Já a Ty : o křesťanství, židovství a jejich vzájemných vztazích : příručka (nejen) pro učitele [1. vyd. ed.] 9788025407851, 8025407853 [PDF]

Zitiervorschau

SPOLEČNOST KŘESŤANU A ŽIDŮ

Martin Buber Židovský filo zo f Martin Buber, autor knihy Já a Ty, která významně přispěla k prohloubeni židovsko-křesťanského dialogu. Velmi krásným a zřetelným způsobem

totiž vyjádřila Buberovo

přesvědčení, že teprve setkáním „s tím druhým “ poznáváme sami sebe, a že uzavřením se světu vlastní identitě nepomůžeme.

O Společnosti křesťanů a Židů Naše společnostjiž od roku 1991 usiluje o vyvážený dialog mezi křesťany a Židy. Jsme si vědomi, že takový dialog není vždy snadný ani samozřejmý, proto se je j snažíme podporovat, a to zejména odbornými i popularizačními články, přednáškami a kulturními akcemi.

Já a Ty

SPOLEČNOST KŘESŤANU A ŽIDŮ

Touto cestou děkuji všem, kdo se svými připomínkami zasloužili o odborně kvalitnější text této brožury. Mimořádné poděkování bych ráda vyjádřila panu Leo Pavlátovi, který celý text několikanásobně a podrobně okomentoval; jeho připomínky značně přispěly ke konečné podobě brožury. Veliký dík patří také Sylvii Singerové a Marii Zahradníkové za podrobné připomínky ke kapitolám „Dějiny Židů v Čechách a na Moravě", „Židovská kultura v kontextu 20. století“ a „Soa (holocaust) v datech “. Poděkování patří také Petru Fryšovi za iniciováni a koordinaci celého projektu a Vzděláva­ címu a kulturnímu centru Židovského muzea v Praze za pomoc při jeho realizaci. Alžběta Drexlerová

Tato brožura vychází díky podpoře nadace Joods Humanitair Fonds.

JO O D S HUM ANITAIR FO N D S

Autorka: Alžběta Drexlerová Odborná revize: Leo Pavlát, Silvia Singerová, Marie Zahradníková, Petr Fryš, Ivan O. Stampach, Daniel Herman, Lukáš Klíma, Tomáš Halík © Společnost křesťanů a Židů, 2007 ISBN 978-80-254-0785-1

Já a Ty O KŘESŤANSTVÍ, ŽIDOVSTVÍ A JEJICH VZÁJEMNÝCH VZTAZÍCH

PŘÍRUČKA (NEJEN) PRO UČITELE

Praha 2007 Společnost křesťanů a Židů

OBSAH Ú v o d ......................................................................................................................................................... 3 Židovství jako n áb o ž en stv í.................................................................................................................. 4 Křesťanství jako náboženství..............................................................................................................11 Hebrejská a křesťanská Bible jako východisko d ialogu?............................................................. 15 Židovství v době Ježíšova ž i v o ta .......................................................................................................19 Židovsko-křesťanské vztahy v 1. a 2. s t o l e t í ................................................................................ 21 Židovsko-křesťanské vztahy na konci a n tik y ................................................................................... 27 Židovsko-křesťanské vztahy ve středověku a d á l e ..........................................................................32 Šoa (holocaust) v datech.......................................................................................................................41 Křesťanská reakce na š o a ................................................................................................................... 47 Židovská reakce na š o a .......................................................................................................................52 Současná podoba ž id o v stv í................................................................................................................ 54 Současná podoba k řesťanství............................................................................................................. 58 Vztah křesťanů ke Státu Izrael............................................................................................................. 62 Židovství a křesťanství v kontextu pluralitní společnosti dneška................................................ 65 Židovsko-křesťanský dialog dnes a úkoly do budoucna................................................................ 66 Dějiny Židů v českých zemích do II. světové války...................................................................... 70 Židovské památky v Čechách a na M oravě.......................................................................................77 Židovství v kontextu české kultury 20. století................................................................................... 79 Používané biblické zkratky Servis (ČEP ) ..........................................................................................83

LEGENDA K SERVISU: literatura b§b

internetové odkazy projekty filmy

ÚVOD Projekt „Já a Ty “ vznikl z potřeby Společnosti křesťanů a Židů oslovit širší veřejnost. Přitom vycházíme ze situace v České republice: podle statistik sčítání lidu z roku 2001 udalo 59 % obyvatel, že jsou „ bez vyznání". Samozřejmě to nemusí znamenat, že by jejich život byl zcela prost jakékoli podoby spirituality. Pro nás z toho ale vyplývá, že téměř dvě třetiny lidi v naší republice mají zhruba stejně daleko ja k ke křesťanství, tak k židovství. Během výuky na středních školách se v rámci různých předmětů studenti setkávají s tématy křesťanských i židovských dějin, literatury, kultury. Účelem této brožuryjeposkytnout učitelům užitečné informace o křesťanství a židovství nejen jako o dvou různých, oddělených náboženstvích, ale také - a především - v jejich vzájemném kontextu. Dvoutisícileté dějiny židovsko-křesťanských vztahů byly až příliš často poznamenány předsudky a nepřátelstvím. Je třeba zdůraznit, že vyvražďování Židů během II. světové války1 spolu s vývojem historie a religionistíky znamenalo zásadní obrat ve vzájemném přístupu obou náboženství. Mnohé církve změnily či upravily své tradiční učení o židovství a někteří členové obou náboženství se angažují v židovsko-křesťanském dialogu, ve kterém usilují 0 odstranění předsudků a hledají společné poselství, kterým by obě náboženství mohla oslovit sekulární svět. V naší multikulturní společnosti je stále důležitější učit se přijímat druhého v jeho odlišnosti. Proto doufáme, že příklad současných Židů a křesťanů, kteří se zapojují do vzájemného dialogu i po tak dlouhých dějinách naplněných konfliktem, bude výzvou i pro studenty středních škol: výzvou ke zkoumání vlastního přístupu k různým „jiným “ lidem či skupinám lidí, výzvou k nedůvěře vůči vlastním předsudkům, které mohou mít v posledku 1 tak ničivý dopad, jakým bylo šoa. Pokládejte, prosím, tuto brožuru spíše za odrazový můstek k dalším aktivitám a pramenům, které jsm e nemohli do obsahu brožury vtěsnat. Proto jsm e za každou kapitolu do sekce „Servis “ shromáždili alespoň základní informace o knihách, filmech, projektech a odkazech na další dění v oblasti židovsko-křesťanského dialogu i ohledně židovství a křesťanství zvlášť. Internetovou podobu brožury je možné nalézt na našich internetových stránkách www.krestane.zide.info, kde rovněž můžete zanechávat své komentáře. Za vaše návrhy a pomoc při jejím dotváření budeme vděční.

0 Židé tuto pohromu nazývají hebrejským slovem šoa, což znamená „zničení, smrtonosná vichřice“ . Častým názvem je také holocaust, což řecký znamená „celopal“. Je to však termín označující původně oběti židovských kněží v chrámu, a proto je pro mnohé lidi neúnosné spojovat posvátnou kultovní činnost s nacistickými zvěrstvy.

ŽIDOVSTVÍ JAKO NÁBOŽENSTVÍ Kdo jsou Židé? Židé sami sebe definují podle zásady tzv. dvojího členství. To znamená, že židovská existence je jednak určena příslušností k lidu, k národu, a jednak příslušností náboženskou. Žid, který pro sebe odmítá židovské náboženství, zůstává spojen se židovstvím skrze druhý podstatný prvek: je Židem, protože se narodil ze židovské matky, a tak patří ke svému národu.2Naopak člověk nežidovského původu, který by chtěl přijmout židovské náboženství, musí podstoupit poměrně náročný proces přijímání, v jehož průběhu je mimo jiné odrazován od svého rozhodnutí. Po konverzi je však pokládán za plnohodnotného člena židovského společenství. Židovství nemá misijní povahu, neusiluje o přivádění jiných lidí ke své víře. Židé věří, že jsou Bohem vyvolený („oddělený") národ, ale tato vyvolenost spočívá pouze ve zvláštním způsobu služby Bohu, protože jako Boží stvoření jsou si všichni lidé bez rozdílů rovni. Být Židem znamená žít ve vzájemném vztahu s Bohem, s lidem Izraele a s jeho proměnlivými dějinami, a také ve vazbě na izraelskou zemi. Se vznikem Státu Izrael se opět roznítily diskuse zastánců různých politických a právnických názorů na to, kdo má právo přistěhovat se do Izraele, a tím pádem také na otázku: „Kdo je Žid?“ Co je židovství? Z 1. knihy Mojžíšovy (Genesis) se dozvídáme o Božím povolání Abrama, který později dostane nové jméno - Abrahám. Hospodin Abraháma vyzývá, aby odešel ze své země do země, kterou mu ukáže. Abrahám se má stát otcem velikého národa a požehnáním pro něj i pro všechny národy světa. Abrahámovým uposlechnutím začínají dějiny židovského národa. Přestože kořeny židovství - nejstaršího monoteistického náboženství na světě - sahají až k Abrahámovi, za skutečného zakladatele židovského náboženství Židé pokládají Mojžíše. Na Hospodinův pokyn vyvedl židovský národ z egyptského područí do Izraele, do země přislíbené Abrahámovi. Když lid putoval pouští, zjevil se Mojžíšovi Hospodin na hoře Sinaji a předal mu Desatero přikázání, zapsaných na kamenných deskách. Tato přikázání jsou základnám mravním kodexem lidského chování, který později převzalo křesťanství, a který tak spoluvytvářel dějiny evropského kontinentu až podnes. Spolu s Desaterem je základním stavebním kamenem židovství také vyznání víry zvané S‘ma, které začíná slovy: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou" (Dt 6,4-5). Podstatou židovství je víra v jediného, všemohoucího a milosrdného Boha, stvořitele vesmíru, a zachovávání příkazů Tóry, která je zaznamenaným Božím slovem. Těchto přikázání je v Tóře podle židovské tradice 613, ale většina z nich se týká kultu v chrámu, který byl zbořen v roce 70 o. 1. Tyto předpisy, vztahující se k chrámovému kultu, se dnes již nedodržují. Tato okolnost se vyjadřuje tím, že „Žid“ se obyčejně píše s velkým „Ž“, pouze pokud se v textu výslovně tematizuje, že se jedná o určení náboženství, píše se malé „ž“.

Hebrejská Bible Základní posvátnou knihou židovství je Tanach, označovaný v židovství také jako „posvátné spisy11 (kitvej kodeš) nebo prostě „Písmo11 imikra). Pro účely této brožury ji budeme označovat názvem hebrejská Bible pro odlišení od křesťanské Bible. Křesťané Tanach po některých úpravách převzali do svého kánonu posvátných knih a nazvali jej Starý zákon. V židovství se však označení Starý zákon vůbec nepoužívá. Slovo Tanach je zkratkou tří počátečních písmen od hebrejských slov Tóra (čili „nauka, instrukce, návod, vodítko11), Neviím („proroci11) a Ketuvim („spisy"). Největší autoritou je přitom Tóra, protože obsahuje mojžíšskou tradici (knihy v křesťanské Bibli nazvané Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium). Podle biblické dějepravy bylo toto učení později předáno prorokům (knihy Jozue, Soudců, Samuelovy knihy, Královské knihy, Izajáš, Jeremijáš, Ezechiel a Dvanáct proroků). Příběhy o nich spolu s příběhy králů, úředníků a velekněží tedy mají nižší autoritu než Tóra. Relativně nejméně autoritativním souborem hebrejského kánonu jsou Spisy (Žalmy, Přísloví, Jób, Píseň Písní, Rút, Pláč, Kazatel, Ester, Daniel, Ezdráš, Nehemjáš, 1. a 2. kniha Letopisů). Židovská výkladová tradice Podle židovského podání Mojžíš přijal na hoře Sinaji od Hospodina nejen psanou tradici, ale i tradici ústní. Tyto dvě tradice spolu tvoří jediné zjevení. Ústní tradice byla podle tohoto podání předávána z generace na generaci a byla stále rozsáhlejší. V roce 63 př. o. 1. obsadili Římané území Izraele. Po neúspěšném Bar Kochbově povstání v roce 135 bylo předávání ústní tradice velmi ztíženo, protože Římané popravili mnoho židovských učenců. Proto se rabi Jehuda ha-Nasi rozhodl ústní tradici sepsat. Nazval ji Mišna a byla redakčně dokončena koncem 2. století. Témata Mišny jsou uspořádána do šesti oddílů, které se týkají všech oblastí života: zemědělství (Zeraím), slavností (Mo'ed), manželství (Naším), civilního a trestního práva (Nezikín), chrámového kultu (Kodaším) a čistoty (Toharót). Na Mišnu navazují dvě kompilace Talmudu (Palestinský Talmud Jerušalmi, redakčně dokončený okolo roku 400, a rozsáhlejší babylónský Talmud Bavli, dokončený v 5.-6. století). Talmud je rozšířený komentář Mišny, pocházející od babylónských a izraelských židovských učenců 3.-6. století. Dnešní vydání Talmudu obsahují na každé stránce úryvek Mišny, obklopený ze všech stran vlastním komentářem Talmudu (který se nazývá Gemara, pokud je uveden bez Mišny), a dalšími komentáři od velkých učenců, například od Rašiho (1040-1105). Pro židovskou náboženskou praxi je dále významná i následná rabínská tradice. V Mišně i v Talmudu stejně jako v pozdějších rabínských ustanoveních je hlavním záměrem přizpůsobit přikázání Tóry dobovým podmínkám a měnícím se okolnostem. To se děje zejména prostřednictvím diskuse mezi učenci. Na každé stránce Talmudu tak nalezneme několik různých, někdy i vzájemně si protiřečících výkladů, ponechaných vedle sebe. Důležitým prvkem Talmudu je kromě halachy - tj. textů legislativní povahy, které se týkají pravidel života - i agada, tedy vše, co není halacha. Patří sem příběhy, „doplňující" to, co nebylo řečeno v Písmu: různá, text Písma osvětlující vyprávění, bajky, přísloví, pohádky. Halacha a agada se přitom v židovské tradici vzájemně doplňují - bez agady by byla halacha suchou záležitostí, a bez halachy by byla agada „divokým lesem".

Každodenní život V době zničení Prvního chrámu a babylonského exilu (6. století př. o. 1.) byla namísto obětí v chrámu zavedena slovní bohoslužba. Již v této době bylo obvyklé modlit se třikrát denně, v časech, kdy by za normálních okolností v chrámu probíhalo obětování. Modlitba třikrát denně začala být po zničení Druhého chrámu v roce 70 o. 1. jediným spojením s původním chrámovým kultem. Namísto chrámu se centrem židovské zbožnosti stala synagoga. Židovská modlitba se vyvíjela tisíce let a trvá až dodnes. Velkou důležitost má v židovství společná modlitba. Je možné modlit se i o samotě, ale společná modlitba v synagoze (především vyznání víry Slyš Izraeli, modlitba Osmnácti požehnání či Kadiš) má zvláštní hodnotu. Vytváří se tak společenství, kde je možné podělit se o své smutky i radosti. Žid, který chodí pravidelně do synagogy, tak není nikdy sám. Veřejná bohoslužba ve své úplnosti (zejména s předčítáním z Tóry) se dokonce nemůže konat, pokud se nesejde minjan, skupina alespoň deseti židovských mužů (u liberálních Židů se do minjanu počítají i ženy). Pouze v minjanu lze například vyslovit modlitbu za zemřelé Kadiš. Židé se ovšem modlí i v soukromí, existují i zvláštní přímluvné modlitby. Kromě společné modlitby třikrát denně s minjanem se Židé modlí před každým jídlem a po něm a rovněž při dalších příležitostech. Zvlášť významnou modlitbou týdne je páteční modlitba na začátek šabatu. Slavení sabatu (z tohoto slova vzniklo i české „sobota") patří mezi nej důležitější prvky židovství. Každého sedmého dne mají Židé ustat od práce k poctě všemohoucího Boha stejně jako Hospodin ustal od práce, když sedmého dne dokončil dílo stvoření. Slavení šabatu je spojeno s událostmi v dějinách Izraele (zejména s vysvobozením z Egypta)3 a je znamením věrnosti Izraele ve smlouvě s Hospodinem. Je také předzvěstí - nejen symbolickou, ale reálnou - mesiánské doby, kdy celý vesmír spočine v harmonii. Sabat je naplněn částečně studiem Tóry, modlitbami a zpěvem, a částečně slouží ke zotavení a ke společné zábavě celé rodiny. Sabat je nazýván „korunou stvoření" a „oknem do věčnosti". Židovský rok je naplněn slavnostmi, které se slaví společnou bohoslužbou nejen v synagoze, ale i v rodině; modlitbou, zpěvem, slavnostní hostinou, tancem. Důležitým prvkem svátků je také zvěstování a poučení. Svátky dělíme na poutní svátky (Pesach, Šavuot, Sukot), velké svátky (Roš ha-Šana, Jom Kipur), menší svátky (Chanuka, Purim, Roš Chodeš, Tu bi-švat, Lag ba-omer), dny smutku a postu (Tiša be-av a další) a národní svátky (Den nezávislosti, Den Jeruzaléma, Památka obětí šoa). Kromě modlitby a dodržování přikázání je neopominutelným prvkem židovské zbožnosti cedaka, tedy konání milosrdné spravedlnosti, které bývá někdy překládáno jako „dobročinnost". Dobročinnost je však věcí dobrovolnou, a kdo ji neprovozuje, bývá pokládán nanejvýš za egoistu. V židovství je však cedaka vykonáním spravedlnosti, a je tedy povinností. V Tóře byla cedaka ustanovena do podoby různých přikázání. Ideálem Tóry bylo, aby například každý sedmý rok se úroda ponechala nesklizená a každý potřebný se z ní mohl živit. Také každý třetí rok měl člověk ponechat desetinu svého příjmu chudým a během dvou let mezitím měl nechat nesklizenou svou úrodu v rozích pole, aby chudí měli co jíst. Je třeba vysoce ocenit nejen lidskost těchto přikázání v hebrejské Bibli, ale i rozsah, v jakém se věnuje konání milosrdné spravedlnosti.

31 Srv. Dt 5,15.

SERVIS

BAUMANN. A., Co by měl každý vědět o židovství, Praha: Kalich s.r.o., 2000 COHEN, A., Talmud pro každého, Praha: Sefer, 2007 DIVECKÝ, J., Příběhy Tóry, Patnáct biblických zamyšlení, Praha: P3K, 2005 DIVECKÝ, J., Izrael soudců a králů, Praha: P3K, 2006 DIVECKÝ, J., Židovské svátky, Praha: P3K, 2005 JANALÍK, F., MARHOLD, J., Tajemství židovské kuchyně, Praha: Plot, 2003 Knihy tajemství a moudrosti I., II, 111, Mimobiblické židovské spisy: pseudoepigrajý, Praha: Vyšehrad, 1998-1999 KUNETKA, F., Židovský rok a jeho svátky, Olomouc: Univerzita Palackého, 2001 MALKA, V., Mistři židovské moudrosti, Praha: Portál, 2004 Modlitební kniha - Sidur (česko-hebrejská verze), Praha: Sefer, vyjde 2007 Nová pražská pesachová hagada, Praha: Sefer, 1996 PETUCHOWSKI, J.J., Kniha rabínské moudrosti, Praha: Portál, 2003 Pirkej avot. Výroky otců, Praha: Sefer, 1994 RENDTORFF, R., Hebrejská bible a dějiny, Praha: Vyšehrad, 1996 Sefer jecira (Pražská). Hledání dávno ztraceného člověka, Praha: Půdorys, 1990 SCHUBERT, K., Bible a dějiny, Svitavy: Trinitas, 2000 SCHUBERT, K., Židovské náboženství v proměnách věků, Praha: Vyšehrad, 1999 SIVAN, G., NEWMANN, J., Judaismus od A do Z, Praha: Sefer, 1998 Slova Rabího Nachmana. Chasidské příběhy, Praha: Vyšehrad, 2002 STEMBERGER, G., Talmud a midraš. Úvod do rabínské literatury, Praha: Vyšehrad, 1999 STERN, M., Svátky v životě Židů, Praha: Vyšehrad, 2002 Tanu Rabanan, čtení z rabínské literatury, Praha: Vyšehrad, 2005 Židé, dějiny a kultura, Praha: Židovské muzeum v Praze, 1997 a 2001, 2. doplněné vyd. 2002, 3. doplněné vyd, 2005 Židovské tradice a zvyky, Praha: Židovské muzeum v Praze 2006

□

Q-U

http://www.mogen.org/ do češtiny přeložené některé prameny židovské tradice http://www.tydlitatova.net/kosmos.htm židovská mystika http://www.jewishencyclopedia.com online verze známé encyklopedie (AJ) http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/index.html zdroj textů ke všem oblastem židovství (AJ) http://www.hum.huji.ac.il/Dinur/links/texts.htm texty vztahující se k dějinám židovství (AJ) http://www.jewfaq.org/index.htm encyklopedie ortodoxního židovství (AJ) http://www.sacred-texts.com/jud/ prameny a díla židovské tradice přes středověk až do současnosti (AJ) http://www.e-daf.com/index.asp audio/video škola Talmudu rozebíraného po stránkách (AJ) http://aleppocodex.org/homepage.html o kodexu Aleppo, masoretech a dějinách bibl. textu (AJ)

http://www.jnul.huji.ac.il/dl/maps/pal/html/ databáze historických map Svaté země (AJ) http://maps-of-jerusalem.huji.ac.il/ databáze historických map Jeruzaléma (AJ) http://www.hebcal.com židovský interaktivní kalendář (AJ) http://www.biu.ac.il/JH/Parasha/eng/ komentář k Parašat šavua na každý týden (AJ)

tito http://www.jewishmuseum.cz/cz/czprimary.htm Projekt Židovského muzea v Praze: Nejstarší dějiny Židů do r. 135 n. 1., vyhnání a diaspora http://www.jewishmuseum.cz/cz/czprimary.htm Dílna Židovského muzea v Praze: Židovské svátky, životní cyklus a tradice http://www.krestane.zide.info/jaaty webové stránky k projektu Já a Ty (SKŽ)

http://members.aol.com/jewfilm/ on-line databáze židovských filmů (AJ) http://www.spielbergfihnarchive.org.il/ archív židovských filmů (AJ)

KŘESŤANSTVÍ JAKO NÁBOŽENSTVÍ Kdo jsou křesťané? Narozdíl od židovství nejsou křesťané navzájem spojeni na základě žádné národnosti ani nejsou vázáni na nějakou konkrétní kulturu, přestože křesťanství velice těsně souvisí s židovstvím jako takovým. Křesťan je ten, kdo vyznává Ježíše Krista jako Spasitele. Tato víra vede věřící k přijetí křtu, přestože mu různé konfese připisují různý význam. Osobním vztahem ke Kristu je člověk osvobozen od hříchu a znovuzrozen jako Boží dítě, po křtu se stává plnohodnotným členem církve a má mít účast na jejím poslání. Křest (stejně jako konverzi k židovství) nelze podle většiny církví již nikdy zrušit. K podstatě křesťanství patří misijní příkaz zmrtvýchvstalého Krista: „Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy,4 křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svátého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal" (Mt 28,19-20). Dnešní křesťanství však většinou uznává právo každého na náboženskou svobodu a odmítá někoho přivádět ke křesťanství pod jakýmkoli nátlakem nebo komukoli bránit, aby žil podle svého vlastního svědomí. Ze spásy není vyloučen nikdo, kdo pravdivě podle svého svědomí usiluje o nalezení pravdy. Ne vždy v dějinách církve byla náboženská svoboda příslušníků jiných náboženství patřičně respektována. Zvláště holocaust přispěl k tomu, že mnohé církve zpochybnily nebo odvolaly své misijní úsilí ve vztahu k Židům. Co je křesťanství? Počátky křesťanství jsou spjaty s působením Ješuy Nazaretského, známého jako Ježíš (z hebrejského Ješna, „záchrana") Kristus (z řeckého Christos, „pomazaný", což je také významem hebrejského slova mašiach, česky „mesiáš"). Ježíš se narodil někdy na přelomu občanského letopočtu, podle evangelií v Betlémě na území dnešního Izraele. Podle křesťanské tradice ho počala Maria z Ducha svátého, bez lidského zásahu jejího snoubence Josefa. Asi do svých 30 let žil jako tesař u svých rodičů. Poté se nechal pokřtít Janem Křtitelem a odešel na 40 dní do pouště. Když se vrátil, započal své asi tříleté veřejné působení. Během té doby v synagogách a v jeruzalémském chrámě kázal, že se přiblížilo Boží království. Vyzýval k obrácení srdce a k pravdivému životu před Bohem. Chodil po vesnicích, uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. Křesťané po staletí obviňovali Židy všech generací z Kristovy smrti (tedy z „bohovraždy"). Novější bádání však zdůrazňuje, že Ježíše neodsoudili Židé jako celek. K jeho odsouzení daly podnět spíše některé vlivné židovské náboženské autority. Je však potřeba zdůraznit, že Ježíšova poprava neproběhla podle židovských zvyklostí (z evangelií dokonce vyplývá, že jeho vydání Římanům veleradou se nejspíše se neodehrálo v souladu s tehdejším židovským „procesním právem"): Ježíš nebyl usmrcen podle židovského zákona ukamenováním, ale ukřižován podle římského práva. Podle křesťanské tradice však Ježíš vstal z mrtvých, několikrát se ukázal svým následovníkům a vstoupil na nebe, kde „sedí po pravici Otce“. Z apoštolů, vyděšených J> Existuje oprávněná teze, že nejsprávnějším překladem této věty je „učiňte učedníky ze všech pohanů (gojim)“. Srv. Cohen, M.A. a Croner, H. (eds.), Christian Mission - Jewish Mission, Paulist Press: New York 1982.

událostmi ukřižování a skrývajících se ve strachu o život, se stali horliví kazatelé, a během několika desetiletí vznikla prvotní církev. V kontextu řeckého jazyka a myšlení se postupně vyvinula i křesťanská nauka, podle níž byl Ježíš zároveň člověkem a zároveň vtěleným Bohem. Jeho smrt nebyla výsměchem osudu, ale dobrovolnou obětí, kterou vykoupil hříchy každého člověka. Ve svém zmrtvýchvstání otevřel národům cestu k věčnému životu a k plnému společenství s Bohem. Křesťané tak mají možnost čerpat neustále z Božího milosrdenství postoj víry, naděje a lásky. Snaží se svým životem následovat Ježíše, který pomáhal potřebným tohoto světa a přinášet jim radostné poselství o všemohoucím, osobním a milujícím Bohu, který člověka nikdy neopouští. Křesťanská Bible Prvotním svátým Písmem Ježíše (srv. L 24,44) i křesťanství byla hebrejská Bible. Řecky mluvící křesťané však postupně přejali Septuagintu. Taje řeckým překladem hebrejské Bible, který měl jiné pořadí některých knih a obsahoval další knihy, které do hebrejského kánonu přijaty nebyly. V této nové podobě nazvali spisy Starým zákonem a do svého kánonu přibrali také spisy Nového zákona. Nový zákon obsahuje čtyři evangelia (Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo), která zachycují Ježíšův životní příběh. Počátky církve jsou zaznamenány v knize Skutků apoštolů. Další obsah Nového zákona tvoří veřejné listy apoštolů prvním církevním obcím, některé listy napsal apoštol Pavel. Kníhaje ukončena eschatologickým spisem Zjevení Janovo. Nový zákon se často odvolává na autoritu zákona Starého a příběh Ježíšova života předkládá jako naplnění starozákonních proroctví. Křesťanská tradice Křesťanská tradice vychází z toho, co se apoštolově naučili od Ježíše z jeho slov a z jeho skutků. To se vždy znovu předává následujícím pokolením. Do křesťanské tradice patří nejen to, co církev předává ve své nauce a bohoslužbě, ale i uspořádání praktického života. Jako základ této tradice slouží ekumenické koncily prvních staletí, na kterých byly definovány základy křesťanské nauky, a patří sem i spisy církevních otců z této doby. Pro katolické křesťany je tradice také vyjádřena tím, co učitelský úřad církve hlásá jako články víry, církevním právem, a vůbec modlitební a liturgickou praxí církve. Pravoslavné církve, k jejichž oddělení došlo v roce 1054, mají svou vlastní jedinečnou tradici. V době reformace, kdy byla církev vážně zkorumpována vlastními mocenskými ambicemi, a kdy lidové křesťanství ve svých projevech často přebíralo prvky magického myšlení, vznikly protestantské církve. Jejich snahou bylo čerpat Boží zjevení pro svůj život přímo z Písma, bez zprostředkování tradice. Každá další křesťanská církev si však časem přeci jen vlastní tradici vytváří. Křesťanská tradice jako celekje velmi těžko definovatelná či ohraničitelná. Jejím úkolem stejně jako u židovství je uchovávat původní zjevení Boha, a zároveň jej přizpůsobovat novým a měnícím se okolnostem.

