Kim a Ting. [PDF]

Zitiervorschau

KIM ATING Miriam Dunn

První vydání: copyright © Samuel, Biblická práce pro děti, Praha 1997

Přeloženo z anglického originálu Kim and Ting copyright © Overseas Missionary Fellowship, vydaného v roce 1987 OMF (IHQ) Ltd., 2 Čluny Road, Singapore 1025, Republic of Singapore. Veškerá práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být v jakékoli formě publikována bez písemného svolení vydavatele. Překlad: kolektiv překladatelů Obálka: © 1997 J. Bíca s použitím kresby I. Komárkové Ilustrace: © 1997 I. Komárkova

Obsah Kim prchá do Honkongu 1.

Útok Rudých gard

5

2.

Půlnoční plány

7

3.

Útěk

8

4.

Těžká cesta

11

5.

Nový svět

13

Dobrodružství na Lví skále 1.

Nový domov

16

2.

Shromáždění

18

3.

Cesta do skal

20

4.

Bouře

24

5.

Záchrana

25

6.

Kimův první krok

27

7.

Znovu přátelé

28

Dobrodružství na ostrově Činka 1.

Letiště

31

2.

Tajná zbraň

33

3.

Na trajektové lodi

34

4.

Tábor začíná

35

5.

Co uviděli dalekohledem

38

6.

Přistiženi

39

7.

Zajatci

42

8.

Záchranná četa

44

9.

Nalezeni

46

10.

Velikonoční neděle

49

11.

Odhalení

50

12.

Volná jízdenka

53

Dobrodružství ve městě za hradbami 1.

Návštěva zakázaného města

54

2.

Na lanovce

56

3.

Útržek papíru

58

4.

Zpátky do Kowloonu

59

5.

Na policii

61

6.

Rozruch za hradbami

63

7.

Úspěch

65

8.

Báječná odměna

67

Malajské dobrodružství 1.

Cesta letadlem

69

2.

Plovoucí trh

71

3.

Čínské noviny

72

4.

Penang

74

5. DoBalingu

75

6.

Návštěva Balingu

79

8.

Dohoda

82

Zajatec

83

10.

Tábor v džungli

84

11.

Kristus, nebo komunismus?

86

12.

Ukradený náklaďák

88

13.

Na svobodě

90

14.

Poslední dny

91

9.

Kim prchá do Honkongu 1. Útok Rudých gard V komunistické Číně, ve vesnici Fu Yung, stál Kim jako přimražený. Černé oči se mu rozšířily strachem, když spatřil dav lidí, jak se s hlukem žene směrem k domu jeho tety. Proč tam běží? „Kde je paní Tan?“ křičel jeden muž. „Dostali jsme hlášení, že je křesťanka!“ „Pojďme, vezmeme jí Bibli,“ křičel jiný. „Ano, spálíme ji společně s těmi obrazy a sochami z kostela!“ vykřikoval další. Kimovi se pod modrou bavlněnou košilí prudce rozbušilo srdce a ruce mu zvlhly potem. Byl čím dál víc vyděšený. Skupina mladých mužů s rudými páskami na rukávech se valila ulicí. Patřili k Rudým gardám. Jejich obličeje byly plné nenávisti a zloby. Ach, pomyslel si Kim, co se stane s tetou Lily? Byla na mne vždycky tak hodná. Tu knihu, které říkala Bible, měla moc ráda. Když ji teď rudí gardisté vypátrali, možná příště přijdou i k nám! Srdce mu tlouklo ještě rychleji. Pevně zatínal pěsti. I když byl vystrašený, cítil, že musí vidět, co bude následovat. Pomalu se vlekl ulicí dlážděnou velkými kostkami. Brzy začaly přibíhat další děti, zvědavé na ten rozruch. Kim se k nim přidal a naslouchal jejich štěbetání. Byl to již druhý den, co Rudé gardy přepadávaly domácnosti. Nikdo se necítil bezpečný. Když děti přiběhly blíž, uviděly dveře domu paní Tan otevřené dokořán. Hlídkoval v nich statný gardista s puškou. Několik děvčat couvlo, ale chlapci se přiblížili, co nejblíž si troufli. Z domu se ozýval křik, potom třeskot rozbíjeného nádobí a praskání dřeva. Kim stál mezi ostatními a napjatě poslouchal. Je teta uvnitř, nebo se jí podařilo uprchnout? „Jděte ven, vypadněte! A tu hloupou knihu vezměte s sebou!“ slyšel někoho křičet a pochopil, že tam teta je.

5

Za okamžik se teta Lily vypotácela ven, z rány na obličeji jí tekla krev. Černé vlasy měla pocuchané, obličej bledý a z modrého kabátku zbyly jen cáry. V rukou svírala příčinu všech těch potíží: silnou černou knihu s červenou ořízkou, svou Bibli. Gardisté tetou cloumali po ulici a volali na přihlížející mládež: „Pojďte se podívat na oheň! Žádný správný komunista by neměl číst tuhle knihu. Zbavíme sejí!“ Děti se rozběhly za skupinou mužů, kteří vlekli drobnou ženu úzkou ulicí ven za vesnici. Připojili se k dalším rudým gardistům, kteří rozbíjeli sochy. Kim poznal, že byly ze starého, špinavého vesnického kostela. Před mnoha lety je každý uctíval, ale po komunistickém převratu kněží odešli a kostel se svými obrazy chátral a zapadal prachem. Hliněné sochy muži rozbíjeli na malé kousky. Jiné byly ze dřeva, jejich barvy už byly zašlé a oprýskané. Jeden gardista je rozsekával sekyrou, až z nich kolem létaly kusy nohou, paží, hlav. Rozbité sochy naházeli na velikou hromadu. Brzy k ní přiběhl muž s hořící pochodní v ruce. Zastrčil ji do sutin, oheň olízl suché kousky dřeva a hned vyšlehly plameny. „Paní Tan,“ zakřičel jeden z mužů, „hoďte tu knihu do ohně! Musí shořet s tím vším ostatním!“ Ale paní Tan tiše stála a pevně svírala svou Bibli. „Tak dělejte, hoďte ji tam!“ zaječel mladík. „Ne, to je Boží kniha. Nemohu ji spálit,“ řekla paní Tan mírným hlasem. „Bůh? Žádný Bůh není! Hoďte to do ohně, říkám!“ a vrazil do ní. Paní Tan však stále odmítala poslechnout. Gardisté se rozlítili. Jeden z nich se na ni vrhl, srazil ji na zem a rychle popadl knihu, která jí vypadla z rukou. Vítězně zaječel, vysoko Bibli zdvihl a mrštil ji přímo doprostřed ohně. Vznesl se obláček dýmu a potom vyšlehl plamen. Kniha začala hořet, její silné desky se žárem ohýbaly a praskaly. Paní Tan ležela na zemi a tiše vzlykala. Gardisté se smáli a dobírali si ji. Kimovi bylo, jako by se probudil ze zlého snu. Přitiskl si dlaně k uším a rozběhl se domů. Vpotácel se do kuchyně.

6

Bylo mu špatně. Jediné, na co myslel, bylo, jak teta Lily plakala na zemi a jak její Bibli pomalu stravovaly hladové plameny.

2. Půlnoční plány Pozdě v noci, když už všichni leželi v posteli, si manželé Limovi potichu povídali. Kim spal ve stejném pokoji v jedné posteli se starším bratrem přikrytý tenkou dekou. Nemohl usnout, a tak poslouchal, o čem si to rodiče šeptají. Před očima se mu přitom stále objevovala tvář tety Lily, která odmítla uposlechnout gardisty. A potom jak ležela na zemi vedle hořícího ohně. Proč tu svou Bibli tolik milovala? Jak jen mohla být tak statečná? To byla připravena i zemřít? Takové a podobné myšlenky se mu honily hlavou. Chvěl se a zachumlával do při­ krývky, ačkoli noc byla teplá. „Kdyby tak byli už potichu,“ zamumlal si, „nemohu kvůli nim usnout.“ Rodiče obvykle usnuli hned, jak si lehli do postele, protože ráno oba časně vstávali do práce. Proč nespí dnes? „Co budeme dělat?“ ptala se zrovna maminka tiše otce. „Až Rudé gardy zjistí, že paní Tan je tvá sestra, přijdou sem a budou nás vyslýchat.“ „Ale my přece nejsme křesťané,“ namítl otec. „Poctivě pracujeme. Každý den studujeme naše rudé knížky.“ „Ano, to je pravda. To ale nemá smysl říkat Rudým gardám. Bojím se, že naše rodina bude mít potíže. Měli bychom se pokusit zachránit alespoň děti. Chudák Lily - pro ni je už nejspíš pozdě. Ale ještě máme čas pomoci Min-sengovi a Kimovi.“ „Min-seng by asi nechtěl odejít,“ odpověděl pan Lim šeptem. „Rudé gardy se mu líbí a chce se k nim připojit. Ale Kim - ano, Kim je ještě malý a bylo by pro něj lepší, kdyby se odtud mohl dostat. Mám přece v Hongkongu příbuzné... Zítra se začnu poptávat. Paní Lim se tiše rozplakala. Těžko se smiřovala s myšlenkou, že její mladší syn opustí domov a vesničku Fu Yung, ale v hloubi

7

srdce věděla, že pro něj bude lepší a bezpečnější, když odjede. Její manžel za chvilku usnul, ale ona se ještě dlouho dívala do tmy. Kim se vrtěl a převaloval, až nakonec usnul. Zatím nevěděl, jaká velká změna ho čeká.

3. Útěk Vesnice Fu Yung leží ve vnitrozemí, asi jeden den cesty od Jihočínského moře. Pan Lim kdysi něco slyšel o podzemním hnutí, které prý zařizuje útěky lidí z Číny lodí do Hongkongu. Věděl, že v komunistickém režimu si nikdo nemůže svobodně dělat to, co chce, a tak by nebylo možné získat povolení k vycestování - navíc pro tak malého chlapce. Kim bude muset odjet tajně. Druhý den se pan Lim opatrně vyptával svých kolegů v zaměstnání. Dozvěděl se, že musí navázat kontakt s panem Hanem. Unavený po celodenní práci šel pan Lim do sálu, kde se konala pravidelná každodenní hodina komunistického školení. Tentokrát však po jeho skončení nezamířil rovnou domů jako obvykle. Jakoby bez cíle se toulal ulicemi, až došel k domu pana Hana. Rychle se rozhlédl, zda ho někdo nesleduje, přistoupil ke dveřím, zaklepal a vešel dovnitř. „Pane Hane, chtěl bych vás požádat o radu,“ řekl starému muži, který seděl u stolu a pil horký čaj. „Kde...“ pokračoval, ale pan Han vzhlédl a okamžitě si položil prst na ústa. Potom uchopil tyčinku, namočil ji do čaje a na desku stolu napsal tři čínské znaky tvořící mužské jméno. Pan Lim přistoupil blíž, podíval se na ně, přikývl a vyšel ven. Vida, pomyslel si, to bych nikdy neřekl, že pan Loh Soo-hwa je ve spojení s podzemím. Během noci odešel z domova a nepozorovaně vyhledal dům pana Loha. Rozmlouval s ním asi dvě hodiny a nakonec mu podal několik svých vzácných stříbrných dolarů. Pan Loh přislíbil, že pokud bude Kim čekat v určitý čas na jistém opuštěném místě na pobřeží, postará se, aby se dostal do Hongkongu. 8

Za tři dny se Kim s tatínkem vydali na cestu. Místním úřadům sdělili, že Kim musí na lékařskou prohlídku v blízkém městě. Tak získali potřebné cestovní doklady, bez kterých by nemohli odjet z vesnice. Kim se s pláčem loučil s maminkou a žaludek se mu svíral vzrušením. Celý den šli pěšky, slunce jim pálilo nad hlavami. Z opatrnosti se snažili držet co nejdál od lidí. Pan Lim dobře věděl, že kdyby na ně narazila nějaká skupina rudých gardistu, mohli by je klidně zabít. Všude kolem se rozprostírala rýžová pole. Vršky rostlinek byly ještě zelené, ale zrna už dozrávala. Za několik týdnů tu budou všude rolníci sklízet úrodu. Zatím byla v dálce vidět jen tu a tam osamělá postava. Jak šli dál, Kim přemýšlel o statečnosti tety Lily a o Bibli kterou měla tolik ráda. Co ji přimělo chovat se tak, jak se chovala? 9

Byl rád, že se směla vrátit domů, ale tatínek slyšel, že prý ji Rudé gardy stále hlídají. Než nastal večer, byl Kim už hodně unavený a bolely ho nohy. Ještě nikdy nešel takovou dálku. Procházeli divokým, drsným krajem a daleko před sebou viděli moře. Pan Lim se orientoval podle pokynů, které dostal od pana Loha ohledně místa, kde se měli setkat s ostatními uprchlíky. Když pak jejich cesta vedla podél útesu, byl Kim okouzlen šířkou oceánu, táhnoucího se až k obzoru. Za soumraku spatřili přijíždět ke břehu malou džunku se svinu­ tými plachtami. Na palubě jako by nikdo nebyl, zdála se opuštěná. Kim nevěděl, jestli se má radovat, nebo plakat. Možná by se mohli vrátit do Fu Yung zpátky k mamince. Potom si všiml tmavé pěšiny mezi keři. Sešplhali po ní ze skály až na písečnou pláž. Hlídkující muž na ně podezřívavě pohlédl, ale průvodce ho uklidnil. „Pojďte,“ řekl tiše. „Už na vás čekám. Pan Loh mi poslal vzkaz, že se k naší skupině připojí nějaký chlapec.“ „Ano,“ odpověděl pan Lim, „Kim jede ke svému strýci. Byl bych moc rád, kdyby ho někdo laskavě zavedl do domu pana Lima.“ „Dobrá, postaráme se o to. Ale teď už je čas odplout. Dnes v noci nesvítí měsíc, a tak se odtud můžeme dostat, aniž by nás kdo viděl. Poslouchejte mě pozorně,“ pokračoval, „všichni musímé být úplně zticha. Nemluvte, když budete převáženi do džunky, protože zvuk se nese po vodě velice daleko.“ První loďka plná lidí odrazila, potom druhá. Zbývala ještě poslední. Pan Lim dal Kimovi lístek papíru zabalený v igelitu a řekl mu, at si ho vloží do boty, aby ho určitě neztratil. Bylo na něm jméno a adresa jeho strýce. Kimovi se chvěly ruce. Slzy se mu vyhrnuly z očí, takže jen stěží viděl na ten drahocenný balíček. Tatínek odcházel domů. Zůstane sám. „Tatínku, já nikam odjet nechci!“ plakal. „Dovol mi, abych se vrátil s tebou! Nechci opustit tebe a maminku. Prosím, nechci být sám, prosím! Otec ho pevně objal a potom ho jemně popostrčil mezi několik posledních lidí, kteří nastupovali do člunu. Rychle se otočil a odcházel temnou pláží. Vylezl na útes a vydal se na dlouhou zpáteční cestu. Srdce se mu svíralo lítostí. Věděl, že už Kima nikdy

10

neuvidí. Bylo to pro něho však snesitelnější, než nechat vyrůstat

svého syna v zemi plné nenávisti.

4. Těžká cesta Světla rychle ubývalo. Někdo Kima vytáhl do džunky a jiný ho převedl přes palubu. Kim vklopýtal do kajuty. Nikde nebylo žádné osvětlení a brzy byla tma jako v pytli. Většina cestujících se mačkala jeden přes druhého. Muži, který je měl na starost, bylo Kima líto, sám měl totiž stejně starého syna. Je čas vyplout,“ řekl tiše. Jeden muž vytáhl kotvu, jiný námořník se chopil kormidla, dva muži napnuli velké čtvercové plachty. Kladky byly dobře namazané, aby na břehu nebylo nic slyšet. V okamžiku se do plachet opřel svěží vítr, loď se pohnula a vyplula na moře. Dva muži se střídali na stráži, protože komunistické pobřežní hlídky neustále pátraly po lidech prchajících

z Číny do Hongkongu. Kim seděl v kajutě, unavený, smutný a opuštěný. Nohy se mu třásly. Měl hlad. Na obličeji mu slzy zanechaly dlouhé stopy. Sáty měl pomačkané, vlasy rozcuchané. Nemohly uvěnt, ze odjíždí z Číny, že rodiče jsou na míle daleko, že už nikdy neuvidí sve spolužáky. Větrem a vlnami se loď rozhoupala a Kimovi začalo být trochu veseleji. Dřevěná paluba vrzala a sténala. Ochladilo se a někdo zavřel dveře. Jedna žena k němu přistrčila měkký ranec a řekla mu, aby se o něj opřel a zkusil usnout. To nejde, pomyslel si. Jak se ale džunka kolébala, cítil se stále víc ospalý, až nakonec upadl do hlubokého spánku. _ S trhnutím se probudil. Kde jsem? Co to kolem mne tezi za lidi? Rychle se posadil. Kde je můj bratr Min-seng? Rozednívalo se malým okénkem vnikalo do kajuty světlo a lidé se začínali

probouzet. „Hej! Vstávejte všichni!“ zavolal vzrušený hlas z paluby. „Jsme v hongkongských vodách! Jsme v bezpečí!“ 11

Muži i ženy vyskočili a hrnuli se na palubu, smáli se a radostně pokřikovali. Moře se třpytilo a zářilo. Na hladině se odrážely růžovozlaté paprsky vycházejícího slunce. Kim ještě nikdy neviděl něco tak krásného. Všichni byli šťastní. Jen Kim se cítil tak sám... „Bud’ statečný, Kime,“ řekl mu průvodce, „myslím, že se bez problémů dostaneme na břeh. Potom tě zavedeme ke strýčkovi a všechno bude dobré.“ „Doufám, že ano,“ řekl Kim sklesle. Pak ucítil v botě lístek, který mu dal tatínek, a hned v něm vzplanula jiskřička naděje. Bylo to, jako by mu tatínek připomněl svou lásku a starostlivost. Džunka klouzala jiskřivou vodou, až se přiblížila k pobřeží, a potom spustila kotvu. Malý člun s vesly jezdil sem a tam od lodi ke břehu a vykládal cestující. Náhle od blízké policejní stanice odrazil policejní člun a ozval se hlas z megafonu. „Kdo jste? Odkud jste přijeli?“ volal hlas. „Jsme z provincie Kwantung,“ odpověděl průvodce. „Přivezli jsme skupinu lidí, kteří chtějí žít svobodně.“

12

„OK,“ ozvalo se, „řekněte jim, ať počkají na břehu, přijdeme si

tam pro ně.“ „To je tajná policie?“ zašeptal Kim, když se k nim velký člun

blížil. „Dají mě do vězení?“ „To bych neřekl,“ ujistila ho odpověď. „Hongkongská policie je velmi schopná a angličtí úředníci mají většinou soucit s lidmi, jako jste vy. Pojď, vlez do loďky. Nemám čas čekat tu celý den. Až tě převezmou, postarají se, aby ses setkal se svým strýcem. Máš tu adresu?“ „Ano,“ odpověděl Kim, „a děkuju za všechno. Nikdy nezapo­ menu na svou první cestu džunkou!“ Brzy stál na pláži s ostatními a srdce mu očekáváním divoce tlouklo. Začínalo už být horko a slunce pálilo Kimovi na nepokrytou

hlavu.

5. Nový svět Policejní člun naložil uprchlíky, přeletěl po vodě několik málo mil a zakotvil u kamenného mola v přístavu Tolo Harbour, kde se všichni vylodili. Tam už čekal velký modrý policejní vůz, který je odvezl na policejní stanici v Sha Tau Kok. „Jak se jmenuješ, chlapče?“ zeptal se mladý čínský policista, elegantně oblečeny v dobře padnoucích khaki šortkách a kosili. „Lim Kim-seng, pane,“ odpověděl Kim. „A kde bydlíš?“ „Ve vesnici Fu Yung, v provincii Kwantung. „Proč jsi přijel do Hongkongu, Kim-sengu? zeptal se. Všiml si, jak je chlapec bledý. „Tatínek chtěl, abych žil u svého strýce,“ řekl Kim. „Máš jeho adresu?“ „Ano, pane,“ odpověděl Kim. Vytáhl pomačkaný lístek papíru z igelitového obalu, který mu dal tatínek. Pečlivě ho narovnal a podal ho policistovi.

13

„Hmmm... Hraniční ulice v Kowloonu. To nebude těžké najít. Divím se, že tě tatínek poslal samotného. Ale určitě k tomu měl své důvody. Máš s sebou nějaké oblečení?“ „Ne, pane,“ řekl Kim. „Nemám nic než to, co mám na sobě.“ „Uvidíme, co pro tebe můžeme udělat,“ řekl důstojník laskavě. Když byla všechna jména zapsána do seznamu, shromáždili uprchlíky v hale. Každému dali misku horké rýže se zeleninou. Ti, kdo potřebovali, dostali nějaké oblečení. Pak všichni opět nastoupili do auta a odvezli je na přistěhovalecký úřad. Kimovi se moc líbily jeho nové šaty, zvláště zelenobílá košile. Dosud totiž nosil jenom modrou nebo šedivou. Jízda mu také připadala vzrušující. Ještě nikdy v životě nejel tak rychle. Ale když se vnořili do jasně osvětleného tunelu, oči se mu strachem zúžily. Kam to jedou? Za chvilku však zase byli na slunci a uháněli po dálnici směrem na Kowloon. Vysoké domy, veliké červené dvouposchoďové autobusy, davy lidí, rušné obchody - všechno bylo pro Číňany v policejním voze nové a zvláštní. Něco takového ještě nikdy neviděli. Kima vysadili na přistěhovaleckém úřadě v Kowloonu, zatímco ostatní museli projít táborem ve Victorii. Jeden z úředníků zatelefonoval strýčkovi a pak Kim seděl a čekal, vylekaný a ztracený mezi všemi těmi lidmi v kanceláři. Napadaly ho všemožné otázky. Jaký asi strýček bude? Bude laskavý, nebo mrzutý? Náhle si vzpomněl na tetu Lily a to mu dodalo sílu. Jestliže ona mohla být tak statečná, já budu taky. Proč jen tu knihu měla tak ráda? Jak tak o tetě Lily přemýšlel, úplně zapomněl na sebe. Najednou vedle něj stál úředník a říkal: „Pane Lime, to je ten chlapec, kvůli kterému jsme vám volali.“ Kim vyskočil a otočil se. Stál tam příjemně vypadající muž v bílé košili a šedých kalhotách. „Ty jsi Kim-seng?“ zeptal se mírně. „Jak se daří tatínkovi?“ Jak se tak Kim díval do laskavé, usměvavé tváře, začalo se mu stýskat po tatínkovi a mamince. Dříve než si uvědomil, co se s ním děje, řinuly se mu po tvářích slzy. Všechna únava, strach, nejistota a osamělost se proměnila v pláč. Celý se třásl.

14

„Tak, tak,“ slyšel milý hlas starého pána, „když se vypláčeš, udělá se ti lip. Tady máš kapesník a až si osušíš oči, půjdeme na autobus a pojedeme domu. Zaručil jsem se za tebe, takže

všechno už je v pořádku.“ Kim se pomalu utišil. Otřel si oči, podal strýčkovi ruku a vyšli spolu na ulici plnou lidí, do nového světa.

