li pro většinu z nich, nestálo za to, aby cokoli riskovali. Ačkoli stranické organizace nutně potřebovaly kádry, znovu dosazení členové strany zůstávali z organizačního hlediska v nejistotě. Rovněž vedoucí pracovníci odmítali zaměstnávat někdejší členy strany. Jejich obavy nebyly ani neopodstatněné, ani přehnané, každý funkcionář již někdy slyšel neutěšený příběh o vyloučení, vrácení členství, zvrácení rozhodnutí a následném zatčení. Nikdo nemohl předvídat zvraty osudu či, přesněji řečeno, jednání NKVD. Z pohledu většiny místních stranických představitelů bylo nejmoudřejší a nejbezpečnější nepodnikat vůbec nic. Všudypřítomný strach zároveň komplikoval nábor nových členů. Během revize stranických knížek, která začala v květnu 1935, strana přijímání kandidátů na členství zastavila, s registrací pak znovu začala v listopadu 1936. V tu dobu ale již měli členové strany strach kandidáty vůbec prosazovat, neboť si uvědomovali, že když bude někdo z jejich chráněnců později zatčen, ponesou zodpovědnost za to, že to byli právě oni, kdo doporučil „nepřítele“. Straníci tak v pudu sebezáchovy, aby 221

ochránili sebe, odmítali poskytovat jiným doporučení. Když potenciální nováčci požádali o kandidaturu na členství ve straně, což byl první krok k tomu, aby se stali plnoprávnými straníky, jejich přihlášky zůstaly ležet v zaprášených stozích, neboť nebyli schopni najít člověka, jenž by se za ně přimluvil. Stranické předpisy žádaly, aby každý kandidát předložil doporučení od tří členů strany, s nimiž pracoval minimálně tři roky, ale prudké změny ve vedení, přesuny a decimování stranických řad do hloubky narušily stálost pracovních vztahů. Sotva se zaměstnanci seznámili se šéfy, byli tito nadřízení vyloučeni, zatčeni, povýšeni nebo přeloženi. Nicméně i v těch vzácných případech, kdy adepti na kandidaturu pracovali s potenciálními podporovateli tři a více let, měli jejich kolegové strach doporučení napsat. 12 O  těchto obavách svědčí statistiky stranických registrací. V Dynamu vstoupilo do strany mezi listopadem 1936 a červencem 1937 pouze pět nových členů. V  červnu 1937 ústřední výbor, znepokojený klesajícími počty ve stranických řadách, naléhal na místní organizace, aby přijímaly nové členy.13 Pokyny ústředního výboru měly do jisté míry efekt: od srpna již bylo přijato více členů i kandidátů. Přesto nábor v mnoha odděleních a dílnách Dynama, především tam, kde za­ostávali kvůli velkému množství zatčených, nadále stagnoval. Například pokud jde o těžce postižené oddělení správy továrny, přibyli v období mezi listopadem 1937 a červencem 1938 do stranického seznamu pouze tři noví členové a pět kandidátů. Už na počátku roku 1938 ústřední výbor pochopil, že teror stranu decimuje. Místní organizace se rozpadaly v záchvatech šílenství překypujících vzájemným udáváním a obviňováním. Funkcionáře strany paralyzoval strach. Stranické organizace, dohnané k předjímání akcí NKVD, začaly vylučovat jedince, kteří by mohli být zatčeni – aby předešly obvinění z „přehlížení nepřítele“.14 Do strany vstoupilo jen pár nových 12 13

14

Rost partijnych rjadov, Kirovec, 21. července 1938, str. 2. Perestrachovščiki, Kirovec, 13. února 1938, str. 2. O výnosech ústředního výboru viz Postanovlenije CK VKP (b): Ob ošibkach pri rassmotrnii apelljacij isključonnych iz partiji vo vremja proverki i obmena partijnych dokumentov, in: Informacionoje soobščenije ob očerednom plenume CK VKP (b), Kirovec, 20. ledna 1938, str. 1–2. Viz vyjádření Kosjorova na lednovém plénu ústředního výboru v roce 1938, citováno in: Vadim Zacharovič Rogovin, Stalin’s Terror of 1937–1938: Political Genocide in the USSR, Oak Park, Mich.: Mehring Books 2009, str. 14.

222

členů a institut odvolání takřka nefungoval. Tisíce roztrpčených bývalých členů strany byly bez práce a obydlí a nespočetně více jich skončilo ve vězení nebo už nebylo mezi živými. Nikdo nebyl schopen odlišit nepřítele od přítele či věřit, že se úřední rozhodnutí nezvrátí v zatčení. Příval odvolání, absurdita nepodložených obvinění, zhoubné praktiky vzájemných udání – to vše nakonec na nejvyšší úrovni vedení strany zapůsobilo.

ZMĚNA KURZU V lednu 1938 strana změnila kurz ve snaze zabránit šíření teroru na základě obvinění ze závadných společenských či rodinných vztahů. Politbyro oznámilo, že příbuzní těch, kteří byli zatčeni na základě obvinění z kontrarevoluční činnosti, nemají být propouštěni ze zaměstnání výhradně na základě příbuzenských vztahů a děti „nepřátel již nebudou podléhat speciálnímu represivnímu zacházení“.15 Ústřední výbor uveřejnil usnesení vztahující se k „omylům při vylučování komunistů ze strany“ a „chybným byrokratickým postojům v případě odvolání“. Text byl otištěn v celostátním a závodním tisku, odsuzoval vylučování „čestných“ komunistů a přičítal „závažné vážné omyly a zkreslení“ stranickým organizacím. Ústřední výbor se zbavil veškeré viny tím, že po­ukázal na to, že „pokyny a opakovaná upozornění a varování“ byly ignorovány, a místní stranické organizace tak vyloučily desítky tisíc členů, kteří se ničím neprovinili. Navíc nedokázaly prošetřovat jednotlivé případy, dokládat rozsudky náležitými argumenty a  vyřizovat včas odvolání. Vyloučily „nepřátelské“ straníky, jejichž jediným zločinem byla pasivita nebo společenské vazby. V usnesení byl formulován názor, že právě místní organizace se vůči jednotlivým členům strany chovaly s „trestuhodnou lehkovážností“ a  zaujímaly k  nim „necitlivý byrokratický“

15

Corinna Kuhr, Children of “Enemies of the People” as Victims of the Great Purges, Cahiers du Monde Russe, sv. 39, čís. 1–2, 1988, str. 213; Golfo Alexopoulos, Stalin and the Politics of Kinship: Practices of Collective Punishment, 1920s–1940s, Comparative Studies in Society and History, sv. 50, čís. 1, 2008, str. 109. Alexopoulos poznamenává, „Pokud jde o hromadné trestání příbuzných, politika režimu poprvé naznačila zmírňování teroru.“

223

postoj. 16 Ačkoli ústřední výbor prohlásil, že je připraven tyto omyly napravit, neučinil víc, než že se pronásledování z předchozích let oficiálně zřekl. Prakticky však jen přidal jednu další skupinu do seznamu těch, jejichž příslušníci měli být „odhaleni“. Rezoluce objasnila, že zodpovědnost za zhoubu nevinných soudruhů nesou „kariéristé“. „K veškerým těmto skutkům došlo proto, že uvnitř stranických organizací existují jednotliví skrytí a maskovaní kariéristé, kteří usilují o získání funkcí těch, kteří byli vyloučeni ze strany.“ Ústřední výbor vytvořil pro tyto udavače všeho druhu novou přezdívku: „křiklouni-kariéristé“ (rus. krišny-karjeristy). Připustil, že se hnacím motorem očisty strany staly různé obranné strategie, a vinu tak dával těm, kteří „se snažili od možnosti, že budou obviněni kvůli nedostatečné bdělosti, ochránit tím, že nevybíravě útočili na jiné členy strany“. Také přiznal a potvrdil, že straníci jiné soudruhy neprávem obviňovali, stranili se jich a odmítali je hájit, ale vinu za toto všeobecně rozšířené chování opět svalil na malou skupinu obětních beránků: „Tito komunisté-kariéristé si myslí, že jakmile se proti některému ze straníků objeví udání, třeba i ničím nepodložené, nebo bylo dokonce provokací, pak tento obviněný člen představuje pro organizaci hrozbu a všichni se ho musí stranit, aby dali najevo svou ostražitost.“ Usnesení zašlo dokonce tak daleko, že tvrdilo, že mnozí z těchto „křiklounů“ byli sami „skrytými nepřáteli“, kteří si v zájmu své ochrany a ochrany vlastního okruhu funkcionářů zvykli očerňovat čestné komunisty, odvracet pozornost od vlastních nepřátelských aktivit a stranu, jako takovou, rozkládat. Rezoluce nabádala stranické organizace, aby „ukázaly a odhalily tyto dovedně maskované nepřátele, kteří vykřikují a zasazují se o ostražitost, aby tím zakryli vlastní nepřátelskou povahu.“17 Ústřední výbor tak vlastně na plénu předložil pozoruhodně trefný popis sebezáchovných taktik a falešných obvinění, jež rozkládaly stranické organizace, a sám se tak šikovně zřekl odpovědnosti a viny. Jak později upozornil jeden historik, to, co tehdy bylo na plénu ústředního výboru tak trefně a kriticky popisováno, nesvědčilo ani tak

16 17

Informacionnoje soobščenije ob očerednom plenume CK VKP (b), Kirovec, 20. ledna 1938, str. 1–2. Tamtéž.

224

o jednotlivých „zlostných křiklounech“, jako spíše o „obludné atmosféře, jež se rozšířila v roce 1937“.18 Usnesení ústředního výboru poskytlo jasné pokyny, jak mají stranické organizace postupovat, aby daly do pořádku dřívější omyly. Měly zaujímat „individuální přístup“ ke každému členu strany, zastavit „zcela nahodilé“ vylučování a během následujících třech měsíců posoudit veškerá odvolání. Vedoucí představitelé, kteří po pečlivém prošetření průkazných materiálů nebyli schopni potvrdit správnost obvinění, měli být odvoláni. Straníkům, jimž bylo vráceno členství, měly být okamžitě svěřeny stranické úkoly. Bývalí členové strany, kteří byli nezaměstnaní, měli do měsíce dostat znovu práci. Nikdo neměl přijít o zaměstnání v důsledku vyloučení ze strany. A konečně, stranické organizace měly ty, kteří byli zodpovědní za ničím nepodložená obvinění, obžalovat z očerňování a zaručit, že veřejná odvolání všech nepravdivých obvinění budou zanesena do dokumentů. „Je čas,“ vyhlásil ústřední výbor, „abychom odhalili kariéristy, kteří očerňují komunisty, hodlají se prosadit na úkor vyloučených a chrání sebe sama tím, že tyranizují jiné straníky.“ Ústřední výbor zaujal tvrdý postoj k „pochybeným“ vyloučením a sdělil, že každý takový případ „nahrával nepřátelům strany“.19 Deklarací jednoznačného stanoviska, že pisatelé útočných udání poškozovali stranu, ústřední výbor zároveň zdůraznil, že udavači, pokud nemají skutečný důkaz, musí mít alespoň zásadní podklad k tomu, aby něco proti spolustraníkům napsali. Tím, že rezoluce vyžadovala od členů, aby za svá nařčení převzali odpovědnost, se výbor snažil odradit straníky od preventivních útoků, jejichž podstatou byl strach, a od neopodstatněných ostouzení, jež se postupně stala charakteristikou vztahů uvnitř strany. Rezoluce navrhovala, aby členové strany nebyli do budoucna vylučováni na základě vágních společenských vazeb na „nepřátele“ nebo proto, že opomněli včas předložit oznámení o zatčených či vyloučených příbuzných, což byla právě dvě obvinění, jež měla na svědomí mnoho vyloučených. A konečně, poskytla vyloučeným členům strany nové důvody pro odvolání – totiž, že se stali oběťmi „karié­ ristů-křiklounů“ či ničím nepodložených obvinění. 18 19

V. Z. Rogovin, Stalin’s Terror, str. 16. Informacionnoje soobščenije ob očerednom plenume CK VKP (b), Kirovec, 20. ledna 1938, str. 1–2.

225

Tyto nové postupy ale teror a  represi zakořeněné uvnitř strany nezastavily. Usnesení ústředního výboru pouze přidalo k již existujícímu dlouhému seznamu „nepřátel lidu“ další kategorii – „křiklouny, informátory, kariéristy a pomlouvače“. To neznamenalo otevřené přiznání skutečnosti, že dřívější represe nebyly na místě, ani to nenaznačovalo posun v převládající politické orientaci. Ústřední výbor odmítl převzít odpovědnost za předešlá vyloučení „nevinných“ lidí, místo toho svedl všechny „omyly“ na místní stranické organizace. Kromě toho se tyto „omyly“ týkaly pouze zlomku vyloučených členů strany a nevztahovaly se na nestraníky, kteří byli represemi postiženi také. Rezoluce nekritizovala NKVD, nevedla k amnestii pro politické vězně, neustavila automatické posouzení všech případů represí. Lidé, kteří již byli v minulosti zastřeleni nebo posláni do lágrů, i nadále zůstali „vinni“, bez ohledu na to, jak falešné důkazy proti nim byly použity. Tak se vlastně klíčovým momentem stala doba, kdy k vyloučení členů strany došlo, stejně tak jako skutečnost, zda po něm následovalo zatčení a odsouzení. V tomto ohledu usnesení ústředního výboru, jež se pokoušelo napravit množství křivd předešlých let, také uzákonilo NKVD jako výhradního, nenapadnutelného rozhodce v otázkách viny a neviny.

DOPAD REZOLUCE Ve sféře národnostní politiky tato rezoluce přinesla zpomalení represí, ale nezastavila je. Zatýkání pokračovalo především uvnitř různých národnostních skupin. V roce 1937 NKVD zatkl 936 750 osob a v roce 1938 pak 683 509.20 Jak vysvětloval tisk, usnesení nemělo být chápáno jako ukončení „odhalování“ nepřátel; jeho záměrem bylo spíše upozornit na to, že členové strany a funkcionáři „musí odhalovat nepřátele ještě důsledněji než doposud, ale je třeba odhalovat opravdové, nikoli falešné nepřátele“.21 V březnu 1938 byl v Moskvě zahájen vykonstruovaný soudní proces s Bucharinem a dalšími předními státními a stranickými 20 21

V. N. Chaustov, V. P. Naumov, a N. S. Plotnikova (ed.), Lubjanka. Stalin i Glavnoje upravlenije gosbezopasnosti NKVD, 1937–8: Dokumenty, Moskva: Izdateľstvo Matěrik 2004, str. 659–60. Rešenija plenuma CK VKP (b) sdělať dostojanijem každogo kommunista, Kirovec, 25. ledna 1938, str. 2, přetištěno z Pravdy, 22. ledna 1938.

226

představiteli a  provázel ho stejný typ propagační kampaně jako předcházející procesy v srpnu 1936 a lednu 1937.22 Obžalovaní byli obviněni z podobných trestných činů jako ti, kteří byli souzeni v předcházejících procesech: špionáž ve prospěch fašistické země, spiknutí za účelem zavraždění Kirova, příprava atentátů na vedoucí stranické činitele, plány na znovuzavedení kapitalismu. Přívlastky, jichž se jim dostalo, byly rovněž stejné: „fašističtí zaprodanci“ a „zločinecká banda odporných vrahů“, které „spojuje jejich nenávist vůči socialismu“. V době, kdy už byl Hitler na pochodu, obžaloba kladla poněkud větší důraz na vykreslení obviněných jako „představitelů páté kolony“, kteří hodlají ve válečných časech zradit svou zemi, ale samotné soudní přelíčení, jež se opět opíralo výhradně o doznání a vzájemná udání, se drželo v té době již dobře známého scénáře.23 Hromadné mítinky v  továrnách a  na ulicích opět navštěvovaly tisíce lidí, straničtí řečníci přednášeli vášnivé proslovy, v nichž odsuzovali zločiny obviněných, a pracující se veřejně domáhali trestů smrti.: „Zastřelte je jako vzteklé psy!“ „Zprovoďte je z povrchu zemského!“ „Plazi neuniknou trestu!“ Pracující po celé zemi slavnostně slibovali, že budou i nadále pokračovat v odhalování nepřátel. Na schůzích v Dynamu odhlasovalo víc než pět tisíc zaměstnanců rezoluci deklarující jejich nenávist k „ďábelským, odporným a zdegenerovaným jedincům“: „Zvýšíme svou revoluční ostražitost a vyženeme, ba zcela vymýtíme všechny nepřátele lidu.“24 Tak jako dříve, celostátní a závodní tisk informoval o  procesu do nejmenších detailů, otiskoval dlouhé výňatky z  průběhu líčení, reakce pracujících a závěrečnou řeč prokurátora Vyšinského. Osmnáct z  dvaceti obviněných, včetně Bucharina a  Rykova, bylo odsouzeno k smrti zastřelením, zbývající k patnácti až dvaceti letům v táborech. Proces, jenž se konal ani ne dva měsíce po uveřejnění usnesení ústředního výboru, jen potvrdil, že celostátní hysterie odhalování 22

23

24

Obžalovanými byli N. I. Bucharin, A. I. Rykov, G. G. Jagoda, N. N. Krestinskij, Ch. G. Rakovskij, A. P. Rozengoľc, I. V. Ivanov, M. A. Černov, G. F. Griňko, I. A. Zelenskij, S. A. Bessonov, A. Ikramov, Fajzulla Chodžajev, P. P. Bulanov, L. G. Levin, D. D. Pletněv, I. N. Kazakov, V. A. Maksimov, P. P. Krjučkov, V. Šarangovič a P. Zubarev. Pravo-trockistskij blok ubijcov, špionov, predatělej, Kirovec, 1. března 1938, str. 1; přetištěno z deníku Pravda, 28. února 1938; Trockistsko-buchariniskim banditam něet poščady!, Kirovec, 3. března 1938, str. 1. Izmenniki poněsut zaslužennuju karu, Kirovec, 1. března 1938, str. 1; Nikakoj poščady podlym izmennikam rodiny, Kirovec, 28. února 1938, str. 1; CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 194, l. 37–39.

227

„skrytých nepřátel“ v  té době dosáhla vrcholu. Usnesení ústředního výboru nezastavilo ani zatýkání, jež pokračovalo jak uvnitř strany, tak mimo ni, ani neukončilo masové a národnostní operace, jež přetrvávaly i během podzimu 1938. Ve skutečnosti politbyro krátce po plénu ústředního výboru odsouhlasilo rozšíření operací, zvýšilo kvóty zatčených v různých sférách a později je zvedlo ještě jednou. Usnesení nicméně zapůsobilo tak, že počet vyloučených ze strany klesl. Mezi lednem a srpnem 1938 bylo vyloučeno přibližně 37 000 členů ve srovnání s 97 000 v období od července do prosince předešlého roku, přičemž klesající trend po zbytek roku 1938 přetrvával. Usnesení taktéž dodalo odvahu vyloučeným členům strany, aby se proti rozhodnutí ve svůj neprospěch odvolali.25 Do lednového pléna ústředního výboru se odvolalo pouze 53 700 vyloučených straníků, mezi lednem a červnem se tento počet téměř zdvojnásobil a dosáhl 101 233 odvolání. Místní stranické organizace přezkoumaly 85 273 těchto případů a 54 procentům těch, kteří se odvolali, bylo členství vráceno.26 Vracení členství vyvolalo v základních organizacích nové rozkoly. Čerstvě očištění členové se vrátili do svých funkcí plni zášti vůči těm, kteří je udali, dychtiví plnit pokyny ústředního výboru, především pak vypudit ze strany „kariéristy-křiklouny“. Členové strany, kteří dříve tiše snášeli ostny osočování, dostali odvahu se útočníkům pomstít a očernit je jako šiřitele pomluv. Snahy vyhovět směrnici a odhalit „nepřátelské křiklouny“ vedly k obnovení honu na čarodějnice, neboť straníci se pomocí nových přezdívek, jimiž je vyzbrojil ústřední výbor, pustili do nejhorlivějších udavačů.

PEKLO NA MÍSTNÍ ÚROVNI Usnesení ústředního výboru způsobilo, že se místní organizace ocitly v nové fázi vřavy. Bylo jen málo takových straníků, kteří přečkali rok 1937 a zároveň se drželi zpátky při vylučování ostatních či nechránili 25

26

Oleg Khlevniuk, Party and NKVD: Power Relationships in the Years of the Great Terror, in: Barry McLoughlin, Kevin McDermott (ed.), Stalin’s Terror: High Politics and Mass Repression in the Soviet Union, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan 2003, str. 27. Po boľševistski vypolniť postanovlenije janvarskogo plenuma CK VKP (b), Kirovec, 8. srpna 1938, str. 2. Khlevniuk, Party and NKVD, str. 27, zmiňuje, že v roce 1938, se do strany po přezkoumání vrátilo na 77 000 komunistů.

228

sebe tím, že by psali preventivní obvinění na jiné členy. Ti, kteří ve straně zůstali, přečkali tuto dobu právě proto, že byli schopni využít železných pravidel hry ve svůj prospěch. Velmi jasně si uvědomovali, že právě oni a jejich spolustraníci nyní přesně odpovídají novému popisu „nepřítele“, na němž se usnesl ústřední výbor. Mezi těmito přeživšími byl téměř každý obětí nebo pachatelem a nemálo z nich pachateli i oběťmi zároveň. Jako skupina sdíleli společnou hořkou historii: báli se jeden druhého, navzájem si nedůvěřovali si a nesnášeli se. Usnesení ústředního výboru jim nyní poskytlo nové příležitosti, hesla a ospravedlnění k vyjádření dlouho doutnajících pocitů křivdy. V  Dynamu o  usnesení promluvil ke stovkám soudruhů na celozávodní schůzi nástupce Staričkova ve funkci předsedy stranického výboru A. I. Jefanov. Pečlivě vážil slova, aby si nikdo rezoluci nevykládal mylně jako zavrhnutí dřívějších a nadále pokračujících represí. Začal konstatováním, že nepřátelé nepřestali existovat a jsou podporováni cizími mocnostmi. Podařilo se nám je „zahnat na útěk, drtivě porazit na hlavu, nikoli však zcela zničit“. Připomněl všem, že „pročištění strany“ od těchto nepřátel hrálo „obrovskou roli při posilování socialismu“. Členové strany museli být obdařeni skutečnou bolševickou ostražitostí, aby „tehdejší nepřátele lidu odhalili a zničili“. To byl válečný pokřik roku 1937 a Jefanov dal jasně najevo, že bitva ještě není dobojována. Přece jen však pronesl jeden malý dovětek, řekl, že existují případy, v nichž se k soudruhům „přistupovalo nekorektně“. Tak jako se stranické organizace dopustily chyb, když nevyloučily své některé své členy, které následně zatkl NKVD, rovněž tak pochybily, když ze strany vyloučily ty, kteří nikdy potom nebyli zatčeni. Když hovořil o stranických funkcionářích, poznamenal: „Při rozhodování o vyloučení někdy označí někoho nálepkou ‚nepřítel lidu‘, ten se i dále pohybuje bez omezení, NKVD ho nezatkne, je však nespravedlivě vyhozen ze zaměstnání, ocitne se bez práce, ocejchovaný jako ‚nepřítel lidu‘ a je samozřejmě zatrpklý.“27 Jefanov tak nenápadně doporučil funkcionářům místní organizace, jak si mají usnesení ústředního výboru vykládat a uplatňovat ho v praxi. Naznačil, že by měli napravit své „omyly“ tím, že přezkoumají vyloučení bývalých členů strany, kteří byli zbaveni členství, zatčeni však nebyli. 27

CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 193, l. 1–16.

