Osoba a osobnost [1. vyd. ed.] 9788085495782, 8085495783 [PDF]

Zitiervorschau

P a u l __ T o u r n i e r

!

d' (i ► I.

£

■----^ W

?k t i

'i.

i

P a u l __T o 11 r n i e r

Osoba osobnost

První vydání © Návrat domů, Praha 1998. Původně vydáno jako „Le Personnage et la Personne“. © 1989 Delachaux et Niestlé S.A., 79 routě ďOron, CH - 1000 Lausanne 21. Veškerá práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být v jakékoli formě reprodukována bez písem­ ného svolení vydavatele. Všechny biblické citáty jsou převzaty z Českého ekumenické­ ho překladu (vydání z roku 1985). Překlad: Kateřina Bodnárová Obálka: © Mgr.art. Eva Filová

Návrat domů, Plzeňská 166, Praha 5 ISBN 80-85495-78-3

I

c

r

i

■1 S

K.

£ K liS f' ■ .-•£ -v

í

část první

Osoba

>•' '

. í

Kdo jsem?

Dnes je v Ženevě velký svátek. Máme výročí Escalade. Jedné tmavé prosincové noci roku 1602 Bůh zázračně zachránil město před savojským knížetem, který se ho chtěl lstivým útokem zmocnit. V e výroční den této události přetékají cukrářské výlohy malinkými čokoládovými nebo nugátovými hrnečky na připomínku zvlášť popu­ lární bitevní historky. Jistá Dáme Royaume, když viděla Savojany pro­ cházet pod svými okny, vytáhla z ohniště hrnec a hodila jej na hlavu jednoho z nich takovou silou, že ho zabila. Pravda nebo legenda? Zrovna včera večer odpovídal hlasatel v roz­ hlase anonymnímu posluchači na otázku, zda je tato anekdota autentic­ ká. Říkal, že historici ten problém studovali. Profesor Geisendorf zjistil, že skutečně existovala jakási Dáme Royaume a jeden z jejích potomků zmínil ve své poslední vůli i je jí slavný hrnec, ale příběh vznikl zřejmě až později, protože ty nejstarší dokumenty o Escalade o něm vůbec ne­ píší. Takže nejspíš nikdy nepřijdeme na to, zda jsou detaily příběhu prav­ divé. T o samé se dá říci o Vilému T ellovi, Kryštofu Kolumbovi a vůbec jakékoliv slavné historické postavě. Odborníci mají dokonce pochyb­ nosti, jestli některé z nich - většinou ty nejpopulárnější - vůbec kdy ži­ ly. Kde je hranice mezi legendou a skutečností? Učenci nejsou schopni ji přesně vymezit. Dokonce i na představě, kterou si tvoříme o našich vlastních součas­ nících, se podepisují tradice a pověst, sympatie či nenávist. A le právě tento obraz je podstatný, nejvíc se nás dotýká, nejvíc nás ovlivňuje a probouzí v nás sklony obdivovat nebo zatracovat. A můžeme jít ještě dál - přiznat si, že to samé ovlivňuje náš pohled na sebe sama. Když si vyvolávám e vzpomínky, nikdy si nemůžeme být úplně jistí, že jsme je zbavili veškerých iluzí, ať jsme jakkoliv upřímní.

Do naší mysli si nemůžeme přivolat sama fakta, ale pouze jejich zdání, můžeme si připomenout, jak jsme je vnímali a cítili. A to, co jsme vní­ mali a cítili, tedy obrazy a vjemy, se pak ukládá více či méně ve zkres­ lené podobě do naší paměti. Každý den ke mně přicházejí muži i ženy různého stáří a stavu, zdra­ ví i nemocní, aby se naučili lépe znát sami sebe. Vyprávějí mi o svém životě. D ělá jim velké potíže vylíčit všechny detaily co nejpřesněji. Snaží se poznat osobnost, kterou doopravdy jsou, a vědí, že všechno, co chceme společně udělat, může být snadno zpochybněno, když nebudou mluvit zcela upřímně. Často se stává, že na dalším sezení poopraví některé podrobnosti ne­ bo přidají nějakou, je jíž vynechání by mi znemožnilo úplně porozumět jejich příběhu. To je samozřejmě zcela oprávněné: nebudeme-li zcela poctiví, neodhalíme nic. V jednom však mohu tyto pátrače uklidnit: v odkrývání osobnosti naštěstí ani tak nejde o historické skutečnosti, jako spíš o způsob, ja ­ kým je vnímáme a pociťujeme. Jestliže nás naše vzpomínky klamou, způsob jejich zkreslení není ani v nejmenším náhodný. Říká nám o nás samých víc než samotná fakta. O lidské povaze se můžeme z legend poučit stejně dobře jako z his­ torických zpráv. Jejich realita je sice trochu jiná, ale pořád tu je. Jsou mnohem spolehlivějším dokumentem než ta nejučenější kniha o ději­ nách. Jestliže chceme porozumět člověku, je stejně důležité číst Illiadu, Odysseiu, Aeneidu, Bhagavadgítu nebo Pohádky bratří Grimmů, jako filozofická, sociologická, fyziologická či psychologická pojednání. N ic neodráží společenské zvyklosti tak dobře jako divadlo. Hra, kte­ rou vidíme, je vlastně „hrou" postav. A jedna Sofoklova tragédie obsa­ huje tolik autentické pravdy o lidech jako ta nejpřesnější biografie. Herci hrají svou roli a je to lidská osobnost, kterou vnímáme v jejich gestech a slovech. Jako kdybychom sledovali člověka, který hraje svůj vlastní život. Samo slovo persona původně označovalo masku, kterou nosili herci. V masce byl široký otvor pro ústa, který zesiloval hlas jako hlásná trouba (srov. lat. personare = zaznívat, rozléhat se). Profesor C. G. Jung užívá latinské slovo persona spíše ve významu „osoba" a v tomto smyslu je budu používat i já v této knize. Tyto lingvistické komplikace nejsou náhodné - dosvědčují složitost problému, kterým se tu chci zabývat, tedy způsobu, jakým je osobnost nerozluči-

tělně spjata s osobou. M y ovšem máme často sklon si myslet, že role, kterou hrajeme, se liší od toho, čím jsme ve skutečnosti. Bývaly doby, kdy legendy, poezie a hudba měly při formování kul­ tivovaného člověka větší význam než věda. Nepochybně to byly mno­ hem lidštější časy než ty naše. Mnohé z toho, co dnes víme o člověku, a to nejen o jeho těle, ale také o psychologických a sociologických zá­ konitostech, které ovládají jeho život, bylo tehdy neznámé. Možná se však příliš nezmýlíme, když řekneme, že tehdy věděli toho o člověku více než my dnes. Jeden z hrdinů Pirandellova díla Šest postav hledá autora prohlašu­ je, že imaginární bytost jako Sancho Panza je mnohem skutečnější než jakýkoliv opravdový člověk. Sancho Panza má proti vám a mně tu v ý ­ hodu, že je hotovým produktem. Je vším, co o něm Cervantes napsal, ale nic víc. Já na druhé straně mohu donekonečna sám sobě nebo něko­ mu jinému vyprávět o sobě, aniž bych se třeba jen přiblížil úplnému a pravdivému vyobrazení sebe sama. V každém člověku zůstává něco i pro něj samého neproniknutelně záhadného. Kde je pak hranice mezi tím, co jsem, a tím, čím se mohu stát? Kdo ví, zda zítra má reakce na nějakou novou událost neodhalí nový aspekt mé osobnosti, který bude důležitější než všechny ostatní, které jsem až doposud odkryl? Není to, čeho budu schopen zítra, již obsaženo v tom, čím jsem dnes? Dokonce ani Sancho Panza není pro každého stejný. M á představa o něm není stejná jako vaše nebo Cervantesová. Pro mě je to osobní dojem, který se vytvořil při čtení Quijota a který spoluutvářely mé vlastní asociace a zkušenosti: je to můj Sancho Panza. Závisí na mé vlastní osobě a příběhu mého života, na vědomých i nevědomých ozvucích, vyvolaných v mé mysli Cervantesovým příběhem. T o samé se děje se všemi těmi lidmi, kteří za mnou přicházejí a s vel­ kým úsilím se snaží mi co nejpřesněji popsat svou osobnost. Nevyhnu­ telně si o nich vytvářím obraz, který vychází ze mě stejně jako z nich. Když půjdou za některým z mých kolegů, nebude je vnímat přesně jako já. A ani oni se mu nebudou předvádět ve stejném světle jako mně. T eď čtenář pochopí, proč si problém osobnosti získal na dvacet let můj zájem. Týká se totiž otázky, která je životně důležitá pro veškeré myšlení a civilizaci: co je člověk? M á však také zvláštní význam, který je zrovna tak důležitý pro můj život: kdo doopravdy jsem?

T o je otázka, která trápí každého z nás, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Skrývá se v každém sezení s pacientem. Je tu pro člověka, kte­ rý za mnou přijde, i pro mne. Tento upřímný a živý kontakt s lidmi je pravou podstatou mého profesního života. Je pro mne zrovna tak jako pro člověka, který mne žádá o radu, prostředkem k sebeobjevování. Snažím se o něj nejen ve své ordinaci, ale i všude jinde, při každém setkání s druhým člověkem, v rodině, s přáteli, na konferencích i na do­ volené. Jenže člověk, který za mnou přichází na poradu, si tu otázku klade naléhavěji - chce porozumět sám sobě. Očekává, že mu v tom pomohu. Zkušenost mě přesvědčila, že tento zajím avý problém osobnosti je mnohem komplikovanější než se obecně věří. Abych ho více osvětlil, pustil jsem se do psaní této knihy. Pro mě je psaní rozhovorem se čte­ náři, známými i neznámými. Navozuje v nich otázky, které ve mně vy­ volává sám život. Při rozmluvách s pacienty zaujímám výsadní postavení pozorovate­ le. Většina z těch, kdo za mnou přicházejí, se odhodlala otevřít se mi mnohem víc než komukoliv předtím. Říkají mi věci, které se nikdy ne­ odvážili říci někomu jinému. Nejsou to zrovna oni, koho se musím sna­ žit odhalit, nýbrž lidská osobnost v každém z nich, zbavená klamných převleků, pod nimiž se v každodenním životě tak snadno schovává. Přes své výsadní postavení pozorovatele si však stále více uvědomu­ ji, že osobnost, čistá a nepřikrášlená, se nám vždycky schová. Tu zná dozajista jenom Bůh. Nikdy nebudu moci zachytit pravdivou skuteč­ nost o sobě či komkoliv jiném. Získám jen kusý a deformovaný obraz, jen zdání: životní roli. Poselstvím této knihy jsou tudíž má odhalení, osvětlující problém člověka, i to, co se zároveň odhalení vymyká, co zůstává tajemné a zá­ hadné. M ezi osobou a osobností je podivuhodný vztah. Jsou spojeny, a přesto zůstávají oddělené. Člověku se mohu přiblížit pouze skrz ob­ raz, který mi dovoluje zahlédnout a který zároveň skrývá, odhaluje a zároveň zahaluje. A pak, člověk není statický, ale živoucí, při každém sezení se mi v y ­ jevu je nový obraz. Neprokazatelná, leč nesporná intuice mi ale říká, že je tu jednota a spojitost, i když ty různé obrazy působí nesouvisle, růz­ norodě či dokonce protismyslně. Ú silí o syntézu mě nutí v nich vidět něco společného, pokročit od diapozitivu k filmu, obsáhnout člověka v jeho neutuchajícím pohybu.

Jenže pohyblivý film vytváří ještě více iluzí než oddělené obrázky. Není nic nebezpečnějšího než si lichotit, že jsme došli k syntéze života. Nemůže to nikdy být nic jiného než jen diagram, který ochuzuje život o jeho nekonečnou různorodost a omezuje jej na svévolnou abstrakci. Nepostihl jsem osobnost, ale jen další obraz, ještě víc zavádějící, výtvor mé mysli, mé osobní dílo: ani Dáme Royaume ani Sancho Panza, ale jen jejich postavy, jak je vnímám a překrucuji. Toto zajímavé pátrání po člověku mě tedy naučilo větší opatrnosti při tvoření závěrů. Naučilo mě všímat si, jak povrchní a falešné jsou soudy, které si lidé o jiných neustále dělají. Nemluvím jen o morálních soudech, ale také o hodnoceních psychologických a filozofických. Pro­ tože se mi lidé více otevírají, mohu do nich vidět lépe než jiní. Zároveň si ale naléhavěji uvědomuji, jak je můj pohled odtržený od reality. Přijde se se mnou například poradit manželský pár, který má potíže. Zatímco mi muž vypráví o své manželce, přemýšlím, co asi o ní říkal, když byli zasnoubení. M ohla se od té doby samozřejmě změnit, ale pravděpodobně ne v takové míře, jak si je jí manžel myslí. Vnímal ji tehdy očima lásky, vytvořil si je jí idealizovaný obraz a ten m iloval, věřil, že je skutečný. Od té doby prožíval různá zklamání, a proto je zaujatý: obraz, který odmítá a proklíná, nevykresluje jeho že­ nu pravdivě, zrovna jako ten předtím. Rád bych se ho zeptal: „Nechtěl byste opravdu poznat svou ženu?“ A le úsudky, které si o ní tvoří, mu brání ji skutečně poznat. B yly mi tři měsíce, když můj otec zemřel, takže ho znám jen z bio­ grafie, kterou napsal jeden z jeho přátel, z nekrologů, z básní, které za­ nechal, z článků, dopisů, fotografií a z historek, které mi vyprávěli dlouho potom. Ze všech těch materiálů si má mysl vybudovala určitý obraz. Ten nevyhnutelně závisí také na mých vlastních psychických komplexech. Promítl jsem si do něj svůj ideál, přetvořil jsem ho a pře­ kroutil, aby byl, jaký jsem ho chtěl mít. A tak, když mi někdo popisuje svého otce, s nímž strávil celé dětství, nemohu si být jistý, že portrét, který vykresluje, je v něčem věrnější, než ten, který jsem si namaloval já. * Znovu se chápu pera a zase máme vlastenecký svátek. Čtenář si asi po­ myslí, že v Ženevě slavíme nějak často! Dnes je výročí znovunastolení

republiky - 31. prosince 1813 přišli Rakušané a osvobodili nás z fran­ couzské okupace. Dnes za rozbřesku vypálili z hradeb slavnostní salvu. Každý rok tam chodím a potkávám vlastence, kteří si vyměňují starý pozdrav: „ A ť žije Rakousko! A ť žije republika!“ Děti, které přišly se staršími, aby byly zasvěceny do tradic města a lásky k vlasti, natahují uši k puškám. Právě jsem byl na vzpomínkové bohoslužbě v katedrále. Shromáž­ děné společenství vzdávalo díky Bohu, ochránci města, a poslouchalo líčení historických událostí a církevní kázání k autoritám i prostým ob­ čanům. Pro mě jako pro Zenevana toto všechno hodně znamená. Události dnešního dne probouzejí ozvuky na tisíce vzpomínek z dětství, nesma­ zatelně vtisknutých do mé mysli. Tato malá země, v níž jsem se narodil, je něčím příznačná. Je to země, je jíž politický život je vždy úzce spjat s jejím duchovním určením. Kritický divák by to všechno mohl popsat jako obyčejnou teatrální scénu s postavami - členové vlády sedí pompézně na svých stolicích, vědomi si pokradmých pohledů, které na ně vrhá dav, všichni ti lidé, kteří se chovají jak se na takovou významnou událost sluší, kazatel u pulpitu nadměrně gestikuluje a příliš si dává pozor na svou výslov­ nost. Snaží se nebýt příliš teatrální, ale na druhou stranu ví, že by poslu­ chači nebyli spokojeni, kdyby k nim mluvil tak, jako když je potká někde na ulici. Najednou v napjatém tichu chrámové lodi zazní dětský hlásek: „Ta­ tí! Tati! Co to tam nahoře m luví za pána?" Zřejmě je poprvé v kostele. Ještě nepřivykl společenským konven­ cím. Otec se stydí a místo aby odpověděl na jeho docela přirozenou otázku, šeptá mu, aby byl zticha. A le pár lidí v mém okolí se usmívá. Spontánnost dítěte měla vstřícnou odezvu. Bylo to, jako kdyby se otev­ řelo okno a závan čerstvého vzduchu nadzdvihl příklop vznešenosti, který už začínal být trochu dusivý. V e své ordinaci jsem měl často příležitost naslouchat člověku, zne­ chucenému společností, hořce odsuzujícímu prázdnotu a marnost všech občanských i církevních ceremonií. Jaká kupa žvástů může vypadnout z inteligentního člověka tváří v tvář aplaudujícímu zástupu! Když člo­ věk odmítne požadavky společnosti, začne záhy pociťovat, že veřejný ceremoniál je pouhá žalostná komedie, že je to všechno jaksi umělé. Je to dopředu pečlivě nachystaná scéna, na níž všichni hrají své role - řeč­

níci, vládní představitelé i publikum. Revolucionáři mají sice odlišnou, ale také scénu. Pacient protestuje ve jménu života, který společnost deformuje. N e­ má snad být život spontánní, upřímný, autentický? V těch oficiálních osobnostech není po ničem z toho ani stopy. U ž nejsou lidmi, ale pou­ hými loutkami, za jejichž drátky tahá někdo neznámý za scénou. Na to nemohu nalézt odpověď. Je to všechno pravda. Stížnostem to­ ho člověka porozumím ještě lépe, když mi vypravuje svůj životní pří­ běh. Jako v každém člověku včetně mě se klíč k jeho myšlenkám skrývá v okolnostech jeho osobní existence. Jeho rodiče byli otroci hesla „C o by tomu řekli lidi?“ . Toužil například po tom, aby si mohl na ulici hrát s kamarády, kteří mu připadali báječní, chtěl se oblékat jako oni, ale rodiče mu to zakázali: „Hoši jako ty se netoulají po ulicích s darebáky." Jeho bratr byl naopak přesně podle rodičovského vkusu. Byl to hod­ ný chlapeček, který nosí domů ze školy ty nejlepší známky. Můj pacient si brzo uvědomil, že rodiče dávají přednost bratrovi. Bratr byl jejich chloubou, zatímco on jen dělal ostudu. „Jsou s tebou jen samé potíže," říkali mu. „Nikdy z tebe nic nebude! Kdyby sis tak vzal příklad z bratra!" Začal svého bratra - nyní poměrně významnou postavu veřejného života - nesnášet. Vnímal ho jako ztělesnění rodinné a společenské konformity, proti které se bouřil. Vzpomínám na příběh toho muže, zatímco slavnostní obřad pokra­ čuje. Kdybych měl stejný osud, nepochybně bych také vzdoroval spo­ lečnosti. Můj život probíhal docela jinak, ale nezanechal o nic menší stopy na mém pohledu na svět. A ž budu za pár minut odcházet, potřesu si rukou se starými přáteli, jin í, méně blízcí, mi alespoň pokynou, dotknou se okraje svého klobouku. Jsem lékař a spisovatel. Těším se z úcty, kterou mi prokazují m í spoluobčané. I já jsem určitou veřejnou „postavou". Občas se někdo zastaví, aby mi řekl, jak mu moje poslední kniha připadala zajímavá. Pěkné lichocení, že ano! Někdo jiný mě zase kri­ tizuje, a i to mi lichotí. Společnost, která zavrhuje rebela nebo ho do­ konce ignoruje, mě nutí hrát svou hru přes všechno co vím o lidské, potažmo vlastní marnivosti. Dokonce i když se postavím proti konven­ cím, budou mě považovat za originálního a odvážného. U rebela by to zhodnotili jako drzost.

V hloubi duše cítím k tomuto rebelovi přes všechny jeho nedostatky víc sympatie než k jeho bratrovi, který tu možná někde sedí v kostelní lavici. Jsem služebníkem Ježíše Krista. Ježíš vystupoval proti silnému formalismu své doby. Přátelil se s těmi, kteří neměli nic společného se slavnými osobnostmi, je ž káral za to, že usedají na hostině na ta nejvyšší místa. T y mu to nikdy neodpustily a udělaly vše pro to, aby byl ukři­ žován. Musím však přiznat, že můj život se podobá spíše než životu rebela životu jeho bratra. A čk o liv ve své ordinaci přicházím do styku spíše s tím prvním, jsem tu s tím druhým mezi všemi těmi lidmi, kteří sdílejí tradiční společenské pořádky. A protože je mezi nimi a mnou určitá shoda, mohu vidět něco, co onen rebel nevidí. V této scéně, která mu je pouhou maškarádou, spatřuji já odraz, konkrétní vyjádření neviditelné, leč živoucí reality. M á země je také určitou osobou, vystrojenou ve vší parádě tradice. T o je ta skutečnost, po níž dav touží. Za oficiálními osobnostmi, za rituálními gesty, jejichž opakování jim propůjčuje fy ­ ziognom ii, kterou se učíme znát a milovat, se skrývá osoba, která nás k sobě přitahuje. Patriotství je osobní společenství s vlastí. Každá osoba má svou tvář. I vlast ji má, ačkoliv některým připadá jen jako maska. Nemohu j i milovat abstraktně - musím ji milovat tak, jak j i vidím: poezii je jí krajiny, jezera i pahorky, vzdálené hory, ka­ tedrálu, kterou ve verších opěvoval už můj otec, je jí minulost, hrdiny Escalade, občany ve znovunastolené republice i všechny historické po­ stavy - Kalvína, Jeana Jacquese Rousseaua, generála Dufoura, který přinesl mé zemi mír, a Henri Dunanta, zakladatele Červeného kříže. Za mým městem je má vlast, V ilém Telí, Nicolas de Flue, spisova­ telé a umělci, pochodně na vrcholcích hor za noci národního svátku, veselé písně Tessinu, vznešenost Grisonu, úzká pevnost Grutli, hradby Moratu, vinice u Ženevského jezera. Scenérie mé země, zakotvení mé existence. Pouhé zakotvení? Samozřejmě. A přesto bych bez něj nebyl tím, čím jsem. Všechny ty věci mě utvářely. M á osobnost na nich závisí a ony se na ní promítají. Dobře vím, že není možné pochopit Francouze, Fina, Reka či A m e­ ričana bez zasazení do kontextu scenérie jejich života, historie jejich lidu, rodinného prostředí, práce, svátků a zvyků. Člověk, který přichází do mé ordinace, ke mně nemluví jen slovy, je ž používá. Jeho tvář, ba­ culatá nebo vpadlá, jeho ruce, štíhlé nebo robustní, jeho vzhled, uprave­ ný nebo bohémský, způsob, jakým si sedá nebo podává ruku, charakter,

jaký vtiskl svému domovu, žena, jakou si vybral, děti, které hýčká nebo peskuje, to všechno vypovídá o jeho osobnosti, dokonce i to, co k ní sám záměrně přidává, ať už z pokrytectví nebo z marnivosti - všechno stejně poukazuje na jeho osobnost tomu, kdo po ní pátrá. * Opět se dostáváme k výchozímu bodu. Jak můžeme opravdu odhalit člověka, když z něj vidíme jen nejrůznější překroucené obrazy, které dokonce nepochází jen od něj, ale také od nás a má na ně vliv i celé to prostředí, k němuž náleží? Nemá žádný smysl zkoušet dojít k přesnému obrázku tím, že spojíme všechny ty falešné dojmy dohromady. B ylo by to totéž, jako snažit se získat úplnou fotografii jedince navrstvením sto­ vek různých negativů přes sebe. Syntéza neznamená sčítání. Přesto dennodenně zažívám, že toto pátrání po skutečné osobnosti nezůstává bez úspěchu. Proti mně sedí muž. Mnoho mi vyprávěl o svém životě a o sobě s příznačnou snahou o co největší upřímnost, jak jsem o tom mluvil už předtím. Já jsem zase usiloval věnovat pozornost i těm sebemenším podrobnostem, protože mají všechny svůj význam. „Obdivuji vaši trpělivost," řekl mi, „s jakou tomu všemu naslouchá­ te, když se vám většina z toho musí zdát nedůležitá." Ta poznámka mě udivila. M luvit o trpělivosti znamená předpokládat z mé strany nějaké úsilí. Jenže popravdě řečeno, je mnohem zajímavější pracovat s jedním člověkem důkladně, než jich spoustu povrchně pro­ hlédnout. Nejde tu však o zaznamenání všech těch detailů, i když jsou důležité. M ohl bych shromažďovat spousty poznámek a pozorování, ale ty by mi člověka neodhalily. Za pomoci tohoto objektivního průzkumu tu - aniž si to třeba uvědomujeme - zaujímá své místo něco docela jiného. Tvoří se mezi námi pouto sympatií a citu, které je vlastně výsledkem naší upřímnosti jednoho k druhému. Najednou se ve mně začíná probouzet jistota, že se už jen nedozvídám, ale také rozumím. Je to něco docela jiného. Není to souhrn toho, co jsem se dozvěděl. Je to světlo, které náhle zaplálo v našem osobním vztahu. Člověk může donekonečna odhalovat další a další skutečnosti o sobě, ale to světlo nikdy nezazáří, pokud se nenaváže kontakt. A to světlo už pak nic z toho, co mi řekne, nemůže uhasit.

Charakteristickým znakem je, že pacient pocítí tuto vnitřní jistotu ve stejnou dobu jako já. Cítí, že nalezl pochopení. A ještě víc: cítí, že i on sám sobě lépe rozumí a že já mu rozumím tak, jak on rozumí sám sobě. Plně si uvědomíme pouze to, co jsm e schopni vyjádřit před někým jiným . M ůžeme mít nějaké vnitřní pocity, ale ty zůstávají mlhavé a ne­ určité, dokud je nezformulujeme. V tom okamžiku se naše dvě osob­ nosti setkávají, navazuje se osobní kontakt. Je to, jako kdybych toho člověka objevil, jenže ne zvenku, ale zevnitř. Ze všeho, co jsem se o něm až do této chvíle dozvěděl, jsem si třeba mohl udělat určitou představu o jeho temperamentu, povaze, osobnos­ ti - j a k říkají grafologové, o jeho „portrétu". Z toho, co vím o psycho­ logii, jsem si ten obrázek mohl interpretovat a vypracovat vysvětlení jeho chování. Kdybych byl freudovec, zakládalo by se vysvětlení na boji pudů a odporu společnosti, se kterým se setkávají. Být jungián, v y ­ světloval bych si vše procesy individuace a integrace. Kdybych byl pokračovatelem Adlera, Pavlova či jiného psychologa, našel bych si v nashromážděném materiálu doklady pro tu kterou teorii, již jsem přijal. Já ale odmítám uvažovat jen podle jedné jediné nauky. Jsem plně přesvědčen, že ve všech je něco zajímavého, pravdivého a užitečného, co může přispět k porozumění člověku. Vysvětlují však pouze duševní mechanismy. Stejně tak by nás studium fyziologických mechanismů tě­ la nemohlo samo o sobě přivést k poznání osoby. Všechno, co je v člo­ věku mechanického, všechny fyzick é a psychické projevy, se týká člověka jako takového, ale ne jeho osobnosti. Právě proto zajímá objektivní vědecké disciplíny to, z čeho si může­ me utvořit obrázek - obrázek, který přes všechny snahy být objektivní závisí, jak jsme viděli, na naší zvláštní teorii, které přizpůsobujeme pro­ m ěnlivý tok života, abychom si ho utřídili a mohli studovat. Jde však o studium, vysvětlování, interpretaci, ne pochopení. To dokazuje sku­ tečnost, že je tolik pravdivých a zajímavých výkladů, jako psychologic­ kých učení. Intuitivní pochopení, které jsem právě popsal, osobní kontakt, který pacient i já zároveň zakoušíme, a který v nás probouzí jistotu, že rozu­ míme jeden druhému, to vše se na první pohled zdá jako subjektivní, a tedy už ne vědecké. Proto je to mnohem nezávislejší na jakékoliv psy­ chologické teorii, kterou třeba máme.

Freudovec nebo jungián pocítí tento náhlý osobní kontakt se svým pacientem také. Všechno, co až doposud s pacientem udělal pomocí vlastních vědeckých technik, k tomu přispělo, stejně jako v mém přípa­ dě připravil cestu dlouhý postup, který jsem popsal. A je jasné, že pra­ covat s nemocnými přísnější technikou, než je ta moje, může být někdy nezbytné. Pochopit člověka, jak se mi zdá, tedy nemusí znamenat vytvořit si nějakou vysvětlující teorii, ale něco úplně jiného a nového. Porozumění nezávisí na obrazech, které jsme si každý podle své teorie utvořili, ani na skutečné historické pravdivosti toho, co nám vykládá. Společným činitelem všech psychologických technik je touha po upřímnosti, která je, jak jsme viděli, nezbytným předpokladem osobního kontaktu. T o jsem si trpce uvědomil jednou před lety. Jedna žena se mi svěřo­ vala s událostí, kterou považovala za nej bolestnější ze svého dětství. Chvíli předtím mi přiznala své pochybnosti: „B ojím se, abych nelhala, když vám vyprávím, jak jsem ty zážitky pociťovala. B ylajsem ještě dítě a určitě jsem věci nevnímala tak, jak se skutečně odehrály, takže byste si třeba mohl udělat špatný úsudek o mé matce." Uklidnil jsem ji. Lékařova ordinace není ani soudní dvůr, ani pracov­ na historika. Když mám své pacientce porozumět, musí vyjádřit, co cí­ tila. Kdybych chtěl pochopit je jí matku, musel bych naslouchat je jí matce. Dobře vím, jak odlišné názory na ni mám, když můj úsudek v y ­ chází z toho, co říká je jí dcera. Jenže tato má pacientka se neustále utápěla ve zvláštních pocitech. Její touha po pravdě hraničila už s obsesí. M luvila velm i pomalu a s ne­ výslovnou námahou se snažila najít ta správná slova. Najednou jsem se přistihl, jak se vnitřně chvěji. Pomyslel jsem si: „T o je neuvěřitelné! Mám před sebou někoho, kdo chce být absolutně pravdomluvný." Při­ padal jsem si, jako bych byl postaven před něco nadpřirozeného, před něco, co mne přesahuje. Ani by mě nenapadlo posuzovat je jí matku! Historická skutečnost je předmětem objektivního posuzování a úsudku. Tady se však jedná o něco docela jiného. A le ta obrovská touha po pravdě, kterou žena pře­ kypovala, otevírala dveře pravdě jiného řádu, pravdě, která stojí mimo historii i čas, pravdě jako takové. A tomu říkám pochopení. Právě to má uzdravující a lidskou hodnotu. Intelektuální pochopení by stačilo třeba pro sepsání autobiografie, kterou, jak už víme, musíme brát s rezervou. Porozumění psychickým mechanismům by dostačovalo pro formulová­

ní určité interpretace (možná i velm i pronikavé) jedincovy mysli. V e chvíli skutečného pochopení však dochází k něčemu, co se nedá inte­ lektuálně definovat ani historickým, ani psychologickým popisem. M ohl jsem zapomenout mnohé z toho, co mi ta žena vyprávěla. A le na to vnitřní chvění nikdy nezapomenu. V tu chvíli jsem z roviny infor­ mací přešel na úroveň společenství. Informace jsou záležitostí intelek­ tu, kdežto společenství souvisí s duchovní oblastí. Informace však tvoří stezku, která ke společenství vede. Informace mluví o osobě. Společen­ ství se dotýká osobnosti. Pom ocí informací mohu porozumět případu, ale jen díky společenství budu moci pochopit člověka. Lidé od nás oče­ kávají, že jim porozumíme nejen z hlediska lékařského (budeme pro ně „případ"), ale že k nim budeme také přistupovat jako k osobnostem. Jsou tedy dvě cesty, jak poznat člověka: jedn aje objektivní a vědec­ ká, druhá je subjektivní a intuitivní. Nedají se použít zároveň, protože vyžadují úplně jin é schopnosti. Jedna postupuje logickou analýzou a přesným hodnocením, druhá úplným pochopením. Jedna znamená ne­ konečný vývoj, druhá je náhlým a úplným objevem. T y dvě cesty se však přesto kříží. Objektivní průzkum připravuje cestu osobnímu setkání, jak jsme právě viděli. Naopak osobní setkání otevírá dveře pronikavějšímu objektivnímu pozorování. Taková je kaž­ dodenní zkušenost moje i těch mých kolegů, kteří prohlašují, že se ome­ zují na přísné vědecké stanovisko (je fakt, že někdy to nemusí přímo tvrdit). Osobní společenství, které vzniká mezi nimi a pacientem, od­ straňuje pacientovu psychologickou cenzuru, takže umožňuje hlouběji studovat psychické mechanismy. Jedné z mých pacientek se zdálo, že by mě měla jít navštívit. Začala proto hledat nedělní šaty, ale nemohla je najít. Pak, stále ve snu, si uvě­ domila, že na návštěvu ke mně si nemusí obléci sváteční šaty. Symbo­ lizovalo to vysvobození z role: cítila se pak se mnou volněji, protože se vytvořilo společenství. M ohla se projevit taková, jaká skutečně je, mís­ to aby hrála nějakou roli jako v běžném životě. I když se naše dvě metody - intelektuální poznávání a duchovní spo­ lečenství - mohou vhodně doplňovat, není vždycky snadné je spojit. Naše mysl zřejmě není hned schopna porozumět člověku jako souboru projevů a zároveň jako individualitě. K dyž se soustředíme na projevy, osobnost nám uniká, když vnímáme osobnost, projevy se zatemňují. Během devatenáctého století probíhaly velké diskuse o determinis­ mu a svobodné vůli. Přitom v té době byly téměř jediným známým de­

terminismem fyzikálně-chemické a fyziologické pochody. Od té doby byl vědecký obraz člověka doplněn, kruh determinismu se uzavřel díky výsledkům práce psychoanalytiků, následovníkům Pavlova a moder­ ním sociologům, kteří rýsují obrázek člověka předurčeného nejen vlast­ ním tělem, ale i pocity a celou myslí. Podle Jeana Rostanda je člověk pouze „chodícím automatem".1 Diskuse na toto téma se odehrávaly i v Curychu pod vedením prof. Ferdinanda Gonsetha.2 Jeden za druhým popisovali matematik, fyzik, fyziolog a psycholog náhled na svět a člověka, k němuž nás vede věda: „kauzální vysvětlení", které neponechává místo svobodě. Tu však za­ zněl v debatě nový hlas - hlas „individuality", který intuitivně protestu­ je: „Obraz lidské bytosti, který můžeme s nadšením přijmout, rozhodně nemůže ukazovat dokonalý automat. Můj protest je totální, byť nekva­ lifikovaný: Jsem naživu." A filo z o f dodává „Tady máme zkušenost, která se nedá omezit na kauzální vysvětlení." Zkušenost - je pravda, že život, individualita, svoboda, osobní ode­ vzdání a společenství nejsou sdělené projevy, ale zkušenosti, které si žádají úplné a nekvalifikované rozpoznání. Jedno z nebezpečí doby, kdy se upřednostňují věda a technika, je v tom, že lékaři mohou ztratit svůj cit pro člověka. Zvláště to platí, když se jedná o smrt, kterou dr. Troisfontaines případně popsal jako „přísně osobní" zkušenost p ar excellance3, kdy má lékař pacienta vnímat ne jako automat, ale jako člověka.

Neosobní svět

„Přišel jsem za vámi, protože hledám skutečný živo t!" Návštěvník, kte­ rý mě zdraví těmito slovy, je muž, na němž tím nejzvláštnějším je přátelskost, která z jeho obličeje přímo vyzařuje. Vysvětluje mi, že právě přišel od svého přítele, který v zemi zastu­ puje Organizaci spojených národů. Probíhala tam skvělá recepce, kte­ rou svou přítomností ozdobily všechny důležité mezinárodní osobnosti Ženevy. M už mi recepci živě a podrobně popisuje. Všichni za úsměvy a úklonami, za přátelskými slovy, duchaplnostmi, nicneříkajícími frá­ zemi i mlčením a lhostejností hráli obezřetnou hru. Každý chtěl skrýt své skutečné myšlení, své tajné záměry, a přitom odhalit ty sousedovy. N ešlo tam jen o diplomatické intriky, ale také o citové manévry, zkrátka o tu nenápadnou taktiku, kterou všichni neustále používáme, abychom si upevnili prestiž a poskytli druhým dojem, který chtějí. Tyto záměry se pak různě kombinují a prolínají, jak každý sleduje své cíle. N ic nebylo ponecháno stranou - róby, šperky, podání ruky, náměty konverzace. Obsluhující hráli také svou úlohu - byli zcela apatičtí. Hosté projevovali pozornost, jak se na takovou událost sluší. Všichni tito lidé se často setkávají v různých módních salónech, pokračují ve hře a dále ji rozvíjejí. Vládne mezi nimi tiché porozumění, které pečlivě zachovávají. „Jaká fraška!" nechal se slyšet můj návštěvník. Takto zřetelně to však může vnímat jen díky tomu, že si sám uvědomuje, že hraje před sebou s ostatními také komedii. Trpí tím, b á je tím téměř posedlý. „Toužím po živo tě !" prohlašuje a dodává: „Já nežiji skutečný život."

Mnoho let ho tento pocit všude pronásledoval. Všude jen fasády, ka­ rikatury, pouhé zdání života. Zahrnuje mě svými vzpomínkami. Stále ten příšerný pocit, že se nesetkával s lidmi, ale s více či méně umělými postavami, a nejhorší na tom je, že on sám se cítí natolik polapen v té hře, že už nikdy nemůže být spontánní, prostý a pravdivý. „Povedlo se mi to jen zřídka," říká, „když jsem byl zamilovaný. A i tehdy se kouzlo náhle zlom ilo, protože jsem si uvědomil, že nehle­ dám lásku, nýbrž život - láska byla jen další záminkou. A abych si ji udržel, zase musela má slova i postoje být pečlivě vypočítány, musel jsem hrát hru lásky, jak to ode mne ta žena očekávala, uspokojovat je jí rozmary, abych ji potěšil, nebo ona mé, aby mne neztratila. A tak nám život uniká, zrovna když si myslíme, jak ho máme pevně v rukou." Najednou se odmlčí. „Znervózňujete mě,“ říká mi. „Jak to myslíte?" „N o ano, znervózňujete. T eď před chvílí jsem říkal cokoliv - coko­ liv, jen ne to, co jsem vám chtěl říct." Co jsem pocítil? Bylo to zřejmě trochu nevědomé, protože jsem byl plný sympatií k tomu muži, který touží po životě, a zajímalo mě, co mi říká. Možná už to, že byl schopen tak dobře vyjádřit věci, které si také uvědomuji, způsobilo u mne nějaké vnitřní hnutí závisti. V každém případě svou rychlou intuicí vycítil porušení onoho osob­ ního kontaktu, o kterém jsme právě mluvili, a který je nutným předpo­ kladem života, spontánnosti a společenství. Přerušený kontakt byl však znovu navázán, když měl tu odvahu říci mi, že ho znervózňuji. Jak křehké toto skutečné společenství může být! V běžném životě není vždycky možné mít srdce na dlani. Většinou je musíme dobře opevnit. Jeden můj zahraniční kolega mi nedávno sděloval, že má ve zvyku účastnit se skupinové psychoanalýzy, kde, jak říkal, je přísné pravidlo, že každý musí říci přesně to, co si myslí - bez předstírání a zamlčování. Přiznám se, že jsem vybuchl smíchy. Bylo to ode mne ošklivé, protože tito lidé jsou nepochybně upřímní a věří, že ono pravidlo dodržují. A le obávám se, že tím, jak jsou všichni vycvičení ve stejné psychoanalytické škole, nevědomky se podřizují určité tiché dohodě. Psychoanalýza je osvobodila od některých společenských konvencí, ale nevyhnutelně ta­ ké vytvořila nové. Každá společnost i hnutí si osvojí svůj vlastní slov­ ník a způsob chování. Člověk si to neuvědomí, když je uvnitř, vidí to ti venku. Každá armáda má svou uniformu. Dokonce i jazyk, kterým mlu­ víme, nutně utváří náš způsob sebevyjádření.

