Vidĕli jsme Pána: rozjímání na základĕ Duchovních cvičení svatého Ignáce z Loyoly : čtvrtý týden 8071924520, 9788071924524 [PDF]

Zitiervorschau

JÓZEF AUGUSTYN Viděli jsme Pána

první týden KDE JSI, ADAME? druhý týden DEJ MI NAPÍT třetí týden V JEHO RANÁCH čtvrtý týden VIDĚLI JSME PÁNA syntéza ŽASLI NAD JEHO UČENÍM

© Wydawnictwo M, Kraków © Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydři 2001 Translation © Jindra Hubková

Biblické citáty jsou převzaty z ekumenického překladu Písma s laskavým svolením České biblické společnosti v Praze

ISBN 80-7192-452-0

„Zhas světlo očí mých, přec hledět na Tebe budu, uzavři uši mé, přec hlas Tvůj uslyším bez nohou naleznu cestu svou k Tobě, ze rtů mých zamčených ticho Tvé pronikne křik. Utni si paže mé, přec se Tě podržím, srdcem svým dostihnu jak střelou hbitou, uzamkni srdce mé, myslí Tě dobudu, sežehni na popel mozek, v krvi mé kolovat budeš." Rainer Maria Rilke

„Modlitby jdou a opět se vracejí neoslyšena však žádná. Všechny dojdou sluchu to proto, že každá se navrací. Všechny se vracejí, protože všechny jsou z lásky. Ten kdo se namáhal pro Lásku, dál bude konat vše s láskou. To pramen pravého štěstí je a žádné jiné tu nenajdeš. V něm všechna rozkoš přátelství. V něm spokojenost a naplnění. V něm také všechen pokoj. Kdo z nás však pro lásku pracoval jako Ty když se Ti zlíbilo pro tuto práci vtělit se v člověčí bytí? Ty, kterýs prožil smutek až k smrti, však přes ni dál navždy milující? Ty, kterýs neměl kam svatou hlavu složit, Králi celého světa. Zrazen přírodou, opuštěn samotným Bohem, a přece nepřemožen Bůh. Ty vítěz lásky? Svatý, svatý! tak zpívá země i nebe. Svatý, svatý! ve stvoření, v němž pouze jednota bytí má sama v sobě! Svatý v chorálu andělských kůrů. I tam, kde anděl strážce přijímá volání lidského srdce: „svatý", i tam, kde naříká bolest v modlitbu nezměněná, i tam, kde zbývá už pouhý smutek přichází ke slovu svatost ticha. I tam je svatý a všude." Cyprian K. Norwid

ÚVOD DO EVANGELIJNÍCH KONTEMPLACÍ

KAPITOLA I. VYJDI A POSTAV SE NA HOŘE PŘED HOSPODINEM Achab oznámil Jezábele vše, co udělal Elijáš, že pobil všechny Baalovy proroky mečem. Jezábel poslala k Elijášovi posla se slovy: ,Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi!" Když to Elijáš zjistil, vstal a odešel, aby si zachránil život. Přišel do Beer-šeby v Judsku a tam zanechal svého mládence. Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové." Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň a jez!" Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl. Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!" Vstal, pojedl, napil se a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. Tam sešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: „Co tu chceš, Elijáši?" Odpověděl: protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili." Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem ". A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?" Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen já sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili." (1

Král 19,1-14)

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46).

Obraz k rozjímání: Představme si proroka Elijáše u vchodu do jeskyně na Boží hoře Chorebu. Naslouchejme také hlasu promlouvajícímu k Božímu muži: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu." Prosba za plody rozjímání: Prosme za odvahu vyjít vstříc Pánu, o milost horlivě hledat jeho slávu a o touhu se po dobu exercicií hluboce vnitřně ztišit.

1. ELIÁŠOVA ÚNAVA Po vykonání přísného soudu nad pohanskými proroky musí Elijáš prchat před pomstou královny Jezábel, vyznavačky Baalova kultu (srv. 1 Král 19, 1-9). Vyčerpán dlouhým útěkem stěžuje si Bohu a prosí ho o smrt. Velký prorok Elijáš se za svou slabost nestydí, ani se nebojí upřímněji před Hospodinem vyznat. Doufá totiž, že mu bude Bůh zdrojem posily, záchrany a útěchy. Na počátku čtvrtého týdne ignaciánských exercicií se pokusme nalézt v prorokově nářku sami sebe. V pohledu na svůj život a na jeho dosavadní průběh si připomeňme okamžiky znechucení, smutku, pocitu nesmyslnosti, zklamání či zoufalství. Vybavme si své malé nebo větší úniky před potížemi, utrpením nebo nejrůznějšími životními povinnostmi, ale na prvém místě si uvědomme své úniky před náročnou láskou Boha a svých bližních. Možná i nás přepadla touha umřít. Možná jsme si také říkali: „Už mám všeho po krk, bylo by snazší nebýt." Bůh neponechává člověka napospas zmatku, zklamání, zahořklosti a smutku: na jeho nářek odpovídá vždycky i tehdy, jestliže se na něho dotyčný bezprostředně neobrátí. Tak Bůh vyslyšel Elijášův nářek. A přestože proroka nezprostil jeho náročného poslání, posilnil ho na další cestu. Dvakrát poslal svého anděla, aby ho občerstvil. V síle tohoto pokrmu pak putuje prorok dalších čtyřicet dní a nocí až k Boží hoře

Chorebu. Stejně tak Otec nevyslyšel modlitbu svého Syna v Getsemane a kalich hořkosti od něho neodňal, zato mu také poslal anděla, aby ho posiloval v dalším zápasu. Ježíš zvítězil tím, že se podřídil Otcově vůli: s bolestným voláním a slzami přinesl oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel (Žid

5,7).

V tomto rozjímání prosme z celého srdce o odvahu otevřít se před Bohem a vyslovit před ním upřímně to, čím v daném okamžiku žijeme, zvláště pak ty nejbolestnější prožitky a životní zkušenosti. Dále prosme o velkou víru, že Bůh vždy vyslyší naše prosby, přestože často jiným způsobem, než bychom čekali. Pán řeší naše problémy, ne však jako pozemšťané, nýbrž podle své božské logiky a moudrosti. Modleme se, abychom dokázali přijímat božská řešení lidských záležitostí jako ta, která jsou pro nás nejlepší právě proto, že je zvolil Pán.

2. CO TU CHCEŠ, ELIJÁŠI? Po čtyřiceti dnech a nocích došel Elijáš konečně na Boží horu Choreb. Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: „Co tu chceš, Elijáši?" Jako by se Hospodin ptal: „O co ti, Elijáši, skutečně jde? Co je cílem tvého zápasu a úsilí? Jaký smysl má tvůj útěk? Pro koho opravdu žiješ, pro koho se namáháš, pro koho trpíš?" Podobnou otázku si položme také ve své následující modlitbě: Co tu dělám? Tato otázka má dvojí význam. Za prvé: Co dělám na těchto Duchovních cvičeních"} O co mi při nich skutečně půjde? Jaká přání a očekávání mě přivedla k těmto dnům ztišení, soustředění a modlitby? Za druhé: O co mi jde v celém mém životě? Jaký smysl má moje námaha, úsilí, práce a utrpení? Pro koho ve skutečnosti žiji? Kdo je nejdůležitější skutečnou láskou mého života? Čemu věnuji nejvíce pozornosti, času a energie?

Otázka, jíž se Bůh obrací na proroka, by se mohla zdát zbytečná. Vždyť přece pro něho prorok potíral falešné proroky, horlil pro čistotu kultu, dráždil mstivou Jezábel: Velice jsem horlil pro Hospodina zástupů odpovídá Elijáš. Nač se tedy ještě ptát, když je odpověď tak jasná a jednoznačná?! Co tu chceš, Elijáši? Vnímáme-li tuto otázku pouze povrchně, může nás napadnout prostá a jednoznačná odpověď: „Chci sloužit Pánu Bohu a chci sloužit lidem." Ale mohu si opravdu přivlastnit Elijášovu odpověď? Opravdu velice horlím pro Hospodina zástupů? Čas exercicií má být hlubokým ponořením do sebe, abychom mohli sobě i Bohu poskytnout pravdivou a iluzí zbavenou odpověď: „Co tu chceš?" Zaujímá Bůh, jeho vůle a sláva skutečně centrální místo v mém životě? Dokážu se zapřít, abych ho byl schopen hledat? Pokusme se odpovědět na uvedené otázky co nejupřímněji, otevřeně a s důvěrou. Prosme Boha o světlo milosti, které dá našemu hledání charakter touhy popravdě, neboť pouze ta osvobozuje. To, co někdy subjektivně pokládáme za samozřejmé, takové ve skutečnosti vůbec nemusí být. Mohou se nám samozřejmými pouze zdát. Jasné rozlišení naší vnitřní situace nelze opírat výlučně o subjektivní přesvědčení: mělo by se zakládat především na naší důvěře v Boha a na tom, že mu odevzdáme celý svůj život.

Podobně jako Elijáš se také my sami často namáháme, zápasíme s nepřízní osudu, s vlastní křehkostí a slabostí, jsme unaveni povinnostmi, prací a službou bližním. Přicházejí okamžiky, kdy se cítíme zkrušeni utrpením. Ptejme se však, nakolik je naše angažovanost, úsilí a služba lidem i Bohu smíšena se strachem o sebe a o svou budoucnost. Těžké, a přímo mezní situace našeho života nám odhalují, nakolik jsme soustředěni sami na sebe, nikoli na Boha a jeho chválu. Utrpení, drobná ponížení, únava a pochybnosti ze strany druhých to všecko prozrazuje, jak hluboko jsme zabředli do menšího či většího strachu o sebe, a v této situaci nám dokonce i docela drobné nepříjemnosti ukazují, nakolik se stále ještě vnitřně bouříme; jak neochotně přijímáme

zkušenosti, které boří naše plány a záměry. Velice trpíme, nesplní-li se všechno, co jsme si vysnili a naplánovali. Právě ve zmíněných okamžicích utrpení, ponížení a pochybností dostáváme díky Boží milosti šanci si uvědomit, že naše plány, záměry a touhy nejsou totožné s Božími. Trpíme-li tím proto, že se naše ideály, projekty nebo přání nenaplňují, ptejme se sami sebe, jakým způsobem se v nás zrodily a odkud se berou. Pátrejme po jejich zdroji a po tom, zda se Bohu skutečně líbí to, co se líbí mně. Jsou mé touhy shodné s Božími? Čemu mě chce Pán naučit prostřednictvím neúspěchů, ponížení, utrpení? Poddáme-li se vzpouře, znechucení a strachu, nedokážeme vnímat Boha jako Lásku ani nebudeme s to sloužit lidem. V exerciciích nás Ježíš vybízí: Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsnaje brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá (Mt

7,13-14).

3. JESKYNĚ MÉHO ŽIVOTA V okamžiku, kdy Elijáš jednoznačně vymezil své místo ve vztahu k Hospodinu vyznáním: Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, obdržel pokyn: Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem. Jde o další pozvání, jímž se Bůh dnes obrací ke každému z nás: „Vystup z jeskyně a postav se na hoře. Vykroč z jeskyně své únavy a strachu, ze sluje sebestřednosti, zbytečných starostí, lítosti a pohoršování, smutku a znechucení; vyjdi ze všeho, co tě tíží a poutá k vlastnímu já."

Protože jeskyně je uzavřeným místem, zdá se bezpečná. Člověk v ní není vystaven nepřízni počasí, větru, dešti či bouři; převládá stálé, většinou vlahé klima. Jeskyně je však temná. Neexistuje v ní život, protože k němu chybí světlo. Nepřítomnost světla znamená nepřítomnost života. Jakmile však temnotu pronikne jediný jeho paprsek (například

elektrické osvětlení), okamžitě se to v jeho dosahu zazelená a probudí se život. V exerciciích, které právě zahajujeme, nás Pán zve na horu, do otevřeného prostoru plného světla a života. Při výstupu na její vrchol se sice vystavujeme riziku mocného větru, chladu, lijáku a bouře, ale nahoře nás očekává on sám. Pouze na hoře se můžeme postavit před jeho tvář.

Během těchto exercicií si pak položme další důležité otázky: Co představuje jeskyni mého života? Co je skutečnou překážkou osobního setkání s Bohem? Co připravuje můj život o jasnost a co mě zdržuje od výstupu na horu a postoje pravdy a upřímnosti k Pánu? Podívejme se nyní na konkrétní jeskyni, kterou v našem životě představuje strach o sebe. Ten je pro mnoho současných lidí skutečnou temnou slují a propastí. Pokud jej nerozlišíme a dále se mu podvědomě podvolujeme, brzy ochromí bezmála veškeré naše bytí. Paralyzuje správný vztah k životu, k bližním i k Bohu. Vede k sebestřednosti a k pocitu ohrožení, takže nám zabraňuje navázat hluboký vztah přátelství, lásky a důvěry. Strach je temnou jeskyní a pokud se do něj člověk uzavírá, vnímá všechno kolem sebe jen jeho optikou. Sebemenší paprsek světla a sebemenší vánek pociťuje jako ohrožení. Proto metá kamením hněvu a agrese po každém, kdo se k jeho úkrytu přiblíží. Život ve strachu izoluje a vylučuje ze společenství. Bázlivý člověk považuje za zdroj ohrožení kohokoli dokonce i Boha a jeho slovo může vnímat optikou strachu. V jeskyni jsme otroky sebe samých, svých přehnaných obav o sebe, svého falešného očekávání a přání. Setrvávat v uzavřenosti jeskyně však znamená postupně umírat. Jedině na hoře před Boží tváří lze být svobodný a dokonale živý. Cílem exercicií je podle svatého Ignáce to, aby se člověk zbavil všech neuspořádaných náklonností a po jejich odstranění aby hledal a našel Boží vůli (DC 1). Ke hledání a nalézání Boha a jeho vůle, k poznávání, milování a následování Ježíše je třeba nejprve uspořádat své city. K přebývání v Boží

přítomnosti na hoře je třeba nejprve opustit jeskyni. Během tohoto rozjímání se ptejme sami sebe: Toužím skutečně opustit sluj svých neuspořádaných citů, sebestřednosti, sobectví a nepřiměřených starostí o sebe? Mám dostatečně velká duchovní přání osvobodit se od všeho, co mě spoutává a zotročuje? Pokud v sobě tuto touhu doposud necítím, mohu se modlit o „touhu toužit". Poznávání Ježíše nepřinese nic, pokud mu nebude předcházet touha zvládnout své neuspořádané touhy, potřeby, výhrady, strach a zranění. Vroucně prosme Pána, aby nám dal prožít své vnitřní pozvání: Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.

4. HLAS TICHÝ, JEMNÝ Než zazněl hlas tichý, jemný, přestál Elijáš vichřici, zemětřesení a oheň. Tyto dramatické zkušenosti byly přípravou na setkání s Pánem v hlasu tichém, jemném. Také během Duchovních cvičení předchází jemnému, útěšnému, sladkému a pokojnému poznání Boha často mohutná vichřice a zemětřesení, které boří naše lidské plány, záměry a touhy. Tichý, jemný hlas Boží přítomnosti a lásky předcházívá očišťující oheň. Nemůžeme se přece setkat s Bohem, podléháme-li své žádostivosti. Dvěma pánům Bohu a hříchu nelze sloužit. Prosme tedy vroucně o sílu otevřít se v důvěře tomu, co pro nás Bůh v těchto exerciciích připravil, a modleme se o schopnost rezignovat na výlučnou lidskou moudrost, protože ta se snaží všechno posuzovat, hodnotit a definovat.

Hlas tichý a jemný nás také zve k vnějšímu mlčení a k vnitřnímu ztišení. „Naše služba Bohu a církvi nespočívá v pouhé činnosti. Může též přijmout podobu přebývání v tichu, naslouchání a očekávání" (Thomas Merton). Prosme, aby se vnější mlčení během těchto exercicií stalo pozváním ke skutečnému vnitřnímu ztišení i zvláštní příležitostí, jak se do hloubi otevřít Bohu. Pouze a jedině v tichu lze skutečně dosáhnout

opravdové jednoty s Bohem a přijmout svůj život. Prosme, aby nám bylo vnější mlčení během těchto exercicií výzvou ke skutečnému vnitřnímu ztišení a mimořádnou příležitostí otevřít se Bohu. Pouze v tichu lze dosáhnout skutečné jednoty s Bohem a přijetí svého života. Když Elijáš vyšel z jeskyně, setkal se s Pánem. Bůh se na něho obrátil s toutéž otázkou podruhé: Co tu chceš, Elijáši ? Prorok by mohl říci: „Vždyť už ses mě nato před chvílí ptal." Je to skutečně tatáž otázka, ovšem nyní zaznívá v naprosto odlišné existenciální situaci. Otázka na smysl lidského života by se k nám měla bez ustání navracet: Jaký je smysl mých současných zkušeností? Co se mě dnes Pán snaží naučit? Bůh mě neustále tvoří, každý jím darovaný den je pro mne novým počátkem. Na závěr poděkujme Bohu v první řadě za jeho mimořádné pozvání postavit se na hoře před jeho tvář. Prosme dále o dar vnitřního ztišení a soustředění, abychom byli s to zaslechnout tichý, jemný hlas Božího přecházení a pokoje. Nakonec prosme o postoj štědrosti a velkorysosti v modlitbě. Na ní bude totiž do značné míry záviset její ovoce. Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet (2 Kor 9,6). Pravidelná modlitba během exercicií, vnitřní soustředěnost, upřímnost a otevřenost v rozhovorech s duchovním vůdcem zde všude můžeme uplatňovat svou štědrost a velkodušnost ve vztahu k Bohu. Modleme se i za to, abychom byli ve svém úsilí a štědrosti velmi spontánní, vnitřně svobodní a radostní. Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh (2 Kor 9,7).

KAPITOLA II. KÉŽ BYCH POZNAL SEBE, KÉŽ BYCH POZNAL TEBE Opět začal učit u moře. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď na moři; posadil se v ní a celý zástup byl na břehu. Učil je mnohému v podobenstvích. „Slyšte! Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, a přiletěli ptáci a sezobali je. Jiné padlo na skalnatou půdu, kde nemělo dost země, a hned vzešlo, protože nebylo hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože nemělo kořen, uschlo. Jiné zase padlo do trní; trní vzrostlo, udusilo je, a zrno nevydalo úrodu. A jiná zrna padla do dobré země a vzcházela, rostla, dávala úrodu a přinášela užitek třicetinásobný i šedesátinásobný i stonásobný. " A řekl: „Kdo má uši k slyšení, slyš"

(Mk 4,1-9).

Přípravná modlitba:

Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti

(DC 46).

Obraz k rozjímání: Představme si galilejská obdělaná pole, na nichž rozsévač rozhazuje zrno; jedno zrnko dopadá na cestu, jiné na kamenitý terén, další mezi bodláčí a plevel. Zvláštní pozornost věnujme zrníčkům zapadajícím do úrodné hlíny.

Prosba za plody rozjímání: Prosme o srdce štědře a obětavě otevřené Božímu slovu, protože dá našemu životu větší plodnost. Modleme se také za milost poznat do hloubky všechna místa ve svém nitru, která Bohu a jeho slovu vzdorují.

1. MOC BOŽÍHO SLOVA V podobenství o rozsévači poukazuje Ježíš na úzkou souvislost mezi účinností Božího slova a úrodností půdy srdce, do které slovo zapadá. Zjevení moci Božího slova závisí na úrodnosti půdy lidského srdce. Pokud taje jako úhor, zarostlá plevelem, kamenitá, udupaná a nepřipravená k setbě, zrno slova nemůže přinést úrodu. Moc růstu, která se v něm ukrývá, se obrátí vniveč. Pouze úrodná a k setbě slova připravená prsť lidského srdce může zjevit jeho dynamiku a sílu schopnou proměnit celý lidský život. Na počátku čtvrtého týdne ignaciánských cvičení se ptejme sami sebe, s jakým postojem srdce do nich vstupujeme. Jaká jsou naše přání v souvislosti s exerciciemi? Jak otevřené a disponované je naše srdce? Toužíme skutečně naslouchat štědře, usilovně a vytrvale slovu, abychom dokázali přizpůsobit svůj život jeho požadavkům?

2. POZNAT BOHA A SEBE Poznání Boha a jeho slova musí v našem životě odpovídat poznání sebe znalost půdy svého srdce. Všichni velcí mistři vnitřního života zdůrazňují, že k plnému poznání Boha je nezbytné poznat sám sebe. Svatý Augustin píše ve svých Vyznáních: „Jak ukvapeně posuzují lidé život druhých a jak liknavě přistupují k nápravě toho svého! Proč se chtějí ode mne dovědět, jaký jsem, netouží-li slyšet od Tebe, jací jsou oni sami? Dovídají-li se to ode mne, jak mohou vědět, že říkám pravdu? Vždyť „kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch?" (1 Kor 2,11). Ale kdyby slyšeli od Tebe něco sobě, nemohli by tvrdit: Pán nás klame. Cožpak dovědět se o sobě od Tebe není totéž, co poznat sebe? A jestliže

pak někdo poznává sám sebe, může snad tvrdit, aniž by lhal: To není pravda? Svatý Bernard z Clairvaux zdůrazňoval při úvahách o stupních pokory nutnost pravdivě poznat sám sebe, protože to je první stupeň cesty k pravdě. Poznat pravdu o Bohu znamená především poznat pravdu o sobě, protože duchovní život bez dostatečného sebepoznání by snadno mohl být poznamenán vlastními iluzemi. Kdo nezná sám sebe ani to, co se děje v jeho nitru, snadno si splete působení své neuspořádané a zraněné emocionality s působením Božího Ducha. U člověka toužícího žít duchovním životem může zneužít nedostatečné znalosti vlastního nitra zlý duch, a ten jeho přání a jednání zmate. Svatý Pavel píše Korinťanům: A není divu, vždyť sám satan se převléká za anděla světla (2 Koř 11,14).

V návaznosti na slova apoštola národů prohlašuje svatý Ignác, že satan převlečený za anděla „světla začíná u zbožné duše po jejím a skončí po svém; přináší totiž dobré a svaté myšlenky, jak to odpovídá této spravedlivé a svaté duši; a potom se ponenáhlu snaží o to, aby skončil u sebe tak, že zatáhne duši do svých skrytých klamů a zpustlých záměrů" (DC 332). Před uvedenou taktikou zlého nás může uchránit jedině hluboký vhled do nitra a pravdivé hodnocení motivů našeho jednání a to si osvojíme v prodlouženém modlitebním přebývání s Božím slovem. Při poznávání sebe samého, o kterém tu hovoříme, však nejde o pouhou pronikavou analýzu pocitů, nýbrž o snahu „poznat sám sebe jako toho, koho poznal Bůh" (Thomas Merton). Blaise Pascal poznamenává, že snaha poznat sám sebe bez Boha vyvolává v člověku zoufalství, a naopak poznání Boha bez poznání sebe samého vede k bezmezné pýše. Obojí poznání sebe i Boha kráčejí při vnitřním poznávání vždy ruku v ruce. Svatá Faustyna Kowalská popisuje ve svém Deníku určitou mystickou zkušenost: „Spolu s milostí vstoupilo do mé duše celé moře světla v poznání Boha i sebe". Cílem exercicií je tedy rozjímat Boží slovo tak, aby nás vedlo ke stále dokonalejší jednotě s Bohem, což nám zpětně umožní navázat hlubší jednotu s naším vnitřním já.

Svatý Ignác z Loyoly vybízí ve Cvičeních četnými pomocnými pokyny týkajícími se rozlišování duchů, abychom pozorně pozorovali všechno, co se v duši odehrává: Jaké motivace a nálady určují naše jednání? Z jakého zdroje plynou? Jaké plody zanechávají v našem životě? Jak ovlivňují naše vztahy s bližními? Podle otce Ignáce by mělo být plodem vnitřního života takové sebepoznání, které by nám dovolilo rozlišovat „rozličná hnutí, která vznikají v duši; dobrá, aby se přijímala, a špatná, aby se odmítala" (DC 313).

Poděkujme Bohu za duchovní touhy, které už v nás jsou v daném okamžiku přítomny a za jejichž pomoci a díky nimž lze zahájit svou zkušenost mnohadenní meditace na základě Božího slova. Dále se modleme se o schopnost oprostit se od nepokoje, který se v nás bude probouzet, abychom dokázali důvěřovat Bohu a dali se vést jeho Duchem.

3. POZORNĚ SE NA SEBE PODÍVAT „Nevědět, kým jsem, být slepý ke své nepředstavitelné velikosti i stejně nepředstavitelné nepatrnosti, prozrazuje temnotu vládnoucí v lidském srdci" (T. Matura). Abychom mohli vést hluboký duchovní život, potřebujeme nutně poznat sami sebe a nejen to: sebepoznání je předpokladem dobré služby druhým. Thomas Merton prohlašuje, že „ten, kdo chce udělat něco pro lidi a pro svět, nemá co dát, pokud si předtím hlouběji neuvědomí sám sebe, nezíská-li větší svobodu, integritu a schopnost milovat. Buď nedokáže druhým nic předat, nebo je jen otráví svou obsesí, agresí a sobeckou ctižádostivostí, nakazí je sebeklamem ohledně cílů a prostředků." Toto závažné varování amerického mnicha poukazuje na potřebu skutečně se otevřít Boží přítomnosti a jeho působení, abychom mohli dosáhnout pravdivého a hlubokého poznání svého nitra.

V

tomto

rozjímání

se

vraťme

ke

konkrétním

vnitřním

zkušenostem: ke svým citům, vnuknutím, přáním a náladám, abychom si dokázali všimnout, jak velice často nerozumíme sami sobě ani tomu, co se v nás děje. Nechápeme, proč nás přepadá smutek, stísněnost, lítost, znechucení životem nebo depresivní stavy. Nerozumíme ani svým impulsům a emocím; nevíme, odkud se berou a kam nás vedou. Naše reakce nás často nemile zaskakují, ať jde o nevlídnost, jedovatost nebo výbuchy hněvu proti bližním. V jiných situacích nás opět udivuje přehnaný postoj podřízenosti a nepřirozená „úslužnost" ve vztahu k některým konkrétním osobám. Také naše smyslová přání nás mohou zaskočit nebo nám nahnat strach. Často nerozumíme tomu, co se odehrává ve světě našich emocí, tím méně chápeme, co se děje v hlubině naší duše. Nejednou nás překvapuje a mate enormní proměnlivost našich přání a nálad stejně jako nestálost rozhodnutí a „silných" předsevzetí a my se jen bezradně ptáme sami sebe: Jak opět uvést do života řád? Jak překonat přehnanou sebestřednost, návaly netrpělivosti, lítostivost a po léta pěstovanou uraženost? Jak důvěřovat Bohu v situacích ohrožení a strachu o sebe? „Když jsem se pozorněji zahleděl na svou situaci," poznamenává si J. M. Nouwen ve svém zápisníku z kláštera trapistů, „zjistil jsem, že jsem uvízl v síti zvláštních paradoxů. Stěžoval jsem si sice na přemíru požadavků, ale znepokojovalo mě, když ode mne nikdo nic nechtěl. Mluvil jsem sice o tom, jak mě zatěžuje psaní dopisů, ale prázdná schránka mě naplňovala smutkem. Rozčilovala mě únavná přednášková turné, ale byl jsem zklamaný, když mě na ně nikdo nezval. S nostalgií jsem mluvil o prázdném stole, a bál j sem se, že by mohl zůstat prázdný. Zkrátka sice jsem toužil být sám, ale hrozil jsem se představy, že bych mohl být opuštěný. Čím víc jsem si tyto paradoxy uvědomoval, tím víc jsem viděl, jak moc jsem si zamiloval své představy a jak silně jsem potřeboval získat odstup a zeptat se: "Je pod kolísavým přijímáním a odmítáním mého malého světa klidný proud? Je někde tiché místo, v

němž je zakotven můj život a z něhož mohu vycházet s nadějí, odvahou a důvěrou?" Intimní důvěrný kontakt s Bohem a pronikání do jeho tajemství nám zároveň umožňuje pronikat do našeho života a pochopit náš úděl. Pokud se pustíme v pravdě a s odvahou do meditace Božího slova a podrobíme-li se jeho soudu, odhalí nám pravdivý obraz Boha jako Stvořitele, obraz světa i člověka. Objevíme také své místo v Božím plánu, a tedy ve světě. Boží slovo rozjímané velkoryse, obětavě a s důvěrou nám dá poznat, kým je ten, který nás stvořil, a kým jsme my sami. Boží slovo odhaluje především naši skutečnou velikost, která se odvozuje od velikosti Stvořitele. Jsme stvořeni k obrazu a podobě samého Boha. Podobnost se Stvořitelem, která se na nás odráží, nepodléhá zkáze. Nemůže ji zničit žádný člověk, dokonce ani my sami. Boží slovo nám připomíná, že náš život vyšel od Boha a touží po jeho nekonečné, odvěké lásce. Díky Božímu slovu v sobě objevujeme hlubinu srdce, kterou dokáže naplnit jedině on jeho nekonečná a věčná láska. Boží slovo zjevuje nepokoj lidského srdce, které se zatím ještě zcela neodevzdalo Bohu. Není ani jednoduché ani snadné zakoušet v každodenním životě nejhlubší touhy a přání, protože obojí je obvykle „zahrabáno" pod příkrovem povrchnosti obyčejného života. Právě Boží slovo nám však pomáhá prokousat se touto povrchností a objevit to, co je v nás nejcennější naši duši, spiritualitu, místo intimního rozhovoru člověka se Stvořitelem a zdroj skutečné jednoty, lásky, odpuštění a bratrství mezi lidmi. Abychom dokázali nalézt diamant svého života, potřebujeme však uznat celou svou neuspořádanost a nepravdivost, uvědomit si podvědomé motivy jednání, ničivé vášně, životní zranění, uraženost, jedním slovem všecko, co nám odnímá schopnost zakoušet každodenně nejhlubší přání a touhy. Prosme, aby nám exercicie, které konáme, pomohly objevit naše duchovní touhy, tak abychom celým svým životem směřovali ke zdroji, z

něhož jsme vyšli ke Stvořiteli. Dále se modleme za hluboké sebepoznání, které nám nedovolí zraňovat druhé nerozlišenými slabostmi a křehkostí. Konečně prosme o vnitřní poznání, že bez Krista ztrácí všechno v našem životě svůj smysl.

4. NOVĚ ZÍSKAT Náš duchovní život často provázejí chybné antropologické předpoklady. Člověka sebe i druhého považujeme za jakýsi monolit, neopracovaný hrubý kvádr, který je teprve třeba otesat. Práce na sobě nám pak připadá jako vnucování určitých vzorců, ideálů a jednání sobě i druhým. V současnosti hojně užívaný pojem formace pak může být chápán nesprávně. Může totiž navodit představu „vnějšího" přístupu k člověku a k jeho osobnímu i duchovnímu růstu. Vynakládáme pak často velké volní úsilí na to, aby se přijaté vzorce, ideály a zákony promítly i do našeho vnějšího jednání. Jenže taková formace sebe samého založená především na lidském úsilí bývá rovněž klamná, protože nám podsouvá myšlenku: „Čím usilovněji na sobě budu pracovat, tím budu dokonalejší a světější." Model práce na sobě založený výhradně na pevné vůli nebere v úvahu složitost a hloubku člověka; neptá se, kým je s celým svým životním příběhem, se svými duchovními přáními, touhami a se svou křehkostí, ale také se svou velikostí. Neklade si otázku, co dotyčný skutečně vnitřně zakouší, jaká jsou jeho nejhlubší očekávání, touhy, obavy a životní zranění. Založíme-li svou práci na sobě výlučně na volním úsilí, skutečně dosáhneme určitého vnějšího efektu. Ten však nebude mít trvalý charakter a často bude dvojznačný, provázený psychickým napětím, únavou, podrážděností, komplexy, neuspořádanými ambicemi. V

literatuře se setkáváme s typem svatouška, který v sobě spojuje pobožnost a snahu být řádným člověkem s koncentrací na sebe, s přecitlivělostí ke svému já, s nezdravou ctižádostivostí, podléháním smyslnosti a podobně. Je osobností plnou vnitřních rozporů, je to „strašný puritán, který všem vnucuje svou předem určenou vůli a své 'řádné svědomí'" (Thomas Merton). Výraz „rekolekce" pochází z recolligere (lat.) a znamená „nově shromáždit", „nově získat". Čas rekolekce proto představuje šanci pro každého z nás, jak obnovit svůj život pomocí Božího slova a shromáždit to, co v něm bylo rozptýleno, zmateno nebo zničeno. Prosme, aby v nás pozorně rozjímané Boží slovo znovu probudilo ušlechtilost, duchovní touhy a obětavost. Ať se tedy pro nás stanou exercicie jednou velkou otázkou: „Existuje vůbec nějaký pevný bod, na který je můj život ukotven, a z něhož bych se mohl s nadějí, odvahou a důvěrou vydat na další pouť?" (H. M. Nouwen). Na počátku těchto cvičení si uvědomme, že některé otázky, které si v jejich průběhu budeme klást, nebudou snadné. Sebepoznání, které nás má přivádět k Bohu, však nebude jen zápasem s lidskými omezeními, protože nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale spíše proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla (Ef 6,12). Exercicie jsou obdobím, jež může být velice náročné a některým z nás přinese možná i bolest. Přesto je však časem spásy; časem uzdravování ran utržených od jiných i od svého neuspořádaného života. Bůh sice obnaží naše rány, ale také je uzdraví. Svou velikou žárlivou láskou může zranit, ale též obváže rány, co rozdrtí, vyléčí svou rukou (Job 5,18). Svatý Augustin se modlí: „Kéž bych poznal tebe, kéž bych poznal sebe". Na počátku exercicií přijměme tuto modlitbu za svou. Kéž bych poznal sebe tvůj božský obraz ve svém srdci a také svůj hřích, který jej znetvořuje. Kéž bych poznal tebe - abych zakusil tvou nekonečnou lásku a osvobodil se od všech falešných představ o tobě a tvé vůli. Pomodlit se Otče náš (DC 109). Ve smyslu tohoto povzbuzení otce Ignáce na závěr upřímně rozmlouvejme s Nejsvětější Matkou, s Ježíšem a

Bohem Otcem o všem, co jsme mohli prožít během rozjímání. Při poznávání svého JÁ prosme o odvahu, abychom nepodlehli znechucení, až se budeme dotýkat hlubokých kořenů zla: sobectví, uzavřenosti do sebe, povýšenosti, urážlivosti nebo lhostejnosti. Prosme také o hluboké vědomí, že nás Bůh vstupující do našeho života touží uzdravit osvobodit a spasit.

KAPITOLA III. VYVOL SI TEDY ŽIVOT Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval. Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit;. Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim, oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete. Nebudete dlouho živi v zemi, kam přecházíš přes Jordán, abys ji obsadil. Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů, abys mohl sídlit v zemi, o které přísahal Hospodin tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá(Dt 30,14-20).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46). Obraz k meditaci: Vraťme se v paměti do svého dětství i mládí a představme si domov, v němž jsme vyrůstali. Prosba za plody meditace: Prosme, abychom zakoušeli Boha a jeho nekonečnou lásku jako definitivní zdroj své existence. Modleme se také za vnitřní poznání, že Boží láska dává našemu životu smysl za jakýchkoli okolností i těch nejtěžších.

1. CO JE ČLOVĚK, ŽE NA NĚHO PAMATUJEŠ? Prvním a zásadním povoláním člověka, které je základem všech dalších lidských výzev, je povolání k životu. Především jsme povoláni prožít jej poctivě, zrale, v lásce a ve svobodě. Protože jím současná civilizace pohrdá, je (jak se zdá) tím důležitější zdůrazňovat, že dobrý a moudrý život je prvním úkolem člověka. Mnoho oblastí naší civilizace dnes poznamenává stín smrti. Chlad v mezilidských vztazích, lhostejnost k utrpení, rozbití rodiny, nečitelnost k problémům dětí, touha po penězích, násilí (včetně sexuálního), drogy, alkohol, zneužívání nezletilých a potraty to jsou nejčastější projevy „civilizace smrti", s nimiž se každodenně setkáváme, a to v těch nejrůznějších podobách. Navzdory všem uvedeným negativním tendencím moderní doby bychom měli poukazovat na krásu a dobro lidského bytí. Jak často propadá moderní člověk nadšení ze strojů, které sám vyrábí, aniž by byl schopen obdivovat zázrak svého života! Zvláště mladým lidem je třeba ukazovat jejich základní povolání k životu. Je paradoxní, že mnozí z nich cítí povolání k velkým a důležitým životním úkolům, avšak na sám život hledí s pohrdáním. Neváží-li si jej však, nemohou vykonat nic důležitého. Každé životní povolání k manželství, ke kněžství, k řeholnímu životu nebo k plnění důležitých společenských či občanských úkolů předpokládá, že si dotyčný dovede svého života vážit, radovat se z něj a moudře jej vést. Aby však mohl sdílet svůj život s druhými, potřebuje se nejprve naučit vážit si jej. Tváří v tvář civilizaci pohrdající životem bychom se měli často uchylovat k Osmému žalmu, který je jedním z nejkrásnějších hymnů opěvujících člověka. Během rozjímání se snažme jeho slovy prosit o milost obdivu a vděčnosti za dar života. Prosme o vědomí krásy a dobra

každé lidské existence a spolu se žalmistou nadšeně oslavujme Boha za tento dar. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil. Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, Že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! (Ž18)

2. ZKUŠENOST BOHA OTCE, DÁRCE ŽIVOTA Právě Boží láska neustále tvoří a udržuje život každého z nás. Díky ní můžeme zakoušet svůj život jako důležitý a potřebný. Nikdo nemůže tvrdit, že jeho život nemá smysl: sám Bůh nám jej dává svou odvěkou a nezištnou láskou. Smysl života tedy ve svém konečném významu nezáleží na profesionálním úspěchu, mládí, zdraví či mravní bezúhonnosti. Ani ten největší úpadek, hřích, zranění nebo zmatek nemůže upřít životu smysl, protože Bůh jej stvořil z lásky a z lásky jej nese. Bůh si nepřeje hříšníkovu smrt, ale touží po tom, aby se obrátil a žil: Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se

(Ezd 18,23). Protože Bůh touží po štěstí každého jedince, obrací se na něho s radikálním požadavkem, když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se, Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat (Dt 30,16). odvrátil od svých cest a byl živ?

Protože Bůh miluje každý lidský život, nemá nikdo právo svým bytím pohrdat, stejně jako nemá právo ničit životy druhých. Naše existence nepozbývá významu ani tehdy, když z nejrůznějších důvodů zakoušíme její zdánlivou nesmyslnost existenciální prázdnotu. Přesto se však můžeme kdykoli rozhodnout pro život a poznávat, že neztrácí smysl dokonce ani v těch nejtěžších situacích. V tomto rozjímání prosme Boha o zkušenost, že sdílením své lásky daruje, udržuje a zahrnuje péčí život každého z nás: Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem

(Jer 1,5). Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. V Jeruzalémě dojdete potěšení(Iz66,13). Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále (Iz 49,16). tě pronárodům za proroka

Zkušenost životodárné Boží lásky nám umožní objevit skutečnou hodnotu naší existence a vlije nám i v těch nejtěžších obdobích odvahu žít. Prosme, abychom si hluboce uvědomovali cíl a smysl života i v okamžicích slabosti, křehkosti a hříchu; protože ačkoliv nás hřích od Boha vzdaluje (a tím náš život ohrožuje), nemůže beze zbytku zničit jeho smysl a cíl. Odpouštějící Boží láska nám umožňuje zakoušet znovu lásku i radost z něj.

3. ODPOVĚDNOST ZA ŽIVOT Naše Duchovní cvičení nám mají pomoci radovat se v plnosti ze svého života a sdílet jej s druhými poté, co objevíme jeho smysl a cíl. Tím sloužíme Bohu a chválíme ho. Exercicie jsou příležitostí ke zvláštnímu zpytování svědomí z našeho přístupu k životu. Prostřednictvím prodloužené modlitby, zpytování svědomí, osobního rozjímání a duchovního vedení se budeme sami sebe ptát: Jaký je můj vztah k životu? Co si skutečně volím: život nebo smrt? Pokud má volba znamená

podléhat vášním, neuspořádaným ambicím, žádostivosti po penězích, smyslnosti nebo vnitřní lenosti, volím tím smrt. Bůh každého z nás varuje: Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim, oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete (Dt 30,17-18). Nemáme právo marnit svůj život dobýváním pochybných, pomíjivých hodnot: kariéry, slávy, peněz, rozkoše nebo lidských emocí. Mezi hodnotami, které nám Bůh daroval, je život tou nejvyšší. Nemůžeme jej směnit za cokoli jiného. Zvolíme-li však Boha, jeho lásku a s ní také jeho přikázání, vybrali jsme si život. Přikázání jsou zdrojem, z nichž život vyvěrá. Prosme Boha, aby nám exercicie poskytly odpověď na otázku, jak milovat svůj život obětavou a uspořádanou láskou a jak pracovat pro život svůj i těch, které milujeme. Vstoupíme-li do Duchovních cvičení ve vztahu štědrosti a otevřenosti k Bohu, umožní nám exercicie vnímat život jako milost. Spolu s ní objevíme také své životní úkoly a přijmeme odpovědnost za ně.

4. OPUSTIT POSTOJ OBĚTI „Ze všech částí těla je třeba nejvíce bdít nad ukazováčkem, protože vytýká cizí viny. Ať už je vaše situace jakkoli bídná, neobviňujte prosím nic a nikoho dějiny, vládu, nadřízené, rasu, rodiče, měsíční fázi, dětství ani cvičení v čistotě. Repertoár je stejně tak rozsáhlý jakož i nudný, a již jeho rozsah a nuda by měly rozumnou bytost dostatečně odradit od pokusu hledat v něm zadostiučinění. V okamžiku, kdy někoho nebo něco zatížíme vinou, zpochybníme tím také svou schopnost měnit se. Konec konců pozice oběti má svůj půvab: zjednává soucit, zajišťuje obdiv a to se týká celých národů a kontinentů stejně jako jednotlivců" píše nositel Nobelovy ceny za literaturu Josif Brodskij.

Odpovědnost za život začíná opuštěním postoje oběti, sebelítosti a věčného oplakávání sebe a svého neštěstí. Vytýkat vinu druhým znamená, že jsme ještě nepřijali plnou odpovědnost za svůj život. Zkušenost štěstí se vždy váže především s naším úsilím a svobodou. Je třeba přijímat odpovědnost za život takový, jaký v daném okamžiku je, bez ohledu na zranění, ublížení a nelehké podmínky minulosti i současnosti. Prosme Boha, abychom přestali zneužívat ukazováčku. Ve vědomí Boží přítomnosti se ptejme v modlitbě sami sebe: Nesvaluji odpovědnost za své neštěstí na druhé? Nelibuji si v pozici oběti?

5. PŘEKONAT PODEZŘÍVAVOST Kdo se chce opravdu radovat ze svého života, měl by důvěřovat Bohu, lidem i sobě. Bez důvěry se nedá žít. Aby však člověk dokázal věnovat svou důvěru, měl by se nejprve podívat na svou nedůvěru a podezřívavost, přijmout ji jako zranění, vyznat ji před Bohem a prosit o její vnitřní uzdravení. Není-li nedůvěra a podezřívavost překonána, roste zároveň s člověkem. Existuje pouze jediná nedůvěra. Nedůvěra dítěte k rodičům přerůstá časem v podezřívavost rodiče k dítěti. Nedůvěra podřízeného k nadřízenému se postupem doby mění v podezřívání nadřízeného svých podřízených. Lidská nedůvěra a podezřívání dopadá jako stín i na samého Boha. Právě z ní se v těžkých životních momentech rodí otázky typu: „Může mi Bůh odpustit tak těžké hříchy? Miluje mě Bůh vůbec, když tak těžce trpím? Je skutečně Láskou, když je na světě tolik trápení a bolesti? Existuje Boží spravedlnost, když tak strašlivě trpí nevinné děti?" Naše nedůvěra k Bohu se však dostává ke slovu také ve chvílích úspěchu, kdy

se můžeme ptát: „Co jen ode mne bude Bůh požadovat za tohle dobro a štěstí, které teď prožívám? Jaký kříž mi za to později sešle?" V nynějším rozjímání si položme otázku, zda se snad také v nás nerodily stejné nebo podobné otázky. Jak jsme si na ně odpověděli? Hovořili jsme s Bohem upřímně? V upřímném rozhovoru vyznávejme svá hnutí nedůvěry k Bohu a lidem a prosme Pána, aby nám odpustil. Skutečná důvěra od nás vyžaduje překonat svou podezřívavost. Poddámeli se totiž pochybnostem, pak jimi bude všechno, co od Boha přijímáme a co mu dáváme, otráveno. Podezřívavost, kterou odhalujeme ve vztahu k Bohu a bližním, projevujeme i ve vztahu k sobě. Mnozí mladí neustále podezřívají sami sebe ze zlých záměrů a pohnutek. Nedokážou žít v pokoji a radosti, protože musí bez ustání zápasit s obavami a s přehnanými starostmi o sebe a o svou budoucnost. Podezřívavost je často vede k tomu, že si sami ukládají téměř nelidské požadavky naprosto přesahující jejich možnosti. Nedůvěřivý člověk žije v permanentním ohrožení a ve vnitřní roztříštěnosti, v trvalém napětí a v postoji bojovníka. Musí přece bránit své „ohrožené horizonty", protože by je mohl kdykoli kdokoli ohrozit. Podezřívavost k sobě a k Bohu nám znemožňuje skutečně zakusit víru. V tomto postoji nedokáže totiž dotyčný přijímat nezištný dar, ale okamžitě se snaží za něj platit, revanšovat se. V důsledku je náš vztah k Bohu poznamenán zištností a duchovní život se mění v jeden velký obchod. Zdá se nám totiž, že Bohu je třeba za všechno zaplatit a všechno si u něho zasloužit. Neumíme-li však nezištně přijímat, neumíme ani nezištně dávat. Nedůvěra a podezřívavost jsou nepřáteli nezištnosti. Ptejme se sami sebe na svou nedůvěru a podezřívavost. Ta se často projevuje nejprve ve vztazích k našim nejbližším. Nakolik podezřívám ty, s nimiž sdílím každodenní život: své rodiče, partnera, děti, sousedy, představené nebo podřízené? Pohleďme jen, jak často nahlodala podezřívavost naše vztahy k bližním a k Bohu a jak často ovlivnila náš pocit slabosti a nedůvěry ve vlastní síly. Jak často přijímáme s krajní

nedůvěrou jakoukoli autoritu a podezříváme ji z pokusu využít nás, omezit a zotročit. V naší společnosti existuje také nesmírná dávka podezření, ve vztahu k zástupcům církve. Mnozí se domnívají, že církev, která hlásá morální normy, se sama řídí nečistými motivy: že se snaží získat moc, vliv, hmotné zájmy či přímo peníze a podobně. Prosme Boha, abychom dokázali vnímat svou nedůvěru a podezřívavost, abychom ji před ním vyznali a překonali ve svém srdci.

KAPITOLA IV. ČLOVĚK JE STVOŘEN Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdávali slávu vašemu Otci v nebesích (Mt

5,16).

„(...) Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?" Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu ? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto ? " Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? (Řím

9,19-21).

„Člověk je stvořen, aby chválil Boha, našeho Pána, vzdával mu úctu a sloužil mu, a takto spasil svou duši" (Základ Duchovních cvičení, DC 23).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46).

Obraz k meditaci: „Vidět, jak stojím před Bohem, naším Pánem, před jeho anděly a svatými, kteří se za mne přimlouvají" (DC 232).

Prosba za plody rozjímání: Prosme o milost do hloubi vnitřně poznat, že cílem našeho života je chválit Boha a sloužit mu.

1. POZVÁNÍ K POHLEDU V ŠIROKÉ PERSPEKTIVĚ

Stručný, prostý, jasný a logický text Základu Duchovních cvičení (srv. DC 23) prožívaný v atmosféře naprostého ztišení a modlitebního soustředění nám pomáhá znovu objevit základní cíl a smysl našeho života. Přestože se nám mohou zdát pravdy obsažené v Základu samozřejmé, vrhá-jak zkušenost ukazuje -jejich rozjímání během exercicií obvykle spoustu světla na náš život, který bývá zatížen nepořádkem, chaosem a únavou. Cvičení nám umožňují uvědomit si, že to, co se v Základu zdá tak samozřejmé a jednoduché, bývá v kontextu všedního života jeho problémů, voleb a rozhodování velice obtížné. Základ Cvičení není, jak by se mohlo na první pohled zdát, v prvé řadě popisem požadavků, které Bůh člověku ukládá. Spíše je pozváním k širokoúhlému pohledu na život, do něhož je vepsáno lidské štěstí. Člověk totiž může zakoušet jeho plnost pouze tehdy, přijme-li Boha a jeho vůli, a vynaloží-li úsilí vtělovat ji do života. Podstatu Boží vůle ve vztahu k člověku tvoří jeho věčná láska. Nejdokonaleji Boha chválíme, ctíme ho a sloužíme mu tehdy, když každodenně zakoušíme jeho nekonečnou lásku a svou láskou na ni odpovídáme. Právě tato nekonečná a „intimní Boží láska k člověku je nejhlubším základem každé lidské bytosti v té největší různorodosti. Není reprodukována tak jako předměty sériové výroby, ale její podstatou je Boží darování se člověku. Bůh dává tento dar sebe samého každému člověku v jeho neopakovatelné existenci" (Karl Rahner). Jeho přijetí však předpokládá naprostou svobodu srdce. Rozjímání Základu nám také pomáhá odhalit nedostatek naprosté vnitřní svobody: ten se projevuje především v naší žádostivosti, v přehnaném lpění na vlastním názoru, urážlivostí ve vztahu k druhým, nedůvěrou ve vlastní síly, zanedbáváním modlitby, touhou po hmotných věcech, sklonem ke smyslové rozkoši a podobně. Při rozjímání Základu Cvičení si můžeme všimnout, že nám nedostatek vnitřní svobody odnímá schopnost odevzdat se Bohu, hledat jeho slávu a čest a sloužit mu celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (Mt 22,37).

Lhostejnost chápaná jako vnitřní svoboda, o níž s důrazem hovoří svatý Ignác (srv. DC 23), není tedy v žádném případě nějakým únikem do kvietisticky chápané zbožnosti ani nedostatkem účasti na pozemské skutečnosti. Ignaciánská „lhostejnost znamená zaujmout správný odstup od věcí, protože ten člověku otevře objektivní pohled nutný k rozhodování. Máme volit a rozhodovat, ale jako poutníci, kteří se nikdy nemohou jednou provždy zabydlet na této zemi. Poutníci by měli chápat všechny věci jen jako přechodné a nikdy jim za žádných okolností nepřisuzovat

přílišný

význam"

(Karl

Rahner).

Takto

chápaná

„lhostejnost" vyžaduje od nás samozřejmě vnitřní úsilí a duchovní aktivitu.

2. ČLOVĚK NEJDOKONALEJŠÍ BOŽÍ DÍLO Cíl lidského života vymezuje sám Boží stvořitelský akt. Význam slova „stvořil" bychom mohli stručně vyjádřit jako: zrodil z lásky a povolal k bytí v lásce. Stvořitel sám a jeho láska je jediným a konečným cílem a smyslem lidského života. Člověk je nejdokonalejším Božím dílem, dílem šestého dne, které korunuje celé stvoření. Bůh do něho vtiskl svou dokonalost. Autor knihy Genesis zdůrazňuje, že po stvoření člověka Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré (Gn 1,31). Dokonalost člověka stanovená Stvořitelem, jenž je Láskou (srv. 1 Jan 4,16), se projevuje především ve schopnosti vědomě a svobodně přijímat lásku a láskou na ni odpovídat. Žádné jiné stvoření na zemi tuto schopnost nemá. Díky možnosti přijímat a dávat lásku může být člověk jako Bůh (Jan 10,34). Akt stvoření uskutečněný na počátku věků byl Stvořitelem neustále potvrzován, a to i tehdy, když člověk ve vzpouře pohrdl svým původem a určením. A co víc, mnohokrát a mnohými způsoby připomínal Bůh člověku

jeho zrození z lásky a povolání k lásce. Nejprve ústy proroků: v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, Ježíši Kristu (Žid 1,1). Od počátku světa nás ve své lásce předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém nejmilejším (Ef

1,5-6).

V tomto rozjímání prosme o zkušenost niterné radosti ze skutečnosti naší existence. Vyjádřeme touhu přijmout život jako milost. Děkujme Bohu za dar jeho nekonečné lásky a svobody, díky níž můžeme přijímat jeho lásku a odpovídat na ni. Prosme Boha za odpuštění, že jsme se poddávali životnímu znechucení, smutku, nebo dokonce zoufalství. Prosme ho, aby nám odpustil naši vzpouru proti svému Stvořiteli a Pánu, i to, že jsme pohrdali jeho láskou a pochybovali o cíli a smyslu života, aby nám odpustil pyšné výčitky kvůli životním potížím. Člověče napomíná nás svatý Pavel co vlastnější, že odmlouváš Bohu ? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?" Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci? (Řím

9,20-21)

3. ČLOVĚK JE STVOŘEN K TOMU, ABY CHVÁLIL BOHA „Proč byl člověk stvořen? Proto, aby v poznávání Stvořitelových děl mohl kontemplovat a chválit toho, který je stvořil pro člověka" (Pseudo-Antonín Egyptský, 5.-6. stol.). Někoho chválit a oslavovat znamená objevovat v něm krásu a zjevovat jeho dobrotu a lásku. Skutečná chvála patří jen Bohu, protože pouze on je dobrý, pouze on je jediným pravým zdrojem lásky. „Proč mi říkáš dobrý?" ptá se Pán Ježíš bohatého mládence. „Nikdo není dobrý, jedině Bůh " (Mk 10,18). Dobrota a krása člověka i všech ostatních tvorů je pouze slabým odleskem nejvyšší dobroty a krásy samého Stvořitele. Kniha moudrosti nazývá hlupáky ty,

kteří nedokázali z krásy viditelného stvoření poznat, neboť on, té krásy Prapůvodce, vše stvořil (Mdr 13,3).

oč lepší je jejich Pán,

Člověk by měl chválit Boha především modlitbou a neustále mu přiznávat jeho dobrotu, laskavost a věrnost. Bible je jedním velikým hymnem ke cti Boha Stvořitele a Vykupitele. Přiznejte Hospodinu, synové Boží, přiznejte Hospodinu slávu a sílu. Přiznejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména, v nádheře svatyně klanějte se Hospodinu (Žl 29,1 -2) tato výzva se v Písmu svatém opakuje velice často. Jedním z nejkrásnějších biblických textů opěvujících Boha je píseň tří mládenců z knihy proroka Daniela: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože našich otců, chvályhodný a vyvýšený navěky, a požehnané svaté jméno tvé slávy, nade vše chvályhodné a nade vše vyvýšené navěky. Požehnaný jsi v chrámu své svaté slávy, nade vše velebený a přeslavný navěky. Požehnaný jsi, který trůníš nad cheruby a shlížíš na propasti, chvályhodný a nade vše vyvýšený navěky (Dan 3,52-54). Boží chvála pronášená ústy by měla odrážet chválu, kterou mu vzdáváme celým srdcem, celou duší, celou myslí a celou svou silou (srv. Mk 12,33). Pravdivost slov naší modlitby dotvrzuje náš všední život. Ježíš nám říká: Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích (Mt 5,16). Svou dobrotou zjevuje člověk dobrotu samého Boha, a tím mu nejdokonaleji vzdává chválu. Slova „dobrota", „dobrý" ale někdy nebývají správně chápána. Někdo se může domnívat, že být dobrý často znamená být slabý, bezradný, měkký, neumět říci ne. Naše dobrota se skutečně někdy váže se slabostí, protože se za ní skrývá strach a nedostatek sebejistoty, vypočítavost, pokus manipulovat druhými nebo naše lidské potřeby. Často jsme dobří ve vztahu k druhým na způsob „pohanů": ti také milují ty, kdo je pozdravují (srv. Mt 5,43nn). Jaké jsou nejhlubší motivy mé dobroty? Proč konám dobré skutky? Proč pomáhám bližním, ztrácím pro ně dobré slovo, věnuji jim

svůj čas anebo hmotné prostředky? Naše dobré skutky jsou často podrobovány zkouškám. Hodnota jejich dobroty se osvědčuje v okamžiku, kdy jsou odmítány, zpochybňovány, vysmívány nebo pohrdány. Pravdivá tvář naší dobroty se zjevuje především ve vztahu k nepřátelům, kteří nás nenávidí a pronásledují. Pokud v okamžiku odmítnutí zapochybujeme o smyslu svých dobrých skutků a zapřísaháme se, že už příště nebudeme tak „naivní" a nenecháme se od nikoho tahat za nos, sami tím prozrazujeme dvojznačnost svého chování. Nejpravdivějším zrcadlem všech projevů naší dobroty je dobrota ukřižovaného Ježíše: tu odmítli, potupili a vysmáli sejí. Zjevuje ji jeho modlitba za nepřátele a pronásledovatele: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí" (Lk 23,34). Člověk odmítající dobrotu a lásku skutečně neví, co činí. Je svým způsobem šílený, nešťastný. Jejich odmítnutím se sám odsuzuje do pekla izolace a samoty. Dobrý nezištný lidský život je tou nejlepší Boží chválou, protože se stává odleskem nekonečné dobroty nebeského Otce. Protože žijeme ve světě plném násilí a manipulace lidskou svobodou, cítí se mnozí lidé ohrožení, a tak zaujímají ve vztahu k druhým obranný postoj. Budují kolem sebe zeď chladu, bohatství a slávy a nepřipustí, aby se k nim kdokoli přiblížil. Obvykle jde o jedince hluboce zraněné v lásce, kteří se svou izolací a povýšeností pokoušejí bránit proti dalšímu ponižování a pohrdání. Svou nezištností je můžeme odzbrojovat a vyvádět z obranného postoje hněvu. Dobrotou jim ukázat, že dobro a láska jsou v lidském životě možné. „Božími dětmi jsme do té míry, že můžeme druhé svou láskou jaksi proti jejich vůli proměňovat v dobré a milováníhodné. Máme být dokonalí, jako je dokonalý náš nebeský Otec (Mt 5,48). To znamená, že nemáme na druhých vyhledávat zlo, ale dávat jim něco ze svého dobra, abychom v nich probudili to dobro, které Bůh do nich vložil" (Thomas Merton). V nynějším rozjímání se sami sebe ptejme, jak jsme reagovali, když druzí odmítali naše gesta a slova plná dobré vůle a vlídnosti nebo

když pohrdali naší snahou pomoci jim. Vnímejme, jak se v nás instinktivně budí lítost, znechucení a vnitřní vzpoura. Modleme se, aby se Stvořitelova dobrota, kterou každodenně zakoušíme, stala naší školou dobroty ve vztahu k bližním.