229

Ve svém proslovu Jefanov nevědomky prozradil hodně o tom, jak velkou (a stále rostoucí) roli hraje NKVD ve stranických záležitostech. Připustil, že místní stranické organizace naprosto přenechaly kontrolu a pravomoci nad svými členy NKVD s tím, že straník, kterého NKVD ­zatkl dříve, než byl vyloučen, byl důkazem nedostatku bdělosti ve stranické organizaci, zatímco ten, jenž byl vyloučen, ale zatčen nebyl, s největší pravděpodobností padl za „oběť“ omylu. Jefanov tak přiznal, že stranické organizace se, ve strachu a zmatku, staly jen razítkovacím orgánem. Předseda NKVD Ježov ostatně již v roce 1937 podobný pohled na nadvládu NKVD vyjádřil ještě výstižněji, když označil svůj úřad za „ozbrojený předvoj naší strany“.28 Jefanovova narážka na rostoucí roli NKVD při řešení stranických záležitostí, třebaže šlo o zřejmou pravdu, nebyla tím, co měl ústřední výbor v úmyslu sdělit. Jeho usnesení spíše místní organizace nabádalo, aby rozlišovaly mezi opravdovou a falešnou obezřetností, tím že odkazovalo na ošidnost takového rozlišování, což se Jefanov pokoušel vysvětlit. „Ti, kteří křičeli, že lidé mají být bdělí, a  žádali od členů strany, aby udávali své spolustraníky,“ řekl, byli šiřitelé „pokrytecké obezřetnosti“. Takto zapálení „křiklouni“ a „informátoři“ se snažili vyslídit informace týkající se společenských pout a vazeb: „Místo toho, aby prošetřovali ‚nepřátele‘ na základě toho, co provedli,“ podotkl Jefanov, „sledovali, kdo se s kým stýká a zdraví.“ Dále „se pokoušeli sami sebe odlišit a povýšit na úkor těch, kteří byli vyloučeni, a měli v úmyslu se bránit vůči případnému očernění tím, že uplatňovali bezhlavou kritiku a útlak vůči ostatním“. Ostatně mnozí straníci z vyloučení jiných profitovali; konec konců, funkce musely být někým obsazeny. A kdo z nich se nepokusil distancovat od někoho, kdo měl potíže politického rázu, sepsáním preventivního udání? Pro případ, že by definice falešné obezřetnosti straníkům ještě stále nebyla jasná, Jefanov instrukci ozřejmil uvedením konkrétních příkladů a jmen, prostě a jasně, aby tomu každý rozuměl. Uvedl jednoho člena strany Chromogina a jízlivě ho nazval „bdělým hrdinou“, neboť údajně neustále odhaloval to i  ono. „A  nepřestává odhalovat,“ pokračoval Jefanov s posměškem. „Zastavuje se v jednotlivých dílnách, poznamenává si, kdo s kým pracuje a kdo s kým mluví.“ Nařídil členům 28

O. Khlevniuk, Party and NKVD, str. 21.

230

strany, aby přestali psát udání, aby nepodněcovali vyšetřování založená na chabých důkazech o údajných společenských vazbách. Horlivé projevy loajality a preventivní udání, dvě z nejčastějších strategií sebeobrany, již nebudou v budoucnu tolerovány. Jefanov uzavřel proslov tím, že vybídl straníky, aby odhalovali a vylučovali ty, kteří patří do této nové kategorie „křiklounů, informátorů a kariéristů“.29 Během následující diskuse využívali straníci rezoluci jako zbraň, s jejíž pomocí útočili na soudruhy, kteří se v posledních letech chovali otřesně. Šéf agitačního střediska (rus. agitpunkt) Serebrjakov vystoupil rozhorleně proti někdejšímu předsedovi stranické organizace Staričkovovi. „V roce 1937 byl zatčen můj bratr,“ začal. „Je o deset let starší než já. Neviděl jsem ho od roku 1917. O jeho zatčení jsem se dozvěděl od otce a samozřejmě jsem zašel na stranický výbor a informoval Staričkova, že můj bratr byl zatčen, ale řekl jsem mu, že nevím proč. Staričkov mi odpověděl: „Nejsi dítě, abys nevěděl, proč ho zatkli. Je to jasné. Je nepřítelem lidu.“ V srpnu 1937 jsem dostal kopii soudního rozhodnutí, jímž byl můj bratr zproštěn viny. V důsledku těchto událostí jsem byl několikrát předvolán před stranický výbor a určitou dobu jsem pobýval i v sanatoriu kvůli nemocným nervům.“ Serebrjakov, tak jako mnozí jiní, onemocněl v důsledku strachu. Jeho prohlášení otevřelo stavidla vzájemného obviňování. Bylo patrné, že každý ze soudruhů choval nesmírnou zášť vůči některému ze spolustraníků. V souhrnu tak byl do komplikovaného kolektivního zločinu zapleten každý. Kruk, člen závodního vedení, obvinil Staričkova, že zkresloval protokoly ze stranických schůzí, které byly zasílány obvodnímu výboru, především pak, že speciálně v jeho případě umožnil funkcionářům obvodní organizace, aby zaznamenali že „mě Batšejev obvinil, že jsem nepřítelem lidu“. Agitátor Kulimov ho ihned napadl: „Kruk chce svalit veškerou vinu na jednoho člověka, ale to je chyba.“ Rozzuřený Kruk vstal a vyrazil ke dveřím. Kulimov na něho křičel: „Nikam nechoď, soudruhu Kruku.“ „Nemůžeš říct, že jsi čistý. Vždyť tě do továrny přivedl Jasvojin (bývalý ředitel Dynama, který byl následně zatčen).“ Kulimov se otočil k publiku a prohlásil: „Jedna věc je nesporná: musíme si uvědomit, že Kruk svými řečmi míří k očištění své osoby od viny, kterou svádí na druhé. Prý je nevinný, ovečka, sražená 29

CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 193, l. 1–16.

231

těžkou ranou od bývalého tajemníka stranického výboru soudruha Staričkova.“ Kruk neopustil schůzi dříve, než se ke své obraně zvedl ze židle organizátor ze slévárny Chromogin, jehož Jefanov už dříve nazval „křiklounem“. Zjevně rozrušen poznamenal: „Před nedávnem jsem se objevil v práci a ostatní se na mne vrhli s obviněním, že jsem ‚křikloun‘, a to si nezasloužím. Rád bych se tady na schůzi zeptal, zdalipak jsem ‚křikloun‘, nebo ne. Pracuji v této továrně patnáct let… Odmítám toto nařčení. Odmítám Jefanovovo obvinění.“30 Ale jestliže Jefanov považoval Chromogina za křiklouna, jiní straníci teď tímto přídomkem častovali Jefanova. Chailov, jenž byl ze strany vyloučen v květnu 1937 a poté mu členství bylo vráceno, se přidal na tajemníkovu stranu. Měl na mysli jiné křiklouny, včetně Bachmutského, jednoho z nejhorlivějších udavačů, jenž se významně podílel i na jeho vyloučení. „Ve stranickém výboru byli křiklouni,“ stál si za svým Chai­ lov, „kteří vůbec nepomáhali věci objasňovat. Panovala tam nezdravá atmosféra, spíše tam probíhalo zastrašování. Podle mého soudu nazývat Jefanova křiklounem není správné, největším křiklounem je Bachmutský.“ Bachmutský se nepokrytě chvástal svými důvěrnými styky s NKVD a Chailov si nyní postěžoval: „Prohlásil, že nepřítel lidu Tolčinskij mne během výslechu nazval idiotem. Řekl to proto, aby dal najevo, že ví, co se děje s  Tolčinským, a  aby naznačil, že bych mohl být také zatčen.“ Zaměstnance oddělení technické kontroly Razina nevraživý vztah Chailova a Bachmutského nezajímal. Místo toho obrátil pozornost zpět na Chromogina, jehož obvinil z  přímo ukázkového chování „křiklouna“: Chromogin, připomněl Razin přítomným v sále, napadal ostatní za to, že nedostatečně odhalovali nepřátele, přestože sám s takovými nepřáteli spolupracoval a také je nedokázal odhalit. Jiný člen strany, rozhořčený, že se diskuse stočila pryč od Bachmutského, vykřikl: „Bachmutský se chtěl předvést jako odhalovač.“31 Průběh schůze, litanie nezhojených starých ran, doutnajících rozhořčení a  zcela nových tvrzení, vůbec nenaznačoval, že by horlivé snahy odhalovat další nepřátele měly skončit. Jakmile se členové strany dostali k přehodnocování odporných událostí předchozího roku, nastartovali nové bouřlivé vlny útočného i obranářského obviňování, diktovaného pudem sebezáchovy. 30 31

CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 194, l. 16–21 Tamtéž.

232

Stranická organizace v  Dynamu navíc, v  rozporu s  usnesením ústředního výboru, pokračovala ve vylučování členů na základě příbuzenských a společenských vazeb. Pouhých pět dní po této schůzi se stovky straníků shromáždily znovu, aby projednaly případy nových vyloučení. Inženýr Bystrický byl vyloučen, neboť udržoval přátelské vazby se dvěma straníky, kteří byli vyloučeni již dříve, a též proto, že další člen strany informoval stranický výbor, že byl ze strany vyloučen bratr Bystrického, který žil v Leningradě. Bystrický byl zatčen krátce nato. Výbor též vypověděl Mironova, mistra z dílny izolačního materiálu a agitátora elektrodílny, na základě toho, že udržoval vztahy s nepřítelem.32 Podobné spojitosti byly, stejně tak jako někdejší udání, i nadále nejčastějšími důvody pro vyloučení. Usnesení ústředního výboru nemělo o mnoho větší účinek na vztahy mezi soudruhy a spolupracovníky ani v dalších továrnách. Stranické organizace v závodech Trjochgornaja manufaktura, Krasnyj proletarij a v lihovaru Likerno-vodočnyj zavod pokračovaly ve vylučování členů po celé letní období roku 1938. V té době už byla řada vzorců chování a postupů pevně institucionalizována a skutečný tlak na jejich změnu shora nepřicházel. Když stranickou schůzi v likérce Likerno-vodočnyj zavod navštívil zástupce obvodního výboru Jevtějev, nejrůznější proti­ obvinění, k nimž dalo podnět usnesení ústředního výboru, nepodpořil. Naopak, jeho veškeré úsilí směřovalo k zachování vybudované atmosféry strachu a zastrašování. Člen strany Geče, pro něhož byla rezoluce velkým podnětem, si postěžoval, že se ho spolustraníci stranili kvůli jeho litevskému původu a vztahům s jedním spolupracovníkem, dělníkem, který byl zatčen. „Nepovažuji chování ostatních komunistů vůči mně za správné,“ řekl. „Jsem členem stranické organizace a oni nebudou vedle mne sedět jen proto, že jsem pracoval s Gulbisem? Přišel jsem do klubovny, posadil jsem se a všichni, kteří seděli kolem mne, se zvedli a odešli.“ Pokračoval: „Přijdu na dvůr. A oni se mě zeptají: ‚Ty ještě žiješ?‘“ Geče svou řeč ukončil slovy: „Říkám, jestli máte nějaké podezření, odveďte mě. Jestli jsem lotyšský nacista, odveďte mě. Jestli je na mně něco dalšího v  nepořádku, řekněte mi to. Ale ti lidé tady se jenom snaží, aby mě měli od sebe co nejdál.“ Jiná členka strany Ivanovová jeho 32

CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 194, l. 22–30. O zatčení Bystrického viz f. 432, o. 1, d. 188, l. 11.

233

vyprávění potvrdila. „Každý se snaží Gečemu vyhnout. Měli bychom si věci ověřovat, ale pozorně, a ne takto. Lidé ho dokonce přestali zdravit.“ Ivanovová se též ohradila proti tomu, jak se spolustraníci chovali k ní. „Není snad jediná schůze, kde by mi nepřipomněli, že jsem se kamarádila s nepřítelem Koganem.“ Navzdory usnesení ústředního výboru, jež žádalo ukončení stavu, kdy se lidé kolegů a straníků stranili a obviňovali je kvůli jejich pracovním či příbuzenským vztahům s vyloučenými či zatčenými, Jevtějev Gečeho i Ivanovovou ostře pokáral. „Geče zde řekl, že ho nikdo nezdraví. O to přece ale nejde,“ řekl. Podstatné je, že straníci, kteří pracovali s Gulbisem, by měli vyrvat všechny kořeny, jež tu zbyly po jeho nepřátelských činech.“ Pak napomenul Ivanovovou: „Mluvíš, soudružko Ivanovová, jako by ti někdo ublížil. Dostala jsi důtku. Bylo to správné? Ano, podle mého mínění to bylo v pořádku.“ Jevtějev se obrátil k přítomným a zeptal se: „Má důvod cítit se ublíženě? Ne.“ Ještě Ivanovové vyčinil za to, že se zastala Gečeho. Poznamenal, že obě vystoupení byla „nejasná“, a zlověstným tónem doporučil, aby jejich slova byla podrobena bedlivějšímu přezkoumání: „Zdá se mi, že celá naše celá stranická organizace se musí takovými vystoupeními pozorně zabývat a pozvednout úroveň stranické ostražitosti.“33 Jevtějevovo poselství bylo jasné: členové strany nemají obhajovat jeden druhého, ani když jde o ty nejošemetnější útoky, nemají si stěžovat ani na zákeřné pomluvy, které ničí vztahy mezi spolustraníky. Pokud to budou dělat, ponesou následky: stranická organizace bude jejich slova „zkoumat“. Jevtějev, zástupce vyšší stranické organizace, se takto zastrašováním snažil přimět protestující a odpůrce k mlčení.

„ODHALOVÁNÍ“ ŠIŘITELŮ POMLUV Závodní noviny v  Dynamu Kirovec, které předtím podněcovaly dílenské organizace k  tomu, aby odhalovaly špióny a  záškodníky, na ně nyní naléhaly, aby ukazovaly na „křiklouny“. Podobně jako Jefanov ve  svém projevu ke komunistům v  Dynamu používal jazyk usnesení ústředního výboru, stejným způsobem šéfredaktor závodních novin 33

CAOPIM, f. 428, o. 1, d. 1, l. 12 ob, 76, 57, 101, 101 ob.

234

kopíroval Jefanovovu řeč, a  recykloval tak použité fráze pro zaměstnance závodu. Redaktoři listu Kirovec použili formulaci, že „omyly“, k nimž došlo v důsledku vylučování „čestných komunistů“, poškodily boj proti „trockisticko-bucharinovským fašistům a jejich zaprodancům“. Pokusili se tak o ošidný politický akt obrany dřívějších represí a zároveň odsuzovali vylučování „nevinných“. Řada obvinění straníků, připouštěli pisatelé v jednom článku, se ukázala být jen pouhým „domečkem z karet postaveným na písku“.34 V jiném zdůrazňovali, že „křiklouni, kteří chtěli vypadat jako ti nejbdělejší, vykřikovali při každé příležitosti hesla o převaze nepřátel a sepisovali hanlivá udání, přičemž si vybírali čestné komunisty, pomlouvali je a očerňovali“. Kirovec poznamenával, že stranická organizace nedokázala tato „lživá udání“ prověřit. Noviny nenabídly žádnou kritiku vlastní role, jež spočívala v otiskování obvinění a vyhledávání obětí, třebaže nyní vybízely stranické organizace, aby napravovaly dřívější omyly označováním těch, kteří za ně nesli odpovědnost.35 Kirovec otiskl zprávu o třech případech „mylného“ vyloučení, aby doložil změny kurzu ve straně. Redaktor zde ovšem neusiloval o v narovnání starých křivd; příklady byly vlastně pečlivě zvoleny tak, aby se poopravila dělicí čára mezi nevinnými a vinnými, a dále měly definovat meze jakékoli diskuse o represích. Konec konců, ne všechna vyloučení byla chybná a členové strany se museli naučit rozeznávat skutečného nepřítele od chybujícího soudruha. Aktérem prvního případu byl Děnisov, bývalý šéf jeřábnické dílny, jenž byl vyloučen, protože udržoval styk s nepřítelem. Jeho vyloučení se opíralo o informaci uvedenou v udání, které napsal jeho spolustraník, a ten ji slyšel od nějaké ženy – ta zase tvrdila, že ji získala od Děnisovovy tchýně. Obsahem sdělení bylo, že se Děnisov pravidelně stýká s „neodhaleným nepřítelem lidu“. Křivda byla následně umocněna, když stranický agitátor Kovalevskij Děnisova propustil ze zaměstnání. Deník sděloval, že Kovalevskij si „dlouhou dobu lámal hlavu a vymýšlel, jak by se Děnisova zbavil“. Nejprve naléhal na každého v dílně, aby si vzpomněl na jakoukoli maličkost, kterou mohl Děnisov spáchat, a pak ho vyhodil za „porušování pracovní disciplíny“. Dělníci v jeřábnické dílně ale nebyli přesvědčeni o správnosti obvinění 34 35

Protiv faľšivoj bditeľnosti, Kirovec, 19. ledna 1938, str. 1. Po boľševitski ispraviť dopuščennyje ošibki, Kirovec, 5. února 1938, str. 1.

235

a propuštění šéfa nepodpořili. Kirovec, který dříve fandil horlivému vylučování, nyní prosazoval opětné přijetí Děnisova do strany a jeho návrat do původního pracovního zařazení. Pisatelé věnovali značnou pozornost skutečnosti, že propagandista, který hovořil o usnesení ústředního výboru s  dělníky Děnisovovy bývalé dílny, se o  Děnisovově případu vůbec nezmínil. „Mlčení tohoto agitátora nám připadá podivné,“ jízlivě podotknul šéfredaktor. A co víc, Kovalevskij, který Děnisova vyhodil, si s ním stále ještě nepromluvil ani se nepřihlásil k zodpovědnosti za své činy.36 Noviny zdůraznily nedostatek důkazů pro obvinění, podvržené důvody pro propuštění ze zaměstnání a podporu dělníků jejich bývalému nadřízenému. Podle deníku Kirovec byl Děnisov názorným příkladem „omylu“. V rámci informování o těchto „omylech“ se Kirovec zaměřil především na soudruhy, kteří byli vyloučeni v důsledku sporných společenských vazeb, opomenuli udat někoho jiného nebo neodhalili včas „nepřátele lidu“, kteří byli později zatčeni NKVD. Druhý případ, o němž list informoval, se týkal Josilevského, dělníka ze čtvrté nástrojařské dílny. Pisatel článku vysvětloval, že Josilevskij byl vyloučen kvůli svým „vnitřním sympatiím k nepříteli lidu“, a jízlivě se ptal, „jak onen ‚demaskovač‘ věděl, co se odehrává v Josilevského duši? My to nevíme.“ A konečně, noviny věnovaly několik článků případu A. S. Fomina, bývalého mistra čtvrté nástrojařské dílny, jenž byl vyloučen v březnu 1937, neboť – aniž to oznámil – udržoval vztahy se spolupracovníky, kteří byli zatčeni jako trockisté (viz třetí kapitola Soudruzi a spolupracovníci).37 Podobná obvinění, jež mohla být vznesena proti kterémukoli straníkovi, jenž pracoval s někým, kdo byl později zatčen, daly do pohybu vlnu preventivních udání, která nakonec měla ničivé následky. Kirovec nyní odhalil nové informace o Fominovi. Stranický výbor v Dynamu ho vyloučil a oblastní výbor mezitím obdržel jiné udání, podle něhož Fomin během občanské války dezertoval z Rudé armády. Toto udání se později ukázalo jako falešné. Moskevský stranický výbor nakonec zrušil rozhodnutí o nižším trestu a vyčinil obvodnímu i závodnímu stranickému výboru za jejich neschopnost ověřit si fakta. Když Kirovec nabádal čtenáře, aby si „prostudovali Fominův případ“, v podstatě poskytnul stranické organizaci 36 37

Za čto sňat s raboty Děnisov, Kirovec, 1. února 1938, str. 2. CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 179, l. 75–79.

236

Dynama všeobecné vodítko k  přehodnocování případů někdejších vyloučení. Vcelku tyto tři popisované případy – Děnisova, Josilevského a Fomina – poukázaly na „pomýlené“ praktiky strany, jež byly novým usnesením ústředního výboru nejvíce zatracované: vyloučení kvůli společenským vazbám na nepřátele lidu, trestní stíhání na základě ničím nepodložených obvinění a neschopnost potvrdit pravdivost obvinění. Byly to přesně ty praktiky, jež vedly k rozkladu stranických organizací zevnitř. „Pomluva,“ prohlásil redaktor deníku Kirovec, a parafrázoval tak dikci příslušného usnesení, „je nejoblíbenější metoda nepřátel lidu.“38 Kirovec nyní požadoval od stranického výboru, aby zjistil totožnost těch, kteří nesli za tento stav zodpovědnost, a potrestal je. Poukázal na to, že: „Stranický výbor ještě stále neposoudil, komu tato vyloučení pomohla či kdo lživě očerňoval toho či onoho komunistu, a žádného z těchto šiřitelů pomluv zatím nepopohnal k zodpovědnosti.“39 List uveřejňoval nejen případy pochybeného vyloučení, ale i jmenovité seznamy pomlouvačů, kteří by měli být postaveni před soud. Mezi nimi byl Rodionov, dělník a kandidát na členství ve straně, jenž udal mladého komsomolského agitátora Zinovjeva. Rodionov tvrdil, že otec Zinovjeva je kulak a vlastní sedm koní a dvoupatrový dům. Ukázalo se, že nařčení je nepravdivé; onen muž ve skutečnosti pracoval jako drážní dělník. Kirovec pak odhalil, že Rodionov se neprovinil jenom svými pomluvami, ale také finančními spekulacemi. Jeho žena kupovala mléko od souseda, který měl krávu, a pak ho se ziskem prodávala zaměstnancům továrny. Noviny nabádaly stranickou organizaci v Rodionovově dílně, aby tohoto „kariéristu odhalila“.40 Ale Rodionov, dělník z nástrojárny, mohl být jen těžko považován za do očí bijící příklad pomlouvače a kariéristy, který měl z represí užitek. Pokud nic jiného, jeho příběh byl spíše typickým příkladem oběti. Poté, co falešně udal jiného straníka, byl sám vystaven obvinění a posléze udán kvůli malicherným přestupkům. Byl pachatelem a obětí zároveň; nakonec byl obžalován z velkého přečinu – ze „spekulace“ za to, že jeho žena prodávala mléko od jedné jediné krávy. 38

39 40

V  deníku Kirovec: Protiv bezdušnogo bjurokratičeskogo otnošenija k  členam partii, 18. ledna 1938, str. 3; Protiv faľšivoj bditeľnosti, 19. ledna 1938, str. 1; Po boľševistski ispraviť dopuščennyje ošibki, 5. února 1938, str. 1; Nepoňatnoe molčanie agitatorov ­k ranovo-podjomnogo, 4. února 1938, str. 2. Po boľševistski ispraviť dopuščennyje ošibki, Kirovec, 5. února 1938, str. 1. Kleveta, Kirovec, 9. února 1938, str. 2

237

Na konci zimy a v průběhu jara roku 1938 plnila stránky deníku Kirovec jména údajných pomlouvačů a těch, kteří si chtěli zachránit kůži falešným obviněním druhých. Starší člen strany S. G. Těruškin byl veřejně kritizován za sepsání „štosů pomlouvačných udání“ a za „diskreditování čestných komunistů“. Jeden článek otevřeně přiznával, že sebezáchovné taktiky, jež si straníci osvojili, vedly v předcházejícím roce k sebezničujícím procesům.41 Noviny vybízely stranické organizace, aby pomlouvače potrestaly a pokračovaly v odhalování skutečných nepřátel, ale výzvy – kromě toho, že podnítily dodatečné roztržky, obviňování a osobní tragédie – neměly velký efekt.

OCHROMENÍ ORGANIZACE Stranickým organizacím se i přes pověření ústředního výboru nedařilo rozptýlit obavy, jež nyní vládly ve vztazích jejich členů. Členové strany, ochromení nedůvěrou, nebyli schopni vykonávat ani ty nejzákladnější organizační úkoly. V dubnu 1938 stranické organizace v celé zemi pořádaly volby do místních výborů. Bilanční a volební schůze v Dynamu se zúčastnilo více než 600 straníků. Ve shrnující zprávě Jefanov vyzdvihl velkou očistnou aktivitu, kterou stranické organizace vykonaly během předcházejících let. Atmosféra schůze ale byla natolik otrávená, že přítomní měli velké problémy dokonce i  s  výběrem a  odsouhlasením nových kandidátů: vypadalo to, že naprosto nikdo není tak bezúhonný, aby mohl kandidovat. Šilov, pracovník oddělení technické kontroly, napadl šéfa agitačního úseku a kandidáta. „A co soudruh Serebrjakov?“ zeptal se. „Udělal spoustu chyb. Jaké to jsou chyby? Můžu je tady vyjmenovat.“ A pokračoval tím, že začal vyčíslovat kompletní seznam různých Serebrjakovových chybných formulací, jeho vazby na nepřátele a připomněl, že tyto nepřátele Serebrjakov opomenul udat. „Myslím, že náš stranický výbor musí prověřovat lidi daleko pozorněji,“ prohlásil Šilov. Nejen, že považoval Serebrjakova za špatného kandidáta, ale dokonce tvrdil, že by si zasloužil být vyloučen ze strany: „Jsem pevně přesvědčen, že bychom neměli dovolit, aby si ponechal stranickou legitimaci. 41

Uměť različať druga ot vraga, Kirovec, 17. února 1938, str. 2.

