60 dnů pro Krista 9788071120193, 8071120197 [PDF]

Zitiervorschau

i

W ^rr ■ ■ ■

I1

jí.

i

»flj^ _ _

:__

W ffiĚy : Wm-,p í ? . */'. " v

Rudolf Bubik a Jim Dunn

60 dnů pro Krista

Jádro této knihy bylo nejprve publikováno anglicky ve Velké Británii v roce 1993 nakladatelstvím LifeStream Publications (Nottingham) pod názvem Rudolf Bubik, Prisoner Cell 304 (autor Jim Dunn) a pod ISBN 0-946586-08-X. S laskavým svolením LifeStream Publications je nyní kniha v rozšířeném znění publikována v České republice. Jakýkoli překlad nebo publikaci této knihy mimo Českou republiku nutno konzultovat s nakladatelstvím LifeStream Publications.

The substance of this book was first published in U.K. in 1993 by LifeStream Publications, Nottingham, under the title Rudolf Bubik, Prisoner Cell 304 (author Jim Dunn) and under the ISBN 0-946586-08-X. With kind permission of the LifeStream Publications the book in its extended form is now published in the Czech Republic under the title 60 dnů pro Krista. Any translation or publishing of the book outside the Czech Republic has to be consulted with the LifeStream Publications.

Rudolf Bubik a Jim Dunn 60 dnů pro Krista

© Křesťanský život 1994 735 43 Albrechtice 504 Redaktoři: Jan Žák, František Pala Obálka Lucie Skálová Sazba Milan Hruška

119-001-94

ISBN 80-7112-019-7

Předmluva

PŘÍBĚH, KTERÝ MÁTE PŘED SEBOU, líčí jednu epizodu z mého života. Dva měsíce ne­ jsou z hlediska lidského života příliš dlouhá doba. Mohou však být okamžiky nebo i dny a týdny plné intenzivních prožitků, které rozhodují o celém ži­ votě. Byly to pro mne dny temné a těžké, ale pro­ zářené mocí lásky a víry, kdy jsem mohl zvlášť silně prožívat, jak prozřetelně koná Bůh své dílo, a já mohl vstoupit do úkolu, který mi svěřil. V těchto vzrušených dnech jsem byl naléhavě puzen k tomu, abych vše, jak se události den za dnem odvíjely, do nejmenších podrobností zapsal. Z čistě lidského hlediska - mám-li být upřímný jsem na rozpacích, mám-li vysvětlit, proč jsem tak učinil. Vůbec nepředstírám, že psaní není mou sil­ nou stránkou a s perem jsem se nikdy nespřátelil. 3

Nikdy jsem netoužil stát se spisovatelem a sotva by mne k tomu někdo dokázal přimět. Mohu pouze říci, že srdce i duch mohou mít své důvody, kterých se sluší poslechnout, i když je rozum třeba plně nechápe. Nikdy mne nenapadlo, že narychlo naškrábané poznámky, které se mi podařilo dostat z vězení, by někdy mohly posloužit k napsání knížky. Prostě jsem jen uvažoval, že si své vzpomínky zazname­ nám. Hned po návratu z vězení jsem si své heslovité poznámky utřídil a všechny události, které jsem měl ještě v živé paměti, pečlivě zapsal. Rukopis jsem pak uschoval a až na několik přátel jsem o něm nikomu neřekl. Když po naší „sametové revoluci44 v listopadu 1989 jsme jednoho dne mluvili s anglic­ kými přáteli o době, která právě skončila, o naší církvi a jejím pronásledování, přišla také řeč na oněch 60 dnů, které jsem spolu se svými bratry strávil ve vězení. Tehdy mi už mnohé vypadlo z paměti, a tak nebylo nic snazšího než vytáhnout ony poznámky. Když jsem s rukopisem v ruce vyprá­ věl o tomto období, někdo z nich poznamenal, že je to příběh, který si zaslouží, aby byl vyprávěn dál - ne pro příběh sám, nýbrž pro to, že jedinečným způsobem zrcadlí Boží slávu. Tak vznikla nejprve anglická verze mého deníku a teprve dnes dostáváte do rukou knihu českou, která však není pouhým překladem anglické verze,

4

ale představuje její nové zpracování, které reflektu­ je českého čtenáře. A chcete-li, je tu ještě jeden motiv k napsání této knihy. Je to prostě skutečnost, že může dát každé­ mu upřímně hledajícímu oprávněný důvod k opti­ mismu a naději. Některým může připadat můj příběh neskutečný. Těm chci říci, že každá událost zde popsaná odpo­ vídá pravdě, tak jak jsem to já prožil. Jestliže se nějaký detail odehrál jinak, pak to nebylo mým úmyslem, a prosím všechny, jichž se to může týkat, o odpuštění. Mou touhou je, aby všichni, kteří budou tuto knihu číst, byli inspirováni, aby šli dál a stejně jako já objevovali zdroj lásky a potěšení v Bohu. Rudolf Bubik

5

1 Mužové ze Státní bezpečnosti

ŘÍKÁ SE, ŽE NIKDY NEVÍŠ, co ti den přinese. Výjimkou nebylo ani úterý 24. srpna 1982. Vzpo­ mínka na ten den je pro mne stále živá. Je už skoro šest hodin ráno. Noční směna na dole Barbora-Darkov se chýlí ke konci. Brzy se ozve ječivý zvuk oznamující konec směny. Barbora-Darkov: komunisté se svou příznačnou tvořivostí jej přejmenovali na „Důl 1. máj“. Chtěli tak z názvu odstranit slovo Barbora, protože to je přece jméno křesťanské světice! Pracoval jsem tam jako strojník těžního stroje. Řídil jsem klec vyvážející uhlí ze dna jámy. Toho rána jsem jako vždycky stál u své skříňky ve strojovně, balil si věci a těšil se domů, když tu kdosi volá mé jméno.

6

Kolega se naklonil dveřmi kabinky strojovny, kte­ rá byla zepředu prosklená. „Máš telefon!11zakřičel. Na okamžik jsem oněměl. Kdopak by teď ráno se mnou chtěl mluvit? Pomalu jsem se vrátil do kabiny a zvedl telefon. Byl to hlas mistra. Mluvil přímo k věci, jako ob­ vykle. „Byli tady včera ze Státní bezpečnosti a chtěli s tebou mluvit. Přijdou zase teď v šest. Měl bys raději přijít ke mně do kanceláře a počkat na ně. Pojď sem hned.“ To bylo vše. Telefon cvakl a linka ztichla. Zavěsil jsem. Ruce se mi roztřásly. Stalo se to již druhým a já byl varován, že dříve či později se to stane i mně. Je to ono, už to začíná? Hrůza pomyslet. Jakoby v odpověď na nevyslovenou otázku zavyla siréna. Všechno vypadalo najednou tak bizarně, když jsem vyšel malými dveřmi pro zaměstnance do chladného šedivého rozbřesku. Když jsem procházel dvorem, modlil jsem se a začal mne naplňovat pokoj. „Neboj se,“ slyšel jsem. Takové silné, rozhodné slovo. Nebylo pochyb, že to je slovo mého Boha. Vstoupil jsem do dvoupodlažní cihlové budovy na­ proti strojovně, prošel úzkou chodbou, zaklepal na dveře a vešel. Krátce nato přijeli dva mužové. Jednoho z nich jsem ihned poznal; byl to místní estébák. Druhý se mi představil jako nadporučík JUDr. Matula, vy­

7

šetřovatel Státní bezpečnosti. Neplýtval časem ani slovy. „Půjdete s námi do Českého Těšína,“ řekl bez okolků. „Tam si promluvíme.“ Jízda do Českého Těšína trvala asi dvacet minut. Když jsme dorazili na oddělení VB, vpochodoval dr. Matula dovnitř a uděloval pokyny. „Potřebuje­ me další místnost a další psací stroj!“ křičel. ,Další místnost, další psací stroj? Koho ještě se­ brali?4 Věděl jsem, že když estébáci dělají zá­ tah, s oblibou seberou několik lidí najednou. Byl jsem zvědav, kdo z našich tu ještě může být, a ihned mne napadla dvě jména: Josef Wojnar a Jan Kotajny, oba z vedení naší církve. Nadporučík Matula roztáhl přede mnou arch pa­ píru. „Víte, co to je?“ ptal se. Byl to příkaz k do­ movní prohlídce podepsaný krajským prokuráto­ rem. „Tohle mne opravňuje k tomu, abych vás prohle­ dal a udělal u vás domovní prohlídku." „Prohlídku, kvůli čemu?" Pokrčil rameny: „Zajímá nás všecko, co najdeme. Náboženská literatura ze zahraničí, dopisy, doku­ menty, kopírky. Všecko, co nám ukáže, co jste zač." „Ale tu už jsme přece měli," zaprotestoval jsem. „Před půl rokem tu byli vaši lidé, prohledali dům a sebrali vše, co označili za nebezpečné." Bylo to, jako když hrách na stěnu hází.

8

Matula mi pohlédl přímo do tváře. „Jste ilegální sekta,“ řekl. „Shromažďujete se bez povolení. Ma­ říte státní dohled nad církvemi, a proto půjdete do vezeni. „Teď si vás prohlédneme.“ Musím vytáhnout z kapes všecky věci, postavit se ke zdi, zvednout ruce a celého mne odshora dolů prohmatávají. Pak se mnou sepisují protokol, co kde doma mám: knihy, písemnosti, psací stroj, magnetofon a podobně. Pak mi Matula sdělil, že jsem zatčen a půjdu do vězení do Ostravy. „Ale nejdříve si udělá­ me domovní prohlídku,“ řekl, mávaje na mne se­ znamem. Venku čekala dvě auta. Vrazili mě do jednoho a rychle jsme se rozjeli. Mířili jsme k našemu domu v kopcích nad hornickou Karvinou. Okolo osmé jsme na místě. Moje manželka vyšla na dvůr. Zírala na auta, cestující a pak na mne. Nadporučík Matula jí stručně sdělil, že jsem zatčen a že u nás provedou domovní prohlídku. Chudák Maruška, čeká na mne a diví se, proč přicházím tak pozdě. Teď to ví. Všichni museli dovnitř a při prohlídce se nikdo nesměl volně pohybovat. Všiml jsem si, že dcera a dva synové jsou zde, ostatní dva chybějí. Jeden byl v práci a později jsem se dozvěděl, že druhému, kterému bylo třináct let, se podařilo vy­ tratit se zadními dveřmi a uprchnout přes pole, přestože jich na nás bylo sedm. Upaloval lesem v

a

66

9

k silnici na druhé straně a varoval naše křesťanské přátele, aby k nám dnes nešli, a vylíčil jim, co se děje. Dívali jsme se, jak prohlídka probíhá. Bible, zpěvníky a další „podezřelé" předměty jako kazety, magnetofony a psací stroje mizejí v pytlích a jsou odnášeny do čekajících aut. Při prohlídce se chovali arogantně, chtěli nám nahnat strach. Jeden vytrhl pětiletému synkovi obrázkovou knížku. Byla křes­ ťanského zaměření. Letmo ji přeběhl očima a pak jí nemilosrdně mrštil do pytle. Chlapec se rozplakal, byl úplně vyveden z míry. Bylo mi ho velice líto, ale nemohl jsem mu nijak pomoci. Bylo snad na obráz­ cích něco závadného? Myšky, žabky, kočičky, dostal knihu jako dárek od tety. Text byl anglický. Děti byly velmi smutné. Co se asi odehrávalo v jejich srdíčkách? Ano, náš národ již zažil dobu, kdy byly zabavovány Bible. Četl jsem o tom, ale teď jsem to prožíval znovu s manželkou a dětmi na vlastní kůži. Prohlídka skončila. Zdálo se, že mužové nadpo­ ručíka Matuly se chystají k odchodu. Odnášejí věci do vozidel a vyzývají mne, abych šel s nimi. Manželka se ptá vyšetřovatele, co mi má dát s sebou. Ledabyle odpověděl: „Jedině kartáček na zuby a pastu - nic víc nebude potřebovat. Nic s sebou neberte!" řekl rozhodně. Vyznělo to, jako bych šel na pár dní do lázní. „Ale vždyť od rána nic nejedl. Dám mu s sebou svačinu."

10

„Dobrá, dobrá, ale teď už musíme jet.“ „Kdy se vrátí?“ Nadporučík Matula chvíli mlčí. Pak se obrací na manželku a říká: „Do osmačtyřiceti hodin ho máte doma.“ Pak dodává: „Podstatně zlepší jeho situaci, když o tom nikomu nebudete říkat.“ Žena vypadala zmateně. „Jen buďte pěkně zticha, to je všechno," řekl Matula. Pak mne vedou z domu. Manželka jde za námi a sleduje, jak usedám na zadní sedadlo jedno­ ho z vozů. Matula se usadil vedle mne. Když uvidí Marušku na dvoře, rychle otevře dveře a leze ven. Slyším, jak jí říká: „Váš manžel se do osmačtyřiceti hodin vrátí, ale pamatujte si, je důležité, abyste o tom nikomu neřekla. Nikomu, chápete? Jestli chcete manželovi pomoct, nikomu neříkejte, co se stalo." Maruška odpověděla: „Tak dobrá, těch osma­ čtyřicet hodin počkám, ale když nepřijde, uvidíte, jak to rozmáznu." „Dávám vám slovo, do osmačtyřiceti hodin ho máte zpátky." Jak se ukázalo, všechno to byly lži. Později jsem se dozvěděl, že den předtím vyhle­ dal vyšetřovatel mého vedoucího a sdělil mu, že si pro mne přijdou. Šéf se ptal, kdy se vrátím, zda mi má držet místo. Bylo mu řečeno: „Klidně to místo obsaďte. Ten se už nevrátí. Nepočítejte, že ho ještě 11

uvidíte. Když už ho jednou máme, tak ho z háčku nedáme.“ Nadporučík Matula se opět usadil vedle mne. Přibouchl dveře a obě auta vyrazila úzkou cestou nahoru. Matula se obrátil ke mně. „Jste po noční jistě nevyspalý. Musíte být unaven,“ řekl. „Ale nebojte se,“ říká konejšivě, „až přijedeme do ostravské věz­ nice, zařídím, abyste si mohl hned lehnout a řádně si odpočinul."

12

2 Místnosti bez výhledu

K OSTRAVSKÉ VĚZNICI jsme dorazili asi ve dvě hodiny. Vězení se rozkládá do čtverce mezi budovami a ulicemi v samém středu města a poně­ kud se odlišuje od okolních budov. Ponurá fasáda nedává kolemjdoucím ani názna­ kem tušit, co se děje za zdmi budovy. Široká zamřížovaná vězeňská vrata se otevřela a auto svižně projelo dovnitř a prudce zastavilo před vězeňským dvorem. Vysedáme a na vrátnici jsem předán bachařům v khaki uniformách. „Postavit se čelem ke zdi a čekat! “ rozkázal jeden z nich. Učinil jsem tak a čekám, co bude. Za chvíli přichází jeden z bachařů a odvádí mne do kanceláře k dozorčímu. Odebírají mi hodinky, kapesníky, opasek a je o tom sepsán protokol.

13

Dozorčí se mi podívá pátravě do očí a konečně se zeptá: „Prosím vás, jak jste se sem dostal?11 Využívám příležitost a vydávám v těchto zdech první svědectví o svém milovaném Spasiteli Ježíši Kristu, vyprávím mu o své víře a o své práci pro Pána. Znovu přichází bachař a odvádí mne do místnosti o rozměrech 1,5 x 1,5 metru. Zařval na mě: „Oka­ mžitě svléknout do naha!“ Následuje ponižující prohlídka. Prohlížejí i tělo, zda nemám ukryté dro­ gy nebo něco nenáležitého. V této těsné místnosti bez okna je židle a po prohlídce si mohu na chvíli sednout. Dveře se zase otevírají a jsem převeden do po­ dobného kamrlíku. Tady se s žádným odpočinkem nepočítá. Místnůstka je prázdná. Můžeš si sednout na zem, cítíš-li se unaven. Usedám na zem. Zají­ malo by mne, kam se poděl dr. Matula se svým slibem, že mi zařídí, abych se trochu vyspal a řádně si odpočinul. Avšak navzdory nejistotě a obavám, dostává se mi na tomto místě požehnání. Jsem sám! Od samého rána mne neopouští Boží pokoj. Stále se mohu modlit a chválit Pána. Jakmile jsem překročil práh věznice, jsem naplněn radostí: ,Pane, tys mi dal milost, že i já mohu pro tebe trpět.4 Přece jen ne­ jsem sám. Cítím přítomnost svého nebeského Otce. Najednou ke mně promlouvá Duch svátý: „Ve tvém životě nastává nová doba. Budu s tebou. Povo­ 14

láni, které jsem ti dal, abys byl duchovním vůdcem, se nemění. Mění se však způsob práce a oblast vlivu. Bude se to týkat tvých spoluvězňů, ale nejen jich.“ V této chvíli mi bylo ukázáno, jak se mám modlit a za koho. Bylo to prosté a jednoznačné. „Jako nejvyšší kněz v Izraeli přinášel oběť za lid dvakrát denně, ráno a večer, tak i ty se budeš přimlouvat za ty, uprostřed nichž jsem tě povolal. Jako pastýř se modli za každé­ ho člena svého sboru. Pokud jde o další sbory, modli se za pastora a starší. Modli se také za národ a jeho představitele. A stavěj se proti knížeti moci temna, který nad ním vládne. Přikazuj mu ve jménu Ježíše, aby pustil lid Československa, aby mohl přijmout evangelium a být spasen. Budeš s ním bojovat takto: pokaždé, když se budeš modlit, popros mne nejprve o svolení dát se s ním do boje. Při boji nesmíš sedět ani ležet, budeš buď klečet nebo stát.“ Má bezprostřední reakce byla: ,Otče, všechno přijímám. Ale proč musím při modlitbě stát nebo klečet? Chci vzdát čest tobě, ne Satanovi/ Odpověď zněla: „Uvědom si, že nestojíš kvůli Satanovi, ale proto, že jednáš v mé autoritě/4 Při modlitbě jsem se dostal do vytržení. Bylo to, jako bych stál v měsíční krajině, pode mnou byla hluboká propast. Přede mnou byla zamřížovaná brána a vedle mne stáli čtyři velicí mužové. Připadal jsem si vedle nich jako malé dítě.

15

Dva z nich mne vzali za ruce, a dva šli před námi. Ti otevřeli mříž, vstoupili a my je následovali. Uvnitř se ti první dva rozestoupili - a já vidím před sebou na kraji té propasti příšernou bestii podob­ nou obrovské žábě hnědočervené barvy. Dostal jsem pokyn od Ducha svátého, abych té bestii začal přikazovat, aby pustila československý národ za svých spárů. Vůbec na to nereagovala, ale třikrát se na mne chtěla vrhnout. Tehdy ti dva andělé, kteří stáli přede mnou, se postavili mezi šelmu a mne, a druzí dva mne vyvedli ven - a vidění skončilo. Vyvodil jsem z toho jen to, že andělé mají od Boha velikou moc, a také, že satanské mocnosti jsou reálné a nesmírně mocné, a není radno si s nimi zahrávat, i když Bůh má nad nimi vládu. Po dobu tří týdnů od tohoto dne se vidění každý den, kdykoliv jsem se začal modlit, opakovalo. Bylo to vždy stejné. Musel jsem čekat v této bezútěšné místnosti, kte­ rá neskýtala žádný výhled, asi půl druhé hodiny. Dosti dlouhá doba na podlomení člověka, který neví, co s ním bude. Ale díky tomu, co jsem prožil, mi rychle uběhla. Místo toho, aby mne zdeptali, vyšel jsem odtud posílen, pln odvahy a s poko­ jem v srdci. Podle zákona mne jako svobodného občana mohli dát do cely na maximálně 48 hodin; do té doby se musí rozhodnout, zda na mne bude uvalena 16

vazba. Ovšem, nač se ohlížet na nějaké zákony, když šlo o takového zločince. Vzali mne do šatny, která připomínala výstrojní sklad. Tam mi odebrali civilní šaty a výměnou jsem dostal teplákovou soupravu, dvě deky, dvě prostě­ radla, kelímek a hliníkovou lžíci. Nasoukal jsem na sebe tepláky, stál tam a v rukou držel ostatní kusy. Bachař, který mne přivedl, na chvíli zmizel. Vězni, kteří byli přijati téhož dne, mne zasypali otázkami: „Prosím vás, za co vy tu sedíte?" - „Cos proved?" To byla druhá příležitost ke svědectví. Řekl jsem jim o své víře a o tom, jak žiji jako křesťan, a jak mne zabásli. S příchodem bachařů hovor utichl. Jeden z nich mne odvedl. Vedl mne chodbami a výtahem nahoru. Po cestě jsme potkali dalšího bachaře, který se zeptal: „Co to máš?" ukazuje prstem na mne. „Á, třistačtverka!" Ihned jsem pochopil, že nejde o obyčejnou celu. Bylo jasné, že nejsem obyčejný vězeň. Třistačtverka byla připravena speciálně pro mne. Jedna z cel vyhrazených pro vězně, kteří měli být pod přísným dohledem. Ještě v chodbě mě Duch svátý upozornil, že při vstupu do cely mám pozdravit: „Pokoj vám!" a že si mám dát pozor na odposlouchávací zařízení a na provokatéra. Byl jsem veden chodbou. Bachař se po mně jaksi divně díval a z ničeho nic na mne zařval: „Jak máš 17

ty ruce, jak to stojíš?14 Nikdo mne nepoučil, jak se má vězeň chovat. Než jsem se nadál, vrazil mne do cely. Dveře se s bouchnutím zavřely. Bachař byl pryč a já mohl přemýšlet o místu, kam jsem se teď dostal. Vězeňská cela! Kolikrát jsem o ní slyšel a četl, a teď jsem v ní. 4,60 metru dlouhá, 2,20 metru široká a asi 3,5 metru vysoká. Nahoře u stropu okno, s mřížemi zevnitř i zvenku; žádný výhled do vněj­ šího světa. Pět železných postelí, u jedné stěny tři nad sebou, u druhé dvě. Na zdi přišroubovaná železná skříňka, vedle litinové umyvadlo (spíše dřez) a záchodová mísa bez poklopu. Pět kovových židlí a stůl 30 x 80 centimetrů dopl­ ňovaly celé vybavení. Celé si to zkoumavě prohlí­ žím: tato místnost teď bude mým domovem. Cela měla tři obyvatele, kteří si mne teď zvědavě prohlížejí. Tiše je zdravím: „Pokoj vám!44 Jeden byl postarší, drobnější postavy s prořídlými šedivými vlasy. Druhý byl vysoký hromotluk, tři­ cátník. Třetí, nejmladší, asi dvacet pět let, byl tmavý typ štíhlé postavy. Srdečně mne přijímají, podávají mi ruku a představují se. Starší, kterému přezdívali „děda44, promluvil prv­ ní. „Jsem Jan, a sedím za devizové machinace.44 Mladý muž se představil jako Milan a sdělil mi, že sedí za autohavárii. Hromotluk se představuje po­

18

slední. Pokrčil rameny a nevrle říká: „Jsem Josef, a vlastně ještě nevím, za co tu jsem.“ Později jsem se dozvěděl, že všechna tato „vysvětlení“ nebyla pravdivá. Mužové v cele 304 si museli dávat dobrý pozor na to, co říkají, zvláště vůči novým příchozím. „A co ty?“ vyzvídal Josef. „Jsem Rudek, a jsem tu kvůli Ježíši Kristu,“ řekl jsem. Nechápavé tváře. Musím vysvětlovat. Sedli jsme si a už jsem byl u vyprávění, jak jsem se stal křesťanem, když se hlučně otevřelo okénko ve dveřích. Podává se večeře! První vězeňská večeře! Doma jsem vzrušením nemohl jíst, teď klidně sedám k jídlu. „Večeří“ byla řídká vodnatá kaše. Podobalo se to zkaženým oves­ ným vločkám. Ale nevěnoval jsem příliš pozornost tomu, co jím. Bylo to toho dne mé první jídlo. Děda mne poprosil, abych pokračoval ve vyprá­ vění. Dychtivě poslouchali a zahrnovali mne otáz­ kami, až jsme byli znovu přerušeni. Tentokrát to bylo přerušované ječení sirény, které se rozléhalo po celém vězení. Děda se ujal iniciativy: „Kontrola! Už je sedm!“ Rychle vydává pokyny. Na cele musí být dokonalý pořádek. Každá věc tu má své místo. Postel musí být ustlána a věci uloženy tak, aby „zařezávaly11. Jinak máš okamžitě „kázeňák“, zákaz balíčků, nákupů atd. 19

Nestačím se divit. Najednou je celá cela v pohybu. Stůl, židle a postele - všechno ke dveřím. Postele se rozložily, jedna deka přijde uložit na židli; tepláky, bunda, košile, trenýrky urovnat do komínků na sto­ le. Na pryčnu se uloží prostěradlo, na tom budu spát, druhé prostěradlo a deka se musí pěkně stočit do ruličky a uložit v nohách postele. Spoluvězňové mne zasvěcují do těchto tajů a znovu mne upo­ zorňují, že za každou maličkost mohu dostat ká­ zeňský trest. Uložit komínek, aby pěkně zařezával, uložit jej tak, aby přitom lícoval s druhými komínky a s hra­ nou stolu, a deky, aby všechny vzájemně líco­ valy - to bylo nad moje síly! To ovšem bude zname­ nat jeden kázeňský trest za druhým! „Netrap se, neboj se,“ říkali mi, „na to si zvyk­ neš." Ale nemohl jsem sdílet jejich optimismus. Dobře jsem věděl, že budu mít ohromné potíže vyrovnat se s touto absurdní rutinou. Děda to poprvé udělal za mne a vše jsme zvládli právě včas. Sotva jsme byli hotovi, dveře se rozletěly a do cely vpadl s řevem bachař. Děda podal hlášení a začala prohlídka. Bachař pokýval hlavou a beze slova opustil celu. To znamenalo, že prohlídka do­ padla dobře. Po prohlídce jsme sice směli ulehnout, ale ne­ směli jsme se přikrýt - to až při druhém zatroubení, tj. v devět. Teď v srpnu budiž, ale co v zimě?

20

Korunu všemu nasadil děda. Postavil se dopro­ střed a rozhlížeje se po cele prohlásil: „Kluci, mys­ lím, že bychom si to měli nějak rozdělit. Co vy na to?“ Ostatní přikývli, zdálo se, že to je dobrá myš­ lenka. „Tak teda navrhuju: já si beru utírání prachu a pořádek ve skříňce. Josef a Milan si vezmou pod­ lahu, umyvadlo a záchod, a Rudoví,“ obrátil se na mne, „dáme komínky. Jasný?“ To mne úplně vyděsilo. Zrovna komínky! Já, kte­ rý mám problémy sám se sebou, mám skládat ko­ mínky i druhým? To bylo pro mne to nejhorší. Budou se na mě spoléhat a já je nechtěl zklamat. Už jsem měl na jazyku nějaký jiný návrh, ale rozmyslel jsem si to. Místo toho jsem se modlil. „O, Pane,“ křičel jsem, „ty víš, že jsem nikdy nebyl puntičkář a pořádek není mou silnou strán­ kou. Prosím tě, pomoz mi s tím.“ Nestačil jsem se divit. Nikdy jsme při prohlídce neměli žádné prob­ lémy kvůli komínkům. Nikdy jsem nedostal trest za nepořádek. Bůh moji modlitbu vyslyšel. Stal se mne úplný puntičkář. Do večerky jsem ještě musel vyprávět, co jsem prožil s Ježíšem Kristem. Všichni tři nakonec řekli, že život s Ježíšem musí být krásný. V devět znovu zakvílela siréna. To znamenalo, že máme jít spát; vězeňský den byl u konce. Na cele nastala chvíle posvátného ticha. Tehdy jsem začal myslet na domov, na ženu a děti. Uvažoval jsem, jak to teď beze mne zvládají. Vzpomínal jsem na své

21

přátele Josefa Wojnara a Jana Kotajného, jak se jim vede. Poklekl jsem u postele a tiše jsem se za ně za všechny modlil a zahrnul jsem do modlitby i své spoluvězně. Nikdo z nich se během té doby ne­ pohnul ani nepromluvil, a když jsem skončil, viděl jsem, že všichni tři mne pozorně sledují. Z rozhovoru jsem zjistil, že děda je buddhista. Když jsme teď seděli na kraji postele, naklonil se a řekl: „Rudo, než odejdeš, bude z tebe buddhista. Uvidíš, že z tebe udělám vynikajícího jogína lásky.“ Mínil to vážně. „Dědo, nikdy, protože vím, komu jsem uvěřil, kdo mi dal nový život, a tomu zůstanu navždy věrny. Děda jen pokýval hlavou. „No, uvidíme...“ zazu­ bil se. Vklouzl jsem do postele, přetáhl přes sebe pros­ těradlo a deku a pokoušel se usnout. Bylo chladno a třásl jsem se zimou. V cele nebylo žádné topení. Jak to teprve bude v zimě? Snažil jsem se tu myš­ lenku zaplašit, ale nešlo to. Ostatní tři si museli všimnout, že se necítím dob­ ře. Tiše mne jeden po druhém přikryli svými vlastní­ mi dekami, a sami spali jen pod prostěradlem. Byla to od nich laskavost, kterou jsem nečekal, a byl jsem jim moc vděčný. Můj první den ve vězení skončil. Všechny problémy, se kterými jsem se střetl, vyřešil ^ u

22

on, který je Pán nade vším. Usnul jsem, chvále Boha.