15

Dobrodružství na Lví skále 1. Nový domov Pan Lim s Kimem přišli na autobusovou zastávku, kde už čekalo spoustu lidí. Vlastně všude, kam se Kim podíval, byly davy lidí. „Dnes je nějaký zvláštní den, strýčku?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděl pan Lim. „Proč se ptáš?“ „Ženy mají pestré šaty,“ řekl Kim. „Nikdy předtím jsem neviděl tolik různobarevného oblečení. Ve Fu Yung muži i ženy nosí stejné šaty, všechny tmavé. Lidé tady musí mít hodně peněz, když si mohou dovolit takové pěkné oblečení.“ „Ne, nejsou bohatí. Většina z nich tvrdě pracuje v továrnách nebo kancelářích. Ale v Hongkongu jsou látky a oblečení velmi levné,“ vysvětloval Kimův strýček. „Už je tu náš autobus. Hraniční ulice je odtud jednu nebo dvě míle daleko a my bydlíme až na jejím nejvzdálenějším konci.“ Jen co červený dvouposchoďový autobus přijel k obrubníku, začali se do něj všichni tlačit. Pan Lim vystoupil po schodech nahoru a Kim se musel pevně držet tyče. Autobus se zařadil do proudu vozidel. Ulice byly lemovány vysokými budovami. Chodníky byly přeplněné lidmi, klaksony nepřetržitě troubily. Autobus se skřípěním zastavil na červenou a desítky lidí přecházely ulici. Když se rozsvítila zelená, autobus zarachotil a pohnul se zase kupředu. „Nikdy předtím jsem neviděl tolik aut a autobusů,“ řekl Kim strýčkovi na~ předním sedadle. „Ve Fu Yung máme jen několik náklaďáků. Četli jsme o tom ve škole, ale nikdy jsem nic takového neviděl. A tak vysoké domy a ve výlohách plno krásných věcí! Podívej! Tamhle je zlý americký imperialista - ten s tím fotoapa­ rátem přes rameno!“ Strýček se rozesmál. „Teď, když jsi v Hongkongu, poznáš, že ti o Američanech neříkali v Číně pravdu. Jsou to většinou dobří lidé

16

a máme mezi nimi i přátele.“ Potom dodal: „Ted budeme vystupovat. Pojď, teta už na nás čeká.“ Seběhli ze schodů, seskočili na chodník a autobus odjel. Kim se strýčkem kráčeli po Hraniční ulici a brzy došli ke staršímu domu, ve kterém bylo mnoho menších bytů. Kim žasl, jak se Hongkong liší od jeho rodné vesnice, kde vyrůstal. Stýskalo se mu po mamince a musel pevně stisknout rty, aby se nerozplakal. Strýček byl hodný, ale příliš starý, ne mladý a sportovní jako jeho tatínek. Teta bude taky asi stará a možná, že ho ani nebude mít ráda. Když však vešli do domu, teta ho vřele přivítala, nalila mu trochu čaje a otevřela krabici s cukrovím se sezamovým semínkem. Pak seděli u stolu a teta se zeptala: „Proč tě tvůj tatínek k nám poslal? Již několik měsíců jsme od něho nedostali žádný dopis.“ Kim jim vyprávěl celý příběh. Na závěr řekl: „Nikdy nezapomenu na obličej tety Lily a na to, jak jí záleželo na její Bibli. Ikdyž nechápu, proč se tak chovala. Žádná kniha přece nestojí

za takové trápení.“ „Tak Lily je stále ještě křesťanka!“ zvolala teta. „To je báječné! Teď se za ni musíme modlit ještě víc než dřív. A co tvůj otec, Kim-sengu? Je také křesťan?“ „Kdepak,“ řekl Kim. „Pracuje v komuně a chodí na hodiny ideologického školení. Máme rudé knížky a řídíme se učením předsedy Maa. Ale tatínek i maminka se bojí rudých gardistů.“ „Po večeři bys měl jít raději hned do postele,“ řekl strýček. „Za pár dní se poohlédneme po nějaké škole. Teď musíš být ale hrozně unavený. Tady máš knížku, kterou si můžeš prohlížet, než bude večeře.“ Teta usmažila rybu se zelím, trochou zázvoru a červených papriček. Kim měl doma rybu jen vzácně, a tak mu tahle obzvlášt chutnala. Byl ale tak unavený, že málem usnul u stolu. Po večeři se natáhl na lehátko v hale. Přes svou únavu však nemohl usnout. Slyšel provoz z ulice, hrálo rádio a bylo mu horko. Hlavou se mu honila spousta myšlenek. Teta se strýčkem jsou hodní. Co tím

17

mysleli, když mluvili o modlení? Jaké to asi bude ve škole? Teta dobře vaří... Je tu moc velké teplo... Nefouká žádný chladný vítr...

2. Shromáždění Od onoho horkého dne, kdy Kim našel svůj nový domov v Hongkongu, uběhlo už několik týdnů. Každé ráno jezdil autobusem do školy a naučil se strkat a tlačit se jako ostatní. Na vesničku Fu Yung vzpomínal stále méně. Hongkong mu připadal mnohem zajímavější. Jen mu stále scházeli tatínek s maminkou. První den ho do školy odvedl strýček. Kim byl oblečen do stejné uniformy jako ostatní chlapci - bílá košile, tmavě modré kalhoty, bílé ponožky a polobotky. Děvčata nosila bílé halenky a modré sukně. Všechny děti v Kowloonu a Hongkongu nosily nějakou školní uniformu. První den se Kim ostýchal a byl nervózní. Když se představoval učiteli, měl sucho v ústech a srdce se mu rozbušilo. Z vedlejší lavice na něho přátelsky mrkal kluk jeho věku - bylo mu skoro jedenáct. „Kde bydlíš, Kime?“ zeptal se o přestávce. „V Hraniční ulici.“ „My bydlíme v Javorové,“ řekl chlapec. „Je to stejným směrem jako k vám. To bychom mohli jet domů spolu, co říkáš?“ Kamarádsky do Kima šťouchl. — „Pro mne dnes přijede strýček,“ řekl Kim, „protože sám bych ještě domů netrefil.“ „Dobře. Tak na tebe počkám a pojedu domů s vámi. Jmenuju se Ting - Ting See.“ Od té doby se Kim a Ting stali přáteli a trávili společně každou volnou chvíli. Některé předměty se pochopitelně zdály Kimovi moc těžké. Dokonce i čínské znaky byly odlišné od těch, které se učil v Číně. Strýček mu často po večerech pomáhal, až si na ně postupně zvykl.

18

Kim -uměl dobře hrát ping-pong a během polední přestávky často trénoval. Jednoho dne se zase chystal hrát, když na něho zavolal Ting. „Kime, v učebně číslo 3 je shromáždění. Nechceš jít se mnou?“ Kim zaváhal. „Jaké shromáždění?“ zeptal se. Nam-chinovi, že si s ním teď zahrajú.“ Ting vypadal zklamaně. „Já bych byl moc rád, toho šel se mnou. Je to křesťanské shromáždění pozvaného hosta. Přinese taky kytaru a budeme

„Řekl jsem

kdybys místo a máme tam se učit nové

písničky.“ „A o čem bude mluvit?“ zajímal se Kim. „Nevím, ale určitě to bude něco z Bible.“ odvětil Ting. Bible! Kniha, co měla teta Lily! Mohl by mi tenhle člověk vysvětlit, o čem všem vlastně je? Strýček ho bral každou neděli do kostela, ale Kim těm dlouhým obřadům vůbec nerozuměl a byl pokaždé rád, když zase přišli domů. „Dobrá,“ souhlasil. „Řeknu Nam-chinovi, že si s ním zahrajú zítra. Počkej na mě, za chvilku jsem zpátky.“ Chlapci přišli trochu později a vklouzli do zadních lavic. Mladý muž v zelené košili hrál na kytaru a zpíval nějakou docela hezkou píseň. Brzy se místnost rozezvučela chlapeckými hlasy. Asi patnáctiletý mladík pak řekl několik oznámení a přečetl úryvek z Bible. Jiný se pomodlil a potom požádal hosta, aby mluvil. Kimovi se to zdálo zvláštní, ale Ting pozorně naslouchal. Muž odložil kytaru, postavil se a pohlédl na chlapce před sebou. Někteří listovali ve zpěvníčcích, dva si mezi sebou šeptali, ale většina seděla tiše a čekala. „Před mnoha a mnoha lety tři přátelé raději zvolili smrt než neposlušnost vůči Bohu,“ začal. Kim sebou trhl. Ting se po něm ohlédl, ale potom se otočil zase zpátky k řečníkovi. Mladý muž zvedl ze stolu vedle sebe velký obrázek. Vyprávěl příběh o třech mužích, kteří se odmítli klanět zlaté soše, a ukazoval k tomu obrázky. Postupně se příběh rozvíjel a všechny oči se upíraly na obrázky. Chlapci si začali uvědomovat,

19

že to byl Bůh, kdo dal těm třem mužům odvahu čelit hořícímu ohni v peci. Kimovy myšlenky zalétly ke chvíli, kdy rudí gardisté nařídili tetě Lily, aby spálila svou Bibli. Slyšel ji tehdy, jak pevným hlasem říká „Ne“. Poprvé si teď uvědomil, že jí k tomu dal odvahu Bůh. „Bůh tyto tři přátele zachránil před ohněm,“ pokračoval řečník. „Nemusí to udělat pokaždé, ale slíbil, že vždy, za všech okolností, bude s námi. Chtěl by některý z vás, kdo jste tady, aby při něm Bůh takto stál?“ Odmlčel se a pak pokračoval dál. „Ježíš zemřel, aby se Bůh mohl stát naším Otcem. My Číňané máme jedno přísloví: ,Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem/ Cesta k Bohu také začíná prvním krokem: krokem víry, kdy začínáme důvěřovat Bohu a věřit Jeho slovu. Uděláte ten krok? Přemýšlejte o tom a přijďte zase příští týden.“ Shromáždění skončilo. Jeden chlapec sebral zpěvníky, další narovnali židle. Kim a Ting vyšli tiše s ostatními.

3. Cesta do skal „Strýčku! Strýčku!“ volal Kim, když pan Lim vstoupil v patek večer do bytu. „Mohu jít zítra odpoledne s Tingem šplhat na Lví skálu?“ Oči mu jiskřily vzrušením. „Vždycky jsem byl tak zvědavý, co je na druhé straně toho kopce.“ „No, já nevím,“ odpověděl váhavě strýček. „Půjde někdo s vámi? To víš, museli byste být moc opatrní. Tyhle skály jsou strmé a nebezpečné.“ „Ano, půjde s námi Tingův tatínek. Chceme vyrazit hned po snídani. Můžeme si vzít něco k jídlu, teto? Bylo by prima udělat si na vrcholu piknik.“ „Myslím, že by sis měl raději zítra ráno koupit nějakou praženou rýži u stánku,“ odpověděla teta. „A taky nějaké burské oříšky. Já tomu moc nerozumím, ale říká se, že v nich je hodně energie.

20

Vezmi si také plastikovou láhev na vodu. Visí v kuchyni

na hřebíku.“ Druhý den ráno vyskočil Kim vesele z postele. Byl slunečný den, a ještě k tomu sobota. Dva dny nebude škola a z toho celý jeden den stráví v horách! Zhltl snídani, naplnil si láhev a vzal si peníze na oběd. Teta ho přiměla, aby si oblékl lehkou bundu, nahoře by přece mohlo být chladno. Potom se rozloučil a vyběhl z domu. Ting s tatínkem na něho měli čekat na autobusové zastávce. Zastavil se u stánku, kde koupil sáček s praženou rýží a strčil ho do kapsy u bundy. Pak se rozběhl vyhledat přátele. Když ale přišel až na autobusovou zastávku, čekal tam jenom Ting. „Tatínek s námi dneska nemohl jít, ale říkal, že když budeme opatrní, nemůže se nic stát,“ řekl. Kim měl nepříjemný pocit, že by měl dát strýčkovi vědět, že s nimi pan See nepůjde. Nakonec na to raději přestal myslet. Bál se totiž, že by mu strýček nedovolil, aby šli s Tingem sami. Chlapci se usadili na předním sedadle nahoře v autobuse, který je vezl na sever po Waterlooské silnici. Když se přiblížili k úpatí hory, silnice se začala zatáčet směrem do kopce, mezi vysokými obytnými domy. Vyhlíželi štěrkovou cestu, která vybíhala z hlavní silnice vzhůru na svah hory. Když ji spatřili, zazvonili na řidiče, aby jim zastavil. Seskočili a začali stoupat vzhůru. Po chvíli si museli odpočinout. Cesta byla strmá, a jak šplhali nahoru, pod nohama se jim drolily drobounké kamínky. Přestože bylo ještě hodně brzo, viděli nad sebou několik mužů. Posadili se na suchou trávu a před nimi se otevřel krásný výhled na Kowloon s tmavými vrcholky Hongkongu, které se zvedaly nad modrým přístavem. „Podívej! Vidíš tamhle letiště?“ zeptal se Ting a ukazoval k východu. „Chtěl bych se tam někdy jít podívat. Poprosím tatínka, aby nás tam jednou zavedl. Odtud nevypadá moc velké, viď? Tatínek říká, že žádné jiné letiště na světě nemá ranvej, která by vybíhala až do moře jako naše, obklopená ze tří stran vodou.“

21

„Koukej, tamhle přilétá letadlo!“ vykřikl Kim a vyskočil na nohy. „Počkáme a podíváme se, jak bude přistávat. Hrozně rád bych letěl letadlem. Ty taky, Tingu?“ „To víš, že jo. Podívej, teď asi přistálo na ranveji. Vidíš ten obláček kouře? Zpomaluje, ale myslíš, že zastaví včas? Už je strašně blízko u kraje, kde je voda.“ S obavami pozorovali přistávající letadlo, až uviděli, že se otáčí zpátky k letištní rampě. „Polezeme dál,“ navrhl Kim, „máme před sebou ještě hezký kus cesty.“ A tak se pachtili dál po cestě, která se směrem vzhůru stále víc zužovala. Nakonec se udýchaní vyšplhali až na horské sedlo. Při pohledu zpátky na cestu, po které přišli, Kim zalapal po dechu. Hluboko pod nimi probleskovalo moře v záři slunce. Trajektové lodě jezdily křížem krážem v přístavu. Obrovský dopravní letoun vypadal z té dálky jako dětská hračka. Směrem na jih bylo modré moře poseto ostrovy. Z mohutného komína elektrárny stoupal dým. Mořskými průplavy na východě hongkongského ostrova se pomalu pohybovaly nákladní lodě a džunky se statnými námořníky plachtily blízko pobřeží. Na dálnici daleko pod nimi se míhala auta. „Není to nádhera?“ zeptal se Kim a Ting mlčky přikývl. „Bible říká, že svět stvořil Bůh. Myslíš, že je to pravda? V Číně jsme se učili, že všechno vzniklo samo. Ale když vidím tak krásný kus země, jako je tenhle, tak nevím. Co myslíš, Tingu?“ „Já věřím, že ho stvořil Bůh,“ řekl Ting. „Ještě jsem ti neřekl...“ zaváhal a potom spěšně dodal: „Na našem posledním setkání jsem se stal křesťanem.“ „Opravdu? Proč jsi mi nic neřekl?“ Kim našpulil ústa. „Bál jsem se, že by ses mi vysmál,“ přiznal Ting. „A nechtěl jsem, abys začal místo mě raději kamarádit s Nam-chinem. Jsem rád, že už to víš. Doufám, že se rozhodneš jednoho dne také tak.“ Kim se díval stranou a cítil se trochu v rozpacích. Rád sice navštěvoval každý týden setkání, ale to, co jim tam říkali, se tolik lišilo od všeho, co se učil v Číně... Jak má teď vědět, co je pravda? Nebude mu nakonec Ting ještě kázat? Snad ne. Mohlo by to úplně 22

zkazit jejich přátelství. Pohlédl k severu a zachvěl se. Za Jihočínskými horami se kupily temné mraky. Začal silně foukat vítr, ale nad mořem stále zářilo slunce. „Najíme se,“ řekl trochu chladně, „a pak bychom si měli pospíšit a vylézt na Lví skálu.“ Posadili se tak, aby viděli na moře, a žvýkali rýži. Po výstupu měli žízeň, a tak měli láhve brzy prázdné. Mezi oběma chlapci vládlo napětí. Kim to dával za vinu Tingovi. Sám v hloubi duše cítil vinu, ale nedokázal si to vysvětlit. Počáteční radost z celého dne z něj pomalu vyprchávala. Měl chuť vrátit se domů a říct strýčkovi, že Tingův tatínek nepřišel.

4. Bouře Chlapci začali zdolávat poslední úsek cesty. Lví skála zblízka vypadala jako věžovitý masiv holé skály. Drželi se pevně rukama a pomalu stoupali okolo skály vzhůru. Najednou se jim výstup zdál mnohem obtížnější. Obloha potemněla a zatáhla se černými mraky. Museli si zapnout bundy, protože od severu fičel ostrý vítr. „Kime!“ zakřičel Ting proti skučícímu větru. „Měli bychom se vrátit dolů. Hrozně tu fouká a vypadá to, že bude bouřka!“ Kim dělal, že nic neslyší. Stále se na Tinga zlobil, že mu nic neřekl. „Kime! Kime!“ volal Ting znovu. „Počkej chvilku. Prosím!“ Kim se opřel o vyhřátou skálu. Ačkoli slunce bylo za mraky, kameny byly pořád rozpálené. Byl to příjemný pocit. Ting vylezl kněmu, těžce oddychoval a znovu navrhl, aby se vrátili zpátky, ale Kim byl tvrdohlavý. „Máš strach, co? Chceš to vzdát jenom proto, že trochu fouká vítr.“ Ting se zatvářil uraženě. „Ne, nemám strach, ale myslím, že by bylo moudřejší vrátit se dolů. Tatínek říkal... “ 24

„Dobře, tak si běž zpátky, když chceš. Ale já lezu nahoru.“ Kim začal znovu stoupat nahoru, ale jakmile opustil zavetri, nanovo se do něho opřel silný vítr. ov Ting stiskl rty. Dobrá, jestliže Kim hodlá lézt dál, on muže také. Udělal krok a vítr se do něho opřel plnou silou. Ting se doslova přilepil ke kusu drolící se skály. Ohlédl se dolů na přístav. Všechno vypadalo úplně jinak, než před tím. Vlny s bílými čepicemi pěny rozsekávaly břidlicově šedou hladinu moře. Museli napnout všechny síly, aby se nepustili výčnělku, ktereho se právě drželi. Cesta teď vypadala jenom jako světlejší rýha

na pozadí temného skaliska. _ v Prásk! Prásk! Blesk projel skrze mraky a udeřil do skaly pred nimi. Zaburácel hrom a hřmění dlouho dunělo oblohou. A další blesk a další zahřmění. Kim se otočil k Tingovi. Byl celý bledý. „Myslím, že bychom se přece jen měli vrátit,“ řekl. Ting přikývl a obrátil se na zpáteční cestu. Najednou uklouzl - a padal... Kutálel se dolu z kolmé stěny! „Tingu! Ach, Tingu! Nestalo se ti nic?“ křičel Kim a křečovité se

držel. v , r Žádná odpověď. Nové zablýsknutí a zahřmeni se vrátilo s ozve­ nou kolem skály. „Tingu! Kde jsi! Slyšíš mě?“ _ , Ticho. Kromě kvílení větru a deště, bičujícího skalu, zadna odpověď. V dešti bude cesta klouzat a Kim se nebude moci k Tingovi dostat. Proč jenom včas nesouhlasil s tím, aby se vrátili.

Co teď bude dělat?

5. Záchrana Kim se nemohl rozhodnout. Myšlenky mu vířily hlavou. Má se pokusit Tinga najít a riskovat, že spadne ze skály také? Nebo ma pospíchat co nejrychleji domů a sehnat pomoc? Lilo jako z konve

25

a studené kapky mu crčely za krk. Bylo mu těžko u srdce. Je to jeho chyba, že Ting spadl. „Tingu!“ zakřičel proti větru a dešti. „Odpověz mi! Tingu! Tingu!“ Ale odpověď nepřicházela. Ach, Bože, co se jen Tingovi stalo? Bože... Mohl by mu Bůh pomoci? Vzpomněl si, že na jednom setkání se mluvilo o tom, že Bůh křesťanům pomůže, když jsou v nesnázích. Kim teď byl v úzkých, ale ještě nikdy v životě se nemodlil. Může ho Bůh slyšet v opuštěných, studených horách? Nakonec se rozhodl zkusit to a nejistě poprosil Boha, aby mu pomohl Tinga najít. Trochu se mu ulevilo. Obrátil se a opatrně slézal dolů po kluzké stezce. Prsty se mu chvěly. Postupoval velmi pomalu. Dostane se vůbec někdy z té strašné skály? Náhle nad sebou zaslechl rachot drolících se kamínků a nějaký hlas zavolal: „Hej! Co ty tam děláš v tomhle počasí?“ Kim nemohl uvěřit svým uším. Někdo, kdo mu pomůže - a kdo pomůže Tingovi! Odkud se tu ten člověk vzal? Potom si vzpomněl, že časně ráno s Tingem viděli nad sebou šplhat nějaké muže. Mysleli, že se chtějí dostat průsmykem do Sha Tinu, malého města v údolí severně od Lví skály. Ale oni místo toho šplhali na vrchol. Přitiskl se ke skále a vzhlédl. Ano, byli tam tři muži, kteří se blížili směrem k němu. „Ach!“ vydechl. „Jsem tak rád, že vás vidím! Ting a já jsme tu uvízli, když začala bouřka. Potom Ting uklouzl a já nevím, kde je. Myslím, že bude asi zraněný. Volal jsem na něj, ale neodpovídá.“ Kim se celý bledý prosebně díval na muže. „Nejspíš se skutálel daleko,“ řekl jeden z nich, „a tak tě možná neslyšel. Za cestou padá skála téměř kolmo. Pojď, pomůžeme ti tvého kamaráda najít. Přestává pršet, takže ho určitě najdeme.“ Kim se cítil mnohem bezpečněji, když se držel jednoho z mužů za ruku. Stezka byla stále kluzká, ale vítr už tak silně nefoukal a mraky se protrhávaly. Obloha nad horou se zdála trochu světlejší, ale nad přístavem bylo stále zataženo. Za chvilku slezli níž, kde už rostla tráva. „Tingu! Tingu!“ křičel jeden muž. „Kde jsi?“ 26

Muži se rozdělili a začali Tinga hledat. Náhle jeden zvolal. „Tamhle je! Pojďte sem, musíme ho odnést dolů, je ošklivě zraněn! Kima zaplavila úleva. Našli ho! Když ale uviděl Tingův popelavý obličej, zavřené oči a šaty potřísněné krví, byl to pro něho další otřes "Je mrtvý?" "Ne, není," řekl muž, "ale puls má slabý, prostydl a je v bezvědomí." Zdálo se, že má zlomenou ruku, na koleně měl

tržnou ránu a oblečení celé promáčené. Jeden z mužů Tingovi svlékl mokrou bundu a druhy ho rychle zabalil do svého svetru. Třetí si svlékl košili,roztrhal ji na pruhy a ovázal Tingovo krvácející koleno. Potom ho opatrně nesli dolu po cestě k hlavní silnici. Kim je následoval, vyděšený a zásláblý. Bůh mu pomohl a Tinga našli Byl ale vážně zraněný a vypadal, jako by umíral. Kdyby zemřel, přišel by do nebe. Tak to alespň říkal ten mladík v zelene košili. Co kdybych zemřel já? Přišel bych do nebe? Kim se otřásl hrůzou protože si uvědomil, že odpověď zní - ne. Jak to říkal tehdy ten host na prvním setkání? „Cesta do nebe začíná prvním krokem, krokem viry. “ První krok - neměl bych ho udělat? V ten okamžik dorazili k silnici. Projíždějící auto zastavilo a zavezlo je do blízké Baptistické nemocnice. Zatelefonovali oběma rodinám, co se stalo. Všichni se samozřejmě polekali. Tinga hned ošetřili a Kima odvezli domů a uložili do postele.