238

Překvapuje mě, že lidé jako Serebrjakov a Razumovskij (předseda stranické organizace z  dílny mechanického zpracování polotovarů) mají důvěru stranického výboru.“ Po poslední poznámce posluchači zatleskali. Kandidáti se snažili obhajovat pomocí dosud dobře známých taktik svalování viny na jiné, útočného obviňování a uvádění dalších konkrétních jmen. Razumovskij, jenž měl zjevně zvyk mluvit o sobě v třetí osobě, vysvětlil, že napsal doporučení ve prospěch člena strany, který byl později zatčen, jen proto, že ho k tomu donutil stranický výbor. O situa­ ci, kdy o  něm celostátní noviny psaly, že na věc „neupozornil,“ řekl, že „chtějí svalit všechnu vinu na Razumovského. To je chyba.“ Zeptal se publika, jak od něj někdo mohl očekávat, že označí jako nepřítele někoho, koho podpořila, a dokonce i vychvalovala strana. Rozzlobeně odpověděl jednomu z  kritiků, že se „nyní mluví o  opilství soudruha Razumovského. S kým jsem popíjel, soudruhu Chalove? Pokud jsem tě kritizoval, můžeš se hájit, ale to neznamená, že o mně můžeš prohlašovat vyloženou lež. Doporučuji, aby se tahle věc zapsala a vyšetřila.“ Koloběh obviňování tak pokračoval: Razumovskij, jenž byl napaden za styky s nepřítelem a nadměrné holdování alkoholu, okamžitě žádal, aby jeho kritici byli prošetřeni. Agitátor ze skladu Golovanov žádal, aby byl starší předák Martynov vyřazen z kandidátní listiny, neboť jednou řekl něco znevažujícího o státních dluhopisech, které straničtí organizátoři nutili dělníkům ke koupi. Golovanov si také stěžoval, že stranický výbor přehlédl jeho oznámení o „podezřelých osobách“, které měly příbuzné v zahraničí nebo „tíhly k trockismu“. Jonov, člen závodní stráže, si sypal popel na hlavu: „Udělal jsem velkou politickou chybu. Bezmezně jsem důvěřoval Žukovovi (bývalému řediteli Dynama), který byl členem strany od roku 1918. Považoval jsem ho za uvědomělejšího.“ Někdo z publika vykřikl: „Byla mezi vámi vazba. Ano, byl to tvůj příbuzný, tvůj nevlastní bratr!“ Jevsinějkin, agitátor ze svářečské dílny, mu skočil do řeči a Jonova bezprostředně oslovil: „Proč nám tu vyprávíš o tom nepříteli lidu, jehož jsi považoval za vzdělanějšího, než jsi ty? Bydleli jste spolu v jednom bytě. Rozengolc byl zatčen o hodně dříve a pak byl zastřelen, ale ty jsi o tom tehdy nic neřekl. A teď, když začali objasňovat nějaký případ, který se tě netýká, vytahuješ tohle. Teď není čas na to, abychom se zpovídali z vnitřních pocitů. Musíme skoncovat s nepřáteli lidu.“ Člen závodního odborového výboru Krysin se rozpovídal o  Kovalevském, 239

stranickém agitátorovi, který měl prsty ve vyloučení Děnisova. Oznámil, že Kovalevskij neabsolvoval dvě přednášky o  socialistické práci určené pro dělníky. „To je z politického hlediska velmi závažné.“ Krysin pobouřeně prohlásil, že: „stranický výbor tomu musí věnovat mimořádnou pozornost.“ Žádal, aby výbor přestal s  Kovalevským jednat „liberálně“.42 Schůze, dlouhá přehlídka řečníků, předkládajících bojácné omluvy, malicherná obvinění a  velkolepé monology, odhalila, že členská stranická základna továrny Dynamo ztratila jakýkoli důvod existence s  výjimkou vzájemných obviňování a  udávání. Organizační struktury zkolabovaly. Soudruzi nedokázali sestavit kandidátku pro volby do stranického výboru, neboť nebyli schopni skoncovat s handrkováním, vzájemným osočováním a  vyžadováním dalšího vyšetřování svých spolustraníků. Zdálo se, že Jefanov je ve snaze řídit soudruhy novým směrem, vytyčeným rezolucí ústředního výboru, bezmocný. Nové fráze prostě jen rozšiřovaly staré praktiky. Schůzi zakončila ostrá výtka z úst Timofejeva, zástupce moskevského stranického výboru. „Soudruzi,“ řekl netrpělivě, „samozřejmě, že záškodníci napáchali velké škody, ale nemůžete se zabývat stále jenom tím.“ Ale ani sám Timofejev nedokázal odolat tomu, aby nepřilil oleje do neukojitelné posedlosti nepřáteli, když začal vyprávět o řadě nedávných případů záškodnictví v moskevských porodnicích a pekárnách. Nepřátelé, řekl, nakazili novorozence virózou a přerušili rozvážku chleba do obchodů. „Kdo to spáchal?“ zeptal se. „Záškodníci.“ Pak vyčinil posluchačům, když prohlásil: „Vaší největší chybou bylo, že osmnáct nepřátel bylo zatčeno NKVD dříve, než jste je odhalili.“ Podpořil též řadové členy v  jejich požadavku pokračovat v dalším vyšetřování. „Musíte se ptát, proč je lidé, kteří s těmito nepřáteli pracovali, nedokázali odhalit?“43 Timofejevovo poselství tak vůbec nebylo jednoznačné: členové strany by se měli přestat zaměřovat výlučně na nepřátele, ale zároveň by měli pokračovat v hledání nových nepřátel mezi těmi, kteří nedokázali odhalit jiné.

42 43

CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 188, l. 57–60, 67, 71–72, 81–86. CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 189, l. 40–41, 44. Viz také Dnevnik Otčetno-Vybornogo partijnou Sobranija, Kirovec, 11. a 13. dubna 1938, str. 2.

240

ZÁCHVĚVY STRACHU AŽ DO ÚPLNÉHO KONCE V průběhu srpna 1938 celostátní i závodní tisk stále horoval pro odhalování pomlouvačů.44 V  článcích se objevovaly požadavky volající po akci pod heslem „Hanobitelé zůstali nepotrestáni!“; pisatelé těchto výzev naléhali na stranické organizace, aby vyhledávaly a vyšetřovaly ty, kteří byli zodpovědní za vylučování nevinných lidí. Noviny dokonce přiznávaly, že i  jejich redaktoři v  těchto záležitostech selhali, neboť v tisku odhalili takovýchto nepřátel příliš málo. Redaktoři upozorňovali čtenáře, že „každý případ chybného vyloučení dával nepřátelům do rukou trumfy“, a důrazně kladli na srdce funkcionářům, že musejí přezkoumat veškeré papíry, včetně všech udání a oznámení, a potrestat ty, kteří podali nepodložená obvinění.45 Navzdory pobídkám v  tisku se místní stranické organizace této záležitosti věnovaly jen málo, a to z dobrého důvodu: kdyby měly stíhat každého člena, který pomlouval jiného, pak by se většina zbylých odborníků ocitla společně s někdejšími kolegy ve vězeních a hrobech, do nichž je dostala právě jejich udání. Členové strany, kteří přežili rok 1937, se přirozeně nechtěli dostat do vězení. Spravedlnost byla moc ošidná záležitost a nikdo nevěděl, kde jí je konec. Důsledné vylučování pomlouvačů by s největší pravděpodobností zničilo celou stranu. Funkcionáři, kteří se zúčastnili obvodních, městských a  oblastních konferencí v  Moskvě v  létě roku 1938 pronášeli běžné proslovy o „bezpodmínečném a definitivním vymýcení japonsko-německo-trockisticko-bucharinovských agentů fašismu“.46 Navzdory jejich plamennému řečnění však hon na nepřátele ztrácel na dynamice. Z  organizačního hlediska již represe těžce ochromily schopnost strany cokoli uvnitř továren řídit. Stranické organizace v dílnách byly v rozkladu. Členové strany v Dynamu přicházeli na schůze pozdě a odcházeli před koncem, aniž žádali o svolení. Ředitel Chorikov zrušil řadu politických zasedání. Agitátoři přestali vykonávat svou práci.47 V roce 1937 nařídili 44 45 46 47

Vypolněnie rešenij janvarskogo plenuma CK, Kirovec, 1. září 1938, str. 2. Po boľševistski vypolniť postanovlenije janvarskogo plenuma CK VKP (b) Kirovec, 8. srpna 1938, str. 2, přetištěno z deníku Pravda ze 7. srpna 1938. Iz rešenija obščezavodskogo partijnogo sobranija, Kirovec, 20. července 1938, str. 2. Nepraviľnaja ocenka, Kirovec, 24. března 1938, str. 2; Razvernuť boľševistskuju samokritiku na otčotno-vybornom sobranii, Kirovec, 7. dubna 1938, str. 1.

241

straničtí představitelé místním funkcionářům, aby „prostudovali“ životopisy svých členů; nepřátelé se vkrádali do řad strany a drželi se tam, protože funkcionáři neznali své vlastní kádry. Přesto následující represe měly opačný výsledek a přispěly ke zvýšení úrovně anonymity ve straně. Okresní a  oblastní výbory byly následkem čistek výrazně zkompromitovány. Bylo zatčeno, vyloučeno, povýšeno či přemístěno tolik lidí, že organizační linie byly vážně narušeny. Jeden z členů strany poznamenal: „Dřív jsem vždycky věděl, co se děje na obvodním výboru, ale teď se situace zhoršila. Teď nás svolávají velmi zřídka. Když se [v důsledku zatčení členů] obvodní výbor rozpadl, domnívali jsme se, že to naše vztahy posílí, ale stal se pravý opak.“48 I když riziko války bylo stále větší, represe i nadále paralyzovala výrobu, podrývala autoritu vedení podniku i vedoucích dílen a snižovala schopnost strany mobilizovat dělníky. Mocenské elity si význam tohoto vývoje uvědomovaly a čím dál tím více je znepokojovala obranyschopnost země, produktivita a fluktuace zaměstnanců. V  červnu 1938 zveřejnili dva inženýři z  Dynama článek, jehož otištění by bylo o rok dříve naprosto nemyslitelné. Inženýři upustili od ustavičného zaobírání se tématem sabotáží a záškodníků, jež bylo běžné v každém průmyslovém podniku od kemerovského procesu v roce 1936, a místo toho se soustředili na nedbalou práci dělníků a technických zaměstnanců a s tím souvisejícími náklady. Prohlásili, že továrna v roce 1937 zaznamenala 6334 hodin prostojů, během nichž byla přerušena práce kvůli závadám a nehodám. Částečně to byla vina dílenských mistrů, kteří nechali v provozu stroje, které potřebovaly opravit, a tím poškození strojů zhoršovali, ale větší díl viny, jak inženýři prohlašovali v článku, nesli dělníci, kteří nejen, že postrádali nezbytné technické dovednosti, ale též vědomosti o „základních pravidlech a pokynech“ pro ovládání strojních zařízení. Autoři, kteří poprvé použili formulaci, která se měla brzy stát okřídlenou frází nové státní kampaně, si stěžovali na „absenci výrobní disciplíny v dílnách“.49 Začátkem podzimu závodní noviny konečně přestaly po stranických výborech vyžadovat potrestání pomlouvačů a odhalování nejrůznějších typů nepřátel. V říjnu vydal NKVD nařízení, podle něhož mohly 48 49

CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 188, l. 51. Objaviť bespoščadnuju bor’bu avarijam oborudovanija, Kirovec, 20. června, 1938, str. 1.

242

být napříště manželky nepřátel zatčeny jen v případě, že budou samy podezřelé z kontrarevoluční činnosti.50 V listopadu straničtí pohlaváři vypracovali seznamy sloganů pro výroční oslavy revoluce a rozeslali je do místních organizací. Jen jediný slogan se vztahoval přímo na nepřátele – „Skoncujme s nepřáteli lidu, trockisticko-bucharinskými a bur­ žoazně nacionalistickými vyzvědači a záškodníky, zaprodanci zahraniční špionáže. Heslo „Smrt vlastizrádcům!“ – zaujímalo až třicáté sedmé místo na seznamu.51 Hon na nepřátele lidu již nebyl hlavní stranickou prioritou. Krátce po výročních oslavách 17. listopadu 1938 Stalin zastavil masové a národnostní operace a přenesl zodpovědnost za vynášení rozsudků z neblaze proslulých mimosoudních „trojek“ zpět na soudy. O dva dny později odstoupil Ježov z pozice předsedy NKVD a přiznal, že selhal při odhalování nepřátel mezi vlastními vedoucími funkcionáři. Stejný proces sebepožírání, který zničil místní stranické organizace, nyní likvidoval nejvyšší představitele NKVD. Ježova ve funkci předsedy úřadu nahradil L. P. Berija, a ten ho pět měsíců nato – v dubnu 1939 – osobně zatkl. Ježov, obviněný ze špionáže ve prospěch Polska a Anglie, byl zastřelen v roce 1940.52 Výroba v Dynamu se během podzimu 1938 i nadále potýkala s vážnými problémy. Ředitel Chorikov na schůzi se  členy strany oznámil, že jednou z příčin je „velká živelná fluktuace (rus. samoťok) a projevy nespokojenosti“. Továrna neobdržela mnoho dodávek zboží a materiálu nezbytných pro své fungování, včetně pohonných hmot. Chorikov se ale nepokusil svést potíže na záškodníky či jiné nepřátele. Během debaty, jež následovala po jeho projevu, straníci hrubě ostouzeli za výrobní potíže jak jeho, tak sebe navzájem, ale i oni se vyhýbali politickým obviněním. Místo toho dílenští mistři vinili Chorikova, a ten zase naopak poukazoval na chyby dílenských mistrů. Jeden straník prohlásil: „Lisovna, to je neuvěřitelný binec! To je peklo, a ne dílna.“ Přesto, s výjimkou určitých prostořekých projevů na adresu vedoucích pracovníků, zvláště proti přesluhujícím funkcionářům z předchozího období demokratizační 50 51 52

C. Kuhr, Children of “Enemies of the People”, str. 213; G. Alexopoulos, Stalin and the Politics of Kinship, str. 109. Lozungi CK VKP (b), Kirovec, 4. listopadu 1938, str. 1. Hesla byla uveřejněna též ve státním v celostátním tisku. J. Arch Getty, Oleg V. Naumov, The Road to Terror. Stalin and the Self-Destruction of the Bolsheviks, 1932–1939, New Haven, Conn.: Yale University Press 1999, str. 530–40, 555.

243

kampaně, diskuse připomínala spíše ty, které se odehrávaly v roce 1935, než ty v letech, jež následovala. Na denním pořádku tak byla pracovní kázeň a absence zaměstnanců. Maskovaní nepřátelé byli nahrazeni technologickými a správními problémy.53 Stát v prosinci 1938 schválil novou legislativu, jež měla za cíl snížit absentérství, pozdní příchody a zahálčivost na pracovišti.54 Pozornost státu se přesunula ze zrádců a „páté kolony“ na obranu výroby a nezdárné pracovníky.

OFICIÁLNÍ STANOVISKO Na jaře roku 1939 hlavní vlna masových represí pominula. Politická kultura však měla ke změně ještě hodně daleko, neboť vztahy mezi těmi, kteří byli ve straně, ale i nestraníky se nadále vyznačovaly strachem a nedůvěrou. Sovětští občané volili na veřejnosti slova velmi opatrně, měli se na pozoru i před nepatrným přeřeknutím a báli se mluvit upřímně o politice dokonce i s nejbližšími přáteli. Vnitřní naléhavá potřeba přirozeného chování vůči ostatním se střetávala se stále přítomným strachem z udavačů. Tato obezřelost deformovala nejen lidi, kteří přežili teror, ale utvářela i další generaci. Strach ze svobodného vyjadřování, udavačů a trestu se začal definitivně rozplývat teprve po roce 1985, kdy se dostal k moci M. S. Gorbačov. V březnu 1939 se v Moskvě sešli delegáti osmnáctého stranického sjezdu. A. A. Ždanov, tajemník ústředního výboru a předseda leningradské městské a krajské stranické organizace, měl hlavní proslov, který byl zdánlivě výčtem organizačních změn včleněných do stranických stanov. Ve skutečnosti řada těchto změn představovala podstatnou proměnu celkového směřování strany jako takové, kterou nyní zaměstnávala příprava země na válku. Ždanov předně konstatoval, že při přijímání 53 54

CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 203, l. 3–4, 51–54, 56. Výnos SNK (Rada lidových komisařů) CCCP, 20. prosince 1938, O  vvedenii trudovych knižek, Izvestija, 21. prosince 1938, str. 1; Výnos SNK CCCP, CK VKP (b) (Ústřední výbor všesvazové komunistické strany), VCSPS (Všesvazová ústřední rada odborového hnutí), 28. prosince 1938, O meroprijatijach po uporjadočeniju trudovoj discipliny, ulučšeniju praktiki gosudarstvennogo sociaľnogo strachovanija i borbe s zloupotreblenijami v etom děle, Pravda, 29. prosince 1938, str. 1. O legislativě viz Donald Filtzer, Soviet Workers and Stalinist Industrialization: Formation of Modern Soviet Production Relations, 1928–1941, London: Pluto Press 1986, str. 310–11.

244

nových členů do strany se v budoucnu nemají nadále upřednostňovat dělníci a při posuzování nových kandidátů brát jako kritérium sociální původ. Hluboké změny v třídní skladbě sovětské společnosti ve třicátých letech, včetně likvidace takzvaných „vykořisťovatelských živlů“ jako kulaků, kapitalistů a obchodníků, zrušily třídní rozhraní mezi dělníky, rolníky a inteligencí. Ždanov nyní navrhoval, aby byla pro všechny kandidáty na členství ve straně zavedena jednotná podmínka: doporučení od tří členů strany, kteří znají kandidáta minimálně tři roky. (Časová lhůta byla později snížena na jeden rok, neboť se ukázalo, že v důsledku dramatických změn a  úbytku kádrů bylo tříletou podmínku pro získání doporučení velmi těžké splnit.) Strana zoufale potřebovala nové členy, kteří by nahradili ty, kteří byli buď popraveni, nebo zmizeli v táborech. Jestliže teror a čistky vytvořily nelítostný prosévací proces, který zlikvidoval mnoho členů strany, pak nová pravidla pro členství musela být výrazně uvolněna. Ždanov také představil seznam nových „práv“ pro všechny straníky, který zahrnoval právo kritizovat libovolného stranického funkcionáře, volit a být volen do stranických organizací, účastnit se jednání disciplinárního řízení, které se jich bezprostředně týká, a informovat kteroukoli stranickou organizaci, včetně ústředního výboru. Tato práva byla všeobecně představena jako prostředek oslabení byrokracie a ochrany straníků před zvůlí místních stranických funkcionářů. Jejich zavedení však bylo zároveň nevysloveným přiznáním újmy, kterou místní organizace utrpěly, a převládající praxe, kdy se stížnosti a žádosti často řešily mimo rámec jednotlivých místních organizací. Ždanov žádal zrušení „hromadných čistek“ a vylučování celých skupin na základě podobnosti opírající se o  sdílené charakteristické znaky, přičemž zdůraznil, že takovéto akce provázely „mnohé omyly“ a „četná ničím neodůvodněná vyloučení“; konkrétně, řekl, „nepřátelské živly“ jich využívaly, aby „očernily čestné funkcionáře“. Ždanov nicméně dal jasně najevo, že termín „hromadné čistky“ se nevztahuje na vyloučení a zatčení těch členů strany, kteří byli považováni za „nepřátele“ v roce 1937, ale spíše na ty, kteří byli vyloučeni již dříve za „pasivitu“.55 Ždanov v té chvíli zopakoval hlavní myšlenku zasedání ústředního výboru, které se konalo v lednu 1938: čistky jako takové byly v pořádku, 55

XVIII sjezd Vsesojuznoj kommunističeskoj partii (b), 10–21 marta 1939. Stěnografičeskij otčot, Moskva: Gosudarstvennoje izdavateľstvo političeskoj litěratury 1939, str. 672, 511–19.

245

neboť posílily stranickou jednotu. Jediná kritika na adresu represí se týkala excesů, které vyvolali pomlouvači – ti využili možnosti vznášet obvinění z důvodu „vazby na nepřátele lidu“ jako záminku k „likvidaci čestných komunistů“. Upozornil na specifickou formu očerňování, jejímž prostřednictvím byl každý, kdo byl v jakémkoli vztahu s vyloučenou osobou, rovněž vyloučen nebo vyhozen ze zaměstnání. Objasnil, že straníci by neměli být posuzováni podle „biologických hledisek“, tedy podle vazby na příbuzné, nýbrž na základě vlastních zásluh. „Karié­ ristické živly“ a „maskovaní nepřátelé“ využili represí k tomu, že stranu rozvrátili a do jejích řad zaseli podezíravost. Někteří lidé sepsali „doslova stovky“ nepodložených udání, a dokonce i nyní zůstává upřednostňovanou metodou nepřátel „hanobení pod zástavou ‚bdělosti‘“.56 Ždanov však v kritice represí uvnitř strany nedošel dál než usnesení ústředního výboru z předešlého roku. Pomlouvači budou potrestáni; omyly budou napraveny znovunavrácením do funkcí a  pozic. Organizační změny a nová registrační pravidla vstupu do strany zvrátí současný nedostatek kádrů. Strana se osvobodila od vyzvědačů, nepřátel a záškodníků, umetla cestu pro služební postup nových, mladších kádrů do vedoucích pozic.57 Přišel čas zahledět se do budoucnosti.

DISKUSE A JEJÍ LIMITY Pomlouvači a křiklouni byli v rámci stranických organizací v továrnách zadním vojem teroru, poslední skupinou, která byla vylučována a zatýkána. NKVD zatkl mnoho vysoce postavených funkcionářů, což mělo posloužit jako příklad pro ostatní. Tito agresivní hybatelé očisty byli vyslýcháni a  nuceni k  přiznání, že jsou maskovaní nepřátelé, jejichž cílem je pomocí pomluv zlikvidovat místní a oblastní stranické organizace. Na osmnáctém stranickém kongresu Ždanov přečetl nahlas úryvky z jednoho takového doznání, které učinil tajemník oblastní stranické organizace: „Během pěti až šesti dní jsem rozprášil celý kolektiv oblastního stranického výboru: odvolal jsem téměř všechny členy nejdůležitějších oddělení, zbavil jsem se dvanácti až patnácti agitátorů, 56 57

Tamtéž, str. 520–23. Tamtéž, str. 529.

246

a vyměnil jsem dokonce i technické kádry. To vše jsem konal ve jménu boje s nepřáteli a úsilí očistit oblastní výbory od takových členů, kteří nebyli dostatečně bdělí. Po očistě oblastního výboru jsem se pod stejnou zástavou pokusil zlikvidovat rovněž městský i obvodní výbor. V krátkém čase jsem odvolal z funkcí patnáct tajemníků, současně s řadou funkcionářů, na které jsem neměl žádný kompromitující materiál. Vyvolal jsem zdání boje proti nepřátelům, a tím i rozhořčení těch lidí, kteří si nezasloužili, aby byli odstraněni, vůči ostatním členům strany. A navíc jsem zbavil funkcí řadu členů naší kontrarevoluční organizace, sesadil je do nižších funkcí, abych je ochránil před odhalením.58 Tento oblastní tajemník, tak jako mnoho jeho vrstevníků, byl vinen tím, že poslal čestné komunisty do vězení a na smrt, ale navzdory tvrzení Ždanova nebyl, se vší pravděpodobností, skrytým nepřítelem, majícím v úmyslu stranu zničit. Nejspíš jednal na základě směsice zápalu a strachu, jako oddaný služebník a pachatel teroru jednající na vlastní pěst v jedné osobě. Obdobná doznání, jež vyšetřovatelé NKVD od takových lidí získali a upravili je v souladu s ohlášeným útokem ústředního výboru na pomlouvače, poskytovala stranickým vůdcům obětní beránky. Podvržené motivace byly naroubovány na pravdivý popis represe, kterou prováděli „maskovaní pomlouvači“, ideální pachatelé takzvaných výstřelků. V  podstatě tak na místní „pomlouvače“, jichž bylo skutečně hodně, padla vina za to, že plnili dřívější příkazy strany nabádající k vyhánění nepřátel. Stali se tak, podobně jako Ježov, zkompromitovaný a nyní zatracený bývalý šéf NKVD, oběťmi stejného procesu, který kdysi ovládali. Jak měli straníci odlišit správnou represi viníků od „mylné“ represe nevinných, obezřetnost od očerňování? Tuto otázku straničtí představitelé nikdy nezodpověděli a straníky nikdo nepobídl, aby šli při zjišťování informací z minulosti do hloubky. Každý považoval zatčení a vyloučení za konečný důkaz viny, navrácení do strany případně do funkce pak za spolehlivé stvrzení neviny. A jinak, „pomlouvač“ byl někdo, kdo udal spolustraníka, jenž byl v důsledku toho vyloučen, ale následně mu bylo členství obnoveno, zatímco „obezřetným“ členem strany byl ten, jenž poskytl informace o osobě, u níž po logicky následujícím vyloučení 58

Tamtéž, str. 521.

