122 44 5MB
Czech Pages [144] Year 1991
Paprsky světla z temné Afriky
J. R. Gschwend
PAPRSKY SVĚTLA Z TEMNÉ AFRIKY Poučné a napínavé příběhy o tom, jak Bůh vedl J. R. Gschwenda v osobním životě i mezi Afričany. Kéž oslaví Boha a šíří osvobozující víru v jeho Syna.
„... Pane, rádi bychom viděli Ježíše.” Jan 12,21
„Pozdvihli oči a neviděli nikoho, než samotného Ježíše. ” Matouš 17,8
Předmluva
„Nebo jestliže jest z lidí rada tato anebo dílo toto, rozprchne se; pakli jest z Boha, nebudete moci toho zkaziti.” (Skutky 5,38 - 39) Toto slovo nechť je úvodem do této knížky jako boha tého zdroje zkušeností ze života jednoho Božího sluhy. Smíme zde prožívat jeho vzrušující životní pouť, po níž jej vedl Bůh. Nevěřící mladý muž, který hledal pravdu, byl zachráněn, aby po celý další život šířil slavné evangelium. Jeho srdce se široce otevřelo evangeliu Ježíše Krista a upo slechl výzvy epištoly 1. Timoteovi 6, 12: „Bojuj ten dobrý boj víry!” Spolu s dalšími bezejmennými bratry v černé Africe zasvětil svůj život evangeliu jako pravé zvěsti víry, a Bůh jim bohatě požehnal. „Počátek moudrosti jest bázeň Hospodina . . .” (Žalm 111, 10) Toto slovo bylo pobídkou k šíření Božího slova a vydávání misijní literatury ve světovém rozsahu. J. R. Gschwend usiloval o záchranu pohanských, démony zasle pených černošských domorodců také pomocí knížky „Srdce člověka” s názornými obrázky srdce. Jako vydavatel misijního časopisu v německém jazyce „Bantu Klánge” (Ozvuky Bantu), tj. ozvěny misie mezi Bantuy, konal spisovatel tichou misijní práci i ve své vlasti a zapojil do Božího díla velký počet pracovníků. Našel neúnavného pomocníka v bratru R. Rothwehrlim, který jako pokladník misie 25 let věrně a tiše až dodnes spolu
5
pracuje na záchraně pohanů. Věrně ho také po dobu více než 40 let podpíraly jeho dvě sestry Marta a Klára. Spisovatel knížky „Paprsky světla z temné Afriky” vydal také mnoho traktátů svědčících o nesmírné síle víry a dal£í spisy o spasení, které volají k pravému křesťanství. Ve všech křesťanských shromážděních, kde J. R. Gschwend vyzýval k víře, spočinulo na toužících duších zřetelné požehnání. Padesát let jeho oddané misijní práce lze vystihnout slovy z 2. Mojžíšovy 32, 27: . . Připaš jeden každý meč svůj k boku svému ...” V různých potřebách a nebezpe čích vydobyl mu jeho meč víry vítězství, ale také bohatou nebeskou radost při záchraně hynoucích duší pohanů. V neposlední řadě připomínám, že misijní práci se za světila celé rodina Gschwendů. Pán si jich používá jako svých nástrojů ke službě mezi pohany jižní Afriky. Tato služba je pro misijní práci viditelným požehnáním. Přeji si, aby hodně čtenářů a přátel misie přijalo tuto knížku, ve které Boží světlo vítězně proměňuje africkou temnotu, s vděčností a duchovním užitkem.
S vděčností za vaši přízeň
W. H. Kunz
6
Ochrana v dětství
Bůh nás ochraňuje tak, že o tom ani nevíme, a přece se čas od času ukáže jeho ochranná ruka docela viditelně. Když jsem byl ještě malým děckem, vezly mne jednou mé milované sestry v kočárku do lesa. Cesta vedla kolem řeky. Na jejím břehu rostly pěkné květiny. Mé dvě ochránkyně nechaly kočárek stát na kopečku a ve své prostotě se pustily do trhání květin. Vábily je jejich krásné barvy, vzdalovaly se víc a víc od spícího bratříčka. Ten se mezitím probudil, začal se vrtět, a tím se kočárek rozjel. Protože jej nikdo nezadržel, vletěl i se mnou do hluboké vody. Cho dec, který se tu právě procházel, postřehl nehodu, skočil pohotově do vody, a zachránil dítě i kočárek. Když mě asi za rok nato vezli na tříkolce ulicemi našeho města, přiběhl náhle šíleným tempem splašený kůň. Všich ni utekli. Kůň tříkolku přeskočil, ale zadní nohou mi způ sobil velkou ránu na čele. Jizva po ní se mi nikdy zcela neztratila. Bůh zachránil mladý život. Jindy se zvolna přibližoval těžký nákladní povoz tažený čtyřmi silnými koňmi. Asi tříletý chlapeček náhle vyběhl a chtěl v poslední chvíli přejít ulici. Ale zrovna před spřežením zakopl a upadl. Povoz přejel nad ním a chlapec - byl jsem to já - utrpěl několik hlubokých tržných ran na hlavě, rukou i nohou. Velice brzy jsem tak dostal vyučení, že ulici mám přecházet opatrně. V mých sedmi letech nám někdo ze msty zapálil dům. Dřevěná stěna ložnice, kde jsem spal se svými dvěma star šími bratry, shořela skoro celá. My hoši jsme byli dýmem zpola zadušeni a v bezvědomí. Bůh způsobil, že naše sestra 7
nemohla spát, protože ji bolely zuby. Ta probudila rodiče. Nebýt toho, žádný z nás chlapců by nezůstal naživu. Když bylo za války s Búry obléháno město Ladysmith, rodiče malé Eveliny v něm hledali ochranu. Evelina si hrála s druhými dětmi před domem. Pojednou zavolala matka děti, aby šly domů. Hned uposlechly. Bezprostředně nato vybuchl na tom místě granát. Okamžitá poslušnost za chránila dětem život. Věrný Bůh nás z milosti stále chránil na nesčetných našich cestách, v různých krajinách, vysvo bodil nás z všelijakých nebezpečí, zachoval před nejmoc nějšími čaroději i před tropickými chorobami. Dokonce tam, kde jsme museli jít přes řeky a proudy, neutonuli jsme, a když jsme šli přes oheň, nespálili jsme se. J. R. G.
Ze smrti do života
Za velké světové války 1914-1918, kdy kolem nás hřměla děla, nalezl jsem pravý pokoj, hluboký, dokonalý, věčný pokoj a k tomu i pravou radost. Prožívám tento pokoj a tuto radost již padesát let; pokoj a radost, které se den ze dne prohlubují a umocňují. Jak jsem toto bohatství našel, kdo mi je dal, odkud pramení? Byl jsem nejmladším dítětem řádné římskokatolické ro diny. Ačkoliv jsem byl stejně jako moje matka velmi zbož ný, a zachovával jsem všechny církevní předpisy, přece jen 8
jsem stále více cítil, že mi něco chybí. Scházela mi oprav dovost! Má duše toužila po Bohu, po živém Bohu, před nímž se musím jednoho dne postavit. Byl jsem přesvědčen, že musím sám najít v lůnu své církve to, co hledám. Proto jsem zdvojnásobil svou horli vost, abych splnil všechna církevní nařízení. Snažil jsem se naučit se zpaměti nejdelší modlitby, a ty jsem potom co nejčastěji a vroucně opakoval. Co nejčastěji jsem se zpo vídal ze svých hříchů, které se však přesto stále více množily. Málokdy jsem chyběl při bohoslužbách. Každé ráno jsem spěchal na ranní mši a navečer k růženci. Ale ani všechna ta námaha, má velká horlivost a má vnitřní odevzdanost nemohly utišit žízeň mé duše. Tu mohl uhasit jen samotný živý Bůh. Často jsem se schoval v některém zákoutí kostela. Když jsem se domníval, že mne nikdo nevidí, napil jsem se co nejvíc tak zvané „svěcené vody”, ačkoliv ta byla určena jen k vnějšímu obřadu. Ve své dětské mysli jsem pociťoval, že potřebuji více toho vnitřního než vnějšího. Hlad a žízeň mé duše však zůstaly neuhašeny. Mé nitro se nezměnilo. Teprve později jsem mohl pít tu vodu, o které Ježíš řekl: , Ale kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíz nil by na věky, ale voda ta, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.” (J 4,14) Bohu díky, tato studnice prýští v mém nitru již více než padesát let jako nevysychající pramen věčného pokoje a pravé nebeské radosti (J 7, 38). Co všechno nabízí ďábel, aby dal lidem ubohou ná hražku, a okradl je tak o slavné spasení v Kristu! Jak snadno se nechá člověk oklamat zemskými věcmi, které nikdy nemohou utišit žízeň duše. Přes všechnu mou náboženskou aktivitu prahla má duše dále po Bohu. Často jsem vystoupil na vysoké hory, abych téměř celé noci hledal Boha. V horách jsem se sice osvě 9
žoval čerstvým horským vzduchem, podivoval jsem se nádhernému Božímu vesmíru, krásným, s ničím nesrovna telným východům slunce, ale spasení své duše, po němž jsem tolik toužil, jsem nenašel. Teprve později, na hoře Golgotě, u paty kříže mého Spasitele, byla moje hluboká tužba konečně utišena. Třebaže jsem se velice namáhal uniknout hříchům, přes všechny zpovědi, poutě a procesí jsem cítil, jak mocnosti hříchu jsou silnější než mé síly a církevní zákony. „Nebo chtění hotové mám, ale abych vykonati mohl dobré, tohoť nenalézám.” (Ř 7, 18) Jak často jsem si musel po marném boji s hříchem, který jsem nenáviděl, s povzdechem říci: „Bídný já člověk, kdo mne vysvobodí?” V době mého marného hledání pokoje a světla vypukla v roce 1914 první světová válka. Byl jsem povolán do armá dy a přidělen k dělostřelectvu, kde byl posměch a opilství na denním pořádku. Rozvrácenost mladých mužů vedla k velkým nešvarům. Vojáci byli většinou katolíci a těch málo protestantů, které jsme nazývali „kacíři”, nebylo o mnoho lepších; všichni se nechali strhnout do víru hříchu. Žel, nemohu si vzpomenout ani na jednoho muže, který by se projevil jako křesťan. „Jakož psáno jest: Že není spra vedlivého, ani jednoho. Není rozumného, není, kdo by hle dal Boha. Všickni se uchýlili, spolu neužiteční učiněni jsou; není, kdo by činil dobré, není ani jednoho.” (Ř 3,10-12) S milióny jiných jsem začal nenávidět náboženství a jeho slepé vůdce. Dospěl jsem k závěru, že všechna náboženství nejsou v podstatě nic jiného než pokrytectví, klam a omyl. Ano, zašel jsem tak daleko, že jsem už nemohl věřit, že Bůh existuje. Čas od času jsme se museli zúčastnit vojen ských bohoslužeb, z nichž jsme odcházeli čím dále tím více znechuceni. Konečně jsem se obrátil k „děravým studni cím” světa a jejich radostem, abych tam utišil žízeň duše, až se mi i to zhnusilo. 10
V protestantské církvi nebo společnosti jsem nenašel útočiště. Říkal jsem si, že když mi nemohla pomoci tak zvaná „samospasitelná” církev, tím méně to dokáží jiné denominace. Podle našeho úsudku byly všechny kacířské, a jejich členové kacíři. Často jsem se rozhodoval, že budu mít Boha, opravdového Boha, anebo nic. Bezduché a for mální bohoslužby a ceremonie mne omrzely. Nechtěl jsem se nechat po celý život svádět falešným a bludným nábo ženstvím, abych se pak na konci života musel postavit před Bohem jako prázdná nádoba. Ale Bůh, který řekl, že kdo hledá, také nalézá, znal cestu, kudy mě dovést k živé vodě. On, který poslal svého jednorozeného Syna, aby hledal a spasil, co bylo zahynulo, mne vedl nenadálou cestou, aby se mi zjevil. V roce 1916, to jsem už sloužil dvě léta u dělostřelectva, naskytla se mi výhodná příležitost tříměsíční dovolené. Vydělal jsem si v té době v Německu hodně peněz. Škoda, že jsem se potom zase musel vrátit do Švýcarska, neboť moje dovolená nemohla být prodloužena. Před nastoupe ním zpáteční cesty jsem byl zatčen pro vyzvědačství. Měl jsem v té věci čisté svědomí, a proto jsem byl přesvědčen, že mne po krátké době zase pustí na svobodu, ale místo toho mne vláčeli z jednoho vězení do druhého. Nakonec mnQ strčili do starého vězení, kde byla pohřbena každá naděje, že budu brzy osvobozen. Jídlo tam bylo velice skrovné, neboť tehdy trpěl nedostatkem celý ně mecký národ. Jednoho dne, když mi bylo velice zle, uslyšel jsem na jednou zvučný hlas, jak volá zřetelně: „Všechny tvé vlasy jsou sečteny.” Obrátil jsem se: chtěl jsem vědět, kdo to ke mně promluvil. Nikoho jsem nenašel, a přece hlas nepři cházel zvenku. Neznal jsem Bibli, a proto jsem nevěděl, že tato slova pocházejí z Božích úst (Mt 10, 30; L 12, 7). 11
V uších mi stále zněl tento hlas, nemohl jsem se jej zbavit. Divil jsem se, co to jen má znamenat. Příštího dne jsem se od jednoho spoluvězně Švýcara dověděl, že nás chtějí zastřelit. Teď jsem začal chápat záhadu onoho podivného hlasu. Jistě to byl anděl smrti, o němž nám v církvi tolik vyprávěli. Teď zřejmě byly moje dny, možná hodiny, sečteny. Poprava byla blízko. Strach ze smrti na mne dopadal pokaždé, když jsem slyšel dozorce otvírat některé z těžkých dveří. Bál jsem se, že mne již povedou na popraviště. Vleklo se to mnoho dní a týdnů, a nic se nestalo. Ale slova: „Všechny tvé vlasy jsou sečteny,” stále ve mně zvučela a velice mnou otřásala. Nemohl jsem zapomenout na tak vážnou výstrahu, zaměstnávala mne ve dne i v noci. Měl jsem stále ještě dost času k přemýšlení. Seděl jsem, ponechán sám sobě, sužován hladem v tmavé, studené cele. Tu se konečně ve mně probudila myšlenka, zda přece jen není Bůh. Je vůbec možné představit si Boha, který by mohl mluvit s člověkem tak, aby ho slyšel? Takové myšlen ky se honily v mém mozku. Nepromluvil to snad tehdy tak zvláštním hlasem Bůh? Je-li to tak, pak by musel být podi vuhodný Bůh, který se velice stará o své stvoření, že sám počítá jeho vlasy. Potom mě však musí velmi dobře znát, a vědět o mně více, neboť já si vlasy na hlavě spočítat nedovedu. A je-li to tak, pak musí tento Bůh také vědět, že jsem uvězněn nespravedlivě. Neurazil jsem ho snad? Ta kové se ve mně vynořovaly myšlenky. Konečně jsem dospíval stále více k přesvědčení, že ke mně promluvil sám Bůh. Rozhodl jsem se hledat Boha ve vroucích modlitbách. Poháněla mne naděje, že se mi zase zjeví a vysvobodí mne od brzké smrti. Nevěděl jsem, že mohu mluvit s Bohem vlastními slovy. Opakoval jsem ve své bídě všechny modlitby, které jsem znal zpaměti, ob zvláště růženec. Klečel jsem od časného rána do pozdního 12
večera. Dva dny přešly, aniž by se stalo něco neobvyklého. Ale třetího dne, brzo ráno, sotva jsem se začal modlit, byla má jinak tak temná cela naplněna předivným, jasným, nad přirozeným světlem. Byl jsem si jist, že to bylo světlo živého, svátého Boha, před nímž jsem ihned padl na tvář. V tom vše pronikajícím Božím světle jsem najednou viděl všechny hříchy celého svého života. Před mýma očima zře telně vyvstávaly mé veliké viny i z doby dětství. Bylo mi připomenuto i ono první provinění, které spadalo do doby, kdy jsem byl ještě malým hochem. Tehdy ztratil můj kama rád při hrách malý peníz. Věděl jsem, na kterém místě leží, ale neukázal jsem mu jej. Potom jsem si jej přivlastnil, abych si zaň mohl koupit sladkosti. Bůh tedy nepřehlíží nic, ani hříchy mládí. Znovu se přede mnou objevily i ty hříchy, z nichž jsem se zpovídal kněžím. Měl jsem je vyznat Bohu, který jediný odpouští hříchy. Jestliže zhřešíme proti bliž nímu, je správné, abychom poprosili za odpuštění jeho. Při tomto pohledu do svého nitra jsem byl opravdu zděšen, cítil jsem se nahý a bez jakéhokoliv ospravedlnění před třikrát svátým Bohem, od něhož jsem - tak jsem věřil odsouzen do pekla. Tak, jak to kdysi udělali Adam a Eva, pokoušel jsem se i já zakrýt svou nahotu listím dobrých skutků. Všechny jsem je rozložil před Bohem: že jsem dříve chodil dvakrát denně do kostela, že jsem si nashro máždil nejméně na 100 let odpustků, že jsem upřímně opa koval zbožné modlitby ke svátým a matce Marii, takže nebudu muset vůbec nebo přinejmenším ne dlouho trpět v očistci. Pokoušel jsem se nyní připomenout Bohu mnohé dobré skutky, které mi měly získat spasení. Doufal jsem, že tak najdu před Bohem milost. Bůh mi však ukázal, že toto vše je v jeho svátém světle jen nečistý, špinavý oděv. A zvlášť když dobré skutky byly zmazány ohavnou pýchou. Ačkoliv jsem ještě nikdy nečetl Boží slovo z Izaiáše 64, 6, které říká, že veškerá naše spravedlnost je jako roucho 13
ohyzdné, prožíval jsem to na sobě. Bylo mi jasné, že nic, ale skutečně nic z vlastního já a mých skutků nemůže ob stát před svátým Bohem. Věděl jsem, že jsem úplně ztracen. Břemeno hříchů le želo na mně jako hora, tlačilo mne dolů do věčného pekla. Uvědomoval jsem si, že nikdy neuvidím Boha, ale věčné odsouzení, a to přes svou dřívější zbožnost a věrnost církvi. Vzdálené hřmění děl, které pronikalo i silnými vězeňskými zdmi, mi připadalo jako hněvivá Boží řeč k hříšnému lid stvu. Ve své hluboké duchovní depresi a náporu hříchů jsem po celé hodiny volal k Bohu o odpuštění. Ačkoliv má cela byla studená, koupal jsem se celý ve studeném potu. Věděl jsem, že budu-li v tomto stavu zastřelen, budu na vždy ztracen, aniž bych kdy směl uvidět pravé světlo života. V této své nejvyšší nouzi jsem však směl prožít to, že Bůh nemá zalíbení ve smrti bezbožného, ale aby se odvrátil od své cesty a živ byl (Ez 33, 11). Když ještě byly mé oči zality slzami pokání, zjevil se najednou v koutě živý obraz ukřižovaného Spasitele v přirozené velikosti. To nebyl mrt vý obraz, jak jsem jej jako katolík často vídával. Viděl jsem zcela zřetelně téci krev Páně z mnoha ran, dokonce něko lik kapek krve, které stékaly tu a tam po jeho obličeji zne tvořeném velikou bolestí. Zdálo se mi, že vidím celou hoř kost všech lidských hříchů a bolestí na této zmučené oběti. Bylo mi, jako by se hněv Boží pomstil na tom, který zde přede mnou visí na kříži. Toto nebeské zjevení mne uchvátilo. Pronikalo až do morku kostí. Čím více jsem ten obraz pozoroval, tím hlou běji se vrýval do mého srdce. Aniž bych mohl vyslovit jedi né slovo, otevřelo se mé silně tlukoucí srdce Boží lásce. Nato jsem zpozoroval, jak obraz muže bolesti pomalu mi zel. Dříve než zmizel, má pozornost se ještě jednou sou středila na krev, která tekla z mnohých ran, z rukou, nohou, z jeho boku. Byla to drahá krev Ježíšova, která 14
mluví mocněji než krev Ábelova nebo krev kterékoli jiné oběti. Vše mluvilo jasně k mému srdci a tu jsem začal rozumět, že Beránek Boží umíral na kříži za mne. Trest, který měl stihnout mne, postihl jej, spravedlivého. On byl zraněn pro má přestoupení a ubit pro mnohé hříchy. Trest stihl jej, abychom měli pokoj já i ty, milý čtenáři (Iz 53). Ještě než toto Zvláštní vidění, z něhož jsem nakonec viděl jen tu krev, zmizelo úplně, spadlo najednou celé břemeno mých hříchů ze mne. Věděl jsem, že jsem smířen s Bohem a očištěn ode všech hříchů, protože byly smyty Kristovou krví. Sice jsem do té doby ještě nečetl drahá slova z 1. Jana 1, 7, kde stojí psáno: „Krev Krista Ježíše Syna Božího očišťuje nás od všelikého hříchu,” ale teď jsem to směl ve skutečnosti prožívat. Cítil jsem, že jsem očištěn od každé poskvrny hříchu, posvěcen krví a obětí těla Ježíšova. Nejraději bych býval hned opustil svět, abych se setkal s láskyplným Bohem a bydlil s ním na věky. Všechen můj strach ze smrti zmizel (Žd 2,15). Brzká poprava by mi byla skoro příjemná. Přímo jsem toužil po tom dostat se - po kud možno hned - k tomu, který trpěl za všechny mé viny, a tak mne smířil s Bohem. Hluboký nevysvětlitelný pokoj naplnil celou mou bytost. Byl to Boží pokoj, který pře vyšuje všeliký rozum. K tomu přistoupila ještě pravá, blažená radost, která mne přeplňovala a která mne v dal ších padesáti letech života víry nikdy neopustila. Teď jsem porozuměl, že království Boží nezáleží v jídle a pití, ale v spravedlnosti, pokoji a radosti v Duchu svátém. Nalezl jsem spravedlnost, která je z víry v dílo vykonané na Golgotě: kdo upřímně věří v Ježíše, je ospravedlněn (Ř 10, 4.9.10). Skrze Ježíše a jeho krev jsem nalezl pravý pokoj zpečetěný v srdci nevyslovitelnou radostí Ducha svátého. Jaký div mít v srdci Boží království; převyšuje to každou radost pomíjejícího světa. Jediná hodina prožitá s Bohem 15
v této svaté radosti je cennější než celý dlouhý život strá vený ve věcech tohoto světa. Protože jsem byl již hotov setkat se s Bohem, dával jsem spíše přednost popravě než propuštění. Za žádnou cenu jsem nechtěl ztratit onu vnitřní čistotu, neboť jsem věděl: „Ti, kteří jsou čistého srdce, Boha viděti budou.” Ještě jsem nevěděl, že Bůh nás dokáže zachovat v čistotě i upro střed ubohého, hříchy zamořeného světa. Děkoval jsem Bohu právě tak dlouho, jak jsem před tím prosil o milost. Když jsem písněmi chvály vyjadřoval svou vděčnou radost, vzpomněl jsem si na své milé příbuzné ve své vlasti. Jaksi mne to teď nutilo, abych jim i jiným sdělil něco ze svého zázračného prožitku, z dosaženého pokoje a radosti. Padl jsem zase na kolena, vložil jsem celý svůj další život do Božích rukou a ještě jednou jsem řekl Pánu, jak toužím po tom, abych byl co nejdříve u něj. Dále jsem mu slíbil, že po celý další život budu sloužit jemu, jestliže mne vysvo bodí z vězení. Již příštího dne se otevřely dveře žaláře, který se mi stal nebeským místem. Má nevina byla prokázána, a tak jsem byl propuštěn na svobodu. Z celého srdce jsem děkoval Bohu za dvojí osvobození: vyproštění z hříchů, ze strachu před smrtí a za osvobození z masívních vězeňských zdí. Je tedy skutečně pravda, že koho Syn vysvobodí, ten je vprav dě svobodný (J 8, 36).
16
Kdo hledá, nalézá
Když jsem se dostal zpět do Švýcarska, musel jsem se hned hlásit k vojenské službě. Už příštího dne jsem byl znovu mezi vojáky, kteří nadávali. Za žádnou cenu jsem nechtěl ztratit tu zvláštní čistotu srdce, kterou jsem dostal vírou v moc Ježíšovy krve. Prázdné ceremonie a zbytečné obřady katolických bohoslužeb mi nemohly už nic dát. Na protestanty jsem se však stále ještě díval jako na kacíře a na jejich bibli jako na ďáblovu knihu. Katolickou bibli jsme ještě neznali. Jako silný mladý muž jsem spoléhal na svou vůli, že budu sloužit Bohu podle svého slibu ve vězení. Netrvalo dlouho, a já musel pochopit, že hřích a satan jsou silnější než má vůle (Ř 7, 18-25). Chyběla mi duchovní potrava a křesťanské obecenství. Po tříměsíční službě na italské hranici jsme přišli do kasáren v St. Gallen, kde bydlela má matka. Tam mne jeden člověk pozval do shromáždění letničních. Zval mne tam už víckrát, ale odmítal jsem to, neboť jsme se na ně dívali jako na tu nejhorší protestantskou sektu. Ve vědomí, že bez duchovní potravy nemohu existovat, rozhodl jsem se, že se na vlastní oči přesvědčím, co se u těch posmí vaných letničních děje. Musím přiznat, že život a chování osoby, která mne zvala, byly úplně jiné než u druhých. Jed nou ve čtvrtek jsem se zúčastnil jejich modlitebního shro máždění. Bylo tam asi patnáct lidí z chudších vrstev, shro máždili se v bývalé dílně. Do očí bil veliký kontrast mezi tímto místem a blízkou katedrálou vyzdobenou zlatém a stříbrem. To pro mne přece nebyl žádný kostel. Když se všichni vkleče pomodlili tak, jak jim to šlo ze srdce, kázal 17
vedoucí na základě bible. Všechno to bylo pro mne cizí. Kázání bylo pro věřící, a já jsem z toho málo chápal. Nako nec se všichni ještě jednou na kolenou modlili.
Boží přítomnost
Když jsem byl s ostatními na kolenou, pocítil jsem zcela jasně Boží přítomnost. V sále panovalo nebeské ticho. Po tom začal někdo hlasitě mluvit, a to v jazyku, který mi byl docela cizí. Ještě nikdy jsem neslyšel takovou řeč a nepo cítil tak zřetelně Boží přítomnost. Prožíval jsem ji jen v německém vězení. Věděl jsem, že se tu zjevuje tentýž Bůh. Jiná osoba nyní vykládala tuto řeč do mé mateřštiny. Dosud jsem nečetl bibli, a tak jsem nevěděl nic o darech Ducha svátého popsaných v 1. Korintským 12,13. a 14. ka pitole. Působení Ducha svátého bylo pro mne zcela nové, a přece jsem s jistotou věděl, že tímto poselstvím v jazyce mluvil Bůh ke mně. Bylo mi, jak je psáno v 1. Korintským 14, 24 - 25: „tajnosti mého srdce byly zjeveny.” Padl jsem na tvář a chválil jsem Boha, neboť jsem věděl, že Bůh je skutečně v našem středu. Ježíš přece řekl: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.”
18
Boha, nebo nic Tato událost rozhodla o mém dalším životě. Chtěl jsem Boha, nebo nic. Měl jsem už dost těch prázdných cere monií. Nechtěl jsem být na konci života zklamán. Nechtěl jsem se setkat se svátým Bohem nepřipraven, ale chtěl jsem najít vstup do jeho slávy. Znovu jsem se tomuto pře divnému Bohu vydal a také jsem přijal bibli jako Slovo inspirované Bohem. Byl jsem zvědav, co budou dělat bez božní vojáci, až mě uvidí s Biblí. Proto jsem si koupil Bibli se zelenými deskami, která vypadala jako obyčejná kniha. Tehdy ještě ve mně vězela zbabělost. Nejdříve jsem četl Bibli tajně a prosil Boha o osvícení. Jeho Slovo se stalo pravým chlebem pro mou hladovějící duši a svící mým no hám. Pokaždé, když jsem četl, připadalo mi, že sedím u bo hatě prostřeného stolu, na němž je hojnost jídla a pití. Pil jsem přímo z pramene vody života, čisté jako křišťál. Opustil mne strach z lidí a začal jsem číst drahé Slovo veřejně. Vyvolalo to hodně posměchu a pronásledování, ale také krásná vítězství ve jménu Ježíše.
Světlo vytlačuje tmu V roce 1918 za epidemie chřipky jsem musel spát mno ho nocí v kasárenském sklepě na slámě. Všechna lůžka byla obsazena tisíci vojáků, nemocných i umírajících na
19
chřipku. Všeobecná železniční stávka ochromila všechnu dopravu. Okolo dlouhých stolů ve sklepě sedělo asi padesát vojáků. Hráli karty, pili víno i jiný alkohol zároveň s léky, aby zahnali nemoc. Pokládal jsem za nejrozumnější leh nout si do kouta na slámu a číst Bibli. A už na mne létaly různé předměty, dokonce láhve a boty, abych nemohl číst. Vstal jsem tedy a sedl si s otevřenou Biblí za stůl. Sotva jsem však usedl, všichni přítomní vstali a prohlásili: .Jestli sem jdeš s tou svou biblí, tak my jdeme pryč.” Řekli a šli. Zůstal jsem sám. Pil jsem spokojeně ze studnice Božího slova, jak jsem po tom toužil. Za dvacet minut se vraceli posměvači jeden za druhým jako potrestané děti. Venku v dlouhé zimní noci vydržet nemohli a kasárny opustit ne směli. Bůh k nim promluvil. Nesměle se postavili vedle mne i za mne, aby viděli, co čtu. Nakonec jeden z nich řekl: „Přál bych si mít ten pokoj a radost, co máš ty.” Měl jsem pak možnost vydat jim svědectví o úplném spasení i o po koji v Ježíši Kristu.
Moc z výsosti
Tři měsíce poté, co jsem přijal bibli jako Slovo Boží, využil jsem dovolené na konci týdne, abych navštívil svou matku. Před spánkem, i když jsem byl unaven, pomodlil jsem se krátce a vroucně ke svému nebeskému Otci. Prosil jsem ho, aby mi dal to, co měli první křesťané. Četbou
20
Janova evangelia a Skutků se mi ujasnilo, že první křesťané měli zkušenost a Boží sílu, které jsem neměl. „Musím to mít,” prosil jsem. Bez tohoto požehnání a síly nemohu ob stát mezi světsky smýšlejícími vojáky. „Dej mi to, co jsi dal prvním křesťanům,” prosil jsem s dětskou důvěrou. Nevě děl jsem ještě, že jde o křest Duchem svátým a ohněm. Ne doléhala na mne žádná pochybnost, věřil jsem prostě, že můj nebeský Otec mi dá, zač jej prosím. Nestaral jsem se, kde, jak a kdy to udělá. Ježíš přece řekl, že poprosí-li syn otce o chleba nebo vejce, nedá mu otec kámen nebo štíra. Tím spíše dá Otec v nebesích Ducha svátého těm, kteří ho o to prosí. S tím jsem ulehl a usnul. Po půlnoci jsem se probudil hlukem ve světnici a myslel jsem, že jsem jej způsobil sám. Světnice byla plná Boží slávy. Boží moc na mne sestoupila a já hlasitě mluvil cizími jazyky tak, jak mi Duch svátý dával promlouvat. Ačkoliv jsem mluvil cizí řečí, věděl jsem, co říkám. Bylo to líbezné a podivuhodné chválení Boha s díkčiněním a velebením Ježíšova jména. Prožil jsem hlubokou a podivuhodnou změnu; od toho dne jsem mocně pociťoval pomazání a sílu Ducha svátého. Mohl jsem svobodněji svědčit a zvěstovat Boží slovo a mé modlitby měly větší sílu. Duchovní dary, které mi byly tehdy darovány, mi zůstaly dodnes. Toho nedělního rána jsem navštívil podruhé shromáždě ní letniční církve. Tentokrát bylo větší. Už na začátku, když jsme všichni klečeli, sestoupila na jednoho člena sboru moc Boží. Přinesl poselství v jazycích. Bůh mi daroval jeho vý klad. Potom byla ještě dvě taková poselství, a jejich výklad zapůsobil na přítomné tak, že celé shromáždění se v slzách kořilo před Bohem. Poznali, že Bůh k nim promluvil zvláštním způsobem ústy nemluvněte v Kristu (1 K 12, 26 - 32). Poselství se zakládalo na slovu z epištoly ke Galatským 6, 2: „Jedni druhých břemena neste, a tak plňte 21
zákon Kristův.” Jak máme vybudovat dům Boží, řekl Pán, jestliže jedna cihla nechce nosit druhou, chce-li být každý nahoře a obdivován, a nikdo není ochoten bez okázalosti nést břemena a bolesti druhých. Nechce nést břímě tam, kde moudrý stavitel cihlu zasadil. Pán mluvil tak prostě a názorně, že ho všichni se slzami prosili za odpuštění. Vyznávali, že jako cihly téhož duchov ního domu i jako údové téhož duchovního těla selhali. Do konce sám věrný kazatel a jeho manželka se sklonili před Bohem i sborem. Uznávali, že v tom také chybovali. Čle nové sboru pak zase prosili o odpuštění je. Nakonec celý sbor chválil Boha, byla tu jednota srdcí i duší.