Zdvořilost a zdrženlivost vládnou společenskému životu, který by byl bez nich nepředstavitelný. Stačí se jen zamyslet nad prvními slovy, která bych použil, kdybych se měl připojit k té společnosti psychoana­ lytiků a přál si dodržovat jejich pravidla, abych si uvědomil, jak zkaže­ ný, přecitlivělý, necudný, pyšný a nepoctivý jsem. Pokud zrovna nejde 0 intimní vztah nebo zázračnou B oží přítomnost, skutečná poctivost mi připadá jako utopie. K do z nás je však osvobozen od oněch muk, která mi odhalil můj návštěvník? K dyž skutečně otevřeme oči a podíváme se sami na sebe 1 na ty okolo nás, uvidíme, že všichni bez výjimky se účastní určité hry. Každý hraje s trumfy, které drží v ruce, aby dosáhl svých altruistických nebo egoistických cílů. Jsme jako hráči šachu, kteří kombinují, jak by vyhráli partii, nebo spíš každý z nás žije svůj život jako ti velmistři, kteří hrají stovky partií simultánně. A ť už je náš cíl jakýkoliv - získat ženu, peníze, potěšení, vážnost či proslulost, ubránit sebe nebo své blízké či dokonce naše názory nebo víru - čím dál tím víc vládne našimi slovy či chováním a modeluje naši osobnost. Stává se to v každé kanceláři, v každé továrně i podniku, v každém výboru a dokonce i v rodinném kruhu. T i asertivní používají jako zbraň zastrašování, jin í hrají na citovou strunu nebo se uchylují ke lsti. U zavírají nebo ruší se spojenectví, plánuje se pomsta. Důvtipná od­ p o věď nabízí únikovou cestu. To, co často říkáme, neslouží ani tak k vyjádření názorů, ale k získání bodů nebo k našemu ospravedlnění. Kdysi na mě velice zapůsobil muž, který mi vyprávěl o rozhodujícím okamžiku svého života, kdy nalezl onen skutečný život, po kterém můj vzpomínaný návštěvník tolik toužil. V raném mládí ho válka vyrvala ze zajištěného a pohodlného života. Pronásledovali ho nacisté, kteří obsa­ dili jeh o zemi. B yl úplně opuštěný a neustále na útěku. Na ulici jednou uviděl obchodníka, který prodával koláčky, ale neměl peníze, aby si nějaký mohl koupit. Přišel tam ubohý žebrák a jeden si koupil. Pak se otočil a uviděl ho, jak tam stojí, a tak mu ten koláček dal, místo aby ho snědl sám. Toto spontánní, prosté gesto mladíka přemohlo. Znamenalo to pro něj úplné zjevení. Stal se z něj jin ý člověk. A od toho dne ho, jako mého předešlého návštěvníka, trápila neustálá přetvářka, ve které se utápí ci­ vilizovaná společnost. „Nemůžu nastoupit do trolejbusu," řekl mi „aniž bych necítil nutnost v duchu se pomodlit při pohledu na všechny ty lidi, smáčknuté dohro­

mady, kteří se navzájem se pozorují a posuzují podle vzhledu, odhadu­ jíce své šance a pokoušejíce se udržet si svůj výraz." Celý společenský život je hra v plném slova smyslu. Jednak jde o zá­ bavu, je to v mnoha ohledech ono Pascalovo „rozptýlení", kdy se člo­ věk snaží uniknout z osobních problémů. M ěli bychom si upřímně přiznat, že se do hry necháváme zatáhnout, že máme dokonce radost, že se můžeme zapojit, že nás bolí cítit se ve společnosti cizí, vyloučení z je jí hry. Další přidružený význam slova je „soutěživý sport". Vezměme si na­ příklad podnikatele, jehož zdraví není zrovna nejpevnější, což mu způ­ sobuje velké starosti. Cítí se vždycky u konce s dechem. Když se vrátí ze služební cesty nebo z kanceláře, je tak unavený, že si musí jít leh­ nout, a tak je jeho rodinný život velmi omezený. Přesto chápe, že čím více jeho firma roste, tím menší osobní kontakt může mít se svými ko­ legy. T o mu však nezabránilo rozšířit v posledních letech významně své podnikatelské aktivity. A neustále na tom horlivě pracuje. S hrou, hraním hry souvisí ještě další oblast - hra na jevišti. Život je jako drama, v němž má každý z nás svou roli. Reflektory svítí, opona je vytažená, nikdo z nás nemůže vypadnout z role, aby nezpochybnil úspěch druhých. Hra tu opět znamená určitou konvenci - mluvíme o hraní komedie. „Pravidla hry" jsou mocnou konvencí, před kterou se všichni skláníme, i nonkonformisté, protože ti představují výjimku už dopředu známou a neutralizovanou. A nakonec nás napadá také obrov­ ské zotročení gamblera, který se nemůže odtrhnout od hry, je ž se stala jeho neřestí. Jsme otroky postavy, kterou jsme si sami vym ysleli nebo která nám byla vnucena druhými. K tomu se zajímavě vyjádřil Jean-Paul Sartre.4 Kalamář je sám ze sebe kalamářem a ničím jiným, zatímco člověk je podle Sartra vždycky „v zastoupení". Číšník v restauraci je číšníkem v restauraci pouze pokud hraje roli číšníka v restauraci se všemi gesty a chováním, případným pro takovou roli. T o mi připomíná Deník ne­ mocného lékaře5 dr. Allendyho, v němž s děsivou jasnozřivostí popisu­ je kolegy a přátele, kteří ho přišli navštívit při jeho poslední nemoci. Za každičkým slovem a postojem dokáže rozpoznat tu skrytou a neustálou obranu sebe sama i své reputace, někdy vědomou, někdy neuvědomo­ vanou. Pascal napsal: „Neustále se namáháme zdobit a ochraňovat své imaginární já a zanedbáváme to skutečné."

I kdybychom chtěli, nemohli bychom uniknout tomu nekonečnému předvádění. Nejen že nás k tomu nutí život ve společnosti - stalo se to pro nás druhou přirozeností. Naše role drží naši osobnost v pevném se­ vření, zásluhou dlouhého školení, které z nás udělalo to, co jsme. Začí­ ná to už v prvních dnech života, zesiluje, když chodíme do školy, protože škola je forma, určená k tomu, aby standardizovala lidský ma­ teriál, který se do ní naleje. Dítě, které vykazuje určitou originalitu a odmítá se podřídit procesu, je považováno za černou ovci, a tak bude hrát svou roli, stejně jako jeho spolužák bude přestavovat hodného chlapečka. Každá generace žáků předává té následující svou zásobu tipů, jak odpovídat různým učitelům při zkoušení. Cílem totiž není dát průchod osobním názorům, ale získat osvědčení ve zkouškách, které je vstupen­ kou na místo ve společnosti. Později se učíme takovému chování, které nám získá přijetí u spolupracovníků, vážnost u šéfa, respekt protivníků, obdiv zákazníků, a které udrží v bezpečné vzdálenosti ty, jejichž pří­ tomnost by nám uškodila, a přiblíží nás těm, kteří jsou nám užiteční. Naše vzdělání, tituly, pocty a vyznamenání, naše životní zkušenost, vztahy, přátelé, příbuzní, majetek, to vše vytváří naši osobu, propůjčuje j í příznačnou fyziognom ii a upevňuje nebo rozvrací naše vztahy s kým­ koliv, koho potkáme. Naučili jsme se naši úlohu tak dobře, že se stává spontánní jako nový instinkt. Kdybychom chtěli vidět své pravé, ryzí já , museli bychom svléknout všechny ty obaly. A le to je jen iluze: kdy­ bych spálil svůj diplom, nikdo by si ještě nepřestal myslet, že jsem dok­ tor Tournier. I kdybych spálil všechny své knihy, stejně bych pořád byl tím, kdo je napsal. Navíc jsou tu ještě dobré a špatné vlastnosti, které v nás vidí druzí. Jsme jim i nevyhnutelně ovlivněni. Vezměme si napří­ klad muže, který až po třiceti letech díky společnému výletu s otcem odhalil, jaký je vlastně jeho otec. A ž do té doby ho vnímal jako typic­ kého despotu a děsil se ho. „K d y ž budeš zlobit," říkala mu vždycky matka, „řeknu to otci!" A otec, navzdory sobě samému i vzdor citu, který ke svému dítěti choval, hrál roli strašáka. Tím to způsobem se krystalizují vzájemné vztahy mezi členy rodiny. T o jasně vidím, když některých z mých pacientů po terapii lépe pozná sám sebe a získá novou svobodu v chování. Skoro vždycky se setká se silným odporem, protože narušuje ustavený řád a rodina si hned myslí, že mám na něj špatný vliv. K dyž mi ho svěřili do péče, tak s takovými

nečekanými důsledky nepočítali. Vznikají konflikty, které předtím ne­ existovaly. Například jedna dívka hrála doma roli Popelky. Vždycky zůstávala s matkou, aby j í pomohla s domácími pracemi, zatímco sestry chodily ven. Jednou doma oznámila, že ji někdo pozval na večer ven. Všichni hned začali říkat: „Dneska večer nemůžeš jít ven. Víš dobře, že tvoje sestra má schůzku klubu. Mohla bys taky trochu myslet na ni a nebýt tak sobecká!" Dokonce i mezi mužem a ženou je zázrak, když se nastolí nebo do­ konce i udržuje úplná upřímnost. Strach z neporozumění, z kritiky, od­ souzení nebo dokonce pohrdání je nutí, aby si svá přiznání nechávali pro sebe. Reakce jednoho brzo druhého přimějí, aby se v jistých záleži­ tostech podřídil, aby přijal chování, které zamezí potížím. Je samozřej­ mě naprosto správné dělat vzájemné ústupky. A le jedna věc je dělat to svobodně a mít odvahu o tom otevřeně hovořit, a něco docela jiného je přijmout nedobrovolně „umělé" chování. M ezi mužem a ženou zvlášť dochází ke vzniku kontrastu, o kterém jsem se už zmínil jinde. Čím je jeden hovornější, tím častěji ten druhý mlčí. Ten první pak zase tím víc mluví, aby vyplnil ticho. Čím víc je jeden opatrný a bázlivý, tím víc druhý projevuje smělost a odvahu. Čím víc je jeden na děti přísnější, tím víc má ten druhý sklony dělat jim tajně potěšení. Čím je jeden spořivější, tím víc druhý rozhazuje. První, aby šel příkladem, ukládá další omezení svým přirozeným touhám. Jen si pomyslete, co by se stalo, kdyby měl připustit, že by rád koupil to a to! Jak by to povzbudilo manželku v jejím nebezpečném utrácení! Každý tak zesiluje své sklony, aby vyrovnal sklony svého partnera. Každý hraje svou roli a ta ho zotročuje. Každý v soukromí mé ordinace přiznává, že je úplně jiný, než si jeho partner představuje. Život mnoha rodin skomírá na úbytě, protože jejich členové postupně zatuhli ve ste­ reotypech a neobyčejně urputných zvycích. Na to samé téma se stále rozpoutává stále stejná diskuse, v níž se vytahují tytéž otřepané argu­ menty. Když jednou manžel ocení nějaké jídlo, jeho žena mu je bude vařit stále dokola a všem lidem bude vyprávět, že to je jediná věc, kte­ rou má rád. Jednou jsem slyšel dr. Théodora Boveta, odborníka na manželské problémy, jak říká, že nejhorším nepřítelem manželství je obyčejná nu­ da. Je pravda, že nuda se časem vloudí, když jemné fluidum osobnosti

je zastřeno osobou. Dokonce i sexuální život může ztratit vzrušující fantazii a přeměnit se na konvenční rituál. * Jeden můj kolega, k němuž chovám tu nejupřímnější úctu, mi jednou poslal pacientku s přátelským doporučením. Týdny ubíhaly, ale přes dobrou vůli na obou stranách to vypadalo, že naše setkání nenesou plo­ dy. Pak jsem se za to modlil a ukázalo se mi, že překážka je ve mně: příliš jsem se soustředil na to, abych byl úspěšný, abych si tak dokázal, že jsem hoden důvěry, kterou mi můj kolega projevil. Od té doby, co ho mám ve vážnosti, totiž přirozeně uvažuji, co si myslí on o mně, a nerad bych ho zklamal. Hned ten den jsem o tom pacientce pověděl a atmosféra našich se­ tkání se úplně změnila. Můj strach z neúspěchu předtím způsoboval, že jsem se choval nepřirozeně. V důsledku toho se neúspěch stal pravdě­ podobnějším a začarovaný kruh se uzavřel. Stal jsem se postavou, chtěl jsem hrát úspěšnou roli - samozřejmě pro dobro své pacientky, ale také abych naplnil očekávání, která ve mně můj kolega vkládal. Dotýkáme se tu obtížného problému - naší touhy jevit se v příznivém světle. Naši osobu neutváří jen prostý egoismus a marnivost, ale také leg i­ timní ambice, a to i ty, které vypadají úplně od věci. Lichotí nám, když lidé od nás čekají pomoc, a já přiznávám, že k takovému lichocení ne­ jsem nikdy hluchý. Pacient si o mně utvořil svou představu už dlouho před tím, než ke mně přišel. Vzpomínám si na jednoho muže, který ne­ byl s to skrýt překvapení, když jsem otevřel dveře do čekárny. Řekl mi, že si mě maloval jako staříka s bílým vousem. Nem íním si pěstovat vousy a v každém případě bych nedokázal předčasně zbělet. Jsem si však jist, že m í čtenáři rozumí lehkému poku­ šení, které mě vždycky přepadá - být takový, jakého mě očekávají. Maskuje se jako chvályhodná snaha naplnit své poslání. Třeba ten muž, který touží po životě - jak rád bych mu ho nabídl na stříbrném podnose! M ožná prožije v mé péči nějakou rozhodující zkušenost. T o se však ur­ čitě nestane, když se j i budu pokoušet vyprovokovat, například když se budu snažit najít něco výmluvného, co bych mu řekl. Něco skutečně živoucího se nedá přivolat na povel, to musí vytrysknout, aniž vím e jak. M é poslání je nádherné: pomáhat lidem objevit sebe sama, vyřešit své životní problémy. A le snadno se z něj může stát pouhé „zaměstná­

ní“ , „práce" s osobním kontaktem, s lidmi, s láskou. Toto nebezpečí si tak dobře uvědomuji, že jsem úplně paralyzovaný, když cítím, že můj pacient se na to tak dívá, že očekává nějaký „obchodní trik", nějakou techniku nebo proceduru, ve které jsem podle něj uznávaný odborník. Je-li mi dáno navazovat s lidmi kontakt, je to právě proto, že mi to při­ padá tak obtížné. Od přirozenosti i psychického založení jsem totiž rezervovaný, stydlivý a nespolečenský, a tak musím každý den žádat Boha, aby mě osvobodil ode mne samého, abych mohl být druhým k dispozici. Navíc mám trojí povolání: lékařské, psychologické a spirituální. Je dost špatné upadnout do technické rutiny jako lékař či psycholog, a ješ­ tě horší je rutinně uzdravovat duše. Přiznávám se, že právě toto du­ chovní poslání mě zajímá nejvíc, a to z toho důvodu, že mě zkušenost poučila, jaké jsou hranice medicíny a psychologie, a protože nejvyšší a univerzální lidskou potřebou je najít Boha. Mnoho lidí si to uvědomuje, a proto za mnou přicházejí. Někdy mi říkají: „Ó, přál bych si mít tak pevnou víru jako v y !" Abych je nezklamal, musím jim vyprávět jen své pozitivní zkušenos­ ti. Vždycky jsou vyvedení z míry, když začnu mluvit o svých potížích, pochybnostech a pádech. Brzy však pochopí, že právě atmosféra prav­ dy nás sbližuje a spojuje. M á zkušenost s B oží m ocí pro ně tak znamená víc, než kdyby si mysleli, že jsem úplně jin ý typ člověka než oni. V soukromí sice mohu mluvit o svých problémech, ale je jasné, že na veřejnosti je nutná větší rezervovanost. Farář musí i v temném období svého života hlásat z kazatelny poselství víry se stálostí, neovlivněnou dobrými okamžiky nebo propady vlastního duchovního života. Poslání náboženského služebníka není nijak méně ohroženo nebez­ pečím profesionalismu. Dcera jednoho faráře mi kdysi přinesla dopis, který dostala od svého otce. Psal jí, jako by byla jedním z jeho farníků. Byl to krásný dopis - až příliš krásný. Slyšela podobná kázání tak často, že už u ní nemohlo najít odezvu. Řidič tramvaje jednou při pohledu na starého faráře v důchodu poznamenal: „V ždycky měl pro nás pozdrav, než odešel do penze." T o je všechno nevyhnutelné a mnoho věřících si s tím dělá starosti. M yslím si dokonce, že je to jedna ze skrytých příčin napětí, které je často cítit na shromážděních církve a při setkání církevních organizací. Viděl jsem mnoho lidí odcházet z takových akcí s neurčitě nepříjem­ ným pocitem - a po pár letech už úplně ztratili chuť a rezignovali. Není

možné, aby lidé pracovali na společném díle bez názorových rozporů, žárlivosti, konfliktů a hořkosti. A v náboženských organizacích se jim nechce dávat tyto rozdíly tolik najevo. Upřímně věří, že jako křesťani musí ukazovat ducha odpuštění, lásky a vzájemné podpory. Agresivita je potlačována, přeměňuje se na úzkost. Upřímně toužím po tom, abych projevoval lásku ke všem svým pa­ cientům, protože vím, že právě to nejvíc potřebují - a Ježíš Kristus to ode mne očekává. Nemohu uniknout nebezpečí, že se to budu pokoušet hrát, když to nepocítím, že budu kritický postoj a podráždění skrývat pod maskou přátelství a takového nesouladu si citlivý člověk hned všimne. Je to tedy cena, která se musí zaplatit za každé opravdové po­ slání? Konečně noblesse oblige. Učitel musí před žáky skrývat mezery ve vědomostech. Obhájce musí ukazovat, že věří v úspěch procesu. L é ­ kař by svého pacienta vážně poškodil, kdyby na něj přenášel všechny své pochybnosti o diagnóze a prognóze. Univerzitní profesor by nebyl považován za seriózního vědce, kdyby nepublikoval velké množství knih. Někdy předstíráme, že spěcháme, jindy zase děláme, jako kdyby­ chom měli neomezeně času, i když jsme netrpěliví. Neodvažujeme se odmítnout někoho podarovat, protože nás o to jistá osoba požádala. Máme svou tajnou ješitnost, která je mnohdy velice naivní. Pamatuji si, jak jsem si krátce předtím, než jsem získal doktorát, nacvičoval nový autogram, který jsem chtěl záhy, jak jsem doufal, rozdávat. B yly to slo­ žité a vyumělkované kudrlinky, které jsem brzy přestal používat. Musíme si přiznat, že úplně stejnou hru, jako byla ta diplomatická, kterou popisoval můj návštěvník, najdeme v jakékoliv učené či filantro­ pické sešlosti. Lékařská konference, akademické setkání, společnost umělců, sportovní výbor, všechny nabízejí stejný obrázek tolika kříží­ cích se sklonů, kolik je lidí, a každý se snaží co nejvíc toho udělat, v y ­ užít zkušeností a originálních nápadů. N ejde strávit roky prací pro nějakou organizaci, aniž bychom se s ní identifikovali a plánovali, jak ji hájit. M ezi diplomatem, sloužícím své zemi, předsedou výboru, sek­ retářem obchodní společnosti a přívržencem náboženské sekty není moc velký rozdíl. T o je důvod, proč je mnohem snazší nějakou společ­ nost či hnutí založit, než je potlačit nebo sloučit s jinou společností. Jestliže jsou záměry společnosti chvályhodné a užitečné, pak se zá­ jem o je jí blaho zdá být zcela legitimní. T o mi připomíná zkušenost jedné ženy, která se rozhodla připojit se k určité náboženské komunitě.

Přitahovala ji péče, kterou j í je jí členové prokazovali, a to, jak se o ni zajímali jako o člověka, což tehdy velice potřebovala. K dyž však oblék­ la jejich uniformu, uvědomila si, že se po ní chce, aby sloužila komunitě a ne vice versa. „Cítila jsem ,“ řekla mi, „že zájem o organizaci stojí nad zájmem o jednotlivce." * Co jsem tu právě popisoval, není samozřejmě příznačné pouze pro naši dobu. Vždycky to neoddělitelně patřilo do života společnosti. Jestliže je zvýraznění postavy, osoby na úkor osobnosti v moderní době patrnější, vděčíme za to technickému rozvoji civilizace, soustředění mas a stále se zvětšující mechanizaci života. Rolník či dělník byli dříve schopni být sami sebou, což se dnes pro většinu našich současníků stává nemožným. Osobnost je originální stvoření, osoba je automatismus a rutina. Jed­ ním z důsledků vzrůstající uniformity života a směstnávání lid í do ohromných populací bylo uzpůsobení velké části z nich standardnímu vzoru. Někdy je až děsivé pozorovat kráčející dav, lidi, kteří každý den se snaží chytit stejný autobus, každý den ve stejnou dobu přicházejí do stejné kanceláře či továrny, aby vykonávali nějakou vysoce specializo­ vanou operaci, která od nich nevyžaduje nic víc než stále stejné, pravi­ delně se opakující pohyby. Stali se pouhými kolečky v mechanismu výroby, nástrojů a funkcí. Jde jen o to, co dělají, ne o to, co si myslí nebo cítí. Stejně jsou jejich myšlenky a pocity utvářeny propagandou, tiskem, kinem a rozhlasem. Každý den čtou stejné noviny, poslouchají ty samé slogany, vidí stejné reklamy. Samozřejmě nemůžeme ze všeho obviňovat civilizaci. Všimněte si lidí, kteří léta těžce pracovali, aby dosáhli lepšího životního standardu. Člověk by čekal, že využijí příležitosti a dopřejí si trochu zábavy. A le to oni ne: stále dávají přednost své staré kavárně, setkávají se se starými známými, opakují stejné rozhovory, tráví prázdniny na stejných mís­ tech. Zkrátka automatický život. Pokud jd e o ty, kteří aspirují na život skutečných osobností, a ne au­ tomatů, jsou dříve či později polapeni do tenat masové společnosti, pro­ ti níž se originalita na čas vzbouří, ale pak se unaví a je zničena. Čím víc lidí je v davu, tím víc se rozvíjí tento stádní instinkt. M asové jednání

změní postupně své účastníky v automaty. M ěl jsem často příležitost citovat profesora Siebecka: „Osobnost vytváří povolán í." M oderní přesně stanovené metody práce vytvářejí jen osoby, dehumanizují a depersonalizují lidi. O tom se není třeba dále šířit - moderní myslitelé se k tomu často vyjadřují. K tomu si musíme přidat neustálý vzrůst státní moci, kontrolu státu nad životem jednotlivce a jeho anonymní zásahy ve stále větším počtu oblastí, které dřív byly vyhrazeny soukromé iniciativě. Rozmnožuje se počet předpisů, formulářů a kanceláří, pro které jsou lidské bytosti pou­ hými případy, dokumenty či čísly. Vyzbrojeni nekonečně malou špetičkou osobní autority státu nemohou úředníci, ani kdyby sebevíc chtěli brát na sebe osobní zodpovědnost mimo své omezené kompetence. Na to reagovalo mnoho průmyslových podniků a ve snaze humani­ zovat uvedlo do svých továren psychologii. A le i ta se jakýmsi zvlášt­ ním paradoxem o m ezila na standardizované psych ologické testy, ukazatele a statistiky. Zase se tu měří osoba, to je jí funkce se zkoumají, to ona se klasifikuje do různých kategorií. O osobnosti neví věda nic. Věda rozvíjí techniky, zvyšuje počet strojů, vytváří celý umělý sys­ tém, který umrtvuje život. Na poslední mezinárodní konferenci osob­ nostní medicíny nám jeden kolega, vedoucí lékař velké psychiatrické kliniky, vyprávěl historku o svém honákovi. Ke klinice patří velká far­ ma. Vrchní honák podal výpověď a správce si pro něj poslal, aby se d ozvěděl důvod jeh o odchodu. „K ou pili elektrické stroje na dojení krav," řekl, „U ž nemám osobní kontakt se svými zvířaty. Nemůžu dál pracovat v takových podmínkách." Tuto tendenci k mechanizaci můžeme vidět ve všech sférách života. M á svůj podíl na odlidštění civilizace. Jeden z mých synů je architekt a na něm si uvědomuji problémy, které tíží mladé lidi, když se snaží najít lidštější svět. Před méně než stoletím byly otevřené prostory před chrámem, obchodní třídy v centru města a pitoreskní náměstíčka místy, kde se lidé mohli scházet po skončení pracovního dne. Setkávali se tu skutečně jeden s druhým, jako osobnosti. M ohli se spolu procházet, po­ kojně rozmlouvat, tisknout si ruce, houfovat se do skupinek, přetékají­ cích do vozovky. T eď jsou ulice zaplavené auty, která tančí svou nekonečnou čtverylku spolu s červenou, zelenou a oranžovou na semaforech a hrnou se do­ konce až na chodníky, aby našla místo k parkování. Náměstí bylo dříve místem, kde člověk mohl cítit tepající srdce města - mohl tam potkávat

své přátele, představovat je jiným a konverzovat s nimi. B ylo to místo, kde se svobodně rodilo veřejné mínění. Dnes je míjíme ve věčném spě­ chu, jen tak tak stihneme kývnout z dálky známým na pozdrav přes okénko automobilu, když musíme zastavit v dopravní zácpě. Dnes v Americe můžete dokonce jít do kina a ani přitom nemusíte vystoupit z auta. Zajedete na obrovské parkoviště a sledujete film na obrovském plátně vztyčeném na jednom konci, zatímco všude okolo vyřvávají tlampače. Neosobnost strojů ovládá místa zábavy i práce. Pracovník může strávit v továrně, obchodě či kanceláři i několik let, aniž by se potkal s někým, kdo by projevil sebemenší zájem o něj jako o člověka, o jeho záliby, problémy či tajné cíle. Každodenní rutina spo­ lu s typickou atmosférou naší doby mu umožňuje přicházet do styku s lidmi, které ani doopravdy nezná a kteří neznají jeho. V id í je jen tako­ vé, jakými se zdají být, a oni ho vnímají jen jako obyčejnou postavu. Většina našich současníků, sešněrovaná a usměrňovaná masovou společností, zachycená ve víru rychlosti, se cítí izolovaná v neuvěřitel­ ném duchovním osamění. Nemají nikoho, kdo by jim pomohl nést je ­ jich tajné břímě. Každý neustále jen spěchá, nakažen povrchností mechanizované společnosti. Často se stává, že už pouze lékař může v tomto moderním světě na­ bídnout skutečný osobní vztah. Lidé od něj očekávají, že jim porozumí, protože má nějakou zkušenost s lidmi a se životem a protože ho jeho vzdělání zaměřuje spíše k jednotlivým případům než k obecným ide­ jím , protože je pozorovatel a ne teoretik. Právě jemu se lidé chtějí uka­ zovat takoví, jací skutečně jsou, svlékání u lékaře je symbolem úplného odložení role. To je dobře vidět v Doktoru Knockovi od Julese Romaina, kde zlomyslný vesničan přichází za doktorem jen proto, aby ho mohl otravovat. Když je pak úplně nahý, už si není vůbec tak jistý sám sebou! Setkal jsem se s mnoha doktory, kteří pracovali jako závodní lékaři v továrně nebo nějakém podniku a byli si velice dobře vědomi, jaké vel­ ké poslání jim je svěřeno. Do soukromí jejich ordinací přicházeli muži, kteří dosud nikdy neměli příležitost s někým důvěrně rozmlouvat. I to nejjednodušší sepisování anamnézy může, jestliže je lékař vnímavý k impulsům duše, byť sebeslabším, otevřít dveře důvěrnostem, které by­ ly příliš dlouho potlačovány. Nemoc či dokonce vyhlídka na smrt pro­ budily otázky, které hektický shon každodenního života držel v pozadí.

Takoví lékaři musí vést neúnavný zápas s nepříznivými podmínka­ mi. Každý další vývoj medicíny přispívá k větší neosobnosti. I tady jsou stále další a další stroje, připomínající onu elektrickou dojičku. Dobře to zhodnotil profesor Mach6, když vedl diskusi o tomto tématu na ženevské mezinárodní konferenci v roce 1952: „K de se dříve citlivá a laskavá ruka dotýkala pacientovy pokožky, máme dnes chladný, lesk­ lý, chromovaný povrch elektrického přístroje." Věda se všemi svými složitými problémy, které před lidstvo staví, odvrací člověka od těch nej základnějších otázek, týkajících se jeho ži­ vota. Výuka lékařů je směřuje spíše k mechanismům těla a mysli než k člověku samotnému. Věda zvyšuje lékařovu prestiž. Můj zahraniční návštěvník, o kterém jsem mluvil na začátku kapitoly, u mě nechal ně­ jaké deníkové zápisy, které si dělal. B ylo v nich i barvité vyprávění o jeho návštěvě u mého vysoce váženého kolegy: všechna ta majestátní bělostná výstroj, chladné technické otázky, tajemná gesta! Líčení kon­ čilo následující poznámkou o lékaři: „Zkrátka oblékl všechny symboly Velkého Mistra." N avíc potřeba specializovat se poskytuje orgánu prioritu nad orga­ nismem a mění medicínu v brilantní techniku, zautomatizovanou do to­ ho nejposlednějšího detailu. Podle mého názoru by tím nej závažnějším, co by se mohlo stát, bylo, že by osobnostní medicína začala být pova­ žována za doplněk specializace, vyhrazené několika málo lékařům. Konečně právní status medicíny a rozvoj sociálního pojištění přímo před našima očima rychle proměňuje charakter naší profese. Jsme jako dělníci u pásu, poskytujeme pacientům, kteří v nekonečných zástupech proudí do našich ordinací, jen ty nejkratší rozhovory. N a toto téma mluvil prezident Švýcarské konfederace, federální rad­ ní Rodolphe Rubattel při zahájení nedávného kongresu Mezinárodní asociace pro studium průduškových onemocnění v Zenevě. Říkal léka­ řům o „moderní hrozbě, vyjádřené slovy jako rychlost, automatizace, produktivita, výkon a dalšími, podobně děsivým i..." Pokračoval: „B y ­ lo by zvláštní, kdyby se medicína, kterou nazýváme sociální, protože by tu měla být pro každého bez rozdílu společenské třídy či majetku, měla vzdát onoho dobrodiní lidskosti, které se sestává z přátelství a sympa­ tie. N ení lékař trvale v nebezpečí, že se navzdory sobě samému stane jistým superkontrolorem, když bude zkoumat viditelné projevy nemoci, diagramy, rentgenové snímky a přitom k nim nedokáže přiřadit osobní ukazatele, kterých si lékaři před půl stoletím všímali jako první?"

Tento problém dnes mnoho lékařů velm i trápí a není tak snadné k němu nalézt řešení. Samozřejmě se nemůžeme vzdát své specializace nebo odmítat použít prostředky moderní techniky. Také není ani po­ myšlení, že bychom odolávali společenským trendům, které nás přímo péče o naše bližní a jejich utrpení nutí přivítat. K dyž o tom uvažujeme, vidíme, že řešení se neskrývá ani tak v in­ stitucích jako v lékařově postoji. A ť už je sebelepším specialistou či vědcem, stále ještě může být lidský, jestliže si ve svém osobním a du­ chovním životě udržuje smysl pro člověka. Pak pochopí, že to nejhlubší a univerzální lidské utrpení je to, co si každý nese ve svém srdci, a to po celý svůj život útočí na zdraví těla i duše. Je to utrpení, které se v atmo­ sféře mechanizace nemůže hned uplatnit, a nelze se ho jen tak zbavit pomocí spěšně načmáraných receptů. Na lékařských přednáškách si mi lidé často stěžovali, že pro ně dok­ toři mají málo času. Je pochopitelné, že nemohou každému pacientovi věnovat tolik času jako třeba psychoterapeut. Avšak zkušenosti, které měly rozhodující vliv na to, jakým směrem se bude ubírat má kariéra, a o nichž jsem psal ve své první knize, pocházejí z doby, kdy jsem byl internistou. Humánní medicína se nemůže zaměňovat s technickou psy­ choterapií. Ta může zcela postrádat lidskost, zatímco činnost obyčejné­ ho obvodního lékaře j í může přímo překypovat. Nezřídka stačí jen náhodné slovo, aby pacientovi ukázalo, že v očích lékaře není pouhým případem, ale osobností. Vždycky si najdeme čas pro to, co nás zajímá. A jen málo povolání může být zajímavějších než snaha porozumět lidské osobnosti.

Rozporuplné bytí

Při pátrání po osobnosti se do cesty staví obtížné překážky. Zatím jsem psal jen o těch, které vytváří vnější svět, a o tom, jak naše moderní doba přispěla k jejich upevnění. Jenomže překážky, které najdeme v samot­ ném člověku, jsou ještě obtížněji překonatelné. Naproti mně sedí člověk a já pozorně poslouchám, co mi říká. Jaká je však jeho skutečná pova­ ha? T o neví ani on sám. Cítí jen, že ho lidé většinou posuzují špatně. Společnost, známí, možná i manželka ho považují buď za lakomce, ne­ bo naopak marnotratníka, aktivního či líného, statečného či zbabělce. Podařilo se nám navázat tak vzácný osobní kontakt. Získali jsme hlu­ bokou zkušenost vzájemného uznání se jakožto lidských bytostí, kdy oba cítíme, že se můžeme dostat až k odhalení osobnosti. Jenže poznat lidskou bytost vyžaduje ještě něco navíc. Problém pravé povahy osob­ nosti mého pacienta není ještě rozluštěn, pouze jsem s e jí dotkl, ale úpl­ ně jsem maskami jeho postavy nepronikl. Čím víc mi toho o sobě povídá, tím složitější a dokonce rozpornější se zdá být jeho osobnost. Všichni překypujeme protiklady. Sami sobě si to však přiznáváme jen s obtížemi a velm i se snažíme skrýt to před ostatními. M ožná je to způsob, jak uniknout závrati, kterou by nám plné poznání našeho zamotaného a složitého nitra způsobilo, proto se sami před sebou tváříme jako jednoduché postavy. Abychom tyto protiklady nalezli, musíme odkrýt nevědomí - jsou zřejmé, až když nám člověk upřímně vypráví o sobě samém. Vezměme si například jistého významného politika. Jeho velká po­ pularita mu zajistila opětovné zvolení. Je zvyklý mluvit k velkým zástu­ pům lidí a ví, jak na ně nechat zapůsobit svůj mocný vliv. V soukromí

ordinace přiznává, z e je strašlivě stydlivý. Nedávno dokonce odmítl pří­ telovo pozvání na čaj ze strachu, že se mu budou třást ruce, když bude držet šálek, a tím by prozradil svou ostýchavost. Nebo tu zase máme čtyřicátníka, který nenašel odvahu, aby na první konzultaci přišel sám. Přivedla ho matka, jako by mu bylo deset let, a vysvětluje okolnosti jeho případu. On zatím rozpačitě mlčí, ostýchavě usazený na krajíčku židle, vypadá na úředníčka, kterým také je. Později, když je kontakt navázán, objevím, že tento muž má duši dobrodruha. Sní o hrdinství a odvážných činech, o dalekých cestách, ač se nikdy ne­ pustil máminých sukní. Hltá příběhy o objevech a detektivky, ztotožňu­ je se s těmi nej statečnějšími hrdiny. Možná si řeknete, že je to jen snění, tajný život bez skutečné existen­ ce, že jeho pravou povahou je ustrašenost, kterou nám ukazuje. Já si to ale nemyslím. O unikání do snů už toho bylo mnoho napsáno - psal jsem o tom já i jin í psychologové. Zkušenost mě však přiměla uvažovat o tom ještě dále. Proč někteří lidé hledají útočiště ve snech, zatímco jin í se spokojí se všední existencí? Není to proto, že uvnitř slyší určité vo­ lání, na které neumějí odpovědět? A nemůže nám toto volání říci něco o jejich osobnosti? Odepsat jejich sny jako úniky, jako kouř bez ohýnku znamená zásadní nepochopení dramatu, které se v nich odehrává. Není kouře bez ohýnku. Tento muž mi připadá jako oběť omezené a majetnické matky. Vida j í - pořád mluví za něj. Když byl malý, neschopný obrany a úplně na ní závislý, zabránila mu vyvinout se podle jeho vlastních záměrů. Byla to vdova, měla jediné dítě a žila neustále ve strachu, že přijde o poslední poklad, který j í ještě zůstal. Stále ho držela pod svou ochranou. Zaka­ zovala mu všechno, co mohlo představovat i to nejmenší nebezpečí. Vybrala mu zaměstnání s jedinou myšlenkou: zajistit mu bezpečí. Ten problém je samozřejmě ještě složitější. D ovolte mi vysvětlit je ­ den z jeho nej obtížnějších aspektů. Vzdělání není pouze vnější nátlak. Postupně prosákne až do samého jádra dětské bytosti. A tam pak spouš­ tí silné reflexy. Výsledkem je, že mezi spontánní povahou, která se nedá zničit, a těmito reflexy, které j í zabraňují, aby se projevila, vzniká vnitř­ ní konflikt. Ten paralyzuje spontánní vyjádření, dvě protikladné síly se navzájem ruší. Přes všechnu mateřskou bdělost se dítěti někdy podaří uniknout. Onen muž mi vyprávěl o několika událostech, kdy málem udělal nějaký odvážný skutek. Zdá se, že v těchto chvílích cítil, jak se v něm zvedá

odvaha, potlačený potenciál smělosti. Vyděsilo ho to a spustilo reflex, který zatáhl za brzdu, kterou do něj v mládí zamontovala jeho matka. Brzdu používáme, když cítíme nebezpečnou sílu. Takže brzda, která zastavuje celý jeho život, se mi zdá naznačovat, že ony prvky odvahy jsou autentické. K o lik lidí se mi už svěřilo, že se v určitých chvílích svého života báli sami sebe, báli se sil, které v nich pracují, svých pudů, přání, pocitů i činů, jich ž se cítili schopni! Zdá se tedy, že kdyby tyto síly byly slabší, lidé by snadněji projevili sebe sama. Nadměrná zdrženlivost může být příznakem nadměrného zápalu. A si jste si všimli, že musím stále používat obratu „zdá se“ . T o doka­ zuje, jak je pro nás obtížné odpovídat si na otázku, co je pravá lidská povaha. T o nejmenší, co se dá říci, je, že vždycky přetrvává nějaká po­ chybnost. Je nemožné říci s jistotou, jestli skutečné povaze našeho pa­ cienta odpovídá bázlivý živůtek úředníčka nebo tajný život dobrodruha. Považovat za jeho jediný skutečný život to první, protože to je vidět, a zanedbat to druhé, brát to jako prázdný mýtus, by bylo těžkým nepo­ rozuměním člověku. Jeho smělý život ve fantazii není pro něj méně důležitý jen proto, že je skrytý. Znamená pro něj samozřejmě mnohem víc než ubohá každodenní rutina. Své srdce vkládá do snů. Jeho v pod­ statě automatický vnější projev je spíš něco, s čím se musí smířit. Bylo by však také falešné ztotožňovat jeho osobnost jen s jeho dobrodruž­ ným já a vnímat jeho ostýchavost jen jako převlek, který je mu cizí, ale jeho výchova ho přinutila jej obléknout. V liv y zvnějšku na nás působí jen do té míry, do jaké se jim chceme přizpůsobit, stejně jako útočník se spolehne na pátou kolonu, která s ním spolupracuje, aby dostal dané místo do svých rukou. Definovat si náš problém jasněji nám pomůže další případ. Jde opět o úředníka. Hrozně trpěl kvůli nesouladu mezi ubohou fasádou svého života a bohatým duševním životem, které v sobě cítil prudce vřít. Byl to umělec, který se nikdy neuměl vyjádřit, skutečný umělec - četl jsem některé z textů, které schovával v šuplíku a nikdy se neodvážil pokusit s e je otisknout. Dosvědčovaly vzácný talent. Poznal jsem tedy tu strán­ ku jeho osobnosti, která byla ostatnímu světu skryta. M yslím si, že Sartre problém člověka příliš zjednodušuje, když pro­ stě popírá existenci komplikovaného vnitřního života, kde se umělecké dílo utváří dlouho před tím, než začne být hmatatelné. „Racinův géni­ us," napsal, „je řada jeho tragédií, mimo něž už není nic."7 Kniha, kte­

rou teď píši, se v mé mysli formovala více než pět let. Kdybych umřel před pár měsíci, ani řádka z ní by nespatřila světlo dne. Přesto by to bylo zrovna tak důležité pro pochopení mě jako osobnosti, protože nápad napsat knihu je mnohem důležitější událostí než je jí vlastní sepisování. N ež jsem vydal svou první knihu, ukázal jsem je jí rukopis některým svým přátelům. Byl jsem tak vyveden z míry poznámkami, které k ní měli, i když to mysleli dobře, že jsem s ní nebyl schopný přes rok nic dělat. Nemohl jsem napsat ani větu, aniž bych si neříkal, že je hloupá. Skoro jsem se rozhodl to úplně vzdát. Můžete si představit, jak vzrušující je nalézt ve zjevně neplodných životech třeba nápad na knihu, které se nikdy nepodařilo přijít na svět kvůli vnějším okolnostem a vnitřním pochybnostem. Je nemožné říci, jakou roli hraje vrozená osobnost a kolik se dá přičíst náhodě, na této cestě od potenciální existence k „existenci", jak j í rozuměl Sartre. Můj přítel úředník-umělec si teď uvědomuje, že utvářel svou viditel­ nou podobu podle obrázku, který si o něm udělali jeho rodiče. Vždycky s ním jednali jako s neschopným, zatímco jeho bratrem se chlubili. Vnitřním nepřítelem byla potřeba dítěte po lásce, ona síla, kterou freudiáni tak jasně ukázali a která ho přiměla stát se takovým, jakým ho ro­ diče chtěli mít. Tragédie je v tom, že skutečné motivy jeho rodičů, tedy proč dávali přednost jiným ze svých dětí, byly docela jiné a když hrál tu komedii, zpronevěřoval se své povaze a stejně nezískal lásku, kterou potřeboval. Vnitřním nepřítelem je také falešný pocit viny, který je jed­ ním z neuvědomovaných činitelů, hluboce se dotýkajících psychiky. A le není nutné to takto do hloubky zmapovat, abychom si mohli všimnout téměř neuvěřitelné moci sugesce. K dyž někdo bezmyšlen­ kovitě nazve dítě lhářem, udělá z něj lháře vzdor vší jeho snaze po poctivosti. V dětském věku neexistuje přesná hranice m ezi mýtem a skutečností. Vyprávějí se pohádky, i děti samy si vym ýšlejí příběhy a vyprávějí je, jako by se skutečně odehrály, a pak se jim říká, že jsou lháři. Nazvěte dítě hlupákem a hlupáka z něj uděláte. Nebude schopné ukázat, co dovede. Velm i hezké holčičce může je jí matka neustále opa­ kovat, že je ošklivá, buď aby ji uchránila před ješitností, nebo z nějaké­ ho podvědomého motivu, který funguje mnohem častěji, než si můžeme představit - jde třeba o strach, že by mohla dcera matku předčit. Dívka

