Stručné dějiny české a slovenské literatury [PDF]

Zitiervorschau

SERllCNÉ BfJINÎ ÍEHÍ Λ SLOVEÍSKÍ ΙΠΕΙΗΙΙΪ

Síl

STRUČNÉ DEJINY

ČESKÉ A SLOVEN S K É LITERATÚRY

D R. BOHUMIL BALAJKA, D R. VÍTĚZSLAV TICHÝ,

D R. LUDVÍK

PÁLEN ÍČEK

STRUČNÉ DEJINY

české

a slovenské literatury

Praha 1958 STATNÍ

PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ

RECENZOVALI: Božena Holešovská a Zdeněk Valta Odborný poradce doc. dr. Karel Dvořák Schváleno výnosem ministerstva školství a kultury ze dne 18. března 1958, č. 10098/58-1/1, v prvním vydání jako pomocná kniha pro školy všeobecně vzdělávací, odborné a pedagogické

'Žiactvu škol třetího stupně, všeobecně vdělávacích, odborných

i pedagogických, předkládáme Přehledné dějiny české a slovenské literatury. Je to studijní pomůcka, která zachycuje vývoj našeho a slovenského písemnictví od počátku až po dnešek a zároveň se snaží podat látku tak, aby se v ní čtenář snadno orientoval. Při psaní této knihy jsme vycházeli ze základního požadavku osnov: naučit mladé lidi číst a rozumět uměleckému literárnímu dílu. Proto vždy po úvodních přehledných kapitolách probíráme důkladněji závažnější autory a při nich rozbíráme hlouběji hlavní jejich díla. Těmito rozbory chceme mladé čtenáře učit, jak by se měli zamýšlet nad knihami, které budou číst. Pozornost na hlavní spisovatele a jejich díla naší i slovenské literatury a důraz na základní vývojové tendence literatury vychází ze snahy odstranit z literární výchovy na našich školách starý způsob vyučování literatuře jako literární historii a zaměřit výuku na pochopení literárního díla na základě četby. Naše texty nejsou určeny k učení nazpamět. Nebylo by větší chyby než kdyby žáci chtěli používat této naší knihy takovým způsobem. Vždyí v literární výchově nezáleží na množství nauče­ ných znalostí, ale na tom, jak hluboko pronikneme k pochopení smyslu uměleckého literárního díla. V Praze v únoru 1958

Autorský kolektiv

í.

STRUČNÉ DĚJINY ČESKÉ LITERATURY

PÍSEMNICTVÍ V OBDOBÍ RANÉHO ) * FEUDALISMU

Od 9. stol, do začátku 13. stol.

PÍSEMNICTVÍ STAROSLOVĚNSKÉ

Dlouho předtím než vznikly první písemné památky, zpíval si lid své písně, vyprávěl pohádky a pověsti a vymýšlel přísloví a pořekadla. V nich vyslovoval svůj názor na život a na svět i svůj vztah ke společnosti. Výtvory této lidové slovesnosti nikdo v době jejich vzniku nezaznamenával, takže se o nich dovídáme až z pozdějších ojedinělých zmínek. Počátky naší psané literatury spadají do 9. stol, a jsou spojeny s šířením křesťanství v našich zemích. R. 863 pozval velkomorav­ ský kníže Rastislav na Moravu dva bratry Konstantina-Cyrila a Metoděje, aby v říši Velkomoravské hlásali křesťanskou víru a položili základy vzdělanosti. Oba bratři byli sice původem Řekové, ale znali dobře slovanský jazyk, kterým se mluvilo v okolí jejich rodného města Soluně. Konstantin vytvořil první slovanské písmo, zvané hlaholice. * *) Bylo to písmo na svou dobu neobyčejně dokonalé, neboť dovedlo vyjádřit všechny hláskové zvláštnosti slovanského jazyka. Konstantin a Metoděj šířili křesťanství na Moravě a v přileh­ lých zemích a rozvinuli bohatou literární a kulturní činnost. Podařilo se jim také dosáhnout papežova uznání slovanského bohoslužebného obřadu. Tím byla staroslověnština povýšena na kulturní jazyk a spolu s latinou a řečtinou patřila k těm jazykům, v nichž se směly konat náboženské obřady. *) feudalismus společenský řád v období, označovaném běžně jako středověk. Název se odvozuje od slova feudum, jímž se ve středověké latině rozuměl statek, pozemek, úřad nebo hodnost propůjčená králem nebo šlechticem nižšímu šlechtici. Pro feudální řád je příznačné, že poddaní jsou osobně i hospodářsky zcela závislí na své vrchnosti, ale i šlechtic je závislý na jiném hospodářsky silnějším šlech­ tici a ten opět na panovníkovi. ·*) hlaholice, glagolice ze staroslověnského slova glagol (= řeč, jazyk)

9

Nejstarší ústní lidová slovesnost

Začátky křesťanství Cyril a Metoděj

Starostov. literární pamatky

Stardslovenština

Hospodine, pomiluj ny

Po smrti obou bratří vymohli na papeži němečtí kněží, odpůrci slovanského bohoslužebného obřadu, zákaz konat bohoslužby slovanským jazykem. Metodějovi žáci museli opustit Moravu. Odešli do Čech, jiní do Bulharska ) * a na Kyjevskou Rus. Ze staroslověnských literárních památek se nám dochovaly kromě bohoslužebných textů také životopisy Konstantina a Metooznačované někdy jako moravsko-pannonské legendy. * *) Vypravují o událostech ze života obou apoštolů a jsou skvělými doklady literární vyspělosti staroslověnštiny. Jazyk, do něhož překládali Konstantin a Metoděj, jímž učili a v němž konali bohoslužby, nazýváme dnes staroslověnštinou. Jeho základem bylo makedonské nářečí starobulharského jazyka z okolí města Soluně v"ŘeckuT Nebyl to jazyk, jakým mluvili naši předkové, ale byl jim srozumitelný. Jazyk staroslověnský se stal nejstarším slovanským spisovným jazykem. Činnost Konstantinova a Metodějova měla význam všeslovan­ ský, protože jimi vytvořený spisovný jazyk a první literární díla pronikaly ke všem Slovanům a dávaly předpoklady k jejich kul­ turní jednotě. Z tradice staroslověnské kultury na půdě přemyslovských Čech vznikla i nejstarší česká duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny, určená pro lid, který ji zpíval v kostele nebo při korunovacích českých knížat a králů. Píseň vznikla patrně z litanie, ) *** v níž se opakovalo řecké oslovení Kyrie eleison (Pane, smiluj se), po­ češtěnou formou Krleš. V písni se uchovaly stopy staroslověnského jazyka, které nazna­ čují, že píseň vznikla v 10. —11. století, v době plného rozkvětu staroslověnské kultury v Čechách.

*) V Bulharsku vzniklo později druhé slovanské písmo, značně jednodušší než hlaholice. Na počest Konstantina-Cyrila bylo nazváno kyrilice. Kyrilice se stala základem písma ruského (azbuky), srbského a bulharského. * *) Pannonie území dnešního západního Madarska, osídlené tehdy slovanským obyvatelstvem legenda (od lat. legere-čísti) znamenala původně životopis světce, který se četl při mši. Pozdější legendy neměly již výlučně náboženský ráz, pronikaly do nich i prvky zábavné ’‫ )’*־‬litanie modlitba, prosba za boží smilováni

10

VÍTĚZSTVÍ LATINSKÉ KULTURY A POZVOLNÉ PRONIKÁNÍ ČEŠTINY DO PÍSEMNÝCH PAMÄTEK

V 10. a 11. století žily vedle sebe v našich zemích dvě kultury, Zápas dvou staroslověnská a latinská. Východní, slovanská používala jazyka, kultur který byl lidu srozumitelný, západní vyjadřovala se latinou, lidu cizí. Vznikala slovesná díla v obou jazycích, ale pozvolna začala latina jako literární a bohoslužebný jazyk vytlačovat staroslověnštinu. Souviselo to mimo jiné s tím, že po pádu říše Velkomorav­ ské nebyly již styky našich zemí se slovanským východem tak časté a že Přemyslovci podporovali římskou církev a latinskou vzdělanost. V počátcích feudalismu byla církev jediným šiřitelem vzděla­ nosti. Při kostelech a klášterech vznikaly první školy, střediska vzdělání a výtvarné kultury. Literární díla a celé umění této doby má církevní a náboženský ráz. Středověcí mniši mívali ve zvyku zaznamenávat události, které se přihodily během roku [např. úmrtí opatů, ) * mnichů, ve­ řejné události, jako korunovace panovníka]. Tyto stručné zá­ znamy (letopisy) se postupem doby rozšiřovaly v ucelená vyprá­ vění o minulosti kláštera nebo i celé země. Tak vznikaly první kroniky. Prvním kronikářem a zakladatelem českého dějepisectví byl Kosmas (asi 1045 — 1125). Po studiích v cizině se stal knězem Kosmas a později vysokým církevním hodnostářem. Ve své kronice rozlišuje Kosmas ‫״‬bájivé vypravování starců , dále ‫״‬hodnověrné zprávy svědků‘ a konečně to, co sám zažil. Vbájivém vypravování starců zaznamenal nejstarší pověsti kmene Čechů o příchodu praotce Čecha a jeho lidu, o zlatém věku, o době soudců, z nichž nejvýznamnější byl Krok, o jeho třech dcerách, zvláště o Libuši a jejích věštbách, o založení Prahy, o Přemyslovi aj. Některé z těchto pověstí sahají svým původem do nejstarších předhistorických dob, ale jejich skutečné jádro se ztrácí pod bájeslovným nánosem, v pozdějších pověstech je základ historický (válka Čedhů s Lučany).

*) opat představený kláštera

11

Nejstarší pověsti upravoval Kosmas podle vzorů řeckých a řím­ ských spisovatelů, ) * jak to žádal dobový vkus. Kosmova kronika je i svou formou dílo na svou dobu vynikající. Kosmas dovede zajímavě vypravovat, děj oživuje dialogy, má rád humor a vtip a s oblibou prokládá vyprávění různými úvahami. I když je kronika psána latinsky, znamenala svou národní a svět­ skou látkou odklon od soudobé náboženské literatury. Porozumění latinskému textu bývalo někdy obtížné i pro du­ chovní. Proto pro lepší pochopení vpisovali kněží mezi řádky nebo na okraje latinských knih české poznámky, jednotlivá slova nebo i celé věty. Těmto poznámkám říkáme glosy. Máme v nich zachycenu nejstarší podobu českého jazyka. Glosy jsou prvním krokem k znárodnění písemnictví. O pozvolném pronikání češtiny do literárních památek i do veřejného života svědčí také druhá nejstarší píseň v národním Svatý jazyce Svatý Václave, vévodo české země. Byla vedle písně HosVáclave podine, pomiluj ny nejoblíbenější písní ve starším středověku a měla význam národní hymny.

*) Nejstarší řecké pověsti obsahují dva rozsáhlé eposy Ilias a Odyssea, při­ pisované básníku Homérovi (asi 8. stol. p. n. 1.). Ilias vypravuje o bojích Reků proti maloasijskému městu Tróji (řec. Illion), v Odyssei se líčí bludné cesty a dobrodružství Odyssea, krále z ostrova Ithaky, po pádu Troje. Oba eposy jsou obrazem světového názoru starého otrokářského Řecka. Z římských básníků zpracoval nejstarší pověsti o vybájeném praotci Římanů Aeneovi (éneovi) Publius Vergilius Maro (70—19 př. n. 1.) v eposy Aeneis.

12

)PÍSEMNICTVÍ V OBDOBÍ VRCHOLNÉHO FEUDALISMU

OD ZAČÁTKU 13. STOLETÍ DO DOBY KARLA IV.

Hospodářský rozvoj českých zemí za vlády posledních Pře­ myslovců byl doprovázen také rozkvětem kulturním. Poslední králové přemyslovského rodu štědře podporovali umění a litera­ turu, uváděli k nám západní rytířskou kulturu: poezii, hudbu a zjemnělý dvorský život. Koncem 13. a začátkem 14. stol, nastaly v Čechách příznivější podmínky pro rozvoj literatury v národním jazyce. Z hospodář­ ského soupeření mezi vysokou šlechtou a německými měšťany se pozvolna rodilo národnostní uvědomění, posilované ještě od­ porem šlechty k panovníkovi a německé kultuře jeho dvora. Poslední Přemyslovci podporovali německou slovesnou tvorbu, což pochopitelně podněcovalo na české !straně k literární soutě­ živosti. Rozvoj literatury v národním jazyce byl umožněn také tím, že vedle duchovenstva, jehož literárním jazykem byla latina, začali literárně tvořit také příslušníci šlechty, kteří již nezpra­ covávali jen látky náboženské. Hrdinou této nové tvorby nebyl již jen světec, ale i osoba světská, rytíř a šlechtic. Takového hrdinu má také naše přední památka světské epiky Alexandreis, veršovaná skladba o řeckém králi Alexandru Veli­ kém, v němž středověký křesťan viděl ztělesnění všech rytířských ctností. Báseň vznikla kolem r. 1300. Jméno skladatele Alexandreidy neznáme, ale jeho povýšený postoj vůči bohatým měšťanům, jeho odpor k sedlákům, záliba v lovu a znalost odborných rytířských a válečných výrazů svědčí o jeho příslušnosti k šlechtě. Skladatel Alexandreidy projevil ve svém díle i vlastenecké smýšlení a odpor proti německým přistěhovalcům. Obava před rostoucím přílivem cizinců do Čech se projevila i v první české veršované kronice, kterou nazýváme kronikou

13

Rozvoj literatury v národním jazyce

Alexandreis

Dalimilova Dalimilovou. Pochází ze začátku 14. stol, a vyniká nad všechny kronika starší kroniky uvědomělým vlastenectvím.