Obrácení mé matky
Po konci týdne naplněném takovými událostmi jsem dále sloužil v armádě. Předivný křest Duchem svátým mi přinesl radost a smělost ke svědectví o Kristu, ale také ochotu trpělivě snášet posměch a pronásledování. Stále více a více mi Bůh zjevoval ze svého Slova. Mezitím do sáhly plného spasení mé dvě starší sestry. Psal jsem jim o veliké záchraně v Kristu. Proto zatoužily po letničním shromáždění. Evangeliem jim tam posloužil kazatel, bývalý katolík z Itálie. Jednoho dne jsem od nich dostal dopis, kde mi sdělo valy, že odevzdaly svůj život Bohu. Přály si křest ve vodě,
22
aby byly s Kristem pohřbeny v jeho smrt. Tázaly se mě, nechci-li se dát pokřtít s nimi. Tato otázka mě zaskočila, protože o „křtu dospělých” jsem nic nevěděl. Neměl jsem se právě s kým poradit, a proto jsem hledal vysvětlení ve Slovu Božím. Brzy se mi ujasnilo, že jako dítě jsem sice byl pokropen vodou, ale stalo se tak bez mého osobního roz hodnutí. Nesplňoval jsem tehdy základní podmínky křtu, totiž víru v Krista, obrácení. Všiml jsem si, že Jan Křtitel odmítl křtít zákoníky a farizeje, protože nenesli ovoce po kání. O letnicích řekl Petr zástupům: „Pokání čiňte, a po křti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuště ní hříchů, a přijmete dar Ducha svátého.” (Sk 2, 38) Sám Ježíš řekl: „Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude.” (Mk 16, 16) Dospěl jsem k přesvědčení, že kdo činil pravé pokání a vpravdě uvěřil v Ježíše Krista jako svého Spa sitele, má se nechat pokřtít tak, aby bylo zřejmé, že s Kris tem umírá světu, a povstává k novému životu. Měl jsem v srdci jistotu, že mne Kristus očistil od všech hříchů, že jsem prožil znovuzrození, a poněvadž jsem byl dokonce po křtěn Duchem svátým, nechápal jsem hned, proč bych se musel nechat pokřtít. Četl jsem potom ještě z Matouše 3, 13-17, že Ježíš prosil Jana Křtitele, aby jej pokřtil. Jestliže on pokládal za nutné dát se pokřtít a jestliže jeho Otec a Duch svátý to viditelně a slyšitelně potvrdili, nesmím křest ve vodě odmítat ani já. Při nejbližší dovolené na konci týdne jsem přišel den před křtem k matce. Pověděli jsme jí, co chceme udělat. To v ní vyvolalo těžký vnitřní boj. Hořce plakala. Vždycky očekávala a modlila se za to, aby její nejmladší syn byl katolickým knězem. Teď byly všechny její naděje zmařeny. I když věděla o mém obrácení, stále čekala, že se brzy vrátím zpět do jediné pravé a spasitelné církve. Snažili jsme se ospravedlnit své jednání ze slova Božího, ale matka tomu nemohla porozumět. Nezbylo nám než poslechnout
23
v první řadě Boha, modlit se a dokázat, že i když naši dra hou matku velice milujeme, Ježíš je nám ještě dražší. Bylo by nesprávné milovat matku více než Ježíše, Syna Božího. V neděli ve čtyři hodiny ráno jsme vyšli z domu, abychom se dostali k dosti vzdálené řece. V ní jsme byli pokřtěni při východu slunce v slavné Boží přítomnosti ve jméno Otce, Syna i Ducha svátého. Odložili jsme tedy starého člověka a oblékli Krista (Ga 3, 27). Po požehnaném shromáždění ve sborové místnosti jsme přišli v poledne domů. S obědem jsme nepočítali. Báli jsme se, že najdeme naši milovanou matku nemocnou z těžkého zklamání, které jsme jí způso bili křtem. Byli jsme radostně překvapeni, když jsme ji našli v ku chyni rozzářenou a velice šťastnou. „Co se jen s tebou stalo, drahá maminko, že ti tvář září radostí?” tázal jsem se. „Už je všechno dobré a v pořádku,” odpověděla mírně. „Ano, ale včera se zdálo, že se trápíš,” pokračoval jsem. „Teď už vím, že jdete správnou cestou,” zněla její odpo věď. , Jak to víš, že jsme na správné cestě? Ještě včera jsi tak hořce plakala, že jsme na špatné cestě, na cestě do pekla.” Po několika dalších otázkách nám matka vyprávěla, co se stalo uplynulé noci. Dovolte, abych tuto událost po psal jejími slovy: „Po půlnoci mě probudilo jasné světlo. Byla jsem opravdu probuzena a divila jsem se stále jasněj šímu světlu, které se objevilo dole u stěny. Nebála jsem se, neboť jsem cítila Boží laskavou přítomnost. Světlo bylo jemné a jako vycházející slunce. Když se rozšířilo na celou stěnu, objevili se dva překrásní andělé, vycházeli z toho světla. V rukou drželi velkou černou tabuli. Na ní bylo zlatými, zářícími písmeny napsáno: ,Dnes se stalo spasení tomuto domu.’ S údivem jsem se chvíli dívala na milé an děly a znovu a znovu jsem četla ta slova. Najednou jsem měla jistotu, že se mnou mluví Bůh a ujišťuje mě, že mé děti našly jedině správnou cestu, a že se už nemusím trápit.
24
Opustily mě všechny pochybnosti a strach, protože jsem věděla, že mé děti našly v Kristu pravé spasení.” Andělé zmizeli, ale v srdci mé matky zůstalo světlo ži vota. Odevzdala Bohu celý svůj život a v krvi Ježíše Krista našla odpuštění a očištění všech hříchů. Po třech letech byla velice šťastná, když viděla svého nejmladšího syna odjíždět do temné Afriky, aby nesl slavné evangelium na samý konec světa. Po několika letech podivuhodně zemře la. Třebaže byla velice nemocná, šeptala mým sestrám, které o ni pečovaly, tichým hlasem: „Neslyšíte je? Ó, jak krásně andělé zpívají! Copak to neslyšíte?” Se zářícím obličejem, naplněna nebeskou blažeností, přešla do věč nosti bez jakýchkoliv pochybností či obav. Věděla, že všechny její hříchy byly zahlazeny drahou krví Ježíšovou a že také její jméno bylo zapsáno v knize života. Tak byla navždy smazána i poslední stopa falešného učení, v němž jsme byli od mládí vychováváni, že totiž mimo katolickou církev nemůže být nikdo spasen. Dej Bůh ještě mnohým duším, ať jsou katolíci, protestanti, židé nebo pohané, aby poznali a přijali Ježíše Krista jako svého osobního a dokonalého Zachránce a Spasitele, jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi. V nebi nebudou katolíci ani protestanti, ale jen ti, kdo prožili pravé pokání, jejichž hříchy jsou odpuštěny a kteří jsou obmyti krví Ježíše, Be ránka Božího, jenž snímá hřích světa. Budou tam znovu zrození skrze živé Boží slovo a Ducha svátého, jejichž jmé na jsou zapsána v knize Beránkově. Zjevení 5, 8-10, Zje vení?, 13-17, Zjevem 12,11, Zjevení 20, 12, Lukáš 10, 20, Jan 3, 5-16.
25
Já jsem tvůj Pán a Lékař
Tato zpráva by nebyla úplná, kdybych nesvědčil o Boží uzdravující moci. Více než čtyřicet let jsme prožívali (totiž také moje žena a pět dětí), že Ježíš je dostatečným lékařem ducha, duše i těla. Za hrozné chřipkové epidemie v roce 1918 jsem onemocněl na smrt. Vojáci i civilisté umírali po tisících a bylo pohřbeno dokonce i několik mých kolegů vojáků. Při čtení Bible jsem došel k přesvědčení, že mi pomůže Kristus, který je včera, dnes i na věky tentýž. Do stal jsem dovolenou. Řekli mi totiž, že když se nechci pod řídit lékařskému léčení, abych šel zemřít domů. Bylo mi úplně jasné, že uzdravit mě může jedině Bůh, a že to také učiní. Stalo se, že několik bratří a sester - téže drahé víry - se sešlo k večeři Páně, jíž jsem se rovněž zúčastnil. Když jsem přijímal chléb, vzpomněl jsem si, že tělo Ježíše Krista bylo zbičováno a umučeno, a že proto může být uzdraveno i mé tělo. Při večeři Páně na mne náhle sestoupila Boží uzdravující moc a prošla mým tělem jako elektrický proud od hlavy až k patě. Horečka i nemoc mne opustily. Byl jsem dokonale uzdraven. K údivu všech, kteří mne znali a byli přesvědčeni, že musím zemřít, jsem se znovu hlásil do vojenské služby. O mnoho let později, bylo to v Lesothu, jsem onemoc něl revmatickou horečkou. Tři týdny jsem se dnem i nocí svíjel v bolestech. Tehdy přišel jeden věřící bratr, položil na mne podle Marka 16,18 ruce. Sotva se začal modlit, všech ny bolesti zmizely. Na konci strašného sucha, hladomoru a tyfové epidemie v letech 1933-1934 jsem málem podlehl smrtelné horečce. 26
Celé tři týdny jsem byl v bezvědomí a zdálo se, že každou chvíli nastane smrt. Bůh vyslyšel modlitby a vyvedl mne z agónie. První moje myšlenka poté, co jsem nabyl vědomí, byla slova: „Zsinalostí jeho uzdraven jsem.” (Iz 53, 5) Teď jsem se musel ve škole víry učit novému úkolu, to tiž že Boží zaslíbení se nepřijímá jen vírou, ale také trpělivostí. I když jsem věděl, že jsem uzdraven Kristovou sinalostí, přece jsem musel ještě šest let vytrvat ve víře a trpělivosti, až Bůh toto uzdravení mého těla plně usku tečnil a zjevil. Trpělivá víra mi pomohla pokojně vyčkat naplnění Slova Božího. Nesáhl jsem po lidských prostřed cích a pomoci. Stačila mi jistota, že Ježíš dokonal mé uzdravení na Golgotě. Těžkých zkoušek bylo dost, ale Bůh také mnohokrát vzácným způsobem vyslyšel mé modlitby. Tím nechci říci, že pohrdám lékařskou vědou anebo že ji tupím. Teprve nedávno mne Pán v jednom velkém utrpení vedl - jak se odvažuji věřit - k tomu, abych přijal jeho pomoc z lidských rukou. Kromě toho jsem víc než kdykoli jindy přesvědčen, že Bůh, který řekl Mojžíšovi: „Já jsem Hospodin, kterýž tě uzdravuji,” je stále ještě tentýž, takže mu můžeme plně důvěřovat. On mne také již ve vysokém věku bez jakékoli lékařské pomoci osvobodil od šedého zákalu. Nemohu Bohu ani dost děkovat za to zázračné uzdravování. Kdo věří vpravdě v Ježíše Krista, bude žít, i kdyby zemřel.
27
Povolání a vyslání do Boží služby Nezměrná Boží láska, která mne zachránila, pobízela mne víc a více, abych vedl ke spasení i jiné. Ještě ve vojenské službě jsem svědčil o zachraňující Boží lásce vojákům a důstojníkům. Jednoho rána, bylo to v roce 1918, jsem probíral sedmou kapitolu Skutků. Při čtení třetího verše zvětšila se mi před očima písmena a v zářivých vel kých písmenech jsem četl tato slova: „Vyjdi ze země své a z příbuznosti své, a pojď do země, kterou ukáži tobě.” Okamžitě jsem pochopil, že je to Boží výzva, a podle toho jsem jednal. Horlivě jsem se modlil a studoval Písmo. Kromě toho jsem požádal o uvolnění z armády. Opustil jsem dobře placené místo dobrovolníka a dal jsem se k dis pozici Pánu. Kterési noci mne probudil Bůh. Slyšel jsem, jak mi jasně říká: „Reinharde, jdi do Afriky!” Teď jsem věděl, do kterého světadílu mě posílá. Pán mi ukázal nejen zem, ale také lidi, mezi nimiž mám podle jeho vůle hlásat evangelium. Zjevil mi hlubokou touhu obyvatel tohoto čer ného světadílu, kteří jako všichni lidé žízní po Bohu, živém Bohu. Četl jsem v jejich tvářích a v jejich chování palčivou touhu duší, a to na mne mocně zapůsobilo. Protože je ni kdo nevedl k zřídlu života - ke Kristu, viděl jsem, jak se po marném hledání vrhali do nejšpinavějších, páchnoucích kaluží, aby tam ukojili svou touhu. Jak často jsem míval za svého téměř padesátiletého působení v Africe před očima tento obraz! Vídával jsem stovky, často i tisíce temných
28
nahých postav, řinčících a vřeštících uprostřed noci. Tančili kolem ohně opilí a posedlí démonickými silami. Do srdce se mi vrylo jejich marné úsilí uhasit tímto ubohým způso bem tužbu své duše. Ale pak mi Pán dal také vidět mnoho takových duší, které pily z pramene svěží čisté živé vody. Všichni byli řádně oblečeni a z jejich tváří zářilo hluboké uspokojení a šťastné blaho. Také tento obraz mi nejednou vyvstával před očima, když stovky, ba tisíce našich znovu zrozených domorodých křesťanů naplněných Duchem svá tým přicházely hromadně ke společným modlitbám a k sly šení Slova Božího. Bůh mi také ukázal vysokou hodnotu těchto duší. „Jsi hotov jít kvůli jediné duši do Afriky?” ptal se mě jednoho dne. Opustit vlast a vlastní lid pro jedinou duši nebylo tak lehké. Teprve Slovo Boží, že jedna jediná duše má větší cenu než celý hmotný svět, dalo mi sílu, abych odpověděl radostným - „Ano!” Protože Bůh cenil naše duše tak vysoko, rád obětoval pro nás všechno. Svět se svou žádostí, se svým bohatstvím pomíjí, ale duše nikdy nepominou: buď budou v mukách věčného pekla, anebo v slávě věčných nebes. Kdyby Boží děti opravdu znaly věčnou cenu lidských duší, napjaly by všechny síly k tomu, aby je hledaly, vždyť z jejich spasení se radují i nebeští andělé. Kdo získává duše, je vpravdě moudrý, a kdo mnohé přivádí ke spravedlnosti, bude svítit jako blesk a jako hvězdy až na věky. Za mého pobytu v Anglii jsem byl v biblické škole P. M. U. neočekávaně vyzván, abych rychle odjel do Lesotha. Zemřel tam náhle na tyfus jeden misionář ze Skotska. Měl jsem nastoupit na jeho místo. Poznal jsem v tomto povo lám Boží vůli, a souhlasil jsem, třebaže bych byl raději studoval dále a šel pak do Konga. Usiloval jsem tedy o ví zum do Lesotha, ale nedostal jsem je. Po několika návště vách na pasovém úřadě mi řekli, že všechno mé úsilí je zbytečné. Znechucený a smutný jsem se toulal po ulicích
29
Londýna. Město bylo v husté mlze. Byl již večer. Šel jsem kolem četných zavřených obchodů, když jsem nenadále z jednoho obchodu uslyšel radostný zpěv známých křesťan ských písní. Chvíli jsem poslouchal a pak jsem vstoupil dovnitř. Byl to obchod proměněný v místnost pro shromáž dění. Byla přeplněna lidmi. Jediné volné místo bylo v po slední lavici a vypadalo to, že je rezervováno pro mne. Po úvodní modlitbě vyřizoval kazatel misijní poselství a v sou vislosti s tím mluvil o Filipovi, kterého Boží anděl poslal k dvořanu královny Kandáces z Etiopie. Dvořan cestoval z Jeruzaléma do Gázy. V další řeči začal hovořit o tom, že když byl komorník pokřtěn, Duch Boží Filipa uchopil a přenesl ho do Azotu. Pak pokračoval kazatel zvýšeným hlasem, ukazuje prstem na mne: „Kdyby tu byl v místnosti mladý člověk, kterého by Bůh chtěl mít jako misionáře v jižní Africe, mohl by ho uchopit a hned ho tam přenést.” V první chvíli jsem se tohoto poselství, které bylo určeno mně, lekl a držel jsem se pevně oběma rukama lavice. Bál jsem se, že Bůh skutečně udělá to, co Duchem svátým zmocněný kazatel pověděl. Řekl jsem si, že Bůh by to mohl udělat, kdyby chtěl. Každá nevěra i pochybnost z mého srdce zmizely. Získal jsem novou naději. Příštího dne jsem zašel ještě jednou na pasový úřad a za čtvrt hodiny jsem jej opouštěl s platným vízem v kapse. Děkoval jsem Bohu, že mou záležitost tak zázračně vyřídil.
Jak se dostanu přes řeku? První duše, kterou jsem směl přivést k Bohu, nedala na sebe dlouho čekat. Jen co jsem přijel do Lesotha, nejvyšší horské země v jižní Africe, zvané také Švýcarskem jižní 30
Afriky, přivedli ke mně Mosuta na koni, který hledal bě locha, aby jeho otci pověděl, jak se dostat přes řeku. Měl jsem již za sebou určité zkušenosti, jak je obtížné dostat se přes řeku bez mostu, zvláště tam, kde není vhodná pra mice. Hned jsem si uvědomil, že nejde o zemskou řeku, ale že s jeho otcem musel mluvit Bůh. Proto jsem osedlal svého koně a spolu jsme se vydali na druhou stranu hory. Koneč ně se můj průvodce zastavil před malou hliněnou chýší a řekl: „Tu bydlí můj otec.” Když jsem vešel do chaty, spa třil jsem lesklou tvář starce, černou jako uhel, orámovanou vlasy bílými jako sníh. Vedle něho seděla právě tak stará žena. Sotva jsem usedl na hliněnou podlahu, řekl stařec: „Teď vím, že jsem měl pravý sen. Už je tu bílý člověk, aby mi ukázal, jak se dostat přes řeku.” Když jsem se ho ptal, oč jde, vyprávěl mi, jak se mu minulé noci zdálo, že šel širokou cestou, na které bylo mnoho poutníků. Jedni byli opilí, motali se, jim tancovali, křičeli, vyli a vedli nevázaný život. Viděl, že ta široká cesta končila v hrozné propasti. Pak pokračoval: „Byl jsem takovým životem unaven a přál jsem si, abych se jednou z té bídy dostal. Tehdy jsem spa třil hluboké údolí, kde tekla široká řeka. Na druhém břehu řeky jsem viděl krásné zářící město, jaké jsem ještě v životě neviděl. Kdybych tak mohl proniknout do toho města myslel jsem si - stačilo by mi to a měl bych v duši pokoj. Zatoužil jsem utéci tam, a tu jsem zpozoroval úzkou stezku odbočující z široké cesty. Hned jsem na ni vstoupil. Vedla dolů k velké řece, ale na druhý břeh jsem proniknout ne mohl. Nebyl tam most ani loďka ani žádný jiný prostředek, kterým by bylo možno tu hlubokou, prudkou řeku překo nat. Pěkné, nádherné město mi zářilo vstříc, a přece jsem neviděl žádnou možnost, jak se dostat na protější břeh. Obrátil jsem se smutný a s pláčem, že se vrátím na starou cestu zhouby, když tu se mi zjevil anděl a řekl mi: ,Jdi na 31
druhou stranu hory, tam najdeš bílého člověka, který ti poví, jak se přes řeku dostaneš.’ Vtom jsem se probudil. Protože jsem se cítil příliš slabý, abych se mohl na tak dalekou cestu vydat, poslal jsem svého syna, aby našel toho bílého člověka, aby přišel a ukázal mi, jak bych se mohl přes tu řeku dostat a vejít do onoho nádherného města. Teď je ten bílý člověk tady. Pověz mi, prosím, jak se tam mohu dostat.” Nebylo mi samozřejmě zatěžko vyprávět tomuto hledači Boha o Ježíši Kristu, Synu Božím, který přišel z nebe a řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Já jsem dvéře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, vejde i vyjde a pastvu nalezne.” Snažil jsem se mu vysvětlit co nejprostěji, jak se Ježíš, Syn Boží, zjevil, aby nám svou krví vylitou na Golgotě otevřel cestu k Otci. Varoval nás před širokou cestou, která vede do věč ného zahynutí, a vyprávěl nám o úzké cestě vedoucí do věč ného života. Když jsem se v srdci ptal, kolik z toho tento starý černoch pochopil, poklekl najednou se svou ženou a řekl: „Už dost, vidím tu cestu. Skrze krev Ježíše Krista mám přístup k Bohu.” Oba se vydali Pánu, našli úplné od puštění, očištění svých hříchů a plný Boží pokoj pronikl do jejich srdcí. O několik týdnů později přijal zároveň s něko lika svými lidmi křest. Asi za šest měsíců po této události jsem byl na dlouhé misijní cestě ve vysokých horách a do stal jsem se do blízkosti jeho vesnice. Zastavili jsme se u tohoto starého, a přece tak mladého křesťana, abychom se s ním pomodlili a povzbudili ho na cestě za Pánem. Při požehnání uchopil svýma černýma rukama mé a zatímco po jeho lících tekly horké slzy, řekl: „Děkuji ti ještě jednou z celého srdce, žes přišel, abys mi pověděl, jak se mohu do stat přes řeku. Vírou jsem již přešel na druhý břeh, ale teď tam brzy přejdu úplně.” Když jsem se vrátil z této cesty domů, dověděl jsem se, že za několik dní odešel s velkou
32
radostí na věčnost, do krásného města, do toho nového Jeruzaléma. Mám naději, že se tam s ním jednou potkám. V knize Zjevem je přece psáno o novém Jeruzalémě, že v jeho světle se budou procházet také pohané, kteří do sáhnou spasení (Zj 21,24). Tato zkušenost byla pro mne stálým povzbuzením k mi sijní práci, abych ji nepovažoval za těžkou povinnost, ale za největší výsadu darovanou ne andělům, ale nám. Tak jako Korneliovi neřekl anděl, jak může být spasen, právě tak nemohl anděl říci tomuto černochovi, jak má přejít přes řeku. Nám, zachráněným lidem, je darována výsada zvěsto vat evangelium všemu stvoření. Tedy výsada, a ne těžký úkol, zároveň však velký záva zek vůči Bohu a duším.
Jižní Afrika těží z probuzení ve východním Švýcarsku z let 1865-1870 Dnes již málokdo ví o probuzeuí, které Bůh daroval ve východním Švýcarsku v letech 1865 až 1870. Někteří Bohu oddaní křesťané, kteří prožili pravé znovuzrození, poznali také světlo Božího uzdravování a Ježíše jako lékaře duše a těla. Zjevil se jim Bůh, který 1491 let před narozením Krista řekl: , Já jsem Hospodin, kterýž tě uzdravuji.” Navíc dostali dar Ducha svátého tak jako první křesťané. Mluvili novými jazyky a prorokovali. Stihlo je velké pronásledo vání, a to dokonce od věřících církve. Větší skupina těchto
33
probuzených lidí, kolem třiceti dospělých s dětmi, cítila se vedena Duchem svátým, aby se usadila v jižní Africe. Pro středky vypuzených vystěhovalců stačily jen na cestu do Anglie přes Holandsko. V Holandsku se k nim přidaly ješ tě tři rodiny. Po příjezdu do Anglie se dověděli, že v témže týdnu odjíždí nějaká loď do Kapského Města. Boží výzva byla tak silná a naléhavá, že bez váhám si zajistili místa na této lodi, třebaže si neuměli představit, odkud přijdou po třebné peníze. Věděli jen, že je doprovází mocná ruka a že mají bohatého nebeského Otce. Cestovné činilo nejméně 11000 švýcarských franků - v té době veliký majetek. „Je to pěkné, že si zamlouváte místa,” řekl kapitán lodi, „ale než vstoupíte na palubu, musíte vyrovnat cestovné v hodnotné měně.” Slíbili, že to učiní, protože složili naději v živém Bohu. Uběhly dva dny. Zatímco tiše očekávali na Boží pomoc, doručila jim starší vdova silný dopis v pod louhlé obálce se slovy: „Pán mi přikazuje, abych vám to dala.” Ukázalo se, že dopis obsahoval několik cenných pa pírů v hodnotě něco přes 11000 franků. Tak předplatil Bůh jejich cestu do jižní Afriky. Když tam přicestovali, stali se tam světlem a solí. Stopy požehnání, které přinesli do jižní Afriky, jsou ještě patrné. Pravda, Bůh jim nedovolil, aby zapustili hluboké kořeny v Kapském Městě. Naopak, jako rozprášil první křesťany z Jeruzaléma, tak i oni byli rozděleni po okolí tohoto roz lehlého, málo osídleného a do té doby neobdělaného kraje. Nejednou museli poznat, že když lidé sami chtějí najít vý chodisko, přichází neštěstí a rozloučení. Pod vlivem těchto prvních vyznavačů a nositelů plného evangelia v jižní Africe přijali požehnání někteří Boží mužové, které zplnomocnil Bůh k zvěstování plného letničního poselství. Jedním z nich byl misionář Le Roux, zakladatel a po celá desetiletí před seda největší letniční misie - „The Apostolic Faith 34
Mission of Africa”. Tato misie má asi 150 000 členů evrop ského původu. Vzpomínám toto probuzení v této knížce proto, abych poděkoval Bohu za požehnání, které jsem sám prostřed nictvím těchto Božích dětí přijal. Poslouchali v prvé řadě Boha a dětinsky mu důvěřovali i ve finančních potřebách. Kdo jiný než milostivý a starostlivý Bůh obdařil hrstku svých dětí v cizí zemi, kde je nikdo neznal, tak velkou částkou peněz. Mezi vystěhovalá byla i moje pozdější tchyně, tenkrát dvouletá dcerka rodiny Zuberbůhlerů z Herisau, v okrese Appenzell. Víc než padesát let pracovala jako pravá Boží služebnice mezi černými, bílými, zámožnými i chudými. Svému manželovi, misionáři Edgardu Mahonovi, kterého jí dal Bůh, byla také dobrou pomocnicí. Z jejich osmi dětí slouží aktivně v misii ještě dnes šest. Když jejich nejstarší dcera Evelina dorůstala, přišel k nim náčelník jednoho kmene, který měl deset manželek. Jméno misionáře Mahona bylo již známé daleko za horami Lesotha pro zázračně vyslyšené modlitby za záchranu kou zelníků, tyranů, bídných otroků hříchu a za uzdravení nevyléčitelných chorob, při vysvobozování lidí spoutaných ďáblem, při léčení malomocných. Každoročně se na Boží hod vánoční shromáždily na ma lé farmě „Moigelegen” dva až tři tisíce a často i více opravdových křesťanů. Scházeli se k modlitbám, k duchov nímu vzdělávám na základě Slova Božího, ke křtu a k chvá lení a oslavování Boha. Farma Moigelegen se tak brzo roz vinula v požehnanou misijní stanici. Na tuto odlehlou stanici se lidé dostávali volskými, koňskými povozy, jako jezdci i pěšky. Již zmíněný náčelník Basutů prosil misionáře, aby mu poslal někoho, kdo by vyučoval jeho lid. Prosil, i když sám byl ještě úplným pohanem. Ani z domorodých křesťanů
35
nechtěl nikdo na sebe vzít námahu spojenou s bydlením v těchto vysokých a divokých horách. Slyšela to Evelina nejstarší dcera manželů Mahonových - a nabídla se, že se obětuje a půjde. Sníh a led vládly často v tomto světě vysokých hor, kde je nedostatek palivového dřeva a sušený kravský hnůj dává málo tepla, ale mnoho kouře a popela. Tehdy tam chyběly upravené stezky a o sjízdných cestách nemohlo být ani řeči. Horalé byli často celé měsíce od říznuti od obyvatel údolí. Za takových podmínek to zna menalo vydržet i dlouhý čas bez soli, cukru, nafty atd. Otec považoval svou dceru za příliš mladou na to, aby mohla převzít tak těžký úkol. Prosebník musel odejít zpět do svých hor s nepořízenou. Za rok se objevil znovu se stejnou prosbou. Když nikdo neprojevil ochotu, nabídlo se děvče znovu, avšak otec se nemohl s jejím odchodem smířit. Na Boží narození roku 1920 přišel náčelník potřetí a zase opakoval svou prosbu. Ani tentokrát nebyl nikdo hotov jít cestou poslušné víry, a tu se už otec nemohl postavit proti roz hodnutí své dcery. První duše, kterou tam přivedla k Pánu, byla nejstarší, vážená dcera sousedního náčelníka. Pak získala i jejího otce, onoho náčelníka. Zpočátku se velice rozzlobil, když se dověděl, že se jeho dcera stala křesťankou. Měla se totiž stát vedoucí všech pohanských ženských slavností. Už s ní nemluvil a ze všech sil se ji snažil donutit, aby se vrátila k pohanství. Její obranou byla modlitba. Jednoho dne byla Evelina požádána, aby pomohla otci této mladé věřící. Při jedné pitce došlo k hádce. Při ní jeden opilec udeřil ná čelníka palicí po hlavě a způsobil mu otřes mozku. Zra něný chtěl, aby jej ošetřovala jedině misionářka, protože měl strach z kouzel. Dělala, co mohla, jenže jeho stav byl vážný. Zhotovili pro ni rohožku ze suché slámy, ale byla plná blech. Na spánek nebylo tedy ani pomyšlení, a tak
36
strávila většinu noci na modlitbách. Jednoho rána byla k nemocnému volána velmi časně. Když vstoupila do jeho málo osvětlené chaty, zastihla ho, jak napolo seděl a upře ně hleděl do určitého bodu, jako by tam viděl něco vzrušu jícího. Zeptal se jí: „Kdo je ten člověk, co tam visí na kříži? Z jeho četných ran teče krev. Co udělal? Jeho obličej je znetvořený. Co to znamená a proč se mi zjevuje?” Teď mu Boží služebnice mohla s radostí vysvětlit, že Ježíš, Syn Boží, byl za něj přibit na zlořečené dřevo. Byl trestán za naše hříchy. Krev Ježíše Krista, Syna Božího, očišťuje nás od každého hříchu. Přečetla ještě verše třetí až sedmý z pa desáté třetí kapitoly Izaiáše a pak se pomodlila. Zjevení v té chvíli zmizelo, ale světlo evangelia vniklo do temného pohanského srdce. S proměnou hříšného srdce rychle po stupovalo i léčení těla. Jednoho dne zavolal náčelník k sobě svou věřící dceru a prosil ji za odpuštění, že jen z nevě domosti jí tak ztěžoval následování Ježíše, který byl teď už i jeho Spasitelem. Slzy radosti tekly proudem po její tváři z vděčnosti nad zázračným dílem Boží lásky. Místo aby se stala vedoucí špinavých pohanských „škol obřízky” a slav ností, stala se vedoucí nedělních škol, světlem a plamenem ohně, a tak přiváděla mládež k Ježíši. Bůh zázračně ochránil tuto mladou misionářku v úplně pohanském prostředí. V určitých obdobích se konaly přímo za její chatou velké slavnosti domorodých mužů. Dvě až tři noci trvaly tyto tance polonahých mužů okolo ohně. V urči tém odstupu stály ženy a povzbuzovaly je divokým křikem a tleskáním. Kdo už takové divoké tance viděl, nikdy na to nezapomene. Je to přímo pekelný obraz. Evelina a její po mocnice musely někdy uprostřed noci polévat vodou sla měnou střechu chaty. Obávaly se totiž, že jiskry z otevře ného ohně způsobí požár. Bůh je milostivě ochránil před stovkami opilých mužů. 37
Tehdy tam byla otevřena policejní stanice obsazená jed ním komisařem, a to asi ve vzdálenosti jednoho dne cesty. Vláda jí dovolila usadit se v její blízkosti, neboť její dosavadní bydlení bylo nebezpečné. Pán už to tak zařídil, že jedna vlivná náčelníkova žena ji prosila, aby přišla na jejich území, a darovala jí do vlastnictví kousek země k po stavení kostela, školy i obytného domu. Otec a jeho domo rodí pomocníci přišli s radostí postavit první misijní stanici v této oblasti. Trámy, vlnité plechy, okna atd. bylo třeba dopravit na koňských hřbetech. Doprava trvala několik dní. Bylo to velmi těžké pro lidi i zvířata. S velkou obětavostí bylo zbudováno skromné obydlí, škola i kostelík. Do něho se pak nahrnulo plno basutských dětí, které byly jednak zvědavé, jednak se chtěly učit. Na bohoslužby přicházely také duše, které toužily po spasení. Za dva roky nato mne sem přivedl Bůh, když jsem byl na dlouhé misijní cestě. Tu jsem poznal pomocnici, kterou mi připravil Bůh, a zamiloval jsem si ji. Připomínám, že tyto vysoké a divoké hory byly také místem, kde jsem se při jedné evangelizaci seznámil s misionářem Mahonem a jeho ženou. Byl jsem mu později srdečně zavázán jako tchánovi. Vzájemně jsme se posilovali v práci pro Pána. Co jsem se jako mladý misionář naučil od těchto hrdinů víry - jako od moudrého otce a moudré matky v Kristu - to se nedá do cenit. Jejich jasný a rozhodný postoj k opilství a neváza nosti mne utvrdil v přesvědčení, že koho Syn vysvobodí, ten je opravdu svobodný. Bez boje to nešlo. Nejhoršími nepřá teli byli často ti, kdo se považovali za křesťany, ale neopus tili svět a hřích. Mahonovi byli nesmlouvaví proti hříchu, ale plní lásky k černochům, které si oba zamilovali, a zís kávali tak vítězství za vítězstvím. Nejnebezpečnější kouzel níci našli nový život a mocní náčelníci kmenů se sehnuli pod jho dobrého pastýře. Zvlášť obrácení kouzelníci se stá38
váli mocnými svědky evangelia, protože byli pomazáni od Boha. Dalo by se přirozeně mnoho psát o skvělých vítězstvích, o překážkách, které jim předcházely, o bojích uvnitř i vně, o dobách válek, o chorobách, nákazách, hladomoru, o pro následování atd., ale to není cílem této knížky.