247

následovalo i zatčení. Kdo odmítl zaměstnat či doporučit vyloučeného člena, jemuž bylo členství následně vráceno, byl nyní obviňován jako „příliš horlivý ochránce“ čistoty strany. Kdo naopak zaměstnal nebo doporučil někoho, kdo byl později zatčen, byl považován za „nepřítele“. Přítomné jednání mohlo být posuzováno jen v  souvislosti s  nějakou budoucí, i když neznámou a nepoznatelnou, událostí. A tak není divu, že se v tom členové strany velmi složitě orientovali. Počátkem roku 1939, ještě před kongresem, byla shrnutí hlavních bodů Ždanovova projevu rozeslána místním organizacím k  diskusi. Členové strany v Dynamu se opatrně zabývali smyslem toho, co prožívali a co dělali během posledních dvou let. Ovčinnikov, šestatřicetiletý komunista, který do strany vstoupil ještě jako dospívající chlapec v roce 1919, uprostřed občanské války, se pokoušel pochopit smysl dramatických událostí v době teroru. „Bojovat se všemi typy udavačů a šiřitelů pomluv, kteří byli mezi námi, bylo velmi těžké,“ začal. Uvedl jako příklad A. M. Besprozvanného, partyzánského velitele za občanské války, bývalého tajemníka stranického výboru, jenž patřil – dokud nebyl zatčen – k nejhorlivějším aktérům čistek.59 Ovčinnikov připomněl soudruhům jeho poznámku, kterou kdysi učinil: „Vzpomeňte si na nepřítele lidu Besprozvanného, který řekl: ‚Vy, staří pracovníci závodu Dynamo, nechte toho planého klábosení. To není vaše starost! Musíte naslouchat tomu, co vám říkají lidé! Bili nás nepřátelé, a porazili nás? Čas ukáže, kdo měl pravdu.‘“ V této souvislosti se Ovčinnikov několikrát bezděčně podíval na reakce dělníků přítomných ve výrobní hale, čímž nepřímo naznačil, že přinejmenším někteří ze starších dělníků dříve zpochybňovali odůvodnění, které strana ohledně represí poskytla, a kriticky o nich mezi sebou debatovali. Besprozvannyj je tehdy napomenul, aby byli zticha a hleděli si své práce, později však byl tento obhájce teroru také shledán nepřítelem. Ovčinnikov nyní uvažoval o  tom, jestli tehdy neměli starší zaměstnanci pravdu, když pochybovali o tom, zda je provádění represí moudré. „Rád bych řekl,“ pokračoval pak, „že rozhodnutí skončit s čistkami přišlo právě včas. Myslím, už bylo na čase. Není to vůbec k ničemu; ve skutečnosti nám to škodí. Věnovali jsme tomu spoustu energie. Zkrátka a dobře, občas jsme ničemu nerozuměli 59

A. I. Jefanov, Istorija zavoda „Dinamo“, Moskva; Izdavateľstvo VCSPS Profizdat 1964), sv. 2, str. 174, poskytuje stručný životopis Besprozvanného, jenž byl později rehabilitován.

248

a nepřátelé lidu využívali toto fórum pro svou činnost.“ Ovčinnikov pak dospěl k pozoruhodnému závěru o silách v pozadí teroru: „Kdo z toho měl užitek?“ zeptal se soudruhů. A  rovnou si odpověděl: „Nepřátelé z toho měli užitek. Já jako komunista takové věci nepotřebuji. Naši nepřátelé využili čistku jako odrazový můstek pro svoji činnost.“60 Ovčinnikov se touto srdnatou řečí stal prvním člověkem, který se kdy na stranickém shromáždění Dynama veřejně vyslovil proti čistkám. Povzbuzen myšlenkou, že za útlak nevinných lidí byli zodpovědní „pomlouvači“, zašel výrazně dál než Ždanov ve svém projevu na stranickém sjezdu. Ovčinnikov ve své prosté analýze vyjádřil jednoduše a jasně, že čistky nebyly nutné. Nepřátelé je použili k tomu, aby ublížili straně a zlikvidovali nevinné komunisty. Nevzešlo z toho nic dobrého. Zde skončil – jeden krůček od prohlášení, že skutečnými nepřáteli strany a jejích myšlenek jsou ti, kteří zahájili a podněcovali teror. To rozhodně nebylo Ždanovovo poselství. Rychle se ozval jiný straník, aby opravil Ovčinnikovův „nesprávný pohled na čistku“: „Řekl, že to bylo k ničemu. To je chyba. Je to nejlepší způsob, jak bojovat s nepřítelem.“61 V následující debatě si straníci stěžovali na osobní zkušenosti s pomluvami, ale nikdo z nich nepromluvil o znepokojivějších tématech, o nichž mluvil Ovčinnikov. Ždanov vymezil hranice diskuse a členové strany je bděle střežili a zajišťovali, že nikdo, ať už skrz nevědomost, samostatnou úvahou či jazykovou neobratností za ně nezabloudí. Strana se k odsouzení represí, otevření táborů, poskytnutí amnestie přeživším politickým obětem a rehabilitaci pověsti některých „nepřátel“ z třicátých let odhodlala až po Stalinově smrti a poté, co Chruščov pronesl veřejné odhalení.

ZÁVĚR Strana v letech 1938 a 1939 vyvinula jen skromný pokus o to, aby se do ní mohli vrátit nevinní, nikdy ale neprovedla náležité zúčtování s vinou. Křiklouni a pomlouvači tvořili poslední skupinu straníků, která byla poslána do táborů, společně s vyšetřovateli NKVD a „lamači kostí“, kteří 60 61

CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 203, l. 145–47. CAOPIM, f. 432, o. 1, d. 203, l. 155.

249

předtím nutili oběti k  doznání.62 To, že nejagresivnější aktéři čistek a trýznitelé měli následovat své vlastní oběti do vězení či před popravčí četu, se může jevit jako výsměch spravedlnosti. A přesto, mnohé oběti, jakkoli byly z pohledu obvinění, jež byla proti nim vznesena, nevinné, samy udávaly jiné. Jestli stranická schůze něco ukázala, pak to byla skutečnost, že ostrou hranici mezi nevinnou obětí a agresivním pachatelem bylo velmi obtížné stanovit. Otázku, kterou vznesl Ovčinnikov, nikdo nikdy otevřeně nezodpověděl. Proč členové strany, jeho slovy, vložili tolik „energie“ do likvidace vlastních spolustraníků a organizací? A kdo by měl nakonec za tuto zkázu nést zodpovědnost? Straničtí představitelé poskytli na tyto otázky v roce 1939 jen takové odpovědi, které nenechávaly mnoho prostoru pro další výklad. Zatímco v náznacích uznávali a rozlišovali jednotlivé strategie sebe­obrany, které zcela zničily stranické organizace, samotný proces sebeničení nepovažovali za součást větší organizační dynamiky, jež se týkala všech členů strany. Raději obviňovali „kariéristy-křiklouny“, kategorii, kterou si vymysleli a která zahrnovala jen poměrně malou část nejbojovnějších udavačů. Tak jako straničtí pohlaváři kdysi vinili místní stranické funkcionáře z přehnané horlivosti při kolektivizaci, nyní činili „křiklouny“ zodpovědné za „excesy“ během represí. Usnesení ústředního výboru z roku 1938 a Ždanovova klíčová myšlenka na osmnáctém sjezdu strany v roce 1939 zavedly novou kategorii „nepřítele“, pomocí které měl být konečně rozetnut začarovaný kruh obviňování, vylučování ze strany a zatýkání. Kampaň proti „křiklounům“ měla za cíl odradit členy strany od vzájemného udávání, a ačkoli mnohým činilo potíže, když se takto podmíněných strategií a chování měli najednou vzdát, úsilí bylo alespoň částečně korunováno úspěchem. Na podzim roku 1938 místní stranické organizace hon na nepřátele ve vlastních řadách zastavily. V tomto smyslu měl moc nad dynamikou represí plně v rukou Stalin a další nejvyšší straničtí představitelé. To oni spustili teror a také ho sami nakonec zastavili. Nicméně ani jeho začátek, ani konec nelze oddělit od závažných událostí a sociálních procesů. Rozhodnutí z podzimu 1936 rozšířit represe zapojením řadových členů všech organizací a institucí bylo vyvoláno počátečním nezájmem o hon na nepřátele na 62

O. Khlevniuk, Party and NKVD, str. 30.

250

místní úrovni. Bylo to právě toto rozhodnutí, jež teroru dodalo masový, neovladatelný prvek a změnilo politickou kulturu národa. Výsledné pranýřování, strach, nedůvěra a rozklad solidárních vazeb, což vyústilo v konečný rozpad strany a dalších masových organizací, nakonec přiměly mocenské elity k rozhodnutí celý proces zastavit. Straničtí představitelé si uvědomovali, jakou daň si teror vybral, usnesení ústředního výboru totiž můžeme vnímat jako reakci na chaos a zmar, jež teror napáchal na místní úrovni. V roce 1938 byly již stranické organizace silně ochromeny. Byly zcela pohlceny likvidací sebe samotných, nezpůsobilé přijímat nové členy, vracet členství a funkce těm, kteří byli neprávem vyloučeni, či volit do funkcí navržené kandidáty. Členové strany a funkcionáři nebyli schopni svolat jedinou schůzi, na níž by jeden neočerňoval druhého, a ani agitátoři nedokázali uspořádat jakékoli masové akce mezi dělníky. V březnu 1939, právě v době, kdy Ždanov přednášel svůj projev na osmnáctém sjezdu strany, přitom nacisté okupovali Československo. Straničtí pohlaváři začali podnikat kroky k upevnění kontroly nad procesem vražedného šílenství, ke zmírnění podmínek pro vstup do strany, k obnovení jasných pravidel autority a zároveň poněkud uvolnili atmosféru strachu, jež ochromovala ty, kteří ještě zůstali v místních organizacích. Kdo ale mezi přežívajícími členy strany nenapsal preventivní udání, nestranil se spolustraníka či neoplácel jedno obvinění jiným? Teror dosáhl mnohem dál než na bývalé opozičníky, nad rámec jakékoli vybrané sociální či národnostní skupiny. Šlo o nesmírně dramatický proces, v jehož důsledku se země začala podobat tělu potýkajícímu se s nějakou strašlivou autoimunní chorobou, která napadá a ničí vlastní orgány, nervový systém, maso i krev. Odsouzení další skupiny obětních beránků na smrt či do táborů již nemohlo odčinit či zvrátit hlubokou ztrátu, která postihla organizace, instituce a vůbec nejhůře obyčejné vztahy mezi lidmi.

251

závěr PŘÍBĚH BEZ HRDINŮ

Na dvacátém sjezdu strany v roce 1956 stojí Chruščov na pódiu. Hovoří obšírně o Stalinových zločinech a krutovládě, jíž se dopustil na sovětském lidu. Najednou se z obrovského sálu ozve hlas: „A co jste dělal, soudruhu Chruščove vy, když se to celé odehrávalo?“ Chruščov přestává mluvit a pohlédne do davu sedících delegátů. „Kdo to řekl?“ dotazuje se. Delegáti ztuhli. Nikdo ze sebe nevypravil ani slovo. Chruščov udělá dlouhou pauzu a přehlíží mlčící dav. „Tohle jsem dělal,“ říká. „Přesně to, co děláte teď vy.“ Anekdota ze sovětského období

Členové strany, dělníci, dílenští mistři, inženýři, vedoucí pracovníci a ostatní zaměstnanci továren se stali jak aktéry, tak oběťmi politické kultury založené na odhalování a likvidaci nepřátel. Nikdo v továrnách této kultuře nemohl uniknout. Po každém moskevském procesu se pracovníci účastnili masových demonstrací, celozávodních schůzí a diskusí v malých skupinách na ubytovnách a dílnách. Závodní noviny roztáčely spirálu teroru, informovaly dělníky a stranické funkcionáře o obviněních a popichovaly je, aby sledovali dění v konkrétních dílnách a všímali si určitých lidí. Vedoucí činitelé továren byli v tisku pravidelně zostouzeni. Každý den přinášel nové, šokující titulky, jež přiváděly zaměstnance do varu. Ve stejnou dobu poškozovalo zatýkání NKVD vedení továren na všech úrovních. Každý ředitel, organizátor, školitel, vedoucí dílny či oddělení, inženýr a mistr, ať byl členem strany, nebo ne, měl nějaké 253

sociální vazby s ostatními, kteří byli z organizačního hlediska nad ním či pod ním. Zatýkání se šířilo ve vlnách dál a zasáhlo i partnery, příbuzné i přátele obětí, v práci i doma. Lidé reagovali na propagandu, posedlost po špionech a sabotérech a na zatýkání, jehož byli svědky všude kolem, individuálně i kolektivně. Inženýři udávali jeden druhého kvůli technickým a průmyslovým nehodám, členové strany veřejně hlásili dlouhodobá podezření a obvinění vůči spolustraníkům a dělníci si stěžovali na aroganci šéfů. Velké tažení proti teroristům a vyzvědačům dodalo obyčejným lidem odvahy. Ti odhodili jakékoli rozpaky, jež by mohli pociťovat v souvislosti s podezříváním a udáváním lidí, mezi nimiž žili a pracovali. Mnozí věřili, že NKVD vyšetří jednotlivé případy a spravedlivě potrestá viníky. Kolegové se navzájem udávali a dál společně pracovali, přičemž nikdo z nich si neměl ponětí o zradě toho druhého. Udání či oznámení (rus. zajavlenija), často vedla k vyšetřování a zatýkání. Straníci bývali zatčeni a následně vyloučeni ze strany, nebo vyloučeni a pak zatčeni; přesný sled nebyl důležitý. Zatýkání a vylučování se podporovaly navzájem a vedly k dalším vyšetřováním, jež rozšiřovala okruh proviněných tím, že do něho zatahovala školitele, spolupracovníky a rodinné příslušníky. Stranické výbory a  dílenské organizace se brzo zaměstnávaly téměř výhradně „odhalováním“ domnělých nepřátel ve vlastních řadách. Bouřlivá celozávodní shromáždění, jichž se účastnilo až pět set členů, doplňovaly menší pravidelné schůze volených dílenských a podnikových zástupců, což byla součást kampaně za stranickou demokracii. Závodní noviny, jež byly k dispozici všem zaměstnancům továrny, informovaly o jednotlivých jednáních v podrobných článcích. Na schůzích dílenských a stranických výborů a členské základny předváděli straníci omezenou škálu chování. Například nikdo nepromluvil veřejně proti rostoucím počtům zatčených, nikdo nezpochybnil logiku viny odvozované od společenských vazeb. Jakýkoliv mezilidský či pracovní vztah s jiným obviněným tak mohl posloužit jako dostatečný argument k obvinění a vyloučení ze strany či důvod k odsouzení. Soudné názory byly obvykle přehlušeny hlasitým voláním požadujícím útok, protiútok, udání a usvědčení. Soudruzi a spolupracovníci se dychtivě zaplétali s NKVD, když prostřednictvím obviňujících projevů a udání obraceli jeho pozornost na určité osoby. Když byla členům strany – se 254

zřetelem na disciplinární řízení – dána možnost vybrat způsob potrestání, často hlasovali pro nejpřísnější možný trest. Ukázalo se, že početnější shromáždění s převahou hlasitějších a tvrdších řečníků měla represivnější charakter než menší schůze. Bylo chování lidí vedeno opravdovým přesvědčením o ohrožení státu skrytými teroristy? Nebo jejich jednání motivovalo něco zcela opačného, totiž strach ze státu a jeho teroru? Považovali se lidé většinou za chráněné občany, nebo spíše za zranitelný terč? Sledujeme-li chování na stranických schůzích v průběhu času, můžeme zaznamenat posun od přesvědčení ke strachu. Tento posun nebyl stejnoměrný, nezasáhl všechny stejným způsobem nebo ve stejnou dobu. Během prvního moskevského vykonstruovaného procesu v srpnu 1936 dokázalo jen málo členů strany, dělníků či jiných továrních zaměstnanců předvídat, že státem řízené soudní stíhání bývalých předních opozičníků se brzy zvrhne v rozsáhlé zatýkání, jež se dotkne téměř každého. Veřejná prohlášení i  osobní komentáře naznačovaly, že většina lidí vnímá, že mezi nimi a  význačnými kontrarevolucionáři je propastný rozdíl. 1 Mnozí věřili výstrahám státu ohledně nebezpečí domácího terorismu a považovali udání podezřelých spolupracovníků a spolustraníků za vlasteneckou povinnost. V Dynamu a dalších továrnách vyvolal první proces příval udání. Ale jak zkušenosti lidí s udáváním, vylučováním a zatýkáním narůstaly, více si uvědomovali svoji vlastní zranitelnosti. Bylo pro ně stále obtížnější uvěřit, že všichni zatčení jsou skutečně vinni a že se stát zaměřuje pouze na teroristy, špiony a sabotéry. Od členů strany se vyžadovalo, aby písemně hlásili jakýkoliv kontakt s údajnými nepřáteli. Po zatčení příbuzného nebo přítele se mnozí zoufale trápili otázkou, zda mají tento kontakt tajit, nebo ho nahlásit. Jakákoli volba přinášela případné závažné následky: na jedné straně utajení mohlo, pokud bylo odhaleno, vést k vyloučení a zatčení, zatímco na straně druhé zveřejnění mohlo skončit nebezpečným vyšetřováním a  vyslýcháním. Jak se straníci s  tímto rozhodováním potýkali, začali zpochybňovat své smýšlení o  NKVD a  státu. Pochybnosti podrývaly důvěru. Postupně lidé začínali chápat, že se možnost, že člověk bude 1

O všeobecně rozšířených reakcích na proces viz Wendy Z. Goldman, Terror in the Factories, in: Donald Filtzer, Wendy Z. Goldman, Gijs Kessler, Simon Pirani (ed.), A Dream Deferred: New Studies in Russian and Soviet Labour History, Bern: Peter Lang 2008, s.  193–218.

255

vystaven útoku, týká každého. Jejich zkušenosti ze schůzí, ať již v roli oběti, či žalobce, v nich pěstovaly silné povědomí o politické zranitelnosti, jež s  sebou nese ty nejvážnější důsledky. Pochopili, že dokonce i  takový soudruh jako předseda stranického výboru závodu Serp i  molot Alexandr Somov, člověk s  dokonalým proletářským původem i politickou minulostí, se může stát obětí náhlého zvratu štěstěny. Jakmile lidé porozuměli této jednoduché lekci, kterou stvrzovalo každé další zatčení, začalo být z jejich chování znát, že důvěru vytlačil strach. Od té chvíle byli rezervovaní, opatrní a  na ostatní si dávali bedlivý pozor. Utajované životopisné či politické přítěže kupodivu neoslabovaly, ale posilovaly jejich útočnost při udávání a obviňování jiných. Každý člověk úzkostně tajil své slabé stránky a jednal na základě kombinace důvěry a strachu (v každém jednotlivém případě trochu jinak namíchané). Například Maria Židkovová udala Jesfir Krivickou v  emocionální reakci na zatčení svého bratra. Židkovovou, která věřila, že zatčení bratra byl „omyl“, šokovala zdánlivě přezíravá reakce Krivické na osud lidí kolem ní, a tak ji právě v této specifické situaci neprodleně udala NKVD. Na schůzích každý veřejně podporoval stanovisko, že strana vylučuje nebezpečné nepřátele. Všichni se snažili co nejlépe dokázat loajalitu pomocí veřejné prezentace vlastní osoby a  své činnosti, často demaskováním případných nepřátel nebo účastí na  útocích prováděných určitou skupinou. Straníci, kteří se aktivně nepodíleli na útocích nebo demaskování jiných, se totiž dostávali do potíží za „přehlížení“ či „protežování“ nepřátel. Čím bylo jejich veřejné předvedení věrnosti bezcitnější, tím více lidí se dostalo do potíží a  bylo pronásledováno. Čistka brzy začala krmit sebe sama, jelikož každé zatčení vyvolalo nové vyšetřování společenských vazeb, další obvinění a  nové oběti. Tato dynamika vytvářela uvnitř skupin nevyhnutelný rozpor: čím vyšší byl počet obětí a pokrytečtější útoky, tím obtížnější bylo stále věřit, že všechny oběti jsou skutečně nepřátelé. Straníci a ostatní zaměstnanci v továrnách byli zatahováni a chytáni do hromadného procesu, který z nich neúprosně vytvářel cyniky, skeptiky a lháře. Nakonec se zdálo, že každý byl něčím vinen: tím, že měl přítele trockistu, uvězněného učitele či školitele, chotě či manželku, která se přistěhovala z ciziny, či příbuzného, jenž žil v zahraničí; tím, že před velmi dlouhou dobou neuváženě 256

hlasoval na schůzi; že ve svém životopisu lhal nebo že zapomněl zmínit nějaký průkazný detail během revize členských dokumentů. Právě proces slídění po lžích měnil loajální straníky ve lháře. Podkopával a likvidoval stranické organizace i velké kolektivy továren zevnitř. Z  každé schůze vyplynula poučení, jež podporovala určitý typ chování a kriminalizovala jiné. Straníci si tyto lekce rychle osvojovali a pak vyučovali ostatní. V průběhu času mělo čím dál více drobných prohřešků stále závažnější následky. Například mlčení na schůzi se stalo důkazem skryté podpory nepřítele. To, že dotyčný nepředvídal, že někoho v budoucnu zatkne NKVD, a nenapsal včasné udání, bylo potrestáno vyšetřováním a vyloučením ze strany. Když se straník odmítl zříci partnera, dítěte či rodiče, který byl zatčen, mohl sám počítat s vyloučením, ztrátou zaměstnání, nebo dokonce i s uvězněním. Použijeme-li stenografické záznamy, abychom mohli sledovat chování určitých lidí během tohoto trýznivého období na stranických schůzích, vidíme, jak jejich pokusy o sebeobranu – tedy preventivní doznání, oznámení dosud neznámých skutečností, útočné protižaloby, udávání konkrétních jmen či úsilí demonstrovat „absolutní oddanost“ straně – neustále zesilovaly represi a rozšiřovaly rejstřík těch, kdo se mohli napříště stát obětí útlaku. Ďábelským paradoxem teroru bylo, že individuální strategie přežití posilovaly riziko „odhalení“ spolupracovníků, spolustraníků a rodinných příslušníků. Nicméně i uprostřed tohoto samočinně se rozvíjejícího a sebestravujícího procesu se objevovaly drobné skutky laskavosti a slušnosti. Po vraždě Kirova se někteří místní a tovární straničtí funkcionáři snažili bývalé trockisty chránit, zaštítit je před útoky a obhajovat jejich přínos pro výrobu. Pokusili se zrušit vyšetřování tím, že nechali příslušná udání „marinovat“ a ignorovali neodůvodněná a nepodstatná obvinění. Radili členům strany, aby zachovali mlčení o zatčených a vyloučených příbuzných. I přes velký tlak na pokud možno co nejrychlejší vynesení rozsudku vždy zdůrazňovali nutnost důkazů. Jak rostl počet zatčených, mnoho lidí svým příbuzným ve vyhnanství či ve vězení tajně pomáhalo bez ohledu na riziko, že budou vyloučeni nebo dopadnou ještě hůře. Některé odvážné duše jako Varvara Torbejevová, členka strany a pracovnice první nástrojářské dílny, se odmítly veřejně zřeknout svých životních partnerů nebo blízkých členů rodiny. Jiní pomáhali osiřelým 257

vnoučatům nebo dětem zatčených příbuzných, dávali dohromady zbývající členy rodiny a snažili se je nějakým způsobem zajistit. Někteří lidé zachovávali na schůzích mlčení a  nepřidávali se ke skupinovým útokům na jiné. Ve vzácných případech soudruzi bránili jeden druhého a nahlas vyjadřovali pochybnosti o obviněních, jež byla vznesena proti jiným. Mnohem více se jich vyhýbalo tomu, aby řekli všechno, co věděli; několik Somovových spolupracovníků například zatajilo detaily z častých návštěv Krivické na jeho pracovišti. Někteří během schůzí hlasovali proti většině, neboť byli zastánci shovívavějšího potrestání prohřešků svých spolustraníků. V průběhu času ale stranické organizace všechny tyto druhy chování démonizovaly a trestaly. Proto byly takovéto ­neokázalé činy osobní slušnosti a solidarity stále riskantnější a méně obvyklé. Lidé, v reakci na to, co se kolem nich dělo, se projevovali celou škálou různých, často konfliktních způsobů chování. Kdokoli mohl plamenně hovořit na schůzích a udávat jiné a přitom nepozorovaně vypomáhat takzvaným „nepřátelským“ příbuzným. Pozoruhodným příkladem takového dvojakého chování byl Šejnin, zástupce ředitele závodu Dynamo, jenž udal svého přítele, technického ředitele Tolčinského, ačkoli sám poskytoval pomoc příbuzným, kteří byli posláni do vyhnanství za trockismus. Teror vytvářel hluboký nesoulad mezi veřejnými prohlášeními a  osobními praktikami. Jednotlivci i  skupiny ztělesňovali a  uzákonili tuto vlastnost, jež začala být později známá jako „dvojí tvář“. Přesto toto rozštěpení neznamenalo jen veřejně projevovanou loajalitu a soukromou zradu; jedna osoba některé soudruhy bránila a zároveň útočila na jiné, a to obojí veřejně. Mezi straníky na místní úrovni byla hranice mezi oběťmi a pachateli beznadějně neostrá. Každý se účastnil honu na nepřátele a každý žil ve strachu, že se sám stane obětí útoku. Nakonec to byl příběh bez hrdinů. Dostupné prameny neodhalují žádná velká gesta osobních obětí, žádné pokusy podnítit kolektivní reakci vůči převládající politické kultuře. Pokud se lidé zmohli na menší čin odporu, pak k němu došlo individuálně, tiše a v tajnosti. V tomto smyslu neexistovaly žádné příklady, jež by ostatní mohli následovat, žádné opoziční skupiny, s nimiž by měli možnost navázat kontakt, žádné vzory hodné k následování. Lidé navenek podporovali represe, aktivně se jich účastnili, a museli tudíž osobně čelit následkům. 258