23

3 Jak zvítězit nad vězeňským systémem

RÁNO V ŠEST HODIN mne probouzí vězeňská siréna. Věděl jsem, že si na to budu muset zvyknout. Její drásavý pronikavý tón mi zněl v uších. Znal jsem lepší budíček; posadil jsem se na postel a nahlas vyslovil: „Haleluja!“ Je důležité začít každý den správnou notou; to udá tón všemu, co bude násle­ dovat. Ale to bylo vše, co jsem stačil. Moji druhové se už vyhrabali a začali stlát. Následoval jsem jejich pří­ kladu. Hektický spěch trval, když vtom prudce vy­ létlo okénko ve dveřích a ozval se ječivý hlas: „Snídaně!“ Zíral jsem na to: kousek suchého chleba, černá káva. „Nedívej se tak nešťastně,“ říká děda, když

24

viděl, jak se tvářím, „někdy je tam i mléko. Ale dnes ne. Co naděláme?“ Pokrčil rameny, pak dodal: „Ber každý den, jak přijde - jako tu snídani.14 ,Ber každý den, jak přijde,1 dobrá životní filo­ sofie. Žvýkal jsem pomalu chléb. Když to zhltneš, tak se nenajíš. Měli jsme sotva čas na tuto, byť hubenou snídani. Na dveře cely zabušila pěst a bachař řve: „Koupání!11 Zarachotil zámek a dveře se kopnutím rozletěly. Děda vyskočil a začal hrabat ve skříňce. Našel ručník a nějaké mýdlo. „Jdem, tak do toho, hoši!11 Jinými slovy to znamenalo: ,Musíme si pospíšit.1 Rychle popadnout ručník, mýdlo a pádit za ním. O tři cely dál je koupelna, vlastně cela primitivně předělaná na koupelnu. Na jedné stěně byly insta­ lovány tři sprchy, jen několik decimetrů vedle sebe. Děda mne instruuje: „Bleskově se namydli, dělej, každou chvilku je tu bachař a vyžene tě.“ Vykou­ páni po vězeňsku utíkáme zpět na celu a v běhu se ještě utíráme ručníkem. Účelem vězeňského režimu nebylo - jak byste si mohli myslet - udržet prostě pořádek a kázeň, nýbrž zlomit ducha vězně neustálým znervózňováním a stressem. Ani jsem si nestačil natáhnout tepláky, když se chodbou rozléhá křik: „Výměna prádla!11 Kolegové mi radí: „To jsou i spodky: všechno svlék­ ni a vyměň. Dostaneš trenky, ponožky, kapesník, košili, ručník, možná i tepláky.11 - „Ale vždyť mám všechno čisté!11

25

Připadalo mi to pošetilé, ale bylo mi jasné, že to musí být, ať se mi to líbí nebo ne. A tak - abych se vyhnul trestu - dal jsem si poradit, a vše jsem vymě­ nil: čisté za čisté. Výměna prádla probíhala v cuku letu. Ještě neskončila a už se v patách za výměnčími prádla objevuje bachař a řve: „Vycházka!14Řval to pořád dokola. „Dělej,44kývl na mne děda, „pojď za nárna.44Vy­ padl jsem z cely a vyrazili jsme chodbou. „Hej, ty!44zařval na mne bachař. „Jak to chodíš? Ruce za záda, hlavu sklonit a dívat se na zem!44 Všechno se ve mně bouřilo. Jsem Boží syn, žádný zločinec a do země se dívat nemusím! Ale takhle funguje vězeňská mašinérie - zraňuje, láme a drtí individualitu jedince. Na každém rohu jsme museli zastavit. Když se přibližovala jiná skupina vězňů, museli jsme se zase zastavit a postavit se čelem ke zdi. Nesmíš je vidět, oni nesmějí vidět tebe. Výtahem nás vezli do pří­ zemí a následujeme bachaře na vězeňský dvůr. Před námi je velký prostor oddělený dvoume­ trovou zdí. Dvorec byl rozdělen do řady menších sektorů, které byly předěleny rovněž dvoumetro­ vou zdí. Vrazili nás do jednoho z nich a „vycházka44 začala. Musíme se courat uvnitř té těsné ohrádky. Mlu­ vení je zakázáno a nad tím vším se tyčí strážní věž a na ní strážný, který sleduje každý pohyb. Kromě 26

toho máme nad sebou několik bdělých kamer. Ne­ vidíme slunce, jen šedivé zdi a zamřížovaná okna cel. Asi po dvaceti minutách jsme odvedeni zpátky do cel. Sotva jsme se vrátili, přichází závodčí, tj. bachař, který vodí vězně k výslechům. Vyvolává mne a vede po schodech nahoru do jedné kanceláře. Nadporučík dr. Matula - abych ho uvedl plným titulem - na mne už čeká. Zdraví mne, když vstupuji do jeho perfektně vybavené vyšetřovací kanceláře. Nabízí mi židličku u dveří - a sám si sedá k psacímu stroji. Mezi námi je náležitý odstup. „Tak jakpak jste se vyspal, pane Bubik?“ klade mi první otázku. „Doufám, že se o vás dobře postarali. A co včera, dovolili vám hned jít spát?“ Sotva mohu věřit svým uším. O čem to mluví? Věděl jsem, že jeho zájem není opravdový, ale ne­ bylo mi jasné, zda mne chce provokovat nebo si ze mne střílí. Pohlédl jsem mu přímo do tváře a snažím se vypadat vážně. „Dostal jsem se do postele v devět,“ říkám. „Cože?“ Teď byla řada na Matulovi. „Ale já jim řekl, aby vás dali hned spát.“ „V devět,“ opakuji s kamennou tváří. Hvízdl, jakoby popuzen: „Tak vidíte, pane Bubik, s čím se tady musíme potýkat. Tak oni neposloucháJi-

27

Taktika. Jak rafinované! Usmál jsem se pro sebe a vzpomněl si na Písmo, které říká: Libější než máslo byla slova úst jeho, ale v srdci boj; měkčí nad olej řeči jeho, avšak byly jako meče. Nadporučík Matula rozvíjí svou hru: „Máte něja­ ké peníze?“ „Ne." „Pak se omlouvám. Já vám zapomněl včera říct, ale všechno se seběhlo tak rychle - škoda, že jste si nevzal peníze. Mohl byste si tady nechat něco kou­ pit. Potřeboval byste tu nějaké, abyste si mohl při­ koupit potraviny, jinak tady můžete mít občas hlad. To je opravdu škoda. Já jsem na to zapomněl. Veli­ ce lituji.“ Podíval jsem se mu přímo do tváře a nic jsem neřekl. Uvnitř jsem cítil hněv a křivdu. Ale rychle jsem se ovládl, uvědomiv si, že to je právě to, co chtěl. Po těchto hrátkách se Matula dostal k věci. Začal mi vysvětlovat, z čeho mne obviňují. „Tři věci,“ říká, ukazuje prsty: „Kazatelská činnost, or­ ganizování nezákonné duchovenské činnosti na r o ­ dinné rekreaci1 a ilegální držení náboženské lite­ ratury." Znaveně jsem potřásl hlavou. „Pane doktore," oslovil jsem ho co nejzdvořileji, „to už jsme přece několikrát probrali, tak co je tu nového? A co je vlastně ta kazatelská činnost? To, že mluvím o Pánu Ježíši? Vždyť jsem křesťan. Co je na tom zaká­ zaného? Nevím o zákonu, který bych porušil. Co je 28

na tom škodlivého? Máme přátele, kteří k nám přicházejí na prázdniny. Bavíme se o věcech, které nás zajímají. Už ani moc náboženské literatury ne­ mám. A co je na tom nenormálního?44 Vyšetřovatel se tváří nechápavě. „Pokud jde o rodinnou rekreaci: setkali jsme se s několika rodinami, četli si z Bible, přemýšleli a mluvili o Ježíši Kristu, zpívali a spolu se modlili. Co je na tom protistátního? Před několika měsíci byli vaši lidé u nás, udělali prohlídku, a co jsme měli, nám vzali. Ale po jedné knize od každého titulu mi nechali. Vaše záznamy to potvrdí: po jedné prý mít mohu, to není nic trestného, ovšem nesmím jich mít víc. A teď jsem jich skutečně víc neměl - jen po jednom výtisku. Tak proč jsem tady? Je trestné mít Bibli? Je trestné mít zpěvníky vydané v ČSSR? Nebo snad je trestné, že byly v polštině?44 Vyšetřovatel naslouchal s tupým pohledem. Tvá­ řil se, jakoby na něho mluvili cizím jazykem. Nako­ nec se dozvídám, že obžalováni jsme byli tři: já, a jak jsem se domníval, bratr Josef Wojnar a bratr Jan Kotajny. Jan Kotajny je sedmdesátník. „To ani nad ním jste se neustrnuli? Snad nebudete věznit takového starce v těchto podmínkách?44 Ale Matula jen po­ krčil rameny. Snažil jsem se vyzvědět, kde bratří vlastně jsou. Věděl jsem, že Kotajny má příbuzné v Polsku a

29

chystal seje navštívit. Nevěděl jsem, zda ho dlouhá ruka StB nedopadla dříve, než se stačil vypravit. V 11.30 se dostávám zpátky na celu. Vězňové se vyptávají: „Tak co po tobě chtěli?“ Říkám jim, co mi kladou za vinu. Nemohou tomu uvěřit. Děda říká: „Víš, já ze západních stanic slyšel, že se u nás pronásleduje náboženství, ale moc jsem tomu ne­ věřil. Myslel jsem si, že je to jenom propaganda. Je toto možné?“ Všichni mi chtěli být nápomocni. Radili mi: „Se­ pisuj si všechny stížnosti, využij každou příležitost: napiš prokurátorovi, napiš tam a tam.“ Ale rozhodl jsem se, že sám nebudu nic podnikat, svěřím svou při svému nebeskému Otci, a nechám se jím vést. Znovu hovořím o svém Spasiteli - a přitom si znovu uvědomuji, že si musím dát pozor, kdo z nich je volavka. Ve dvanáct jsem okusil svůj první vězeňský oběd - bez tuku a vitamínů, ale i za to jsem byl Bohu vděčný. Seznamuji se s režimem na cele. Zajímám se, jak je to s tím nákupem. Spoluvězňové mi vysvětlují: „Ano, za 150 korun si můžeš koupit na čtrnáct dní suchý salám, cukr, sádlo, máslo, sirky.“ - „A dostanu to?“ ptám se. „To je druhá věc. Ale objednat si to můžeš. Ale nemáš to kam dát, protože ve skříňce se všechno rychle kazí. Ale jsou tam taky bonbóny a sušenky. Ty se ti jen tak nezkazí."

30

Odpoledne jsem našel kousek novin a začínám si psát kalendář. Čas běží a já toužím mít vše zachy­ ceno. Josef také usedá k psaní, vidí mne a dává mi kousek dopisního papíru. Hned toho využívám a začínám si psát Bibli. Bibli? Kolegové se diví: „Bib­ le není dovolena.14- „Ano, ale já si to píšu z hlavy.11 Papír je ve vězení úzkoprofilovým zbožím a mu­ sím si jej šetřit. Musím psát velmi úsporně, drobným písmem. Píšu systémem „signálních11 slov. Moje vězeňská Bible začíná 103. žalmem. Prvních pět veršů. Znovu se ztišuji před Pánem: ,Otče, za vězeň­ skou zdí je bratr Josef. Je to pevný člověk, tak rychle ho nezlomí. Prosím tě, dej mu sílu. Doma mu zůsta­ la manželka a děti. I je ochraňuj. . . Ale Jan, v takovém věku! Otče, udělej, aby tu nemusel být, v těchto kamenných zdech.4 Asi ve čtyři hodiny se otevírá okénko a dostáváme každý krajíček chleba. Od snídaně první chléb! Kousek suchého chleba, ale jak chutná! Večer, když máme ustláno, sesedají si kolem mne: „Vyprávěj něco z Bible!11Začínám o Josefovi, Jákobovu synu. Musím to vzít zeširoka, protože Milan a Josef o Bibli nic nevědí. Cítím, že Boží slovo se jich dotýká, hlavně Milana. Hovoříme až do večerky. Děda chce pokračovat, a tak mluvíme ještě pod dekou. Ráno v deset mne závodčí opět odvádí na výslech. Vstupuji do kanceláře, ale vyšetřovatel nikde. Za 31

stolem sedí někdo, kdo se mi představuje jako kraj­ ský prokurátor, vedle něj sekretářka. Sedám si na své místo. Prokurátor se na mne chvíli dívá a pak říká: „Pojďte si sednout ke stolu.“ Nemohu pochopit, jak já, vězeň, si mohu sednout ke stolu. Začíná probírat obžalobu. Za chvíli vstupuje nadporučík Matula a sedá si vedle prokurátora. Hádám se s prokurátorem ohnivě o každý bod obžaloby. Je to tvrdý slovní souboj. Prokurátor zvy­ šuje hlas, ale já mám také dobré hlasivky. Nakonec, po téměř hodinovém zápase, prokurátor říká: „Od jiného bych si nenechal na sebe tak hulákat, ale u vás je to něco jiného.“ Nakonec na mne uvaluje vazbu. Jsem obviněn z „kazatelské činnosti44, „organizování nezákonné duchovenské činnosti44a z toho, že jsem „neopráv­ něně vlastnil větší množství náboženské literatury.44 Jsem seznámen s tím, že vazba může trvat dva měsíce. Jestliže se věc do té doby nevyřeší, i déle. „Co bude pak, to se uvidí,44 dodal prokurátor zlověstně. Pak se mne ptá: „A máte seznam toho, co vám bylo zabaveno?44 „Ne, nemám.44 A tu přispěchal vyšetřovatel: „Ano, ano, už jsem mu ho chtěl dát.44 Ale vždyť měl spoustu času. Teď mi to před pro­ kurátorem strká rychle do rukou. Než se na něco 32

zmohu, znenadání se zeptá: „A pane Bubik, nevíte náhodou, kde je Kotajny?“ V srdci jsem zajásal: ,Nemají ho!‘ Vtom mi blesklo, že Jan odjel do Polska za dětmi. Kéž by tam zůstal co nejdéle! Kéž by se nevracel! Vyšetřovateli odpovídám: „Má rodinu v Polsku. Ale kde je teď, to nevím." Ve vězení je lépe nic nevědět. Krajský prokurátor znovu promluvil: „Máte něja­ ký požadavek?" Vyznělo to, jakoby usiloval o velmi korektní postup. „Rád bych napsal manželce, aby mi poslala něja­ ké peníze. Zjistil jsem, že tu budu nějaké potře­ bovat." Přitom jsem pohlédl Matulovi ostře do očí. Aby věděl, co je to „korektní postup". „Dobrá, odevzdejte to veliteli režimu a řekněte, že jsem to povolil." „Můžete mi dát nějaký papír?" Vyšetřovatel mi dává dva listy. Každý jsem pečlivě složil, jako by to byly bankovky. Odpoledne se chystám na svůj první dopis z věze­ ní. Mám psát, ale jsem rozrušen. Slzy se mi derou do očí. Děda mi chce pomoci: „Řeknu ti jednu základní buddhistickou poučku: Umrtvi touhu, a nebudeš mít bolest.“ Chvíli o tom přemýšlím. Chci být dobrým vojá­ kem Ježíše Krista, a tak musím být připraven něco snést. Zdálo se, -že dědova rada sedí. Říkám: „Máš pravdu, dědo," a snažím se s Boží pomocí umrtvo­ 33

vat touhu po domově. Ale když se snažím elimi­ novat city, psaní mi vázne. Když jsem si pak přečetl ta chladná odosobněná slova, nevydržel jsem, a pro­ pukl v pláč. Nakonec jsem napsal stručný dopis vlastně jen několik slov - aby mi manželka poslala nějaké peníze. Děda mne celou dobu pozorně sle­ doval. Zdálo se, že je spokojen, ale já si nebyl zcela jist, zda je jeho rada zdravá. Celé odpoledne a večer probíhá v klidu. Večer, jen co si rozesteleme, mne ostatní znovu prosí: „Pokračuj o tom Josefovi.41 A tak vyprávím. Opět jsou velmi pozorní. Vysvětluji, že příběh ukazuje na Ježíše Krista. Ráno předávám dopis veliteli režimu. Přijímá jej velmi neochotně, ale nemá nazbyt, je to příkaz prokurátora. Uvidíme, zda jej také pošle. Přijímací formality skončily dnes ráno lékařskou prohlídkou. Byla to úplná fraška, o vyšetření se nedalo ani mluvit. Každého, kdo by byl schopen stát na obou nohou bez cizí pomoci, by lékař uznal za způsobilého. Odpoledne jsem opět volán k výslechu. Čeká mě nadporučík Matula. „Řekněte mi o názorových roz­ porech mezi vámi a ostatními ve vašem staršov­ stvu,“ vyjel na mne. Než jsem stačil odpovědět, dodal: „Jsou mezi vámi rozpory, že?“ „Nevím, o čem to mluvíte,44 odpověděl jsem. „V našem staršovstvu že jsou rozpory? To je mi novinka!44

34

„Ale nepovídejte,“ řekl Matula mírně, leč zá­ ludně. „My víme, že mezi vámi a Brozdou rozpory jsou. No tak, pane Bubik, jen je nekryjte, oni vás taky nekryjou.“ Uvažuji, co to má znamenat. Chtějí mezi nás vnést rozkol. Stará taktika: Jtozděl a panuj, taktika pekla/ „Mezi námi nejsou žádné rozpory,” opakoval jsem netečně, „jsme jednotní.” „Povězte mi něco ze svého života,” říká Matula vlídně. „Obrácení - co to vlastně znamená? Jak jste k tomu přišel? A co to je znovuzrození?” Zhluboka jsem se nadechl. Jen ať se to dozví! Nadšeně jsem mu vyprávěl o svém znovuzrození a křtu v Duchu svátém a co pro mne znamená být následovníkem Ježíše Krista. Radostně mu ří­ kám o té moci, která je ve mně. Mluvím pěkně zeširoka a v duchu si myslím: ,1 ty, nadporučíku Matulo, budeš jednou stát před Božím soudem/ Tiše poslouchal, a pak se mne ptá: „Jaká je orga­ nizace vašeho sboru?” Vysvětluji mu, že je řízen staršovstvem a že já byl ustanoven vedoucím církve. Podrobně mu vysvětluji, jak jsme jednali s úřady, jak jsme znovu a znovu žádali o povolení, abychom byli legalizováni jako církev. Když jsem skončil, dr. Matula se se mnou loučí s přáním: „Šťastnou sobotu a neděli, pane Bubik!”

35

V 15.50 se v doprovodu závodčího vracím na celu. Vidím, jak si spoluvězňové píšou objednávky na nákup. Je pátek a každý druhý pátek se píšou objed­ návky. Ale já nemám peníze. Uvažuji, jak dlouho to potrvá, než manželka dostane dopis. Než pošle pe­ níze. Než mi je dají, než napíšu objednávku a než dostanu nákup. Pěknou řádku týdnů! Ovšem mezi­ tím nesmím dostat ani jeden kázeňák. Stačí ro­ zepnutý knoflík - a nákup je v tahu. Dobrá taktika! Mají to promyšlené: zlomit člověka hladem, tělesně i duševně. Pomalu začínám chápat vězeňský režim, ale záro­ veň také něco jiného. Nejlepší metodou, jak se vyrovnat s každodenní nemilosrdnou rutinou, bylo zůstat zdravý jako křesťan - a to znamenalo zavést si zde svůj vlastní duchovní režim. Měl jsem svou vězeňskou Bibli, kterou jsem si stále doplňoval. Od včerejška mi zůstal kus papíru a začínám si psát zpěvník. Modlitba, čtení Bible a zpěv - to byly ty hlavní zbraně, jak zvítězit nad vězeňským systémem. Rozhodl jsem se také, že si povedu deník. Toho večera jsem dokončil své vyprávění o Jose­ fovi. „Ježíš Kristus tě miluje," říkám svým spolu­ vězňům, „i kdyby tě nikdo neměl rád, on ano.“ Myslím, že tu pointu ocenili.

36

4 Jak zvítězit nad satanskými silami

Sobota 28. srpna SOBOTA BYL VOLNÝ DEN. Volný? V sobotu pánové nepracují. V sobotu totiž nejsou výslechy, a jak se ukázalo, ani večeře. Totiž lépe řečeno, dosta­ neme „studenou večeři“. To znamená, že dopoledne dostaneme o něco větší kousek chleba a něco k tomu. Kousek sýra a někdy prý dokonce salám. A šálek čaje. Po ranní modlitbě uvažuji o své situaci. Dvakrát se už někdo pokusil o můj život. To může znamenat jediné: už mě odepsali. Tady si mohou dělat, co je napadne, a jestliže se rozhodli mě odepsat, i to se

37

dá snadno zařídit. Mohou mne zlikvidovat na sto způsobů, a nikdo se nedoví jak. ,Už asi neuvidím ženu, děti, nesetkám se s bratří­ mi a sestrami/ Zápasil jsem s těmito myšlenkami a klesal stále hlouběji. Musel jsem tomu učinit přítrž. Uvědomil jsem si, jak velice ještě lpím na životě. A můj nebeský Otec jakoby mlčel. Po delším zápase jsem se vzchopil k modlitbě: ,Pane, jsem ochoten přinést jakoukoli oběť, když to oslaví tebe - jen když se postaráš o manželku a děti. Aby žili pro tebe. Jsi přece otcem vdov a sirot!4 Ihned přišel pokoj. To, co mě téměř vykolejilo, dědova slova, bylo pryč. Můj první volný den byl krásný. Ale musel jsem se také věnovat spoluvězňům, neboť mne neustále trápili otázkami. Toho večera jsem jim navrhl: „Chlapci, co kdybych vám to začal vyprávět celé, od začátku? Protože vy Boží slovo neznáte, a když vám chci něco vysvětlit, musím se pořád vracet.44 Návrh je s nadšením přijat. Koneckonců jsme nepočítali, že se brzy rozejdeme. A tak začí­ náme s příběhem o stvoření. Pozorně naslouchají.

Neděle 29. srpna Při jedné z prvních modliteb ve vězení Bůh ke mně mocně promluvil a vnukl mi, že některé dny 38

zde dostanou své jméno. Nejprve dostanou jméno a teprve potom pochopím, proč právě to jméno; bylo to něco jako zaslíbení. Nuže, toto je moje první neděle mimo domov a společenství bratří a sester. Není to jeden z těch dní se zvláštním jménem? Okamžitě jsem věděl, že ano a že má jméno oslavování. Den tento dnem osla­ vování nazván jest. Dnes se jako obvykle sejde má rodina s bratřími a sestrami, aby společně vzdávali díky Bohu a chvá­ lili ho. Nemohu být s nimi. Místo toho jsem v pasti, v budově, nad kterou vládne Satan. Kolik je v každé cele bolesti, zármutku a proklínání! Přímo to čiší ze zdí. Jsem realista. Je mi jasné, že z tohohle bezútěšného místa nemůže vzejít oslavování. Pomalu mi dochází, že nejsem sám. Po celém světě jsou muži a ženy ve vězení pro Krista. Spolu s nimi mohu teď i já pozvednout srdce k oslavování. Cítím se s nimi sjednocen. Také moji bratří a sestry na mne budou myslet a zahrnou mne do svých modliteb. I já musím myslet na ně. Náhle přišel senzační pocit sounáležitosti a celý den cítím, jak můj duch spolu s jejich stoupá před trůn milosti. Prožívám blízkost svého nebeského Otce. Najednou si uvědomuji, že spolu se všemi, kteří jsou po celém světě vězněni pro jméno Ježíše Krista, mohu zvedat ruce a chválit Spasitele za to, že pro něj smím trpět. Toužím po tom, aby i z této cely znělo oslavování.

39

Odpoledne se mě spoluvězňové zčistajasna ptají, zda bych se večer nemodlil nahlas. Zaskočilo mě to. Modlím se totiž vždy i za ně. Večer. Snad si nevzpomenou. Ale vidím, jak spě­ chají. Rychle, rychle, aby měli vše uloženo, aby byli hotovi. Pak si sedají a čekají. Cítím napětí. Asi jsou jen zvědaví, ale stejně to vítám. Klekám si k posteli a modlím se jako každý den, ale nahlas. Slyší mne, jak je zahrnuji do svých proseb. Končím a sedám si. Všichni jsou vzrušeni. Milan, se slzami v očích, říká za všechny: „Děkuji ti, Rudo.“ Rychle si lehá a hlavu prudce zaboří do polštáře. Bůh se ho dotkl. Je ticho. Dnes se už nikdo na nic neptá. Den oslavování!

Pondělí 30. srpna Dnes je holení. Trochu se toho bojím. Doma se vždycky holím elektrickým strojkem. Mám citlivou pleť a obyčejné žiletky nesnáším. Když, tak to musí být ty nejlepší. Už jsem se opravdu potřeboval oholit. Předsta­ vuji si, jak to asi dopadne: budu podrápaný jako od divoké kočky. A tady mám navíc ledovou vodu! Nahánělo mi to hrůzu. V deset se otevírá okénko. „Holení! “ Dostávám žiletku. Vážně se modlím: ,Otče, ty to můžeš udě­ 40

lat, abych se nepořezal.4 Holím se a nestačím se divit. Jsem rychle a dobře oholen. Někomu to může připadat normální, ale pro mne je to zázrak. V 10.30 přichází velitel režimu, dává mi čtvrtku papíru a přikazuje, abych okamžitě napsal ženě. Mám jí vysvětlit, jak si může vyzvednout z dolu lístek na deputátní uhlí. Jsem překvapen. ,Je tady! Jde až sem! Co se děje?4Rychle píšu a hlavou se mi honí myšlenky. Nejsem si jist, zda jí doručili můj dřívější dopis. Najednou mi dochází, že tento dopis dostane přímo do rukou. To je příležitost!,Rychle, musím dopsat, ať mi pošle peníze.4 Ještě jsem nedopsal, a dveře se znovu rozletí. Vstávám, protože když se otevřou dveře, musím jako vězeň stát v pozoru. Nevěřím svým očím: do cely vstupuje sám nadporučík JUDr. Matula. On? Tady? To snad není možné! „Máte už ten dopis napsaný?44vypadá nervózně. „Nemám, pane vyšetřovateli,44 a chci ještě něco dopsat. „Tak honem, pište!44 Dopisuji, ať mi pošle 300 korun, a chci ještě pár slov na rozloučenou, ale vytrhává mi dopis z ruky. Přečte jej a nasupeně odchází. Sedím jako zkamenělý. „Co to má znamenat?44 ptám se spoluvězňů. „Asi tu máš ženu,“ říká tiše děda. „Víš ty vůbec, co se stalo? Z ničeho nic máš napsat dopis. Bez udání důvodu, rychle. Pak si pro něho přijde do cely 41

sám vyšetřovatel! Je tady jen jedno vysvětlení: pří­ sahám, že tvoje manželka je tady. Co to máš zaženu, že ho tak přitlačila? Teď asi stojí dole a nehne se, dokud nedostane, pro co přišla. To je ženská! “ Ostatní horlivě přikyvují. Srdce mi poskakuje. Opravdu, jaká to žena! Je to pro mne velká vzpruha. Stojí mi po boku! Jde za mnou až do věznice. Nesedí se založenýma rukama. Nejsem sám, ale bojujeme společně.

