Poselství mezi řádky 9788085942439, 8085942437 [PDF]

Zitiervorschau

FOSELSTVI mezi řád lev.

Alger Fitch

POSELSTVÍ

mezi řádky

Alger Fitch

POSELSTVÍ mezi řádky

OBíva

© Alger Fitch © Translation Bohuslav Procházka © Cover Eva Hanušová

ISBN 80-85942-43-7

PŘEDMLUVA

„S láskou, Bůh člověku“ - to jsou slova, která bychom mohli připojit ke každému z rukopisů tvořících náš Nový zákon. Dvacet sedm s láskou psaných dopisů, které nazýváme Novým zákonem, ukazuje nebesa sklánějící se k lidem na zemi. Tento přehled novozákonních spisů - Nový zákon a jeho záměr - považuje za svůj hlavní cíl, na nějž zaměřuje každý svůj jednotlivý šíp, podmanění, získání světa. Podobně jako jiné úvody k evangeliím, epištolám a Zjevení i tato studie si bude klást otázky „kdo?“, „kde?“, „kdy?“, „co?“ a bude na ně hledat odpovědi. Bude se však od nich lišit důrazem na otázku ze všeho nej důležitější, a to „proč?“. Čtenář Bible nejsnáze pochopí, co měl autor Písma na mysli, když odhalí, jaká to byla v jeho duši hnací síla a který určující faktor ho vedl k tomu, aby dal na papír právě to, co napsal. Ten důvod - ten cíl - ono „proč?“ - je to „nejpřednější“, o co jde „především“ (1K 15,3). Nástin, který tu předkládám, nemá být technickým dílem, zpochybňujícím v některých bodech či záležitostech názory odborníků. To by asi prostou ovečku, která potřebuje nasytit, mohlo spíše zmást, než aby to napřímilo šíji zvědavých žiraf. Na druhé straně toto dílo není ani dalším zbožným přehledem, který by inspiroval city věřícího člověka, ale nedokázal by ho vést k tomu, aby se jeho hlavním zájmem stal poslední Ježíšův příkaz .

Předmluva

Na následujících stránkách bych chtěl, abyste uvažovali o evangeliích jako o misijních kázáních (I. část), o Skutcích jako o misijních záznamech (II. část), o epištolách jako o misijní korespondenci (III. část) a o Zjevení jako o misijních zápasech (IV. část). Modlím se za to, abyste začali Nový zákon a „Velké poslání“ vnímat jako identická dvojčata. Jsem přesvědčen, že kdyby vzkříšený Kristus nevložil do svých následovníků misijní zájem, nebylo by Nového zákona vůbec. Považujte svou Bibli za jakýsi dalekohled či triedr. Příliš dlouho jsme se dívali na to, čím jsme se měli dívat. Prohlédnout za slova na stránce až k záměru lidského autora, dohlédnout až k srdci autora - Boha, znamená poznat Všemohoucího, který touží spasit všechno stvoření, které učinil ke svému obrazu. „Záleží na úhlu pohledu!“- To je správná poznámka. Tak se tedy na svou Bibli podívej z misijního hlediska. Prospěje ti to. Prospěje to i sboru. Považuj ji za Boží knihu o světové misii. To není nijak zvlášť nový pohled. W.O. Carver v knize Misie v plánu věků prohlásil, že Nový zákon je „v prvé řadě produktem misijního úsilí prvních křesťanů a vznikl proto, aby naplnil potřeby tohoto díla“.' James Moffat v článku o „Utváření Nového zákona“ usuzuje, že „patrně ani jedna novozákonní kniha nebyla napsána pro lidi mimo církev, ale všechny byly víceméně napsány pro společenství, která si byla vědoma své zodpovědnosti za rozsáhlou misii a za své svědectví při tomto úsilí“.1 2 Číst Nový zákon s vědomím, že jeho každou část psal misionář nově založenému sboru či někomu, komu pomohl k obrácení, by mohlo vzít misijní úkol z rukou jednotlivce pracujícího na cizí půdě či z nikou staršovstva sboru a vložit jej do srdce každého čtenáře Bible. Tam také patří. Uvědomíme-li si, že původní pisatelé psali řečtinou zvanou koine - mezinárodním jazykem - a ne zvláštním dialektem, známým jen v jedné oblasti, pak to odhaluje pisatelův misijní zájem o získání každého národa, každého člověka. Také fakt, že se Písmo překládá do množství současných jazyků dokazuje, že ani současná církev nezapomíná na úkol získávat lidi „všech ras, kmenů, národů a jazyků“ (Zj 7,9). Kéž Duch svátý, který inspiroval původní autory Nového zákona v prvním století, inspiruje i nás, abychom si udrželi totéž nasměrování k získávání lidí i nyní, když se připravujeme ke vstupu do jedenadvacátého století. Kéž způsobí ten, jenž spasil miliony lidí, kteří jsou dnes „v Kristu“, aby se jeho učedníci znovu chopili svého poslání a zatoužili získat více než tři miliardy těch, kteří jsou ještě „mimo Krista“. Kéž věčný Otec, toužící po návratu každého marnotratného syna, vyvolá v nás, kteří čteme Nový zákon, neuhasitelnou touhu napřít své úsilí tam, kde On má ty své. 1 W. O. Carver, Missions in the Pian of the Ages (Nashville: Broadman Press), str. 22-23 2 The Abingdon Bible Commentary (New York: The Abingdon Press, 1929), str. 859

6

Slovo překladatele

Dietách Bonhoeffer snad nikdy neměl větší pravdu, než když řekl: „Církev je církví jen tehdy, existuje-li pro druhé.“3 Evangelizace světa je to nejpodstatnější je to základ základů. Každý křesťan musí kromě toho, co učí minulá historie a přítomná zkušenost, vědět i to, jakou církev chce Kristus mít. To se nachází jak v řádcích, tak mezi řádky napsanými novozákonními autory.

SLOVO PŘEKLADATELE

Alger Fitch vychází z Nového zákona tak, jak je nám v našem křesťanském Písmu předložen. Nepouští se do polemiky ve sporných otázkách týkajících se doby napsání jednotlivých spisů nebo jejich autorství. K dosažení cíle, který si vytýčil, to nepotřebuje. Spokojuje se s církevní tradicí a využívá ji k tomu, aby položil důraz na jednotící princip celého Nového zákona, na jediný záměr, který nachází v podtextu všech jeho spisů. Nechává promlouvat řádky textu, aby se objevilo poselství mezi řádky - Pánu Písem záleží na misii. Písmo nebylo psáno a sestaveno jako logicky uspořádané učení, ve kterém všechno do sebe zapadá a na sebe navzájem navazuje, ale jako svědectví o mimořádném Božím díle, vyplývajícím z veliké lásky k člověku. Jeho cílem je dnes stejně jako tehdy - spasení všech lidí v Kristu. Čtěte mezi řádky a vaše oči se pro Boží plán otevřou, váš život se jím dá strhnout a vaše křesťanství přestane postrádat podstatný rozměr. Bohuslav Procházka

3 Dietrich Bonhoeffer, Letters and Papers from Prison (New York: MacMillan, 1953), str. 203

7

8

ÚVOD

Starozákonní očekávání

Obsahem křesťanské Bible je jak Starý, tak Nový zákon. Podle slov Thomase Watsona „jsou dva zákony dvěma rty, kterými k nám Bůh promluvil“. Prostřednictvím všech 31 173 veršů a přes 773 000 slov Písma dává Bůh čtenáři na vědomí, že usiluje o získání lidstva. I když se kniha, kterou právě čtete, soustředí na novozákonní důkazy o této Boží lásce, začneme s tvrzením, že Starý zákon od první do poslední stránky předjímá světovou misii. Muž, kterého historikové nazývají svátým Ambrožem, poznamenal, že Bůh dnes prochází Písmem svátým a hledá člověka stejně jako v Ráji, jak o tom mluví kniha Genesis.

Slyšte, co říká Zákon o vykročení vstříc světu Podobně jako první kniha Nového zákona představuje Ježíše Krista, který za všecky zemřel a vyslal hlasatele, aby všem tuto zprávu oznámili, první kniha Starého zákona nám představuje Boha, který nás všechny učinil. Tento Bůh, který zjevuje sám sebe i své záměry, není jakýmsi menším božstvem panujícím nad nějakou malou řekou, vysokým kopcem či jediným rodem. Je to ten, který „na počátku... stvořil nebesa i zemi“ (Gn 1,1; 2,4; 5,1-2; 14-19) a učinil lidstvo, aby „panovalo nad celou zemí“ (1,26) a aby „zemi naplnilo“ (1,28). Adam, první člověk, a Eva, „matka všech živých“ (3,20) se stali prvními hříšníky. V této chvíli se začíná odvíjet příběh vykoupení: 9

Starozákonní očekávání

ten, který nás všecky učinil a vidí, že nás všecky hřích zasahuje, nabízí nám všem ze své milosti naději. Protože je hřích univerzální, je zřejmé, že existuje potřeba univerzálního odpuštění. Slitovný Bůh vyvolil Abrama, aby jím započal mesiášskou linii. Řekl: „V tobě dojdou požehnání všecky čeledi země“ (12,3). Později dodal, „všechny pronárody dojdou požehnání“ (22,18). Všimněte si, prosím, že Bůh Starého zákona má na zřeteli „všechny národy“. Židovský národ, který skrze Abrahama, Izáka a Jákoba povstal, měl být

„vyvoleným národem“ v tom smyslu, že bude Božím nástrojem, jímž se dá Stvořitel poznat celému světu. TÓRA, pět knih Mojžíšových, která je na počátku židovsko-křesťanských Písem, vyznává jediného Boha, který je „Bohem nebes a Bohem země“ (24,3). Není pouhým kmenovým božstvem. Chizkijáš se později modlí: „Hospodine, Bože Izraele... ty sám jsi Bůh nade všemi královstvími země. Ty jsi učinil nebesa i zemi“ (2Kr 19,15). Bůh Bible stvořil celý svět a o celou zemi pečuje. David pochopil poslání Izraele ke všem národům, když učil Asafa a jeho společníky zpívat: „Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno; uvádějte národům ve známost jeho skutky... Vyprávějte mezi pronárody o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech“ (IPa 16,8.24).

Pomohou vám i písně o vykročení vstříc světu 150 žalmů, zpívaných lidem TORY, obsahuje společnou chválu Boha všech národů. Písně, které lid zpívá, reflektují teologii kterékoli křesťanské skupiny. Prolistujte ten židovský zpěvník, známý jako Kniha žalmů. Naslouchejte stále se opakujícímu refrénu, svědčícímu o tom, že Bůh ví o celém světě a má zájem o každého člověka. 2. žalm je mesiášský. V něm Hospodin říká: „Ty jsi můj Syn“ (2,7) a slibuje: „národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země“ (2,8). Žalm 8 vyzpěvuje, jak je Hospodinovo jméno „vznešené po vší zemi.“ (8,1.9) Další žalm vyzývá ty, kdo konají bohoslužbu, aby nejenom chválili Boha na Sijónu, ale aby také zvěstovali mezi lidmi (národy) jeho skutky (9,12). Crescendem dalších žalmů (18,50; 108,4; 117,1) je chvála nebeského Otce mezi národy. V žalmu 117 zpívá sbor naplno, aby ho chválili „všechny národy“ a „všichni lidé“ a udává důvod - protože nás velice miluje. Žalm 14 vykresluje obraz touhy Božího srdce. On si přeje, aby o něho mělo jeho

stvoření zájem: „Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, zda někdo hledá Boha“ (14,2). Devatenáctý žalm uvádí, že nebesa i obloha dosvědčují svého Stvořitele den za dnem, noc za nocí. David píše: „Není řeči ani slov, kde nemůže být slyšán hlas jejich. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě“ (19,1-4). A Ježíš chce, aby ti, které má za „světlo světa“ (Mt 5,14), měli právě takový záběr. 10

Starozákonní očekávání

Jiný mesiášský žalm předjímá budoucí ukřižování Krista a optimisticky předvídá: „Rozpomenou se a navrátí se k Hospodinu všechny dálavy země. Tobě se budou klanět všechny čeledi pronárodů.“ Žalmista vidí, že „Potomstvo bude mu sloužit. O

Panovníku budou vyprávět dalšímu pokolení, to přijde a bude hlásat jeho spravedlnost lidu, který se zrodí“ (22,27-31). Jelikož „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo v něm sídlí“ (24,1), jak by mohl účastník bohoslužby opustit jeruzalémský chrám či synagogu a neočekávat, že ten, který je předmětem jeho chvály, vyleje svou milost na každého? „Vždyť Bůh je král nad celou zemí“ a „kraluje nad všemi pronárody“ (47,7-8). Vždyť právě Bůh „stvořil sever a jih“ (89,13), „východ i západ“ (107,3) i vzdálená pobřeží. Bůh Izraele „vidí celé lidstvo“ a „pozoruje všechny, kdo obývají zemi“ (33,1314). Chce být „vyvyšován mezi pronárody...v zemi“ (46,11). 65. žalm ujišťuje, že tato touha nebude zklamána: „K tobě, jenž modlitby slyšíš, přichází veškeré tvorstvo... Bože, naše spáso, naděje všech končin země i zámořských dálek“ (65,3.6). Není tedy evangelizace světa trvalou výzvou žalmistovou? Naslouchejte hudbě vycházející z každého židovského domova: „Kéž je Bůh milostiv... ať je známa na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása! Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu... ať se národy radují, ať zaplesají“ (67,2-8). Pozvání ke chvále není dopřáno jen malé skupince vyvolených. Zní spíše takto: „Království země, zpívejte Bohu“ (68,33). Ten, který je větší než Šalomoun, bude „panovat od moře až k moři...do dálav země...všechny národy mu budou sloužit“ (72,8.11). Výzva ke chvále není adresována pouze malému izraelskému národu. Naopak, zní takto: „Všichni kolem něho ať přinesou poctu tomu, jenž vzbuzuje bázeň“ (76,12). Žalm 102 připojuje i „budoucí pokolení...lid, jenž bude stvořen“ (102,8). Bohu „dědičně patří všechny pronárody“, praví žalm 82,8. O budoucnosti je psáno, že „všechny pronárody, tvoje dílo, se ti přijdou klanět, Panovníku“ (86,9). „Všichni králové země ti vzdají chválu...budou zpívat o Hospodinových cestách“ (138,4-5). Žalmy vyjadřují naději, že ze všech skupin lidí, bez ohledu na jejich velikost, nebude

opominut nikdo, „králové země a všechny národy, vladaři a soudci země, jinoši i panny, starci i mladí“ (148,11). Takový zpěvník, jako je Kniha žalmů, měl Ježíš ve svém srdci, byl v jeho domově, v synagoze a chrámu. Proto s jeho výchovou dobře ladí i to, že po svém vzkříšení posílá učedníky „ke všem národům" a „všemu stvoření“ (Mk 16,15). Mnohokrát musel Ježíš uvažovat o záměru svého zpěvníku: „vypravujte mezi pronárody o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech“ (96,3). I když Ježíš v době své inkamace, v těle, neprošel velké vzdálenosti do Východní Evropy, na Polynézske ostrovy či na vzdálené kontinenty, jeho mysl neustále zpívala o „lidských čeledích“ (96,7) a „dálavách země“ (98,3). Jeho mysl nemohlo uspokojit těch několik čtverečných kilometrů území mezi 11

Starozákonní očekávání

řekou Jordánem a Středozemním mořem, protože „Hospodinova je země a všechno, co je na ní“(24,l).

Slyšte s užitkem slovo proroků o získání světa O každém sabatu Ježíš chodíval do místní synagogy. Kromě žalmů se tam četlo i ze Zákona a z proroků. To znamená, že týden po týdnu jeho uši slyšely písně o tom, jak pohané přicházejí k Bohu, a jeho oči viděly proroctví o tomtéž misijním úsilí. Dozvěděl se o Jeremjášovi, který byl určen „pronárodům za proroka“ (Jr 1,5) a který předpověděl, že se všechny pronárody shromáždí v Jeruzalémě ke jménu Hospodina (3,17; 4,2). Učil se o Jonášovi, misionáři v Ninive, a o Danielovi, který konal zahraniční misii v Babylonu. Začněme tedy u proroků. Ozeáš věděl, že „na místě, kde se jim říká: ’nejste lid můj’, bude se jim říkat: ‘synové živého Boha’“ (1,10). Slyšel Jahveho slib: „Neomilostněné budu milostiv, těm, kdo Nejsou-lid-můj, řeknu: ‘Tys můj lid’ a on řekne: ‘Můj Bože!’“ (2,23). Jóel mluvil o Bohu, který vyleje svého Ducha na všechny lidi (2.28). Abdiáš prorokoval o dni Páně jako o soudu „pro všechny národy“, zatímco u Jonáše čteme o lítosti nad Ninive, tím velkým městem (4,11). Micheáš řekl: „Mnohé pronárody půjdou“ (4,2nn) a Boží „velikost bude nyní sahat až do dálav země. A on sám bude pokoj“ (5,4-5). Abakuk předvídal, že „země bude naplněna poznáním Hos­ podinovy slávy, jako vody pokrývají moře“ (2,14), Sofonjáš zase zachytil vizi, kdy „každý se mu bude klanět ze svého místa, i všechny ostrovy pronárodů“ (2,11). Ageovi bylo dopřáno zahlédnout chvíli, kdy „pronárody přijdou s tím nejvzácnějším, co mají“ (2,7) a Malachiáš tvrdil, že Boží jméno „bude veliké mezi pronárody, od východu slunce až na západ“ (1,11). Prolistujete-li dílo proroka Zacharjáše, dozvíte se, že se mnohé národy připojí k Hospodinu (2.kpt), protože on je „Pánem celé země“ (6,5). Mluví o tom, že „četné národy i mocné pronárody“ budou přicházet, aby hledaly „Hospodina zástupů a na­ klonily si ho“ (8,22). I když Zacharjáš mluví spíše o pohanech mimo Sijón, přichá­ zejících do chrámu, než o židovských vyznavačích, vycházejících ze své země vstříc pohanům, přece je zřejmé, že se celý svět dozví o pravém Bohu. Tentýž prorok předvídá triumfální vjezd Ježíšův do Jeruzaléma a píše:, Jíle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný (nesoucí spásu), pokořený, jede na oslu...Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři...až do dálav země“ (9,9-10). Pak uzavírá: „Hospodin bude Králem nad celou zemí; v onen den bude Hospodin jediný ajeho jméno jediné“ (14,9). Třikrát Ezechiel tvrdí, že „národy poznají“ (36,23; 38,23; 39,6.7). Daniel mluví o tom, že budoucí Boží království naplní „celou zemi“ (2,35) a že „nebude zničeno navěky“ (2,44). Předvídá Ježíšovo vyvýšení, kdy mu bude „dána vladařská moc, sláva a království“, a že v důsledku toho „všechny vladařské moci ho budou uctívat“ (7,14.27). 12