Bůh mi dává pomocnici „Hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.” Také nevěsta. Když jsem byl jako svobodný mladý muž již téměř čtyři roky misionářem v Lesothu, stalo se, že z Johannesburgu přijel jeden z našich misionářů, aby nám ve velkém veliko nočním shromáždění sloužil slovem i radou. Na shromáž děních mnoha domorodců spočívalo bohaté Boží požehná ní. Přicházeli ze všech stran, aby prožívali přítomnost Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Misionář, který nás navštívil, se radoval upřímně ze všeho, zvláště z Božího díla mezi černochy. Zpozoroval však, že v domě cosi chybí. Ačkoliv stará Basutka, která nás obsluhovala, dělala co jen mohla, přece to nebylo to pravé. Jednoho dne se mne host zeptal: „Kdy se konečně oženíš?” Odpověděl jsem vesele: „To ví můj nebeský Otec, kterému jsem tu záležitost pře nechal.” Tak jako ve Starém zákoně hledali patriarchové man želky pro své syny, i já jsem už dávno předal tuto záležitost 39
svému nebeskému Otci. Celý svůj život jsem přece zasvětil Bohu. Moje služba byla určena černochům. Proto jsem po třeboval jen takovou pomocnici, která by měla stejné povo lám a stejné cíle. Misionář se usmál a měl za to, že musím hledat sám. Na to jsem odpověděl, že je to téměř nemožné najít mezi černochy bělošku. Myslel jsem si, že nebeský Otec dovede lépe vybírat. Jeho oči zkoumají všechny země a on nesoudí jen podle vnějšku, ale zná i srdce člověka. Později mne pozval týž misionář, abych mu pomáhal v misijní stanici v kraji Zuluů, kam právě přijelo několik mladých misionářek z Ameriky. Nebylo pro mne těžké uhodnout jeho myšlenky. Když jsem tu záležitost svěřil Bohu, byl jsem veden jasně k tomu, abych tuto nabídku odmítl. Rozhodl jsem se, že hned po velikonočních shromáždě ních pojedeme koňmo dále do horského kraje Lesotha zvěstovat evangelium, a to s jedním obráceným náčelní kem, s jedním evangelistou a s černým křesťanským brat rem. Nepřijel jsem tam hledat si ženu, ale šlo mi o zá chranu duší ke spasení. Slovo Boží: „Hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno,” bylo mým heslem, mým programem. A tak po velikonočních shromážděních a požehnám našeho milého misionáře jsme se vydali my čtyři jednoho časného rána na cestu. Po cestách, které jsem vůbec neznal, překročili jsme vysoké horské hřebeny a procházeli jsme hlubokými údo lími. Všude tam jsme rozsévali vzácné símě Božího slova. Spaní na tvrdé zemi, obtížný hmyz v chatách i nedostatečná výživa domorodců se někdy daly těžko snášet. Potěšovali jsme se Slovem Božím: „Ó jak krásné na horách nohy toho, ježto potěšené věci zvěstuje a ohlašuje pokoj, toho, ježto zvěstuje dobré, ježto káže spasení.” Drahé bylo také vědomí být v mnohých vsích a údolích prvním bělochem s drahocenným poselstvím plného spa 40
sení v Kristu Ježíši. Chtěli jsme se dostat k slavnému náčelníku Lelingwanovi a později se vrátit. Po čtyřtýden ním cestování od jednoho náčelníka ke druhému nás dělil jediný den cesty od cíle. Tu nás překvapil déšť, který naplnil všechny horské řeky a znemožnil nám překročit poslední horský hřeben. Domorodci nám hlásili, že pře chod přes nedalekou řeku i hory je znemožněn, ale pově děli nám o jiném, stejně mocném náčelníku, ke kterému bychom se mohli dostat bez ohledu na déšť. Rafoletsane, tak se jmenoval ten velký náčelník, nás srdečně přivítal ve své velké horské vsi, kde jsme s radostí hlásali evangelium. Mezi jiným nám vyprávěl o bílé misio nářce, která již několik let zvěstuje evangelium v jeho kra jině. Byli jsme velice překvapeni, když jsme slyšeli, že se tato běloška odvážila žít úplně sama v tomto drsném hor ském kraji. Představoval jsem si ji jako starší dámu, která se rozhodla strávit zbytek života v samotě. Než jsme se dali na zpáteční cestu, rozhodli jsme se osamělou misionářku navštívit. Provázel nás domorodý misionář. Po tříhodinové jízdě na koních kamenitou stezkou, takřka nesjízdnou, do razili jsme do osamělé misijní stanice. K našemu údivu nás přivítala a pozvala na čaj mladá misionářka. Pak nás za vedla do blízké školní a kostelní budovy, kde jsme čistě umytým dětem Basutů posloužili Božím slovem. Všechno to na nás působilo zvláštním dojmem, který kontrastoval s několikatýdenm špínou pohanských vesnic a jejich nemy tých dětí. Cítil jsem, že bych měl těm dětem vyprávět na konec o překrásném Jeruzalému, Božím městě, kde všech ny slzy budou setřeny. Přitom jsem si všiml, jak si tato mladá misionářka, stojící za mnou, utírá slzy. Bylo mi této osamělé bělošky žijící mezi divokými pohany líto. Hned jsme se rozloučili a vydali se zase obtížnou cestou k náčelníkovi. Tu jsem zpozoroval, že můj kůň nemůže dál. Po hodinové jízdě zůstal prostě stát. Měl oteklé nohy. Se
41
sedl jsem. Vrátil jsem se k náčelníkovi pěšky. Bylo vylou čeno cestovat dále bez koně. Nezbývalo než čekat, až se vyléčí. Příští sobotu jsme poslali k misionářce posla, že bychom se rádi zúčastnili nedělního dopoledního shromáždění. Mladá Boží služebnice se potěšila z neočekávané posily. Ani se nám nesnilo, že v takovém prostředí budeme svědky spořádaného shromáždění. Malý kostel byl přeplněn lidmi hledajícími spasení a Duch Boží pracoval na jejich srdcích. Musel jsem se jen divit, kolik obětavé práce vykonala tato Boží služebnice mezi těmi hrubými pohany. Bůh dal i nám tentýž těžký úkol i výhled k záchraně drahých afrických duší. Vroucí láska k nim nás přivedla do těchto divokých hor, abychom hledali a zachraňovali to, co zahynulo. V témže měsíci téhož roku, kdy jsem přijel ze Švýcarska a usadil se v západní části Lesotha, vydala se mladá mi sionářka do divoké horské vesnice položené téměř 3 000 m nad mořem. Byla první běloškou v těchto nepřístupných horách. Často k ní přicházely černošky, aby ohmataly její kůži a přesvědčily se o tom, že její bílá barva je přirozená, a ne namalovaná. Netrvalo to dlouho a já poznal, že jsem našel družku ži vota, kterou mi připravil nebeský Otec. Nehledal jsem v těchto vysokých horách nic jiného než království Boží a vzácné duše, ale Bůh mi přidal to, co jsem potřeboval v budoucí misijní práci. Boží cesty jsou nevyzpytatelné, on všechno dobře spravuje. Nevěděl jsem tehdy, že Bůh mne své služebnici ukázal již dávno jasně ve snu jako jejího budoucího ženicha. Vzpomněla si na to při našem prvním setkání. Sám jsem se o tom dověděl teprve po požehnané svatbě. Když byl můj kůň vyléčen, vydali jsme se na dlouhou zpáteční cestu do naší misijní stanice „Hory Tábor”. Za rok a něco jsme měli svatbu na Boží narození v přítom
42
nosti Pána a asi 3 000 domorodých křesťanů, účastníků konference. K přivezení větší části hostů bylo zapotřebí 110 vozů tažených průměrně 10-12 voly a 34 koňských povozů. A tak moje nevěsta, která položila všechno na oltář, aby hledala nejprve království Boží, zakusila, že Bůh přidal všechno ostatní.
Narozen pod deštníkem
Budu vyprávět, co se přihodilo při otevření nové misijní stanice. V poslušnosti Božího rozkazu jsme opustili vý hodné bydlení v misii, abychom vybudovali v Lesothu nové. Tamější náčelníci nám darovali na úpatí vysokých hor na strmém svahu kousek kamenité země. Chtěli jsme toho vy užít. Nejnutnější domácí nářadí jsme poslali železnicí na nádraží, které bylo nejblíž hranic Lesotha. Když jsme tam s manželkou přijeli, chyběly nám peníze na zakoupení ně kolika kusů nábytku. Poklekli jsme k modlitbě, abychom prosili nebeského Otce o radu. „Jdi na poštu,” slyšel jsem zřetelně v srdci. Odpověděl jsem Pánu, že jsem se právě vrátil z pošty s prázdnou. V podstatě jsme dopisy již vůbec nečekali. Zase jsem slyšel tutéž vnitřní výzvu: „Jdi ještě jednou.” „Dobře, půjdu tedy znovu.” Jak jsem se zaradoval, když mi byl na poště vydán doporučený dopis s větší částkou od věřících bratří a sester ze Švýcarska.
43
Částka vystačila k úhradě přepravy zavazadel vlakem, jakož i k úhradě přepravy povozy taženými voly. Skuteč nost, že dopis byl na cestě jen dva týdny, vyvolala v nás přímo úžas. Tenkrát ještě neexistovala letecká pošta a než k nám dopis přišel, potřeboval nejméně 4 týdny. Nejrych lejší lodě té doby pluly z Anglie do Kapského Města 17 dní. Kromě toho musela být zásilka poslána ze Švýcarska do Anglie a z Kapského Města 1600 km do vnitrozemí Afriky. Byla adresována do misijní stanice, kterou jsme právě opustili. Tato stanice byla vzdálena 40 km od nejbližší pošty. Musela být přepsána adresa, a to znamenalo další zdržení o několik dní. Datum poštovního razítka se shodo valo s datem odesílatele v dopise. Považovali jsme za Boží zázrak, že dopis byl doručen tak rychle. Dostali jsme jej právě ve chvíli, kdy jsme peníze nejvíc potřebovali. „Nad to se stane, že prvé než volatí budou, já se ohlásím,” praví Slovo Boží v Izaiáši 65, 24. Když jsme přijeli na ten kousek půdy ve svahu v Lesothu, opravili jsme si nejdřív dvě opuštěné polorozpadlé chatrče, které byly nejblíže. Potom jsme začali se stavbou prvních domků z hlíny na misijním pozemku. O dva měsíce později jsme čekali naše první dítě. Tamější domorodci sklidili krátce před naším příjezdem mimořádně bohatou úrodu. Seděli proto stále u svých hrnků s pivem a neměli chuť do práce. Ti, které jsme najali, pracovali sotva jednu - dvě hodiny. Potom začali naříkat na žízeň, zmizeli a už se nevrátili. Celou práci jsme museli udělat s hrstkou na šich křesťanů. Vyrovnali jsme pozemek pro první chaty, vy sekali jsme křoví z vlhké půdy a z ní jsme pak budovali stěny. Třtinou a štěpní trávou jsme pokryli střechy. Všech no bylo ještě velice primitivní, když naše první dítě spatřilo denní světlo. Té noci pršelo tak silně, že čerstvě vykopaný základ za nově postavenými chatami rozbředl v bláto, a to se nedalo překročit. V příbytku samém stékala všude neu
44
stále voda z nové provizorní střechy. Takové střechy z trávy nezadržují zpočátku déšť. Nezbývalo než držet nad postelí velký, rozevřený deštník - na štěstí jsme jej měli -, aby žena a očekávané děcko docela nepromokli. S Boží pomocí a za přispění poloslepé porodní babičky, která s námi po několik týdnů ochotně sdílela nouzi a bídu, všechno dobře dopadlo. Bůh nám daroval chlapečka, který dostal jméno Manases. Později se s námi stěhoval na jiná místa země. Napřed však vybudovali na této stanici „Thabong”, tj. ,V radosti’ kostel. Po více než dvaceti letech se Manases vrátil se svou ženou do těchto končin a nesl evangelium ve vysokých ho rách Lesotha. Více než pět let cestoval koňmo nebo svým vlastním letadlem a hlásal „radostnou zvěst”. Teď šíří evangelium literaturou téměř ve 150 jazycích všech zemí Afriky.
y
Červené hadříčky
Různé šťastné události učinily na mne na počátku mé misijní činnosti trvalý dojem. Pomohly mi po všechna ta léta pracovat bez ochromujícího strachu, brát misijní činnost jako největší výsadu a sebe vydávat pod všemo houcí ochranu krve Ježíše Krista. Jedné neděle jsem se vydal brzo ráno do nejbližší vsi domorodců, abych se podíval, co se tam v neděli děje. 45
Narazil jsem při tom na kvočnu asi s tuctem kuřátek. Všechna měla na zádečkách mezi křidélky červené hadříčky. Kuřátka pobíhala bezstarostně kolem kvočny. Divil jsem se, proč mají na hřbetech uvázané ty červené hadříčky. Pomyslel jsem si: copak jsou to nějaké černošské čáry? Když jsem se na to ptal jejich vlastníka, zasmál se a řekl: „Ty to nevíš? Tak chráníme naše kuřata před jestřá by.” Ujišťoval, že se nikdy nestane, aby jestřáb zaútočil na kuřátka s červeným hadříčkem. Protože Lesotho je větši nou pustou horskou zemí, nemají kuřata před jestřáby ochranu. Jedno po druhém se pak stává snadnou kořistí těchto dravých ptáků. Mimoděk jsem myslel na Izraelity, kteří byli ochráněni před andělem smrti pro krev beránka na veřejích dveří. I nevěstka Raab se svou rodinou byla zachována, když padly zdi a Izraelité vtrhli do města, neboť upevnila na okno červený provázek. Měl jsem hned o čem kázat v řadě dopoledních nedělních shromáždění. Mluvil jsem o krvi Ježíšově jako o ochraně. Abych měl jistotu, zeptal jsem se shromážděných, zda skutečně žádný jestřáb nenapadne kuřátko s červeným hadříčkem na hřbetě. Všichni mne ujišťovali, že se to nikdy nestalo. Za dlouhá léta své práce v Lesothu jsem se přesvědčil o účinnosti tohoto ochranného prostředku. Sám jsem jednou viděl asi deset kuřátek pohromadě. Jednomu chyběl červený hadříček, protože ho ztratilo. Jestřáb se vrhl právě na toto kuřátko a vytrhl je z hejna. To potvrzuje skutečnost: Ne stačí, když jsou obráceni a pod ochranou krve Kristovy otec nebo matka, bratr nebo sestra, neboť spasení je ryze osob ní záležitost. Každý musí mít jistotu spasení skrze Ježíšovu krev sám. Kdosi poznamenal, že zelený nebo modrý hadříček by byl právě tak pěkný jako červený. Nic však nemůže nahradit Kristovu krev. Ani vnější zbožnost, ani příslušnost k církvi. Jen Ježíšova krev nás očišťuje od každého hříchu a ochraňuje od moci ďáblovy.
46
Moc této krve jsem zakusil zvláště v pozdějších letech, v době nejhoršího pronásledování pro Krista. Protože jsme zaujali rozhodné stanovisko proti každé formě hříchu, proti opilství a jiným neřádům, povstal nepřítel se vší mocí a chtěl mne připravit o život. Byl jsem tehdy na stanici sám, když vůdce spiknutí najal dva z nejmocnějších kouzelníků, aby mne zlikvidovali. Jednou odpoledne jsem cítil, že se ke mně blíží moc temnosti. Přímo jako by sám ďábel stál vedle mne. Padl jsem na kolena, křičel jsem k Bohu a vydá val jsem se rozhodně pod ochranu drahé krve Kristovy. Sestoupila na mne moc Ducha svátého a pomohla v tomto modlitebním zápase zvítězit. Po dvou měsících vyšlo najevo, že dva kouzelníci se mne té noci snažili vylákat svými mocnými kouzly z domu. Podle jejich předpokladu jsem musel vyjít o půlnoci z domu. S kopím v ruce na mne čekali přede dveřmi, aby mne hned probodli. Já jsem však spal pod ochranou vzácné krve klidně jako dítě, zatímco kouzelníci marně čekali, až se objevím. Při východu slunce museli odejít s nepořízenou. Zcela vyčerpáni spali oba v blízké prázdné hliněné chatrči. Tam se později začali navzájem napadat oštěpy. Když přišli domů zkrvavení, lidé se jich ptali, co se stalo. Nepopřeli svůj zlý úmysl a přiznali, že neuspěli, protože misionář měl větší moc než oni, a že je tedy jistě spravedlivý. Sám jsem však věděl, že moje spra vedlnost je jedině v krvi Ježíše Krista. Pochopil jsem ten krát, co čteme ve Slovu Božím o Filistinských, že pozdvihli svou zbraň jeden proti druhému. Hlavní však bylo, že pů vodce spiknutí, který chtěl proti nám pobouřit celý kraj a všechny náčelníky a kouzelníky přetáhnout na svou stra nu, se za necelé dva měsíce opravdově obrátil. Ověřil si, že ten, který byl s námi, je silnější než všechna jeho kouzla. Prosil nás, abychom pozvali všechny náčelníky a kouzelníky spolu se vším lidem na určitou neděli, že veřejně ve shro máždění vyzná své mnohé hříchy. 47
Kostel, i když nebyl malý, byl přeplněn náčelníky, kou zelníky i zvědavci, kteří přišli, aby sami slyšeli, proč tento dřívější nepřítel evangelia začal veřejně vyznávat své hří chy. Kouzelník, kterého Duch svaty usvědčil z hříchů, přišel kupředu s pytlíkem plným kouzelnického náčiní, vysypal celý obsah před očima diváků na stůl a k údivu všech vy znal, jak je používal, aby maskoval svůj hříšný život. Přiznal také, že najal největší kouzelníky, aby mne připravili o ži vot. Byl to dlouhý boj mezi temnotou a světlem. Musím vy znat, že v tomto skrytém těžkém boji mé srdce často krvá celo. Jedině Bůh a jeden z černých evangelistů mi stáli po boku. Radost ze záchrany této cenné duše uzdravila všech ny tyto rány. Začalo vlastně probuzení, a to zvláště mezi mladými lidmi. Mnoho duší bylo přivedeno k nohám Ježí šovým. Děkovali jsme Bohu, který nám vždycky dává vítěz ství skrze Pána našeho Ježíše Krista. Ve své drahocenné krvi nám dal mocnou ochranu proti všem útokům nepří tele. Náš boj není přece bojem proti tělu a krvi, ale proti mocnostem v ovzduší. Jestřábí duchové této poslední doby jsou zřejmě mnohem nebezpečnější než ti lesothští. Ale krev Ježíše Krista stačí i na nejsilnějšího vládce temnosti. Časem se stává, že ony červené hadříky ztrácejí svou barvu působením slunce nebo deště, a pak už nejsou čer vené, ale vybledlé. Kuřátko s vybledlým hadříčkem jestřáb uchvátí. Je v tom varování pro každého křesťana: musí mít každý den jistotu, že je očištěn krví Kristovou a že je pod jeho ochranou. Jistota našeho spasení nesmí vyblednout. Každý den musíme být vyzbrojeni proti nepříteli a hotovi ukázat se před Boží tváří.
48
Rozdrtit hadovi hlavu
Jednoho nedělního rána jsem jel na koni do vzdálené misijní stanice. Úzká cesta vedla mezi vysokými skalami. Najednou se kůň zastavil a nechtěl ani o krok dál. Zdálo se mi, že zvíře větří nebezpečí. Nemohl jsem přimět koně, aby jel dál stezkou, která se náhle ostře zatáčela. Sesedl jsem s koně, abych se podíval, co v tom je. Když jsem se dostal za roh skály, uviděl jsem uprostřed stezky velkého stoče ného hada s hlavou pod uvolněným kamenem. Dosud jsem neměl s hady zkušenosti. Avšak příběhy vyprávěné o ha dech ještě zvětšovaly můj strach. Nebylo jiného východiska. Řekl jsem si, že hada musím odstranit, nejlépe zabít. Neměl jsem při sobě zbraň, palici ani hůl. Uvažoval jsem, jak hada přemoci. Bylo velmi horko a z toho jsem usoudil, že had položil hlavu pod uvolněný placatý kámen, aby našel stín. Napadlo mi, že bych mohl hodit ještě větší kámen na ten plochý, a tak rozdrtit hadovu hlavu. To je totiž při zabíjení takových hadů to nejdůležitější. Zvedl jsem velký kámen s velkým strachem, co bude, když se nestrefím. Na druhé straně jsem se těšil, že dokážu první statečný čin v Africe. Vrhl jsem kámen vší silou. Uvolněný kámen se roztříštil. K mému údivu se had nepohnul. Pochopil jsem, že je už dávno mrtvý. Nějaký domorodec mu rozbil hlavu prvním kamenem a nechal jej ležet. Velice jsem se roze smál, že jsem se bál mrtvého hada. Pak jsem slyšel zcela jasně hlas našeho Pána Ježíše, který mi pravil: „Což jsem už dávno nepotřel hadovi hlavu a nepřemohl smrt na Gol gotě? Proč ses ještě bál a třásl před přemoženým nepří telem?” Musel jsem hlasitě odpovědět: „Ano, Pane Ježíši,
49
tys to učinil. Děkuji ti za to, žes tomu starému hadu, ďáblu, rozdrtil hlavu, a nás vysvobodil ze strachu smrti. Od té chvíle se už nebudu bát, budu věřit tvému Slovu.” Toto poučení mi pomohlo přemáhat strach ve všech dalších bo jích v misijní práci. Strach nikdy není z Boha. Je to jedna ze zbraní nepřítele našich duší, aby nás ochromil. Ve Slovu Božím je nejednou psáno: „Neboj se, toliko věř!” Kristus nás zbavil strachu ze smrti, jímž ďábel drží po celý život v zajetí ty, kteří jsou jeho. Dokonalá láska Boží vyhání každý strach. Kdo se bojí, ten nevěří; kdo věří, ten se nebojí. Jediná oprávněná bázeň je bázeň Boží. Budiž vzdána čest jeho svátému jménu!
Létající kamení Následující událost dokazuje moc krve a jména Ježí šova. Na naši misijní stanici přišel nižší náčelník, který však byl v tom kraji nejbohatší, aby se s námi rozloučil. Řídil všechny pohanské slavnosti a až dosud se úporně protivil evangeliu, i když respektoval misionáře. Vypravoval: „Nemůžeme už v naší vsi bydlet. Rozhodli jsme se, že se s celou rodinou vystěhujeme. Nemůžeme to už vydržet. Je to hrozné, všude kolem tam létá kamení.” Jejich velká dědina se nacházela na náhorní plošině a vlast ní hora se tyčila ještě hodně vysoko nad ní. Proto jsem se ho zeptal, zda to nemohou být kameny, které se uvolnily za posledních dešťů a padají dolů. Rozhodně to popřel a řekl: 50
„Přijďte, a sami se přesvědčte, jak to je.” Doprovodil jsem náčelníka se svou manželkou a jedním evangelistou do jeho vesnice. Znali jsme ji dobře. Hned nám bilo do očí, že všude mezi chatami ležely kameny v průměru od 10 do 15 centimetrů. Bylo také vidět, že kameny narážely do chat. Tři chaty stály pod velkým skalnatým výstupkem, odkud se scházelo do hlubokého údolí. Kamení létalo ze strany údolí. Bylo vyloučeno, že je házela lidská ruka. Uprostřed vsi stála velká, kruhová chata z kamení s těžkou střechou ze štěpní trávy. Měla jen jedny dveře. Malý otvor, sloužící jako okno, byl neprodyšně ucpán hadrami. Dvě basutská děvčata, asi osmnáctiletá, se zdržovala v této chatě již tři dny. Neodvážila se z ní vyjít. Prohlásila, že když chtěla vyjít, létalo ze vzduchu kamení, aby je zmrzačilo. Přemluvili jsme jednu z nich, aby se nebála a vyšla. Po velkých pros bách konečně stanula jednou nohou na prahu. Jen to udě lala - to jsem viděl na vlastní oči - už jeden z těch kame nů letěl prudkým svistem jako střela a dopadl právě na místo, kde položilo svou nohu. Děvče slyšelo svist, a proto rychle ustoupilo a už se nepokoušelo vyjít z chaty. V chatě samé leželo na zemi 25 takových kamenů. Vysvětlili nám, že proletěly střechou nebo hrubou zdí, ačkoliv ani ve střeše ani ve zdi nebyly žádné stopy po úderu. Lidským rozumem se to nedalo vysvětlit. Pozvali jsme do této chaty nejprve náčelníka se všemi muži a pak i všechny ženy, že se bude me modlit k Bohu ve jménu Ježíše, aby rozkázal této zlé moci ustoupit. Když se v chatě shromáždilo mnoho vesni čanů, mluvil jsem k nim důrazně o ďáblově moci, ale také o Kristu, který vzal ďáblovi moc a na Golgotě slavně zví tězil nad hříchem i smrtí. Napomínal jsem je, aby se obrá tili k Bohu a nesloužili už ďáblu, protože jinak dostanou jeho odměnu. Nakonec jsme poklekli, abychom té zlé moci rozkázali ve jménu Ježíše odejít. Zaujal jsem místo proti otevřeným dveřím a dbal jsem zároveň na to, aby nikdo ne 51
chytračil. Při modlitbě jsem měl otevřené oči, neboť je psáno: „Bděte a modlete se,” - k bdění je třeba mít ote vřené oči. Sotva jsem se začal modlit, přiletěl další velký kámen jako přes zeď a zasvištěl. Minul mne a dopadl s hřmotem na zem. Všech se zmocnil strach. Já však věděl, že to je poslední úder nepřítele. Pán mi dal milost, abych s vírou a ve jménu Ježíše rozkázal té zlé moci přestat s útoky a nechat vesnici na pokoji. Obyvatelé měli poznat, že Kristus žije a vítězí a my s ním. Byl to skutečně poslední kámen a náčelník se svou rodinou mohl dále spokojeně bydlet ve vesnici. I on našel po určitém čase spasení v Kristu a právě tak mnozí obyvatelé této vesnice. Bohu pak chvála, kterýž vždycky nám dává vítězství v Kristu.
Opravdový křesťan
Po několik dní jsme zvěstovali v nejvyšších horách Lesotha slavné evangelium o spasení v Ježíši Kristu. Pohan ský náčelník nám poskytl útulek ve své velké vesnici a několikrát vyslechl poselství Božího slova. Jednoho dne přišel za mnou po kázání a řekl: „Jeden z mých poddaných mluví přesně tak jako ty. Je opravdovým křesťanem, ale my ho nenávidíme.” Velice mě udivilo, že v tomto pohan ském prostředí žije křesťan, a to ještě opravdový. Neza pomenu, jak to na mě silně zapůsobilo. Žel, že jen zřídka
52
najdeme opravdové křesťany. Viděl jsem v tom Boží zá zrak, že se takový najde mezi pohany. Vyjádřil jsem ná čelníkovi radost nad tím, že mezi nimi žije opravdový křesťan. Vysvětlil mi, proč ho všichni nenávidí: „Vedl všechny naše slavnosti, řídil školy obřízky a proslavil se jako největší kouzelník v kraji. Poslouchali ho mladí i staří. Jakmile se stal křesťanem, odhodil všechny své léky, ne přichází již na naše slavnosti, neúčastní se pitek a dokonce ani nekouří. Je opravdovým křesťanem, ale my jej nenávi díme.” Odpověděl jsem: „Toho člověka bych velice rád viděl, neboť opravdový křesťan je vzácností.” Náčelník mi po věděl, kde ho mám hledat. Šli jsme s naším domorodým evangelistou a s jedním obráceným náčelníkem do vesnice vzdálené tři hodiny chůze a tam jsme našli Masoeba, toho opravdového křesťana. Nevýslovně mě těšilo, když jsem uslyšel, že tento bývalý kouzelník došel spasení v Kristu při stanové evangelizaci mého tchána v republice Oraňsku. Bydlel právě v tom okolí, když se dozvěděl, že ve velkém stanu modlitba bílého misionáře uzdravuje nemocné. Zvě davost jej pudila do stanu. Chtěl vidět, jakou kouzelnou medicínou uzdravuje ten bílý člověk nemocné. Živé evan gelium jej tak přemohlo, že se ihned vydal předivnému Bohu lásky. Prožil dokonalé obrácení. Stal se teď sám svědkem uzdravení nemocných, neduživých, skrze Boží slovo. S radostí se vrátil do vysokých lesothských hor. Pak vzal všechny své těžce nabyté kouzelnické potřeby: různé kosti, kůže z hadů, lví zuby atd. a hodil je do hlubokého vodopádu Meletsunyama (210 m vysokého). Přes pronásle dování ze strany náčelníka a jeho poddaných, skončil se všemi pohanskými zvyky. Náčelník zkoušel všechno, aby jej znovu získal pro pohanství a kouzelnictví, ale marně. Ani veliké sliby, ani hrozby a bití nedokázaly Masoeba a jeho rodinu přinutit, aby se vzdali křesťanství. Za dlouhého
53
hrozného sucha vyzval náčelník Masoeba, aby svými kouzly přivodil déšť tak, jak to dělával dříve. Ale on mu řekl: „To nemohu, ale budeme se modlit k našemu živému Bohu, a on nám déšť dá. Honem si pospěš, abys přišel domů dříve, než začne pršet.” V prosté hliněné chatě poklekl Masoeba se svou rodinou a modlili se. Náčelník ještě ani nedorazil do své vesničky, a už lilo jako z konve. Pršelo tři dny tak vydatně, že celá krajina měla dostatek vláhy a zno vu se rozzelenala. Ještě mnoho let jsme měli společenství s tímto oprav dovým křesťanem, než zaměnil svou černošskou chatu za nebeský palác. Buďme opravdovými křesťany, neboť ti jsou cennější než největší diamanty.