Každodenní život Život věncích křesťanů by měl vyvěrat z vnitřního postoje neustálé modlitby. Podoba i četnost soukromé modlitby závisejí na konkrétní církvi. Pro některé je důležitější liturgická modlitba, jiné církve zdůrazňují spontánní modlitbu jednotlivce. Modlitba může zahrnovat četbu Písma (hlavně žalmů), zpěv či prostě z chvály Hospodina a prosby, které vyplývají z konkrétní situace. Na rozdíl od Židů se křesťané modlí ke všem osobám božské Trojice, přestože přístup k trojičnímu učení se v jednotlivých křesťanských proudech liší. Výsostní postavení má modlitba „Otče náš“, kterou podle tradice naučil své učedníky sám Ježíš. Ježíš také zdůrazňoval důležitost společné modlitby: „Shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní" (Mt 18,19). Na rozdíl od židovství však není k vyslovení některých modliteb potřeba určitého počtu věřících. Středobodem křesťanského životaje slavení neděle, které svým způsobem přejímá původní svěcení šabatu. Neděle je oslavou Ježíšova zmrtvýchvstání a bývá spojena s bohoslužbou v kostele či modlitebně. Při těchto bohoslužbách křesťané čtou z Písma, zpívají, modlí se a slaví eucharistii. Obřad eucharistie ustanovil Ježíš během poslední večeře před svým zatčením a smrtí. Křesťanský rok je protkán slavnostmi, poukazujícími k významným událostem Ježíšova života. Ježíšovo narození se oslavuje o Vánocích, jeho smrt a zmrtvýchvstání si křestané připomínají o Velikonocích a seslání Ducha svátého na prvotní církev je obsahem Letnic. Kromě toho existuje množství menších slavností a svátků. Křesťané by měli ve svém praktickém životě, každý podle svého stavu a možností, následovat Ježíšovo chování. Křesťanská etika ve velké míře přebírá židovský mravní kodex, když se řídí mottem: „Miluj svého bližního jako sebe samého" (Lv 19,18; Mk 12,31). Přitom nemá být nikdo vyňat z okruhu „bližních". Ani přikázání lásky k nepřátelům není něčím novým: „Hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť jej chlebem, žízní-li, napoj ho vodou" (Př 25,21). V některých církvích je kromě rodinného života možné následovat Ježíše také v celibátu, a věnovat tak svůj život výhradně modlitbě a péči o potřebné tohoto světa.

SERVIS BOICE, J.M., Základy křesťanské víry, Praha: Návrat domů, 1999 DE FIORES, S., GOFFI, T., (ed.), Slovník spirituality, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999 Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995 DUÉ, A., LABOA, J.M., Obrazový atlas dějin křesťanství, Praha: Portál, 1998 DUS, J. A., POKORNÝ, P, (ed.), Neznámá evangelia, Novozákonní apokryfy, Praha: Vyšehrad 2001 DUS, J.A. (ed.), Příběhy apoštolů, Novozákonní apokryfy, Praha: Vyšehrad 2003 DUS, J. A. (ed.), Proroctví a apokalypsy, Novozákonní apokryfy, Praha: Vyšehrad 2007 FITZMAYER, J. A., Co říká Nový zákon o Kristu, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000 LANÉ, T., Dějiny křesťanského myšlení, Praha: Návrat domů, 1999 NICOLAS, J.-H., Bůh v Trojici, Praha: Krystal OP, 2003 PESCHKE, K.-PF, Křesťanská etika, Praha: Vyšehrad, 1999 PETROSILLO, P., Křesťanství od A do Z, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998 POSPÍŠIL, C.V., Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, Praha: Krystal OP, 20063 RAHNER, K., Základy křesťanské víry, Svitavy: Trinitas, 2002 RATZINGER, J., Úvod do křesťanství, Svitavy: Trinitas, 2003 Kronika křesťanství, kol. autorů, Praha: Fortuna Print, 1998 WALDENFELS, H., Kontextová fundamentální teologie, Praha: Vyšehrad, 2000 2000 let křesťanství, kol. autorů, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999 □

tr-H

http://www.pravoslavi.cz/ stránky české pravoslavné církve http://www.evangnet.cz/ stránky českých evangelických sborů http://www.vira.cz/ informační zdroj o životu z křesťanské víry http://www.cirkev.cz/ stránky katolické církve ČR http://apologia.cho.cz/ čili co se vám nelíbilo na katolické církvi a báli jste se zeptat http://www.starokatolici.cz/ starokatolická církev v ČR http://www.christnet.cz ekumenické křesťanské diskusní fórum http://revue.theofil.cz křesťanské revue pro podporu života z víry http://www.ccel.org/ díla církevních otců (AJ) http://www.tertullian.org/fathers/index.htm další díla církevních otců (AJ) http://www.unifr.ch/bkv/awerk.php díla církevních otců (NJ) http://www.sacred-texts.com/chr/index.htm texty křesťanské tradice od počátků po současnost (AJ) http://www.thedcl.org/ digitální křesťanská knihovna (AJ) http://www.ctsfw.edu/etext/ elektronický archív luteránských textů http://www.virtualreligion.net/vri/xnity.html velmi souhrnný blog také o křesťanství (AJ)

HEBREJSKÁ A KŘESŤANSKÁ BIBLE JAKO VÝCHODISKO DIALOGU? Častým názorem je, že Židé i křesťané sdílejí velkou část svých posvátných spisů (křesťany nazývanou Starý zákon), a protože tedy zastávají společné východisko, jejich dialog je velmi usnadněn. Věc ale není tak jednoduchá. Je důležité mít na paměti, že židovství i křesťanství mají při výkladu Písma velice odlišné kontexty. Zatímco židovství je náboženství, ve kterém je na základě Písma a ústní tradice vymezen národ a životní praxe, křesťané jsou shromážděni na základě víry v zemřelého, vzkříšeného a nyní žijícího Ježíše Krista. Je tedy třeba pamatovat na to, co je v Písmu Židů i křesťanů společné, ale i s úctou a pravdivě pojmenovávat to, co křesťany a Židy rozděluje. Ve 2. století církev odmítla herezi křesťanského učence Markiona, vyznavače myšlenky, že existují dva bohové, zlý a dobrý, a ti spolu neustále zápasí o moc (křesťanství se od této nauky liší tím, že Bůh jako nekonečná dobrota nemá stejně silný protějšek v silách zla: ďábel se Bohu nevyrovná, neboť není Stvořitelem, ale tvorem, pouhým padlým andělem). Markion chtěl zavrhnout Starý zákon jako dílo demiurga, zlého boha, a zachovat jen části Nového zákona, které měly být inspirovány „dobrým Bohem lásky". Svým odmítnutím Markionova učení se křesťanství přihlásilo k duchovnímu dědictví židovských svátých Písem. Po dlouhá staletí až dodnes však často u křesťanů přežívá „skrytý markionismus“, podle kterého pokládají Starý zákon za knihu plnou legalismu a starozákonního Boha za Boha pomsty, kdežto Nový zákon za skutečné poselství Boží lásky, která se podle nich zjevila teprve v Kristu. Židé mají svou vlastní tradici, podle které vykládají události Tanachu ve svém vlastním kontextu, nezávisle na později vzniklém křesťanství. Podle křesťanské věrouky se však zaslíbení a proroctví Starého zákona naplnila v Kristu a v jeho církvi, což je pro Židy nepřijatelné. Když křesťané čtou při liturgii Starý zákon, čtou jej ve vztahu k Ježíšově příběhu. Starý zákon tak vytváří jakési „pozadí", od něhož se odráží evangelijní zvěst; teprve ta je v křesťanských očích plným zjevením Boha. Protože Židé nechtěli přijmout křesťanský výklad Písma, začali být křesťany velmi brzy prohlašováni za slepé vůči smyslu vlastních posvátných textů. Zatímco křesťané obviňovali židovské věřící, že čtou Starý zákon pouze v doslovném smyslu (podle nich příliš „tělesnýma očima"), Židé naopak obviňovali křesťany, že do výkladu Starého zákona přidávají podle libosti významy, které se ve Starém zákoně samém nenacházejí. Celý středověk je protkán mnoha polemickými díly křesťanských i židovských učenců, kteří se snažili dokázat, že pouze jejich výklad Písma je ten správný. Přesto se v dějinách tohoto zápasu o Písmo našly i výjimky, kterým šlo víc o to pravdu hledat než o ní přesvědčovat. Teprve v poslední třetině dvacátého století však začalo být obvyklé, že si vzdělanci obou náboženství otevřeně a nepolemicky vyměňují své zkušenosti při výkladu Písma. Spolupráce židovských a křesťanských badatelů se ke vzájemnému prospěchu uskutečňuje již nyní - například při překladech Písma do různých jazyků či při vytváření biblických slovníků. Jejich exegetická spolupráce probíhá i po staletích vzájemného odcizení a nepřátelství obou náboženství. Nový vztah křesťanů k židovskému výkladu Písma by se dal shrnout do následujících kroků:

• 1965

Výslovné potvrzení trvající hodnoty Starého zákona jako Božího zjevení a trvající povahy Božích zaslíbení Izraeli. Druhý vatikánský koncil, konstituce Dei Verbum a deklarace Nostra Aetate (čl.4)

• 1974

Výzva k lepšímu pochopení všech hodnot, které si Starý zákon uchovává, neboť nebyly odvolány pozdější interpretací Nového zákona. Starý zákon a židovská tradice nesmějí být stavěny do protikladu k Novému zákonu, jakoby představovaly pouze náboženství spravedlnosti, legalismu a strachu bez lásky k Bohu a k bližnímu (viz Mt 22,34-40). Směrnice a doporučenipro praktické uskutečňování koncilní deklarace „Nostra Aetate " (čl. 4), dokument vatikánské Komise pro náboženské vztahy se Židy (čl. III).

• 1985

U novozákonních míst, která jsou vůči Židům nepřátelská či nepříznivá, nelze vyloučit, že mají svůj dějinný kontext v konfliktech mezi rodící se církví a židovskou komunitou. Některé kontroverze jsou tedy odrazem negativních židovsko-křesťanských vztahů dlouho po Ježíšově době. Poznámky ke správnému způsobu, ja k prezentovat Židy a židovství v kázáni a v katechezi římsko-katolické církve, dokument vatikánské Komise pro náboženské vztahy se Židy (čl. IV. 1.A).

• 1991

Křesťané často Židům připisují životu nepřátelské „zákonictví“ a vychytralost. Přitom zapomínají, že Nový zákon opakovaně zdůrazňuje platnost Tóry, a že sám obsahuje množství přikázání a konkrétních pokynů. Židovská snaha podřídit celý svůj život Božím přikázáním je křesťany často vnímána pouze jako úsilí o „ospravedlnění vlastními skutky". Přitom už samotný dar Tóry je v židovských očích důkazem nezaslouženého Božího milosrdenství. Křesťané a Židé II, Studie evangelických církví v Německu (čl. 3.2.2.)

• 2001

Křesťané mají poznávat židovské kořeny křesťanství, biblisté mají čerpat z pokladů židovských výkladových tradic. Připouští se legitimita židovského výkladu Písma: „Křesťané mohou a mají připustit, že židovská četba Bible je možná, že navazuje na svátá Písma epochy druhého chrámu, že je četbou analogickou k četbě křesťanské, která se rozvíjela souběžně. Každý z těchto způsobů četby se váže k perspektivě příslušné víry, jejím ž je plodem a výrazem; v důsledku toho nelze redukovat jeden ve prospěch druhého PBK, Židovský národ a jeho svátá Písma v křesťanské Bibli (čl. 22).

Odlišná biblická hermeneutika Židů a křesťanů není něčím, co by křesťané museli pociťovat jako ohrožení nebo jakýmkoli způsobem vyvracet. Tato odlišnost má být naopak křesťany chápána jako „součást tajemného Božího plánu spásy, jehož konečným vyústěním je spása ,celého Izraele1".5

5) PBK. Židovský■národ a jeho svátá Písma v křesťanské Bibli, čl. 41, viz List Římanům 11,26.

Křesťané a Židé, kteří jsou schopní přistupovat s úctou k víře „toho druhého", se po celém světě scházejí ke společným biblickým hodinám. Zjišťují, že jejich způsob výkladu Písma je velmi odlišný, a že hebrejská Bible a křesťanský Starý zákon jsou jinak uspořádané. Zatímco hebrejská Bible končí 2. knihou Letopisů, Starý zákon končí knihou proroka Malachiáše, protože poslední verše proroka Malachiáše bezprostředně navazují na první verše Nového zákona, totiž v očekávání příchodu Pána, Hospodinova posla, ve kterém křesťanská tradice vidí Ježíše. Křesťané zase zjistí, že v hebrejské Bibli je kniha Malachiáše jakožto poslední kniha z Dvanácti proroků umístěna před knihu Žalmů. Na tomto místě však celé Malachiášovo poselství vyzní jinak než u křesťanů. U některých církví Starý zákon navíc obsahuje knihy, které židovská tradice do svého kánonu nepřejala. Můžeme tedy říct, že se zároveň jedná i nejedná o stejnou knihu jako hebrejská Bible. Je pravdou, že může být společným východiskem k židovsko-křesťanskému dialogu, ale není to nijak snadná cesta. Účast na společných biblických setkáních vyžaduje ochotu zpochybnit některé své dosavadní názory, otevřenost ducha, nedůvěru k vlastním předsudkům a úctu k víře druhého. Pro budoucnost židovsko-křesťanského dialogu je důležité pracovat se skutečností, že „mnoho křesťanů se domnívá, že znají židovství jen proto, že čtou Starý zákon, zatímco mnoho Židů si myslí, že znají křesťanství,přestože nečtou Nový zákon!"6 Velkých pokroků v židovsko-křesťanských vztazích bylo dosaženo započetím spolupráce mezi židovskými a křesťanskými biblistickými učenci. Taková spolupráce se ale může vyvíjet pouze tehdy, pokud obě strany uznají, že ani jedno náboženství si nemůže činit absolutní nárok na výklad Písma. Je třeba, aby každá víra poskytla prostor „tomu druhému", aby mohl biblickou tradici interpretovat svým vlastním způsobem. Pak může dojít nejen ke spolupráci obou stran, ale také k vzájemnému obohacování, při kterém účastníci neztratí kontakt s vlastní výkladovou tradicí, ale naopak ji prohloubí.

61 BOADT, L., The Role o f Scripture in Catholic-Jewish Relations, in: FISHER E., Twenty Yearsof Jewish-Catholic Relations, New York: Palist Press 1986, str. 92.

SERVIS

Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995 EKD, Christen und Juden II: Eine Studie der Evangelischen Kirche in Deutschland, Giitersloh: Giitersloher Verlaghaus Gerd Mohn, 1991 FRYOVÁ, H.P., Čítanka židovsko-křesťanského dialogu, Praha/Bmo: Vyšehrad/Kalich, 2003 PAPEŽSKÁ BIBLICKÁ KOMISE, Bible a christologie, Praha: Krystal OP, 1999 PAPEŽSKÁ BIBLICKÁ KOMISE, Židovský národ a jeho svátá Písma v křesťanské Bibli, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004 SMOLÍK, J., Křesťanství bez antijudaismu, Praha: OIKOYMENH, 2002 ZENGER, E., První zákon, židovská Bible a křesťanství, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999 ZENGER, E., Na úpatí Sinaje, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996 a

tP a

http://www.jcrelations.net/en/?area=Articles články (mimojiné i) o úloze Písma v židovskokřesťanském dialogu (AJ a jiné světové jazyky) http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/pcb_documents/rc_con_cfaith_ doc_20020212_popolo-ebraico_en.html on-line dokument Židovský národ a jeho svátá Písma v křesťanské Bibli (AJ a jiné světové jazyky)

ZIDOVSKO-KRESTANSKE VZTAHY NA ÚVOD Spolu s počátkem křesťanství se začíná odvíjet dvoutisíciletá historie židovskokřesťanských vztahů. Než začneme tyto dějiny odhalovat, je třeba si uvědomit několik důležitých okolností:

• Dějiny židovsko-křesťanských vztahů jsou plné vzájemného odcizení a nepřátelství, ale na mnoha místech a v mnoha dobách žili křesťané a Židé vedle sebe pokojně. Vzájemné kulturní i náboženské ovlivňování a obohacování, ačkoliv jen zřídka přiznané, je možné sledovat po celou dobu křesťansko-židovské koexistence.

• Židovství (zvláště aškenázské) a křesťanství v Evropě pro sebe navzájem představovaly exemplární příklad „těch druhých". Křesťané, jak známo, dlouho vytvářeli svou vlastní identitu polemicky v kontroverzi vůči Židům. Avšak i židovskou snahu o vlastní svébytnost lze v různých údobích vysvětlit opozicí vůči křesťanství.

• Polemika - ústní či písemný útok v průběhu disputace - j e téměř všudypřítomnou formou v židovsko-křesťanském „setkávání". Jejím primárním účelem bylo sebepotvrzení, tedy snaha přesvědčit posluchače/čtenáře z vlastního tábora, spíše než pravdivě vypovídat o „těch druhých".

• Krize v židovsko-křesťanských vztazích (tedy například násilnosti většinové křesťanské populace) zřídka zachvátily celou Evropu najednou.

• Pozitivní i negativní formální církevní prohlášení neměla vždy požadovaný účinek na smýšlení a chování obyčejných lidí. Například obvinění Židů z vražd křesťanských dětí pro rituální účely a ze znesvěcování hostií se v Evropě objevovala po stovky let, navzdory mnoha papežským výnosům, které prohlašovaly tato nařčení za nepodložená. Na druhou stranu nařízení IV. Lateránského koncilu (1215) o tom, že Židé musejí nosit odlišující oděv, byla naplňována často až po mnoha desetiletích.

• Křesťanství i židovství procházely neustálými proměnami. Přestože po většinu dějin a na většině míst představovalo křesťanství „většinovou společnost" a židovství více či méně tolerovanou menšinu, docházelo příležitostně i k méně stereotypním jevům. Především po reformaci, kdy spolu zápasili katolíci s protestanty, se Židé stávali příležitostnými politickými spojenci obou.

• U kořene událostí protižidovského násilí působilo jistě vždy určité teologické „podloží", ale je třeba brát v úvahu také ekonomické, politické a sociální faktory. Například ve 13. století, kdy nepřátelství vůči Židům zesílilo, vedly širší sociologické faktory k tomu, že vznikla „pronásledující společnost", ve které byly všechny menšiny (Židé, heretici, homosexuálové, malomocní) vnímány jako obzvláště naléhavá hrozba.

• Pohrdání Židy, které bylo tak pevně vetkáno do křesťanské tradice, nemůže být samo o sobě pokládáno za jedinou příčinu nacistické genocidy. Nacismus nebyl křesťanským fenoménem. Ale křesťanská teologie a praxe byly jeho nutným předpokladem.7

7) Jednotlivé body parafrázovány podle Boys, M.C., Has God Only One Blessing?, Stimulus Foundation: New York 2000, s. 41-43.

ŽIDOVSTVÍ

v

DOBĚ JEŽÍŠOVA ŽIVOTA8

Palestina (pojmenování odvozené od římského názvu pro území někdejšího Izraelského království) byla v době Ježíšova života jednou z provincií Římské říše. Řím oficiálně toleroval a ochraňoval židovství, pokud nezasahovalo do jeho státního náboženství. Mezi židovská privilegia, udělená Římem, patřilo osvobození od vojenské služby a od uctívání císaře. Vláda povolila Židům shromažďovat se a udělila jim úlevy na daních, které však i přesto byly dost vysoké. V Palestině vládl od roku 37. př. o. 1. Herodes, později nazvaný Velký. Podle všeho, co o něm víme, to byl tyran se skvělými politickými schopnostmi a stavitel mnoha honosných staveb, které většinou financoval tím, že uvalil na své poddané vysoké daně. Síť pevností, vojska a bezpečnostních hlídek mu umožnila udržovat pevnou nadvládu nad svými lidmi, a zároveň snížit kriminalitu a nezaměstnanost. Jeho největším projektem byla velkolepá obnova jeruzalémského chrámu, která probíhala po dobu 80 let. Po Herodově smrti v roce 4 př. o. 1. zavládly mezí lidmi v zemi nepokoje. Vzpírali se proti vysokým daním, které museli odvádět jak na Herodovy stavby, tak Římu, a také na chrám a kněžstvo. Mnoho jich zchudlo natolik, že museli prodat své pozemky a stát se nájemnými dělníky. Situaci ještě zhoršila sucha a hladomory. Všechny tyto podmínky tvořily podloží častých povstání. Vzpoury, při kterých vzbouřenci jednali jménem obyčejných lidí, byly tvrdě potlačeny v době Herodovy vlády, ale po jeho smrti propukly naplno. Ozbrojené skupiny odporu, vedené lidem prohlášenými králi-mesiáši (tj. pomazanými, protože králové starověkého Izraele byli pomazaní), se v roce Herodovy smrti pokoušely svrhnout římskou nadvládu a opět nastolit svobodu, mj. i proto, aby lid mohl žít ve službě Hospodinu podle tradičních ustanovení smlouvy. Specifickým krajem v rámci Palestiny byla Galilea, odkud pocházel Ježíš. Ve městech, kde působili římští důstojníci, jako bylo Seforis a Tiberias, se mluvilo řecký. Většina Galilejců ale mluvila aramejsky stejně jako Ježíš, a živila se zemědělstvím a rybolovem. Řečtina byla jazykem politické moci a prestiže, a pouze někteří vysoce postavení Židé ji ovládali natolik, aby v ní mohli mluvit i psát. Přes Galileu ovšem procházela hlavní obchodní stezka a galilejští kupci uměli jistě natolik řecký, aby se mohli zapojit do obchodování. Jelikož měla Galilea vlastní vládní strukturu, byla nezávislá na Judsku. Galilejská města a vesnice měly vlastní duchovní vůdce, takže výnosy jeruzalémských kněží měly malý dopad. Chrám byl stále důležitým symbolem židovství, ale nehrál velkou roli v každodenním životě Galilejců. Podle judských měřítek byli Galilejci méně ortodoxní v dodržování židovského zákona, proto se i Ježíš občas setkával s nedůvěrou ze strany Judejců (srv. J 1,46). S Judejci ovšem Galilejci sdíleli odcizení od vrchních vrstev židovství a od římských okupantů. Všechny proudy židovství v prvním století byly vyjádřením jejich vztahu k Bohu Izraele, který uzavřel se svým lidem smlouvu. Bůh je své smlouvě věrný. Ke stejné věrnosti vyzývá svůj lid a ta se má projevit způsobem života podle Tóry. Židé se od ostatních národů odlišovali ve třech základních věcech: obřízkou, dodržováním šabatu a rituálními zákony čistoty. Jak přesně se tyto jednotlivé body měly naplňovat, bylo předmětem 8) Při tvorbě této kapitoly jsm e vycházeli zejména ze zpracováni tohoto období v knize Boys, M.C., Has God Only One Blessing?, Stimulus Foundation: New York 2000.

vášnivých diskusí, a Židé se tak dělili do mnoha různých škol. O těch se zachovalo příliš málo materiálu na to, abychom je mohli definovat s úplnou jasností. Je také nejasné, jak se k těmto školám stavěli obyčejní lidé, a zda vždy patřili k jedné z nich. Navíc žádná z těchto skupin sama ani v kombinaci s jinou (třeba farizejové a saducejové) netvořila hlavní proud židovství, určující podobu židovství v 1. století. Farizejové Na rozdíl od představy, kterou získáme čtením Nového zákona, farizejové zřejmě nebyli nej vlivnější hybnou, silou židovství v Ježíšově době. Byli jednou ze skupin, které chtěly ovlivnit židovský způsob života. Byli vzdělanou a uzavřenou skupinou chudších řemeslníků a laických teologů, kteří usilovali o obnovení židovství. Farizejové nebyli oddělení od společnosti tak, jako například esejci v Kumránu, ani se neuzavírali stykům s ostatními lidmi. Horlivě studovali Tóru a zabývali se systémem židovských zákonů o čistotě, desátky, stravovacími přikázáními a dodržováním sabatu. Všechny tyto náboženské praxe měly u Židů prohloubit jejich identitu a zabránit, aby byli vstřebáni řecko-římskou společností tak, jak se to stalo mnoha jiným národům. Původ farizejského hnutí je nejasný, ale víme, že v 1. století př. o. 1. začali působit jako obnovná síla v židovství, jejíž dopad má neustálý vliv až do dneška. Začali zdůrazňovat osobní vztah Boha ke každému člověku v jeho jedinečnosti. Dávali Bohu nová jména jako „Všudypřítomný" nebo „Svatý, budiž požehnán" nebo „náš Otec, který je v nebesích". Jako přímý následek jejich osobního pojetí vztahu mezi Bohem a člověkem bylo, že farizejové učili o vzkříšení těla. U nich vznikla funkce učitele neboli rabína. Také zavedli synagogy jako místa společného shromáždění. Aniž by se stavěli proti chrámovým obětem, dávali jim symbolický význam a tvrdili, že oběti nemají žádný účinek, nejsou-li doprovázeny skutečnou lítostí a nápravou. Farizejské hnutí bylo hnutím laických lidí, ne-kněží. Farizejové brali vážně úkol, který spočíval na Izraeli jako na celku - úkol „být „svátým národem". Aby svatosti mohl dosáhnout každý, a ne jen chrámoví kněží, farizejové hledali způsoby, jak přikázání Zákona přizpůsobit své době a každodennímu životu obyčejných lidí. Tóra sama však nebyla vždy dost jednoznačná na to, aby se dalo určit, jaké chování přesně si Bůh přeje v proměnlivých dějinných okolnostech. Proto narůstala tradice zpřesňujících výkladů Písma, někdy založená na úryvku Písma, někdy na výroku moudrého rabího. K tomu se připojily příběhy, které měly ilustrovat smysl výroku. Zejména na základě této farizejské tradice později vznikl Talmud. Farizejové se sdružovali do společenství, ve kterých si uložili zachovávat přísnější pravidla. Tím se sami přirozeně vydělili od ostatních, aniž by si mysleli, že všichni musejí dodržovat stejná pravidla jako oni nebo že ostatní jsou vyloučeni ze spásy. Křesťanská tradiční představa o farizejích jako lidech nečestných, pokrytcích, shlížejících shora na ostatní, je založena na křesťanské apologetice a není příliš historicky věrohodná. Ježíš se s farizeji potýkal právě proto, že mu byli jako skupina nejbližší.

Zákonici V Knihách Ezdráše a Nehemjáše zákonici tlumočí a předávají tradici. Neměli ve společnosti žádné nezávislé postavení, přestože nepatřili mezi chudé, nevzdělané vrstvy. Na rozdíl od farizejů nebyli semknutou, organizovanou skupinou. Spíš byli třídou vzdělaných jednotlivců, kteří pocházeli z různých společenských vrstev, a plnili různé úkoly od vesnických písařů po palácové úředníky, určené pro mezinárodní korespondenci. Saducejové Své jméno odvozovali od velekněžské rodiny Sádoka (1 Kr 24,3). S jistotou lze o Saducejích tvrdit jen málo věcí. Byli pravděpodobně pevně zavedenou, uznávanou skupinou bohatších, zainteresovaných na statutu quo. Je nejasné, nakolik pocházeli z vládnoucí třídy. Nezdá se pravděpodobné, že by představovali židovský způsob života, který by vládnoucí třída pokládala za přitažlivý. Když Josef Flavius tvrdí, že saducejové odmítali farizejský výklad, nemusí to znamenat, že úplně odmítali číst Tóru ve světle tradice. Může to jen znamenat, že měli vlastní tradici výkladu, a ta možná nebyla tak inovativní. Saducejové nevěřili ve vzkříšení a posmrtný život možná právě proto, že tyto myšlenky se objevily až ve 2. století př. o. 1. a teprve postupně se prosazovaly. V 1. století o. 1. se saducejové objevují jako jedna ze skupin, tvořících Sanhedrin (židovská velerada, která měla funkci náboženského a do značné míry i správního orgánu). Pro svou spolupráci s Římany jsou kritizováni jak židovskými, tak křesťanskými vůdci. Je však potřeba zvážit, že v dobách nadvlády totalitního režimu, jakým byla vláda Římanů, nemusel být kompromis, umožňující zachování kultu, nutně něčím horším než vzpoura, která nakonec vedla ke zničení Jeruzaléma. Esejci Esejci byli skupinou Židů, vyznávajících radikálně asketický způsob života. Pokládali se za pravé následovníky Boha a velmi naléhavě očekávali konec světa. Kdo se k nim chtěl připojit, prošel obdobím bedlivého prozkoušení. Teprve po třech letech byl plně přijat do společenství a musel složit slib mlčení ohledně nauky společenství. Přísné dodržování zákonů čistoty bylo součástí toho, že esejci kritizovali asimilaci židovského obyvatelstva s pohany. V jejich očích Židé zapomněli, že mají být výhradními svědky lTospodina ve světě a stali se stejnými jako všechny ostatní národy, tedy neobřezanými a nečistými. Proto pokládali esejci za nutné oddělit se a žít v čistotě, aby mohlo být Boží jméno znovu oslaveno mezi národy. Esejci byli mezi těmi, kdo bojovali proti Římanům během první židovské vzpoury v roce 66. Přestože nejsou zmíněni v evangeliích, někteří badatelé zastávají názor, že byli nějakým způsobem spojeni s Janem Křtitelem, a tím pádem i s Ježíšem. Zélóti, Sikárijové a další odbojové skupiny Zélóti byli nejspíše skupinou níže postavených kněží a judských zemědělců. Kněze vedl Eleazar ben Simon. Ten v roce 66 s podporou několika vyšších kněží a laických vůdců

ukončil oběti na počest Césara, ke kterým docházelo dvakrát denně v jeruzalémském chrámu. Ve spojení s vojskem z Idumeje a s bojovníky Jana Gíšaly obsadili Jeruzalém, zabili velekněze Ananiáše a popravili několik vysoce postavených Židů, které obvinili ze zrady. Nakonec byli poraženi Římany, kteří v roce 70 dobyli Jeruzalém v čele s Titem. Sikárijové byli potomci a následovníci Judy Galilejského, který vedl povstání po Herodově smrti o cca 60 let dříve. Později se zasazovali o společenskou rovnoprávnost a o spravedlivé rozdělení majetku. Na začátku války v roce 66 jedna část Sikárijů obsadila pevnost Masadu a druhá se připojila k povstalcům v Jeruzalémě. Poté, co byl jejich vůdce Menachem v Jeruzalémě zabit synem popraveného Ananiáše, uprchl zbytek Sikárijů na pevnost Masadu do Judské pouště. Když v roce 73 římští vojáci konečně Masadu dobyli, zjistili, že Sikárijové raději spáchali hromadnou sebevraždu (okolo 960 lidí!), než aby byli zajati a nuceni sloužit Římanům jako otroci, což předpokládalo uznat císaře za boha, a tak se zpronevěřit svému náboženství. Samařané Samařané se pokládali za legitimní dědice mojžíšovské tradice. Odmítli uznávat Jeruzalém za posvátné centrum židovství. Boha uctívali v Sekemu a na hoře Garizim. Stejně jako esejci byli proti-jeruzalémskou židovskou skupinou. Měli vlastní kněze, vlastní kalendář, vlastní svitky Tóry a vlastní chrám. Samařané byli často v opovržení u Judejců i Galilejců, protože byli smíšeného původu (pocházeli ze smíšeného obyvatelstva, přistěhovalého na území severního Izraele v době po asyrském zajetí roku 722 př. o. 1. V době helénské nadvlády navíc přejali některé prvky řeckého životního stylu. Ani Samařané nebyli jednolitým celkem. Víme například o existenci laického hnutí Dositheanů, jejichž původní názory se zřejmě shodovaly s některými názory farizejů. Z nich vznikla další skupina, podobná eséncům. Samařané přetrvali po dlouhá staletí a dnes existuje v Izraeli skupina asi 500 Samařanů, přestože se sami nepokládají za Židy. Ježíšovo hnutí Ježíš sám i jeho apoštolově a učedníci byli nepochybně pravověrní obřezaní Židé a zůstali jimi až do své smrti. Ježíšovy vztahy k Zákonu a k jeho více či méně tradičním interpretacím jsou bezpochyby složité a Ježíš k němu přistupoval s velkou svobodou. Souhrnně ale lze říct, že Ježíš byl zbožným Židem své doby, který si přál být podřízen židovskému Zákonu, byl obřezán, pravidelně putoval na židovské slavnosti do jeruzalémského chrámu. Povzbuzoval ostatní k úctě a poslušnosti vůči Zákonu (Tóře). Spolu s většinou tehdejších palestinských Židů Ježíš sdílel některé farizejské doktríny: vzkříšení těla; způsoby zbožnosti: almužnu, modlitbu, půst; liturgický zvyk oslovovat Boha jako Otce; prvořadost přikázání milovat Boha a bližního. Ježíš byl výrazně osloven židovskými apokalyptickými tradicemi. Z Nového zákona vyplývá, že Ježíš svůj celý život a své veřejné vystupování chápal jako přímé plnění Hospodinovy vůle. Ježíš vystoupil s radostným poselstvím (které bylo později nazváno řeckým slovem evangelium —dobrá zpráva) o tom, že království Boží se přiblížilo. S tím spojoval výzvu k radikální vnitřní proměně života, kterou adresoval Izraeli. Ježíš sám příliš nevyhledával pohany, ale pokud za ním přišli s očekáváním pomoci, přijal je. Oslovoval i ty skupiny

Židů, které byly na okraji náboženského a společenského života Izraele: celníky, hříšníky, prostitutky, malomocné.9 Je také třeba zmínit, že Ježíš často vyučoval v synagogách a v Chrámu, který navštěvoval, stejně jako učedníci dokonce i po Ježíšově ukřižování. Ježíšovy vztahy s farizeji nebyly ani vždy, ani zcela polemické. Ježíš s nimi často stoloval, a byli to právě farizejové, kdo Ježíše varovali, že mu hrozí smrt. Kam však můžeme zařadit Ježíše a jeho hnutí v pestrosti rozličných proudů židovství jeho doby? Není to snadné, jak o tom svědčí mnoho různých pokusů. Ježíš byl pokládán například za politického revolucionáře, za čaroděje, za galilejského charismatika, za galilejského rabína, za hilelovského farizeje, za esejce a za eschatologického proroka. Novější studie vykreslují Ježíše jako venkovského židovského cynika, jako společenského rebela či jako potulného charismatika.10 Každý pokus redukovat Ježíšovo místo ve společnosti jeho doby na jedinou roli ovšem zužuje obraz, jaký nám o něm podávají evangelia.