nakonec bude mít tak malou důvěru ve svůj vzhled, že když ji bude pozorovat nějaký muž, splete si jeho obdiv s posměchem. Síla sugesce, fungující prostřednictvím nálepek, jim iž nás druzí označují, je nezanedbatelná. Zvlášť to platí v dětství, ale stejně tak i pro celý další život. Jistý chlapec měl sklony ke zženštilosti. Když mu bylo dvanáct, zemřel mu otec. Matka s ním jednala jako s dívkou a šlo to dokonce tak daleko, že dala otcův holicí strojek jednomu z jeho bratran­ ců a synovi řekla: „T y ho stejně nebudeš nikdy potřebovat!" Naneštěstí dokonce i my lékaři se často proviníme tím, že bezmyšlenkovitě proná­ šíme věci, které mohou mít na pacienta nebezpečný sugestivní účinek, a sugesce je pak ještě silnější díky vědecké prestiži, kterou máme. Říci pacientovi, že má citlivá játra, protože zvracel žluč po záchvatu vzteku, znamená nasadit mu do hlavy myšlenku, které se možná nikdy nebude schopen zbavit a která jeho zdraví skutečně uškodí. Síla sugesce je jasně patrná, když se zaměříme na to, jakou roli hraje v politice, a to vnitřní i mezinárodní, kde j í využívá každá strana i vlá­ da. V amerických statistikách se ukazuje, že stěží 7% populace má nezávislé uvažování. Z toho vyplývá, že je možné ovládat názory pře­ vážné většiny obyvatel. Lidem z jiných národů se to zdá natolik absurd­ ní, ačkoliv oni sami jsou oběťmi opačné propagandy, že tyto statistiky podezřívají z neupřímnosti, čemuž lze stěží uvěřit. Každý národ je schopen spíše u druhých než u sebe rozpoznat motivy sebestřednosti, která ovládá veřejné mínění. Psychologie obvykle osvětluje pouze cho­ vání lidí jiných národů. K síle sugesce musíme přidat ještě sílu zvyku, o němž Pascal pravil, že je druhou přirozeností a který se, jak můžeme vidět, stává součástí naší osobnosti. Zrovna včera jsem si v novinách všiml jednoho španěl­ ského přísloví: „Z vyk y jsou nejdřív jen jako vlákna v pavoučí síti, ale nakonec se z nich stanou lana." Jedním z mých pacientů je mladá žena, u níž životní okolnosti vypěstovaly rezignaci a pasivitu. Po několik mě­ síců jsme se společně a ne bez úspěchu snažili o je jí vnitřní osvobození. Svěřila se mi však, že cítí, jak j i neustále stahují dolů staré zvyky. Je jako pes, který byl tak dlouho uvázán u boudy, že ho síla zvyku udržuje stále ve stejné vzdálenosti, i když už ho odvázali. I když to vypadá zvláštně, lidé si na utrpení zvyknou, i když se třeba proti němu bouří. Někteří zažívají podobný pocit deprese, když se prob­ lémy, které je dosud trápily, vyřeší. Je to, jako kdyby nemohli bez trá­ pení vydržet, nebo jako kdyby si náhle připadali slabí, protože jejich

síla spočívala ve vzdorování utrpení. Když dlouho prší, už nějak nemů­ žeme uvěřit, že ještě kdy spatříme modré nebe, i když se na to třeba sebevíc těšíme. Stejné pravidlo platí i v meteorologii duše. * Jako výsledek činnosti kompenzačních mechanismů, sugesce a zvyku, se v nás probouzejí protichůdné sklony, které se postupně ustalují a za­ čínají být výraznější. Čím jsou tyto tendence rozpornější, tím účinněji se zaškrcuje spontánní tok života. Jsme jako začátečníci na lyžích, kteří padají, protože nedokáží udržet lyže rovnoběžně a rozjíždějí se jím no­ hy. Každý den se ve své ordinaci setkávám s lidmi, které takto rozervávají protichůdné city v nich. T i nej ostýchavější většinou nejvíce žízní po přátelství. Ti, kteří vypadají velice společensky, ve skutečnosti hle­ dají v neustálých společenských stycích útočiště na úniku před nesnesi­ telnou vnitřní osamělostí. Člověk, který vypadá naprosto sebejistě, se ve skutečnosti snaží podepřít své nedostatečné sebevědomí svým vystu­ pováním před ostatními. Hra, kterou hraje, neunikne pozornosti jeho citlivého kamaráda, který mu možná závidí a cítí se vedle něj méněcen­ ný, a tak mi o něm řekne: „Víte, to jeho sebevědomí je jen hra.“ Jednou jsem před příslušníky armády přednášel o strachu. B yl tam zrovna na zdvořilostní návštěvě cizí důstojník, vyznamenaný za stateč­ nost během války. Zúčastnil se diskuse a upřímně přiznal, že nemůže říci, zda ho poháněla vpřed odvaha nebo strach. Zdálo se mi, že nejlepší důkaz své odvahy podal tím, že s námi o tom mluvil. Jestliže budeme upřímní jako on, musíme pochopit, jaká hluboká nejistota obestírá mo­ tivy našeho chování. Naše motivy jsou často úplně jiné, než jaké se zda­ j í být. Nebojácný alpský horolezec se mi jednou svěřil, že ačkoliv ho každý obdivuje, on sám dobře ví, že je neustále obětí strachu. Jeho zá­ liba v riskování byla způsobem, jak poskytnout onomu strachu nějaký důvod. Obava z konkrétního nebezpečí se snáší lépe než mlhavá úzkost. Každý si může myslet, že se tu jedná o jistou marnivost, zatímco ve skutečnosti to klidně může být tak, že si vůbec není jistý sám sebou a trpí pocity méněcennosti. Jeho ostentativní vystupování je prostřed­ kem kompenzace, která se nikdy zcela nepodaří. Jiní jsou pyšní na to, že skrývají svou pýchu méně naivně. Někdo může vypadat jako sebejis­ tý neurvalec, zatímco ve skutečnosti je plný pochybností. Jiný je obdi­ vován pro svou neúnavnou oddanost práci a přitom mi přiznává, že

všechna ta horečná činorodost je jen způsobem, jak se vyhnout jedno­ dušším, ale méně příjemným úkolům doma. „ V hloubi duše si myslím, že jsem líný,“ říká. Další člověk vždycky jedná s neomylnou korektností, ale jen s velkými potížemi mi přiznává, jaké je jeho chování vskrytu. Jiný vždycky působí velice seriózně, ale přitom má dětinské zvyky, které pečlivě skrývá. Hluboce zbožný muž mi odhaluje strašnou tragédii svého života: je všeobecně považován za příklad vyrovnané zbožnosti, přitom ve skutečnosti ho neustále proná­ sledují utkvělé sexuální představy. K olik lidí se chová jinak doma a jinak venku! Doma si nechávají po­ sluhovat jako nějaký mahárádža, venku překypují oddaností k druhým. Doma autoritářští, tyranští a hádaví, ve vnějším světě trpěliví a smířliví. Doma tiší a nepřístupní, venku povídaví a družní. Pastor, jehož služba ve farnosti je plná života a velice ceněná, přiznává, že je neschopen se doma pomodlit s manželkou. V každém srdci se víra protíná s pochyb­ ností, láska s hořkostí. M lu vil jsem teď o protikladech lidského srdce pouze z psychologického hlediska. Nedotkl jsem se morálního konflik­ tu, který sv. Pavel popisuje v listu Římanům: „V žd yť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci" (Ř 7,19). Je pro nás nesmírně obtížné připustit tento zcela nelogický a rozpo­ ruplný charakter našich pocitů. Přišel za mnou mladý muž, který hlu­ boce m iluje svého otce a přitom k němu zároveň chová hlubokou nenávist. Nejprve se musíme velice sblížit, než mi může říci, co cítí. Stále se bojí, že budu zpochybňovat jeho skutečnou lásku k otci, jestli­ že mi přizná, jaké je němu schopen cítit nepřátelství. Jeden z pacientů dr. Maedera popíral svůj velký obdiv k zaměstnavateli, který ho hlu­ boce zranil. Doktor mu musel pomoci přiznat si protichůdné pocity. „Skrytý obdiv, či dokonce láska," řekl mu, „nemůže být v našem srdci o

také místo pro nenávist?" Je pravda, že v našem srdci mohou pospolu přebývat ty nejroz­ pornější pocity: naděje i beznaděj, radost a smutek, úzkost i důvěra. Vzpomínám si na jednu zbožnou ženu, která mi tajemně odhalila po­ chybnosti, je ž ji sžíraly. Předtím byla za svým farářem, který však jejich rozhovor vzápětí ukončil zvoláním: „Pochybnosti - dobrá křesťanka ja­ ko vy? N esm ysl!" Je možné, že matka je velm i rozrušená, když je je jí dítě nemocné, a přesto zároveň možná - aniž si to uvědomuje - pociťuje hluboké uspokojení, že se o něj může starat. Když je mu dobře, vzdaluje se od

ní, ale když je nemocné, upadá znovu do závislosti na ní a dává j í tak instinktivní uspokojení, že může hrát roli jeho ochránkyně. S bystrou intuicí, kterou dítě má, mu může připadat, že poskytuje matce potěšení, a to může překážet jeho uzdravení a přispět k tomu, že se z něj stane věčné dítě. Stejně je to s přijetím a vzpourou. U ž jsem jinde napsal, jak vzpoura oslabuje naše vnitřní životní i léčivé síly. Smířit se s vlastními choroba­ mi, slabostmi a omezeními, uloženými nám naší přirozeností i životní­ mi okolnostmi, je základním předpokladem oné vnitřní harmonie, která může hrát rozhodující roli v dosažení fyzického i duševního zdraví. Vezměte si například celibát u žen. Zena, která se s ním úplně smířila, přijala jej jako podmínku bohatšího a zdravějšího života nebo dokonce jako duchovního povolání, náhle zjišťuje, že se v jejím srdci stále ještě skrývá vzpoura a že j í musí čelit a každý den ji znovu překonávat. Je dokonce možné, že jasnější vize sebe sama ženu přivede k opravdověj­ šímu sebezapření, než jakého dosáhne jiná, která si lichotí, že se se svým staropanenstvím smířila bez jakéhokoliv nádechu vzpoury. Podobně může matka trpět, když vidí, jak se od ní je jí dítě vzdaluje, aby si nalezlo své místo ve světě, a zároveň může pociťovat hluboké uspokojení. Jsme ovládáni pocity, nikoliv logikou, i když si pyšně představuje­ me, že nás vede rozum. V e skutečnosti je to tak, že rozum dodává argu­ menty, které by ospravedlnily naše chování. Zdáme se být logičtí, ale opak je pravdou. To je další rozpor. Při každém společenském styku, od té nejjednodušší konverzace me­ zi dvěma přáteli či na dámském šicím kroužku, pánském klubu, schůzi výboru, shromáždění vědeckých sdružení nebo velkých mezinárodních politických konferencích, každý přispívá argumenty do objektivní a ra­ cionální debaty. Jenže ve skutečnosti každý mluvčí zaujímá obrannou pozici, jakou mu diktují jeho pudy, city a archetypální sklony. I při inte­ lektuální diskusi všem po celou dobu vládnou strach, závist, dětinský obdiv, nevědomé projekce. Duchovní či intelektuální zkušenost je vždy doprovázena zkušeností emocionální. Cítíme radost ze spojení se souvěrci, s lidmi, které milu­ jem e a kteří mají rádi nás, protože se společně účastníme stejného zápa­ su. Člověk, který má tuto zkušenost z náboženské komunity nebo politické strany, či ji získal při čtení Karla Marxe, svátého Tomáše, Karla Bartha nebo Rudolfa Steinera, Freuda, Bergsona či Kierkegaarda,

nepřestane nikdy hájit myšlenkový systém tohoto svého učitele a bude tak činit ještě vášnivěji a nekompromisněji než jeho slavný vzor. Jak skutečný je kontakt mezi protagonisty takové diskuse? Jde o skutečný dialog? Spíš je to srážka monologů, kde každého překvapuje, že logické argumenty, na které přišel a které se mu zdály tak silné, nedokáží rázem přesvědčit toho druhého. Mnoho takových debat by mohlo nabrat docela jiný směr, kdyby­ chom si navzájem přiznali, že naše názory stojí na emotivním a čistě osobním základě: zahořklost vůči otci, která mění mladíka v anarchistu, strach ze ztráty prostředků, který udělá z boháče odpůrce komunismu, žárlivost, je ž přiměje člena výboru odporovat všemu, co navrhne jeden z jeho kolegů, touha po odplatě, měnící mladou ženu v sufražetku, pro­ tože je jí otec terorizoval matku, nebo muže v antifeministu, protože je pod pantoflem. Právě jsem se vrátil ze schůze vedoucího výboru „Mezinárodních setkání osobnostní medicíny" (Rencontres internationales de médecine de la personne). Protože nás zajímá lidská osobnost, uvědomujeme si, že myšlenky a názory každého z nás jsou méně objektivní, než se oby­ čejně myslí, a že jsou úzce spjaty s našimi osobními zkušenostmi. V no­ ci se mi zdál sen, který byl jasným projevem mých nevědomých reakcí na naši diskusi z předcházejícího dne. Ráno jsem se o tom zmínil svým přátelům. Jeden z nich, psychoanalytik, se mě začal vyptávat na různé myšlenkové asociace a udělal analýzu mého snu, která vrhla úplně nové světlo na pozici, kterou jsem v diskusi zastával. Jeden chirurg karteziánského založení, neznalý tohoto typu zkoumání, si myslel, že naše vý­ klady jsou trošku přehnané. Já jsem však cítil, že se dotýkáme ryzí skutečnosti mnohem víc než při našich debatách předešlého dne. Mého přítele psychoanalytika zaujal hlavně jeden detail mého snu, a pořád mu to nešlo z hlavy: jasně červená barva jistého oděvu. V tu chvíli se k nám připojila má žena, která vůbec nevěděla, o čem mluví­ me. On se j í zničehonic zeptal. „C o si myslíte, že znamená jasně červená ze snu vašeho manžela?" „T o budou všechna roztrpčení, která v sobě ukrývá," odpověděla. „M yslíte, že jich je hodně?" „N o jistě. K dyž se stane něco nepříjemného, já hned vybuchnu, ale můj manžel zůstane v klidu. A když o tom pak mluvíme, přizná, že byl zrovna tak podrážděný jako já, ale nedal to najevo."

Strávili jsme diskusí o tom celé dopoledne, ale přispělo to k našemu vzájemnému porozumění a stmelení naší skupiny mnohem víc, než kdybychom ten čas vyplnili intelektuálními spory. Po cestě domů jsem přemýšlel, jak by se projasnily diskuse na ja­ kémkoliv výboru, třeba i složeném z psychoanalytiků, kdyby se tam na­ víc analyzovaly sny jeho členů! Dlouho přetrvávající spory by se rázem vysvětlily a mnohem snáze by se dalo nalézt řešení. * Popsal jsem tu rozpory v lidech, jak je všichni můžeme vysledovat ve svém srdci i ve skutcích druhých. Co kdybych měl předat pero specia­ listovi na nevědomí? To, co odhaluje, se dokonce ještě více odlišuje od názoru, který na sebe jeho pacient předtím měl. Byl to Freud, kdo jako první objevil existenci celého světa tajných přání a všemocných primi­ tivních pudů, které zůstávají skryty a nerozpoznány dokonce i pro sa­ motného jedince a přitom vládnou jeho chováním, prozrazujíce se pouze ve snech a chybných úkonech. Adler ukázal, jaký vliv mají při utváření osobnosti komplex méněcennosti a jeho kompenzace. Profesor Jung naše znalosti o nevědomých mechanismech ještě dále rozšířil, po­ ukázal na jejich pradávné a kolektivní prvky, stejně jako na spirituální faktory, které nazval archetypy. Freuda by bylo možné kritizovat za to, že nejdřív ukázal, že člověk je nekonečně složitější, než jak se dříve myslelo, ale pak se sám provinil přílišným zjednodušováním ve svých výkladech, když zredukoval ce­ lou tu podivuhodnou mnohotvárnost na standardizované schéma9. To v případě C. G. Junga neplatí. Ten sám10 popsal téměř mystický pocit, který se ho zmocnil, když si uvědomil, jak mnoho se jeden člověk od druhého liší a jaké bohatství lze z této rozdílnosti vytěžit. T o samozřej­ mě pozoroval už předtím, ale jednoho dne se mu dostalo hlubšího po­ chopení, je ž ho uchránilo před svévolným zobecňováním. V Jungovi zjišťujeme, že náš problém osobnosti je ještě daleko slo­ žitější. Psychologie nevědomí vykresluje obrázek člověka, formované­ ho vzájemně protikladnými tendencemi: intelekt a city, intuice a smysl pro realitu, „animus" - logický mužský princip a „anima“ - citový žen­ ský princip. Napsal: „Obyčejně nevědomý cíl ostře kontrastuje s vědo­ mým stavem."

T o se nám potvrzuje dennodenně. Jednak je to Freudem popsaný roz­ por mezi amorálními silami pudů a vědomým morálním krédem, zakot­ veným v nás výchovou a vyžadovaným společností. Jedna z mých pacientek mi jednou zcela upřímně řekla: „M á duše je docela čistá.“ Jiná zase poznamenala: „ A ž doteď jsem si myslela, že nemám žádné sexuální pudy." A hned další den pronesla žena, posedlá skrupulemi zcela jiného druhu: „Se sexem jsem nikdy neměla problémy." Samo­ zřejmě jsem ji poslal k jednomu svému kolegovi, freudovci, v jehož pé­ či pacienti jako ona poznají, že jsou úplně jiní, než si doposud mysleli. B y li to opět freudovci, kteří nám ukázali, kolik infantilních přístupů a reakcí přetrvává až do věku, je jž zveme hrdě dospělostí. Silná, nezá­ vislá, přísná žena objeví, že se hluboko v ní stále skrývá touha být ochraňovaná. Impotentní muž zjistí, že jeho neschopnost je pouze mas­ kou, mající za úkol skrýt tak potentní temperament, že se ho musí obá­ vat. A pak také nezájem, který nyní vůči ženám pociťuje je jen další maskou, skrývající tu předchozí. V člověku se skrývá mnoho protikladů, jak nám odhalil Jung. Napří­ klad takový intelektuál, tak výlučně rozumový, že dokonce i nábožen­ ství je pro něj řadou rozumových postojů, jemuž se hra či sport stává vědomou kalkulací, metodickým studiem, zbaveným jakékoliv fantazie či potěšení. A přitom je sentimentální, aniž si to uvědomuje: dokonce váhá jít do divadla, protože se stydí za slzy, které by mu příliš viditelně vstoupily do očí. Nebo pozitivista, který si myslí, že je osvobozený od veškerých me­ tafyzických zájmů a přitom přiznává, že ho trápí touha po náboženství, která nikdy nevystoupila na povrch jeho vědomí. Nebo člověk, trpící depresí, který dlouhá léta putoval od jednoho doktora k druhému, přesvědčen, že má rakovinné bujení, které se jim nepodařilo rozpoznat a v důsledku toho mu hrozí rychlá smrt. Jeho srd­ ce je přeplněné takovou úzkostí a beznadějí, že nenalézá slov, jež by je vyjádřila. Navzdory tomu v sobě pořád ještě skrývá určitou naději. Čas­ to sní, že podniká obtížné cesty ve voze nebo autě, a že jeho vůz nejed­ nou uvízne ve vyjeté koleji, musí překonávat nesčetné překážky, rozbije se nebo se plahočí do prudkého svahu. V tom snu se mu vždycky podaří dostat se z toho, objet překážky, přimět vůz opět k pohybu a dosáhnout vrcholu kopce. Cítí se vyčerpán, myslí si, že už se mu nedostává sil, a očekává nějakou pomoc zvenčí v podobě medicíny a chirurgie. V j i ­

ném snu jde nakupovat do obchodu a nepodaří se mu sehnat to, co chtěl. Pak si vzpomene, že to, co potřebuje, měl celou tu dobu doma. Nebo idealista, který „potlačil své špatné stránky*1, tedy zavírá oči před vším, co se mu na sobě nelíbí, a říká mi s většinou upřímnou otev­ řeností: „Nemám žádný hřích.** Jsem si jist, že by s ním jeho žena ne­ souhlasila. On však nemá ani zdání, jaké utrpení j í způsobuje, když se tak oddává vznešeným křížovým výpravám ve jménu spravedlnosti. V i­ díme tu potlačení mravního vědomí, která tak dobře popsal profesor Baruk11 - ten v něm vnímá skrytý zdroj agresivity (proti freudovcům, kteří pokládají agresivitu za primitivní popud). Čtenář uvidí, že obrovský pokrok, kterého dosáhly naše znalosti psy­ chologie za poslední půlstoletí, vlastně přinesl víc problémů než jich vyřešil. Člověk je vnímán jako ještě složitější, rozporuplnější a nepostižitelnější bytost. Jaká se za tím vším maskováním skrývá skutečnost, jaká je skutečná osobnost? Viděl jsem nemocné, ale také zdravé lidi, jejichž mysl je celá zmatená, když se seznámí s touto psychoanalytickou perspektivou. Všechny jejich předchozí ideály o sobě samém se rozbijí a oni najednou nevědí, jestli takové věci jako dobro a zlo vůbec existují, jestli má pravda nějaký význam nebo jestli si mohou být vůbec něčím jisti. Psych ologická analýza samozřejmě nedokáže odstranit rozpory v lidském srdci. Psychoanalytici by byli první, kdo by to přiznali. Je­ jich postupy jsou pouze cestou, jak zmenšit zábrany a vážné psychické poruchy, způsobem, jak vrátit pacientům možnost prožívat štěstí, nor­ mální aktivity a život ve společnosti. Pacienti však i po měsících ne­ bo dokonce letech analýzy zůstávají jako vy nebo já plni komplexů, vnitřních konfliktů a ambivalentních sklonů. Samotná historie slova „ambivalence** výmluvně dosvědčuje skutečnost, že čím více člověka sledujeme, tím víc zjišťujeme, jak je rozpolcený mezi protichůdnými pocity a touhami.12 To, čemu profesor Jung říkal „integrace**, vůbec neznamená nějaké zjednodušení mysli. Naopak, je to progresivní uvědomování si svých tajených sklonů a plně vědomé a odvážné přijetí celé své bytosti se všemi komplikacemi i rozpory. Na tomto poli byla odvedena velice za­ jímavá a také hodnotná práce. Problém osobnosti se však dosud nevy­ řešil. Vlastně z toho vzešla velice závažná otázka. Analýza ukazuje, že ne­ vědomé pohnutky se velice liší od pohnutek našeho vědomého života.

Dá se pak říci, že tyto nevědomé popudy jsou naší pravou podstatou a že náš vědomý život je pouhým převlekem, rolí, kterou jsme přijali pod vlivem výchovy či mechanismů zakrývání? Psychoanalytici, pokud se dá usuzovat z jejich spisů, se zřejmě k takovému náhledu přiklánějí. Já sám jsem právě psal o zdánlivě marnivém muži, který byl ve skuteč­ nosti zmítán pochybnostmi o sobě samém a pocity méněcennosti. Výraz „v e skutečnosti" se mi do pera přímo vnucuje, tak je odhalení skryté skutečnosti, která vysvětluje vnější realitu, překvapivé. Vede však sám k neporozumění věci, protože vnuká dojem, že reálný je pou­ ze nevědomý život. Klasická psychologie, omezená na formální seznam „duševních schopností", neví o nevědomých faktorech, odhalených hlubinnou psychologií, zhola nic. Hlubinná psychologie je naopak v ne­ bezpečí, že podcení důležitost vědomého života mysli. Vezměte si na­ příklad případ muže, jeh ož život byl jen sérií neúspěchů. Klasická psychologie by ho považovala za omezeného v oblasti síly vůle. Hlu­ binná psychologie nabízí mnohem pronikavější výklad. Praktická zkušenost mi však ukázala, že odhalit nevědomé mecha­ nismy, které souvisí s jeho neúspěchy, k vyléčení nestačí. V e skuteč­ nosti je zapotřebí převýchova, ve které podle mne žádný psychoterapeut nemůže uspět, aniž by neapeloval výslovně či skrytě na vědomé schop­ nosti svého pacienta. Profesor Badouin ukázal, jak významnou roli hrají v lidské psychice „síla ideje a síly srdce". Píše však také, že „opravdu dobrovolný akt si ponechává plnou hodnotu".

13

A to nás opět přivádí k boji proti přílišnému zjednodušování náhle­ du na člověka, podceňování jeho vědomého či nevědomého života. M u­ síme ho přijmout v jeh o celistvosti, se všemi protiklady, se všemi vědom ými či nevědomými silami, které v něm působí. Všechny síly a mechanismy, jež studuje věda, se týkají osoby. Osobnost by už nadále neměla být redukována ne mechanismy nevědomí ani na práci vědo­ mých schopností. Zůstává skrytá objektivnímu pozorování. To, co vede mnoho moderních psychologů k tomu, že přikládají více pozornosti nevědomým faktorům a ztotožňují je víceméně se skutečnou osobností, je jejich neměnnost. „N evědom í se nikdy nezmění," píše dr. Jung.14 Kdyby mne někdo požádal o fotografii, dal bych mu snad rentgenový snímek své lebky na základě toho, že jen ona se nikdy ne­ mění, zatímco rysy obličeje se proměňují každou chvíli? Navzdory své netrvanlivosti a možná právě kvůli ní moje fyziognom ie ve své neustálé

proměnlivosti vyjadřuje mou osobnost daleko lépe než stavba kostí, která se spíše podobá ostatním lidem. Navíc není zdaleka jisté, že to, co odhalujeme v nevědomí, je ještě objektivní. Jeden mladík mi vyprávěl o „velkém " snu, úžasném snu, snu „a la Jung“ , který mne potěšil, jako by jistě potěšil samého profeso­ ra Junga. Jenže ten muž přiznal, že den předtím si četl v jedné Jungově knize a velice zatoužil mít tak znamenitý sen, jako byly ty, o nichž četl. Do jaké míry pak jeho nevědomí vytvořilo to, co mi chtěl dokázat před­ ložit? Je to podobný případ jako ten s dítětem, o kterém jsem se už dří­ ve zmínil - utváří svou osobu v souladu s přáními rodičů, aby se jim zalíbilo. Je známým faktem, že když psychoanalýza dobře postupuje, pacient začne mít více snů, které zase ustanou, když má nějaký spor se svým analytikem. Jestliže se budu zvláště zajímat o freudovské mechanismy pacientova chování, vyprodukuje pro mne nepřeberně příznaků svých sexuálních zábran a infantilních regresí. Jestliže to bude vypadat, že se více zajímám o jungiánskou interpretaci případu téhož pacienta, bude mi produkovat zase příslušné údaje. Dostáváme se tedy k tomu, co jsem ukázal na začátku knihy - k vý­ sledku pozorování přispívá osobnost pozorovatele stejně tolik jako ob­ jekt pozorování. T o má dalekosáhlé následky. Jako bezpečné kritérium nemůžeme brát dokonce ani terapeutickou účinnost. Je totiž jasné, že když se pacient lékaři zamlouvá, protože mu poskytuje materiál, který potvrzuje jeho teorie, vytváří zároveň příznivé podmínky pro přenos, který je hlavním faktorem léčby. V e vztahu k lékaři je pacient v situaci dítěte, které se vyvíjí, protože cítí, že otec z toho má radost a je na ně hrdý.

~>V

‘ •.r --

' .-i.

i

:

. -

část druhá

Život

z

h ‘

' '•'■* :

••' v.- -\ *

■*.:c

■.;$ r '* • ■ £ > ■ - ■ '- .v -ř-, .

•^

•'••.'

>ř. -

teÉÉMfet

mmÉĚĚĚĚm

^

Utopie

Po všem, co jsme si až dosud řekli, čtenáře nepřekvapí poznámka pro­ fesora Gusdorfa z jeho nedávné knihy.15 Píše v ní, že introspekce jako prostředek odhalování osobnosti zcela propadla. Ta kníhaje podle mne velice zajímavá. S erudicí a jasností zkušeného filozofa autor podává vysvětlení věcí, které mi neustále připomíná každodenní praktická zku­ šenost v ordinaci. Profesor Gusdorf nás nejprve upomíná, že starověcí autoři se nezají­ mali o individuum, pokoušeli se pouze formulovat konceptuální typ člověka. Dokonce i Sókratés, když usiloval ve svých dialozích „odhalit těm, k nimž promlouval, netušené vnitřní konflikty, které se v nich ode­ hrávají", neměl za cíl vnímat je v jejich „osobitosti, zvláštnosti", ale spíš ukázat už předem zkoncipovanou „norm ativní ideu" člověka. „ V Kratylovi pozorujeme, jak Sókratés sklouzává do propasti neurčité analýzy", které se snažil vyhnout. S Montaignem se na druhé straně objevuje nový přístup introspekce. S cílem odhalit sám sebe takového, jaký skutečně je, se člověk pouští do zkoumání sebe sama bez jakýchkoliv předem daných idejí nebo doktrinářských předsudků: „Neučím, vyprávím ," píše Montaigne ve svých Esejích a dodává: „Jenom vy sami víte, zda jste zbabělí a krutí, nebo loajální a oddaní. Ostatní vás nevidí, dělají si o vás jen nejisté úsudky. N evidí ani tak vaši přirozenost jako vaše dílo." Tento nový postoj dosáhl nejplnějšího vyjádření v díle Jeana Jacquese Rousseaua, který se v úvodu svých Vyznání chlubí, že poprvé v his­ torii podává „portrét v každém ohledu věrný přírodě".16 Od té doby se upřímnost začala považovat za nezbytnou a postačující podmínku pro odhalování sebe sama. „Upřímnost k sobě samému je, jak každý ví, ctností naší generace," řekl Francois Mauriac.

17

Z tohoto postoje se odvíjí snaha vyjádřit sebe sama v osobním dení­ ku, je ž je tak v módě a tolik charakteristická pro moderní dobu. Můj krajan H. F. A m iel tomu po celý svůj život věnoval až puntičkářské úsilí.

Každý, kdo zkusí tak poctivě jako on dojít jeho metodou ke sku­

tečnému sebepoznání, zjistí - tak jako on - že takové snažení je odsou­ zeno k neúspěchu. T o základní člověku vždycky unikne: „Jaký falešný obraz mě samého by (tento deník) poskytl, kdyby ho někdo náhodou četl... Je to má práce, tato kniha, která se rodí v mé mysli každou hodi­ nu dne, je v tom má četba, mé myšlenky, o nichž vůbec nemluvím," napsal Julien Green a později ještě: „Je skutečně možné psát si deník, který podává přibližně správný dojem o svém autorovi? Začínám o tom pochybovat."19 Introspekce nám sebe samého nijak jistě neosvětlí: „Je mi třicet šest a pořád ještě nevím, jestli jsem lakomec nebo marnotratník, střídmý ne­ bo nenasyta."20 Tato slova z pera André Gida jsou tragickou odpovědí na Montaigneovu tezi, kterou jsem před chvílí citoval. Navíc introspek­ ce ve skutečnosti mění osobnost. Paul Claudel píše: „Jen díváním se na sebe sami sebe falšujem e."21 Sebezkoumání je vyčerpávající práce. M ysl je jím ovládnuta natolik, že ztrácí schopnost vztahu ke světu a B o­ hu. Uzavřená v těsném kruhu nekonečné a sterilní sebeanalýzy, stane se osobnost scvrklou a deformovanou, zatímco falešné problémy se zmno­ žují ad infinitum. Svatý František Saleský, který byl bystrým posuzovatelem lidské povahy, napsal: „Duch svátý nemůže prodlévat v mysli, která si přeje vědět příliš mnoho o tom, co se v ní děje... Bojíte se bát se, pak se bo- jíte, že se budete bát se bát. Souží vás nějaké trápení a pak vás souží, že vás to trápení sužuje. Podobně jsem často viděl lidi, kteří když ztratili trpělivost, byli pak rozzlobení, že se hněvali. Všechno se to podobá kru­ hům, které se vytvoří, když se hodí kámen do vody - nejdřív se udělá malý kroužek, potom se z něj stane větší, a ten utvoří ještě větší."22 T eď můžeme porozumět hořkému postesknutí Andrého Gida: „C o se mi to jen stalo? Zabil jsem své mládí, jeho nevinnou svěžest..." Jinde píše: „Touha napsat dobře stránky tohoto deníku ničí jakýkoli zisk, který z nich mohl plynout, dokonce i přínos upřímnosti."231 Am iel ve svém zápasu o dosažení pravdy o sobě samém nakonec dochází k tomu­ to výroku: „On (m yslitel) se odosobňuje."24 Také Nietzsche: „Každý je nejdál od sebe samého."25 Profesor Gusdorf uzavírá: „Zdá se, že upřím­ nost je nedosažitelný ideál."26

Dobou psaní deníků je dospívání. Ti, kteří v nich pokračují po celý život, vzdáleni dosažení vysněné dospělosti, zůstávají neustále adoles­ centy. Profesor Jung nám ukázal, že dospívání je věkem idealismu, „po­ tlačení stínu", věkem nejdokonalejšího nepochopení sebe sama. Tito věční adolescenti jsou vlastně ti, kterým se nepodařilo dojít k „integra­ ci" osobnosti, dosáhnout uvědomění celosti sebe sama. M noho z těch, kteří za mnou přicházejí, mi svěřuje své deníky. Vždycky věnuji značný čas a péči jejich přečtení, protože cítím, že dů­ věra, která byla ve mě vložena, si žádá můj respekt. Musím říci, že vy ­ naložené úsilí mi nikdy nepřipadalo zbytečné: je pokaždé zajímavé získat nový pohled na život člověka, i když to znamená brodit se mořem dlouhých, neuspořádaných historek, abychom ulovili jednu kvapně na­ škrábanou poznámečku, která je často nej důležitější věcí v celém dení­ ku. T o ukazuje, že hodnota deníku leží v jeho protichůdných prvcích spíše než v obecném obrázku, který může vykreslovat. Je to spíš než souvislý popis osobnosti série náčrtků různých duševních stavů, které se často mezi sebou těžce smiřují. Člověk zůstává sám sobě tajemstvím a snažit se objasnit toto mysté­ rium zahloubáním se do něčí mysli znamená pouze zvětšit jeho matoucí nesrozumitelnost. Dostal jsem dlouhý dopis od ženy, kterou vůbec ne­ znám. V ypráví v něm celý svůj životní příběh. Sama je překvapená svým nevysvětlitelným chováním v mnoha různých situacích. Dopis uzavírá takto: „K d yž jsem byla ještě dívka, chtěla jsem vstoupit k jep ­ tiškám - stále však nevím, zda jsem se hodila k tomu, žít mezi jeptiška­ mi nebo být jen děvka!" Klademe-li si za cíl uchopit jádro naší osobnosti zcela zbavené všech příkras a převleků, jim iž je život opatřil, pronásledujeme chiméru. Jed­ na základní věc, které bychom se museli zbavit, je paměť, která je ele­ mentární vlastností života. Znamenalo by to přijít o samotný život. Dokonce i kdyby se nám to podařilo, nedosáhli bychom na živoucí osobnost, ale na mumii, kostlivce - na karikaturu osobnosti. Všechno, co jsme prožili a procítili v minulosti, je v nás zapsáno a pomáhá nám utvářet to, co jsme dnes. A ť už byly naše pocity a činy jakkoliv strojené a protikladné, zůstávají aktivní a nesmazatelnou součástí nás samých. Neříkám, že ponor do sebe sama je docela bezcenný - otevírá široké pole objevů. Problém je v tom, že příliš široké. Jsme-li upřímní, vidíme, že postoj, který jsme podle našeho názoru přijali spontánně, je ve sku­ tečnosti výsledkem mechanismů, které jsou uložené hlouběji, a proto je

pokládáme za víc autentické a osobní. Taková zkušenost je vždycky sil­ ná i ponižující, ale také přínosná. Máme dojem, nebo lépe řečeno, pev­ né přesvědčení, že se vidíme úplně jiní, než jací jsme mysleli, že jsme. Je to ale zkoumání, které může pokračovat donekonečna. Je-li naše upřímnost přemrštěná, brzo si všimneme, že jsme se zbavili převleku jenom proto, abychom pod ním našli další. Co jsme v oslňujícím světle objevu považovali za svou pravou osob­ nost, je ve skutečnosti pouze jeden je jí aspekt - sice opravdový, to jistě, ale neúplný. Při analýze se ukáže, že je podmíněn hlubšími mechanis­ my. A tak můžeme pokračovat, dokud se nedostaneme k nevědomým silám, které už nejsou vůbec osobité: pudové pohnutky, popsané Freudem, které máme společné se zvířaty, či prastaré archetypy kolektivní­ ho nevědomí, popsané Jungem, které máme společné se všemi ostatními lidskými bytostmi. Pak uvidíme jen zcela neosobní síly přírody. Výsledkem našeho úsilí je tedy zjištění, že osobnost, připravená po­ stupně o své vrstvy, nám m izí pod rukama. Pak můžeme pochopit po­ známku Srí Rámakrišny: „Zamysli se dobře a uvidíš, že neexistuje nic, čemu bys mohl říkat já . K dyž loupeš cibuli, objeví se vždycky další slupka, ale nikdy se nedostaneš k jádru. Stejně tak, když analyzuješ ego, tak úplně zm izí."27 V yplývá pak z toho, že naše nejpovrchnější, nejnáhodnější a nejstro­ jenější charakteristika je na nás to nejosobitější? Proti takové myšlence se intuitivně vzpouzíme. A přesto praktická pozorování neustále obvi­ ňují tuto intuici ze lži. Vezměme si například případ mladé ženy, s níž jsem vedl mnoho velice otevřených rozhovorů. Je sirotek, zkrušený ži­ votem a poznamenaný chatrným zdravím. M ohli jsme společně pozoro­ vat, jak souhra zvyků, dávných i nedávných bolestných zkušeností, nevědomých faktorů a falešných reakcí, které je skrývají, vytvořila oso­ bu, kterou se zdá být. Kdo je však ve skutečnosti? Můžeme si myslet, můžeme hádat - ona se nám však nikdy nemůže ukázat. Je možné nazývat skutečností věc, která se v realitě nikdy neprojeví? Můžeme věřit, že je skutečnější, než to zdání, které na ní leží jako břímě, je ž nemůže setřást? Neklameme sami sebe, když věříme, že za touto posmrtnou maskou vidíme existu­ jíc í instinkt, oplývající životem? Jednoho dne mi řekla, že se cítí jako ve slepé uličce: uvědomila si, že je nemožné nebrat v úvahu vnější i vnitřní vlivy, které zkreslují náš pohled na sebe sama. Rozloučili jsme se v atmosféře hlubokého smutku.

Další den se stalo něco docela neočekávaného: zažila duchovní zku­ šenost. Nechtěně jsem ji pomohl přivolat poznámkou, na niž jsem si už ani nepamatoval, když mi o tom později vyprávěla. V ím dobře, co je to být sirotkem, a žiji svůj pozemský život v naději, že své rodiče znovu najdu po nebeském vzkříšení. Říkal jsem j í o této své naději, ale spíše jen tak mimochodem, nebyl v tom žádný záměr. V ní se něco odehrálo, něco, co najednou docela změnilo je jí názor. Vyjádřila to takto: „ A ž do té chvíle jsem se cítila jako sirotek po někom, kdo je mrtvý. A le pak jsem si najednou uvědomila, že jsem sirotek po někom, kdo byl vzkří­ šen a žije.“ Věřím, že naše poctivá snaha nalézt pravdu o je jí skutečné osobnosti pomohla připravit cestu této duchovní zkušenosti. Závan nového života osvěžil je jí duši. Byl to však zážitek zcela nového druhu, nešlo o nějaké zinventarizování je jí osobnosti, ale o je jí probuzení, nebyla to intelek­ tuální analýza, ale živoucí projev. Taková událost neodstraní naši ne­ schopnost oddělit osobu od osobnosti. Působí něco víc. Nejspíš se musíme smířit s tím, že spojení mezi osobností a je jí oso­ bou - nebo spíš mezi osobností a jejím i osobami - je nezničitelné. Nejsme po celý život jen jednou osobou. Hrajeme nesčetné role. Při každém novém setkání se ukazujeme v jiné podobě. S jedním přítelem jsme seriózním myslitelem, s jiným šprýmařem. Měníme své chování, aby se hodilo k nové situaci. Někdy jsme dokonce více postavami na­ jednou. V e mně se například skrývá vystrašený a úzkostný muž, plný po­ chybností o sobě samém i všem ostatním, který na vlastní kůži zakusil všechny úzkosti a selhání, s nimiž se mi mí pacienti svěřují. Je ve mně také člověk pevně věřící, který má spolehlivou zkušenost B oží milosti a s přesvědčením o ní svědčí. Také je ve mně někdo, kdo si přeje vnímat sám sebe a ukazovat sám sebe prostě takového, jaký je, a zase jiný, kdo chce stavět na odiv i tuto poctivou touhu. Je ve mně lékař, věřící oddaně ve svou medicínu, který dychtivě spěchá na pomoc svému bližnímu, a je ve mně i skeptik a egoista, který by nejraději uprchl a někam se schoval. * Osobnost, ať je to cokoliv, se může projevit jen vyjádřením sebe sama a vyjádření znamená osobu, roli. Píši tyto řádky ve francouzštině, ja zy­

ku, který jsem se naučil ve škole i na ulici, který jsem dostal od společ­ nosti a který je zcela společenskou konvencí. Stěží mohu přemýšlet, aniž bych odíval své myšlenky do slov, která nejsou jen moje, osobní, ale společná všem, kdo mluví stejným jazykem. Všichni autoři, je ž jsem kdy četl, připojili k těm slovům asociace, které se mi u nich vynořují. Dokonce i ve svých snech pronáším a poslouchám věty, které aby se jim dalo porozumět, musí se řídit pravidly gramatiky, jež není schopna změnit ani francouzská Akademie.