Firi, přijď!
Firi (vlk) byl v našem okolí, kde jsme pracovali jako misionáři, černokněžníkem. Nenáviděl služebníky evan gelia, kteří přišli, jak tvrdil, aby zničili jeho řemeslo. Vypověděl nám otevřený boj a hrozil nám, že zničí i naši práci. Ale Bůh byl s námi, a tak musel být svědkem toho, jak jeho přívrženci byli jeden po druhém uchváceni dobrou zprávou záchrany v Kristu. Tehdy opustil náš kraj a více než šest měsíců jsme o něm nic neslyšeli. Jednoho neděl ního rána jsem ho při hlásání slova uviděl, jak vchází i s rodinou zadními dveřmi do kostela. Obsadili poslední 54
volná místa. Všiml jsem si, jak mu při kázání stále stékaly po lících slzy. Sotva jsem skončil, povstal a prosil, zda by mohl něco říci. Rád jsem mu vyhověl. „Vy víte,” začal, „o mé přísaze, že nikdy nevkročím do tohoto kostela a že se nikdy nestanu křesťanem. Teď jsem však tady.” Potom nám vyprávěl, jak se mu před třemi dny ve snu zjevil již mrtvý misionář, který zvěstoval na tom místě evangelium před námi. Byl oděn v zářivých bílých šatech. Řekl mi: „Firi, přijď!” Odpověděl mu: „Nemohu,” a probudil se. A hned zase usnul. Misionář se mu zjevil podruhé a řekl zvučným hlasem: „Firi pojď, hned pojď!” „Vyloučeno, nemohu přijít,” zněla odpověď. A zas usnul. Misionář se mu zjevil potřetí a řekl: „Firi pojď hned, už je nejvyšší čas!” Zase odmítl. Dále nám vyprávěl, že před sebou uviděl ohromnou skálu a bylo mu ukázáno, že to je jeho hříšné srdce. Potom dole u tohoto kamene spatřil vel ké kladivo a nějaký hlas mu pravil: „Vezmi to kladivo a rozbij ten kámen na kousky.” Zkoušel to, ale nic proti tomu tvrdému kamenu nezmohl. Když do něj tloukl delší dobu ze všech sil, padl vysílením k zemi. Vtom zpozoroval, jak z nebe sestupuje kříž. Sotva se kříž kamene dotkl, rozpadl se na dva kusy a za ním se zjevil Pán Ježíš. Zase se probudil. Hned se vydal s celou rodinou na cestu. Po tří denním putování dorazil právě v neděli ráno do kostela a prohlásil: „Teď vím, že Pán Ježíš, kterého zvěstujete, jistě žije. Jedině on může mé tvrdé, hříšné srdce rozbít a ovládnout. Přišel jsem se svou rodinou, abych se vydal Spasiteli a sloužil mu.” Dodržel slovo a je statečným svěd kem milosti našeho Pána. Ježíš rozbijí nejsilnější řetězy a nejtvrdší srdce a utišuje každou bolest. Milý čtenáři a milá čtenářko, také tvé srdce, které se mu možná už dávno protiví, dovede zlomit a změkčit.
55
Tvé jméno bude Zacheus
Pán Ježíš přikázal učedníkům: ,Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření!” Vracel jsem se po dlouhé misijní cestě domů. Kůň i jez dec byli již opravdu unaveni a toužili po tom, aby byli na stanici. Najednou jsem zahlédl vysoko na horském hřbetu malou černošskou vesnici, které jsem si doposud nikdy ne všiml. Prosté hliněné chýše jsou často k nerozeznání podobné skalním stěnám. „Jdi nahoru,” zaznělo velmi jasně v hloubi mého srdce. „Jsem už unavený a můj kůň také,” hájil jsem se. „Půjdu tam někdy později.” „Jdi nahoru ještě teď,” šeptal hlas Ducha svátého silněji než poprvé. Byla mi dána milost, abych poslechl a šel. Misijní služba se nekončí tím, že si misionář postaví pěknou sta nici, aby se „usadil”, ale znamená: Jděte! Když jsem zcela utrmácený došel do této horské vsi, zdálo se, že je úplně opuštěna. Ukázalo se, že všichni vesničané odešli do sou sední vesnice k pohanskému svátku. „Tentokrát ses zmýlil,” ozval se hlas nepřítele. „Přišel jsi sem nahoru, a tu nikoho není.” Bůh nás však nikdy ne klame, a proto jsem zavolal náš obvyklý pozdrav tak, aby to bylo slyšet po celé vesnici: „Khotso e be le lona!” (Pokoj budiž s vámi!) Sotva se moje slova odrazila ozvěnou od blízkých skal, uslyšel jsem z jedné chaty tichý hlas: „Keňa!” (Vejdi!) Otevřel jsem nízké dveře, vstoupil jsem a spatřil starého domorodce pokrytého od hlavy až k patě vředy a otevřenými ranami. Ležel na zemi. Vida bílou tvář, ulekl se, ale uklidnil se, když jsem k němu promluvil jeho jazy kem a vyptával se na jeho nemoc. Obrátil se ke mně a řekl: 56
„Poslední noc jsem slyšel hlasitě volat: ,Tvé jméno bude Zacheus!’ Pověz mi, prosím tě, bílý člověče, co to zna mená. Nikdy jsem to jméno neslyšel a nevím, odkud se vzal ten hlas,” šeptal tento na smrt nemocný člověk. „To jméno je zapsáno v Boží knize,” odpověděl jsem. Vytáhl jsem z kapsy Bibli a přečetl mu příběh o Zacheovi a o tom, jak se zázračně obrátil k Bohu. Když jsem mu vykládal, jak se to stalo, řekl jsem: „Bůh chce, aby ses stal novým stvo řením, dostal nové srdce, a také, abys měl nové jméno. Dnes dá Bůh spasení i tvému domu, jestliže přijmeš Ježíše do svého srdce, jak jej přijal Zacheus.” Dlouho jsem s ním rozmlouval o tom, co je třeba udělat. Zdálo se mi, že světlo evangelia zazářilo v jeho srdci. Cítil jsem však, že je tu třeba pomoci duchu i tělu. Příštího dne jsem jej znovu na vštívil a tentokrát jsem zastihl i ostatní vesničany. Prosil jsem je, aby mi pomohli umýt teplou vodou a mýdlem celé tělo tohoto ubožáka. Po tomto vnějším přišlo i vnitřní očiš tění. Byl tak usvědčen ze svých hříchů, že všechno vyznal. Jako dlouholetý kouzelník měl na svědomí smrt mnoha lidí, ale udělal to z nevědomosti. Bylo zřejmé, že Duch svátý na něm mocně pracoval a zjevil mu Ježíše jako Be ránka Božího, který snímá hřích světa, odpouští všechny naše hříchy a uzdravuje naše nemoci. Dostal jistotu, že jeho hříchy jsou odpuštěny, a nové srdce. Když při něm bylo vidět dostatečné ovoce pokání a když už měl dost síly, aby mohl pěšky dojít do naší misijní stanice, byl pokřtěn a dostal jméno Zacheus. Byl ve své vesničce jasným svět lem, až pak odešel na věčnost. Jděte a zvěstujte evangelium všemu stvoření!
57
Zeny tančící kolem ohně
Několik set metrů od našeho misijního domu tančilo na dvě stě Basutek okolo otevřeného ohně. Obklopoval je snad ještě větší počet mužů a chlapců, tleskali jim a vřís kali, a tak udávali rytmus tance. Všichni byli asi opilí a dá se říci, že to byl pekelný povyk, který hučel do jinak tiché noci. Vypadalo to, jakoby se zem chvěla od tance a úderů nohou polonahých žen, ozdobených a obtížených mnoha náramky. V sousedním misijním domě drnčela okna. Kdo to nezažil, nedovede si to představit. Byl jsem v misijním domě sám a poprvé jsem byl svědkem takového pohanské ho svátku. Na spánek nebylo ani pomyšlení. Uvědomoval jsem si, že jsou to všechno drahé duše, za které Kristus vylil svou krev. Tančily kolem ohně hnány démonickými si lami. Bylo mi jasné, že mě Bůh posílá k těmto lidem jako svědka zachraňujícího evangelia. V této chvíli pro mne bylo hádankou, co mám za těchto okolností dělat. Nešlo jen mlčky přihlížet a nečinně trpět tento pohanský ryk. Nejlépe bylo sklonit kolena a prosit Boha, aby nějak otevřel du chovní zrak zaslepených pohanů a seznámil je s osvobozu jícím Spasitelem. V modlitbě jsem byl ujištěn, že se mám protlačit vřeštícím zástupem, který těsně obklopoval tančící ženy. Žel, neovládal jsem ještě natolik jejich jazyk, abych jim to mohl vysvětlit ústy. Byl to čin, který k nim měl promluvii. Prorazil jsem zástup mužů i kruh tančících žen, po klekl jsem mezi nimi a ohněm a volal jsem k Bohu, aby aspoň jedné duši otevřel duchovní zrak. To, že se tam objevil bílý člověk, vyvolalo nejprve velký zmatek. Znamenalo to porušení jejich pohanských práv
58
i pověr. Ženy se vpravily do situace a tančily ještě vztekleji, ječely ze všech sil a dupaly kolem ohně. Házely do ohně více polen, aby mne to pálilo. Modlil jsem se dále, až jsem zpozoroval, že se má situace zhoršila. Náhle jsem ucítil, že mne někdo chytil za rukáv. Zvedl jsem hlavu a díval jsem se do zářící tváře jedné z našich křesťanek naplněné Du chem svátým. Předstoupila přede mne, hlasitě chválila Boha a naznačila mi, že mám jít za ní. Její obličej andělsky zářil, i když měla černou kůži. Šel jsem hned za ní a zmizel jsem z jejich dohledu. Účastníci slavnosti se totiž rozhodli, že mne hodí do ohně. Bůh včas poslal svého anděla, aby mne zachránil. Nejdůležitější z toho všeho bylo to, že příští neděli přišla do kostela vedoucí celé slavnosti asm dvě její pomocnice, aby se vydaly Bohu. Bůh k ní mocně promluvil, usvědčil ji z hříchů a připravil ji k tomu, aby poznala a přijala Krista jako Spasitele. Později ji v tom následovali další. Má žena, kterou mi Bůh později daroval, prožila podob né věci. Vždyť jako první bílá žena bydlela déle než čtyři roky zcela sama mezi domorodci v nejvyšších lesothských horách. První roky bydlela v obyčejné domorodé chatě a tu musela přihlížet těmto pekelným výjevům často celé noci. Pohanského svátku obřízky mužů se zúčastňovalo až dva tisíce mužů. Tančili kolem ohně blízko za její chatou a mnoho žen podněcovalo jejich ryk tleskáním a řevem. Vítr zanášel jiskry na slaměnou střechu chaty, v níž bydlela má žena. Musela ji stále polévat vodou, aby zabránila po žáru. Prožila Boží ochranu a poznala, že ten, který je s námi, je mocnější než ten, který je ve světě. Několik mužů bylo dokonce zasaženo evangeliem. Pán nás zkouší často i ohněm, ale pomáhá nám vítězit.
59
Rituální vraždy
Jsou to vraždy, které jsou v pohanských krajích páchány pod vlivem pověr; nazývají se také krvavá pověra. Už ve Starém zákoně čteme, že pohané obětovali své syny a dcery v ohni Molochovi. Jsou různé druhy rituálních vražd, podle zvyklostí. V Lesothu a v jiných částech jižní Afriky si kouzelníci často opatřují kouzelné léky pro své čáry tak, že žádají určitou kost, část plic nebo jinou část vnitřností ovce nebo vola. Taková část musí být vyříznuta z těla živého zví řete. Při přípravě zvláště účinné medicíny kouzelníci s obli bou používají části lidského těla. Nejhorší ukrutnost je v tom, že takovou část berou, pokud je lidská oběť ještě živá. Následkem takové „operace” nastává smrt. Znali jsme náčelníka jedné vesnice, který se chtěl stát vedoucím náčelníkem celého kraje. Domluvil se s jedním mocným kouzelníkem, aby mu svými kouzly dopomohl k povýšení na vedoucího náčelníka nebo krále. Kouzelník souhlasil s podmínkou, že mu k získání kouzelných pro středků bude vydána sestra podnáčelníka, mladá vdova s chlapcem a holčičkou. Jednoho dne vtrhli kouzelník, náčelník a dva další muži do vdoviny chaty. Chytili ji, uťali jí nejprve levou ruku, potom pravou nohu a nakonec hlavu. Chlapci usekl kouzelník horní část lebky a dívence jiné části těla. Chatu, ve které ležela zohavená těla, podpálili a se svou kořistí utekli. Na verandě náčelníkova domu, kde stálo jeho hliněné křeslo, zazdili hlavu ženy, aby toto kouzlo přemohlo podřízené, když si sedne na křeslo. Nohy a ruce použili k míchání afrického piva ve velkých hlině ných nádobách. Muži, kteří se shromažďovali na besedy
60
u piva, měli se pitím tohoto piva pro něho nadchnout a zvolit si ho za vladaře. Celá záležitost způsobila rozruch. A přece kouzelník ani náčelník nebyli potrestáni, ze stra chu před mocnými kouzly. Do vytouženého postavení vlád ce se náčelník nedostal. Kdyby byl náčelník znal slavné evangelium a obrátil se k Bohu, byl by milostí Boží pro měněn v nové stvoření a nad to by se stal skutečným krá lem a knězem v Ježíši Kristu. Vždyť Kristus nás vykoupil Bohu svou krví ze všelikého pokolení, jazyka, lidu i národu a učinil nás králi i kněžími a budeme kralovat na zemi (Zj 5,9-10). Ve střední Africe ochránil Bůh zázračným způsobem jednoho z našich misionářů se ženou i dcerkou, že se nestali oběťmi rituální vraždy. Mezi kmenem, kde tento misionář pracoval, a sousedním kmenem vypukla válka. Bojovníci kmene, ve kterém misionář působil, byli pora ženi. Poté se pozůstalí bojovníci shromáždili okolo náčel níka, aby se připravili na novou válku. Nechtěli být v příš tím boji poraženi, a proto se drželi směrnic velkého kou zelníka. Radil jim takto: padne-li na každého z vás krůpěj krve mladého děvčete, žádný nepřítel před vámi neobstojí. K uskutečnění takové rady postavili obvykle děvče pod dlouhou větev velkého stromu. Větev ohnuli dolů a vlasy děvčete přivázali k jejímu konci. V divokém tanci kroužili bojovníci kolem ní. Na známem kouzelníka odťali děvčeti mečem hlavu. Větev s hlavou vyletěla prudce vzhůru a krev stříkala na všechny strany. Každý z polonahých bojovníků se horlivě snažil, aby zachytil aspoň kapku krve, a stal se tak nepřemožitelným v boji. Kouzelník hledal vhodné děv če a tu si vzpomněl na bílého misionáře, který měl pěknou nevinnou dcerku. Věřil, že její krev by byla zvlášť účinná. Hned bylo rozhodnuto, že zavraždí misionáře a jeho ženu, aby jejich dcerku mohli použít k tomuto účelu. V noci se skupina bojovníků vypravila k misijnímu domu, který stál 61
na nevelkém pahorku. Dveře i okna byly otevřené. Jak užasli, když uviděli jasné světlé postavy s lesklými meči v rukou. Pohybovaly se kolem domu. Vrahové odešli bez pořízení. Když se příštího dne rodina misionáře dověděla, jak předivně je Bůh ochránil, děkovala mu a velebila ho. Tato zkušenost přivedla mnohé z těch pohanů k víře v očiš ťující, ochraňující a nepřemožitelnou moc krve Ježíše Krista, Beránka Božího. Jen v Kristu jsme víc než vítězové. Naše víra přemáhá svět. „Ale oni zvítězili nad ním (ďáb lem) skrze krev Beránka.” Bohu díky, který nám vždy dává vítězství v Ježíši Kristu. Tyto strašné a kruté rituální vraždy jsou už i v Lesothu trestány smrtí, Vidíme však z toho, že i pohané věří, že smrtí nevinné oběti dosáhnou záchrany. Nemohou jí ovšem dosáhnout vraždami. Byl jsem jednou pozván do rodiny kmene Kahosa, kde onemocnělo nejmladší děcko. Matka pěti dětí, do jejíhož srdce již vniklo evangelium, mi o jejich trápení dala zprávu. Když jsem se blížil k jejich chatě, uslyšel jsem žalostný pláč. Bál jsem se, že nemocné dítě již umřelo. Pláč měl však jinou příčinu. Čtyři starší děti plakaly bolestí, protože jejich pohanský otec jim každému uťal první článek prste níku levé ruky. Podle jejich pověry se těžce nemocné dítě uzdraví, když se pozutínají tyto články všem ostatním dětem. Tady znovu vidíme krutost pohanství a hrozné dů sledky plynoucí z neznalosti evangelia. Nezapomínejme, že také za nás musel někdo trpět. Ten někdo není nikdo jiný než Syn živého Boha, Ježíš Kristus. „On zajisté nemoci naše na sebe vzal a bolesti naše vlastní on nesl, my však domnívali jsme se, že jest raněn a ubit od Boha i ztrápen. On však raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vložena a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno.” „Jako beránek k zabití veden byl, však neotevřel úst svých. Tak se
62
líbilo Hospodinu stírati jej a nemocí trápiti,” „aby každý, kdo věří v něho nezahynul, ale měl život věčný.” (Iz 53 a Jan 3,16) Proto řekl Jan Křtitel: „Aj Beránek Boží, který snímá hříchy světa.” Zahladil tvé i mé hříchy. Tvoje i moje nemoci a bolesti vzal na sebe a jeho ranami jsme uzdra veni. Kdo věří v něho, má život. Kdo v něho nevěří, života nemá, ale hněv Boží zůstává na něm. Uvěř Písmu a uvidíš Boží slávu a z tvého těla poplynou potoky živé vody. Jednoho dne jsem dostal dopis od náčelníka odsouzené ho na smrt pro rituální vraždu. V dopise psaném den před smrtí vydal svědectví, jak díky jednomu z našich dílků evangelia, který mu někdo přinesl do vězení, uvěřil v Ježíše Krista. Psal tam: „Zítra v tuto dobu budu přenesen z tohoto ži vota do věčnosti. Strach ze smrti zmizel. V Ježíši Kristu jsem našel odpuštění všech mých hříchů. Lituji, že jsem to lik hřešil. Děkuji však Bohu za odpuštění všech hříchů a děkuji i vám, že vašim dílkem Písma přišlo ke mně spasi telné poselství dříve, než bylo pozdě. V nejčernější hodině života jste mi pomohli poznat Ježíše. Vyhnal z mého srdce všechnu temnotu. Mám světlo a nebojím se smrti. Až do stanete tento můj dopis, budu již na věčnosti. Kéž váš dílek evangelia pomůže ještě mnohým mým lidem, aby se nedo stali do tak smutné situace, do níž mne přivedl hřích a nevědomost.” náčelník Mokoena
Tento náčelník není jediný, který díky radostné zvěsti evangelia pronikl ze smrti do života. Stovky drahých duší našly v Ježíši svého Spasitele a mohou povědět s Izaiášem: „On nemoci naše vzal a bolesti naše vlastní on nesl. On pak raněn je pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti 63
naše, kázeň pokoje našeho na něj vložena a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno. Všickni my jako ovce zbloudili jsme, a Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás.”
Vyhladovělé ovce na zelených pastvinách Izaiáš 59,10
Podivil jsem se, když jsem četl v Bibli v sesuto, jazyku Basutů, z Izaiáše 59, 10: „Makáme jako slepí stěnu a ma káme jako bychom neměli oči. Urážíme se o poledni jako v soumraku. Jsme vyhladovělé ovce na zelených pastvách. Bůh nám dal oči, abychom viděli, a přece hmatáme po stě nách jako ti, kdo nemají oči.” Světlo evangelia svítí jako slunce v pravé poledne, a přece hyneme v temnotě. Ježíš je náš dobrý pastýř. S ním nám je darováno všechno pro věč nost i časnost, takže nám nic nechybí. On je nám učiněn moudrostí, spravedlností, posvěcením a spasením, aby chom skrze něj obstáli v den soudu před Bohem. On je světlem světa a kdo jej následuje, nebude choditi v tem nostech. Je naším pokojem, chlebem, vodou života, cestou, vysvobozující pravdou, zmrtvýchvstáním i životem. Kdo věří v něho, má život věčný a přešel ze smrti do života.
64
Ježíš, ten dobrý pastýř, vede své na zelené pastvy a k pra menitým vodám. Ale jak je to možné, že na zelených lou kách ovce přesto umírají hladem? Snad jedině proto, že tu zelenou, šťavnatou trávu nespásají. Lze zahynout žízní i u nejlepšího pramene vody, jestliže z něj nepijeme anebo jej nevidíme. Je to jako s Agar, která pohodila svého sytíka pod keř, když už neměla v láhvi vodu a oba měli zemřít žíz ní. Bůh jí však otevřel oči, a uviděla pramen vody, který tam byl už dříve, jenže ona jej prostě nezpozorovala. Kolik tisíců duší dnes hyne duchovní žízní, protože neznají zřídlo života v Ježíši Kristu anebo jím prostě pohrdají. Byl jsem jednoho dne pozván do selské usedlosti ve Švý carsku, kde trpěly dvě děti. Byly spoutány satanem. Deseti letá dcerka nesnesla nic na svém těle a všechny své šaty s ďábelskou silou roztrhala. Její mladší bratr vyplazoval stále jazyk. Jeho tvář měla výraz syčící zmije. Než jsme se pomodlili, vyprávěl mi jejich otec o svém životě. On i jeho soused žili daleko od Boha. Oba vězeli hlu boko v kouzlech a jeho čtyři děti byly všechny spoutány démony. Jednou šel do chléva krmit dobytek a zjistil, že krávy nechtějí žrát. Nejlepšího sena a obroku se ani ne dotkly a vůbec nepily. Když je vyhnal na pastvu, odběhly k blízké hromadě hnoje, žraly jej a při tom pily močůvku, která byla vedle. Veškerá snaha, aby přiměl dobytek žrát trávu nebo seno, nevedla k ničemu. Nakonec musel dát svůj dobytek porazit. Brzy potom prožili on i jeho soused skutečné obrácení. Oba muži našli i se svými manželkami v Ježíši Kristu odpuštění a uvolnění od svých hříchů a nový život. Dvě ďáblem spoutané děti byly také vysvobozeny. Náš rolník si opatřil nový dobytek a byl velice šťastný. Ale kdo popíše jeho zděšení, když jednoho dne dobytek zase nechtěl ani žrát ani pít. Postěžoval si svému pastýři a ka zateli, který ho navštívil. Pomodlili se a šli do chléva. Kazatel přikázal ve jménu Ježíše a v moci jeho krve ďábel 65
ským mocem, aby vyšly a nevrátily se. Najednou začal do bytek vesele žrát obrok. Oba děkovali Bohu za vítězství v Ježíšovu jménu. Na jejich další modlitby Bůh vysvobodil i obě starší děti. K Boží cti je třeba povědět, že později byly úplně uvolněny i obě mladší děti. Po uzdravení mělo děvče přiměřený a slušný oděv. Krátce poté mne pozvali na jiné místo k jedné vdově, je jíž 251etá dcera, a to jediná, byla strašně spoutána démony. Zastihl jsem ji zavřenou v komůrce, která se podobala spí še chlívku pro vepře než světničce. Všechny šaty měla po trhané, neboť na sobě nic nesnesla. Rozervala všechno ďábelskou silou, nejlépe připraveným jídlem mrštila na podlahu. Jedla své výkaly a pila svou moč. Po dlouhém, několikaměsíčním modlitebním boji i ona byla vysvobozena z moci satana. Na tyto dva případy nemohu zapomenout. Udivuje mne, že tisíce takzvaných křesťanů nemají nejmenší ochotu přijímat pokrm Božího slova. Chléb života, kterým je Ježíš Kristus, nejedí a z průzračného zřídla evangelia nepijí. Utíkají od stolu Páně, kde v těle a krvi našeho Pána je nám darován věčný život, anebo z něj jedí nehodně. Nechtějí se dát obléci do šatů spasení a spravedlnosti, ale zůstávají raději nazí. Vpravdě lze říci, že tisíce lidí dnes jedí se zvláštním zalíbením hnůj a pijí špinavou hnojůvku hříchu, a to ke své záhubě. Utíkají do kin, tanečních sálů, krčem a ještě horších míst, aby tam našli uspokojení. Kolik ubo hých opilců musí proti své vůli polykat smradlavou kořalku, a přitom to jim samým, jejich rodinám a dokonce jejich národu přináší záhubu. Kolik kuřáků musí ničit své tělo otravným, vzduch kazícím kouřem cigaret. Knížky s krimi nálním a sexuálním obsahem lidé přímo hltají, zatímco Biblí, která je očišťující Slovo Boží prodchnuté Duchem svátým, pohrdají a dokonce ji nenávidí. Hřích otevřel dveře démonům a zabil hlad a žízeň po spravedlnosti. Žijeme 66
v zemi, kde lze sehnat Bibli, kde se zvěstuje evangelium, a přece chybí hlad po Božích věcech. Lidé volí raději „hnůj” světové vědy a moudrosti před bázní Boží a blaho slaveným poznáním, že v krvi Kristově je spasení. Kéž by nás Bůh zbavil této rakoviny a zachránil lidstvo před mocnostmi, které brání člověku jako ovečce Boží pást se na zelené pastvě a pít vodu života! Kéž by nám dal Bůh hlad, než bude pozdě a Slova Božího již nebude! „Aj, dnové jdou, dí Panovník Hospodin, že pošlu hlad na zemi, ne hlad chleba ani žízeň vody, ale slyšení slov Hospodino vých. Takže toulati se budou od moře až k moři, a od půl noci až na východ běhati, hledajíce slova Hospodina, však nenajdou.” (Am 8,11-12)
Mladé hrdinky
Děkuji Bohu, že si může učinit hrdinky víry i z žáků nedělní školy. Pohanský otec dvou žaček naší nedělní školy těžce nesl, že jeho dcerky chodí věrně do nedělní školy, i když to pro ně byla daleká cesta. Doma byly opravdovými světélky zachraňující milosti Kristovy. Křížilo to jeho pohanské plány. Zakázal jim proto přísně návštěvu nedělní školy. Ačkoli nedělní škola nabádá děti k tomu, aby po slouchaly rodiče, bylo jim zatěžko uposlechnout v tom otce, který býval stále opilý. Když se dověděl, že děti znovu šly mezi nenáviděné křesťany, prohlásil, že bude-li se to ještě
67
jednou opakovat, že je zabije řeznickým nožem. Tyto malé hrdinky se už naučily svěřovat své těžkosti Spasiteli a mod lit se za otce i matku, aby zachránil i je. Další neděli je to znovu mocně táhlo do nedělní školy, kde tak předivně okoušely Boží lásku. Znaly však natolik dobře svého otce, aby věděly, že své hrozby mim vážně. Tehdy vzala starší dcerka dlouhý řeznický nůž a spolu se svou sestřičkou při stoupily k otci. Položily jej k jeho nohám a řekly: „Milý tatínku, tady je nůž a tady jsme my. Jestliže myslíš, že nás musíš zabít, udělej to hned. My shromáždění opustit nemů žeme. Zamilovaly jsem si Ježíše, který nám odpustil všech ny hříchy a položil za nás svůj život na kříži.” Tvrdé, po hanské srdce otce bylo zasaženo, takže se mu po tvářích řinuly slzy a sám se stal učedníkem Pána Ježíše. Již pro malé děti tedy platí pravda Ježíšova slova, že kdo ztratí život pro něho, ten jej nalezne.
Vystup na horu!
Nadešel čas pohanské obřízky a čarodějové se svými pomahači se starali, aby dostali pod svou moc všechny mladé muže, kteří se tomuto zhoubnému obřadu ještě nepodrobili. Mladí muži, kteří již byli osvíceni světlem evangelia, se bránili sehnout se pod toto pohanské jho. Často je přepadávali na polích nebo ve vesnicích, a byli 68
donuceni podřídit se tomuto pohanskému zvyku. Jeden z našich mladíků, který našel nový život v Ježíši Kristu a jehož rodiče vězeli ještě hluboko v pohanství, věděl, že mu hrozí toto násilí. Najednou uslyšel jasný hlas: „Vystup na hory!” Dosud na nich nikdy nebyl. V této výzvě poznal Boží hlas a začal stoupat na nejvyšší horu. Když už byl dosti vysoko, začal se bát. Věděl, že po horách se toulají leopardi, divočáci a jiná nebezpečná zvěř. Neměl s sebou zbraň a byl jen lehce oblečen. Zastavil se a ptal se sám sebe, zda se nemá raději vrátit. Znovu uslyšel hlas: „Neboj se, vystup na horu!” S novou nadějí se šplhal výš a brzo do sáhl vrcholu, odkud byl překrásný rozhled, který jej okouz loval a uváděl v úžas a nadšení. Při pohledu na nižší hory a údolí, žasl nad Božím stvořením. Tu uslyšel stejný hlas: „Kdo to všechno stvořil?” Bezděky odpověděl: „Ty, Bože, Stvořiteli nebe i země. Ty jsi to všechno učinil - a já tě za to chválím.” „Proč se ještě bojíš lidí, když jsem to všechno učinil? Jdi zas dolů a neboj se, dokážu tě vysvobodit z lid ské ruky,” mluvil tentýž hlas. Dál chválil Boha a děkoval mu. Když se dost pokochal krásou tohoto obrazu a potěšil Božím slovem a viděl, že slunce se již chýlí k západu, dal se na zpáteční cestu. Tu ho zmohlo tělesné vyčerpání. Usedl a upadl v posilující spánek, z nějž ho probudilo teprve vy cházející slunce. K svému údivu zjistil - podle stop -, že jej obcházeli divočáci. Zpozoroval také zcela jasnou stopu leoparda. Tak poznal, jak zázračně jej Bůh ochránil před divokými zvířaty. Dostal ujištění, že tentýž Bůh jej ochrání před pohanskou bandou. Po tomto zážitku šel směle domů, odkud ho vyhnal strach, že ho rodiče vydají pohanům. Pátrali po něm. Zjis til, že Bůh promluvil i k rodičům, a že i oni jsou již při praveni přijmout Krista jako Zachránce. Vpravdě ten, kdo doufá v Boha, nestaví na písku.