9) Podrobněji k této otázce srv. PRUDKÝ, M., Zvláštní lid Páně, křesťané a židé, Bmo: CDK, 2000, s.49-53. 10) Postupně jde o tyto autory: S.G.F.Brandon v roce 1967, M.Smith 1978, G.Vermes 1984, B. Chilton 1984, H.Falk 1985, E.P.Sanders 1985, J.D.Crossan 1992,R.Funk 1996, G.Theissen 1998.

SERVIS

FLAVIUS JOSEPHUS, Válka židovská I., II., Praha: Academia, 2004 FLUSSER, D., Ježíš, Praha: OIKOYMENH, 2002 FRYOVA, FLP., Čítanka židovsko-křesťanského dialogu, Praha/Bmo: Vyšehrad/Kalich, 2003 CFIARLESWOTRH, J.H., Ježíš a svitky od Mrtvého moře, Praha: Vyšehrad, 2000 LAPIDE, P., Kdo byl vinen Ježíšovou smrtí? Brno: CDK, 1995 SCFIUBERT, K., Ježíš ve světle tradiční židovské literatury, Praha: Vyšehrad, 2003 THIEDE, C.P., Svitky od Mrtvého moře a židovské kořeny křesťanství, Praha: Volvox Globator, 2004 □

H- H

http://www.gnosis.org/library/scroll.htm překlady některých svitků od Mrtvého moře (AJ) http://www.jcrelations.com/ články (nejen) o židovství v době Ježíšova života (AJ a jiné světové jazyky)

ZIDOVSKO-KRESTANSKE VZTAHY V I . A 2. STOLETÍ Ve stejné době, kdy vznikalo křesťanství, procházelo židovství dramatickou proměnou. Následkem zničení druhého chrámu v roce 70 a potlačení Bar Kochbova povstání v roce 135 se židovství nacházelo v nebezpečí zániku. Bylo třeba radikálně přizpůsobit židovskou zbožnost novým podmínkám, jakými byla neexistence Chrámu a zákaz vstupu do Jeruzaléma. Hlavním hybatelem této náročné a úspěšné proměny byli farizejové a jejich nástupci - rabíni. Během této proměny se pozvolna, stále jasněji ukazuje, že židovství a křesťanství se vzájemně vymezují, a že cesta křesťanství se nakonec od židovství odloučí a přesáhne geografické hranice i kulturní prostředí lidu Izraele. Z vnějšího pohledu je dnešní rozdílnost mezi židovstvím a křesťanstvím jasná, v Ježíšově době i několik desetiletí po jeho smrti byla ovšem sotva postřehnutelná. O tom svědčí například Skutky apoštolů, kde se dozvídáme, že ti, kdo se shromáždili kolem apoštolů, „každého dne pobývali svorně v chrámu" (Sk 2,46). V porovnání s radikálnějšími skupinami, které jeruzalémský chrám kritizovaly jako zkostnatělou instituci, byli Ježíšovi následovníci spíše ti umírnění. Dokonce i po konfliktu s židovskou veleradou (při kterém se jich zastal farizej Gamaliel) učedníci „dále učili den co den v chrámě" (Sk 5,42). Ježíšovi následovníci nadále zůstávají členy synagogy a účastní se chrámového života. Po Ježíšově ukřižování stáli Ježíšovi následovníci před obtížným úkolem, jak vymezit svou identitu. Všichni byli původem Židé, ale záhy zjistili, že jejich kázání a způsob života přitahuje víc pohany než židovské obyvatele. S přílivem pohanů do rané církve se stále naléhavěji ozývala i otázka, nakolik je po Kristu následování Tóry podle židovské tradice závazné. Přesto však tato kontroverze zatím zůstávala vnitro-židovským sporem, nijak zásadně se nelišícím od dalších sporů uvnitř židovství. Mezi Ježíšovými učedníky v první generaci se prosadilo pojetí příslušnosti ke společenství, ve kterém byla stále více rozhodující víra v Ježíše Krista. Proto se po křesťanech, kteří přišli původně z pohanství, přestalo vyžadovat plné rituální přijetí do společenství Izraele (včetně obřízky) a povinnost dodržovat židovský Zákon (Jeruzalémský sněm, cca rok 50 o. 1.). Udělením této „výjimky" pohano-křesťanům se zatím nijak nezpochybňoval halachický život křesťanů, kteří pocházeli ze židovství. Pavel ale bojoval za nezávaznost halachických zákonů pro ty, kdo přišli do církve z řad pohanů. Tím Pavel připravil teoretický základ pro to, aby se později mohlo křesťanství osamostatnit od židovství. Pro vývoj židovského náboženství bylo rozhodujícím zlomem vítězství římské armády při židovském povstání v roce 70, při kterém byl zničen Druhý chrám v Jeruzalémě. Židovství se nacházelo v jednom z nejdramatičtějších období vůbec, ve kterém se rozhodovalo o jeho přežití či zániku. Chrám byl zničen, celý systém chrámového kultu biblického židovství se opět zhroutil. Tentokrát však již nebyl - a až do dnešního dne není - obnoven. Židovské povstání selhalo s velkými ztrátami na životech a Židé dál zůstávali

111 Při tvorbě této kapitoly jsm e vycházeli zejména ze zpracování tohoto období v knize Boys, M.C., Has God Only One Blessing?, Stimulus Foundation: New York 2000.

pod nadvládou Římanů. A kromě těchto všech hrozeb z venku tu bylo i ohrožení zevnitř ze strany gnostiků a Ježíšových následovníků. V Novém zákoně najdeme záznamy o židovském pronásledování Ježíšových učedníků, kteří byli bičováni a vězněni, pokud evangelizovali v synagogách. Na některých místech byli vylučováni ze synagog, i když neexistují doklady o tom, že k tomu docházelo systematicky a všude (Mt 10,17; J 16,2; Sk 22,19). Povstáním se zhoršily už tak napjaté vztahy mezi Židy a židovskými křesťany v Jeruzalémě. Původní jeruzalémská církev podle tradice uprchla už před zničením chrámu (v roce 66) pod vedením Simona syna Kleofášova z Ježíšova příbuzenstva do starověkého města Pelly u Jordánu. Pokud k odchodu jeruzalémských Ježíšových přívrženců skutečně došlo, mohli jej ostatní Židé vnímat jako zradu či zbabělost. Rozhodujícím zlomem bylo vítězství římské armády při židovském povstání v roce 70. Tehdy byl zničen druhý chrám v Jeruzalémě. Jediným proudem, který překonal tuto krizi a prokázal svou životaschopnost, bylo farizejské hnutí hilelovského směru, z něhož se postupně utvářelo rabínské židovství. Namísto zaniklého Chrámu a Sanhedrinu sloužily jako centra náboženského života synagogy a jako centra vzdělávání rabínské akademie. Snahou farizejů bylo sjednotit dříve rozrůzněné proudy židovství pod jednoznačnou autoritu Tóry a dodržování příkazů, skrze které by se dřívější chrámová zbožnost mohla výrazněji zvnitřnit do každodenní zbožnosti. Další důležitou událostí pro vývoj židovsko-křesťanských vztahů bylo Bar Kochbovo povstání v letech 132-135 o. 1. Bar Kochbovi bojovníci totiž prohlašovali, že Bar Kochba je mesiáš, a vyžadovali po ostatních jednoznačné uznání této skutečnosti. Proto se Ježíšovi následovníci od Bar Kochbova povstání zcela distancovali, což pravděpodobně opět prohloubilo odcizení mezi nimi a ostatními židovskými proudy. Povstání bylo potlačeno, Jeruzalém byl přebudován na římské město Aelia Capitolina a Židům byl zapovězen vstup do města. Následkem židovské války se ke konci 1. století mění podoba společenství Ježíšových následovníků. Účast pohanů mezi nimi už není výjimkou z pravidla j ako při Jeruzalémském sněmu, ale - zejména v diaspoře - jde o normální, většinový stav. Pro Pavla bylo ještě samozřejmostí, že křesťané židovského původu mají nadále dodržovat Zákon, kdežto křesťané z pohanských řad nejsou židovským zákonem vázáni. Oproti tomu ve 2. století se pro křesťany bez ohledu na původ dodržování Mojžíšova zákona stále častěji zpochybňuje. Během prvních dvou staletí po vzniku křesťanství docházelo k proměně situace, kdy křesťanství bylo jedním ze směrů v rámci židovského spektra náboženských proudů, ve vztah dvou oddělených náboženství, stojících proti sobě - židovství a křesťanství. Již nešlo o spor různých vnitro-židovských tradic: ze židovského základu se odděluje křesťanství jako svébytné náboženství. Druhé století - z náboženského příbuzenství vztah dvou soupeřů K oddělení křesťanství ovšem nedošlo ani rychle, ani všude stejnou měrou. Navíc se zřejmě nedá vyčlenit nějaké jediné téma, které by bylo důvodem oddělení. Zejména o obyčejných lidech se dá předpokládat, že pro ně konkrétní hranice mezi židovstvím a křesťanstvím nebyly alespoň do poloviny druhého století tak jasné. Navíc pro mnoho

křesťanů - přestože šlo spíše o jednotlivce či menší místní společenství - nedošlo k žádnému rozchodu se židovstvím ani v roce 70, ani v roce 135, a dokonce ještě ani v roce 370, kdy se sv. Jeroným rozhořčoval nad tím, že někteří křesťané slaví židovský šabat. Mezi křesťanskými komunitami a synagogami však postupně narůstalo napětí. Noví křesťané z pohanských řad se již nepřipojovali k Izraeli, ale přímo ke Kristu, respektive ke křesťanské církvi. Po zničení chrámu a Bar Kochbově povstání pohanští následovníci Krista získali jasnou převahu nad židovskými. Teprve tehdy se „rodinná hádka“ přesunula na úroveň sporu mezi dvěma náboženstvími. Křesťané vnímali a do jisté míry konstituovali sami sebe jako protivníky Židů - což by Ježíšovi samotnému připadalo divné. Mezi vzdělanými helénskými křesťanskými kruhy se rozšířila protižidovská polemika a začaly se objevovat tzv. dějinné důkazy - tedy křesťanský výklad dějin, podle kterého například zničení chrámu v roce 70 a vyhnání Židů z Jeruzaléma bylo vykládáno jako Boží soud nad Izraelem a jeho zavržení Bohem (srv. Justin, Apologie 1,47). Právě Justinovo dílo Dialog s židem Tryfónem (60. léta 2. století) je dokladem toho, že mezi křesťanstvím a židovstvím již vznikalo odcizení dvou svébytných celků. Polemika je výjimečná tím, že židovský účastník se nakonec - na rozdíl od většiny pozdějších děl tohoto druhu - neobrátí na křesťanství, a jeho argumenty jsou poměrně věcně a čestně prezentovány. Ve stejné době vznikají, ale v odlišném duchu se nesou Pašijová kázání biskupa Melita ze Sard. Sardská židovská komunita vzkvétala, ve městě se těšila výsadnímu postavení, kdežto křesťané v Sardách patřili k menšině a jejich společenství zřejmě zápasilo o uchování si vlastní identity. Melito patřil k tzv. quartodecimánům; ti slavili Velikonoce vždy ve stejnou dobu, kdy probíhal židovský Pesach. Proto měl Melito zejména v době Velikonoc potřebu dokázat svým věřícím, že si křesťanství zvolili správně, jako tu „lepší“ cestu. Křesťanství vnímalo Krista jako univerzálního, tedy i židovského mesiáše, a jeho příchod jako naprosté naplnění zaslíbení a proroctví v židovském Písmu. Stále jasněji se však ukazovalo, že Židé jako celek křesťanství nepřijímají. Samotná existence židovství po Kristově vzkříšení tak vlastně zpochybňovala univerzální nároky křesťanství a vyvolávala bezděčně otázku, kdo je tedy pravým Izraelem v Božích očích. Proto Melito přichází s tezí, že židovství jako takové je po příchodu Krista překonáno a nahrazeno křesťanstvím, které je nyní výhradním dědicem jak biblických zaslíbení Izraeli, tak římských privilegií, udělovaných židovskému lidu v rámci Římské říše. Židé jsou nyní „starý Izrael14, kdežto církev je „novým Izraelem44. Tento přístup - dodnes naneštěstí stále poměrně rozšířený - se nazývá „substitučním modelem44 vztahu církve k židovství.12 Melito ve svém ohnivém kázání jako první vyslovuje také osudovou myšlenku nařčení Židů z „bohovraždy44: tím, že Židé (obecně!) nesou vinu na Ježíšově smrti, dopustili se vraždy Boha. Melito je dobrým příkladem toho, jak se výroky použité v konkrétním konfliktu ohrožené menšiny mohou stát později bohatou zásobárnou antijudaistických myšlenek. Jeho věty se stávají všeobecným vyjádřením vztahu křesťanství k židovství i v pozdějších dobách, kdy církev nabývá mocenské převahy nad židovstvím - tedy kontextu v naprosto odlišném od okolností jejich vzniku.

!) Ve druhé polovině 20. století se tento přístup začal postupně měnit, a začínají se prosazovat jiné modely vztahu mezi křesťanstvím a židovstvím - viz kapitola „Křesťanská reakce na šoa“.

ŽIDOVSKO-KŘESŤANSKÉ VZTAHY NA KONCI ANTIKY Postavení křesťanství v Římské říši se dramaticky proměnilo ve čtvrtém století. Císař Konstantin I. se setkává se svým spoluvládcem Liciniem a společně se usnášejí na formálním ukončení pronásledování křesťanů a na tolerování všech náboženství v říši. Tato dohoda je stvrzena Milánským ediktem v roce 313. V roce 324 Konstantin poráží Licinia a stává se jediným vládcem Římské říše. Jeho vláda ovšem - oproti všeobecně rozšířenému povědomí - nenastolila triumf křesťanství. Ve skutečnosti císař Julián (361-363), který panoval po svém nevlastním bratru Konstantinovi, veřejně vyhlásil svůj záměr opustit křesťanství a znovu učinit pohanství státním kultem. Další hrozbou pro křesťanské sebepojetí byla zřejmě jeho nabídka obnovit jeruzalémský Chrám - tento čin musel být vnímán jako neblahý zvláště křesťanskými apologety, kteří vykládali zničení chrámu v roce 70 jako znamení Božího soudu nad Izraelem, odmítajícím přijmout křesťanství. Během vlády Theodosia I. (roku 380) bylo křesťanství prohlášeno oficiálním náboženstvím Římské říše. Teprve tehdy začalo mít křesťanství jistější formální pozici v rámci říše. Přesto ale protižidovské restrikce zákonodárství té doby, omezující zvláště synagogy, jsou projevem značné nejistoty, kterou křesťané pociťovali. Kodex císaře Theodosia II. z roku 438 znamenal pro Židy zhoršení jejich společenského postavení v mnoha směrech. Nesměli zastávat žádnou významnou funkci, vojenskou ani občanskou, neměli mít žádnou pravomoc nad křesťany, nesměli stavět nové synagogy a měli nařízeno zbourat ty, které již nestály pevně, a byly tím pádem nebezpečné. Kodex císaře Justiniána (527-565) potvrdil Theodosiovy novely a zavedl kromě nich další, například zákaz vlastnit otroky, kteří se obrátili na křesťanství, či zákaz svědčit u soudu v neprospěch křesťana. Justiniánův kodex ovlivnil postavení Židů v Byzantské říši na dalších 700 let. Církevní spisovatelé 3. a 4. století ve svých dílech vymezovali identitu křesťanství vůči židovství a pohanství. Augustin z Hippo rozvinul učení o smyslu židovské existence po příchodu křesťanství. Použil k tomu alegorického výkladu biblického příběhu, kde mladší bratr Ábel je zabit starším bratrem Kainem (Gn 4,1-5). Stejně tak byl Kristus - vůdce mladšího lidu - zabit Židy jako představiteli staršího lidu. Proto Židé - stejně jako Kain - jsou kletbou odsouzeni k putování ve vyhnanství, ale kdo by je zabil (stejně jako Kaina), toho by stihl sedminásobný trest. Židé mají být jednak svědky toho, jak se křesťanství vítězně šíří po celém světě, a jednak mají putovat po zemi ve vyhnanství až do doby Kristova druhého příchodu na konci věků, a trvale tak svým ztroskotáním dokazovat slávu křesťanské zvěsti, dokud neuznají svůj omyl a neobrátí se na křesťanství. Podle Pavlova vzoru však Augustin zároveň Židům připisuje v dějinách určitou (i když negativní) roli jako „neobráceným". Augustinova teorie se stala základem přístupu církve k Židům ve středověku. Vztah církve k Židům spočíval tedy od Augustina na dvou základních osách, jedna byla pozitivní, druhá negativní. Pozitivní strana znamenala pro Židy základní ochranu: jejich majetek a životy měly být chráněny před jakýmkoli násilím a neměli být nikdy křtěni proti své vůli. Na druhou stranu teorie vyžadovala, aby společenské postavení židovských obyvatel vždy odpovídalo stavu zavrženého a proklatého národa.

Jedním z nejostřejších příspěvků do literatury křesťanského antijudaismu jsou bezesporu kázání Jana Zlatoústého, který byl ke konci 4. století presbyterem církve v Antiochii. Jan tehdy využil svého výjimečného řečnického nadání k tomu, aby zamezil tendenci některých křesťanů účastnit se židovských bohoslužeb a svátků. Chtěl přesvědčit své posluchače, že křesťanská bohoslužba je účinnější. Ve svém kázání z roku 386 obvinil své židovské současníky (!) ze zabití Krista a křesťany, kteří se s nimi shromažďovali na jednom místě, označil jako „ctitele Kristových vrahů". Augustin, Jan Zlatoústý a další církevní otcové sdíleli společné přesvědčení, že židovství skomírá, a že vítězství církve znamená zánik židovstvi. Církevní otcové tedy vytvořili určitou karikaturu židovství, která měla jejich očekávání naplnit. Židovství ovšem nezanikalo: naopak mělo v Římské říši nezanedbatelný vliv, a tak se trvající existence židovství stala problémem pro křesťanskou teologii. Nepřátelství, prostupující literaturu zaměřenou proti Židům, je postojem nejisté menšiny, pro kterou je židovství stále mocným protivníkem. Proto je potřeba odlišit toto nepřátelství od agresivity uplatňované s mocenskou převahou křesťanství, projevované v pozdním středověku. Církevní otcové usilovali o posílení křesťanské identity tím, že se vymezovali v protikladu k židovství (nebo pohanství). Mimořádná blízkost mezi křesťanstvím a židovstvím přitom paradoxně vedla k větší potřebě vymezování. Proto otcové zdůrazňovali rozdílnosti a nedbali příliš na to, aby Židy vykreslovali hodnověrně. Také vznikající rabínské židovství mělo - zvláště poté, co se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím Římské říše - silnou potřebu vymezovat se vůči křesťanství. Asi ve 3.^1. století začaly mezi Židy kolovat příběhy, které později vytvořily posměšné „anti-evangelium“ nazývané TořdotJešu. Ježíš je v něm vykreslen jako syn nečistého spojení Marie a římského setníka Pantery, jako čaroděj, který svými magickými schopnostmi zneužíval moci Božího jména a sváděl Izrael na nesprávnou cestu. Byl tedy právem odsouzen a zabit, ovšem z mrtvých nevstal - jeho mrtvé tělo vyplavila po několika dnech řeka. Někdy v 9. století začal být příběh zapisován v mnoha různých verzích. I v Talmudu se setkáváme s výhradami vůči křesťanství, jsou však většinou formulovány spíše skrytě. Účelem Toťdot Ješu i polohlasné polemiky v Talmudu bylo předem vybavit židovské posluchače imunitou vůči křesťanským misiím. Ke konci prvního tisíciletí začínají také vznikat díla židovské otevřené protikřesťanské polemiky.

ŽIDOVSKO-KŘESŤANSKÉ VZTAHY VE STŘEDOVĚKU A DÁLE Raný středověk - ze soupeřů cizinci Augustinova teorie se ve středověku rozšířila do všeobecného povědomí lidí. Dvojznačnost přístupu církve k židovství prolínala většinu církevních výnosů ve vztahu k Židům a ztěžovala vznik jasnější teologie židovství ze strany církve. Na počátku středověku (6.-12. století) byly v přístupu k Židům znatelné dvě tendence: snaha zabránit, aby křesťané konvertovali k židovství, a naopak povzbuzování Židů ke konverzi. Mezi 5. a 7. stoletím vydaly místní církve celou řadu prohlášení, které měly oddělit židovskou populaci od křesťanské, a zabránit tak přestupu křesťanů na židovství. Mezi výnosy patří: • • • • • •

zákaz sňatků mezi Židy a křesťany (např. koncily v Orleans 533; Toledo 589) křesťané mají zakázáno stolovat se Židy (např. Vannes 465; Clichy 626) Židé jsou vykázáni z veřejných funkcí (např. Clermont 535; Paříž 614) Židé nesmějí vlastnit křesťanské otroky (např. Orleans 538; Toledo 589 a 656) Židé mají zakázáno objevit se na veřejnosti během Velikonoc (např. Orleans 538) Židé mají zakázáno pracovat v neděli (koncil v Narbonne 589)13

Z těchto regionálních rozhodnutí je patrné, že církevní představitelé měli značné pochybnosti o stálosti víry svých věřících a konverze křesťanů k židovství pokládali za reálnou hrozbu. V letech 700 - 1200 bylo koncilů méně, i v této době se však koncily snažily mj. zamezit židovskému proseiytismu. Přestože pod jejich dosah spadala celá západní Evropa, světské autority se málokdy řídily jejich výnosy. Například v 8. a 9. století se Židé těšili nebývalé přízni panovníků - k velkému rozhořčení lyonského arcibiskupa Agobarda (779-840), který proslul řadou protižidovských polemik. Nepřátelství vůči Židům propuklo naplno v severní Evropě během 1. křižácké výpravy roku 1096. Papežská výzva ke křižácké výpravě, která měla osvobodit Jeruzalém od „bezvěrců" (tedy od muslimů), vyústila ve strašlivý masakr židovských komunit v Porýní. Mnoho Židů bylo zavražděno, mnoho jich dalo přednost dobrovolné smrti před hrozbou násilného křtu (odhaduje se 5-6 tisíc obětí). Na některých místech se biskupové zasadili o záchranu židovských komunit, ale pouze arcibiskupu Janovi ve Spýru se podařilo rozpoutání masakru zabránit. Drancování nebylo úmyslem papežských výzev ani chováním disciplinovanějších armád. Zdivočelé bandy vesničanů se však shodly na tom, že Židé jsou Kristovými nepřáteli stejně jako muslimové, a navíc jsou hned po ruce. Rozhodli se pomstít se nejdřív na nich. Křesťanské i židovské kroniky zachytily zprávy o tomto pomstychtivém rozhodnutí a jeho následcích. Násilí křižáků se (kromě Řezná a Prahy) projevilo jen v Porýní, ale přesto byly masakry z roku 1096 předzvěstí nového ducha v západním křesťanství. Byly prvními vzplanutími lidového protižidovského nepřátelství, které bylo tak mohutné, že překročilo omezení,

131 Výběr koncilů i zpracování této kapitoly vychází převážně z knihy Boys, M., Has God Only One Blessing?, Stimulus Foundation, New York 2000, str. 58.

daná autoritami tehdejší společnosti. Situace se zhoršovala natolik, že se církevní autority často snažily vzít Židy pod ochranu. Nejvýznamnějším dokumentem této snahy je prohlášení Sicut Judeis, (je pojmenován podle počátečních slov ,jako Židé“), který s drobnými změnami vydalo celkem 21 různých papežů od 12. do 15. století, prvním byl papež Kalixtus II. (1119-1124). V bule mimo jiné stojí: Nařizujeme, aby žádní křesťané nepoužívali násilí k tomu, aby je [Židy] donutili ke křtu, pokud to sami nechtějí a odmítají. Pouze hledá-li někdo z nich útočiště mezi křesťany z vlastní svobodné vůle a z důvodu víry, pak poté, co dal zcela jasně najevo svou ochotu, má být učiněn křesťanem, aniž by se stal předmětem jakékoli pohany. Protože opravdová křesťanská víra se zajisté nedá předpokládat u nikoho, kdo přišel ke křesťanskému křtu neochotně či dokonce proti své vůli. Navíc se bez posouzení zemské autority nikdo neodváží zranit své lidi, neboje zabít, nebo je obrat o jejich peníze nebo změnit dobré zvyky, kterých do té doby na místě svého pobytu užívali. Dále, když slaví své slavnosti, nikdo je nebude žádným způsobem vyrušovat pomocí holí či kamenů, ani na nikoho z nich neuvalí jiné nucené práce než ty, které byli zvyklí provádět odedávna. Stavíme se proti prohnanosti a hrabivosti zlých lidí v těchto věcech a nařizujeme, aby se nikdo neodvážil znesvětit nebo zmenšit židovský hřbitov, nebo s cílem vymáhání peněz vykopávat těla tam uložená. Kdokoli obeznámený s tímto výnosem by se nicméně odvážil jednat v rozporu s ním což Bůh chraň! - utrpí ztrátu cti a svého úřadu nebo bude postižen trestem exkomunikace, dokud patřičně neodčiní svou troufalost. Nicméně si přejeme postavit pod ochranu tohoto výnosu pouze ty [Židy], kteří se neodvažují strojit úklady proti křesťanské víře.14

Skutečnost, že jen ve 12. a 13. století papežové promulgovali tuto bulu šestnáctkrát poukazuje na to, že negativní postoje vůči Židům se ve společnosti vyostřily a odmítnutí se začalo měnit v nepřátelství na život a na smrt. Ve 12. a 13. století - z cizinců nepřátelé Židé, kteří se usidlovali v severní Evropě na konci 10. století, byli vnímáni s rostoucí antipatií. Byli odlišní a narozdíl od jiných národů stále odolávali křesťanskému náboženskému monopolu, který se mezitím rozšířil po Evropě. Navíc byli obchodními konkurenty. Tento druh antipatie ještě vzrostl, když se proměnila ekonomika a Židé se postupně stali výhradními půjčovateli peněz. V Evropě se rozvíjel feudální systém, který vyžadoval křesťanský přísežný slib pro každého, kdo chtěl získat půdu. Proto Židé postupně přestali být vlastníky půdy. Navíc jim bylo povětšinou zakázáno vykonávat řemesla a provozovat obchod mimo vlastní společenství. Lichva byla mezi křesťany protizákonná (od roku 1179 byl exkomunikován každý křesťan, který provozoval lichvu), jak bylo odvozeno z Páté knihy Mojžíšovy: „Od svého bratra nebudeš požadovat úrok, a to úrok z peněz, z pokrmu nebo z čehokoli, co se úročí" (23,20). Mimo křesťanskou společnost byla však lichva dovolena: „Od cizince můžeš požadovat úrok" (23,21a). Židé tedy mohli půjčovat na úrok, protože byli „cizí". Stejná místa v Písmu

l4) Text přeložen z angličtiny podle Cohen, J. (ed), Essentials Papers on Judaism and Christianity in Conflict: From Latě Antiquity to the Reformation, New York University Press, New York 1991, s. 232.

