Doba Karla IV v dějinách národů ČSSR: průvodce výstavou [PDF]

Zitiervorschau

DOBA KARLA IV V DĚJINÁCH NÁRODŮ ČSSR /PRŮVODCE VÝSTAVOU/

© Panorama, 1978

Výstava pod záštitou generálního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa prezidenta Československé socialistické republiky GUSTÁVA HUSÁKA Předseda přípravného výboru předseda vlády ČSSR

LUBOMÍR ŠTROUGAL Výstavu pořádá ministerstvo kultury České socialistické republiky

ve spolupráci s Kanceláří prezidenta Československé socialistické republiky Československou akademií věd ministerstvem kultury Slovenské socialistické republiky

NÁMĚT, LIBRETO A SCÉNÁŘ

PhDr. Josef Kočí, DrSc. - Dr. Jiří Burian - PhDr. Bedřich Tykva Prof. Dr. Ivan Krempa, DrSc. - PhDr. Václav Brabec, CSc. Doc. Dr. Jiří Mašin, CSc. - RSDr. Antonín Faltys PhDr. Jan Galandauer, CSc. - PhDr. Pavol Hapák, CSc. PhDr. Pavol Horvát, CSc. - PhDr. Richard Marsina, DrSc. PhDr. Vladimír Matula, CSc.

ODBORNÁ REALIZACE VÝSTAVY Národní muzeum - Slovenské národní muzeum - Národní galérie -

Slovenská národní galérie.

ODBORNÁ SPOLUPRÁCE

Kancelář prezidenta ČSSR - Ústav marxismu-leninismu ÚV KSČ

- Ústav československých a světových dějin ČSA V‫ ׳‬- Historický ústav SAV- Archeologický ústav ČSA V - Archeologický ústav SA V - Ústav pro teorii a dějiny umění ČSAV - Univerzita Karlova Archívní správa ministerstva vnitra ČSR Archívní správa ministerstva vnitra SSR a další instituce a ústavy

PROJEKT A ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ

arch. Bohumil Ullrich, laureát státní ceny Klementa Gottwalda arch. Josef Pošmourný - arch. Martin Troster VÝTVARNÉ ŘEŠENÍ

akad. malíř Rudolf Ducháč - akad. malíř Karel Pánek Bedřich Votruba, laureát státní ceny Klementa Gottwalda ORGANIZACE A PROVOZ VÝSTAVY

Správa kulturních zařízení MK ČSR

GENERÁLNÍ DODAVATEL VÝSTAVNÍHO ZAŘÍZENÍ Výstavnictví, n. p. - nositel Řádu práce

KOMISARIÁT VÝSTAVY komisař výstavy člen korespondent ČSAV Jiří Kotalík, ředitel Národní galérie v Praze

Zástupci komisaře výstavy Ivan Janků, zástupce ředitele Správy kulturních zařízení, PhDr. Helena Johnová, ředitelka Historického muzea Národního muzea, Doc. Dr. Jiří Mašin, CSc., vedoucí Sbírky starého umění Národní galérie, PhDr. Alois Habovštiak, CSc., ředitel Slovenského národního muzea SEKRETARIÁT VÝSTAVY

vedoucí sekretariátu Jan Budlovský

4

Doslova každý den přináší nové a nové důkazy o tom, jak svét moderního člověka je prostupován a ovlivňován materiální výro­ bou, vědou a technikou, které do jeho myšlení a celého života přinášejí silný prvek věcnosti a praktičnosti. Je proto jen přirozené, Že tím více vzrůstá i potřeba člověka obohacovat svůj duchovní Život, sytit se krásou, zdokonalovat mravní normy našich vzájem­ ných vztahů. Výstava, jejíž brány dnes otevíráme a která vzbuzuje tak živý zájem naší i zahraniční veřejnosti, tento požadavek naplňuje měrou vrchovatou.

Minulost studujeme a k ní se obracíme především proto, abychom se z ní poučili, abychom z vítězného postupu společenského pokroku čerpali posilu a povzbuzení pro naše současné i budoucí snažení a konání. Také v tomto směru jsou dějiny českého a slovenského národa moudrým učitelem a my se snažíme být poctivými žáky.

V originálním prostředí, v historicky nejcennějších místech Praž­ ského hradu, jehož zdi a kamenná krása byly svědkem radostných i hořkých údobí v životě lidu naší země a dějištěm mnoha dramatických aktů, v těchto památných prostorách je shromážděn reprezentativní výběr našich nejkrásnějších uměleckých pokladů, nejdůležitějších politických dokumentů a jiných významných exponátů. V širokém a bohatém kontextu ukazuje tisíciletý vývoj Čechů a Slováků od samého počátku jejich usídlení na území našeho státu až do současnosti. Vypovídá o osudech této země, o snahách a hrdinných zápasech jejího lidu o společenský pokrok, přináší svědectví o slavných dobách našich dějin i o těch údobích, kdy jazyk, kulturní a národní povédomí'žilo a z generace na generaci se udržovalo jen mezi prostým lidem. Výrazně tu vyniká idea československé státnosti, která v naší historii, v národně osvoboze­ neckých zápasech Čechů a Slováků sehrála tak důležitou roli. Objektivním a logickým vyústěním nejlepších lidových, národních a revolučních tradic naší minulosti je pak nastolení nových společenských pořádků, kdy pracující lid se ujímá správy svých vlastních věcí a ze své svrchované vůle vytváří obraz současného i příštího života socialistické vlasti.

5

Jádrem výstavy je karlovská doba, ono význačné období našich dějin, kdy poprvé v historii střední Evropy přebírá český král moc a vládu nad celou římskou středověkou říší a pevný český stát určuje jejím politickým centrem.

Hospodářské, politické a zejména kulturní preferování zájmů, českého státu vedlo k mimořádnému kulturnímu rozkvětu země. V této souvislosti nelze nepřipomenout zejména založení pražské univerzity, první ve střední Evropě, která dodnes nese Karlovo jméno. A nejenom hlavní město, ale i řada jiných míst v naší vlasti se pyšní uměleckými skvosty a architektonickými památkami, které podá­ vají neklamné svědectví o velikosti své doby. Je nesporné, že Čechy hrály v tehdejší Evropě avantgardní úlohu vysokou úrovní vzdělanosti, rozvojem umění i soudobého poznání a myšlení. Při vší rozpornosti osoby Karla IV. a jeho státnické činnosti jsou nepopiratelné jeho zásluhy o rozmach českého státu, který v podmínkách tehdejší rozdrobené Evropy zaujímal přední místo a zaznamenal nebývalý rozkvět svého života politického, sociálního a kulturního.

Není proto náhoda, že dílo a osobnost tohoto našeho význačného panovníka byly v zahraničí v rozporu s objektivními skutečnostmi často zkreslovány a využívány, přesněji řečeno,zneužívány z hledis­ ka úzkých nacionálních zájmů. V tomto směru nechvalně vynikli a pokračují bohužel i v současné době - zejména západoněmečtí nacionalisté a revanšisté všech odstínů, kteřípřekrucují historickou pravdu podle svých přání a pseudopolitických potřeb. ,,Máme bohatou národní a státní minulost“, řekl generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky s. Gustáv Husák. ‫״‬S hrdostí se hlásíme k pokrokovému dědictví českého a sloven­ ského národa, ke všemu progresivnímu a revolučnímu, co naši předkové vykonali.“ Tato slova vyjadřují vztah celé naší socialistické společnosti k pozitivním hodnotám minulosti. Jsme si vědomi, že všechno to, čeho jsme dosáhli, co budujeme a oč usilujeme, je plodem nevyhnutelného dějinného procesu, v němž se tyto hodnoty uchovaly a rozmnožily. Vážíme si odkazu národních dějin, s obdivem a úctou v nich vyzvedáme především tu sílu, která je skutečným nositelem společenského pokroku, která je jeho hlavní hybnou silou. Neboť historie lidstva i každého národa je především historií pracujícího člověka. On je vytvářel a vytváří, z jeho tužeb, ideálů a snů se rodil a rodí pokrok, nezřídka zaplacený potem a slzami.

Buržoázni dějepisci zaplnili historii národů panovníky a vojevůdci, jejichž schopnosti nebo neschopnosti a jejichž činy jsou vydávány za rozhodující spiritus agens dějin lidského rodu.

Pravda je však zcela jiná. Za krásnými uměleckými výtvory minulosti, jimž se dodnes obdivujeme, za honosnými a pyšnými stavbami a architektonickými památkami, za vším pokrokem 6

vidíme a nalézáme nesčetné generace pracujícícho člověka. Přede­ vším on je tvůrcem všech materiálních hodnot, umožňujících rozvoj i duchovní sféry. Především on umíral na bojištích vítězných i prohranných válek, většinou vedených v zájmu jiných tříd. Znovu a znovu nás nadchne, zapálí i dojímá heroismus sociálních a třídních zápasů těch, kteří byli a jsou krví a solí této země a jejichž myšlení i činy směřují jednoznačně kupředu. Otvírám výstavu ‫״‬Doba Karla IV. v dějinách národů Českosloven­ ska“ s přáním, aby v každém návštěvníkovi hluboce upevnila vědomí bohaté a slavné historie obou našich národů, jejího přínosu evropské i světové kultuře a civilizaci a jejich nejpokrokovějších tradic; aby posilovala naše nové socialistické vlastenectví a inspiro­ vala k uvědomělé účasti na onom velikém, povznášejícím a vysoce humánním díle, které vytváříme po boku Sovětského Svazu a ostatních bratrských socialistických zemí a jímž navazujeme na všechno pozitivní, co tvoří obsah našich národních dějin.

Projev předsedy vlády ČSSR Lubomíra Štrougala při zahájení výstavy 26. června 1978

7

Výklad obsažený v brožuře nechce být novým přehledem dějin českého a slovenského národa. Snaží se usnadnit návštěvníkovi orientaci po obsahu a uspořádání výstavy, upozornit ho na významné dějinné momenty a vést ho k zamyšlení nad pokrokovými a revolučními tradicemi našich národů.

Historické počátky našich národů Otázka původu a minulosti věcí, přírodních a společenských jevů, člověka samého, jeho rodu, kmene, národa, odedávna vzrušovala lidskou představivost a podněcovala dychtivý zájem o staré zvěsti, o nová zjištění, ať již je přinášely hmotné nálezy či dosud neznámé prameny. Mimořádný zájem o vlastní historii má u našich národů starou tradici. Český a slovenský národ, zakoušející od 18. století tvrdý národnostní útlak, se obracel k slavným kapitolám svých dějin, aby v nich hledal posilu a víru v lepší budoucnost. Již první generace buditelů se vášnivě ponořovala do vědeckého studia dávné minu­ losti národa, dějin literatury a jazyka, ale neměla ještě dost víry v uchování a rozvoj národního společenství. Oslavovala minulou velikost a šlo jí pouze o to, aby dávné činy Čechů a Slováků neupadly v zapomenutí. Mladší optimistická generace českých vlastenců od dob Jungmannových zdůrazňovala a vykládala minulost a velikost národajiž jako názorný příklad pro současníky. Podněcovala historickými remi­ niscencemi vlastenecké city a posilovala sebevědomí probouzející­ ho se národa. Zároveň bojovala proti znevažování Slovanů nacio­ nalistickou německou historiografií. Když se v první třetině 19. století rodila evropská archeologie, byli čeští badatelé jedni z prvních, kdo rozpoznali její význam pro výklad počátků národních dějin, pro něž neexistují přímé písemné zprávy. Archeologické nálezy měly potvrzovat teorie o osídlení určitých území tím či oním lidem, přinášet doklady pro potvrzení závěrů o nejstarším období Slovanstva na našem území, které se zatím opíraly o pověsti, zapsané v Kosmově kronice v první čtvrtině 12. století, a o nepočetné, často nepřesné nebo tendenčně zkresle­ né zprávy cizích kronik a análů.

Romantické vlastenecké představy o počátcích slovanských dějin, rýsující jakýsi zlatý věk dávných Slovanů, shrnul největší český historik 19. století - František Palacký. Toto období vylíčil jako věk slovanské demokracie, kterou stavěl do protikladu k německému feudalismu a autokratismu římské církve: ‫״‬Nejstarší u Slovanův spůsobsoustavystátní hodil se jen pro národ pokojný, bezelstný a v politickém ohledu ještě nedospělý... Neměvše jednoho nad sebou panovníka, také sami panovníků míti a služební býti nechtěli; u nich stejné svobody, stejných práv a povinností každý občan oučasten býti měl. Vláda jejich byla veskrze demokratická. Pročež neznali s počátků ani knížat dědič­ ných, ani rozdílu stavu .. Tento idealizující výklad měl ovšem pravdivé jádro v tom, že nejstarší Slované u nás žili v období vrcholící prvobytně pospolné společnosti v rodovém zřízení a prvky feudální diferenciace 9

společnosti se u nich projevovaly až později. Podstatné přitom bylo, že forma organizace beztřídní společnosti nebyla ničím výjimečným a specifickým jenom pro Slovany; šlo o zákonitou vývojovou fázi celé lidské společnosti, jak to přesvědčivě prokázala historická věda z pozic marxismu-leninismu. Oporou pro idealistický, nevědecký pohled na nejstarší dějiny českých Slovanů byly Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, jež však již koncem 19. století byly moderní českou védou rozpoznány jako padělek. Zatímco vzrušené boje o pravost Rukopisů patří dnes již historii, zachoval si vlastní obsah Rukopisů svůj zvláštní umělecký půvab (ovšem jako dílo obrozenecké doby). Rukopisy podnítily i české umělce výtvarné a hudební k dílům, která si uchovala svou hodnotu. A přitom nešlo o umělce ledajaké. Byl to především Josef Mánes, který v cestě za hledáním národního, slovanského výtvarné­ ho typu se dal inspirovat i Rukopisy a spolu s poznáním života a charakteru současného lidu dospěl k samotným kořenům a zdrojům pokrokové výtvarné představivosti.

Stejně tak hledal Mánes archaické prvky ve starobylé architektuře, lidovém siavitelství a v hromadících se archeologických nálezech, z nichž vytvořil sice subjektivné volenou, ale vysoce emotivní ornamentiku slovanského dávnověku. Mánesovou cestou šel pak dále Mikoláš Aleš. Slovanskému typu dodal monumentality v kame­ ni a bronzu Josef Václav Myslbek, jehož zájem o lidovou píseň a její kresebnou transpozici je kongeniální se zakladatelskou národní hudební tvorbou Smetanovou. Česká a slovenská archeologie posouvala krok za krokem poznání naší nejdávnější minulosti. Očišťovala je od romantického nekritic­ kého hromadění nálezů a jejich subjektivního výkladu. Upřesňova­ la místa, data a svědectví. Novou etapu, kvalitativně vyšší než všechny předchozí, představovalo a představuje pak období nejno­ vější, kdy se v archeologii a prehistorii začalo uplatňovat vědecké učení o společnosti, odkrývající zákonitosti historického procesu. Po vítězství pracujícího lidu v roce 1948 vznikly založením ČSAV a SAV mimořádně příznivé podmínky pro archeologický výzkum; byly vytvořeny přímou podporou a velkorysými opatřeními eko­ nomickými a organizačními. Tak mohlo dojít k překvapivým obje­ vům na jižní Moravě (Mikulčice aj.) a západním Slovensku, které oslnily nejen nás, ale i kulturní kruhy na celém světě. Zároveň se rozvinul výzkum hradišť v Čechách, který také přinesl mnohé cenné poznatky k našim raným dějinám. V poslední době potvrdily například výzkumy pohřebiště z 10. století přímou návaznost Přemyslovské Prahy na Velkou Moravu a prokázaly samostatný kulturní vývoj Čech po zániku Velkomoravské říše.

10

Příchod Slovanů na naše území Úvodní část výstavy v románském podzemí Starého paláce přibližu­ je návštěvníkovi nejstarší fáze osídlení našich zemí Slovany, kteří sem začali pronikat kolem roku 500 n. I. Naši slovanští předkové náleželi k velkému jižnímu slovanskému proudu, vycházejícímu z oblastí mezi Dněstrem a Donem. Slovanské osídlení této doby se vyznačovalo zemědělskými osadami. Archeologické výkopy odkry­ ly i bohatství prosté keramiky slovanského původu, jíž se dostalo odborného názvu ‫״‬pražský typ“.

Keramika tzv. pražského typu, 6. století

Nález valu nejstaršího pražského hradiště, zachovaný na místě a jakoby symbolizující náš dávnověk, pochází z druhé poloviny 9. století. Je dokladem opevňovací techniky tehdejších Slovanů. Zemní val s vnitřní vyztužující trámovou konstrukcí, palisádou na vrcholu a kamenným obložením na líci, byl spolu s hlubokým příkopem účinnou překážkou útočníkům a zábranou obránců hradiště.

11

V 6. století n. I. se Slované na našem území dostali do styku s Avary, kteří obsadili Podunají, i s mocnou franskou říší merovejských králů, která tehdy začínala své výboje východním směrem. Franský kronikář Fredegar zapsal někdy v šedesátých letech 7. stol, n. I. příběh franského kupce Sáma. Když byli Slované donuceni bránit se náporu Avarů, postavil se r. 623 na jejich stranu a zúčastnil se bojů proti Avarům. Vyznamenal se tak, že jej Slované zvolili za vůdce kmenového svazu, v jehož čele pak vítězně stál až do své smrti roku 658, plných třicet pět let. Fredegar zároveň zaznamenal, že někdy v letech 631-632 došlo mezi Sámem a franským králem Dagobertem ke sporu, který přerostl v invazi Franků proti Slova­ nům. Fredegar vylíčil i nezdar výpravy a porážku Franků pod hradem Vogastisburkem. Místo bitvy se zatím nepodařilo zjistit. Neznáme ani přesné hranice tzv. Sámovy říše, tj. kmenového svazu, vyvolaného potřebou obrany Slovanů proti cizím nájezdníkům.

Po úpadku avarské moci v Podunají nastaly obzvlášť příznivé podmínky pro rozvoj slovanského osídlení v povodí Dunaje a Mora­ vy, v oblasti, která byla křižovatkou obchodních cest evropského významu. Ležela na spojnici mezi franskou říší, Byzancí a Orien­ tem. Z Itálie vedla tu cesta na sever ke Krakovu a větvila se dále k Baltu a na východ ke Kyjevu. Úrodná nížina, bohaté lužní lesy umožňovaly klidný rozvoj početné populace.

”Po mnohých pak časích usadili se Slované po Dunaji. Od těch Slovanův rozešli se po ze­ mi a nazvali se jmény svými, kde na kterém místě se usadili: jakož přišedše usadili se na řece jménem Morava, i nazvali se Moravané, a jiní jmenovali se Češi.. Povesť vremennych let

Velká Morava Rozvoj výrobních sil a ekonomiky, zvláště zemědělství, ale i řemesel a obchodu, výhodné podmínky přírodní a zeměpisné napomáhaly k přeměnám uvnitř společnosti. Prvobytně pospolný řád se začal rozkládat a vznikaly zárodky feudálních vztahů. Potřeba nové vnitřní organizace společnosti a jejích vnějších styků vedla v 8. století již k vzniku raného státního útvaru, který vešel do historie jako Velká Morava. Rozhodující moc v ní strhli na sebe panovníci rodu Mojmírovců. Historie Velké Moravy je slavnou kapitolou nejen dějin našich, nýbrž i evropských. Na samém úsvitu společných dějin Čechů a Slováků vznikl na našem území stát, který svou ekonomikou, kulturou a celkovým významem zaujal výrazné místo v raném středověku Evropy. Tato velká epocha položila zároveň základ tradice československé státnosti a vědomí slovanské vzájemnosti a sounáležitosti. Velkomoravská říše se prostírala mezi franskou říší a Byzancí.

12

Sousedila s alpskými zeměmi a měla blízko k hornoitalské oblasti. K jejímu územnímu jádru se postupné připojili Slované v Panonii, Podunají i velká část západních slovanských kmenů. Zvláštní význam mělo zapojení Čech do celku Velké Moravy. České kmeny, které sídlily nejblíže franské říši a sousedily s Bavory a Sasy, stály v cestě germánské expanzi do nitra slovanského území. Pronikání franského vlivu se uskutečňovalo i šířením křesťanské ideologie, která napomáhala procesu feudalizace. Vládcové slovanských kmenů měli proto zájem o šíření křesťanství, zároveň však jim byl nepříjemný cizí mocenský vliv, který misionáři s sebou přinášeli. Bavorští misionáři pronikali na naše území již od přelomu 8. a 9. století. Bavorská misie se dostala do vážných rozporů s vládci Velké Moravy, a tak kníže Rastislav požádal byzantského císaře Michala III. o vyslání vhodných šiřitelů křesťanské ideologie na Moravu. Michal vyslal dva učené bratry řeckého původu, Konstantina a Metoděje, kteří znali slovanský jazyk. Upravili z řecké abecedy hlaholské písmo, které dobře sloužilo potřebám slovanského fonetického systému. Přeložili liturgické a jiné texty do staroslo­ věnského jazyka a položili tak základy k našemu nejstaršímu písemnictví. Šíření a přijetí křesťanství mělo pro raně feudální státy důležitý politický význam. Jeho převzetí prostřednictvím západních misií znamenalo pro Velkou Moravu potenciální i reálné ohrožení. Nešlo v prvé řadě jen o otázky jazyka. Základní články víry museli všichni misionáři vykládat všem pohanským kmenům v domácím jazyce, aby jim jejich posluchači rozuměli. Důležitější bylo, jakého etnické­ ho charakteru a původu budou noví duchovní. Klerikové, kteří představovali jedinou vrstvu raně středověké společnosti, znalou umění písma, byli i jedinými nositeli administrativy a diplomacie. Přijetí bavorské misie tudíž znamenalo dovolit, aby na slovanském území vzniklo ohnisko vlivu bavorských vévodů, kteří po rozdělení říše Karla Velikého aspirovali od poloviny století na vůdčí roli nebo alespoň emancipované postavení v nově utvořené říši Východo­ franské a zaměřili svou expanzi na východ mezi Slovany. Rastislavův historický čin toto nebezpečí zmírňoval a načas dokonce eliminoval. Zároveň lze postřehnout v Rastislavově kon­ cepci i doklad výjimečného sebeuvědomění kulturního, velkorysé­ ho programu, k němuž došly církevně politické programy národ­ ních států o mnoho staletí později. Rastislav pochopil, že vlastní liturgickýjazykje i jazykem úředním a správním. Vycítil, že zatímco jeho západní sousedé vyřizují své státní záležitosti namáhavě latinou prostřednictvím knéží, kteří znají tajemství písma a jazyka a mohou jimi své ,,barbarské“ pány do značné míry ovládat, klerikové slovanského ritu mohou etnicky politickou moc vlády účinněji podporovat a posilovat. Písmo, které Konstantin a Metoděj vytvořili pro naše předky, prošlo složitým vývojem a v konečné podobě slouží dosud sedmi slovan­ ským národům a v upravené podobě i dalším národům a národnos­ tem Střední Asie, Sibiře a Dalekého severu v SSSR. Památky staroslověnského písemnictví nám zachovaly nejstarší původní, místně i jazykově vázané líčení událostí nejstarších dějin našich národů. I když i v nich vystupuje do popředí často jedině zřetel církevního legendisty, přinášejí objektivní líčení zvyků, vztahů a institucí této doby. 13

O významu a prestiži velkomoravského státu svědčí i to, že přes sočení a intriky vypuzených německých kněží vydal nakonec v červnu 880 papež Jan Vlil, bulu ‫״‬Industriae tuae“ - ,,Horlivosti tvé oznamujeme ..jíž knížeti Svatoplukovi potvrdil privilegované postavení moravské církve, arcibiskupskou hodnost a pravomoci Metodějovy a schválil slovanskou liturgii na Velké Moravě. Tento úspěch však přišel již pozdě, těsně před státoprávním soumrakem Velké Moravy. Země zatím prosperovala, četné, ne­ ustále se objevující nové archeologické nálezy z velkomoravského území přinášejí další doklady o vyspělosti starých Moravanů.

Stříbrné nákončí, Mikulčice, 9. století

14

Seznamují nás s tím, co dokázali sami vyrobit, ať to byly nástroje, nářadí potřebná pro orbu a řemesla, potřeby pro vedení domácnos­ ti či zbraně a zbroj. Dokládají jejich vkus a kulturnost v odívání, úpravě účesu a volbě šperku. Ukazují, jak zprvu dovezený luxus, představovaný byzantským šperkem, zdomácněl a přerostl do svébytné produkce odpovídající domácím potřebám a představám. Objevujeme jejich sídla - rozlehlá hradiště s výstavnými akropolemi, obehnaná kilometrovými pásy valů. V centru říše mezi řekami Moravou a Dyjí byla hradiště v kultivované krajině tak hustě rozeseta, že arabský cestopisec druhé poloviny 9. století mluví o centru říše Rastislavovy jako o ‫״‬zemi-městu“. Na těchto hradištích se soustřeďovala politická moc a vedení obrany. Obchod a řemesla těžily z bezpečí jejich valů, rozvíjela se zde státní správa i církevní organizace. Nicméně prudký rozvoj ekonomiky Velké Moravy vedl ke krizovým jevům a k prohloubení protikladů uvnitř společnosti.

Diferenciace činností a mocenských sil vedla nutně i k diferenciaci majetkové a společenské. Svědectví o tom podávají nálezy velko­ moravských pohřbů s rozdílným bohatstvím jejich vybavení v prů­ běhu 9. století. Narůstaly rozpory mezi masami obyvatelstva, které nemělo prakticky příležitost podílet se na rozvinuté směné, a mezi vrstvou bohatnoucích řemeslníků a kupců, v jejichž rukou se hromadily stále větší zásoby peněz. A konečně zde stál kníže a jeho družina, odměňovaná úřady nebo podílem na panovníkově hlavním a jediném monopolu - půdě, včetně lidí, kteří na ní žili a pracovali. Jak byla Velká Morava územně členěna a spravována se můžeme jenom dohadovat. Soudíme, že větší části území byly postupovány do správy a k výživě členům vládnoucího rodu jako úděly. Tento údělný systém převzali v následujícím období Přemyslovci, kteří jej znali z vlastní zkušenosti, když české území bylo součástí Velké Moravy· ‫״‬Vládce Moravy, Svendoplok, smělý a moc­ ný proti sousedním národům, maje tři syny, před smrtí rozdělil říši na tři díly a každému synu dal jeho část... “ Konstantin VII. Porfyrogennetos: O spravování říše

Poučná pověst o třech prutech Svatoplukových je pochopitelně legendou, do níž se promítá starší antická tradice, symbolizující liktorskými svazky římské republiky jednotu státu. Vláda Svatoplukova a jeho nástupců je dramatickým epilogem staré Moravy. Vpád maďarských kmenů do uherské nížiny a Pano­ nie zastihl Velkomoravskou říši nepřipravenou, navíc ještě nezotavenou z vnitřních svárů mezi Rastislavem a Svatoplukem, vydatně živených z Řezná.