69
Vysvobození od démonů
Po mnoho let trápili démoni jednu pohanku kmene Šangaan. Její manžel hledal pomoc u kouzelníků, ale bez výsledně. Domnívali se, že záchrana se dostaví, když se připojí k některé misii. K ničemu to nebylo, protože nebyli obrácení. Nepomohli ani lékaři. Nakonec upadli do bludu, který spojoval Kristovo učení s pohanstvím. Domnívali se, že z moci démonů bude vysvobozena, když bude používat svěcenou vodu a popel či nosit pestrobarevné šaty poseté kříži a dlouhé stuhy. Její stav se jen zhoršoval. Konečně přišel její muž na jednom z našich evangelizačních shro máždění k poznám hříchů, k biblické víře a našel nový život. Hned nato přivedl svou posedlou ženu do shro máždění. Domorodí křesťané se za ni modlili. Nejdříve spálili všechny kouzelnické věci, které měla na sobě. Potom ve jménu Ježíše rozkázali zlým démonům, aby z ní vyšli. „Nevyjdu,” křičel urputně jeden z těchto démonů z úst spoutané. Shromáždění se modlili dále. Kazatel na ni polo žil ruce a poručil rozhodně: „Ty musíš vyjít. Ve jménu Ježíše ti rozkazuji, vyjdi!” Posedlá vstala a chtěla utéci. Shromáždění ji pevně drželi a řekli: „Ty neodejdeš, ale démon, který je v tobě.” Všichni pokračovali v modlitbě. Po dlouhém boji křičelo mnoho démonů ze spoutané ženy: „Už tu nemůžeme zůstat, musíme jít. Přišel jeden, který nás přemohl, aby tady bydlil, Kristus.” Potom vyšli s hroz ným křikem, aby se už nikdy nevrátili. Ale žena, když byla vyproštěna, svědčila pokojem a radostí a zbožností, že se stala vlastnictvím Ježíše a její tělo svatyní Ducha svátého. Byla svědectvím o vysvobozující moci evangelia. Dostalo se
70
nám znovu poučení, jak je důležité poznat Krista, aby byl člověk uvolněn od vší démonické moci jako Marie Magda léna, ze které Ježíš vyhnal sedm ďáblů. Možná, že to byli démoni pýchy, zmatku, lži, opilství, nenávisti, čarování, lakomství a milování peněz, kteří se ještě dnes snaží strho vat lidi. Žel, mnozí lidé utíkají, když Bůh začíná pracovat na tom, aby je uvolnil. Nechtějí opustit své hříchy, dělají to jako ta Šangaanka, která chtěla utéci. Měla však dovolit Kristu, aby z ní démony vyhnal. Koho Syn vysvobodí, ten je opravdu svobodný, také od každé démonické moci.
»Žízním!« Lovci v poušti
Za svého pobytu v jižní Africe jsem se seznámil se dvě ma lovci, kteří byli v poušti zázračně zachráněni před zahynutím žízní. Nemohu na to zapomenout. Byli to otcové dvou búrských rodin, kteří se i s rodinami vydali na povo zech tažených osly na poušť Kalahari, aby tam nějaký čas lovili antilopy. Každý jejich povoz, přikrytý plachtami, byl tažen dvanácti osly. Vlekli se pomalu písečnou, bezcestnou pouští. U posledního pramene, kde ještě byla voda, posta vili své stany. Odtud vyšli muži na lov. Jednoho dne šli tito dva lovci po stopách antilop, které je zaváděly dále a dále 71
do pouště. Teprve k večeru dostihl první lovec stádo anti lop a hned několik z nich ulovil. Když se obrátil, aby zavo lal svého druha, už jej nikde neviděl. Vrátil se a hledal ho. Brzy se snesla noc a úplně ztratil orientaci. Téměř tři dny marně bloudil rozpálenou pouští, až konečně, zmořený žíz ní, padl do písku. Oteklý jazyk krvácel a visel mu z úst. Věděl, že brzo zemře žízní. V této beznadějné situaci vo lalo jeho srdce k Bohu, aby se nad ním smiloval. Mluvit už nemohl. Pojednou spatřil ve větší vzdálenosti kříž a uslyšel jasný hlas: „Žízním.” To slovo mu proniklo až do morku kostí. Věděl totiž, že jsou to slova Pána Ježíše, která zvolal z golgotského kříže. Tam on, pramen života, pro nás žíznil. Vzal na sebe všechny naše hříchy, ale i všechny naše nemo ci a žízeň naší vyprahlé duše. Když toto „Žízním” proniklo jeho bytostí, žízeň ustala. Jazyk se vrátil na své místo a on celkově osvěžen vstal. I únava úplně zmizela. Začal nahlas chválit Boha a děkoval mu za zázračnou záchranu, i za to, že drahý Spasitel odňal jeho žízeň. Chválil Boha a pak se ptal sám sebe, kterým směrem se dát, aby se vrátil do tábo ra. Rozhlížel se, aby se zorientoval, a tu uviděl zázračnou ruku, která se vznášela asi metr nad zemí. Ukazováček mí řil určitým směrem. Nevěda, je-li to ještě sen nebo skuteč nost, blížil se k oné ruce, ale i ona se sunula kupředu zů stávajíc ve stejné výšce. A tak si musel říci: „To je ruka Boží a prst Boží, který mi ukazuje cestu.” Šel za rukou tak dlouho, až se zastavila nad pramenem vody. Maje znovu nesmírnou žízeň, vrhl se k vodě a pil, kolik jen mohl. Když vzhlédl, ruka tu už nebyla, ale za dalším písečným pahor kem uviděl svůj tábor, který se nacházel v blízkosti toho pramene. Radostně vešel do stanu, kde se za něj vroucně modlili, aby jej Bůh přivedl z pouště zpět. Jejich modlitba byla vyslyšena. V táboře zastihl i svého druha. Ten šel za stopami jiných antilop, které se od prvních stop oddělily. Naneštěstí prvnímu lovci nic neřekl, neboť se
72
domníval, že se stopy opět spojí a že se se svým druhem znovu setká. To se však nestalo. I on v poušti zabloudil. Následujícího rána uviděl na pahorku, který ležel před ním, svého osmiletého chlapce. Kýval naň, aby k němu přišel. Nechápal, odkud se jeho synek tam nahoře vzal. Jev byl zcela zřetelný, a tak na ten písečný pahorek vystoupil. Mezitím byl jeho chlapec už na dalším pahorku a kýval na otce, aby šel dál. V písku nebyly žádné stopy, což činilo tento jev ještě záhadnějším. Tak to šlo z jednoho pahorku na druhý. Když už měl za sebou hodně takových pahorků, z posledního uviděl ve velké vzdálenosti tábor. Vrátil se do tábora unavený a vyčerpaný. Svého synka našel, jak spí. Vůbec nikde nebyl. Bůh mu daroval toto vidění, aby ho při vedl zpět z pouště. Cesty Boží nejsou jako naše, ale jsou podivuhodné. Již nejeden chlapec a děvče zemřeli, jsou u Pána a ky nou svým rodičům, bratřím a sestrám, aby vyšli z pouště tohoto světa. V zásadě jsme prostě neužiteční a honíme se za věcmi tohoto světa, toužíme po poctách a slávě, ženeme se za penězi a příjemnými věcmi, a při tom hyneme. Tehdy často nám musí naši drazí, ať již milovaný synáček nebo drahá dceruška, kteří nás předešli do věčnosti, kynout a volat nás z pouště světa k věčnému prameni do nebeské otčiny. Často tak musíme poznat, že po všem tom shonu za věcmi tohoto světa naše duše hyne žízní, dokud nezavo láme k Bohu a nenajdeme pramen života v Ježíši Kristu. Tehdy se naučíme pít z vody, o které náš Pán řekl, že kdo by se z ní napil, nebude žíznit na věky.
Vím o zřídle smilování pro svou duši žíznivou: v Boží lásce, jež se sklání na kříži nad Golgotou.
73
Bůh učí Matthitu číst a psát
Matthita byl mladý černoch z kmene Basutů. Neuměl číst ani psát, ale v duši toužil po Bohu, živém Bohu. A přece nevěděl, jak jej najít. Jednoho dne se mu Bůh zjevil podivuhodným způsobem na vysoké hoře. Byl celý týden skryt v Boží přítomnosti. Hledali jej všude, ale nemohli ho najít. Třebaže viděl hledající chodit těsně kolem sebe, oni ho nepostřehli. V tom týdnu mu Bůh zjevil hrůzy pekla, kde červ jejich neumírá a oheň nehasne, kde není slyšet zpěv, ale jen pláč a skřípění zubů. Pak mu Bůh zjevil slávu, nebes. Viděl nový Jeruzalém s branami z perel a se zlatými ulicemi, kde Bůh setře kaž dou slzu a kde již nebude smrti. Dále mu zjevil celý průběh utrpení a smrti našeho Pána Ježíše, jeho modlitební zápas, úpěnlivé prosby v zahradě Getsemane, jeho krvavý pot, strašné bičování, jak ho korunovali trním, jak ho přibili na kříž a jak se mu posmívali. Viděl však také jeho zmrtvých vstání. Když mu to všechno ukázal, poručil mu, aby šel do Morie, první misijní stanice v Lesothu, a pověděl mu, že tam mu dají knížku, v níž je všechno to, co viděl, zapsáno. Když odpověděl Bohu, že přece neumí číst, vysvětlil mu, že mu dá porozumění, aby se to mohl naučit. Po příchodu na misijní stanici vyprávěl misionářům, co zvláštního prožil. Misionáři uznali, že s ním mluvil Bůh. Na jeho prosbu mu dali vzácnou knihu - Bibli, kde je to vše zapsáno. Když ji otevřel, nemohl zprvu nic přečíst, protože písmo ještě nikdy neviděl a psané slovo absolutně neznal. Vzpomněl si na Boží zjevení, a když si nějakou dobu prohlížel tištěné 74
verše, najednou jakoby mu z očí spadly šupiny, začal po zvolna číst, a pak stále lépe bez zajíkání a zadrhávání: rozuměl, co četl ve svém vlastním jazyku, jazyku sesuto. Potom mu přinesli tabulku s pisátkem a k údivu všech za čal psát, a to velmi pěkným písmem. Matthita mi jednou vyprávěl celou noc o svých zázračných prožitcích a často jsme si psávali. Pokaždé, když jsem od něj dostal dopis, musel jsem obdivovat jeho nádherné písmo. Jednou jsem mu opravdu záviděl a prosil jsem Boha, aby i mně dal ta kové pěkné písmo. Jenže to je jedna z modliteb, které mi Bůh nesplnil. Matthita však byl požehnaným Božím nástro jem a svým jasným svědectvím přivedl mnoho duší k Pánu. Mne to povzbudilo k tomu, abych šířil evangelium mezi domorodci také tiskem. Jestliže velký Bůh nemá za to, že osobně učit obyčejného domorodce číst a psát by poškodilo jeho důstojnost, je jistě také úkolem misionářů, aby naučili neosvícené číst a psát a pak jim opatřili odpovídající četbu.
Misionáři přijdou jako mravenci
Při zvěstování evangelia v kraji Bečuánců jsme cestovali jedním údolím, kde Bůh promluvil k černochům, že k nim přijde bílý hlasatel evangelia. Bylo to během velké epi demie, kdy obyvatelé hynuli po stovkách. V tomto neštěstí 75
hledali ti ubožáci neznámého Boha, který by jim pomohl. Tehdy uslyšeli v údolí zvučný hlas: „Poslové pravého Boha přijdou brzy, a to jako mravenci. Domorodci tomu rozu měli tak, že přijdou jeden po druhém jako šňůra mravenců. První, koho Bůh poslal s poselstvím spasení do onoho údolí, byl světoznámý Livingstone. Za ním přišel požehna ný misionář Moffat. Jeho pravnuk zde šíří požehnaně evan gelium ještě dnes. Když jsme se o tom dověděli, pochopili jsme, že i my patříme do této mravenčí rodiny, protože hlá sáme slavné evangelium úplného spasení ducha, duše i těla, Božího uzdravování a křtu Duchem svátým. Vyprávěli nám, že ta epidemie skončila díky Božímu zásahu. Bůh mluvil s jedním domorodcem a zjevil mu, že má naplnit velkou nádobu z tykve (kalabasu) čistou vodou. Každý nemocný, který z toho bude pít, bude uzdraven. Uposlechl Božího hlasu, protože poznal, že to je týž hlas, který před tím mluvil v údolí. Přesvědčil tedy lidi, aby pili tuto vodu života, kterou mu dal Bůh. Každý, kdo se napil, byl uzdra ven. Nejzázračnější na tom bylo, že vody v tykvi neubylo, dokud poslední nemocný nebyl uzdraven. Bohu díky, v Kristu máme nevyčerpatelné zřídlo života. Jdi tedy k tomuto zřídlu, prýští ke tvé záchraně. Abychom se přesvědčili o pravdivosti těchto událostí, navštívili jsme jednu černošku, která měla přes 119 let. Ta nám vyprávěla s radostí a bez nadsázek o velkých zkuše nostech, které prožila, když ještě byla dívkou. Sama pila onu vodu života z kalabasy a později též pila z vody života v Kristu. Odešla již na věčnost.
76
Mohou nás Zuluové něčemu naučit?
Lidé mluví dnes rádi o věku pokroku. To se může samo zřejmě týkat techniky, nikoliv však morálky. Než se Zuluo vé seznámili s takzvanou civilizací, trestali například cizo ložství smrtí. Podle jejich kmenových zákonů si mohl muž, byl-li zámožný, vzít více manželek. Za ženy platili voly, kravami, koňmi nebo ovcemi. Pak byl ovšem muž zavázán žít se svými ženami a ženy musely žít s jedním mužem. Ne věrný muž nebo nevěrná žena byli trestáni smrtí. Byli sho zeni z vysoké skály. Ještě dnes jsou na úpatí skály kosti cizoložníků a cizoložnic. Když bylo Zuluům zvěstováno evangelium, ihned pochopili, proč Bůh řekl, že žádný cizo ložník nevejde do nebeského království, ledaže by činil opravdové pokání a uvěřil v Ježíše Krista. Kdysi, když v jejich kraji řádilo hodně divokých zvířat, vyznali se zvlášť dobře v tom, jak zabíjet úskočné leopardy. Objevil-li se v některém místě leopard, obklíčili ho muži ve velkém kruhu. Drželi vzhůru své ostré oštěpy a dělali svým loveckým zpěvem velký povyk. Stahovali kruh těsněji a těs něji, až byla divoká zvěř jako v kleštích. Všichni lovci byli připraveni vrhnout se v příhodném okamžiku na zvěř. Když leopard viděl, že je obklíčen, chodil pomalu kolem a pozor ně sledoval, zdali objeví někoho, komu se ruka s oštěpem chvěje. Tam viděl možnost útěku. Aby zvíře povzbudili ke skoku z kruhu, začal jeden ze Zuluů předstírat, že má strach a že se mu třese ruka. Jakmile na něj leopard skočil, byli všichni připraveni probodnout ho oštěpy. 77
Strach dodává nepříteli odvahu k útoku. Proto ustanovil Bůh ve vojenském řádu pro izraelský národ, aby se ten, kdo se bojí, vrátil a zůstal doma, aby svou zbabělostí neinfikoval srdce bratří. V lásce není strachu. Strach je utrpení. Slovo Boží nás učí, že se nemáme bát, ale věřit. Pán Ježíš praví: „Neboj se, toliko věř.” Kdo opravdu věří v dokonalé dílo na Golgotě a v toho, jemuž je dána všech na moc na nebi i na zemi, nemusí se bát. Ví, že milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému. Pravá láska vy hání strach. Žena jednoho Zulua, kouzelníka, se obrátila a našla v Kristu nový život. Proto nechtěla mít už nic společného s pohanstvím. Vychytralá, až ďábelská povaha jejího muže - kouzelníka - se jí zošklivila. Dělala všechno, čím je křesťanská žena povinna svému muži, ale bránila se otročit hříchu. Muž ji často surově ztloukl a ukrutně ztýral, jen aby ji odvedl od křesťanství, ale marně. Jedné noci se rozhodl, že ji zabije. Když spala na zemi, přiblížil se s oštěpem, že ji probodne. Ale v okamžiku, kdy mířil na její srdce, se pro budila. Rychle chytila oštěp oběma rukama, volala o po moc a stačila odrazit rozhodující úder proti svému srdci, ale její prsa a ruce byly od oštěpu velmi poraněné. Muž byl odsouzen na tři roky těžkého vězení. Jakmile se vyléčila z hlubokých ran, prokázala pravou křesťanskou lásku. Pravidelně každý týden navštěvovala muže ve vězení. Přinášela mu vždy něco dobrého k jídlu a projevovala mu svou lásku, jak jen mohla. Tu a tam mu vyprávěla něco z evangelia. Asi po roce poznal její muž své mnohé hříchy a přijal spasení v Ježíši Kristu. Vyznal všech ny své hříchy. Jeho život se jako zázrakem změnil. I úřady to zpozorovaly a prominuly mu celý rok trestu. Po propuš tění bez prodlení navštívil všechny své příbuzné a známé a prosil každého, komu ukřivdil, o odpuštění. Začal hned zvěstovat evangelium a stal se jedním z našich nejpožehna
78
nějších evangelistů. Díky jeho jasnému svědectví našlo mnoho duší spasení v Kristu. Odvážná víra ženy dovede způsobit velké věci. Při stanové misii mezi Zuluy se sešlo pod vedením mé manželky více než dvě stě žen. Během shromáždění přišla do stanu jedna z nově obrácených žen. Plakala a naříkala. Celá její tvář i tělo byly poškrábané a pobodané. Když sňala ze svých zad vydělanou volskou kůži, uviděly, jak byla zbitá do krve. V Kristu našla skutečný pokoj a nový život, a už nemohla dále vařit kafrové pivo (Kafrové jsou jedním kmenem Bantuů), kterým se muži opíjeli, ani se nemohla zúčastňovat pohanských zvyků. Její muž ji chtěl násilím při nutit k pohanství. Často ji zbičoval jambokem (bičem z hroší kůže). I tentokrát jí zbil záda do krve a pak ji shodil ze skalního výstupku. Spadla přímo do trní, a proto byla tak velice popíchaná a podrápaná. Ale podařilo se jí vy prostit se z trní a šla přímo do stanu, aby se jí dostalo potěšení a přímluvné modlitby. Po ošetření ran - nakolik to šlo - a po skončené modlitbě - zvláště za jejího muže, aby i on našel záchranu v Kristu - , se jí ptaly, co teď zamýšlí. „Vrátím se ke svému muži,” odpověděla. „Udě lám pro něj s láskou všechno, co je povinna křesťanská že na, ale hříšného pohanství se již zúčastňovat nemohu. Spasitel položil za mne život a mám-li pro něj položit život, jsem k tomu hotova.” Vrátila se, jak řekla, a svým pří jemným a zároveň odvážným jednáním před Bohem doká zala, že Kristus v ní stvořil nový život. Asi po šesti měsících se stal i její muž novým stvořením v Kristu Ježíši. Po mno ho let pak byl svědkem jeho pravdy a zvěstoval evangelium. Kéž by Bůh vzbudil ještě mnoho takových hrdinek, aby za chránily své zatvrzelé manžely. Láska nezná strachu ze smrti. „Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen ty i dům tvůj.” (Skutky 16, 31) 79
Stále tentýž! Mana ve dvacátém století
Živý Bůh, kterého slavíme, je stále ještě tentýž. Pro měňuje poušť v zahradu a ráj. Je-li to třeba, dává ještě i dnes chléb z nebe. V roce 1933 jsme měli v Lesothu i v jiných částech jižní Afriky velké sucho. Změnilo celý kraj v poušť. Delší dobu pršelo málo a pak půl roku vůbec nic. Téměř všechny pra meny vyschly a v žádné řece už neproudila voda. Jen v Le sothu zahynulo nad dva milióny ovcí a angorských koz. Devadesát procent velkého dobytka a kom pošlo hladem. Den co den jsme pochovávali mrtvé z obvodu naší misijní stanice. Umírali hladem nebo tyfem, který tehdy vypuknul. Zem byla tak vyprahlá, že se při pohřbívání lidí ani neslehla. Vzduch byl zamořen hrozným zápachem vycházejí cím z hrobů. Rakví přirozeně nebylo. Uschlo všechno, i kořínky trav a zbylých stromů. Říkalo se, že i kdyby začalo pršet, kraj už stejně zůstane pouští. Často celé dny hořely lampy, protože při písečných bouřích bývala úplná tma. Temné mraky táhly nad krajem; nepřinášely déšť, jen pí sek, který znemožňoval dýchání. Vypadalo to, jako by všechno mělo zahynout. Všude vo lali k Bohu o pomoc. Konečně přišel toužebně očekávaný déšť. Jak jsme byli překvapeni, když se po nemnoha tý dnech celý kraj proměnil v kvetoucí zahradu. Všechno se zazelenalo a kvetlo i tam, kde před tím pro sucho zahynula i tráva. Teprve potom jsme poznali, že s písečným deštěm dal Bůh nové semeno trávy a květů. Díky příjemnému dešti
80
semeno navlhlo a rychle rostlo, takže celý kraj byl zelený, jak jsme jej nikdy předtím neviděli. Poznali jsme, že Bůh je stále tentýž. Mění poušť v kvetoucí zahradu. Bůh působí, aby i život zpustošený hříchem rozkvetl, jestliže člověk přijme s radostí símě Slova Božího a jestliže Duch svátý toto símě zavlaží. V téže době prožila Boží zásah i sestra mé ženy, mi sionářka v kraji Zuluů. I tam umírali domorodci hladem. Jednoho dne vyšli ze svých chat a s úžasem zpozorovali, že země je pokryta bílými pruhy. Vypadaly jako závěje sněhu. Sníh je tam zcela neznámý. Spěchali, aby se přesvědčili, co to vlastně je. Ke svému údivu našli bělavá semena, která místy pokrývala hustě zemi. Jak byli hladoví, hned zkoušeli, dá-li se to jíst. Mělo to velmi dobrou chuť. Hned přiběhly ženy se svými košíky a nasbíraly, co jen mohly. Na svých mlýncích to semlely na mouku, napekly chleba, a tak se všichni tím pokrmem nasytili. Někteří běloši slyšeli o tomto zázraku a přišli se osobně přesvědčit. Vzorky tohoto semene poslali do výzkumného ústavu v Johannesburgu. Nikdo nevěděl, co je to za seme no, ani odkud se v takovém množství vzalo. Vědecká analý za pouze potvrdila, že je to mana podobná té, která spadla téměř před 3 500 lety na poušti pro lid izraelský. Mojžíš o ní řekl, že je to chléb, který dal k jídlu Hospodin (Ex 16, 15). Je-li to třeba, může Bůh znovu učinit starý zázrak. Je ještě stále tentýž. Praví: „Bude-li kdo jisti ten chléb, živ bude na věky.” Dělejme to jako oni prostí černoši. Jedli tu nebeskou manu a nasytili se jí, zatímco učení tohoto světa ji analyzovali, ale při tom se nenasytili. Ježíš řekl: „Já jsem ten chléb živý, kterýž jsem z nebe sestoupil. Bude-li kdo jíst ten chléb, živ bude na věky.”
81
Kdo mě zachrání?
U jednoho náčelníka v Lesot.hu se shromáždilo několik set mužů a žen. Mohli jsme tam zvěstovat slavné evange lium pod širým nebem. Byli to většinou ještě pohané. Ně kteří byli již členy různých misií. Při kázání neočekávaně vstala manželka náčelníka a plakala. Mučena vnitřní trýzní několikrát vykřikla: „Kdo mne zachrání, kdo mi může po moci?” Zpozoroval jsem, že na jejím srdci pracuje Duch Boží. Proto jsem jí dovolil mluvit. „Znáte mne přece jako ženu náčelníka,” řekla. „Víte, že již dvacet let běhám do kostela a navíc jsem členkou ženského modlitebního kroužku. A přece jsem spoutána hříchem. Víte také, že jsem propadla alkoholu. Teď však vím, že taková nevejdu do Božího království.” Její slova přerýval prudký pláč. Slzy jí stékaly po tvářích. Vyznávala dále: „Pila jsem tak strašně, že jsem zavinila smrt svého prvorozeného chlapečka. Nesla jsem ho na zádech, když jsem byla opilá. V opilosti jsem se válela po zemi a rozdrtila jsem mu hlavu. Děcko mi zemře lo a já jsem zavinila jeho smrt!” Plakala dál a křičela z hloubi srdce: „Kdo mne vysvobodí ze smrti, kdo mi může pomoci? Pohanství mi nepomohlo a křesťanství mi také nemůže pomoci. Já bídná, kdo mne zachrání?” Nadešla vhodná chvíle, abych jí pověděl, že křik jejího srdce je zapsán v Boží knize. Poručil jsem jí, aby se po sadila a vyslechla, co na to říká Boží slovo. Četl jsem z její Bible v jazyce basuto ze sedmé kapitoly k Římanům: „Vímť zajisté, že nepřebývá ve mně (to jest v těle mém), dobré. Nebo chtění hotové mám, ale abych vykonati mohl dobré, tohoť nenalézám. Nebo nečiním dobrého, kteréž
82
chci, ale činím to zlé, jehož nechci . . . Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?” Pověděl jsem všem, že dříve nebo později tak křičí srdce každého člověka. Ale Bohu díky, jeho slovo odpovídá na tuto otázku, a proto další verš zní: „Děkuji Bohu skrze Jezukrista . . .” Řekl jsem jí: „Vstoupila jsi do nějaké církve, ale nepoznala jsi milost v Ježíši Kristu, který tebe i mne a nás všechny vysvobodil z prokletí hříchu, přičemž náš starý člověk byl přibit na kříž a umřel s Kristem, aby chom s ním vstali z mrtvých k novému životu.” Ještě jed nou jsem ukázal na to, že Bůh poslal svého jednorozeného Syna, aby naše hříchy a neduhy na svém vlastním těle vnesl na dřevo kříže, tak aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. On, který nepoznal hříchu, byl za nás učiněn hříchem, abychom ve víře v něho dosáhli spravedl nosti, která platí před Bohem. V něm jsme umřeli hříchu, abychom pak již byli živi spravedlnosti. Vydej se jemu! On tě volá k sobě: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.” Přišel, aby nám dal nové srdce a nového ducha. Spolu s mnoha jinými po znala tato náčelníkova žena v Kristu svého Spasitele a pro žila, že kdo je v něm, bude proměněn v nové stvoření. „Sta ré věci pominuly, aj nové všecko učiněno jest.” Vydala svůj život Bohu a zakusila, že koho vysvobodí Ježíš, ten je vpravdě svobodný. Bůh ji také naplnil svým Duchem svátým a oblékl ji mocí z výsosti. V této moci žila vítězným životem, a svědčila tak mnohým příslušníkům svého kmene. Kdo s vírou upře svůj zrak na kříž, toho uzdraví Ježíšova krev. V Ježíšově krvi je síla vítězství, síla života.
83
Vyproštění vězňové Lesotho bylo donedávna anglickou kolonií v jižní Africe. Je to vlast Basutů. Na severu a západě hraničí s Oraňskem, svobodným státem, kde Evropané, ponejvíce Búrové, vlast ní rozsáhlé farmy. Pokud v těchto krajích dostatečně prší, urodí se farmářům hodně kukuřice. Často jim však chybí dělníci, kteří by ji sklidili. V této nesnadné situaci šel obyčejně farmář do blízkého Lesotha shánět dělníky. Vět šinou bezvýsledně. Basutové měli totiž také bohatou úrodu, a raději seděli u svých džbánků s pivem, než aby pracovali u nenáviděných bělochů. Farmáři pak měli už jen jednu možnost - najmout vězně. Proto se vydal farmář k někte rému ze správních úřadů nebo policejních komisariátů, kde byly věznice. Sdělil své nesnáze úředníkovi a prosil o deset nebo dvacet nebo více vězňů ke sklizni. Úřad vyhotovil soupis vězňů, mužů i žen, kteří byli odsouzeni k peněžitým trestům, ale protože neměli peníze, museli si trest odsedět. Většinou šlo o nezaplacenou daň z hlavy. Trest byl - tři měsíce vězení. Farmář zaplatil dluhy všech osob ze sezna mu a měl právo odvést si vězně do Oraňska. Tam pomáhali při sklizni anebo v domě, na dvoře nebo ve chlévě. Farmář je živil. Strava byla dobrá, lepší než ve vězení. Jestliže splnili řádně své povinnosti, dostali ještě od farmáře dobrovolnou odměnu. Nezřídka zůstali takoví vězni z vlast ního rozhodnutí u farmáře až do smrti, u toho, který je vy platil z vězení a odvedl do svobodné země. Také Pán Ježíš přišel a zaplatil celý náš velký dluh hří chů krví golgotského kříže, aby nás vysvobodil z vězení a otroctví hříchu. Převedl nás do svobodného nebeského království, neboť koho Syn vysvobodí, ten je skutečně 84
svobodný. Tak jako farmář nevykoupil ony vězně k tomu, aby zase celý den seděli u svých džbánků s pivem a tanco vali, ale aby sklízeli úrodu z pole, tak i my jsme draze koupeni a spaseni, ne abychom znovu holdovali hříchu a svým vlastním zájmům, ale abychom našemu Pánu a Mistru pomohli sebrat velkou úrodu. Žeň je velká, ale dělníků málo. „... jaté vedl vězně, a dal dary lidem.” (Ef 4,8 a Ž 68,19)
Chroust v botě Postavili jsme svůj stan na písečném pobřeží blízko Durbanu, abychom tam přespali se svými dětmi. Náhodou jsme se dozvěděli, že toto velké město navštíví misionář Mahon, bratr mé ženy. Nevěděli jsme však, kde se zdržuje. Velice jsme potřebovali se s ním setkat a pohovořit o jisté misijní záležitosti. Jednoho časného rána jsme jeli naším misijním autem do Durbanu. Najednou jsem cítil, že mi něco leze v botě kolem prstů. Moje první myšlenka byla, že je to štír, který mi v noci vlezl do boty. Vzpomněl jsem si na jednoho člověka, kterému vlezl do boty štír. Když ji obul, štír ho pořádně uštkl. V důsledku uštknutí bojoval přes tři dny za velkých bolestí mezi životem a smrtí. Okamžitě jsem zasta vil. Vystoupil jsem z auta a stoje na levé noze, sezul jsem pravou botu. Pořádně jsem jí zatřásl, a tu místo obávaného štíra vylezl velký, ale neškodný chroust. Současně přejelo kolem mne auto. Pasažéři se divili, proč si ten člověk vyzouvá botu takřka uprostřed města. Auto okamžitě zasta
85
vilo, neboť jeho pasažérem byl misionář Mahon. Tak mu sel chroust posloužit k tomu, abychom se setkali a projed nali závažnou misijní práci. Bůh často užívá nepatrných věcí, aby uskutečnil svůj plán. Proto mu vždycky za všechno děkujme. V témže městě se stalo, že jsem musel odeslat dopis s důležitou zprávou. Byli jsme tehdy ve zkoušce víry a ne měli jsme ani haléř. Neměli jsme ani na poštovní známku. Napsal jsem dopis, zalepil obálku a řekl jsem drahému Spasiteli, že potřebuji ještě známku. V tu chvíli nám jedna věřící sestra přinesla dopis poslaný na její adresu. Byla to jediná osoba, která věděla o našem pobytu v Durbanu. Otevřel jsem dopis a v něm byla známka, kterou jsem po třeboval. Děkoval jsem Pánu za tuto poštovní známku tak jako později za sta a tisíce franků. Proto Slovo Boží říká: „Váš nebeský Otec ví, co potřebujete,” zda poštovní znám ku nebo větší obnos peněz. Jsme vděčni, že můžeme sloužit Bohu, který bdí i nad našimi nejdrobnějšími potřebami.
