Zdravá rodina. 8090172601 [PDF]

Zitiervorschau

James Dobson

Zdravá rodina

Zdravá rodina James Dobson

Zdravá rodina James Dobson

Nová naděje Brno

(C) 1982 by James C. Dobson, USA © 1994 by Nová naděje Brno ISBN 80-901726-0-1

V yschlé řečiště s obnaženým dnem, plným nánosu kdejaké špíny a harampádí, se výrazně liší od pramenitého potůčku, překypujícího životem ve vodě i na břehu. Liší se tak obyčejnou maličkostí, jakou je voda. Forma zůstala, ale obsah se jaksi vytratil. Nejinak tomu bývá s manželstvím a rodinou. Rodina byla instituována jako nejvhodnější forma pro realizaci manželské lásky, v níž mají své neodmyslitelné místo především děti, ale i rodiče. Dnes, když je rodina v ohrožení, hledají se různé cesty k řešení, z nichž však většina nevede k nápravě. Příliš se zaměřujeme pouze na restaurování formy, zatímco na obsah zapomínáme. Kolem vyschlého řečiště postávají odborníci, zkoumají břehy až ke dnu, odebírají vzorky usazenin a provádějí podrobné analýzy - kdo by si nechtěl zvýšit kvali­ fikaci. Naštěstí se mezi těmito odborníky najdou i takoví, kteří pocho­ pili, že řeka bez vody řekou nikdy nebude, i kdyby se koryto důkladně vyčistilo a břehy nákladně vyzdobily. To, čeho je zapotřebí, je voda obyčejná, ale pro život nezbytná manželská láska, která má svůj původ v Bohu.

Jedním z těchto odborníků je dnes již i u nás známý Dr. James Dobson, který neztrácí naději na uzdravení rodiny nejenom jako insti­ tuce, ale především jako radostného společenství dobrosrdečných lidí jak rodičů, tak dětí. V této publikaci nabízí osvědčenou terapií rodinám, které se již v krizi nacházejí, a cenné rady, jak krizím předcházet. Nová naděje

Tuto knihu s láskou věnuji svým spolupracovníkům a všem,

kteří mi pomáhají řídit činnost naší nevýdělečné služby "Focus on the Family" (Zaměřeno na rodinu): Paulu Nelsonovi, Gilu Moegerlovi, Pebu Jacksonovi, Rolfu Zetterstenovi, Miku Troutovi a dalším 360 spolupracovníkům a přátelům. Ti všichni jsou hluboce oddáni principům a hodnotám, o nichž se píše v této knize. Rád využívám této příležitosti a chci jim poděkovat za všechno jejich vytrvalé úsilí, které věnují ochraně rodiny.

UVOD

V létě roku 1981 se naše rodina připojila k jiným dvěma rodinám a plavili jsme se společně na voru peřejemi krásné Rogue River ve státě Oregon. Tyto tři dny plné pěnící vody a žhavého slunce patří k těm nejnapínavějším zážitkům v našich životech.... a pro mne to byly málem zážitky poslední! Před vyplutím mi náš hostitel Dr. Richard Hosley řekl, že řeka je vždycky pánem. O 48 hodin později jsem pochopil, co měl na mysli. Místo toho, abych se plavil s ostatními 50 mil v relativním klidu a bezpečí na voru, rozhodl jsem se, že budu sám pádlovat za vorem v umělohmotné, 8 stop dlouhé kánoi. Další den odpoledne jsem trval na tom, že takto projedu nejnebezpečnější úsek řeky. Bylo to špatné rozhodnutí. Přede mnou byl úsek zvaný "hrnec na kávu", pojmenovaný tak proto, že skalnaté břehy v tomto místě zužovaly koryto řeky a vytvářely se zde nepředvídatelné vířivé proudy, o nichž bylo známo, že dokážou stáhnout malé lodě bez nejmenšího varování pod vodu. Minulé léto se zde skutečně jeden nešťastný vorař utopil. Nicméně já jsem pádloval k peřejím se značnou sebedůvěrou a v blažené nevědomosti. Zpočátku se zdálo, že se mi docela daří. Ale pak jsem dostal za vyučenou. Ve chvíli, kdy jsem to nejméně očekával, do mne narazil protiproud, který se převalil přes velký balvan a než bys řekl švec, byl jsem vržen do rozvířených vod. Trvalo mi věčnost, než se mi podařilo dostat se nad hladinu, ale i tak jsem se nemohl nadechnout, protože hedvábný šátek, který jsem měl kolem krku se mi přilepil na ústa a brýle. V okamžiku, kdy se mi ho podařilo strhnout a popadnout dech, mě zasáhla další vlna do obličeje, takže mně nateklo do plic asi tak půl řeky. Vynořil jsem se s kýchaním a prskáním, když vtom jsem byl stržen k dalšímu neplánovanému výletu pod vodou. Zoufale jsem lapal po ÚVOD

7

vzduchu a s hrůzou jsem si uvědomoval, že "hrnec na kávu" je asi už jen dvacet pět yardů dolů po proudu! Zmocnila se mě panika, jakou jsem zažil naposledy jako malý chla­ pec! Snad jsem se nemusel bát - měl jsem přece záchranou vestu, ale já jsem jasně cítil, že se topím. Moje rodina a přátelé se dívali bezmocně z voru, jak jsem se trhavě pohyboval peřejemi směrem k nejužšímu místu řeky. Díky neuvěřitelné veslařské dovednosti se Dr.Hosleymu podařilo udržet vor na místě dokud jsem se nepřiblížil a nemohl chňapnout po laně, které obepínalo jeho okraj. Pak byl vor vržen z jedné strany řeky na druhou. Vytáhl jsem nohy a odrazil se od balvanu na vor a jen tak tak jsem unikl rozmačkání o kolmou stěnu břehu. Ubezpečuji vás, že jsem po těchto zážitcích urazil v bezpečí voru mnoho mil, než jsem se vůbec odvážil pohnout jediným svalem! Jediné, co padlo trvale za oběť této zkušenosti, byla moje akade­ mická hrdost. Dr. Hosley měl na sobě tričko se jménem jeho milované Stanfordovy university na prsou. Jeho tričko tento výlet přežilo, ale moje čepice s emblémem Jihokalifornské university leží promočená v hanbě a ostudě někde na dně Rogue River. To byl smutný okamžik v historii soupeření těchto dvou alma mater! Když krize pominula, přemýšlel jsem o tom, jak naprosto bezmocně jsem se cítil. Připadal jsem si jako hračka v rukou řeky. Můj život byl naprosto mimo moji kontrolu a byly mi odepřeny i tak samozřejmé věci jako je vzduch k dýchání. Pak jsem si uvědomil, že podobnou paniku prožívají lidé, kteří chodí do mé poradny a píší mi. Z tisíců dopisů, které denně dostávám, na mne dýchá stejná beznaděje a neschopnost mít nad něčím kontrolu, jako jsem cítil já ve vlnách Rogue River. Analogie s "topením se" je v této souvislosti velice výstižná. Zoufalí lidé často užívají právě těchto slov, když popisují, jak je zaplavují životní problémy. Buď oni nebo jejich milovaní jsou až po krk ponořeni v drogové závislosti, nevěře, alkoholismu, zahlceni problémy souvi­ sejícími s rozvodem, fyzickou neschopností, duševní chorobou, se vzpourou mládí nebo nízkou sebeúctou. A kousek dál po proudu číhá ještě větší nebezpečí a ohrožení. Ne všichni lidé, kteří prožívají tento druh úzkosti, jsou dospělí. I mnohé děti a adolescenti se snaží vypořádat se s problémy, jak nejlé­ pe dovedou. A pro mnohé lidi se dnes zdá být sebevražedná nenávist sebe sama jedinou alternativou. Zamyslete se nad dopisem, který mi loni napsal jeden mladík. Budu mu říkat Roger.

8 JAMES DOBSON

Drahý Dr. Dobsone, je mi jedenáct let, chodím do šesté třídy. Právě jsem dočetl vaši knihu Příprava na dospívání. Chci, abyste věděl, že mi vaše kniha pomohla. Když jsem byl v páté třídě, chodil jsem s Jednou dívkou, ale ta se se mnou rozešla. Měl jsem problémy v rodině, a tak jsem se chtěl oběsit. Ucítil jsem hroznou bolest na krku a pak jsem najednou nemohl dýchat. Uvědomil jsem si, že chci žít, a tak jsem strhl z krku smyčku a teď bojujeme Bůh a já společně.

Váš Roger P.S. Nebral jsem drogy a nikdy nebudu. Kamarádi mi je nabízeli, ale já jsem odmítl. Někteří si mě za to váží, pro jiné jsem zbabělec, ale mně je to jedno. Každý takový zoufalý dopis, který dostanu, reprezentuje pocity tisíců dalších lidí s podobnými problémy, kteří si nesedli a nikomu nenapsali. A společným jmenovatelem této hromady bídy je zmatek v rodině (všimněte si Rogerovy neurčité poznámky o jeho problémech doma). Americká rodina prožívá bezprecedentní období rozkladu, který ohro­ žuje celou nadstavbu naší společnosti, a my musíme učinit nutné kroky k zajištění její integrity. Naléhavost tohoto poslání se odráží i na mém pracovním zaujetí pro tuto věc. Mou největší touhou je sloužit Bohu mých otců tím, že budu všemožně přispívat ke stabilitě a harmonii v jednotlivých rodinách. Pokud mohu pomoci alespoň jednomu dítěti, aby nepřežilo noční můru rodičovských hádek, rozvodu, soudní pře o opatrovnictví a zubožující emocionální bolesti, pak můj život nebude marný. Podaří-li se mi zachránit alespoň jednoho veslaře z vířících vod, kterému hrozí, že ho stáhnou pod hladinu, pak vím, že moje práce má smysl a význam. Pokud mohu přivést alespoň jednoho člověka k osobě Ježíše Krista toho, jenž dává samotný život - pak nepotřebuji již další ospravedlnění své pozemské existence. To nás přivádí ke knize, kterou držíte v ruce. Vychází z poslání, které jsem právě popsal. Filozofie uvedených rad a doporučení čerpá z nejlepších dostupných psychologických informací a drží se přikázání a hodnot, které nám dává sám Stvořitel. Doufám, že pro vás bude tato kniha užitečná, ať už jste ve stavu, kdy lapáte po dechu anebo se vznášíte vysoko nad peřejemi. Díky za váš

ÚVOD 9

zájem o naši práci a přejeme vám, aby vám Bůh ve vašich domovech stále žehnal.

James Dobson, Ph.D. mimořádný klinický profesor pediatrie lékařská fakulta university v Jižní Kalifornii

10 JAMES DOBSON

ČÁST PRVNÍ ZDROJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ

Proč tolik lidí ve všech věkových skupinách prožívá pocit nedosta­ tečnosti a méněcennosti? Současná epidemie pochybování o sobě samém je výsledkem půso­ bení převládajícího nespravedlivého a zbytečného systému hodnot, podle kterého naše společnost člověka oceňuje. Ne na každého se pohlíží jako na člověka cenného a hodnotného. Ne každý je přijímán. Chválu si schováváme pro několik vybraných jedinců, kteří byli od narození požehnáni přednostmi, které hodnotíme nejvíce. Je to špatný systém a my jako rodiče bychom měli dětem poskytnout patřičnou

protiváhu. Zdá se, že hodnota člověka je v naší společnosti úzce vyhrazena pro ty, kteří vyhovují jistým pevným kritériím. Krásní lidé se už takoví rodí. I vysoce inteligentní lidé pravděpodobně dojdou uznání. Každý také respektuje sportovní hvězdy, ale nikdo není považován za hodnotného prostě jen proto, že je! Společnost přijímá člověka jen velmi opatrně, ale bez váhání vylučuje ty, kteří nemají potřebnou "kvalifikaci".

Když mluvíte o "pevných kritériích", podle kterých se určuje hodnota člověka, které vlastnosti patří k těm nejvýše ceněným?

Na prvním místě v seznamu nejvýše hodnocených a respektovaných vlastností stojí v naší kultuře fyzická přitažlivost. Ti, kterým se poštěsti­ lo, že ji mají, jsou často ctění a dokonce i obávaní. Ti, kteří ji nemají, mohou být znevažováni a odmítáni, aniž by se sami dopustili něčeho špatného. I když je to neuvěřitelně nespravedlivé, měří se tímto metrem hodnota člověka již od kolébky. Hezkému dítěti se přisuzuje větší hodnota než dítěti nehezkému. Proto také není nic neobvyklého, když matka krátce po narození svého prvního dítěte prožívá velké deprese. Věděla, že většina novorozeňat neskýtá hned po narození nejkrásnější pohled, ale takovou katastrofu nečekala! Ve skutečnosti tajně doufala, ZDROJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 13

že porodí usmívající se a mrkající šestiměsíční dítě, jako je na obalu od dětské výživy, se čtyřmi předními zuby a růžovoučkými tvářemi. Místo toho jí podávají rudé bezzubé křičící stvoření, které by nejraději zase vrátila. Jak vidíte, o osobní hodnotě jednodenního nemluvněte pochy­ bují i jeho vlastní rodiče. Jak dítě roste, přisuzují mu hodnotu nejen jeho rodiče, ale i lidé mimo rodinu. Různé soutěže krásy, které nabízejí jako cenu stipendium pro oslnivě hezké děti, jsou dnes zcela běžné, jakoby už hezké dítě i bez tohoto přičinění nemělo před sebou v životě dost výhod. Tento zkresle­ ný systém určování hodnoty člověka je patrný ve stovkách dalších příkladů. Možná si vzpomínáte na tragický incident, ke kterému došlo v šedesátých letech v Chicagu, kdy bylo brutálně zavražděno osm studentek. Následujícího dne hodnotil rozhlasový komentátor tuto násilnou událost těmito slovy: "To, co dělá celou tragédii ještě o mnoho horší, je skutečnost, že viech osm dívek bylo velmi hezkých!" Jinými slovy tyto dívky byly cennějšími lidskými bytostmi, protože byly krásné a o to byla jejich smrt tragičtější. Pokud člověk tento výrok přijme, pak ovšem platí i opačný výrok. Vraždy by nebyly tak tragické, kdyby šlo o docela obyčejné dívky. Nezbude nám, než dospět k orwellovskému závěru, že "všichni lidé jsou si rovni, ale někteří lidé jsou rovnější, než ostatní'.

Chci říci, že od nejranějšího období si začíná dítě uvědomovat spole­ čenskou důležitost fyzické krásy. Nelze zabránit, aby hodnoty naší společnosti pronikly k jeho malým uším a mnoho dospělých se ani nesnaží svou zaujatost skrýt.

Kdy vlastně pocity méněcennosti začínají? Připadá mi, jako bych měl pocit nedostatečnosti odjakživa a nemohu si vzpomenout, kdy to všechno vlastně začalo.

Nepamatujete si na to proto, že vaše pochyby o sobě samém pochází z nejranějšího období vaší vědomé existence. Malé děti se rodí s nepotlačitelným nutkáním zkoumat svou vlastní cenu. Je to stejně "přirozené" jako jeho touha chodit a mluvit. Nejprve je to primitivní zhodnocení, jaká je jeho pozice doma a pak se toto hodnocení rozšíří dál na jeho první společenská setkání za domovními dveřmi. Tyto počá­ teční dojmy o sobě samém mají základní vliv na jeho rozvíjející se osobnost, zvláště pokud jsou jeho zážitky bolestné. Není nic neobvyklé­ ho, kdy dítě ještě dřív, než začne chodit do mateřské školky, dospěje

14 JAMES DOBSON

k závěru, že je ošklivé, neuvěřitelně tupé, nemilované, zbytečné, hloupé nebo divné. Tyto prvotní pocity méněcennosti mohou být během základní školy utlumeny a umrtveny. Číhají v podvědomí dítěte a lze je snadno probu­ dit. Ale dítě se silnými pochybnostmi o sobě samém během těchto středních dětských let "shromažďuje" důkazy o své méněcennosti. Každý nezdar či každá neláskavá poznámka se mu ostře vpisuje do paměti. Každé odmítnutí nebo výsměch poznamenává a zjizvuje v těchto "tichých létech" jeho jemnou osobnost. A pak se to stane! Vstoupí do období dospívání a jeho svět uvnitř exploduje. Všechny nashromážděné důkazy budou vzkříšeny a vehnány do jeho vědomí s prudkostí sopečné erupce. Touto zkušeností se pak bude zabývat po celý zbytek života. Bylo to u vás stejné?

Proč si dnes lidé uvědomují své tělesné vady a nedostatky více než v minulosti? Co je důvodem "epidemie" méněcennosti, kterou jste popsal? Věřím tomu, že onen ohromný důraz na fyzickou přitažlivost je vedlejším produktem sexuální revoluce. Naše společnost je eroticky "nabitá" už od poloviny šedesátých let, kdy se začaly hroutit tradiční normy morálky a zábrany. Televize, rozhlas, časopisy, biografy, reklamní tabule, literatura a oblečení - v tom všem se odráží dříve neví­ dané uchvácení smyslností. Když je tedy dnes sex ve společnosti na prvním místě, pak i sex-appeal a osobní kouzlo nabývá nové spole­ čenské důležitosti. Jednoduše řečeno, čím víc se kultura společnosti zaměřuje na sex, tím více odměňuje krásu a trestá ošklivost. Myslím si, že zdůrazňování erotiky v americké společnosti v sedmde­ sátých a osmdesátých letech, má za následek zvýšení počtu emocio­ nálně zraněných lidí, kteří si dobře uvědomují, že nejsou v oblasti flirtu a koketerie schopni konkurovat jiným. Je-li tedy krása vnucenou, ale platnou měnou, pak musí tito lidé nevyhnutelně vyhlásit bankrot. Je

smutné, že nejzranitelnější oběti tohoto pošetilého měření lidské hodnoty jsou malé děti, které jsou příliš malé, aby to pochopily, příliš nedospělé, aby se s tím dokázaly vyrovnat a příliš zdrcené, aby se mohly bránit.

Pochopil jsem, že společnost stanovuje hodnoty dítěte na základě jeho fyzické přitažlivosti, ale jak je možné, že se dítě o svém hodnocení

ZDROJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 15

dovídá tak brzy? Jakým mechanismem se tento postoj naší kultury přenáší na předškolní děti? Děti se s tímto hodnocením setkávají všude kolem sebe. Jen opravdu hloupé dítě si nevšimne, že soutěže o Miss Ameriky nevyhrávají ošklivá děvčata. Oškliví lidé se zřídkakdy objevují ve filmu. Oškliví lidé se možná ani neožení nebo nevdají, mají méně přátel, jsou méně žádaní! A co víc, prozkoumáme-li trochu víc klasickou dětskou literaturu, udiví nás možná, v kolika starých pohádkách se všechno točí kolem fyzické krásy. Zde je několik příkladů.

Ošklivé káčátko. Je to dobře známý příběh o nešťastném ptáčkovi, který byl odmítán lépe vyhlížejícími kachnami. Ošklivé káčátko si kvůli svému grotesknímu vzhledu hodně vytrpělo, ale naštěstí z něj nakonec vyrostla krásná labuť. (Pohádka nevypráví o ošklivém káčátku, ze které­ ho vyrostla ošklivá kachna!) Kolik dětí trpělivě čeká, až se konečně objeví krásná labuť, když během svého dospívání pozorují, jak to s nimi jde od špatného k horšímu? Sob Rudolf - červený nos. Rudolf měl podivný nos, kvůli kterému ho ostatní sobové od sebe odháněli. Tento příběh není ani tak o sobech, jako spíše o dětech. Takto totiž děti reagují na nějakou fyzickou zvláštnost. Děti odmítají a vysmívají se kamarádovi, který má nějakou fyzickou zvláštnost. Jediný způsob, jak si mohou pozemští Rudolfové získat přijetí ostatních dětí, je vykonat nějaký zázračný čin, který v naší pohádce reprezentuje statečná jízda se saněmi ve sněhové bouři. Slůně Dumbo. Dumbovi se všichni smáli kvůli jeho velikým visícím uším, dokud pomocí nich nezačal létat. Toto téma se značně podobá situaci ubohého Rudolfa. Opakovaně se objevuje i v jiné literatuře pro mládež, protože se často vyskytuje v životech samotných dětí. Sněhurka a sedm trpaslíků. Zlá královna položila osudnou otázku: "Řekni mi, zrcadlo, kdo je ze všech nejkrásnější?" Před opovážlivostí této otázky se mi stále ještě tají dech, když si pomyslím, kolik možností zrcadlo mělo! Přesto je motivace skrývající se za tímto požadavkem jasná: Ta nejkrásnější měla být zároveň i ta nejušlechtilejší, nejcennější osoba v zemi. Snad bude ještě vládnout. Popelka. Základní rozdíl mezi Popelkou a jejími dvěma zlými nevlastními sestrami spočíval v kráse. Jakákoliv ilustrovaná verze pohádky o Popelce tuto skutečnost odhalí. Popelka byla sice otrhaná a nečesaná, ale "základní složka" nechyběla. Když přišla na bál, neudě­ lala na prince dojem svou pracovitostí, ale určitě tím, že byla hezká. Chci tím říci, že přímo s neuvěřitelnou účinností učíme děti o důle­ žitosti osobní krásy. Všechny děti se o ní dovídají již od raného dětství.