4. ČLOVĚK JE STVOŘEN K TOMU, ABY CTIL BOHA Ctít Boha znamená přijímat jeho lásku celým srdcem, celou duší, vším rozumem a všemi lidskými silami (srv. Mk 12,30), naslouchat tedy jeho slovu a odevzdat se s důvěrou a s pokorou jeho vůli. Svěřit beze zbytku život Bohu znamená nejprve uznat jeho nekonečnou dobrotu a bezpodmínečnou lásku. Boží vůli - i tu nejtěžší přijímáme tehdy, když uvěříme, že se v ní ukrývá naše dobro, přestože je svým rozumem nedokážeme poznat. A naopak Boží vůli odmítáme a bouříme se proti ní, pokud neuvěříme, že nám přinese dobro. V běžném chápání se nám pojem „Boží vůle" často vybavuje ve spojení s velice těžkými životními zkušenostmi: se ztrátou nějakého dobra, s životním neúspěchem, s ponížením, s odmítnutím jedním slovem s utrpením a křížem. Toto povrchní chápání odhaluje naše obavy a strach z Boha. Jeho falešný obraz však vyvolává v člověku strach z jeho vůle. V rozjímání prosme nejprve o to, abychom vnímali Boha jako nekonečně milujícího Otce, který touží jedině po našem dobru. Otcové rodin, ač sami zraněni v lásce, dávají svým dětem dobré dary, a tím spíše nám dá náš nebeský Otec to, co je pro naše dobro (srv. Mt 7,11). Prosme, abychom přijali osobu Ježíše Krista a jeho celý život jako obrovský důkaz bezpodmínečné lásky: neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3,16). Dále se

modleme, aby v nás on sám probudil touhu vzdávat mu čest tím, že se otevřeme jeho nekonečné lásce. „Dobře vím, že ty, Pane, nepotřebuješ naše skutky, ty žádáš lásku. Láska, láska a ještě jednou Boží láska, není nic většího nad ni ani v nebi, ani na zemi" píše ve svém Deníčku sestra Faustyna. Dobré skutky a slova se budou v našem každodenním životě rodit spontánně, budeme-li zakoušet Boží dobrotu a lásku.

Vyjádřeme v této meditaci svou touhu plně důvěřovat Bohu a jeho vůli. Z upřímného srdce povězme Pánu: „Protože jsi nekonečná dobrota, věřím, že toužíš jedině po mém dobru. Věřím, že ve všech tvých požadavcích, v povolání, které mi nabízíš, i za všemi kříži a utrpením, které na mne doléhá, se skrývá tvá dobrota a láska. Toužím tedy přijímat tvou vůli jako znamení tvé lásky ke mně." Prosme též našeho nejlaskavějšího Otce, aby nám odpustil všechny projevy nedostatečné úcty k němu, pohrdání jeho nejsvětější vůlí, podezřívavost a nedostatek důvěry v něho především v okamžicích zkoušek.

5. ČLOVĚK JE STVOŘEN K TOMU, ABY BOHU SLOUŽIL Podstatou služby je spolupráce a součinnost s pánem podíl na jeho díle. V jeho srdci se rodí plány a on je pak sděluje svým služebníkům. Pán však své plány neuskutečňuje sám, nýbrž vybízí své služebníky ke spolupráci a součinnosti. Cílem a smyslem našeho života je tedy součinnost a spolupráce s Bohem. Základním obsahem Božího plánuje dobro a štěstí každého člověka, samozřejmě tedy i moje. Cílem života je nejprve působit společně s Bohem a spolupracovat s ním tak, aby byl můj život dobrý a šťastný. Když pak poznám a uvěřím, jak dobrý a sladký je Pán (srv. Žl

34,9; 100,5), zatoužím sdílet svou zkušenost se svými bratry, a vydávat tak svědectví Boží dobrotě. Prosme v této meditaci, abychom vnitřně poznali velikost a důstojnost povolání ke spolupráci se Stvořitelem. Modleme se dále za to, abychom je přijali štědrým a radostným srdcem. Bůh potřebuje naše úsilí: naši lásku, modlitbu, práci, námahu a utrpení. Díky tomu všemu totiž zachraňujeme sebe i své bližní.

6. SPASIT SVOU DUŠI „Člověk je stvořen, aby chválil Boha, našeho Pána, vzdával mu úctu a sloužil mu, a takto spasil svou duši," říká svatý Ignác (DC 23). Ve snaze o Boží chválu a slávu zároveň vykupujeme „svou duši". Otec Ignác nás přesvědčuje, že není zapotřebí zabývat se nějakým narcistickým způsobem svým duchovním životem nebo „spásou své duše". Pojem sebezdokonalování a „seberealizace", kterého hojně užívá současná psychologie, „nadělal spoustu zmatku" (K. Popielski). Vemlouval totiž člověku potřebu zabývat se egocentricky sebou samým, svým osobním rozvojem a dokonalostí. Člověk se ale nerealizuje ani nezdokonaluje tím, že se zaměří na sebe a svou dokonalost, nýbrž tím, že vyjde ze sebe a začne se přibližovat „k druhému" ke Stvořiteli a k bližním. Svatost, k níž jsme zváni, vzniká ze vztahu k Bohu a druhému člověku. Ježíš nám jasně říká, že měřítkem evangelijní dokonalosti je především to, nakolik nemyslíme na sebe a neseme spolu s ním svůj kříž. Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej (Mt

16,24-25).

V závěru meditace si připomeňme text svatého Františka z Assisi, který lze chápat jako rozvinutí a krásný komentář k první větě Základu

svatého Ignáce z Loyoly. „Všude, na každém místě, v každou hodinu a každou dobu, každý den a neustále všichni upřímně a pokorně věřme, nosme v srdci a milujme, ctěme, klaňme se, služme, chvalme a žehnejme, oslavujme a vyvyšujme, uctívejme a vzdávejme díky nejvyššímu a nejvznešenějšímu Bohu věčnému, Trojici v jednotě, Otci a Synu a Svatému Duchu, Stvořiteli všeho a Spasiteli všech, kdo v něho věří, doufají a kteří ho milují, tomu, který je bez počátku a bez konce, neproměnný,

neviditelný,

neomylný,

nevýslovný,

nepochopitelný,

nezbadatelný, požehnaný, slavný, seslaný, vyvýšený, vznešený, nejvyšší, sladký, láskyhodný, nade všechno milovaný a žádoucí na věky. Amen." Jen stěží bychom nechali bez povšimnutí podobnost, a možná dokonce vliv textu svatého Františka na Základ svatého Ignáce. V závěrečném rozhovoru poděkujme Bohu za to, že nás povolal, abychom mu vzdávali chválu a čest a abychom mu sloužili. Modleme se, abychom ve svém životě neustále odhalovali velikost a důstojnost tohoto povolání. Prosme Ježíše obraz a zdroj veškeré dokonalosti abychom se v kontemplaci jeho života a jeho evangelia učili být tam, kde jde o věc jeho Otce (Lk 2,49). Svěřme svůj život Nejsvětější Matce a prosme ji, aby nám svou přímluvou vyprosila u Syna dobrý, smysluplný a jeho věci oddaný život.

KAPITOLA V. POTŘEBA SVOBODY A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe. Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm (Gn

1,28-29).

Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli (Řím

1,21.25).

„Člověk je stvořen, aby chválil Boha, našeho Pána, vzdával mu úctu a sloužil mu, a takto spasil svou duši. Ostatní věci na světě jsou stvořeny pro člověka a aby mu pomáhaly k dosažení cíle, pro který je stvořen. Z toho plyne, že je má člověk užívat natolik, nakolik mu k jeho cíli pomáhají, a natolik, že se jich musí zříci, nakolik mu v tom překážejí. Proto je nutné, abychom se vůči všem stvořeným věcem stali indiferentními ve všem, co je dovoleno svobodě našeho rozhodnutí a není jí zakázáno. A tak, co se nás týká, nemáme chtít více zdraví než potupu, dlouhý život než krátký; a stejně tak ve všech ostatních věcech, že si přejeme a volíme jedině to, co nám více napomáhá k cíli, pro který jsme stvořeni" (Východisko a základ Duchovních cvičení, DC 23).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46).

Obraz k meditaci: Na chvíli se zahleďme na všechny „stvořené věci", které nám Bůh dává k dispozici, abychom jich užívali k užitku svému i svých bližních. Prosba za plody meditace: Prosme o hluboké vědomí, že všechno stvořené na zemi je Božím darem. Modleme se také za velkou vnitřní svobodu vzhledem ke stvoření, aby nám nezastiňovalo pohled na Stvořitele, ale pomáhalo nám vzdávat mu službou chválu a čest.

1. CELÁ PŘÍRODA EXPLODUJE LÁSKOU Všechny věci jsou tu pro člověka, „aby mu pomáhaly k dosažení cíle, pro který je stvořen" (DC 23). „Pro člověka stvořil Pán nebe ozdobené hvězdami. Pro něho stvořil zemi, aby ji mohl pro sebe užívat. Pošetilí jsou ti, kdo nevnímají tento druh Boží prozřetelnosti" (PseudoAntonín Egyptský). Na počátku této meditace se snažme uvědomit si množství darů, které jsme od Boha přijali. Připomeňme si osoby, které nám Boží prozřetelnost dala: rodiče, sourozence, snoubence, manželského partnera, děti, přátele, vychovatele a vůbec všechny, kteří v našem životě hráli nebo stále hrají důležitou roli. Vybavme si i všechny ostatní dary: osobní schopnosti a talent, hmotná dobra, životní úspěchy, celý svět přírody a všechno, co je nám drahé. Všechny tyto dary jsou dobré, protože do nich Bůh vložil slova: Viděl, že je to dobré (Gn 1,10.12.18.21.25). Stvořitelova láska a dobrota vložená do stvoření nás má inspirovat k hledání jeho dobroty a lásky. „Všechna stvoření jsou milostnými dopisy, které nám Bůh posílá. Jsou to exploze jeho lásky. Celá příroda exploduje láskou, kterou do ní Bůh-Láska vkomponoval, aby i v nás zapálil oheň lásky. Pro žádnou věc nenajdeme jiný důvod existence, žádný jiný smysl. Nemůže nám poskytnout uspokojení ani rozkoš, aniž by v nás

neprobouzela lásku k Bohu. (...) Tak jako byl ledňáček stvořen k lovení ryb a kolibřík k sání nektaru z květů, byli jsme my stvořeni ke kontemplaci a milování Boha" (E. Cardenal).

V návaznosti na osobní zkušenost si vybavme situace, ve kterých nás stvoření přivádělo k Tvůrci; poděkujme za ty, kteří nám svědčili o víře, za jejich dobrotu a lásku jako odraz dobroty a lásky Boží. Připomeňme si také okamžiky, kdy jsme byli uchváceni krásou přírody, uměleckými díly nebo hudbou, kdy se v nás probouzela „nenasytnost" ducha a touha po tom, co je velké a krásné po Bohu.

2.      HLEDE JTE, CO HLEDÁTE Člověk vždycky hledá nejvyšší lásku a dobro, ale často ne tam, kde ji lze nalézt. G. K. Chesterton prohlašuje, že dokonce i mrtvý opilec hledá Pána Boha. Svatý Augustin pak napomíná: „Hledejte, co hledáte, ne však tam, kde hledáte." Jestliže tedy člověk hledá dobro, lásku a krásu výlučně v sobě nebo v jiném stvoření, začíná se dopouštět modloslužby. Probouzí se v něm žádostivost a tehdy začíná špatně užívat stvoření, které je samo o sobě odrazem Boží lásky. Zotročení člověka se projevuje v jeho nečistém pohledu na stvoření, v němž hledá výlučně uspokojení své žádostivosti. Neohlíží se na cíl, k němuž bylo všechno stvořeno včetně jeho samého. Žádostivost způsobuje, že dotyčný poddává své srdce stvoření, místo aby je odevzdal Bohu. Svatý Pavel vyslovuje tvrdý výrok o pohanech, že vyměnili Bozi pravdu za lez a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli (Řím 1,25). Když se člověk zaměří na stvoření a odvrací se od Stvořitele, převrací pravdu svého života v lež. Nikoli Bůh, to on sám se stává nejdůležitějším cílem a smyslem všech svých přání, voleb a činů.

S odvoláním na vlastní zkušenost si všimněme, že čím více člověk podléhá svým vášním a bezohledně využívá stvoření ve svůj prospěch, tím více se vzdaluje se od Boha a od jeho přikázání. Přistupme ke konkrétním situacím, návykům a životním postojům a sledujme na nich, jak stvoření, které se stalo cílem našeho života, odsouvá Boha až na další místo. Zcela upřímně a otevřeně se ptejme, které stvoření se snažíme zbožštit a co se stává naším největším pokušením. Modleme se také za to, abychom si uvědomili, jak destruktivní vliv má oddávání se jakékoli vášni na naše vztahy s bližními.

3.      POSTOJ SVOBODY KE STVOŘENÍ Boha může chválit a uctívat jedině svobodný člověk. Proto svatý Ignác poté, co ukázal na konečný cíl a smysl života, zdůvodňuje nutnost odpoutávat se od vztahu k čemukoli stvořenému a získávat v něm svobodu. Svoboda ve vztahu ke stvoření vysvětluje otec Ignác spočívá v tom, že má člověk užívat stvořených věcí „natolik, nakolik mu k jeho cíli pomáhají, a natolik, že se jich musí zříci, nakolik mu v tom překážejí" (DC 23). „Svobodný je ten, kdo není otrokem rozkoše, ale kdo s moudrostí a čistotou dokáže vládnout nad tělem a vděčně se těší dobry, která mu Bůh dává, jakkoli skromnými. Pokud totiž Bohem milovaná mysl a duše spolupracují, pak celé tělo dokonce proti sobě nabývá pokoje. Pokud po tom duše skutečně touží, pohasínají všechna tělesná hnutí" (Pseudo-Antonín Egyptský). Skutečná svoboda ve vztahu ke stvoření tedy neznamená povyšovat se nad ně, anebo jím snad dokonce pohrdat, ale spokojit se s „dobry, která Bůh dává, jakkoli skromnými". Právě svoboda nám

dovoluje volit mezi stvořenými dobry a užívat pouze těch, která nám pomáhají přibližovat se Bohu a plnit jeho vůli. Pohrdat stvořenými věcmi by znamenalo pohrdat Stvořitelem. Církev vždycky rozhodně odmítala všechny filosofické a teologické názory, které měly negativní vztah ke stvořenému světu. Postoj svobody ve vztahu ke stvořeným věcem je možný jedině tehdy, uvádí-li člověk do života první zásadu Základu, která říká, že cílem jeho života je hledat Boha, jeho chválu a čest, a sloužit mu. Svoboda je prostým důsledkem života v této pravdě. Chybí-li v touze po svobodě ve vztahu ke stvořeným věcem láska a důvěra k Bohu, podobá se sisyfovskému úsilí. V takovém případě se úspěch, bohatství, rozkoš, užívání a pohodlí zdají tou nejdůležitější věcí, ba čímsi ke štěstí přímo nezbytným. Jistě bychom setrvávali v jakémsi obrovském klamu, pokud bychom chtěli tvrdit, že lze snadno upustit od všeho stvořeného, k čemu cítíme pouto, nebo že snadno přijmeme to, k čemu pociťujeme odpor. Svoboda ve vztahu ke stvoření se totiž netýká jen žádostivosti určitých stvoření a dober, ale také ochoty zříkat se pokud to od nás bude Bůh žádat toho, co máme: zdraví, bohatství, poct, dobrého mínění, lidské náklonnosti, přátelství, citových pout, rodiny, dlouhého života a podobně. Člověk neznající sám sebe lehce proklamuje, že je ochoten přijímat těžké a náročné situace konkrétní životní situace však odhalují jeho iluze a sebeklam. Ve snaze přiblížit nám skutečnou námahu spojenou se získáváním „lhostejnosti" ke stvořeným věcem nám svatý Ignác v Základu Cvičení poskytuje několik konkrétních příkladů, v nichž pro nás vnitřní svoboda představuje těžkou zkušenost: „Proto je nutné, abychom se vůči všem stvořeným věcem stali indiferentními. a tak, co se nás týká, nemáme chtít více zdraví než potupu, dlouhý život než krátký; a stejně tak ve všech ostatních věcech" (DC 23). Pravděpodobně bychom velmi těžko přijímali

vnitřní svobodu, kdyby před nás Bůh postavil nemoc, chudobu, pohrdání, krátký život a další náročné zkušenosti. Na počátku našeho duchovního života nás Bůh nenutí získat svobodu jediným volním aktem. Svatý Ignác zná člověka až příliš dobře na to, aby ho ponechal v iluzi, že může získat svobodu ke všemu stvořenému během několika dní trvání exercicií. Představuje ji dlouhý proces vnitřní proměny a ten vyžaduje od člověka úsilí, trpělivost a modlitbu. Skutečné obrácení není záležitostí jednoho okamžiku. Velké akty obrácení, o kterých čteme v životech svatých (a sám Ignác prožil právě takovou konverzi), neznamenaly okamžitou proměnu celého života, ale vnitřní rozhodnutí radikálně se rozejít se hříchem, a tak být schopen hledat výlučně Boha a jeho vůli. Svatý Augustin vydává ve svých Vyznáních hluboce upřímné svědectví o tom, kolik zápasů musel vybojovat, aby se dokázal rozloučit s hříchem.

V těchto exerciciích nás Ježíš zve k zápasu o vnitřní svobodu. Bez zápasu a tvůrčí práce ji nezískáme. Nedostatečná svoboda ve vztahu k některým stvořením by se však neměla stát důvodem nepokoje, strachu a vnitřní sklíčenosti. Fakt, že jsme zotročeni a zapleteni do svých žádostí a vášní, bychom měli přijmout pokorně. Vroucně prosme v této meditaci o schopnost poznat celé své zotročení, protože nás připoutává k sobě samým a nedovoluje nám odevzdat se Bohu. Modleme se dále za velkou touhu po skutečné vnitřní svobodě, díky níž bychom dokázali plněji přijmout Boží lásku a obětavěji na ni odpovědět. Právě zkušenost lásky nás bude očišťovat z připoutanosti ke stvoření a více nás osvobozovat. Odhalení našeho otroctví není ani snadné ani prosté, protože je v nás hluboko zakořeněn starý člověk. Bude nám zapotřebí velké odvahy i vnitřní síly odpoutat od některých stvoření. Tuto sílu načerpáme z vytrvalé modlitby založené na Božím slově. Jeho rozjímání nám umožňuje překračovat vnitřní odpor a vzpouru proti Bohu a jeho vůli a zároveň nás osvobozuje od otrockého lpění na stvoření. V okamžiku, kdy

člověk přestává hájit svůj hřích, kdy se k němu přizná a vyzná jej pokorně před Bohem, zakouší lítost a ta ho otvírá Boží lásce. Intuice víry nám napovídá, že jediným moudrým východiskem je odevzdat se tomu, který stvořil člověka z lásky a k lásce ho předurčil.

4. MILOST ZAPOMENOUT NA SEBE Naše dozrávání ke svobodě vůči stvoření a k stále dokonalejší chvále, úctě a službě Bohu je spojeno s umíráním sobě. Victor E. Frankl, který podal pronikavou analýzu situace současného člověka, zdůrazňuje, že hlavní nemocí moderního člověka je pocit nesmyslnosti. Strach, stavy deprese a zoufalství plynou ze soustředěnosti na sebe. Tento stav však člověk nepřekonává kontemplací sebe, sebeuctíváním nebo přemítáním o sobě, „ale námahou, obětavostí a úsilím o věc hodnou takové oddanosti" (V. E. Frankl). „Začít nenávidět sám sebe je snazší, než by se člověk domníval. Milost však spočívá v tom, že člověk na sebe zapomene," píše Georges Bernanos. Kdo klade sebe, svou velikost a dokonalost do středu svého života, začne se zakrátko nenávidět, protože bude neustále narážet na svou křehkost a slabost. Pokud do centra své pozornosti postaví úspěch, lehce dospěje ke zklamání sebou, protože ani ten největší neuspokojí pýchu, která je u kořene touhy po úspěchu. Kdo se zaměří na rozkoš, zakusí hlubokou frustraci, neboť „čím více někdo usiluje o rozkoš, tím více se s ní míjí" (V. E. Frankl). „Milost však spočívá v tom, že člověk na sebe zapomene." Nemyslet na sebe znamená získat svobodu ke všemu stvořenému, dát se k dispozici Bohu a do středu života postavit jeho. To pak je ona „dobrá věc", která může dát našemu životu smysl a cíl. „Všechno dobro vztahujme k Pánu Bohu nejvyššímu; uznávejme je za jeho vlastnictví a děkujme za všechno tomu, od něhož všechno

dobré pochází. A on sám, nejvyšší, jediný a pravý Bůh, nechť má, přijímá a dostává všechnu čest a úctu, všechno klanění a požehnání, všechen dík a chválu, on, který má všechno dobro, který sám jest dobrý," vyzývá své duchovní syny svatý František. V závěrečném rozhovoru svěřme Bohu svůj život se všemi problémy, potížemi a zotročeními, která nás trápí. Prosme o velikou touhu důvěřovat mu. Svěříme-li se Bohu jako Otci, postupně začneme získávat vnitřní svobodu ke všemu stvořenému, protože jeho láska se nám ukáže jako nejdůležitější hodnota. Bude-li nám darována zkušenost vztahu k Bohu, pochopíme smysl slov: Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé (Lk 15,31). Zřekneme-li se neuspořádané lásky ke stvořeným věcem, objevíme právě je novým způsobem jako dary milujícího Boha.

Celou meditaci lze uzavřít modlitbou svatého Františka z Assisi: „Všemohoucí, nejsvětější, nejvyšší a největší Bože, veškeré dobro, největší dobro, celé dobro, ty, který sám jsi dobrý, tobě toužíme vzdávat všechnu slávu, chválu a čest, všechno dobrořečení a všechno dobro. Staň se. Amen."

KAPITOLA VI. KDO MĚ VYSVOBODÍ Z TOHOTO TĚLA SMRTI? Vím totiž, že ve mně, tj. v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činíme zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu (Řím

7,18-25).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46). Obraz k meditaci: Představme si ukřižovaného Ježíše, jak svými rozpjatými pažemi objímá celý svět. Prosba za plody meditace: Prosme o poznání vnitřní rozervanosti a slabosti, zdroje hříchu a smrti v našem nitru. Prosme také o hlubokou potřebu stát v pravdě před ukřižovaným a vzkříšený Ježíšem, zdrojem naší spásy.

1. KDYŽ CHCI ČINIT DOBRO, MÁM V DOSAHU JEN ZLO Vím totiž, Že ve mně, tj. v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro,

Je to velice osobní a zároveň velmi bolestné vyznání apoštola národů, který prožívá rozervanost, rozpolcení mezi dvěma navzájem si odporujícími tendencemi ve svém nitru. Tuto rozpolcenost popisuje svatý Pavel z mnoha stran: to dokážu, ale vykonat už ne.

- chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne; - vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci; - když chci činit dobro mám v dosahu jen zlo; ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím, když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činíme zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.

Tyto opačné tendence prožívá apoštol národů ve svém nitru tak hluboce, že je personifikuje: touhu po dobru a směřování k němu nazývá „duchovním člověkem", „novým člověkem" nebo také „vnitřním člověkem", a síly, které ho tlačí ke zlu, naopak „starým" nebo „vnějším" člověkem. Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, (...) oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu píše v listu Efezským (Ef 4,22.24).

V popisu své osobní vnitřní zkušenosti nám svatý Pavel ukazuje zároveň také pravdu o každém z nás. Ta se projevuje v našich každodenních nejprostších prožitcích a pocitech. Zakoušeli ji i pohanští myslitelé, kteří pohlíželi na lidskou přirozenost často velice pesimisticky. „Vidím lepší věci a podporuji je, ale jdu za horšími" prohlásil Ježíšův současník římský básník Ovidius. Podobně formuluje svou reflexi o člověku i P. Józef Tischner: „Člověk nemůže být bytostí s radikálně zlou vůlí. I tehdy, koná-li zlo, hledá v něm nějaké dobro, vůle člověka je však slabá a slepá." Všichni sice máme dobrou vůli, ale ta se sama o sobě nemůže kvůli své slabosti a slepotě stát základem dobrého života a křesťanské

dokonalosti. Dobrá vůle nám nezaručuje mravně dobré jednání. Podléháme-li slabostem a dopouštíme-li se chyb, často šije sami před sebou nebo před druhými omlouváme: „Ale vždyť jsem to přece myslel dobře." Tato výmluva není snad ani tolik omluvou hříchu jako spíše pokusem jej racionalizovat. Svou spásu nelze zakládat na své „dobré vůli" ani na své snaze o sebezdokonalení. Spása totiž vyžaduje, aby člověk vyšel sám ze sebe. Drama vnitřní rozpolcenosti prožívá současný člověk snad ještě hlouběji a silněji. Mezi technickým pokrokem a mravním, duchovním rozvojem existuje totiž obrovská propast. „Bez ducha může být člověk dokonce i velkým vědcem" poznamenává Friedrich Nietzsche. Právě tato vývojová nesouvislost ohrožuje nejen jednotlivce a jeho nejbližší okolí, ale i celé lidstvo. Vědecké a technické vymoženosti se mohou stát v rukou nezodpovědného člověka nástrojem destrukce a záhuby. V této modlitbě se sami sebe ptejme, nakolik vnímáme vnitřní rozkol mezi dobrými přáními a sklony a mezi hříchy, které se projevují v našem každodenním smýšlení, vnímání a jednání. Dále se tažme, zda se nesnažíme omlouvat a zdůvodňovat svou slabost a rozervanost, zda se nesnažíme přesouvat ji na druhé a obviňovat je kvůli svému špatnému vnitřnímu pocitu nebo životním neúspěchům. Prosme o milost uvědomit si hloubku své vnitřní rozpolcenosti, kterou tak otevřeně vyznává apoštol národů. Jestliže on, člověk zcela oddaný Kristu a jeho evangeliu, upřímně uznává zásadní rozkol ve svém nitru, o co více potřebujeme tuto upřímnost a otevřenost my?

2. CHTÍT DOBRO, TO DOKÁŽU V popisu

své situace vnitřní rozpolcenosti zdůrazňuje svatý Pavel na prvém místě mocnou touhu po dobru ve svém nitru: Chtít dobro, to dokážu,

Přestože je tato touha po dobru zapletena do slabosti, nestálosti a slepoty lidské vůle, je třeba ji uznat, docenit a přijmout jako veliký dar Ducha svatého. Všechny duchovní touhy jsou plodem působení Božího Ducha v nás, jsou naším životním úkolem. Duchovní přání jsou jako setba rozhozená po poli, která potřebuje dobrou prsť, péči a vláhu. Pokud by duchovní tužby nebyly přijaty, zahrnuty péčí, posilovány a postupně realizovány, začaly by odumírat a nepřinesly by plody. V této meditaci si uvědomme, že jsme lidé dobré vůle a dobrých přání. Těšme se z této skutečnosti. Často přijímejme rozhodnutí, která vedou k rozvoji dobra v nás. Často nás provází subjektivní jistota, že vítězství dobra v nás je možné. Vynaložme velké úsilí byť občas nepravidelné a nesystematické. Dokonce i v určitých závislostech nebo zlozvycích, které se nás bolestně dotýkají, si umíněně opakujme: „To bylo naposled, už se to nebude opakovat." Připomeňme si konkrétní životní situace, předsevzetí a rozhodnutí, abychom mohli sledovat svou dobrou vůli, dobré záměry a touhy. V mnoha našich modlitbách, zpovědích a dalších projevech náboženského života jsme často nadšení a plní horlivosti. Podobáme se tak svatému Petru, který upřímně a s velkou ušlechtilostí a štědrostí ujišťoval Ježíše: / kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě (Mt 26,35). (...)ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím.

Pokusme se také vnímat všechna dobrá přání v našich vztazích s bližními. Připomeňme si své nejbližší a všimněme si „dobré náklonnosti", kterou ve vztahu k nim pěstujeme. Dochází-li k nedorozuměním a konfliktům, je nám to velmi nepříjemné a chtěli bychom situaci okamžitě napravovat. Bolí nás však i to, že zraňujeme druhé, stejně jako nás mrzí, že naše záměry a touhy jsou tak málo účinné. Trpíme kvůli zraněním způsobeným druhými, protože kdesi v hloubi srdce přece jen toužíme po dobru svých bližních. V tomto rozjímání děkujme Bohu za svou dobrou vůli a za všechna dobrá přání, která z ní plynou. Přestože byla naše dobrá vůle oslabena v důsledku prvotního hříchu i hříchů osobních, zůstává odrazem

(třebaže velice slabým, avšak skutečným) nekonečné a nejvyšší dobroty Boha samého. V modlitbě vyjádřeme radost z toho, že máme dobrou vůli, a přijměme ji jako dar dobrého Boha. Díky naší dobré vůli a dobrým přáním neseným Pánovou milostí dokážeme ze sebe postupně svlékat starého člověka, abychom mohli obléci nového.

3. MÁM V DOSAHU JEN ZLO Aby však bylo naše sebepoznání pravdivé, přejděme nyní k reflexi o slabosti a zaslepenosti dobré vůle člověka. Apoštol národů si všímá přítomnosti dobré vůle a dobrých přání ve svém životě, avšak zdůrazňuje, že jsou neúčinná a zároveň smíšená s přáními naprosto opačnými: Vím totiž, že ve mně (...) nepřebývá dobro. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. (...) Pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.

Až dojemná je nesmírná prostota a bezprostřednost vyznání slabosti svatého Pavla, vyznání tak pokořujícího a bolestného. Snažme se jeho prostotu a bezprostřednost následovat a vstoupit s ní do konkrétních životních situací, abychom dokázali vnímat i svou slabost a bezmocnost ve svých dobrých přáních. Vnímejme, jak často vyšla naprázdno naše „pevná" předsevzetí, rozhodnutí a sliby sobě, Bohu nebo bližním. V konkrétních situacích, událostech a zkušenostech našeho života se snažme vnímat bezradnost dobré vůle, jej í pomalé vytrácení a duchovní lenost. Připomeňme si, jak často se v nás hlásil o slovo „starý člověk", neschopný uskutečňovat dobré záměry a přání. Všimněme si, že bychom se často mohli přirovnat k Petrovi, který se zanedlouho po svých slibech, že půjde s Ježíšem na smrt, zapřísahá a zapírá: Neznám toho člověka (Mt 26,74). Petrova ušlechtilá, obětavá a dobrá vůle byla zaslepena strachem o sebe, který v něm dřímal pod příkrovem energického zápasu o prvenství mezi Mistrovými učedníky. Šimonova

slepota však spočívala i v tom, že chtěl konat něco pro Ježíše chtěl za něho umřít aniž by věděl, že je to on sám, kdo potřebuje spásné jednání svého Učitele: jeho utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Vroucně prosme, abychom v modlitbě dokázali postupně pronikat do hloubi své vnitřní rozpolcenosti, slabosti své dobré vůle a do úplné pravdy o nás samých. Jedině ona nás totiž může osvobodit (srv. Jan 8,32).

4. JAK UBOHÝ JSEM TO ČLOVĚK! Často se setkáváme s velice pyšnými lidmi (a možná jsme jimi i my), kteří bez ustání dokazují sobě i druhým, jak jsou důležití, mocní, velicí a dokonalí. Rozhodně se brání a odporují, jestliže jim někdo vytkne byť nepatrnou chybičku. Tento povýšený postoj však svědčí pouze o hluboko ukrývané slabosti, kterou v sobě dotyčný odmítá uznat. Zkušenost víry předpokládá osobní prožitek bezmoci a ta vyžaduje Boží milost. Odhalení vlastní neschopnosti konat dobro z vlastních sil, zkušenost nemožnosti vymanit se vlastními silami ze zla a z hříchu nás má vnitřně dovést k pokorné prosbě o Boží milosrdenství a odpuštění. Pavlovo vyznání vnitřní rozpolcenosti končí dramatickým zvoláním: Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Toto Pavlovo radikální prohlášení vyrůstá z jeho osobní zkušenosti, která je doložena Ježíšovým učením: beze mne nemůžete činit nic (dobrého) (Jan 15,5). Vědomí vnitřní rozpolcenosti prožívané v duchu víry však v žádném případě nevede ke znechucení a zoufalství: naopak nás zve vykročit na cestu obrácení a vnitřní proměny. Prvotní křesťané popisovali své duchovní úsilí jako „cestu" (srv. Sk 9,2). Vytrvalé postupování „cestou víry" umožňuje člověku přecházet z otroctví hříchu do svobody Božích dětí.

V této meditaci si položme otázku, zda si uvědomujeme dramatičnost své situace. Nepohlížíme na svůj život povrchně, banálně? Nezaslepuje nás troška životního zdaru, hmotného blahobytu, úspěchu nebo uznání druhých? Autenticitu svého křesťanství nelze poměřovat spokojeností se sebou samými (ani na náboženské úrovni). Nepovažuji snad sebeuspokojení za „důkaz" toho, že jsem „řádný člověk"? Kniha Zjevení nás varuje: Vždyť si říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý (Zj 3,17). Možná ani já nevím o tom, že jsem nešťastný, politováníhodný, ubohý, slepý a nahý. Prosme o odvahu změřit se s velice náročnými slovy apoštola Pavla a svatého Jana. Prosme vroucně o upřímnost a otevřenost ve vztahu k sobě i k Bohu. Modleme se, aby nás strach ze slabosti nepřinutil obelhávat se a unikat před sebou a před svou slabostí.

5. SKRZE JEŽÍŠE KRISTA, PÁNA NAŠEHO! Drama naší situace spočívá v první řadě ve skutečnosti, že můžeme sami sebe obelhávat, setrvávat v nepravdě a klamu. Ale i v případě, kdy se neklameme, je naše situace nadále dramatická, protože i když vidíme zlo a zápasíme s ním, nemůžeme se před ním uchránit pouhými lidskými silami. Proto je na místě Pavlovo zvolání: Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Tento apoštolův výkřik není teatrálním gestem s cílem udělat dojem na adresáty listu: je jeho hlubokým a každodenně prožívaným přesvědčením ve všech jeho volbách a rozhodnutích. Přesto však nejde v tomto zvolání o tragickou deklarací absolutní bezmoci a nesmyslnosti lidské existence. Pavel se ptá: Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? a okamžitě odpovídá slovy plnými naděje: Jedině Bohu buď

Nepropadáme tedy zoufalství, protože z našeho neštěstí a smrti budeme-li po tom skutečně toužit nás může vytrhnout Boží milost skrze Ježíše Krista. dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!

Bolestně zakoušená pravda o naší zaslepenosti a slabosti, která způsobuje, že jsme skutečně nešťastni a odsouzeni k smrti, nás tedy přivádí k Ježíši Kristu, k Pravdě, protože je pramenem života. On sám totiž o sobě prohlašuje; Já jsem ta cesta, pravda i život (Jan 14,6). Boží milost k nám přichází skrze Ježíše Krista, Pána našeho, skrze věrnou a vytrvalou kontemplaci jeho osobnosti, jeho skrytého i zjevného života, jeho učení (druhý týden Duchovních cvičení,1 jeho utrpení a smrti (třetí týden) i jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení (čtvrtý týden).

V závěrečné části meditace pohleďme pak na ukřižovaného Ježíše, kontemplujme jeho utrpení a smrt s vědomím, že v jeho ranách je naše uzdravení (srv. Iz 53,5), naše moc a náš život. Boží milost přichází skrze kříž Ježíše Krista a zjevuje nám velikost naší slabosti i nezbytnost hledat pomoc. V dalším kroku zaměřme svou pozornost na Ježíše zmrtvýchvstalého, protože nám zjevuje, že se jeho moc projevuje i v naší slabosti a uprostřed naší největší ubohosti. Právě on, Ježíš ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, nás naplňuje nadějí, odvahou, mocí a pokojem.

KAPITOLA VII BOŽÍ „SLABOST" Odtud šel dál a přišel do jejich synagógy. A byl tam člověk s odumřelou rukou. Otázali se Ježíše: ,Je dovoleno v sobotu uzdravovat?" Chtěli ho totiž obžalovat. On jim řekl: „Kdyby někdo z vás měl jedinou ovečku, a ona by mu v sobotu spadla do jámy, neuchopil by ji a nevytáhl? A oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v sobotu činit dobře." Potom řekl tomu člověku: zvedni tu ruku!" Zvedl ji, a byla zase zdravá jako ta druhá. Farizeové vyšli a smluvili se proti němu, že ho zahubí. Ježíš to poznal a odešel odtamtud. Mnozí šli za ním a on všechny nemocné uzdravil; ale přikázal jim, aby ho nikomu neprozrazovali aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: 'Hle, služebník můj, kterého jsem si vyvolil, milovaný můj, kterého si oblíbila duše má. Vložím na něho svého Ducha. A vyhlásí soud národům. Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas. Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství. A v jeho jménu bude naděje národů'

(Mt

12,9-21).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46).

Obraz ke kontemplaci: Představme si Ježíše jako tichého Beránka, který dovoluje, aby byl uvězněn, obžalován, souzen, zbičován, korunován trním a nakonec odveden na Golgotu a ukřižován.

Prosba za plody kontemplace: Prosme o velkou důvěru v Ježíše a v jeho lidskou slabost. Vždyť právě díky „Boží slabosti" v Ježíšovi můžeme objevit jeho nekonečnou lásku k nám. Prosme také o

milost objevit svou lidskou svobodu. Právě kvůli ní umírá Ježíš pro nás na kříži.

1. BOŽÍ MOC VE STARÉM ZÁKONĚ Ve Starém zákoně se Bůh zjevuje Izraeli především ve své božské moci. Hospodinova moc se staví proti jakémukoli zlu. Bůh zlo nenávidí z celé své moci. Ničí je, likviduje. Boží moc se tváří v tvář zlu mění v Boží hněv. Zlo má před tváří rozhněvaného Boha jedinou možnost: zmizet, rozplynout se. Hospodin ničí ohněm a sírou hříšníky ze Sodomy a Gomory (Gn 19,23-29), ranami nutí mocného faraóna pokořit se (Ex 7,14nn) a později hubí v mořských vodách jeho veliké vojsko (Ex 15,4nn). Když Izrael viděl na břehu moře mrtvé Egypťany, symbol zotročení synů vyvoleného národa, oslavoval Boží moc: Nesmírně vyvýšen rozmetáš útočníky, vysíláš své rozhorlení, jako oheň strniště je pozře. Dechem tvého chřípí počaly se kupit vody, příboje zůstaly stát jako hráze, sesedly se tůně propastné v klín moře (Ex

14,30; 15,7-8). Hospodinovou mocí se hroutí hradby Jericha:

Jakmile lid

zaslechl zvuk polnice, strhl mohutný pokřik. Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města

(Joz 6,20). Hospodinova moc se ujímá chudých a ubohých:

Žádnou vdovu a

sirotka nebudete utiskovat. Jestliže je přece budeš utiskovat a oni budou ke mně úpět, jistě jejich úpění vyslyším. Vzplanu hněvem a pobiji vás mečem, takže z vašich žen budou vdovy a z vašich synů sirotci

(Ex 22,22-23). Rozhněván na svůj lid říká

Mojžíšovi: Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ (Ex 32,10). Avšak Mojžíš cítil odpovědnost za lid a prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země?"

(Ex

32,11).

Boží moc krásně oslavují žalmy: Přiznejte Hospodinu, synové Boží, přiznejte Hospodinu slávu a sílu. Přiznejte Hospodinu slávu jeho jména, v nádheře svatyně klanějte se Hospodinu. Hospodinův

hlas burácí nad vodami, zahřímal Bůh slávy, Hospodin nad mocným vodstvem. Hospodinův hlas je plný moci, Hospodinův hlas je plný důstojnosti. Hospodinův hlas poráží cedry, Hospodin poráží cedry libanonské. Nutí poskakovat Libanon jak býčka, Sirjón jako mládě jednorožce. Hospodinův hlas křeše plameny ohně. Hospodinův hlas nutí poušť svíjet se v křeči, Hospodin nutí svíjet se v křeči poušť Kádeš. Hospodinův hlas nutí laně k porodu, sloupová z lesních stromů kůru a vše v jeho chrámu volá: „Sláva!" Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky. Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem. (Žl 29)

„Starý zákon nás nejprve vychovává k vnímavosti a přijímání nepřekonatelné Boží moci. Proroci nám ukazují především Hospodina, který hubí nepřátele Izraele, pokud ten se svěří jeho vedení. Starý zákon nás nejprve přesvědčuje o tom, že jednou ze zásadních Božích vlastností je síla. Podle našeho způsobu chápání je Bůh mocný, silný a nic mu nemůže vzdorovat. Takový je ze své podstaty. Moc je jeho přirozeností. K podstatě Boha patří schopnost všechno přemáhat. Je mocný a nemůže od své moci upustit, neboť nemůže přestat být Bohem" (C. M. Martini). Děkujme Bohu za jeho moc, která se zjevovala a dále zjevuje v dějinách celého lidstva i v životě každé lidské bytosti. Děkujme mu za jeho božskou moc v našem osobním životě.

2. JEŽÍŠOVA BOŽSKÁ MOC Také Ježíš Kristus nám zjevuje Boží moc. Zjevné zázraky: proměna vody ve víno, utišení bouře na jezeře, kráčení po jeho vlnách, rozmnožení chleba, kříšení mrtvých, uzdravování nemocných, vyhánění zlých duchů to všechno jsou projevy Boží moci zjevené v Ježíšově činnosti. Jeho moc je viditelná nejen v mimořádných divech a znameních, ale také v jeho celkovém postoji a slovech: Žasli nad jeho učením, poněvadž jeho slovo mělo moc (Lk 4,32). Žena trpící krvácením byla uzdravena mocí, která z Ježíše vycházela, přestože se ho dotkla bez jeho vědomí a

souhlasu (srv. Lk 8,43nn). Učedníci následují svého Mistra právě proto, že zakoušejí jeho přitažlivou sílu a moc. Často ji evangelisté zdůrazňují: po uzdravení posedlého si svatý Lukáš všímá, že tento zázrak přivedl všechny k úžasu a říkali si navzájem:, Jaké je to slovo, že v moci a síle přikazuje nečistým duchům a oni vyjdou!" (Lk 4,36). A každý ze zástupu se ho snažil dotknout, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala

(Lk 6,19). Ježíšova moc se obrací proti jakémukoli zlu: proti hříchu, lidské křehkosti, nemoci, neštěstí, smrti a utrpení. Staví se také proti satanu, kterého často vyhání z posedlých. V bibli se každé zlo včetně fyzického jakýmsi tajemným způsobem spojuje s hříchem a satanem. všechny

V této modlitbě kontemplujme Ježíše, který zápasí se zlem zasahujícím lidi, především chudé, ubohé a všechny ty, kterým se vede zle. Děkujme mu za jeho božskou moc, jíž uzdravuje, utěšuje, živí a pomáhá každému, kdo se k němu obrátí. Stejně zve Pán i nás, abychom za ním přicházeli se svým trápením, životními bolestmi a těžkostmi. Zaposlouchejme se do Ježíšova pozvání a odpovězme na ně: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží (Mt

11,28-30).

3. JINÉ ZACHRÁNIL, SÁM SEBE ZACHRÁNIT NEMŮŽE? Evangelia nám ukazují Ježíše jako Bohem vyvoleného a milovaného, plného Ducha svatého. Při křtu v Jordánu na počátku svého veřejného působení a v okamžiku proměnění na hoře Tábor, které se uskutečnilo ještě před utrpením a smrtí, Otec potvrzuje Ježíše jako toho, který je skutečně vyvoleným a milovaným Synem: Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil (Mt 3,17). A hle, najednou se zdá tento milovaný Otcův

Syn, který má bezprostřední účast na jeho božské moci, slabý a bezmocný vzhledem k nebezpečí, které mu hrozí ze strany náboženských předáků. Když se farizeové umlouvají, jakým způsobem ho zahubit, ustupuje a dává se na útěk. Dopouští, aby proti němu vzplála zloba, aby ho zasáhla a vyvlekla až na kříž. Ježíš ten, který brání všechny ostatní před zlem a pomáhá jim svou božskou mocí se sám podrobuje a přijímá zlo, které zasahuje jeho samého. Jeho nepřátelé se mu budou pod křížem vysmívat a provokovat ho: Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže (Mk 15,31). Prohlášení: jiné zachránil je správné. Ježíšovým zásadním posláním je přece zachraňovat druhé od zla. Ale další prohlášení jeho nepřátel: sám sebe zachránit nemůže je nepravdivé: jde o vyjádření jejich ironie a nevíry. On totiž „sám sebe zachránit nechce".

V Ježíši Kristu odhalujeme jiný, nový rys Boží tvare, doposud ve Starém zákoně neznámý: „Boží slabost" plynoucí z jeho nekonečné lásky k člověku a z jeho velké úcty k lidské svobodě. V něm objevujeme, že se Boží moc v jakémsi smyslu nechá „omezovat" svobodou a láskou ke svému stvoření, lze-li to tak vyjádřit naším lidským jazykem. Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Toto Ježíšovo paradoxní jednání se zvláštním způsobem zviditelňuje na příkladu uzdravení nemocného s odumřelou rukou (srv. Mt 12,10nn). Pán uzdravuje o sabatu jistého člověka a postupuje tak proti farizeům. Ti chápou uzdravení jen jako určitou provokaci a umlouvají se proti němu. Hlavním tématem jejich úkladů je otázka, jakým způsobem ho sprovodit ze světa. On se o jejich setkání dovídá a protože vidí, že je jeho život ohrožen, odchází do ústraní. Jednoduše utíká z místa ohrožení. Během útěku ho následuje mnoho lidí a on uzdravuje všechny nemocné. Těm pak ale přísně nakazuje, aby neprozrazovali místo jeho pobytu. Zlobu, násilí a pomstu nepřátel, která se obrací proti Ježíšovi, Pán nijak netlumí, naopak klidně dovoluje, aby zlo namířené proti němu rostlo. Přijímá postoj „slabého člověka", který je dnes na útěku, ale zítra dopustí své zatčení a zavraždění. Nenávist farizeů nad ním bude slavit

naprostý triumf. Ježíš má moc pro jiné, protože je chrání před zlem, ale sám za sebe se stává bezbranným a slabým. Jiné zachraňuje, ale sám sebe zachránit nechce. Jiné uzdravuje, ale sebe uzdravit nechce. V této kontemplaci prosme o velkou duchovní vnímavost, jejímž prostřednictvím budeme schopni vycítit smysl tohoto Ježíšova jednání, v lidských očích zdánlivě protichůdného. Prosme i o velkou důvěru v Pána, abychom dokázali uvěřit, že jeho postoj vyjadřuje nekonečnou lásku k nám. Právě láska k člověku ho přivedla až na kříž. Modleme se, abychom byli schopni docenit mimořádný dar, jímž je naše svoboda, kvůli níž a také díky níž pro nás Ježíš umírá.

4. HLE, BERÁNEK BOŽI Ježíšovo chování v situaci ohrožení života se stane učedníkům důvodem k pohoršení; stane se kamenem úrazu, o který se rozbijí. Na jedné straně se jim Ježíš zjevuje jako Mesiáš, který se navěky ujme vlády na Davidově trůnu, na druhé straně však v ohrožení ze strany nepřátel utíká. Jeho příbuzní ho budou poučovat: Jdi odtud do Judska, aby tam tvoji učedníci viděli skutky, které činíš. Nikdo přece nezůstává se svými skutky v ústraní,

(Jan 7,3-5). „Jestliže jsi přišel, abys promlouval ke světu, proč se nepostaráš o to, aby tě skutečně všichni viděli a slyšeli?" Evangelista Jan však tu poznamenává, že to jeho příbuzní říkali proto, že v něho nevěřili (srv. Jan 7,5). chce-li být známý na veřejnosti. Činíš-li takové věci, ukaž se světu!

V závěrečném a nejtěžším období svého veřejného působení se Ježíš chová tak, jako by mu už vůbec nezáleželo na tom, aby okruh jeho učedníků vzrůstal. Někdy dokonce působí dojmem, jako by mu jen málo záleželo na těch, kteří k němu patřili. Po nesnadno přijatelné eucharistické řeči, kdy ho mnozí opustili, se nakonec ptá i svých nejbližších: / vy chcete

(Jan 6,67). Toto jeho zdánlivě rozporuplné jednání předpovídal už prorok Izaiáš. Přestože se totiž Ježíš podílí na moci samého Boha, přestože má jeho nepřemožitelného Ducha a bude národům ohlašovat právo, nikdy je nebude prosazovat násilím a lidskou mocí. Aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: odejít?

'Hle, služebník můj, kterého jsem si vyvolil, milovaný můj, kterého si oblíbila duše má. Vložím na něho svého Ducha. A vyhlásí soud národům. Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas. Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství. (Mt

12,17-20).

Boží Syn se zjevuje jako mírný a tichý Beránek Boží. Přichází vykonat soud nad světem, ale jeho hlas je slabý neumí křičet: je možné jej utlumit, přehlušit. Tichému Beránkovi lze zavřít ústa. Přichází zvítězit nad celou mocí zla a satana, ale když mu farizeové vyhrožují, upouští od sebeobrany a triumfu nad nimi. Když ho nespravedlivě obviňují, nehájí se a nebrání, ale mlčí. Dopouští, aby byl nad nevinným vynesen nespravedlivý rozsudek. Takového si vyvolil Bůh. V něm má zalíbení, a nejde jen o zalíbení Boha, ale také všech národů, které ho poznají a budou v něho skládat všechny své naděje. Mesiáš na nikoho nezvýší hlas, ale dopustí, aby na něho jeho žalobci křičeli, aby se mu vysmívali a tropili si z něho blázny. Nalomenou třtinu nedolomí, ale sám se stává stéblem třtiny, které je lámáno a drceno. Doutnající knot neuhasí, ale dovolí, aby lidé zhasili jeho život, aby ho zabili. V kontemplaci tohoto z lidského hlediska nelogického jednání se modleme: Ty, všemohoucí Bože, kterýs stvořil nebe a zemi a všecko udržuješ svou mocí, stáváš se slabým, bezbranným a mlčícím k těm, kteří tě nenávidí. Tvoje chování je pohoršením pro rozumné a moudré tohoto světa. Ještě i dnes dovoluješ, aby se ti lidé rouhali. Někteří směle tvrdí: jestliže Bůh existuje, ať mě zničí, ať mě na místě zahubí. Ty na podobná slova mlčíš, nic na ně rouhačům neodpovídáš, a jim se pak zdá, že jsou v právu." Tak se i dnes opakuje rouhání z úpatí kříže: „Jsi-li Boží Syn, zachraň

sám

sebe."

Pohoršení

Boží

„slabostí"

stále

existuje.

Nespravedlivý člověk, který druhým ubližuje, člověk chamtivý a pyšný mívá často navrch a ten, kdo se od Boha odvrátil, si dokáže obratně zajišťovat své zájmy a ještě se domnívá, že ho provází Boží požehnání. Spravedlivý naopak trpí pronásledování a Bůh se ho neujímá nějakým světu viditelným způsobem. Kontemplace Ježíše, který svou mocí uzdravuje druhé, ale sám utíká před farizeji, je klíčem nejen k jeho utrpení a smrti, ale také k utrpení, námahám a trápení našeho osobního života. Ježíš trpící jako Beránek vedený na porážku nás zve, abychom se podle jeho příkladu a jeho mocí učili přijímat stejným způsobem i svůj kříž. Jestliže totiž pronásledovali jeho, budou pronásledovat i nás, jestliže on trpěl pro nás, i my máme trpět pro své bratry (srv. Jan 15,20).

5. KDE JE TEN VŠEVIDOUCÍ BŮH? Ježíšovo utrpení, smrt a zmrtvýchvstání nám klade zásadní otázku: Jaký je náš obraz Boha? Co od něho očekáváme, trpíme-li nespravedlivě kvůli druhým? Nepředpokládáme snad v takové situaci nějaký hmatatelný Boží zásah, aby se zjevila naše nevina a spravedlnost a aby se nakonec ukázalo, že jsme to my, kdo je v právu? Co od Pána očekáváme při svém apoštolském působení? Nesídlí snad v našem nitru sklony a touhy projevit se z lidského hlediska jako silní, vlivní a vážení? Nesnažíme se občas dokazovat druhým svou nadřazenost? Nepodléháme pochybnostem, když Bůh v našich očích a v našem životě zdánlivě prohrává? Neslábne v nás víra a naděje, vnímáme-li zlo rozpínající se ve světě, které se nám jeví jako rouhání Bohu? Nepochybujeme snad někdy o přítomnosti a působení Krista v církvi, pozorujeme-li slabost a hříchy jejích jednotlivých členů? Během druhé světové války probíhala na osvětimském „apelplacu" poprava patnáctiletého židovského chlapce, který se dopustil jakéhosi

„přestupku" proti lágrovému řádu. Jeden Žid se v zoufalství a vzpouře obrátil řečnickou otázkou na svého spoluvězně: „A kde je teď ten vševidoucí Bůh?" A uslyšel odpověď: „Dívej se, právě ho věší". Ta odpověď je veskrze biblická. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce mlčící před střihači zůstal němý, ústa neotevřel (Iz 53,3.7).

Prosme, abychom uměli prožívat lidskou slabost Boha-Člověka zjevenou v Kristu. Ptejme se ho způsobem, k němuž nás povzbuzuje svatý Ignác: Jak se mohlo stát, že se on všemohoucí Bůh, Stvořitel nebe a země dává na útěk, když se několik lidí umlouvá, jak ho připravit o život? (srv. DC 53). Dále prosme alespoň o počáteční poznání toho, v čem spočívá podstata „slabosti" vtěleného Boha. Modleme se, abychom od kontemplace Pánovy slabosti přecházeli k rozjímání o způsobu prožívání své slabosti lidské. Prosme ho, aby nám on sám odpověděl na to, jak se máme chovat v ublížení, křivdách, neúspěších, pomluvách, odmítnutí atd. Dále prosme o schopnost, abychom ve světle Ježíšova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání dokázali správně posoudit své postoje, reakce a jednání: instinktivní a často také agresivní obranu v situaci i toho nejnepatrnějšího ohrožení ze strany druhých; zvyšování hlasu a křik ve chvílích netrpělivosti a zlosti na sebe i na druhé; spory a hádky na obranu svých dvojznačných zájmů, nedostatečný cit ke slabším, pokusy ovládat a druhé jimi manipulovat; demonstraci své síly a nadřazenosti. Prosme ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Pána, aby se i na našem životě mohla zjevit Boží „slabost" nejvyšší znamení jeho nekonečné lásky a úcty k lidské svobodě.

KAPITOLA VIII ZMRTVÝCHVSTÁNÍ ABSOLUTNÍ NOVOST BOŽÍ Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu; dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání (1

Kor 15,12-21).

Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny. „ Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky." On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných (Iz 53,10-12).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46).

Obraz ke kontemplaci: Vybavme si v paměti některý známý obraz vzkříšeného Ježíše.

Prosba za plody kontemplace: Prosme o hlubokou zkušenost radosti zmrtvýchvstalého Pána a také o to, aby nám tato radost mohla být oporou v zápasu s hříchem a silou v přemáhání strachu ze smrti. Modleme se, aby kontemplace vzkříšeného Pána byla zdrojem radosti a pokoje pro nás i pro naše bližní, s nimiž sdílíme život.

1. JEDNOTA TAJEMSTVÍ KŘÍŽE A ZMRTVÝCHVSTÁNÍ Ačkoliv je v Duchovních cvičeních kontemplace Ježíšova utrpení a smrti chronologicky oddělena od kontemplace zmrtvýchvstání, měli bychom mít přesto neustále na paměti, že „jsou obě tyto události prostě jen dvěma tvářemi jediného centrálního paschálního tajemství" (D. M. Stanley). Neexistuje Ježíšův kříž bez zmrtvýchvstání, a naopak není myslitelné Pánovo vzkříšení bez kříže. Čím hlouběji zakoušíme „bolest s Kristem, naplněným bolestmi a zdrceným" (DC 203), tím hlubší může být naše zkušenost veselí a radosti spolu se Zmrtvýchvstalým.