ovšem nedovolovala Židům půjčovat na úroky mezi sebou, a protože byli nuceni platit často vládnoucím křesťanům (i muslimům na muslimských územích) vysoké daně, byli Židé nuceni se k půjčování na úrok uchylovat stále častěji, aby pokryli své holé životní náklady. Odcizení mezi oběma společenstvími se ve 12. století prohlubovalo. Představa Žida jako Cizince se proměňovala v představu Žida jako Nepřítele. Křesťané začali obviňovat Židy z ohavných činů, přestože tato obvinění postrádala jakýkoli reálný základ. Tvrdili, že Židé rituálně vraždí křesťanské dětí, jejichž krev měli v průběhu Pesachu používat na přípravu macesových chlebů. Prvním známým případem bylo obvinění z vraždy Williama z Norwiche v roce 1144, mnoho dalších následovalo po celé Evropě (Wilrtzburg 1147; Gloucester 1168; Blois 1171; Bury St. Edmonds 1181; Winchester 1192). Němečtí křesťané v městě Fulda v roce 1235 obvinili Židy ze zabití dvou chlapců a použití jejich krve, a za odplatu zavraždili 34 židovských obyvatel. Papežové od Inocence IV. (1247) po Klementa XIII. (1763) vydávali stále znovu výnosy, ve kterých odmítali opodstatněnost těchto vykonstruovaných obvinění. Z této skutečnosti můžeme odvodit, nakolik pevně byla v obyčejných lidech zakořeněná představa Židů jako rouhačů a vrahů, a také jak mizivý účinek měly papežské výnosy na jejich smýšlení. Ochrana Židů ovšem nebyla jediným tématem církevních dokumentů, které se Židů týkaly. Závěry Čtvrtého lateránského koncilu (1215) byly důležitým bodem v zostřujícím se přístupu církve k židovské komunitě. Obavy předchozích církevních představitelů z interakce (a zvlášť ze smíšených manželství) mezi křesťany a Židy se nyní ještě zvýšily. Jedním z nařízení koncilu bylo, že Židé a Saracéni vždy a ve všech křesťanských provinciích musejí být na veřejnosti odlišeni od ostatních národů vzhledem svého oděvu. Koncil se také velmi nepřátelsky vyjádřil o židovských lichvářích a doporučoval křesťanům ukončit s nimi styky. Církevní představitelé vyvíjeli nátlak na krále a vlády, aby snížili úrokové sazby, nebo dokonce aby úplně zbavili křesťanské dlužníky jejich povinností vůči židovským půjčovatelům. Na Čtvrtém lateránském koncilu se také definitivně prosadilo tzv. učení o transsubstanciaci: katoličtí křesťané začali být vázáni vírou, že v proměněné hostii je reálně přítomen Kristus. Zvláště na vesnicích a v menších městech se křesťanská víra mísila s předchozími pohanskými praktikami, a tomu odpovídalo i magické používání hostie. Věřící proměněné hostie odnášeli domů a zakopávali je pod stáje a pole-chtěli si tak zajistit, aby Bůh žehnal jejich úrodě a stádům. Teprve v této době se proto začínají objevovat také obvinění ze zneuctění hostie ze strany Židů. Podle lidových fantazií, které byly hojně podporovány a šířeny potulnými kazateli, měli Židé ukrást hostii, aby na ní mohli „opakovat" Ježíšovo umučení. Podobná praxe by dávala smysl pouze tehdy, pokud by Židé věřili, že Kristus-Bůh je v hostii přítomen, což ve své podstatě zásadně odporuje židovskému učení. To však neznepokojovalo ani lidové kazatele, ani jejich posluchače. Takto „mučené hostie" v lidových vyprávěních krvácely, plakaly jako dítě atd., a tím vyzývaly křesťany k pomstě za toto zneuctění. Tyto pověsti byly záminkou pro drastické masakry, které často dalece přesáhly místo svého původu a za oběť jim padly tisíce Židů (jako například při Rindfleischově masakru v roce 1289, další vznikly například v Deggendorgu 1337, v Pulkau 1338).15

V mnoha polemických spisech té doby můžeme sledovat proměnu ve vztahu k židovským partnerům rozhovorů. Období do 12. století se vyznačovalo spontánními diskusemi, vedenými nezřídka v duchu tolerance, naslouchání a někdy i oboustranné ochoty podstoupit poctivou intelektuální debatu se skutečnými argumenty skutečného protivníka. Ve 12. století však začala zesilovat obava, že Židé, kteří dokonale znají Starý zákon a navíc jsou zkušenými disputátory, budou moci snadno „svést“ prosté křesťany. Spontánní a veřejné rozhovory se Židy byly zakázány mnoha koncily ve 13. století (například v Triers 1227 či v Tarragonu 1233). Diskutovat směli pouze klerici zběhlí jak v teologii, tak v židovské exegezi. Namísto svobodných rozprav nastoupily křesťany vynucené debaty a přesně propracované strategie s velkým důrazem na křesťanskou apologetiku, v nichž zpravidla nebyl židovské straně poskytnut náležitý prostor pro vysvětlení svých stanovisek. Papež Řehoř IX. (1227-1241) vyvíjel nátlak na církevní i světské autority, aby konfiskovaly a ničily židovské knihy. Král Ludvík IX. (1226-1270) se (jako jediný panovník) příkazu podřídil a roku 1240 knihy shromáždil. Krátce nato byly rukopisy Talmudu veřejně „odsouzeny44 při disputaci v Paříži roku 1240 a v letech 1242 a 1244 veřejně páleny. Pro křesťany bylo znepokojující odhalení talmudických textů, které v jejich očích „očerňovaly Krista, Marii, křesťany i Boha samotného", ale ještě větším zneklidněním byla další skutečnost: po dlouhá staletí žili v domnění, že židovství je mrtvé, zkostnatělé náboženství, neschopné vývoje. Zjištění, že se židovství nepřerušené vyvíjelo od biblických dob až do 13. století, bylo pro křesťanství velkým šokem. Ke konci 13. století začalo docházet ke stále restriktivnějším opatřením vůči Židům. Ve Francii v roce 1269 vyhlásil král Ludvík IX. jako povinné již zmíněné koncilní nařízení, že Židé se musejí odlišovat svým oděvem. V roce 1276 Filip II. zakázal francouzským Židům pobyt v malých městech, a ke konci 13. století již zřejmě museli bydlet ve vymezených čtvrtích velkých měst, přestože nebyla uzavřená jako pozdější ghetta (Samo označení „ghetto", jako Židům vymezeného prostoru, pochází z Itálie. Poprvé zde bylo zřízeno v Benátkách v roce 1516). Vyvrcholením tohoto vývoje bylo vyhnání Židů z Francie v roce 1306. Několik let předtím byli vyhnáni Židé z Anglie (1290). Židé byli stále více démonizováni. Již nebyli „pouhými" cizinci, dokonce ani „pouhými" nepřáteli: nyní se stávali - zejména na německém území - spojenci ďábla a Antikrista, jehož příchod byl neustále očekáván. O to nebezpečnějšími byli nepřáteli křesťanů, o jejichž záhubu podle lidového smýšlení stále usilovali. Když v roce 1348 zachvátila Evropu epidemie černého moru, nebylo nijak těžké najít viníky. Brzy se rozšířila fáma, podle které šlo o organizovanou akci Židů, kteří měli záměrně otrávit studny po celé Evropě. Dav, vedený předsudky, zoufalstvím a vidinou, že se snadno zbaví svých židovských věřitelů, se nedal přesvědčit ani výpověďmi učenců, ani bulou papeže Klementa VI., který rozhodně zamítl nařčení Židů z travičství s poukazem na to, že oni sami byli oběťmi moru stejně jako ostatní. Během dvou let byly v Evropě zničeny téměř všechny židovské obce, hromadnému vraždění se vyhnula pouze některá města a regiony (Řezno, Cechy, Rakousko).16 Ve druhé polovině 14. století začala evropská města měnit svou strukturu. Stále častěji se určitým skupinám obyvatel vyhrazovala vymezená čtvrť k bydlení. To platilo pro židovské obyvatele, ale například i pro prostitutky a žebráky. Zároveň se začaly

uvolňovat křesťanské předpisy o lichvě a přibývalo křesťanských lichvářů. Židé se tak stali peněžními konkurenty a zároveň přišli o svou poslední výlučnou hospodářskou funkci v rámci křesťanské společnosti. Bylo tedy stále snadnější Židy ze svého území vyhnat, a to se také dělo. Zatímco dříve dával k vyhnání impuls král nebo panovník, nyní začali brát vyhnání Židů do svých rukou měšťané, často i proti vůli panovníka či arcibiskupa. Při těchto vyhnáních byly politické a hospodářské důvody stejně důležité jako horlivá křesťanská „zbožnost". Také nej rozsáhlejší vyhnání Židů v dějinách středověku - totiž ze Španělska v roce 1492 - b y lo iniciováno jednotlivými městy.17 Iberský poloostrov ve 14. a 15. století - nepřátelství se stává rasovou demarkací Židovská populace vzkvétala během 4001eté nadvlády muslimů na Iberském poloostrově a v raných obdobích rekonkvisty (cca 1000-1320). Jejich prosperita však podněcovala závist, která se ke konci 14. století přelila ve vlny násilí. Mnoho Židů bylo pozabíjeno, jiní zvolili raději křest než smrt. Ovšem tito nově pokřtění, conversos, museli čelit dalšímu trápení. „Staří" křesťané zpochybňovali upřímnost jejich víry - což je pochopitelné vzhledem k tomu, že křty byly vynuceny nátlakem či násilím. Mnozí conversos nadále tajně praktikovali židovství. Někteří se přiženili (či přivdaly) do šlechtických rodin a tím vzrůstal jejich majetek i vliv. Pro „staré" křesťany nebyli děti nově pokřtěných ani křesťany, ani Židy. Byli heretickým lidem, nazývaným posměšně marranos, prasata. V 15. století se napjatá atmosféra ještě přiostřila. V roce 1449 schválili „staří" křesťané v Toledu zákon, podle kterého conversos nesměli zastávat veřejné úřady. V letech 1467 a 1473 propukaly vlny násilností. V roce 1480 začala pod vedením dominikánů působit španělská Inkvizice. Inkvizitoři vyslýchali conversos a často je mučili, aby získali jejich přiznání, že nadále pokračují v praktikování židovství. Konfiskace majetku a uvěznění byly přitom mírnějšími tresty; mnoho conversos bylo upáleno na hranici. Křesťané podezřívali Židy, že povzbuzují conversos v tajném židovském náboženství, takže i oni byli problémem. Hlavní inkvizitor Thomas Torquemada, dominikán a zpovědník královny Isabelly, navrhl radikální řešení: vyhnání Židů ze Španělska. Král Ferdinand a Isabella podepsali 31. 3. 1492 nařízení, že všichni Židé, kteří nepřestoupí ke křesťanství, musejí být vyhnáni ze španělského území. Na konci července už žádní Židé ve Španělsku oficiálně nebyli. Ale ani vyhnání nebylo pro „staré" křesťany dostačujícím řešením. Židé, ať konvertovali ke křesťanství nebo ne, měli „špatnou krev". Staří křesťané začali být posedlí „čistotou krve", ověřováním „židovského původu" několik generací zpět. Z touhy uchovat čistotu krve zakázali Židům vykonávat určité činnosti. Co dřív bylo náboženským soupeřením, se nyní stalo navíc i rasovým rozlišováním. Rasové rozlišování (do určité míry zbavené svého náboženského kontextu) dominovalo i v diskriminaci Židů v novověku, která vyvrcholila v nacistickém Německu. Reformace Na počátku reformace se zdálo, že Židé budou více tolerováni ve společnosti. Mezi ranými vůdci reformace se Johanes Reuchlin (1455-1522) a Martin Luther (1483-1546)

postavili proti pálení spisů Talmudu. Luther v jednom ze svých raných spisů obvinil papeže, biskupy, sofisty a mnichy, že zacházejí se Židy jako by byli psy a ne lidskými bytostmi. Bližší pohled na Reuchlina i na Luthera ovšem odhalí, že i jejich spisy byly postaveny jak na již zmíněné substituční teologii církevních otců, tak na zostřeném nepřátelství vůči Židům, které prostupovalo pozdní středověk. Badatelé často kladou proti sobě spis „raného Luthera" Že Ježíš Kristus se narodil jako Žid (1523) a spis „pozdního Luthera" O Židech a jejich lžích (1543). Druhý spis je bezpochyby hrozivý. Mluví o „proklatém, zavrženém plemenu Židů" a nabádá k tomu, aby se s nimi zacházelo „s přísným milosrdenstvím": jejich synagogy mají být spáleny, jejich domovy zničeny, jejich modlitební knihy odneseny, jejich rabíni mají mít zakázáno vyučovat, má jim být znemožněno cestovat a půjčovat peníze. Je jasné, že Luther vnímal Židy jako nepřátele společnosti. Rozdíl mezi oběma spisy se často připisuje Lutherovu zklamání z toho, že Židé se neobrátili ke křesťanství, které hlásal - j a k původně doufal. Lutherova kritika židovství jako náboženství však byla v roce 1523 stejně nekompromisní jako kdykoli později. Pro Luthera patřili Židé do stejné sorty lidí jako „heretici, papeženci a Turci“. Byli živým ztělesněním stejného legalismu a snahy ospravedlnit se vlastními skutky, jakými Luther charakterizoval katolický úpadek. Jakkoli se židovství a katolické křesťanství v Lutherově kritice prolínaly, jeho pohled na židovství byl stejně ostrý jako pohled mnoha jeho katolických předchůdců. Luther se však na rozdíl od nich nenechal strhnout k takovým výstřelkům středověku, jako byla obvinění Židů z rituálních vražd. Luther navíc odmítl obvinění Židů z „bohovraždy“ a řekl, že Kristovu smrt přivodily „naše hříchy". Toto teologické tvrzení zaznělo i na Tridentském koncilu (1545-1563). Protestantismus byl nakonec židovské komunitě ku prospěchu. Prolomil monopolní jednotu středověké společnosti, která nyní musela čelit vlastní členitosti. Skončila tím doba, kdy byli Židé pokládáni za jedinou nekonformní skupinu společnosti. Snahy reformátorů, které byly později novým způsobem převzaty v době osvícenství, pomohly společnosti otevřít se myšlenkám náboženské tolerance, svobody svědomí a oddělení církve od státu. Novověk - vzestup tolerance, ale i antisemitismu Na přelomu 18. a 19. století se následkem Velké francouzské revoluce začal v Evropě hroutit feudální systém, jehož přerod v kapitalistickou společnost provázely jevy emancipace a asimilace - tedy snahy zrovnoprávnit společenské postavení židovských obyvatel a začlenit je do ostatní společnosti. Snahy o asimilaci Židů do společnosti urychlovalo také hnutí židovského osvícenství, zvaného haskala, které usilovalo o proměnu tradičního židovství v duchu moderní doby. Nejdůležitějším představitelem židovského osvícenství v jeho počátcích je Moses Mendelssohn (1729-1786). Židovští osvícenci kladli velký důraz na vzdělání, které zaváděli v německém jazyce a v duchu moderní doby. Podobně jako i křesťanští myslitelé většinou uznávali základní náboženské prvky své víry, ale přistupovali k nim spíše z racionálního hlediska, s co největším využitím moderních vědeckých poznatků. Staré křesťanské „mýty", které démonizovaly Židy, nyní oblékly sekulární háv. Od prvních francouzských osvícenců (výrazně např. Voltaire), a zvlášť po zrovnoprávnění

Židů (1869 v Německu, 1867 v Rakousku-Uhersku) se začaly projevovat nové druhy antisemitismu. Na většině území Evropy získali Židé statut rovnoprávnosti. Přestali být tolik oddělení od hlavního proudu společnosti a získávali významnější postavení ve veřejném životě - mimo jiné jako bankéři, průmyslníci, lékaři, vědci atd. To jim však přineslo nový druh problémů v podobě osvíceneckého antisemitismu, jehož cíl by se dal jednoduše shrnout jako snaha o to, aby se Židé zřekli svých náboženských, kulturních i jazykových tradic a přejali západoevropskou kulturu ve všech oblastech svého života. Zastánci konzervatismu a odpůrci kapitalismu rozvinuli protikapitalistický antisemitismus, ve kterém obviňovali Židy z podílu na vzniku liberalismu a kapitalismu, z bezohledného boje o zisk a moc. Středověká představa Žida jako nenasytného lichváře se nyní proměnila v obraz Žida-vykořisťovatelského bankéře či továrníka. Požadovali, aby se Židé zcela zbavili své náboženské a kulturní identity, chtějí-li mít právo na emancipaci. Levicoví antisemité k sobě přitahovali zvláště ty, kdo se obávali složitosti modemismu, urbanizace, industrializace, materialismu - všech sil, které si spojovali se Židy. Extrémní nacionalismus, který vládl v Evropě - a zvláště v Německu, které se po sjednocení v letech 1870-1871 stalo mezinárodní velmocí - dal vzniknout nacionálnímu antisemitismu. Němečtí nacionalisté vyznávající romantismus idealizovali vše německé a pohrdali vším neněmeckým. Židovské emancipace se obávali jako něčeho, co může ohrozit jejich národní identitu. Rasový antisemitismus se později stal židovskému lidu nej osudnějším. Podle něho byli Židé protipólem rasově hodnotnějších nordických Germánů - již ne na základě svého náboženství, ale kvůli svým dědičným a rasovým vlastnostem. Na rozdíl od církevního antijudaismu, který měl zacil pokřesťanštění Židů (a neusiloval o jejich úplné vyhlazení), a od osvíceneckého antisemitismu, který od Židů vyžadoval naprosté zřeknutí se jejich identity, rasový antisemitismus vylučoval samotnou holou existenci židovského národa. Antisemitismus se v Německu vyvinul v ucelený myšlenkový systém a na konci 19. století byl běžně rozšířen po celé Evropě, stal se politickým programem mnoha evropských stran, zejména těch křesťansko-socialistických. Židé byli obviňováni ze všech neduhů, které postihovaly tehdejší společnost. Evropští antisemité vytvářeli i mezinárodní spolky, jakými bylo například „Všeobecné protižidovské spojenectví", založené roku 1882 v Německu, které uspořádalo v následujících letech několik mezinárodních antisemitských kongresů. V Německu se také (roku 1879) zrodil sám termín antisemitismus. Po zavraždění ruského cara Alexandra II. v roce 1881 propukla v Rusku vlna protižidovských pogromů. Jejich následkem byla mohutná emigrace, zejména do USA, ale také prohloubení a rozšíření myšlenek sionistického hnutí. V něm se dávná náboženská touha po návratu do původní vlasti (jehož biblickým symbolem je hora Sión v Jeruzalémě) proměnila v moderní - převážně sekulární - politický směr. Zakladatelem sionismu je Theodor Herzl (1860-1904). Ten za jediné řešení pro soudobou židovskou situaci pokládal vytvoření židovského státu, který by byl útočištěm před pronásledováním a zároveň místem kulturní a sociální obnovy židovského národa. Velkým impulsem v dějinách sionistického hnutí byl První sionistický kongres v Basileji roku 1897, i když již krátce před ním se započalo se systematickým židovským osídlováním Palestiny na základě vykupování půdy. Souběžně probíhala plánovaná přeměna hebrejštiny, která byla až na výjimky po více než dvě tisíciletí používána pouze jako bohoslužebný jazyk, v moderní živý jazyk - ivrit. Antisemitismus v 19. století upevnil a nově rozvinul tři stereotypní protižidovská témata,

která jsou do značné míry stále živá: peníze, moc a mravní úpadek. Základní příručkou moderního antisemitismu se staly Protokoly siónských mudrců - spis, který se rozšířil na počátku 20. století v Rusku a od roku 1918 v překladech po celém světě. Jedná se o padělek ruské carské tajné služby, která chtěla antisemitismus využít k potlačení demokracie v Rusku. Ve spisku jsou Židé vykresleni jako celosvětoví spiklenci, kteří po dvacet století pokoutně usilují o osvobození lidu z područí královské vlády a šlechty, shromažďují světový majetek do svých rukou a zároveň ovlivňují všechna důležitá rozhodnutí světských mocností. Protokoly získaly značnou odezvu v Německu po I. světové válce, kdy jim věřilo mnoho občanů, dezorientovaných porážkou stejně jako těch, kdo vzpomínali na ztracený řád, a podle nichž demokracie znamenala zánik jejich národa. Tím, že vyznavači nacionalismu definovali sami sebe jako rasový a duchovní protějšek „ohavných Židů", získali pocit vlastní hodnoty a cítili se spojeni mystickým národním poutem. Navíc měli dojem, že bojují v zápase, který má celosvětový význam: že ochraňují árijskou rasu a vyšší civilizaci před smrtelným nepřítelem. Hitler prohlásil: „Nemůže existovat dvojí vyvolený lid. My jsme Boží lid. Dva světy stojí proti sobě: lidé Boha a lidé satana."18 Živná půda pro šoa byla připravena.

,8) Perry, M., Racial Nationalism and the Rise o f Modem Anti-Semitism, in: Petry a Schweitzer (edt.), Jewish-Christian Encounters over the Centuries, Peter Lang, New York 1994, s. 242.

SERVIS

FRYOVÁ, H.P., Čítanka židovsko-křesťanského dialogu, Praha/Bmo: Vyšehrad/Kalich, 2003 GRANT, M., Židé v římském světě, Praha: Jiří Buchal - BB art, 2003 JOHNSON, P., Dějiny židovského národa, Praha: Rozmluvy, 1995 LANGER, J., Zpěvy zavržených, malá antologie hebrejského básnictví X.-XBÍ. století, Vyšehrad: Praha, 2000 MARTIN, B., SCHULIN, E. (edt), Židovská menšina v dějinách, Olomouc: Votobia, 1997 POTOK, CH., Putování, Dějiny Židů, Praha: Argo, 2002 PRUDKÝ, M., Zvláštní lid Páně, křesťané a židé, Brno: CDK, 2000 SCHÁFER, P., Dějiny Židů v antice, od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu, Praha: Vyšehrad, 2003 SCHUBERT, K., Dějiny Židů; historie, náboženství, antisemitismus, Praha, Svoboda, 2003 Svatý Pavel, synagoga a církev, teologické úvahy nadžidovsko-křesťanskými vztahy, kolektiv autorů, Brno: CDK, 1995 Židé, dějiny a kultura, Praha: Židovské muzeum v Praze, 1997 a 2001, 2. doplněné vyd. 2002, 3. doplněné vyd. 2005

□ st- d

http://glosy.info/texty/nepratelstvi-vuci-zidum-ve-stredoveku/ historické články http://www.fordham.edu/halsall/sbooklt.html prameny k židovství ve středověku (AJ) http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/anti-semitism/Christian.html důležité texty a články o dějinách židovsko-křesťanských vztahů (AJ)

http://members.aol.com/jewfilm/ on-line databáze židovských filmů (AJ) http://www.spielbergfilmarchive.org.il/ archív židovských filmů (AJ) Šumař na střeše (USA 1971)

ŠOA (HOLOCAUST) V DATECH Vláda nacionálního socialismu v Německu znamenala pro židovské obyvatele celého světa, že během druhé světové války bylo vyhlazeno na 6 milionů z celkového počtu 11 milionů evropských Židů. První pronásledování v letech 1933-1935 30.1. 1933 Březen 1933

1. 4.1933

Hitler se stává říšským kancléřem. V Dachau je zřízen první koncentrační tábor, v létě je jich již deset. Mezi vězně patřil každý, kdo se vzpíral novému režimu - komunisté, sociální demokraté, novináři, spisovatelé, opoziční duchovní. Dochází k první centralizované akci národních socialistů proti Židům: občané mají nařízeno bojkotovat židovské obchody, obchodní domy, právníky a lékaře. Před obchody, ordinacemi a advokátními kancelářemi stály stráže, které zastrašovaly návštěvníky. Postupně byly schvalovány zákony, které více izolovaly Židy a omezovaly jejich práva. Židé nesměli působit ve veřejné správě ani jako advokáti. Byli vyloučeni z univerzit, museli prodat své podniky.

Židé jsou pokládáni za občany druhé třídy 1935-1938 15. 9. 1935

Na říšském sněmu jsou vydány Norimberské zákony, ve kterých byli němečtí občané rozděleni na státní příslušníky německé a neněmecké krve, kam patřili Židé, ale i příslušníci jiných národnostních menšin. Za Žida byl označen každý, kdo měl alespoň jednoho židovského prarodiče, včetně těch, kteří se obrátili na křesťanství a dětí ze smíšených manželství. Židovským občanům bylo odňato občanství. Podle principu „ochrany krve“ bylo také zakázáno uzavírat manželství či mít pohlavní styk mezi Árijci a Židy. Protože stále více institucí vyžadovalo prokázání nežidovské totožnosti, pořizovalo si stále více Němců průkazy s uvedenými předky. Potrestání za porušení rasových zákonů bylo okamžité, míra různá, od propuštění ze zaměstnání přes uvěznění až k trestu smrti.

První pogromy a deportace 1938-1941 9.-10. 11. 1938

Úderníci SA provádějí do té doby největší protižidovský pogrom v Německu a Rakousku. Zásah byl nazván „Křišťálová noc“

l5> Při tvorbě této kapitoly jsme vycházeli zejména ze zpracování tohoto období v knize Boys, M.C., Has God Only One Blessing?, Stimulus Foundation: New York 2000.

30. 1. 1939

1. 9. 1939

od 1. 12. 1939

Květen-Iistopad 1940

kvůli mnoha rozbitým výlohám židovských obchodů. Nacisté vypálili téměř všechny synagogy v tehdejším Německu a zničili asi 7500 židovských podniků. Téměř 100 Židů zabili, mnoho dalších zranili. Asi 30 000 Židů poslali do koncentračních táborů v Dachau, Buchenwaldu a Sachsenhausenu. Hitler před Velkoněmeckým říšským sněmem prohlašuje: „Chci dnes opět být prorokem: Pokud by se mezinárodnímu finančnímu židovstvu uvnitř i mimo Evropu podařilo uvrhnout národy ještě jednou do světové války, potom výsledkem nebude bolševizace Země, a tím vítězství židovstva, nýbrž zničení židovské rasy v Evropě."20 Velitel hlavního říšského úřadu pro bezpečnost Reinhard Heydrich nařizuje shromáždit polské Židy z vesnic do velkých měst. Všichni Židé v obsazených polských oblastech starší deseti let musejí nosit na paži bílou pásku s modrou Davidovou hvězdou. Jejich majetek je zabaven, musejí vykonávat nucené práce. Velké ghetto v Lodži, do kterého bylo shromážděno 164 000 lidí, je v květnu ohrazeno. Varšavské ghetto, které bylo s 445 000 lidmi největším v Evropě, je obezděno v listopadu. Následkem hladu a epidemií umírá j en v roce 1941 v Lodži a Varšavě 54616 lidí. Mnozí se později dobrovolně přihlašují k přesídlení do pracovních táborů s vidinou větší šance na přežití.

Hromadné vraždění evropských Židů 1941-1945 22. 6. 1941

31. 7.1941

3. 9.1941

Začíná válka se Sovětským svazem. V závěsu Hitlerovými armádami působí tzv. Einsatzgruppen, zásahové jednotky velitele říšského úřadu pro bezpečnost, které začínají za frontami systematicky popravovat Židy a příslušníky „bolševické inteligence". Na Ukrajině, v Lotyšsku, Estonsku a Bělorusku vždy vtrhnou do města, shromáždí všechny Židy na jedno místo a postřílejí je. Říšský maršál Hermann Goring písemně pověřuje Heydricha, aby koordinoval veškerá opatření pro „konečné řešení židovské otázky" v Evropě. Tento dopis pokládají historikové za klíčový dokument, ve kterém bylo zničení Židů v Evropě nařízeno z nejvyšších míst Třetí říše. O odhodlání nacistů vyvraždit všechny Židy se však nikdy veřejně nehovořilo. V koncentračním táboře v Os větimi I by ly poprvé použity plynové komory. 600 sovětských zajatců a 250 dalších vězňů bylo usmrceno přípravkem z kyseliny kyanovodíkové, Cyklonem B. Z Osvětimi se později stal největší nacistický vyhlazovací tábor.

301 Citace převzata z: Jackel, E., Hitlerův světový názor, Ladislav Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl 1999, s. 61.