6. Kimův první krok Jakmile Ting překonal šok ze svého strašlivého pádu, začal se mu pobyt v nemocnici líbit. Navštívil ho reportér z místních novin, vyfotografoval ho a napsal o něm článek. Kamarádi mu posílali bonbóny a ovoce a Kim za ním často chodil na návštěvu. Kim se ale změnil. Byl tichý a zamlklý. Něco ho totiž trápilo. Kdykoli navštívil Tinga, cítil se provinile, protože tu nehodu zavinil svou tvrdohlavostí. Tingovi už řekl, jak moc ho to mrzí, a Ting mu

27

odpustil, ale Kim se ještě stále necítil šťastný. Styděl se za to, jak se v horách zachoval, a nemohl se toho pocitu zbavit. Tehdy ho rozzlobilo, když mu Ting řekl, že se stal křesťanem. Měl z toho nepříjemný pocit a ještě teď mu kvůli tomu nebylo dobře. V srdci se mu odehrával velký boj. Na jednu stranu měl strach, co by řekli kamarádi, kdyby se stal křesťanem, a na druhou stranu toužil po té vnitřní síle, kterou viděl na Tingově tváři. Jednou vítězilo to, po druhé ono. Strach, nebo důvěra, výsměch, nebo pokoj... Co zvítězí nakonec? Když viděl před mnoha měsíci tetu Lily tak odvážně vzdorovat rudým gardistům, něco se s ním stalo. Věděl, že teta má něco jako „vnitřní pomoc“, ale odkud ji čerpá? Začínal nacházet odpověď. Ta věta z křesťanského setkání, která se mu tak jasně vybavila, když klopýtal dolů ze svahu za Tingovým nehybným tělem... „První krok víry“, říkal řečník. První krok na cestě do nebe. Jednoho večera dospěl Kim k přesvědčení, že víc nešťastný už být nemůže. Proč bych neudělal ten jeden krok? Uvidím, co se stane. Ležel pod tenkou přikrývkou, zavřel oči a mluvil k Bohu. Věděl, že Bůh ho slyší. Copak tam v horách nezažil důkaz? „Milý Bože,“ šeptal, „moc toho zatím nevím, ale jednou chci přijít do nebe. Je mi líto, že jsem byl tak tvrdohlavý a zlý. Prosím tě, odpusť mi to. Ve jménu Ježíše. Amen.“ A bylo to - udělal první krok! S úlevou si oddechl, otočil se na bok a hned usnul.

7. Znovu přátelé Druhý den ráno Kim vyskočil z postele, jen co teta vešla do kuchyně, aby připravila snídani. „Co to, Kime?“ řekla teta. „Jak to, že vstáváš tak brzo? Celý minulý týden jsem tě musela tahat z postele.“

28

Kim ji radostne objal kolem krku, ale sám té změně pořádně nerozuměl. Cítil se skvěle, a když snědl všechnu svoji rýži se

zeleninou, poprosil o přidání. „To jsem měl ale hlad,“ řekl, když dojedl. „V noci asi byla zima, že jsem dostal takovou chuť k jídlu. Mohl bych se jít po škole podívat za Tingem? Možná, že se vrátím trošičku později.“ „Ano, jen běž,“ řekl strýček. Kim si sbalil učebnice do malého proutěného kufříku a vyběhl ze dveří. Teta se usmála na manžela: „Viděl jsi? Dnes ráno už je Kim zase ve své kůži. Začínala jsem si o něj dělat starosti,“ řekla. „Jestlipak vzpomíná na rodiče? Ještě jsme od nich nedostali dopis. „Kdoví, zda dostali ten, který jsme jim poslali,“ řekl pan Lim. „V novinách psali, že rudí gardisté řádí v Kwantungu jako nikdy předtím. Dobře, že se odtamtud Kim dostal.“ Při vzpomínce na své příbuzné v komunistické Číně si smutně povzdechl. Mezitím Kimovi uběhl další den ve škole. Chvilku si o přestávce pinkal s Nam-chinem, ale nemohl se soustředit, takže ho Nam-chin hravě porazil. Kim myslel na něco docela jiného. Přemýšlel, jak

Tingovi sdělí tu velkou novinu. Po skončení vyučování nasedl na autobus a dojel k nemocnici. Tinga zastihl v dobré náladě sedět v křesle. „Ahoj, Kime!“ zvolal. „Prý půjdu příští týden domů. To je prima, viď?“ „To tedy je,“ souhlasil nadšeně Kim. Potom probrali školní záležitosti, až se Kim nakonec odhodlal: „Tingu, chtěl bych ti něco říct...“ - a všechno ze sebe vysypal. Ting mlčky poslouchal a oči mu přitom zářily radostí. „Jsem moc rád, že jsi mi to pověděl,“ řekl, když Kim skončil. „Sám jsem teprve na začátku cesty. Od nynějška budeme skutečnými přáteli, ještě lepšími než doteď. To bude fajn, až se vrátím do školy a setkáme se taky s ostatními.“ Kim přikývl a pak řekl: „Raději už půjdu. Slíbil jsem tetě, že nepřijdu moc pozdě. Chtěl jsem ti to všechno povědět. Myslím, že se musím moc učit, a ani pořádně nevím, kde začít.

29

Vzal svůj kufřík s učením a vyšel ven. Byl šťastný, že má přítele, jako je Ting. Věřil, že se společně naučí dělat další „kroky“. Život začínal být tak zajímavý!

30

Dobrodružství na ostrově Činka 1. Letiště Kim s Tingem v autobuse, který se prodíral zácpou aut, motorek a rikš, které zaplňovaly Waterlooskou silnici. Byl patek odpoledne a vraceli se domů ze školy. Těšili se na volný víkend. V tom všem zmatku a ruchu se Ting snažil Kimovi něco říci. „Tatínek slíbil, že nás zítra vezme na letiště Kai Tak. Budeš moct jít?“ „To by bylo perfektní,“ řekl Kim. „Toužil jsem se jít podívat na letiště už tehdy, když jsme se na něj dívali ze Lví skály. V kolik půjdete?“ u „Ráno ti zavolám. Už musím vystupovat, odpověděl Ting a prodíral se nacpaným autobusem, aby se dostal ven. Zdálo se, že je to už hodně dávno, co Kim s Tingem seděli na Lví skále a dívali se dolů na Kowloon a Hongkong. Byl to strašný den a všechno tehdy byla Kimova chyba;Ale díky tomu se nakonec stal křesťanem a jeho život se docela změnil. Kim se podíval z okna. Právě přejeli jeho zastávku. Proč nedával pozor? Protlačil se mezi lidmi na schůdky. Teď bude muset jít

několik bloků zpátky. Kráčel pomalu k Hraniční ulici a přemýšlel. Strýček s tetou na něho byli velice hodní, ale přesto se mu stýskalo po tatínkovi a mamince. Od onoho letního dne, kdy opustil Cínu, přišel pouze jeden dopis, který nosil stále při sobě. Tatínek psal, že rudí gardisté odvedli tetu Lily, ani neví kam. Kim si pamatoval, jak byla statečná, když ji skupina komunistů nutila spálit Bibli. Ted už věděl o této knize víc: měl svůj vlastní Nový zákon. Vešel do domu, kde měla teta zrovna plné ruce práce s vařením

večere „Ting jde zítra s tatínkem na letiště. Mohu jít s nimi?“ zeptal se. ’’Když budeš mít hotový úkol,“ dostal jasnou odpověď. ’udělám ho dnes večer. Jsem hrozně zvědavý, jaké to tam je.“ 31

Nazítří hned po obědě se Kim sešel s Tingem a jeho tatínkem, panem See. Po chodníku vířily ve větru suché listy a papírky. Do Hongkongu zavítala zima. Slunce stálo nízko nad travnatým úbočím hory po jejich levici a svítilo na Lví skálu. Modrá obloha se skvrnami mraků se klenula nad městem. Byl nádherný den. Autobus je zavezl na opačný konec Hraniční ulice a potom na třídu Prince Edwarda. Když se měl napojit na velký dopravní okruh, vystoupili a šli zpátky směrem k letišti. Slabé hučení na obloze rychle přerostlo v hromové burácení. Nad jejich hlavami právě přelétalo obrovské proudové letadlo, směřující doprava k ranveji. Chlapci natahovali krky, aby letadlo viděli co nejlépe, ale ostatní lidé mu nevěnovali pozornost. Každý den jich tu prolétaly desítky. Obrátili se ke vchodu na letiště Kai Tak a vysokými skleněnými dveřmi vstoupili do haly. Tam bylo rušno! Lidé pospíchali všemi směry, nosiči vozili hromady kufrů od východu na stanoviště taxíků. Matky držely za ruce děti s vykulenýma očima. Jedna rodina se v slzách loučila s elegantně oblečeným mladíkem, který nejspíš odjížděl do ciziny studovat. Všude okolo bylo vidět obličeje štastné, smutné, ustarané i plné očekávání. Vládl zde nepředstavitelný shon. „Kluci, nechtěli byste se jít podívat na vyhlídkovou terasu, jak letadla přistávají?“ zeptal se pan See. „Jasně!“ řekli oba najednou. A tak vystoupili po schodech, zaplatili deset centů a vyšli na otevřenou terasu, kam svítilo slunce a foukal vítr. Na terase stála spousta lidí. Kim a Ting se skrze ně protlačili až dopředu k zábradlí. Malé letištní autobusy jezdily tam a zpátky k thajským tryskovým letadlům Thai Airways, britským VC-10 společnosti British Airways, k úhledným čínským dopravním letounům, japonským Japan Air Lines a dalším. Ve větru se třepotaly vlajky různých leteckých společností: pestrý praporek s natištěným australským klokanem, indonézský s mýtickým ptákem garudou a spousta dalších. Po pravé straně viděli ranvej - hladkou, černou a širokou, ubíhající daleko do moře. Ze tří stran ji před vodou chránila úzká

32

kamenná stěna. Každých několik minut přistávalo s hlukem proudové letadlo nebo zaburácely motory letounu připravujícího se k odletu. Oba chlapci měli spoustu otázek. Na některé z nich pan See stěží dokázal odpovědět. Skupinky lidí kolem nich se stále měnily, jak letadla přilétala a odlétala. Všechno bylo v pohybu a bylo to nesmírně zajímavé. Když pan See nakonec rozhodl, že už je čas jít domů, šli chlapci jen neochotně. Jednoho dne určitě poletí letadlem!

2. Tajná zbraň Tento týden mluvila na křesťanském shromáždění misionářka. Kim byl překvapený, když se dověděl, že je Američanka. Vzhledem ktomu, co ho učili v Číně, pro něj nebylo snadné považovat Američany za přátele. Se svýma hnědýma očima a vlnitými vlasy mu ale připadala moc hezká. Vyprávěla jim příběh o tom, jak byl Petr vysvobozen z vězení, když se za něj křesťané v Jeruzalémě modlili. Dívala se na chlapce a uvažovala, nakolik je příběh osloví. Se svou misijní prací teprve začínala a právě ukončila roční studium čínského jazyka. Proto se stávalo, že chvílemi chlapci její výslovnosti příliš nerozuměli. Když je například požádala, aby si vyhledali verš ve Skutcích apoštolských, tvářili se všichni nechápavě. Nakonec se jeden z nich dovtípil, co měla na mysli, řekl to ostatním a výklad mohl pokračovat. Vyprávěla jim příběh z knihy „Cesta poutníka“ o křesťanovi z Hradu pochybností. Byl držen spolu se svým přítelem po týdny v žaláři a téměř zemřel hlady. Tehdy si uvědomil, že má „tajnou zbraň“, která otevírá brány vězení. Tou zbraní je modlitba. „Pamatujte si, chlapci,“ končila své vyprávění, „že křesťané v Jeruzalémě nemohli podniknout nic pro to, aby Petra zachránili z římského vězení. Byl odsouzen k smrti. Ale tito křest ané použili tajnou zbraň, modlitbu a Petr byl vysvobozen.“

33

Při oznámeních se chlapci dověděli, že na velikonoční prázdniny je plánován tábor na ostrově Cheung Chao. Shromáždění pak skončilo, americká misionářka odešla a chlapci se pomalu trousili ven. Vzrušeně si přitom povídali o chystaném táboře.

3. Na trajektové lodi Na Velký patek se skupina chlapců vypravila na tábor. Aby se dostali na ostrov Cheung Chao, museli se nejprve přepravit přes přístav do Victorie a odtud pokračovat meziostrovním trajektem. Shromáždili se u přívozu Star, kde se nad molem vypínala obrovská zelenobilá loď, a nastoupili na její palubu. Ozvalo se zahvízdnutí, branka se s třesknutím zavřela, připoutávací lano hodili do moře. Čínský námořník ho vtáhl na palubu a pečlivě svinul. Motory zarachotily a pozpátku vypluli na hlubokou vodu. Potom loď otočili směrem k Victorii. Chlapci se rozprchli po spodní palubě. Protože tam byla spousta cestujících, nemohli najít místa k sezení, ale nijak jim to nevadilo. Loď měkce klouzala k přístavnímu můstku na vzdáleném konci přístavu. Viděli spoustu zajímavých věcí. Stará rezavá nákladní loď teskně zahoukala, když je míjela cestou na oceán. Malé čluny pilně uháněly sem a tam jako vodní včely. Vyparáděná džunka, pomalovaná pestrými barvami a obtížená turisty, líně plula k nábřeží, které právě opustili. Když se blížili k hongkongské straně, propluli těsně vedle šedého amerického torpédoborce. Lodní zvon zazvonil a motory začaly zpomalovat. Kapitán zkušeně navedl širokou loď do příslušného kotviště. Motory se zastavily, vysunul se lodní můstek a zástupy lidí se vyhrnuly z lodi na molo. Na druhé straně se otevřela branka a nový dav cestujících nastoupil do čekající lodě, která je odveze zpět do Kowloonu. Kim a Ting spěchali s ostatními k pokladně, aby si koupili jízdenky na meziostrovní trajektovou loď, s níž pojedou na ostrov

34

Cheung Chao. Pevně svírali své kufříky a batohy a netrpělivě vyhlíželi v dálce přívozní loď, plující jejich směrem. Tato loď nebyla ani tak velká, ani tak plná jako ta, co s nimi křižovala přístavem. Chlapci vyběhli po schodech, aby se usadlili na horní palubě. Bylo jasné slunečné ráno, blankytně modrá obloha se odrážela ve vodě - prostě ten nejlepší den pro zahájení tábora. Minuli Stonecutter (Kamenický ostrov) a vypluli z ochrany přístavu na otevřené moře. Vítr zde foukal mnohem silněji, ale mohutná loď

stále udržovala svůj kurz. „Není to paráda?“ řekl Kim nadšeně. „Jsem tak rád, že mi teta se strýčkem dovolili jet.“ „Ano,“ přizvukoval Ting. „Víš, moji rodiče nejsou křesťané, a tak jsem se bál, že mi to nedovolí. Každou noc jsem před spaním prosil Boha, aby naši řekli ,ano‘ - a jsem tady!“ Pan Wong, jeden z vedoucích, seděl blízko nich. Zaslechl jejich rozhovor a děkoval Bohu, že to, co chlapce učil, začíná v jejich

životech zapouštět kořeny. Z vody vystupovalo množství ostrovů, a když míjeli největší z nich, pan Wong zavolal: „Podívejte, ten velký ostrov napravo je Lantau. Mohli bychom si na něj o letních prázdninách udělat celodenní výlet. Na jižním konci ostrova nechala vláda postavit obrovskou nádrž a velká podvodní potrubí přivádějí vodu po mořském dně do Hongkongu.“ Později se jim ukázal ostrov Cheung Chao a trajektová lod zatočila velkým obloukem doleva. Zčeřila vodu mezi rybářskými džunkami a zakotvila u mola v malém přístavu. Za chvilku už byli chlapci, táboroví vedoucí i ostatní cestující na břehu.

4. Tábor začíná Chlapci kráčeli po břehu moře a potom zabočili do úzké, kamením dlážděné uličky. Obchody se podobaly obchodům v odlehlých ulicích Kowloonu: košíky naplněné po okraj krémově

35

bílou rýží, nádoby se zelenými fazolkami, papírové krabice purpurové cibule, plata chutných čínských černých vajec. V některých obchodech se prodávalo hrnčířské zboží: mísy, poháry, šálky a kameninové hrnce; v jiných bylo vystaveno pestře potištěné oblečení, nejspíš dovážené z Cíny. Silnice, po které šli, stoupala a zatáčela se. Konečně vylezli po několika širokých kamenných schodech, vytesaných do skály, a dostali se na travnatý hřeben. Na chvilku se zastavili, aby nabrali dech. Byl odtud krásný výhled na přístav, posetý nespočetnými džunkami, připlouvajícími ke kotvišti. V dálce se zdvihal ostrov Lantau, který pozorovali z trajektové lodi. Jeho vrchol obestíraly mraky. Opět se vydali na pochod s panem Wongem v čele. Široká cesta je vedla mezi porůznu roztroušenými domky až k velkému bungalovu. Křesťanský obchodník ho zapůjčil pro tábor. Chlapci se hned rozeběhli vybrat si místa na spaní. Vybalili si zavazadla, a když zazvonil zvonek k obědu, nahrnuli se do jídelny. „Po obědě je povinný polední klid,“ ohlásil pan Wong. „Potom se převlékneme do plavek a půjdeme na pláž. Musíme se držet pohromadě, aby se nikdo neztratil.“ Cesta na pláž je zavedla na protější stranu ostrova. Ting vylezl na vrchol útesu a uviděl zlatavý písek a modré moře. V malém zálivu pod nimi spatřil vor, plující v prostoru ohraničeném řetězcem jasně oranžových plováků. Na druhé straně se na vodě kolébalo několik džunek. Kim a několik ostatních neuměli plavat. Pan Sung s- panem Wongem se rozhodli je to naučit. Nespouštěli z nich přitom oči. Moře bylo tak průzračné, že když se podívali dolů na prsty u nohou, viděli na dně zvrásnený písek, třpytivé zakroucené mušle a kameny. První shromáždění, které se konalo tento večer, se Kimovi velice líbilo. Pan Wong mluvil na táborové téma „Plavba“. Vysvětloval, že na lodi svého života potřebuje každý člověk kapitána. Tak, jako kapitán má pod svou kontrolou celou loď, tak chce mít i Ježíš pod svou vládou naše životy. Tak, jako je kapitán zodpovědný za loď v bouřích a nebezpečí, tak i Ježíš bere zodpovědnost za nás. Když

36

dokončil svou řeč, v místnosti se rozhostilo hluboké ticho, přerušované jen šuměním vln u břehu. Po setkání řekl pan Sung: „Než půjdete spát, kluci, půjdeme ještě na chvíli ven pozorovat hvězdy. Mysleli jsme, že byste se o nich určitě rádi něco dověděli. Bůh je stvořil na počátku světa a umístil je na oblohu. Je dobré znát jména některých z nich a umět je rozlišovat. Představte si, že když vědci plánují třeba cesty na Měsíc a na Mars, jsou úplně závislí na neměnných zákonech, které ve vesmíru Bůh ustanovil!“ V zahradě umístili dalekohled a chlapci se shromáždili okolo něj. Pan Sung jim nejprve řekl něco o hvězdách a planetách, které mohou rozeznat pouhým okem: Mars, Venuše, Orion a mnoho jiných, které blikaly na temné obloze. Vysvětlil jim, jak se s daleko­ hledem zachází, a každý se do něj potom mohl podívat. Kima a Tinga to tolik zaujalo, že se jim ani nechtělo jít spát.

5. Co uviděli dalekohledem Druhý den, hned po ránu, byli chlapci rozděleni do malých skupinek na studium Bible. Během těchto vyučování se Kim dovídal o Bibli stále něco nového. Byl s Tingem v jedné skupince, a tak si spolu mohli povídat o tom, jak žít křesťanským životem doma i ve škole. Po ranní koupeli se vyškrábali nahoru z písčité pláže, omývané vlnami. Na vrcholku se Kim posadil na velký plochý kámen, aby si odpočinul. Díval se na moře, kde směrem k Hongkongu pomalu plula nákladní loď. V tom si všiml džunky, klouzající průzračně modrou vodou přímo k nákladní lodi. Zadíval se pozorněji a za okamžik spatřil, že se obě plavidla setkala a nákladní loď se zastavila. Kim se rozběhl za ostatními, vtrhl do chaty a požádal pana Sunga, zda by si mohl na chvíli půjčit dalekohled. Po chvíli váhání mu to pan Sung dovolil a připomenul mu, aby na něj byl opatrný. 38

Kim vyhledal Tinga a běželi spolu zpátky k velkému kameni, zatímco Kim lícil, co viděl. Seřídili dalekohled a Kim se do něj podíval jako první. „Překládají něco z nákladní lodi do džunky,“ hlásil vzrušeně. „Ale nemůžu zjistit, co to je. Podívej se ted ty, Tingu. Ting upřeně zíral do dalekohledu, ale jediné, co mohl rozeznat, byl tmavý čtverhraný předmět. V zorném poli mohl jasně vidět y muže v džunce, ukládající balíky z nákladní lodi do úkrytu. Když přehodili poslední balík přes zábradlí, nákladní loď zařadila rychlost a vyplula opět směrem k Hongkongu. Poslední balík se však nepřipojil k ostatním v úložném prostoru. Posádka lodi ho pečlivě převázala provazem, k zádi připevnila dlouhé lano a pak přehodila balík přes palubu do moře! „Poslyš, Kime!“ zvolal. Ting rozčileně. „To vypadá, jako kdyby do džunky naložili opium! Tatínek nedávno četl v novinách, že džunky někdy přivážejí do Hongkongu opium tak, že ho vlečou za sebou pod vodou. Proto ho policie při prohlídce nenajde na palubě. Rychle - zapamatuj si tohle číslo: 5X4 3211.“ Odložil dalekohled, ale Kim po něm okamžitě hmátl. Džunka se již obrátila a plula směrem k Cheung Chao, takže číslo už vidět nemohl. Muži v džunce se chovali, jako kdyby se nic zvláštního nestalo. „Vypadá to, že plují sem,“ poznamenal Ting. Kim pozoroval džunku dalekohledem, jak se k nim přibližuje. Náhle jeden muž v džunce zvedl ruku a ukázal jejich směrem. Kim rychle sklopil dalekohled. Nechtěl, aby si muži všimli, že jsou sledováni. Ting ho nasměroval jinam a pak se pomalu vraceli zpátky do chaty. „Nikomu dalšímu o tom neřekneme,“ řekl Ting a Kim souhlasil.