Jak nám tato mikrohistorie lidských osudů a zápletek v prostředí továren pomáhá hlouběji porozumět teroru? Jaký byl vztah mezi širší politickou kulturou honu na nepřátele a zatýkáním jednotlivců a skupin ze strany NKVD? Teror se stupňoval ve fázích v závislosti na tom, jak stát přidával z hlediska své bezpečnosti do seznamu další nové skupiny a jak společenská pouta vystavovala nebezpečí stále větší počet lidí. V továrnách to začalo útokem státu na bývalé opozičníky po Kirovově vraždě, rozšířilo se všudypřítomnou politickou kulturou založenou na odhalování záškodníků a  nepřátel a  vyvrcholilo masovými a národnostními operacemi proti předem určeným skupinám obyvatel. Udání, oznámení, vyšetřování a novinové zprávy byly pro tuto kulturu stigmatizace naprosto zásadní. Upozorňovaly též různé úřední činitele a orgány na devastující informace o společenských poutech lidí, jejich politické minulosti a sociálním původu. Vedoucí závodních stranických výborů předávali získané informace oblastním a městským výborům a  NKVD. Čím více předsedů stranických výborů bylo voláno k  odpovědnosti za to, že se opomněli zabývat podrobněji udáními na členy, kteří byli následně zatčeni, tím méně jich bylo ochotno riskovat vlastní životy ignorováním neověřených obvinění. V průběhu času funkcio­ náři ukládali k  ledu stále menší počet takovýchto materiálů. Místo toho automaticky předávali téměř každé udání NKVD jako pojistku pro případ, že bude subjekt udání zatčen. Ačkoli vedoucí představitelé NKVD nereagovali bezprostředně na každé udání, jež obdrželi, takto získaná informace je upozornila na některé lidi a  stala se podnětem dalšího vyšetřování. Místní organizace NKVD se v průběhu třicátých let spoléhaly na udání, zprávy informátorů, policejní záznamy, protokoly o sledování a další zdroje informací. Aby mohly sestavit seznamy obětí, potřebovaly velké množství informací a bohužel mnoho lidí ve straně i ve společnosti obecně bylo až příliš svolných tyto informace poskytovat.2 2

David Shearer, Policing Stalin’s Socialism: Repression and Social Order in the Soviet Union, 1924–1953, New Haven, Conn.: Yale University Press 2009, str. 196; Sheila Fitzpatrick, Signals from Below. Soviet Letters of Denunciation of the 1930s, Journal of Modern History, sv. 68, čís. 4, prosinec 1996, str. 859–60. Fitzpatricková zmiňuje, že často nenašla další informaci týkající se udání, které právě studovala, snad s výjimkou poznámky poukazující na to, že udání bylo postoupeno jiné organizaci, jako například NKVD, prokuratuře či místní stranické organizaci.

259

Straničtí představitelé vytvářeli úzká spojení mezi politickým a společenským dohledem, útokem na bývalé opozičníky i masovými a národnostními operacemi. Pravidelně veřejně vyslovovali obavu, že by se bývalí opozičníci mohli spojit s bývalými kulaky a členy skupin obyvatel, jimž bylo odebráno hlasovací právo, a  využít společenskou nespokojenost vyvolanou industrializací a  kolektivizací. Tyto obavy tvořily ústřední téma vykonstruovaných moskevských procesů a  podílely se na podobě obvinění vznesených proti obžalovaným. Na shromáždění ústředního výboru strany na přelomu února a  března roku 1937 straničtí představitelé opakovaně a důrazně poukazovali na ohrožení, které by představovalo případné spojenectví politických opozičníků, bývalých kulaků v exilu a dalších skupin, které byly připraveny o majetek. Během raných třicátých let se praktiky policejního dohledu namířené proti ožebračeným skupinám a  kriminálním živlům značně lišily, ale do roku 1937 již obě policejní operace postupně splynuly. Hlavní představitelé strany a NKVD dospěli k tomu, že podezřelé so­ciál­ ní i národnostní skupiny obyvatelstva představují politickou hrozbu, schopnou v případě války vyvolat ozbrojené povstání.3 Nejenom v představách vedoucích stranických činitelů a NKVD, ale také podle zkušeností obyčejných lidí, a to jak členů strany, tak běžných občanů, byly tyto útoky na oportunisty spojeny s masovými a národnostními operacemi. Masové a  národnostní operace, utajované před veřejností, ničily nejen konkrétní členy postižených skupin, ale také jejich příbuzné, spolupracovníky a přátele. Pokud se zaměříme na to, jak lidi teror prožívali, zjistíme, že se vzájemně nesouvisející kategorie obětí prolínají a splývají. Ačkoli byli lidé jako terče útlaku vybíráni podle kategorií, žili v rodinách a sociálních strukturách, které mohly spojit do jednoho subjektu několik různých cílů, na něž byl stát zaměřen. Celkem vzato, motivace státu pro podporu teroru a osobní zkušenosti lidí s terorem naprosto nedovolují oddělit politické útoky na bývalé opozičníky od masových tažení proti marginalizovaným sociálním a národnostním skupinám.4 3 4

D. Shearer, Policing Stalin’s Socialism, str. 300–303. Paul Hagenloh zdůrazňuje odlišnost mezi masovými a národnostními operacemi a politickým terorem. Říká: „Masové represe v letech 1937 a 1938 nebyly pouhým rozmachem přetrvávajících čistek uvnitř komunistické strany a  sovětského státu; byl to prudký

260

Dokonce i ti nejoddanější členové strany byli spojeni prostřednictvím rodinných svazků s jednou či více zdánlivě nesouvisejícími kategoriemi obětí. Masová kultura honu na nepřátele vytvořila potenciálního nepřítele téměř z kohokoli. Straníci a další občané se pokoušeli upravit své životopisy tak, aby splňovali v podstatě nesplnitelné podmínky bezúhonnosti. Jak ukazují prameny z továren, dokonce i ti „nejčistší“ komunisté měli složitou politickou minulost nebo kompromitující rodinná či jiná sociální pouta. Členové strany v továrnách předkládali nesčetná množství doznání, jež se týkala jejich příbuzných a partnerů. Někteří měli otce obchodníky, venkovské duchovní či zámožné rolníky; jiní měli litevské, polské či německé kontakty. Mnozí měli příbuzné s problematickou politickou minulostí. Pavlov, zaměstnaný v garážích, nahlásil zatčení švagra-kulaka; manžel Krivické svého bratra-kulaka utajoval; švagr i bratr Margoliny byli zatčeni za trockismus a společenská pouta s trockisty; manžel Šarovové, pracovník na dráze, byl obviněn ze záškodnictví po nehodě, kterou způsobila vadná výhybka, stejně tak jako Larkinův bratranec kvůli úhynu dobytka na státním statku, kde pracoval; Štrul byl Litevec s dvěma bratry-trockisty; Malyšev se domníval, že jeho otec bude asi pravičák; a Pereversevova teta a strýc byli ve dvacátých letech členy anarchistické organizace. Bouřlivé politické a sociální dějiny Sovětského svazu zanechaly cejch na každé rodině. V roce 1938 dokázaly místní stranické organizace jen stěží najít jediného člena, který by byl dostatečně „čistý“, aby mohl kandidovat ve volbách do oblastních výborů. Někteří historici prohlašovali, že se teror v továrnách přímo nedotýkal „obyčejných“ dělníků. Že se naopak omezoval jen na „elity“ stranické funkcionáře a vedoucí pracovníky, kteří řídili výrobu.5 Je jistě pravda, že v případě vedoucích dílen a organizačních pracovníků existovala daleko větší pravděpodobnost, že budou zatčeni, než u dělníků, bylo by ale chybou, kdybychom z toho usoudili, že dělníci nebyli terorem postiženi. Mnoho obětí z oblastí mimo velká města, jež byly zadrženy kvůli

5

nárůst policejních represí s kořeny v historii sovětského policejního dohledu, sociálního inženýrství a násilí ze strany státu, které sahají zpět do úplných počátků bolševického režimu.“ Stalin’s police: Public Order and Mass Repression in the USSR, 1926–1941, Baltimore: Johns Hopkins University Press 2009, str. 6. Viz například Robert Thurston, Life and Terror in Stalin’s Russia, 1934–1941, New Haven, Conn.: Yale University Press 1996.

261

splnění předem stanovené kvóty pro počet zatčených, byli bývalí kulaci, kteří pracovali v továrnách. (Výrobní závody v Moskvě a dalších velkých městech byly již počátkem třicátých let od této skupiny a dalších, kteří neměli osobní doklady, očištěny.) Zaměstnanci malých průmyslových zařízení ve venkovských oblastech o zatýkání slyšeli a nahánělo jim strach; v žádném případě ale nevěděli, že jejich spolupracovníci byli uvězněni proto, že byli kdysi kulaky, na něž se nyní krajští funkcionáři NKVD zaměřili, protože potřebovali splnit kvótu zatčených předepsanou pro cizí špiony. Dělníci tak v podstatě viděli, že jejich spolupracovníci mizí z továren, a bylo jim jasné, že byli taktéž zatčeni. Krom toho byly teroru vystaveny i obyčejné dělnické rodiny, dokonce i v Moskvě. V třicátých letech pocházela většina členů strany v továrnách z dělnických rodin nebo měla rolnický původ (například v Dynamu více než devadesát procent). Navíc, vedoucí pracovníci, inženýři a vedoucí dílen většinou neměli dostatečné vzdělání a teprve nedávno byli povýšeni z dělnických profesí, jež zastávali ve výrobě. Jejich rodiče a prarodiče byli dělníci nebo rolníci a jejich manželé a manželky vesměs pocházeli z podobného prostředí jako oni sami. Například G. N. Fridman se narodil do dělnické rodiny a v Dynamu začal pracovat ve výrobě. Lokomotivy ho fascinovaly, a tak strávil každou minutu volného času šťouráním se v jejich motorech. Poté, co mu strana poskytla nějaké školení v elektrotechnice, byl z pozice obyčejného dělníka povýšen na šéfa experimentálního pracoviště pojízdných modelů. V roce 1937, když mu bylo šestadvacet, ho vyloučili ze strany jako přívržence nepřátel lidu.“6 Fridman, tak jako mnozí jiní bystří a podnikaví techničtí a řídící pracovníci, nebyl představitelem „přirozené“ elity, ale spíše produktem vzestupné sociální mobility, která byla možná jen za socialismu. Když byli tito nově povýšení profesionálové zatčeni, zanechali doma obyčejné rodiny, jež musely snášet hanbu a potýkat se s následky. Manželky a matky dělníků a rolníků stály ve frontách před věznicemi, posílaly balíky s vlastními ubohými zásobami potravin příbuzným do gulagů, byl jim i jejich dětem znemožněn přístup k bydlení a přicházely o práci. Represe nepostihovaly pouze jednotlivé členy vzájemně nesourodých 6

Centraľnyj archiv obščestvenno-političeskoj istoriji Moskvy (CAOPIM), f. 432, o. 1, d. 179, l. 127–28. A. I. Jefanov, Istorija zavoda „Dinamo“, Moskva: Izdavateľstvo VCSPS Profizdat 1964, sv. 2, str. 170, 241.

262

postižených skupin, ale celé jejich celé rodiny. Například Torbejevové byly odepřeny informace o osudu jejího manžela, jenž byl zatčen jako trockista. Torbejev je řazen mezi oběti represí proti „trockistům,“ ale co jeho žena? Ona též byla oběť, ale do jaké skupiny patřila? Naše mikrohistorie továren dosvědčuje, že vytvářet si obraz teroru pouze na základě příběhů zatčených, znamená výrazně podcenit dopady teroru na rodiny, a tím i na sovětskou společnost jako takovou. Právě tak jak jednotlivé rodiny mohly zahrnovat členy různých postižených skupin, měl často i jednotlivec více identit. Oběti samy nás při pokusech porozumět teroru výhradně skrze státem ostře vymezené kategorie matou. Například Krivická byla zároveň členka strany, polská emigrantka, dělnice, manželka straníka vyloučeného za utajování kulackého bratra a údajná milenka předsedy stranického výboru závodu Serp i molot. Náš příběh se zaměřuje na členy strany v pěti továrnách, ale jeho jednotlivé kapitoly zároveň mapují hustou spleť rodinných a společenských vazeb, které tyto lidi a jejich přátele a známé, současné i bývalé manžele, blízké a vzdálené příbuzné, kolegy, nadřízené a soky vzájemně propojují. Jeho jednotlivé nitky tak řadí tytéž aktéry k různým skupinám obětí i mezi „obyčejné“ sovětské občany. Členové strany nebyli ani více izolováni od pronásledovaných skupin, a nejspíše ani s nimi častěji spojeni než ostatní. Alespoň v tomto smyslu na tom byli řadoví členové strany podobně jako kdokoli jiný – propojeni skrze rodinu, soudruhy a spolupracovníky s uprchlíky z východu i ze západu, s tak zvanými kulaky a dalšími živly zbavenými práv a svobod i s bývalými opozičníky. Striktní hranice mezi oběťmi, přeživšími, straníky a obyčejnými lidmi, mezi těmi, kteří byli vybráni za terč, a těmi, kdo vybráni nebyli, prostě neexistovala. Teror nadělal v sovětské společnosti velkou paseku a  nezbýval téměř nikdo, koho by se nedotkl nebo kdo by se na  něm nepodílel. V roce 1938 již byly továrny ve stavu pokročilého rozkladu. Mistři, techničtí zaměstnanci, šéfové dílen a oddělení, inženýři a ředitelé padli za oběť vylučování a zatýkání. Řada z nich byla popravena. Sovětský svaz se připravoval na válku, ale vedení průmyslu bylo vážně zkompromitováno. Závodní noviny se veřejně vysmívaly někdejším autoritám a vedoucí pracovníci na jakékoli úrovni měli hrůzu přijímat jakákoli rozhodnutí. Stranické organizace, hlavní organizátor života v továrnách, 263

se likvidovaly zevnitř. Plně zaměstnány honem na nepřátele ve vlastních řadách nestíhaly plnit organizační povinnosti. Nepřijímaly nové členy ani nezpracovávaly přibývající žádosti o vrácení členství. Nikdo nechtěl napsat kolegům doporučení či podniknout kroky k anulování vyloučení, pokud šlo o člověka, jenž by ještě mohl být zatčen. A nikdo nevěděl, kdo další je na řadě. Členové strany už měli nekončících čistek plné zuby. Akce vyzývající k odhalení a vyloučení křiklounů získala jen málo nadšených příznivců – pochopitelně, vzhledem k tomu, že téměř každý, kdo zůstal v tuto chvíli ve straně, patřil k této kategorii. Straníci si zpočátku počínali vůči jiným útočně, aby ochránili sami sebe, což byl společný model chování, podle něhož teď nebyli ochotni vylučovat spolustraníky nebo být na oplátku sami vyloučeni. Každé obvinění z křiklounství mohlo mít za následek protiobvinění. Závodní noviny se pokoušely rozdmýchat zájem o tuto poslední skupinu nepřátel, ale jejich snažení brzy ustalo. Členové strany mlčky uznali, že teoreticky byl něčím vinen každý. Odhalování sabotérů bylo v souvislosti s přípravami na válku v  továrnách nahrazeno novou kampaní za znovuzavedení pracovní disciplíny a zmobilizování produkce. Mnozí historici tvrdí, že za represe byl zodpovědný Stalin, tedy Stalin osobně, neboť to byl on, kdo represe zahájil a měl v rukou moc je kdykoliv ukončit. Kdokoli jiný, včetně malé kliky nejvyšších vládních a stranických představitelů, kteří ho obklopovali, byl před jeho vůlí vládnout a rozhodovat bezmocný.7 Podle tohoto názoru se Stalin zbavil řady členů ústředního výboru, který byl zvolen v roce 1934, a proměnil politbyro ve skupinu servilních lokajů. Komisaři, územní straničtí pohlaváři, armádní důstojníci, všichni se před ním třásli. Tuto interpretaci podporovali i straničtí představitelé, když později z hrůz těchto let vinili Stalina, NKVD a politickou kulturu. Nikdo veřejně nepřiznal, že by v tom sám mohl sehrát důležitou roli. L. M. Kaganovič, velký zastánce Stalina, to 7

Tento pohled prosazovali historici napříč politickým spektrem, počítaje v  to trockistu Vadima Rogovina, komunistu Roye Medveděva, právě tak jako Roberta Conquesta a Richarda Pipese, oba zaryté antikomunisty. Oleg Chlevňuk píše: „Nařízení NKVD, jež řídila masové operace v letech 1937 a 1938, ukazují, že ‚velký teror‘ byl centrálně organizovanou represivní akcí, plánovanou z Moskvy, proti potenciální páté koloně, která byla údajně schopná v případě války vrazit zemi nůž do zad. Zásadní důkazy svědčí o tom, že autorem čistek byl Stalin a že to byl právě on, kdo akce spustil.“ Viz Oleg Khlevniuk, The History of the Gulag: From Collectivization to the Great Terror, New Haven, Conn.: Yale University Press 2004, str. 148.

264

celé přičítal „všeobecné atmosféře“. „V tu dobu nebylo možné se postavit proti veřejnému mínění,“ vysvětloval. „Situace v zemi a ústředním výboru byla taková, nálada mezi lidmi taková, že nebylo ani pomyšlení řešit věci jiným způsobem.“ Chruščov, jenž v období teroru předsedal Moskevskému stranickému výboru, ukázal prstem na NKVD. „Jaký zde existoval druh kontroly,“ ptal se, „když samotné stranické orgány spadaly pod kontrolu těch, které měly naopak kontrolovat?“8 A představitelé NKVD také považovali za viníky jiné. S. Redens, šéf NKVD v Kazachstánu, v soukromém rozhovoru se svým náměstkem M. Šreiderem ostře kritizoval mučení vězňů, na jejichž internaci dohlíželi. Poznamenal, že Dzeržinskij, bývalý šéf organizace Čeka (Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR, první ze série tajných policií v sovětském Rusku, pozn. překl.), by řadu z nás za metody, jakými nyní pracujeme, zastřelil.“9 Takže dokonce ti nejmocnější pachatelé sami sebe považovali za oběti jednotlivců či sil, jimž nebyli schopni vzdorovat. Pachatelé a všichni zúčastnění se pochopitelně pokoušeli předstírat, že patří mezi oběti, aby unikli zodpovědnosti. Je ovšem pravda, že lidé na všech úrovních byli lapeni do pasti procesu, který neiniciovali a který probíhal mimo jejich kontrolu. Měli jen malý výběr a omezený prostor k manévrování. Lidé v továrnách udávali spolustraníky a spolupracovníky z vlastenecké či politické povinnosti, ze strachu, z prospěchářství nebo na základě pudu sebezáchovy. Prameny dokládají fanatické obviňování na schůzích, podněcování na stránkách závodních novin, volání po dalším vyšetřování případů, bezcitnost a krutost soudruhů vůči sobě navzájem. Viděli jsme, jak bylo chování lidí utvářeno zvláštní skupinovou dynamikou a jak individuální taktiky, jež byly zamýšleny jako pojistky přežití, nakonec uspěly pouze v tom, že rozšířily dosah teroru.

8

9

F. I. Čujev, Tak govoril Kaganovič. Ispoved’ stalinskogo apostola, Moskva: Rossijskoje tovariščestvo Otěčestvo 1992, str. 80, 105, a Voprosy Istoriji, č. 5, 1990, str. 64, obé citováno in: Vadim Zacharovič Rogovin, Stalin’s Terror of 1937–1938: Political Genocide in the USSR, Oak Park, Mich.: Mehring Books 2009, str. 148, 159. M. P. Šreider, NKVD iznutri: zapiski čekista, Moskva: Vozvraščenije 1995, str. 42, citováno in: Orlando Figes, The Whisperers: Private Life in Stalin’s Russia, New York: Metropolitan Books 2007, str. 284–85.

265

Od stranických schůzí té doby již uplynulo mnoho let. Uzavřenými dílnami a halami, kde se kdysi shromažďovaly stovky lidí, kteří zde soudili spolustraníky a spolupracovníky, bloudí již jen duchové. Členové strany tu kdysi uváděli do praxe směrnice ústředí, a tím vyvolali proces, který byl hnán dopředu samočinně se vytvářející dynamikou. Proces, který pohltil bez rozdílu jak pachatele, tak i oběti. Sovětský svaz pozdních třicátých let byl společenstvím ohrožovaným vnějšími nepřáteli. V Německu, Rakousku, Itálii, Maďarsku a Španělsku byl na vzestupu fašismus a Hitlerova vojska směřovala na východ. Zavraždění Kirova, sociální nespokojenost a obava z války byly v tomto kontextu dostačujícím důkazem, jenž přesvědčil stranické představitele a většinu sovětských občanů, že ze strany vlády jsou zapotřebí rozhodné kroky. Ale zrušení občanských svobod a soudních pravomocí bylo pouze prvním krokem z mnoha, jež byly učiněny k překonání hrozby, kterou představovali údajní teroristé. Brzy byla veškerá populace vtažena do honu na nepřátele a státní akce proti terorismu utvořily spolu s tyranií jednolitý celek. „Velký teror“ nebyl pouze souborem směrnic a provozních nařízení, které byly uvedeny do chodu shora. Vyrůstal ze struktury drsné politické kultury, která měla vliv na celou populaci. Lidé reagovali a zároveň aktivně formovali proces, který byl výsledkem jejich společné činnosti, ale zároveň mimo jejich individuální kontrolu. Nejpoučnějším a nejděsivějším poznatkem z těchto let je, jak snadno se ideová konzistentnost, poctivost, počestnost, důvěra, strach a prospěchářství sloučily a daly vzniknout občanstvu schopnému zlikvidovat sebe sama. Právě v tom spočívá nejkomplikovanější a nejdůležitější poučení, které z celého příběhu vyplývá.

266

doslov K SOCIÁLNÍ DYNAMICE TERORU Michal Pullmann

Když se dnes lidí se zájmem o  nedávnou minulost zeptáme, co bylo nejdůležitějším prvkem stalinského teroru, dostaneme různé odpovědi. Jedni v něm budou vidět ztělesnění všemocné síly bezpečnostních složek, jiní vzpomenou zmařené životy, zklamané naděje a zpřetrhané mezilidské vazby, další upozorní na ideologickou zaslepenost a osobní ambice těch, kteří se dostali k moci, a mezi odpověďmi nejspíš nebude chybět ani poukaz na to, že stalinský teror převrátil naruby všechny dosavadní civilizací ukotvené kategorie jako pravda a lež, vina a nevina, právo a bezpráví, zásluha a zločin. A i když se odpovědi budou v různých ohledech lišit, většina z nich asi bude mířit k myšlence, že stalinismus představoval systém či období, v němž se prosadily kriminální síly, a načas se dokonce staly normou jednání.

