Místo svobody : Život ve svobodě podle Nového zákona [1. vyd. ed.] 9788090158917, 8090158919 [PDF]

Zitiervorschau

Letniční biblická akademie V Zídkách 402 280 02 Kolín II 1 Frangois Bovon

Místo svobody

KČ

Letniční biblická akademie V Zídkách 402 280 02 Kolín I! 1

Franęois Bovon

Místo svobody Život ve svobodě podle Nového zákona

1993

mlýniAi

© Editions du Moulin 1986, Place de la Liberte Translation © Jan Sokol 1993

ISBN 80-90-1589-1-9

PŘEDMLUVA

Název této knížky mne napadl, když jsem si v jednom řeckém městečku přečetl, že hlavní ná­ městí se jmenuje Místo svobody. Snažím se tu totiž určit, jaké místo má svoboda v Novém zákoně. Hodí se mi i dvojznačnost těchto slov, protože se pokouším ukázat, jaké místo, jaké prostory svobo­ dy poskytuje Nový zákon křesťanům. Jádro těchto stránek, výsledek delšího kurzu pro pastory, vyšlo tiskem pod názvem Zít ve svobodě podle Nového zákona v Bulletin du Centre Pro­ testant d’Etudes v Ženevě 1971. Děkuji srdečně pastoru Marku Faesslerovi, že mi dovolil text pře­ vzít, a pastoru Bernardu Gilliěronovi, že mne při­ měl, abych ho zjednodušil a doplnil. Doufám, že od začátku až do konce knížky bude pro čtenáře znát, že je vedena stejným záměrem,

5

i když od prvního náčrtu ke konečné redakci uběh­ la řada let. F. B.

Parga (Řecko), srpen 1986

6

ÚVOD

Než začneme hovořit o svobodě v Novém zákoně, měli bychom si uvědomit význam tohoto tématu v současném myšlení a zejména v současném živo­ tě. I když neznamená pro všechny totéž, slovo svo­ boda má v ústech i v mysli doslova každý. Necháme-li mysl volně bloudit v jejích asocia­ cích, setkáme se s přídavným jménem eleutheros (svobodný) na taxametru řeckého taxikáře. Svobo­ da a služba: označil se jako „volný“ a je připraven postarat se o zákazníka. Svoboda a možnost něco získat: kdypak budou v Ženevě volné byty? Světo­ vé veřejné mínění se probouzí a vlády západních zemí se radí o sankcích proti Jižní Africe: zrušení apartheidu otevře cestu k větší svobodě pro černé obyvatele této části světa. Svoboda a nezávislost: počátkem tohoto století umírali řečtí studenti za osvobození Epiru z tureckých rukou, a v Alžíru i v Africe se tehdy rodili budoucí vůdci osvobozo­ vacích hnutí. Výročí osvobození ve Francii, o němž

7

nikdo nepochybuje. Osvobození a svět justice: svo­ boda a zadržení, přechodná svoboda, podmíněná svoboda, vězeňský svět a ten rozhodující den pro každého vězně, vytoužený i obávaný, kdy ho pustí na svobodu. Jak bychom svobodu vymezili? Formálně zna­ mená stav, v němž si člověk volí svůj osud, své činnosti, svá přesvědčení a své vztahy nezávisle na komkoli. Pole svobody sahá od věcí nekonečně malých, jako je výběr koberce, až po nekonečně velké, jako je volba manžela nebo manželky. Svo­ boda je hodnota, kterou je třeba rozvíjet, probouzet v našich dětech, bránit proti každému útisku. Přejít od formální definice k živému pojmu znamená vy­ dat se na úzkou stezku skutečnosti, vzdát se iluzí o všemohoucí svobodě, uvědomit si, že lidský osud, vložený do mezí smrtelného života, je podřízen tisíci různých omezení, jež svobodu usměrňují, du­ sí anebo podporují. Jak to s nimi dnes je?

Svoboda dnes Řekněme pro stručnost, že svoboda je v součas­ né době jednak předmětem vymáhání, jednak ohro­ ženou skutečností a konečně i zdrojem obav. Na velice různých úrovních se filosofové, mladí lidé i státníci domáhají svobody: svobody jednot­ livce v absurdním světě, který ústí do smrti, svobo­ dy chování v soustavě měšťáckých zákazů, svobo­

8

dy politické vůči všem možným formám útisku. Na rozdíl od výrazu třeba věčný život má slovo svobo­ da tu dvojznačnou přednost, že našim současníkům ještě něco řiká. Svoboda je dále, na Východě i na Západě, také ohrožena. V prvém případě ideologie, vtělená do mašinérie strany, ohrožuje svobodu jednat a nako­ nec i svobodu slova každého jednotlivce. V tom druhém ekonomický systém, opřený o přesvědči­ vost médií zapřahuje muže i ženy do procesu výro­ by a spotřeby, který je odcizuje. Biologické objevy navíc ohrožují lidské bytosti a jejich svobodu, na­ kolik se vědě daří s nimi manipulovat a měnit je. A konečně různé filosofie tvrdí, že lidská svoboda ztroskotala a volají po nadvládě systému a struktur. Nakonec je svoboda za našich dnů i zdrojem znepokojení. Současný člověk se totiž svobody obá­ vá. Psychologové ukazují, jak se lidská bytost bojí dospělosti, jak je pro ni těžké odpoutat se od rodi­ čů, vzít svoji existenci do vlastních rukou a vést a žít ji svobodně.

Z dějin slova „svoboda“

Nesmíme ovšem také zapomenout, že slovo svo­ boda v průběhu dějin lidstva dostávalo rozmanitý význam. Tak ve filosofii až po Descarta (17. stol.) se svoboda definuje jako svoboda zvolit dobro a při­ 9

dat se k němu. Skutečně svobodný jsem, když se rozhodnu pro dobro. Tím se ovšem věci kompliku­ jí: když jsem už jednou zvolil dobro, jsem ještě svobodný? Svobodná volba a přimknutí se k dobru - nevylučuje se to navzájem? Nedívá se tento po­ hled na čas jen negativně, jako na hrozbu a nebez­ pečí zpronevěry? Descartes se jako první staví rozhodně dovnitř subjektivity a rozhoduje se přijmout za pravdivé jen to, o čem bude mít jasnou a zřetelnou předsta­ vu. Tento primát subjektu převezme potom Kant (18. stol.) a ukáže, že nutnost a s ní i ostatní kate­ gorie pocházejí z myslícího ducha, nikoli z vníma­ ných jevů. Staré definici svobody bude filosofie nadále vytýkat, že se zařazuje do objektivního rám­ ce lidství, převzatého ze světa hmotných předmětů. Odtud i návrh nové definice svobody: svoboda je vznik něčeho nového ve světě, je to tvůrčí schop­ nost. Z tohoto hlediska už čas není neutrální prostředí, které mne vystavuje zkoušce, není to jen hrozba, visící nad mou věrností. Je to nabídnutá možnost dělat něco nového. Je to nezbytná podmínka tvoři­ vé činnosti. Také dobro přestává být něčím, co se ve mně prosazuje zvenčí a k čemu jsem puzen ja­ kousi silou. Toto pojetí svobody, jak uvidíme, se do značné míry shoduje s pojetím Nového zákona. 10

Naše situace křesťanů v současném světě Konečně od renesance a zejména od osvícenství (18. stol.) stále více lidí řadilo církev a křesťanské teology ne mezi obhájce svobody, nýbrž mezi za­ stánce intolerance, dogmatismu a konzervatismu. Ne vždy se v tom mýlili. V důsledku toho se každý pokus o teologické přemýšlení musí vypořádat s tímto dluhem a zároveň správně představit křes­ ťanskou svobodu. Představit ji s respektem vůči ostatním definicím. Různé svobody by totiž dnes měly vstoupit do rozhovoru. Křesťanská svoboda se nemůže jen ka­ tegoricky předkládat a odmítat předem všechny ostatní - třeba svobodu existencialistů, marxistů nebo neoliberálů - jako nicotné, neboť by na ni nikdo neslyšel a nerozuměl by jí. Na následujících stránkách nebudu vykládat dě­ jiny slova svoboda od samých počátků. Pokusím se definovat křesťanskou svobodu a podívat se, jak se praktikovala v prvním století našeho letopočtu. V prvé kapitole začnu rozborem, čím mohla být svoboda pro Řeka a čím pro Žida této doby. Druhá kapitola probere téma osvobození v Novém záko­ ně. Další se pak soustředí na dosud kupodivu pře­ hlíženou stránku praxe svobody podle Nového zákona.

11

KAPITOLA 1

Svoboda v biblickém prostředí Konkrétní svoboda je jen taková, již lze vyčíst ze skutečných lidských existencí. Svoboda se nesnáší s abstrakcí. Ostatně podobně jako Bůh, který zvolil univerzalitu prostřednictvím jednoho vyvoleného národa a jediného člověka, Ježíše z Nazareta. Mluvit o svobodě v Novém zákoně není tedy jako otevřít nějaký zákoník s desaterem toho, co se smí. Objevit biblickou svobodu znamená odhalit, jak Bůh otevírá pole života a svobody určitým by­ tostem, které se už potýkají s problémy existence, útisku a svobody.

1. Svoboda pro Řeka V prvním století našeho letopočtu svoboda v řec­ kém světě už není ta vnější a politická svoboda klasického řeckého období. Obec jako nezávislé společenství už neexistuje. Místo ní se rámcem 12

lidského života stal celý obydlený svět. Na místo zákonů obce nastoupily zákony přírody a rozumu. Pojem svobody, formálně stále ještě vymezovaný jako možnost žít svůj život podle svého, prochází hlubokou změnou chápání. Díky filosofům, zvláště Sokratovi, Řekové objevili vnitřní svobodu, svobo­ du duchovní. Tato svoboda už není výsadou svo­ bodného občana, nýbrž je vlastní každému člově­ ku, který umí přiměřeně používat rozum. Svobod­ ný je ten, kdo myslí.