6. Přistiženi Později odpoledne zavedli vedoucí chlapce do přístavu. Než sestoupili dolů z pěšiny po schodech vytesaných ve skále, objevil se

39

jim po levici záliv plný džunek. Když přes něj pohlédli směrem doprava, poznali, že hřeben, na němž stojí, je součástí úzkého výběžku země, který spojuje dvě vypouklé části ostrova - tak jako držadlo spojuje dvě koule činky. Tento tvar dal ostrovu jeho název. Chlapci prošli městem a šli dál po břehu moře. Po chvíli je řada schodů dovedla k budhistickému chrámu a pak už šplhali nahoru do travnatého kopce na nej vzdálenějším konci „Činky“.

40

Na druhém konci přístavu Ting do Kima štouchl. „Podívej, vidíš číslo té velké džunky, co kotví sama u skály?“ zašeptal vzrušeným hlasem. Kim přečetl číslo - 5X4 3211. To je přece džunka, kterou pozorovali dalekohledem! Je tu zřejmě připoutaná proto, aby mohla vyplout s ostatními džunkami, které pojedou v noci na rybolov, aby se tak dostala za tmy nenápadně se svým nákladem do Hongkongu. , „To by mě teda zajímalo, jestli je ten balík ještě pořád přivázaný

na zádi,“ řekl Ting. , „No tak se tam podíváme,“ navrhl Kim. „Myslím, ze tu nikdo není, a ze skály snadno seskočíme na palubu. Vsadím se, že posádka odešla na břeh.“ Zpomalili chůzi, aby je ostatní chlapci předešli. Brzy se roztrousili po schodech a někteří již dosáhli nádvoří chrámu. „Můžeme na tu skálu vylézt a podívat se, co z ni uvidíme. Do lodě ani nemusíme,“ navrhoval opatrně Ting. Dostat se do blízkosti džunky, líně se pohupující na vlnách, ktere jemně narážely do jejích boků, pro ně nebylo nijak zvlášť obtížné. Na palubě nikdo nebyl. Všude byl naprostý klid. Kim s Tingem upírali zrak do zelené vody, jestli tam neuvidí něco se houpat, ale proti přídi lodi nebylo možné nic zahlédnout. Kdyby se jen mohli odvážit na palubu! Ale věděli, že to by bylo příliš riskantní. „Hej! Co tam děláte, vy dva?“ ozval se za nimi rozzlobený hlas^ Chlapci byli tak zabráni do pozorování, že úplně zapomněli sledovat, co se děje kolem nich. Prudce se otočili. „Jen... jen... se tak díváme,“ vykoktal Ting. V ten okamžik se v džunce rozletěla malá dvířka a objevil se v nich další muž s rozcuchanými vlasy. Vypadal, jako by se právě probudil. Zíral na chlapce přimhouřenýma očima a potom rek . „Vsadil bych se, že to jsou ti dva kluci, co na nás koukali dalekohledem. Musíme je chytit!“ Zavolal na druhého muže a jedním skokem přeskočil z džunky na břeh. Kim s Tingem vyrazili po travnatém úbočí nahoru. Viděli, že jde do tuhého, a tak upalovali, až se za nimi prášilo. Zoufale se přitom rozhlíželi po nějakém úkrytu. Ale široko daleko nevideli 41

žádné stromy ani keře. Pobřeží bylo pusté a skalnaté. Těžce oddechovali, jak uháněli do kopce, a nevěděli, kam jen by mohli uniknout. Slyšeli, jak se k nim s dusotem blíží. „Dostaneme vás... dostaneme...“ znělo jim v uších. Byli už unavení a lapali po dechu. Bylo zřejmé, že už dlouho běžet nevydrží. „Vy hlupáci, pěkně jste nás prohnali,“ supěl jeden z mužů, když je už doháněl. „Teď nám už neutečete!“ - a v další chvíli chlapce držel. Muži také prudce oddychovali, ale neztráceli čas. „Lee Hocku, spoutej ty kluky, ale pevně!“ funěl jeden. „Necháme je tu trochu vychladnout. Než je najdou, budeme už daleko. Odnaučíme je strkat nos do cizích věcí!“ Lee Hock vytáhl z kapsy provaz a svázal jim ruce i nohy. „Mám jim dát roubík?“ zeptal se. „Ne, to je zbytečné. Nikdo tudy stejně nechodí, takže by tu mohli zůstat několik dnů. Nech je prostě ležet na zemi.“ Potom muži odešli a zpocené obličeje si utírali do rukávů. Kim s Ting osaměli. Rozrušení, vystrašení, unavení... a navíc se začal ozývat hlad. Slunce zlatě zářilo ve vodě pod nimi, ale oni byli ve stínu hory. Košile měli po vysilujícím běhu promáčené potem a začínala jim být zima.

7. Zajatci Uběhla hodina. Chlapci se kroutili a převraceli ve snaze dostat se z pout. Lee Hock však odvedl dobrou práci a uzly držely pevně. Rozhlíželi se kolem sebe, jestli by náhodou nenašli něco, čím by provazy přeřezali, ale marně. „Co kdybychom zkusili křičet,“ navrhl Ting. „Budeme volat ,pomoc! ‘ třikrát za sebou.“ „To můžeme,“ řekl Kim, „ale pochybujú, že nás někdo uslyší.“ „Raz, dva, tři - pomoc! Pomoc! POMOC!“ křičeli oba chlapci současně.

42

Ticho. Nic než pokřik racků a tříštění vln o skálu. „Zkusme to znova,“ navrhl ještě jednou Ting. A tak zaznelo do podvečerního ticha nové volání o pomoc, opět se stejným

výsledkem. . u v ,. v. Pan Wong a pan Sung budou mít strach, kde jsme, řekl Kim. „Neměli jsme k té džunce chodit. Nebo jsme se měli nejdřív zeptat „Byl už přece moc vpředu, a kdyby nás ti chlapi neobjevili, stihli bychom ostatní dohnat v chrámu,“ odpověděl Ting. Ale stejně jsme neudělali dobře, že jsme se od ostatmc oddělili,“ trval na svém Kim. Ting souhlasil: „Máš pravdu. První den nám pan Wong říkal, že se máme držet pohromadě. Stíny se prodloužily a začalo se stmívat. Chlapcům byla zima a měli hlad. Přemýšleli, jak dlouho tu budou muset takhle ležet. Kotníky a zápěstí je pálily, jak se do nich zařezával provaz. Náhle spatřili na moři tančit světla a zaslechli slabý zvuk motoru, Potom se od přístavu rozvinula přes temnou vodu šňůra svetel - rybářské lodě vyplouvaly za svou noční prací. Vypluje s ostatními také Jejich“ džunka, s balíkem ponořeným do studene průzračné

Chlapci leželi vysíleni v trávě. Na černe obloze nad nimi se začaly s veselým pomrkáváním rozsvěcet první hvězdy. Pokoušeli se vybavit si některá jejich jména, která se naučili. Ačkoli to by o teprve včera, zdálo se jim to strašně dávno. v V houstnoucí tmě Kim znovu přemítal o událostech dnešního odpoledne. Postupně mu docházelo, že neuposlechnutí pana Wonga byla zároveň neposlušnost vůči Bohu. S tím by meh něco udělat. Učil se, že pokud udělá něco špatného, je nejlepší to co nejdřív vyznat Bohu. V tom rozrušení téměř zapomněl, že patři Bohu a že Bůh ho i přes jeho neposlušnost stále miluje. Jakmile si to uvědomil, rozlilo se mu v srdci hřejivé teplo - přece jen tu nejsou s Tingem sami. Pak si náhle vzpomněl na něco, co slyšel na jednom ze školních setkání. Musí o tom říci Tingovi! Tingu “ řekl, Jsme tu už dost dlouho a vypadá to, ze tu zůstaneme celou noc. Nikdo neví, kde jsme. V téhle časti ostrova

43

nikdo nebydlí. Přemýšlel jsem teď o dvou věcech. Víš, nebylo správné, že jsme zůstali schválně pozadu za ostatními, a tak bychom teď měli poprosit Boha, aby nám to odpustil. A pak jsem si vzpomněl na, který nám vyprávěla ta americká misionářka tehdy na setkání. Příběh o křesťanech z „Hradu pochybností“. Říkala, že ti dva zajatci už byli skoro připraveni zemřít, když si uvědomili, že mají tajnou zbraň. Byl jsi tam tenkrát?“ „Ano,“ odpověděl Ting. „Dobře si to pamatuju. Ta tajná zbraň byla modlitba.“ „Přesně tak. Myslím, že bychom se měli modlit, aby nám Bůh odpustil, že jsme neposlechli naše vedoucí, a poprosit Ho, aby pomohl našim přátelům nás najít.“ „Tak jo,“ souhlasil Ting. „Tak se tedy pomodli.“ Kim řekl Bohu, že litují své neposlušnosti, a poprosil Ho o po­ moc a ochranu. Potom tiše leželi dál a pozorovali hvězdy.

8. Záchranná četa Mezitím si už pan Wong s panem Sungem dělali starosti. Neměli klid od té doby, co někdo zjistil, že Kim s Tingem s nimi nejsou. Během dlouhé odpolední vycházky se chlapci nedrželi v jedné skupině. Procházeli se po esplanáde, někteří byli v chrámu, zatímco jiní šplhali do kopce nebo scházeli dolů k moři. Na pláži vyhledávali mušle, raky poustevníčky a mořské řasy v malých kamenných rybníčcích. Většina z nich se ještě nikdy předtím nevzdálila z rušných ulic Kowloonu. Bylo tu tolik věcí, které nikdy neviděli! Někteří se rozeběhli jedním směrem a jiní druhým, ale nakonec se všichni vrátili k hlavní skupině. Kde ale zůstali Kim s Tingem? Nikdo si nemohl přesně vzpomenout, kde je viděl naposled. Bylo to na esplanáde? Nebo v chrámu? Nebo někde jinde? Poslední úsek cesty všichni spěchali a doufali, že je oba najdou v chatě. Ale dům byl prázdný. 44

Přemýšleli, co všechno se jim mohlo stát. Dali se špatným směrem? Nebo snad uklouzli a spadli ze skály do moře? Byl už čas k večeři a táborníkům pořádně vyhládlo. Pan Wong se tedy rozhodl, že hned po jídle půjde na policii. Když děkoval Bohu za pokrm, poprosil také za Kima a Tinga, aby byli zase brzo s nimi. . O něco později pospíchal pan Wong na policejní stanici, kde oznámil, co se přihodilo. Policistu to příliš neznepokojilo a řekl, že chlapci se jistě najdou. Většinou se v podobných případech objeví sami. „Kolik jim je let?“ zeptal se. „Jedenáct,“ odpověděl pan Wong. ”No, ti už by se o sebe měli umět postarat,“ mínil policista. „Pravděpodobně někde sešli z cesty a zaseji docela snadno najdou. Ale teď, když se stmívá, by to mohl být problém. Asi s sebou neměli baterky, co?“ , „Ne, neměli. Mohl by se jít někdo po nich podívat na druhy konec ostrova? Šel bych sám, ale obávám se, že bych se taky

ztratil.“ , , , . „Ještě počkáme. Nemějte strach. Pokud se nevrátí do devíti hodin, dejte nám vědět. Nařídil bych v tom případě svým lidem, aby se'po nich podívali. Lim Kim-seng a See Ting, říkáte? Policista si

napsal jejich jména do bloku. Pan Wong odcházel pomalu domů. Byl velmi znepokojený. Přiblížila se devátá, potom minula - a chlapci nikde. A tak se pan Wong znovu vydal na policejní stanici. Byl přesvědčen, že se jeho svěřencům muselo přihodit něco opravdu vážného. Když vstoupil do osvětlené budovy, policista na něj hned zavolal. „Pane Wongu, to jsem rád, že jste tady. Dva muži od námořní policie mi právě hlásili něco, co by mohlo znamenat stopu k vašim

zmizelým chlapcům.“ „Ano? Co říkali?“ dychtivě se vyptával pan Wong. Policista se obrátil ke dvěma mužům v uniformě, kteří stáli vedle něho. „Raději to ještě jednou celé zopakujte,“ vybídl je.

45

Jeden z mužů začal tím, že se právě vrátili z noční obhlídky ostrova. Jejich člun je rychlý a tichý, minimálně osvětlený. Mají totiž za úkol zkontrolovat každou podezřele vypadající loď, kterou uvidí. Dnes večer, když bezhlučně klouzali podél břehu, najednou ve tmě zaslechli zpěv. Zdálo se jim to divné, jelikož věděli, že tato část ostrova je neobydlená. Zpomalili proto a pozorně naslouchali. Když zpěv utichl, ozvalo se slabé volání o pomoc. Policisté zde však nemohli kvůli ostrým skalním útesům zakotvit, a navíc se zdvihal vítr. Rozhodli se tedy vrátit se co nejrychleji na policejní stanici, aby to ohlásili. Dorazili teprve před několika minutami. „Myslím, že to musí být ti dva vaši ztracení chlapci, pane Wongu,“ řekl policista. „Pošlu s vámi dva nebo tři muže a oni vás k mm zavedou. Námořní hlídka zaznamenala přesnou polohu, kde slyšela zpívání, a tak to nebude obtížné.“ „Děkuju vám mnohokrát,“ řekl pan Wong vděčně. „Dáme vám s sebou nosítka pro případ, že by byli zraněni. Taky nějaké deky a láhev horkého čaje. Doufám, že je najdete živé a zdravé.“

9. Nalezeni „Ten vítr je čím dál tím silnější, Kime. Je mi hrozná zima. Co ty, jak ti je?“ „Mně je taky zima a mám příšerný hlad,“ odpověděl Kim. „Jsem unavený z toho zpívání a bolí mě zápěstí a kotníky. Co asi dělá pan Wong? Myslíš, že nás hledá?“ „Nevím. Ale Bůh o nás ví a musíme Mu důvěřovat. Uf, kdykoli si vzpomenu na ty dva, co nás honili, naskočí mi husí kůže. Mohli nás klidně zmlátit nebo hodit do moře. Můžeme být rádi, že nás vůbec nechali naživu,“ třásl se Ting.

46

„Nevidím na vodě žádné světlo. To znamená, že rybářské lodě musí být daleko na západě. Ještě že dnes alespoň svítí hvězdy. Bit, ten vítr je nepříjemný, jsem už celý zmrzlý.“ Slyšeli, jak vlny narážejí na blízké skály a zase se vracejí zpátky do moře. Vítr skučel na pobřeží a profukoval je ze všech stran. V jednom okamžiku, kdy všechno utichlo, uslyšeli nový zvuk. „Haló! Haló! Kde jste!“ Přicházelo to slabě odněkud ze stráně. „Slyšel jsi to?“ vykřikl Kim vzrušeně. „Hledají nás! Tady jsme! Pomoc! Pomoc!“ „Budeme volat zase společně,“ řekl Ting. „Proti větru nás tak lépe uslyší.“ Atak zase křičeli společně: „Pomoc! Pomoc! POMOC!“ Zablikalo nad nimi světlo, potom spatřili nohy míhající se v zá­

blescích světla. „Už jdeme! Ozvěte se ještě,“ slyšeli nové zavolání. „Jsme tady - na trávě. Tady... níž, volali chlapci ze všech sil. Konečně je objevili. „Co se vám to stalo?“ zeptal se vyděšeně pan Wong, když je uviděl bezmocně ležet se spoutanýma rukama a nohama. „Kdo vám to udělal? A proč? Musíte být celí prochladlí a určitě máte hlad. Díky Bohu, že jste v pořádku.“ Klekl si na zem a opatrně přeřezal pouta nožem, který si půjčil

od jednoho policisty. „Au, to bolí!“ naříkal Kim, když mu provaz sklouzl ze zápěstí a kotníků. Zápěstí chlapcům krvácela a ruce měli znecitlivělé - téměř s nimi nemohli hýbat. A nohy jako kdyby jim ani nepatřily. „Pložíme je na nosítka a zpátky je poneseme,“ navrhl jeden

z mužů. Dostali napít horkého čaje a pak je zabalili do pokrývek a položili na nosítka. Hned se cítili lépe. Pomalu rozhýbávali ruce i nohy a krev jim v nich zase začala proudit rychleji. Ačkoli seje policisté snažili nést co nejopatrněji, nebylo to na nadskakujících nosítkách moc pohodlné, a proto na okraji vesnice chlapci požádali,

47

aby už směli jít pěšky. Skupina pomalu postupovala do kopce směrem k policejní stanici. „Tak tady vás máme,“ řekl policista ve službě. „Jsme rádi, že vás vidíme, ale než odejdete s panem Wongem domů, chtěli bychom vědět, co se vlastně stalo.“ Chlapci jim všechno vypověděli a navzájem doplňovali to, co ten druhý zapomněl. Policisty jejich vyprávění velice zaujalo. „Jaké měla ta džunka číslo?“ zeptal se důstojník, konající službu. „5X4 3211“ odpověděl Ting. „A vy jste je viděli, jak něco přivazovali k zádi a pak to spustili do moře?“ „Ano, pane,“ řekl Ting. „Musíme se na to podívat - rychle. Spojte mě s Hongkongem,“ nařídil. „Mezitím, co budu telefonovat, ať se chlapci umyjí a obvažte jim zápěstí. Dejte jim také něco k jídlu.“ Zazvonil telefon. „Haló, tady je Cheung Chao, policejní stanice. Je to naléhavé. Právě jsme dostali hlášení, že jedna velká džunka naložila něco, co by mohlo být opium. Nedaleko odtud měla schůzku s nákladní lodí. Číslo džunky je 5X4 3211. Z přístavu v Cheung Chao vyplula kolem půl osmé večer. Na palubě jsou nejméně dva muži, mohou být nebezpeční. Může jich být i víc. Uvědomte všechny policejní čluny!“ Když byli chlapci hotovi s mytím a obvázáni, hned dostali velký tác plný chlebů s máslem. Po jídle jim pan Wong řekl, že se už musí vrátit do chaty, kde se o ně ještě pořád ostatní strachují. Dříve, než odešli spát, se ještě oba chlapci omluvili vedoucím za svou neposlušnost. Řekli jim také, jak se na větrném úbočí hory modlili a jak Bůh jejich modlitbu vyslyšel. „Dnes večer jste se naučili důležité věci,“ řekl pan Sung. „Věřím, že už nikdy nezapomenete na tajnou zbraň modlitby, kterou dal Bůh všem svým dětem. Teď ale honem do postele. Zítra je Velikonoční neděle.“

48

10. Velikonoční neděle Druhý den při snídani našel každý chlapec vedle svého talíře balíček barevných velikonočních bonbónů. Chlapci si jich však téměř nevšimli, protože bombardovali Kima a Tinga otázkami. Když svůj příběh dovyprávěli, místnost bzučela vzrušeným hovorem. „Tiše, chlapci,“ řekl pan Wong. „Velikonoční bohoslužbu budeme mít dnes ráno na pláži. Siang-bo a Mun-shi přinesou zpěvníky a vy si každý vezměte svou Bibli nebo Nový zákon. Sejdeme se v téhle místnosti v půl desáté a společně půjdeme na pláž.“ Když se chlapci začali rozcházet do svých pokojů, požádal pan Wong Kima s Tingem, aby se chvilku zdrželi. „Byl bych rád, kdybyste nám, až na pláži zazpíváme píseň, řekli, co pro vás Bůh včera večer udělal,“ řekl jim. Kim s Tingem na sebe pohlédli. Nic takového nikdy předtím nedělali. „Nemusí to být dlouhý proslov,“ pokračoval pan Wong, „a já věřím, že potom budete sami rádi, že jste to udělali. Ale nechci vás do ničeho nutit. Rozmyslete si to a dejte mi vědět.“ Ting neodpověděl - usilovně přemýšlel. V půl desáté se vydali do blízkého zálivu. Bylo nádherné ráno. Moře bylo průzračné, vlny se tříštily na malé vlnky, které se čeřily u písčitého břehu. V dálce pluly v čiré modrozelené vodě dvě džunky. Pan Sung začal hrát na svůj akordeon nápěv známé velikonoční písně. Chlapci zpívali zplna hrdla a ozvěna odrážela jejich radostné hlasy od skalnatého útesu. Když dozpívali, pan Wong vstal a řekl: „Myslím, že nikdo z vás nezapomene na včerejší noc. Jak víte, po návratu domů jsme zjistili, že Kim a Ting chybí. Nevěděli jsme, co s nimi je, a samozřejmě jsme si o ně dělali starosti. Než jsme sem došli, Ting mi řekl, že nám k tomu chce něco povědět.“ 49

Ting se postavil. Měl velkou trému, ale chtěl se s ostatními podělit o to, co pro ně Bůh udělal. Poněkud přerývaně vyprávěl, jak s Kimem společně zpívali a jak potom Kim navrhl, že se budou modlit a poprosí Pána Boha, aby. jim odpustil jejich neposlušnost, a jak Ho také prosili, aby pomohl jejich přátelům při hledání. „Jak víte, Bůh naši modlitbu vyslyšel,“ končil Ting, „a my jsme byli zachráněni. Věřím, že Bůh nám dal nápad, abychom zpívali, zrovna v tu chvíli, kdy byl nablízku policejní člun. Kdybychom zpívali o několik minut dříve nebo později, policisté by nás neuslyšeli. Za to teď chceme Pánu Bohu poděkovat a také vám za vaše modlitby.“ Jakmile se posadil, vyskočil Kim. „Původně jsem nechtěl mluvit,“ řekl. „Měl jsem trému. Ale teď, když Ting řekl, jak nám Bůh pomohl, tak Mu chci také poděkovat.“ A rychle se zase posadil. Nastalo vážné ticho, ve kterém pan Wong poděkoval Bohu za pomoc oběma chlapcům. Potom přečetl příběh o prvních Velikonocích a jednoduchými slovy ho vyložil. Bůh pro ně byl nyní chlapce skutečný. Věděli, že se o ně stará, a navždy si zapamatovali tuto zvláštní velikonoční bohoslužbu.

11. Odhalení V neděli odpoledne vstoupil do dveří policista se vzkazem pro pana Wonga. „Přiveďte, prosím, Kima a Tinga na policejní stanici,“ četl. Zvědaví, co se asi děje, vydali se všichni tři na cestu. Byla snad džunka dopadena? „Jsem rád, že vás vidím, pane Wongu,“ řekl důstojník ve službě. „Posaďte se, prosím. Jak se daří chlapcům? Žádné nepříjemné následky po těch všech hodinách strávených venku v zimě?“ „Ne, zdají se být v pořádku - dokonce ani nedostali rýmu. Ještě jsem jim neměnil obvazy na zápěstí, ale myslím, že budou také v pořádku,“ odpověděl pan Wong.