Vlny kočovných jezdců zaplavily území velké Moravy, vyvrátily hradiště, rozmetaly systém státní správy, obchodu a řemesel. ‫״‬Když byl Svatopluk II. zabit Maďary a Maďa­ ři vstoupili do Panonie, sedmého roku krůtě zpustošili Moravu a Čechy a vrátili se s vítěz­ stvím, učinivše smlouvu s vévodou Vrati­ slavem ...“ Liutprand z Cremony: Antapodosis 15

Český přemyslovský stát V průběhu 9. století začalo sjednocování slovanských kmenů na území Čech. V druhé polovině převládla moc kmene Čechů, který pod vedením svých rodových knížat - Přemyslovců - postupně ovládl ostatní kmeny v zemi a začal budovat jednotný státní útvar. Jeho jádrem bylo území ve středu Čech - pražské knížectví, jehož jméno nám dochovává tzv. Bavorský Geograf z 9. století ve znění Fraganeo = Pražsko, a udává, že na jeho území bylo na čtyřicet hradišť. Údaj Geografův se přibližně kryje s rozsahem zjištěného osídlení středních Čech té doby. Znamená to, že knížectví Přemys­ lovců bylo poměrně vysoce organizovaným a kompaktním celkem, schopným stát se nositelem sjednocovacího procesu země. Pražské knížectví se rozkládalo v jedné z nejhustéji a nejsouvisleji osídlených krajin Čech (velkou většinu plochy země kryl tehdy neproniknutelný les - hvozd, povlovně přecházející ve vnitrozemí v lesostep a kulturní step). Jeho centrum leželo v zalidněné kotlině Vltavy na křižovatce dálkových obchodních cest v místě, kde říční tok protínaly výhodné brody. Zde zbudovali Přemyslovci v druhé polovině 9. století hrad Prahu, který se stal ústředním sídlem vznikajícího státu. Proces sjednocování českých kmenů pod vládou Přemyslovců byl urychlen v době, kdy Čechy náležely k Velkomoravské říši (asi 882/4-894). Bořivoj I. (před 872-asi 889) si jako zástupce Svatoplukův v Čechách získal mezi ostatními českými knížaty vedoucí postavení. Vratislav I. (915-921) svou moc ještě více upevnil, takže již jeho syn Václav (921-935) byl současní­ ky považován za jediného vládce Čech.

Vratislavův mladší syn Boleslav (935-972) přikročil k budování organizovaného státu, který měl již řadu znaků rozvíjející se raně feudální společnosti. Boleslavovi se podařilo podmanit a zavázat některé kmeny, které zatím vzdorovaly jeho moci. Hranici své moci rozšířil i mimo území vlastních Čech. Pokusil se i o založení biskupství v Praze, aby se tak zbavil vlivu říšského kléru, a zejména řezenského biskupa, do jehož diecéze Čechy tehdy náležely. To se však podařilo až jeho synovi Boleslavu II. (972-999) v letech 973-75. Na konci století byl pražský biskupský stolec obsazen knížetem Vojtěchem, příslušníkem mocného knížecího rodu Slavníkovců, který měl své sídlo na Libici v Polabí a ovládal velkou část Čech, zejména na východě a jihu země. Slavníkovské panství bránilo faktickému a úplnému soustředění moci v rukou pražského knížete. Boleslav, kterého ostatně Vojtěch vydatně provokoval, nejprve biskupa vypudil ze země a roku 995 dal vyvrátit Libici a přítomné Slavníkovce pobít. Tak se i poslední část Čech dostala pod přímou knížecí správu a vedoucí postavení Prahy bylo natrvalo upevněno. Česká knížata 10. století vedla iniciativní zahraniční politiku, která směřovala k upevnění suverenity a k obraně před útoky ze strany Maďarů, dosud neusazených v uherské nížině a pronikajících dále na západ. S útočnými kořistníky, vévody bavorskými a saskými, uzavřeli Přemyslovci systém dohod. Na východě se snažili ©zabez­ pečení obchodních cest a středisek směrem do Polska. 16

Na konci 10. století byla Prahajiž významným centrem. Mezi oběma knížecími hrady - vlastní Prahou a Vyšehradem - se rozkládalo množství osad, dvorců, rostlatu střediska řemeslné výroby a usazo­ vali se tu početní kupci, těžící z tranzitního obchodu, jehož trasy tudy vedly. Jeden z nich, židovský obchodník Íbrahím ibn Jákúb at Turtúšá, který cestoval v letech 965-67 po střední Evropě ve službách cordobského chalífy, zanechal poutavé líčení života našich předků, jejich země a hlavního města, o němž se zmiňuje jako o honosném sídle a lidnatém a živém centru výroby a obchodu.

Přilba připisovaná knížeti Václavovi, 10. století

17

Velkomoravské období bylo pro české knížectví významné v mnoha ohledech. I když například slovanská liturgie byla během 10. století v Čechách zatlačena latinskou do pozadí a v 11. století zcela vymýcena, zůstalo v českém povědomí mnoho z odkazu a smyslu historie Velkomoravského státu. Konstantina a Metoděje připomí­ nal ještě po roce 1100 první český kronikář Kosmas, jinak nepřítel slovanské liturgie. V polovině 11. století za knížete Oldřicha založil blíže neznámý český velmož jménem Prokop klášter na Sázavě a osadil jej slovanskými mnichy, kteří zde přes persekuci setrvali až do konce století. Vliv velkomoravské kultury dosvědčuje nespočet nálezů hmotné povahy, ukazující, jak intenzívně si vládnoucí vrstvy nejstarší české společnosti osvojily životní sloh a kulturu Velké Moravy. Dosvědču­ jí to nálezy na hradišti Budeč a z nedalekého pohřebiště v Zákolanech. Z pohřebiště v Žalově nedaleko hradiště Levého Hradce pochází pravděpodobně nejhonosnější velkomoravská zlatá náuš­ nice, objevená na území Čech. Nejvýrazněji se velkomoravské kulturní prvky projevily v nálezech na Pražském hradě. Významné centrum velkomoravského vlivu se ve druhé polovině 9. století vytvořilo v prostředí kmene Zličanů. Dokládá to část předmětů z bohatého knížecího hrobu v Kolíně. Na hradišti Zličanů v Kouřimi došlo na přelomu 9. a 10. století k samostatnému tvůrčímu rozvoji velkomoravských podnětů, jak o tom svědčí i nálezy stříbrných náušnic s bohatými závěsky. K podobnému zjištění dospěla naše archeologie na Pražském hradě. V letech 1973 až 1977 byl proveden na Pražském hradě za Jízdárnou systematický výzkum slovanského kostrového pohřebiště z konce 9. a z první poloviny 10. století. Na pohřebišti, na němž jsou pravděpodobně pochováni příslušníci přemyslovské knížecí druži­ ny, bylo nalezeno větší množství zlatých a stříbrných šperků, svědčících nejen o přímém styku s velkomoravskými centry, ale i o tvořivém navázání českého prostředí na velkomoravské podněty a o uchování velkomoravských výrobních tradic po pádu Velké Moravy. Diferenciace, která je patrná ve vybavení jednotlivých pohřbů na Pražském hradě i na dalších hradištních pohřebištích, naznačuje, jak se postupně upevňovaly rysy raného feudalismu. Kníže a jeho družina, vykonávající státní moc, ovlivňovali stále více rozdělování společenského produktu.

Výjimečná a nevyvratitelná autorita knížete vedla k usurpaci veškeré moci, pravomoci soudní a k teorii, podle níž k vrchní moci knížete náleží i faktické vlastnictví veškeré půdy - tedy celé země včetně jejích obyvatel. Knížecí družina se tak stávala elitním sborem, s nímž se panovník dělil o výkon moci a odměňoval jej z výnosu dávek, daní a kořisti, což byly hlavní zdroje příjmů tehdejšího státu.

Vznik jednotného a organizovaného přemyslovského státu byl spjat s hlubokými přeměnami v dosavadním uspořádání společ­ nosti a jejím životě. Počátky feudalismu v našich zemích byly spojeny nejen s vytvořením mocenské skupiny budoucí šlechty, ale i se změnami ve správním uspořádání země, které probíhaly postupně. 18

Český denár, kolem roku 1110

Knížata, namísto toho, aby, jak tomu bylo zvykem ještě v původních ,,malých“ Čechách, objížděli v okolí Prahy jednotlivé osady a osobně tam vybírali dávky v naturáliích (což prakticky znamenalo, že kníže a jeho družina se na tom kterém místě zdržovali tak dlouho, než je doslova vyjedli), ustavovali na svých hradech správce, který měl za úkol dávky z obyvatelstva vymáhat v zastoupení knížete a zásoby soustřeďovat. Měl na starosti rovněž péči o obranyschop­ nost svěřené oblasti a byla mu svěřena soudní pravomoc. Tak se v našich zemích postupně utvářelo tzv. hradské zřízení, které fungovalo po celý raný středověk. 19

Výrazem této nové situace jsou statuta Břetislava I., vyhlášená při tažen( do Polska v Hvězdné. Je to prvn( zákoník u západních Slovanů, zachovaný ovšem až v podání Kosmové z doby o sto let mladší. Ve 12. století se rozvinula rozsáhlávnitřní kolonizace země, vedená domácím slovanským obyvatelstvem. Bylo tak získáno velké množ­ ství nové zemědělské půdy. Prudce se zvýšila zemědělská výroba, ožila směna a trhy. Půda tak nabývala na ceně a šlechta se ji snažila získat do dědičné držby, ať již jako odměnu od knížete, který se až do 13. století považoval za vrchního vlastníka půdy a lidí na ní usedlých, či svévolným záborem. Šlechta a spolu s ní církev se stávaly stále více hospodářsky soběstačnými a nezávislými na knížeti. Vytvářel se feudální velko­ statek. Přemyslovské Čechy se krátce po svém sjednocení dostaly do hluboké krize. Vrchní vláda v Cechách se totiž považovala za společné rodové vlastnictví knížecího rodu. Obsazování knížecího kamenného stolce, který stával uprostřed Pražského hradu, se odehrávalo složitou souhrou volby na shromáždění svobodných mužů, z něhož vzešla vývojem feudální aristokracie, a intrik uvnitř panovnického rodu.

Na přelomu tisíciletí se Čechy octly ve víru vnitřních zmatků, bratrovražedných sporů o knížecí trůn a pokusů panovníků o usurpaci nebo alespoň prosazení svého vlivu na českém území.

Obnovu centrální moci zahájil roku 1019 kníže Oldřich dobytím Moravy, obsazené Poláky. Dovršil ji jeho syn Břetislav I. (1035 až 1055), jeden z nejvýznamnějších přemyslovských knížat. Za jeho vlády byla definitivně připojena k Čechám Morava, a tak vzniklo územní jádro, na němž se odehrával vývoj českého národa a které jen s drobnými změnami přetrvalo dodnes a kryje se s územím české socialistické republiky. Břetislav navíc zvýšil prestiž českého knížectví a upevnil ji navenek úspěšnými válečnými podniky i prozíravou diplomacií. Na sklonku svého života ustanovil Břetislav I. změnu v nástupnic­ kém pořádku v přemyslovské dynastii. Uplatnil v něm nástupnictví stařešinské, což znamenalo, že po smrti knížete měl na jeho místo automaticky nastoupit nejstarší žijící Přemyslovec. Toto opatření mělo zabránit krvavým sporům o trůn, ale prakticky se neosvědčilo, a od poloviny 12. století se nástupnictví vrací k dědičné linii v mužském rodě. V téže době se vyvíjel další svérázný princip podílu na moci: mladší synové knížete, případně další příbuzní dostávali do osobní správy velká území, jimž vládli samostatně ve jménu a zastoupení ústředního pražského panovníka. Tyto úděly se trvale prosadily a stabilizovaly zejména na Moravě (Brněnsko, Znojemsko a Olo­ moucko). Nevyvinula se z nich panství pobočných linií, jako tomu bylo v některých zemích západní Evropy. Nicméně moravští Přemyslovci zasahovali nejednou do zápasů o trůn, zejména během 12. století. České knížectví bylo významným státním útvarem ve střední Evropě. I přes vnitřní rozbroje a kolísavou stabilitu státních funkcí si 20

dokázalo udržet pevné územní jádro a čelit expanzivním snahám svých sousedů, z nichž nejvýraznéjší nebezpečí znamenala říše římská. Říše římská nebyla státním útvarem v pravém slova smyslu. Vyvinula se během 10. století z někdejší říše východofranské a zahrnovala německé teritoriální státy, území Itálie, východní oblasti Francie a oblast dnešního Nizozemska. Císařové, kteří byli voleni na sjezdech středoevropských knížat německých teritoriál­ ních států a nejmocnéjších porýnských biskupů, si osobovali formální suverenitu nad všemi křesťanskými zeměmi. Jejich faktic­ ká moc se omezovala na vlastní rodová území a byla určována momentální konstelací mocenských vlivů.

Přemyslovské Čechy tvořily hráz proti expanzi říšských vévodů a říšského kléru. Poměr k říši byl dynamický, podléhal labilní rovnováze sil jak v říši, tak v českém knížectví. Někteří Přemyslovci využívali formálních funkcí císařů, aby například jejich funkce rozhodčích ve sporech využili k vlastnímu prospěchu, a taktizovali například tím, že se k nim odvolávali z rozhodnutí kolokvií šlechtických sněmů, na nichž byla knížata přijímána za české panovníky, či přijímali od nich Moravu nebo celé Čechy v léno. Oslabovali tak suverenitu českého státu, jenž byl jinak na říši nezávislý. Roku 1085 získal Vratislav II. a roku 1158 Vladislavi!, královský titul. V obou případech šlo pouze o osobní vyznamenání ze strany římských císařů, která neměnila nic na tom, že oba panovníci byli podle starého zvyku zvoleni a dosazeni na kamenný stolec z vůle shromáždění českých feudálů. Tato skutečnost však dokazuje, že v 11. a 12. století museli císařové často počítat s prestiží, autoritou a v uvedených případech i vojenskou mocí Přemyslovců, aby mohli prosadit své politické záměry a často si i udržet vlastní moc.

Vývoj ekonomiky v raně feudálním českém státě probíhal pomalu. Primitivní úroveň agrotechniky, obtížnost rozšiřování orné půdy a dosahování vyšších výnosů brzdily růst výroby a možnost většího oživení směny. Relativně pokročilejší formy polního hospodářství byly uplatňová­ ny zejména na souvislých pozemcích některých klášterů. Většina feudálů se v tomto období spokojovala s původním kořistným způsobem přisvojování si výsledku práce poddaných, jež se vyvíjelo v pravidelnou instituci renty v naturáliích.

Závažné změny přineslo až 12. století. Asi od jeho poloviny pokračovala výrazněji rozsáhlá vnitřní kolonizace, nesená domá­ cím slovanským obyvatelstvem. Bylo získáno veliké množství nové půdy (snad až 2/3 dnešních užitkových ploch), což vedlo ke zvýšení zemědělské výroby, k oživení směny a trhů. Půda nabývala na ceně, a šlechta se ji proto pokoušela získat všemi způsoby, zejména od panovníka, který byl vrchním vlastníkem téměř veškeré půdy a lidí v zemi. Kníže proto přestával odměňovat feudály přímo, ale poskytoval jim půdu i s lidmi. Šlechta a církev se tak stávala stále více hospodářsky nezávislou na knížeti a z původních knížecích poddaných se stávali ‫״‬soukromí“ poddaní feudálů. Své vrchní vlastnické právo na půdu a lidi si však panovník udržoval až do 13. století. Teprve tehdy se dotvořila typická feudální společnost. 21

pWMHlntuJ ·jyyy c CfVO Cý I J B KV A V0 C1AV i) 4, civ 4 ♦

22

Augustinus,De Civitate Dei, iluminace zobrazující písaře Hildeberta a Everwina, 12■ století

Prudkým urbanistickým a hospodářským rozvojem prošla v tomto období Praha. Jako sídlo panovníka a všech důležitých státních institucí přitahovala množství obyvatelstva, a to prospívalo rozvoji řemesla a obchodu. Obchodní ruch se soustřeďoval na pravém břehu Vltavy, od konce 11. století nejspíše již na tržišti na dnešním Staroměstském náměstí, kde kníže zřídil pro cizí kupce dvůr, nazývaný pro své ohrazení Týn.

Po roce 1100 se začalo dosud rozptýlené osídlení soustřeďovat na území mezi tržištěm a řekou a podél spojnice mezi oběma hrady. Od poloviny 12. století byly kamenné domy stavěny v uspořádání do ulic. Vltavu roku 1172 překlenul kamennýJuditinmost. Vtédobějiž měla Praha výrazný městský ráz a zvláštní postavení mezi městy v Čechách i okolních oblastech. Románské domy na Starém Městě dokládají mimořádný význam a rozlohu Prahy v nejstarším období středověku. Dosud jich bylo zjištěno kolem sedmdesáti a stále jsou zjišťovány další objekty. Jejich přízemí byla zčásti zapuštěna do terénu, domy měly převážně jedno poschodí. Jejich půdorysný rozvrh je velmi rozma­ nitý podle toho, zda šlo o domy kupecké, součásti dvorců velmožů apod.

Kultura české společnosti 10.-12. století vycházela ze starých tradic slovanského obyvatelstva, byla výrazně obohacena kulturní­ mi vlivy velkomoravskými a neuzavírala se před vývojem v ostatní Evropě. Zachovala se nám jen její část, představovaná doklady písemnictví, převážné církevního, a některé vynikající ukázky uměleckého řemesla. Iluminované rukopisy vznikaly a byly opisovány a zdobeny v církev­ ních školách a klášterech celé Evropy. Na dvoře panovníka, při sídlech předních feudálů, v klášterech a později i ve městech se rozvíjela uměleckořemeslná práce. Výrobky některých dílen, např. při klášteře břevnovském, jiřském, ostrovském, kapitule vyše­ hradské, olomoucké dosáhly vynikající úrovně.

Nejčetněji jsou zachovány památky románské architektury, která v 11. a zvláště ve 12. století v českých zemích zobecněla. Pozoruhodný rozvoj zaznamenala v 11 -12. století nástěnná malba. Mimořádnou hodnotu představuje zvláště cyklus maleb ve znojem­ ské rotundě.

23

Slováci v Uherském království za raného feudalismu Po pádu Velkomoravské říše neobnovili Slované na území Sloven­ ska svou státní samostatnost. Nepodařilo se také rozšířit trvale moc přemyslovského státu na východním břehu Moravy. Do konce 11. století se celé Slovensko stalo součástí Uherského království, v jehož rámci se odehrával historický vývoj Slováků. Základní formou hospodaření slovenského lidu bylo do konce 12. století zemědělství. Půdu jako základní výrobní prostředek si i s obyvatelstvem, které na ní žilo, přivlastnila vládnoucí dynastie Arpádovců. Již z tohoto období procesu znevolňování venkovské­ ho lidu se dochovaly doklady o protifeudálním odporu, projevují­ cím se útěkem z půdy a odmítnutím plnění feudálních povinností. Řemesla a obchod se rozvíjely v osadách při dvorech feudálů.

Královský dvůr vládl prostřednictvím župní a v jejím rámci hradské správy.

V kultuře raně feudální epochy se projevovalo na jedné straně dožívání prvků velkomoravské tradice, která přetrvávala zejména v oblasti uměleckého řemesla, na druhé straně import románské kultury. Umění sloužilo upevnění vlivu církve na pokřestěné Maďary a původní slovanské obyvatelstvo, přinucené opustit slovanskou liturgii. Pevné územní organizace, zejména promyšle­ né zakládání klášterů po celém území, přispěly k zdomácnění románského slohu a jeho dalšímu rozvíjení. 24

Vrcholný feudalismus 13. století znamená v českých dějinách zásadní převrat v hospodář­ ství a ve společnosti. Již od druhé poloviny 12. století začala veliká kolonizace lesních půd. Trojpolní systém zemědělského hospodaření, který se začal od 13. století postupně uplatňovat, zvýšil produktivitu zemědělské pů­ dy. Dostatek potravy, který zemědělství poskytovalo, ovlivnil přízni­ vě populační růst. Značná část obilí mohla již být prodávána na trhu, v nově zakládaných městech.

Se změněnými formami výroby se zákonitě objevily i proměny v sociální struktuře společnosti. Rozsah povinností a závislost venkovských poddaných vůči feudálům byly ‫״‬smluvně" určovány na základě tzv. emfyteutického práva. Hlavní formou feudální renty, kterou poddaní museli odvádět, byl peněžní úrok. Přechod k peněžní formě renty dovoloval feudálním pánům, šlechticům či kněžím, aby nemuseli přímo hospodařit na vlastních pozemcích. Výši blahobytu feudálů určoval celkový počet jejich poddaných. Proto šlechta usilovala o rozmnožení svých podda­ ných zabíráním nových oblastí formou kolonizace. Čechy byly mimořádně bohaté na stříbrnou rudu. Stříbro umožňo­ valo financovat zahraniční politiku přemyslovských panovníků. Základní rysy hospodářsko-společenské struktury, které se upevni­ ly u nás ve 13. století, určovaly na dlouhou dobu hospodářský vývoj a způsob života v našich zemích.

Hospodářský rozkvět v českých zemích ve 13. století vytvářel příznivé podmínky pro smělou politiku posledních Přemyslovců. Václav I. a Přemysl II. podporovali rozsáhlé budování měst, horní podnikání a kolonizaci. Ve vztahu k šlechtě uplatňovali však staré formy patriarchální vlády, které již neodpovídaly nové situaci. Po celé zemi rostla veliká feudální panství. Páni se domáhali podílu na moci.

Již od 12. století usilovali o to, aby statky, které drželi, byly uznány za svobodné a nezávislé na panovníkově vůli. Roku 1189 na sněmu v Sadské se jim skutečně podařilo, že kníže Konrád II. Ota v době hluboké krize, během níž byl český stát roztržen na tři části, vtělil do svých Statut, která zde byla vyhlášena, ustanovení o nerušeném dědičném držení lén. To byl počátek rozmachu feudální statkářské aristokracie a znamení nových časů. Ukázalo se, že panovník již nemůže vládnout bez šlechty, ale že je do značné míry závislý na její vůli, ať již v záležitostech domácích či zahraničních. Česká politika byla proto od té doby spoluurčována souhrou úzce třídních, ale i skupinových zájmů šlechty. Ta se stala ve 13. století hlavní složkou vládnoucí třídy feudálů ve státě. Usurpací panovní­ kových statků a kolonizací získala velký pozemkový majetek. Současně upevnila plná vrchnostenská práva na své poddané, omezovaná do té doby právy panovníkovými. Přechodem k peněžní rentě a ‫״‬smluvní" úpravou vztahů k poddaným získala určitou existenční stabilitu. Hospodářská moc a politické sebevědomí šlechty zesílily. Od konce 13. století se šlechta začala utvářet jako

25

zemský stav, který mohl vystupovat mnohdy jako opozice vůči panovníkovi. Na Slovensku tento vývoj probíhal již od vydání zlaté buly Ondřeje II. z roku 1222 a podstatně rychleji než v českých zemích. Výrazem nového postavení šlechty bylo budování hradů a tvrzí, přejímání rytířské kultury, zakládání kostelů a klášterů.

Církev, která se za biskupa Ondřeje v letech 1215-1222 pokusila vymanit z moci panovníka a šlechticů, se brzy těchto pokusů vzdala a snažila se zabezpečit svůj stále rostoucí majetek těsným spoje­ nectvím s panovníkem. Patřila jí asi třetina statků v zemi. Zároveň budovala svou organizaci farní a děkanátní. Byly zakládány stále nové kláštery, zvláště cisterciácké a premonstrátské, ve městech pak františkánské a dominikánské. Rychlý vývoj církevní organi­ zace umožnil, že křesťanská ideologie plně ovládla myšlení všeho obyvatelstva. Výrazně se přitom uplatňovalo umění, zejména ve městech. V průběhu století převládá a plně zdomácňuje gotický sloh, importovaný především mnišskými řády. Nádhera nových, oproti románským sakrálním stavbám prostranných a prosvětlených gotických chrámů, jejich výzdoba v pestrém a povznášejícím akordu i postupný vzrůst realistických prvků, připodobňujících biblické postavy podobě současného člověka a tlumočících nechtě i jeho životní pocity, utrpení a emoce, působily zejména v městském prostředí velmi intenzívně. S vlnou zakládání měst a bouřlivou výstavbou nových farních a klášterních kostelů souvisel i rozvoj psaných a iluminovaných rukopisů, postupný přechod umělecké tvorby z monopolu klášter­ ních center do dílen městských mistrů.

Střediska řemesel a obchodu vznikala již v románské době jako skupiny osad u knížecích hradů a v místech tradičních tržišť. Jejich vzrůst podporovala vnitřní kolonizace státu. Na konci 12. a na počátku 13. století se síť rané městských sídlišť stabilizovala. Na ni později navazovala urbanizace země, která dosáhla vrcholu v dru­ hé polovině 13. století. Proces urbanizace byl i v té době umožněn především rozsáhlým osídlováním země a rozšiřováním ploch orné půdy, což dovolilo zásobovat města potravinami; na druhé straně města poskytovala venkovu dostatek kvalitního zemědělského nářadí pro intenzivnější obdělávání polí. Zakládání měst bylo součástí královské vládní politiky. Panovník tím chtěl rozšířit své příjmy o poplatky mést a měšťanů a posílit obranný systém země. Opevněná a prosperující města se stávala oporou panovnické vlády proti vzrůstající moci feudálů. Krále následovali světští a církevní feudálové, kteří zakládali poddanská města a městečka. Vedle měst se silným podílem řemeslnického obyvatelstva a obchodu měla většina poddanských měst polozemědělský ráz. Zcela odlišnou skupinu tvořila horní města jako střediska důlních okrsků a na Slovensku vinařská města. V souvis­ losti s rozsáhlými hospodářskými a společenskými změnami ve 13. století se měnil i život v zemědělských sídlištích. Zvýšené nároky na zemědělskou produkci ze strany nezemědělského obyvatelstva, soustřeďujícího se ve vznikajících městech, vedly nejen k získávání nové zemědělské půdy mýcením lesa, nýbrž i k novým organizačním opatřením. Různé typy nepravidelného 26

uspořádání polí ustoupily pravidelné rozměřeným plužinám. Sama vesnice měnila svou podobu. Nepravidelná, někdy i rozptýlená sídliště se koncentrovala do jednoho místa. Nově zakládané vsi měly pravidelnější uspořádání a rozměření. Ve využívání polí se uplatňovalo racionálnější trojnásobné střídání plodin - trojpolní systém.

Ustálila se podoba zemědělské usedlosti, obytného domu i hospo­ dářských budov. Také zemědělské nářadí, v němž se stále výrazněji uplatňovalo železo, bylo dokonalejší a umožňovalo produktivnější práci. Vzestup zemědělské výroby umožnil přechod od naturálních poddanských dávek k peněžním poplatkům. Právní vztah poddané­ ho k pánovi upravovalo nově tzv. emfyteutické čili zákupní právo, umožňující dědičný nájem půdy poddanským výrobcem za určitou

Sedlecký antifonář, iniciála S, 13. století

zákupní sumu peněz a za pravidelné roční platy. Poddaný tak měl větší zájem na výnosu svého hospodářství. Nová výhodnější právní úprava však nezbavila poddané feudálního vykořisťování.