Veliký teolog dvacátého století Hans Urs von Balthasar nám ve svých rozjímáních o velikonočním tajemství klade na srdce, abychom souvislost mezi utrpením a zmrtvýchvstáním nebanalizovali. Utrpení neznamená jen jakousi předehru a úvod ke vzkříšení, ale ani samo o sobě není pouhým happyendem nešťastného Ježíšova příběhu. Obě skutečnosti je třeba chápat jako stejně hluboké a zásadní. Jeho utrpení uzavírá lidskou zkušenost Božího Syna. Jeho smrt je skutečná a sama v sobě konečná. Pán zakouší smrt naprosto stejně, jako ji prožívá každý jiný umírající člověk. Existuje nekonečná propast mezi smrtí a zmrtvýchvstáním a tu může překonat jeden jediný Bůh. Od počátku existence církve měla pravda o Ježíšově zmrtvýchvstání své místo v samém srdci víry, protože tvoří podstatu

Radostné zvěsti. Ve své první katechezi připomíná Petr Ježíšův život a smrt pouze proto, aby mohl v jeho závěru prohlásit, že ho právě Bůh vzkřísil; vytrhl jej z bolesti smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci (Sk 2,24). „Pánovo utrpení se zdá v apoštolových slovech jen doprovodem k tomu, co je nejdůležitější ke svědectví o zmrtvýchvstání. Toto svědectví je tu velice důležité, protože zjevení Kristovy velebnosti nemělo být podívanou pro ' všechen lid', ale bylo spojeno s předáním poslání těm, kteří byli Bohem předem vyvoleni zvěstovat tu událost lidu (H. U. von Balthasar). Na přijetí Pánova zmrtvýchvstání závisel vztah k celému jeho životu, učení a smrti. Jeho život včetně neobvyklého učení o Boží lásce k člověku by neměl žádný větší význam, kdyby Ježíš z mrtvých nevstal. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších (1 Kor 15,17). Pokud by nevstal z mrtvých, přestože by žil a zemřel pro pravdu, mohli bychom ho sice obdivovat a ctít jako řeckého hrdinu, ale nemohli bychom ho uznat za vítěze nad hříchem, smrtí a satanem; nemohli bychom ho uctívat jako Boha a přijímat ho za Pána svého života, kterého máme nejen milovat, ale také ho ve všem následovat včetně jeho utrpení a umučení na kříži.

Profesor Papežské Gregoriánské university v Římě otec R. de Gasperis vyprávěl při přednáškách následující příběh: Kdysi se u něho ohlásil jeden mladý Turek, muslim, který studoval v Itálii právo. Protože mělo křesťanství velký vliv na utváření práva v Evropě, chtěl dobře poznat také křesťanské náboženství, aby dokázal hlouběji proniknout do ducha evropského práva. P. de Gasperis mu tedy vyprávěl o Ježíšově životě, učení a smrti. Prohlásil také, že my, křesťané, věříme, že žije, protože třetího dne po své smrti vstal z mrtvých. V tom momentě student přerušil profesorův výklad a spontánně se zeptal: „Proč ho tedy znázorňujete pouze jako mrtvého na kříži?" Přestože je studentova otázka příliš zobecňující, jde o bystrý postřeh na adresu mnoha křesťanů, který v sobě ukrývá zrnko pravdy. V naší povrchní zbožnosti totiž bývá Ježíšovo utrpení a kříž často oddělováno od zmrtvýchvstání. K Pánovu umučení

přistupujeme někdy až příliš naturalisticky a zůstáváme stát především u jeho vnějšího popisu, aniž bychom dokázali proniknout do jeho spásné podstaty. Vnějškový přístup k Ježíšovu umučení a smrti nutně podmiňuje povrchnost v rozjímání vzkříšení: to pak někdy nechápeme jako ústřední bod víry, nýbrž spíše jako „radostný přídavek" bolestného příběhu. V této modlitbě si položme následující otázky: Zakoušíme ve svém životě víry jednotu Ježíšovy smrti a vzkříšení? Nakolik je pro nás zkušenost jeho zmrtvýchvstání útěchou a zaslíbením ve chvílích těžkostí, zápasů, smutku a sklíčenosti? Upokojuje zkušenost Pánova vzkříšení mé myšlenky a pocity spojené s mou smrtí a s odchodem mých blízkých? Tyto a podobné otázky, jež adresujeme sami sobě, nám pomohou hlouběji rozlišovat, nakolik žijeme z tajemství Ježíšova zmrtvýchvstání ve svém každodenním životě. Ve čtvrté písni předpovídá prorok Izaiáš nejen utrpení a umučení, ale také slávu Hospodinova Služebníka, který spatří světlo a nasytí se dny. Za odměnu mu Hospodin dá do vlastnictví národy a s četnými bude dělit kořist. Upřímně jsme Krista prosili, aby nám dal podíl v tajemství svého utrpení a smrti na kříži nyní máme o to „větší právo" podílet se na jeho zmrtvýchvstání; máme právo stát se jeho vyvoleným lidem, jeho „kořistí". V úvodu kontemplace Ježíšova vzkříšení prosme Pána z celého srdce o to, aby nám dovolil vnímat dosah a váhu tohoto velikého tajemství pro náš život. Dále prosme o to, aby před námi odhalil ta místa života, v nichž se může hlouběji naplňovat tajemství jeho zmrtvýchvstání.

2. NENÍ-LI ZMRTVÝCHVSTÁNÍ Není jednoduché přijmout pravdu o zmrtvýchvstání, protože se příčí jakékoli naší životní zkušenosti a velí nám otevřít se tajemství. V kontemplaci evangelijních perikop hovořících o Ježíšově zmrtvýchvstání

mějme stále na paměti, že jde o velké tajemství naší víry. „Všechno, co se týká Kristova zmrtvýchvstání (...), je bez analogie pro tuto pravdu víry neexistuje v lidských dějinách žádný příměr" (C. M. Martini). Ve velikonočním tajemství se dotýkáme nepředvídatelného Božího jednání, absolutní novosti Boha, který bez ustání všecko tvoří nové (Zj 21,5).

Přijmout právě tuto „absolutní Boží novost" je pro nás nejobtížnější, což platí stejnou měrou i o Ježíšových apoštolech. Kristus bude nucen dlouho rozptylovat pochybnosti a nedůvěru učedníků. Tomáš se bude dožadovat „experimentálního" potvrzení totožnosti Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého: zatouží vložit své prsty do ran po hřebech a svou ruku do jeho probodeného boku (srv. Jan 20,24-29). Problém přijmout tajemství Ježíšova zmrtvýchvstání však neměli pouze učedníci. Tato pravda je natolik šokující, že sejí mnozí vzpírali a dále vzpírají uvěřit. Se stopami zmíněného odporu se setkáváme v působení svatého Pavla. Mnozí věřící z korintské obce tvrdili, že zmrtvýchvstání neexistuje. Na ně se svatý Pavel obrací výčitkou: Když se tedy zvěstuje o Kristu, Že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není

(1 Kor 15,12-13). Hlásání Radostné zvěsti v Aténách, proslulých pěstováním filosofie, ztroskotalo právě na pravdě o Ježíšově zmrtvýchvstání. Když Pavel zmínil vzkříšení, obyvatelé pyšného města, důvěřujíce více svému rozumu než jeho svědectví, jím pohrdli banálním prohlášením: Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy (Sk 17,32). zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus

Ústřední pravdou, z níž všechno v křesťanství vyrůstá, není Ježíšův kříž, ale právě jeho zmrtvýchvstání. V samé skutečnosti Pánovy smrti na kříži by nebylo nic mimořádného: za časů římské říše umíraly v krutých mukách ukřižování desetitisíce lidí. Tento trest zrušil teprve císař Konstantin ve čtvrtém století. Ježíšův kříž září slávou díky jeho zmrtvýchvstání a skrze ně. Pokud by Kristus nevstal z mrtvých, byl by pouze jedním z mnoha nešťastníků, jenž byl tentokrát kvůli závisti farizeů a neschopnosti římské soudní moci pověšen na šibenici kříže.

Pro mnohé křesťany je rozjímání Ježíšova utrpení a smrti modlitbou, k níž sahají velmi často a rádi. Víme, jak prožívat smutek se zneuctěným, poníženým, zbičovaným a ukřižovaným Pánem, ne vždycky se ale dokážeme stejně snadno radovat s Kristem zmrtvýchvstalým, vstupujícím do nebe a usedajícím po Otcově pravici. Často říkáváme, že je náš život z Božího dopuštění poznamenán křížem a utrpením. Měli bychom však mít stále na paměti, že je to pouze část celé pravdy. Její druhou část představuje prohlášení, že náš život má být charakterizován také radostí a pokojem, který přináší vzkříšený Pán. Konečným cílem našeho života není bolest a trápení, ale účast na chvále a radosti zmrtvýchvstalého Krista. Ježíš odchází z tohoto světa v bolesti a utrpení ale proto, aby se mohl opět vrátit v plnosti slávy a zahrnout své milované dokonalou radostí, pokojem a slávou. Inspirovaní svatopisci jsou bezradní ve snaze přiblížit nám, v čem spočívá tato Kristem zaslíbená dokonalá radost a sláva. Svatý Pavel tu slovy blíže neuvedeného autora říká: co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují (1 Kor 2,9). Kontemplace zmrtvýchvstalého Ježíše nás má tedy dovést k vnitřnímu prožívání a vychutnávání těchto velkých věcí, aby v nás byla jeho radost a naše radost aby byla úplná (srv. Jan 15,11). V úvodu našeho rozjímání čtvrtého týdne věnovaného tajemství Pánova zmrtvýchvstání prosme o „milost, abych byl veselý a hluboce se radoval z tak veliké slávy a radosti Krista, našeho Pána (DC 221). Není v našich silách získat a uchovat si hlubokou zbožnost, vroucí lásku, slzy nebo jakoukoliv duchovní útěchu: to všechno je darem a milostí Boha, našeho Pána" (DC 322).

3. ZKUŠENOST RADOSTI V UTRPENÍ PRO KRISTA

Zkušenost radosti s oslaveným Ježíšem z našeho pozemského života neodstraňuje automaticky kříž a utrpení, ale dává nám sílu trpělivě jej v křesťanské naději nést. Dokonalý příklad této velikonoční radosti uprostřed utrpení nám dává sv. Pavel: Ale i kdybych měl skropit krví oběť a službu, kterou Bohu přináším, totiž vaši víru, raduji a spolu raduji se s vámi se všemi;

(Flp 2,17-18). Nejen v Krista věřit, ale také pro něho trpět, je i naší milostí a radostí (srv. Flp 1,29-30). Radost se Vzkříšeným, kterou prožíváme dokonce i v utrpení a pronásledování, je zaslíbením a závdavkem radosti věčné. Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli (1 Kor 15,20). stejně tak se i vy radujte a spolu radujte se mnou

Zkušenost radosti a pokoje zmrtvýchvstalého Pána přítomná dokonce i v utrpení a kříži je dána nejen nám, ale těm, kteří se zatím nedokážou radovat se vzkříšeným Ježíšem. On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha (2 Kor 1,4). Se svými bratry máme sdílet svou důvěru v Ježíše, tak aby se mu i oni mohli svěřit a ve svém trápení objevovat radost, která plyne z tajemství jeho zmrtvýchvstání. V tomto rozjímání si vybavme v životě okamžiky, kdy jsme prožívali smutek, sklíčenost a uzavřenost do sebe. Všimněme si, že jsme byli při těchto zkušenostech pokoušeni soustřeďovat se na to, co nám způsobilo bolest a utrpení a co je v posledku také zdrojem smrti. Čím jsme přemáhali své pokušení? Snažili jsme se vůbec nějak překonávat svou fixaci na negativní prožitky svého života? Mohli bychom vypozorovat, že nezvládnuté pokušení soustředit se na sebe a na své utrpení nám znemožňuje prožívat naději a zaslíbení budoucí radosti a zmrtvýchvstání. Smrt nemůže existovat zároveň se zmrtvýchvstáním. Aby člověk mohl zakusit vzkříšení, musí být nejprve přemožena smrt. Prosme o to, abychom směli zakusit radost vzkříšeného Pána, aby se odrazila v našem životě a v budoucnu se stala naší oporou a

silou, s níž dokážeme překonat zkušenosti spojené se smrtí, hříchem a zlem. V pohledu na svůj život si také povšimněme těch lidí v našem okolí, kteří jsou smutní, drcení životní tíží, uzavření nebo depresivní. Jak jsme na ně působili? Neutvrzovali jsme je snad svým chováním a slovy v jejich negativních postojích? Nevyhýbali jsme se jim pohrouženi do vlastního smutku nebo vedeni vnitřní leností? Snažili jsme se jim pomoci překonávat jejich smutek a nechuť žít? Byli jsme jim svědky zmrtvýchvstalého Ježíše, který dává radost, a to v plnosti? Prožívali jsme radost z pomoci druhým v jejich těžkých životních okamžicích? Vzkříšenému Ježíšovi svěřme své zkušenosti vnitřní radosti a jejího sdílení s druhými. Prosme, abychom se díky této kontemplaci utvrdili v potřebě hledat Ježíše jako zdroj radosti a pokoje pro sebe i druhé.

KAPITOLA IX. RADUJ SE, KRÁLOVNO NEBESKÁ Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46). Obraz ke kontemplaci: Představme si Ježíšovu Matku Marii ve dvou scénách. Nejprve v obrazu zvěstování: všimněme si především jejího údivu z příchodu nebeského posla, a následně pokorného souhlasu s posláním, které přináší. Zaposlouchejme se do Mariiných slov: Hle, jsem služebnice Páně. Ve druhé scéně si představme její setkání s jejím zmrtvýchvstalým Synem; nezacházejme do zbytečných podrobností, vnímejme však především její radost a hluboký pokoj.

Prosba za plody kontemplace: Prosme Marii, aby nám vyprosila milost upřímně a hluboce se radovat z Ježíšova zmrtvýchvstání. Dále prosme, aby se nám stala zkušenost duchovní radosti a pokoje pozváním a zároveň příslibem radosti věčného života. Maria totiž tuto věčnou radost zosobňuje.

1. JSI TO TY, MŮJ NEJMILOVANĚJŠÍ SYNU?

Svatý Ignác nás ve čtvrtém týdnu Duchovních cvičení zve ke kontemplaci setkání zmrtvýchvstalého Krista s Matkou. Toto doporučení neplyne pouze z jeho citové vnímavosti, která se vžívá do Ježíšova synovského srdce: odvolává se také k velice staré křesťanské tradici, v jejímž podání byla Maria prvním člověkem, jemuž se zjevil zmrtvýchvstalý Pán. Křesťanský autor Sedelius, žijící na přelomu čtvrtého a pátého století, chválí ve svém hymnu tajemství zjevení vzkříšeného Ježíše své Matce: „S Matkou nejslavnější a po věky Pannou, s ní ze všech lidí se vítězný Kristus setkává prvý. A dobrá Matka — kdys příchodu jeho branou — nyní je svědkyní zázraku, že Syn je na věky živý. "

Využijeme v tomto rozjímání dvou líčení setkání Vzkříšeného s jeho Matkou. Prvním z nich bude text Romana Brandstaettera: ten nám ukazuje především velice „lidské", a nám proto tolik blízké Mariino sdílení utrpení a smrti svého Syna, a následně neočekávané setkání se Zmrtvýchvstalým. Druhé uvedené líčení je od svatého Vincence Ferreria, velkého dominikánského teologa a kazatele, žijícího na přelomu čtrnáctého a patnáctého století. V podání Romana Brandstaettera prožívá Maria Ježíšovu smrt velice bolestně a přestože je zaplavena smutkem a utrpením, svěřuje se s velkou důvěrou Hospodinu. Zjevení zmrtvýchvstalého Syna ji nesmírně zaskočí a překvapí. Radostná zvěst o Kristově zmrtvýchvstání vyvolává spontánně velkou radost, adoraci a modlitební ztišení. Naslouchejme tedy slovům Brandstaetterova vyprávění o setkání Marie se vzkříšeným Ježíšem: „Miriam, která probděla spolu se ženami už druhou noc na modlitbách, se opřela zády o zeď a únavou usnula. Tehdy se Mariamne z Magdaly, Hana, Jakubova matka Mariara a matka Zebedeových synů vykradly tiše po špičkách z pokoje a vydaly se liduprázdnými ulicemi, ponořenými stále ještě do měsíčního světla, k Zahradní bráně, aby

okamžitě po jejím otevření a co nevidět začne svítat vystoupily na Golgotu a uctily hrob Ješuy ben Josefa vonnými mastmi, které nakoupily včera večer u známého prodavače balzámu. Miriam sebou trhla. V rohu jizby dohasínal olejový kahan, jehož plamének byl nyní v jasných paprscích úsvitu sotva viditelný. Žena se rozhlédla po místnosti. Odešly. Šly ke hrobu. Nevzbudily ji. Jak dlouho to vlastně spala? Chtěla jít přece s nimi. Jenže odešly bez ní. Asi chtěly, aby si trochu odpočinula, ale proč vlastně chce jít ke hrobu? Ten přece nosila v sobě, pod srdcem. Jako kdysi nosila Ješuu ve svém mateřském lůně, stejně nosí nyní v sobě jeho hrob. V lůně. Pod srdcem. Ach, jak těžké je to smutné břemeno! S jeho smrtí se chýlí ke konci i její život. V tomto světě už nemá co pohledávat. Ano, ano. Věděla, že ji nesmírně miloval, ale odešel do světa, oddán jen a jen Hospodinu. Otce miloval více než ji. Tak to má být. Tak to má být. ta slova si stále opakovala už po dlouhá, dlouhá léta a s každým jejich vyslovením pociťovala větší úlevu. A teď Syn nežije. Cožpak nemohla umřít s ním? Jistě jí tedy bylo ještě k něčemu zapotřebí, když jí Pán přikazuje žít a přežít Synovu smrt. Měla snad svým životem ve stínu svědčit o pravdivosti zastíněného Zvěstování? Bylo snad zapotřebí její přítomnosti pod křížem? Možná si to Pán tak přál, aby Ješuova mrtvá hlava spočinula v jejím klíně. Dobře je tak, jak to je. Splnila všechno, co jí Pán uložil. Byla poslušným nástrojem jeho vůle, i když jí dodnes stále ještě není všechno pochopitelné a jasné. Ať se stane podle jeho slova. Ach, jak těžký je ten hrob, který v sobě nese. Ale-je to skutečně hrob? Je to skutečně hrob? Je toto břemeno opravdu mrtvým tělem jejího Syna? Její modré, hluboko zasazené oči pod černým klenutím obočí se zatřpytily mírným světlem, jako tehdy, když ještě jako nazaretské děvče v domě svých rodičů zahlédla v sobě postavu neznámého muže, který se k ní blížil z hloubi zšeřelé jizby. Padla na tvář, objala pažemi jeho nohy a otázala se: Jsi to ty, můj nejmilovanější Synu? Slyšela odpověď.

Mlčela, neschopna jediného slova." V této kontemplaci prosme Marii, abychom spolu s ní směli prožívat její utrpení a bolest z umučení a smrti Syna. Snažme se nejprve vcítit do bolesti Matky, která ztratila své jediné dítě, Syna, který byl celým jejím životem. Jenom Maria mohla milovat svého Syna a odevzdat se mu tak, jak člověk může milovat Boha a jedině jemu se odevzdat. Žádná jiná matka nemůže milovat své dítě takovým způsobem a svěřit se mu tak, jak Maria milovala Ježíše a svěřovala se mu. Aby dokázala milovat své dospělé dítě, musí si každá matka nejprve zamilovat Boha. Přikázání: miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly (Mk 12,30) tvoří základ každé otcovské a mateřské lásky. Ježíš sám varuje: Kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden (Mt 10,37). Pouze Maria „měla právo" milovat svého Syna stejně jako Boha, protože on byl Bohem i Člověkem. Proto je i její bolest zcela jiná než jakákoli bolest matky ztrácející své dítě. Proto nám může Maria odhalit svou bolest a pozvat nás ke spoluúčasti na svém utrpení.

Ve sdílení Mariiny bolesti prosme Boží Matku následně o to, aby nám ukázala svou velikou radost ze setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Roman Brandstaetter nám poměrně zevrubně líčí její smutek a bolest, ale jako by si nevěděl rady se zkušeností její radosti. Nedokáže ji popsat: jen ji zastírá údivem, zaskočením a mlčením té, která „ze sebe nemohla vypravit slovo". Mnohem obtížněji lze totiž vyjádřit a popsat hlubokou duchovní mystickou radost než bolest a utrpení. Je tomu tak snad i proto, že hluboká duchovní radost se zdá mnohem vzácnější zkušeností než trápení a bolest. Snažme se po delší dobu provázet Marii v jejím údivu, mlčení a klanění se vzkříšenému Synu. Poklekněme spolu s ní a vzdejme mu chválu.

2. MŮJ SYN VSTANE Z MRTVÝCH Nyní přejděme k vyprávění svatého Vincence Ferreria o setkání vzkříšeného Pána se svou Matkou. Je zcela jiného charakteru, a proto dokonale doplňuje text Romana Brandstaettera, který nám může připadat svým způsobem až příliš lidský. Líčení svatého Vincence se spíše podobá pravoslavné ikoně než realistickému obrazu. Je „zduchovnělé", poněkud „odtělesněné", jako by šlo o „teologickou interpretaci" Mariiny víry a její nebeské slávy. Ve vyprávění svatého Vincence neprožívá Maria smutek a bolest ze smrti svého Syna. Její víra je velice jasná, prostá a jakoby samozřejmá. Již tu není zmatená, znepokojená nějakými nejasnostmi a pochybnostmi. Zápas, utrpení a bolest už patří minulosti. Ve vyprávění svatého Vincence jde o víru „oslavenou", „povznesenou do slávy", adorovanou proroky a anděly. V tomto vyprávění je naší víře nedostižným vzorem. Právě Boží Matce připisuje autor změnu svátku ze soboty na neděli den zmrtvýchvstání jejího Syna: „Maria vstala, podívala se z okna a všimla si, že začíná svítat. Její radost byla převeliká. „Můj Syn vstane z mrtvých" řekla si, poklekla a začala se modlit: „Probuď se, přijď ke mně a podívej se". Kristus okamžitě vyslal anděla Gabriela a řekl mu: „Ty, kterýs zvěstoval mé Matce vtělení Slova, nyní jí zvěstuj jeho zmrtvýchvstání". Anděl se odebral k Panně Marii a oznámil jí: „Ten, kteréhos nosila ve svém lůně, vstal z mrtvých, jak sám řekl." Tehdy pozdravil Kristus svou Matku slovy: „Pokoj tobě." Marie svému Synu odpověděla: - „Až do této chvíle byla dnem slávy Páně sobota k uctění svatého Božího odpočinutí po díle stvoření světa. Od této chvíle to bude neděle na památku tvého zmrtvýchvstání tvého odpočinutí a oslavení." Kristus souhlasil a vyprávěl Marii o tom, co vykonal v předpeklí a jak spoutal

satana. Také představil své Matce praotce, které odtamtud vyvedl. Ti vzdali Marii chválu slovy: - „Ty jsi slávou Jeruzaléma, radostí Izraele, chloubou svého lidu." Maria je také pozdravila: - „Vy jste národ vyvolený, královské kněžstvo, lid patřící Bohu ke zjevení jeho slávy. On vás povolal z temnoty ke svému podivuhodnému světlu." Tehdy andělé zazpívali: „Vesel se, královno nebeská." Ježíšovo božství, které se zdálo v celém jeho životě, a zvláště pak v jeho utrpení a smrti „skryté" i před Marií, „se nyní tak nádherně zjevuje a ukazuje v přesvatém vzkříšení skutečnými a přesvatými účinky" (DC 223). Tváří v tvář svému nyní již oslavenému Synu se Maria klaní, chválí ho a diví se „velikým věcem", které jí učinil Pán; diví se tomu, že právě ona, chudá galilejská dívka a „pokorná služebnice" byla jeho Matkou (Lk 1,49). Spolu s Marií vzdejme nejprve slávu Zmrtvýchvstalému a potom spolu s patriarchy a anděly oslavujme také Ježíšovu Matku Marii: „Ty jsi slávou Jeruzaléma, radostí Izraele, chloubou svého lidu."

3. RADUJ SE, KRÁLOVNO NEBESKÁ „Po svém zmrtvýchvstání se Ježíš snad poprvé zjevil své Matce v celém jasu svého božství, které bylo za jeho pozemského života spíše předmětem víry než vědomí" (P. Schiavone). Mariina víra, její naprostá důvěra v Boží moc pronikající celý její život a nesoucí všechny zkoušky, počínaje nazaretským zvěstováním až po Synovu smrt na Golgotě, přináší po zmrtvýchvstání ovoce radosti z dokonalého setkání s ním. Vzkříšený Ježíš nemusel překonávat její

nedůvěru, nemusel ji vychovávat k víře ve své vítězství nad smrtí, jak se stalo v případě učedníků. Maria neustále nosila ve svém srdci nejen slova svého Syna, ale především jeho samého, a proto v prostotě srdce, bez zápasu s pokušením pochybností a nevíry přijímá tuto novou podobu jeho přítomnosti vyplývající z tajemství jeho vzkříšení. Zcela a bezvýhradně se otevřela radosti plynoucí z tajemství Synova zmrtvýchvstání. Důvěra v Boha v okamžicích zkoušek otvírá člověka radosti dokonalého setkání s oslaveným Ježíšem. Učedníci se nedokázali okamžitě radovat z Mistrova vítězství. Jejich radost se rodila pomalu, v námaze překonávání pochybností a nedůvěry. Nejprve však musel Ježíš překonat jejich uzavřenost, obavy, strach o sebe a nevíru. Mariina radost z Ježíšova zmrtvýchvstání je pro nás v první řadě pozváním důvěřovat Bohu ve zkouškách; dále nás zve, abychom se otevřeli radosti proudící z jeho vítězného působení v našem životě. Mariina radost je soudcem veškeré naší sklíčenosti, smutku a potácení se na hranici zoufalství, které plyne z naší nedůvěry v Boha a v člověka. V bezprostředním a srdečném rozhovoru prosme o schopnost radovat se s Marií z toho, že „z mrtvých vstal vpravdě Ježíš tvůj". Marii pak prosme: „u něho za nás oroduj", abychom se dostali na věky tam, kde spolu s ní budeme zpívat Aleluja (srv. píseň Raduj se, Královno nebeská). Kontemplaci uzavřeme modlitbou svatého Františka z Assisi k Boží Matce: „Zdrávas, Paní, svatá Královno, svatá Boží rodičko, Maria; ty, Panno, učiněná církví a vyvolená nejsvětějším nebeským Otcem, posvěcená jím i jeho milovaným Synem i Svatým Duchem Utěšitelem, v tobě byla a je veškerá plnost milosti a všechno dobro. Zdrávas, ty, kterás jeho palácem. Zdrávas, ty, kterás jeho rouchem. Zdrávas, služebnice jeho, zdrávas, Matko jeho."

KAPITOLA X PRÁZDNÝ HROB Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu, Zachvátil je strach a sklonily tvář k zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát." Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním. Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které to pověděly apoštolům. Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. Petr se rozběhl k hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo (Lk

24,1-12).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46).

Obraz ke kontemplaci: Představme si nejprve ženy stojící u prázdného hrobu. Všimněme si jejich bezradnosti a zmatku. Ve druhém obraze si vybavme v paměti dva muže v zářícím šatu stojící tváří v tvář zaraženým ženám. Zaposlouchejme se do jejich slov: Není zde, byl vzkříšen.

Prosba za plody kontemplace: Prosme především o milost veliké otevřenosti přijmout Radostnou zvěst o vzkříšeném Kristu. Dále prosme o hlubokou vnitřní touhu sdílet svou zkušenost zmrtvýchvstalého Ježíše s těmi, k nimž nás Pán posílá.

1. ZMRTVÝCHVSTALÝ JE SLUNCEM NÁRODŮ Po pohřbu začal svátek Paschy, ale pro Ježíšovy učedníky a přátele to byl den prázdnoty a smutku. Nejeden z nich z nich prožíval hořké zklamání a rozčarování a jeden druhému říkali: A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael (Lk 24,21). Uprostřed smutku a sklíčenosti však bylo třeba vrátit se opět „k normálnímu" životu. Do této tísnivé atmosféry panující mezi učedníky najednou vtrhne neočekávaná zpráva o prázdném hrobu. Tu novinku přinášejí ženy a učedníci jí nepopřejí sluchu. Zdá se jim, že jde pouze o pošetilé blouznění. Prvními svědkyněmi vzkříšeného Pána jsou u Lukáše ženy, které přišly z Galileje. Během pohřbu si prohlédly hrob i to, jak bylo tělo pochováno. Potom se vrátily, aby připravily vonné masti a oleje (Lk 23,55). Ty chtějí zanést do hrobky, prokázat nabalzamováním Ježíšovi poslední službu a uctít jeho mrtvé tělo. Jako pravověrné dcery Izraele však čekají až do nedělního rána, kdy končí sabat. Všechny uvedené úkony provádějí však s určitou rezignací, protože přijímají Ježíšovu smrt jako nezvratný fakt. Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu. Úsvit

prvého dne je tu uveden v protikladu k poledním temnotám Velkého pátku provázejícím Ježíšovu smrt. Tímto úsvitem začíná u Lukáše jeden velice dlouhý den. Evangelista totiž slučuje všechny události kolem Zmrtvýchvstání do jediného dne, jako by tím chtěl říci, že pro vzkříšeného Pána už neplatí žádné omezení časem ani prostorem. Věčnost je jako jediný den, který nikdy nekončí.

Kristus je věčným světlem, úsvitem lidstva. Je to věčné Slunce, které nezná západu. Temnoty, jež nad ním měly nakrátko moc (srv. Lk 22,53), už k němu nemají přístup. Kontemplujme v této modlitbě Ježíše věčné světlo lidstva, úsvit a Slunce neznající západu. V dávných dobách

stavěli křesťané kostely vždy tak, aby byl oltář obrácen k východu. Tím vyjadřovali touhu a očekávání Krista Slunce, vycházejícího pro lidstvo. Pokud nám to podmínky umožní, snažme se tuto kontemplaci prožít za úsvitu na místě, kde lze rozjímat východ slunce. Ono jediné bylo totiž svědkem Ježíšova zmrtvýchvstání; totéž slunce pozorovaly i ženy cestou ke hrobu. Ranní úsvit a vycházející slunce nám může být velikým znamením vzkříšeného Pána.

2. BEZRADNOST ŽEN U PRÁZDNÉHO HROBU S připravenými vonnými balzámy šly ženy na schůzku s Mrtvým, šly ke hrobu. Nabalzamováním chtěly prokázat zemřelému čest a úctu, kterou k němu chovaly. Doprovázely ho po celou dobu již z Galileje až k jeho triumfálnímu vjezdu do Jeruzaléma, byly svědkyněmi jeho smrti, a nyní se s ním tedy chtěly pomazáním rozloučit. Když se ale přiblížily ke hrobu, kámen byl odvalen a když pak vstoupily dovnitř, tělo tam nenašly. V této šokující situaci tu stály bezradné a zmatené. Jejich drahocenné a pečlivě připravené balzámy teď byly k ničemu. Ke smutku se přidala navíc ještě bezradnost a zmatek. Snažme se vžít do jejich situace. Zmatek je jedním z nejbolestněji prožívaných lidských citů, dostavující se v bezvýchodných situacích, které přesahují lidské síly. V takových momentech si s nepokojem klademe otázku: Co dál, jak se z téhle patálie dostat? Jistě se tak ptaly i ženy u Ježíšova hrobu. V okamžicích bezradnosti naráží člověk bolestně na hranice svých možností, protože je není v žádném případě schopen nijak překonat.

„Odsouzení k bezradnosti je zvláště nesnesitelné pro jedince, jejichž vůdčím ideálem je vláda, síla a vědomí toho, že jsou pány situace" (K. Horney). Každému z nás se dříve nebo později stane, že dospěje k hranici svých lidských možností a propadne bezradnosti. Ačkoli jde o bolestnou a těžkou zkušenost, přesto se díky ní snáze a rychleji dobíráme pravdy o sobě: odhalujeme svou bídu, slabost a potřebu pomoci Boží i lidské. Přestože nás tyto situace opravdu bolí, otvírají nás k přijetí Radostné zvěsti přijmout tu nejdůležitější pomoc, kterou kdy lze získat. Právě ve zkušenosti bezradnosti a zmatku totiž dovolujeme Bohu, aby nás vedl, a poznáváme jeho moc. V této kontemplaci vyhledejme ve svém životě situace, v nichž jsme více či méně prožívali bezradnost a zmatek. Připusťme, aby se nás ještě jednou dotkly. Vyberme si pak jednu z nich, která se nám zdála nejtěžší a nejnepříjemnější, a vraťme se k ní. Nebojme se, že znovu zabolí. Všimněme si také, že právě díky těmto nepříjemným situacím jsme se vnitřně stávali pokornějšími, a tím jsme se více otvírali pomoci Boha i bližních. Prosme, aby se nám chvíle zmatku a bezradnosti staly zvláštní příležitostí otevřít se Radostné zvěsti o Ježíšově zmrtvýchvstání.

3. NENÍ ZDE, BYL VZKŘÍŠEN A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily tvář k zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen ".

V naší kontemplaci se zahleďme na dva muže v zářícím rouchu oslovující ženy. Připomínají nám Ježíše proměněného na hoře Tábor, kdy jeho šat oslnivě zbělel jako sníh, v přítomnosti dvou mužů Mojžíše a Elijáše, kteří s ním rozmlouvali o jeho odchodu (srv. Mk 9,2nn). Scéna Ježíšova proměnění na hoře předjímá jeho zmrtvýchvstání. Tuto spojitost

proměnění se zmrtvýchvstáním podtrhuje i chování žen, které, stejně jako učedníci na hoře, sklonily tvář k zemi.

Sklonit tvář k zemi... Toto instinktivní gesto charakterizuje člověka, který si je plně vědom své malosti a bezradnosti tváří v tvář tajemství Božího zjevení. Stejně spontánně reagovali největší mužové Izraele: Mojžíš, Elijáš, a Izaiáš. I my v této meditaci skloňme svou tvář k zemi před tajemstvím Boha zjevujícího se v Ježíšově zmrtvýchvstání. To dokumentuje tak jako žádná jiná událost lidských dějin Boží moc a sílu. Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen uslyšely ženy od mužů v zářivém rouchu. Tato slova jemně vyčítají ženám jejich malou víru, protože hledají věčně Živého mezi mrtvými, a zároveň jim zvěstují Radostnou zvěst o zmrtvýchvstání. Na potvrzení evangelia o tom, že Ježíš žije, se poslové odvolávají na paměť žen: „Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát." Tu se rozpomenuly na jeho slova.

Základním zdrojem víry v Kristovo vzkříšení neměl tedy být jen prázdný hrob a přítomnost dvou mužů v zářícím šatu, kteří budili spíše strach než víru, ale mnohem spíše právě připomenutí slov, která Ježíš pronesl ještě před svou smrtí. V Lukášově evangeliu oznamuje Kristus své utrpení, smrt a zmrtvýchvstání až osmkrát. A právě Ježíšovo učení z období jeho pozemského života se má stát rozhodujícím motivem věrohodnosti jeho zmrtvýchvstání. Při svém setkávání s apoštoly po vzkříšení jim bude také připomínat své předem mnohokrát opakované zaslíbení, že vstane. Všechna další znamení, na něž se odvolá po svém zmrtvýchvstání, mají pouze podpořit toto prvé a základní, jímž jsou jeho slova. Ten, který vstal, je týž, který povolal svých Dvanáct, učil, konal mocné činy, byl mučen a ukřižován. V této kontemplaci buďme ženám pozorným doprovodem. Zaposlouchejme se do jejich rozhovoru s dvěma muži v bělostném šatu. Snažme se vžít do jejich vnitřního prožitku. Postupně vnímejme jejich strach, bezradnost, ale také údiv, zaskočení a nakonec radost z Ježíšova zmrtvýchvstání. Prosme je, abychom mohli tuto radost sdílet s nimi.

Požádejme je o přímluvu, abychom byli ochotni vpustit Boha do svého života s radostnou zvěstí o vzkříšeném Kristu. Dále prosme o „duchovní paměť", díky níž bychom v okamžicích bezradnosti dokázali pro sebe nalézat přesně ta Ježíšova slova, jimiž nás vyučoval v přípravě na nadcházející zkoušky.

4. ZMRTVÝCHVSTÁNÍ V MÉM ŽIVOTĚ Ježíšovo zmrtvýchvstání nemůže být pro nás pouhým historickým faktem. Jde totiž o věčně trvající fenomén. Pán nás vybízí, abychom na jeho vzkříšení postavili základ svého života, své každodenní existence. Ježíš je Pánem právě pro své vzkříšení: skrze ně vládne dějinám. Skrze ně se stal také mým osobním Pánem a kraluje v mém životním příběhu. Síla naší víry v jeho zmrtvýchvstání je měřítkem, nakolik mu umožníme přístup do svého srdce a života. Díky víře ve vzkříšení může Kristus proměňovat naše srdce a dávat našemu životu novou podobu. V této i v následujících kontemplacích se ptejme sami sebe: Neváže se naše zkušenost víry především k utrpení, trápení, umrtvování, kříži nebo zápasu s hříchem a se zlem? Přestože tyto těžké zkušenosti tvoří integrální součást duchovního života, neznamená to ještě, že jej beze zbytku vyčerpávají. Vybavuje se nám zkušenost víry spontánně také se zkušeností radosti, útěchy, přátelství, pokoje, uklidnění a úlevy? Proniká Ježíšovo zmrtvýchvstání náš všední život naši každodenní modlitbu, běžné zápasy či oběti, lidskou lásku a přátelství, práci i odpočinek? Připomíná nám svěžest a krása úsvitu Kristovo vzkříšení? Mohli bychom pravdivě prohlásit, že je Pánovo zmrtvýchvstání ústředním bodem naší víry? Proměňuje naše srdce a život tak, jako proměňovalo srdce a život

učedníků a žen? Vytrhuje nás živý Pán ze smutku, beznaděje a pochyb? Je to skutečně on, kdo utváří můj životní příběh? Vracejme se k těmto četným otázkám nejen během této modlitby, ale také v následujících kontemplacích zmrtvýchvstalého Ježíše. Prosme ho o to, abychom si na ně dokázali upřímně odpovědět a abychom byli s to otevřeně a upřímně hovořit o plodech své reflexe s Nejsvětější Matkou, se zmrtvýchvstalým Pánem a s nebeským Otcem.

5. OZNÁMILY TO VŠECKO JEDENÁCTI UČEDNÍKŮM V okamžiku, kdy ženy uvěřily z Ježíšových slov v jeho zmrtvýchvstání, vrátily se od hrobu a oznámily to všechno jedenácti učedníkům i všem ostatním. Každá autentická zkušenost vzkříšeného Pána má misijní, apoštolský ráz. Ježíš se nám nezjevuje jen kvůli nám samým: touží se skrze nás zjevit také jiným. Vždycky posílá své učedníky se zkušeností lásky jako svědky svého vzkříšení. Poslání svědčit o Ježíšovi je však obvykle velice těžké a často naráží na nedostatek otevřenosti ze strany druhých. Bylo to tak v případě apoštolů, kterým se zdálo svědectví žen pouhým blouzněním a nevěřili jim. Dnes je tomu nejinak. Svědectví vydávané Ježíšovi se setkává s pohrdáním, a dokonce s nepřátelským odmítáním. V takové situaci se nám může zdát, že je naše evangelizační úsilí neužitečné a nesmyslné. Snadno pak propadáme pochybnostem a znechucení. Přestože apoštolově neuvěřili okamžitě, svědectví žen je rozrušilo. Jejich rozčilení se však stane počátkem jejich víry ve zmrtvýchvstání.

Na závěr kontemplace prosme o velkou touhu sdílet s druhými svou vnitřní zkušenost vzkříšeného Ježíše; prosme též o hluboké vědomí, že naše svědectví doprovází vždy jeho moc. Modleme se, abychom

nepropadali snadno znechucení jen proto, že je naše svědectví znevažováno lidmi, kteří doposud nejsou připraveni v ně uvěřit. Odmítat svědectví o Ježíšovi bližními však v žádném případě neznamená, že svět nepotřebuje Radostnou zvěst: jde pouze o aktuální nedostatek vnitřní připravenosti dotyčných k jejímu přijetí.

KAPITOLA XI OBA DVA BĚŽELI KE HROBU První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, ze kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů

(Jan

20,1-10). Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku." Ale v tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu (Řím

8,35-39).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46). Obraz ke kontemplaci: Představme si apoštoly Petra a Jana, jak ve spěchu a zmatku běží k Ježíšovu hrobu. Pozorujme dále jeho prázdný hrob a v něm ležící plátno i šátek z jeho hlavy.

Prosba za plody kontemplace: Prosme o vnitřní touhu sjednotit se hluboce a intimně s Ježíšem a také o vnitřní přesvědčení, že nás od něho nemůže vůbec nic odloučit.

1. OBA DVA BĚŽELI KE HROBU Podle čtvrtého evangelia sděluje Marie Magdalena po svém návratu od prázdného hrobu Petrovi a Janovi své hluboké znepokojení a ptá se, kam se podělo Ježíšovo tělo. Její nepokoj se přenáší i na oba učedníky. Pod jeho vlivem se také oni rozběhnou ke hrobu: Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u

Mladší a zdatnější Jan předběhl Petra, který mu jak nám evangelium napovídá sotva stačil. hrobu první.

Tento Petrův a Janův chvat cestou k prázdnému hrobu vyplývá z jejich hlubokého spojení s Ježíšem. Nejenže je Kristova smrt, útěk učedníků a Petrův pád od Mistra nevzdaluje, ale právě naopak je k němu přitahuje. Oba, Petr i Jan, doprovázeli Ježíše v jeho utrpení a smrti na kříži; oba prožívali vnitřní zmatek a žal. Jan sice jako jediný stál pod Mistrovým křížem, v zahradě však utekl stejně jako ostatní apoštolově. Také on trpěl hlubokým vnitřním zmatkem a nevírou. V Kristovo vzkříšení uvěřil teprve u prázdného hrobu, při pohledu na teď už zbytečná plátna a šátek po Zmrtvýchvstalém. Petr cestou ze zahrady zpovzdálí Ježíše doprovázel, jenže potom Mistra zapřel ze strachu, že by ho mohl potkat stejný osud. Zapření však ho od Pána nevzdálilo, ale naopak se stalo zlomovým bodem, který mu umožnil objevit skutečný cíl a smysl Ježíšova utrpení a smrti. Teprve po svém pádu odhalil svou přehnanou sebejistotu, neznalost sebe a svého hříchu. Aniž by předtím poznal sám sebe, bez nejmenších rozpaků Ježíše ujišťuje: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt" (Lk 22,33). Po svém

hříchu však konečně pochopil, že je to on, ubohý hříšník, kdo potřebuje Kristovu spásu a už se nebrání, aby mu Mistr umyl nohy, aby ho očistil a zachránil. Přestože Petr pod křížem spolu s Ježíšovou Matkou a milovaným učedníkem nestál, hluboce zakouší, že tato smrt je pro něho a za něho. Jeho chvat na cestě k prázdnému hrobu vyjadřuje jakýsi veliký vnitřní nepokoj: Cožpak by mohl Šimon zcela zapomenout na mnohokrát opakované předpovědi Ježíšova zmrtvýchvstání? Cožpak mohl zcela zapomenout na zaslíbení opětovného setkání v Galileji? Prožitek Pánova vzkříšení byl však tak neslýchanou novinou, že bylo těžké uvěřit v její naplnění.

Petrův a Janův spěch k prázdnému hrobu je během ke zdroji naděje, k pramenu skutečné radosti a života. V této modlitbě kontemplujme běh učedníků ke hrobu. Všimněme si jejich chvatu a nepokojného očekávání. Odvolejme se k obrazu E. Burnanda „Petr a Jan běží ke hrobu", na němž umělec velice expresívně vyjadřuje pocity obou apoštolů pospíchajících ke hrobu ve skále. Prázdný hrob promlouvá k učedníkům hlasitě a silně; je pro ně symbolem a jakoby svátostí Zmrtvýchvstalého. Zvěstuje jim Radostnou zvěst. „Vstal jsem a jsem navždy s vámi" (antifona z velikonoční eucharistie), snaží se Ježíš říci svým prázdným hrobem učedníkům. Přestože byla životní situace každého z nich jiná, oba tuto mimořádnou zvěst potřebovali. Hloubka naší účasti na radosti vzkříšeného Krista závisí na našem vztahu s ním, na naší účasti v jeho utrpení a smrti, na vnitřním uznání své slabosti a hříšnosti. Radost velikonočního nedělního rána může objevit pouze ten, kdo zakoušel bolest Velkého pátku. Ježíšovo vzkříšení může být velkou novinou pouze pro ty, pro které byla jeho smrt velkým zármutkem. Plnou radost zmrtvýchvstalého Pána může zakoušet pouze ten, kdo prožije skutečné ohrožení plynoucí z hříchů svých i hříchů světa, jež se staly příčinou Kristova utrpení a smrti. Zmrtvýchvstalý vítězí nad každou podobou hříchu.

Prosme v této kontemplaci o hlubokou touhu po intimním vztahu s Kristem. Prosme o schopnost vnořit se do jeho utrpení a smrti, abychom mohli být ponořeni do radosti jeho vzkříšení. Modleme se také, aby se Ježíšovo ujištění: „Vstal jsem a jsem s vámi po všecky dny" stalo zdrojem našeho vnitřního pokoje a radosti, zvláště v dobách zkoušek.

2.      PETROVO PRVENSTVÍ Jan ale nevešel okamžitě dovnitř. Jen se nahnul, aby se přesvědčil, zdaje hrob opravdu prázdný. Ano, byl. Zahlédl jen plátno, do něhož bylo zavinuto Ježíšovo tělo. Počkal na Petra, aby ten mohl vstoupit do hrobu jako prvý. Teprve poté ho následoval. V tomto postoupení prvenství Petrovi vnímáme i citlivost a úctu mladšího Jana ke staršímu Šimonovi. Tímto diskrétním způsobem poukazuje Jan též na Petrův primát v apoštolském společenství. Petr je „první mezi apoštoly" a i v evangeliích zahajuje výčet Dvanácti vždycky on: Ustanovil těchto dvanáct: Petra toto jméno dal Šimonovi Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první.

Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jimž dal jméno Boanerges, což znamená 'synové hromu', Ondřeje, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Tadeáše,

(Mk 3,16-19). Prvenství ve společenství má ten z učedníků, na něhož Ježíš sám ukáže. Přestože byl tedy Jan silnější, méně zmatený, otevřenější, důvěřující a odvážný, jemu Pán roli „prvního" mezi apoštoly nepřidělil. Tato úloha byla určena Petrovi. Jan mu tedy postupuje prvenství nejen přirozeně vzhledem k jeho vyššímu věku, ale především s ohledem na Pánovu vůli. Šimona Kananejského a Iškariotského Jidáše, který ho pak zradil

3.      VÍRA JANOVA A PETROVA

V rozjímaném evangeliu nám zřejmě bude nápadný podrobný popis umístění pláten, která tu zůstala jako relikvie po vzkříšeném Pánu. Petr tam uviděl ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. V šoku z prázdného hrobu si učedníci jejich umístění jakoby vyfotografovali ve své paměti a představivosti. Tento obraz si zapamatovali na celý život. Díky zvláštní zkušenosti Ježíšovy lásky neboť Jan nazývá sám sebe učedníkem, kterého Ježíš miloval (srv. Jan 21,7) díky intuici svého čistého srdce se mladý učedník rychleji probojoval svým zmatkem a nejistotou. Také si rychleji vybavil v paměti mnohokrát opakovanou Ježíšovu předpověď, že po třech dnech od své smrti vstane. Sotva spatřil prázdný hrob a v něm plátno a šátek, uvěřil v tajemství zmrtvýchvstání. Janův rychlý běh symbolizuje jeho „rychlou" víru. Láska otvírá oči: to ona způsobuje, že člověk vidí více, rychleji a odvážněji. Petr běžel pomaleji. Stále se ještě zmítal mezi svou povýšeností a pokořením ze svého hříchu. Uvěřit bylo pro něho obtížnější. Vnitřní bolest ho stále ještě příliš soustřeďovala na sebe samého. Proto potřeboval víc času. K radosti vzkříšeného Pána se dopracovával pomaleji a namáhavěji. Každý hřích člověka zaslepuje a ztěžuje mu pohled na Boha. V plnosti na něho mohou hledět pouze lidé čistého srdce (srv. Mt 5,8). Hřích uzavírá člověka do sebe, zatvrzuje jeho srdce, izoluje ho od druhých, ničí duchovní citlivost ve vztahu k Bohu i k bližním. Petrovy hořké a upřímné slzy prolité po zapření Mistra zkrušily jeho srdce, otevřely je, propůjčily mu citlivost a připravily je na tajemství zmrtvýchvstání. K radosti z něj dospívá Petr nejen zásluhou svého úsilí, slz, lítosti a pokání, ale také modlitby samého Ježíše, který apoštola ujišťuje: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá síla neselhala" (Lk 22,31).

S odvoláním na svou představivost i na popis, který nám zanechal svatý Jan, kontemplujme prázdný hrob. Hleďme na nyní již zbytečná plátna a šátek. Všimněme si Janova radostného údivu, vyjadřujícího jeho radost z Mistrova vzkříšení. Kontemplujme dále Petrův údiv, překvapení

a nepokoj z prázdného hrobu. Přestože Petr a Jan dospívají k radosti zmrtvýchvstání každý svou cestou a ve svůj čas, plnost radosti je nakonec podílem obou. Prosme Pána aby se nám jeho milovaný učedník stal vzorem vnitřní průzračnosti a čistoty srdce ve všech našich touhách a přáních. Prosme dále o milost odvahy věřit a důvěřovat Bohu v okamžicích zkoušek. Čisté a odvážné srdce vidí rychleji, dále a více. Na přímluvu svatého Jana se modleme za intuici srdce, jež nám pomůže objevovat přítomnost vzkříšeného Ježíše i v našich každodenních zkušenostech a událostech. Tak jako se zbytečná plátna stala pro Jana znamením přítomnosti Zmrtvýchvstalého, podobně se nám mohou takovými znameními stát nejrůznější a nejprostší životní situace třebaže lidsky nahodilé a „zbytečné". Petra pak prosme, aby nás učil hořce a upřímně plakat nad svými slabostmi a hříchy. Touto lítostí připravujeme své srdce na přijetí radosti zmrtvýchvstání. Naše hříšná minulost nemusí být na cestě k Ježíšovi překážkou. Lze ji-stejně jako Petr-proměnit v příležitost setkání s Ježíšem. Čím více se rozhojnil náš hřích, tím štědřeji se může rozhojnit milost víry ve vzkříšeného Krista. Spolu s Petrem a Janem padněme před Ježíšem a vyjádřeme mu svou lásku, oddanost a úctu před tajemstvím jeho zmrtvýchvstání.

4. NÁŠ ŽIVOT JE UKRYT S KRISTEM V BOHU Jan neviděl svýma tělesnýma očima Ježíšovo vzkříšené tělo, a přesto jako první z učedníků uvěřil. Právě na něho lze v první řadě vztáhnout blahoslavenství, které Ježíš později vysloví v souvislosti s „nevěřícím" Tomášem: Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili (Jan 20,29). Ježíš

bude svým učedníkům pomáhat, aby uvěřili v jeho zmrtvýchvstání, a bude se jim až do okamžiku svého nanebevstoupení ukazovat. Jak píše Lukáš, dokazuje svým apoštolům po svém utrpení mnoha způsoby, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím (Sk 1,3).

Po Ježíšově odchodu z této země se stane prvořadým zdrojem víry v jeho vzkříšení především svědectví jeho prvních učedníků, protože ti ho viděli na vlastní oči. Apoštol Jan, který ve zmrtvýchvstání uvěřil ještě před tím, než Mistra uviděl, se stává mimořádným příkladem víry pro nás, kteří jsme ho také neviděli, a přece věříme. Naše víra v Ježíše se zakládá na důvěře, a proto je náš život skryt spolu s Kristem v Bohu (Kol 3,3). Víru ve zmrtvýchvstalého Pána, vnitřní radost, snoubeneckou a přátelskou lásku k Mistru nelze spatřit lidskýma očima. Přestože dokážeme poznávat pravost toho všeho podle ovoce, nelze to pochopit rozumem ani popsat lidským jazykem. Je to totiž ukryto s Božím Synem v jeho Otci.

Protože je náš duchovní život skryt s Kristem v Bohu, přepadá nás pokušení umenšovat jeho význam pro náš život. Přepracováni a zaběhnuti v obvyklých kolejích všedního života se můžeme domnívat, že těžiště naší existence spočívá v naší práci, společenském či politickém postavení, rodině nebo společenství. Těžiště svého života lze přenášet do aktivity. Naše víra v ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše se podobá zrníčku zasetému na poli, jež v něm pracuje. Po zasetí do země a v první fázi růstu není okem viditelné. Přestože se na povrchu nic pozoruhodného neděje, semínko těžce pracuje odumírá, aby mohlo přinést užitek. Vnitřní zkušenost poukazuje na to, že náš život ukrytý 5 Kristem v Bohu je zdrojem naší síly, odvahy, útěchy a naděje. Tyto dary zakoušíme zvláště v okamžicích znechucení a duchovního pochybování. Ve chvílích útoků nevíry bychom se tedy neměli odvolávat na své proměnlivé emoce a omezené sebepoznání, ale právě na „to", co je ukryto s Ježíšem v Otci. Právě tak prožíval svou víru po zapření svatý Petr. Jedině díky svému pádu pochopil, že se nemůže spoléhat na své pocity, nýbrž jen na to, co je ukryto s Kristem v Bohu. Když

pak po zmrtvýchvstání vyznává Ježíšovi lásku, už se neodvolává na své sebepoznání a neodvažuje se tvrdit:, já vím, že tě miluji": od oné chvíle staví už jen na poznání o sobě skryté v Otcově srdci. Na Mistrovu otázku: Šimone, synu Janův, miluješ mě? odpovídá s pokorou: ,Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Jako by chtěl říci: „Má láska k tobě a víra v tebe je skryta s tebou v Otci. A právě proto ty sám víš všechno nejlépe, protože máš přístup k srdci svého i našeho Otce. Ty víš, že tě mám rád" (srv. Jan 21,15nn). V této kontemplaci poděkujme Ježíšovi za to, že svou víru, lásku a celý život smíme ukrýt spolu s ním v Otci. Prosme, abychom díky tomu zakusili hluboký pocit bezpečí a jistoty. Právě proto, že se smíme ukrýt s Kristem v Bohu, už nás od něho nemůže nic odloučit. Proto si lze spolu se svatým Pavlem položit řečnickou otázku: Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? V jistotě, že je náš život skrytý s Ježíšem v Bohu, si můžeme odpovědět: Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu

Děkujme Ježíšovi za to, že v něm můžeme ukrýt svůj život a že se díky němu můžeme cítit v bezpečí. nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

KAPITOLA XII SETKÁNÍ S MARIÍ MAGDALÉNOU Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš? " Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Ježíš jí řekl: ,Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni", to znamená 'Mistře'. Ježíš jí řekl: nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl" (Jan

20,11-18).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46).

Obraz ke kontemplaci: Představme si zmrtvýchvstalého Ježíše, o němž se Marie domnívá, že je to zahradník a jehož se ptá na tělo zemřelého. Pozorně se zaposlouchejme do jediného Kristova slova: ,Marie!" a do jediného slova Mariiny odpovědi: „Rabbuni!"

Prosba za plody kontemplace: Prosme o velkou otevřenost srdce a o vnitřní svobodu, v níž bychom dokázali objevovat přítomnost zmrtvýchvstalého Ježíše v každé životní situaci. Dále prosme o víru v moc jeho slova; Ježíš nám totiž jediným svým slovem může otevřít oči, povolat nás k životu a spasit nás.

1. MARIE STÁLA VENKU PŘED HROBEM A PLAKALA Marie Magdaléna vidí skutečná vnější znamení Ježíšova zmrtvýchvstání (prázdný hrob a přítomnost andělů), ale sama od sebe nedokáže uvěřit v tajemství jeho vzkříšení. Uzavřena do svého smutku z Kristovy smrti hledá útěchu v přítomnosti jeho bezduchého těla. Ale i tato „poslední útěcha" jí byla dokonce vzata, když po svém příchodu ke hrobu zjistí, že je prázdný. Ani prázdný hrob, ani předivná přítomnost dvou bělostně oděných andělů k ní nedokážou promluvit. Boží poslové se jí ptají: „Proč pláčeš?" a ona odpovídá: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili."