28

Je pravda, že jazyk snů stojí spíš na obrazech než slovech. Psychoa­ nalytici však ukázali, že ani tento jazyk není osobní. Nezáleží na tom, ke kterému národu nebo civilizaci spáč patří, jestli je kultivovaný nebo ne, jeho sny ukazují vždycky stejnou freudovskou symboliku, stejné jungovské archetypy. Nacházíme je v pohádkách, legendách i folklóru každé země.29 Každý z nás má v sobě zapsány věčné pravdy mytologie, univerzální obrazy poezie. Tyto tradiční formy pochopitelně nevytváře­ j í osoby, postavy, ale typy postav, nejsou individuálními osobami. To je skutečný základ poezie. Cit, který v nás poezie probouzí je setkání mezi obrazem, evokovaným básníkem, a tím samým obrazem, který spí uvnitř nás, připraven k probuzení právě takovým kontaktem. Každé umění, ať je sebeosobitější nebo se tak alespoň snaží vypadat, je ve své podstatě setkáním, vazbou mezi osobnostmi, suprapersonální a interpersonální realitou. Karteziáni mluví o primátu rozumu, jazyka, který pokládají za univerzální. Avšak jazyk obrazů, poezie a umění je také univerzální. Neexistuje drama bez konvence, dokonce ani fotogra­ fie bez společenské konvence. Můj pes nepozná svou fotografii - pro něj je to jen začerněný kus papíru. Případ ultramoderního umělce se v ničem neliší. Jeho génius jde v í­ ceméně proti konvencím své doby, a tak získává ocenění jen zpětně. Pomáhá však na svět novým konvencím. Daří se mu to, protože jeho génius je méně originální, než se zdá být, a probouzí stejné ozvuky v lidském srdci. Kdyby byl zcela osobitý, zůstal by úplně sám a nebyl by umělcem. Hudba naší doby zaznamenala nevídanou revoluci. Viděl jsem mnoho mladých lidí, jejichž rodiče tvrdě vystupovali proti jejich zálibě v jazzu - dokonce je považovali za degenerované. V soukromí se mi tito mladí lidé svěřili s tím, co pro ně nová hudba znamená. Patřím sice k rodičovské generaci, ale zjistil jsem, že i ve mně probouzí tato hudba skryté ozvuky, o nichž jsem dříve neměl tušení.

V této souvislosti bych rád ještě něco poznamenal: u velice mnoha lidí mě zarazí způsob, jakým prohlašují, že jsou „šokováni", když se setkají s nějakou nezvyklou formou vyjádření. Zároveň se k tomu staví nepřátelsky, protože jejich osobnost se musí před tímto vetřelcem ubrá­ nit. T o jim zužuje obzory, uvězňuje je do jejich tradičních forem. K dy­ by na druhé straně někdo nacházel potěšení v objevování a chápání toho, co bylo dříve neznámé, potěšení, každé nové setkání by se mu stalo příležitostí pro růst a sebeosvobození. Kdybychom se tedy pokusili strhat naši „společenskou výzbroj", sta­ li bychom se spíše individui než osobnostmi. Pojem osobnosti je spjat s lidským společenstvím, duchovní solidaritou, společným dědictvím, a tedy s určitými konvenčními formami vyjádření, které jsou také zá­ kladními atributy osoby. Když se s někým setkáme, usilujeme o osobní kontakt. Jednou z jeho podmínek je ale stejné chápání našich vyjadřo­ vacích způsobů, které zase souvisí s osobou. Pokud bych nemluvil jazykem rozumu ani poezie, mluvil bych po­ hledem, úsměvem, mlčením, gesty a chováním, je ž bych si osvojil. Uvažujte o tom a uvidíte, že do hry musí vždycky vstoupit určitá míra konvence, která se mění se zemí i dobou. Dokonce i milenec používá ve svém okouzlení tak otřepaných výrazů a obnošených gest, že milovaná dáma, pokud zůstane chladná a rozumná, musela by ho považovat za druhořadého herce. Brzy by odhalila oprášeného Lamartina nebo Stendhala nebo H ollyw ood a možná by jeho skutečně spontánní projevy za­ měnila za vědomou imitaci. Asi jediným citovým projevem, který může uniknout vyumělkovanosti, je projev fyziologický jako například slzy. A dokonce i pak - znal jsem mnoho rodin, kde nikdy nikdo neplakal, dokonce ani při takových příležitostech jako úmrtí - a nejeden muž nebo žena mi vyprávěli, jak váhali za mnou přijít ze strachu, že budou plakat, až mi budou vyprávět o svých problémech. A přece právě v náhlé a pokradmé slzičce nebo skoro neviditelném úsměvu cítíme přítomnost osobnosti skryté pod ob­ vyklou rolí. Tito lidé chtějí odhalit sami sebe a zároveň se bojí odkrýt se. Slyšel jsem, že na Dálném východě, kde se na smrt nepohlíží z emo­ cionální stránky tak jako u nás, dělají velký hluk, když smrt přijde, aby vyhnali pryč zlé duchy. Fungují tam profesionální plačky, které samy o sobě nemají žádný důvod ke smutku. Naopak ti, kteří se trápí, nepláčí. Žádná jiná civilizace nevěnuje takovou pozornost pravidlu zachovat si výraz tváře.

Zdálo by se, že nudisté - do určité míry každý z nich - se upřímně snaží naplnit rajský a utopický sen. Chtějí si úplně svléci formální mas­ ky v naději, že vytvoří opravdovější lidské společenství. Odhalit se ve vší prostotě, zkrátka takový jaký jsem, neskrývat ani to, co základní stydlivost nutí člověka zahalovat, je tu chápáno jako symbol popření všeho pokrytectví. Naši pacienti nám často vyprávějí své sny, v nichž se ocitli nazí, a to vždycky představuje skrytou touhu odhodit masku. M luvím o nudismu s opatrností, protože toto téma by vyžadovalo hlub­ ší studii. Cítím však, že tento vlastně „idealistický" sen o nevinné spo­ lečnosti je známkou psychické poruchy. T o by vysvětlovalo, proč nudismus přitahuje lidi, kteří trpí nevědomými tlaky. K tomuto námětu je v Bibli jedna příhodná pasáž. Po Pádu si Adam a Eva opatřili zahalení tak, že spojili dohromady fíkové listy a udělali si suknice (Gn 3,7). A le brzo přišel Bůh sám a zdokonalil jejich primitivní dovedn ost-udělal jim oblečení z kůže (Gn 3,21). Věděl totiž, že nadále při naší lidské povaze - a než dojde k vykoupení světa - nemůžeme být úplně nazí. M ísto aby sebral člověku jeho odění, obstaral mu lepší. Poz­ ději nás svátý Pavel napomenul, abychom svlékli starého člověka a v y ­ zval nás k oblečení nového člověka, zrozeného z Ducha (K o l 3,9-10). M lu vil také o tom, že si máme navléci pancíř spravedlnosti, přílbu spa­ sení a opásat se pravdou (E f 6,14-16). A tak nás s charakteristickým realismem biblické zjevení odvrací od utopického snu o životě prostém všeho zdání a vší ochrany. Proti úsilí, které marně vyvíjím e, abychom docela oddělili naši osobnost od naší role, staví docela jinou myšlenku: přijmout odění, které nám Bůh sám dává, vybrat si naši roli - tu, kterou si Bůh přeje nám dát. B ib le nepohrdá dekorem . V ním á celek přírody jako nádherné prostředí, které Bůh našim životům dal. L íč í krásu ženy, velkolepost Šalomounova chrámu, poetiku krajiny, nádheru květin. M lu ví o přepy­ chových rouchách, zlatých a stříbrných ozdobách, hudbě a tanci, obřa­ dech a náboženských zvyklostech. Vyžaduje po nás, abychom dělali dobře všechno co činíme, dávali pozor na formu, protože Bůh není B o ­ hem nepořádku (1 K 14,33). „K do stojí v čele, ať je h orlivý" (Ř 12,8). Bohém, který předstírá, že pohrdá konvencemi, také není bez role. Prostě si vybral takovou, kterou považuje za originálnější, a je na ni pyšný stejně jako dandy na svou módní eleganci. Jednou jsem na toto téma přednášel v cizině. Když jsem seděl v res­ tauraci a procházel si poznámky, sledoval jsem číšníky, jak prostírají

stoly. Kontrolovali, zda ubrusy visí přesně přes hrany stolů, připravova­ li dokonale symetricky místa, skládali ubrousky s uměleckou doved­ ností. Pozoroval jsem závěsy, pečlivě vybrané majitelem, harmonii barev, pozornost, je ž byla věnována i tomu nejmenšímu detailu, aby potěšil zákazníky, aniž si toho třeba všimnou. Všechno vydechovalo profesionální cit pro odpovědnost a lásku k práci, která byla nezpo­ chybnitelná. Já sám, když píšu tuto knihu, se snažím uspořádat je jí části a kapitoly harmonicky, a cítím nespokojenost, když se některá z nich moc natáhne a tak ohrožuje rovnováhu celé knihy. Cítím, že by to znamenalo nedo­ statek respektu ke čtenářům. Je to zájem architektonické povahy, který příhodně vyjadřuje skutečné sklony mé osobnosti. Každé zaměstnání na světě klade své vlastní požadavky a vyžaduje dohlížet na určité formy. Oddat se jim není pouhé hraní komedie. Nedávno jsem měl důležitou diskusi s několika přáteli, kteří jsou chirurgové. „Léta jsem uvažoval o otázkách, které jsi vznesl,“ řekl mi jeden z nich, „ale v chirurgii to není snadné. Uznávám, že pacient potřebuje mít osobní kontakt se svým lékařem. Nejlepší chirurgové však nejsou zrovna ti, kteří nejvíc mluví se svými pacienty. V e městě, kde působím, je nejuznávanějším odborníkem velice málomluvný člověk. Stráví mnoho času vyšetřováním pacienta v naprostém tichu a pak najednou vynese svůj verdikt: Zítra ráno vás budu operovat. Svou váhavost, svou skutečnou lidskou sympatii nechává skryté. Pacient vidí strohého, roz­ hodně jednajícího člověka, a to v něm vzbudí takovou důvěru, že uleh­ ne na operační stůl bez sebemenších obav." Poznámka tohoto chirurga mi připomněla slova z pera lékaře André Sarradona: „Musíme přijmout tu roli, kterou od nás pacient očekává."

30

Na královských dvorech vládne určitý protokol, a i když by se pa­ novníci třeba rádi vyhnuli jeho přílišné pompéznosti a vážnosti, musí jej zachovávat kvůli úctě k lidem, které reprezentují. Nejvyšší ctností králů je právě toto potlačení osobních rozmarů v zájmu role, kterou po nich žádá jejich povolání, identifikace s rolí, která jim přísluší. Stále musí pamatovat na to, že jsou králové.

M ěl jsem nedávno příležitost navštívit velké lázně v Alpách. B ylo to den po svátku svaté Kateřiny. V ten den se v každém sanatoriu pořádá maškarní bál. Vedoucí lékaři mi vyprávěli, že si tuto příležitost nikdy nenechají ujít, protože tak mohou získat informace o osobnostech svých pacientů, které postrádají v rutině každodenního života. Proč se například tato žena převléká za muže nebo proč si tamhleta vybrala kos­ tým tradiční nejapné vesničanky nebo zlé víly z pohádek? To není žád­ ná náhoda! Pacienti, kteří mají na sobě masky, se chovají jinak než obvykle. Od­ halují ty stránky své osobnosti, které normálně zůstávají skryty. Takže díky prazvláštnímu paradoxu kostýmy a masky, místo aby osobnost za­ krývaly, odhalují j i s tím větší pravdivostí. Nemínil snad Buffon svým výrokem „Styl je člověk sám“ právě toto? Vždycky jsem trošku vyve­ dený z míry, když lidé, místo aby se mnou diskutovali o faktech a myš­ lenkách z mých knih, mi skládají komplimenty k mému stylu! „Máte dar vyjádřit to, co mi po dlouhou dobu připadalo nemožné převést do slov.“ M ám e vždycky sklon si myslet, že obsah a forma stojí proti sobě, a raději bychom, aby byl spíš oceněn obsah naší práce než forma. Toto rozlišování je však naivní a domýšlivé: forma je to, co je vidět a my si vždy rádi lichotíme (s ohledem na nás samé i na ostatní) tím, že co není vidět má větší hodnotu než to, co vidět je. „Vnějšek je obrazem vnitř­ ku," napsal Jacob Bohme. T o samé platí o celém životě. Maska, kterou si nasazujeme, není tak falešná, jak si myslíme. Vyjadřuje naši skutečnou osobnost o to věrněji, že se v ní tak nekontrolujeme. K dyž se mnou mluví některý z mých pa­ cientů a pokouší se co nej svědomitěji vyjádřit své skutečné já, jeho me­ chanická gestikulace i předem nepromyšlené postoje mi také něco říkají a podávají o něm informaci, která je stejně hodnotná jako to, co povídá. Povolání, které jsem si vybral, uspořádání mé pracovny, místo, kam jezdím na dovolenou, celý můj životní styl, vnější zdání, které utváří mě jako postavu, je neoddělitelné od mé osobnosti, protože je jejím vyjád­ řením. Zena, kupující si nové šaty, je si toho dobře vědoma, stejně jako prodavač, který j í říká: „Tyhle vám opravdu sluší! A je to pařížský mo­ del - druhý takový tu neuvidíte. Jsou na vás jak dělané. Úplně pro vás.“ Vidím e, že je tu subtilní souhra sociálních a osobních faktorů: není nic konvenčnějšího než móda, která vnucuje všem ženám jistý druh vy ­ jádření a jistý styl celému období. Žena, která s e jí nepodřídí, prokáže

nedostatek vkusu. Když ji však následuje příliš otrocky a nosí maso­ vě vyráběné šaty, které jsou vidět na každém rohu, ukazuje nedostatek osobitosti. Naše role formuje naši osobnost. Vnější funkce, kterou plníme, nás neustále proměňuje a uplatňuje svůj v liv dokonce i na ty nejhlubší a nejintimnější zákoutí osobnosti. Samozřejmě hábit nedělá mnicha přísloví naznačuje subtilnost problému - navlečení roucha nás nepro­ mění v světce. T o ale neznamená, že nejsou dobré důvody, aby kněží nosili sutanu, soudci talár a vojáci uniformu. (Pamatujete si někdo ty srpnové dny roku 1939, kdy německý rozhlas vyhrával ve dne v noci vojenské pochody?) Napoleon věděl, o čem mluví, když napsal: „Stá­ váme se mužem svojí uniformou."31 Propaganda přichází zvnějšku, ale proniká naše nejvnitřnější já. Chování, které přijmeme, každé gesto, které uděláme, hrají podobně svou roli při našem vnitřním utváření. Nyní už je možné pozměnit cha­ rakter systematickou reformou rukopisu. Dokonce i naše fyzická kon­ stituce je ovlivněna maskou, kterou nasazujeme. Karikaturisté to dobře vědí - navždycky si budu pamatovat lakomce, který vypadal jako by byl namalován zvlášť jízlivým karikaturistou - nos a brada se téměř se­ tkávaly a nehty měly tvar skoro úplného půlkruhu. Náš fyzický, psychický a dokonce i duchovní život nesou tedy otisk naší osoby. U ž jsem vypravoval příběh přítele, který se ptával každého, co má dělat, aby našel víru. Byla to určitá provokace, protože vždycky dodával: „Říkáte, že je to záležitost milosti, takže nemůžu nic dělat." Jednou dostal odpověď: „Začni žít, jako bys ji už měl, a pak uvidíš." Když o tom přemýšlel, můj přítel si uvědomil, že se mu jeho provo­ kace vrátila jako bumerang: věděl moc dobře, co musí ve svém životě změnit. K dyž to udělal, našel víru. Základna našeho problému se posunula. Zavrhli jsme utopický sen o životě v nahotě, o zbavení se osoby kvůli osobnosti. Uvědomujeme si, že jsou neoddělitelné. Proč jsme pak ale tak posedlí nápadem je roz­ lišit a rozdělit? Odkud se bere ten nepříjemný pocit, který všichni za­ koušíme, když vidíme, jak my nebo někdo jiný hraje komedii? Jedna z mých pacientek mi jednou řekla: „Je ve mně něco, co protes­ tuje - když jsem například v divadle a sleduji skvělé představení, zdá se mi, že slyším uvnitř hlas, který mi říká, že je to všechno groteskní." Pokračovala: „C o mi vadí, je pomyšlení, že to všechno bylo uspořádáno tak, aby to vypadalo skvěle." Není to maska, role sama o sobě, ale je jí

vyumělkovaný a klamný charakter, co nám dává ten nepříjemný pocit, o němž jsem mluvil. Stane se to tehdy, jakmile si všimneme nesouladu mezi osobou a osobností. N ejde tedy o to, odhodit svou roli, ale uvést ji do souladu s osobnos­ tí. Cílem je být v harmonii sám se sebou. Nádherně to napsal Pindar: „Staňte se tím, co jste." Musíme se otočit a pokračovat v docela novém směru. Místo odvrácení se od vnějšího světa a soustředění se na vlastní vnitřní život, kde nám pravá podstata osobnosti vždycky unikne, musí­ me se dívat ven, směrem ke světu, ke svému bližnímu, směrem k Bohu. Musíme se směle pustit do formování vlastní role, hledání takové je jí podoby, která by byla v souladu s naším nej vnitřnějším přesvědčením, aby vyjadřovala a ukazovala především osobnost, kterou jsme. U ž to nebude chladná intelektuální analýza, bude to hnutí života, každodenní modelování, začátek, neustálé přizpůsobování role s cílem více ji sladit s našimi myšlenkami, pocity a záměry. Je to čin vůle, vě­ domá volba vnějšího vzhledu, způsobu jednání a chování, které bude co možná nejpřirozenější. Nejpřekvapivější a nejpříjemnější na tom je přirozenost. Přirozenost je krásná, protože je tím, čím je, na nic si nehraje. Vždycky budeme nosit oblečení - nemůžeme je jen tak odhodit, aniž bychom zároveň ne­ přišli i o část sebe. Můžeme ale usilovat o harmonii, aby oděv nevytvá­ řel klamnou představu o svém nositeli. Jeden z mých přátel, lékař s citem pro metaforu, vyprávěl mé ženě o dvou našich kolezích: „V íte, kdybyste sebrala jednomu z nich šaty, moc by toho z něj nezbylo, zatímco druhý by vážil tolik jako předtím." Jakýkoliv nesoulad mezi osobou a osobností v nás probouzí nepří­ jem ný pocit. Cítíme ho hlavně v případě pokrytecké přetvářky, ať už vědom é či ne. Cítíme ho také v případě vnitřních rozporů, o nichž jsme m luvili a jichž nikdo z nás není zcela prost. Když však postava, kterou ukazujeme, dojde až tak daleko, že protiřečí zcela nevědomým hnutím mysli, nepříjemný pocit může získat formu skrytých psychických sym­ ptomů jako úzkost, deprese, obsese a zábrany. Takové symptomy si žá­ dají psychologickou analýzu. Nepohoda může být také výsledkem nesouladu zcela jiného druhu. Vezm ěm e si například případ muže, který se minul povoláním. Spole­ čenská funkce, kterou plní, nemá žádný vztah k nej základnějším prv­ kům jeh o osobnosti, která v ní nemůže nalézt vyjádření. Zde není nepříjemný pocit znakem nemoci, ale naopak zdraví a vitality. Osob­

nost se bouří a bojuje, aby zpřetrhala pouta s osobou, která ji vězní jako kuře, zápasící pomocí svého zobáku se zbytkem skořápky vajíčka, která ho stále tísní. To samé platí v případě muže, který žije moderním životem, ale uva­ žuje jako člověk z osmnáctého století. Nebo toho, kdo se snaží chovat jako dospělý, když přitom zůstal v infantilním stádiu vývoje. Jeden z mých pacientů mi napsal: „Všechny mé reakce jsou dětinské, ale schovávám je za postavou, která se chová a mluví jako dospělý." Jiná pacientka mi popsala sen, který se j í zdál. Byla pozvána na večer ven a tak si vzala ty nejlepší šaty, které měla. Když se však prohlížela v zr­ cadle, viděla, že jsou j í už krátké. Ten sen vyjadřuje přesně situaci oné snící ženy: postoupila daleko na cestě, poznamenané diskusemi, které jsme spolu měli. Vyvinula se smě­ rem ke zralosti a dospělosti. Uvědomuje si vnitřní bohatství, kontrastu­ jíc í s chudobou jejího vnějšího života. V e skutečnosti i ve vnějším životě došlo k nějakým změnám, protože díky B oží milosti našla zají­ mavější a užitečnější povolání než to, které vykonávala předtím. M á však před sebou dlouhou cestu, než dosáhne souladu mezi svou spole­ čenskou rolí a vnitřní realitou. M á horlivou povahu, která se už mnoho­ krát poranila, když narazila na zdi svého vězení. Říká mi však moudře, že je připravená čekat na Boha, aby j í vytvořil šaty, které budou sedět na je jí novou postavu. V tomto světě však úplná shoda mezi osobou a osobností zůstává utopickým ideálem. Navíc se shodě paradoxně blížíme tehdy, když si den co den uvědomujeme jejich neustálý nesoulad. Takže můžeme také říci, že pokrok v naší znalosti sebe sama je pokrokem od nepohody k nepohodě. Spíše pocit, že postupujeme na cestě objevů, než že plná a dokonalá znalost sebe sama přináší skutečné ovoce. Konečná realita osobnosti - vždy v pohybu, složitá, tajemná a nepochopitelná - nám stále uniká. Můžeme sem tam zachytit záblesk světla, je jí odraz, jako třeba v těch pokořujících okamžicích, kdy si uvědomíme, že nejsme ta­ koví, jací jsme mysleli. Toto napětí mezi osobou a osobností, které existuje neustále, je jed ­ nou z podmínek života a my se s ním musíme smířit. Je to součást lid­ ské povahy - pochopitelně, právě to z nás dělá člověka. Každý jin ý tvor v přírodě je prostě sebou samým, bez toho neustálého nesouladu, který je naším osudem. Proto můžeme studovat v přírodě cokoliv jiného snadněji než sebe sama. U nás to jediné, čeho se můžeme chytit, je ob­

časný záblesk nějaké malé částečky pravdy a s tím se musíme spokojit, vědomi si, že nás skutečně zná On a jenom On: „N yn í vidíme jako v zr­ cadle, jen v hádance," napsal svátý Pavel, „potom však uzříme tváří v tvář. N yní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne" (1 K 13,12).

$

Příklad z biologie

Jedna z mých vzpomínek z dětství se vztahuje k mé první návštěvě vě­ decké přednášky. Nevím už, kolik mi tehdy bylo let - nepochybně jsem byl ve věku, kdy se člověk vášnivě zajímá o Julese Vernea. Veliká síň byla plná k prasknutí - tehdejší přední ženevský vědec Raoul Pictet mluvil na téma „C o je to život?". Nepatřil k těm vědcům, kteří se věnují úzké specializaci. Poté, co si vydobyl slávu svým dílem o umělém chladu a velice nízkých teplotách, zasvětil svůj čas genetickým výzkumům na dvojčatech. V mých dět­ ských očích, stejně jako v očích přeplněného sálu, byl ověnčen aureo­ lou vědecké prestiže. Vznikaly o něm dokonce legendy - říkali mi, že když se vrátil do Zenevy, míval ve zvyku posílat různým význačným dámám obrovské květinové koše, zapomínal však za ně platit. Vědci jsou roztržití, možná proto, že jejich mysl je zaměstnána věcmi vzdále­ nými všedním zájmům běžných smrtelníků. Samozřejmě jsem nerozuměl všemu, co říkal, ale myslím si, že do­ jem , který jsem získal, byl pochopitelný: byl jsem zklamán. Naivně jsem si představoval, že přednášející odpoví na otázku „C o je to ži­ vot?". A on nám zatím vyprávěl o svých experimentech a statistických průzkumech na dvojčatech. D ozvěděl jsem se, že existují dva druhy dvojčat, monozygotní a dizygotní. Přes své mládí jsem však cítil, že to zdaleka nevysvětluje, co je život. Vědec se přesně držel pozorování, která uskutečnil. M é zklamání vzešlo z názvu jeho proslovu, který byl typický pro tehdejší dobu. Teh­ dy převládal náhled na vědu jakožto mystérium, naivní optimismus o je jí budoucnosti. Pokrok vědeckých objevů stoupal. Jaké záhady mo­

hou vědě zůstat skryty? Po století Newtona, který poskytl vysvětlení fyzikálních jevů, poté Lavoisiera a Clauda Bernarda, kteří vysvětlili chemické pochody v přírodě a fyziologické pochody v živých bytos­ tech a odhalili jejich jednotu, dvacáté století slibovalo proniknout záha­ dy života a vědomí. Od dob Raoula Picteta udělala biologie velký pokrok, ovšem stejně jako zdrženlivost biologů, a nejen biologů, ale i všech ostatních vědců. V astronomii a fyzice, nejpřísnějších vědeckých disciplínách, byli nej­ prve Einsteinovou teorií relativity a pak Heisenbergovým principem neurčitosti donuceni uznat nevyhnutelné limity vědecké jistoty a také to, že se nesoustředí na věci samy, ale na vztahy mezi nimi, ne na realitu samou, ale na obraz reality, který je částečně otázkou dohody. Můžeme tedy říci, že se vztahuje k ,,roli“ , „osobě", zdání skutečnosti, ne k je jí „osobnosti", tedy pravé podstatě. První princip stanovený Descartem je velmi dobře známý: „Chci-li dospět k poznání všech v ě c í... nikdy nesmím přijmout za pravdu nic, o čem nemám důkazy... a přijmout ze svých úsudků musím jenom to, co se mé mysli je v í tak jasně a zřetelně, že to nemohu zpochybnit." A ž do začátku tohoto století bylo tudíž upřímně považováno za možné oddělit v zájmu poznání jisté a určité přínosy vědy od spekulací metafyziky. Věda tedy vypadala jako solidní budova, vystavěná kámen po kameni na neotřesitelných základech. T eď se ukázalo, že tyto základy jsou pouhými konvencemi a hypotézami, jak naznačil Poincaré32 a od té doby také všichni filo zofo vé vědy. Nejsou si už ani jisti, že názory metafyziky jsou jen subjektivními zkušenostmi víry. Podle nich zákony přírody, které na začátku tohoto století byly stále považovány za absolutní, jsou nyní pokládány za nic víc než statistická pravidla, závislá jako sociologické a psychologické zákonitosti na pozorovateli a úrovni pozorování.

33

B io lo go vé jsou dokonce ještě nedůvěřivější. Když se někdo pouš­ tí do studia zákonů, ovládajících živoucí fenomény - zákonů, které jsou objektem stejných omezení jako zákony fyzikální - musí si být ta­ ké vědom, že nemohou vysvětlit sám život. Podobně i psychologie stu­ duje zákonitosti psychických jevů , ale toto studium není schopno vysvětlit psychické skutečnosti p ar excellence, jmenovitě vědomí, které není fenoménem, ale subjektivní zkušeností. Vědomí, jak vysvětluje dr. Tzanck,34 není záležitostí znalosti, ale víry: „Prostě připouštíte, že

váš bližní může být obdařen vědomím stejně jako vy. Není to ale něco, co byste věděli - věříte tomu. Jde vlastně o akt víry.“ Profesor Siebeck píše: „Věda vidí, že může vysvětlit mnoho věcí ohledně života, ale nemůže pochopit život sám.“

Profesor von W eiz-

sácker také uznává neproniknutelné tajemství života.36 K lékařům se v tomto připojují i specialisté v biologii, dokonce i ti, kteří jako Jean Rostand37 pociťují pro vědu takové zaujetí, jaké jsme poznali u Renana. Nevysvětlitelné objevení se života na zemi, stejně jako vědomí, tvoří největší mezeru ve vědeckém vysvětlení světa. „Jedno je jisté," píše Friedel,

„život, alespoň pokud jej můžeme vědecky studovat, neexistoval

na zemi vždycky, ale teď tu je .“ A Jean Rostand píše39: „Problém pů­ vodu života nebyl dosud uspokojivě rozřešen." T o slůvko „dosud" pro­ zrazuje autorův optimismus, protože naznačuje, že se klíč k tajemství možná jednou najde. Jiní biologové, jako například Lecomte du Nouy, naopak velice dů­ razně dokazovali, že je velice nepravděpodobné, že se vysvětlení najde jen v automatické souhře fyzikálně-chemických jevů. Své tvrzení zalo­ žil du Nouy na práci fyzika, mimochodem mého učitele, Charlese-Eugéna Guye.40 Uzavírá: „Pravděpodobnost, že jediná molekula vysoké dysymetrie bude vytvořena dílem náhody a normální termické agitace, zůstává prakticky nulová... to nás vede k závěru, že je vlastně zcela nemožné vysvětlit vědecky všechny fenomény související se životem, jeho vývojem a postupnou evolucí."41 Jinde napsal: „Mechanistická hy­ potéza je neschopná postihnout složitost života."42 Tito dva biologové tak odlišných názorů souhlasí také v tom, že je velmi obtížné i jen definovat život. „Problém života člověka odjakživa vášnivě zajímal. A přesto nikdy nevznikla uspokojivá definice života."43 Jean Rostand zjišťuje, že jen kvůli své „intuici" stavíme proti sobě svět živých věcí a neživý svět, a pokračuje: „Neexistuje možná jediný znak živých tvorů, který by náležel jenom jim a nedal se nalézt v jednodušší, rudimentární formě také v neorganickém světě."44 Pokračuje výčtem těchto jevů, ve kterých se hledaly případné definice života: schopnost pohybu, tvary, organizace, citlivost, reaktivita ve vlastní prospěch, spontánní aktivita, paměť, komunikace s okolím, zrození já, růst či při­ způsobivost. U každého z těchto jevů ukazuje, že není samozřejmě pří­ tomen u všech živých bytostí nebo že naopak může existovat mimo ně. Proto živoucí organismus, složený ze stejných fyzikálních a chemic­ kých prvků jako neorganický svět je také dějištěm podobných fyzikál­

ně-chemických jevů. V e známém textu Claude Bernard problém ještě upřesňuje: „M yslím , že v živém objektu jsou nezbytně dva druhy feno­ ménů: jednak projevy vitální kreace nebo organické syntézy, jednak fe ­ nomén smrti nebo zničení života ... První z těchto dvou řádů jevů je jediný bez přímé analogie, je vlastní živým bytostem. Tato evolutivní syntéza je něčím skutečně životným ... Naopak to druhé, vitální des­ trukce, je fyzikálně-chemické, většinou výsledek spalování, akce srov­ natelná s velkým počtem chemických jevů dekompozice nebo dvojité dekompozice. K dyž se aplikují na živé bytosti, promění se ve fenomén smrti...'“ 45 „N en í k ničemu, že jsme tu obětí obvyklé iluze - když si přejeme popsat fenomén života, mluvíme vlastně o fenoménu smrti. Fenomén života pro nás není obvyklý. Orgánová syntéza je vnitřní, tichá, skrytá vzhledem k jejím u fenomenálnímu vyjádření podobajícímu se vynalo­ ženým materiálům. Fenomén destrukce nebo „vitální smrti" je naopak nám hned známý a právě pomocí jeho pojmů se snažíme definovat ži­ vot." Pak můžeme pochopit závěr dr. Tzancka: „Z e života vidíme jen jeho smrt." Čtenář si už asi zřejmě uvědomil, k čemu ho postupně vedu. Osob­ nost je také „vnitřní, tichá, skrytá" a my vnímáme „roli", „fenomenální vyjádření", které je přístupné vědeckému studiu. Nesmíme však předbí­ hat. Vraťme se ke Claudu Bernardovi. Na jiném místě podal ilustrace oněch dvou typů jevů: „Vezm ěte si dvě vejce, jedno oplodněné a druhé neoplodněné, a naložte s oběma stejně. Jedno se ro zloží fyzikálně a chemicky, druhé vitálně, což znamená, že prvky jednoho se použijí k výstavbě organizovaného těla. To, co jedno má a druhému schází, je životní síla."46 Inspirovaní fy zio lo go vé tedy, aby vůbec dokázali vysvětlit život, museli postulovat životní sílu. T o je idea vědě docela cizí: „N ení to nahodilý souboj mezi fyzikálními a chemickými jevy, který utváří kaž­ dou bytost podle pevného a předem stanoveného plánu a docílí nádher­ né subordinace a harmonické spolupráce životních akcí. V živém těle je uspořádání a řád, který nemůže být přehlížen, protože je jistě nejvý­ značnějším rysem živých bytostí."47

*

Mohl bych zde uvést mnoho dalších citátů od Clauda Bernarda: „Je to, jako kdyby existoval životní pud, který rýsuje plán každého orgánu." „Ž ivot je myšlenka... myšlenka společného výsledku, pro který jsou spojeny a uspořádány všechny životní elementy, idea harmonie, která vzniká z jejich kombinace... Živoucí stroj necharakterizuje povaha je ­ ho fyzikálních a chemických vlastností, ale stvoření stroje podle určité ideje."

Idea, vzor, plán - všechny tyto výrazy naznačují cílené pojetí

života. Není tedy těžké pochopit, že věda, která zná jen kauzalitu a v y ­ lučuje všechny náznaky cílenosti, je neschopna porozumět životu. Život nevyplývá z živoucích fenoménů, řídí je: „Životn í síla řídí fe­ nomény, které nevytváří. Fyzikální činitele vytvářejí fenomény, které neřídí" (Claude Bernard). Tyto názory potvrzuje celé dílo Lecomta du Nouy: „Naše tělo je utvořeno z buněk, buňky z molekul a molekuly z atomů. Tyto atomy však nejsou veškerou realitou lidského těla. Způ­ sob, jakým jsou atomy, molekuly a buňky uspořádány a který vede k jednotě individua, je také realitou, a to o mnoho zajímavější."49 Živou bytost tedy necharakterizuje ani je jí uspořádání, ani fyzikální a chemické fenomény, které v něm hrají roli, ale spíš fakt, že jsou říze­ ny a organizovány. M ohli bychom přirovnat živou bytost k orchestru, řízenému neviditelným dirigentem. Vědci studují orchestr a analyzují každého hudebníka, a tak se jim nemůže nikdy podařit vrhnout světlo na harmonii, která z jejich aktivity vzniká, protože je předem daná skla­ datelem a provedená neviditelným dirigentem, který jediný zná cíl a zá­ měr. Hrají tu roli dvě vůle: první je skladatel, který určil svůj plán, druhý dirigent, který ho víceméně věrně interpretuje, orchestr je viditel­ nou realitou, která do větší či menší míry naslouchá těmto dvěma vůlím. Stejné schéma můžeme aplikovat na téma této knihy. Skladatel je Bůh, který stanovil svůj plán pro přírodu do nejmenšího detailu a který má v dohledu konec. Dirigentem je neviditelná osobnost, více či méně sledující jeho plán. Orchestr je viditelná osoba, která více či méně přes­ ně vyjadřuje záměry dirigenta. Vrátíme-li se k biologii, abychom vše korunovali, nalézáme „cílo vé" vyjádření z pera tak mechanistického autora, jakým byl Jean Rostand: „Všechno obsazuje své místo, jako kdyby zárodek obsahoval přesný mechanismus, spočítaný na produkci konečného výsledku."50 Ž iv o t tedy není charakterizován materiální funkcí, dostupnou vědě, ale ne­ hmotnou, duchovní, cílenou funkcí. Dr. Jean de Rougemont ukazuje pravdivost tohoto tvrzení i v případě té nejmenší buňky organismu: v y ­

bírá ze svého okolí, čemu je schopná se přizpůsobit a co slouží k udrže­ ní života a odmítá to ostatní. „Ž iv o t... užívá určitých materiálů a ne­ ohlíží se na ostatní. Vybírá si tedy... cítění, nebo spíše citlivost... Při tomto neustálém výběru hraje jasně roli paměť a inteligence."51 Dr. Tzanck, poučený o způsobu práce v laboratoři a o doktrínách materialistické vědy, popisuje, jak došel k názoru, že tato dvě nehmotná pojetí volby a paměti jsou pro pochopení života nenahraditelná: „Je to, jako kdyby látka byla schopna rozpoznat jednotlivého činitele... V této ,specifické1 reakci není obtížné spatřovat všechny charakteristiky, pří­ značné pro mnemonický fenomén."52 Čemu říkáme „kreativní vědom í" může být prostě identifikováno s tím, čemu já říkám v této knize osob­ nost, nedotknutelná, neviditelná, a přesto základní realita, z níž se odví­ j í život a je jíž efekty vnímáme nepřímo v hmatatelné realitě, dostupné vědeckému výzkumu. Dr. Jean de Rougemont píše o životě: „Je jako elektřina, kterou ni­ kdo nikdy neviděl nebo na ni nevložil ruce. Pozorujeme elektrické fe­ nomény, a tak také pozorujeme živé fenomény." Dr. Maurice Vernet vyjádřil stejnou myšlenku: vidí v živé bytosti „základní charakteristiku poslušnosti vůli, která nezbytně implikuje volbu." Navíc „se zde dostá­ vá ke slovu určitý druh adaptace odpovědi na stimul, adaptace, je ž má rysy fenoménu paměti."

53

Poslední zmíněný autor nás zavádí v analýze mechanismů života ješ­ tě dále. „Základní rovnováha, která charakterizuje život," píše, „se od­ haluje v ustálenosti kompozice látky a protoplazmy, ve stabilitě úrovně metabolismu, ve vzájemné závislosti tělesných rytmů, v harmonii funk­ cí... Rovnováha zahrnuje regulaci." Základní a charakteristickou funk­ ci, která tuto rovnováhu zajišťuje ve všech živých buňkách, nazývá dr. Vernet „organická senzitivita."54 Tato regulace není rigidní, ale flexibilní. Není života bez proměny, bez neustálých oscilací k dosažení rovnováhy. Nehybnost znamená smrt. Takže kompozice protoplazmy je stálá pouze v průměru, promě­ ňuje se kontinuálně vzhledem k průměru. Proto je v medicíně tak obtíž­ né stanovit hranici m ezi normálním a patologickým. Patologické je deviací za mez, v níž je deviace normální. Stručně řečeno: živou bytost ve srovnání s neorganickým světem charakterizuje neustálá nestabilita, která je nicméně zjevně kontrolová­ na regulátorem, řídícím myšlením, protože v normálním stavuje rozsah oscilace vždy limitován. Je to, jako kdyby tajemná neviděná vůle řídila

tento složitý organismus ve zvoleném směru a stále vracela na jeho kurs každý prvek ve chvíli, kdy se odchýlí. V analogii k orchestru bych mohl říci, že „více či méně“ poslouchá svého dirigenta a on skladatele. Když basy hrají příliš hlasitě, dirigent jim ukáže, ať hrají tišeji. Tak harmonie, která je výsledkem, je určitou aproximací, založenou na neustálé korekci případných disharmonií. Právě toho jsme si teď všimli na příkladě živých bytostí - neustálé lehké odchylky jejich prvků a zároveň vůle, která je ihned uvede do pořádku, aby se naplnil předem stanovený plán. Přejděme k jinému případu. Neorganický svět můžeme přirovnat k vlaku, který je usměrňován rigidními kolejemi, po nichž jede, aby sle­ doval přesně předem danou trasu. Svět živých bytostí je potom jako automobil, který se rád odchyluje na silnici sem a tam. Jeho směr se udržuje prakticky rovně díky neustálé korekci zprava doleva, provádě­ né volantem. Bez této regulace by auto skončilo v příkopu. Regulace je však pružná, potřebuje inteligentního řidiče, ne nehybné koleje. Sám Claude Bernard napsal: „Organismus se považuje za jakýsi stroj, a je to tak správné, je-li však považován za fixní, nehybnou, auto­ matickou konstrukci, vytvořenou s přesnými matematickými limity, je to zcela mylné. Organismus je organický stroj, obdařený řekněme flex i­ bilním, elastickým mechanismem." Tak ve srovnání s neorganickým světem živé bytosti oplývají jistou úrovní deviace, odbočení z kursu, a právě to z nich dělá živé bytosti. Jejich život probíhá těmito neustálý­ mi kolísáními, regulován orgánovou senzitivitou. Později uvidíme, že u člověka jde o ještě větší úroveň odchylek než u zvířat a zase právě to z něj dělá člověka. Dotýkáme se tu problému, který je velice obtížné vysvětlit, ale který mi připadá nanejvýš důležitý pro pochopení vztahů, je ž existují mezi osobou a osobností. Vraťme se ještě jednou k našemu motoristovi. Je-li zvyklý řídit, ovládá řízení svého auta automaticky, pomocí navyklých reflexů. Když však přijede ke křižovatce, jeho způsob, jakým zatáčí au­ to na pravou nebo levou stranu, je zcela jiný. Zkouší svou vůlí učinit rozumné rozhodnutí. I my máme takového řidiče, provádějícího stejné pohyby s volan­ tem, jenže u nás je význam jeho činů úplně jiného řádu. V prvním pří­ padě je jeho akce automatická a opakovaná, ve druhém je izolovaným činem vůle. Tak i v lidském životě to, co je vidět, co je vědecky pozo­ rovatelné, je automatické - osoba, role. Proto věda nezjistí nic z jed i­

nečné skutečnosti, může dedukovat zákony jen z faktů, které se objevu­ j í stále znovu. M luvím samozřejmě o přírodních vědách, které se tímto liší od věd historických. A le dokonce i historie se stává vědou jen po­ tud, pokud historik srovnává opakované skutečnosti. Jinak je to jen snůška unikátních faktů, a tedy je nesrozumitelná. Pak můžeme pochopit jak to, že osobnost vždy unikne objektivnímu výzkumu, jak to, že vždy nalézáme jen osobu. Věda rozumí jen auto­ matickým aspektům živé bytosti, která se pak je v í jako pouhý soubor automatických fenoménů. Zdá se tedy, že život se skládá ze dvou rozdílných elementů, ko­ respondujících s dvěma řády jevů Clauda Bernarda: první, vlastní je ­ nom životu, je kreativní, unikátní, okam žitý, cílený, m etafyzický a nedostupný vědeckému pozorování, je to ono otočení volantem na křižovatce, zatočení auta do zvoleného směru. Druhé je automatické, opakované, trvající, příčinné, fyzické a jediné přístupné vědě, je to automatická korekce, která slouží k udržení vozidla ve směru, na který bylo nastaveno. Dr. Tzanck podává výmluvnou ilustraci tohoto pojetí života, načrt­ nutou z myšlenkového pole evoluce. Je dobře známo, že učení o transformismu muselo být po ohromném počátečním úspěchu opuštěno. Vzniklo z intuitivního pocitu, že mezi různými druhy je přirozené spo­ jení. Tento pohled nezbytně implikoval, že „živé bytosti byly schopné získat nové vlastnosti a přenést je na své potomky... Nyní nejen že ne­ byl podán nezvratný důkaz takových přirozených transformací, ale na­ víc každá snaha vytvořit dědičně přenosnou mutaci selhala."55 Jinými slovy fenomén kreativity je vždycky mimo zorné pole vědy. Věda pozoruje jen automatické fenomény, které naopak směřují k pod­ poře „fixnosti druhů proti ideji evoluce". Dr. Tzanck tedy uzavírá: „Je to, jako kdyby z původu každé adaptace vyvstávala možnost volby, vě­ domí. Je to, jako kdyby byly vědomé výsledky živou hmotou zapama­ továny a automaticky opakovány. Z těchto dvou druhů faktů, adaptace a opakování, je jen druhý přístupný našemu poznání." Uvidíte, že závěry tohoto biologa korespondují velice úzce s naší analogií motoristy. Ten nám uniká v tom kratičkém okamžiku, kdy si vybere novou cestu na křižovatce. A le skutečnost, že si vybral, je zřej­ má, protože po té cestě skutečně jede. K dyž pak jede, můžeme opět sledovat automatické reflexy, jim iž udržuje vozidlo v novém směru, ja ­ ko kdyby si ho jeho tělo zapamatovalo.