Český stát se v průběhu 13. století vyvíjel ve skutečnou středověkou velmoc. Přemyslovští panovníci, přestože museli řešit složitou

27

vnitřní situaci, posílili vnitřní pevnost českého státu tak, že s ním musela vážně počítat evropská politika. Přemysl I. (1197-1230) převzal ovšem vládu v období hlubokého úpadku. Když roku 1230 Přemysl umíral, byl již mocným králem a odevzdával svému synovi silné a konsolidované dědičné králov­ ství, které se stávalo jedním z nejmocnějších státních útvarů ve střední Evropě. Přemyslovi I. se podařilo položit základ k definitiv­ nímu uznání svrchovanosti a mezinárodní autority českého krále.

Mezi základní právní doklady jeho vlády patří Zlatá bula sicilská Friedricha II. z roku 1212 (zvaná tak podle způsobu pečetění). Byl to významný dokument, který obsahoval ustanovení o vztazích české­ ho státu k římské říši. Bula uznávala právo domácí volby panovníka, právo na dědičný královský titul a právo na dosazování biskupů. Území českého státu bylo pojato jako nedělitelné. Závazky vůči říši byly vymezeny jen jako některé spíše symbolické povinnosti. Představovala tak uznání mezinárodní autority českého státu ve 13. století v těsné závislosti na politickém vývoji v říši. Postavení českého krále v rámci říše se stalo pro poslední Přemyslovce nástrojem jejich rozsáhlé expanzivní politiky. V Přemyslově politice pokračoval jeho syn Václav I. (1230-1253). Na sklonku své vlády byl však částí panstva, která proti němu postavila syna Přemysla, z přímé vlády vytlačen a uchýlil se do ústraní.

Moc Přemyslovců přivedl na vrchol Přemysl II., zvaný Otakar, narozen 1233, zemřel 26. srpna 1278. Již jako čtrnáctiletý povstal roku 1247 proti svému otci a vynutil si přiznání moravského markrabství. Roku 1251 se stal Přemysl pomocí dynastického sňatku vládcem rakouských zemí. Po otcově smrti roku 1253 se stal i českým králem. Spor o rakouské země vedl k těžkým válkám s Uhrami. Svůj vliv prosazoval také v roztříštěném Polsku. Jeho moc stoupla natolik, že již roku 1254 mu byla nabídnuta říšská koruna, avšak Přemysl se kandidatury prozíravě vzdal. Kolem roku 1270 sahala jeho moc od Krkonoš po Jadran. Na své pečeti tehdy uváděl 9 zemí, jimž vládl; cítil se tedy dosti silný, aby zasáhl do zápasu o říšský trůn. Byl však pro říšské pány i pro papeže silný až příliš, a tak se říšským králem stal roku 1273 bezvýznamný hrabě Rudolf Habsburský. Rudolf žádal na Přemyslovi jeho alpské země, což ovšem Přemysl rozhodně odmítl. Rozhodnout mohla jen válka, do níž vstoupil český král roku 1276 s velkou sebedůvěrou, ale v rozhodujícím okamžiku byl zrazen. V Rakousku, Korutanech a Štýrsku proti němu povstala šlechta a podobné tomu bylo i v Čechách, kde hlavní slovo v odboji měli Vítkovci. Přemyslovi nezbylo než sjednat narychlo mír s Rudolfem, který byl však rozhodnut zničit nebezpečně silného českého krále úplně. Donutil ho, již zcela opuštěného všemi spojenci a zrádnou částí vlastní šlechty, k nové válce. V bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 byl Přemysl II., nazývaný král železný a zlatý, poražen a zabit. Rudolf Habsburský využil plně situace, aby zabránil opětovné konsolidaci přemyslovské moci. Za nedospělého následovníka trůnu Václava II., narozeného roku 1271, se ujal zemské správy v Čechách jako jeho poručník markrabě Ota Braniborský. Jeho vláda znamenala zhoršení stavu země, která trpěla vnitřním rozvratem, hrabivostí šlechty a nedostatkem pevné centrální vlády. Václava odvezl Ota ze země, později ho internoval na hradě Bezdězi

28

Pohřební koruna Přemysla Otakara II., konec 13. století

29

a teprve roku 1283 se na nátlak části české šlechty Václav II. vrátil na Pražský hrad. V těchto ‫״‬zlých letech po smrti krále Přemysla", jak nazval své vyprávění pražský pokračovatel Kosmovy kroniky, nejvíce trpěl venkovský lid a městská chudina, hladomor decimoval obyvatelstvo a cesty znepokojovaly roty lapků a lupičů. V prvních letech vládl za Václava Záviš z Falkenštejna, exponent jihočeského panského rodu Vítkovců. Oženil se s matkou Václava II., královnou Kunhutou, vdovou po Přemyslu Otakarovi. Vytvořil panskou oligarchii, která sice zavedla mír v zemi, udržovala jej však jako bezprávný stav, v němž se stal ambiciózní Záviš faktickým vládcem v zemi a dospívajícímu Václavovi upíral panovnickou moc. Za pomoci skupiny českých pánů stojících mimo Závišovu stranu a za vydatného přispění pražského biskupa a představených klášterů, zejména cisterciáků, se Václav roku 1289 vzchopil, ujal se

Pražský groš Václava II., počátek 14. století

vlády a rozdrtil Závišovu koalici. Záviš byl zajat a následujícího roku sťat před hradem Hlubokou. Václav II. se poučil z omylů i úspěchů svého otce i z vlastního krušného dětství a mládí. Zkonsolidoval poměry vzemi, ustoupil do jisté míry českým feudálům a soustředil svou pozornost na takzvanou oblast zvláštního panování králova- ,,dominium speciá­ le“, kde přímo hospodařil. Zahrnovala královské hrady, statky k nim patřící, královská města, doly a výnosy z nich, cla, poplatky a další příjmy koruny. V jistém smyslu pak i statky církevní a majetek židů usedlých v království. ‫״‬Dominium generále“ - obecné panství-tj. vrchní vládu v Čechách uplatňoval na základě vlastní moci a bohatství v dynamické rovnováze se šlechtou a jejími sněmy. Jedním z nejvýznamnějších opatření Václava II. bylo vydání lus regále montanorum - zákoníku shrnujícího královské horní právo. Byl určen pro horníky v celém Českém království a zvláště v Kutné Hoře. Zákoník se opíral o staré české horní právo, zejména jihlavské, byl však doplněn o některé zásady římského práva. Pracoval na něm král Václav osobně za pomoci znamenitého právníka Gozza z Orvieta, kterého si proto král r. 1294 povolal do Prahy. Zákoník pak došel velkého rozšíření po celé Evropě i mimo ni. V 16. století byl přeložen do španělštiny a užíván při horním podnikání v Jižní Americe. Zdroj stříbra, zejména v Kutné Hoře, byl tak vydatný, že Václav II. přikročil roku 1303 k ražbě nové kvalitní mince českého (pražského) groše, který byl ve své době nejpevnější stříbrnou měnou, přijímanou ochotné daleko za hranicemi české­ ho království. Václavův pražský dvůr patřil k centrům evropského kulturního života. Král se obklopoval umělci a učenci, pečoval o povznesení země a podporoval uměleckou tvorbu. Vedle oslňujících úspěchů a věhlasu však sklízel i nezdar, kdy se českému panstvu dařilo mařit některé pokrokové úmysly panovní­ kovy, jako byl například pokus o vydání psaného zákoníku nebo snaha o založení univerzity v Praze. Uklidnění poměrů vzemi a bohatství krále, opatrného a rozvážného diplomata, umožnilo znovu rozvinutí zahraniční politiky českého státu. Václav II., který se dal roku 1297 slavnostně korunovat na českého krále, připojil roku 1300 ke své české koruně i korunu polskou, a když mu uherští magnáti nabídli korunu uherskou, přijal ji roku 1301 pro svého syna Václava III. Přemyslovská říše se tak stala mohutným soustátím, které vzbuzo­ valo obavy v ostatní Evropě. Stejně jako proti Přemyslovi II. vystoupil proti Václavovi papež i římský král Albrecht Habsburský. Václav II. obhájil své království a svou říši, avšak 21. července 1305 zemřel. Jeho syn Václav III. byl 4. srpna 1306 v Olomouci zavražděn. Tak vymřela po meči přemyslovská dynastie, která stála v čele českého státu od jeho počátků a která mu zajistila pevné místo v politické soustavě středověké Evropy.

31

II. Doba Karla IV. Vymřením české dynastie Přemyslovců po meči se uprázdnil roku 1306 český trůn. Panovnická otázka v bohatém Českém království se stala předmětem spekulací jak domácích, tak zahraničních feudálů. Jako první se pokusil ujmout vlády Rudolf I. Habsburský, řečený Kaše (1306-1307). Po něm se snažil uchopit vládu v zemi Jindřich Korutanský (1307-1310), manžel Anny Přemyslovny. Vláda liknavého a nerozhodného Jindřicha se setkala s rozhodným odporem české šlechty a Jindřich byl ze země vyhnán. Otázku nástupnictví vyřešila nakonec část panstva za vydatné účasti a především diplomatické činnosti představených cisterciáckých klášterů tím, že se obrátila na římského císaře Jindřicha VII. Lucemburského. Císař nejprve nabízel jako kandidáta svého bratra Walrama, čeští představitelé se však orientovali na císařova syna Jana a prosadili císařův souhlas s Janovým sňatkem s Eliškou, dcerou Václava II. a poslední Přemyslovnou. Po svatbě se Jan odebral do Čech a za pomoci domácích spojenců snadno zdolal zbytky korutanské vlády v zemi. Česká šlechta vytěžila z doby bezvládí po smrti Václava III. maximum pro rozvinutí své hospodářské a politické moci a přijetí Jana za nového krále (vládl v letech 1310-1346) vázala četnými kompromisy, které omezovaly panovnickou moc ještě více, než tomu bylo za posled­ ních Přemyslovců. Janovi a Elišce se 14. května 1316 narodil prvorozený syn Václav, později známý pod jménem Karel IV. Janovi Lucemburskému se nepodařilo překonat opozici české šlechty, jíž se účastnila i králov­ na Eliška. Král byl do značné míry vytlačen z rozhodování o vnitřní politice a jeho moc byla omezena. Hledal proto uplatnění v politice evropské, zejména ve spojení se svými příbuznými ve francouzské královské rodině, s jejichž zemí sousedilo jeho dědičné území hrabství Lucemburské - a strýcem Balduinem, vládnoucím arcibis­ kupem trevírským. Politické a válečnické podniky Janovy, sahající do různých oblastí Evropy, zatěžovaly podstatně hospodářství našich zemí a vzbuzo­ valy nespokojenost šlechtické opozice. Hrozilo nebezpečí, že opozice prohlásí Jana za sesazena a postaví proti němu jako vzdorokrále syna Václava, který po matce pocházel z rodu českých králů, nebo si alespoň vynutí společnou vládu otce a syna, jehož jménem by v nezletilosti vládla skupina šlechty. Poučení z podobné situace před třičtvrtě stoletím, kdy byl mladistvý Přemysl Otakar II. vnucen šlechtou otci jako mladší král a spoluvladař, i otevřená upozornění, že ,,on (tj. Václav) jez rodu českých králů, ty však jsi v této zemi cizincem ..vedly Jana k tomu, že královnu zbavil veškeré moci a omezil svobodu jejího pohybu 32

Busta Elišky Přemyslovny, triforium katedrály sv. Víta, dílo hutě Petra Parléře, druhá polovina 14. století

33

a svého syna odvezl na francouzský královský dvůr. Zde Václav přijal jméno svého strýce, francouzského krále Karla IV. (1322 až 1328). Toto jméno nadále oficiálně po celý život užíval. I Jan se zdržoval převážně mimo hranice Českého království. Za svých nepravidelných a krátkých pobytů v zemi se soustředil na vymáhání nových berní, a když mu nebyly šlechtickými sněmy povolovány, uchyloval se k zastavování korunního majetku. Hrady, zámky a příjmy (tzv. dominium speciále) byly dávány do zástavy za značné peněžní částky, které si ovšem zástavní páni vydatně vynahradili zvýšeným vykořisťováním poddaného obyvatelstva. Za úhradu zastavoval Jan i přední úřady v zemi, které se v tomto období stávaly dědičnými (nejvyšší komoří, arcičíšník apod.). Král pronajímal i místa zemských správců v Čechách a na Moravě. Vedlo to k vzestupu moci a sebevědomí české šlechty, její nejmocnější panské vrstvy. Po sedmi letech pobytu na francouzském královském dvoře, kde Karel dosáhl na svou dobu mimořádného vzdělání a byl zasvěcen do problémů evropské politiky, pověřil jej král Jan správou hornoitalských městských států, nad nimiž český král získal vrchní moc.

V srpnu 1333 král Jan vyslal Karla do Meránu k jednání o Koruta­ nech. Někteří představitelé české šlechty tu přítomní naléhali na Karla, aby se vrátil do vlasti a pomohl tak stabilizovat poměry v Českém království. Karel přijel na podzim roku 1333 do Prahy. Jeho otec mu udělil v polovině ledna 1334 titul moravského markraběte. Talentovaný a ctižádostivý Karel se ujal vladařských úkolů s tako­ vou iniciativou a energií, že se zakrátko stal rovnocenným spoluvladařem svého otce. Svou rozhodností si popudil proti sobě část šlechty, zvláště když usiloval o navrácení královského majetku, daného šlechtě dříve do zástavy.

Situaci při svém návratu líčí Karel poutavými slovy ve vlastním životopise, který sepsal patrně na sklonku své vlády a života:

‫״‬A tak, když jsme přišli do Čech, nenašli jsme ani otce ani matku ani bratra ani sestry ani žádného známého. Také českou řeč jsme úplně zapomněli, ale potom jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech ... ... A království jsme našli tak zpuštěné, že jsme nenalezli jediný hrad svobodný, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli kdebydliti, leda v domech městských jako jiný měšťan. Hrad pak pražský byl tak zpustošen, pobořen a rozbit, že od dob krále Otakara byl celý zničen až k zemi. Tam jsme dali nově vystavět! s velkým nákladem veliký a krásný palác, jak se dnešního dne jeví kolemjdoucím. “

Karel prošel ve svém mládí hlavními kulturními centry tehdejší Evropy. Vyrostl na kultivovaném dvoře francouzském, zdržoval se v Porýní, seznámil se s životním slohem Itál ie, v němž se projevovaly rysy raného humanismu.

Kulturní rozmach Čech před polovinou a zvláště v druhé polovině 14. století tato Karlova zkušenost a jeho mezinárodní politika na českém trůně jistě příznivě ovlivnily. 34

Podmínky k úspěšnému rozvoji české středověké kultury však uzrávaly již po desítiletí od vlády Přemysla Otakara II. a Václava II., jejichž osobnosti a prostředí dvora lákalo přední filozofy a umělce doby. České umění po roce 1300, které je na současné výstavě představe­ no v dosud nebývalé šíři a přehledné úplnosti, se vyznačuje silnou výrazovou složkou a kultivovaným výtvarným projevem. Gotický sloh již plně v Čechách zdomácněl a ovládl všechny obory umělecké tvořivosti. Umění se začalo vymaňovat z úzkých pout liturgických norem a stávalo se stále výrazněji odrazem životních pocitů a společenského poznání. Vedle architektury a ostatních výtvarných disciplín se rozvíjí i česky psaná literatura, z níž vedle mravoličných skládání, her a mystické lyriky vystupovala do popředí česky psaná kronika tak řečeného Dalimila, veršované skládání, které je - ve své části líčící starší české dějiny - kompilací starších skládání počínaje Kosmovou kronikou; mladší část je cennou výpovědí současníka událostí od doby posledních Přemyslovců. Autor se stavěl na pozice české šlechty, a proto z jeho veršů zazníval výrazný motiv národního uvědomění, úcty k mateřskému jazyku a historické tradici, jejichž hodnota svým odkazem převyšuje třídně omezené podmínky a tendence, za nichž Dalimilovo dílo vznikalo. Detail vitraje z kaple sv. Kateřiny na Karlštejně

Nejvýznamnější kronikářský pramen k tomuto období je latinsky psaná Kronika zbraslavská, jejíž hlavní autor, zbraslavský opat Petr ze Žitavy, podává plastický obraz doby, líčí její zvyky, vlastnosti jednotlivých osobností a nevyhýbá se sžíravé a bystré kritice nedostatků, zejména těch, které v jednání svých nositelů škodily klášternímu zboží. I z Petrova vyprávění zaznívá nota aktivního vlastenectví, blízkého nazírání mladého Karla, který nepřestal zdůrazňovat svůj domácí, přemyslovský původ po matce.

Bylo to zároveň období rozvoje českého předhusitského zpěvu, v němž vystupují nové, světské prvky v textu i melodii. Karel tudíž přišel zpět do vlasti, jejíž kulturní vyspělost byl schopen ocenit a během své dlouhé vlády vytvořit podmínky pro plné rozvinutí specifických rysů domácí tradice i pro aktivní, oboustran­ nou výměnu hodnot a podnětů s ostatními kulturními centry a oblastmi Evropy.

Karlovo rozhodné vystoupení a jeho snaha o obnovu autority českého panovníka, po vykoupení zastavených statků a uplatňová­ ní moci vzbudila rovněž nevůli jeho otce. Na sklonku třicátých let 14. století Jan Lucemburský dokonce na čas zbavil Karla zastupo­ vání v zemi a ve své původní závěti Karlovy nároky zcela pominul. Roku 1340 poloslepý král ztratil i druhé, slábnoucí oko. Když se ukázalo, že lékaři univerzity v Montpellieru, kam Jan odcestoval a povolal sem i Karla, nejsou schopni králův zrak zachránit, vrátili se oba do Čech. V červnu 1341 pak přijal zemský sněm na návrh krále Jana za jeho nástupce na českém trůně markraběte Karla. Karel nyní již vystupoval jako svrchovaný představitel českého státu, jehož suverenitu neustále posiloval. 30. dubna 1344 dosáhl povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, což znamenalo zrušení závislosti českých zemí na německém arcibiskupovi v Mohuči. Tím byly naplněny emancipační snahy přemyslovských králů. Nový impuls k posílení české státnosti vzešel z konfliktu Lucembur­ ků s vládnoucím římským císařem Ludvíkem Bavorským, který usiloval o oslabení lucemburské moci a ohrožoval suverenitu českého státu. V této situaci se stal v roce 1342 novým avignonským papežem přední francouzský diplomat a Karlův přítel Pierre de Rosieres pod jménem Kliment VI. Spojením lucemburských, francouzských a papežských zájmů byl proti Ludvíku Bavorskému zvolen Karel 11. července 1346 v Rhense římským králem. Byl to další úspěch vývoje suverenity českého státu, neboť tím byla fakticky likvidována jakákoli závislost českého panovníka na říšských poměrech.

26. srpna 1346 Jan Lucemburský, bojující na straně francouzského krále proti Angličanům, padl v bitvě u Crécy (Kresčaku). Karel, který byl v této bitvě lehce raněn, nastoupil na český trůn. Po několikale­ tém úporném úsilí, při němž se rozešel s avignonskými papeži, dosáhl 5. dubna 1355 Karel římské císařské koruny a stal se tak císařem Karlem IV. Významným mezníkem Karlových snah se stal 7. duben 1348, kdy Karel vydal soubor listin, jimiž jednak potvrdil a rozšířil všechna dosavadní práva a výsady českých knížat a králů, jednak vymezil základní obsah státoprávní instituce zemí České koruny.

36

Tyto listiny, které vydal z titulu římského krále, doplnil téhož dne zakládací listinou pražské univerzity z titulu českého krále. Po právním zajištění statutu Českého království usiloval Karel o písem­ nou kodifikaci právního řádu v českých zemích, zejména o omezení moci vyšší šlechty, ohrožující tradičně panovnickou moc. Před korunovační jízdou do Říma zpracovával Karel spolu s předními právníky návrh zákoníku, jehož text byl pravděpodobně dokončen po návratu z římské císařské korunovace.

Návrh zákoníku, známý pod pozdějším názvem jako Majestas Carolina, se Karlovi nepodařilo prosadit na zemském sněmu pro odpor vyšší české šlechty, která v psaném právu spatřovala omezení svých mocenských nároků. Proto Karel svůj zákoník zvláštními listinami ze 6. října 1355 odvolal. Odvolání bylo kompro­ misním řešením mocenské situace v zemi. Některá z ustanovení Karlova navrhovaného zákoníku však vešla v život jinou formou. Rostoucí potřeby společnosti v zajišťování právních úkonů si vyžádaly podstatné prohloubení úřední činnosti jak v rámci ústřední správy státu a církve, která plnila i některé správní funkce tehdejšího státu, tak v oblasti nižších správních složek, zejména měst. Po českém vzoru i na Moravě, kterou spravoval jako léno českého krále od roku 1349 Karlův bratr Jan Jindřich, byly založeny desky zemské, jejichž hlavním účelem byla evidence svobodného pozem­ kového majetku. Jako český král a římský císař rozvíjel Karel IV. intenzívní politické a kulturní styky zejména s Francií a Itálii, neomezoval se však na tyto kulturně progresivní země, ale rozvíjel účinné styky s Polskem, Uhrami, Anglií aj. Vedla ho k tomu především jeho univerzalistická politická tenden­ ce, založená na mimořádně širokém kulturním rozhledu a obecném vzdělání. Vědomí etnické i jazykové odlišnosti obyvatelstva Čech a vlastního původu vedlo Karla IV. k prohloubenému zájmu o pěstování slovanských studií, jak dokazuje zejména založení a účel kláštera v Emauzích v roce 1347.

Vedle těsných styků s Polským královstvím se Karel pokusil o navázání užších kontaktů se srbským carem Dušanem.

Po vzoru pražské univerzity a v řadě případů přímou migrací učitelů a studentů vznikly v následujícím období ve střední Evropě další univerzity. Na samém sklonku vlády podnikl Karel IV. spolu se synem Václavem IV. diplomatickou cestu k francouzskému dvoru do Paříže. Jejím účelem byla nejspíše snaha o zajištění nástupnictví v Uhrách, zabránění papežskému schizmatu a získání politické podpory pro Václava IV.

Pobyt obou českých panovníků nepřinesl očekávaný výsledek, je však zachycen v působivém literárním a výtvarném zpracování v tzv. Velkých francouzských kronikách. V první polovině 14. století vyvrcholila ve vývoji střední Evropy rozsáhlá přestavba ekonomiky v definitivním upevnění a rozvinutí feudálního výrobního systému. Tento vývoj byl v českých zemích 37

Zlatá bula Karla IV.

výrazné stimulován bohatým výskytem stříbra, jež se stalo zdrojem ekonomické síly českých králů již ve 13. století. Tyto skutečnosti vedly v širokém měřítku k vlně ekonomické prosperity, jež se rozvíjela zvláště stabilizací moci lucemburské dynastie v celé střední Evropě díky úspěchům politiky Karla IV. v domácím i celoevropském měřítku. Napomáhalo jí zejména desetiletí trvající období úplného míru v českém státě a prozíravý systém smluv, jimiž Karel usiloval o vytvoření podmínek pro dálkový obchod v Evropě. Přes Karlovy snahy o trvalejší podporu hospodářské aktivity si zachovaly české země nadále převážně agrární charakter a nezba­ vily se nepříznivých důsledků své vnitrokontinentální polohy, 38

ovlivněné tradičními dálkovými obchodními cestami vedoucími mimo český stát.

Konjunktura doby Karlovy nesla zřejmé známky dočasnosti, poně­ vadž nezměnila nic na základních rysech feudální ekonomiky, v níž zůstával převažujícím rysem místní trh, nedovolující širší produkční a odbytové možnosti. Naopak, na výsluní poklidného vývoje a na pozadí relativní prosperity se prohlubovaly a zostřovaly za vlády Karlovy stíny hluboké krize feudálního řádu. Vyhrocovaly se konflikty třídní jak mezi vykořisťovanými a vykořisťovateli, tak mezi vykořisťovatelskýmitřídami navzájem i mezi jejich jednotlivými vrstvami a skupinami.

ábtmtifetmat tnřitt

Ljou uocttSAmvOtcá-xvi‘

Žnec, iluminace z brevife velmistra Lva, druhá polovina 14. století

39

Nejpočetnější společenskou vrstvou byla venkovská a městská chudina. Byli to lidé zcela bezprávní.

Fluktuace námezdních pracovních sil mezi městem a vesnicí byla v té době zcela běžná. Venkovská ohudina byla pracovní rezervou spíše pro rozmáhající se města než pro zemědělský venkov. Existence městské chudiny byla nutnou ekonomickou podmínkou života středověkých měst. Přes vzestup vykořisťování nedošlo k větším sociálním otřesům a výraznějším zápasům, i když se v tomto období projevuje odpor proti vykořisťování na venkově i ve městech. Církev jako nejsilnější představitelka feudální třídy v zemi zvyšovala vykořisťování pracujícího lidu nejen na vlastních statcích, ale i nejrůznějšími formami vymáhání poplatků, odváděných mimo jiné zvláště papežské kurii. Třídní zápasy přijímaly proto nutně ideolo­ gickou formu lidového kacířství, předjímající nástup husitského revolučního hnutí v 15. století.

V době Karla IV. došlo k jednomu z největších kulturních vzepětí středověkých Čech a Evropy. Kultura této doby je pestrou mo­ zaikou, do níž vstupují pozdní rafinované prvky rytířské kultury, stávající se do jisté míry anachronismem, věcnost a dychtivé poznávání reality měšťanských vrstev, projevující se růstem realis­ tických momentů uměleckého zobrazení, filozofická skepse a spo­ lečenská kritika, rozvíjející se dosud v rámci teologických úvah a narušující zevnitř dogmatický monopol církevní ideologie.

Doznívající středověk počínají ovlivňovat i výhonky raného huma­ nismu v jeho podobě filozofické i umělecké a státoprávní a sociolo­ gické koncepce raných italských humanistů. Jedním z nejvýznamnějších, ba přímo rozhodujících činů a přínosů Karlových pro rozvoj domácí české kultury a vzdělanosti bylo založení pražské univerzity. 7. dubna 1348 vydal Karel IV. zakládací listinu pražské univerzity, která byla určena především pro potřeby zemí České koruny, ale stala se centrem středověké vzdělanosti evropského významu ve všech čtyřech fakultách (teologické, právnické, lékařské a artistic­ ké). Úplný počet fakult neměla zpočátku většina středověkých univerzit. V prvních desetiletích své existence přitahovala pražská univerzita zejména posluchače ze střední a severní Evropy. V domácím prostředí přispěla ke zvýšení úrovně školství, k laicizaci středověké kultury a rozvíjení vzdělanosti v domácím jazyce. Karel IV. tímto činem cílevědomě navázal na neúspěšné snahy svého děda Václava II., který chtěl založit v Praze univerzitu již na sklonku 13. století. Karel IV. pečoval o rozvoj pražské univerzity výběrem jejích profesorů, knižními dary, nadacemi i právními výsadami. Kanclé­ řem univerzity jmenoval proto humanistického právníka a prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

V šedesátých letech 14. století získala univerzita pevnější řády a v roce 1366 Karel IV. završil její budování zřízením první koleje, kterou nazval svým jménem.