Úterý 31. srpna Den začíná nenápadně, téměř tiše. „Nic se nedě­ je,“ myslím si a přemítám, co mi asi týden přinese. Ale dochází k neočekávanému zauzlem a já i moji spoluvězni jsme konfrontováni s novou situací. Odvádějí Josefa. Jdou ale doprava! Když nás be­ rou z cely, jdeme vždycky doleva. Asi k lékaři, tam se chodí vpravo. Josef se vrací až za hodnou chvíli. Nemluví a je jakýsi divný. Zvědavě si ho prohlížíme. Po chvíli zašmátral pokradmo v kapse své bundy a vypadl balíček cigaret. Rychle jej zvedá - a vypadl druhý. Odkud je má? Je to podezřelé. Neříká nic a nikdo se ho na nic neptá, ale okamžitě jsme všichni ve střehu. Cigareta je ve vězení velká věc. Používá se jí tu místo peněz. Josef dostal zaplaceno; člověk

42

nemusí být génius, aby si domyslel od koho a zač. Je to jasné: volavka! Spolupracuje s estébáky. Začíná klást záludné otázky. Jak se podobají těm Matulovým! Jak chytře je klade! Jakoby mu kdoví­ jak záleželo na mých kontaktech se zahraničím a podobných věcech. A jakoby to nestačilo, při sebe­ menší příležitosti se snaží stočit hovor na politická témata. Musíme být velmi obezřetní; nic jiného nám nezbývá. Je to jednoduché: Josef klade otázky a brouček zaznamenává odpověď. Večerní biblické hodiny pokračují. Dnes jsme se dostali k potopě. Vysvětluji jim, co měl Ježíš na mysli, když řekl: Jako bylo za dnů Noého, tak bude i ve dnech, kdy přijde Syn člověka. Z ničeho nic Josef vybuchne: „Nech si ty komen­ táře pro sebe! Nikdo na to není zvědavý!“ Zaskočilo mne to, ale k mému překvapení děda s Milanem se stavějí na mou obranu. Děda jako velitel cely měl odpovídající autoritu a zodpovídal za to, co se děje v cele. Změřil si Josefa a mávnutím ruky ho odbyl: „Jo­ sefe, už toho mám dost. Nemusíš poslouchat, když nechceš. Jestli se ti to nelíbí, vem si časopis a čti si! Nikdo ti nekáže, abys poslouchal. Ale nás zrovna ty komentáře zajímají. Nechceme žádné báchorky, ale aby nám vysvětlil, jak tomu Božímu slovu máme rozumět.“ To Josef nečekal. Byl zcela vyveden z míry.

43

„Pokračuj, Rudo,“ obrátil se děda na mne. Do­ vyprávěl jsem příběh do konce. Josef vzal do rukou časopis a předstíral, že čte.

Středa 1. září Při ranní modlitbě jsem velmi rozrušen. Dnes je prvního září. Děti se rozejdou do školy, a nemohu být s nimi. Nemohu se s nimi před zahájením školní­ ho roku pomodlit. Každý z nich začíná na jiné škole v jiném městě. Moje milovaná žena zůstane doma jen s Davídkem. Jak bude náš dům osiřelý! Pokle­ kám a svěřuji to vše Otci. Modlím se, aby byl s mou rodinou, pomáhal jim, těšil je a radil jim. Dopoledne dochází na cele k incidentu. Smrkám do toaletního papíru a Josef se na mne zlostně oboří: „Nesmrkej do toaleťáku! Toalefák není na smrkání. Je ho málo. Na co máš kapesník? Ne­ slyšíš? !“ „Nech toho, Josefe,“ zastává se mne děda, „toa­ leťáku máme dost.“ „Ne, nemáme!“ ječí Josef ze všech sil. „Řekni mu, ať to zase zabalí. Má smrkat do kapesníku. Jestli ho nedonutíš ty, tak já jo! Ať nesmrká do našeho toaleťáku!!!“ Děda potřásl hlavou. Josef neměl rozum, ale byl to obr, a viděl jsem, že moc neschází, aby se pustil do rvačky. Nebylo by moc moudré ho déle provo­ 44

kovat. „Dobrá, dobrá,“ říkám rychle, „budu smrkat do kapesníku/4 „To bych si vyprosil,44 zavrčel Josef. Děda se na mne podíval a pokrčil rameny. Jeden problém jsem odvrátil, ale hned je tu druhý: když se vysmrkám do kapesníku, kam s ním? V mém vězeňském mun­ dúru nebyla ani jedna kapsa! Rozhodl jsem se, že budu kapesník strkat pod polštář. Atmosféra na cele zůstala do konce dne napjatá, ale s příchodem večera se uklidnila. Děda a Milan mne poprosili, abych pokračoval ve vyprávění. Jo­ sef se opět skryl za obálkou časopisu.

Čtvrtek 2. září Ráno jsme překvapeni, když do cely vpadne veli­ tel režimu. Nečeká na hlášení a hned je u mé poste­ le. Strhne podhlavník a třímá můj kapesník. Podíval se na mne, pohrozil prstem a zařval: „Máte kázeňák! Kázeňák, jasné?44Vztekle vypadl, nečekaje na odpověď. Je mi těžko. Hned je mi jasné, že jsem padl do léčky. Nebylo to fér a musím přiznat, že v první chvíli jsem byl hořce zklamán. ,Pane,‘ povzdechl jsem ,,proč jsi to dopustil?1 Znamená to celý měsíc bez balíčku nebo zákaz nákupu nebo obojí.

45

Krátce poté se znovu otvírají dveře. Přichází zá­ vodčí a odvádí mne k vyšetřovateli. Následuje třetí výslech. Dr. Matula seděl na židli vyzbrojen mnoha otáz­ kami a začal na mne pálit. Podrobně se mne vyptává na staršovstvo a strukturu církve. Najednou se mne z ničeho nic ptá: „Co vám říká toto jméno?“ Očima se vpíjí do mé tváře. Co má za lubem? A hned se mne zase ptá na něco, co jsem už dříve vypovídal. Bylo to v Havířově před půlrokem, když mě vy­ šetřovali kvůli literatuře. Odpovídám: „Zápis o tom máte tam na stole ve spisech. Přečtěte si to. Už nevím, jak to tenkrát bylo. Už jsem vám o tom vypovídal." Vyskočil. „Jak můžete vědět, že to mám tady ve spisech?" „No, vím to. Tam to máte, a přečtěte si to." Dr. Matula je bez sebe. Teprve teď jsem pocho­ pil, co se vlastně stalo. Vždyť jak já mohu vědět, kde ten spis je? Asi si myslel, že jsem jasnovidec. Pak mi dává otázku: „Dejme tomu, že bychom vás pustili domů. Co budete dělat?" Hledím na něj rozpačitě. „No, co budu dělat. .. Přece všechno, co jsem dělal předtím. Nic se ne­ změnilo, pochopte, jsem přece křesťan. Budu svěd­ čit o Pánu Ježíši Kristu, jsem služebník Ježíše, to je

46

můj život. Je jasné, že budu dál stát v čele církve. Nic se nezmění. Vězení nemá na mou víru v Ježíše Krista vliv.“ To nebylo to, co chtěl slyšet, ale byla to pravda. Když jsem se vrátil z vězení, dozvěděl jsem se, že manželka navštívila prokurátora a ptala se ho, kdy mne pustí. Cynicky se zasmál a odpověděl: „Ani o tom neuvažujte. Může tu sedět třeba deset let. Vazbu si můžeme prodloužit, protože nám tvrdí, že když ho pustíme, bude dál kázat Krista. Nepočítejte s tím, že ho brzy uvidíte.44 Byl to poměrně lehký výslech. Po cestě do cely jsem se modlil. Nevím, jak ten kázeňák zvládnu. To bude značné oslabení organismu. Už teď začínám cítit následky hladu. Na cele je nějaký nezvyklý klid. Děda s Milanem na mne zírají. Ptám se: „Tak co, hoši? Co jsem vyfásl?44 Slova se ujal děda. Na jeho tváři bylo vidět, že má co dělat, aby se ovládl: „Ty nic, ale Josef!44 „Josef?44 „Ano, Josef. Má na měsíc zákaz nákupu a ba­ líčku.44 „A jak to?“ ptám se nechápavě. „Posaď se,44říká děda, „řeknu ti, co se stalo.44 „Když jsi odešel, velitel režimu se vrátil a kontro­ loval pořádek. Našel na podlaze smítko. Zařval na mě: ,Jak to, že podlaha není čistá? Jak to, že nemáte pořádně uklizeno?‘ Josef to nevydržel a ozval se: 47

,Rajóny jsem dělal já. Je to v pořádku/ Velitel se na něho ani nepodíval a řekl m i:,Dejte mu příkaz, ať to udělá ještě jednou!' Josef se zase neovládl: ,Ten příkaz neposlechnu!1Velitel se rozzuřil: ,Tak vám teda ten příkaz dávám já.‘ A Josef na to: ,Ani teď neposlechnu, protože tady je čisto.' A tak si Josef vysloužil kázeňák.“ Na kapesník se zapomnělo. Do léčky, která byla nachystána na mne, se dostal ten, kdo ji pomáhal chystat. Děda a Milan se divili: „Jak ten tvůj Bůh za tebou stojí! “ „Za vámi taky, jen mu to dovolte,“ odvětil jsem. Situace se změnila. Mohu dál smrkat do toaletního papíru.

Pátek 3. září Ráno napjaté očekávání. Dnes je pošta. Vězňové očekávají dopisy a balíky a mohou psát. Jsem tady už jedenáct dnů. Je to snad už dost dlouho, abych také něco dostal. Ale jsem zklamán. Jediný děda dostal dopis. To znamená čekat dalších čtrnáct dnů. Myšlenkami zalétám domů, ke své milované ženě a dětem. ,Jsou zdraví? Jak se mají?' Mám o ně strach. Satan, ne­ přítel člověka, mne začíná soužit. Ještě čtrnáct dní - to je moc dlouho! Teď mi dochází, že je to také

48

jeden ze způsobů, jak tady trápí člověka. Jak to mají promyšlené! Dopis tam určitě je. Potřeboval bych vědět, jak to doma zvládají. Té­ měř si zoufám. Ale pak mi Bůh připomíná slib, kterým mi před několika dny potvrdil, že se o ně postará. Upokojil jsem se. Nebeská pošta nepro­ chází žádnou cenzurou. Teď jsem věděl, že rodina je v pořádku. ,Ach, Otče, jak jsem ti vděčný za to, že ty mi dáváš zprávy!' Sedám k psaní svého prvního dopisu. Mám na to čtyři stránky. Mohu psát, co chci? Ale kdež! Půjde to přes dvě cenzury: první dělá věznice a druhou vyšetřovatel. „Dej si bacha,“ poučují mne spoluvězňové. „Ne­ piš nic o náboženství a o Kristu. Nesmíš psát, že máš hlad nebo že je ti zima. Nesmí tam být nic, co by nějak souviselo s tvým případem. Když se jim něco znelíbí, budeš muset čekat dalších čtrnáct dní.“ Tak co mám psát? Slzy se mi derou do očí. Pře­ devším nesmím naznačit, že je mi těžko. Nic z mých zápasů. To by použili proti mně. A tak je můj dopis velmi strohý. Snažím se vysvětlit, jak trávíme čas. Píšu několik povzbudivých slov dětem a ještě něko­ lik pokynů, co a jak zařídit kolem domu, protože zima je přede dveřmi. Bylo to povrchní, ale doufal jsem, že pochopí. Opakoval jsem, aby mi poslali peníze a něco k jídlu.

49

Odpoledne dostává děda nákup. Kdybych měl peníze, mohl jsem to mít také. Když vidím, co si děda ukládá do skříňky, uvědomuji si, že mám hlad. Ale byl jsem odhodlán, že budu dobrým vojákem Ježíše Krista. Nedovolím, aby to otrávilo mé myš­ lenky. Tím byla věc vyřízena.

Sobota 4. září Pokračuji v psaní, ale pak je přerušuji, abych se modlil a mluvil se spoluvězni. Obzvláště Milan po­ třebuje pomoc. Jeho manželství se hroutilo a citově byl rozrušen. Prožíval hrozné chvíle. Jak potřebné je v tomto temném místě dobré slovo, slovo naděje! Povzbu­ zuji ho, aby se nevzdával. Ale potřeboval něco, co by ho pozvedlo k víře v Boha. Odpoledne při modlitbě prožívám stále mocněji Boží přítomnost. ,Otče, chceš mi něco říci?1A na­ jednou, jako ve filmu, vidím před sebou události před zatčením. Týden před tím jsem byl s rodinou v Tatrách. Přemýšlel jsem o životě proroka Eliáše. Teď se přede mnou příběh Eliáše rozvíjí. Ten příběh dobře znám. Ale tentokrát mi jej Duch svátý přibližuje prakticky: pomáhá mi pochopit, ba do­ konce předvídat události mého života na pozadí příběhu Eliáše. Potok Karit, Sarepta, hora Karmel.

50

Teď vidím, co jsem předtím neviděl. Eliáš byl u potoka Karit sám. Sám se svým Bohem. Bojoval tam za Izrael, za Boží lid. Modlil se za něj. I já jsem teď sám. Pravda, mezi vězni, ale sám. A Duch svaty mi zjevuje, že přijdou dny, kdy má samota bude ještě větší. ,Ano, Eliáši, teď ti rozumím.4 A pak přijde Sarepta. A potom snad i Karmel. Ale teď prožívám potok Karit. Teď musím procházet samotou. Tak jako Eliáš jsem sám, a přece ne sám. Otec mne neopustil, je tu se mnou a bdí nade mnou. Eliáše tam živili krkavci, každé ráno a večer mu přinášeli chléb a maso a z potoka pil. I tady se každý den pravidelně jako na orloji rozletí okénko a živí mne krkavci. Třikrát denně. Když mne ta myšlenka na­ padla, téměř jsem se rozesmál, protože i zde to bylo na rozkaz, a já si toho nevšiml. Eliáš byl u potoka Karit sám se svým Bohem. A měl co dělat. Mám si naříkat? ,Ne, Pane. Ty o mně víš a dáváš mi, co potřebuji. Tento čas nesmím trávit naříkáním.4Eliáš netrávil svůj čas čtením ani hrou v šachy. Než jsem se obrátil, byl jsem vášnivým čtenářem knih a časopisů a rád jsem hrál šachy. Když jsem poprvé vstoupil do cely, padly mé oči na šachy a hned mi napadlo, že si ukrátím čas četbou a hraním šachů. ,Nejsem sem poslán ani k tomu, abych vzpomínal na domov, ba ani k tomu, abych v myšlenkách zůstával mezi milovanými bra­ třími a sestrami. Můj úkol je tady. Tady je moje bojiště. Mám nést spoluvězňům evangelium, mám

51

se za tyto chlapce modlit, bojovat za ně, jak mi to Pán ukázal první den, když jsem přišel do vězení. Ano, Otče, toto je můj potok Karit a já vím, proč tu jsem.‘

Neděle 5. září Neděle rychle utekla. Doplňuji si svůj vězeňský zpěvník. Duch svátý mi připomíná nové a nové sloky. Také má vězeňská Bible se obohacuje o nové verše. Je to součást mého života zde. Mám tu svůj vlastní život, který nezná hranice, jež na mne uvalil vězeňský režim. Tiše si prozpěvuji úryvky písní, které jsem si zaznamenal, a Duch svátý jimi ke mně promlouvá. S dědou znovu debatujeme o křesťanství a bud­ dhismu. Byla to jedna z mnohých diskusí, které jsme k tomuto tématu vedli. V konfrontaci vychází vítěz­ ně křesťanství. Znovu a znovu ukazuji, že ten můj Ježíš žije, je skutečný a dokonce velmi blízko. Teplo jeho lásky můžeš prožívat. Milan a Josef posloucha­ jí, ale Josef se do debaty nezapojuje. Pozdě večer dokončuji svůj dopis. Už jen odeslat. Především aby brzy došel na místo určení. Modlím se za to.

52

5 Drsná spravedlnost

Pondělí 6. září BRZY PO ROZBŘESKU jsme vzhůru a jako obvykle se spěšně sprchujeme v koupelně, když vtom se objeví závodčí a zakřičí na mne: „Vylezte ven! Zpátky do cely a rychle obléct!“ Co to má znamenat? V pondělí dopoledne se přece nechodí k výslechům! Pádím do cely, pře­ kotně se oblékám v očekávání, co se bude dít. Ještě jsem se nestačil obléct, když se hřmotně rozletěly dveře a v nich nadporučík Matula, mávaje nějakými papíry. „Rychle to podepište!14 poroučí úsečně. „Je to plná moc přo vaši manželku, aby vám mohla vy­ zvednout výplatu.“ Spěšně podepisuji tři lístky. Je

53

zase tady! ,Jsi tady, moje milovaná. Bojujeme spo­ lu!1Je to pro mne opět velká posila. Pak je výměna prádla. Tentokrát mám štěstí. Do­ stávám tepláky s kapsou. Problém s kapesníkem je vyřešen! A hlavně - tepláky jsou dlouhé! Musím si je šetřit, aby mi vydržely, protože v zimě si do nich budu moci zabalit nohy. Ale bunda je malá. Krátké rukávy, krátká v pase; musela patřit nějakému trpaslíkovi. Co s tím? Necítil jsem se v ní dobře, ale byl jsem odhodlán nepřipustit si žádné černé myšlenky. Místo toho mi napadlo, že to Otec nějak vyřeší. Spolehl jsem se na to. Večer, když už máme rozestláno a už jsem skončil své vyprávění z Božího slova, Milan najednou říká: „Chci přijmout Ježíše Krista za svého Spasitele. Co mám dělat?“ Co teď? Říkám mu: „To musíš udělat ty sám, v modlitbě dej svůj život Bohu.“ Stěží mohu skrýt radost a pohnutí. Milan si sedá na postel a modlí se. Josef to z dálky pozoruje, skrývaje se za obálkou nejnovější knihy.

Úterý 7. září Vyšetřování se nějak vleče. Vidím, že to chtějí táhnout na dlouhé lokte. Komunistické žaláře jsou

54

jako archívy. Založí si tě a drží tě tam, jak dlouho chtějí. Mají dost času. Večer mi už začíná být zima. Ostatní mi ochotně půjčují deky, ale co bude dál? ,Co tvé zdraví? Máš nízký tlak, revma. Mo­ hou z toho být komplikace.4Tyto myšlenky pochá­ zejí z cizího zdroje a snaží se mne zneklidnit. Vzpí­ rám se jim v modlitbě. Otec o mně ví. Začíná třetí týden ve vězení. Blíží se pátek a s ním i možnost něco si objednat k jídlu. Ale peníze nikde. To by znamenalo další tři týdny o hladu. Sotva dokážu potlačit zklamání. Manželka zcela jistě pe­ níze poslala, o tom jsem přesvědčen, a určitě mi je zadrželi. Schválně mne nechávají bez peněz. Chtějí mne trápit hladem. Jejich taktika jak mne zdeptat. Děda mi radí: „Tlač na vyšetřovatele, kde ty pení­ ze jsou. Normálně jsou třetí den tady. To znamená, že už týden bys je měl mít.“ Před ulehnutím se opět dostáváme k Božímu slovu. Cítím, jak se napětí mezi Josefem a námi stupňuje. Brzy se to provalilo: když se ujímám slova, Josef spustí odrhovačku. Snaží se ze všech sil. Přesto pokračuji a snažím se Josefa ignorovat - a děda s Milanem poslouchají. Potom Milan, aniž by ho kdo pobízel, vydává svědectví o tom, co se stalo včera. Přijal Pána Ježíše a má jistotu, že Ježíš je jeho Spasitelem. Spolu se radujeme, i když je tu hluk.

55

Středa 8. září

Stále musím myslet na Josefa. Zašel příliš daleko. Otevřeně mi, abych tak řekl, vyhlásil válku. Jsem jen zvědav, co dalšího podnikne. Nemusel jsem čekat dlouho. Dopoledne, když s Milanem a dědou zase mluví­ me o Pánu Ježíši, Josef to už nevydrží a vybuchne: „Poslouchej!“ zaječel, „můj Satan je silnější než ten tvůj Ježíš! A víš proč?“ odmlčel se, lapaje po dechu. Tvář měl zrudlou hněvem. „Tak poď,“ zakřičel, naznačuje mi rukou, abych šel k němu, jako by se chystal na zápas. „Chceš vědět proč?“ Neodpověděl jsem. „Protože je silnější než Ježíš. Já věřím Satanu. Ten je větší než Ježíš. A proto mu věřím,“ opakoval stále dokola. Pěsti měl zaťaté a vzrušením se celý třásl. Byl jsem z toho celý pryč. „Josefe," říkám mu rozhodně, „zašels příliš daleko. Je zle! Rouháš se živému Bohu! Odvolej to! Prosím tě! Vezmi ta slova zpět," naléhal jsem. Zdálo se, že vůbec neposlou­ chá. Po chvíli přichází velitel režimu a vytahuje Mila­ na. Kam ho vedou? Co mu chtějí? Ale Milan se po krátké chvíli vrací celý šťastný. Dostal balíček. Dělí se s námi, i já dostávám kousek salámu, jablko, oplatek a dva bonbóny. Je to hotový poklad. ,Otče, 56

díky za to.‘ - „Milane, rád bych se ti odvděčil. Snad taky někdy dostanu balíček/4 Odpoledne jsem volán k výslechu. Rozhodl jsem se, že tentokrát první otázku položím já. „Minulé pondělí tu byla manželka, že ano?“ Vyšetřovatel Matula se na mne podíval s údivem ve tváři: „No ano. Byla - a co má být?“ „A vy jste jí dal ten můj dopis, že ano?“ „No pochopitelně/4 „A ona si to přečetla a okamžitě vám dala 300 korun. Kde jsou?44 Matula na mne ohromeně pohlédl. Nebyl scho­ pen slova. „Kde jsou ty peníze?44 „Jak můžete vědět, že mi dala 300 korun?44opá­ čil. „Vím to. Přečetla dopis, vzala peněženku a dáva­ la vám 300 korun. Kde jsou?44 Matula zvedl obě ruce na znamení protestu. „No, to máte pravdu, dávala,44kývl smířlivě hlavou. „Ale vždyť jsem to nemohl přijmout. Tak se to přece nedělá, pane Bubik. Řekl jsem jí, že to musí poslat poštou.44Tentokrát mluvil pravdu. „A ona šla hned na poštu, kam jste ji poslal, a ty peníze odeslala. A já jsem je ještě nedostal. Kde JSOU?

Vyšetřovatel neodpovídá, ale vidím, že je zma­ ten.

57

„Žádám, aby mi ty peníze nebyly zadržovány. “ Teprve teď mi dochází, že to, co říkám, není žádné střílení od boku. Bylo to slovo poznání, které jsem dostal od Boha, a mělo svůj účin. Matula krčí rameny a je evidentně v koncích. „Tak dostal jsem ty peníze, nebo ne? Nebo jsem je snad nedostal, pane doktore?41Byla to troufalost takhle se do něho pustit, ale cítil jsem, že ho musím přitlačit. Konečně zareagoval: „Tak řekněte veliteli reži­ mu, ať zavolá na účtárnu, jestli tam jsou.“ „Ne, pane vyšetřovateli,44 zakroutil jsem odmí­ tavě hlavou. „To je váš úkol, a já vás o to žádám.44 Teď se Matula napřímil. Vypadalo to zlověstně. „Ne, ne,“ řekl rozohněn. „Vy mu o ně řekněte,44 zabodl do mne prst, zdůrazňuje, že tak to bude. „Tak budeme pokračovat ve výslechu,44dodal po­ drážděně. Vidím, jak je iritován. Ptá se mne, s kým jsem se kdy stýkal v Čechách, s kým na Moravě. Týká se to bratří z Prahy a Brna. Další otázky se týkají bratří ze socialistických států. Ptá se, kde jsem byl a s kým jsem se setkal. „Přece v Polsku, mám tam rodinu. Copak to je nějaká trestná činnost?44 Toho večera dostaly události rychlý a překvapivý spád. Josef, který byl jinak zdravý jako řepa, si začal stěžovat, že ho bolí noha. Jeho stav se rychle zhor­ šoval. Noha mu začala otékat až k patě. Celá zrudla, zanítila se a dostal horečku.

58

„Hoši, něco se mnou je.“ Jeho hlas prozrazoval paniku. „To je bolest! Je to pořád horší. Je mi hrozně. Co to může být?“ Tvář má zapálenou a zkroucenou bolestí. Drkotá zuby a úzkostlivě se dívá po každém z nás. „Musíme zavolat doktora, honem,“ říkám. „To je zbytečné,“ odpovídá děda. „Žádné pomo­ ci se nedovoláš. Musíme mu pomoct, aby nějak přečkal do rána.“ Dočká se vůbec rána? Nevíme, co s ním je. Tepr­ ve teď mi dochází, co to znamená onemocnět ve vězení. Dělali jsme, co jsme mohli, abychom ho udrželi v teple, a přikryli jsme ho všemi dekami, které jsme měli. Uléhám a uvažuji:,Neměl bych se za něho mod­ lit?4 Dospívám k přesvědčení, že ano, ale jedině v případě, že s tím bude souhlasit. „Josefe,“ obra­ cím se k němu tiše, „nechceš, abych se za tebe pomodlil? Bůh ti určitě pomůže.“ Bylo to, jako bys mluvil k mrtvému. Jen leží na kavalci a zírá do stropu. Vůbec nereaguje. Ptám se ho podruhé. Zase nic. Ptám se potřetí a po delší chvíli se mu zablesklo v očích, otočil hlavu a podíval se na mě. „Ne,“ zasípal. „Nestarej se. Já si tvé modlitby nezasloužím.14 V tom momentu jsem věděl, že co se stalo, bylo přímým důsledkem jeho dnešního vyznání. Satan byl vskutku jeho pánem - a toto byla jeho odměna.

59

Té noci jsem nespal. Josef začíná zvracet. Odpu­ zující kašovitá hmota byla po celé podlaze a na jeho lůžku, protože nestačil dojít k míse. Několikrát vytí­ rám celu a umývám ho, jak to umím. Pokaždé, když zvrací, mu dávám vodu, protože má žízeň. Nemohu se dočkat rána.

Čtvrtek 9. září Konečně je tu ráno! Přes noc se Josefovi velmi přitížilo. Při prvním otevření okénka hlásíme veli­ teli režimu, co se stalo. Informujeme ho podrobně o jeho stavu, i když máme za to, že to už dávno vědí, protože celu nepřetržitě monitorují odposlouchá­ vacím zařízením. Bylo nám řečeno, že doktor přijde v jedenáct. „Ale pane veliteli, je přece v hrozném stavu. Můžeme ho nechat aspoň ležet?“ Žádná diskuse. Okénko zaklaplo. Musí se obléct a dělat vše podle režimu dne. Přes strašné bo­ lesti v noze musí Josef vstát. Odhaduji, že má horeč­ ku kolem 40°. Je to tvrdý chlap, řezník. Už má ledacos za sebou. Následuje vycházka. Příslušník, který nás vyvádí, se nad Josefem přece jen slituje. Ovšem Josef je tak nemocný, že ani není schopen se postavit. Může zůstat na cele, avšak nikoli na lůžku.