267

Položíme-li si však otázku, proč se tak stalo a  jakou roli kromě mocenských sil a zájmů hrála společnost v dynamice teroru, odpovědi budou již méně jednoznačné. Zejména skutečnost, že na rozdíl od nacistického teroru nelze v případě stalinismu zpětně nalézt pevné měřítko pro rozhodnutí, kdo se stal obětí, a  kdo ne, ba dokonce ani jasně oddělit oběti od pachatelů, představovala pro odbornou historiografii o  stalinismu od 70. let vážný výkladový problém. Pozorujeme-li totiž zpětně, s jakým zápalem a přesvědčením se mnoho lidí aktivně účastnilo denunciací a čistek, jak se z pachatelů postupně stávaly oběti, jak se ještě dlouho po svém zatčení vězni v  pracovních táborech distancovali od obvinění, že jsou kulaky, trockisty a  špióny (a  nadále tyto skupiny hlasitě odsuzovali), potřebujeme více než jen analýzu mocenského ­centra s  jeho paranoidním vedením a  přebujelým represivním aparátem. V tomto ohledu nám Wendy Goldmanová nabízí jedinečnou příležitost porozumět silám, jež vedly aktéry k účasti na denunciacích a čistkách, i následné dynamice teroru, v němž se z pachatelů často stávaly oběti a v němž lavinovitě docházelo k bezpříkladným křivdám a lidským ztrátám. Ze všech motivů, které předkládaná kniha nabízí, je třeba vyzvednout dva nejdůležitější. Předně Wendy Goldmanová ukazuje, že slogany teroru byly až příliš nápadně propojeny se slovníkem demokracie. To, co dnes vnímáme jako protiklady – udavačství, mánii ze špionů, strach, masová zatýkání, mimořádné soudy a popravy na straně jedné a tajná i veřejná hlasování, nové volby, volání po odpovědnosti volených, oživení demokracie na straně druhé – bylo ve stalinismu přítomno zároveň. K tomu pak Wendy Goldmanová ve své detailní rekonstrukci života lidí v období teroru pečlivě dokládá, že pro dynamiku teroru byly klíčové právě strategie, jimiž se lidé snažili smířit politické tlaky s osobními loajalitami. Způsoby, jimiž lidé chtěli zachránit sebe a své blízké (zejména obviňováním dalších lidí, preventivními udáními nebo rozšiřováním již existujících obvinění), ve skutečnosti jen pomáhaly rozdmýchávat teror. Abychom však těmto klíčovým motivům plně porozuměli, je třeba uvést několik poznámek o tom, jak se za poslední půlstoletí vyvíjel historický výzkum o stalinismu, o jaké prameny se opíral a na jaké otázky soustředil. 268

VÝZKUM STALINISMU: PŘÍSTUPY A PROBLÉMY Výklad stalinismu prošel za posledních šedesát let výraznými proměnami. Výchozí pozicí a  asi nejvýraznějším motivem byl nepochybně pojem „totalitarismu“, který se po druhé světové válce prosadil v západním odborném prostředí pro vysvětlení kriminálních činů nacistického a  stalinského režimu. 1 Zdůraznil přitom systémové prvky specificky totalitního autoritářství – výlučnost a závaznost oficiální ideologie, vládu monopolní masové strany, uplatnění teroru, informační monopol nebo také centralizaci hospodářství. Výhodou tohoto přístupu bylo, že poukázal na totalitní ambice vládců a do určité míry umožňoval postihnout prosazení režimů, v nichž se kriminální jednání stávalo normou a  v  nichž naopak docházelo k  systematickému umlčování alternativ. Jeho nevýhodou, která vedla k tomu, že se v odborném dějepisectví nakonec neprosadil jako dominantní výklad, byla perspektiva shora, která líčila totalitní režimy, tedy i Sovětský svaz stalinského období, jako systém řízený výlučně shora dolů, v němž zničení všech forem nezávislého jednání a atomizace vztahů mezi lidmi vytvořila bezmocnou a pasivní společnost jakožto objekt ovládání a manipulace ze strany všemocného režimu. Nejpozději od konce dvacátých let, jak znělo v tomto výkladu, přestala v Sovětském svazu existovat jakákoliv opozice, skončila tolerance k odlišným názorům, skupinovým zájmům i tolerance k odchylkám od stranické linie, zmizel pluralismus v politice, kultuře, ekonomice, vědě – zkrátka ve všech oblastech lidského života. Společnost se dostala do totální podřízenosti na mocenském centru, které kontrolovalo všechny důležité stránky života lidí. Potíž tohoto výkladu spočívala jednak v tom, že věrně zrcadlil, co stalinisté sami o sobě a své všemocnosti říkali (jen s obrácenými znaménky), jednak že nabízel obraz systému bez vývoje. Navíc bylo již tehdy jasné, že součástí stalinského teroru byla vysoká míra chaosu a lavírování, že ani stranické a státní složky nejednaly jako monolit (naopak v nich nadále probíhaly těžké konkurenční zápasy) a že teror nebyl jen kampaní bezpečnostních složek, ale podílelo se na něm – ze strachu, nadšení či možná obojího zároveň – velké množství lidí. 1

Carl J. Friedrich, Zbigniew K. Brzezinski, Totalitarian Dictatorship and Autocracy, Cambridge: Harvard University Press 1956.

269

Tím lze také vysvětlit, že ačkoliv se západní sovětologie padesátých a šedesátých let opírala o slovník totalitarismu, poměrně brzy se v jejím rámci prosadila diferencovanější pojetí. Vedle prací, které usilovaly rozvíjet koncepci totalitarismu a ukazovat úplné ovládnutí společnosti totalitním režimem, vznikla řada publikací, které sice formálně používaly pojem „totalitní“ a „totalitarismus“, připouštěly a zkoumaly však i ty prvky z oblasti politických dějin stalinismu, jež nebylo možné vtěsnat do této koncepce – zejména konflikty v rámci mocenského centra i na lokální úrovni (čímž se implicitně zpochybnila premisa monolitního aparátu),2 existenci veřejného mínění v podmínkách totalitní vlády (takže společnost nebyla pouhým pasivním příjemcem příkazů shora)3 anebo modernizaci jako důležitou součást oficiální ideologie (která tak nebyla pouze vnucena shora, nýbrž nabízela sovětským občanům jistý civilizační výkon).4 Analýzy sovětského totalitarismu se tak postupně 2

3

4

Merle Fainsod, How Russia Is Ruled, Cambridge: Harvard University Press 1953; Merle Fainsod, Smolensk under Soviet Rule, Cambridge: Harvard University Press 1958; Robert V. Daniels, The Conscience of the Revolution: Communist Opposition in Soviet Russia, Cambridge: Harvard University Press 1960. Ústředními osobnostmi tohoto interdisciplinárního výzkumu (Harvard’s Refugee Interview Project) však nebyli historikové, nýbrž antropologové, sociologové a psychologové, kteří se zaměřili na zkoumání uprchlíků ze Sovětského svazu. Alex Inkeles: Public Opinion in the Soviet Russia: A Study in Mass Persuasion, Cambridge: Harvard University Press 1951; Raymond A. Bauer, Alex Inkeles, Clyde Kluckhohn, How the Soviet System Works: Cultural, Psychological, and Social Themes, Cambridge: Harvard University Press 1956; Alex Inkeles, Raymond Bauer, The Soviet Citizen: Daily Life in a Totalitarian Society, Cambridge: Harvard University Press 1959. Tady lze nalézt i odkazy na další literaturu, která v rámci projektu vznikala (k tématům jako řízení podniků, zdravotní péče, trávení volného času nebo struktura rodiny v Sovětském svazu). Sovětskou společnost – v rozporu s koncepcí totalitarismu – autoři vykreslují jako strukturovaný celek s jasně definovatelnými skupinami (elitou, inteligencí, rolnictvem, dělnictvem, etnickými skupinami), jejich specifickými konflikty, neformálními organizacemi a neoficiálními kulturami. Autoři ukazují, že navzdory křivdám a nahodilostem státního teroru většina občanů sovětský systém podporovala a oceňovala jeho úspěchy (zejména na poli školství, zdravotnictví, průmyslu nebo vojenství). Později šli autoři ještě dále a zdůrazňovali podobnosti se západní společností. Financování harvardského projektu převzalo United States Air Force – americký vojenský komplex potřeboval získat realistický obraz situace v Sovětském svazu, tedy zhodnotit jeho silné a slabé stránky, nikoliv ideologický obraz totalitního režimu. Štědrá podpora USAF byla v polovině 50. let ukončena – jednak kvůli podezření z levicové orientace řady vědců, jednak protože část letectva považovala projekt za příliš drahý a málo užitečný. Viz Alfred G. Meyer, Politics and Methodology in Soviet Studies, in: Studies in Comparative Communism, 24, červen 1991, č. 2, str. 127–136. Barrington Moore, Jr., Terror and Progress – USSR, Cambridge: Harvard University P ­ ress 1954. Moorova zkoumání ovlivnila řadu pozdějších autorů – k Jerry Houghovi, Archie Brownovi a dalším viz níže.

270

dostávaly pod vliv teorie modernizace, která se v té době prosazovala v sociálních vědách. O poměrně výrazné otevřenosti západní sovětologie svědčí i skutečnost, že jednu z nejčtenějších a nejvlivnějších knih své doby  – biografii Lva Davidoviče Trockého  – napsal přesvědčený marxista.5 Historické práce z období padesátých a šedesátých let stojí možná trochu neprávem ve stínu pozdějších kontroverzí o totalitarismu.6 Přitom obsahují řadu motivů, které hrály důležitou úlohu v revizionistické kritice let sedmdesátých a osmdesátých. Předně, sovětská společnost nebyla nestrukturovanou masou atomizovaných jedinců, jak sugeruje koncepce totalitarismu, nýbrž komplikovaným celkem s různými skupinovými zájmy, konflikty, neformálními vazbami a neoficiálními kulturami. A stalinská ideologie nebyla jen nástrojem vlády úzké skupinky mocných, nýbrž do jisté míry vycházela vstříc očekáváním ze strany obyvatelstva, které sice kritizovalo a odmítalo konkrétní neblahé jevy, zároveň však – snad s výjimkou částí rolnictva, stavějících se nepřátelsky vůči sovětskému zřízení – oceňovalo civilizační výkon režimu, zejména na poli školství, zdravotnictví, průmyslu nebo vojenství. Na tato zkoumání navázala v sedmdesátých letech řada autorek a autorů. Revizionistická kritika totalitarismu přitom postupovala dvěma proudy. Jeden směřoval k hlubší aplikaci teorie modernizace, jež se v sociálních vědách prosadila jako dominantní paradigma a jež kladla důraz na skupinové zájmy, výzkum organizace a byrokracie nebo různé formy politické participace. Například americký politolog Jerry Hough se zaměřil na politický systém Sovětského svazu a jeho vývoj po druhé světové válce.7 Historik a politolog Robert C. Tucker zas položil důraz 5

6

7

Isaac Deutscher, The Prophet Armed: Trotsky, 1879–1921, London: Oxford University Press 1954; Isaac Deutscher, The Prophet Unarmed: Trotsky, 1921–1929, London: Oxford University Press 1959; Isaac Deutscher, The Prophet Outcast: Trotsky, 1929–1940, London: Oxford University Press 1963. Sheila Fitzpatrick, Politics as Practice: Thoughts on a New Soviet Political History, in: Kritika: Explorations in Russian and Eurasian History, 5, Winter 2004, 1, str. 27–54, viz zejm. str. 29n. David C. Engerman, Know Your Enemy. The Rise and Fall of America’s Soviet Experts, New York: Oxford University Press 2009, str. 43–70. Jerry F. Hough, The Soviet Prefects: The Local Party Organs in Industrial Decision-Making, Cambridge: Harvard University Press 1969; Jerry F. Hough, The Soviet Union and Social Science Theory, Cambridge: Harvard University Press 1977; Jerry F. Hough, Merle Fainsod, How the Soviet Union Is Governed, Cambridge: Harvard University Press 1979. Asi nejkontroverzněji působily Houghovy odhady obětí čistek – namísto astronomických údajů

271

na skutečnost, že při zkoumání ideologie se nelze omezovat na „kanonické texty“ sovětské doktríny, nýbrž je třeba připustit existenci specificky sovětské politické kultury. Pro Tuckera byl sovětský komunismus sociopolitickým systémem, propojujícím staré s novým do specifického amalgámu.8 Podobným směrem – tedy k analýze ideologie jako součásti sovětské politické kultury – šli i další slavní autoři tehdejší politologie a historie jako například Archie Brown, Stephen F. Cohen nebo Moshe Lewin.9 Druhým proudem revizionistické kritiky totalitarismu byla zkoumání ze strany historiček a historiků, jejichž primárním cílem bylo ukázat, že model totalitarismu neumí vysvětlit to, co se v Sovětském svazu reálně dělo, a že abychom stalinismu plně porozuměli, je potřeba obrátit pozornost od mocenských ambicí a celkově od centrální politiky na procesy, které se odehrávaly v sovětské společnosti. Jen pokud propojíme totalitní ambice centra se způsoby jejich aplikace, jež byly původním záměrům často výrazně vzdáleny, dostaneme korektní obraz toho, co se v Sovětském svazu po roce 1917 odehrávalo. Studium archivních pramenů bylo zpočátku téměř nemožné (výjimkou byl slavný smolenský archiv, jehož se v roce 1941 zmocnili nacisté

8

9

o 10 nebo 3,5 milionu obětí stalinského teroru udával Hough jako nejvíce pravděpodobný počet v řádu statisíců, nebo dokonce „jen“ desetiticíců popravených osob. Tucker si zejména povšiml kontinuit, kdy starší vzorce jednání přežívaly v nových podmínkách společně s novými. Nejvíce se zajímal o Leninův a zejména pak Stalinův kult, v němž viděl pokračování politické kultury, založené na kultu vládce. Programatický text k sovětské politické kultuře viz Robert C. Tucker, Culture, Political Culture, and Communist Society, Political Science Quarterly 88, 1973, 2, str. 173–190. V roce 1975 uspořádal Tucker konferenci na téma „Stalinismus a komunistická politická kultura“, z níž pak vyšel slavný sborník Robert C. Tucker (ed.), Stalinism: Essays in Historical Interpretation, New York: Princeton University Press 1977. Česky vyšla Tuckerova biografie Stalina – Robert C. Tucker, Stalin jako revolucionář 1879–1929: studie dějin a osobnosti, Praha: BB Art 2003; Robert C. Tucker, Stalin na vrcholu moci: revoluce shora 1928–1941, Praha: BB Art 2008. Archie Brown, Jack Gray (ed.), Political Culture and Political Change in Communist States, London: Macmillan Press 1977; Archie Brown, Vzestup a pád komunismu, Brno: Jota 2011; Stephen F. Cohen, Bukharin and the Bolshevik Revolution 1888–1938, New York: Oxford University Press 1973; Stephen F. Cohen, Rethinking the Soviet Experience: Politics and History since 1917, New York: Oxford University Press 1985. Moshe Lewin, Russian Peasants and Soviet Power: A Study of Collectivization, Evanston: Northwestern University Press 1968; Moshe Lewin, Political Undercurrents in Soviet Economic Debates. From Bukharin to the Modern Reformers, Princeton N. J.: Princeton University Press 1974.

272

a dostal se po válce do USA);10 od poloviny šedesátých let se však začaly sovětské archivy pomalu otevírat zahraničním badatelům (samozřejmě zatím bez možnosti studovat materiály ke stalinskému teroru). 11 A právě mladší generace historiček a historiků přišla s pokusem obrátit pozornost – od perspektivy shora právě na pohled zdola, který by odhalil zdroje stability a destabilizace sovětského režimu. K  asi nejvýznamnějším počinům patřila zkoumání o  sociální mobilitě v Sovětském svazu dvacátých let a o zásadních společenských změnách na přelomu dvacátých a třicátých let z pera Sheily Fitzpatrickové.12 Fitzpatricková sebe sama zpočátku nedefinovala v kategoriích „revize“ a „revizionismu“. Navazovala na Stephena Cohena a jeho snahy ukázat vedle totalitních nároků stranického aparátu i jejich specifickou realizaci ve společenské praxi, v níž se důsledky jednání s původními záměry často výrazně rozcházely. Zároveň však v polovině šedesátých let zatím stála na okraji západní sovětologie (jednak pocházela z Austrálie, jednak byl obor sovětologie v na přelomu šedesátých a sedmdesátých let stále pod vlivem historiků-mužů), proto postupovala obezřetněji a politicky laděným stanoviskům se raději vyhýbala. Její původní zájem o kulturu (zejména sovětskou hudbu meziválečného období) se přetavil do záměru zmapovat oblast sovětské kultury a vzdělávání po roce 1917. Na biografii Anatolije Lunačarského – předního sovětského 10

11

12

Smolenský archiv obsahoval asi 200 000 stran různých materiálů stranické provenience, které odhalovaly zejména stranický život na lokální úrovni a dokládaly jednak vysokou míru chaosu (nikoliv perfektně organizovaný totalitní aparát) a hlavně připravenost mnoha lidí vstupovat do otevřených konfliktů (regionální straničtí představitelé nezřídka vystupovali proti centru, rolníci proti komunistické straně, dělníci proti svým nadřízeným, strana proti bezpečnostním orgánům atd.). Smolenský archiv tak západní sovětologii již v 50. letech prozrazoval, že sovětský totalitarismus „nebyl dokonalý, ... za totalitní fasádou se skrývala spousta vnitřních rozporů“. Fainsod, Smolensk, str. 454. O možnostech bádání v sovětských archivech i atmosféře badatelského pobytu zahraničních vědců v Sovětském svazu druhé poloviny šedesátých let viz Sheila Fitzpatrick, A Spy in the Archives. A Memoire of a Cold War Russia, Melbourne: Melbourne University Press 2013, zejm. kapitolu „In the Archives“. Vedle Sheily Fitzpatrickové se v rámci svých studijních pobytů v SSSR do archivů dostali další západní historičky a historikové, např. Ronald Grigor Suny, Reginald Zelnik a další (převážně se zájmem o revoluci 1917 a sovětské dějiny dvacátých let). Viz Engerman, Know Your Enemy, str. 286–294. Sheila Fitzpatrick, The Commissariat of Enlightenment: Soviet Organization of Education and the Arts under Lunacharsky, 1917–1921, London: Cambridge University Press 1970; Sheila Fitzpatrick, Education and Social Mobility in the Soviet Union, 1921–1932, Cambridge: Cambridge University Press 1979.

273

intelektuála a prvního lidového komisaře osvěty – chtěla Fitzpatricková ukázat projekt reformy sovětské kultury a školství. Archivní materiály, které dostala během svého badatelského pobytu v Moskvě, konkrétně zápisy z týdenních porad komisariátu osvěty mezi léty 1917 a 1921, jí však dovedly dále, totiž k  tomu, jak se revoluční vzdělávací projekty přetavovaly v  byrokratický systém, tedy jak se prakticky ustavovala revoluční vláda. A Fitzpatricková zde poprvé ukázala napětí, typické pro sovětský systém i v pozdějších obdobích, totiž že se od původních ideologických projektů (v tomto případě snah změnit téměř vše – poskytnout všeobecnou základní školní docházku, podporovat vědu, kulturu i  vzdělávání dospělých) jejich realizace velmi výrazně odlišovala (na konci prvních čtyř let projektu osvěty, v roce 1921, aktérům zbylo pouze rozčarování, že se z původních plánů v situaci občanské války nepodařilo prosadit téměř nic).13 A zde se i naplno odhalil revizionistický potenciál jejího bádání, které ukazovalo, že tmelem sovětského režimu nebyly totalitní ambice centra, nýbrž osvojení komunistické utopie ve společenské praxi. Od myšlenky, že ideologické sny o absolutní (totální) vládě se od jejich realizace výrazně lišily, se Fitzpatricková posunula k obecnějším otázkám vzniku a fungování sovětských institucí. A nešlo jí přitom jen o systém byrokratické vlády. Do středu pozornosti se dostala období proměn sovětských institucí, zejména pak ústřední z nich – totiž konec dvacátých a začátek třicátých let, které Fitzpatricková nazvala „kulturní revolucí“.14 Tady se protly klíčové skupinové zájmy a došlo k nastartování toho, co dnes známe pod pojmem stalinismus. V návaznosti na pohled zdola Fitzpatricková poukázala na to, že se stranické špičky koncem dvacátých let nerozhodly zničehonic, nýbrž že využívaly stížnosti zdola ke svým vlastním účelům. „Kulturní revoluci“ konce dvacátých let Stalin v přísném slova smyslu nevyvolal, nýbrž spíše využil existující napětí a konflikty ve vědě či kultuře pro odstranění svých protivníků a k rozšíření své moci nad kulturou a společností. Nástup stalinismu tak nebyl podmíněn pouze paranoidním chováním Stalina a mocenskými 13 14

Fitzpatrick, Commissariat of Enlightenment. Stalo se tak v jasné paralele k tomu, co se během jejího pracovního pobytu v Moskvě, tedy v roce 1966, odehrávalo v Číně. Viz Fitzpatrick, A Spy in the Archives. Engerman, Know Your Enemy, str. 297.

274

ambicemi bezpečnostního aparátu (tedy shora), ale živil se stížnostmi a konflikty, které se v Sovětském svazu nahromadily koncem dvacátých let (tedy zdola).15 Zejména v sovětské kultuře a vědě kulminovaly koncem dvacátých let kontroverze a  konflikty, v  nichž nakonec původní revoluční elita podlehla radikálním skupinám, rekrutujícím se převážně z tzv. vyzdviženců, tedy původně dělníků a rolníků, které do kultury a vědy vyzvedla masivní podpora vzdělání. Fitzpatricková zdůrazňovala, že většina těchto vyzdviženců, tedy lidí, kteří profitovali z prudké sociální mobility, nový systém nadšeně přijímala a považovala jeho heroické výkony na poli industrializace, upevnění sovětské moci i pozdějších vojenských vítězství za svůj vlastní úspěch. Právě o hodnotový konzervatismus těchto lidí se opíral teror třicátých let a kulturní i politická strnulost období pozdějších.16 Z této perspektivy Fitzpatricková psala i svou syntetickou práci o  ruské revoluci. 17 Revoluci pojímala nikoliv jako turbulentní předěl (konec nebo začátek), nýbrž jako proces, trvající až do roku 1932. Pod vlivem prací Barringtona Moora zdůraznila tři prvky, které podle ní vtiskly tvář ruské revoluci – teror, pokrok a vzestupnou mobilitu. Nová třída vyzdviženců, postupně konkurující revoluční inteligenci, se podle Fitzpatrickové nesmířila s ústupem revolučního nadšení období NEPu a odmítala uznat revoluci za dokončenou. Až když se kolem roku 1932 etablovala nová administrativní a  mocenská elita (složená převážně z těch, kdo ze sovětského režimu profitovali), bylo možné považovat ruskou revoluci za ukončený proces. Na tomto místě se ukazovaly i rozdíly mezi jednotlivými autorkami a autory revizionistické generace.18 Zatímco Fitzpatricková kladla důraz na procesy sociální mobility, zaměřoval se Arch Getty (s využitím smolenského archivu) na sociální profil těch, koho revoluce vyzvedla na nejvyšší místa. Byla pro ně charakteristická nekompetentnost 15

16

17 18

Výsledkem konference, kterou Fitzpatricková k tomuto tématu uspořádala v roce 1974, byl sborník Sheila Fitzpatrick (ed.), Cultural Revolution in Russia 1928–1931, Bloomington: Indiana University Press 1978. Zde se Fitzpatricková dostala blízko k pozici Moshe Lewina, který považoval kulturu nižších společenských tříd za hlavní příznak, či dokonce za příčinu nástupu stalinismu. Lewin, Russian Peasants; Fitzpatrick, Education and Social Mobility. Sheila Fitzpatrick, The Russian Revolution, New York: Oxford University Press 1982. Rozdíly se asi nejlépe ukázaly v diskusi o stalinismu na stránkách Russian Review, 45, říjen 1986, č. 4.

275

a korupce, často provázená opilstvím postupně se etablujících lokálních stranických elit, které neváhaly postupovat se značnou mírou libovůle na lokální úrovni, zároveň však s hazardérstvím vůči centru.19 Lynn Violová ukazovala nadšení dělníků pro kolektivizaci a  jejich vysokou podporu stalinskému projektu. Na příkladě dvacetipětitisícníků ­(dvadsatipjatitysjačnikov)  – dělníků, kteří se podíleli na kolektivizaci a dekulakizaci sovětského venkova, nabídla Violová průhled ke každodenním formám kolektivizace a na „likvidaci kulaků jako třídy“. Studiem archivních materiálů i publikovaných pramenů Violová ukázala, že tito dělníci se na kolektivizaci nepodíleli ze strachu nebo prospěchářství (náborové komise v podnicích neměly nouzi o dobrovolníky). Nejsilnějším motivem bylo revoluční nadšení, odpovědnost za zdar revoluce a  nakonec představa venkovské zaostalosti, kterou dělníci cítili povinnost překonávat zaváděním nové organizace a  vědeckého přístupu. Na venkově však vyslaní dělníci ke svému překvapení zpravidla nalezli silnou nevraživost, někdy i poměrně tvrdý odpor rolníků vůči lokálním stranickým představitelům, kteří se nebáli používat násilí a tvrdé formy donucení. Kritika násilí, donucování a excesů stála za první čistkou těchto lokálních úředníků, jejichž místa dvacetipětitisícníci často následně obsadili. Tím sice na čas získali jistou popularitu mezi rolníky, dostali se však sami časem do konfliktu s nadřízenými stranickými orgány. Kromě toho, že Violová ukázala jako hlavní motivaci nikoliv strach nebo prospěchářství, nýbrž přesvědčení, podpořené tradičními představami o venkovské zaostalosti, podařilo se jí doložit tezi, že militantní formy kolektivizace a nejrůznější excesy nebyly výsledkem příkazu shora, ale naopak se stávaly důvodem pro čistky a rozpoutávání teroru.20 Gábor Rittersporn analyzoval národnostní aspekt čistek a rovněž, podobně jako Lynne Violová, zdůrazňoval, že teror byl výsledkem různě definovaných konfliktů ve společnosti, nikoliv totalitní vůle z centra.21 Zkrátka, stalinský teror nebyl jen akcí shora, nýbrž vyrůstal

19 20 21

J. Arch Getty, The Origins of the Great Purges: The Soviet Communist Party Revisited 1933–1938, New York: Cambridge University Press 1985. Lynne Viola, The Best Sons of the Fatherland. Workers in the Vanguard of Soviet Collectivization, New York: Oxford University Press 1987. Gábor Rittersporn, The State against Itself: Socialist Tensions and Policy Conflict in the USSR 1936–1938, in: Telos 41, 1979, str. 87–104.