40

Typář pečeti Univerzity Karlovy

Z titulu římského krále udělil 14. ledna 1349 učitelům i studentům veškerá privilegia, jimiž se těšili příslušníci dříve založených univerzit. Pražská univerzita se brzy stala uznávanou a vyhledáva­ nou vysokou školou. Přispěla k tomu její organizace, rozdělení na tzv. univerzitní národy, do nichž se seskupovali učitelé a studenti podle geografických směrů. Především to byl český národ, k němuž náleželi studenti z českých zemí, Uher a Sibiňska (Sedmihradska). Národ polský sdružoval studenty ze Slezska, Lužice, Polska, Prus, Litvy, ale také Foitlandu, Míšeňská a Durynska. Národ saský sdružoval studenty ze středoněmeckých zemí, ze severní Evropy, z Nizozemí a z Anglie. Bavorský národ sdružoval posluchače z jihoněmeckých teritoriálních států a z horní Itálie. 41

Zavedení instituce univerzitních národů svědčí o prudkém kvalita­ tivním vzestupu a početním růstu univerzity. Zeměpisné rozčlenění na univerzitní národy bylo provedeno podle vzoru univerzit ital­ ských a Sorbonny.

Zřízením pražské univerzity byl dán snad nejsilnější popud ke kulturnímu rozmachu země ve 14. století. Univerzita přispěla k rozvoji počátků vědeckého myšlení, projevujícího se zejména ve zpracování naučných latinsko-českých slovníků pod vedením mistra Bartoloměje z Chlumu, řečeného Claretus de Solentia (t asi 1379). Byly položeny základy k bádání v přírodních vědách, zejména v matematice, astronomii, lékařství a chemii, začínající v alchymii.

Absolventi univerzity, zvláště její artistické (filozofické) fakulty, působili jako laičtí učitelé na našich nižších školách, jejichž rozkvět byl ve srovnání s okolními zeměmi nesrovnatelně vyšší. Tím se vzdělání dostávalo zvláště do měšťanských vrstev a nižší šlechty. Školský systém se tak ponenáhlu vymaňoval z bezprostředního vlivu církve. I náročné problémy filozofické, teologické a společensko-morální se staly předmětem zájmu laiků, jak o tom svědčí rozsáhlé literární dílo Tomáše ze štítného (1331-1401). V době Karla IV. došlo k všestrannému rozvoji českého, latinského i německého písemnictví. Odrážel se v něm značný zájem o spole­ čenský vývoj a zvláště o politické a sociální problémy, jež se silně dotýkaly národního uvědomění mladé české inteligence, vzešlé z nové pražské univerzity. Vrcholného rozkvětu dosáhla ve 14. století veršovaná legenda v národním jazyce (Legenda o sv. Prokopu, Život sv. Kateřiny). Byly pěstovány takřka všechny literární žánry doby. Společenské oblibě se těšila i beletrie a cestopisy. Sociální cítění narůstající společenské krize odrážejí soudobé satiry a mravokárné skladby. Politicky závažné bylo i latinské kronikářství, navazující na starší domácí tradici, rozvíjející se pod přímým Karlovým dozorem.

Úpadek mravů, postihující všechny společenské vrstvy, se odrazil v horlivé kazatelské a literární činnosti Konráda Waldhausera (t 1374). Značného rozvoje dosáhla lidová duchovní píseň, jež se vymanila z pout liturgických pravidel. Velké obliby dosáhla hra na varhany a rozvíjela se lyrická vokální hudba, přednášená za nástrojového doprovodu. České země během dlouhého období vlády Karla IV. stanuly v čele uměleckého vývoje ve střední Evropě. Umění dosahovalo vývojo­ vých vrcholů ve všech oborech. Matyáš z Arrasu a Petr Parléř v architektuře a plastice, Mistr vyšebrodského oltáře a Mistr Theodorik v malířství spolu s dalšími umělci, většinou neznámých jmen, tvořili díla, jež patří k nejvýraznějším a nejosobitějším projevům gotického umění v Evropě. Například v malířském a sochařském portrétu zaujalo české umění ve druhé polovině 14. století vůdčí postavení. Vedle produkce umělců dvorského okruhu roste podíl stavebních hutí, malířských a sochařských dílen v Praze i na českém a moravském venkově. Nositeli výtvarné tvorby se postupné stávají laické, měšťanské vrstvy. České gotické umění vrcholí v době Karlové vynikající syntézou architektury, plastiky, malby a uměleckého řemesla, již představují 42

hlavní Karlovy stavební podniky - katedrála sv. Víta, klášter na Slovanech (Emauzy), hrad Karlštejn. Velkorysá urbanistická kon­ cepce Prahy zůstalá trvalou a podstatnou součástí vnitřní skladby i panorámatu města. Karel IV. promyšleně a soustavně pečoval o rozvoj Prahy jako svého sídelního města a metropole českého státu. Když obnovil královský palác na Pražském hradě a zahájil budování nové Svatovítské katedrály, přikročil k radikální proměně a rozšíření městského půdorysu.

Busta Petra Parléře,triforium katedrály sv. Víta

43

8. března 1348 vydal zakládací listinu Nového Města pražského. Založení dalšího města odlehčilo již těsnému útvaru Starého Města a rozšířilo hospodářský potenciál Prahy; zároveň znamenalo změnu v národnostní struktuře přílivem převážně českého obyva­ telstva. V obvodu nových hradeb - Hladové zdi mezi Strahovem a Újezdem a novoměstského opevnění, probíhajícího širokým obloukem od Vyšehradu k Vltavě proti štvanici - se Praha rozvíjela po plných pět století.

44

Plochou, lidnatostí a významem hospodářským, politickým i kultur­ ním patřila Karlova Praha k předním metropolím středověké Evropy. Karel IV. dobudoval Pražský hrad - odvěké sídlo přemyslovských panovníků se smyslem pro historickou kontinuitu rodových a stát­ ních tradic. Obohatil Pražský hrad řadou novostaveb i přestaveb starších objektů, povznesl jej k nebývalé nádheře množstvím uměleckých děl, která dílem shromáždil, dílem objednal u předních umělců domácích a zahraničních. Rozsáhlou přestavbou královského paláce vytvořil reprezentační panovnické sídlo, spojující tradici dochovaných starších román­ ských a gotických prostorů s novým prostorovým a tvarovým řešením velkého sálu a palácové kaple. Novostavba katedrály pak vedle nových konstrukčních a tvarových podnětů vytvořila novou dominantu hradu i celé pražské aglomera­ ce. Na sklonku své vlády dal Karel IV. pokrýt pozlaceným olovem obě branné věže Pražského hradu - Bílou a Černou. Jejich do dálky zářící střechy zanechaly Praze natrvalo pojmenování ,,zlatá“.

4. listopadu 1344 položil Jan Lucemburský spolu se syny Karlem a Janem Jindřichem základní kámen katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Skutečným inspirátorem a stavebníkem byl markrabě Karel, který již dříve stavbu finančně zabezpečil stanovením desátku z výnosu kutnohorských dolů. Zahájení stavby stejně jako její další program je výrazem Karlových snah o posílení suverenity českého státu a panovnické prestiže.

Stavbu zahájil a do své smrti roku 1352 řídil Matyáš z Arrasu, po něm Petr Parléř (1399) a do roku 1419 Petrovi synové. Petr Parléř byl univerzální uměleckou osobností. Jeho novátorský přístup se uplatnil v užití obrazce síťové klenby, v plastickém a dynamickém pojetí stavebních článků i ve vlastní sochařské tvorbě. Již v průběhu budování byl interiér katedrály vyzdoben množstvím monumentál­ ních děl malířských a sochařských a vybaven cenným inventářem.

Budovatelská činnost Karlova se projevila velmi silně i na českém venkově. Karel dal přestavět a dobudovat řadu královských hradů a zakládal nové. Mezi nimi má přední místo Karlštejn, zbudovaný v lesnatém kraji nad Berounkou jihozápadně od Prahy. Karel tento hrad založil jako své osobní, soukromé sídlo a zároveň mu dal vyšší, státoprávní význam tím, že jej vybudoval jako klenotnici pro korunovační klenoty císařů říše římské, ústřední archív a bezpečné útočiště. Karlštejn se stal oblíbeným místem císařova pobytu v Čechách. Do jeho architektonické skladby se promítly filozofické spekulace i státnické koncepce stavebníka. Bohatství umělecké výzdoby vytvořené mistry Karlova dvora dodnes dokládá unikátní soubor nástěnných maleb. Vrcholem středověké malby je cyklus deskových obrazů Mistra Theodorika, zasazených do skvostné dekorace stěn kaple sv. Kříže.

Osobnost Karla IV. je nad jiné lákavá i poutavá svými životními osudy, významem v národním i evropském měřítku, kulturním prostředím a významem českých zemí za jeho vlády. Svým všestranným vzděláním, znalostmi pěti jazyků (češtiny, němčiny, franštiny, toskánštiny a latiny) slovem i písmem, politic45

kým realismem a kulturním pohledem se Karel IV. zařadil mezi zcela výjimečné osobnosti své doby. V nejužší souvislosti s jeho politickým dílem bylo i jeho dílo literární, psané výlučně latinsky se zřetelem na Karlův politický univerzalismus. Karel IV. složil Řád korunování českého krále a posvěcení královny, podílel se na redakci návrhu svého zákoníku Majestas Carolina a přispěl ke vzniku encyklopedického slovníku Mistra Bartoloměje z Chlumu, řečeného Claretus de Solentia. Z programové návaznosti na přemyslovskou tradici vznikla Karlova svatováclavská legenda. Nejvýznamnějším Karlovým dílem byl vlastní životopis Vita Caroli. K němu se pojilo tzv. Knížecí zrcadlo a filozoficko-teologické úvahy (Moralitates), prozrazující Karlovu tendenci využít soudobé ideologie k posílení dynastické i vlastní autority a politického odkazu.

Zlomky latinské korespondence s italskými humanistickými mysli­ teli, Colou di Rienzo a Franceskem Petrarkou svědčí o Karlově úctě k myšlenkovému bohatství obrozené antiky, ale i o jeho politickém realismu vůči politickým snům raných humanistů. Již František Palacký napsal o Karlovi, že je ,,ze všech králů, kteří kdy v Čechách panovali, nejoblíbenější..Tato popularita Karla IV. do značné míry trvá dodnes. To je ostatně jeden z podnětů výstavy samotné. V obecném povědomí však dosud do jisté míry přežívá zjednodušený názor na Karla IV., který by bylo možno shrnout ve zkratku ,,otec vlasti“. Tento titul je v podstatě romanticKarel IV., rytina na kříži papeže Urbana

46

kou fikcí, za života Karlova jej nikdo nepoužil a objevil se jako součást pohřebních oslavných proslovů pronesených nad Karlo­ vou rakví. Označení ‫״‬pater patriae“ sahá až do dob antických. Byl to titul dávaný posmrtně římským císařům, počínaje císařem Augustem, za budování římského státu a zásluhy o něj.

Starší romantická historiografie je přejala, aby vyzvedla význam Karlova budovatelského a státnického díla i jeho výrazné vlaste­ necké projevy, vědomí etnické, slovanské odlišnosti obyvatel Českého království od sousedních zemí a jeho nebývalou kultur­ nost. Marxistická historiografie je musí odmítnout, aniž by tím opomíjela kteroukoli z pozitivních stránek osobnosti Karla IV. Stejně tak nepřijímáme ani příhanu ‫״‬popskýkráľ'-rexclericorum, kterým Karla zahrnovali jeho současníci, světští feudálové. Poprvé se tak stalo po roce 1346, kdy byl Karel zvolen římským králem převahou hlasů porýnských kurfiřtů. Jindy zas to bylo pro Karlovu podporu církevních institucí. Část historiografie líčila Karla IV. jako mystika, odvozujícího veškeré své pohnutky z duchovních kontemplací a vnuknutí, jindy zase jako pobožnůstkáře.

Je jisté, že Karel IV. byl plně člověkem středověku, že se jeho myšlení a konání mohlo odehrávat pouze v dimenzích tehdy obecné platného světového názoru. Jeho vztah k církvi však nebyl jednoznačnou odevzdaností pokorného syna. Byl dynamický a dia­ lektický. V mnoha ohledech byl Karel pragmatikem, řídil se svou koncepcí a svými cíli, ať to bylo ve vztahu k domácímu, českému kléru, říšským biskupům či samotné kurii. V tom se do jisté míry projevoval i vliv idejí raného italského humanismu, především pak praktická potřeba organizace a uplatnění moci a vlivu jak českého krále, tak římského císaře. Karlovu podobu nám poměrně věrně líčí památky současného portrétního umění, které se právě na Karlově dvoře v malbě a plastice postavilo do čela evropského vývoje, vymaňujíc se ze středověké spoutanosti a hledajíc v zobrazení současného člověka, smrtelníka nové zdroje poznání, neomezující se na vizuální sdělení podoby, avšak začínající již zkoumat i anatomicko-fyziologické projevy psychiky. Výsledky nedávného antropologického a lékařského průzkumu Karlových pozůstatků umožňují tuto představu doplnit a upřesnit. Karel IV. měl na tehdejší dobu vysokou postavu, měřil 173 cm. Byl urostlý, měl silnou kostru a pevné svalstvo. Přes úraz krční páteře, který utrpěl roku 1350 a po němž zůstala jeho postava natrvalo poněkud nachýlená, podnikal až do konce života dlouhotrvající a fyzicky náročné cesty koňmo. Měl úplný chrup až do pozdního věku a těšil se výbornému zdraví. K stáru ho sužovaly pouze periodické záchvaty dny. Karlův obličej byl výrazný, s velkýma hnědýma očima v široké tváři. Byl pozname­ nán dlouhou jizvou po sečné ráně, která vedla od levého obočí, zasáhla kořen nosu, který se stočil doleva a končila pod pravým okem. Na obličeji měl další jizvy, jak ukazují vyhojená poranění na lebce, pocházející z bitev a turnajových soubojů, kterých se v mládí hojně účastnil. Průzkum rovněž odhalil příčinu smrti Karla IV. Způsobil ji zápal plic, který se vyvinul po tehdy nevyléčitelné fraktuře krčku stehenní kosti.

47

Slovensko v období pozdního feudalismu

Po vymření Arpádovců vznikla příchodem českého králevice Václava do Uherska situace, v níž Slováci a Češi mohli již tehdy žít pod vládou jedné dynastie. Významnou osobností na Slovensku na počátku 14. století byl Matúš Čák Trenčanský, který byl hlavním zastáncem kandidatury Václava na uherský trůn a v pozdější době se účastnil diplomatických jednání s českými Lucemburky. Na východním Slovensku byli podobně orientováni Omodějovci (pů­ vodně i město Košice), kteří však byli v bitvě u Rozhanovců roku 1312 poraženi. Přestože Václav III. nastoupil pod jménem Ladislav V. nakrátko na uherský trůn, byl vytlačen papežským protikandidátem Karlem Robertem z neapolské větve Anjouovců. Za bojů o trůn v první polovině vlády Karla Roberta vnitřní rozvrat Uherského království natolik vzrostl, že ohrožoval pozice vládnoucí třídy; mocenský aparát byl v rozkladu a nebyl schopen plnit své základní úkoly. Vzájemné pustošení statků mezi příslušníky uher­ ské panské oligarchie mělo mnohem nepříznivější důsledky pro poddané a pro drobnou šlechtu než velmože. Po skončení bojů o trůn směřoval další vývoj k vytvoření pevné ústřední moci. Kremnice dostala báňské a mincovní výsady Kutné Hory; vznikla v ní mincovna, dodnes v činnosti, v níž kromě zlatých florénů razili i stříbrné groše podle vzoru grošů českých. 14. století představuje po upevnění královské moci Anjouovců období delšího, poměrně pokojného hospodářského rozvoje. Vznikají nová města, rozšiřuje a zintenzívňuje se nerostná těžba, zakládají se nové doly. Upevňuje se postavení měst a jejich obyvatel, vznikají první cechy. Města dostávají významné výsady práva skladu na zboží dovážené z ciziny, rozvíjejí dálkový obchod a uzavírají dohody i s městy v zahraničí o vymezení zájmových sfér při dálkovém obchodování. Západoslovenská města byla v té době již zapojena na dálkový obchod s českými zeměmi. K tomu vytvořila významné předpoklady dohoda uzavřená na trnavském setkání Karla Roberta s českým králem Janem Lucemburským (1327). Intenzivněji se o slovo ve městech a o účast na jejich správě hlásí Slováci. Velký význam pro Slovensko a Slováky mělo založení Karlovy univerzity, kterou ve 14. století navštěvovalo množství studentů ze Slovenska, což bylo jedním z předpokladů zkvalitnění školství. Část zachovaných uměleckých a architektonických výtvorů tohoto období byla ovlivněna vývojem umění v Čechách. V architektuře a sochařství působil zejména vliv Petra Parléře a jeho školy. Zřejmá je spojitost bratislavské knižní malby s českými vzory, které se už koncem století uplatňují i na východním Slovensku. Za vlády Matyáše Korvína pokračovaly úzké vztahy mezi Čechy a Slováky. Matyáš utvořil z bývalých Jiskrových bojovníků a bratříků silné vojsko, vedené českými kapitány a pokračující v husitském vojenském umění.

48

49

Slovensko a Slováci žili více než dvacet let v bezprostředních kontaktech s Moravou, což se výrazně projevilo ve stupňujícím se poslovenšťování měst zvláště na západním Slovensku, v písem­ ných projevech v intenzivnějším používání češtiny, obsahující už řadu slovakismů, a to nejen v městské sféře, ale i mezi feudály, ba i nejvyššími představiteli feudálního státu. České oddělení uherské královské kanceláře vydávalo česky psané písemnosti i pro sloven­ ské instituce. ,,Ktož niemeczsky neumi, odpowida syswym yazykem, a nebo sobie naygde rzecznika; a gestli pakžalowal a neboprawu odpowida/ niemeczsky, a muož to prewesti, musy niemeczské odmluwati. “ Žilinská kniha

15. století je obdobím postupujícího zesvětšťování kultury. Život církevní hierarchie vykazoval silné úpadkové rysy. Rozpor mezi zásadami propagovanými církví a praktickým životem církevní hierarchie vedl ke vzniku a šíření kacířských učení se sociálním obsahem, která ohrožovala feudální pořádek. Základním činitelem podmiňujícím rozvoj a laicizaci kultury byl rozvoj školství. V letech 1465-1467 byla v Bratislavě založena vysoká škola, Academia Istropolitana. Postupující zesvětšťování umění vedlo k tomu, že v druhé polovině století bylo umění již plné v rukou světských umělců. Rostoucí vliv české malby, který lze velmi dobře sledovat v plastice a v deskové malbě, zejména na východním Slovensku, se projevil i v knižní malbě. I v jagellonském období sílí na Slovensku české umělecké podněty. Spišská řezbářská škola na počátku 16. století dosáhla obdivuhod­ ným dílem mistra Pavla z Levoče vrchol rozkvětu a patří ke skvostům středoevropského řezbářství. Za slabých jagellonských panovníků vedlo zostření třídních rozpo­ rů k úplné feudální anarchii. šlechta se dopouštěla svévolných zásahů nejen vůči poddaným, ale i vůči městům, vzrůstala sociální nejistota, zvyšoval se počet ,,zbojnických" družin. Zostření třídního útlaku poddaných, spojené se zhoršováním jejich životních podmínek (k němuž přispívala i zákonná opatření, omezující svobodu stěhování a prosazující dědičnou připoutanost poddaných k půdě) vedlo k vypuknutí selské války, vedené Jiřím Dózsou, která svým rozsahem patří k největším hnutím tohoto druhu v tehdejší Evropě. Velmi se zhoršilo i postavení horníků, kteří nebyli spokojeni se svými pracovními podmínkami. Nejvýraznějším projevem třídního boje na Slovensku v období rozvinutého feudál ismu bylo hornické povstání v letech 1525-1526 v Banské Bystrici a okolí. Bylo obranným sociálně politickým zápasem plebejských mas za politické a hospodářské anarchie, vyvolané sobeckou politikou vládnoucích tříd. Národnostní rozpo­ ry ustoupily do pozadí, horníci se otevřeně projevili jako stoupenci ideje společnosti bez pánů a svým bojem přinutili vládnoucí třídy k ústupkům. Bojová tradice hornického povstání zařadila Sloven­ sko do protifeudálního hnutí rolníků a havířů v sousedních Čechách a v Německu roku 1525. Stala se ideovou posilou v dalších zápasech slovenských horníků v období pozdního feudalismu.

50

III. Husitské revoluční hnutí a husitské tradice v našich dějinách Husitské revoluční hnutí bylo nejmohutnějším protifeudálním povstáním evropského středověku. Vyrostlo z hlubokého třídního konfliktu, vyvolaného dlouhodobou hospodářskou krizí v českých zemích a všeobecným úpadkem církve. Z lidového kacířství a z jeho učeného protějšku se zrodila ideologie namířená proti církvi a ve svých nejradikálnějších formách proti celému feudálnímu spole­ čenskému řádu.

Kachel s postavou Jana Žižky, 15. století

51

Jejím nejslavnéjším hlasatelem byl Jan Hus. Obsahem svého učení, působivostí projevu a statečným bojem za pravdu se stal Hus osobností, která určila směr opozičnímu hnutí v českých zemích a zůstala s ním navždy spjata. Husova hrdinská smrt na kacířské hranici v Kostnici 6. července 1415 podnítila další šíření opozičních proudů a také radikalizaci husitské ideologie, jejímž symbolem se stal kalich.

,,Hus byl rozený vůdce. A veliký vůdce. Byl to veliký intelekt neobyčejné učenosti, ale stej­ ně jasný intelekt nemenší bystrosti... Byl vůdcem i sluhou těch, jež vedl, vjedné osobě, jak má a musí být pravý vůdce. “ Zdeněk Nejedlý (1953)

Střetnutí pražské chudiny, vedené kazatelem Janem Želivským a konšely Nového Města pražského, zahájilo 30. července 1419 revoluční nástup lidových mas v Čechách. Český národ jako první v Evropě povstal proti mocenskému a ideologickému útlaku římské církve. Vůdčí silou v počátcích husitského revolučního hnutí byla koalice venkovských poddaných a městské chudiny. Její radikální mluvčí hlásali nutnost odstranění církevní a panovnické moci a celého feudálního společenského zřízení. Založením Hradiště hory Tábor na jaře 1420 jako beztřídní městské komuny revoluční hnutí vyvrcholilo. I když se pokus o realizaci beztřídní společnosti záhy rozplynul, zůstal Tábor nejdůležitějším ideologickým centrem a vojenským opěrným bodem husitského revolučního hnutí. Prudkému rozmachu revoluce nedokázala zabránit zahraniční ani domácí reakce. Husité slavně zvítězili nad křižáky roku 1420 v bitvě na hoře Žižkové. Proměnou ozbrojených lidových houfů v organi­ zovaná polní vojska vznikla neporazitelná husitská armáda, která pod vedením Jana Žižky z Trocnova a dalších hejtmanů rozdrtila všechny vojenské pokusy o pokoření husitských Čech. Útoky domácích a zahraničních nepřátel sice dokázaly dočasně stmelit husitskou frontu, nepřekonaly však rozpory mezi různými složkami hnutí, spojujícího vedle selsko-plebejských vrstev i měšťanstvo a část šlechty. Roku 1421 si získala převahu měšťanská opozice a zatlačila radikální křídlo do pozadí. Husitské revoluční hnutí vstoupilo do nové fáze, v níž se sice vzdalo s konečnou platností ideje nesmiřitelného boje proti principům feudální společnosti, ale hájilo nekompromisně dosavadní revoluční zisky, na prvém místě likvidaci církevní moci. V zápasech proti domácím i zahraničním nepřátelům se utužilo vědomí národní pospolitosti i státní svébyt­ nosti. Obranu samostatnosti českého státu a jeho nezávislosti na církevní a císařské moci povýšili husité na důležitou součást svého ideového a politického programu. Za nositele státní moci se považovaly stejnou měrou husitské svazy a bratrstva, jako zemské stavy, mezi něž nyní vstoupila i královská města. Po zdrcujících porážkách křižáckých armád 4. srpna 1427 u Tacho­ va a 14. srpna 1431 u Domažlic a po vítězných taženích husitských sborů do sousedních zemí přistoupili papež a císař na mírové jednání s husity. Jménem celé církve kapituloval basilejský koncil 52

před českými husity, když roku 1436 v kompaktátech uznal odchylky husitů od oficiálního učení a smířil se s vytvořením kališnické církevní organizace. Platnost těchto ústupků a omezení panovnické moci ve prospěch stavů musel uznat i císař Zikmund. Husité však toto velké vítězství nad církví a papežem vykoupili bratrovražedným bojem u Lipan 30. května 1434, kde měšťanská opozice ve spojení s panskou jednotou porazila zbytky polních bratrstev. Dobytím hradu Siónu a popravou Jana Roháče z Dubé 9. září 1437 zasadila pansko-měšťanská koalice smrtelný úder nekompromis­ nímu táborství a revoluční hnutí dohaslo. Jeho ideje se však šířily dále Evropou a všude tvořily vzpruhu proticírkevních a protifeudálnich hnutí.

Ideje husitského revolučního hnutí našly na Slovensku své stálé přívržence přes to, že vládnoucí feudální třída je pronásledovala a kruté trestala. Šiřiteli husitské revoluční ideologie na Slovensku byli Slováci, kteří se s ní seznámili na studiích nebo při svém dočasném působení v Čechách. I někteří drobní zemané, účastníci Zikmundových výprav proti husitům, se stali jejími přívrženci. Nová fáze v šíření husitské revoluční ideologie na Slovensku nastala s příchodem husitských vojsk na Slovensko. Husité sociál­ ním obsahem svého učení silně ovlivňovali místní obyvatelstvo. Bratislavská městská rada dostala už před rokem 1428 varování z Vídně, že v městě je víc než šedesát husitských ‫״‬zrádců“, kteří budou ochotni otevřít městské brány, jakmile se přiblíží husitské vojsko. Vliv husitů na Slovensku posílil národní uvědomění přísluš­ níků slovenské národnosti a česko-slovenskou vzájemnost, což se projevilo zvláště při psaní úředních písemností češtinou, Slovákům srozumitelnou.