Fakt Ježíšovy smrti je tak mocně vtištěn do její paměti, že ji znamení jeho zmrtvýchvstání nedokážou přivést na jiný způsob smýšlení, hledání a pohledu. Zapomíná na slova Pána, který mnohokrát předpověděl své zmrtvýchvstání, a zůstává pouze u svých představ a očekávání. Protože chce umíněně vidět „pouze" Ježíšovo mrtvé tělo, není s to pochopit znamení jeho vzkříšení, která jí byla dána. Smutek ji zaslepil natolik, že nedokáže poznat Živého. Otázkami: Proč pláčeš? Koho hledáš? jí chce Ježíš pomoci odpoutat se od koncentrace na mrtvé tělo a snaží se ji nasměrovat k hledání Živého. Zahleděnost do vlastní bolesti však u Marie vyvolává ztrátu smyslu pro realitu. V domnění, že je to zahradník, odpovídá Ježíšovi, který sejí zjevil: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu. " Zdá se poněkud podivné, že by zahradník odnesl tělo zemřelého ze zahrady, a stejně divné je také to, že by je slabá žena měla přenést zpátky do hrobu. Kontemplujme tuto krásnou evangelijní scénu setkání Marie Magdalény se vzkříšeným Ježíšem. Všimněme si jejího nepokoje, zmatku a nevidoucího pohledu. Dívá se, ale nevidí, poslouchá, ale neslyší. Zaposlouchejme se také do „zahradníkovy" mírné, trpělivé a něžné otázky: Proč pláčeš? Koho hledáš? Snažme seji vnímat, jako by byla určena nám.

2. PROSBA O MILOST OTEVŘENOSTI Pokud ve své zkušenosti víry a často navzdory velkému duchovnímu úsilí pláčeme a naříkáme si na osud svůj i svých bližních (a jsme obvykle příliš neupřímní na to, abychom si naříkali také na Pána Boha), pak je to právě proto, že se zaměřujeme a zdržujeme u toho, co buď sami od sebe, nebo od Boha očekáváme. Jde o jakési náboženské fixace. V tomto postoji si sami plánujeme, jak by mělo probíhat naše setkání s Ježíšem, co bychom při tom měli prožívat a jakým způsobem by měl řešit naše problémy. Setrváváme ve smutku, protože se naše „duchovní přání a očekávání" neplní. Přestože nám Bůh často dává tak jako Marii Magdaléně velice jasná znamení, naše zahleděnost do sebe a do své bolesti nám nedovoluje správně je dešifrovat. Zdržujeme-li se hlouběji a déle právě u těchto náboženských fixací, ztrácíme kontakt s duchovní skutečností. Nejsme s to rozpoznat, co se v nás a okolo nás děje, a všechno si vykládáme po svém. Tehdy nesprávně hodnotíme jak znamení Božího působení ve světě, tak i své vnitřní prožitky a zkušenosti. V této kontemplaci se Ježíš ptá i nás: Proč pláčeš? Koho hledáš? Snažme se mu na jeho otázku odpovědět: Proč se tak často lituji, proč si stěžuji na ty druhé, proč pláču? Co skutečně v životě hledám? O co mi opravdu jde, o co usiluji? Prosme, abychom byli ve svých odpovědích upřímní stejně jako Magdaléna. Prosme též o milost velké otevřenosti a disponibility ve vztahu k Bohu, abychom mohli rozlišovat pokušení svých vnitřních iluzí a otvírat se jeho reálné přítomnosti. Modleme se o schopnost a ochotu dát se překvapovat stále novými způsoby Božího zjevování se v našem životě, protože zmrtvýchvstalý Pán překračuje jakékoli hranice a všechna námi přijatá schémata.

3. ALE ŘEKNI JEN SLOVO Marie Magdaléna hledí přímo na Ježíše, a přesto není schopna ho poznat. Bylo tedy zapotřebí Pánova zásahu. Jediné jeho slovo: „Mane" postačilo, aby se jí otevřely oči a aby v „zahradníkovi" objevila Zmrtvýchvstalého. Jediné Ježíšovo slovo ji vysvobodilo ze smutku a zahleděnosti do sebe. Jeho jediné slovo může probudit, uzdravit a zachránit i nás. Jeho jediné slovo nám může otevřít oči a darovat nám nový život. Toto jediné slovo zjevuje moc toho, který je vyslovuje. Římský setník kdysi vyznal víru v moc jediného Ježíšova slova. Když Pán souhlasil, že se vydá do jeho domu, aby uzdravil jeho služebníka, prohlásí důstojník velice rozhodně jako voják vojákovi: „řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven" (Mt 8,8). Centuriova víra v moc jediného Ježíšova slova vzbudila tehdy v Pánovi velké nadšení: Kdyžto Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: ,Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v

(Mt 8,10). Ve snaze následovat vojákovu víru v moc Ježíšova slova opakujeme při každé mši svaté parafrázi jeho slov: „Ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena." Vyjádřeme tou modlitbou svou víru v moc Ježíšova slova. Prosme o velkou víru v jeho jediné slovo, které způsobí, že uvěříme v jeho zmrtvýchvstání, a zakusíme tak hlubokou vnitřní radost a pokoj. Ježíšovo jediné slovo „Mane" jí okamžitě otevřelo oči a ona (v tom momentě) spatřila Pána. Vytržena ze soustředění na svůj smutek a na mrtvé tělo mohla konečně uvidět živého Krista. Od zaslepení bolestí je přivedena ke zkušenosti Zmrtvýchvstalého. Na jeho jediné slovo odpovídá též jediným slovem ,Jiabbuni", čímž vyznává svou víru, že ten, kterého viděla a slyšela před ukřižováním, je tentýž, kterého nyní vidí stát před sebou a kterému se jako zemřelému a zmrtvýchvstalému Božímu Synu klaní. Svým jediným slovem pokorně uznává, že zkušenost zmrtvýchvstání je jí darována jako milost. Izraeli nenalezl u nikoho "

Prosme o milost víry v jediné slovo Ježíšovo i naše. Jako totiž Pánu postačí jediné slovo, aby se nám mohl dokonale zjevit, tak i nám nechť postačí jediné slovo, abychom mohli vyznat svou víru, vzdát mu chválu, vyjádřit lítost a vyslovit všechny své prosby. Často se snažíme nahradit přemírou slov svou nedostatečnou víru. Kristus sám nás ale před takovou modlitbou varuje: Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec

(Mt 6,7-8). Jediným slovem lze Bohu říci, že chceme dostat všechno to, co je mu dobře známo jako naše potřeba a přání. Naše jediné slovo může mít velikou moc díky víře, která se v něm ukrývá. ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte

4.      JEDINÉ SLOVO: JEŽÍŠ Tím jediným slovem určeným Marii je právě její jméno. Ve jménu se skrývá moc: jeho vyslovením povolává Bůh člověka k existenci. Když Ježíš vyslovuje Mariino jméno, povolávají k novému životu, k nové existenci. Prosme, aby též nad námi vyslovil vzkříšený Ježíš naše jméno, a tak nás povolal k novému životu, k novému způsobu bytí. Dobrý Pastýř volá své ovce jménem a vede je, jde před nimi a ony ho následují (srv. Jan 10,3-4). V této kontemplaci vyjádřeme touhu patřit do Ježíšova ovčína, aby nás mohl zavoláním našeho jména stále znovu povolávat k novému životu. Snažme se Pánu odvděčit také jediným slovem. S úctou a láskou vyslovme jeho jméno Ježíš, s vědomím, že je můžeme pronést s vírou pouze za přispění jeho Ducha. Podle stupně našeho vnitřního růstu se může stát toto jediné slovo jméno Ježíš nejdůležitějším a jediným obsahem naší modlitby a zcela naplní naše srdce. Jménem Ježíš nejen navazujeme vztah k Synovi, ale též k jeho Otci. Kdo totiž má vztah k Synovi, má vztah i k Otci, protože Syn a Otec jedno jsou. Na naši

modlitbu: „Pane, řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena", by mohl Pán také odpovědět: „Řekni s vírou jen jedno slovo mé jméno Ježíš a tvá duše bude zachráněna".

5.      NOVÁ PŘÍTOMNOST ZMRTVÝCHVSTALÉHO JEŽÍŠE Když Marie oslovila Ježíše „Jiabbuni“, on jí odpověděl: Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Podstatou tajemství vtělení je sestoupení od Otce a návrat k němu: Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Teď svět opouštím a navracím se k Otci (Jan 16, 28). Posledním skutkem poslání Božího Syna tedy není samo zmrtvýchvstání, ale „konečný" návrat k Otci a zasednutí po jeho pravici. Přestože však odchází ze světa a usedá „po pravici Otce", zůstává zároveň také navždy se svými učedníky: Odcházím a přijdu k vám. Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci (Jan 14,28). Jeho odchod je nezbytný nejen pro něho samého, ale také pro jeho učedníky. Ze zmíněné nutnosti vyplývá oboustranné větší dobro a radost.

Ježíšovo setkání s Marií Magdalénou je jakoby okamžikem přechodu mezi Učitelovou dřívější přítomností (fyzickým a viditelným způsobem) a novou přítomností Ježíše zmrtvýchvstalého, sedícího po Boží pravici. Magdaléna i všichni jeho ostatní učedníci se teprve začnou učit hledat Ježíše novým způsobem, v nové podobě. Marie i apoštolově se ocitli v jakémsi zlomovém bodu a zároveň v situaci přechodu. Teprve Ježíšovo nanebevstoupení a seslání Ducha svatého z nich totiž vytvoří společenství církev, která se stane místem Ježíšovy přítomnosti a působení. Od nynějška ho budou nalézat vírou v jeho slovo a ve svátostná znamení. Než se tak stane, učí se učedníci věřit ve Zmrtvýchvstalého. Jako nelze zadržet čas, nelze zadržet ani Ježíše z minulosti. Jeho hodina, čas

jeho pozemského života už uplynul a patří do minulosti. Pozemská, fyzická přítomnost Pána se s okamžikem jeho smrti stala součástí lidských dějin. Po svém vzkříšení překonává Kristus dějiny, čas i prostor a stává se jejich Pánem. Už nemůže být časem ani historií zadržen či uvězněn, a proto Magdalénu jasně a rozhodně upozorňuje: Nedotýkej se mne. Po zmrtvýchvstání o sobě Ježíš prohlásí, že je Alfa i Omega, Počátek i Konec: je tím, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí (Z) 1,8). Pokus zadržet historického Ježíše u sebe je bláhový, stejně jako bylo pro Magdalénu nemožné nalézt jeho mrtvé tělo. Jako už neexistuje toto mrtvé tělo, protože Ježíš vstal, neexistuje ani Ježíš „z minulosti", protože vystoupil k Otci a usedl po jeho pravici. Hledat Ježíše z minulosti znamená tedy hledat iluzi a přitom se míjet s Kristem žijícím navěky po Otcově pravici.

Přestože je návrat k minulosti nemožný, je třeba navázat s ní s dějinami úzký vztah. Zmrtvýchvstalý Ježíš přece stále zůstává tímtéž Mistrem z Nazareta, kterého Marie i další učedníci následovali po čas jeho putování po Galileji a Judeji. Ačkoli tedy existuje mezi oběma Ježíšovými „podobami" hluboký rozdíl, jde o osobu naprosto totožnou. Ve vzkříšeném Kristu se zjevuje absolutní Boží novost, kterou svět do té doby nepoznal. Abychom dokázali objevit, uvidět a žít novou skutečnost Zmrtvýchvstalého, potřebujeme nový pohled očištěný od pouhé osobní náklonnosti a ryze lidského očekávání. V novém vztahu s Pánem je zapotřebí se mu zcela odevzdat, stejně jako se on odevzdal do vůle svého Otce. Nedotýkej se mě, dosud jsem nevystoupil k Otci. Těmito slovy vybízí Ježíš Magdalénu, aby se odpoutala od jeho „staré", „minulé" existence, aby upustila od svých lidských idejí, představ a očekávání. Pán ji povzbuzuje k otevřenosti a víře v jeho novou přítomnost, která je stejně reálná a skutečná jako jeho fyzické bytí minulé. Učí ji, aby na něho hleděla novýma očima a žila s ním nadpřirozeným způsobem.

Uvažujeme-li o Ježíšově životě příliš povrchně a emocionálně, probouzí se v nás spontánně jakýsi smutek z toho, že jsme se s ním neměli možnost setkat v jeho fyzické podobě tak, jako se s ním setkávala jeho Matka, apoštolově, další učedníci a učednice. Přestože je třeba si těchto lidských přání vážit, je důležité nekompromisně prohlásit, že pro víru jde o falešnou stopu. Odhaluje totiž, že se naše víra dotkla pouze povrchu našich emocí a také prozrazuje povrchnost naší zkušenosti se Vzkříšeným. Náš „dnešní" vztah k Ježíšovi je skutečný, reálný, pravdivý a hluboký. V ničem nejsme ukráceni: nejsme v horší situaci než ti, kteří se s historickým Ježíšem setkat mohli. Přinejmenším nám není zatěžko věřit v něho jako v Božího Syna a našeho Spasitele právě naopak. S dvoutisíciletou zkušeností to máme v jistém smyslu snazší. Opíráme se totiž nejen o svou osobní zkušenost s Pánem, ale také o zkušenosti nespočetných zástupů jeho vyznavačů, kteří mu obětovali všechno a často i svůj život. Jejich víra nás vede k zamyšlení, probouzí nás, povzbuzuje a otvírá. V této kontemplaci se pokloňme zmrtvýchvstalému Ježíšovi. Poděkujme mu za jeho novou přítomnost, v níž mezi námi zůstává až do skonání tohoto věku (Mt 28,20). Je přítomen i pro nás, pro mne. Tak jako se zjevil své Matce, Magdaléně, apoštolům, učedníkům na cestě do Emaus a mnoha dalším, zjevuje se také mně. Poděkujme mu také za víru jeho vyznavačů během dvou tisíc let. Právě díky ní se předává zvěst o jeho zmrtvýchvstání až do dnešní doby a naše víra je jejím pokračováním a prodloužením. Dále prosme o to, abychom sami dokázali předávat víru ve vzkříšení těm, kteří přijdou po nás. Stejně jako Magdalénu zve Kristus i nás: Jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu. Marie šla poslušně oznámit učedníkům: Viděla jsem Pána a toto mi řekl.

V závěru kontemplujme Ježíše usedajícího po Otcově pravici a vyznejme víru v jeho novou a stále živou přítomnost mezi námi. On nás provází po všechny dny až do skonání tohoto věku. Prosme, aby se jeho nová přítomnost stala zdrojem nového pohledu na náš život, na celou naši

lidskou skutečnost. Prosme ho o vnitřní zkušenost, že jako Zmrtvýchvstalý je Alfa i Omega, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí.

KAPITOLA XIII POKOJ VÁM Téhož, dne večer prvního dne po sobotě když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám. " Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. " Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou " (Jan

20,19-23).

Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich. Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně." To řekl a ukázal jim ruce a nohy. Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: ,Máte tu něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi. Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech. Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínaje Jeruzalémem. Vy jste toho svědky. Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti"

(Lk

24,36-49).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46). Obraz ke kontemplaci: Představme si zmrtvýchvstalého Ježíše, který stane uprostřed učedníků, pozdraví je slovy: „Pokoj vám" a ukáže jim probodený bok a ruce stopy utrpení.

Prosba za plody kontemplace: Prosme o milost vnitřního pokoje a radosti z Kristova vzkříšení. Prosme také o dar Ducha svatého, kterého Ježíš zaslibuje svým učedníkům.

1. KDYŽ BYLI SHROMÁŽDĚNI ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI, PŘIŠEL JEŽÍŠ Po zprávě o návštěvě Petra a Jana u prázdného hrobu a zjevení Ježíše Marii Magdalské vypráví evangelium svatého Jana o večerní návštěvě vzkříšeného Krista téhož dne večer prvního dne po sobotě u shromážděných učedníků. Svatý Jan zdůrazňuje, že dveře místnosti, ve které se skrývali, byly ze strachu před Židy zamčeny. Atmosféra dezorientace, zmatku a strachu přetrvává. Učedníci se nedovedou vyrovnat se šokem Velkého pátku. Vsadili všechno na Ježíše, který jak se zdálo byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem (Lk 24,19). Jeho náhlá a brutální smrt na kříži všechno zhatila. Navíc se nyní sami ocitli ve smrtelném nebezpečí. Jejich osud se mohl ubírat cestou osudu jejich Pána. Ostražitost jim velela se na několik dní skrýt. Zamkli se tedy a čekali. Až pomine nejhorší nebezpečí, rozejdou se a vrátí se zpátky ke svým rodinám a dřívějšímu životnímu stylu. Byli příliš vyděšeni, než aby se dokázali zabývat slovy, která Mistr pověděl před svou smrtí. Ostatně, co ještě nyní mohou znamenat slova, jestliže tu už on sám není a oni nevědí, co dál. Dobrodružství s Ježíšem se stane jen další životní iluzí.

S odvoláním na zkušenost učedníků si připomeňme i vlastní podobné těžké životní okamžiky: emocionální zklamání, zradu přátelství, ztroskotání nějakých svých plánů, konflikt ve společenství, zmatek v životě atd. Tyto chvíle jdou často ruku v ruce s pokušením uzavřít se a unikat před lidmi. Zahanbení porážkou se pak snažíme shodit vše na své okolí. Máme strach z pohrdáním druhých lidí, jaké prožíváme sami ve

vztahu k sobě. Prosme v této kontemplaci Ježíše, aby nám odpustil nedostatek víry a malodušnost v těžkých momentech našeho života, a zároveň ho prosme, abychom se dokázali poučit ze svých chyb a v nadcházejících podobných prožitcích se na něho obraceli.

2. POKOJ VÁM Ačkoli se člověk frustrovaný svým životem cítí vydán na pospas sám sobě, Bůh na něho přesto nezapomíná. Zmrtvýchvstalý Ježíš přichází ke svým učedníkům bez ohledu na zamčené dveře. Dveře, zavřené ze strachu před druhými a jakákoli podoba sebeobrany nepředstavují pro Ježíše naprosto žádnou překážku. Kristus v nás dokáže překonat jakoukoli bariéru. Přichází bez ohledu na zamčené dveře, na uzavřená srdce a smysly. Bůh může vstoupit do každého člověka, do každé lidské duše a proniknout všechny bariéry a překážky. Ježíš nic v člověku neláme, ale prochází, proniká, protože je Pán. Přichází k člověku vždy jako do vlastního příbytku. Prvním darem, který přináší vzkříšený Kristus ustrašeným učedníkům, je pokoj. V uvedeném krátkém vyprávění svatého Jana Evangelisty osloví své přátele pozdravením pokoj vám dokonce dvakrát. Zaposlouchejme se v této kontemplaci pozorně do jeho pozdravu a vnímejme jej jako určený nám osobně. Čím více nepokoje, zmatku a strachu v sobě chováme, tím déle a usilovněji se zaposlouchávejme do Ježíšových slov. Prosme ho, aby jeho slova pronikla do našich smyslů a srdcí. Prosme o hlubokou víru, že tento pozdrav není jen zdvořilostní frází, ale Kristův dar. Pán nám touží darovat vnitřní pokoj srdce a mysli. Svým učedníkům pokoj nejen přeje, ale spíše je milostí svého pokoje zahrnuje.

V této kontemplaci prosme o tuto milost vnitřního pokoje: „Pane Ježíši Kriste, tys řekl svým učedníkům: pokoj vám. Nehleď na mou ustrašenost, zmatek a hřích, ale podle své nejsvětější vůle mě naplň svým milosrdenstvím a pokojem a doveď mě k jednotě s tebou i s bratřími."

3. DOTKNĚTE SE MNE Ježíšovo procházení zavřenými dveřmi ani v nejmenším nepovzbudilo učedníky k větší důvěře, tak jako nebylo ani jeho kráčení po vlnách jezera příležitostí k prohloubení jejich větší víry (srv. Mt 14, 26). Podobné zázračné události vyvolávají v člověku spíše strach. Bez ohledu na pozdrav pokoj vám jsou učedníci stále naplněni pochybnostmi a spontánně se ptají: „Kým je tento, který se mezi námi tak náhle objevil? Není to jen nějaká další iluze či přízrak?" Evangelista Lukáš píše, že se zděsili a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha (Lk 24,37). Zmrtvýchvstalý se svých učedníků zeptá přímo: Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? (Lk 24,38). Jako by jim chtěl říci: „Nebojte se mě. Jsem to já, váš Mistr, který vás povolal, učil, se kterým jste sdíleli v posledních letech svůj život a jehož utrpení a smrt jste sledovali na vlastní oči. A teď jsem mezi vámi jako vzkříšený." Ve snaze přesvědčit své učedníky, že je to on sám, kterého tak dobře znají a který minulý pátek skonal na kříži, ukazuje jim zraněné ruce a kopím probodený bok. Vyzývaje nejen aby se na jeho rány podívali, ale aby se ho i dotkli: Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně. To řekl a ukázal jim ruce a nohy (Lk

24,39-40). Rány na rukou a v boku, na něž učedníci hleděli a jichž se dotýkali, nejsou jen znameními Ježíšovy totožnosti, ale také důkazem jeho lásky k nim: jimi se vyznává ze své lásky k nim. Přesvědčuje je, že své utrpení a smrt vytrpěl pro ně.

Přestože učedníci hleděli na jeho rány a dotýkali se jich, ještě stále pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: ,Máte tu něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi (Lk

24,40-41).

Kontemplujme v této modlitbě rány zmrtvýchvstalého Ježíše na rukou, na nohou a v boku. Podle výzvy samotného Pána a na radu otce Ignáce (srv. DC 125) se dotýkejme svými vnitřními smysly s nejvyšší úctou jeho vzkříšeného těla. Zvláště se dotýkejme ran na jeho rukou, nohou i probodeného srdce. Prosme o vnitřní poznání, že jsou důkazem jeho nekonečné lásky ke každému z nás. Dále kontemplujme Ježíšovo stolování s učedníky, kterým se snaží dokázat svou reálnou přítomnost.

4. OTEVŘEL JIM MYSL, ABY ROZUMĚLI PÍSMU Ukázané rány na rukou, nohou a srdci a společné jídlo s učedníky nejsou jedinými a nejdůležitějšími argumenty pravdivosti Ježíšova vzkříšení. Mnohem důležitější je víra v předpovědi Mojžíše, proroků a žalmů i ve slova samého Krista, protože on sám během svého pozemského života mnohokrát předpověděl nejen své utrpení a smrt, ale také své zmrtvýchvstání. Připomíná svým učedníkům pronesená slova: „To jsem měl na mysli když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl,

(Lk 24,44-45). Připomínka učení Starého zákona a slov samého Mistra se měla stát učedníkům tím nejdůležitějším argumentem víry v jeho zmrtvýchvstání. Tímto způsobem se učedníci, jež Kristus osobně povolal a kteří byli bezprostředními svědky jeho zmrtvýchvstání, připodobní všem dalším učedníkům Ježíše z Nazareta, budou přijímat pravdu o jeho zmrtvýchvstání prostřednictvím svědectví slova. Prosme Ježíše, aby osvítil naši mysl a otevřel ji, tak aby mohla pochopit a aby rozuměli Písmu

přijmout Starý i Nový zákon. Poděkujme také Ježíšovým učedníkům za jejich svědectví o něm, díky němuž se dostala Radostná zvěst o Zmrtvýchvstalém až k nám. Ježíšovi se nakonec podařilo přesvědčit apoštoly o své reálné přítomnosti. Evangelista Jan poznamenává, že se zaradovali, když spatřili Pána (Jan 20,20). Tato stručná, lapidární informace skrývá velice bohatý obsah. Přestože učedníci mohli zatím jen stěží předvídat, co bude pro jejich osobní život znamenat fakt, že ukřižovaný Mistr žije, mění už právě skutečnost vzkříšení jejich životní situaci. S naprostou jistotou mohou prohlásit, že v jeho následování nešlo o nějaký omyl nebo iluzi. Všechno, co učil a konal, je pravda. Všechno věděl předem, protože je pravý Mesiáš a Boží Syn. Vytušili, že se před nimi právě otvírá nějaká nová, neobvyklá perspektiva, kterou ještě nedovedou nijak předem odhadnout. Jestliže Ježíš krutě připravený o život na kříži vstal z mrtvých, mohou mu nyní věnovat veškerou svou důvěru, mohou jít i dále za ním, naslouchat jeho slovům a následovat jeho život.

Prosme Ježíše, abychom také směli sdílet radost jeho učedníků. Přestože je před námi velké úsilí spojené s účastí na jeho poslání, získá náš život právě díky němu plný smysl a význam. Svěřme svůj úděl do rukou zmrtvýchvstalého Pána a přestaňme se zmítat v nesmyslnosti a bezcílnosti života. Cílem, smyslem a životní radostí se nám stane sám Kristus.

5. BUDE SE ZVĚSTOVAT POKÁNÍ Druhý pozdrav pokoj vám (Jan 20,21) jakoby upozorňoval na důležitost poslání, které Kristus svým učedníkům za okamžik svěří. Jeho pozdrav lze přirovnat ke slavnostním prohlášením, jichž Mistr užíval

během svého pozemského života, když chtěl posluchačům svěřit nějaké mimořádně důležité poselství: Amen, amen, pravím vám. Zmrtvýchvstalý nepřichází ke svým učedníkům, aby s nimi zůstal ve své pozemské podobě, ale aby je vyslal tak, jako byl on poslán Otcem: Jako mě poslal Otec, tak já posílám vás. Tak je zjeven konečný smysl vtělení Božího Syna a jeho skrytého života, povolání učedníků, tří let veřejného působení, jeho utrpení, smrti na kříži a zmrtvýchvstání. Ježíš nepřišel kvůli sobě samému, nýbrž pro všechny lidi. Stejně tak nebyli ani učedníci povoláni pro sebe, ale kvůli těm, ke kterým je Ježíš pošle. Kristus se snaží svým učedníkům říci: „Tak jako jsem já nežil a neumíral sám pro sebe, ale pro Otce a pro vás, tak už ani žádný z vás nežije pro sebe, ale pro mne, pro mého Otce a pro ty, ke kterým vás pošlu." Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých (Řím

14,7-9). Panování Vzkříšeného nad živými i mrtvými je možné pouze tehdy, když všichni živí (žijící v milosti) i mrtví (žijící v hříchu) přijmou milost odpuštění a smíření vyslouženou pro ně na kříži. Proto posílá Ježíš své učedníky ke všem lidem, aby mohli zvěstovat Radostnou zvěst o odpuštění jejich nepravostí. Vzkříšený Pán je si však plně vědom toho, že učedníci jsou stále ještě ustrašení. Ačkoliv se vědomím Mistrova zmrtvýchvstání změnila perspektiva jejich života, zůstávají dále slabými tvory, kteří snadno podléhají zmatku a strachu. Aby tedy vůbec byli schopni splnit ono velké poslání (tzn. hlásat smíření člověka s Bohem), jež jim bylo svěřené, zaslibuje jim Pán moc a odvahu Ducha svatého, která provázela celý jeho život: Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec (Lk 24,49). Evangelista Jan poznamenává, že na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého (Jan 20,22). Duch svatý pak o letnicích vytvoří ze zmatených a ustrašených učedníků nové společenství církev: ta bude hlásat evangelium obrácení a odpuštění hříchů až na sám konec světa.

Až tedy budou učedníci po seslání Ducha svatého vyzbrojeni mocí z výsosti, budou v jeho božské síle a s odvahou ve jménu zmrtvýchvstalého Ježíše zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům počínaje Jeruzalémem (Lk 24,47). Svatý Jan Evangelista klade zvláštní důraz na to, že spolu s posláním dostávají moc odpouštět a moc zadržovat hříchy: Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou (Jan 20,23).

V této kontemplaci prosme o vědomí, že i nám Ježíš uděluje sílu a odvahu Ducha svatého, protože nás vysílá s misí k bližním. Touží po tom, aby se každý jeho učedník stal kvasem smíření a odpuštění pro ty, k nimž ho posílá. Vyjádřeme mu tedy svou ochotu přijmout jeho poslání smiřovat lidi s Bohem a mezi sebou navzájem. V závěru celé kontemplace přijměme svědectví a současně pozvání svatého apoštola Pavla: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! V To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti (2 Kor 5,17-21).

KAPITOLA XIV BLAHOSLAVENI, KTEŘÍ NEVIDĚLI, A UVĚŘILI Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. O statní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána." Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „ Pokoj vám." Potom řekl Tomášovi: „ Polož svůj prst sem, pohled' na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" Tomáš mu odpověděl: ,Můj Pán a můj Bůh." Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili" (Jan

20,24-31).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46).

Obraz ke kontemplaci: Představme si Ježíše, který přichází mezi učedníky bez ohledu na uzamčené dveře. Zaposlouchejme se do slov Kristova pozdravu „Pokoj vám11, a vnímejme také Tomášova slova: Můj Pán a můj Bůh.

Prosba za plody kontemplace: Prosme, aby Ježíš rozptyloval nedůvěru zahnízděnou kdesi v hloubi našeho srdce. Dále prosme o schopnost hluboké a pokorné adorace Zmrtvýchvstalého, jejímž vzorem je Tomáš.

1. NEVĚŘÍCÍ TOMÁŠ Protože Tomáš při prvním setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem chyběl, sdělují mu ostatní apoštolově přímo: Viděli jsme Pána. Je to vůbec první svědectví o zmrtvýchvstalém Ježíši, které apoštolově vydávají jednomu ze svých spolubratří. Věta: „Viděli jsme Pána" se stává jakoby nejstručnějším vyznáním víry, kerygmatickým výrokem o Kristu. Hovoří nejen o jeho vzkříšení, ale též o jeho živé přítomnosti ve společenství učedníků. Pro jedenáct apoštolů nebylo vůbec snadné uvěřit ve zmrtvýchvstání svého Pána v okamžiku, kdy jim tuto Radostnou zvěst přinesly tři ženy. Jejich slova se jim zdála blouzněním a nepopřáli jim sluchu (Lk 24,11). Svědectví deseti apoštolů vydávané jednomu z nich by se mohlo zdát snáze přijatelné vždyť se navzájem dobře znali. Nešlo o žádnou skupinku naivku žádostivých laciné senzace: všichni byli střízliví realisté a stěží by se dali přesvědčit o něčem, co přesahovalo jejich zdravý selský rozum a „mužsky logický" způsob uvažování. Když potom jeden z nich Tomáš slyší jednohlasné svědectví: Viděli jsme Pána, začne se možná odvolávat právě na kritický „zdravý rozum" svých spolubratři. Jenže evangelium o Ježíšově vzkříšení přesahuje i ten nejbystřejší lidský rozum.

I Tomášovi se to zdá nemožné, a proto je pokládá rovněž za blouznění. Snadno se vcítíme do jeho způsobu myšlení: je sice pravda, že Ježíš konal zázraky, jenže ty konal i Mojžíš a velcí prorokové, třeba Elijáš nebo Elizeus. Dosud se ale nikdy nestalo, že by se někdo sám vrátil z hrobu, do nějž byl pohřben. Na svědectví zbývajících Deseti tedy spontánně odpovídá:

Dokud

neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou

Čím větší tajemství, tím tvrdší podmínky si klade Tomáš k jeho přijetí. Neadresuje je ale vlastně svým spolubratřím, nýbrž přímo vzkříšenému Ježíši. Jeho reakce se nezdá ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.

pouhým projevem realismu, ale také vyjádřením jeho určitého vnitřního pohoršení a emocionálního vzdoru, který často dávají najevo zmatení a nedostatečně sebevědomí lidé. Ti se totiž drží svého mínění mnohdy i navzdory zjevné skutečnosti. Stejně jako ostatní apoštolově se cítil i Tomáš hluboce podveden neočekávaným, neúspěšným a tak krutým Ježíšovým koncem. Možná dokonce po Mistrově smrti hluboce litoval toho, že se dal do celé záležitosti zatáhnout a už se nechtěl dát znovu napálit. Proto se snaží podrobit radostnou zvěst o vzkříšení metodě experimentu. Chce vidět ta místa na Ježíšově těle, která byla příčinou jeho smrti, a dotýkat se jich. Jako by se v tu chvíli podobal mnoha současným vědcům, kteří se snaží experimentálně dokázat něco, co je pro střízlivě uvažujícího člověka jednoduše absurdní. Dochází však i k tomu, že se tito jedinci snaží „vědecky" zpochybnit morální samozřejmost pravd, které lidstvo vyznávalo po celá tisíciletí. Rozhodná a jednoznačná Tomášova reakce způsobila, že první společné svědectví deseti apoštolů o Ježíšově vítězství poskytnuté jedenáctému z nich utrpělo první porážku.

Tomášova nedůvěra však má lze-li to tak říci i svou kladnou stránku. Apoštol bral Ježíšovu věc velmi vážně a nasazoval za ni svůj život. Pánovo vzkříšení nebylo pro něho stejně jako pro ostatní apoštoly jen obecným problémem víry v zázrak, ale šlo o velice osobní problém: Jak dále žít? Komu a čemu dále věnovat svůj život? Komu se nyní svěřit? Tomáš velice dobře pochopil, že by jeho život získal zcela jiný význam a smysl, kdyby Ježíš žil, kdyby skutečně vstal z mrtvých. Proto přijímá Kristus jeho nedůvěru sice s velkým milosrdenstvím, ale také velice vážně. Plní doslovně všechny podmínky, které si učedník stanovil k tomu, aby mohl uvěřit v tajemství Mistrova vzkříšení. S odvoláním na vlastní zkušenost sestupme při této modlitbě do svého pokušení nedůvěry. Tak jako u Tomáše vzniká nejčastěji jako obranná reakce na bolestnou zkušenost zklamání, především v lásce. Pokud se mnohokrát nesplnila naše očekávání a naděje probuzené potřebou trvalé lidské lásky a přátelství, bráníme se před nabídkou

navázat nový vztah lásky či přátelství nedůvěrou. Spontánně a s výhradami prohlašujeme, že už se nedáme znovu napálit. Zkušenost zklamání je vždycky velice bolestná. Nedůvěra a výhrady však nejsou ve skutečnosti žádoucí ochranou před dalším zraněním. Nedůvěra člověka izoluje, uzavírá ho do sebe a vyvolává v něm stále větší zahořklost, až se nakonec obrátí přímo proti tomu, kdo se k ní uchýlil. Pokud nejsou nedůvěra a uzavřenost neustále překonávány, vyvolávají izolaci, pocit znechucení a zoufalství. U kořene každého lidského hříchu se vždycky ukrývá nedůvěra a ta se pak projevuje na mnoha úrovních ve vztahu k Bohu, k bližním i k sobě samému. Když chtěl had v zahradě Eden přimět prvního člověka ke vzpouře proti Bohu, zasel do něho nedůvěru v Boží lásku a v jeho vůli. Prosme Ježíše, aby před námi odhalil všechny projevy nedůvěry našeho srdce, v prvé řadě nedůvěru k Bohu. Všimněme si, jak snadno se v nás probouzí, jestliže Bůh podle našeho subjektivního mínění neplní naše prosby, přání a očekávání a je-li zpochybněna naše představa o něm. V situacích nenadálého utrpení nebo neúspěchu se pak k nedůvěře často připojí ještě i podezření týkající se jeho lásky. Snad ještě snadněji si uvědomíme a přiznáme svou nedůvěru k bližním. Ptejme se v modlitbě, kdo nás zklamal, a všimněme si, jak velice nás takové zklamání bolí. Pozorujme, v jakých situacích a ve vztahu k jakým lidem se znovu a znovu hlásí o slovo naše nedůvěra. Mnozí mladí dnes snadno zapochybují o možnosti hlubokého přátelství a lásky, protože v minulosti prožili bolestné odmítnutí ze strany těch, od nichž očekávali přijetí a náklonnost. Všimněme si dále i nedůvěry k sobě samému, nedůvěry ve své síly, možnosti a vůli. Ptejme se, zda se v okamžicích slabosti a hříchu příliš rychle nevzdáváme a neupouštíme od dalšího úsilí. Které životní zkušenosti nebo neúspěchy vyrůstají z malé víry v sebe? Poprosme Ježíše o odvahu k tomu, abychom mu dovolili rozbít naši nedůvěru k němu,

k bližním i k sobě samému. Malověrnost srdce má jeden zásadní zdroj: je jím nedůvěra k Bohu a k jeho lásce.

2. MŮJ PÁN A MŮJ BŮH Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: Pokoj vám." Již

svým příchodem do domu, v němž se apoštolově zdržovali, zpochybňuje experimentální metodu přístupu k víře, jejímž představitelem je Tomáš. Kristus přichází bez ohledu na uzavřené dveře. Už tímto svým neobvyklým vstupem do domu se snaží Tomášovi říci, že existuje ještě jiná skutečnost, která přesahuje hmotný rozměr zkoumatelný lidskými smysly. Dále si přeje ukázat svému nedůvěřivému učedníku, že svým zmrtvýchvstáním vstoupil definitivně do skutečnosti, která zůstává pozemšťanům nadále zahalena tajemstvím. Přestože se tato nová realita vymyká lidským smyslům, je stejně reálná jako skutečnost hmotná, kterou lze zkoumat experimentálními metodami. Příchod přes zavřené dveře vyvolal u apoštolů nejen údiv, ale také strach (Lk 24,37). Proto je Ježíš zdraví slovy: Pokoj vám. Zmrtvýchvstalý je chce ubezpečit, že je svou novou přítomností nejen neohrožuje, ale právě naopak že jim díky ní může darovat trvalý pokoj a radost. Osmého dne od předchozího setkání s učedníky (Jan 20,19-23), při kterém Tomáš nebyl, přichází Ježíš jak se zdá především kvůli němu. Po úvodním pozdravu se na něho obrací: Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř! S velikou pokorou a štědrostí plní Pán Tomášův požadavek a dovoluje mu prohlédnout si rány, vložit do nich prst a celou ruku do rány v boku. Přestože Kristus vstoupil svým zmrtvýchvstáním do nové skutečnosti přesahující rozměr lidských smyslů, nestal se díky tomu jen jakýmsi neuchopitelným zjevením. Tak jako předtím ostatní učedníky, vyzývá nyní stejně i Tomáše: Dotkni se mě a

přesvědč se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíš na mně (Lk

24,39). Lidství zmrtvýchvstalého Krista je reálné stejně jako jeho smrt způsobená ranami, které Tomáš zkoumal svými lidskými smysly. Ježíš mu poskytuje možnost prohlédnout si je a dotknout se jich, avšak zároveň ho napomíná: Nepochybuj a věř!

Apoštolova nedůvěra a podezřívavost se v jediném okamžiku mění v ohromení a údiv víry. Už nebrání svou nedůvěru, ale okamžitě uznává svou zaslepenost. Spontánně, a dokonce aniž by se dotkl Pánových ran (přinejmenším to evangelium výslovně neuvádí), zvolá: Můj Pán a můj Bůh. Je to další vyznání víry ve vzkříšeného Ježíše kterého podle tvrzení exegetů užívala i prvotní církev. Tímto výkřikem vyjadřuje Tomáš svou zkušenost víry: touhu těsně se přimknout k Ježíšovi, uznat ho za Pána svého života a plnit jeho vůli. Dvakrát opakované slůvko „můj" v tomto krátkém vyznání víry ukazuje, jak velice blízkým se Tomášovi vzkříšený Mistr stal. Na učedníkovi se naplnila pozdější slova svatého Pavla, který prohlašuje, že kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost (Řím 5,20). Tomášova překonaná nevíra se stala zvláštní milostí těsného svazku se Vzkříšeným.

Po osm dní setrvával Tomáš ve své nevíře. Zmrtvýchvstalý Ježíš přišel v čase, který sám stanovil. Oněch několik dní Tomáš potřeboval, aby jeho umíněná nevíra trochu povolila. Ježíš totiž nikdy neláme násilím lidskou svobodu. Trváme-li tvrdohlavě na svém, dokáže on jako dobrý Učitel a Pastýř čekat, aby mohl přijít v tu nejvhodnější chvíli. Ježíšovo vyčkávání je naší velkou útěchou a nadějí. I kdyby se v nás stále ještě ozývaly nějaké stíny nevíry a uzavřenosti, můžeme si být jisti, že on pouze čeká na příhodný okamžik, aby nám mohl přispěchat na pomoc a nedůvěru v nás překonat. Máme jistotu, že ve vztahu k nám projeví totéž milosrdenství, štědrost a pokoru, s níž jednal s Tomášem. Jestliže tedy Pán dokáže trpělivě čekat na růst naší víry, pak i my můžeme čekat spolu s ním. V modlitbě za růst víry a ve snaze překonat svou nedůvěru prosme zároveň také o trpělivost se sebou samými, protože Pán je k nám trpělivý. Snažme se mu Tomášovými slovy můj Pán a můj Bůh

vyjádřit svou vnitřní touhu zakoušet jeho velikou blízkost a intimitu. Prosme ho, aby se sám stal „naším" Pánem a „naším" Bohem.

3. BLAHOSLAVENÍ, KTEŘÍ NEVIDĚLI, A UVĚŘILI Ježíš přijímá Tomášovo klanění, ale současně prohlašuje, že jde o samozřejmost: Že jsi mě viděl, (Tomáši), věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. Konečně uvěřit ve Zmrtvýchvstalého bylo pro Tomáše snadné. Ježíš umožnil svému nedůvěřivému učedníku „experimentálně" si ověřit pravdivost tajemné události vzkříšení. Tuto jeho „snadnou víru" klade Pán do protikladu k nesnadné víře těch, kteří nebudou moci hmatatelně pozorovat probodené ruce, nohy a srdce, kteří nebudou moci vložit svou ruku do jeho boku. Ti uvěří pouze na základě svědectví apoštolů. Tyto své učedníky „nesnadné víry" nazve Kristus blahoslavenými, šťastnými. Po zmrtvýchvstání začínají apoštolově plnit neobyčejnou úlohu svorníku mezi historickým Ježíšem žijícím „pod Pontiem Pilátem" a mezi vzkříšeným Kristem, přesahujícím veškerý čas a prostor. Dosvědčují až do skonání tohoto věku (Mt 28,20), že ten, který byl ukřižován, vstal třetího dne z mrtvých. Žijí v převratném okamžiku světových dějin a jsou strážci přechodu od Staré smlouvy k Nové. Před jejich očima se dovršuje starý čas, doba christofanie, kdy bylo možné poznávat Pána prostřednictvím lidských smyslů, a počíná čas nový, v němž ho lze poznávat prostřednictvím apoštolského svědectví. Od nynějška bude Ježíš přítomen ve své církvi shromážděné okolo sboru apoštolů.

V Ježíšově době byla znamení vedoucí k víře v něho bezprostředním předmětem lidského poznání. V dobách církve jsou však tato znamení tradována z pokolení na pokolení zásluhou svědectví. „To vůbec neznamená, že by dnes měli učedníci uzavřenou cestu k osobní

zkušenosti zmrtvýchvstalého Ježíše, ale přímo naopak: je jim dáno zakoušet jeho radost, pokoj, odpuštění hříchů a přítomnost Ducha svatého. Ježíšovu historii samu o sobě však je třeba přijímat prostřednictvím svědectví" (B. Maggioni). Všichni patříme k pokolení těch, kterým nebylo dáno vidět Ježíše a dotýkat se ho bezprostředně smysly; bylo nám ale dáno slyšet svědectví o něm. Naše zkušenost se Zmrtvýchvstalým se zrodila v naslouchání. V této kontemplaci prosme o radost z Ježíšových slov: Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. Přestože je naše víra slabá a ubohá, je zpečetěna Ježíšovým blahoslavenstvím. Poděkujme mu za chválu naší „malé víry" v jeho vzkříšení. Ať nás jeho pochvala povznese na duchu a dodá nám odvahy k neustálému hledání způsobu, jak svou víru prohlubovat. Vyjádřeme mu svou vděčnost také za víru jeho apoštolů i všech následujících pokolení věrných učedníků, jejichž zásluhou se dostala radostná zvěst o jeho vzkříšení až do našich dob a k nám osobně. Vzdejme chválu velkému počtu vyznavačů a mučedníků, protože obětovali úplně všecko často i svůj život, aby tuto víru zachovali a předali. Prosme o to, abychom nyní také my -jakožto jeho učedníci přijímali vnitřní závazek předávat svědectví o jeho smrti a zmrtvýchvstání těm, kteří přijdou po nás. Ježíš touží po tom, aby nás mohl začlenit do pokračování víry v jeho vzkříšení až do skonání tohoto věku. Nakonec pak prosme o to, aby naše víra vyjádřená Tomášovým vyznáním můj Pán a můj Bůh nezůstávala pouze v našich ústech, ale aby vyzařovala i z našeho každodenního života, jmenovitě ze vztahů k našim bratřím.

KAPITOLA XV SETKÁNI U TIBERIADSKÉHO JEZERA Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského. Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby." Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou." Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, Že je to on. Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?" Odpověděli: „Nemáme. " Řekl jim: „Hoďte síť nápravou stranu lodi, tam ryby najdete." Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „ To je Pán!" Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť byl totiž svlečen a brodil se k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket a táhli za sebou síť s rybami. Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. Ježíš jim řekl: „ Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!" Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!" A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?" Věděli, že je to Pán. Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení (Jan

21,1-14).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46). Obraz ke kontemplaci: Představme si Ježíše ve společnosti jeho učedníků při snídani na břehu jezera. Všimněme si, jak jim Pán podává chléb a rybu. Vnímejme atmosféru důvěrnosti a přátelství. Prosba za plody kontemplace: V této kontemplaci prosme Ježíše o hlubokou touhu po nebi a po věčném přebývání s ním. Dále se modleme o

vědomí toho, že svou nynější prací přispíváme určitým dílem k věčné hostině s Pánem.

1. JEŽÍŠ NA DRUHÉM BŘEHU Zázračný rybolov a setkání Vzkříšeného s učedníky se odehrává v Galileji, a to u jezera, na místě častých setkání během Ježíšova veřejného působení. Nyní, po Mistrově smrti a zmrtvýchvstání, však nejde pouze o jakýsi návrat k minulosti, o romantické vzpomínky na společně prožité chvíle. Toto setkání již probíhá v jiné, eschatologické perspektivě. Jde totiž o střet učedníků žijících na této zemi s oslaveným a navěky žijícím Božím Synem. Každé naše setkání s Ježíšem je střetem s Věčně Živým. Svou modlitbou se dotýkáme dimenze přesahující čas, dotýkáme se věčnosti. Tuto pravdu o věčném rozměru naší modlitby dobře podtrhuje Ježíšovo setkání s učedníky na břehu Galilejského jezera. Odehrává se jakoby ve dvou světech, ve dvou prostorech. Najedná straně se učedníci ocitají na otevřené hladině, na místě nestálém, proměnlivém a nebezpečném. Mořské hlubiny jsou podle židovského chápání sídlem člověku nepřátelských mocností. Ryby byly pokládány za bytosti vězněné zlými silami. Na druhé straně je Ježíš, který stojí na břehu, na pevné půdě, na místě bezpečném a stálém. Pozorujeme zde jakoby obrácení prostoru ve vztahu k pozemskému životu. Před svou smrtí pobýval Ježíš se svými učedníky často v lodi. V ní odpočívá, spí, z lodi vyučuje. Za svého pozemského života sdílí úděl svých učedníků a přebývá s nimi na tomto nestálém, proměnlivém a nebezpečném místě. Obrácení prostoru znamená v této evangelijní perikopě změnu času. Ježíš dosáhl břehu věčného života a dospěl na stálé místo, k Otci.

Právě z tohoto nového bezpečného místa se ukazuje svým učedníkům, kteří se zatím plaví po vodě. Od nynějška bude své učedníky z tohoto místa doprovázet. Ze břehu je vybízí k lovu na otevřeném jezeře, k pokračování toho poslání, které začal on sám. Vyzývaje, aby vytahovali lidi z propastných hlubin, z otroctví zlých mocností a ze smrti: Od nynějška budeš lovit lidi (Lk 5,10). Když učedníci žasnou nad zázračnou plodností své práce neúměrnou k vynaloženému úsilí, poznávají přítomnost zmrtvýchvstalého Pána. Po vykonané práci na jezeře pak i oni směřují ke břehu, na místo stálé a bezpečné, kde na ně čeká Ježíš s posilněním, s pozváním ke stolu. Jako by toto evangelium představovalo živý obraz církve. Ukazuje jeho přítomnost na moři světa v současnosti a jeho eschatologický rozměr, jeho směřování k věčnosti, kde Ježíš přebývá po Otcově pravici. Připojme se v této kontemplaci k učedníkům pohybujícím se na otevřené vodní hladině. Snažme se vnímat kolébání loďky a nestálost onoho místa. Spolu s nimi se snažme vyhlížet na jezerním břehu Ježíše a s nimi na něho upřeme svůj zrak. Prosme o hluboké přesvědčení víry, že Ježíš žije na věčnosti a očekává nás. Dále prosme o vnitřní vnímavost k tomu, že zásadním cílem našeho života je následovat Ježíše na věčnost. Modleme se, aby nás zbytečné starosti, práce, boj o existenci, o lidskou lásku nebo zápas se slabostmi a hříchem neuzavřely věčnému životu. Přestože se nám Ježíšova přítomnost na druhém břehu zdá často příliš vzdálená a zamlžená, je reálná a skutečná.

2. PRÁCE „V NOCI" Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby." Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou. " Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili.

Protože učedníci pracují bez Ježíše, v noci nic neulovili. „Práce v noci" má v evangeliu vždy mimořádně závažný význam. Jan Evangelista

poznamenává, že když Jidáš opouštěl během poslední večeře horní místnost, byla noc (srv. Jan 13,30). Práce „v noci", tj. konaná bez světla Krista, je neúčinná. Noc je časem působení zlého ducha: když v podobenství o pleveli lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel (Mt 13,25). Ježíš pak prohlašuje: Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla (Jan 11,10). Protože se také učedníkům pracujícím v noci nedostávalo „světla", nic neulovili. Neplodnost noční práce je přerušena na úsvitu, kdy přichází Ježíš: Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu. Svítání východ slunce představuje v biblickém jazyku nadcházející spásu. Přicházející Ježíš je Sluncem, které prozařuje noční temnoty. Když se na hoře Tábor před zraky svých učedníků proměnil, jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý (Mt 17,2). Zachariáš naplněný Duchem svatým pak o něm prorokuje, že pro slitování a milosrdenství našeho Boha nás navštívil (— Slunce) Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje (Lk 1,78-79).

Dát smysl své práci sami nemůžeme, a tím méně to platí o apoštolské. Lidské úsilí bez Boha nepřináší plody, stává se noční prací: Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný. Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek (Žl 127,1-2).

Prosme o jasné vědomí, že smysl naší práce nespočívá v našem úsilí a snaze, ale v přítomnosti Ježíše, který nás doprovází. Naše práce má smysl tehdy, je-li konána v jeho přítomnosti a na jeho pokyn. Dále prosme o to, aby nám Kristus sám odhalil všechno naše plané počínání konané bez něho: pod vlivem nezdravé ctižádosti, rivality, touhy po penězích, pro přehlušení svého nepokoje. Modleme se, aby Pán uzdravoval nečisté motivy naší práce. Prosme o odvahu, abychom dokázali zanechat všeho, v čem objevíme nepravdu a neupřímnost, abychom dokázali upustit od práce „v noci" bez Ježíše.

3. PRÁCE NA JEŽÍŠŮV PŘÍKAZ Ježíš jim řekl: ,Jděte, nemáte něco k jídlu?" Odpověděli: „Nemáme." Řekl jim:

Když Ježíš přichází k učedníkům, obrací se na ně velice srdečným oslovením: děti. Tímto vroucným slovem se chce dotknout bolestných zkušeností zmatku, pocitu viny a bezradnosti v jejich srdcích, které se přihlásily o slovo během jeho utrpení. Nekárá je, ale chce je povzbudit na duchu a potěšit. Starostlivě a něžně se jich ptá: Děti, nemáte něco k jídlu? „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete."

Srdečným tónem je povzbuzuje k tomu, aby ještě jednou rozhodili sítě, a to na místě, které jim sám určí na pravé straně lodi. V jazyku bible znamená pravá strana místo požehnání. Ačkoli těmi, kteří vynaloží práci, jsou učedníci, pánem lovu je Ježíš ten jej řídí. On určuje místo a čas práce. Její plody závisejí zcela na něm, a proto mu zcela patří. Počet sto padesáti tří ryb vykládají exegeté jako symbol plnosti. Tehdejší zoologové měli za to, že v přírodě existuje přesně oněch sto třiapadesát druhů ryb. Rybolov apoštolů je tedy univerzální, všeobecný. Právě jeho hojnost symbolizuje nadcházející plnost času. Bohatého úlovku sice dosahují učedníci svou prací, ovšem na Ježíšův příkaz a v místě, které on sám určil. Jejich námaha by sama o sobě nevedla k ničemu. V jakémkoli poslání a práci pro Ježíše se musí setkat dva prvky: naše námaha a práce a Pánův pokyn. V situaci malé účinnosti, nebo dokonce přímo zbytečnosti svého působení bychom měli raději než propadat znechucení podrobit motivy svého jednání duchovnímu rozlišování a ptát se, zda pracujeme v čase a na místě určeném Kristem. V této kontemplaci se snažme uvědomit si podmíněnost svého lidského úsilí. Prosme o realistickou víru, která by nám umožnila pokorně přijmout Ježíšova slova: beze mne nemůžete činit nic (Jan 15,5). Dále prosme, aby nás malá účinnost našeho počínání v důsledku „práce v noci" neodrazovala od dalšího pracovního nasazení, ale spíše nás učila

naslouchat Pánu: v jakém místě a ve kterém čase bychom se měli do své práce pustit. On sám způsobí, že pak přinese hojné plody.

4. TO JE PÁN Učedníci nevěděli, že je to on. (...) Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl

Jan jako první poznává Ježíše stojícího na břehu. On také jako první při pohledu na prázdný hrob uvěřil ve zmrtvýchvstání. Postoj Jana, který sám sebe označuje za učedníka, kterého Ježíš miloval, poukazuje na souběh dvou skutečností v životě víry: poznání a milování. Petrovi: „To je Pán!"

Zkušenost, že je člověk milován, vede k hlubšímu poznání milované osoby, a naopak dokonalejší poznání vyvolává větší touhu být milován. V evangeliu svatého Jana zjevuje Ježíš svůj vztah k Otci jako vztah poznání a lásky. Ve sdílení Syna a Otce obě skutečnosti poznání a láska splývají. Poznání je láskou a láska poznáním. Syn miluje Otce dokonalou láskou, protože ho dokonale poznává. Dokonalé poznání je pak možné díky dokonalé lásce. V nás jsou tyto dvě skutečnosti vždy odděleny: nedokážeme dokonale milovat, protože poznáváme jen „jakoby v zrcadle", a naše poznání je na druhé straně omezováno naší nedokonalou láskou. Teprve na věčnosti se obojí sjednotí. Janův postoj, v němž si byly poznání a láska velice blízké, nás učí, jakým způsobem se skutečně k Ježíši přibližovat. Jaká pak byla Petrova reakce, když učedník zaslechl, že je to Pán? Přehodil si plášť byl totiž svlečen a brodil s k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi

Ve svých bezprostředních reakcích se Petr nijak nezměnil: je to stále tentýž vznětlivý, horkokrevný a prudký muž. Ježíšova přítomnost mu v první řadě připomíná nahotu, a ta v jazyku bible znamená lidskou hříšnost, nedůstojnost a zahanbení. Také Adam byl zahanben se styděl za ni, když na něho Bůh zavolal: Kde jsi? (Gn 3,9). V knize Zjevení pak Svědek věrný nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket a táhli za sebou síť s rybami.

a pravdomluvný povzbuzuje církevní obec v Laodikeji: Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu (Zj

3,18).

Vědomí vlastní hříšnosti však nevede Petra k tomu, aby se před Ježíšem skryl, jak se o to pokoušel v ráji Adam, ale právě naopak mu velí spěchat k Pánu. Po hříchu trojího zapření konečně objevuje svého Mistra jako zdroj milosrdenství. V této kontemplaci prosme o jasnost a průzračnost Janova pohledu, protože nám umožní už „z dálky" a rychle rozpoznávat Ježíšovu přítomnost. Modleme se dále i za Petrovu odvahu uznat svou nehodnost a hříšnost. Oba zmíněné postoje nám pomohou přimknout se pevněji ke Kristu a vždycky vyhledávat jeho milosrdnou přítomnost.

5. POJĎTE JÍST! Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!" Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš jim řekl:

Ačkoliv apoštolově přijímají Ježíšův pokyn a znovu vyjíždějí na otevřenou hladinu k lovu, není práce na jezeře jejich věčným určením a bude mít svůj konec. Učedníci dosahují břehu, aby i s bohatými plody svého poslání navždy opustili toto nestálé místo. „Na břehu" na věčnosti je bude u stolu očekávat vzkříšený Pán s připraveným posilněním. Nejsou však zváni pouze k tomu, co připravil Ježíš, nýbrž vzhledem ke splněnému poslání přispívají k hostině svým dílem také oni. V této kontemplaci prosme Ježíše o hlubokou touhu po nebi -po věčném životě s ním. Prosme o vědomí, že svou současnou prací přispíváme svým dílem k věčné hostině s Ježíšem. Modleme se dále za to, aby náš vědomý život „pro nebe" daroval smysl celému našemu pozemskému životu, našemu zápasu s vlnami a noční temnotou, aby „Pojďte jíst!"

dával smysl našemu úsilí a práci. Zaposlouchejme se do Ježíšova pozvání: Pojďte jíst! a přijímejme je s pokorou a vděčností. Společné stolování učedníků se zmrtvýchvstalým Ježíšem na břehu Tiberiadského jezera symbolizuje dále také eucharistii. To, na čem jednou budeme mít plnou účast, lze v předjímání okusit už dnes. Oním místem skutečného setkání učedníků se Vzkříšeným zde na této zemi je totiž eucharistie. Na ni přinášejí učedníci námahu své práce. Ježíš ji přijímá, posvěcuje a začleňuje do nebeské hostiny. Tak získává naše účast na eucharistii eschatologický rozměr: je příslibem nebeské hostiny, kterou Ježíš svým učedníkům zaslibuje: A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali. Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele

(Lk 22,28-30). Snažme se modlitbou odpovědět na jeho zaslíbení tak, jak nás naše srdce povede.