60

Na vycházce se ke mně přitočí Milan: „Prosím tě, proč hó tak obskakuješ? Copak nevíš, že spolupra­ cuje s estébákama proti tobě?“ „Vím. Ale copak ho můžeš nechat, když potře­ buje pomoc? A Kristus mi k tomu dává příkaz.“ Když se vracíme, právě chtějí Josefa k výslechu. Když vyšetřovatel vidí, v jakém je stavu, posílá ho z obavy, že by mohlo dojít k infekci, k lékaři. Ten ho odbyl. Ať si počká na cele, za chvíli stejně přijde. V jedenáct konečně přichází lékař. Zběžně se na Josefa podívá a řekne: „No, dáme vás na nemoc­ niční celu.“ A odchází, jakoby se nic nedělo. Josef zůstává zatím na cele. Je to otřesné, jak jsou liknaví. Na životě vězně jim pramálo záleží. Vtom se otevírají dveře. To jdou konečně pro Josefa. Ale kdepak! Přikazují Milanovi, aby si sbalil věci. Další překvapení. Bezděky se dozvídám, že ho překládají na jinou celu. „Milane, kam tě vedou?“ Ani nemáme čas se rozloučit. „Proč tě odvádějí? Co je?“ Josef je zatím stále na cele. Nemůže chodit ani sedět. Kdyby si mohl nohu aspoň trochu natáhnout na židličky. Ale nesmí, protože bachař okamžitě bouří na dveře. Znovu prosíme velitele režimu, aby mu dovolil si lehnout. Konečně je obměkčen. Josefovi se prudce zvyšuje horečka. Blouzní. Odpoledne mne odvádějí k výslechu. Dr. Matula už na mne čeká. Když jsem se posadil, vytahuje ze 61

stolu dopis a provokativně mi ho drží před očima, abych si mohl přečíst adresu. Ano, poznávám ruko­ pis na obálce: dopis je od Marušky. Matula bere dopis a pomalu si jej pročítá. Musím se na to dívat. Když dočetl, zkoumavě si mne prohlí­ ží, chtěje zjistit, jak to na mne působí. Pak vstává a podává mi jej: „Můžete si to rychle přečíst, ale hned mi to vraťte.“ Ještě než jsem se dostal do vězení, měli jsme s Maruškou domluveno, že pro případ, že mne seberou - což se také stalo - si budeme všechny své dopisy číslovat. To proto, abychom zjistili, zda nám nemizejí. Letmým pohledem jsem zjistil, že je to už její čtvrtý dopis, ale první, který jsem uviděl. Přečetl jsem dopis a zdráhavé jej vracím. „Tento dopis byl doručen osobně,“ vysvětluje. „Bude vrácen vaší manželce - a vy ho dostanete poštou. Tak se to má dělat!,Úřední postup, pane Bubik,1“ řekl, dívaje se na mne přísně, „ ,úřední postup1. To musíme dodr­ žovat." Nic na to neříkám - proč také? „Už jste se ptal velitele režimu na ty peníze?" vyzvídal. „Velitel cely tvrdí, že dotazy tohoto druhu mají jít přes vás," opáčil jsem. „Ani mne nebude poslou­ chat, jak dobře víte." Matula se naklonil dopředu. „Ne," řekl tiše, „ale tentokrát ho o to požádejte, a uvidíte, že se vám

62

o to postará." Vyznělo to, jakoby pro mne dělal něco, zač bych mu měl být vděčný. Pak začal samotný výslech. Bylo to jako obvykle, ale tentokrát jde k tématu, které mne velmi zajímá. „Co myslíte, mohou se na Západě dozvědět, že jste tady?" „Určitě," říkám bez váhání. „Dozvědí se také, proč?" Znovu přitakávám. „A jak se to můžou dozvědět?" „No přece novinky se šíří," říkám. „Vždyť tolik lidí mě zná. Bratří ze sousedních zemí se to dozvědí a rozšíří to na Západ. Zrovna v těchto dnech probí­ há celosvětová letniční konference v Nairobi," do­ dal jsem. „Tam se setkají křesťané z celého světa včetně delegátů ze socialistických zemí. Určitě bu­ dou mluvit o tom, co se děje v Československu. Že bratří v ČSSR jsou ve vězení pro Ježíše Krista." Matula na mne tázavě pohlédl: „A co dál?" „Pak se za nás budou modlit, a až se rozjedou domů, budou po celém světě vyprávět, co tu s námi děláte." Matula si otráveně poposedl. „Pojďme dál," řekl, odváděje řeč od tématu. „Popište mi průběh vašeho rodinného setkání. Kdo to řídí? Co se tam dělá?" „Hm, kdo by to řídil. Všechno, co děláme, řídí Duch svátý." Matula se zatvářil udiveně, jako by byl kdovíjak zmaten. To bylo pro něho novum.

63

„Křesťanství není žádná organizace, pane dokto­ re, ale organismus. Děláme jen to, co nám přikazuje náš Spasitel. Jeho příkaz je, že se máme navzájem navštěvovat. Jsme jedno tělo a každý z nás je údem tohoto těla. Je to tělo Ježíše Krista. Myslíme a jednáme jako jeden, protože nás vede a řídí tentýž Duch. On nám vnuká, co máme dělat a říkat. Na­ příklad při shromáždění někoho vede, aby navrhl píseň - tak ji zazpíváme. Jiného zase vede, aby něco přečetl z Písma - tak posloucháme. Takto jsou orga­ nizována naše shromáždění. Čili nic zvláštního. Normální křesťanský život.“ Výslech skončil. Děda je na cele sám. Čeká na mě s novinkami. „Josefa dali na nemocniční celu. Byl už v hroz­ ném stavu. Chtěl jsem mu aspoň pomoct sbalit věci do plachty. Nesměl jsem. Řekli, ať si to udělá sám. Má prý infekční nemoc. Bylo strašné se na to dívat. Už o sobě nevěděl. Po několika krocích se zhroutil a dva ho museli vytáhnout z cely. Kdovíjak to s ním bude,“ řekl děda rozrušen. Nebylo nám do řeči. Milan je pryč - a teď i Josef. Zbyli jsme na cele sami; najednou takové ticho. Uvědomuji si: ,To je ten potok Karit.‘ Vlastně nám teď začíná nový život. Děda často medituje. Vede vnitřní boj a mlčí. Mám čas, abych byl se svým Otcem.

64

Pátek 10. září

Řídím se radou dr. Matuly a ptám se na peníze. Je pátek, píšou se nákupy, a já stále nemám peníze. Hlásím se k rannímu raportu, abych mohl mlu­ vit s velitelem režimu. K mému překvapení je jeho reakce kladná: „Samozřejmě, to je moje povinnost, podívám se vám na to!“ Odchází a brzo se vrací: „Máte na kontě 300 korun.“ Ihned za to Bohu děkuji. Jak bylo důležité, že jsem mohl napsat ten mimořádný dopis. Konečně si mohu objednat ná­ kup. S dědou se vracíme k tomu, jak promptně velitel režimu jednal. Děda uzavřel diskusi slovy: „Někdo mu dal příkaz, to je vše.“ Za dvě hodiny se otevírá okénko a bachař mi předává oficiální stvrzenku z účtárny, na které stojí: „tři sta korun“. Část ústřižku, kde bylo napsáno datum doručení, kdosi utrhl. Teď, když jsem solventní, děda mi prodává něko­ lik poštovních známek, sáček karamel a troje čoko­ ládové oplatky. S vděčností tyto poklady přijímám a rozděluji si je, aby mi vystačily na celý týden. Rozpočítávám bonbóny na jednotlivé dny, abych s nimi vyšel do pátku, kdy dostanu nákup. Odpo­ ledne píšeme nákupy. Přiznám se, že mi to činí radost, a cítím se v povznesené náladě. Rozumí se, že dluh budu splácet zbožím, jinak to ani nejde. Už teď si mohu přilepšit - a co teprve za týden! Mám

65

už dost hlad a nedostatek kalorií a vitamínů je citelný. Teď, když jsme zůstali jen dva, netrávíme už večery vyprávěním z Bible, ale diskutujeme o křes­ ťanství. Porovnáváme, co učí buddhismus, a co Boží slovo.

66

6 Den, kdy přišli andělé

Sobota 11. září PŘI RANNÍ MODLITBĚ mám mimořádný záži­ tek. Bůh mi zjevuje něco zvláštního. Když zavřu oči, vidím jasně zářící kruh a v jeho samém středu stojí ještě jasněji zářící kalich. To se mi zjevuje po něko­ lik dní. Večeře Páně! Obraz byl tak živý a opakoval se s takovou nalé­ havostí, že jsem si byl jist, že mi tím Pán chce ukázat něco důležitého. Ježíš tím, že vypil kalich utrpení, oslavil Otce. To jsem měl učinit také! Mé srdce touží po večeři Páně! Chléb mám, což o to, ale víno... Duch svátý mi připomíná, že Pán Ježíš v Káni Galilejské učinil víno z vody. A Ježíš je tentýž i dnes. Má moc učinit stejný zázrak i tady.

67

Celý den pociťuji zvláštní naléhání, že se mám modlit za svého bratra Josefa Wojnara, který je tu někde se mnou. Pokud jde o Jana Kotajného, mám v srdci svědectví, že je stále ještě na svobodě. Děkuji Bohu za to, a modlím se za ně a za jejich rodiny.

Neděle 12. září S dědou se stále více poznáváme a stále více si rozumíme. Mnoho spolu nemluvíme. On často me­ dituje, po svém buddhistickém způsobu, a já zase zůstávám na modlitbách se svým Otcem. Ráno si čtu ze své Bible a zpívám ze svého zpěvníku. Děda nic nenamítá a tiše poslouchá. Při odpolední modlitbě prožívám mocně přítom­ nost svého Spasitele. Beru do rukou vězeňskou Bib­ li a dívám se do 23. žalmu. Jak je mi najednou blízký! Duch svátý mi začíná osvětlovat slovo po slovíčku. Hospodin jest můj pastýř. Jak mocné! Kdo může říci, že „není“, když on sám říká, že jest. Kdože to je? Ten, který stvořil nebe i zemi. Bůh, který je třikrát svátý. Ten, který žije a bude žít až na věky! Najednou si uvědomuji, jakou váhu má slovo jest. On je nejen náš, celého světa, ale i můj. On je můj. On jest můj pastýř. Duch svátý mi připomíná slova o dobrém pastýři. Pastýř se stará, aby ovce měly hojnost, aby byly zdravé a tučné. Jsem v jeho péči. To, co následuje, je úplně logické:

68

nebudu míti nedostatku. To znamená: nemusím se o nic bát, protože on je můj pastýř. Nemusím se bát nemoci, nemusím se bát, že mi při výslechu bude chybět moudrost, nemusím se bát nouze - protože on je můj pastýř. Teď jsem to prožíval - ale ne akademicky jako teolog - ta slova mi byla životem a silou. Vše, co budu potřebovat, mi Bůh dá - na to se mohu spolehnout. Moje srdce plesá. ,Ó, jakou zbraň jsi mi dal do ruky, můj Otče, proti všem útokům Satana!4 Aniž si to uvědomuji, děda mne celou dobu po­ zorně sleduje. Když odkládám Bibli, říká mi: „Bůh teď s tebou mluvil, že?“ Přikývl jsem. „Co říkal? Prosím tě, nemohl bys mi to říct?“ Reprodukuji, co jsem prožil. Do konce dne jsme nepromluvili. Zbytek dne trávíme ponořeni do svých myšlenek.

Pondělí 13. září Vězeňská mašinérie neúprosně mele dál. Holení, vycházky, vlekoucí se hodiny... na můj vkus příliš pomalu. Počítám dny, které zbývají do pátku, kdy snad dostanu dopis a nákup. Vyprávím dědovi příběh o Eliášovi a od této chvíle jsou pro nás chodbaři rozdávající jídlo „krkavci“. Oba se tomu smějeme. 69

Odpoledne zase přemýšlím nad 23. žalmem. Opět je Bůh blízko! Na pastvách zelených. .. Uvědo­ muji si, čím mne Bůh živí. Nejsou to ledajaké pastvi­ ny, ale pastviny s čerstvou šťavnatou trávou, kterou vybral pro svou ovečku. Jsou tam i některé hořké byliny, ale jak potřebné pro organismus! Ano, on také napomíná a trestá, ale také hojí a obvazuje. A hlavně - stará se, aby svou ovci nasytil tím nejlepším pokrmem. Pán mi připomíná, že když se ovce pase, musí se sehnout, utrhnout trávu, pokousat ji - a pak přežvykuje a tráví. Chceš-li mít užitek z Božího slova, musíš si udělat čas, nestačí číst letmo, „na pochodu11, musíš je důkladně strávit. Když kráva po pastvě v klidu nepřežvykuje, je s ní zle. K vodám tichým mne přivodí. . . Bůh mi říká: „Tady tě přivádím k tichým vodám.“ To je to tiché spojení s ním na modlitbě. To není jen narychlo kleknout k lůžku a říci několik frází. Tiché spojení s Otcem - kdy může mluvit on a nemusím mluvit jen já, kdy mám také čas slyšet jeho odpověď. „Tiché vody“ znamenají ještě něco víc: jsou to chvíle, kdy je člověk s někým beze slov. Je to spojení, které znají milenci. ,Je to něco krásného, Otče!4 Děda trpělivě čeká a pak mne prosí, abych se s ním sdílel.

70

Úterý 14. září

Tento den je pro mne a mou manželku památný. Před devatenácti lety jsme se vzali. Promítám si v duchu těch devatenáct společně prožitých let. Tehdy, stejně jako dnes, jsme byli rozhodnuti sloužit Bohu, navzdory všem nesnázím, které to s sebou ponese. Už tehdy nám Bůh zjevil, že na této cestě mne čeká vězeňská cela. Pravda, připravovali jsme se na to. Ale jiné to je, když jsme o tom uvažovali jako milenci, jiné to bylo, když jsme se na to připravovali v rodinném kruhu, a úplně jiné je to teď, když jsem v tom a sedím ve vězení. Nyní je to vše podrobeno ohni zkoušky. Odpoledne si dělám Večeři Páně. Vězeňskou. Jsme tu dva: já a můj Spasitel Ježíš. Zjevuje mi, co to vlastně znamená. Je to nová smlouva. Smlouvy, které uzavírají lidé, jsou často porušovány. Ale smlouva, kterou uzavírá Bůh, je stálá, z Boží strany nebude nikdy zrušena. Beru do rukou chléb, lámu a přijímám: ,Ano, Pane, obnovuji svou smlouvu s tebou, chci pro tebe žít. Tento chléb mi připomíná tvé bičované tělo, které bylo mučeno a křižová­ no - pro mne. Abych já mohl být navěky šťastný. Proto toto utrpení přijímám, protože je z tvé ruky, Otče. A protože ty jsi tady se mnou. Víno - tvoje krev, krev vítězství nad mocí temnosti. Ty jsi zvítězil - a s tebou zvítězím i já. Ano, dnes mám podíl na

71

tvém vítězství. A mohu zvítězit nad každým poku­ šením, i nad tím starým já, které by chtělo reptat.1 Mé srdce je naplněno pokojem a radostí. Byla to krásná chvíle. Stále citelněji na mne doléhá zima. Bunda je absolutně nevyhovující. Kdybych si ji tak mohl vy­ měnit! Zmiňuji se o tom dědovi. Podívá se na mne, jako bych spadl z Měsíce. „Chceš úplně nemožné,“ říká. „Za prvé, máš ji čistou, protože sis ji vyměnil teprve minulý týden. Za druhé, hrozí ti, že dopadneš ještě hůř. Při­ jdeš o ty dobré tepláky a není jisté, že ta bunda bude lepší. Nemůžeš si vyměnit jenom bundu. To bych nikdy neriskoval. To je loterie. Zkus to - a co dosta­ neš? Bundu a tepláky bez kapsy a s krátkýma nohavicema. Buď rád, že máš tepláky, do kterých si můžeš zabalit nohy. Ale jak chceš,“ pokrčil rameny, „já si nic měnit nebudu.“ Předávám tento problém Otci. A zase jsem si vzpomněl na Žalm 23: Nebudu míti nedostatku. Něco uvnitř mi říkalo: „Nedej na to, co ti říká děda, zkus tu bundu vyměnit!“ Když jsem se odpoledne modlil a přemýšlel nad Slovem, Duch svátý mi osvětlil třetí verš 23. žalmu: Duši mou občerstvuje, vodí mne po stezkách spra­ vedlnosti. Uvědomuji si, jak je to strašné, když je duše unavená: když nepřítel útočí ze.všech stran, když s tebou tak hrubě zacházejí, když jsi ve dne v noci pod zámkem v těsné cele, když se nemáš 72

s kým poradit, když musíš být neustále ve střehu a dávat pozor na každé slovo, protože všechno se zaznamenává. To je horší než tělesná únava. Bůh občerstvuje mou duši svým životodárným slovem. Vede mne také po stezkách spravedlnosti. Netrpěl jsem za nějaké intriky, ale pro jeho jméno. Jsem tu na správné cestě.

Středa 15. září Ráno koupání. Hned potom nás vyhánějí na pro­ cházku. Venku je syrovo, nemohu se nijak zahřát. Ihned po vycházce přichází bachař a odvádí mne k výslechu. Ale co to? Vedou mne jinam! Vstupuji do kanceláře, kde na mne čeká podsa­ ditý muž. Pozorně mne sleduje. Představil jsem si jej jako chlapce, jak šikanuje slabší spolužáky a je postrachem školy. Takovým dojmem na mne půso­ bil. Pokynul, abych se posadil, a představil se jako podporučík Porostlý. Sděluje mi, že přebírá vy­ šetřování po dr. Matulovi. ,Proč nový vyšetřovatel?1divím se. Ale nevyvádí mne to z konceptu a soustřeďuji se. „Řekněte mi něco o celostátním sjezdu mládeže v Albrechticích,“ vybafl na mne. „Pane vyšetřovateli, naše vesnice není moc vel­ ká,“ odvětil jsem nevinně, „a já bydlím za kopcem na samotě a moc se nezajímám, co se tam děje, 73

takže se snadno mohlo stát, že jsem tak velkou akci přehlédl.44 Porostlý zařval jako lev: „Nedělejte si ze mě žer­ ty! - No přece ta akce, co byla u vás!44 Měl úplně jiné způsoby než Matula. Byl zlostný, agresivní a zdálo se mi, že nemá daleko k násilí. „Opravdu?44 řekl jsem tiše. „Prosím vás, kdy? Jsem tady pod zámkem už tři týdny a nevím, co se děje venku. Dopis od manželky jsem ještě nedostal, tak jak o tom můžu vědět? I když mám důvod věřit, že mi napsala nejméně čtyřikrát.44 Porostlý zbrunátněl. „Nedělejte ze sebe blbečka!“ vybuchl. „Mám na mysli tu akci, která byla v souladu s našimi zákony rozehnána příslušníky ministerstva vnitra v červenci. Tak řekněte mi něco o tom!44 Instinktivně jsem napřáhl ruce před sebe, jako bych se snažil zastavit padající zeď. „Moment, pane vyšetřovateli,44 řekl jsem důrazně, „to si nerozu­ míme. Vy říkáte ,sjezd mládeže1, ale to byla přece normální rodinná rekreace.44 „Rekreace?!44zavrčel Porostlý. „Byl jste někdy na rekreaci - třeba s ROH nebo s Čedokem?44 „Ne, na takové věci nemám čas.44 „Tak vidíte. Až se vrátíte z vězení, kupte si pou­ kaz u závodního výboru ROH a zajeďte si na re­ kreaci, abyste věděl, co je to rekreace.44 „Promiňte, pane vyšetřovateli. Rekreace může znamenat pro každého něco jiného.44 74

„Jó?“ řekl ironicky. „Ano,“ odvětil jsem zostra a začal jsem zvyšovat hlas. „Dovolte, abych vám uvedl několik příkladů. Někdo si třeba vezme plný batoh knížek, zajede si někam pod dub, tam si lehne, počte si - a tak se zrekreuje. Druhý si vezme Bibli, zpěvník a spo­ lu s dalšími si zajdou na osamělé místo, zazpívají si, společně se pomodlí, společně uvažují nad Božím slovem - a zrekreují se duševně i tělesně. A třetí nechá svou ženu doma, vezme s sebou jinou a jede si vyhodit z kopýtka. A tomu řík á,rekreace'.“ Jeho reakci jsem vůbec nečekal. Sršel hněvem, oči mu vylézaly z důlků. Musel jsem se ho nějak dotknout. Zařval: „Co je vám do mě? Co si to dovolujete? Co je vám do mého soukromého živo­ ta? To moralizování si nechte pro sebe!“ „Promiňte, pane vyšetřovateli, já vás přece vůbec neznám, já jen odpovídám na vaši otázku,“ pro­ testoval jsem. „Chtěl jsem vám jen vysvětlit, jak já chápu pojem ,rekreace'.“ „Držte hubu!“ zaječel. Jeho reakci jsem pochopil až později, když jsem se dozvěděl, že je v rozvodovém řízení a že je znám jako notorický sukničkář. Prý střídal jednu part­ nerku za druhou. Dotkl jsem se citlivého místa, nicméně něco dobrého z toho vzešlo. Název „ce­ lostátní sjezd mládeže“ už nikdy nepadl, a do proto­ kolu se nedostal. Kdyby se tam dostal, bylo by to se mnou daleko horší. 75

Vyšetřování se vleklo. Byl to jeden z nejtěžších výslechů. Celé dopoledne jsme po sobě jeli. Byla to úporná tahanice. Připomínalo mi to metody gesta­ pa, alespoň jak jsem o tom četl. Konečně mne propustil na oběd. Byl jsem ze­ sláblý hladem, vyčerpán a byla mi hrozná zima. Několikahodinový zápas mi dal zabrat. Po obědě přichází bachař a odvádí k výslechu dědu. Jsem na cele sám. Tehdy jsem prožil něco úžasného, nad čím se mi ještě dnes tají dech. Nedo­ kážu to popsat jinak, než jak jsem to prožil. Vůbec nepřeháním. Stál jsem u svého lůžka a začal zpívat píseň: Pane můj, prosím tě, pomoz mi. .. Jak zpívám, začíná mne naplňovat radost a chválím a oslavuji svého Otce. Vtom se mi otevírají oči, a vidím, že tu už nejsem sám. Cela je obstoupena dvěma řadami andělů. Ti ve vnějším kruhu mají každý meč, zatímco ti ve vnitřním chválí se mnou Pána. Byl jsem naplněn ohromnou energií; veškerá únava a slabost byly ty tam a já radostí tančím. Ještě že jsem v cele sám! Krátce nato se otevírají dveře a jsem opět odvá­ děn k výslechu. Moje radost je tak velká, že mi činí opravdové potíže setrvat v postoji vězně (ruce vza­ du zkřížené, skloněná hlava). Když vstupuji do kanceláře, Porostlý sedí u stolu, ruce opřené o desku stolu, s očima zabořenýma do mé tváře. 76

Jeho pohled naháněl hrůzu. Byl to postoj lva připraveného ke skoku. Sedíme chvíli mlčky proti sobě. Upřeně hledíme jeden na druhého. Najednou vybuchne: „Prosím vás, z čeho máte takovou radost? Z čeho vy můžete mít tak velkou radost?41vylétlo z něho, jako by ta slova nebyl scho­ pen zadržet. „Měl jsem dnes senzační oběd, pane vyšetřovate­ li,44řekl jsem klidně. Ticho. Zase se soustředěně díváme jeden druhé­ mu do očí. Polkl, chtěl něco říct, ale zadrhl se. Pak z ničeho nic, jakoby ho opustily síly, svěsil ruce. Najednou jsem měl před sebou někoho úplně jiné­ ho - byl to zlomený člověk. Byl to smutný pohled. Rychle se zvedá a odchází. Po chvíli se vrátil, ale už je to jiný člověk. Z dopoledních otázek už ne­ padla ani jedna. Klade mi jen pár nevinných otázek, na které bylo snadné odpovědět. Měl jsem dojem, že vyšetřování je pro něj notně nepříjemné. Snaží se výslech co nejdříve ukončit. Ve tři se vracím svěží na celu. Děda s velkým zájmem poslouchá, jak probíhal výslech. Pak se vracím k problému s bundou. Ráno jsem se na vycházce doslova třásl zimou. „Rozhodl jsem se,“ říkám, „udělej to pro mně. Zkus mi ji vyměnit!44 „Nechtěj po mně nemožné. Fakt na tom trváš?44 Přikývl jsem: „Jasně. Je mi zima a nemůžu se zahřát. Jen to zkus!44 77

7 Ty se mnou jsi

UŽ TOUŽÍM po své vězeňské Bibli. Dostávám se ke čtvrtému verši 23. žalmu. Byť se mi dostalo jiti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, nebo ty se mnou jsi; prut tvůj a hůl tvá, toť mne potěšuje. Teprve teď mi dochází, co znamená „jít přes údolí stínu smrti.“ A jaký rozdíl je být v těchto místech sám, a být se svým Otcem. I kdyby to údolí bylo sebetemnější, i kdyby v těchto zdech bylo přede mnou cokoliv, nebudu se báti zlého. Poznávám, že se nemusím bát, prostě proto, že ty se mnou jsi. ,S tebou, Otče, se nemusím bát ani v údolí stínu smrti. Ale bez tebe nejsem bezpečný nikde. Prut tvůj a hůl tvá mne potěšuje. Ano, ty bdíš nade mnou, nad každým mým krokem/ Děda trpělivě čeká, až skončím, a hned se ptá: „Co ti Bůh říkal?“ Líčím mu to zrovna tak, jak to 78

přicházelo. Děda nechápavě kroutí hlavou: „Pro­ sím tě, jak tě může potěšovat prut a hůl?“ „To je prosté. Nad rukou, která tu hůl drží, je oko milujícího Otce a jeho milující srdce. Uvědom si, že Otec není sadista. Ta hůl není v té ruce, aby se vozila po mém hřbetě. Viděls někdy pastýřskou hůl, jak je na konci zahnutá? To je na můj krk. A když mi hrozí nebezpečí, že odbočím z cesty nebo že spadnu do propasti, tahle hůl poslouží: vytáhne mne z pro­ pasti, uvede na pravou cestu. Proto je moje cesta bezpečná. Proto se z té hole raduju.“ Toho večera na modlitbě prosím o novou bundu: s dlouhými rukávy, abych si na vycházce mohl zaba­ lit ruce, přes pás, abych měl zakryté ledviny. Nej­ lepší by byla nová. ,Otče, ty víš, že ji potřebuji. Zítra je výměna prádla. Prosím tě, pomoz!1Na modlitbě se dozvídám, že zítřek mám nazvat dnem radosti.

Čtvrtek 16. září Večer nemohu zimou usnout a ráno bych spal. Avšak siréna je neúprosná. Při ranní modlitbě však přijímám tento den jako den radosti. Z čehopak se to budu radovat? V devět se ozývá hluk na chodbě. „Výměna osob­ ního prádla!“ Rychle si chystám prádlo. „Tak dědo, prosím tě, zařiď mi tu bundu!“ „No dobrá, ale nepočítej, že se to povede.“

79

Otvírá se okénko a v něm tvář velitele režimu. Zařve: „Osobní prádlo k výměně!14Děda se naklá­ ní, strká hlavu do okénka a říká: „Potřebujeme vyměnit teplákovou soupravu.44 „Dneska se mění jenom bundy,44 zní odpověď. Nemohu věřit svým uším. „Jenom bundy!44 Protlačuji se k okénku a volám: „Já potřebuju vyměnit jenom bundu!44Rychleji svlékám a strkám do okénka. Velitel režimu si ji letmo prohlíží: „Je čistá, tu vám měnit nebudu.44 „Ano, pane veliteli,44říkám prosebně. „Aleje mi malá. Potřeboval bych větší.44 „No to máte teda smůlu.44 Už už se chystal za­ klapnout okénko, když vtom se do rozhovoru vmísil chodbař. „Pane veliteli,44 žebronil, „jestli je čistá a malá, tak bych ji potřeboval. Já jsem totiž vyfasoval samé velké bundy, a tam dole mám malé kluky, a nemám jim co dát.“ „Tak mu ji teda vyměňte,44 dává velitel sou­ hlas - a do okénka letí nová bunda. Okénko se zavírá. Spěšně si ji navlékám a zjišťuji: rukávy přes prsty, v pase dlouhá. ,To je právě ono!‘ A co hlavní, je úplně nová, to znamená mnohem teplejší. Skoro křepčím radostí. ,Otče, jak jsem ti vděčný. Jak se o mne staráš!‘

80

Děda si mne prohlíží ze všech stran. Zmiňuji se mu, za co jsem se včera modlil. Nevěřícně se na mne dívá: „Chceš mi snad namluvit, že ten Bůh, který podle tebe stvořil nebe a zemi a řídí běh celého vesmíru, má čas i na tvou bundu?!“ „No samozřejmě. Přece se postará o svého syna. Copak to ten žalm neříká?11 Děda přikývl a konečně tiše promluvil. Jeho slova mne úplně vyvedla z míry: „Tak to chci, aby ten tvůj Bůh byl i můj Bůh.“ „Dědo, to je jednoduché, popros ho, aby tě přijal za svého syna - a bude se starat i o tebe.“ To, co následovalo, mi živě utkvělo v paměti. Když jsem dědovi vysvětlil, jak se může stát dítětem Božím, vstal a zamyšleně chodil po cele sem a tam, přemýšleje nad tím, co jsem mu řekl, a kývaje sou­ hlasně hlavou. V srdci jsem chválil a velebil svého Otce. Už je mi jasné, proč byl tento den nazván dnem radosti. V jedenáct volají dědu. Co se děje? Ale za chvíli se vrací a v náručí si nese věci, které dostal v balíčku. Samé dobroty. Děda to všechno rozkládá na stůl a prohlašuje: „Ode dneška zřizujeme komunu. Všechno budem mít společné. Balíčky, nákupy, všechno. Souhlasíš?11 „Ano, souhlasím.11 Děda rozděluje věci z balíčku stejným dílem: jeden díl mně, druhý si ukládá do skříňky. Je to opravdová pomoc. Konec hladovění. 81

Odpoledne znovu usedám ke své vězeňské Bibli a Duch svaty mi přibližuje pátý verš Žalmu 23. Strojíš stůl před obličejem mým naproti mým ne­ přátelům, pomazuješ olejem hlavy mé, kalich můj naléváš, až oplývá. I když jsem o tomto žalmu mluvil už mnohokrát, tomu verši začínám rozumět teprve teď. ,Ano, Otče, když jsem byl včera tak unaven, tys mi připravil stůl - a to před zraky mých nepřátel, abych mohl hodovat.4 Pomazuješ olejem hlavy m é... - ,Kolikrát jsi dopl­ nil mou nádobu olejem, Duchem svátým.4 Kalich můj naléváš, až oplývá. . . - ,Otče, jak jsi dobrý!4 Děda jako každý den čeká, a pak verš spolu roze­ bíráme. Ano, byl to den radosti. Na modlitbě se dozví­ dám, že i zítřek bude dnem radosti.