Všichni Židé starší šesti let musejí v Německu nosit židovskou hvězdu (od 1.9. 1941 i všichni Židé v Protektorátu Čechy a Morava). Červenec-prosinec 1941 Zásahové jednotky operující v prostoru Sovětského svazu do jara 1942 celkem zavraždily asi 569 000 Židů. Probíhají první deportace německých Židů do ghett v Rize, Říjen 1941 Minsku a Lodži. Pokud ubytovací kapacity místa nestačí, jsou přivezení Židé zastřeleni. Německé úřady vydávají nařízení, podle kterého všichni Židé, kteří opustí ghetto bez povolení, i každý, kdo jim vědomě poskytne úkryt, bude potrestán smrtí. Každý křesťan, který by se dozvěděl o porušení tohoto nařízení Židem, je povinen tento zločin ohlásit; v opačném případě stihne stejný trest i jej. Ti, kdo přestoupili tato nařízení, jsou veřejně popravováni, což působí jako mocný zastrašující prostředek. Během vražedné akce na Ukrajině je pravděpodobně poprvé Listopad 1941 použit plynový nákladní vůz. Do vozidla bylo možné vměstnat až 60 lidí. Krytá korba byla utěsněna plechem a dovnitř vpuštěny výfukové výpary. Tak byly oběti usmrceny. Byly zahájeny transporty protektorátních Židů do Terezína. V Chelmnu nedaleko Lodže vzniká první vyhlazovací tábor, ve Prosinec 1941 kterém jsou k usmrcováni použity plynové vozy. Bylo v nich povražděno celkem na 500 000 lidí. Židům bylo před transporty oznamováno, že jedou pracovat pro německé válečné úsilí. Jejich příbuzné, kteří nebyli odvezeni, nacisté povzbuzovali, aby deportovaným psali. Sami deportovaní Židé museli po příjezdu napsat domů korespondenční lístek, že „šťastně dojeli", popřípadě byli nuceni psát smyšlené dopisy 0 tom, jak dobře se jim daří. Mnozí Židé, kteří byli předvoláni k deportaci, proto věřili, že uposlechnutím rozkazu mají větší šanci na přežití než přechodem do ilegality. Často proto odmítali ukrýt se u nějaké rodiny, která jim nabízela útočiště. Během konference ve Wannsee na Heydrichovo pozvání setkává 20.1. 1942 13 vysokých zástupců byrokracie a výkonné moci, přítomen je 1Adolf Eichmann. Na konferenci bylo rozhodnuto o koordinaci provádění tzv. konečného řešení židovské otázky. Celkem bylo předvídáno 11 milionů obětí programu, tedy všichni evropští Židé. Kromě plynové komory v Osvětimi I byly postaveny další čtyři Leden 1942 velké plynové komory v Osvětimi II (Birkenau) a spolu s nimi i výkonná krematoria ke spalování obětí. Březen-červenec 1942 Protože tábory v Chelmnu a Osvětimi již nedostačovaly k záměru vyhubení evropských Židů, byly na okupovaných polských územích postaveny další tři vyhlazovací tábory, v nichž byli Židé hned po příjezdu usmrcováni: Belžec, Sobibor a Treblinka. 15. 9. 1941

Březen-Iistopad 1942

Židé z různých zemi Evropy j sou převážně v nákladních vagónech sváženi po železnici do vyhlazovacích táborů na východě. Do každého vlaku je vměstnáno jeden až několik tisíc obětí. Celkem dopravily říšské nákladní vlaky do vyhlazovacích táborů kolem 3 milionů Židů. Na zpáteční cestě vezly oblečení a zavazadla obětí. Březen 1943 Již na konci roku 1942 je většina Židů v oblasti Generálního gouvemementu. „Akce Reinhard“ (plán na vyvraždění polských Židů) je tedy dokončena. Jako první je uzavřen vyhlazovací tábor Belžec. Aby se odstranily stopy po „konečném řešení", musejí skupiny Židů exhumovat mrtvoly ležící v masových hrobech a v denních i nočních směnách je spalovat. Srpen-říjen 1943 Také Treblinka a Sobibor jsou srovnány se zemí, aby se zahladily všechny stopy po hromadném zabíjení. Podle uměřených odhadů zahynulo v Belžecu, Sobiboru a Treblince nejméně 1 750 000 Židů. Květen 1944 Do Osvětimi je deportováno 437 402 Židů z Maďarska. Červenec 1944 Poté, co Rudá armáda vstoupila do Polska, dává velitel říšského úřadu pro bezpečnost příkaz vyklidit menší tábory. Pro Židy to většinou znamená odvoz do Osvětimi. Červenec-září 1944 Ghetto v Lodži je zrušeno, více než 62 000 Židů je odvezeno do Osvětimi, do táborů v Německu či do Chelmna, kde běžela vyhlazující mašinérie naplno ještě několik měsíců. Listopad-prosinec 1944 Na Himmlerův příkazjsou technické instalace plynových komor a krematorií v Osvětimi rozebrány. Zvláštní skupiny mužských i ženských vězňů musejí krematoria naplnit lidským popelem, zakopat do země a osázet místa zelení. Leden 1945 Začíná ofenzíva sovětské armády ve směru na Krakov a Osvětim. Tábor v Osvětimi je evakuován. Mnoho vězňů je zavražděno ještě v táboře, 58 000 jich je donuceno k pochodům smrti. Většina z nich během těchto krutých pochodů umírá. 27.1.1945 Vojáci Rudé armády vstupují do největšího vyhlazovacího tábora. Počet Židů zavražděných v Osvětimi není možné přesně určit. Podle odhadů historiků je to 1 200 000 až 1 600 000 lidí. Celkem padlo za oběť „konečného řešení" kolem 6 000 000 Židů. Šoa a křesťanská spoluodpovědnost V knize o Hitlerových soukromých rozhovorech je zaznamenána příhoda o tom, jak za ním přišli dva biskupové, aby mu vyčetli jeho nacistickou rasovou politiku. Hitler se nad jejich kritikou podivil a odpověděl jim, že pouze činem uskutečňuje to, co křesťanství hlásá a praktikuje už 2000 let.21 Spoluodpovědnost dlouhé historie křesťanského antijudaismu na tom, že nacistická persekuce Židů byla v tolika zemích Evropy víceméně mlčky přijata, je dnes všeobecně přijímanou skutečností.

211 TREVOR-ROPER, H.R., H itler‘s Table Talk 1941-44: His Přívale Conversations, Redwood Press Ltd., 1953.

Důležité je však i vědomí, že církev samotná, přestože přispěla ke vzniku protižidovského klimatu, nikdy neusilovala o vyhlazení židovského obyvatelstva. Násilnosti na Židech, páchané ve středověku, byly převážně dílem lůzy a lidových mas, proti kterému se papežské a biskupské autority často vehementně obracely - kdežto genocidy nařízené státem jsou až novodobou záležitostí. Během války a po ní vyjadřovali mnozí Židé Vatikánu i křesťanským společenstvím a jedincům jiných denominací díky za to, co pro ně někteří odvážní křesťané udělali. Přesto je však oficiální mlčení Vatikánu a většiny oficiálních představitelů ostatních církví ke genocidě Židů závažným historickým a mravním selháním, nemluvě o skutečnosti, že s pomocí vatikánských činitelů po válce unikly spravedlnosti tisíce nacistických zločinců. Snahy o objektivní zhodnocení chování Vatikánu během druhé světové války jsou ztíženy skutečností, že Vatikán dosud (květen 2007) nepovolil otevření svých válečných archivů k nezávislému zkoumání. Je třeba říci, že existuje nesmírná disproporce mezi určitým počtem odvážných, kteří riskovali život, a mezi drtivým množstvím katolíků i protestantů, kteří k šoa mlčeli, či se na něm dokonce aktivně podíleli. Nacisté byli vedeni novopohanskou filosofií, z hlediska křesťanského pravověří by je tedy bylo spíše možné označit za „odpadlíky". Zůstává však faktem, že byli ve velké většině pokřtění, někteří se i aktivně účastnili života církve a na křesťanství se odvolávali. Se vzmáhajícím se antisemitismem, který neochabuje ani na počátku třetího tisíciletí, by měla u každého křesťana narůstat i obezřetnost vůči tomu, nakolik ve svém osobním pojímání křesťanství ponechává průchod dávným a často podvědomým antijudaistickým postojům, které potencionálně vytvářejí prostor pro to, aby vražedný antisemitismus znovu propukl v plné síle.

SERVIS

Acta Theresiana I, Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy (Terezín 1941-1945), Praha: Sefer, 2003 FOGELMANOVÁ, E., Svědomí a odvaha, Zachránci Židů za holocaustu, Praha: Volvox Globator, 2000 JÁCKEL, E., Hitlerův světový názor, Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček - Paseka, 1999 KOHN, P., Kolik naděje má smrt. Židovské děti z poválečné akce „zámky" vzpomínají, Chomutov: Marek.L., 2000 LEVÍ, P. Je-li toto člověk, Praha: Sefer, 1995 ONDŘICHOVÁ, L., Příběh Fredyho Hirsche, Praha: Sefer, 2000 POJ AR, M. (ed), Stín šoa nad Evropou, Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001 SEBASTIAN, M„ Deník 1935-1944, Praha: Sefer, 2004 VRBA, R., Utekl jsem z Osvětimi, Praha: Sefer, 1998 WIESEL, E., Noc, Praha: Sefer, 1999 WOLF, O., Deník Otty Wolfa 1942 - 1945, Praha: Sefer, 1997 Téma: Holocaust. Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách. Praha: MŠMT, 2000 Židé, dějiny a kultura, Praha: Židovské muzeum v Praze, 1997 a 2001, 2. doplněné vyd. 2002, 3. doplněné vyd. 2005

□

gog

http://www.holocaust.cz/cz2/main rozsáhlé stránky k tématice holocaustu

m http://www.jewishmuseum.cz/cz/czprimary.htm Projekt Židovského muzea v Praze: Perzekuce českých a moravských Židů za 2. světové války, muzeum nabízí přednášku, besedu s vyprávěním pamětníků, promítání dokumentárních filmů, besedu na téma „O zachráncích a zachráněných".

Krátký život Anny Frankové, http://www.jewishmuseum.cz/cz/czprimary.htm Obchod na korze (ČSSR 1965) Kufry pana Silberschmidta (US A/VB 1998)

KŘESŤANSKÁ REAKCE NA ŠOA Po válce uplynulo téměř dvacet let, než se začaly objevovat první teologické pokusy o uchopení šoa jak ze židovské, tak z křesťanské strany. Důvodů tohoto mlčení je zřejmě několik: ■ Informace o vzniku a uskutečňování myšlenky šoa (holocaustu) se sbíraly jen pomalu a postupně, protože operace „konečného řešení" byly přísně utajovány. ■ Než bylo možné vytvářet teologický pohled na šoa, bylo třeba, aby byl holocaust uchopitelný jako příběh. Nesmyslný chaos musel být nejdřív vyjádřen jako určitý smysl, „i kdyby jediným smyslem šoa byla nesmyslnost." ■ Zřejmě se zde projevil i určitý „syndrom popření", který se objevuje při prožití velmi výrazného zla či zničení, a snaha distancovat se od éry nacismu tím, že teologové a historikové po dobu jedné generace po Osvětimi na šoa nedokázali reagovat. • 1947 ojedinělým hlasem v „teologickém tichu" prvních let po šoa je dokument Deset článků ze Seelisbergu, napsaný šedesáti tehdejšími členy Mezinárodní rady křesťanů a Židů. Šlo o řadu směrnic pro církev, jejíž odpovědnost za vznik antisemitismu se již začínala vyjasňovat. Mezi deseti články je například napomenutí, aby křesťané nezkreslovali či nedezinterpretovali biblické či po-biblické židovství se záměrem vyzdvihnout hodnotu křesťanství. Také by neměli používat označení „Žid" výhradně ve smyslu „Ježíšův nepřítel". • 1965 deklarace 2. vatikánského koncilu Nostra Aetate je výrazným počátkem měnícího se vztahu mezi křesťanstvím a židovstvím. Deklarace v dějinách církve (všech denominací) vůbec poprvé oficiálně odmítá kolektivní vinu Židů všech dob a míst za Kristovo ukřižování,22 zavrhuje veškeré pronásledování Židů a lituje projevů nenávisti a antisemitismu, jim ž se „kdokoli a kdykoli obrátil proti Židům". Potvrzuje, že Židé zůstávají pro své otce milí Bohu, jehož dary a povolání jsou neodvolatelné (srv. Ř 11,29) {NA, čl. 4). • 1974 založení Komise pro náboženské vztahy katolické církve se Židy a vydání jejího dokumentu Směrnice a doporučeni pro praktické uskutečňováni koncilní deklarace Nostra Aetate (čl. 4). Účelem Směrnic je podnícení konkrétních kroků v oblastech vzájemného dialogu, úpravy křesťanské liturgie, výuky a vzdělání a společných sociálních činností křesťanů a Židů. V předmluvě dokument navazuje na prohlášení Nostra Aetate o tom, že anti­ semitismus se svou povahou protiví podstatě křesťanství. Pro křesťany z toho prakticky vyplývá, že „musejí usilovat o získání lepších znalostí základních složek židovské náboženské tradice; musejí usilovat o poznání toho, jakými podstatnými rysy Židé sami sebe definují ve světle své vlastní náboženské zkušenosti" (SM, předmluva). 22) Předzvěstí toho může být již zmíněný výrok, „křesťanští hříšníci nesou větší vinu na Kristově smrti než těch několik Židů, kteří se na ní podíleli, protože oni vskutku ‘nevěděli, co činí’ (srv. L 23,24), kdežto my to víme až moc dobře“ {Katechismus Tridentského koncilu I, V, XI).

Pokyny pro vedení dialogu rozpracovávají vnitřní postoj, jaký by měli účastníci dialogu zastávat: „respekt k druhému takovému, jaký je, a především respekt k jeho náboženským přesvědčením." Ataké „velkou otevřenost ducha a nedůvěru k vlastním předsudkům" (SM., čl. I). V závěru dokument vyzývá k výzkumu v oblasti židovství a židovsko-křesťanských vztahů zejména na poli exegeze, teologie, historie a sociologie. • 1974 Mezinárodní sympozium o holocaustu v New Yorku a stanovení základních bodů tzv. „teologie holocaustu":23 1) Holocaust je pokládán za jedinečnou událost, představující bod obratu, zlom či krizi, je radikálním hermeneutickým posunem pro teologii i historii. Toto chápání holocaustu je často založeno na svědectví (přeživších a historiků), které zdůrazňuje bezprecedentní krutost „konečného řešení". Z něj vyplývá ostych poválečných teologů reagovat na tuto událost v intencích klasických otázek theodiceje (odkud se vzalo zlo a jak ho mohl Bůh dopustit). 2) Teologie holocaustu obsahuje kritickou analýzu křesťanské tradice tváří v tvář židovskému národu, sleduje chování církve vůči Židům. Další částí je kritická exegeze novozákonních textů, které měly pro Židy v dějinách přímé negativní důsledky. 3) Teologie holocaustu se pokouší zjistit, v jakém rozsahu může být křesťanství zbaveno svého dějinného průvodního jevu - antijudaismu - aniž by přestalo být křesťanstvím. 4) Z teologie holocaustu vyplývá, že je nutné zastavit křesťanskou misii vůči Židům tak, jak byla tradičně pojímána. Tato nutnost vyplývá z toho, že evangelizující misie je vzhledem ke spoluúčasti křesťanů na šoa již neobhajitelná. V době po holocaustu je naopak třeba obhajovat existenci židovského národa. 5) Teologie holocaustu vede khledání těsnějšího vztahu mezi Bohem a dějinamijako reakci na zhoubnou tendenci křesťanství směrem k triumfalismu a ke spiritualizaci. Teologie by měla brát v potaz zjevující dějinnou hodnotu šoa i dalších současných událostí. 6) Teologie holocaustu se pokouší určit nové teologické a společenské podmínky k tomu, aby mohla vzniknout solidarita mezi křesťany a Židy.24 • 1975 Studie Evangelické církve v Německu (EKD) Křesťané a Židé potvrzuje, že každé z obou náboženství čerpá inspiraci z Písma ve světle své tradice, přičemž židovství je z obou náboženství tím starším. Pojem „společných kořenů" nemá překrýt Pavlovu výzvu, adresovanou křesťanům: „Vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe!“ (Ř 11,18). Kromě historického pojednání o průběhu oddělení obou náboženství zde nalezneme i výzvu ke společné odpovědnosti za dnešní svět. • 1980 Prohlášení Synodu EKD v Porýní r rem k obnoveni vztahů mezi křesťany a Židy. Autoři uznávají spoluodpovědnost církve za holocaust a chápou

23) „Teologie holocaustu" je křesťanský termín (v angl. „Holocaust Theology"). Neoznačuje teologii, kterou by vyvi­ nuli tvůrci holocaustu, ale označuje proud v křesťanské teologii, který se pokouší fenomén holocaustu nějakým způsobem teologicky uchopit a vyvodit z něj důsledky pro křesťanství. 24> Haynes, S.R., Prospects fo r Post-Holocaust Theology, Atlanta, Georgia: Scholars Press, 1991, s. 6-7.

založení Státu Izrael jako znamení Boží věrnosti svému lidu. Uznávají trvající vyvolenost židovského národa a vyjadřují přesvědčení, že církev nemůže zaměřovat své misijní úsilí na Židy stejným způsobem jako na národy světa. • 1985 Dokument vatikánské Komise pro náboženské vztahy se Židy Poznámky ke správnému způsobu ja k prezentovat Židy a židovství v kázání a v katechezi fímsko-katolické církve. Dokument se postupně věnuje otázkám výuky náboženství a židovství, vztahů mezi Starým a Novým zákonem, židovských kořenů křesťanství, Židů v Novém zákoně, liturgie a židovství a křesťanství v dějinách. Je psán s vědomím znovu vzrůstajícího antisemitismu, a právě tato hrozba je v Poznámkách naléhavým důvodem, proč křesťané mají usilovat o vytvoření „precizního, objektivního a důsledně přesného učeni o židovství.11Katecheté mají brát v potaz, že jde nejen o vykořenění antisemitismu, ale mnohem víc o to, aby skrze výchovu a vzdělání bylo zprostředkováno přesné poznání zcela jedinečného svazku, který spojuje církev se Židy a s židovstvím (čl. I, 8). • 1989 Biskupská konference Spojených států vydává dokument Boží milost trvá navěky: směrnice pro prezentaci Židů a židovství v katolickém kázáni. Dokument výslovně zavrhuje tradiční substituční model i pojetí „bohovraždy". V dokumentu nalézáme seznam devíti principů, které se dají aplikovat na kázání v průběhu celého roku tak, aby byl zachován respekt k židovskému náboženství i k dědictví Starého zákona. Nakonec - poprvé v jakémkoli oficiálním církevním prohlášení na této úrovni - biskupové navrhují společné židovsko-křesťanské bohoslužby na památku obětí šoa, a navrhují dokonce konkrétní příklady přímluv, které by se mohly číst v neděli nejbližší židovskému Dni šoa. • 1998 Dokument vatikánské Komise pro náboženské vztahy se Židy Pamatujme: zamyšlení nad šoa. Najdeme v něm stručné dějinné shrnutí židovsko-křesťanských vztahů, odlišení křesťanského a nacistického antijudaismu, připuštění křesťanské spoluviny na šoa i příklady křesťanské solidarity se Židy během 2. světové války. Dokument obsahuje naléhavou výzvu k převzetí spoluodpovědnosti za to, aby se šoa již nikdy neopakovalo. Je ovšem na místě uvést, že křesťanské sebezpytování ohledně viny církve na šoa není v dokumentu dostatečně hluboké: dokument působí spíše dojmem, že za církevní antijudaismus mohou pouze „hříšní synové a dcery církve", ale ne oficiální církev ve svém učení jako celek. Proto vydání dokumentu vyvolalo vlnu kritiky především z židovské strany.25 Teologie holocaustu ve své původní, radikální podobě na konci 90. let minulého století vyčerpala svou životnost. Přestože zanechala v církvi svou stopu, většina teologů a křesťanů nemá pocit, že šoa bylo natolik převratnou katastrofou v dějinách, aby kvůli ní bylo nyní třeba přeformulovat tradiční stanoviska církve. Šoa však již není teology ani zcela přehlíženo. 251 Celou řadu dalších dokumentů křesťanských církví ve vztahu k židovství naleznete na stránkách www.jcrelations.com.

Nová generace křesťanů začala integrovat do systematické teologie různé prvky, tvořené tváří v tvář židovství. I když se toto úsilí v církvi většinou nesetkává s vřelým přijetím, je výrazem přetrvávající touhy určité skupiny křesťanských myslitelů vytvořit nový základ pro křesťanskou sebereflexi. Tato další, současná fáze teologického hledání se někdy nazývá post-holocaustovou teologií. Zde už jde o úsilí vyvolat praktické změny v některých tradičních postojích církve a vytvořit konstruktivní systematickou teologii křesťanství, která nepotřebuje svá východiska opírat tak silně o negativní postoje vůči židovství. S problematikou nového křesťanského sebepojetí neoddělitelně souvisí také hledání nových modelů vztahu mezi křesťany a Židy. V osmdesátých letech 20. století se protestantský teolog Klappert pokusil systematicky zachytit základní modely vztahu křesťanství k židovství. K negativním modelům patří: • substituční model: církev nahradila Izrael v dějinách spásy, Izrael jakožto lid nemá žádnou budoucnost • integrační model, církev jakožto nový Boží lid do sebe integruje vyvolený zbytek Izraele podle R 11,1 -6 a tím pádem také nahrazuje Izrael • typologický model. Izrael je jen a pouze předobrazem církve, která představuje cestu ke konečné spáse • ilustrační model: Izrael je exemplárním selhavším „negativem" církve • model začlenění: po Kristu nemá Izrael žádný zvláštní charakter vyvolenosti, je začleněn pod všeobecný pojem „celého lidstva”.

K pozitivním typologiím vztahu mezi křesťanstvím a židovstvím patří: • model komplementarity: křesťanství a židovství jsou dvě části jediného Božího lidu, které spolu koexistují a navzájem vyvolávají otázky • model zástupnictví: církev je „zástupcem" Izraele v tom smyslu, že vstupuje do vztahu s Mesiášem, který je Izraeli ještě neznámý, a zároveň drží Izraeli volné místo • model spoluúčasti: národy celého světa jsou neustále povolávány k účasti na dějinách vyvolenosti Izraele.26

26) Podle KLAPPERT, B., Israel und die Kirche 1980, citováno in: HAYNES, S.R., Prospects fo r Post-Holocaust Theology, Atlanta, Georgia: Scholars Press, 1991, s. 14-16.

SERVIS

FRYOVÁ, H.P., Čítanka židovsko-křesťanského dialogu, Praha/Bmo: Vyšehrad/Kalich, 2003 Nostra Aetate, koncilní deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, str. 545-556 Komise pro náboženské vztahy se Židy, Pamatujme: zamyšlení nad šoa, in: DIVIŠOVÁ, M. a další (ed.), Dialog křesťanů a Židů, Společnost křesťanů a Židů v nakladatelství Praha: Vyšehrad, 1999, str. 427-736 Prohlášení synodu české církve evangelické o vztahu křesťanů k Židům, in: FRYOVÁ, H.P., Čítanka židovsko-křesťanského dialogu, Praha a Brno: Vyšehrad/Kalich, 2003, str. 291-295 RICHER, E., Proč milovat Izrael?, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997 SMOLÍK, J., Křesťanství bez antijudaismu, Praha: OIKOYMENH, 2002

□

http://www.jcrelations.com/ zdroj dokumentů a článků v oblasti židovsko-křesťanských vztahů (AJ) http://www.jcrelations.net/en/?item=983 Deset článků ze Seelisbergu (AJ) www.krestane.zide.info články a dokumenty k tématu http://www.ekd.de/EKD-Texte/c-j3/inhalt.html dokument o novém vztahu EKD k židovství (NJ) http://www.buber.de/cj/kirchliche dokumente.html křesťanské dokumenty o židovství po šoa (NJ) http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/chrstuni/relations-jews-docs/rc_ pc_chrstuni_doc_19741201_nostra-aetate_en.html dokument Směrnice a doporučení pro praktické uskutečňování koncilní deklarace Nostra Aetate (č.4) (AJ, FJ) http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/chrstuni/relations-jews-docs/rc_pc_ chrstuni_doc_19820306_jews-judaism_en.html dokument Poznámky ke správnému způsobu, ja k prezentovat Židy a židovství v kázání a v katechezi římsko-katolické církve (AJ, FJ) http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/pcb_documents/rc_con_cfaith_ doc_20020212_popolo-ebraico_en.html dokument Židovský národ a jeho svátá Písma v křesťanské Bibli (AJ, k dispozici i další světové jazyky) http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/chrstuni/sub-index/index_relationsjews.htm další dokumenty katolické církve ve vztahu k židovství (různé světové jazyky)

ŽIDOVSKÁ REAKCE NA ŠOA Důležitým bodem pro reflexi šoa byl rok 1974, kdy se v New Yorku konalo Mezinárodní sympozium o holocaustu. Konference se účastnilo mnoho křesťanských i židovských zástupců z různých vědních oborů. Pro Židy - zvláště pro americké reformované židovství - se šoa poté stalo součástí nové normativní teologie a středem moderní židovské identity. Hlavním tématem židovského teologického zápasu o šoa byly a jsou otázky theodiceje: Pokud Bůh řídí svět a vyvolil si Izrael, jak mohlo k šoa vůbec dojít? Je možné po Osvětimi věřit v Boha stejně jako předtím? Pokud ne, co je základem židovské identity? Prvním židovským náboženským myslitelem, který chápe šoa jako zásadní krizi tradiční židovské teologie, je Richard Rubenstein (nar. 1924), který zpochybňuje samotnou možnost věřit v Boha po šoa. V tradiční židovské teologii má Bůh skryté důvody pro to, aby dopouštěl zlo. Zušlechťuje tím svůj lid, který tak může odčinit své hříchy, možná i hříchy celého lidstva. Pro Rubensteina je však nepřijatelné ospravedlňovat nesmírné hrůzy šoa tímto tradičním způsobem. Žádný myslitelný hřích nemohl být příčinou tak veliké zkázy židovského národa. Bůh, který by chtěl šoa jako způsob odčinění hříchů Izraele, nemůže být dobrý; musel by být kosmickým sadistou. Podle Rubensteina je Bůh po Osvětimi mrtvý. Židé by se měli vzdát svého konceptu vyvolenosti. Dalším teologem reflektujícím šoa je Emil Fackenheim (1916-2003). Zdůrazňuje naprostou jedinečnost šoa a absolutnost zla přítomného v této události. Oproti Rubensteinovi však chápe šoa jako výzvu k životu v židovské jedinečnosti: Židé by měli na sebe znovu vzít závazky, plynoucí z jejich statutu vyvolenosti. Podle Fackenheima se vztah mezi Izraelem a Bohem nyní obrátil. Zatímco dřív to byl Bůh, kdo zaručoval existenci Izraele, nyní je to Izrael, kdo svou pokračující' existencí zajišťuje bytí Boha. Šoa zatemňuje přítomnost Boha a nedá se ospravedlnit jakýmkoli výkupným účelem. Přítomnost Boha však může být obnovena výkupnými činy židovského národního přežití. Eliezer Berkovits (1908-1992), ortodoxní židovský teolog, přichází s jiným řešením. Základní otázkou podle něj není: „Kde byl v Osvětimi Bůh?“ ale: „Kde byl v Osvětimi člověk?" Když Bůh stvořil svět, dobrovolně omezil svou božskou všemohoucnost, aby tak vznikl prostor pro lidskou svobodu a volbu. Šoa je příkladem extrémního zneužití lidské svobody. Událost šoa však neruší tradiční židovské chápání Boha. K židovským teologům, promýšlejícím na základě šoa nový vztah židovství ke křesťanství, patří bezesporu Irvin Greenberg (nar. 1934). Podle něj je šoa výzvou jak pro židovskou, tak pro křesťanskou tradiční teologii. Obě jsou náboženstvími vykoupení a očekávají naplnění mesiánských očekávání na konci dějin. Pro Židy je šoa ohrožením základní víry v Boha, který vstupuje do smlouvy se svým lidem. Křesťané, kteří se na šoa také podíleli (dějinami antijudaismu i přímo), čelí skutečnosti, že náboženství, které se prohlašuje za počátek vykoupení, se stalo zdrojem zla, a tak ztratilo svou důvěryhodnost. Šoa však také znamená selhání vykupitelských ambicí osvícenství, vědeckého racionalismu a liberálního univerzalismu. Podle Greenberga žijeme v době, kdy Bůh mlčí, a kdy už o Bohu neumíme mluvit adekvátně. Jakýkoli výrok o náboženské pravdě dnes musí být vynesen v pomyslné přítomnosti dětí, spalovaných pomalu zaživa na ohništích v Osvětimi v létě 1944 - jinak se nemá vyslovit vůbec. Dnes mají lidé všech vyznání (a zvlášť Židé a křesťané) i sekulárních kultur usilovat o překonání všech očerňujících stereotypů, které znemožňují přiznání stejné lidské důstojnosti a hodnoty každému bez výjimky.