Český vliv na Slovensku pokračoval i po bitvě u Lipan v roce 1434. Český vojevůdce Jan Jiskra z Brandýsa se svým vojskem, složeným převážně z českých vojáků, ovládal skoro 20 let téměř celé Slovensko. Mnozí z několika tisíc bývalých husitských bojovníků na Slovensku v službách Jiskrových byli přívrženci radikálního tábor­ ství se silným protifeudálním zaměřením. Jejich spojení s husitskou ideologií potvrzuje například usnesení panského sněmu z června 1449, v němž se žádá papež o pomoc proti Čechům, kteří šířili hu­ sitství na Spiši a v Šariši, Nejradikálnéjší nespokojenci z řad Jiskrových vojáků, posílení mnohými bývalými husitskými bojovníky, zvláště z Polska, se seskupili do protifeudálního bratřického hnutí, které navazovalo na tradici Tábora. Spolu s poddanským obyvatelstvem bojovali po léta houževnatě proti feudálům. Na vrcholu bratřického hnutí na Slovensku začátkem roku 1458 žili bratříci v 36 polních táborech. Poslední jejich tábor ve Velkých Kostolanech dobyl a zajatce kruté potrestal Matyáš Korvín až roku 1467. Společné třídní cítění a srozumitelný jazyk přispívaly k šíření názorů bratříků mezi slovenským poddaným obyvatelstvem a k přímé spolupráci s nimi. Hnutí bratříků na Slovensku - jež je bezprostředním pokračováním husitské revoluční ideologie - mělo velký vliv na posílení a rozvoj slovenské národnosti a zintenzívnění třídního odporu slovenského lidu proti feudálnímu společenskému zřízení. 53

Husitská tradice je významnou a nerozlučnou součástí českých národních dějin. Výrazně se zapsala i do dějin sousedních národů. V 16. století ovlivnila vývoj německé reformace a německé selské války. Důležitou úlohu sehrála v českém politickém a kulturním životě předbělohorském. Posilovala postoje stavovské opozice proti habsburskému centralismu á stala se proto terčem nenávist­ ných útoků protireformačních tmářských kruhů. V 17. a 18. století se ozývaly tradice husitského boje proti útisku a vykořisťování v nevolnických povstáních. Jezuitská propaganda se marně snažila tuto tradici přehlušit a vykořenit. K husitství jako k velké epoše národních dějin se hlásili čeští i slovenští buditelé v době obrození. Revoluční duch husitství zazníval i v projevech radikálních demokratů v roce 1848. Na husitství jako pokrokovou tradici boje proti vykořisťování a tmářství, na tradici demokratismu, svobody a nezávislosti naváza­ lo dělnické revoluční hnutí už od svých počátků ve druhé polovině 19. století. Jejím věrným strážcem se stala po svém vzniku Komunistická strana Československa, která přijala husitskou tradici jako symbol nekompromisního revolučního boje.

Význam husitské tradice vysoko vyzvedli Karel Kreibich, Jan Šverma, Julius Fučík, Kurt Konrád, Zdeněk Nejedlý a další. K husitství se často vracel ve svých projevech významný revoluční činitel a československý státník Klement Gottwald:

,,Novodobá panská jednota byla rozdrcena," řekl pracujícího lidu v Únoru 1948, „a k rozhodnému slovu ve všech otázkách národních a státních potomci táboritů, následovníci mistra Jana Husí, Jana Žižky Prokopa Holého a Roháče z Dubé.“

po vítězství přijdou nyní skutečných z Trocnova,

Doba Jiřího z Poděbrad ‫״‬Ať vie papež, žeťjá své viery neprodávám za královstvie, ale což nám dal milý buoh poznat!, já teď manželka má i děti moje, pro tu krev velebnú i královstvie i hrdel stále hotovi jsme složití!“ Jifíz Poděbrad Jiří z Poděbrad (1420-1471) pocházel ze starobylého bohatého rodu pánů z Kunštátu a Poděbrad, který se přimkl k husitskému revolučnímu hnutí. Husitská šlechta sice nikdy nepřijala za své ryzí, revoluční ideály, ale neodříkala se ani kalicha, ani hlavních politických idejí husitství. Zatímco katolická strana mezi českou šlechtou hledala sblížení s církví, husitská šlechta, podporovaná měšťanstvem, se nechtěla vzdát nezávislosti českého státu na církvi a na císařství. Na této straně bylo i místo Jiřího z Poděbrad, který přes své mládí rychle vynikl mezi současníky jako prozíravý a obratný politik. Pod jeho vedením se poděbradská strana stala nejdůležitější složkou politického tábora českých husitů a dokáza­ la si svou převahu zajistit. Roku 1448 se Jiří z Poděbrad zmocnil se svými stoupenci Prahy. Roku 1452 se stal zemským správcem, 54

Mikoláš Aleš: Jiří z Poděbrad

vládnoucím zemi na místě nezletilého krále Ladislava Pohrobka. Po náhlé smrti Ladislava Pohrobka byl Jiří z Poděbrad 2. března 1458 zvolen na Staroměstské radnici v Praze českým králem. Bylo to poprvé, co byl český panovník zvolen přímo z řad české šlechty. Český stát se stal za vlády Jiřího z Poděbrad národním královstvím, navazujícím na tradice české státnosti a na politické zisky husitské­ ho revolučního hnutí. Ačkoli král Jiří projevoval mimořádné schopnosti ve vnitřní i zahraniční politice, narazil záhy na protivní­ ky. Prvním z nich byla církev, která za papeže Pia II. (1458-1464) vystupňovala své úsilí o pokoření českých husitů a o zrušení jejich nezávislého postavení. Pod jejím vlivem zaujala ke králi nepřátelské stanovisko česká vysoká šlechta. Když se ukázalo, že se král Jiří nedá od své státní koncepce odradit, rozpoutal proti němu papež Pius II. dalekosáhlou Ofenzívu, začínající roku 1462 zrušením kompaktát. 55

Jiří z Poděbrad se pokusil čelit papežské ofenzívě diplomatickými akcemi i cílevědomým hledáním spojenců. Tehdy také vystoupil s návrhem na všeobecnou mírovou organizaci křesťanských států a na obviňování Čech z kacířství odpovídal popíráním papežské autority. Jiřímu z Poděbrad se sice podařilo za podpory nižší šlechty a měšťanstva uhájit v zemi panovnickou autoritu a získat určité sympatie u jiných evropských panovníků, ale útok papežství se mu zastavit nepodařilo. Roku 1466 ho papež Pavel II. prohlásil za sesazena z trůnu a vyhlásil proti němu křížové tažení. Meč proti českému králi pozvedl jeho zeť, uherský král Matyáš Korvín, ale roku 1469 byl s vojskem obklíčen u Vilémova a musel se zavázat, že se přičiní o smír krále Jiřího s papežem. Naděje na využití tohoto úspěchu však zůstaly plané a hrozila nová válka. Dříve než k ní došlo, král Jiří z Poděbrad 22. března 1471 zemřel. I když se mu nepodařilo přivést národní království k takovému rozmachu, jaký by odpovídal jeho původním záměrům, přinesla jeho vláda upevně­ ní a vzestup autority českého státu.

Návrh na všeobecnou mírovou organizaci křesťanských států vznikl na dvoře Jiřího z Poděbrad roku 1463 a kromě samotného českého krále se o jeho zpracování zasloužil královský rádce Antonín Marini z Grenoblů. Navrhovaná mírová organizace měla sjednotit panovníky evropských států k společnému boji proti Turkům, avšak na rozdíl od podobných záměrů papežské kurie, která si přičítala hlavní slovo v organizování křížových válek proti Turkům, úlohu církve zcela pomíjela. Král Jiří chtěl založit spole­ čenství evropských panovníků na principu mírového dorozumění mezi nimi a ústřední úlohu nabízel francouzskému králi. Mírovým řešením všech sporných otázek se mělo zabránit válkám v Evropě a touto cestou si mohlo zajistit rovnocenné místo mezi evropskými státy i České království, zatracované papežem Piem II. jako kacířská země. I když král Jiří vycházel z konkrétní politické situace v Evropě, předbíhal pojetím i obsahem svého návrhu na mírovou organizaci dobu, a proto musel narazit na nepochopení nebo na otevřený nesouhlas. K ztroskotání jeho plánu přispěla nejvíce papežská kurie, která nechtěla připustit pokles své politické autority a nená­ vistnou propagandou usilovala o zkázu krále Jiřího. Diplomatické cesty Antonína Mariniho k evropským panovnickým dvorům skon­ čily roku 1464 bez úspěchu a návrh krále Jiřího z Poděbrad zapadl do zapomenutí. Zůstal však dodnes dokladem o jeho vysokých politických cílech. Literární zpracování zážitků přímých účastníků Jiříkových diplo­ matických misí k evropským dvorům-jako deník panoše Jaroše nebo vyprávění Václava šaška z Bířkova-patří k prvním českým cestopisům a jsou poutavým svědectvím doby, mravů a vztahu ostatních evropských zemí k pohusitským Čechám i jejich meziná­ rodního vztahu a autority.

‫״‬K tomu totiž jsou nám svěřena království a knížectví, aby vší nám možnou starostli­ vostí a péčí slaven byl mír... a o tyto věci mají a musí všichni lidé, všechny národy a všichni králové a knížata s myslí radostnou a ochotnou usilovat. “ Z návrhu smlouvy Jiřího z Poděbrad o nasto­ lení míru v celém křesťanstvu (1464). 56

Rozmach a pád českého státu Roku 1526 se stal český stát součástí habsburské mnohonárod­ nostní monarchie. Habsburská mnohonárodnostní monarchie vznikla roku 1526 spojením rakouských zemí, českého státu a Uher, když se smrtí krále Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče uprázdnil český a uherský trůn. Českou korunu získal arcikníže Ferdinand Habsburský svobodnou volbou českých stavů 24. října 1526; uherským králem jej zvolila menšina uherských stavů 16. prosince 1526, zatímco většina Uhrů povolala už předtím na trůn sedmihradského vojvodu Jana Zapolského. Ačkoli musel Ferdi­ nand I. o Uhry se Zapolským válčit a vyprovokoval tak soustavné útoky Turků na jihovýchodní hranici monarchie, uherská koruna už zůstala Habsburkům zachována. Vznik rakousko-česko-uherského soustátí znamenal závažný obrat v poměru mocenských sil ve střední Evropě. Přes vnější i vnitřní různorodost se monarchie stala vzápětí opěrným bodem světovlád­ né politiky Habsburků a ohniskem protireformace. Země českého státu tvořily velikostí, počtem obyvatel i ekonomickým potencionálem její nejdůležitější součást a zůstaly v jejím svazku téměř čtyři století, až do roku 1918. Habsburští panovníci museli respektovat samostatnost českého státu, ale zájem o vnější i vnitřní posílení monarchie je vedl od počátku k centralistické politice, namířené proti stavovským svobodám a české státní suverenitě. Naráželi při tom na přesvědčený odpor stavů, jimž boj o stavovské svobody splýval se zápasem o zachování státní samostatnosti. Střetávání panovníkových zájmů se zájmy stavů se stalo ústředním motivem českých dějin v předbělohorské době. Jeho první obětí se stala česká královská města, která zaujímala až do roku 1547 ve stavovské opozici čelné místo. Po porážce nezdařeného odboje král Ferdinand I. nemilosrdné zlikvidoval jejich politickou moc a hegemonem stavovské obce se stala šlechta. Rozmach feudální­ ho velkostatku jí dodal sebevědomí, které projevovala politickou, společenskou i kulturní ctižádostí. Přisvojila si renesanční životní sloh, podporovala všestranně rozvoj kulturní činnosti a v politic­ kém životě vystupňovala svou aktivitu.

Když král Ferdinand I. začal po polovině 16. století podporovat systematicky protireformaci a otázku rekatolizace českých zemí, přesunulo se těžiště základního konfliktu mezi panovníkem a sta­ vovskou opozicí do sféry ideologické. S právem na náboženskou svobodu obhajovali stavové proti Habsburkům i nedotknutelnost svých výsad a českou státní samostatnost. Čím ostřeji se konflikt od konce 16. století vyhrocoval, tím se dostával do těsnějších evrop­ ských souvislostí a stával se součástí velkého zápasu mezi reakčním habsbursko-katolickým táborem a pokročilejšími silami, opírajícími se o buržoázni Nizozemí. Česká stavovská opozice přešla nakonec v letech 1618-1620 do ote­ vřeného povstání, které však bylo nad její síly, a proto v něm byla s konečnou platností poražena. České stavovské povstání začalo defenestrací královských místodržících z oken české dvorské kanceláře na Pražském hradě 23.

57

května 1618. Tímto násilným aktem dali předáci stavovské opozice najevo nejen nesouhlas s habsburskou politikou náboženského a protistavovského útlaku, ale také odhodlání vyřešit konflikt s habsburským panovníkem mocensky. Volbou direktoria, verbováním vojska a rozšířením apologetického spisu vysvětlujícího stavovské stanovisko, znemožnili vůdcové povstání už v zárodku snahy o kompromisní vyřešení sporu a hledali pomoc v protihabs­ burském táboře v celé Evropě. Povstáním vyvrcholil dlouhý řetěz střetnutí české stavovské opozice s panovníkem. Jeho cílem bylo svržení vlády Habsburků a obnovení nezávislého českého státu. Pro povstání se však nepodařilo získat všechny vrstvy národa. Vývoj povstání naopak prohloubil vnitřní rozpory stavovské opozice, které šlechta dosud přehlížela. V létě roku 1619 dospělo povstání k vyvrcholení, když stavové všech zemí České koruny uzavřeli v Praze konfederaci. Panovnická moc byla omezena ve prospěch stavů, Ferdinand II. byl prohlášen za sesazena z trůnu a novým českým králem byl zvolen protestantský kurfiřt Fridrich Falcký. Povstání však v následujících týdnech a měsících těžce zápasilo s nedostatkem peněz, s narůstajícími spory mezi stavy a s obtížemi války. Habsburská vláda se zatím vzpamatovala a zajišťovala si potřebnou pomoc. Když na podzim vytáhlo spojené vojsko císaře a katolické Ligy do Čech, bylo české povstání blízko zhroucení. 8. listopadu 1620 v krátké bitvě na Bílé hoře bylo stavovské vojsko poraženo a osud povstání zpečetěn.

Vídeňská vláda potrestala české a moravské stavy za účast na povstání neobyčejně kruté. Popravami, konfiskacemi majetku a pokutami zlomila každý náznak odporu dříve, než přikročila k novému uspořádání vztahu mezi monarchií a českým státem. Oklestila význam Českého království v Obnoveném zřízení zem­ ském a současně ochromila politickou úlohu stavovských obcí.

Jediným uznávaným náboženstvím se stal katolicismus, němčina byla prohlášena za formálně rovnoprávný, prakticky však nadřaze­ ný úřední jazyk. Nelítostné pronásledování nekatolíků, které roz­ poutali jezuité a ostatní představitelé církevních institucí, podnítilo vlnu emigrace, s níž odešli ze země i čelní představitelé české kultury. Pohromy, způsobené trestáním účastníků povstání a emi­ grací, dovršily válečné útrapy třicetileté války. České země, které ještě před válkou patřily k nejlidnatějším v Evropě, zpustly. Nová politická, hospodářská a společenská situace vytvořila předpokla­ dy pro suverénní postavení feudálního velkostatku a dovršení poroby poddaného lidu. Feudální vrchnosti stupňovaly až za hranice únosnosti své nároky na peněžní a naturální rentu, ničily své poddané nároky na robotní sílu a zbavily je jakékoli svobody pohybu. Toto vykořisťování vyvolávalo ostré třídní napětí, které vybuchovalo v zoufalých povstáních nevolníků, utopených v krvi. Nádhera barokních zámků a paláců, klášterních rezidencí a kostelů byla kryta expanzí feudálního velkostatku, ale ta ve svých koneč­ ných důsledcích jen zvýrazňovala všeobecnou hospodářskou stagnaci a brzdila všechny náběhy k hospodářskému pokroku. Současně s útiskem poddaných se vystupňoval zásluhou církve útlak kulturní. Zběsilá protireformace potlačovala každý svobod­ nější projev a nezastavila se ani před ničením českých knih. Kulturní tmářství se stalo rubem estetického rozmachu českého baroka. Doba temna, která nastala po třicetileté válce, znamenala 58

Detail sochařské výzdoby Letohrádku na Pražském hradě, 17. století

59

pro celý český národ dobu poroby. Proměny hospodářské, spole­ čenské, politické a kulturní se musely odrazit i v úpadku české státnosti. Když se v polovině 18. století vláda monarchie odhodlala k zásadním reformám, aby vymanila stát z hluboké zaostalosti, mohla bez jakéhokoli odporu odstranit i úřady, představující poslední vnější známky české samostatnosti.

Radnice v Levoči

Slovensko součástí uherského státu Roku 1526 po nástupu Ferdinanda I. na uherský trůn se stalo Slovensko součástí habsburské monarchie a po obsazení uherské nížiny Turky i centrem uherského státu, čímž vzrůstal jeho význam v mezinárodním životě. Současně se dostalo do užšího spojení

s českými zeměmi, což napomáhalo hospodářskému i kulturnímu rozvoji obou národně příbuzných společenství.

Od roku 1541 se Slovensko téměř po sto padesát let nacházelo v sousedství turecké moci a jeho jižními oblastmi se táhla hraniční čára mezi tureckou mocí a zbytkem uherského státu. Některé jeho jižní a jihovýchodní části v druhé polovině 16. století přímo okupovali Turci a začlenili je do administrativní správy Osmanské říše. Na konci 16. století v tzv. dlouhé neboli čtrnáctileté válce (1593-1606) se podařilo Turky za pomoci sousedních zemí, mezi nimi i českých zemí, z území Slovenskavytlačit. Turecké nebezpečí zůstalo však na jeho hranicích i nadále. Proti absolutistickým a rekatolizačním snahám Habsburků se pozvedaly v Uhrách v průběhu 17. a na počátku 18. století vlny

Ilustrace ze spisu J. Á. Komenského Orbis pictus, dřevořez, 17. století

62

stavovského odporu a povstání, odehrávající se převážně na Slovensku. I když v nich bojovala uherská a sedmihradská šlechta o zachování svých třídních privilegií a neváhala se přitom opírat o pomoc Turků, přece jenom tento odpor zabraňoval Habsburkům prosadit v Uhrách absolutistickou formu vlády, jak se jim to podařilo v Čechách po roce 1620. Proto se Slovensko stalo po Bílé hoře i útočištěm početných skupin českých exulantů, kteří tu našli druhý domov.

Krizi, kterou v rozvoji humanistické vzdělanosti způsobila moháčská porážka, podařilo se na Slovensku brzo překonat, a to zejména zásluhou široké sítě městského školství, která se po nástupu reformace dále rozšiřovala. Se školským prostředím byl spjat i rozvoj humanistické umělecké a vědecké literatury, duchovních a historických písní, čerpajících náměty z protitureckých bojů. Slovenský kulturní život byl po roce 1526 intenzívně spojen s českým vzdělanostním prostředím, v němž se aktivně uplatňovali i Slováci. Ve výtvarném umění převládla v druhé polovině 16. století na Slovensku renesance. Uplatnila se zvláště v architektuře při přestavbě hradů a městských opevnění, kterou si vynutila protituřecká obrana. Kulturní život na Slovensku v 17. a na začátku 18. století odrážel atmosféru pohnutých dob; byl rozdělen do konfesionálních a tříd­ ních táborů. Dokulturníhoaliterárníhoživotaslovenskýchevange­ líků se aktivně zapojili i čeští exulanti. S postupem rekatolizace získala na úseku vzdělanosti a kultury významné postavení katolic­ ká církev. Nejvýznamnější kulturní osobností českého národa v pobělohor­ ském období byl Jan Ámos Komenský (1592-1670). Vyrostl a v mlá­ dí žil v moravském prostředí Jednoty bratrské, jejímž posledním biskupem se později stal. Vzdělání nabyl na domácích i zahranič­ ních školách. Osudná porážka na Bílé hoře v roce 1620 přinesla nesmiřitelné pronásledování nekatolíků a Komenskému připravila trvalý úděl vyhnance. V roce 1628 opustil navždy svou vlast a stal se poutníkem po evropských zemích. Svůj život dokonal v Nizozemí, kde byl v Naardenu pochován. Ani v cizině však nepropadl rezignaci a rozvinul širokou politickou protihabsburskou aktivitu. Svými významnými pedagogickými a filozofickými díly si získal evropský věhlas. Komenského životní dílo svým myšlenkovým bohatstvím, novátor­ stvím i rozsahem pevně zakotvilo ve vývoji naší i světové kultury. Především v pedagogice, kde jeho vklad je největším a dodnes živým odkazem. Komenského sociální a demokratické pojetí výchovy dávalo všem právo na vzdělání. Výuka měla být oproštěna od stavovské, aristokratické výlučnosti, humanistické literární omezenosti i církevního doktrinářství a směřovat k zdokonalení lidstva, k plnosti poznání a k praktickému využití vědomostí. Lidový ráz výuky pak podtrhl požadavkem vyučování dětí do dvanácti let věku v mateřském jazyce. Komenský zůstává i dnes příkladem aktivního vlastenectví, národní stálosti a činorodé práce, klasikem české literatury a českého jazyka, ale i hlasatelem nutnosti obecného dorozumění a spravedli­ vého společenského uspořádání.

63

Počátky a lidové zdroje národního obrození

Rozklad feudálního řádu a rozvoj kapitalistických vztahů v našich zemích od konce 18. století vytvářel objektivní podmínky pro utváření novodobého českého a slovenského národa. Zásluhou buditelů se šířilo národní vědomí mezi utlačovanými masami českého a slovenského lidu. Rozvíjelo se úsilí o obranu a rozkvět mateřského jazyka, vytvářela se národní literatura. S postupujícím rozkladem feudálního řádu, prohloubeným nástu­ pem průmyslové revoluce od počátku 19. století, dostávaly obroze­ necké programy smělejší ráz a stále výrazněji vyjadřovaly politické požadavky národní rovnoprávnosti a nastolení buržoazních svo­ bod pro utlačované Čechy a Slováky.

Významnou posilou českého i slovenského hnutí byla ideologie slovanské vzájemnosti a spolupráce s ostatními slovanskými národy, v níž ústřední místo zaujímalo rusofilství. Naděje, které spojovali čeští a slovenští vlastenci s velkým národem ruským, byly mocnou posilou slabého českého a slovenského hnutí. Zprvu úzká skupina národně uvědomělých vlastenců se rozšiřovala a v předvečer buržoázni revoluce 1848 proniklo vlastenecké hnutí do lidových mas, které usilovaly o svou sociální a národní emancipaci.

Slovenské národní hnutí postupovalo v těsné spolupráci s národ­ ním hnutím českým. Začátkem čtyřicátých let 19. století došlo k významnému historickému činu v procesu formování novodobé­ ho slovenského národa. Zásluhou Ľudovíta štúra a jeho druhů byla kodifikována spisovná slovenština. Byl to zákonitý krok, podmíně­ ný rozmachem slovenského národního života a nezbytný pro další samostatný vývoj slovenského národa. ‫״‬Budú si vari daktorí aj to myslieť, že sa od Čechov odtrhnúť chceme, ale zachovaj nás boh od odtrhnutia. Kto sa teraz od bratov svojich trhá, padne pod najťažšiu odpoveď pred národom naším. My v tomto zväzku s nimi, ako sme boli, aj naďalej ostať, čokoľvek znamenitého vyvedú, si osvojovať, s nimi v duchovnom spojení stáť a kde im budeme môcť čo dobrého urobiť, vykonať chceme, ako to naspäť od nich ako bratov očakávame. “ Ľudovít Štúr: Nárečia slovenskuo... (1846)

Český a slovenský národ vstupovaly do buržoázni revoluce, která se rozhořela v roce 1848 téměř v celé Evropě, s důraznými požadavky nastolení buržoazních poměrů a národní rovnopráv­ nosti. Široké lidové masy, které se do hnutí zapojily, toužily po zrušení poddanství a nenáviděné roboty. Složitá národnostní situace v habsburské monarchii zkomplikovala pozici vůdčí skupi­ ny českých i slovenských liberálů. V mylném domnění, že umírně­

64

ným postupem snáze dosáhnou splnění národnostních požadavků, na nichž jim nejvíce záleželo, nerozvíjeli boj lidových mas za radikální přestavbu společnosti. Tím se dostávali na konzervativní a dokonce až na kontrarevoluční platformu. Zároveň tak vznikaly ostré konflikty s německou a maďarskou revolucí, prohloubené navíc tím, že němečtí a maďarští revoluční radikálové neměli pochopení pro oprávněné národní zájmy utlačovaných slovan­ ských národů. Ozbrojená akce vůdců slovenského národně osvo­ bozovacího hnutí, kteří v září 1848 vypověděli poslušnost maďarské vládě, ustanovili Slovenskou národní radu a za pomoci sloven­ ských a českých dobrovolníků zorganizovali povstání na západním Slovensku, ztroskotala především na falešných představách o ochotě vídeňského dvora spravedlivě vyřešit národnostní pro­ blém Slováků. Cesta, kterou se ubírala česká a slovenská národně liberální reprezentace, nemohla vést k úspěchu. Revoluce byla poražena.

V českém hnutí existovala i relativně silná skupina radikálních demokratů. I když tito maloburžoazní radikálové vystupovali směle proti reakci a usilovali mařit pletichy a machinace protirevolučních sil, nedokázali převzít vedení české politiky. Zvláště hrdinné se však zachovali v pražském červnovém povstání 1848, kdy na barikádách 65

spolu s pražským proletariátem se postavili se zbraní v ruce proti soldatesce knížete Windischgrätze, jednoho z nejzuřivějších před­ stavitelů kontrarevoluce. Praha musela sice pro kanonádu Windischgrätzových děl kapitulo­ vat, ale radikální demokraté svou statečností zachránili čest buržoázni revoluce v českých zemích. V průběhu druhé poloviny 19. století, po porážce Bachova absolu­ tismu, zesílila a rozvinula se politická a kulturní činnost českého národa. Zatímco na úseku české kultury a vědy bylo dosaženo pozoruhodných úspěchů, v politice tomu bylo naopak. Příčinou toho bylo, že česká buržoazie, stále více se obávající rozvoje samostatného dělnického hnutí, postupovala velmi konzervativně a snažila se dosáhnout svých požadavků kompromisy s rakouskou dynastií a konzervativními politickými silami v monarchii. V období nástupu imperialismu ztrácela buržoazie utlačovaného českého národa svůj pokrokový charakter z doby obrozenecké a přecháze­ la na pozici politické reakce, kterou se snažila před masami zakrýt hlásáním národnostních a jazykových požadavků. Slovenský národní život probíhal po nastoupení dualismu v roce 1867, kdy monarchie se stala dvoustátím rakousko-uherským, za nejtěžších podmínek tvrdého národnostního útlaku ze strany maďarských vládnoucích tříd. Slováci zápasili o holou existenci národa. Projevovali obdivuhodnou aktivitu, obětavost a věrnost národní myšlence. Posilovalo je spojenectví s Čechy, s ostatními slovanskými národy monarchie a spolupráce s kulturními a politic­ kými představiteli ruského národa. Sbližování Čechů a Slováků vedlo zákonitě k úsilí o dosažení společného samostatného státu, které bylo korunováno úspěchem v roce 1918. 4

Počátky dělnického hnutí S rozvojem kapitalismu vstupuje do dějin nová společenská třída proletariát. Nejprve to byli dělníci v manufakturách, v období průmyslové revoluce tovární dělnictvo. Proletariát sváděl třídní zápasy od čtyřicátých let 19. století, kdy se začal formovat jako samostatná třída. U nás došlo k prvním střetnutím s vykořisťovateli v Praze, Brně a dalších městech. Tyto konflikty projevující se zejména rozbíjením strojů byly natolik významné, že vzbudily pozornost a ohlas i v zahraničí. Rozhodující pro formování revolučního programu bylo vystoupení Marxovo a Engelsovo, jejich Komunistický manifest a Stanovy svazu komu­ nistů, jejichž ohlas se záhy projevil i v našich zemích. Revolučního vystoupení pražského proletariátu v červenci 1848 si povšiml i Karel Marx. 5. a 6. dubna 1874 se konal v Neudórflu za účasti českého dělnictva ustavující sjezd celorakouské dělnické strany.