Základní, kreativní, osobní akt života uniká našemu pozorování, v i­ díme jen automatickou akci, která tento primární akt prodlužuje a která už není specifickým rysem života. Tato automatická aktivita zajišťuje fixnost individua stejně jako druhu. Dělá z něj osobu. Osobnosti náleží svobodná volba, všechno co není zafixované a automatické. Volba se však projevuje jen pokračující automatickou akcí, kterou zahájila. Teď už rozumíme, proč nemůžeme oddělit osobu od osobnosti, proč nám osobnost není přímo přístupná. Jsme schopni ji vystopovat jen přes oso­ bu, která je už více či méně ustálená v roli, kterou hraje, také více či méně deprivovaná nedostatkem životní svobody. Ona automatická akce je tedy svědkem života, ale také jeho negací. Je to zároveň jeho plod, nezastupitelný pomocník, ale i hrob.

* Nejprve k tomu plodu: To jsem ukázal ve čtvrté kapitole - nemožnost oddělit osobnost od osoby, nemožnost žít neustále originální a spontán­ ní život. Látka naší existence je utkána od začátku až do konce z těchto automatismů: fyziologických, psychologických, morálních a také du­ chovních - slouží k tomu, aby dodaly našemu bytí určité kontinuity. Dr. Tzanck píše, že dokonce i v našem vlastním já je obtížné „rozdělit vědomí a automatismy, je ž stvořilo". Často vídám lidi, kteří jsou posedlí hledáním osobní originality. Chtějí být skutečně sami sebou, vymknout se z determinujících faktorů svých těl, dědičnosti, komplexů, reflexů a výchovy. Odolávají každému vnějšímu vlivu ze strachu, že ztratí svou osobitost. Nechtějí nikomu nic dlužit, chtějí mít jen originální myšlení a cítění, které nikdo před nimi nezakusil. V e výsledku se to ale obrací proti nim, zbavuje je to plodných setká­ ní s druhými lidmi, ochuzuje jejich životy i osobnosti. Co z nás zůstane, když odstraníme všechno, co jsme si vypůjčili zvenku, a všechno, co se stalo zvykem? Z ející díra. Jednou jsem to jednomu z těch lidí takto řekl: nevyšíváme ve vzduchu, ale na kusu látky. Ta látka je jako síť automa­ tismů, bez nichž by nebylo bytí, život, možnost vyšívat - tedy něco osobně tvořit. To mě přivádí k druhému bodu, co se týká automatických akcí - to­ tiž že jsou ve skutečnosti nezastupitelnými služebníky života. Kdyby mé „tvůrčí věd om í" m ělo v každý okamžik sledovat funkci každé

z mých buněk, každého orgánu, sekreci žláz, nezbyl by mu čas na se­ psání těchto řádků! Automatismy jsou ekonomií vědomí. Náš motorista může hovořit se svou manželkou, když řídí auto díky naučeným refle­ xům. Jen pro tu chvilku na křižovatce přeruší rozhovor, aby věnoval pozornost silnici a semaforu. V e své mistrovské knize popisuje dr. Paul Cossa hierarchii nervové­ ho systému „od reflexů k psychice".56 Ukazuje, že ačkoliv anatomická věda přesně lokalizovala centra nižších, konkrétních funkcí rozumu a motorické aktivity, vyšší, abstraktnější funkce inteligence nebyly lo­ kalizovány vůbec. A že přísně automatická povaha nižších funkcí umožňuje „progresivní osvobození nervové činnosti od pozornosti k tě­ lesným aktivitám, jež ji udržují." Naše orgány ve skutečnosti pracují mnohem lépe, když je ponechá­ váme jejich automatickému fungování a nepřemýšlíme o nich. T o je jasně vidět na hypochondrech, kteří trpí všemi možnými typy funkčních poruch prostě proto, že jejich mysl se zabývá tělem. Tyto poruchy při­ tahují pozornost mysli, a tak dochází ke vzniku začarovaného kruhu. Jejich posedlost sebou samými se rozvíjí do tak silného automatismu, že dosahují stádia, kdy jsou neschopni přemýšlet o čemkoliv jiném kro­ mě svých nemocí. Automatické akce jsou konečně také hrobem života. Když o někom říkáme, že jeho osobnost je plná života, myslíme tím, že je plný tvůrčí imaginace, nečekaných rozmarů a nepředvídatelných vrtochů. T o je všechno jen ne automatické - ty jednotvárné životy, které jsem v této knize popisoval, vypadají mrtvé ještě než přišel jejich čas, než fy zio lo ­ gická smrt ukončí činnost těla a mysli, které jsou, abychom tak řekli, jediným živým , co v nich zůstalo. Živost dítěte pochází z toho, že se na rozdíl od dospělého ještě nepodřídilo neúprosnému moru automatismu. Jeho spontánnost je nakaž­ livá: pomáhá nám cítit se volněji, jako kdyby se uvolnilo z příliš těsně zašněrovaného oblečení. A když se člověk usadí v rigidním způsobu přemýšlení a zvyků, cítíme, že předčasně zestárl, že se v něm život vyčerpal. Jeho slova i jednání se neustále opakují. Jeho reakce na kaž­ dou situaci se dá předvídat. Není už ničím víc než dobře vycvičeným zvířetem. Samozřejmě ne to skutečně lidské, ale pouze to zvířecí v nás je auto­ matické. Nepochybně tomu tak je například s všemocnou silou instin­ ktů, platí to také pro podmíněné reflexy, implantované nám vzděláním

a zvyk y, ale i ony takzvané duchovní archetypy, popsané školou C. G. Junga, jejichž jsme subjektem, aniž o tom víme, také nás mohou v určitém ohledu vyčleňovat od zvířat, ale svým automatickým charak­ terem stejně připomínají povahu zvířete. U zvířete je automatické všechno. Vidím to jasně na svém psovi: když skončí má partie šachu, vstane a přijde ke mně, protože je čas na procházku. V psychologii by se naše vědecké studium mohlo provádět na zvířatech, protože se soustředí jen na to, co s nimi máme společného, ne tak na naše akce jako spíš na reakce, naše vrozené i získané reflexy. Nemůžeme se snažit popřít zvíře v nás, popírat ten vysoce rozvinutý mechanismus s reakcemi dokonale adekvátními každému podnětu. Je to základna naší existence. Je-li to však všechno, co ve mně je, nejsem člověkem. Například láska, pokud se dá studovat vědecky, je pouze při­ rozenou funkcí. A ť už to je sexuální pud, mateřský instinkt nebo jedno­ duchý emocionální stav nebo potřeba milovat a být milován, kterou zvíře cítí zrovna tak jako my, stále nejde o nic víc než o automatické reakce na vnější podněty. Když v nás však láska zničehonic vzklíčí, právě ve chvíli, kdy to nejméně čekáme - láska k nepřátelskému jedinci namísto naprosto při­ rozené agresivní reakce, rychlé odpuštění místo zájmu o sebe - pak se setkáváme s tvůrčím činem, který je skutečně svobodný a nepředurčený. Je to propuknutí života, pozitivní volba nového směru, prolomení řetězu přirozených reakcí. T o je akce v pravém slova smyslu, skutečně spontánní a kreativní, a jako taková zůstává izolovaná, jedinečná a nepředvídatelná - tedy ne­ schopná vědeckého prostudování. Je to projev osobnosti, proniknuvší přes osobu. Jenže se pak stane zdrojem nové řady automatických reakcí v množství situací, reakcí, jež budou přístupné objektivnímu zkoumání psychologie. Stanou se důkazem nové síly, která pracuje, jako když si můžeme být jistí, že u řady vagónů, které vidíme na obzoru, je připoje­ ná tažná lokomotiva, i když j i třeba nevidíme. Máme tu obrázek dvou neoddělitelných aspektů života: síla, kterou nemůžeme vidět, a vlak automatismů za ní, který vidíme. Rada vagónů není však život v jeho esenci, osobnost, ale je to čistě pasivní, mrtvá věc. Ta nová řada automatismů, o nichž jsme diskutovali, započatá ži­ vou duchovní událostí, v důsledku opakování opakování postupně ztra­ tí svůj hluboký duchovní význam a vezme na sebe charakter zvyku,

stane se součástí osoby. Zrozena z rozpuku života uvadne, pokud ji ne­ oživí čerstvý tvůrčí skutek, narušující smrtící rutinu. Zdálo by se, že to samé platí o organickém životě. Dr. Tzanck cituje dva výroky Clauda Bernarda: „Ž iv o t je tvoření" a „Ž iv o t je smrt". V tom, jak říká, není žádný rozpor. „Ž ivot je v jednom a tom samém okamžiku stvořením i smrtí: tvoření v jeho vnitřní neviditelné existenci - smrt ve viditelných projevech."

57

Samozřejmě, že rozdíl, který tu v zájmu pochopení mezi těmito dvě­ ma aspekty života děláme, je příliš zjednodušující. V e skutečnosti jsou spolu nerozlučně spjaty. Náš život se okamžik po okamžiku vytváří smrtí každé z našich buněk. Tyto „fenomény smrti", o nichž píše Claude Bernard, tyto buňkové dezintegrace, které jsou čistě fyzikálně-chemickými pochody a jako jediné přístupné vědeckému pozorování, v nás fungují když žijem e - a my bychom nežili, kdyby nefungovaly. Stejné je to s naším duševním životem, v němž komplexy a spontánní asociace idejí, studované psychology, jsou v každém ohledu srovnatelné s feno­ mény buňkové chemie. Náš osobní život je nerozdílně spjat s životem naší hmoty. Pokud dojde k jeho narušení, zjistíme, že jsme neschopni učinit tvůrčí rozhodnutí. Život je ale mnohem víc než toto. V nevyhnutelné monotonii těchto pozorovatelných mechanismů se neustále probouzí v tajných hlubinách naší bytosti, jako kdyby občasné exploze trhaly pouta automatismu, který se sám dal do pohybu. Stejným způsobem může osobnost promě­ nit zkamenělou rutinu osoby a dát j í nový výraz. „V ěd o m í," píše dr. Tzanck, „neopakuje, vědomí vym ýšlí." A pak dodává: „Pravá mysl je pouhou m yslí."58 Tak každá tvůrčí událost, kaž­ dé probuzení života, narušuje ustavený řád rutinních automatismů, ale ihned dává vyrůst novým, které se dostanou na místo starých. Zdálo by se, že tu je jakýsi rytmus života mezi jeho stereotypními formami, které jediné jsou pozorovatelné, a nehmatatelné pulsace, které ho zachraňují od uvěznění mezi nimi. Osobnost se projevuje v těchto občasných zá­ blescích, zatímco všechno, co je v nás ustáleného, je osoba. M alíř Corot strávil ranou část své kariéry pilným hledáním takové form y vyjádření, která by se mu zamlouvala. Když ji však našel, stal se jejím vězněm: „M aloval Coroty, protože to po něm lidé chtěli."59 Od té doby už se Corot nevyvíjel, ustálil se v pevné roli. Život je pohyb, pro­ lomení všech fixních linií, nestabilita. T o je velká útěcha, kterou může­ me poskytnout těm, kdo trpí nervovými poruchami, když si stěžují na

svůj nestabilní temperament. Dokonale stabilní bytost je pouhým auto­ matem bez života - je věcí. Zase se vracíme k pojmu mezí, jejichž pře­ kračování je, jak jsem již zdůraznil, charakteristickým znakem života. Vrátili jsme se též ke starému filozofickému rozdělení na natura naturans a natura naturata: život je zároveň tvořivým původcem přírody i přirozeně vytvořeným stavem, jejž studujeme. Ten první nám uniká stejně jako substance ve stavu „zrodu" v chemii - jakmile se objeví při chemické reakci, ihned se propojují s jinými substancemi. Podobně i analýza vnitřně spalovacího motoru nám nemůže vysvět­ lit, co se děje. Impuls z vnějšku byl nezbytný k zahájení cyklu automa­ tických reakcí, které v něm hrají roli a které tedy opakují původní udělený pohyb. Teď už rozumíme známému Bergsonovu tvrzení: „Intelekt je charak­ terizován přirozenou neschopností porozumět životu."60 Nebo jak píše jinde: „Inteligence... je schopná pochopit pouze těla, která jsou nespo­ jitá a inertní. Je neschopná uchopit život v jeho kontinuitě a pokroku." Odráží tak orientální moudrost Konfucia: „Nevím e, co je život." Rozu­ míme také poznámce profesora Gusdorfa: „Pokoušíme se zkrátka vy­ stopovat ego, ale nalézáme jen produkty, které zanechává za sebou."61 Život, ego, osobnost, nejsou hmatatelné, analyzovatelné skutečnosti, dostupné vědě. Jsou vůlí, volbou, vědomím, impulsem odjinud, metafy­ zickou sférou, z níž vidíme jen nepřímé důsledky ve fyzicko-chemické sféře. „Esence života zůstává mimo náš dosah," napsal dr. Ponsoye, protože „je mimo lidskou sílu a leží v nedotknutelném nadpřirozenu" (profesor H. Rouviere).62

Psychologie a duch

Tyto úvahy budou pro ty z mých kolegů, kteří se svévolně rozhodli vy ­ loučit z medicíny všechny odkazy k metafyzice, samozřejmě nepřijatel­ né. Upřímně věří, že jsou v této věci objektivnější než já. Mohou mi právem připisovat předem danou ideu: názor věřícího, přesvědčeného, že původ světa, zdroj života a vědomí leží mimo tento hmatatelný svět, ve svobodné a kreativní vůli, kterou nazývá Bůh, přesvědčeného, že osobnost, to, co odděluje člověka od zvířete, je také neviditelnou sku­ tečností „podle B ožího obrazu“ (Gn 1,27). Jenže i já jsem schopen u nich rozlišit předem dané názory - pozitivismus, který nepřipouští j i ­ nou realitu než tu, která je dostupná vědeckému studiu. Nepředpokládám, že by nás racionální debata přivedla ke shodě. Rozhodl jsem se ukázat, že alespoň v současném stavu je pozitivistická věda neschopná vysvětlit život. Jsem první, kdo uzná, že tvrzení, že život a osobnost jsou duchovního řádu, můžeme jen předpokládat nebo věřit, ale ne dokázat. Přesto je analogie mezi problémem života a osobnosti zarážející. N e­ ní asi náhodné, že obojí zůstává tajemstvím a že můžeme vnímat jen jejich nepřímé efekty. Zdá se mi, že biologie nás může naučit něco dů­ ležitého o problému osobnosti. Nejsem jenom psycholog, jsem lékař tě­ la i duše a hodlám jím zůstat. Připadá mi, že psychologové, kteří nejsou lékaři, nutně postrádají něco důležitého pro tvoření úsudků. Anatomie a fy zio lo gie jsou stále pevnými základy znalostí o člověku. Po celý svůj život jsm e závislí na svých tělech a můžeme se rozvíjet jen v rámci omezení, která máme.

A ť už mluvím e o ideji, vitálním pudu nebo životn í síle s Claudem Bernardem, o élan víta l s Bergsonem, nebo o tvůrčím vědom í s dr. Tzanckem, vyjadřujeme se tak ve snaze vysvětlit život o duchovní síle, nenáležející do hmatatelného světa, ale projevující se v něm pohy­ bem, který můžeme odhalit našimi smysly. Netvrdím, že se tato skrytá realita dá dokázat, protože ve skutečnosti vždycky unikne objektivnímu průzkumu. A le tvrdím, že to je jediné uspokojivé vysvětlení jevů, které pozorujeme v biologii. Vede nás tedy koncept neviditelné duchovní sí­ ly, která hýbe viditelným světem živých bytostí. Přesně takové pojetí najdeme i v Bibli. Kreativní silou je Bůh, bož­ ské Slovo, které povolává k existenci nejprve neorganický svět a pak biologický svět k životu: „ I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvo­ rem" (Gn 2,7). A svátý Pavel na Areopagu v Athénách prohlásil, že „Bůh učinil svět a všechno, co je v něm", a tento Bůh „není od nikoho z nás daleko: v něm žijeme, pohybujeme se, jsm e" (Sk 17,24.27.28). Rád bych teď ukázal čtenáři, jak toto pojetí řeší z lékařského hledis­ ka obtíže, které bez něj vypadají úplně nepřekonatelné. Vzpomeňme si opět na náš příklad s orchestrem. V orchestru jsou dvě velké základní skupiny nástrojů, smyčce a dechové nástroje. Můžeme je přirovnat ke dvěma základním prvkům lidského bytí, tělu a mysli. M yslí míním psý­ ché, již studují psychologové. Neviditelný dirigent orchestru ovládá obě skupiny nástrojů zároveň a koordinuje je. Nejdřív ukáže jedné a pak druhé, aby udržel základní téma v souladu s plánem skladatele. Podobně u nemocného člověka na­ ši pozornost přitahují jednou fyzické a jednou psychické symptomy, ale ty dva druhy tu stále jsou. Bez neviditelného dirigenta zůstává překvapivá korelace mezi soma­ tickými skutečnostmi a psychickými skutečnostmi neproniknutelným tajemstvím. Například jsem smutný (psychický znak) a pláči (fyzický projev). V čem závisí tato korelace mezi těmito dvěma znaky? Mohu si stejně jako někteří lékaři myslet, že pláči, protože jsem smutný (psychogenní interpretace). Tím se však mechanismus nevysvětluje: proč můj smutek provokuje sekreci lakrimálních žláz a ne stažení palce na noze? Mohu si jako někteří lékaři myslet, že zakouším smutek, protože mé lakrimální žlázy produkují slzy - a samozřejmě protože v mém ve­ getativním nervovém systému pracují zároveň další mechanismy (organogenní interpretace). V tomto případě ale nemáme vysvětlení, proč

jsou tyto nervové projevy doprovázeny pocitem smutku a ne třeba radosti. V každém případě je argumentace mezi zastánci psychogenní inter­ pretace a organogenní interpretace neplodná. Jediné, čím si můžeme být jistí, je, že se oba symptomy projevují zároveň. Je nemožné dokázat, že jeden ovládá druhý nebo že jsou naopak oba kontrolovány, jak tu tvrdím, neviditelným dirigentem, osobností. Zvláště psychiatrie je hlu­ boce rozštěpena m ezi dva nepřátelské tábory, zastánce psychogenní interpretace a organogenní interpretace. Často mě spojují s tou první skupinou, s čímž zásadně nesouhlasím. Podle mě ani mysl neovládá tě­ lo, ani-tělo neovládá mysl. Spíš jsou obě složky zároveň vyjádřením neviditelné reality duchovního řádu - osobnosti. K dyž jsem tu mluvil o slzách, byl to jen jednoduchý příklad k osvět­ lení mého postoje. Stejné problémy se ovšem dají najít v medicíně všu­ de. Od dob Hippokratových se lékaři vždy vášnivě zajím ali o tyto psychofyzické shody bez nějakého uspokojivého výsledku, získaného čistě vědeckým nazíráním. Kretschmer ukázal na shody mezi určitým typem fyzické konstituce a predispozicí k jistým duševním poruchám, například pyknický typ a maniodepresivní psychóza. Dokonce i bez zvláštního studování fyziognom ie každý z nás z letmého pohledu na obličej našeho bližního usuzujeme, jestli je úzkostlivý nebo spokojený, hlubokomyslný nebo povrchní. Formuje mysl tělo, n eboje to tělo, co determinuje mysl? To nemůže nikdo říci s jistotou. Profesor Georgi tuto otázku nedávno vznesl znovu ve spojení s chemickým rozborem krve. „Tato psycho-fyzická korela­ ce," píše, „je pro nás záhadou." Dodává: „Naše psychická a tělesná exi­ stence je podřízená vlastnímu rytmu, jehož modulace je nejspíš řízena M y slí."63 Většina lékařů se nad těmito palčivými a základními otázkami stěží zamyslí. Jsou to praktičtí lidé, kteří podle okolností případu vytvoří buď organogenní nebo psychogenní interpretaci. S ohledem na každý pří­ pad, s kterým se musí vyrovnávat, se sami sebe ptají, ať už explicitně nebo implicitně - je to organické nebo funkční? Když fyzická medicína neuspěje, říkají si: „T o musí být nervové." A když selže psychoterapie, m yslí si: „T o musí být organické." V medicíně, kterou mě učili, se tedy předpokládá, že existují dva fundamentálně odlišné druhy chorob, organické a funkční. Tento názor mi vždycky vadil. Nejsou snad všechny organické nemoci spojené

s funkčními poruchami? Navíc jak ukázal dr. Abrami, funkční poruchy hrají mnohem větší roli, než hrály, při vzniku lézí. Abrami určil rozli­ šující znaky u takových případů.64 A není snad každá funkční porucha doprovázena fyzickým i symptomy? Navíc nám americká škola psychosomatické medicíny ukázala, že vážný organický projev jako například žaludeční vřed, v němž klasická medicína spatřovala prvotní příčinu choroby, může být naopak jejím konečným stádiem, následujícím po letech čistě funkčních a psychogenních potíží. Profesor Leriche v nespočetných publikacích vede naše úvahy podobným směrem. Ukazuje, jak „chirurgický" organický pro­ blém - ankylosa kyčle - se chystá tiše po léta drobnými poruchami ve tkáni, na nichž není nic zvláštního. „Choroba," píše, „je jako drama, je ­ hož první jednání se odehrálo, než začaly svítit reflektory na jeviště."65 Zdá se, že musíme zavrhnout rozdělování chorob na organické a funkční a nahradit je úplně jiným pojetím - totiž že každá nemoc se projevuje fyzickým i i psychickými poruchami najednou, ale že jsou v í­ ceméně zvratné. Neustálé proměny naší fyziologie, o nichž jsem už mluvil, nejsou jen funkční, ale také organické, protože jejich výslednicí jsou různé laboratorní výsledky, stíny na rentgenovém snímku nebo od­ chylky patrné pod mikroskopem. Zůstávají však zvratné, dokud regu­ lační aktivita organické senzitivity pokračuje. Čím je větší amplituda těchto proměn nebo čím víc se opakují, tím méně reverzibilními se stávají. Pak vzniká to, čemu říkáme „léze" - ne­ bylo by lepší nazývat to „jizva"? T ělo je méně poddajné než mysl, stej­ ně jako žestě jsou v orchestru méně poddajné než smyčce. Když tyto léze přijdou o svou reverzibilitu, schopnost regenerace, stávají se fixní­ mi a automatická regulace se vytrácí. I náš motorista by vjel do příko­ pu, kdyby se jeho volant zablokoval.

* Zkrátka takovéto pojetí člověka je mnohem více uspokojující pro mysl než čistě organistická nebo psychologická koncepce nebo další, která tyto dva póly střídá. Podle tohoto našeho pojetí je to spirituální popud, lidské duchovní určení, co ovládá jeho tělo i projevy mysli, ať už nor­ mální či patologické. Tělo i mysl jsou jen prostředky vyjádření ducha, který je koordinuje a zároveň řídí. Tělo a mysl, které studujeme, se zda­

j í být jen mechanismy, stejně jako osoby, role, které jsou nástroji, je ­ jichž prostřednictvím se vyjadřuje osobnost. Nedávno mi kolegové ve Skandinávii vyprávěli o práci dr. Hůbschmanna, která byla velm i tvrdě zkritizována věhlasným norským odbor­ níkem na tuberkulózu.66 Dr. Hiibschmann podnikl psychologickou analýzu velkého počtu tuberkulózních pacientů a ukázal, že vývojová fáze nemoci se pravidelně shodují s obdobími, v nichž je duše zatížena vážnými vnitřními konflikty, a to zvláště morálního rázu. Skandináv­ ský specialista jasně protestoval proti této tendenci dávat případům so­ matické choroby systematickou „psychologickou interpretaci". Zdá se mi, že tu vládnou velké zmatky. Za sebe mohu říci, že v práci dr. Hůbschmanna nevidím „psychologickou interpretaci" tuberkulózy, ale spíš interpretaci spirituální, která je ovšem docela jiného řádu. V áž­ ný konflikt svědomí není pouhým psychologickým faktem, je to intimní duchovní záležitost, která se projevuje dvěma způsoby najednou v psychických projevech, které dr. Hůbschmann analyzuje, a fyzických symptomech, odhalených auskultací a rentgenem. Loni za mnou přišla pro radu žena trpící tuberkulózou. V íce než čtyři roky už byla ve vynikající péči známého specialisty na tuberkulózu. U ž o dva roky předtím navrhla, že by za mnou zašla, ale on ji odradil. „Dr. Tournier léčí nervové poruchy," řekl tehdy, „a vy máte tuberkuló­ zu !" Ona se však k té otázce znovu vrátila další rok, když j í lékař nařídil strávit zimu na horách. Já sám jsem ji paradoxně nejprve odmítl léčit tak byl velký můj strach, že by se mohlo zanedbávat tělo pod záminkou léčení ducha. Zena byla však tak neodbytná, jak ke svému lékaři, tak ke mně, že jsem se s ním nakonec dohodl, že ji přijmu. Ta žena měla psy­ chické potíže, které můj kolega přirozeně nemohl ani auskultací, ani rentgenem odhalit: pocit opuštěnosti a komplex méněcennosti, založe­ né na zkušenostech z dětství. Navíc tu byly morální problémy: byla římská katolička a uzavřela druhé manželství s protestantem, který ji odcizil církvi. Nakonec tu byly i jiné konflikty, týkající se hlavně dětí jejího muže z prvního manželství. Velm i brzy se mi otevřela ještě hlouběji. Postupně jsme pak přešli od psychologie do říše ducha. Během dospívání, když studovala na kato­ lické internátní škole, uzavřela přátelství se spolužačkou, která vášnivě četla Nietzscheho. Ona sama byla duševně velice nezralá, neschopná oponovat silnější osobnosti. Brzo byla přesvědčena, že náboženství, které ji učili, je pouhá iluze. Pak už nebyla schopná se modlit. Bylo to

pro ni nemožné dokonce i když došlo k tragické smrti jejího manžela. Cítila, že něco postrádá, ale nikdy nenašla někoho, s kým by o tom byla schopná mluvit. Když jsme pokračovali v rozhovorech, našla zase svou katolickou víru. Pamatuji si, že když přišla na druhou schůzku, obličej j í doslova zářil a řekla mi, že se zase modlila. Vesele dodala, že jeden večer, kdy je jí manžel, těžce pracující ředitel továrny, přišel pozdě domů, místo aby začala být nervózní a netrpělivá, zjistila, že je to vynikající příleži­ tost se pomodlit! Od té doby se stav jejích plic rychle zlepšoval. O čtyři měsíce později mohl můj kolega prohlásit, že se vyléčila z tuberkulózy. Tento případ je dobrou ilustrací základního problému vztahu ducha, duše a těla. Samozřejmě neříkám, že trpěla „psychogenní tuberkuló­ zou". Jen tvrdím, že tu byl duchovní problém, který narušoval také je jí fyzické a duševní zdraví, takže můj kolega našel fyzické symptomy a já jsem objevil zase psychické příznaky. Je pravda, že cesta psychologie nás vede do oblasti duchovní, proto­ že psychologie vede k osobnímu kontaktu spíš než auskultace a rentge­ nování. A le abych pravdu řekl, na psychologii, kterou jsem užil v tomto případě, nebylo nic vědeckého. Nepamatuji se, že bych poskytl nějaký výklad snu. Všechno, co jsem dělal, bylo, že jsem té ženě naslouchal stejně jako to mohl udělat jakýkoliv internista po vyposlechnutí si je jí­ ho dechu. K dyž o tom tak přemýšlím, napadá mě, že každý psychoterapeut dříve či později překročí přísně psychologickou sféru - dokonce i freudovci, navzdory svým principům. Rekapitulace životního příběhu, pře­ mýšlení nahlas, osvobozené od pout formalismu, vedou nevyhnutelně k promýšlení problémů, je ž nejsou už psychologické, ale spirituální, problémů jako smysl života a světa, nemoci a smrti, hříchu a víry, žeb­ říčku hodnot. Dr. Igor Caruso myslím velice jasně definoval tento ne­ vyhnutelný postup psychoterapeuta od technického a analytického přístupu k syntetickému a „existenciálnímu".67 Čtenář pochopí, jak velký význam má rozlišovat mezi oblastí psy­ chologie a duchovním životem. Psychologie je věda, metoda, technika, která odhaluje mechanismy mysli. Jakmile se však v průběhu léčení vy ­ noří otázka pacientova postoje k sobě nebo druhým, k životu a Bohu, opouštíme technickou sféru a vstupujeme do oblasti morálky a metafyziky. Lékař už v tomto bodě neprovádí psychoterapii, ale uzdravování duše.

B ýval jsem někdy obviňován, že nevidím hranici mezi těmito dvěma oblastmi a že mi hrozí nebezpečí, že je zaměním a spletu. Zdá se mi, že skutečným nebezpečím by bylo míchat je dohromady a neuvědomovat si to, a ne je otevřeně a vědomě dávat do souvislosti, jako to dělám já. V praxi je totiž spojují všichni terapeuti. Tím, kdo nerozpoznává hrani­ ci, je ve skutečnosti ten, kdo upřímně věří, z e je stále psychoterapeutem, a prohlašuje, že se zasvětil vědecké sféře psychologie, když přitom vstoupil na pole uzdravování duše. Psychoterapeut, který dost naivně tvrdí, že jako součást terapeutic­ kého léčení by pacient měl podniknout „sexuální dobrodružství" mimo manželství, už v tu chvíli nepraktikuje psychoterapii, ale léčení duše, inspirované jeho vlastní teologií, jejím ž bohem jsou pudy. Těm lékařům a teologům, kteří se mě ptají, zda je správné, aby lékař vstupoval do duchovní oblasti, která je medicíně cizí, musím odpovědět jinou otáz­ kou: „Jaké léčení duše praktikujete? Na jaké teologii a koncepci světa a člověka je založené?" Je však obtížné definovat hranici - snadno a nepozorovaně se pře­ kročí. V nedávno publikovaném článku jsem poukázal, že to tak je s každou ze čtyř základních funkcí psychoterapeuta.68 Nejprve v „katarzi", poté, co pacient mluvil o věcech, jejichž byl obětí, často obrací svou mysl k těm, za něž cítí vinu. Nastupuje problém hříchu a zároveň také milosti, která je jedinou odpovědí. Nejsm e pak už v technické sféře. Pak v „přenosu": jak ukázal dr. Maeder, je to víc než jen afektivní projev, jde o osobní kontakt, společenství, událost spirituální povahy.

69

Za třetí - když pacient dochází k sebepoznání, začíná se vidět jasněji a více si uvědomuje chaos protikladů, který jsme popsali, neschopnost člověka pochopit své skutečné cíle. Pak už nemá jen potřebu uzdravení, ale hlavně spásy, jistoty, že svět a on byli vykoupeni. Psychoterapeut tedy vposledku, jak jsme viděli, vykonává filo zo fic­ kou funkci. Hloubkové zkoumání duše nevyhnutelně vede k vynoření otázek, na které technika nemá odpověď. Dokonce i když psychotera­ peut nepodá odpověď kvůli principu přísné spirituální neutrality, stejně celým svým postojem pacienta určitým způsobem ovlivní. Tento vliv není v pravém slova smyslu psychoterapeutický, ale duchovní. Nezále­ ží na technice, jakou používá, ale na jeho vlastní osobě, jeho pohledu na svět, víře. T o navíc platí i u každého lékaře včetně chirurga, protože i on má morální v liv na své pacienty.

T o si začínají uvědomovat i psychoanalytici. Například dr. Maeder se k tomu vyjádřil v několika posledních spisech. M ezi mnoha školami, vzešlými z Freudových objevů, si těsné spojení mezi psychologií a du­ chovním životem nejspíš nejlépe uvědomila ta Rankova. Charakteristi­ ku tohoto trendu můžeme najít v novém americkém díle Journal o f Psychotherapy as a Religious Process, vydaném Rankovým Institutem v Daytonu, Ohio. Připomínám však poznámku dr. Kutemeyera, kterou jsem citoval jinde: „Duch není mysli bližší než tělu.“ Duchovní život zahrnuje celou osobnost, a ne jen psychologické procesy, které studují psychologové. Dr. Maeder píše: „V íra je především záležitostí osobnosti."

Dr. Stoč-

ker poznamenává: „Je to duchovní stránka, co tvoří osobnost."

Hrani­

ce mezi psychologií a duchovním životem se dá sice těžko vymezit, přesto však jakmile ji překročíme, vstupujeme do úplně jiné oblasti, do oblasti posuzování hodnot, víry, sebeobviňování - zkrátka ocitáme se v oblasti osobnosti, místo automatických psychických mechanismů. Přínosy tohoto duchovního života se p rojevu jí v těle stejně jako v mysli. V tomto světě se dá činnost duše pozorovat jen na fyzických a psy­ chických projevech j í určených - ve ztrátě nebo obnovení vitality, v ná­ ladách, pocitech a myšlenkách. Je to zdroj vážných potíží, protože když jsou tělo nebo mysl poškozeny, vrhají klamné světlo i na duchovní ži­ vot. Tak jsou lidé, trpící depresemi, ovládáni falešnými pocity viny, za­ m ěňují důsledky psychické poruchy za otázky svědom í. K d y ž se budeme dívat přes červené sklíčko, získáme dojem, že je celý svět rudý. Podobně se osobnosti přibližujeme vždycky skrz osobu - skrze fy ­ zickou osobu somatické medicíny nebo psychickou osobu ve vědecké psychologii. Fyzická konstituce, fyziognom ie, chirologie a zkrátka všechny znaky těla jsou zdroji informací o osobnosti, stejně jako psy­ chologické testy. Možná je čtenář překvapen, že jsem to poslední až dosud nezmínil. Není to ovšem proto, že bych si neuvědomoval, jak je to hodnotné. Používám hlavně Jungův originální test, založený na volných asocia­ cích myšlenek, vyvolaných slovy. Užívám také Rorschachův test, zalo­ žený na volných asociacích k podivným tvarům inkoustových skvrn, rozpitých na přehnutém papíru. Vím, že Szondiho testy jsou ještě bo­ hatší na výsledky, ale ještě je neznám. Nikdo samozřejmě nemůže vy-

počíst všechny existující testy, protože každý si může vymyslet tolik vlastních, kolik se mu zamane, a založit na nich celou techniku. Je však jasné, že testy stejně jako jin é vědecké techniky vedou k osobnosti jen nepřímo. Přímo postihují jen roli, osobu. Svým charak­ terem mohou odhalovat jen automatismy. Jejich hodnota spočívá přes­ ně v tom, že vynášejí na světlo reakce subjektu, osvobozené pokud možno od kontroly rozumu, vědomí a vůle. Nanejvýš se dá říci, že jsou to prostředky studia osobitosti. Osobitost je někde m ezi osobností a osobou, protože zahrnuje vrozené vlastnosti a všechno, co k nim při­ pojila výchova a život. Překračuje však řád osoby, jak jsem ho defino­ val v této knize, protože je složená jen z automatismů. Podobně všechny mechanismy, které studuje psychologie - komple­ xy, potlačení, projekce a archetypy - jsou přísně posuzováno jen auto­ matismy. Stejně tak i podmíněné reflexy Pavlovovy školy. To všechno nám připomíná, co říkávali o člověku Římané: non agit, sed agitur (ne­ jedná, je s ním jednáno). Všechny tyto metody nám podávají o člověku užitečné a hodnotné doklady, ale jen o jednom jeho aspektu, a to o tom nejméně lidském - automatismech. Na své nedávné přednášce dr. Mitscherlich prohlásil, že moderní psychologie je v nebezpečí redukovat osud člověka na určitý druh mechanismů a tak zbavovat psychické pro­ je v y jejich osobnostního aspektu.72 V iděli jsme, že hlubinná psychologie může být vlastně nádhernou cestou k osobnímu kontaktu, k probuzení duchovního života. Stahuje totiž lékaře z jeho pozice chladné intelektuální objektivity. „Psychoana­ lýza," píše profesor von Weizsácker, „uvedla do psychopatologie sub­ jektivitu."73 Je ale také schopna v důsledku přílišné generalizaci svých nauk, když hlásá, že člověka dokonale vysvětluje, naopak člověka odlidštit, jednat s ním jako s absolutně automatickým strojem asi s tako­ vou svobodnou vůlí, jakou měl Buridanův osel. Nicméně dokonce i takový freudovec jako dr. Charles Odier je scho­ pen rozlišovat (což nedělal ani sám Freud) mezi „funkcemi" a „hod­ notami".74 „F u n k c e " jso u autom atism y, je ž studuje psych ologie. „H odn oty" se týkají osobnosti, duchovní stránky a unikají z dosahu psychologického studia.

Zbývá mi ukázat, že náš duchovní život také vykazuje dva aspekty, jež jsem popsal: je tvořen občasnými tvůrčími záblesky a setrvalými automatismy. I v umění nalézáme podobnou směsici: umělecké dílo vyvěrá z tvůrčí inspirace, ale může se vyjádřit jen technikou, tedy získanými automatismy. Sám náboženský život se v tomto ohledu nijak neliší. Bod po bodu v něm nalezneme všechny znaky, které jsme pozorovali u života: ne­ ustálé odchylky, regulaci a citlivost, výlučný a občasný charakter toho, co je zvláštně živoucí a tvůrčí a konečně i automatismy, které to prodlu­ žují, a které zároveň náboženský život dosvědčují, jsou jeho podporou i hrobem. Nejprve odchylky: mnoho lidí, které vídám, touží po stabilním du­ chovním životě. Obviňují se za vypuknutí náboženského zápalu, za opětovný pád do nezájmu, za vítězství poslušnosti nebo sklouznutí do hříchu. V tom mají nepochybně pravdu - já se viním z podobných vě­ cí - ale zároveň je musím přivést k tomu, aby viděli, že je to projev normální lidské povahy. Něco takového jako stabilní duchovní život může stěží existovat. V každém případě je to spíš hinduistický než křes­ ťanský ideál - vymizení osobnosti, absorbované do velkého Všeho. Boha „nevlastníme", ani nekontaktujeme. Nalézáme ho periodicky, a to je právě autentická a živá duchovní zkušenost. Je to dobrodružství, jehož ilustrací je návrat marnotratného syna, kdy starší syn, jemuž otec dí: „Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé“ (L 15,31), nezakouší žádnou náboženskou zkušenost. Bůh dal člověku větší míru svobody než zvířatům. Není to jen orga­ nická míra odchylky, o níž jsme mluvili a která svými výchylkami udr­ žuje život, je to míra morální neposlušnosti, která udržuje, mohu-li to tak říci, jeho duchovní život. Viděno tímto pohledem, morální vědomí je možno přesně přirovnat k organické senzitivitě, popsané dr. Mauricem Vernetem. Když se odchýlíme ze směru, určeného Bohem k jeho cílům, začne fungovat, aby nás přivedlo nazpátek. Tento návrat, tedy pokání, nás smiřuje s Bohem a znovu rozněcuje náš duchovní život. Abychom to upřesnili, není to pokání, co nás usmiřuje s Bohem, proto­ že toto usmíření k nám přichází milostí skrze Ježíše Krista. Pokání je však nezastupitelnou cestou, která k němu vede, jak Kristus sám řekl na počátku svého působení: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské" (M t 4,17).