50

„Myslel jsem, že by vás zajímalo, jak to včera večer pokračovalo, kluci.“ A vyprávěl jim zajímavý příběh. Po jeho telefonátu na ústředí byla tato důležitá zpráva předána všem policejním člunům, pohybujícím se v hongkongských vodách. Dostaly číslo džunky i upozornění, že pravděpodobně veze ilegální náklad. Naneštěstí však již uplynulo několik hodin, co džunka opustila ostrov. Pokud měla výkonný motor, což se zdálo pravděpodobné, mohla už zakotvit na bezpečném místě přístavu a předat „horké“ zboží svým komplicům na břehu. Policejní čluny prověřovaly každou podezřelou loď v přístavu. Kontrolovaly všechny přijíždějící džunky a jeden z člunů projížděl podél hongkongského pobřeží a sledoval čísla zakotvených džunek. Ale ta, kterou hledali, mezi nimi nebyla. Potom náhle přišla na ústředí námořní policie v Hongkongu rádiová zpráva. Ve vodách východně od Nových teritorií byla spatřena velká džunka, která se rychle pohybovala k severu. Číslo se však nedalo přečíst, protože byla příliš daleko, a tak ji z dálky sledovali. Ústředí hned odpovědělo, aby ji neztratili z dohledu. Současně byl do té oblasti vyslán další člun jako posila. O půl hodiny později se rádiovými vlnami nesl rozrušený hlas: „Právě jsme zaznamenali číslo džunky, ale není to ta, kterou hledáme. Její číslo je 5X4 8244. Otáčí se západním směrem k malé zátoce poblíž přístavu Tolo. Máme ji přestat sledovat?“ „Ne, jeďte za ní. U břehu ji zkontrolujte. Její číslo je velmi podobné tomu, co hledáme - 5X4 3211.“ Zatímco telefonoval, napsal si důstojník číslo na papír na stole. Najednou vzrušeně zvolal: „Poslyšte, něco mě napadlo! Co když si změnili číslo! Z trojky udělali osmičku a z jedniček čtyřky. Zřejmě mysleli, že nám tak uniknou, ale nás jen tak nepodfouknou! Jeďte co nejrychleji a všechny je zatkněte!“ „Dobrá. Míříme k nim.“ Velká džunka se přiblížila ke břehu. Když spouštěla kotvu, přihnal se policejní člun s rozsvíceným světlometem a ječící sirénou. Zastavil těsně vedle džunky a čtyři policisté hned skočili na palubu a začali běžnou prohlídku. Tenkými ocelovými pruty píchali

51

do košíků s rybami, aby zjistili, zda v nich nejsou ukryté plechovky nebo drogy. Rybáři z džunky zuřivě protestovali, zvláště, když jim policisté nasadili na ruce pouta. „Na to nemáte právo. Jsme obyčejní rybáři a vezeme úlovek,“ stěžovali si. .„Příkaz z Hongkongu. Vaše číslo se podezřele podobá tomu, které hledáme - 5X4 3211.“ Po těchto slovech si oba muži v džunce vyměnili pohledy. „To není naše číslo můžete se podívat sami,“ odpověděl jeden z nich zlostně. „To vysvětlíte policii na ústředí.“ Mezitím jeden z policistů prohlížel záď džunky. Jak předpoklá­ dal, našel tam silné lano, které viselo napnuté od zábradlí do vody. Začal ho tahat nahoru. Ve chvíli, kdy vytahoval balík na palubu přes bok lodě, ozvalo se ostré třesknutí, zablesklo světlo a nočním vzduchem zasvištěla kulka. Přilétla směrem od břehu, naštěstí se minula cílem. Policista popadl balík a vrhl se na zem. Vzápětí následoval další výstřel - a potom nastalo ticho, přerušované jen dusotem nohou utíkajících ve tmě. „Jsi v pořádku, Lee?“ zavolal jeden policista. „Ano, pane, nezasáhli mě. Vytáhl jsem ten krám z vody. To by je mohlo dostat do vězení alespoň na rok.“ „Počkáme na druhý člun. Může vzít džunku ve vleku na ústředí. Ve dne ji pak budou moci lépe prohlédnout.“ Druhý policejní člun brzy dorazil do zátoky a převzal džunku. Spoutaní muži byli odvedeni do prvního člunu, aby je dopravil na ústředí námořní policie. „Tak, chlapci, vaše tušení bylo správné,“ uzavřel vyprávění důstojník v Cheung Chao. „Policie je vám velice vděčná. Ještě se vám později ozveme. Zatím na shledanou.“ „To budou kluci zírat, až to uslyší, viďte?“ zeptal se Kim pana Wonga, když odcházeli domů. „Ano,“ odpověděl. „To byl ale tábor, co?“

52

12. Volná jízdenka Koncem týdne začínala škola a život se opět vrátil do obvyklých kolejí. Kimův strýček s tetou se pořádně vyděsili, když slyšeli o dobrodružství na ostrově „Činka“. Báli se, aby Kim neonemocněl a nezameškal školu. Tingovi rodiče byli také znepokojeni, ale záro­ veň byly obě rodiny opravdu hrdé na to, jak se chlapci zachovali. Asi týden po začátku školy zazvonil u Limů telefon a pan Lim byl požádán, aby v sobotu ráno přišel s Kimem na ústředí námořní policie v Hongkongu. Pan See měl podobný telefonát, týkající se Tinga. V budově ústředí je uvítal přátelský policista a všem podal ruku. „Pojďte do mé kanceláře,“ řekl. Když vstoupili do místnosti, uviděli, že už tam na ně čekají fotografové. Vysoký důstojník chlapce přivítal se slovy: „Oba jste udělali dobrý skutek a celé společnosti jste prokázali cennou službu. Drogy jsou kletbou Hongkongu a způsobují mnoho bolesti a utrpení. Tato džunka vlekla ve vodě drogy za 500 000 hongkongských dolarů. V lodním prostoru měla ještě jiný nezákonný náklad. Pozvali jsme vás sem dnes ráno, protože vám chceme předat odměnu. Přijměte každý z vás tento zvláštní průkaz, na který po dobu jednoho roku můžete zdarma cestovat všemi druhy veřejné dopravy. Autobusy a přívozy kdekoli na území Hongkongu, vlaky i lanovou dráhou, kromě taxíků, ovšem. Tady je tvoje jízdenka, Tingu, a tady tvoje, Kime. Doufám, že si svůj rok cestování zadarmo hezky užijete. Děkuji vám za to, co jste pro nás udělali.“ Fotoaparáty blýskaly a spouště cvakaly, když chlapci přebírali průkazy; zítřejší noviny přinesou snímky tohoto slavného okamžiku. „Děkujeme, pane,“ řekli chlapci současně. „To je ohromné, teď můžeme jezdit po celém Hongkongu bez placení!“ Dva rozrušení chlapci s hrdými příbuznými opustili budovu. Dobrodružství mohlo skončit tragicky, ale místo toho se vše obrátilo k dobrému. Jeden rok cestováftí zdarma připadal Tingovi a Kimovi jako nikdy nekončící potěšení. 53

Dobrodružství ve městě za hradbami 1. Návštěva zakázaného města Na závěr jednoho křesťanského setkání v učebně číslo tři přišel pan Yap, mladý vedoucí této skupinky, s překvapivým návrhem. „Nechtěli byste jít některou neděli odpoledne -se mnou do ,zakázaného města“, podívat se na práci čínských křesťanů?“ zeptal se. Mezi chlapci to jen zabzučelo. Pokračoval: „Pokud někdo z vás může přinést kytaru, naučili bychom se zpívat několik písní pro nedělní školu. Ale museli bychom je nacvičovat některá odpoledne během příštího týdne. Co tomu říkáte?“ „Zpívání mě moc nebaví,“ zatvářil se Kim otráveně, „ale do za­ kázaného města jsem se chtěl jít podívat už dávno. Strýček říkal, že je nebezpečné tam chodit. Není to moc riskantní?“ „Teď je tam mnohem klidněji, než bývalo dříve,“ odpověděl pan Yap. „Ale na vlastní pěst byste tam chodit neměli, protože se tam před policií skrývají různí zločinci.“ Příští týdny zůstávalo po vyučování šest chlapců ve škole a nacvičovali písničky. Na posledním nácviku se pan Yap s dětmi domluvil, že se v neděli sejdou ve dvě hodiny na třídě Prince Edwarda poblíž letiště. Toho odpoledne přišli všichni a následovali pana Yapa úzkými uličkami do města. Na uzounkých, přeplněných chodnících bylo obtížné držet se pohromadě, zvláště pro Siang-boa s jeho velkou kytarou. Náhle pan Yap zmizel v otvoru ve zdi mezi dvěma obchody. Rada kamenných schodů je zavedla do uzoučké a poněkud tmavé uličky, kterou se dostali do zcela jiného světa. Ulička byla široká jen několik stop. Po obou stranách se tlačily dvoupatrové domy, jejichž střechy, pokryté taškami, se téměř dotýkaly. Neustále tam bylo šero. Po obou stranách tekla z úzkých 54

stok špinavá voda. V blátě si hrály umazané děti. Několik žen štípalo na kamenných kostkách dříví, zatímco stařeny sedšly na nízkých stoličkách a dávaly pozor na batolata. V některých místnostech chlapci zahlédli muže, kteří nehybně leželi na dřevě­ ných postelích anebo seděli a zírali do prázdna. Pan Yap se otočil k Tingovi, který šel těsně za ním. „Tihle lidé kouří opium,“ řekl, „a život pro ně skončil. Takovou tvář života jste v Hongkongu ještě nikdy neviděli. Ale neuškodí vám, když poznáte, jak někteří lidé žijí.“ Klapity - klap! Bum! Prásk! Klapity - klap! Bum! Prásk! Ozývalo se z dalšího domu, kolem kterého šli. „Tam jsou tkalcovské stavy,“ křičel pan Yap, aby přehlušil ten rámus. „Chtěli byste se podívat, jak se na nich pracuje?“ „Chtěli,“ odpověděli chlapci jednohlasně. Otevřenými dveřmi vklouzli do místnosti, kde spatřili asi tucet těžkých strojů. Na stavech pracovali bez oddechu muži svlečení do půl těla, zbrocení potem. Byl tam ohlušující rámus, ale chlapcům to nevadilo. Pozorovali poletující člunky a bavlněnou látku, která se jim před očima neustále prodlužovala. Pan Yap jim pokynul, aby vyšli ven - čas utíká... Ulička vypadala, že se rozbíhá do všech směrů. Sem a tam se z ní klikatily jiné, stejně tmavé a nevábné ulice. Dalo by se tu docela snadno zabloudit. Z horních místností zaznívalo cvakání hracích kamenů madžongu, staré čínské hry, při které zde muži i ženy prohrávali spoustu peněz. Nakonec došli k velké tříposchoďové budově a pan Yap zaklepal na dveře. Otevřel jim příjemně vypadající člověk a zavedl je dovnitř. Prostorná místnost byla čistá a vyzdobená veselými obrázky. V řadách lavic seděly malé děti v modrobílých zástěrkách. Měly čisté tváře a učesané vlasy - to je odlišovalo od dětí na ulici. Chlapci se dověděli, že zatímco jsou rodiče v práci, dávají své děti do těchto křesťanských školek. Kim s Tingem a ostatními zazpívali písničky, Siang-bo k tomu hrál na kytaru. Děti nadšeně tleskaly a prosily o přídavek. Potom jim pan Yap vyprávěl příběh o marnotratném synu. Všechno názorně předváděl - jak si bohatý synek pyšně 55

vykračoval a rozhazoval peníze, později seděl opuštěný a hladový mezi chrochtajícími vepři, potom kráčel domů a mluvil si sám pro sebe a nakonec jakého se mu dostalo láskyplného přivítání od otce. Děti napjatě poslouchaly. Když se toho večera Kim vrátil domů, vyprávěl strýčkovi a tetě o všem, co viděl a zažil. Jejich dům mu teď po „zakázaném městě“ připadal obzvlášť pěkný a čistý.

2. Na lanovce „Velká loupež diamantů! Šperky v hodnotě 1.000.000 hong­ kongských dolarů zmizely! Hlídač zastřelen! Poplašné zařízení nespuštěno! Nezůstaly žádné stopy!“ Pan Lim přečetl manželce novinové titulky a potom jí vyprávěl obsah celého článku. Bylo vykradeno exklusivní klenotnictví na Nathanově třídě a majitel teď nabízí odměnu za jakoukoli informaci. Zloději nezanechali žádné stopy. Chlapci si ve škole o loupeži povídali, ale brzy zase na všechno zapomněli.. Odpoledne mluvil na křesťanském setkání pan Wong, jejich starý známý. „Kdo z vás dnes ráno snídal?“ zeptal se. Přihlásili se všichni. „Kdo z vás včera večeřel?“ Opět se zdvihly všechny ruce. „Jak by vám bylo, kdybyste celý den nic nejedli?“ „Měli bychom hlad,“ řekli někteří a jiní zase: „Byli bychom slabí.“ „Dobrá. A teď, kdo z vás četl dnes ráno Bibli?“ Tentokrát se zvedlo jen několik málo rukou. „Jak myslíte, že se teď cítí vaše duše? Ta také potřebuje každý den jíst, stejně jako vaše tělo. Není to tak?“

56

Než domluvil, chlapci si uvědomili, jak je důležité, aby si každý den četli v Bibli. Pan Wong říkal, že je potřeba, .aby se stali silnými křesťany v tomto nekřesťanském světě. Ten večer doma pan Lim zapnul rádio, aby se dověděl něco nového o krádeži šperků. Policie však dosud neobjevila žádné stopy. Domnívala se, že loupež je dílem nějakého gangu. Na parkovišti poblíž přívozu Star našli stát ukradené auto - a to bylo všechno. Den na to byla sobota. Kim s Tingem si naplánovali výlet lanovkou na Victoriin štít. Z trajektové lodi viděli dva vozy lanové dráhy, které se plazily nahoru a dolů po strmém svahu kopce jako dvě bledězelené housenky. Když jejich loď přistála na hongkongské straně, zamiřiíi na malé upravené nádraží. Po chvilce čekání k nim klouzavě přijel po kolejích jeden zelený vůz. Nastoupili a usadili se na dřevěných sedadlech vzadu, odkud měli pěkný výhled velkým zadním oknem. Pohli se z nástupiště. Po obou stranách byly velké budovy a zahrady. Vůz zastavoval v místech, kde se pod trasou lanovky protínaly hlavní silnice ostrova. Pak začal prudce stoupat, a když chlapci vyhlédli bočními okny, zdálo se jim, jako by se telegrafní tyče, budovy i stromy nakláněly v ostrém úhlu dopředu. Otočili se, aby se mohli dívat zadním oknem, a pozorovali stále větší část přístavu, který se objevoval za klesající krajinou kolem. V půli cesty se setkali s druhým vozem, jedoucím dolů. Nahoře se Kim s Tingem protáhli davem, který vystupoval z lanovky, a spěchali na speciálně vybudovanou terasu, odkud viděli Hongkong a Kowloon z ptačí perspektivy. Bílé vysoké obytné domy a ostatní mrakodrapy vypadaly malé jako hračky a ostře kontrastovaly s modrou vodou přístavu. Drobounké přívozy jezdily sem a tam do Kowloonu. Celý přístav byl posetý loděmi připoutanými k bójím. Lví skala, na ktere se odehrálo jejich první společné dobrodružství, vytvářela velkolepou dominantu krásného města.

57

„Pôjd , Kime, zavolal Ting. „Projdeme Lugardovu silnici. Díval jsem se na mapu a tahle silnice vede přímo okolo vrcholu. Vsadím se, že na západě uvidíme ostrov Cheung Chao.“

3. Útržek papíru Chlapci kráčeli po úzké silničce, která se obtáčela kolem vrcholku štítu, a žvýkali burské oříšky, které si koupili dole na nádraží. Najednou se Kim zastavil a ohlédl se za sebe. Když zjistil, že nikdo není v dohledu, vytáhl z kapsy kalhot zmuchlaný útržek papíru a ukázal ho Tingovi. „Tohle jsem našel zastrčené hluboko mezi zadním sedadlem a boční stěnou lanovky, ‘ řekl. „Nemusí to vůbec nic znamenat, ale jedna věc je mi přece jenom podezřelá. Co si o tom myslíš?“ Ting se posadil na travnatý kraj silnice a rozprostřel papír na kolenou. Vypadal jako účtenka z nějakého čínského obchodu, ale když ho prozkoumal blíže, všiml si, že v pravém sloupci není žádná cena - pouze několik čínských znaků. „To je asi jen nějaká čmáranice. Dává to nějaký smysl?“ zeptal se. „Nedá se to snadno přečíst, ale vypadá to jako... Staré město... tři... “ - tady to bylo roztržené Kimovým kapesním nožem, když se snažil lístek vyrýpnout - „... dům Zjizveného... neděle 5 odpoledne,“ četl Kim pomalu. „Zaujal mě ale název obchodu.“ „Wing Sun, Ltd.“ četl Ting. „To je přece jméno toho klenotnictví, které před několika dny vykradli. Nemusí to s tím mít nic společného, ale na druhou stranu to třeba může být stopa.“ Chlapci se zvedli, pokračovali dál a přitom rozmlouvali. „Zajímalo by mě, jestli Staré město znamená zakázané město. Vzpomínáš, jak pan Yap říkal, že se tam skrývá spousta zločinců? Kdybychom tam tak mohli být zítra odpoledne, možná bychom zloděje odhalili - kdo ví?“ a Kim si toužebně povzdychl.

58

„Neměli bychom to oznámit policii?“ zeptal se Ting. „Ne, určitě by se nám vysmáli.“ „Víš co, až se vrátíme domů, zavoláme panu Yapovi,“ navrhl Kim. „Mám jeho číslo. Mohli bychom jít hned teď k nám a zatelefonovat mu.“ Opatrně složil papír a vsunul ho do kapsy. „To je škoda, že přijdeme o tenhle výlet,“ poznamenal Ting. „Těšil jsem se na něj celý týden. Ale co, máme přece volnou jízdenku, takže sem můžeme jet jindy. Dobrá, pojďme.“ Otočili se a zamířili zpátky na stanici lanovky. Nemuseli čekat dlouho a brzy klouzali z prudkého svahu dolů. Tentokrát telegrafní tyče a domy zase vypadaly, jako by se kácely dozadu. Kim stále přemýšlel o nalezené účtence. Bylo by vzrušující, kdyby skutečně znamenala stopu. Nemohl se dočkat. Ting se zaobíral jinými myšlenkami. Dnes ráno si četl oddíl z Bible, jak jim doporučoval pan Wong. Teď se snažil vzpomenout si, co ho tak oslovilo - týkalo se to „vedení“... Ano, už si vzpomíná - Ježíš nazývá své ovce jménem a vodí je. Zapůsobily na něj dvě věci - předně to, že Ježíš zná jeho jméno, a za druhé, že ho vodí. Než lanovka sjela na úpatí kopce, těšil se z toho, že Ježíš o nich ví všechno.

4. Zpátky do Kowloonu Kim s Tingem pospíchali rušnou zalidněnou ulicí k přívozu Star. Líbilo se jim, že u pokladny stačí pouze ukázat volnou jízdenku a nemusí cestu platit. Vystoupili na horní palubu, ale našli všechna přední místa obsazená. Pomalu proto přecházeli k zádi a hledali přitom dvě volná sedadla. Našli je někde uprostřed. Přístav se jim zdál nesmírně zajímavý. Nově natřená zelenošedá nákladní loď plula východním směrem, na zádi se jí třepotala vlajka, kterou chlapci neznali. Velký osobní parník kotvil u nového stanoviště Oceán Terminál. Hrstka malých džunek se tiskla k boku

59

lodi, která právě dorazila a byla přivázaná u bóje. Jakmile připluli ke kowloonskému břehu, protlačili se chlapci mezi ostatními spěchajícími cestujícími ven a hrnuli se k čekajícím autobusům. Místo, aby vylezli nahoru jako obvykle, nastoupili a vklouzli na sedadla hned u dveří. Za chvilku byl autobus nacpaný k prasknutí a spousta lidí musela stát. Ting letmo pohlédl na protější sedačku a povšiml si muže, který se díval z okna. Když se otočil směrem k Tingovi a spatřil chlapce, jak na něj upřeně hledí, zamračil se a rychle se zas obrátil. Autobus zastavil. Když se pak zase rozjel, lidé se posunuli a zakryli Tingovi výhled. Znovu zaznělo zvukové znamení, cestující vystupovali a nastupovali, a když se Ting opět podíval tím směrem, seděl proti němu už někdo úplně jiný. Na tom muži bylo něco zvláštního, co upoutalo Tingovu pozornost. Co to jen bylo? Náhle se mu rozbřesklo: měl na hlavě klobouk stažený k jedné straně. Proč nosí v takovém vedru klobouk? Na své zastávce Ting s Kimem téměř vypadli z autobusu a zakrátko byli u Kima doma. Strýček nebyl doma a teta se divila, že jdou tak brzo. „Vrátili jsme se dřív, než jsme plánovali,“ vysvětloval rychle Kim, „protože musíme zatelefonovat panu Yapovi.“ Vytočili číslo a na druhém konci se ozvalo vyzvánění. Copak nikdo není doma? Nakonec sluchátko zvedla paná Yapová a sdělila jim, že manžel někam odešel. „Kdy se vrátí?“ ptal se Kim. „Už by to nemělo dlouho trvat,“ řekla. „Šel na fotbal na hřiště v Hraniční ulici.“ „Výborně, snad ho tam ještě zastihneme. Mockrát děkujeme.“ Chlapci se rozběhli k fotbalovému hřišti, které nebylo daleko. Zápas právě skončil a diváci proudili ven. Pana Yapa uviděli, zrovna když scházel ze schodů. Překvapilo ho, že tam chlapce potkal, a když uslyšel, co mu přišli říct, byl překvapen ještě více. Pozorně si prohlédl pomačkanou účtenku a vyslechl, co mu chlapci o překot vykládali, že se podle nich mohlo přihodit. 60

