První evangelisté a metody jejich působení. [PDF]

Zitiervorschau

Studijní texty č.

ThDr Jiřina Kubíková

Praha 1994

2

studijní materiály připravila a přeložila

ThDr. Jiřina Kubíková

Vydala Evangelická církev metodistická pro vnitřní potřebu

Praha 1994

II

1 Pověření k evangelizaci Ježíš Kristus pověřuje učedníky k evangelizaci světa Matouš 28,19-20

(jedenácti na hoře v Galileji)

Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svátého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. Marek 16,15

(jedenácti u stolu v Jeruzalémě)

Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Skutky 1,8

(na hoře Olivové u Jeruzaléma)

Dostanete sílu Ducha svátého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku, a až na sám konec země. Jan 15,27

(poslání ke svědectví)

Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od počátku. Jan 17,18

(Ježíšova velekněžská modlitba)

Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa.

3

2 Dějinné pozadí starověké evangelizace (Podle různých pramenů)

První svědkové evangelia působili v rámci římské říše, a to v období císařského Říma. Dějinné pozadí si ve zkratce připomeneme v těchto kapitolkách:

2.1

stručný přehled římských dějin

2.2

postavení křesťanů za různých římských císařů

2.3

edikt milánský jako mezník v dějinách křesťanství

2.4

předchůdci křesťanského kázání

Informace, které budou uvedeny, vycházejí z těchto pramenů:

V.Kubełka, Římské reálie a literatura, ó.vyd., Prostějov, 1937

Tacitus, Dějiny císařského Říma, Antická knihovna sv.31, Svoboda, 1976

Edward Gibbon, Úpadek ą pád římské říše, Praha, Odeon 1983 - pův. London 1896 - 1900 A New Eusebius, Documents illustrative of the history of the Church to AD. 337 (Nový Eusebius, dokumenty ilustrující historii církve do r. 337),vyd. J.Stevenson, London 1957 S.P.C.K.

4

2.1 Stručný přehled římských dějin Řím byl založen Latiny na Palatiu r. 753 př.Kr. Prvním králem římským byl Romulus. Následující čtyři králové byli: Ancus Marcius, Tarquinius Priscus, Servius Tullius a Tarquinius Superbus. R.510 byli králové vypuzeni a zavedena republika s dvěma na rok volitelnými konzuly a se senátem. Mladá republika musela podstou­ pit mnohé boje s vypuzenými Tarquiniovci a jejich spojenci Latiny a Etrusky, aby uhájila svou samostatnost. Za těchto válek působil vnitřní zmatky lid, který hrozně trpěl válkami a byl bezohledně ovládán patriciji. [Patriciové - členové organizova­ ných rodů, z jejichž hlav (patres) se sestavoval senát. Byli to plnoprávní urození občané.] Tyto zmatky byly urovnány r.494 úmluvou na Svaté hoře. Touto úmluvou se plebejům dostalo vlastního sněmu a zřízena byla instituce tribunů, úředníků, kte­ ří je měli chránit proti utlačování úředníků patricijských. Tak doma došlo k míru. Řím ovšem vedl nové války se sousedními Latiny, Volský, Aequy, Hemiky a již r.493 obnovil svou svrchovanost ve spolku s Latiny a brzy potom výhodnou smlou­ vou s Hemiky. V dalším období jednoho a půl století vedl Řím stálé války s okol­ ními kmeny. Nepřestávaly také vnitřní boje mezi patriciji a plebeji. R. 390 došlo ke vpádu Galiu do Říma. Po r. 300 se začíná z úředníků patricijských a plebejských tvořit vedle rodové šlechty patricijské nová šlechta úřednická - nobilita. R. 338 už bylo zcela podmaněno Latium, jižní Etrurie, území Volskú a Aequů. Po r. 338 po­ kračoval vzrůst říše římské po moři.

R.295 se vítězstvím u Sentia stali Římané pány střední Itálie a po válce s Tarentem bitvou u Malevanta r.275 pány jižní Itálie. Následující dobu vyplňují války zámořské, jimiž se stal Řím velmocí. Byly to předně tři války punské: 1. r. 264 - 241 získal Řím Sicílii, Sardinii a Korsiku

2. r. 218 - 201 ovládl Řím, Gallii Předalpskou (sever Itálie) a Hispánii - ve válce s Antiochem Syrským byla zničena velmoc syrská a státy maloasijské byly získány za spojence r. 189 3. r. 149 - 146 bylo zničeno Kartágo, ovládnuta Afrika a Středozemní moře.

Dále to byly čtyři války makedonské, vedené současně s 2. a 3. válkou punskou, kdy Řím získal Makedonii a Acháju r.146. V Římě vedl lid s tribuny v čele stálé boje se šlechtou o státní moc a zlepšení hmotných poměrů. Významnými tribuny byli bratří Grakchové a Márius. Sulla tribunskou moc omezil. Obnovil ji opět Pompeius r.70. Ten nabyl velkého vlivu po­ kořením loupežníků r. 67 a dokončením války s Mithridatem r.63. K tomu směřoval i Catilina spiknutím v Římě, které senát za konzulátu Ciceronova r.63 potlačil. R.60 uzavřeli Pompeius, Crassus a Caesar trojspolek (triumvirát), aby snáze obec ovlád­ li. Caesar podrobil Římu v letech padesátých Gallii Zaalpskou. Po smrti Crassově se znepřátelil s Pompeiem, začal s ním válku (2. občanská), r.49 jej zničil a stal se 5

pánem Říma. R. 44 byl zavražděn, jeho odpůrci potřeni u Filip r.43 a o jeho říši se rozdělili jeho adoptivní syn Octavian, Antonius a Lepidus. Nejdřív se Octavian zbavil Lepida, potom bitvou u Aktia r.31 Antonia. Stal se samovládcem, přičemž byla říše rozšířena o Egypt.

Tak bylo založeno císařství, které bylo až po Diocletiana ústavní monarchií, po r.300 absolutní monarchií. Moc císařská Octavianem založená a následujícími císa­ ři rozšiřovaná měla být volbou propůjčována. Teprve Nerva (96-98 po Kr. ) byl zvolen za císaře senátem. Tiberius (14-37), Caligula (37-41), Claudius (41-54) a Nero (54-68) jí dosáhli jako dědici. Galba, Otho, Vitellius (68-69) a Vespasian (69-79) byli dosazeni vojskem. Titus (70-81), Domitian (81-96), Trajan (98-117), Hadrian (117-138), Antonius Pius (138-161), Marcus Aurelius (161-180) a Commodus (180 -193) tuto císařskou moc zase dědili. Císařství se udrželo až do pádu říše římské r.476 po Kr.

6

2.2 Postoj římských císařů ke křesťanům Za vlády Neronovy - požár Říma r.65 - stihly křesťany kruté tresty za domnělé žhářství (viz zpráva Tacitova, viz Quo vadis od Sienkiewicze): Křesťané umírali na mučidlech, někteří byli přibiti na kříž, jiní zašiti do kůže divokých zvířat a předho­ zeni zuřivosti psů, jiní potřeni hořlavými látkami posloužili jako pochodně k osvět­ lení noční tmy.

Za císaře Domitiana - r.95 popraven konzul Flavius Clemens, který měl za manželku císařovu neteř Domitillu; i ona byla za svou víru potrestána, a to vyhnan­ stvím na opuštěný ostrov Pandateria u pobřeží Kampánie. Za vinu se jim kladl ‘ate­ ismus a židovské mravy’ = křesťanství. Za císaře Trajana - stanoven legální postup proti křesťanům dopisem císařovým Pliniovi, správci Bithynie a Pontu. Podle tohoto dokumentu osoby právoplatně usvěd­ čené mají být potrestány, ale není dovoleno zahájit vyšetřování na základě libovol­ ného udání, anonymní obvinění císař odmítá. Dopis pochází z r. 112. Za císařů Hadriana a Antonia Pia (117-138; 138-161) - jejich edikty výslovně zdůrazňují, že smýšlení davu nelze v žádném případě připustit jako zákonný důkaz k usvědčení nebo potrestání nešťastníků, kteří propadli fanatismu křesťanů; podle zákona, vyhlášeného Hadrianem, čekal dokonce přísný hrdelní trest ty, kdo neprá­ vem obvinili některého spoluobčana ze zločinu křesťanství. Za vlády Commodovy a Severovy (1. Severus) (180-193) - shovívavé postoje se strany císařů. Severův vztah k církvi se později změnil, výdává edikt se snahou omezit křesťanství, ale výsledkem bylo jen vlažné pronásledování. Za Severových nástupců v letech 211-249 se křesťané těší 38 let klidu. Až do­ sud §e scházeli v soukromých domech nebo na odlehlých místech. Teď jim bylo dovoleno stavět a zasvěcovat vhodné budovy pro bohoslužebné účely, kupovat po­ zemky pro potřeby církve, a to v samém Římě, i pořádat volby svých duchovních správců veřejným a příkladným způsobem (za císařovny Mammey a jejího syna Alexandra - v té době žije Origenes).

Za Maximina - hněv císařův se obrací proti oblíbencům Alexandrovým, a tedy i proti křesťanům.

Za Filipa, jeho nástupce - se situace lepší, křesťané mají v tomto císaři přítele a ochránce. Filip se narodil v sousedství Palestiny. Origenes smí na císařský dvůr s evangeliem, píše císaři poučné listy a promlouvá s jeho manželkou a matkou (po­ lovina 3. století).

Za císaře Decia. R. 249 po Filipově pádu se ujímá vlády Decius a nastoluje nový vládní systém, nepřátelský vůči křesťanům. Vládne krátce, ale pro církev je to doba tvrdého útisku. Ediktem z r.250 postihuje biskupy z významnějších měst - jsou odsouzeni k vyhnanství nebo smrti. Šestnáct měsíců brání úřady římskému ducho­ venstvu v uspořádání nové volby. 7

Za Valeriana r.253 - císař je napřed shovívavý, pak ukrutný jako Decius.

Za Gallena je církev v míru, edikt z r.261 dovoluje křesťanům svobodně vyzná­ vat víru. Edikt je zaslán biskupům, a tím je úředně uznána jejich hodnost a veřejné postavení - církev je po 40 let ve stavu hojnosti.V té době žije biskup Pavel ze Samosaty, neblaze proslulý přepychem, nemravností, ziskuchtivostí, úplatností, pýchou. Dává se velebit a lichotit si, nepožaduje na kněžích kázeň, dopřává sobě i jim veškeré požitky smyslů. Antiochenské diecéze je zbaven r.270. Císař Aurelián schválí toto rozhodnutí koncilu r.274. Za Diokletiana 1. období v letech 284-303 je křesťanství příznivé. Obě císařovny, manželka Prisca i dcera Valeria, se zájmem naslouchají pravdám křesťanství, biskupové zaujímají čestné postavení v provinciích. Křesťané se těší takové svobodě, až to vede k úpad­ ku mravů a slušnosti. Nad tímto obdobím později ve svých dějinách církve hořeku­ je Eusebius. Rychlý rozvoj křesťanství vyburcoval pohany k novému náboženské­ mu zápalu. Nepřátelství obou stran, trvající 200 let, se začne stupňovat. Diocletian a Chlorus chtějí zachovat mezi oběma stranami snášenlivost, ale jejich spolucísařové Maximianus a Galerius mají ke křesťanům odpor. Potrestají křesťanské vojáky - afrického jinocha Maximiliana, který odmítl vojenskou službu, a setníka Marcel­ la, který v den veřejné slavnosti hodil na zem opasek, zbraň a odznak své hodnosti a prohlásil, že nebude poslouchat nikoho kromě věčného Krále Krista. Oba jsou popraveni. Tyto případy přispěly k hněvu císařů. Galerius přiměl Diocletiana k roz­ sáhlé perzekuci. Byl zvolen 23. únor 303, zasvěcený římskému svátku terminalia, aby učinil přítrž rozvoji křesťanství. Hlavní kostel Nikomedie byl srovnán se zemí. Příštího dne byl uveřejněn všeobecný perzekuční edikt. Nastává 2. období v letech 303-304. Kostely ve všech provinciích říše měly být zbořeny do základů a trest smrti hrozil všem, kdo by se odvážili svolat tajné shro­ máždění k náboženským obřadům. Církevní majetek byl zabaven, křesťanští muži ze svobodných rodin nesměli být pověřováni žádným čestným úřadem, otroci ztrá­ celi jakoukoli naději na svobodu, všechen křesťanský lid byl zbaven ochrany záko­ na. Edikt měl být platný v celé říši. Křesťané sice oželeli nádheru svých kostelů, ale nehodlali se vzdát svých shromáždění nebo vydat svou posvátnou literaturu na po­ spas ohni. Z toho období je známá neoblomnost afrického biskupa Felixe, který byl popraven v Itálii. Mnoho biskupů a vyšších kněží si svou povolností vysloužilo přídomek traditor - zrádce. V některých městech byly kostely prostě zavřeny, jinde vysadili dveře, vynesli lavice a kazatelny a spálili je jako na pohřební hranici. V malém městě ve Frygii přijal všechen lid včetně úředníků křesťanskou víru. Na základě ediktu přivolal správce provincie silný oddíl legionářů, občané se uchýlili do kostela a vojáci, nakonec podrážděni jejich neústupností, zapálili budovu se všech stran. Zahynulo při tom mnoho měšťanů se ženami a dětmi. Další edikty Diokletianovy: už překročily hranice umírněnosti. Druhý edikt z r. 303 nařizoval místodržícím zatčení všech osob duchovního stavu. Třetí edikt z r.303 přikazoval úřadům použít co nejpřísnějších prostředků k donucení těchto vězňů, aby se zřekli víry

8

a vrátili se ke klanění pohanským bohům. Čtvrtý edikt z r.304 rozšiřoval nemilosrd­ ný rozkaz na všechny křesťany, kteří měli být podrobeni tvrdému všeobecnému pro­ následování. Oproti dosavadním mírnějším zvyklostem tentokrát císařští soudcové, z povinnosti i ve vlastním zájmu, vyhledávali, vyšetřovali a mučili nejvytrvalejší věřící. Těžké tresty hrozily všem, kdo křesťany chránili. Sotva Diokletian zveřejnil své edikty proti křesťanům, zřekl se císařského purpuru, jako by chtěl pronásledo­ vání svěřit jiným rukám. Jeho druhové a nástupci v následujících 10 letech podle povahy a okolností buď prosazovali nebo zastavovali tyto drsné zákony.

Za Constantia nejdůležitější služby v paláci obstarávali křesťané. Constantius nesouhlasil s edikty a zmirňoval útrapy křesťanů. Tak to bylo v gallských provinci­ ích i v britských provinciích (ve Španělsku to bylo jiné). Když Constatius získal hodnost augustus - třeba vládl krátce - nastolil režim snášenlivosti, který odkázal synu Konstantinovi.

Za Maximiniana a Severa (2. Severus) v Itálii a v Africe byly Diokletianovy edikty uváděny v život a došlo ke krátkému, ale urputnému pronásledování. Za Maxentia - jeho vzpoura přinesla okamžitě církvím v Itáliii a Africe mír a úlevu.

Za Galéria a Maximina na Východě: Galerius byl krvežíznivý a byl hlavním původcem pronásledování v thráckých provinciích. Maximinus si podobně počíná v Sýrii, Palestině a Egyptě. Nakonec Galerius v dlouhé a bolestivé nemoci dochází k přesvědčení, že nestačí na vymýcení křesťanství. Ve snaze napravit zlo, které působil, vydává jménem svým, Liciniovým a Konstantinovým všeobecný edikt r.311, který dovoluje křesťanům shromáždění s podmínkou, že budou zachovávat povin­ nou úctu k platným zákonům a vládě. Mluví tu o nich jako o nešťastnících. Doufá, že se budou k svému božstvu modlit za něj, za sebe, za republiku. Byla to slova umírajícího císaře. Bezvýsledné pronásledování bylo zastaveno. Podpis Maximinův tam nebyl. Ten se ještě jednou chystal obnovit pronásledování, z jeho rozkazu byly ve velkých městech opraveny pohanské chrámy a zaveden pohanský kult. Ale edik­ ty, vydané dvěma západními císaři, donutily Maximina upustit od uskutečnění plá­ nů a jeho porážka a smrt v občanské válce, kterou vedl proti Liciniovi, zbavila cír­ kev posledního nepřítele. Za Konstantina - tento císař vydává v Miláně r.313 tzv. edikt milánský, kte­ rým povoluje křesťanství a vrací křesťanům všechna práva včetně majetku. [Za Juliana Apostaty - poslední reakcí proti církvi byla krátká vláda Konstanti­ nova synovce Juliana (361-363). Chtěl vrátit pohanství jeho význam, a proto dal znovu zbudovat zpustlé chrámy pohanských božstev a podporoval jejich kněžstvo. Křesťany zbavil práva mít účast na vládě službou v úřadech, křesťané nesměli vyu­ čovat a vzdělávat se na školách. Svého cíle Julian nedosáhl. Podporovala ho jen hrstka pohanských kněží a filozofů, kdežto velká většina obyvatelstva, tehdy již křesťanského, jeho novoty odmítala.]

9

Konstantinův edikt milánský je považován za mezník v dějinách křesťanství mluví se o éře před Konstantinem a po Konstantinovi. Informace o evangelizaci v oddílu 2 se týkají éry před Konstantinem.

2.3 Edikt milánský z r. 313 Tento dokument je obsažen v Lactantiově spisku O smrti pronásledovatelů 48,212. Lze jej nalézt v řeckém překladu také u Eusebia v jeho spise História Ecclesiae (Dějiny církve) X.,5.2-14. V uvedeném Lactantiově podání je dokument součástí dopisu, který Licinius posílá místodržícím těch provincií, které byly dříve poddány Maximinovi Daiovi. (Na schůzce v Miláně se uskutečnila také svatba Licinia s Konstancií, nevlastní sestrou Konstantinovou.)

Dokument vyhlašuje úplnou náboženskou toleranci - zásadu, od níž Konstantin nikdy neustoupil. Dále obsahuje statuty na restituci majetku křesťanů, ať majetku individuálního nebo majetku obcí (sborů), o nějž byli křesťané připraveni během pronásledování, a to se státní kompenzací pro všechny, kdo takto utrpěli ztrátu.

Znění ediktu: 2 Když jsme se my, Konstantin Augustus a Licinius Augustus, šťastně setkali v Miláně a radili se o všech věcech, které se týkají prospěchu a bezpečnosti státu, mysleli jsme - mezi jinými věcmi, které se jevily jako prospěšné lidem obecné - i na úctu, která má být vzdána Božstvu a zaslouží si naší první a hlavní pozornosti. Naším úmyslem je dopřát křesťanům i všem ostatním plné právo konat jakoukoli bohoslužbu, kterou si kdo bude přát. A tak ať v nebesích bydlí jakékoli Božstvo, kéž je blahovolné a milostivé k nám a ke všem, kdo nám jsou poddáni. ’Proto jsme považovali za prospěšné a velmi správné zařídit věci tak, aby nikomu nebyla odpírána naprostá tolerance, ať se rozhodl buď pro kult křesťanů nebo pro náboženství, které se mu osobně jeví jako pro něj nejvhodnější. A to proto, aby nejvyšší Božstvo, jehož uctívání se sami zasvěcujeme zcela bez nátlaku, mohlo ve všech věcech pokračovat a dopřávat nám svou obvyklou přízeň a dobrodiní. 4 Pročež byste, ó důstojní, měli vědět, že je pro nás radostí zrušit všechny podmínky jakéhokoli druhu, které byly vtěleny do předchozích příkazů, přicházely do vašeho úřadu a týkaly se křesťanů, že to, co se ukázalo jako nešťastné a cizí naší dobrotě, má být odstraněno a každý z těch, kdo mají společné přání následovat náboženství křesťanů, kéž od tohoto okamžiku je nadále svobodně a bez podmínek zachovává bez jakéhokoli znepokojování a neklidu. 5Tyto věci jsme považovali za správné dát plně na vědomí vaší péči, abyste věděli, že dáváme svobodně a neomezeně jmenovaným křesťanům toleranci k vykonávání jejich kultu.6 A když si uvědomíte, že dopřáváme tuto přízeň jmenovaným křesťanům, pak vaše důstojnost pochopí, že i těm druhým

10

je stejně tak plně a otevřeně dopřána svoboda k jejich vlastní bohoslužbě a kultu, jak se sluší na naše pokojné časy, aby každý člověk měl úplnou toleranci při výkonu jakékoli bohoslužby, kterou si zvolí. Toto jsme učinili, aby nebyla snižována čest žádného náboženství. 7 Nadto, vzhledem k legálnímu postavení křesťanů, považujeme za správné určit také, aby - jestliže se ukáže, že někdo zakoupil, ať z naší státní pokladny nebo od někoho jiného, místa, která dříve byla užívána ke shromážděním a o kterých před tímto dnem byly stanoveny jisté příkazy, a to dopisem zaslaným vašemu úřadu - aby tato byla zpět převedena na křesťany bez všech průtahů a zpochybňování, bez placení a bez požadování ceny. 8 Také ti, kdo je obdrželi darem, je vrátí podobně bez odkladu křesťanům. Mimoto ti, kdo je koupili a stejně tak ti, kdo je dostali darem, jestliže něco požadují na naší blahovůli, obrátí se na Vicaria, aby ten příkaz se vztahoval i na ně podle naší dobrotivosti. Všechny tyto věci musí být odevzdány hned a bez odkladu na váš zákrok společnosti křesťanů. 9 A pokud je o zmíněných křesťanech známo, že vlastnili nejen ta místa, která užívali ke shromažďování, ale také majetek, náležející jejich společnosti, zvláště jejich kostelům a ne jednot­ livcům, zahrnujeme jej všechen pod tento výše zmíněný zákon, takže jim přikážete, aby byl bez pochybování a bez diskusí vrácen zmíněným křesťanům, to jest jejich společnosti a shromážděním. l0Bude přitom zajištěno, jak již bylo řečeno, aby ti, kdo ho budou vracet bez peněz, očekávali náhradu od naší blahovůle. Ve všech těchto věcech se musíte postarat o co nejúčinnější zákrok ve prospěch již zmíněných křesťanů tak, aby náš rozkaz byl splněn co nejdříve a aby v této věci - jako i v ostatních - byl naší blahovůlí nastolen řád pro veřejný klid. 11 Pokud budeme zabezpečovat to, co již bylo stanoveno, pak Božská přízeň vůči nám, kterou jsme již zakoušeli v tak mnohých záležitostech, bude pokračovat po všechen čas a dávat nám zdar a úspěchy spolu se štěstím pro stát. ,2Ale aby znění našeho milostivého nařízení došlo známosti všech lidí, bude vaší povinností vlastním vyhlašováním je všude zveřejňovat a uvést všem lidem ve známost tento dokument tak, aby příkaz této naší blahovůle nebyl ukrýván.

[Gwatkin, Selections from Early Christian Writers in (Výběr za spisovatelů ranné církve), A New Eusebius, Documents illustrative of the history of the Church to A.D. 337 (Nový Eusebius, dokumnety ilustrující historii církve do r. 337), vyd. J.Stevenson, London 1957 (soubor dokumentů ilustrujících histo­ rii církve do r.337]

11

2.4 Předchůdci křesťanského kázání 2.4.1 Kázání ve starověkém pohanském světě Kázání se považuje za hlavní charakteristiku křesťanské církve. Ale to nezname­ ná, že by kázání vzniklo se vznikem křesťanské církve. Ono má své kořeny jak ve světě hellenistickém, tak ve světě židovském.

Ve starověké řecko-římské společnosti byl běžnou postavou cestující filozof. Někdy to byl stoik, daleko častěji cynik. Kdekoli se lidé shromažďovali, tam bylo možné ho vidět, jak volá lidi ke ctnosti: na nároží ulice, na náměstí. Bylo možné ho spatřit mezi obrovskými davy, které se shromažďovaly ke hrám. Objevil se třeba na gladi­ átorských hrách. Někdy dokonce oslovoval přímo césara, vytýkal mu přepych a ty­ ranii a volal ho ke ctnosti a spravedlnosti. Starověký kazatel - filozof - misionář patřil do starověkého světa. Byla doba, kdy se filozofie pěstovala na školách, ale později bylo slyšet hlas jejích etických požadavků denně na tržištích. Toto kázání mělo určité charakteristické rysy. Hlavním cílem těchto starověkých kazatelů nebylo poznání - tedy pátrání po nové pravdě; oni chtěli probudit hříšníky k pokání. Posluchači si měli uvědomit, že mravní normy, které znali, nyní zanedbá­ vají nebo na ně zapomněli. Cílem kázání bylo postavit před lidi ideál dobrého, spra­ vedlivého života. Tento ideál měli posluchači konfrontovat se svým současným živo­ tem, ve kterém byla zhýralost a v němž se zapomínalo na bohy. V Novém zákoně máme jeden spisek, ve kterém se obráží praxe řečníků řeckořímského světa - je to epištola Jakubova. Jaké tedy byly charakteristické rysy toho­ to starověkého kázání:

1.

Řečníci - filozofové vedli zpravidla imaginární konverzaci s imagi­ nárním protivníkem (Jk 2,18n; 5,13ri).

2.

Přechod od jednoho tématu ke druhému - od jedné části kázání ke dru­ hé - dělali tak, že položili otázku a tou uvedli nové téma (Jk 2,14; 4,1).

3.

S oblibou užívali imperativů. Přikazovali svým posluchačům, aby jed­ nali správně a vzdali se svých hříchů (u Jakuba je ve 108 verších skoro 60 imperativů).

4.

Rádi si ‘vyjeli’ na své posluchače s řečnickou otázkou (Jk 2,4-5; 3, 11-12; 4,4).

5.

Pravidelně užívali apostrofu, slavnostní, živé, přímé oslovení určité skupiny posluchačů (Jk 4,13; 5,1 oslovuje kupce a naduté boháče).

6.

S oblibou perzonifikovali ctnosti a neřesti, hříchy a milost (Jakub perzonifikuje hřích 1,15, milost 2,13, rez 5,3).

7.

Snažili se probudit zájem posluchačů obrázky a podobenstvími z den­ ního života (Jk 3,3-6; 5,7).

12

8.

Pravidelně užívali příkladů slavných mužů a žen, aby ukázali na jejich mravnost (Jk 2,21-23; 2,25; 5,11; 5,17).

9.