Pátek 17. září Jsem plný očekávání. V pátek doručují poštu. Dostanu dopis, nebo mi to zase zadrží? V určený čas se otevírá okénko: děda dostává dopis - a já tři! Dopisy od mé milované Marušky! První skutečné zprávy z domova. Stojí mne to velké sebezapření, abych nejdříve ustlal a udělal v cele po­ řádek (v pátek jsou velké rajóny). Teprve pak mohu usednout k dopisům. Přímo je hltám. Z dopisů na 82

mne dechne vůně domova. Jsou to dobré zprávy, všichni se drží. A je tam plno citátů z Bible. Uvědomuješ si, čtenáři, co pro člověka znamená Bible? A co to znamenalo pro mne jako vězně? Psané Boží slovo! Vzpomněl jsem si, jak mi Matula dával bleskově přečíst Maruščin dopis označený čtyřkou. Kde je? Maruška mi napsala také slova několika duchov­ ních písní. Hned jsem je začal zpívat. Děda seje učil a později jsme je zpívali spolu. V deset se znovu otevírá okénko a dostáváme nákup. Je toho sice o třetinu méně, než jsem ob­ jednal, ale děkuji za to Bohu. Dělím se s dědou a plánujeme, jak si to rozdělit, aby nám to vydrželo na dalších čtrnáct dní. K výslechu mne dnes nevolají, a tak si odpoledne sedám k psaní. Myšlenkami jsem u Marušky: J a ­ ruško, v těchto dnech jsme si připomněli devatenáct let společného života. Co všechno jsi musela se mnou prožít! Kolik starostí, když jsme spolu pro­ cházeli různými údolími stínu smrti. Ale na druhé straně kolik radosti, když nás nebeský Otec vedl od vítězství k vítězství! A nakonec, moje drahá, se stáváš ženou trestance. Ale je to pro našeho milo­ vaného Ježíše, a proto věřím, že se za mne nebudeš stydět/ Myslím na Davídka. Za několik týdnů bude mít pět let. ,Davídku, jak rád bych ti udělal nějakou radost/ Píšu manželce: „Kup mu za mne nějakou 83

hračku, tu nejlepší, co si můžeš dovolit.44 To mne rozrušilo, že nejsem schopen dopis dokončit. Beru si svou vězeňskou Bibli a přepisuji si do ní verše z dopisu. Jde o 40. kapitolu Izaiáše, která začíná slovy: Potěšujte, potěšujte lidu mého! dí Bůh váš. To jsou slova skutečného povzbuzení. A dále přepisuji slova z Janova evangelia, která řekl ne­ beský Otec Pánu Ježíši: Oslaviljsem, iještě oslavím. Najednou mi Duch svátý vrhá světlo na vidění, které jsem měl před několika dny. Čím oslavil nebeský Otec své jméno? Tím, že Pán Ježíš vzal kalich utr­ pení, a vypil jej až do dna. ,Otče, dals mi nejdříve vidění, a teď i slovo, žes své jméno oslavil a ještě oslavíš. Co jsem já, že na mně chceš oslavit své jméno?4

Sobota 18. září Sobota je volný den, takže je čas; čas psát a čas přemítat. Dopoledne kukačkář (ten, který špehýr­ kou kontroluje stav v cele) nedovřel špehýrku. Po­ prvé, asi po měsíci, mám možnost uvidět sluníčko! Mám z toho velikou radost. Znovu si pročítám verše, hlavně ty, které mi přišly včera v dopise. Potěšujte, potěšujte lidu mého, dí Bůh váš. Mluvte k srdci Jeruzaléma, a ohlašujte jemu, že se již doplnil čas uložený jeho, že jest odpuštěna nepravost jeho, a

84

že vzal z ruky Hospodinovy dvojnásobně za všecky hříchy své. Potěšujte, potěšujte lidu m ého... Ale vždyť tady není Boží lid! Není? A co děda a ostatní vězňové? Vězně Bůh nemiluje? Ano, zvláště na tomto místě, které je plné nenávisti, hoře a zoufalství, je třeba potěšovat. Ale prázdná slova, jakkoli dobře míně­ ná, nepomohou. Avšak právě tady, u potoka Karit, se musím připravovat, abych mohl potěšovat Boží lid. Jednou se snad vrátím. Najednou jsem pochopil, co to znamená, když dí Bůh váš. Co se dělo, když promluvil Bůh? Země byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí. Ale pro­ mluvil Bůh - a bylo světlo. Za Noého žili lidé v hříchu a Bůh řekl: „Uvedu vody potopy na zemi. Noé, postav si koráb.“ - „Vody potopy na zemi? A odkud by se vzaly? Noé, na to ti nenaletíme. Nevě­ říme, co ti ten tvůj Bůh říká,“ takhle odpovídali lidé Noému. Ale vody přišly a zatopily celý svět. Bůh řekl - a stalo se. Blahoslavený Noé, že uvěřil Boží­ mu slovu! Mluvte k srdci Jeruzaléma. . . Ano, chápu. Můj úkol je mluvit Boží slovo k srdci jako slovo Boha živého, a ne k uším jako nějakou teologii. Ne aby jedním uchem vešlo, a druhým zase vyšlo. Má-li přinést užitek, musí vejít do srdce. To znamená, z Ducha svátého. Svěřuji se se svými myšlenkami dědovi. Ten rea­ guje: „Myslíš, že by takhle mluvil Bůh i ke mně?“

85

Chvíli váhám, pak beru svou vězeňskou Bibli a dávám mu ji do rukou. „Tu máš, čti. Bůh k tobě bude určitě mluvit jako ke mně.“ Děda chvatně sáhne po svazku hustě po­ psaných listů. „To je ono. O to jsem tě chtěl už dávno poprosit.11 Do večera už nemluvíme.

86

8 „Maření státního dozoru44

V MYŠLENKÁCH se musím stále vracet kjedné otázce: za co vlastně sedím? Vypůjčil jsem si od velitele režimu minulý týden trestní zákoník a čtu znovu a znovu nechvalně zná­ mý § 178 o „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi". Kdo v úmyslu mařit nebo ztěžovat výkon státního dozoru nad církví nebo náboženskou společností po­ ruší ustanovení zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, bude po­ trestán odnětím svobody až na dva roky. Přemýšlím nad tímto zákonem. Jsem obviněn z porušení tohoto oddílu trestního zákona.

87

V duchu probírám celý svůj dosavadní život, a ač si namáhám hlavu sebevíc, nechápu, kdy, kde a jak jsem toto ustanovení mohl porušit. V třinácti jsem uvěřil v Pána Ježíše. V násle­ dujících letech jsem žil spíše nenápadně, nijak jsem nedával světu najevo, k jaké proměně ve mně došlo. Tak jako mnozí v té době, i já prožíval frustraci, když jsem se marně snažil smířit požadavky stá­ tu s hlasem vlastního svědomí. Měl-li člověk řádně plnit své povinnosti, nemohl se vyhnout konfliktům, a já žádné konflikty nechtěl. Při tom jsem toužil žít jako křesťan! Málokdo si dnes dovede představit tu absurditu. Byl to schizofrenní stav, který jen podpo­ roval rostoucí apatii a beznaději. Avšak Boží povolání přichází často bez ohledu na okolnosti, a když přijde, vyvolá v člověku krizi - protože se musíš rozhodnout. Ať chceš nebo ne­ chceš, musíš si zvolit, zda přijmeš status quo, anebo se rozhodneš pro nový cíl. Tak to bylo se mnou. V těchto dnech mi byl velkou pomocí můj strýc. Ukázal mi, co Bůh chce v životě křesťana, že chce projevovat svou moc skrze Ducha svátého. Radil mi a naléhal na mne, abych o toto usiloval. Byl jsem sice už pokřtěn ve vodě na znamení, že jsem vydal svůj život Kristu, ale jednoho večera, když jsem se ve shromáždění modlil, tiše prose, abych poznal moc a přítomnost Ducha svátého, cosi se stalo. Přišlo to, jak jsem prosil. Bylo to něco úplně nového. Bůh se dotkl všech mých schopností. Byl to

88

křest Duchem svátým. Má duchovní vnímavost vzrostla. Vitálně jsem si uvědomoval Boží blízkost. Začala doba aktivního duchovního života i modli­ teb, čtení Písma a pozorného naslouchání. Brzy poté, co jsem začal pracovat na šachtě, jsem prožil něco, co změnilo celý můj další život. Kráčel jsem z práce domů úzkou pěšinou hrani­ čící s lesem. Náhle jsem pocítil mocnou Boží pří­ tomnost. Bylo to tak strhující, že jsem se musel zastavit. Přesně si vzpomínám na místo, kde se to stalo. Stojí tam takový zvláštní strom s podivuhodně zkrouceným kmenem. Vždy, když jdu kolem, ne­ mohu na to nevzpomenout. Přišlo to tak náhle, tak zřetelně, nedalo se o tom pochybovat. Slova, jasná slova. „Povolávám tě do služby. Chci, abys vedl můj lid v tomto národě. Ale chceš-li vstoupit do tohoto povolání, bude tě to něco stát. Na tvé cestě tě čekají nesnáze a také vězení. Můžeš se rozhodnout: buď uděláš, oč tě žádám, nebo můžeš jít jinou cestou.“ Byl jsem otřesen. Stál jsem chvíli u toho stromu, nezmohl jsem se ihned na odpověď. Konečně jsem ze sebe vypravil: ,Pane, slib mi, že budeš se mnou, a já s tím souhlasím. Ty víš, jaký jsem bojácný a slabý. Lidé mnou opovrhují, ale jestliže mne pove­ deš, půjdu za tebou a budu se snažit udělat, co budeš chtít.4

89

Ještě jednou jsem uslyšel ten hlas: „Ode dneška tě beru do své školy, a ty se budeš učit, dokud nebudeš připraven. Pak tě uvedu do své služby.44 To bylo vše. Ale na mne to bylo dost. Odcházel jsem z tohoto místa, uvědomuje si, že směr mého života se mění. O realitě toho, co jsem prožil v těchto několika momentech, jsem byl hluboce přesvědčen - a jsem dodnes. Někde hluboko v mém nitru se odehrála významná změna; započal zprvu nenápadný, avšak ve svém důsledku velmi důležitý posun životních důrazů. Vydal jsem se určitému úkolu a od nynějška bude mít má duše pokoj jen tehdy, když mé činy budou v souladu s novým úko­ lem. Vzpomínám na dny, které následovaly. Nejprve si mne Pán povolal, abych vedl mládež v místním sboru, později sbor a nakonec celou naši církev. Jak se naše společenství letničních křesťanů rozrůstalo, nebylo už nakonec možné scházet se po domech a bytech. Bylo třeba získat větší prostory. Nejméně osmdesátkrát jsme buď osobně jednali se státními orgány nebo jim posílali písemné žá­ dosti, abychom se mohli legálně scházet. Chodili jsme od jedné kanceláře ke druhé - vše zby­ tečně. V našich žádostech, které splňovaly všechny náležitosti, jsme se odvolávali na příslušná usta­ novení ústavy a platných zákonů. Prostudovali jsme ústavu i zákony a shledali, že vskutku nečiníme nic, co by bylo s nimi v rozporu. Podle našich právních

90

norem nebylo žádného důvodu, proč by nám měla být legalizace upřena. Na dotazy, proč nemůžeme být registrováni, jsme dostávali nic neříkající odpo­ vědi. Několikrát jsme byli dokonce ubezpečeni, že na­ še žádost „se řeší“ a že „není námitek“ proti tomu, abychom se nadále shromažďovali ve svých do­ mech! Na jedné straně nám úřady neustále dávaly nadě­ ji, ovšem na druhé straně bylo vidět, že stále hledají záminku, jak proti nám zasáhnout. Jejich strategie byla jasná. Za prvé se snažili zabránit našim pokusům o vytvoření jednotné církve a jednotlivé sbory izolo­ vat. Za druhé se zaměřili na některé vůdce s cílem vydělit je ze života sborů a poštvat je proti sobě. V mém případě bylo evidentní, k jakým metodám sahali: dostával jsem výhrůžné telefonáty v práci i doma, dělali mi domovní prohlídky a snažili se mne všemožně zastrašit. V listopadu vpadla do mého domu bezpečnost a udělali razii. Byli u mne zrovna na návštěvě bratři katolíci z Jižní Moravy. Legitimovali je a vyzvali, aby opustili dům. Zabavili přitom větší množství literatury. Bratra Josefa Wojnara a mne odvezli k výslechům na oddělení Veřejné bezpečnosti. Ale nenašli tehdy nic, co by proti nám mohli použít, a propustili nás.

91

Podobně jako v jiných letech, i letos mne po­ čátkem července navštívilo nejméně sedmdesát bratří a sester z celé republiky a chtěli spolu se mnou a s bratřími a sestrami z našeho sboru strávit týden dovolené. Příslušníci VB a StB však naše setkání u nohou Ježíše hrubým způsobem rozehna­ li. Znovu jsem byl odveden na VB, znovu výslechy, znovu vyhrožování. Situace se přiostřovala. Udělali mi v krátké době několik razií. Z ničeho nic přijeli, několik jich vešlo dovnitř, prošli celým domem, všemi pokoji, i na­ hoře. „Koho tu máte? Kde je? Přece tu někoho máte! Není tu někdo?“ A zase vypadli. Cílem bylo zastrašit. Asi týden před zatčením přijeli za mnou do za­ městnání a vyvolali si mne na vrátnici. „Státní bez­ pečnost!" Znovu nátlak, abych se vzdal prá­ ce v církvi, abychom se přestali shromažďovat, abych se zřekl vedení. Když jsem to odmítl, znovu výhrůžky. Jasně jsem jim řekl: „Ne, pánové. Ježíši sloužit nepřestanu!" A pak se dokonce dvakrát pokusili o můj život. Ale můj Spasitel mne z jejich rukou vytrhl. Jednou jsem se vracel autem v noci domů. Najednou jsem zjistil, že auto za mnou se mne snaží předjet a bočním nárazem vytlačit z cesty. Nastala honička. Ždímal jsem z auta, co se dalo. Ale ti za mnou také. Před námi byl prudký dlouhý kopec. Jako by někdo mé auto do kopce tlačil, kdežto auto pronásledo­

92

vatelů ztrácelo dech. Náskok, který jsem získal v kopci, už nedotáhli. Jeli za mnou skoro až k domu, kde zastavili, chvíli stáli a pak zhasli světla. Za tři dny se vražedný útok opakoval. Tentokrát však byl připraven rafinovaněji. Stalo se to tak­ to. V neděli večer jsem byl s rodinou na svatbě. Svatebčané se už všichni rozjeli, jen já s rodinou jsme se ještě zdrželi. Místo, kde se svatba konala, bylo dost stranou, takže se dalo předpokládat, že v noci tudy žádný automobil nepojede. K silnici jde úzká neupravená cesta, která vede přes želez­ niční přejezd. Každý, kdo se chtěl dostat na hlavní silnici, musel jet touto cestou. Znenadání se vrací auto jednoho bratra. Vzal si mne stranou a vzrušeně mi ukazuje hrst abnor­ málně velkých připínáků. Ještě jsme takové nevi­ děli. Tento bratr věděl, co se mi stalo před třemi dny. Říká mi: „Dej na sebe pozor, něco na tebe zase chystají. Ty připínáky byly pěkně seřazené špičkou nahoru přes celou cestu - na dvou místech, asi 500 metrů od sebe. Dej si pozor, jestli tam ještě nějaké nebudou!11 Nasedli jsme do vozu a pomalu odjíždíme. Při­ pínáky jsme už nenašli. Přijíždíme k železničnímu přejezdu. Závory byly zavřené. Rychlík přejel, zá­ vory se zvedly. Rozhlížím se vpravo, vlevo, manželka potvrzuje, že je vše v pořádku. Rozjíždím se, přejíždím první, druhou kolej a vjíždím na třetí.

93

Náhle manželka vykřikne: „Rudku, jede!!!“ Prudce jsem šlápl na plyn. Auto skokem vyrazilo vpřed. Jen o vlas jsem unikl neosvětlené lokomo­ tivě, která se na mě ze tmy řítila... Jaké štěstí, že jsem měl zařazenu jedničku! Za kolejištěm jsem zůstal stát. Celý jsem se chvěl, neschopen pokračovat v jízdě. V prvním momentu jsem nemohl pochopit, co se vlastně stalo. Kdybych najel na připínáky, samozřejmě bych to hned ne­ zpozoroval. A při přejíždění kolejí bych lokomotivě neunikl. Se splasklými pneumatikami bych se tak rychle nerozjel. Proti lokomotivě, která se na mne řítila, bych neměl žádnou šanci. Já i celá moje rodi­ na bychom stěží vyvázli životem. Normální auto­ nehoda. Dva dny nato jsem byl zatčen. A teď tohle: hodili mi na krk porušení § 178 trestního zákona, a vrazili za mříže, dokud nenasbírají dostatek průkazního materiálu. Už to, že mi změnili vyšetřovatele, podle dědy znamená dvojí: za prvé shledali, že jsem pro ně svízelný případ, a za druhé, že jsou rozhodnuti můj případ stůj co stůj dorazit. Kdo v úmyslu mařit nebo ztěžovat výkon státního dozoru nad církví nebo náboženskou společností po­ ruší ustanovení zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, bude po­ trestán odnětím svobody až na dva roky. Dva roky. Při té vyhlídce jsem se zachvěl. 94

9 Josefův sen

Neděle 19. září ČTVRTÁ NEDĚLE ve vězení. Hned zrána po­ zvedám ruce ke svému nebeskému Otci. Najednou cítím, jak jsem spojen se všemi bratřími a sestrami. Vězeňské zdi nás nemohou rozdělit. A přesto - jak je mi líto, že nejsem uprostřed nich. Ale opět poci­ ťuji velkou blízkost svého nebeského Otce. Pro­ mlouvá ke mně: „Nermuť se ... Kdybys tu nemusel být k oslavení mého jména, pak tu nebudeš ani o minutu déle. Kdybys věděl, kolik modlitebníků ke mně kvůli vám volá! Tak vytrvej, jsem tu s tebou.“ Pak ke mně přichází děda - jeho tvář září radostí. Ani ho nepoznávám. Říká: „Ten tvůj Ježíš je teď můj! Víš, Buddhovo učení je filosoficky na velmi vysoké úrovni - je to bezesporu velmi vznešené - ale 95

uvnitř je chlad a mrtvo. Víš, tady uvnitř, kde byla taková zima, to teď tak hřeje. Je mi tak dobře. Možná sis ani nevšiml, jak jsem byl zoufalý. Než jsi přišel, dokonce jsem si chtěl vzít život. Skoro čtyři měsíce se ve dne v noci modlím:,Bože, jestli nějaký jsi, tak se mi ozvi!‘ A jednoho dne se otevírají dveře - pamatuju se, jako by to bylo včera - a v nich ty s dekama pod paží. Hned jaks promluvil, jsem poznal, že mi Bůh konečně dává odpověď. I když můj rozum se vzpíral, a já ti pořád odporoval, teď vidím, že ty jsi ta živá odpověď, a na tobě jsem poznal, že Bůh opravdu je. Touha po Bohu, kterého jsem viděl u tebe, zvítězila. Včera večer jsem se rozhodl. Vydal jsem svůj život Bohu a přijal Ježíše za svého Spasitele. Měl jsem takovou radost, že jsem ani nemohl spát.“ I já měl velikou radost. Padli jsme si do objetí. Děda pokračuje: „Až se vrátíš, poděkuj manželce za ten verš. Neposlala ho jenom tobě, ale i mně, protože to na mě tak zapůsobilo, že všecky bariéry padly.“ Tento den byl pro nás oba velkým svátkem.

Pondělí 20. září V noci z neděle na pondělí mám opět intenzívní prožitek. Mocně ke mně promlouvá můj Spasitel'.

96

Po mnoha letech chození s Bohem rozeznám, kdy mluví on. Bylo to velmi zřetelné: „Sedmkrát jsi už byl u výslechu. Ale teď nastává v celé situaci zlom; všechno se mění.“ Bylo to tak silné, že na to musím celé ráno myslet. Co to má znamenat, že se všechno mění? Rychle si beru deník a zjišťuji: opravdu, těch výslechů bylo sedm. Ještě jsem se z toho nestačil vzpamatovat, když tu opět slyším hlas Otce. „Budeš volán k výslechu a dostaneš otázku: j e k ­ něte mi něco o rodinné rekreaci.4Ty odpovíš: p o ­ něvadž příslušníci Státní bezpečnosti při rozhánění rodinné rekreace hrubým způsobem porušili záko­ ny tohoto státu, hrubým způsobem porušili lidská práva a při tom hrubým způsobem pošlapali morál­ ní kodex člověka, odmítám jakoukoliv odpověď na toto téma.4“ Tohle že mám říci? To mě úplně šokuje. Vždyť něco takového vůbec nedokážu! Svou povahou jsem nesmělý, neprůbojný, téměř plachý. Celý den bojuji na modlitbě a prosím Otce, abych to nemusel říkat. Otec však zůstává neoblomný: „Budu tam s tebou, ty to řekneš, a dost.“ V modlitbě se připravuji na výslech, který mne čeká.

97

Úterý 21. září

Znovu se mi vybavují předchozí výslechy. Soudě podle toho, nač se mne ptali a z čeho mne obvi­ ňovali, jsem zřejmě vězněn proto, že jsem přijal Pána Ježíše, četl Bibli, modlil se, zpíval a setkával se s bratřími a sestrami. Hlavou mi stále ještě probíhá noční prožitek z neděle na pondělí. Musím od sebe stále odhánět dotěrné myšlenky: ,S StB nejsou žádné žerty! Neza­ čínej si s nimi! Přece nejsi tak hloupý a už ses osvědčil jako diplomat. Vždyť můžeš říct, co máš, z ničeho nemusíš slevovat, jenom to řekni jinými slovy, zaobaleně. Nějak to zkoulíš!‘ Je mi jasné, odkud tyto myšlenky pocházejí. Odpoledne se otevírají dveře cely a jsme zase tři. Josef se vrací. Když jsme byli sami s dědou, žilo se nám dobře. Už si tak rozumíme! Ale teď se budeme muset znovu sžívat s Josefem. Josef se nestačí divit. S dědou máme všechno společné a skříňka s jídlem je plná. To Josef nepa­ matuje. Děda mu však vysvětluje: „My máme jídlo společné, ale to neznamená, že ti nic nedáme. Ale samoobsluhu si, Josefe, dělat nebudeš!“ S dědou zpíváme, modlíme se a čteme Slovo Boží a Josef nás pozorně sleduje, žasna nad proměnou, která se udála s dědou. V noci začala Josefa znovu bolet noha a příznaky jeho nemoci, které nevěstily nic dobrého, se vrátily.

98

Středa 22. září

V 8.30 jsem volán k výslechu a po schodech odve­ den do kanceláře, ve které jsem ještě nebyl. Ceká na mne neznámý muž. „Posaďte se, prosím,“ řekl. „Já jsem vyšetřovatel dr. nadporučík Neděla. Dostal jsem příkaz převzít vaše vyšetřování." Třetí vyšetřovatel! Proč už zase jiný? Usedl ke stolu, vylovil z kapsy obálku a pomalu mi jí mává před očima. Rozřezává ji a drží ji tak, abych rozpoznal adresu odesílatele, a začíná provo­ kativně číst. „Dopis od manželky, ž e ...“ usmívá se. Zdráhavé přikyvuji. „Možná, že až skončí výslech, vám to dám přečíst. Co říkáte?" Pokrčil jsem rameny, až příliš dobře chápaje, kam míří. Pak přišla otázka, kterou jsem už dva dny očeká­ val. Ale stejně jsem se celý rozechvěl, když jsem ji uslyšel z úst nového vyšetřovatele. „Řekněte mi něco o rodinné rekreaci, kterou jste zorganizoval," řekl. Jakou mám dát odpověď, to jsem už dobře věděl. Tu mi Bůh přichází na pomoc. Bez jakéhokoli zaváhání jasně a rozhodně odpovídám: „Poněvadž příslušníci Státní bezpečnosti při rozhánění rodin­ né rekreace hrubým způsobem porušili zákony Ces99

koslovenské socialistické republiky, hrubým způso­ bem porušili lidská práva a taktéž hrubě pošlapali morální kodex člověka, odmítám jakoukoliv odpo­ věď na tuto otázku.41 Odpověď se neminula účinkem. Neděla byl tak překvapen, že jen užasle zíral s otevřenými ústy. Skolený vyšetřovatel jeho kalibru by měl umět své reakce ovládat. Ale pak se jeho chování změnilo. Těžko se to dá popsat: bylo opravdu podivné, jako by z něj šla hrůza, něco, s čím jsem se ještě nesetkal. Kladl mi zvláštní otázky, zkoušeje to na mne oklikami. Byly to záludné otázky, ale skutečná hrozba vycházela spíše z jeho očí. Žhnuly jako uhlíky. Upřeně mi hleděl do očí, jakoby po něčem pátral. „Dívejte se mi do očí, když s vámi mluvím!44 Cítím, že se snaží získat nade mnou vládu. Je to nervák. Evidentně má tento muž nějakou zvláštní moc a snaží se ji na mě uplatnit. Později jsem zjistil, že nadporučík Nedělaje hyp­ notizér. Probodával mne očima. Intenzívně se snaží ,chytnouť mi oči. Mám však vrozenou vadu: řečeno bez příkras, prostě na obě oči šilhám. Mnohokrát jsem prosil Pána, aby mne toho zbavil. Avšak teď jsem byl rád, že se mi oči tak rozbíhají. Jakkoli se o to pokoušel, nebyl nadporučík Neděla s to navázat se mnou přímý kontakt z očí do očí, což bylo nezbytné

100

k tomu, aby mohl účinně uplatnit svou moc. Prostě nepoznal, zda se dívám na něj nebo ne. Napětí mezi námi rostlo. Pak jsem pocítil Boží zmocnění. Přijímám Nedělovu výzvu. Rukama se chápu stolu a pomalu se zvedám ze židle. On také. Stojíme proti sobě tváří v tvář. Nastává souboj. Přibližujeme se hlavami k sobě a očima se vpíjíme do sebe. Cítím, jak se jeho úsilí stupňuje. Nevím, co dělá on, ale já se modlím v jazyku. Náhle došlo ke zvratu. Nevydržel to. Sklopil oči, hlava mu poklesla, a já věděl, že jsem přišel o dal­ šího vyšetřovatele. Prakticky je po výslechu. Dostávám ještě několik otázek. „Co je vlastně t o ,sdílení se slovem1? Před­ veďte mi to!“ „Pane vyšetřovateli, to není možné. To bych mu­ sel mít Bibli!“ Vyšetřovatel vstává, jde k sejfu a k mému údivu vytahuje Bibli a dává mi ji do ruky. Sleduje mé vzrušení. Ale nedopřává mi klidu: „Tak mluvte!“ Vyhledávám Žalm 23 a vydávám mu svě­ dectví. Žel, nebylo to zaprotokolováno. Pak dostávám otázku: „Můžete mi říct něco o křtech?11Zjišťuji, že je informován. ,Však se ode mne víc nedozvíš!1 Znovu psychický souboj. Ko­ nečně opět ustupuje. Další otázka. Podle moud­ rosti, kterou mi Pán v té chvíli dává, rychle měním taktiku. Začínám ochotně vypovídat. Vyšetřovatel je tím opět natolik vyveden z míry, že to nedokáže zakrýt a nakonec se už o to ani nesnaží. Snad došel 101

k závěru, že mě konečně zlomil. Rychle se vrací k první otázce. Ale znovu naráží! Pak se mne ptá na setkání s bratřími v Tatrách. Zdá se, že těžko nesou naši spolupráci s bratřími na Slovensku. Tam - paradoxně - je letniční církev už několik let oficiálně uznána a stát hodnotí její práci jako společensky prospěšnou. Kladu mu protiotázku: „Je to snad trestné zajet si s rodinou do Tater?“ Pak mi dává ještě několik bezvýznamných otázek a sděluje mi, že tento týden v pátek odpoledne za mnou přijde můj obhájce. „Obhájce? Myslíte někoho, kdo mě bude obhajovat?“ „No ano, byl vám přidělen.4' „Kdopak to je,“ vyzvídám, „nikdo se se mnou nespojil. Pokud vím, každý vězeň dostane napřed nějakou korespondenci. Anebo se zase dopis zá­ hadně ztratil?44 Neděla to nedovede nebo nechce vysvětlit. Tím se dnešní výslech dostává k závěru. Zatímco vyšetřovatel dokončuje zápis, dává mi přečíst dopis od Marušky. Žádám ho, aby mi půjčil Bibli na celu. Dostávám vyhýbavou odpověď a pokyn, že mám jít.