Být svobodný sám v sobě

Odpověď stoiků na problém svobody v této nové situaci je nepochybně ze všech řeckých odpovědí ta nejcharakterističtější. Stoik bere vážně osud, který na něj doléhá. Uznává tíhu nutnosti. Podle jeho názoru je však jedno místo, kde se člověk může cítit svobodný: v sobě samém. Svým rozumem se může, na rozdíl od zvířete, stát svobodnou bytostí, člověkem. Svoboda tedy pro stoika není vnější dobro, plod, který si může s potěšením utrhnout, jen když na­ táhne ruku. Vnější je pro mne jenom hrubý svět nezměnitelných omezení. Svoboda je dobro skryté uvnitř a moudrý člověk musí tedy usilovat o návrat do sebe sama. A návrat do sebe sama znamená především zřeknutí: přestat přikládat váhu těm vněj­ ším a hmotným dobrům, která až dosud vyznačo­ 13

vala svobodného člověka: společenské postavení, zdraví, majetek. Prvním úkolem člověka, který se chce svobodě přiblížit, je tedy dobře rozlišovat mezi tím, co je v jeho moci, a tím, co se zní vymyká. Právě vý­ zvou k takovému rozlišení začíná Epiktétova Ru­ kověť mravních naučení. Držíš-li se přísně toho, co je ve tvé moci, soudí Epiktétos, budeš svoboden. Utrpení ani smrt ti nenaženou strach.

Před svobodou jsou si všichni rovni Tímto přesunem těžiště do sebe sama se stoik domnívá, že objevil prostor svobody, místo, kde je králem a kde vládne všemi výsadami staré řecké svobody, možností jednat i právem na slovo. Vněj­ ší podmínky už nehrají žádnou roli. Všichni lidé jsou si rovni. Všichni mohou dosáhnout svobody, otrok Epiktétos stejně jako císař Marcus Aurelius. Tento důraz na vnitřek dovoluje stoikovi - para­ dox je jen zdánlivý - objevit také smysl vesmíru. Neboť lidský rozum je částečka rozumu vesmírné­ ho. Mikrokosmos jeho života odpovídá makrokosmu vesmíru a to znamená, že maličký vnitřní svět moudrého člověka je spřízněn s celým vesmírem. Mezi nimi zavládne jistá harmonie, sympatie spo­ juje svobodu člověka s osudem celku, neboť ani vesmíru, ani lidskému chápání nevládne obludná a absurdní fatalita, nýbrž tentýž rozum, nakonec

14

blahodárný, božský logos, rozprostřený po vesmíru a zjevený moudrému člověku. Slabinou tohoto pojetí je zjevně jeho optimis­ mus. Stoický mudrc se cítí být schopen dosáhnout svobody vlastními prostředky.

2. Svoboda v gnózi V prvním století našeho letopočtu už mnoho lidí nesdílí tento typicky řecký optimismus. Mnozí jsou přesvědčeni, že člověk je zcela otrokem slepých sil osudu. Jen nějaké osvobození, jež hledají mimo sebe, by je mohlo vrátit na půdu svobody. A tito zajatci své osvobození hledají: jedni se vrhají na astrologii a doufají, že je magie vytrhne z vlivu hvězd. Jiní věří, že našli bránu ke svobodě v mysterijních náboženstvích, jejichž zasvěcovací obřady jsou prahem mystické svobody. A další se ptají na odpověď gnóze.

Světlo shůry Gnóze, jev dosud málo známý a přece důležitý, není, jak se domnívali církevní Otcové, shnilý plod křesťanství. Je to hnutí nepochybně starší než pří­ chod Kristův, zpočátku na něm jistě nezávislé, jež potom jako jmelí na stromě nalezne útočiště v křes­ ťanských společenstvích.

15

V souladu s početnými pesimisty, o nichž jsme právě hovořili, gnostik prohlašuje, že člověk je vězeň, neschopný zbavit se řetězů, jež ho poutají. Ani obec, ani vesmír nejsou jeho pravou vlastí. Zaplavuje ho pocit vyhnanství. Je-li nějaká svobo­ da, bude to pro něho osvobození přišlé odjinud, shůry, jako spása. Věří, že toto osvobození, při­ chystané vyvoleným, existuje. Je dílem nebeského spasitele, který sestoupí z božské plnosti a svolá k sobě bytosti, ztracené ve hmotě. On, světlo, shro­ máždí rozptýlené jiskry a přivede je k Bohu, do jejich pravé vlasti. Svým osudem se spasený gnostik fakticky zařa­ zuje do ještě globálnějšího procesu vykoupení. Ne­ boť v různých gnostických systémech je i božský svět sám postižen pádem a potřebuje obnovit. Být spasen znamená pro lidskou bytost podílet se na záchraně božské plnosti. Vejít do poznání

Gnóze čili poznání je právě uvědomění si tohoto procesu, zařazení vlastního ducha, božské jiskry, do tohoto vzestupného, vykupitelského pohybu. Spasená, zachráněná bytost je také osvobozena. Byl jsem vysvobozen z hrůz, říká jeden text gnostic­ kého zaměření, a nebyl jsem odsouzen. On (vyku­ pitel) zlomil moje pouta. Přijal jsem lesk a postavu 16

nové osoby. V ní jsem žil a v ní byl zachráněn (Ódy Šalomounovy, 17,3n). Etika, jež z takového učení vyplývá, může, jak známo, nabýt dvojí opačnou podobu. V jednom případě, jelikož skutečná bytost je už spasena, co bude dělat tělo je lhostejné. Všechno je dovoleno. To je gnostické libertinství, proti němuž útočí už Pavel v První epištole ke Korintským (srov. 1K 6,12nn). Ve druhém případě spasenou bytost dále ohrožuje jak vnější svět, tak její vlastní vášně. Musí stále bdít a držet své tělo na uzdě. To je gnostický asketismus, jak ho kritizuje autor epištoly ke Koloským (srov. Ko 2,20nn). Závěrem můžeme říci, že gnostický dualismus je nepochybně zdrojem tohoto částečného pojetí osvo­ bození a nedostatečné praxe svobody.

3. Svoboda pro Žida Problém svobody v judaismu prvého století se klade v jiných pojmech. Všechna tehdejší židovská hnutí, farizejské, saducejské, zélotské i esénské, tvr­ dí, že se shodují se Zákonem Božím. Tento Zákon ovšem o žádné svobodě, vymezené ze strany člo­ věka, nic neví a slovo svoboda se ostatně ve Starém zákoně ani nevyskytuje. Zato tam čtenář objeví učení, či přesněji proklamaci osvobození.

17

Bůh, který vysvobodil svůj lid

Nejstarší tradice Starého zákona, tradice Exodu, opěvuje Jahve jako Boha, který vysvobodil svůj lid z egyptského otroctví (Ex 3,8; 6,6; 14,30; 18,10). Být svobodný znamená dostat svobodu od Boha. Svatá válka, kterou Bůh vede, má tuto svobodu uchovat nedotčenou před vnějším nebezpečím. Proti vnitřnímu ohrožení je tu Zákon, dar Boží, který původně není brzdou svobody, nýbrž slouží jako rámec života Izraele. Lid, adoptovaný Bohem jako syn, není otrokem, když Boha poslouchá. Bůh otců, který je také Bohem smlouvy a Záko ­ na, dal své předpisy. Tato četná nařízení, shromáž­ děná v různých výběrech, jež pro určitou dobu aktualizovaly vůli Boží, byla v průběhu staletí stále znovu prosazována a interpretována. Každý Izrae­ lec se snažil je milovat, neboť v něm byla nevykořenitelná důvěra v Boha. Věděl - a ví i dnes -, že Věčný mu tyto příkazy dal jen pro jeho dobro a pro dobro jeho rodiny. Tato přikázání působí dobro a oživují. Chce-li někdo mluvit o svobodě, musí ji definovat jako činný život osvobozeného národa před tváří Boží. Vnější překážky svobody

Všechna židovská hnutí doby Kristovy a jeho apoštolů mají jediný cíl: uchovat nebo vrátit Izrael

18

do jeho prvotního požehnaného stavu. Bohužel, četné překážky tuto někdejší svobodnou existenci dnes znemožňují. Předně se změnil obraz, jaký si Židé činí o Bohu. Někdejší živý Bůh byl pozvolna odsunut do dáli nepřístupných nebes. Působil v minulosti a bude i v budoucnosti, na konci časů. Nyní však stíhá lidi svým mlčením (srov. Ž 74,9; 1 Mak 9,27). Druhá překážka: vyvinul se pojem individua. Původně Bůh osvobodil celý národ, od babylon­ ského zajetí se však jedinec odděluje od společen­ ství. Stává se, že jedinec je vinen a společenství ne. Konečně poslední překážka: Izrael ztratil svoji národní nezávislost. Pod římskou vládou může být politická svoboda jen předmětem nadějí, anebo vzpomínek. Abychom použili v trochu jiném smyslu větu apoštola Pavla, nynější Jeruzalém žije v otroc­ tví i se svými dětmi (Ga 4,25). Tyto překážky nejen znemožňují návrat zpět, ale vyvolávají, jak uvidíme, i proměnu samého pojmu svobody.

Židovská náboženská hnutí Připomeňme nejdřív, že izraelským národem, tak jako každým živým národem, probíhají různé du­ chovní a intelektuální proudy. Jedna strana, blízká chrámu, převážně kněžská

19

a aristokratická, měla na náboženství i politiku kon­ zervativní názory: to jsou saduceové. Jiný proud, lépe zakořeněný v národě, podporo­ val individuální zbožnost. Často nesen laiky, spo­ joval takové probuzení s pozornou a poslušnou čet­ bou Zákona. Zdůrazňoval vzdělání, ustanovoval učitele a často pobýval v synagogách, místech mod­ litby a studia: to jsou farizeové. Jiní zase odmítali farizejské rozlišování mezi ob­ lastí Boží, jež se podle nich až příliš zúžila, a oblastí vladařů, bohužel cizích. Moc a náboženství mají jít spolu ruku v ruce. Přívrženci této nauky byli zéloté, nepřátelští vůči Římanům a náchylní ke vzpouře. Konečně kněžská sekta esénů, kteří opustili svět, pohrdala kněžstvem jeruzalémského chrámu. Dob­ rovolně, leč se smutnou frustrací se zřekli chrámu, v jejich očích poskvrněného, a žili s vybičovanou rituální přísností. Mateřský dům těchto mnichů byl v Kumránu, nedaleko Mrtvého moře. Jak jedni a druzí pojímali svobodu?