Někdy začínali kázání paradoxem, aby chytili pozornost posluchačů nějakým překvapujícím výrokem (Jk 1,2). Ukazovali také, že křesťan­ ské ideály jsou pravým opakem všech tehdy populárních názorů na život (Jk 1,9-11). Jako svou zbraň užívali ironii (Jk 2,14-19; 5,1-6).

10.

Starověcí kazatelé uměli mluvit a mluvili drsně a nelítostně (Jk 2,20; 4,4).

11.

Kázání stavěli podle určitých pravidel: a) často uzavírali odstavec antitezí-postavili vedle sebe správnou cestu a špatnou cestu (Jk 2,13; 2,26);

b) pointu připravili tak, že na posluchače vypálili otázku (Jk 4,12); c) často užívali citací a svůj argument dovedli k cíli v závěrečné citaci (Jk 5,20; 1,11.17; 4,6; 5,11).

[Podle: William Barclay, The Letter of James (List Jakubův), Úvod, kapitolka Kazatelé starověkého světa, vyd. St.Andrew Press Edinburgh, 4.vyd. 1965]

2.4.2 Kázání v židovské tradici Kázání ve smyslu výkladu statě z Bible bylo v hebrejském světě neznámé, obje­ vuje se až v židovství po návratu z babylónského zajetí. Starozákonní proroci byli kazateli, ale především to byli karatelé, napomínali. Byli to interpreti Boží vůle do současné politické situace, tlumočníci svátého Boha, ni­ koli vykladači Bible. Mluvili pod nátlakem Boha spravedlnosti a lásky - jediného Boha v tehdejším polyteistickém světě. Tito proroci kázali, když jimi pohnul Duch — často i o svátečních příležitostech, kdy lidé přicházeli do populačních center buď obětovat oběti v Jeruzalémě nebo navštívit velké trhy v tržní dny. Neexistoval pevný čas nebo stálé místo, kde by se takový prorok pravidelně objevoval se svým kázáním.

Jaký smysl má naše dnešní kázání? Interpretujeme Boží vůli tak, že vysvětlujeme určitý biblický text. Kdy byla v Izraeli k dispozici sbírka starozákonních knih, aby se mohla takto vykládat? Teprve v babylónském zajetí shromáždili kněží vše, co znali zpaměti i co měli s sebou, sestavili materiál ve větší celky a ústní tradice pro­ měnili v psané dokumenty. Tak vznikl Zákon (Tóra), Proroci a Spisy. Kázání v našem slova smyslu přišlo do judaismu s Ezdrášem a Nehemjášem v 5. stol. př.Kr. Tóra, přijatá teď jako Slovo Boží, se četla pro veřejnost v sobotu a při jiných důležitých příležitostech. Četla se a vykládala tak, aby lidé věděli, co od nich Bůh požaduje a očekává (Neh 8,1-9; 9,1-3).

13

Jak výklad vypadal? Byl to překlad hebrejského textu do aramejštiny, která se stala hovorovou řečí, a k tomu bylo připojeno vysvětlení. Josef Flavius mluví o zvyku překládat a vykládat Písmo jako o zvyku velmi starém. Filon Alexandrijský (nej­ slavnější představitel hellenisticko-židovské filozofie, který žil v době Ježíšově v první polovině 1. století po Kr.) mluví o tomto typu kázání jako o důležitém prv­ ku židovské bohoslužby.

[V tomto rámci sobotní bohoslužby kázal i Pán Ježíš v nazaretské synagóze (L 4,15-21). Obsahem se jeho kázání lišilo - upozornil na své mesiášské poslání, kázal léto Páně milostivé, kázal Boží království. —Také první křesťané využívali sobotní synagogální bohoslužby, aby tu Židům kázali: Pavel a Barnabáš v Salamině (Sk 13,4-5), v Pisidské Antiochii (Sk 13,14—50), v Ikoniu (Sk 14,1-5); Pavel a Silas v Tesalonice (Sk 17,1-4), v Beroji (Sk 17,10-12); Pavel v Korintě (Sk 18,4-7) a v Efezu (Sk 19,8).] 1. Daršan. Byl to vykladač Bible. Název pochází z hebrejského slovesa DARAŠA = doptávat se Boha, vykládat, hledat smysl textu. Po zničení chrámu r.70 po Kr. bylo vykládání Tóry pravidelnou součástí bohoslužby. Sloužilo k pochopení textu a jeho smyslu, ale také k budování, povzbuzování a otvírání naděje v nesnadných časech. Zpočátku vysvětloval Tóru interpret, kterému se říkalo meturgamón. Učen­ ci se na něj nedívali s úctou. Midráš (= komentář ke Starému zákonu) říká: “Je lépe slyšet daršanim než metergamanim”, protože ti někdy přikrašlovali své výklady tak dalece, že pokřivili smysl posvátného textu. Kázání daršanů mělo pevnou formu. Skládalo se obyčejně ze tří částí: úvod, výklad textu a závěr. V tomto typu kázání, kterému se říká talmudické, se pracovalo touto technikou: Kazatel začal přečtením textu z Bible (jiného než z Pentateuchu), vysvětlil jej a postupně vedl výklad k vlast­ nímu textu z Tóry. Spoj mezi úvodním textem a hlavním textem byl znám jako haraz, tj. navlékání korálků. Křesťanský teolog William Barclay vysvětluje termín haraz nebo charaz — navlékání korálků — takto: byla to vlastně šňůra morálních pravd a morálních exhortací, které šly jedna za druhou. Kazatel při kázání neprodléval dlouho u jednoho tématu, ale rychle se pohyboval od jednoho předmětu druhému, aby udržel zájem posluchačů (The Letter ofJames - List Jakubův). Když se tak dostal kazatel k vlastnímu textu z Tóry, zpestřoval jej různými ilustracemi, podobenství­ mi, příběhy, bajkami. Závěrečnou část homilie tvořilo krátké zopakování hlavních myšlenek. Kazatel pak uzavřel celé kázání modlitbou chvály. Z prvního století před Kristem byli známými daršany dvě vůdčí osobnosti synedria - Šemiah a Abtalion. 2. Maggid. Kromě daršana se v pozdější době objevil modernější kazatel - maggid. Býval to cestující kazatel, zběhlý ve vyprávění příběhů. Svá podobenství uží­ val k ilustrování svého mravního nebo duchovního poselství. Byl mnohem populár­ nější než daršan, byl zábavnější a prostí lidé mu lépe rozuměli. Říká se, že lidé opouštěli síň rabína Hiyya, velkého daršana a shromažďovali se u rabína Abahu, maggida. Někteří z velkých rabínů, jako Meir (2.stol, po Kr.) kombinovali obojí: erudici učeného daršana s vypravěčským talentem maggida. Meir byl nazýván židov­ ským Ezopem, protože výstižně užíval příběhů o zvířatech jako podobenství pro

14

morální naučení. Daršani vytýkali maggidům, že Slovo Boží zkreslují, jen aby vyšli vstříc představivosti posluchačů. Rabínští učenci hodnotili práci maggidů tak nízko jako knihy kouzel.

[V pozdějším dějinném období kázával daršan jen před velkými svátečními dny a slavnostmi. Jeho projev byl zpravidla výkladem smyslu svátého dne a jeho obyče­ jů. Při pravidelných shromážděních v sobotní odpoledne kázal maggid. Jeho kázání bylo obvykle založeno na části Tóry zvané Sidra, určené pro ten týden. Jeho poslá­ ním bylo podněcovat lidi k spravedlivému životu - buď poukazováním na blaženost ráje, který je odměnou pro spravedlivé; nebo vštěpováním strachu z pekla, kde zlí lidé dojdou zaslouženého trestu. V dobách perzekucí ukazovalo maggidovo slovo k me-siášským nadějím.] [Podle: Baker's Dictionary of Practical Theology (Bakerův Slovník praktické teologie), Morris Joseph, J.Q.R., About Preaching (O kázání), Vol.III.; oddíl o židovském kázání pře­ vzat z Jewish Encyklopédia (Židovská encyklopedie), Homiletics: Darshan - Maggid}

15

3 Několik pohledů

na evangelizaci prvotní církve

[Podle Michaela Greena, Evangelism in the Early Church (Evangelizace v prvot­ ní církvi), Hodder and Stoughton, London, Auckland, Toronto, l.vyd. 1970, 2.vyd. 1978 - zkrácené překlady 6., 7. a 8. kapitoly]

3.1 Obrácení Myšlenka obrácení v dnešním slova smyslu byla po dlouhou dobu, prakticky sko­ ro až do příchodu křesťanství, něčím naprosto cizím mentalitě řecko-římského světa (Gustav Bardy). Pohanům v prvním století se musel jevit žido-křesťanský důraz na obrácení jako něco divného.

3.1.1 Křesťanská konverze Jak dnes rozumíme pojmu obrácení? To slovo normálně používáme v nábožen­ ském kontextu. Buď jím označujeme člověka, který opustil jedno náboženství a upnul se na jiné - nebo máme na mysli člověka, který byl dlouho členem své církve jen formálně, ale pak se probudil a s nadšením si uvědomil význam a důležitost víry. Proč se takto chápané obrácení jevilo starověkému světu jako podivné? Jsou pro to tři důvody: 1. Hellenistický člověk nepovažoval víru za nutnou pro kult. Stačilo obětování tradičních obětí. Formalismus starověkého náboženství je zřejmý ze dvou výroků. První pochází od Cicerona: “Svatost spočívá ve znalosti rituálu” (De Natura Deorum - O povaze bohů 2,41). Na řecké straně se podobně vyslovil Plato: “Co myslí­ te, že jc podstatou svatosti a svátého bytí? Není to snad znalost toho, jak konat obě­ ti a modlitby?” (Euthyphro 14c, viz též Res publica 290ď). Nebylo třeba věřit v božstva, která člověk uctíval. Mnozí inteligentní muži jako Lucretius a Juvenal se posmívali historkám o tradičních bozích, ale nadále svědomitě konali oběti, neboť, jak se mělo za to, závisela na nich bezpečnost státu. 2. Hellenistický člověk nepovažoval etiku za součást náboženství. Chování člo­ věka se neměnilo, ať uctíval Mithru nebo Isis. Některé kulty požadovaly rituální čistotu po čas iniciace nebo během výkonu kultu. Ale žádný z nich nekladl důraz na totální rozchod s minulostí, nežádal odřeknutí se všeho špatného (renuntiatio - moje pozn. viz některé církve, kde je renuntiatio součástí křtu: Odříkáte se zlého?). Mysterijní kulty si kladly někdy před vstupem etické podmínky, ale to bylo bezpochyby pod vlivem křesťanství - jedná se o kulty ve 2. století. I tak šlo jen o některé pod­ mínky, jako např. zákaz loupeže, vraždy a sexuálního pohoršení. -— Kromě někte­ rých výjimek (A.D.Nock) jsou v této věci badatelé zajedno - pokud jde o kulty. Nikoli pokud jde o filozofii. Ukazují na to, že zvláště cynikové a stolkové přišli s takovou koncepcí ctnosti, která se měla uskutečňovat následováním jejich filozofických škol. Tady vidí badatelé paralelu obrácení. Např. A.D.Nock napsal knihu Conversion

16

(Obrácení), kde toto stanovisko zastává, ale přitom přeceňuje podobnosti a podce­ ňuje odlišnosti mezi křesťanstvím a filozofickými školami. Je pravda, že se filozo­ fie stala populárním a velice důležitým kulturním faktorem v prvních stoletích př.Kr. a po Kr., a to jako korektiv bezuzdnosti, která v té době panovala, a jako příklad ušlechtilého stylu života u takových velkých charakterních postav, jako byli Marcus Aurelius, Epictetus a Seneca. Je také pravda, že stoická etika a misijní horlivost má mnoho společného s prvotní církví. U Cicerona se dokonce objevila myšlenka příbuzná křesťanské zkušenosti obrácení (De Finibus - O ideálech 14; Hledač se tam připodobňuje muži, který se ponořil do hluboké vody, postupně se blíží k povr­ chu, pak náhle pronikne hladinou a může dýchat). Někteří vědci, jako John Baillie, následují Nocka slepě v jeho tvrzení, že ke křesťanskému obrácení lze najít paralelu v pohanském světě, a to i v záležitosti spásy a nového života. Michael Green na konkrétních příkladech ukazuje, jak se tito badatelé mýlí - viz poznámky k 6. kapi­ tole. Podle Greena je křesťanská konverze opravdu něco jedinečného. Pohanští filo­ zofové nemohou být příkladem pohanské konverze - vždyť takový Marcus Aurelius (Meditace 12,28) nebo Cicero (De Natura Deorum - O povaze bohů) skončili v agnosticismu. Nebo Seneca - ten před smrtí přiznává, že nemá naprosto žádnou jistotu, pokud jde o povahu duše, její budoucnost, její složení a její úděl (Epištola 88). V Epištole 45 se ptá: “Víme, jak žít? Víme, jak umírat?” Tito vznešení pohané byli plni nezodpověděných otázek. A srovnejme chmurnou rezignaci, která provázela jejich smrt, se zářící důvěrou prvních křesťanských mučedníků! —■ A co navíc - byla tu hluboká propast mezi jejich teorií a praxí. Např. Seneca v Epištole 6 píše: “Vidím, Lucilie, že jsem se nejen zdokonalil, ale proměnil ...“ Ale v jeho životě se to neprojevilo! Klidně mohl prohlašovat, že ho vůbec nezajímá honba za majetkem, že je mu jedno, jestli je bohatý nebo chudý (De Vita Beata - O blaženém životě 20), ale v praxi to bylo tak, že vlastnil obrovské bohatství, které zčásti získal velmi po­ chybnými prostředky a v nejmenším nejevil chuť se ho zbavit. (Viz např. Tacitus, Annály 13,42 a 14,52 nebo Dio 61,10, kde jsou seznamy Senecových neřestí.) Se­ neca prohlašoval: “Velké bohatství je velké otroctví,” ale přitom na něm lpěl! (Ad Polyb. 6) Jeho neústupnost a houževnatost, s jakou proháněl své věřitele, byla jed­ nou z ekonomických příčin, které byly v pozadí Baodicejské revolty v Británii, jež stála Řím jednu z jeho nejlepších legií. Anebo - mohl znamenitě mluvit o svých otrocích jako o svých bližních, jako o podnájemnících pod jeho vlastní střechou, jako o svých přátelích (Epištola 45), ale přes všechny vyhlašované city jim nikdy nedovolil, aby s ním sdíleli jeho způsob života a ani nepomyslel na to, že by jedi­ nému z nich dal svobodu (Epištola 59). Lidé tedy za filozofem přicházeli pro radu, nikoli pro příklad. Toto oddělení víry a jednání představovalo právě ten základní rozdíl mezi tím, co bylo nejlepší v pohanské filozofii a mezi křesťanskou konverzí.

3. Hellenistický člověk nemohl pochopit, proč křesťanské obrácení klade na člo­ věka takový nárok na výlučnost. Od křesťanů se očekávalo, že budou tělem i duší náležet Ježíšovi, kterého nazývali mistr, despótés a který je vykoupil z cizího vlast­ nictví do svého vlastnictví. Proto nemohli uznávat jiného ‘Pána’, ať to byl císař nebo pohanské božstvo. To všechno znělo sluchu starověkého člověka velmi nezvykle, 17

protože starověké náboženství neznalo výlučnost. Je pravda, že mystéria nebyla přístupná těm, kdo ještě neprošli iniciací, ale nebyla tu výlučnost zásadní. Mystéria nepožadovala na člověku absolutní věrnost, ani nebránila připojit se ještě k nějaké­ mu jinému mysterijnímu náboženství, uctívat předky nebo se klanět soše císařově. Jestli se člověk obrátil k filozofii nebo magii, astrologii nebo gnózi, ritům Osirise nebo Mithry, to bylo jedno, vlastně tak jen doplňoval, nikoli nahrazoval nábožen­ ství předků. Takže konverze v našem slova smyslu, jako naprostá změna víry, etiky a kultu, byla zcela cizí mentalitě řecko-římského světa. Právě proto Židé vyvolávali takový zájem, údiv, nenávist i okouzlení. Židé, vášniví monoteisté s odhodláním ničit idolatrii, vybavení vznešenou etikou, prastarou historií a svátou knihou, probouzeli jak přitažlivost tak odpor, když se šířili všude po oblasti Středozemního moře. V tomto období náboženského synkretismu tu jejich víra vyčnívala jako bolavý palec. Tak­ řka neexistuje spisovatel v období mezi r.50 př. Kr. a 150 po Kr., který by se o nich nezmínil. Jejich vliv byl neobyčejný. Augustova manželka Livia měla židovskou otrokyni, kterou si tak považovala, že posílala oběti do chrámu v Jeruzalémě (Josef, Antiquitates - Starožitnosti 20,8.77; Bellům Judicum — Válka židovská 1,33.7). Neronova konkubína patřila mezi ‘bohabojné’, byla to prozelytka (Josef, Starožit­ nosti 20,8.11-, Vita (Život) 3). Claudius měl jako svého přítele a finančního poradce jednoho vynikajícího Žida (Josef, Starožitnosti 19,5.1). Josef sám byl důvěrným pří­ telem césarů Flaviovců a samozřejmě - celá Herodova rodina byla vychována v Římě a byla v těsných a přátelských stycích s císařskou rodinou. Judaismus byl tedy ve­ lice dobře znám, vážen i nenáviděn. On uvedl do starověkého světa ideu konverze v tomto smyslu naprosté, totální životní změny. Měl ovšem velice omezený úspěch. Přesto, že měl zákonnou ochranu, kterou neměla hned tak každá víra, přesto, že byl tak rozšířen, přesto, že měl synagógy, které vítaly pohany, přesto, že měl svátou knihu a etiku převyšující tehdejší svět, přesto se judaismu nepodařilo obrátit římské impérium. V čem však selhal judaismus, to se podařilo křesťanství. Křesťanství zís­ kávalo přívržence velmi rychle jak ze Židů, tak z pohanů a začalo je spojovat v to, čemu se brzy začalo říkat ‘tertium genus’, třetí rod.

Na tomto pozadí vyniká jedinečnost křesťanské konverze. Křesťané volali jak Židy tak pohany, aby uvěřili v Bohem seslaného Mesiáše a připojili se ke společnosti jeho lidu. Pro pohana to byla konverze k nové víře. Pro Žida to byla konverze uvnitř vlastní víry, v níž byl vychován a jejímž vrcholem byl Mesiáš. Ale pro Žida to byl šok možná větší než pro pohana. Oba museli být pokřtěni do církve Mesiášovy. Pro pohana to bylo mnohem přijatelnější než obřízka. Pro Žida to znamenalo vzdát se veškerých nároků na Boží vyvolenost na základě původu a obřízky. Znamenalo to stát se nově narozeným dítětem a smýt se sebe nečistotu koupelí křtu. Ale tak oni byli zvyklí dívat se na křest prozelytů! Jak to bylo pro Žida nepředstavitelně poni­ žující, když se měl vzdát všech výsad i zděděných a získaných zásluh! ‘Skandalon’ konverze bylo něco absolutního. Dnes mají křesťané spíš tendenci stydět se za jedinečnost svého náboženství. Ve 18

slovníku moderního člověka nahrazuje slovo ‘dialog’ slovo ‘misie’. Obrácení se jeví jako koncepce nepřijatelná. Na slovo ‘obrácení’ a na celou ideu obrácení zaútočil prof. J.G.Davies v knize Dialogue with the World (Dialog se světem). Kritizuje cír­ kev, že se snaží rozšířit počet svého členstva prozelytismem a individuální konver­ zí. Domnívá se, že tím správným cílem křesťanů by bylo vstoupit do dialogu se světem, nikoli ho podřídit monologu. Spíš lidi posílat do světa s Boží zvěstí o usmí­ ření, které se bude projevovat v jejich životě, než se snažit jen ústy vykonávat vliv na sociální a ekonomický život této generace. Čili - Davies se staví na jednu stranu evangelia - je evangelium sociální a je evangelium duchovní. Ale Nový zákon od­ mítá takovou dichotomii! (Podobně Leslie Newbigin, The Finality of Christ - Kris­ tus má poslední slovo - 5. kap., Obrácení.) První kazatelé nevstupovali do dialogu se světem, leda tak, aby mu porozuměli a aby svou zvěst, která proměňovala život, mohli prezentovat v takových pojmech, které byly současníkům srozumitelné. Vě­ řili, že mají pro své přátele dobrou zprávu a že ta dobrá zpráva je vtělena v Ježíši Kristu. Jeho kázali. A jak lidé přicházeli a uvěřili jim, jejich život se začal promě­ ňovat, měnily se jejich postoje a láska Boží je hnala k takovým postojům, které prof. Davies správně obhajuje. Kdysi stála křesťanská zvěst na pevném základě obrácení. Dnes je to nalomená uvadající rostlina, byť ukazuje krásné květy křesťanské sociál­ ní angažovanosti. Křesťanská konverze - to byla ve starověkém světě věc nová a jedinečná; byla to skutečnost silná, dynamická, nepoddajná. Jak tedy byl člověk obrácen?

3.1.2 Konverze působená Duchem a Slovem 3.1.2.1 Duchem Přitažlivost a rychlý postup křesťanství starověkým světem nezávisel jen na křes­ ťanech samotných. Velkou roli tu hrály dvě skutečnosti, které nebylo možné zařídit jen lidskými silami - byl to Boží Duch a Slovo. Výstižně nám o tom vypravuje Lukáš ve Skutcích apoštolských. Jejich hlavním tématem je vlastně práce Ducha Svatého. J.H.E.Hull píše: “Církev přijala Ducha svátého nikoli pro své skryté potě­ šení, ale proto, aby byla schopna nést svědectví o Kristu” (The Holý Spirit in the Acts of Apostles - Duch svaty ve Skutcích apoštolů). Každá iniciativa k evangeliza­ ci ve Skutcích je iniciativou Božího Ducha, a to od Sk 1,8, kde je světová misie předpověděna, až po Pavlovo uvěznění v Římě v závěru knihy, kdy je misie dove­ dena do hlavního města říše. Každý krok, každý pohyb je slavně veden Duchem svátým, on je to, kdo rozšiřuje hranice působení (první křesťanští vůdcové si to tak nenaplánovali, sotva by je to vůbec napadlo): Samařani Sk 8, eunuch Sk 8, bohabojní Sk 10, celé pohanstvo Sk 13.

Je to Duch, který žene Pavla do jeho misie a napovídá mu, kde ji konat (9,17; 16,6), předtím Duch pracuje na učednících o letnicích, řídí Petra před synedriem,

19

Štěpána v Jeruzalémě a Filipa při svědectví eunuchovi (Sk 2,4; 2,33; 4,8; 6,10; 8,29). Duch vede Petra, aby evangelizoval Kornélia a antiochenskou církev (Sk 10,45n; 13,2). Správně rozpoznává E.Schweizer: “Velikost Lukášova pohledu je v tom, že mocněji než kdo jiný ukazuje, že církev může žít jen evangelizací a sledováním těch cest, které naznačuje Duch” (Church Order in the New Testament — Církevní řád v Novém zákoně). Lukáš nebyl jediný, kdo zdůrazňoval primát Ducha svátého v misii. Stejně tak tomu je v Janově evangeliu (15,26n) a pravidelně u Pavla. V jeho listech je zas a znovu spojován Duch svátý s kázáním evangelia (Fp 1,19; ITe 1,5; Ef6,18n). Iniciativa je na straně Boží. Přesně tak, jak jednal Bůh při stvoření a vykoupení, tak jedná i v misii (Origenes, Contra Celsum - Proti Celsovi 1,46).

3.1.2.2 Slovem Druhým velkým nástrojem evangelizace je Slovo Boží. V Novém zákoně je spo­ jováno s Duchem - je tím naznačeno, že Duch Boží má ve zvyku pracovat skrze Slovo. Podle C.K.Barretta “primárním způsobem, jakým Duch šíří vládu Kristovu, je slovo Boží, slovo Páně, slovo spásy, slovo evangelia, nebo prostě Slovo (vysky­ tuje se ve Sk 32krát).” Kamkoli křesťané šli, bylo to Slovo, které nesli (8,4). Pavla drželo Slovo v Korintě po osmnáct měsíců (18,5) a stejně tak v Efezu. Když chce Lukáš ukázat na úspěch misie, říká, že Slovo Páně rostlo a rozmáhalo se - tak tomu bylo v Judeji (6,7), Samaří (8,4-7.14), na první misijní cestě (13,49) a v Asii (19,20). Slovo zapůsobilo na Teofila (L 1,1; Sk 1,1), na setníka Kornélia (10,44), prokonzu­ la Kypru (13,7), občany v Antiochii (13,44). Slovu poroučeli své konvertity (Sk 20,26). Pavel to Slovo odevzdal a teď odchází, ale Slovo v nich bude působit dál. Slovo bylo velkou zbraní bezejmenných amatérských misionářů (8,4). Uvěřil ně­ kdo? Pak proto, že Slovo přináší víru (4,4). Obdržel někdo Ducha svátého? Pak proto, že Duch přichází ze slyšení Slova (10,44). Stal se někdo křesťanem? Pak proto, že Bůh osvětluje srdce těch, kdo naslouchají apoštolské zvěsti. Je někdo křesťanem jen naoko? Pak proto, že nemá účast na Slovu (8,21 - Šimon Mágus). Pro církevní evangelizaci je primárním činitelem Slovo pod vedením Ducha svátého.

3.1.2.3 Co bylo pro zvěstování Slova charakteristické? 1. První svědkové kázali osobu, jejich zvěst byla christocentrická (Sk 8,35; 5,42; 28,31 — kázal mu Ježíše). Celkem málo mluvili o Ježíšově životě (Pavlovy epištoly a kázání), celkem málo o jeho učení a zázracích. Všechen důraz byl kladen na jeho kříž, vzkříšení a přítomnou moc.