16 JAMES DOBSON

Nemohlo by se nám to podařit lépe, ani kdybychom sezvali nejlepší pedagogy, aby vypracovali nějaký spolehlivý učební systém.

Jakou roli hrají ve zdůrazňování důležitosti fyzické krásy učitelé? Žel, učitelé jsou produkty téže společnosti, která modelovala i její hodnoty a postoje, jako je tomu i u kohokoliv jiného. Často se stává, že je fyzicky nepřitažlivé děti odpuzují a hezké děti přitahují.

Dvě výzkumnice Elien Berscheidová a Elaine Walsterová uveřejnily udivující výsledky jejich výzkumu v časopise Psychology Today (březen 1972) v článku nazvaném "Krásní a nejlepší". Zamysleme se nad tím, jaké dopady může mít zaujatost proti nehezkým dětem. 1. Mnohé důkazy svědčí o tom, že na známkování žáků ve škole má vliv i jejich fyzický vzhled. 2. Když ukážete někomu několik fotografií dětí a požádáte ho, aby určil, kdo podle něj ve škole nejvíc ruší (nebo se proviňuje jiným druhem špatného chování), ukáže vám pravděpodobně nějaké nehezké dítě. Podobně je nehezké dítě považováno za daleko nepoctivější než jeho hezký kamarád nebo kamarádka. 3. Podle průzkumu prováděného Karen Dionovou souvisí s fyzickým vzhledem i to, jak dospělí řeší kázeňské přestupky. Jinými slovy, když se hezké dítě dopustí kázeňského přestupku, jedná s ním dospělý shovívavěji, zatímco, když se stejného přestupku dopustí nehezké dítě, bývá přísnější. 4. Nejzávažnější je (a odpovídá to i mým pozorováním), že fýzický vzhled hraje svou roli už u dětí v mateřské škole. Už tříleté děti, které jsou hezké, se těší větší oblibě mezi svými vrstevníky. A naopak určité tělesné rysy, jako např. tloušťku, už v tomto něžném věku děti rozpoznají a odmítají.

Jaké má hezké dítě vyhlídky? Bude stále hladce proplouvat životem? Hezké dítě má významné výhody, jak už jsem popsal. Daleko snadně­ ji přijímá samo sebe a těží z výhod, které s sebou sebedůvěra nese. Avšak musí také čelit zcela jedinečným problémům, které obyčejné dítě nikdy nepozná. Krása v naší společnosti představuje sílu a síla v nedospělých rukou může být nebezpečná. Čtrnáctiletou vílu, která je na svůj věk předčasně zaoblená na těch správných místech, budou

zřejmě divoce pronásledovat mladí muži, kteří budou bažit po její ZDROJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 17

kráse. Jakmile si uvědomí, jaká moc se skrývá v jejím koketování, bude mít občas nutkání k promiskuitě. A co víc, ženy, které byly od dětství obdivovány pro své tělo, jako třeba Marilyn Monroe nebo Brigitte Bardotová se mohou dočkat rozčarování a zahořknout z odosobnění, které takové uctívání těla doprovází. Zajímavá jsou také některá pozorování v oblasti stability manželství uzavíraných "krásnými lidmi". Při jednom důležitém výzkumu se ukáza­ lo, že dívky, které byly jako studentky velmi atraktivní, žijí o dvacet pět let později v relativně méně šťastných manželstvích. Je zřejmě těžké uchovat si "sílu" sexu pro jednoho člověka a ignorovat osobní uspo­ kojení, které mohu získat mimo manželské pouto. A konečně, čím je člověk v mládí přitažlivější, tím více bolí stárnutí. Chci říci toto. Měřit hodnotu člověka metrem krásy je špatné a často tak utrpí škodu obě strany - jak ti krásní, tak ti docela obyčejní.

Co se dospívajícím dětem na nich samotných nejvíc nelíbí? V klasické studii E. A. Douvana nazvané Dospívající dívky odpo­ vídalo téměř dva tisíce děvčat ve věku jedenáct až osmnáct let na

otázku "Co bys na sobě změnila, kdybys mohla? Svůj vzhled, osobnost, nebo život?" 59% děvčat uvedlo něco z jejich fyzického vzhledu (pouze 4% si přála mít větší schopnosti). Jak chlapci, tak děvčata bývají obvykle nejvíce nespokojeni s vadami v obličeji, především s vadami na pokožce. V jedné pozdější studii od H. V. Cobba měly děti ve věku od deseti do sedmnácti let doplnit větu: "Přál bych si, abych byl..." Většina chlapců napsala "vyšší" a děvčata zase odpovídala "menší". Existuje velké množství vědeckých důkazů, které nám dokumentují předpojatost a nespokojenost dětí se svými tělesnými vlastnostmi.

Zmínil jste se o tom, že v naší kultuře funguje "systém", podle kterého se stanovuje hodnota člověka a kde nejdůležitějším atributem je fyzická přitažlivost. Který je druhý nejvýznamnější atribut? Je to inteligence, projevená úspěchem ve škole. Když se má narodit prvorozené dítě, modlí se rodiče, aby bylo normální... to znamená "průměrné". Ale jakmile se narodí, už se s pouhým průměrným dítětem nespokojí. Jejich dítě musí excelovat, musí mít úspěch, musí vítězit, musí ze všech dětí jeho věku nejlépe mluvit, chodit i jezdit na trojkolce. Musí mít ohromné vysvědčení a udivovat učitele svým vtipem a moudrostí. Musí hrát v malé lize, musí být střední útočník nebo

18 JAMES DOBSON

předseda třídy nebo třídní mluvčí. Den co den slýchává dítě během mládí od svých rodičů stále jedno a totéž: "Očekáváme od tebe, chlapče, že uděláš něco fantastického, přece nás nezklameš!" Podle Marthy Weinman Learové, autorky knihy The Child Worshippers (Uctívači dětí), je mladší generace nejspolehlivějším obrazem našeho společenského postavení. Rodiče patřící do střední vrstvy srdnatě bojují o to, čí dítě z jejich bloku bude nejlépe oblékané, nejlépe krmené, nejlépe vzdělávané, nejlépe ošetřované, které bude nejzpůsobnější, nejkulturnější, nejupravenější. Naděje, sny a ambice celé rodiny tak často spočívají na ramenou nedospělého dítěte a rodiče, kterým se do této soutěživé atmosféry narodí intelektuálně obdarované dítě, jasně třímají v rukou první cenu. Jak Learová říká: "Podle současného myšlení si všechny děti zaslouží to nejlepší, kromě těch nadaných. Ty si zaslouží ještě o něco víc". Žel, výjimečné děti bývají opravdu výjimečné. Zřídkakdy se stane, že pětileté dítě dokáže odříkat nazpaměť bibli nebo hrát šachy naslepo nebo komponovat hudbu, jako to dělal malý Mozart. Naopak naše děti nejsou z velké většiny nijak oslňující ani mimořádně vtipné, nadané nebo všeobecně oblíbené. Jsou to jen obyčejné děti s velkou potřebou být milovány a přijímány takové, jaké jsou. Často se však dočkají jen nerealistického tlaku ze strany svých rodičů a rodiče pak prožijí velké zklamání.

Řekl jste, že velké procento dětí odchází z našich škol s přesvědčením, že jsou neinteligentní a hloupé? Mohl byste vysvětlit, proč tímto útokem na jejich sebehodnotu dnes trpí tolik dětí? Existuje pět velkých skupin dětí, kterým se ve škole soustavně nedaří, což je (i jejich rodiče) vede k závěru, že jsou neschopné. Je to těchto

pět širokých kategorií. 1. Mentálně pomalejší dítě. Je to dítě, které nemá pro školní práci dostatek schopností. Snaží se plnit všechny úkoly, ale nedaří se mu to. V první třídě má problémy naučit se číst. Přírodovědným předmětům nerozumí. Jen zřídkakdy se mu na tváři objeví radostný výraz z pocitu dobře odvedené práce a učitel mu nikdy nenapíše do sešitu "dobrá práce". Je jediným dítětem ve třídě, které nedostalo hvězdičku do seši­ tu. Je pravděpodobné, že bude alespoň jedenkrát opakovat ročník, což pro něj bude přesvědčivým důkazem o jeho hlouposti. 2. Poloviční analfabet. Je to dítě, které obvykle pochází z rodiny, kde se mluví dvěma jazyky, ale ono se nenaučilo pořádně žádný z nich. Není

ZDROJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 19

tedy "dvojjazyčné", ale spíše pologramotné. Může mít tak velké problé­ my s vyjadřováním, že samo od sebe nevydá ze sebe ani hlásku, ledaže byste mu rozkázali, aby mluvilo. Absolvovat anglickou školu pro něj bude znamenat úporný boj po dobu celého dětství. 3. Neukázněné dítě. Toto je dítě, které je sice chytré, ale kterému chybí sebekázeň a motivace k práci. Své školní úkoly si plní pozdě nebo je vůbec nepřinese. Pracuje nedbale a špatně, což ho vede ke stejnému utrápenému závěru: "Jsem hlupák!" 4. Kulturně zanedbané dítě. Bydlí v chudé čtvrti. Nikdy nebylo v zoolo­ gické zahradě, neletělo letadlem, ani nebylo s tatínkem na rybách. Kdo je jeho tatínek je vlastně záhadou a jeho maminka musí dlouho praco­ vat, aby uživila svých pět malých dětí. Má nepatrnou slovní zásobu, zato zná ale ohromné množství slangových výrazů a doma nemá své místo, kde by četlo nebo se učilo. Ví, že mu to ve škole moc nepůjde, a již tato skutečnost ovlivňuje jeho osobní hodnocení. 5. Pozdní květ. Je to nezralé dítě (obvykle chlapec), které začne chodit do školy dříve než je na ni připraveno, a ve škole se mu od začátku nedaří. I když později dozraje a bude stačit ostatním, jeho počáteční neúspěchy ho mohou poznamenat na dobu celé školní docházky. Je hrozné, když si uvědomím, že děti, které patří do těchto pěti kate­ gorií, svým počtem převyšují ty děti, které mají pocit, že se jim ve škole daří!

Myslíte si, že postoje a reakce rodičů hrají ve formování zdravého sebevědomí dětí klíčovou úlohu? Děti jsou nesmírně citlivé i k těm nejnepatrněji projeveným postojům svých rodičů. Proto si musí rodiče dávat pozor na to, co říkají v přítomnosti svých dětí. Často se mi stává, že se mě nějaká maminka ptá na radu ohledně nějakého konkrétního problému svého dítěte. Když začne popisovat ožehavé detaily, všimnu si, že hlavní předmět této konverzace stojí asi metr za ní s deset stop dlouhýma ušima a naslouchá ničím neprikrášlenému popisu svých chyb. Takový rozhovor si dítě

může pamatovat celý život. Rodiče často nedávají dítěti najevo dostatek úcty, přestože ho mají opravdu rádi. Například když dítě mluví s hosty nebo s cizími lidmi, je maminka celá nervózní a napjatá. Skočí mu do řeči a vysvětlí, co se vlastně dítě pokoušelo říci. Nebo se nervózně směje, když jeho poznámky zní hloupě. Když mu někdo položí přímou otázku, přeruší ho 20 JAMES DOBSON

a odpoví místo něho. Maminka také dává najevo své zklamání, když se při nějaké důležité události pokouší dítě narychlo učesat nebo ho upra­ vit, aby "hezky vypadalo". Dítě ví, že si maminka myslí, že je to stejně marná práce. Když má strávit víkend mimo domov, dá mu rozsáhlou lekci, jak se chovat, aby ze sebe nedělalo šaška. Tyto projevy dítěti signalizují, že maminka neočekává, že by se samo od sebe chovalo podle jejích představ a že musí být pod dohledem, aby neudělalo ostu­ du celé rodině. V jejím chování cítí neúctu, byť zaobalenou do ryzí lásky. Myslím si, že by rodiče měli být citliví na to, jak jejich děti sami sebe přijímají, zvláště v záležitostech týkajících se fyzické krásy a inteligence. To jsou dvě Achillovy paty, kde jsou chlapci a děvčata nejzranitelnější.

Co nejvíc brání rodičům v budování sebevědomí svých dětí?

Buďme reální, my rodiče jsme vlastně produkty společnosti, jejíž hodnoty odsuzuji. Stejně jako všichni ostatní jsme byli systematicky učeni uctívat krásu a inteligenci, jako tomu byli učeni naši dědečkové a babičky, strýčkové a tetičky, příbuzní a sousedé. Všichni chceme "superděti", které ohromí svět. Nebojme se tedy přijmout, že oním nepřítelem dětské sebeúcty jsem my sami. Často se stává, že největší rány, i když jistě neúmyslné, si dítě odnáší právě z domova, který by měl být dítěti svatyní a pevností. Při práci s rodiči jsem dále vypozoroval, že rodiče často kvůli svým vlastním pocitům méněcennosti těžko přijímají nepříjemné nedostatky u svých dětí. Nechtějí samozřejmě své syny a dcery odmítat a usilovně se snaží tyto své nejvnitřnější myšlenky skrýt. Ale jejich nedokonalé dítě pro ně symbolizuje jejich vlastní nedostatky a prohry, takže jen opravdu zralý rodič dokáže pohlédnout na své nehezké nebo mentálně postižené dítě a říci: "Můj maličký, nejen že tě miluji, ale uznávám také tvoji nezměrnou hodnotu, kterou máš jako člověk." První krok k překonání této zaujatosti je posvítit si na své vlastní pocity - odkrýt i ty vinou zatížené postoje, které se možná až dosud ukrývaly ve vašem podvědomí. Nejste potají zklamán, že vaše dítě je tak obyčejné? Neodmítáte je někdy proto, že na něm není nic přitažlivého nebo okouzlujícího? Nemyslíte si někdy, že je hloupé a tupé? Narodilo se snad v těžkém období a vneslo tak do rodiny napětí? Nechtěl jste náhodou chlapce místo děvčete nebo naopak děvče místo chlapce? Nebylo snad vaše dítě počato mimo manželské lože a způsobilo tak nechtěný sňatek? Želíte svobody, o kterou jste přišel díky jeho narození ZDROJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 21

nebo nelibě snášíte jeho požadavky na vaši energii a čas? Neuvádí vás do rozpaků tím, že je příliš hlučné a divoké nebo naopak příliš zakřiknuté a nespolečenské? Je zcela zřejmé, že nemůžete naučit dítě ctít sebe sama, když ho nemáte rádi kvůli svým vlastním problémům! Když prozkoumáte syé nejvnitřnější pocity, třeba i s pomocí dobrého poradce nebo lékaře, můžete si ve svém srdci, jakožto milující rodič, udělat místo i pro vaše ne zcela dokonalé dítě. Koneckonců, jaké máme vlastně právo chtít mít superděti, když jsme sami zcela obyčejní lidé!

Hovořil jste o vlastnostech, které západní kultura nejvíce cení, ale co je vlastně zdrojem zdravého sebevědomí?

Pocit zdravého sebevědomí a přijetí, který je úhelným kamenem plně rozvinuté osobnosti, můžeme získat pouze z jednoho zdroje. Nelze ho koupit ani vyrobit. Pro zdravé sebevědomí je rozhodující, jak si stojíme v očích jiných lidí a v Božích očích. Jinými slovy, důkazy o naší hodnotě vznikají mimo nás. Máme úctu sami k sobě jen tehdy, mají-li k nám úctu druzí. Milujeme sami sebe jen tehdy, když nás milují i druzí. Jedi­ ně, když se na nás druzí dívají jako na příjemné, žádoucí a cenné lidi, pak i my kladně přijímáme svou vlastní osobnost. Někdy se stane, že má někdo tak vysoké sebevědomí, že se zdá, že přijetí druhých lidí snad ani nepotřebuje. To jsou ale opravdu velmi vzácné případy. Velká většina z nás je každý den závislá na lidech kolem nás, kteří nám dodávají naši emocionální "výživu". Jak jsou pak asi na tom lidé, kteří žijí v trvalé izolaci a celá léta postrádají lásku a pečující lidský kontakt? Takoví lidé musí zcela jistě prožívat pocity bezcennosti doprovázené hlubokou depresí a zoufal­ stvím.

Říkáte, že nejkritičtějšími faktory pro formování zdravého sebe­ vědomí a sebedůvěry, je krása a inteligence. Které jiné vlivy působí na dítě? Dovolte mi uvést několik dalších běžných vlivů, které mají v naší

kultuře vliv na formování zdravého sebevědomí. 1. Značnou moc, buď uchránit nebo poškodit sebevědomí dítěte, mají rodiče. Svým chováním zprostředkují dítěti povzbuzení a lásku, nebo naopak zklamání či nezájem. 22 JAMES DOBSON

2. Ničit sebedůvěru svých mladších, slabších sourozenců mohou i starší děti. Malé dítě se nedovede tak dobře prát, tak rychle běžet a nedokáže se tak tvrdě prosadit jako jeho starší bratr nebo sestra, a jestliže jsou jeho slova neustále terčem posměchu, může snadno dojít k závěru, že je hloupé a nemožné. 3. Společenské chyby a omyly, kterých se člověk dopustí v ranném věku, někdy velmi bolí a člověk šije pamatuje po celý život. 4. Pocit méněcennosti mohou také způsobit finanční těžkosti, které dítěti neumožňují, aby se oblékalo a žilo stejným životním stylem jako jeho vrstevníci. To, co jeho pocit způsobuje, není však bída sama. Je to spíše srovnání s ostatními. Člověk se může cítit zanedbaný a nemi­ lovaný, i když je podle světového měřítka bohatý. Mimochodem, peníze jsou v naší kultuře třetím nejdůležitějším zdrojem zdravého sebe­ vědomí. V materialistických očích naší společnosti je například uhrovitý mladík na jízdním kole považován jaksi za méně cenného než uhrovitý mladík v osobním automobilu Datsun 28 OZ. 5. Další, tentokrát "vnitřní trhlinou", může být i nemoc, i když není zvenčí patrná. Když má dítě srdeční nebo jinou poruchu a máma ho neustále sekýruje a prosí, aby neběhalo příliš rychle, snadno dojde k přesvědčení, že je křehké a vadné. 6. Dítě, které vyrůstalo v "chráněném" prostředí, např. na odlehlé farmě nebo misionářské stanici v cizí zemi, může uvádět do rozpaků jeho nezvyk pohybovat se ve společnosti. Bývá pak plaché a rádo se stahuje do sebe. 7. V rodině může být něco, kvůli čemu pociťuje dítě před druhými rozpaky, např. otec alkoholik nebo mentálně postižený sourozenec může vyvolat pocit méněcennosti, když se dítě se svými znevažovanými příbuznými úzce ztotožňuje. A tak bychom mohli v tomto výčtu ještě dlouho pokračovat. Za léta práce s lidmi postiženými pocity méněcennosti jsem došel k tomuto závěru: existuje na tisíc způsobů, jak může dítě své sebevědomí ztratit, ale jeho obnovení bývá obvykle pomalý, obtížný proces.