Vnitřní překážky svobody

Podle židovského historika Josefa Flavia sadu­ ceové úplné potlačují osud, to znamená říkají, že člověk má svobodnou volbu mezi dobrým a zlým, a že každý se podle své vůle dává na tu nebo na onu stranu (Válka židovská, II,8,164n). Saduceové te­ dy už nepojímají svobodu jako osvobození nabíze­ 20

né Bohem, nýbrž jako volnost rozhodování, jež přísluší člověku. I farizeové hájí svobodu rozhodování, více však respektují úlohu Boží. Jeden z nich, rabbi Akkiba (2. stol.), řekl; Všecko je předvídáno, lidem se však nicméně přiznává svoboda. Stejně jako saduceové tedy staví proti sobě svobodu člověka a vůli Boží. A to je vážná věc, neboť svobodě hrozí stát se synonymem autonomie. Mohou sice tvrdit, že svo­ bodný je jen člověk, který tráví čas studiem Záko­ na, nicméně činí svobodu lidským plodem posluš­ nosti, a ne božským zdrojem podřizování. Je tako­ vá svoboda, získaná poslušností, ještě tvořivá? Ne­ ní udušena pod tíhou všech těch šesti set třinácti předpisů a příkazů? Tatáž poznámka platí i pro esény, poddané dvo­ jím nárokům Zákona Božího i Pravidla společen­ ství a určované v každém jednání kasuistikou sek­ ty. Není příznačné, že kumránští dávají najevo svůj smysl pro svobodu jen ve svých hymnech, to jest v projevech své vnitřní zbožnosti? Zélotský postoj působí autentičtěji. Zéloté, jak víme, odmítají farizejské rozlišení mezi svobodou náboženskou a politickou a počítají s obnovením svobody Izraele ve svaté válce. Síla dýky a zvuk trubek mají jen pomáhat Bohu, zase aktivnímu v dě­ jinách. Hospodin je však nepodpoří a ztroskotání všech jejich povstání zničí i jejich lásku ke svo­ bodě. 21

Neboť Bůh zamýšlí jinou politiku: chystá všeobec­ né osvobození jinými prostředky. Takové osvo­ bození je nezbytné, neboť jeho lid, ať to byli otcové v dobách proroků, anebo budou často křesťané, pro­ mrhal příležitost žít ve smlouvě a v pravé svobodě. Pod cizím, hlavně řeckým vlivem různé židovské proudy zaměňují svobodu se střetnutím nezávislých vůlí. Spásu, nebo aspoň její část, nechávají spočí­ vat na lidské bytosti a tedy na jejím svobodném rozhodnutí. Svoboda dostává znepokojivý vzhled zotročení a tíhu přílišné odpovědnosti.

22

KAPITOLA 2

Vstup do svobody podie Nového zákona

Současníci Krista a apoštolů touží po svobodě. Jedni si představují kousek vnitřní autonomie upro­ střed mezi determinismy. Jiní, vystřízlivělí, nečekají nic od sebe samých; od mýtického spasitele či ri­ tuální iniciace očekávají jako bleskem utopické a faktické osvobození. A ještě jiní jsou konečně přesvědčeni, že si musí uhájit a zasloužit své po­ stavení živých a svobodných stvoření dodržováním předpisů, soustředěným na sebe, místo otevřeným vůči Bohu. Nejprve Ježíš a po něm i jeho svědkové zároveň zradikalizují zlo i prohloubí osvobození. To prvé je zkažený výsledek provinilého lidstva, to druhé po­ žehnaný plod osvobozujícího Boha. Přiznat se vy­ znáním viny k prvému a vírou přilnout ke druhému znamená vstoupit do svobody, do toho prostoru života a radosti, jejž chce Bůh dát svému lidu a kaž­ dému člověku zvlášť. 23

1. Zlo Ne bez důvodů lze říci, že problém svobody vyvstal pro křesťany právě ve chvíli, kdy se stoici domnívali, že ho vyřešili. Neboť jakmile se stoický mudrc stáhne do sebe daleko od světa a vášní, křes­ ťan se zeptá: je tenhle kousíček svobody, jehož se dovoláváte, opravdu svobodný? A křesťané, kteří mají zkušenost milosti a uvědomují si hloubku lid­ ského zotročení, odpovídají, že není. Zotročeni provinilým nedbáním Boha

Je mnoho textů, které toto vědomí radikálnosti a rozsahu hříchu reflektují. Jen málokterý to však činí tak přesně, jako úsek epištoly k Efezským, kde autor varuje křesťany, aby neupadli do předchozího zotročení: To vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané podle marnosti svého myšlení. Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci (Ef 4,17-19). Uvidíme, že tento slovník, který nás svým mora­ listném odpuzuje, skrývá neobyčejný popis osobní struktury zla a tedy i zotročení člověka. Pohané, a konečně všichni lidé, kteří neznají Kris­ 24

ta, místo aby žili ve svobodě, žijí podle marnosti svého myšlení. Jejich myšlení, to jest jejich chápa­ vost, není svobodné. Je spoutáno klamnou a lživou marností. Lidské chápání, marné a pošetilé, se míjí se skutečností. Nepoznává Boha a zná jen samo sebe. Text dále upřesňuje smysl a příčinu této marnos­ ti. Pohané předně mají zatemnělou mysl. Ztratili to podstatné. Boží světlo už je neosvěcuje. Všechno pletou dohromady. Dále se odcizili Božímu životu. Ti, co si myslili, že jsou svobodní, jsou náhle odci­ zení. Zbaveni Boží skutečnosti si myslí, že žijí; ve skutečnosti jsou mrtví. Pokládají se za prozíravé, ve skutečnosti jsou oslepeni. Pokládají se za realis­ ty, ale ve skutečnosti považují stín za kořist. Neboť mají zatemnělou mysl. Toto zatemnění je nemůže omlouvat, ba naopak je odsuzuje. Je to totiž vědomý čin člověka, který odmítá uznat, kdo je Bůh. A jak autor ukazuje dál, strhává je z cesty. Zbloudilá vůle

Až potud se mohlo zdát, že zlo je intelektuální povahy. Tak tomu však není; celá lidská bytost je provinilá. Neboť zatemnělost sice postihuje mysl, ale zatvrzelost je v srdci. Srdce je v Bibli centrem jak vůle, tak citu. Jako je myšlení zaslepeno, tak je zase vůle zatvrzelá. Tvrdošíjně se žene špatným směrem. Odmítá uznat Boha a jít za ním. 25

Tento provinilý život člověka spočívá tedy v od­ mítání Boha a v nároku vymezovat se a uskutečňo­ vat ze sebe sama v oslnivé, leč démonické a nako­ nec zotročující autonomii. Konec tohoto textu popisuje stav a činnost těchto provinilých bytostí, ovšem slovy, jež jsou zdánlivě ve sporu. Na jedné straně se o nich říká, že otupěli: ztratili cit, jsou bezcitní; jejich styk s Bohem ochab ­ nul, poklesají a upadají, živoří v otrávené pasivitě. Na druhé straně však tento úpadek doprovází chtivost, neukojitelná touha všecko mít. Protože ne­ chtějí poznat toho, který nasycuje, bude jejich ne ­ nasytnost bezmezné růst, a zároveň i jejich zoufal ­ ství. Stále zklamáváni, ve stálé honbě za něčím, to jsou provinilí lidé. Ač se pokládají za pány sebe samých, ve skutečnosti se vydali se svázanýma rukama zlu, rozkladu, hanebnosti. Nebo přesněji, protože neřest je stejně intelektuální jako tělesná, nepokoji, zvědavosti, žvanění, nestoudnosti ve slo­ vech i činech. Tak končí přesný a barvitý výklad o těch, kteří si myslí, že jsou svobodní, ve skutečnosti se však stali otroky zla. Na rozdíl od stoiků tedy křesťané tvrdí, že bez Boha nemá člověk žádný prostor svobody. Na rozdíl od gnostiků tvrdí, že lidská bytost je odpovědná za řetězy, které ji spoutávají.

26

Zotročeni špatným užíváním Zákona První kapitoly epištoly k Římanům ukazují, že také Židé ztratili svoji nezávislost a tím i své výsa­ dy dětí Božích, zejména synovskou svobodu. Je­ jich chování je zdánlivě opakem pohanů. Věnují se dodržování předpisů, a ne zhýralostem. Drží se Zá­ kona, kdežto pohané nikoli. A přece je to jen roz­ dílná fasáda, za níž se skrývá tatáž vůle vymezovat se sám sebou, tentýž nárok budovat si sám svoji existenci, svůj úspěch, svoji spásu. I oni jsou hříš­ níci, protože nepochopili smysl Zákona. Proto může Janovo evangelium vidět v Židech představitele světa, celého světa povstavšího proti Bohu. Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. “ Odpověděli mu: „Jsme potomci Abrahamovi a ni­ kdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stane­ te se svobodnými?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu“ (J 8,31-34). Všichni lidé jsou tedy provi­ nilí, zbavení svobody. Tento Janův text je ještě dnes zvlášť šokující pro židovského posluchače. Židé, zvyklí jako my, že je Boží muži hlasitě kritizují, si nicméně zachovali živé vědomí, že tvoří Boží lid. Domnívali se do­ konce, že tato příslušnost k Bohu nakonec převáží i každou nevěrnost. Svoji důvěru v Boha proměňo27

váli v zajištěnost před každým ohrožením. Jejich jistota se tak posunula: jistí Bohem, začali si být jisti sebou samými. Osvobozeni před Bohem, do­ mnívali se být svobodni vůči každému, nakonec i vůči Bohu samému. Tak alespoň diagnozuje Nový zákon stav židov­ ského náboženství. Tento globalizující pohled v ně­ čem jistě přehání, neboť mnozí Židé si zachovali pokornou víru a vědomí svých hříchů. Nicméně svým pohrdavým postojem vůči pohanům i odmít­ nutím poselství evangelia se tehdy mnozí Židé izo­ lovali v mylném pojetí vyvolení i svobody. Zapo­ mínali, že nestačí být jednou osvobozen Bohem; ještě je třeba upínat se vírou trvale ke svobodě a zříci se všech nároků, založených v sobě samém. To je hlavní smysl právě citovaného úseku Jano­ va evangelia: ve svobodě udržuje člověka víra, ne příslušnost k národu. Odcizuje hřích, a ne nahodi­ lost narození.