2. První svědkové kázali o daru - daru odpuštění, daru Ducha svátého, daru adop­ ce, daru usmíření. Byl to dar, který učinil z bývalého ‘ne-lidu’ lid Boží - dar, který sblížil ty, kdo si byli cizí (S£ 2,38; Ř 8,15; 2K 5,19nn). Židé na něm ne­ měli žádnou zásluhu (Sk 13,39). Je to jen milostí Pána Ježíše, že lidé mohou být spaseni, nalézt život, být ospravedlněni (Sk 14,3; 15,11; 13,46n; 4,12.13 -39). Důraz se klade na dva prvky, které naznačovali Jeremjáš a Ezechiel jako známky Nové smlouvy (Jr 31,35n; Ez 36,25n), a to odpuštění hříchů a přivlast-

20

není Ducha svátého. Viz pentekostální (letniční) kázání Petrovo. Totéž při Pav­ lově obrácení (Ananiáš Sk 22,16; 9,17). 3. První svědkové očekávali odpověď, ohlas. Apoštolově se neostýchali žádat na lidech rozhodnutí - buď pro Boha nebo proti němu. Očekávali nějaký výsle­ dek (2,41 ;4,4 - oni ty obrácené lidi počítali! - tři tisíce, pět tisíc). Vyzývali li­ di, aby s tou zvěstí, kterou uslyšeli, něco udělali - “Co máme dělat?” je otáz­ ka o letnicích. Odpověď v Novém zákoně je jasná - lidé musejí udělat tři věci: a) činit pokání b) změnit dosavadní způsob života c) vzdát se svých hříchů. To je radikální rozchod s minulostí. Pokání se mělo projevit konkrétními skutky, jinak rozchod nebyl opravdový (Sk 26,20). Pro efezské kouzelníky to známe nalo spálit čarodějné knihy, u filipského žalářníka se to projevuje tím, že čistí Pavlovi a Silasovi rány. Všichni lidé musejí činit pokání, výzva se vztahovala na ‘každého z vás’ (Sk 17,30; 3,26). To neznamenalo citovou záležitost, opla­ kávání hříchů - spíš šlo o změněný postoj vůči Bohu, kterého člověk urážel a sesazoval z toho panovnického místa, které mu právem náleží. Spolu s poká­ ním jde víra - kajícnost vůči Bohu jde ruku v ruce s vírou v Pána Ježíše Krista (Sk 20,21). Aby člověk přijal dar odpuštění a Ducha, musí uvěřit v Ježíše (Sk 10,43;l 1,17; 16,31 atd.). Obsah víry není většinou specifikován - lidé slyšeli kázání a uvěřili (Sk 2,44; 4,4; 11,21 atd.), takže se o křesťanech mluvilo jako o ‘věřících’ (5,14 Král. atd.). Pokud jde o vztah k Ježíši - ten okamžik uvěření je u Marka charakterizován tak, že se člověk Ježíše dotkl, u Jana, že ho viděl, u Pavla je to bytí v Kristu. Ale v každém případě to byla zvěst o Ježíši, která formovala obsah víry. Povšimněme si, jak často je v Novém zákoně zdůrazňo­ ván christocentrický charakter víry užitím řecké předložky eis s akuzativem (uvě­ řit v něho) (Sk 10,43; 14,23; 24,24 atd.). Člověk získáním víry se zasvěcuje ‘onto Chrisť (Kristu) a pak vykonává svou víru zůstáváním enchristo, v Kris­ tu. Nemůže žít v Kristu, dokud se mu předtím nesvěřil, nezasvětil. Napřed je skok víry, pak život víry.

Ve třetí podmínce je zahrnut křest. Jím se pečetila Boží nabídka odpuštění a svá­ tého Ducha a lidská odpověď na tu nabídku, tj. pokání a víra. J.R.Stott (esej The Meaning of Evangelism - Význam evangelizace) ukazuje na to, že “pokání a víra jsou ve Skutcích popisovány termínem obratu. Pokání je odvrat od zla, špatnosti (3,26), zatímco víra je obratem k Bohu (15,19; 26,20) nebo k Pánu (9,35; 11,21). Tady je smysl obrácení (15,3). Obrátit se znamená tedy obrátit se od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu (26,18) nebo od hříchu a od sebe k Ježíši Kristu.”

3.1.3.1 Obrácení, křest a nový život Obrácení ke Kristu v pokání a víře dostává viditelné, hmotné znamení a pečeť ve křtu. Označuje svátostné začátek křesťanské zkušenosti. Tak jako obřízka označo­ vala dohodu mezi milostivou Boží iniciativou ve starozákonní době a lidskou důvě­ 21

řivou a poslušnou odpovědí (Gn 17,9nn), tak křest označoval vstup do křesťanské společnosti (Äľo 2,11; Ŕ 4,1-12). Michael Green vidí úzkou souvislost mezi křtem a ospravedlněním (Ga 3,26-27; viz R 6 s učením o jednotě s Ježíšem Kristem ve smrti a vzkříšení skrze křest, která následuje hned po 5. kapitole s učením o ospravedlnění, dále viz IPt 1,9; 1K 6,11; Tt 3,5). Další teologické aspekty křtu: iniciace do království Ducha, záruka vykou­ pení Ef 1,13-14, jednota s Ježíšem Kristem ve smrti a vzkříšení Ř 6; IPt 3,21 -43. Křest je inkorporace (vtělení, včlenění) do Krista jednou provždy.

Poapoštolská doba také počítá s touto jedinečností, ale užívá jiných, nebiblic­ kých kategorií. Ignatius: Křest = zbraň proti mocnostem zla, je to skoro amulet (Polycarpi 6,2), zakazuje udělování bez místního církevního vůdce - biskupa (Smyrn. 8,2).

Hermas: Křest = pečeť Ducha - lidé sestupují do vody mrtví a vystupují živí (Sim. 9,16.3-4) - postoj vycházející z. Ř 6, ale blízký magii. Ptá se: Co dělat s postbaptismálními (pokřestními) hříchy? Dochází k moralistickému pohledu na hřích. Ale ukazuje správně na vztah křtu a obrácení. Epištola Barnabášova', spojuje křest s obřízkou a interpretuje Ezechielovu řeku 47,1-12 jako křestní vodu, do které vstupujeme obtíženi hříchy a ze které povstává­ me nesouce ovoce.

Hippolyt (spis Apoštolská tradice) a Tertullian (O křtu): Voda křtu a Duch křtu jsou jedno. Představují ‘osvícení’, kdy ‘děti nevědomosti a nouze se stávají dětmi známosti a svobodné volby’. Křest je koupel regenerace, voda života, duchovní obřízka. Křesťané jsou malé rybky zrozené ve vodě, po příkladu našeho ichthys - Ježíše Krista.

3.1.3.2 Křest a katecheze Zpočátku se křest uděloval rovnou na vyznání víry a pokání (viz filipský žalářník, Pavel, Korintští (Sk 16,33; 9,18; 1K 1,14n; 8,37 - eunuch). Spis Didaché nazna­ čuje, že křtu už velmi brzo předcházelo období vyučování v křesťanské víře - r.110. Zřejmě se spolu s kázáním vyvinula stylizovaná forma křesťanského vyučování. Selwyn je charakterizuje čtyřmi latinskými výrazy: deponentés (odložili starého hříšného člověka), subjecti (osvojili si křesťanské postoje k záležitostem politickým a sociálním), vigilate (bděte a modlete se) a resistite (stůjte pevně ve víře a odolá­ vejte útokům ďáblovým). Tyto základní body křesťanského učení se vyskytují u Pavla, Petra i Jakuba - nevíme, zda křtu předcházely nebo následovaly až po něm, ve 2. století nebyla praxe všude stejná. Justin hovoří spíš o postu než o katechezi: “Ti, kdo jsou přesvědčeni a věří, že tyto věci, které učíme a popisujeme, jsou pravé, a hodlají podle nich žít, ti se postí kvůli odpuštění hříchů. Pak je vedeme k místu, kde je voda, a oni jsou znovuzroze­ 22

ni tak, jak jsme i my došli znovuzrození, jsou umyti ve vodě ve jménu Boha Otce, Pána všech věcí a našeho Spasitele Ježíše Krista a Ducha svátého” (7 Apologie 61). V té době církev zřejmě ještě neznala jednotnou přípravu žadatelů o křest.

Hippolyt (Apoštolská tradice): Zde nacházíme hlavní body, ze kterých vznikla pozdější katecheze: odevzdat se Ježíši jako Pánu, věřit v křesťanské učení, ochota žít křesťanský život a křest na trojjediné jméno. Odtud se vyvinulo Apoštolské kré­ do, detailní etické příkazy a tříleté vyučování.

3.1.3.3 Rozdíly mezi křtem a mysterijní iniciací Mystéria:

Křest:

Žádné morální a etické požadavky.

Morální a etické požadavky.

Poznání po iniciaci.

Iniciace = zavrcholení tříletého vyučová­ ní o Bohu Stvořiteli, Vykupiteli a Soudci + bohoslužebný život se Slovem (missa catechumenorum).

Tajemství.

Křesťané nic netajili, ani svou víru, ani po­ žadavky, ani to, co člověku nabízeli.

Ireneus předkládá celý nástin křesťanské etiky a učení a sděluje, že toto se učí a káže na celém světě: “Kázání pravdy svítí všude a osvěcuje všechny lidi, kteří jsou ochotni přijít ke známosti pravdy. Je to totéž evangelium, které se káže a totéž učení, které se učí v církvích v Germanii, Španělsku, Gallii, na východě, v Egyptě a kdekoli jinde. Církev věří tyto věci »jako kdyby měla jednu duši ... a vyhlašuje je, jako kdyby měla jedna ústa«” (Adversus Haereses - Proti kacířským sektám 1,10). Neexistovalo žádné skryté učení, společenství se nijak neuzavíralo. Jen svátosti byly méně přístupné - vlivem pohanů docházelo někde k magickému chápání milosti ve svátostech, nicméně křest byl udělován v hlavních rysech všude stejně. Objevují se však prvky, které tu v Novém zákoně nebyly, a to odkládání křtu, někdy až na smrtelné lože, a váhání, jestli udělit odpuštění pro pokřestní hřích. Ještě pohled do Skutků

Křest je tu udělován na přiznané pokání a víru v Ježíše. Přinášel odpuštění a pře­ bývání v Duchu svátém. Uváděl člověka do nové komunity, kde sdílel společný život s křesťanskými bratřími (Sk 2,41-47). To byla morální stránka věci. Nový způsob života byl znám jako cesta. Znamenalo to, že člověk žil v přítomnosti Boží a snažil se ve všem se mu zalíbit (Sk 2,43; 5,5; 11,9.31). Měl blízký vztah lásky k bratřím křesťanům, sdílel se s nimi o věci, pečoval o chudé, vdovy a ty, kdo trpěli nedostat­ kem (Sk 2,44; 4,32-35; 6,1-6; 10,27-30). Křestní život zahrnoval účast na společ­ ných shromážděních, na dělení jídla, lámání chleba a na modlitbách (Sk 2,42-46; 20,7). Křest znamenal pečeť, kterou bylo obrácení potvrzeno, a to po všech strán­ kách: individuální, společenské', eticke', výchovne' a teologické'. Obrácení, křest a nový život - aspoň u dospělých - to byly skutečnosti neoddělitelné. 23

3.2 Evangelisté Kdo byli ti lidé, kteří jako první nesli evangelium a vyvolávali svým působením u lidí obrácení?

3.2.1 ‘Profesionálové’ - apoštolově a pověření lidé 3.2.1.1 Cestující služebníci evangelia Především to byli apoštolově. Základní kvalifikací byla skutečnost, že bývali s Ježíšem, on sám je poslal kázat (Mk 3,14). Svou službu si mohli vyzkoušet už za života Ježíšova (Mí 10: Vyvolení Dvanácti, Vyslání Dvanácti, Úděl Ježíšových učedníků, Povzbuzení ke statečnému vyznání, Člověk proti člověku pro Ježíše, O důstojnosti učedníků). Po smrti a vzkříšení Páně se kázání stalo jejich hlavním zájmem a úkolem. Službu u stolů přenechali diákonům, aby se mohli plně věnovat modlitbě a službě Slova (Sk 6,4). Jak přesně tuto službu vykonávali, nevíme. Sama povaha jejich práce jim bránila nechat po sobě písemné záznamy. I Eusebius na začátku 4. století nám předkládá o jejich práci jen obecnou zprávu, a to zřejmě se­ bral veškeré informace, které jen sebrat mohl. Konstatuje, že ‘mocí a přispěním nebes začalo spásné Slovo zaplavovat celý svět svým světlem jako sluneční paprsky. Náhle, v souhlase s božskými Písmy začal hlas jeho inspirovaných evangelistů a apoštolů oslovovat celou zemi a jejich slova šla až na konec světa. V každém městě a vesnici začaly vznikat církve s tisícovými zástupy lidí’ (História Ecclesiae - Dějiny církve 2.3. In). Eusebius zaznamenává také legendu, podle které apoštolově losovali, ve které části světa bude který z nich působit a ‘Tomáš obdržel losem Parthii, Ondřej Scythii, Jan Asii ..., ale zdá se, že Petr kázal Židům rozptýleným v Pontu a Galatii, Bithynii, Kapadocii a Asii a nakonec přišel do Říma’. Tato zpráva je zachycena ve spisku Skutky Tomášovy. Tytéž Skutky Tomášovy mluví i o tom, že Tomáš šel do Indie. Zpráva pochází z poloviny 3. století a může být pravdivá. Také Pantaenus šel údajně do Indie a našel tam křesťany, kteří tam byli už před ním a kteří četli Matou­ šovo evangelium v hebrejském originále, které jim tam zanechal údajně apoštol Bartoloměj. Podle moderních badatelů (prof. Chadwick) může být tento údaj prav­ děpodobný, i když tzv. Indie mohla ležet kdekoli na východ od Suezu. Je vskutku možné, že první křesťané a dokonce apoštolově šli po obchodní cestě do Indie. V r. 1926 a 1927 se objevily studie J.N.Farquhara Apoštol Tomáš v severní Indii a Apoštol Tomáš v jižní Indii, které potvrzují informaci Skutků Tomášových o cestě na Dálný východ a o tamější situaci církve v 1. století po Kr. Trochu informací pochybné ceny nacházíme také v apokryfních evangeliích, ro­ mantických dobrodružstvích a zápisech z 2. a 3. století o činnosti různých apoštolů v různých částech světa. Naznačuje to skutečnost, že se apoštolově opravdu rozešli s úmyslem kázat evangelium celému tehdy známému světu, jak jim Pán přikázal (Mt 28,18-20; Mk 13,10; Sk 1,8). Justin shrnuje: “Z Jeruzaléma vyšlo dvanáct mužů do světa. Byli nevzdělaní a neuměli mluvit. A přece Boží mocí vyhlašovali všem ná­ rodům, že je poslal Kristus, aby vyučovali všechny Božímu slovu” (1 Apologie 39). 24

Nevíme, co dělalo dvanáct apoštolů při své misii (s výjimkou Petra a Jana, o nichž je trošku víc informací jak v Novém zákoně, tak v literatuře 2. století). Také termín ‘apoštol’ není docela jasný. Komu byl dáván:

a) apoštolům Ježíše Krista, tj. původním Dvanácti;

b) Pavlovi - viz první verš jeho epištol; Pavel o ten titul musí bojovat (Ga, 1K, 2K) - nesplňoval požadavky apoštolátu podle Mk 3,10 a Sk l,21n;

c) několika dalším, kteří znali tělesného Ježíše a po vzkříšení od něj přijali pově­ ření k službě - snad Jakub (Ga 1,19), Barnabáš (1K 9,4), Silvanus (ITe 2,7), Andronicus a Junias (7? 76,7);

d) také misionářům, kteří byli vysláni církvemi a podporováni dary věřících. Pa­ vel si je vědom, jak široká může být kategorie apoštolů - nazývaje ‘posly cír­ kví’ - Kralický překlad (‘vyslanci církví’ - ekumenický překlad - 2K 8,23; Fp 2,25). Pavel si je vědom nebezpečí, které je s nimi spojeno. Byli při své práci docela bez dozoru a mohli tak církve dezorientovat. Tyto lidi má Pavel na mysli, když je v 2K 1,5.13 a 12,11 obžalovává jako satanovy vyslance, fa­ lešné apoštoly. Také kniha Zjevení zná tento širší okruh apoštolů (2,2), stejně tak Hermas a kniha Didaché (Učení dvanácti apoštolů z r. 110). Jsou zařazo váni do stejné skupiny jako proroci a učitelé. Podle Harnacka je toto rozdělení cestujících křesťanských vůdců na apoštoly, pro­ roky a učitele velmi staré a pravděpodobně vychází ze židovského vzoru.

Proti těmto putujícím evangelistům tu byli služebníci evangelia statického typu, usedlí najednom místě, a to byli biskupové, presbyteři a diakoni - běžný typ služby ve 2. století (biskupové a presbyteři bývají v Novém zákoně ekvivalenty). Oba typy služby nacházíme ve spiscích Didache' a Hermas. Hlavní charakteristikou putovní služby bylo, že evangelisté nezůstávali dlouho na jednom místě, žili chudobně (byli podporováni dary církví, které navštívili - od pohanů nic nepřijímali 3J 6-7), nebyli voleni církvemi, jak tomu bylo u stabilní služby na jednom místě, ale cítili se ke své práci povoláni přímo Bohem; jejich poverovacími listinami byl jejich život, jejich zvěst. Byli ve velké vážnosti. Dida­ ché o nich říká, že mají být ctěni jako sám Pán (Didaché 4). Měly se jim dávat pr­ votiny z vinného lisu i mlatu, z volů a ovcí, ‘protože oni jsou vaše vysoké kněžstvo’ (Didaché 13). Tak velká vážnost mohla být ovšem zneužívána. Snadno mohli žít na účet obce (sboru). Mohli zůstat déle než na jak dlouho byli pozváni. Pod záminkou inspirace Ducha mohli lstivě požadovat jídlo nebo peníze. Proto Didaché ostře sta­ noví: “Ale ať nezůstane déle než jeden den, nebo když je to nutné, tedy dva dny. Jinak je to falešný prorok ... žádný prorok, který chce jídlo v duchu, nebude z něj jíst. Jinak je to falešný prorok a kdokoli řekne v duchu: »Dej mi peníze nebo něco jiného,« tomu nebudete popřávat sluchu. Ale jestliže bude žádat, abyste mu dali něco pro jiné, pro bližní, kteří jsou v nouzi, ať ho nikdo nesoudí” (Didaché 11).

25

To byl tedy typ křesťanské služby evangelia - cestující misionář ‘na plný úva­ zek’, někdy s charismatem proroctví, někdy bez něj (tady byl zřejmě rozdíl mezi učiteli a proroky). Na tento druh mužů myslí Origenes, když odpovídá Celsovi: “Křesťané dělají, co jen je v jejich silách, aby se víra šířila po světě. Pro některé z nich je to záležitost celoživotní, putují nejen od velkoměsta k velkoměstu, ale od města k městu, od vesnice k vesnici, aby získávali čerstvé konvertity pro Pána. Nejsou motivováni sobeckými záměry, a tak často odmítají přijmout základní věci pro holé živobytí. A když je nouze donutí příležitostně přijmout dar, jsou spokojeni, když dostanou jen to nejnutnější, ačkoli mnozí lidé jsou ochotni dát jim daleko víc. A jestliže dnes, vzhledem k velkému počtu obrácených, poskytují bohatí lidé v dob­ rém postavení a vznešené ženy pohostinství poslům víry, odváží se někdo tvrdit, že tito muži kážou křesťanskou víru jen proto, aby byli ctěni?” (Contra Celsum 3,9). Historik Eusebius nám předkládá tentýž obraz: “Bylo tu mnoho evangelistů Slo-. va, kteří byli dychtiví dát svou horlivost po příkladu apoštolů do služby šíření a budování božského Slova” (História Ecclesiae - Dějiny církve 5,10.2) a dále: “Velice mnoho učedníků, jejichž srdce byla uchvácena božským Slovem a planoucí láskou k filozofii (myslí se tím křesťanství), nejprve naplnili příkaz Spasitelův a rozdali své jmění mezi potřebné. Pak se vydali na dlouhé cesty, konali dílo evan­ gelistů, s dychtivým úsilím kázali Krista těm, kdo ještě nikdy neslyšeli slovo víry, a odevzdávali jim svátá evangelia. V cizích zemích prostě položili základy víře. Když tak učinili, určili některé za pastýře, svěřujíce jim péči o nové stádce, a sami pokra­ čovali s milostí a přispěním Božím do dalších zemí a k dalším lidem” (História Ecclesiae - Dějiny církve 3,37.2). Zřejmě byli tito lidé zasaženi příkladem Ježíšo­ vým (Mk 1,38). Nepochybně na ně působila dobrovolná chudoba misionářů i chu­ doba první křesťanské komunity v Jeruzalémě, kde měli všichni všechny věci spo­ lečné. Byl tu příklad apoštola Pavla, který pro Krista dobýval nová území. Byly tu Pavlovy výzvy Timoteovi (2Tm 4,2.5). Mnozí se stali takovými cestujícími evange­ listy ‘na plný úvazek’ a celý život zasvětili snaze, aby se křesťanská víra úspěšně šířila dál. Přitom spoléhali na Boha a na křesťanské komunity, že jim zajistí denní potřeby.

3.2.1.2 Služebníci evangelia usedlí na jednom místě Hlavním úkolem presbyteriátu bylo vzdělávat křesťanskou komunitu tak, aby tu každý objevil svůj dar a tím svým zvláštním obdarováním sloužil církvi. Presbyteři nebo biskupové měli za úkol, ‘aby své vyvolené dokonale připravili k dílu služby’ (Ef 4,11. V tomto rámci byla jejich funkce spíš interní než externí, spíš orientovaná na církev než na svět. Ale evangelizace se přitom nezanedbávala. Když Pavel oslo­ vuje efezské presbytery, staví před nějako model svůj vlastní evangelizační příklad (Sk 20,18-28). V pastorálních epištolách je jasné, že každý aspirant na funkci pres­ bytera musel být dobrým učitelem a musel být ve vážnosti u těch, kdo byli vně círk­ ve (ITm 3,1-7). Proč by tomu tak mělo být, kdyby byl neměl právě takto zasáhnout evangeliem lidi mimo církev? To právě biskupové ve 2. století dělali. Ignatius, známý jako biskup a teolog, píše svému kolegovi biskupu Polykarpovi: “Vybízím tě, sle­

26

duj houževnatě svůj cíl a povzbuzuj všechny lidi, aby byli spaseni.” Že Polykarp jednal podle jeho rady, je zřejmé ze způsobu jeho smrti. Když byl jako stařec přive­ den na stadion do Smyrny, ‘velký zástup pohanů a Židů žijících ve Smyrně vykři­ koval s nevázanou zuřivostí: »To je ten učitel z Asie, otec křesťanů, ničitel našich bohů, který učí tak mnohé, aby neobětovali našim bohům a neuctívali je ...«’ (Mar­ tyria Polycarpi - Mučednictví Polykarpovo 12). Také Ireneits přes všechnu svou teologickou a vzdělavatelskou činnost byl nejvíc doma jako evangelista. Kázal ve vesnicích i městech Gallie, kde byl biskupem, a činil tak nikoli v řečtině, které mohli rozumět vzdělaní lidé, ale i v místním nářečí. Jeho zájem splnit evangelizační úkol byl tak velký, že nelitoval námahy a naučil se řeči opovrhovaných barbarů, s nimiž ani ti nejlepší pohanští filantropové nepočítali. Na začátku svého spisku Adversus Haereses (Proti kacířským sektám) se roztomile omlouvá za svou špatnou řečtinu. S takovou pilností kázal v cizí řeči, že vyšel ze cviku, pokud jde o jeho vlastní rod­ nou řeč! - I prostí církevní pracovníci byli evangelizačně horliví. Tak např. Cypri­ ána přivedla k víře horlivost jednoho presbytera Caeciliana. Není to tedy nic nové­ ho, když Apoštolské konstituce kladou na biskupy ve 3. století tyto požadavky: ‘Směle varujte a kárejte nepoučené, učte nevědomé, utvrzujte ty, kdo rozumějí, a zpět přivádějte zbloudilé’ (Apoštolské' konstituce 2,6).

3.2.1.3 Služebníci evangelia mezi teology a filozofy I ti věnovali evangelizaci všechen svůj čas. Byla to malá, ale vlivná skupina. Pantaenus, zakladatel katechetické školy v Alexandrii, byl nejpřednějším misioná­ řem Indie. Vyškolen jako stoický filozof obrátil se ke křesťanství a ‘ukázal tolik nadšení pro božské Slovo, že byl dokonce určen jako vyslanec evangelia Kristova pro pohany na východě a byl poslán do Indie ... Když mnohého dosáhl, byl hlavou školy v Alexandrii až do smrti’ (Eusebius, História Ecclesiae - Dějiny církve 5,10). Jestliže v prvotní církvi nebyli žádnou raritou biskupové-misionáři, pak jí nebyli ani teologové-misionáři. Muži jako Pantaenus cestovali po okolí podobně jako filo­ zofové - cynikové a na veřejných prostranstvích měst, která navštívili, shromažďo­ vali kolem sebe zástupy posluchačů. V apologetickém Origenově spisku si pohan Celsus stěžuje na šíření víry právě tímto způsobem: “Vidíme, že ti, kdo předvádějí své darebnosti na tržištích a chodí po žebrotě, by nikdy nevstoupili do shromáždění inteligentních mužů, ani by se neodvážili odhalit svou báječnou víru v jejich pří­ tomnosti, ale sotva vidí dospívajícího chlapce nebo hlouček otroků nebo společnost tajtrlíků, hned se tam vecpou, aby se zablýskli.” To bylo obvinění, které Origena velice zraňovalo. Jak může někdo darebnosti nazvat ‘čtení z Bible a výklad přečte­ ného a pobízení k dobru’? Cožpak cynikové nepraktikovali tytéž metody? A pokud jde o tvrzení, že křesťanství přitahuje jen ignoranty, to Origenes rozhorleně a do detailů popírá (Contra Celsum - Proti Celsovi 3,50-58). Podle Origena je křesťan­ ství tou pravou filozofií a evangelizace na tržištích je jednou z těch správných cest, jak ji má vzdělaný křesťan rozšiřovat.