Přesvědčil jste mě, že krása, inteligence a materialismus jsou falešné hodnoty, které podkopávají sebevědomí dětí, ale co je má nahradit? Jakým hodnotám bych je měl, podle vás, učit? Věřím, že ten nejhodnotnější přínos, kterým může rodič přispět svému dítěti, je vštípit mu opravdovou víru v Boha. Existuje snad větší osobní uspokojení než poznání, že Stvořitel vesmíru mě osobně zná, že

ZDROJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 23

jsem pro něj cennější než bohatství celého světa, že chápe můj strach a mé obavy, že mě miluje nezměrnou láskou ve chvíli, kdy wem ostatním jsem lhostejný, že jeho jediný syn skutečně dal za mě svůj život, že může obrátit mé nedostatky v klady a mou prázdnotu v plnost, že po tomto životě na mě čeká jiný, lepší život, kde nebudou žádná dnešní postižení a vady - kde pozemská bolest a utrpení bude pouhou šerou vzpomínkou? Je to krásná filosofie, kterou můžete "odít" vaše něžné dítě, je to fantastické poselství naděje a povzbuzení pro zlomené dospívající dítě zdrcené životními okolnostmi. Toto je skutečná sebeúcta, která nezávisí na vrozených kvalitách či sociálním prostředí, ani na kultu superdítěte, ale na Božím rozhodnutí.

24 JAMES DOBSON

CAST DRUHA ROZVOJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ

Mám devítiletou dceru, která trpí nedostatkem sebedůvěry. Jak jí mohu pomoci?

Jednou z nejúčinnějších cest, jak vštípit dítěti sebedůvěru, je vést je tak, aby se mohlo kompenzovat. Kompenzace je vyrovnávání slabých stránek dítěte aktivováním jeho silných stránek. Naším úkolem jako rodičů je pomoci dětem jejich silné stránky objevit a využít k jejich všeobecnému uspokojení. Přitom bychom si měli uvědomit jednu velmi důležitou věc: pocit méněcennosti může buď drtit a paralyzovat osobnost dítěte, nebo naopak dodat ohromnou emocionální energii, jakýsi motor k dosažení výkonu a úspěchu v nejrůznějších oblastech. Mějme na paměti, že v téže vroucí vodě ztvrdne vejce i změkne mrkev. Vše závisí na tom, jak člověk reaguje na nepříznivé okolnosti. Jde tedy o to, jestli se vaše dcera pod tíhou pocitu méněcennosti zhroutí, nebo jestli použije svých nenaplněných emocionálních potřeb k vybičovaní své iniciativy a elánu. Jak to dopadne, bude možná hodně záviset na směru, kterým ji povedete při hledání jejích kompenzačních kvalit. Možná si najde své útočiště v hudbě - tak to dělá mnoho dětí, možná že rozvine svůj kreslířský talent nebo začne psát či rozvíjet své technické nadání, naučí se vařit nebo chovat králíky pro potěšení i pro užitek. Nezáleží na tom, co si vybere, důležité je uvést ji na tuto cestu co nejdříve ...., pokud možno hned! Není totiž nic riskantnějšího, než poslat dospívající dítě do víru dospívání, aniž by mělo nějakou dovednost nebo jedinečnou znalost, prostě nějaký prostředek kompenzace. Když se to stane, je jeho osobnost úplně nahá, nemůže si říci: "Nejsem ve škole zřejmě moc oblíbená, ale zato hraju na flétnu nejlépe z celé naší kapely!" Jediným zdrojem jejího sebevědomí potom bude přijetí ostatními studenty. Jejich láska je však naprosto nevy­ počitatelná.

ROZVOJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 27

Mohl byste proces kompenzace vysvětlit podrobněji? Jak souvisí s pocity nízkého sebevědomí? Kompenzující se člověk uvažuje podvědomě asi takto:

nechci se ve své méněcennosti utopit, mohu se jí však zbavit, když dosáhnu nějakého úspěchu - musím na tom ale tvrdě zapracovat, vložím tedy všechnu svoji energii do košíkové ( nebo do malování, šití, politiky, učení, zahradničení, mateřství, obchodu, finančnictví, do výchovy dítěte, hry na klavír nebo kopané). Tento druh kompenzace dodává emocionální energii pro doslova každý druh činnosti, v níž může člověk dosáhnout nějakého úspěchu, jak už jsme si dříve řekli. Ve slavné studii Victora a Mildred Goertzelových nazvané Cradles of Eminence (Kolébky skvělosti) její autoři zkoumali, z jakého domácího prostředí pocházelo na čtyři sta vysoce úspěšných lidí. Byli to lidé, kteří se v životě vyšvihli a ve svém oboru patřili k těm nejlepším (Churchill, Gándhí, F. D. Roosevelt, Schweitzer, Einstein, Freud atd.). Důkladné zkoumání jejich raného života přineslo několik překvapivých zjištění. 1. Tři čtvrtiny těchto lidí v dětství žily v bídě, rozvrácených domovech, měli odmítavé, chamtivé, odcizené nebo panovačné rodiče, trpěli finančními zvraty v rodině, tělesnými vadami nebo rodičovskou nespokojeností s jejich školními nezdary nebo výběrem povolání. 2. Sedmdesát čtyři z osmdesáti spisovatelů nebo dramatiků a šestnáct z dvaceti básníků pocházelo z domovů, kde jako děti vídali psycho­ logická dramata, která před nimi sehráli jejich rodiče. 3. Více než jedna čtvrtina zkoumaných lidí byla v dětství vážně posti­ žena např. slepotou, hluchotou, zmrzačením, nebo častou nemocí. Dále pak byli tito lidé jako děti nehezké, nízkého vzrůstu nebo měli naopak nadváhu, či vadu řeči.

Zdá se, že hlavním faktorem v jejich boji o osobní úspěch byla právě snaha kompenzovat své nedostatky. Snad to dokonce bylo rozhodujícím faktorem. Na světe žijí tisíce, možná miliony lidí, kteří trpí pocity méněcennosti a kteří dosahují zdravého sebevědomí právě nějakou kompenzací. Nejlépe nám to možná bude ilustrovat životní příběh Eleanor Roose­ veltové, někdejší první dámy Ameriky. V deseti letech osiřela a prodě­ lala doslova mučivé dětství. Bylo to bedně vyhlížející děvče, které nikdy nepocítilo, že někomu opravdu patří. Podle Victora Wilsona (Newhou28 JAMES DOBSON

se News Service) to byla "vážná introvertní mladá žena, neuvěřitelně plachá, neschopná překonat svou osobní nejistotu, přesvědčená o své vlastní neschopnosti". Paní Rooseveltova však svá emocionální pouta překonala. Jak píše Wilson: "...paní Rooseveltova sebrala z nějakého vnitřního pramene pevnou a nepolevující odvahu posílenou pozo­ ruhodnou sebekázní a sebeovládáním." Tento "vnitřní pramen" má své jméno. Říká se mu kompenzace! Je zřejmé, že to, jaký budou mít různá postižení dopad na život člově­ ka, určuje jeho postoj k nim. Dnes lidé s oblibou dávají vinu za své nezodpovědné chování nepříznivých okolnostem. Např. bída způsobuje kriminalitu, rozvrácené domovy produkují mladistvé delikventy, nemocná společnost uvalila na naši mládež drogovou závislost. Toto mylné uvažování odebírá z beder jednotlivce veškerou zodpovědnost. Je to jen prázdná výmluva. Je na každém z nás, jak se rozhodneme, co s vnitřní méněcenností nebo vnějšími těžkostmi uděláme.

Zvítězit navzdory nepříznivým vyhlídkám si jistě vyžaduje odvahu. Kompenzace si vyžaduje elán, u někoho více, u někoho méně. Snazší je válet se v sebelítosti, brát drogy, nenávidět svět, utíkat, stahovat se do sebe, spokojit se s kompromisem. Nehledě na to, co nakonec uděláme, je výběr na nás samotných a nikdo nás této zodpovědnosti nemůže zbavit. Těžkosti naše chování neurčují. Pouze ho ovlivňují. Rodiče mohou a měli by dítěti usnadnit zodpovědný "výběr" tím, že mu dají prostředky ke kompenzaci a to už během středních dětských let.

Jaký je v naší kultuře nejlepší zdroj kompenzace pro chlapce, zvláště pro ty "zraněné" zevnitř?

Vzhledem k tomu, jaké postavení mají dnes na středních školách sportovci, věřím tomu, že by rodiče měli prozkoumat právě tento druh kompenzace. Pokud je vaše dítě dostatečně koordinované, může se učit hrát košíkovou, fotbal, tenis, golf, nebo dělat atletiku. Viděl jsem již několik nejobyčejnějších mladíků, kteří požívali značné úcty proto, že pomohli střední škole Thomase Jeffersona vyhrát studentský pohár. Jak už bylo dříve řečeno, klíč ke sportovnímu úspěchu je ve včasném začátku. Neváháme posílat osmileté děti do hodin klavíru, proč bychom tedy nemohli posílat děti ve stejném věku třeba do košíkové? ROZVOJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 29

Můj syn není zrovna sportovní typ. Mohu já jako rodič rozhodnout, čemu by se měl věnovat? To by si snad měl vybrat sám, ne? Mnoho rodičů má pocit, že nemají právo nutit dětem v této oblasti svůj vlastní výběr. A tak nečinně sedí a doufají, že si dítě něco vybere samo. Většina dětí však nemá potřebnou sebekázeň. Je vždycky těžké učit se něco nového - hlavně v počáteční fázi. Prožít naprostý neúspěch - na tom není nic zábavného. A to je právě pocit, který každý začátek doprovází. Takhle se dítě nikdy nenaučí důležitým dovednostem, které bude později tolik potřebovat. Doporučuji vám tedy jako rodičům, abyste pečlivě zhodnotili oblasti, ve kterých je vaše dítě silné. Potom vyberte nějakou činnost, o které si myslíte, že v ní má vaše dítě největší

šanci dosáhnout úspěchu. Jakmile nějakou činnost vyberete, dohlédně­ te na to, aby se dítě dostalo přes počáteční fázi. Odměňujte ho, postrkujte, vyhrožujte mu, proste ho a třeba ho i podplaťte - pokud to bude nutné - ale naučte ho to. Pokud později zjistíte, že jste nevybral dobře, začněte s něčím jiným, ale nedovolte, aby vám vaše netečnost zabránila naučit vaše dítě něčemu, co bude důležité pro jeho emocio­ nální život! Naráží tato forma nátlaku na svobodu výběru dítěte? Snad, ale to se děje také tehdy, když ho nutíte řádně jíst, udržovat se v čistotě a chodit v rozumnou dobu spát. Je to, jak říkám, v jeho nejlepším zájmu.

Co když se dítě tolik liší od ostatních, že s nimi prostě nemůže soutě­ žit, nehledě na to, jak moc se snaží? Tato slepá ulička bývá nejčastějším motivem pokusů o sebezničení. Vzpomínám si na jednu smutnou mladou osmačku jménem Lily, která mi byla doporučena do mé psychologické poradny. Otevřela dveře mé pracovny a zůstala stát se sklopenýma očima. Pod nimi měla několik vrstev pudru a make up-u. Celý její obličej byl zanícen silným akné. Lily dělala, co mohla, aby to skryla, ale bylo to marné. Vážila asi tak čtyřicet kilo a od hlavy k patě to byla tělesná troska. Posadila se, ale oči nepozvedla. Neměla k tomu dost sebedůvěry. Nemusel jsem se ani ptát, co ji trápí. Život jí zasadil ničivé rány a ona byla zahořklá, rozhořčená, zničená a hluboce raněná. Mladý člověk, jehož zoufalství dosáhlo toho­ to bodu, se nedokáže dívat do budoucnosti. Nevidí žádnou naději, nedokáže myslet na nic jiného. Ví o sobě, že je odpuzující a nechutný. Nejraději by se odplazil někam do díry, ale není místa, kam by se ukryl. Útěk nepomáhá a pláč nic nezmění. Příliš často si takoví mladí lidé

zvolí sebevraždu jako jediný únik z této situace. 30 JAMES DOBSON

Lily mi nedala moc času, abych s ní mohl pracovat. Příštího rána se dopotácela do kanceláře školy a oznámila, že spolykala celý obsah domácí lékárničky. Horečně jsme se snažili z ní medikamenty dostat, až se nám to cestou do nemocnice konečně podařilo. Lily přežila tělesně, ale její sebevědomí a sebedůvěra v ní zemřely už před léty. Jizvy na jejím smutném obličeji symbolizovaly rány na jejím dospívajícím srdci. Neschopnost získat společenské přijetí zřejmě není pro mladé lidi jen nepříjemným pocitem. Takový nedostatek sebevědomí může způsobit, že v dospívajícím dítěti vyhasne touha dále žít. Je třeba učit rodiče i učitele rozpoznat první příznaky osobního zoufalství již v něžných hravých dětských letech a co je ještě důležitější, učit je, co v takových případech dělat.

Vím, že děti dovedou být zlé a plné nenávisti, zvláště k postiženému dítěti nebo k někomu, kdo se trošku liší. To může být pro děti, které jsou zvláště citlivé na výsměch druhých, velmi zničující. Myslíte si, že by rodiče měli zasáhnout, když vidí, jak děti takto ubližují jinému dítěti?

Samozřejmě si to myslím. A velice dobře si uvědomuji nebezpečí, které popisujete. Mám to i prožité. Když mi bylo asi osm, chodil jsem pravidelně do nedělní školy. Jednoho rána přišel do naší učebny nějaký nový chlapec a posadil se. Jmenoval se Fred. A stále si ještě mohu vybavit jeho obličej a co je ještě důležitější, stále vidím jeho uši. Měl je stočeny do tvaru obráceného písmene C a značně mu odstávaly. Byl jsem fascinován neobvyklým tvarem Fredových uší, protože mi připo­ mínaly blatníky vojenského jeepu (bylo to v době druhé světové války). Aniž bych myslel na Fredovy pocity, poukázal jsem na podivný tvar jeho uší svým kamarádům a všichni měli za to, že by bylo ohromně legrační, říkat novému chlapci s ohrnutýma ušima Fred Blatník. Zdálo se, že i Fredovi to připadá jako velká legrace a chechotal se do hrsti společně s ostatními. Najednou se však přestal smát. Vyskočil na nohy, zrudl v obličeji (i na uších) a rozběhl se s pláčem ke dveřím. Vyběhl na chodbu a utekl z budovy. Už nikdy nepřišel.

Pamatuji se, jak jsem byl šokován Fredovou prudkou a neočekávanou reakcí. Vůbec mě nenapadlo, že by ho můj malý žertík mohl takhle uvést do rozpaků. Sám jsem byl citlivé dítě a často jsem bránil slabšího, i když jsem byl ještě malý. Nikdy bych býval tomu chlapci úmyslně neublížil - a to je právě to, o co mi jde.

ROZVOJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 31

Když se nad touto epizodou zamýšlím dnes, dávám zodpovědnost za průběh této události našim tehdejším učitelům a rodičům. Oni mně měli tenkrát říci, jaké to je, když se někdo někomu směje... zvláště kvůli něčemu odlišnému na jeho těle. Moje matka, která byla velmi moudrá při práci s dětmi, přiznala, že mě měla učit soucítit s druhými. A co se týče učitelů nedělní školy, už si dnes nepamatuji, co jsme tehdy brali, ale vím, že tím nejlepším učivem by tehdy byla praktická ukázka přiká­ zání "miluj svého bližního jako sebe samého".

Naznačil jste, že "prostřední dítě" mívá větší problémy s vytvářením zdravého sebevědomí než ostatní členové rodiny. To možná vysvětluje, proč můj druhý syn nikdy neměl dostatek sebedůvěry. Problém s nízkým sebevědomím může mít kdokoliv. Nezáleží na tom, v jakém pořadí se narodil, ani na věku. Pro prostřední dítě bývá někdy těžké, najít své místo v rodině. Netěží ani z postavení nejstaršího dítěte, ani se netěší pozornosti, které se dostává nej mladším nemluvňatům. A co víc, narodí se zpravidla v poměrně rušném období života svých rodičů, zvláště jeho matky. Až doroste do batolecího věku, jeho výsostné území zabere malé, hezké novorozeně, které mu "uloupí" mámu. Není divu, že se často ptá, kdo je a kde je jeho místo v životě.

Jak mohu pomoci svému prostřednímu dítěti, které trpí pocity méně­ cennosti? Doporučuji rodičům, aby podnikli kroky, které by podpořily osobnost všech jejich dětí, ale především těch prostředních. Toho mohou dosáhnout tím, že budou čas od času jednat s každým dítětem jako s jednotlivcem, a ne jako se členem skupiny dětí. Dávám teď dva návrhy, které zároveň poslouží i jako příklady k ilustraci toho, co mám

na mysli. 1. Tatínek si pravidelně jednou za čtyři nebo pět týdnů plánuje "rande" s jedním ze svých dětí. Ostatním dětem nebudou říkat, kam spolu půjdou, dokud jim o svých zážitcích nepoví samo dítě, které toho dne s tátou bylo. Mohou si spolu zahrát minigolf, kuželky, košíkovou, jít někam na "tacos" (mexické topinky) nebo pizzu, anebo jít na kluziště. Volbu, kam se půjde, by mělo učinit dítě, které je na řadě. 2. Požádejte své děti, aby si navrhly každé svou vlastní vlajku, která se dá ušít z plátna nebo látky. Příslušnou vlajku pak můžete vyvěsit na zahrádku před dům nebo na jiné vhodné místo, když má dotyčné dítě

32 JAMES DOBSON

velký den, například v den jeho narozenin, nebo když dostane ve škole jedničku, když dá ve fotbale gól nebo uspěje při jiném sportu atd. Existují i jiné způsoby, jak dosáhnout tohoto cíle. Jde o to naplánovat nějakou činnost a podtrhnout v ní individualitu dítěte jako osobnosti, která jej odliší od skupiny dětí, ve které žije.

Můj syn je výborný gymnasta. Jeho středoškolský trenér říká, že s tak talentovaným žákem se ještě nesetkal. Když se ale zúčastní nějaké soutěže, kde se jeho výkon hodnotí, cvičí přímo hrozně. Proč vždycky v těch nejdůležitějších chvílích tak špatně dopadne? Dívá-li se váš syn na sebe jako na neúspěšného člověka, pak jeho výkon ve chvíli, kdy o něco jde, bude odpovídat tomu, jak smýšlí sám o sobě. Podobně i v golfu je mnoho výborných hráčů, kteří na turnajích podávají slušné výkony, ale nikdy nevyhrají. Stále bývají druzí, třetí, šestí nebo desátí. Kdykoli už to vypadá, že by mohli vyhrát, vždycky se v poslední minutě jaksi zadrhnou a vyhraje někdo jiný. Není to proto, že

by chtěli prohrát, oni sami sebe prostě "nevidí" jako vítěze, a jejich chování je pouze odrazem mylné představy o sobě samých. Nedávno jsem mluvil s jednou koncertní pianistkou výjimečného talentu, která se rozhodla, že už nikdy veřejně nevystoupí. Ví o sobě, že je požehnaná velkým talentem, ale věří, že v každém jiném ohledu je ztracená existence. Následkem toho, že hraje na pódiu, dělá takové chyby, že její hra zní jako hra začátečníka. Pokaždé, když prožije tuto pokořující chvíli, je stále více přesvědčena o své bezcennosti v jakékoli oblasti. Stáhla se do izolovaného tichého světa netalentovaných a ubohých. Nemůže být tedy pochyb o tom, že nedostatek sebedůvěry může úplně vyřadit i velmi nadanou osobu. Stačí k tomu pouhé vědomí, že jí hrozí neúspěch či prohra.

Platí to i v duševní oblasti? Můj dvanáctiletý syn byl požádán, aby na jedné školní oslavě přednesl báseň, ale když stál před lidmi, měl najednou v hlavě prázdno. Vím, že báseň perfektně uměl, protože ji doma mnohokrát odříkal. Je to bystrý hoch, ale s tímto problémem se setkal už několikrát. Proč mu vypne mozek, když je pod určitým tlakem? Je třeba, abychom pochopili jednu vlastnost, která je příznačná pro funkci našeho mozku. Sebedůvěra, nebo její nedostatek, má na funkci

ROZVOJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 33

našeho mozku velký vliv. Každý z nás jistě někdy prožil ono duševní "zablokování", které jste popsal. Nastává tehdy, když se nějaké jméno nebo myšlenka nedostane do naší vědomé mysli, přestože víme, že je v naší paměti uložena. Nebo když máme mluvit před nějakou skupinou cizích lidí a máme najednou prázdno v hlavě. K tomuto druhu zablo­ kování obvykle dochází když: 1) Jsme vystaveni velkému společenskému tlaku. 2) Když máme nedostatek sebedůvěry. Proč? Protože emoce ovlivňu­ jí výkonnost lidského mozku. Náš mozek není počítač. Náš duševní aparát funguje řádně jen tehdy, když je zachována mezi nervovými buňkami křehká biochemická rovnováha. Ta umožňuje, aby buňky "vystřelovaly" svůj elektrochemický náboj přes mezeru (synapse) na jiné buňky. Dnes už se ví, že náhlé emocionální reakce mohou v okamžiku změnit povahu biochemie a zablokovat impuls. Toto zablokování znemožní předávání elektrických nábojů, a tím i vznik myšlenky. Tento mechanismus má vážný dopad na chování člověka. Například dítě trpící komplexem méněcennosti a intelektuální podřadnosti často ani nevyu­ žívá svých duševních schopností, které mu byly dány, protože nedosta­ tek sebedůvěry má za následek narušení mentálních pochodů. To se zřejmě stalo vašemu synovi, když zapomněl báseň.