2. Osvobození Co jiného je tedy svoboda, než vykoupení z této upadlé existence a osvobození od pyšné vůle? Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mne vysvobodí z tohoto těla smrti? (Ř 7,24). Nový zákon tvrdí, že Ježíš Kristus svojí osobou, svým učením a svým dílem nás vykoupil z otroctví hříchu, Zákona, strachu 28

i smrti. Proto apoštol odpovídá: Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! (Ř 7,25).

Kristus dává svobodu Jako teolog, který systematizuje Ježíšovy náhle­ dy, vyjadřované v metaforách a oslnivých slovech, apoštol Pavel nám oznamuje dobrou zprávu, evan­ gelium. Toto poselství je poselstvím svobody, proto­ že ohlašuje především osvobození. Když definoval hloubku pohromy a univerzálnost hříchu, jenž po­ stihl celé lidstvo, Pavel potom v šesté až osmé kapitole epištoly Římanům rozvíjí důsledky osvo­ bození. Člověk je zotročen hříchem, který ho nikdy nenechává na pokoji, i špatným užíváním Zákona, který se mu stal vězením. Odcizován jednak faleš­ nou svobodou, jež vede ke zlému jednání, jednak falešnou poslušností, jež nutí jednat ve špatném duchu - pro dobrou pověst. Proto může lidskou bytost osvobodit jen velkorysý Boží čin. Pavlovo poselství, stejně jako poselství Kristovo a ostatních apoštolů, říká, že Bůh takový osvobo­ zující čin udělal. Nejenom slíbil na později, nýbrž učinil teď. Jak? Posláním Ježíše z Nazareta, tím, co Pavel i křesťané nazývají darem jeho Syna, Bůh uskutečnil osvobození lidstva: Ježíšova smrt nabízí světu život. Kristův kříž otvírá bránu vězení, ruší determinismus hříchu, a dokonce - dlouhodobý vý­ sledek, znatelný už dnes - definitivně vítězí nad 29

smrtí. Neboť Bůh nejenže Ježíšovou smrtí nabídl smíření, nýbrž Kristovým vzkříšením také otevřel průlom k věčnému životu, ke svobodnému životu za branou smrti. Evangelium je poselství spásy a osvobození. Na jiném místě (1K 5,7) Pavel přirovnává toto vykou­ pení k východu z Egypta a hovoří o Ježíši Kristu jako o našem velikonočním beránku, to jest jako o tom, který svou krví potvrdil naše vysvobození. Epištola Galatským se vrací ke slovníku svobody a vyjadřuje tutéž skutečnost: Kristus nás osvobodil ke svobodě (Ga 5,1). Svoboda pochází od Krista. Že se osvobozující dílo Boží dovršuje v Kristu, neříká jenom Pavel. Ve čtvrtém evangeliu čteme: Když vás Syn osvobo­ dí, budete skutečně svobodni (J 8,36). V programo­ vé řeči v Nazarete, jak ji Lukáš klade Ježíšovi do úst, cituje toto proroctví z knihy Izajášovy: Duch Hospodinův je nade mnou. Proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým na­ vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobo­ du a vyhlásil léto milosti Hospodinovy (L 4,18n). Nový čas

Toto osvobození se podle Nového zákona děje na konci časů. Ježíš začíná své poslání těmito slo­ vy: Naplnil se čas (Mk 1,15). A Pavel parafrázuje: 30

Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna (Ga 4,4). Co jiného může toto tvrzení znamenat, než že pro věřícího se čas od té chvíle hodnotí kladně? Síly tvoření, nového stvoření, pů­ sobí už dnes. Je pro nás obtížné porozumět tomuto přesvědče­ ní o náhlém konci, aniž bychom připustili, že se autoři Nového zákona zmýlili. Neboť čas přece tehdy neukončil svůj běh. Špatně bychom však pochopili toto, jak se říká, „eschatologické vědomí“, tuto jistotu, že žijeme na konci času, kdybychom je chtěli redukovat jen na chronologické určení. Boží dílo v Ježíši Kristu není poslední jen chronologicky, nýbrž také svojí kvali­ tou: svou krajní, mezní závažností. Bůh nemá a ne­ bude mít nic lepšího, nic víc co nabídnout. V Kris­ tu se otevřela poslední etapa Božího plánu. Rozho­ dující bitva je svedena, i když válka ještě není u kon­ ce. I my žijeme v tomto posledním období mezi vítězstvím kříže a vzkříšení a mezi konečným kon­ cem, královstvím Božím a vzkříšením mrtvých. Ospravedlnění vírou To všechno se stalo bez našeho zásahu, jen z mi­ losti Boží. Bůh nám chtěl odpustit, chtěl nás ospra­ vedlnit. Chtěl, abychom unikli odsouzení, jež jeho spravedlnost nemohla nevyslovit. Jak říká Pavel, tato spravedlnost se projevila a poslední rozsudek

31

byl vysloven. Místo aby však dopadl na nás, dopadl na Toho, který jej ve shodě s Otcem vzal na sebe, totiž na Syna, na Ježíše Krista. Pavel, jako před ním Ježíš a po něm reformátoři, je přesvědčen, že spravedlnost lidí a jejich spása před Bohem už nadále nezávisí na jejich činnosti či poslušnosti, nýbrž pouze na Božím zásahu v Kris­ tu: Když jsme tedy ospravedlněni vírou, máme po­ koj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista (Ř 5,1). Toto je ospravedlnění zadarmo. Na něj jako od­ pověď člověka následuje, má následovat víra, dů­ věra, „ano“ každého, kdo je bude žít v naději a v lás­ ce. Na obrácení naší vzpurné vůle, na pomoc, aby­ chom uvěřili v tuto dobrou zprávu, posílá Bůh už dnes svého Ducha do našich srdcí (Ga 4,4-7). Dílo Ducha

Takže svoboda je dílem Ducha. Aby člověk do ­ spěl ke svobodě, musí ve své osobě aktualizovat dílo Kristovo. To může, pokud v jeho uších zní výzva Slova Božího: Vy jste byli povoláni ke svo ­ bodě, bratří (Ga 5,13). A účinek tohoto slova se shoduje s působením Ducha svátého, rozeslaného v našich srdcích, abychom zase mluvili s apošto­ lem (Ř 5,5). Duch tedy vede k rozhodnutí víry, jež se zažívá ve křtu: Nyní však není žádné odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši; neboť zákon Ducha, který

32

vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od záko­ na hříchu a smrti (Ř 8,ln). Duch je tím Pánem, a kde je Duch Páně, tam je svoboda (2K 3,17). Pán, který není jako ti ostatní

Ať je jejich původ jakýkoli, věřící povolaní ke svobodě, kteří vstupují do církve, stojí všichni na přesně stejné úrovni. Nový zákon mnohokrát opa­ kuje, že mezi těmi, kteří oblékli Krista - to jest uvěřili v něho, přijali Ducha a ve víře dospěli ke křtu - se už nerozlišuje Žid a Řek, otrok a svobod­ ný, muž a žena (Ga 3,28; 1K 12,13; Kol 3,11; srov. ještě 1K 7,22 a Ef 6,8). Doba náboženských a spo­ lečenských privilegií skončila. Evangelická svoboda se nabízí celé lidské bytos­ ti, tělu, duši, duchu. Takže praxe svobody vede člověka do konkrétní, historické a zároveň duchov­ ní existence ve společenství s Bohem. Bůh nás osvobodil v Ježíši Kristu. Pozval nás ke svobodě. To je přesvědčení Pavlovo i celého Nové­ ho zákona. To je také raison ďétre křesťanství. Jak potom ale může apoštol jinde říci, že jsme otroky spravedlnosti (Ř 6,18) a služebníky Kristo­ vými (1K 4,1; 7,22), nebo že na něm, na Pavlovi, leží jako nutnost, aby kázal evangelium (1K 9,16)? Protože chce, abychom správně pochopili, jaké po­ vahy je tato nabídnutá svoboda. Není to autonomie ve smyslu moderních teorií práv jednotlivce či 33

emancipace národů. Jde o křesťanskou svobodu, to jest vysvobození, jež si dovedlo poradit s hříchem, se smrtí i s člověkem samým. Aby se toto vykoupení nestalo jen prázdnou řečí, je třeba, aby se osvobozené bytosti zároveň spojily se svým osvoboditelem: Bůh může dát život jen bytostem, které ho přijmou z jeho rukou a budou z něho žít. Křesťanská svoboda je zároveň, ze své povahy a ze své definice přimknutím k Bohu, věr­ ností Kristu, poddaností Duchu. Vy jste byli povo­ láni ke svobodě, bratří (Ga 5,13). Kristus nás osvo­ bodil ke svobodě (Ga 5,1). Jistě, jenže být osvobozen Kristem a žít ve svo­ bodě znamená také změnit pána, přejít z otroctví hříchu ke svobodné poddanosti Pánu, jehož služeb­ níky s radostí zůstáváme. Tento dávný slovník - služebník a pán - by se dal jistě převést do jiné terminologie. Není to však nezbytné, protože mu stále rozumíme ve světě, kde jsou mocní a slabí, nadřízení a podřízení. Jde spíš o to, pochopit a přijmout, že autorita Boží má jinou kvalitu, vyšší a lepši, než jakákoli autorita lidská. Je otcovská a milosrdná. Vede do svobody, neboť chce dávat život.