KAPITOLA XVI KRISTUS UČITEL Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!" On se jich zeptal: ,A co to bylo?" Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši veleknězi a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli. " A on jim řekl: ,Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět, a tak vejít do své slávy? " Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: „ Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje. " Vešel tedy a zůstal s nimi (Lk

24,13-29).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46). Obraz ke kontemplaci: Vybavme si oba učedníky na odchodu z Jeruzaléma. Dále si představme okamžik, kdy se k nim připojuje náhodný poutník. Zaposlouchejme se do upřímného rozhovoru, který se odvíjí od samého počátku jejich setkání.

Prosba za plody kontemplace: Prosme o vnitřní poznání, že nás Ježíš doprovází a vede cestou života. Modleme se také za otevřenost a upřímnost našeho rozhovoru s Kristem po vzoru učedníků putujících do Emaus.

1. VÍRA JE CESTOU Příběh dvou učedníků potkávajících cestou do Emaus neznámého Poutníka je jednou z nejkrásnějších novozákonních scén. Stala se častým tématem pro malíře, básníky a spisovatele. Vyprávění o učednících putujících do Emaus dělalo vždycky velký dojem na všechna pokolení křesťanů. Celek příběhu je podle exegetů mistrně koncipován, je živý a plný citu. Dynamika postav a dramatičnost jejich dialogu působí na posluchače tak, že vnímá vyprávění s velkou rozkoší. Největší hodnota této perikopy se však neskrývá v jejím estetickém a uměleckém půvabu: máme tu před sebou formu rozvinuté katecheze o tom, jakým způsobem lze nalézat vzkříšeného Ježíše přítomného mezi námi. V rozjímaném evangeliu neklade svatý Lukáš prvořadý důraz na opětovné zjevení Ježíše svým učedníkům, nýbrž snaží se především načrtnout cestu víry, kterou je třeba absolvovat, aby si člověk zamiloval Krista a následoval ho. Křesťanství se tu vykládá jako cesta k věrnému následování toho, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých. Křesťanství znamená cestu. Toto prohlášení dnes zjevně nabývá na důležitosti. Více než kdy v minulosti si totiž uvědomujeme, že víra představuje putování, cestu, kterou je třeba ujít. Nelze ji získat jako nějakou trvalou a neproměnnou hodnotu; má dynamický charakter a stále se vyvíjí. Spočívá v pokorném kráčení po stezkách, které určil Pán. Na této zemi jsme totiž pouze hosty a poutníky.

Oba učedníci putující v Ježíšově společnosti do Emaus nám připomínají Izrael, který putuje pouští v doprovodu Hospodina cestou do Zaslíbené země. V oblakovém nebo ohnivém sloupu jde v čele Bůh, aby připravoval cestu. Ani vody Rudého moře, ani bezvodá poušť nezadrží Izraele na jeho cestě, protože před nimi kráčí Pán. Žalmista zpívá: tvá cesta šla mořem, množstvím vod tvá stezka (Žl 77,20). Během dlouhého putování pouští zápasí Hospodin za svůj lid a podporuje jej, tak jako se otec stará o svého syna. Sám živí svůj národ manou a pro něj vyvádí vodu ze skály. Putování pouští je těžkou dobou, Bůh při něm zkouší svůj lid, aby odhalil hlubinu jeho srdce a obrátil je k sobě. Každoročně se o svátku Paschy a Stánků vracel Izrael k cestě pouští, aby si uvědomil, že je stále ještě na cestě za svým Bohem. Proroci a žalmisté představují Boží zákon jako cestu k Hospodinu: Blaze těm, kdo vedou bezúhonný život, těm, kdo žijí tak, jak učí Hospodinův zákon (Žl 119,1); blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo chodí po jeho cestách (Žl 128,1). V návaznosti na proroka Izaiáše bude i Jan Křtitel hovořit o cestě, kterou je třeba Kristu připravit: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky (Lk 3,4). Ježíšův příchod znamená otevření nové cesty nejen pro Izrael, ale skrze něj i pro všechny pohany. I ve Skutcích apoštoluje rodící se křesťanství nazýváno cestou: Mezitím přišel do Efezu Žid jménem Apollos, původem z Alexandrie, muž vzdělaný a výmluvný, který dovedl přesvědčivě vykládat svaté Písmo. Byl už přesvědčen o cestě Páně píše

Lukáš (Sk 18,24-25). Křesťané si uvědomují, že nalezli cestu k Bohu, kterou není zákon, ale Ježíš. Kristus sám o sobě prohlašuje: Já jsem ta cesta, pravda i život (Jan 14,6), já jsem pravdivou cestou k životu (v překladu M. Wolniewicze). Charakteristika víry jakožto cesty má dalekosáhlé důsledky. Prvním z nich je vědomí, že život každého z nás vychází od Boha a směřuje k němu. Jak se zpívá v jedné kostelní písni, jsme pouhými vyhnanci na této nešťastné zemi a v tomto slzavém údolí. Jsme vyhnanci a poutníky. List Židům zdůrazňuje, že ti, kteří uvěřili v Ježíše, touží po lepší vlasti, po vlasti nebeské (Žid 11,16).

Snažme se v této kontemplaci vnímat oba učedníky, kteří za časného rána chvatně opouštějí Jeruzalém a stále více se od města vzdalují. V jistém okamžiku se k nim připojuje neznámý poutník. Doprovázejme je a po nějaké chvíli se sami sebe ptejme: Uvědomujeme si vůbec, že je náš život putováním, cestou? Vnímáme jej jako vycházení od Boha a navracení se k němu? Vnímáme, jak různé naše lidské záležitostí pomíjejí? Nesnažíme se zůstat na cestě stát a budovat si vedle ní jakési tvrze, v nichž se opevňujeme? Jsme si vědomi toho, že životy našich bratří, s nimiž sdílíme každodenně život, jsou také putováním? Co děláme pro to, abychom si při této pouti navzájem pomáhali? Prosme Ježíše, který nás na našem putování k Otci doprovází, abychom dokázali vnímat všechno, co nás na naší pouti zdržuje, a dále prosme o to, abychom se nesnažili zadržovat to, co je nutno zanechat na cestě, abychom zcela svobodni a bez lítosti dokázali opouštět to, co naše putování znesnadňuje a zatěžuje.

2. A MY JSME DOUFALI Vraťme se k evangeliu. Na útěku z Jeruzaléma se oba učedníci vydávají na cestu do Emaus. Hovoří a diskutují o tom všem, co se v posledních dnech událo v jejich životě. Byly to zkušenosti velice těžké a bolestné. Ježíš, v něhož doufali, byl brutálně zajat, odsouzen, zmučen a nakonec ukřižován. Nasnadě byla hořká otázka: Za co stojí tento svět, jestliže takto nakládá s nejlepšími lidmi? Hovor o bolestných věcech plodí smutek a zklamání. Učedníci vychutnávají hořkost velké osobní životní porážky a zklamání světem. Chtějí se vymanit z těžké atmosféry spojené s jejich životní prohrou a rozhodnou se opustit Jeruzalém, město, ve kterém se všechny tyto bolestné události odehrály. Nevěří kolujícím řečem o zjevení andělů, kteří prý měli ujišťovat o tom, že Ježíš žije.

Naděje spojovaná s Pánem v nich zhasla spolu s ním. Jeho ukřižování se stalo okamžikem prohry: A my jsme doufali říkají rozhořčeně Neznámému. V minulosti ještě cosi očekávali; teď už nečekají nic. Žijí bez naděje. Pokud jsme někdy v životě utrpěli byť i malou porážku v nějaké důležité záležitosti, snadno pochopíme, jak lidské je chování obou učedníků. Z psychologického hlediska je velice pochopitelné. V okamžiku velké porážky touží člověk uniknout z místa, které ji připomíná, a změnit prostředí, aby mohl na celou nepříjemnou záležitost zapomenout, zaplašit bolest a zklamání. Prohra a s ní spojené utrpení jsou tu o to větší, že naděje, jež v nich Ježíš probudil, byly obrovské. Vždyť to byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem. Čím větší naděje, tím větší zklamání a porážka po její ztrátě. Smrt naděje znamená smrt člověka: bez naděje se žít nedá. Jak bojovat o zítřejší den, nevidíme-li smysl dnešního? Dante Alighieri spojuje peklo právě s nedostatkem naděje: ve své Božské komedii umisťuje nad místo věčného zavržení nápis: „Naděje zanech, kdo mnou ubírá se!" (český překlad O. F. Babler, pozn. překl.). Při ztrátě naděje se učedníkům nabízí velice konkrétní a praktické řešení: alespoň na nějaký čas odložit stranou velké ideály a životní cíle. Vrátit se do soukromého života, zabývat se všedními záležitostmi a na ně zaměřit veškerou pozornost. Pokud však člověk zcela upustí od jakýchkoli ideálů a zaujme k životu konformní postoj, pak se s pohrdáním, nebo dokonce cynicky stejně jako Pilát ptá: Co je pravda? (Jan 18,38). Nezajímá se totiž ani o otázku ani o odpověď na ni. Životní konformismus, přizpůsobení se společenským, politickým či pracovním poměrům, únik do soukromí a zaměření se na rozkoše každodenního života, uzavřenost do sebe nebo do velice těsného okruhu přátel znamená neustálé pokušení těch, kteří prožili zklamání ve svých nadějích, ideálech a přáních. V podobných situacích člověka napadají myšlenky rovnající se pokušení: k čemu se ještě namáhat, vždyť jsem to zkoušel už tolikrát, a stejně se tím nic nezmění. Nová lidská očekávání rodící se z takového stavu, už nemají nic společného s velkými

duchovními přáními a nadějemi z minulosti. V uvedených okamžicích před námi jasně vyvstává to, co je hmotné a smyslové; čeho se lze dotknout, co se dá využít a zkonzumovat jedním slovem: co nás už jistě nezklame. Zříkáme se vítězství, abychom setrvali ve zklamání, které se změní ve zdroj zahořklosti: A my jsme doufali.

Mnoho dnešních lidí se nepochybně ocitá v takové situaci, a to i v naší zemi: nenaplněná očekávání, už po tolikáté zklamané naděje, to, co zůstává, jsou jen trpké vzpomínky. Utíkáme se pouze k bezmocné iritaci a vzteku, ale ty stravují téměř všechnu naši sílu a energii. Jediným rozumným řešením se zdá únik do soukromého života, do hromadění peněz a konzumu, ke smyslovým prožitkům zkrátka do života jako zdroje zábavy. Podlehneme-li však tomuto pokušení, vystavujeme svou lidskou důstojnost zásadnímu ohrožení. Spolu s naší nadějí totiž umírá také snaha hledat skutečnou důstojnost, smysl a cíl života. Obrací-li se člověk do sebe a uzavírá-li se v sobě, odřezává se od možnosti nalézt naději, od zdroje skutečného života, radosti a pokoje. Vstupme do našeho životního příběhu a snažme se objevit místa, kde podléháme znechucení, frustraci a pokušení unikat před životem. Na jakém pozadí se hlásí tato pokušení o slovo? S jakými prohrami se vážou? Poddávali jsme se pokušení útěku a úniku ze života? Neříkali jsme snad také: „A my jsme doufali, a já si myslel, a mně se zdálo. atd. Ptejme se sami sebe, zda jsme nepropadali smutku, hořkosti a zda jsme si nepěstovali svá zklamání. Co bychom chtěli Ježíšovi říci o své podobnosti s učedníky na cestě do Emaus? Za co bychom ho rádi poprosili o odpuštění? O co bychom ho chtěli poprosit a za co mu poděkovat?

3. V JEŽÍŠI SE BŮH STÁVÁ ČLOVĚKU BLÍZKÝM A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Do

zmíněné situace zklamání a rozčarování, do tohoto nedostatku naděje vstupuje Kristus. Ježíš nikdy nenechává člověka ve zmatku, smutku nebo pocitu nesmyslnosti, ale diskrétně se připojuje k této jeho nesnadné pouti: kráčí s ním jako nepoznaný poutník.

V Ježíši Kristu se Bůh člověku přibližuje, vstupuje do jeho dějin. V čím těžší a tragičtější situaci se dotyčný ocitá, tím blíže mu je Bůh, jenomže ho často nepoznáváme. Jako bychom měli zavázané oči. Často jsme totiž natolik zaměstnáni sami sebou, svým smutkem, ublížením a bolestí, že už si nedokážeme všimnout ničeho jiného. Velice často býváme ve stavu ublížení, prohry a životního zklamání jakoby spoutáni a zaraženi. Náš zrak je zaslepen: hledíme, a přece nemůžeme uvidět; slyšíme, a nerozumíme; dotýkáme se, a necítíme. Jako bychom byli svou bolestí, ublížením nebo neúspěchem hypnotizováni. Jediným naším potěšením bývá v této situaci přemítání o zakoušeném ublížení a utrpení. Právě tehdy k nám přichází Ježíš, tak jako přišel k učedníkům putujícím do Emaus, aby nás vyburcoval ze stavu otupělosti a duchovního ochromení. Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!" On se jich zeptal: „A co to bylo ? " Ve

vztahu k těmto dvěma zklamaným a smutným učedníkům postupuje Ježíš jako pravý pedagog a právě tak ho nazývali někteří církevní otcové: Pedagog. V rozhovoru, který neznámý s učedníky navazuje, dává slovo nejprve jim. Vyzve je, aby jako první vypověděli příčiny svého smutku, zklamání a ztráty naděje. Tak jim dovoluje vyjádřit jejich vnitřní zklamání, rozčarování a utrpení způsobené domnělou prohrou. Vybízí je, aby vyslovili své negativní zkušenosti.

Po vyzvání náhodného pocestného začínají učedníci ochotně vyprávět o svém životě: o příběhu podle jejich mínění nezdařeného povolání, o nadějích, které v nich vzbudil Ježíš, velký prorok slovem i činem. Hovoří dále o jeho násilné smrti, která udělala škrt přes všechna jejich očekávání. A jen tak mimochodem zmiňují nakonec kolující fámy o tom, že žije. Ale ani je nenapadlo uvěřit oněm klepům opakovaným ženami. Učedníci jsou do vyprávění mocně citově zapojeni: celý příběh s ukřižovaným prorokem v nich vyvolává silné emoce. Na otázku neznámého, co se v Jeruzalémě událo, odpovídá Kleofáš s údivem: Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo.

Je zajímavé, že svatý Lukáš věnuje v tomto příběhu mnohem více prostoru vyprávění učedníků než vyučování Neznámého. Vnímáme velký význam toho, že se učedníci mohou před Ježíšem vyslovit, protože to znamená první krok z uzavřenosti, k osvobození se od ochromujícího pocitu zklamání a nedostatku naděje. Počátkem naděje je vždycky otevření srdce Bohu a bližním. Každý člověk potřebuje otevřít své srdce a s důvěrou vyprávět o tom, čím žije: o zoufalství a naději, o utrpení a radosti, o strachu a odvaze, o lásce a nenávisti, o vzpouře proti životu i jeho přijetí. Každý zkušený rodič, pastýř nebo vychovatel prohlásí, že je důležitější trpělivě a s pochopením naslouchat než hodně mluvit třebaže pěkně a „moudře". V našich setkáních s bližními a často i při výchově dětí a mládeže příliš mnoho mluvíme. I naše pastýřská služba bývá často „užvaněná". Naše pomoc by však měla v lidské i duchovní rovině začínat pozorným nasloucháním těm, kteří nás žádají o pomoc. Bližního, který se dostal do těžké situace, bychom měli s velkým umem, jemně a diskrétně vyzvat, aby své trápení vypověděl před Bohem a důvěryhodným člověkem, jako to udělal Ježíš s emauzskými učedníky. Nejsme s to povzbudit druhého dobrým a výstižným slovem, pokud ho nevyslechneme až do konce. Toto vyslechnutí až „do konce" vyjadřuje lásku až „do konce". Protože Ježíš miloval své učedníky až do konce, dovolil jim až do konce se vyslovit.

Rady, upozornění a útěcha poskytovaná bližnímu nedokáže odpovědět na jeho situaci, bude-li chybět úplné naslouchání. Každý se vždycky cítí pokořen, pokud mu nedovolíme se vyslovit, pokud mu svým postojem soudců a karatelů zavíráme ústa nebo pokud nebereme vážně to, co se nám snaží sdělit. Pomoci člověku v situaci zklamání, utrpení a pokoření znamená v první řadě trpělivě ho vyslechnout. V pohledu na svůj životní příběh si připomeňme ty, kteří pro nás znamenali totéž, co Neznámý pro učedníky cestou do Emaus; ty, kteří nás pozorně a s pochopením vyslechli, u nichž jsme vycítili skutečné porozumění. Vybavme si „dobrý pocit ze sebe" spojený s vyslovením se. Pokud jsme měli to štěstí potkat více takových lidí, poděkujme za ně Ježíšovi. Na druhé straně si však vybavme i takové situace, v nichž nám někdo svým postojem zavíral ústa, nedovoloval nám vyslovit se, blokoval nás, zahanboval, zostouzel, a uzavíral. Připomeňme si pocity hněvu, zmatku a ponížení, jež se v nás v podobné situaci rodily. Dále ve své paměti vyvolejme situace, kdy jsme sami plnili úlohu těch, kteří druhým pomáhají jako rodiče, vychovatelé, pastýři, duchovní vůdci, lékaři, poradci a podobně. Vroucně prosme Ježíše, abychom mohli správně rozlišit, jak vypadá náš postoj k těm, kterým máme pomáhat. Nezavalujeme je poučováním, napomínáním nebo nářky? Umíme naslouchat? Dovolujeme jim vyslovit se až do konce? Odpovídají naše slova na jejich předchozí vyslovení toho, čím žijí? Prosme Ježíše, aby nám ukázal situace, v nichž jsme někoho zranili tím, že jsme mu zavřeli ústa a nedovolili mu vyslovit se. Za co chceme Kristu poděkovat, v čem ho chceme požádat za odpuštění, oč ho chceme poprosit? Dále hovořme s Nejsvětější Matkou, protože nejdokonaleji a nejvěrněji naslouchala svému Synu a jeho slova uchovávala v srdci. Naslouchat bližním se učíme vždy nejprve nasloucháním Bohu. Naslouchání lidem je prodlouženým nasloucháním

Bohu. Naše neschopnost naslouchat bližním je prostým důsledkem uzavírání se Bohu a jeho slovu.

KAPITOLA XVII POZVÁNÍ KE STOLU BOŽÍHO SLOVA A on jim řekl: ,Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „ Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „ Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi." Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb (Lk

24,25-35).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46).

Obraz ke kontemplaci: Představme si učedníky cestou do Emaus, pozorně a fascinovaně naslouchající tajemnému poutníkovi. Přibližují se ke vsi a on dává najevo, že chce jít dál. Povšimněme si, jakými slovy ho ti dva zvou: Zůstaň s námi.

Prosba za plody kontemplace: Prosme o velkou vnímavost srdce při naslouchání Božímu slovu a dále o hlubokou touhu odpovědět na ně modlitbou.

1. TO JE VÁM TAK TĚŽKÉ UVĚŘIT? I ta nejdokonalejší sebeanalýza, reflexe vlastního života a hledání příčin osobní situace má své meze. Nelze řešit problémy vlastní existence pouze sebeanalýzou, subjektivní sebereflexí nebo meditací nad okolní realitou. Budeme-li se zdržovat pouze u svého já, nedokážeme cíl a smysl své existence objevit. Člověk nevykročí ze situace zklamání, smutku a zoufalství, omezí-li se na psychoanalýzu sebe samého, byť byla sebedokonalejší. Potřebujeme světlo a moudrost, protože ty přesahují naše osobní hledisko. Potřebujeme pomoc zvnějšku, protože nám umožní objevit skutečný smysl a cíl života i osobní hodnotu a důstojnost a protože se může stát pramenem naděje. Ježíš doprovázející své učedníky jim nejprve umožnil se beze zbytku vyslovit. Poté, co je vyslechl, se však sám ujal slova: A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy ? " Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Všimněme si, že je Ježíšův zásah velice silný, jasný a rozhodný. Kristus nejprve ukazuje svým učedníkům, že příčinou jejich rozhořčení je uzavření se do sebe a nedostatečná otevřenost k naslouchání Božímu slovu. Jsou smutní, zklamaní, rozčarovaní a bez naděje, protože nemají uši k slyšení a srdce k věření. Na jedné straně je Pán kárá pro nedostatek víry, na druhé je však vede ke zdroji k Božímu slovu. Zjevuje jim, jakým způsobem mohou nalézt v Božím slovu odpověď na svou životní situaci na své zklamání, smutek a beznaději. Boží slovo je schopno dát perspektivu naší budoucnosti, jestliže se ocitáme ve slepé uličce zklamaných nadějí a nenaplněných lidských přání a potřeb. Právě ono nám umožňuje uchovat si naději, klidného ducha a radost ze života i v okamžicích těžkých a bolestných zkušeností.

Ježíš svým učedníkům Písmo nejen vysvětluje a interpretuje, ale také je spolu s nimi rozjímá. Dělá to ale jinak než znalci zákona a farizeové. Vykládá jim totiž, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Od Ježíšových dob rozjímáme a meditujeme Písmo ve světle jeho života, utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Rozjímání Písma ve světle celého Kristova života se proto stává novým způsobem přítomnosti zmrtvýchvstalého Pána. Písmo totiž obsahuje odvěký Otcův plán vztahující se na jeho Syna Ježíše Krista.

V okamžicích zklamání a smutku potřebujeme více než cokoli jiného pravdu Božího slova. Přestože nás může bratrská a přátelská přítomnost někoho blízkého velice potěšit, zklamání a zoufalství nevyřeší. Přijmout pravdu Božího slova může však být nesnadné, stejně jako tomu ostatně bylo u učedníků: Vy nechápaví, srdce lenivého uvěřit všemu, co předpovídali proroci (překlad J. Wujka). Právě tato hořká pravda slova je však jediným lékem na náš zmatek. V této kontemplaci se ptejme, zda hledáme Boží pravdu jak v situacích osobního zmatku a zklamání, tak v okamžicích konfliktu a nedorozumění s druhými. Chováme v sobě skutečně touhu po světle Božího slova? Dovolujeme slovu, aby k nám promlouvalo jasně, zřetelně a mocně? Prosme v této modlitbě, aby se první starostí našeho duchovního života stala pravda Božího slova. Modleme se o velkou otevřenost k této pravdě, protože nám napoví řešení všech situací včetně těch, z nichž neexistuje lidské východisko.

2. COŽ NEMĚL MESIÁŠ TO VŠE VYTRPĚT? Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy ? prohlašuje

důrazně tajemný poutník emauzským učedníkům. „Je třeba... měl bych... musím"

to jsou výrazy, kterými Ježíš často zdůrazňuje potřebu, ba nutnost splnit Písmo a být výlučně k dispozici Otci. Už jako dvanáctiletý chlapec řekne svým rodičům v Jeruzalémském chrámě: Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? (Lk 2,49). Když pak předpovídá své utrpení, smrt a zmrtvýchvstání, prohlašuje: Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, veleknězi a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen (Lk 9,22). Hovoří-li o hlásání Radostné zvěsti, také používá výrazu „musím": Také ostatním městům musím zvěstovat Boží království (Lk 4,43). „Bylo třeba, musím." tyto obraty znamenají: „Taková je vůle mého Otce" Nelze je vysvětlovat lidskými kategoriemi. Užíváme-li pozemské logiky, nevědomky bychom se chtěli ptát: „A proč musíš? Proč je třeba? Odkud se bere tato nutnost?" Ježíš se svého Otce nikdy neptá: „Proč musím? Proč je třeba?" Svým „musím, je třeba" vyjadřuje absolutní důvěru v Otce a v jeho odvěký plán. Ptát se ho Proč? by znamenalo projevit mu nedůvěru a pochybovat o jeho odvěké lásce.

V těžkých životních okamžicích utrpení, zoufalství a beznaděje nám bezděky uniká otázka: „Proč právě já?", „Proč se to stalo mně?", „Proč je to právě tak?" Ačkoli nemají tyto otázky obvykle ráz otevřené a vědomé vzpoury a vyjadřují lítost a nepřijetí obtížné situace, přesto poukazují na naši malou víru a nedostatečnou důvěru v Boha. Prozrazují nedostatečnou odevzdanost Otci. Pochopení vlastní situace a odpověď na otázku „proč?" se dostavuje v momentě odevzdání svého života Bohu. Díky důvěře objevujeme v sobě „inteligenci srdce" a tou dokážeme pochopit smysl Ježíšova „je třeba, musím, měl bych". Důvěřujeme-li Pánu, pak inteligencí srdce nikoli rozumu budeme stále lépe rozumět smyslu a cíli jeho života, smrti a zmrtvýchvstání. V poznání Ježíšova života poznáme i ten svůj. Tímto životem je sám Bůh. V jeho utrpení a porážce dostává smysl i naše životní utrpení a zklamání; jeho smrtí získává smysl i naše smrt, ve světle jeho vzkříšení se stává realitou i vzkříšení naše. Bez Krista nelze nalézt sám sebe.

Připomeňme si dobře známá slova Jana Pavla II. pronesená na varšavském Vítězném náměstí při papežově první pouti do vlasti: „Člověka nemůžeme beze zbytku pochopit bez Krista. Nebo spíše: člověk nedokáže dokonale pochopit sám sebe bez Krista. Nemůže poznat ani to, kým je, ani svou skutečnou důstojnost, ani své skutečné povolání a konečné určení. Toto vše nemůže bez Krista." Díky Pánu znovu nalézáme ztracenou naději a uskutečňujeme nejhlubší touhy svého srdce, objevujeme svou lidskou důstojnost, důstojnost Božího dítěte. Naše úsilí milovat bližního a zvěstovat Boží království pak pomáhá druhým hledat Ježíše jako skutečnou cestu k životu. Prosme Ježíše o tuto inteligenci srdce, protože nám umožní pochopit a prožít všechno to, co se v Písmu vztahuje na jeho i náš život. Prosme, aby nám dal touhu a schopnost doufat v něho a svěřit se mu, zvláště pak v nejasných a těžkých situacích. Modleme se, abychom nepodlehli pokušení nesmyslně se ptát: „Proč já?, Proč to potkalo mě?" Budou-li nás tyto otázky přesto pronásledovat, pak prosme o to, abychom je dokázali dobře interpretovat jako projev svého strachu o sebe a své nedůvěry. Ježíši smíme položit těžkou otázku „proč právě já?", ovšem s vědomím, že se odpověď na ni nedostaví jako výsledek našeho přemítání, reflexe a lidské moudrosti, nýbrž jako plod svěření se do jeho lásky.

3. ZŮSTAŇ S NÁMI Cesta musela učedníkům v doprovodu neznámého uběhnout velice rychle. Hovořili totiž na téma, které je velice zajímalo: na téma toho, k němuž donedávna upínali veliké naděje; on měl být ten, který má vykoupit Izrael (Lk 24,2). Při rozhovoru se blížili k cíli své cesty; chtěli se však dosyta nabažit přítomnosti onoho neobyčejného poutníka, protože se dokázal tak dokonale vcítit do jejich myšlení a přání. Přestože používal

nelehkých výrazů a tvrdě je káral, cítili, že je chápe, přijímá a miluje. Jenže právě okamžiku kdy rozhovor s ním jakoby vrcholí, on jako by chtěl jít dál. Jeho přítomnost jim však byla tak milá, že ho spontánně začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje. " Vešel tedy a zůstal s nimi.

„Zůstaň s námi." tato slova určená neznámému se nevědomky stávají modlitbou učedníků plynoucí z hluboké touhy jejich srdce. Ačkoli stále ještě nezměnili své rozhodnutí opustit Jeruzalém místo Ježíšovy smrti, už se začíná v jejich duši něco dít. Jejich smutek a sklíčenost ustupují a kamsi mizí i jejich zklamání a pocit podvedení. Od okamžiku, kdy v poutníku poznají vzkříšeného Ježíše, si budou onen rozhovor připomínat a navzájem se ujišťovat: Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma ?

Hořící srdce je znamením působení Ducha svatého v učednících. Oheň znamená v biblickém jazyku Boží přítomnost, jeho Ducha. Inspirovaný autor píše v knize Exodus, že Hospodin kráčel před svým lidem ve dne v sloupu oblakovém, a tak je cestou vedl, v noci ve sloupu ohnivém, a tak jim svítil, že mohli jít ve dne i v noci. Sloup oblakový se nevzdálil od lidu ve dne, ani sloup ohnivý v noci (Ex

13,21-22). Ježíšem seslaný Duch svatý se zjevil také v podobě ohnivých plamenů (srv. Sk 2,3). Právě díky pozornému naslouchání a působením Ducha svatého se v učednících rodí přání vyjádřené prosbou: „Zůstaň s námi". Jako ohnivý sloup vede neznámý učedníky k víře ve své vzkříšení. Protože to však vypadá, že chce jít dál, učedníci na něho naléhají a donutí ho zůstat. V naléhavé prosbě učedníků vyjádřené přemlouváním objevujeme ozvěnu slov, která pronesl sám Ježíš: A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno (Lk

11,9-10). Protože tedy prosili, bylo jim dáno; protože vyhledávali poutníkovu přítomnost, nalezli ji; protože klepali na jeho srdce, otevřel jim. Vešel tedy a zůstal s nimi. Vroucné přání být v poutníkově společnosti se stává dalším krokem k plnému poznání zmrtvýchvstalého Pána. Kdyby ze strany učedníků

chyběla prosba a naléhání, neznámý by kolem nich prošel, neboť se zdálo, že chce jít dál.

Naše víra se živí nejen rozjímáním a pronikáním do smyslu Písma, ale především hlubokou touhou přebývat s Ježíšem; živí se každodenní prodlouženou modlitbou. Abychom ve svém životě dokázali poznat přítomnost vzkříšeného Krista, je třeba do důsledku následovat hlas svého srdce rozníceného Božím slovem. Nelze se zastavit v půli cesty. Zklamání vírou, modlitbou, duchovním životem, manželstvím, výchovou dětí, kněžskou službou, řeholním životem, prací pro druhé atd., jak je prožívají mnozí z nás, pramení právě z tohoto zastavení se v půli cesty: z nedostatku přebývání v Ježíšově přítomnosti, z nedostatku usilovného naléhání, aby Pán zůstal zkrátka z nedostatku osobní prodloužené modlitby, adorace, zpytování svědomí, solidní přípravy na svátost smíření a duchovního vedení. Při svém lidském i duchovním zklamání bychom se měli prostě vrátit k Ježíšovým slovům: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Není možné, že by Ježíš nezůstal u toho, kdo ho prosí, a neotevřel tomu, kdo usilovně klepe a tluče na dveře jeho srdce. Jako by chtěl jít dál Tato evangelistova slova vyjadřují obrovskou jemnost a citlivost Ježíšovy přítomnosti a lásky; přestože se sám jako první připojuje ke svým učedníkům, aby s nimi navázal rozhovor, svou přítomnost jim nijak nevnucuje a ponechává jim svobodu. K úplnému poznání Pána a k setkání s ním je nutné jejich úsilí. Modlitba jakožto naslouchání Ježíšovi a přebývání v jeho přítomnosti je jedním z nejdůležitějších způsobů, jak navazovat stále hlubší a dokonalejší vztah se Zmrtvýchvstalým. Proto se v kontemplaci učedníků naléhavě hledajících přítomnost tajemného poutníka ptejme, jak to vypadá s naším modlitebním úsilím. Položme si nejprve zásadní otázku, co pro nás modlitba znamená. Jaké místo zaujímá v našem životě? Kolik jí věnujeme pozornosti, energie, času a zájmu? Neprohrává snad v našem životě s jinými činnostmi, často nedůležitými a náhodnými?

Máme v sobě vytrvalost prosit, hledat a tlouct? Můžeme říct, že nám na dobré modlitbě skutečně záleží? Po uvedených otázkách (jimiž zpytujeme svědomí), se podívejme na celou naši dosavadní cestu modlitby. Vraťme se zpátky k průběhu svého modlitebního života: do doby raného dětství, dospívání, mládí a zralého věku. Vzpomeňme si na nejkrásnější modlitební okamžiky, při nichž nám stejně jako emauzským učedníkům hořelo srdce. Připomeňme si zkušenost Boží lásky, vnímání krásy života, smíření s Bohem a s lidmi, zkušenost pokoje, útěchy a naděje. Všimněme si, že nám modlitba nebývala vždy jen obtížnou povinností, ale také krásnou spontánní zkušeností. Byla darem milostí. Poděkujme Ježíšovi za tyto krásné okamžiky modlitby. Právě tyto šťastné chvíle mohou povzbudit k pokračování v modlitbě i v okamžicích duchovní sklíčenosti, znechucení a zklamání svým duchovním životem. Připomínka srdečného setkání se vzkříšeným Pánem se může proměnit v sílu dále se namáhat a usilovat o podobu a hodnotu naší modlitby.

KAPITOLA XVIII POZVÁNI K LÁMÁNÍ CHLEBA Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma ?"A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi." Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb (Lk

24, 30-35).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46).

Obraz ke kontemplaci: Představme si Ježíše, který usedá s učedníky ke stolu. Všimněme si, jak bere do rukou chléb, žehná jej a podává učedníkům.

Prosba za plody kontemplace: Prosme o milost objevit v eucharistii nejdůležitější místo zjevení vzkříšeného Ježíše. Dále se modleme o hlubokou zkušenost církve bratrského společenství Kristových učedníků.

1. TU SE JIM OTEVŘELY OČI Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim.

Jedním z nejčastějších míst Ježíšova setkávání s lidmi je společné stolování. Ježíš nepohrdne žádným pozváním ke stolu. Ke společnému

jídlu usedá s chudými i s bohatými, s hříšnými celníky i s dokonalými farizeji. Rád se posilní u přátel, ale nepohrdne ani pozváním těch, kteří mu nepřejí. Společné jídlo je jeho oblíbeným způsobem společenství s lidmi. Společné jídlo není v bibli pouhým místem uspokojení hladu, ale vyjadřuje také jednotu a sdílení s druhými. Když se Jákobovi synové setkali v Egyptě se svým bratrem Josefem, kterého kdysi prodali do otroctví, on je přijímá velice laskavě. V touze potěšit se setkáním s nimi je zve ke stolu a přikazuje: Řekl: „Podávejte jídlo." A seděli před ním od prvorozeného, jak náleželo prvorozenému, až po nejmladšího, každý podle svého věku. Jeden jako druhý trnuli úžasem. Potom je Josef uctil ze svého stolu. . Hodovali s ním a

(Gn 43,31.33-34). Farizeové odmítají společně stolovat s hříšníky a celníky, protože odmítají možnost sjednotit se s nimi. Obviňují Ježíše, že sedává s celníky a hříšníky (srv. Mk 2,16). Ten však přijímá každé pozvání ke stolu, protože touží navázat hluboký vztah se všemi. Tak vyhoví i pozvání emauzských učedníků, když po celodenním putování konečně dosáhnou cíle své cesty. Po dlouhém a zajímavém rozhovoru mělo být společné jídlo završením celého dne. Na učedníky však čekalo ještě jedno a tentokrát největší překvapení. Přestože byl náhodný poutník pouze „pozvaným hostem", jakmile usedl ke stolu, změnil se okamžitě v hostitele a začal plnit roli pána domu. Vytváří kolem své osoby společenství stolu, u kterého koná čtyři činnosti: bere do rukou chléb, žehná jej, láme a podává učedníkům. Tytéž čtyři činnosti vykonává i při zázraku rozmnožení chleba: Potom vzal těch pět hojně se s ním napili

chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal a dával učedníkům, aby je předložili

(Lk 9,16). Také během ustanovení eucharistie vzal Ježíš ve večeřadle chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává (Lk 22,19). A právě tato učedníkům důvěrně známá gesta jim otevřela oči. zástupu

Náhle si uvědomili, že toho, který je po několik hodin doprovázel, dobře znají: je to Mesiáš, který v jejich životě znamenal tolik radosti a naděje a který jim způsobil také utrpení a bolest. A nové překvapení: v

okamžiku poznání jim zmizel z očí. Tato skutečnost však už jim nezpůsobila další zklamání. Bylo to samozřejmé, protože pochopili, že nyní, po svém vzkříšení, je mezi nimi přítomen novým tajemným způsobem. Prosme v této kontemplaci emauzské učedníky, aby nás pozvali k účasti na své spontánní radosti. Jejich milé překvapení je plodem jejich důvěry k Neznámému, ovocem pozorného naslouchání jeho slovům a poslušnosti Duchu svatému, který v nich působí. Na přímluvu emauzských učedníků prosme o velkou víru v to, že nás Bůh bude v životě příjemně překvapovat, dovolíme-li, aby nás vedl. Nejtěžší okamžiky našeho života se mohou stát díky jeho vedení časem velkých překvapení.

2. LÁMÁNÍ CHLEBA Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Eucharistie

je pro učedníky konečným místem plného poznání vzkříšeného Ježíše. To, co už dříve vycítilo jejich srdce, bylo před nimi odhaleno při lámání chleba v eucharistii. Rozhovor s tajemným poutníkem, naslouchání výkladům Písma a prodlévání v jeho přítomnosti je připravuje na to, aby ho poznali „po lámání chleba". Eucharistie představuje vrcholný okamžik dlouhého Ježíšova putování s učedníky. Když ho pak poznají, mizí jim z očí. Již to není ten třetí, který s nimi usedá za stůl, ale jeho přítomnost nabývá naprosto jiného charakteru a rozměru. Přesahuje totiž jakoukoli pozemskou skutečnost. Nemohou s ním navázat hmatatelný kontakt, avšak jeho přítomnost je přesto skutečná a živá ve znameních, z nichž nejdůležitějšími jsou Boží slovo a eucharistie.

Eucharistie lámání chleba se od počátku církve stává přednostním způsobem přebývání v blízkosti vzkříšeného Pána, privilegovaným

prostředkem jeho poznávání. I dnes v ní poznáváme Ježíše nejdokonaleji, i pro nás je nejdůležitějším okamžikem při hledání jeho přítomnosti je vrcholem naší víry. Aby mohla přinášet v našem životě plody, jak tomu bylo u emauzských učedníků, musí jí předcházet rozjímání Božího slova a prodloužená osobní modlitba. Naslouchání Božímu slovu tvoří s eucharistií jeden celek, což dokonale vyjadřuje struktura mše svaté. Pokud by eucharistie neovlivňovala zásadním způsobem náš křesťanský život, měli bychom se ptát, zdají předchází rozjímání Božího slova a prodloužená osobní modlitba na jeho základě. Jednou z důležitých podmínek plodné účasti na mši svaté je dobrá příprava na ni. Někdy je nám zatěžko se jí účastnit, přicházíme-li plni vnitřního vření, chaosu a chvatu. Často se nám nepodaří najít krátkou chvíli ticha a soustředění před mší svatou k přípravě na ni, ale lze tak učinit i uprostřed všední činnosti tím, že se v paměti a v srdci zaměříme na setkání s Pánem, které máme před sebou. Tak jako se zamilovaní často vracejí v srdci k milovanému a v myšlenkách k plánovanému setkání s ním (přestože se zabývají mnoha jinými záležitostmi), stejně tak se i my můžeme připravovat na eucharistii uprostřed svých všedních starostí. Děkujme Ježíšovi, že máme tak snadný přístup k tomto nejdůležitějšímu znamení svátosti, v níž lze prožívat jeho přítomnost. Prosme ho, abychom dokázali užívat tohoto daru pozorně a citlivě. Prosme o odpuštění své často nedbalé a povrchní účasti v eucharistii.

3. VRÁTILI SE DO JERUZALÉMA Jakmile učedníci poznali Ježíše podle lámání chleba, uvědomili si své hořící srdce plod působení Ducha svatého v jejich nitru. Nyní jsou plni naděje. Ježíšův Duch, který v nich vyvolal touhu prodlévat v přítomnosti tajemného poutníka, už je nikdy neopustí. Už nemají strach

ze své slabosti a křehkosti, kvůli níž utíkali z Jeruzaléma, protože zakusili, že Ježíšův Duch přichází na pomoc jejich lidské slabosti. Neumíme-li se totiž modlit a žít tak, jak se patří, Duch přichází na pomoc naší slabosti a přimlouvá se za nás nevyslovitelným lkaním (Řím 8,26). Právě vlivem působení Ducha svatého a díky účasti na eucharistii se v emauzských učednících dokonává zásadní životní proměna: A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma. Zcela zmizel smutek i sklíčenost a oba nabyli nové naděje jejich život získává nový smysl a význam. Upouštějí od dalšího útěku a přestože nastává večer, nedbají na čas a vracejí se do Svatého města.

To má u Lukáše zvláštní význam jde o místo Ježíšova utrpení a smrti. Vrátit se do města tedy znamená rozhodnout se následovat Pána v utrpení a smrti. Jeruzalém už v nich nevyvolává strach a úzkost, protože se stává místem zmrtvýchvstání jejich Učitele. Zásadním plodem eucharistie bude pro křesťana vždy následování Ježíše v jeho utrpení a smrti na kříži. To bude také hlavním kritériem skutečné účasti na eucharistii. V ní totiž Ježíšův učedník nejdokonaleji spojuje své utrpení s Mistrovým a svůj kříž s křížem jeho. V kontemplaci návratu učedníků z ústraní a bezpečí Emaus do Jeruzaléma místa Ježíšovy smrti se ještě jednou vraťme k modlitbě obětování z druhého týdne Duchovních cvičení, v níž vyjadřujeme touhu následovat Krista ve všem včetně jeho kříže. Ještě jednou přezkoumejme svou ochotu jít za Ježíšem v tom, co je nejtěžší: ve snášení veškerých urážek, veškeré potupy a stejně tak chudoby jak skutečné, tak i duchovní (DC 98). Naše kontemplace Zmrtvýchvstalého by postrádala realismus, pokud bychom se vyhýbali konfrontaci se svým strachem z utrpení. Učedníci, kteří nejprve utíkají z Jeruzaléma a pak se následně vracejí ovlivněni vzkříšeným Ježíšem, se nám stávají výzvou a otázkou, nakolik se v nás dokonalo toto obrácení zabraňující nám utíkat za každou cenu před utrpením a křížem. Vyslovujme tuto modlitbu s naprostým vnitřním pokojem, že Pán nepřijme pouze naši ochotu trpět spolu s ním, ale také

náš strach a obavy z účasti na jeho utrpení. Důležitější než naše ochota trpět s ním je naše vroucí touha přebývat v jeho přítomnosti.

Věčný Pane všech věcí, nabízím se ti s tvou přízní a pomocí před tvou nekonečnou dobrotou a v přítomnosti tvé přesvaté Matky a všech svatých mužů a žen nebeského dvora; přeji si a toužím po tom a je to moje dobře uvážené rozhodnutí, když to jen bude k tvé větší cti a chvále, napodobovat tě ve snášení veškerých urážek, veškeré potupy a stejně tak chudoby jak skutečné, tak i duchovní, jestliže mě tvá nejsvětější velebnost chce vyvolit a přijmout k takovému životu a stavu (DC 98).

4. SETKÁNI SE SPOLEČENSTVÍM APOŠTOLŮ V Jeruzalémě zastihli ti dva jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi." Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb. Zkušenost obou učedníků se Zmrtvýchvstalým je autentická, protože se shoduje se svědectvím Jedenácti. Pouze toto svědectví vzkříšeného Pána je uznáno za pravdivé, souhlasné se zkušeností Jedenácti a jimi potvrzené. Tak učedníci nalézají v Jeruzalémě společenství, které je přijímá do svého středu a potvrzuje pravdivost jejich víry. Společenství církve se začíná shromažďovat kolem apoštolů a jejich nástupců. Církev společenství založené na základě apoštolů je pro všechny místem setkání s Kristem; je to místo jednoty všech učedníků Zmrtvýchvstalého. „Ježíš Kristus je základní cestou církve," prohlašuje Jan Pavel II. „Kristus sám je naší cestou 'do Otcova domu'. To je též cesta každého člověka. Na této cestě, která vede od Krista k člověku, na této

cestě, na níž se Kristus sjednotil s každým člověkem, nemůže být církev nikým zadržena. Vyžaduje to časné i věčné dobro člověka. Kvůli Kristu a kvůli tajemství, které tvoří vlastní život církve, nemůže nebýt citlivý ke všemu, co slouží skutečnému dobru člověka stejně jako nemůže být lhostejný k tomu, co člověka ohrožuje." Naší zásadním životním povoláním uskutečňovaným v církvi je vydávat svědectví vzkříšenému Pánu, aby ho každý člověk mohl ve svém životě nalézt; aby ho mohl poznávat, milovat a následovat. Pouze tak uskuteční nejhlubší touhy a snahy svého srdce, jen tak může objevit svou lidskou důstojnost. Usilovat o uplatnění lidské důstojnosti ve světě znamená doprovázet člověka v jeho hledání Ježíše, v hledání často bezradném, zmateném a takřka neuvědomovaném. Nedokážeme pomoci člověku nalézt jeho důstojnost pouze cestou psychoanalýzy na úrovni jeho problémů nebo snahou o změnu společenských či politických struktur. To by bylo málo. Přestože je pravda, že důstojný lidský život vyžaduje psychologickou pomoc a spravedlivé struktury, je třeba vědět, že podstata lidské důstojnosti se naplňuje v jeho srdci. Nejdůležitějším jejím zdrojem je vědomí, že jsme syny Boha Otce a Ježíšovými bratry. Děkujme Zmrtvýchvstalému za společenství církve za to, v němž jsme vyrostli, i za to, v němž dnes žijeme. Děkujme dále za svědectví těch, díky nimž se v nás narodila a rostla víra. Děkujme za zkušenost jednoty s našimi věřícími bratry a sestrami, kteří budovali naši víru a upevňovali nás v ní. Současně prosme i o to, abychom my sami nejen slovem, ale především svým životem utvrzovali víru v Ježíše u těch, které nám pošle do cesty. Prosme o odvahu vyznávat svou víru. Modleme se i o to, abychom vyhledávali svůj pocit důstojnosti a hodnoty především ve zkušenosti Božího synovství a bratrství s Ježíšem.

KAPITOLA XIX JEŽÍŠOVO NANEBEVSTOUPENÍ Potom je vyvedl až k Betanii zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha (Lk

24, 50-53).

Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtění Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní." Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael? " Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. " Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi ? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet (Sk

1,4-11).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské Velebnosti" (DC 46). Obraz ke kontemplaci: Podle evangelia svatého Lukáše si představme Ježíše, který vede své učedníky k Betanii, pozvedá paže a žehná jim. A když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe (Lk 24,51). Prosba za plody kontemplace: Prosme o živou víru v Ježíše usedajícího po pravici Otce a neustále se za nás přimlouvajícího. Prosme také o neustálé vědomí toho, že i my směřujeme k Otci, protože náš domov je v nebi. Modleme se také o vnitřní poznání, že nás Ježíš doprovází po všecky dny až do skonání tohoto věku.

1. ZASLÍBENÍ SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým (Sk

1,4-5).

Ježíšovi učedníci rychle pochopili, že Mistrovo zmrtvýchvstání v žádném případě neznamená pokračování té formy života, který vedli před jeho utrpením a ukřižováním: společné putování, setkávání a stolování ve společenství Dvanácti, vyučování zástupů, uzdravování nemocných, spory s farizeji atd. Vzkříšený se zjevuje nečekaně a stejně tak se vzdaluje a „mizí". Přestože však byl živý a přítomný uprostřed svých apoštolů, byla tato jeho nová přítomnost neuchopitelná a tajemná. Kristovo tělo bylo oslaveno hned v okamžiku jeho zmrtvýchvstání, jak to dokazují nové nadpřirozené vlastnosti, jež má jeho tělo od té doby trvale (srv. 24,31; Jan 20,19.26). (.) Avšak během čtyřiceti dní, kdy s učedníky důvěrně jí a pije a učí je o království, zůstává jeho sláva ještě zahalená vnějšími rysy obyčejného lidství (KKC

659).

Učedníci cítili, že jde o jakousi přechodnou formu Pánova přebývání s nimi. Přestože se tedy radovali z jeho přítomnosti, rodily se v nich pochybnosti a nepokojné otázky: co bude dál? Budoucnost se jevila zamlžená a nejasná. Ježíš sám nepodnikal žádné kroky k vytvoření nějaké „pozemské instituce", aby tak „zkonkrétnil" své království zde na tomto světě. Vyučoval je, dával jim poslední pokyny, povzbuzoval je, aby se modlili a vytrvale čekali na seslání Ducha svatého. Ten nedostatek konkrétních kroků jim bere trpělivost, a tak se Ježíše ptají: Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael? (Sk 1,6). V té otázce se zračí neklid, který je provází od okamžiku Ježíšova zmrtvýchvstání.

Odpovědí na jejich nepokoj vzhledem k budoucnosti nebeského království a jejich osobního údělu v něm je zaslíbení Ducha svatého. Kristus tehdy říká svým učedníkům: Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterousi Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého,

který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země (Sk 1,7). Vybízí je tedy k důvěře a otevřenosti vzhledem k budoucnosti vždyť on sám je svým Duchem povede. Poslušní Ježíše se učedníci po jeho nanebevstoupení s velikou radostí vrátí do Jeruzaléma a ve společné modlitbě budou očekávat Ducha svatého. V našem životě dochází často k okamžikům zlomu: ty patří obvykle k přirozeným prvkům rozvoje a přicházejí v jakémkoli věku a životním stavu. Na jedné straně vidíme, že něco končí, na druhé však není ještě v dohlednu žádné řešení. Nevíme, jakou cestou se dát. V těchto situacích se probouzí veliké pokušení vrátit se do minulosti a umíněně trvat na tom, co už dobře známe. Strach z neznámé budoucnosti nás často přiměje vracet se do minulosti a křečovitě na ní lpět. Jediným východiskem v podobných okamžicích nejistoty je prosba o světlo Ducha svatého. Jestliže nám totiž chce Bůh skutečně svěřit nějaký nový úkol a otevřít před námi nové perspektivy, poskytne nám k tomu i potřebné světlo a moc. Prosme o hluboké vědomí víry, že nám Ježíš bez přestání posílá svého Ducha Utěšitele a ten nás učí, vede a připomíná jeho slova (srv. Jan 14, 26).

2. BYL VZAT VZHŮRU DO NEBE V

závěru svého evangelia píše svatý Marek, že když jim (Jedenácti) to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe (Mk 16,19). Svatý Lukáš vypráví o Ježíšově nanebevstoupení na dvou místech, jednou ve svém evangeliu: Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe (Lk

24,50-51), podruhé v úvodu Skutků apoštolů: Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel (Sk 1,9).

Poslední Ježíšovo zjevení končí nezvratným vstupem jeho lidství do božské slávy, symbolizované oblakem a nebem, kde od té doby sedí po Boží pravici (KKC 659). Ježíšovo nanebevstoupení je najedná straně historickou událostí, která se uskutečňuje v konkrétním čase (čtyřicet dní po zmrtvýchvstání) a na konkrétním místě (na Olivové hoře), na druhé straně jde o transcendentní skutečnost, protože je nad naše lidské možnosti ji pochopit. Nanebevstoupení je podle slov Katechismu katolické církve^ přechodem od jedné slávy ke druhé. Tato poslední etapa Ježíšova pozemského putování, kterou představuje nanebevstoupení, se neodlučitelně pojí s prvou, tedy se vtělením. Pouze Kristus, Boží Syn, který vyšel od Otce, se může navrátit k Otci (Jan 16, 28). Nikdo nevystoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka (Jan 3,13; srv. KKC 660-661).

Protože je tedy nanebevstoupení „nezvratným vstupem Ježíšova lidství" do Otcovy slávy, předchází i náš vstup do nebeské slávy. Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli, a jako první vstupuje do nebeské slávy. Ale spolu s ním všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci (1 Kor 15,20.22-24). A my se radujeme, že tvůj Kristus nepřestal být jedním z nás, že je náš prostředník u tebe a zůstává s námi. My k němu patříme na věky a skrze něho se jednou náš život naplní v tobě (první preface o Nanebevstoupení Páně). V této kontemplaci prosme o to, abychom si hluboce uvědomili konečný cíl a smysl svého života, kterým je putování k nebeskému Otci. Pohlceni svými pozemskými záležitostmi často zapomínáme na to, že náš život zde na zemi má svůj konec a země že není naším věčným příbytkem. Plynutí našeho života a stárnutí neznamená, že se pouze

nezadržitelně přibližujeme ke smrti, jak to zdůrazňovali existencialisté, ale že směřujeme k Bohu. Naším věčným domovem je Otcův dům. Ježíš vstupující do nebe nám jasně říká, že jde před námi, aby nám připravil u Otce místo: V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte (Jan 14, 2-4). Poděkujme Ježíšovi za jeho slova útěchy a povzbuzení. Přijměme je jako znamení naděje a zaslíbení věčného života. Modleme se, aby nás neustále provázelo vědomí, že svým životem směřujeme k Otci, protože náš domov je v nebi. Konečně se modleme za to, aby v nás náš uplývající život nevyvolával smutek, ale aby nás stále více otvíral perspektivě věčného života.

3. USEDL PO PRAVICI BOŽI Tajemství víry, že Ježíš „vstoupil do nebe a sedí po pravici Otce" se na stránkách Nového zákona často opakuje. Evangelista Marek píše, že Pán byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží (Mk 16,19). Podobnými slovy popisuje událost svatý Petr ve svém prvním listu: (Kristus) jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti (1 Petr 3,22). Ježíš sám v době svého utrpení předpovídá, že usedne po pravici Všemohoucího (srv. Mt 26,63-64). První mučedník, svatý Štěpán, vydal svědectví, umíraje pod krupobitím kamení: Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží (Sk 7,55). V listu Římanům klade svatý Pavel svým čtenářům řečnickou otázku: Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! (Řím 8,34).

„Pravicí Otce míníme slávu a chválu božství, kam ten, který je přede všemi věky jako Syn Boží, Bůh stejné podstaty s Otcem, usedl tělesně po svém vtělení a po oslavení svého těla" (svatý Jan Damašský). Naše lidství zraněné prvotním a osobním hříchem ponechané svým přirozeným silám nemá přístup do „Otcova domu" (Jan 14,2), do Božího života a jeho blaženosti. Jedině Kristus mohl otevřít člověku tento přístup (KKC 660-661). Kristus trůnící se svým božstvím i lidstvím po pravici Otce je nám zaslíbením a nadějí. Naše člověčenství je v Ježíši oslaveno a zvelebeno. Děkujme Ježíši za to, že vynesl naše lidství do nebeské slávy. Díky tomuto tajemství můžeme dokonale zakoušet důstojnost a velikost svého lidského života. Jeho lidství propůjčuje našemu lidství smysl a význam, protože nikdy neztrácí svou hodnotu dokonce ani tehdy, když je zraněno lidským ublížením nebo nepravostí. Tajemství Boha a Člověka Ježíše sedícího po Otcově pravici znamená pro nás velkou výzvu, abychom se ho na své pozemské pouti snažili poznávat, milovat a následovat. On je naší cestou k Otci. Spolu s ním a díky jeho milosti můžeme také my zasednout na věčnosti po Boží pravici. V této kontemplaci se společně s apoštoly pokloňme Ježíšovi vystupujícímu k Otci a usedajícímu po jeho pravici. Vyznejme svou víru, že mu byla dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno (Dan 7,14). Hleďme tedy na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle, jak nás povzbuzuje list Židům. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu (Žid 12,2).