Jak mu mohu pomoci?

Není vlastně příliš obvyklé, aby dvanáctiletý chlapec stál před zástu­ pem posluchačů. Jednou jsem jako mladý student takhle stál před třemi stovkami mých vrstevníků, slova jsem měl zaražená v hrdle a v hlavě zmatek. Byl to bolestný zážitek, ale čas postupně otupil jeho ostří. Jak váš syn dospěje, pravděpodobně tento problém překoná, až zažije několik úspěchů, které podpoří jeho sebedůvěru. Všechno, co zvyšuje sebevědomí, snižuje možnost duševního zablokování u dětí i u dospě­ lých.

Ve kterých rodinách vyrůstají děti s vysokým stupněm sebedůvěry? Vyznačují se tyto zdravé rodiny něčím, co bychom se měli snažit napo­ dobit? Dr. Stanley Cooper Smith, profesor psychologie na Jihokalifornské univerzitě, prováděl průzkum u 1738 obyčejných chlapců a jejich rodin ze střední společenské třídy, a to od předpubertálního období až do období rané dospělosti. Identifikoval chlapce s vysokým sebevědomím

34 JAMES DOBSON

a porovnával rodiny, ze kterých pocházeli, a vlivy z jejich dětství s podmínkami, jaké měli chlapci s nízkým sebevědomím. Objevil tak tři důležité vlastnosti, kterými se od sebe odlišovali: 1) Hoši s vysokým sebevědomím byli doma více milováni a oceňováni, než tomu bylo u chlapců s nízkým sebevědomím. 2) Chlapci s vysokým sebevědomím pocházeli z domovů, kde na ně byli rodiče, co se týče jejich přístupu ke kázni, daleko přísnější. Naopak rodiče dětí s nízkým sebevědomím svou shovívavostí vybudovali ve svých synech nejistotu a závislost. Jejich děti cítily, že rodiče netrvají důsledně na plnění pravidel proto, že nemají dost zájmu, aby se nějak víc angažovali. V pozdějším období této práce dále zjistil, že ti nejúspěšnější a nejnezávislejší mladí muži pocházejí z rodin, kde od nich byla požadována ta nejpřísnější zodpovědnost, a jak se dalo očeká­ vat, rodinná pouta zůstala silná nejen v rodinách se slaboučkou kázní, ale i v rodinách, kde disciplína a sebeovládání byly životním stylem. 3) V rodinách chlapců s vysokým sebevědomím vládla demokracie a otevřenost. Byly stanoveny hranice chování, ale zároveň zde bylo dost svobody, aby mohla růst a rozvíjet se osobnost jednotlivce. Chlapci se mohli vyjadřovat, aniž by měli strach z výsměchu, a z celkové atmosféry dýchalo přijetí a emocionální jistota.

Sdílím s vámi váš názor na nespravedlivé zdůrazňování krásy a inte­ ligence, jak se to dnes mezi dětmi děje. Proto v naší rodině přičítáme těmto dvěma faktorům jen malou váhu. Například můj syn má hodně křivé zuby, ale já mu říkám, že není důležité, jak vypadá, a že na čem opravdu záleží, je to, jaký je člověk uvnitř. Souhlasíte s tímto přístu­ pem? Ne tak docela. Rodič, který silně oponuje nešťastnému zdůrazňování krásy a inteligence, jako třeba já, si musí odpovědět na jednu těžkou filozofickou otázku ohledně svých vlastních dětí. Přestože si uvědomuje nespravedlnost tohoto hodnotového systému, ví také, že jeho dítě bude muset žít a bojovat ve světě, který tyto hodnoty uctívá. Jak by se tedy měl zachovat? Měl by pomoci svému dítěti, aby bylo co nejhezčí? Měl by pomoci svému "průměrnému" dítěti, aby ve škole excelovalo? Nebo by měl být moudrý a doma tyto vlastnosti nezdůrazňovat a doufat při tom, že se jeho dítě s těmito svými handicapy naučí žít?

Na tyto otázky neexistuje žádná "vědecká" odpověď. Mohu vám jen říci svůj osobní názor. Navzdory nespravedlnosti tohoto systému moje dítě nebude to, které ho změní. Jsem povinen mu v jeho světě pomoci

ROZVOJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 35

obstát co nejlépe. Pokud mu budou odstávat uši, nechám mu je srovnat. Pokud bude mít křivé zuby, postarám se, aby byly co nejrovnější. Pokud mu to ve škole nepůjde, seženu mu někoho na doučování, aby ho táhnul. On a já budeme v jeho boji o přežití spojenci. Bývalá profesionální basketbalová hvězda Rick Barry je hezká, šest stop a sedm palců vysoká ukázka zdravého sebevědomí, a přesto se jako dítě často cítil pokořený a plný rozpaků kvůli svým zubům, a to tak silně, že když mluvil, dával si ruku před ústa. Píše o tom ve své knize Confession of a Basketball Gypsy (Vyznání basketbalového cikána): "Když mi vyrostly druhé zuby, byly křivé a vpředu mi dva chyběly. Možná že si mí rodiče nemohli dovolit nechat mi je srovnat nebo rovnání zubů tenkrát nebylo to, čím je dnes. Pamatuji si, že jsem říkal tátovi, že bych chtěl falešné přední zuby a nosit rovnátka, i když jsem věděl, že si při hře s míčem mohu škaredě pořezat dásně. Každopádně neměl jsem zuby fixované až do doby, kdy jsem byl na vysoké škole. Byl jsem na své zuby velice háklivý. Styděl jsem se podívat do zrcadla. Zvykl jsem si mít stále zavřená ústa a nikdy jsem se nesmál. Držel jsem si stále ruku přes ústa. Tlumilo to můj hlas a lidé mi stěží rozuměli. Tento zvyk držet si ruku na ústech - měl jsem vlastně stále podepřenou bradu - byl tak silný, že jsem se ho ještě dlouho potom nemohl zbavit." Tyto a podobné trampoty jsou pro děti neuvěřitelně bolestné. Proto si myslím, že je povinností rodičů podle svých finančních možností odstranit kaz, na který je dítě tolik citlivé. S tímto názorem souhlasí i dr. Podolsky, který pracuje jako psychiatr v Kings County Hospital v New Yorku. Doporučuje, aby tělesné deformace byly napraveny, pokud je to možné, ještě před tím, než začne dítě chodit do školy. Pak už totiž začne mít rozhodující vliv na utváření jeho sebevědomí tlak jeho vrstevníků. Musíme však jako rodiče v tomto bodě udržovat zdravou rovnováhu. Mohu pomoci svému dítěti v jeho světě obstát, ale musím ho také učit, že hodnoty tohoto světa jsou dočasné a bezcenné. Umět vysvětlit tyto dvě opačné strany mince si vyžaduje určitou dovednost a takt. Je vůbec možné vést například dceru k tomu, aby si hezky upra­ vovala vlasy a pak jí říct, že na kráse nezáleží? Je to možné, ale je třeba včas začít učit děti o pravých hodnotách života, jako je láska k lidstvu (ke všem lidem), laskavost, integrita, spolehlivost, pravdomluvnost, oddanost Bohu atd. Fyzickou přitažlivost potom popisujeme jako součást společenské hry, kterou musíme hrát, protože svět je naše 36 JAMES DOBSON

hřiště, a nemůžeme docela ignorovat pravidla hry. Ale ať už dáme deset gólů, nebo jen dva, můžeme se utěšit, že fotbal sám o sobě není tolik důležitý. Dítě zakotvené na tomto základu pak stojí pevně.

Co si myslíte o dobře míněném škádlení a žertování uvnitř rodiny? Může taková legrace a smích ublížit?

Nejzdravější rodiny jsou ty, jejichž členové se dovedou společně smát, a v žádném případě si nemyslím, že by naše osobnosti měly být tak křehké, že bychom kolem sebe museli chodit jako po špičkách. Avšak i docela nevinný humor může být pro dítě bolestný, je-li objektem legrace stále jedno a totéž dítě. Když trpí dítě něčím, co ho uvádí do rozpaků, jako je například noční pomočovaní, cucání palců, koktání nebo nějaká tělesná vada, měli bychom nabádat ostatní členy rodiny, aby se kolem tohoto obnaženého nervu pohybovali s největší opatrností. Rozhodně bychom se neměli smát dítěti kvůli jeho vzrůstu, ať už jde o příliš malého chlapce, nebo příliš velké děvče. Na tomto předmětu není nic k smíchu. Držme se tohoto principu: není moudré smát se dítěti kvůli něčemu, s čím bojuje i mimo domov, a když nás požádá, abychom s nějakou legrací, ať už je jakákoliv, přestali, měli bychom jeho přání respektovat.

Moje dvanáctiletá dcera se trápí, že má velký nos. Nemůžu však pochopit, proč se na toto téma stále baví se svými kamarádkami. Měla bych ji snad na to upozornit a poradit jí, aby o tomto svém problému nemluvila?

Jedna z nejcharakterističtějších vlastností člověka trpícího pocitem méněcennosti je touha pohovořit si o svém nedostatku s někým, kdo bude ochoten poslouchat. Člověk s nadváhou, když si objedná moučník, má nutkání se za to svým společníkům omlouvat. V jeho chování se odráží jeho představa o tom, co si o něm ostatní myslí: "Už tak jsem dost tlustý, a teď ještě tohle!" říká, když si nabírá plnou lžíci třešní se sirupem. Podobně i žena, která má za to, že není příliš inte­ ligentní, vám lehce uzná: "Z matematiky jsem úplně tupá, stěží správně sečtu dvě a dvě." Tento druh vlastního sebeponižování není tak neobvyklý, jak by si člověk možná myslel. Není nic hezkého na tom, když o sobě podáváme nepravdivý obraz, když se snažíme být tím, čím nejsme, ale dopouštět se opačného extré­

ROZVOJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 37

mu je podle mne také chyba. Když člověk stále vykládá o svých směšných nedostatcích, vytvoří si na něj posluchač trvalý názor. Doporučuji vám tedy učit svou dceru žít bez ustavičného omlouvání. Měla by se dovědět, že ze stálé sebekritiky se může stát zlozvyk, kterým ničeho nedosáhne. Je velký rozdíl mezi uznáním viny, pokud zde nějaká vina opravdu je, a pouhým klábosením o nějakém svém nedostatku. Vaše dcera by také měla vědět, že její kamarádky pravděpodobně myslí i na své vlastní problémy.

Chtěla bych připravit svou šestiletou dceru na některé problémy související s jejím sebevědomím, které se zřejmě objeví, až bude v pubertě. Jak ji mohu začít učit odolávat společenskému tlaku, které­ mu bude pravděpodobně muset čelit?

V jistém smyslu je vlastně celé dětství přípravou na dospívání a dospělost. Rodiče mají asi jen deset let na to, aby položili základy pro hodnoty a postoje, které dětem pomohou vypořádat se s budoucími tlaky a problémy dospělosti. Všichni tedy uděláme dobře, když sezná­ míme naše malé děti s významem a ochranou sebedůvěry, protože každý člověk se musí během svého života do jisté míry tímto problé­ mem zabývat. Tento seznamovací proces by měl začít už v období mateřské školky, nebo ještě dříve. Potká-li například vaše dítě jiné dítě, které se tak stydí, že na ně ani nepromluví, nebo na ně dokonce ani nepohlédne, můžete říci: "Proč si myslíš, že je Billy v takových rozpacích, že ti ani nemůže říct, co cítí? Co myslíš, nebude to tím, že má malou sebe­ důvěru?" (užívejte často slovo sebedůvěra, když mluvíte o určitém druhu odvahy a víry). Zúčastní-li se vaše dítě nějakého školního nebo církevního vystoupení, pochvalte ho, že mělo dost sebedůvěry, že hezky stálo před ostatními dětmi, nesvěsilo hlavu a nešklebilo se. Během základní školy se potom začněte zaměřovat na negativní stránky nízké sebedůvěry. Mluvte otevřeně o pocitech méněcennosti a o tom, co znamenají. Například: "Všiml sis, jak hloupě se dnes choval David? Hrozně se snažil upoutat pozornost ostatních, že? Máš tušení, proč David chce, aby si ho každou minutu všichni všímali? Možná je to proto, že sám sebe nemá moc rád. Myslím si, že si chce vynutit, aby ho lidé měli rádi, protože si myslí, že ho ostatní nemají dost v úctě. Co kdyby ses s Davidem spřátelil a pomohl mu, aby mohl přijmout sám sebe? Nechtěl bys ho pozvat k nám na víkend?" 38 JAMES DOBSON

Touto instruktáží nejenže pomůžete vašemu dítěti vcítit se do pocitů druhých lidí, ale naučíte ho také porozumět svým vlastním pocitům méněcennosti. Bylo by moudré ilustrovat mu to na příbězích lidí, kteří museli překonat obrovské komplexy méněcennosti (jako třeba Eleanor Rooseveltova), a konečně nejlepší příklady budou vaše osobní zkuše­ nosti z vašich vlastních zápasů dospívání. Cílem je, aby vaše dítě šlo do let dospívání s těmito čtyřmi základními vědomostmi: 1) všichni adolescenti procházejí obdobím, kdy sami sebe nemají moc rádi, 2) většina těchto dětí má pocit, že jsou škaredé, hloupé a mezi vrstevníky neoblíbené, 3) období největšího a nejbolestivějšího pochybování o sobě samém nebude trvat příliš dlouho, i když se většina lidí těmito pocity zabývá víceméně celý život, 4) každý z nás má nesmírnou hodnotu, neboť jsme děti Stvořitele, který má pro naše životy konkrétní plán. Tato strategie se mi líbí nejen pro svůj možný přínos pro zdravé dospívání, ale protože nás také vede k lidskému porozumění a toho je právě dnes velmi zapotřebí! Nedávno jsem četl, že 80% lidí, kteří byli propuštěni z práce, nedostalo výpověď kvůli tomu, že by neplnili poža­ dované úkoly. Jinými slovy nechyběla jim technická kvalifikace nebo schopnosti. Byli propuštěni proto, že nedokázali vycházet s lidmi. Špatně chápali motivy druhých a reagovali nepřátelsky a vzpurné. Možnost podobného chování u vašich dětí můžeme umenšit tím, že je budeme učit "vidět" jiné lidi v pravdivějším světle a přitom si zachovat vlastní důstojnost a sebedůvěru.

Slyšel jsem, že kritizujete panenky "Barbie" a ostatní panenky znázorňující dospívající děvčata nebo chlapce tohoto typu. Můžete vysvětlit, co vás na nich znepokojuje? Mám námitky proti Barbie a jejím příbuzným ze dvou důvodů. Jednak byste těžko našli lepší metodu, jak učit děti uctívat krásu

a materialismus, než prostřednictvím této atraktivní panenky. Kdybychom chtěli záměrně do dětí nahustit, že dospívání je nezbytně spojeno s bohatstvím a oslnivou krásou, asi bychom nic lepšího nevy­ mysleli. Už jste někdy viděli ošklivou Barbie? Byla na ní třeba jen nepatrná nedokonalost? Ovšemže ne! Vyzařuje z ní ženskost a sex­ appeal. Má těžké lesklé vlasy a její dlouhé štíhlé nohy, ladná prsa a něžná chodidla jsou prostě dokonalá. Dohněda opálená kůže nevy­

ROZVOJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 39

kazuje žádnou vadu (kromě malého oznámení na zádech, že byla vyro­ bena v Hongkongu). Nikdy na ní neuvidíte uhry nebo vřídky a na jejím růžovém těle není ani gram tuku. Nejen Barbie je krásná, ale stejně krásní jsou i všichni její kamarádi. Její přítel Ken je dospívající kombi­ nací Charlese Atlase, Rocka Hudsona a Clarka Kenta (kultivovaný reportér Daily Planet). Tyto zidealizované modely působí jako nača­ sovaná bomba, která vybuchuje v okamžiku, kdy se skutečná, živá třináctiletá dívka poprvé na sebe dlouze zadívá do zrcadla. Není o tom pochyb. Jako Barbie prostě není. Avšak fyzická dokonalost této panenky Barbie a jejích četných konkurentek a konkurentů není to, co mi nejvíc vadí. Daleko větší škodlivost vidím v dospělých hrách, ke kterým tyto panenky inspirují. Místo toho, aby si tří- až čtyřletí chlapci hráli s plyšovými zvířátky, míči, autíčky, figurkami koní a jinými tradičními hračkami, učí se dnes fanta­ zírovat o životě dospívajících. Ken a Barbie spolu chodí na rande, učí se tančit, řídí sportovní auta, opalují se, jezdí spolu do přírody, vymění si manželský slib a mají děti (doufám, že zachovají toto pořadí). Malým děvčátkům, která by měla myslet na daleko dětinštější věci se tak předvádí celá kultura dospívání s důrazem na sexuální vědomí. Tak se naše děti dostávají do nepřirozeného časového posunu, kdy může dojít k vrcholnému zájmu o sexualitu o několik let dříve - se všemi zřejmými důsledky na sociální a emocionální zdraví.

Děti v našem bloku se často posmívají a ubližují mému synovi a já nevím, jak se v takové situaci mám zachovat. Syn prožívá velké depre­ se a chodí domů s pláčem. Jak bych měla reagovat, když se to stane? Když je vaše dítě tímto způsobem odmítnuto, strašně moc v této chví­ li potřebuje nějakého přítele - a vy jste ta vyvolená. Nechte ho mluvit, neříkejte mu, že to přece nebolí, a že je to hloupé, když je tak citlivý. Zeptejte se ho, co to je, co se na něm jeho kamarádům tolik nelíbí (je možné, že vyvolal jejich reakci svou panovačností, sobectvím nebo nepoctivostí), mějte pochopení a soucit, ale neroňte přitom oba dva slzy ve společném zoufalství. Jakmile to bude vhodné, zahrajte si s ním nějakou hru nebo se věnujte nějaké jiné činnosti, která se mu bude líbit, a konečně snažte se najít příčinu, pro kterou se k němu děti tak chova­

lyNavrhněte vašemu synovi, aby pozval jednoho ze svých spolužáků na sobotu do zoologické zahrady (nebo nabídněte jinou lákavou návnadu) s tím, že by potom zůstal přes noc u vás. Z podobných začátků se často

40 JAMES DOBSON

rozvine opravdové přátelství. Dokonce i nepřátelské děti z vašeho bloku budou laskavější, když jednoho z nich občas pozvete k vám domů. Takto nejenže pomůžete vašemu synovi, aby si získal přítele, ale můžete také pozorovat, jakých chyb se v jejich společnosti dopouští, když je svým chováním od sebe odhání. Poznatků, které získáte, můžete později využít a pomoci vašemu synovi zlepšit jeho vztah k ostatním dětem.

Moje desetiletá dcera nerada nosí vlasy spletené do copů, protože její kamarádky copy nenosí. Mně se ale copy vždycky líbily, už když jsem byla malá holčička. Dělám chybu, když ji nutím, aby mi udělala radost a nosila vlasy tak, jak to chci já? Ano, a zvláště tehdy, když se vaše dcera cítí mezi svými kamarádkami zbytečně hloupě. Nekonformisté musí snášet tvrdý tlak ze strany společnosti. Neměla byste tedy stavět své dítě do této nepříjemné pozi­

ce. Mezi generacemi se dosahuje blízkosti tehdy, když dítě ví, že rodiče chápou a oceňují jeho pocity. Vaše zkostnatělost v této otázce svědčí o neschopnosti vcítit se do kůže dítěte a může to později vyvolat i jeho odpor.