34

KAPITOLA 3

Svoboda zahrnuje i přestupek

Texty o osvobození člověka tím však nekončí. Zejména Janovo evangelium (J 8) a Pavlova epi­ štola Galatským (Ga 5) jdou dál a zvou člověka, aby vytrval ve svobodě, aby ji praktikoval, provo­ zoval. Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svo­ bodnými (J 8,3 In). Kristus nás osvobodil ke svobo­ dě. Stůjte tedy pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho (Ga 5,1). Teologové se často spokoj ují s rozborem procesu osvobození. Pokud se pokusí popsat výkon svobody, zřídka překročí správné, ale neurčité a teoretické tvrzení, že svobo­ da ústí do lásky. Protože praxi svobody tvoří činy, pokusí se ná­ sledující kapitoly zachytit toto uplatňování svobo­ dy přímo v životě prvních křesťanů. 35

Ježíš žil ve svobodě Musíme začínat od prvních křesťanů? Ovšem, protože osvobození je možné až po Velikonocích, Kristus nás vysvobodil svým utrpením a vzkříše­ ním. Ale Pavel, Jan i ostatní pochopili, že ten, kte­ rý osvobozuje své společenství, zjevuje se Pavlovi cestou do Damašku a zbavuje ho jha Zákona, není nikdo jiný než historický Ježíš. A tento historický' Ježíš, než osvobodil jiné, přesněji právě aby je osvobodil, sám ve svobodě žil. Což nedal svobodně svůj život za lidi? Hledáme-li skutečný původ křesťanské svobody, dospějeme vždycky, přes námitky některých učen­ ců, k tajemné a nedostatečně známé osobě Ježíše z Nazareta. Klíčem ke křesťanské svobodě není ani stoicismus, ani gnóze, nýbrž nakonec právě cho­ vání Ježíše samého. Že se slovo svobodný vyskytu­ je v synoptických evangeliích jenom jednou (Mt 17,26), nás nesmí zmást. V postojích Ježíšových (podle Marka, který nej­ lépe zachoval jejich provokativní rysy) už najdeme celé bohatství praxe evangelické svobody, jak ji později rozvinou hlavně Pavel a Jan. V podobě te­ zí, jež budou zároveň názvy našich posledních ka­ pitol, můžeme nyní vyjmenovat některé z těchto cest svobody: a) svoboda zahrnuje i přestupek b) svoboda vstupuje do služby druhým 36

c) svoboda otevírá rozhovor d) svoboda vytváří nový typ autority e) svoboda vede k přijímání rizika.

Ježíš z lásky přestupuje Zákon Židé této doby žili často v uzavřeném systému. Zákon, který měl být zdrojem osvobození, se jim stává něčím, co zotročuje. Zákazů přibylo, takže značná část obyvatelstva, takzvaný lid země, nemá peníze ani čas, aby mohla žít podle tohoto luxusní­ ho náboženství. Tito lidé jsou proto nespravedlivě vyloučeni z náboženského společenství. A tu se objeví Ježíš. S plným vědomím přestu­ puje lidské příkazy, jež zakrývají hlubokou vůli Boží. Nečeká na zítřek - ačkoli nebyl žádný spěch - a hned v sobotu uzdraví člověka s uschlou rukou (Mk 3,1-6). Neudělá to ve skrytu, ale se smys­ lem pro provokativní jednání vyvede nemocného a uzdraví ho uprostřed synagogy. Je dovoleno v so­ botu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit, ptá se Ježíš. Vybral si sám, dal přednost záchraně, jednat dobře, před pohledy, jimiž se ho chystají odsoudit, utratit, přívrženci zavedeného systému. Překračuje konvence, aby vrátil člověku jeho lid­ ství a svobodu. Uzdravuje člověku ruku a vrací mu tak radost z tvořivého a svobodného jednání rukou. Ježíš hájí i přestupky svých učedníků (srov. Mk 2,18-22). Farizeové i učedníci Jana Křtitele doufa-

37

li, že postem pracně obnoví svobodu Izraele. Zbož­ nost má sloužit obnově: nová záplata na starých šatech. Nikoli, říká Ježíš, když tu je ženich, je čas se radovat. To není chvíle pro půst. Moji učedníci mají pravdu. To vaše posty už nejsou na místě, jsou anachronické. Ostatně když slavíte obyčejnou svat­ bu, nemusíte také přerušit svá asketická cvičení? A zde je daleko větší radost, radost z království. Přestaňte se tedy postit. Nové šaty zastíní starý děravý oděv. A když učedníci vydrolují zrní na kraji obilného pole v sobotu - ve všední den to bylo dovoleno Ježíš je brání a omlouvá jejich přestupek. David udělal něco podobného, když byl v nouzi. Oni to udělali bez důvodu a svobodně, protože se přiblíži­ lo království (Mk 2,23-28). Ježíš zpochybňuje, překračuje. Svým přestoupe­ ním nás zbavuje servilního lpění na Zákonu. Uka­ zuje, jak porušování různých tabu a konvencí patří ke struktuře svobody. Je ovšem třeba také upřesnit, že Ježíš nepřestu­ puje proto, že by ho těšilo neposlouchat a šokovat, nebo dokonce proto, že by se chtěl dělat vyšším a autonomním člověkem. Činí to z osobního vědo­ mí pravé vůle Boží. Ježíš jednal jako svobodný člověk tehdy, když tušil, že tím znovu objevuje Boží záměr pro Izrael a chce za něj bojovat. Záro­ veň byl přesvědčen, že tak otvírá svým současní­ kům cestu svobody a života.

38

Pavel proti obřízce ve jménu Kristově

Pavel v tomto Ježíšově úsilí pokračuje. V jeho očích se příliš mnoho Židů chlubí dodržováním Zákona do nejmenších podrobností. To je odlišuje od jiných a to je nad nimi vyvyšuje. Být synem Abrahamovým podle těla, to jest být obřezán, je jejich privilegium a jejich záruka. Privilegium pro­ to, že zde mají něco, co jiní nemají. Záruka proto, že se domnívají nosit na sobě nezrušitelné znamení Boží lásky k sobě. Kvůli Boží lásce, již objevil na cestě do Damaš­ ku, to jest ve vzkříšení a utrpení Ježíše Krista, Pa­ vel odmítá tuto výsadu, kterou si Židé přivlastňují, místo aby ji přijímali ve víře, a zbavuje se této záruky, jež nemůže překrýt všecky nedostatky. Značná část Pavlova teologického a ekumenic­ kého úsilí je věnována tomu, aby se zdůvodnilo, prosadilo a uskutečnilo opuštění obřízky. Podle ně­ ho tu nyní je jiná cesta k Bohu. Je-li tu nějaká obřízka, není už tělesná, nýbrž duchovní: obřízka srdce (Ř 2,29; Fp 3,2-3). Titus se stane symbolem tohoto odmítání, obrazem tohoto přestoupení a sáz­ kou na toto osvobození ze jha Zákona (Ga 2,lnn). Falešní bratří se vetřeli do antiochijského společen­ ství a slídili tam za Pavlem, zastáncem svobody. Apoštol se nenechá vyvést z míry. Chce mít čisté svědomí. Vyloží apoštolům v Jeruzalémě svou tezi o osvobození v Ježíši Kristu, nezávisle na dodržo­ 39

vání skutků Zákona. Svým odpůrcům neustoupí a při vyhraje. Titus je křesťanem, aniž se předtím stal Židem. Nebude obřezán. To je převratná no­ vinka.

40

KAPITOLA 4

Svoboda vstupuje do služby druhým

Svoboda, kterou Ježíš káže a praktikuje, ovšem není autonomie, nýbrž svobodné a tvořivé přimknutí k vůli Boží. Ve výrocích, zachovaných v tzv. Hor­ ské řeči, Ježíš dokonce ukazuje, že poslušnost, jak ji vyžadují farizeové, není dostatečně radikální. Je třeba bojovat se samým úmyslem, neboť člověk může smilnit pohledem stejně jako tělem. Ježíš není libertin. Jediný svobodný i správný postoj spo­ čívá podle něho ve vložení lidské vůle do vůle Boží. Ne v servilní poddanosti, nýbrž v dobrovol­ ném, zralém, dospělém přijetí. Ježíš zve lidi, osvo­ bozené Bohem, aby jako dospělí přijali vůli Boží, jež otevírá cestu k novým svobodám. V protikladu k farizeům, pro něž je svoboda plodem poslušnosti, je pro Ježíše poslušnost složkou svobody. 41

Svobodní k lásce V samém středu této znovu objevené Boží vůle je příkaz lásky. Láskaje srdcem Zákona a motorem svobody. Pokud Ježíš napadá náboženský, spole­ čenský a dokonce politický systém své doby, napa­ dá ho jako nespravedlivý, protože vzdaluje od Boha celé vrstvy obyvatelstva i celá povolání. Když Ježíš zaujímá kritický postoj, který je mu vlastní, jistě nejedná jako blázen, nýbrž jako moud­ rý člověk. Jako by stále připomínal přísloví: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní (Mk2,17). Systém je však do té míry porušený, že takové slovo moud­ rosti a zdravého rozumu budí podezření a vede až k úvahám o vraždě. Ježíš rozbíjí tuto klec a z lásky vstupuje do spo­ lečnosti vyloučených - celníků, malomocných, prostitutek, pohanů. V jeho zázracích se projevuje především tato služba každému člověku. Jediné místo evangelia, kde se vyskytuje slovo svobodný, hezky ukazuje tuto podobu lásky ke svo­ bodě. Bude Ježíš s učedníky platit chrámovou daň? Ježíš je totiž přesvědčen, že už k ní zavázáni ne­ jsou: Synové jsou tedy svobodni (Mt 17,26). To znamená, že synové království konce časů jsou od daní osvobozeni. Pokud ji přesto zaplatí, udělají to zcela dobrovolně jako svobodní lidé. Text skutečně říká, že ji zaplatí, aby nepohoršili druhé, z ohledu k nim. Jedním slovem z lásky.

42

Vzdát se svých práv, abych nepohoršil svého bratra

Pavlovy epištoly tuto tezi potvrzují: svoboda je ve službě druhým. Tak První epištola Korintským ukazuje, že sku­ tečnou praxí svobody je služba, láska. Pavel ochot­ ně přiznává Korintským, že z hlediska království je všechno dovoleno - to bylo zřejmě jedno z hesel jeho odpůrců (1K 6,12nn). Ale co znamená dovole­ no, toto právo a tuto moc vykládá jinak než oni. Zajisté, všecko je dovoleno, ale svoboda se netočí sama kolem sebe. Svoboda není egocentrická. Silou lásky je pohá­ něna směrem ven. Mám právo jíst každé maso, kdyby však hrozilo, že má svoboda pohorší (totéž slovo jako v Mt 17,27) mého bratra, z lásky se jí vzdám (1K 8,9.13; 10,23n). Mám právo nechat se vydržovat společenstvími, která jsem založil, a brát na cesty ženu. Mám však také svobodu a právo se této svobody a práva vzdát (1K 9,12.15), buď abych nepohoršoval (1K 8,13), nebo abych zachránil více lidí (1K 9,18.22). V tom je moje sláva, má čest, můj raison ďétre (1K 9,15). Toto zříkání se práv a výsad jde tak daleko, až zavede věřícího na cestu utrpení a kříže. A para­ doxně právě v utrpení a slabosti je svoboda i auto­ rita apoštola největší, tak jako na kříži nejlépe vy­ stupuje svoboda a autorita Kristova. Vždyť právě

43

když jsem slab, jsem silný (2K 12,10) - a také svobodný, můžeme dodat.