Někdy se tito filozofové - evangelisté angažovali ve veřejných diskusích se schop­ nými pohany, a my máme zobrazen tento typ šíření evangelního učení v Justinově 27

Druhé apologii. Tam je cynik Crescens napaden, protože křesťanům utrhá na cti, aby získal přízeň posluchačů. Nebo je tu spisek Octavius od Minucia Felixe, kde dostává pohan Caecilius, co se do něho vejde. Nepochybně bylo mnoho příležitostí, kde to byl zase křesťanský filozof, který byl v diskusi poražen. To mohlo vést ke vzrůstající preferenci katechetických ‘škol’. Oproti náhodným shromážděním pod širým nebem měla stabilní ‘škola’ své výhody. První takovou školou, jakou známe, byla škola Justinova (kromě Pavlovy činnosti ve škole Tyrannově Sk 19,9, která musela být velmi podobná). Justinova škola fungovala v Římě {Act.Just. 2), kam přicházeli Justina poslouchat zájemci a tazatelé. Další vlastní školu si založil jeho žák Tatian, stejně tak učinil Rhodon a jiní intelektuálně schopní křesťané {Eusebius, Histaoria Ecclesiae - Dějiny církve 5,13). Tyto školy nebyly určeny výlučně kultivaci křesťanského učení uvnitř církve - ale naopak: záměrně byly založeny jako ‘evangelizační agentury’ zbožnými křesťanskými intelektuály. Všichni byli v tako­ vé škole vítáni. Když převládali prostí posluchači, vynechaly se složitější křesťan­ ské pravdy, a učitelé se soustředili na ‘mléko’ poučení. Když převažovali schopní tazatelé, pak se vykládala hlubší mystéria víry (Origenes, Contra Celsum - Proti Celsovi 3,52). Cíl byl veskrze pastorační a evangelizační, proto vyučující přizpůso­ bovali svou zvěst posluchačům a jejich schopnostem. “Vyznáváme, že chceme vzdě­ lávat všechny lidi Slovem Božím, i když tomu Celsus nechce věřit,” praví hrdě Origenes. On to tak skutečně dělal {Contra Celsum - Proti Celsovi 3,54). Dosvěd­ čuje to i Eusebius, podle něhož slyšela Origena přednášet Julia Mamaea - královna matka {História Ecclesiae - Dějiny církve 6,3). Mýlil by se tedy, kdo by se domní­ val, že apologeti a teologové nebyli evangelisty. Cílem jejich života bylo přivést lidi všech vrstev a různých intelektuálních schopností k pravdě o Bohu, člověku a světu, jak byla zjevena v Ježíši Kristu.

3.2.Í.4 Misionáři bez úředního pověření - muži i ženy Zatím jsme se zabývali evangelizací, kterou bychom mohli nazvat ‘profesionální křesťanskou propagandou’ a její vykonavatele ‘profesionálními křesťanskými propagandisty’. Ale to neznamená, že profesionalita hrála nějakou neúměrně velkou roli při šíření křesťanství. Máme jen málo informací o způsobu, jakým se evangeli­ zace vykonávala. Tím citlivěji bychom měli brát v úvahu možnost, že tím hlavním činitelem, tou vlastní hybnou silou misie byl malý člověk, neznámý obyčejný člo­ věk, který po sobě nezanechal žádné literární památky (i Harnack je toho mínění - M.Green str. 208,390). Bylo tomu tak vždycky. I sami učedníci - to byli laici postrádající jakékoli teolo­ gické nebo rétorické školení. Křesťanství bylo od počátku laickým hnutím a pokra­ čovalo tak po velmi dlouhou dobu. Apoštolově se nevyhnutelně stali ‘profesioná­ ly’. Ale až do 8. kapitoly Skutků vidíme, že to nebyli apoštolově, ale misionáři amatéři, lidé soudně vypovězení z Jeruzaléma při pronásledování, které následova­ lo po Štěpánově mučednictví. Oni s sebou nesli evangelium, kamkoli přišli {Sk 8,4). Byli to oni, kdo cestovali pobřežní nížinou do Fénicie, přes moře na Kypr anebo se pustili na sever do Antiochie {Sk 11,19-21). Oni byli evangelisty stejně tak jako

28

kterýkoli z apoštolů. Oni učinili ty dva revoluční kroky tím, že jednak kázali Ře­ kům, kteří neměli žádný vztah k judaismu, jednak nastartovali misii k pohanům z Antiochie. Nebyl to záměrný plán. Byli rozptýleni daleko od Jeruzaléma a kam přišli, tam nesli dobrou zprávu, která jim samotným přinášela radost, úlevu a nový život. Muselo to být často kázání docela neformální, povídání přátelům a náhod­ ným známým doma, v obchodech s vínem, na procházkách a kolem Stánků na tržiš­ ti. Kam se dostali, tam vykládali o evangeliu lidovým způsobem, asi tak, jako kle­ vetí sousedky, když se sejdou na kus řeči. Dělali to přirozeně, s nadšením a pře­ svědčivě jako lidé, kteří za to nejsou placeni. Proto je bral každý vážně a hnutí se šířilo, zvláště mezi nižšími společenskými třídami. Živý obrázek této neformální evangelizace nacházíme v Origenově citovaném spisku: “V soukromých domech spatřujeme dělníky, kteří pracují s vlnou a kůží, lidi z prádelen a velice nevzdělané lidi z venkova, kteří by se neodvážili říci ani slovo před svými staršími a mnohem vzdělanějšími pány. Ale oni popadnou děti a kdekterou ženu tak nevzdělanou jak jsou oni sami a jdou s nimi někam do soukro­ mí. A pak ze sebe sypou své podivné výklady: »Nedbejte ani na tatínka ani na své učitele. Poslouchejte nás. Oni jsou bláhoví a hloupí. Oni ani neznají ani neumějí to, co je skutečně dobré, ale stačí jim prázdné povídání. My jediní víme, jak mají lidé žít. Když vy, děti, budete dělat to, co vám říkáme, budete samy šťastné a šťastným učiníte i svůj domov.« A když při takové řeči spatří přicházet některého z učitelů ze školy nebo někoho ze vzdělanější vrstvy nebo dokonce samého otce, ti opatrnější se rozlétnou na všechny strany, ale ti odvážnější navádějí děti, aby rebelovaly. Šeptají: “Když je tu tatínek nebo učitel, my ti to nemůžeme vysvětlit. Nechceme mít nic společného s těmi hloupými, tupými učiteli. Jsou zkažení a nemorální, a co víc, kvůli nim na vás může přijít trest! Tak jestli chcete, nechte tatínka a učitele a pojďte s námi, se ženami a se svými kamarády, s kterými si hrajete, do obytných místností žen nebo do krámu s kůžemi nebo do prádelny, a dozvíte se od nás všechno.« Tako­ vými slovy je získávají.” Tak si Celsus sarkasticky stěžuje (Contra Celsum - Proti Celsovi 3,55). Ne skutečnosti jsou jeho slova tou nevetší poklonou těm nejprostším křesťanům poapoštolské doby, jejich horlivosti a oddanosti. Nalezli poklad a chtěli se o něj podělit způsobem, přiměřeným jejich schopnostem. — Dojímavý je příklad věrnosti jednoho císařského pážete na pahorku Palatinu v Římě. Je to obrázek ho­ cha v bohoslužebném postoji s jednou rukou zdviženou. Předmětem jeho uctívání je postava na kříži, postava muže s oslí hlavou. Pod tím je načmáráno: “Alexamenos uctívá svého Boha.” Zřejmě jeden z pážat byl křesťanem a nestyděl se za to. Jeho kamarádi ze školy ho za to poťouchle zesměšňují. Ale nepřivedli ho do rozpa­ ků, jak můžeme soudit z dalšího nápisu, psaného jinou rukou: “Alexamenos je věr­ ný!” Zřejmě to byla jeho odpověď na krutou karikaturu. Anebo to napsal některý z jeho spolužáků, který sám také poznal pravdu, ke které se Alexamenos hlásil.

To jsou jasné důkazy, že v kontrastu k dnešku, kdy je křesťanství silně zintelektualizováno, má hlavně profesionální duchovenstvo a je omezeno převážně na střední vrstvy, v samých počátcích tomu tak nebylo. Tehdy se víra šířila spontánně pro­

29

střednictvím neformálních evangelistů, a měla největší ohlas mezi lidmi z vrstvy pracujících.

Jestliže se na počátku v církvi nerozlišovali duchovní na plný pracovní úvazek od laických pracovníků v úkolu šířit evangelium, nerozlišovalo se ani mezi pohlavím. Každý křesťan byl volán ke svědectví nejen životem, ale i slovem. Každý měl být apologetou - obhájcem alespoň do té míry, aby byl hotov vydat dobrou zprávu o naději, kterou měl (7Pí 3,15). Do toho byly výrazně zahrnuty i ženy. Musely hrát značně velkou roli při postupu křesťanství. Významné postavení žen můžeme sledovat zpět k Pánu Ježíši. Přitahoval do své­ ho kruhu mnoho žen. Ženy učednice byly při jeho ukřižování. Byly u hrobu v první velikonoční den. Čekaly v Jeruzalémě. Byly tu i o letnicích a byl to dům ženy, který se stal sídlem jeruzalémské církve. Pohled do knihy Skutků nám potvrzuje, že ženy hrály významnou roli při šíření evangelia: Dorkas, Lydia, Priscilla, čtyři Fili-povy dcery, ženy z vyšších společenských vrstev v Beroji a Tesalonice. Pavel v listě do Říma doporučuje sestru Foibé, diakonku církve v Kenchrejích. Tato žena zaujímala úřední postavení, byla to akreditovaná diakonka, její dům byl zřejmě sídlem církve (JTm 3,11 o službě těchto jáhenek). V R 16 kromě Foibé z 26 jmen zmiňováno ještě dalších osm žen, jedna bez udání jména (matka Rufova). Ve Fp 4,2 je dvěma ženám vytýkána rivalita (Euodia a Syntyché). Role, kterou ženy v církvi hrály, je tím pozoruhodnější, že jak židovství tak pohanství představovalo mužský svět. Bylo snadné pošklebovat se ‘hloupým ženám’, které si v prádelně vykládaly o své křes­ ťanské víře. A přece to byly právě tyto ženy, které byly velmi úspěšnými evangelistkami. Ať se podíváme do IPt 3,1-6 nebo do pozdějších Apoštolských konstitucí 1,10, počítá se tu samozřejmě s tím, že slova a příklad křesťanské manželky mohou značně ovlivnit manželovo obrácení. Jistě to nebylo snadné - viz Tertullianův spi­ sek Ad uxorem (Manželce) v sešitě Evangelizace v prvotní církvi. — O evangeli­ zační aktivitě žen mluví spisky Skutky Pavla a Tekly, Tertullianův spisek De Praeseriptione, Utrpení Perpetuy i Eusebiova História Ecclesiae. V příběhu Tekly je zaznamenána velmi stará tradice - Tekle hrozilo mučednictví, ale byla zachráněna krá-lovnou Tryphaenou, na kterou hluboce zapůsobila její chladná odvaha. Tato královna je skutečnou historickou postavou, která žila na konci 1. století (viz R.H. Ramsay, The Church in the Roman Empire). Není nemožné, že křesťanka Tekla získala královnu pro víru. Křesťanské ženy evangelistky a mučednice musely moc­ ně působit na tehdejší hellenistickou společnost - viz sešit Evangelizace v prvotní církvi. Byly to ženy z různých sociálních vrstev v různých provinciích římské říše. Není divu, že i jejich přičiněním evangelium překonávalo všechny překážky a zača­ lo dobývat římské impérium.

30

3.3 Život prvních evangelistů 3.3.1 Příkladnost Důrazu na spoj mezi misií a svatostí života je dáváno významné místo jak v Novém zákoně, tak v literatuře 2. století.

V Novém zákoně: IPt 3,15n; ITe 2,1-14 (zvláště verše 9-72); Fp 3,18; 4,9; ITe 1,7-8; 2K 4,1-6.

Spojení víry a chování probíhá celou křesťanskou literaturou. To dvojí se nesmí oddělit, leč s katastrofálními následky, mezi nimiž je i konec účinné evangelizace. Proto jsou novozákonní autoři tak netolerantní vůči doktrinálním a morálním de­ fektům konvertitů. Falešné filozofie, jimiž se zabývají listy Koloským, 1. Janův a Korintským - všechny mají úděsné morální důsledky. Apologetická literatura 2. století se zabývá jak správným jednáním, tak pravo­ verným krédem. Příkladem je Theofilův spis Ad Autolycum (Autolykovi) - r.180. Křesťané byli osočováni z ateismu, morálních zvráceností, kanibalismu. Autor vy­ vrací všechna obvinění pohanů, obhajuje křesťany a ukazuje na to, že jsou to právě pohané, kteří se takovými zločiny proviňují (Ad Autolycum 3,7.8; 5, 6, 9, 13 , 14, 15). Klement a Hermas nacházejí sice také na církvi chyby, ale obraz církve, jak jej kreslí apologeti, musel být přece jen pravdivý. Athenagoras ve spise Presbaia (77) píše: “Mezi námi najdete nevzdělané lidi, řemeslníky a staré ženy, kteří sice nejsou schopni slovem dokazovat dobrodiní našeho učení, ale jejich skutky dosvědčují požehnání, které vychází z přesvědčení o jeho pravdivosti. Nepraktikují své křes­ ťanství v umné řeči, ale v dobrém díle. Když je někdo udeří, oni neudeří. Když je někdo oloupí, oni nejdou k soudu. Dávají těm, kdo prosí, a milují své bližní jako sami sebe.”

Které prvky tohoto zvláštního života dělaly tak hluboký dojem na starověký svět?

3.3.2 Společenství Křesťanské společenství překračovalo bariéry rasy, pohlaví, třídy a vzdělání. Tím mělo mimořádnou přitažlivost. Viz obecenství prvních konvertitů po letnicích Sk 2,42. Dále viz sbor v Antiochii: šlechetnost, s jakou finančně podporují jeruzalém­ skou církev, prozíravost, s jakou vysílají na misii Pavla a Barnabáše, bohoslužba a půst, Židé a pohané tu společně pracují a stolují (aristokrat Manahen, ex-farizeus Saul - Pavel, hellenistický Žid z Kyrény Lucius, Simeon Černý - skoro jistě Afri­ čan - Sk 13,Iri). Viz sbor v Tesalonice s jeho láskyplným společenstvím (ITe 1,3; 3,12; 4,9n; 5,12-13). — Takové obecenství bylo ohroženo v Korintě (roztržkami nad duchovními dary a hltavostí u společného stolu - 1K 11,17-22; 72), ve Fili­ pech a Římě nejednotností (Fp 1,15; 3,15-19; 4,2n; Ř 14,1-15,3), nemorálností ve sborech, kam byly určeny listy Judův (1), a 2. Petrův (2Pt 2) a snobstvím těch, kte­ rým psal Jakub (Jk 2,ln). Ale tyto vady byly veřejně odhalovány, pranýřovány a křesťanskými vůdci napravovány. Od počátku tu byla rozmanitost v naukových 31

důrazech, formách církevní správy i postojích k pokrmům a zachovávání sváteč­ ních dnů. Ale tyto věci nesměly zasáhnout vzájemnou důvěru a úctu. Příkladem křesťanské tolerance je list Římanům 14,1-3. — Viz původní skupina Ježíšových apoštolů, kde oddanost k Ježíši uváděla do harmonie konfliktní postoje a zdánlivě neslučitelné povahy, jako byli např. Petr a Jan nebo politické názory Simona Zélóty a výběrčího daní Matouše. — Viz též matka Marie a Ježíšovi bratří - napřed v Je­ žíše nevěřili (Mk 3,32; J 7,5), po vzkříšení jsou s učedníky v blízkém společenství (Sk 1,14) - jistě pro ně nebylo snadné připustit, že se mýlili. Ale byla to božská koinonia (společenství, obecenství), společná účast na sjednocujícím svátém Du­ chu, která způsobila tuto jedinečnou změnu. Je zajímavé, jak brzy začali křesťané používat toto slovo pro své společenství. V běžném sekulárním smyslu označovalo sdružení, která se zabývala nějakou společnou činností - jídelní kluby, pohřební kluby, obchodní cechy. Ty patřily k typickým aspektům římského života a byly celkem vládou tolerovány, protože neporušovaly zákon. Z vnějšího hlediska tu ne­ bylo tak velkého rozdílu mezi křesťanskou komunitou a těmito sdruženími: byla tu iniciace (vstupní akt), vzájemné partnerství, kultické jídlo, společný zájem a po­ díl na společném užitku. Ovšem pokud jde o podstatu věci, pak tu byl velký rozdíl - a to v kvalitě společenství. V křesťanských církvích byli bez rozdílu a za stejných podmínek aristokrati i otroci, římští občané i lidé z provincií, bohatí i chudí. Byly to komunity, které se vyznačovaly kvalitou lásky a péče, která byla něčím jedineč­ ným. To přitahovalo. To bylo něco, co bylo nutno za každou cenu střežit a chránit, jestli měla jít křesťanská misie vpřed. A to byl důvod, proč vidíme jednotu křesťanů jako klíčovou záležitost nejen u novozákonních pisatelů, ale i u Ignatia a Klementa a u autorů 2. století vůbec. Viz Pavel 1K 14,23n. — Pohanská bratrstva byla často extrémně nemorální. Justin zmiňuje dílny, ve kterých se vyráběly modly a kde so­ chaři provádějí všechny možné neřesti, dokonce prostopášně zkazí i ty dívky, které s nimi pracují (7 Apologie 9). V kontrastu s tím bylo společenství křesťanů, zvláště Agapé, známé vzájemnou péčí a naprostou čistotou. Tertullian popisuje společné shromáždění, kde jsou účastníci přiléhavě nazýváni bratřími, protože mají všichni společný vztah k nebeskému Otci: “Shromáždění je zahájeno a zakončeno modlit­ bou. Bohoslužba, společenství a hodování se děje pod dohledem nebeského Otce. Zvláštní pozornost je prokazována nízko postaveným, potřebným a nemocným. Příspěvky jsou dobrovolné a odpovídají příjmu, jaký kdo má. Využívá se jich k tomu, aby byli podporováni a pohřbeni chudí lidé, aby se pomohlo chlapcům a dívkám, kterým se nedostává finančních prostředků a jsou bez rodičů, i starým lidem, kteří jsou již upoutáni k domovu a nevycházejí ven, i těm, kdo přežili ztroskotání lodi ... i každému, kdo je náhodou v dolech nebo vypovězen na ostrovy do vyhnanství nebo zavřen ve vězení pro svou věrnost Boží církvi. Protože jsme jedna mysl a jed­ na duše, neváháme podílet se s druhým o pozemské zboží. Máme všechny věci spo­ lečné kromě manželek - a to je právě ta oblast, kde pohané nejvíc inklinují k tako­ vému sdílení. Náboženská povaha křesťanských shromáždění nedovoluje žádnou ha­ nebnost a nestydatost. Jí se tolik, aby se utišil hlad, pije se tolik, kolik se sluší na cudného člověka ... Křesťané mluví jako ti, kdo vědí, že je Pán poslouchá. Každý je požádán, aby vstal a zazpíval Bohu píseň, buď takovou, kterou sám složil, nebo ze 32

svátých Písem - důkaz, že známe míru svého pití! Odcházíme z hostiny ne jako houfy činitelů nepravosti ani jako ti, kdo se dají do prostopášných skutků nebo jako bandy vagabundů, ale jako lidé, kteří co nejvíce dbají na svou jemnost a cudnost, jako kdybychom byli ve škole ctnosti a nikoli na banketu” (Apologet. 39). Plinius Mladší došel skoro k témuž závěru, když sám navštívil tato křesťanská shromáždě­ ní, aby je prozkoumal (Epistula - Dopis 10,96). Kvalita křesťanského společenství měla dalekosáhlý vliv - např. v severní Africe lidé hromadně konvertovali ke Kris­ tu. Pro postup církve měla kvalita společenství klíčový význam. Ze společností, které dosud existovaly - z pohan-ských klubů (kolegií) a krčem (thermopolií), tj. z pro­ středí velmi mělkého, byli lidé mocně přitahováni do společenství křesťanů, které bylo daleko bohatší a dávalo jim mnohem víc. Ti, kdo se nenáviděli, spatřovali, jak se křesťané milují - říká Tertullian - a to byl mocný doplněk ke kázání ‘svátých slov, kterými živíme víru, oduševňujeme naději, dáváme důvěře jistotu, upevňuje­ me dobré zvyky a udělujeme výtky a pokárání’.

3.3.3 Transformace povahy I na ni klade Nový zákon velký důraz. Proměna Jana, syna hromu v apoštola lás­ ky, nebo Petra, toho zbrklého člověka s horkou hlavou v muže - skálu - tu je pod­ stata logiky evangelia. To se děje s člověkem, který se dostane do kontaktu s Kris­ tem. Proměňuje se do podoby Kristovy stupínek po stupínku (2K 3,18, sr. Ř 12,12). Tato skutečnost je vyjadřována termíny ‘imitování Krista’ nebo ‘mystická jed­ nota s Kristem’ nebo ‘přebývání svátého Ducha’. Člověk měl osvědčit, že u něj k proměně opravdu došlo. Apoštol Pavel obrazně říká: “Znovu vás v bolestech ro­ dím, dokud nebudete dotvořeni v podobu Kristovu” (Ga 4,19). Podobnost Kristu je ‘sine qua non’ (nutná podmínka) evangelizace. Kontrast mezi starým a novým živo­ tem byl součástí rané křestní katecheze: po ‘odložení starého života’ s jeho pohan­ skými zvyky a rozkošemi následovalo ‘obléknutí Krista’ a styl života, jaký on žil. Pavlovo rozlišování mezi ‘skutky těla’ (Kralický překlad - ‘skutky lidské svévole’ v ekumenickém) a mezi ‘ovocem Ducha’ (Ga 5) muselo být tehdy běžné a pohany to bilo do očí.

U apologetu najdeme plno těchto kontrastů. Justin píše: “My, kteří jsme si dřív libovali ve smilstvu, teď přijímáme s radostí jen cudnost; my, kteří jsme dříve pěs­ tovali magii, nyní jsme se zasvětili dobrému a věčnému Bohu; my, kteří jsme si nade vše cenili získání bohatství a jmění, teď přinášíme to, co máme, do společné pokladny a dělíme se s každým, kdo má nouzi. My, kteří jsme nenáviděli a ničili jeden druhého, protože neměl stejné zvyky nebo nebyl stejného rodu jako my, nyní, od příchodu Kristova, žijeme s nimi v krásném vztahu, modlíme se za nepřátele a snažíme se přesvědčit ty, kdo nás neprávem nenávidí, aby žili podle přikázání Kristových a spolu s námi se stali podílníky radostné naděje od Boha, Pána všeho” (1 Apologie 14). Křesťané se vyjímali na pozadí zkaženého světa svou cudností, odporem ke krutosti, svou občanskou poslušností a placením daní (kromě placení těch poplatků, které souvisely s modlitbou k císaři a státním bohům - to odmítali).

33

Neodhazovali nemluvňata, nepřísahali. Odmítali mít cokoli společného s idolatrií a veškerou výrobou, která s ní souvisela. Takový život dělal velký dojem. To často připouštěli i pohanští oponenti křesťanů. Plinius i Lucian viděli u křes­ ťanů ‘čistý život, oddanou lásku a překvapující odvahu’ (Plinius, Ep. 10,96', Lucian, De Morte Peregrini, passim = na některých místech v tomto Lucianově díle). Po­ dobně je tomu i u Marka Aurélia a Galena (Med. 77,3; De Sententiis Politiae Platonicae - O myšlemkách platonova spisu Ústava).

A křesťanští spisovatelé s vědomím, že svatost života má klíčový význam pro postup misie, znovu a znovu zdůrazňují její důležitost: Hermas a Ignatius, l.a2.list Klementův, Didaché a Epištola Barnabášova jsou plné výzev ke svátému žití, a kdyby bylo nutné, i k umírání. Ignatius píše Efezským v kontextu evangelizace: “Nechte je, ať dostanou lekci aspoň z vašich skutků. Buďte mírní, když oni vybuchují v hně­ vu, buďte pokorní vůči jejich zpupným slovům, proti jejich rouhání nasaďte vaše modlitby. Nechtějte je napodobovat v oplácení. Ukažme jim svou trpělivost a buď­ me horliví v napodobování Pána” (Ef 10). Na nebezpečí nedůsledného křesťanské­ ho svědectví upozorňuje 2. list Klementův. Když mluví o touze zachránit ty, kdo jsou bez víry, varuje před nedbalým, neláskavým chováním, které může způsobit, že Boží jméno bude před pohany znesvěceno: “Neboť když pohané slyší z našich úst věštby Boží, jsou uchváceni jejich krásou a velikostí. A pak, když odhalí, že naše skutky nemají cenu těch slov, která pronášíme, obrátí se od údivu k rouhání a říkají, že to všechno je mýtus a podvod.” Tento morální důraz křesťanské církve ve 2. století není ovšem dobře přeceňovat. Pak by víra degenerovala do moralismu. Tato degenerace víry do morálky se někdy vytýká poapoštolské církvi.

3.3.4 Radost Ježíš přislíbil své církvi radost jako trvalé vlastnictví (7 15,11; 16,22). Opravdu tomu tak bylo. Mohli křesťany uvrhnout do vězení, oni o půlnoci zpívali písně své­ mu Bohu (Sk 16,25). Epištolu Filipským, která je plná radosti a důvěry, psal Pavel z vězení (Fp 3,1; 4,4). Ve Skutcích jsou úzce spjaty radost a obrácení (Sk 8,8; 13,52; 15,3). Zůstávaly základní charakteristikou křesťanů, přitažlivou pro vnější svět. Nová víra z nich nedělala nešťastné lidi. Životní okolnosti byly často neutěšené, ale ne­ vzaly jim jejich radost (ITe 1,6). Učedníci odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo cti nést potupu pro Ježíše (Sk 5,41). Radují se z naděje, radují se v Bohu, radují se při souženích (Ř 5, 2.3.11). Radují se při zvěstování, protože vědí, že je nic neodloučí od lásky Kristovy (Ř 8,34-39).