Máme čtyřleté adoptované dítě a chtěli bychom ho vychovávat tak, aby mělo silné vědomí naší lásky k němu a lásky Boží. Co byste poradil nám i ostatním rodičům adoptovaných dětí ohledně zvláštních situací, které mohou nastat? Jako odpověď na vaši otázku bych ocitoval dr. Miltona Levina z knihy Vaše dítě mezi druhým a pátým rokem. Nejdříve uvedu citát z uvedené knihy a pak připojím svůj komentář k pohledu dr. Levina.

K ADOPCI PATŘÍ I ZDRAVÝ ROZUM. Adoptování dětí je dnes tak příznivě přijímanou záležitostí, že ustra­ šená otázka: "Mám mu říct, že je adoptovaný?" už dnes nepřipadá v úvahu ani jako dialog do laciného televizního seriálu. Většina rodičů si dnes uvědomuje, že jediný pevný základ pro jeho i jejich bezpečí postaví tak, že mu o tom co možná nejdřív řeknou. Avšak dr. Milton I. Levine, člen poradního týmu Worlds News a mimořádný profesor pediatrie na New York Hospital - Cornell Medical Center, říká: "I když se již na adopci nepohlíží jako na ostudné ROZVOJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 41

tajemství, ale jako na logickou objektivní záležitost, stále si situace ze strany rodičů vyžaduje jistou delikátnost, pochopení a mnoho moudrých rozhodnutí."

Rodiče by měli povědět dítěti o jeho adopci už v době, kdy je žádá, aby mu vyprávěli pohádky, říká dr. Levine. Ušetří tak dítěti vážný šok, který se může dostavit, až na to v pozdějších letech samo přijde. Rodiče mohou pojmout tento příběh jako nádhernou kapitolu jejich rodinné historie. I adoptivní rodiče s těmi nejlepšími úmysly však mohou někdy podlehnout sklonu oddalovat toto rozhodnutí. "Počkejme, až bude dost velký, aby to pochopil," říkají si možná a odkládají vysvětlení, až se základní fakta změní v temné tajemství. Podle názoru dr. Levina jsou i pěti až šestileté děti už příliš "staré" na to, aby toto sdělení snesly bez následného emocionálního poškození. Má za to, že by rodiče měli: 1. Říkat dítěti o tom, že je adoptované, od okamžiku, kdy je schopné poslouchat příběhy. 2. Používat slovo "adoptované" ve svém vyprávění, až se stane syno­ nymem pro "vybrané", "vyvolené" a "chtěné". 3. Nepokoušet se nějak adopci skrývat, i když se taková možnost naskytne třeba po přestěhování do jiné čtvrti. "Někteří adoptivní rodiče zřejmě nikdy nepřekonají svůj kajícný postoj založený na pocitu, že pouze zaskakují za skutečné, vlastní rodi­ če dítěte," říká doktor Levine. "V zájmu svého vlastního duševního zdraví a duševního zdraví dítěte musí přijmout fakt, že oni jsou ve skutečnosti jeho rodiče. Matka a otec, kteří od miminka dítě vycho­ vávají, dávají mu lásku a péči, díky níž dítě svobodně vyrůstá, jsou jeho skutečnými rodiči. Ti cizí lidé, kteří přivedli dítě na svět, jsou pouze biologickými rodiči. A to je obrovský rozdíl. Když rodiče, třebaže neuvědoměle vzbuzují v dítěti neoprávněný pocit ztráty - že mělo rodi­ če, a teď že má jen náhradu, i když milující, ohrožují jeho bezpečí v jeho nejintimnějších vztazích a brání mu v pochopení skutečné úlohy rodičů."

Ani odborníci nejsou zajedno v tom, co adoptovanému dítěti říci o jeho biologických rodičích, uznává dr. Levine. Existují nejméně tři různé varianty, ale ani jedna z nich neplatí stoprocentně. 1. Řekněte svému dítěti, že jeho biologičtí rodiče jsou mrtví. 2. Řekněte prostě, že jeho biologičtí rodiče nebyli schopni sami se postarat o své dítě.

42 JAMES DOBSON

3. Řekněte, že o jeho biologických rodičích není nic známo, a že jste si ho přinesli z nějaké agentury, která se věnuje tomu, že hledá dětem hezký domov. "Každé z těchto řešení má svá pro a proti,” zdůrazňuje dr. Levine, který dává přednost prvnímu řešení, protože: "Dítě, kterému řeknete, že jeho biologičtí rodiče jsou mrtví, má svobodu milovat maminku a tatínka, se kterými žije. Až vyroste, nebude ho trýznit neodbytná myšlenka vypátrat své biologické rodiče. Protože mezi největší obavy dětství patří i to, že ztratí rodiče, je pravda, že dítě, kterému jsme řekli, že jeho biologičtí rodiče jsou mrtví, může mít dojem, že rodiče jako takoví, včetně těch jeho druhých, jsou lidé značně pomíjiví," připouští Levine."Nicméně si myslím, že z dlou­ hodobého pohledu je pro dítě snazší přizpůsobit se smrti než opuštění. Říci dítěti, že se ho jeho rodiče vzdali, protože nebyli schopni se o ně postarat, znamená vystavit ho naprostému odmítnutí. Není schopno pochopit okolnosti, které by k takovému činu mohly vést. Zato mu ale zavdáme příčinu pro nezdravé nazírání na sebe sama, kdy se vidí jako nechtěné dítě, které rodičům ani nestálo za to, aby bojovali o jeho exi­ stenci. Sexuální výchova je dalším trnitým problémem adoptivních rodičů. V každém jednoduchém a přirozeném vysvětlení reprodukce se zdůrazňuje, že u početí dítěte stojí vzájemná láska otce a matky a jejich touha po dítěti. Toto vysvětlení ostatní děti ukonejší, ale u adopto­ vaného dítěte však může díky jeho složité situaci vyvolat pocit odcizení vůči svým adoptivním rodičům a pochybnosti v otázce svého původu a celkově ho dostat mimo přirozený rytmus. Nesouhlasil bych s dr. Levinem pouze v jednom bodě, a to v jeho názoru na to, co říci dítěti o jeho biologických rodičích. Nebyl bych ochoten dítěti v něčem lhát a neřekl bych mu, že jeho biologičtí rodiče jsou mrtví, kdyby to nebyla pravda. Dříve či později by se dovědělo, že bylo klamáno, což by mohlo celý příběh o adopci zpochybnit.

Místo toho bych mu raději řekl, že o jeho biologických rodičích se ví jen velmi málo, a můžete mu uvést několik neškodných obecných možností, jako například: "Můžeme jen hádat, jaké důvody mají muži a ženy, že se nedokáží postarat o dítě. Možná byli tak velice chudí, že ti prostě nemohli dát péči, kterou bys potřeboval, nebo možná že ta žena byla nemocná, nebo že neměli kde bydlet. Prostě nevíme. Ale víme, že ROZVOJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 43

jsme vděčni za to, že jsi se mohl stát naším synem (nebo dcerou), a že je to jeden z největších darů, které nám Bůh dal." Ke komentáři dr. Levina bych přidal ještě tři rady. 1. Křesťanští rodiče by měli prezentovat adopci jako ohromné požehnání (jak už bylo výše řečeno), které přineslo do domu velkou radost. Vyprávějte, jak jste se za dítě modlili, a jak jste netrpělivě očekávali Boží odpověď. Potom popište, jak jste se dověděli, že Pán odpověděl na vaše modlitby, a jak mu celá rodina děkovala za Jeho dar lásky. Popište dítěti, jakou jste prožívali radost, když jste ho poprvé viděli ležet v postýlce, jak hezky vypadal v modré peřince atd. Řekněte mu, že jeho adopce patří k největším dluhům vašeho života, a jak jste jako o závod telefonovali všem přátelům a členům rodiny, abyste se s nimi podělili o tuto fantastickou novinu (opět předpokládám, že tyto podrobnosti odpovídají pravdě). Vyprávějte mu příběh o tom, jak byl Mojžíš adoptován faraónovou dcerou a jak si ho Bůh vybral pro velké dílo s dětmi Izraele. Hledejte jiné podobné ilustrace, které budou adoptovanému dítěti sloužit jako příklad úcty a důstojnosti. To, jakým způsobem bude dítě svou adopci interpretovat, záleží na tom, co mu o ní budete během jeho raného věku vyprávět. Určitě nebudete chtít k tomuto předmětu přistupovat se smutnou tváří a neochotně přizná­ vat, že je na čase vyjevit temné a nepříjemné tajemství. 2. Oslavujte každým rokem se stejným gustem dvoje narozeniny: výročí jeho narození a výročí dne, kdy se stal vaším synem (dcerou). Zatímco ostatní děti (ty biologické) u vás doma slaví jen jedny naro­ zeniny, druhé narozeniny pomohou adoptovanému dítěti kompenzovat jakékoli rozdíly, které může pociťovat ve vašem vztahu k jeho souro­ zencům. A používejte slov adoptovaný otevřeně a volně, až ztratí své zvláštní ostří. 3. Když jsou základy položeny a hroty zahlazeny, zapomeňte na vše. Nepřipomínejte stále vašemu dítěti jeho výjimečnost. Zmiňujte se o tom jenom když je to vhodné, ale nezpůsobujte úzkost a napětí tím, že mu budete adopci stále předhazovat. Děti jsou úžasně vnímavé a dove­ dou "přečíst" tyto slabě zamaskované postoje. Věřím, že když se budete držet těchto logických rad, vychováte vaše adoptované dítě bez psychických traumat a osobních zranění.

Vyjádřil jste se velmi kriticky o hodnotovém systému západního světa, který škodlivě působí na naši představu o sobě a duševní zdraví. Které

44 JAMES DOBSON

důležité změny v naší kultuře by mohly zvýšit procento mentálně zdra­ vých dětí a dospělých lidí?

Ze své poradenské praxe s neurotickými pacienty vím, že emocio­ nální problémy mají svůj původ v jednom ze dvou jevů (nebo v obou zároveň): buď je to neláskavý a neživený vztah s rodiči, nebo neschopnost získat přijetí a úctu vrstevníků. Jinými slovy - většina emocionálních poruch (pokud nejde o fyzickou nemoc) má svůj původ v ničivých vztazích s lidmi během prvních 20 let života.

Nejúčinnější změny tedy dosáhneme tehdy, když dospělí začnou aktivně učit své děti milovat a respektovat jeden druhého (a když budou samozřejmě ukazovat tuto lásku na svých vlastních životech). Avšak místo projevů laskavosti a citlivosti rodiče často strpí, aby byly děti k sobě kruté a brutální, a to zvláště k dětem postiženým, ošklivým, mentálně pomalejším, nešikovným, cizím nebo pocházejícím z nějaké národnostní menšiny, k dětem malým nebo naopak velkým a k dětem, které cítí, že jsou i v těch nejbezvýznamnějších rysech jiné než jejich vrstevníci. A dá se tušit, že rány, které malé oběti utrží, doznívají v člověku po celý jeho život. Dospělí by měli věnovat své tvořivé síly vyučování lásky a důstojnosti. A pokud je to nezbytné, měli bychom vyžadovat, aby se děti k sobě chovaly laskavě. Je možné naučit chlapce a děvčata respektovat své vrstevníky? Určitě ano. Mladí lidé jsou přirozeně citlivější a dokáží se lépe vžít do druhého, než dospělí. Jejich ničemnost je naučená reakce odpozorovaná od vysoce soutěživého nepřátelského světa, které jejich rodiče a učitelé dovolili, aby se rozvinula. Zkrátka děti ubližují slabým a ubohým dětem proto, že se my dospělí neobtěžujeme učit je "cítit" s druhým člověkem. Snad se mi podaří vám pomocí tohoto příkladu vysvětlit, co mám na mysli. Jedna žena mi vyprávěla, co prožila, když vypomáhala učitelce ve třídě své dcery během tradičního večírku na den sv. Valentýna. Tento svátek může být pro neoblíbené dítě ten nejbolestnější den v roce. Každý žák si přepočítává, kolik dostal pozdravů. Počet obdržených lístků je vlastně jakési přímé vyjádření jeho společenské hodnoty. Matka mi vyprávěla, že učitelka oznámila třídě, že budou hrát nějakou hru, a je třeba, aby chlapci s děvčaty utvořili dvojice. To byla první chyba, kterou udělala, protože v žácích 4. třídy ještě nepůsobí příslušné hormony, které k sobě navzájem přitahují chlapce a děvčata. Jakmile učitelka vybídla žáky, aby si vybrali partnery, začali se všichni chlapci smát a ukazovat na to nejbědnější a nejméně respektované děvče ve ROZVOJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 45

třídě. Byla tlustá, měla vyčnívající zuby a byla tak schlíplá, že se ani nedokázala podívat spolužákům do očí. "Nedávejte mě dohromady s Házel," volali všichni v předstírané hrůze. "Vyberte mi kohokoli, jen ne Házel! Ještě nás nakazí nějakou nemocí. Brr! Ušetřte nás Házel!" Naše maminka čekala, že učitelka (jinak přísný pedant) přispěchá trpící dívce na pomoc. Ale k jejímu velkému zklamání učitelka neřekla chlapcům, kteří ji uráželi, vůbec nic. Nechala Házel, aby se s touto bolestnou situací vypořádala v tichosti sama. Výsměch od příslušníků téhož pohlaví je nepříjemný, ale výsměch od opačného pohlaví zasazuje sebeúctě hluboké rány. Co mohlo toto zničené dítě odpovědět? Jak se mohla tlustá čtvrťačka bránit desíti agresivním chlapcům? Mohla udělat něco jiného, než zčervenat zahanbením a pomalu si sednout na židli? Toto dítě, které Bůh miluje víc než bohatství celého světa, na tuto chvíli už nikdy nezapomene (nebo na učitelku, která ji opustila, když ji nejvíc potřebovala). Kdybych v Hazelině třídě onoho osudného dne učil já, rozhodně by to mladým posměvačům jen tak neprošlo. Nejlepší samozřejmě je od prvních školních dnů vést s žáky diskuse o pocitech druhých lidí, abychom těmto trapným chvílím předešli. Ale pokud k takovému inci­ dentu dojde a něčí osobnost je přede všemi rozmetána, má pedagog přispěchat na pomoc plnou vahou své autority. Moje spontánní reakce by byla asi takováto: "Počkejte! Jakým právem, chlapci, říkáte Házel tak škaredé a zlé věci? Moc by mě zají­ malo, kdo z vás je natolik dokonalý, aby si z něj zbytek třídy nemohl dělat legraci? Všechny vás velice dobře znám, znám vaše rodiny, vím, jaké máte známky a znám i některá z vašich osobních tajemství. Chcete, abych je teď pověděl celé třídě, abychom se mohli zasmát, tak jako jste to udělali Házel? Myslíte, že je tu někdo, koho bych nedokázal zesměšnit? Ale poslouchejte mě. Nemusíte se bát. Nikdy bych vás takhle neztrapnil. A proč ne? Protože když se někomu kamarádi smějí, vím, že to bolí. A bolí to víc, než když vám někdo šlápne na palec, nebo když se říznete do prstu, nebo když vás štípne včela. Chtěl bych se teď zeptat vás, kteří jste se před chvílí tak dobře bavili: už se vám někdy stalo, že by si z vás parta dětí dělala legraci stejným způsobem? Jestliže ne, tak se na to připravte. I vám se to jednoho dne stane. Řeknete třeba nějakou hloupost a všichni na vás budou ukazovat a smát se vám do obličeje. A až se to stane, přál bych vám, abyste si vzpomněli na to, co se tu dneska stalo." 46 JAMES DOBSON

(Potom bych se obrátil na celou třídu.) "Z toho, co se dnes odpo­ ledne stalo, se můžeme naučit něco důležitého. 1) Můžeme se společně smát něčemu legračnímu, ale nebudeme to dělat tak, aby se při tom někdo cítil zle. 2) Nikdy nikoho ve třídě úmyslně neztrapním (nevysta­ vím posměchu ostatních). Můžete se spolehnout. Každý z vás je Boží dítě. On vás vymodeloval svýma milujícíma rukama a On řekl, že máme všichni jako bdě stejnou hodnotu, to znamená, že Zuzana není o nic lepší než Karel a Maruška o nic lepší než Franta. Někdy to vypadá, že si myslíte, že jsou někteří z vás důležitější než ostatní. To není pravda. Každý z vás má pro Boha nesmírnou cenu a každý z vás bude věčně žít. Tak jste cenní. Bůh miluje každého chlapce, každé děvče v této třídě, a proto i já mám rád každého z vás. Bůh chce, abychom byli k druhým lidem laskaví a my se budeme v této laskavosti hezky po celý rok cvičit." Když přijde silný milující učitel na pomoc tomu nejneuznávanějšímu dítěti ve třídě, jak jsem právě popsal, v emocionální atmosféře třídy se stane něco velmi zvláštního. Každé dítě si téměř slyšitelně oddechne úlevou. V mnoha dětských hlavách víří stejná myšlenka: "Jestliže Házel nemusí mít strach, že se jí někdo bude smát - ta tlustá Házel - pak ani já nemusím mít strach." Tím, že se učitel postaví na obranu nejneoblí­ benějšího dítěte ve třídě, zároveň ukazuje, že 1) nemá žádné oblíbence; 2) má v úctě každého; 3) bude bojovat za každého, s kým se jedná nespravedlivě. A to jsou tři ctnosti, které děti vysoce hodnotí a které přispívají k jejich duševnímu zdraví. A rodičům radím, aby se ve svém sousedství zastávali utlačovaných dětí. Ať se ví, že jste vždy odhodlán postavit se na stranu zavržených. Vysvětlete tuto filozofii vašim sousedům a pokuste se vytvořit bezpečnou zátoku pro malé děti, jejichž loď je ohrožena bouří odmítnutí. Nebojte se uplatňovat autoritu v zájmu utlačovaného dítěte. Svou energii a čas nemůžete investovat lépe.

ROZVOJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ 47

ČÁST TŘETÍ PŘÍLIŠNÁ RODIČOVSKÁ OCHRANA

Je možné milovat své dítě příliš mnoho? Nikoliv, pokud je vaše láska zralá a zcela bezpodmínečná. Avšak ne všechno, čemu se říká "láska", je pro dítě zdravé. Mnoho dnešních Američanů se přehnaně orientuje na děti. Mnoho rodičů vkládá do svých dětí všechny své naděje, touhy a ambice. Přirozeným důsledkem takové filozofie je přehnaná ochrana příští generace. Pracoval jsem s jednou ustrašenou matkou, která prohlašovala, že její děti jsou pro ni jediným zdrojem uspokojení. Celé léto trávila většinou u okna a sledo­ vala své tři holčičky při hře. Měla strach, že by si mohly ublížit, že by mohly potřebovat její pomoc, nebo že by mohly jezdit na kole po ulici. Zanedbávala tak své ostatní domácí povinnosti navzdory stížnostem svého manžela. Strážní služba u okna byla její jedinou činností. Trpěla obrovským napětím ze strachu před známým i neznámým nebezpečím,

které mohlo ohrozit její milované potomky. Milující rodiče vždycky těžce nesou nemoci a náhlá ohrožení svých dětí, ale přehnaně ochranářským rodičům působí nesnesitelnou úzkost i ta nejnepatrnější možná nebezpečí. Nejen že trpí oni, ale obětí se často stávají i jejich děti.

Co se stane s dítětem, jehož rodiče jsou přehnaně ochranářští a nevkládají na své dítě náležitou zodpovědnost? Může se tak rozvinout velmi závislý vztah s dalekosáhlými následky. Takové dítě pak zaostává v přípravě na samostatný dospělý život za obvyklým časovým rozvrhem. Nedokáže se přimět, aby dělalo něco, co je pro ně nepříjemné, protože nemá žádnou zkušenost, jak se vypořádat

s obtížemi. Neví, jak "dávat" druhým, protože dosud myslelo jenom na sebe. Je pro ně těžké rozhodovat se nebo uplatňovat sebekázeň. O několik let později se přehoupne do období dospívání, nepřipraveno na svobodu a zodpovědnost, kterou tento věk s sebou přináší. PŘÍLIŠNÁ RODIČOVSKÁ OCHRANA 51

A konečně jeho budoucí žena se dočká několika prvotřídních překva­ pení, na která se mi nechce ani pomyslet.