Obdobně jako u Alexandreidy neznáme ani u této kroniky jejího skladatele. O neznámém autorovi soudíme jen, že byl šlechtic, přesvědčujeme se, žé nenáviděl měšťany a cizince a že "byl literárně vzdělaný, neboť znal starší české kroniky. Autorství přisoudila blíže neznámému Dalimilovi omylem teprve pozdější staletí. Skladatel vylíčil české dějiny od příchodu praotce Čecha až do začátku 14. století. Nejstarší dějiny vypravuje podle Kosmova líčení, ale znal i jiné kroniky a použil také lidových tradic, míst­ ních a rodových pověstí a v posledních kapitolách čerpal z vlast­ ních zkušeností nebo z vyprávění pamětníků. Autorova láska k národu a k slavné minulosti projevuje se už v předmluvě. Kárá českou šlechtu, že se nezajímá o minulost vlastního národa. Skladatel Dalimilovy kroniky tak uvědoměle vyjadřuje odpor proti cizím literárním látkám, jako byla na pří­ klad Alexandreis. Účel Vlastním účelem kroniky nebylo ani tak vylíčení minulosti jako kroniky Spíge naléhává výzva, aby se Čechové vrátili k starým dobrým vlastnostem, láska k českému lidu a české řečí. Láska k vlasti jeví se básníkovi jako cit přirozený: ‫״‬Vřeť každému srdce po jazyku svému.“ Tuto lásku k vlasti nemá oslabit ani vědomí různých nedostatků. Proto napomíná: ‫״‬Češte své, ač i krastavo (prašivé), nedaj v své ciuzozemci, česká hlavo!“ Horlí proti cizomilství šlechty, varuje před napodobováním cizích mravů a obyčejů, vy­ týká lakomství a sobectví, horuje pro spravedlnost a právo. Vlastenectví Ve svém díle vyjádřil skladatel názory nižší šlechty, která se kroniky c;tjja odstrkována feudály i bohatým německým měšťanstvem. Proto směřovaly jeho výtky hlavně proti německým měšťanům a Němcům vůbec. Neváhal však kritizovat ani panovníka a vyso­ kou šlechtu, jimž vytýkal hlavně jejich napodobování cizích obyčejů. Dalimilova kronika není ovšem tak spolehlivým historickým pramenem jako kronika Kosmova. Skladatel často nerozeznával mezi skutečnými událostmi a pověstmi, přenášel názory své doby do nejstarší minulosti, často si také vypomáhal fantazií. Význam Význam kroniky je však v autorově horoucím vlastenectví a ve formě, která byla přístupná širším vrstvám čtenářů. Na někte­ rých místech projevil skladatel přes svou stavovskou příslušnost jisté prvky demokratického smýšlení. V kapitole, kde vypravuje o sňatku knížete Oldřicha se selkou Boženou, ujímá se sedláka, který je mu bližší než německý feudál.

14

Dalimilova kronika je psána prostě, přístupně a nestrojeně. Skladatel rád používá vtipných lidových rčení a přirovnání. Tak např.: ‫״‬Ktož chce v domu školy zbýti, / nedaj jiskře uhlem býti. / Neb uhel často ohněm bývá, / proňž bohatý sbožie. zbývá (= ztrácí majetek).“ Verše jsou nestejné délky (bezrozměrný verš) se sdruženými rýmy. Dalimilova vřelá láska k národu, jeho odpor k přenášení cizích Obliba mravů a k nepřátelům vlasti zajistily kronice časovost, ktgrá ji kroniky i po staletích přibližovala českému čtenáři. O její oblibě svědčí hojné opisy, pozdější doplňky a úpravy v 15. století. V dobách ná­ rodního nebezpečí bývala polnicí, která burcovala národní vědomí. OD KARLA IV. DO VYSTOUPENÍ HUSOVA

Doba Karlova je dobou největšího rozkvětu feudální kultury, ale zároveň i prvních hospodářských otřesů, které naznačovaly, že feudalismus se ocitl v krizi. V Praze i na venkově vznikla skvělá díla gotického stavitelství, sochařství, malířství i uměleckých ře­ mesel. Největším kulturním činem Karlovy vlády bylo založení praž­ ské university (1348), první ve střední Evropě. Přes svůj církevní * **) ráz ) měla universita velký význam pro znárodnění a prohlou­ bení české kultury. Na její půdě vyrostli také první odvážní kriti­ kové společenských nesrovnalostí. Karel IV. štědře podporoval literární tvorbu, např. dějepisnou a legendárni. Veršované legendy doby Karlovy svým náročným slohem hověly vkusu jen malé hrstky nejvzdělanějších čtenářů. Přístupnější byly legendy psané v próze. Za Karla IV. se rozví­ jela také nauková literatura: právnické spisy, první pokusy o na­ učné slovníky a překlady cestopisů. Mezi vysokým panstvem byly oblíbeny rytířské skladby, které svými cizokrajnými a dobrodruž­ nými příběhy odpovídaly jeho zálibám. Některé z těchto látek později zlidověly [Štilfrid a Bruncvlk * *)] nebo se staly v pozdějších staletích oblíbenou lidovou četbou a byly často vydávány. Z první poloviny 14. stol, se nám dochovalo jen málo památek světské lyrické poezie. Teprve z 2. poloviny století známe lyrické *) Souhlas k založení university dával papež. Ve starších dobách bylo všechno školství v rukou církve. Proto i universitní učitelé byli většinou knězi. **) Pověst o Bruncvíkovi, jeho zázračném meči a věrném lvu, zpracovaná také Jiráskem ve Starých pověstech českých, vykládá, jak se dostal do znaku Čech lev místo původní orlice.

15

Kulturní rozkvět

Rozvoj literatury

Lyrické písně

Studentská poezie

Podkoní

a za

Hradecký rukopis Desatero

písně, hlavně milostné. Některé z nich jsou lidového původu, jak o tom svědčí jejich prostota a citová upřímnost. Převládají mezi nimi písně určené jako doprovod k tanci (Měj sě dobře srdečko, Byla ti sem v sádku, v zeleném hájku). Většina lyrických skladeb je však původu umělého, a zejména milostné písně mají ráz mezi­ národní poezie, přednášené nebo zpívané v západních zemích potulnými zpěváky. Mnoho popěvků, básní a drobných satir, českých i latinských, nám zanechali žáci (vysokoškolští studenti). Ve svých verších na­ padali šlechtu a duchovenstvo, kritizovali vady společnosti, ale dovedli se vysmát i své bídě a nouzi nebo oslavit lásku a přá­ telství. *) p)0 blízkosti žákovských satirických básní patří Podkoní a žák, výstižný obrázek staročeského života z posledních let 14. stol. Autor použil formy sporu, oblíbené ve středověké literatuře. Jde o hádku mezi panským služebníkem, podkoním, pyšným na tó, že může sloužit pánovi, a chudým žákem, který doufá, že se jednou stane knězem. Hádka, o níž skladatel píše jako pozorovatel, končí rvačkou, o jejímž výsledku nás již básník nezpravuje. Patrně se nechtěl přiklonit k žádné ze zúčastněných stran. Tím také vy­ jádřil své rozpaky nad současnou situací, plnou ostrých proti­ kladů mezi jednotlivými společenskými vrstvami. V satiře Podkoní a žák je sice názorně a věrně vylíčen život dvou příslušníků vykořisťovaných vrstev, ale z obrazu nevyplývá kritika společnosti. Skladatel vidí stíny společenského řádu, ale považuje je za věc přirozenou a nesnaží se je řešit. Nejvýznačnějšími památkami této měšťanské literatury jsou některé skladby tzv. Hradeckého rukopisu (podle Hradce Králové, kde byl nalezen), v němž se nám zachovaly také skladby všímající si měšťanského života. Nejznámější z nich jsou Desatera kázanie božie a Satiry o řemeslnících a konšelích. Desatero kázanie božie probírá a vykládá jednotlivá přikázání. Skladatel uvádí příklady z denního života, jak kdo proti jednotlivým přikázáním hřeší. Ze­ jména sedmé přikázání (Nepokradeš) je mu vítanou příležitostí, aby ukázal, jak nepoctivě se nabývá majetku, jak bohatí páni a du*) Mezi žákovskou poezii najdeme zvláštní druh latinsko-českých básní. Směšování dvou nebo více jazyků v literárním díle nazýváme makaronismus. Příkladem žákovské makaronské básně je skladba Detrimentum pacior. První čtyřverší zní: Detrimentum pacior (trpím bolestí) nynie i v každém času. Usque ad mortem quacior (trápím se až k smrti) vše pro její krásu.

16

chovenstvo odírají chudinu. V jeho závěru přirovnává skladatel vykořisťovatele k trubcům, které pracovité včely vyženou z úlů. To je v naší literatuře první náznak možnosti revoluce. / Satiry o řemeslnících a konšelTcft^Sanu]! krátké, ale výstižné Satiry o řemeslnících obrázky ze soudobého života měšťanů, hlavně řemeslníků. ) * a konšelích Autor v nich odsuzuje nepoctivost a nesvědomitost příslušníků některých povolání [kovářů, sladovníků, lazebníků, ) ** řezníků, pekařů a ševců], ale i úplatnost městských úředníků (konšelů). Satiry i Desatero jsou psány živým jazykem, používají obratů z hovorové řeči a živých dialogů. Mají pravidelný osmislabičný verš jako např. Alexandreis, ale prostší rýmy a obě skladby jsou ve výběru básnických prostředků střízlivější, neboť skladatel po­ čítal zřejmě s městským čtenářem, jemuž by vybroušená forma díla byla cizí. Ve 14. stol, se rozvíjelo také české drama. Jeho začátky spadají Počátky staročeské­ ovšem do starší doby, kdy se v některých klášterech začaly dra- ho dramatu matisovat biblické texty, vypravující o událostech po Kristově ) *** vzkříšení. Tyto texty původně přednášeli nebo zpívali kněží, později také světské osoby, učitelé a žáci, kteří do vážných nábo­ ženských scén vkládali vložky světské, jako byla např. scéna s mastičkářem, u něhož tři Marie, které jdou pomazat Kristovo tělo, nakupují vonné masti. Tato scéna se přednášela česky a po­ stupem doby se komické vložky stále rozšiřovaly, až se z vážných výjevů staly frašky,+ ) takže církev tyto hry vykázala z kostelů. Jeden z těchto výjevů, nazvaný podle ústřední postavy Mastičkář, Mastičkář pochází asi z poloviny } 14. stol. Hlavními osobami tohoto bujného / výstupu jsou potulný prodavač mastí Severin, jeho žena a dva sluhové, Rubín a Pustrpalk. Skladba se vysmívá středověkým lékařům-podvodníkům. Ukazuje život středověké chudiny, ale ne­ chce útočit proti zlořádům, nýbrž jen bavit obecenstvo. Ve 14. století vzrostla neobyčejně síla á seběvedomi bohatnou­ cího měšťanstva. Jeho příslušníci nechtěli být jen čtenáři literár­ ních děl, ale pokoušeli se sami také literárně tvořit. Jejich díla si všímala, více než díla šlechtické literatury, každodenního měšťan­ ského života. Díla měšťanské literatury užívají také mnohem pří■‫׳‬

. j j - .

. —j

r------------- -------------------------------j--------- · j

---------------------------------- »

‫ )״‬Tak např. v satiře o pekaři se líčí, jak nepoctivě připravuje pekař těsto, dává do něho mnoho kvasnic, takže v koláčích jsou pak díry, že by se do nich vešly tři pěsti. * *) Lazebník ve středověku připravoval hostům lázeň, holil je a někdy býval i ranhojičem. * * *) Podle líčení Nového zákona vstal Kristus třetího dne po své smrti z hrobu. + ) fraška (z ital.) rozpustilá veselohra 2 81-15-09

17

ř

Reformní stupnější formy a jsou psána srozumitelnějším jazykem. Jsou dal­

snahy

Tomáš Štítný

Knížky šesterý

Význam Štitneho

ším stupněm k demokratizaci literatury. Pokrokovým rysem této tvorby je zájem o společenské otázky a někdy i sklon ke kritice společenských nešvarů. Prohlubující se společenské rozpory vyvolávaly stále ostřejší kritiku i snahu o nápravu společnosti. Kritika směřovala hlavně proti církvi, která byla hospodářsky i politicky nejsilnější oporou feudálního řádu. Reformní (nápravné) myšlenky pronášeli zprvu universitní mistři, ) * později hlavně lidoví kazatelé a chudí knězi, kteří vystupovali jako mluvčí názorů a tužeb lidu. Silně působil na posluchače svými reformními názory Jan Milic z Kroměříže, skvělý kazatel a nebojácný karatel vad a nedostatků ve společnosti. Zdůrazňoval, že k nápravě mravů je nutno změnit i společenské podmínky. Nepřímým žákem Milíčovým byl Tomáš Štítný ze Štítného. Narodil se kolem r. 1335 na tvrzi Štítném u Jindř. Hradce a po­ cházel z chudšího zemanského rodu. Ke konci života žil trvale v ‫־‬Praze, kde kolem r. 1409 zemřel. Štítný psal náboženské rozpravý, které spojoval do sborníků. Z nich jsou významné Knížky šesterý o obecných věcech křesťanských (1376), opatřené památ­ nou předmluvou, v níž se Štítný hájí proti výtkám universitních mistrů, že on, nekněz, píše česky o náboženských a filosofických otázkách v národním jazyce. Až do doby Štítného psaly se totiž bohoslovecké spisy jen latinsky. Štítný tak dosáhl toho, že i v těch literárních kruzích, kde dosud panovala latina, začal pronikat národní jazyk a že vzdě­ lání, které bylo do té doby'výsadou universitních mistrů a kněží, stávalo se pozvolna majetkem širších vrstev národa. Rozpravy Štítného si všímají otázek mravních a zaměřují se často k praktickému životu, nikoli pouze k náboženským úvahám. Nechybí v nich ani odsouzení zahálčivého života bohatých pánů. Mnoho pozornosti věnoval Štítný formální stránce svých spisů. Jeho jazyk je výrazný, nesnadné pojmy, které uváděl do češtiny, dovedl mistrně vysvětlovat přiléhavými přirovnáními. Štítný nebyl samostatný myslitel, dbal úzkostlivě, aby se neodchý]j] od učení církve. Byl však prvním spisovatelem, který se pokusil o soustavný výklad složitých náboženských a filosofických otázek národním jazykem. Celé své dílo věnoval rozšíření vyššího vzdělání do širších čtenářských vrstev. *) mistr (z lat. magister) titul, hodnost středověkých vzdělanců. Svým významem odpovídal tento titul dnešní vědecké hodnosti doktor