Tertullian volá: “Nestydíme se za Krista, protože se radujeme, že jsme jeho učed­ níky a trpíme v jeho jménu” (Apologet. 21). Někdy tato radost, zejména při pronásledování, vedla k nezdravé touze po mu­ čednictví. Podle spisku Mučednická smrt Ignatiova spěchal Ignatius, ‘aby tento svět opustil co možná nejdříve, aby se mohl setkat s Pánem, kterého miloval’ (kapi34

tola 5). Zde bylo chápáno mučednictví jako ‘summum bonům! (nejvyšší dobro, vrchol dobra). Ale v jádru tohoto trochu ‘pohřebního potěšení’ bylo něco správné­ ho a oprav-dového, totiž biblická víra, že ‘vrcholem radosti je být s tebou’ (Z 16,11) podle žalmisty a podle Pavla: “Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší” (Fp 1,23). Radost, která působila, že člověk šel vesele na smrt kvůli někomu, kdo je nevidi­ telný, dělala na starověký svět hluboký dojem. Ke Kristu přitahoval pohany jak radostný křesťanský život, tak radostná křesťanská smrt. Nadšení pro Krista a radost z uvěření měly své důsledky - evangelista Filip je schopen opustit kvetoucí dílo v Samaří a běžet do pouště, kde bývalo horko kolem 50° Celsia, a radostně svědčit jedinému člověku, nadto eunuchovi, kterých nebylo podle Starého zákona dovole­ no se dotýkat. Dvořan se radoval a Filip do dalších měst roznášel radostnou zvěst (Sk 8). Podobně o jásavé a vznešené radosti svědčí i IPt 1,8.

3.3.5 Trpělivá vytrvalost Křesťané trpělivě dovedli snést bičování, urážky a mučení. To mělo nedozírný vliv na ty, kdo je pozorovali, a přivádělo je to k víře. Tertullian řekl: “Čím častěji nás kosíte, tím větším počtem vzrůstáme. Krev křesťanů je sémě” (Apologet. 50). Obdiv vyvolával nejen fakt, že křesťané byli hotovi riskovat svůj život pro Ježíše, ale i způsob, jakým přitom vydávali svědectví až do smrti. Tertullian v téže pasáži píše: “Mnozí z vašich spisovatelů vybízejí ke statečnému snášení bolesti a smrti ..., a přece pro svá slova nenajdou tolik učedníků jako křesťané, kteří jsou učiteli nejen slovem, ale i skutkem. Seneka šel vstříc smrti s odvážnou rezignací. Křesťané tak činili s jásotem.” Viz Petr a Jan po uvěznění a soudu na schůzi velerady, nestěžují si, nezuří, nevzdají celou věc, ale pokračují v kázání o vzkříšeném Kristu (Sk 4,23n). Pavel nosí na svém těle Ježíšovy jizvy (Ga 6,17), byla mu dána výsada trpět pro Krista (Fp 1,29), doplňuje na sobě mesiášské utrpení v zastoupení Krista (Ko 1,24). V Petrovi je takový pokoj mysli, že den před smrtí, kterou mu naplánovali, pokojně spí mezi dvěma vojáky (Sk 12,1-6). Klement zaznamenává, jak ‘Petr i Pavel se stej­ ně vyrovnanou myslí strpěli kamenování i strasti od nepřátel mimo církev, i boje a žárlivost od některých uvnitř církve, a ukazovali cestu k blažené odměně, když odcházeli z tohoto světa a byli vyzdviženi na svaté místo’ (IKlem. 5). Mnoho bylo těch, kdo byli zapáleni jejich příkladem ve 2. století — Justin v Římě, mučedníci ve Scillii (ostrovy před západním výběžkem Anglie), ve Vienně a jinde. Spisek Skutky mučedníků zaznamenává, že jejich smrt často způsobila, že jejich katové se stali křesťany. A i když se to vždycky nestalo, způsob, jakým umírali, přesvědčoval lidi o jejich nevinnosti a nevinnosti jejich víry. Špatní lidé by se tak vesele neobětovali jako tito. Dojímavou historii zachytil Klement Alexandrijský: Muž, na jehož udání byl apoštol Jakub odveden do vězení Herodem Agrippou, byl tak pohnut jeho svě­ dectvím o Kristu na soudním jednání, že se sám stal křesťanem a byl odveden k po­ pravě zároveň s Jakubem. Cestou prosil Jakuba o odpuštění. Jakub se na něj zadíval a řekl: “Pokoj tobě” a políbil ho. A tak byli stati oba najednou (Eusebius, História Ecclesiae - Dějiny církve 2,8).

35

3.3.6 Moc Vyhlašování křesťanského poselství bylo provázeno mocí - viz Pavel (ITe 1,5). To bylo působivé ve společnosti, která byla znuděna žvaněním filozofů, kteří si sami nebyli jisti hodnotou či pravdivostí svých názorů. Slovo evangelistů bylo naprosto přesvědčivé - oni si byli jisti svou pravdou a zá­ važností své zvěsti. Tato moc měla ještě další dimenzi - zahrnovala léčení a exorcismus. To byl fak­ tor nezměrné důležitosti pro postup evangelia ve světě, který neměl dostatečnou lékařskou službu a který byl skličován vírou v démonské síly všeho druhu. Harnack shrnuje tehdejší situaci takto: “Celý svět a atmosféra, kterou byl zahalen, byly na­ plněny ďábly. Nejen idolatrie, ale každá forma života a fáze života jimi byly ovlá­ dány. Démoni seděli na trůnech, vznášeli se nad kolébkami. Země byla doslova peklem, ačkoli byla stvořením Božím. Při setkání s tímto světem a všemi jeho ďá­ bly vládli křesťané zbraněmi, které byly nepřemožitelné.”

Evangelia, zvláště Markovo, ukazují, že Ježíš nepochybně sdílel se svými součas­ níky víru v démony a jejich hlavu - satana. On skutečně věřil v tyto zlé síly a vyslal své učedníky nejen kázat pokání, ale také vyhánět démony (Mk 6,12-13). Podle Lukášova podání se vrátili a zářili radostí nad tím, že se jim tyto démonské síly poddávaly skrze Kristovo jméno (L 10,17). To pokračovalo nejen v apoštolské círk­ vi, ale až do 2. a 3. století. Křesťané vycházeli do světa jako exorcisté, uzdravovatelé a kazatelé. Skutky apoštolů jsou plné ‘znamení a divů’ exorcismu a uzdravování, které po­ tvrzovaly křesťanské tvrzení, že Ježíš na kříži přemohl démonské síly, že přišel, aby přinesl spásu a zdraví celému člověku, nejen jeho ‘duši’. Původní závěr evangelia Markova spojuje kázání evangelia s těmito znameními exorcismu (Mk 16,15n). Petr a Jan nevyhlašují chromému u brány chrámové pouze dobrou zprávu, ale dávají mu moc chodit ve jménu Ježíšově (Sk 3,ln). Kázání, exorcismus a uzdravování přispí­ valy k tomu, že ‘stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu’ (Sk 5,14). Podobně tomu bylo v případě Simona Mága, který se ve srovnání s učedníky Ježí­ šovými projevil jako pouhý amatér (Sk 8,13). Stejně tak byli lidé zaujati nejen Fili­ povými slovy, ale také znameními, která činil (Sk 8,6-7) včetně vyhánění nečistých duchů. Také Pavel nejen debatoval v Efezu v Tyrannově škole, ale Bůh skrze něj konal mocné činy (Sk 19,1-12). Toto pokračování Ježíšova díla v uzdravování a exorcismu se dá sledovat v epištolách (1K 12,9-10; Jk 5,14n) a také později, když už apoštolská doba skončila. U apologetů je plno takových zpráv.

Justin vysvětluje, že Ježíš byl učiněn člověkem ‘podle vůle Boha Otce proto, aby lidé věřili a démoni aby byli zničeni’ (2 Apol.6). Justin pokračuje: “A teď se o tom můžete přesvědčit na tom, co se děje před vašima očima. Mnoho našich křesťan­ ských mužů vyhání nespočetné množství duchů ve jménu Ježíše Krista, který byl 36

ukřižován pod Pontským Pilátem, po celém světě i ve vašem městě. Když selhali všichni exorcisté a specialisté na zaklínání a léčení, uzdravili je oni - křesťané a stále uzdravují, berou démonům jejich moc a vyhánějí je ven.” Moc Ježíšova jména byla daleko účinnější než jakékoli čáry, a křesťané velmi dbali na to, aby tuto moc odlišovali od magie, zaklínacích formulí a jiných podivných prostředků - jak uka­ zuje spisek Adversus Haereses (Proti kacířským sektám) 2,32. Uzdravení v Ježíšo­ vě jménu mělo trvalý a spolehlivý účinek. Ireneus je autorem právě zmíněného spisku (Adversus Haereses - Proti kacíř­ ským sektám). Zprávy apologetů možná dost přehánějí. Ireneus znovu a znovu váž­ ně opakuje, že zná případ člověka, který byl přiveden ze smrti zpět k životu, a to modlitbou křesťanského společenství (Adversus Haereses - Proti kacířským sektám 2,31-32). N tomto případě šlo určitě o chybně diagnostikovanou smrt. Lze namít­ nout, že totéž by se dalo říci o ostatních případech uzdravení a exorcismu. Ale tako­ vou námitku nelze přijmout. Účinnost Ježíšova jména při uzdravování a vyhánění démonů je tak dalece a v takovém rozsahu prokázána, že v tomto bodě nemůžeme být nedůvěřiví. Origenes i Celsus věřili také v démony a exorcismus. Oponent v diskusi Celsus nemůže popřít ani křesťanský exorcismus, ani Ježíšovy zázraky. Origenes ukazuje, že křesťanské zázraky jsou na rozdíl od magie konány lidmi, jejichž život je pří­ kladný, nezkažený, a dějí se ve víře v moc Boha, nikoli ve víře v moc zla (Contra Celsum 2,51; 1,6; 7,4). Z těchto dokladů je zřejmý fakt, že exorcismus se konal v evangelizačním kontex­ tu. Byl spjat s kázaným slovem. V tomto dějství figurovalo krédo jako jeho běžná součást. Nebylo to pouhé vyslovení Ježíšova jména, ale byl to recitál, přednes, vy­ právění spásných událostí z evangelia, které toto uzdravování provázely. Důraz tedy nebyl kladen na exorcistu, ale na Ježíše, v jehož jménu se uzdravení uskutečňovalo, a na evangelium, kterému se tak dostávalo publicity. Viz Justin: “... každý démon je přemožen a podroben, když je vyháněn ve jménu tohoto pravého Syna Božího, který je prvorozený ze všeho stvoření, který se stal člověkem ... který trpěl a byl ukřižován pod Pontským Pilátem ... který opět ze smrti vstal a vstoupil na nebesa” (Dial. 85).

Tertullian je další spisovatel, který se této tématice věnuje ve své Apologii (23) a ve spisku Ke Scapulovi. Zde ve 2. kapitole píše: “My činíme víc než jen to, že démony zapuzujeme. My je přemáháme. Denně je vystavujeme pohrdání a vymítá­ me je z jejich obětí. To je dobře známo mnohým lidem.”

Podobné zmínky o nepopiratelnosti a proslulosti křesťanského exorcismu nachá­ zíme u Minucia Felixe (Octavius 20) a Tatiana (Orat. 12-19) a dále ve 3. století u Origena (Contra Celsum - Proti Celsovi), Cypriana (Ad Demetr. 15, Ad Do­ nat. 5) a v Apoštolských konstitucích (8,1). Charismata apoštolské doby pokračovala v církvi 3. století. Největší intelektuál tohoto století Origenes praví: “Křesťan, skutečný křesťan, který se odevzdal jediné­ 37

mu Bohu a jeho Logu (Slovu), nebude nijak trpět v rukou démonů, neboť oni jsou mu podřízeni” (Contra Celsum 8,36). Vskutku ‘Christus Victor’ - Kristus vítěz!

Jak vidíme tyto skutečnosti dnes? Je to podvod a klam? Západní křesťanství se tak na ně obecně dívá. Ale je zajímavé, že tyto mocné činy berou velmi vážně ba­ datelé takového kalibru jako prof. T.K.Oesterreich z Tübingen a John Foster z Glas­ gow. Také misionáři a duchovní v mladých církvích v Africe a Asii počítají s exorcismem a mocí uzdravovat jako s realitou. Tak např. Společnost zámořských misií (Overseas Missionary Fellowship) má k dispozici osobní dopisy, kde je popisována řada takových případů z jihovýchodní Asie. Jsou tu také písemné doklady jako Borneo Breakthrough (Průlom v Bomeu) od S.Houlisona nebo Demons Despoiled (Oloupení démoni) od N.M.Nordmo. [Co se myslí tím termínem ‘posedlost démony’? V podstatě jde o podlehnutí dé­ monům, k jejichž projevům patří kromě jiného špiritistická média, jednání v transu jako např. chůze po ohni, polykání mečů apod. nebo projevy démonické zuřivosti.] Výše citovaný prof. Foster uzavírá: “Tato mladá církev opakuje zkušenost prvot­ ní církve a je věrná tradici kázání apoštolského i poapoštolského” (Spis After the Apostles - Doba poapoštolská). C.N.Moody v knize The Mind of the Early Converts (Myšlení prvních konvertitů) praví: “Radost a vykoupení z otroctví idolů a dé­ monů, radost v Bohu Stvořiteli a Udržovateli všeho živého, to je význačný rys křes­ ťanské víry u mnohých národů. U obrácených divochů je to někdy to hlavní, co pro ně nové náboženství znamená.” Michael Green ve spise The Meaning of Salvation (Význam spásy) píše: “Tam, kde je lékařská věda tak pokročilá, jako je tomu na Západě, kde má křesťanství 2.000 let důkazů o autenticitě Ježíšova mesiášství, ne­ hledě na svátá Písma, v takových podmínkách nemůžeme očekávat zázraky v no­ vozákonním smyslu, i když nemůžeme vyloučit možnost, že se vyskytnou. Ale v misijních oblastech, kde je církev maličká uprostřed obrovského pohanského úze­ mí, kde je nedostatek lékařských prostředků, kde nemusí být k dostání ani překlady Písma a lidé jsou dosud analfabeti, ... tam máme situaci, kdy můžeme očekávat, že uvidíme Boha při práci, jak koná i dnes zázraky. A že tak opravdu činí, to je do­ svědčeno všemi misijními společnostmi, které pracují v primitivních oblastech.”

38

3.4 Evangelizační metody Když dnes pomyslíme na evangelizační metody, vyvstane nám na mysli kázání v církevní budově nebo nějaké velké aréně. Takových apriorních představ se musí­ me zbavit, když myslíme na evangelizaci křesťanů v nej starším období. Oni neměli potuchy o kázání v dnešním slova smyslu, tj. o kázání, které je zpracováno podle určitých homiletických pravidel a je přednášeno ve čtyřech kostelních zdech. Po dobu více než 150 let nevlastnili křesťané žádné církevní budovy a existovala tu velká pestrost v typech i obsahu evangelizačního kazatelství.

3.4.1 Evangelizace na veřejnosti 3.4.1.1 Synagogální kázání Pro evangelizaci mezi Židy byla místem setby synagóga. Kdekoli byli Židé, tam byly synagógy a očekávalo se, že všichni pravoverní Židé tam budou chodit. Syna­ gógy přitahovaly mnoho tzv. bohabojných z řad přemýšlivých pohanů. Tady měli křesťanští misionáři hotovou připravenou kongregaci, sbor který mohli oslovovat. Systém synagóg nepochybně představoval jeden z nejdůležitějších faktorů při šíře­ ní víry. Vyučování nebylo méně důležité než ostatní prvky židovské zbožnosti. Synagógy sloužily zbožnosti, kázni a vyučování. Prof. Rowley připomíná, že syna­ góga byla především místem Tóry, kde se četl Zákon a vštěpovala se přikázání (Worship in Ancient Izrael - Bohoslužba ve starém Izraeli, kap. Synagóga). Boho­ služba sestávala z těchto částí: Séma - modlitba, čtení ze Zákona a proroků, načež zpravidla následoval výklad a pak požehnání. Kterýkoli člen shromáždění mohl být vyzván k četbě Písma, kterýkoli mohl být požádán, aby podal výklad. Ten nenále­ žel jen privilegované nebo kněžské třídě. Jediným kněžským prvkem v celé boho­ službě bylo požehnání, které se mohlo vynechat, když nebyl kněz přítomen. Tato pružnost vysvětluje fakt, že Ježíš byl vyzván doma ve své synagóze v Nazarete, aby četl z proroků, a že Pavel byl tak často vybídnut, aby jako významný farizejský host četl z Písma a oslovil shromáždění, když byl na svých misijních cestách. Takové příležitosti se křesťanští misionáři vděčně chopili v rozhodujících třech desetiletích, než se jim dveře synagóg uzavřely. Kázání v synagóze v Antiochii Pisidské je modelem pro kázání Židům (asi tak jako je kázání v Lystře a Aténách modelem pro kázání pohanům). Kázání má tři části a pro každou je charakteristický apel, vyzývající posluchače k pozornosti (Sk 13,16.26.38). V první části ukazuje, jak historie Izraele směřuje k příchodu Mesiá­ še. Druhá je věnována výkladu dobré zprávy o Ježíšovi, v němž se naplnila stará proroctví, v němž se soustředilo davidovské požehnání a uskutečnilo Boží synov­ ství. Zde se klade důraz na Ježíšovu smrt, pohřeb a vzkříšení. Kazatel se čestně vyrovnává se skutečností, že Izrael odmítl Ježíše i s jeho smrtí na kříži. To všechno se mělo stát, aby se naplnila Písma. Třetí část kázání zdůrazňuje odpuštění hříchů, které je možné obdržet skrze vzkříšeného Ježíše (něco takového Mojžíšův zákon

39

nikdy neumožňoval) a nutnost odpovědět Ježíšovi ve víře. Kázání je uzavřeno slav­ nostním varováním, že s Boží milostí si nelze zahrávat. Tady máme kázání, které se zvlášť dobře hodilo do situace posluchačů. Křesťan­ ský misionář začal tam, kde byli jeho posluchači, vkořenění v dějinách Izraele - zdůrazňoval společný původ i společnou víru, které spojovaly kazatele i poslu­ chače. Ukazoval na závažné naplnění starých Písem: toto náboženství není něco no­ vého, ale vrchol Božího sebezjevení, radost z uskutečnění nadějí Izraele. Jasně jsou tu předložena základní fakta o Ježíšovi, on má v kérygmatu centrální místo. Pavel se nechce vyhnout problému, který tu pro Židy vyvstane - tj. víře v Ježíšovo mesiášství. Tento realistický postoj nutně musel vést ke zkoumání Písem, které předsta­ vuje jeden z hlavních činitelů při misii k Židům (4. kap.). Kázání je hluboce vážné, počítá se situací, zájmy a svědomím posluchačů. Evangelista předkládá osobní svě­ dectví, svým poselstvím apeluje a varuje. Jeho cílem je přesvědčit posluchače, že Ježíš je Mesiáš, a přivést je k novotě života, kterou sám v Ježíši nalezl.

3.4.1.2 Kázání pod širým nebem V tomto typu kázání následovali učedníci příkladu svého Mistra. Ve Skutcích najdeme tento typ evangelizace v Jeruzalémě, Samaří, Lystře a Aténách. Tato shro­ máždění bez přípravy měla efekt na takových místech, kudy procházelo přirozeně mnoho lidí. Příhodným místem bylo např. chrámové nádvoří. Kázání tu muselo být živé a když tu byla i ‘vizuální’ pomůcka jako ukázka moci evangelia, tím lépe. Mluvení jazyky o letnicích nebo vyléčení chromého u Krásné brány v chrámě po­ sloužilo hned dvojímu účelu (kromě prospěchu, který přineslo uzdravenému): při­ táhlo zástupy, takže jim bylo možno zvěstovat, a nezvratně demonstrovalo základní učení evangelia - Boží lásku k ubohým a Boží moc zlomit moc hříchu a utrpení v lidském životě. A když takové shromáždění vzbudilo nežádoucí pozornost úřadů, ať to byli Židé nebo Římané, nebyla to žádná katastrofa. Jen se tím zvýšila důleži­ tost kázání. Lidé se pak rozešli po malých skupinkách, kde se mohlo diskutovat a kde se jim dostalo dalšího poučení. Kázání pod širým nebem nebylo v judaismu ničím novým. Dávno se praktikovalo jak v Palestině, tak i jinde, na dvorech, volných prostranstvích, březích řek a tržiš­ tích. Když přišel do městečka slavný kazatel (daršan), pak se kolem něj shromáždili všichni Židé, připravili pro něj pódium, naslouchali mu a učili se od něho (Izrael Levinthal, Problems of Jewish Ministry - Problémy židovské duchovenské služby, kde cituje Kohelet Rabba 17,2). Některé synagógy podporovaly nadané interprety Tóry tak, aby mohli se svým kázáním a vyučováním cestovat (John Peterson, Misionary Methods of Judaisms in the Early Roman Empire — Misijní metody judais­ mu v rané římské říši nebo R.C.Worley, Preaching and Teaching in the Earliest Church - Kázání a'vyučování v nejstarší církvi). Takže to nebylo nic neobvyklého, když křesťanští misionáři pracovali pod širým nebem. Starověký svět na to byl zvyklý, jak v židovském prostředí, tak v praxi cestujících fdozofů - cyniků. Důkazů není tolik, jak bychom si přáli, ale nemůže být pochyb o tom, že tato evangelizace pod širým nebem pokračovala v průběhu prvních dvou století. Ireneus byl zvyklý kázat 40

na tržištích nejen v městě Lugdunum, ale i v tržních městečkách a vesnicích v oko­ lí. Cyprián dokonce vyzval úřady, jen ať ho uvězní, když kázal na tržišti v době pronásledování (Ad Demetr. 13). Jaký byl asi obsah a metoda takového kázání, o tom si můžeme udělat představu z následujících příkladů:

První příklad nám poskytuje Eusebius na začátku svého spisu História Ecclesiae — Dějiny církve, kde se zmiňuje o pozoruhodné korespondenci mezi Ježíšem a Abgarem z Edessy. Eusebius považuje mylně tyto dopisy za pravé; říká, že byly nale­ zeny ve veřejném archivu v Edesse a napsány v syrštině. Lze je odhadovat na 2. století. Z jejich obsahu nás zajímá jediná věc - že totiž Ježíš údajně slíbil poslat jednoho ze svých učedníků do Edessy a to se prý splnilo, když tam po vzkříšení přišel Tadeáš. Když shledal, že Abgar je v takovém rozpoložení, že je schopen vní­ mat a přijmout zvěst a opravdu už skoro uvěřil, co slyšel o Ježíšovi, Tadeáš ho uzdravil z jeho nemoci a ‘kázal mu slovo Boží’ (História Ecclesiae - Dějiny církve 1,13.18). Když byl požádán, aby řekl více o příchodu Ježíšově, jak se to stalo a o je­ ho moci, Tadeáš odpověděl: “Teď nebudu mluvit, ale protože jsem byl poslán kázat Slovo, pošli zítra pro všechny občany, aby se shromáždili a já jim budu kázat a za­ sévat do nich Slovo života, týkající se příchodu Ježíšova ... jeho poslání ... jeho moci ... jeho pokory, jak sám sebe ponížil ... a tak málo si zakládal na svém bož­ ství a byl ukřižován a sestoupil do podsvětí a začalo s ním rozdělení lidí, jakého nebylo od založení světa, a vzkřísil mrtvé a kamkoli sestoupil sám, vracel se vzhůru k Otci s velkým množstvím” (História Ecclesiae - Dějina církve 1,13.20). I když nelze věřit tomu, že by tato korespondence byla pravá, přece nám přináší dostatek zpráv o tom, jak se kázalo pod širým nebem v raném křesťanství. Zpráva je značně zdrženlivá. Zázrak je tu podřízen kázání, kterému slouží jako ilustrace - tak jako to bylo ve Skutcích apoštolů. Kázání samo se soustřeďuje na osobnost, poslání, utrpe­ ní, vzkříšení a moc Ježíše z Nazareta - stejně tak, jak tomu bylo v nejstarší církvi.