Starozákonní očekávání

Ze všech proroků má největší vhled do tématu evangelizace světa starozákonní evangelista Izajáš. Matoušův, Markův, Lukášův a Janův Mesiáš je tentýž Kristus, kterého už předem popsal Izajáš. Člověk je zasažen nejen oddíly vztahujícími se na

narození Mesiáše a na jeho obětní smrt za lidstvo, ale i jeho vizí světové misie, která má následovat. Mesiášova vláda bude úspěšná a „budou k ní proudit všechny pronárody“ (2,2), budou „vyhledávat“ (11,10) a „přiběhnou“ (55,5) ke svému Králi. Hranice Božího království budou tak rozsáhlé, že je mohou vystihnout pouze výrazy jako „mnohé národy“ (2,4), „kraje (končiny) země“ (24,16; 49,6), nebo „všechno tvorstvo“ (40,5). Boží neuhasitelná láska se nespokojí, dokud nebude „celá země plná jeho slávy“ (6,3). Jeho Syn soustředí svou službu, velmi významně, v „Galileji pohanů“, kde „lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo“ (9,1-2; 42,6). Ale rozbřesk, který nastal v Galileji, bude rozjasňovat den, dokud „zemi nenaplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře“(l 1,9). Kniha Izajášova obsahuje písně, které vyzývají: „Uvádějte národům ve známost jeho skutky...ať o tom zví celá země“ (12,4-5). Jsou tam písně, které ohlašují: „ Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu...Panovník setře slzu z každé tváře“ (25,6.8). Obyvatelé Palestiny nejsou sami předmětem Boží milosti, neboť, jak píše Izajáš, „i ostrovy čekají na jeho zákon“ (42,4.10), stejně jako „poušť a její města“ (42,11). Tato dobrá zvěst se týká Židů na „východě...západě...severu...i jihu“ (43,56). Všichni lidé „od slunce východu až na západ (45,6) pocítí vřelost pozvání svého Tvůrce: „Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země“ (45,22). Ať „každý klesne na kolena a každý jazyk odpřisáhne“ (45,23). Ať „daleké národy“ slyší (49,1), ať „králové povstanou a velmožové se skloní“ (49,7), protože „Panovník Hospodin... pokyne rukou pronárodům“ (49,22). Závěrečná část Izajáše obzvláště zjevuje misijní dosah Boží paže k těm posledním a nej opovrženějším. Prorok píše: „I spatří všechny dálavy země spásu našeho Boha“ (52,10). „Ať neříká nikdo z cizinců, kdo se připojili k Hospodinu, 'Hospodin mě jistě odloučil od svého lidu’“ (56,3). A slovo od Boha pokračuje: „Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy“ (56,7). Poslední kapitola Izajáše opět zmiňuje „všechny pronárody a jazyky“ (66,18). Mluví o hlásání Boží slávy „mezi pronárody“ (66,19), jehož radostným důsledkem bude, že týden po týdnu a měsíc po měsíci „se přijde sklonit veškeré tvorstvo“ před Bohem (66,23). Po dlouhá léta se o Bibli mluví jako o bestselleru. Já vím jedno, totiž že Boží kniha Starého i Nového zákona je bestsellerem konceptu misie bez hranic. To, co svátá Písma dnů staré smlouvy předjímají, dostává jasnější obrysy v církvi Písem Nového zákona. V těchto textech na každé stránce září Boží záměr získat celý svět pomocí zvěsti o spáse. 13

ČÁST PRVNÍ

EVANGELIA

JAKO MISIJNÍ KÁZÁNÍ

16

první kapitola

Příběh, který má svět slyšet

To, co Starý zákon předjímá, Nový zákon hlásá zřetelně a nahlas. Láska k celému světu vedla Boha k tomu, že poslal svého Syna na naši zem, aby v rámci naší historie svým bezhříšným životem, smírčí smrtí a vítězným vzkříšením vykoupil ty, kteří jsou ztraceni a hynou. Příběh, o kterém Bůh chtěl, aby ho svět slyšel, je poselstvím, jehož zvěstováním pověřil svou církev. Ten příběh se nazývá „evangelium“, protože vskutku jde o radostnou zvěst. Pisatelé (Matouš, Marek, Lukáš a Jan) se nazývají evangelisty, protože tuto radostnou novinu sdělují. To, co dávní proroci o trpícím Vykupiteli předpovídali, kázala apoštolská církev jako skutečnost, která se stala. Svědectví o Spasiteli je „písní, která má být zpívána národům“,1 a to už ne pianissimo, ale trojnásobným forte! Vybavuji si člena organizace Gedeonů, který si hrál se slovem „hymn book“ (zpěvník) a tvrdil, že jeho Bible je vlastně „Him Book“, protože je celá o něm (Him), tedy o Ježíši. Frederick W. Robertson věřil, že „Písmo je plné Krista. Od knihy Genesis až po Zjevení, všechno jej vydechuje, nejen každé písmeno či každá věta, On je duchem každé kapitoly“. To, co do určité míry platí o všech částech Písma svátého, platí zcela jistě o biblickém literárním žánru, který nazýváme evangeliem.12 1 „We've a Story to Telí to the Nations“, napsal Collin Sterne ve zpěvníku Favorite Hymns, číslo 2 (Cincinnati: Standard, 1942), str.57. (Zpěvník „Bratrské písně“ - č. 366, „Máme poselství pro všechno lidstvo“)

17

Příběh, který má svět slyšet

Ústní evangelijní tradice Příběh o ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Ježíši se vyprávěl dlouho předtím, než byl napsán. Dobrá zpráva - senzační zpráva - ten největší příběh, jaký kdy existoval si naléhavě žádal, aby byl vyprávěn do každého ucha ochotného naslouchat. Podle Římanům 10,17 „Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kris­ tova“. „Na počátku bylo kázání“ všímá si Carl H. Morgan.2 Různé knihy často tvrdí, že církev vytvořila evangelia, ne že to bylo evangelium, které dalo vznik církvi. Nenechte se zmást polopravdou! Pravdou je, že Kristus měl mnoho následovníků ještě předtím, než bylo evangelium zachyceno písemně. Aby se objevili nějací křesťané, musela být nejprve slyšet zvěst evangelia. Co bylo dříve, slepice nebo vejce? Co bylo dříve, psané evangelium nebo ti, kdo evangeliu uvěřili? Je jasné, že Maří Magdalská, když onoho jitra vzkříšení uviděla svého ukřižovaného Spasitele živého, nereagovala nejprve tím, že by napsala knihu, kterou by mohly číst pozdější generace. Spíše, jak bychom i očekávali, „Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: Viděla jsem Pána a toto mi řekl“ (J 20,18). Tato radostná zpráva se zcela přirozeně šířila „od rtů k uším“ dříve, než došlo na vyprávění „pera očím“, které mělo následovat. Důležitý byl čas. Lidé potřebovali slyšet příběh, který církev měla: „Jste pro Boha důležití. Propast hříchu může být překonána. Kříž a Ježíšovo vzkříšení přinesly smíření, pokud je jen přijmete.“ Nedá se říci, že nádherný příběh o tom, co Bůh pro vás vykonal skrze svého Syna, je příliš pěkný, než aby to byla pravda. Je příliš pravdivý a dobrý, takže je třeba jej okamžitě vyprávět! Nebylo jen logické, že se radostná novina měla vyprávět, dříve, než byla napsána. Bylo to také nezbytné. Všichni lidé tehdy nebyli gramotní, ale jen velmi málo lidem v celém lidstvu chyběly uši, kterýma by naslouchali. V době Ježíšově neuměli všichni lidé číst a psát. Vlastně až donedávna, do doby před třemi stoletími, byla tato schopnost výsadou jen mála lidí. Walter J. Ong nedávno v jednom vědeckém časopise napsal: „I když v jádru křesťanství je Bible, po celá staletí byla většina křesťanů negramotná.“2 3

Psaná evangelia Když evangelium dostalo psanou podobu, nezměnilo svou formu kázání v životopis. Srdce a mysl vypravěčů tohoto potěšujícího příběhu se nezměnily, ze zanícených 2 Carl H. Morgan, The Layman s Introduction to the New Testament (Valley Forge: The Judson Press, 1968), str. 19 3 „Text as Interpretation: Mark and After“ v Semnia 39 (Decatur, GA: Scholars Press, 1987), str. 22

18

Příběh, který má svět slyšet

hlasatelů Kristova utrpení se nestali chladní objektivní historikové. Nejenže s citovým zaujetím o Ježíši psali, velmi jim záleželo na tom, aby čtenáři jejich zvěst neodmítli, ale přijali. To, co ke svým posluchačům cítili hlasatelé, cítili i pisatelé evangelií vůči svým budoucím čtenářům. Překvapí vás, když vám řeknu, že materiál ze všech čtyř evangelií o třiatřiceti a půl letech Ježíšova života poskytuje informace asi jen o třiceti dnech? Kdyby měla evangelia být hlavně „Ježíšův život“, bylo by tomu zcela jinak. Je-li záměrem pisatelů kázat důležitý příběh o Ježíšově lásce k ztraceným, pak má smysl, že uvádějí pouze tolik údajů z jeho života, aby se čtenář mohl dozvědět, kdo je to ten, který za něj zemřel. Když se zamýšlíme nad jednotlivými evangelii, pojednou zjistíme, že navzdory existenci čtyř evangelijních spisů je v Novém zákoně vlastně jen jedno evangelium. To znamená, že i když je jen jeden Bůh, jedna víra a jeden příběh, existují různé popisy této spásné události. Každé jednotlivé evangelium je variací na jediný příběh o spasení. Každý z evangelistů se dívá jinýma očima, dívá se však na téhož člověka a Boha jménem Ježíš. Na varhany mohu zahrát píseň s použitím určitých rejstříků a pak ji přehrát znovu s jinými. Každý posluchač řekne, že se jedná o stejnou melodii, jen tóny znějí docela jinak, mají jinou barvu. Matoušovo líčení zní jedinečně a liší se od Janova. Svoji vlastní kvalitu mají i spisy Lukáše a Marka. Během staletí si však čtenáři všimli, že ten, o kterém každý z nich píše, je bezpochyby tentýž Pán, který je všechny proměnil. Ježíš Nazaretský nenapsal žádné z těchto evangelizačních svědectví, je však tím, o kom všichni se zápalem mluví. Je správné si uvědomit, že každé to dílo je ve svém záměru evangelizační, svou povahou apologetické, a dokonce, v lepším slova smyslu, propagandistické, to znamená, že šíří to, co si vnitřně pisatel kladl za povinnost napsat. Když Frederick C. Grant napsal The Gospels: Their Origin and Their Growth (Evangelia, jejich původ a šíření), uvedl: „Tito pisatelé byli protagonisty, propagandisty, misionáři, učiteli, kazateli a oddanými obhájci nové křesťanské víry.“4 Stejně uznávaný C. D. F. Moule, při popisu jednoho z evangelií prohlásil: ,Je to zároveň méně i mnohem více než pouhý příběh: je to prohlášení o významu některých událostí...Tryská přímo z křesťanského svědectví: je to podrobné rozvedení heroldova oznámení.“5 Floyd V. Filson to vyjádřil takto: „Příběh se vyprávěl a evangelia byla nakonec napsána lidmi víry proto, aby volali ostatní k víře a aby upevnili křesťany ve víře, kterou přijali.“6

4 Frederick C. Grant, The Gospels: Their Origin and Growth (New York: Octagon Books, 1983), str.3 5 C.F.D. Moule, The Birth of the New Testament (New York: Harper and Row, Publishers, 1962), str. 6 6 Floyd V. Filson, Opening the New Testament (Nashville: The Westminster Press, 1952), str. 28

19

Příběh, který má svět slyšet

William Owen Carter rozpoznal, že evangelia jsou „misijní příručky“ a dodal: „Nesmíme zapomenout, že v prvotním záměru a při prvním použití byly evangelizačními traktáty, užívanými z misijních důvodů.“7 Myslím, že právem můžeme vnímat čtyři evangelia jako misijní kázání. Ne proto, že by byla napsána hlavně proto, aby je četli nevěřící, ale protože jejich cílem bylo pomoci křesťanům v jejich službě zahynulým. To, co vyjádřil Jan jako účel svého evangelia, může být uznáno i jako záměr synoptiků: „Tato (Ježíšova znamení) však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu“ (J 20,31). Matouš, Marek, Lukáš a Jan byli lidmi, kteří věřili v Krista a uspořádali své „vzpomínky“ na Ježíšovu zvěst a jeho význam, tedy materiál, o kterém byli přesvědčeni, že může pomoci ostatním věřícím v jejich službě, v uskutečnění velkého poslání, které jim svěřil vzkříšený Kristus. Každé evangelium představuje Krista jako přítele hříšníků. Každý evangelista doufá, že si všichni jeho posluchači uvědomí, že „to a to udělal Ježíš pro tebe a to a to bys ty měl udělat pro něho“. Každá část evangelia, stejně jako každé jednotlivé evangelium, ukazuje Boha, který v Kristu usiluje o vykoupení čtenáře. Líbí se mi způsob, jakým to vyjádřil Ralph P. Martin: „Evangelia psali věřící lidé, aby obrátili a utvrdili své čtenáře tím, že jim ukáží poklad, který sami nalezli.“8 Ti, kdo rádi nesou „ty staré, staré zvěsti o Ježíši a štěstí“9, si nakonec uvědomí, že tu nebudou věčně. Přežije je však to, co napíší. Až přijde čas a svědky apoštolské doby odejme smrt z povrchu země, bude za ně mluvit dál jen to, co ze svého svědectví zachytí písemně. Jestliže Mojžíš „ještě mluví, ač zemřel“ (Žd 11,4), pak svědectví apoštolské doby z první ruky může pokračovat ve své moci a obracet lidi, je-li zachováno písemně. Thomas Brooks věděl dobře, že „Knihy mohou kázat, když autor nemůže, když autor nesmí, když se neodvažuje, ba co více, když autora už není.“ Jsme si vědomi toho, že lidé, kteří se shromáždí při bohoslužbě, aby slyšeli čtení z evangelií, vnímají svýma ušima více než lidský hlas nějakého kazatele. Ve své mysli cestují staletími a zakoušejí vnitřní slyšení hlasu svého Spasitele, který mluví k jejich srdcím. I když se evangeliím dostalo psané formy, stále chtěla, aby jim naslouchaly zástupy lidí, ne aby šije jen někdo četl doma z vlastního výtisku. Vřelý lidský hlas předčitatele se stal pro každé naslouchající ucho hlasem samého Krista. Při tom, jak Ježíšova dávná slova proměňovala minulost v přítomnost, bylo možno vnímat jeho přítomnost. 7 William Owen Carter, Why They Wrote the New Testament (Nashville: Convention Press, 1946), str. 58 8 Rapph P. Martin, New Testament Foundations: A Guide for Christian Students: Volume 1 (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co., 1975), str. 48 9 Píseň od Catharine Hankey (Zpěvník „Bratrské písně“ - č. 372)

20

Příběh, který má svět slyšet

Potřební evangelisté Jedna zvěst. Čtyři evangelia. Mnoho evangelistů. Tím chci říci, že jeden příběh, o kterém Bůh chtěl, aby ho svět slyšel, byl zachován ve čtyřech evangeliích Bible, aby křesťané každé generace měli ve své době potřebný nástroj ke konání úspěšné evangelizace. Co Matouš, Marek, Lukáš a Jan psali, aby přivedli lidi k obrácení, pak posloužilo těmto obráceným k přípravě na získávání dalších. Každý autor dospěl k závěru, že jakýkoliv pokus žít bez Krista je pro něho samotného nepředstavitelný a že bez něho nemohou žít ani jiní. Nadějí každého pisatele evangelia bylo, že dojde k řetězové reakci, že se každý čtenář evangelia stane vypravěčem evangelia. Ta dobrá zpráva je dobrou zprávou pro všechny, proto evangelium potřebuje kazatele, evangelisty. S. Vernon McGasland správně nabyl dojmu, že Bůh chce dosáhnout ke každému člověku v každém koutu země. Poznamenává: „Duchem křesťanství je jeho universalita a jeho jediným zájmem je vykoupení každého člověka jednotlivě. Ústředním tématem Ježíšova učení je Boží láska ke každému člověku. Křesťanství odvrhlo nacionalismus, ze kterého se judaismu nikdy nepodařilo uniknout; od počátku šlo o evangelium, zahrnující všechny rasy a považující celý svět za své pole působnosti.“10

Myšlenkou Nového zákona je, že ztracený svět má Vykupitele, Spasitele, jehož jméno je Ježíš. On není jen postavou, která žila kdysi dávno v minulosti. Je současným, přítomným Vykupitelem. Právě v této chvíli je připraven přijmout kajícího hříšníka a poskytnout mu jak pomoc, tak naději do budoucnosti. Luther si toho byl vědom, když roku 1522 ve svém Úvodu k Novému zákonu napsal: „Žádný ubožák, spoutaný

ve hříchu, mrtvý a mířící k peklu, nemůže slyšet nic víc potěšujícího a povzbuzujícího než tuto vzácnou a krásnou zvěst o Kristu.“ Vidíte sami sebe jako rybáře, kteří se snaží lovit lidi (Mt 13,47-48), nebo jako služebníky, zvoucí hosty do Božího domu (L 14,21-24)? Už jste si svou práci představili jako práci stavitele, který klade kámen na kámen při stavbě Božího chrámu (1K 3,911), nebo jako větev nesoucí hojné ovoce (J 15,5.8)? Každý obraz, který pisatelé Bible použili k definování věřícího, ukazuje jasně, že smyslem církve je misijní činnost. „Duch Kristův“, píše Henry Martin, „je duch misie. Čím více se k němu blížíme, tím usilovnějšími misionáři se stáváme.“ Není náhodou, že každé ze čtyř evangelií vrcholí velkým posláním, které adresuje těm, kdo slyší neuvěřitelný příběh o Boží lásce, aby ho předali dál. Evangelium, které bylo nejvíce známé v Sýrii, vyzývalo čtenáře slovy: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky“ (Mt 28,19). Stejná výzva ke kázání „všemu stvoření“ zní v Římě (Mk 16,15). Řecké uši měly slyšet slovo o tom, že „odpuštění hříchů" má

10 S. Vernon McCasland, „New Testament Times“ v The Interpreter s Bible Volume VII, str. 99

21

Příběh, který má svět slyšet

být příběhem, zvěstovaným „všem národům, počínajíc Jeruzalémem“ (L 24,47). V římské provincii Asii věděli, že podobně jako Petr mají „pást ovce Boží“ (J 21,1517). Zkuste to vyjádřit, jak chcete, nakonec se dostanete k definici R.H. Glovera: „Křesťanská misie je hlásání evangelia neobráceným, na každém místě, podle příkazu Kristova.“

Podívejme se nyní postupně na jednotlivé evangelijní příběhy v pořadí, v jakém se nacházejí v Novém zákoně.