Úsilí o formování vlastní politické organizace českého dělnictva vyvrcholilo v dubnu 1878 na tzv. Břevnovském sjezdu, kde byla založena Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická.

Hostinec U kaštanu v Praze Břevnově, kde byla v roce 1878 ustavena Českoslo­ vanská sociálně demokratická strana dělnická

68

Jejími zakladateli byli Ladislav Zápotocký, J. B. Pecka a další. Sociální demokracie zabředla ke konci století do revizionismu a odcizila se svému poslání politického předvoje proletariátu. Dělnická třída však sama zrála v třídních, sociálních a politických konfliktech. Mocný vliv měla první ruská revoluce roku 1905. Dělnictvo v našich zemích uvítalo její příklad jako podnět k boji o rozšíření svých politických práv, zejména všeobecného hlasovacího práva. Zkuše­ nosti z revoluční atmosféry let 1905-1907 vedly k diferenciaci v řadách sociálně demokratické strany. Počaly se formovat zárodky revoluční levice, která pod vlivem VŘSR založila komunistickou stranu. Slovenské dělnické hnutí se začalo rozvíjet v rámci dělnického hnutí uherského. První politická organizace dělnictva v Uhrách, Všeobecný dělnický spolek v Budapešti, založený roku 1868, byl organizací mezinárodní. Velký pokrok ve vývoji dělnického hnutí v Uhrách znamenalo zalo­ žení Všeobecné dělnické strany Uher roku 1880, která v roce 1890 přijala název Sociálně demokratická strana Uher. Pracovali v ní ak­ tivně slovenští dělníci, zvláště v Budapešti, Bratislavě a ve Vídni. Slovenští dělníci úzce spolupracovali s českými soudruhy a odebí­ rali český dělnický tisk.

V roce 1895 vydal Ján Polóni brožuru Hlas k slovenskému ľudu robotníckemu nákladem 20 000 výtisků. 1. května 1897 vyšlo první číslo měsíčníku Nová doba a 15. května 1897 první číslo měsíčníku Zora. Při zakládání a vydávání těchto časopisů spolupracovali slovenští dělníci s českými, kteří se významně podíleli na rozvoji slovenského dělnického hnutí v Uhrách.

Nové středisko slovenského dělnického hnutí vzniklo v Bratislavě. Od 1. října 1904 začaly vycházet Slovenské robotnícke noviny, které se staly propagátorem a organizátorem dělnického hnutí na Slovensku. První ruská revoluce v roce 1905 aktivizovala i slovenské dělnické hnutí. Na 11. a 12. června 1905 byl svolán do Bratislavy první sjezd slovenských sociálních demokratů, na němž se ustavila Slovenská sociálně demokratická strana.

69

IV. Vznik československého státu Vznik samostatného československého státu v roce 1918 předsta­ vuje historický mezník v dějinách našich národů. Je nerozlučně spjat s vítězstvím proletariátu v Rusku - s Velkou říjnovou socialistickou revolucí. , Říjnová revoluce se zásadně liší od všech revolucí dosavadních. Revoluce v minulosti odstraňovaly sice určité formy vykořisťování a útlaku, zbavovaly politické moci staré vykořisťovatelské třídy, avšak jenom proto, aby k moci přivedly vykořisťovatele nové. Princip dělení společnosti na vykořisťované a vykořisťovatele zůstával zachován. Naproti tomu proletářská revoluce v Rusku si položila za cíl odstranit jakékoli vykořisťování člověka člověkem a vybudovat zcela novou, nejdříve socialistickou a později komu­ nistickou společnost. Velká říjnová socialistická revoluce znamenala také zásadní změnu globální mocenskopolitické situace. Dosud jednoznačně dominu­ jící nestvůrná realita imperialistické války byla konfrontována s nástupem světové proletářské revoluce. Dobytí politické moci proletariátem Ruska a ohlas tohoto vítězství mezi pracujícími všech válčících států a mezi utlačenými národy, vedly k mohutnému rozmachu obecně demokratického a národně osvobozeneckého boje v celém světě. Zásadně nová situace vznikla i v celém třídním, sociálním a politickém spektru české a slovenské společnosti.

Jan Lauda: V. I. Lenin

70

V českém a slovenském prostředí, zejména pak v organizovaném dělnickém hnutí, působila Říjnová revoluce až do vzniku Českoslo­ venské republiky především tím, že nekompromisně vytyčila heslo o právu národů na sebeurčení a požadavek okamžitého uzavření spravedlivého demokratického míru, tj. míru bez anexí a bez válečných náhrad. Pronikání revolučního, sociálně třídního obsahu Říjnové revoluce do vědomí politicky organizovaného dělnického hnutí a lidových mas bylo postupným procesem. Jeho výsledky se výrazněji projevi­ ly v generální stávce českých dělníků 14. října 1918, kdy stávkující proklamovali na řadě míst požadavek vytvoření národně a sociálně spravedlivé Československé republiky. Pravicoví reformističtí pře­ dáci však tlumili revoluční vystoupení pracujícícho lidu, plně se podřizovali buržoazii a od událostí se distancovali. Ačkoli to byly lidové masy, které svým spontánním vystoupením přispěly ke zhroucení habsburské monarchie a umožnily tak vyhlášení česko­ slovenského státu, byla to buržoazie, jež se zmocnila plodů tohoto revolučního hnutí a která státoprávní převrat také politicky a ideově kontrolovala.

Národně osvobozenecký boj lidových mas byl provázen účinným úsilím buržoazních politiků o převzetí státní moci, o usměrnění revoluční energie radikalizovaných mas. Vedení tzv. socialistic­ kých stran, tj. sociálních demokratů a českých socialistů, toto úsilí plně podpořilo. 28. října 1918 - v den vyhlášení samostatného československého státu - se znovu opakoval známý obraz z před­ chozích vrcholů revolučního hnutí lidových mas. Pravicoví vůdci ,,socialistických" stran se plně podřizují buržoazii a přenechávají jí hegemonii v národně osvobozeneckém hnutí. Buržoazie tak vstupovala do období formování Československé republiky se značným organizačním, politickým i ideovým náskokem před dělnickým hnutím.

Československý stát se stal skutkem. Byl vyhlášen ještě před koncem světové imperialistické války na základě impulsu, jímž bylo živelné revoluční vystoupení mas. Vojenské porážky ústředních mocností a pronikavý vliv idejí Velkého Října na lidové masy střední Evropy zničily vnitřní soudržnost habsburského soustátí a vytvořily prostor pro uplatnění mohutných odstředivých sil, jež souběžně s rozvojem kapitalistických výrobních vztahů po desetiletí podko­ pávaly životaschopnost reakční polofeudální mnohonárodnostní monarchie. Vznik Československé republiky 28. října 1918 byl zajisté výrazným pokrokem proti reakčnímu rakousko-uherskému soustátí. Dvacet let existence předmnichovského Československa ukázalo, že český a slovenský národ v něm měl příznivější podmínky ke svému kulturnímu, civilizačnímu a politickému rozvoji než ve starém Rakousku-Uhersku. Tuto skutečnost vyjádřil generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák těmito slovy: ,,Důleži­ tým výsledkem bojů za velké ideály národní a sociální svobody bylo již vytvoření samostatného společného státu Čechů a Slováků v roce 1918. Vznik Československa, jehož 60. výročí si připomene­ me na podzim, byl předělem v životě našeho lidu, výrazným pokrokem ve srovnání s reakčním polofeudálním habsburským panstvím. Po staletí cizí nadvlády a útlaku se v novém státě vytvořil

71

podstatně příznivější rámec pro rozvoj národního života a pro další rozvinutí boje za sociální a politická práva pracujícího lidu.“

Nicméně pokrok, který byl vznikem samostatného československé­ ho státu dosažen, byl omezený a historicky podmíněný. Nový stát vznikl jako stát kapitalistický a od počátku jej ovládala buržoazie. Třídní charakter státu zabraňoval uskutečnit touhu pracujících po sociálním osvobození. Bída, hlad, nezaměstnanost, sociální nejis­ tota zůstaly součástí života v buržoazním Československu a nutily pracující k boji proti sociálnímu útlaku. Trvalým problémem nového státu zůstávaly i národnostní poměry, které československá buržoazie nedokázala vyřešit. Hospodářská a sociální situace na Slovensku a Zakarpatskú byla výrazně horší než v českých zemích, oficiální teorie jednotného ,,českosloven­ ského" národa popírala svébytnost slovenského národa a umožňo­ vala české buržoazii její vykořisťovatelskou politiku na Slovensku. Vyřešeno nebylo ani postavení ostatních národností. Této skutečnosti využívala zejména německá buržoazie v českých zemích a slovenská a maďarská buržoazie na Slovensku k rozpoutávání protičeskoslovenské a protičeské nacionalistické dema­ gogie. Hluboké národnostní rozpory však nebránily buržoazii vystu­ povat jednotně proti dělnické třídě, zejména proti revolučnímu dělnickému hnutí. Třídní zájem kapitálu zde překrýval hluboké mocenské a konkurenční konflikty, jež mezi buržoazií jednotlivých národů a národností Československa existovaly. Vznik československého buržoazního státu také neznamenal defi­ nitivní zajištění národní svobody Čechů a Slováků, pevné zakotvení jejich státnosti. Oba naše národy opět brzy stály tváří v tvář expanzivnímu německému imperialismu a maďarskému naciona­ lismu. Zahraničně politická orientace na Francii a Anglii se ukázala v historické perspektivě jako osudný omyl. Tyto imperialistické státy sledovaly své zájmy a jejich antisovětismus a antikomunismus je vedl ke sblížení zejména s ohrožujícím se německým imperialis­ mem a k opuštění závazků k ČSR. Trendy, které nakonec dovedly Československo k mnichovské katastrofě, měly svůj základ již v koncepci ČSR jako buržoazního státu opírajícího se mezinárodně politicky o vítěznou Dohodu a literu versailleské mírové smlouvy. Od samotného vzniku ČSR v říjnu 1918 vyvstávala před dělnickým hnutím v Československu zásadní otázka: Má se dělnická třída s novým československým státem ztotožnit, pokládat jej za svůj stát, spolupracovat na jeho výstavbě a rozvoji, na jeho zlepšování a reformování, anebo jde o novou státní formu starého vykořisťová­ ní, a proto má dělnická třída zahájit proti novému státu nekompro­ misní boj podle vzoru ruských bolševiků? Pravicové vedení sociálně demokratické strany odpovědělo jedno­ značně: sociální demokraté zasedli za vládní stůl vedle buržoaznich politiků a přesvědčovali proletariát, aby v zájmu mladého státu nevytyčoval své třídní požadavky, protože prý jich bude stejně dosaženo prostřednictvím sociálně demokratických ministrů. Přestože objektivní podmínky byly příznivé pro svržení třídního panství buržoazie - lidové vrstvy byly po strašné válce sociálně radikalizovány a nový stát si ještě nevybudoval spolehlivou mocenskopolitickou základnu - reformističtí vůdcové odmítali cestu proletářské revoluce, jak ji předznamenal Říjen. 72

73

Existovala však diametrálně odlišná odpověď na otázku, jakou cestu má zvolit dělnické hnutí v Československu. Touto odpovědí bylo sledování příkladu Velké říjnové socialistické revoluce, ztotož­ nění se s jejími idejemi i praxí, snaha o jejich uskutečnění v československém státě. Sovětské Rusko v období poválečně revoluční vlny se stalo majákem naděje, vzorem jedněch a_ terčem nenávisti a útoků druhých. Poměr k idejím Velkého Října a k heroickému úsilí mladého proletářského státu dělil československou společnost ve vyhraněné protichůdné tábory. Dělil i československé dělnické hnutí. Vyjasňování významu proletářské revoluce v Rusku, jejích obecně platných principů, pochopení nutnosti revoluční cesty i v československých podmínkách - to byl proces, jenž byl ideovou stránkou formování revoluční strany československého proletariá­ tu - Komunistické strany Československa. Srovnání mezi postupem sociálně demokratické pravice, která heslem pozvolného postupu k socialismu přispěla ke konsolidaci buržoazního panství, a revolučním postupem bolševiků, kteří buržoazii svrhli, se stalo ústředním námětem všech diskusí v děl­ nickém hnutí. Vzrůstající část dělnické třídy se hlásila k Velké říjnové socialistické revoluci a chápala ji jako vzor pro postup dělnického hnutí v Československu. Tak vznikaly ideologické a psychologické předpoklady ve vědomí širokých vrstev dělnické třídy pro zformování nejdříye marxistické levice a později pak pro její vyzrání v masovou a internacionální Komunistickou stranu Československa. Sovětské Rusko, které se stalo po Říjnu 1917 centrem světové revoluce, neponechávalo šíření idejí proletářské revoluce živelný průběh. To by bylo v rozporu s aktivní podstatou leninismu, jenž revoluci organizuje na rozdíl od pasivity afatalistického poddávání se vývoji, které převládaly v ideologii a praxi stran II. internacionály. Proto dává Komunistická strana Sovětského svazu, a osobně V. I. Lenin, podnět k založení III. komunistické internacionály. Tato mezinárodní organizace revolučního proletariátu sehrála mimo­ řádnou roli v procesu přejímání idejí Října československým dělnickým hnutím. Již Ustavující kongres Kl, zejména na něm přijaté Leninovy teze o buržoázni demokracii a diktatuře proletariá­ tu, poskytl morální a ideovou podporu vznikající revoluční levici v Československu. Mimořádně silný a bezprostřední vliv na formo­ vání revoluční strany dělnické třídy v Československu měl i II. a III. kongres Kominterny, stejně jako celá její ostatní rozsáhlá činnost.

74

Boje Komunistické strany Československa za národní a sociální spravedlnost Vznik Komunistické strany Československa byl jedním z článků v řetězu revolučních událostí započatých Velkým Aíjnem, jedním z kroků v postupu světové proletářské revoluce. Vytvoření KSČ, k němuž na ustavujícím sjezdu v květnu a na slučovacím sjezdu v říjnu až listopadu 1921 došlo, uzavírá druhou etapu bezprostřed­ ního působení Velké říjnové revoluce na dělnickou třídu a celou společnost Československa. Ve vyspělém průmyslovém státě ve středu Evropy vznikla masová dělnická revoluční strana, která si vytyčila historický úkol: svrhnout kapitalismus, nastolit diktaturu proletariátu a zahájit výstavbu komunismu. Mladá Komunistická strana Československa byla pevně odhodlána splnit svou historickou roli: porazit buržoazii a přivést proletariát k vítězství. Nejdříve se však musela stát skutečné revoluční stranou, schopnou vést dělnickou třídu do boje proti kapitalistickému řádu, a revoluci skutečně organizovat, nikoli jen vyčkávat objektivního chodu dějin. Bylo zapotřebí zbavit se neblahého dědictví sociálně demokratické ideologie a praxe, oportunistické a revizionistické minulosti dělnického hnutí. To nebylo nijak lehké, protože nová komunistická strana ze staré sociální demokracie vyrostla, převza­ la od ní většinu členské základny i funkcionářského kádru. Tisícerými nitkami byla strana poutána k sociálně demokratické minulosti - organizačními návyky, silou setrvačnosti, pozůstatky staré ideologie. Cestou ke zpřetrhání pout minulosti a ke skutečné revoluční aktivitě opírající se o ideologii marxismu-leninismu v teorii a o leninské principy výstavby strany v praxi byla bolševizace. Jejím smyslem bylo osvojení si zkušeností nejvyspělejší součásti meziná­ rodního revolučního dělnického hnutí - strany bolševiků, strany, v jejímž čele stál největší teoretik a praktik proletářské revoluce Vladimír lljič Lenin. Tento proces ideového, politického a organizačního vyzrávání KSČ nebyl snadný a neobešel se bez vnitrostranických sporů a krizí. Bylo nutno potřít ve straně oportunistický směr, jenž vycházel z předpokladu, že stabilizace kapitalismu bude trvalá a pevná, a ukázat perspektivu sociální revoluce. Oportunisté byli poraženi ve dvou velkých střetnutích - krizích, jež strana musela v letech 1924-25 a 1928-29 překonat. Obrovskou pomoc poskytla KSČ v boji proti oportunistům mezinárodní organizace revolučního proletariátu - Komunistická internacionála. Zásadním mezníkem v procesu bolševizace byl pátý sjezd KSČ v únoru 1929. Na něm byla dovršena porážka bývalého Jílkova vedení, jež bylo odpovědno za oportunistické pokřivení linie strany a za její neúspěchy ve vedení třídních bojů v předešlém období. Rozchod s těmi, kteří straně uškodili a nebyli ochotni nebo schopni vyrovnat krok s novým, rozhodným kursem, jenž byl na sjezdu nastolen, byl nezbytným předpokladem pro ideovou semknutost a akceschopnost jejích řad. 75

Na V. sjezdu strana přijala generální linii, linii konkrétní přípravy socialistické revoluce, přijala i celou řadu strategických a taktic­ kých úkolů, jejichž plněním se strana měla, v čele proletariátu a širokých lidových vrstev, blížit k dosažení konečného cíle. Sjezd vyzdvihl úkol zintenzívnit boj na obranu prvního socialistic­ kého státu, na rozvíjení hospodářských požadavků pracujících, na vytvoření bojového svazku dělnické třídy a rolníků, zdůraznil nutnost rozvinout stranickou práci v armádě, odborech a ostatních masových organizacích. Základním předpokladem pro realizaci všech takto vytyčených úkolů bylo, že sjezd zvolil do čela strany nové vedení, schopné cílevědomé revoluční aktivity a soustavné koncepční práce opírají­ cí se o teoretické základy marxismu-leninismu. V jeho čele stál Klement Gottwald.

V. sjezd se stal významným historickým mezníkem v celých dějinách revolučního dělnického hnutí v Československu. Skončilo období, v němž se různým oportunistickým skupinám dařilo ovlivňovat nebo dokonce na čas ovládat vedení strany. Komu­ nistická strana Československa vstoupila do nového období své historie - do období ideové, politické a organizační zralosti. S novým marxistickým vedením nastoupila cestu, jež ji dovedla až do postavení našich národů. Historický význam V. sjezdu není omezen jen několika bezprostřed­ ně následujícími lety, ale vyniká zejména v souvislosti s dramatický­ mi událostmi následujícího dvacetiletí, vrcholícího únorovým vítěz­ stvím dělnické třídy a pracujícího lidu v roce 1948. Vývoj buržoázni ČSR prokazoval stále více svoji třídní podmíněnost a relativnost společenského pokroku, jejž přinesla. Úzce třídní zájmy buržoazie se dostávaly do rozporu se zájmy všech vrstev pracují­ cích. Z republiky nevymizela bída, nezaměstnanost, sociální napětí, nedořešena zůstala i národnostní otázka. Sociální rozpory vedly neustále k novým a novým třídním konfliktům, stávkám a demon­ stracím. Společensko-sociální struktura předmnichovské ČSR byla otřese­ na v základech drtivým úderem světové hospodářské krize, jež vypukla v říjnu 1929. Československé ekonomiky se zmocnila sice se zpožděním, ale s mimořádnou intenzitou. Sociální situace se stala v letech krize katastrofální. Především dělnická třída byla hospodářskou krizí těžce postižena. Snížení mezd a téměř milión nezaměstnaných - znamenaly prudké snížení životní úrovně. Všechna bída a starosti proletariátu a ostatních vrstev pracujících byly zákonitým důsledkem kapitalistického způsobu hospodářství, buržoazního řešení krize na úkor pracujících. Bylo však i jiné východisko, a to ukazovali komunisté: Chtějí-li se masy zbavit důsledků hospodářské krize, musí odstranit její příčiny. Chtějí-li masy žít, musí kapitalismus zemřít. V hospodář­ ských a politických bojích těchto let hrála KSČ mimořádnou úlohu. Velká hnutí nezaměstnaných, stávky ve všech výrobních odvětvích - to vše byly akce, v jejichž čele stáli komunisté. Vyvrcholením boje pracujících proti buržoaznímu řešení krize byla na jaře roku 1932 stávka mosteckých horníků, vedená KSČ. Tato úspěšná stávka byla jedním z největších politických zápasů československých pracují­ cích v letech krize.

76

Úspěchy v třídních bojích, a zejména mimořádný úspěch mostecké stávky, byly výsledkem tvořivého přístupu vedení KSČ k linii Komunistické internacionály a znamenaly nové zkušenosti nejen pro komunisty československé, ale pro celé mezinárodní dělnické hnutí. Českoslovenští komunisté tedy důsledně využívali zkuše­ ností Komunistické internacionály a jejích jednotlivých stran a sami také do pokladnice teoretických a praktických zkušeností meziná­ rodního revolučního proletariátu přispívali. V ohni těchto bojů a za soustavné perzekuce ze strany státního aparátu, kdy pod heslem obrany demokracie docházelo i ke střelbě do stávkujícího a demonstrujícího dělnictva, zatýkání a žalářování komunistů, vyrostla KSČ v sílu schopnou řešit nejen sociální problémy pracujících, nýbrž i ostatní základní životní problémy našich národů. Zásadní internacionalismus KSČ, její členství v organizaci meziná­ rodního proletariátu - Komunistické internacionále, její boj s pan­ stvím buržoazie a její mocenskou mašinérií, to všechno dávalo podnět antikomunistické buržoázni propagandě, aby obviňovala československé komunisty z nevlasteneckosti a protištátnosti. Ve skutečnosti to však byli právě komunisté, kteří bojovali za skutečné zájmy našich národů a kteří představovali skutečně národní a vlasteneckou sílu. Jasně to dokázali před očima všeho lidu a celého státu v období smrtelného ohrožení našich národů a jejich státnosti.

77

Zánik buržoazního státu Okupace a osvobození

Začátkem roku 1933 se v Německu prodral k moci hitlerovský fašismus, jenž svou krajní agresívností a šovinismem bezpro­ středně ohrožoval Československo a jeho národy. Tato nová situace vyžadovala, aby se všechny protifašistické síly spojily v široké antifašistické frontě. Proto KSČ vytyčila na svém VII. sjezdu zásady, které mohly vytvořit předpoklady pro skutečnou obranu republiky. Požadovala zlepšení sociálního postavení pracujících a demokratické národnostní vyrovnání, rázný zásah proti fašistickému hnutí a očistu státního aparátu, zejména armády, a spojenectví se Sovětským svazem. Linii VII. sjezdu strana v praxi skutečné realizovala. V druhé polovině třicátých let rozvinula obrovské úsilí o vytvoření jednotné fronty, jež by zahraničnímu i domácímu fašismu přehradila cestu. Rozvinula mohutnou akci ve prospěch demokrakratického Španěl­ ska, přičemž spolupracovala se širokou demokratickou veřejností. Spolu s ostatními antifašisty poskytovala účinnou pomoc emigran­ tům z nacistického Německa. Organizovala společné akce demo­ kratických a antifašistických sil proti teroru henleinovců a nede­ mokratickému postupu české pravice. Snažila se spojit demokra­ tické síly na Slovensku, a tak čelit reakčnímu nacionalismu luďáků. Přes úspěchy v řadě akcí se však nepodařilo překonat antikomunistické předsudky reformistů a buržoazních demokratů a prosadit jednotnou protifašistickou frontu v celonárodním měřítku. V roce 1938 nastal velký rozmach lidového hnutí na obranu republiky. Lidové masy zabránily pokusu fašistické reakce o vytvo­ ření reakčního bloku, který by v CSR nastolil fašistickou vládu, jež by se dohodla s Hitlerem. Májové demonstrace se staly skutečnou přehlídkou pokrokových sil a výrazem odhodlání lidu bránit republiku. To se odrazilo i v nadšeném přijetí květnové částečné mobilizace, jež byla prvním, ale i posledním krokem buržoázni vlády proti Hitlerovým choutkám. Nakonec kompromistickáčesko­ slovenská vláda ustoupila nátlaku anglické a francouzské buržo­ azie a nevyužila možností, které poskytovala spojenecká smlouva se SSSR. V těchto a dalších kritických dobách jediné Sovětský svaz stál pevně po boku demokratických sil a byl ochoten zachránit republiku i svou vlastní vojenskou silou. Lid věřil ve svou sílu, věřil v pomoc Sovětského svazu. V generální stávce 22. září vyjádřil odhodlání bránit vlast a odmítl kapitulaci. Vyhlášená mobilizace proběhla rychle. Přesto kapitulantská vláda generála Syrového tváří v tvář hanebné zradě západních spojenců a před bezprostřední hrozbou agrese fašistického Německa přijala diktát dohodnutý v Mnichově, jenž znamenal okleštění a bezbrannost republiky. Mnichovská katastrofa definitivně prokázala, že buržoázni politika nebyla schopna trvale zajistit samostatnost československého státu a jeho další rozvoj. Klement Gottwald odsoudil zradu československé buržoazie těmito hněvivými slovy: ‫״‬Máme právo a povinnost volat na soud lidu a dějin ony živly a síly,

78

které tuto hanebnou kapitulaci po dlouhou dobu záměrně připra­ vovaly, které se spikly s nepřítelem proti vlastnímu národu a repub­ lice.“ Události roku 1938 a období okupace prokázaly, že do čela státu a národa musí být povolána nová třída. A tou mohl být pouze proletariát. Jen Komunistická strana Československa-jako politic­ ký předvoj proletariátu - a její politická linie obstály v kritických okamžicích. Nebylo návratu k předmnichovským poměrům. Histo­ rická poučení z událostí roku 1938 a Mnichova ovlivnila celý další vývoj našich národních a státních dějin. Rozchod většiny národa s buržoazií, který započal Mnichovem, pokračoval během období okupace. Součástí tohoto procesu byl růst autority komunistů, a to nejen jako obhájců zájmů dělnické třídy, ale i zájmů národních.