Druhý příklad pochází z Říma. Autor Klementinských poznatků (Clementine Recognitions - tzv. Pseudoklementiny) vypravuje, jak jednoho podzimu slyšel v Římě kazatele pod širým nebem. Ten stál na veřejném místě a říkal: “Muži římští, slyšte! Do Judeje přišel Syn Boží a vyhlásil věčný život všem, kdo o něj stojí a budou ochotni žít podle vůle Otce, jenž ho poslal. A tak změňte svůj způsob života od zla k dobru, od věcí časných k věcem věčným. Vždyť víte, že existuje jeden Bůh, který je v ne­ besích a v jehož světě žijete nespravedlivý život před jeho svatýma očima. Ale když budete činit pokání a žít podle jeho rady, pak jsouce zrozeni do jiného světa, stanete se věčnými a budete se těšit z nevýslovných požehnání. Ale jestli odmítnete uvěřit, vaše duše budou po smrti těla uvrženy na ohnivé místo, kde budou věčně trpět a či­ nit pokání za své hanebné skutky. Pro každého člověka je šance k pokání omezena na přítomný život. ”[Pro křesťanské kázání l.a 2. století je charakteristická výzva k pokání a víře, spojená se slibem radosti a varováním před peklem.] Jaký byl ohlas na takové kázání? Pisatel lituje, že nikdo nevzal kazatele tak váž­ ně, aby se vypravil do Judeje a zjistil si pravdivost kázání. Celkový efekt se jevil jako nulový. Ale nebyla to docela pravda. Pisatel sám začal uvažovat: “Proč obvi­

41

ňuji druhé, když já sám jsem vinen stejným hříchem lhostejnosti? Správně, pospí­ ším do Judeje, jakmile si tu napřed spravím své záležitosti.” To trvalo déle než očekával. Ale konečně se nalodil a octl se v Alexandrii místo v Judeji kvůli proti vanoucím větrům. Když se dotazoval lidí, řekli mu ‘o jednom, který se znal s Ježí­ šem, Židu jménem Barnabáš, který říká, že je jedním z jeho učedníků. Pobývá tu v okolí a ochotně zvěstuje všem, kdo chtějí slyšet, podmínky Kristových zaslíbení’. Autor pokračuje: “Pak jsem šel s nimi ..., stál a naslou-chal jeho slovům spolu se zástupem, který stál kolem něho. Viděl jsem, že mluví pravdu, nikoli s filozofickou obratností, ale předkládal prostě a bez přípravy to, co slyšel a viděl konat a říkat zjeveného Syna Božího. A dokonce i od zástupu, který stál kolem něj, se mu dosta­ lo dosvědčení o zázracích a učení Ježíše, o kterém vyprávěl” (Klementinské poznat­ ky 1,9). Jednoduchá bezprostřednost cestujícího kazatele, který nepřijímal žádné peníze a byl spokojen, když dostal ubytování, kde to bylo možné, přesvědčenost o pravdě vlastní zvěsti - to byly běžné charakteristiky těch, kdo kázali pod širým nebem. V tomto typu evangelizace byla pro kazatele příznačná přirozenost, sponánnost a výzva ke svědectví. Snad ještě poučnější je pisatelova zpráva o tom, co ná­ sledovalo. Výsměch, vtipkování, vyptávání, dokonce fyzické ohrožování kazatele - to se zřejmě odehrávalo na nesčetných shromážděních pod širým nebem. “Ale zatímco zástupy vítaly ty věci, o kterých on tak neuměle mluvil, filozofové pobíze­ ni svými světskými vědomostmi se začali smát a hanobit jej, dělali si z něj legraci, vytasili se s velkou výzbrojí svých sylogismů a s velkou troufalostí ho roztrhali na kousky. Ale on ignoroval jejich žertování a odmítl odpovídat na jemné nuance je­ jich dotazů a bez rozpaků pokračoval dál ve své řeči. A potom se jeden z nich táže: »Proč je tomu tak, že moskyt, ačkoli je tak malý, je vybaven nejen šesti nohama, ale i křídly, zatímco slon, největší ze zvířat, je bez křídel a má jen čtyři nohy?« Kazatel se nedostal do rozpaků: »Nemá smysl vykládat vám důvody, proč má moskyt a slon každý jinou skladbu těla, protože vy nevíte naprosto nic o Bohu, který je oba stvo­ řil.« Mohl by odpovídat na jejich pošetilé otázky, kdyby se ho ptali upřímně, ale jestli to s ním chtějí zahrát do autu, to on odmítá - protože je veden zájmem splnit své poslání. »Máme poslání říkat vám jenom slova toho, který nás poslal. Místo logického dokazování přinášíme vám mnohá svědectví i od vašich vlastních lidí ... Samozřejmě, že záleží na vás, jestli přijmete anebo neuvěříte takovému svědec­ tví. Ale já vám nepřestanu prohlašovat, co je k vašemu prospěchu. Neboť mlčet by pro mne znamenalo ztrátu, zrovna tak jako neuvěřit znamená pro vás zkázu.«” Po této výměně názorů následoval smích, nesouhlas a zuřivost a ‘Klement’ jen nesnad­ no dostal kazatele bez úhony pryč do jeho obydlí, aby se ho dále mohl vyptávat na jeho křesťanskou víru. Ačkoli Pseudoklementiny jsou domnělým historickým romá­ nem, musely budit zdání pravdy, neboť si získaly a udr-žely široký okruh čtenářů. Můžeme se domnívat, že tento druh evangelizace pod širým nebem je dost realistic­ kým obrázkem toho, co se odehrávalo na Středním východě v prvních stoletích života církve.

42

3.4.1.3 Prorocké kázání Kromě uvedených typů kázání máme v rané církvi i proroky, kteří mluvili přímo ve jménu Kristově. Tento jev je bezpečně dosvědčen v Novém zákoně. Proroci byli v Jeruzalémě a Cesareji, v Antiochii, Římě, Korintu, Tesalonice a církvích v Malé Asii (Sk 11,27; Ř 12,6; 1K 12-14; ITe 5,20; Zj 1,3; 22,18). Byla to právě kategorie proroků, v níž křesťané viděli novost svého náboženství. Ježíš byl eschatologický prorok, dávno zaslíbený v Dt 18,18 a v něm ožila zaslíbení dlouhé řady proroků Izraele (Mt 5,19; Sk 3,22; 7,37; 17,37 sr. J 4,44). Jako dědictví po Ježíšovi zrodilo se křesťanské prorokování o letnicích (Sk 2,18) a jeho obsahem byl prorok Ježíš sám. Prorokování - to byl dar, který někteří měli a jiní neměli (1K 12,29). Nicméně Zj 10,7 (sr. 11,10; 16,6) zřejmě naznačuje, že ten dar byl přístupný všem - zdá se, že ‘proroci’ je synonymem pro ‘služebníky Kristovy’. Proroctví bylo vysoce ceně­ no, skoro jako sám apoštolský úřad, protože v obou Ježíš přímo komunikoval se svým lidem (1K 14,1). Proroci se připojují k apoštolům a mají pro církev základní význam prostě proto, že jejich prostřednictvím se zjevení dává do pohybu (Ef2,20; 3,5). N moderní literatuře bývají označováni jako ‘extatikové’, ale to není docela výstižné. Prorok byl pod kontrolou rozumu na rozdíl od toho, kdo mluvil jazyky a u něhož rozum zůstával bez kontaktu se zvěstí (1K 14,3.32). Prorokování bylo souvislou řečí, pod přímým vedením Ducha svátého. Prorokovali muži i ženy. Zdá se, že prorokování bylo obsahem velmi různorodé. Mohlo mít podobu předpovídání Agabova (Sk 11,28), tajemnost Apokalypsy, označování určitých křesťanů pro úřad (ITm 4,14), svědectví o Ježíšovi (Zj 19,10), evangelizace (1K 14,24) i vzdělávání, útěchy a vyučování (1K 14,3n a pravděpodobným důsledkem ve Sk 13,1 je, že pro­ roci jsou také učiteli). Toto přímé slovo od Boha - pakliže je ryzí - musí být v souhlase s obsahem apoštolské víry. Pavel zdůrazňuje, že ryzost a pravost proroc­ tví mají příjemci posuzovat podle toho, jestli souhlasí nebo nesouhlasí s apoštol­ ským učením (1K 14,29n; 37-39). Didaché zdůrazňuje důležitost zbožného chová­ ní těch, kteří si činí nárok na tento dar (11). Proroctví v církvi pokračovalo a montanistické hnutí nebylo žádným izolovaným výbuchem. [Montanismus vznikl v Malé Asii mezi r. 180 - 210. Hlavním jeho zájmem byl návrat k prvotnímu křesťanství, přísný mravní řád a askeze, chránící církev před zesvětštěním. Velkou roli tu měli proroci a prorokyně. Více o montanismu viz Zdeněk Trtík, Genetická symbolika, s. 25, Edice studijních pomůcek prof. dr. A.Spisara, svazek 14, vyd. Samospráva CČSH, nákladem Ústřední rady CČSH, bez vročení.] Tertullian poukazuje na to, že biskup římský uznal prorocké dary Montana, Prisky a Maximilly - teprve později změnil názor (Adv. Prax 1). Proroctví začalo upadat, když se k moci dostával epi­ skopát (episkopos = biskup, episkopát = biskupská funkce, období, kdy je kněz ve funkci biskupa), a to tak dalece, .že si nakonec biskup činil nárok na pohlcení pro­ rocké funkce! V Origenově spise Contra Celsum (Proti Celsovi) je slavná pasáž, která má vztah k tomuto typu kázání. Zabývá se Celsovou stížností, že ‘jsou mnozí bezejmenní, kteří prorokují nad každou bezvýznamnou maličkostí v chrámech i mimo ně. Jsou někteří, kteří žebrají a potulují se kolem měst a vojenských táborů a předstírají, že

43

dávají odpověď orakula. U každého z nich je obvyklé, že říká: »Já jsem Bůh (nebo syn Boží nebo božský Duch). A já jsem přišel. Brzy bude svět zničen. A vy, lidé, zahynete pro své nepravosti. Ale já vás chci zachránit. A vy mě znovu uvidíte, jak se vracím s nebeskou mocí. Požehnán je ten, kdo mě teď bude uctívat. Ale na všechny ostatní uvrhnu věčný oheň, na města i venkov. A ti, kdo si neuvědomí, že jsou pro ně připraveny tresty, mamě se budou kát a sténat. Ale pro věčnost zachráním ty, kdo se mnou dají přesvědčit.«’ Zdá se, že pak kazatelé pokračovali mluvením jazy­ ky, jak můžeme soudit z Celsovy následující poznámky: “Když takto mávali hroz­ bami, pokračují pak v promlouvání nesrozumitelném, nesouvislém a vysloveně nejasném, jehož význam není schopna žádná inteligentní osoba odhalit. Jsou to pro­ jevy nesmyslné a směšné, a každý blázen nebo kouzelník si ta slova může vykládat v jakémkoli libovolném smyslu.”

Tato Celsova slova, z nichž je Origenes jasně nesvůj, se mohla týkat montanismu, ale také nemusela. Ukázku proroctví nacházíme v nedávno objevené Velikonoční homilii Melita, bis­ kupa ze Sard z konce 2. století, který byl také prorokem. Eusebius nám o něm říká, že ‘ve všech věcech žil v Duchu svátém’ (História Ecclesiae - Dějiny církve 5,24.5). [Skoro totéž se dá říci o Ignatiovi, který při některých příležitostech mluvil pod přímou inspirací jako křesťanský prorok: “Když jsem mezi vámi byl, mluvil jsem velkým hlasem, hlasem Božím,” připomíná do Filadelfie (7,7).] Melitova Veliko­ noční homilie má celkem střízlivý začátek, byť psaný v asijsky květnatém slohu. Zde je ukázka: “Ježíš je všechno. Když soudí, je to Zákon, když učí, je to Slovo, když zachraňuje, je to Milost, když plodí, je to Otec, když zplozen, je to Syn, když trpí, je to Beránek, když je pohřben, je to Člověk, když vstává z mrtvých, je to Bůh. Takový je Ježíš Kristus. Buď mu sláva na věky. Amen.” A pak najednou tento lid­ ský sloh kazatel odkládá, kázání dostává nový rytmus, bezprostřednost a moc, a ka­ zatel inspirován k prorokování mluví jako představitel samého Ježíše. Melito káže: “Pán, vzav na sebe lidskou podobu, vzal na sebe povinnost toho, kdo měl povinnost a umíral za toho, kdo měl umřít (v hříchu), vstal ze smrti a hlasitě volá toto své poselství: “Kdo se chce se mnou přít? Ať se přede mne postaví. Jsem to já, kdo osvobodil odsouzené. Jsem to já, kdo dal život mrtvým. Jsem to já, kdo vzkřísil pohřbené. Kdo chce se mnou vést spor? Jsem to já, praví Kristus, kdo zničil smrt. Jsem to já, kdo triumfoval nad nepřítelem a sestoupil do podsvětí a svázal siláka a vyrval mu lidstvo a vyzvedl je k výšinám nebes. Jsem to já, praví Kristus. A tak pojďte sem, všechny lidské rodiny obtížené svými hříchy a přijměte odpuštění pro své nepravosti. 44

Neboť já jsem vaše odpuštění. Já jsem obětní Beránek, který přináší spásu. Jsem Beránek, zabitý pro vás. Já jsem vaše třpytná lázeň. Já jsem váš život. Já jsem vaše vzkříšení. Já jsem vaše světlo, já jsem vaše spása, já jsem váš Král. Jsem to já, kdo vás nese vzhůru k výšinám nebes. Jsem to já, kdo vám tam dá vzkříšení. Ukážu vám věčného Otce. Vyzvednu vás svou vlastní pravicí.” Obě ukázky jsou z Papyru Bodmerova 13. Snadno pochopíme, že kázání tohoto dynamického vzrušujícího typu vyvolávalo opovržení Celsovo. Na druhé straně si můžeme dobře představit, jaký ohlas muselo vyvolávat v emocionálně laděné mysli prostého orientálního posluchače. V každém případě prorokování tohoto druhu se nepochybně uplatňovalo v evangelizačním kázání v době kolem 1K 14,24n (tj. pod­ le novozákonní chronologie v letech 53-58) a prokazatelně kvetlo i na konci 2. sto­ letí.

3.4.1.4 Katechetické kázání (evangelizace při výuce) C.H.Dodd ve své knize The Apostolic Preaching and its Development (Apoštol­ ské kázání a jeho vývoj) byl první, kdo začal razit termín ‘kérygma’ pro křesťanské zvěstování. Méně šťastným počinem tohoto autora byl však fakt, že činil rozdíl mezi kérygmatem a didaché - kázáním a učením. V raném křesťanství nebylo tak přísné­ ho rozlišování mezi prací evangelisty a učitele. To je zřejmé v průběhu období od Pavla k Origenovi. Oba evangelizačně pracovali tím, že učili křesťanské víře.

3.4.1.4.1 Origenova škola v Alexandrii

byla původně založena se záměrem vštěpovat základní křesťanské učení. Origenes vedl tuto školu ‘pro základní poučení ve víře’ již od svých osmnácti let. Ale bylo to učiliště jak didaktické, tak evangelizační. “Přicházeli k němu někteří poha­ né, aby slyšeli slovo Boží, a stávali se z nich silní, odvážní křesťané, kteří zpečetili později své svědectví vlastní krví - mužové jako Plutarch, Severus, Heron a Heraklides, a stejně tak ženy jako např. Herais - všichni byli mučeni,” sděluje ve své Historii Ecclesiae (Dějiny církve) Eusebius (6,4). Kázání a učení šlo ruku v ruce a bylo provázeno i praktickou prací jako navštěvování vězňů, povzbuzování těch, kdo byli pro víru odsouzeni k smrti, a také cvičení v takovém stylu života, kde bylo třeba odříci si jídlo, pití, spánek, peníze i šaty. 3.4.1.4.2 Justinova škola v Římě byla první školou křesťanského vyučování. Justin byl proslulý tím, že dával pou­ čení ve víře každému, kdo si je přál, a přitom nadále přednášel filozofii jako v do­

45

bách, než se stal křesťanem. Tuto svou činnost vypočítává ve své obraně před měst­ ským římským prefektem Rustikem, která skončila jeho popravou. Na Rustikovu otázku: “Jaké učení vyznáváš?” Justin odpovídá: “Snažil jsem se poznat všechna učení. Ale nakonec jsem spočinul v pravém učení, tj. křesťanském ...” Hledání při­ vedlo Justina ke Kristu. Když se ho Rustikus zeptal: “Kde shromažďuješ své stou­ pence a kam je přivádíš?”, Justin odpověděl: “Bydlím u nějakého Martina u Timoteových lázní. A během celé doby (a teď jsem v Římě podruhé) si nepamatuji na jiná setkání než u něj. A když ke mně přišel kdokoli, předal jsem mu učení o prav­ dě” (Act.Just. 1,2). To byl tedy křesťanský intelektuál, který se na čas usadil v Římě, zůstával v domě jiného křesťana hned vedle lázní, kam se denně všichni shromaž­ ďovali k společenskému setkávání - tedy ideální situace - měl svou vlastní pod­ krovní světničku v Martinově domě, kam mohl pozvat zájemce, kteří se chtěli o Kristu něco dovědět. Justinovo vysvětlování křesťanské ‘filozofie’ a jeho výzva odevzdat se Kristu šly ruku v ruce. Zdá se, že tuto směs učení a evangelizace převzala řada konvertitů 2. století z řad intelektuálů: Quadratus a Aristides, Athenagoras a Tatian, Pantaneus a Klement. Musíme pamatovat nato, že tito mužové nebyli žádní univerzitní hodnostáři, kteří by své apologie psali v bezpečí a pohodlí. Byli to misionáři, evangelisté a v mnoha případech i mučedníci.

3.4.1.4.3 Apoštol Pavel v přednáškové' síni Tyrannově Myšlenka evangelizace spojené s vyučováním pochází pravděpodobně od apošto­ la Pavla, který v Efezu napřed působil po tři měsíce v synagóze, ale pak přenesl své působení do Tyrannovy školy, kde denně mluvil po dva roky (Sk 19,8-12). Zde Pavel získal klientelu, se kterou by jinak sotva přišel do styku. Dokonce čteme, že mu byli Asiarchové - vysocí úředníci provincie - tak nakloněni, že na něj naléhali, aby neriskoval život a nechodil do divadla, kde se shromáždění lidu vzbouřilo kvůli efezské Artemis (Sk 19,31). To je překvapující, když uvážíme, že tito úředníci měli dohled nad císařským kultem a my si můžeme být zcela jisti, že s tímhle neměl Pavel vůbec nic společného. Ale Pavel si získal úctu a snad i přátelství těchto úřed­ níků, kteří ho chtějí uchránit nebezpečné situace. Zapůsobilo snad na ně, nebo je dokonce přesvědčilo to, co od Pavla slyšeli v přednáškové síni Tyrannově? Z této zprávy o Pavlovi v Efezu se jasně vynořují dvě věci: Za prvé - intelektuální obsah Pavlova kázání musel velmi podněcovat k přemýšlení. On uměl vést dialog (dialogomenos = rozmlouval s lidmi) a zároveň je přesvědčoval (peithón) (Sk 19,8). Tak získával pro Krista. Pro takovou práci v přední linii bylo třeba intelektuálního vy­ bavení v plném rozsahu. To ovšem neznamenalo, že by si Pavel nebo kdokoli z prvo­ křesťanské misie myslel, že do Božího království přivedou člověka jen argumenty. Diskuse byla jen příležitostí, kdy se odstraňovaly bariéry, které člověku bránily při­ jmout Krista. Za druhé - pro Pavlovu intelektuální aktivitu bylo charakteristické nadšení. První Pavlova reakce, když slyší o shromáždění v divadle, je ‘jít tam’ 1 Velice zajímavé čtení Sk 19,9 nacházíme v Západním textu, které je založeno na znalosti místního prostředí. Po zprávě, že Pavel začal mluvit ve škole Tyrannově, Západní

46

text přidává údaj ‘od 5 dolO hodin’, tj. od 11 dopoledne do 4 odpoledne. Pravděpo­ dobně Pavel v chladném ránu pracoval na stanech, zatímco Tyrannos přednášel. Pak, když se v 11 hodin zastavil všechen veřejný život a s ním i Tyrannovy přednášky, převzal Pavel školu a diskutoval se všemi, kdo přicházeli. Muselo v něm být hodně nadšení, když se dal do takové práce v tak nevhodnou dobu. Badatelé (Lake a Cadbury) poukazují na to, že v Efezu v jednu hodinu v poledne spalo více lidí než v jednu hodinu v noci. Pavel musel své posluchače nakazit svou energií a horlivo­ stí, že byli ochotni obětovat svou siestu a jít ho poslouchat. 3.4.1.4.4 Svědectví Takové známky nadšení pronikaly evangelizaci prvních křesťanů. Ani těm, kdo byli nejvíc akademičtí, nepřipadalo divné připojovat ke své zvěsti vlastní svědectví. “A já sám jsem jedním z nich,” říká Justin, když začíná svou První apologii křesťa­ nů. Toto osobní dosvědčování pravdy bylo integrální součástí křesťanského marty­ ria - svědectví. Nalézáme je všude v literatuře tohoto období.

Toto osobní svědectví bylo samozřejmé v Novém zákoně {2K 9,15; ITm 1,15; Ř 7,23-25). Křesťané nesli osobní svědectví o vlastní zkušenosti o pravdě, kterou druhým vyhlašovali. To zůstalo důležitým faktorem i v evangelizaci 2. století. Euelpistos, jeden z Justinových kolegů, směle stojí na své víře, když mu hrozí pronásledování. “A co jsi ty?” ptá se prefekt. “Také já jsem křesťan, přiveden k pravé svobodě Kristem,” odpovídá {Act.Just. 3).

Klement Alexandrijský - poslední kapitola jeho spisku Exhortace k pohanům obsahuje nadšený apel na ty, kdo se odevzdali Kristu ,a obsahuje zároveň radostné dosvědčení, co udělal Kristus pro něj: adoptoval ho, dal do pořádku jeho vztah s Bohem, dal mu moudrost a podobnost Kristu {Protrep. 12). Tatian na konci svého Kázání Řekům vyslovuje svou ochotu dát přezkoumat své učení a svůj život, naprosto přesvědčen, že ‘ví, kdo je Bůh a jak pracuje’ {Orat. 42). Jinde vyslovuje díkůvzdání a chválu Kristu, že ho zachránil z pout zla, odsouzení a omylu a od ‘deseti tisíců tyranů, kteří ovládali jeho život’ {Orat. 29). Jistota křes­ ťanů dosvědčujících vlastní zkušenosti víry přesvědčila pohanský svět, že dosud žil v omylu a že křesťané mají pravdu.

3.4.2 Evangelizace v domácnostech 3.4.2.1 Význam evangelizace v domácnosti byl nesmírný - byla to jedna z nejrozšířenějších evangelizačních metod ve staro­ věku. Měla své výhody: v relativně malém kruhu byla možná výměna názorů, ne­ byla tu umělá izolace od posluchačů, nebylo tu pokušení pro kazatele, že to ‘bude hrát na galerii’, čili že bude usilovat o laciný potlesk, jak tomu bývalo na veřejném místě nebo pod širým nebem. K úspěšnosti napomáhala naprostá neformálnost, 47

uvolněná atmosféra domova, nehledě na pohoštění, které často nechybělo. Dokla­ dy: Ve spise Contra Celsum {Proti Celsovi 3,55) si Celsus stěžuje, že je to právě v soukromých domech, kde dělníci pracující s vlnou, příštipkáři a ti, kdo pracují v prádelnách, i venkované, tedy ti, kterými Celsus tak hluboce pohrdal, konají svou evangelizaci. Dokonce i děti byly poučovány, že když uvěří, ‘budou šťastné a učiní šťastným i svůj domov’.

Spis Klementinské poznatky (Pseudoklementiny) ukazují domácnosti, kde se ko­ nala shromáždění - jev běžný ve 2. století. Líčí situaci, kdy Klement přijel za Pet­ rem do jeho bydliště v Cesareji. Když v jedné krčmě slyšel vyprávět, že jistý Petr byl v městě a měl příštího dne vést debatu s nějakým Samařanem Šimonem, Kle­ ment žádá, aby mu ukázali, kde bydlí. Našel dům, zaklepal, pozvali ho dál a zane­ dlouho naslouchal obsáhlému apoštolskému výkladu {Klementinské poznatky 1,12 -16). Další příklad je z téhož spisu {10,71), kde se vypravuje, že Theofil (? snad muž zmíněný v L 1,1) ‘s velkou horlivostí a touhou předal velký palác - součást svého domu k užívání církvi ... a veškero množství lidí, kteří se denně shromažďo­ vali ke slyšení Slova, uvěřilo’. V jiné knize téhož literárního typu nacházíme zprá­ vu, jak Petr přišel se svou společností do nějakého domu, jak bylo předem dohod­ nuto. “Pán domu nás uvítal a vedl nás do jednoho pokoje, který byl zařízen jako divadlo a krásně uspořádán. Tam jsme našli poměrně velký zástup lidí, kteří před­ tím v noci přišli a teď už na nás čekali ... a zanedlouho byla diskuse v plném prou­ du” {Clem. Hom. 8,38). Když se máme něco dovědět o evangelizaci po rodinách, je dobře podívat se do Nového zákona: Pro evangelizační účely byl využíván dům Jásonův v Tesalonice {Sk 17,5), dům Tita Justa v Korintě, provokativně vybraný proti synagóze, se kte­ rou se Pavel rozešel {Sk 18,7). Zdá se, že velmi pohostinným místem byl i Filipův dům v Cesareji, kde byli vítáni nejen návštěvníci, kteří se plavili po moři jako Pavel a jeho společnost, ale i putující charismatici jako Agabus {Sk 21,8). Také dům Lydiin a žalářníkův ve Filipech byly užívány jako evangelizační centra {Sk 16,15.32 -34). Podobně sloužil Štěpánův dům v Korintě - jeho rodina byla pokřtěna Pavlem osobně, bezpochyby po určitém vyučování v zákla-dech křesťanství a po vyznání víry {1K 1,16), později čteme, že rodina Štěpánova se dala do služby bratřím (1K 16,15). Vůbec nejstarší křesťanské společenství se scházelo ve vrchní síni domu, který patřil matce Jana Marka v Jeruzalémě {Sk l,13n; 12,12).

‘Církev v domě’ se stala klíčovým faktorem při šíření křesťanské víry.

3.4.2.2 Sociologický pohled na starověký domov Důraz na domov jako základní jednotku lidské společnosti má dlouhou historii jak v kultuře Izraele, tak Říma. Základním činitelem v Božím plánu spásy v Izraeli byl právě dům. Je to Noé a jeho rodina, kdo jsou zachráněni v arše, je to Abraham a jeho rodina, kdo jsou uvedeni do smlouvy, je to David a jeho dům, kterým je zaslíbeno království atd. Solidarita rodiny jde tak daleko, že je David laskav na 48

chromého Mefíbóšeta jen proto, že jako jediný přežil z rodiny Jónatanovy. Do izra­ elské domácnosti patřila nejen manželka a děti, ale také služebnictvo a usedlí cizin­ ci. Tak zní příkaz v Dt 14,26 a 12,12.

Stejně měla základní význam i rodina v řecko-římské společnosti. Úspěch césarů vycházel z autoritativní moci, kterou si osoboval ‘domus' Augusta - dům císaře, rodina císaře, která byla roztroušena v různých částech světa.

Rodina byla složitou institucí. Hlavou rodiny byl otec. Jeho moc se vztahovala na všechny členy rodiny. Když se mu zlíbilo, mohl je i soudit na rodinném soudě, a to zejména pokud šlo o ženy a otroky v jeho domě. Ti zůstávali pod jeho manus et potestas (ruka a moc). Kromě přátel a příbuzných zahrnovala rodina také otroky, kteří na ní byli závislí, pokud jde o živobytí i místo ve společnosti. K rodině patřili i plnoprávní občané, kteří pravidelně přebírali jméno rodiny (viz židovský spisova­ tel Josef Flavius) a zůstávali s ní ve volném spojení, kterému se říkalo klientela. Pro ně to znamenalo loajalitu vůči pánu domu, pro pána domu to znamenalo, že bude jejich jménem jednat v záležitostech, kdy potřebovali finanční a právní ochranu. Další skupinou, která se často počítala k rodině, byli amici, blízcí přátelé, od nichž se očekávala věrnost, opora a odevzdanost rodině. Takové bylo v rodině tetrarchy Heroda postavení Manahena (Sk 13,1), který se později stal křesťanem. Takovému vztahu se u císaře Tiberia těšil Pilát Pontský. Tento vztah mohl vzít za své, kdyby se byla k císaři donesla zpráva, že Pilát ukázal příznivou tvář Ježíšovi, domnělému uchazeči o trůn: “Jestli tohoto muže propustíš, nejsi přítel císařův” (J 19,12).