22

DRUHÁ KAPITOLA

Evangelium podle Matouše: Bůh oslovuje mysl Židů

Podle tradice Matouš předložil své hotové evangelium v Antiochii Syrské, odkud Pavel zahájil několik svých misijních cest. Alespoň Ignatius z Antiochie, který žil na počátku druhého století, připsal tento spis Matoušovi. V prvních stoletích to bylo v Sýrii nejznámější evangelium. Ještě předtím, než dokončil své dílo v Antiochii a dokud ještě působil v Palestině, chopil se Matouš úkolu zaznamenat Ježíšovo učení,1 sepsal je a pevně spojil s Markovým zápisem Ježíšových činů (600 z 661 Markových veršů se nachází u Matouše). Toto ukončené dílo se často datuje do roku 80 po Kristu, někteří je však datují o několik desetiletí dříve. V současném uspořádání Nového zákona je Matoušovo evangelium první v pořadí a je tak uváděno už od druhého století. To však neznamená, že je prvním napsaným evangeliem. Stejně ani fakt, že Pavlovy listy jsou umístěny až po evangeliích, neznamená, že po nich následovaly chronologicky. Evangelia jsou umístěna vpředu, neboť - kdo by se zabýval četbou korespondence mezi křesťany, dříve než by se zajímal o Krista? Matouš byl zařazen na první místo, protože v prvních dobách bylo jeho evangelium nejčastěji citované a ze všech čtyř nejznámější. Zároveň ale Matoušovo evangelium zpracovává Ježíšův příběh tak, že mohlo spojit ideálním způsobem židovské Písmo a ostatní křesťanské spisy. 1 Eusebius říká, že Papias takové výroky zmiňuje

23

Evangelium podle Matouše

Židům předně2 Toto evangelium je určeno především Židům, a proto nepřestává poukazovat na naplnění starobylých proroctví. První věta, kterou Matouš napsal, nazývá Ježíše „Kristem“, čili,Mesiášem“ a rodokmenem ho spojuje s „Davidem“ a s „Abrahamem“(l,l). Věřím, že jako určitou pomůcku pro zapamatování rozdělil Matouš rodokmen do tří částí po čtrnácti generacích (1,17), protože jméno David má numerickou hodnotu čtrnáct. Písmena hebrejské abecedy se používala jako čísla. Písmena D (dalet) a V (vav), protože jsou čtvrtým a šestým písmenem hebrejské abecedy, lze sečíst jako D+V+D, čilili 4+6+4, což dává čtrnáct. Potomek krále Davida - Mesiáš - měl vládnout nad celou zemí. Předobrazem toho je událost, kdy „mudrci od východu“ přicházejí do Jeruzaléma, „aby se poklonili“ tomuto dědici Davidova trůnu (2,1-2). Naděje a sny Abahama, Izáka, Jákoba a Izraelců jsou předkládány jako naplněné v této postavě, od jejíhož narození datujeme celou historii. Věta „Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka“ (2,17) se jako ozvěna ozývá celou knihou. Pokaždé má tak židovský čtenář možnost si uvědomit, že se podle slov evangelisty naplňuje dávné zaslíbení. Křesťanští misionáři shledali, že Matoušův výčet starozákonních důkazů Ježíšova mesiášství je použitelný všude - tím spíše, že starozákonní citáty jsou brány ze Septuaginty, řeckého překladu, srozumitelného většině vzdělanců, kteří běžně uměli číst řecký. Zájem o příslušníky synagogy je dále patrný ze zmínek o „ztracených ovcích domu izraelského“ (15.24; 16,6), ještě více však z paralel k Mojžíšovi. Byl Mojžíš jako nemluvně zachráněn před zlým králem (faraónem)? Stejně tak byl malý Ježíš zachráněn před tyranem Herodem. Byl Mojžíš veden z Egypta do země zaslíbené? Podobně se Ježíš navrací s Josefem a Marií po dočasném pobytu v Egyptě do Galileje. Přinesl Mojžíš na hoře Sinaji lidu izrealskému Boží zákon? Pak sledujte Ježíše na horu v Galileji, kde ve svém kázání na hoře učil vyššímu zákonu. Dal Mojžíš Izraeli Pentateuch (pět knih zákona)? Matouš zase do svého příběhu o Ježíši, novém zákono­ dárci, zapracovává pět celků jeho učení (Mt 5-7; 10; 13; 18-19; 24-25). Od rodokmenu v kapitole 1 do vyznání víry v Ježíše jako Mesiáše v kapitole 16, je čtenář veden k tomu, aby pochopil, že Ježíš je očekávaný Mesiáš. Zbytek knihy chce, aby ti, kdo vyznají Ježíše jako Mesiáše, věděli, jakým Mesiášem vlastně je. Není totiž politicko-vojenským Mesiášem farizejského očekávání, který by podle jejich přání zbavil židovský národ římské nadvlády. Podle Božího úmyslu měl být spíše trpícím služebníkem, který vysvobodí lid od jejich hříchů. Všimněte si dobře, že učedníci, kteří byli pod přímým vlivem Ježíšova učení dva a půl roku a byli svědky jeho zázračné moci, dospěli poté k jedinému možnému závěru: 2 Ř 1,16; 3,29; 15,8-9

24

Evangelium podle Matouše

Je to „Kristus, Syn Boha živého“ (16,16). Ježíš stvrdil jejich závěr a prohlásil, že církev bude stavěna na tomto pevném, kamenném základě. Po tomto rozhodnutí byl připraven dát poslednímu roku své služby nový směr. Matouš píše: „Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět...být zabit a třetího dne vzkříšen“ (16,21). Zbývající kapitoly objasňují, jakým typem Mesiáše vlastně Ježíš je. Jeho následovníci nemají čekat, že v Jeruzalémě je pro jejich krále připraven trůn, ale kříž. Dlouho očekávané nebeské království, které Jan Křtitel, Ježíš a jeho učedníci ohlašovali, bude mít duchovní povahu a ukřižovaný a vzkříšený Spasitel v něm bude vládnout z nebeského Jeruzaléma, ne z pozemského, který svého krále odmítl.

Potom i Rekům Mesiášova vláda má obsáhnout celý svět. Od Ježíšova rodokmenu, do kterého jsou zahrnuty čtyři ženy neizraelského původu (1,3.5.6), až po poslední pochodové příkazy křtít „všechny národy“, můžeme sledovat tuto myšlenku všeobsáhlosti. Občané tohoto království mají být „solí země“ a „světlem světa“ (5,13-14), nejen solí a světlem Středního východu. Toto světlo mají lidé vidět a mají jím být vedeni k nebeskému Otci. Tato sůl má proniknout do všech lidí, se kterými se dostane do styku, a ovlivnit je. Mají se k Bohu modlit slovy „Buď vůle tvá na zemi“, nejen v Palestině. Mistr a Učitel dal svým následovníkům pokyn, aby se připravili na to, že „mnozí od východu a západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském“ (8,11). Ježíš očekával, že příběh o jeho pomazání v Betánii bude něčím víc než pouhou událostí nepřesáhnuvší hranice města, že se stane střeženou vzpomínkou lidu „všude po celém světě, kde bude kázáno toto evangelium“ (26,13). Každý, kdo naslouchal učení Páně, si měl uvědomit šíři jeho vize. Ve vyučování Dvanácti sice měla ještě před Ježíšovým utrpením nastat chvíle, kdy bylo třeba na krátkou dobu vyslovit omezené poslání: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte. Jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“ (10,6). Avšak ve chvíli, kdy se pojem Mesiáš začal spojovat spíš s představou kříže, vykoupení a odpuštění než výzvy k boji proti židovským utlačovatelům, uzrál čas pro trvalé poslání „ke všem národům“ (28,19). V době, kdy se tématem učitele z Nazareta stal příchod Božího království, byl stanoven i cíl duchovního dobývání: „Pole je tento svět“ (13,38). Když Ježíš barvitě líčí konec věku, říká, že „budou lomit rukama všechny čeledi země“ (24,30) a budou „před něho shromážděny“ (25,32). Až skončí historie a začne věčnost, andělé „shromáždí jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým“ (24,31). A než se historie uzavře, předpovídá Pán, že „toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom 25

Evangelium podle Matouše

přijde konec“ (24,14). Tato slova nabízejí odpovědna otázku, jak má církev náležitě využít čas, který do konce historie zbývá. Naším jediným úkolem je misie. Jestliže vyvrcholení času ukáže Syna člověka posílajícího anděly, aby shromáždili „jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým“ (24,31), pak přítomné dny, dokud je čas, tu jsou pro křesťany, aby jako evangelisté obsáhli stejně rozlehlou oblast a shromáždili obrácené lidi do církve. Protože misie znamená jít do všech koutů zeměkoule, „jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu... zlé i dobré“ (22,9-10). „Mluvte na světle...hlásejte se střech“ (10,27). Izajášovo proroctví správně předvídá, že „v jeho jménu bude naděje národů“ (Mt 12,21 srv. 18). Svůj význam má, že Pán svou pozemskou službu sice zaměřil na svůj vlastní národ, ale soustředil ji v „Galileji pohanů“ (4,15). Po ukřižování a vzkříšení pominula falešná představa o pozemském království, kterou měli Ježíšovi současníci, a světu byla nabídnuta pravá povaha evangelia. Proto zaznívá velké či definitivní poslání pokrýt tou zvěstí celý svět. Podle Matouše 28,1820 je evangelizace národů způsobem, jak rozšířit Kristovu královskou vládu po celé planetě. „Jděte a čiňte mi učedníky“, jsou slova velkého poslání, zaznívajícího na konci tohoto evangelia, podobně jako slova „jděte na nároží a zvěte“ zaznívají z dřívějšího podobenství. Nároží, městská střediska či křižovatky vyvolávají představu zástupů lidí, tvořených masami pohanů. Jestliže Boží pokyn pro prvního Adama zněl: „Ploďte a množte se a naplňte zemi“ (Gn 1,28), pak nevěsta druhého Adama (církev) v posledním odstavci Matoušova evangelia slyší od Pána nebes podobné příkazy. Posledním slovem příběhu není Kristovo vzkříšení, ale poslání jeho následovníků. Povzbuzující tón Kristova závěrečného poslání utvrzuje, že ten, který posílá, také uschopňuje: „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (28,20). John R.W. Stott má zřejmě pravdu, když říká: „Nezabýváme se dnes evangelizací, protože chceme ani protože jsme se pro to rozhodli, dokonce ani proto, že se nám to líbí, ale proto, že nám to bylo řečeno.“3 Odpalovací rampou příběhu, o kterém Bůh chce, aby oběhl svět, je Kristova autorita. Poslední slova, která vyšla z Ježíšových úst, představují velké poslání jako příkaz, ne jen jako dobrý návrh. Matouš chce, aby čtenář či posluchač jeho evangelia obul boty jedenácti učedníků, kteří slyšeli slova vyslovená na hoře v Galileji, a pilně se začali zabývat náročným úkolem získávat učedníky ze všech etnických skupin na zemi, křtít je a učit. Dělá si naději, že sbory budou měřit všechnu svou pilnou, rozmanitou činnost měřítkem posledního příkazu Krále králů. 3 John R.W. Stott, „The Great Commission“ v One Gospel One Task, F.H. Henry a W Stanley Mooneyham, ed., svazek I (Minneapolis: World Wide Publications, 1967), str. 37

26

Evangelium podle Matouše

Kéž je sbor, se kterým v dnešní moderní době konáš bohoslužbu, nevyléčitelně misijně orientován, tak jak si to Matouš přál o sborech apoštolské doby. Církev, která není misijní, si nemůže dělat nárok na to, že je církví Kristovou, protože tento termín představuje poddanost Kristu. Ďábel plní své destruktivní poslání všude na světě. Nechť tedy poslové, nesoucí zvěst o Kristově vysvobození, nevynechají na celé zeměkouli ani místečko. Příkaz k pochodu je jasný. Nechť tedy naše nohy poslušně spěchají.

27

TŘETÍ KAPITOLA

Evangelium podle Marka: Bůh oslovuje mysl Římanů

Říkalo se, že „všechny cesty vedou do Říma“. Avšak lidé, kteří měli Kristovo pověření získat svět, usilovali o nalezení nejlepší cesty k mysli Římanů, Židů, či ke způsobu

myšlení národů, které chtěli evangelizovat. Matouš zvolil cestu naplněného proroctví jako nejlepší cestu, po které jeho pokrevně spříznění židovští přátelé mohli jít a přijít k Mesiáši. Marek svým krátkým příběhem, psaným v Římě a pro Římany, mapuje pěšinu, kterou by na cestě ke Spasiteli svého světa mohli sledovat Římané. Jejich ideálem byla síla a čin, jednání, proto jim Marek staví před oči více než dostatečnou moc a zřejmě nevyčerpatelnou energii Ježíše, konajícího zázraky. Markovo poselství mělo za cíl proměnit lidi, kteří si nejvýše cenili lásky a síly, a udělat z nich lidi mocí lásky zajaté. To, že Marek zacílil na Římany a na další čtenáře, žijící na mnohé míle daleko

od Palestiny, je patrné z mnoha míst jeho psaného dokumentu. Vysvětluje na příklad aramejské výrazy, jejichž význam by nikdo neznal (5,41; 7,34; 15.34). Vysvětluje i židovské zvyky, aby lidem nežidovského původu neunikl smysl učení (7,3-4.11; 14,12; 15,42). Židovská jména uvádí s vysvětlením jejich významu (3,17; 15,22). Dnešní lingvisté, citliví na latinismy, poukazují na to, že Marek řecký přepisuje latinská slova, aby lépe upoutal pozornost obyvatel Říma. 28

Evangelium podle Marka

Moc Kristovy zvěsti Markovo evangelium je dobře vyváženým kázáním. Úvodní kapitola začíná kázáním Jana Křtitele (1,2-8) a závěrečná končí tím, že jedenáct učedníků (16,14) dostává pokyn: „kažte...všemu stvoření“ (16,15). Marek pak uvádí, že učedníci vyšli a „všude kázali“ (16,20). Mezi počáteční zmínku o kázání, které konal prorok vpouští, a závěrečnou zvěst podanou apoštoly, vložil Marek kázání Ježíšovo. Potom, co byl Jan Křtitel za Herodesovy vlády uvězněn v pevnosti Machaira a jeho hlas umlkl, pozvedl pochodeň Ježíš, šel „do Galileje a kázal Boží evangelium“ (1,14). Téměř okamžitě začal kolem sebe shromažďovat lidi, které chtěl učit kázat. „Učiním z vás rybáře lidí“ (1,18), slíbil. Kázání, které předvedl, i priority jeho služby poučily ty, kteří se měli stát jeho svědky. Když lidé začali za nejdůležitější považovat zázraky, zvolil Ježíš moc kázání jako vyšší rovinu. Řekl jim: „Pojďme jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel“ (1,38). Tím, že jich ustanovil dvanáct a „nazval je apoštoly“, je vzal do učení, „aby je posílal kázat“ (3,14). Protože v knize, kterou máme před sebou, má kázání výlučné postavení, zprvu nás překvapí, že je tu tak málo Ježíšových slov a podobenství. Vždyť Matouš jich má tolik! Připomeňme si však, že Marek vybírá z bohatých zdrojů to, co hlavně oslovuje Římany. Lidé, kteří by neobětovali svůj

čas příběhům o narození (jaké jsou u Matouše a Lukáše) a jen těžko by ho věnovali přemýšlení nad hlubokým učením (i když je velmi důležité), popřejí pozornost rychlému ději a vzrušujícímu dobrodružství statného hrdiny, který vítězí v slovních potyčkách nad všemi odpůrci a statečně postupuje od jednoho konfliktu ke druhému. I když Marek neuvádí mnoho z Mistrových kázání, nezapomíná nikdy na mocný účinek Ježíšových slov na posluchače pokaždé, když promluvil. I když Pán pronese jediné slovo „Effatha“, hluché uši začnou slyšet a němá ústa promluví (7,34). Když tento muž pouze vysloví příkaz „Talitha kum!“ (5,41), mrtvá dívka se okamžitě promění v energickou mladou dámu. Čtenář si má uvědomit, že k takovým život měnícím zázrakům dochází, kdykoli a kdekoli se tento příběh o vzkříšeném Kristu vy­ práví. Papias zřejmě správně rozpoznal, že psané Markovo evangelium je záznamem ústního zvěstování apoštola Petra. Tradice praví, že potom, co byl hlas velkého rybáře umlčen, když byl v Římě v době Neronovy vlády asi roku 64 po Kr. ukřižován hlavou dolů, si církev uvědomila, že ztratila velkého svědka Kristova vzkříšení. Protože Marek, který dříve sloužil vedle apoštola Pavla a v pozdější době vedle Šimona Petra v Římě (2Pt 5,13), znal svědectví apoštolů, očekávalo bratrstvo právě od něho, že písemně zachytí očité svědectví, které od Petra tolikrát slyšel. Srovnáme-li obsah Markova evangelia s kázáním apoštola Petra ze Skutků 2,22-36 a 10,36-43, najdememe otisky 29

Evangelium podle Marka

Petrova ducha v celém Markově evangeliu, příběhu o Ježíšově životě naplněném mocí a o utrpení soustředěném kolem kříže. Nadpis evangelia, „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího“ (1,1) by měl čtenáře dostatečně upozornit, že následující text není nějaké referování o historických skutečnostech omezeného významu. Spis má být vnímán jako kázání evangelia o Kristu. Jeho neohrožená služba lidem v nouzi a statečná vůle zemřít za druhé má k této postavě, nazývané „Syn Boží“, především upoutat pozornost. Takovýto příběh vyžaduje reakci, odpověď. Žádný Říman, v mysli přenesený pod Kristův kříž, by neměl

váhat připojit se k doznání hrdého a mocného římského centuria, „ten člověk byl opravdu Syn Boží“ (15,39). Žádný současný evangelista, znovu vyprávějící toto staré Krista vyvyšující a ke kříži vztažené evangelium, by neměl ani pomyslet na závěr, ve kterém by nezaznělo pozvání k přijetí tohoto Spasitele. Markovo evangelium, stejně jako ostatní, popisuje Ježíšovo utrpení velmi podrobně. Každé apoštolské učení se vždy uchylovalo k té části poselství, která vypráví o Ježíšově smrti za naše hříchy. Pak už zbývalo jen dodat, že hříšník potřebuje uvěřit a přijmout křest (16,16). Psané evangelium není ničím jiným než písemnou formou apoštolského svědectví.

Moc Ježíšových zázraků Ježíšovy zázraky jsou v evangeliu neverbálním dokladem příběhu o Boží vykupující lásce, který kázali apoštolově. Římané vzbuzovali strach u všech svých nepřátel mocí

svých vojsk. Děsivá moc císaře na trůnu způsobovala, že se roztřáslo srdce každého, kdo by se nechtěl podřídit jeho vrtochům. Nyní však s Ježíšem Nazaretským vstupuje na scénu historie světa zcela jiný druh moci. Je to kombinace moci a lásky. To je zřejmé u každého divu, který Ježíš vykonal. Když pohanské jednotky procházely zemí, zůstávala po nich zničená země. Zbořené domovy, znásilněné ženy, děti plačící děsem, který se z jejich mysli hned tak neztratí. Řekne-li se, že „válka je peklo“, je to víc než klišé. Chudoba, smutek a beznaděj poznačují její cestu. V Markově evangeliu však vidíme zcela jinou scénu. Požehnání překypuje všude, kde se Ježíš a jeho učedníci objevují. Ať je to v Galileji (1,39), Judsku, Idumeji, Peřeji či Féniciji (3,8), dobrodiní Pána je hojné. Ať jde o oblast v Dekapolis (5,1; 7,31) nebo o končiny dalmanutské (8,10), slzy osychají. Moc světa život bere. Boží moc život proměňuje. Marek nepředkládá seznam případů jedné nemoci, kterou jeho Mistr zvládl. Mluví spíše v příkladech: přemožení slepoty, očištění, kterého se dostalo malomocnému, a vysvobození démonem posedlého člověka. Tím, že tu uzdraví nemoc kůže a tam zase krevní poruchu, mohou lidé vidět, že jakoukoli obtíž Ježíš umí přemoci. Utišení bouře či nasycení hladového zástupu ukazují, že nic nepřesahuje moc tohoto jedinečného tesaře z Nazareta. Křesťané, kteří čtou o všech případech uzdravení, jež Marek zachoval, 30

Evangelium podle Marka

je mohou při vyprávění o Ježíši použít jako vzoru. Je obyvatelstvo duchovně slepé, morálně chromé či u něj bylo diagnostikováno smrtelné malomocenství hříchu? Není nutné propadat zoufalství. Ježíš učí, že Bůh má dost lásky, aby chtěl zachránit postižené, a víc než dost moci, aby vyřešil všechny obtíže. Téměř třetina Markova evangelia se skládá z příběhů o uzdravení, kdy se člověk nacházel v zoufalé, nevyléčitelné situaci bez záblesku naděje. Pak přišel Ježíš, v příběhu nastal obrat a nádherně skončil úplným a okamžitým uzdravením. Čtenář je povzbuzen

k víře, že to, co Ježíš konal během několika let svého působení včera, může vykonat pro kohokoli, kdo se k němu obrátí dnes. Když evangelium v závěru cituje Ježíše, který říká, že pokřtění věřící budou spaseni (16,16), užívá řeckého slova, které znamená „učinit úplným“. Každý příběh o uzdravení se týká člověka v nouzi, který se stává úplným. Po dotyku Ježíšově bylo člověku víc než jen lépe. Byl uzdraven - stal se úplným - byl spasen. Klíčové slovo celé knihy je „ihned“ (5,42). „Okamžitý“ a „dokonalý“ jsou přívlastky, které správně definují zázraky. Žádný hluchoněmý není Ježíšem zanechán slyšící, ale bez schoponosti mluvit. Pán nedělá polovičatou práci. Posedlý a chromý člověk nezůstane pod mocí zlého ducha potom, co mu byla navrácena schopnost chodit. Kristus, král Matoušova evangelia, je Spasitel Ježíš Markova zpracování. Obě evangelia zachycují vyznám víry u Cezareje Filipovy jako bod obratu, zlom (Mt 16,16; Mk 8,29). V předchozí části měl Matouš přesvědčit čtenáře o tom, že Ježíš je Mesiáš, zbytek příběhu má objasnit, jakým to Mesiášem, Kristem, vlastně je. První polovina Marka nás přivádí ke stejnému závěru v tom, kdo je Ježíš (1,14-8,30), a závěrečná část k témuž úsudku, že Ježíš je trpící služebník, o kterém proroci řekli, že bude „proklán za naši nevěrnost“ a „zmučen pro naši nepravost“ (Iz 53,5). Klíčovým veršem osnovy Markova evangelia je Mk 10,45. Praví: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ Náš mocný vládce byl služebníkem (první polovina Marka) a Spasitelem (druhá polovina Marka). Symbol býka, který se k tomuto evangeliu často připojuje, je příznačný právě proto, že toto zvíře je možno připřáhnout k pluhu, přepravovat s jeho pomocí břemena nebo ho obětovat na oltáři za hřích. Největší zázrak spočívá v tom, že Ježíš svou sebeobětí na kříži sňal hříchy, které oddělovaly člověka od Boha. Viděl už někdy někdo projev takové lásky? Bylo už někdy někde vidět takovou tažnou sílu?