5. Na policii „Musíme si to promyslet,“ řekl pan Yap. „Nezdá se mi, že by někdo ukryl něco takového na místě, kde to mohl kdokoli objevit.“ „Ale já jsem to našel úplnou náhodou!“ zvolal Kim. „Otáčeli jsme se na zadním sedadle lanovky, abychom viděli dozadu. Prsty jsem svíral opěradlo, když jsem najednou něco nahmatal. Byl to kousek dřeva zaklíněný mezi opěradlo a stěnu lanovky. Dřívko bylo uvolněné, a tak jsem ho vytáhl. Potom jsem si všiml srolovaného papírku a byl jsem zvědavý, co to je. Byl nacpaný úplně dolů, takže jsem ho zkusil odtamtud dostat kapesním nožem. Proto je tak potrhaný.“ „Hm... v každém případě je podezřelé, že to je napsáno na účtence od Wing Suna. Co bychom teď nejspíš měli udělat? Asi s tím zajít na policii,“ řekl pan Yap. „Pojďte se mnou, řeknu o tom ženě a můžeme od náš také hned zatelefonovat.“ Opatrně papír složil a strčil si ho do náprsní tašky. Vyšli z parku na ulici a nastoupili do prvního autobusu. Pan Yap si koupil jízdenku a chystal se zaplatit i za chlapce. Ti ale vytáhli své zvláštní průkazy, takže nemusel platit nic. Jen co dorazili domů, prohovořil celou záležitost s manželkou. Myslela si totéž, co on: měli by okamžitě informovat policii. Dříve, než vytočil číslo, spolu s chlapci se společně pomodlili a prosili Boha o Jeho vedení. Ting si tak znovu připomněl verš, který ráno četl. Když pana Yapa spojili s policistou, který měl zrovna službu, řekl mu: „Máme tu něco, co by vás mohlo zajímat. Mohlo by to být vodítko k loupeži u Wing Suna.“ „Opravdu?“ zazněl. poněkud strohý hlas na druhém konci. „Kolem toho případu máme desítky telefonátů, ale nemají žádný význam. Většinou je to jen ztráta času... Takže o co jde?“ „Nemusí to být vůbec nic,“ odpověděl pan Yap, „a nechci vás zbytečně obtěžovat. Dnes odpoledne našli dva chlapci od nás ze školy v lanovce složenou a pečlivě schovanou účtenku od Wing 61

Suna. Jsou na ní napsané nějaké zvláštní údaje. Jestli to pro vás není zajímavé, tak to zase zahodíme.“ „Ne, to nedělejte,“ řekl muž ostře. „Přijďte nám to sem ukázat. Jak jste říkal, že se jmenujete?“ „Michael Yap. Hned přijdu a vezmu chlapce s sebou.“ Vzali si taxík a dojeli na policejní stanici. V kanceláři znovu pověděli svůj příběh. „Mohlo by to být užitečné,“ připustil policista. „Spojím se s ústředím. Počkejte, prosím, venku.“ O několik minut později vyšel z kanceláře a všichni nastoupili do policejního vozu a vyrazili do sobotního odpoledního provozu. Na ústředí všechno vyprávěli ještě jednou. Pomačkaná účtenka byla pečlivě prozkoumána a chlapci museli odpovídat na spoustu otázek. „Zavolám sem jednoho z našich lidí, který zná dobře podsvětí,“ řekl nakonec jeden policista. „Mohl by nám leccos vyjasnit.“ Za okamžik se objevil ostražitě vypadající Číňan v civilu. Policista mu ukázal účtenku a řekl její historii, což muže velmi zaujalo. „Jsme přesvědčeni, že jeden z pachatelů loupeže byl Wing Sunův zaměstnanec. Udělal velkou chybu, že použil tu účtenku. Mimochodem, ti chlapci jsou opravdu bystří, že si všimli názvu obchodu na tom papírku.“ „Staré město“ bručel si muž, „to bude určitě zakázané město.“ „Tři... škoda, že je to tu roztržené, Zjizvený... Pošlu své lidi, aby se podívali do kartotéky, jestli máme v záznamu někoho s nápadnou jizvou nebo někoho s takovou přezdívkou. Mohl by to být klíč. Ano,“ řekl nakonec, „myslím, že to je důležité. Mockrát vám děkuji, že jste sem ten lístek donesli. Pokud něco zjistíme, dáme vám vědět.“ „Jé... to je ale vzrůšo!“ zajiskřily Kimovi nadšením oči, když opustili stanici a vraceli se domů na večeři.

62

6. Rozruch za hradbami Policisté se rychle dali do práce. Pečlivě prohlíželi kartotéky, zkoumali metody různých zločinců a porovnávali^ fotografie. Z kartotéčních karet na ně hleděly všechny možné obličeje - mladé, staré, některé vypadaly zle, jiné nevinně. Mezi nimi se^ zřejmě nacházel muž, kterého hledali, měl v podsvětí přezdívku a pravděpodobně jizvu na obličeji. Výběr se brzy zúžil na tři nebo čtyři muže. Jeden z nich byl ale právě ve vězení, takže v tom nemohl mít prsty. Na policii byli neustále predvolávaní a vyslýchám informátoři. Do zítřejšího odpoledne nutně potřebovali získat nějaké vodítko. Až do nedělního rána přicházely informace z různých zdrojů. Pak se policisté přestrojili do civilního oblečení dělníků a žebráků aby tak nepozorovaně pronikli do starého města. Příliv uniformovaných mužů by v té oblasti totiž okamžitě vzbudil podezření. Jeden po druhém se ukrývali v temných uličkách, odkud hlídali určitý dům. Síť se začínala stahovat. Mezitím šli Kim s Tingem do kostela ná nedělní školu, ale skoro vůbec se nedokázali soustředit. Museli stále myslet na to, co asi zrovna dělá policie, a i učitelka poznala, že jsou nějak roztržití.

Přemýšlela, co se jim asi honí hlavou. Z domova potom Kim zavolal panu Yapovi, zda není něco nového. Policie se však zatím neozvala. „Nemohl byste nás vzít dnes odpoledne zase na návštěvu té

nedělní školy, pane Yape?“ zeptal se Kim. „Kterou školu máš na mysli?“ chtěl vědět pan Yap. „Copak jste v nedělní škole nebyli ráno?“ „Já myslím tu v zakázaném městě, co ji vede ta šedovlasá misionářka,“ řekl Kim. „Nu, mohli bychom tam zajít, ale pochybuji, že to bude zrovna v místě policejního zásahu.“ „Můžu teda zavolat Tingovi a říct mu, aby šel s námi?“ zeptal se Kim. Pan Yap souhlasil - dobře věděl, jak jsou oba chlapci napnutí. Po obědě se všichni tři sešli na třídě Prince Edwarda a vydali se za hradby. Bylo tam stejné šero a stejný zápach, jaký si pamatovali

63

ze své první návštěvy. Ting si dokonce všiml několika obrovských krys, které se rychle rozprchly, když se k nim přiblížili. Ting se otřásl - krysy neměl rád! „Nikdo se tu neusmívá,“ podotkl Kim. „To proto, že toto místo je plné hříchu,“ odpověděl pan Yap. „Teprve v posledních několika letech mohou do této části Kowloonu chodit obyčejní lidé. Ani policisté si sem dříve netroufali vstoupit. Lidé, kteří měli tuto oblast pod kontrolou, prohlašovali, že jsou sami sobě zákonem, a nepodřídili se ani Britům, ani vládě v Taiwanu, ani komunistické Číně. Následkem toho se zde soustředilo velké množství zločinců, kteří prchali před hongkongskou policií. Situace se natolik zhoršila, že se hongkongská vláda rozhodla použít síly a vyslala sem polipii. Teď je to tu nesrovnatelně lepší, ale jak vidíte, stále je to úděsné místo... Už jsme tady, tak se pojďme podívat za dětmi.“ Po skončení nedělní školy Kim s Tingem uprosili pana Yapa, aby se šli podívat nahoru, do posledního patra. Před cestou domů chtěli vědět, jestli se nepřihodilo něco nezvyklého. Vyhlíželi z okna, ale všude byl klid. Přešli místnost na druhou stranu a podívali se odtud. „Podívej, tamhle tou uličkou přicházejí dva policisti,“ zašeptal Kim. „Vidím,“ řekl Ting, „a zastavili se u protějšího domu.“ Potom policisté zaklepali na dveře a žádali, aby byli vpuštěni dovnitř. Dveře zůstaly zavřené. Pomalu se kolem domu začal shromažďovat dav lidí, zvědavých, co se bude dít. Ve druhém patře domu se bezhlučně otevřelo okno. Chlapci nahoře si toho okamžitě všimli. Ale jeden z přihlížejících byl ještě rychlejší. Zvoláním upozornil oba policisty, takže stačili uskočit dřív, než se kulka zavrtala do dlažby u jejich nohou. V odpověď zazněl zezdola výstřel civilně oblečeného muže. Kulka rozbila okno a sklo se vysypalo ve spršce drobných střepů. V momentě se jakoby odnikud vyrojila spousta dalších nenápadně oblečených mužů. Několik jich vyrazilo dveře a vběhli dovnitř, zatímco další hlídali vchod. Siréna policejního vozu , který stál na okraji zakázaného města, se

64

rozječela. Za chvilku vyšli policisté z domu a vedli tři muže, jednoho z nich raněného. Skupinu následoval policista, který nesl jakýsi pytel. Zatčené odvedli na místo, kde čekalo policejní auto, vtlačili je dovnitř a auto se rozjelo plnou rychlostí a s rozsvícenými světly. Několik policistů zůstalo, aby hlídali dům a zabránili zvědavcům do něj vstupovat. Ting a Kim byli nadšení. Viděli celou akci na vlastní oči!

7. Úspěch Toho večera zazvonil u Limů telefon. Byl to pan Yap. Ptal se, zda by Kim s Tingem mohli přijít k němu domů. Má pro ně něco, o čem nechce mluvit do telefonu. Kim zavolal Tingovi a zanedlouho se oba sešli u pana Yapa. „Chvilku po tom, co jsem se dnes odpoledne vrátil domů,“ řekl, „mi volal policejní inspektor a požádal mě, abych se u nich zastavil. Z té odpolední akce má opravdu radost.“ „A našli ty diamanty?“ vyhrkl Ting. „Ano. Domnívají se, že našli všechno, což je skvělé. A ještě k tomu objevili množství jiných cenných věcí, které byly ukradeny v průběhu několika posledních týdnů. Všechno to bylo v pytli, který jste viděli, jak ho vynášeli z domu.“ Pak pokračoval: „Policie si myslí, že ke gangu patří ještě další členové, kteří jsou zatím na svobodě. Proto nechce, aby se v novinách objevila jakákoli zmínka o vaší zásluze na zachycení tak důležité stopy. Mohlo by to být pro vás nebezpečné. Inspektor mě ale požádal, abych vás zítra odpoledne po vyučování přivedl na policejní stanici.“ Toho večera před spaním si Kim ještě četl v knížce modliteb, kterou dostal od tety. Potom poděkoval Bohu, že o ně pečoval celý ten vzrušující den. Také se modlil za všechny smutné a zachmuřené lidi, které viděl v zakázaném městě, a za misionáře, kteří tam dětem zvěstovali Pána Ježíše.

65

Pondělní noviny přinesly zprávu o policejní razii v domě v zakázaném městě i fotografie čtyř zatčených mužů. Policie sdělila pouze to, že dostala tip, který ji dovedl k úspěšnému zásahu. Ředitel společnosti Wing Sun Ltd. v rozhovoru řekl, že odměna bude vyplacena. Policii se dostalo uznání za to, že případ tak rychle vyřešila, a tím se zdála být celá záležitost uzavřena. Jakmile Ting uviděl v novinách snímky zadržených mužů, připadal mu jeden z nich povědomý. Jeho obličej už někde předtím určitě viděl. V tom si vzpomněl na muže v autobuse, který se tvářil tak zle - s tím kloboukem na hlavě. Ano, to byl on! Takže jeden z gangsterů cestoval stejným autobusem jako oni... Taková shoda okolností! Po přečtení článku zjistil, že se jednalo o Zjizveného. Ve škole to hned pověděl Kimovi, a když se s panem Yapem dostavili na policejní stanici, také inspektorovi. „Ti vaši chlapci jsou opravdu všímaví,“ poznamenal policista. „Jeden si všiml jména na účtence a druhý Zjizveného v autobuse. Zřejmě se zrovna vracel z výletu lanovkou, kde hledal vzkaz. Není divu, že vypadal tak rozzlobeně - vzkaz nenašel a neměl potuchy, co mají jeho kumpáni za lubem. Dobře, že náš detektiv znal jeho skrýš. Byl dopaden s ostatními, i když na jiném místě. Jak jsem již řekl panu Yapovi,“ pokračoval, „zamlčel jsem před veřejností úlohu, kterou jste v případu sehráli vy dva. Ostatní členové gangu jsou všeho schopní zločinci a mohli by vás ohrožovat. Poskytli jsme však vaše jména řediteli obchodu Wing Sun a jeho majitel, pan Wing, by se s vámi rád setkal. Proto vás teď zavezeme k němu domů. Nejdříve ale zatelefonujeme vašim rodičům, aby neměli starost. Mohl byste to, prosím, zařídit vy, pane Yape?“ Pak se zvedl a vyzval chlapce: „Pojďte zatím do mého vozu. Pojedeme na trajekt, kterým se dostaneme k panu Wingovi.“

66

8. Báječná odměna Velký policejní vůz projížděl hustým provozem. Jeho motor jemně předl, když čekal na zelenou nebo jel za pomalým autobusem. Nebyla zrovna nejvhodnější doba na cestování napříč přístavem, protože se právě tisíce lidí vracely domů z práce. Do mohutného automobilového trajektu zajížděla auta, nákladní vozy a motocykly. Ting s Kimem následovali dospělé muže, kteří vystoupili z vozu a šli na prostornou zasklenou horní palubu. Její dřevěná sedadla se rychle zaplňovala cestujícími. Jízda trvala trochu déle než osobním přívozem, ale chlapcům to nevadilo. Na hongkongské straně se jejich vůz vyšplhal k průsmyku Magazíne a potom se stočil doprava po Peak Road. Nakonec se dostali ke krásnému kamennému domu, obrácenému průčelím k Jihočínskému moři. Něco tak nádherného Kim ani Ting nikdy předtím neviděli. Trochu rozpačitě vstoupili do elegantně zařízeného obývacího pokoje. „Pane Wingu, to jsou ti dva chlapci, co odvedli tak skvělou detektivní práci,“ řekl inspektor. „Jmenují se Lim Kim-seng a See Ting. To je pan Yap, jejich učitel, kterému přinesli onen důležitý kousek papíru. Mám za to, že jim chcete něco říci.“ „Ano, inspektore, chci,“ odvětil pan Wing. „Děkuji vám, že jste je sem přivedl. Kime a Tingu, jsem vám hluboce vděčný a přiznávám, že mě překvapuje váš věk. Mám radost, že se dnes najdou mladí lidé, kteří jsou ochotni pomáhat druhým. Slyšel jsem, že oba rádi cestujete. Proto jsem vám zaplatil tři okružní letenky do Bangkoku, Kuala Lumpuru a Singapuru a uhradím účty za hotel a všechny ostatní cestovní výdaje. Dvě letenky jsou pro vás a třetí je pro osobu, která vás bude doprovázet, ať už zde pro pana Yapa nebo některého z vašich rodičů, to záleží na vás. Letenky nejsou časově omezené, takže můžete cestovat, kdy budete chtít. Samotná cesta trvá dva týdny. Myslím, že uvítáte změnu o nadcházejících letních prázdninách. Tady je máte - jedna pro tebe, Tingu, druhá pro Kima a třetí je navíc.“ „Ach, pane Wingu, to je úžasné!“ zalapal po dechu Ting.

67

„Děkujeme, děkujeme, to byl vážně bezvadný nápad!“ zvolal Kim. „Ve srovnání s jedním milionem dolarů, které jste mi pomohli získat zpátky, to je maličkost. Ale mimo svou rodinu se o tom raději nikde nezmiňujte - řekněte jen, že vám cestu zařídil nějaký bohatý přítel. Je to tak v pořádku, inspektore?“ „Ano, v pořádku, pane Wingu. Ale chlapci, myslím, že už bychom měli jít. Pan Wing má jistě dost práce.“ „Děkujeme vám, pane Wingu,“ poděkovali chlapci ještě jednou a podali si s ním před odchodem ruce. To je snad příliš krásné, než aby to byla pravda, mysleli si, když nastupovali opět do nablýska­ ného policejního auta a sjížděli dolů z kopce. Zatímco vůz projížděl hongkongským přístavem, chlapci si vzrušeně povídali. Měli před sebou nádherné prázdniny! Příhoda v zakázaném městě jim otevřela bránu k novému dobrodužství.

68

Malajské dobrodružství 1. Cesta letadlem Ve velkém nadzvukovém letadle Thajských aerolinií sledovali tři pasažéři se zájmem všechno, co se uvnitř dělo. Kim a Ting se vydávali na svou dvoutýdenní okružní cestu jihovýchodní Asií. Cestoval s nimi pan Yap. Ani Kimův strýček, ani Tingovi rodiče nemohli právě teď odjet, takže pan Yap, který měl v Malajsii příbuzné, rád souhlasil, že je bude doprovázet. Kluci letadlem letěli poprvé, a tak pro ně bylo všechno nové a napínavé. Prozkoumali obsah sáčku připevněného na zadní straně sedadla před nimi, podívali se na mapu, otevřeli malé ventilátorky. Vyzkoušeli tlačítka na opěradlech svých sedadel, kterými se křesla nastavovala do různých poloh. Vyhlíželi z kulatého okénka a hledali starého pana Lima, paní Limovou a Tingovy rodiče. Ale v davu na vyhlídkové terase letiště Kai Tak je nemohli rozeznat. Když si všimli, že si ostatní cestující připevňují bezpečnostní pásy, připnuli si je také. Pak si všimli nade dveřmi, oddělujícími první a druhou třídu, rozsvíceného nápisu: NEKUŘTE. PŘIPEVNĚTE SI BEZPEČNOSTNÍ PÁSY. „lak se cítíš, Tingu?“ zeptal se Kim, když zaburácely silné motory. Skvěle A ty?“ „No, myslím, že mi bude lip, až budeme ve vzduchu, odpověděl Kim trochu stísněně. Uličkou procházela letuška a nabízela bonbony. „Letíte poprvé?“ zeptala se chlapců s úsměvem. „Ano,“ řekl Kim. „Poprvé.“ „Ale necestujete sami, že ne?“ vyptávala se dál. ,,Ne. Letí s námi pan Yap. Sedí za námi u okénka.“ Dala každému bonbon navíc a pokračovala dál. „Je hodná, viď?“ řekl Ting. „A líbí se mi ta její světle fialová

uniforma.“ 69

„Podívej, už se rozjíždíme!“ zvolal Kim. „Měl jsi pravdu, poletíme přes přístav“ Vyhlídková terasa se pod nimi neustále zmenšovala. Letadlo se chvělo, jak nabíralo rychlost. Dunělo po ranveji rychleji a rychleji, náhle se vzneslo a dole pod nimi se objevila zelenomodrá voda přístavu. Byli ve vzduchu. Přímo, jako šíp, stoupalo letadlo vzhůru a krásný Hongkong klesal níž a níž, hluboko dolů. Téměř okamžitě se ve dveřích objevila jiná letuška, aby předvedla cestujícím, jak se používá nafukovací záchranná vesta pro případ, že by se letadlo zřítilo do moře. Potom zablikal a zhasl světelný nápis. Lidé si rozepli pásy a uvolnili se. Ting seděl u okénka a hlásil, co vidí - drobné lodě a ještě menší džunky. V uličce se opět objevila letuška a ukázala cestujícím, jak mají z opěradel před sebou vytáhnout malé stolky. Potom přinesla podnosy s jídlem. Maso, které dostali, chlapcům velmi chutnalo, i když jim používání nože a vidličky působilo potíže. Z domova byli totiž zvyklí na dřevěné hůlky. „Ty nože a vidličky jsou ale nešikovné, viď?“ poznamenal Ting. „Ale ještě, že je máme, abychom mohli krájet tyhle velké kusy kuřete. Takhle připravené kuře jsem ještě nikdy neměl.“ „Právě letíme nad jižním Vietnamem,“ ozval se z reproduktoru jasný hlas. Hluboko pod nimi spatřil Ting pevninu, což byla po nekonečném modrém oceánu změna. Zelená rýžová pole a džungli lemovaly zlaté pláže. Kim zahlédl nějaká letadla letící severně od nich - možná že americká, která sledovala Vietnam. Znovu se ozvalo hlášení: „Vážení cestující! Nyní letíme nad Laosem. Za okamžik pod sebou uvidíte širokou řeku, která se v nížině vine jako had. To je Mekong. Až ji přeletíme, ocitneme se nad Thajskem.“ První úsek letu tedy budou mít brzy za sebou. „Nemohu pořád uvěřit, že jsme skutečně tady. Koho by napadlo, že díky nějaké staré účtence, kterou jsem našel nacpanou v lanovce v Hongkongu, budeme mít takovéhle prázdniny,“ řekl spokojeně Kim.

70

„Hele, Kime,“ zvolal Ting, „podívej se na ta pole a zavlažovací kanály pod námi! Vypadají jako nějaká velká dětská skládanka,

viď?“ Zezadu se k nim naklonil pan Yap. „Měli byste si pomalu připravit věci, kluci. Letadlo letí na čas, a tak budeme za chvilku v Bangkoku.“ „Dobře, pane Yape, připravíme se,“ odpověděli. Letuška opět rozdala bonbony a cestující si připnuli bezpečnostní pásy. Země se zdvihla proti nim. Klesali dolů, do Bangkoku.

2. Plovoucí trh Nazítří časně ráno vstoupil pan Yap spojovacími dveřmi do pokoje, kde Ting a Kim stále ještě tvrdě spali. „Vstávejte, kluci,“ budil je a třásl nejprve jedním a pak druhým. „Jestli se chcete jet podívat na plovoucí trh, musíme být za deset

minut dole.“ Kim se vybatolil první, za ním Ting. Mytí a oblékání jim netrvalo dlouho. Za chvíli už utíkali do haly hotelu Orient, kde bydleli. Mezitím se tam už sešlo velké množství obyvatel hotelu. Všichni vypadali v tuto časnou dobu poněkud ospale. Když kráčeli k řece, uviděli v dálce řadu mnichů v dlouhých oranžových hábitech, kteří chodili od domu k domu°s žebracími miskami. Lidé jim dávali rýži a ovoce. Pan Yap chlapcům vysvětlil, že téměř všichni obyvatelé Thajska jsou budhisté a dávání jídla mnichům je součástí jejich náboženství. U mola se nalodili na velký člun, který pomalu plul po široké řece Chao Phraya až k tržišti. Na řece již byl čilý ruch: lodní taxíky, šikovně se proplétající vodou, robustní barkasy, vlekoucí na lánech nákladní prámy obtěžkané rýží, drobní obchodníci ve člunech, bárky a bárkaři všech druhů. „Vidíš támhle tu starou paní?“ zašeptal Kim Tingovi. „Má úplně černé zuby! Jinak by byla docela hezká... zvlášť, když se usměje.“

71

Nějaký cestující poblíž nich zaslechl Kimovu poznámku a vy­ světlil jim, že zuby té ženy získaly tak ošklivou barvu od žvýkání betelu. Z plovoucího trhu se vrátili zpátky na velkou řeku a vydali se ke Chrámu úsvitu, jehož věž měří přes sedmdesát šest metrů. Nedaleko odtud spatřili zvláštní velký stan, přístřeší Královského prámu, dlouhé, úzké a elegantní lodi. Její povrch byl nádherně vyřezávaný a pokrytý zlatými plátky, které se třpytily ve slunci. Příď se vypínala nad vodou jako zlatá labutí šíje. Na chlapce loď zapůsobila hlubokým dojmem. „Chtěl bych ji vidět, když pluje po vodě. To musí být nádhera, být králem!“ vzdychl Ting.