SERVIS

Dabru Emet, Židovské prohlášení o křesťanech a křesťanství, in: FRYOVÁ, H.P., Čítanka židovsko-křesťanského dialogu, Praha/Brno: Vyšehrad/Kalich, 2003, s. 285-287 FRYOVA, H.P., Čítanka židovsko-křesťanského dialogu, Praha/Brno: Vyšehrad/Kalich, 2003

□

QOg

http://www.jcrelations.com/ články (nejen) o židovské reakci na šoa

http://members.aol.com/jewfilm/ on-line databáze židovských filmů (AJ) http://www.spielbergfilmarchive.org.il/ archív židovských filmů (AJ)

SOUČASNÁ PODOBA ŽIDOVSTVÍ Různé směry v judaismu jsou doloženy i pro historicky vzdálené doby. V 1. století občanského letopočtu, v době, kdy se křesťanství a judaismus rozcházely, jsou doloženi už podrobněji zmínění farizeové, saduceové, esejci a zelóti. Podle různých typů kultur, do nichž Židé v diaspoře vstupovali, se lišili a rozlišují na Aškenazim (Židy původně usídlené v Porýní, kteří vytvořili jazyk jidiš a rozšířili se dále do střední a východní Evropy), Sefardim (původně se sídlem na Pyrenejském poloostrově a s jazykem ladino) a Mizrachim (východní Židé obklopení arabským světem, ale i dalšími národy, např. Peršany a Kurdy). Tyto skupiny jsou dodnes zachovány a liší se v detailech, např. průběhem bohoslužeb, kalendářem a různými zvyky. Další z rozdělovačích aspektů mezi různými židovskými skupinami spočívá v různém výkladu rabínských pokynů (příkazů a zákazů) odvozených z psané a ústní Tóry, jinak řečeno především z Bible a Talmudu, a v různém způsobu jejich následování. Tyto náboženské proudy existují vedle nenáboženského židovství, které dnes tvoří převážnou většinu žijícího židovství. Tyto rozličné proudy, tvořící dnešní židovství, existují vzájemně vedle sebe, spojeny příslušností k židovskému lidu a jeho dějinám. Kdo se setká s pestrostí židovského myšlení a jednání, zjišťuje, že rozmanitost, se kterou se jeho jednotlivé projevy manifestují, se nedá vtěsnat do žádného strnulého schématu, pod kterým si křesťané židovství po staletí představovali. Z historicky určujícího normativního judaismu (označovaného později jako ortodoxní) se již od konce 19. století vyčleňovaly koncepce s odlišnými jinak akcenty na židovskou náboženskou praxi. Postupně tak vznikly čtyři základní proudy dnešního židovství. Ortodoxní judaismus Termín „ortodoxie“ pro pojmenování židovství se objevil poprvé v roce 1795 a mezi stoupenci reformy se velmi se rozšířil na počátku 19. století k odlišení reformního hnutí v rámci židovství. Ortodoxní židovství všeobecně označuje ty Židy, kteří přijímají jako Bohem inspirované historické náboženství židovského národa v jeho úplnosti tak, jak je zaznamenáno v psané a ústní Tóře a kodifikováno v díle Sulchan Aruch (tzn. „Prostřený stůl“ - dílo rabína Josefa Kary z 16. století) a jeho komentářích až do dnešní doby, a jak je praktikováno podle učení a neměnných principů haiachy. Ortodoxní judaismus se pokládá za autentické vyjádření židovské náboženské tradice, která byla až do emancipace určující pro téměř celé židovské společenství. Ortodoxie v rámci židovství představuje judaismus nezasažený změnami, které proběhly v židovské i nežidovské společnosti v západní a střední Evropě v první polovině 19. století: reformním hnutím, haskalou (osvícenstvím) a sekularizací. Ti, kdo se postavili proti těmto změnám a inovacím, spatřovali svou úlohu v obraně Tóry a jejích přikázání i za změněných společenských podmínek. Zastánci ortodoxního židovství pokládají snahy přizpůsobit judaismus „duchu doby“ za neslučitelné s normativním židovstvím, pro které je nejvyšším standardem zjevená Boží vůle coby vodítko a inspirace platná v jakékoli době či společnosti. Ortodoxní židovství udrželo ve středu svého zájmu roli dodržování zákona, roli haiachy. Tímto způsobem již mnohokrát ochránilo židovství před rozpadem následkem

chaosu a sekularizace, významně přispívá k udržování řetězu generací a vědomí židovské identity, a vždy znovu přivádí Židy k původnímu prameni jejich židovské existence. Je mezi proudy židovství nejtradičnější. Jako reakce na reformní judaismus vzniklo ve druhé polovině 19. století hnutí „nová ortodoxie", spojené s osobou Samsona Rafaela Hirsche (1808-1888). Reformní (liberální) judaismus Reformní judaismus (také známý jako liberální či progresivní judaismus) byl první moderní náboženskou odezvou na kulturní a politické změny, vyvolané emancipací. Mezi přední představitele patřil Abraham Geiger (1810-1874), Samuel Holdheim (1806-1860). Pod jejich nepřímým vlivem vznikly v Německu v roce 1912 „Směrnice k programu liberálního židovství*1. Reformní judaismus se projevuje různě na různých místech a v průběhu času prošel značnými změnami. Reformní Židé se shodují v tom, že proměny židovství jsou legitimní, a že žádná formulace židovské víry ani žádná kodifikace židovského zákona nemá věčnou platnost. Kromě těchto dvou bodů se názory reformních Židů liší jak v oblasti víry, tak v oblasti praktického zachovávání přikázání. Konzervativní i radikální postoje u nich koexistují a těší se vzájemné úctě. Podle jejich pojetí mají Židé v každé době právo a povinnost zděděné náboženské představy a formule Zjevení zamítnout, zdokonalit či vytvořit nové. Reformní Židé zachovali obřízku, ale zavedli varhanní hudbu v synagoze (která ortodoxnímu judaismu příliš připomíná křesťanskou bohoslužebnou praxi, a je tudíž odmítnuta jako známka asimilace), ze synagogální liturgie odstranili část textů, které neodpovídaly duchu asimilace, a přeložili ji do mateřské řeči. Liberální židovství a z něj vycházející reformní hnutí dalo podnět k diskusi o tom, co je vlastně podstatou židovství. U nás je liberální judaismus zastoupen především pražskou kongregací Bejt Simcha a Židovskou liberální unií, které jsou dnes součástí Federace židovských obcí. Konzervativní judaismus Z potřeby přizpůsobit se prostředí emancipace vznikly reformní židovské směry, které se liší radikalitou reformy. Relativně mírnou reformu představují konzervativní Židé, kteří se na škále mezi ortodoxními a liberálními nacházejí někde uprostřed. Hlavním průkopníkem konzervativního judaismu byl pražský rodák Zacharias Frankel (1801-1875). Zastánci konzervativního židovství přijímali konec separace Židů od okolní společnosti v ghettech a jejich emancipaci jako pozitivum. Vítali určitou míru židovského přizpůsobení se západoevropské kultuře, vzdělání a životnímu stylu. Podle jejich názoru bylo nevyhnutelné učinit nějaké změny, a chtěli jich dosáhnout na základě biblických a rabínských tradic, protože nahlíželi celé dějiny židovství jako řetězec změn. Chování židovského lidu v dějinách přirovnávali k živoucímu organismu, který obnovoval svou životnost tím, že tvořivě reagoval na nové výzvy. V očích zakladatelů konzervativního židovství byly tradiční židovské předpisy a nařízení platné, a změny v jeho praktikování chtěli provádět jen s velkou zdrženlivostí. Ve svém hnutí tolerovali i velmi inovativní členy, pokud nezpochybňovali podstatné prvky konzervativního židovství jako například

zachování hebrejštiny při bohoslužbě, dodržování židovských stravovacích zákonů (kašrut), sabatu a svátků. Konzervativní židovství chce nabídnout na základě tradice interpretaci, která bude přizpůsobena dnešní době. Najdou zde své prostředí ti Židé, pro které židovská tradice mnoho znamená, ale současně jsou přístupni určitým změnám a dílčímu přizpůsobení tradice dnešní době. V českých poměrech v 19. a na počátku 20. století převládal konzervativní judaismus, než nastal v průběhu 20. století nový pohyb, který vedl od konzervativismu na obě strany, k ortodoxii i liberálnímu pojetí. Konzervativní judaismus dnes v České republice představují pražské kongregace Bejt Praha a hnutí Masorti, zastoupené ve Federaci židovských obcí. Rekonstrukcionisté Rekonstrukcionisté vycházejí z proudu konzervativního židovství. Zakladatel hnutí, Mordechai Menachem Kaplan (1881-1983) zastával názor, že pod židovstvím by si měl člověk představit náboženskou kulturu, tedy kulturu židovského lidu. Název „židovství" by pak nepřináležel pouze náboženství, ale celému židovskému způsobu života, stejně jako pojem „helénismus" se vztahuje na celý způsob života řeckého národa. Kromě náboženství zahrnuje židovství také vztah k zemi Izrael, k tradicím, zvyklostem, jazyku a literatuře a všem aspektům kultury - tedy ke kolektivnímu životu židovského lidu. Spolu s konzervativním židovstvím kladou rekonstrukcionisté důraz na důležitost skupiny či celého národa, a nikoliv důraz na jednotlivce, který byl od počátku vlastní reformnímu hnutí. Změny v židovské tradici je podle rekonstrukcionistů možné odhlasovat - užívá se hlasovacího práva, ale ne práva veta. Měly by vycházet vstříc dnešním potřebám, zkušenostem a vývoji. Rekonstrukcionisté usilují o to vytvořit na základě vlastního pojetí halachy vlastní židovství ve vlastním stylu. Rekonstrukcionismus je osobitým pokusem ochránit současné židovství před nebezpečím sekularizace. Chce oslovit Židy, kteří vedou svůj život mimo synagogu, a poskytnout jim možnost žít v souladu s vědou, filosofií a politikou, a zakořenit ve světové kultuře, kterou by mohli spoluvytvářet. Vedle těchto hlavních skupin, které se v různých částech světa označují různě (existují například terminologické rozdíly mezi USA a Evropou), se k judaismu hlásí různé další menšinové skupiny, které jsou však hlavními proudy židovství obyčejně marginalizovány či odmítány. Několik desítek obcí tzv. humanistického judaismu jde ještě dále ve stejném směru jako liberální a rekonstrukcionističtí Židé a podle mínění většiny židovským směrů se v podstatě se vzdávají toho, co pro judaismus jako náboženství typické. Hnutí Renewal (Obnova) kombinuje judaismus s hnutím New Age, s feminismem a dalšími současnými směry. Zvláštní pozornost začal budit fenomén označovaný zejména v USA jako JuBu: jsou to Židé, kteří kombinují své náboženství s prvky buddhismu. Dnes se k židovství hlásí zhruba 14,5 milionů lidí. Nejvíce jich žije ve Spojených státech (zvláště v New Yorku) a Státě Izrael, v Evropě je nejvíce židovských obyvatel ve Francii (600 000), v Rusku (400 000) a na Ukrajině (300 000).

SERVIS

AVINERI, Š., Zrození moderního sionismu, Praha: Sefer, 2001 BLAHA, J., Tóra a moderní židovská filosofie, Trnava: Dobrá kniha, 2003 BAUMANN. A., Co by měl každý vědět o židovství, Praha: Kalich s.r.o., 2000 KRUPP, M., Sionismus a stát Izrael, Historický nástin, Praha: Vyšehrad, 1999 Moje setkání se židovstvím (sborník), Praha: Židovské muzeum v Praze, 2006 SACKS, J., O svobodě a náboženství, Praha: p3k, 2005 SIVAN, G„ NEWMANN, J., Judaismus od A do Z, Praha: Sefer, 1998

D

g'-'H

http://www.fzo.cz stránky Federace židovských obcí http://www.kehilaprag.cz/mambo/ stránky židovské obce v Praze, odkazy na ŽO v ČR http://www.olam.cz/ stránky společnosti Judaica Holešov http://www.maskil.cz/ věstník židovské kongregace Bejt Simcha http://www.zlu.cz/ stránky Židovské liberální unie http://www.bejt-praha.cz/cz/onas.html stránky Bejt Praha http://www.masorti.cz/ stránky společenství Masorti http://www.godonthe.net/links/mesianic.htm odkazy na stránky mesiánských Židů (AJ) http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/index.html zdroj textů ke všem oblastem židov­ ství (AJ)

http://members.aol.com/jewfilm/ on-line databáze židovských filmů (AJ) http://www.spielbergfilmarchive.org.il/ archív židovských filmů (AJ)

SOUČASNÁ PODOBA KŘESŤANSTVÍ Ani křesťanství není a nikdy nebylo uniformní záležitostí. Podobně jako další světová náboženství se rozvětvuje na mnoho rozličných směrů a denominací. Je nemožné zde vylíčit celé dějiny tohoto rozvětvování, ani charakterizovat všechny církve. Navíc existují skupiny, které se pokládají za křesťanské, zatímco většina ostatních denominací je za křesťanské neuznává (například Svědkové Jehovovi, mormoni či moonisté). Těžko zařaditelnou skupinou jsou různé formy mesiánského židovství, které samo sebe pokládá za součást judaismu, přestože uznává Ježíše Krista za Mesiáše. Křesťanství je dnes nejrozšířenějším světovým náboženstvím, sdružujícím zhruba dvě miliardy věřících. Pokusíme se nyní přiblížit alespoň hlavní křesťanské denominace. Pravoslavná církev Slovanské slovo pravoslavný je překladem řeckého slova orthodoxos. Jeden ze dvou možných překladů slova doxa („mínění" nebo „sláva") zdůrazňuje, že v pravoslaví jde spíše o správnou praxi a nikoliv teorii (právoslaví, nikoliv právo věří). V pravoslaví jde především o pravé slavení Boha, tedy o autentický způsob života, který oslavuje Boha. To však zajisté zahrnuje i „pravověří“ jakožto správné mínění ve věcech víry. Pravoslavné (či ortodoxní) křesťanství obhajuje svou kontinuitu s původní, nerozdělenou církví, a tudíž i správnost a úplnost svého učení. Jeho závaznou věroučnou podobu tvoří základní rozsah dogmat prvních sedmi ekumenických koncilů. Roku 1054 došlo k vzájemnému odloučení latinské západní církve, nadále nazývané „katolická", a řecké (později byzantské) východní církve, ze které vzešly církve pravoslavné. Tehdy se římský papež a cařihradský patriarcha vzájemně exkomunikovali. (Po setkání římského papeže Pavla VI. a konstantinopolského patriarchy Athenagora bylo v roce 1965 toto vzájemné vyloučení ze svátostného společenství současně v Římě a Istanbulu slavnostně zbaveno účinnosti, i když tím ke sjednocení obou větví nedošlo). Pravoslavné (východní) křesťanství není centrálně organizováno. Tvoří je společenství samostatných, tzv. autokefálních církví, jejichž představitelé, patriarchové, metropolitové ap. jsou ve vzájemném spojení. Církev spíše než mocenská instituce je chápána jako tajemně s Kristem spojený lid, prožívající tajemství Boží lásky při bohoslužbě. Církevní rozhodnutí nejsou a nemohou být centrálně prosazována autoritou „shora". Co usnesou všeobecné sněmy, se podle rozšířeného mínění stává součástí života církve tím, že se to prosadí samo. Ve své nauce o Bohu pravoslaví velmi zdůrazňuje trojjedinou povahu Boha. Ta svědčí o tom, že vztah lásky mezi odlišnými osobami má božský původ. Na jejím principu je stvořen svět, protože Bůh chtěl svou lásku sdílet i s jinými stvořeními. Na druhé straně je trojjedinost výzvou ke kontemplaci Boha, kterého nikdy nedokážeme uchopit svým logickým myšlením. Důraz je kladen na Kristovo božské vtělení. Je pokládáno za událost kosmického dosahu, jíž božství vstoupilo do stvořeného světa. Oproti tomu západní církev je více zaujata Kristem trpícím na kříži a jeho lidstvím. Pravoslaví podobně jako katolická církev zná myšlenku i praxi mnišství, zaměřeného téměř výhradně na modlitbu, bohoslužbu, asketický život. I celková zbožnost pravoslaví se spíše soustřeďuje na vnitřní život modlitby než na vnější aktivity ve světě, protože nejdůležitější rovinou duchovního zápasu je vlastní srdce, které je potřeba očišťovat modlitbou.

Počátky křesťanství v českých zemích jsou spjaty s křesťanským Východem i Západem ještě před jejich rozdělením. Od konce 11. století převládlo latinské křesťanství, během staletí se však zdejší křesťané, včetně husitů a Jednoty bratrské ohlíželi i po pravoslavném Východě. V době národního obrození a panslavismu se skupiny prostých lidí i někteří významní národní činitelé přihlásili k pravoslaví. Odtud, a pak také z obnovného národního hnutí v římskokatolické církvi na začátku 20. století, vznikly po složitém procesu první české pravoslavné obce na našem území. Dnes mají podobu Pravoslavné církve v českých zemích, jejímiž členy kromě Čechů jsou dnes i různí přistěhovalci ze zemí s převládajícím pravoslavím (Rusové, Ukrajinci, Rekové ap.) Katolická církev Asi polovina všech křesťanů náleží do římsko-katolické církve. Příslušnost ke katolické církvi se vyznačuje spojením s římským biskupem (papežem), dále biskupskou strukturou, zajištěnou podle apoštolské posloupnosti (což je linie biskupských svěcení, sahající podle tradice nepřetržitě až k apoštolům), a naukovou jednotou, která se vyjadřuje uznáním církevních rozhodnutí (dogmat). Katolická církev je samostatným útvarem od rozkolu, k němuž došlo v i l . století, považuje však celé dějiny křesťanství od počátku za své dějiny. Za závazné pokládá 21 všeobecných sněmů, které se odehrály od 4. do 20. století. K této církvi byly v novověku připojeny některé oddělené části pravoslavných a starobylých východních církví. Takto vzniklé unie (resp. uniatské církve) se podřídily papežskému stolci, ale směly si ponechat některé prvky své východní tradice, např. bohoslužebný obřad nebo to, že jejich kněžstvo nemá povinný celibát. Celek katolické církve tedy tvoří církve vlastního práva, a to většinová církev západního (latinského) obřadu a menšinová církev východního (řeckého) obřadu, pro něž jsou typické různé rity (obřady) a jazyky. Klíčovým pojmem nového pojetí katolické církve je pojem společenství (tedy již ne církev jako impérium či jako zákonodárná instituce). Členové církve se dělí do dvou stavů, stavu laického a stavu duchovního, kam patří vysvěcené osoby. Pouze vysvěcený kněz či biskup může sloužit mši, tj. bohoslužbu včetně slavení eucharistie. V katolické církvi existují také řeholníci a řeholnice, tedy ti, kdo se rozhodli zavázat k životu podle tří evangelních ctností: chudoby, čistoty (bez-manželství) a poslušnosti. Většinou žijí v klášterech a jsou od ostatních odlišeni zvláštním oděvem, hábitem. Pramenem a vrcholem veškerého života katolické církve je slavení eucharistie, které je obvykle součástí každé mše. Podle katolické víry se v chlebu a víně, použitých při mši, reálně zpřítomňuje Kristus: tím se chce říci, že Ježíšova osoba se nejbytostněji spojuje se svými věřícími. Výrazem katolické zbožnosti je proto také uchovávání proměněných hostií ve svatostánku, u kterého svítí tzv. věčné světlo (stejně jako v synagogách, kde je přítomen svitek Tóry). Před proměněnou eucharistií, vystavenou na oltáři ve zvláštní zdobené schráně (monstranci), se katolíci shromažďují k tiché modlitbě. Katolickou zbožnost charakterizuje „rozmanitost v jednotě41. Boží obraz v člověku nebyl prvotním hříchem zcela zničen, ale pouze poškozen, a člověk může s Boží pomocí usilovat o jeho obnovení, tj. o obnovení své původní tváře. Slovy scholastiky by se dalo říct, že Boži milost neničí lidskou přirozenost, ale předpokládá ji a rozvíjí ji. Katolická víra tudíž nemá ničit mimokřesťanské kultury, se kterými přichází do styku, ale snažit seje naplnit křesťanským obsahem. Do katolického života se proto vejde široká škála projevů zbožnosti z různých dob a různých míst.

Protestantismus Za protestantské označujeme církve, které přímo vzešly z reformace v 16. století nebo na ni nepřímo navázaly (někdy i zpětně, jako například tradice vzešlé z husitství). Dnes se tím (v nej širším zjednodušeném pojetí) myslí téměř všechny církve západního křesťanství, které stojí mimo katolickou církev. Protestantismus nikdy nevytvořil celosvětovou, jednotnou organizaci. Jeho identitu lze shrnout do poslání autenticky zvěstovat evangelium a udělovat svátosti (křest a eucharistii) ve shodě s Božím slovem, a kde se dějí tyto věci, tam se uskutečňuje pravá církev. Výraz „protestant" pochází z nesouhlasu části říšských stavů proti rozhodnutí říšského sněmu ve Špýru (1529) o zákazu Lutherova učení v říši. Původní význam toho slova je však pozitivní a znamená „svědčit pro". Výraz užívají i jiné reformační církve než luterské. Luterské církve mají původ v působení Martina Luthera, který v říjnu 1517 vystoupil proti pojetí tehdy populárních představ o očistci a odpustcích. K tomuto církevně-politickému gestu jej však přimělo již dříve objevené učení, že milostivý Bůh v Kristu zdarma nabízí spásu všem, kdo ji s vírou přijmou. Proti katolickému „monopolu" na spásu prosazoval principy sóla Scriptura, sóla gratia, sóla fide, tedy autoritou křesťanské věrouky má být pouze Písmo (a z tradice jen to, co je s ním ve shodě), křesťan je spasen pouze Boží milostí, jíž přijímá pouhou vírou. Dobré skutky nemají záslužný charakter a jsou projevem milosti a víry. Tak se postupně vytvořila luterská větev církve, nakonec jako společenství národních či zemských církví, jejichž identitu vyjadřuje Kniha svornosti (1580). Sestává mj. z vyznání víry počáteční církve, augsburské konfese a dalších dokumentů. Původně radikálnější změny v církvi ve Švýcarsku (Ulrych Zwingli) se snažil zmírnit a Lutherově reformě přiblížit původem francouzský reformátor Jean Caulvin (označovaný i počeštěným jménem Jan Kalvín). Zdůrazňoval Boží svrchovanou moc nad světem a lidmi. Z této iniciativy vzešly reformované církve (neoficiálně někdy označované jako kalvinistické). Král Jindřich VIII. nechal v létech 1533 a 1534 v Parlamentu přijmout zákony, jimiž se církev v Anglii vyjímá zpod pravomoci římského biskupa. Později se církev pod kalvinistickým vlivem mírně reformovala a vznikl útvar na půl cesty mezi protestantismem (zvláště kalvinismem) a katolicismem. Dnes má podobu společenství anglikánských církví, které z Anglie pronikly do celého světa. Různé další větve reformačních církví, např. presbyteriáni, kongregacionalisté, baptisté, metodisté, adventisté, letniční hnutí ap. vznikaly dalším větvením. Tyto církve zdůraznily různé aspekty reformace, v užším slova smyslu však již některé z nich nejsou označovány za protestantské (evangelické), ale evangelikální, neboť nenavazují již ani tolik na samotnou reformaci, jako spíše na následná obnovná hnutí. Protestantské (reformační) církve ze svého středu vybírají osoby, které se věnují pastýřské péči, káží, učí a vedou aktivity církve. Ordinace těchto farářů, kazatelů či pastorů ke službě se nechápe jako svěcení, které by z nich tvořilo od laiků oddělený „stav“, nevyžadují (jako římští katolíci) celibát. Také protestantští křesťané slaví večeři Páně (eucharistii), která pro některé znamená skutečnou (i když různě vykládanou) Ježíšovu přítomnost, pro jiné je pouhou „připomínkou" Ježíšova stolování při Poslední večeři. Pro protestanty se povinnosti každodenního života v manželství a v zaměstnání stávají prostorem pro život z víry. Protestantismus vyzývá k osobnímu nasazení v každodenním životě víry a k hledání Božího vedení skrze vlastní četbu Písma. Nezdůrazňuje se askese, původně v protestantských církvích nebyly klášterní komunity (obnovily se většinou až ve 20. století).

SERVIS & Ekumenické církevní dějepisectví (sborník), Bmo: CDK, 2003 FILIPI, P., Církev a církve, Bmo: CDK, 2000 FILIPI, P., Křesťanstvo, Bmo: CDK, 2001 K0CF1, K., Konfrontace nebo dialog/Palčivé otázky dneška a křesťanská víra, Praha: Vyšehrad, 2000 NEUNER. P., Ekumenická teologie, Praha: Vyšehrad, 2002 SMOLÍK, J., Kristus a jeho lid, Praha: OIKOYMENH, 1997 SCHUTTE, H., Ekumenický katechismus 1/ Víra všech křesťanů, Praha: Vyšehrad, 1999 WALDENFELS, FL, Fenomén křesťanství, Praha: Vyšehrad, 1999

□

D°H

http://www.christnet.cz/magazin/default.asp ekumenicky orientované křesťanské stránky http://www.pravoslav.gts.cz/ pravoslavné stránky o křesťanství http://www.pravoslavi.cz/ stránky české pravoslavné církve http://www.evangnet.cz/ stránky českých evangelických sborů http://www.vira.cz/ informační zdroj o životu z křesťanské víry http://www.katolik.cz/ stránky o katolické církvi http://www.vatican.va oficiální stránky římsko-katolické církve (světové jazyky) http://www.iespraha.cz/ekum.htm Institut ekumenických studií http://www.ks-sch.cz/ stránky Křesťanského společenství http://www.godonthe.net/links/mesianic.htm odkazy na stránky mesiánských Židů (AJ) http://www.iespraha.cz/?q=node/13 Institut ekumenických studií v Praze

VZTAH KŘESŤANŮ KE STÁTU IZRAEL” Přestože křesťané na celém světě vycházejí z odkazu Písma, jejich postoj k mnoha náboženským i politickým otázkám se pochopitelně liší. Také postoj k izraelskopalestinskému konfliktu je rozděluje do mnoha rozličných táborů. Na jednom okraji se nacházejí křesťanští sionisté, kteří vnímají založení státu Izrael jako eschatologické znamení, že se blíží druhý Kristův příchod a konec světa. Někteří dokonce chtějí Kristův příchod uspíšit tím, že budou nepodmíněně podporovat Stát Izrael a napomáhat „návratu Židů na Sion“. V jejich vizi pak často není pro Palestince v zaslíbené zemi žádné skutečné místo. Na druhém okraji škály různých křesťanských postojů se nalézají ti, u nichž převládá kritika moderního Státu Izrael, někdy založená na substituční teologii, tj. přesvědčení, že jediným úkolem izraelského národa v dějinách bylo přivést na svět mesiáše, a jeho úloha v dějinách spásy tím skončila. Podle tohoto krajního modelu nemá teoreticky Stát Izrael pro křesťany žádný náboženský význam. V praxi tento postoj ale může vést ke skrytému „banálnímu" antijudaismu v kázáních a k antisionistickým reakcím na Stát Izrael až po popření jeho práva na existenci. Stará antisemitská teze degradující Židy jako jednotlivce je tak aplikována na židovský stát coby „kolektivního Žida“. Kritičtější k současnému Izraeli jsou i křesťané, pro které je biblický Izrael nikoli národem, ale znamením, které se zviditelňuje zvláště v chudých a utlačovaných tohoto světa. Pod touto tezí se skrývá předpoklad, že evangelium se obrací především na chudé a trpící a Židé (i křesťané) jsou vyvoleným národem jen tehdy, když trpí. V očích těchto křesťanů tak nyní často místo biblického Izraele zaujali utlačovaní Palestinci, a proto se v izraelsko-palestinském konfliktu stavějí zejména na jejich stranu. Zásadně protiizraelský postoj mají také křesťané, kteří pojímají vztah mezi Izraelem a církví jako „předobraz". V jejich případěje Starý zákon pouhým ztemnělým předobrazem naplnění, které bylo v plném světle zjeveno v Novém zákoně. To prakticky znamená, že současný lid Izraele ještě žije „v temnotách", a vyřešení současného blízkovýchodního konfliktu je tudíž možné pouze masovým obrácením Židů ke křesťanství. Pro další křesťany je vznik státu Izrael jakýmsi Božím „experimentem", ve kterém se mají různé národnostní a náboženské skupiny v Izraeli osvědčit ve vzájemném soužití, a tak sloužit jako příklad pro celý svět. Tito křesťané ovšem posuzují Stát Izrael podle mnohem náročnějších měřítek než ostatní státy. Podle posledního zde jmenovaného hlediska je vznik státu Izrael znamením Boží věrnosti vůči lidu smlouvy. Tento postoj zastávají zejména některé protestantské církve a zdůrazňují, že Boží zaslíbení pro židovský národ jsou neodvolatelná. Proti této pozici se dnes mezi křesťanskými teology zdvihá vlna kritiky, podle níž jsou tato prohlášení teologicky naivní a příliš jednoduše nakládají se složitou otázkou vztahu mezi Bohem a dějinami. Zhruba do tohoto modelu spadá i oficiální katolické stanovisko, podle něhož „trvání Izraele (zatímco tolik dávných národů zmizelo beze stopy) je historickou skutečností a znamením, které je třeba vykládat jako součást Božího plánu. V každém případě se musíme zbavit27 27> Při tvorbě této kapitoly jsm e vycházeli zejména ze zpracování tohoto období v knize Boys, M.C., Has God Only Orte Blessing?, Stimulus Foundation: New York 2000.

tradiční představy lidu, který je potrestán a zachováván jako žijící argument pro křesťanskou apologetiku. Izrael zůstává vyvoleným lidem ...“2S Vidíme, že křesťané ve vztahu ke Státu Izrael vyslovují různě motivované a někdy i velmi protichůdné názory. Podívejme se nyní blíže na dvě krajní pozice v tomto spektru. Křesťanský sionismus Ve druhé polovině dvacátého století se - zejména v evangelikálním prostředí v USA rozšířilo hnutí křesťanského sionismu. Jeho nejmohutnějším představitelem je Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ), které sdružuje miliony věřících z mnoha zemí světa. Představitelé křesťanského sionismu podporují návrat Židů do Izraele jako součást Božího dějinného plánu s lidstvem (nejen prostřednictvím modliteb, ale také programu sociální pomoci pro čerstvě přistěhované) a v souladu se svým výkladem Bible následně očekávají duchovní obnovu izraelského národa. N ajedná straně je jejich záměrem ukazovat Židům jinou tvář křesťanství, než jakou Židé znají z dvoutisíciletých dějin křesťanského antijudaismu. Své poslání shrnují členové ICEJ takto: potěšovat Izrael (Iz 40,1-2), vzdělávat církev, oslavovat Boží věrnost a stavět se proti antisemitismu. Na straně druhé však zastánci křesťanského sionismu pokládají očekávanou duchovní obnovu Izraele za spouštěcí mechanismus pro druhý Ježíšův příchod. Židovský národ a stát Izrael se tak stávají součástí jejich (křesťansky pojatého) plánu spásy. Přes všechny klady, které obsahuje praktická pomoc křesťanských sionistů příslušníkům židovského národa, je tedy otázkou, zda uskutečňují opravdu dialogický vztah mezi oběma náboženstvími, ve kterém je židovským partnerům přiznán nejen nárok na jejich národní a duchovní identitu, ale i na jejich vlastní pojetí eschatologické budoucnosti. Pro kritiky tohoto typu křesťanského sionismu jsou i v tomto pojetí nadále Židé vnímáni nikoliv jako partneři, ale jako spíše pasivní součást vlastních křesťanských teologických konceptů. Křesťanský antisionismus Mohutná jsou ovšem i křesťanská hnutí, která izraelsko-palestinský konflikt nahlížejí výlučně z perspektivy palestinských obyvatel žijících na geografickém území historické Palestiny či z tohoto území pocházejících. Antisionismus v pojetí těchto křesťanů nepřipouští právo Židů na vlastní stát Izrael. Určité sympatie k Palestincům jako celku mohou vyplývat ze sympatie k situaci poměrně četných křesťanských palestinských komunit. Mezi církve, jež tento postoj sdílí, patří například Presbyteriánská církev v USA, která má 3 miliony členů, a v roce 2004 se oficiálně rozhodla k obchodnímu bojkotu Izraele. Anglikánská církev ve Velké Británii odhlasovala zase v roce 2006 ukončení finančních investic pro firmy, které „podporují okupaci palestinských území Izraelem". V Rezoluci o Izraeli a Palestině z roku 2004je přitom podána „Historická synopse izraelsko-palestinského konfliktu" způsobem, který nepříznivě pro Izrael pozměňuje některé historické údaje.2829 28) Poznámky ke správnému způsobu, ja k představovat Židy a židovství v kázání a katechezi římsko-katolické církve, čl. VI, I . 29) Například zamlčuje, že Šestidenní válka v roce 1967 byla obrannou válkou Izraele proti útoku okolních arabských států, a téměř zanechává dojem, že šlo o izraelskou iniciativu.