Moc Kristova poslání Nastal čas, abychom se vypořádali s jedním problémem. Dříve jsem napsal, že evangelium, které před sebou máme, začíná kázáním Jana Křtitele (1,1-8), pokračuje kázáním Ježíšovým (1,9-16,8) a končí kázáním církve (16,9-20). Je tomu ale opravdu 31

Evangelium podle Marka

tak? Zatímco ostatní synoptická evangelia končí vyslovením velkého poslání (Mt 28,18-20; L 24,45-49), je tomu tak i u Marka? Nový překlad sice uchovává oddíl textu Mk 16,9-20, ale „pod čarou“ připojuje po Mk 16,8 toto upozornění; „Zde podle některých významných rukopisů Markovo evangelium končí.“ Některé další překlady oddíl Mk 16,9-20 vynechávají, přesunují jej na stránku dolů pod text nebo jej uzavírají do závorek a tisknou jiným typem písma. Ať už vás osobní studium přivede k jakémukoliv závěru, uvědomte si, že těch posledních dvanáct veršů textu neobsahuje žádné učení ani praxi, které by byly v rozporu s učením Nového zákona. Vysvětleme si několik skutečností. Nový překlad označuje za významné rukopisy Codex Sinaiticus (X) a Codex Vaticanus (B). Tyto skvělé unciální rukopisy sice končí v Mk 16,8, ale pro chybějící verše ponechávají prostor, jako by počítaly s tím, že existují. Porovnejme absenci závěrečných dvanácti veršů v těchto dvou biblích čtvrtého století se skutečností, že jiné unciály - Codex Alexandrinus (A), Codex Ephraemi (C) a Codex Bezae (D) ty verše obsahují, stejně jako mnohé minuskulní rukopisy. Mějte na paměti, že i když jsou Sinaiticus a Vaticanus významné, poměr rukopisů, které obsahují tyto verše, k rukopisům, které je nemají, je 300 : 1. Vezměte v úvahu ještě další skutečnost, totiž že existují překlady do dalších jazyků (staré latiny, syrštiny, koptštiny), které zmíněné verše obsahují. Ty překlady byly pořizovány z dnes ztracených řeckých rukopisů, starších než zmíněné X a B. Dříve než se necháte přemoci vědecky poctivými pochybnostmi světa, nezapomeňte, že chybějící verše částečně znal a citoval Tatian1 (150 po Kr.) ve svém Diatessaronu, Ireneus12 (177 po Kr.), Justin Martyr3 (160 po Kr.) a Pastýř Hermův4 (150 po Kr.). Zabývat se podrobnostmi této debaty přesahuje rámec zájmu této knihy, ale doporučuji každému zájemci , aby prozkoumal dílo Williama Farmera s názvem The Last Twelve Verses of Mark (z dalších autorů se tímto tématem zabýval např. P. Pokorný, Literární a teologický úvod k Novému zákonu - pozn. překl.). Spokojme se pro tuto chvíli s tím, že Ježíšovo zjevování po vzkříšení a pověření věřících evangelizací je předjímáno v Markově evangeliu již dříve. Mk 8,31; 9,31; a 10,34 jasně ukazuje, že Ježíš má být zabit, ale „po třech dnech vstát“. V 14,28 Pán předpovídá, že „po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje“ a v 16,7 říká anděl u hrobu: „Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl“. Nepřítomnost těchto veršů v kodexech Sinaiticus a Vaticanus lze vysvětlit tím, že byly náhodně opomenuty při opisování rukopisu. Argument, že „nikomu nic neřekly, 1 Mk 16,9-20 2 Mk 16,19 3 Mk 16,19-20

32

Evangelium podle Marka

protože se bály“ (16,8), nezní jako věrohodný závěr pro Petrovo svědectví, Markovo ani jiného z hlasatelů evangelia. Příkaz „Jděte a kažte“ adresovaný tehdejším apoštolům i dnešnímu společenství věřících (16,15) a slova o víře a krtu, které se požadovaly od obrácených lidí oněch dnů i dnešních časů (16,15-16), je možné označit za velké poslání. Lze je považovat i za velkou výsadu. Pro věřícího je ctí, že může zvěstovat dobrou zprávu. Pro toho, kdo uslyší, je radostí uvěřit Ježíši a podřídit se příkazu Páně o křtu. Komentátoři často v souvislosti s „mesiášským tajemstvím u Marka“ mluví o posunu od „nikomu nic neříkejte“ k „teď to řekněte všem!“. Čas mlčení odpovídal době před

Ježíšovou smrtí. V té době by Ježíšovo sebeurčení jako Mesiáše - trpícího služebníka bylo překryto silnou představou bojovného Krista. Tato falešná představa by získala na Ježíšovu stranu celé zástupy. Mnozí by se k němu přidali jako udatní vojáci odhodlaní táhnout na Řím, nikoli však jako kající hříšníci před Bohem. S šestnáctou kapitolou u Marka nastává čas mluvit. Ukřižování, následované vzkříšením, pak nanebevstoupení a korunovace odstraňují kámen úrazu. Moc, kterou Ježíš na počátku své služby ukázal, mohla sice už tehdy vést ke správnému pochopení, že Ježíš je Mesiáš. Zároveň však tento projev moci mohl vést k nesprávnému předpokladu, že Bůh je hotov použít svou sílu ke zničení Říma a ne k vykoupení všech lidí. Nyní, když Ježíš zemřel, ne jako mučedník za nějakou blíže neurčenou věc, ale jako ten, kterého Bůh poslal, aby všem ukázal svou lásku, je poselství připraveno pro zvěst. To poselství říká, že každý, kdo chce, může přijít, a každý, kdo přijde, by měl jednat tak, aby se ostatní tu radostnou zprávu dozvěděli. Odmítnutí ponechává posluchači tuto možnost: „Kdo však neuvěří, bude odsouzen“ (16,16). Konečným údělem je buď nebe nebo peklo. Moderním sentimentalistům navzdory byla možnost zatracení, ve kterou věřil a o které učil Ježíš, do velké míry hnací silou misijního rozmachu. Sbory, které dodnes věří v možné odloučení od Boha, označované jako peklo, jsou zapáleny pro evangelizaci. Ty, které ze svého myšlení takový důsledek vymazaly, ochabují v zápalu zvěstovat Spasitele. Všechno své úsilí věnují sociálním změnám ve prospěch člověka, dokud je na této zemi. Marek, ve snaze zasáhnout mysl Římanů,

předkládá svým čtenářům věčné důsledky. Věří, že poznání cílů, ke kterým různé cesty vedou, pomůže k rozhodnutí dát se správným směrem.

4 Mk 16,16

33

ČTVRTÁ KAPITOLA

Evangelium podle Lukáše: Bůh oslovuje mysl Reků

Křesťanskou Bibli, kterou tvoří šestašedesát knih, napsalo asi čtyřicet autorů. Šedesát čtyři knihy napsali Židé. Dvě zbývající - Lukáše a Skutky - napsal člověk, kterého Pavel charakterizuje slovy „milovaný lékař Lukáš“ (Ko 4,14). Harold R. Cook v knize An Introduction to the Study of Christian Missions nabízí tento postřeh: U křesťanství se setkáváme se zvláštním jevem. Začalo mezi Židy, ale většina Židů je nikdy nepřijala. Začalo v Orientu, ale jeho nejsilnější střediska jsou dnes na Západě. Jeho Písma se v původních jazycích čtou jen velmi málo, čtou se však po celém světě ve více než tisíci jazycích.1

Lukášovo vyznání víry, které nazýváme Evangeliem podle Lukáše, přispělo významným dílem k obrácení mnoha lidí nežidovského původu. Evangelista sám nepocházel z lidu smlouvy, a proto zpráva, že se evangelium týká dokonce i jeho, v něm vzbudila nadšení pro službu. Ve svém vyprávění zachycuje to, co Ježíš vykonal pro lidi, kteří stojí mimo. Evangelium mohlo být napsáno v Korintu. Badatelé Bible datují jeho vznik do doby od r. 60 do r. 80 po Kr. Je pravděpodobné, že to, co Lukáš začal psát v době Pavlova vězení v Cezareji, dostalo svou dnešní podobu později a na jiném místě. Naznačuje to způsob, jakým Lukáš užívá Markova evangelia. Své 1 Harold R. Cook, An Introduction to the Study of Christian Missions (Chicago: Moody Press, 1954), str. 22

34

Evangelium podle Lukáše

dílo, Evangelium, stejně jako druhý svazek nazvaný Skutky, adresuje Lukáš veřejné osobě, kterou oslovuje „vznešený Teofile“ (1,3). Lukášovi záleží na tom, aby tento člověk a spolu s ním všichni ostatní, kteří budou číst Ježíšův příběh tomuto vysoce postavenému muži adresovaný, „poznali hodnověrnost“ (1,4) základu, na kterém stojí křesťanská víra. Autor touží po tom, aby jeho pečlivou zprávu využívaly sbory ke své misijní a evangelizační práci. Byl u toho, když Pavel, misionář misionářů, z Božího pověření kázal pohanům po celé římské říši. Lukáš touží po tom, aby se jeho spisy doslova staly misionáři, nabízejícími všemu lidstvu naději v Kristu.

Adamovi synové mají naději Matouš, který má na zřeteli Židy, sleduje Ježíšův rodokmen nazpět k Abrahamovi. Lukáš, protože myslí na pohany, se dostává ještě dál nazpět až k Adamovi (3,38), takže Ježíš má univerzální význam pro každého z potomků prvního člověka. Od počátku své knihy Lukáš chce, aby byl Ježíš rozpoznán jako ten, kdo je více než Žid s působností mezi Židy. Umisťuje tohoto ideálního člověka na jeviště historie celého světa. V době,

kdy se narodil, byl císařem římského světa „císař Augustus“ a „Quirinius spravoval Sýrii“ (2,1-2). Když Ježíš začínal veřejně působit, vládl už místo Augusta (Octaviana) „císař Tiberius“, Judsko spravoval „ Pontius Pilát“ a synům Heroda Velikého, „Herodovi“, „Filipovi“ a „Lyzaniovi“ byla svěřena vláda v tetrarchiích (3,1-2). Když se Ježíš narodil, andělé ohlásili, že ta zvěstovaná veliká radost „bude pro všechen lid“ (2,10). Když byl Ježíš přinesen do chrámu, chválí Simeón Boha za to, že mohl svýma očima spatřit Ježíše. Modlí se: „Mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy - světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro svůj lid Izrael“ (3,30-32). V poslední části uvedeného výroku to není „buď - nebo“. Ježíš tuje pro všechny - pohany i Izraelce. Je tu pro syny Adamovy i pro syny Abrahama, Izáka a Jákoba. R. H. Strachan, který píše o Lukášově evangeliu, poukazuje na to, že Lukášův „evangelizační motiv je zřetelně patrný už v úvodní kapitole, v hymnech spojených s Ježíšovým narozením... Lukáš šije vždy vědom toho, že nepíše jen vyprávění, ale že zvěstuje evangelium.“2 Pokušitel na poušti ukázal právě pokřtěnému Mesiáši „všechna království světa“ (4,5), nejen hranice židovského národa. Satan věděl, že Boží Kristus tu je pro celý svět, ale pokoušel ho, aby své univerzální království budoval satanovým způsobem, ne svátým způsobem nebes. Misijním polem je svět, ale metodou misie není militarismus ani materialismus. Její naopak služba a sebeobětování. I když Ježíš sloužil na malém kousku země, zvaném Palestina, neustále mluvil o Božím univerzálním

2 R. H. Strachan, „The Gospel on the New Testament,, v The Interpreter s Bible sv. VII

35

Evangelium podle Lukáše

zájmu o všechny syny Adamovy. Vypravoval o tom, jak se skrze Elijášovu službu v Izraeli rozšířilo Boží požehnání „do Sarepty v zemi sidónské“ (4,26) a jak se Bůh prostřednictvím Elíšovy prorocké služby rozhodl očistit od malomocenství Námana syrského (4,27). Zdůrazňoval, aby každé nežidovské ucho slyšelo, že „přijdou od východu i západu, od severu i jihu a budou stolovat v Božím království“ (13,29). Aby se nikdo necítil nechtěný a nepozvaný, řekl: „Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé...a ještě je místo... vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil“ (14,2123). Lukáš, pohan, chce, abychom neměli žádné pochybnosti, že Boží poselství je adresováno nám stejně jako jemu. Na Božím seznamu pozvaných jsou všichni synové Adamovi. Nezáleží na rase, barvě pleti ani původu. Ale co náš hříšný stav? Existuje stav, pro který už není naděje?

Ztracení hříšníci mají naději Klíčovým slovem evangelia je „soucítění“ a klíčovým veršem je 19,10: „Neboť syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ Z jedenadvaceti podobenství Ježíšových, zachovaných nám v tomto nádherném evangeliu, žádné není svým důrazem víc evangelizačně zaměřené než ta tři z patnácté kapitoly, pojednávající o ztracenosti. Spasitel tu mluvil o ztracené ovci (15,3-7), ztracené minci (15,8-10) a o ztracených synech (15,11-32). Každé z těchto podobenství definuje křesťanskou službu jako hledání ztracených - nejako zábavu spasených. Každý ten příběh je voláním věřících k tomu, aby se připojili ke Kristu, který hledá ztracené, a aby měli podíl na oslavě jejich návratu. Rámcem těchto tří skvostných podobenství je kritika, které se Ježíši dostává za jeho pojetí služby. Farizeové a učitelé zákona reptali, protože Ježíš věnoval svůj čas nesprávným lidem. Konkrétně řečeno, obviňovali ho: „On přijímá hříšníky a jí s nimi“ (15,2). Evangelizace „pomocí vidličky a nože“ byla jednou z Ježíšových účinných metod konání misijní práce. Lukáš chce, aby jeho čtenáři vnímali výzvu k následování Ježíšova slitování se ztracenými, aby tyto lidi přijímali, přátelili se s nimi, stolovali s nimi a ukázali jim cestu k odpuštění. Podobenství o devadesáti devíti zdůrazňuje cenu „jediné“ ztracené ovce a neodmyslitelnost úsilí „jít za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne“. Zdůrazněn je zájem nebes o hříšníka a důležitost pokání. Příběh o ztracené minci učí o tom, jakou hodnotu má hříšník pro Boha. Stojí mu za namáhavé hledání. Církev je vnímána jako mimořádně šťastné místo, které překypuje radostí z nalezení každého ztraceného člověka. Hlavním úkolem je obrácení. Vrcholem trojice podobenství o Ježíšově velkém milosrdenství vůči hříšníkům je příběh o marnotratném synu. Již zesnulý známý misijní stratég Donald A. McGavran načerpal z tohoto dávného Ježíšova vyprávění poučení pro dnešní misionáře: „Cílem není poslat synovi ve vzdálené 36

Evangelium podle Lukáše

zemi sušené mléko či laskavé vzkazy. Jde o to, abychom ho viděli projít hlavním vchodem domu jeho otce.“3 Církev Páně tak snadno zaměňuje prostředky za cíle, sociální pomoc za křesťanské obrácení. A přece, jen když své myšlenky přizpůsobíme myšlení Páně, budou „mrtví zase žít“ nebo „ztracení“ budou „nalezeni“ (15,32).

Vzdálení cizinci mají naději Stejně jako ostatní synoptici i Lukášovo evangelium ukazuje Ježíše, který jako ideální člověk, svěřuje svým následovníkům poslání pečovat o dobrou zprávu o „pokání na odpuštění hříchů všem národům“ (24,47). Tam, kde Marek mluví o „všem stvoření“ (16,15) a kde Matouš směřuje ke „všem národům“, Lukáš souhlasí, ale dodává „počínajíc Jeruzalémem“ (24,47). Tento výraz připravuje čtenáře pro Lukášův druhý díl, nazvaný Skutky, který zaznamenává šíření evangelia z Jeruzaléma, klíčového židovského města, do hlavního města římského světa v Itálii. V první kapitole nás Lukáš představil Zachariášovi, otci Jana Křtitele, v Jeruzalémě. Ve střední části svého evangelia Lukáš ukazuje Ježíšovo rozhodnutí nastoupit opět cestu do Jeruzaléma, kde bude muset projít utrpením. Nyní, na konci příběhu, je to opět svaté město Jeruzalém, kde Mesiáš Izraele zemře, opět vstane, ukáže se svým učedníkům, pověří je úkolem a požádá je, aby zde vyčkali na dar jeho Ducha, který je k určenému poslání evangelizace světa uschopní. Aby Lukáš čtenáře připravil na poslání, které nelze nazvat jinak než „velké“, předjímá obrácení pohanů tím, že mluví dobře o Samařanech či míšencích. Ježíš v podobenství O milosrdném Samařanu (10,2537) pochválil malomocného, který byl vděčný (jeden z desíti uzdravených), a dodal: „A to byl Samařan“ (17,16), „cizinec“ (17,18). Právě pro nevděk židovského národa Ježíš předvídal skutečnost, že Bůh „dá vinici jiným“ (20,16). To, že sloužil v Peřeji, mimo území Izraele, a ustanovil dvaasedmdesát, aby šli před ním, mohlo být narážkou na nástup misie mezi pohany. Předchozí vyslání Dvanácti znamenalo, že Bůh ve svých plánech počítá i s dvanácti kmeny Izraele. Protože v té době bylo známo asi kolem sedmdesáti národů světa, volba dvaasedmdesáti může naznačovat poselství pro všechno lidstvo (10,1). V závěru evangelia tedy slyšíme „rozkaz k pochodu“, aby se v jeho jménu ,/věstovalo pokání a odpustem hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem“ (24,47). J.C. Choates poznamenává: „To nejsou jen slova, jen další slova, slova kohokoli. Jsou to slova jiná, mocná a děsivá. Jsou to slova, která Ježíš řekl svým učedníkům včera, říkaje dnes a týkají se celého světa.“4 Protože všichni lidé mají podíl na své bídě hříchu, všechny národy, všechny jazyky a všichni jednotlivci jsou ve velké nouzi. 3 Donald McGavran, Understanding Church Growth (Grand Rapids: Eerdmans, 1970), str.5 4 J. C. Choate, Missionary Preparation (Winona, MS: J.C. Choate Publications), str.l

37

Evangelium podle Lukáše

Právě ta leží za velkým posláním. Dosud se ještě neumenšila ani nebyla zrušena. Existuje legenda, podle které angl. slovo NEWS (zpráva), znamená North (sever), East (východ), West (západ) a South (jih). Podle Krista, hlavy církve, ti, kdo znali dobrou zprávu, měli ten příběh zanést do všech směrů, „počínajíc Jeruzalémem“. Podle statistik v našem dvacátém století počet lidí, kteří ten příběh ještě neslyšeli, je daleko větší než tenkrát onoho dne v prvním století, kdy bylo velké poslání vysloveno. Problém je v tom, že se lidé rodí přirozeným způsobem rychleji než narozením shůry. Pro křesťany existuje řešení v tom, že dají misii stejnou prioritu, jakou jí dal Kristus svým posledním příkazem.