Svoboda v pravdě

Potvrzují to také janovské spisy. Tam si můžeme zvláště povšimnout, jak se pro Jana svoboda a víra žije v lásce a - Janovo téma - v pravdě (J 8,32-36). Jak spojuje čtvrté evangelium pravdu a svobo­ du? To si zasluhuje pozornost. Vyjděme z úseku J 8,31-36. Kristus právě řekl, kdo je: poslaný Boží, který žije ve spojení s Otcem. Tato věrnost Božímu záměru vede až k přijetí smrti. I to je ovšem šťastný směr, návrat k Otci - což jen on sám může učinit, protože původně nepochází z tohoto světa a jako Boží Syn přichází ze světa Otcova (J 8,2Inn). Ten­ to Ježíšův osud však nezachraňuje jenom jeho: jsou tu také ti, kteří o něm přemýšlejí, věří a tak nako­ nec chápou. Co vlastně chápeme, když jsme se přimkli ke Kristu? Že on je s Bohem jediný, kdo může vyslovit tu starou formuli Božího zjeveni Mojžíšovi: Já jsem (J 8,28). Věřit v Krista znamená tedy chápat vazby, jež ho spojují s Bohem, přijímat oživující pravdu jeho slov. Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učed­ níky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodný­ mi (J 8,3 In). To také znamená plné přesvědčení, že Ježíš nic „nevynalezl“, že jeho poselství mu vštípil, vnukl Bůh (J 8,28). Bůh je však jistota. Bůh je 44

pravý touto pravdou bytí, vědění i srdce (J 8,26). Přilnout k evangeliu znamená proniknout do této oblasti, odkud je lež, váhavost a nevědomost vy­ loučena. To neznamená, že by křesťané věděli všecko. Nahlížejí však na skutečnost jinak, chápou to, oč jde v jejich životě, souvislosti dějin i účinky příro­ dy, jako veliký rozhovor, polemický i irenický, mezi stvořením, tvory a Bohem. Proměňovat čas, nebo spíš vidět skrze čas věčnost Boží, za viditelným ruku Stvořitele, v lidských tvářích vůli Vykupitele - to jsou důsledky víry, to je víra sama. Právě proto ti, které Bůh zprostil pout, to jest věřící, vědí - ne věděním vědy, nýbrž věřící moudrostí. A naopak, či přesněji zároveň, věrní Otce a jeho Syna, kteří se drží moudrosti evangelia, jsou osvobozeni od svých iluzí, nároků, jedním slovem od hříchu (J 8,24). Vidí se takoví, jací jsou, vidí i svět v jeho pravdě a zahlížejí Boha a jeho Syna, jak jim bylo nabíd­ nuto. Janovské spisy nám dovolí ověřit i naši třetí tezi: svoboda otevírá rozhovor.

45

KAPITOLA 5

Svoboda otevírá rozhovor

V Janově třetí epištole je autor, který se jmenuje Starší, ve sporu s jakýmsi Diotrefem, který vede své společenství jako diktátor (3J 9). Nechce se se Starším stýkat, kritizuje ho a dokonce si dovoluje vylučovat jeho přívržence. Autor tedy píše jakému­ si Gaiovi, který mu zůstal věren, i když patří do Diotrefova společenství. V dopise Starší doporuču­ je Gaiovi jakéhosi Demetria, patrně svého spolu­ pracovníka, který se chystá navštívit Diotrefovu obec. Starší sám chce přijet později a s Diotrefem si promluvit (3J 14). Obnovit kontakt

Mnozí se pokoušeli tento záhadný list a jeho situaci různě vysvětlovat. Nás teď zajímá jen postoj 46

Staršího. Celý list míří kjedinému cíli: obnovit kontakt, předejít roztržce. Všimněme si, jakými prostředky chce tento bratr­ ský styk znovu navázat: a) Starší píše Gaiovi; b) po­ sílá Demetria; c) chystá se přijet. Podivuhodná věc, Starší nepověřuje Gaia ani Demetria, aby v Diotrefově obci nějak zasáhli. Dopis má prostě posílit Gaia v jeho věrnosti a představit mu Demetria. Ten s ním má navázat rozhovor. Nakonec ani Starší nepřijde jako představený, který odsuzuje, ale jako bratr, který vede rozhovor. Ovšemže polemický, ale polemika je součást rozhovoru a tím i svobody. Bude to však polemika rovného s rovným, a jako každé jednání, pokusí se obnovit shodu. Z toho, jaký postup si připravil, se Starší nezdá být člověkem, který věří na disciplinární kroky, prosazované vyšší autoritou. Volí přímý styk, roz­ hovor, aby církev zaujala stanovisko ve víře, ve společné dohodě a se znalostí případu, a nechce nic lámat přes koleno nařizováním shora. Rozhovor, který Starší otvírá, není tedy známka bezmoci, nýbrž ilustruje jeho představu svobody. Autor chce, aby se církev probudila ke své odpo­ vědnosti a soudila svobodně, to jest pod vedením Ducha svátého. Nové vztahy uvnitř církve Potvrzení této křesťanské praxe rozhovoru na­

47

jdeme u apoštola Pavla. Druhá epištola Korintským je skutečný dopis, kde vystupují nové vztahy mezi křesťany. Smíření a osvobození proměňuje muže i ženy: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! (2K 5,17). Nové jsou samozřejmě i vztahy této nové osoby s ostatními: A tak od nynějška už nikoho neposuzu­ jeme podle lidských měřítek (2K 5,16). Díky Kris­ tu, přítomnému svým Duchem, jsou tyto nové vzta­ hy vztahy lásky. Věřící tedy vedou rozhovor. V círk­ vi jistě je autorita, ta však neprosazuje svou vůli bez předchozí diskuse. Celé Pavlovo úsilí obnovit řád v korintské obci je vedeno snahou o účast a sdílení. Konkretizuje se v jistě obtížném rozhovoru. Korinťané, naše srdce se vám otevřelo. Nemáte v něm nedostatek místa, ale vy sami se nám uzavíráte. Na oplátku - mluvím k vám jako ke svým dětem - udělejte nám i vy místo ve svém srdci! (2K 6,1 lnn). Naše ústa se otevřela k bratrskému rozhovoru a náš hlas je jen výrazem srdečné lásky. Oplácejte nám podobným, dejte se i vy do rozhovoru, vedeného láskou. V téže epištole najdeme vysloveny i jisté pod­ mínky, aby takový rozhovor mohl k něčemu vést. Mezi nejdůležitější patří jasnost a upřímnost: Bůh je svědek, že mé slovo kvám není zároveň „ano“ i „ ne “. Vždyť Boží syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás zvěstovali my - já, Silvanus a Timotheus nebyl zároveň „ ano “ i „ ne “, nýbrž je v něm jasné 48

„ano“! Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno „ ano A proto skrze něho zní i naše „ amen “ k slávě Boží (2K 1,18nn).

49

KAPITOLA 6

Svoboda zakladá nový typ autority

Svým praktickým postojem nás apoštol Pavel naučí, co je to skutečná autorita v režimu svobody. Jako apoštol Ježíše Krista má zvláštní svobodu a zvláštni autoritu (srov. 1K 9). Jistě, jak jsme už videli, dovede se z lásky vzdát některých výsad. Zato se však nikdy nevzdáva své autority. Tato autorita v Kristu se vždycky značně liší od autority lidského typu. Nezná autoritářství a tyranii. Pokla­ dá druhé za svobodné a dospělé bytosti. Neudržuje je v detinskosti, ale probouzí je a vybízí ke stále větší svobodě: Kristus nás osvobodil ke svobodě. Stůjte proto pevně (Ga 5,1). Pavel využívá svoji autoritu v rozhovoru, někdy i v polemice, nikdy však 50

despotickým způsobem. Nemá ostatně jiné donu­ covací prostředky, než slovo a pero.

Autorita činí zodpovědným V první epištole Korintským vystupuje Pavel ja­ ko člověk, který užívá svoji autoritu k zákazu jis­ tých cest, o nichž ví, že jsou zhoubné. Nezneužívá ji však k tomu, aby o podstatných věcech rozhodo­ val za své čtenáře. V tom je považuje za dospělé, i když mu jejich reakce připadají občas dětinské (1K 3,1). Korinťané chtějí urovnávat své vnitřní spory před pohanskými soudci, a v tom jim Pavel svou autori­ tou brání. Nevnucuje jim však žádné rozhodnutí, nýbrž nabízí dvě možnosti. První možnost: místo odvolání k veřejným soudům, odvolejte se k moud­ rému člověku z vaší obce. Ten bude rozhodčím a bude se umět vyslovit mezi bratry (1K 6,5). Dru­ há možnost, podle Pavla více křesťanská: snášejte raději nespravedlnost, než abyste se domáhali svých práv (1K 6,7). Mezi těmito dvěma možnostmi Pa­ vel úmyslně nevolí. Staví před volbu Korinťany. Staví je do postavení, kde se budou moci jako dospělí svobodně rozhodnout. Podobně se Pavel staví i k manželství. Jménem Páně zakazuje jenom rozvod (1K 7,10nn). Jinak svůj postoj shrnuje touto větou: Každý ať žije tak, jak mu udělil Pán (1K 7,17). 51