Rodina v tomto širokém smyslu, zahrnující pokrevní svazky, otroky, klienty a přá­ tele, byla jedním ze základů římské společnosti. Křesťanští misionáři promyšleně získávali co nejvíce rodin. Každá taková rodiny byla jako maják, ze kterého evan­ gelium osvětlovalo temnotu.

3.4.2.3 Konverze hlavy rodiny Klademe si otázku, zda křest celých ‘domů’ zahrnoval i křest dětí. Zdá se, že ano. Zřejmě byla nemluvňata pokřtěna s ostatními členy rodiny. Jednak proto, že se v židovské rodině zachovávala solidarita, pokud šlo o obřízku a prozelytský křest - oba tyto obřady se udělovaly jak nemluvňatům, tak dospělým. Jednak proto, že i v římské rodině byli všichni spojeni společným kultem předků (Larů) bez ohledu na věk nebo osobní víru. Tak byl domov klíčovým prostředím pro evangelizaci, ať už byl pro víru získán kterýkoli člen rodiny. Samozřejmě bylo nejlepší, když byl nejprve obrácen otec, pak s sebou přivedl celou rodinu. To se stalo v případě Kor­ nélia (Sk 10,24), byla to velká rodina (Sk 10,27.48). Podobné to bylo u Lydie, tex­ tilní obchodnice z Tyatiry, která byla zrovna obchodně ve Filipech. Její celá rodina - asi hlavně otroci, bez manžela a dětí, zdá se, že byla neprovdána - byla pokřtěna (Sk 16,15). Tak tomu bylo i u filipského žalářníka, když vyznal víru (Sk 16,33).

3.4.2.4 Konverze manželky Méně snadné to bylo, když křesťanství vstoupilo do rodiny prostřednictvím jiné­ 49

ho člena rodiny než pána domu. Ježíš předpovídal, že se kvůli němu budou rodiny rozdělovat, a to se brzy stávalo. U Tertulliana je srdcervoucí zpráva o souženích, která měla jedna křesťanská žena ve své pohanské rodině (Ad uxorem - Manželce 2) a o hrozícím rozvodu a pronásledování, které nastalo v jednom smíšeném manžel­ ství v Římě (2 Apol. 2). Pavlovu radu pro smíšená manželství nacházíme ve 2K6,14 (“nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími”). Když byla manželka získána pro víru až po svatbě, pak Pavel doufá, že jejím prostřednictvím může být získána celá rodina, že Bůh má spásné cíle i s jejím manželem a dětmi a neměla by je opouštět (1K 7,14). To nebylo tak snadné. Pomponia Graecina, manželka doby­ vatele Británie, byla křesťankou. Oddala se ‘cizí pověře’ - praví Tacitus. Ve společ­ nosti zastávala tato žena vysoké postavení. Ale aby mohla zůstat věrná své víře, odešla z veřejného života pod záminkou prodlouženého smutku nad vraždou své sestřenice Julie. Trvalo to 40 let(!) a tak svým novým způsobem života nevzbuzo­ vala tolik pozornosti. Přesto neunikla obvinění a byla předána soudnímu rozhodnutí svého manžela. On podle starodávného zvyku vyslechl případ své manželky veřej­ ně v přítomnosti příbuzných, hovořil o jejím charakteru a životě a prohlásil ji za nevinnou (Tacitus, Annály 13,32). Křesťanský vliv této ženy lze stopovat i do bu­ doucnosti. V nejstarší části křesťanských katakomb Callistových v Římě je nápis ze 2. století, připomínající pohřeb křesťana Pomponia Graecina. Stejné rodné jméno i příjmení naznačují, že byl pravděpodobně pokrevně spřízněn s touto významnou ženou (H.Leclerq, dále Dictionnaire d'archeologie Chretienne et de liturgie — Slov­ ník křesťanské archeologie a liturgie, dále Edmundseon, The Church in Rome in the First Century — Církev v Římě v prvním století).

3.4.2.5 Konverze otroků a svobodných občanů Nevíme, zda existovala konverze dětí a jak případně působila na rodinu. Nevíme, jestli třeba takový Ignatius, Justin, Hermas nebo Klement nezkoušeli získat své ro­ diče. Ale otroci a svobodní občané rozhodně pronikali i do těch největších rodin římské aristokracie. Byli tu členové Caesarova domu, kteří byli křesťany v době, kdy Pavel psal do Filip (4,22). Zdá se, že Pavel udělal hluboký dojem na členy pretoriánské stráže, kteří ho střídavě po čtveřicích střežili během jeho věznění - “takže po celém soudu i všude jinde je známo, že jsem vězněn pro Krista.” (Fp 1,13). List Římanům prozrazuje mnohé o šíření evangelia mezi svobodnými občany (16). Jmé­ na, která se v této kapitole vyskytují, jsou velmi častá na pohřebních nápisech všu­ de v impériu. Jsou tam i jména zvláštního významu - čteme o těch, ‘kteří jsou z domu Aristobulova’ (Ř 16,10) a ‘z domu Narcisová’ (Ř 16,11). Aristobulus byl vnuk Heroda Velikého; byl vychován v Římě a tam také žil. Byl velkým přítelem císaře Claudia a vypadá to tak, že císaři odkázal svou ‘familiam’ - rodinu otroků, když umíral (je zmíněn u Josefa Flavia ve spisech Válka židovská 2,11.6 a Starožit­ nosti 20.1.2). V tom případě byli tito otroci známi pod jménem Aristobulovci. Ně­ kteří ze židovské družiny tohoto člena Herodovy rodiny přišli asi ke křesťanské víře, jako další osobu jmenuje Pavel svého krajana Herodiona. To je charakteristické otrocké jméno, zřejmě patřil mezi nevolníky jednoho z Herodů. — Narcisiáni upad­ li do císařových rukou za méně pěkných okolností. Mocný svobodný občan Narci-

50

sus vykonával velký vliv na císaře Claudia, jehož byl soukromým sekretářem. Vlastnil obrovské bohatství a měl velikou ‘familiam’. Ta padla do rukou Neronových po zavraždění Claudia v r. 54 po Kr., kdy byl Narcis dohnán k sebevraždě na pokyn Agrippiny. Zřejmě někteří z tohoto domu byli křesťany, příjemci listu Římanům.

Můžeme se domnívat, že to byla právě aktivita otroků a svobodných občanů, kte­ rá přivedla k evangeliu aristokratické rodiny. Příkladem může být gens Acilius - rod Aciliův, jehož nejstarší synové měli zpravidla příjmení Glabrio. Byla to pro­ slulá stará senátorská rodina. Jeden z jejích členů Acilius Glabrio byl za Trajana konsulem r. 91 po Kr. a byl donucen císařem Domitianem bojovat se lvem. Musel to být asi pádný důvod, proč tyran Domitian sáhl k tak nebývalému činu proti muži, který nesl nejvyšší úřad ve státě! Spisovatel Dio Cassius to objasňuje - ‘byl to jeho ateismus a židovské způsoby’, které byly hlavním důvodem Domitianovy nespoko­ jenosti. Suetonius připomíná, že císař ho podezíral z revolučních tendencí. To na­ značuje, že Acilius Glabrio byl nepochybně křesťanem. Oddanost Kristu mu nedo­ volovala, aby císaře nazýval rouhavým titulem náš Pane a Bože, jak to císař vyža­ doval v senátorských rodinách (Suetonius, Domitian 13). Císařově morbidní mysli se to muselo jevit jako politický odpor. [Podle Hegesipa na základě téhož podezření - že jsou potenciálními revolucionáři - chtěl císař uvěznit i vnuky Judy, bratra Páně, ale když viděl jejich mozolnaté ruce, ujistil se tím, že jejich úmysly jsou mírumi­ lovné a oni se starají jen o svou venkovskou práci (Eusebius, História ecclesiae - Dějiny církve 3,20.1 nn).} Glabrio lva zabil, byl tedy propuštěn, a moudře odešel do dobrovolného exilu. Ale nepomohlo mu to, césar ho dal popravit údajně proto, že si zadal a ponížil svůj konzulární úřad tím, že bojoval se lvem jako nějaký gla­ diátor. Byl pochován v rodinné hrobce, ve sklepení, které se brzy nato stalo křes­ ťanskými katakombami. Tento křesťanský hřbitov byl pojmenován po Priscille. V rodině Glabrionů byla ve 2. století celá řada Priscill. Michael Green se domnívá, že toto jméno se může vztahovat k novozákonní Priscille z manželského páru Akvila a Přisedla. Akvila je představován jako Žid narozený v Pontu. Byl z Itálie téměř jistě vyhnán za Claudiovy vyhlášky z r. 49. Ta se týkala nepokojů v synagógách v Římě kvůli ‘Chřestu’. Jeho žena je v šesti novozákonních zmínkách jmenována čtyřikrát před svým manželem. Nad tímto párem vznikají dohady: Možná, že Pris­ cilla byla svobodná občanka, členka gens, rodu, která si vzala svobodného židov­ ského občana a ten převzal nomen gentile, rodové jméno po svém patronu Aciliovi. Možná, že to bylo právě prostřednictvím tohoto manželského páru, že křesťanská víra vstoupila do rodiny Aciliovy, takže dokonce hlava rodiny - Acilius sám - se kolem r.90 stal křesťanem. To jsou jistě dohady, ale v podmínkách 2. století to tak opravdu mohlo být, protože tehdy se evangelium šířilo do velkých císařských ro­ din.

Postup křesťanství do nejvyšších vrstev společnosti prostřednictvím otroků a svo­ bodných občanů lze ilustrovat ještě dalším příkladem. Jde o město Herkulaneum a dům, který patřil Gaiovi Petroniovi Stefanovi, jeden z nejkrásnějších soukromých domů ve městě. Majitel křesťanem nebyl, o čemž svědčí fresky zobrazující scény z pohanského bájesloví. V tomto domě se nalezl papyrus, na němž je záznam o soudní

51

při vedené v Římě a ve kterém si vdova po Stefanovi jménem Caltoria činí nárok na dívku Justu, jež byla v domě. Dívka prohlašovala, že je svobodnou občankou. V této při se za dívku postavil jistý Telesforus, biřic zemřelého Stefana. Soudní jed­ nání, které se konalo r.75-76 po Kr., bylo odloženo a rozsudek nebyl vyhlášen do zániku Herkulanea r.79 (pohřbeno sopečnou lávou). Důvody, proč se Telesforus dívky zastal, mohou být různé. Jeden z dohadů je, že Telesforus a Justa byli křesťa­ né. Nasvědčovala by tomu fakta objevená při prohlídce domu. První patro bylo pře­ stavěno na dva byty. V jednom z nich byl objeven pokoj, který pravdě-podobně sloužil jako malá kaple. Na stěně se zachoval světlý kus omítky ve tvaru kříže. Někteří badatelé sice pochybují, že by byl kříž křesťanským znamením tak brzy, ale nedáv­ né objevy kříže, ryby, hvězdy a pluhu ze 2. století v kostnicích židokřesťanské ko­ munity v Judsku vyvracejí tyto pochybnosti (J.Danielou, Primitive Christian Symhols - Primitivní křesťanské' symboly). Navíc v jiném domě v Herkulaneu byl nale­ zen dřevěný kříž, podobně v Pompejích byl nalezen kříž v domě Pansově. Nemohlo jít o žádnou poličku, protože po hřebíkách zůstaly stopy nikoli po stranách, ale nahoře a dole. Šlo tedy zřejmě o křesťanskou kapli; kříž byl se stěny stržen jako cenná věc, když křesťanský obyvatel prchal před řítícím se blátem a lávou, které pohltily město 24. srpna r.79. Tento závěr potvrzuje i nález dalšího kusu nábytku v této místnosti. Byla to malá dřevěná skříň s policemi, která se našla přímo pod křížem na zdi, asi jeden metr vysoká a půl metru široká. Snad se užívala k bohoslužbě. Je nápadně podobná tzv. larariím, tak běžným v Pompejích i Herkulaneu. Byly to dřevěné skříň­ ky, ve kterých byli uloženi domácí bůžkové Larové (kult zemřelých předků). Lze se domnívat, že takové skříňky existovaly v křesťanských domácnostech a mohly ob­ sahovat nádobky k večeři Páně a exemplář Septuaginty. Byl to asi právě takový předmět, na který ukazoval prokonzul Afriky r. 180, když se ptal scillitanských mučedníků (Scillies Isles - ostrovy před západním výběžkem Anglie), co to mají v té krabici, načež oni odpověděli: “Knihy a Pavlovy dopisy, dobrý muži.” Na mo­ zaice z 5. století v Ravenně v Mauzoleu Galia Placidia je skříňka skoro téhož tvaru jako ta v Herkulaneu. Zobrazuje sv. Vavřince a lze si na ní přečíst jména knížek, které byly uvnitř: Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Michael Green se domnívá, že tento křesťanský modlitební pulpit se vyvinul z pohanských lararií jako kultický předmět. Když se vrátíme k případu Caltorie, Telesfora a Justy, a máme na mysli dosavad­ ní výklad o křesťanských kultických předmětech, můžeme se spolu s Michaelem Greenem domnívat, že Justa a Telesforus byli křesťané, v onom pokoji měli křes­ ťanskou kapli, tvořili v domě malou křesťanskou buňku a že to byli oni, kdo strhli se zdi kříž na útěku před lávou. Tato hypotéza může vysvětlovat Telesforovu odva­ hu, s jakou Justu hájil v soudní při s Caltorií.

Jestliže se uvedené spekulace blíží pravdě, pak je tu jen dosvědčen fakt, že křes­ ťanství postupně infiltrovalo střední a horní vrstvy římské společnosti, a to prostřed­ nictvím otroků a svobodných občanů, kteří tu byli zaměstnáni.

52

3.4.2.6 Nepřímá evangelizace v rodině Nejstarší křesťanská shromáždění se konala po domech. Lze tedy očekávat, že křesťané dosvědčovali svou víru i výzdobou svých domovů.

Je prokázáno, že to dělali nenápadným způsobem. Měli zálibu v takových deko­ racích, které ihned upoutaly spolubratra křesťana, ale nekřesťan je ani nepostřehl. Nebo vzbudily jen mírný zájem, který dal křesťanskému majiteli bytu příležitost ke svědectví. Mozaiky ze 2. a 3. století v Ostii a Římě ukazují tento proces v poměrně pokro­ čilém stadiu. Např. v Ostii jsou mozaiky ukazující eucharistické bochníky, kalich a rybí motiv. Dál je tu komplex tří domů na Caeliánském pahorku v Římě. Mřížko­ vání a stromečkový vzor na dlaždičkách ukazují na 1. století a potvrzují to i fresky uvnitř, které jsou v návrhu i vypracování podobné těm, které byly nalezeny v Pompe­ jích. Přibližně asi v polovině 2. století byl tento dům upraven a obsahuje v trikliniu (triclinium = tři lehátka u jídelního stolu) pozoruhodný obraz oranta (orans - po­ stava se vztaženýma rukama při modlitbě) - postavu velice podobnou těm, které byly nalezeny v katakombách. Národní museum v Neapoli má dvě takové postavy orantů pohanského původu datované před r.79. Byly nalezeny v Pompejích (výbuch Vesuvu). Přes všechnu podobnost mezi pohanským a křesťanským orantem je tu nápadný rozdíl. Pohan drží horní část paží po stranách těla a k prosbě vztahuje jen předloktí. Křesťanské postavy zpravidla vztahují k prosbě celé paže. Svou podob­ ností pohanskému modelu zůstával křesťanský orans většinou návštěvníků nepovšim­ nut. Ale křesťan poznal rozdíl okamžitě. Tento dům zůstal prokazatelně v křesťan­ ských rukou. Existovala tradice o dvou Římanech Janovi a Pavlovi, kteří byli křes­ ťany a byli za Juliana Apostaty umučeni proto, že odmítli účast v armádě a nechtěli se zaplést do její idolatrie. Tato tradice byla potvrzena objevem jejich hrobu právě v tomto domě. Nedaleko nich bylo pohřbeno několik dalších křesťanů. Velmi pozo­ ruhodné je to, že hrob je uvnitř zdí, v místnosti - takové pohřbení bylo ilegální. Nad centrálním hrobem byla objevena malá oratoř, která ukazuje asi nejstarší kre­ sebné zobrazení křesťanského mučednictví - a to nejen Jana a Pavla, ale také Priska, Priscilliana a Benedikty, kteří byli umučeni proto, že hledali pozůstatky svých křesťanských přátel a chtěli se jim poklonit. Tento dům se během dvou set let změ­ nil z pohanského obydlí na křesťanský domov a pak ve svatyni mučedníků. Ze star­ šího období pochází postava křesťanského oranta a symboly vína a pastýře. Jiným příkladem jc mozaikové atrium (obytný prostor ve staroitalském příbytku) v domě Paquia Procula na Via dell Abondanza v Pompejích. Byl to domov lidí z lepší střední vrstvy, zdobený bohatou mozaikou ve vestibulu, atriu a peristylu (slou­ pová dvorana). Když tento dům postihl výbuch Vesuvu r.79, zastihlo to a zabilo sedm dětí v jednom z pokojů a jejich kostry byly při archeologických průzkumech nalezeny. Je téměř jisté, že to byl křesťanský dům - byl tam objeven slavný čtverec RotaSator:

53

R O T A S OPERA TENET A R E P O S A T O R Ať jej čteme shora, zdola, zprava nebo zleva, dává vždycky tuto větu: Sator Arepo Tenet Opera Rotas. Badatelé se pokoušejí přeložit kryptogram a porozumět jeho smyslu. Překlad zní takto: Rozsévač Arepo drží kola (vesmíru) starostlivě. Arepo je údajně zkratkou těchto slov: Alfa Rex Et Pater Omega. Ve volném výkladu má obrazec tento smysl: Bůh, který seje símě evangelia, drží sféry vesmíru starostlivě. Písmeno T leží na všech čtyřech stranách čtverce. Toto písmeno bylo raným křes­ ťanským symbolem pro kříž (Epištola Barnabášova 9,8). Kryptogram v domě Proculově byl bohužel za druhé světové války zničen graná­ tem. V Pompejích však byl objeven ještě jeden, a to na cvičišti. Křesťan, který usedl po atletickém cvičení, mohl svému příteli vykládat na jeho základě dobrou zprávu o Ježíši. Tento kryptogram z palestry měl jinou podobu. Písmena čtverce lze totiž seřadit i jinak, a pak dávají slova Pater noster - Otče náš. Dvojitý Pater noster ve tvaru kříže s opakováním písmen A a O může zdůrazňovat, že ukřižovaný Kristus je Alfou i Omegou historie.

A

A

P A T E R PATERNOSTERO O S T E R

O F.Grosser, Archiv, f. Religionswissenschaft (Věda o náboženství), XXIV (1926), pp. 165-9.

Vraťme se ještě do výše zmíněného pompejského domu. Že jeho obyvatelé muse­ li být křesťany, dosvědčuje také impluvium - nekrytý čtyřstranný prostor uprostřed domu s nádržkou na vodu. Když bylo město zničeno, byla mozaika celkem nová. Nese dekorativní malbu ptáků, zvířat aj. Nejpozoruhodnější je mozaika na levé straně impluvia. Je to celá skupina, uprostřed je obličej a podle toho, co je zobrazeno ved­ le, se můžeme domnívat, že je to obličej Ježíšův. Jsou tam dvě překřížené' ryby a napravo beránek. Tady mohla začít evangelizační konverzace.

54

Informaci o čtverci RotaSator je třeba doplnit sdělením, že dnes existuje celkem šest (před 2. světovou válkou sedm) těchto exemplářů z římské doby. V Pompejích dříve dva, nyní jeden, další je v britském Cirencisteru a čtyři jsou v Dura-Europos v Mezopotámii. Jsou vyškrabány na zdech nebo sloupech. Jestliže pompejské pocházely z období před r.79, brit­ ský je ze 3. století a ty v Duře jsou z doby před r.256, kdy bylo město zničeno Peršany. I když se význam slov nesnadno určuje, je nejvýš pravděpodobné, že písmena A a O ozna­ čují Boha a kříž je křesťanský symbol.

(9. kapitola ze sborníku J.Stevensona, A New Eusebius, Documents illustrative of the his­ tory of the Church to AD 337 - Nový Eusebius, Dokumenty ilustrující dějiny církve do r.337, SPCK London, 1957)

ROTAS O p|e|R A T E NET A R E P O SATOR De Jerphanion, “Academie des Inscriptions et Belles-Lettres”, Comptes Rendus (Jerphaniova “Akademie krásné literatury”, Stručne' výtahy), 1937, p.86.

3.4.2.7 Různé typy rodinných shromáždění Zprávy o nich přinášejí Skutky apoštolů. Dům sloužil modlitebnímu shromáždění (12,12), večernímu společenství křesťanů (21,7), bohoslužbám s večeří Páně (2,46), pro celonoční modlitbu, bohoslužbu a vyučování (20,7), pro evangelizační shromáž­ dění bez přípravy (16,32), pro plánované setkání ke slyšení evangelia (10,22), pro dotazy a výklad (18,26), vyučování a hlásání (5,42)). Pavel zve do najatého domu v Římě vůdce Židů k celodenním rozhovorům (28,17nn), v Efezu Pavel učil ve shro­ mážděních i v rodinách (20,20n).

3.4.2.8 Děti v rodině O vlivu evangelizace na děti toho víme dost málo. Ale jsou tu přece jen určité důkazy, že křesťanský domov děti poznamenal. Biskup Polykarp byl vychován v křesťanském domově. Před svou popravou řekl: “Po osmnáct let jsem mu sloužil a on mi nikdy nic neudělal zlého. Jak se mohu rouhat svému Králi, který mě spa­ sil?” (Martyria Polycarpi - Mučednictví Polykarpovo 9,3; Eusebius, História Ecclesiae - Dějiny církve 4,15.20). Stejně tak byl v křesťanském domově vychován Marcion. Jeho otec byl biskupem ze Sinope v Pontu (Hippolytus, Syntagma, cito­ ván v Epifaniovi Haer. 42). Peon a Euelpistus byli dva křesťané umučení zároveň s Justinem asi r. 165. Peon, když se ho prefekt zeptal, kde se naučil svému křesťan­ ství, odpověděl: “Toto dobré vyznání jsme přijali od svých rodičů." A Euelpistus 55

odpověděl: “Ochotně jsem naslouchal slovům Justinovým. Ale také od svých rodi­ čů jsem se naučil být křesťanem” (Act.Just. 3.2). Justin Martyr sám, ač pocházel z pohanského rodu, informuje nás, že ‘mnoho mužů a žen ve věku 60 a 70 let byli učedníky Kristovými od dětství’ (7 Apol. 15), a to souhlasí s výrokem Pliniovým, že našel r. 112 mezi křesťany v Bithynii nejen dospělé, ale i malé děti; nová víra svedla mnohé ‘v každém věku’ (Plinius, Ep 10,96). To nepřekvapuje, když vzpo­ meneme na rodinnou solidaritu jak ve společnosti židovské, tak řecko-římské - i na péči, s jakou cvičili své děti ve víře Židé a s jakou vychovávali svou mládež poha­ né. Bylo by divné, kdyby křesťané nevěnovali svým dětem stejnou péči a kdyby jejich úsilí neneslo ovoce. Apoštol Pavel mluví o povinnostech křesťanských dětí a křesťanských rodičů (Ef 6,1-4). Nový zákon toho moc neříká o vyučování a cvi­ čení dítěte. Ale podle Pána Ježíše je jasné, že děti mohou mít účast na nebeském království a jsou vlastně vzorem dospělým (Mt 18,2—4; Mk 9,33-36; L 9,46-48). Nejpřednější povinností rodičů je svědectvím i příkladem vychovat děti ve víře křes­ ťanského domova a ve společenství. Hezký je obrázek žen a dětí, které se objevují v Tyru, aby daly sbohem Pavlovi a jeho společnosti: kleknou na břeh, modlí se a pak se rozloučí (Sk 21,5). V poapoštolských spisech se zdůrazňuje zodpovědnost rodičů vést děti k důvěře v Pána. Epištola Barnabášova (19,10) připojuje: “Nezabiješ dítě vyvoláním potra­ tu. Ani je nezahubíš poté, co se narodilo. Neodtáhneš svou ruku od svého syna, od své dcery, ale od útlého dětství je budeš učit bát se Pána.” Polykarp píše: “Učme nejprve sebe, abychom sami chodili v přikázáních Páně. Pak učte své manželky, aby chodily ve víře, která jim byla dána, a v lásce a čistotě aby něžně milovaly své manžely ve všeliké pravdě, a stejně milovaly s veškerou cudností i ostatní, a vycho­ vávaly děti ve známosti Boží” (Filipským 4,2). Klement Římský klade důraz na cvičení a kázeň: “Mějme v úctě ty, kdo nám vládnou, ctěme své starší, cvičme naši mládež v bázni Boží, veďme své ženy dobrou cestou ... Ať se naše děti účastní cvičení, které je v Kristu. Ať se naučí, jak je pokora prospěšná před Bohem, jak na něj může zapůsobit čistá láska, jak je dobrá a velkolepá bázeň před Bohem a jak zachraňuje ty, kdo v ní žijí ve svatosti a s čistou myslí” (7 Clem 21,6-8). V žádném z těchto příkladů není ani náznak toho, že by v křesťanském domově byla nutná nebo vhodná přímá evangelizace. S dětmi věřících se jedná tak, jako když už náleží do křesťanského společenství. Podobně jako děti prozelytů v judaismu ;i křesťanské děti patří do smlouvy a nejsou z ní vydělovány. Nepotřebují být obrá­ ceny v klasickém slova smyslu, tj. celoživotní obrat a vyrovnání s minulostí. Spíš potřebují být napravovány svými rodiči a přiváděny zpět ke křesťanské cestě, když od ní zbloudí. První křesťané zřejmě brali vážně Ježíšova slova o tom, že království Boží patří dětem (Mk 10,14).