Z deště pod okap V roce 1927 jsem nasedl v Marseille na loď „Aquitanii” směřující do Ameriky. Ostatní cestující ještě přicházeli na palubu, když jsem uslyšel jednoho mladíka, jak vykřikl: „Teprve teď si budeme žít!” Na parníku se mluvilo jen anglicky, proto mi jeho slova zněla jaksi zvláštně. Ihned jsem pochopil, že tento mladík očekává, že si teď bude moci bez zábran jít za svými nevázanými tužbami. Božím řízením jsme sdíleli po šest dní plavby stejnou kabinu. 86
Moře bylo první tři dny velice bouřlivé, což mařilo jeho naděje. Mohl jsem s ním mluvit o věčnosti a o spasení. Nenechal jsem se jeho přítomností odvést od čtení Písma a rozmluvy s tím, který vládne zemí i mořem. Když se moře uklidnilo a mladík se po mořské nemoci vzpamatoval, sna žil se dohonit ve světských radovánkách, co zameškal. Při rozmluvě s ním jsem zjistil, že už nemá rodiče, že se o ně ho stará věřící teta, které vděčil za vychovám. Marně se ho snažila získat pro Krista. Aby se vyhnul stálému napomí nání své tety, rozhodl se hledat štěstí v zemi dolaru, a ne tušil, že tetiny modlitby jdou za ním. Dal jsem mu svou švý carskou adresu a vážně jsem ho napomenul, aby zasvětil život Kristu. V New Yorku jsme se rozloučili. Asi za tři měsíce po návratu do Švýcarska jsem dostal od jeho tety radostný dopis, ve kterém mi děkovala a oznámila, že její synovec našel spasení v letničním sboru. Modlitba spraved livého zmůže mnoho, stojí-li na důvěře. Před Bohem nelze utéci.
Cihly, anebo živé stavební kameny Sutiny, pot, hlad a diamanty „Diamant je jako křesťan,” pověděl mi jeden zkušený hledač diamantů. „Diamanty jsou kameny, které mluví. Promlouvají k člověku a k Údem. Září, třpytí se, jakoby v nich byl život.” Řekl bych to jinak: Pravý diamant je obrazem Krista, který je pravda i život. V uplynulých 87
desetiletích vznikly v tomto kraji velké diamantové doly. Vláda však stále buduje nová naleziště. Pokaždé je s tím spojen určitý závod. Vyznačená pole se rozdělí na, půlhcktarové díly. Všichni kopáči diamantů, kteří si chtějí takový díl zajistit, musí se na určeném místě pustit do závodu. Jakmile je dán povel ke startu, běží co nejrychleji na díl, který si už dříve vybrali, aby jej pro sebe obsadili. Nic za to neplatí, půda nepřichází do jejich vlastnictví, jen určité procento přijmu z nalezených diamantů pak odvádějí vládě. Celý svět je plný diamantů - drahocenných duší. Ne beská vláda dala svět už dávno k dispozici opravdovým hle dačům diamantů. Povel k závodu byl již také dán dávno. Spasitel řekl: „Jděte po všem světě,” na východ, západ, sever i jih. Možná i tobě položil Spasitel určitý kousek země na srdce. Ujměte se toho kousku! Zjistí-li kopáč, že díl, který si vybral, zabral někdo jiný, běží dále k prvnímu lepšímu místu, a možná právě tam najde ty nejkrásnější ušlechtilé kameny. Na diamantová pole je obyčejně - zvláště na počátku - bezútěšný pohled. Téměř nic tam neroste. Je to jen ka mení, písek a holá země. Misijní pole se může jevit nové mu pracovníku právě tak. „Kde jsou diamanty?” ptá se sám sebe. Je třeba jít, kopat a hledat. Nebeské poklady a tajemné klenoty, které nám jsou slíbené, leží zřídka na povrchu. Zasuté sutinami, štěrkem a pískem vzdychají po osvobozující ruce zachránce. Plný naděje se pouští kopáč do práce. Ubohá, provizorní chatrč z pytloviny a vlnitého plechu mu slouží jako střecha nad hlavou a útulek. Kolik najatých černochů pomáhá při namáhavém kopání pod žhavým africkým sluncem! Každá lopata štěrku je pečlivě prosívána v trošce draze zaplacené vody. Diamant, který tam je, padá dolů, leč při prudkém obrácení síta a při vyklopení na stůl se dostane nahoru. Září pak mezi jinými
88
kameny a obšťastní oko i srdce kopáče. Stane-li se, že celé dny, týdny a možná i měsíce nenachází cenný diamant, tehdy začíná jeho bída. Každý den pohlcuje peníze. Lidé musí jíst, voda zdaleka přinesená se musí zaplatit. Dluhy rostou, duch slábne, až nakonec se nedostává úvěru. Hromady prohledané zeminy se stále zvětšují právě tak jako dluhy. Teď se jedná o smrt, nebo o život. Kopáč je bez potěchy, bez pomoci, a přece kope dál. Jaká radost, když na štěstí nebo na neštěstí najde ještě poslední den nádherný diamant. Na štěstí tehdy, je-li kopáč v Boží ruce a s náhle nabytými penězi získanými prodejem diamantu, dovede moudře jednat. Na neštěstí, jestliže jej ovládá ďábel opilství a hýření. Ten jej po několika dnech anebo týdnech zruinuje tak, že zase upadne do staré bídy. Na vlastní oči jsem viděl, jak jeden kopáč našel velmi drahý diamant. Nikdy na to nezapomenu. Dlouho se marně trápil. Viděl jsem, že naplnil síto velkou lopatou štěrku. Potom jím odborně potřásal sem a tam v barelu od benzí nu naplněném vodou. Tím zbavil křemínky písku a bláta. Ty se svou tíhou dostanou ke středu síta a nejtěžší vespod. Diamanty jsou vůbec nejtěžší. Proto se dostanou vespod ke středu. Najednou vytáhl kopáč síto z vody, přiblížil se ke stolku a rychlým obrácením síta ležel celý jeho obsah před našima očima. K jeho i mé radosti zazářil pravý, nádherný diamant z prostředku tmavohnědých, až černých křemínků. Diamant byl docela jiný. Vypadal, jakoby měl v sobě život. Jiskřil, třpytil se a hrál různými barvami. Byl velmi cenný. Kopáč měl strašnou radost, protože již po celé týdny pra coval marně. Radoval jsem se z celého srdce s ním. Tento diamant byl pro mne obrazem živého kamene - Ježíše Krista. Onen kopáč mne ujistil, že radost z nalezeného diamantu nejde utajit, dokonce ani z obavy před loupežnou vraždou. Prostě se o tom musí s druhými mluvit. Také 89
osvobozená duše nemůže mlčet. Musí to oznámit druhým, třeba za cenu života. - Kristus je ten nejcennější poklad. Některé diamanty zazáří ihned, jiné musí být očištěny, tříděny, broušeny a leštěny. Bývají takové, které jsou potažené jakoby mléčnou blánou. Dávají se do určité kyse liny, která spálí všechno, jen diamant ne. Jiné diamanty jsou pokaženy černými skvrnkami a těch se pak užívá k průmyslovým účelům; i na Božím nástroji jsou často ještě černé skvrny, a přece je Bůh používá ke své službě. Do královské koruny se ovšem nehodí. Jsou také dvojité dia manty - dvojčata, vlastně jako manželský pár zářící k Boží cti. Žel, vyskytují se ve velkém množství také nepravé, fa lešné diamanty. Mnoho se s nimi podvádí, způsobují bídu, vedou k vraždám a do vězení. Proto se mnoho diamantů podrobuje zkoušce v ostré kyselině. Kyselina je tak žíravá, že stačí, aby padla kapka na ruku nebo na jinou část těla a ihned prožere maso až na kost. Žádný falešný diamant neodolá této kyselině, zatímco pravý diamant je jí očištěn a nedotčen. Jaký čistý, nefalšovaný, pravý diamant máme v Ježíši! Jeho pravost byla různým způsobem vyzkoušena. Farizeové jej zkoušeli všemi možnými způsoby, i saduceo vé. Nenašli na něm žádnou nespravedlnost. Pilát i Herodes jej vyslýchali a nenalezli na něm viny. Ďábel jej pokoušel na poušti čtyřicet dní a nocí všemi pokušeními, ale nic na něm nenašel. Hrob a smrt jej musely pustit, protože byl bez hříchu. Ježíš mohl říci: „Kníže tohoto světa jde, ale nemá nic na mně.” Neměl nic společného s ďáblem, ani s tím, co bylo jeho; žádnou pýchu, žádnou nečistotu, žád nou zlost, lež, milování peněz, žádnou závist ani žádný hřích. Postavil se proti zžíravé kyselině ďábla, hříchu, nemoci i samé smrti. Přišel, aby nás přetvořil v nebeské diamanty, umyté jeho krví, pročištěné ohněm soužení a v oživujícím ohni Ducha svátého. 90
Překopávejme neúnavně všechen rum, až poslední dia mant k ozdobě jeho koruny bude vynesen na denní světlo. Mnozí kopáči diamantů jsou jen najatými dělníky nebo zaměstnanci společností, jejichž sídlo se nachází v jiných zemích, ale které tuto těžbu financují. Ale i tak se kopáč stejně těší z každého nalezeného diamantu, třebaže větší část zisku nabíhá akcionářům. Podobně existují misijní společnosti, které pomáhají pravým hledačům vzácných du ší - diamantů, misionářům v dalekých zemích. I ony mají svůj díl na zisku z těchto vzácných diamantů. Uvážíme-li, že diamanty vznikly z uhlí proměněného velikým žárem v plyn, který náhlým ochlazením ztuhl, po chopíme, že i ten nejčernější černoch a nejhorší hříšník nejsou tak černí, aby nemohli být proměněni v čistý, vzácný nebeský diamant. Vyplácí se každá námaha, všechny výda je, každá oběť. I kdyby byl „zisk” vyplacen na druhé straně, budou tyto nebeské klenoty - krví Kristovou vykoupené duše - překrásně zářit. Jsi ty, jsem já takovým živým kamenem, nebo jen cihlou? Ze Slova Božího se totiž dovídáme, že pohané a modláři stavěli vždycky z cihel. Cihla je kámen vyrobený lidským způsobem, je náhražkou Bohem stvořeného a ze skály vy tesaného kamene. Farao zbudoval svá města z cihel vyro bených z hlíny a slámy. Hlínou a cihlami ztrpčovali Egyp ťané Izraelitům život. Lid musel kopat hlínu, hníst ji, připravit a vyhladit velké množství cihel. Město a věž Bábel byly postaveny z cihel. Pohanské oltáře byly zhotovené pře vážně z cihel. Izraelité tento způsob později napodobili. „Lid, který mě hněvá,” musel povědět Bůh, „obětuje v zahradách a kadí na cihlách, sedá u hrobů a při svých modlách nocuje, jí svinské maso a polívku nečistého z nádob svých.” (Iz 65,1-4) Na rozdíl od pohanů budoval Boží lid své oltáře a sva tyně z kamení, jak je stvořil Bůh. Jákob si vzal na podušku 91
pod hlavu kámen. Náš Pán je tím zavrženým kamenem, nejlepší poduška odpočinku pro věřící. Kámen byl pod ložen pod Mojžíše, když v modlitbě získal vítězství nad Amalechitskými. Své modlitby musíme přinášet Bohu ve jménu Ježíše, který je tím základním Božím kamenem. Děti Izraele nesměly při stavbě obětních oltářů použít otesaných ani dlátem opracovaných kamenů. Ježíš, náš oltář, je dokonalý, nepotřebujeme na něm nic měnit. Obra Goliáše zabil David jedním hladkým kamenem. Ježíš je naším vítězstvím. Chrám postavený Šalomounem byl zbu dován z již připravených kamenů, takže při stavbě nebylo slyšet úderů kladivem, sekerou ani jakéhokoli jiného nářadí. Tímže způsobem budou živé kameny při posledním zatroubení spojeny v duchovní Boží svatyni. Apoštol Petr, jeden ze základních kamenů Kristovy církve, nás učí, že praví věřící, narození z vody a Ducha, jsou živými kameny, které stvořil Bůh, nikoliv cihlami, které vyrobili lidé. Petr nazývá Pána Ježíše „živým kamenem”, od lidí zavrženým, ale od Boha vyvoleným a drahým. Písmo praví: „Aj zakládámť na Siónu kámen úhelný, vybraný, drahý, v kterýž kdokoli věří, nikoli nebude zahanben.” Proto je nám věřícím vzácný, ale nevěřícím je kamenem úrazu, skálou pohoršení, neboť se urážejí na Slovu Božím. Každý musí sám sebe zkoumat a ptát se: „Jsem živým kamenem? Přijal jsem život skrze víru?” Pán Ježíš řekl: „Amen, amen pravím vám: Že kdož slovo mé slyší, a věří tomu, kterýž mne poslal, má život věčný, a na soud ne přijde, ale přešelť jest ze smrti do života.” (J 5, 24) Ve své krvi prolité na kříži nám Ježíš dal život věčný. I já jsem byl mrtvý ve vinách a hříších, třebaže jsem patřil do největ ší křesťanské církve, takzvané „samospasitelné”. V první světové válce mi smrt hleděla do tváře a tehdy jsem musel poznat, že přes svou zbožnost jsem jen mrtvou cihlou, křesťanem podle jména stojícím na církevních obřadech
92
a tradicích. Tehdy jsem křičel k Bohu, protože těžké bře meno mých hříchů mne tlačilo do zahynutí. A tu se i mně zjevil Ježíš, Beránek Boží, který snímá hříchy světa, a na lezl jsem odpuštění všech svých hříchů. Jeho krev očistila i mne od všelikého hříchu. Věděl jsem, že jsem přešel ze smrti do života. Nemusel jsem už být mrtvou cihlou, ale byl jsem teď z Boží milosti živým kamenem v duchovním Bo žím domě. Nejcennějším diamantem je Ježíš, Syn Boží, živý kámen, který se za nás obětoval, aby mocí své krve prolité na kříži nás proměnil v živé kameny. On nás formuje ke svému obrazu a činí nás vzácnými. V něm je nám darováno všech no, co je nutné pro čestný i věčný život. On jest nám učiněn moudrostí od Boha, i spravedlností, i posvěcením i vykou pením. Na svých náramenících nosil velekněz kameny ony xu, na nichž byla vyryta jména dvanácti pokolení, a na prsou nosil tabulku s dvanácti drahokamy, na kterých také byla vyryta jména dvanácti pokolení, takže skrze krev obětí pokládal Bůh děti Izraele za drahokamy. Tak i my jsme v Ježíši Kristu a jeho krvi učiněni živými kameny, drahými před Bohem. Buďme tedy živými kameny, abychom při zvuku trouby vešli do duchovního domu Božího. Náš Pán je nejen jeho základem, ale také svorníkem a klíčovým kamenem.
Musím mít bílou kozu Při stavbě nového kostela jsme bydleli ještě v hliněných chýších. Jeden z pomocných dělníků byl pravý pohan. Jed nou v noci klepal kdosi na primitivní dveře naší chaty. 93
Zpozoroval jsem hned, že tam stojí vyšší černý dělník. V naději, že se obrátí, dali jsme mu jméno Jan. „Co chceš, Jane, teď v noci?” zeptal jsem se. „Nutně potřebuji bílou kozu,” odpověděl. „Přivedli mi sestru z hor zachvácenou šílenstvím a já se radil s lékařem-kouzelníkem. Poručil mi, že mu mám dát bílou kozu, aby její krví pomazal celé její tělo, že pak bude ze zlé moci vyproštěna. Vím, že ty, mi sionáři, máš dvě takové angorské kozy. Dej mi, prosím tě, jednu, a já to odpracuji.” „Krev kozy tvou sestru uzdravit nemůže,” odpověděl jsem. „Je jediná krev, která jí může pomoci, krev Božího Beránka, Syna Božího, který za nás zemřel na kříži, aby nás svou krví spasil a zahladil naše hříchy. Bůh říká, že nebudeme spaseni krví koz ani kozlů, ale krví jeho jedno rozeného Syna. Kouzelník tě šidí. Má hlad a chtěl by se zase jednou najíst dobrého masa. Uvěř v Pána Ježíše Kris ta, a budeš spasen ty i tvoje sestra.” Snažil jsem se tomuto duchovně nevědomému co nejlé pe vysvětlit spasení v Ježíši Kristu. Měl však jen jednu myšlenku: přivést kouzelníkovi bílou kozu. Chtěl jsem mu opravdu pomoci, ale poznal jsem, že veškerá moje námaha je zbytečná. Trval na své prosbě, abych mu dal bílou kozu a pomohl sestře. Na pohana byla taková starost o sestru chvályhodná, a proto jsem považoval za nejlepší mu bílou kozu dát. Šlo mi o to, aby ho zkušenost poučila. Ještě v noci s ní odešel do své vesnice. Přes tři týdny jsme o něm neslyšeli. Najednou se objevil za jasného dne a chtěl se mnou mluvit. „Kdybych tě tak poslechl, Moruti (misio náři)! Kouzelník snědl celou kozu, ale mé sestře je ještě hůř. Teď už věřím, žes mluvil pravdu. Přišel jsem, abych uslyšel více o krvi Beránka, o kterém jsi mi vyprávěl. Jsem hotov věřit, že mluvíš pravdu.” Měli jsme dlouho rozmluvu, která ho přivedla k tomu, že se vydal Pánu. Teď nás prosil, abychom mu pomáhali a modlili se za jeho šílenou sestru.
94
Udělali jsem to s radostí a hned jsme děkovali Bohu za její osvobození. Bez vylití krve není odpuštění hříchů, stojí ve Slově Božím. Musí to být však krev Beránka, Syna Božího, pro litá na Golgotě. Otevřela nám přístup k trůnu milosti. Dej se i ty očistit touto drahou krví od každého hříchu.
„Když had někoho uštkl, a on vzhlédl na měděného hada, zůstal živ.” Svědectví domorodce
Přesně dva dny před mým nástupem do biblické školy v Leratongu uštkla našeho nejmladšího chlapce zmije. Stočila se v pokrývce a když šel chlapec večer spát, uštlda jej nebezpečně do nohy. Hada se nám podařilo zabít, zatímco se jiní již modlili, neboť jinou pomoc a záchranu jsme neznali. Ale tolik let známe Ježíše jako našeho osob ního Spasitele a lékaře těla i duše. Když se to rozneslo, přiběhli sousedé a příbuzní. Musíš udělat to a to, použít takových prostředků, pozvat toho lékaře či onoho kouzel níka, znělo ze všech stran. Věděl jsem však, že v této nouzi nám pomůže Ježíš, který již dávno potřel hadovi hlavu a zvítězil nad smrtí. Bez Ježíšovy pomoci, než by zasáhl 95
některý z lékařů - stejně bydleli daleko - by bylo naše dítě ztraceno. Proto jsme volali k Bohu, který nás zachránil z nejtemnějšího pohanství. Vytrvale jsme se modlili, zatím co druzí, kteří neznali našeho Lékaře, se dílem vysmívali a příbuzní nadávali. Obviňovali nás, že jsme k děcku krutí, když jsme nevolali lékaře ani nepoužili nabízených pro středků - sestávajících také z kouzelnických léků. Ne pochopili, že jsme se radili s jediným Lékařem, který uzdravuje a nadto je životem a zmrtvýchvstáním. Každý, kdo chce zachovat život, musí pohledět na Krista vyvýše ného na kříži, ale také zmrtvýchvstalého, podobně jako na poušti Izraelci uštknutí od hadů. I my jsme hleděli na Ježíše, a ne na rychle otékající nohu. Nehleděli jsme na blížící se smrt, ale na něho. On je zmrtvýchvstání a život. Noc minula, svítalo nedělní ráno, ale smrt žádala svou oběť. Šel jsem do kostela. Nepřítel mi šeptal do ucha: „Až se vrátíš, najdeš děcko mrtvé.” Řekl jsem to Bohu i sboru. Jednomyslná modlitba všech se nesla k Božímu trůnu. Když jsem po pobožnosti přicházel domů, viděl jsem, že vítězství je tu. Prudkým zvracením se velká část jedu dostala z těla ven. Je pravda, že na noze malého pacienta naskočila ještě boule se zbývajícím jedem, ale i ta zmizela. Bůh zasáhl - synek byl zdravý. V neděli večer jsem se dal na cestu a v pondělí 1. března jsem nastoupil do biblické školy, abych se lépe připravil pro zvěstování slavného Spasitele svému národu. Prosím, děkujte Bohu se mnou za jeho dobrotu a milost. Modlete se za nás všechny v biblické škole, aby si i nás mohl Bůh použít. Děkuji Bohu i za vás, že díky vaší dobrotě a pomoci jsem mohl já i jiní chodit do biblické školy. W. Chiloane
96
Tímto hadrem
Jeden milý bílý bratr v Pánu nám prokázal při stavbě biblické školy a již dříve při stavbě kostela opravdu cennou službu. Dal barevným zdem uvnitř budovy prostým, ale umným způsobem vzhled mramoru. Krátce před tím, než svou práci dokončil, přijelo několik hostů. Chtěli se dovědět, jakými nástroji to veledílo dokázal. Usmívaje se, ukázal na starý na zemi ležící cár a řekl: „Tímto hadrem.” Mimoděk mi přišla na rty slova: „Ano, když je hadr v ruce mistra-umělce, ba dokonce v ruce Boží, může Bůh i s had rem dokázat divý.” Velice tím potěšena vykřikla jedna velmi vzdělaná dáma: „Díky Bohu, on může i ze mne, ubo hého hadru, udělat něco nádherného!” Při pohledu na ten hadr jsem přemýšlel o sobě a děkoval jsem Bohu, že mne neodvrhl. Projevil mi svou milost tím, že udělal z toho hadru něco nádherného, ba přeměnil jej a udělal z něj novou věc. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly a všechno nové učiněno jest. Lépe je být pouhým hadrem v ruce Boží než velice nadaným a vzdělaným ná strojem v ruce ďábla. Často se mi zdá, jako by Bůh byl nejpodivuhodnějším hadrářem. Za nejhorší hadry zaplatil nejvyšší cenu drahou krev Kristovu. Nejšpinavější hadry pere v krvi Beránka, až zbělejí nad sníh. Dělá z nich nové, přetváří je ke svému obrazu a dělá s nimi největší divý. I když se cítíš jen ubohým hadrem, vydej se hned Ježíši. Potřebuje tě k uskutečnění svého veledíla.
97
Zač bojuje slavný válečník Zuluů? Za čest svého otce
„Když jste byli ještě pohany, bojovali jste statečně, abyste obhájili čest svých otců. Měli jste před očima cíl, a tak jste bili napravo i nalevo, obratně a udatně, a přitom jste si necenili ani nemilovali svůj život. Jedinou vaší cti žádostí bylo bojovat za čest jména svého otce, svého náčel níka, a to život i na smrt!” Tak promluvil do svědomí obrácených mužů kmene Zu luů jeden z našich černých evangelistů na čtvrtletním shromáždění. Později, aby je povzbudil, pokračoval: „Teď je vaší hlavou, králem a vůdcem Kristus, a Bůh je vaším Otcem. Proto usilujte ze všech sil, abyste dělali čest jeho jménu. Bojujte odvážně dvousečným mečem Božího slova a v moci Ducha svátého. Vzepřete se hříchu. Bojujte beze strachu boj víry. Dělejte čest svému svátému Otci.” Chtěl bych ještě něco dodat a ukázat na Ježíše, jak jemu šlo už od mládí o čest jeho Otce v nebesích. Už jako dva náctiletý chlapec bránil čest svého Otce. „Cožpak nevíte, že musím být v těch věcech, kteréž jsou mého Otce?” odpově děl svým rodičům, když seděl mezi znalci Písma a farizeji. Jako dobrý Boží syn kladl odpor ďáblu na poušti a nehle dal své věci, ale jen to, co bylo Otcovo. Ctil jej dokonalou poslušností, a to až do smrti kříže. Bojoval za spravedlnost, čistotu a svatost svého svátého Otce, a proto mohl říci: „Oslavil jsem tě na zemi, dokonal jsem dílo, které jsi mi dal, abych činil.” Apoštol Pavel bojoval ke cti nebeského 98
Otce a řekl: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval.” Bratři a sestry, bojujme udatně proti hříchu, světu a ďáblu jako synové a dcery našeho svátého Otce. Slavme jeho jméno na zemi a dělejme mu čest.
Pštrosí láska
Jeden bratr ve víře mi vyprávěl následující příběh. Nedávno jel autem křovinami severního Transvaalu. Žijí tam ještě divocí pštrosi. Bůh jej na příkladu jednoho pštrosa poučil, aby chránil slabšího a neničil ho pomlu vami. Cestou potkal pár pštrosů. Chtěli přejít přes cestu s mláďaty. Pštrosí táta patrně hned poznal nebezpečí, jaké hrozí jejich mladým. S roztaženými, krátkými křídly se tento pták charakteristickým kolébavým způsobem rozběhl nejvyšší rychlostí proti autu, které se již zastavilo. Ve strachu o své potomstvo zůstal stát v hrozivé pozici a bil zuřivě silnýma nohama do země, dokud pštrosice s mláďa ty nezmizela v křovinách. Pohled na silného zneklidněného ptáka, který se třásl o své mladé, se mi vryl hluboko do srdce. Vždy, když jsem byl v situaci a v pokušení povědět nebo opakovat o Božích dětech něco zlého nebo negativ ního, vyvstal mi před očima onen pštros. Tak odvážně brá nil slabší, i když byl jen pštrosem, kterého dokonce Slovo Boží líčí jako ukrutného a surového ke svým mladým. 99
Svědectví tohoto bratra o pštrosu, který je vždy líčen jako hloupý, zapomnětlivý a krutý, změnilo můj názor ve prospěch těchto zvířat. I když je jistě pravda, co o pštrosu mluví Job a Jeremiáš, je jistě možné, že to není pravda celá. Co nás v mládí učili o pštrosech, vedlo mne k silnému předsudku, že totiž pštros je zbabělý, nerozumný a ke svým mláďatům bezcitný. Teď, když jsem se s pštrosy seznámil blíže, vím, že mi řekli část pravdy, nikoli však pravdu celou. Ještě po šedesáti letech se musím nechat poučit, že i přes svou zlou pověst projevuje pštros silné stopy Boží lásky, ba dokonce moudrosti, které jsou patrné zvláště v době, když sedí na vejcích a když vidí sebe nebo mladé v nebezpečí. Je mi dokonce líto, že jsem o pštrosech celý život nesmýšlel lépe. Teprve teď jsem poznal jejich dobré a chvályhodné vlastnosti, zvláště uvážíme-li prostředí, ve kterém musí žít. Při líhnutí mláďat pštros často není s to přikrýt všech dva cet až třicet vajec. Tehdy slunce pomáhá krajním vejcím, ale ne vždy to vyjde. Když po vylíhnutí mladých pštrosat rozšlape pštrosí pár neplodná vejce - opatřuje tak mladým první pokrm - , nemůžeme jim to mít za zlé. Krátce řeče no, celý příběh mne znovu poučil, abych nesoudil předčas ně nebo nesoudil vůbec. Zdůrazňujme raději to, co Bůh ve své milosti při každém bratru nebo sestře vykonal. Mimo to jsem poznal, že lidé mají o Slovu Božím po celý život falešné, od jiných přejaté náhledy. Teprve osvícením Ducha svátého a studiem Písem jsou uvedeni ve všelikou pravdu. Podobně se vedlo s příběhem o Jákobovi. I zname nití učitelé Písma jej představují jako lháře, podvodníka a zloděje, zatímco celé jeho jednání je názorným a nádher ným obrazem toho, jak my, hříšníci, pod ochranou Ježíšovy krve a odění jeho spravedlností a drahým šatem spasení šatem prvorozeného přede vším stvořením a prvorozeného z mrtvých - , když zapíráme sami sebe, můžeme se ve jménu Ježíše ukázat před Otcem a na základě toho, co
100
jsme oblékli v Kristu, přijímáme Boží požehnání. Nemohu jinak, zamiloval jsem si Jákoba stejné tak, jako dnes smýšlím daleko lépe o pštrosu, když jsem poznal nejen část pravdy, ale celou pravdu.
Dětinná modlitba
Na zpáteční cestě z požehnaných čtvrtletních shro máždění nás zadržela jedna naše křesťanka. Věděla, že pojedeme kolem její vesnice. Přivedla dvě malá děvčátka kolem šesti let, abychom se modlili za jejich uzdravení. Jedno trpělo tuberkulózou plic. Dříve než jsme se s nimi začali modlit, s těmito malými Zuluy, zeptali jsme se jich, zda opravdu věří, že je Spasitel může a chce uzdravit. Na to odpověděly rozhodně: „Ano.” Jejich babička, která je přivedla, nás ujistila, že dívenky mají větší víru než dospělí. „Byla jsem velice nemocná,” vyprávěla, „trpěla jsem po léta vodnatelností. Moje nohy a podbřišek byly tak oteklé, že jsem se nemohla narovnat. Také ruce a tvář byly oteklé. Zdálo se mi, že se rychle blíží můj konec. Tenkrát přišly tyto dvě vnučky se svými mlad šími sourozenci do chaty, kde jsem ležela bezradně na zemi. Malý čtyřletý chlapeček mluvil za ostatní:,Přišli jsme se modlit, aby tě Ježíš uzdravil!’ Potom poklekli kolem mne na zem a začali zpívat píseň z nedělní školy, která zní takto: 101
, Aj Ježíš, lékař veliký, vzal na se nemoc moji! A proto vím, že všeliký on neduh jistě zhojí.’
Pak se všichni modlili, dokonce i ti nejmenší, kteří sotva dovedli mluvit, spíše žvatlali. Pak odešli, aby přišli příští den znovu. Tentokrát zazpívali: , Proč jinde hledáš pomoci, když lékařem je Ježíš? Proč trápíš svou se nemocí, v moc Kristovu-li věříš? Z hříchů všech a nemocí přišel na zem vymoci lidstvo bídně hynoucí Spasitel náš, Ježíš.’
Každé dítě se pomodlilo jako den před tím a skupinka zmizela, aby pak zase přišla. Několik žen pozorovalo děti a šlo tajně za nimi. Chtěly vědět, co se v chatě děje. Při modlitbě těch malých andělů se vkradly zvědavé a užaslé ženy do temné chýše. Jakmile se děti tiše vzdálily, zůstaly, aby si se mnou promluvily. Jen co děti odešly, začala z mé ho těla téci voda přímo proudy. Země byla hned mokrá, jako by silně pršelo. Jak jsem byla Pánu vděčná za jejich přítomnost toho dne! Od této události se nemoc již neobje vila. Jsem zdravá a jak sami vidíte, všechno je v pořádku. Za to vše vděčím Bohu a dětinným modlitbám těch ma lých.”
102
Milovaní, velcí i malí, dodávejte si odvahy, povzbuzujte se v pravé důvěře, že Bůh je stále stejný. I v této temné době, plné slz, dovede pomoci. Pamatuje-li na malé čer nošské děti, nezapomene jistě ani na vás.
Armáda hmyzu
Jaká bolest naplnila naše srdce, když jsme viděli, jak armáda hmyzu proměnila rozlehlé lány takřka v poušť. Byl to odporný hmyz - housenky, veliké vojsko, o kterém se mluví u Joele 2, 25 ... Všechny prostředky k potírání a na obranu proti tomuto skutečnému vojsku táhnoucích žra vých housenek se ukázaly neúčinné. Objevily se v době žní. Milióny housenek požraly pěknou vysokou trávu na zimu, veliké lány kukuřice atd. Vše zůstalo po nich holé a pusté. Tento pohled budil opravdu dojem, jakoby příroda padla za oběť pustošícímu duchu války. Věřící farmář, který pro žil požehnání padesátého dne, úpěnlivě prosil Boha za vysvobození z této strašné rány, neboť stál na vítězném základě Božích zaslíbení. Majitelé okolních farem jen žalostně naříkali. Tento farmář se však vytrvale modlil a vírou vzhlížel k Ježíši, vůdci a dokonavateli víry. Tehdy Bůh jeho modlitbu víry vyslyšel - opovážliví vetřelci udě lali u jeho polí obrat vpravo a zmizeli. Tato jediná farma tvořila zelenou oázu uprostřed vypleněné krajiny. 103
Podobně tvoří menší i větší křesťanské sbory tu a tam v zemi bohatě svlažované oázy uprostřed pouště hříchu. Hříchy opilství, nečistoty, čarování i mezi takzvanými křesťany ničí, jak se zdá, vše dobré a Boží. Když hledíme na Pána a na to, co dělá před našima očima, on nás po vzbudí, abychom pracovali a chodili v jeho světle, až on, nejkrásnější mezi deseti tisíci, přijde s velkou mocí a slávou.