B o ží plán pro náš duchovní život se tedy uskutečňuje stejně jako život v těle řadou korekcí našich odchylek. Jistě si pamatujete, co jsem říkal o nesouladu mezi osobou a osobností. Nepříjemný pocit, je ž v y v o ­ lává, obrovské ponížení, které zakoušíme, když si uvědomujeme, že ne­ jsm e tím, čím si myslíme, že jsme, nebo bychom chtěli být - tyto okamžiky jsou rozhodujícími stádii našeho duchovního života: jsme sraženi na kolena a tam díky B oží milosti a jeho odpuštění nalézáme znovu harmonii s ním i se sebou samými. Dříve jsme si všimli, že úplná upřímnost je nedosažitelný ideál. Co však dosažitelné je, je opakovaný moment upřímnosti, vlastně chvíle, v níž přiznáváme, že nejsme tací, ja cí jsm e se snažili jevit, a právě v takových chvílích nacházíme znovu kontakt s Bohem. Pokrok v našem duchovním životě se odehrává pomocí řady objevů, v nichž zjišťujeme, že jsme se odvrátili od Boha, místo abychom k ně­ mu kráčeli. Z tohoto důvodu tak velký světec jako svátý František z Assisi prohlásil, že je prvním mezi hříšníky. Takový proměnlivý stav nás samozřejmě nemůže uspokojovat, stejně jako nemůžeme rezignovat na znovuobjevování nesouladů mezi osobností a osobou. Známe Kris­ tův příkaz: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (M t 5,48). Tento sklon k dokonalosti nacházíme u nevěřících stejně ja ­ ko u věřících. Vyžaduje úplnou shodu mezi osobou a osobností. A prá­ vě proto cítíme, že není možné plnit tento příkaz, a tak si uvědomujeme naši potřebu Boha a jeho milosti, Ježíše Krista a jeho vykoupení. K dy­ bychom si mysleli, že nepotřebujeme Boha, měli bychom ještě nějaký duchovní život? Tento duchovní život, ve své charakteristice náhlý tvůrčí závan, je tedy zhola subjektivní, nepostižitelný a také občasný. Neprojevuje se v objektivně pozorovatelných jevech, kromě svých důsledků: „ A tak je poznáte po jejich o voci" (M t 7,20). Toto ovoce jsou vlastně nové automatismy, nahrazující ty staré. Svatý Pavel je vypočítává: „O voce B o ží­ ho Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání" (Ga 5,22-23a). O voce je věcí živoucí. Když zavane dech Ducha, všechny tyto vlast­ nosti, vyjmenované apoštolem, vytrysknou jako pramen čerstvé vody. Nevyhnutelně však později vykrystalizu jí do nových automatismů a zform ují novou roli. Tak se zbožnost projevuje ve všech zvycích, které vytvoří tuto podobu: pravidelná modlitba, zpověď, čtení Bible, církev se všemi rituály a obřady. Ten, kdo se ve snaze o zachování

spontaneity odmítne podřídit náboženské kázni, zjistí, že se jeho zbož­ nost začíná rozpouštět. Tak jako jsme nebyli schopni polapit život bez automatických životních projevů těla a mysli, nemůžeme zachytit du­ chovní život, zbavený všech konkrétních a pravidelných vyjádření. Tyto automatismy jsou nenahraditelnými služebníky duchovního života. Jsou jeho podporou. Často opakovaná modlitba, naučená v dět­ ství, je zvykem mysli, nezbytnou pomocí ve vyjádření našeho duchov­ ního života. Není už možné oddělit takové automatismy od duchovního života, jemuž slouží, stejně jako vyčlenit osobu od osobnosti. Jejich opakování nás spolu s církevními formami, v nichž se vyvíjel náš du­ chovní život, poznamenalo a změnit jejich rituál by celý tento život ohrozilo. Vzpomínám si na římskou katoličku, která se rozvedla s manželem. Znovu se vdala a tak byla vyloučena od přijímání ve své církvi. Její druhý manžel byl protestant a ona se nadšeně připojila k jeho církvi, s radostí, že už není exkomunikovaná. Teologické rozdíly j i nezajíma­ ly, naopak velm i upřímně přijala dogmatické ideje své nové víry. Jed­ noho dne, když jsme dosáhli bližšího osobního kontaktu, se mě však zničehonic zeptala: „M ohl byste mi vysvětlit jak to, že se někdy nemo­ hu modlit?" Pak pokračovala: „Byla jsem zvyklá se modlit na kolenou před svátými obrazy a svíčkami v atmosféře litanií. V těch protestant­ ských kostelech se cítím ztuhlá, jsou tak prázdné." Řekl jsem jí: „N ic vám nebrání, udělat si ve vašem pokoji malý mod­ litební kout s obrázkem a svíčkou, kde se budete moci na kolenou mod­ lit." M í protestantští bratři mě možná budou kritizovat, ale já to píšu proto, že mi připadá, že pomoci duši najít Boha je mnohem důležitější než jakékoliv teologické nebo církevní spory. Věci se měly tak, že další den mi jiná pacientka povídala o tom, že měla opačnou zkušenost. Když v jiné církvi, než kterou obyčejně navštěvovala, slyšela modlitbu Páně, pronášenou zcela jiným tónem hlasu, najednou si uvědomila je jí bohat­ ství a význam, jak se j í to už dlouho nestalo. Když si ty dva příběhy spojíme dohromady, jasně vidíme dvojí aspekt automatických akcí: slu­ žebníci života a překážky životu. Navíc, pokud pokračujeme v této linii úvah, vidíme, že síla zvyku vytváří mnohem větší překážku spojení křesťanských církví než nauko­ vé rozdíly. Každá církev uctívá své tradiční formy a všechno, co jsem tu napsal, nám pomáhá vidět, že je nemožné udělat v nich nějakou zrně­

nu, dokud nový kreativní záblesk duchovního života nepřekoná tyto ztuhlé automatismy. T o je jasně vidět v dějinách církve. Čas od času vyvstane světec nebo prorok - svátý František z Assisi, svátý Bernard, W esley. Z jejich osobní zkušenosti vyplyne obnovení života, nové formy zbožnosti a poslušnosti, nový jazyk, který pomáhá těm, kteří začínají ztrácet věčné pravdy Evangelia. Tyto formy a jazyk si pozvolna ustaví vlastní tradici, stanou se z nich svatosvaté formule, které budou samy zničeny, když přijde nové prorocké poselství. Takže i v duchovním životě jsou automatismy nenahraditelnými slu­ žebníky a zároveň i hrobem. Zbožné zvyky, které jsou, jak jsem ukázal, nezbytné, se mohou velm i rychle vyprázdnit, přijít o svou pravou tvůrčí substanci, stát se jen kostýmem pro zbožnou roli. V každé církvi jsou bigotní staromilci. V e zbožné rodině se za živou víru snadno zamění něco, co je ve skutečnosti jen systémem rigidních principů, které uvězňují život. V dospívání se může dítě vychované v tomto typu prostředí snadno vzbouřit proti svým rodičům a nahlížet na jejich náboženské a morální tradice jako na pobožnůstkářskou komedii nebo svěrací kazajku. Jeho obžaloba bude obsahovat něco z Kristových důrazů, když napadal fari­ zeje, velké náboženské postavy své doby. I oni byli spoutáni rigidními principy, jejichž vzdálený zdroj byl ve zjevení živého Boha, i když pak už jen protahovali automatismy, které zanechalo. Ježíš Kristus se proti nim postavil, když řekl: „Já jsem ... živo t" (J 11,25). Na druhé straně jiné dítě ze stejné rodiny se může podřídit a být po­ znamenané nebeským otiskem těchto principů. Změní se na zničenou a trpící bytost, je jíž všechny reakce budou předem dány. Jeho rodiče a možná i prarodiče skutečně pociťovali ve svých životech v livy Ducha. A le on sám s tím nemá žádnou osobní zkušenost. Morální disciplína, která byla pro jeho rodiče zcela spontánní, je pro něj pouhým vnějším omezením, drilem, snůškou automatismů. Každý psychoterapeut se setkal s těmito tragickými pády moralismu, což je skutečnost, která přiměla některé teology, aby se spojili s jistými psychoterapeuty se záměrem znovu nastolit problém askeze ve světle Bible a moderní psychologie.75 Je to impuls srdce, který má duchovní hodnotu, chtěné přijetí jistých pravidel života pro lásku B oží - nebo v psychologických pojmech jd e o skrytou „m otivaci" pro přijetí tako­

vých pravidel. Umrtvování motivované masochistickým sklonem může být jen škodlivé. Život, Duch, osobnost nejsou hmotné skutečnosti, které bychom mohli uchopit do ruky. Nemohou být označeny, analyzovány, popsány. Podobají se blesku - v době, kdy vidíme jejich světlo a slyšíme hřmění, které je doprovází, už tu nejsou. Nemůžeme dostihnout osobnost pro­ středky introspekce ani objektivním vědeckým studiem. Pusťme se teď do hledání jiného přístupu.

část třetí

Osobnost

Dialog

Po dokončení předchozích kapitol jsem odjel zúčastnit se dvou lékař­ ských konferencí v cizině. Ta druhá se konala v Holandsku, v zemi, kterou jsem už dřív několikrát navštívil, abych se účastnil obdobných setkání, je ž pořádal můj drahý přítel dr. Jacob Ten Kate, který nás před­ časně opustil. Jako chirurg v Haagu četl mou první knihu v době ně­ mecké okupace a přijel pak za mnou tak brzo, jak mu to osvobození jeho země umožnilo. Od té doby byl pro mě i mé přátele skutečným druhem ve zbrani v našem úsilí vrátit moderní medicíně lidský charak­ ter, protože se stala disciplínou výlučně technickou. Podařilo se mu shromáždit okolo sebe široký kruh holandských ko­ legů, kteří sdíleli jeho ideály. Mottem letošního setkání byla otázka: „C o je člověk?" M ezi jinými jsem tam vyslechl pozoruhodný projev profesora van den Berga z Utrechtu, který, což je zajímavé zmínit, také mluvil o dvou možných metodách studování člověka, které jsme právě probrali: objektivní analýzou s přesnými definicemi a diagramy a na druhé straně introspekcí a živým pozorováním, poukazujícím na stále proměnlivou diverzitu lidského chování. Tento kontrast nám připomíná dva druhy ducha, o nichž mluvil Pas­ cal, ducha geometrie a ducha finesy. Jeden se váže na inteligenci, druhý na intuici, jeden je systematický, druhý pragmatický, jeden chce de­ monstrovat, druhý jen ukazuje, z jednoho se odvíjí věda, z druhého umění. Který poskytuje pravdivější obraz? Nemají oba své mezery? Profesor van den Berg nám brzo ukázal nepřekonatelné obtíže, které čekají ty, kteří si vybrali cestu analýzy, definicí a diagramů, zvlášť od té doby, co Descartes zavedl základní rozlišování mezi tělem a duší. Sku­ tečný život, skutečný člověk se nedají spojovat s jakoukoliv definicí, jakou o nich hodláme vytvořit. Neexistuje filozofick ý systém nebo vě­ decké poznání, které by se vyhnulo přílišnému zjednodušení. Jen tvoře-

ním umělých intelektuálních abstrakcí můžeme definovat takové ideje jako mysl, tělo nebo jakákoliv z jejich součástí. A protože neexistuje živé tělo bez mysli nebo mysl bez těla, člověka po staletí trápila neřeši­ telná otázka jejich vztahu. Na druhé straně kdybychom si přáli jen popsat člověka takového ja­ ký je, ve všem bohatství jeho bytí, ztratili bychom se v nevyčerpatelné mnohosti aspektů, které představuje, s jejich neustále se měnícími nu­ ancemi. N a víc by se rysy naší osobnosti začaly stírat. Přednášející uvedl srovnání s horolezcem, překonávajícím v mysli vysněný kopec v duchu si maluje každý pohyb, který udělá. Terén se mu stane blízkým jako jeho vlastní tělo, identifikuje se s ním, stane se jeho nedílnou sou­ částí. U ž jsm e to viděli v našem popisu osoby, ty nespočetné projekce nás samých na všechno okolo nás, vtahující nás do sebe, do obrázku, který o sobě máme. „Č lověk je svět sám pro sebe!“ uzavřel profesor van den Berg. N e­ měl na mysli mikrokosmos starých alchymistů, v kterém spatřovali řád a harmonii, korespondující s makrokosmem, ale spíše panenský les s nevyhnutelně pomíchanými stromky bez počtu i omezení. Je jasné, že zatímco první z metod zužuje člověka na pouhou ab­ strakci, diagram, skořápku, tak výhodnou pro studium, ale zbavenou všeho lidského a živoucího, druhá ho naopak rozšiřuje a rozpouští, tak­ že jeho rysy zcela zmizí. V první metodě je osobnost zakryta osobou, konvenčním obrazem, vytvořeným v mysli, ve druhé osobnost m izí za množstvím osob, za mnoha aspekty, prezentovanými pozorovateli ná­ sledně nebo dokonce zároveň. Co potřebuje první metoda, je nová dimenze, která člověku vrátí zpět jeho pravou povahu, u druhé by bylo zapotřebí vodicí lano, aby nám pomohlo najít cestu panenským lesem. Tou správnou odpovědí na obě tyto potřeby je osobní kontakt. Samozřejmě ve mně vytváří vědomí sebe sama vědomí, které mám o ne-já, o vnějším světě, z něhož se nejprve vyčleňuji, a pak ho objek­ tivně pozoruji zvenku a vstupuji s ním do vztahu. Psychologové popsali tento zrod sebeuvědomění u dětí. Je tu tedy dvojí pohyb, nejprve oddě­ lení a potom vztah mezi já a věcmi. Vědomí, že jsem osobnost, ve mně dále vzniká při vstoupení do vzta­ hu s jinou osobou, s „ty“ . I tady pozorujeme dvojí pohyb: vědomí, že se liším od jiné osobnosti, a možnost vejít s ní do osobního vztahu. Zrod osobnosti můžeme ilustrovat na příkladu tajemství. Sir Edmund Gosse

vypráví o události ze svého dětství, která ho přiměla uvědomit si vlastní „individualitu". Stalo se to když si v určitém momentu uvědomil, že ví něco, o čem jeho otec nemá ani tušení: „Teorie, že můj otec je vševě­ doucí či neomylný byla teď mrtvá a pohřbená... Svět měl tajemství a to tajemství patřilo mně."76 Takové tajemství má v duši dítěte velkou prestiž a předchozí příběh ukázal proč. Vědět něco, co druzí nevědí, znamená stát se osobností, odlišnou od jiných osobností. Dítě proto rádo vym ýšlí tajné kódy, které staví určitou bariéru mezi ním a jeho rodiči a díky nimž je schopné říkat věci, jim ž nerozumějí. Nebo si hledá tajné skrýše a tam si schovává své poklady, k nimž nemají rodiče přístup. Dětská tajemství se musí respektovat. V sázce je tu něco životně dů­ ležitého: nic menšího než formování jeho osobnosti. Rodiče si často význam těchto tajemství neuvědomují. M yslí si, že mají právo vědět o svém dítěti všechno, a to dokonce i když dospívá - nebo je dokonce už dospělé! Toto popírání jeho statutu osobnosti je udržuje v dětinské závislosti na rodičích. Při více příležitostech mi různé matky přiznaly, že si pořídily duplikáty klíčů k zásuvce svého syna či dcery, aby mohly jít a podívat se, co tam mají schované, a přečíst si jejich dopisy nebo tajné deníky. Vzpomínám si na jednu svou pacientku, sirotka. M ěla strýčka, které­ ho v jejích očích obklopoval nimbus vědce a filozofa. Často na ní pro­ váděl experimenty s hypnózou. Jednou j í řekl: „Znám všechny tvoje myšlenky." Můžete snadno uhodnout, jaký účinek na ni takové prohlá­ šení mělo - skutečně ochromilo vývoj je jí osobnosti. Odmítnout dítěti právo mít tajemství znamená popírat, že se z něj stává osobnost. Například se často setkávám s tím, že si dcera - jedináček nebo po­ slední z dětí, které ještě zůstalo doma, když je jí bratři a sestry už mají své rodiny - myslí, že musí říkat své matce všechno, a to dokonce i ve věku třiceti, čtyřiceti nebo padesáti let. Takové ženy mi často říkají, že by měly špatné svědomí, kdyby před svou matkou něco skrývaly, připa­ daly by si špatné. Matka to považuje za správné a přiměřené: „Jsem nejlepší přítelkyní své dcery," říká mi hrdě. Taková matka dokonce fa­ lešný pocit viny u dcery povzbuzuje: „Potkala jsem tvou kamarádku A lic i," říká, „ a ona mi povídala, žes u ní byla na návštěvě." Pak vyčí­ tavě dodá: „A le o tom jsi mi neřekla."

Taková dcera nemůže získat žádnou zkušenost s osobním životem. Její vztah s matkou je stále dětský a ne dospělý. Člověk musí být osob­ nost, aby mohl navázat osobní kontakt s druhými lidmi. Dítě má sice rádo tajemství, ale zrovna tak rádo je vypráví. „Mám tajemství," říká, „ale řeknu ti je ." Pak o chvilku později: „Nechceš vě­ dět moje tajemství?" Za chvíli zase povídá: „Chtěl bych ti říct svoje tajemství." Potěšení z toho, že mám tajemství a radost, že je mohu pro­ zradit, jsou protikladné jen zdánlivě. Především jenom prozrazením ukážeme, že jsm e skutečně měli tajemství. Mnoho lidí v tomto ohledu zůstává po celý život dětmi. Jsou neschopní odolat potěšení z odhalení tajemství - když je potřeba, tak si nějaké vym yslí - kvůli prestiži, kte­ rou jim dodává, že vědí věci, které neví nikdo jiný. Je ale ještě hlubší důvod pro radost, kterou dítě má z vylíčení svého tajemství. Ten nám odhaluje první a nej důležitější rys osobnosti: svo­ bodné nakládání sebou samým. Jestliže respektuji tajemství dítěte, res­ pektuji jeho osobnost, jeho autonomii, i vůči sobě samému, jeho právo říci mi, co samo chce, a zakrýt, co odhalit nechce, disponovat volně sebou samým. K dyž mi však svěří své tajemství, znamená to prostě, že si mě svobodně vybralo jako důvěrníka a že touto svobodnou volbou potvrzuje svůj status jakožto osobnosti, své právo na sebeurčení. Opět se tu setkáváme s dvojím pohybem, o kterém jsme právě mlu­ vili: odloučení následované vztahem. Osobnost se formuje tajemstvím a pak se potvrzuje sdělením tajemství. B yl tu infantilní vztah, kdy dcera věřila, že se musí se vším svěřit matce. A naproti tomu stojí osobní vztah, kde je svobodná volba privilegovaného důvěrníka, volba osob­ nosti osobností, vztah mezi dvěma osobnostmi - dialog. Dítě, které si vym ýšlí tajný kód, svěří klíč k jeho rozluštění svému příteli: může mu sdělovat věci, jim ž jeho rodiče nerozumí. Svým způ­ sobem manifestuje autonomii své osobnosti. Své rodiče si člověk nevy­ bral, svého přítele však ano a vstoupil s ním do úzkého kontaktu. Když to udělal, jednal jako osobnost. Stává se osobností díky svému kontaktu s „ty " - díky dialogu. Taková je situace i v psychoterapii: vyprávět své nejdůvěrnější vzpomínky, věci, které jsme nikdy nikomu jinému neřekli, znamená od­ halovat svá tajemství. K dyž to můj pacient dělá, odkrývá přede mnou věci, které jsou skutečně osobní, věci, které bych nemohl uhádnout z to­ ho, jak se je v í a jak ho vidím, z masky, kterou si každý den na sebe bere, aby tyto věci skryl.

Sebeodhalení má ohromující účinek - to byl Freudův první objev. On je jako první spojoval s faktem, že jeho pacient si takovým způso­ bem odžívá škodlivé emoce z minulosti. Říkal tomu „katarze“ . Brzy si uvědomil, že to vychází z ještě důležitější skutečnosti - z emočního vztahu, který se tak ustavil mezi jeho pacientem a jím a který opakoval vztah dítěte k otci. Nazval to „emočním přenosem". Dr. Maeder později poukázal, že tu hraje roli ještě něco úplně jiného: ne jen emoční pouto - psychologický fenomén - ale „osobní kontakt", skutečná duchovní událost.77 Psychoterapeut se od otce liší tím, že byl svobodně vybrán. Důvěra, kterou mu pacient prokazuje, je tedy něco víc, než jen známka infantilního citu. Je to akt dospělosti, sebeurčení, osobní odevzdání se v dialogu mezi osobnostmi. Zase jsme se vrátili k rozlišování mezi psychologickým fenoménem a duchovní událostí, zdůrazněném v předchozí kapitole. Přestože se osobní kontakt nastoluje pomocí těla a mysli, dotyku nebo citu, je to v zásadě spirituální skutečnost, tedy něco specificky lidského. * K dyž jsem byl dítě, podléhal jsem „sirotkovskému komplexu" a ke svým kamarádům jsem byl velice rezervovaný. Dával jsem přednost společnosti svého psa a strávil jsem s ním velmi mnoho času. T o jemu jsem svěřoval svá tajemství, jako když je malá holčička vypráví panen­ ce. K dyž jsem vyprávěl své tajnosti zvířeti, vyhnul jsem se riziku, že budou odmítnuty či zkritizovány. Byl tam prvek volby, ale žádný dia­ log. Dostali jsme se k druhé základní charakteristice osobnosti - odpo­ vědnosti. Skutečný osobní vztah toho druhu, který utváří osobnost, zahrnuje jak volbu, tak riziko: ponechává otevřenou odpověď a nutnost na ni reagovat: je to dialog. Tady se skrývá význam formule Aloyse von Orelliho: „Osobnost, dialog."78 Člověk se zvířaty sdílí tělesné a duševní funkce, dotyky a ci­ ty. Jen člověk však může vstoupit do zodpovědného rozhovoru, trvat na svém osobním přesvědčení s rizikem, že bude zkritizován nebo zrazen. „Člověk je osobností do té míry, že může mluvit a že se dá mluvit k ně­ mu a s ním," napsal profesor Seifert.79 Kolem roku 1920 vydal Martin Buber knihu s názvem Já a ty , kte­ rá vzbudila velký zájem. Vypadalo to, jako kdyby se po stoletích indi­ vidualismu znovu objevilo duchovní společenství člověka s druhými,

které je pro něj zásadní. Celý rozdíl mezi individuem a osobností tkví v tom, že individuum asociuje, kdežto osobnost komunikuje. M ezi oso­ bou a osobností je stejný rozdíl. Osoba je vnější zdání, které se dotýká druhých osob zvenku, kdežto osobnost komunikuje vnitřně s druhou osobností, s „ty “ . T o je nová dimenze, která se vymyká objektivnímu vědeckému stu­ diu člověka. Věda ve svém zájmu o studium člověka chápe jedince v něm samém, jako individualitu, a nějako osobnost, izoluje ho od oko­ lí. M ů že analyzovat jeh o fyzické a psychické vztahy s okolím, ale nemůže mít žádné znalosti o jeho duchovním vztahu a osobním spole­ čenství s bližními. Osobní vztah je právě ono vodicí lano, po kterém jsme pátrali. V ob­ rovském a neomezeně velkém lese našeho života, ve víru zkušeností, dojmů, postojů a zdání, kterých je tolik, že se ani nedají vypočítat, nemá všechno stejnou hodnotu. V životě každého z nás jsou rozhodující hodiny, které nám říkají o osobnosti víc než celý zbytek života dohromady. Říkám hodiny? To spíš minuty a sekundy, chvíle, které předurčují celý další běh našeho života. Vzpomeňte si na motoristu z 5. kapitoly a na to, jak kontras­ tovalo jeho uvážené a izolované otočení volantem na křižovatce kvůli nastoupení zvoleného směru s nesčetnými a nepozorovatelnými auto­ matickými korekcemi volantu, jim iž se chce udržet ve směru, kterým se vydal. V tom to případě je křižovatka okamžikem skutečného dialogu, osobního setkání s jinou osobností, které nás nutí zaujmout vzhledem k ní určitou pozici, odevzdat se. Dokonce i uniknout znamená udělat určité rozhodnutí, vybrat si postranní cestu a tak se vyhnout dialogu. Většina z neustálých odchylek našeho bytí, chování, skutků a slov je jako u zvířat pouhými reflexivním i reakcemi na vnější podnět, projevy role či osoby. V okamžiku skutečného dialogu, vnitřního osobního se­ tkání, se nemůžeme vyhnout zaujmutí pozice a v tom je pravá a nezastřená reakce osobnosti. Proto Sartre napsal: „Nemohu se poznat jinak než prostřednictvím druhé osoby."81 V souvislosti s tím je příznačné, že když slyšíme záznam vlastního hlasu, nepoznáme ho. V zájmu poměření jejich významu tu samozřejmě rozlišuji mezi dvěma dialogy, které vždy probíhají společně. U ž jsme viděli, že čistá a jednoduchá osobnost neexistuje. Skutečné vnitřní setkání, pravý dia­ log, který nás odhaluje, je zaobalen v dialogu vnějším, který jej vyjad-

řuje. Dokonce i když se taková komunikace prociťuje v tichu, o kterém rádi říkáme, že je výmluvnější než řeč, toto ticho samo je nabito slovy, je ž byla vyslovena před jeho započetím.

82

O tomhle jsem přemýšlel jednou po zdlouhavém rozhovoru, který skončil hlubokým tichem. A můj pacient si toho všiml ve stejnou dobu jako já: cítili jsme, že mezi námi probíhá dvojí dialog - jeden zjevný a viditelný, tvořený našimi slovy, důvěrnostmi, pohledy a gestikulací - setkání osob, a druhý vnitřní a neviditelný - setkání osobností. Ten druhý by nemohl existovat bez prvního, ale první má hodnotu pouze jako vyjádření druhého. Jestliže tedy, jak mi jeden z mých přátel napsal, existuje pouze jeden jazyk - jazyk našich slov, gest a znaků, nebo vlastně veškerého pohybu našeho bytí, má tento jazyk dva významy: jeden živ í a uspokojuje oso­ bu, zatímco druhý, více „vnitřní", vždy imanentní, je vyjadřován a vní­ mán osobností. A tady, dodává můj přítel, je prvek bezpečí, který nám dovoluje věřit v osobnost navzdory přítomnosti osoby, klíčový ele­ ment, který stále umožňuje dialog. Jenže jak často odevzdáváme naše nej vnitřnější já ve zjevném dialo­ gu mnohotvárných kontaktů sociálního života? Můžeme donekonečna rozprávět, pouštět se do hlubokých intelektuálních rozprav, přečíst celé knihovny a tak se seznámit se všemi možnými autory, procestovat celý svět, být amatérským sběratelem nejrůznějších dojmů, reagovat na kaž­ dý citový rozmar jako automat, a přitom se skutečně nesetkat s jinou osobností a neobjevovat sám sebe zaujetím určité pozice ve vztahu k ní. Pomyslete jen, jak je moderní život uspěchaný, rozhlasové programy přecházejí od jedné triviality ke druhé, vzpomeňte na nonstop kina, časopisecké „výběry", které obsahují od každého něco, organizované cestování, které neponechává žádný prostor pro navázání skutečných kontaktů s věcmi a lidmi. Nedávno jsem přemýšlel o skutečném smyslu cestování - bylo to v nádherném prostředí ostrova Mykonos, patřícího do ostrovní skupiny Kyklady. Před setkáním v Holandsku, o němž jsem už mluvil, jsme byli v Řecku, kde se tento rok konal „Týden osobnostní medicíny". Připra­ voval jsem se na něj a prohlížel si město, podobné zářivě bílé skvrně mezi modrou moře a modří oblohy se vzdáleným ostrůvkem Delos, kterému dal Zeus podle legendy povstat z vod, aby poskytl rodiště Apollónovi.

Skutečným smyslem cestování je stejně jako v případě konverzace u domácího krbu objevování sebe sama skrze kontakt s jiným i lidmi, a jeho podmínkou je sebeodevzdání v tomto dialogu. Staří řečtí bohové nejsou jen poezie a legendy. V nich starověcí autoři personifikovali ži­ voucí skutečnosti - inteligenci, krásu, lásku či rozkoš, které v našich srdcích neustále pracují a utvářejí naši osobnost. Jazyk, jím ž mluví, je _jazykem představivosti a mýtu, který se dotýká osobnosti přesněji, než explicitní jazyk vědy a intelektuální dialektika moderního světa. Je to také jazyk Bible, Kristových podobenství, který dnešní raciona­ listé shledávají tak obtížný na pochopení, jazyk Božího slova, který po nás nežádá diskusi, ale osobní rozhodnutí. Je to opět jazyk lidského srd­ ce, který se zbavuje intelektualismu, jen ž nám vštěpovali ve škole, a znovu nalézá původní svěžest. Je to jazyk našich snů. Když mluvím s pacienty, překvapuje mne, jak se ve chvíli, kdy nastává hluboký osob­ ní kontakt, mění styl naší promluvy. Na mysl spontánně přicházejí ob­ razy, začínáme mluvit v podobenstvích a rozumíme jeden druhému lépe, než když byl tón naší konverzace intelektuální a didaktický. R o z­ hovor začíná být anekdotický, stejně jako je anekdotická Bible, jako jsou anekdotické Illias a Odysseia, anekdota však už není pouhým pří­ během, ale také zkušeností, osobní pravdou. A pro nás, lékaře, znamená Řecko Hippokrata a Epidaura. Znamená počátky našeho umění, kdy lidé lépe než dnes rozuměli povaze lidské osobnosti, medicínu, která s Hippokratem chápala člověka v jeho jed ­ notě a vztahu k okolí a které se s Epidaurem dařilo kombinovat fyzické léčení těla se skutečnou psychoterapií a duchovním vlivem.

83

Klasické Řecko bylo civilizací osobnosti.84 Vzpomeňte na jejich školy, kde vládl skutečně osobní kontakt mezi mistrem a jeho žáky a ži­ lo se komunitním životem. M ýty a poezie, hudba i stadión, všechno přispívalo k formování osobnosti, která byla mnohem hlubší a harmoničtější, než je dnes, s našimi moderními školami, kde se suchopárně shromažďují intelektuální informace. Konečně si připomeňme Platóna, dialogy, Sokrata, který přiváděl všechny, s nimiž mluvil tváří v tvář k jasnému odhalení sebe sama. Sám pak odevzdal svou osobnost natolik svému přesvědčení, že byl schopen podstoupit mučednictví. Připodobnil se ke své matce, porodní bábě byl porodní bábou osobnosti. Nemilosrdně demaskoval sofismata osob­ nosti, hezké teorie bez skutečných kořenů.

A pak jsme otevřeli své Bible v Korintu, v okamžiku, kdy se svaty Pavel objevuje před Galliem a zapřádá s ním skutečný rozhovor, zazna­ menaný v 18. kapitole Skutků apoštolů. Řecko je místo, kde evangeli­ um v Evropě, je jíž dějiny mělo utvářet, nejprve zakořenilo. Nástrojem byl apoštol Pavel, člověk tak osobitý, že v něm jsou učení i zkušenost jedno a totéž, člověk, který promlouval k množství lidí tak, aby se dotkl člověka osobně a přiměl ho uskutečnit volbu a cele se odevzdat Ježíši Kristu tak, jako on to kdysi učinil. V Řecku jsme se nesetkali jen se vzpomínkami na minulost. Setkali jsme se také s lidmi, a to lidmi velice živým i, jako jsou například militantní křesťané z Křesťanského hnutí Intelektuálů, z komunity Zde, z Hellenikon Phos, kteří vedou svou zemi k velkému duchovnímu oživení a kteří v díle Směrem ke křesťanské civilizaci

shrnuli náčrt civili­

zace osobnosti. Dostali jsm e příležitost obnovit plodný dialog mezi křesťany Východu a Západu, skoro úplně zastavený Velkým Schizma­ tem. K o lik osobních setkání může proběhnout mezi křesťany různých konfesí, když budou bariéry rolí pryč? Přesto je ale potřebujeme, aby­ chom mohli odkrýt svou vlastní osobnost i sebe navzájem, vidět se takoví, jací jsme, a nepodřizovat se obrazu, jaký o sobě máme, znehod­ nocenému předsudky, abychom mohli znovu za povrchními rozdíly na­ lézt intimní společenství osobnosti s osobností. * Jak máme ustanovit tento skutečný dialog, který teď vnímáme jako ces­ tu k osobnosti? Je to záležitost přirozené sympatie? Jestli ano, pak by byl velice omezený. Závisel by na jednoduché afektivní funkci, na automatismu. To by věci stočilo špatným směrem - samozřejmě dokonce i milostná vášeň nemůže mezi mužem a ženou vzniknout, když si každý nechává sám sebe pro sebe. Na druhé straně když se mezi dvěma osobnostmi rozvine dialog, m i­ zí antipatie nebo nezájem, které je od sebe vzdalovaly. Jeden z mých přátel jednou poznamenal: „B ýval jsem schopný rozdělovat své pa­ cienty do dvou kategorií, na kongeniální a nekongeniální. Když jsem se ale teď o ně začal zajímat jako o osobnosti, zjistil jsem, že jsou všichni kongeniální."

Je to záležitost temperamentu? Jsou jistě lidé, kteří mluví víc než jiní. Jsou dokonce i takoví, kteří velice rádi mluví o sobě. Je ale možné toho o sobě hodně namluvit - možná až příliš mnoho - a přesto neříci nic skutečně osobního, nic, co by mohlo vést k osobnímu kontaktu. Opak je pravdou: jsou někteří psychoanalytici, kteří dodržují Freudovo pravidlo mlčení, a přitom nepochybně dovedou nastolit osobní kontakt se svými pacienty. Jiní vlastně nahradili dialog freudovským monologem. Dr. Maeder podtrhl životní důležitost této změny metody.86 K dyž však popisuje, co má v psychoterapii své místo jako „vztah v dialogu", mám dojem, že nemá na mysli vnější formu dialogu, ale spíše ducha, který oživuje pa­ cienta i lékaře, jejich vzájemný přístup na hlubší úrovni. Osobně jsem velice tichý člověk. Někteří pacienti mě za to kritizují. Taková stížnost však nevychází od těch, s nimiž jsem schopen navázat užší kontakt, protože ti si jsou dobře vědomi, že se osobní otevření ne­ může měřit počtem slov, která člověk použije. M ožná právě něco, co mi pacient svěří, způsobí, že se ve mně probu­ dí osobní vzpomínky. Problém, který mi odhaluje, mě také trápil. Stále mě tíží. Pokušení, o nichž mi vypráví, sám dobře znám. Chyby, je ž do­ znává, jsou i mými chybami. Podobnou hádku, jakou měl se svou man­ želkou, jsem měl i já s tou svou. „Proč se tak usmíváte?" zeptá se mě najednou. „Právě jsem si uvědomil, že se ode mne nelišíte tak, jak si myslíte." A začnu mu vyprávět své osobní zkušenosti. Snažím se být tak poc­ tivý, jako je ke mně i on. Výsledkem je, že obrázek, který si o mně utvo­ řil, obrázek osoby obklopené aurou vědy, víry a mravní dokonalosti role, kterou přes veškerou svou snahu o upřímnost před ním ne bez veš­ keré viny sehrávám - se vytrácí a nechává mu nahlédnout do mé sku­ tečné osobnosti. Nechali jsm e oba konvence stranou a skutečně se setkáváme jeden s druhým. Právě to mínil dr. Dubois z Bernu, jeden ze zakladatelů moderní psychoterapie, když už v roce 1905 řekl: „Vztáh­ něte ruce k tomu ubohému nemocnému člověku. Nebojte se mu upřímně přiznat svou slabost a vrozené nedostatky. Přibližte se mu."

87

Taková změna tónu naznačuje začátek skutečného dialogu, protože tady se začíná osoba ztrácet a dovoluje tak osobnosti, aby se vynořila. Záleží někdy na tom nejkratším slově, pokud je skutečně osobní, nebo na skutečně nehmatatelných faktorech. To není příznačné jen pro psy­ choterapii nemocného, lze to pocítit v jakékoliv chvíli našeho každo-

denního života. Ti, kteří mi nejvíce pomohli osvobodit se od komplexu, který jsem měl z toho, že jsem byl sirotek, což způsobilo, že jsem byl rezervovaný a nesociabilní až do třiceti let a blokovalo mě to na cestě osobního kontaktu, nebyli lékaři ani specialisté. Byla to má žena a ti z mých přátel, kteří ke mně byli upřímní a otevření, protože už sami nebyli otroky své role. Naopak já jsem si pak všiml, že když sám užiji osobnějšího tónu, pomáhám druhým, aby se stali osobnějšími nejen ve své ordinaci, ale i při tom nejobyčejnějším rozhovoru na ulici, na vojenském cvičení i na lékařské konferenci. A uvědomil jsem si, jak člověk žízní po osobním kontaktu, z něhož jako čerstvá bríza mezi námi a v nás vyvěrá nový život. Pak člověk, aniž by si toho třeba všiml, získá schopnost vyprávět mi o věcech, které tíží jeho srdce i mnoho let. Najednou se přeruší, překva­ pen sám sebou: „Nevím , proč vám to všechno povídám. Nikdy jsem to nikomu neřekl." A dodá, dívaje se mi do očí: „T o je ale úleva, shodit to ze sebe!“ Tato vlastnost dialogu byla často nazývána „transparencí". Je to krásný obraz, ale i já musím být při psaní této knihy upřímný. Přiznej­ me si tedy hned, že transparentnost je utopický ideál, stejně jako jsme nedávno rozpoznali jako utopickou naději, že je možné dívat se na osobnost zcela zbavenou své osoby. Jak nedávno v dopise poznamenal můj přítel, osobnost je rozlehlá oblast, celá země. Vstupujeme do ní a jak jdeme dál, neustále objevuje­ me nové rozhledy. Je však příliš široká a složitá, neúnavně živá, a tak ji nikdy nemůžeme plně poznat a pochopit. Je to náhlý záblesk poctivosti, okamžik transparence, který nás pře­ máhá a proměňuje klima našeho vztahu s druhými lidmi. Neexistuje úplná transparence. Je jen jeden svrchovaně privilegovaný vztah, kde se alespoň k ní blížíme, a to je manželství. Je-li manželství skutečným dia­ logem, je nesrovnatelně bohaté, má vzácnou schopnost rozvíjet osob­ nost a ukázat nám, jací opravdu jsme. Dokonce ještě předtím, než se formálně zasnoubí, otevírají se před mužem a ženou, kteří se milují, dvě cesty: jedna vede k transparenci a druhá k vypočítanému efektu, jedna je cestou formování osobnosti, druhá se týká utváření osoby. V prvním opojení láskou člověk vždycky cítí, že průhlednost bude snadná. „Můžu říci svému snoubenci cokoliv, protože vím, že mi rozumí."