18

PŘEHLED VÝVOJE ČESKÉ LITERATURY OD ZAČÁTKU DO DOBY HUSITSKÉ

Počátky naší vzdělanosti sahají do 9. stol., kdy s přijetím křes­ ťanství v našich zemích vznikla staroslověnská kultura. Vytvořila také první písemné památky na našem území, a to v jazyce staroslověnském, nebo dala podnět k prvním slovesným dílům v národním jazyce (Hospodine, pomiluj ny). Pokrokovým zna­ kem staroslověnské kultury bylo to, že používala jazyka, který byl srozumitelný lidu a jako první slovanský spisovný jazyk dával předpoklady ke kulturnímu sblížení všech Slovanů. Staroslověnská vzdělanost byla od 10. stol, zatlačována západní kulturou, která se vyjadřovala latinou, jazykem vzdělanců, lidu nesrozumitelnou. Avšak i v latinských dílech vzniklých na našem území se projevilo národní cítění jejich autorů: Kosmas zachytil ve své kronice nejstarší dějiny Čech a zaznamenal také nejstarší kmenové pověsti. Koncem 13. a začátkem 14. stol, začal do lite­ rárních památek stále silněji pronikat národní jazyk. Toto období spolu s dobou Karla IV. bylo dobou rozkvětu literatury v národ­ ním jazyce. Alexandreis je typem rytířské literatury tvořené vysokými feudály, Dalimilova kronika je prvním pokusem o vy­ líčení českých dějin v národním jazyce. Růst měšťanstva a jeho účast v literatuře v dílech 14. stol, uvedl do literatury prvky spo­ lečenské kritiky, která byla projevem rostoucích společenských rozporů (Hradecký rukopis, Podkoní a žák) a zároveň snah o jejich nápravu v díle Tomáše ze Štítného, kterým také vrcholí v době předhusitské snaha o zprostředkování kulturních hodnot lidu.

2·

19

PÍSEMNICTVÍ

V DOBĚ HUSITSKÉ (Období krize feudalismu)

OD VYSTOUPENÍ HUSOVA DO BITVY U LIPAN

Revoluční myšlenky, hlásané lidovými kazateli, byly namířeny hlavně proti církvi, která na začátku 15. stol, vlastnila v Čechách skoro polovinu veškeré půdy. Tofonesmírhébóhátství vyvolávalo závist jinýdh společenských vrstev, hlavně vysokých^ feudálů a měšťanstva a nenávist lidu, který byl o ž eb r a čo van" p oplátky vy­ máhanými církví i povinnostmi k vrchnosti. V této době všeobecného napětí mezi jednotlivými vrstvami společnosti, v době hlubokého mravního úpadku církve, který se projevil i papežským rozkolem a mravní zkažeností duchovenstva, vyrůstal mistr Jan Hus. JAN HUS

Jan Hus (asi 1369—1415) se narodil v Husinci u Prachatic a pocházel z chudé rodiny. Za studií zakusil-trpký úděl žáka často hladového, jak sám později vzpomíná ve svých spisech. Na pražské universitě dosáhl mistrovství filosofie. Krátkou dobu učil na fakultě filosofické a roku I40QZbyl vysvěcen, na kněze. Na utváření názorů mladého Husa měli vliv pokrokoví učitelé a četba spisů radikálního myslitele Matěie z Janova a zvláště anglického reformátora Jahna Wicliffa (Viklefa). Jan Viklef, mistr oxfordské university, došel ve svých latin­ ských traktátech ) * k názoru, že cŕjkev nemá vlastnitjjůdu a nemá práva zasahovat do světských záležitostí. Kazatelem V roce 1402 byl Hus jmenován kazatelem v kapli Betlémské, v kapli která se tehdy stávala střediskem českého reformního hnutí. ZaBetlémské j^JádaGí listina této kaple (ž řóku 1391) zavazovala kazatele, aby *) traktát ve středověku učené pojednání, hlavně náboženského obsahu

Ž0

·

v duchu reformním kázal slovo boží. Již Husovi předchůdci v ka­ zatelském úřadě shromáždili kolem sebe nadšené posluchače. Ohnisko skutečně lidového reformního hnutí vytvořil z kaple Betlémské teprve Hus. Jako universitní učitel zaměřoval Hus svou činnost na nej- Hus jako palčivější časové otázky. Jeho latinsky psané spisy, souvisící‫ ״‬suni- “"^!rsltn versitní a odbornou praxí, mely stejně pokrokovou povahu jako spisy české. Obracejí se k inteligenci a chtějí ji přesvědčovat v o správnosti nových názorů. Od začátku bojoval Hus ^roti bo-/ ' hatství vysoké církevní hierarchie, odmítá! formalismus nalžióžehs'keho života, odhaloval podvody se zázraky atd. Velmi účinně se zúčastnil Hus V&Yéjnéhó^ivota v roce 1409, kdy s jeho přispěním vydal král Václav památný dekret řutnol / horský, jenž spravedlivě upravil poměr mezi jednotlivými národ­ nostmi při hlasování na universitě. Čechům, kteří až do té doby měli jediný hlas, ačkoliv měli na universitě silnou většinu, do­ stalo se tří hlasů proti jednomu hlasu cizinců. Za zásluhu o po­ češtění pražského vysokého učenLbyl Hus zvolen roku 14Č5~jeho rektorem. Když se obliba Husových kázání šířila a rostl počet stoupenců jeho myšlenek, začal pražský arcibiskup zakročovat rázně proti nebojácnému kazateli a jeho přátelům. Když nepomohlo několik zákroků proti Husovi, vyhlásil nad ním klatbu. Roztržka mezi Husem a církví se ješte prohloubila Husovým i ' odporem proti kupčení s odpustky. Tehdy někteří Husovi přátelé, zaleknutí ostrým postupem církevní vrchnosti, opustili Rusa ‫״‬a‫־‬ tábor pokrokového hnutí. Po nové papežské klatbě opustil Hus Prahu. Pobýval na Kozím Hrádku a na Krakovci ) * u svých šlechtických příznivců. Král jej opustil, mnozí z jeho přátel a žáků se ho zřekli, jen lid stál pevně při něm a ve velkých zástupech přicházel na jeho kázání. Na jaře roku 1414 vyzval císař Zikmund Husa, aby se ospra- Hus vedlnil před kostnickým koncilem, který jej nařkl z kacířství. v Kostnici Slíbil Husovi ochranu á Hus, nedbaje na výstrahy svých přátel, odešel do Kostnice. Věřil, že obhájí své myšlenky před církevním sněmem; Brzy po příchodu byl však zatčen a uvězněn. Koncil mu sice poskytl trojí veřejné slyšení, ale Hus nesměl dokazovat prav- divost svého učení a nebyl ani přesvědčován důkazy z Písma, jak očekával. Zástupci církve žádali pouze jedno:‫״‬aby Hus odvolal své učení a podřídil se autoritě koncilu. Křiví svědkové obviňovali‫־‬ Husa i zučení, které nikdy nehlásal. Protože však Hus po dlou*) Kozí Hrádek u Tábora, Krakovec u Rakovníka.

21

O církvi

Husovy české spisy

Knížky o svatokupectví

Hus jako kazatel

hých tělesných útrapách a duševních bojích vytrval a neodvolal, jsa přesvědčen o pravdivosti svých myšlenek, koncil odsoudil jeho spisy jako díla kacířská a Hus sám byl dne 6. července 1415 upálen na hranici. Nejvýznamnějším ‫ ׳‬latinským dílem Husovým je spis O církvi; je obžalobou a kritikou nejšilnější středověké feudální'moci církve. Názorem, že hlavou církve není papež, nýbrž Kristus, Hus otřásl silně autoritou papeže. Spis O církvi měl velký ■ohlas i v cizině. Úzký styk s posluchači v kapli Betlémské a později přímé spo­ jení s českým venkovským lidem přiměly Husa k psaní českých spisů. Husovy literární práce psané česky jsou významné tím, že dovršují vývoj české odborné prózy a působí svými pokrokovými myšlenkami na široké lidové masy. Zásady pravého křesťanského života vyložil Hus svým poslu­ chačům a čtenářům ve spisku Devět kusuov zlatých a v jiných menších traktátech. Rozměrnější prací je Výklad Viery, desatera a páteře. ) * Tento výklad tří základních modliteb poskytl Husovi příležitost k úvahám o praktických otázkách mravního života i podnět ke kritice současných společenských poměrů. Velmi významnou prací jsou Knížky o svatokupectví. Hus tu kritisuje nejrozšířenější zlořáďTvé doby,"svatokupectví. Každý církevní úřad musel být u papežského dvora zaplacen zlatém, kHčTzáplatil nejvíc, dosáhl úřadu. Husova kritika nešetří nikoho od papeže do posledního mnicha. Líčí hrabivost kněží, jimž je prý jedinou prací ‫״‬hojnéjňtí, neskrovné jedení a jiné tělesné utěšení“. Svatokupectvím hřeší však podle Husa nejen kněží, ale např. rodiče, kteří posílají syny do škol jedině proto, ‫״‬aby byli bohatí, v světě velebeni a přátelům aby pomáhali“. Hus dobře chápe, že tímto zlořádem trpí nejvíce prostý lid, který je bezohledně vy­ kořisťován. Styk s lidem udržoval Hus i živým slovem. Sílu mluveného slova a jeho účinku na lidové posluchače pochopil zejména v době svého vyhnanství. Hus byl výborným kazatelem. Proslul již jako kazatel universitní a býval často zván, aby promluvil kázání při různých církevních slavnostech. Ale hlavní význam jeho kazatel­ ské činnosti má jeho působení v kapli Betlémské. Husova kázání se nám zachovala téměř úplně. Hus z nich se­ stavoval pro vlastní potřebu i pro své žáky a nástupce sbírky a postily. Většinu kázání sepisoval latinsky, ale obvykle je prošlo * voval česky. Dojímají svou přístupností a hloubkou. Pozorujeme *) páteř modlitba Otče náš, podle prvního latinského slova pater

22

v nich také, jak Hus rostl myšlenkově, jak vzrušená doba obracela jeho pozornost k současným otázkám, jak se jeho kritika rok od roku přiostřovala. Na českém venkově vznikla řada psaných kázání, z nichž Hus Postila sestavil Postilu. Postily bývaly ve středověku velmi oblíbenou formou výkladu textů evangelií. ) * Husova Postila neboli Vyloženie svátých čtení nedělních (1413) znamená vrchol Husovy kazatelské činnosti. Výklady, určené většinou prostým a neučeným lidem, protkává Hus častými citáty z Písma a oživuje výzvami k posluchačům, otázkami, příslovími a pořekadly. Všude si všímá současnosti, ukazuje na zkázu církve, na mravní zchátralost duchovenstva, způsobenou velkým bohatstvím. Jeho myšlenky se stávají stále revolučnější. Hus chápal své poslání lidového kazatele a spisovatele velmi odpovědně. Proto se také vážně zamýšlel nad otázkami spisov­ ného jazyka a jeho pravopisu. Z těchto úvah vznikl latinský spis O českém pravopise s praktickým návodem, jak usnadnit práci Pravopis písařům a čtenářům ulehčit čtení promyšlenou pravopisnou re­ formou, zjednodušením tehdejšího složitého a nepřesného spřežkového pravopisu praktičtějším a jednodušším pravopisem dia­ ) ** kritickým. Před Husem se psalo např. zadaa (zadá), zzaadaa (žádá), czzasto (často), ale každý písař psal jinak, nebylo pev­ ných zásad v pravopise. Hus se rozhodl označovat dlouhé samo­ hlásky čárkou místo dřívějších zdvojených písmen, měkké sou­ hlásky tečkou (místo dnešního háčku). Husova láska k rodnému jazyku se neprojevila jen pravopisnou reformou. Hus zasáhl také významně do vývoje spisovné češtiny tím, že se snažil přiblížit ve svých spisech spisovný jazyk živé lidové řeči. Upouštěl od některých zastaralých forem jazyka (archaismy), např. aoristů a imperfekt, psal hovorovým jazykem pražského prostředí. Hus si také první z našich spisovatelů všímá čistoty jazyka, kárá kažení mateřštiny cizími slovy, hlavně ně­ meckými. Tento zjev ostře vytýká Pražanům a považuje jej za nedostatek národního cítění. Hus tvořil také pro nové pojmy nová slova, tvořil je ústrojně a s velkým smyslem pro čistotu jazyka. Jeho autorita v pozděj­ ším literárním vývoji způsobila, že se jeho spisy staly vzorem jazyka pro spisovatele, a tím základem spisovné češtiny. Hus si dobře uvědomoval výchovnou moc zpěvu; proto dával *) evangelium vypravování o životě Kristově, součást Nového zákona **) Tečky a čárky nad písmeny jsou znaménky rozlišujícími, diakritickými.