3.4.2.9 Tři křesťanské domovy 3.4.2.9.1 Domov Hermasův

Hermas je křesťan, který velmi zanedbal své povinnosti vůči vlastní rodině, do 56

níž patřila jeho manželka, děti a služebnictvo. Nesnažil se pomoci své ženě, aby přemohla svůj nezkrotný jazyk, nevyučoval svou rodinu. “Tvé sémě, Hermasi, po­ hrdá Bohem, rouhá se Pánu a svou velkou zkažeností škodí rodičům ... Jsi shovíva­ vý a nenapravuješ svou rodinu ... Lékem bude, když obrátíš svou rodinu, která zhřešila proti Pánu ... Ale Pán ve svém velkém milosrdenství se slitoval nad tebou a tvou rodinou a učiní tě silným a postaví tě do své slávy. Jen nebuď netečný, měj odvahu a posiluj svou rodinu. Tak jako kovář, konaje svou práci kladivem, zdolává svůj úkol, který si vytkl, tak i každodenní spravedlivé slovo přemáhá všelikou zka­ ženost. Nepřestaň tedy napomínat své děti, neboť já vím, že když budou činit poká­ ní celým srdcem, budou vepsány do knihy života spolu se svátými” {1.3.1,2; 2.3.1). Jiná pasáž v Hermovi ukazuje na důležitost jednoty v křesťanské rodině, jestliže má silně zapůsobit na okolní svět.

3.4.2.9.2 Domov Origenův Origenes pocházel z rodiny, jejíž světlo jasně zářilo do temných časů Severova pronásledování r.202 po Kr. Jeho otec Leonidas byl pro víru uvězněn a nakonec umučen. Origenes psal svému otci a povzbuzoval ho, aby zůstal pevný v hodině zkoušky a nezeslábl při myšlence na svou rodinu. Po otcově smrti se Origenes ujal péče o matku a dalších šest dětí tak, že je vyučoval, jakkoli byl mlád (v té době mu bylo pouhých sedmnáct let). Kvalitu křesťanské výuky v tomto domě nám ukazuje Eusebius {História Ecclesiae — Dějiny církve 6.2): “Origenes už tenkrát učinil ne­ malý pokrok v učení víry, neboť byl od dětství zběhlý ve svátých Písmech. Promyš­ leně jej v nich cvičil jeho otec, který se pečlivě staral o to, aby vedle studia svobod­ ných věd uložil do jeho mysli také Písma. Než začal studovat řeckou literaturu, vedl ho k pravidelnému cvičení ve studiu svátých věcí, každý den mu ukládal a dával opakovat určité pasáže. A dítě tyto věci přijímalo nikoli neochotně, ale zvládalo studium radostně a s velkou pílí. Mladík byl tak horlivý, že nezůstával spokojen s hlavními body ve statích Písma, ale trápil svého otce otázkami, co ta která pasáž Písma skutečně znamená. Otec jej navenek káral a říkal mu, že nemá chtít pronikat do věcí, které jsou nad jeho věk, ani zkoumat, co je za obvyklým významem Písma. Ale uvnitř srdce byl potěšen a vzdával nejsrdečnější díky Všemohoucímu Bohu, původci všeho dobra, za výsadu, že je otcem takového dítěte.” To je příklad dobré­ ho křesťanského domova na konci 2. století, rodiny, která šířila evangelium mezi vlastními dětmi příkazem i příkladem, bohoslužbou i účastí na svátých věcech. Ve zbožnosti tu žili všichni - rodina jako celek.

3.4.2.9.3 Domov Akvily a Priscilly Příběhy tohoto manželského páru ukazují neméně atraktivní obraz. Povoláním výrobci stanů, věnovali se svému řemeslu a zároveň věnovali čas evangelizaci {Sk 18,3). Jako Židé byli zvyklí denně se doma společně modlit. Jako křesťané to dělali také. Jejich dům byl pohostinný. Byli ochotni přijmout podnájemníky jako byl Pa­ vel a Apollo. Byli ochotni otevřít svůj dům křesťanské komunitě, i když to pro ně muselo někdy znamenat nepohodlí. Církev se shromažďovala v jejich domě v Ko57

rintě, Efezu a Římě (Sk 18,26;2Tm 4,19; 1K 16,19; Ř 16,5). Psali doporučující do­ pisy svým návštěvníkům, když je při odchodu uváděli do kontaktu s křesťany v ji­ ných městech (Sk 19,27). Nezapomínali na nepřítomné přátele a vytrvale jim posí­ lali pozdravy (1K 16,19). Apollos se u nich naučil dokazovat z Písma, že Ježíš je Mesiáš (Sk 18,26). Podobně Pavel - když se s nimi setkal, zdá se, že byl dost depri­ mován svým neúspěchem v Aténách (1K 1,18nn). Přátelství s nimi ho probudilo k životu - každou sobotu přesvědčoval v synagóze (Sk 18,4). Když s nimi pobýval, byl uchvácen Duchem (Sk 18,5 - ekumenický překlad v poznámce) - byl to snad výsledek rodinného čtení Písem, do kterého byl zapojen? Víra v Ježíše a láska k ně­ mu byla u těchto manželů tak vřelá, že obětovali své soukromí, bezpečnost, finance a při jedné příležitosti riskovali i svůj život pro Pavla (Ř 16,4), jen aby mohli roz­ hlašovat evangelium. Takové domovy musely být mimořádně efektivní v evangeli­ začním rozmachu církve.

3.4.3 Osobní evangelizace 3.4.3.1 Osobní setkání Vzorec takové evangelizace nám předkládá 1. kapitola Janova evangelia. Od okamžiku, kdy člověk nalezne v Ježíšovi pravdu, naléhavě pociťuje nutnost ji pře­ dat dál - Jan Křtitel, Ondřej, Šimon Petr, Filip, Natanael.

Touto cestou přišlo k víře mnoho významných konvertitů a došlo k dojemným obrácením. Klementa Alexandrijského přivedl k víře Pantaenus. Totéž učinil Jus­ tin pro Tatiana. Sám byl pro křesťanství získán jedním starým venkovanem (Justin, Dialog 1,3). Na začátku spisku Octavius od Minucia Felixe je stať, která ukazuje, jak mocně může při uvádění člověka do křesťanské víry působit přátelství (Octavi­ us 1).

V Novém zákoně je metoda osobní evangelizace popsána v příběhu Filipa a eti­ ópskeho dvořana (Sk 8,26-40). Mezi těmito dvěma muži bylo málo společného, a přece tu jeden přinesl evangelium druhému při setkání, které mohlo vypadat jako náhodné; ale bylo řízeno shůry, tichým hlasem, který volal Filipa, aby odešel z cen­ tra veřejného zájmu v Samaří do pustého kraje Gázy.

3.4.3.2 Návštěvy Příběh Ananiášův je jinou formou osobní evangelizace, a to při návštěvě. Ananiáš má navštívit Saula z Tarsu (Sk 9,10-18). Ačkoli váhá a bojí se, přece Pána po­ slechne a jeho poslušnost je odměněna. V Pavlovi získala církev významného kon­ vertitu. To je příběh pro ostýchavé. Křesťan má jít a zaklepat na dveře a udělat tak něco pro evangelium!

Bezprostřední evangelizace v podobě osobního setkání byla charakteristická pro ranou expanzi křesťanské církve. Apoštolově ji dělali při každé příležitosti - Petr a Jan blízko chrámu při uzdravování, Petr v domě římského důstojníka, Pavel na 58

ostrově Kypru předává Boží slovo místodržiteli Sergiu Paulovi. Pavel (ITe 2,7.17) se chová jako matka ke svým dětem vůči těm, kdo přijali evangelium. On je zplodil, přivedl k víře - viz Onezimos (Fm 10), korintští křesťané (1K 4,15). Oni se stali jeho ‘dětmi’ v Kristu.

3.433 Individuální vzdělávání Příkladem je Řehoř, který byl obrácen Origenem. Záznam o něm máme v Origenově Dopisu Řehořovi a v Řehořové Panegyrice na Origena (panagyrika = oslavná pohřební řeč). Řehoř byl synem z bohaté rodiny v Pontu. Studoval rétoriku a práva s tím, že jednou zaujme místo ve veřejném životě, pro něž bylo dobrým startem jeho bohatství i rodinný původ. Na další studia měl jít do ciziny, buď do Bejrútu nebo do Říma. Nakonec jel do Palestiny. Římský místodržící v Palestině měl na svém dvoře Řehořova švagra. Ten poslal pro svou manželku, Řehořovu sestru a po­ skytl jí vojenský doprovod. A tak se i Řehoř a jeho bratr Athendorus vydali na ces­ tu. Měli v úmyslu pokračovat do Bejrútu, ale do událostí zasáhla Boží ruka, která zavedla Řehoře na místo, kde se setkal s Origenem, byl jím obrácen a vychováván ve víře. Mladí cestovatelé našli v Origenovi přítele a učitele. On jim řekl, že musejí ‘především znát sami sebe ... a pak věci dobré, o které je třeba usilovat, a věci zlé, před kterými je třeba prchať. Ten velký muž je přesvědčil, aby studovali u něj ‘fi­ lozofii’ (tj. křesťanství). Den za dnem se jim horlivě věnoval. Na mladé lidi udělal hluboký dojem: “Vzácně se u něj snoubil milý půvab a schopnost přesvědčovat i zvláštní moc a naléhavost. Vřelé přátelství tohoto muže mělo tichou přitažlivost, bylo mu nesnadno odolat, v jeho řeči byla zanícenost i velká účinnost, argumento­ val laskavě, když s námi hovořil a když se s námi přátelil.” Mladíci zůstali skoro proti své vůli a Řehoř v tom vidí zásah Boží moci. Pociťoval takovou hřejivost, jako když nad ním vychází slunce. Měl pocit, že je Origenovými slovy proboden jako šípem (je zajímavé, že právě za to se Origenes modlil, aby byl jedním z Božích šípů). Řehoř pokračuje: “A tak, jako když jiskra zapálí uvnitř naši duši, vznítila se láska a zahořela v nás jako plamen - láska k svátému Slovu, nejkrásnějšímu ze všech věcí... A když jsem byl tak mocně uchvácen touto láskou, byl jsem přesvědčen, že se vzdám všech věcí a prací, které se mi dříve zdály přiměřené, a mezi nimi i mé chlouby - právních věd, ba dokonce i své vlasti a přátel, i těch, kdo byli se mnou, i těch, se kterými jsem se rozloučil. Podle mého soudu tu byla jen jedna úžasná věc, která stála za to, aby člověk po ní toužil: filozofie (tj. křesťanská pravda) a mistr té filozofie, tento nadaný muž.” Dále pak Řehoř pokračuje v líčení radosti, kterou mu přinášelo přátelství s tímto učitelem, který vzal Řehoře a jeho bratra jako bere za­ hradník divokou rostlinu nebo rolník neobdělané pole a dal se na nich do práce (Panegyrika 7). Ovoce té práce bylo vidět v následujících letech, kdy se Řehoř stal proslulým biskupem a misionářem; stal se nástrojem, skrze nějž se ke křesťanství obracelo velké množství lidí v jeho rodném Pontu. Někteří z nejvýznamnějších konvertitů byli přivedeni do církve právě takovou evangelizací - moudrou, zasvě­ cenou, individuální, jakou konal Origenes.

59

3.4.4 Literární evangelizace 3.4.4.1 Apologetika v 1. století Psané evangelium představuje vlastně úplně novou literární formu, která se liší od všeho, co se dosud objevilo ve světě písemnictví. Není to ani historie, ani živo­ topis -je to confessio fidei - vyznání víry. Jsou to svědectví z úst mnohých svědků sebraná dohromady a uspořádaná tak, aby se ukázalo, co je to za osobnost tento Ježíš, aby se prokázalo, proč ho učedníci následovali, uznali za Mesiáše a Syna Božího a aby čtenáři pocítili naléhavé vyzvání, že i oni mají v Krista uvěřit. Matouš, Marek, Jan a Lukáš s evangeliem a Skutky apoštolskými - všichni mají stejný evangelizační cíl. Jednoznačně je tento cíl vyjádřen u Jana (20,30): “Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.”

3.4.4.2 Apologetika ve 2. století Evangelizační literatura neskončila čtyřmi evangelisty. Pokračovala apologetic­ kými spisy ve 2. století. Michael Green vidí přímý spoj mezi Lukášem a apologety. Podle něj je Lukáš první, kdo užívá tří klasických argumentů, které pro zdůrazňo­ vání pravdy evangelia běžně používali apologeti 2. století: — 1. argumentovali zá­ zraky, — 2. argumentovali poukazem na naplněná proroctví a — 3. argumentovali úspěchem při šíření křesťanského hnutí.

V některých částech Matoušova evangelia a také v Janovi jsou silné protižidov­ ské prvky — Židé jsou tu zmiňováni v protikladu nebo přímé opozici vůči křesťa­ nům. Rozhořčené vztahy mezi církví a synagógou zřejmě ovlivnily i písemnou pre­ zentaci křesťanského poselství v evangeliích a snad i ve Skutcích. Někteří badatelé (T.W.Manson) se domnívají, že důležitým motivem, proč tyto knihy vznikly, je snaha dát světské moci najevo, že křesťané nemají se Židy nic společného a že je proto nutno rozlišovat Židy a křesťany. V apologetických spisech 2. století se setkáváme s tvrdými přístupy k ne-křesťanům. Prudké rozhořčení vůči Židu Tryfonovi je v Justinově Dialogu, u Tatiana a Tertulliana najdeme slova plná ostrého opovržení pohanskými bohy. Tyto postoje škodily evangelizačnímu zájmu, který tito mužové nepochybně měli. Zahořklé úto­ ky na dosavadní víru člověka jistě nepomohou k tomu, abychom jej přiměli ke změně víry. V evangeliích vyzařuje z každé stránky hluboký zájem o člověka, hřejivost - kromě Mt 23 (Běda). Naproti tomu apologetika 2. století je často chladná a tvrdě útočí na protivníka. Ovšem, i v těchto mužích musela být láska, prokazovali ji způ­ sobem svého života i tím, jak umírali. Ale v jejich spisech je spíš v pozadí, což je škoda. Apologeti svými spisy nezískali mnoho lidí pro víru - ani z pohanů, ani z Židů. Je zajímavé, že Celsus (Contra Celsum -Proti Celsovi), který se údajně dobře vyznal v křesťanské literatuře - mínil tím ztracený Dialog Jasonův a Papisca - jak se zdá, nikdy nečetl spisy apologetů {1.12 a 4.52). Můžeme se ptát, zda byly tyto 60

spisy vůbec opozicí čteny a zda byla tato literatura vůbec psána pro svět jako obha­ joba křesťanství. Možná měla spíš posílit křesťanské čtenáře.

Jestliže tón apologetických spisů byl příkrý, jsou tu výjimky. Např. spis Octavius od Minucia Felixe nebo Protrepticus od Klementa, a také Epištola Diognetovi mají svou vřelost, vroucnost. Stejně tak je to v krátké Druhé apologii Justinově, která byla adresována césarovi a senátu.

3.4.4.3 Jaké místo má v evangelizaci psaný dokument Psané slovo nehrálo v evangelizačním výboji církve tak velkou roli, jak bychom očekávali. Spisy, které skutečně vyvolávaly velký zájem - to byla Písma. Je mnoho důkazů o tom, že křesťané užívali Písma k evangelizačním účelům, a to od Skutků apoštolských až k Řehořovi a Origenovi. Debaty s křesťany vedly tazatele k tomu, aby si tyto ‘barbarské spisy’ přečetl sám. A jak člověk začal číst, Písma sama nad ním začala vykonávat svou moc. Mnozí hledači pravdy jako např. Justin a Tatian, Athenagoras a Theofilus přišli ke křesťanské víře tak, že při četbě došli k poznání, ‘že Slovo Boží žije a je činné a ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč’ (Žd 4,12) a že ‘svátá Písma ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše’ (2Tm 3,15). Autor pseudojustinského spisu Slovo napomenutí Rekům (Hortatory Address to the Greeks) naléhá, aby Řekové četli ty pasáže v Sibylliných knihách a ve Virgiliovi, které dovolují křesťanskou interpretaci, ‘neboť jejich četbou se vám dostane předběžného cvičení pro studium proroků ve svátých Písmech’. Podobně autor pseu­ dojustinského spisu Diskuse s Reky mluví o dojmu, jakým na něj zapůsobilo studi­ um Písem, když se k nim poprvé dostal od homérske poezie a ‘její bláznivé výstřed­ nosti’ a od ‘upovídané theogonie’ Hesiodovy: “O polnice míru pro duši, která je ve válce! Ó zbrani, která působíš, že se strašné vášně dávají na útěk! Ó vyučování, které hasíš vnitřní oheň duše! Slovo vykonává takový vliv, jakého nejsou schopni básníci. Nevyzbrojuje filozofy nebo obratné řečníky, ale svým vyučováním činí ze smrtelníků lidi nesmrtelné a z bůžků smrtelníky. A ze země je povznáší do sfér nad Olympem. Pojďte, nechte se vyučovat. Staňte se tím, kým jsem nyní já, neboť i já jsem byl, čím jste nyní vy. Byl jsem přemožen - božským vyučováním a mocí Slo­ va. Neboť jako zručný kouzelník vyláká strašného hada z jeho doupěte a přiměje ho k útěku, tak Slovo vyhání hrozné vášně naší smyslové přirozenosti ze všech koutů duše.” (Kap.5 - výrazem Slovo se tu myslí i Písma i Kristus.) Tento důraz na Písma jako mocný činitel při obracení lidí na víru pokračuje u dalších autorů. Jeroným vypravuje, že ve 3. století Pamfilus z Cesareje ochotně opatřuje Bible nejen, ‘aby je četl, ale aby je měl u sebe - nejen pro muže, ale i pro ženy, které viděl, jak se horlivě oddávají čtení. Připravoval velký počet svazků tak, aby - kdyby ho někdo požádal - mohl Bibli věnovat těm, kdo ho o ni požádají.’ Ufilas, proslulý evangelista Gótů, ve 4. století přeložil Bibli do gótštiny, aby byla v čele jeho spisů jako první útočná zbraň. Vynechal jen Knihy Královské pro jejich válečný charakter, protože podle jeho názoru Gótové nepotřebovali poučování v tom­ to směru (Filostorgius, História Ecclesiae - Dějiny církve 2,3). Jeho žák Auxentius

61

nejen oslavuje čtyřicet let Ulfilova episkopátu, kdy ‘slavně žil a s apoštolskou mi­ lostí kázal latinsky, řecký a gótsky bez přestání’, ale zaznamenává také, jak je to­ muto evangelistovi osobně zavázán za to, s jakou láskou ho cvičil v Písmech: “Jemu ze všech lidí jsem největším dlužníkem, neboť on na mne vynaložil více práce než na kohokoli jiného, a přijal mě v nejútlejším věku z rukou mých rodičů jako žáka a učil mě svátým Písmům a dosvědčoval mi pravdu, a milostí Boží mě vychovával tělesně i duševně jako vlastního syna ve víře.” (Ulfilas 20). Kromě četby Písma patřila k evangelizační aktivitě také, a především modlitba - viz modlitba učedníků (Sk 4,3 In) a Pavel a modlitba (Ef 6,19-20; 2K 1,11 - žádá přímluvné modlitby). Podobně Justin ví, že je to jen skrze modlitbu, nikoli pouhým intelektuálním argumentem, "že se ti brány světla mohou otevřít, neboť tyto věci nemohou být vnímány nebo pochopeny všemi, ale jenom tím člověkem, komu moudrost sdělil Bůh a jeho Kristus” (Dialog 7). Ignatius naléhá: “Modlete se bez přestání jménem ostatních lidí. Neboť potom je naděje, že jejich pokání dosáhne k Bohu” (Ef 10). Evangelizace byla Božím dílem skrze lidi.

A tak se první křesťané vydávali evangelizovat svět s Písmem a modlitbou jako svými hlavními zbraněmi, podpíráni láskou, s planoucí horlivostí podělit se o svou víru a s příkladem vlastního života a smrti.

4

Orientační přehled DO

základní křesťanské literatury

4.

STOLETÍ

Josef Flavius píše Válku židovskou a Židovské starožitnosti 78/94 Klementův list do Korintu 96 Další spisy připisované Klementu Římskému (Pseudoklementiny): 2. list do Korintu Ad Virgines (Pannám a panicům) Recognitiones (Poznatky) Homilie (Kázání) Apoštolské konstituce (ve skutečnosti 4. století) Didaché - Učení dvanácti apoštolů 110 Ignatius z Antiochie píše listy sborům 110 Korespondence Plinia Mladšího (správce provincie Bithynie) 5 císařem Trajánem 110-113 List Barnabášův 115/135 Suetonius, spisovatel latinský, vrcholné údobí jeho práce 120/130 Evangelium Nazorejců, Hebreů, Egypťanů 120/140 Tomášovo evangelium 130/150 Hierapolský biskup Papias 130 Aristeides z Atén 138/147 Markion ze Sinopy se rozchází s křesťanskou římskou obcí 144 Pastýř Hermův, okolo 150 Ireneus, Adversus Haereses 130-142 List Polykarpa ze Smyrny Filipským umučen 155 Justin dvě Apologie (Obrany), Dialog s Tryfonem umučen 166 Tatian o 20 let mladší než Justin (ze Sýrie) Melito, biskup ze Sard Apologie 172 Athenagoras z Atén Apologie 177 Tertullian nar. 160, křesťanem od 196, Obrana 197 Ad uxorem, De Praescriptione hereticorum a další Theofil z Antiochie, Ad Autolycum 180 Minucius Felix, Octavius, nelze datovat Origenes nar. 185, osm knih Contra Celsum, další spisy, umučen 255 Cyprian biskup, O jednotě obecné církve t 258 Amobius, Obrana, Adversus nationes (proti pohanům) po r.304 Lactantius (žák Arnobiův, vychovatel syna císaře Konstantina) Eusebius, Historia Ecclesiae, 324-325 Hermias autor a apologetické spisy téhož jména 2. nebo 3. století; jiní datují na 5.či 6. století Epištola Diognetovi, datována buď na r. 117 nabo na r. 150 (snad to byla ztracená Apologie Quadratova adresovaná císaři Hadrianovi pod pseu­ donymem Diognetovi v 1. čtvrtině 2. století ?) 63

5

Literatura ke studiu

Amedeo Molnár,

Čítanka k církevním dějinám, část 1. Do počátků konstantinského převratu, Praha, Synodní rada, cyklostylované vydání

Amedeo Molnár,

Lístky o mladé církvi, Praha, Kalich, 1952

Amedeo Molnár, Rudolf Říčan,

Prvních pět století církve, 1964

Amedeo Molnár,

Patrologie v kostce, Praha, synodní rada, bez vročení

Amedeo Molnár,

Uvedení do patristiky, skripta Komenského fakulty, Praha, 1962

Karol Gábriš,

Apoštolskí otcovia, Liptovský Mikuláš, Tranoscius, 1955

Suetonius,

Životopisy dvanácti císařů, přel. B.Ryba, Praha, Svoboda, 1974, Antická knihovna

Štefan Pružinský,

Patrológia, Prešov, Pravoslavná fakulta, I. díl 1969, II. díl 1971

Spisy apoštolských otců,

Josef J.Novák,

překlad L.Vorel, D.Drápal, J.Sokol, úvodní texty Dan Drápal, Komenského fakulta, Kalich, 1985

Patristická čítanka, Česká katolická charita, 1983, Druhá patristická čítanka, 1985, Třetí patristická čítanka, 1985

64

65

Obsah 3

1

Pověření k evangelizaci

2 2.1 2.2 2.3 2.4 2.4.1 2.4.2

Dějinné pozadí starověké evangelizace Stručný přehled římských dějin Postoj římských císařů ke křesťanům Edikt milánský z r. 313 Předchůdci křesťanského kázání Kázání ve starověkém pohanském světě Kázání v židovské tradici

4 5 7 10 12 12 13

3 3.1 3.1.1 3.1.2 3.1.2.1 3.1.2.2 3.1.2.3 3.1.3.1 3.1.3.2

Několik pohledů na evangelizaci prvotní církve Obrácení Křesťanská konverze Konverze působená Duchem a Slovem Duchem Slovem Co bylo pro zvěstování Slova charakteristické Obrácení, křest a nový život Křest a katecheze

16 16 16 19 19 20 20 21 22

3.2 3.2.1 3.2.1.1 3.2.1.2 3.2.1.3 3.2. i.4

Evangelisté ‘Profesionálové’ - apoštolově a pověření lidé Cestující služebníci evangelia Služebníci evangelia usedlí na jednom místě Služebníci evangelia mezi teology a filozofy Misionáři bez úředního pověření - muži i ženy

24 24 24 26 27 28

3.3 3.3.1 3.3.2 3.3.3 3.3.4 3.3.5 3.3.6

Život prvních evangelistů Příkladnost Společenství Transformace povahy Radost Trpělivá vytrvalost Moc

31 31 31 33 34 35 35

66

3.4 3.4.1 3.4.1.1 3.4.1.2 3.4.1.3 3.4.1.4 3.4.1.4.1 3.4.1.4.2 3.4.1.4.3 3.4.1.4.4

Evangelizační metody Evangelizace na veřejnosti Synygogální kázání Kázání pod širým nebem Prorocké kázání Katechetické kázání Origenova škola v Alexandrii Justinova škola v Římě Apoštol Pavel v přednáškové síni Tyrannově Svědectví

39 39 39 40 42 45 45 45 46 46

3.4.2 3.4.2.1 3.4.2.2 3.4.2.3 3.4.2.4 3.4.2.5 3.4.2.6 3.4.2.7 3.4.2.8 3.4.2.9 3.4.2.9.1 3.4.2.9.2 3.4.2.9.3

Evangelizace v domácnostech Význam evangelizace v domácnosti Sociologický pohled na starověký domov Konverze hlavy rodiny Konverze manželky Konverze otroků a svobodných občanů Nepřímá evangelizace v rodině Různé typy rodinných shromáždění Děti v rodině Tři křesťanské domovy Domov Hermasův Domov Origenův Domov Akvily a Priscily

47 47 48 49 49 50 52 55 55 56 56 56 57

3.4.3 3.4.3.1 3.4.3.2 3.4.3.3

Osobní evangelizace Osobní setkání Návštěvy Individuální vzdělávání

57 57 58 58

3.4.4 3.4.4.1 3.4.4.2 3.4.4.3

Literární eangelizace Apologetika v 1. století Apologetika ve 2. století Jaké místo má v evangelizaci psaný dokument

59 59 59 60

4

Nejstarší křesťanská literatura do 4. století

62

5

Literatura ke studiu

63

Obsah

64

67