38

PÁTÁ KAPITOLA

Evangelium podle Jana: Bůh oslovuje mysl lidí doby poapoštolské

Každého křesťana, který získává lidi pro Krista, zajímá především evangelium podle Jana. Často se toto evangelium vydává samostatně jako traktát a rozdává se lidem

jako pomůcka v hledání. Protože se snadno čte, jde svým ponorem do hloubky a je mocně přesvědčivé, začalo být považováno za vynikající nástroj k získávání přátel a blízkého okolí pro Krista. Učitelé věřících, kteří si mají osvojit Ježíšův způsob evangelizace tváří v tvář, hledají a nacházejí model pro své jednání právě ve čtvrté kapitole Jana (4,1-42). Rozhovor Ježíše se ženou u studně je opravdovou školou pro všechny, kteří jsou zapáleni pro evangelizaci a chtějí v ní uspět Nutkání, které cítí Ježíšův následovník, aby někoho oslovil a podělil se s ním o svou víru, dosvědčuje evangelista Jan. Jan Křtitel sděluje svou víru učedníkům, Ondřej zve Petra, Filip nachází Natanaele, a tak počet následovníků jednoho po druhém postupně roste. R. Alan Culpepper, který o Janově evangeliu píše jako o příběhu, poznamenává: „Skrze zkušenost čtení je člověku představeno široké spektrum interpretací a reakcí na Ježíše... Protože je evangelium vyprávěním, je i textovou strategií či prostředkem k vyvolání celé řady odpovědí ze strany čtenáře... když čteme, jsme pozváni... k opakování různých reakcí na Ježíšovo volání k víře.“1 1 Bernard W. Anderson, Editor The Books of the Bible II: The Apocrypha and The New Testa­ ment (New York: Charles Scribner s Sons, 1989), str. 209-210

39

Evangelium podle Jana

Cíl, ke kterému se Jan při psaní Ježíšova příběhu otevřeně hlásí, se od jeho doby do naší současnosti znovu a znovu naplňuje: „Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu“ (20,30-31). Při zkoumání posledního evangelia brzy zjistíme, jak se obsahem liší od synoptiků. Misijní motiv je tentýž, ale události Ježíšova života zde jsou často jiné než ty, které zachytili Matouš, Marek a Lukáš. Jan psal v době, kdy byla předchozí evangelia už napsána a známa. Přeje si je doplnit, ne opakovat. Podle tradice je pisatelem Jan, poslední žijící apoštol, poslední apoštolský svědek ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše. Ten nyní písemně dosvědčuje sedm zvláštních zázraků, které osvětlují Kristův smysl a cíl. Jako příslušník apoštolského kruhu (a to i vnitřního kruhu) zachovává pro další generace to, co Ježíš řekl svým apoštolům v horní síni a co se modlil za svou církev, než šel do zahrady. Toto evangelium, psané zralým Janem, bylo datováno v širokém spektru od r. 80 do 100 po Kr., podle toho, zda ten který badatel věřil v jeho napsání před či po Janově zkušenosti na ostrově Patmos (96 po Kr). Fragment Janovy 18. kapitoly, datovaný do druhé čtvrtiny druhého století, dosvědčuje, jak záhy Janovo evangelium kolovalo.2 Irenaeus (185 po Kr.) ztotožňuje autora, který o sobě mluví jako o učedníku, „kterého Ježíš miloval“ (21,20), s apoštolem Janem. Připustíme-li, že Irenaeus slyšel Polykarpova kázání a že Polykarpos znal Jana osobně, stává se Janovo autorství věrohodné. Střediskem křesťanů v římské provincii Asii (dnešní Turecko) byl Efez a tam mohlo být evangelium napsáno. V tom se starověké tradice o Janovi shodují.

Doba se mění Předtím, než se zvedne opona velkého dramatu vtěleného Krista, je tu prolog (1,114) předkládající hlavní témata, jimiž se bude evangelium zabývat a jež se týkají Božího Slova, které se stalo tělem. Jakmile spadne opona za vyvrcholením v utrpení, smrti a vzkříšení, následuje epilog (21,1-25). V mysli diváka tak nesmazatelně zůstane závěrečná scéna, ve které se Ježíš zjevil pochybujícímu Tomášovi (20,24-29). Byla neděle vzkříšení, a když se živý Ježíš zjevil svým učedníkům, Tomáš nebyl přítomen. Zpráva, kterou mu pak o tom apoštolově podali, mu připadala neuvěřitelná. Trval na zkušenosti z první ruky, apoštolské svědectví mu nestačilo. Řekl: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou

2 Tento fragment pěti veršů je badateli označen P52. Je uchován v John Rylands Library of Man­ chester, Anglie.

40

Evangelium podle Jana

ruku do rány v jeho boku, neuvěřím“ (20,25). Kdyby lidé všech národů v poapoštolské době vznesli tentýž požadavek, nebylo by na zemi žádného křesťana. Jan dobře věděl, že doba očitých svědků událostí evangelia brzo pomine. Předkládá zbytek příběhu, ve kterém se Ježíš o týden později zjevuje skupině učedníků a Tomášovi nabízí požadovaný důkaz, aby mohl vidět a dotknout se ho. Tomáš je zcela přesvědčen a jeho vyznání plyne spontánně z jeho rtů: „Můj Pán a můj Bůh“ (20,28). Kdyby každý potenciální věřící trval na tom, aby viděl, budoucnost by byla neradostná. Ježíš nemá v úmyslu znovu vstupovat do světa den za dnem a do jedné země za druhou, aby přesvědčil možné následovníky. Naslouchejte dobře posledním slovům Ježíše, než se opona uzavře. Obsahují blahoslavenství, které nesmí být nikdy zapomenuto.: „Že jsi mě viděl, věříš. Blaho­

slavení, kteří neviděli, a uvěřili“ (20,29). Na všech, kteří uvěří Ježíšovu příběhu, spočine Boží požehnání. Ti budou mít „život v jeho jménu“. Nabízí se zásadní otázka: „Lze uvěřit v historickou skutečnost, na základě věrohodného svědectví očitých svědků?“ V době, kdy Jan psal, uvěřily na základě ústního svědectví apoštolů tisíce lidí po celém světě, kteří nikdy Ježíše neviděli. Přežije víra nyní, když už smrt umlčela všechny ty, kteří chodili s Ježíšem a mluvili s ním? Ve chvíli, kdy církev vstupuje do poapoštolské doby, Jan volá, že písemné apoštolské svědectví má stejnou moc jako svědectví vyslovené ústy. Píše: „Mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu“ (20,30-31). Apoštolově nešířili dohady či šeptandu. To, co říkali, se událo „před jejich očima“ (20,30). „Zapsané“ svědectví bylo „zapsáno proto, abyste věřili“ (20,31). Ježíš již není vtělený na zemi. Ti, kteří viděli, co konal, a slyšeli, co řekl, již také odešli do jeho slávy. Přesto v této jiné době miliony lidí chodí ve víře a bude tomu tak až do dne, kdy Kristus opět přijde, a místo abychom věřili, budeme opět vidět. Někteří lidé se domnívají, že hlavním Janovým záměrem bylo obrácení nevěřících, jiní pak, že šlo o uchování křesťanské pravdy o Kristu, kterou učili apoštolově tváří v tvář ohrožení sílícím gnosticismem. Svodem této narůstající hereze bylo to, že dávala přednost přímé zkušenosti s Ježíšem před svědectvím z druhé ruky, i kdyby šlo o očité svědectví. Jinými slovy, zkušenost je lepší než víra, poznání má přednost před vírou. Vědecký spor se vede nad různými řeckými rukopisy ve věci slova „věřit“. V některých se to slovo vyskytuje v přítomném konjunktivu (tj. věřit stále). V jiných je použit aorist konjunktiv (tj. uvěřit). D. A. Carson ve svém článku „Cíl čtvrtého evangelia: Jan 20,31 nově zvážen“ dochází k závěru, že autor evangelia chtěl, aby jeho dílo bylo „evangelizačním nástrojem, určeným k obrácení helenistických Židů 41

Evangelium podle Jana

k Mesiáši Ježíši. V tom jsou zahrnuti i proselyté a bohabojní.“3 Carsonovo zdůvodnění se opírá o Janovo jiné užití řeckého hina s transitivním slovesem, spojeným s jeho tak častým předmětem „život“. „Srovnáme-li půl tuctu těchto případů v evangeliu,“4 tvrdí, „žádné z nich nenaznačuje trvání života ani uchování věčného života...aplikujemeli to na 20,31, pak nám toto pozorování slouží jako slovní důkaz, že Jan psal své evangelium s evangelizačním záměrem.“5 Nicméně, i když Jan mohl původně užít přítomného konjunktivu a zabývat se stálostí víry, a ne aoristu, týkajícího se vzniku víry, stejně se důraz na setrvání v apoštolském učení mohl docela dobře pojit s jeho misijním záměrem.

Cíl se neméní Prolistujte těmi jedenadvaceti kapitolami a zapůsobí na vás jejich zájem o celý svět. V první kapitole slyšíme, že Ježíš přišel do světa, který byl stvořen skrze něj (1,10). Jan Křtitel ho představuje jako Beránka Božího, který sám sebe vydá, aby „sňal hříchy světa“ (1,29). Nejznámějším ze všech Ježíšových výroků je Jan 3,16, kde Boží láska ke světu je příčinou, proč Bůh „dal svého jediného syna“. Tento Bůh Bible „neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen“ (3,17; 12,47). Světlo z nebe nemělo osvětlit pouze Palestinu. Boží „světlo přišlo na svět“ (3,19). Samařská žena věděla, že její Spasitel má být „Spasitel světa“ (4,42). Od Ježíše se dozvěděla, že „spásaje ze Židů“ (4,22), zároveň však věděla , že ten, který je ze Židů, je pro celý svět. Byla napůl Židovka, ale o tomto muži, který s ní mluvil u

Jákobovy studně, se dozvěděla celou pravdu. V J 6,33 Ježíš tvrdí, že je chléb z nebe, který „sestupuje z nebe a dává život světu“ (srv. 6,51). Ten, který pro svět znamená život, je též nazýván světlem světa (8,12; 9,5; 12,46) a „oznámí světu to, co slyšel od Otce“ (8,26). Během své pozemské služby se Učitel neustále těšil na budoucnost, kdy o něm bude vědět celá země. „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince,“ předpověděl (10,16). Kaifáš řekl, že Ježíš má zemřít za (židovský) národ. Jan k tomu poznamenává: „Nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno“ (11,51-52). Janovo evangelium vidí ukřižovaného Krista, který je „vyvýšen ze země“ a „přitáhne všecky k sobě“ (12,32). Vidí Ducha svátého, který „přijde a ukáže světu“ pravdu o Ježíši (16,8n). Jako Ježíš „přišel na svět“ (16,28), tak učedníci ponesou svědectví „ve světě“ (16,33). Jan pro nás uchoval velekněžskou modlitbu a její misijní zacílení. 3 Society of Biblical Literatúre Volume 106, Number 4 (Prosinec, 1987), str. 646 4 Jan 3,15-16; 5,40; 6,60; 10,10; 17,2; 20;31 5 SBL Vol. 106, No. 4,str. 648

42

Evangelium podle Jana

Ježíš, když mluví o své moci dát „všem lidem“ život věčný, přimlouvá se sám za sebe (17,2). Přimlouvá se i za své svědky, které posílá „do světa“ tak, jako on sám byl Otcem poslán „do světa“ (17,18). Prosí „aby svět uvěřil“ (17,21) - ten „svět“, ve kterém Ježíš učinil Otce známým (17,25-26) a ve kterém jednota církve způsobí, že „svět pozná“, jak je Otec miluje (17,23). Není bez významu, že slova, připevněná ke kříži a hlásající: „JEŽÍŠ NAZARET­ SKÝ, KRÁL ŽIDŮ“ byla napsána „aramejsky (hebrejsky), latinsky a řecký“ (19,20). Toto poselství, stejně jako celé evangelium, měli číst všichni. Každý se měl dozvědět, kdo je Ježíš. Kdyby bylo zapsáno všecko, co Ježíš učinil ve věčnosti i v čase, „celý svět by neměl dost místa pro knihy“ (21,25). V domě nebeského Otce je však mnoho místa, ,.mnoho příbytků“ (14,2), nechť tedy jsou spasení lidé pilní v získávání všech ztracených lidí. Říká se, že David Livingstone řekl: „Bůh měl jen jediného Syna a ten byl misionář.“

Uvědomili jsme si, že Nový zákon má čtyři evangelia a všechna jsou svým zaměřením misijní. Ne všechna mluví o Ježíšově narození, křtu, pokušení ani neuvádí všechna podobenství, ale každé podrobně uvádí událost kříže, vzkříšení i poslání. U Jana jsou tyto spásné události smrti a vzkříšení předjímány jako „hodina“,6 ve které bylo pro člověka vydobyto spasení.

6 Jan 2,4; 4,21.23; 5,25.28; 7,30; 8,20; 12,23.27; 13,1; 17,1

43

ČÁST DRUHÁ

SKUTKY

JAKO MISIJNÍ ZÁZNAMY

46

SESTA KAPITOLA

Lukáš, historik misie

Lukáš chtěl, aby si Teofilus a všichni ostatní, kteří budou číst toto jemu věnované evangelium, uvědomili, že mluví jen o tom, co „Ježíš činil a učil na počátku“ (Sk 1,1). Ukřižovaný a vzkříšený Pán ukončil svou pozemskou misi tím, že svým následovníkům dal úkol kázat „pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem“ (L 24,47). Toto poslání má být konáno v síle poskytnuté shůry. Další svazek (Skutky), také věnovaný Teofilovi, zaznamenává, co Ježíš nadále koná a učí prostřednictvím své církve zmocněné Duchem svátým. Kniha Skutků znovu zdůrazňuje cíl Kristův, pomoc Ducha svátého a činy misionářů.„Misionáři“ je latinský výraz pro řecké slovo „apoštolově“. Obojí totiž znamená „ti, kteří jsou posláni“. Ježíšův zájem o lidi, kteří dosud neslyšeli zvěst o Kristu, v evangeliích tak zřetelný, je hnací silou i novozákonní knihy Skutků. V našem dnešním uspořádání knih Nového zákona se Skutky nacházejí mezi evangelii a epištolami. Tím, že Skutky následují po evangeliích, ukazují, jak Ježíšovi učedníci plní dané příkazy. Fakt, že předcházejí epištoly, svědčí o tom, jak evangelium zasáhlo mnohé lidi ve vzdálených oblastech, do nichž byly listy poslány. V úvodní kapitole Skutků, když se učedníci rozptylují otázkou kdy? („Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ [1,6]), Ježíš je vrací zpět k tomu, kam vede poslání, kterým je právě pověřil („budete mi svědkové v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země“ [1,8]). Dokud nenastane konec času, 47

Lukáš, historik misie

měla by být křesťanská misie, úsilí získat všechny lidi, neustále zaostřena na tento Boží úkol evangelizace světa a ne na hloupé lidské předpovídání data. Jak může dvanáct oblázků upuštěných do oceánu vyvolat vlny, které ovlivní vzdálená pobřeží? Jak může dvanáct mužů začít v Jeruzalémě a zasáhnout svou zvěstí celý svět? Objasňuje to Ježíšova odpověď: „Dostanete sílu Ducha svátého, který na vás sestoupí.“ J.B. Philips v úvodu ke svému překladu knihy Skutků napsal: „Tito první křesťané byli vedeni Duchem svátým k hlavnímu úkolu přivést lidi k Bohu skrze Ježíše Krista. Neměli dovoleno užívat si na lákavých postranních cestách.“ Lukáš ve Skutcích představuje Ducha svátého jako toho, kdo směruje naši misii, stejně jako jeho evangelium představilo Ježíše jako zakladatele této misie. V úvodu druhého svazku Lukášova díla je zopakováno velké poslání (1,1-11), pracovníci se připravují na modlitbách (1,12-14), skupina apoštolů je doplněna opět na původní počet dvanácti (1,15-26) a připravena ke svědectví, protože zrození církve s příchodem Ducha svátého je za dveřmi. O svátku letnic roku 30 po Kr. se začínají odvíjet skutky misionářů (skutky apoštolů). V první části svitku je vyzdviženo úsilí Petrovo a ostatních Dvanácti (Sk 1,-12), Pavlův záběr je zdůrazněn v části druhé (Sk 13-28). J. C. O. Neill potvrzuje, že „Lukáš měl palčivou vnitřní touhu přivést lidi k víře... Opakovaná a dramatická demonstrace toho, že křesťanství je politicky nevinné a že je nábožensky pravdivým naplněním očekávání judaismu, nebyla právním, ale evangelizačním argumentem.“1 Právě toto by člověk očekával od spolupracovníka Pavlova, největšího misionáře všech dob.

Záznam misijního pohybu Jako pečlivý historik sleduje Lukáš šíření křesťanství z Jeruzaléma (střediska judaismu) do Říma (střediska světové říše). Nechce, abychom považovali církev za židovskou sektu, ale za království obklopující celý svět. Klíčový verš - Sk 1,8 - plánuje, že evangelium bude zvěstováno ve městě („Jeruzalémě“), v národu („Judsku a Samaří“) a ve světě („na sám konec světa“), právě tak, jak to Ježíš přikázal v poslední kapitole Lukášova evangelia („všem národům, počínajíc Jeruzalémem“ [L 24,47]). Cesta církve vede nejprve na sever od Jeruzaléma (1,1-6,7), přes Palestinu a Samaří (6,8-9,31) do Antiochie (9,32-12,24). Z Antiochie cestuje evangelium pod Pavlovým vedením na západ přes Malou Asii (12,25-16,5) a Evropu (16,6-19,20) do Ríma (19,2128,31). Lukáš chce, aby čtenáři zachytili ono nutkání spasených lidí získat každého člověka na každém místě, kam ještě příběh o spasení nedosáhl. 1 J. C. 0'Neil, The Theology of Acts in its Historical Setting (London: SPCK, 1961), str. 176,180

48

Lukáš, historik misie

Chce také, aby se potěšili zprávami o úspěších misie. Může potvrdit vítězství téměř v každém místě, na které se podle jeho líčení pracovníci dostali. Novozákonní badatelé odhalili šest směrů misijního tažení, která byla úspěšná. Jak to bylo v Jeruzalémě? „Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru“ (6,7). Došlo k podobnému vítězství i v národním měřítku? „A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svátý posiloval“ (9,31). Co čteme o přijetí ve Fénicii a Sýrii? „Ale slovo Páně se šířit nepřestalo“ (12,24). A je zpráva o úsilí na Kypru a v krajině galatské příznivá? „A tak se církve upevňovaly ve víře a počet bratří rostl každým dnem“ (16,5). Je po namáhavé práci pro evangelium v Makedonii, Acháji a Asii zpráva stále příznivá? „A tak mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho slovo“ (19,20). A když se Pavel dostává v okovech do Ríma, setkává se nakonec s porážkou, která by převážila předchozí vítězství? Ne: „Pavel zůstal celé dva roky v najatém bytě a přijímal všechny, kdo za ním přišli, zvěstoval Boží království a učil všemu o Pánu Ježíši Kristu bez bázně a bez překážek“ (28,30-31). V těchto šesti uvedených oddílech, které sledují cestu poselství do šesti zeměpisných směrů, jsou rozptýleny i jiné vítězné výkřiky, a to navzdory všem obtížím, které misijní úsilí provázely. Prvního dne existence církve „ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí“ (2,41) a brzy „denně“ (2,47) přicházeli další, až „jich bylo pět tisíc“ (4,4). Růst se ovšem neomezoval na muže, protože „stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu“ (5,14). „Učedníků stále přibývalo“6,1) a „mnoho lidí uvěřilo v Pána“ (9,42). Při některých příležitostech se dalo říci, že „přišlo skoro celé město slyšet Boží slovo“ (13,44). Jindy Lukášův deník uvádí, že „mluvili tak mocně, že uvěřilo mnoho Židů i Řeků“ (14,1). Dokonce i po tom, co by se dalo nazvat krvavým bojem,

namáčí lékař cestující s Pavlem pero do kalamáře nadšení a štěstí a píše: „Přijali evangelium s velikou dychtivostí a na každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel. A tak mnozí z nich uvěřili a s nimi nemálo Řeků, vznešených žen i mužů“ (17,11-12). „Tisíce Židů uvěřilo“ (21,20) - to nejsou slova znechuceného misionáře. Prozřetelnost připravila půdu pro setí semena evangelia. Římská vláda nad oblastí

kolem Středozemního moře vedla k Pax Romana. Římská armáda, se všemi nedostatky a chybami, zajistila stálost poměrů. Dobře zbudované a udržované římské cesty umožňovaly křesťanským zvěstovatelům volnou cestu téměř všemi směry. Bůh už předtím prostřednictvím výbojů Alexandra Velikého způsobil, že se všude mluvilo jedním společným jazykem, řecký. Právě do řečtiny byl přeložen Starý zákon a rozmístěn v knihovnách po celém světě. Když bylo všechno připraveno, Bůh stvořil církev a dal jí své poslání. 49

Lukáš, historik misie

Asi před sto lety se jeden věřící muž, jménem Fitchett, pokusil charakterizovat typ, kterému říkáme zahraniem misionář, těmito pochvalnými slovy: „Má nejskromnější vybavení, je beze zbraní, nemá žádnou civilní moc, má velmi málo peněz, má pouze poselství a motivaci. Koná však zázrak, jaký věda, literatura ani civilizace nedokážou - tvoří morální charakter v lidech odporných svými neřestmi a pohanstvím... Misie jsou doporučením křesťanství; nejenom že šíří křesťanství, ony je dokazují.“2 Když Lukáš zaznamenává misijní pohyb církve našeho Pána v prvních třech desetiletích, nepovažuje Řím za konečný cíl evangelia. Poslední kapitoly světové misie ještě mají být napsány. Přetrvávajícím hermeneutickým principem v církvi bylo, že Kristův lid v každé době má dělat to a řídit se tím, pro co nachází v Novém zákoně Boží příkaz, apoštolský příklad, nebo co vidí jako nutnost. V případě naplnění velkého poslání jsou všechny tři prvky. Vojenské jednotky opouštějící domov, aby bojovaly v zahraničí, často od svých stoupenců slyší: „Udělejte jim peklo, kluci“. Kristovo vojsko má zcela jiný příkaz, když odchází do duchovního boje proti pohanství všelikého druhu. Slyší od svých přívrženců povzbuzení: „Dejte jim Krista, bratři“. Archibald McLean, který reorganizoval církev jako Kristovo vojsko, připomínal věřícím, že „Vojsko existuje kvůli jednomu a jedinému účelu...Má své cvičiště, střelnici, přehlídky, kasárny a barvy. Ale není tu kvůli cvičišti, střelnici, přehlídkám ani kasárnám. Je tu proto, aby bojovalo, když je třeba.“3 Lukášovy Skutky jsou výcvikovým táborem pro každého svědka Kristova, který se připravuje ke službě. Jsou vojenskou příručkou, kterou musí zvládnout každý Kristův voják, který na sebe obléká Kristovu uniformu.