23

Hus v kapli Betlémské zpívat duchovní písně, a to jak starší (Hospoa 11^0‫־‬y dine, pomiluj ny, 'SvaTý Václave, Bud?T všemohúci), tak i nové, zpev které sárh^upraVoval‫ ־‬nebo“ skládal (Králi slavný, Kriste dobrý). Tak se stal Hus průkopníkem husitského zpěvu. Husovy listy Husovu osobnost dokreslují jeho četné listy. Husova kores­ pondence, zejména jeho dopisy přátelům z Kostnice, ukazuje nám Husa jako přesvědčeného bojovníka za pravdu a spravedlnost: ‫״‬Také prosím, aby se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“ Ve svých dopisech projevuje Hus i vřelé vlastenecké smýšlení a ‫־‬slovanské vědomí (polskému králi Vladislavu IV. blahopřeje k jeho vítězství nad německými křižáky). Dopisy z Kostnice uka­ zují Husovu mravn^yelikost, ukazují nám člověka, který neohro­ ženě bojuje ‘ztr'pravdú a ža ,své ,přesvědčení, za spravedlnost v životě .soůků^ffičm i veřejném.' * Význam Husův význam nejen literární, ^le kulturní vůbec je nesmírný. Přispěl značně k rozvoji odborné a vzdělávací literatury v ná­ rodním jazyce, vynikl jako citlivý znalec jazyka, usilující o jeho čistotu. Jako spisovatel přiblížil literární jazyk své doby hovo­ rové řeči lidu. Ještě silněji působil svým mravním příkladem. Měl odvahu postavit se na odpor největší autoritě středověku, církvi, měl odvahu zkoumat a promýšlet pravdivost jejího učení, křitfSbvat její praxi a z této kritiky vyvozovat důsledky. Proti autoritě ) * dogmatu dovolával se rozumu a vědeckého zkoumání. Nad Štítného, který se úzkostlivě držel církevní věrouky, vy­ nikl Hus v tom, že dovedl pronikavěji odhalit sociální nerovnosti své doby, otevřeně se odvážil veřejné kritiky, především však, že své myšlenky dovedl podepřít také praxí. Až do své hrdinské smrti hájil neochvějně své přesvědčení. HUSITSKÁ LITERATURA

Husova smrt sjednotila celý národ v odporu proti církvi, posílíla~jeho reformní úsilí a urychlila revoluční vření v lidu. Nej­ revolučněji si počínala městská chudina, která začala v Praze zabírat kostely, fary a kláštery Husových odpůrců a dosazovat do nich šTotlpvňce'pôíŕokôvého směru. Na venkově se začínal organizovat lid, strhovaný již delší dobu *) dogma (z řeč.) zásada, článek katolické věrouky, prohlašovaný církví za nezměnitelný, nepochybný

24

ohnivými lidovými kazateli na cestu revoluce. Desetitisícové zá­ stupy lidu putovaly na Hory, kde naslouchaly nadšeným slovům kazatelů. Ti jim líčili smělými obrazy příští uspořádání spoleženských poměrů, v nichž si budou všichni lidé rovni, kdy nebude pánů ani chudasů. Vyzývali lid, aby se postavil na obranu božího zákona a sjednotil se v odporu proti vykořisťovatelům. Ale hnutí lidu bylo velmi živelné; bylo nutno je organizovat, aby ho bylo možno vojensky využít pro revoluční cíle. Této úlohy se ujímají příslušníci nižší šlechtyt zemarý, znalí vojenské praxe. Nejvýznamnější z nícTT"] e*"'£enLalmvo]evudc e Jan Žižka z Troc­ nova. Zatím co se venkovský lid dává na cestu revoluce, měšťanstvo se rozdvojuje na dva tábory. Řemeslnictvo se sbližuje alespoň‘na cas s mestskou chudinou, patrjciat se přiklání k vysoké slechte. Stejné rozdvojení projevujr^^e i mezi feudály. Zatím co se nižší šlechta, zchudlé zemanstvo, přiklání vesměs k revoluci, část vysoké šlechty, chce vvužít revolučních zmatků, abv se obohatila záborem církevních statků, nebo se staví k husitství odmítavě.

/ yj [. ■‫׳‬

',

/ Šlechta a měšťanstvo

Ievo]uci

'

Hlavním mluvčím pražské chudiny byl kněz Jan Želivský. Zasahoval velmi Jan Želivský aktivně do veřejných událostí v Praze v letech 1419—1422 jako vůdce pražské chudiny a řemeslnictva. Zradou měšťanů byl zajat a popraven. Jako kazatel se nebál kritizovat soudobé poměry; útočil nejen na příslušníky privilegovaných tříd, ale i na kupce a řemeslníky.

K. předním organizátorům husitského hnutí patřil geniální vůdce husitských vojsk Jan Žižka z Trocnova. Od něho pochází podle všeho Vojenský řád, jakýsi zákoník husitských vojsk. Poža­ duje od vojáků přísnou kázeň, ale zaručuje všem, bez rozdílu původu, stejná práva a požaduje stejné povinnosti. V době husitské se bohatě rozvinul lidový zpěv. Husitská revo­ luce nadchla lidové tvůrce k mnoha novým písním, které se staly ve vzrušené době účinným bojovým prostředkem. Většina těchto písní má sice náboženský ráz, používá biblických obrazů, ale pod náboženškyřnTévnějškem se tají politický a sociální smysl. > Mnoho husitských písní se nám dochovalo ve zpěvníku zvaném i Jistebnický kancionál. Tento sborník obsahuje také nejslavnější .·husitskou píseň Ktož jsů boží bojovníci, bojový chorál ) * husit' ských vojsk. Zpívala se za bojů a při slavných vítězstvích nad křižáckými vojsky. Po ůvodnTTašti písně, vyzývající k důvěře v Boha, který pomůže všem, kdo bojují za pravdu a zákon boží, následují-v dalších slokách odborné vojenské příkazy jednotlivým složkám vojska, výzva k statečnosti, kázni a vzájemné pomoci. *) jednohlasý sborový zpěv

25

1

Jan Žižka

Kt°ž is“ £ozl , .

Budyšínsky K umělecky nejvyspělejším dílům husitského básnictví patří rukopis skladby tzv. Budyšínského rukopisu. ) * Žaloba Koruny české a

Vavřinec z Brezové

Zlidovění kultury

Porok Koruny české ku pánóm českým ô korunování kraleuhěrského se s rozhořčením obracejí na krále Zikmunda a jeho české stoupence, nepřátele husitů. V Poroku se projevil skladatel jako vlastenec, který oslavuje Prahu jako politické a kulturní centrum národa, smýšlí protiněmecky, ale Němce, kteří bojují za stejné společenské ideje, radí milovat. Rozsáhlou skladbou Budyšínského rukopisu je dále Hádání Prahy s Kutnou Horou. Kutná Hora zastupující tábor nepřátel husitů si stěžuje na Prahu, že zavádí v zemi hospodářské, poli­ tické a kulturní novoty. Praha vyvrací námitky nepřátel a brání se tím, že dokazuje, co nového a pokrokového přinesla husitská revoluce. Husitské vítězství u Domažlic (r. 1431) oslavil obšírnou latinskou básní Vavřinec z Březové (1370—1437), nadaný básník a kronikář. Jěho Píseň přeslavné Korun-y^české, opěvující skvělé vítězství husitů u Domažlic rokuf 1431,, je vynikajícím, dílem husitské literatury, obhajobou ideáltl—řnísitské revoluce, oslavou morální síly husitů. V celé skladbě se projevuje autorovo vřelé vlastenectví a národní hrdost. Husitské revoluční hnutí zasáhlo hluboce do našeho společen­ ského a kulturního života. Jako hnutí lidových -mas pomáhalo češtině k vítězství ve veřejném životě i v literatuře. Čeština zví­ tězila jako řeč veřejných listin, soudních i sněmovních jednání, městských knih atd. K hlavním zásluhám husitského revolučního hnutí patří zlidokultury. Kulturní hodnoty, které až do té doby byly majet­ kem bohatých, staly se přístupné lidu. Husitství poskytlo vzdělání ženě, až do té doby odstrkované a přehlížené. Knižní vzdělání Husitských žen překvapovalo i nepřátele. ) ** Husitství zpřístupnilo lidu bibli, nejčtenější knihu středověkého křesťana. Byla mu nejen pramenem náboženského poznání, ale často i podnětem k řešení a uskutečňování sociálních reforem. * * * ) Svým významem přerostlo husitské revoluční hnutí hranice čes*) Podle města Budyšína v tehdejší Horní Lužici, která patřila k českému státu (dnes v NDR). ** ) Tak např. proslulého italského humanistu Aenease Sylvia Piccolominiho (vysl. éneas . . . pikolominy), pozdějšího papeže Pia II., který byl nucen přiznat, že husitské ženy znají bibli lépe než někteří italští kněží. '‫ )״‬V Novém zákoně se hovoří na mnoha místech o chudobě prvních křesťanů. Proto i bible mohla působit nepřímo jako obžaloba soudobého stavu církve a života bohatých biskupů a kněží. Z protikladu mezi křesťanskou naukou a praxí církve vyplýval pak revoluční postoj husitů.

26

kého státu. Bylo prvním pokusem o odstranění feudalismu v šir­ ším měřítku. Vůdcové a ideologové husitské revoluce si od po­ čátku uvědomovali, že jejich boj není jen bojem národním, ale že má význam všeevropský. K tomu směřovala husitská propaganda do ciziny, prováděná pomocí manifestů, psaných většinou latinsky a obsahujících zá­ sady husitského učení. Působila také osobní propaganda, zejména při různých poselstvích nebo při válečných výpravách husitů do ciziny. Šíření revolučních husitských myšlenek našlo v cizině ode­ zvu. To se projevilo revolučními akcemi v některých německých městech, selskými bouřemi na Rýně, v Polsku, Sedmihradsku, ale zejména na Slovensku. Na Slovensku nevzniklo sice lidové hnutí v takovém rozsahu jako v Čechách, ale přímé akce husitů na Slovensku v letech 1428 až 1433 přinášely pokrokové myšlenky a budily odpor lidu proti feudálním pánům. Husitské posádky ve slovenských městech po­ mohly zlomit nadvládu německého patriciátu ve slovenských měs­ tech a dopomohly slovenským lidovým vrstvám k účasti ve veřej­ ném životě. Zásluhou husitství začal i na Slovensku pronikat do veřejné správy národní jazyk. V letech 1440—1462 ovládala husitská vojska pod vedením Jana Jiskry z Brandýsa celé střední a východní Slovensko. Sku­ piny husitských vojsk se po porážce u Lipan organizovaly na Slovensku ve vojenských bratrstvech (bratřické hnutí) a vytvořily spolu s domácí chudinou ohniska protifeudálního odporu. Husitské národní a vlastenecké cítění bylo pevně spjato s revo­ lučním bojem proti vykořisťovatelům a národním nepřátelům. Toto vlastenectví však necítilo nenávisti k cizincům jen proto, že mluví jinou řečí. Hus to vyjádřil krásně slovy, že je mu ‫״‬dobrý Němec milejší než bratr zlý“. Německá chudina hledala u husitů oporu a v řadách husitských vojsk bojovali i příslušníci německé národnosti. Pro všechny tyto pokrokové prvky stalo se husitství zdrojem a posilou všech novodobých revolučních tradic našeho národa. Kdykoli lid bojoval proti útisku, nesvobodě a sociální nebo ná­ rodní nespravedlivost, vždy si připomínal statečné husitské před­ ky. Úsilí husitů o změnu feudálního společenského zřízení přijala jednota bratrská. V době předbělohorské, když sílil tlak proti­ reformační a vzrůstalo vykořisťování lidu feudálními pány, ožívaly husitské tradice v příležitostných písních i v kázáních nekatolic­ kých kněží. Pobělohorská doba snažila■ se zahladit v českém lidu všechny vzpomínky na Husa, Žižku, Prokopa Velikého a husitská vojska. 27

Husitské manifesty

Husitství na Slovensku

Husitství zdrojem pokroko­ vých tradic

Jejich památka v srdcích českého lidu měla být navždy zničena. Jezuitská literatura představovala husity v nejčernějších barvách jako ničitele kulturních památek, tupila je a zesměšňovala. Lid se však hlásil k odkazu husitství, jehož tradice v něm žily, jak do­ kazují časté selské bouře v 17. a 18. století. Husitství V době obrozenské připomínali naši spisovatelé lidu husitské v české vlastenectví a husitskou statečnost. Pokrokoví spisovatelé a umělci literatuře 19. století, ať už to byl Smetana v hudbě, Aleš a Mánes ve vý­ tvarném umění nebo Tyl, Čech, Vrchlický a Jirásek v literatuře, líčili dobu husitskou jako nejslavnější období českých dějin. Po­ máhala jim v tom i pokroková historická věda v čele s Palackým v jeho Dějinách národu českého. Vrcholu uměleckého zpodobení dostalo se době husitské v díle Aloise Jiráska. V rozsáhlých románových skladbách i v dramatech (Mezi proudy, Proti všem, Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč, Hu­ sitský král, Bratrstvo, V cizích službách) vylíčil Jirásek husitství od jeho počátku přes období nej slavnějších vítězství až k jeho úpadku. OD BITVY U LIPAN DO POLOVINY 15. STOL.