Chtěl bych u svého syna předejít nebezpečí závislosti, ale nevím ani, kdy se závislost začíná vytvářet, ani jak toto nebezpečí od svého syna odvrátit. Mohl byste mě, prosím, upozornit na klíčové prvky tohoto procesu? Pěstovat vztah nezdravé závislosti mezi rodiči a dítětem je pravdě­ podobně snazší, než se takovému vztahu vyhnout. Prozkoumejme tedy mechanismus, kterým se takovéto vztahy často řídí. Když se dítě narodí,

je naprosto a zcela bezmocné. Člověk zapomíná, jak závislé takové novorozeně je - vlastně to zapomenout chce a to co možná nejdříve! To malé stvoření v postýlce si samo nic neudělá. Nemůže se obrátit, poškrábat se na hlavě, nedokáže vyjádřit slovy, co myslí, prostě nehne pro sebe ani prstem. Rodiče jsou tedy zodpovědní za uspokojení všech jeho potřeb. Jsou jeho služebníky, a plní-li jeho požadavky příliš poma­ lu, je novorozeně vybaveno schopností vydávat srdcervoucí křik, kterým je přinutí, aby sebou "hodili". Nemusí úsilí svých rodičů ani ocenit. Neřekne ani "prosím", ani "děkuji". Neomlouvá se za to, že kvůli němu museli v noci šestkrát vstávat, neprojeví ani žádný soucit, když se máma ve tři hodiny v noci píchne do masité části palce spínacím špendlíkem (což je jeden z nejmučivějších lidských zážitků!). Jinými slovy dítě začí­ ná svůj život ve stavu naprosté závislosti na těch, jejichž jméno nese. Avšak asi za dvacet let, tedy na opačném konci dětství, očekáváme, že se uskutečnily radikální změny. Náš potomek by měl být schopen chopit se plně povinností dospělého člověka. Očekává se od něj, že bude moudře utrácet své peníze, dobře vykonávat svou práci, že bude věrný jedné ženě, že bude uspokojovat potřeby své rodiny, dodržovat zákony své země, a že bude dobrým občanem. Jinými slovy, během dětství by měl člověk přejít z pozice, kdy neměl žádnou zodpovědnost, do pozice plné zodpovědnosti. A teď, jak se vlastně má dostat náš Honzíček - Honza z bodu A do bodu B? Jak se vlastně má tato zázračná transformace uskutečnit? Je mnoho samozvaných expertů v oblasti výchovy dětí, kteří jak se zdá, mají za to, že by se to všechno mělo udát někdy před vzdálenějším koncem dospívání, asi tak patnáct minut před tím, než velký Honza odejde natrvalo do světa. Do té doby by se mu mělo dovolit, aby si dělal, co se mu zlíbí. S tímto názorem kategoricky nesouhlasím. Nejlepší příprava na zodpovědný dospělý život vychází z výchovy k zodpovědnosti v dětských 52 JAMES DOBSON

letech. Tím nechci říci, že bychom měli děti nutit, aby se chovaly jako dospělí. Znamená to, že bychom měli děti vést k tomu, aby postupovaly podle řádného časového plánu činností, které s sebou nesou míru zodpovědnosti vhodnou pro příslušný věk. Například krátce po naro­ zení začne matka přenášet určité povinnosti ze svých beder na bedra dítěte. Pomalu se dítě učí spát celou noc, držet si láhev a natáhnout se pro to, co potřebuje. Později se naučí chodit na nočníček, chodit a mluvit. Postupně, jak zvládá nové a nové věci se matka stále víc osvo­ bozuje od svého služebnictví. Každým rokem by mělo dítě dělat víc vlastních rozhodnutí než v roce předcházejícím. Rutinní životní povinnosti by mělo začít plnit postupně, jak bude schopno je zvládat. Například sedmileté dítě je obvykle schopné vybrat si každý den oblečení, které si vezme na sebe. Mělo by si udržovat v pokoji pořádek a každé ráno si stlát postel. Devíti nebo desetileté dítě už může mít více svobody, může si například vybrat, na jaký program se v televizi podívá (v rozumné míře). Neříkám, že máme naše rodičovské vedení složit. Spíše bychom se měli uvědo­ měle zamýšlet nad tím, jak řádně převést na dítě svobodu a zodpo­ vědnost, abychom ho každým rokem více připravili na okamžik jeho plné nezávislosti, který jednoho dne musí přijít.

V jedné své knize jste napsal: "Celé dětství je příprava na dospívání a dospělý život." Prosím vás, mohl byste mi tento váš výrok podrobně vysvětlit? Opět jsem měl na mysli, že je třeba, aby rodiče poskytli dětem nezá­ vislost a dovolili jim, aby dělali svá vlastní rozhodnutí. Moudří rodiče budou mít na paměti, že se blíží den, kdy si jejich potomek sbalí kufry, opustí domov a nikdy se už nevrátí. V okamžiku, kdy vyjde ze dveří a postaví se tváří v tvář světu tam venku, se už nebude zodpovídat jejich rodičovské autoritě a dohledu. Bude si moci dělat, co bude chtít. Nikdo na něj nebude naléhat, aby řádně jedl nebo řádně odpočíval, našel si práci, spořádaně žil a sloužil Bohu. Bude se topit nebo plavat jen sám

za sebe. Tato náhle nabytá nezávislost může být pro některé jedince, kteří na ni nebyli řádně připraveni, zničující. Jak však mohou rodiče vychovávat své syny a dcery, aby v prvních závratných měsících svobody nezdivočeli? Jak je mohou vybavit pro tento okamžik zrovnoprávnění? Nejlépe je začít s přípravou na odchod z domu již v batolecím věku, ještě před tím, než se upevní závislý vztah. Jak napsal Renshaw: PŘÍLIŠNÁ RODIČOVSKÁ OCHRANA 53

Když se dítě nakrmí samo, bude možná trochu víc upatlané; když se samo obleče, bude možná méně upravené; když se samo vykou­ pe, bude méně čisté, a když se samo učeše, bude možná méně dokonalého vzhledu. Ale dokud si matka nesedne a nedovolí, aby se o to třeba i s pláčem pokusilo, bude stále přehnaně ochra­ nářská a oddálí tak jeho nezávislost. Je třeba, aby tento proces přiznávání nezávislosti ve vhodných oblastech pokračoval i během základní školy. Rodiče mohou dovolit svým dětem, aby jely na prázdninový tábor, i když by jistě bylo "bezpečnější", kdyby zůstaly doma. Podobně bychom měli dítěti dovolit, aby zůstalo u kamaráda přes noc, když ho pozve. Děti by si samy měly stlát postel, starat se o svá zvířata a psát školní úkoly. Když bude dítě během základní školy tento přenos zodpovědnosti dobře zvládat, dosáhne pak už jako středoškolák prakticky samostatnosti, i když bude ještě žít se svými rodiči.

Moje maminka nás jako děti obskakovala a obletovala a já sama bych pociťovala vinu, kdybych neposloužila svým dětem v tom, v čem potře­ bují. Myslíte si opravdu, že je v jejich zájmu dělat pro ně méně? Neříkám, že máte přestat svoje děti vychovávat a pečovat o ně. Ale bylo by vhodné, abyste je nechala nést takovou zodpovědnost, která

přísluší jejich věku a stupni zralosti. Na toto téma píší i Marguerite a Willard Beecherovi ve své skvělé knize Parents on the Run ("Rodiče v poklusu"). Tvrdí, a já s tím plně souhlasím, že rodiče se musí od svých dětí osvobodit, aby se i děti mohly osvobodit od rodičů. Na chvíli se nad tím zamysleme. Jestliže se nikdy neosvobodíte od svého dítěte tím, že na něj přenesete zodpovědnost, zůstane na vás beznadějně "viset"! Svážete se tak navzájem v paralyzující vzájemné závislosti, která brání růstu a rozvoji. Uznávám, že uplatňovat tuto zásadu není lehké. Naše hluboká láska k dětem způsobuje, že jsme nesmírně citliví k jejich potřebám. Život nevyhnutelně přináší těmto malým človíčkům bolest, a když je něco bolí, bolí to i nás. Když se jim jiné děti smějí, když se cítí osamělí a odmítnutí, když se jim nepodaří něco důležitého, když o půlnoci pláčou, když nějak fyzicky trpí, to všechno jsou zkoušky, které my rodi­ če, kteří všechno sledujeme jen z postranní čáry, často nemůžeme unést. Chceme vstát a být pro ně mocným štítem, který je ochrání před žihadly, která přináší život - držet je přitulené v bezpečí naší náruče.

54 JAMES DOBSON

Ale jsou chvíle, kdy je musíme nechat bojovat. Děti, když se neodváží rizika, neporostou. Batole se nenaučí chodit, když při tom nebude padat. Student se nenaučí učit, když nebude stát před nějakými těžkostmi. A konečně ani adolescent nevstoupí do dospělosti, dokud ho nepropustíme z našeho ochranného opatrovnictví.

Proč je tak těžké, zvláště pro matky, dát dětem nezávislost a svobodu?

K této neochotě je několik důvodů. Vypozoroval jsem, že nejběžnější motivací je neuvědomělá emocionální touha matky. Možná že z manželství vyprchala romantika a dítě se pro ni stalo jediným skutečným zdrojem zalíbení. Možná, že má problémy s vytvářením trva­ lých přátelských vztahů. Z nějakého důvodu chce být v životě dítěte "významná". Stane se tedy jeho služkou. Odmítá si dopřát svobodu od dítěte z jediného konkrétního důvodu - aby ji tak totiž mohla upřít jemu. Slyšel jsem o jedné takové dvojici matka - dcera, které udržovaly tento dočasný vztah až do smrti matky v devadesáti čtyřech letech. Její dvaasedmdesátiletá neprovdaná dcera zůstala sama a poprvé v životě stála na svých vlastních nohou. Je hrozné, když se musí člověk ve starém věku potýkat s něčím, co si ostatní prožili už během dospívání.

Nedávno jsem měl v poradně jinou matku, jejíž manžel zemřel, když byl její syn David ještě nemluvně. Zůstala sama s těžkým úkolem Davi­ da vychovat a chlapec byl jedinou osobou na světě, kterou opravdu milovala. A tak ho zavalila svou láskou. Když přišla ke mně do poradny, bylo chlapci sedm let. Bál se sám spát v pokoji. Odmítal zůstat s paní, která ho hlídala, a nechtěl ani chodit do školy. Nedokázal se sám obléknout a jeho chování bylo v každém směru infantilní. Místo toho, aby během mého rozhovoru s jeho matkou zůstal v recepční místnosti, našel si dveře mé kanceláře a celou hodinu se držel kliky a kňouravě prosil, aby byl vpuštěn. Jeho matka toto vše brala jako důkaz, že její syn má strach, že umře, jako už umřel tatínek. Reagovala na to tak, že ho ještě pevněji přivinula a obětovala mu všechny vlastní potřeby a touhy: nemohla jít ani na schůzku, ani pozvat k nim domů nějakého muže. Nemohla se pustit do žádné vlastní činnosti, ani se na chvíli oddat zába­ vě, aby na sobě neměla nalepeného svého syna. Ani na vteřinu se od Davida neosvobodila a naopak David se nikdy neosvobodil od své milu­ jící mamičky. PŘÍLIŠNÁ RODIČOVSKÁ OCHRANA 55

Cítím, že dopřát dětem svobodu je jedna z nejdůležitějších povinností, před kterými rodiče stojí. Máte pravdu. Kdybych měl vyjmenovat pět nejtěžších úkolů rodi­ čovství, hned mezi prvními bych napsal: "Být dětem nablízku, ale dovo­ lit jim v pravý čas odejít." Rodiče by měli být hluboce zainteresováni do života svých dětí, dávat jim lásku, ochranu i autoritu. Ale když mají děti kolem 20 let, musí se dveře vedoucí do venkovního světa otevřít. A to je

nejobávanější chvíle rodičovství, zvláště pro křesťanské matky a otce, kteří mají na srdci duchovní blaho svých rodin. "Vychovali jsme je řádně?" ptají se a s obavou čekají na odpověď. Rádi by si ještě podrželi nad dětmi kontrolu, aby se tak vyhnuli nepříznivé odpovědi na tuto otázku. Nicméně naši synové a dcery se správně rozhodnou spíše tehdy, když nebudou muset "bojovat" s rodiči, kteří se jim pletou do jejich věcí. Chtěl bych teď pro zdůraznění uvést jedno úsloví, které jako by pocházelo z Přísloví krále Šalomouna, i když byste ho v Bibli marně hledali. Zní takto: "Máš-li někoho rád, dej mu svobodu. Vrátí-li se k tobě, je tvůj, nevrátí-li se, pak nikdy tvým doopravdy nebyl." Toto úsloví v sobě skrývá velkou moudrost. Připomíná mi to jeden příběh, který se udál minulý rok. Jednoho dne pobíhalo před naším domem štěně divokého kojota. Zatoulalo se do naší obytné čtvrti z nedalekých hor. Podařilo se mi ho zahnat na náš dvorek, kde jsem ho v koutě lapil. Po patnácti až dvaceti minutách boje se mi podařilo nasadit mu obojek a uvázat ho na řetízek. Mladý kojot bojoval se svým chomoutem ze všech sil, skákal, hryzal a napínal řetěz. Nakonec, když se vyčerpal, se poddal svému osudu. Byl mým zajatcem k radosti dětí z okolí. Držel jsem tak malého darebu celý den a uvažoval, jak by se dal ochočit. Když jsem se však spojil s jedním odborníkem na kojoty, bylo mi řečeno, že mé šance zkrotit jeho divokou povahu jsou velmi malé. Mohl bych ho mít na řetězu nebo v kleci, ale nikdy by mi doopravdy nepatřil. Tak jsem tedy požádal hajného z našeho polesí, aby navrátil to ušaté stvo­ ření do jeho rodného teritoria v kaňonech nad Los Angeles. Víte, jeho "přátelství" pro mne nic neznamenalo, pokud jsem mu nemohl dát svobodu a on by se mnou zůstal, protože by sám chtěl. Tím vším chci říci, že láska si vyžaduje svobodu. Neplatí to jen o vzta­ zích mezi lidmi a zvířaty, ale o všech lidských vztazích. Například nejrychlejší způsob, jak zničit mezi manželi romantickou lásku je, když jeden z manželů postaví kolem druhého ocelovou klec. Setkal jsem se už se stovkami žen, které bez úspěchu požadovaly lásku a věrnost od svých mužů. Nefungovalo to. Jen si vzpomeňte na dobu vašich prvních lásek. Pamatujete se, jak byl váš romantický vztah zničen, jakmile se

56 JAMES DOBSON

jeden z partnerů začal strachovat, že toho druhého ztratí, telefonovat šestkrát až osmkrát za den a schovávat se za strom, aby viděl, kdo se snaží získat pozornost jeho milé? Takové žalostné počínání může během několika dnů zničit krásný láskyplný vztah. Znovu opakuji: láska si žádá svobodu. Proč by nám jinak dával Bůh možnost výběru, buď sloužit Jemu, nebo odmítnout Jeho společenství. Proč dal Adamovi a Evě možnost jíst zakázané ovoce v zahradě Edenu a nevynútil si jejich poslušnost? Proč neučinil muže a ženy svými otroky, kteří by byli naprogramováni sloužit Mu? Odpověď nalezneme, když se zamyslíme nad významem lásky. Bůh nám dal možnost svobodné volby, protože není nic opravdového na takové lásce, která nemá jinou možnost. Jedině tehdy, když ho hledáme a toužíme po Jeho společenství a spojení s Ním, má tento vztah nějakou cenu. A to je i význam Přísloví 8:17, kde Bůh říká: "Já miluji ty, kdo milují mne, a kdo mě za úsvitu hledají, naleznou mne." To je láska, jakou může umožnit jedině svoboda. Není možno ji vyžadovat ani si ji vynutit nebo naprogramovat proti naší vůli. Může být jedině produktem svobodné volby, kterou uznává i Všemohoucí. Aplikace tohoto pohledu na mládež stojící na prahu dospělosti (zvláště u těch, kteří už překročili dvacítku) by měla být zřejmá. Blíží se okamžik, kdy jako rodiče dopíšeme poslední stránku, ukončíme výcho­ vu a dáme dítěti svobodu. A stejně tak, jako jsem to udělal s malým kojotem, musíme odepnout řetěz a sundat obojek. Jestli naše "dítě" uteče, tak uteče. Jestli si nevybere správného životního partnera, jestli­ že bude brát drogy, vybere si špatnou školu, odmítne víru, nebude chtít pracovat nebo promarní své dědictví s prostitutkami nebo v alkoholu, je to jeho volba a vy mu musíte dovolit tato destruktivní rozhodnutí usku­ tečnit a nést jejich následky. Chtěl bych na závěr říci, že dospívání není pro rodiče ani děti lehkým obdobím. Je to vlastně období přímo děsivé. Ale klíčem k duševnímu přežití je položit řádné základy a potom tomuto období s odvahou čelit. Dokonce i nevyhnutelné vzpoury, tolik typické pro léta dospívání, mohou být zdravým faktorem. Tento konflikt přispívá k procesu, ve kterém se mění závislé dítě ve zralého dospělého člověka, který zaujímá rovnoprávnou pozici ve vztahu ke svým rodičům. Bez tohoto tření by pokračoval až do pokročilého dospělého věku nezdravý vztah trojice "máma - táta - dítě", který by vážně narušoval pozdější manželskou harmonii. Kdyby nebylo napětí mezi generacemi součástí Božského plánu vývoje člověka, nebylo by tak všeobecně běžné, a to dokonce i v rodinách, kde je autorita a láska udržována ve správné rovnováze.

PŘÍLIŠNÁ RODIČOVSKÁ OCHRANA 57

Následující otázku přinesl časopis Family Life Today, křesťanský časopis, který se zabývá rodinou a rodinnými problémy: Co uděláte, když si vaše 18 nebo 201eté dítě zvolí úplně jinou cestu, než jste si přáli. Když se dá dítě jinou cestou, než ho rodiče vedli, jen velice těžko se rodiče smiřují s faktem, že na dítě přestávají mít vliv. Rodičovství začíná, když se dítě narodí, ale končí vůbec někdy? A mělo by? Pokud ano, tak kdy a jak?