4. JDĚTE DO CELÉHO SVĚTA

Ježíšovo nanebevstoupení jeho příběh neuzavírá, ale v jistém smyslu teprve otvírá. Apoštolově a další učedníci byli povoláni k tomu, aby ho hlásali nejen Židům, ale všem národům. Při svém odchodu z tohoto světa dává poslední pokyn: Jděte do celého svatě a kažte evangelium všemu stvoření. Prvním znamením víry v Krista a sounáležitosti s ním se od této chvíle stává křest: Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen (Mk 16,1516). Ježíš své učedníky ujišťuje, že tatáž znamení, jaké sám činil, budou konat i ti, kteří v něho uvěří. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je (Mk 16,17-18). Evangelista Matouš praví, že Ježíš svěřuje spolu s mocí a schopností vyučovat všechny národy také moc křtít všechny, kteří uvěří v jeho Radostnou zvěst: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal (Mt 28,18-20). Evangelista Marek píše, že podle Ježíšova přání učedníci vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními (Mk 16,20). Jít do celého světa a hlásat evangelium všemu stvoření, by mělo být plodem našeho poznávání, milování a následování Ježíše to on nás posílá s Radostnou zvěstí nejen k těm, se kterými sdílíme každodenní život a kteří jsou svěřeni do naší péče, ale ke všem lidem. Křesťan, a tím spíše pastýř nebo člověk zasvěcený Bohu, nemůže být pouhým úředníkem, který cítí odpovědnost jen za ty, k nimž je poslán z příkazu nadřízených. Naše každodenní naslouchání Božímu slovu má přinášet plody otevřenosti k duchovním přáním a potřebám všech zvláště těch, kteří neznají evangelium nebo se od něj odvrátili. Všichni samozřejmě nemohou odjet na misie. Ale i ten, kdo tráví celý svůj život na jednom místě, můžeme v sobě pěstovat apoštolského a

misijního ducha. Nejkrásnějším vzorem, který nám v tomto ohledu církev dává, je svatá Terezie od Dítěte Ježíše. Přestože od svých patnácti let žila v klauzuře karmelitánského kláštera, byla prohlášena za patronku misií. „Vysvětlím vám to, milovaná matko" píše skromně své starší sestře, matce Anežce od Ježíše, své představené „když už jsem obětovala své ubohé zásluhy za jednoho budoucího misionáře, myslela jsem, že to nemohu udělat ještě za druhého a že je ostatně mnoho sester, lepších než já, které by mohly odpovědět na jeho přání. (...) V podstatě jsem smýšlela, milá matko, stejně jako vy, a dokonce, poněvadž 'horlivost karmelitky má objímat celý svěť, doufám, že s milostí Boží budu užitečná víc než dvěma misionářům. Nesmím zapomínat modlit se za všechny a nesmím opomíjet prosté kněze, jejichž poslání je mnohdy také tak těžké jako poslání apoštolů, kteří kážou nevěřícím. (...) Vždyť jak bych se neměla modlit za duše, které oni zachrání ve svých dalekých misiích útrapami a kázáním? (...) Není pochyb, že především modlitba a oběť přináší pomoc misionářům" (svatá Terezie z Lisieux, Autobiografické spisy /Dějiny duše/, Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydři, 1991). Měli bychom bez ustání zpytovat své svědomí jak sami, tak i ve společenství v tom, jak se snažíme plnit Ježíšova slova: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Polský primas kardinál Józef Glemp vyznal u příležitosti oslav Velkého jubilea při mši svaté na Varšavském Divadelním náměstí mocným způsobem a přitom velice pokorně před lidmi i Bohem, že kněží zanedbávají hlásání Radostné zvěsti všemu stvoření. „Vyjadřuji svou lítost za duchovní, kteří ztratili lásku k lidem, začali si pěstovat svůj soukromý život a soustřeďovat se na cestování nebo pohodlné bydlení, místo aby věnovali svůj čas chudým, zvláště pak mládeži. Ztráta lásky k člověku se někdy projevovala pohrdáním lidmi jiného vyznání, nebo dokonce antisemitismem. Prosím o odpuštění za ty, kteří neplní věrně své povinnosti, zvláště pastorační a učitelské, a zanedbávají výuku náboženství. Bůh ať odpustí těm, kteří

zapomínají, že to, co mají, bylo vzato z církve a jí má také sloužit. Nehospodárné nebo vlastnímu prospěchu sloužící zacházení s církevním majetkem propadá přísnému Božímu soudu, zvláště pokud někomu ublížilo." Tato odvážná slova určená nám, kněžím, a zasvěceným osobám však mohou na sebe vztáhnout i ti jedinci, kteří se pokládají za Ježíšovy učedníky. Rodiče by se měli omluvit svým dětem za to, že zanedbávali jejich náboženskou výchovu, za nedostatečné svědectví manželské a rodičovské lásky, ale také za nedostatek času a trpělivosti. Vychovatelé by měli zpytovat své svědomí, jak prokazovali svou lásku k dětem a mládeži. Během národní pouti Poláků do Říma při příležitosti Velkého jubilea se na nás, své rodáky, obrátil Jan Pavel II. s vroucným apelem, aby se církev v naší vlasti otevřela hlásání evangelia všem národům: „Bohatství a duchovní možnosti církve v Polsku jsou veliké" říká papež. „Je třeba čerpat z této pokladnice, abychom mohli bratrsky pomáhat církvím v Africe, Americe, Asii a také v Evropě. Prosím Boha, aby vnukl tohoto mimořádného apoštolského ducha srdcím mnoha kněží a řeholníků v naší zemi. Všeobecná církev potřebuje služebníky evangelia z Polska." Prosme Ježíše, aby v nás probudil touhu po evangelijní otevřenosti ke všem lidem. Dále prosme o víru v to, že naši snahu sdílet svědectví života a lásky bude provázet jeho moc, s níž budeme konat neobyčejná znamení a díla: hlásáním evangelia budeme vyhánět zlého ducha: ducha nenávisti, pohrdání člověkem, pýchy, nečistoty; a také budeme hovořit novými jazyky: jazykem lásky, porozumění, vlídnosti, soucitu, obětavosti, odpuštění a smíření. Modleme se také o to, abychom v nesnázích, protivenstvích a v pokušení pochybovat sahali pro útěchu k Ježíšovým slovům: A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku (Mt 28,20).

KAPITOLA XX OSLAVIT BOHA SMRTÍ Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti. Ďáblovou závistí však vešla do světa smrt, a kdo patří k němu, zakusí ji. Duše spravedlivých jsou však v Boží ruce a trýzeň smrti se jich nedotkne. V očích nemoudrých vypadali jako mrtví, v jejich skonu se spatřovala záhuba, v jejich odchodu od nás jejich zánik. Oni jsou však v pokoji. I kdyby se lidem zdálo, že jsou trestáni, mají plnou naději na nesmrtelnost. Po malém utrpení dojdou velikého dobrodiní, neboť Bůh je vyzkoušel a shledal je hodnými sebe. Protříbil je jako zlato v taviči peci a přijal je jako zápalnou oběť (Mdr

2, 23-3,6).

Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: do svědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí. Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli (1

Kor 15, 12-20).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46).

Obraz ke kontemplaci: Představme si sami sebe v okamžiku smrti. Pusťme se do krátkého přehledu svého života. Jaké nejdůležitější volby a rozhodnutí bychom chtěli zopakovat? Jakých chyb a omylů bychom se chtěli vyvarovat?

Prosba za plody kontemplace: Prosme o hluboký životní realismus, který nám umožní vnímat smrt jako integrální součást lidského života. Dále prosme o to, abychom svou smrtí oslavili Boha a vydali svědectví bratřím.

1. SMRT A SOUČASNÁ KULTURA Problematiky smrti jakožto osobního problému každého člověka se současná společnost dotýká spíše výjimečně. Jde o téma ožehavé pro média i každodenní dialog. Na druhé straně však je současná kultura a zvláště pak kinematografie přesycena brutálním představováním lidské smrti a umírání. Jde o určitý paradox v přístupu k tomuto fenoménu, který prozrazuje paralyzující, až panický strach moderního člověka ze své smrti. Umírání a pohřeb dnes byly v městském prostředí zařízeny tak, aby se „průměrný" občan s faktem smrti a pohřebními obřady prakticky nesetkal. Uveďme typickou situaci: někdo z příbuzných se necítí dobře, jde do nemocnice a tam umírá. Často odchází ze světa v úplné osamělosti nebo obklopen cizími lidmi. Tělo zemřelého je uloženo v nemocniční márnici a setkáme se s ním až během obřadu ve hřbitovní kapli. Mnozí lidé nemají po dlouhou dobu vůbec žádný styk se smrtí nebo tělem zemřelého, tzn. že jde o určité odlidštění umírání a smrti. Zvláště děti jsou chráněny styku se smrtí, protože jak se mylně domníváme by je zachvátil neurotický strach. Jenže život sám nejlépe ukazuje, že čím více chráníme sebe, děti nebo mládež před faktem smrti, tím více se prohlubuje strach z ní a přechází v utkvělý. Přestože se tedy se smrtí setkáváme každodenně, bolestně zakoušíme skutečnost té vlastní nebo někoho z blízkých. V této problematice nelze oklamat sám sebe ani své bližní.

V osmdesátých letech jsem po několik týdnů pracoval v jedné velkoměstské farnosti v Belgii. Mou nejčastější povinností byly pohřby. V některém dnu jich bylo i několik. S výjimkou jediného byly všechny ostatní organizovány „soukromě". Na takový pohřeb „dans intimitě" přišlo několik nejbližších rodinných příslušníků: děti, manžel, sourozenci, vnuci. Několika pohřbů se účastnili doslova čtyři pět lidí. Měl jsem dojem, že se tu dělalo všechno pro to, aby smrt blízkého člověka druhým nepřekážela. Sousedy a přátele informovala rodina o smrti svého příbuzného až po pohřbu, kdy jim rozeslala tištěné „oznámení". Na venkově zatím vypadá umírání a pohřeb jinak, ale protože se ve vysoce průmyslových zemích stírá rozdíl ve způsobu života ve městě a na vesnicích, budou si i zvyky spojené se smrtí a pohřbem stále podobnější. Civilizační proces nelze zvrátit. Spíše jde o to hledat dnes takový přístup k lidské smrti, který by chápal umírání jako integrální součást pozemského života člověka. Ještě jeden jev svědčí o odlidšťování umírání a smrti na přelomu tisíciletí: lidé staří, slabí nebo trpící vleklými chorobami jsou podrobováni ne vždy na vlastní žádost euthanasii. Do uspíšení lidského umírání se nešťastně zapletla vysoká úroveň moderní lékařské vědy. Odklon od Boha způsobuje, že se člověk začal cítit jako pán nejen svého života, ale také života druhých. Utrpení spojené se smrtí ztrácí bez Boha jakýkoli smysl. Přikázání nezabiješ dnes přestalo být v mnoha zemích závazné vzhledem k těm nejslabším: k nenarozeným dětem (zvláště tehdy, když lékařské vyšetření vykazuje, že se mohou narodit s poškozením) a ke starým, nemocným lidem. Církev však ze své autority připomíná, že „přímá euthanasie, (...) ať už jsou důvody a prostředky jakékoliv, je mravně nepřijatelná. Stejně tak nějaký zákrok nebo opomenutí, které samo od sebe nebo záměrně přivodí smrt, aby ukončila bolest, je zabitím těžce odporujícím důstojnosti lidské osoby a úctě k živému Bohu, jejímu stvořiteli" (KKC 2277).

Snadno si všimneme, že panický strach současného lidstva ze smrti je důsledkem vyloučení nadpřirozené skutečnosti z běžného všedního života. Pokud se člověk bezmála výlučně zaměřuje na „materiální svět", chápe smrt jako konec všeho. Byl-li Bůh z lidského života zcela odstraněn, pak jsou záležitosti týkající se konce života vnímány jako obtížné, zahanbující a zbytečné. Nevíme si příliš rady, co s tím: smrt je totiž chápána jako zmaření všeho, do čeho člověk investoval své síly a energii. Umírání stejně tak jako zrození však patří neoddělitelně k lidskému životu. Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý Člověk, který se nám podobal ve všem, se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Flp 2,8). V tajemství vtělení bere Bůh na sebe skutečnost smrti a mění ji ve svou existenciální zkušenost. Pravdu o smrti by měl reflektovat každý člověk nejen v pokročilém věku, ale i mladý. Její reálnost učí každého z nás velké moudrosti, životnímu realismu a odhadování svých sil. Zkušenost vlastního skonu uspořádává žebříček hodnot našeho života a pomáhá nám objevovat jeho smysl a cíl. Svatý Ignác nás vybízí, abychom si v nejdůležitějších životních rozhodnutích představili okamžik svého odchodu z tohoto světa a uvážili formu a míru, kterou si vzhledem k nynější volbě budu potom přát, abych byl zachoval.

(DC 186). Fakt smrti relativizuje a uspořádává spoustu „náhodných" a „nedůležitých" zkušeností, které na sebe občas poutají naši pozornost a nedovolují nám pohlížet na život v širší perspektivě. A ve shodě s ní mám dělat ve všem svoje rozhodnutí

Psychologie zdůrazňuje, kdo není schopen klidně přemýšlet o své smrti, nedovede se radovat ani ze života. Matka, která se bojí smrti, předává svým dětem strach ze života. Její neurotické obavy z ní vrhají stín na život dětí. Strach ze smrti život ochromuje. Ve svém nejhlubším smyslu jde o projev strachu ze života, z nějž se může radovat pouze ten, kdo se nedá strachem ze smrti ochromit. Neurotická hrůza z ní často dokáže lidem otrávit nejkrásnější okamžiky života.

V tomto rozjímání si položme otázku, jaké pocity v nás probouzí sama skutečnost lidské smrti. Připomeňme si skon někoho blízkého. Jak jsme ho prožívali? S jakými pocity, reflexemi a myšlenkami? Jak jsem do té doby uvažoval o své smrti? Jaké myšlenky a pocity se ve mně budí, když si zpřítomním její skutečnost? Co toužím říci Ježíšovi o svém dosavadním uvažování a jejím prožívání? Připojme se k modlitbě svatého Jana Zlatoústého: „Synu jediný a Slovo Boží, ty nesmrtelný, kterýs pro naši spásu ráčil přijmout tělo ze svaté Bohorodičky a povždy Panny Marie, ty bez proměny, stal ses člověkem a byls ukřižován. Ó Kriste, Bože, kterýs svou smrtí zničil smrt, jeden ze Svaté Trojice, ve slávě Otce a Ducha, zachraň nás!"

2. JÁ JSEM VZKŘÍŠENI A ŽIVOT Je smrt skutečně dramatem? Představuje skutečně tragédii? Potkáli někoho náhlý, násilný konec, hovoříme o „tragickém" skonu. Cožpak se nehrozil své nadcházející smrti sám Ježíš až do krvavého potu? Neprosil snad Otce, aby od něho odňal kalich utrpení? Smrt je nepřítelem člověka. Jak říká Kniha moudrosti, vešla do světa ďáblovou závistí (Már 2,24). Tragiku smrti však zakoušejí ti, kteří „patří k němu". Duše spravedlivých však jsou však v Boží ruce a trýzeň smrti se jich nedotkne. V očích nemoudrých vypadali jako mrtví, v jejich skonu se spatřovala záhuba, v jejich odchodu od nás jejich zánik. Oni jsou však v pokoji. I kdyby se lidem zdálo, že jsou trestáni, mají plnou naději na nesmrtelnost. Po malém utrpení dojdou velikého dobrodiní. Už Kniha moudrosti představuje smrt jako most k jinému životu, svěření se, odevzdání života Bohu a bolest ani tíži smrti neskrývá. Přestože jasně ukazuje, že se smrtí se váže „trest" a „utrpení", nazývá zároveň hlupáky ty, kdo z ní dělají tragickou událost, jíž definitivně a beze zbytku končí lidská existence.

V Knize moudrosti si můžeme povšimnout integrálního pohledu na lidský život a smrt. Strach současného člověka z ní plyne právě z oddělení konce lidského života od celku jeho existence. Smrt je ale prodloužením lidského života, přechodem do „života nového". Prohlášení „Jaký život, taková smrt" se nám možná zdá banální, ale ve skutečnosti jde o hlubokou životní moudrost. To, co prožíval autor Knihy moudrosti, nám dokonale zjevil Ježíš Kristus, a to nejenom svým učením a moudrostí, ale především svým životem a zvláště pak svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Přestože byla Ježíšova smrt dramaticky těžká a bolestná, znamenala nedělitelnou součást jeho života a jeho vztahu k Otci. Mnohokrát ji předpověděl a představoval ji jako své odevzdání se Otci. Právě díky životu v naprosté oddanosti Otci a jeho vůli získává jeho smrt význam a smysl. Zapisuje se do odvěkého plánu Otcovy lásky k Synu a skrze něho ke každému člověku. Georges Bernanos říká, že Ježíšovo lidské umírání na kříži je především aktem lásky. Svou smrtí potvrzuje konečné přijetí Otcovy lásky a vybízí nás, abychom se tímtéž způsobem učili pohlížet na svůj budoucí skon. Ježíšova násilná smrt nebyla plodem náhody v rámci nějaké nešťastné shody okolností. Patří k tajemství Božího plánu, jak to vysvětluje svatý Petr jeruzalémským Židům hned ve svém prvním svatodušním projevu: 'On byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl" (Sk 2,23). Tento biblický jazyk však neznamená, že ti, kteří Ježíše „vydali" (Sk 3,13), byli jen pasivními vykonavateli scénáře předem sepsaného Bohem" (KKC 599). V odpovědi na Otcovu výzvu učinil Ježíš nejen ze svého života, ale také ze smrti místo hledání Otce a jeho vůle, místo jeho oslavení a naší spásy. Díky tomu, že se Pán zcela odevzdává Otci, stává se pro něho smrt de facto počátkem nového života počátkem zmrtvýchvstání, protože Ježíš se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto

ho Bůh vyvýšil nade vše ve slávě zmrtvýchvstání a dal mu jméno nad každé jméno (Flp 2,8-9). Pro nás křesťany se Ježíšova zkušenost smrti a zmrtvýchvstání stává mimořádným místem překonání strachu ze smrti, a tím zároveň místem objevení radosti a plnosti života. Kristus nám říká bez obalu: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu? (Jan 11,25-26). V této meditaci se pozorně zaposlouchejme do slov Knihy moudrosti i do slov Ježíšových: Já jsem vzkříšení, a vztáhněme je přímo na sebe. Jaké myšlenky a pocity v nás tato slova vyvolávají? Zvláště vnímejme otázku, kterou klade Mistr Martě: Věříš tomu ? Věřím ve zmrtvýchvstání svého života svého těla? Upokojuje tato víra můj neklid a strach spojený se smrtí mou nebo mých blízkých? Co bych mohl Ježíšovi říci o své víře v jeho vzkříšení a o vědomí smrti své nebo svých drahých?

3. JAK SI ZAJISTIT ODVAHU VE SMRTI? Přestože jsme věřící a víra ve zmrtvýchvstání Ježíšovo i naše spolu s ním je nám blízká, zůstává smrt pro každého z nás dramaticky těžkou zkušeností velkou neznámou. Ačkoliv se dnes snažíme chápat toto téma naprosto upřímně a odvážně, narážíme na otázku: Lze si zajistit odvahu a pokoj ducha ve chvíli umírání? Můžeme snad zcela rozhodně prohlásit, že v okamžiku odchodu z tohoto světa dokážeme důvěřovat Bohu tak, že svou smrtí vydáme svědectví víry svým bližním? Jistěže to zajistit nelze: nikdo z nás nemůže rozhodovat o tom, jak bude umírat. Nemůžeme předvídat, v jaké situaci a v jakém rozpoložení ducha nás smrt zastihne. Jako na nás nezáleželo, kdy, kde a jak se narodíme, stejně málo na nás

bude záležet doba, místo a způsob našeho skonu. Ta Ježíšova byla bolestná; její čas, místo a způsob určil Otec. Ačkoliv byla tak těžká, byla přesto i „krásná", protože byla přijata v naprostém smíření s lidmi a s plnou důvěrou v Otce. Z výše kříže se Pán modlí: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha (Lk 23,34.46), a zjevuje nám tak krásu své smrti.

Přestože tedy nedokážeme předvídat čas, místo a způsob svého umírání, můžeme se po vzoru Ježíše v Getsemane modlit za dobrou smrt. Křesťan by se neměl modlit pouze za dobrý život, ale také za dobrou smrt pro sebe a své blízké. V minulých dobách, kdy byl odchod z tohoto světa přijímán mnohem přirozeněji a pokojněji, existovala „bratrstva dobré smrti". Za zvláštní patrony dobré smrti považovala církev svatou Barboru, svatého Josefa, a zvláště pak Pannu Marii. Často obdivujeme a s nadšením přijímáme různé „zázračné" události. Někteří lidé se zaměřují na zázračná uzdravení. Všechny tyto zázraky jsou však přechodné, protože jejich účinek stejně končí posledním vydechnutím. Zdá se, že mnohem větším divem je pro člověka dobrá a krásná smrt. Toto prohlášení může znít podivně, ale přesto... Takový zázrak uchovává navěky plody celého našeho života a navždy nás sjednocuje s Bohem jí se navěky stáváme dětmi nebeského Otce, Ježíšovými sourozenci a chrámy Ducha svatého. Právě dobrá smrt navěky zachovává celou naši existenci včetně těla, které také vstane k životu. Konstituce Tovaryšstva Ježíšova, jak je sepsal svatý Ignác, zavazují jezuitu, aby chválil Boha a utvrzoval bližní nejen v nemoci, ale také v poslední hodince. Tento krásný text může pomoci nejen členům Tovaryšstva, ale také všem, kteří využívají Duchovních cvičení: „Během celého života, a tím spíše před tváří smrti by se měl každý člen Tovaryšstva co nejusilovněji snažit o to, aby v něm náš Bůh a Pán Ježíš Kristus došel slávy a aby v něm našel své zalíbení. Dále ať posiluje druhé alespoň příkladem trpělivosti a statečnosti, živou vírou, nadělí a láskou k věčným statkům, které nám zasloužil a získal neporovnatelným

vynaložením svého pozemského života a smrti Kristus Pán. Protože nemoc často postupuje tak, že velkou měrou ztěžuje užívání rozumu a přechod z časného života do věčného že je nebezpečně ohrožován satanovými útoky, je nesmírně důležité jim nepodlehnout a tehdy je zapotřebí bratrské lásky."

V závěru rozjímání svěřme Bohu celý svůj život včetně jeho nedílné součásti smrti. Prosme, abychom mohli v posledním okamžiku zakoušet pomoc bratrské lásky, péči a přímluvu Nejsvětější Matky, svatého Josefa a našeho patrona. Vyprosme si, aby se v nás postupně rodila hluboká touha oslavit svou smrtí Boha, a bratřím tak poskytnout příklad důvěry a víry. Modleme se také o větší citlivost k těm, kteří se svému skonu blíží. Pokud nás prozřetelnost přivede k něčí smrti, prosme, ať dokážeme přispět tomu člověku na pomoc v jeho přechodu k Otci. V závěru meditace se ještě jednou zaposlouchejme do dvou svědectví zralé přípravy na smrt, vyjádřených modlitbou. První z nich nám zanechala svatá Terezie z Lisieux, která umírala ve věku necelých čtyřiadvaceti let, druhé bylo zachyceno v Deníku sestry Faustyny ta zemřela ve třiatřiceti.

„Doufám, že po pozemském vyhnanství budu požívat tebe ve vlasti. Ale nechci hromadit žádné zásluhy pro nebe, chci pracovat jenom z lásky k tobě, za tím jediným cílem, abych ti dělala radost, abych potěšila tvé Nejsvětější srdce a zachraňovala duše, které tě budou věčně milovat. Navečer tohoto života se objevím před tebou s prázdnýma rukama, neboť nežádám, Pane, abys počítal mé skutky. Všechny naše spravedlnosti jsou v tvých očích poskvrněné. Chci se tedy přiodít tvou vlastní spravedlností a přijmout od tvé lásky navěky tebe samého. Nechci jiný trůn a jinou korunu než tebe, můj Milovaný!...

V tvých očích není čas ničím, jediný den je jako tisíc let. Můžeš mě tady v jediném okamžiku připravit, abych mohla předstoupit před tebe..." (svatá Terezie od Dítěte Ježíše). „Můj Ježíši, ať jsou tyto poslední dny vyhnanství zcela podle tvé svaté vůle. Sjednocuji své utrpení, hořkost a samo umírání s tvým svatým utrpením a obětuji se za celý svět, abych vyprosila hojnost božího milosrdenství. (...) Silně doufám a zcela se odevzdávám do tvé svaté vůle, která je milosrdenství samo" (svatá Faustyna Kowalská).

KAPITOLA XXI KONTEMPLACE O LÁSCE Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností. Halíš se světlem jak pláštěm, rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu. (...) Napájejí veškerou zvěř polí, divocí osli tu hasí žízeň. Při nich přebývá nebeské ptactvo, ozývá se v ratolestech. Ze svých síní zavlažuješ hory, země se sytí ovocem tvého díla. Dáváš růst trávě pro dobytek i rostlinám, aby je pěstoval člověk, a tak si ze země dobýval chléb. Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly. Hospodinovy stromy se sytí vláhou, libanonské cedry, které on zasadil. A tam hnízdí ptactvo, na cypřiších má domov čáp. Horské štíty patří kozorožcům, skaliska jsou útočištěm pro damany. Učinil jsi měsíc k určování času, slunce ví, kdy k západu se schýlit. Přivádíš tmu, noc se snese, celý les se hemží zvěří; lvíčata řvou po kořisti, na Bohu se dožadují stravy. Slunce vychází a stahují se, v doupatech se ukládají k odpočinku. Člověk vyjde za svou prací a koná službu až do večera. Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů. Tu je veliké a širé moře: hemží se v něm nespočetných živočichů maličkých i velkých, plují po něm lodě. Vytvořil jsi livjatána, aby v něm dováděl. A to vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm; rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým. Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země. Hospodinova sláva potrvá věčně! Hospodin se bude radovat ze svého díla (21104, 1-2.10-31).

Přípravná modlitba: „Prosit Boha, našeho Pána, o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské velebnosti" (DC 46).

Obraz ke kontemplaci: Zde jde o to vidět, jak stojím před Bohem, naším Pánem, před jeho anděly a svatými, kteří se za mě přimlouvají (DC 232).

Prosba za plody kontemplace: Prosme o vnitřní poznání ohromného dobra, které jsme od Boha dostali a stále dostáváme. Dále prosme, aby nás přijaté dobro stále více otvíralo a učilo nás štědrosti k Bohu a jeho nekonečné milosti.

1. SPOJNICE MEZI ČASEM DUCHOVNÍCH CVIČENÍ A VŠEDNÍM ŽIVOTEM Kontemplace Ad amorem, O lásce (DC 230-237), která korunuje celá Duchovní cvičení svatého Ignáce z Loyoly, tvoří pomyslný most sklenutý mezi časem intenzívní modlitby během exercicií a naším všedním životem. Život si nárokuje veliké úsilí v práci, rodinném životě, v běžných starostech a těžkostech. To všechno nám brání ztišit se a modlit tak intenzívně jako na exerciciích. Značné krácení času věnovaného výlučně modlitbě a snížení intenzity pozornosti v duchovních záležitostech by však nemělo znamenat, že upustíme od usilovného hledání Boží přítomnosti a jeho lásky v běžném životě. Kontemplace O lásce nás má přesvědčit, že „přítomnost Pána lze hledat ve všech věcech, například v rozhovoru s jakýmkoli člověkem, v chození, hledění, chutnání, naslouchání, chápání a vůbec ve všem, co děláme: protože jeho božská velebnost se projevuje (...) ve všech věcech" (svatý Ignác). Poslední kontemplaci O lásce uvádí svatý Ignác dvěma úvahami objasňujícími pojem lásky. Protože se dnes toho o pojmu všeobecně zneužívá a je falšován, mají nás úvahy autora Cvičení zvláštní význam. „Nejprve je žádoucí uvědomit si dvě věci" říká Ignác. „První je: láska se musí projevovat více skutky než slovy" (DC 230). Tato slova jsou jistou parafrází svatého Jana: Dítky, nemilujme pouhým

(1 Jan 3,18). „Ignác věděl, jak silný sklon má člověk říkat velká slova a jak žalostě v porovnání s nimi vypadá jeho život. Skutečná láska jedná a je účinná pouze v činech" (W. Lambert). slovem, ale opravdovým činem

Základním vyjádřením lásky tedy nejsou prožitky na emocionální úrovni ani slova vypovídající o těchto zkušenostech, ale obětavé a konkrétní jednání ve prospěch milovaného. „Láska se musí projevovat více skutky než slovy" toto lakonické prohlášení otce Ignáce by se mohlo stát účinným lékem na naše prázdné tlachání o lásce, jímž přetékají filmy, knihy, časopisy, kázání, katecheze a také rodinné rozhovory. „Druhá: (...) dává a sdílí milovanému to, co má, nebo z toho, co má nebo může; a stejně obráceně milovaný milujícímu" (DC 231). Podstatou lásky je dokonalé společenství, jednota mezi osobami, vzájemné pronikání se milujících; vzájemné sdílení všeho, co jsou a mají. Před milovaným nic neskrýváme. V lásce se nesnažíme podržet si něco jen pro sebe. V každém aktu lásky si milující navzájem sdělují: všecko, co mám, je tvé (Lk 15,31)Podstatou lásky je tedy reálný vztah k druhému, skutečné pouto k jinému člověku. Tyto Ignácovy myšlenky mají pro dnešek mimořádnou cenu. Velice často máme ve zvyku ztotožňovat lásku pouze se subjektivním a příjemným pocitem zamilovanosti. Mnozí, kteří spíše než bližního milují pouhou vlastní představu o něm, vlastně v něm milují sebe. Emocionální a sexuální uspokojení se často stává nejvyšším a jediným měřítkem lásky. Proto tak snadno dochází ke vzájemné manipulaci. Podobné chápání lásky způsobuje, že člověk nevidí potřebu obětovat se, namáhat se a pracovat pro růst své lásky. Její uvedená povrchní kritéria se nevztahují pouze na přátelský, snoubenecký a manželský vztah, ale také na lásku k Bohu. „Není snadné milovat hlubokou láskou, která se zakládá na skutečném obětování života. Takové se lze naučit jedině pronikáním do tajemství lásky Boží. Zahledíme-li se na něho a sjednotíme-li se s jeho otcovským srdcem, dokážeme se podívat na své bratry novým pohledem, v postoji nezištnosti a solidarity, štědrosti a odpuštění" (Jan Pavel II.).

2. KOLIK TOHO BŮH PRO MĚ UDĚLAL „Připomínat si přijatá dobrodiní stvoření, vykoupení a zvláštní dary a je s velkou oddaností odvažovat: kolik toho Bůh, náš Pán, pro mne udělal a kolik mi dal z toho, co má; a dále, jak si tentýž Pán podle svého božského úradku přeje dát sebe, jak jenom může" (DC 234). Podle výzvy svatého Ignáce si vybavme v paměti všechny dary v řádu stvoření a vykoupení. Uvědomme si nejprve dary: svou pozemskou existenci s darem nesmrtelnosti, dar lidské svobody, schopnost přijímat a dávat lásku, všechny vztahy s lidmi během celého našeho života, naše osobní vlohy a schopnosti atd. Dále si uvědomme dary v řádu vykoupení: dar Otcovy lásky, dar vtělení Božího Syna, dary Ducha svatého; dar Ježíšovy Matky Marie, dar společenství církve, dar Božího slova, jímž se můžeme každodenně živit; svátostná znamení zvláště pak eucharistii a svátost smíření a nakonec svědectví víry mnoha našich bratří a sester. V každém daru od Boha i tom sebenepatrnějším-je ukryta veškerá jeho nekonečná láska. Každý obsahuje tolik jeho lásky, kolik jen dokážeme přijmout, unést a vtělit do svého života. Bůh se nám daruje nejen skrze svůj plán, ale také podle velikosti našich přání. V Ježíšovi nám dává všechno, celou svou lásku. Jedinou podmínkou k jejímu přijetí je naše velká štědrost a otevřenost. „A potom to rozjímat ve vztahu k sobě," radí svatý Ignác. Abychom si dokázali uvědomit a předvídat, jak bychom měli zareagovat na Boha zahrnujícího nás bez ustání svými dary, uchylme se ke zkušenosti lidské lásky. Ptejme se, jak se zachová milující žena, když jí muž věnuje nějaký dar na důkaz toho, co k ní chová v srdci. Jak reaguje dítě, když na důkaz lásky dostane od své matky nějaký vytoužený dárek?

Co udělá člověk, který je na důkaz oddanosti a náklonnosti od svého přítele obdarován něčím cenným a milým? „A potom to rozjímat ve vztahu k sobě a rozvažovat, co já musím ze své strany zcela odůvodněně a spravedlivě nabídnout a dát jeho božské velebnosti, totiž všechny svoje věci a sebe samého s nimi" (DC 234). Jestliže tedy Bůh dává všecko, pak bych v přirozené a spontánní reakci svého srdce měl také Bohu odevzdat všecko: to, kým jsem a co mám. Na svou lidskou skutečnost hledíme často velice povrchně, protože ji vnímáme výlučně v lidských kategoriích; nejednou se příliš soustřeďujeme na sebe a své potřeby. Často dovolujeme svému strachu o sebe, o své blízké a o budoucnost, aby nás ochromoval. Každodenní životní události, dokonce i ty nejkrásnější a nejpříjemnější, nám toho mnoho neprozradí, protože v nich nevidíme Boží působení, ale pouhý souběh náhod nebo plod naší lidské obratnosti. Pokud bychom všechno v životě přijímali jako Boží dar a v každém z těchto darů vnímali jeho lásku, pak by se celá ta naše zdánlivě šedivá a nudná všednost proměnila takřka okamžitě v dobrodružství hledání a nalézání Boha ve všech věcech. V závěrečném upřímném rozhovoru s Nejsvětější Matkou, jejím Synem Ježíšem a s Bohem Otcem vroucně prosme o velkou duchovní pronikavost, jejímž prostřednictvím dokážeme vnímat všecko, celou svou lidskou skutečnost ve světle Boží lásky k člověku. Prosme dále o ducha vděčnosti, díky němuž budeme stále více schopni přijímat dar samého Stvořitele a Pána, aby se nám mohl sdílet, zahrnovat nás svou láskou a slávou a také nás připravovat na cestu, na níž mu budeme schopni lépe sloužit (srv. DC 15).

3. BÚH PŘEBÝVÁ VE STVOŘENI

„Pohledět, jak Bůh bydlí ve tvorech: v živlech, když jim dává bytí; v rostlinách, když jim poskytuje vzrůst; ve zvířatech, když jim dává cítění; v lidech, když jim dává rozum" (DC 235). Jako by svatý Ignác využíval evolučního klíče, aby nám odhalil vnitřní působení Boha ve stvoření; výčet stvoření totiž začíná od neživé hmoty přes rostliny a zvířata až k člověku. Přebývání Boha ve stvoření není čímsi statickým, ale jde o působící energii a zdroj všech projevů života a vývoje. Bůh sám dává život a vývoj všemu, co se na zemi hýbe. Od rozjímání o Bohu dlejícím ve stvoření nás svatý Ignác vede k osobní reflexi, jak Bůh přebývá a pracuje osobně v každém z nás: „a také ve mně: Když mi dává bytí; když mě oživuje; když mi uděluje cítění; když mi dává rozum a stejně tak když dělá ze mne chrám, poněvadž jsem stvořen podle podoby a obrazu jeho božské velebnosti" (DC 235). Projevem Božího přebývání v nás je v první řadě sama existence a potom všechny životní funkce na všech úrovních: biologické, psychické a duchovní. V člověku však Bůh přebývá dokonaleji a hlouběji než v ostatním stvoření. Pouze člověk totiž dostal schopnost svobodně a vědomě přijímat Boží lásku. Právě díky této své schopnosti se stává jeho zvláštním příbytkem chrámem. Svatý Ignác napsal ve svém dopisu svatému Františku Borgiášovi: „Ti, kteří vycházejí sami ze sebe, aby přešli do svého Stvořitele a Pána, žijí v neustálém soustředění, pozornosti a vnitřní útěše. Vidí totiž, jak Bůh, naše věčné dobro, se ukrývá ve všem stvoření, dává mu bytí a zachovávaje svou nekonečnou existencí a přítomností. Víme i to, že těm, kteří milují Boha a Pána celým srdcem, všechno napomáhá k větší zásluze a hlubšímu sjednocení se v horoucí lásce se svým Stvořitelem a Pánem, navzdory tomu, že je stvoření často překážkou pro dílo, které v něm chce Pán vykonat." „Opět o tom rozjímat ve vztahu k sobě způsobem, který byl uveden v prvním bodě, nebo jiným, který pocítím jako lepší" (DC 235). Svatý Ignác nás vybízí, abychom vyvodili důsledky z tajemství Božího

přebývání v nás, a upozorňuje, že je zapotřebí velké svobody a duchovní bezprostřednosti, díky nimž se rozjímané tajemství dotkne nejen našeho rozumu, ale především našeho srdce.

4. BŮH SE PRO MNE NAMÁHÁ A PRACUJE VE VŠECH STVOŘENÝCH VĚCECH Ve snaze ještě více nám přiblížit láskyplnou Boží přítomnost nás svatý Ignác vybízí „uvážit, jak se Bůh pro mne namáhá a pracuje ve všech stvořených věcech na zemském povrchu, tzn. jak se chová na způsob pracujícího v nebeských tělesech, živlech, rostlinách, plodech, zvířatech atd., když jim dává bytí, zachovávaje, skýtá jim vzrůst, uděluje cítění atd." (DC 236). „Užívá-li svatý Ignác k označení Boží lásky slova 'pracovat', chce nám tím říci: Bůh nás miluje 'v potu své tváře' a zlíbilo se mu, aby cena jeho lásky k nám byla vysoká" (W. Lambert). K lepšímu pochopení Božího úsilí a práce pro člověka dávají svatopisci Pánu jména spojená s různými povoláními, která byla v biblické době obvyklá. Hospodin je proto zván Pastýřem, Bojovníkem, Stavitelem, Hrnčířem, Králem nebo Panovníkem. Písmo využívá takřka jakékoli lidské činnosti, aby nám přiblížila Boží práci pro nás. Nejen však tvrdá mužská práce, ale také námaha a bolest ženy rodící nový život se stává dokonalým obrazem toho, jaké úsilí pro nás Bůh vynakládá: v Ježíši Kristu nás uprostřed utrpení a bolesti rodí k novému životu, tak jako žena přivádějící na svět nového člověka. „Lidská práce . zdroj zrození a stvoření je pokračováním a napodobováním Boží práce v obvyklých lidských podmínkách" (W. Lambert).

„Potom to rozjímat ve vztahu k sobě." Cílem kontemplace Ježíše namáhajícího se a pracujícího pro nás až ke krvavému potu bylo „vyprosit si vnitřní poznání Pána, který se pro mne stal člověkem, abych ho více miloval a následoval" (DC 104). Jít v Ježíšových stopách tedy znamená pracovat společně s ním za dne a bdít s ním v noci, abychom se mohli podílet na jeho vítězství, tak jako jsme s ním předtím sdíleli jeho námahy (srv. DC 93). Využijme modlitby svatého Ignáce k vyjádření ochoty podílet se na Ježíšově službě, práci, zápasech a oběti. „ Věčné Slovo, jednorozený Synu Boží, nauč nás pravé velkomyslnosti. Nauč nás tobě sloužit, jak to právem zasluhuješ. Ať dáváme a nepočítáme, ať bojujeme a nedbáme ran, ať pracujeme a nehledáme odpočinek, ať se obětujeme a nečekáme jinou odměnu kromě vědomí, že jsme splnili tvou vůli. Amen."

5. POHLEDĚT, JAK VŠECHNA DOBRA SESTUPUJI SHŮRY „Pohledět, jak všechna dobra a dary sestupují shůry, např. moje omezená síla shora od nejvyšší a nekonečné, a stejně tak spravedlnost, dobrota, laskavost, milosrdenství atd.; tak jako paprsky vycházejí ze slunce, vody z pramene atd. Končit tím, že to budu rozjímat ve vztahu k sobě, jak bylo již řečeno" (DC 237). V posledním bodu rozjímání o lásce se svatý Ignác vrací k hlavní myšlence prvního bodu, že všecko je Božím darem. Nyní však nás autor Duchovních cvičení vybízí k rozjímání nejdůležitějších přívlastků našeho lidství: moci, spravedlnosti, dobroty, lásky a milosrdenství jako odrazu vlastností Božích. Stejně jako voda z pramene nebo paprsek ze slunce, vychází i každý Boží dar od Boha. Svatá Faustyna Kowalská uvádí ve svých slovech o zkušenosti Boží lásky podobný obraz: Boží lásku, která jí proniká, přirovnává k paprskům

vycházejícího slunce: „Stíháš mě, Pane, svou láskou; jako sluneční paprsek pronikáš mé nitro a proměňuješ temnotu mé duše ve svůj jas. Dobře cítím, že žiji v tobě jako malá jiskřička, pohlcena nesmírným žárem."

S odvoláním na vlastní zkušenost se pokusíme nalézt projevy své moci, spravedlnosti, dobroty, lásky a milosrdenství, přestože jsou omezené. Není důležité, zda jsme spokojeni s mírou, jakou se projevují v našem každodenním životě. Důležitější je pokorně vyznat víru v to, že jsou všechny odrazem vlastností samého Boha. Jako vycházejí paprsky ze slunce, jako plynou z pramene vody, tak na mne od Boha plyne všechno to, kým jsem a co mám. „Všechny věci v sobě ukrývají tajemství; jejich poslední konec je Bůh, nejhlubší prapříčina všeho, co je. Vděčnost naprosto přirozeně vyvolává na světlo tuto pravdu, pomáhá setkat se radostně s Dárcem a objevovat ho v darech jedním slovem: nalézat Boha ve všech věcech" (P. van Breemen).

6. VŠUDE TU BYDLÍ Pozvěme na pomoc ještě několik autorů, kteří nám pomohou přiblížit se k tajemství Boží lásky přítomné ve všem stvoření. Nejprve uveďme krásné verše velkého ruského básníka Josifa Brodského, v nichž autor dosvědčuje víru v přítomnost Boha „na každém místě". „Bůh na vsi nepostává jen věčně kdes v koutě (...). Všude tu bydlí. Rád sebou posvětí střechu i hrnce, dveře pak poctivě rozpůlí ve dví. Na vsi, ach, tam je ho plno. A když mi v kastrůlku v sobotu vařívá čočku, ve věčném světýlku tančí si bez ustání, po očku mrkne pak na mě na znamení, abych to dosvědčil. Spravuje ploty, hajnému a jeho děvčeti veselku vystrojil, a jen tak žertem falešnou

muškou pozlobí střelce, co na kachnu míří. Sledovat tiše všechny ty zázraky, podzimním naslouchat větrům, zřejmě to jediné dobrodiní si odnese ze vsi ateista. (J. Brodskij, Bůh na vsi.)

Připomeňme si dále modlitbu svatého Augustina, kterou zachytil ve svých Vyznáních: „Ó věčná Pravdo, pravdivá Lásko, láskyhodná Věčnosti! Ty jsi můj Bůh, po tobě toužím dnem i nocí. Jakmile jsem tě poznal, pozdvihl jsi mě, abych viděl, že je něco, co bych měl vidět, já že však dosud nejsem schopen vidět. A zasáhl jsi svým mocným světlem můj slabý zrak, a já jsem se zachvěl láskou i hrůzou. A shledal jsem, že jsem daleko od tebe v krajině úplně jiné, a jako bych slyšel z výsosti tvůj hlas: 'Já jsem pokrm silných; musíš růst a budeš mě požívat. Nebudeš mě však proměňovat v sebe jako pokrm pro své tělo, ale ty se budeš proměňovat ve mne.'"

Svou velkou touhu po lásce věnuje Bohu také svatá Terezie od Dítěte Ježíše: „Abych setrvávala v úkonu dokonalé lásky, obětuji se, můj Bože, jako celopal tvé milosrdné lásce a prosím tě, abys mě ustavičně stravoval a zaplavoval mou duši proudy své nekonečné něhy a abych se takto stala mučednicí tvé Lásky!... Až mě toto mučednictví připraví, abych mohla předstoupit před tebe, kéž konečně způsobí mou smrt a kéž se má duše bez prodlení vrhne do věčného objetí tvé Milosrdné lásky. Můj Miláčku, chci při každém úderu svého srdce nesčetněkrát obnovovat toto obětování, dokud nezmizí stíny a já tě nebudu moci ujišťovat o své lásce ve věčném setkání tváří v tvář!..." Kontemplaci O lásce uzavřeme modlitbou, kterou doporučuje svatý Ignác na závěr Duchovních cvičení (DC 234). Ať se stane výrazem naší vděčnosti Bohu a nejhlubší touhy odevzdat mu všecko, co od něho bez ustání dostáváme. „ Vezmi si, Pane, a přijmi celou mou svobodu, mou paměť, můj rozum a celou mou vůli, všechen můj majetek a moje vlastnictví. Tys mi to dal, tobě, Pane, to vracím

zpět. Všechno je tvoje, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen svou lásku a milost, to mi stačí. Amen."

EXERCIČNÍ ROZJÍMÁNÍ

KAPITOLA XXII TOUHA MODLIT SE Prvním a nejdůležitějším plodem prožití celých Duchovních cvičení svatého Ignáce z Loyoly by měla být především hluboká touha modlit se včleňovaná postupně do našeho každodenního života 2 Duchovní cvičení nám pomáhají rozlišovat naše životní podmínky a také výzvy a vnuknutí, jimiž nás Bůh zve ke stále dokonalejšímu sjednocení se sebou.

Následující tři rozjímání věnujeme modlitbě. V nejbližším budeme hovořit o potřebě věnovat modlitbě čas a pěstovat touhu po ní. V následujícím pohovoříme o potřebě, respektive o určité nutnosti modlitby pro náš život. Ve třetí pak uvedeme modlitební metody, jejichž prostřednictvím dokážeme modlitbu stále dokonaleji spojovat se životem.

1. MODLITBA CHCE SVŮJ CAS Modlitební život vyžaduje čas, a to ode všech: od duchovních stejně jako od laiků, protože i Bůh jedná v čase. Sám jsa odvěký zasazuje člověka do času. Naše modlitba může pronikat všechen náš čas. Je třeba stále se modlit a neochabovat říká Ježíš (srv. Lk 18,1). Modlitba není jen jakýmsi souhrnem dílčích úkonů jde při ní o budování vztahu a vytváření pouta mezi Pánem a služebníkem, mezi Otcem a dítětem. Modlitba stejně jako láska vyžaduje čas. Často se slibné lidské svazky manželské, rodinné nebo přátelské rozpadají právě proto, že těm, kteří se chtějí milovat, se

nedostává času na vzájemný vztah. Spontánní a emocionální milostná nebo přátelská fascinace rychle opadá, pokud ji nenese a nerozvíjí vzájemné soužití a dialog. Modlitba má svou dynamiku. Toužíme-li, aby se náš duchovní život rozvíjel, je třeba jej chránit, odhalovat jeho zákonitosti a plnit závazky, které z něho plynou. Vstoupit do duchovního modlitebního života znamená nastoupit cestu. Ta vyžaduje pravidelně a systematicky vynakládaný čas. Nemluvně se nedokáže nasytit mateřskou láskou jednorázově na několik týdnů dopředu, potřebuje každodenní přítomnost, rozhovor, něhu a teplo. Člověk je před Bohem jako nemluvně u své matky (Žl 131,2) a stejně jako dítě potřebuje každodenně jeho přítomnost a lásku.

Jak se pravidelně modlit v našem všedním uchvátaném životě? Jak z něho ukrojit čas na pravidelnou modlitbu v bezpočtu aktivit a povinností, které nás mnohdy tísní? Poslyšme, jakou radu dává zkušený duchovní otec velice zaměstnanému člověku, který však v sobě přesto cítí hlubokou touhu po modlitbě: „Jediné řešení je modlitební řád, který neporušíš bez porady s duchovním vůdcem. Urči si rozumnou dobu, a jakmile šiji stanovíš, nepouštěj sejí za žádnou cenu. Dej si ji jako nejdůležitější úkol. Ať všichni vědí, že to je jediná věc, kterou nezměníš a v tu dobu že se budeš modlit... Přesně si stanov čas a dodržuj ho. Odejdi z večírku, když se bude blížit. Jednoduše si znemožni vykonávat jakoukoli práci, i kdyby ti připadala naléhavá, důležitá a zásadní. Když věrně vytrváš, začneš pomalu zjišťovat, že je zbytečné myslet na svou kupu problémů, protože bys je za tu dobu stejně nevyřešil. A pak si začneš ve volných chvílích říkat 'Když teď nemám co dělat, mohl bych se třeba modlit!' A tak modlitba dostane takový význam jako jídlo a spánek, a čas, který pro ni uvolníš, bude pro tebe velice osvobozující a v dobrém slova smyslu k němu přilneš" (H. J. M. Nouwen). Uvedený

návrh

je

jistě

velice

těžký,

zvláště

žijeme-li

nepravidelným, ba dokonce chaotickým způsobem. Avšak domněnka, že

delší pravidelná každodenní modlitba je v našem životě nemožná, může být známkou toho, že jsme ji odsunuli na okraj našeho života. Dále nám prozrazuje i to, že máme před sebou stále ještě pořádný kus práce, než vrátíme své modlitbě její patřičné místo. Potřebu pravidelnosti modlitby dobře podtrhuje slovo „cvičení", kterého tak často užívá svatý Ignác ve svém spisu Duchovní cvičení. „Pojmem 'duchovní cvičení' se rozumí každý způsob zpytování svědomí, rozjímání, nazírání, ústní a vnitřní modlitby a jiných duchovních úkonů, jak bude dále řečeno. Neboť jako existují tělesná cvičení procházet se, pochodovat a běhat, tak se nazývá 'duchovními cvičeními' každý způsob přípravy a disponování duše k tomu, aby se člověk zbavil všech neuspořádaných náklonností a po jejich odstranění aby hledal a našel Boží vůli v uspořádání vlastního života ke spáse duše" (DC 1). Nejenom sport, ale každá oblast života, v níž chceme dosáhnout patřičné úrovně, vyžaduje trvalý trénink. Toužíme-li růst v modlitbě, je zapotřebí se v ní cvičit. Impulsivní a spontánní modlitba by měla doplňovat pravidelnou a systematickou. Nelze při ní stavět do protikladu potřebu spontánnosti se systematičností a úsilím. Obě potřeby jsou důležité a teprve tehdy, kdy se v nás oba dva proudy modlitby setkají, lze hovořit o plném modlitebním životě. Naše spontánní, impulsivní modlitba se v nás prohloubí, budeme-li se v ní systematicky cvičit. Pocit mnoha lidí, že se lze v ní odvolávat pouze na spontánnost, je klamný a vede k tomu, že v nás touha modlit se začne odumírat.

2. MODLITBA VYŽADUJE ZÁPAS „Modlím se, když mám chuť. Proč se mám modlit násilně, proti své vůli?" Tato prohlášení se nám zdají velice lidská, skrývají však v sobě

léčku. Cožpak v případě manželského, rodinného nebo přátelského konfliktu můžeme říci: proč mám milovat 'proti své vůli'? Proč mám 'násilím' odpouštět? Toužíme-li žít v pokoji s lidmi, které milujeme a kteří milují nás, , musíme mnohokrát překonávat 'násilím', 'proti sobě' svůj odpor. Podobně je tomu i v situaci, kdy chceme prohlubovat svůj vztah s Bohem: tehdy se musíme často modlit 'proti své vůli'. Přestože pojem modlitby proti své vůli neznamená zdaleka jen volní úkon, vede nás k tomu, abychom si při navazování svého vztahu s Bohem uvědomili potřebu svého úsilí, oběti a vnitřního zápasu. „Otče, která ctnost nebo které dílo je ze všeho nejtěžší?" ptali se mniši pouštního otce Agathona, proslaveného svou moudrostí. Ten jim odpověděl: „Promiňte zdá se mi, že není větší námahy, než je modlitba. Protože vždycky, když se chce člověk modlit, se mu v tom snaží zabránit nepřátelé. Vědí totiž, že mu uškodí jedině tehdy, když ho odvedou od modlitby. V jakémkoli jiném cvičení, které člověk koná, získává si díky své vytrvalosti lehkost, avšak v modlitbě potřebuje zápasit až do posledního dechu." Toto prohlášení, že je třeba v modlitbě zápasit až do posledního dechu, se nám může zdát tíživé a pesimistické. Když se však hlouběji zamyslíme nad lidským bytím, dospějeme k závěru, že mnoho důležitých záležitostí našeho života vyžaduje zápas do posledního dechu. Tento výrok lze vztáhnout na lidskou lásku, protože ta vyžaduje trvalý zápas neméně. Právě rozpad manželství, rodiny, přátelství nebo společenství je následkem rychlé rezignace dotyčného, toho, že nezápasí o skutečné odevzdání, obětavost, přemáhání nechuti a vzájemný dialog. Na otázku, zdaje zápas o skutečnou lásku pouze trápením, je si schopen odpovědět pouze ten, kdo opravdu miluje. Zamilovaní mladí lidé, milující se manželé, rodiče a především mystikové vědí nejlépe, že jho zápasu o lásku je sladké a její břemeno lehké. „V modlitbě je třeba zápasit až do posledního dechu," protože také ona je vyjádřením lásky. O naši odpověď Bohu a o věrnost v ní je třeba

zápasit. Pouze ti, kteří skutečně znají lidský život, dobře vědí, že věrnost v jakékoli lásce není lacinou ctností, kterou lze získat za trochu dobré vůle.

3. NECEKEJTE, AŽ BUDETE MÍT CHUŤ V naší modlitbě nelze pokládat za bernou minci v první řadě to, co zakoušíme ve světě emocí. Přestože modlitbu neoddělitelně doprovázejí citové zkušenosti a jsou její důležitou součástí, nepředstavují rozhodující hledisko pro její pravost. Člověk usilující o modlitbu musí být bdělý a rozlišovat, aby svá citová hnutí automaticky neztotožňoval s Božím působením. Při modlitbě je zapotřebí neustále se vracet k základní pravdě, že se nikdy nemodlíme sami. Je to Duch svatý, Ježíšův Duch, kdo se modlí v nás a skrze nás. Všechny liturgické modlitby církve končí zvoláním: „Skrze Krista, našeho Pána". Jakákoli modlitba, ať společná nebo osobní, se děje „skrze Krista, s ním a v něm". Je to přece Ježíš, který nás vede k Otci a díky němuž smíme volat: Abba, Otče (Řím 8,15). Hluboké vědomí toho, že se nemodlíme sami, nýbrž že se Pán modlí v nás, způsobí, že se naše city stanou nepodstatnými. Mnohem více než naše pocity platí při modlitbě zkušenost víry. Právě ona je podstatou modlitby. Je druhořadé, zda jsme s ní sami spokojeni, zda nám působí potěšení a zda se modlíme lehce. Spokojenost s ní, příjemnost a snadnost nemůže být jejím rozhodujícím kritériem. Ježíš nás vybízí, abychom se modlili a nikdy neustávali. Nelze tak tedy činit jen za předpokladu, že zrovna máme chuť, kdy jsme citově disponováni se modlit. Čím větší nechuť setkat se s Bohem v sobě cítíme,

čím větší ospalost, smutek a sklíčenost, tím více modlitbu potřebujeme, protože je nám zapotřebí posily. Nikdo z nás nepřichází na svět s vrozenou potřebou modlit se: tu v sobě musíme nejprve probudit. V každém z nás skutečně existuje hluboká touha po Bohu, ale často je uspaná nebo přehlušená. Abychom mohli zakoušet potřebu modlitby, je třeba se modlit. Jedině tak se postupně tato potřeba v nás zrodí. Čím více se modlíme, tím nenasytnější je naše touha modlit se. Jestliže už v sobě tuto potřebu do jisté míry zakoušíme, neznamená to ještě, že nám modlitba půjde lehce: tím není potřebné úsilí skončeno. Proč? Modlitba nejčastěji nepřináší spokojenost a útěchu našim smyslům, protože je přesahuje. Přesahuje to, co je hmotné, časné a vázané na prostor, a dosahuje věčnosti. Právě proto, že modlitba přesahuje naši materiální a smyslovou stránku, rodí se v nás snadno pochybnosti: Jaký smysl má činnost, jejíž účinek nelze ověřit? Jaký smysl má volat, nedostaneme-li okamžitou a smysly zjistitelnou odpověď? Chceme-li se modlit, nelze čekat, až se naše pochybnosti rozptýlí a až dostaneme chuť. Mnozí to vzdali právě proto, že se dali svést svými pochybnostmi. Na ty stejně jako na nechuť bychom však neměli brát ohled. „Chcete-li se modlit, nečekejte, až dostanete chuť, jinak se nakonec přestanete modlit právě v okamžiku, kdy toho budete mít nejvíce zapotřebí. Jde o nebezpečný klam, který už mnoho lidí vzdálil od Krista. Touha po modlitbě je už jejím plodem. Spokojte se s vědomím, že Bůh na vás čeká. Touží vás zastihnout při modlitbě i tehdy, kdy nemáte chuť. Nebo snad dokonce právě tehdy?" (R. Voillaume). Svatý Ignác z Loyoly doporučuje, aby člověk ve stavu vnitřní sklíčenosti, kdy je těžké vytrvat, modlitbu nejen nezkracoval, ale dokonce ji o něco prodloužil, „aby si zvykl nejenom klást protivníkovi odpor, nýbrž jej dokonce porážet" (DC 13).

Přesto je nasnadě otázka: jak se modlit, když na nás dotírá znechucení, nuda, vnitřní malátnost a probouzející se vášně nám berou vnitřní pokoj? Cožpak se v takovém stavu duše můžeme modlit? Máme vůbec právo hovořit s Bohem, jestliže jsou v nás tak „strašné" myšlenky, přání a pocity? Zlý duch využívající naši vnitřní neuspořádanost se nás snaží přesvědčit o tom, že nejsme hodni před Bohem stát. Překonáme-li toto první pokušení, možná se objeví další a horší: pokušení „ideální modlitby". Vždy nás velice silně pokouší touha modlit se lépe než umíme. Mnozí vzdali svou modlitbu právě proto, že přistoupili na logiku zmíněného pokušení: „Jestliže je moje modlitba tak ubohá, slabá a nepřináší mi očekávané plody, nebude lepší s ní skončit?" Je třeba její křehkost a ubohost přijmout. Jestliže se totiž s její ubohostí pojí upřímnost, otevřenost a štědrost, můžeme si být jisti, že se Bohu velice líbí a že nás k němu přibližuje. Umožňuje nám zakusit, že jsme jeho dětmi.