276

z lůna společnosti a měl svou vlastní dynamiku, nad níž měl sotva kdo účinnou kontrolu. Bylo by nicméně omylem se domnívat, že se touto revizí proměnil obor sovětologie jako celek. Část oboru, zahrnující zejména politicky konzervativně orientované autory, sledovala výše zmíněné tendence s jistou nevolí a s pomocí koncepce totalitarismu nadále vykreslovala sovětský režim jako totální útlak shora a sovětské dějiny jako úchylku od evropských hodnot a vývoje civilizace. Asi nejvýznamnějším a nejvíce erudovaným představitelem této tvrdé linie v pojetí sovětských dějin byl Richard Pipes. Již ve své dizertaci, věnované konfliktu neruských národních hnutí se sovětskou mocí v  období občanské války, ukazoval na řadě příkladů (ukrajinské Radě, gruzínských menševicích), že navzdory rozdílům v jednotlivostech byl výsledek všude stejný – násilí a teror.22 Kořeny sovětského totalitarismu viděl Richard Pipes v hlubší minulosti – neschopnosti ruské společnosti stanovit meze politické moci, dále neschopností vládců rozlišovat mezi politickou autoritou a soukromým vlastnictvím a konečně necitlivostí všech, vládnoucích i  ovládaných, vůči veřejné sféře.23 Nejslavnějšími se staly jeho práce o ruské revoluci a etablování sovětského režimu v Rusku.24 Říjnovou revoluci Pipes vykreslil – v  kontrastu k Fitzpatrickové – jako převrat úzké skupinky fanatických intelektuálů-revolucionářů, kteří vzhledem ke svým nerealistickým představám ustavili represivní systém, diktaturu jedné strany a intoleranci k odlišným názorům. Navzdory silné kritice (že záměry intelektuálů lze těžko považovat za příčinu tak dalekosáhlých změn, že postupuje jako žalobce, vybírající si z pramenů jen to, co se mu hodí)25 trval Richard Pipes i později na tom, že příčinou stalinismu byly mocenské ambice centra, nikoliv společenské procesy a konflikty a že povaha sovětského režimu prostě byla totalitní – že sovětští občané 22 23

24

25

Richard Pipes, The Formation of the Soviet Union 1917–1923, Cambridge: Harvard University Press 1954. Richard Pipes, Russia under the Old Regime, New York: Scribner’s 1974. Dokonce i někteří Pipesovi souputníci jako Adam Ulam a další považovali tento předpoklad za extrémní, neboť evokoval představu národně-politické predestinace. Richard Pipes, The Russian Revolution, New York: A. A. Knopf 1990 – vyšlo česky Richard Pipes, Dějiny ruské revoluce, Praha: Argo 1998; Richard Pipes, Russia under the Bolshevik Regime 1919–1924, New York: A. A. Knopf 1993. Sheila Fitzpatrick, Revisionism in Soviet History, History and Theory, 46, 2007, č. 4, str. 77–91.

277

byli bezmocnými oběťmi totalitního režimu, hnaného primárně touhou po moci.26 Robert Conquest zas oponoval revizionistické snaze líčit sovětský systém jako něco, co má svůj vývoj. To, co pojímali revizionisté jako vývoj a proměny systému, považoval Conquest jen za výsledek manévrování sovětských politických špiček, které podle něj dělaly vše pro to, aby se udržely a aby zabránily účinné změně systému.27 Tímto prizmatem pak Conquest pojímal i velký teror třicátých let.28 V knize, která vzbudila ve své době poměrně velký ohlas, vykládal stalinský teror důsledně shora: ústřední osobou byl Stalin, který vtiskl teroru jeho podobu. Ačkoliv ideologické principy lze podle Conquesta sledovat zpět až k roku 1917, je prý třeba teror chápat jako zájem mocenských špiček, které byly ochotny udělat vše, jen aby se udržely u moci; nikoliv jako výsledek sociální praxe. Kolektivizaci přelomu dvacátých a třicátých let pojímal Conquest jako zkoušku loajality a funkčnosti teroru, který se pak naplno rozpoutal po násilné Kirovově smrti v roce 1934. Stalinovým cílem prý nebylo jen zbavit se svých oponentů, ale definitivně „umlčet a zlomit“ celou zemi a vytvořit nový hospodářský systém, založený na nucené práci milionů vězňů v gulagu.29 A obraz „totalitní“ interpretace sovětských dějin by nebyl úplný bez slavné Maliovy Sovětské tragédie.30 Na rozdíl od Pipese položil Martin 26

27

28

29

30

Richard Pipes, The Evil of Banality, New Republic, 223, 2000, č. 25, str. 35. Dostupné též online http://www.yale.edu/annals/Reviews/review_texts/Pipes_on_Siegelbaum_The _New_Republic_12.18.2000.html (poslední náhled 9. 12. 2014). Robert Conquest, Power and Policy in the USSR, London: Macmillan 1961; Robert Conquest, Russia after Khrushchev, New York: Praeger 1965. Nutno dodat, že tyto práce přijímala odborná veřejnost s jistým odstupem, neboť vykresloval sovětské vedení jako monolitní blok, což bylo, jak upozorňoval nejvíce Robert Tucker, na pozadí existujícího bádání i tehdejších zpráv ze Sovětského svazu sotva udržitelné tvrzení. Robert Conquest, The Great Terror: Stalin’s Purge of the 1930s, London: Macmillan 1968. Český překlad vychází z doplněného vydání z roku 1992, viz Robert Conquest, Velký teror. Nové zhodnocení, Praha: Academia 2012. Conquest se v koncipování svého díla výrazně opíral o práci Alexandra Orlova, bývalého generála sovětské tajné policie, jemuž se v roce 1938 podařilo utéct do USA. Viz Alexandr Orlov, The Secret History of Stalin’s Crimes, New York: Random House 1953. I na tomto místě se potvrzovalo, že líčení sovětského režimu jako totalitního (tedy řízeného shora) je spíše reverzním obrazem toho, jak samy sebe vnímaly NKVD a sovětské mocenské špičky, nikoliv realistickým obrazem toho, co se v Sovětském svazu ve třicátých letech dělo. Martin Malia, Sovětská tragédie. Dějiny socialismu v Rusku v letech 1917–1991, Praha: Argo 2004. Opět nutno dodat, že Martin Malia nebyl specialistou na sovětské dějiny a jeho rozhodnutí napsat syntézu sovětských dějin bylo pro odbornou obec jistým překvapením.

278

Malia důraz na ideologii, tedy komunistickou vizi, kterou považoval za nebezpečný mýtus, za fatální ideologický omyl, který nebyl a nikdy nebude schopen založit trvalý režim. Násilné formy prosazování této doktríny podle Malii prý způsobily, že ideologické vzorce nebyly ve společnosti přijaty, a systém tak byl odsouzen dříve nebo později ke ztroskotání. Když se pak koncem osmdesátých let zhroutila „špatná“ ideologie, musel se podle něj zhroutit i režim. Navzdory výhradám odborné obce vůči celkovému pojetí díla i jednotlivým otázkám zůstává jeho syntéza příkladem mistrně napsané historické esejistiky, která plnila svůj primární politický cíl.

KAŽDODENNÍ ŽIVOT, SKUPINOVÉ ZÁJMY A IDEOLOGICKÉ VZORCE V devadesátých letech dostaly názorové rozdíly mezi příznivci totalitněhistorického přístupu a revizionisty politický nádech a na čas vypluly i na veřejnost.31 Totalitněhistorický výklad komunistické minulosti navíc zažil velkou renesanci v zemích střední a východní Evropy, kde dodával novým elitám pocit sebevědomí a občanům možnost nahlížet sebe sama jako oběti totalitního režimu.

31

Maliova expertiza ležela v dějinách ruského myšlení 19. století s důrazem na utopický socialismus (A. Gercena). Viz Martin Malia, Alexander Herzen and the Birth of Russian Socialism 1812–1855, Cambridge MA.: Harvard University Press 1961; Martin Malia, Russia under Western Eyes. From the Bronze Horseman to the Lenin Mausoleum, Cambridge: Harvard University Press 1999. Martin Malia obvinil revizionistickou sovětologii, že nedokázala předvídat zhroucení Sovětského svazu – že používáním sociálněvědních metod a teorie modernizace budila iluze o reformovatelnosti komunismu a zastírala skutečný obraz sovětského totalitarismu – jakožto „ideokratické partokracie“ a nereformovatelného systému. Malia, Sovětská tragédie, str. 22–30. Stephen Cohen kontroval, že „studenoválečníci“ jednak zvěstovali nutnost porazit totalitarismus zvenčí (a nepřipouštěli možnost jeho vnitřních proměn, jejichž důsledkem bylo zhroucení), jednak nesou spoluodpovědnost za západní „failed crusade“ v Rusku devadesátých let. A že ruské současnosti, ruským dějinám ani komunismu jakožto hnutí nerozumí a jsou jen ideology studené války. Stephen Cohen, Failed Crusade. America and the Tragedy of Post-Communist Russia, New York: W. W. Norton 2001.

279

Odborné debaty se nicméně ubíraly jiným směrem.32 Do středu bádání se nyní dostal výzkum každodennosti a  pojetí ideologie, které mají obě pro porozumění pracím Wendy Goldmanové klíčový význam. Dějiny všedního dne se dostaly co zorného pole historiků již v sedmdesátých a osmdesátých letech, zejména v návaznosti na dějiny stalinismu zdola. Význam těchto zkoumání rostl s tím, jak dokládaly, že každodennost lze sotva oddělit od sféry politiky – že chceme-li vysvětlit proměny politických vztahů a hierarchií, nelze se omezit jen sféru politického jednání, nýbrž vzít v úvahu širokou škálu postojů a očekávání, které podmiňují schopnost lidí orientovat se ve svém světě. Tak jako je výkon moci a vývoj politických diskursů závislý na společenských procesech (a jejich zdánlivě nepolitických projevech), má politická moc vliv na podobu mezilidských vztahů a každodenních očekávání. Chceme-li tomuto vztahu porozumět, nelze se zastavit ani jen u líčení politických dějin, ani pojímat sociální dějiny „with the politics left out“,33 nýbrž nalézt způsob, jak obezřetně tyto sféry lidského života propojit. Asi nejslavnějším zpracováním dějin všedního dne stalinismu je Everyday Stalinism Sheily Fitzpatrickové34 – dílo, které vznikalo zhruba dvacet let a je možné ho vnímat i jako syntézu její historické práce. Zaměřila se na urbánní prostředí a ukázala zkušenosti lidí, jejich vnímání stalinské utopie, rodinný život, reakce na represi, vnímání teroru i strategie přežití v situaci nedostatku téměř všeho. Již Fitzpatricková si povšimla toho, co se později stalo základem analýzy Wendy Goldmanové – totiž že představy o neomylnosti strany, volání po socialistické demokracii, udavačství či obezřetnost nebyly do společnosti zasazeny násilím a pouze zvenčí, ale staly se velmi důležitou součástí životního světa lidí. Fitzpatricková tento každodenní rozměr stalinského teroru zakomponovala do své analýzy pyramidálních sítí závislosti a systému klientelismu, které podle ní držely sovětský systém pohromadě – a které 32

33 34

Většina historiček a historiků zůstala stranou veřejných debat, neboť jednak považovala spory za politicky, nikoliv vědecky motivované, jednak novou situaci – zejména přechodné otevření sovětských archivů – využila k důkladnému studiu a doplnění dosavadních poznatků. K tomu viz Engerman, Know Your Enemy, str. 327. K tomu viz Jeoff Eley, History With the Politics Left Out – Again? The Russian Review, 45, 1986, str. 385–394. Sheila Fitzpatrick, Everyday Stalinism. Ordinary Life in Extraordinary Times: Soviet Russia in the 1930s, New York: Oxford University Press 1999.

280

se právě ve stalinském období proměňovaly. A  vykreslila i  kontrast mezi ideologií nadbytku a štěstí, utopií nového člověka na straně jedné a nedostatkem základních potřeb jako bydlení, ošacení, jídla, který byl důsledkem kolektivizace, následného hladomoru a útěku statisíců lidí do měst na straně druhé. Sledovala vývoj rodinných vztahů (jejich častý rozvrat), každodenní rozměr čistek, zejména v podobě sebeobviňování či obviňování jiných, vnímání deportací atd. Ve své syntéze každodenního života období stalinismu doložila, jak úzce byl každodenní život spjat s politikou a ideologií a jak důležitým nástrojem přežití a dosažení osobních či skupinových cílů se pro obyvatele Sovětského svazu stávala komunistická utopie. A  na tomto místě se ukázalo, že jedna důležitá otázka zůstává nadále otevřenou – totiž jak chápat působení ideologie? Byla ideologie skutečně pouze nástrojem, jejž lidé utilitárně využívali pro své partikulární cíle (zatímco si věřili svým vlastním představám), jak tvrdili revizionisté? Anebo se dokonce máme vrátit o krok zpět a považovat ideologii pouze za nástroj vládnoucích elit pro zotročení bezbranného obyvatelstva, jak tvrdili totalitaristé? V jednom bodě se totiž zastánci totalitarismu i revizionisté překvapivě scházeli – ideologie pro ně představovala doktrinální systém pouček a věr, k nimž se aktéři stavěli více či méně utilitárně, tedy využívali jejich účinků pro dosažení svých vlastních, na ideologii v zásadě nezávislých cílů. Historičky a historikové se sice neshodli v tom, kdo a jak ideologii využíval – u totalitaristů ideologii používaly zločinné elity pro prosazení svých zájmů, zatímco podle revizionistů tak v nerovném boji činily různé společenské skupiny; oba výklady však stavěly na předpokladu, že „materiální“ zájmy a společenské síly byly na ideologii více méně nezávislé a že ideologie byla spíše fasádou nebo dodatečným nánosem nad tím, co tvořilo „skutečné“, objektivní zájmy. Pokud o současném bádání – včetně prací Wendy Goldmanové – hovoříme jako o postrevizionistickém proudu, pak tento pojem vyjadřuje právě nové pojetí ideologie.35 Výkladový obrat nebo posun devade35

Tento posun ke zkoumání ideologie jako společenské praxe se netýká jen oblasti sovětologie, ale došlo k němu i na poli zkoumání nacismu, viz Ian Kershaw, Hitler, the Germans, and the Final Solution, New Haven etc.: Yale University Press 2008 (kniha obsahuje nejdůležitější Kershawovy texty od poloviny osmdesátých do začátku 21. století). Viz též

281

sátých let spočíval zejména v tom, že historičky a historikové dnes již nepojímají ideologii jen jako kanonický soubor textů, využívaný aktéry k naplňování svých „objektivních“, na ideologii nezávislých zájmů (ať tím máme na mysli pouze zájmy mocenského centra, nebo různých společenských skupin), ale zkoumají vedle restriktivních rovněž produktivní funkce moci:36 ideologie totiž lidem nejen vymezovala hranice (zakazovala, nařizovala), ale také otevírala nové možnosti (umožňovala, uschopňovala). Každodenní fungování režimu nebo veřejnou inscenaci ideologických frází tak dnes již sotva lze chápat jako něco vnějšího, co by vstupovalo do života lidí odněkud zvenčí, ale naopak stojí za to se podívat, kde se osobní cíle a představy prolínaly, nebo naopak rozcházely se zásadami oficiální doktríny, kde vyvolávaly nečekané reakce, a přispívaly tak k fungování režimu, nebo jej naopak podlamovaly. Stephen Kotkin ve své slavné práci o Magnitogorsku ukazoval, že stalinismus se neopíral jen o státní mašinerii, nýbrž také a především o jemné mechanismy moci na každodenní úrovni, které usměrňovaly jednání lidí. Tato moc byla sice méně viditelná než činnost bezpečnostního aparátu, avšak pro úspěch stalinismu byla rozhodující. Tmelem každodenních forem mikromoci byla podle Kotkina schopnost lidí „mluvit po bolševicku“ (speaking bolshevik) – právě v praxi osvojování ideologického jazyka na pracovišti, doma nebo ve školách docházelo k prosazení komunistické ideologie v každodenním životě. Pod jednotlivými slovy si aktéři představovali odlišné věci, avšak univerzální možnost uplatnění tohoto jazyka v každodenních formách soužití a vzájemné kontroly mu dodávala velký vliv. Nebylo přitom důležité, zda slovům, která lidé vyslovovali, bezezbytku věří (a zda si je vykládají v souladu s oficiální doktrínou); mnohem důležitější bylo to, že pochopili, jak se mluvit má, a tento diskurs byli ochotni zapojit do každodenní vzájemné kontroly, vzájemného vynucování konformních vzorců jednání v každodenním životě. Právě schopnost speaking bolshevik držela podle Kotkina systém vzájemné kontroly

36

Geoff Eley, Rückkehr zur NS-Ideologie: Überlegungen zu einer möglichen Neukonzeptualisierung nach Lektüre des Buchs von Michael Wildt über die Männer des Reichssicherheitshauptamtes, in: Werkstatt Geschichte, 40, 2005, Alltagsgeschichte transnational, č. 2, str. 93–101. K „produktivní“ funkci moci viz Stephen Kotkin, Magnetic Mountain. Stalinism as a Civilization, Berkeley and LA: University of California Press 1995, str. 21–23 a na dalších místech.

282

a každodenně vynucované konformity pohromadě. Nikoliv mocenské ambice elit a  jejich bezpečnostní aparát (jak tvrdili totalitaristé) ani vidina profitu a sociálního vzestupu (jak tvrdili revizionisté).37 Mimo jiné tím Kotkin dokázal vysvětlit skutečnosti, které se nevešly ani do totalitního, ani revizionistického výkladu – když například lidé ve stalinské době podváděli (podíleli se na černém trhu nebo falšovali dokumenty), nepřestávali se hlásit k ústředním principům oficiální ideologie a nadále svým vlastním způsobem „věřili“ v civilizační převahu komunismu (což neodpovídá ani totalitněhistorickému předpokladu, že tmelem režimu byl zločinný aparát a vnucená ideologie, ani revizionistické snaze vysvětlit konformitu v kategoriích profitu). Hlavně však Kotkin ukázal, že stalinismus byl více než jen mocenským aparátem – že spíše představoval světový názor, kolektivní konstrukci nebo základ specifické civilizace. Není náhoda, že se do popředí bádání od devadesátých let dostaly rituály, mentality nebo diskursy. Jochen Hellbeck se například opřel o egodokumenty, jejich analýzu propojil s využitím metody orální historie a ukázal zde hloubku subjektivního osvojení stalinské ideologie, která nebyla jen vnuceným systémem pouček a věr, nýbrž dodávala mnoha lidem smysl jejich života.38 Alexei Yurchak se zas zaměřil na období poststalinismu a sledoval proměny v působení ideologických textů, kdy se z ideologických textů stále více vytrácel odkaz k obsahu a prosazovalo se „block-writing“ (tedy praxe opisování textových „bloků“ – jednotlivých slov nebo celých odstavců), které umožnilo udělovat oficiálním ideologickým slovům nové významy a používat oficiální ideologii pro podepření požadavků, s nimiž obsahově neměly nic společného.39 Pro porozumění synergickým účinkům každodenních očekávání a ideologických projekcí pro dynamiku stalinského teroru mají klíčový význam právě texty Wendy Goldmanové. Postrevizionistické debaty přitom Goldmanová obohatila hned v několika ohledech. Předně, jako jedna z  prvních uvedla pohled žen a  otázku ženské práce do analýz 37 38 39

Kotkin, Magnetic Mountain. Jochen Hellbeck, Revolution on My Mind. Writing a Diary under Stalin, Cambridge: Harvard University Press 2006. Alexei Yurchak, Everything was Forever Until It Was No More, The Last Soviet Generation, Princeton: Princeton University Press 2005.

283

stalinismu. Její Women at the Gates se věnuje feminizaci dělnické práce ve dvacátých a zejména pak třicátých letech.40 Godmanová tady propojila analýzu oficiální doktríny, postavené na myšlence osvobození žen z patriarchálních pout, s tím, jak situace vypadala na lokální úrovni, kde ženy povětšinou zůstávaly v podřízeném postavení (a někdy i velmi skromných materiálních podmínkách), byť jejich podíl na průmyslové výrobě rostl a ženy postupně vykonávaly kromě nekvalifikované práce i náročné profese. Ale nešlo jen o napětí mezi příslibem a skutečností. Goldmanová zejména zjistila ambivalentní efekt postupné feminizace průmyslové výroby – na jedné straně byly ženy mnohem hůře placené a zůstávaly celkově v podřízeném postavení, na straně druhé se kromě nekvalifikované práce postupně etablovaly i v provozech vyžadujících vysokou kvalifikaci, neboť byly zahrnuty do systému (zejména technického) vzdělávání, a stávaly se tak pro kvalifikované dělníky konkurencí. Hlavně však Goldmanová již zde ukázala souběh osobních ambicí a ideologických principů, které sotva lze pojímat jako oddělené kategorie – ideologie nebyla jen nástrojem pro realizaci osobních cílů, které by samy měly mimo- nebo neideologickou povahu. Ve skutečnosti se osobní ambice a cíle – tedy například požadavek vyššího zaměstnání žen nebo představa, že ženy mají otevřeně pranýřovat poměry na pracovišti  – často živily právě ze „svéhlavých“ výkladů oficiální doktríny, která tak výraznou měrou utvářela myšlenkový svět sovětských lidí. Na tomto místě se však otevírala nová perspektiva ke studiu stalinského teroru, v němž stížnosti v lokálním prostředí nebyly jen podružným jevem, doprovázejícím totalitně řízenou kampaň bezpečnostních složek a  jen dokreslujícím specifický kolorit doby, ale představovaly zásadní prvek jak pro úspěšné nastartování teroru, tak jeho další vývoj. Ve své knize Terror and Democracy in the Age of Stalin ukazuje Wendy Goldmanová, jak úzce se antiteroristická rétorika teroru spojovala s jazykem antibyrokratismu, obrození demokracie a socialismu nebo vlády lidu, což ve společnosti velmi rezonovalo.41 Bdělost a denunciace se úzce prolínaly s voláním po tajných nebo veřejných volbách s více 40 41

Wendy Goldman, Women at the Gates Gender and Industry in Stalin’s Russia, Cambridge: Cambridge University Press 2002. Wendy Goldman, Terror and Democracy in the Age of Stalin. The Social Dynamics of Repression, New York: Cambridge University Press 2007.