Moje odpověď, jak je níže uvedena, byla přetištěna a použita s povo­ lením Family Life Today (copyright 1982) a původně byla publikována v březnu 1982. "Proces přiznávání svobody našim potomkům by měl začít krátce po jejich narození a skončit o nějakých 20 let později, kdy plně osamostatněné dítě nabývá úplné volnosti," říká dr. Dobson, který ochotně uznává, že toto je nejtěžší úkol, který mají rodiče před sebou. "Není to krátkodobý proces. Vlastně už od nejranějšího věku by rodiče neměli pro dítě dělat nic, o čem vědí, že si může udělat samo, a že to bude pro jeho dobro. Jestliže odmítáme dát dítěti nále­ žitou nezávislost a svobodu, můžeme se u něj dočkat vzpurného a nezralého chování - ať už během druhého náročného roku jeho života, nebo později v období dospívání." Dr. Dobson, silný zastánce milující disciplíny v době raného dětství říká, že později nastane doba, kdy se vztah mezi generacemi musí změnit. "Až bude dítěti 18 nebo 20 let," poznamenává, "měli by s ním rodiče začít jednat spíše jako se svým vrstevníkem. To osvobodí rodi­ če od povinnosti vést a dítě od povinnosti být závislé. Pro nás, křesťanské rodiče, je zvlášť těžké pouštět děti do dospělého života, protože nám velmi záleží na výsledcích naší výchovy. Strach z toho, že se děti vzepřou a odmítnou naše hodnoty i to, čemu věříme, nás často vede k tomu, že si chceme podržet rodičovskou autoritu, dokud je to jen možné. Tak může snadno dojít k trvalému narušení rodinných vztahů." Jedna z nejtěžších chvil, kdy je pro rodiče opravdu těžké zůstat v klidu, nastane tehdy, když si jejich potomek vybere životního partnera, který není "podle jejich vkusu". I když je jistě bolestné strpět něco, co bude podle vás manželským omylem," varuje Dobson, "je nemoudré být v této věci diktátorský a autoritářský. Jestliže se postavíte proti osobě, kterou si vaše dítě vybralo jako manželského

58 JAMES DOBSON

druha, můžete se po celý zbytek života topit v nehezkých vztazích ke svému zeti či snaše a jejich rodině. Pokud existuje opodstatněný důvod, který hovoří proti eventuálnímu manželství, mohou rodiče ve vhodnou dobu a vhodným způsobem dítěti sdělit svůj názor. To ale neopravňuje příslušníky starší gene­ race, aby štvali, strašili a kritizovali mladé, kteří stojí před tímto životně důležitým rozhodnutím. V takové situaci může rodič například říci: "Není mi lhostejné, co děláš, a řeknu ti teď svůj názor. Povím ti svoje, a pak zase půjdu a nechám tě, aby ses zařídil podle svého. Podle mne si nebudete rozumět v těchto oblastech ... Budu se za tebe modlit, když budeš hledat Boží vůli v této důležité věci." Ta nej důležitější část vaší řeči," uzavírá Dobson, "je říci dítěti jasně, že rozhodnutí leží na něm - ne na rodičích." Co se stane, když podobné krize náležitě neřešíme? "Neřešené konflikty z období pozdního dospívání pak v dospělosti pokračují dál," odpovídá Dobson. V průzkumu, který nedávno prováděl, odpo­ vědělo 89% z 2600 respondentů, že trpí dlouhodobým napětím ve vztahu se svými vlastními rodiči. Z toho 44% si konkrétně stěžovalo na to, že jim rodiče nikdy nedali svobodu, ani jim nepřiznali, že jsou dospělí. Dobson dále dodává, že dopisy, které průzkum doprovázely, obsa­ hovaly neuvěřitelné příběhy - kdy byla například 23 letá dívka tělesně trestána za špatné chování nebo jiné, kdy rodiče neuznávali své potomky ve středním věku za dospělé lidi. "Jasně vidíme,” říká Dobson, "že proces přiznávání svobody svým potomkům je pro větši­ nu rodičů velice obtížný." Co má matka nebo otec dělat, vydá-li se jejich dítě na evidentně hříšnou cestu, která je v rozporu se vším, za čím jeho rodiče stojí? A jak by měli reagovat, když například dítě zpřetrhá rodinná pouta a začne navštěvovat náboženské skupiny "New Age"? "Nikdy jsem rodičům nedoporučoval, aby si nechávali svůj zájem a názory jen pro sebe," říká Dobson. "Zvláště když na děti působí některé vnější vlivy. Pak je třeba si o tom promluvit. Ale ze způsobu, jakým našim dospělým dětem naše přesvědčení sdělujeme, musí být zřejmé, že rodiče jsou v roli rádce, nikoli autority. Když mluví rodiče o nebezpečí, která vidí, mělo by být jejich hlavním cílem ujistit mladé­ ho člověka o své vše překračující lásce a oddanosti k němu. A znovu opakuji, musí být zřejmé, že zodpovědnost za rozhodnutí bude ležet na něm." PŘÍLIŠNÁ RODIČOVSKÁ OCHRANA 59

Dobson, jehož knihy o rodinných vztazích jsou už několik měsíců na čele "žebříčku nejprodávanějších křesťanských knih", uvažuje o tom, že jeho příští kniha by se měla zabývat vinou v rodičovství. Co se týče Přísloví 22:6, souhlasí Dobson s dr. Johnem Whitem, že totiž Přísloví vyjadřují pravděpodobnost, nikoli zaslíbení: "I když vychováme dítě způsobem, kterým bychom chtěli, aby se v životě ubíralo, jde si někdy svou vlastní cestou! Rodiče někdy pociťují velkou vinu, tento pocit je však neoprávněný. Naše děti žijí v hříšném světě a často napodobují své vrstevníky. Na rozdíl od našeho učení Bůh dává každému dítěti svobodnou vůli a nebere jim ji - ani my bychom to tedy neměli dělat." Poté, co vyjmenoval několik vrozených a vnějších faktorů, včetně individuálního temperamentu, tlaku ze strany vrstevníků a vrozené vůle, které rodiče nemohou ovlivnit, Dobson poznamenal, že když se tyto síly sečtou, mají pravděpodobně na dítě větší vliv než samotné rodičovské vedení. "Je prostě nespravedlivé přisuzovat všechno, co mladí dospělí lidé dělajL.ať dobré či špatné...rodičovským kvalitám nebo nevědomosti. Když před 100 lety udělalo dítě něco špatného, řekli o něm lidé, že je to "nezdárné" dítě. Dnes se dává vina za jaký­ koli dětský nezdar nebo vzpouru jeho rodičům - že se takto projevují jejich chyby a nedostatky. Tento názor bývá často neoprávněný a nebere v úvahu, že mladý dospělý člověk má svobodu řídit si sám svůj vlastní život." Jaký postoj mají tedy rodiče zaujmout vůči svému jednadvacetiletému potomkovi, který se rozhodne, že bude žít s osobou opačného pohla­ ví? "Je těžké člověku tohoto věku něco vnucovat. A rodiče by se o to vlastně ani neměli pokoušet," varuje Dobson. "Ale máma a táta určitě nemusí za tuto jeho pošetilost platit." "Otec marnotratného syna, který v tomto podobenství představuje Boží trpělivou lásku, dovolil svému synovi, aby nastoupil cestu hříchu. Ale když se mu začalo vést zle, neposlal žádné služebníky, aby jeho chybujícího syna "přivedli na kauci" zpět domů. Byla to synova vlastní volba žít hříšným životním stylem a otec dovolil, aby proběhlo obojí - hřích i jeho následky. Příliš ochranářští rodiče, kteří neustále posílají svým nezodpovědným synům nebo dcerám peníze, tak často lámou toto důležité spojení mezi hříšným chováním a bolestivými následky. Úkolem rodičů je již od kolébky budovat se svými dětmi přátelský vztah," uzavírá Dobson. "Když tento svůj úkol řádně plní, mohou se obě generace těšit z krásného celoživotního společenství i potom, co dítě odejde z domu a založí si vlastní rodinu."

60 JAMES DOBSON

Po rozhovoru s tímto významným křesťanským psychologem odchází člověk s dojmem, že rodiče, kteří kdysi hleděli s úzkostí i obdivem na jejich malý uzlíček nového života, mohou objevit, že také za 20 let, až budou vyprovázet své dítě do dospělého života, mohou prožít nesmírně krásné chvíle. A stejně jako nebylo možno držet novo­ rozeně v bezpečí a ochraně matčina lůna, musí také na konci dětství svému synu nebo dceři dovolit přejít do dospělého života. Během tohoto procesu se budou moudří křesťanští rodiče snažit modlitbou ovlivnit život svého dozrávajícího dítěte, nikoli prodloužit si kontrolu nad ním. Ostatní ponechají v rukou Stvořitele.

PŘÍLIŠNÁ RODIČOVSKÁ OCHRANA 61

CAST ČTVRTÁ ZDRAVÉ SEBEVĚDOMÍ V DOSPĚLOSTI

Jestli jsem dobře pochopil, co jste napsal, jste přesvědčen, že většina Američanů trpí komplexy méněcennosti, někdo více, někdo méně. Pokud je to pravda, existují také nějaké kolektivní důsledky těchto pocitů nedostatečného sebevědomí? Existují a mají vážný vliv na stabilitu americké kultury, protože zdravá celé společnosti závisí na tom, jak snadno se daří jejím jednotlivým členům získat si osobní přijetí. Stane-li se tedy, že pro velké procento lidí budou klíče k jejich zdravému sebevědomí mimo jejich dosah, jako je tomu v Americe 20. století, pak také jistě dojde k velkému rozšíření mentálních chorob, neuróz, nenávisti, alkoholismu, drogové závislosti, násilí a společenského zmatku. Zdravé sebevědomí není něco, co si lidé mohou buď vzít, nebo nechat být. Musíme ho mít, a když je pro člověka nedosažitelné, trpí.

Proč si myslíte, že je nízké sebevědomí tolik rozšířené u dnešních žen? Proč se s tímto problémem dnes setkáváme více než v minulosti? S touto epidemií nízkého sebevědomí souvisí tři jevy, ke kterým došlo v průběhu naší historie. Za prvé - tradiční povinnosti manželky a matky se staly předmětem neúcty a výsměchu. Výchova dětí a péče o domácnost má v naší zemi velice nízký status a ženy, které se v této roli ocitají, se na sebe často dívají s neskrývaným rozčarováním. Síly, které tento názor propagují, pohotově útočí z televize, rozhlasu, novin, reklam, knih a románů - a podrývají sebedůvěru a uspokojení. Nepřekvapí nás tedy, že se mnoho amerických žen v domácnosti cítí být u společnosti, která je obklopuje, v nevážnosti. Musely by být hluché a slepé, aby to nevnímaly. Ale pokles sebevědomí u našich žen má i jiné příčiny. Dalším důle­ žitým faktorem je úloha krásy v naší společnosti. Tělesná přitažlivost (nebo její nedostatek) má pro sebevědomí ženy zásadní význam. Je

ZDRAVÉ SEBEVĚDOMÍ V DOSPĚLOSTI 65

velmi těžké oddělit základní hodnotu člověka od jeho tělesných kvalit. Proto tedy ženy, které mají za to, že jsou ošklivé, se téměř určitě budou před svými hezkými vrstevnicemi cítit méněcenné. Tento tlak je navíc zvlášť silný v naší zerotizované společnosti. Je logické, že čím víc je společnost nabuzena sexem (a ta naše už dosahuje bodu varu), tím více odměňuje krásu a trestá ošklivost. Stane-li se sex něčím superdůležitým, jako je tomu dnes, pak si ženy s nízkým sex-appealem nutně začnou dělat starosti se svou neschopností konkurovat na tomto trhu. Bankrotují v nejhodnotnější "měně" dneška. Miliony žen se do této pasti už chytily. Třetím faktorem nízkého sebevědomí u amerických žen je přirozená inteligence. Mnohé ženy si myslí, že jsou hloupé a nevzdělané. Psycho­ logové už mnoho desítek let vědí, že mezi muži a ženami není v běžné úrovni inteligence zásadního rozdílu, i když u obou pohlaví existují oblasti, ve kterých jsou silnější. Muži obvykle dosahují lepších výsledků v matematice a abstraktním uvažování, zatímco ženy spíše excelují v jazycích a slovesných vědách. Když se však individuální schopnosti zkombinují, nemá žádné pohlaví výraznou převahu nad druhým. Navzdory tomuto faktu ženy daleko více inklinují k pochybnostem o svých duševních schopnostech než muži. Proč? Nevím, aleje to velice důležitý faktor nízkého sebevědomí.

Chcete tedy říci, že nízké sebevědomí u žen ovlivňují stejné fyzické faktory, kterých se bály, když byly mladší?

Ano. Krása není důležitá jen v období dospívání, stále se podílí urči­ tou měrou na stanovování hodnoty člověka i v pozdějším věku. Uvedu příklad. Jednou ke mně přišla do poradny mladá žena, která bývala před lety letuškou. Byla šťastně vdaná za muže, který byl pyšný na její krásu. Pak se stalo něco velice nešťastného. Stala se obětí automobilové nehody, ze které vyvázla se zjizveným obličejem a zkroucenou posta­ vou. Měla ohnutá záda a celý zbytek života musela chodit o holi. Přestala být přitažlivá a její manžel se o ni brzy přestal sexuálně zají­ mat. Krátce na to následoval rozvod. Jako mrzák už samozřejmě nemohla pracovat jako letuška a bylo pro ni těžké vůbec sehnat jakou­ koli práci. V okamžiku se propadla z pozice, kdy se těšila vysoké osobní hodnotě do pozice nízkého společenského postavení. Její skutečné hodnoty jako člověka by neměla žádná nehoda ovlivnit, ale ovlivnila je zcela určitě v očích jejího nezralého manžela. 66 JAMES DOBSON

Existuje mnoho příčin nízké sebeúcty, ale ten starý postrach jménem "ošklivost" (každá žena se s ním občas setká) stále vykonává svou špina­ vou práci v celé naší společnosti.

Jsou vlivy "krásy" a "inteligence" u dospělých mužů stejně důležité jako u žen? Jak se v tomto směru liší sebevědomí mužů od sebevědomí žen?

U mužů fyzická přitažlivost jako hodnota během pozdního dospívání a rané dospělosti ztrácí na významu a přenechává první místo inte­ ligenci, avšak u žen zůstává krása na prvním místě po celý život, tedy i ve středních letech. Důvodem, proč by průměrná žena spíše brala krásu, než inteligenci, je poznání, že průměrný muž spíše lépe vidí, než myslí. Její hodnotový systém je založen na jeho hodnotovém systému a bude to tak zřejmě i dál. I osobní hodnoty mužů mají své kořeny v názorech opačného pohlaví, protože většina žen více cení u mužů inteligenci než krásu.

Můj muž si často dělá legraci z toho, jak vypadám. Jen mě tak škádlí, ale tyto jeho řeči mě uvádějí do rozpaků a ztrácím pak zájem o sex. Proč nedokážu tyto jeho poznámky prostě ignorovat? Vím přece, že mi nechce ublížit.

Sex je zvláště u žen neoddělitelně spojen s jejich psychologií. Žena, která se považuje za ošklivou, se často tak stydí za své nedokonalé tělo, že se nedokáže zúčastnit sexuálního vztahu bez pocitu trapnosti. Ví, že svá 40 let stará stehna nemůže nijak zastřít a její tělesná nedokonalost překáží její sexuální touze. Podobně se chovají v oblasti sexu i plaší, ustrašení lidé, trpící pocitem méněcennosti, a naopak sebevědomí, emocionálně zdraví jedinci mívají obvykle spontánní sexuální život.

Takto byste to měla vysvětlit, pokud to bude možné, vašemu manže­ lovi a pomoci mu pochopit, že všechno, co snižuje vaše sebevědomí, se pravděpodobně přenese i do ložnice, že každá neúcta, kterou vůči vám jako osobě projeví, se téměř určitě odrazí ve vašem fyzickém vztahu. V tomto ohledu se naše sexuální chování radikálně odlišuje od mecha­ nických reakcí zvířat. Člověk nemůže popřít nebo potlačit průvodní emocionální prožitky. ZDRAVÉ SEBEVĚDOMÍ V DOSPĚLOSTI 67

Nikdy jsem si nepřipadala hezká nebo přitažlivá. Myslíte si, že by se tím dalo vysvětlit, proč jsem tak strašně stydlivá, že mám dokonce strach, aby mě někdo neviděl v plavkách? Lidé ukrývají svou nahotu ze tří základních příčin. První je vestavěna do naší hříšné povahy. Poté, co Eva a Adam zhřešili v zahradě Eden, se jim "otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepá­ sali se jimi" (Genesis 3:7). Jsme Adamovi potomci a každý z nás od něj do jisté míry zdědil tuto citlivost ke svému tělu. Za druhé přehnaná stydlivost bývá také důsledkem rodinné výchovy. Jestliže rodiče od malička po svých dětech požadují, aby před ostatními členy rodiny zakrývaly své tělo, přenáší se později tato přehnaná cudnost obvykle i do manželského vztahu, kde způsobuje, že se ze zdra­ vého sexuálního prožitku stane rozpačitá povinnost. Třetí příčinou přehnané stydlivosti je ta, o které jste se zmínila vy, a je možná ze všech tří nejsilnější. Ti, kteří se stydí za své tělo, mají silný motiv své tělo ukrývat. Dvanácti až patnáctileté děti se děsí toho, že se budou muset svléknout a sprchovat před ostatními. Chlapci i děvčata mají obrovský strach, že by se jim někdo mohl smát kvůli jejich málo (nebo naopak předčasně) vyvinutému tělu. Tyto rozpaky poznamenané pocity méněcennosti se přenášejí i do dospělého věku.

Jakou roli hraje u dospělých v utváření zdravého sebevědomí inte­ ligence? Snaží se dospělí zapomenout na problémy, které měli během svých školních let? Říká se, že "chlapec je otcem muže", čímž se chce říci, že my dospělí jsme přímými produkty našeho dětství. Tak se tedy všechno, co jsem napsal o sebevědomí u dětí, dobře hodí i na dospělé. Všichni jsme prošli vzdělávacími "továrnami na neúspěch" a jen málo z nás prošlo našimi školními zařízeními bez úrazu. Kromě toho stále ještě určujeme svou hodnotu na základě inteligence. Psycholog Harvardské univerzity dr. Richard Herrnstein předpovídá, že v Americe bude jednou fungo­ vat kastovní systém založený na IQ. Věří, že lidé budou rozděleni do pevných intelektuálních tříd, které budou určovat kariéru, výdělečnou schopnost a společenské postavení. Předpověď dr. Herrnsteina je zalo­ žena na předpokladu, že jednou padnou dnešní bariéry a pro dosažení úspěchu nebude záležet na tom, ke které rase nebo pohlaví člověk patří, a že jediným zdrojem diskriminace v budoucí Americe zůstane pouze inteligence. Nesouhlasím sice úplně s dr. Herrnsteinem, ale jsem si jist, že v našem "zintelektualizovaném" světě budou duševní

68 JAMES DOBSON

schopnosti nabývat vzhledem k sebevědomí člověka stále větší důle­ žitosti.

Moje sestra stále bojuje s pocity méněcennosti a já ani pořádně nechá­ pu, co se s ní vlastně děje. Mohl byste mi vysvětlit, co člověk, který trpí pocitem méněcennosti, vlastně prožívá?

Pokusím se popsat tíživé myšlenky a úzkosti, které se usadí v podvě­ domí člověka a sužují jeho nejistou mysl. Osoba, která trpí nízkým sebevědomím, sedí celé odpoledne sama doma a diví se, že jí nikdo nezatelefonuje. Nechápe, proč nemá žádné "opravdové" přátele. Touží po někom, s kým by mohla mluvit otevřeně a bez zábran, ale ví, že neexistuje člověk, ke kterému by mohla mít důvěru. Má pocit, že ji nikdo nebude mít rád, až pozná, jaká opravdu je. Je pro ni hrozné mluvit před skupinou svých vrstevníků a doma si pak připadá jako šašek. Diví se, že druzí lidé mají o mnoho více talentu a schopností než ona. Má dojem, že je neuvěřitelně ošklivá a sexuálně nepřitažlivá. Snadno uznává, že je špatnou manželkou a matkou. Nic se jí na sobě nelíbí a stále si přeje být někým jiným. Cítí se být nemilovaná, nesympa­ tická, osamělá a smutná. Uléhá, až když už celá rodina spí, noří se do své prázdnoty a touží po lásce, která si neklade žádné podmínky. Silně se lituje. Trpí depresemi, protože pocit méněcennosti se podílí na vzni­ ku depresí víc, než jiné faktory.

Mám přítelkyni, kterou po devíti letech manželství opustil manžel kvůli jiné ženě. Myslím si, že moje přítelkyně mu byla milující a odda­ nou manželkou, ale přesto má pocit, že rozpad jejich manželství zavi­ nila ona. Následkem toho silně utrpělo její sebevědomí a její stav se od jejich rozchodu nezlepšil. Proč dává vinu sama sobě, když jí manžel lhal a podváděl a utekl od ní s mladým děvčetem?