Jenže v takové chvíli dialog ještě ani nezačal. Skutečný dialog není to první snadné spojenectví, ať už je jakkoliv úžasné - dojem, který má­ me ze sdílení stejných pocitů, sdělování stejných věcí a přemýšlení o stejných myšlenkách. Opravdový dialog je nevyhnutelně konfrontací dvou osobností, lišících se svou minulostí, výchovou, pohledem na ži­ vot, předsudky, idiosynkrazie a nedostatky - a v každém případě s roz­ dílnou psychikou, mužskou a ženskou. Dříve nebo později zamilovaní zjistí, že si nejsou tak podobní, jak si mysleli. Jeden může ovládnout druhého, a tudíž už nebude žádný dialog, protože jedna z osobností je vyloučena a je jí možnost sebeurčení para­ lyzována. Nebo se rozhovor ve svém průběhu dostane na velmi nebez­ pečnou půdu. Jeden z partnerů zjistí, že říká tomu druhému: „Nemůžu pochopit, proč se tak chováš." A tak vzrůstá riziko kritiky nebo zrady, 0 kterém jsme právě mluvili, a také pokušení vyhnout se mu zatajením určitých důvěrností. V mnoha domovech je to vlastně jakýmsi podivným paradoxem sna­ ha o manželskou harmonii a přání po bezpečném přístavu, které postup­ ně partnery od transparence odvrátí: „O tomhle se svým manželem nemluvím - dráždí ho to. Naštve se a pak se pohádáme. Při tom se ne­ cháme unést a řekneme něco, čeho později litujeme. K čemu to je? Je­ nom nás to od sebe vzdaluje." A b y nedošlo k nedorozumění: já nekritizuji tento postoj. Někdy je to nejmenší zlo. D íky němu je v mnoha domácnostech manželský pár schopen zachovat určitou zdánlivou harmonii. Mohou ještě zažít pár pěkných chvil a podělit se o radosti i smutky, ale jsou si navzájem stále víc cizí. Skutečný dialog je mezi nimi stále obtížnější. Je to vždycky popření lásky a do jisté míry i zneuznání manželství, když se začne kalkulovat, co říci nebo neříci, i když je to motivováno chvályhodnou snahou zachránit lásku. V protikladu k zákonu manžel­ ství, ustanovenému Bohem: „již nejsou dva, ale jeden" (M t 19,6). N a­ rozdíl od vztahu dítěte k rodiči tu nemůže být ani řeči o právu zachovat si tajemství, protože manželský partner byl vybrán právě jako nejlepší důvěrník. Stejný biblický text výslovně praví: „Proto opustí muž otce 1 matku a připojí se ke své manželce" (M t 19,5, Gn 2,24). Avšak ani ten nejšťastnější manželský osobní kontakt nemůže být permanentním stavem, získaným jednou provždy. Okna našeho domu je třeba čas od času umýt, jestliže má jim i pronikat světlo. V e městě se zašpiní rychleji, neexistuje však tak odlehlá nebo čistá vesnice, kde by

postupně také neztratily svou průzračnost. I mezi mužem a ženou je za­ potřebí stále znovu nastolovat skutečný dialog svěřením nějakého ta­ jemství. A čím vyšší a upřímnější je náš ideál manželství, tím mrzutější je připustit, že něco skrýváme. To, co jsme si řekli o tajemstvích platí i pro oblast sexu: je tu opět dvojí hnutí, nejprve ucouvnutí a pak odevzdání se. Pravý význam cud­ nosti tkví v tom zadržení tajemství, které bude jednoho dne odhaleno člověku, jehož jsme si vybrali a s nímž nás spojí nerozborným poutem, závazkem. I když třeba ještě nic neví o vzdáleném cíli svého pudu, za­ číná se mladá dívka cítit trapně, když se má svléknout před svými rodi­ či. T i si někdy myslí, že je jí cudnost vzhledem k nim je hloupá. Dělají pak stejnou chybu a stejně své dceři škodí, jako když porušují tajem­ ství. Projev takového studuje totiž znakem zrodu osobnosti. Později bude nejvyšší potvrzení osobnosti, zapojení se do života, sebeurčení pozna­ čeno odhalením tajemství, odevzdáním sebe sama a vymizením studu. Je však mnoho ženatých či vdaných lidí - obětí falešných názorů ne­ bo psychických obtíží, které tuto proměnu plně nepocítí. Touží vášnivě po duchovním společenství nebo otevřenosti ve věcech morálky, ale přitom se cítí nepříjemně při fyzickém kontaktu, aniž si uvědomují, že i to je velkým popřením skutečného dialogu v manželství. Jsou ovšem i jiní, kteří se snaží v silném pocitu jednoty, který sexu­ ální pouto poskytuje, vyhnout morálnímu dialogu. Unikají obtížnému setkání osobností, které jsme popsali, tím, že se vydají na snadnou cestu fyzické lásky. T o se dá poznat dokonce už v době zásnub: ti, kteří před­ bíhají událostem a dávají se jeden druhému ještě před sňatkem, se vždy do určité míry klamou. M yslí si, že podávají důkaz „zásnub v srdci", jenže ve skutečnosti spíše oslabují jejich význam, protože plná zodpo­ vědnost se nedosahuje v utajeném vztahu, ale pouze v onom „ano" při sňatku v kostele či na radnici. Ještě více to funguje u mimomanželských sexuálních vztahů a při slibování manželství, které jsou vlastně rezignací na osobnost, protože k nim dochází bez jakékoliv odpovědnosti. Manželství se tak stává velkou školou osobnosti. Znamená totiž vel­ ké osobní odevzdání a vyžaduje určitou kvalitu rozhovoru. Potíže v celibátním životě nevznikají jen z pokušení, způsobených nenaplněním pudových potřeb, ale také ze skutečnosti, že opravdový dialog s druhým pohlavím vzbuzuje nebezpečí, že se vyskytnou skryté

sexuální podtóny. Zabezpečit se proti tomuto riziku však celibátník mů­ že zase jen odevzdáním sama sebe, které se velice podobá tomu manžel­ skému, totiž odevzdání se Bohu, který mu ukládá přísnou mravní bdělost. T o je pro člověka žijícího v celibátu daní jeho vstupu do dialo­ gu s opačným pohlavím, který je tak obohacující pro osobnost.

Překážky

Stojím na prahu nové kapitoly. Na konci té předcházející mi myšlenky snadno plynuly a já jsem neměl žádný problém převést je do slov. Teď sedím před bílým listem papíru a mozek mi doslova víří, jak se pokou­ ším zformulovat námět této kapitoly. Zabíjím čas, přehazuji kousky pa­ píru, na něž jsem si poznamenal své myšlenky, a nevím, odkud začít. Přemáhá mě únava. Vím velice dobře, co se děje. T o samé probíhá i při rozhovoru. Osob­ ní kontakt je vždycky velice křehká záležitost, nestabilní a nejistá. Je třeba ho při každém setkání znovu hledat. K dyž se nastolí, slova přichá­ zejí snadno a vypadají všechna pravdivě, mají svůj život i svou pravdu. Předtím se zdála být prázdná, konvenční a triviální. Když se přibližuje­ me jeden k druhému, cítíme se trošku nepříjemně. Nedostatek kontaktu způsobuje nepříjemný pocit a ten pak kontakt ztěžuje. Můj pacient i já se o kontakt snažíme a abychom se k němu dostali, skrýváme rozpaky pod slupkou banalit, vtipů a odboček. Každý cítí, že ten druhý velmi dobře ví, co děláme, a to naše rozpaky ještě zhoršuje. Psát také znamená nastolit dialog se čtenářem, dialog, jehož repliky si představuji. V hlavě jsem si zformuloval první větu této kapitoly: „Jestliže každý z nás tak žízní po skutečném dialogu, proč k jeho navá­ zání dochází tak zřídkakdy a tak těžko?" Hned si představuji kritické reakce svých čtenářů. Podle jednoho hledám hnidy a všechno moc kom­ plikuji, jsem morbidní, protože osobní kontakt není u zdravých lidí tak výjimečný, stačí jen být prostý a mít srdce na dlani a neztrácet se v ta­ kových detailních analýzách. Jiný si bude myslet, že má věta jen odráží skutečnost dávno známou: je opravdu nutné psát knihy, aby se vyjádři­ lo, co každý už odjakživa ví? Je to jako užívat beranidlo na otevřené dveře.

Třetí si bude myslet, že nadužívám výraz „skutečný dialog" nebo se mu nebude líbit můj styl. Nikdo nepochybuje, že se pokouším psát jak nejlépe umím a snažím se skutečně originálně přispět ke studiu lidské osobnosti. Jestliže tedy nepíši lépe, je to proto, že toho nejsem schopen. Budu posuzován ještě přísněji, až pošlu své zápisky nakladateli. M o ž ­ ná bychom měli dbát na slova bajkářova: „Chcete-li žít šťastně, žijte vskrytu." A tak se skrýváme, nebo spíš jsme rozpolcení mezi skrýváním a od­ halováním sebe sama. Předpokládejm e, že mi někdo právě udělal kompliment. M ísto abych mu řekl, že mě to velice těší, přejdu to s na­ nicovatým protestem. Tento výraz skromnosti ho však pochopitelně ne­ oklame. Připom íná mi to poznámku, kterou vyslovil jeden z mých pacientů: „Ž iv o t je všeobecná hra na schovávanou, při níž jen předstírá­ me, že jsm e schovaní." A přesto si přeji osobní kontakt. Je to dokonce něco, po čem skutečně toužím. Je to jedna z věcí, kterých si v životě nejvíce cením. I zde bych rád navázal přímý kontakt se čtenářem, mluvil s ním bez chození okolo horké kaše, nechal ho sdílet se mnou myšlenky, které mi po dlouhou dobu vyvstávaly v mysli a které možná zajímají i jeho, říci mu, v co věřím. Teď, když jsem mu svěřil, co mě zadržuje - totiž ten pošetilý strach z kritiky - mi to už připadá lehčí. U ž se tolik nebojím, že mi bude vyčítat, že mluvím příliš o sobě. D o této knihy totiž vlastně nechci vložit jen své myšlenky, ale celou svou osobnost. Překážkou kontaktu tedy nejsou jen vnější okolnosti moderního svě­ ta, které jsme si popsali. N ení to ani naše nejistota v tom, kdo skutečně jsme. Je to něco mnohem většího. Je to pozitivní síla, pud, který nám velí utéci a vyhnout se tak dialogu. Jak poznamenal můj přítel Jean de Rougemont, „člověk hledá člověka a přitom před ním prchá". Přemýšlejte, co je obsahem většiny rozhovorů: výměna povrchních dojmů („Jak nádherné počasí!"), konvenčních větiček, které nejdou od srdce („Jak se máte?"), pozorování, jejichž pravým cílem je ospravedl­ nit se nebo se více či méně upřednostnit před ostatními, lichotky, upřím­ né či maskující kritiku. I tady musím varovat před utopismem: nebylo by lidské chtít oprostit rozhovor od vší povrchnosti, byl by pak suchý a pedantický, zbavený všeho půvabu a poezie. Kratičké porozprávění o každodenním životě může být skutečnou cestou ke kontaktu, způsobem seznámení, předehrou k hlubším vým ě­ nám myšlenek, jednoduchým a přirozeným přístupem. Přiznejme si

však, že je často také prostředkem, jak se vyhnout osobnímu kontaktu. Je to jako prolog, který se tak protáhne, že vlastní hra nikdy nezačne. Umožňuje nám být přátelský a zajímat se o lidi, aniž bychom se dotkli témat, která by nám otevřela dveře do skutečného dialogu. Každý z nás se co nejlépe snaží skrýt se za nějakou maskou. Pro jed ­ noho je j í tajuplné mlčení, které tvoří neproniknutelnou hradbu. Pro j i ­ ného zase lehkovážné tlachání, takže se zdá, že se mu nikdy nemůžeme přiblížit. N e b o je to erudice, citáty, abstrakce, teorie, akademické spory, technický žargon, či příhodné odpovědi, triviality nebo duchaplné a na­ učné rady. Někdo se skrývá za svou ostýchavostí, takže nemůžeme přijít na nic, co bychom mu řekli, jin ý zase za sebejistotou, která zmenšuje jeho zranitelnost. Někdy se utíkáme ke své inteligenci a žonglujeme se slo­ víčky. Později zase předstíráme, že jsme hloupí, a odpovídáme, jako kdybychom nic nechápali. Je možné uniknout za pokročilý věk nebo univerzitní vzdělání, politickou činnost nebo potřebu pečovat o svou re­ putaci. Zena se může skrýt za oslnivou krásu nebo za vážené postavení svého manžela, stejně jako se manžel může skrýt za svou ženu. Osoba či role je bdělým hlídacím psem osobnosti. Rozpačitý rozhovor se dá vždycky přerušit vtipem nebo žertovnou poznámkou. Neodsuzuji tady důvtip, který je jedním ze životních darů. K dyž se mi dostane do rukou ilustrovaný časopis, první, na co se podí­ vám, jsou kreslené vtipy. Povolání humoristy je podle mne vysloveným požehnáním: humorista je schopen naznačit cennou pravdu mnohem příměji a delikátněji než moralista. Nepochybně jeho práci sleduje­ me mnohem častěji proto, abychom se zasmáli druhým, než abychom zkoumali sami sebe. Já jsem však vystaven stejnému zneužití jako hu­ moristé: vzpomínám si, jak přede mnou jedna dáma kdysi triumfálně prohlásila: „Donutím manžela, aby si přečetl ty a ty pasáže z vaší kni­ hy - to, co říkáte, se na něj přesně hodí." Nemusím asi dodávat, že se tím osobní kontakt mezi těmito dvěma lidmi nijak nezlepšil! K dyž začíná být rozhovor příliš rozpačitý, stačí přejít k nějakému současnému kontroverznímu tématu, k politice nebo k nějakému disku­ tovanému umělci. Konverzace se tím ihned zavede na neutrální téma nebo alespoň na něco méně osobního - možná tam, kde je možno uká­ zat erudici nebo neobvyklé názory. Jako ochranný štít se dá použít i práce. Jsou muži, kteří si nosí každý večer práci domů, aby měli omluvu, že nezapřádají žádnou vážnou de-

batu se svou ženou nebo dětmi. Jiní se zabarikádují za hradbou novin, jakm ile přijdou domů, a předstírají, že jsou do nich zcela ponořeni, když se jejich ženy snaží vylíčit jim své problémy. Jiní prostě vypínajíposlouchají hudbu nebo sledují sportovní zápas zrovna když by byla možnost klidně prodiskutovat důležitá a závažná rozhodnutí, která je třeba přijmout. Jedna žena ke mně přivedla svého syna. Jeho budouc­ nost je nejistá vinou závažných morálních problémů - zrovna ho vylou­ čili z univerzity. „ A co si o tom myslí váš manžel?" ptám se. „O, můj manžel! K dyž se snažím s ním o čemkoliv vážně promluvit, popadne klobouk a odchází do klubu!" Žena zase, aniž by si to uvědomila, hledá úkryt v domácích pracích: vždycky musí něco žehlit a nemůže to počkat nebo se musí podívat, jak děti pokračují s domácími úkoly. Za cenu tajného porozumění se mno­ hé páry neustále vyhýbají tomu být spolu sami. M ají neustále nějakou návštěvu nebo jdou do divadla. Na dovolenou jezd í se skupinou přátel. Je pravda, že dialog může probíhat pouze mezi dvěma lidmi. Když se přidá třetí, ať už je jakkoliv blízký a intimní, tón hovoru je méně osobní. Vídám to jasně, když pacient přichází na rozhovor v doprovodu příbuzného. Dokonce i když je to muž, jenž přivádí svou ženu, která ví už dopředu všechno, co mi bude manžel vyprávět, říká to zčásti kvůli ní, a ne jen pro mne. V e chvíli je tu obecenstvo, pro které tak trochu hrajeme - nemůžeme si pomoci. „Přicházím za vámi jen na skok..." může znamenat „Nechci s vámi mluvit o problému, na který oba myslíme a který skutečně vyžaduje upřímné vysvětlení." I když nic neřekneme a jen gesty dáváme najevo, že spěcháme, můžeme tím svému partnerovi jasně naznačit, že se nesmí pustit do obtížné nebo vážné debaty. Takových lidí je mnoho, neustále ve spěchu, kteří nikdy nedovolí, aby je něco svazovalo. Přebíhají od jedné činnosti ke druhé s ohromným nasazením a vášnivým zaujetím. Pokud se zabývají technickými problémy, jsou schopní projevovat veš­ keré své schopnosti a živou inteligenci. Nem ají však času nazbyt pro intimnější témata, která jediná mohou vytvořit osobní pouto. Oni sami toho často želí. A le musí se věnovat svému programu, do­ dávají. A když jsou unavení, může se jejich únava použít jako jakýsi paraván. Podnikatel přichází domů pozdě, je velmi unavený a jeho žena chápe, že si nepřeje být obtěžován domácími problémy - je už dost pře­ tížený svými odpovědnostmi jinde. Také se ale stává, že manželka za-

držuje děti, když se pokoušejí navázat kontakt se svým otcem: „Tatínek je hodně unavený, musíme ho nechat na pokoji." Fakt, že nemoc nebo slabost člověka odsouvá ze života, je vždycky pro danou osobu utrpení navíc. Je to pro ni však také, i když si to ne­ uvědomuje, ochrana proti ruchu života. Pak je možné, že se do mysli vloudí strach z uzdravení. V yléčen í by totiž přinutilo trpícího čelit problémům, jichž ho nemoc ušetří. Takže se v něm vytvoří překážka uzdravení. Nebo se může velice skutečná a bolestivá migréna, bolestivý jaterní záchvat nebo úporný průjem projevit pokaždé, když se má člověk v y ­ rovnat s obtížnou situací. Nahluchlí lidé se mi svěřili, že byli někdy vděční za svou neschopnost, protože jim dovolila vyhnout se nevítané­ mu rozhovoru. Platí to i o nervozitě, přecitlivělosti nebo špatné náladě, které jsou často varováním: „Nedotýkat se“ . Dobrá nálada nebo nepře­ konatelná čilost mohou samozřejmě také fungovat jako paraván. Podobné je to i u fenoménu, který moderní psychologie nazývá „in­ fantilní regrese". Často se stává, že dospělí, kteří jsou celkově uspoko­ jiv ě vyvinutí (například v intelektuálním či profesním životě), se za určitých okolností chovají jako děti - ve vztazích se ženami, od nichž očekávají mateřskou ochranu, s otcem, jemuž se stále bojí odporovat, nebo s přáteli, které opřádají magickou aurou hrdiny. Stát se dospělým by ve skutečnosti znamenalo vstoupit do určitých dialogů jako rovno­ cenní partneři a tomu oni unikají infantilními reakcemi. Zrovna dnes jsem nad tím přemýšlel, když jsem mluvil s jistým pod­ nikatelem. Byla to jeho žena, která za mnou přišla jako první. Po kaž­ dém z našich hovorů však se svým manželem diskutovala o tom, co o sobě zjistila. Je to krásné, když muž s manželkou se mohou takto spo­ lečně rozvíjet a mít pocit, že se do sebe znovu zamilovávají. Právě to je skutečný smysl manželství: pomáhat si navzájem dosáhnout plného statutu osobnosti, zodpovědné a autonomní bytosti, která neutíká před životem. Dnes to byl manžel, kdo za mnou přišel a vyprávěl mi o svých no­ vých zkušenostech. Pak upřímně dodal: „Ž ivot je fascinující, ale roz­ hodně ne snadný, když se člověk rozhodne už z něj nadále neutíkat!" „T o je fakt, že?“ odpověděl jsem. „Stále hledáme ochranu, stavíme si malé úkryty proti životním bouřím."

Peníze, reputace a práce se tedy dají použít jako útočiště. Peníze proto, že dodávají dojem důležitosti, přivolávají vděčnost díky štědrosti, kte­ rou nám umožňují praktikovat. Jistě jste viděli, jak účinně dokážou ro­ diče utišit děti, když jim dají bankovku. Dokonce i když už je dítě dospělé a má svou rodinu, udržují s ním svůj vztah na infantilní úrovni, zabraňují mu vnímat je jako rovnocenné partnery, protože je díky své štědrosti udržují ve stavu finanční závislosti. Jistě jste viděli manžely, kteří odbydou svou ženu dárkem, když by byla namístě omluva. Vzpomínám si, jak jsem jednou dával pacientce jeden z těch léko­ vých vzorků, které lékaři hojně dostávají. Uvědom il jsem si přitom, že ve skutečnosti se tak vlastně zachraňuji před problémem vážné rozmlu­ vy. B yla by dlouhá a obtížná a já jsem zrovna tehdy náhodou velmi spě­ chal. Pamatuji si na ten případ velice dobře: na konci sezení mi ta žena najednou řekla: „N evím , co udělat pro svého manžela. Nikdy se nezbaví nachlazení - žádný z odborníků pro něj nikdy nedokázal nic udělat." Jako zábleskem se mi vybavila má vlastní zkušenost. Kdysi jsem byl několik měsíců obětí neustálých nachlazení. Přišel jsem na to, že si mu­ sím úplně přeorganizovat život, abych zvýšil svou fyzickou odolnost. Jak j í to však během několika minut vysvětlit? B ylo to tak vzdálené obvyklému zjednodušenému a mechanistickému pojetí nemoci. A tak jsem vzal ze skříňky preparát s antiseptickým olejem a řekl jí: „Vyřiďte mu, ať zkusí tohle." Jestliže jsme někdy někomu poskytovali službu, i když nás to třeba nic nestálo, cítíme, že nemáme potřebu podávat osobní pomoc nad rá­ mec toho, co dát musíme. T o platí na celém poli profesního života: ko­ nat svou povinnost, plnit technickou funkci, dát klientovi to, na co má jako klient právo očekávat - udělat toto všechno znamená cítit se zba­ ven povinnosti dodat k tomu ještě to, co by mohl očekávat jako lidská bytost. Technická funkce je v zásadě neosobní. A by mohl udělat diagnózu, lékař chladně pokládá přesně cílené otázky. Provádí nezbytné pohyby a manipuluje s potřebnými nástroji. Probíhá v něm vnitřní vědecká de­ bata, je jíž výchozí bod je velm i důležitý. Celý proces vytváří atmosféru odtažitosti, která často téměř znemožňuje vstoupit do osobnějšího dia­ logu. Zároveň však v srdci cítí, že by k němu mělo dojít, v í též, že je to obtížnější než všechny jeho technické aktivity, které mu umožňují se z toho vyvléci. D ělá svou práci jako lékař, což je už samo o sobě ohromný úkol. Nikdo si nemůže stěžovat, když se oddá jen jemu.

To platí u všech profesí. Čemu M. Jules Romains říká „úřední sys­ tém ",89 hra, jíž se účastní celá společnost a každý je jí člen v ní do pun­ tíku plní svou povinnost, kterou mu ukládají konvence, už se nevnímá jen jako obtížná překážka na cestě k osobnímu kontaktu, ale spíše jako mříž, za níž ukrýváme svou křehkou osobnost. Zavíráme svou osobnost za ochrannou bariéru: necháváme ji jen vy ­ kouknout mezerami mezi tyčemi. Ukazujeme některé je jí aspekty, jiné zase pečlivě schováváme. Není to, jak by snad někdo mohl předpoklá­ dat, tak, že se staráme jen o svou slabost, ale někdy také o naše nej vzác­ nější vlastnictví. K o lik je jen lidí, kteří tajně píší básně, které pak p eč livě uschovávají, nebo kteří prom ění nějaký nedostupný kout v umělecký ateliér. Chodí za mnou jeden mystik, který měl při několika příležitostech vize. To, co mi říká, mě fascinuje. Zjistil jsem, že tento zdánlivě racio­ nální muž má hlubokou intuici pro duchovní záležitosti, obnášející opravdová zjevení. Jenom jednou, řekl mi, se tohoto tématu dotkl před svým bratrem, ne otevřeně, pouze diskrétní narážkou, a cítil, nebo si myslel, že cítil, že se jeho bratr začíná obávat, zda je normální. Od té doby si své tajemství pečlivě střežil pro sebe. Teď chápu, proč se mě před chvílí ptal, jaký je rozdíl mezi vizem i a halucinacemi. Čím je pro nás zkušenost cennější, tím větší je je jí význam v našem životě a tím víc se j í naše mysl zabývá - a tím více se také bojíme, že bude špatně pochopena nebo ochuzena nějakou nepatřičnou poznám­ kou či podezřením. Čím je naše mysl zjemnělejší a citlivější, tím je zra­ nitelnější. K d yž jsm e sami, trýzní nás pochybnosti, jestli jsou naše nejhlubší popudy a city pravé - jako třeba mystika u mého přítele. T o ­ mu ve skutečnosti vadil hlavně kontrast mezi jeho životem, jak ho vidě­ li druzí, a jeho tajným životem, který byl zcela ovládán vizemi, je ž měl. A čk o liv jsm e stvořeni tak, že trpíme nesouladem mezi svou rolí a osobností, jak jsem o tom mluvil, přesto svou osobnost pečlivě střeží­ me ze strachu, že by byla zraněna, kdybychom odhalili je jí nej vzácnější poklady. T o se často stává v případě našeho uměleckého, filozofického či náboženského přesvědčení. Cítíme, že je takové přesvědčení ještě příliš křehké, aby se mohlo vystavit posuzování nebo dokonce námit­ kám druhých. Naše přesvědčení však nejsou nikdy jasná a pevná, dokud jsme je nevyjádřili a nebránili. Hlídáme své poklady a také osobnost - ten poklad pokladů. Včera mi jeden pacient řekl: „Myslím , že jsem vlastně nedělal nic jiného než

trávil život sebeobranou proti komukoliv." Je pravda, že lidé si dělají rychlé úsudky. Zchladí nadšení začátečníka tím, že ukáží na sebemenší chybičky. Dosahují sebedůvěry tím, že snižují ty, kdo mají skutečný talent. Nemůžeme uniknout závisti, která je tak pohotová ke kritice. Při­ znejme si, že se bojíme a neustále musíme skrývat své obavy. „Umění žít," napsal dr. Forel, „je uměním zastírat svůj vlastní strach a přitom využívat strachu druhých."

90

N ejvíc se ovšem samozřejmě bojíme vystavit pohledům druhých na­ še chyby a nedostatky. Mnoho lidí popírá, že člověk je takový, jak ho popisuji. „Při čtení vašich knih," říkají mi, „by si člověk málem myslel, že v každé rodině je nějaká tragédie, nějaký ten kostlivec ve skříni! Jste obětí profesionální deformace, která proměnila vaše vnímání." Jiní to připisují mému kalvinistickému pesimismu.91 Mně se ale zdá, že jejich optimismus vlastně do určité míry souvisí s jejich naivitou. Nechají se oklamat zdáním. Nevídám jen nemocné, ale také velký počet zdravých. Rozhodnou se být upřímnější a otevřenější než obvykle, až se mnou budou mluvit. To mi umožňuje nahlédnout, co se děje za fasádou jejich života. Jsou velmi úctyhodné rodiny - rodiny, které by m í kritici uváděli jako příkladné v nichž se skoro žádné jíd lo neobejde bez bouřlivých scén, kde někdy lítají i facky. Přitom jde o uhlazené a inteligentní osoby a jejich vytří­ bené a dvorné chování i k tomu nejméně důležitému hostovi nedává tu­ šit, jak se mohou změnit. Právě když mají ty nejvyšší ideály, když jsou nejvíce kultivovaní, vzdělaní a slušní, se lidé stydí za své tajné chování v určitých okolnos­ tech a udělají cokoliv, aby je skryli. Právě proto, že nechápou, proč se nedokážou ovládat, se velice přísně posuzují a mají strach, že je budou podobně hodnotit i druzí. Hulvátští, nekultivovaní lidé jsou mnohem schopnější ukázat se ve své skutečné podobě. Všimněte si jenom, jak velký vznikne v některých rodinách odpor, když jeden z jejich členů navrhne, že by měl navštívit psychologa. Všichni se začnou bát, že prozradí rodinné tajemství. Budou ho otravo­ vat, aby zjistili, co řekl o svém soukromém životě. Někdy dojdou až k násilným obviněním a hrozbám. Nebo to naopak může být tak, že ro­ dinný život člověka je krásný a vyrovnaný, zatímco on pečlivě skrývá, co se děje v jeho profesním životě. Není-li v každém životě obsažena nějaká tragédie, v každém případě se v každé domácnosti vyskytuje spousta nehezkých věcí, které by se daly vyprávět. Právě to mínil Berg-

son, když mluvil o všeobecně udržovaném tajemství: tajemství, které respektujeme u druhých, aby oni respektovali to naše. Nemyslím tu samozřejmě jen na ty největší tragédie. Cítíme, že by bylo zrovna tak mrzuté, kdyby lidé měli vidět i ty sebemenší prvky naší osobnosti, které nejdou dohromady s obrázkem, který bychom o sobě rádi vytvořili. Stále znovu si velmi dobře uvědomujeme, že skutečným motivem našeho postoje je prostě lenost, nafoukanost, závist, sebestřednost, chamtivost nebo ambice. Rychle to však zakryjeme nějakým lichotivým vysvětlením. Stojíme třeba před obtížným případem a pustí­ me se do dlouhé disertace, prošpikované vědeckým žargonem, aby­ chom zamaskovali své neznalosti. Zapomněl jsem snad pacientovo jméno? Zatímco je lovím v paměti, věnuji mu přehnanou pozornost ne­ bo třeba dělám narážky na některé podrobnosti z našich předchozích rozhovorů, abych mu ukázal, že si ho pamatuji. Zapomněl jsem, že jsem slíbil napsat dopis? Omluvím se a přitom zdůrazním, jak jsem zane­ prázdněný. Pamatuji si, jak jsem jednou podnikl dlouhou procházku s kolegou, během níž jsme diskutovali o důležitých psychologických a spirituál­ ních problémech. Na konci té vycházky jsem mu řekl, jak se mi vždyc­ ky líbilo hrát pasiáns - zmínil jsem se o tom trochu váhavě, protože jsem si myslel, že to bude považovat za pěkně nicotnou zábavu! O ně­ kolik dní později mi napsal, že se svou ženou začali hrát pasiáns a shle­ dali ho velmi příjemným rozptýlením. Všichni máme své ztřeštěnosti a chyby. Jak praví úsloví, nikdo není „hrdinou pro svého komorníka". Všichni máme nějaké mouchy, zvyky, kterých už se nemůžeme zbavit, a to není málo ponižující. Někdy jsou i drahé: kolik je manželů, kteří si dávají pozor, aby ženě neprozradili, kolik vydělávají, a tak před ní (a možná i před sebou) mohli skrýt, kolik utratí za pochybné libůstky, když přitom vyčítají ženě, že nešetří s pe­ nězi na domácnost. A ženy často zahrnují do položky „domácnost" dra­ hé kosmetické výrobky, protože nemohou odolat pokušení si je koupit. Všichni se tedy bojíme skutečnosti. Předstíráme, že chceme poznat sami sebe, a přitom máme z toho strach. Chodíme se sice radit s grafo­ logy, psychology a psychiatry, ale stále se jich trochu bojíme. Nemáme strach jen z toho, že se třeba nabourá obraz, který si o nás druzí vytvo­ řili, ale že přijde na přetřes i náš pohled na druhé. Mladického a odváž­ ného ducha, který je připravený a dychtivý objevovat sebe sama i jiné, brzo nahradí osudové předstírání, že známe sami sebe i svého bližního.

Mnohý muž si představuje, že zná svou manželku, a v důsledku toho pak ztrácí zvědavost zamilovaného, kterou měl, když byli ještě zasnoubeni. K d yž posíláme nemocného do nemocnice, duševně nemocného do psychiatrické léčebny, starého a churavého do domova důchodců, člo­ věka s nervovým i potížemi na kliniku a nepoddajné dítě do polepšovny, je to nepochybně proto, že si myslíme, že se tam o ně lépe postarají. Je to ale také tak trochu proto - ať už si to přiznáme nebo ne - že chceme odstranit z dohledu důkaz lidské slabosti. Civilizovaná společnost ne­ má v oblibě bolest a chudobu. Nebo je to spíš tak, že když se s ní setká, proběhne intenzivní vlna sympatií (vzpomeňte si třeba, jaký úspěch ma­ j í sbírky po nějaké katastrofě), svou pozornost však dav záhy odvrátí nechce se s tak postiženými setkávat běžně v každodenním životě. Slabý, churavý či nervózní člověk si to velmi ostře uvědomuje. Je schopen podstoupit nekonečné utrpení, aby skryl svou nemoc. Dokonce i velký smutek, který se nejdřív chtě nechtě prozradí, se později diskrét­ ně zakryje v domnění, že nemáme ty šťastnější obtěžovat. T o má ještě jeden hlubší důvod, který je vážnou překážkou na cestě k osobnímu kontaktu. Lidé si v jádru silně uvědomují svou neschopnost při setkání s velkým utrpením a nejsou rádi, když o tom musí přemýšlet. Přijel za mnou manželský pár z jiné části země. Trpěli obrovským zármutkem ze ztráty dítěte, k níž došlo za tragických okolností několik týdnů předtím. K e konci večera nám tito přátelé začali vyprávět o své duchovní osamělosti. Po několika prvních dnech, kdy vyslechli mnoho projevů sympatie, už nedokázali prostě a otevřeně mluvit o svém trápe­ ní. V elké neštěstí totiž vyvolává mnoho otázek, na něž neumíme odpo­ vědět. Strach, že nebudeme vědět, co máme říci, nás nutí mluvit o něčem jiném, změnit námět hovoru na téma, které se nediskutuje tak těžko. Jsem si jistý, že si mnoho lékařů často intuitivně uvědomuje velké ži­ votní problémy, které se skrývají v pozadí nemoci. Snaží se jich však za žádnou cenu nedotknout ze strachu, že když se jim pacienti svěří, nebu­ dou schopni jim pomoct vyřešit ty skoro neřešitelné problémy. Jenže náš pacient, i když se mu nedostane odpovědi, potřebuje alespoň aby­ chom ho vyslechli. Nakonec je tu strach z emocí. Mnoho lidí se vyhýbá osobním téma­ tům z obavy před emocemi, které mohou vyvolat, ze strachu před plá­ čem, z dojetí a z toho, že se odhalí jejich citlivost. B ojí se, že by se takové projevy mohly považovat za známku slabosti. Falešný pocit stu-

du vzhledem k emocím je široce rozšířený. Je pravděpodobné, že film o­ vé „dojáky" za svou popularitu vděčí potřebě dát čas od času na místě, kde to nevzbudí pohoršení, průchod citům, které jsou z běžného života vyřazeny. U lůžka těžce nemocného, jehož dny jsou se vší pravděpodobností sečteny, se lékaři (a dokonce ještě častěji rodina) snaží uchovat v pa­ cientovi dojem, že se jeho stav zlepší. Samozřejmě je to proto, že pokud je pacient stále naživu, je léčení vždycky možné, ať už je jakkoliv ne­ účinné. Pochopitelně jde také o udržení pacientovy morálky. Někdy však pacient není obluzený a jeho otázkám se přesto všichni vyhýbají, i když by měl duchovní zralost, která by mu umožnila vědomě čelit smrti. Nevyhýbá se tím snad jeho okolí nejdůležitějšímu rozhovoru? Je to dialog, který se odehrává v dojemné vážnosti s výhledem na blížící se rozloučení. Kolik manželských partnerů už neví, jak jeden druhému prostě a jed­ noduše říci, že ho milují? Dokonce i radost se často potlačuje. Včera večer mi jedna žena oznámila, že se je jí dcera právě zasnoubila. „L íb í se vám ten mladík?" zeptal jsem se. „Ano, je skvělý!" „Pak doufám, že jste s e jí vrhla kolem krku a řekla j í to.“ „Ne, to bych se neodvážila. Řekla jsem jí, že už je pozdě, ať si jde raději lehnout, a že si o tom promluvíme později..." * „Jste nesmiřitelný," řekla mi včera jedna z pacientek. „ A le víte," doda­ la, „právě proto za vámi chodím." Čtenář si možná bude myslet, že jsem na ni dotíral nějakými otázka­ mi. Vůbec ne: poslouchal jsem. Poslouchal jsem s intenzivní pozornos­ tí, kterou si bojující duše žádá. Cítil jsem v ní vnitřní zápas, který sám dobře znám, zápas o opravdovou poctivost. Celým naším srdcem toužíme stát se více osobitějšími, zbavit se své osoby, nalézt znovu osobnost a díky ní i osobní kontakt, přátelství. Tato touha se staví proti nám a proměňuje se ve strašlivou překážku. Hlavu v dlaních, má pacientka začala s dlouhými odmlkami doplňovat po­ drobnosti svého příběhu. Věděla dobře, že bez nich nemůže být osvo­ bozena. Pak své vyprávění náhle přerušila a řekla: „Jste nesmiřitelný..., aproto za vámi chodím."

Pokud jde o poctivost, neexistuje žádná polovičatost. Jedna důvěr­ nost vede k další, až mysl dojde i na ty, které nám připadají nejtěžší ke sdělení. V tom okamžiku cítíme určité ochromení. Máme beznadějnou touhu přerušit rozhovor. Jenže se cítíme nepříjemně, když už jsme řekli tolik, ale ještě ne všechno. Život může být v tom okamžiku tak tro­ chu v sázce. Od nás se vyžaduje, abychom byli nesmiřitelní, ale také abychom pochopili, co se děje, a mohli tomu životu něžně dopomoci k vítězství. S tím může souviset vyvolávání vzpomínek natolik bolestných, že bychom o nich nikdy nebyli schopni mluvit. Z toho důvodu jsou dvoj­ násobně škodlivé: jednak kvůli nezhojitelnému zranění, jež způsobily, ale také kvůli svému utajení. Jsou tajemství, která tíží srdce tak, že ho mohou zlomit. Sdělit je znamená znovu je prožít, zažít znovu ten nesne­ sitelný pocit, který je s nimi spojený a který má jejich utajení udržet mimo dosah. Z některých témat se stala tabu. Jakmile se k nim přiblíží­ me v hovoru, cítíme intenzivní úzkost. Na této cestě k upřímnosti, k odhalení osobnosti, se však nutně vy ­ noří ještě jin ý typ vzpomínek - vzpomínek na věci, za které cítíme zod­ povědnost, které vzbuzují pocit viny. Otec Ducatillon napsal: „Hřích je vysloveně akt osobnosti."92 Zde jsou překážkou výčitky svědomí, stud, strach z odsouzení druhých. Lékem je milost, která především nám po­ může překonat překážku a pak smaže hřích. U ž jsem mnohokrát psal o zpovědi, ale nepochopení stále přetrvává. T eo lo go vé vyjádřili obavy, že navádím lékaře, aby zastoupili kněze.

93

T o jsem však neudělal a nikdy neudělám. Že římský katolík musí hledat svátou absoluci ve zpovědnici, že se ho k tomu musíme snažit přimět a že se nemůže vymlouvat pod záminkou, že už se svěřil svému dokto­ rovi - to je všechno jasné: není možné usmířit se s Bohem tím způso­ bem, že obejdeme církev. T eo lo go vé však musí vidět věci tak, jaké skutečně jsou, a n ějak by se jim líbily. Všude kolem nás je spousta lidí, kteří touží po zpovědi, a to dokonce i mezi římskými katolíky a východními pravoslavnými křesťany, kteří pravidelně a upřímně přistupují ke zpovědi. T i si při osobním rozhovoru najednou mohou uvědomit, že se provinili věcmi, které m ají pro jejich život mnohem větší důležitost než ty, které už vyznali. N avíc jsou tací, kteří se odtáhli od církve právě proto, aby se vyhnuli zpovědi, a kteří se k ní budou moci vrátit po osvobozující hodince, strá-

vené se svým lékařem. A pak jsou tu protestanté, u nichž praktikování zpovědi už téměř vymizelo. Pastor Thurian nedávno připomněl, že re­ formátoři jasně trvali na pravidelné zpovědi.94 Podrobně rozvádí, proč je důležitěji zachovat v protestantských církvích. Stejně jako římští ka­ tolíci uznává platnost zpovědi pouze v tom případě, když ji provádí slu­ žebník církve, zatímco ortodoxní církve uznávají i zpověď, provedenou v přítomnosti laika. Konečně jsou tu i nevěřící, napůl věřící, agnostici a dokonce i ti, kteří mají zaměření vyloženě militantně a agresivně protináboženské. Stejně jako věřící mají i oni potřebu vyjádřit své výčitky svědomí. N e­ předpokládám, že by po mně snad nějaký teolog žádal, abych přerušil rozhovor v okamžiku, kdy se z něj stane výměna hlubokých důvěrností, ze strachu, abych neuzurpoval místo kněze, zvlášť když v opravdovém hnutí svědomí mohou hrát svou roli psychologické faktory. V takovém případě - to musím říci - má lékař sehrát svou úlohu, v níž ho kněz nemůže zastoupit. N em lu vím tu tedy o svátostné zp o věd i, která zajím á teo logy. Dr. Stocker navrhuje, aby v zájmu přesného pochopení byl pro zpověď v lékařově ordinaci užíván pojem „komunikace".95 M luvím tu tedy jako lékař i jako psychiatr o této „komunikaci", jakožto události, týkající se duše, té události, která je ze všech nejvíce specificky osobní. Hovořím zvláště o postoji mysli, který dosvědčuje. Tento postoj je docela prostě úplná upřímnost k sobě samému i ke svému partnerovi v rozhovoru. T eď se stává, že člověk je zcela upřímný jen k sobě, když by měl takový být i k Bohu a bližnímu. Být naturalistou, mohl bych tomu říkat „zákon mysli". Je to, jestli se nepletu, stejná poctivost, kterou dr. Durand na konferenci psychoterapeutů a teologů v Ekumenickém institutu nazval „psychologickou morálkou". Takovou zpověď charakterizuje důraz na zodpovědnost - díky jemu se stává aktem znovuzrození osobnosti. Je velmi zvláštní, jakým způso­ bem se takoví psychoterapeuti jako dr. Durand a mnoho jiných, vydá­ vajících se za Freudovy následníky, tedy zastánce zcela mechanistické psychologie, která popírá pojetí zodpovědnosti, vracejí navzdory svým teoriím ke zdůrazňování specifické hodnoty smyslu pro zodpovědnost jakožto podmínky osvobození osobnosti. Nemusím snad zdůrazňovat lékařskou hodnotu zpovědi. Spatné svě­ domí může v průběhu let tak spoutat život člověka, že je jeho psychická i fyzická odolnost velmi oslabená. To se může stát kořenem některých

psychosomatických potíží. Je to jako zátka, kterou zpověď uvolní, takže život může zase začít proudit. Proto dr. Sonderegger nazval lékaře „při­ rozeným zpovědníkem lidstva". Proto Michelet napsal, že „úplná zpo­ věď je v medicíně vždy nezbytná". Na začátku tohoto století dr. Dubois z Bernu, který sám sebe nenazýval křesťanem, napsal: „Zpovídejte své­ ho pacienta."96 Tady máte příklad vpravdě osobního rozhovoru, který zahrnuje vzá­ jemné odevzdání se, v němž se nalézá vnitřní svoboda. T o neznamená, že i my si máme z pacientů dělat zpovědníky. Nezbytné je, abychom se sami vydali na cestu vyznání, ať už svátostného nebo ne, jak nám přika­ zuje naše církev, a to před tím, než přijmeme své pacienty - abychom mohli být uvolnění a mluvit prostě, pravdivě a osobně, protože bez toho nenastane žádný dialog. Takže naše služba jakožto zpovědníků je hlu­ boce spjata s naší vlastní zkušeností se zpovědí. T eď už je jasné, proč dobrá vůle nestačí k znovunavázání osobního kontaktu v dnešním světě. Často se setkávám s lidmi, kteří si zrovna tak jako já uvědomují, jak se náš svět odosobnil. Litují toho, ale nechápou, co s tím má náboženství společného. Věří, že se dostatečná odpověď na tuto otázku dá najít v humanistické filozofii, a tak se upřímně snaží vy ­ tvořit okolo sebe víc osobnější prostředí. Jsem tomu rád, ale jsem také přesvědčen, že jsou to utopisté, kteří si nezměřili, jak je překážka, kte­ rou je nutné překonat, obrovská. Cena za nalezení skutečně osobitého života je velice vysoká. Platí se přijetím zodpovědnosti. A vědomí zodpovědnosti nevyhnutelně vede k zoufalství nebo k doznání a milosti. Je potřeba něco víc než jen dobrá vůle humanisty. Nutný je nový pohled na věci, osobní revoluce, zázrak. Člověk, který utajuje své nejbolestnější vzpomínky, nejtrpčí výčitky a nejtajnější přesvědčení, musí v celém svém chování i ve vztazích s ostatními lidmi také vykazovat určitou rezervovanost, kterou oni intu­ itivně cítí. Rezervovanost je nakažlivá a tvoří překážku rozvoji osob­ ních vztahů. Na druhé straně osvobození, zakoušené člověkem, který vyznal své hříchy, je také nakažlivé, i když třeba nic nepoví o nákladu, který mu byl sňat z beder. Každý, kdo s ním přijde do styku, zjistí, že se sám stává osobitějším. K dyž chceme budovat osobní svět, potřebujeme osobnosti, lidi znovuzrozené do svobodného i zodpovědného života. Toto druhé narození není plodem našeho rozhodnutí o nic víc, než to první. Přichází z milosti, skrze setkání s Bohem, skrze dialog s ním.