Čtvrtek 23. září Dnes nejdu k výslechu! Mám volný den. Ale si­ tuace na cele se vyhrocuje. Když jsem se včera vrátil, 102

Josef ležel na lůžku. Dostal povolení od lékaře ležet i přes den. Oba se o něho staráme. Josef si nemohl nevšimnout, jak se děda změnil - i v tom, že se mu teď snaží pomoci. Ale pozorujeme, že Josef znovu začíná. Když mu děda vydává svědectví, co pro něho teď znamená Ježíš, Josef to nevydržel a zahrnul dědu nadávkami. Snaží se nás při každé příležitosti provokovat. Když se chceme s dědou modlit, začíná nahlas předčítat z nějaké knihy a vymýšlí různé způsoby, jak nás rušit. Odpoledne slyšíme oknem křik z vedlejší cely: „Mám hlad!“ - „Já taky!“ zaječel Josef v odpověď. Pak se rozbrečel a obrátil se na nás dva: „To si říkáte křesťani? Máte plnou skříňku žrádla a sušíte si to jenom pro sebe. Křesťani!“ vyplivl poslední slo­ vo s opovržením. „Díval jsem se, jak si to dělíte - jak si hrajete na křesťany, vy hlupáci!,Jeden mě, jeden tobě.‘ Ale co já? Mně nedáte ani čuchnout!“ „Nesmysl!“ opáčil děda nazlobeně. „Samozřej­ mě, že se s tebou podělíme. Ale nenecháme tě, aby ses obsluhoval sám. Ty bys to sněd na posezení - a pak bychom všichni měli čtrnáct dní hlad. I my bychom to mohli sníst do večera, ale co pak? Musí­ me se ukáznit. Ty sám dobře víš, že vždycky taky něco dostaneš. To za prvé. A za druhé, ty máš taky peníze, a když se píše nákup, píšeš si hlavně ciga­ rety. Vůbec ti nevadí, že nám tady hulíš. Napiš si místo cigaret jídlo!“

103

Do večera se situace trochu uklidnila. Ale jak se ukázalo, jen na čas. Brzy se měla stát opět nesne­ sitelnou.

Pátek 24. září S nadporučíkem Nedělou jsem se musel setkat ještě jednou. Zavolal mne do své kanceláře, aby dokončil výslech ze středy. Dostávám otázky ohledně křtu na Slovensku, když jsem jel s rodinou do Tater. Poměrně lehký výslech. Pak říká: „Odpoledne za vámi přijde váš obhájce. Bude přítomen také vyšetřovatel podporučík Po­ rostlý, sám totiž s obhájcem mluvit nesmíte.“ Tím výslech u Neděly skončil. Víckrát jsem ho už nevi­ děl. Odpoledne, kancelář Porostlého. Představuje se mi můj „obhájce44. Byl to starší člověk, který na první pohled nebudil dobrý dojem. Vyřizuje mi pozdrav od Marušky a mezi řečí se zmíní, že už mluvil s Josefem Wojnarem - chce mi asi naznačit, že je tady taky. O Jankovi nic neříká. To znamená, že ho ještě nemají! Z rozhovoru je jasné, na čí straně je. Mluví z něho spíše prokurátor. Je to úplná fraš­ ka. Skutečnost, že s ním nemohu mluvit osobně, ale jen za přítomnosti vyšetřovatele, mluví sama za

104

sebe. Ovečka smí být hájena pouze za přítomnosti vlka! Mluvil jsem pak o tom se svými spoluvězni a také oni to považovali za neobvyklé. Bylo mi jasné, že je to jedna klika. Že jsou všichni spřažení. Toto intrikánství mi bylo velmi nepří­ jemné. Rozhovor s obhájcem byl velmi krátký. Vzkazuji pozdrav Marušce a jsem odveden na celu. Odpoledne si píšeme nákupy. Josef si znovu ob­ jednává hlavně cigarety. Dnes byl u lékaře a ten mu sdělil, že ho pošlou do nemocnice do Brna. Vypráví, co prožil, když ho tenkrát, téměř v bez­ vědomí, odváděli z cely: „Musel jsem si všechny věci nést sám, dvakrát se mi zatmělo před očima a spadl jsem. Velitel režimu mě vždycky hrubě donutil vstát a jít dál. Hodili mě do cely, která byla hrozně zne­ čištěná, a byl jsem tam úplně sám. První dva dny jsem měl vysokou horečku a vůbec jsem nevěděl, co se se mnou děje. Když jsem se probral, zjistil jsem, že ležím na zemi, celý pozvracený, a ve vlastních výkalech. Za tu dobu za mnou nikdo nepřišel! Pak mi začali dávat acylpyrin. Celých těch čtrnáct dnů jsem měl jedinou touhu: vrátit se zpátky k vám.“ Toho večera sedím zamyšlen na kraji postele. Na mysl mi přichází jedno místo z Bible a trvale mne zaměstnává. Podívám se na ostatní dva: „Dědo, Josefe, po­ slouchejte. Mám pořád v hlavě jeden verš z Bible.“ 105

Děda hoří zvědavostí: „Tak ven s tím!" Nadechl jsem se a říkám: Nemylte se, Bůh nebude oklamán. Nebo cožkoli rozsíval by člověk, to bude i žiti. „To je všecko?“ zašklebil se Josef. „Chlapci, rád bych vám řekl jeden příběh. Platí to vám oběma.“ „V jedné vesnici žili tři sedláci, kteří měli pole vedle sebe. Koncem května, když už začíná pšenice nasazovat na klas, všichni tři se vyšli podívat, jaká bude úroda. Každý stál na svém poli a prohlížel si je. První měl na svém poli samou ohnici. Třetí měl na svém poli jen trní a bodláčí. Pouze druhému, jehož pole bylo uprostřed, vyrostla pšenice - jen sem tam nějaký plevel. I ptá se ten prostřední prvního: ,Jak to, sousede, že máš na poli jen ohnici? Cos to zasel?' Ten od­ povídá: ,Víš, už jako malý chlapec jsem si všiml, že když otec zasel pšenici, vyrostla mezi klasy i ohnice. Tak jsem si vykombinoval, že by to mohlo fungovat i obráceně. Loni jsem zasel ohnici v naději, že mi vzejde i nějaká pšenice. Říkal jsem si, že tak ušetří­ me setbu na příští rok. Na celém poli samá ohnice, kdo to teď budete sklízet?' I ptá se prostřední sedlák toho třetího: ,A co ty, sousede? Cos ty měl za setbu?' Třetí sedlák odpovídá:,Tadyhle soused mi ře­ kl o tom svém experimentu s ohnicí. A tak si říkám, to není špatný nápad. I já bych mohl ušetřit jednu 106

setbu. Copak by to nestálo za to - sklidit pšenici, a nemuset ji zasévat?4 Když prostřední sedlák slyšel, jak uvažují, došlo mu, co to má za sousedy. Nedbal už na jejich nářek nad tím, co budou sklízet. Rychle odešel do vesnice a své pole prodal.“ Když jsem dovyprávěl, Josef na mě vyjel: „Tím míříš na mě, že!?“ Děda skočil mezi nás: „Uklidni se, Josefe. Tebe se to netýká! Rudolf míří na mne. Bůh mluvil ke mně! A dej mu pokoj! A jestli se taky cítíš potrefený, tak buď zticha!“

Sobota 25. září Sedíme u snídaně, když se Josef na nás obrátí: „Měl jsem v noci divný sen.“ „Sedím na kraji cesty a přes cestu vidím ohromný strom, který se podobá kaštanu. Ale co nevi­ dím? Z každé slupky - byly hrozně bodlinaté - vy­ růstala místo kaštanu postavička čertíka. Horní po­ lovinou byl už venku, ale od pasu dolů vězel ještě ve slupce. Z hlavy jim vyčuhovaly růžky. Pak šel tou cestou nějaký svátý, jak jsem ho vídával na obrazech a soškách v kostele. Zastavil se, podíval se na strom a rozhodně řekl: ,Tak tohle teda nevyrostlo ze se­ men, která sázel Bubik. Tohle zasel někdo jiný!4A šel dál. Jak šel, jeden z těch diblíků se rozřehtal a

107

volá za ním: ,To je teda pravda, to je pravda. A kdo si nás zasel, ten si nás bude muset taky sklidit!' “ „Co myslíte, že to znamená?“ ptal se úzkostlivě. „Nemohli byste mi to vyložit?11 Pohlédl jsem na něj a zavrtěl hlavou: „Josefe, já ti to nevyložím. Ale jedna věc je jistá: to k tobě mluví Bůh. Teď mně nemůžeš vytýkat, že na něko­ ho mířím. Ten sen jsi měl ty, a pokud chceš vědět, co znamená, odpověď hledej sám u Boha.11 Zda to učinil, nevím.

108

10 Blízkost proměňující

Neděle 26. září NEDĚLE! Představuji si Boží lid, jak se schází po celé zemi, aby tě, Otče, chválil a oslavoval! ,1 já na tomto místě tě chválím a v tobě se raduji! Cítím a prožívám, že jsi blízko. Jsi ke mně tak dobrý, můj Otče, i tady ve vězení se setkávám s tvou láskou! Ty se o mne nepřestáváš starat. Děkuji ti!‘ ,A děkuji ti za mého nového bratra. A díky za to, že Jan Kotajny je stále ještě na svobodě. A dej, Otče, prosím, sílu a moudrost mému bratru Josefovi Wojnarovi, který je tu se mnou.1 Josef stále provokuje.

KW

Pondělí 27. září

V noci jsem se třásl zimou. Je mi pořád chladno. Proto žádám dědu, aby mi u raportu vyžádal rozho­ vor s velitelem režimu. Chci, aby mi bylo povoleno teplé oblečení. Poukazuji na právo, které mi dává vězeňský řád, že mohu dostávat oblečení z domova. Odpověď velitele režimu zní: „Podle vězeňského režimu na to sice právo máte, ale já vám to nemůžu povolit. S tím by byly jedině komplikace. Když chce­ te teplé oblečení, musíte nejdřív k lékaři - a ten by musel uznat, že vám je skutečně zima. Povolení k lékaři by vám musel dát náčelník věznice. Budete si přát, abych vás k němu uvedl? Dobrá, tak o tom budeme uvažovat. Ale podle režimu musí mít vězni na cele stejné oblečení: neexistuje, aby byl je­ den v teplákách, a ostatní v košili!“ Děda přichází se vstřícným návrhem: „Víš co, sám těžko něco ovlivníš, ale my se budem oblékat podle tebe.“ Vděčně to přijímám. Odpoledne jsem odveden k výslechu. Co to? V pondělí přece nejsou výslechy! V tom něco bude! Jsem přiveden do kanceláře podporučíka Porostlé­ ho. Matula, Porostlý, Neděla - a teď zase Porostlý! Pokládám za vhodné se zeptat, proč se stále mění vyšetřovatel. Porostlý odpovídá: „Ve vašem případě nastaly změny. Všecko se mění. Dokončením případu jsem byl pověřen já. Ale dneska s vámi nic sepisovat

110

nebudu a zatím se vás nic nebudu ptát. Ale zítra jedu k vám domů a potřebuju, abyste napsal man­ želce, aby hám vydala přenosný bazén, ve kterém jste ,křtili4.“ Slovo ,křtili4 vyslovil, jakoby je slyšel poprvé v životě. Teď si zahrál na lidumila: „I když je to zakázáno, můžete tam něco připsat. Ten dopis bude hned zítra mít, jestli třeba něco nepotřebujete nebo podob­ n ě /4Rozhlédl se kolem, jakoby se chtěl ujistit, zda někdo neposlouchá. Rád toho využívám, protože mi už docházejí peníze. Během půlhodiny jsem opět na cele. Situace se opravdu rychle mění. Ale to už vím celý týden, když mi to v noci z neděle na pondělí sdělil můj Otec. ,To jsi mi, pane podporučíku, neřekl nic nového!4 Co přinesou další dny, to se uvidí. Večer je velká prohlídka. S velitelem režimu při­ chází nejméně deset dalších důstojníků. Když ko­ nečně zmizeli, klekám ke své posteli, třebaže je za dveřmi rušno. Najednou se tam rozhostilo ticho a slyším jen jakýsi šepot. Od spoluvězňů se pak doví­ dám, že během mé modlitby se za dveřmi u špe­ hýrky všichni vystřídali a pozorovali mé počínání. Musel jsem být pro ně zajímavý exemplář.

lil

Úterý 28. září

Vím, že dnes mám volno, protože vyšetřovatel bude mít pilno. Pojedou k nám domů, a to je na ně až až. Modlím se za svou milovanou: ,Otče, dej jí moudrost, aby jim nenaletěla, aby rozpoznala každý úskok a neztratila hlavu.. .‘ Porostlý se skutečně snažil z ní něco mazaně vytáhnout, ale v moudrosti Ducha svátého mu doká­ zala vzdorovat. Dopoledne vstupuje do cely bachař a odvádí Jo­ sefa. Posílají ho do vězeňské nemocnice do Brna. Sbalil si věci a šel; už jsem pak o něm nikdy neslyšel. Při vycházce mi vytanula v mysli slova, o nichž jsem věděl, že jsou od Boha: Slyše zlé noviny, neleká se, neboť statečné srdce jeho doufá v Hospodina. Ukládám toto slovo pečlivě do srdce. Učím se mu nazpaměť pro případ, že je budu potřebovat. Hovořím o tom s dědou a verš si zapisujeme do vězeňské Bible. Děda nad tím přímo jásá: „Víš, Rudolfe, to je právě to, co jsem dneska potřeboval! To slovo nedal Bůh pro tebe, ale pro mne.“ Je to komické, ale právě tak to někdy funguje.

112

Středa 29. září

Půl týdne uběhlo, a žádný výslech. Jednání StB je opravdu divné. Nedává mi to žádný smysl. Ani děda to neumí vysvětlit. Ale nemá cenu ztrácet čas myšlenkami, které nikam nevedou. Blíží se pátek - a to mne vzrušuje daleko víc. Pátek, to je šance, že dostaneš dopis. Však už toužím po novinkách z domova. Mému Davídkovi bude 7. října pět let. Je skli­ čující jen pomyslet, že nebudu při tom, když bude brát do rukou své dárky, nebudu moci sledovat jeho tvářičku, když je bude rozbalovat. ,Ach, můj milý, nemohu si pohrát s tvou kadeřavou hlavičkou!4Ale ne, nesmím naříkat. Žádné rozněžňování! Nesmím sklouznout do zoufalství a sebelítosti. Jak snadno se to stane! Musím držet své myšlenky na uzdě! Vždyť se o mé drahé stará ten, který řekl: Jsem otcem vdov a sirot. Večer při modlitbách ke mně Bůh mocně pro­ mlouvá: „Zítra bude den radosti.“ Ale zítra je pře­ ce čtvrtek! A dopis mohu dostat až v pátek! Ale, Otče, když to říkáš ty, pak to tak bude. Uléhám v očekávání.

113

Čtvrtek 30. září

Den začíná jako každý jiný. Ani dnes nejsem volán k výslechu. Dopoledne s dědou dojídáme poslední kousek salámu. Musel nám vydržet čtrnáct dní, to znamená, že jsme si mohli dovolit 4 - 5 deka denně. Ale nic se neděje, zítra bude nový nákup. O půl jedenácté vchází do čely velitel režimu. Ukáže na mne prstem a přikazuje: „Vemte si bun­ du, ale neoblékat, a pojďte za mnou!“ Hruď se mi málem rozskočí radostí. Vím, co to znamená! V kanceláři velitele režimu mám balíček. Proto ten den radostil Moje milovaná Maruška mi posílá balíček, budu mít něco z domova, něco, čeho se dotýkaly její ruce. Chňapnu bundu a běžím šťast­ ný jako blecha. Sleduji, jak jej rozbaluje. Nahoře je fotografie mých dětí. Podává mi ji a strkám si ji za košili. Pak následuje dopis. Ten však nedostanu, protože musí jít k cenzuře. Vězeňský cenzor si jej bude muset nejprve přečíst a „schválit". Dostanu jej za čtrnáct dní. Snad, pokud bude nezávadný. Velitel důkladně prohrabuje balíček a pak mi postupně kus po kuse vydává: velký kus salámu, čokolády, ořechy s medem, škvarky, cukroví. Jen při pohledu na to se mi sbíhají sliny. Poslala mi vše, oč jsem ji prosil. Balíček má tři kila. Podle předpisů

114

smím dostat za měsíc maximálně tři kila, budu-li ovšem sekat dobrotu. Ukládám všechny tyto poklady do bundy, zavážu v uzlíček a jarým krokem s písní na rtech spěchám do cely. Děda se raduje spolu se mnou. Balíček byl plný obyčejných věcí, které lidé považují za zcela sa­ mozřejmé. Ale pro nás měla každá tato věc zvláštní význam a úplně jinou hodnotu. „Podívej se na to!“ vykřikl děda, třímaje salám. „Jak nám to Pán Bůh naplánoval! Poslední kousek jsme snědli na snídani a mysleli si, že tím to končí. A dívej se - tady je další!“ Spolu s dědou všechny dobroty ochutnáváme a ukládáme do skříňky. Děda mne naučil se vším hospodařit. Teď si můžeme rozvrhnout jídelníček na pěkně dlouho. Odpoledne usedáme na židličky, každý na své místo a tiše se modlíme. Opírám se o zeď a moje nitro je naplňováno štěstím. Je mi velice dobře. Něco mne vede k tomu, abych se otočil a podíval za sebe. Mám silný pocit, jako by tu někdo byl. Pak jsem ho uviděl... Co jsem prožíval, ústa nevypraví a pero nevypíše. Bylo to, jako by On seděl na židli a já se opíral o jeho nohy. Vidím ho na vlastní oči! Díváme se jeden na druhého. Sedí tiše, ale v jeho očích vidím soucit a neskonalou lásku. Nemohu otevřít

115

ústa, ani se pohnout, jsa naplněn svátou radostí, kterou nelze vylíčit. ,Ano, Ježíši, miluješ mne láskou, po které zde tak toužím/ Kladu hlavu na jeho kolena a jeho levá ruka spočinula na mé hlavě a prsty se mi probírá ve vlasech. Najednou děda vstává a zpívá píseň. Začíná cho­ dit po cele, a to je pro mne signál, abych vstal také, neboť cela je úzká a překážel bych. Připojuji se k němu. Byla to polská píseň, které jsem ho předtím naučil. Slova té písně byla v této chvíli tak výmluvná. Když se dostáváme ke slovům .. .Jezu, Tys sioncem moim, weselemmoim, Ty kochasz mnie, stojím proti sedícímu Spasiteli a naše pohledy se znovu setkají. ,Ano, Kriste, ty mne miluješ, miluješ mě daleko víc, než jsem schopen pochopit!1 Dozpívali jsme a už jsem ho neviděl. Ale cítil jsem, že je stále tady. Celá má bytost je naplněna mocnou radostí. „Dědo!“ obracím se na něj vzrušeně, „viděl jsem Pána Ježíše!“ Vyprávím mu, co jsem právě prožil, a děda při­ kyvuje. „Ano,“ zašeptal sotva slyšitelně. „Věřím ti. Víš, já jsem také cítil, že se tu něco děje. Cela byla přímo nabitá zvláštní atmosférou.“ Po návratu z vězení jsem zjistil, že dva dny před tímto zážitkem se Maruška za mne modlila. Něko­ likrát se pokusila získat povolení k návštěvě, ale 116

vždy ji odmítli. Toho dne poprosila Boha, aby udělal něco mimořádného. Pravila: „Pane, já tam za ním nemůžu, a on by potřeboval lásku, pohlazení. Udě­ lej to za mne.“ Ani netušila, jak doslova Pán její modlitbu splní. Avšak po tomto slavném odpoledni nastala zlá noc. Po vrcholu radosti přišlo vyvrcholení zla. Byl to tvrdý Satanův protiútok. Uprostřed noci jsem byl probuzen; zdálo se, že sám ďábel rozehrál bohatý rejstřík. Bylo to hrozné. Prožíval jsem chvíle hrůzy a velkého pokušení. Ale je tu Boží slovo: Člověka spoléhajícího na tě, Bože, ostříháš vpokoji, v pokoji, neboť v tebe doufá. .. Stále jsem ještě cítil na hlavě Kristovu ruku. Satanův útok, který mě měl zničit, jako by šel mimo. Teprve teď si uvědomuji, že se ve mně odehrála změna. Už nejsem zakřiknutý vězeň. I když to byl tvrdý boj, ve jménu svého Spasitele tu stojím jako vítěz. Poté jsem usnul a spal pokojně až do rána.

Pátek 1. října Jsem plný očekávání: dnes snad dojde dopis. Pod­ cenil jsem vězeňský poštovní systém. Ještě jsem neměl ustláno, když tu kdosi na chodbě vyvolává mé jméno. Třikrát! Okénko na dveřích se rozletí a kdosi jím strká tři dopisy, všechny pro mne. Nesmím

117

si je hned přečíst. Nejdřív pořádek - a pak teprve mohu usednout k dopisům. Letmým pohledem zjišťuji, že jsou už téměř mě­ síc staré, ale nakonec přece jen došly, a cítím z nich lásku a domov. „Domov“ - jaké to slovo! Jak mi chybí! Dozvídám se, že mé dopisy dostali, a to mne velice potěšuje. Dopoledne se otevírá okénko ještě jednou a do­ stávám ještě další dva dopisy! A jako zlatý hřeb dostáváme také potraviny, které jsme si objednali. Skříňka je plná! V modlitbě toho dne Bůh ke mně jasně promlou­ vá: „Pro tvé vítězství v noci a pro přímluvy mého lidu, které přicházejí za tebe dnem i nocí z celého světa, budou dny tvého utrpení ukráceny! Půjdeš domů.“ „Domů!“ Půjdu domů! Vřele děkuji svému Pánu. Ale okamžitě se také na plné obrátky rozjede moje obrazotvornost. Má vůbec cenu ještě psát dopis? Nebudu snad doma dřív? Ale Duch svátý mne usměrňuje: „Otec ti přece neřekl, kdy.“ Ze zku­ šenosti vím, že můj čas se ne vždy shoduje s časem Božím. Jestliže řekl ,brzy‘, může to ještě nějaký čas trvat. Psát se tedy bude! Půjdu domů! Nevěděl jsem, jak se to přesně sta­ ne, ale bylo mi jasné, že to bude brzy, a na tom jsem stavěl.

118

Sobota 2. října Oddělil jsem si každý den čas pro modlitbu, ale toto odpoledne prožívám zvláštní krizi. Dotírají na mne pochybnosti, zda můj modlitební boj není mar­ ný. Uvědomuji si ovšem, že je to útok nepřítele. Dokonce mi našeptává slova Písma: Když se modlí­ te, nebuďte mnohomluvní... Přesto pokračuji. Pak mi náhle Duch svátý otevírá oči. Vidím andě­ la s velkým kalichem. Jak se modlím, vychází z mých úst proud tekutiny. Anděl ji obratně zachycuje do kalichu a dává pozor, aby ani kapka nepadla na zem. Ne, můj modlitební zápas není marný! A Duch svátý mi připomíná zlaté báně z knihy Zjevení. Byly plné vůně, což jsou modlitby svátých, a byly přinášeny jako oběť Beránkovi. Ano, má to cenu! Jakou výsadou je modlitba! Modlitby, které jsou příjemné Hospodinu, jsou za­ chovány pro věčnost. Odpoledne opět probíráme s dědou Boží slovo. Ó, jak útěšné, že blízko jest Hospodin těm, kteří jsou srdce zkroušeného, a potřeným v duchu spomáhá. Děda přemýšlí a pak se na mne obrací s otázkou: „Ty, Rudo, jak mám vlastně rozumět těm pojmům duch, duše a íě/o?“ Otázka přišla, přiznám se, poněkud nečekaně. Nejsem teolog, a tak prosím Boha o moudrost, jak mu to vysvětlit.

119

Duch svaty mi přichází na pomoc. Ptám se: „Dě­ do, nevyrůstals náhodou na vesnici?4*Děda přitaká­ vá. „Tak si představ koně, kočího a vůz. Vůz je tělo, kůň, to je duše, kočí je duch. To znamená, duše táhne tělo a má být ovládána duchem. Představ si, co by se stalo, kdybychom ducha omámili alko­ holem. Kůň pak má volnou uzdu a začne táhnout vůz po cestách necestách. A když se pak kočí probe­ re, co vidí? Vůz je rozbitý - a kolik škody se napá­ chalo! Proto nám Bůh dává Ducha svátého, který si chce přisednout ke kočímu a pomoci mu řídit a držet koně na uzdě. Duch svátý to umí mistrně! Ale Satan chce kočího omámit, prásknout mu do koní, vyděsit je, uštvat je, prostě způsobit mu co největší neštěstí - a nakonec se mu ze všeho pořád­ ně vysmát!44 Dlouho do večera se točíme kolem tohoto téma­ tu.

120

11 Vítání a loučení

Neděle 3. října DNES MÁ DĚDA NAROZENINY. Trávíme je jako křesťané. Dokončuji rozepsaný dopis. Opatrně volím slova, aby se StB nic nedozvěděla o mém rozpoložení. Zbytek dne trávím v modlitbě. Znovu se učím, co znamená být veden k tichým vodám. Večer opět prožívám blízkost Boží. Bůh ke mně opět promlouvá, ale tentokrát mne již připravuje na práci po návratu z vězení. Co mám ve svém životě změnit a jak pokračovat dál. To tedy znamená, že den mého propuštění se opravdu blíží. Je to pro mne nové potvrzení, že se mám chystat k odchodu.

121

Zatím se však zdá, že dveře jsou pevně zavřeny. Probírám to s dědou. Děda se ptá: „Ty, Rudo, nenamlouváš si to? Kde máš nějakou jistotu? Jak to prosím tě můžeš vě­ dět?" „Dědo, když Bůh stvořil svět, řekl slovo - a stalo se. Když řekl Noému, že svět bude zničen potopou, neměl Noé pro to žádné důkazy. Jen Boží slovo. Můžu ti dát jen tuhle odpověď: Dostal jsem Boží slovo - a to mi stačí. Vůbec mě nezajímá, jak a kdy to bude, ale vím, že to bude brzo."