(Období doznívání husitství) Utužení moci feudálů

Vítězstvím šlechty a bohatého měšťanstva byl opět nastolen feudální rád. Šlechta a města se snažila pro sebe zajistit to, co za revoluce urvaly pro sebe, především církevní půdu, a byly ochot­ ny přijmout za krále samého Zikmunda, jen když jim ponechá jejich majetkové zisky. Teprve silná vláda Jiřího Poděbradského (1458 — 1471) omezila poněkud rozpínavost šlechty a zachránila stát před vnitřní anarchií. Avšak snahy po upevnění královské moci vedly Jiřího nejednou k ústupkům vůči církvi. Situace Postavení pracujícího lidu se po husitských válkách zhoršilo. pracujícího V lidu však stále ještě žil myšlenkový odkaz husitštvT, nesmířil lidu se s poddanstvím, do něhož-znovu upadl, nýbrž projevil odpor k feudálům. Dělo se to ovšem způsobem, který byl obvyklý pro myšlení a jednání středověkého člověka, nejrůznějšími ‫״‬kacířský­ mi ‘ sektami, v nichž sě’znovu, jako už na počátku husitského hnutí, objevovaly chiliastické myšlenky ) * o rovnosti všech lidí, o konci nespravedlivého společenského řádu, o příchodu selského krále osvoboditele aj. *) chiliasmus středověká víra v Kristovo království na zemi, v němž bude vládnout spravedlnost

28

Na další kulturní vývoj měl veliký vliv osobitý myslitel Petr Chelčický. Petr Chelčický (1390—1460) pocházel z chudší zemanské ro­ Petr diny z CHelčic u Vodňan. O jeho životě víme velmi málo. Vzdě­ Chelčický láním byl samouk, četl však velmi horlivě spisy Viklefovy, Štít­ ného, Ilusäý Matěje z Janova a nabyl rozhledu a vzdělání častými rozhovory se současnými učenci a kněžími. Chelčický reagoval nejen na politické dění své doby, na spole­ čenské poměry, které viděl kolem sebe, ale vyrovnával se i s myš­ lenkami, které nacházel v dílech jiných spisovatelů. Chelčický byl svědkem husitských vítězství, ale veliké nadšení husitské většiny národa nad dosaženými úspěchy mu bylo cizí. S odporem se od­ vrátil od války, kterou vedli husité, zamítl každou válku, i obran­ nou, ale souhlasil s husity v tom, že'fě~h'ůf'ňc5 hapřáVTT' současný společenský řád. Středověké společenské zřízení podrobil Chelčický pronikavé kritice. Odmítl zásadně učení katolické církve, ale zavrhl i ně­ které nážorjrViklefovy, Husovy a učení radikálních táborů. Byl první u nás, kdcT rozhodně odsoudil rozdelení lidské společnosti na tři stavy (kněžský, rytířsky a robotný). Vycházeje ze slov bible o prvotní rovnosti všech lidí, dokazoval, že třídní přehrady je nutno odstranit. Chelčický odmítl i roboty, státní moc, zákony a vzdělání. Názory Chelčického na církev a společnost najdeme nejobšír­ něji vyjádřeny ve dvou nejdůležitějších dílech, v Postile a y Sieti viery pravé. Postila obsahuje kázání, která byš^iSú^neTprístup’^ nější a nejůČinněji na něj působila. Chelčický vidí ještě ostřeji než Hus třídní protiklady současné společnosti. Vytýká feudálům, že prý celý den pouze sedí, toulají se, hrají v šachy a kostky, dlouho spí, utápějí se v rozkoších, chudině činí bezpráví robotami, lovy a jinými břemeny ‫״‬primyslenými“. Sieí vieru pravé je myšlenkově nejpropracovanější a nejzra- sieť viery léjsi dílo-’Chelcm^ho . Sítí rozumí autor evangelium, pravou pravé křesťanskou nauku, jíž se vytahují lidé z hříchů podobně jako se sítí vytahují ryby. Kacíři a hříšníci jsou ti, kteří síť víry trhají a porušují. V první části díla vykládá Chelčický, proč církev podlehla zkáze a zesvětštění. Hlavní příčinu vidí v hromadění majetku a ve světské moci. Ze spojení moci světské a ‘duchovní ‫״‬narodilo se rot (tj. společenských stavů, tříd) šibalských přieliš“ a ty trhají síť víry. Povaha těchto rot a jejich kritika jsou obsahem druhé části spisu. Chelčický tu kritizuje stav panský, městský, mnišstvo, universitní mistry a kněze, Staví se plně na stranu pracujícího lidu. Poddaný lid žije 29

Dobová omezenost myšlenek Chelčického

Forma díla

Václav Šašek z Bířkova

z práce svých rukou, která je podle Chelčického nejtěžší, ale přitom trpí nouzi a je ode všech utiskován. Podle Chelčického zavinily všechny tyto společenské nesrov­ nalosti a zlořády třídní rozdíly, které vznikly z touhy po ma­ jetku. Stát je podle jeho názoru pouze přechodné zlo. Přechodem k vyšší formě společnosti zanikne podle Chelčického i stát. Ideálem Chelčického je návrat ke společnosti prvotních křes­ ťanů, kterou ovšem vidí idealisticky podle vlastních představ jako společnost lidí plně rovnoprávných. Myšlenky Chelčického obsahují prvky pokrokové i zpátečnické. Zpátečnický je Chelčický všude tam, kde spatřuje cíl lid­ ského života v posmrtné existenci, kde hlásá pesimismus, od­ říkání, zásadu neodpírat! zlu zlem, kde odmítá veškeré právní zřízení a všechno vzdělání. Pochybená je i myšlenka návratu k primitivnímu životu, neboť se příčí zákonům historického vývoje. Avšak jako jedinečný kritik feudální společnosti dospěl někte­ rými svými názory k formulacím, které znějí moderně. Zejména si ceníme Chelčického pro jeho názor, že je nutno odstranit společenské třídy. K rozšíření díla Chelčického přispěla také formální a jazyková stránka jeho spisů. Chelčický není sice tak obratný stylista jako Štítný nebo Hus, ale jeho jazyk je velmi jadrný, výmluvný a ná­ zorný. Používá často obrazů, které jsou blízké lidovému čtenáři, přirovnání a rčení vzatých nejčastěji z venkovského života: ‫״‬Ale co svini plátno jest, ač by ji králem zvolili? Protoť ona viece o lajno smrduté stojí než o korunu královskú.“ Od doby Jiřího Poděbradského objevují se také první původní cestopisy. Nejzajímavější z nich, Cesty pana Lva z Rožmitála, napsal rytíř Václav Šašek z Bířkova, účastník poselství, které mělo za úkol získat francouzského krále na stranu Jiřího Podě­ bradského v boji proti papeži. Jeho cestopis se nám nezachoval v původním českém znění; nýbrž v pozdějším latinském překladu. Šaškův cestopis patří k nejpoutavějšim dílům staročeské litera­ tury. Zaujme i dnešního čtenáře-zajímavostí látky i prostým a srdečným způsobem vyprávění. Šašek zaznamenal dobrodružné příběhy, které se družině po cestě přihodily, vylíčil" zajímavě a š nemalou vlasteneckou pýchou úspěchy české družiny při tur­ najích a kláních v různých mostoch Všímal si také hospodářských poměrů cizích zemí, zvyků obyvatel, všeho, čím se země, kterými ďruzina projížděla, lišily od našich zemí, např. trojnásobného využitkování půdy v severní Itálii, mlácení obilí pomocí kráče­ jících mulů atd.

30

Látky Šaškova cestopisu užil Alois Jirásek v knize pro mládež Z Čech až na konec světa.

Mnozí z četných představitelů husitství neměli ve skutečnosti s revolučním husitstvím téměř nic společného. Od katolíků se lišili jen formálně přijímáním z kalicha (kališníci )TTroto se množily případy, kdy did projevoval nespokojenost a odpadal od kališ­ nictví. Projevoval tak svůj nesouhlas s ústupky kališnické církve i odpor proti sílícímu feudálnímu útlaku. Nespokojenost lidu se projevovala náboženským blouzněním, odmítáním všech náboženských obřadů‫־‬, Útěkem od společnosti, rreúčaslí ve veřejném životě a nadějemi v příchod ‫״‬selského krále“, kteiý osvobodí poddané a nastolí spravedlivý společen7 ský‫־‬řád. Z takových skupin náboženských hloubavců, na které měla vliv Jednota i četba spisů Chelčického, vznikla v polovině 15. století ve vsi bratrská Kunvaldii 11 Zamberka společnost, která chtěla žit podle zášaŮ Chelčického. V praxi navazovala na tradice táboritů. Členové nové společnosti se nazývali bratřími a sestrami a za jediný základ a pravidlo života považovali bibli. Zdůrazňovali mravný život, význam tělesně práce, zachovávali jednoduchou bohoslužbu a pěstovali lidový_zp£.v. Odmítali práci ve státních úřadech, vojenskou službu, přísahu a bohatství? Zprvu se ke společnosti bratří hlásili jen sedláci a řemeslníci, později také rytířstvo a měšťané. Přes pronásledování od kališníků i katolíků se jednota bratrská rozvíjela. Prožívala také vnitřní spory, zejména spor, má-li trvat na zásadách Chelčického, odvracet se od života a odmítat vzdě­ lání. Nakonec většina příslušníků jednoty probojovala zdravější názory a uvedla své učení v soulad s životem. Velký význam pro budoucnost mělo, že se jednota začala starat o vzdělání svých členů, zejména o vzdělání mládeže zakládáním škol a lite­ rární tvorbou. Obrat, který se projevil v názorech pokrokových příslušníků jednoty, byl také důsledkem nových myšlenek humanistických, které začaly v 2. polovině 15. století pronikat do našich zemí.

31

/

PÍSEMNICTVÍ V OBDOBÍ NOVÉHO UTUŽOVÁNÍ

FEUDALISMU Od poloviny 15. stol, do bitvy na Bíle hoře (1620)

Druhá polovina 15. století a celé 16. století jsou vyplněny ne­ ustálými boji mezi šlechtou a městy. K hlubokým rozporům mezi jednotlivými společenskými vrstvami přistoupilo i napětí mezi vládnoucí katolickou habsburskou dynastií (od r. 1526) a ne­ katolickou většinou šlechty a měšťanstva. K hospodářskému soupeření přistupovaly i spory náboženské, zejména od 1. třetiny 16 stol., kdy se v našich zemích šířilo luterství, které brzy nalezlo mnoho stoupenců mezi někdejšími kališníky. Od poloviny 15. stol, pronikal do našich zemí nový kulturní a Humanismus literární proud, nazývaný humanismus (od lat. slova humanus — lidský). Vznikl v Itálii jako životní názor měšťanstva. Stou­ penci nového světového názoru zdůrazňovali všestrannou plnost života. Humanisté se stavěli zejména proti autoritě církve, která omezovala každý projev svobodného myslení a která bránila ‫־‬vědeckému rozvoji, hlavně v přírodních vědách. Humanističtí spisovatelé, zejména italští, studovali římskou a řeckou literaturu a napodobovali její formy i látky. Psali většinou latinsky. Humanismus je tedy také naukovým a literárním ná­ vratem k antice, protože právě antika zdůrazňovala proti středo­ věku význam pozemského života člověka. Starověkou kulturou se však obrodila i výtvarná uměni, hlavně malířství, sochařství a stavitelství. Umělci objevovali krásu lid­ ského těla a přírody, radost z pozemského života. Jejich díla se Renesance přiblížila skutečnosti. Mluvíme tedy také o renesanci (obrození) jako o návratu k antickým vzorům ve výtvarném umění. Největšími italskými humanisty ve 14. stol, byli Dante, Petrarca Dante a Boccaccio. Dante Alighieri (1265 — 1321) stal se zakladatelem italské národní literatury. V jeho eposu Božská komedie je sice ještě mnoho zbytků středověkého náboženského myšlení, ale vedle toho i mnoho prvků moderních: kritika papežské vlády, 32

touha po svobodě myšlení, snaha po poznání světa a myšlenky o národním sjednocení Itálie. Francesco Petrarca (frančesko petrarka, 1304 — 1374) proslul Petrarca svými milostnými sonety (znělkami), které působily ještě mno­ hem později např. i na Kollárovu Slávy dceru. Giovanni Boccaccio (džovany bokačo, 1313—1375) svou sbír- Boccaccio kou sta novel ) * Dekameron, v níž vylíčil život italských měšťanů, se stal zakladatelem italské prózy. Proti středověkém!^ odříká,!!! zdůrazňoval kladné stránky života. i // . í éx7 V našich zemích se humanismus projevoval dvěma s4něry: mezinárodním, užívajícím latiny jako literárního jazyka a napo­ dobujícím sTarověké autory ve výběru látky i ve formě, a národ­ ním, který zpracovával domácí látky, ale slohově byl značně závislý na latinských vzorech. Hlavním představitelem národního humanismu' byl vynikající Viktorin právnický spisovatel Viktorin Kornel ze Všehrd (1460—1520). Kornel ze Vsehrd Pocházel ze zámožné měšťanské rodiny v Chrudimi, po univer­ sitních studiích přednášel na universitý a později se stal vyšším úředníkem. /KČ! ‫׳‬ , Kcrů dix‫?׳‬, U, 4ÍU i Viktorin Kornel ze Všehrd byl přesvědčeným humanistou, sám začínal latinskými verši, ale především se cítil dobrým Čechem. Projevil tó nejlépe v předmluvě k svému překladu Knih o napra­ veni padlého od církevního spisovatele Jana Zlatoústého, v níž vysvětluje, proč toto dílo překládá. Jde mu hlavně o zvelebení mateřského jazyka, který není ‫״‬tak úzký, ani tak nehladký, jakož se některým zdá: hojnost a bohatstvie jeho z toho muož poznáno býti, že cožkoli řecký, cožkoli latinsky muož pověděno býti, totéž i česky“. Kornel přirovnává spisovatele, kteří píší latinsky, k pošetilcům, přilévajícím vodu do moře. On sám ‫״‬knihy a sepsánie starých a pravě dobrých lidí v českú řeč překládaje,“ chudého chce raději obohatit!, ‫״‬nežli se k bohatému špatnými dárky a jemu nevděčnými lísaje, pohrdán a potupen býti'. Jak dovedl svého vzdělání užívat ve prospěch českého písem­ O práviech. súdiech... nictví a národních potřeb, dokazuje Kornelovo dílo O práviech, oknihy o súdiech i o dskách země české knihy devatery (kolem r. 1500). devatery České právo staví Kornel nad římské, podivuje se starým Čechům, jaké dokonalé právo si dovedli vytvořit. Ve své původní podobě vzbudily Knihy devatery silný odpor šlechty. Viktorin Kornel neváhal totiž zaútočit proti jejím snahám uchvátit v zemi veškerou moc. Na nátlak šlechty byl nucen Kornel pořídit změněné vydání, v němž některé ostré výroky proti feu*) novela kratší povídka, obvykle s překvapivým a nečekaným ukončením 3 81-15-09