Jednostranně protiizraelsky vyznívají také prohlášení Světové rady církví (SRC). Jde o světově nej mohutnější ekumenicky zaměřenou organizaci, sdružující v době napsání tohoto textu 347 církví ze všech kontinentů. Ve svém vyjádření z roku 2006 nahlíží izraelskopalestinský konflikt z protikladných pozic: Izrael je popsán téměř výhradně jako nezákonný uzurpátor, Palestinci jsou popsáni téměř výhradně jako nevinné oběti. Nevyváženost spočívá například v tom, že Izrael je vyzýván k uzavření míru se svými sousedy, ale v textu nenajdeme ani zmínky o tom, že Organizace pro osvobození Palestiny dodnes defacto odmítá uznat právo Izraele na existenci. V palestinském hnutí navíc setrvale získávají na síle organizace (např. Hamáš), které otevřeně vyhlašují za svůj cíl definitivni zničení Státu Izrael na Blízkém východě. V tom mají podporu i velké části muslimského světa. Prohlášení SRC dále odsuzují vystavění zdi mezi Izraelem a palestinskými územími jako čin, který oddaluje mírové soužití mezi oběma národy. Prohlášení SRC se však téměř nezmiňují o primárním účelu této zdi: ochraně izraelských obyvatel před sebevražednými útoky palestinských extremistů.

SERVIS □

gog

http://www.icej.cz/ stránky Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém http://www.pcusa.org/ stránky Presbyteriánské církve v USA (AJ) http://www.pcusa.org/interfaith/pdf/resolutionl2-01.pdf rezoluce americké presbyteriánské církve o Izraeli a Palestině (AJ) http://www.cofe.anglican.org/ stránky Anglikánské církve ve Velké Británii (AJ) http://www.oikoumene.org/ stránky Světové rady církví (AJ) http://www.oikoumene.org/index.php?id=2259 vyjádření exekutivního výboru Světové rady církví k Izraeli/Palestině (AJ)

ž id o v s t v í a k ř e s ť a n s t v í v k o n t e x t u

PLURALITNÍ SPOLEČNOSTI DNEŠKA V době stále narůstající globalizace se židovsko-křesťanský dialog nachází v husté síti vztahů. Jsou to vztahy k celému sekulárnímu světu i k ostatním náboženstvím, jejichž příznivé rozvíjení se ukazuje jako stále naléhavější nutnost. V oblasti mezináboženského dialogu zaujímá zvláštní místo islám jako historicky třetí ze světových monoteistických náboženství. Zvláštěpo 11.9.2001 vnímá západní civilizace-ať už náboženská nebo sekulární - potřebu vstoupit do dialogu s islámem. Tento směr byl v židovsko-křesťanském dialogu v posledních desetiletích v zárodečné podobě přítomen, a projevuje se tendencí vytvářet tzv. abrahamická fóra neboli příležitosti k dialogu tří monoteistických náboženství.30 Dialog s islámem je teprve v zárodcích a je třeba přiznat, že postupuje s mnohem většími obtížemi než dialog mezi křesťany a Židy. To však jen dokládá důležitost těchto snah. Současně je třeba mít na paměti, že vztah mezi židovstvím a křesťanstvím je (zejména pro křesťany) mnohem užším „příbuzenstvím44 než vztah s islámem, a navíc má svá specifika. Proto by nebylo moudré od něj upustit ve jménu „trialogu44. Cílem dialogu abrahamických náboženství by mělo být vytvoření „teologie solidarity", vzájemného uznání a respektu, která umožní nejen nenásilnou koexistenci monoteistických náboženství vedle sebe, ale i jejich společné svědectví o jediném Bohu tváří v tvář sekulárnímu světu.

SERVIS HOŠEK, P., Na cestě k dialogu, Praha: Návrat domů, 2005 KUSCHEL, K.J., Spor o Abrahama, Co Židy, křesťany a muslimy rozděluje a co j e spojuje, Praha: Vyšehrad 1997 KROPÁČEK, L., Islám a Západ, Praha: Vyšehrad, 2002 MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE, Křesťanství a ostatní náboženství, Praha: Krystal OP, 1999 PAVLINCOVÁ a kol., Judaismus, křesťanství a islám, nakladatelství Olomouc, 2006 ŠTAMPACH, O.I., Náboženství v dialogu, Kritické studie na pomezí religionistiky a teologie, Praha: Portál, 1998 VYBÍRAL, J., HANUŠ, J., FIALA, P., Autorita v abrahamských náboženstvích, Bmo: CDK, 2004 WALDENFELS, H., Kontextová fundamentální teologie, Praha: Vyšehrad, 2000 a http://www.stemberg-foundation.co.uk/ stránky organizace Three Faiths Fórum, zaměřující se na abramahický dialog (AJ)

Ittt http://www.forum2000.cz/cz/ Nadace Fórum 2000: kulturní a náboženské aspekty globalizace 301 Také česká Společnost křesťanů a Židů založila v roce 2003 své abrahamické fórum.

ŽIDOVSKO-KŘESŤANSKÝ DIALOG DNES A ÚKOLY DO BUDOUCNA Častým jevem je, že náboženští vůdci, kteří se účastní židovsko-křesťanského dialogu, si výsledky dialogu nechávají pro sebe, místo aby hledali způsoby, jak je předložit k diskusi ve svých společenstvích. Navíc se u méně vzdělaných ěi angažovaných věřících často mnohem výrazněji projevuje po generace předávaná „tradice11, podle které pokládají antijudaismus ěi protikřesťanské postoje za zcela přirozenou součást své víry, případně jsou antijudaistické a protikřesťanské tendence ve vlastním myšlení „pod jejich rozpoznávací schopnost". Na prohlášeni svých představitelů a teologů, kteří se zabývají dialogem, se často dívají s nedůvěrou či nepochopením. Mluvíme pak o tzv. „banálním anitjudaismu", či „banální xenofobii". Proto mezi převážnou většinou křesťanské veřejnosti nadále přetrvávají hluboko zakořeněné antijudaistické stereotypy, které byly po staletí nedílnou součástí křesťanské biblické exegeze: • Židé jsou odpovědní za ukřižování Ježíše, a tím pádem za „bohovraždu“ • Útrapy, kterými židovský národ prochází, jsou Božím trestem za zabití Ježíše • Děti Izraele byly původně Božím vyvoleným lidem, což bylo zpečetěno v dávné smlouvě s Bohem. Ale odmítnutím Krista Židé ztratili svou vyvolenost. Skrze novou smlouvu nyní křesťané nahradili Židy a jsou sami vyvoleným Božím lidem31 • Hebrejská Bible je plná předpovědí příchodu Ježíše jako Mesiáše, ale Židé jsou přesto k významu vlastního Písma slepí • Židovství přestalo být v době Ježíšova života živým náboženstvím • Podstatou židovství je omezující a tíživý legalismus • Novozákonní náboženství - křesťanství - zdůrazňuje lásku, kdežto hebrejská Bible zdůrazňuje legalismus, spravedlnost a Boha pomsty • Omezující legalismus židovství se odráží v povaze Ježíšových protivníků, farizejů (předchůdců dnešních rabínů). Farizejové bylí ve svém učení i chování pokrytci.32 Před křesťany ještě stále zůstává naléhavý úkol: vypracovat takovou teologii židovství, v níž by pro tyto předsudky nebylo místo. Je třeba vytvořit pojetí křesťanství, které se nemusí vymezovat na úkor židovství. Jak jsme mohli vidět výše, ve vypracovávám takové teologie již bylo učiněny některé kroky. Převážná část cesty však na křesťany ještě čeká: je třeba důsledně očistit liturgii (včetně kázání) od antijudaistických tendencí, jakkoli jemných. Je třeba prakticky domyslet důsledky toho, že většina církví teoreticky potvrzuje trvající platnost Boží smlouvy se Židy. Pokud smlouva stále platí, jistě obsahuje i možnost být spasen jako Žid. Křesťané by tedy měli důvěřovat náboženskému úsilí Židů, a ne usilovat o jejich obrácení na křesťanství. Křesťanství by také mělo uznat význam Státu Izrael pro identitu

3I) Tato myšlenka se nazývá supersesionismus, tedy „nahrazení". 321 Viz COOK, M.J., The Bible and Catholic-Jewish Relations, in: FISHER E., Twenty Years o f the Jewish.Christian Relatrions, New York: Paulist Press 1986, s. 109-112.

Židů, aniž by přestalo naslouchat jak palestinským, tak židovským hlasům ohledně současného dění v této části světa. Jak se k dialogu s křesťany staví židovství?33 Častou reakcí je obezřetnost, protože některé církve se sice zřekly svého misijního působení mezi Židy, ale jiné pokračují dál se stejnou vehemencí jako kdykoli předtím. Proto ve snaze mnohých křesťanů o dialog cítí Židé často také skrytou hrozbu křesťanské misie. Ale i v případech, kdy křesťané žádné postranní úmysly v dialogu nemají, je pro židovské kolegy těžké najít v dialogu nějaký přínos. Křesťanství je pro Židy spíše součástí obecné kultury a prostředí, se kterým se museli po staletí vyrovnávat, nikoliv náboženstvím důležitým pro židovskou identitu. Dialog vnímají spíše jako prevenci nesnášenlivosti, menší důvěru mají ve význam náboženského dialogu. Křesťanství je „planou olivou, naroubovanou na ušlechtilou olivu židovství," je neseno na „kořeni židovství" (Ř 11,17-18). Proto chce-li se vztahovat samo k sobě, musí se nevyhnutelně vztahovat k židovství. Židovství však ke své existenci a ke svému vývoji křesťanství vůbec nepotřebuje. Do židovsko-křesťanského dialogu se již aktivně zapojily některé židovské osobnosti, ale mnoho oficiálních židovských představitelů zaujímá postoj ve smyslu: „Nejdřív nenávist, teď láska. Nechte nás konečně být.“ Přesto existují dobré důvody pro to, aby se i Židé do dialogu s křesťany aktivně zapojili: • Postupně tak mohou vymizet vzájemné předsudky a stereotypy (poslech „toho druhého" je pro diskutující obyčejně stejně překvapující, jako je poslech „rodilého mluvčího" pro ty, kteří se cizí jazyk učili jen od svých krajanů). • Obě strany mohou svobodně čerpat z poznání duchovních tradic druhého a v jejich zrcadle lépe poznávat svou vlastní duchovní tradici. • Jestliže chtějí obě náboženství svědčit o jediném Bohu, jejich svědectví bude v očích celého světa důvěryhodnější, pokud budou k sobě přistupovat s úctou. • Obě náboženství mají mnoho stejných důrazů a úkolů, například v rovině sociální a humanitární pomoci. V roce 2000 byla zveřejněna první oficiální reakce židovské strany na křesťanské úsilí o nový vztah k židovství. Jde o židovské prohlášení o křesťanech a křesťanství Dabru Emet (dosl. „Mluvte pravdu"), napsané čtyřmi představiteli amerického liberálního židovství.34 Prohlášení obsahuje osm tezí, navrhujících možný vzájemný přístup Židů a křesťanů v budoucnosti: • Židé a křesťané vzývají téhož Boha • Židé a křesťané nacházejí autoritu v téže knize (Tanach či Starý zákon) a z ní s vědomím rozdílných výkladů - čerpají podobné poučení

333 Tato pasáž čerpá zejména z článku Věry Tydlitátové, „Možnosti a limity křesťansko-židovského dialogu" na http://vAvw.tydlitatova.net/livjatan.htm. 34) Tikva Frymer-Kensky, David Novák, Peter Ochs a Michael Singer.

• Křesťané mohou respektovat nárok Židů na zemi Izrael • Židé a křesťané přijímají mravní zásady Tóry, zejména důstojnost lidské osoby • Nacismus nebyl křesťanským fenoménem a i přes podíl mnohých křesťanů na nacismu či jejich mlčení nebyl nacismus nevyhnutelným důsledkem křesťanství • Některé nesmiřitelné rozdíly mezi Židy a křesťany zůstanou otevřeny až do doby, kdy Bůh vykoupí celý svět • Nový vztah mezi Židy a křesťany neohrozí židovský způsob života ani nepovede ke vzniku jakési směsi židovství a křesťanství • Židé a křesťané mají společně pracovat ve prospěch spravedlnosti a míru a napomoci tak příchodu Božího království S prohlášením se ztotožňují pouze někteří američtí a britští liberální Židé a v židovských řadách vyvolalo bouřlivou reakci, ne vždy souhlasnou. Přesto je prvním vstřícným krokem židovství, který získal širší známost a přesahuje rovinu osobních prohlášení; je proto potřeba jej brát vážně. Reakce na Dabru emet ukazuje, že v židovsko-křesťanském dialoguje třeba dělat na obou stranách vyvážené kroky. Křesťané by měli postupovat velmi citlivě, aby jejich snaha nebyla židovskými kolegy vnímána jako pokus přivlastnit si židovství či židovská témata a „pokřesťanštiť1 je (jak se to děje některým teologům v případě šoa). Od židovských účastníků dialogu je zas třeba vyžadovat kroky odvážné důvěry a trpělivosti. Rozdíly mezi Židy a křesťany není možné zastírat a přehlížet ve jménu dialogu. Naopak je přínosné je s úctou pojmenovávat a přijímat jinakost druhého náboženství. Nejde o to, aby se prostřednictvím dialogu křesťané stávali Židy a Židé křesťany, či aby vznikla směs židovství a křesťanství někde „na půli cesty“. Účastníci židovsko-křesťanského dialogu doufají, že v budoucnu se vztah Židů a křesťanů posune za vzájemné poznávání základních názorů druhé tradice a porovnávání určitých prvků teologie. Doufají, že dialog vytvoří prostor pro skutečnou vzájemnou solidaritu obou náboženství, která tak budou schopna - se zachováním veškerých rozdílností - svědčit o Božím láskyplném vztahu k celému světu a ke každému člověku, ať už vyznává jakékoli náboženství nebo žije zcela bez víry.

SERVIS

FRYOVÁ, H.P., Čítanka židovsko-křesťanského dialogu, Praha/Bmo: Vyšehrad/Kalich, 2003, str. 273-284 LAPIDE, P„ PANIKKAR, R., Míníme téhož Boha?, Praha: Vyšehrad, 2003 DIVIŠOVÁ, M. a další (ed.), Dialog křesťanů a Židů, Společnost křesťanů a Židů v nakla­ datelství Praha: Vyšehrad, 1999 KLENICKI, L., WIGODER, G., (ed.), Slovníkžidovsko-křesťanského dialogu, OIKOYMENH, Praha 1994 a http://www.krestane.zide.info/ stránky Společnosti křesťanů a Židů http://www.tydlitatova.net/livjatan.htm možnosti a meze židovsko-křesťanského dialogu http://www.icej.cz/slovo_zjeruzalema/ostatni/duchovni/dabru010201.html text Dabru emet http://www.jcrelations.com/ obsáhlý cizojazyčný zdroj o židovsko-křesťanském dialogu http://escholarship.bc.edu/scjr/ elektronický časopis o židovsko-křesťanských vztazích (AJ) http://bc.edu/research/cjl/meta-elements/sites/partners/ccjr/Intro.htm stránky amerických a kanadských společností pro židovsko-křesťanský dialog (AJ) http://www.lomdim.de/ stránky evangelických církví v Německu podporující dialog (NJ) http://juden.judentum.org/judenmission/dialog.htm dialog ze židovského hlediska (NJ) http://www.rpz-heilsbronn.de/zn t/index.htm?http://www.rpz-heilsbronn.de/znt/publ/israel_ inhalt.htm směrnice k výuce křesťanství v přítomnosti Izraele (NJ)

DĚJINY ŽIDŮ V ČESKÝCH ZEMÍCH DO II. SVĚTOVÉ VÁLKY Zprávy o počátcích židovského osídlení na našem území jsou velmi skrovné. Židovští obchodníci pravděpodobně poprvé procházeli územím Moravy s obchodními karavanami již v době Římské říše. Pro židovské osídlení v Praze je důležitá zpráva židovského diplomata Ibrahima ibn Jakuba, který v letech 965-966 navštívil střední Evropu a ve své zprávě o Praze zaznamenává mimo jiné přítomnost Židů ve městě. Nelze říci, zda šlo pouze o průchozí obchodníky, nicméně krátce po jeho návštěvě jsou Židé v Praze již usazeni. Zprávy o židovském osidlení lze nalézt rovněž v českých písemných pramenech. Podle kronikáře Kosmy postavil pokřtěný Žid v roce 1067 hrad Podivín na jižní Moravě. Kosmas se také zmiňuje o židovské komunitě v Praze v roce 1090 a v Brně v roce 1091. Během první křižácké výpravy v roce 1096 bylo zmasakrováno také mnoho Židů žijících na našem území, další byli násilně pokřtěni. Ti, kdo nadále praktikovali židovství a rozhodli se emigrovat, byli v roce 1098 při odchodu oloupeni o majetek. V průběhu 11.-13. století působila v Praze řada předních talmudistů své doby. Mnoho význačných talmudistů z českých zemí studovalo v ješivách (židovských akademiích) ve Francii a v Německu. V Čechách a na Moravě se středisky studia stala duchovní a správní centra v Praze a v Mikulově, v jejichž talmudických školách působili četní učenci. Mezi nejslavnější z nich patřil Jicchak ben Jakub ha-Lavan. Jeho bratrem byl Petachja z Řezná, slavný zejména pro svůj cestopis o Svaté zemi. Na našem území žilo ve 13. století i mnoho dalších učenců, od Jicchaka ben Mordechaje (Ribam) přes Eliezera ben Jakuba a Avrahama ben Azriela k Jicchakovi ben Moše (Or Zarua). To dosvědčuje, že židovská kultura byla v místních komunitách již hluboce zakořeněná a rozšířená. Židé byli v této době již usazeni a jejich jazykem byla čeština. O dobré znalosti českého jazyka svědčí také používání staročeských glos v tehdejší hebrejské literatuře jako vysvětlivek pojmů. Lze tedy soudit, že mezi židovskými obcemi a ostatním obyvatelstvem existovala jazyková a kulturní pouta. V raném středověku byly židovské obce podřízeny panovníkovi, který jim udělil souhlas k usazení. Obce řídila vlastní samospráva, vedená znalci náboženského práva. Židé tedy měli zpočátku status svobodných lidí - „hostů“. Jejich hlavním zaměstnáním v té době byl dálkový obchod. Židé tím významně přispívali k rozvoji měst a zároveň byli spolehlivým zdrojem příjmů panovníka, především v odvádění pravidelné židovské daně. Po usnesení Čtvrtého lateránského koncilu (1215) potvrdil papež Inocenc III. úplnou segregaci Židů a zavedl povinnost nosit zvláštní označení. Od 13. století tedy směli Židé žít jen v uzavřených tzv. „židovských ulicích", zvaných později ghetta. Usnesení tohoto koncilu zakazují Židům vlastnit půdu, zabývat se zemědělstvím, řemeslem - hospodářská činnost tak byla omezena pouze na půjčování peněz, což bylo jako lichva křesťanům církví zakázáno. Toto století přineslo zvrat v postavení Židů, dosud svobodných. Stali se z nich servi camerae regiae (pozdější označení, poprvé použito Karlem IV), čili služebníci královské komory, zcela závislí na vůli panovníka. Právní postavení Židů od 13. století určují privilegia Přemysla Otakara Statuta Judaeorum (1254), která se stala základem

židovského zákonodárství v Čechách a na Moravě až do konce 18. století. Židé se stali přímými poddanými krále, který jim zaručoval ochranu (zakazoval násilí proti Židům a jejich majetku, odsuzoval nařčení ze znesvěcení hostie...), náboženskou svobodu i obchod s penězi, ale Židé museli platit králi vysoké daně a zvláštní poplatky, například za povolení k usazení. Od té doby záleželo na konkrétním panovníkovi, jak se k Židům choval. Když například Velkomoravská říše přešla pod vládu Lucemburské dynastie v roce 1311, ělenové židovské komunity v Brně se účastnili oslav se svitky Tóry v náručí a vítali krále Jana Lucemburského ve městě. Ale v roce 1336 ten samý král nařídil uvěznit všechny Židy na svém území, aby mohl vymáhat výkupné. V roce 1337 pak proběhla vlna masakrů v Čáslavi a Jindřichově Hradci. Důsledkem změněného společenského postavení židovské menšiny byly vlny protižidovského násilí. Židé stáli právně i sociálně mimo ostatní obyvatelstvo země, a sociální napětí spolu s náboženskými předsudky vedly k častým protižidovským výtržnostem či masakrům. V roce 1338 došlo k obviněním židovské komunity v rakouském Pulkau ze znesvěcení hostie. Zkrvavená hostie měla být nalezena v úkrytu před židovským domem o první velikonoční neděli. Sířily se zprávy, že v blízkosti hostie dochází k zázrakům. Zástupy lidí přicházely hostii uctívat, a deset dní nato upálili místní Židy na hranici, vyrabovali jejich majetek a zabavili jejich knihy. Nepokoje se rozšířily do 27 lokalit a vlnou protižidovských masakrů byla postižena i některá moravská města (Jindřichův Hradec, Třebíč, Znojmo). V roce 1345 udělil císař Karel IV. městům Brnu a Jihlavě právo usídlovat Židy na svém území. Během masakrů, spojených s nařčeními z šíření černého moru (1348^19) přesídlilo na Moravu z Německa mnoho Židů. V roce 1350 byla vyvražděna celá židovská komunita v Chebu. Zvrácenosti vyvrcholily v roce 1389 masakrem Židů v Praze. Byl to největší středověký protižidovský pogrom v Čechách, vyvolaný pod záminkou údajného znesvěcení hostie. Udávaný počet obětí dosahuje výše 3000. Mezi nemnoha, kteří pogrom přežili, byl i básník a pozdější pražský rabín Avigdor Kara, který o tragické události složil žalozpěv, dodnes každoročně čtený na Den smíření ve Staronové synagoze. Během své vlády potvrdil král Karel IV. řadu předchozích privilegií týkajících se Židů a v některých případech jim poskytl ochranu, přičemž velmi posílil jejich status coby „služebníků královy komory" - tedy poddaných přímo králi. Václav IV. chránil Židy před útlakem místních šlechticů, ale několikrát (třeba v roce 1411) odvolal všechny dluhy, které se měly splatit židovským peněžníkům. Husitské povstání (1419-1437) Židé přivítali: v židovských pramenech z 15. století jsou znát sympatie k Janu Husovi a husitům, zvláště k táboritům, kteří byli pokládáni za bojovníky spravedlivého národního boje, a kteří se ztotožňovali s biblickým Izraelem. Židé sympatizovali s husity v jejich boji s katolickou církví a německými křižáky, pomáhali např. při opevňovacích pracích při dobývání Vyšehradu roku 1420 a podporovali je finančně i dovozem zbraní. V době husitského povstání byli Židé pronásledováni hlavně účastníky protihusitských křižáckých výprav, často byli i obětmi příležitostného drancování ze strany obecného lidu.. Židé byli vypovídáni z měst kvůli tomu, že podporovali husity (1426 z Jihlavy a z dalších moravských měst, 1430 z Mostu, císař Zikmund Lucemburský je chtěl vyhnat z i Prahy atd.). Husitské hnutí se proti Židům obrátilo jen výjimečně: například když Pražané aTáborité dobyli Chomutov (1421) a vybili většinu obyvatel, členové židovské obce dostali

na výběr mezi křtem a smrtí - a zvolili smrt. Katoličtí obyvatelé Chomutova však byli rovnou pozabíjeni. Husitská revoluce uvolnila na čas některá protižidovská omezení a umožnila Židům v omezené míře nabývat řemeslných znalostí. Vypovídání Židů z měst dosáhlo masových rozměrů v pohusitské době, kdy byla královská moc oslabena a posílila se moc šlechty a měst. Ta svého vlivu využívala na zbavení se židovské konkurence v obchodě, řemeslech i peněžnictví, kterému se v té době začali věnovat legálně také křesťané. Navzdory rozhodnutí Sněmovny tolerovat Židy (1501) a jeho potvrzení Vladislavem II. Jagellonským v roce 1510 byli Židé vyhnáni z Plzně a z Prahy, kde mohli zůstat jen někteří jedinci. V průběhu 15.-16. století městské rady dosáhly toho, že Židé byli vypovězeni ze všech královských měst Cech (s výjimkou Prahy a Kolína). Královská města jim zůstala zapovězena až do roku 1848. Když na český trůn dosedla dynastie Habsburků, císař Ferdinand I. nejprve potvrdil židovská privilegia, ale města a stavy znovu naléhaly na vypovězení Židů ze země, které Ferdinand I. nakonec v roce 1541 vyhlásil. Po zveřejnění výnosu následovaly masakry v několika menších městech. Později se mnozí z Židů vrátili, ale výnos byl obnoven v roce 1557 a Židé znovu opustili všechna královská města kromě Prahy, kde zůstalo několik rodin. Mnoho Židů odešlo do Polska a do Turecka. Situace se podstatně zlepšila za Ferdinandova nástupce Maxmiliána II. (1564-1576), který potvrdil židovská privilegia a uvolnil některá omezení obchodu. Hospodářský a kulturní rozkvět vyvrcholil za vlády Rudolfa II. (1576-1612), jehož období se nazývá „zlatým věkem“ židovských dějin. Praha se stala sídelním městem císařského dvora a jedním z nejdůležitějších kulturních center Evropy. Vstřícný postoj císaře k obyvatelům pražského ghetta byl odměnou za finanční pomoc, kterou mu Židé ve válce proti Turkům poskytli. Následkem toho prožívala pražská židovská komunita období velkého kulturního rozkvětu a nabývala na velké důležitosti daleko za hranicemi země. Císař českým Židům dovolil provozovat dosud zakázané zlatnické řemeslo a prodávat své výrobky i mimo ghetto. Čeští zlatníci tak získali velký ohlas. V Praze také vzkvétal knihtisk v hebrejském jazyce (již v roce 1512 zde byla založena hebrejská tiskárna, nejstarší severně od Alp). Mezi význačné učence té doby patří Jehuda Liwa ben Becalel (Maharal), známý spíše jako rabbi Low, jehož dílo má velký význam pro židovskou náboženskou filosofii, mystiku, etiku a pedagogiku. Zřejmě nejčtenějším světským hebrejským spisem té doby byla kronika světových i židovských dějin Cemach David (Ratolest Davidova) od pražského kronikáře a astronoma Davida Ganse. Mezi Židy a císařským dvorem existoval oboustranný vzájemný vliv zejména v kulturní oblasti. V té době vznikla i instituce tzv. „dvorních Židů“, královských a císařských dvorních dodavatelů, finančníků a obchodních zprostředkovatelů, kteří za své služby dostávali zvláštní privilegia. Jedním z nejznámějších byl Mordechaj Maisel, finančník Rudolfa II., který se velmi zasadil o architektonickou obnovu pražského ghetta. Mezi důležité postavy patřil i Jakob Baševi (z Treuenburku), finančník a dvorní dodavatel Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II., který byl jako první Žid v roce 1628 povýšen do šlechtického stavu. V období třicetileté války hráli Židé důležitou úlohu v dodávání velkých finančních obnosů a zásob pro císařská vojska, ale i při obraně Prahy, obležené v závěru války švédskými vojsky. V roce 1629 Ferdinand II. obnovil a rozšířil privilegia udělená Židům, nicméně v roce 1630 jim nařídil účastnit se jezuitských kázání, zaměřených na jejich obrácení.