Pondělí 4. října Zase žádný výslech. Tak velkou přestávku jsem ještě neměl. Co se to asi děje? Zase s dědou probí­ ráme téma mého brzkého propuštění. Nejde mu to do hlavy. Nic nenasvědčuje, že bych měl být brzy propuštěn. Prostě tomu nechce věřit. Místo toho naléhá, abych si napsal žádost o pro­ puštění nebo stížnost, že jsem nevinen. Do detailu mi radí, jak bych to měl napsat. Zní to velmi pře­ svědčivě. Ale já to odmítám. Bůh mi to zakázal. Znovu probírám slovo za slovem, co mi slíbil. Rozu­ měl jsem dobře? Ujišťuji se, že ano. Dny mého trápení budou ukráceny, půjdu domů a bude to brzy. Kdy přesně, to Bůh neřekl. Musím být trpě­ livý. Vysvětluji dědovi: „Bůh má svůj plán, nevím

122

přesně jaký, ale co vím, to vím, a on nepotřebuje, abych mu pomáhal splnit, co slíbil.“

Úterý 5. října Stále nejsem volán k výslechu. Mé staré já chce někdy reptat proti samotě a proti nepohodlí, ale v duchu přece jen již rekapituluji, komu všemu jsem tu mohl svědčit, co vše mi zde Pán ukázal a čím mne obohatil.,Vždyť s tebou, Pane, se mám dobře i tady. Děkuji ti za tvou školu!‘ Odpoledne zvýšený ruch na chodbě. Co se děje? Slyšíme hlas velitele režimu, jak svým obvyklým úsečným způsobem cosi vysvětluje. Najednou se rozletí dveře a do naší cely doslova vrazí nějakého chlapíka. Vypadá o něco starší než já. Chvíle rozpaků a představujeme se. „Jsem Mirek, původním povoláním režisér na Barrandově a vedoucí produkce.“ Zní to velmi pů­ sobivě. Jak proměnlivý je lidský osud! Jednou jsi na výsluní - a pak rovnou sem! Tady se teprve ukáže, na jakých základech člověk stojí. Je mi ho líto. „Tak co tě k nám přivádí?44osměluje se děda. „Přišili mi špionáž," popotáhl. „Fakt jsi špión?!" Pokrčil rameny. Ač už má několik nápravných ústavů za sebou, je proti nám úplný zajíc. Pomá­ 123

háme mu trochu se usadit a ukazujeme mu, jak si má stlát postel. Je opravdu nešťasten: „Už jsem toho viděl dost, ale tohle jsem ještě nezažil.“ Je zjevně šokován. Taktně se ho nevyptáváme na jeho minulost. Za chvíli se však sám rozpovídal. Zeširoka nám vykládá ze svého života. Náš klid je ten tam. Pak vydávám svědectví. Vysvětluji, proč tu jsem. Zdá se, že naslouchá s neskrývaným zájmem. O Spasiteli ještě neslyšel. Je to pro něho něco úplně nového. Vida, komu všemu zde mám příležitost svědčit! Kdyby nepřišel sem, možná by o Bohu nikdy ne­ slyšel. Ani jsem netušil, jak je snadné svědčit o Bohu ve vězení!

Středa 6. října Je po tichu, jehož jsme si s dědou tak považovali. Sžíváme se s Mirkem. Pohyboval se ve vyšších spo­ lečenských kruzích, ale zůstaly mu na to už jen vzpomínky. Hodně nám o tom vypráví. Pro­ středí, v němž se nacházíme, je ideální, abych mu mohl bez obalu ukázat, jak byl jeho život plytký a prázdný. Zde předstírání nemá žádný smysl. Na druhé straně mu můžu ukázat, jak bohatý život může získat v Ježíši Kristu. Den za stálého hovoru rychle ubíhá.

124

Čtvrtek 7, října

K výslechu mne stále nevolají, a tak mám dost času. Mohu se plně věnovat Mirkovi. Zdá se, že ho Kristus zajímá. Chce o něm vědět více. Najednou nám vylévá své srdce. Zatkli ho zrovna před svatbou. Jako uznávaný režisér a vážený pro­ ducent měl vynikající postavení, vlivné přátele a nikdy neměl nouzi o děvčata. Ale teď, „ironií osudu“, jediné děvče, které opravdu miloval, se k němu obrátilo zády. Jaký kontrast! Nikdy jsem neměl příležitost do takovéto společnosti ani nahlédnout. Pracoval jsem každý den na šachtě. Nezískal jsem ani vyšší vzdě­ lání, ani neudělal závratnou kariéru, ani jsem se příliš nelíbil děvčatům. A přece, z milosti Boží, jak se mám! Teď se ukazuje, že „duchovní zboží“ je mnohem více. Vracím se k dopisům. Dýchá z nich láska a věr­ nost mé ženy.

Pátek 8. října Zase žádný výslech: tak dlouhou pauzu jsem ještě neměl! Dopoledne se otevírá okénko a ozývá se moje jméno. Bachař mi dává lístek z účtárny. Dostal jsem 300 korun od své milované Marušky. Právě včas!

125

Dnes je pátek, den psaní nákupů! Chválím a vele­ bím svého Spasitele. Opět si mohu napsat celý ná­ kup.

Sobota 9. října Pokračuji v hovoru s Mirkem a děda podporuje mé svědectví vlastními slovy. Cítím v duchu, že letitý Jan Kotajny je už zde ve vězení. Nemám pro to žádný viditelný důkaz, ale v nitru to cítím. Usilovně se za bratra Jana i Josefa modlím. Ó, kéž jim dá Bůh sílu v nastávajících bojích. Kdybych je tak mohl tady uvidět! Jen za­ hlédnout! Tuto prosbu předkládám Otci.

Neděle 10. října Činím tento den dnem chval a v duchu se spojuji s celým Božím lidem. S dědou mluvíme o Písmu svátém a zpíváme křesťanské písně. Mirek poslouchá a pozoruje.

Pondělí 11. října Od posledního výslechu uplynulo už čtrnáct dní! Nechápu, co to má znamenat. Ale odpoledne to

126

bouchlo. Okénko ve dveřích cely se rozlétlo a v ní se objevila tvář bachaře. „Bubik!“ zaječel. „Sbalte si věci!“ Tento příkaz nás ochromil. „Domů mě nepo­ sílají, je odpoledne. . .“ říkám zoufale. Rychle si balím prádlo a děda zatím dělí jídlo ze skříňky na dvě poloviny. Pak nastává okamžik rozloučení. Padli jsme si do náruče a plakali jako malé děti. Děkoval jsem mu za všechny jeho praktické rady. On mi zas děkoval, že jsem mu řekl o Ježíši. „A nezapomeň poděkovat ženě za ty veršíky!44 řekl. „Skrze ně jsem našel život.44 Chvíli jsem váhal, pak jsem vzal svazeček papírů s verši, které jsem trpělivě nastřádal z dopisů a z toho, nač jsem si vzpomněl, a vložil jsem jej do jeho rukou. „Moje vězeňská Bible - vezmi si ji.“ Uvažuji, co se to děje. Asi mne přesouvají na jinou celu. ,Ale proč, Pane? Už mi tady bylo tak dobře. Cítil jsem se tu jako doma.‘ Přichází bachař a vyvolává mne. Obracím se zpátky na dědu a Mirka a dávám jim poslední sbohem. Děda chce ještě něco říci, chytí mne za ruku, ale bachař ho hrubě odstrku­ je. Vede mne chodbou a zastaví se u cely číslo 302. Šupne mne tam a zabouchne dveře. Stojím proti třem mladým tvářím. Jsou to ve srov­ nání se mnou mladíci. Zvědavě na mne hledí. Já jsem také celý vyjevený. Po chvíli rozpaků se navzá­ 127

jem představujeme. Derek, sedmnáct let, původem z Polska - pokus o útěk na Západ. Milan, dvacet pět - pokus o útěk na Západ. Láďa, třicet dva - pokus o útěk na Západ. Jak se později ukázalo, měli toho na svědomí už více, a snažili se pláchnout. Představuji se i já: „Rudek, čtyřicet jedna let - za víru v Ježíše Krista.“ Tázavé pohledy. „Co to znamená?11ptá se jeden. „Hned, chlapci, hned to vysvětlím, jen co si ulo­ žím věci.“ Konečně si sedáme do kruhu a začínám vyprávět o Ježíši a mé víře. To byla pro ně novinka! O Kristu ještě nikdy neslyšeli. Jak jsem mluvil, snažil jsem se odhadnout jejich reakci a viděl jsem, že jsou ochotni slyšet víc. Byl jsem přesvědčen, že brzy půjdu domů, a že tentokrát musím jít přímo k věci. „Poslouchejte, chlapci," řekl jsem, „jestli chcete, začnu vám vysvětlovat Boží slovo, jak je v Bibli, od začátku." „Ano," odpověděli nadšeně unisono. „Dobrá, zítra začneme." Je tu druhé houkání a musíme jít spát.

Úterý 12. října Na této cele je všechno úplně jinak. Je velice těsná a my čtyři se sem sotva vměstnáme. Nemů­ žeme ani všichni najednou stlát, místa je tu tak 128

málo, že musíme stlát jeden po druhém. Využívám času a klekám k modlitbě ke dveřím. Postupně poznávám své nové druhy. Všichni tři jsou ostřílení kriminálníci a mají už nějaký ten rok vězení za sebou. Dozvídám se jejich historii. Četl jsem o podsvětí z Dýky a kříže, ale tady mám před sebou živé exempláře. Snažím se jim přiblížit život, který nabízí Bůh. Je pozoruhodné, s jakým zájmem poslouchají. Je nabí­ ledni, že to, co vyprávím, je pro ně něco zcela neskutečného, úplně nová dimenze, svět, který je jim stejně tak neznámý jako ten jejich pro mne. Nakonec je musím poprosit, aby mne nechali tro­ chu si odpočinout. Jinak bych vyprávěl od rána do večera. Je stále těžší najít si čas k modlitbám.

Středa 13. října Právě jsme dosnídali, když tu slyšíme velký dupot na chodbě. Krátce nato se dveře s rachotem rozle­ těly a do cely vtrhla skupina bachařů. Hulákají: „Seberte si věci - a na chodbu!!“ „To je generální prohlídka,“ vysvětluje mi jeden z vězňů, když vidí zmatený výraz v mé tváři. Roz­ prostírám deku a házím do ní všechny věci včetně potravin. Bachaři nás s řevem vyhánějí. Opouštím celu poslední.

129

Ženou nás chodbou dopředu. Rozestavěli nás po chodbě a já se octnul naproti cele 305. Pak nám přikázali svléknout se do naha. Musíme stát nazí a dělají prohlídku. Kontrolují, zda nemáme něco ukrytého v konečníku. Mezitím se prohrabují v de­ kách. Bachař, který mne kontroluje, to dělá poněkud pomaleji. Druzí spoluvězni, kteří už jsou hotovi, pádí zpět na celu, zatímco já zůstávám stále na chodbě. Pak se objeví velitel celé skupiny bachařů, vidí, jaká je situace, a s velkým rámusem jde k nám. „Zpátky na celu!“ huláká na mě. „Tak honem, hněte sebou!“ Na chodbě vzniká nepřehledná vřava. Můj ba­ chař nemá dost času probrat obsah mé deky, což je dobré. Deník zastrčený mezi dopisy zůstává neod­ halen a je v bezpečí. ,Otče, děkuji ti,‘ Nemám ani čas se obléct. Hážu všechno zpátky do deky a beru ji za všechny konce. Mezitím bachař, hnán svým nadřízeným, otevírá dveře cely 305 zrovna proti mně. Mám příležitost zjistit, kdo tam je! A jeden konec deky sklouzává na zem. Z deky se sypou věci a rozlétají se po podlaze. Rychle je sbírám a oči mám upřeny na otevírající se dveře. . . A u zdi ho vidím! Mého bratra v Kristu Janka! ,Je tedy tady, ani nad jeho věkem jste neměli slitování! I on musí snášet tento nemilosrdný režim! Ani jeho věk pro ně nic neznamená!1Je to hrozné.

130

Tu si bachař všimne, že čumím do cely. Zařve: „Zmizte konečně!!" ,Jen si řvi, ale Bůh vyslyšel moji modlitbu, viděl jsem aspoň na chvilku mého bratra.4 ,Otče, posilni ho.4

Čtvrtek 14. října Život na nové cele běží stále stejným krokem. Zájem kluků o Boží slovo neutuchá. V myšlenkách se vracím ke včerejšímu dni. Ještě teď mě vzrušuje, že jsem viděl bratra Janka a že je tady. V modlitbách se soustřeďuji na něj a na jeho rodinu. K výslechu mne nevolají. Přestávka trvá už tři týdny! Kdy to asi skončí?

Pátek 15. října Ráno dostávám deset dopisů! Pět od Marušky a pět od dětí. Ostatní vězňové na mne závistivě hledí. „Deset dopisů!" říká Milan a kroutí hlavou. „Je toto možné?" Je to ohromné mít zprávy z domova. Dopisy obsa­ hují další biblické verše a písně. Dopoledne se otevírá okénko ještě jednou. Do­ stávám nákup. Naše cela je na konci chodby, vedle 131

nás je už jen koupelna a zamřížované dveře, kterými se chodí k výslechům. Právě když mám hla­ vu v okénku a podepisuji převzetí nákupu, zamří­ žované dveře se otevírají a bachař vede nějakého vězně. Dívám se - můj bratr v Kristu Josef! Škoda, že mne neviděl! Vracel se z výslechu. To znamená, že snad brzy přijdu na řadu i já. Ve čtvrt na dvě se otevírají dveře a volají mě na chodbu. Vyšetřovatel, který se představil jako Ho­ rečka, mi předává proti podpisu dopis. Hned jej otevírám a čtu. Jde o soupis věcí, které mi budou vráceny. Vracejí mi pásky, nějakou dokumentaci, psací stroj, rádiomagnetofon, ale téměř žádné kni­ hy. Ale co je hlavní, vracejí mi mou osobní Bibli! Haleluja! Zvláštní je, že nevracejí ani jednu polskou knihu. Jaký důvod k tomu mají? Byly přece vydány v socialistickém státě, legálně zakoupeny a převeze­ ny přes hranice. Nebyl čas všimnout si všeho, co bylo na seznamu, protože už mne strkali nahoru k výslechu. Tak ko­ nečně po třech týdnech! Ještě jednou se ocitám v kanceláři podporučíka Porostlého. Oficiálně mi sděluje, že můj případ se nyní uzavírá a že ve čtvrtek bude čtení spisu. Pak se na mne starostlivě podívá a říká: „Vaše manželka se dopustila velké chyby. Vybrala pro vás jiného advokáta.4' Z jeho hlasu zaznívá, jakou má o mne starost. On, který chce jen mé dobro, mi naléhavě doporučuje, abych s tím nesouhlasil. A

132

protože prý poznal, že jsem člověk rozumný, jistě s rozhodnutím manželky nebudu souhlasit. Kratičce zauvažuji a v nitru se obracím ke svému Spasiteli. „Pane vyšetřovateli, pokud se manželka takto rozhodla, pak k tomu má pádné důvody, a já se změnou advokáta souhlasím,“ řekl jsem. Porostlý byl vztekem bez sebe. Hromoval, láteřil, soptil, ale ničeho nedosáhl. Když viděl, že to nikam nevede, vstal od stolu. Bylo po diskusi. „Jděte,“ zavrčel. „Zpátky na celu!“

Sobota 16. října Probírám si včerejší výslech. Podle všeho se vy­ šetřování chýlí ke konci. Maruška změnila advo­ káta, a panu vyšetřovateli se to ani trochu nelíbí. To je možná dobré znam ení...

133

12 Prokurátorovo dilema

Neděle 17. října CHVÁLÍM BOHA, že mi dal výsadu trpět pro něho. Přes den vyprávím chlapcům o Pánu Ježíši. Milan se mne ptá: „Ty, když se vrátím z vězení a přišel bych tě navštívit, co bys dělal? Neštítil by ses me? Řekl jsem mu, že bych ho přivítal, pozval ho a představil manželce a rodině. Podle mne úplně nor­ mální odpověď. Jeho reakci jsem naprosto nečekal. Vyhrkly mu slzy a zavzlykal: „Ne, proč bys to dělal? Já, krimi­ nálník, kterým každý opovrhuje - a ty, který tu trpíš pro spravedlivou věc, by ses za mě nestyděl? To snad není možné! Mě si každý hnusí.“

134

„Víš, kdybych se nesetkal s Ježíšem, který mi dal nový život a ukázal něco lepšího, tak bych byl možná také kriminálník. Ale on chce dát nový život i tobě.“

Pondělí 18. října Ještě před budíčkem nás budí velitel režimu: „Koupání!!“ Venku jsou již první mrazíky a poně­ vadž je teprve polovina října, ústřední topení je zapnuto maximálně dvě hodiny denně. Znamená to, že je tu stále zima. V pyžamech vbíháme do koupelny. Okno je do­ kořán a nejde zavřít. Protože se budeme koupat první, voda v trubkách je ledová. Celý se klepu zimou. Pod ledovou sprchu - to je příliš! Nabírám trochu vody do dlaní, ošplíchnu si tvář, a jakmile „sprchování14skončí, pádím do cely. Celé dopoledne se snažím trochu se zahřát. Ko­ lem oběda jsem usoudil, že ani tentokrát se žádný výslech nechystá. Bylo pro mne velkým překva­ pením, když mne odpoledne bachař odvádí k Po­ rostlému. Ten mi dává pár dosti jednoduchých a podle mne bezvýznamných otázek. Předkládá účty za psací stroj. Vysvětluji, odkud je mám. Pak mám říci něco k našemu vyznání víry. Potom chce vysvětle­ ní k dopisu ze Slovenska, který mi našli v Bibli.

135

A nakonec znovu otázka ohledně rodinné rekrea­ ce. Odpovídám stejně jako nadporučíku Neděloví. Vyšetřovatel Porostlý se mne snaží všemožně při­ mět, abych netrval na tom, aby se tato výpověď dostala do protokolu. Jako tehdy, i dnes dostávám Boží zmocnění a na zapsání výpovědi trvám. „No dobrá, jak si přejete, ale jste sám proti sobě,“ pokrčil rameny Porostlý. „Však si vás ještě zítra zavolám, sepíšeme vaši obhajobu a ve čtvrtek bude čtení spisu.“

Úterý 19. října Podivný klid. Vyšetřovatel mi včera oznámil, že mne předvolá, ale nic se neděje. Den uplynul téměř pokojně. Můj případ se zřejmě chýlí ke konci. V hlavě se mi honí myšlenky, co bude dál. Chlapci mne pouču­ jí: „Jakmile budou uzavřeny spisy, do čtrnácti dnů dostaneš obžalobu a do dalších čtrnácti dnů máš soud.“ Kalkuluji, kdy se asi dostanu domů. To by zname­ nalo, že možná už za měsíc bych mohl uvidět milo­ vanou Marušku a děti. Vtírá se mi však ještě jedna myšlenka, která mne velmi vzrušuje: ,Třeba mě propustí po uzavření spisu. To by znamenalo ještě tento týden!‘ Ale tuto myšlenku si nesmím ani při­

136

pustit. Zbytečně mě to vzrušuje, a ztratil bych trpě­ livost. Od včerejška pozoruji, že chování velitele reži­ mu, který ke mně byl zatím vcelku slušný, se na­ jednou změnilo. Dělá mi vojnu. I když si dávám záležet, abych měl vždy řádně ustláno a všechny věci vzorně uložené, stále proti mně něco má. Co se děje?

Středa 20. října V 8.30 si mne konečně odvádí bachař k Porostlé­ mu. Vyšetřovatel mne hned z kraje žádá, abych svou poslední výpověď týkající se rodinné rekreace stá­ hl. „Když ji změníte,“ řekl, „tak vás i vaše přátele ještě tento týden propustíme." „Ne, to nemohu, pane vyšetřovateli," odpoví­ dám. „Za žádnou cenu!" Porostlý na mne dotírá, vzteká se, burácí. Pak to zase zkouší po dobrém. Lichotí mi, podbízí se a apeluje na můj zdravý rozum. Jeho slova jsou směsi­ cí výhrůžek a slibů. V němém úžasu poslouchám, dokud neskončí. „Lituji," opakuji, „můžete říkat, co chcete, ale já na své výpovědi trvám." „Dobrá, tak to aspoň nezmiňujte u soudu," řekl. „Soudce sě vás na to ptát nebude, a vy s tím neza­

137

čínejte! Pamatujte si, varuji vás: zbytečně byste si tím přitížil.“ Pochopil jsem, že za každou cenu usilují, aby se tato část výpovědi vypustila nebo změnila. Došlo mi, že to nemá co do činění s mou obhajobou, ale s obžalobou jich samých a celého jejich systému. Podává mi balík všelijakých spisů. Pročítám výpo­ vědi svých spolubratři Jana a Josefa, pak výpovědi dalších, kteří byli vyslýcháni jako svědci. Kdo všech­ no nebyl volán k výslechu! Jak rafinovaně si ty svědky vybírali! Hlavně mladá děvčata, o kterých se domnívali, že se dají snadno zastrašit a přinutit k výrokům, které by mne kompromitovaly. Ale to se spletli. Jejich taktika selhala. Jak si pročítám výpovědi těchto mladých křesťanů, dostá­ vám se do povznesené nálady. Pak jsou tu dvě výpo­ vědi, které nezní tak vítězně, ale v srdci nemám absolutně žádné výčitky. Vím přece dobře, že byly vymáhány pod nátlakem. Čtení spisu trvá celý den. Poslední tři listy jsou žádosti o naše propuštění. Když jsem dočetl, Po­ rostlý mi sděluje, že budu volán ještě jednou. „Zítra si vás, pane Bubik, ještě jednou nechám zavolat. Bude tady prokurátor, a ten rozhodne, jestli budete moci být zatím propuštěn. Já jsem podal na vaše propuštění návrh, ale o tom nerozhoduju já, ale prokurátor. Uvidíme, co nám zítřek přinese.41 Vracím spis. Mám se již k odchodu, když tu mne vyšetřovatel ještě zastaví a říká mi familiérním tó­

138

nem: „Pane Bubik, myslíte si, že nám od StB na vás nebo vaší církvi záleží?“ Tiše jsem na něj pohlédl. „Ale kdepak, vůbec ne! O jednu církev více nebo méně. . . na tom nám nesejde." Udělal přestávku, aby to, co se chystal říci, dosáhlo svého účinu: „To nejsme my, kdo brání vaší legalizaci. Ale vašim bratrům z jiných církví se to nelíbí! Z našich šetření je jasné, že se bojí, že když budete povoleni, hodně jejich členů přeběhne k vám. Proto se všemožně starají, abyste povolení nedostali. To oni vás obvi­ nili - a my musíme vyšetřovat. Tak vidíte, pane Bubik, my jen děláme svou práci." To byla poslední slova vyšetřovatele Porostlého. A bylo to poprvé, kdy se neminula účinkem. Jsem pobouřen. Semínka nešváru, jak snadno, a přece jak rafinovaně se zasévají! Byl to ďábelský fígl. Jsem frustrován. Téměř se nervově hroutím. Ale rozhodl jsem se, že se tím nenechám ovlivnit. Nikdy. Díky Bohu, že s touhle kartou vyrukoval, až když bylo po všem! Ale tato věc byla vrcholem všeho. Chvíli jako bych se skutečně přestal ovládat. Byl jsem téměř celých 60 dnů v ustavičném napětí. A teď to všechno skončilo. Spisy jsou uzavřeny, a já cítím, jak se mi rozechvívají ruce. Jde to od konečků prstů a pokračuje pomalu až k zápěstí. Chvění ne­ mohu vůlí zastavit. Nakonec se chvěji celý. Volám ke svému nebeskému Otci: ,Pane, ty přece nedo­ volíš, abych se teď nakonec zhroutil/

139

Znovu se pomalu uklidňuji a nabývám rovno­ váhy. ,Ze by tohle byl poslední den, poslední noc? Že snad do čtyřiadvaceti hodin budu doma? Ne, nevěřím. Nevěřím vám, pánové. To jste celí vy kochat se ze zklamání a utrpení člověka! Neuvěřím, dokud nepřekročím poslední zamřížované dveře!1 Podrobně chlapcům vypravuji, jak to všechno probíhalo. Milan mne překvapuje svou reakcí. „Ru­ do, ty možná jdeš zítra domů, ale ještě jsi nám neřekl nic ze života Pána Ježíše. Musíš nám to ještě říct!“ Byla to pravda. Došel jsem teprve k Davidovi, a to hlavní bych nedopověděl. Končím vyprávění ze Starého zákona a až do večerky vyprávím o životě Ježíše Krista. Večeři přenechávám chlapcům a beru si ze svých zásob. Milan mne poučuje: „Ty, Rudo, když tě bu­ dou zítra propouštět, dopoledne si pro tebe přijde bachař, a už se sem nevrátíš. Strčí tě vedle do kou­ pelny, a už se k nám nebudeš smět vrátit. Nám pak řeknou, že ti máme sbalit věci a podat ti je na chodbu.“ Viděl jsem, kam míří. „Dobrá, Milane. Jestli to tak bude, dávám ti všecky zásoby, papíry, známky, tužku a gumu.“ Milan z toho má zjevnou radost.

140

Čtvrtek 21. října

Ráno v cele roste napětí. Už večer po mně chlapci závistivě pokukují. Cítím, že trochu žárlí. Když si steleme, přichází ke mně Láďa s prosbou: „Rudo, ty už jdeš domů, a máš teplou bundu a dobré teplá­ ky. Co kdybychom si to vyměnili?11 Souhlasím, a dávám mu svou bundu, tu vymodlenou, a tepláky. On mi dává svoje. Namítám: „A co když mě dneska nepustí?*1 „Tak ti je zase vrátím,“ říká rychle. „Jestli tě pustí,“ říká Milan, „a půjdeš vedle do koupelny, zabouchej na nás, abychom věděli, že už jdeš domů.“ Když jsme si všechno dohodli, vracím se k vypravování o Pánu Ježíši. Okolo deváté se otevírají dveře, už už se chystám, ale místo závodčího je tu velitel režimu a přikazuje Láďovi, aby si spakoval věci a odvádí ho - v mých teplákách a bundě! Své vyprávění dokončuji už jen Milanovi a Derkovi. Skončil jsem u nanebevstoupení Ježíše. Pak si dávám svou vězeňskou svačinu. Ještě jsem nedojedl, když se znovu otevírají dveře. Bachař mne vede nahoru. Na schodech se setká­ vám s bratrem Jankem, jde od výslechu. Už nás tak přísně neizolují. Vyšetřovatel Horečka mu něco vysvětluje a my se zdravíme očima. Zavedli mne do vedlejší kanceláře, kde mám čekat. Je tu vyšet­ řovatel, kterého neznám. Slyším, jak vedle v kance­

141

láři Porostlého prokurátor něco diktuje sekretářce. Janka nechali na chodbě. To znamená, že proku­ rátor tam má Josefa. Vyšetřovatel, kterého neznám - patrně je to jeho kancelář - na mne po chvíli pohlédne a s úsměvem říká: „Tak vy už dneska domů?“ „Ale to já ještě nevím. Jestli mě prokurátor pus­ tí. . . “ „I pustí. Když o to požádal vyšetřovatel, tak je to ••

* íí

jisté.

Usmál jsem se pod fousy. A jak mne ujišťovali, že to teprve musí rozhodnou prokurátor! Konečně přichází Porostlý a vede mne do své kanceláře, kde mne očekává prokurátor a jeho sek­ retářka. Zdravím, pohlédnu prokurátorovi do tváře - a nemohu věřit svým očím! Vidím před sebou dů­ věrně známou tvář!!! „Mirku, co ty tady?“ Před deseti lety pracoval se mnou na šachtě Barbora-Darkov. Milý, bystrý, optimistický, vtipný, ná­ paditý mladý muž. Prostě skvělý spolupracovník. Někdy za mnou přicházel, aby se poradil se svými problémy, které měl například v rodině a podobně. Věděl, že ode mne nedostane špatnou radu. Jednoho dne, bylo to na počátku normalizace, ke mně přiběhl a vzrušeně mi sděluje: „Volají mě na celozávodní výbor strany a nabízejí mi, abych šel

142

studovat na prokurátora. Jaký je tvůj názor, mám to vzít?“ Bez nějakého dlouhého rozmýšlení - věděl jsem, že je to slovo od Pána - mu říkám: „Ty, jestli to vezmeš, tak pamatuj, že jednou mě budeš soudit pro víru v Ježíše Krista.“ Už jsem na to málem zapomněl. Teprve teď jsem si to živě připomenul, jako by to bylo včera. „Ne,“ řekl tehdy, „to bych nikdy neudělal. To by se nikdy nemohlo stát.11 Brzy nato opustil důl a šel na studia, aby naplnil své ambice. Více jsem ho už neviděl ani o něm neslyšel... Teď tu stojíme tváří v tvář proti sobě, já, vězeň pro Ježíše Krista - a on, krajský prokurátor, přesně tak, jak pravilo Boží slovo. Neopakovatelný mo­ ment. „Kde se to tady setkáváme?11říká překvapeně. „Tak z tebe je krajský prokurátor. To ses teda pěkně vyšplhal!11 Krátká pauza. Všichni zúčastnění nemohou skrýt své překvapení. Bylo vidět, jak zápasí se svými roz­ paky. Strohá úřední atmosféra byla silně nabou­ rána. Bylo nutno přistoupit k vážné úřední práci. Ko­ mičnost této situace ještě visí ve vzduchu, ale opět se všichni tváříme smrtelně vážně. Tak, jako když prokurátor sepisuje protokol s obžalovaným.