Záznam misijní zvěsti Kniha ležící před námi se nezabývá jen zkoumáním map pozemních a námořních cest, po kterých šli misionáři prvního století, ale písemně zachycuje i jádro jejich zvěsti. Téměř třetinu Skutků tvoří obsah poselství, které mladá církev hlásala. Příklady Petrových kázání nacházíme ve druhé, třetí a desáté kapitole. Pavlova kázání zase najdeme v kapitole třinácté, sedmnácté a dvacáté. Porovnejte je s poselstvím prvního křesťanského mučedníka Štěpána (sedmá kapitola) či diakona Filipa (osmá kapitola)

a jádro evangelia se objeví. Objeví se půl tuctu hlavních bodů. 1. Naplňuje se doslova starozákonní proroctví o posledních dnech (3,18). 2. Ježíš, zaslíbený Mesiáš z pokolení Davidova, mocným a zázračným způsobem působil v Izraeli (2,22-31). 3. Po jeho smírčí smrti ukřižováním 2 Pramen neznámý 3 Archibald McLean, Where the Book Speaks (New York: Fleming H. Revell Company. 1907), str. 35

50

Lukáš, historik misie

následovalo vzkříšení, nanebevstoupení a korunovace (2,32-33). 4. Dar Ducha svátého z nebe dokazuje Ježíšovo oslavení (2,33). 5. Jednou se Ježíš vrátí jako soudce světa (3,21). 6. Jako odpovědna Boží jednání v Kristu mají všichni uvěřit, činit pokání a přijmout křest, protože Bůh se smlouvou zavázal, že hříchy z člověka sejme a nahradí je svou svátou přítomností - to stvrzuje obřad křtu, který Pán ustanovil (2,38). Misijní poselství, jak jsou zachována v osmadvaceti kapitolách této knihy, nám předkládají model, jímž by se měli řídit všichni, kdo chtějí získávat lidi pro Krista. Každé předložení kerygmatu obsahuje tři charakteristické rysy, jimiž stojí zato se při zvěstování evangelia řídit. Jedním z nich je mluvit pouze o Ježíši (8,35). Žádné vedlejší zájmy nesměly zatemnit hlavní téma. Dokonce i morální učení Krista a jeho zázračná moc byly na druhém místě, aby vynikly kříž a vzkříšení Spasitele. Další kvalitou apoštolského kázání byla bohatá zaslíbení. Evangelisté ve Skutcích zdůrazňovali jádro evangelia, totiž to, co Bůh vykonal skrze Ježíše, který svým utrpením a vítězstvím nad smrtí ve vzkříšení přemohl hřích. Důsledkem těchto historických událostí byly dary, které Bůh uděluje každému, kdo je přijme. Odpuštění je dar. Duch svátý je dar. Přijetí do Boží rodiny je dar. Přijetí za syny a dcery, smíření i věčný život jsou ze strany Boží dary milosti, ne odměna za zásluhy, kterou bychom si zasloužili. Třetí z hlavních rysů novozákonních kázání je v poselství Petrově, Pavlově či kteréhokoli dalšího zvěstovatele evangelia také zřetelně patrný. Je to výzva k rozhodnutí. Bibličtí kazatelé nepředkládají líbivé proslovy, po kterých by s požehnáním posluchače propustili. Neočekávali řadu posluchačů, kteří by z bohoslužby odcházeli s vyjádřením komplimentu mluvčímu za jeho povznášející úvahu či příkrou kritiku společenských nešvarů. Cílem každého zvěstovatele bylo obrátit lidi ke Kristu. Ať byl posluchačem čistokrevný Žid ve svátém městě, proselyta ve vzdálené synagoze,

nebo pohan žijící daleko od starozákonních cest a zemí, příběh o Boží lásce si žádal zásadní rozhodnutí. Pro Krista či proti němu se ozývalo bez bázně a váhání. Protože Bůh toho pro člověka tolik učinil a učinil to za tak nesmírnou cenu, vyhýbavost nebyla přijatelnou možností. V Petrově a Pavlově případě vidíme, že apoštolově nebyli pouze hlasateli skutečností či zaslíbení, která byla napsána, aby je doručili. Byli svědky. To znamená, že jejich posluchači nestáli před legendou, ale před muži, kteří to zakusili. A. T. Pierson4 uvádí tento zásadní protiklad: Zvěstovatel je pouze nositelem zvěsti; svědek je nositelem zkušenosti. Pouliční vyvolávač může být najat, aby oznamoval či hlásal zprávy, na kterých sám nemá zájem, a pravdu. 4 Paul G. Alley, The Missionary Enterprise Unit VII(Wheaton: Evangelical Teacher Training As­ sociation, 1962), str. 3 57

Lukáš, historik misie kterou sám nezná. Svědek však může mluvit pouze o tom, co ví, a může dosvědčit jen to, co viděl, slyšel či cítil. Je vskutku zvěstovatelem, a to zvěstovatelem dobré zprávy, je však i něčím více - je příkladem a důkazem její pravosti a hodnoty.

Nikdo z nás dnes nemůže být svědkem ve stejném smyslu jako dvanáct učedníků či Pavel. Tito apoštolově viděli a slyšeli vzkříšeného Krista - tím se stali oficiálními svědky události jeho vzkříšení. Každé úspěšné misijní předložení evangelia však musí vycházet z úst a životů mužů a žen, kteří zakusili odpuštění hříchů a přítomnost Kristova ducha v nich přebývajícího. Svět touží po tom, aby slyšel o Božím odpuštění od těch, kterým bylo odpuštěno. Touží po obecenství v rodině, kde je posilující láska, kde lidé vyzařují slitování, o kterém mluví. Církev v letech, o kterých Lukáš píše, rostla, protože tu byly proměněné životy, zářivá naděje a skutky lásky, které oslovovaly lidi na každém kroku. Stejná slova milosti, nesená láskyplnými křesťany, jsou v dnešním světě stejně přitažlivá.

Záznam misijních metod V dnešní době rozhodně lze zkoušet nové moderní metody, pokud se potvrdí jejich účinek, ale ty staré, osvědčené a pravé způsoby obracení ztracených lidí nesmíme opomíjet. V počátečních dnech křesťanské historie přinesly velké výsledky a budou účinné, dokud Pán nepřijde. Jsme Lukášovi vděčni za zápis Pavlových metod. Stojí zato, aby z nich vycházeli i moderní stratégové misie. Ze záznamu Skutků 13,28 člověk získává dojem, že si Pavel naplánoval nést evangelium od jedné římské provincie ke druhé, dokud celou práci nevykoná nebo dokud ho nezastaví smrt. Opakovana četba kapitol Skutků nás přesvědčí, že bývalý pronásledovatel věřících má mistrovský plán na založení křesťanských základen ve všech hlavních střediscích římského světa. Charles L. Slattery popravdě říká: „Misie, to je církev milující celý svět.“ Pavel je příkladem této lásky. Ani místečko nesmí být ponecháno bez zvěsti církve. Ani jeden člověk nesmí zůstat bez svědectví o Spasiteli. Ve světě zahlceném možnostmi, které si nárokují náš čas a naši pozornost, nás misionář misionářů vyzývá k tomu, abychom dali evangelizaci světa prioritu, jakou zasluhuje. Kniha Skutků je knihou misijních záznamů. Duch svátý tyto záznamy zachoval, aby je četla a přijala každá následující generace. Sledovat Pavla na každé z jeho misijních cest znamená být svědkem toho, jak neváhá zaměřit svou misii na velké středisko populace - velké město (jako Antiochie či Korint) nebo na významného vládce (Sergius Paulus či Herodes Agrippa). Žádný člověk někde v provinciích není

méně hoden této zvěsti, ale založit práci v Efezu či Tesalonice znamenalo ponechat na této misijní základně samé, aby z ní zvěst vyzářila do všech stran. Ti, kteří se obrátí, mají misijně pracovat také. Obrácení vůdce či vládce umožní získat i jeho stoupence, kteří jej budou následovat vstříc Království. V den Páně se scházel sbor 52

Lukáš, historik misie

vykoupených, aby načerpal rady a posilu. Rozptýlení shromážděného stádce bylo další příležitostí ke svědectví a službě milionům lidí, uprostřed nichž každý jednotlivý křesťan žil. Shromažďovali se často v domácnostech, jako u Jásona, Lydie, Filemona a jiných. Tyto základní společenské jednotky se staly buňkami křesťanského růstu. Mariin dům v Jeruzalémě, Filipův dům v Cesareji nebo vaše bydliště v současném světě může být místem studia Bible, modlitby a kontaktem s okolní společností. Evangelizace soustředěná v domácnostech potvrzuje to, co o misionářích v novozákonní době vypozoroval E. M. Bliss: „Misionářů v dnešním slova smyslu bylo málo, ale těch, kdo z obchodu, svého povolání a každodenního zaměstnání jakéhokoli druhu udělali prostředek šíření své víry, byly zástupy.“5 Prioritou na seznamu Pavlova postupu bylo „Židům předně“. Tato strategie vyžadovala začít u těch lidí, u kterých je to nejsnadnější. Synagogy byly téměř všude. Židé byli lidmi knihy. Při shromáždění o každém sabatu se po čtení ze zákona a proroků dávala příležitost hostujícímu Židu, aby k přečtenému textu připojil několik poznámek. Protože starobylá Písma byla obtěžkána příchodem Mesiáše, Pavel našel nekonečně mnoho příležitostí k tomu, aby vyložil známé texty a ukázal, že Ježíš tyto naděje a sny naplnil. Další metodou apoštola pohanů byly opakované návštěvy sborů, které založil. Často, dříve, než se pustil dál na západ do panenských oblastí, ho bylo možno vidět, jak upevňuje ve víře ty, kteří se při jeho poslední návštěvě obrátili. Povzbuzujícími slovy lidem pomohl držet se nově nalezené naděje. Svým perem psal utvrzující slova lidem a sborům, kterým bylo třeba další podpory v jejich přesvědčení. Ať se ti, kteří se chtějí chopit úkolu získávat ztracené lidi pro Krista, ponoří do této misijní příručky nazvané Skutky. Lidé, kteří jdou jevištěm světa, káží pod širým nebem zástupům a rozmlouvají z očí do očí s cestujícím v kočáře. Žebrák u chrámových

bran či římský úředník s hosty pozvanými na hostinu, se stávají posluchači, kteří mají štěstí, že uslyší příběh o spasení. Nelze jinak, než dospět k závěru, že Lukáš je víc než historik, který se zajímá o nějaké dávné skutečnosti. Nezajímá se o hebrejskou kulturo v hlavním městě židovského světa. Záleží mu na obrácení celého světa, počínajíc hlavním městem judaismu. Čtení

jeho dokumentu už po dvacet století připomíná církvi, proč tu je.

5 E. M. Bliss, The Missionary Experience (New York: Fleming H. Revell, 1908), str. 12

53

SEDMÁ KAPITOLA

Skutky 1 - 6: Z Úsilí o získání města

V prvních pěti letech dějin křesťanství hlásalo Krista dvanáct učedníků ve městě Jeruzalémě. Právě tam byl Ježíš ukřižován. Právě tam vstal z mrtvých. Právě tam se během čtyřiceti dnů po vzkříšení udála většina jeho zjevem učedníkům, která odstranila každou pochybnost o tom, že je živ. Církev se zrodila ve městě, ve kterém se události evangelia staly. Nevznikla ve vzdálenosti tisíců kilometrů, kde by se její tvrzení dala později jen stěží dokázat. Stalo se to v neděli časně zrána. Kristus, který v neděli před sedmi týdny přemohl hrob, vylil na dvanáct svědků, které nazýváme apoštoly, svého Ducha svátého. Když Lukáš líčí událost tohoto letničního dne, popisuje „hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr“ a viditelný úkaz „jakoby ohnivé jazyky, které se rozdělily, a na každém z nich spočinul jeden“ (2,2-3). Jak se tento symbol hodí na Boží posly, hotové splnit své poslání svědků ohnivou řečí! Svět se má stát oblastí, ve které bude hořet plamen evangelia, který neponechá ani jeden kout nedotčený. „Oheň“ naznačuje zápal a nadšení, které měly provázet apoštolské svědectví. „Jazyky“ popisují způsob, jakým měl celý příběh vejít ve známost. Závěr Lukášovy zprávy o úsilí křesťanů v tomto středisku židovství zaznamenává zprávu o úspěchu: „Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru“ (6,7). Než opustíme tyto významu plné verše a začneme se věnovat úvahám o tom, jak získávat města pro Krista, nesmíme opominout dvě 54

Skutky 1 - 6

významné pravdy, které se v závěru tohoto souhrnu nacházejí. Všimněte si posledních slov: „Přijali víru“ (v kralickém překladu: „byli poslušni víry“- pozn. překl.). Žádné

nepřirozené oddělení víry a skutků, žádný náznak toho, že je třeba věřit a pak není třeba nic dělat. Pavel, známý zastánce ospravedlnění z víry, mluví o soudu nejen nad těmi, „kteří neznají Boha“, ale i nad těmi, „kteří odpírají, poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše“ (2Te 1,8). „Věřte evangelium“ není příkaz, který by odstraňoval „poslouchejte evangelium“. Pokud si přečtete alespoň zběžně starozákonní hrdiny víry, uvedené v jedenácté kapitole listu k Židům, zjistíte, že jako „víra“ je správně

pojmenován ten či onen případ poslušnosti Boha. Všimněte si nyní celé té poslední věty Skutků 6,7 - víru přijalo či víry bylo poslušno „mnoho kněží“..Nesmí nám uniknout evangelizační význam tohoto prohlášení. Získáte-li pro Krista běžného člověka, celá nebesa se radují. Získáte-li však „kněze“ nebo „mnoho kněží“, vyplynou z toho mnohem větší důsledky. Obrátí-li se náboženští vůdcové k víře, přivedou k rozhodnutí mnohé z těch, kteří je respektují. Tito kněží, kteří většinu svého života strávili obětováním nevinných beránků v náhradu za hříchem provinilé lidi, našli v Ježíši Beránka, kterého opatřil sám Bůh. Máme se naučit modlit se za každého člověka, se kterým se potkáme, a snažit se ho získat pro Krista. Neváhejme však, z nějakého ostychu, podělit se o Pána s vůdci. Ti mají stejné duchovní potřeby jako ostatní lidé. Vhoďte svou udici do moře lidstva a modlete se, aby vám Bůh dal příležitost ulovit velkou rybu, která pak přitáhne další ryby v moři.

Získávejte tak, že se naučíte jazykům města (Skutky 2) Skutky 6,7 ukazují konečné výsledky úsilí v Jeruzalémě. Skutky 2,1-13 popisují úvodní scénu. Předchozí zaslíbení Kristovo apoštolům, že po několika dnech „budou pokřtěni Duchem svátým“ (1,5), který je zmocní k misii (1,8), se naplnilo v den letnic, kdy „všichni byli naplněni Duchem svátým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat“ (2,4). Kdokoli se rozhodne získat nějaké město pro Ježíše, okamžitě musí řešit problém, jak sdělit evangelium obyvatelstvu mluvícímu mnoha jazyky a dialekty. Každý, kdo se má obrátit, je schopen přijmout a pochopit příběh jen tehdy, je-li vyjádřen slovy, kterým rozumí.. Dnes není nic neobvyklého, že nacházíme ve městech sbor, který mluví korejsky, třídu biblického studia Kambodžanů či skupinu Vietnamců, kteří se scházejí k bohoslužbám ve stejné budově jako anglicky mluvící sbor. Univerzální „body language“ lásky je mezi nimi patrný, když se setkávají a zdraví. Pokud se však všichni nenaučí společnému jazyku země, ve které žijí, je třeba kázat jazykem, kterým posluchači mluví. Misionář, který dnes chce pracovat v Japonsku, se musí naučit japonsky. Člověk, který si dělá naději na to, že osloví mexické Američany na jihozápadě, musí pracovat na tom, aby mluvil plynně Španělsky. V počátečních letech rané církve pomohl 55

Skutky 1 - 6

apoštolům (kteří pocházeli z Galileje) splnit misijní úkol zvláštní dar Ducha svátého, takže nemuseli trávit léta studiem cizích jazyků. Tentýž dar jazyků dostávali v nových misijních oblastech i další, takže misie mohla dobře začít. Ve Sk 2,4 používá Lukáš ve své knize slova „jazyky“ poprvé. Protože jde o první použití tohoto termínu, jasně jej definuje, aby Teofilus a ostatní čtenáři věděli, o jakém jevu se tu mluví. Onu definici nacházíme ve verších 5-12. Zdá se, že slovní vazby „svou vlastní řečí“, „ve své rodné řeči“ či „v našich jazycích“ mluví o zázračném daru, který byl misionářům dán ke komunikaci s „Parthy, Médy, Elamity, obyvateli Mezopotámie, Judeje, a Kapadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye a Kyrény a přistěhovalými Římany.... Krétany a Araby“ (2,9-11). Jeruzalém se tehdy hodně podobal dnešnímu Los Angeles či New Yorku. Město, ve kterém žijete, je plné příležitostí k zahraniční misii. Časopis „Watchman“ už před mnoha lety vyprávěl o jednom děvčeti, které se modlilo k Bohu o to, aby se stala zahraniční misionářkou. Časopis uvedl imaginární rozhovor mezi ní a

nebeským Otem: „Sofie, kde ses narodila?“ „V Německu.“ „Kde žiješ ted?“ „V Americe.“ „Pak už jsi zahraniční misionářkou. Kdo bydlí nad tebou o patro výš?“ „Švédská rodina.“