Komunistická strana, která byla nejdůležitější bojovnicí za národní osvobození a jejíchž 25 000 členů položilo životy za národní svobodu, uplatňovala v protinacistickém odboji politiku sjednoco­ vání a spolupráce všech národních sil, které byly ochotny vstoupit do protifašistického odboje, nevyjímaje ani představitele odbojové buržoazie. Komunisté vždy principiálně prosazovali, aby nová republika byla založena na nové sociální a společenské struktuře a aby se v zahraniční politice opírala v prvé řadě o Sovětský svaz. Odmítali pouhé obnovení předmnichovské republiky a její politic­ kou a ekonomickou strukturu a zahraničně politickou koncepci, které vyústily v mnichovskou katastrofu. Hrdinský boj komunistů proti nacistickým okupantům byl zároveň bojem o nejširší vrstvy českého a slovenského lidu, o získání jejich důvěry a lásky. A ten­ to boj byl úspěšný. Gustáv Husák jej charakterizoval takto: ‫״‬V průběhu těžkého, obětiplného národně osvobozeneckého boje se náš lid stále více přesvědčoval o tom, že komunisté byli nejdůslednějšími antifašisty a vlastenci. Naše strana usilovala o sjednocení všech vlasteneckých a protifašistických sil do boje proti okupantům, za obnovení národní svobody a státní nezávislos­ ti. Současně ukazovala cestu, jak po osvobození náš stát budovat na nových, lidově demokratických základech, jako stát sociálně spravedlivý, jako stát, který na principech rovnoprávnosti vyřeší vztahy mezi Čechy a Slováky. Zahraničně politickou orientaci obnoveného státu opírala naše strana - v souladu s přáním a zkušenostmi nejširších lidových mas - o Sovětský svaz. V paměti našich lidí byl hluboce zapsán pevný postoj Sovětského svazu na obranu našeho státu v době, kdy jeho západní spojenci sjednávali s hitlerovským nacismem potupný mnichovský diktát. Tak v průbě­ hu národně osvobozeneckého zápasu vyrůstala důvěra širokých vrstev lidu k naší straně, k její vnitřní i vnější politice.“ Velký význam pro vytváření jednotné fronty odboje mělo uzavření československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci 12. prosince 1943. Tato smlouva byla velkým úspěchem československých komunistů, zabezpečovala poválečné obnovení Československa a představovala vyvrcholení mnohaletého boje strany o změnu československé zahraniční politiky, zejména o její novou orientaci na Sovětský svaz. Domácí komunistický odboj realizoval směrnici zahraničního vedení, budoval nejen široce rozvětvenou síť stranických organi-

79

žací, ale byl též iniciátorem rozvoje partyzánského hnutí a zakládá­ ní národních revolučních výborů, které sjednocovaly komunisty i ostatní antifašisty. Na Slovensku usilovala KSS o propracování koncepce celonárod­ ního odboje. Ústřední ilegální vedení KSS, které tvořili soudruzi Šmidke, Husák a Novomeský, stálo před složitým úkolem: spojit všechny odbojové proudy a zformovat nový projekt osvobozeného Slovenska. Z iniciativy tohoto vedení byl v prosinci 1943 vytvořen společný orgán hnutí odporu - Slovenská národní rada. Program, o který se opírala protifašistická národní jednota, byl obsažen v tzv. Vánoční dohodě. Slovenská národní rada se v ní zavazovala vést boj národa až do ozbrojeného vystoupení a hlásila se k obnovení společného státu Čechů a Slováků. Nová republika se měla vystříhat omylů minulosti a opírat svou zahraniční politiku o spoje­ nectví se Sovětským svazem.

KSS vykonala rozsáhlou práci při organizování partyzánských skupin a přípravě celonárodního ozbrojeného povstání. Počítala také s tím, že významnou roli v povstání sehraje i armáda tzv. Slovenského státu.

Slovenské národní povstání, jež začalo 29. srpna 1944, bylo vojensky nejvýznamnější událostí československého domácího odboje a patřilo mezi nejmohutnější vystoupení v celé evropské rezistenci. Bylo vyvrcholením protifašistického odboje slovenské­ ho lidu a počátkem národní a demokratické revoluce v Českoslo­ vensku. Zřízením SNR, revolučních národních výborů, závodních rad, lidových milicí a demokratické osvobozenecké armády položi­ lo základy lidové demokracie nejen na Slovensku, ale i v celé republice a osvobozenecké povstalecké území se tak stalo předob­ razem nového Československa. Slovenské národní povstání se stalo i počátkem nových vztahů Čechů a Slováků na zásadě principů svébytnosti obou národů a plné rovnoprávnosti. Toto řešení bylo probojováno především politikou KSČ a KSS. Komunis­ té byli vedoucí politickou silou povstání a nejrozhodnéjšími obránci povstaleckého území. Hrdinný boj slovenského lidu proti nacistické převaze by však byl nemyslitelný bez nezištné pomoci Sovětského svazu. Tato pomoc umožnila rozvinout partyzánskou národně osvobozeneckou válku ve slovenských horách a vyvrcholila v největší horské bitvě druhé světové války - v karpatsko-dukelské operaci. Tuto neplánovanou operaci zahájilo sovětské velení proto, aby neprodleně pomohlo slovenskému lidu. Sovětská armáda zde ztratila na mrtvých, raněných a nezvěstných přes 90 000 vojáků. Po jejich boku statečně bojoval i 1. československý armádní sbor pod vedením Ludvíka Svobody, který ztratil v těchto bojích šest a půl tisíce vojáků. V závěrečné etapě války se dostala na pořad dne příprava ozbrojeného povstání v českých zemích. V březnu a dubnu 1945 především komunistický odboj úspěšně rozvíjel partyzánské akce posílené výsadky ze Sovětského svazu. Partyzáni prováděli de­ strukce železničních spojů a přepadávali menší německé jednotky. Rozmach partyzánského hnutí byl provázen vzrůstem počtu ilegál­ ních národních výborů, závodních rad a ozbrojených družm, jejichž nejaktivnější složkou byli komunisté.

80

Jozef Kostka: Partyzáni

Závěrečné boje Rudé armády jsou spjaty s osvobozením Českoslo­ venska. Začátkem května vypuklo v řadě českých a moravských měst povstání českého lidu, 5. května pak v samotné Praze. Česká národní rada a ilegální ústřední vedení KSČ se ujaly jeho řízení. Komunistická strana vystoupila z ilegality jako jediná politická organizovaná síla. 6. května vyšlo legálně Rudé právo s výzvou komunistické strany k boji proti okupantům. Hrdinský boj českého lidu skončil vítězně, když 9. května 1945 Sovětská armáda zlomila odpor německých vojsk na našem území a vstoupila do Prahy. Světová válka skončila, Československo bylo svobodné.

81

Karel Pokorny: Sbratření

82

Cesta československého lidu k socialismu _______..... I I I ......... I III ■I.

‫ ״‬V celých dlouhých a na utrpení bohatých dějinách naší země patří 9. květen ke dnům nejslavnějším a nejvýznamnějším. Osvobozením začalo skutečné jaro našich národů. Bylo vstupní branou do nové epochy našich národních dějin, v níž lid, poučen historickými zkušenostmi, rozvinul národní a demokratickou revoluci a postupně vybu­ doval z osvobozeného Československa so­ cialistickou zemi. " Gustáv Husák

Sblížení národních a sociálních zájmů prostupovalo od počátku celý národně osvobozenecký zápas. KSČ vypracovala program národního a sociálního osvobození pracujícího lidu, který se stal východiskem národní a demokratické revoluce a do nejnovějších československých dějin vstoupil jako Košický vládní program. Závěrečná etapa války zastihla českou a slovenskou společnost ve stadiu ideového a politického rozchodu s dřívějším buržoazně demokratickým systémem. Hledání nové formy, odpovídající no­ vým poměrům, vedlo ke vzniku lidové demokratické republiky. Rozchod s kapitalismem byl přirozeným dovršením národního a sociálního zápasu našeho lidu minulých epoch, mnohaletého třídního boje české a slovenské dělnické třídy. Byl současně potvrzením správnosti politiky KSČ, výrazem růstu důvěry pracují­ cích v Komunistickou stranu Československa. Národní a demokratická revoluce byla součástí poválečných lidově demokratických a socialistických revolucí v zemích střední a jiho­ východní Evropy, v nichž se realizovala leninská teorie přerůstání demokratické revoluce v socialistickou. V podmínkách Českoslo­ venska řešila ve svých počátcích rozpor mezi okupanty a zrádci národa a českým a slovenským lidem a spolu s likvidací okupační moci smetla i panství finanční, průmyslové a agrární velkoburžoazie. Řešila na novém základě vztah a soužití českého a slovenského národa. Nová republika byla budována na základě plné rovnopráv­ nosti obou národů a na zásadách svébytnosti slovenského národa. Jelikož předchozí orientace Československa na západní mocnosti vedla k tragickým koncům, vyhlásil Košický vládní program v zahraniční politice ČSR důslednou orientaci na pevné spojenec­ tví a přátelství se Sovětským svazem.

83

Revoluční přeměny uskutečněné v průběhu národní a demokratic­ ké revoluce významně posunuly Československo na cestu k socia­ lismu. Správnost politiky KSČ potvrdilo úspěšné prosazení rozsáh­ lého znárodnění v říjnu 1945 i volby v květnu 1946, v nichž KSČ přesvědčivé zvítězila a stala se nejsilnější politickou stranou. Dělnická třída ve svazku s malým a středním rolnictvem zaujala vedoucí úlohu v národě a státě. Příznivé vnitřní a vnější podmínky umožňovaly, aby se KSČ orientovala na pokojný vývoj revoluce a aby v dalším období vytyčila i požadavek získání většiny národa pro svou politiku. Nástup reakčních sil v mezinárodní politice v roce 1947 se odrazil i v Československu. Buržoazie byla stále více odhalována jako nepřítel národních a demokratických požadavků. Její exponenti v politických stranách se pokoušeli zastavit další rozmach revolu­ ce, ale KSČ za podpory většiny pracujících naopak usilovala o udržení a další prohloubení revoluční cesty. Střetnutí těchto dvou sil bylo vlastním obsahem února 1948. Hlavním a rozhodujícím výsledkem Února bylo, že moc plně přešla do rukou dělnické třídy, která ji uskutečňovala ve svazku s drobným a středním rolnictvem a pracující inteligencí. Tak byly zabezpečeny dosavadní vymoženosti lidově demokratického zřízení a vytvořeny základní politické předpoklady pro budování socialismu. Česko­ slovensko se vnitropoliticky i zahraničně politicky upevnilo. Komunistická strana Československa jako revoluční předvoj vítěz­ né dělnické třídy a uznávaná vedoucí síla společnosti převzala plnou odpovědnost za osudy národů Československa a vybudování socialismu v naší zemi. Historický úkol přeměnit v realitu velký ideál socialismu, za který po léta bojovala a který získal důvěru a podporu lidu, kladl na její Činnost nové nároky a požadavky. Síla a vyspělost KSČ se projevila v tom, že strana prokázala schopnost vypracovat generální linii výstavby socialismu, jež představovala tvůrčí aplikaci obecně platných zákonitostí socialis­ tické revoluce na konkrétní historické podmínky Československa. Navzdory mimořádně obtížné mezinárodní situaci a ostrému třídnímu boji se jí podařilo rozvinout mohutnou socialistickou výstavbu, položit pevné základy socialistického zřízení a všestran­ ným rozvojem internacionální spolupráce se Sovětským svazem a zeměmi socialistického společenství upevňovat mezinárodní pozice Československa a aktivně přispívat k růstu sil socialismu a míru ve světě.

Výsledky, jichž bylo od února 1948 dosaženo v socialistické výstavbě, dokazují, že náš pracující lid, vedený Komunistickou stranou Československa, úspěšně zvládl složitý úkol revoluční přestavby společnosti. Obětavou prací dělníků, rolníků, a pracující inteligence vzniklo dílo, které patří k nejslavnějším v dějinách našich národů. V třídních zápasech za socialistickou orientaci Československa vznikl nový typ státu, představující moc pracujících v čele s dělnic­ kou třídou. Jeho síla a hluboký demokratismus spočívají v politic­ kém svazku pracujících měst a venkova. Vybudováním socialistic­ kého státu získala dělnická třída ve svazku s družstevním rolnic­ tvem a pracující inteligencí rozhodující nástroj pro výstavbu socialistické ekonomiky, vytváření nových společenských vztahů 84

Adolf Zábranský: Únor 1948

85

a socialistickou výchovu lidí i pro obranu vymožeností revoluce proti vnějším a vnitřním nepřátelům.

Rozhodujícím článkem výstavby základů socialismu se stalo znárodnění průmyslu, stavebnictví, peněžnictví, obchodu a združ­ stevňování zemědělské malovýroby. Bylo odstraněno vykořisťová­ ní člověka člověkem. Vznikl socialistický systém ekonomických vztahů, založený na společenském vlastnictví výrobních prostřed­ ků. Charakterizuje ho soudružská spolupráce a vzájemná pomoc lidí a uplatňuje se v něm princip odměňování podle výsledků práce. Společenské vlastnictví výrobních prostředků, socialistické princi­ py hospodaření a naše účast na spolupráci členských zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci otevřely prostor pro dynamický, u nás dříve nevídaný rozvoj výrobních sil. Po celém území naší republiky byla vybudována nová průmyslová centra a moderní velkozávody. I dříve bylo Československo průmyslovým státem, ale teprve za socialismu zmohutněla a všestranně se rozvinula materi­ álně technická základna naší země. Pozoruhodných výsledků dosáhlo naše socialistické zemědělství. Proti předválečnému stavu se zdvojnásobily průměrné hektarové výnosy obilovin a produktivita práce v zemědělství vzrostla 4,4krát. Rozvoj zemědělské výroby byl výrazný zejména od počátku sedm­ desátých let. Plné kryl přírůstek spotřeby základních potravin z vlastní výroby. Usnesení XIV. a XV. sjezdu KSČ mohla proto vytyčit náročný, ale reálný úkol postupně dosáhnout soběstačnosti v pro­ dukci zrnin a dále zvýšit naši celkovou soběstačnost ve výrobě potravin.

Socialistická společnost dala pracujícím v historii našich národů dosud nebývalou existenční jistotu, spojenou s výrazným vzestu­ pem životní úrovně širokých vrstev obyvatelstva. Růst národního důchodu umožnil napravit staré křivdy kapitalismu a trvale zvyšovat osobní a společenskou spotřebu pracujících. Rozsah společenské spotřeby připadající na jednoho obyvatele v roce 1975 činil 6 150 Kčs. Pracovní doba byla u nás zkrácena na 42,5 hodiny při pětidenním pracovním týdnu. Byly postaveny stovky nemocnic, lázeňských, rekreačních a kulturních zařízení. Počtem 372 obyvatel na jednoho lékaře bylo Československo v roce 1975 na třetím místě na světě. Lékařské ošetření včetně léků je poskytováno všem občanům bezplatné. Pro stáří je důchodové zabezpečen každý pracující. Věková hranice pro odchod do důchodu patří k nejnižším na světě - u mužů 60 let, u žen 54-57 let. Od roku 1945 bylo postaveno 2,1 miliónu nových bytů, v nichž bydlela v roce 1975 téměř polovina všech domácností.

Socialistická společnost se snaží maximálně uspokojovat materiál­ ní potřeby lidí. Nevidí však smysl lidského života v hromadění hmotných statků. Jejich účelem je usnadňovat lidem život. Jsou nutným předpokladem socialistického způsobu života, jehož ob­ sah je mnohem širší a bohatší. Patří k němu tvořivá a obětavá práce, soudružské vztahy, odpovědnost vůči kolektivu a společnosti, vzdělanost a kulturní vyspělost, socialismu vlastní ideové a mravní hodnoty. Socialistický člověk nejen od společnosti přijímá, ale uvědomuje si i svou morální povinnost vůči celé společnosti. Tím roste sám a zároveň obohacuje druhé. V tom spočívá reálný humanismus socialistické společnosti. 86

Demokratizace kultury a školství otevřela nejširším vrstvám lidu přístup ke vzdělání a k nejlepším a nejpokrokovějším hodnotám naší i světové literatury. Péči o veškeré pokrokové kulturní dědictví minulosti i podpoře tvorby nových kulturních hodnot a budování podmínek pro rozvoj vzdělanosti, vědy a kultury je věnováno tolik prostředků, jako nikdy v minulosti. Veškeré vzdělání je u nás bezplatné a také většina učebnic a školních pomůcek je poskytová­ na zdarma. Bylo vybudováno mnoho nových škol, včetně moder­ ních vysokoškolských areálů v Praze, Bratislavě, Nitře, Košicích a ve Zvolenu. Síť 36 vysokých škol je rozmístěna v 17 městech republiky. Vytvořením Československé akademie věd v roce 1952 a Slovenské akademie véd v roce 1953 vznikla základna pro vybudování rozvinuté sítě vědeckých ústavů a pracovišť. Badatel­ ský a aplikovaný výzkum dosáhl v řadě oborů vynikající úrovně. Kulturnímu životu v Československu slouží 128 divadel a hudeb­ ních profesionálních souborů, 41 galérií, 267 muzeí, 11 121 lido­ vých knihoven a více než 6 000 osvětových domů, klubů a dalších kulturních zařízení. Potřeba vzdělání a účasti v kulturním dění se stala organickou součástí života všech vrstev lidu. Růst socialistic­ ké uvědomélosti a úspěchy naší socialistické vědy a kultury patří k těm základním hodnotám, které přesvědčivě dokazují historickou avantgardní úlohu socialismu v současném světovém vývoji.

Celkový socialistický rozvoj naší společnosti provázelo vyrovnává­ ní ekonomických rozdílů mezi českými zeměmi a Slovenskem. Slovensko je dnes průmyslovou zemí. Jestliže průmyslová produk­ ce na jeho území představovala v roce 1937 jen 7,8 %, pak v roce 1973 překročila již 25 % celkové průmyslové produkce ČSSR. Slovensko dnes vyrábí více průmyslových výrobků než celé buržo­ ázni Československo. Hrubá zemědělská výroba na Slovensku činila v roce 1974 v porovnání s rokem 1936 téměř dvojnásobek a podílela se na celostátní produkci 32 % proti necelým 24 % před válkou. 87

K nejvýznamnéjším výsledkům socialistické výstavby v naši zemi patří vyřešení národnostní otázky, především vztahů mezi Čechy a Slováky. Socialistická společnost našla v uplatnění leninského principu federace optimální formu státoprávního uspořádání vzta­ hů mezi našimi národy. Vytváří nové, široké možnosti pro jejich rozvoj jako národů socialistických a pro upevňování jejich jednoty ve společné vlasti. Federatívni uspořádání státu se osvědčilo, vytvořilo optimální podmínky pro další všestranný rozvoj národů a národností. Vede k prohloubení vzájemného poznání a porozu­ mění, k posilování vědomí československé státnosti, český a slo­ venský národ a všechny národnosti žijící na našem území v rovno­ právnosti a v souladu třídních a národních zájmů se podílejí na právech a povinnostech, na tvorbě a užití hodnot, na rozvoji všech oblastí, na upevňování naší socialistické společnosti. Československý lid si vybudoval a stále zdokonaluje systém socialistické demokracie. Tento systém představuje v dosavadní historii našich národů nejvyšší typ demokracie. Je demokracií pro pracující, nástrojem uspokojování jejich zájmů a potřeb. Nedekla­ ruje pouze práva a svobody lidí, ale vytváří podmínky pro jejich naplnění, využívání a ochranu. Rozvětvená soustava politických stran a společenských organizací sdružených v Národní frontě pod vedením komunistické strany, volených národních výborů a zastu­ pitelských sborů tvoří demokratickou základnu, která umožňuje širokým vrstvám pracujících účastnit se veřejných záležitostí, rozhodování o politických, ekonomických a kulturních otázkách společenského života. Léta budování socialismu v Československu vešla tak do našich národních dějin jako období největších revolučních změn a heroic­ kého úsilí našeho lidu, nebývalého vzestupu hospodářství a kultury naší země a rozvoje nového života společnosti. Československá socialistická republika našla své pevné místo ve světě, vzrostla její mezinárodní prestiž a autorita. Politika spojenec­ tví, spolupráce a vzájemné pomoci se Sovětským svazem a ostatní­ mi státy světového socialistického společenství zabezpečuje naši státní a národní svrchovanost, chrání naše národy bezpečně před hrozbami imperialismu, garantuje naši svobodnou budoucnost. Toto spojenectví i vzájemná podpora a solidarita mezinárodní dělnické třídy se rozvinuly v bohatou strukturu plodných interna­ cionálních vztahů a tvoří pevný základ úspěšné socialistické výstavby. ‫״‬Prošli jsme vítěznou třicetiletou cestu," řekl soudruh Gustáv Husák na slavnostním zasedání ústředního výboru KSČ v květnu 1975. ‫״‬Vyřešili jsme základní životní otázky našeho lidu a dokázali tak přednosti našeho socialistického zřízení. Vytvořili jsme dílo, které má a bude mít v dějinách naší země, v dějinách našich národů vždy významné místo. Toto dílo, dílo našeho pracovitého lidu, je zdrojem našeho optimismu a důvěry v budoucnost. Je zdrojem naší jistoty, že pod vedením Komunistické strany Československa, v těsném spojenectví a v bratrské spolupráci se Sovětským svazem a dalšími socialistickými zeměmi dosáhneme nových úspěchů při výstavbě vyspělé socialistické společnosti, na cestě ke světlé komunistické budoucnosti."

88

PRŮVODCE PO VÝSTAVĚ

89

Celkový pohled do expozice v románském podzemí Starého paláce

90

I Výstava, umístěná v historické budově Starého paláce na Pražském hradě, je rozčleněna tak, aby velké úseky expozice byly situovány v prostorách! které jim odpovídají dobou vzniku. Spojením exponátů s dějišti význam­ ných událostí jednotlivých epoch našich dějin získává výstava na jedineč­ nosti.

Nejstarší úsek našich dějin, zahrnující období od příchodu slovanských předků na naše území až do vymření Přemyslovců, je instalován v román­ ském podzemí Starého paláce. Unikátní architektonický a historický ráz této části objektu je nepochybně zvýrazněn úvodním exponátem, jímž je část nejstaršího valového opevnění Pražského hradu z 9. století. Síně románského paláce pak sledují slovanskou vzdělanost, tradice státnosti a hospodářský a kulturní rozmach slovanských předků našich národů. Síň Soběslavova paláce je věnována prvním státním útvarům na našem území, především Velké Moravě. Nejvýznamnější nálezy učiněné na jižní Moravě a na Slovensku dokládají vyspělost tohoto území již v rané době našich dějin. Vedle skvostné kolekce zlatnictví, která ukazuje postupný vývoj výtvarné kultury od přejímání byzantských vzorů k svébytné tvorbě vyrůstající již plně z domácí podstaty potřeb společnosti, jsou tu shromážděny! doklady materiální kultury, řemesel, zbroje apod.

Prosté předměty denní potřeby sice postrádají lesk a drobnopisné vypracování detailu, jež obdivujeme u velkomoravského šperku, vypovídají však o způsobu každodenního života našich předků neméně přesvědčivě. Zemědělské nářadí, ostruhy, třmeny, meče a hroty kopí naznačují jak rozvrstvení tehdejší společnosti, tak souhrn činností nezbytných pro obživu a obranu. Pozornost vzbuzuje technická památka-přenosná dílna kováře, který se svým nářadím putoval ode dvorce ke dvorci či doprovázel moravská vojska na častých taženích k obraně hranic rozsáhlé Velkomo­ ravské říše. K významnému činu v kulturním vývoji Velké Moravy dochází v roce 863, kdy kníže Rastislav povolal na Moravu bratry Metoděje a Konstantina, kteří tu pak působili nejen jako misionáři, ale zároveň vytvořili písmo pro slovanský jazyk. Tímto činem se Velká Morava zapsala trvale do dějin slovanských národů a celé evropské kultury. Nejstarší písemné památky Slovanů na našem území představují Hlaholské zlomky, chované v Archívu Pražského hradu, a velkolepý soubor staroslověnských textů, tzv. Uspěnský sborník, zapůjčený na výstavu ze Sovětského svazu.

Druhá polovina 9. století - období rozmachu i zániku Velké Moravy - je zároveň počátkem rozvoje kmenového knížectví Čechů ve středočeské oblasti. Po zániku Velké Moravy se zde vytváří jádro nového raně feudál­ ního státu Přemyslovců. Bohaté nálezy posledních let, učiněné na pohřebišti v zahradách za Jízdárnou Pražského hradu, dokládají vyspělou kulturu nejstarší Prahy. Zlatnické výrobky mají široké rozpětí; jsou mezi nimi přímé importy z Moravy, napodobeniny velkomoravských vzorů i základ nové kulturní tradice.

K nejcennějším exponátům výstavy patří samotný prostor Starého paláce. Zde stával původní knížecí dvorec, přestavovaný v následujících staletích na honosné sídlo královské a císařské. Expozice připomíná nejstarší podobu Pražského hradu v rekonstruovaném modelu. Středem síně

91

probíhá řada sloupů charakterizujících románský stavební sloh, který v tomto období na našem území zdomácňuje. Zvláštní pozornost je věnována románské Praze, která byla tehdy významným evropským centrem. Na sedmdesát dochovaných městských domů z románského období svědčí o její výstavnosti a bohatství. Významnými památkami je dokumentováno také Slovensko, kde se zejména v uměleckém řemesle projevuje po generace trvající vliv a konti­ nuita tradic Velké Moravy. Závěr sálu je věnován Kosmově kronice, vystavené v opise Budyšínském, v němž je i nejstarší, byť ideální kresba Pražského hradu. V této kronice jsou zapsány i nejstarší právní normy, shrnuté do dekret knížete Břetislava I. (1034-1055). Zároveň s nimi jezde vystaven i další významný dokumentStatuta knížete Konráda Oty, ježsi na panovníkovi vynutila česká šlechta na sněmu v Sadské roku 1189. Panovník jimi uznává dědičnost některých lén. Prostor pod románskou palácovou kaplí je věnován českým přemyslov­ ským králům. Od 11. století usilovali Přemyslovci o získání a udržení královského titulu, který představoval osobní prestiž i mezinárodní autoritu.

Jako první získal královský titul roku 1085 Vratislav II. Tohoto panovníka připomíná skvostný iluminovaný evangeliář Vyšehradský. Druhým Pře­ myslovcem, který se ozdobil královskou korunou, byl Vladislav II. Jeho osobnost je na výstavě spojena s překrásným bronzovým podstavcem svícnu zvaného milánský nebo jeruzalémský. Král Vladislav ho údajně přivezl z Milána v roce 1158 jako součást válečné kořisti, když se zúčastnil vojenského tažení Fridricha Barbarossy do Lombardie.