33

dálům zmírnil. Původní zpracování díla se však šířilo v daleko větším počtu opisů než vydání změněné. Vedle literární tvorby určené pro šlechtu nebo bohaté měšťan­ stvo, objevovala se od druhé poloviny 15. stol, také díla, z nichž promlouvala kritika veřejných poměrů. Tato díla vyjadřují názor lidu na soudobé poměry a navazují na pokroková díla měšťanské literatury ze 14. stol. Zvláštní skupintFv této slovesné tvorbě, jějTtniž'autory byli patrně příslušníci středního měšťanstva, tvoří Lidová tzv. lidová četba. Nebyla to ovšem četba pro lid v dnešním slova čabä smýg]u byla určena hlavně měšťanstvu, které však mělo tehdy k lidu ještě blízko. Proto se i původně nelidové látky přizpůsobily názorům no­ vého čtenářstva. Tato díla vyslovovala nejednou myšlenky protifeudální a hájila zájmy lidu. Lidovým hrdinou a mluvčím lidu se stala postava Palečka, šaška krále Jiřího. Kolem jeho osoby se soustředilo dvanáct příběhů, nazvaných Historie o bratru Janu Palečkovi (asi z 2. poloviny 15. stol.). Historie Historie o bratru Janu Palečkovi vynikají ušlechtilými myšlen­ o bratru kami, soucitem s chudými a utlačovanými. Všímají si nesvědomiJanu Palečkovi tosti úředníků, prázdného pobožnůstkářství, bohatství církve aj., na druhé straně hodnotí význam tělesné práce, jíž se nevyhýbá ani Paleček, služebník královský. O oblibě Palečka, hrdiny, který opravdu pronikl do širokých čtenářských vrstev, svědčí i zájem, který mu věnovala novočeská literatura (Neruda, Jirásek). Od doby", kdy mezi Čéškými bratry zvítězil pokrokový názor­ ná vzdělání, stala se jednota šiřitelkou kulturních snah v našich zemích. Ve velkou osobnost literární vyrostl její příslušník Jan 'Jllahoslay,.. Jan ’ Jan Blahoslav (1523 — 1571) pocházel z měšťanské rodiny slav z/ moravského Přerova. Na německých universitách si důkladně __^-zosvojil humanistickou vzdělanost. Vyučoval na bratrských ško­ lách, později se stal biskupem jednoty. Nedůvěra bratří k vyššímu vzdělání nevymizela zcela mezi některými příslušníky jednoty ani v době Blahoslavově. Při své práci musel proto Blahoslav často překonávat odpor členů jed­ noty k vzdělání. Proti těmto odpůrcům vystoupil spiskem.-FillFilipika pika ') * proti misomusům, t. j. nepřátelům vyššího vzdělání v Jed*) filipika bojovný řečnický útok, nazvaný tak podle řečí, kterými řecký řečník Demosthenes bojoval proti králi Filipovi II.

34

notě. Pádnými důkazy přesvědčuje, že vzdělání pomáhá člověku v životě, nevzdělanost že je překážkou lidského pokroku. Po dvacet let se Blahoslav zabýval studiem češtiny. Výsledkem tohoto úsilí byl spis Gramatika česká. Autor vykládá v ní o vlastnostech spisovného jazyka, o obraznosti řeči, o užívání cizích slov, o nářečích atd. Sbírka českých přísloví, zahrnutá Blahoslavem do Gramatiky, dokazuje, že Blahoslav měl zájem i o lidovou slovesnost. Nejlepším důkazem Blahoslavovy péče o zpřístupnění vzdělání byl jeho překlad Nového Zákona. Blahoslav pořídil překlad z řečtiny a projevil še v ňeifi^ako kritický odborník a výborný znalec jazyka. Blahoslavovo literární dílo je význačné svým úsilím o znárodnění kulturních hodnot. I když Blahoslav a jiní humanisté chtěli sloužit svou tvorbou měšťanstvu, jejich díla byla přístupná širŠímu okruhu čtenářů. Brzy po Blahoslavově smrti pořídili bratrští bohoslovci překlad celé bible. Mezi překladateli nechyběli ani ”znalci’ hebrejštiny. * ) Při práci se použilo i starších překladů bible. Nový Zákon bratři nově nepřekládali: zařadili poněkud pozměněný překlad Blahoslavův. V letech 1579—1593 vycházela v Kralicích na Moravě v tajné bratrské tiskárně šestidílná bible Kralická. Bible Kralická patří ke klasickým dílům' českého písemnictví. Její dokonalý a vytříbený jazyk se stal vzorem spisovné češtiny. Jazyk bibTě Kralické“■ uzákonil ‘spisovnou češtinu až do doby Dobrovského. Doba 16. a začátku 17. stol, až do bělohorské pohromy byla obdobím neobyčejného rozkvětu naukové a vzdělávací literatury. Pěstovaly se nej rozmanitější vědní obory, zejména přírodní vědy (herbáře, rostlinopisy), vznikala díla zeměpisná” a ’cěšťópíWř, četná díla literatury právnické, spisy lékařské, jázykózpytné (slovnikářské), knihy dějepisné, ale i hospodářské a technické spisy. V celé této naukové literatuře se projevuje úsilí-o zpopularisování vzdělání, potírají se náboženské pověry. V této početné literární tvorbě najdeme však velmi málo děl původních, málo samostatných a skutečně tvůrčích spiSÓMátěTS'. Většinou se jen překládalo z cizích jazyků nebo se volně upravovaly cizí predlohy. Básnictví této doby pěstovalo s oblibou satiru, zaměřenou často proti nevázanému životu bohaté společnosti, příležitostnou poezii, *) Hebrejština je jazyk Židů. V tomto jazyce byly napsány také biblické texty. 3*

35

Gramatika

Bible Kralická

Nauková a vzdělávací literatura

Básnictví

oslavné verše k narozeninám a jiným slavnostním příležitostem. Hojná byla také náboženská, duchovní lyrika, zejména v tvorbě spisovatelů českobratrských. Stejně jako poezii nedařilo se ani dramatu. Husitství pře­ rušilo vývoj dramatických her 14. stol. Humanisté projevili sice zájem o drama, ale na české půdě nevytvořil humanismus žádné vynikající dramatické dílo. Od 16. stol, se skládaly opět české a latinské hry na biblická témata, ale nedosáhly úrovně drama­ tických zlomku" starší doby, ani nepodávaly tak zdařilý obraz doby jako např. Mastičkář. V neustálých náboženských sporech mezi katolíky a kališníky na jedné a luterány na straně druhé, pokoušely se oba tábory o vylíčení českých dějin ze svého hlediska. Katoličtí páni si vyVáclav hlédli za autora kroniky kněze Václava Hájka z Libočan (zemř. Hajek/j 553) jeh0 Kronika česká vyličuje české dějiny od příchodu praotce Čecha až do začátku 16. století. Hájek se často ve svém díle dovolává pramenů, které vůbec neznal, vymýšlí si jména .osob, které nikdy nežily, a jeho chronologie ) * je často nepřesná. Hájkova kronika je psána důsledně v duchu protihusitském a protilidovém. Autor sám v předmluvě přiznává, že jeho dílo I hájí zájmy vysoké šlechty. Až do konce 18. stol, byla však Háj/ ková kronika hlavním poučením o české minulosti, protože byla jednou z mála starších “českých knih, které jezuité po Bílé hoře neničili. * *) Dnes oceňujeme v kronice hlavně to, že zaznamenala šlare'ffdové pověsti, které by byly jinak upadly v zapomnění a že byla v době temna jediným pramenem poznání české minulosti, i když ve zkreslené podobě. Literatura Oživení politických i kulturních styků našich zemí s cizinou cestopisná pO vilkách husitských vzbudilo touhu našich předků poznat a zemepisná země. Nebyly to však jen pohnutky náboženské, které dříve vedly české poutníky do Palestiny, kde podle biblického podání žil a zemřel Kristus. Zájem cestovatelů 16. století byl praktičtější. Mnoho mladých lidí studovalo na cizích universitách, zvláště v Itálii a v Německu. Vedle toho lákal české cestovatele také neobyčejný hospodářský rozmach některých západoevrop­ ských zemí a silně působily také pohnutky politické, např. ne­ bezpečí tureckých výbojů, které neustále ohrožovaly středo­ evropské země. Dokladem toho, jak český cestovatel dovedl bystře pozorovat a realisticky *) časový postup událostí. *·) Její autoritu podryl teprve koncem 18. stol. Gelasius Dobner, když roz­ borem dokázal, že Hájek překrucuje skutečnost a vymýšlí si osoby i události.

36

popisovat cizí země, je cestopis Oldřicha Přejata z Vlkanova (1523—1565), Oldřich bohatého pražského měšťana, naívSíTy^W^az Přahy’''3ó' Benátek a odtud po­ Prefát tom po moři až do Palestiny (1563). z Vlkandva Prefát jako učený humanista má zájem o přírodu, rád popisuje stavbu měst a nejrůznější technická zařízení, ale všímá si i ,pěstování různých plodin, odhaduje velikost zemí, měří přístavy, všude se projevuje jeho bystrý a realis­ ticky založený duch. Václav Vratislav z Mitrovic (1576—1635) se zúčastnil jako Václav patnáctiletý mladík poselství, které vyslal císař Rudolf do Cari­ zVratislav Mitrovic

hradu k sultánovi. Poselstvo bylo po roce uvězněno a velmi trpělo. Po několika letech se dostal Vratislav z tureckého zajetí a ve vlasti začal popisovat své zkušenosti v cestopise, nazvaném Příhody Václava Vratislava z Mitrovic. Za jeho života nevyšly tiskem, zůstaly v rukopise až do doby obrozenské. Vratislav vypravuje velmi prostě a upřímně, nestydí se přiznat k některým svým pokleskům, např. jak se opil řeckým vínem, na něž nebyl zvyklý, a jak byl za to potrestán. Rád vypravuje žertovné příhody, ale i otřesné zkušenosti ze strašného vězení v Černé věži. Popisuje přírodní scenérie, polohu měst, turecké zvyky, lázně, ale nejdojímavější jsou ty části knihy, v nichž pro­ mlouvá Vratislavova nehledaná srdečnost. Zvláštní ceny dodává příhodám jejich vypravěčská forma; Forma Vratislav nepíše v dlouhých souvětích ani nezdobí své dílo citáty z latinských autorů jako někteří jeho současníci, píše tak prostě, jako by o svých osudech někomu vypravoval. Výrazným zjevem předbělohorského období býl Daniel Adam z Veleslavína (1546 — 1599), zámožný pražský měšťan. Daleko spíše měl však význam jako organizátor literárního života a jako tiskař než jako původní spisovatel. Z jeho tiskárny vycházelo mnoho spisů, které znamenají vrchol českého tiskařského umění ve starší době. Byl činný jako překladatel, upravovatel a vyda­ vatel. Vlastních děl napsal málo. Jen částečně původní je Kalendář historický, v němž pro každý den v roce připomíná významná data a události z českých i světových dějin. Hodnota knih vydávaných Veleslavínem byla hlavně V tom, že měly úkol vzdělávat čtenáře.

37

PÍSEMNICTVÍ V OBDOBÍ UTUŽENÍ FEUDALISMU A PANOVNICKÉ SAMOVLÁDY

(ABSOLUTISMU) Od ztráty české samostatnosti do 70. let 18. stol.

ČESKÁ LITERATURA VE VYHNANSTVÍ

Následky porážky na Bílé hoře byly pro celý národ osudné. Habsburský vítěz potrestal smrtí přední účastníky odboje, zabavil majetek šlechty a měšťanstva a postižené odpůrce vypověděl ze země. Pobělohorská doba znamená nejhlubší úpadek v našich ději­ nách. Pokrokové tradice starší české literatury však nezanikly ihned, pokračovaly v tvorbě emigrace za hranicemi našeho státu. Za nejnepříznivějších podmínek, bez hmotných prostředků, v zou­ falství nad odloučením od vlasti vznikla díla naplněná ušlechti­ lými myšlenkami, hlubokou láskou k pokořené vlasti a k nešťast­ nému národu. Nad úroveň souvěkého českého písemnictví vynikl největší spisovatel z řad pobělohorské emigrace, poslední biskup jednoty bratrské, Jan Ámos Komenský. Jan Ámos jan Amos Komenský (1592 —1670), nazývaný někdy také zlaKomenský tin§tg]ým jménem Comenius, se narodil pravděpodobně v Nivnici na jihovýchodní Moravě v rodině českobratrské. Jméno Komen­ ský se odvozuje od nedaleké vesnice Komné, odkud pocházel jeho otec. Po studiích doma i v cizině učil Komenský na bratrských lvo školách v Přerově a ve Fulneku. Po bitvě bělohorské se skrýval na různých místech, hlavně v Brandýse nad Orlicí. Po vydání ostrých nařízení proti nekatolíkům r. 1627 byl Komenský donucen opustit vlast. Odešel do polského Lešna, ) * které bylo útulkem českých vyhnanců, hlavně příslušníků jednoty bratrské. Jeho pobyt v tom­ to polském městě byl přerušen pozváním anglického parlamentu, *) Mezi městy Vratislaví a Poznaní.