3. Čínské noviny Dopoledne ještě navštívili Chrám Nefritového Buddhy, Královský palác a další zajímavé stavby. Viděli chrámy lesknoucí se zlatými plíšky i jiné, blyštící se mozaikami z drobných úlomků třpytivého skla a barevného porcelánu, zasazených v hlíně. Bylo však dusné vedro, takže když se vrátili zpátky do hotelu, cítili se velmi unaveni. „Nechoďme už nikam, dokud se alespoň trochu neochladí,“ prosil Ting. „Řekl bych, že náš klimatizovaný pokoj je teď to nej příjemnější místo v celém Bangkoku.“ Jakmile horko polevilo, vydal se pan Yap s oběma chlapci na obhlídku obchodů. Zaujalo je, že většina obchodníků byli Číňané. Nemluvili sice stejným dialektem, který se používá v Hongkongu, ale podařilo se jim dorozumět se. Koupili si čínské noviny, a když pak dorazili zpátky do hotelu, přečetl je pan Yap od první do poslední stránky. „Na mnoha místech v Thajsku se aktivizují komunisté,“ řekl chlapcům. „Na severu, na východě i dole na jihu u malajských hranic.“ Po chvíli pokračoval: „Napadlo mě, že by mohlo být

72

zajímavé cestovat napříč Thajskem vlakem. Poznali byste tak lépe nejen krajinu, ale i jak se jí a spí ve vlaku a překročili bychom hranice do Malajska. V Balingu žijí moji příbuzní, které bych rád navštívil. Strýček se přestěhoval do Malajska před několika lety. Obchod mu tam vzkvétá. Naše návštěva by mu určitě udělala radost. Pokusím se zjistit, jak bychom se tam nejlépe dostali.“ „Ještě nikdy v životě jsem vlakem nejel, natož abych v něm spal, takže by se mi cesta vlakem líbila,“ poznamenal Ting. „Já bych chtěl zase letět letadlem,“ řekl Kim. „Létání je úžasné a navíc tam moc dobře vaří.“ „Půjdu teď ven něco zjistit,“ řekl pan Yap. Složil noviny a sešel dolů. Kim noviny hned popadl a začal si prohlížet obrázky. „Tady je fotka Číňana, kterého hledá thajská policie,“ oznamoval. I když čínskému nářečí, kterým se mluvilo v Bangkoku, moc nerozuměl, tištěné znaky byly všude stejné, takže mu čtení novin nedělalo

potíže. „Patří ke komunistickým vůdcům dole na jihu. Podívej, má takové divné ucho.“ Po chvíli se pan Yap vrátil. Dověděl se, že do Balingu se nejlépe dostanou, když poletí letadlem do Penangu a tam si vezmou taxi. Cestu letadlem měli předem zaplacenou, takže tento způsob cestování - ke Kimově velké radosti - vypadal jako nejvýhodnější. Před spaním pan Yap připomněl chlapcům, aby si přečetli několik veršů z Bible. „Dnes jste vstávali velmi brzy, a tak jste asi na čtení neměli čas. Proto byste si měli chvilku číst aspoň večer. „Dobře, pane Yape,“ řekl Ting. „Zjistil jsem, že člověk na Pána Boha v průběhu dne snadno zapomene. A přitom On pro nás tolik udělal, že?“ „Ano, udělal,“ souhlasil pan Yap s úsměvem. „Jestli jsi na to zapomněl, On ti to nemá za zlé - Jeho láska je silnější. Ale líbí se mu, když si čteme Jeho Slovo.“ I

73

4. Penang Příštího rána se vydali letadlem Malajské letecké společnosti do Penangu. Jakmile se proudové letadlo vzneslo z horka a prachu, otevřel se cestujícím nádherný pohled na Bangkok, širokou hnědou řeku Chao Phraya a záliv, do něhož se vlévala. Převážnou část cesty letěli nad vodou. Později se jim v zorném poli objevila hornatá džungle. Smaragdově zelená rýžová políčka zdobila údolí řek, které probleskovaly mezi tmavou zelení hor. Letěli nad jižním Thajskem a severní částí Malajska. Jak se přibližovali k západnímu pobřeží, hory se snižovaly, až přešly v rovinatou pláž. Spatřili tiché vody Malackého průlivu, které omývaly pobřeží. Penang je krásný a starobylý ostrov. Všichni tři se shodli na tom, že by bylo pěkné tu jeden den zůstat, než budou pokračovat dál do Balingu. V hotelu nejprve listovali turistickým průvodcem a pak se domlouvali na tom, co chtějí podniknou. „Chtěl bych se jít podívat do Chrámu hadů,“ řekl Kim. „Já bych si rád šel zaplavat,“ poznamenal Ting. „A já bych se chtěl podívat do obchodů,“ řekl pan Yap. „Musíme si čas rozplánovat tak, abychom to všechno stihli.“ Odpoledne si nejprve vzali taxi do obchodního centra. Pan Yap chtěl vybrat nějaký dárek pro manželku a chlapci se nakonec také rozhodli koupit pár maličkostí. Druhý den ráno se nejdříve vydali lanovkou na Peak - to jim připomnělo Hongkong. Když byli zase dole, nechali se odvézt taxíkem do tiché zátoky poblíž nového hotelu, kde se vykoupali. „Není studená?“ ptal se Kim na samém okraji vody a mhouřil oči proti slunci. Ting se vrhl do vody po hlavě a chytil Kima pevně za kotníky. Trochu ho tím vylekal a rozzlobil. Zapomněl totiž, že Kim neumí pořádně plavat. Ale brzy mu bylo odpuštěno a oba si potom užívali koupání až do oběda. „Co kdybychom si vyjeli na okružní jízdu kolem ostrova a cestou navštívili Chrám hadů?“ nadhodil pan Yap. 74

Ting ospale řekl: „To plavání mě utahalo. Nemohli bychom si napřed trochu zdřímnout?“ „Raději ano. Jinak z výletu nebudete mít nic. Teď je na cestování stejně příliš horko.“ Jen co se ochladilo, vydali se taxíkem po točité silnici kolem ostrova. Konečně dorazili ke starobylému Chrámu hadů a začali, stoupat po popraskaných kamenných schodech, vedoucích

ke vchodu. „Jé, podívejte! Kolem toho keře je obtočený had!“ vykřikl Kim. „Vidíte, jak je tam přitisknutý? Ani se nehne! A jak je krásně žlutě a zeleně zbarvený!“ „Tamhle vzadu na zemi je svinutý další! A vidíš to mládě stočené na listu?“ V tom se k nim tiše přiblížil mnich z chrámu s talířkem v ruce, na kterém ležel velký červený květ ibišku. Mnich jej podržel tak, aby mohli spatřit na hebkém okvětním lístku ležet bez hnutí drobounkého, světle zeleného hada. „Podívejte se na něj zblízka,“ vyzval je mnich. „Viděli jste už někdy dvouhlavého hada? Tenhle se narodil před několika dny.“ Opravdu! Z malého tělíčka vidlicovitě vyrůstaly dvě hlavy! „To vypadá ale divně!“ zvolal Kim. „Jsou tihle hadi jedovatí?“ vyptával se pan Yap. „Ano, jsou,“ odpověděl mnich. „Jsou to zmije. Kouř z kadidla je ale uspává, a tak vás neuštknou.“ Panu Yapovi se ulevilo, když odtamtud odcházeli. Do pohan­ ských chrámů chodil nerad, zvlášť, když byly plné hadů. Samotné by tam chlapce určitě nepustil.

5. Do Balingu „Jak to, že je tenhle trajekt skoro prázdný?“ volal Kim, když se naloďovali před prvním úsekem jejich cesty z ostrova Penang 75

na malajskou pevninu. „Kde jsou všichni? To je rozdíl proti Hongkongu, co?“ „Nežije tady tolik lidí,“ vysvětloval pan Yap. „A Penang je od Butterworthu dál, než Hongkong od Kowloonu. Nezapomínej taky, že tenhle trajekt je větší, než přívozy v Hongkongu.“ Po chvíli zavolal Kim z přídě: „Už se blížíme se ke druhému břehu. Asi bychom měli nastoupit do taxíku.“ Pak už projížděli Butterworthem a napojili se na dálnici. Baling byl vzdálen necelých šedesát mil od Penangu, a tak cesta netrvala dlouho. Jeli po dobré silnici, která vedla mezi rýžovými poli. Kim znal rýžová pole z domova, z provincie Kwantung v komunistické Číně, ale tato zde byla menší, hustší, lemovaná a místy porostlá nádherně vysokými palmami. „Pane Yape, všiml jste si, že rýže na polích už žloutne a dozrává? Tamhle se třepotají kousky hadříků, aby odehnaly ptáky, a tamhle se zase ve větru kolébají strašáci,“ říkal Kim. „Ano, všiml jsem si.“ „No, jen se podívejte na ta pole kolem nás. Jsou plná vody a ženy už rozsévají novou setbu. Můžete mi to vysvětlit?“ „Jé,“ přerušil je Ting, „podívejte se na záhonky sazeniček, jakou mají krásnou světle zelenou barvu, tak jasnou a čistou. Některé záhonky mají kolem sebe plastikovou zástěnu. Asi je má chránit proti větru.“ „Každá země je jiná,“ poznamenal pan Yap na Kimovu otázku. „V Malajsku je po celý rok hodně dešťů, proto nezáleží na tom, kdy se rýže zasévá. A protože je tu pořád horko, rychle dozrává. Vypadá to opravdu moc hezky.“ V Tawaru museli na sluncem zalité hlavní silnici zpomalit a také se tam zastavili u občerstvení, aby se napili něčeho studeného. Do Balingu zbývalo už jen dvanáct mil. Když vyjeli z Tawaru, výhled se jim změnil. Rýžová pole vystřídaly stinné, chladné, na míle se táhnoucí kaučukovníkové plantáže. Náhle se objevily příkré vápencové skály s trsy stromů na vrcholcích. Daleko vzadu se na horách a pohořích rozprostírala džungle.

76

„Kde tahle silnice končí, pane Yape?“ chtěl vědět Ting. „VBalingu?“ „Ne, myslím, že pokračuje dál, možná až do Thajska. Zeptám se řidiče. Pane řidiči, vede tahle silnice přes hranice do Thajska?“ „Ano, pane,“ odpověděl řidič, „ale tak daleko s vámi nepojedu. Je to nebezpečné.“ „Jak to myslíte - nebezpečné? Silnice se zdá být velmi dobrá,“ podivil se pan Yap. „To ano, silnice je pěkná - i na thajské straně. Jenže v té oblasti jsou komunistické teroristické skupiny. Někdy se přiblíží až k dál­ nici, ale většinou se zdržují v džungli.“ „Už jenom dvě míle do Balingu,“ poznamenal Ting. „Všiml jsem si čísla na milníku, který jsme právě minuli.“ „To je fajn! Už se těším na malajské město,“ řekl Kim, „i když ze setkání s vaším strýčkem a jeho rodinou mám trochu trému, pane Yape...“ „Tak už jsme tady,“ oznámil taxikář. „Kde vás mám vysadit?“ „Na Hlavní ulici, číslo dvě stě deset. To najdeme snadno,“ odpověděl pan Yap. Nad hlavní silnicí se klenuly větve mohutných listnatých stromů a zastiňovaly ji před pálícím sluncem. Parkovaly pod nimi osobní i nákladní automobily. Ke kmeni jednoho stromu se tiskla malá svatyňka s červenou střechou, ohořelé vonné tyčinky vyčnívaly z nádobky před vysokou dřevěnou tabulkou s nápisem v čínských znacích. Někdo tu dnes ráno zřejmě obětoval bůžkům. Ukázalo se, že číslo 210 je obchod se smíšeným zbožím, plný polic a skříní, které se prohýbaly pod ohromným množstvím věcí. Jakmile taxi zastavilo, vyšel z domu statný muž, Číňan, oblečený do trička a volných, černých kalhot a přivítal je. Byl to strýček pana Yapa. Jmenoval se Tang. „Pojďte dál! Pojďte dál!“ volal. „To jsem rád, že konečně vidím syna své sestry!“

78

6. Návštěva Balingu Druhý den ráno se Kim s Tingem těžko soustředili na čtení Bible, protože kolem bylo příliš mnoho lidí. Rozhodli se tedy, že sejdou dolů do obchodu. Potkali se tam s panem Yapem, který také hledal klidnější místo. Při snídani hovořili o svých plánech na tento den, který chtěli strávit v Balingu. Další den měli letět do Kuala Lumpuru. Baling bylo pouze venkovské město, kde nebylo nic zvláštního k vidění. Společnost jim měl dnes dělat Boon-bee, vnuk pana Tanga. Obloha ztěžkla mraky, ale řekli si, že se později jistě vyjasní a bude pěkný slunečný den. „Co kdybychom si vzali taxíka a vyjeli si do Krohu, odkud je pěkný výhled na jižní Thajsko?“ nadhodil pan Yap. „Kroh je poslední malajské město před hranicemi.“ „Dobře. Můžeme také jet nahoru po silnici podél řeky, kde jsme se ráno koupali,“ řekl Ting. „Možná uvidíme i nějaké opice! Je to tu úplně jiné než v Hongkongu, samá džungle a divočina. Vezmeme si s sebou praženou kukuřici a uděláme si piknik.“ Po snídani Boon-bee zavolal taxi, do kterého se všichni čtyři namačkali. Silnice ubíhala většinu cesty podél řeky mezi gumovníkovými plantážemi. Kroh, malé hraniční městečko, posazené na horském svahu, bylo vzdáleno osm mil. Stála tu malajská celnice a závora přes silnici zabraňovala vozidlům vjíždět na „území nikoho“ mezi malajskou a thajskou hranicí. Dali si tu něco k pití a potom se obrátili zpět do Balingu, vzhůru po silnici, kde byl stín a pěkně foukal vítr. Dostali se přímo doprostřed vysokých hor, které se tyčily po obou stranách. Náhle se začaly stahovat mraky. Úzkým údolím zadul vítr. Do listů začaly pleskat dešťové kapky a brzy lilo jako z konve. „Raději se vrátíme domů,“ řekl pan Yap. „Na piknik začíná být příliš mokro.“ Řidič jel pomalu a hledal vhodné místo na otočení, protože cesta byla úzká. Po dlouhé době se dostali do otevřeného úseku, kde se mu podařilo obrátit vůz a pokračovat opačným směrem. 79

„No co byste tomu řekli - přestalo pršet!“ zvolal Ting, když ujeli asi míli zpátky. „Dokonce vidím kousek modré oblohy.“ „Takhle to u nás chodí,“ řekl Boon-bee. „V jednu chvilku je průtrž mračen a hned zase svítí sluníčko. Podívejte, kolik je v řece vody.“ V tu chvíli uviděl Ting nahoře na stromě opici. „Zastavte! Vidíte tu opici tamhle na větvi?“ zvolal. Řidič zpomalil a zastavil. Po několika silných větvích bezstarostně poskakovala dokonce celá tlupa opic. Chlapci se vyhrnuli z auta, aby si je prohlédli. Jedné z opic se drželo malinké mládě. „To je ale roztomilé mláďátko!“ zvolal Kim. „Chtěl bych mít takové doma.“ Po chvilce opice odskákaly. Povykovaly přitom a hašteřily se mezi sebou. Z auta se ozval pan Yap: „Chcete se najíst tady, nebo raději ještě o kus dál?“ Když se vraceli k vozu, vyrazilo prudce ze zatáčky malé nákladní auto. V kabině seděli dva muži. Silnice byla příliš úzká, aby mohli projet, a navíc jeli příliš rychle. Nákladní auto se snažilo taxíku vyhnout, ale nešlo to. Ozvalo se kvílení pneumatik a vzápětí ošklivý náraz. Náklaďák narazil do boku taxíku a pak smykem vyletěl z vozovky. Zaryl se mezi stromy a keře. Ting, Kim a Boon-bee utíkali k autu, ze kterého rychle vyskočil taxikář, aby obhlédl škodu. Z okénka vykoukl otřesený pan Yap, aby zjistil, co se vlastně stalo. „Jste v pořádku, pane Yape?“ ptal se Kim vylekaně. „Myslím, že ano,“ odpověděl. „Ani jsem ten náklaďák neviděl přijíždět. Co se s ním stalo? Není někdo zraněn?“ Pokusil se otevřít dveře, ale byly zablokované. „Nevím,“ řekl Ting. „Půjdeme se tam podívat.“ Chlapci vykročili k převrácenému nákladnímu autu. Zahlédli nějaký pohyb, jak se oba muži pomalu sunuli ven. Mladší z nich si sáhl na hlavu. Ruku měl celou od krve. Starší byl poněkud v šoku, ale zraněn nebyl.

81

8. Dohoda „Ty hlupáku!“ křičel řidič taxíku. „Proč jezdíš na téhle úzké a točité silnici tak rychle? Koledoval sis o malér - a teď ho máš!“ „Je zraněný,“ řekl Boon-bee. „Teče mu z hlavy krev. Má ji určitě rozbitou.“ „Má štěstí, že si nezlámal vaz,“ řekl taxikář navztekaně. Ti dva z náklaďáku na sebe pohlédli. Potom starší řekl: „Poslyšte, byla to naše vina. Uznáváme to. Tady máte dvě stě dolarů, ty bohatě postačí na opravu taxíku. Jestli to berete, tak už o ničem nemusíme mluvit. Spěcháme.“ Taxikář byl tak velkorysou nabídkou překvapen. Zároveň si uvědomil, že by také mohl mít nepříjemnosti, kdyby přijela policie a vyměřovala místo nehody. Zastavil totiž téměř uprostřed vozovky. Natáhl ruku. „Dobrá. Jestli vám to tak vyhovuje, přijímám,“ řekl. Podali mu peníze, řidič je pečlivě přepočítal a uložil do náprsní tašky. Chlapci mlčky přihlíželi. Panu Yapovi se konečně podařilo dostat se z auta a teď přicházel, aby se dozvěděl, co se vlastně přihodilo. Kim najednou zpozorněl, ten mladší muž se mu zdál nějak povědomý. Zrovna si k hlavě přikládal_kousek látky, aby si setřel krev. Kimovy oči sledovaly jeho pohyb a najednou mu svitlo. Jeho ucho bylo určitým způsobem deformované. Poznal ten obličej - díval se na něj přece z thajských novin v Bangkoku! To je ten komunista, kterého hledala policie! Muži se vrátili zpátky k náklaďáku a pátrali po pytlích, které jim vypadly z auta do trávy. Sebrali dva malé, ale zjevně hodně těžké, a vykročili po silnici směrem, kterým měl původně namířeno jejich náklaďák. „Kam s tím jdete?“ zeptal se taxikář. „V okolí nic není, žádné domy, žádní lidé, jen džungle.“ „Nedaleko odtud máme v jednom statku přátele,“ zavolal přes rameno jeden z mužů. „Zajdeme pro ně a postaráme se o ná­ klaďák.“ 82

9. Zajatec „Co kdybychom si po tom všem dali oběd,“ navrhl pan Yap. „Pak se rozhodneme, jak pojedeme zpět do Balingu. Mrzí mě, že vám ten náklaďák poškodil auto,“ poznamenal k řidiči. „Doufejme, že motor je v pořádku.“ Zatímco pan Yap, Ting a Boon-bee připravovali jídlo a pití, Kim stál uprostřed silnice. Možná se mýlil, ale možná, že ne. Snad by měl ty muže sledovat, aby viděl, kam jdou. Teprve až bude mít větší jistotu, poví o tom panu Yapovi. „Odskočím si jenom kousek po silnici, pane Yape. Nebudu pryč dlouho,“ zavolal a rozběhl se. Pospíchal, aby neztratil muže z dohledu. Šli rychle, ale s pytli, které nesli, jim to šlo přece jen pomaleji. Zdálo se, že něco hledají na druhé straně silnice. Chvílemi jeden z nich vběhl mezi stromy, ale brzy se zase vrátil a pokračovali v cestě. Kim je měl na očích, dokud silnice nezatáčela. Za zatáčkou mu zmizeli. Tentokrát už jistě sešli ze silnice nadobro. Ano, tamhle je vidět pěšinka mezi kaučukovníky. Máje sledovat dál? Jak se škrábal podrostem, zaslechl před sebou praskání a strnul na místě. Ozvalo se zlostné zaklení. Potichoučku se pohnul kupředu. Viděl, že starší muž klopýtl o kořen a upustil přitom svůj náklad. Z trhliny se začala sypat rýže. To ale nebylo všechno. Kim vytřeštil oči. Z pytle vypadly nebezpečně vypadající černé revolvery. Zaleskly se v tlumeném světle. Kim zalapal po dechu a mladší muž se v tu chvíli otočil. „Co tady děláš!“ obořil se na něj. „Tak ty jsi nás sledoval! Proč nás špehuješ, co?“ Kim otevřel ústa, aby něco odpověděl, když v tom k nim dolehlo slabé volání: „Kime! Kim-sengu! Oběd je hotov!“ Muž popadl Kima za ruku, odhodil vak a nacpal mu do úst krví potřísněný hadřík. „Ani muk,“ zasyčel. „Viděl jsi toho příliš. Půjdeš s námi.“ Kim se divoce bránil, ale bylo to beznadějné. Roubík byl pevně uvázaný. V mužově ruce se objevil nůž. Sehnul se pro pytel

83

a přitom Kima dloubl zbraní. Starší muž mu tiše přikázal: „Dělej, seber pistole, nahrň na rozsypanou rýži suché listí a pojď rychle pryč. Jeho kamarádi ho tu budou za chvíli hledat. Pospěš si!“ „Kime! Kim-sengu! Pojď jíst, oběd je připravený!“ Nic jiného by Kim neudělal raději. Místo oběda ho však táhli dál a dál mezi stromy a hlasy za ním slábly.