4. CTNOST VĚRNOSTI Jedním z nejpalčivějších problémů moderního člověka je věrnost v mezilidských vztazích. Nevěrou jsou dnes poznamenány bezmála všechny lidské relace. Projevuje se především v manželském a rodinném životě: mnoho manželství se dnes rozhoduje pro odloučení nebo pro rozvod bez skutečných hlubších důvodů. Mnozí otcové opouštějí domov a své děti, aby s nimi udržovali jen volný a nepříliš závazný vztah: v této situaci se jimi cítí právem zrazeny. Také mnoho duchovních osob dnes porušuje závazky svého kněžského nebo řeholního stavu. Nevěrnost současného člověka se projevuje také ve vztahu k Bohu. Mnozí sice neprohlásí jednoznačně, že se s ním rozešli, ale snadno upouštějí od aktivního náboženského života s vysvětlením, že jim na

„praktikování" chybí energie a čas. Mnohým připadá duchovní život už jen jakýmsi luxusem, který si mohou dovolit jen mniši. Nevěrnost moderního člověka se projevuje také snadným porušováním přijatých norem osobního i společenského života. Mnohá základní nesporná mravní pravidla týkající se lidského života a jednání jsou dnes zásadním způsobem zpochybňována a často se setkáváme se snahou zdůvodnit jejich neužitečnost pro dnešní dobu. Nevěrnost moderního člověka není nahodilá ani neplyne ze zlé vůle. Příliš vysoké životní tempo, pracovní vytížení, stálé přepínání sil a slabé rodinné vztahy, to vše vyvolává u člověka jakoby ztrátu kontroly nad tím, co se v něm a s ním děje. Nedostatečné, nebo dokonce zcela chybějící vědomí sebe samého způsobuje, že člověk činí mnoho důležitých rozhodnutí pouze pod vlivem emocionálních impulsů, v jejichž základu se často skrývá strach, nedostatečný pocit bezpečí a emocionální i duchovní nezralost.

5. VĚRNOST V LÁSCE Nejhlubším podhoubím lidské nevěrnosti ve vzájemných vztazích je však neschopnost vstoupit do zkušenosti lásky: do jejího přijímání a dávání. Nevěra vyrůstá také ze strachu bezpodmínečně se odevzdat Bohu a lidem. Máme-li se svěřit bližním, pociťujeme strach, že ztratíme sami sebe a svou svobodu. Ve zkušenosti nevěrnosti se spolu střetávají dva protichůdné city: velká potřeba lásky, přijetí, bezpečí a tepla, která vede člověka neustále vyhledávat nové „objekty lásky a oddanosti" na straně jedné, na druhé pak určitý vnitřní blok a strach přijmout právě to, co tak naléhavě potřebujeme. Už samo přiznání se před sebou samým k tomu, že právě

my potřebujeme lásku, teplo a srdečnost, často vnímáme jako pokoření a zotročení. Setrvávání v tomto stavu nás stále více ničí a rozčiluje. Unikáním před hlubším vztahem k druhému člověku si sugerujeme, že jsme si uhájili svou nezávislost a svobodu. Jde však o svobodu negativní „od" lásky a „od" námahy a obětí s ní spojených. Právě ona se mění v trýznivou samotu, existenciální nudu a zkušenost nesmyslnosti. Tehdy člověk neví, pro co a koho žije. Praxe však ukazuje, že tento negativní prostor vzniklý po odmítnutí lásky nezůstává dlouho prázdný. Až příliš záhy je využit nejrůznějšími nesvobodami: touhou po penězích, smyslovými zkušenostmi, zničující ctižádostivostí, nehumánní ideologií atd. V obraně před láskou Boha i lidí se stává dotyčný otrokem sebe a své žádostivosti. Modlitba nás učí věrnosti. Ukazuje nám, že věrnost v lásce vyžaduje především pokorně přijmout vlastní potřeby a touhy po lásce obyčejné lidské, snoubenecké, manželské, rodičovské nebo přátelské, a také nekonečnou a bezpodmínečnou lásku Boží. Modlitba nám dodává odvahy brát na sebe rizika spojená s přijímáním a dáváním lásky. Zjevuje nám Boha, který je člověku vždy věrný a nikdy ho nezradí. Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu (Iz 49,15).

6. VĚRNOST V MODLITBĚ Aby mohla naše modlitba ovlivnit náš život a proměňovat jej, musí být věrná. Nepostačí chvilkové zanícení a nadšení. Vstupuje-li člověk do hlubokého vztahu s Bohem a touží-li po tom, aby se stal Pánem jeho života, měl by si uvědomit, že v něm začíná nový život. Ten

vyžaduje péči, oběť a práci. Zkušenost nám říká, že věrnost Bohu, sobě a bližním od nás vyžaduje vnitřní úsilí a zápas. Modlitba je zápas. Kdo by se chtěl na počátku modlitebního života vyhýbat námaze a vnitřnímu zápasu, nezachová v ní věrnost ani ve vztahu k lidem, ani k Bohu. Abychom se dokázali věrně modlit, je zapotřebí se pro modlitbu rozhodnout. Nejde snad o nějaké předsevzetí přijímané jednou za rok při příležitosti exercicií nebo jednou za měsíc při svátosti smíření, ale o každodenní rozhodování před každou modlitbou. V životě nastávají okamžiky, kdy nám připadá modlitba snadná. Častěji však zakoušíme při modlitbě námahu. Nejednou se setkáváme s jakousi vnitřní prázdnotou a nedokážeme ze sebe nic vydobýt: zaplavují nás nepokoje a pochybnosti, zda má naše modlitba smysl, zda je dobrá. Dialog s Bohem není v takové situaci snadný. Věrnost v modlitbě vyžaduje vnitřní úsilí, štědrost a chuť zápasit. Nezahrnuje však pouze věrnost času, který jí věnujeme, ale především výzvě, kterou se na nás Bůh obrací, jeho lásce a jeho vůli. Právě tato věrnost vyžaduje jednotu mezi časem modlitby a všedním životem. Tím, že Bůh vstupuje do lidského života, klade na něj svou ruku, objímá jej a proniká (srv. Žl 139). Modlitba i život pak splývá vjedno, protože obojí vede jedna Boží láska, jeden Duch a jedna vůle. Věrnost Boží výzvě přijaté v modlitbě jí umožní, aby život proměnila; možná se to stane velice pomalu, ale přesto viditelně. Věrnost Bohu v modlitbě proměňuje nejprve lidské srdce a to se přetváří podle vzoru srdce Ježíšova. Z lidského srdce vycházejí činy zlé i dobré. Z nevěrného srdce zmítaného žádostmi se rodí skutky zlé, zato srdce proměněné Boží láskou rodí činy lásce věrné a proměňující život.

KAPITOLA XXIII POTŘEBA MODLIT SE

1. MODLITBA V OKAMŽICÍCH POKUŠENÍ Při analyzování svého života i života druhých zjišťujeme, že nás často přepadají „období vnitřní rozklíženosti, chladu a vyprahlosti" (Karl Rahner). V těchto okamžicích jsme pokoušeni soustřeďovat se na hmotný blahobyt a smyslový konzum. Toto pokušení je především výsledkem pohrdání Bohem a pokusu zařídit si život svůj i druhých lidí bez něho. Hledíme-li na tyto svody pouze zvnějšku, může nám připadat snadné nad nimi zvítězit. Tento dojem nám však vydrží pouze do okamžiku, kdy v nás vzplane žádostivost. Pokud sílí, zmocňuje se nás pocit, že musíme podlehnout. V okamžicích silného pokušení se zdá hřích nutností. Proto bychom měli v takové situaci uvažovat velmi realisticky a uvědomovat si, že nám při silném pokušení mohou dojít síly k zápasu s ním. Nikdy si nelze být jist sám sebou. Subjektivní sebejistota i ta nejsilnější může být zavádějící, jako tomu bylo u svatého Petra, když ujišťoval Ježíše, že s ním půjde na smrt (srv. Lk 22,33). Ve chvíli pokušení potřebujeme přísun nových duchovních sil, potřebujeme milost a víru. Pouštíme-li se do boje s ním jedině svými slabými silami, jistě podlehneme.

Pokušení provází „temnota víry" a ta způsobuje, že se modlitba zdá absurdním, prázdným a nepotřebným počínáním. Pak ovšem potřebujeme velkou odvahu a důvěru. Padnout na kolena před Bohem jako svým Otcem v okamžiku sílícího pokušení a uprostřed temnoty víry to už na člověku požaduje velkou „duchovní determinaci". Opravdu se modlit znamená opřít svůj život výhradně o Boha. Podobné existenciální situace od nás žádají hrdinství „nahé víry". Modlitba v pokušení je především plodem zmíněné nahé víry. Modlitba se rodí z víry a její zanedbávání je důsledkem jejího odumírání v člověku. Upustit od modlitby vždycky znamená projevit nevíru. Právě víra nám velí stát před tím, koho nevidíme lidskýma očima. Její oči nám ale říkají, že on je skutečnější než jakákoli jiná pozemská skutečnost. Kdo se touží modlit, musí se naučit v okamžicích pokušení snášet „temnotu nahé víry": ta už není podporována duchovní útěchou, emocionálními prožitky a lidským uspokojením. Nahá, čistá víra je těžká a bolestná, protože tehdy nenacházíme pomoc na lidské úrovni. Tato zkušenost nám velí vrhnout se do propasti s vnitřním přesvědčením, že nás Bůh zachytí a zachrání. Zvláštním druhem pokušení je strach, pocit nejistého zítřku. Dotyčný má pocit, že se s ním stane něco nepěkného. Pocit ohrožení pramení z určitých zdrojů: osobní, rodinné, společenské nebo politické situace. Mohou se však objevit i takové, které na první pohled žádný zdroj nemají. Jsou tím horší a hůře snesitelné, protože jsou neurčité a těžko postižitelné. Člověk potřebuje pro svůj život oporu a bezpečí a podvědomě hledá obojí v citových poutech s bližními, ve hmotném zajištění, v pracovním úspěchu či společenském postavení. Takto vytvořený pocit bezpečí však má svoje pevně stanovené hranice: lze jím snadno otřást, a dokonce je rozmetat. V ohrožení a strachu se člověku zdá, že zůstal docela sám, že mu není pomoci a rodí se v něm nedůvěra a podezřívavost. Tehdy se všechno a všichni zdají nepřáteli. Pocit nepřátelství pak dotyčný přenáší

automaticky také na Boha. V situaci ohrožení a strachu se mu zdá, že ho ohrožuje i sám Bůh. Modlit se v takové situaci znamená vstoupit do stavu ohrožení a nebezpečí. Modlit se v takovém stavu znamená hledat oporu jedině v Bohu, upustit vědomě a svobodně od umělého zabezpečení, které poskytují „věci". Modlit se znamená uvěřit, že Bůh je jedinou oporou, nadějí, obranným valem, skálou, štítem a jediným mým obráncem. On nedopustí, abych upadl. Modlit se znamená zakoušet bez ustání péči nebeského Otce vždyť bez jeho vědomí nám nespadne ani vlas z hlavy (srv. Mt 10, 30).

2. MODLITBA VE CHVÍLI UTRPENÍ Plyne-li život pokojně a šťastně, připadá nám obvykle snazší se modlit. Téměř spontánně vzdáváme díky, nehrozí-li nám bezprostřední nebezpečí. Cítíme, že jsme Bohem i lidmi obdarováni. Opět je tu však otázka: jak se modlit v okamžicích utrpení a bolesti, v ohrožení života? Naše modlitba by totiž byla životu pramálo užitečná, kdyby nedokázala zahrnout i utrpení a ohrožení a kdyby nám nepomáhala v těch nejtěžších chvílích. Máme na mysli utrpení na všech úrovních lidského života: fyzické, psychické i duchovní. Všimněme si, že první reakcí člověka na ohrožení, bolest či utrpení je hnutí vnitřní vzpoury. Celá lidská osobnost reaguje zmíněným způsobem. Proti utrpení a bolesti se bouří v první řadě lidské tělo. Chvěje se. Odmítáním a vzpourou reaguje i naše emocionalita. V utrpení provázejí člověka nejprve negativní emoce: pocit bezmoci, strachu, ohrožení, lítosti, deprese, agrese vůči okolí. Čím větší je bolest, tím mocnější jsou emoce vzpoury a ohrožení. Také duchovní stránka člověka se bouří a vzpírá. Velkorysé a štědré odevzdání se Bohu deklarované ve

chvílích pokojně plynoucího života a vznešených slavností se tak snadno v okamžicích utrpení opakovat nedá. V takových momentech člověk stvoření rozervané mezi dočasností a věčností sténá a pracuje k porodu (Řím 8,22). Doba utrpení je vždy výzvou. „Je pro nás dobré, že někdy zakoušíme nepříjemné věci a protivenství, protože to člověka často vede k zamyšlení a připomíná mu, že je vyhnancem a nemůže vkládat svou naději do věcí tohoto světa. (...) Kvapněji hledáme Boha, svědka našeho vnitřního života, když námi druzí zjevně pohrdají a nedůvěřují nám," říká Tomáš Kempenský v Následování Krista.

Aby se naše protivenství a utrpení skutečně mohlo stát místem dokonalejšího setkání s Bohem, potřebujeme vytrvalou modlitbu, protože ta zahrne celého utrápeného člověka: jeho ztrápené tělo, psychiku i ducha. Právě v utrpení a bolesti se můžeme modlit celou svou bytostí trpícím tělem, ztrápenou emocionalitou, zraněným srdcem, bolavou duší. V utrpení se modlíme tak, jak milujeme Boha: „z celého srdce, z celé duše, z celé své mysli a z celé své síly". Pokud se člověk v úzkosti a trápení nemodlí, spěje ke smrti. Utrpení ničí a znehodnocuje nejen lidské tělo, ale i svět jeho citů, psychiku a duši. Bez vytrvalé modlitby vycházíme z nejrůznějších vnitřních úzkostí a utrpení jen s větším vzdorem, osamělí, izolovaní a bez chuti žít. A i když tělesná nemoc ustoupí, může v nás nadále zůstat trpící, vzbouřené a smutné srdce. Utrpení očisťuje, zušlechťuje a dává nový život, ovšem jen v případě, kdy se mění v modlitbu, jestliže trpící dovolí Duchu svatému, aby se v jeho utrápeném těle a duši modlil, nenásleduje-li v prvním hnutí mysli chuť bouřit se, ale promění svůj odpor a obětuje jej v poslušnosti Bohu. I když nepociťujeme v utrpení nadšení a chuť se modlit, cítíme se vyprahlí, lhostejní a zakoušíme nesmyslnost své modlitby, přesto vírou přijímáme, že je nám Boží milost a milosrdenství v těchto bolestných

chvílích blíže než v kterémkoli jiném okamžiku života. Pouze zraněné a ztracené ovečky bere Dobrý pastýř na svá ramena, protože potřebují pomoc více než ty ostatní. Modlit se v okamžicích utrpení a bolesti však znamená v první řadě je přijmout. To ale v žádném případě neznamená nějakou pasivitu, rezignaci či útěk před životem. Modlitba v utrpení nás od života nevzdaluje, právě naopak: modlíme-li se v bolesti, hledáme život. Taková modlitba je velkou prosbou o život. Únik před životem a rezignace by svědčila o tom, že naše modlitba stále ještě neprošla očišťováním a je zatím nezralá. Kdo se v utrpení a bolesti modlí, touží žít na všech úrovních tedy i na pozemské. Modlitba v bolesti a utrpení ukazuje člověku pevně stanovené hranice pozemské existence. Odhaluje, že fyzický život není konečnou a nejvyšší hodnotou. Utrpení a bolest nás učí pokorně přijímat zmíněné hranice, a tím nás odkazuje na potřebu hledat konečný cíl a smysl tohoto života, který plyne a pomíjí, života oslabovaného nemocemi a dříve či později zničeného posledním aktem smrtí. „Trápí-li člověka dobré vůle starosti, pokušení nebo zlé myšlenky, pochopí, jak moc potřebuje Boha a že bez něho nemůže nic dobrého vykonat. Rmoutí se, vzdychá a modlí se v bídě, kterou trpí. Také se mu nechce žít a touží po smrti, aby se osvobozen z tělesných pout mohl sjednotit s Kristem. Tehdy též velmi dobře poznává, že skutečného bezpečí a úplného pokoje nemůže na tomto světě dosáhnout," píše Tomáš Kempenský. Přijmout křehkost lidského těla i jeho pomíjivost a zánik ve smrti je možné, neboť to vseje v moci věčného Boha. Modlitba nám dovoluje podílet se na Boží věčnosti již v době pozemského života. Utrpení a bolest nás rychleji přivádějí k účasti na věčném Božím životě již zde na této zemi. V utrpení a bolesti se modlíme právě svou křehkostí, svými hranicemi, protože je svěřujeme Bohu do rukou, a tak vyjadřujeme, že je přijímáme. „Jestliže jsi mě, Pane, stvořil tak křehkého a malého a dáváš-li mi v tomto křehkém těle závdavek věčného života, přijímám jej jako tvůj

dar." Modlitba v utrpení a bolesti nás učí důvěřovat, svěřovat se do Prozřetelnosti. Ve zdraví a úspěchu se člověk snaží klamat sám sebe a domnívá se, že za všechno vděčí pouze sám sobě a že i svůj život buduje pouze svými silami. Bezmoc v utrpení nám zjevuje, že všecko je dar. V nemoci a bolesti dostáváme lépe než kdy jindy příležitost osvědčit svou víru, kterou vyznáváme v období úspěchu, zdraví a psychického i fyzického blahobytu. Ale čas utrpení a bolesti čas kříže zvěstuje právě prostřednictvím modlitby zmrtvýchvstání.

3. MODLITBA - ÚČAST V DĚJINÁCH SPÁSY Náš modlitební zápas, snaha o duchovní život nijak neznamená únik ze světa a jeho problémů, nepokojů, bolestí a trápení. Zkušenost víry neuzavírá naše oči před světem, nýbrž přetvář í náš pohled na něj a n a m ísto člo v ěk a v něm . Prostřednictvím modlitby získáváme schopnost pohlížet na svět očima jeho Stvořitele a Spasitele. „Rozjímající člověk žije totiž ve stavu naslouchání tomu, co se odevšad ozývá; je otevřen skutečnosti světa a nejhlubšímu tajemství věcí i člověka. Místo racionální vypočítavosti, která skutečnost snadno znásilňuje, přistupuje v uctivém naslouchání a hledění, zakoušení a citlivě k tomu, co skutečně existuje" (J. B. Lotz). Právě prodloužená modlitba umožňuje člověku, aby byl ve světě přítomen nejen jako užívající konzument, ale i jako ten, kdo stojí tváří v tvář jeho tajemství. Vstupuje do světa nikoli jen proto, aby jej užíval, ale také obohacoval svou kontemplativní přítomností a tvůrčí činností.

Modlitba nám dovoluje odhalit způsob pohledu na svět těch, kteří jsou ze světa, hovoří jeho jazykem, naplňují jeho cíle a využívají jeho prostředků (srv. 1 Jan 2,15nn). V ní se nám svět zjevuje především jako Boží dílo, které vyšlo z jeho rukou a jehož bytí Bůh neustále udržuje svou stvořitelskou mocí. Modlitbou objevujeme, že veškeré stvoření směřuje k Tvůrci. Díky ní vnímáme, že to, co se děje v dějinách lidstva i v našem osobním životním příběhu, vyplývá z Božího milosrdenství. Historie lidstva i každého jednotlivce jsou místem trvalého a stále nového zjevování jeho nekonečné lásky. Dokonce i tehdy, kdy nejsme s to pochopit určité události z dějin nebo ze svého života, nám poskytuje modlitba hluboké vnitřní přesvědčení, že Bůh je pánem dějin. V ní se dokážeme svěřovat do Boží prozřetelnosti uprostřed nepochopitelných a často bolestných událostí. Odhaluje falešné představy o světě i o historii a také nesprávnou interpretaci osobního životního příběhu jednotlivce. Jí objevujeme Boží odvěký plán, který zůstává skryt lidem „tohoto světa" a hovořících „jazykem světa" (srv. Jan 3,31). Modlitba nám umožňuje sjednotit se s tím, který na všechno pohlíží z výsosti, dovoluje nám hledět na svět a jeho dějiny z jeho perspektivy (srv. Jan 8,23). Takto hluboce pochopit svět a jeho problémy lze jen tehdy, je-li naše modlitba upřímná, modlíme-li se v Duchu a v pravdě (Jan 4,23). Naše modlitba nám však neposkytne správný pohled na svět a jeho historii, nezmůžeme-li se na pravdivý pohled na svůj životní příběh. Nejčastěji právě jeho optikou vykládáme dění ve světě. V duchovním životě bychom se měli co nejbedlivěji varovat takové modlitby, která by nás uzavírala do sebe, do osobních problémů, přání a plánů, i kdyby se naše záměry a cíle tvářily jakkoli ušlechtile. Jestliže do sebe uzavřený člověk vnucuje Bohu své cíle a touhy, aniž by pronikal do plánu jeho, de facto ho svou modlitbou profanuje. V ní se modlí k „bohu" neexistujícímu: vzývá modlu, kterou sice nezhotovil ze zlata a stříbra, ale ze svých představ, přání, nebo dokonce ze svých

vášní a žádostí. Modlitba, která by člověka neotvírala celému lidstvu, jeho problémům, utrpení, nepokoji a strachu, by se stala pouhou zástěrkou našich neuvědomovaných vášní: sobectví, samolibosti, pohodlnosti, nezdravých ambicí apod. Jediným lékem na zprofanovanou modlitbu, která se snaží hýbat světem i Bohem, je pokorně naslouchat Božímu slovu. To nám zjevuje Boha jako pána celých dějin lidstva, života každého jednotlivce, tedy i mého. Boží slovo zkoriguje náš chybný pohled na svět i na jeho běh a povede nás, abychom objevovali skutečný Boží plán. V pravdivém naslouchání Božímu slovu nás Duch svatý napomene, až začneme utíkat před bolestí a utrpením světa a až budeme mít chuť uzavírat se do sebe nebo jakéhosi duchovního esteticismu živeného především osobním uspokojením. Naše modlitební účast na historii světa a jeho utrpení, nepokojích a problémech je podílem na dějinách spásy. Historie světa a lidstva je totiž zároveň vždy historií záchrany člověka. „Nejdůležitější potřebou této doby je v křesťanském světě ona vnitřní pravda, živená Duchem kontemplace: oslavovat a milovat Boha, toužebně očekávat Kristův příchod, toužit po zjevení jeho slávy. Bez usměrnění života, jakým je kontemplace, stavíme kostely nikoli k boží slávě, ale k posílení společenských struktur, hodnot a dober, v nichž dnes nacházíme zalíbení. Bez kontemplování základu zvěstování není náš apoštolát apoštolátem, nýbrž pouze prázdným poselstvím, které vnucuje světu životní způsob, jaký jsme si osvojili v našich zeměpisných šířkách. Bez kontemplace a vnitřní modlitby nemůže církev naplnit své poslání proměnit a spasit lidstvo. Bez kontemplace se změní ve sluhu cynické moci časného světa, bez ohledu na to, jak horlivě budou její věřící ujišťovat o svém úsilí bojovat pro Boží království" (Thomas Merton). Toto svědectví, které před mnoha lety vyslovil americký mnich a myslitel, neztrácí ani dnes nic ze své aktuálnosti.

4. KDO MĚ ODLOUČÍ OD LÁSKY KRISTOVY? Modlitbou se Trojjediný Bůh noří do člověka a člověk do Boha. Tím se navazuje intimní, mystická jednota Stvořitele se stvořením. Člověk, bytost vzatá z prachu země (Gn 2,7), vstupuje do dialogu s odvěkým a neviditelným Bohem. Modlitba je akt, jímž se stáváme účastníky nekonečné odvěké lásky. Právě v modlitbě poznáváme, kým je Bůh, před jehož tvář smíme předstoupit.

Člověk poznává, že Bůh je docela jiný, transcendentní tedy přesahující všechno, co si jen o něm může lidská bytost pomyslet nebo co z něho zakusit. Měli bychom mít neustále na paměti, že naše smýšlení o Bohu a zakoušení jeho přítomnosti nebude nikdy totožné s ním samým: bývá totiž často pokroucené a falešné. Náš prožitek Boha nebude nikdy totožný s ním samým jde o pouhý odraz, zrcadlení (srv. 1 Kor 13,12). Modlitba je velkou Boží výzvou objevovat stále nanovo jeho jinakost. Přesvědčuje nás, že bychom ho nemohli dosáhnout, kdyby nás on sám jako první nevybídl k rozhovoru a nezavolal před svou tvář. Modlitbou si zároveň uvědomujeme, že ten jiný, transcendentní a nekonečně velký Bůh je zároveň člověku velice blízký, „bližší než člověk sám sobě" (svatý Augustin). V modlitbě se dotýkáme Boha, navazujeme s ním intimní pouto. Modlitba před námi odkrývá jeho „šílenou lásku", která mu velí vstoupit do času a prostoru a připodobnit se člověku ve všem kromě mravní slabosti: Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu (Žid

4,15).

Ježíš Kristus, vtělený Boží Syn, nám nejdokonaleji zjevuje Boží blízkost. Od okamžiku vtělení může člověk na Boha pohlížet svýma očima, naslouchat jeho hlasu, a dokonce se živit jeho tělem a krví. Díky tajemství vtělení se Boží blízkost dotýká celé naší bytosti nejen duše,

intelektu a citů, ale také všech tělesných smyslů. Tělo samo se stává místem zjevení Boží lásky k člověku a tajemství jeho blízkosti se pak nejdokonaleji zjevuje v eucharistii. Modlitba nás vede k úžasu nad tím, že se ten neskonale veliký Bůh člověku tak nesmírně přibližuje. Modlit se znamená žasnout. Poznáváme tak nejen Boha, ale též sebe. Právě díky modlitbě si člověk dokonale uvědomuje sám sebe dovídá se o sobě celou pravdu. Ta mu ukazuje na jedné straně hloubku jeho touhy živící jeho nepokoj, dokud se nedá Bohem zcela a beze zbytku milovat, na druhé straně však před ním odhaluje hloubku jeho nepravosti, zla a hříchu. Tutu nepravost našeho srdce nám odkrývají nejen hříchy už spáchané, ale také a snad především hříchy, které jsme s to spáchat. „Uchraň mě, Pane, hříchů dosud nespáchaných" (Roman Brandstaetter) tak se modlí člověk, který dobře zná sám sebe. Modlitbou si uvědomujeme, že jsme naprosto odkázáni na Boží milosrdenství. Starobylá křesťanská modlitba: „Kyrie eleison Pane, smiluj se" zůstane ústředním bodem naší modlitby vůbec. „Požehnaný Bůh, který neodmítl mou prosbu a nevzdálil ode mne své milosrdenství" (svatý Augustin). Tím, že odhaluje hlubinu nepravosti lidského srdce a potřebu Božího milosrdenství, stává se modlitba výzvou k neustálému obracení. Upřímně se modlící člověk dokonale vycítí, že se přebývání před Hospodinem nedá slučovat s životní nepoctivostí, sebestředností, smyslností, pýchou a vším, co z něho dělá syna „tohoto světa". V modlitbě poznáváme skutečnou naději, kterou chováme v hloubi svého srdce a o níž víme, že nám ji nikdo a nic nemůže vzít. Díky ní si jsme jisti svou budoucností. Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? (...)Ale v tom všem slavně

(Řím 8,35-37). Díky modlitbě neztrácíme pohodu ducha ani v těch největších nesnázích, v ohrožení a pronásledování. Věříme totiž, že v lidských záležitostech má poslední slovo vždycky Bůh. vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval

KAPITOLA XXIV MODLITEBNÍ METODY

1.      POTŘEBA A SMYSL MODLITBY Modlitební metoda nabízí určitou pomoc na cestě k zásadnímu cíli duchovního života, kterým je přebývání v hluboké a intimní jednotě s Bohem. Všechny modlitební metody a způsoby jsou tedy hodnotou podmíněnou vzhledem k podstatě jakékoli modlitby jakožto setkání s Bohem. Nejlepší modlitební metodou bude tedy pro každého ta, která mu nejlépe poslouží navázat vztah s Bohem. Metody a způsoby modlitby je tedy třeba chápat jako prostý nástroj, kterého užíváme při svém každodenním zaměstnání a všedních činnostech. Bez nich bychom nebyli schopni těch nejbanálnějších činností. Konáme-li však nějakou práci, nesoustřeďujeme se na ně, nýbrž na činnost samu. Při vykonávání určitých činností užíváme příslušného nářadí; to měníme a zdokonalujeme podle svých potřeb a v souladu s pokrokem v dané oblasti. Staré a neužitečné nástroje odkládáme, aby uvolnily místo novým. Prozíravý člověk však málokdy ty staré a odložené ničí v případě havárie moderního zařízení někdy rádi sáhneme po starém a dobře

osvědčeném nářadí. V krizových okamžicích nám často velice dobře poslouží. Vždycky však je nejdůležitější sám cíl a vytčený úkol.

2.      MODLITEBNÍ METODY V JEDNOTLIVÝCH ETAPÁCH DUCHOVNÍHO ŽIVOTA K dokonalému setkání s Bohem nedojde při jediném volním aktu, jediným rozhodnutím: je to cesta, pouť, která má svou dynamiku, své stupně, své etapy. Teologie duchovního života rozlišuje v podstatě tři fáze cesty člověka za Bohem: očišťování, osvícení a sjednocení. Tyto tři úseky nejsou od sebe navzájem nepružně a schematicky odděleny. V jistém smyslu se neustále nacházíme ve všech třech najednou: naše očišťování od hříchů a slabostí, vnitřní poznání osvícení i proces sjednocení s Bohem se totiž dokonává po celý život. Přes toto upozornění však tyto tři etapy stupně na cestě duchovního života od sebe odlišujeme, protože v každém z těchto jednotlivých úseků jsou akcenty duchovního života a modlitby trochu jiné. Mezi nimi však existuje jistá chronologická závislost. Bez předchozího obrácení a zápasu s hříchem není osvícení našeho života Boží milostí a slovem ani plné sjednocení s ním možné.

a) Očištění V úseku očištění objevuje člověk na jedné straně svou konečnost, slabost a hříšnost, na druhé zakouší nekonečné Boží milosrdenství. Vědom si své křehkosti a Stvořitelovy moci přijímá odpovědnost za celý svůj život ve snaze podrobit všecko očistné Boží moci.

Při této etapě duchovního života jsou základními a nejplodnějšími modlitebními metodami ústní modlitba a meditace. Metoda ústní modlitby nám pomáhá navázat „první" základní kontakt s Bohem. Na cestě očišťování je důležitou modlitební formou také meditace: ta spočívá v tom, že pronikáme do Božího slova, které nás vyzývá k obrácení a změně života. Pouze tím, že vstoupíme díky Božímu slovu do hloubi svého nitra, můžeme poznat svou křehkost a hříšnost. Sebepoznání a v něm poznání svého hříchu od nás požaduje hlubokou reflexi, protože jen tak lze vstoupit do svých zvyklostí, návyků, sklonů a motivací. Mnohá naše špatná přání plynou z nedostatečně uvědomovaných motivací, postojů a jednání. Abychom mohli dobře poznat své hříchy, nepostačí se odvolat ke kritickému mínění druhých o nás. Nevyhnutelně je třeba proniknout do osobního životního příběhu a ten je vždy jedinečný, neopakovatelný a unikátní. Stejně neopakovatelný, osobitý a unikátní je i náš hřích. Přestože dynamika pokušení a hříchu funguje u všech obdobně, rozhodnutí srdce a okolnosti hříchu jsou vždy jedinečné a neopakovatelné. Vhledem do vlastního nitra nemáme pouze poznat svou nepravost a mravní neuspořádanost, ale též objevit hlubokou touhu po Bohu a jeho odpuštění. Ta už je plodem Božího působení jedná v ní on sám. Touha po Božím milosrdenství nám velice jasně ukazuje východisko ze hříchu a mravního chaosu. Duchovní cvičení prvého týdne a metoda meditace, kterou nabízejí, je zaměřena právě na etapu duchovního očišťování.

b) Osvícení Očišťování nepředstavuje v duchovním životě nějaký samoúčelný cíl, nýbrž dílčí úsek naší cesty k Bohu. Duchovní život člověka by byl velice ubohý, kdyby si kladl za jediný cíl „být v pořádku" ve vztahu k

Bohu být čistý. Vždyť očistit se máme proto, abychom Bohu vytvořili prostor. Proto tvoří druhou etapu vnitřního života osvícení. Světlem člověka je Kristus a celý jeho život nás osvěcuje: tajemství vtělení, skrytý život, veřejné působení, utrpení, smrt i zmrtvýchvstání a jeho evangelium. Své nejdůležitější volby a rozhodování by měl křesťan činit pod vlivem Krista a jeho evangelia. Základní modlitební metodou této etapy je kontemplace evangelia, které se učíme od začátku druhého týdne Duchovních cvičení. Každé Ježíšovo slovo, každý jeho čin a celá jeho osoba nám předává Boha. V Ježíšovi se nám Bůh dává poznat. Kdo vidí mne, vidí Otce prohlásí sám Pán (Jan 14,9).

c) Sjednocení Poznání Krista vede ke sjednocení s Otcem. V tom nejhlubší sjednocení s Bohem jsou slova, obrazy nebo metafory stále méně potřebné: přebývání v Boží přítomnosti plně postačí. Jedno slovo, věta, myšlenka nebo pocit se může proměnit ve vnuknutí a inspiraci k modlitebnímu setrvání v Pánově přítomnosti. Takové modlitbě se říká „oproštěná" nebo „modlitba prostoty", protože umožňuje „prostý" a jakoby bezprostřední přístup k Bohu. Tento druh modlitby bývá nazýván také modlitbou „všech věcí". Všechny věci, každá naše vnitřní zkušenost se stává příležitostí k setkání s Bohem. Modlitba prostoty, modlitba všech věcí je závdavkem a ochutnávkou přebývání před Boží tváří ve věčném životě, patření na Boha tváří v tvář. Na počátku duchovního života pomáhá člověku v modlitebním životě užívání slov, obrazů nebo podobenství, protože přibližují skutečnost Božího tajemství. Jenže to, co nám na počátku pomáhá a přibližuje nás, postupem času může začít překážet, a dokonce nám Boha zaclánět. Slova, obrazy a metafory jsou totiž vždycky pouhým zkresleným odrazem reálné skutečnosti Boha, kterou nelze žádným způsobem beze zbytku vyjádřit pouhými lidskými komunikačními

prostředky. Jediným přednostním výrazem v oproštěné modlitbě je slovo „Ježíš". Jedině v něm je pro nás obsaženo úplně všechno: celá skutečnost našeho lidství i celá skutečnost božství. Kdo zná Ježíše, zná též Otce (srv. Jan 14,9). Třetí a čtvrtý týden Duchovních cvičení afinu nabízená škola kontemplace Ježíšova utrpení a zmrtvýchvstání jsou situovány do etapy sjednocení.

Nebylo by dobré se s určitým znepokojením ptát, ve které etapě modlitby právě jsme. Přechod z jedné etapy do druhé a od jedné metody k následující si nemusíme ani příliš uvědomovat. U mnoha jedinců prosté, ale hluboké víry probíhá spontánně, takřka neuvědoměle. Takovým se možná nedostává přesných pojmů k vyjádření toho, co prožívají, ale to v žádném případě neubírá hloubku jejich modlitební zkušenosti. Není totiž důležitý popis zkušenosti, ale zkušenost sama.

3. POTŘEBA DUCHOVNĚ ROZLIŠOVAT Modlitební metody užívané v duchovním životě závisí na našich potřebách a přáních, na našem vnitřním ztišení a době, kterou modlitbě věnujeme. Stěží bychom se například mohli ponořit do hluboké modlitby meditace, pokud bychom měli k dispozici jen deset patnáct minut času. Změna modlitební metody vyžaduje vždycky velice pozorné rozlišování. Než opustíme jeden typ modlitby (jakýkoli) ve prospěch jiné, je třeba hluboké reflexe. Nelze se zbavit jedné, nebo snad dokonce jediné metody dialogu s Bohem, pokud jsme si neosvojili novou, osvědčenou a přizpůsobenou našim lidským a duchovním možnostem. Jinak bychom

narazili na určitou vnitřní prázdnotu a duchovní zmatek, a tak bychom se stali snadnou kořistí zlého ducha. Rozlišování modlitebních metod v našem duchovním životě vyžaduje pozorné duchovní vedení. To nás může uchránit před subjektivismem v rozlišování našich problémů jak v modlitbě, tak v duchovním životě.

4.      POMOC DUCHOVNÍHO VEDENÍ „Neexistuje snad obtížnější a delikátnější úkol pro duchovního vůdce než vést křesťany povolané k životu vnitřní modlitby," prohlašuje Thomas Merton. Mistr modlitby má být nejen znalcem modlitebních technik, metod a dobrým pedagogem při jejich vyučování, ale především by měl být svědkem Boha působícího v duši vedeného. Měl by to být zkušený modlitebník, který zná nejdůležitější metody, jichž křesťané užívají. Účinnost těchto metod, které duchovní vůdce předává, nebude záležet pouze na jejich objektivní hodnotě, ale na důvěře, kterou exercitant, případně penitent svému vůdci věnuje. Intuitivní vycítění míry zralosti a hloubky duchovních tužeb penitenta způsobí, že budou doporučované modlitby „ušity přesně na míru" jeho potřeb a možností. Všechny rady a pokyny duchovního vůdce budou tím účinnější, čím více budou vycházet z jeho osobní zkušenosti. Při výuce sdílí duchovní vůdce prostě jen to, co sám zakusil. I když pravděpodobně nebude vedenému vyprávět o své osobní modlitbě, přesto se během dialogu s ním bude duch modlitby projevovat.

5.      BOŽÍ POZVÁNÍ Změna modlitební metody nezávisí pouze na člověku, který se touží stále lépe modlit. Jde také o plod milosti, o Boží pozvání. Rozvíjí-li v sobě dotyčný ducha modlitby, pocítí v určitém okamžiku určité nutkání hledat novou, často snad obtížnější, avšak jeho potřebám přiměřenější modlitební metodu. Nebylo by dobré, kdybychom vedeni jakýmsi vnitřním nepokojem nebo nějakými „duchovními ambicemi" hnali sami sebe k aplikaci takových metod, po nichž vnitřně netoužíme a které momentálně přesahují naše duchovní potřeby a přání. Nejsme to my, kdo by měl určovat správný okamžik, kdy je třeba udělat na cestě modlitby další krok. Pokud bychom až příliš lehce, bez rozlišování a hlubších racionálních důvodů upustili například od ústní modlitby a hned se pokoušeli praktikovat modlitbu prostoty, v níž už chybí slova zprostředkovávající obsahy, vzniklo by nebezpečí, že se naše modlitba stane prodléváním v prázdnotě a snad i zhlížením se v sobě. K dokonalé modlitbě se nedopracujeme sami zve nás k ní Bůh. Přebývání v Boží přítomnosti bez obsahu beze slov je skutečně vrcholem křesťanské modlitby, ovšem pouze tehdy, je-li naplněno láskyplnou přítomností Pána. Protože už byla všechna slova řečena v lásce a skrze ni, není jich dále zapotřebí.

6. POTŘEBA HLUBŠÍHO DUCHOVNÍHO ÚSILÍ

Tak jako mohou být na jedné straně nebezpečné neuvážené změny modlitebních metod, může být na druhé straně velice na překážku i křečovité lpění na jedné „osvědčené" metodě. Užíváme-li jediného způsobu po delší dobu, pak v nás už jen pomyšlení na jeho změnu může probouzet vnitřní neklid. Tak se lze dostat do napětí mezi sklonem k jedné osvědčené metodě a vnitřní touhou po modlitbě hlubší, která nám velí hledat způsob lépe přizpůsobený našim duchovním potřebám. V podobné situaci je dobré požádat o pomoc člověka zkušeného v modlitbě. Mnozí z těch, kteří upřímně a usilovně po mnoho let hledají Boha, si často při zpovědi stýskají, že nejsou schopni hlubšího modlitebního života. Aby se člověk mohl dosyta napít z pramene živé vody, potřebuje patřičný džbán (srv. Jan 4,11). Tím je právě metoda modlitby. Hojnější užívání Božího slova v našem modlitebním životě vyžaduje změnu džbánu je třeba jej přizpůsobit našim duchovním přáním. Rozvoj modlitby od nás často žádá odvahu opustit (nikoli navždy) metodu, kterou jsme pro sebe už nějak vyčerpali. Je příliš nepružná a těsná. Odvahu by však mělo provázet též úsilí a námaha při vypracování nové metody za pomoci duchovního vůdce. Její změna nespočívá pouze v jiné technice, ale především ve vnitřním úsilí. Dokonalejší a plnější modlitební metody jsou ty, které plněji vtahují celý náš život do dialogu s Bohem. Proto ani nový způsob modlitby nemůže být jen jakousi technikou vymyšlenou od zeleného stolu, ale měl by vycházet ze života a k životu vést. Nová, dokonalejší a hlubší modlitební metoda je výzvou k dokonalejšímu odevzdání se Ježíšovi nejen v čase modlitby, ale skrze ni v celém životě. Nové modlitební metody vyžadují ve vztahu k Bohu větší štědrost a obětavost. Držíme-li se nejednou tak křečovitě určitých metod, schémat a zvyklostí, není to jen proto, že se bojíme opustit něco důvěrně známého, ale že se zároveň obáváme námahy a bolesti nového hledání, úsilí, větších obětí a většího rizika. Za tímto strachem z větší námahy a oběti se skrývá ještě další důvod: strach umírat sobě, abychom se mohli odevzdat Kristu.

Ježíš nám říká: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne (Mt 16,24). Do dalších kroků na cestě modlitby se nelze pustit, aniž bychom přijali nutnost stále většího úsilí, odevzdanosti a sebezapření. Pokud by měla být změna modlitební metody motivována především snahou usnadnit si život, jistě by k našemu vnitřnímu růstu nepřispěla.

7. NEBUDETE-LI JAKO DĚTI Užíváním modlitebních metod a jejich přizpůsobování duchovnímu růstu lze přirovnat k hře: v jednotlivých vývojových etapách se formy jejich hraní odlišují. Jinak si hrají roční batolata, jinak předškolní děti a jinak školáci. Hry mládeže a dospělých pak mají docela jiný ráz. Při změnách způsobu hry nepostupují děti podle nějaké teorie či školních učebnic, ale řídí se svým citem a příkladem starších kamarádů. Nejdůležitější však je právě zmíněná dětská intuice. Každý věk charakterizují typické hry a těm dítě postupně odrůstá. Kdyby si patnáctiletý mladík hrál s plyšovým medvídkem jako předškolák, sklidil by od svých kamarádů posměch. Jestliže však je dítě opožděno v rozumovém a citovém vývoji, bude opožděné i ve způsobu hry. Zneklidňující je stav u těch, které neprojevují potřebu si hrát a jen celé dlouhé hodiny apaticky a smutně sedí, protože jsou zřejmě nemocné. Za nepřirozenou lze označit i násilnou změnu způsobu hry. Vzpomínám si na svědectví jednoho mladého muže během rozhovoru při exerciciích, který se do šestnácti let zabýval modelářstvím. Obcházel všechny skautské prodejny ve městě, kupoval modely, slepoval je, „piplal se s nimi". Jeho pokoj byl plný nejrůznějších exemplářů. Jistým způsobem tak unikal do světa hry. Navenek byl velice spořádaný, poslušný, bezkonfliktní, ale zároveň velice uzavřený. Trpěl také

nejrůznějšími fóbiemi: ze soutěžení, z vrstevníků a zvláště z děvčat. Jednoho dne si uvědomil svůj problém a tehdy ho zaplavila jakási mimořádná zlost na sebe i na všechno své dosavadní hraní, takže během několika minut zničil celou svou po léta pěstovanou modelářskou pýchu. To byl v jeho životě okamžik zlomu. Ke změně způsobu hry došlo u tohoto mladého člověka mimořádným způsobem. Za normálních podmínek probíhá tento proces docela jinak. Dítě prostě ztrácí o nějakou hru zájem a začíná je bavit něco jiného. Motivaci ke změně způsobu hry nalézá v nových přáních. Důležitou roli přitom hrají o trochu starší vrstevníci, kterým se snaží vyrovnat: dítě touží být dospělé a dostat se na novou úroveň. Nový druh hry chápe jako potvrzení osobního rozvoje. Změna modlitebních metod může probíhat spontánně pouze v případě, že dotyčný vyvíjí velké modlitební úsilí, kdy pro něho modlitba představuje stejně důležitý životní prvek, jakým je u dítěte hra. Metody měníme tím, že se dáme vést a umožníme růst svým duchovním přáním. Podle toho, jak v nás roste duch modlitby, odrůstáme spontánně určitým metodám a potřebujeme nové.

KAPITOLA XXV ŠANCE A RIZIKA KŘESŤANSKÉ MEDITACE Svět, ve kterém žijeme, dnes víc než kdy jindy vyžaduje meditaci založenou na Božím slově. Mravní a existenciální zmatek současného člověka vyplývá především z přerušení dialogu s Bohem. „Ostatně jádrem současné krize světa je hledání Boha. Jde o to zpřítomnit uprostřed této technické civilizace transcendentní rozměr, bez něhož není humanismus možný" (J. Danielou). Jedině Bůh totiž dokáže člověku definitivně říci, odkud pochází jeho život a kam se ubírá. Bez něho nedokáže člověk pochopit smysl svého bytí, což platí zvláště v okamžicích těžkostí, protože vyžadují vnitřní zápas, námahu a utrpení.

1. JEDNOTA S BOHEM Základní šancí meditace v křesťanském smyslu je zkušenost lásky Nejsvětější Trojice, jednoty a společenství s Otcem, Synem a Duchem svatým. Meditace je jakýmsi následováním osob Trojice, které se neustále navzájem kontemplují. Každá z nich je samostatná a každá také zároveň setrvává v nekonečné jednotě a společenství s ostatními. Chybí-li v křesťanském životě meditace, vzniká nebezpečí lidské a duchovní povrchnosti. Bez meditace založené na Božím slově nelze položit základy skutečného duchovního života. Abychom mohli zakusit

Boží lásku a odpovědět na ni láskou, potřebujeme čas. Podstatou duchovního života je zkušenost lásky. Zkušenost Boží lásky stejně tak jako kterékoli jiné chce svůj čas. Ze stejného důvodu jej vyžaduje i meditace. Velikou šancí křesťanské meditace je stále hlubší jednota člověka s Bohem Láskou. Z této zásadní šance pak vyplývají další: vnitřní integrita jedince a jeho jednota s bližními.

2.      VNITŘNÍ INTEGRITA ČLOVĚKA Křesťanská meditace člověka vnitřně integruje, dává mu větší celistvost, protože podřizuje to, co je emocionální a smyslové, Boží lásce. Do jeho života přivádí harmonii a vnitřní jednotu. Tato šance křesťanské meditace má prvořadý význam pro naši dobu. Základním problémem současného lidstva je totiž život v trvalém stresu. Velice rychle dosahujeme svých lidských limitů za cenu přepracování, nadměrné únavy a stresu plynoucího z rivality, konfliktů s bližními atd. V uvedené situaci naší vnitřní roztříštěnosti se zdá právě meditace mimořádnou šancí, jež by znamenala vnitřní sjednocení, integraci. Právě taje výsledkem podřízení celého lidského života životu duchovnímu. Zásadním obsahem křesťanské meditace je rozjímání prvního přikázání, protože to se stává hlavní zásadou lidské integrace. První je toto: „Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný Pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!" Druhé je toto: ,Já miluj

(Mk 12,29-30). Nejdůležitějším cílem křesťanské meditace je převádět první přikázání stále dokonaleji do života a všecko podrobit lásce. svého bližního jako sám sebe!"

3.      JEDNOTA S BLIŽNÍMI Skutečnou jednotu s druhým člověkem lze navázat pouze tehdy, zakoušíme-li jednotu v sobě. S poukazem na velkou starozákonní tradici představuje Ježíš milování sebe samého jako základní hledisko lásky blíženské: Miluj svého bližního jako sám sebe! (Mt 19,19). Křesťanská meditace nás uvádí do zkušenosti Boží lásky; taje zásadním zdrojem lásky k sobě samému a učí nás právě tak milovat své bližní. Základem řešení všech mezilidských konfliktů je otevřenost Bohu. Často nedokážeme vyřešit mnoho problémů vzájemného soužití v mezilidských (rodinných, manželských, společenských, národních, politických atd.) vztazích právě proto, že nenalézáme společnou úroveň porozumění. Argumentujeme odlišnými hodnotami, a proto spolu hovoříme „různými jazyky".

K vyřešení nejtěžších problémů vzájemného soužití potřebujeme takovou rovinu porozumění, která přesahuje pouze lidský rozměr konfliktu. S odvoláním na společnou úroveň setkání vytváříme zároveň společný jazyk porozumění. Nejhlubší a konečnou rovinou mezilidské jednoty může být jedině Bůh, tento konečný zdroj lidského života. Jakýkoli druh společného života vyžaduje víru v Boha. „Pokouší-li se člověk budovat společný život bez něho, buduje město bez Hospodina, které bude nejen nenáboženské, ale také nelidské" (J. Danielou).

4. RIZIKA MEDITACE Lze vůbec hovořit o nebezpečích plynoucích z křesťanské meditace? Tuto otázku je třeba chápat v kontextu jiného problému: lze hovořit o nebezpečí plynoucím z lidské lásky? Ano, lze. Lidská láska může být nebezpečná tehdy, je-li špatně chápaná, například jako

přivlastňování si druhého, nebo dokonce jeho zotročení. Taková „láska" skutečně představuje pro obě strany ohrožení: jak pro toho, kdo touží milovat, tak i pro její objekt. Jak nebezpečná se může stát, lze při troše pozornosti sledovat na mnoha „toxických" mezilidských vztazích. Milujeli například matka své dítě vlastnickou láskou, zbavuje je té nejcennější hodnoty osobní svobody. Snaží se naprosto šije podřídit a sleduje téměř každý jeho krok. Protože mu bere svobodu, nenaučí je samostatně a odpovědně žít. Podle této analogie lze říci, že by se křesťanská meditace stala velkým rizikem v případě, kdy je zdeformovaná. Čím více trpí znetvořením, tím nebezpečnější může být. Škodí-li „meditování" někomu v jeho duchovním nebo citovém životě, jistě už nejde o křesťanskou meditaci v klasickém smyslu slova. Pokud totiž obsahuje dva základní prvky křesťanské modlitby, tj. naslouchání Božímu slovu a odpovídání na ně Bohu, jistě nikoho neohrozí. Spíše mu podstatným způsobem pomůže žít stále plnějším duchovním životem a ve větší emocionální i psychické vyrovnanosti.

5. MEDITACE INSPIROVANÁ KULTUROU DÁLNÉHO VÝCHODU Mnohde dnes převládá móda meditovat v inspiraci náboženstvím a kulturou Dálného východu. Praktiky východní meditace bývají zvláště nebezpečné zejména pro psychicky zmatené jedince, protože ti nedokážou kontrolovat své emocionální a psychické procesy vyvolané meditační zkušeností. V podobné situaci vede dlouhodobější meditace zvláště nedostává-li se dotyčnému odborné duchovní a terapeutické pomoci k vnitřnímu rozbití nejen duchovnímu, ale také psychickému. Může totiž

spustit určitou neurotickou nebo psychotickou pohotovost, která dřímá v lidech s hlubokými životními zraněními. Konečně si povšimněme i té skutečnosti, že člověku vychovanému v křesťanské tradici je zkušenost východní meditace cizí nejen z náboženského, ale také z kulturního hlediska. Jak bychom se měli k tomuto fenoménu zachovat? Za prvé bychom se neměli omezovat na pouhou apologetiku. Ačkoli jsou některé její prvky nezbytné především k odhalení zneužívání a manipulaci některých „mistrů" a „guru", musíme se přece jen otevřeně a upřímně ptát: proč nyní utíkají lidé křesťansky vychovaní, katechizovaní a účastnící se svátostného života od své náboženské a duchovní tradice? Byli bychom nespravedliví, kdybychom se domnívali, že je to pouze jejich vinou. Jako společenství církve bychom měli zpytovat svědomí: nakolik poskytují naše společenství (farní, řeholní, komunitní, charismatická atd.) systematickou školu křesťanské meditace pod dohledem zkušených křesťanských duchovních mistrů? Lidé dnes často hledají hlubší vnitřní život mimo církev, protože jsou přesvědčeni, že v ní tuto možnost nenajdou. Společenství církve by mělo bez ustání prezentovat mimořádné duchovní bohatství celé křesťanské tradice, z níž lze neomezeně čerpat. K tomu je však zapotřebí těch, kteří se tím bohatstvím sami živí a snaží se svou zkušenost sdílet s druhými.

6. NEDOSTATEČNÉ OSOBNÍ SETKÁNÍ S BOHEM Zde se dotýkáme zásadního nebezpečí pro meditaci. Pokud se meditující oddělí od osobního setkání s Bohem, začíná se soustřeďovat pouze na své nitro. Pokouší-li se pak po delší dobu pronikat „hlubiny

svého srdce", může na samém dně odhalit prázdnotu a nicotu. Právě tato zkušenost nicoty někdy dohání meditujícího k zoufalství: to však způsobuje vnitřní rozbití. V křesťanské meditaci jde také o vstup do nitra srdce, ovšem jen proto, abychom na jeho dně objevili osobní obraz Boha vtištěný v aktu stvoření. Dá se říci, že meditaci, která by nakonec nevyústila v setkání s osobním Bohem, nelze označovat za křesťanskou. Křesťanská meditace má samozřejmě své vývojové stupně, stupně „zasvěcení". První kroky se při ní soustřeďují na navázání osobního dialogu nejprve se svým životem, se světem přírody a s druhým člověkem. Tento hlubší a průzračnější rozhovor se sebou, s bližními a se světem však slouží k navázání lepšího dialogu s osobou Boha. Konečným cílem křesťanské meditace je intimní vztah s Nejsvětější Trojicí. Křesťanství nám v meditaci dává něco mimořádného: možnost navázat intimní vztah s Bohem, který se stal člověkem. Tajemství vtělení zaujímá v křesťanské meditaci centrální místo je její největší šancí. V něm má křesťan Pána na dosah ruky: může se ho dotýkat, může ho slyšet, vidět, může se s ním sjednotit v přijímání jeho Těla a Krve. Právě proto je křesťanská meditace tou nejprostší a nejsnazší cestou, jak navázat s Bohem intimní vztah.

7. ODMÍTNUTÍ SEBE A SVÉHO ŽIVOTA Jiné nebezpečí pro meditaci vyplývá z pokusu hledat sjednocení s Bohem a zároveň odmítat sebe a svůj životní příběh. Člověk se v tomto případě snaží vybudovat silný vztah k Bohu, jenže jakoby mimo sebe

mimo svůj skutečný život. Podléhá pak jisté iluzi, když mísí výlučně psychické prožitky s duchovními zkušenostmi. Odmítání sebe a svého života způsobuje v meditaci především strach z vlastní slabosti, kterou nechce dotyčný uznat a přijmout. Tato obava vyvolává obranný postoj, zdroj všeobecné manipulace: nejprve manipulace sebou samým, poté druhými Bohem a lidmi. Člověk se stahuje do svého ghetta nejen už pouze duchovního, ale i psychického. Tomuto nebezpečí jsou vystaveni především jedinci vstupující na cestu duchovního života s hlubokými emocionálními a mravními zraněními. Jestliže někoho velice bolí jeho minulost, bojuje s pokušením ji prostě škrtnout a „začít od začátku". Nejenže pravdivý duchovní život minulost nepopírá, ale právě naopak směřuje k tomu, aby jí nově nabyl uzdravením všech svých zranění. Křesťanství buduje nový život tím, že integruje minulost, přítomnost i budoucnost. Boží působení v současnosti nelze pochopit, pokud je neobjevíme též v minulosti. Porozumět své minulosti znamená držet v ruce klíč k pochopení přítomnosti a budoucnosti. V křesťanské meditaci se v jistém smyslu setkávají dvojí dějiny: osobní (našeho života) a velké dějiny spásy. Můj osobní příběh se začleňuje, integruje do velkého plánu spásy. Dějiny spásy zachycené na stránkách bible však nejsou pouze historií zmatku a hříchu člověka, ale také příběhem jeho duchovního úsilí a boje. Jejich vrcholem je Kristus. Skrze něho, s ním a v něm navazujeme v posledku intimní pouto s Otcem v Duchu svatém. Právě v meditaci se v nás rodí stále plnější život a ten znamená uvedení do prostoru trinitárního života, kdy se stáváme dětmi Otce, Ježíšovými sourozenci a chrámy Ducha svatého tím, že je nám umožněno vstoupit do vztahu s Otcem, Synem a Duchem svatým (J. Danielou).

KAPITOLA XXVI ÚSTNÍ MODLITBA Během prvního týdne Duchovních cvičení jsme hovořili o meditaci a této metody jsme také užívali. V úvodu druhého týdne jsme přibližovali metodu evangelijní kontemplace a tu jsme praktikovali v dalších etapách ignaciánských cvičení. V následujících řádcích věnujme zvláštní pozornost modlitbě ústní, která přestože se ve Cvičeních nijak nezdůrazňuje hraje důležitou roli v našem duchovním životě. Sám svatý Ignác na ni klade velký důraz. Tři způsoby, které otec Ignác uvádí ve Cvičeních (srv. DC 238-260), představují tři různé formy ústní modlitby.