38

aby uskutečnil v Anglii jakousi mezinárodní akademii věd, která by šířila do celého světa jednotné vzdělání jediným jazykem. V příštích letech pobýval Komenský také ve Švédsku a na delší dobu se usadil ve východním Prusku. ) * Stále doufal, že se vyhnanci budou moci vrátit do vlasti, po které sám nepřestával toužit. Jeho naděje však zmařil vestfálský mír (1648), kterým skončila třicetiletá válka. Při mírových jednáních se pobělohor­ ských vyhnanců nikdo neujal, nebylo jim dovoleno vrátit se do vlasti. Při druhém pobytu v Lesně stihla Komenského největší po­ hroma. Za války švédsko-polské lehlo město popelem. Komenský pozbyl celého svého majetku a z větší části i svých rukopisů. Nejbolestnější byla ztráta nenahraditelného slovníku Pokladu jazyka českého a některých prací, v nichž chtěl shrnout všechny tehdejší vědní obory. Komenský odešel z Lešna a nalezl vlídné přijetí u svých holandských přátel v Amsterodamu. Tam žil až do své smrti r. 1670. Hlavní význam Komenského je v jeho pracích pedagogických a vševědných. Z ostatních děl nejpozoruhodnější je spis Labyrint světa a ráj srdce. Vznikl r. 1623, tiskem vyšel po prvé r. 1631. Po bitvě bělohorské prožíval Komenský těžké chvíle. Většina příslušníků jednoty bratrské byla nucena opustit vlast, v Čechách řádil bělohorský vítěz a navíc stihlo Komenského i osobní neštěstí, když mu zemřela na mor manželka a dva synové. Z těchto tísnivých dojmů, ale i z kritického pohledu na současné společenské poměry vznikl roku 1623 (tiskem vyšel později) spis Labyrint světa a ráj srdce (první vydání mělo titul Labyrint světa a lusthaus srdce), rozsáhlá jinotajná skladba, znázorňující básníkovu pouť světem, zobrazeným alegoricky jako město. Poutník, v němž Komenský zobrazil sám sebe, jde si prohléd­ Labyrint nout svět, aby si vyvolil vhodné povolání. Na cestě jej doprovázejí světa Všudybud (Všezvěd), který mu radí, aby byl spokojen se vším, co uvidí, a aby nic nekritisoval, neboť jen tak se uchrání nepří­ jemností. K Všudýbudovi se připojí druhý průvodce, Mámení: nasazuje poutníkovi na oči brýle mámení, jež všechno zkreslují. Poutník se však nedává zmást a nasazuje si je tak, aby mu ne­ překážely ve správném pozorování světa. Město, do něhož vstu­ pují, je opravdovým labyrintem, hemží se tu lidmi, každý spěchá za svým zaměstnáním, ale ukazuje se, že téměř každé z nich je podvod a klam. Lidé nosí masky, mění si je, dělají spoustu zby­ tečných věcí. Ovládá je touha po penězích, lehkém zisku, spole‫ )״‬území rozdělené dnes mezi SSSR a Polsko

39

čenském postavení a bezstarostném životě. Poutník pozoruje život řemeslníků, učenců, alchymistů, lékařů, soudců, vojáků a přísluš­ níků jiných společenských stavů a zaměstnání. Všude nalézá ne­ upřímnost a podvod. V zoufalství nad tímto ubohým stavem lidské společnosti chce utéci ze světa, na výzvu boží se pak uzavírá v domu svého srdce, tj. do samoty. Závěr díla vyznívá tedy mys­ ticky, bezvýchodně. Komenský dobře vidí společenské nesrovna­ losti, podává ostrou obžalobu sociálního řádu své doby, uvědo­ muje si příkré společenské rozdíly mezi jednotlivými třídami, ale jeho východisko z ‫״‬labyrintu světa“ je falešné, idealisticky jedno­ stranné. Před řešením palčivých otázek, které na něho doléhaly tak tísnivě, utíká se k Bohu, k záhadám mystiky, k pasivitě nábo­ ženského hloubání. V tom je slabina Labyrintu, charakteristická pro celou náboženskou ideologii jednoty bratrské. Labyrint je dílo neobyčejného kulturně historického významu. Realistický obraz doby Zachycuje velmi realisticky dobu, smýšlení lidí i způsob vyjadřo­ vání. Sám Komenský si byl vědom reality svého díla, když v před­ mluvě napsal: ‫״‬Není báseň (smyšlenka), čtenáři, což čisti budeš, ačkoli básně podobu má, než jsou věci pravé, jimž vyrozuměje, sám poznáš . . . protože jsem tu na větším díle své vlastní příhody, s nimiž jsem se v nemnohých letech života svého již potkal, některé pak při jiných spatřil, . . . vymaloval.“ Jazyk díla

Brána jazyků otevřená

Informatorium školy mateřské

Didaktika

Jazyk díla je kromě některých germanismů, v nichž si libovali všichni sou­ časníci Komenského, jadrný a svěží. Humanistický styl a větná skladba se pro­ jevuje v Labyrintu hlavně v neobvyklém pořadu slovním a větném.

V polském Lesně, kde Komenský vyučoval na místním gym­ nasiu, vznikly dvě významné práce didaktické. První z nich, Brána jazyků otevřená, vydaná nejdříve latinsky a později i česky, je učebnicí tehdejšího mezinárodního jazýka vzdělanců, latiny, s obsahem věcně systematicky uspořádaným. Kniha vzbudila v Evropě nesmírný ohlas a brzy byla přeložena do všech známějších jazyků. Druhým dílem bylo Informatorium školy mateřské, pedago­ gická příručka a návod rodičům, jak mají vychovávat děti v době předškolní. Dnešní naše mateřské školky a jesle vyrostly ze zásad Komenského Informatoria. V Lesně dokončil Komenský také své nejvýznamnější dílo, o němž začal pracovat už ve vlasti, Didaktiku, čili uměni umělého vyučování (tiskem vyšla latinská úprava roku 1657). Komenský v ní vyložil všeobecné zásady vyučování a výchovy. Kniha byla určena českým učitelům, vychovatelům a české mládeži, neboť Komenský stále doufal, že se emigrace bude moci navrátit do vlasti. O podnětu k sepsání díla říká: 40

‫״‬Taková tedy církví i škol ve vlasti naší záhuba, kterouž jsme před očima viděli, naše nad tím bolest, a proč bych zapírat! měl, i naděje, že přece někdy milosrdenství boží k nám se zase vrátí, pobídly nás starat! se snažně o budoucí napravení záhuby té, aniž jsme jinak myslili, než abychom . . . především mlá­ deži vlastenecké ku pomoci přispěchali, zarazíce co nejdříve školy nové a opatříce je knihami dobrými a methodou přirozenou i světlou, aby tak láska k umění liternímu, k ctnosti a pobožnosti co nejlépe zase zkvétati počala”.

Podle slov Komenského mají Čechové kráčeti v prvních řadách světového pokroku a nemají čekat, až je předejdou Francouzi, Angličané a Němci. Jako doplněk k Didaktice přichystal Komenský sbíťku českých přísloví, nazvanou Moudrost starých Čechů. Obsahuje nepřeber­ né bohatství lidové moudrosti. Dílo zůstalo v rukopise a vyšlo tiskem teprve v novější době. Prakticky doplňoval Didaktiku jiný spis, Svět v obrazech, vydávaný nesčíslněkrát ve všech světových jazycích. Svět v obra­ zech je nejdokonalejší a ve své době přímo geniální pomůoka názorného vyučování cizímu jazyku (latině) pomocí obrázků. Tato pedagogická díla založila světovou proslulost Komenského už za jeho života. Nejvíce se ujala Komenského metoda postupu při vyučování. Veliký pedagog se snažil odstranit ze! škol ne­ životný středověký verbalismus, mechanické učení slovíčkům a větám zpaměti. Razil zásadu, že žák se má naučit pojmům z věcí, má vnímat svými smysly. Učení má být názorné a má se při něm používat příkladů. Vyučování má být podle Komenského snadné, zajímavé a musí mít výchovný účel. Vedle rozumu má vychovávat a probouzet také citovou stránku člověka a pěstovat jeho vůli. Postup při učení má být od známého k neznámému, od jedno­ duchého k složitějšímu. Učení ve škole se má zaměřovat ke sku­ tečným a praktickým potřebám života. Místo surových trestů, které byly v době Komenského ve škole obvyklé, je třeba usilovat o kázeň laskavým zacházením s žáky, dobrým příkladem a po­ učováním. Zajímavá a na svou dobu průbojná je kapitola o vyučování cizím jazykům. Komenský rozděluje učivo podle věkové zralosti. Postup při vyučování má být takový: nejprve poslouchání, potom čtení, opakování čteného, přepisování textu, napodobování čte­ ného, ústní reprodukce a konečně rozhovor. Komenský rozdělil všechny školy na čtyři stupně podle věku žáků, postupně po šestiletí. Prvním stupněm má být mateřská škola v domě rodičů (předškolní výchova), druhým škola národní, třetím škola latinská (gymnasium), čtvrtým stupněm studium aka­ demické, universita. Mateřskou školou by měla být každá rodina, kde jsou děti, obecná škola by měla být v každé vesnici a měs­ 41

Moudrost starých Čechů Svět v obrazech

Didaktické zásady Komenského

Pedagogické zásady

tečku, latinská škola v každém větším městě a vysoká škola v každé zemi. Vyučování má být veřejné, má být přístupné všem bez rozdílu roda, sociálního původu, pohlaví a stáří. Vzdělání se má dostat každému človeku zďarma. Velký důraz klade Koníenský rovněž na výcvik tělesných schopností a řemeslných dovedností. Již u dítěte třeba pěstovat zdravé a silné tělo. V posledních kapitolách Didaktiky je obsažen také návod, jak uvést novou školskou soustavu do Čech. Komenský stále totiž ještě věřil, že mu bude dopřáno, aby v osvobozené vlasti mohl uskutečnit své pedagogické reformy. Učitelů bude dostatek, soudí velký učitel, za patnáct let prý jich vychová jediná dobrá škola na sta. Učebnice napíše sám Komenský se svými spolupracovníky. Jde jen o to, aby se již začalo s reformou školy. Nikdo ať neříká: ‫״‬Co my tak neobyčejnou věc zacíti máme? Nech začnou Francouzové, Angli­ čané neb Němci. Podíváme se, jak se jim zdaří.” Nebudme, nebudme, prosím, tak leniví, abychom po jiných toliko vždycky hleděli a za jinými zdaleka se plaziti chtěli. Nech nás také někdy v něčem jiní před sebou vidí . . . Ach, přemilí Cechové, námť jest, nám na tyto věci nad jiné národy mysliti, poněvadž předešlých let nad jiné špatněji školami opatřeni byvše, mimo jiné národy v stínu jsme stáli a skrze to u cizích v pohrdání a posměchu byli, ... a ne bez příčiny, 4. Protož přišla-li jaká potřeba, k cizím jsme se obraceli, je do země vábili, penězi přeplacovali, se svou celého národa hanbou, nýbrž škodou. Nebo cizí se mezi námi osazovali, sebe a ne nás vzdělávali, nás i jazyk náš zastěňovali, nýbrž tlačili. Naši mezitím vtipové, při mnohých nad cizí oněchno jadrnější, zavazovali se do marností, lhostejností, bujností, zahálek a neřádů rozličných, že vzpome­ nout! na to, čím panstvo naše, rytířstvo naše, městský i sedlský lid náš čas trávívali, hrůza mne podjímá . . . přemudrovali nás, potlačili nás, rozptýlili nás, poplenili nás . . . Odkud to vše? Jedině, že jsme dobrého mládeže cvičení neměli . . .”

Pansofické spisy

Mírové snahy Komenského

Pedagogické a didaktické snahy Komenského vycházejí z nejlep­ ších tradic české reformace a českého humanismu^ Svými peda­ gogickými spisy položil Komenský základy k vědecké pedagogice. Podle jeho návrhů se organizovaly školy všech zemí. Jetím učeb­ nice vycházely v překladech do všech světových jazyků. Vedle spisů pedagogických, v nichž spočívá největší význam Komenského, napsal ‫״‬učitel národů“ také řadu děl, v nichž chtěl shrnout výsledky veškerého vědění v jednotnou soustavu. Tato myšlenka jej neopustila po celý život. Jejím výsledkem je mnoho spisů, v nichž uváděl a popularizoval výtěžky vědy pro veřejnost. Komenský bojoval svými ušlechtilými humanistickými zásadami také o dorozumění mezi národy, o světový mír. Snažil se odhalit příčiny válek mezi národy a nalézt prostředky, jak jim navždy 42

zabránit. Již v Labyrintu ukazuje, že příčinou společenských nesrovnalostí je hromadění majetku na jedné straně a zubožení pracujících na straně druhé. Hromadění majetku, nerovnost bo­ hatství mezi jednotlivými národy a společenské protiklady způso­ bují také neustálé krvavé války mezi národy. Komenský je ostře odsuzuje: ‫״‬Válku jest zavrhovat! jako něco zvířecího, neboť lidem sluší lidskost, a spory mohou být skoncovány soudem řádně vedeným.“ Komenský požaduje spravedlivý mír pro všechny, neboť jen mír přináší štěstí všem národům. Míru lze dosáhnout podle jeho mínění rozšířením všeobecného vzdělání a mírovou organizací světa, kterou si ovšem Komenský v duchu doby představuje v po­ době, která je těžko uskutečnitelná. Ve spisku, který napsal k tomuto účelu, Cesta světla, přimlouvá se Komenský vřele za smírné vyřešení všech rozporů mezi ná­ rody a vyslovuje své zásady sbratření celého lidstva. Má se ho dosáhnout vyšším vzděláním, mravní úrovní a bratrstvím národů. Dílo Komenského má význam světový. Jeho didaktické a pe- Význam dagogické názory razily nové cesty pedagogice. Jeho myšlenky encyklopedické převzali a uskutečnili osvícenci. Jeho ušlechtilé úsilí o snášenlivost, lidskost a věčný mír mezi národy, jeho vřelé vlastenectví promlouvá k nám i po staletích. Komenský je po Husovi druhou nejvýznamnější osobností, která pronikavě zasáhla do vývoje evropské vzdělanosti. DOMÁCÍ LITERATURA

Zatím co pobělohorská emigrace vydala ze svého středu díla světové slávy, domácí literatura ovládaná jezuity postavila se zcela do služeb politického, zpátečnického útlaku. V době, kdy česká literatura za hranicemi dostoupila svého vrcholu v díle Komenského, domácí literatura živořila. Jezuité se zmocnili dohledu nad školami, ovládli censuru a tisk Protia kontrolovali veškerou slovesnou tvorbu. Své moci využívali reformace k potlačování všech zmínek o době husitské, chtěli udusit každé spojení s předbělohorskými Čechami. Úsilí jezuitů vrátit celý národ katolické církvi sloužila horlivá náboženská propaganda, nádhera bohoslužeb a církevních slavností, ničení starých knih (Koniáš) i vlastní slovesná tvorba. Převažují v ní agitační spisy, životopisy svátých, náboženská rozjímání, v nichž se to hemží zázraky a přízračným líčením pekelných trestů pro hříšníky. Jezuitská poesie s oblibou zpracovávala legendární látky nebo du­ 43