10. Tábor v džungli Dostali se za kaučukovníkové stromy hlouběji do džungle. Oba muži znali cestu dobře. Mezi stromy a popínavými rostlinami byla prosekaná provizorní pěšina. Spěchali a strkali Kima před sebou. Brzy se dostali na zarostlý kopec. Kim tady už pěšinu nerozeznával, ale muži dobře věděli kudy jít. „Co chceš dělat s tím klukem, soudruhu?“ zeptal se starší. „Nejdřív ho vezmeme do tábora. Pak se uvidí,“ zněla odpověď. Lezli nahoru a dolů, Kim vůbec netušil, kde jsou. Bylo mu strašné horko, měl hlad a byl unavený. Co se s ním stane? Mohou mu jeho přátelé pomoci? Měl strach, protože si uvědomil, že sám je bezmocný. Tihle komunisté jsou bezcitní, krutí lidé. Vzpomněl si, jak rudí gardisté srazili jeho tetu Lily k zemi a spálili její Bibli. Mohli by s ním udělat také něco takového. Jeden kluk pro ně nic neznamená. Kdyby raději nikdy tu fotku v novinách neviděl! Náhle se před nimi vztyčil muž s puškou. Když poznal oba příchozí, nechal je projít. Zakrátko narazili na komunistický tábor. Chatrče, pokryté palmovými listy, byly skryté mezi skupinami stromů, aby se nedaly snadno vypátrat. Letadla Malajského vojenského letectva nad tímto územím často přelétala a hledala komunistické tábory, ale jen vzácně nějaký objevila. Muži v maskovacích uniformách a s rudou hvězdou na čapce právě 84

uklízeli po obědě. Hned se nahrnuli okolo příchozích a překvapeně zírali na vyděšeného Kima. „Kde jste sebrali toho kluka?“ „Proč jste ho sem přivedli?“ „Je přece moc mladý na to, aby vstoupil do Malajské komunistické strany!“ „Kde je rýže? Máme si snad pro ni dojít sami? A cb pistole?“ vyptávali se další. „Cestou sem jsme měli nehodu,“ vysvětloval mladší muž, velitel. „Tenhle kluk nás sledoval po silnici a uviděl naše revolvery. Tak jsme ho museli vzít s sebou.“ Vyndal Kimovi roubík z úst a jemu se hned lépe dýchalo. „Prozradí nás, když ho pustíme. Proč jste se ho nezbavili rovnou?“ naléhal jeden muž drsně. „Přemýšlel jsem o tom po cestě. Ale nejdřív nám dejte najíst a pak se poradíme,“ odpověděl velitel přísně. Položili před ně studenou rýži, studené vepřové maso a nasolenou zeleninu. Kim ani nemohl jíst, jídlo mu vázlo v hrdle. Zato jeho věznitelé jedli hltavě. Po jídle se s několika ostatními shlukli v jedné chatrči a dohadovali se v čínském dialektu, kterému Kim nerozuměl. Kima nechali stát venku, ani ho nespoutali. Kdyby chtěl utéci, stejně by se sám džunglí daleko nedostal. A tak se potuloval po táboře a s úžasem si prohlížel důmyslně postavené chatrče. Na stavbu nebyly použity žádné hřebíky, protože ty se těžko sháněly. Místo nich držely trámy a břevna silné úponky plazivých rostlin. Kim také nikde neviděl žádný pramen a nechápal, odkud berou vodu. O kus dál, v jednom koutě tábora, pak ale uviděl nádrž na vodu, zakrytou střechou z palmových listů. Silné pilíře, zaražené do země ve čtyřech rozích, držely rovnoběžné bambusové tyče ve vodorovné poloze. Kolmo k nim bylo připoutáno několik krátkých kůlů, ke kterým byla připevněna igelitová plachta, po okraj naplněná vodou. Nad touto nádrží vybíhal mezi stromy dlouhý bambusový žlab, kterým přitékala voda z pramene v horách.

85

Když prozkoumal tábor, zadíval se Kim na muže v chýši. Co chystají? Co má dělat? Pak si najednou si vzpomněl na modlitbu. Zatím byl příliš vystrašený na to, aby vůbec o něčem uvažoval. Sedl si na místo, kde ho nikdo nemohl slyšet, a prosil Boha, aby se o něj postaral. V srdci se mu rozlil hřejivý pocit a už se necítil tak sám.

11. Kristus, nebo komunismus? Znenadání tábor ožil. Bylo rozhodnuto. Rychle, ale klidně balili někteří muži rýži a zásoby potravin, další shromažďovali střelivo, zatímco jiní začali rozebírat malou kancelář a ukládali písemnosti a propagační letáky do plastikových obalů. „Pojď sem, chlapče,“ zavolal jeden z nich. Kim se pomalu zvedl a zamířil k čekající skupince. Uprostřed stál velitel a Kim si všiml zaschlé krve, kterou měl na čele. „Proč jsi nás sledoval do gumovníkové plantáže?“ zeptal se přísně. Kim zaváhal. Má říct pravdu? Téměř okamžitě si uvědomil, že by to bylo správné. Zhluboka se nadechl a jasně řekl: „Poznal jsem ve vás muže, kterého hledá policie.“ „Jak jsi mě poznal?“ zajímal se velitel. „Viděl jsem vaši fotografu v čínských novinách v Bangkoku.“ „Takže ty nejsi z«Balingu?“ „Ne, jsem tam jenom na návštěvě. Pan Yap, Ting a já bydlíme v Hongkongu.“ „Jsi správný kluk, Kime. Kolik je ti let?“ „Jedenáct.“ „Jak by se ti líbilo zůstat u naší skupiny a žít v džungli? Potřebujeme všímavé lidi. Jsi sice ještě mladý, ale dostal bys výcvik.“ Kim polkl. Tak tohle tedy rozhodně nečekal. Co na to má odpovědět? Pohlédl na muže a s vážnou tváří pronesl: „Pane, já

86

jsem křesťan, a proto bych nikdy nemohl být komunista. Navíc se chci vrátit zpátky do Hongkongu.“ „Cože, ty jsi křesťan? Chceš tím snad říct, že věříš v Boha? Chytrý chlapec jako ty přece musí vědět, že křesťanství je už dávno překonané. Svět i lidé se vyvinuli sami. Žádný Bůh není! Přidej se k nám a následuj předsedu Maa!“ křičel rozčileně velitel. „Když jsem žil ve vesnici Fu Yung v provincii Kwantung, tak jsem se o Maovi učil,“ odvětil Kim. „O Ježíši Kristu jsem uslyšel teprve po tom, co jsem přišel do Hongkongu. Tehdy jsem poznal, že mě Bůh miluje a chce, abych se stal Jeho dítětem. Bylo to něco úplně jiného, než Maovo učení, kterým jsem měl akorát popletenou hlavu. Jednoho dne jsem poprosil Ježíše, aby se stal mým Spasitelem, a On změnil můj život.“ Přiblížil se k nim jeden z komunistů a zeptal se: „Budeme se stěhovat ještě dnes večer, soudruhu, nebo až zítra ráno?“ „Dnes večer. Co nejdřív,“ zněla odpověď. Pak se velitel obrátil zase na Kima. „No, co chceš dělat?“ „Musím následovat Ježíše Krista,“ odpověděl Kim. „Říkejte si co chcete, já stejně vím, že Bůh je, a důvěřuji Mu.“ „Ty máš ale odvahu!“ zvolal velitel. „Myslel jsem, že všichni křesťané jsou padavky, ale mýlil jsem se. Jak vidíš, opouštíme tenhle tábor. I kdyby ho malajská armáda objevila, nenajdou tu žádné stopy. A teď ti řeknu, jaký plán máme s tebou,“ pokračoval. „Vážím si odvahy i u těch, kdo stojí proti nám. Jelikož se k nám nechceš přidat, propustíme tě někde nedaleko Balingu. Nejspíš nás udáš na policii, ale nic z toho, co jim řekneš, jim už stejně nebude v tu chvíli platné.“ Ostatní byli již netrpěliví. Čím dříve budou na cestě, tím to pro ně bude bezpečnější. Tábor už vypadal zcela opuštěně: prázdná kostra z tyčí vodní nádrže, ohniště zalitá vodou, roztroušené dřevo. Z tábora se stala jen mýtinka v džungli, kterou brzy skryje zelený porost. „Jdeme!“ zakřičel velitel. Muži v maskovacích uniformách obtíženi nákladem se vydali na pochod a postupně mizeli v temnotě mezi stromy. Nešli po jedné pěšině, protože by mohla prozradit

87

jejich únikovou cestu. Místo toho se vějířovitě rozešli po celé oblasti. V horách se vyznali dobře. A Kim šel s nimi - hlouběji do džungle.

12. Ukradený náklaďák Když se Kim dlouho nevracel, začal si pan Yap dělat starosti. Vydal se hledat Kima po silnici, ale nikde po něm neobjevili ani stopy. Kam mohl odejít? Proč se nevrátil, když ho volali? Volali i teď, během pátrání, ale odpovídala jim pouze ozvěna. Pomalu se zase vraceli k poškozenému taxíku a převrácenému náklaďáku. „Měli bychom se raději naobědvat,“ řekl pan Yap, „a pak budeme hledat dál.“ „Sejít ze silnice je nebezpečné,“ řekl Booti-bee. „Nikde jsme také neviděli ty dva muže,“ poznamenal Ting. „Zajímalo by mě, kde mají své přátele, o kterých mluvili. Ani jsme tu neviděli žádné domy, viďte?“ Po obědě hovořili o tom, co budou dělat. Řidič prohlásil, že taxík je pojízdný, a tak pan Yap rozhodl, že on zůstane na místě pro případ, že by se Kim vrátil, zatímco oni pojedou zpět do Balingu. Hned řeknou panu Tangoví, co se přihodilo, a vy­ rozumí policii. Taxík se rozjel do Balingu. Pana Tanga vyvedla zpráva z míry. Nasedl k mm do taxíku a všichni se vydali na policejní stanici. Nicméně policisté příliš velký zájem nejevili. Byli přesvědčeni, že se pohřešovaný chlapec brzy objeví sám. Zatímco mluvili, do místnosti vstoupil obchodník, který chtěl ohlásit krádež. „Postrádám své nákladní auto,“ hlásil. „Právě jsem se vrátil ze Sungei Patani, kam jsem jel ráno autobusem, a teď nemůžu nikde najít svůj náklaďák.“ „Jakou měl poznávací značku?“ zeptal se muž ve službě. „K 6437,“ odpověděl obchodník.

88

Taxikář k nim během hovoru přistoupil, a jakmile zaslechl číslo auta, vzrušeně vykřikl: „To je číslo toho náklaďáku, co do nás naboural!“ „Kde se to stalo?“ zeptal se překvapeně obchodník. „Na severní silnici směrem k Wengu,“ odpověděl taxikář. „Kdo ho řídil? Co se s ním stalo? Je poškozený?“ chrlil obchodník otázku za otázkou. „Obávám se, že ano. Převrátil se na bok, ale neprohlížel jsem ho.“ „To by se mělo prošetřit,“ řekl policista. „Zajedeme tam naším vozem. Pojedete s námi, pane ...“ „Liu,“ řekl obchodník. „Pane Liu a pane Tangu. Chlapci jet nemusí, když říkáte, že tam někdo zůstal.“ Ting byl zklamaný, že musí jít domů s Boon-beem, zatímco ostatní jedou na klikatou severní silnici. Když dorazili na místo nehody, našli tam pana Yapa samotného, bez Kima. Pan Liu se rozběhl k náklaďáku. Ano, byl to jeho vůz, ale ty pytle vzadu nikdy předtím neviděl. Pokoušel se auto postavit na kola, ale vězelo pevně v blátě na kraji silnice. „Dejte ty pytle s rýží do policejního auta, chtěl bych je prohlédnout,“ .řekl policista. „Musíme se hned vrátit do Balingu a uvědomit vojáky. Nechám tu ozbrojeného muže, aby hlídal náklaďák. Pro případ, že by se chlapec objevil. Pojďte, my ostatní pojedetne do města.“ Po cestě řekl panu Yapovi, že se obává, že lidé, kteří ukradli panu Liovi náklaďák, byli pravděpodobně komunističtí teroristé, kteří pašují zbraně. Na policejní stanici hned přinesli pytle s rýží a otevřeli je. Větší vak byl plný rýže, ale v jednom menším našli, co hledali: revolvery a pistole. „To jsem si myslel,“ zabručel policista. Okamžitě zatelefonoval na vojenskou posádku. Jenže bylo už příliš pozdě na to, aby se do něčeho pouštěli. Slunce zapadalo a brzy bude tma - soumrak trvá v Malajsku krátce. Do příštího rána se nedalo nic dělat.

89

13. Na svobodě Když teroristé i s Kimem ušli určitou vzdálenost od tábora, zase se spojili a sledovali tajnou stezku. Po setmění, když už nebylo možné pokračovat dál v cestě, se zastavili na noc. V temném porostu na kopci bylo chladno. Ticho přerušovalo jen pronikavé bzučení hmyzu. Dva muži zůstali na stráži pro případ nenadálého útoku. V kopcích se totiž nepotulovali jen teroristé, ale i tygři. Před svítáním se hlavní skupina vydala jedním směrem, ani se nezastavila na jídlo. Pospíchali, aby se dostali co nejdříve k novému tábořišti. Kim a oba muži, kteří ho včera zajali, pokračovali po jiné stezce. Džungle se pozvolna probouzela. Ptáci začínali zpívat, hmyz bzučet, opice pokřikovat ve větvích. Na východě se objevily červánky. Šedé listy pomalu zelenaly, barvy ožily. „Tak tady se rozloučíme,“ řekl velitel. „Běž pořád rovně dolů mezi stromy za sluncem a brzy narazíš na silnici. Vede do Balingu. Tady máš pár dolarů na snídani, kdybys měl hlad. Vážně sis to nerozmyslel a nechceš zůstat s námi?“ „Ne, radši bych se vrátil domů. A děkuju za peníze,“ odpověděl Kim. Muži se obrátili k západu, na rozloučenou mu zamávali a jejich zelené uniformy splynuly se stromy a rostlinami. Kim se podíval na dvě jednodolárové bankovky, které mu dali. Byly zabalené v komunistických propagačních letácích, které urážely malajskou vládu. Zamračil se a pak kráčel dolů z'kopce. Měl hlad, ale byl šťastný, že je konečně na svobodě. Po prudkém svahu se dostal do pásu kaučukovníků a zanedlouho přišel k silnici, o které mluvili jeho únosci. Zatočil po ní doprava a ušel pořádný kus cesty, než zaslechl zvuk přijíždějícího motocyklu. Zastavil se a začal mávat rukama, až motocykl zastavil. „Mohl byste mě, prosím vás, svézt do Balingu?“ požádal Kim řidiče. „Včera večer jsem zabloudil a mí přátelé o mě už určitě mají strach.“ „To si myslím, že mají strach,“ poznamenal muž. „Tak si rychle naskoč.“

90

Motorka prudce vyrazila kupředu a do Kimovy tenké vlhké košile udeřil ostrý.,vítr. Zakrátko byli v Balingu a klepali na dveře čísla 210 na Hlavní ulici. To bylo přivítání! Pan Tang s panem Yapem Kima okamžitě dovedli na policejní stanici, kde musel celou událost vylíčit. Policii však příliš nepomohl. Jak teroristé předpokládali, bylo už pozdě. Zatímco jedl teplou snídani, vyprávěl o svém dobrodružství znovu celé rodině. Všichni s ním jednali jako s hrdinou. Nejvíc na ně ale zapůsobilo, když jim na to Kim odpověděl, že ho zachránil Bůh.

14. Poslední dny „Chcete jet do Kuala Lumpuru ještě dnes, nebo až zítra?“ ptal se pan Yap. Seděl s Kimem a Tingem nahoře v pokoji. Pan Yap právě poděkoval Bohu za Kimův šťastný návrat. Nesmírně se mu ulevilo, když se chlapec vrátil. Jak by jinak mohl předstoupit před Kimovy příbuzné v Hongkongu? „Rád bych se před odjezdem z Balingu pořádně vyspal,“ řekl Kim se zívnutím. „Mohli bychom se tedy vrátit do Penangu zítra?“ „Dobře, mně to vyhovuje,“ souhlasil pan Yap. „Odpoledne bychom mohli odtamtud letět do Kuala Lumpuru.“ Druhý den se hned po snídani rozloučili s pohostinnou rodinou Tangových. Boon-bee litoval, že už odjíždějí. Chlapci z Hongkongu vnesli do jeho života závan jiného světa. Jeho názor na křesťanství se změnil. Poznal totiž, že pro Kima s Tingem je Ježíš Kristus skutečnou osobou. Jak se to lišilo od chrámových soch, které uctívali jeho rodiče! Z Penangu do Kuala Lumpuru, dvě stě padesát mil směrem na jih, to letadlem trvalo ani ne hodinu. Letiště Subang bylo ve srovnání s Kai Tak v Hongkongu klidné a cestující se mohli potěšit pohledem na vzdušnou krásu budov. Ze sytě modré oblohy

91

pálilo slunce a nad vzdálenými horami se kupily mohutné bílé mraky. „Ubytování máme zajištěno ve Federálním hotelu,“ oznámil pan Yap, když vycházeli z celního prostoru. „Tady je zrovna jejich auto. Pojďte sem, přineste si zavazadla a nastupte si.“ „Uf, to je vedro,“ postěžoval si Ting. „Však už nám několik dní nepršelo,“ poznamenal řidič anglicky. „Ale pravděpodobně brzo bude. V Kuala Lumpur prší skoro každý den.“ Taxikář nebyl Číňan, chlapci si říkali, že je nejspíš z Malajska. Byl přátelský a v hotelové uniformě vypadal velmi elegantně. Když přijeli do vnitřního města, překvapilo je různorodé oblečení chodců, zvláště žen. Krásná indická sárí, pestré malajské oblečení - sarongy akebaye, slušivá čínská kimona... Mnoho lidí bylo také oblečeno v západním stylu. Několik dalších dní strávili v malajském hlavním městě. Navštívili Národní mešitu, kde si před vstupem museli zout boty, a ZOO, kde si mohli v koutku domácích mazlíčků pohladit i tygří mláďata. Potom vystoupili po téměř třech stech schodech prohlédnout si hinduistickou svatyni v Batu Caves. Posadili se v galerii pro návštěvníky. Viděli muže, který batikoval látku použitím špalíčků namočených ve vosku, aby dosáhl složitých vzorů. „Kuala Lumpur je velice krásné a zajímavé město,“ podotkl pan Yap, když už všichni tři seděli v otočné restauraci v nejvyšším patře hotelu. Hluboko pod nimi, po ulicích lemovaných stromy, jezdila auta - malinká jako autíčka na hraní. Před očima se jim objevovaly rozličné významné budovy a pak zase mizely a uvolňovaly místo dalším, jak se restaurace otáčela. „Zítra letíme do Singapuru a pak domů,“ povzdychl si Ting. „Od té doby, co jsme opustili Hongkong, jsme se toho hrozně moc dověděli a taky toho spoustu viděli,“ řekl Kim. „Až se vrátíme domů, budeme mít co vyprávět. Kdyby tu mohl být i tatínek s maminkou!“ Ačkoli Hongkong považoval za svůj domov, nemohl

92

zapomenout na rodiče v komunistické Číně? Často se za ně modlil a doufal, že jednoho dne budou moci do Hongkongu přijet. „Možná, že budeš jednoho dne překvapen,“ řekl pan Yap, aby ho utěšil. „Víš, že se za ně modlí spousta lidí.“ Vstal. „No, raději už bychom měli jít dolů a sbalit si svá zavazadla, abychom byli připraveni na zítřejší odlet “ Nazítří letěli do uspěchaného Singapuru a o několik dní později do Hongkongu. Když se přibližovali k cíli, muselo letadlo proletět skrze krásné bílé mraky. Rozsvítil se nápis: PRIPEVNETE SI BEZPEČNOSTNÍ PÁSY a letuška jim vysvětlila, že právě prolétají oblastí vzdušných vírů. Letadlo pokleslo, zachvělo se, zhouplo se a mraky ho objaly jako péřová duchna. Za chvilku už kroužili nad Hongkongem. Pod nimi se rozprostíral Kowloon a ranvej, ze tří stran obklopená vodou. Brzy s mírným nárazem a svištěním gum přistanou. Báječné prázdniny skončily, malajské dobrodružství bylo za nimi. Všechno ale přece jen ještě neskončilo. Dva tisíce mil odtud, v malajské džungli, nemohl komunistický terorista zapomenout naKima a na jeho přesvědčivá slova: „Musím následovat Ježíše Krista. Říkejte si co chcete, já stejně vím, že Bůh je, a důvěřuji Mu.“

93

Chceš se modlit za Cínu a Hong Kong? Komunistická strana v bývalém Československu pronásledovala křesťany proto, že věřili v Boha. Zakazovala jim vyprávět druhým o Boží lásce a o spasení v Pánu Ježíši Kristu. Všechno, co se v církvích dělo, bylo pod přísnou kontrolou. Bůh však miluje ty, kdo mu patří., a je věrný. I tam, kde je pronásledování, počet křesťanů stále roste. Lidé jsou zasaženy Boží láskou, přijímají Pána Ježíše za svého Spasitele a dávají Mu svůj život. Pokud jsi i ty přijal Pána Ježíše za svého Spasitele, jistě víš, jak důležitá je pro tebe Bible. Vzpomínáš, jak Kim později pochopil, proč byla Bible pro jeho tetu tak vzácná? Křesťané v Číně potřebují více Biblí. Většinou mají totiž jen jeden výtisk pro velkou skupinu lidí. Musí si Bibli půjčovat a učit se některé oddíly zpaměti. Můžeš se modlit za to, aby křesťané v Číně měli víc Biblí. Letos (1997) bude Hongkong, který byl až dosud pod vládou Velké Británie, vrácen zpět Číně. Mnozí lidé si kladou otázky: „Poroste církev v Hongkongu i pod novou vládou tak, jako dříve?“, „Budou mít lidé v Číně a Hongkongu příležitost slyšet o Pánu Ježíši?“ Pokud chceš, můžeš se připojit k těm, kteří se modlí za Hongkong a Čínu. Můžeš našeho Pána prosit za ochranu a povzbuzení pro křesťany v Číně a Hongkongu a za to, aby požehnal lidem, kteří tam žijí.

J.Bíca a M.Kwek

94

Hongkong

95

dále nabízíme:

Odkud teče řeka Patricie St.John Desetiletý Franta prožívá těžké chvíle v době rozvodu rodičů. Touží po přijetí a proto se připojí k výtržnické partě. Věřící přátelé mu však pomohou najít jediný pravý zdroj lásky. Formát A5, 87 str., cena: 64,- Kč

Objednávky na adrese: SAMUEL, Starodejvická 8, 160 00 Praha 6 (napište si o katalog)

KIM A TING Miriam Dunn V roce 1997 vydalo nakladatelství Samuel, Biblická práce pro děti, jako svou 14. publikaci. Původně vydanáno jako Kim and Ting nakladatelstvím OMF. Přeloženo a vydáno se svolením OMF (IHQ) Ltd., 2 Čluny Road, Singapore 1025, Republic of Singapore.

Překlad: kolektiv překladatelů Redakce překladu: J. a R. Bícovi Jazyková korektura: P. Hájíčková Obálka: © 1997 J. Biča s použitím kresby I. Komárkové Ilustrace: © 1997 I. Komárkova Sazba: J.Bíca Odpovědný redaktor: J. Bíca Vytiskla tiskárna Ekon Jihlava 96

Kim a Ting Miriam Dunn

Když Rudé gardy začaly řádit v jeho vesnici, uprchl Kim z komunistické Číny. V Hongkongu se skamarádil s Tingem, se kterým prožívá mnoho neuvěřitelných dobrodružství. Při tom všem se oba učí spoléhat na Boží moc a ochranu. Příběh se odehrává na konci šedesátých let v Hongkongu a na dalších místech jihovýchodní Asie.

BiětiekcL preíre. pro