V roce 1650 se Sněmovna rozhodla omezit počet Židů, kterým by bylo dovoleno žít na našem území. Byl to začátek protižidovské politiky, kontrastující s předchozím přístupem šlechty, která měla zájem na příjmech od židovské komunity. Židé začali být více omezováni různými restrikcemi a stále stoupaly požadavky na jejich daně. V Praze byla v roce 1679 zřízena „Komise pro snižování počtu Židů". V roce 1680 navíc vypukl velký mor, při kterém zemřela téměř třetina obyvatel židovského ghetta, a v roce 1689 zachvátil pražské ghetto požár, který zničil skoro všechny domy v ghettu. Na konci 16. století žila polovina českého židovstva v Praze. Židé kromě toho žili roztroušeni po malých městech a vesnicích. Omezování počtu Židů (neboli tzv. politika „úředního antisemitismu") vyvrcholilo vydáním tzv. familiantského zákona za vlády Karla VI. (1726), který měl za účel zamezit rozrůstání židovských rodin. Na území Čech tak mohlo žít pouze 8541 rodin, na území Moravy 5106, přičemž oženit se mohl vždy jen nejstarší syn. Ostatní měli zůstat svobodní (což je ale v rozporu s tradicí judaismu) nebo odejít ze země. Vydáním tzv. translokačního reskriptu (přesidlovacího nařízení), který vycházel z dřívějších církevních výnosů, byla většina Židů odloučena od ostatních obyvatel a žili ve vymezených čtvrtích. Největší pohromu pro židovské obyvatelstvo znamenalo vypovězení v letech 1744-1748, na počátku vlády Marie Terezie. Záminkou se stalo obvinění Židů ze špionáže pro nepřátelské Prusko, odchod Židů ze země však měl finančně postihnout zejména českou šlechtu. Po intervenci šlechty, která viděla v podnikatelských schopnostech a zahraničních stycích Židů velký přínos zemi, byl však výnos odvolán v roce 1748 a většina Židů se vrátila po zaplacení tzv. toleranční daně. V roce 1754 dala Marie Terezie zveřejnit všeobecné úpravy zákona a obchodu pro Židy na území Moravy. Navzdory nepřátelskému postoji Karla VI. a Marie Terezie žily židovské obce na Moravě čilým životem. Kromě duchovní metropole v Mikulově existovala důležitá centra výuky v Boskovicích, v Uherském Brodě, v Kroměříži, v Lipníku nad Bečvou a v Prostějově. Zásadní změnu pro vývoj Židů v Cechách a na Moravě znamenalo vydání tolerančního patentu Josefa II. v roce 1781 pro české židovstvo (v roce 1782 pro Moravu). Změna se týkala společenského postavení Židů a otevřela cestu k postupné emancipaci. Židům byla zrušena daň za hlavu a další zvláštní daně, a výnos umožnil určitou svobodu jejich pohybu. Byla zrušena povinnost nosit označení. Přestože Židé stále nesměli vlastnit půdu, mohli vykonávat dříve zakázána zaměstnání. Otevřely se jim tak nové možnosti v podnikání, průmyslu i zemědělství. Otevřely se židovské školy s výukou v němčině a pro obchodní záznamy byla povinnou řečí také němčina. Židům bylo dovoleno vstoupit do středních a vysokých škol a museli na vojenský výcvik. Účelem zákona bylo učinit vyznavače jiných náboženství než katolicismu „užitečnými pro stát". Negativním dopadem byla germanizace (z této doby pramení také německá příjmení u Židů) a rovněž narušení tradičních vazeb uvnitř židovských obcí (zrušení soudní pravomoci, rozšíření světského vzdělání na úkor náboženského atd.). Zákon tedy omezoval tradiční autonomii židovských obcí, v konečném důsledku však směřoval k zrovnoprávnění Židů na občanské úrovni, tedy jako jednotlivců, nikoliv jako národa. Právní postavení Židů na našem území bylo shrnuto v Židovském systemálním patentu z roku 1797. Židé měli přebývat na místech, kde zdomácněli v roce 1725. Mohli se věnovat svým obvyklým činnostem s několika výjimkami (otvírání nových obchodů s alkoholem a pronajímání mlýnů). K postavení nové synagogy bylo třeba zvláštního povolení. Rabíni byli povinni studovat filosofii na některé univerzitě v rámci císařství.

Pouze Židé, kteří absolvovali německou základní školu, dostali povolení ke sňatku nebo byli připuštěni ke studiu Talmudu. Jednou z reakcí na modernizaci a sekularizaci společnosti bylo židovské osvícenství, haskala. Osvícenci se snažili zabránit úplné asimilaci Židů, ale zároveň usilovali o propojení ducha doby s hodnotami židovské tradice. Pokoušeli se obnovit vědomí národní židovské identity: v rámci haskaly vznikla „věda o židovství" jako vědní obor, židovští osvícenci popularizovali židovskou kulturu a historii, a zároveň prosazovali němčinu namísto jidiš a přijímali prvky nežidovské (německé) kultury. Rostoucí přizpůsobení jednotlivých Židů obecné kultuře a jejich vzrůstající ekonomická důležitost urychlila židovskou asimilaci s vládnoucí německou vrstvou. Je nutno připomenout, že nucená germanizace měla za následek asimilaci Židů s německou (tedy vládní, většinovou) kulturou, což bylo Židům později vyčítáno českými obrozenci. Němčina převládla ve větších městech jako dorozumívací jazyk, v rozptýlených venkovských usedlostech Židé častěji přijali češtinu od svého okolí. Revoluční rok 1848 přinesl zrušení většiny právních a ekonomických omezení pro Židy, svobodu pohybu a místa k obývání, svobodu náboženského vyznání a rovnoprávnost Židů s ostatním obyvatelstvem. Zároveň však podnítil protižidovské nepokoje na mnoha místech, zvlášť v Praze. Židé z vesnic a městeček, kam se předtím přesunuli ze stísněných ghett, se nyní hromadně stěhovali do velkých průmyslových měst. Proces právní emancipace Židů byl dokončen v rakouské ústavě z prosince 1867. Reformy Josefa II. umožnily Židům širší uplatnění v rozvoji průmyslu a obchodu. V první polovině 19. století byly položeny základy podnikání význačných židovských rodin, významný rozmach židovských podnikatelů však nastal až po roce 1848. V této době se Židé podíleli na rozvoji českého textilního průmyslu s použitím moderních přístrojů. Zvyšoval se počet smíšených manželství, přičemž většina ze židovských partnerů zcela ztratila kontakt s židovskou tradicí. Antisemitismus (v tomto období hlavně nacionálně motivovaný) zesílil v Cechách na konci 19. století. Češi pokládali Židy za nástroj germanizace a za spojence habsburského patriotismu. Protižidovský ekonomický bojkot v Čechách „Svůj k svému" byl první svého druhu v Evropě a zasáhl zvláště židovské majitele obchodů na vesnicích. Nakonec se Čechami prohnala vlna obvinění z rituálních vrážd, podnícená Rakouskou křesťanskou sociální stranou, a vyvrcholila Hilsnerovým soudním procesem. V té době se stále zvýrazňovala vnitřní rozdělenost židovstva mezi skupiny podporující českou a německou asimilaci. Židé se připojili převážně k liberálním a radikálním skupinám na obou stranách. Český asimilační proud vznikal v polovině 19. století, kdy se vlivem emancipace začal projevovat i zájem židovských obyvatel o české dějiny, kulturu a docházku dětí do českých škol. Docházelo k zakládání různých židovských spolků a kroužků, přičemž pro český asimilační proud byl ústřední „Spolek českých akademiků-židů", který roku 1876 založili pražští univerzitní studenti. S českou židovskou asimilací od konce 19. století také souviselo prosazování češtiny do reformované židovské bohoslužby. Od konce 19. století se začalo na našem území projevovat také sionismus, k jehož hlavním propagátorům patřily studentské organizace. Nej významnější z nich byla založena roku 1909 na pražské české univerzitě. Jmenovala se „Theodor Herzl", působila ve směru kulturního sionismu a inspirovala se zejména dílem Martina Bubera. Spolek „Barissia" pak představoval hnutí politického sionismu.

Založení nezávislého Československa v roce 1918 spojilo české Židy s židovskými komunitami, žijícími v dalších částech nového státu. Čechy přitahovaly mnoho Židů ze Zakarpatské Rusi a z východního Slovenska, a čeští Židé aktivně organizovali pomoc pro Židy v těchto chudých oblastech. Stát za vlády T. G. Masaryka ústavou z roku 1920 výslovně uznal židovskou národnost a stejná práva Židům, jaká měly i ostatní menšiny na území Československa. Meziválečné období znamenalo všestranný rozvoj jak v okruhu německožidovském, tak česko-židovském. Evropským unikátem byla možnost hlásit se k židovské národnosti při sčítání lidu v roce 1921. V ČSR byla založena i Židovská strana, která ve volbách letech 1929 a 1935 získala dvě poslanecká křesla v Národním shromáždění. V letech 1921, 1923 a 1933 se v ČSR konaly mezinárodní sionistické kongresy. Antisemitismus v celém Československu měl ale hluboké kořeny. Při založení státu znovu došlo k protižidovským výtržnostem zvláště v Praze a v Holešově. Na Slovensku se objevovaly vážné projevy protižidovského násilí až do léta 1919. V Čechách bylo násilí mírnější díky osobnímu příkladu T. G. Masaryka a Edvarda Beneše a demokratické humanistické filosofie, kterou prezentovali, a také pod vlivem Karla Čapka a dalších, kdo ovlivňovali veřejné smýšlení, včetně představitele Českobratrské církve evangelické J. L. Hromádky. Nicméně některé pravicové skupiny (zvláště za tzv. Druhé republiky) jako Národní sjednocení, Česká obec fašistická a Vlajka výslovně propagovaly antisemitismus. Antisemitismus v Československu byl silně ovlivněn všeobecnými národnostními konflikty. Češi nemohli mnoha Židům odpustit jejich přilnutí k německému jazyku a kultuře, které bylo nevyhnutelným důsledkem josefínských reforem - proto byli Židé pokládáni za germanizující faktor.

SERVIS

BONDYOVÁ, R., Jakob Edelstein, Praha: Sefer, 2001 KŘESŤAN, J., BLODIGOVÁ, A., BUBENÍK, J., Židovské spolky v českých zemích v letech 1918-1948, Praha: Sefer, 2001 NEHER, A., Studna exilu, myšlenkový svět Jehudy ben Becalel - Rabi Lowa, pražského MaHaRaLa (1512 - 1609), Praha: Sefer 1993 PĚKNÝ, T., Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha: Sefer 1993 a 2001 (2. vydání) PETEROVÁ, Z., Rabín Feder, G PLUS G, 2004 SADEK, V., Židovská mystika v Praze, Praha: Společnost židovské kultury, 1992. Historie Židů v Čechách a na Moravě (odpočátků do emancipace), kolektiv autorů, Praha: Židovské muzeum v Praze, 2006 Historie Židů v Čechách a na Moravě (od emancipace do současnosti), kolektiv autorů, Praha: Židovské muzeum v Praze, 2006 Židé, dějiny a kultura, Praha: Židovské muzeum v Praze, 1997 a 2001, 2. doplněné vyd. 2002, 3. doplněné vyd. 2005

fttf http://www.jewishmuseum.cz/cz/czprimary.htm Projekt Židovského muzea v Praze: Dějiny Židů v Čechách a na Moravě od 10. století do současnosti

Golet v údolí (ČR 1995) Hanele (ČR 1999)

ŽIDOVSKÉ PAMÁTKY V ČECHÁCH A NA MORAVĚ K nejstarším synagogám Evropy patří Staronová synagoga, která je také nejstarší dodnes činnou synagogou ve střední Evropě. Byla vybudována kolem roku 1270 a patří k nejstarším gotickým památkám v Praze vůbec. V současné době je centrem duchovního života Pražské židovské náboženské obce, konají se zde bohoslužby a modlitby Maiselovu synagogu v Praze dal postavit v letech 1590-1592 primas Židovského města Mordechaj Maisel v renesančním stylu. Španělská synagoga byla vybudována na místě nejstarší pražské židovské modlitebny zvané „Stará škola". V letech 1836-45 zde jako varhaník působil František Škroup, autor české národní hymny. Španělská synagoga z roku 1868 je postavena v maurském slohu, který působí velice orientálně. Synagogaje výjimečná tím, že se v ní nacházejí varhany. Byla nedávno zrekonstruována a zpřístupněna veřejnosti. Poblíž Starého židovského hřbitova na Starém městě se nachází také Pinkasova synagoga, kterou dal v roce 1535 vystavět Aron Mešulam Hořovic. Po válce se stala Památníkem českých a moravských Židů, kteří byli zavražděni během II. světové války. Za komunistického režimu byla budova dlouho uzavřena a v roce 1996 byl Památník znovu otevřen. Na jeho stěnách nalezneme ručně přepsaná jména 80 000 českých Židů, kteří padli za oběť nacistům. Z druhé strany hřbitova je Klausová synagoga z roku 1694. Velká synagoga v Plzni je největší synagoga v České republice, druhá největší v Evropě a třetí největší na světě. Pochází z roku 1893, výstavba započala 1888. Vystavena v maurskorománském slohu. Velkolepá stavba byla po nákladné rekonstrukci znovu otevřena pro veřejnost v roce 1998 a dnes slouží i jako koncertní a výstavní sál. Zatímco centrem židovského života v Čechách byla Praha, na Moravě se židovský život soustřeďoval zejména v Mikulově. V mikulovské židovské čtvrti stávala talmudská škola zvaná ješiva, v níž působila řada učenců a rabínů, a dvanáct synagog a modliteben. Zachovala se pouze Horní synagoga, jejíž základy pocházejí podle starší židovské literatury z 15. století. Přebudována byla v období renesance a svou dnešní barokní podobu získala při přestavbě po požáru v roce 1719. V současné době synagoga slouží jako výstavní a koncertní síň. Ve druhé polovině 16. století zde působil také legendární rabbi Low čili Jehuda Liwa ben Becalel, údajný tvůrce pražského Golema. Výjimečná je také Boskovická synagoga z roku 1639. Na území České republiky se dnes nachází asi 350 židovských hřbitovů. Mezi nejslavnější se řadí Starý židovský hřbitov v Praze (z 15. století), který patří spolu se Staronovou synagogou k nejvýznamnějším památkám pražského židovského města. Je místem posledního odpočinku prominentních osobností židovské Prahy. Další významné hřbitovy z 15.—17. století se nacházejí v Holešově, v Kolíně a Mikulově. Mikulovský židovský hřbitov patří k největším a nejstarším židovským pohřebištím u nás. Nejstarší ze zdejších kamenných náhrobků pochází z roku 1605. Na tzv. rabínském vršku jsou pochováni význační rabíni, kterým se dodnes přijíždějí poklonit Židé z celého světa. Mezi nimi zvláštní místo zaujímá Samuel Šmelke Horowitz (1726-1778). Hřbitovy se však nacházejí i v desítkách měst a vesnic po celé republice, někdy i na odlehlých místech. Židovské náhrobky bývají cennými díly kamenického umění, s vysokou historickou i uměleckou hodnotou. Protože po II. světové válce většina židovských obcí zanikla, mnoho hřbitovů bylo rozkradeno či zničeno vandaly. Je ovšem vynakládáno velké úsilí na to, aby se bohatství židovských hřbitovů zachovalo pro další generace.

SERVIS

FIEDLER, J., Židovské památky v Čechách a na Moravě, Praha: Sefer 1992 SIXTOVÁ, O., POLAKOVIČ, D., PAŘÍK, A., Boskovická synagoga —průvodce, Praha: Židovské muzeum v Praze, 2002 PAŘÍK, A., Pražské ghetto v obrazech, Praha: Židovské muzeum v Praze, 2005 PAŘÍK, A., Pražské synagogy, Praha: Židovské muzeum v Praze, 2005 PAŘÍK, A., Pražské židovské hřbitovy, Praha: Židovské muzeum v Praze, 2003 PAŘÍK, A., Židovská Praha, Praha: Židovské muzeum v Praze, 2002 g u'-'g

http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/fiedler Fiedlerova kniha na netu http://zidovskepamatky.unas.cz databáze židovských památek v ČR http://www.czecot.com/cz/?id_tema=24 turistický server v rámci ČR www.chewra.com stránky o židovských hřbitovech v Čechách a na Moravě

ŽIDOVSTVÍ V KONTEXTU ČESKÉ KULTURY 20. STOLETÍ Mezi Pavlem Žídkem, vzdělaným konvertitou z 15. století {Liber viginti arcium cca 1455) a Siegfriedem Kapperem, prvním moderním českým židovským autorem {České listy 1846), leží období 400 let literárního ticha ze strany českých židovských spisovatelů. Po tři staletí totiž neměli Češi národní nezávislost a teprve v 19. století došlo na našem území k národnímu a jazykovému obrození. Před první světovou válkou vzniklo jen několik významných děl z pera českých židovských spisovatelů. Mezi jejich autory patřil například Julius Zeyer {Sulamit 1885; Tři legendy o krucifixu [vyd. Argo] 1999), humorista Vojtěch Rakous {Doma 1897; Vojkovičtí a přespolní 1910) a básník a kreslíř František Gellner {Po nás ať přijde potopa! 1901; Cesta do hor a jiné povídky 1914). V oblasti výtvarného umění se na konci 19. století objevili židovští tvůrci, kteří začali prosazovat nové formy moderního uměleckého výrazu. Mezi takové můžeme počítat například grafického experimentátora Emila Orlíka, ilustrátora děl pražské německé literatury Hugo Steiner-Praga, malíře Alfreda Justitze či světoznámého kubistického sochaře Otto Gutfreunda. Židé sehráli důležitou roli i v českém hudebním životě: stáli u zrodu dvou významných hudebních těles: České filharmonie a orchestru FOK. Na přelomu 19. a 20. století tvořil symfonický skladatel židovského původu Gustav Mahler, který se rovněž inspiroval českou lidovou hudbou a romantismem. Vzhledem k historickým okolnostem se Židé v Čechách a na Moravě před první světovou válkou identifikovali často s kulturou vládnoucích Rakušanů, kdežto slovenští Židé byli ovlivněni maďarskou kulturou. V oblasti kultury si na počátku 20. století udržela výsadní postavení němčina. Židovští spisovatelé hráli mimo jiné významnou úlohu i v roli překladatelů, tedy „stavitelů mostů" mezi českou a německou kulturou. Mezi nejvýraznější osobnosti v tomto směru patřil básník, překladatel a literární vědec Otokar Fischer {Friedrich Nietzsche 1913; Duše a slovo 1929), který překládal z němčiny (jeho stěžejním překladatelským zájmem bylo dílo J. W. Goetha). Překládalo se ale i do němčiny, například Siegfried Kapper přeložil slovanské lidové písně {Slawische Melodien 1844) a básně K.H. Máchy (např. Karel Hynek M ácháš MAI 1844), Emil Saudek s Franzem Werfelem vytvořili dosud nepřekonaný překlad básní a esejů Otokara Březiny {Winde von Mittag nach Mittenacht 1920). Svébytným literárním a kulturním projevem je pražská německá literatura, jejíž autoři byli převážně Židé tvořící v prvních desetiletích 20. století. Dila spisovatelů Pražského kruhu dosáhla světového významu. Nejznámějším z nich je Franz Kafka, jehož dopisy, povídky a romány (Der Prozess [Proces] 1926; Das Schloss [Zámek] 1926) patří mezi stěžejní díla světové literatury 20. století. V Pražském kruhu mnohostranně působil i spisovatel, kritik, filosof, novinář a skladatel Max Brod (Tycho Brahes Wegzum Gott [Tychona de Brahe cesta k Bohu] 1914; Reubeni: Fiirst der Juden [Reubeni: kníže židovské] 1925; Streitbares Leben [Život plný bojů] 1960), který pomáhal českým literárním i hudebním talentům prosadit se v kulturním světě. Brod veřejnosti představil i básníka, prozaika a dramatika Franze Werfela (Der Abiturientag. Die Geschichte einer Jugendschuld [Sjezd abiturientů] 1928;

Das Lied von Bernardette [Píseň o Bemardetě] 1941). K Pražskému kruhu patřilo mnoho dalších význačných osobností, jako příklad uveďme ještě reportéra a spisovatele Egona Erwina Kische (Pražskýpitaval 1931; Příběhy ze sedmi ghett 1934). Za První republiky patřil k nejoceňovanějším židovským autorům dramatik a novelista František Langer (Periferie 1925; Velbloud uchem jehly 1923). Jedinečným meziválečným spisovatelem byl i jeho bratr Jiří Mordechaj Langer, který uvedl české čtenáře do světa chasidismu především svou sbírkou chasidských legend Devět bran (1937). Ivan Olbracht v některých svých knihách (Hory a staletí 1935; Golet v údolí 1937) zachytil chasidský život v Podkarpatské Rusi. K předním českým meziválečným humoristům patřil novinář a prozaik Karel Poláček (Podzemní město 1937; Bylo nás pět [vyšlo posmrtně] 1946). Mezi nejlepší básníky této doby patřili Richard Weiner (Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami 1929; Hra doopravdy 1933) a již zmíněný Otokar Fischer (Kruhy 1921; Hlasy 1923), který ovlivnil i další generaci židovských básníků. Z dalších židovských spisovatelů je možno zmínit Ivo Fieischmanna, Hanuše Bonna, a především Jiřího Ortena (Cesta k mrazu, 1940; Ohnice 1941, Jeremiášův pláč 1941). Bonn a Orten zahynuli za druhé světové války a patřili mezi nejslibnější české básníky své generace. Ve druhé světové válce zahynul nespočet židovských umělců. Specifickou část kulturní historie představuje kultura, která vznikala či byla reprodukována v terezínském ghettu. V letech 1941-1945 zde bylo vězněno mnoho literárních, hudebních, divadelních i výtvarných umělců, od renomovaných osobností po začínající tvůrce či lidi, kteří zaznamenávali dění v terezínském ghettu formou dokumentu či reportáže. Mezi hudební skladatele, jenž působili v Terezíně, patří například impresionistický a jazzem ovlivněný skladatel Ervín Schulhoff či Hans Krása, jehož nejslavnějším dílem je dětská opera Brundibár z roku 1938. Poté, co byl Krása internován v Terezíně, byla uvedena za nesmírně těžkých podmínek celkem 55krát. Více než dvacet hudebních děl napsal v Terezíně Viktor Ullman. K výtvarníkům terezínského ghetta patřil grafik Ferdinand Bloch, malíř Otto Ungar či malíř a básník Peter Kien. Z literární tvorby vzniklé v Terezíně je třeba uvést alespoň básně dramatičky a básnířky lisy Weberové (vydány posmrtně pod názvem Theresienstadt 1978) či Artura Poláka (Die Stadt der Schwarzen Tore [Město černých bran], vyd. 2004) aj. Téma šoa se u přeživších či v poválečných generacích židovských spisovatelů stane častým námětem jejich tvorby. Někteří židovští autoři unikli před nacistickou okupací do zahraničí a pokud se po druhé světové válce vrátili, stali se důležitou součástí českého kulturního života. Novelista Egon Hostovský uprchl do USA těsně před nacistickou okupací (Ghetto v nich 1928; Půlnoční pacient 1959). Před válkou emigroval také spisovatel a diplomat Viktor Fischl (Hebrejské melodie 1936\ Dvorní šašci 1982). Největší postavou mezi českými židovskými divadelníky před druhou světovou válkou byl herec, režisér a scénárista Hugo Haas, který stejně jako herec a spisovatel Jiří Voskovec emigroval těsně před válkou do USA. Po skončení války se objevilo několik českých literárních děl napsaných nežidovskými autory, kteří s pochopením reflektovali válečnou situaci Židů. Mezi ně patří Ladislav Fuks (Pan Theodor Mundstock 1963; Mí černovlasí bratři 1964). Povídky s židovskou tématikou (Sedmiramenný svícen 1964) napsal rovněž Josef Skvorecký. Novela Jana Otčenáška s židovskou hrdinkou Romeo, Julie a tma (1959) byla zpracována jako úspěšný film režisérem Jiřím Weissem.

Po válce byli v českém prostředí činní Ludvík Aškenázy (Květnové hvězdy 1955 [později i pod názvem Májové hvězdy]; Ukradený měsíc 1956), Josef Bor (Terezínské requiem 1963), Norbert Frýd (Krabice živých 1956), Jiří Weil (Barvy 1946; Život s hvězdou 1949). Všichni psali o židovských tématech, zejména o svých zkušenostech z nacistické okupace. Otta B. Kraus napsal Zemi bez Boha (1948), jednu z nejlepších novel zachycujících život v Osvětimi. Do devadesátých let literárně působil spisovatel, dramatik a dnešní (2007) vrchní zemský rabín Karol Sidon (Boží osten 1991; Evangelium podle Josefa Flavia 1991). K současným tvořícím židovským autorům v České republice patří Ivan Klíma (Hodina ticha 1963, Ani svati, ani andělé 1999, Soudce z milosti 2002), Lenka Reinerová (Hranice uzavřeny 1956; Praha bláznivá 2005) či režisér, dramatik a herec Arnošt Goldflam (Návrat ztraceného syna 1983; Lásky den 1994). Tématice šoa se ve své literární tvorbě systematicky věnuje spisovatel a publicista Arnošt Lustig (Démanty noci 1958; Hořká vůně mandlí 1968; Zasvěceni 2002).

SERVIS

ARONOVÁ, A., Židovské motivy v českém hraném filmu, Praha: Židovské muzeum, 2006 BALABÁN, M., NYTROVÁ, O., Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století, Praha: OIKOYMENH, 1997 JUNGK, P.S., Franz Werfel - příběh života, Praha: Sefer, 1999 JURGEN, S., Bóhmische Dórfer —Putování opuštěnou literární krajinou, Triáda ,2001 KOSATIK. P., Menší knížka o německých spisovatelích z Cech a Moravy, Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2002 MIKULÁŠEK, A. (aj.), Literatura s hvězdou Davidovou, Praha: Votobia, 1998 MIKULÁŠEK, A. (aj.), Literatura s hvězdou Davidovou 2, Praha: Votobia, 2002 PARIK, A., A dolf Kohn, malíř pražského ghetta, Praha: Židovské muzeum v Praze, 2002 PARIK, A., Emil Orlík - podobizny přátel a současníků, Praha: Židovské muzeum v Praze, 2004 PARIK, A., Jiří Jilovský: pražský malíř a grafik, Praha: Židovské muzeum v Praze, 2005 PAVLÁT, L. (ed), Ceskožidovštíspisovatelé v literatuře 20. století, Praha: Židovské muzeum v Praze, 2000 REISSNER, M., Německá a židovská literatura v českých zemích /., Brno 1998 Židé, dějiny a kultura, Praha: Židovské muzeum v Praze, 1997 a 2001, 2. doplněné vyd. 2002, 3. doplněné vyd. 2005

□

http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2001/07/sbomiky sborníky o židovských autorech

http://www.jewishmuseum.cz/cz/czprimary.htm Projekt Židovského muzea v Praze: Významné židovské osobnosti v oblasti literatury v kontextu české kultury

POUŽÍVANÉ BIBLICKÉ ZKRATKY (ČEP) Hebrejská Bible/Starý zákon

D euterokanonické knihy

Gn Ex Lv Nu Dt Joz Sd Rt 1S 2S 1 Kr 2 Kr 1 Pa 2 Pa Ezd Neh Est Jb Ž Př Kaz Pis Iz Jr PÍ Ez Da Oz JI Am Abd Jon Mi Na Abk Sf Ag Za Mal

Tób Júd Est Mdr Sír Bár Da 1 Mak 2 Mak

Genesis Exodus Leviticus Numeri Deuteronomium Jozue Soudců Rút 1. Samuelova 2. Samuelova 1. Královská 2. Královská 1. Paralipomenon (Letopisů) 2. Paralipomenon (Letopisů) Ezdráš Nehemjáš Ester Jób Žalmy Přísloví Kazatel Píseň písní Izajáš Jeremjáš Pláč Ezechiel Daniel Ozeáš Jóel Amos Abdijáš Jonáš Micheáš Nahum Abakuk Sofonjáš Ageus Zacharjáš Malachiáš

Tóbijáš Júdit Přídavky k Ester Kniha Moudrosti Sírachovec Báruk a List Jeremijášův Přídavky k Danielovi 1. Makabejská 2. Makabejská

Nový Zákon Mt Mk L J Sk Ř 1K 2K Ga Ef F(p) Kol 1 Te 2 Te 1 Tm 2 Tm Tt Fin Žd Jk lP (t) 2 P(t) 1J 2J 3J Ju Zj

Matoušovo evangelium Markovo evangelium Lukášovo evangelium Janovo evangelium Skutky apoštolů Římanům První list Korintským Druhý list Korintským Galatským Efezským Filipským Koloským První list Tesalonickým Druhý list Tesalonickým První list Timoteovi Druhý list Timoteovi Titovi Fi lemonoví Židům List Jakubův První list Petrův Druhý list Petrův První list Janův Druhý list Janův Třetí list Janův List Judův Zjevení Janovo

Já a Ty O KŘESŤANSTVÍ, ŽIDOVSTVÍ A JEJICH VZÁJEMNÝCH VZTAZÍCH P ř ír u č k a ( n e je n ) p r o u č it e l e

Vydala: Společnost křesťanů a Židů v Praze roku 2007 Odborná revize: Leo Pavlát, Silvia Singerová, Marie Zahradníková, Petr Fryš, Ivan O. Štampach, Daniel Herman, Lukáš Klíma, Tomáš Halík Tisk: VS Tisk Grafická úprava a sazba: Jan Orsák 1. vydání ISBN 978-80-254-0785-1

9 788025 407851

Čajkovského 2 2 - 130 00, Praha 3 h ttp ://w w w .krestane.zide. info E -m a il: krestane@ zide. info

SPOLEČNOST KŘESŤANŮ A ŽIDŮ

IČO: 17049253 - B.ú. 579709683/0300

Členská přihláška / Aktualizace údajů Objednávka Zpravodaje SKŽ (upřesněte podtržením; aktualizaci údajů a objednávku Zpravodaje je možné realizovat i prostřednictvím elektronického formuláře na http://krestane.zide.info/modules/mypage_form/) (Titul) jméno a příjmení: Datum narození: Adresa:

PSČ: Telefon: E-mail: (velícími tiskacími písmeny) Povolání: (dobrovolné) Vyznání: (dobrovolné) Čím mohu či hodlám přispět k aktivitám SKŽ a další sdělení:

ANO Chci se stát tisem) členem/členkou SKZ (členství v SKŽ není podmínkou odebírání Zpravodaje) ANO Přeii si být veden/a jako čien/členka olomoucké pobočky SKŽ Přeji si odebírat Zpravodaj SKŽ (za dobrovolný č i příspěvek na uvedenou adresu) ANO Přeji si od SKŽ dostávat e-mailové zprávy ANO (jedná se o občasný informační e-mail bez příloh; možno kdykoliv zase odhlásit) Přeji si být zařazen/a do seznamu příležitostných spolupracovníků, na které je možné se ANO v případě potřeby obracet s konkrétními návrhy, nápady či prosbami (možno kdykoliv odhlásit) Souhlasím se zpracováním poskytnutých údajů, které budou sloužit pouze pro vnitřní potřebu SKZ, a které nebudou poskytnuty třetím osobám.______________________________________________________________ Podpis:

; Přijal/a:

Datum:

Datum:

NE NE NE NE NE

SPOLEČNOST KŘESŤANŮ A ŽIDŮ

Č ajkovského 22, 130 00 Praha 3 ww w.krestane.zide.info • e-m ail: krestane@ zide.info IČO : 17049253, Bankovní spojení: 579709683/0300