Souvislou řadu českých králů zahajuje na výstavě Přemysl Otakaři. Jezde představen významným nálezem: lebkou a prstenem odkrytými počátkem roku při výzkumu přemyslovských náhrobků v katedrále sv. Víta. Vsoused­ ství tohoto nálezu je vystavena Zlatá bula sicilská římského krále Fridricha II., nejznámější z listin, jimiž si Přemysl Otakar I. zajistil mezinárodní uznání vlastního i dědičného českého královského titulu. Prestiž českého panovníka a bohatství českých zemí zesílily zejména za vlády jeho vnuka Přemysla Otakara II., jehož 700. výročí smrti v bitvě na Moravském poli (26. srpna 1278) právě vzpomínáme. Ústřední památkou na tohoto významného českého krále je fragment jeho lebky se stopou po smrtelné ráně a pohřební insignie - koruna, žezlo a jablko, jimiž Přemysla vybavil při slavnostním přenesenijeho pozůstatků a jejich pohřbení v Praze jeho syn Václav II. roku 1296. Pohřební insignie Přemysla Otakara II. do­ kládají zároveň nejstarší podobu českých korunovačních klenotů, jakou měly ve 13. století. Samo žezlo je pak svým stářím evropským unikátem. Po konzervačním ošetření jsou insignie vystaveny poprvé, stejně jako o deset let mladší insignie Rudolfa /., umístěné v dalším oddíle výstavy věnovaném době Karla IV. Osobnost Václava II., jehož lebka je zde rovněž vystavena, charakterizuje zvětšená iluminace krále obklopeného pěvci minnesangu, české groše a opis Václavova královského horního práva. Závěr této části výstavy je ve velké síni románského paláce, kde jsou soustředěny doklady o rozvoji společnosti, postavení šlechty, měst a venkovského lidu v tomto období.

92

E o> 9■ o S “o>2 víTrt CO

« 2

E OJ v> > c O -re JÍ2 ‫־‬5 ra E

P ůdorys ro m án sk éh o podzem í S taréh o paláce

05 co >® JD co O CO co

93

Poklad stříbrných předmětů, Zemianský Vrbovok, 7. století

94

Velkomoravské šperky-gomf Mikulčice, Staré Město u Uf

Soubor velkomoravských šperků, Pražský hrad, konec 9. století

98

99

Pohled do expozice v prostoru pod románskou kaplí

100

101

Plastika Ivů, Kouřim, 13. století

102

103

Lebka Přemysla Otakara II. (rekonstrukce E. Vlček)

104

SPLENĎIDA. FLORjě

Iluminace z tzv. vyšehradského kodexu, 11. století

105

Tzv. milánský svícen, kovolijecká práce, 12. století

106

107

Pohřební insignie Přemysla Otakara II., konec 13. století

108

109

Pohled do expozice s plastikami ze Staroměstské mostecké věže

110

II. Gotické přízemí Starého paláce je věnováno době Karla IV. Expozice je opět situována v autentických prostorách, které zčástijiž stály a zčásti byly vybudovány za Karlova života. Vstupní síň, tzv. Staré zemské desky, zachycuje historii pohnutého období 1306-1310po vyvraždění Přemyslov­ ců a nástupu nové významné dynastie Lucemburků. Začíná rokem 1306, kdy byl zavražděn poslední Přemyslovec Václav III. Poprvé vystavené insionie krále Rudolfa I. Habsburského připomínají jeho krátkou vládu v Cechách (1306-1307). Nástup lucemburské dynastie dokládá soubor listin z počátku panování Jana Lucemburského.

Na tyto dokumenty navazuje vynikající soubor staršího českého gotického umění, poprvé shromážděný v takové šíři. Svědčí o kulturní vyspělosti našich zemí ještě před vzepjetím vrcholné gotiky doby Karlovy. Jádro souboru tvoří polychromová dřevěná plastika s expresívním krucifixem z Jihlavy a knižní malba s výtvory skriptoria starobrněnského kláštera a s proslulým Pasionálem kněžny Kunhuty, dcery Přemysla Otakara II., abatyše Svatojiřského kláštera na Pražském hradě. Následující prostory připomínají návrat sedmnáctiletého Karla do Čech. Od roku 1333 usiluje mladý markrabě moravský o restituci královských statků a obnovu ústřední moci v českém státě. Dokládá to zejména úsilí obnovit tradiční panovnické sídlo - Pražský hrad. Vedle sugestivní rekonstrukce hradu z doby Karlovy v modelu je tu vystaven i kovářsky provedený model vrcholového zakončení velké věže katedrály sv. Víta, patrně podle projektu Petra Parléře. Další místnost gotického Karlova paláce je věnována rozvoji architektury, monumentálního malířství a plastiky. Názorně je dokumentován bouřlivý rozmach Prahy po založení Nového Města roku 1348, budování a výzdoba hradu Karlštejna a vznik vyspělé gotické architektury po českém a morav­ ském venkově. V palácových arkádách nalezneme nejvýznamnější dokumenty spojené s rozvojem vzdělanosti v karlovských Čechách, mj. druhý originál zakláda­ cí listiny Karlovy univerzity. První originál, vydaný pro rektora pražského vysokého učení, byl zavlečen nacisty na jaře 1945, druhý, vydaný pro Arnošta z Pardubic jako kancléře univerzity, se dochoval v Archívu Pražského hradu. Tento dokumentje přesvědčivým dokladem, že univerzi­ tu založil Karel IV. z moci českého krále pro České království. Zároveň s ním je vystaven typář pečeti univerzity a další významná listina - tzv. Eisenašský diplom, jímž Karel jako římský král udílí příslušníkům pražského vysokého učení všechny výsady a privilegia, jichž užívají členové ostatních univerzit.

Ukázky vědecké literatury 14. a počátku 15. století dokládají, že se pod vlivem univerzity rozmáhá obecná vzdělanost v domácím jazyce, nevázaná na církevní normy a sloužící praktickému životu. K nejvzácnějším dokumentům našich národních dějin patří notářský instrument, tj. ověřený opis Kutnohorského dekretu, kterým byl vybaven mistr Jan Hus na cestu ke kostnickému koncilu. Spolu s filozofickými spisy Tomáše ze Štítného dokládá postup předhusitského českého učeného i lidového kacířství a přípravu husitské ideologie.

Expozice je doplněna dobovými ukázkami iluminací, deskové malby a polychrómované plastiky druhé poloviny 14. století.

Výběr nejvzácnéjších hodnot malířství, plastiky a uměleckého řemesla doby Karlovy je shromážděn ve třech, nyní propojených síních Karlova

112

paláce. Ústředním exponátem mezi vzácnými díly jsou korunovační klenoty. Nejvzácnější skvost - koruna - oficiální státní symbol zemí České koruny byla zhotovena na základě starší koruny přemyslovské roku 1346 na příkaz Karla IV. Osobnosti Karla IV., jeho fyzickému zjevu i kulturnímu a politickému vlivu, je věnován samostatný prostor v jedné z palácových arkád. Zjišťujem?, že to byl nejen mimořádně vzdělaný jedinec, ale i osobnost fyzicky zdatná, rytíř, bojovník a neúnavný cestovatel. Karlově státnické činnosti v působnosti českého krále a římského císaře je věnována místnost zvaná Stará registratura nebo také Korunovační kuchyně. Zde jsou shromážděny doklady k vytvoření instituce zemí České koruny, neprosazený návrh Karlova psaného zákoníku - tzv. Majestas Carolina, ukázky právních knih městských i dokumentace života pracují­ cích vrstev feudální společnosti - venkovského lidu a městské chudiny.

Na prostor Staré registratury navazuje ušlechtilá architektura pozdního 14. století - Sloupová síň, v níž jsou shromážděny exponáty k vývoji Slovenska ve 14. a 15. století. Dokládají rušné období po vymření Arpádovcú a epizodické vládě Václava III. a feudální rozbroje a konsolidaci Uher za vlády Anjouovců. Pozoruhodný soubor výtvarných děl slovenské vrcholné pozdní gotiky svědčí o svébytné kultuře této země v pozdním středověku. Česky psané listiny, obsahující stále více slovakismů, růst sebevědomí slovenského zemanstva a měšťanů jsou důsledkem sepětí obou národů, vlivu revoluční­ ho husitského hnutí a rozvoje všeobecného školství, v němž bylo dosaženo mimořádné úrovně. Závěr oddílu věnovaného době Karla IV. tvoří prostor České komory, kde jsou vystaveny mezinárodní smlouvy předvádějící evropskou šíři Karlovy diplomacie, směřující k upevnění a stabilizaci vztahů středověkých Čech a ostatních evropských mocností té doby.

113

114 4 místnost Staré registratury 5 Sloupová síň 6 místnost České komory

P ů d o ry s gotického p řízem í S ta ré h o paláce

״‬i

i

Železný kovaný sanktuář, dílo huti Petra Parléře, druhá polovina 14. století

115

České korunovační klenoty

116

117

Lebka Karla IV., zemřel 29. listopadu 1378

118

^yrnniqs■ ·—4 írtiřiutf

ttvnitWíWTttit ntHttwprôc tnw :mnílís trtnttw in‫־‬Kitttnintrfďi 4ľMd.aMm attttiiditt . itiin-fuiiniintô· ■■ ytimtittttieiittusftt feficu non mtitíiuttt « Jttmntntoíntintittt 7 tatnnnm ttnnnivnt

w

qwtttiňt

trwvtittiiittutnH imgtiommutitttf ’jninoňjnnntMnonft■ trmtiimi fttfnirtr jniitlntrfninrastthiG voiiitihpíii fttipu IcíotttnMSlUptitntt· « nwmts-vrqtnw I · iUinimtlfte íJtrfR trtniittttgnntntŕ ♦n nniíTiidl· nrúit‫״‬tisftitsii|f ihif) ‫״‬nftftouttrfurttant ||06ni«ntur. í Vtoe

.v'

■

‫׳‬

:

Misál Jana ze Středy, iluminovaný rukopis, po roce 1364

119

·' wn wj«·»· < TuWum jfnwrJvflSifniíJi♦!

»rnnH nit

>aí»tv

·i iMwG» pvttfMx m aiwiut* 1 lířtm» Gi‫־‬S«icitr i‫־‬r ütouuji&utovyKrt K^mYnervyiiTRi mui< nuŕ'Íf ooniitK l/uvifiíi JniuoUGiív^ôíŕurtVi^ín ·Jui f CT ^uÄd'Üiiita J pttW#dii'so')v

Zakládací listina Univerzity Karlovy, 7. duben 1348, Praha

Pohled do expozice v síni Starých zemských desk, umění po roce 1300

121

Mistr Theodorik, Sv. Augustin nebo sv. Ambrož, desková malba, před rokem 1365

Madona z Bečova, kolem roku 1370

122

123

Listina krále Zikmunda z roku 1436, udělení městského znaku Bratislavě

124

125

Pohled do expozice s plastikou rytíře, Wroclaw, kolem roku 1380

126

Ukázky gotického zlatnictví na Slovensku, druhá polovina 15. století

127

128

Pohled do instalace výstavy v síních Karlova paláce

Česká královská koruna, zlato a drahokamy, 1346, upraveno po 1374

Pouzdro na českou korunu, řezaná a barvená kůže, 1347

Korunovační jablko, zlato a drahokamy, kolem 1605

Onyxová číše ze svatovítského pokladu, benátská práce, montováno v Praze, 1350

Relikviář ze svatovítského pokladu, zlacené stříbro a drahokamy, kolem 1350

Mistr Theodorik, Sv. Kateřina, desková malba, před 1365

Votívni obraz Jana Očka z Vlašimě s podobiznou Karla IV., před 1371

Reliéf z oltáře v Hlohovci, konec 15. století

129

130

131

III. IV. Nejmonumentálnější prostor Starého paláce - Vladislavský sál je věnován novějšímu období našich dějin, sahajícímu od husitského revolučního hnutí po dnešek. Mezi těmito póly se rozvíjí líčení národních i třídních zápasů českého a slovenského lidu v období pozdního feudalismu a kapitalismu až k vítěznému završení československé socialistické revoluce.

Jsou zde vystaveny základní spisy Husovy, doklady k jeho hrdinnému zápasu s kostnickým koncilem a věrolomností císaře Zikmunda i mohutná odezva Čech na Husovo odsouzení.

Literární památky doprovázejí ukázky husitských zbraní a řada dokladů o životnosti a produktivitě husitské tradice v našich dějinách. Z knižní malby vyniká Jenský kodex s dobovým vyobrazením Jana Žižky v čele vojska a iluminace v Litoměřickém kancionálu zobrazující Husovo upálení. Husitské obdob! dokreslují díla malířů a sochařů 19. a 20. století, inspirovaná osobnostmi a událostmi husitského hnutí. Obšírně je dokumentován rovněž vliv husitství na Slovensku a jeho vyústění do bratřického hnutí.

Po epoše husitství je pozornost soustředěna na panování ,,husitského krále“ Jiřího z Poděbrad, který rovněž inspiroval řadu umělců 19. století k vytvoření významných děl. Svým návrhem na mírové uspořádání vztahů mezi evropskými panovníky předběhl tento kališnický král vývoj meziná­ rodních vztahů na kontinentě o celá staletí.

Rozmach moci stavů a jejich historická omezenost jsou námětem dalšího oddílu výstavy. Po období slabých jagellonských panovníků nastává historický zápas mezi českými utrakvistickými stavy a katolickou habsbur­ skou dynastií, s jejími centralistickými a absolutistickými tendencemi. Epochu českého povstání symbolizuje Majestát Rudolfa II. na nábožen­ skou svobodu (a tím i stavovská práva) z roku 1609, rozstřižený Ferdinan­ dem II. na důkaz vítězství nad českým povstáním.

Analogicky je ukázán vývoj slovenského národa v Uhrách. Roku 1526 se Češi i Slováci dostali pod vládu jedné dynastie a paralelně sdíleli osudy habsburské říše ve střední Evropě. Další úsek výstavy dokládá postavení nevolníků. Útlak národnostní a náboženský pociťoval nejtíže venkovský lid, jemuž navíc narůstalo břímě feudálního vykořisťování. Jsou tu shromážděny doklady k osobním i masovým revoltám, dokumenty k protifeudálním povstáním, např. doklady ze soudního procesu s Jurajem Jánošíkem, robotní patenty utužující útlak českých sedláků i příklady odporu venkovského lidu, jako kronika rychtáře Vaváka z Milčics památ­ ným ,,selským otčenášem“, protestními verši proti feudálnímu útlaku. Hnutí národního obrození je doloženo díly Dobrovského a Kollára a doklady o prvních spolcích. Hnutí po uchování jazyka dokládají lexikální díla Josefa Jungmanna a Antona Bernoláka.

Nejstarší edice klasiků naší literatury mají charakter ryze vzájemný, aťje to Škroupova opera Dráteník, Slovenské pohádky Boženy Němcové či další. Ve čtyřicátých letech 19. století však dochází k diferenciaci. Oba národy bojují za odlišných podmínek. Ľudovít Štúr kodifikuje slovenský spisovný jazyk a zápas Čechů a Slováků se stále diferencuje podle toho, jak se mění poměry v Uhrách a Rakousích ve druhé polovině 19. století.

132

Na barikádách v červenci 1848 vstoupil do historie našich zemíproletariát. Od této chvíle sleduje výstava linii novověkého zápasu za sociální spravedlnost a přeměnu společnosti. Ukazuje názorně počátky dělnického hnutí, založení sociálně demokratické strany v českých zemích a na Slovensku a rozvoj uvědomění mas až ke vzniku marxistické levice.

Nepomíjí ani úsilí po dosažení národnostní rovnoprávnosti vedené buržo­ azií. Připomíná české tábory lidu, slovenské Memorandum, a zároveň ve výběru vrcholných děl výtvarných, hudebních a literárních zrození lidové, realistické tradice české a slovenské kultury, která se stala trvalým základem pro rozvoj avantgardního umění první poloviny 20. století a pro tvorbu základů socialistické kultury naší přítomnosti.

Pohled do expozice ve Vladislavském sále

133

Jednotící ideovou linii výstavy Doba Karla IV. v dějinách národů ČSSR představuje sledování vývoje československé státnosti. Z tohoto hlediska je pochopitelné, že závěr výstavy věnovaný období od roku 1918, tedy od vzniku československého státu a od roku 1945 až do současnosti, kdy československá státnost má jednoznačně socialistickou náplň, zaujímá v celku výstavy klíčovou roli. Naše výstava se snaží specifickými výstavními prostředky, tzn. v názorné zkratce, ukázat jak obrovský význam vzniku samostatného státu Čechů a Slováků, tak i tu skutečnost, že vznikl jako stát buržoázni a že nemohl ani vyřešit sociální otázku, ani trvale zajistit státní existenci a národní svobodu Čechů a Slováků. Ukazujeme na některých špičkových exponátech nesporný civilizační a kulturní přínos, který vznik ČSR znamenal. Údobí první republiky vyjadřují sochařská díla O. Gutfreunda, která jsou umělec­ ky přesvědčivou oslavou dělnické práce a života prostých lidí (Rodina, Průmysl), stejně jako obrazy L. Fully a plastika K. Pokorného (Země), obraz V. Špály zastupuje výrazný rozvoj moderní krajinomalby.

Zároveň je však ukázáno, že Československo bylo od svého počátku státem poznamenaným prudkými sociálními protiklady a nespravedlností. V absolutní zkratce to dokládá např. srovnání přepychové briliantové brože, která zdobila ženu jednoho známého českého buržoazního politika ( a zároveň továrníka) s ,,žebračenkou“, jež měla zachránit před smrtí hladem nezaměstnaného. O tom, jak angažovaně se české a slovenské umění podílelo na společen­ ských zápasech doby, vedených Komunistickou stranou Československa, přesvědčuje oddíl, který výstava věnuje bojům dělnické třídy za sociální spravedlnost. V plastikách K. Pokorného se obráží cesta od těžkého až tragického údělu dělníků a horníků (model pomníku zasypaným havířům) k přesvědčené zralosti a třídnímu sebevědomí (Ostrava). Rozvoj moderní­ ho slovenského umění, v duchu pokrokových idejí a v sepětí $ životem lidu, výmluvně dokládají plastika V. Ihriského a obrazy M. Benky a M. A. Bazovského. Výstava ukazuje, že to byl vznik Komunistické strany Československa, jako Strany internacionalistické a zároveň hluboce vlastenecké, jenž otvíral našemu lidu a našim národům perspektivu skutečně lidového, socialistic­ kého československého státu, který by neznal vykořisťování a jehož bezpečnost by byla zaručena spojením s nejpokrokovějším proudem vý­ voje soudobého lidstva, jehož předvojem od svého vzniku byla do dneška je první socialistický stát na světě, Sovětský svaz. Dějinný optimismus a revoluční patos československých komunistů dokládají pak historické prapory stranických organizací a Maškův působivý plakát.

Skutečnost, že to byli komunisté, kteří důsledně a nezlomné do posledního okamžiku bojovali za nezávislost republiky a prosazovali boj proti nacistickým agresorům, dokládá unikátní záznam o intervenci poslance Klementa Gottwalda u prezidenta dr. E. Beneše z 30. září 1938. Selhání buržoazie jako vedoucí národní a státní síly je v dokumentech a jiných exponátech konfrontováno s čelnou rolí komunistů v boji na obranu republiky a se skutečností, že Sovětský svaz stál po boku ohroženého Československa připraven mu poskytnout plnou pomoc. Odpovědí na krach buržoazního státu a na události mnichovské zrady jsou rovněž obrazy J. Čapka (z cyklu Oheň) a E. Filly, stejně jako reliéf J. Laudy a J. Baucha Přepadení Československa.

K zajímavým dokumentům tohoto úseku naší výstavy, jenž ukazuje temná léta okupace a hrdinský odboj našeho lidu vedeného KSČ, patří např. válečný deník 1. čs. praporu v SSSR. Osobnost J. Fučíka, ztělesňující nesmlouvavý odboj proti hitlerovské okupaci, vyvstává z autentického rukopisu jeho Reportáže psané na oprátce i z jeho portrétu od M. Švabinského. Doba okupace a druhé světové války je vyjádřena v obrazu

134

C. Majerníka, světodějnou úlohu Sovětské armády dokládají plastika B. Bendy (Stalingrad) a kresba A. Pelce (Na Berlín). Události Slovenského národního povstání jsou monumentalizovány v sochařských dílech J. Kostky, R. Pribiše, J. Malejovského.

Symbióza jinak těžko dostupných dokumentů doby s cenným souborem uměleckých děl,umístěná v prostorách Vladislavského sálu,vytváří působi­ vou apoteózu bojů a práce našeho lidu o spravedlivější společenský řád a lepší životní podmínky.

Platí to zejména o závěrečných blocích výstavy, věnovaných období, kdy svou zásadovou a vpravdě lidovou politikou získala pod svůj prapor většinu národa Komunistická strana Československa. Mimořádně zajíma­ vý soubor vzácných dokumentů podtrhuje soustředěnou péči komunistů o upevnění a demokratické rozvinutí československé státnosti stejně výrazně, jako neúnavné úsilí o to, aby společná vlast Čechů a Slováků Československá socialistická republika byla skutečným domovem pro všechny, aby v zájmu nejširších lidových vrstev vyřešila ožehavé sociální, národnostní i kulturní problémy. Bohaté výsledky činnosti KSČ nelze pochopitelně v několika málo vitrínách všestranně zachytit. Nicméně výstava soustředila výbor jedineč­ ných dokumentů. Můžeme si zde prohlédnout mandát Bohumíra Šmerala na ustavujícím sjezdu KSČ, potvrzení o tom, že Klement Gottwlad je členem vedení Komunistické internacionály, záznam první parlamentní řeči Klementa Gottwalda, unikátní dokumenty o československé účasti na protifašistickém boji, mezi nimiž dominuje originál úmluvy sovětské vlády s čs. vládou v Londýně z července roku 1941 o společném boji proti fašismu, kterým se vytváří právní precedent pro budování čs. vojenských jednotek v SSSR. Nechybí ani zajímavá dokumentace k osvobození naší vlasti Sovětskou armádou a k formování základů nové lidové moci, mj. telegram J. V. Stalina Klementu Gottwaldovi o mimořádné hospodářské pomoci SSSR Československu v roce 1947. Vzrušenou atmosféru únoro­ vých dnů si návštěvník připomíná originálem projevu Klementa Gottwal­ da, několika ukázkami z tisíců rezolucí, které vyjádřily bojovou frontu pracujících na podporu požadavků KSČ a revolučních odborů, a dal­ šími dokumenty. K velice cenným exponátům patří rovněž originál pro­ jevu Kl. Gottwalda na IX. sjezdu KSČ a G. Husáka na XV. sjezdu KSČ. Expozici úspěchů socialismu doplňuje soubor cenných listin, jež zdůrazňují státní a kulturně politickou kontinuitu socialistického státu s pokrokovým odkazem minulosti.

Z kolekce státních dokumentů prvořadého významu je třeba připomenout originály ústavního slibu prezidenta republiky s. G. Husáka, závěrečný dokument Helsinské konference s podpisy nejvyšších činitelů, originál Ústavy 9. května a smlouvy o přátelství a spolupráci SSSR a Českosloven­ ska z prosince 1943 a z května 1970. Z významných kulturních památek to jsou rukopisy básní V. Nezvala, L. Novomeského, J. Kainara, F. Hrubína a partitury Dobiášovy, Suchoňovy. Výrazně je též dokumentováno působení vědecké fronty. Každý si jistě se zájmem prohlédne československé přístroje pro výzkum vesmíru v rámci programu Interkosmos, originál diplomu Nobelovy ceny udělené J. Heyrovskému, slavnostní insignie Karlovy univerzity a nejvyšší československá státní vyznamenání spolu s řadou dalších zajímavých exponátů. Osvobození Československa Sovětskou armádou znamená také počátek nové epochy v rozvoji celé naší kultury. V rámci výstavy to přesvědčivě dokládají vybraná díla, vyjadřující ideový pathos socialistického umění. Nezapomenutelné dny května 1945 jsou připomenuty monumentální plastikou Partyzána od V. Makovského, plakátem Pozdrav Rudé armádě od K. Šourka, dvěma reliéfy z dveří Národního památníku na Žižkově od J. Malejovského, v nichž na květen 1945 navazuje Únor 1948. Pathos vítězství lidu je monumentalizován v kartónu A. Zábranského a v obrazu

135

J. Brože vyjadřujícím dynamický nástup k budování socialismu. Ž řady významných děl socialistického uměni je tu připomenuto několik malíř­ ských, sochařských a grafických prací J. Gruse, B. Dvorského, F. Jiroudka, O. Dubaye, V. Nowaka, J. Kostky, J. Wielguse. Jsou tu shromážděna též vybraná díla užitého umění, především skla a keramiky (O. Eckert aj.j. Čelná stěna soustřeďuje monumentální díla: Sbratření od K. Pokorného, jež je trvalým vyjádřením československo-sovětského přátelství, portréty V. I. Lenina od J. Laudy a Kl. Gottwalda od V‫׳‬. Makovského, dále díla L. Fully (Socialistické zemědělství), C. Boudy (gobelín Praha), K. Součka (Květen 1945).

Výstavu opouštíme po tzv. jezdeckých schodech, kde cyklus barevných diapozitivů v náznakovém výběru připomíná úspěchy budovánísocialismu v základních oblastech života naší vlasti.

Rudolf Pribiš, studie k bronzovým dveřím Slavína v Bratislavě, 1957

136

137

P ů d o ry s V ladislavského sálu

Konfederace stavů zemí České koruny z roku 1619

1

138

Husitští bojovníci, kachel z 15. století

139

140

141

142

Matyáš Bernard Braun, Marnotratný syn, kolem roku 1720

F. Μ. Brokof, Maří Magdaléna, 1719-20

143

Jan Kupecký, Vlastní podobizna s manželkou, 1707

144

Josef Václav Myslbek, Hudba, 1907-12

145

Významné rukopisy a tisky z doby národního obrození

148

Peter Bohúň, Ján Francisi jako dobrovolnický kapitán, 1849-50

Jozef B. Klemens, Ľudovít Štúr, kolem roku 1846

149

Josef Mánes, Orloj, 1865-66

150

151

Martin Benka, Do Povážské doliny Jan štursa, Selský rebel, 1913

152

Expozice oddílu bojů dělnické třídy pod vedením KSČ

154

Josef Malejovský, Slovenské národní povstání, bronzový reliéf, 1959

155

Expozice oddílu rozvoje národního hospodářství a kultury socialistického Československa

156

157

Celkový pohled na závěr výstavy

158

159

DOBA KARLA IV. V DĚJINÁCH NÁRODŮ ČSSR Autoři textu: Burian Jiří, Kočí Josef, Krempa Ivan, Tykva Bedřich

Redakce: Burian Jiří Autoři fotografií: ČTK, čihák Radomír, Fyman Vladimír, Koček Bedřich, Kořínek Marek, Neubert Jan, Neubert Karel, Paul Alexandr, Paul Prokop, Salmonová Jana, Vyhlídová Jana

Výběr černobílých fotografií: Tykva Bedřich

Sestavení barevné přílohy: Nosková Věra K výstavě vydalo nakladatelství Panorama v Praze v roce 1978 jako svou 3726, publikaci 168 stran včetně barevné přílohy Vytiskla tiskárna Naše vojsko, Praha 6-Liboc, Vlastina ulice 710 AA 17,49 VA 18,37 505-21-827 Náklad 80 000 výtisků 11-118-78 02/86 Cena brož, výtisku 15,- Kčs

Vyobrazení na obálce

1. a 2. strana: Pražský hrad z ptačí perspektivy Socha Karta IV. ze Staroměstské mostecké věže

3. a 4. strana: Starý palác na Pražském hradě, místo konání výstavy Bratislavský Slavín