^ ŽivýBůh Podívejm e se, jak jsme na tom. Viděli jsme, že člověk uniká před dialo­ gem ze strachu, že se objeví a odhalí jeho osobnost, jaká skutečně je. Všim li jsme si však také, že o dialog usiluje, a probouzí svůj osobní život, když překoná odpor a nalezne skutečný kontakt s ostatními. Pak se osobnost vyloupne z osoby, a to nejenom v duši uzdravujícím rozho­ voru se služebníkem církve, ani pouze v psychoterapeutickém dialogu s lékařem, ale v obyčejném životě, v srdečné a otevřené rozmluvě s pří­ telem, dokonce i při kratičké výměně pohledů, když je aspoň trochu au­ tentická. Tato zkušenost kulminuje, jak jsme před chvílí řekli, při zpovědi, když jedinec odhaluje svá nejintimnější tajemství, ta, která jsou nejvíce zatížena emocemi a výčitkami. A právě tady nastupuje těžký zápas pro­ ti vnitřním překážkám. Pokusme se vyšetřit, co se pak v takové situaci děje. Odkud se bere vítězství? Atmosféra, ve které se dialog odehrává, jis ­ tota, že jsem milován a chápán, to jsou důležité faktory. Je tu ale také nepřekonatelná vnitřní síla, která nás pudí být upřímní až do toho nej­ trpčího konce, odhodit masku osoby a odkrýt osobnost. K dyž je můj pacient ve víru takového zápasu a jeho téměř neslyšná slova jsou přerušována dlouhými odmlkami, začíná se v něm odehrávat jiný, vnitřní dialog. Tento druhý dialog je rozhovor s Bohem, i když daný člověk třeba není věřící a myslí si, že bojuje jen sám se sebou. Jeho celé bytí se bouří stejně jako u nás všech. Když promlouvá, nevy­ chází to už z něj, ale ze síly, která je mocnější než on. Je to Bůh, kdo ho nutí. Jedna žena, o které jsem se už zmínil - ta, která říkala „Jste nesmi­ řitelný... “ , prostě jen pronesla nahlas odpověď plynoucí z vnitřního dialogu.

Probíhají tedy dva paralelní dialogy, dva osobní kontakty - jeden s druhým člověkem, druhý s Bohem. Tyto dva dialogy jsou úzce propo­ jeny, stejně jako dvě největší přikázání, milovat Boha a milovat svého bližního, o nichž Ježíš prohlásil, že se sobě podobají (M t 22,37-40). Platí tedy, že zpověď pouze Bohu nemá osvobozující účinek a že v pro­ dlužované izolaci nemůže dojít k dialogu s Bohem. I sám poustevník potřebuje zpovědníka. A le je to i naopak - nemůže existovat žádný sku­ tečný lidský dialog, který by neměl, abychom tak řekli svou vnitřní ozvěnu v dialogu s Bohem. Právě ten je důležitý, ten osvobozuje, probouzí a odhaluje osobnost. Slova, která si vyměňuji se svým pacientem nemají totiž bez vnitřního hnutí duše, které probíhá zároveň u nás obou a které je v tu chvíli pro něj i pro mne vnitřním dialogem s Bohem, nižádný význam. Proto mů­ že v takovou chvíli být ticho ještě cennější než slova. Oba zjistíme, že jsme vtaženi do vztahu k Bohu. Je mezi námi přítomen, volá naši osob­ nost a nastoluje přátelství. Na konci takového interview, kdy nikdo z nás Boha nezmínil, mi najednou na jazyk přišla poznámka: „C elý náš dnešní rozhovor byl jako modlitba, že?“ T o zůstává pravdou dokonce i když se víra pacienta liší od té mé nebo je-li nevěřící či si to aspoň myslí. M luvím tu o faktech, ne o jejich interpretaci. M ezi Božím i poža­ davky a lidským odporem vůči nim je konflikt, dialog mezi hledajícím hlasem Boha a odpovědí, kterou žádá. A tak se vlastně mnoho lidí, i když si toho třeba nejsou přesně vědo­ mi, účastní dialogu s Bohem, a to nejen v kulminujícím bodě zpovědi, kterou jsm e si vybrali, abychom jasněji viděli, jak to funguje, ale v kaž­ dém okamžiku, kdy se vnitřně bojuje o žebříček hodnot, kdy se člověk porovnává se standardy krásy, dobroty a pravdy. Člověk se od zvířat liší v tom, že si sám klade otázky. Ptá se sám sebe na svět a na sebe sama, na význam věcí, smysl nemoci, na svou odpovědnost i nezdary a táže se sám sebe, jestli tu neexistuje nějaké východisko z toho všeho. Vím , že ve skutečnosti mu tyto otázky klade Bůh, že to Bůh k němu mluví, i když si to člověk vůbec nemusí uvědo­ movat. Víra spočívá jen v tom, rozpoznat, kdo to mluví. Zjišťujeme tudíž, že všechno, co jsm e si až doposud řekli o lidském rozhovoru, platí také o dialogu s Bohem, který je s ním souběžný a dá­ vá mu jeho význam i hodnotu. To dodává člověku jeho „novou dimen­ zi", která ho odlišuje od zvířat a proměňuje dialog v kreativní duchovní záležitost - kreativní pro osobnost. „Je to spirituální stránka," píše

dr. Stocker, „která tvoří osobnost."97 A dr. Maeder tvrdí: „V íra je ve své podstatě záležitostí osobnosti." Formulace dr. Orelliho „osobnost dialog" tak nabývá svého plného významu: dialog s Bohem, osobní se­ tkání s osobním Bohem, zahrnující přijetí odpovědnosti za sebe sama před ním. Jako lidský dialog, tak i tento rozhovor se zdá být přerušovaný. Dokonce i ti největší světci měli období vyprahlosti, kdy jim byl Bůh vzdálený. Nejdůležitější na těchto dialozích s Bohem však není to, že se odehrávají tak zřídkakdy, jako zákmity blesku uprostřed noci, ale že takový vzácný dar vůbec někdy dostaneme a že pro náš celý život i osobnost znamenají více, než léta zautomatizované existence. Tyto okamžiky jsou rozhodující v plném smyslu slova a předurčují naši bu­ doucnost. Jsou to křižovatky , na nichž se obracíme novým směrem. Náš další život na nich bude záviset. Když jsme popsali okamžiky kontaktu s druhými lidmi jako rozho­ dující, bylo to proto, že lidský dialog byl podložen ještě jiným rozhovo­ rem, začínajícím svou existenci ve stejnou dobu. V druhém člověku, který se k nám přiblíží natolik, že se nám zcela odevzdá, se nám přibli­ žuje sám Bůh a vyzývá nás, abychom učinili totéž. Netvrdím, že ten druhý člověk v danou chvíli mluví Božím hlasem, ale říkám, že skrze lidský kontakt nám Bůh ukazuje, co nám on sám chce sdělit. Kromě toho tyto dva dialogy nemusí vždy probíhat přímo současně. Podobně jako dvě cesty se mohou oddělit, aby se později opět spojily. Stává se, že setkání s Bohem zakusíme o samotě. V tom případě se ale dopředu připravovalo setkáváním s lidmi a samo bude přípravou pro další setkání, která mu budou vděčit za svou hloubku. Dokonce i tehdy, když B oží slovo přepadne člověka bez varování, když dojde k náhlé konverzi, vnitřní výzvě, která najednou změní celý běh života, člověk si všimne, že k němu Bůh mluvil už dlouho předtím a že dialog už probíhal v hlubinách nevědomí, než se vynořil na denní světlo. U vědom í si, že Bůh k nám mluví stále, v každé události, skrze každého člověka, že k nám mluví skrze básníky a hudebníky, děti i sta­ ré lidi, skrze příklad svátých i kohokoliv jiného, koho si vyvolí, mluví skrze květiny i zvířata, v našich snech i příbězích. M lu ví k nám lékařům skrze bolest a utrpení pacientů, v jejich vyzná­ ních a zpovědích, mluví v nemoci i uzdravování, v radosti i ve smutku. M lu ví v podobenstvích, a když pochopíme, že všechno má ještě další, nový význam, příroda a dějiny, stejně jako každá událost v našem životě.

Jedna z mých pacientek mi vyprávěla o zkušenosti, kterou získala letos v létě. Postavila se nechuti své matky, která si přála mít ji neustále u sebe, a vedena silou, jíž nerozuměla, odjela hluboko do samého srdce naší vlasti. Tam, když tak ležela na sluncem zalité louce, cítila jako nikdy předtím pocit spojení s přírodou. Naučila se něco o tom, co to znamená B o ží milost. Důvod, proč teď sedí v mé kanceláři, je v tom, že ten den změnil běh jejího života. Je to však především skrze Bibli, knihu zjeveného a vtěleného Slova, jak Bůh m luví a jak se s ním navazuje osobní kontakt. A když je nasto­ len, čtení Bible už není nudnou snahou rozřešit záhadu, kterak je možné absorbovat obecná ponaučení. Stává se z něj osobní dialog, v němž se nás i to nejposlednější slovo osobně dotýká. Proč Bible tak často mluví o „živém " Bohu? Jistě je to proto, že Bůh, jehož nám zjevuje, není Bohem filozofů, není mimo čas a prostor, po­ čátkem všech věcí nebo nejúžasnějším možným pojetím mysli. Je to živoucí osobnost, je jíž hlas se do nás vlamuje, osobnost, která sama zasahuje, jedná, trpí, vstupuje do dějin v Ježíši Kristu a vchází do člo­ věka v Duchu svátém. Rozpoznáváme v ní charakteristiku života, kte­ rou jsme prostudovali už dříve - ne nehybnou esenci, ale spíše hnutí, popud, vedoucí sílu. Zároveň nám Bible zjevuje, co je to osobnost. Člověk je bytost, k níž mluví Bůh, s níž Bůh vchází do osobního vztahu. Poté, co stvořil celý neorganický svět, všechny rostliny a zvířata - svět, jenž mu je slepě a neosobně podřízen - Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. T o zname­ ná jako osobní bytí, partnera v dialogu, bytost, k níž může promlouvat a která může odpovídat, které dává svobodu a je jíž svobodu, odmítnutí i mlčení respektuje, ale je jíž odpovědi očekává. Pastor Bindschedler věnoval svou nedávnou studii pojmu osobnosti ve světle Bible.98 Bible vždy ukazuje člověka jako jednotu a v jeho ce­ listvosti na jeho „místě před Bohem". Pojmy sóma (tělo), sarx (dosl. „maso", člověk z masa a krve, v listech apoštola Pavla se tímto slovem označuje porušená lidská přirozenost), psýché (duše nebo mysl), nús (rozum) se v Bibli nevztahují k různým částem člověka, které nějakým způsobem drží pohromadě, ale vždycky k „osobnosti jako celku, nazí­ rané z různých úhlů". Zrovna tak i pneuma (Duch) se neužívá k po­ jmenování součásti člověka: „Pod pojmem pneuma rozumíme celého člověka, jak k němu Bůh m luví... Od toho okamžiku se člověk stává Osobností, protože je to osobní vztah, do něhož vchází s Bohem."

Takže Bible je knihou o člověku, k němuž Bůh mluvil a on mu na­ slouchal. Od začátku do konce je to dialog, sled přesných, konkrétních, živých dialogů. Základní charakteristiky dialogu, které jsme si už po­ psali, jsou přítomny i zde: člověk po něm touží a zároveň mu uniká, přeje si ho a zároveň se ho obává. Adam se bojí, když ho Bůh zavolá v zahradě Edenu, Kain se bojí, když k němu Bůh mluví, M ojžíš dostane strach před hořícím keřem, Izajáš má hrůzu ze svého vidění, dokonce i Panna Maria se vyděsí, když ji navštíví anděl Gabriel, a vánoční pas­ týři také mají strach. Dialog s Bohem totiž není vždycky tichým recitativem: často je silně dramatický. Podívejte se na knihu Žalmů: je v ní spousta vzpoury proti Bohu. Vzpomínám si, jak na lékařské konferenci v Holandsku dr. van Loon mluvil o skutečnosti, která ho zarazila: když jeho pacienti dosáhli takového stupně upřímnosti, ke kterému psychoterapie vede, mnoho z nich se přiznalo, že se bouří proti Bohu. Taková je i moje zkušenost a raduji se z celého srdce, když se takovéto vzpoury vynesou na denní světlo, z klamného mlčení, kdy setrvávaly v tajemství. Nenechte se ovládnout myšlenkou, že člověk musí pomlčet o svých buřičských pocitech, aby mohl vstoupit do dialogu s Bohem. Opak je pravdou: právě když je vyjádříme, začíná pravdivý dialog. T o mi připo­ míná okolnosti, za nichž začalo jedno z mých nejpevnějších přátelství. Byl to muž, kterého jsem skoro neznal, trochu mladší než já. Nedávno předtím se zapojil do studentského spolku, jehož jsem byl členem. Oba jsme byli vysláni jako delegáti naší odbočky na konferenci odbočky z Bernu. Přijeli jsme tam moc brzo, a tak jsme se na chvíli usadili na březích Aaru. M luvili jsme o samých podružných věcech, když mě náh­ le přerušil přímým dotazem: „ A teď mi řekni, co proti mně máš.“ Podobně i osobní vztah s Bohem, který má vést k důvěrnému vzta­ hu, může někdy začít bouřlivou hádkou. Člověk, který si o sobě myslel, že je nevěřící, najednou vidí, že se držel opodál Boha, protože jeho srd­ ce přetékalo námitkami proti němu, činil ho zodpovědným za své ne­ štěstí. Když dá vyjádření svým výčitkám, bude upřímnější - a dialog může začít. Upřímnost je nezbytnou podmínkou dialogu. Upřímnost vůči jiným lidem je obtížná, vůči Bohu je obtížná také, ale tam je alespoň problém jen na naší straně. Tady je několik řádek z dopisu, který jsem nedávno dostal:

„Č a s to r e n c i . .. k te rá

p ř e m ítá m

J e

to

n á m

o

z ř íd k a v á

n a s lo u c h á !

js o u

ta c í,

k te ří r o z r a z í

js o u

ta c í,

k te ří

a

v z t y č í z d i, ji n í

tó n ů m , p r o k e m . ja k

A

n ás n ás

p o v a z e a

s k u te č n é

s lo ž itá

J sou

ta c í,

d v e ře

a

m á m e

k te ří

z a s e

ú p ln ě

v trh n o u

n a

.N a s lo u c h á m

te n

p ř ito m

n a še

a

u h la z u jí

ú z e m í ja k o

u z a v řo u

n ás,

tra n s p a ­

z á le ž í n a

n a š im

k te ré

J e d in ý , k d o p r a v í:

z

b y

tě c h

c e s tu ,

p ř ík o p y fa le š n ý m

z ů s ta n e m e c iz in c i, h o v o ř íc ím i c iz ím

n a s lo u c h a t m y , d o

o s o b ě ,

d o b y v a t e lé ,

v y k o p o u

r o z la d í a n a s lo u c h a jí je n

b u d e m e v n ím a t u p ř ím n o s t d r u h é h o ? T o

B o h u , k te rý je

u p ř ím n o s ti, p r a v é

a ja k

s tr h á v a jí b a r ié r y

z a b a r ik á d u jí u v n itř ,

n ě k te ré z a s e n a v ž d y

k d y ž

lid s k é

z á le ž ito s t -

ja z y ­

k a t e g o r ií s e z a ř a d ím e ,

n á s m ě lo p ř im ě t n a s lo u c h a t

.N a s lo u c h e j m

i!‘ a je d in ý , k d o

p r a v í:

ti. ‘ “

* Ř íci Bohu po pravdě to, co mám na srdci, a naslouchat tomu, co chce on sám sdělit mně - to je dialog, který ze mě utvoří osobnost, svobodnou a zodpovědnou bytost. T o znamená bytost ve vztahu k Bohu. A to je víra. Bible tomu říká „znát Boha“ , „znát jeho jm éno" - to znamená jeho osobnost, protože jméno je symbolem osobnosti. I když je to jen prcha­ vý okamžik, je to okamžik tvůrčí: probouzí se a ukazuje osobnost. Je to, jako kdyby se celý zbytek světa proměnil v nic, důležitý je jen ten dia­ log. Maska, kterou si nasazuji v běžném životě, už mi není k ničemu: Bůh se nezastavuje u osoby - jde přímo k osobnosti. Lidé mi často říkají: „M ám dojem, že nejsem schopen pronášet své modlitby. Co mám dělat?" Odpovídám: „M luvte k Bohu tak, jako mlu­ víte se mnou. Vlastně můžete ještě jednodušeji." Svatý Pavel píše, že nejpravdivější modlitbou je někdy povzdech. Povzdechnutí může říci víc než mnoho vyřčených slov. Musíme si tedy dávat pozor, abychom neom ezovali živou cí a spontánní skutečnost modlitby do rigidních formulí. Jsou okamžiky tiché chvály, která tvoří svrchovaný vztah mezi B o­ hem a námi a vzájemný dialog, i když se třeba nedají převést do myšle­ nek a slov. Jsou náhlé okamžiky radosti, které svazují víc než sliby. Jsou srdcervoucí výkřiky, které znějí opravdověji než nazpaměť nauče­ né modlitby. Jsou liturgické modlitby, opakované od dětství, do nichž člověk natolik vlo ží své srdce, že budou osobnější než improvizované modlitby, usilující o originalitu. Naši osobní zkušenost nemůžeme ni­ kdy považovat za normativní pro jiné lidi. Jde o to, aby naše modlitby byly živé a upřímné. Každý z nás má svůj temperament - jeden dá více

na intuici, jiný na logiku, jeden je spíš intelektuální, druhý emocionální. Vztah každého z nich k Bohu bude poznamenán otiskem jeho zvláštní­ ho temperamentu. Čtenář si jistě vzpomene, že když jsme mluvili o lidském dialogu, rozlišovali jsme dvě úrovně, na nichž probíhá, jednu pod povrchem kontakt mezi osobnostmi, druhou na povrchu, tvořenou gesty a slovy a nesoucí známku našeho temperamentu. Tak je tomu i u dialogu s B o­ hem: i tady se hluboký osobní kontakt může zakusit jen díky působení viditelného dialogu, který jej vyjadřuje. Proto jev, kterému v dialogu říkáme hlas Boží, není žádná abstrakce ani halucinace. N a tuto otázku se mě často ptají lidé, kteří jsou zklamaní z toho, že klamou sami sebe a zaměňují hlas svého nevědomí nebo svých tužeb za hlas Boží. Někdy to zase dělají naopak a připisují Bohu ty nejnemožnější provokace, jako kdyby nacházel potěšení v tom, že jim protiřečí. Člověk se samozřejmě může splést a v tomto ohledu se psychologie může stát významnou pomocí. Kupříkladu vysvětluje, jak je možné, že člověk, který byl vždycky omezován svým otcem očekává, že ho Bůh bude též omezovat. Jenže strach ze sebeklamu nás může paralyzovat a je lepší podstoupit riziko příležitostného omylu než přerušit dialog, v němž by nám Bůh mohl časem ukázat, kde se mýlíme. Můžeme slyšet B oží hlas v biblické pasáži, která nás osloví, připomínku poznámky, kterou udělal přítel, ozvuk otázky, kterou si sami klademe, myšlenku, která nás napadá, když jsm e v jeho přítomnosti, a to tehdy, když bychom to nejméně očekávali. Nikdy nezapomenu najeden Silvestr. Nechal jsem tehdy svou ženu doma, abych mohl prožít půlnoc v souladu s rodinnou tradicí, stoje na náměstí u katedrály se strýčkem, který mě vychoval. K dyž jsem se vrá­ til, našel jsem ženu dojatou a celou proměněnou. „Najednou jsem si poprvé uvědomila B o ží velikost!" řekla mi. Jak se tak rozléhal zvuk zvonů, který naznačoval nevyhnutelný a ne­ konečný běh času, dolehlo na ni, že Bůh je nekonečně větší, než si kdy představovala. B oží hlas k ní promlouval skrze zvuk zvonů a ona odpo­ věděla. Ta odpověď se dala vyčíst z je jí zářící tváře. Byla to odezva tak čistá a pravdivá, že to dojalo zase mne. Odehrála se největší událost v životě: osobní setkání Stvořitele a stvoření, dialog mezi hlasem Božím, tak velkolepým, že se ozývá v každém pozemském zvuku, aniž by kterýkoliv z nich postačoval k je-

ho vyjádření, a hlasem člověka, tak slabým, že nic z toho, co může říci, není postačující odpovědí. Je to neuvěřitelný dialog, tak nesrovnatelní jsou jeho účastníci - a přesto jsou si podobní, protože člověk, jakého si Bůh přeje, je podle „jeho obrazu" (Gn 1,27), jsou oba osobnostmi, schopnými společně se zapojit do rozhovoru. Tehdy jsme byli velice znavení, má žena a já. Po léta jsem se se vší energií obětoval církevní práci, kde, jak každý ví, se člověk stále musí vyrovnávat s problémy, které se zdají být triviálními ve srovnání s cí­ lem, jehož má být dosaženo. A teď nám Bůh najednou zničehonic uká­ zal svou velikost, vytrhl nás z víru neplodných dohadů, do nichž jsem se nechal zatáhnout. Během roku, který následoval, nás vedl ze zkuše­ nosti do zkušenosti, k obnovení celého našeho osobního i profesního života, povolal nás od církevní aktivity k duchovní službě. Oba jsm e už byli křesťany, ale nebylo to moc osobní křesťanství. Služba Bohu nás pohltila natolik, že jsm e skoro neměli čas mu na­ slouchat. Naučili jsm e se, že mu máme naslouchat, dlouho, pozorně a konkrétně. Pro nás dva se ten dialog propletl s naším společným roz­ hovorem jako muže a ženy, dodávaje mu hodnotu a bohatství. Odpověď za odpovědí, navzdory všemu neporozumění, nedbalosti, navzdory všem únikům, tvrdošíjnému mlčení nás vedl dál, než bychom kdy po­ kládali za možné. Je mnoho lidí jako my. M lu ví k Bohu na modlitbách, ale skoro ho neposlouchají nebo mu naslouchají jen mlhavě. Někteří mohou poklá­ dat za dobrou pomůcku zaznamenat si myšlenky, které je napadly bě­ hem doby, kdy setrvávali na modlitbách. Může to dopomoci k tomu, aby naše modlitby byly bohatší a jasnější. Modlitba roste jako živý or­ ganismus. Splňuje všechny charakteristiky života - vedoucí síla, automatismy, tápání, odchylky, výhybky, regulující mechanismy, růst na objemu a síle. Jak píše dr. Maeder: „Praktikování modlitby nám dává pocit, že jsme zapojeni do určitého dialogu s Bohem."

99

Musím zde zdůraznit, že modlitba se velm i liší od sebezpytování v soukromém deníku právě proto, že je dialogem, protože je tam příto­ men ten Druhý, Bůh. Je to stejný rozdíl, jaký můžeme vypozorovat me­ zi introspekcí a psychoterapeutickou kúrou, a to dokonce i tehdy, když psychoterapeut mlčí. Jeho přítomnost totiž všechno mění. Mnoho lidí chybně popisuje psychoterapii jako introspekci. N ic není vzdálenějšího pravdě. V sebezpytování se pohřbíváme sami v sobě, v samotě, v níž, jak jsm e viděli, osobnost postupně mizí. Na druhé straně v dialogu, a to

v tom psychoterapeutickém i - dokonce ještě víc - v rozhovoru s B o­ hem, se osobnost potvrzuje a ujasňuje díky osobnímu vztahu, který byl nastolen. Někdy se stane, že mé modlitby zdegenerují v introspekci. Brzo pak poznám rozdíl: začnu vlastně naslouchat víc sobě než Bohu, soustředit se spíš na sebe než na něj. Potom může dialog s Bohem pomoci oživit lidský rozhovor. Kontakt s jiným i křesťany, jejich svědectví i to, co v y ­ právějí o své vlastní zkušenosti s působením Ducha svátého, obnovuje kvalitu mé vlastní modlitby. Modlitba tedy ani zdaleka není „neukázněným" sebezpytným mo­ nologem, v němž se všechno ještě víc zamotá, jak o tom mluví Eugen ďO rs. Naopak, kromě toho, že probouzí a rozvíjí naši lásku k Bohu, je to jistá cesta k nastolení pořádku v našem životě a odhalení osobnosti. Protože právě před Bohem, který nás zná a miluje a odpouští nám, se odvážíme pohlédnout na sebe takoví, jací jsme. „Nikdo se nemůže po­ dívat sám na sebe," píše Fran£ois Mauriac, „pokud to není na kolenou před zrakem B ožím ."100 Jestliže přicházíme, poctivě a často, na tuto schůzku s Bohem, obje­ vujeme Boha Bible, osobního Boha, který se o nás osobně stará, který se o každého z nás zajímá, který zná i počet vlasů na naší hlavě (M t 10,30). Nemiluje jen člověka obecně, ale také každého z nás zvlášť. N e­ zajímá se jen o náš osud jako celek, ale stará se o každého z nás. M luví ke všem lidem, ale má slovo i pro každého z nás, volá nás, jak říká pro­ rok, naším jménem (Iz 45,4). T o je ten osobní vztah. Dom Weisberger, který je členem náboženského řádu, ale také léka­ řem, to vyjádřil takto: „Chceme-li hájit osobnost, nestačí omezit se na specifickou povahu člověka jakožto kombinace duch-tělo, rozumný ži­ vočich. Chránit osobnost znamená chránit člověka, který je někdo, Jack Brown nebo Jill Smithová, jedinečný, nesdělitelný, nenahraditelný, za­ mýšlený a milovaný Bohem ne jako člověk obecně, ale jako on sám, pod určitým jm énem ."101 Bůh k nám mluví hlasem zvonů i hlasem svých služebníků. Pro­ mlouvá, jako třeba k Elijášovi, v lehounkém vánku, nebo jako k Jobovi, úderem hromu. M lu ví k nám skrze naše myšlenky, když mu je předlo­ žíme, skrze naše pocity a dojmy. Často mu klademe závažné otázky, na něž on hned - nebo vůbec nikdy - neodpovídá. Každý den nám však sděluje to, co máme slyšet, aby se naše osobnost vyživovala a směřova­ la. M ilost se uděluje po kapkách.

Bůh nemluví ke všem stejně. V tomto ohledu není nic zbytečnějšího než porovnávat se s druhými, představovat si, že Bůh je blíž těm, jejichž notesy jsou jako první zaplněny nádhernými myšlenkami. I tady nám psychologie může pomoci, abychom se ve věci lépe vyznali: ti, jejichž výchova je naučila o sobě neustále pochybovat, zpochybňují také to, zda slyší Boha, a jejich pochybnost je ohlušuje. * Bible je však přesto realistická. Koresponduje s naší vlastní zkušeností: ukazuje nám, jak plodný je takový dialog, ale nepředstírá, že je snadný. Bibli bychom mohli nazvat příběhem dialogu přerušeného a dialogu znovu navázaného. U ž od prvních stránek líčí tragédii člověka. Člověk byl stvořen právě pro tento intimní a neustále udržovaný dialog s B o­ hem. T o u ží po něm, ale on se mu dostává jen útržkovitě, je stále neúplný a nedokonalý. B ible nám ukazuje, že zároveň byl porušen i mezilidský dialog. Člověk vstoupil do samoty. Všechno, čeho jsm e si už povšimli - nemožnost uchopit osobnost v je jí plné a nahé realitě, nemožnost nastolit dokonalý kontakt člověka s člověkem, do něhož by se jako stín nevtíraly jejich osoby - teď získá­ vá vysvětlení ve světle biblického zjevení. Žijeme v neuspořádaném světě a jedním z aspektů tohoto nepořádku je, že jsme vytrženi z proudu života, který by měl neustále a volně plynout mezi Bohem a námi, mezi námi a našimi bližními, stejně jako každá buňka organismu funguje v neustálé humorální komunikaci s ostatními. Jiný aspekt souvisí s dvěma charakteristikami osobnosti, které jsme zaznamenali, jm enovitě s volbou a zodpovědností. Drama lidské volby popsal znamenitě Sartre.102 Ukázal nám člověka, přinuceného volit, ale zároveň vo lb y neschopného. F ilo z o f v tom spatřuje příčinu lidské úzkosti. O zodpovědnosti se vyjádřil Jacques Ellul, profesor právnické fakulty v Bordeaux, ve své pronikavé studii, přednesené na 3. protes­ tantském lékařsko-sociálním kongresu ve Francii.103 Být zodpovědný znamená muset odpovídat. T o vyplývá z faktu, že Bůh mluví k člověku. Profesor Ellul připomíná dvě velké otázky, které Bůh člověku nejprve položil. Řekl Adamovi: „K de jsi?“ (Gn 3,9) a Kainovi: „K de je tvůj bratr Á b e l? “ (Gn 4,9). Č lo věk na žádnou z těchto otázek nenalezl odpověď.

Přeložím e-li je do pojmosloví této knihy, vidíme, že korespondují s dvěma problémy osobnosti a osobního vztahu k druhým. „K de jsi? Kde je tvá osobnost?" Jak jsme viděli ve čtvrté kapitole, osobnost nám uniká, zůstává víceméně skryta za osobou. „C o jsi udělal se svým brat­ rem, s poutem, je ž vás vázalo?" Jak jsme si všimli v osmé kapitole, kon­ takt byl narušen a musí bojovat s tou největší překážkou. V e světle biblického svědectví nám profesor Ellul dále ukazuje, že Ježíš Kristus nastupuje na místo člověka a přejímá za něj povinnost od­ povědět. Takový je jeden z významů Vykoupení, které Sartre postrádá. B oží otázky, které nás zanechaly němé, nahrazují později otázky, které člověku klade Ježíš: „Miluješ mne?" (J 21,16). I tady to můžeme přelo­ žit do výrazivá naší knihy: pouze Ježíš Kristus je osobností v plném smyslu slova: „Ecce homo" (J 19,5). Jen on je osobností bez osoby, jen on se plně účastní dialogu Boha s člověkem. Ježíš Kristus je totiž oním znovunastoleným dialogem. Je to Bůh, který k nám přichází, protože my sami k němu jít nemůžeme. Dialog s Bohem je nahrazen důvěrnějším a dostupnějším dialogem s Kristem, který je denním chlebem křesťana. T o měl na mysli Pascal, když napsal: „B ez Ježíše nevíme, co je náš život ani naše smrt, ani Bůh ani my sami. A tak bez Písma, jehož jediným námětem je Ježíš Kristus, nevíme nic, a můžeme jak v povaze Boha, tak i té naší vidět jen stíny a zmatení." Čin Ježíše Krista - znovunastolení dialogu - velice zřetelně popsal Henri Ochsenbein ve své přednášce na štrasburském kongresu.104 Ilus­ troval situaci člověka analogií s trojúhelníkem. Člověk stojí v jednom rohu trojúhelníku a vztahuje se do dvou směrů: jednak k Bohu na hrotu trojúhelníku a jednak ke svému bližnímu na druhém konci základny. „Jenže," jak řekl, „tento vztah, pro který byl člověk stvořen, se zničil." V Bibli pojem sarx značí stav člověka po pádu. Není to tedy nějaká „nižší část" člověka, údajně protikladná „vyšší části", nazývané pneuma (duch). Sarx znamená „život celého člověka" bez Krista, zatímco pneuma popisuje znovunastolení Bohem stvořené a zamýšlené jednoty v Ježíši Kristu, tedy stav, kdy člověk přestává existovat jen v sobě a sám sebou a zapojí se do obnoveného trojúhelníku. Není ani pak žád­ nou andělskou bytostí, a le je skutečně lidský, je to tedy „osobnost". Člověk tedy přešel z psýché neboli „imanentního, pomíjivého živo ­ ta, který se dá zničit" k zoé neboli k „životu, který se získává darem, existuje mim o nás, je věčný a podle B ible neexistuje mimo Ježíše Krista".

Tak vidíme, že celý N ový zákon je jedinou odpovědí na problémy, jim iž se v této knize zabýváme. V něm si můžeme přečíst nádherné roz­ hovory, pomocí nichž Ježíš proměňuje ty, s nimiž se setkává, a vytahu­ je na světlo osobnost, pohřbenou pod osobou, ukazuje osobní kontakt. N o vý zákon také dosvědčuje velký růst skutečného společenství v rané církvi. Glosolálie neboli mluvení v jazycích, které tehdy hrálo tak důle­ žitou roli a s nímž se můžeme setkat i v některých moderních společen­ stvích, se zdá být odpovědí na potřebu Ducha, který umožní vyslovit nevyslovitelné a vést dialog s Bohem nad úzkými hranicemi jasně sro­ zumitelného jazyka. Kristus znamená znovunastolení kontaktu. Obnovit skrze něj kon­ takt s Bohem znamená znovu objevit život, spontánnost, svobodu a na­ še bližní. Netvrdím e teď, že dobrá vůle nestačí na uzdravení našeho odlidštěného světa? Potřebujeme vykoupení, nový dialog skrze Krista. On je tady, neviditelný, leč přítomný mezi mým pacientem a mnou, když se pokoušíme navázat kontakt, mezi Bohem a mnou, když ho hle­ dám. Kristus je osobní Bůh ve skutečné pravdě, Bůh, který odevzdal svou osobnost a nezastavil se ani před křížem. Nedávno jsem se znovu setkal s jednou starou slečnou, která pod­ stoupila a stále podstupuje velké utrpení. Její život je však plný zářivé zbožnosti, která plyne z osobního spojení s Ježíšem Kristem. Pokaždé, když za mnou přijde, objevím u ní přes všechna omezení, která j í věk i zdravotní stav ukládá, novou zralost, nové ovoce života na modlitbách. K dyž byla ještě mladá, ztratila za tragických okolností svého snou­ bence. V jediném okamžiku se všechny je jí radostné naděje na domov, manžela a děti zbortily. Víra ji v té situaci podržela, ale rána na duši se nikdy zcela nezahojila. Teď mi vypráví, jak díky modlitbám pochopila, že ve svém utrpení uzavřela své srdce před životem, řekla „ N e !“ životu, který ji tak zklamal. „M yslíte si,“ dodává, „že je možné, aby takový přístup podlomil mé zdraví a vitalitu?" Rozum ějte mi: je jí život byl skutečně plodný - plodný na osobní kontakty i duchovní děti. A přesto na tom, co mi říká, je něco pravdy. V soukromém rozhovoru, který měla s Bohem, vy vřel nový pramen ži­ vota a zaplavil propast jejíh o soužení. Ona dokázala naslouchat božskému hlasu a odpovědět mu. Říci „ano" Bohu znamená říct „ano" životu, i když je to třeba život zmrzá-

čený a zchromlý. Znamená to otočit se od negativního k pozitivnímu, protože B oží výzva je pozitivní. Mnoho lidí ztotožňuje B oží hlas s hlasem svědomí. A le to je příliš zjednodušující, jak teď musím ukázat. Hlas svědomí jsou hlavně výčit­ ky. Je pravda, že mravní vědomí, jehož psychologie byla námětem pro­ nikavé studie dr. Baruka,105 je darem Božím. A jako takové propůjčuje člověku jeho lidství. Je to však, mohu-li to tak říci, jen prolog k tomu, co nám Bůh chce sdělit, stejně jako Pánovo „Čiňte pokání" na začátku evangelia je jen předehrou k tomu, co bude následovat. „Přiblížilo se království nebeské" (M t 3,2). V zápase, který jsem popsal na začátku této kapitoly, kdy pacient bolestně hledá svou cestu k úplné zpovědi, ponořen do vnitřního dialo­ gu, říká mu hlas svědomí: „Zhřešil jsi," ale hlas B oží dodává: „Vyznej to." Jeden je negativní, druhý pozitivní, jeden drtí, druhý je výzvou k vysvobození a životu. Možná to příliš zjednodušuji. Zjistili jsme, že lidská osobnost se ne­ může vejít do hranic žádné z definic, které jsme se pokusili vytvořit. A Bůh se omezování do jakékoliv formule vzpírá ještě víc! Přesto jsem cítil jako užitečné zdůraznit tento kontrast mezi negativními a pozitiv­ ními hlasy, protože příliš mnoho lidí se zastavuje na těch prvních. B oží hlas není slyšet jen ve výtkách. A když vyčítá, dělá to jenom proto, aby otevřel cestu, která vede k osvobození a činům. Volá, posílá, dává smysl životu, vede nás, a tak probouzí osobnost. Jak říká profesor Siebeck: „Je to volání, které utváří osobnost." Bůh volá Amose (A m 7,14-15), bezvýznamného pastýře, starajícího se o své stádo. Vyzdvihuje jej z jeho omezeného, automatického života a učiní z něj proroka před lidem a králem. Sebezpytování by Am ose ni­ kdy nepřivedlo k objevení vlastní osobnosti. Nalézá ji, když odpovídá na B oží volání. Opět tu můžeme pozorovat povahu života a osobnosti. Nejsou to esence, ale činy, nejsou statické, ale dynamické. Všude v Bibli vidíme tedy člověka, zasaženého dialogem s Bohem, takže může najít svou pravou dimenzi. Jeho růst je stále větší a praská, v těsném kostýmu osoby se objevují trhliny. Dotýkáme se tu samotného jádra problému osobnosti. Můžeme snadno pochopit, proč introspekce selhává. A ť se člověk dnes zkoumá sebepečlivěji a sebepoctivěji, nemů­ že vědět, co v něm Bůh zítra probudí. Jeho osobnost není fixní datum, ale potenciál, vývoj, plán známý Bohu a on ho den za dnem dovede k naplnění.

Dr. A lo y s von O relli o tom mluví ve svém díle Personlichtkeit, Selbst, Person. Naráží na jeden z pojmů hlubinné psychologie - „id “ , které zahrnuje celou lidskou povahu, a je tedy mnohem víc než vědomé „eg o". Pokračuje tezí, že pojem osobnost obsahuje, stejně jako „id “ ten­ to celek, ale ještě přidává skutečnost zodpovědného vztahu. „T o zname­ ná,“ píše, „abychom tak řekli řízené id, které jen harmonicky nespočívá v univerzu, ale je ve vztahu s druhou osobností, s „ty“ , která jej kon­ frontuje a jíž musí odpovídat, k níž je odpovědné."106 Dále dodává, že pojem osobnosti není nikde tak jasně umístěn do středu obrazu člověka a světa, jako v prologu Janova evangelia: „Na počátku bylo Slovo." B ible probíhá cele v perspektivě božského záměru a Boha, který vyzý vá člověka, aby jej naplňoval a zároveň realizoval i své vlastní osobní určení. Podívejte třeba na svátého Pavla, farizeje, zákoníka, úz­ kostlivě se snažícího pátrat v Písmu a nalézt tak povahu Boha a pravdy. Náhle do hry vstoupí dialog, když je Pavel na silnici k Damašku (Sk 9) a jeho život se promění v neuvěřitelné dobrodružství. Nepřestává být učeným teologem, ale nalézá pravdu v akci, bojuje pro Krista. V e všem, co píše, můžeme slyšet ozvuk zaujatého dialogu, kterého se den co den účastní. Žádá o vysvobození z utrpení a B oží odpověď zní: „Stačí, když máš mou milost" (2 K 12,9). Přeje si znovu sledovat své kroky do Malé Asie, k blízkým církvím a Bůh k němu promlouvá ve snu - zjeví se mu Makedonec, který ho vyzývá, aby šel do Evropy (Sk 16,9). Modlitba neustále rozšiřuje naše horizonty, a tím i osobnost. V yva­ žuje nás ven z úzkých limitů, do nichž nás uzavírají naše zvyky, minu­ lost i celá osoba. Někdy dostaneme jasný příkaz, jehož důsledkům hned neporozumíme. Pouze zpětně, když se ohlížíme na cestu, kterou jsme prošli, vidíme, že Bůh má pro nás nějaký záměr a že po nás chce, aby­ chom za ním šli navzdory sobě samým. Osobnost je božský plán pro náš život, vedoucí síla, sama řízená B o­ hem, který nás směřuje k našemu poslání přes všechny odbočky. V určitém bodě té cesty zjistíme, že jsme překročili hranici: skrze osobní vztah k Bohu postupujeme ze světa věcí do světa osobností.

část čtvrtá

Odevzdání

?r

5 '*

m V* * ity j'-* -"

S £*■**■ tq-

T

*-

^ r 'X’i

' ^ "" f ^ ® ^ i ř { - v > '• - Am- s: '

X: ’:- X ^ ,

?:A\K.fk^-'-' •é£ ■•'’ *>- ’ z *&

.

■:%

j r .

;

v

'

M vňťi-

:

" V

á .v ifc . £ .

-'/-•