Starost o rozhodování

Když Pavel sám dělá rozhodnutí, stará se, aby je přijalo celé shromáždění. Tak když ve stylu církev­ ního práva vyžaduje vyloučení člověka, žijícího v incestu, vykládá své rozhodnutí jako rozhodnutí kolektivní: Já, ač tělem vzdálen, duchem však pří­ tomen, vyslovil jsem již soud nad tím, kdo se toho dopustil, jako bych byl s vámi -a to ve jménu Pána Ježíše Krista. Až se shromáždíte - já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně (1K 5,3-5). Dodejme pro přesnost, že toto „vydání“ viníka satanu neznamená popravu. Křesťané by ji ani ne­ byli mohli uskutečnit bez veřejného procesu. Zde se jedná o přerušení styků mezi křesťany a viní­ kem, čímž je tento člověk odkázán do občanské společnosti, do světa, v němž podle přesvědčení prvních křesťanů vládne Odpůrce čili ďábel. V tomto prostředí bude žít až do smrti, až do zkázy těla. Když nařizuje rozchod s nestoudnými lidmi, ne­ má Pavel vůbec na mysli provinilé pohany, nýbrž hříšné křesťany. I zde je jeho postoj výmluvný: Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? Ne­ máte - vy, nejen já - soudit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. Odstraňte toho zlého ze svého středu! (1K 5,12n). V tomto ohledu je velmi významný i Pavlův po­

52

stoj vůči Filemonovi: Ačkoli bych ti v Kristu mohl směle nařídit, co máš udělat, pro lásku raději pro­ sím... (Fm 8n). Svobodní jako před otcem

Pavlův postoj je takový proto, že odpovídá po­ stoji Božímu a postoji Kristovu vůči němu. Může­ me ho nazvat otcovským, protože pravá autorita vyzývá ke svobodné, nikoli servilní poslušnosti synů, těch, kdo jsou přijati a mohou volat abba, to jest otče (G 4,6; Ř 8,15). V Kristu se nám Bůh stal jako otcem. Je to do­ konce ten pravý otec, od něhož každý otec srdcem i rozumem odvozuje znaky svého otcovství. Mezi tímto otcem a dětmi vzniká rozhovor, v němž se ozývá především uznání. Protože nejsme jen tak nějaké děti, nýbrž děti nalezené, přijaté, milované. Ztracené a zachráněné. Propuštění otroci, vysvo­ bození vězňové. To jsou víc než jen obrazy. Je to ta podstatná skutečnost, kterou zde na světě vnímáme jen v podobenstvích. Křesťanská modlitba, osobní stejně jako liturgická, je především vyjádřením této vděčnosti, tohoto eucharistického děkování v etymologickém smyslu slova. Ale protože ještě nejsme v království Božím, rozhovor mezi Bohem a jeho dětmi se děje v podo­ bě proseb: Pavel připouští, že se máme na tohoto Otce obracet se žádostmi. Sám je vyslovuje také.

53

Míří tam, kam míří dějiny spásy: týkají se dobra pro založená společenství a úspěchu začaté misie věcí, jež Pavel důsledně svěřuje Bohu. V tomto rozhovoru, tvořeném modlitbou, nachází Pavel ta­ ké východisko z dramatu své existence, že totiž musí opouštět sotva založené obce a jít zakládat další. Jak zároveň vychovávat věřící zde, a obracet jinde - to je jeho stálá otázka. Odpovědí je modlit­ ba: v ní může pocítit, že na svůj úkol není sám, že ho Bůh nezatěžuje nadlidsky. Bůh s ním jedná jako se synem, a to v antickém duchu znamená s dospě­ lým spolupracovníkem, zasvěceným do otcova ře­ mesla (srov. J 5,19n). Po apoštolově vzoru ani my neupadáme do dě­ tinství, když se odvažujeme modlit. Je to naopak známka dospělého věku. To spíš ti, kdo se domní­ vají, že se bez modlitby obejdou, vykazují známky krize dospívání. Psychologie umožňuje přenos do duchovní oblasti: při správném vývoji osobnosti po nezbytném oddělení od otce a matky následuje no­ vý vztah, kde děti s rodiči spojuje svobodná a zralá náklonnost. Podobné vztahy, jaké jsme viděli vznikat mezi Pavlem a jeho Bohem, vznikají i vůči jeho famíkům. Pavel se odvažuje nazývat jejich otcem a ří­ ká, že je zplodil v Kristu k novému životu (viz ITe 2,11; 1K 4,15; Fm 10). Má otcovskou autoritu ne nad otroky, ale nad svobodnými bytostmi. Z této synovské poddanosti Bohu a z této apo54

štolový autority vychází i dnes pastýřská služba, rovněž analogicky. Ovšem s jedním rozdílem, že totiž apoštol vzkříšeného Krista viděl (1K 9,1) a že spolu s ostatními prvními svědky stojí u počátků církve. Pozdější služebníci, jako dnešní faráři a pa­ stoři, jsou spíš bratři než otcové. Přesto však s au­ toritou, již jim v jejich úkolu dává Duch svátý, plní i otcovskou funkci. A jako Pavel jednou používá obraz duchovního těhotenství místo plození (Ga 4,19), můžeme mluvit i o úloze mateřské.

55

KAPITOLA 7

Svoboda vede k přijímání rizika

Ve svých listech apoštol Pavel bojuje na dvou frontách. Je proti gnostickému odmítání Zákona i proti zákonictví judaistů. Na jedné straně kárá každou egocentrickou svobodu, jíž se lidé opájejí. Ale na druhé straně každou svobodu, která hledá hmatatelné opory. Příklad Galatských, kteří zabředli do zákonictví, ukazuje neklidné křesťany, kteří by se rádi vrátili pod jho Zákona. Nevede je k tomu zvyk, nýbrž strach ze svobody, která znamená rizika. Návrat k Zákonu vyjadřuje jejich touhu po jistotě. Lidská bytost pod Zákonem ví, čeho se držet. Má svůj ideál, totiž ospravedlnění, a přesný úkol, totiž dodr­ žovat předpisy. 56

Naproti tomu křesťan je v prostoru svobody, kde se musí orientovat, a žádné záruky nemá. Jeho svo­ boda je nebezpečná, protože mu bere jeho klid. Předně proto, že je to svoboda víry, a víra se drží neviditelného. Zadruhé proto, že nás staví před skutečné volby, z nichž ta nejvážnější se týká věr­ nosti. Konečně proto, že tato svoboda se žije v mno­ ha lidech, a slepá, vojenská poslušnost je snazší než autorita lásky, jak jsme o ní mluvili.

Potřeba jistoty Potřeba jistot se v naší době vrací. Pojem zákona a nesčetné zákony i předpisy, jež protkávají naše životy, mohou dát postrašeným lidem pocit jistoty. Pro zdůvodnění takových lešení hlásají výmluvní apoštolově různé nauky, které nejenže neosvobozují, ale zotročují svědomí a brzy také osoby. A když se jim pak nějaká živější vůle pokusí posta­ vit, upadne často do existence, soustředěné jen na své bezprostřední zájmy. Tváří v tvář tomuto objektivnímu nebezpečí těž­ kých ideologií nebo subjektivního egoismu musí věřící prostor svobody - ve společenství i jednotli­ vě - skutečně bránit. Nesnáze tohoto postoje jsme vyjmenovali už výše. Dodejme, že je to také veliká výzva. To, co se staví na odiv, i to, co se dobře poslou­ chá, totiž donucení ideologické i donucení egocen57

trické, křesťané odmítají a žijí ve společenství s Kris­ tem. Všechno jejich viditelné angažování se opírá o tento neviditelný vztah. Všechny možnosti jejich lásky se čerpají z tohoto zdánlivě nemožného vzta­ hu, z přítomnosti Ducha Božího v nich. Z víry na sebe berou rizika, rozejít se s všeobecným míně­ ním a připomínat roztěkaným nebo ohlušeným uším zdravý smysl, smysl pro stvoření, který se dobře doplňuje s rozumem, obrozeným vykoupením. K takovým rizikům je třeba odvahy, a také silné­ ho vědomí sebe sama. Odvaha je třeba i ke snášení důsledků této svobody, které - pod jistými politic­ kými režimy - mohou být i dramatické. Skutečně svobodní jako věřící neodkrýváme vůli Boží jen v dávno zapsaném Zákoně, ani jen na obzoru uto­ pické inspirace, nýbrž v přítomnosti Boží, jež je i naší přítomností.

Prostor svobody je rozsáhlý

Boží záměr, trvalé úsilí jeho milosrdenství, za­ počaté stvořením, pokračující smlouvou sjeho li­ dem a vrcholící v Ježíši Kristu, nás dnes povolává do perspektivy Království. Protože jsme povoláni jako svobodní, máme jako svobodní také bojovat. Mají být dnes projevem evangelia malá spole­ čenství každodenního života? Máme se stáhnout daleko od světa, který nás zaplavuje svojí produkcí i hlukem a vytvářet klášterní společenství jako ob­ 58

raz Božího světa? Máme setrvat v profánnosti sou­ časného světa, proměňovat jeho hodnoty zevnitř a být ve styku se svými osamělými sousedy, aby­ chom jim dodávali odvahu? Máme vyhledávat osa­ mělost poustevníka a upoutávat tak pozornost ge­ nerace, která ztratila směr? Máme hledat vnitřní rovnováhu uspokojováním svých tužeb, abychom byli vnitřně svobodní a k dispozici druhým? Máme se věnovat askezi, méně spát a ovládat své chuti, protože jsme pozváni k jiným radovánkám? Evangeliu je vlastní, že prostor svobody je veli­ ký a žádný recept se abstraktně neprosazuje na úkor druhých. V modlitbě, v rozhovoru se sebou samým, s bratry a sestrami v Kristu, v úvahách o víře a dě­ jinách křesťanství, čtením Písma s příklady svo­ bodných mužů i žen dospíváme nakonec - oklikou přes chyby svého lidství - k rozhodnutím vpravdě křesťansky svobodným.