Sestup do kabiny!
Jak dobré je uposlechnout ve všech věcech Boží hlas, dokazuje následující zkušenost. Po druhé světové válce jsem se vracel z Evropy do jižní Afriky na anglické lodi, na níž bylo kromě mne dalších šest civilistů a stovky britských vojáků. Během dne byla prostorná paluba plná vojáků. Leželi na slunci, hráli karty anebo četli lehkou literaturu. Zkoušel jsem s některými mluvit o tom, co je třeba pro věčnost, ale nedařilo se mi to. Velká loď se klidně pohy bovala po lehkých vlnách modrého Středozemního moře, když se v mém srdci najednou ozvalo: „Sejdi dolů do ka biny.” Bylo mi dobře na hřejivém slunku, takže jsem ani neměl chuť tam jít. Poznal jsem však, že to je Boží hlas, a proto jsem se do kabiny, ležící hluboko v dolní části lodi, vypravil. Jen jsem tam došel, už běželi do svých kabin úplně promočení vojáci. Prudká vlna totiž zalila palubu
104
a zaskočila vojáky s knížkami a kartami. Milý nebeský otec mne této nepříjemné sprchy ušetřil. Děkuji mu za milost, že mi dal slyšet svůj laskavý hlas. Kolik utrpení a neštěstí bychom si často mohli ušetřit, kdybychom naslouchali laskavému hlasu našeho dobrého Pastýře a poslechli ho.
V
Činy mluví výrazněji než slova
Nynější černý pomocník v našem domě je sice nešikov ný, ba dalo by se říci dokonce hloupý, a přece nás kromě trpělivosti naučil ještě něčemu jinému. Poznali jsme, že když jsme mu dali sebeprostší práci, kterou před tím nikdy nedělal, mohli jsme mu říkat cokoliv, třeba v jeho vlastní řeči, bylo to nadarmo. Všechno objasňování a vysvětlování nic nepomohlo, i když je mu již třicet let. Už bychom jej byli propustili, ale znovu - s ohledem na jeho velice chudé a nemocné rodiče - jsme projevili trpělivost. Byli to opravdoví křesťané. Kromě toho jsme věděli, že u bělochů zaměstnání nikde nenajde, a jestliže najde, tak ho po prvním dnu propustí. Jednoho dne jsem s úžasem učinil objev. Když jsem danou práci udělal bez velkého mluvení před jeho očima, on ji dobře udělal po mně. Co se jinému dá vštípit ústně, děje se u něho jen činem a nijak jinak.
105
Náš Pán k nám mluvil slovem i činem. Kéž za našimi slovy následují činy. Mnozí lidé poznají Slovo Boží teprve tehdy, když jim dáme příklad svým životem a skutkem.
Vyproštěný z bláta
17. října 1951 jsem uvízl s autem na cestě, která vedla přes močály. Ihned jsem poznal, že nemohu ani dopředu ani dozadu. Byl jsem jen rád, že auto nezapadlo ještě hlouběji. Černošský chlapec, můj pomocník, šel hned hle dat pomoc. Zanedlouho se vrátil s 18 chlapci a několika učni. Všichni se poctivě snažili auto vytlačit, jenže bez výsledku. Zadní kola zapadla ještě hlouběji do bláta. Nebyly tam kameny ani nic tvrdého, čím by šlo podložit kola a zabránit zapadání. Kromě toho tam byla dost hluboká voda. Čekat na pomoc zdaleka bylo beznadějné. Tak jsme viděli situaci my. „Pane, ty máš dost síly, abys nás z toho dostal,” modlil jsem se. Brzo i chlapci poznali, že bez cizí pomoci se nedá nic dělat. Tu jsem řekl: „Modleme se. Bůh má dost síly, aby nás z toho bláta dostal.” Modlil jsem se v jejich řeči sesuto. Některým z nich to připadalo směšné, že slyší bě locha modlit se v takové situaci. Zachechtali se. V té chvíli mi nepřítel našeptával: „Nedostaneš se ven, nemůžeš čekat od Boha zázrak. Zesměšnil jsi před těmito pohanskými ho chy jeho, i sebe.” Přemohl jsem to a modlil se dál nahlas.
106
Prosil jsem pak chlapce, aby to ještě naposled zkusili. Měl jsem dojem, že Bůh dal těmto mládencům zvláštní sílu a jednotu. K jejich vlastnímu úžasu a k radosti nás všech se vůz hnul zpět, a to ještě posílilo mou víru. Za několik vteřin stálo již auto na pevné půdě. Moji pomocníci tu stáli plní údivu, dílem promočeni. „Kdo nám pomohl dostat se z toho bahna?” zeptal jsem se jich teď. „Ke Molimo!” Je to Bůh! odpověděli všichni nahlas. - „Tak jak nám Bůh pomohl dostat vůz z bahna, tak vytrhuje také hříšníka z bahna hříchů,” dodal jsem. Všichni velmi pozorně po slouchali má slova napomenutí, aby zasvětili svůj život Pánu, a děkovali za dílky evangelia, které jsem jim daroval. Poděkoval jsem jim za prokázanou pomoc a opustil jsem to místo s přesvědčením, že to Pán dopustil, abych uvízl, protože věčné símě může být zaseto také takovým způso bem. Díky Bohu, že milujícím Boha všechny věci napomá hají k dobrému. Jsi snad, milý čtenáři, v podobné duchovní situaci? Nemůžeš ani dopředu ani dozadu? Jen Bůh ti může pomo ci. Buď ujištěn, že on vyslýchá modlitby, stojí po tvém boku a chce ti pomoci.
Lépe je dvěma než jednomu Jeden věřící bratr podnikl cestu autem světoznámou re zervací divokých zvířat „Paul Krůger”. Hemží se to tam lvy, leopardy, zebrami, buvoly, antilopami všeho druhu, slony, žirafami atd. Žasl, když viděl, jak se černoši odvažují procházet touto krajinou pěšky a bez střelné zbraně.
107
Ovšem nikdy nechodí sami. Kdosi tvrdil, že lev a jiná di voká zvířata nezaútočí na člověka, pokud jdou spolu dva, ledaže by se zvíře cítilo pronásledováno a v nebezpečí. Proto je tak důležité, abychom pouští světa nechodili sami. Je absolutně nezbytné, abychom chodili s Bohem jako Enoch, tedy vždy ve dvou, a mít Krista - tu naději slávy s námi a v nás. Jistě by byli lvi sežrali Samsona, Davida a Daniela, kdyby byli sami. Ale Bůh, který byl s nimi, je ochránil. Lví tlama zůstala zavřená a ze silného, kterého přemohl Samson, dokonce vyšla sladkost. A tak dvěma je lépe než jednomu a s Ježíšem jako s tím druhým se ne musíme bát.
Kázání koleček Při stavbě biblické školy jsme se museli spokojit se starými, opotřebovanými kolečky. Vykonala již velice mnoho práce. Koupil jsem je levně u obchodníka se starým železem. Nohy, zhotovené z plochých železných pásů, byly zmáčknuté a křivé. Místo pořádných šroubů byly připev něny jen drátem. Byl na ně žalostný pohled. Dalo se snad no odhadnout, kolik nákladu již odvozila. Přirozeně bychom rádi koupili nová, ale nedostávalo se nám peněz (nebo snad víry). Museli jsme se spokojit s těmi pomačka nými a pokřivenými. Práce s nimi připravila domorodým dělníkům nejednu starost. Jednou po práci jsem se pustil s jedním naším evangelistou do opravy. Sehnali jsme potřebné šrouby, chtěli jsme chybějící zlámané části do plnit. Těžkým kladivem jsme narovnali zohýbané, pokřive 108
né pásy noh - přirozeně silnými údery. Tak dostala koleč ka docela jiný vzhled, ba téměř se zdálo, že jsou nová. Teď tu stála rovná jako svíce, jako praví vojáci. Najednou při posledních úderech kolečko jakoby pro mluvilo: „Proč do mne tak hrozně mlátí, když by mi měli spíš poděkovat za tu všecku práci, kterou jsem pro ně vykonalo? Není to moje vina, že jsem tak pomačkané a po křivené. Nakládali na mne příliš těžká břemena. Kromě toho se mnou nakládali hrubě a bez milosrdenství. Místo aby mne již dali na odpočinek a zacházeli se mnou jemně a se soucitem, už vzhledem k mému stáří, nemilosrdně do mne bijí. Mám být opraveno, abych nosilo ještě další břemena? Tomu nemohu rozumět.” „Copak to není pěkné, že jsme zase narovnána a může me zase sloužit?” jakoby odpovídala jiná již opravená kolečka. „Jako bychom omládla a jsme i ve stáří rovná jako svíčky. Proč bychom nemohla znovu vozit náklady a sloužit, pokud nás potřebují, až dílo Boží, kterému sloužíme, bude dokončeno nebo až bude k dispozici nové nářadí? Ačkoliv si to vyžádalo mnoho úderů postavit nás ještě na nohy, bylo nám to jen k dobrému.” „Ano, ano,” vmísilo se do rozmluvy další pěkně opra vené kolečko, „páni tohoto světa nás užívali opravdu hodně a často dokonce zneužívali - až do zničení. Už jsme skoro ani nemohla stát. Nechali nás ležet se zlámanými údy a se stísněným srdcem. Nenamazali nám ani kolo a neopravili nás. Když jsme se jim znelíbila, prodali nás do starého železa. Tam nás nechali ležet na dešti a na žhavém slunci, na hromadě starého železa, aby nás jednoho dne zavezli k roztavení do rozpálené pece. Právě tak to dělá ďábel s lidmi. Užívá a zneužívá je, a když se už k ničemu nehodí, odhazuje je a nakonec jsou uvrženi do věčného pekelného ohně. Jak jsme vděčné, že přišel misionář a mne i vás vy koupil, a tak vysvobodil z bídy. Přestože bylo třeba několik 109
silných úderů kladivem, aby znovu narovnal naše kolena, učinil to jen pro naše dobro. Já za sebe jsem velice vděčné, že nemusím rezavět na té hromadě odpadu. Teď ještě mo hu pomáhat při budování biblické školy, kde se budou při pravovat pro Boha nová kolečka. Pokud budu moci, chci tu práci konat s radostí.” Velice jsem se tomuto kázání koleček podivil. Pochopil jsem, že Bůh promluvil ke mně, a vzal jsem si to k srdci. Po tolika letech misijní služby jsem si přál odpočinout si. Ale vyvíjelo se to právě opačně: více práce a větší břemena jsou naším údělem. Naše síly již na tyto rostoucí nároky nesta čily. Kázání koleček mne však posílilo. Děkoval jsem Bohu, že nebral ohled na to, jak se lituji. Kolik nedostatků na pravil a kolik požehnaných úderů mi uštědřil, aby mne po stavil na nohy. S novou radostí můžeme sloužit Pánu, mohou být na nás kladena nová břemena, až dílo Boží, dům Boží bude dobudován. On nás zachránil a vykoupil z hromady starého železa. Náš trest vzal na sebe, takže nás z milosti kárá a trestá jen tam, kde je to nutné. Povzbuzuje nás, abychom posilnili svá zemdlená kolena a opuštěné ruce. Lépe je být jako pluh při orbě - opotřebován a lesk nout se - nežli nečinností zrezavět.
Effatha - Otevři se! Předivně je stvořeno lidské ucho. Při vnějším pozoro vání není vidět nic zvláštního. Všichni byste byli překva peni, kdybyste viděli jeho jemné vnitřní zařízení od blány 110
bubínku až tam, kde se skrývá labyrint. Jedněm černoš ským rodičům se narodilo hluchoněmé děvčátko. Velice se nad tím trápili. Nemohlo se náležitě vyvíjet, nemohlo při jímat podněty slova, zvuku a zpěvu. Do svého devátého roku neznala svůj vlastní hlas a neřekla ani jediné slovo. Když měla deset let, dostala se do shromáždění pod sta nem a tam ji Bůh zázračně uzdravil. Dostala sluch i řeč. Jak se radovala, když slyšela, jak všechno zní, jak řeč zkrášluje spolužití s lidmi! Jak rád pomáhá Bůh, vždyť i naše trápení proměňuje svou mocí v radost a potěšení!
Desátky Vlak na úzkokolejné trati jel pomalu vyschlou, pustou krajinou směrem na Grootfontein v jihozápadní Africe. Cestujících nebylo mnoho, ale všichni naříkali na nezvyklé sucho. Vyprávěli mi, že jakoby zázrakem pršelo jen na jedinou farmu. Její farmář bude jediný, kdo v tomto roce sklidí kukuřici. Nevěděl jsem ještě, že jde o farmu, kam jsem byl pozván na konferenci věřících, abych zvěstoval Slovo Boží. Hned po příjezdu jsem zjistil, proč pršelo jen tam. Dva věřící bratři dali dohromady svou hotovost a koupili od vlády ohromný kus úhoru. Rozhodli se, že budou dávat z každého přijmu desátky podle Božího příkazu z Malachiáše 3. V prvních letech svůj slib věrně dodržovali. Velkou farmu ohradili ostnatým drátem, pomocí vrtů našli vodu, postavili domy, zorali část země a odchovali hodně
111
pěkného dobytka. Jejich podnikání se zdárně rozvíjelo, bylo tu patrné Boží požehnání. Rok od roku rostl jejich příjem, a tím i desátky, které dávali na Boží dílo. Hospodařili tak asi šest let a desátky vzrostly na značnou sumu. To přimělo jednoho z bratří k prohlášení, že teď už je to příliš mnoho peněz, než aby je jen tak bez ničeho odváděli na dílo Boží. Dokud byl jejich majetek ještě malý, byli ochotni dávat, teď však, když jim Bůh požehnal, přišlo jim to příliš zatěžko. „Však jsme se dřeli do krajnosti,” odůvodňoval to jeden z bratří, „nemůžeme tolik odvádět.” Mladší bratr chtěl vytrvat, ale nakonec se podřídil . . . Desátky snížili na malou částku. Rok na to zhynul téměř všechen dobytek a neurodila se kukuřice. Všechno jakoby zklamalo. „Dám zase desátky,” řekl mladší, „neboť Bůh nám žehnal, a šidit Boha se nevyplácí.” Ale starší argu mentoval, že to byla jen náhoda. „Dobře,” pověděl mladší bratr,” rozdělíme farmu na dvě stejné polovice. Dům si můžeš ponechat, já si postavím nový, a chci zůstat věrný Pánu a odevzdat aspoň desátky.” Jak řečeno, tak vykonáno. Rozsáhlá farma byla rozdělena. Mladší opět hledal pomocí vrtů vodu a když ji našel, začal stavět dům. Když jsem tam přišel, měl právě postavené zdi a připravenou střechu z vlnitého plechu. Všechno bylo ještě v provizorním stavu. Okolo nového domu se rozkládalo pěkné pole plné nej krásnější kukuřice. Z pole pak sklidil 2 500 pytlů kukuřice. Pršelo skutečně jen na tuto farmu, kdežto na farmu star šího bratra zapršelo málo. Ten také přišel na konferenci věřících. Stěžoval si na opice, že ničí i tu trochu kukuřice, která vyrostla na jeho poli. Ukázal mi na svém ubohém poli, že opice z hor zpustošily celé pole. Trhají kukuřičné klasy tvrdé i měkké, a když jim nechutnají, odhazují je nebo ukládají pod paží, odkud jim padají na zem. Tak zničí brzo celé pole. Zdálo se mu, že by to nebylo tak zlé, kdyby kukuřici aspoň snědly a neničily. „Nad tím se netrap,” 112
odpověděl jsem mu. „My kazatelé máme stejnou zkuše nost, když zvěstujeme Slovo. Jedněm je tvrdé, druhým zas měkké a zbytek podstrkují sousedovi. Kdyby Slovo strávili, pomohlo by to mnohým.” Neměl na to žádnou odpověď. Nedostal milost ku pokání, aby se vrátil k Boží lásce a dal Bohu, co je jeho. Desátky z našich příjmů nenáleží přece nám, ale Pánu. O rok později mi psal, že vybudoval velkou přehradu, aby svou půdu zavodnil. Jednou pracoval jeho syn u základů přehrady. Byla právě plná vody. Náhle praskla zeď, a syn se utopil v proudech valící se vody. Po patnácti letech jsem se dověděl, že tento farmář přišel o všechno a chodí od farmy k farmě jako žebrák. Jinak tomu bylo s druhým bratrem. Našel milost před Bohem, takže mu sloužil věrně i desátky a stal se nejzámožnějším far mářem v kraji. Přesvědčil se, že čím více dává Bohu, tím více Bůh dává zase jemu. Celý jeho dům patřil Pánu. Je a zůstane pravdou, že milování peněz je kořen všeho zlého, zatímco pobožnost je ke všemu užitečná a má zaslíbení nynějšího i budoucího života.
Uder, úder, úder! Zlato, zlato, zlato! Volný, volný, volný! Nejprve jsem slyšel jen hluk mechanických úderů znějí cích neustále, hlasitě a monotónně z blízkých zlatých dolů. Přerušoval ticho horkého a vyprahlého buše severního 113
Transvaalu. Děkovali jsme Bohu a ubytovali jsme se jako v domě v primitivní černošské chatce o šířce necelých dvou metrů a dvojnásobné délce. Za největšího poledního úpalu jsme tu odpočívali na polních lůžkách, abychom osvěženi sloužili při večerních shromážděních. Vedle dolů vyrostla nová černošská vesnice, kde již naši horliví křesťané posta vili kostelík. Měli jsme jej právě zasvětit Bohu. Mimovolně jsem naslouchal tupým úderům, zaznívajícím až k nám z blízkých zlatých dolů. Před hodinou jsme viděli na vlastní oči, jak skály granitu vyhozené do vzduchu trhavinou z nit ra země byly drceny mocnými údery. Potom ještě jiné me chanické stroje proměnily tvrdou skálu - pomocí vody v bahnitou masu. Zpočátku jsem si myslel, co za nepříjemný, mechanický hřmot to narušuje ticho pouště. Pozvolna přecházel tento monotónní hlas móhutných strojů ve stále sladčeji znící melodii, která v závislosti na síle větru přicházela jednou silněji, jednou zase slaběji k našim uším. Najednou se zdálo, jakoby zvučnými tóny zněly zlaté zvonky a jakoby zlato zvukem pozounu po každém úderu ohlašovalo: Uvolněný, uvolněný, budu uvolněný, radujte se, budu uvolněný! Uvolněný! Uvolněný! Věky, ba tisíciletí jsem byl držen v zajetí, stlačen v tvrdé skále, v temném nitru země, znevážen, neznámý, neužitečný, bez naděje. Teď jsem uvolňován. Každý úder znamená pro mne osvo bození. Udeřte mocněji, rychleji, vy silné stroje! Jen rozbíjejte tvrdou skálu, která mne tak dlouho svírala a tolik tisíciletí mne zbavovala privilegia obohacovat svět, svítit jako koruna na královských hlavách, spojovat manželství, jako výkupné osvobozovat otroky, jako zvonky radosti na lemu šatu nejvyššího kněze ohlašovat přijetí oběti smíření. Nedbejte přece na tupé údery, říkalo dále zlato. Vždyť každý drtivý úder odhaluje moji plnou hodnotu, moji pra vost a moji krásu. 114
Potom jsem slyšel jiné tupé údery a poznal jsem, že to jsou rány bičem, které pomalu a mocně dopadaly jedna po druhé na obnažená záda Syna Božího. Celá moje jistota se zachvěla a připadalo mi, jako bych byl sám také bičován. Potom následovaly políčky, údery na jeho trním korunova nou hlavu, hlavu Krále králů a Pána pánů. Mezitím bolest né údery pomluv jeho vlastních následovníků! Dále bylo slyšet tupé údery kladivem, které vbily hrozné hřeby do požehnaných rukou a nohou Syna Božího. Jako mučivé údery kladiva se rozeznívaly rouhavé řeči duchovně mrtvých, náboženských davů, které nevědomě využily po hanských vojáků jako svých nástrojů. Bylo slyšet tupé údery, když zvednutý kříž spustili do připravené díry, takže tělem Beránka Božího přibitým na kříž pronikaly nepopsa telné bolesti. Tak vlastně údery, které měly zasáhnout nás, zasáhly jej, abychom my měli pokoj. On byl umučen a ubit, abychom my byli uvolněni. On, který nepoznal hřích, stal se za nás hříchem, abychom skrze něj dosáhli spravedl nosti, která platí před Bohem. Skála spasení byla zkrušena, rozbita a rozdrcena, aby pravé zlato Afriky bylo zachrá něno z nejhlubší pohanské tmy. Tak jako zlato a diamanty Afriky ležely po tisíciletí uvězněny v granitových skalách, ale nyní jsou odkrývány, tak je to i s drahocennými dušemi. Každá z nich má větší cenu než celý hmotný svět. Vězely po staletí ve strašném pohanství. Nyní jsou vyprošťovány údery kladiva Slova Božího a mocného evangelia rozbíjejí cího skály. Proto kujeme vší duchovní silou, ne pro kutí, ne abychom skálu nemilosrdně rozbili - jak se může zdát -, ale pro zlato samo. Tak kujeme pro nesmírně drahocenné duše, kvůli nimž byla udeřena věčná skála, aby ubohým bylo zvěstováno evangelium, aby zajatí byli uvolněni, zkroušená srdce uzdravena, slepým darován zrak, utištění byli propuštěni na svobodu. Úder za úderem! Úder za úde rem! Zlato, zlato, zlato! Uvolněný, uvolněný, uvolněný!
115
Jako zlaté zvonky zazníval v našich uších také zpěv vykoupených krví Ježíše, který k nám pronikal z blízkého prostého kostelíka a téměř pohlcoval hřmot tlukoucích strojů. Zpěv radosti a mocná svědectví černých křesťanů potvrzovaly skutečnost, že byli zachráněni Ježíšovou krví, že našli pravý pokoj a Boží radost. I když kostelík, k jehož posvěcení jsme přijeli, nebyl moderní a pro nedostatek místa se v něm sotva dalo pohnout, tím větší byla naše radost, že jsme tím pravým zlatém, vyproštěným krví Kristovou.
Unesená snoubenka
Uprostřed divoké horské krajiny v Lesothu nás přijal jeden z nejmocnějších náčelníků. Již několik dní jsme tam zvěstovali slavné evangelium. Primitivní, čtyřhranná chata ze štěpní trávy poskytovala skromné ubytování mně a třem domorodým spolupracovníkům. Spali jsme na zemi, na mačkáni jako slanečci. Jednou v noci nás probudil pronikavý křik žen. Hned se přidaly prudké mužské hlasy: „Koně, přiveďte koně!” Ště kot psů ještě zvyšoval všeobecný hluk. Nejprve nás napad lo, že mezi kmeny vypukla válka. Pak bylo slyšet dusot mnoha koní ve všech směrech a znovu zavládlo ticho. Kromě rozčileného štěbetání žen už nic nepřerušilo klid noci.
116
Tehdy jsme se dověděli, že byla unesena nejstarší dcera náčelníka Noha (tj. zmije) a muži na koních ji stíhali, aby ji přivedli zpět. Podle pohanského zvyku byla již dávno za snoubena synovi jiného znamenitého náčelníka. V souladu s obyčejem Basutů zaplatil otec snoubence otci snoubenky napřed 30 volů, 1 koně a 13 ovcí. Otec nevěsty s tím však nebyl spokojen a žádal dalších 5 volů. Když byl i tento požadavek splněn, snoubenec měl za to, že má právo při vést svou milovanou do svého domu, a proto připravil svat bu. Ale otec snoubenky, náramný lakomec, dal jako pod mínku ještě dalších 5 volů. Po dlouhodobém vyjednávání po mnoha měsících zaplatil otec snoubence i to. Ale k jeho zármutku mu bylo zabráněno, aby si svou snoubenku vzal, dokud neodstoupí dalších pět volů. Láska silnější než smrt se neleká žádných obětí. Konečně bylo přivedeno dalších pět volů. Mladý člověk se radoval, že konečně dostane svou milovanou. Ale otec vysoce ceněné dcery rozhodně prohlá sil, že 45 volů nestačí, a žádal dalších pět kusů. Teď skon čila trpělivost snoubence i jeho otce a jistě také schopnost platit. Bylo rozhodnuto unést snoubenku lstí. Té noci se přiblížila skupina jezdců neslyšně do vesnice. Je známo, že v této horské krajině jsou cesty nesjízdné. Proto muži i že ny jezdí na vytrvalých koních Basutů. Snoubenka byla o plánu únosu předem uvědoměna a protože měla snou bence ráda a s nespravedlivým jednáním svého otce nesou hlasila, nechala se unést. Za temné noci unikla s družkou k úpatí hory, kde čekal snoubenec s koňmi. Okamžitě vy skočili na osedlané koně a nejrychlejším cvalem pádili přes doliny, pahorky i hory do vesnice snoubence. Unos byl zpo zorován teprve za několik hodin. Co nejrychleji vyrazili muži, aby přivedli nevěstu zpět k jejímu otci. V duchu jsem si řekl, že ji už asi nedostihnou.
117
Kolem poledne příštího dne se vraceli jezdci jeden za druhým z bezvýsledné honičky. Snoubenka dorazila šťastně k svému snoubenci a nešlo ji už přivést zpět. Když jsem uvažoval o tomto příběhu, uvědomil jsem si, že i náš nebeský snoubenec, který nás nevykoupil voly, ani zlatém a stříbrem, ale svou krví, nebude již dlouho čekat, aby svou draze získanou nevěstu konečně přivedl domů. Téměř dva tisíce let čekal trpělivě a nyní se přiblížila doba, aby si ji přivedl domů. Připravme se proto, aby nás vytrhl k sobě do oblaků. Zakrátko přijde ten, který má přijít, a nebude již odkládat. Duch i nevěsta řkou: Přijď, přijď, Pane Ježíši. Ano, to je vroucí volání našeho srdce.
Hřebík káže
Ačkoliv chata jednoho z našich domorodých evangelistů měla stěny jen ze starých pytlů a střechu ze zrezavělých, na plocho sklepaných kanystrů od benzínu, vyspali jsme se v ní po dlouhém večerním shromáždění přece dobře. Když jsem ráno vyšel z chaty, zpozoroval jsem, že zadní kolo našeho misijního auta je prázdné. Dal jsem se hned do práce, abych to napravil. Přistavil jsem zvedák, vytáhl kolo, sňal z něj pneumatiku, prohlédl jsem duši i pneumatiku a zjistil, že příčinou defektu byl malý hřebík. Evangelista v tomto místě, nyanjanský černoch černý jako uhel, sledo val s velkým zájmem můj zákrok. Byl při takové opravě po
118
prvé. Náhle se hlučně rozesmál. Vzal vytažený hřebíček a za stálého smíchu volal: „Malý hřebík, malý hřebík, veli ké auto, veliké auto zastaví!” Ukazoval hřebíček přibíha jícím domácím lidem a přitom stále opakoval: „Malý hře bík velké auto zastavil!” Reagoval jsem na to tím, že jsem na něj také zavolal: „Malý hřích, malý hřích ničí celý sbor, škodí církvi a hubí národ!” Moje slova naň zapůsobila tak přesvědčivě, že v příštích dnech kázal téměř výlučně o ma lém hřebíku, velkém autě, malém hříchu a jeho ničivých účincích. Obsah těchto kázání hluboce zasáhl jeho poslu chače. Ale Bůh kázáním hřebíku ještě neskončil. Když jsem později v jiném kraji severního Transvaalu navštívil jeden z našich domorodých sborů, objevil jsem tam pustošivé dílo pracovitých mravenců. Prožrali takřka celou vazbu plechové střechy, a že dosud nespadla, jsem považoval za zázrak. Kostelík byl solidně postaven z cihel. V týdnu sloužil také jako škola. Musím přiznat, že mne taková nedbalost sboru velice rozzlobila. Nezabránil niči vému dílu mravenců, ačkoliv mohl. Měl jsem na srdci, abych shromážděný sbor na tuto škodu upozornil. Otázal jsem se shromážděných, jak by se zachovali, kdyby se do kostela vetřel lev. Ženy odpověděly, že by udělaly ohromný rámus, aby ho vyhnaly. Muži zase, že by ho obklíčili a pro bodli oštěpy. „Ano, to byste asi udělali,” odpověděl jsem, „ale teď se vkradl do kostelíka jiný nepřítel, prožral trámy střechy, a vy jste mu v tom nezabránili. Dovolili jste malým mravencům, aby své dílo zkázy klidně dokončili. Denně jste to viděli, ale nezabránili jste zlu. Tak je to i s malými hříchy jazyka a hříchy nedbalosti, stejně jako s mnohými ji nými malými přestupky, které ohrožují církev, a vy jim nebráníte, až je sbor zničen. Na velké věci dáváte pozor, ale nepatrným dáváte volný průběh.
119
Poučení še neminulo cíle. Trámy byly vyměněny, mra venci vypuzeni. K tomu přistoupilo opravdové pokání a ce lý sbor se znovu upřímně vydal Pánu. Po této události jsem byl na jiném místě zaměstnán přikrýváním střechy vlnitým plechem. Slunce velice pražilo, plechy byly rozpálené - nedalo se to téměř vydržet. Kro mě toho jsme měli veliký nával práce, a proto jsme se sna žili práci na střeše co nejrychleji skončit. Všiml jsem si, že jeden trám musíme ještě přibít. Zavolal jsem na svého čer ného pomocníka, aby mi vyhodil nahoru jeden velký hřeb. Udělal to, ale k mé lítosti to byl křivý, několikrát ohnutý a zrezavělý hřeb. Na střeše se nedal narovnat. Hodil jsem jej pohněván zpět. Den před tím jsme brali staré hřeby, ale domorodec nevěděl, že máme pohotově balík s novými. Když jsem nevrle shazoval starý hřeb a žádal nový, zpo zoroval jsem, že Duch svátý se mnou začal rozmlouvat. „Proč jsi tak hněvivě vyhodil ten křivý hřeb? Copak jsi i ty nebyl takovým hřebem, když jsi ještě žil ve svých hříších? Kdybych tě byl tenkrát odhodil, jako tys odhodil ten hřeb, byl bys skončil v pekle. Ale já jsem se nad tebou smiloval, a učinil jsem tě novým hřebíkem!” Duch Boží mne usvědčil. Odložil jsem kladívko, slezl jsem se střechy a vyhledal tichý kout, abych prosil Boha o odpuštění za svůj bezdůvodný hněv a abych mu děkoval, že mne v hněvu ne zavrhl. Hned jsem si připomenul, co je v Izaiáši, 22. kapi tole, napsáno o hřebíku: „A vbiji jej jako hřebík v místě pevném, a bude stolicí slávy domu otce svého. I zavěsí na něm synové a dcery všecku slávu domu otce jeho, . . .” (verše 23 a 24) Jak jsem děkoval Bohu, nejen za to, že mne z milosti učinil novým hřebíkem, ale že mne vbil na pev ném místě své Boží svatyně a že je dokonce hotov na tento nový hřebík zavěsit všechnu Boží slávu. Připomnělo mi to zároveň velké hřeby vbité do hliněných stěn chat domo rodců, na které se věší tolik hadrů a jiných věcí, tak že
120
hřeby spolu s těmito nuznými věcmi padají na zem a vy trhávají kusy zdi. Pochopil jsem, že než mne Bůh učinil novým hřebem, který by byl přibit ve svatyni Boží, hřeby hříchů pronikly nohy a ruce našeho Pána Ježíše. Takto při bitý smířil nás na kříži svou krví s Otcem. Náš dlužní úpis musel být nejprve přibit na kříž, abychom nebyli jen nový mi, ale dokonce zlatými hřebíky. Bohu se nyní zalíbilo odít nás šatem jeho spravedlnosti, ba celou jeho nádherou nás - omilostněné hříšníky.