143

„Tak, soudružko,“ obrací se na sekretářku. „Při­ stoupíme k sepsání protokolu/4 Diktuje jí samé paragrafy - divím se, jak se to naučil - osobní údaje atd. Konečně se dostává k mé výpovědi. Pak diktuje, že po propuštění se vrátím do původního zaměstná­ ní, budu poctivě pracovat atd. Teď teprve vidím, že je to na dobré cestě. S tím vším souhlasím, vždycky jsem poctivě pracoval a doufám, že také budu. Pokračuje: „.. .v plném rozsahu přiznal svou vinu a uznal, že v plném rozsahu porušil § 178 trestního zákona a že už víckrát tuto trestnou činnost nebude páchat/4 „Dost!44 téměř jsem zařval. „To tam nepište, to vám nikdy nepodepíšu!44 Prokurátor se na mne udiveně podíval a spustil zhurta: „Tak vy se tedy necítíte vinen? A co budete dělat po návratu z vězení?44 Podíval jsem se mu přímo do tváře: „Pane proku­ rátore, jsem naprosto nevinen. Vůči českosloven­ ským zákonům jsem se ničím neprovinil. Už jednou jsem to panu vyšetřovateli řekl. Po propuštění z vazby budu dělat to, co jsem dělal předtím: jak jsem kázal Ježíše Krista, budu ho kázat i po pro­ puštění, jak jsem navštěvoval své bratry a sestry, budu je navštěvovat dál a nadále budu stát v čele církve. Jak jsem jednal se státní správou před věze­ ním, budu s ní jednat i nadále, dokud se nedomůžeme svých práv.44 144

Prokurátor mi dlouho ohromeně hledí do očí. Jeho pohled je přísný. Cítím, že v těchto momen­ tech otázka mého propuštění visí na vlásku. Ale v prokurátorovi se cosi odehrává. Náhle přísná atmosféra jako by opět změkla. Mr­ kl na mne a usmál se. „A já vám to schvaluji.“ Sotva jsem si stačil uvědomit, co se v té chvíli stalo. Prokurátor, který měl za úkol moji trestnou činnost stíhat, přešel náhle na moji stranu. Jaký to obrat! Prokurátor mou činnost schvaluje!!! Ještě před minutou diktoval do protokolu, že jsem v plném rozsahu porušil § 178 trestního záko­ na, plně se přiznal a víckrát tuto trestní činnost páchat nebudu. Ale teď je všechno úplně jinak! Bez nejmenších námitek zapisuje inkriminovanou výpověď o rodinné rekreaci do protokolu. Vrh­ ne významný pohled na vyšetřovatele - a diktuje propouštěcí formuli. Pak šlo všechno jako na drát­ ku. Podepsal jsem protokol a prokurátor se sekre­ tářkou odešli. Porostlý zavolal závodčího a vysvětlil mu, jaká je situace. Odvedli mne do koupelny, jak předpověděl Milan. Vstříc mi jdou moji spolubratři Jan a Josef. S velkým vzrušením jsme si padli do náručí - vidíme se poprvé po dvou měsících! Zkoumavě se prohlí­ žíme a sdělujeme si první dojmy. Zabouchal jsem na stěnu, čímž dávám chlapcům vedle signál, že jsem v koupelně. Po malé chvíli 145

přichází velitel režimu a vyvádí nás na chodbu, otevírá celu 302 a chlapci mi podávají ranec, ve kterém jsou všechny mé věci. Jen letmo se s nimi loučím. Na víc není čas. Říkají mi: „Rudo, vyhle­ dáme tě, přijdeme za tebou!“ Stejně dostali své věci i Jan a Josef. Tím všechny formality skončily, všechny nás odvedli po schodech dolů, ještě podpis od dozorčího velitele věznice, otvírají se poslední zamřížované dveře - a ocitáme se venku na ulici. Pamatuji si, že první mé slovo bylo „Haleluja! Jsme na svobodě!“ Slunce svítilo, byl překrásný podzimní den. Nase­ dám do autobusu, který mě doveze domů! Blíží se moje zastávka. Vystupuji a pomalu kráčím důvěrně známou lesní pěšinou domů. Po šedesáti dnech opět doma! Jak se všechno změnilo! Byl jsem tu naposledy uprostřed léta - a vracím se na podzim! Nemohu se nabažit pohledu na podzimní krajinu prozářenou sluncem, hýřící barvami. Tak dlouho se moje oči dívaly jen na zdi, mříže, asfalt a beton. Pomalu se blížím ke svému domu. Moje milo­ vaná Maruška je na zahradě. Uviděla mne, běží mi naproti. Nechávám ranec padnout na zem, rozpřáh­ nu ruce a padáme si do náruče. Za ní přibíhají všechny děti, výskajíce radostí.

146

Epilog

BYLO TOHO TOLIK co dohánět: setkávat se s lidmi, psát dopisy, návštěvy, bylo toho tolik nové­ ho! Ale především tu byl čas: čas těšit se ze svobody a být opět v kruhu rodiny, čas přemýšlet a plánovat. Bylo třeba vyplnit mezery: mezery v informacích, bílá místa v událostech, jak se odehrály. Postupně se z jednotlivých kaménků skládala celá mozaika. Křesťané po celém světě o nás věděli a modlili se za nás. Aktivní byly i naše sbory. Proslýchalo se, že letniční církev má být brzy legalizována. Úřady za­ čaly ,couvat1. Jakou moc má modlitba! Co dokáže modlitba, to se světu ani ve snu nezdá. Ale je nutné také jednat: modlitba a činy, to jsou klíče, které otevírají zámky. Janu Kotajnému se vskutku podařilo dostat se bezpečně do Polska, dříve než přišel zátah StB. Ale musel se vrátit pro výhrůžky a nátlak, který vyvíjeli

147

na jeho rodinu, zejména manželku. Ihned ho vzali do vazby. Vyšetřovatelé se mu snažili nabulíkovat, že jsem zlomený, a vynutit z něj doznání. Řekli mu, že jsem kapituloval a ke všemu se přiznal. Ale v jedné věci se spletli. Nepočítali se svědectvím nově obráce­ ného Milana, kterého - aby ho dostali z mého ,zhoubného1vlivu - omylem přemístili do cely, kde byl Jan. Vylíčení situace, které se dostalo Jano­ vi z první ruky, uvedlo vše na pravou míru. To Jana rozradostnilo a povzbudilo, aby trval na svém, prohlédna, co mají vyšetřovatelé za lubem. Ačkoliv jsme už byli na svobodě, ještě jsme - jak se říká - ,nebyli z vody venku1. Státní bezpečnost nadále sledovala naši činnost, i když jen zpovzdálí. Byli jsme sice propuštěni, avšak s tím, že nás ještě čeká soud. Bylo to dlouhé čekání, ale nakonec, těsně před Vánoci, se soud konal. Náš obhájce byl dobrý: argumenty obžaloby zcela vyvrátil. Ale soud­ ce rozhodnutí odložil a příštího dne - po pora­ dě s orgány komunistické strany - nás odsoudil na jeden rok podmíněně se zkušební dobou na dva roky. Proti tomuto rozsudku jsme podali odvolání. I když se mohlo stát cokoliv, neklesali jsme na mysli. Odmítli jsme dát průchod strachu, pochyb­ nostem a všemu, co by nás mohlo ochromit a zabrá­ nit nám konat dál Boží dílo. Byli jsme přesvědčeni, že je tu při díle ruka Boží, která bdí nad naší bu­

148

doucností a budoucností církve, do níž jsme byli postaveni. Soudci si náš případ přehazovali jako horký brambor. Evidentní byl tlak StB a komunistických orgánů, abychom byli odsouzeni, a problém soudců, že nás neměli za co odsoudit. A tak po třech letech soudního maratónu jsme byli nakonec odsou­ zeni k trestu odnětí svobody na půl roku podmíněně se zkušební dobou na jeden rok. Než ovšem stačil zaschnout inkoust krajského soudce, slavili komu­ nisté v roce 1985 40. výročí osvobození Rudou ar­ mádou, vyhlásili amnestii, a tak jsme byli amnestováni. Scéna se měnila. Dlouho nad námi visel mrak, všechno jakoby se spiklo proti nám. Ale silně jsem cítil, že nás Bůh vede, abychom neklesali na mysli a věřili, že čas milosti přichází. Za to jsme se také modlili, spojeni v duchu s mnoha dalšími, kteří prožívali totéž. Pokud šlo o církev, náš úkol byl jasný: modlit se za národ, kázat evangelium a využívat k tomu každé vhodné příležitosti. Vrhli jsme se do práce, kázali, vydávali knihy, školili pastýře a kazatele. A naše dílo víry pokra­ čuje. Možnosti k nesení evangelia jsou dnes veliké: ve školách, na ulicích, v domovech důchodců, ba dokonce ve věznicích... Když jsem sé z novin dozvěděl, že dědu propustili - vlastně se jmenoval Jan - hned jsem s ním navázal

149

kontakt. Byl to chytrý, vzdělaný muž, který měl vedoucí postavení ve vítkovických železárnách. Byl obviněn z exportu oceli za nadsazené ceny, fal­ šování faktur a zpronevěry. Na soudu byl shledán nevinným a osvobozen. Několikrát k nám přišel se svou ženou. Zůstal křesťanem, ale jeho buddhis­ tické kořeny byly hluboké. Nikdy je úplně nezpřetrhal, a když jsem o něm slyšel naposledy, dozvěděl jsem se, že praktikuje jakousi směs obojího. Milan z cely 304 byl uvězněn pro pokus o útěk na Západ. Když byl ve vězení, manželka se s ním roz­ vedla, a po propuštění se znovu oženil. I on nás přišel navštívit. Byl zapálený pro křesťanství, ale jeho nová žena nikoli. Po určité době jsme ztratili kontakt; nevím, jak se mu podařilo vyřešit její anti­ patii k cestě za Kristem. Bůh si použil doby útlaku k tomu, aby formoval svůj lid k obrazu a slávě Krista. Naučili jsme se odpouštět, upřímně a vytrvale se modlit za ty, kteří nás pronásledovali, a žehnat těm, kteří nám činili zlé. Mnozí jsou přesvědčeni, že právě proto se pád komunistického režimu v Československu v listo­ padu 1989 odehrál bez krveprolití, navzdory tomu, že orgány státní moci byly velmi důkladně připra­ veny jakýkoli náznak odporu potlačit. Pobyt ve vězení nás bezpochyby změnil, každého svým způsobem. Co se týče nás, Wojnara, Kotajného á mne, mohu říci, že jsme nezatrpkli, naopak jsme vyšli zoceleni.

150

Někdy přemýšlím o třech židovských jinoších, které dal král Nabuchodonozor pro jejich víru v živého Boha hodit do rozpálené ohnivé pece: muže, nad jejichž těly neměl oheň moc. . . aniž co ohněm páchli. . . Tak to bylo i s námi. Nezůstaly žádné jizvy. V předmluvě jsem vysvětlil, proč jsem knihu vlastně napsal. Zbývá jen dodat slova z biblického příběhu: Král Nabuchodonozor se zděsil a řekl svým rád­ cům: , Což jsme nevhodili do ohně tři svázané muže?‘ Odpověděli a řekli: , Pravda, králi.1 On řekl: ,Hle, vidím čtyři muže rozvázané, procházející se uprostřed ohně, a není na nich žádné újmy, a ten čtvrtý je svým vzhledem podobný synu Božímu. ‘ To je On, kdo nás zachoval ve víře a dal nám sílu zvítězit. A On je s námi stále.

151

Informace čtenáři

DNE 25. LEDNA 1989 Česká vláda oficiálně povolila let­ niční církev v ČR. Úsilí malé skupinky křesťanů bylo nakonec korunováno úspěchem. Ač se tomu státní moc snažila po dese­ tiletí všemožně zabránit, musela nakonec této malé skupině, které nikdo nedával žádnou šanci a jejíž boj se musel jevit donkichotský, ustoupit. Komu jsou známy poměry v komu­ nistickém Československu, ten ví, že se stalo něco neuvěřitelné­ ho. Někdo může namítnout, že mnohaletý boj, který se odehrá­ val nejprve s nacistickou, později s komunistickou mocí, kdy bylo přineseno mnoho obětí, byl zbytečný, protože k vítězství, které bylo pro mnohé nečekaně, došlo těsně před pádem tota­ litní moci. Nicméně jsme přesvědčeni, že tento boj nebyl marný a že vítězství nad hrubou nespravedlivou mocí symbolizuje vítězství pravdy nad zlem a představuje hlubokou analogii boje a vítězství Božího lidu, kdy v předvečer velkého vysvobození je sveden rozhodující boj proti duchu tohoto světa. V legalizaci letniční církve tedy nevidíme ústupek hroutící se totalitní moci, nýbrž naopak: V neuvěřitelné skutečnosti, že tato moc musela ustoupit, vidíme jeden z příznaků, že se v naší vlasti rodila nová doba. Ve skutečnosti se za tuto hrstku lidí pro

152

jejich věrnost postavil sám Bůh a nakonec zasadil této moci rozhodující úder. Počátky Apoštolské církve sahají do prvního desetiletí naše­ ho století. V roce 1910 vznikl na Severní Moravě první letniční sbor. Tehdejší evangelíci se scházeli po rodinách k modlitbám a čtení Písma a prosili Boha o zmocnění k duchovní práci. Zdůrazňovali, že křesťané mají žít podle Bible do všech důsled­ ků, že církev je tělo Kristovo, a nikoli nějaká lidská organizace. Byli pokřtěni Duchem svátým a obdrželi dar mluvení v cizích jazycích. Pro tuto zvláštní zkušenost byli nepochopeni. Letnič­ ní hnutí k nám tedy nebylo importováno, ale zrodilo se na domácí půdě a bylo jedním z ohnisek probuzení, ke kterému ve stejné době docházelo v různých částech světa. Požádali rakousko-uherské úřady o registraci, a tak vznikl spolek Roz­ hodných křesťanů letničních. Tato práce se šířila, zejména na Těšínsku. Za nacistické nadvlády nemohli pracovat. Po 2. svě­ tové válce dovolil stát činnost letničních sborů pouze pod střechou církví, které byly ochotny je strpět. Věroučné rozdíly však vedly od počátku 60. let k tomu, že letniční křesťané začali usilovat o povolení vlastní církve. Vzhledem k tomu, že tyto mnohaleté snahy byly neúspěšné, byla v roce 1977 - spolu se skupinami z Brna, Prahy a odjinud - tajně založena církev. Snahy o legalizaci přitom pokračovaly. Čtenáři se může zdát, že se kniha snaží glorifikovat příběh tří letničních křesťanů, kteří byli na krátkou dobu vězněni, a vytěžit z toho, že i letniční církev trpěla pro víru. Tak tomu však není. Právě naopak, dá se říci, že téměř všichni bratři, kteří tehdy usilovali o legalizaci, přinesli svou nemalou oběť v tomto boji za Boží pravdu. Příslušníci StB je sledovali na každém kroku, domovní prohlídky nebyly ničím neobvyklým, skoro všichni byli nevybíravým způsobem vyslýcháni včetně dětí a sester v důchodovém věku, řada dalších bratří pocítila vězení, nechyběly pokusy o atentáty a případy úmrtí za podezřelých okolností.

153

Byla to nesnadná doba, ale vedla církev k tomu, aby se modlila za ty, kteří ji pronásledují, a za celý národ. Přes všechno pronásledování to byla doba velkého růstu. Ukázala se pravdi­ vost Božího slova: Co je u světa mdlé, to vyvolil Bůh, aby zahanbil silné. Legalizace „Apoštolské církve“ státem na počátku roku 1989 již byla předzvěstí pádu totalitní vlády. Předcházela jí nekonečná jednání se státními úřady na všech úrovních včetně vlády. Stát kladl pro legalizaci stále nové a nové požadavky, které byly řádně splněny. Ale jednání se vlekla a ze strany státní správy docházelo k obstrukcím. Konfrontace se státními orgá­ ny probíhala po dvou liniích. Na jedné straně s námi jednali (více než 100 jednání a žádostí), slibovali, ministerstvo kultury nám tlumočilo, že nás vede jako „pololegální" a že nemá námitek, abychom se scházeli, dokud nebude naše žádost o povolení vyřízena. Jinými slovy:,Vše je povoleno, ale nemáte právní subjektivitu.' Na druhé straně tu ovšem bylo zastra­ šování a výslechy, na kterých nám bylo vyhrožováno, že naše činnost je nezákonná, a že budeme stíháni pro společensky nebezpečnou činnost. Přes povzbudivá jednání se státní správou došlo nako­ nec k vleklé sérii soudních procesů, v nichž jako důkazní materiály posloužily právě ty podklady, které si od nás vyžádala státní správa pro naše povolení. Celá záležitost měla ještě jeden zajímavý kontext. Letniční církev se stejným vyznáním i ústavou existovala již několik let ve Slovenské republice, kde ji stát podporoval. Právě bratří ze Slovenska nám poskytli podporu i podklady, jichž jsme použili ke konstituování „Apoštolské církve v ČR“. Naše causa se tak vlastně stala dokladem diskriminace nejen náboženské, ale také národnostní. Ústava ČSSR zaručovala stejná práva Slová­ kům i Čechům, avšak v našem případě to, co bylo na Slovensku podporováno, bylo v Čechách a na Moravě potlačováno a stíháno. Tím naše soudní procesy dostaly novou dimenzi: nako­ nec se v roli obžalovaného ocitl sám socialistický stát i pro

154

nedodržování základního ústavního práva rovnosti národů v Československu. Chceme vyjádřit svůj vděk slovenským bratřím, kteří se k nám v kritické hodině při soudním procesu přiznali a neohro­ ženě prohlásili, že mají stejnou věrouku a ústavu a že je stát na Slovensku podporuje. Prokázali tak věrnost bratřím a Bohu. Riskovali, že budou sami pronásledováni, zakázáni a nuceni přejít do ilegality. Jde o vzácný příklad věrnosti, jakých se v poválečných dějinách nenajde u oficiálně uznaných orga­ nizací mnoho.

Ve světě patří letniční církve různých směrů mezi protes­ tantské církve, nicméně letniční hnutí jako takové probíhá zároveň i uvnitř různých církví a spolu s charismatiky usiluje o obrodu církve skrze Ducha svátého. Letniční církve mají zpravidla kongregační zřízení a jsou celosvětově sdruženy v Letniční světové konferenci (World Pentecostal Conference) a v rámci Evropy ve společenství Pentecostal European Fellowship. Největší a nejsilnější letniční církví na světě jsou americké Sbory Boží (.Assemblies o f God). Statis­ tik David B. Barrett odhaduje, že spolu s charismatiky tvoří letniční hnutí 405 miliónů věřících. Letniční a charismatici představují tu část křesťanské populace, která dynamicky ros­ te. Za měřítko víry a křesťanského života přijímá Apoštolská církev Písmo svaté jako jedinou věroučnou základnu. Navazuje na učení Ježíše Krista a apoštolů. Duchovně výchovnou činnost provádí podle zásad prvokřesťanské praxe z doby apoštolů. Lidé, kteří přicházejí do církve, jsou vedeni k opravdovému pokání, tzn. odevzdání života Bohu a oddělení se od života hříchu (opravdová změna života). Tím pokání nekončí, věřící se mají každodenně očišťovat před Bohem - v tomto smyslu má být pokáním celý život. Církev křtí ponořením do vody ty, kteří jsou způsobilí věřit a vyznávat svou víru v Ježíše Krista jako

155

Božího Syna, svého Pána a Spasitele. V učení a praxi je zdůraz­ ňována osoba Ducha svátého, křest Duchem svátým a působení Ducha svátého v životě jednotlivce a církve. Ježíš po svém nanebevstoupení křtí a naplňuje věřící Duchem svátým, aby v moci Ducha svátého zvěstovali spásu, která je v jeho jménu. Oslaven a vyvýšen má být Ježíš Kristus, Spasitel! Proto by o křest a naplnění Duchem svátým měli usilovat všichni křes­ ťané. Kristus je plně Bůh a člověk, narodil se z panny Marie a svým zrozením se pokořil, aby učinil Boží dokonalou vůli - záchranu člověka. Přišel na svět, aby nám zjevil Boha Otce, ukázal nám cestu spásy a vzal naše hříchy na sebe, zlomil moc Satana a osvobodil nás z moci smrti a hříchu. Zemřel na kříži a vstal z mrtvých, aby ospravedlnil všechny, kdo v něho věří. Řekl: Dokonáno jest, tzn. nic není nutno ke spasení přidat. Nyní se přimlouvá, vládne nad svou církví skrze Ducha svátého, Slovo a duchovní správce. Všichni zhřešili a odvrátili se od Boha. Nedokonalý člověk se nemůže sám spasit. Potřebuje činit pokání ze svých hříchů a musí uvěřit v Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Církevje společenstvím všech vpravdě znovuzrozených věří­ cích, kteří žijí pod autoritou Ježíše Krista a jsou spojeni Du­ chem svátým a Slovem Božím. Existuje jedna univerzální cír­ kev, která se projevuje v mnoha místních církvích. Věříme v Ducha svátého, který byl seslán se všemi zázračný­ mi dary na věřící v den Letnic, což bylo začátkem Kristovy církve na zemi, a že Duch svátý působí dodnes ve stejné moci. Duch svátý usvědčuje i dnes svět z hříchu, zjevuje tajemství evangelia a vyzbrojuje Kristovu církev mocí k plnění Božího poslání na zemi. Člověk potřebuje naplnění Duchem svá­ tým k nesení živého svědectví o Kristu a moci jeho evan­ gelia, k využívání všech darů Ducha svátého a k jejich uplatňo­ vání při společném budování Kristovy církve na zemi a při naplňování jejího velikého poslání.

156

Apoštolská církev má dva hlavní obřady: křest ve vodě, který je potvrzením rozhodnutí věřícího následovat Krista, a Večeři Páně, při které věřící přijímají chléb i víno na památku Kristovy smrti. Středem liturgického života však je zvěstování Slova Božího, evangelia slávy a milosti Boží. Slovem Božím se rozumí 66 knih Bible bez apokryfů. Toto Slovo je plně inspirováno Duchem svátým, je neomylné, v originálu nejsou chyby a je pravidlem pro křesťanský život a učení. Při bohoslužbách se věřící scházejí k chválení Boha - chválí jej spontánně celé shromáždění. Zpěv doprovázený hudbou je díkůvzdáním, chvalozpěvem, uctíváním, modlitbou. Následuje hlavní část bohoslužeb - hlásání Slova Božího, které zachraňuje a promě­ ňuje životy, léčí a uzdravuje rány duše i těla, učí, trestá, napra­ vuje a vychovává k spravedlnosti. Pak je dán prostor, aby Duch svátý sloužil svými dary. Poněvadž Bůh je Bohem řádu a poko­ je, neděje se tak nevázaně, ale podle řádu pod vedením pastora a starších. Dary Ducha svátého pro věřící jsou například slovo moudrosti, slovo poznání, víra, dary uzdravování, zázračné moci, proroctví, rozeznávání duchů, mluvení různými jazyky, výklad jazyků aj. Často je to spojeno s modlitbou za ty, kdo potřebují Boží pomoc, a za nemocné. Těmito dary Bůh slouží jednotlivcům i církvi k spasení, vzdělání a posvěcení. Ježíš dobře vyjádřil, co je duchovní život: Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (Jan 17,3) Věřící jsou proto vedeni k tomu, aby chodili s Bohem, aby svůj život vždy znovu nechali očistit jeho krví - vírou v Krista. (Člověk se stává spravedlivým vírou, je to Boží dar, k němuž nepotřebuje lidského prostřední­ ka, neboť prostředníkem je Ježíš, velekněz lidí a Syn Boží.) Takto spravedlivý život však nemůže zůstat bez ovoce: Boží milost zasahuje a proměňuje celého člověka, jeho charakter, všechny oblasti jeho života. Takový člověk nemůže ml­ čet o záchraně z hříchu, a stává se svědkem o svém Pánu a Mistru. Proto klademe důraz na zmocnění Ducha svátého ke svědectví o Kristu a současně na to, aby se věřící nechali ve

157

svém každodenním životě vést Duchem svátým, jemu byli po­ slušní (.. .nebo kteřízkoli Duchem svátým vedeni bývají, ti jsou synové Boží. Římanům 8,14). Z uvedené definice církve jako společenství všech vpravdě znovuzrozených věřících žijících pod autoritou Ježíše Krista a spojených Duchem svátým a Slovem Božím vyplývá, že ve vztahu k jiným církvím považujeme ty, kteří uvěřili v Ježíše Krista, prožili odpuštění hříchů a jsou následovníky Ježíše, za Kristovu církev, tedy za své bratry a sestry. Protože jsou našimi bratřími a sestrami, chceme s nimi spolupracovat na každé úrovni, kde je to možné (v hlásání dobré zvěsti Ježíše Krista, modlitebním zápase za náš národ, boji proti nespravedlnosti, hříchu, morální nepravosti aj.). Rudolf Bubik předseda Apoštolské církve v ČR

158

Obsah

Předmluva 1 Mužové ze Státní bezpečnosti 2 Místnosti bez výhledu 3 Jak zvítězit nad vězeňským systémem 4 Jak zvítězit nad satanskými silami 5 Drsná spravedlnost 6 Den, kdy přišli andělé 7 Ty se mnou jsi 8 „Maření státního dozoru“ 9 Josefův sen 10 Blízkost proměňující 11 Vítání a loučení 12 Prokurátorovo dilema Epilog Informace čtenáři

3 6 13 24 37 53 67 78 87 95 109 121 134 147 152

Rudolf Bubik je předsedou Apoštolské církve v CR, spole­ čenství letničních křesťanů v naší republice, která patří k evropskému společenství Pentecostal European Fellowship a je součástí světového let­ ničního hnutí. Jde o hnutí otev­ řené působení Ducha svátého a projevující se v jeho mimořád­ ných darech - charismatech. Pastor Bubik, bývalý horník z Albrechtic u Karviné, sehrál rozhodující roli při integraci roztroušených letničních sborů, existujících od za­ čátku tohoto století, v Apoštolskou církev v ČR, která je hnutím usilujícím o obrodu církve a národa z Ducha svátého. Kniha líčí důležitou epizodu jeho života na začátku 80. let. Komu­ nistická totalitní mašinérie musela nakonec kapitulovat před hrstkou křesťanů, kteří neohroženě zvěstovali evangelium, přestože jejich hlavní představitelé byli uvrženi do vězení a byl na ně vyvíjen psychický i fyzický nátlak. Vždy nás vzrušuje lidské angažmá proti silám zla, kdy zdánlivě bezvýchodný boj bezmocných dítek Božích je korunován vítězstvím nad kolosem hrubé moci. Nezúčastněný čtenář bude s úžasem a sympatiemi sledovat, jak v praxi působí dary Ducha svátého, kdy rafinovaní školení vyšetřovatelé pro­ hrávají boj proti veskrze prostým lidem, kteří se však plně spolehli na svého Boha. Za sebe mluví neuvěřitelné shody okolností, které nejsou šikovným literárním trikem, ale autentickým záznamem toho, co se událo. Jsme přesvědčeni, že čtenář bude nejen povzbuzen, ale také inspi­ rován k tomu, aby toužil, aby se Duch svátý zmocnil jeho života, a usiloval o to. Rudolf Bubik je ženat a s manželkou Marií mají pět dětí.