„A kdo bydlí nad nimi? Kdo v bytě vzadu a kdo v domě za rohem?“ „Nad nimi bydlí Švýcaři, vzadu Italové a za rohem čínská rodina.“ Tady Bůh poznamenává: „S těmito lidmi jsi ještě o mém Synu nepromluvila! Myslíš, že tě za cizinci pošlu tisíce mil daleko, když nemáš zájem ani o ty, kteří bydlí poblíž tebe?“ Skutky 2 jsou slovy vykresleným obrazem jakéhokoli města, které potřebuje slyšet Ježíšův příběh. Jsou v něm lidé ze všech národů pod nebem (2,5). Ti všichni potřebují slyšet o Boží lásce k těm, kteří nejsou lásky hodni. Je na tvořivosti městského sboru, aby našel způsoby, jak sdělit dobrou novinu mnohým skupinám, z nichž se město skládá. Petr se nemýlí, když cituje zjevení z Joele o Boží touze seslat v těchto posledních dnech „svého Ducha na všechny lidi“ (2,17). Schopnost v daný čas okamžitě kázat v potřebném jazyce byla darem, který dal Kristus svým apoštolům (svým misionářům). Vylití Ducha nemělo navodit skvělý pocit, ale mělo je uschopnit k naplnění velkého poslání. Je-li naším úkolem vydat svědectví druhým lidem, je osobní extatická zkušenost ubohou náhražkou. Máme-li za úkol objasnit evangelium, nevyložená extatická řeč se míjí účinkem. Obsah příběhu, který apoštolově vyprávěli, zabírá většinu druhé kapitoly Skutků. Pokřtění věřící „vytrvale poslouchali učení apoštolů (misionářů)“ (2,42) a je třeba, aby dnešní obyvatelé měst, kteří znají Spasitele, šli také do ulic a na tržiště se stejnými skutečnostmi, příkazy a zaslíbeními. Správná reakce na nabízenou milost se místo od místa, země od země, desetiletí od desetiletí příliš lišit nebude. Zaslíbení, které se k víře, pokání a křtu pojilo onoho prvního dne církve, platilo pro ně, pro jejich 56

Skutky 1 - 6

děti a pro „všechny, které si povolá Pán, náš Bůh“ (2,38-39). I. Howard Marshall rozpoznává v evangeliu i ve Skutcích apoštolů Lukášův záměr: „Stačilo by vědět, že to napsal jako pomůcku k evangelizaci.“1

Získávejte tak, ze uzdravíte bolesti města (Sk 3) Chcete-li získávat další svátá města, nějaký Jeruzalém, Řím či Mekku, budete se muset naučit jazykům, abyste mohli komunikovat. K získávání ne tak svátých měst, kterých je na dnešních mapách plno, budete muset také uzdravovat rozmanité bolesti, na které narazíte na mnohých nárožích a za mnohými zavřenými dveřmi. Brzy potom, co se po prvním Petrově kázání evangelia obrátilo ve městě „tři tisíce“ lidí (2,41), jejich počet vzrostl na „pět tisíc“ (4,4). Významně k tomu přispělo uzdravování nemocných, které konal Ježíš skrze své svědky (5,12). Od narození chromému žebrákovi Petr a Jan nezanechali jen nepatrnou almužnu, která by pomohla uchovat jeho mizerný život do příštího dne. Tito Ježíšovi vyslanci mu dali mnohem víc, než o čem se mu kdy snilo. Skrze víru v Pána došlo k okamžité a úplné obnově zdraví, jaké postrádal po čtyřicet let. Byla to úplná proměna člověka, který musel být ,,přinášen“(3,2) a trávit každý den žebráním, na člověka, který „chodí a chválí Boha“ (3,9). To se stalo živoucím příkladem toho, co Kristus může udělat pro „všechny národy na zemi“ (3,25). Dnes jsou v každém městě lidé, které něco bolí. Když dnešní učedníci velkého Lékaře uvidí Kristovýma očima všechny ty potřebné a budou se zajímat natolik, že se s láskou přiblíží a pozvednou padlé, získají si úctu - společnost si toho všimne a dříve uzavřené mysli se otevřou a budou naslouchat (3,11-26). Mnohé rostoucí sbory v současnosti se takto chovají. Jejich filozofií je nacházet potřebné a uspokojit je. Potřebují pracující rodiče pomoci s péčí o své malé děti? Žije někdo sevřen nedávným

rozvodem či ztrátou zaměstnání? Potřebují léčící se alkoholici či lidé závislí na drogách skupinu, která by je podepřela? Je třeba začít s třídami pro osamělé nebo malými skupinkami domácího studia, nebo - doplňte, co chcete, seznam potřeb k uspokojování je nekonečný. Najděte nějakou bolest a pomozte. Najděte osamělou vdovu nebo do sebe uzavřeného mladého člověka. Najděte chlapce, kterého nikdy nikdo nepozval zahrát si míčovou hru. Najděte způsob, jak se s utrápeným člověkem spřátelit, a brzy najde v Ježíši nejlepšího přítele ze všech. Trpící člověk ve Sk 3 byl u chrámové brány. Člověk, který volá o pomoc ve vašem městě, může být právě před dveřmi vaší

modlitebny.

1 Howard Marshall, Luke: Historian and Theologian (Grand Rapids: Zondervan, 1970), str. 221 57

Skutky 1 - 6

Získávání přemožením odporu města (Sk 4) Mluvíme-li jazykem obyvatel a uzdravujeme-li bolesti jednotlivých lidí, získáváme tím sice mnoho lidí pro království, ale zároveň se u jiných setkáme se silným odporem. Ježíš chodil a konal dobro, ale farizeové a zákonici neradi viděli, že mu lid rád naslouchá. Nyní jeho právě zformovaná církev přináší všem požehnání a nikomu neubližuje, ale kněží a saduceové zatýkají Petra a Jana, aby je zajali. Následoval žalář a hrozba, v níž zazněla slova nahánějící strach: „Pohrozíme jim, že už Ježíše nikomu nesmějí zvěstovat“ (4,17). Hlasitá kárání a manifestace moci však nemohly umlčet ty, kterým Kristus přikázal mluvit. Ten, který má všelikou moc (Mt 28,18), řekl: „Čiňte učedníky.“ Politické celky a náboženské strany se pokusily nasadit tomuto poselství a jeho zvěstovatelům náhubek. Reakcí křesťanů byla odvaha a modlitba. Odvaha mluví pevným hlasem a odhodlanou vůlí: „O tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet“ (4,20). Rovná páteř před občanskou hierarchií a ohnutá kolena před svrchovaným Pánem vedla k modlitbě o zmocnění. Pronásledovaní se nemodlí za to, aby unikli bolesti či problémům. Skupina modlitebníků neadresuje nebeským uším prosbu o možnost útěku. Zaznívá jen prosba: „Dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo“ (4,29). K tomu zazní Boží „Amen!“ jako zemětřesení. Takto Duchem naplnění lidé „s odvahou mluvili slovo Boží“ (4,31). Bude-li se dnes městský sbor modlit za tu pravou věc, i jeho modlitby budou vyslyšeny. Chtít utéci z města od problémů a překážek není tou pravou prosbou. Tou je modlitba za odvahu a moudrost k účinnému zvěstování spasení, které není „v nikom jiném... není pod nebem jiného jména..., jímž bychom mohli být spaseni“ (4,12). Někteří křesťané byli posláni na Sibiř, jiní utíkají na předměstí, někteří však musí zůstat ve městě. Četl jsem o jednom kazateli, který překvapil svůj sbor oznámením, že se pustí

do misijní práce mezi pohany. Po skončení bohoslužby vyjádřili členové sboru překvapení nad tím, že je chce opustit. Prosili, aby jim řekl, kdy a kam jde a co mají dělat v době jeho nepřítomnosti. Odpověděl: „Milí přátelé, jít pracovat mezi pohany neznamená, že odjedu z města.“ Města, ve kterých žijeme, potřebují Krista stejně jako města v hinduistické, muslimské či spiritismem zasažené oblasti. Problémy jsou tu proto, abychom je řešili, ne proto, abychom před nimi utíkali. Překonání překážek na jednom místě dobře poradí jiným v podobných obtížích. Nemůžeme-li najít místo či prostředky k postavení modlitebny, když vlády hází klacky pod nohy všem našim plánům, co máme dělat? Musíme s Boží pomocí najít novou cestu, nový způsob, který bude Duchem vedeným řešením. To se stane velkou pomocí skupinám věřících, kteří se potýkají s podobným problémem. Nikdy však nesmíme prohlásit - vzdáme to. Takové slovo se v křesťanském slovníku nenachází. 58

Skutky 1 - 6

Získávání poskytováním sborových služeb (Sk 4,32-6,6) Co jedni nazývají překážkami, to jsou pro jiné příležitosti. První jeruzalémský sbor uspokojoval potřeby lidí poskytováním služeb. Byl někde hlad? Pak odpovědí lásky bylo rozdělit se. Když „všichni, kdo uvěřili...měli všechno společné“, evangelizačním důsledkem muselo být, že „Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše“ (4,32-33). Pozornost přitahují skomírající svíčky Ananiáše a Safíry, nedovolte však, aby nestálost dvou hrabivých lidí způsobila, že by vám uniklo stálé světlo ostatních věrných členů. „Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli...nikdo mezi nimi netrpěl nouzi“ (4,32.34). To je kompliment morální většině. Mnozí byli ochotni prodat svůj majetek, podobně jako Barnabáš, a zisk věnovat na utišení nouze ostatních (36-37). Žádný úd Kristova

těla nemůže vyslyšet všechna volání o pomoc zaznívající ze všech stran. Každý však může, jako v pečující rodině, udělat něco. Sečteme-li to málo, vykonané mnoha lidmi, je to dost ke splnění úkolu. Shromáždění Kristova lidu se může definovat jako malá církev. Je-li jí však přítomen Kristus, z mála se stává mnoho. Tak jistě, jako mohl Ježíš požehnat pěti malým chlebům a dvěma rybkám onoho mládence a dostatečně nasytit zástupy, tak Boží požehnám, které spočine na darech Boží milosti těch několika shromážděných v jeho jménu, stačí k vykonání potřebné práce. Dá-li každý věřící něco ze svého balíku aktiv, práce ve městě, kterou by nikdo sám vykonat nedokázal, bude uskutečněna. Štědrá srdce mnohých lidí dobývají vítězství, neboť k peněžním darům se pojí uzdravující ruce. Mezi lidem se „rukama apoštolů dálo mnoho znamení a divů“ (5,12). Lidé, kterým Ježíš přislíbil tak úžasnou moc (Mt 10,1-8), viditelně předvedli spásnou moc Kristova evangelia. Na rozdíl od mnohých dnešních podvodníků, kteří si nárokují stejné postavení jako apoštolově prvního století, tito ryzí svědkové Kristova vzkříšení neodmítli žádného nemocného. Z lidí, kteří byli přineseni k Petrovi a dalším z Dvanácti, „všichni byli uzdravováni“ (5,16). Nikdo nebyl poslán domů zklamán nebo s napomenutím, že nemá dost víry. Není divu, že „stále přibývalo mužů i žen, kteří uvěřili Pánu“(5,14). Po dlouhá staletí jdou misionáři s evangeliem do pohanských měst, káží o lásce Boží a své kázání provázejí viditelnými projevy této lásky. Není nijak neobvyklé, když čteme o misionáři v Indii, který otevřel oční kliniku, nebo o zahraničním zvěstovateli, který v Thajsku otevřel nemocnici, aby ve jménu Ježíše posloužil nemocným. Kazatel evangelia v Africe může otevřít školu, aby se noví věřící mohli naučit číst a mít větší užitek ze studia Bible. V Japonsku či na Okinavě to může být leprosárium, které vznikne z lásky křesťanského učitele k nemocným. Tím hlavním musí být hlásání evangelia, vedlejší produkty požehnání pak přicházejí jako zvláštní dividendy tam, kde poznali Krista. 59

Skutky 1 - 6

Církev je rodina s mnoha dětmi - tělo s mnoha údy. Každý je součástí týmu. Někteří dávají (srv. 4,32-5,11), někteří pomáhají službou uzdravování (5,12-16) a jiní se podílí na úkolu svědectví (5,17-42). Boží anděl vysvobodil apoštoly z vězení a dal jim úkol: „Jděte znovu do chrámu a zvěstujte lidu ta slova života“ (5,19-20). Toho nebeského příkazu byli tak radostně poslušní, že Synedrium namítalo: „Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém“ (5,28). Bůh by byl potěšen, kdyby sbory v dnešních městech musely čelit takovémuto obvinění. Nebezpečí tu bude vždycky. Může přijít ze strany gestapa nebo od právníků. Pravděpodobně budou zakazovat,.mluvit ve jménu Ježíšovu“(5,40). Reakce Božích dětí bude vždycky stejná. Dnes, stejně jako tehdy, bude v misijním záznamu stát: „ Dále učili den co den v chrámě i po domech a hlásali evangelium, že Ježíš je Kristus (Mesiáš)“(5,42). Štědrá srdce, uzdravující ruce, svědčící rty a nové služby tvoří kvarteto úsilí, směřujícího k získání města. Skutky 6,1-6 líčí potřebu, která vznikla v Jeruzalémě tím, že se počet členů zvyšoval. Početní růst si vyžádal dělbu práce. Dvanáct kazatelů nemohlo „přestat kázat a začít sloužit při stolech“ (6,2). Bylo moudřejší pověřit péčí o dobročinnou stránku křesťanské práce jiné a uvolnit misionáře, aby mohli „i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova“ (6,4). Práce církve není „show“ jednoho člověka. Žádný „kněz“ není jediným služebníkem shromážděného stádce. Každý křesťan je ve službě. Žádný jednotlivec v jediném sboru nemůže doufat, že získá město, natož

pak okolní krajinu. Je třeba biblického pochopem kněžství všech věřících, všeobecného kněžství. Náš svět dvacátého a jedenadvacátého století je a bude spíše městský než vesnický. Z úvodních kapitol Lukášovy misijní historie se můžeme s pomocí Ducha svátého lecčemus naučit o evangelizaci ve městě. Naučíme-li se mnoha jazykům města, budemeli usilovat o uzdravení mnoha jeho bolestí a nedáme-li se přemoci odporem, který se ve světě pod mocí satanovou určitě vyskytne, budeme moci vztyčit Kristův prapor nad metropolemi po celé zeměkouli. Rozmnožení počtu rukou dělníků je pro úspěch klíčové. Postarejte se, aby ve vašem sboru našel každý člověk své místo služby. Kazatelé a starší nemají pracovat za sto lidí. Je lepší sto lidí inspirovat k práci.

60

OSMÁ KAPITOLA

Skutky 7 - 9: Z Úsilí o získání národa

Lukášův historický záznam rozšíření církve vypadá takto: nejdříve město, pak národ a nakonec celý svět. Klíčový verš ve Sk 1,8 uvádí „Jeruzalém, celé Judsko, Samařsko,, a „sám konec země.“ V závěru zprávy o druhém kroku tohoto plánu se Lukáš raduje, že „církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid... a vzrůstala počtem“ (9,31). Materiál obsažený v této kapitole o „národu“ se soustředí na tři postavy - Štěpána, Filipa a Saula. Důvodem autorova vyprávění o vyvolení sedmi mužů (6,5), které nazýváme diákony, je skutečnost, že dva z nich (Štěpán a Filip) jsou klíčovými

postavami příběhu o misijním rozběhu. Saul Tarsenský, nelítostný odpůrce církve, byl svědkem Štěpánova ukamenování, které osobně schvaloval. Tato událost

pravděpodobně přispěla k Pavlově obrácení, takže - jak podrobně líčí Skutky 9 z pronásledovatele věřících se stal jejich nejhorlivější zastánce.

Štěpán: Kristův posel, mučedník a zrcadlo Hned po verši uzavírajícím zprávu z Jeruzaléma (6,7) je nám představen „diakon“ Štěpán, muž „obdařený Boží milostí a mocí“, který „činil mezi lidem veliké divy a znamení“ (6,8). Z doby před tím, než apoštolově vložili ruce na sedm vyvolených, víme pouze o zázracích, konaných „skrze apoštoly“ (2,43; 5,12). Od povolám jeruzalém­ ského sboru sloužit se charismatické dary (jako uzdravování a moudrost) patrně rozšířily na pracovníky vybrané sborem, avšak pověřené skupinou apoštolů. 61

Skutky 7 - 9

Boží pomocí se stalo, že Židé, kteří se začali Štěpánem přít, „nebyli schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil“ (6,9.10). Lživě obvinili církev

z toho, že křesťané jsou „proti Mojžíšovi a proti Bohu“ (6.11) a „proti tomuto svátému místu“ (6,13). Obvinění, že jsou proti Mojžíšovi, bylo formulováno slovy „proti zákonu“, protože právě Mojžíš dal Izraeli Boží zákon. Štěpán svou odpovědí tato tři obvinění jasně a přesvědčivě vyvrátil. Ve Skutcích

7,2-19 se brání obvinění, že je proti Bohu. Pravdou je pravý opak. Verše 20-43 dokazují lživost obvinění, že je proti Mojžíšovi a jeho zákonu. Pomluvu, že křesťané jsou proti chrámu, vyvracejí jako klamnou myšlenku verše 44-50. Štěpán pak končí svou řeč prohlášením, že jeho židovští odpůrci jsou „tvrdošíjní a mají neobřezané srdce i uši“. Tím naznačuje, že sice přijali Boží zákon, ale nejsou ho poslušni (7,51-53). Ve zbývající části sedmé kapitoly se z posla stává mučedník a nastavené zrcadlo. Štěpán je prvním z dlouhé řady lidí, kteří byli povoláni položit život pro Krista, kterého

kázali. Jestliže Ježíšovi nepřátelé odmítnou slyšet o Kristu a jeho kříži a začnou „hrozně křičet a zacpávat si uši“ (7,57), uvidí před sebou obraz Spasitele umírajícího tak, jak umíral Štěpán. Jeho činy hlásají evangelium stejně hlasitě jako jeho slova.

Volal Ježíš k Otci, když byl mučen při svém ukřižování: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (L 23,46)? Pak pohleďte na prvního mučedníka církve, kamenovaného pro své svědectví, který se nahlas modlí: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha“ (7,59)! Projevil onen muž z Galileje svou lásku k těm, kteří ho přibíjeli ke dřevu, slovy: „Otče, odpusťjim, vždyť nevědí, co činí“ (L 23,43)? Naslouchejte tedy Štěpánově modlitbě, který se přimlouvá za své mučitele, když z něj kameny vytloukají život: „Pane, odpusťjim tento hřích“ (7,60)! Obě události, ukamenování Štěpána i ukřižování Ježíše, se odehrály „za městem“ (7,58 srv. Zd 13,12). Být podoben Kristu je nezbytná podmínka (sine qua non) misijního úsilí. Život proměněný takovým

způsobem, že jednání a myšlení se podobá Ježíšovu, je nejsilnějším důkazem pravdy evangelia. Bylo by zbožným přáním, aby Kristovi následovníci šířili evangelium z města Jeruzaléma dál k ostatnímu Izraeli a celému světu tím, že vzali vážně slova velkého poslání. Informace, které se nám za Skutků dostává, však připisuje zeměpisné šíření evangelia spíše tomu, že začalo „velké pronásledování jeruzalémské církve“. Lukáš uvádí skutečnost, že „všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku“ (8,1).