59

ZÁVĚR

Postoje svobodného člověka se nedají, po pravdě řečeno, napodobovat. Plagiát je známka servilního ducha. Příklady, které jsme naznačili, jako Ježíšův nebo Pavlův, nebudeme tedy dnes kopírovat. Tak bychom znovu upadli do otroctví zákona. Zato však se můžeme podílet na téže svobodě evangelia, můžeme se jí inspirovat - v silném smyslu přijetí Ducha - a můžeme z ní žít. Tomu Nový zákon říká následovat Ježíše, stát se jeho průvodcem, doslova akolytou. Když Nový zákon takové jednání ozna­ čuje za napodobování (ITe 1,6; 2,14; 1K 4,16; 11,1; Ef 5,1), má na mysli soulad s úmysly samého Krista nebo apoštola, vnitřní napodobení. Svoboda ve společenství Podívejme se nejdřív, jaký dopad mohou mít svobodná slova Ježíšova a jeho apoštolů na součas­ ný církevní život. Uvažování o těchto činech a roz­ 60

pravách, porozumění těmto projevům svobody, vnitrní přijetí za své v jejich nejhlubších motiva­ cích by měly umožnit obnovu církve, stále ohrožo­ vané zajetím. Jako to učinili v 16. století Luther, Zwingli a Kalvín, vystupují i dnes reformátoři, kri­ tičtí teologové a nároční pastoři. Budou chtít pro­ budit církev a osvobodit svět. Církvi hrozí různá nebezpečí: rezignace, konfor­ mita se světem, hluchota vůči Božímu Slovu, spory o moc, uzavření se do sebe, útěk dopředu nebo nostalgie, autoritativní gesta i nové upadnutí do legalismu. Vezměme jako příklad nauku. Pro některé je prostě nedotknutelná, včetně svých dogmatických formulací. Jiní ji neberou vážně a hledají jen sociální křesťanství. A ještě jiní si jí hledí ve svobodě zkou­ mání podle vlastního svědomí. Chceme-li následovat Nový zákon, měli bychom zároveň zdůraznit, že Bůh nám zůstává neznámý, neuchopitelný, i připomínat, že se odjakživa proje­ voval, dával poznat, nakonec ve svém Synu Ježíši Kristu. Z tohoto východiska vzniká neotřesitelné přesvědčení osobní i přesvědčení společenství, jímž lidská moc ani vědění nemohou otřást, totiž že žijeme ve svobodném a živoucím společenství s Bo­ hem a ve vřelých stycích s druhými. Odtud se pak také rýsuje určitá jistota, že církev a církve mají vyjadřovat svoji víru, vydávat z ní veřejně počet, že však nikdy nebudou o Bohu vědět všechno, že 61

budou pro formulaci své víry disponovat vždy jen historicky poznamenanými slovy a omezenými gesty. Rozmanitost církví není jen špatné znamení. Je to svědectví a to je pozitivní - že křesťanskou vím nelze s definitivní platností nijak shrnout. Tato ne­ možnost i touha po uniformitě nakonec nežádoucí by neměly brát odvahu těm, kdo jsou posláni kon­ krétně svědčit o svém osvobození a o své svobodě. Místo pro svobodu by mělo být zajištěno přede­ vším v církvi samé. Věřící jsou svobodní natolik, aby dokázali překonat některé zvyky a konvence, jež ztratily své oprávnění; aby vytvořili ducha spo­ lečenství a autoritativní způsoby pastorace odkáza­ li do muzea; aby na všech úrovních vedli skutečný rozhovor; aby liturgii učinili místem tradice i ob­ novení, jedním slovem inspirovaného života; aby v katechezi vyvolávali nové formy autority; aby konečně přijímali rizika, plynoucí z angažované ví­ ry, i nebezpečí, jež patří ke křesťanské existenci. Svoboda pro svět

Živá a obrozená církev pak bude moci vyzařovat v současném světě, který po svobodě touží a záro­ veň se jí obává, který ji častěji ztrácí než získává. Bude moci vyzařovat, neboť má v Kristu oba cha­ rakteristické znaky svobody, právo na slovo i od­ vahu ho použít. 62

Osvobozeni živým Kristem, svobodní zde a ny­ ní, jsou věřící především střízliví ve světe, který je obklopuje a který je jejich. Cítí všeobecnou touhu po svobodě a s trvalou bdělostí podporují různá profánní či humanistická, vědecká i politická hnu­ tí, jež se skutečně snaží člověka osvobodit. Zůstá­ vají si však vědomi nelítostných determinismů, jež na všecky doléhají. Vědí, že se jich nelze zbavit slovy a vůbec lidskými prostředky. Jejich střízli­ vost se tedy udržuje a oživuje v modlitbě k Bohu, který osvobozuje. Stejně pečlivě pozorují jak úsilí lidí dobré vůle, vyjádřené například v lidských prá­ vech, tak i zklamanou rezignaci národů před supervelmocemi. Připadá jim nevděčná úloha zklamávat optimisty, přesvědčené že touha po míru může vy­ kořenit násilí, ale také povzbuzovat pesimisty, kteří před nevyhnutelnou zkázou světa skládají ruce do klína. Střízlivý dnešní křesťan ví, že je pověřen slovem. Má právo mluvit, ne však stejné právo mlčet. Ne­ skrývá proto své barvy a navazuje rozhovory, často polemické, s přívrženci jiných forem svobody, ně­ kdy utopické, i s těmi, kdo obdivují různé formy fatality. Samozřejmě ví, že jeho slovo je slabé, je však také přesvědčen, že jeho právo na slovo souvi­ sí s jeho odvahou. Ve slabosti jeho slov a v bezvýznamnosti jeho činů se může rozhodnout jednat sám Bůh. To je 63

hybná síla jeho odvahy a důvěry. To je také počá­ tek jeho jednání, jež každý rozhovor doprovází.

64

Bibliografie

H. L. Störig: Malé dějiny filozofie, Praha, Zvon 1991 L. Hejdánek: Filosofie a víra, Praha OIKOYMENH 1990 P. Pokorný: Píseň o perle, Praha, Vyšehrad 1986 Encyklopedie antiky, Praha 1973 T. Holtz: Ježíš z Nazareta, Praha 1991

65

Obsah

Předmluva................................................................ 5

ÚVOD....................................................................... 7 Svoboda dnes...................................................... 8 Z dějin slova „svoboda“.................................... 9 Naše situace křesťanů v současném světě............................................ 11

Kapitola 1 SVOBODA V BIBLICKÉM PROSTŘEDÍ.......................................................... 12 1. Svoboda pro Řeka......................................... 12 Být svobodný sám v sobě................................ 13 Před svobodou jsou si všichni rovni.............. 14

2. Svoboda v gnózi............................................ 15 Světlo shůry.......................................................15 Vejít do poznání................................................ 16 67

3. Svoboda pro Žida.......................................... 17 Bůh, který vysvobodil svůj lid....................... 18 Vnější překážky svobody................................ 18 Židovská náboženská hnutí............................ 19 Vnitřní překážky svobody.............................. 20

Kapitola 2 VSTUP DO SVOBODY PODLE NOVÉHO ZÁKONA............................ 23 1. Zlo......................................................................24 Zotročeni provinilým nedbáním Boha......... 24 Zbloudilá vůle.................................................. 25 Zotročeni špatným užíváním Zákona........... 27 2. Osvobození...................................................... 28 Kristus dává svobodu...................................... 29 Nový čas............................................................30 Ospravedlnění vírou........................................ 31 Dílo Ducha....................................................... 32 Pán, který není jako ti ostatní......................... 33 Kapitola 3 SVOBODA ZAHRNUJE I PŘESTUPEK....... 35 Ježíš žil ve svobodě.......................................... 36 Ježíš z lásky přestupuje Zákon....................... 37 Pavel proti obřízce ve jménu Kristově............................................ 39

68

Kapitola 4 SVOBODA VSTUPUJE DO SLUŽEBY DRUHÝM................................. 41 Svobodní k lásce............................................ 42 Vzdát se svých práv, abych nepohoršil svého bratra........................ 43 Svoboda v pravdě............................................ 44

Kapitola 5 SVOBODA OTEVÍRÁ ROZHOVOR............... 46

Obnovit kontakt............................................... 46 Nové vztahy uvnitř církve.............................. 47

Kapitola 6 SVOBODA ZAKLÁDÁ NOVÝ TYP AUTORITY.................................... 50 Autorita činí zodpovědným............................ 51 Starost o rozhodování ..................................... 52 Svobodní jako před otcem...............................53

Kapitola 7 SVOBODA VEDE K PŘIJÍMÁNÍ RIZIKA........................................56

Potřeba jistoty................................................... 57 Prostor svobody je rozsáhlý ........................... 58

69

Závěr

Svoboda ve společenství................................. 60 Svoboda pro svět............................................ 62

Bibliografie............................................................65 Obsah...................................................................... 67

70

Francois Bovon MÍSTO SVOBODY z francouzského originálu PLAČE DE LA L1BERTÉ přeložil Jan Sokol Jako sv. č. 1 vydalo nakladatelství Mlýn, Třebenice 1993,1. vydání Odpovědný redaktor Jan Keřkovský Obálku navrhl Zdeňek Šorm Sazbu písmem Times připravil Petr Kadlec Vytiskl Arch, Brno ISBN 80-901589-1-9

Svoboda: Dožadují se jí jednotlivci i celé národy. Zároveň ji neustále ohrožuje tlak různých systémů a režimů. Snad nikdy jí člověk neměl tolik jako dnes. Snad nikdy nebyla zdrojem tak velkého neklidu jako dnes. rpráví Bible (a zvlášť Nový zákon), Boží dílo, o kterém____________________________ není nic jiného než vysvobození. Člověk, otrocky poddaný osudu a všelijaký: pánům, se stává svobodným. Je svobodný před Bohem, r :d sebou samým i před pruhými. S veškerou odpovědností která z toho plyne. Tato knížka přir áší propracované a přesvědčivé vysvětlení, co je vlastně esťanská svoboda. To lze najít i v jiných knihách; její ori; lalita však spočívá v pozornosti, kterou věnuje zcela zásac ', a přitom kupodivu opomíjené otázce svob . dy v praxi. ze Autor na základě biblických textů postupně doklá svoboda zalimuje i přestupek, že vstupuje do služby druhým, přijímáotevírá rozhlovor, vytváří nový typ autority a ve ní rizika. Tyto strár budete číst se zaujetím. A co víc: Díky autorovi i díky překladu Jana Sokola je to knížka srozumitel a čtivá od začátku až do konce.

Francois Bovon je profesor Nového zákona na universitě v Ženevě. Jeho knil o nej starší kresťanské literatuře “ se staly známými v celé Ev: pě, zejména práce o Lukášově evangeliu.

0

MLYN