1. V CEM SPOČÍVÁ ÚSTNÍ MODLITBA? Bůh k nám promlouvá skrze Ježíše Krista, své Slovo, a my mu též odpovídáme svými slovy lidskými. „A právě slovy pronášenými v duchu anebo nahlas naše modlitba nabývá konkrétní formy" (KKC 2700). Ježíš nás však před mnohomluvností při ústní modlitbě varuje: Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte (Mt

6,78). Podstatu ústní modlitby netvoří slova, ale víra, která je provází. „Vyslyšení naší modlitby nezávisí na množství slov, nýbrž na horlivosti našich duší" komentuje Ježíšova slova svatý Jan Zlatoústý.

Ústní modlitba je obvykle první metodou, po které na cestě modlitby saháme. Než se mladý člověk intelektuálně, citově a duchovně rozvine natolik, aby se mohl zcela vědomě modlit, činí tak obvykle opakováním cizích slov, jimž zvláště v raném dětství navíc ještě zcela nerozumí. Rodiče učí své děti slovům a gestům modlitby s vědomím, že hloubka jejich obsahu zdaleka překračuje možnosti jejich chápání. Pochopit modlitbu se dětem zpočátku daří ani ne tak rozkrýváním obsahu slov a gest jako spíše jejich účastí na prostředí modlitby, které svou vírou vytvářejí rodiče. Jde o jejich svědectví dítěti, jež víc než cokoli jiného ovlivňuje výchovu. Pro dítě nejsou ani tolik důležitá slova modlitby jako právě ona atmosféra víry, do níž je zapojeno prostřednictvím společné modlitby s rodiči. Nejčastěji si už nepamatujeme obsah našich dětských modliteb, ale někde v hloubi duše se odráží duch víry našich rodičů. Ústní modlitba nás bude provázet po celý život. Bude věrným druhem všech ostatních modlitebních forem, jimž se budeme učit a jichž budeme užívat v duchovním životě. Ústní modlitba vůbec neznamená méně hodnotnou formu a způsob. Nazýváme-li ji „chudou" nebo „modlitbou chudých", pak ovšem v tom smyslu, v jakém ji chápal Ježíš. On sám sahá po cizích modlitbách, především žalmech a jejich slova si vkládá do úst. V nejtěžším okamžiku svého života těsně před svou smrtí se utíká k Žalmu 22: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustili (srv. Mk 15,34), jehož slova dokonale vyjadřují stav jeho duše. Ježíš se modlí jako Hospodinův ubožák: Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech (Žl 34,7 liturgický překlad, pozn. překl.). Tři dny po smrti mu navrátil život. Při ústní modlitbě je důležité velice pečlivě vybírat její slova a využívat těch modliteb, které nám v dané chvíli nejlépe vyhovují. Všimněme si, že Ježíš na kříži neopakuje jakýkoli žalm, ale právě ten, který odráží jeho situaci: krajní ponížení, utrpení a zkušenost naprosté opuštěnosti od Otce.

Existuje však jedna modlitba, která se hodí pro kteroukoli životní situaci: Otče náš. Vkládá nám ji do úst sám Ježíš. Vyjadřuje a obsahuje všechny lidské potřeby a touhy. Objímá celého člověka. Otče náš je velikým modlitebním darem, který nám Pán zanechal. Další modlitbou pro každou životní situaci je pak Zdrávas, Maria, jejíž první část tvoří slova evangelia.

2. CO ŘÍKÁ O ÚSTNÍ MODLITBĚ KATECHISMUS Krásný komentář k ústní modlitbě poskytuje Katechismus katolické církve. Vyslechněme si jej: „Bůh mluví k člověku svým slovem. A právě slovy pronášenými v duchu anebo nahlas nabývá naše modlitba konkrétní formy. Ale nejdůležitější věcí přitom je, aby srdce bylo sjednoceno s tím, k němuž mluvíme. 'Vyslyšení naší modlitby nezávisí na množství slov, nýbrž na horlivosti našich duší'. Ústní modlitba tvoří nezbytnou složku křesťanského života. Učedníky, přitahované tichou modlitbou svého Mistra, učí Ježíš ústní modlitbě: 'Otče náš'. Ježíš se nemodlil pouze liturgické modlitby synagogy; evangelia nám jej ukazují, jak hlasitě pronáší modlitbu osobní od jásavého velebení Otce až po prosbu v getsemanské úzkosti. Potřeba zapojit do vnitřní modlitby smysly odpovídá požadavku lidské přirozenosti. Jsme tělo a duch a proto cítíme potřebu projevit své city navenek. Modleme se celou svou bytostí, abychom dodali své prosbě co největší sílu. Tato potřeba odpovídá také Božímu požadavku. Bůh hledá ty, kteří ho budou uctívat v Duchu a v pravdě, tudíž živou modlitbou, která vychází z hlubin duše. Žádá si také vnější výraz, kterým se k vnitřní

modlitbě připojuje i tělo, aby modlitba odevzdávala Bohu za vše dokonalou část, na kterou má právo. Protože je ústní modlitba vnější, a tak plně lidská, je v pravém slova smyslu modlitbou zástupů. Ale ani ta nejvnitřnější modlitba nesmí zanedbávat modlitbu ústní. Modlitba se stává vnitřní tou měrou, jakou si uvědomujeme toho, 'k němuž mluvíme'. Tehdy se ústní modlitba stává první formou modlitby kontemplativní (nazíravé) (KKC 2700-2704).

3. MODLITBA ŽALMŮ Zvláštní sbírkou ústních modliteb, které bychom měli pěstovat a které nám církev doporučuje, jsou žalmy. Měli bychom dobře znát celý Žaltář a objevit mimořádnou atmosféru jednotlivých žalmů, abychom v konkrétních životních okolnostech mohli mít po ruce ty, které se pro danou situaci nejlépe hodí. Všechny ukazují, kým je člověk a kým Bůh. Odrážejí živoucího člověka z masa a krve. Celou Knihou žalmů se odvíjí několik základních témat vztahu člověka k Bohu: oslava Pána a jeho velikosti, dobroty a slávy; vyznání touhy a stesku po Stvořiteli; vyznání hříchu a vzývání božího milosrdenství; prosba o pomoc a ochranu v čase pronásledování. Přiznejte Hospodinu, synové Boží, přiznejte Hospodinu slávu a sílu. Přiznejte Hospodinu slávu jeho jména, v nádheře svatyně klanějte se Hospodinu (Žl 29,1-2). Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří? ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: „Kde je tvůj Bůh?" (Žl 42,2-4). Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očist' mě od mého hříchu! Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. A

tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu (Žl 51,3-6). Já však jsem červ, a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu. Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou: „ Svěř to Hospodinu!" „Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!" (Žl 22,7-9).

Naši mimořádnou pozornost si zaslouží žalmy, které vyjadřují negativní lidské pocity a prožitky: lítost, hněv, vzpouru, nepřátelství, nenávist a touhu po pomstě. Některé se zdají dokonce v ústech křesťana nepatřičné, protože ten má přece odpouštět, milovat své nepřátele a modlit se za ně. Tvá ruka si najde všechny nepřátele, tvá pravice nalezne ty, kdo tě nenávidí. Rozpálíš je jako pec v čas, kdy se objevíš, Hospodine. Ve svém hněvu je Bůh pohltí, pozře je oheň. Vyhubíš ze země jejich plod a jejich potomstvo mezi lidmi. Ačkoli ti chystali zlý konec a vymýšleli pikle, nepořídí. Položíš je na lopatky, napneš proti nim tětivy svých luků. Pozvedni se, Hospodine, ve své moci! Budeme zpívat a pět žalmy o tvé bohatýrské síle (Žl 21,9-14).

Všechny své negativní pocity a prožitky v žalmech vyslovuje ale člověk před Boží tváří. Právě to způsobuje, že i ty nejbolestnější, nejvíce zahanbující a nejnepříjemnější pocity se mění díky žalmům v modlitbu. Některé církevní kruhy vedené jistým duchem puritánství vypouštěly ty úryvky, v nichž svatopisec dává průchod svému hněvu, zlořečení a vzpouře. To však, jak se ukazuje, není dobrý zásah. Každý z nás má právo vyslovit před Bohem všecko, co chová v nitru, a nemusí skrývat žádný svůj pocit, ani ten nejhorší a nejvíce zahanbující. Nevyjádříme-li je před Bohem a potlačíme-li je v sobě, mohou být velice nebezpečné. Mohou vyvolat agresi, zlost, hořkost, uzavřenost a ponižování sebe či druhých. V mnoha žalmech vyjadřuje autor nejprve svůj hněv, zlost a nenávist k nepříteli ale proto, aby přednesl Pánu stav svého zraněného srdce a aby před ním obnažil svou duši. Tak člověk svěřuje Bohu úděl svůj i svého nepřítele. V závěru své modlitby však chválí žalmista Boha a děkuje mu za jeho milosrdenství a pomoc v neštěstí. Klasickým příkladem je Žalm 109:

Bože, má chválo, nestav se hluchým, když se na mě rozevřela ústa svévolná a lstivá! Zrádným jazykem mě napadají, Za dobro mě zavalují zlobou, za mou lásku nenávistí. Postav proti němu svévolníka, po jeho pravici žalobce ať stane. Dny ať jsou mu ukráceny, jeho pověření ať převezme jiný. Jeho synové ať sirotky se stanou, jeho žena vdovou. Jeho synové ať toulají se po žebrotě, ze svých rozvalin ať chodí prosit. Na všechno, co má, ať políčí si lichvář, co vytěžil, cizáci ať loupí. Ať nemá nikoho, kdo by mu nadále prokázal milosrdenství, kdo by se smiloval nad sirotky po něm. Jeho potomstvo buď vymýceno, jeho jméno smazáno buď v příštím pokolení. Ať Hospodin pamatuje na nepravost jeho otců a hřích jeho matky vymazán ať není. Moje ústa vzdají Hospodinu velkou chválu, mezi mnohými ho budu chválit, neboť stanul po pravici ubožáku, aby ho zachránil před jeho soudci. 0109, 1-2.5-6.8-14.30-31).

Modlitba žalmů je nejdokonalejší školou modlitby nejen pro lidi Starého zákona, ale i pro nás křesťany. Jsou modlitbou Ježíšovou, Mariinou i všech svatých církve. Taje přijala do své Denní modlitby, kterou doporučuje svým kněžím a řeholníkům. Modlitbu žalmů však dnes objevuje stále více laiků a přijímá ji jako svůj „vezdejší modlitební chléb".

4.      RIZIKA A PŮVABY ÚSTNÍ MODLITBY (Iz 29,13) to je hlavní stížnost, kterou Bůh adresuje těm, kteří se modlí pouze slovy, jako pohané (Mt 6,7-8). Při ústní modlitbě mají slova zapalovat srdce. To však nevzplane záplavou prázdných slov může se roznítit jedině tím, že se otevře Boží lásce. Proto nás má ústní modlitba přivádět ke zkušenosti Boží lásky, povzbuzovat k odvaze ji přijmout a odpovědět na ni láskou. Štědrost srdce, atmosféra ztišení a soustředění umožňují vysloveným slovům, aby se v nás začínala chvět. Ústní modlitba nám umožní rychle se vpravit do prostředí vztahu člověka a Boha. Tento lid (...) mě ctí svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje

Ústní modlitba neznamená v žádném případě modlitbu snadnou. Nemá-li se stát „pohanskou", vyžaduje štědrost srdce, úsilí, oběť a zápas. Jako v každé jiné je při ní třeba zápasit se slabostí těla, s nečistotou svých emocí, sobectvím atd. Začneme šiji vychutnávat teprve až projdeme vnitřním očištěním.

5.      ROZVOJ ÚSTNÍ MODLITBY Ústní modlitbu chápeme chybně, pokud se domníváme, že spočívá pouze v neustálém opakování nazpaměť naučených slov. Může přijímat různé podoby podle vnitřní tvořivosti a duchovních potřeb člověka, rozvíjet se, proměňovat a téměř neuchopitelně přecházet v modlitbu meditace a kontemplace. Nejlepším příkladem tohoto procesu jsou tři způsoby modlitby uvedené svatým Ignácem v Duchovních cvičeních (DC 238260). Přechod od prvého typu ke třetímu je de facto přechodem od „odříkávání modliteb" k meditaci a kontemplaci: ta obsahuje už jen několik slov. Prvním a nejjednodušším způsobem ústní modlitby jsou systematická, pokojná a ve vnitřním ztišení vyslovovaná slova a věty, slovo po slově a věta po větě. Právě tak se obvykle modlíme breviář, růženec, Anděl Páně a další modlitby. Přestože při tomto způsobu modlitby nenásledují za pronášenými slovy často ani myšlenky ani city, umožňuje nám intuitivně zakoušet tajemství Boha a člověka.

Není dobré pohrdat touto modlitební formou: pro mnohé z nás je jediným známým způsobem. Pokud bychom od ní chtěli upustit, přestali bychom se modlit docela. Není třeba odkládat žádnou z modlitebních metod, pokud ji nedovedeme nahradit jinou, hlubší a přiměřenější své konkrétní situaci. Lidem „prosté víry" bychom způsobili obrovské duchovní škody, kdybychom chtěli zpochybňovat jejich „ubohé"

modlitební způsoby a neposkytovali jim za ně náhradou nic jiného. Žádnou z metod nelze odmítat, všecky je však třeba prohlubovat a očišťovat. Když nadejde vhodný okamžik, lze jednu překročit a učit se formě a metodě nové. Z prvního nejjednoduššího způsobu (systematického opakování slov) lze přecházet k jiným, bohatším, hlubším, a tak i přiměřenějším našim duchovním touhám. A zde je další, bohatší metoda ústní modlitby navrhovaná svatým Ignácem z Loyoly v Duchovních cvičeních: „Tento způsob modlení je: modlit se v duchu při každém nádechu nebo vdechnutí, přičemž se vysloví jedno slovo otčenáše nebo jiné modlitby. Člověk má tedy mezi jednotlivými nádechy vyslovit pouze jedno slovo (...) a podle stejné formy a stejného pravidla má postupovat při ostatních slovech otčenáše" (DC 258) nebo jakékoli jiné modlitby. V popsaném způsobu se stává ústní modlitba velice „pomalou". Harmonie dechu a slova uvádí do souladu oblast těla a ducha. Tato metoda vyžaduje zvláště na počátku určitou tělesnou kázeň, soustředění a také náležité vnější podmínky. Jako každý jiný nový nástroj, který zatím neumíme používat, může vyvolávat pocity podivu a určité umělosti. Těmto pocitům se není třeba poddávat. Důležité však je snažit se vnitřně se ztišit a hlouběji pronikat do pronášených slov. V takovém modlitebním ovzduší objevíme spontánně a jakoby nově určitá slova a spolu s nimi i vnitřní zkušenost. Budeme-li nějaký čas praktikovat popsanou metodu ústní modlitby, přirozeně přejdeme k jiné, prohloubené, kterou také uvádí svatý Ignác z Loyoly: „Druhý způsob modlení je: dotyčný člověk (...) má říci: 'Otče!' A setrvává v uvažování tohoto slova tak dlouho, pokud bude v úvahách tomuto slovu náležejících nacházet významy, přirovnání, chuť a útěchu. Stejným způsobem ať to dělá při každém slovu otčenáše nebo kterékoliv jiné modlitby" (DC 252). V popisu této metody svatý Ignác zdůrazňuje, že jsou při ní žádoucí určité podmínky: náležitá tělesná pozice, hlubší soustředění a

ztišení, zpochybnění vlastních duchovních přání a potřeb. Tento druh ústní modlitby je ještě zpomalenější. Počet vyslovených slov už není důležitý. Modlitebník se dá vést určitým vnuknutím a spontánně se zdrží u jistých slov, vět a myšlenek tak dlouho, jak je třeba. Vznáší k Bohu všechna hnutí srdce, která se během modlitby zrodí. Uvedený typ modlitby už se dá stěží nazvat ústní modlitbou v doslovném smyslu. Praktikujeme-li ji delší čas, přecházíme spontánně do meditace a kontemplace. Pokud bychom chtěli výše popsané metody používat systematičtěji, bude důležité neztrácet při jejich osvojování trpělivost a využívat přitom služby duchovního vedení.

6. ZMĚNIT PŘEDEVŠÍM SRDCE, NIKOLI METODU Jak vidíme, může být výraz „ústní modlitba" obsahem velice bohatý, neznamená-li pouhé mechanické opakování slov, ale hledání vztahu s Bohem prostřednictvím slova. V každé modlitbě včetně ústní se totiž nepočítá množství slov, obsahů nebo znalostí, ale „pociťuje-li člověk a zakouší-li věci vnitřně" (DC 2). Podstatou každé modlitby je zkušenost srdce. Chybí-li při modlitbě srdce, nepostačí změnit její druh. Nejprve je třeba změnit srdce. Tomu, které nehledá vztah s Bohem, nepomohou žádné nové metody a techniky. Svou cestu modlitby nezačínáme hledáním nových typů, ale tím, že naplníme duchem ty formy, které už známe a jichž užíváme. Zahájit ji využitím zmíněné ústní nám poskytuje pocit bezpečí. Uvědomujeme si totiž, že jdeme dobrou cestou, po níž kráčeli všichni

světci Starého i Nového zákona. Šel po ní i Ježíš a jeho Matka Maria. Dokonce i tehdy, vnímáme-li Boží pozvání otvírat se novým modlitebním metodám, které budou přiměřenější našim přáním, bychom si měli nadále ústní modlitby vážit a pěstovat ji.

7. SPOLEČNÁ MODLITBA Nejprve si povšimněme, že každá individuální modlitba je v teologickém smyslu modlitbou eklesiální společnou, to znamená včleněnou do celého společenství církve. Nikdo z nás se nemodlí výhradně individuálně, ale vždycky se modlíme v církvi a skrze ni. Společná (liturgická nebo paraliturgická) a individuální modlitba představují dva způsoby, které se ovšem nikterak navzájem nevylučují ani spolu nesoupeří, ale doplňují se a podporují. Obě jsou nezbytné. Taková je vůle církve, protože tak vypadala i modlitební praxe Ježíšova. Pán se účastnil společné modlitby v chrámě a v synagóze, ale také se často modlil o samotě. Společná modlitba nám pomáhá proniknout do modlitebního prostředí. Společenství vytváří její atmosféru a nese nás při ní. To je mimořádně důležitá pomoc zvláště pro ty, kteří s duchovním životem začínají. Pomoc společné modlitby připomíná situaci, kdy matka vodí svého potomka. Když zkouší dítě první krůčky, matka je drží, ale vždy jen do určitého okamžiku. V jisté chvíli je pak nechá jít samostatně, i když ví, že může upadnout. Pro většinu z nás byla první modlitební zkušeností společná modlitba například s matkou, otcem, dědečkem, babičkou atd. Od ní přecházíme v určitém okamžiku k osobní. Mnozí upřímně věřící lidé se rádi účastní společných modliteb pořádaných farností nebo modlitebním společenstvím, ale nedovedou se modlit individuálně. Když zůstanou o samotě s Bohem, nevědí, co si

počít: jak mu naslouchat, jak mluvit k němu a s ním. Vyznávají také, že když se modlí ve společenství, cítí se k modlitbě přitahováni, ale když pak zůstanou sami, nejsou samostatného dialogu s Bohem schopni. V podobné situaci je vhodné využívat beze strachu pomoci společenství. V prvním úseku duchovního života může společná modlitba nad modlitbou osobní převažovat. Upřímná dlouhodobější účast na společné modlitbě obvykle způsobí, že jí člověk přijde na chuť, stejně jako začne postupně přicházet na chuť i setkání s Bohem o samotě a v tichu. Osobní modlitba, která by nebyla podporována modlitbou společnou, se obvykle zdaří s větší námahou, a bývá tedy cennější. Právě taková vydřená, „vydupaná" a vytrpěná individuální modlitba (trochu podle námahy a utrpení Ježíše modlícího se v Getsemane) se stává pro společenství velkým darem. Je totiž třeba, aby se každý člen modlitebního společenství nesnažil z jeho fungování pouze čerpat, ale také do něj přinášel svou osobní zkušenost s Bohem. Z některých církevních společenství čiší prázdnota právě proto, že se mnozí snaží pouze čerpat z jeho modlitebního života, ale jen nemnozí do něj přinášejí svůj osobní vklad. Společná modlitba je souhrnem námahy, úsilí a vnitřního zápasu jednotlivých členů společenství, je sumou jejich víry, naděje a duchovních přání.

KAPITOLA XXVII KLANĚNÍ Klanění je hlavním úkonem ctnosti označené jako zbožnost. Klanět se Bohu znamená uznat ho jako Boha, jako Stvořitele a Spasitele, Pána všeho, co existuje, jako nekonečnou a milosrdnou Lásku. „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit" (Lk 4,8), říká Ježíš s poukazem na Deuteronomium. Klanět se Bohu znamená v úctě a naprosté podřízenosti uznat „nicotnost tvora", který existuje pouze skrze Boha. Klanět se mu znamená chválit ho a velebit tak jako Maria v Magnificat a pokořit se tím, že s vděčností vyznáváme, jak veliké věci učinil a jeho jméno že je svaté. Klanět se jedinému Bohu osvobozuje člověka od sebelásky, od otroctví hříchu a modloslužby světa (KKC 2096-2097). Všichni jsme pozváni ke klanění a všichni jsme toho schopni. Lze s ním začít už dnes teď; v každém věku, v každé situaci a v každou denní či noční dobu. Adorace je velice bohatou skutečností, jež se spolu s naším životem rozvíjí a dozrává. Čím zralejší a bohatší je lidský život, tím zralejší a plnější je i klanění.

1. DOKONALEJŠÍ VĚDOMÍ SEBE SAMÉHO

První a nejprostší podobou adorace je hluboké uvědomění si sebe samého, vlastní existenci před Bohem a vzhledem k Bohu. Chvat a zaneprázdněnost, kterou nám vnucuje současná civilizace, způsobuje, že žijeme jakoby mimo sebe a jen málo si uvědomujeme své bytí a přítomnost Boha ve svém životě. Častěji se zabýváme svou závislostí na věcech a záležitostech, jimiž se zabýváme v každodenním životě, než svou závislostí na Bohu a jeho lásce. Jan Pavel II. označuje současnou civilizaci za civilizaci věcí nikoli lidí. Často vynakládáme na získávání věcí celý svůj život: zdá se nám totiž, že jsou jeho cílem. „Rádio, noviny, filmy, televize, inzertní plochy a reklamy nás neustále zasypávají svými pobídkami utrácet peníze a životní energii za prázdné a přechodné požitky. Čím více kupujeme, tím více nás ženou k dalšímu kupování. Čím více však slibují, tím méně dostáváme. A přesto čím více slibují, tím více kupujeme. Nakonec všechno směřuje ke vřavě, která tak vzniká, a neexistuje už žádné uspokojení kromě planých nadějí a očekávání ta však nemohou být nikdy splněna." Tak hodnotí americkou civilizaci padesátých a šedesátých let dvacátého století známý mnich a myslitel Thomas Merton a jeho úsudek je velice aktuální i v našich zemích na počátku jednadvacátého století. Klanění nás odpoutává od věcí a přivádí nás k sobě, k bližním a k Bohu. Učí nás osobnímu vztahu ke svému životu, stejně jako k životu druhých lidí a Boha. Život je hodnotou sám o sobě. Nevyžaduje jakýmsi absolutním způsobem množství věcí, které slouží prázdnému a přechodnému potěšení. Nevyžaduje ani velké úspěchy, neposkvrněnou pověst u lidí a zásoby na horší časy. Nezávisíme na věcech. Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život

(Lk 12,15). Nejhlubší touhu srdce po lidské a bezpodmínečné Boží lásce nelze uspokojit množstvím věcí. zajištěn tím, co má

V raném období emocionálního vývoje se dítě učí postupně odlišovat sebe, své tělo od osob a předmětů ve svém okolí. Čím více se cítí milováno, tím snáze a rychleji se odlišuje od zbytku světa a objevuje svou totožnost. Je-li však odmítáno, obvykle se uzavře do sebe a

vyhledává vztah k věcem. Podobně je tomu i v dospělosti. Čím méně znamenají pro člověka osobní vztahy, tím větší váhu přisuzuje věcem. Často vězíme právě v onom nemluvněcím stádiu ztotožňování se s předměty, protože jsme si nevytvořili hluboké a trvalé osobní vztahy: se sebou, s bližními a s Bohem. Klanění nás učí osobnímu vztahu ke svému životu, učí nás přijímat jej jako dar. Život je darem našich rodičů a Boha. Adorace, která nás otvírá pro život jako dar, nás zároveň uzdravuje ze životního znechucení, nebo dokonce z nenávisti ke své existenci. Taje projevem útěku od sebe a únavy životem. V situaci nespokojenosti se sebou, únavy a zmatku nám adorace obvykle poskytuje odpočinek a pokoj. Posiluje nás, otužuje a dodává nám odvahy znovu se se životem poprat. Díky ní jej můžeme přijímat s radostí a statečně. Můžeme jej milovat i tehdy, když je poznamenán naší slabostí, křehkostí, ubohostí a únavou. „Lidský život se harmonicky sjednocuje v klanění Jedinému. Přikázání klanět se pouze Pánu Činí člověka jednoduchým a zachraňuje ho před bezbřehou roztříštěností. Modloslužba je perverze náboženského cítění vrozeného člověku. Modloslužebník je ten, kdo 'svůj nezničitelný pojem Boha vztahuje spíše na cokoliv jiného než na Boha' (KKC 2114).

2. KLANĚNI CESTA K NAVAZOVÁNÍ VZTAHŮ Dokonalejší vědomí sebe samého vede spontánně k Bohu a druhým lidem. Adorace znamená v první řadě přebývat před tváří Trojjediného Boha. Je branou k intimnímu setkání s Otcem, Synem a Duchem svatým. Klanění není statickým trváním, ale dynamickým vstupem do odvěkého sdílení mezi Otcem a Synem. Cítíme-li se osamělí

a zmatení, měli bychom vyhledávat nejen přítomnost lidí, přátel, příbuzných ale také Boha. Budeme-li se pokoušet zaplňovat prázdnotu samoty pouze lidmi, snadno propadneme nenasytnosti a poženeme se za takovou láskou, kterou nám nemohou dát. Mimořádně důležitým druhem klanění je adorace Nejsvětější Svátosti prodlévání v přítomnosti eucharistického Pána. „Tím, že církev prohloubila víru ve skutečnou přítomnost Krista v eucharistii, si uvědomila význam tiché adorace Pána, přítomného pod eucharistickými způsobami. (...) A opravdu svou přítomností v eucharistii zůstává tajemně mezi námi jako ten, který nás miloval a který se za nás vydal, a zůstává takto pod způsobami, které vyjadřují a sdělují tuto lásku" (KKC 1379, 1380). Moderní svět velice potřebuje naši adoraci Nejsvětější Svátosti. Ježíš v eucharistii čeká, abychom mu přednesli své starosti i starosti celé církve a světa. Klanění není pouhým přebýváním v přítomnosti Boha, ale také lidí. Adorace nás sbližuje s druhými a sjednocuje nás s nimi. Tato láska má však kořeny přímo ve zdroji lásky v Bohu. Pokud bychom se na kostelním kůru chtěli skrývat před světem plným zla a nebezpečí, naše adorace by znamenala útěk. Bůh nás však vybízí, abychom nejprve v adoraci vstoupili do jeho lásky a poté se spolu s ním vydali za lidmi. Modlitba vychází od Boha a vede k lidem. Jedním ze zásadních cílů naší adorace je společenství s Bohem a bližními.

3.      ŽASNUTI Adorovat znamená žasnout nad existencí svou, Boží, bližních a světa. V klanění objevujeme, že nic v našem životě není samozřejmé a že všechno je překvapující a nevídanou milostí. Žasnutí je formou kontemplace, fascinace. Pouze v klanění se lze naučit kontemplovat Boha

a jeho veliké skutky. Čím hlouběji pronikáme do vlastního nitra, čím dokonaleji se sjednocujeme s Bohem, čím lépe rozumíme bližním, tím snadněji vnímáme, že všechno je tajemstvím. Tím prvním a zásadním však je vždycky Bůh a v něm se stává tajemstvím i všechno ostatní: člověk, vesmír, země, příroda. Současná civilizace se snaží svět zbavit tajemných jevů. Někteří „badatelé světa" působí dojmem, že jejich líčení skutečnosti je „odhalením mystéria". Zdá se jim pak, že je všechno samozřejmé a že se dá všechno vědecky dokázat. Adorace nás léčí z vědecké naivity. Nejenže skutečná věda tajemství pouze neluští, ale právě naopak mu člověka otvírá. Klanění uzdravuje z naivního pohledu na svět a na lidskou skutečnost, z naivního názoru na náboženství a duchovní život. Adorace neřeší automaticky naše problémy ani všecko nevysvětluje. Neodhalme beze zbytku tajemství Boha a lidské existence. Spíše z ní vyplývá mnoho tvůrčích otázek a pochybností. Kromě toho nás přivádí k hlubokému vnitřnímu pokoji, radosti a důvěře v Boha, ve svůj život i v bližního. Vědomí tajemství v nás totiž vyvolává pokoru a poníženost.

4.      PODMÍNKY ADORACE První podmínkou adorace je hluboká touha věnovat čas jedině Bohu. Chybí-li v našem životě klanění, pak proto, že vynakládáme málo duchovního úsilí a obětavosti na záležitosti vnitřního života. Hmotný rozměr našeho života nás pohlcuje natolik, že nejsme schopni se klanět. Abych dokázal adorovat „ musím vzdálit svou mysl od všeho, co by mi překáželo v obrácení se k Bohu přítomnému v mém srdci. To je však nereálné, dokud neuspořádám své smysly. Úsilí uspořádat sám sebe během modlitby ale často nikam nevede, pokud jsem smyslům a

představivosti dovolil hnát se divoce zbytkem dne. V důsledku předpokládá touha meditovat (modlit se) úsilí zachovávat ukázněnou spořádanost po celý den" (Thomas Merton). Adorace od nás vyžaduje dále také minimum správně chápané samoty. Samota v adoraci vyplývá z vnitřní svobody vzhledem k potřebě tepla, opory, bezpečí a lásky. Klaněním se učíme, že lidská láska, přestože je pro náš život podstatná, není absolutní a konečnou hodnotou. Dále nás adorace učí, že zralá lidská láska má čerpat z lásky Boží a jí se podřizovat. Často se snažíme uspokojovat svou emocionální nenasytnost plynoucí z nedostatečné životní samostatnosti okamžitě tím, že se vnucujeme druhým. Podobné vztahy jsou však poznamenány manipulací. Chybí v nich totiž základní úcta k lidské svobodě. V konfrontaci se svými citovými potřebami počítáme už méně s přáními a potřebami bližních. Laciné uspokojování našich emocionálních a smyslových potřeb hubí naše hlubší duchovní potřeba a přání. V této souvislosti nás adorace učí přebývat v radosti a pokoji se sebou samými v přítomnosti Boží. Klanění vyžaduje určitý hmotný prostor. V současné době není lehké jej nalézt, protože žijeme v civilizaci, která nadělá všude spoustu hluku:

rámus

dopravních

prostředků,

výrobních

strojů,

hudby,

sdělovacích prostředků atd. Z téhož důvodu žijí mnozí ve velkém napětí, únavě a neklidu. Tento stav plodí často velké psychické utrpení. Měli bychom vyhledávat a vytvářet místa, která by svým ztišením a pokojem zvala k adoraci. Přestože lze adorovat Boha téměř na kterémkoli místě, potřebujeme si vytvořit vhodný prostor, v němž by se touha adorovat spontánně probouzela. Podle svých možností si můžeme vytvořit optimální koutek i u sebe doma. Lze jej pak využívat k pravidelné osobní modlitbě i v okamžicích mimořádné duchovní potřeby. Nejosvědčenějším místem zůstanou však přesto kostely a kaple s výstavem Nejsvětější Svátosti (a rozhodně by v našich městech neměly chybět); už existující je zapotřebí chránit a zároveň budovat nová.

V posledních letech se kostely ve městech i na venkově zavírají kvůli ochraně před krádežemi uměleckých děl. Zamknout chrám Páně je tím nejsnazším řešením; je však otázka, zda nejlepším: církevní majetek, umělecká díla a kultovní předměty lze přece zajistit i jiným způsobem. Pokud je nutné kostel zamknout, mělo by se vytvořit k adoraci jiné místo, například nějaká kaple. Trvalá adorace v našich kostelech je znamením živé církve. Nedostatek těchto míst však znamená desakralizaci našich měst a venkova. „Pokud se uprostřed města neadoruje, nestaví-li město Hospodin, bude nejen nenáboženské, ale také nelidské. A právě proto, že se dnešní člověk snaží být soběstačný, stává se adorace naléhavou záležitostí. Město, kde lidé umírají hladem nebo kde nemají střechu nad hlavou, je nelidské; ale nelidské je také takové, ve kterém chybí modlitba jako skryté světlo. (...) Modlitba není luxus několika vyvolených jedinců, ale životní potřeba každého člověka" (J. Danielou). Klanění vyžaduje také svůj čas: vyhradit si jej nejen na práci, jídlo a odpočinek, ale i na modlitbu klanění. Pokud se nám jej nedostává, zkušenost Boha v nás začíná odumírat. Dnešní technická civilizace, která přinesla všednímu životu tolik usnadnění, nám zároveň vzala všechen volný čas. Proto tak často opakujeme, že jej na nic nemáme. V paradoxním přístupu k problému lze říci, že se nám nedostává na spoustu věcí čas právě proto, že si ho nenajdeme k adoraci. To pak způsobuje, že jej promrháme na neužitečné věci. Adorace uspořádává celý náš život nejen duchovní, ale také citový, pracovní rodinný atd. Čas věnovaný adoraci dá našemu životu větší řád a umožní nám jej lépe organizovat.

KAPITOLA XXVIII NASLOUCHAT DNEM I NOCÍ

1. CO ZNAMENÁ NASLOUCHAT? „Kdo ve dne v noci naslouchá, kdo přijímá dary Ducha svatého, ten objeví, že ačkoliv nemá skoro nic, má všechno" (bratr Roger). Dnes nás zaplavuje množství informací. Téměř všichni příliš mluvíme, ale jen málokteří z nás dovedou a chtějí naslouchat. Umění naslouchat je vzácné. Pokud je někdo schopen naslouchat, vyvolává u svého okolí obdiv a téměř nadšení. V současnosti módní povolání terapeuta nebo psychoanalytika se prakticky zakládá na tom, že jedinci s profesionální psychologickou a terapeutickou průpravou pozorně naslouchají a poskytují pacientovi stručnou zpětnou vazbu. Terapii však nepotřebují ti, kteří byli v dětství, v dospívání a v pozdějším životě vlídně, s přijetím a odpovědností vyslechnuti rodiči, kněžími, vychovateli, životním partnerem, vlastními dětmi apod. Chceme-li skutečně naslouchat, měli bychom si v sobě vytvořit volný prostor, do něhož bychom mohli pozvat toho, koho chceme vyslechnout. Nepochopíme smysl naslouchání, pokud se budeme domnívat, že už všecko víme, všecko máme a nic nám nechybí. V naslouchání přijímáme. Toto přijímání v naslouchání však může být zdánlivé, nehrané. Ten, komu nasloucháme, však takové předstírání okamžitě odhalí: jakýmsi šestým smyslem vycítí, že to, co před námi

vyznává, je pro nás nudné a nezajímavé. Slova ujišťující o naslouchání (jen povídej, poslouchám pozorně) příliš nepomohou. Když k někomu mluvíme, aniž bychom mu předtím naslouchali, je naše řeč nahodilá a chaotická. Často také přenášíme do hovoru své osobní problémy. Dobře plněná role rodiče, vychovatele, terapeuta a pastýře spočívá především v naslouchání dětem, žákům, pacientům nebo penitentům. Pochopení pro druhého se dostaví teprve díky pozornému a trpělivému naslouchání. V našich domovech, rodinách, manželstvích nebo společenstvích vzniká často mnoho hádek a nedorozumění jen proto, že si nedokážeme navzájem naslouchat. Důležitým rysem skutečného naslouchání je nezištnost. Ta je znamením pravé lásky a způsobí, že naslouchající soustředí celou svou vlídnou pozornost nikoli na obsahy a slova, ale na osobu toho, komu naslouchá. Slova jsou pouze způsobem projevení osobnosti. Čím větší je obětavá a nezištná láska, tím větší bude schopnost naslouchat. Často si nedokážeme vzájemně naslouchat, protože nám chybí nezištná a obětavá láska. Mnoho dětí a mladých lidí je uzavřeno do sebe, protože bolestně nesou, že je matka či otec nedovede vyslechnout. Místo aby rodiče trpělivě naslouchali, co jim děti říkají, příliš mnoho k nim mluví, často je napomínají a poučují. Takové děti se dospělých straní. Potomek, kterému rodiče pozorně, vlídně a trpělivě nenaslouchají, se nejprve pokouší nějak s nimi navázat kontakt. Když se však jeho prosby o vyslechnutí (vyjadřované občas neobratně) setkají s pohrdáním, uzavře se do sebe a začne si budovat svůj vnitřní imaginární svět. Nabývá přesvědčení, že svět je nepřátelský, a zaujímá tedy vzhledem k dospělým i k vrstevníkům obranný postoj. Tyto děti v sobě často chovají velkou lítost ve vztahu k rodičům. Svůj strach ze světa mohou překonat jedině tehdy, setkají-li se s někým, kdo si získá jejich důvěru a poskytne jim příležitost vypovědět všecko, co je bolí, pokořuje, umenšuje a ponižuje. Tehdy je třeba otevřeně, pozorně a trpělivě naslouchat. Únik mládeže do drog, alkoholu

a sexu je často pokusem přehlušit bolest plynoucí z odmítnutí a osamělosti. „Kdo ve dne v noci naslouchá." V naslouchání tedy nejde jen o jednorázové úsilí, ale spíše o stálý vnitřní postoj srdce. Naslouchání se má stát životním stylem, „způsobem bytí". Když hovoříme k bližnímu, tzn. obracíme se na něho slovem, měli bychom pozorně rozlišovat, zda k němu naše slova dosahují, zda odpovídají na jeho přání a potřeby. Naše slova by měla být spojena s nasloucháním, jak byla přijata. Nedostatečný postoj naslouchání může způsobit, že nebudeme mluvit ani tolik k bližním jako spíše sami k sobě.

2. MLUVIT K BOHU A NASLOUCHAT MU Modlitební zkušenost je především zkušeností naslouchání. Než však začneme naslouchat Bohu, máme možnost k němu hodně mluvit. Zvláště v případech, kdy nám nedopřejí sluchu druzí, potřebujeme zakusit, že nám Bůh v modlitbě naslouchá. Bůh nás nejprve poslouchá, naslouchá nám do konce, protože prokázal svou lásku k nám až do konce (Jan 13,1). Ten, jehož někdo odmítl pozorně a vlídně vyslechnout, v sobě chová jakýsi vnitřní nepokoj a napětí; to mu odnímá schopnost umět naslouchat. Naslouchání vyžaduje vnitřní svobodu a bezprostřednost. Často to nedokážeme právě proto, že je naše srdce naplněno nepokojem, strachem a utrpením. Pouze člověk svobodného srdce má ve svém nitru tolik místa, aby dokázal vyslechnout druhého.

Naše mluvení k Bohu vychází z přesvědčení, že je Boží Srdce vždy větší než lidské a že je v něm vždycky dost místa na všechno, čím žijeme: nejenom na náš strach, problémy a utrpení, ale také naše přání,

touhy, očekávání a potřeby. Bůh se velice zajímá o to, čím žijeme, a velice ochotně naslouchá tomu, co mu toužíme sdělit. Symbolem Božího milosrdenství by mohlo být nejen „oko prozřetelnosti", ale stejně dobře také její „ucho". Bůh jako Otec naslouchá svým dětem s největší trpělivostí, vytrvalostí, přijetím a zájmem. Než se naše modlitba stane nasloucháním Bohu, měla by projít etapou mluvení k němu. Obracením se k Bohu slovy „vyvrhujeme" před ním všechno, co nás tíží, zotročuje a unavuje. Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout (Mt 11,28) povzbuzuje nás Ježíš. Stejně dobře bychom mohli dodat: „A já vás vyslechnu, pochopím, přijmu a potěším". Ježíšovo povzbuzení spočívá především v tom, že na něho můžeme „hodit" všechno, co nás tíží. Kristova slova jsou jakoby opakováním žalmistova povzbuzení: Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil (Žl 55,23). Po zkušenosti vyslechnutí jsme vybídnuti, abychom postupně sami začali naslouchat Bohu. Dokonalý dialog člověka s Bohem nastává v okamžiku, kdy k němu nejenom hovoříme, ale také mu začínáme naslouchat. Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán (Mk 12,29), tak začíná první a nejdůležitější přikázání lásky. Ježíš často opakoval: Kdo má uši, slyš (Mt 13,43). Zkušenost Boží lásky začíná nasloucháním Bohu. Příkaz naslouchat je základem zralé modlitby: teprve v naslouchání Bohu lze začít plnit jeho vůli a žít podle jeho plánů a záměrů. Mojžíš zavolal celý Izrael a řek jim: Slyš, Izraeli, nařízení a práva, která vám dnes vyhlašuji. Učte se jim a

(Dt 5,12). Naslouchání Bohu je počátkem poslušnosti jeho přikázáním. Kdo nenaslouchá Bohu, žije si podle vlastních citů, nápadů a plánů. bedlivě je dodržujte. Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel na Chorébu smlouvu

3. BŮH NÁM NEJPRVE VYPRÁVÍ O SVÉ LÁSCE

Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova (Řím

10,17). Víra se rodí z naslouchání a sytí se nasloucháním. Začínáme-li naslouchat Bohu, začne nám zjevovat svou lásku v Ježíši Kristu. Říká nám, že je náš život dobrý a má svůj smysl jedině proto, že jsme jeho dětmi. Právě Kristus z nás činí adoptivní děti svého Otce.

Nenasloucháme-li Bohu, nasloucháme jen svým a cizím obavám. Žijeme-li však ve strachu o sebe, vnímáme svou skutečnost jeho optikou. Naše i cizí obavy se vzájemně umocňují a zatlačují nás do stále větší uzavřenosti a znechucení. Posloucháme-li v první řadě sebe a svůj strach, vnímáme pouze zlo, nedostatky a nepořádek. Nasloucháme-li však Bohu, začne k nám promlouvat o své věčné lásce. Vždyť právě ona nás zrodila a udržuje nás naživu. Naše obavy nám ukazují pouze naše nedostatky, ale láska nám zjevuje nejprve naše dary. Popřejeme-li sluchu strachu, sugeruje nám naši nedůstojnost a neschopnost milovat. Proto si říkáme: jak si mě někdo může zamilovat s těmito nedostatky, vadami a nedokonalostmi? Jak sám mohu milovat druhé ve své uzavřenosti, sobectví a všemi dalšími nedostatky? Nasloucháme-li však Bohu, slyšíme ho mluvit o tom, že nás jeho láska činí láskyhodnými a zároveň lásky schopnými. Přijímáme-li Boží lásku, dokážeme ji sdílet s druhými. Přijímat a dávat lásku je nejhlubším smyslem a cílem našeho života. „Kdo ve dne v noci naslouchá, kdo přijímá dary Ducha svatého, ten objeví, že ačkoliv nemá skoro nic, má všechno" (bratr Roger). Jsme pozváni naslouchat, abychom mohli být obdarováni milostí Ducha svatého Ducha lásky. Naslouchání je tedy cestou k přijímání a dávání lásky. Bez zkušenosti naslouchání by byly dary Ducha svatého především dar lásky pouhým intelektuálním pojmem. Zkušenost naslouchání Bohu dnem i nocí způsobuje, že se láska stává naším vezdejším chlebem. Přestože vnímáme svou ubohost, protože „nemáme takřka nic", žijeme-li v lásce, cítíme se bohatě obdarováni a máme všecko.

KAPITOLA XXIX V TRPÍCÍCH POTKÁVÁME JEŽÍŠE „Zmírňování lidského utrpení je zapsáno v srdci evangelia. Přinášíme-li tedy úlevu druhým, přinášíme ji Kristu; a co víc potkáváme Zmrtvýchvstalého," píše v jednom ze svých listů mladým bratr Roger.

1. VŠICHNI TRPÍME Utrpení tvoří neoddělitelnou součást lidské zkušenosti. Ježíš poznamenává, že žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk (Jan 16,21). Což ale netrpí také dítě přicházející na svět? Vždyť také křičí a je to spíše křik utrpení a bolesti než radosti. Než se malý človíček naučí vyjadřovat své utrpení slovy, signalizuje je dlouhou dobu jen pláčem, křikem a bezradnými gesty. Teprve podle míry dospívání se učí popisovat své utrpení a hledat úlevu a pomoc.

Utrpení je vždycky nesnadné popsat, ale u druhých je možné snažit se ho pochopit jedině s odvoláním k vlastním prožitkům. Nejednou je nám u bližních nepochopitelné, protože ve vlastní zkušenosti postrádáme patřičnou analogii pro to, co prožívají. Často se nám zdá, že chápeme utrpení druhého, zatímco skutečně rozumíme jen svému a hledíme pouze na to své. Velikost utrpení nezávisí pouze na jeho vnějších

projevech: je těsně spojeno s vnitřní citlivostí. Někdy je objektivně malé prožíváno dramaticky, zatímco velké je snášeno pokojně a trpělivě. Bez ohledu na způsob, jakým trpí, má však každý ve snášení utrpení své meze. To, které přesahuje lidskou únosnost, člověka ničí, ba přímo zabíjí. Ničí jeho psychiku, duchovní citlivost i tělo. Utrpení nemá samo o sobě spasitelnou moc, nýbrž je znamením a předzvěstí smrti. Trpíme-li, vyhledáváme podvědomě úlevu a pomoc. Často se však nejprve uchylujeme k prostředkům, které přinášejí chvilkovou úlevu, protože bolestný stav otupují; o to víc nás však ničí. Přestože se nám v takové chvíli podaří na chvíli utlumit utrpení otupělostí, ve skutečnosti sami sebe neoklameme. Nelze ho oklamat, lze ho pouze protrpět, překonat a uzdravit. Nejbolestněji neprožíváme obvykle takové, o němž všude vykládáme a přede všemi je demonstrujeme, ale to, které skrýváme. Neměli bychom se dát oklamat tím, že člověk nemusí mít své trápení vždycky napsáno na čele. Citlivost na utrpení nám pomáhá objevovat ty trpící, u nichž bývá bolest ukryta hlouběji.

2. JEŽÍŠ NÁM POMÁHÁ TRPĚT „Zmírňování lidského utrpení je zapsáno v srdci evangelia." Bůh Otec nám daruje svého Syna, aby nás naše utrpení neničilo, abychom se z něj mohli zachránit a spasit. Díky Ježíšovi, který za nás trpěl, umřel a vstal z mrtvých, nás naše utrpení přestává ničit, i když nepřestává bolet. Ježíš mu odnímá bodec smrti. Existuje sice i nadále, způsobuje bolest, ale nežene člověka do destrukce, nezabíjí; právě naopak. Díky Ježíšovi nás utrpení může vnitřně očišťovat a proměňovat se v prostředek spásy. Snášíme-li je s Kristem a s bližními, které nám posílá, zmírňuje se a je snesitelnější. Ježíš na sebe bere tolik našeho trápení, kolik mu dovolíme.

Neseje s námi, a tak nám umožňuje odhalit jeho smysl a cíl. Pánovou základní činností během jeho veřejného působení bylo vedle zvěstování nebeského království právě tišení utrpení. Z něj učinil znamení nadcházejícího Božího království. Když se Jan Křtitel Ježíše ptá: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného"! (Mt 11,3), odpovídá Pán na potvrzení právoplatnosti svého poslání především příklady mírnění utrpení těch nejubožejších: slepých, chromých, malomocných, hluchých, chudých (srv. Mt 11,5). Království je opravdu tady, protože ti, kteří je přijímají, méně trpí. Mnohá Ježíšova podobenství vyprávějí také o mírnění lidského utrpení: podobenství o milosrdném Samařanu, o ztracené ovci, o ztraceném penízku, o marnotratném synu.

3. SDÍLET S DRUHÝMI ÚLEVU V UTRPENÍ Mnozí trpí bezradně a nesmyslně. „Ve skutečnosti netrpí ten, kdo snáší utrpení, ale ten kdo neví, proč trpí" (Jan Pavel II.). Mnohé lidi naplňuje utrpení lítostí, hněvem a nenávistí jen proto, že k němu zaujímají stanovisko vzpoury a negace. Ježíš nám přináší úlevu a zároveň nás povolává, abychom také my spolu s ním lidské utrpení zmírňovali. Jedním ze základních cílů poslání, které svěřuje svým učedníkům, je pomáhat lidem v jejich bolestném trápení. Když je posílá k lidem, přikazuje jim: Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte (Mt

10,8).

Nás, kteří jsme alespoň do určité míry zakusili utišení utrpení, vybízí Ježíš ke svědectví, že každý člověk může pro sebe ze svého trápení vyzískat užitek. Utrpení nás může očistit, prohloubit naši vnímavost, jemnost, vést k uzdravení naší duše a stát se nástrojem spásy.

Zásadním kritériem, podle kterého budeme souzeni, je právě zmírňování lidského utrpení. Citlivost k němu, pomoc ubohým a trpícím bude hlavním klíčem, který nám otevře bránu nebeského království. Tehdy řekne král těm po pravici: 'Pojďte, požehnaní mého otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste si pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste

(Mt 25, 34-36). Na druhé straně nečitelnost a tvrdost k lidskému utrpení a neochota pomoci potřebným bude v den soudu naší nejtěžší obžalobou: Potom řekne těm na levici: 'Jděte ode mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou

mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě (Mt

25,41-43). Pomoc lidem v utrpení není novinkou, s níž by přišel až Ježíš. Všechna nejdůležitější náboženství mají ve svých posvátných knihách zapsán zákon zmírňovat lidské utrpení. Novum Ježíšova evangelia je skutečnost, že se Bůh stává člověkem a osobně se ztotožňuje s každým trpícím. Právě na lidi zkrušené utrpením se v první řadě vztahují Kristova slova: cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili (Mt 25,40). V tom spočívá neobvyklá radostná zvěst Ježíšova učení.

4. NESTYDĚT SE ZA SVÉ UTRPENÍ Mnozí se za své utrpení stydí a skrývají je před druhými, protože se domnívají, že je ponižuje, pokořuje a degraduje. Stydí se za ně proto, že se vzhledem k němu cítí bezradní a bezmocní. Právě proto, že své utrpení skrývají, není vždycky snadné všimnout si toho, kdo naši pomoc a oporu potřebuje. Často nás mate vnější chování těch, kteří obvykle velice psychicky nebo fyzicky trpí. Vnímáme je jako spokojené se životem a šťastné. Někdy podlehneme klamnému zdání, kterým trpící lidé působí. Teprve když před námi

začnou otvírat svou duši, zjistíme, kolik je v nich nepokoje, zmatku, bolesti a únavy životem. Jestliže je už utrpení na tváři člověka patrné, často bývá na rychlou a účinnou pomoc příliš pozdě. Potřebujeme se učit odvaze vyjadřovat své utrpení a pokorně prosit o pomoc Boha i lidi. Možnost poskytnout pomoc bude do značné míry záviset na naší vnitřní vnímavosti k utrpení bližních. Tato citlivost však vyplývá z přijetí utrpení vlastního. Pouze ten, kdo si vytrpěl své, pochopí trápení druhých. „Přinášíme-li tedy úlevu druhým, přinášíme ji Kristu; a co víc potkáváme Zmrtvýchvstalého." Tam, kde je Ježíšův kříž, zjevuje se i jeho zmrtvýchvstání. Konečnou úlevu v bolestných stavech nám přináší zkušenost Ježíšovy Paschy: jeho smrti a vzkříšení.

KAPITOLA XXX JAK LZE VYUŽIT NABÍDNUTÝCH ROZJÍMÁNÍ

1. K PROŽITÍ ČTVRTÉHO TÝDNE CVIČENÍ a) Podmínky prožití osmidenních ignaciánských exercicií Uvedená rozjímání lze praktikovat při celých osmidenních ignaciánských exerciciích. Za tím účelem je nutné vytvořit si náležité podmínky. První podmínkou jejich prožití je vzdálit se od každodenní činnosti tím, že zvolíme jiné místo. Svatý Ignác doporučuje, abychom se po dobu cvičení uchýlili do jiného domu nebo se přinejmenším usadili v jiném pokoji. Tak se lze odpoutat od své každodennosti a dokonaleji se ponořit do exerciční modlitby. Druhou důležitou podmínkou je navázat kontakt se zkušeným duchovním vůdcem, aby doprovázel exercitanta během druhého týdne v každodenních osobních rozhovorech. Vřele se doporučuje, aby se osmidenní ignaciánské exercicie (v úplném mlčení a vnitřním ztišení) nepraktikovaly bez duchovního vedení. To se týká zvláště těch, kteří mají hlubší emocionální nebo psychické problémy. Vhled do vlastního nitra

vyžaduje důkladné rozlišení vlastních duchovních stavů za pomoci duchovního vedení. Třetí podmínkou je naprosté mlčení a vnitřní ztišení spojené s plným zapojením se do celého programu exercicií. Další pokyny lze nalézt v jednotlivých rozjímáních a úvodech k modlitbě.

b) Zvláštní program osmidenních exercicií Těm, kteří hodlají prostřednictvím této knihy prožít osmidenní exercicie druhého týdne Cvičení v naprostém mlčení a s individuálním vedením, předkládáme podrobný plán využití nabízených rozjímání. Jde o odraz programu, který je nabízen v exercičních domech, v nichž se konají Duchovní cvičení svatého Ignáce z Loyoly.

c) Návrh exercičního dne Dále uvádíme i denní program osmidenních ignaciánských exercicií prožívaných v naprostém mlčení. Obsahuje tři kontemplace, jimž předchází příprava a jež jsou zakončeny tzv. reflexí po kontemplaci. Čtvrtá kontemplace v závěru dne (bez přípravy a reflexe) je určitým shrnutím dne v bezprostředním rozhovoru s Bohem. Je-li možno, doporučujeme prožít čtvrtou kontemplaci před vystavenou Nejsvětější Svátostí. Rovněž vybízíme exercitanta, aby se podle svých možností účastnil denně eucharistie a denně využíval možnosti osobního rozhovoru s duchovním vůdcem. Doporučovaný program by neměl být chápán strnule: lze jej přizpůsobit zvláštním okolnostem. Délka kontemplace a naplňování programu by měly být rozlišeny společně s duchovním vůdcem. 7.00 9.00

I. kontemplace četba úvodu ke kontemplaci

osobní příprava ke kontemplaci II. kontemplace reflexe po kontemplaci 12.00 četba exercičního rozjímání 15.00 opakovači kontemplace

osobní příprava na kontemplaci III.

kontemplace (opakovači) reflexe po kontemplaci

19.00

IV. kontemplace (opakovači) (bez přípravy a reflexe)

20.00

četba úvodu k ranní kontemplaci

před usnutím zpytování svědomí osobní příprava na ranní kontemplaci

2.      K PROŽITÍ ČTVRTÉHO TÝDNE VE VŠEDNÍM ŽIVOTĚ Prostřednictvím těchto rozjímání lze prožít druhý týden Cvičení „všedního dne". K tomuto typu prožívání Cvičení není zapotřebí přerušit každodenní činnost ve stavovském, rodinném či komunitním životě: následující týden Cvičení lze praktikovat i v běžných všedních podmínkách. V takovém případě je ovšem nutné zajistit si stálý čas na modlitbu. Rytmus exerciční modlitby při Duchovních cvičeních ve všedním dni by měl být dobře promyšlen a potvrzen duchovním vůdcem. Jednorázový časový úsek věnovaný koncentraci, reflexi, četbě a modlitbě by měl trvat jednu až dvě hodiny, podle časových možností a intenzity prožívání Cvičení. Také při tomto typuje zapotřebí duchovního vedení. Setkání s duchovním vůdcem však mohou být řidší, například jednou týdně. A ačkoli by mělo mít vnitřní ztišení poněkud jiný charakter než při osmidenních exerciciích, bylo by přesto dobré snažit se během Cvičení

všedního dne též o větší vnitřní soustředěnost, například upustit od sledování televize.

3.      JAKO ÚVOD K PRODLOUŽENÉ OSOBNI MODLITBĚ Tato rozjímání mohou být chápána i jako úvod k prodloužené osobní či společné modlitbě: pak nejsou pro ni nutné zvláštní podmínky. Není zapotřebí ani duchovního vedení. Je však velmi důležité, aby čtenář rozlišoval pocity, vnuknutí a přání, která v něm budou vznikat. Konečně lze těchto rozjímání využít i jako duchovní četby. Pak se nemusíme cítit vázáni pravidelnou modlitbou na základě prezentovaného obsahu.

Józef Augustyn SJ VIDĚLI JSME PÁNA Z polského originálu W1DZIEUSMYPANA, vydaného nakladatelstvím Wydawnicrwo M v Krakově v roce 1996, přeložila Jindra Hubková Vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydři v roce 2001 jako svoji 564. publikaci Odpovědná redaktorka Zdeňka Piluchová Podkladová fotografie na obálce Petr Hájek Návrh obálky a grafická úprava Anna Kubů Sazba Jakub Kubů, Praha Výroba: ERMAT Praha,s.r.o. Tisk: Tiskárna Strakonice s.r.o. Vimperk