Podivuhodný klíč
„A vložím klíč domu Davidova na rameno jeho. Když otevře, žádný nezavře, a když zavře, žádný neotevře.” (Iz 22, 22) „A tobě dám klíče království nebeského. A což bys koli svázal na zemi, bude svázáno i na nebi; a což bys koli rozvázal na zemi, bude rozvázáno i na nebi.” (Mt 16,19) „Toto praví ten svátý a pravý, který má klíč Davidův, kterýžto otvírá, a žádný nezavírá, a zavírá, žádný pak neotvírá . . . Aj, postavil jsem před tebou dveře otevřené, a žádný jich nemůže zavříti.” (Zj 3, 7-8) Ve světě jsou tisíce, ba milióny rozmanitých klíčů a všechny slouží k odmykání a zamykání. Jsou také du chovní klíče k otvírání duchovních tajemství. Všechny ty klíče jsou pro majitele velmi důležité. V Anglii se sta121
roštoví města při slavnostním nástupu do úřadu předává velký klíč jako symbol jeho autority. Vracel jsem se z Ameriky na tehdy největším parníku Beringerii. Pán mi tam daroval, že jsem se s ním znovu setkal. V neděli ráno jsem měl příležitost sloužit velkému počtu turistů. Bylo mezi nimi i hodně českých katolíků. Prožil jsem, že mám mluvit na téma Matouše 16, 18-19, kde Spasitel říká Petrovi: „Ty jsi Petr, a na téť skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí. A tobě dám klíče království nebeského.” Toto místo je vlastně základem katolické nauky, že Petr je tou skálou, na které je zbudována katolická církev. Slovo Boží však jasně ukazuje, že Kristus sám je tou věčnou skálou a Petr jen jedním z úhelných kamenů postavených na té skále, jak nám vysvětluje ve své epištole. „I vy, jako kamení živé, vzdělávejte se v dům duchovní.” Po mém obrácení mi po mnoho let dělala problémy myšlenka, že papež z Říma má klíč, a tedy i moc vyloučit mne z nebeského království. Proto jsem se musel dozvědět, jaký to klíč dal Spasitel Petrovi. Vysvětlení, že klíčem do nebeského království jsou modlitba a víra, mne neuspokojilo. Jednoho dne jsem hle dal ve Slovu Božím. Četl jsem ve Zjevem 3, 7 o klíči Davidově, který otvírá, a nikdo nezavírá, a zavírá, a nikdo neotevře. Byl to tedy klíč Davidův, a ne papežův. Potom jsem našel u Izaiáše 22, 22: „A vložím klíč domu Davidova na rameno jeho. Když otevře, žádný nezavře, a když zavře, žádný neotevře.” Podivil jsem se, co je to za klíč, který byl položen na jeho rameno. Jistěže jsem našel mnoho obrazů představujících papeže držícího v ruce velký klíč, ale žádný, kde by měl papež klíč na rameni. Ještě když jsem o tom uvažoval, zjevil se mi v duchu náš Pán Ježíš s křížem na rameni. Jasně jsem pochopil, že ďábel nevědomky vložil Spasiteli na rameno klíč a Ježíš pak na kříži Golgoty výkřikem: „Dokonáno jest!” otevřel vězení lidstva i nebe.
122
Tehdy se roztrhla chrámová opona a cesta hříšníka k Bohu byla navždy otevřena. Už nikdo ji nemůže uzamknout. Petr tedy jako prvý vy užil plně moci tohoto klíče, když naplněn Duchem svátým svědčil sbíhajícímu se zástupu v Jeruzalémě o ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Spasiteli. První tři tisíce židovských mužů vyšly z vězení zákona a vstoupily do zlaté svobody Kristovy lásky. Klíč začal odmykat. Později zvěstoval Petr ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista pohanům shromážděným v domě Kornélia. Když ještě kázal, otevřelo se nebe a Duch svátý sestoupil na první pohany. Mluvili novými jazyky a chválili Boha. Tak tento mocný klíč otevřel vězení a nebesa i pohanům. Tento klíč má ještě dnes tutéž moc. I mezi nejsurovějšími pohany, kteří byli věky vězni hříchu, nevěry a pověr. Zvěstováním slavného evangelia dosáhli věčné svobody v Kristu.
Klíč, který nám otvírá přístup ke králi V Lesothu je zvykem získávat přístup k velikému ná čelníku, „králi”, jehněčí krví. Když jsem měl poprvé navštívit takového náčelníka, sesedli jsme před vesnicí s koní. Poslal jsem k němu jednoho černého bratra ve víře s poselstvím, či zprávou, že přijel takový a takový misionář. Velice rádi bychom přenocovali a zvěstovali evangelium. 123
Věděli jsme, že se vyplácí postupovat podle slov našeho Pána a zaklepat, aby nám bylo otevřeno. Čekali jsme někdy dvě, tři hodiny a dokonce déle; často minul i celý den. Využili jsme toho času a navázali kontakt s obyvateli. Mluvili jsme s nimi o spasení. Když konečně přišla odpo věď krále či náčelníka - musím dodat, že když jsem řádně zaklepal, nebyl jsem nikdy odmítnut - a byla-li příznivá, dělo se tak vždy prostřednictvím ovečky. Král pak mně poslal dva, tři a někdy i víc svých lidí s ovečkou. V mé přítomnosti jí svázali všechny čtyři nohy a položili na zem. Pak udělali něco neobvyklého, co jsem nerad viděl. Před mýma očima přeřízli malému zvířeti hrdlo, takže jeho krev tekla před mýma nohama. Musel jsem vidět krev. Podle svých pohanských názorů se obávají, že neznámý vysoký host může mít s sebou mocná kouzla, která by náčelníkovi i jeho lidu uškodila. Na druhé straně jsou přesvědčeni, že uvidí-li hosté krev oběti, pozbudou všech těchto kouzel ných sil, a vzájemné společenství bude dobré, upřímné, bez škodlivých následků. Tak krev ovečky umožnila přístup k náčelníkovi - k audienci u něho - a současně vstup i od chod z toho místa. Při jedné misijní cestě vysokými horami Lesotha jsem se setkal s touto ceremonií třináctkrát a mu sel jsem být očitým svědkem, jak mi krev jehňátka otevřela přístup k náčelníkovi. Než jsem spatřil náčelníka, musel jsem vidět krev. Pokaždé mi to připomnělo, co jsem prožil v roce 1916 ve vězení. Bůh mne tam usvědčil z mé hříšnosti. V smrtel ném strachu a v duchovních mukách jsem uviděl ve vidění krev tekoucí z ran Ježíše. Při pohledu na ni spadlo z mého srdce pojednou celé břemeno hříchu. Věděl jsem, že jsem očištěn od každého hříchu, i od hříchu nevěry. Rázem zmi zel všechen strach ze smrti, která mi hrozila popravou. Byl jsem přesvědčen, že smrtí vejdu přímo do přítomnosti Krista, nebeského krále. Viděl jsem krev, krev očišťující od 124
všelikého hříchu. Ti, kdo jsou čistého srdce, budou vidět Boha. A tak krev Božího Beránka byla pro mne klíčem ke vstupu ke Králi králů. Podle epištoly k Židům 10, 19 mů žeme, milí bratři, vejít do svatyně svátých skrze Ježíšovu krev a máme k tomu svobodu. Žádného jiného klíče není! Když jsem toto poselství o nebeském klíči vyřizoval posluchačům na oné lodi, naplnila mé srdce radost jako ještě nikdy před tím. Po skončení bohoslužeb jsem cítil potřebu uniknout ze společnosti lidí, abych byl sám se svým Bohem. Vystoupil jsem na horní palubu s přesvědčením, že tam v tu dobu téměř nikoho nepotkám. K svému překva pení jsem tam našel židovského rabína, jak sedí na konci dlouhé lavice. Povstal a řekl vzrušeně: „Zdalipak víte, že kříž je klíčem do ztraceného ráje?” Bylo to pro mne jako hlas z nebe a jako dotvrzení toho, co jsem právě kázal. „Samozřejmě, že vím,” zněla moje odpověď, „a do konce jsem o tom před chvíli kázal. Byl jste také na našich bohoslužbách?” „Ne, nic jsem o nich nevěděl,” odsekl mi. „A také nemám nic společného s vaším křesťanským kří žem, ale četl jsem, že mohamedáni v Palestině mají mu zeum, ve kterém se uchovává kříž, o kterém soudí, že je klíčem do ztraceného ráje.” Nato jsem se ho ptal, ví-li, kde se tento ráj dá najít. Popřel to slovy, že toto místo nikdo nezná. „Nač je tedy klíč, když nemohou najít ráj?” řekl jsem. „My křesťané máme nejen klíč do nebe, ale také nebe, a ještě víc než nebe. Máme toho, který nebe i zemi naplňuje svou nádherou, Krista, Krále králů a Pána zástu pů. Bůh jej posadil po své pravici v nebi, nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva. A všechno, co se jen jmenuje nejen v tomto věku, ale i v budoucím, poddal pod jeho nohy.” Znovu jsem děkoval Bohu, že v Kristu Ježíši, ukřižovaném, zemřelém, ale opět zmrtvýchvstalém Spasiteli, máme klíč do nebeského ráje. Jako Petr zvěstováním ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista poprvé otevřel vězení i nebe, tak
125
můžeme dnes používat tento mocný klíč i my. Můžeme být svědky toho, jak zbídačelá a povázaná stvoření jsou vyvá děna z vězení hříchů do pravé svobody v Kristu Ježíši. Tento Boží klíč otevřel vězení i tobě, drahá duše, abys vyšla z každé poroby hříchu, nemoci a trudnomyslnosti. Otevřel ti nebe navždy, a můžeš již teď, i v tomto údolí pláče chodit v nebi, jak to napsal Pavel: „Naše obcování jest v nebesích, odkudž i Spasitele očekáváme Pána Jezukrista, kterýž promění tělo naše ponížené, aby bylo podob né k tělu slávy jeho, podle mocnosti té, kterouž mocen jest i všecky věci podmaniti sobě.” Čekáme však nové nebe a novou zemi, v kterých přebývá spravedlnost. „Neboj se. Já jsem ten první i poslední, a živý, ježto jsem byl mrtvý, a aj živý jsem na věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.”
Odvaha lva, povaha jehněte, praktičtí lidé a čapí křídla Když se proroku Ezechielovi zjevila sláva Boží, při cházel od severu prudký vítr s velikým oblakem ohně, který všechno kolem ozařoval. Uprostřed ohně byla záře. Z ohně nevyšel popel, ale objevily se čtyři bytosti podobné lidem. Každá z nich měla čtyři tváře a čtyři křídla. Jejich tváře byly podobné lvu, býku, člověku a orlu. Kam šly, šly přímo kupředu, ale šly tak, jak je řídil duch, a nepotřebovaly se
126
obracet. (Ez 1, 4-12) Z Božího ohně vzejde vždy něco dobrého, něco posvěceného a čistého. Oheň Letnic, který sestoupil na první učedníky, učinil je živými svědky, sloupy pravé Kristovy církve. Ony čtyři bytosti jsou symboly cha rakteristických vlastností Ježíše Krista. Již v táboře izraelských pokolení nosili podle Božího nařízení prapor lva, býka, člověka a orla. Právě tak nosí tyto obrazy evangelisté Nového zákona. Matouš představuje Ježíše jako lva, krále Judy, tak jako jsme my v Ježíši Kristu povoláni za krále. Křesťané nejsou již otroci hříchu, ale vítězi a těmi, kdo panují nad hříchem a dokonce nad nemocí a smrtí. Ať tedy nepanuje hřích v smrtelném těle vašem, abyste povolovali jemu v jeho žá dostech. Nebo hřích nebude panovat nad vámi, stojí v epiš tole k Římanům 6, 12-14. Oheň Ducha Božího nám dává odvahu lva ke svědectví o Kristu i před nejhoršími nepřá teli. Josef, syn Jákobův, byl sice otrokem v domě Putifara, ale zachoval se jako král. Panoval nad hříchem a nedal se pošpinit lehkou ženou Putifarovou. Ano, i ve vězení pro kázal svůj šlechetný a královský charakter.
Zpívejme, až dojdeme domů
Zakončili jsme požehnaný biblický kurs, který byl uspo řádán pro mladé evangelisty severního Transvaalu. Večer před naším odjezdem jsem prosil jednoho z evangelistů,
127
aby se snažil být příští den před polednem doma, poněvadž jsme chtěli mít v jeho vesničce polední shromáždění. Věděl jsem, že pěšky kratší cestou křovinami se tam dostane dříve než my s pořádně naloženým povozem. K tomu ještě jsme museli jet pro špatné cesty objížďkou. Když jsme kolem poledne přijeli do vesničky, přivítal nás mladý Boží služebník se zvlášť radostným úsměvem. Na otázku, jakou měl cestu, vyprávěl nám radostně, jak předivně mu Bůh pomohl. Putoval totiž při jasném měsíčním světle houšti nami a obcházel silné keře, když tu najednou stál před velkým lvem. Nevěděl, co dělat. Neměl zbraň a nablízku nebylo žádného dostatečně vysokého stromu, na který by se rychle vyšplhal. Tehdy padl na kolena a začal se hlasitě modlit, dívaje se lvu stále upřeně do očí. „Vzpomínáš si ještě, co ses modlil?” zeptal jsem se zvědavě. „Řekl jsem Bohu, že jsem hotov odejít na věčnost, ale že bych rád svým lidem sloužil evangeliem,” odpověděl mladý evan gelista. Beze strachu se díval lvu dlouho do očí a lev se díval na něho. Náhle lev sklopil oči, jako by se styděl, odvrátil hlavu a utekl. Vstal a s hlasitým zpěvem šel až domů, nic se neohlížeje. „Dal jsi nám krásnou lekci, co máme všichni dělat, totiž jít nejkratší cestou do naší nebeské vlasti. Jestliže se nám ďábel jako lev řvoucí postaví do cesty, odporujme mu vírou, až od nás uteče, a my jděme se zpěvem dál, až přijdeme domů, a nikdy se neohlížejme. Ohlížení by pro nás bylo neštěstím jako Lotově ženě. Hledíme-li na sebe, ztrácíme radost. Hledíme-li na druhé, ztrácíme rovnováhu. Kdo však hledí na Ježíše, na vůdce a dokonavatele víry, ten dojde se zpěvem vítězně do cíle. Odvaha lva a královská povaha či královský charakter Bo žích dětí pochází jedině z ohně Ducha svátého. Je nám darován, abychom zvěstovali ctnosti toho, který nás povolal ze tmy v předivné světlo své a učinil nás královským kněžstvem. Oheň Ducha svátého, který sestoupil na první 128
křesťany, zbavil je strachu před Židy. Otevřeli zamčené dveře a postavili se bez bázně před sbíhajícími se zástupy a zvěstovali zmrtvýchvstalého Krista, kterého tyto zástupy ukřižovaly.
Býček
Evangelista Marek nám představuje Krista jako býčka. Je ochotný obětovat se. Skutečný Boží oheň nám dává ne jen odvahu lva a činí nás králi, ale uschopňuje nás k tomu, abychom sloužili Bohu a kladli svůj život každý den na oltář. Dává nám mysl beránka. Jako býček ve Starém záko ně musel táhnout pluh, ba dokonce nosil břemena a sloužil také jako obětní zvíře, tak je naší výsadou sloužit Bohu, a je-li to nutné, obětovat pro něj i život. V Africe se vydaly stovky misionářů do služby nebo dokonce obětovaly své ži voty. Prvních 24 misionářů, kteří přistáli v Nigérii, zahubila bez výjimky horečka a tropické nemoci, aniž by získali jedi ného pohana pro Krista. Sedmi dalším dal Pán, že po sed mi letech pokřtili sedm duší. Také tito misionáři pomřeli v průběhu sedmi let. Vydali své životy do služby v oběť Bohu. Semeno zapadlo do země a přineslo bohatou úrodu. Důkazem toho jsou dnes početné křesťanské sbory. 129
Beránek vítězí Jednu z našich Basutek, která zasvětila svůj život Spa siteli a snažila se žít čistým křesťanským životem, velice týral její muž. Žádal po ní, aby s ním žila hříšným pohan ským životem jako před tím. Mučil ji dnem i nocí, ale ne vyvedl ji z rovnováhy. Na všechno jeho pronásledování reagovala jako beránek připravený na zabití. Jednoho dne šli oba do lesa, aby porazili strom na palivo. Muž jel na svém koni, ona šla za ním pěšky. Když se dostali do lesa, vzal řemeny určené k uvázání stromu a přivázal jimi svou ženu ke stromu, aby ji připravil o život. Čekal, že se bude bránit, ale ona nekladla žádný odpor. To jej tak rozhně valo, že od ní odstoupil a křičel: „S tebou se nedá nic dělat, jsi jako beránek!” Pak sedl na koně, že odjede, a manželku nechal připoutanou ke stromu. Sotva ujel kousek cesty, Duch svátý jej usvědčil z hříchu. Co nejrychleji seskočil s koně, křičel k Bohu o milost a vydal mu svůj život. Spě chal zpátky ke své ženě, prosil ji o odpuštění, rozvázal pouta a pak společně velebili a chválili Pána. Co jeho manželce i jemu pomohlo, nebyla neobyčejná odvaha, ale mírnost beránka. Je to Beránek, který vítězí.
Člověk Lukášovo evangelium charakterizuje Ježíše jako doko nalého Syna člověka. Opravdoví křesťané se snaží být tako vými lidmi, jako byl Ježíš. Mnozí farmáři, obchodníci, 130
továrníci a majitelé zlatých dolů nás prosili, abychom jim získali za dělníky a dělnice obrácené pohany. Mají za to, že jsou nejspolehlivějšími pomocníky, kteří přinášejí požehná ní do domu, do továrny, do zlatého dolu, tak jako byl Putifarův dům požehnán pro Josefa a Lábanův dům pro Jáko ba. Pobožnost je skutečně ke všemu užitečná a má zaslíbe ní pro tento i budoucí život. Mnozí z nejšpinavějších, nejpodlejších pohanů, opilců, zlodějů, vrahů i čarodějů se stali skrze Ježíše Krista ctihodnými, ba dokonce svátými muži a ženami. Podílejí se na rodinném, veřejném i státním životě. Jeden z našich domorodých evangelistů, který kdysi dělal policii mnoho starostí a byl více ve vězení než doma, je již celá léta požehnaným Božím nástrojem. A to od té doby, co poznal Krista jako svého osobního Spasitele. Mnoho zločinců bylo díky jeho svědectví zachráněno. Vlá du to vedlo k tomu, že mu oficiálně vyjádřila vděčnost za jeho dobrý vliv na provinilce. Tak jako byl náš Pán Ježíš dokonalým Synem člověka, tak také křesťané jako praví Samaritáni cítí se svými bližními, slitovávají se nad nimi a nesou jejich břemena.
Orel
Ježíš nebyl jen Synem člověka, ale také Synem Božím. Takového nám jej představuje zvláště evangelium Jana. „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného
131
dal, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.” On nás smířil se svým Otcem a provází nás do nebeských výšin, do společenství s Bohem. Jako Syn Boží se dovedl vznášet na orlích křídlech modlitby nad pozem skými věcmi a měl stálý kontakt s Bohem. Jako orel krouží vysoko nad zemí, tak modlitební život povznáší znovuzro zené duše nad to, co je viditelné a všední. Tyto duše poznaly, že ti, kdo očekávají na Pána, nabývají nové síly, vznášejí se peřím jako orlice, běží, avšak neumdlévají, chodí, a neustávají.
Čapí křídla
Jednoho dne mi položil Bůh na srdce, abych navštívil jednoho kazatele evangelia, který nějak upadl. Znal jsem ho dříve jako jednoho z velmi požehnaných Božích nástro jů. Na jeho modlitby se dály dokonce znamení i zázraky. Neupadl přímo do hříchu, ale zdálo se, že pro Boží službu se stal naprosto neužitečný. Nikdo mu nemohl pomoci. Protože nějaký čas se snažil svůj ochromený duchovní stav, své kulhám ospravedlnit chybami jiných, navrhl jsem mu, abychom poklekli a projednali tuto věc s Bohem. Sotva jsme poklekli, dal mi Bůh před oči velkého, nádherného čápa s dlouhými křídly. Pak se ukázala ruka s dlouhými nůžkami a začala přistřihovat čápova křídla a také ostřihávat peří na krku, aby dala čápovi moderní vzhled. Neda 132
leko stál druhý čáp; náhle roztáhl křídla a hned opisoval vznosné kruhy vysoko ve vzduchu. První čáp chtěl následo vat jeho příkladu a snažil se se svými přistřiženými křídly také vzlétnout do výšky. S námahou se dostal do výšky několika metrů, ale pak padl jako pytel na zem. Zkusil to ještě dvakrát, až nakonec zkrvavený a vyčerpaný ležel na zemi. Nechápal jsem, jakou souvislost má toto vidění s naší poradou. Náhle jsem zpozoroval dvě vztažené ruce, podob né dvěma křídlům a poznal jsem Mojžíše, který na vrcholu hory vztahoval své ruce k Bohu, zatímco Jozue válčil s Amalechitskými a Izrael zvítězil. Ihned jsem pochopil, že křídla představují modlitební život. Řekl jsem kazateli, co jsem viděl. Účinek byl zjevný. Propukl v pláč a řekl: „Teď už vím, kde je nedostatek. Ne ten bratr, ne ona misie, ale já sám nedělám, co bych měl. Dovolil jsem ďáblu, aby pod ťal křídla mých modliteb. Od mého obrácení mi položil Bůh na srdce, abych denně brzy zrána byl určitou dobu na modlitbě a měl s ním obecenství. Dokud jsem byl poslušný, Bůh mé službě žehnal a snadno jsem vítězil nad pokuše ním. Časem jsem byl příliš zaměstnán a podlehl jsem pokušení dobu modlitby stále více zkracovat. Nakonec nezbylo téměř nic. Ale pak přišla pokušení, která mne přemohla, protože bez modlitby jsem byl bezmocný.” Svědčil jsem tomuto pracovníku, že i mne vedl Bůh stejně. Učil mne, abych každé ráno hledal nejprve jeho tvář, než uvidím tvář člověka, a abych s ním měl určitou dobu obe cenství. Ovšem nejednou se stalo, že jsme se ukládali k od počinku až pozdě v noci a časně ráno jsme se zas vydávali na cestu. V těchto případech jsem se rozhodl, že si takové společenství „naddělám” během dne. Jenže jsem vždycky zakusil, že má dobrá předsevzetí vzala za své. Na cestě nás potkávaly těžkosti, ztratili jsme několik hodin opravou auta anebo jsme naráželi na jiné nesnáze, které jsme si mohli klidně ušetřit, kdybychom měli časně ráno obecenství s Bo 133
hem. Nakonec jsem dospěl k nezvratnému přesvědčení, že Bůh nám daroval křídla, křídla modlitby, aby nás povznesl nad pozemské věci. Tak unikneme nepříteli, jestliže se na nás nečekaně vrhá. Někdy jsem pozoroval kočky, jak číhají na ptáčky. Krad ly se k ptáčkovi, aby jej pak jediným skokem chytly. Ale jak mě potěšilo, když ptáček v posledním okamžiku roztáhl křídla a v mžiku se vznášel ve vzduchu, zatímco kočka za ním strnule zírala. Podobně dal Bůh křídla modlitby, které nám umožňují uniknout stále číhajícímu nepříteli. Ne na darmo se David modlil: „Ó bych měl křídla jako holubice, zaletěl bych a poodpočinul.” (Ž 55, 7) Jednoho dne jsem sledoval, jak několik chlapců honilo ptáčka, který těžce létal, protože měl poraněné křidélko. Bavili se tím, že po něm házeli kamením, aby jej srazili, což se jim nakonec podařilo. Jejich počínání bylo obrazem toho, jak to dělá ďábel. Snaží se Božím dětem křídla mod litby buď podetnout nebo poranit, aby je přemohl. Nesmí me mu proto v žádném případě dovolit, aby naše křídla modlitby podťal nebo ochromil. Ne všichni ptáci mají křídla stejně dlouhá. Každý křes ťan má sám vědět, jak dlouhá musí být křídla jeho modlit by, určená mu od Boha. Někomu postačí snad deset až pat náct minut opravdové modlitby denně. Naproti tomu jiné mu jsou odměřeny dvě nebo tři nebo čtyři hodiny. Vlaš tovka neumí létat s křídly čápa, ani orel s křídly vrabce. Mnozí se ovšem spokojují s křídly slepic. S velkou náma hou doletí k plotu, ale dělají při tom takový rámus, jakoby už doletěli do nebe. Přistřižená křídla mohou, díky Bohu, znovu dorůst. Tak také znovu narostla křídla modlitby uvedeného kazatele. Podobně narostly Samsonovi znovu vlasy a vrátila se mu Boží síla.
134
Hořící svíce
Před mnoha lety jsem se jedné noci probudil krátkým, ale naprosto jasným viděním, které jsem měl ve snu. Na stěně mého pokoje visela mapa Afriky. Hned pod ní byl stolek, a na něm stála hořící svíce. Lehký vánek foukal plameny k mapě, načež začala mapa na nejjižnějším konci Afriky hořet. Jiskry létaly do výše přes celý kontinent, dokonce až do Evropy. Toto krátké vidění mě úplně probudilo a přivedlo k hlu boké úvaze. Je to podivuhodné, říkal jsem si, malá hořící svíce dokáže podpálit celý kontinent jako Afriku a dokonce ještě Evropu. Sestoupil na mne duch modlitby a v modlitbě jsem se obrátil na Pána: „Ó Bože, jestliže malá svíce zapaluje celou zemi, dovol mi, abych byl svící, která hoří pro tebe. Jestliže nemohu být velkým kazatelem ani slav ným misionářem, učiň mne aspoň skutečným plamenem, třeba jen malým, aby i jiní se rozhořeli tvou láskou.” Na konci svého pozemského života děkuji Bohu, že tuto mou prostou modlitbu vyslyšel. Stalo se tak rozšiřováním evangelizační literatury. Bůh nám to přikázal. Začalo to malým časopisem v jazyce sesuto. Byl rozdáván po rozleh lém území jižní Afriky, hlavně v Lesothu. Existuje ještě dnes a noví misionáři jej vydávají ve větším rozsahu a v ně kolika jazycích. Několik let později jsme začali vydávat další evangelizační časopis, a to v Betlémě ve svobodném státě Oraňsku. Při tom nám Bůh položil vážně na srdce, abychom jej rozdávali zdarma, hlavně mezi pohany. Dokud jsme se snažili krýt náklady nízkým předplatným, kolísal měsíční náklad mezi 1 500 až 2 000 výtisků. Kromě toho
135
cirkuloval tento časopis především mezi věřícími. Pohané, kterým byl vlastně určen, nebyli proto zasaženi. To se změnilo, když jsme uvěřili Bohu, že se postará o úhradu nákladů. Náklad časopisu stále rostl. V době svého vydání (1963) se tato kniha tiskne již ve více než 800 000 výtiscích. K tomu přistupují statisíce letáků, které se v mnoha jazy cích šíří po afrických zemích. Dobře známá ilustrovaná knížečka „Srdce člověka” má mezi černochy zvláštní úspěch, protože odpovídá jejich způsobu myšlení. Téměř ve stu jazycích koluje mezi mnoha kmeny a národy černého světadílu a s výjimkou Bible je nejžádanější četbou. V obě hu jsou ještě jiné spisy a několik evangelizačních knížek v různých jazycích. Obrázky z knížečky „Srdce člověka” ve velkém formátu pro názorné vyučování - si našly cestu do celé Afriky a jiných zemí. Účinně je využívají stovky kazatelů, evangelistů a učitelů nedělních škol. Z různých částí země nám stále znovu přicházejí děkov né dopisy asi s tímto obsahem: „Vaše časopisy a knihy přišly jako ohnivé plameny a zapálily naše srdce, takže hoří láskou k Bohu.” Proto snad můžeme říci, že ta malá hořící svíce roznesla plamen po celé rozlehlé Africe, ba dokonce i do Evropy a jiných částí světa. Kéž i tato knížka poslouží k tomu, aby se mnohá srdce rozhořela pro Ježíše. J. R. Gschwend
Napomínámť pak, aby především činěny bývaly pokorné modlitby, prosby, žádosti i díků činění za všecky lidi . . ., neboť Bůh chce, aby všichni lidé spaseni byli, a k známosti pravdy přišli. 1. Timoteovi 2,1 - 4
136
Obsah Předmluva..................................................................... Ochrana v dětství......................................................... Ze smrti do života........................................................ Kdo hledá, nalézá........................................................ Boží přítomnost ........................................................... Boha, nebo nic ........................... Světlo vytlačuje tmu..................................................... Moc z výsosti................................................................ Obrácení mé matky..................................................... Já jsem tvůj Pán a Lékař............................................. Povolám a vyslání do Boží služby............................... Jak se dostanu přes řeku?............................................ Jižní Afrika těží z probuzení ve východním Švýcarsku z let 1865 -1870 ................... Bůh mi dává pomocnici .............................................. Narozen pod deštníkem.............................................. Červené hadříčky......................................................... Rozdrtit hadovi hlavu.................................................. Létající kamení............................................................. Opravdový křesťan...................................................... Firi, přijď! ..................................................................... Tvé jméno bude Zacheus ........................................... Ženy tančící kolem ohně............................................. Rituální vraždy............................................................. Vyhladovělé ovce na zelených pastvinách Izaiáš 59,10 ...................................................................
5 7 8 17 18 19 19 20 22 26 28 30 33 39 43 45 49 50 52 54 56 58 60
64
137
Mladé hrdinky................................................................. Vystup na horu! .............................................................. Vysvobození od démonů................................................ Žízním! Lovci v poušti.................................................... Bůh učí Matthitu číst a psát ....................................... Misionáři přijdou jako mravenci ................................... Mohou nás Zuluové něčemu naučit?......................... Stále tentýž! Mana ve dvacátém století.......................... Kdo mě zachrání?........................................................ Vyproštění vězňové ........................................................ Chroust v botě................................................................. Z deště pod okap......................................................... Cihly, anebo živé stavební kameny Sutiny, pot, hlad a diamanty ............... Musím mít bílou kozu.................................................. „Když had někoho uštkl, a on vzhlédl na měděného hada, zůstal živ.” Svědectví domorodce...................... Tímto hadrem .............................................................. Zač bojuje slavný válečník Zuluů? Za čest svého otce ........................................................ Pštrosí láska.................................................................. Dětinná modlitba........................................................... Armáda hmyzu.............................................................. Sestup do kabiny!......................................................... Činy mluví výrazněji než slova ...................................... Vyproštěný z bláta......................................................... Lépe je dvěma než jednomu ......................................... Kázání koleček............................................................... Efřatha - Otevři se!...................................................... Desátky...........................................................................
138
67 68 70 71 74 75 77 80 82 84 85 86 87 93 95 97
98 99 101 103 104 105 106 107 108 110 111
Úder, úder, úder! Zlato, zlato, zlato! Volný, volný, volný! ..................................................... Unesená snoubenka .................................................... Hřebík káže.................................................................. Podivuhodný klíč.......................................................... Klíč, který nám otvírá přístup ke králi....................... Odvaha lva, povaha jehněte, praktičtí lidé a čapí křídla.................................................................. Zpívejme, až dojdeme domů....................................... Býček............................................................................ Beránek vítězí............................................................... Člověk ........................................................................... Orel .............................................................................. Čapí křídla.................................................................... Hořící svíce...................................................................
113 116 118 121 123
126 127 129 130 130 131 132 135
139
J. R. GSCHWEND PAPRSKY SVĚTLA Z TEMNÉ AFRIKY
Z německého originálu LICHSTRAHLEN AUS DEM DUNKLEN AFRIKA, AU Nations Gospel Publishers, Pretoria 1991, přeložil Karel Pala. VydaU AU Nations Gospel PubUshers a Křesťanský život, nakladatelství Apoštolské církve v ČR, 1991. Odpovědný redaktor František Pala, prom. fil. Návrh obálky Lucie Fišová. Vytiskly Ostravské tiskárny, s. p., provoz Karviná, 1. vydání náklad 10 000 ks
ISBN 0-947052-30-5 ISBN 80-7112-009-X Vydavatelský kód 119-004-91