Bohuslav Balbín

Úpadek jazyka

chovní lyriku. Využívala přitom jazykových prostředků blízkých chápání lidu, nebyla to však literatura lidová, protože měla protilidové cíle: chtěla čtenáře získávat pro církev a učit je poslušnosti k vrchnosti. Zanedbávala se nauková literatura, a pokud se pěstovala, např. historie, byla psána latinsky a měla většinou výbojnou katolickou tendenci. Mezi spisovateli, kteří se věnovali studiu české minulosti, ob­ jevili se však někteří autoři, kteří pozorovali neutěšený současný politický stav země a hrozili se nebezpečně postupující germanisace a úpadku národního cítění. Patří k nim hlavně jezuita Bohuslav Balbín (1621 — 1688). Pro svou literární činnost a své vlastenecké smýšlení byl podezříván z protivládních názorů a pronásledován představenými. Na radu svých vlasteneckých přátel, kteří s bolestí pozorovali úpadek ná­ roda, napsal latinský spis, ve kterém obhajuje práva národa na vlastní jazyk a ostře kritisuje odnárodňující se šlechtu. Balbín odsuzuje národnostní politiku vídeňského dvora, která vytlačuje český jazyk ze škol, z úřadů i z kostelů. Dokazuje, že ‫״‬lidem domácím ve vlasti náleží přední přístup k hodnostem . .. Vlády, které přecházejí v samopanství, ... matou jazyky národů a nej­ častěji živly cizí vkládají na šíje poddaným . .. “ Balbínova rozprava se později stala vzorem četných jiných obran českého jazyka v době obrozenské. Balbín vydal také ob­ sáhlé latinské práce o české minulosti, které byly jedním z pod­ nětů pro historické studium u našich prvních obrozenských pracovníků. Kulturní úpadek národa v době pobělohorské se projevil nejnápadněji v jazykové úrovni literárních děl. Jazyk, kterému chyběly vzory staré spisovné řeči, který neměl vynikajících pěstitelů, rychle upadal. Jezuité ve snaze přiblížit spisovný jazyk hovorové řeči, uváděli do něho prvky nespisovné (slova nářeční, zhrublá slova, slova z němčiny aj.). Čeští vlastenci s bolestí pozorovali tento úpadek rodného jazyka. Protože však sami už ztratili bezpečný jazykový cit, tvořili místo slov cizího původu, v češtině již zdomácnělých, nesprávné nové tvary a zkomoleniny. Tím přispěli k ještě hlubšímu jazykovému úpadku. Tyto snahy očišťovat jazyk označujeme jako purismus. *)

*)od lat. slova purus — čistý. Puristé navrhovali např. říkat břinkotruhla místo klavír, chříponosoprach místo šňupavý tabák, nosočistoplena místo ka­ pesník aj.

44

LIDOVÁ SLOVESNOSŤ

Za těchto neutěšených poměrů byl nevolný lid jedinou oporou a uchovatelem české národnosti a starých tradic. Lidoví písmáci přepisovali staré české knihy, které se podařilo ukrýt před slídi­ vými jezuity, zaznamenávali veřejné události, zprávy o válkách, o selských bouřích i o událostech soukromého rázu. Zdravé jádro lidu se projevilo nejlépe v těchto smutných do­ bách, kdy umělá literatura nevyjadřovala cítění a smýšlení národa, ve vlastní ústní slovesnosti. Lidová slovesnost nebyla zapisována, šířila se ústně a přecházela od jedné generace k druhé. Většina českých a moravských lidových písní vznikla v době pobělohorské. Lidové písně jsou dokladem bohaté umělecké tvo­ řivosti našeho lidu. Písní si ulehčoval ujařmený lid při robotě, vtipným posměškem stíhal pány nebo dráhy, písní vyjadřoval náladu svátečních chvil, lásku k životu i k přírodě. Lidová píseň se dovedla také vysmát pánům, dovedla pohrozit pomstou vykořisťovatelům. ‫״‬Lhotecký dvorečku, žádný tě ne­ chválí, je v tobě jak v pekle, jenomže nepálí. Nepálí, nepálí, ale pálit bude, panstvo vyšňořené až tam k čertu půjde.“ Zvláštní skupinu lidové slovesnosti tvoří písně jarmareční, v nichž se zpívá o časových příhodách nebo nešťastných událos­ tech. Jarmareční písně jsou spíše dílem městských vrstev, nemají bezprostřednost lidových písní ani jejich uměleckou ryzost. Lidová slovesnost dovedla vytvořit také pověsti a pohádky, v nichž prostý člověk snil o lepším životě a světě, ve kterém bude vládnout spravedlnost a kde pravda zvítězí nad zlém. Lidová přísloví zachycují praktickou životní moudrost lidu. Nejvýmluvněji zaznělo utrpení nevolného sedláka ve veršované skladbě Selský Otčenáš, v němž neznámý lidový skladatel vrou­ cími slovy žádá císaře Josefa II. o pomoc nevolnému selskému lidu v jeho bídě a zoufalství. Ale zdravé jádro lidu nekleslo na mysli ani v nejtěžších dobách. Celé 17. a 18. stol, je vyplněno selskými povstáními a vzpourami (valašské hnutí odboje, selská povstání v Čechách, odpor Chodů, slovenští zbojníci). Jejich ohlas najdeme také v ústní lidové slo­ vesnosti. V hrdinu selského sebevědomí a protipanského odboje vyrostla postava Jana Sladkého-Koziny nebo postavy zbojníků ze Slovenska a východní Moravy, lidových mstitelů křivd, Jáno­ šíka a jeho ‫״‬horních chlapců“. Lidová slovesnost 17. a 18. stol, vytvořila i lidová dramata, v nichž skladatelé přizpůsobovali svému prostředí náboženské 45

Lidové písně

Selský Otčenáš

látky, známé z bible nebo z jezuitských školských her, nebo do nichž vkládali své názory na současné události. Vznikaly i 'hry vánoční a velikonoční, udržované v lidové tradici velmi dlouho na českém venkově. Význam Lidová slovesnost posilovala lid v dobách největšího útlaku. lidové Rozvíjela a obohacovala český jazyk, uchovávala jeho pružnost slovesnosti a básnickou svěžest. Dokud se uchovávala česká mluva v lido­ vých vrstvách a dokud zůstával tento lid přes krutý útisk ne­ porušen ve svém jádru, nebylo třeba zoufat nad jeho budouc­ ností. Jakmile se objevily první příznaky nové doby, jakmile povolila pouta nevolnictví, stal se tento lid zdrojem nové národní síly, z něho vyšly tisíce nadšených buditelů, kteří drobnou, ale usilovnou prací vedli národ k novým sociálním, politickým a kul­ turním úspěchům. PŘEHLED VÝVOJE ČESKÉ LITERATURY OD HUSITSTVÍ DO 70. LET 18. STOLETÍ

Husitství silně narušilo feudální řád v našich zemích. Hus ve svém díle kritisoval světské i církevní feudály, všímal si i postavení poddaného lidu a dobových sociálních nespravedlností. Svým úsilím o zpřístupnění tehdejších kulturních hodnot lidu (bible v národním jazyce, lidový zpěv) a svou osobní statečností a věr­ ností poznané pravdě dal příklad celému husitskému hnutí. Husitská literatura stála plně v službách revoluce, vědomě bojovala za ideály, o které válčili husité (rukopis Budyšínský). Husitství je nejpokrokovějším hnutím v našich dějinách, jeho tra­ dice posilovaly národ v nejtěžších dobách. Po porážce husitského revolučního hnutí se opět utužoval feu­ dální řád. V literatuře se to projevilo nemilosrdnou kritikou společenských poměrů, státu a církve (Chelčický). Od poloviny 15. stol, šířil se v našich zemích národní humanismus jako výraz ideologie měšlanstva. Humanistická literatura ustoupila od revo­ lučních požadavků husitství, její význam byl však v tom, že se více zaměřila k životu (Viktorin Kornel ze Všehrd). Z nespoko­ jenosti lidových vrstev se společenským řádem vznikla v 15. stol, jednota bratrská. V dílech jejích spisovatelů, zejména v díle Jana Blahoslava projevilo se úsilí o zpřístupnění vzdělání pro širší vrstvy lidu. V oposici proti feudální literatuře vznikaly tzv. skladby lido­ vého čtení, často s kritickým zaměřením společenským (Historie o bratru Janu Palečkovi). V literatuře 16. stol, převládal úkol

46

vzdělavatelský (cestopisy), poučný a popularizační (Veleslavín, Hájková kronika). Po bělohorské katastrofě nastává nejtěžší období v dějinách našeho národa. Nekatolická inteligence nucené opouští zemi, v níž nastává bezohledný útisk poddaného lidu a všeobecný kulturní úpadek. V cizině se zrodila většina díla J. A. Komenského, v němž vyvrcholily nejpokrokovější tradice starší české kultury. Jeho pedagogické dílo má dodnes význam světový; Labyrint je výstižným a kritickým obrazem společenských poměrů 17. stol. V našich zemích byla česká literatura pronásledována a ničena. Jediným světlým zjevem je Bohuslav Balbín, obránce práv českého jazyka. Nositelem a záchrancem rodného jazyka se stal lid. Vy­ tvářel si i v těchto smutných dobách svou ústní slovesnost, jíž bojoval proti nepřátelské a cizí panské kultuře.

47

DOBA NÁRODNÍHO OBROZENÍ

1. OD POČÁTKU NÁRODNÍHO obrození DO 30. LET 19. STOLET I

Národní Dobou národního obrození označujeme zhruba poslední čtvrobrozem tjnu jg sjo]e^j a první polovinu 19. století. Národní obrození je

velké společenské hnutí, projevující se především národně osvo­ bozeneckým bojem, uvědomováním širokých lidových vrstev, ' z nichž vyrostl novodobý český národ, a snahou o hospodářské a kulturní osamostatnění. Hospodářské Toto velké národní hnutí bylo umožněno významnými hospopredpoklady změnami, k nimž došlo v našich zemích v poslední třetině 18. stol. V západní Evropě, tehdy hospodářsky neoby­ čejně pokročilé, vznikl již dříve kapitalistický způsob výroby, který znamenal proti staré řemeslné výrobě nesporný pokrok. Osvícenství S hospodářskými změnami souvisely i nové myšlenkové proudy. V západoevropských zemích, hlavně ve Francii, vzniklo myšlen­ kové hnutí osvícenství, označované také někdy ve filosofii jako racionalismus. *) Osvícenci žádali, aby se život jedince i společ­ nosti řídil rozumem, náboženskou snášenlivostí a takovými vztahy mezi lidmi, které by byly založeny na jejich přirozené rovnosti. Souviselo to s nástupem nových společenských tříd, hlavně měš­ ťanstva, a s jejich bojem proti výsadám šlechty. Osvícenci vycházeli z nového světového názoru, založeného na objevech přírodovědného bádání. Jejich cílem bylo šíření osvěty, vzdělanosti a svobody myšlení proti středověké náboženské víře a slepé poslušnosti. Voltaire

K francouzským osvícencům, jejichž dílo působilo nejsilněji v době před francouzskou revolucí, patřil Francois Arouet Voltaire (fransoa arue voltér, 1G94—1778). Voltaire byl duchaplný spisovatel, který proslul jako odvážný a nesmiřitelný protivník každé nesvobody. Požadoval náboženskou snášenlivost, svobodu slova a osobní volnost člověka. Voltaire nebyl však demokrat ani revo­ lucionář. Útočil sice na církev, ale zásadně proti náboženství nebojoval. Domní­ val se, že je potřebné, aby pomáhalo udržovat lid v poslušnosti. Kritizoval

*) racionalismus (z lat. ratio = rozum) filosofický směr založený na rozu­ movém chápání a'výkladu světa

48

společenské zřízení, ale nápravu čekal od vzdělaného a osvíceného panovníka. Ještě větší ohlas než myšlenky Voltairovy mělo dílo Jeana Jacquesa Rousseaua J. J. (žána žaka rusó, 1712—1778). Prohlásil lid za zdroj veškeré moci ve státě, Rousseau dokazoval, že pramenem všeho společenského zla je soukromé vlastnictví. Hlavní Rousseauovou myšlenkou je snaha po prostém životě, blízkém přírodě, a od­ souzení civilizace, která kazí lidskou přirozenost. Svým zdůrazňováním citových stránek lidského života měl silný vliv na evropské myšleni a literatury všech evropských národů až do poloviny 19. století.

Francouzští osvícenci usilovali také o lepší uspořádání státní správy rozumným zákonodárstvím, odstraněním středověké hos­ podářské vázanosti a větší rovnoprávností všech občanů. Ve Fran­ cii, kde měšťanstvo bylo již v 18. stol, společenskou vrstvou hos­ podářsky vyspělou, byl boj proti feudalismu důsledný a vedl nakonec k vzplanutí francouzské buržoázni revoluce (1789 až 1793). Myšlenky francouzských osvícenců nalezly odezvu u některých evropských panovníků, jako byli např. rakouský císař Josef II. nebo ruská carevna Kateřina Veliká. Ti z obavy před nespoko­ jeností lidu začali podle osvícenských zásad uskutečňovat ve svých státech některé reformy. Vedla je k tomu především hospodářská nutnost, neboť roz­ víjející se průmyslová výroba si vyžadovala stále většího počtu dělníků. Bylo proto třeba zrušit i nejtíživější útlak poddaného lidu, nevolnictví. Zrušením nevolnictví r. 1781 a vyhlášením Osvícenství náboženské tolerance ) * téhož roku byl v Rakousku uvolněn v Ral