284

kandidáty do odborů, sovětů či ve straně, s voláním po odvolatelnosti zkorumpovaných a nezákonně postupujících úředníků a funkcionářů. Slogany teroru byly velmi výrazně propojeny se slogany demokracie. Tyto motivy pak Goldmanová rozvíjí i v předkládané  knize Vytváření nepřítele, v níž postupuje mikrohistoricky a na příkladě několika moskevských závodů sleduje průběh teroru a jeho každodenní osvojení – v podnicích nebo v bydlišti. A poskytuje vhled nejen do psychiky lidí – jejich motivací, logiky jejich reakcí nebo k osobním poutům –, ale hlavně na základě své analýzy udání a  snah „demaskovat skrytého nepřítele“ přesvědčivě dokládá, že participativní rozměr teroru je klíčem k porozumění jeho hloubce i dynamice. Dělníci, členové strany atd. přijali slogany represe, aby vyjádřili své stížnosti, problémy ve výrobě, ale i osobní animozity. Kampaň dosáhla svého vrcholu v roce 1937, kdy bdělost, podezírání a hledání nepřátel prostoupily téměř každé pracoviště. Bývalí přátelé či příbuzní se od sebe najednou veřejně distancovali a vznášeli navzájem další a další obvinění. Knihu lze samozřejmě číst i dalšími způsoby – jako příspěvek k dějinám násilí, sociální mobility, proměnám ideologie nebo k dějinám práce. Všechny tyto další způsoby čtení se však nakonec scházejí v tom, jak důležité je zachytit a vysvětlit sociální dynamiku teroru, jehož podněty sice vycházely z centrálního aparátu, který ale zachvátil celou společnost jako svého druhu kolektivní panika. Porozumět této panické situaci, logice jednání lidí a všem důsledkům, které s sebou různé reakce přinášely, má obrovský význam nejen ve vztahu k výzkumu stalinismu, ale poukazuje k obecnějším souvislostem jednání lidí v mimořádných situacích. Je přitom zřejmé, že stalinská ideologie nebyla jen „lží“, jejímž úkolem by bylo jen maskovat jiné, svou povahou „materiální“ nebo „mocenské“ zájmy (ať centrálního aparátu, nebo různých skupin obyvatelstva), ale umožňovala mnoha lidem vyjádřit své strachy, osobní očekávání nebo intuitivní představy o legitimním řádu. Ve skutečnosti měla ideologie obrovské potenciály, a to jak pro sociální integraci, tak pro rozpoutávání a eskalaci konfliktů. Zdánlivě nepolitické prvky přitom měly klíčový význam pro rozdmýchávání teroru. Představy o pracovní disciplíně nebo osobních vztazích vstupovaly do strategií přežití a stávaly se motivačním zdrojem pro další konflikty, denunciace a zastrašování. Vazba mezi tímto participativním, „demokratickým“ rozměrem 285

teroru a různými strategiemi přežití, jež lidé volili, aby zachránili sebe a své blízké, utvářela v rozhodující míře dynamiku stalinského teroru. A odsud pak nejspíš pramenilo i charisma stalinské doby, plné neštěstí a  zmařených nadějí i  životů, zároveň však obětavosti a  výjimečné odvahy.

České vydání knihy je věnováno památce socioložky a překladatelky Jany Spurné (1948–2014), která na jejím překladu pracovala během posledních měsíců svého života, kdy bojovala s rakovinou. Zemřela několik dnů po jeho dokončení.

286

seznam zkratek

APRF

Archiv prezidenta Ruské federace (Archiv preziděnta Rossijskoj Feděraciji) CA FSB RF Ústředí archiv Federální bezpečnostní služby Ruské federace (Centraľnyj archiv Federaľnoj služby bezopasnosti Rossijskoj Feděraciji) CAOPIM Ústřední archiv sociálně-politických dějin Moskvy (Centraľnyj archiv obščestvenno-političeskoj istoriji Moskvy) CK KPSS Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu (Centraľnyj komitět Kommunističeskoj partiji Sovětskogo Sojuza) CPSU Komunistická strana Sovětského svazu (Kommunističeskaja partija Sovětskogo Sojuza) f. fond GARF Státní archiv Ruské federace (Gosudarstvennyj archiv Rossijskoj Feděraciji) i. inventář KPK Komise stranické kontroly (Komissija partijnogo kontroľja)

287

l. list NKVD Lidový komisariát vnitřních záležitostí (Narodnyj komissariat vnutrennich děl) RAPP Ruské sdružení proletářských spisovatelů (Rosijskaja associacija proletarskich pisatělej) RGGU Ruská státní univerzita humanitních studií (Rossijskij gosudarstvennyj gumanitarnyj universitět) SNK Rada lidových komisařů (Sovět narodnych komissarov) s. spis str. strana CK VKP (b) Ústřední výbor všesvazové komunistické strany /bolševiků/ (Centraľnyj komitět Vsesojuznoj kommunističeskoj partiji /boľševikov/) VCSPS Všesvazová ústřední rada odborových organizací (Vsesojuznyj cetraľnyj sovět professionaľnych sojuzov) VKP (b) Všesvazová komunistická strana /bolševiků/ (Vsesojuznaja kommunističeskaja partija /boľševikov/)

288

rejstřík

Agranov, J. S. 40 Agurejev, M. F. 102–104, 108, 123 Alexandrov, A. A. 106, 114, 117, 118 Avatkov, J. S. 105, 123 Averbach, L. 157 Bachmutskij 33, 83, 84, 86, 97, 143, 232 Bajukov 117, 118, 120 Balachin 64 Baronskij, V. I. 84, 85, 91, 92, 97–100, 104, 107, 109, 111, 113 Basurmarov 84 Berija, L. P. 243

Besprozvannij, A. M. 248 Bogomolov 198–200, 206 Bubnov 162, 191, 193–195, 198, 200, 205, 207–209, 212 Bucharin, N .I. 46, 48, 52, 66, 139, 226, 227 Bychovská 146–148, 170, 171, 173 Bystrický, Ch. J. 233 Čerešněv 102 Černý kříž 164 Děnisov 122, 159, 160, 235, 236, 240 Djakova 111, 123 Dmitrijev, D. M. 25, 26

289

Doděv 111 Dorožin 179 Dynamo 17, 33, 34, 53, 63, 65, 68, 69, 72, 81–83, 86–89, 91–93, 95, 96, 98, 100, 102, 105, 106, 109–112, 114–126, 140–142, 146, 147, 154, 156, 157, 216–219, 222, 227, 229, 231, 233, 234, 236–243, 248, 249, 255, 258, 262 Fašismus, fašista 18, 25, 37, 42, 44, 46, 47, 52, 57, 154, 235, 241, 266 Fedotov 183, 190, 198, 211, 212 Fomin, A. S. 64, 111, 114, 115, 122, 236, 237

Fridman, G. N. 104–107, 109, 122, 124, 262 Frinovskij, M. I. 25 Furer, V. J. 184 Galkina 55, 56, 192 Geče 233, 234 Gestapo 46, 154 Ginzburgová, J. 15, 36, 123, 167 Gorbačov, M. S. 244 Gostěv 111, 123 Gringauz 159–161, 169 Griňko, G. F. 227 Griňov 108 Gubyrin 192, 200, 201, 208 Gulbis 233, 234 havárie (porucha, nehoda) 31, 37, 50–55, 57, 58, 87, 95, 120, 124, 145, 176, 179, 186, 242, 254, 261 Hitler, A. 21, 43, 46, 227, 266 Chajlov, I. S. 91, 92, 94, 97, 98, 104, 105, 124 Chljupov, A. P. 100, 101, 122 Chorikov, P. P. 116, 121, 124, 218, 241, 243 Chromogin 230, 232 Chruščov, N. S. 74, 76, 82, 108, 249, 253, 265 Chvedčeň 91, 92, 98, 113, 114, 123, 124 industrializace 23, 87, 137, 260 inženýr 23, 31, 32, 39, 50, 55, 58, 63, 65, 69, 82, 86–88, 91–94, 97–99, 105–107, 111, 113, 114, 116–118, 120, 123, 124, 134, 136, 179, 216, 233, 242, 253, 254, 262, 263 Ivanov, I. V. 227 Ivanovová 233, 234 Izotov 69, 71, 180, 199, 201, 205 Jagoda, G. G. 227 Jakovlev, M. S. 92

Jarkin 152, 153 Jaroslavskij, E. M. 195 Jasvojin, M. V. 117, 119, 120, 122, 124, 140, 218, 231, Jasvojinová-Merlasová, F. 140 Jefanov, A. I. 82, 84, 98, 109, 229–232, 234, 235, 238, 240 Jefimovová 159, 169 Jegorov 64, 166 Jevdokimov, G. J. 46, 180, 181, 185, 205 Jevtějev 72, 233, 234 Ježov, N. I. 24, 28, 29, 40, 42–45, 50, 139, 140, 151, 189, 196, 213, 220, 230, 243, 247 ježovština 24, 28, 29 Josilevskij 123, 236, 237 Kabanov, I. G. 108 Kačurin 164–167, 170, 171 Kaganovič, L. M. 264, 265 Kameněv, L. B. 37, 41, 45, 46, 49 kemerovský proces 51, 52, 74, 242 Kirov, S. M. 15, 24, 30, 37, 38, 40–41, 43–48, 50, 59, 77, 90, 139, 140, 150, 172, 180, 215, 226, 257, 259, 266 Kiselev, A. M. 96, 118, 119 Kljukvin 142–144 kodex manželského a rodinného práva (1918) 135 Kogan, M. A. 97, 99, 104, 106, 111, 117, 122, 234 kolektivizace 20, 28, 47, 60, 132, 134, 136, 137, 153, 168, 250, 260 kolchoz (zemědělské družstvo) 16, 19, 24, 47, 52, 153–156 Koljad, A. G. 123, 218 Kommunarka 109 komunistická strana – čistka (očista, pročištění) 21, 28, 29, 106, 149, 165, 173, 211, 214, 218, 219, 224, 229, 242, 245, 246–250, 256, 260, 264

290

– demokratická (demokratizační) kampaň (kampaň na podporu demokracie, za demokracii) 67, 68, 72, 76, 78, 115, 116, 185, 186, 188, 198, 243, 254, – Komise stranické kontroly 40, 195, 196 – leningradský výbor (stranické ústředí) 37, 40, 66 – moskevský výbor 48, 49, 59, 74, 96, 108, 115, 121, 123, 181–183, 190, 195, 196, 200, 218, 236, 240, 265 – politbyro 16, 19, 21, 25, 27, 40, 42, 50, 66, 140, 189, 214, 223, 228, 264, – prověrka (prověřování, výměna legitimací, průkazů) 43, 77, 90, 122, 128, 150, 157, 165, 169 – sjezd 76, 244, 245, 249, 250, 251, 270 – stranický (dílenský, závodní, okresní, oblastní, městský) výbor 17, 26, 31, 34, 36, 37, 39, 40, 55–57, 62, 63, 66, 68, 69, 71–73, 82–84, 88, 89, 91–94, 96–109, 111, 113–121, 123–125, 127, 128, 130, 131, 137, 141, 143–157, 159–167, 170, 171, 176, 181–191, 193–208, 211–213, 216–221, 229, 231–233, 236– 240, 242, 246–248, 254, 256, 259, 261, 263 – ústřední výbor 35, 42, 45, 56, 66, 67, 74, 78, 110, 117, 148, 198, 222–230, 233, 234, 237, 238, 240, 244–247, 250, 251, 260, 264, 265 – vyloučení (vylučování) 12, 23, 24, 27, 29–31, 39, 42, 44, 49, 57, 60, 64, 66, 70, 88, 92, 93, 98, 100–106, 108, 110, 113–116, 121–123, 125, 128–131, 139, 141–144, 146–151, 153, 155, 157–172, 179–185, 187, 188, 193–199,

202–208, 211, 212, 217–230, 232–238, 240–242, 245–248, 250, 251, 254, 255–257, 262–264 Kondrašev 161 Kornějev 123 Korytnyj 48, 49 Kotjučenko 91, 124 Kovalevskij 235, 236, 239, 240 Krasnyj proletarij 17, 34, 159, 160, 233 Krejcberg 73, 85, 91, 92, 97–100, 104, 105, 107, 110, 113, 122, 124 kritika a sebekritika 37, 55, 57, 65–72, 91, 92, 100, 106, 109, 110, 113, 115–119, 155, 170, 179, 185–187, 209, 230, 235, 246 Krivická, J. Z. 177, 180–185, 187, 188, 190–214, 256, 258, 261, 263 Kruk 231, 232 kulak 20, 25, 26, 60, 131, 133, 134, 138, 139, 149, 153, 154, 168, 181, 195, 201, 211, 215, 237, 245, 260–263 Kulikov, S. P. 97, 116, 117 Kulimov 231 Larkin, P. M. 155, 156, 194, 261 Lavrentjev 141–144 Lidový komisariát spravedlnosti 50 Lidový komisariát vnitřních záležitostí viz NKVD Likerno-vodočnyj zavod 17, 34, 72, 137, 168, 189, 233, 261 Lipšic 109, 123 Lipštejn, D. B. 84, 85, 98, 109, 110, 123 Litva a Litevci 25, 43, 138, 149 Makarevičová 127, 128, 130 Malyšev, A. I. 161–164, 170, 171, 261 manažer (vedoucí pracovník) 15, 23, 27, 32, 34, 36, 39,

50, 51, 54, 57, 63, 64, 67–71, 82, 91, 104, 110, 117, 118, 120, 124, 125, 221, 243, 253, 261–263 Marek, I. F. 102–104, 123 Margolina 127–130, 261 Marmorštejn, L. V. 57, 58, 179, 180 maskování a demaskování (odhalování, odmaskování) 27, 34, 35, 37, 40, 42, 45–49, 56, 57, 59–68, 73, 77, 79, 92, 95, 97–105, 109–113, 115, 116, 118, 119, 121, 124, 125, 144, 146, 148, 154, 156, 157, 160, 172, 173, 176, 179, 188, 195, 200, 203–206, 208, 210, 213, 216–218, 221, 224–232, 234–238, 240–244, 246, 247, 249, 253–257, 259, 264 masová (hromadná) účast 22, 27 Maškin, K. P. 100, 101, 106, 110–113, 122 Mazurov 146–148 Menis, J. I. 100, 101 menševik 139, 196 Michajlov 123 Michajlov, N. A. 106, 116, 143, 179 Minajev 110 Mironov, S. 112, 113, 123, 209, 219, 233 Molotov, V. M. 21, 66, 98, 121, 139, 157 Morozov, P. 136 moskevské procesy (proces s trockistickým centrem, s trockisticko-zinovjevským centrem) 26, 36, 38, 45, 47, 50–52, 59, 62, 66, 74, 77, 83, 89, 91, 94–96, 101, 104, 124, 181, 253, 255, 260 Muraševová 141 Muravin 100, 101, 123 národnostní operace (akce) 24, 25–29, 78, 138, 139, 154, 168, 177, 188, 189, 212–214,

291

216, 228, 243, 259, 260 nedostatek (materiálový) 38, 51, 53, 57, 60, 82, 85, 87, 95, 132, 134, 137 Němci a Německo 18, 25, 26, 52, 56, 62, 189, 266 nepřítel lidu 34, 37, 63, 65, 72–77, 93, 101, 103, 105–107, 109–111, 113, 116, 121, 136, 140, 146–148, 155, 156, 158, 159, 161, 171, 173, 197, 200, 201, 203–205, 216, 217, 220, 226, 227, 229, 231, 232, 235–237, 239, 243, 246, 248, 249, 262 Něustrojev 156, 157 Nikitin 103, 120, 121 Nikolajev, L. V. 40 NKVD 15, 16, 20, 24–29, 31, 37, 38, 40, 41, 44, 45, 48, 50, 63, 66, 70, 75–77, 85, 86, 89, 91, 92, 94, 95, 100–102, 104, 105, 109, 111, 113, 118, 121, 123–125, 130, 138–140, 142, 145, 149, 151, 154, 158, 165, 167–169, 172, 178, 182–185, 189, 190, 194–197, 209–211, 213, 217, 218, 220–222, 226, 228–230, 232, 236, 240, 242, 243, 246, 247, 249, 250, 253–257, 259, 260, 262, 264, 265 občanská válka 49, 87, 101, 106, 112, 133, 155, 178, 182, 236, 248 odbory (odborové organizace, svazy) 16, 18, 31, 35, 58, 61, 62, 67, 70, 72, 74, 78, 82, 84, 87, 101, 109, 110, 115, 117, 122, 125, 154, 216, 218, 220, 239, 244 ochrana, ochraňování, strategie ochrany a ochránce 64, 65, 69, 70, 94, 100, 105, 107, 113–116, 125, 142, 183, 202, 222, 224, 245, 247, 264 Okuněv 123 Olberg, V. P. 44, 45, 47

opozice (opoziční aktivity) a opozičníci 15, 18, 22, 24, 27, 28, 37, 41–51, 61, 66, 67, 74–78, 90, 104, 114, 131, 138, 139, 148–150, 152, 155, 157, 168, 184, 215, 251, 255, 258–260, 263 Ordžonikidze, G. K. 107, 108, 124 Ovčinnikov 248–250 oznámení (udání) 38, 72, 102, 113–115, 131, 152, 153, 164, 172, 183, 190, 198–202, 205, 207, 211, 219, 225, 239, 241, 254, 257, 259 Pandul 204–206 Pavlov 151, 153, 154, 168, 261 Pereversev, G. 164–167, 261 Pereversevová 164, 166, 167, 169 Petuchovová, S. 12, 137 Pjatakov, G. L. 49, 51, 152 Polsko a Poláci 25, 26, 43, 139, 177, 189, 190, 199, 200, 204, 211–214, 243, 261, 263 pracovní morálka (disciplína) 44, 121, 216, 218, 235, 242, 264 pravice, pravičák 15, 18, 46, 48, 52, 61, 76, 77, 101, 112, 131, 140, 147, 148, 152, 163, 164, 168, 170, 215, 261 produkce (výroba) 27, 33, 39, 50, 51, 53, 55, 57–59, 71, 78, 81, 83, 84, 87–89, 92, 96, 97, 99, 109, 111, 119–122, 125, 201, 204, 218, 219, 242–244, 254, 261, 262, 264 Prochorov A. 85, 86, 91, 92, 97–100, 104, 105, 113, 116, 124 prométheovské hnutí 43 První státní závod na výrobu hodinek 109 Prytkov, K. 110 předák (mistr) 23, 26, 27, 31, 34, 36, 39, 50, 53, 54, 58, 62, 64, 67, 68, 73, 78, 86, 88, 89, 93, 96, 104, 107, 110,

117, 118, 121, 161, 178, 179, 216, 233, 236, 239, 242, 243, 253, 263 Radek, K. B. 51 Rassadin 106 Ratkin 58, 59 Razin, T. A. 69, 103, 118, 119, 143, 232 Razumovskij 239 Redens, S. 265 represe (represálie, útlak) 11, 23, 24, 25, 27, 28, 42, 58, 76, 77, 132, 139, 140, 177, 214, 223, 226, 229, 230, 235, 237, 241, 242, 244, 246–250, 255, 257, 258, 260–264 Rodionov 237 rolník, zemědělec 24, 28, 37, 47, 59, 60, 87, 134, 135, 154, 166, 190, 245, 261, 262 Romanov, V. I. 100, 101, 108, 114, 123, 124 Rovnov, D. 55, 179, 204 rozvod 134–137 Rykov, A. I. 46, 48, 66, 152, 227 ředitel 23, 24, 27, 34, 39, 50, 58, 63–64, 68–71, 82–84, 86, 91, 93, 98, 100, 106, 108, 109, 113, 114, 116, 119–124, 140, 150, 156, 164, 176, 179, 186, 192, 195, 196, 216, 218, 231, 239, 241, 243, 253, 258, 263 sabotér (záškodník), sabotáž 16, 26, 31, 37, 46, 49–54, 61–65, 70, 74, 75, 77, 78, 83–86, 90–92, 94–96, 106, 107, 109, 110, 116, 117, 120, 121, 124, 140, 145, 152, 154, 158, 176, 179, 186, 189, 215, 236, 240, 242, 243, 246, 254, 255, 259, 261, 262, 265 Sagajdak, D. 54–57, 178–180, 185, 202, 204, 206 Serebrjakov 51, 231, 238, 239 Serp i molot 17, 33, 34, 52–54, 58, 64, 69–71, 95, 155, 161, 162, 164, 165, 167, 175, 176,

292

178, 180–182, 186, 188, 190, 192, 194, 198, 202, 211, 213, 214, 216, 256, 263 Severjanovová 150, 151 Smirnov, I. N. 46, 72 Sokolnikov, G. J. 51 Sokolov, P. N. 135 Somov, A. I. 71, 175–177, 180, 181, 183, 185–188, 190–214, 256, 258 Sorokin 121, 123 sověty 21, 66, 67, 78, 115, 139 společenské vazby (kontakty, vztahy, pouta) 16, 64, 110–112, 114, 115, 137, 171, 219, 220, 223, 225, 230, 231, 233, 236, 237, 254, 256, 259, 261, 263 společenský vzestup (vzestupná mobilita) 23, 137, 262 Stachanov, A. 184 stachanovské hnutí, stachanovec 58, 59, 64, 136, 218 Stalin, J. V. 16, 18, 19, 29, 41–50, 52, 59, 66–68, 73, 75, 76, 78, 89, 98, 108, 121, 148, 157, 165, 168, 180, 184, 188, 195, 196, 220, 243, 249, 250, 253, 264 Staričkov, V. G. 83, 90–92, 96, 103, 113, 116, 117, 120, 124, 125, 142, 143, 217, 218, 229, 231, 232 Stěpanov, P. F. 64, 71, 179, 186, 196, 216 Stěpanovová 54–57 Šarovová 144–147, 261 Šaškin 83 Ščetčikovová, V. G. 155, 156 Šejnin, I. S. 93, 94, 97, 98, 100, 101, 108, 110, 117, 118, 120, 122, 124, 156–158, 168–170, 258 Šilov 238 šiřitel pomluv, pomlouvači 226, 228, 234, 237, 238, 241, 242, 246–249

špión a špionáž 16, 26, 29, 34, 43, 46, 47, 50–52, 61, 75, 78, 93, 95, 151, 154, 160, 172, 177, 185, 189, 190–192, 199, 204–207, 210, 211, 214, 227, 234, 254, 255, 262 Šreider, M. 265 Štrul 149–153, 168, 171, 261 Štrulová 141 Švernik, N. M. 67 Tarantul 179 Těluškin 108 teror (velký) 11, 12, 17–24, 26–33, 66, 73, 78, 79, 88, 89, 94, 102, 110, 115, 117, 119, 120, 123–126, 130, 132, 137–139, 141, 149, 156, 167, 168, 170, 172, 173, 178, 185, 188, 197, 207, 211–214, 217, 220, 222, 223, 226, 244–251, 253, 255, 257–266 terorismus a terorista 15–17, 26, 29, 30, 37, 40–43, 45–50, 52, 66, 75, 76, 78, 79, 98, 102, 109, 155, 173, 176, 189, 254, 255, 266 Těruškin, S. G. 103, 238 Timofejev 240 Tolčinskij, A. A. 84–86, 91–94, 97–101, 104–109, 111, 113, 116, 118, 123–125, 157, 232, 258 Tomskij, M. P. 46, 48, 101 Torbejev 90, 123, 141–144, 263

Torbejevová, V. I. 141–144, 147, 170, 257, 263 totalitarismus 18, 19, 124 Tregubov 11, 123 Trjochgornaja manufaktura 17, 34, 127, 141, 144, 149, 150, 152, 159, 161, 216, 233 Trockij, L. D. 37, 44–46, 48–50, 56, 57, 62, 97 trockismus a trockista 18, 34, 36, 37, 41, 42, 44–46, 48, 50–52, 56, 61–63, 66, 68, 73–78, 83, 85, 89–94, 97, 100–105, 108–111, 113, 114, 124, 138–144, 150, 151, 154–159, 162, 163, 165, 167, 168, 170, 188, 195–197, 217, 235, 236, 239, 241, 243, 256–258, 261, 263, 264 Tuchačevskij, M. N. 78 udání, udavačství 16, 23, 26, 27, 31, 37, 38–40, 48, 49, 63, 64, 72, 73, 78, 89–94, 96–98, 100, 102, 105–107, 112–116, 118, 119, 121, 124–126, 130, 132, 141, 142, 144, 147, 154, 165–167, 169–172, 177, 178, 181–183, 188, 195–197, 211, 214, 217, 219, 220, 223–225, 227, 230, 231, 233, 235–238, 241, 246, 251, 254, 255, 257, 259 udavač 23, 30, 93, 94, 113, 124, 216, 217, 219, 224, 225, 228, 232, 244, 248, 250

293

Viktorov, V. 99, 111, 123 vnitřní pas 20 Vojenské kolegium Nejvyššího soudu 98, 109, 140 Volby 21, 66, 67, 72, 115, 185, 186, 218, 238, 240, 261 Vorošilov, K. E. 98, 157 Vyšinskij, A. J. 45, 47, 48, 59, 74, 90, 91, 95, 105, 124, 189, 196, 213, 227 závodní (podnikové, tovární) noviny (Kirovec) 22, 31, 52, 53, 57, 59, 61, 63–66, 68–73, 83, 84, 95, 99, 105, 106, 109–112, 116–121, 125, 143, 176, 179, 219, 234–238, 242, 253, 254, 263–265 Zilberman 111, 123 Zinovjev, G. E. 37, 41, 45, 49, 237 zinovjevci 42, 44, 46, 74, 76, 77, 89 Ždanov, A .A. 66, 67, 121, 148, 244–251 Židkov, D. 182, 190, 196 Židkovová, M. F. 177, 178, 180, 182–188, 190, 191, 195–197, 200–206, 208, 209, 211, 212, 214, 256 Žukov, M. E. 83–86, 100, 106–109, 113, 117, 119, 122, 124, 239