Filip: Kristův evangelista na veřejnosti i v soukromí V této chvíli se Lukáš ve svém popisu šíření evangelia začíná věnovat osudům dalšího z jeruzalémských sedmi služebníků. Postupuje svým obvyklým způsobem, nejprve vyjádří obecnou pravdu a pak ji doloží konkrétním příkladem. Začíná slovy: „Ti, 62

Skutky 7 - 9

kteří se z Jeruzaléma rozprchli, začali kázat evangelium všude, kam přišli“ (8,4). Když takto vyjádří princip, totiž že všichni křesťané, kteří byli vyhnáni z Jeruzaléma, šířili slovo o Kristu, vybírá Lukáš Filipa jako příklad toho, co dělal každý z těchto násilím rozptýlených lidí. Píše: „Filip odešel do města Samaří a zvěstoval tam Krista... Všichni lidé byli zaujati“ (8,5-6). Věřící utíkali, aby si zachránili život, a hledali domov, kde by se usadili. Rodiny, které se jich ujaly, se jistě ptaly na to, proč přišli a co je vyhnalo z domova. To byla příležitost k hovoru o Ježíši Nazaretském, kterého lidé ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Jádrem poselství, které vyřizovali, byl Kristus. Nemluvilo se o žádných vedlejších tématech, která by mátla mysl sektářskými dogmaty nebo osobními hledisky určité skupiny. Měli pouze jeden jediný příběh, který vyprávěli. Podobně jako Filip zvěstovali pouze Ježíše (8,35). Jejich poselství se dá popsat i tak, že mluvili „zvěst o Božím království a o jménu Ježíše Krista„“(8,2), nebo že,.kázali slovo Páně... a zvěstovali evangelium“(8,25.40). Filip a ostatní zvěstovali fakta, ale zároveň zdůrazňovali, že jedinou správnou odpovědí na velké poslání je přijmout křest.. Proto všude, kde Filip v Samaří kázal, „dávali se pokřtít muži i ženy“ (8,13). Tento „diakon“ už nemohl sloužit sboru v Jeruzalémě, protože byl od sboru, který ho pověřil, na hony vzdálen. Stává se z něj „Filip, kazatel evangelia“ (21,8). Při svém veřejném kázání „radostné zvěsti ve všech městech, až se dostal do Cesareje“ (8,40), Filip vyzýval kajícníky, aby „se dali pokřtít, muži i ženy“ (8,12). To je v souladu s apoštolským slovem „čiňte pokání a každý z vás ať přijme křest,, (2,38), vyřčeným prvního dne církve. Ten, kdo získává lidi pro Krista a mluví se skupinami lidí o Ježíši, musí také věnovat čas jednotlivcům jako osobní evangelista. Příběh o etiopském eunuchovi, který Lukáš vypráví, mluví o tom, jak Filip, veden Duchem svátým, zastavil kočár a nechal se svézt. Při výkladu proroctví z Iz 53 začal kazatel „u tohoto slova Písma a zvěstoval mu Ježíše“ (8,35). Nepřekvapuje nás, že člověk, který jen slyšel příběh „o Ježíši“, požádal o křest. Slyšel totiž o Ježíšově službě, která začala jeho křtem od Jana a skončila zaslíbením velkému poslání, že „kdo uvěří a přijme křest, bude spasen“ (Mk 16,16). Tedy potom, co slyšel poselství o Kristu a kladně odpověděl, podobně jako ostatní obrácení lidé v biblické době, „Filip i dvořan sestoupili do vody a Filip jej pokřtil" (8,38). Lukáš nám připomíná, jak citlivě Filip reagoval na pokyn Ducha svátého: „Běž k tomu vozu“ (8,29). Pak píše: „Filip k němu přiběhl“ (8,30). Náš národ (USA pozn. překl.), který, jak se zdá, upouští od vysokých ideálů, jež měl u svého zrodu, potřebuje evangelisty, kteří poběží za zahynulými. Příliš dlouho jsme zůstávali v evangelizačním úsilí pozadu. Robert Shaw z floridského Miami před více než dvaceti lety citoval v kázání Jesse Wilsona, který prohlásil: „Křesťané ztratili slovo naléhavost. 63

Skutky 7 - 9

Nepospíchali jsme už tak dlouho, že i když zpíváme: „Pospěš, ó Sijóne,“ zpomalujeme tempo. Jak židovský národ v Judsku, Samaří a Galileji, tak i národy ve všech padesáti státech USA (i v naší malé České republice - pozn. překl.) potřebují evangelium -

a to rychle. Je čas, aby si věřící se zvěstí o naději rychle pospíšili. Eunuch byl ze vzdálené Etiopie. Samařané byli míšenci. To však nemohlo odvrátit následovníky Mistra a Učitele, který řekl, že náš nebeský Otec miluje marnotratné syny i v „daleké zemi“ (L 15,13). Kterýkoli národ se svou kulturní a rasovou směsicí je ve věci slyšení o spasení skrze Syna na Božím seznamu priorit.

Pavel: z pronásledovatele kazatel Devátá kapitola Skutků je první ze tří Lukášových zpráv o Pavlově obrácení (Sk 22 a 26). Objevuje se v druhé části Lukášova líčení, která pojednává o šíření evangelia celému národu. Misijní dílo Pavlovo je vrcholem Skutků 13-28, ale chvíle jeho obrácení přispívá k úspěchu úsilí uvnitř národa ještě dříve. Lukáš píše, že ve chvíli, kdy tento fanatický odpůrce kříže ukončil svou proticírkevní činnost, „církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svátý posiloval“ (9,31). Není pochyb o tom, že za Pavlovou misí pronásledující křesťany bylo židovské synedrium. Cestoval všemi směry, dokonce překračoval hranice svého národa až do Damašku v Sýrii. Prohledával synagogy a hledal lidi, které chtěl zajmout a přivést do Jeruzaléma k soudu. Kristus v tomto zapáleném člověku však viděl kvality, které hledal u svých misionářů. Toužil po lidech, kteří by prohledávali národy a nacházeli lidi, kteří by se stali zajatci evangelia a přišli ke Kristu. Pavlovo povolání k apoštolství znamenalo, že bude Kristovým „nástrojem... aby nesl (jeho) jméno národům i králům a synům Izraelským“ (9,15). Stal se z něj nyní očitý svědek toho, že Kristus je po svém umučení živ, věděl, že příběh církve, proti které tolik bojoval, je pravdivý. Nepotřeboval léta speciálního výcviku v křesťanském učebním poměru, aby získal kvalifikaci k učení. V Damašku „hned začal v synagogách kázat, že Ježíš je Syn Boží“ (9,20) a „působil čím dál mocněji a svými důkazy, že Ježíš je Mesiáš, uváděl do úzkých damašské Židy“ (9,32).

Barnabáš, který se později stal Pavlovým partnerem v misijním nasměrování na Kypr a do Galacie, vypravoval učedníkům v Jeruzalémě, jak Saul na cestě do Damašku uviděl Pána...a „neohroženě kázal v Ježíšově jménu“, v Jeruzalémě směle „mluvil ve jménu Páně“ a „kázal také řecký mluvícím Židům a přel se s nimi“ (9,27-29). Saul z Tarsu, zvláštní apoštol pro pohanský svět, však nemá jít pouze mezi pohany. Jeho mottem stále je „Židům předně“. Druhá polovina knihy Skutků sleduje práci apoštola v pohanském světě (i když i zde se řídí svým heslem,Židům předně“). V první 64

Skutky 7 - 9

polovině knihy Lukáš chce ukázat, že Pavel svědčil i „synům izraelským“ (9,15). Jeho život, zcela jiný ode dne, kdy se na cestě do Damašku setkal s Kristem, a stejně přesvědčivý jako jeho důkazy z Písma, byl nejmocnějším důkazem toho, že viděl Ježíše. Proměnilo se i jeho myšlení. Jeho city byly zapáleny zvěstí o naději pro všechny lidi. Svou vůli sklonil před Ježíšem, svým Pánem, a netrpělivě chtěl uskutečnit jeho příkazy k dobytí světa. Jeho proměněný život - z vyslance židovských kněží, poslaného zastavit hlásání nové víry, se stal kapitán Kristova vojska s úkolem tu novou zvěst šířit - je zázrakem, jehož důkazem byl on sám. Nezískáme žádný národ, žádné město - dokonce ani jednu domácnost - pokud se poslové nového narození nestanou sami příkladem Ježíšovy proměňující moci. Štěpán byl živým příkladem života, proměněného v podobu Kristovu. Stejně tak Filip. Stejně tak Pavel. Stejné tomu musí být i s námi. Kristův Duch svátý, v misionáři přebývající, dá zvěsti věrohodnost. Důslednou svatost života nelze zfalšovat. Ježíšovy učedníky poznáte po ovoci.

65

DEVÁTÁ KAPITOLA

Skutky 10 - 28: Úsilí o získání světa Z

„Mou farností je celý svět,“ tvrdil John Wesley. „Až na sám konec země,“přikazuje Ježíš Kristus. A poslušná církev volá:,Město - ano! Národ -jistě! Celý svět - rozhodně.“ Ve svém misijním úsilí nesmíme být ani příliš krátkozrací ani příliš dalekozrací, ale ve světle Ježíšových pokynů musíme vždy vidět jasně. Misie zahraniční či domácí, to nejsou možnosti, mezi kterými bychom měli volit, protože pro Krista není žádné pole cizí. Křesťanský sbor musí být ve svém výhledu více než místní, jinak by se nemohl nazývat křesťanským, vždyť „křesťanství“ znamená následování Krista. Jeru­ zalém a Judsko a Samařsko a sám konec země jsou paralelní příkazy, nenásledují jeden po druhém. Božím cílem v historii je dát ztracenému světu smíření skrze Syna. Cíl církve je s cílem nebeského Otce totožný. Věřící jsou Kristovýma rukama, vztaženýma k celému lidstvu. Přišel Ježíš z nebe na zem, aby „hledal a spasil to, co zahynulo“ (L 19,6)? Pak je Syn člověka misionářem napříč kulturami. Přišel z ráje na výsostech do cizí země tohoto světa. Jeho spásné jednání v Palestině bylo k užitku všem národům.

Evangelium na cestě do Foiníkie a Sýrie (9,32-12,24) Protože se Lukáš ve své misijní zprávě chystá psát o Pavlově působení v pohanském světě, musí kniha Skutků nejprve hovořit o obrácení prvních pohanů - Komeliovy domácnosti. Protože Šimon Petr měl být vyvolenou nádobou k tomu, aby otevřel 66

Skutky 10 - 28

dveře neobřezaným, podobně jako to učinil pro Židy ve Sk 2, druhá část deváté kapitoly (32-43) podrobně líčí, jak se tento rybář dostal do Cesareje, kde Kornelius bydlel. Vydal se na cesty z Jeruzaléma, aby kázal. Posloužil v Lyddě a uzdravení paralytika Eneáše přineslo radostný výsledek, že „všichni obyvatelé Lyddy a Sáronu, kteří to viděli, obrátili se k Pánu“ (9,35). Pak s podobným výsledkem působil v Joppe: „mnoho lidí uvěřilo v Pána“ (9,42). A právě v této době, během svého působení v tomto městě, se k jeho uším dostala zpráva, že je Kornelius hotov naslouchat evangeliu. Petr pak končí v Cesareji, kde se tento římský setník, jeho příbuzní a blízcí přátelé shromáždili ke slyšení dobré zprávy od Boha. To, co se Petr naučil z vidění, které se třikrát opakovalo (Bůh mu dal pokyn, aby jedl to, co vždycky považoval za zakázané), zformulovalo jeho úvodní poznámky: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé“ (10,34-35). Dílo získání celého světa nikdy nebude uskutečněno, dokud se toto nenaučíme. Jde o to, že Bůh dar svého Ducha „dává i pohanům“ (10,45). Když se zpráva o této události dostala do Judska, totiž že „i pohané přijali slovo Boží“ (11,1), námitky netrvaly dlouho a nakonec se všichni radovali, že „i pohany povolal Bůh k pokání, aby dosáhli života“ (11,18). Hradby předsudků začaly padat ve Foiníkii, na Kypru a v Antiochii, v místech, kde zvěst dospěla k uším Židů. Avšak asi ve stejné době, kdy se obrátil Kornelius,

začali věřící „zvěstovat Pána Ježíše také pohanům (Rekům)“ (11,20). Volný, nespoutaný pohyb evangelia i k nežidům dovolil sám Bůh. Misijní zpráva, jíž kniha Skutků je, říká: „Moc Boží byla s nimi, a veliké množství lidu uvěřilo a obrátilo se k Pánu“ (11,21) nebo „bylo přivedeno k Pánu“ (11,24) a „slovo Páně se šířit nepřestalo“ (12,24). Zdá se být v pořádku, že se název „křesťané“ objevuje a je dán následovníkům Krista až v tomto okamžiku misijního postupu. Slovo „křesťan“ naznačuje, že člověk patří Kristu. Nyní, když se vypařily staré předsudky a národní hrdost, se církev začíná věrněji podobat Mesiášovi, kterého má v úmyslu následovat.

Evangelium na cestě na Kypr a do Galacie (12,25-16,5) Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že Lukáš popisuje rozšíření církve v šesti oddílech, z nichž každý zahrnuje asi pětileté období. Podle toho se ve chvíli, kdy jsme svědky Pavlova a Barnabášova pověření antiochenským sborem, ocitáme u čtvrtého misijního pohybu. Duch svátý, který je vede a který řídí misijní působení, praví: „Oddělte mi Bamabáše a Saula k dílu, k němuž jsme je povolal“ (13,2). Barnabáš, který je „levita původem z Kypru“ (4,36), má zvláštní touhu, aby evangelium nejprve slyšeli jeho příbuzní. Po celém Kypru, od Salaminy, přístavu, ve kterém se vylodili, po Páfos, přístav, odkud nastoupili plavbu do Galacie, tito kazatelé „zvěstovali slovo Boží v židovských 67

Skutky 10-28

synagogách“ (13,5). Radostným důsledkem bylo, že i „prokonsul Sergius Paulus... chtěl slyšet Boží slovo“ (13,7). Pro to co viděl a slyšel „uvěřil, pln údivu nad učením Páně“ (13,12). Na sever od ostrova Kypru se rozkládá římská provincie Galacie, v níž se dalším místem pro založení sboru stala Antiochie Pisidská. Jako východisko kazatelé použili místní synagogu a chopili se sabatu jako příležitosti k oslovení shromážděných Židů. Dalo by se říci, že „přišlo skoro celé město slyšet slovo Boží“ (13,44). Židovské

obyvatelstvo projevilo zájem, a tím vyvolalo silný odpor u závistivých náboženských vůdců. Proto se evangelium obrátilo k pohanským obyvatelům této oblasti. Řečníci odpověděli: „Vám židům mělo být slovo Boží zvěstováno nejprve. Protože je odmítáte... obracíme se k pohanům. Vždyť Pán nám přikázal: ‘Ustanovil jsem tě, abys byl světlem pohanům a nesl spásu až na sám konec země“ (13,46-47). Stejně jako platí princip „získej vůdce a získáš i jeho následovníky“, platí i „získej město a ovlivníš celé území“. To říká i Lukáš slovy: „A slovo Páně se šířilo po celé krajině“ (13,49). Potom, co byli vyhnáni, namířili si to k dalšímu velkému městu Galacie, Ikoniu. Opět čteme zprávu o počátečním úspěchu: „Pavel a Barnabáš mluvili tak mocně, že uvěřilo mnoho Židů i Řeků“ (14,1). I tady náboženští odpůrci rozdělili obyvatele

města a chtěli hlasatele evangelia lapit a ukamenovat. Tak se misioáři ocitli opět na útěku do dalších obcí (Lystra a Derbe), kde „nepřestali kázat evangelium“ (14,6-7). Poté, co „získali mnoho učedníků... se vraceli přes Lystru, Ikonium a Pisidskou Antiochii a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře“ (14,21-22). Systematicky se vraceli a navště­ vovali sbory, které předtím založili. Po „Jeruzalémské konferenci“ a potom, co nějakou dobu kázali a vyučovali v Antiochii, řekl Pavel svému partnerovi: „Navštivme opět naše bratry ve všech městech, kde jsme kázali slovo Páně, a podívejme se, jak se jim daří“ (15,36). Místo Bamabáše se k Pavlovi připojil Silas, aby se opět vydali na západ. Prošli „Sýrií a Kilikií a všude posilovali církve“ (15,41). Z těchto Svatých stránek na dnešního misionáře přímo volají některá poučení. Ten, kdo se pouští do misijního díla, musí být statečný. Je třeba, aby zacílil na větší města a zaměřil se i na některé vůdčí osobnosti. Pracovník si musí uvědomit, že má jen jeden život na to, aby ho odevzdal Kristu, a proto by ho měl využít co nejlépe. Kdekoli se otevřou dveře, zanech za sebou sbor. Navštěvuj ho pak a posiluj, aby z něj mohly vyrůst další sbory se stejnou vírou a praxí. Navracej se do sboru, který tě vyslal, tak jako se Pavel a Barnabáš vraceli do Antiochie, „odkud před časem svěřeni Boží milosti vyšli k dílu, které právě teď dokončili“ (14,26). Jestliže ti dva, oddělení vkládáním rukou ve Sk 13, byli misionáři do zahraničí, pak sbor, který je vyslal, mohl o svých členech mluvit jako o „misionářích v zahraničí skrze přímluvnou modlitbu“. 68

Skutky 10-28

Asi bychom neměli mnoho zpráv o vítězstvích, kdyby nebylo bojovníků na modlitbách, kteří se na bojích podíleli ze své domovské základny v Antiochii Syrské. Sněm, který se konal v Jeruzalémě, zachycený ve Sk 15, má manifestovat jednotu mezi Petrem, Pavlem a jeruzalémským sborem tváří v tvář možnému rozkolu, který působili judaisté. Poskytl přítomným příležitost ukázat jednomyslnou shodu v tom, že se misie má týkat i pohanů. Pavel a Barnabáš vyprávěli, „jak se i pohané obracejí k víře“ (15,3). Petr připomíná, že si ho „Bůh hned na počátku vyvolil“, aby skrze něj „pohané uslyšeli slovo evangelia a uvěřili“ (15,7). Jakub, mluvící za jeruzalémský sbor, jehož autority se rozbrojníci dovolávali, završil svědectví ve prospěch přijetí pohanů tím, že poukázal na to, že s tím se shodují slova proroků: „...aby také ostatní lidé hledali Pána, všechny národy, které jsem přijal za své“ (15,15.17). Lukáš končí čtvrtý oddíl svého líčení stejně, jako předchozí - dobrou zprávou o výsledku misijního úsilí: „A tak se církve upevňovaly ve víře a počet bratří rostl každým dnem“ (16,5). Není z těch, kteří by růžovou barvou malovali falešný obrázek o snadné cestě vyslanců kříže. Po celou cestu se vyskytují obtíže a protivenství a bude tomu tak všude, kam evangelium půjde. Když však přijde čas na konečnou zprávu, nastane radost nad vítězstvím v boji.

Evangelium na cestě do Evropy a Asie (16,6-19,20) Pavlův křesťanský život se dotkl Sýrie, Arábie a Kilikie ještě před tím, co nazýváme jeho misijními cestami. Pohled na mapu tehdejšího římského světa, na místa, kde Pavel založil sbory, mi jasně odhaluje plán, který měl ve své mysli. Zdá se mi, že jeho záměrem bylo vyjít z Antiochie Syrské a zasévat sémě evangelia směrem na západ v jedné římské provincii za druhou, dokud je neobsáhne všechny. Poté, co založil sbor v Galacii, měl se Pavel odebrat dál do Asie (dnešní Turecko), pak Makedonie a Achaje a nakonec navštívit Itálii a Španělsko. Podle této misijní

strategie se měl po provincii Galacii zaměřit na Asii. Tuto taktiku však narušil sám Bůh. Náš misijní kronikář říká, že jim „Duch svátý zabránil zvěstovat slovo v provincii Asii“ (16,6). Pavel měl vidění: „Stanul před ním jakýsi Makedonec a velmi ho prosil: 'Přeprav se do Makedonie a pomoz nám.“ Z toho usoudil, že Bůh chce, aby bylo evangelium nejdříve kázáno v Evropě (16,9-10). Jelikož Lukáš píše v první osobě množného čísla, „chystali jsme se“, „nás volá Bůh“, naznačuje tím, že se skupina skládala z Pavla, Silase (15,40), Timotea (16,3) a samotného Lukáše (16,10). Dobře víte o obráceních, ke kterým v tomto městě došlo - jde o Lydii a žalářníka. Tento nový sbor ukazuje, jak rozmanité lidi přitahovala křesťanská víra. Mezi zakládajícími členy byli cestující žena - obchodnice a strážce vězňů. Křest, kterým byli pokřtěni (16,15.33) je spolu spojil a připojil k celku Kristova těla stejně jistě,