Udivuje mne, jak často se stává, že zraněný manželský partner - ten, který je očividně obětí nezodpovědnosti toho druhého - trpí silným pocitem viny a nezodpovědnosti. Je to zvláštní, že právě ten z manželů, který se snažil manželství udržet tváří v tvář jasnému odmítání, se trápí výčitkami: "Kde jsem udělala chybu? Nebyla jsem asi dost dobrou ženou, abych si svého muže udržela... Nestojím za nic, jinak by ode mne neodešel... Kéž bych mu byla lépe vyhovovala sexuálně... Vlastně jsem ho k tomu dohnala... Nebyla jsem dost hezká... Nezasloužila jsem si ho." ZDRAVÉ SEBEVĚDOMÍ V DOSPĚLOSTI 69

Vinu za rozpad manželství jen zřídkakdy nese jen jeden z manželů. K tangu je zapotřebí dvou, jak se říká, a na rozvodu mají zpravidla oba manželé svůj díl viny. Avšak když se jeden z manželů rozhodne, že se bude chovat nezodpovědně, že bude mít mimomanželské zájmy, nebo že uteče od svých povinností a závazků vůči rodině, snaží se obvykle ospravedlnit své chování tím, že začne zveličovat nedostatky svého partnera. "Ty neuspokojuješ moje potřeby, tak si je musím uspokojovat jinde," je známé obvinění. Když tímto způsobem zveličí vinu svého partnera, zmenší tak vinu vlastní. Pod palbou takových obvinění sklopí manžel nebo manželka s nízkým sebevědomím hlavu a přijme je jako fakt: "Ano, byla to moje chyba, dohnala jsem tě k tomu!" Tak na sebe oběť bere plnou zodpovědnost za nezodpovědnost svého partnera a sebevědomí dostává na frak. Co bych vám tedy doporučil? Rozhodně ne to, aby teď vaše přítelky­ ně začala nenávidět i každou vzpomínku na svého manžela. Hořkost a nelibost je emocionální rakovina, která nás zžírá zevnitř. Kdybych jí měl však radit, doporučil bych jí pečlivě prošetřit fakta. Měla by najít odpovědi na tyto otázky: "Vážila jsem si navzdory své lidské slabosti našeho manželství a snažila jsem se ho udržet? Rozhodl se můj muž, že ho zničí, a pak si najde ospravedlnění pro své činy? Měla jsem vůbec šanci řešit oblasti nejvážnějších konfliktů? Mohla jsem si ho udržet, i kdybych bývala udělala všechny změny, které chtěl? Bylo by rozumné, abych nenáviděla sebe sama za to, co se stalo?" Vaše přítelkyně by měla vědět, že společenské odmítnutí plodí pocity podřadnosti a sebelítosti enormních rozměrů. A zvláště pak odmítnutí od toho, koho milujeme, je ten nejničivější nepřítel úcty k sobě samé­ mu, s jakým se člověk vůbec může setkat. Vaší přítelkyni by se mělo pomoci, aby sama sebe viděla spíše jako oběť tohoto procesu, než jako bezcenného ztroskotance v bouřlivých vodách lásky.

Znám jednu ženu, která zoufale potřebuje lidi, ale nevědomky je od sebe odhání. Příliš mnoho mluví, stále si stěžuje, a každý se pak snaží co nejdříve od ní utéct. Vím, že trpí silným komplexem méněcennosti a ráda bych jí pomohla, kdyby mi to ovšem dovolila. Jak jí mohu říci o tom, co dělá špatně, aniž bych způsobila, že se bude cítit ještě hůře? Musíte to dělat takovým způsobem, jakým se milují dikobrazi: velmi, velmi opatrně. Doporučuji vám jednu všeobecnou zásadu, která má tisíc různých aplikací při jednání s lidmi a dá se použít i v situaci, kterou jste popsala. Nejprve musíme získat právo něco u někoho kriti-

70 JAMES DOBSON

zovat. Než budete oprávněna spravovat něčí sebevědomí, jste povinna projevit dotyčné osobě svou vlastní úctu. Dosáhnete toho v atmosféře lásky, laskavosti a lidského tepla. Až vybudujete důvěrný vztah, získáte právo probírat i obávaná témata. Vaše známá vás nebude podezřívat ze špatných motivů. Co se týče vaší otázky, doporučil bych vám, abyste investovala určité úsilí do rozvíjení zdravého vztahu se svou upovídanou přítelkyní, a pak jí po malých dávkách dávala své rady. Ale stále přitom mějte na paměti, že vždycky se najde někdo, kdo by zase rád vyspravil vaše nedostatky. Všichni totiž nějaké máme.

Po léta jsem trpěla komplexy méněcennosti a během jednoho těžkého období jsem dokonce hledala pomoc u psychiatra. Avšak on místo toho, aby se snažil spravit mi mé sebevědomí, byl ke mně chladný a lhostejný. Měla jsem pocit, že jen dělá svou práci a ve skutečnosti mu na mně vůbec nezáleží. Zajímalo by mě, jak byste vy přistupoval k pacientovi, který má problémy tohoto druhu. S těžkým srdcem sleduji, jak často mí profesionální kolegové (psychiatři, psychologové a poradci) přehlížejí pocity, které jste právě

popsala, jakožto zcela zjevnou příčinu emocionálních tlaků. Nedostatek sebevědomí vyvolává více příznaků psychických poruch, než kterýkoli jiný dosud identifikovaný faktor. Čas od času si v rámci své psychiatrické práce sednu a popovídám si s člověkem, který hluboce touží po úctě a přijetí. Tak velice potřebuje lidskou lásku a laskavost, stejně jako citovou podporu a povzbuzení ke změně. Přesto se však obávám, že kdyby mohl tento tolik potřebný pacient navštívit ordinaci slavného dr. Sigmunda Freuda, zůstal by tento nesmrtelný dědeček psychoanalýzy nečinně sedět v rezervovaném profesionalismu a provedl by analýzu pacientových sexuálních zábran. Kdyby se tentýž pacient nechal léčit od dr. Arthura Janova, původce tzv. "Primal Scream" terapie, asi by mu pan doktor doporučil, aby se koulel po podlaze a křičel jako děcko. (Tato forma "terapie" mi připadá velice bláznivá.) Jiní terapeutové by po pacientovi chtěli, aby fyzicky napadal jiné lidi z léčebné skupiny a naopak snášel jejich útoky, či aby zbil svou matku a otce řemenem. Věřte mi nebo ne, na jednom sjezdu psychiatrů před několika lety se jako jeden z hlavních bodů programu projednávalo, zda je vhodné, aby měly pacientky se svým mužským terapeutem pohlavní styk. To jsme se už úplně zbláznili? Kdykoli člověk opustí svou etiku, přestane se chovat rozumně bez ohledu na ZDRAVÉ SEBEVĚDOMÍ V DOSPĚLOSTI 71

svou odbornost a stupeň vzdělání. Snad proto se o psychiatrii říká, že je to věda, ve které jedni blázni léčí jiné. (Neměl jsem v úmyslu snižovat ortodoxnější pojetí psychiatrie.) Pevně věřím, že ten nejúspěšnější způsob, jak pomoci zlomeným lidem je zprostředkovat jim přesvědčivě následující poselství (ale možná jinak než slovy): "Život je těžký a vy jste poznala, jak dovede bolet. Do tohoto okamžiku jste musela čelit svým problémům sama. Jiní lidé vás moc nepodepřeli a už jste i zažila, že míra vašeho zoufalství se dostala až za hranici únostnosti. Dovolte mi, abych vám pomohl nést vaše břemeno. Od této chvíle se o vás jako o osobu budu zajímat. Zasloužíte si a budete mít moji úctu. Chtěl bych, abyste si přestala dělat starosti se svými trampotami. Místo toho je přenechte mně. Budeme se spolu soustředit na přítomnost a budoucnost a budeme spolu hledat vhodná řešení." Najednou se pacient přestane cítit osamělý - což je nejdepresívnější stav, jaký může člověk prožít. "Někomu na mně záleží! Někdo mě chápe! Někdo mě ujišťuje - a je to odborník, že přežiju. Neutopím se v tom moři malomyslnosti, jak jsem se bál. Přítel mi hodil záchranné lano a slíbil mi, že mě v bouři neopustí." Toto je opravdová terapie a odráží se v ní podstata křesťanského přikázání "noste břemena jedni druhých".

Stále se mi nedaří vypořádat se s pochybnostmi o sobě samé. Připa­ dám si ošklivá, znevažovaná a bezcenná. Můžete mi dát nějaké povzbuzení? Co říkáte, není na čase, abyste se sama se sebou spřátelila? Copak není na světě dost jiné bolesti i bez toho, že celá léta tlučeme hlavou do

zdi méněcennosti? Kdybych měl nakreslit karikaturu znázorňující jednoho z těch milionů lidí, kteří podobně jako vy trpí pocity méně­ cennosti, nakreslil bych ohnutého znaveného chodce. Přes rameno bych mu položil konec dlouhého řetězu, na jehož konci by byla přivázána hromada železného šrotu, starých pneumatik a smetí všeho druhu. Na každém kusu tohoto haraburdí by bylo podrobně popsáno nějaké osobní pokoření - neúspěch, trapné pocity, odmítnutí, které jsme v minulosti zažili. Náš chlapík by mohl nechat řetěz řetězem a osvo­ bodit se od tohoto těžkého nákladu, který mu znemožňuje pohyb a bere mu všechnu sílu. Ale on je přesvědčen, že ho musí za sebou táhnout po celý život. A tak se dře do úmoru a do dobré země, po které kráčí, vyrý­ vá hlubokou brázdu. 72 JAMES DOBSON

Můžete se od tíhy řetězu osvobodit. Stačí se jen od něj odpoutat. Váš pocit podřadnosti má své kořeny ve zkreslené realitě, jak ji viděly vaše dětské oči. Normy, podle kterých jste sama sebe hodnotila, jsou nestálé a mění se. Dr. Maxwell Maltz, lékař v oboru plastické chirurgie, autor Psycho Cybernetics jednou řekl, jak k němu někdy ve 20. letech přišla nějaká žena, která si chtěla nechat zmenšit prsa. Dnes naopak ženy po lékařích požadují, aby jim prsa napumpovali silikonem. Falešné hodno­ ty! Král Šalomoun prosí v biblické Písni písní svou nevěstu, aby přehlédla jeho tmavou kůži, která mu zhnědla následkem vystavení slunečnímu záření. V době krále Šalomouna se hodnotilo, když měl člověk kůži bílou, ale dnes by byl hnědý bratr Šalomoun hvězdou pláže. Dnešní moderní ženy se hanbí za každý nadbytečný gram své váhy. Ale takový Rembrandt by byl rád maloval jejich kyprá a oblá těla. Falešné hodnoty! Copak nevidíte, že vaše cena opravdu nezávisí na mínění jiných lidí a dočasných, pomíjivých hodnotách? Čím dříve budete moci přijmout, že vy jako člověk převyšujete všechny tyto normy, tím dříve budete schopna akceptovat sama sebe. Souhlasím se spisovatelem, který napsal: "Proč v boji o svou lepší tvář nedobýt své nitro?" To není špatná myšlenka.

Docela se mi už daří překonávat své pocity méněcennosti a cítím se být připravena podniknout další kroky směrem k nabývání ztraceného sebevědomí? Co byste mi doporučoval? Na tuto otázku bych mohl odpovídat třeba celý týden, ale nabídnu vám hned to první, co mi přišlo na mysl. Mnohokrát už jsem pozoroval,

že když člověk pomáhá jiným lidem řešit jejich problémy, zdají se mu pak ty jeho méně tíživé. Člověk se může jen těžko soustředit na vlastní problémy, když aktivně pomáhá nést břemena jiných lidí a hledá řešení jejich životních situací. Doporučil bych vám tedy, abyste začala dávat druhým. Navštěvujte nemocné, upečte něco pro své sousedy, lidem, kteří nemají možnost dopravy, vypomozte svým autem. A co je možná nej důležitější, naučte se být dobrým posluchačem. Svět je plný osamě­ lých, sklíčených lidí, jako jste byla i vy, a vy jste teď ve výborné pozici, protože se do těchto lidí dovedete vcítit. A budete-li to dělat, ručím vám za to, že se váš vlastní pocit neužitečnosti začne vytrácet. Možná, že si také ráda přečtete knihu "The Christian WomanS Search for Šelf Esteem" (Křesťanské ženy hledají své ztracené sebe­ vědomí) od dr. W. Petera Blitchingtona (Thomas Nelson lne. 1982), kde naleznete mnoho užitečných rad. ZDRAVÉ SEBEVĚDOMÍ V DOSPĚLOSTI 73

Jste velkým zastáncem budování sebeúcty u dětí, ale já v tom vidím určitý teologický problém. Bible od knihy Genesis až po knihu Zjevení odsuzuje "pýchu" a mluví o lidech hůř než o červech. Jak byste obhájil svůj názor ve světle Písma?

Podle mého názoru mnoho křesťanů špatně rozlišuje mezi pýchou a zdravým sebevědomím. I vy očividně patříte mezi lidi, kteří opravdově věří tomu, že by křesťané měli zachovávat jakýsi postoj podřadnosti, aby se vyhnuli pasti soběstačnosti a pýchy. Tuto víru s vámi nesdílím. Před několika lety jsem hovořil v Bostonu před poměrně velkou skupinou posluchačů o sebedůvěře u dětí a o tom, jak je pro ně důle­ žitá. Po přednášce za mnou přišla jedna starší paní a zpochybňovala mé názory, protože mé komentáře se rozcházejí s její teologií. Argu­ mentovala dokonce stejným biblickým textem - Žalmem 22:7. Řekla mi: "Bůh chce, abych si myslela, že nejsem lepší než červ." "Ráda bych měla úctu sama k sobě," pokračovala, "ale Bůh by mi asi takovou pýchu nemohl schválit, nebo snad ano?" Cítil jsem dojetí, když tato upřímná maličká žena hovořila. Vyprávěla mi, že byla čtyřicet let misionářkou, a že se odmítla i vdát, aby mohla cele sloužit Bohu. V cizině onemocněla exotickou chorobou, která způsobila snížení váhy jejího křehkého těla na 45kg. Když mluvila, cítil jsem velkou lásku nebeského Otce k této věrné služebnici. Vždyť doslo­ va obětovala celý svůj život jeho dílu, a přesto se na sklonku svého živo­ ta necítila oprávněna ohlédnout se za dobře vykonanou prací. Žel, tato křehká misionářka (a tisíce jiných křesťanů) byla učena, že je zcela bezcenná. Avšak toto učení není biblické. Pán Ježíš neopustil svůj trůn v nebesích, aby zemřel za "červy" tohoto světa. Svou oběť přinesl pro tuto drobnou ženu, pro mne a pro všechny, kteří ho násle­ dují, a které bez rozpaků nazývá svými bratry. To je přece něco! Jestliže je Ježíš mým bratrem, pak patřím do Boží rodiny a to mi zaručuje, že přežiju samotný vesmír. A to je pro mne, přátelé, ten pravý zdroj zdra­ vého sebevědomí! Je pravda, že Bible odsuzuje lidskou pýchu. Právě tento hřích Bůh zvlášť nenávidí. Napočítal jsem v Bibli 112 odkazů, kde nás Písmo varu­ je před pyšným postojem. Přísloví 6:16-19 to říká zcela jednoznačně: "Těchto šest věcí Hospodin nenávidí a sedmá se mu hnusí: přezí­ ravé oči, zrádný jazyk, ruce, které prolévají nevinnou krev, srdce osnující ničemné plány, nohy rychle spěchající za zlem, křivý svědek, který šíří lži, a ten, kdo vyvolává mezi bratry sváry."

74 JAMES DOBSON

Není zvláštní, že právě "přezíravé oči" (v anglickém překladu "pyšný pohled") jsou v soupisu sedmi nejnenáviděnějších hříchů na prvním místě a nechávají i takové hříchy, jako je smilstvo, rouhání a jiné proje­ vy neposlušnosti daleko za sebou? Všemu, čemu se v Písmu dostává takového nechvalného prvenství, by se měli ti, kdo se chtějí líbit Bohu, zdaleka vyhýbat. Ale nejprve si musíme vysvětlit význam slova "pýcha". Jazyk je dynamická záležitost a slova časem dostávají jiný význam. Slovo pýcha má dnes mnoho vedlejších významů, které se odlišují od biblického užití tohoto slova. Například rodiče mohou pociťovat "pýchu", když jejich syn nebo dcera uspěje ve škole nebo vyhraje nějaký závod. Nevěřím však tomu, že by to měl Pán i takovému otci, který se zalíbením hledí na chlapce nebo děvče, které mu bylo svěřeno do péče, za zlé. Mluvíme také o "pýše Yankeeů", o hrdosti spojené s pracovním oborem, ke kterému náležíme, o pýše jižní kuchyně. Většinou jsou to velmi pozitivní emoce, ze kterých vyplývá, že je někdo oddaný svému řemeslu, že mu nechybí zdravé sebevědomí, a že splní to, co slibuje. Tyto postoje určitě nereprezentují pýchu, která stojí na vrcholu sedmi smrtelných hříchů. Zrovna tak jsem přesvědčen, že Bible neodsuzuje postoj tiché sebeúcty a důstojnosti. Ježíš nám přikazuje milovat naše bližní jako sebe sama. To znamená, že jsou nám nejen dovoleny rozumné projevy sebelásky, ale také že není možné milovat druhé, dokud sami neprožijeme, co to znamená milovat sebe sama. Jaký je tedy biblický význam slova "pýcha"? Myslím si, že k hříšné pýše dochází tehdy, když nás naše arogantní soběstačnost vede k přestoupení dvou nejzákladnějších Ježíšových přikázání: první je milovat Boha celým srdcem, myslí a silou, a druhé je milovat naše bližní jako sebe sama. Pyšný člověk je příliš pompézní a zpupný, než aby se sklonil před svým Stvořitelem, vyznal své hříchy a podřídil se životu ve službě Bohu. Je plný nenávisti ke svému bližnímu a nemá úctu k poci­ tům a potřebám druhých. A zde bychom také nalezli kořeny všech nemocí tohoto světa, včetně válek a zločinů. Proto dal autor Přísloví "pyšný pohled" na první místo nad všechna ostatní zla, protože tam také opravdu patří. Dále bych chtěl zdůraznit, že naše touha po uznání nás také může uvést na cestu nepřijatelné pýchy. V posledních deseti letech jsme se například stali svědky vzestupu tzv. "sobecké generace", který pečlivě živili humanističtí psychologové, kteří neuznávají žádná biblická naří­ zení. Jedna z nejlépe prodávaných knih dnešní doby, nazvaná "Jak být vždy první", své čtenáře poučuje, jak získat pro sebe to nejlepší. Často ZDRAVÉ SEBEVĚDOMÍ V DOSPĚLOSTI 75

citovaná hesla včetně "DÉLÁ-LI TI TO DOBŘE, DĚLEJ TO" a "HLEĎ SI SVÉHO", odrážejí stejnou sobeckou orientaci. Tato filo­ zofie typu "nejprve já" má moc rozbít svět na kousky, ať už bude apli­ kována na manželství, obchod nebo mezinárodní politiku. Co říci na závěr? Nedoporučuji nikomu žádnou soběstřednou filo­ zofii. Nedoporučuji, aby byly děti učeny aroganci a soběstačnosti nebo aby byly vedeny k sobectví. (To se objeví i bez zvláštního přispění rodi­ čů.) Mým cílem vždy bylo pomoci matkám a otcům uchovat si fyzické, duševní a duchovní zdraví a věřím, že tohoto cíle je možno dosáhnout jen v harmonii s biblickými pohledy.

76 JAMES DOBSON

CAST PATA DEPRESE U ŽEN

Bývají deprese častější u žen nebo u mužů? U mužů se deprese objevují méně často a bývají u nich více spojeny s krizemi. Jinými slovy, muži mají deprese kvůli určitým konkrétním problémům, jako například nezdar v obchodě nebo nemoc. Málokdy však prožívají neurčitý, všeobecný a téměř nedefinovatelný pocit sklí­ čenosti, který se pravidelně objevuje u žen. U těch, které jsou k depre­ sím zvláště náchylné, postačí k vyvolání nepříjemného emocionálního a fyzického stavu třeba jen zamračený den.

Na co si konkrétně ženy trpící depresemi stěžují a co jim nejčastěji v souvislosti s tímto stavem dělá problémy? Položil jsem tuto otázku více než 10.000 ženám, které měly příležitost vyplnit dotazník nazvaný "Zdroje depresí u žen". Jako první byl na seznamu uveden problém nízkého sebevědomí. Více než 50% dota­ zovaných žen označilo tento bod jako největší zdroj depresí a 80% ho uvedlo mezi prvními pěti alternativními příčinami. Tento výsledek zcela potvrdil má vlastní pozorování a očekávání. I u zdánlivě zdravých a šťastně vdaných mladých žen působí pochyby o sobě samé hluboké a ošklivé jizvy. Stejná příčina vyplouvá na povrch i během prvních pěti minut rozhovoru se ženami, které chodí do mé poradny. Pocit méně­ cennosti a nedostatek sebedůvěry se stal pro miliony amerických žen

životním stylem.

Moje žena už tři měsíce prožívá těžkou depresi. Jaký druh terapie byste jí doporučil? Co možná nejdříve ji zaveďte k lékaři, možná k internistovi. Taková prodloužená deprese, pokud se neléčí, může mít vážné psychické a zdravotní následky. Antidepresivní prášky se ve většině případů těžké

DEPRESE UŽEŇ 79

deprese ukázaly být velmi účinné. Medikamenty samozřejmě nenapraví okolnosti, které vyvolaly původní problém, a je tedy třeba zabývat se otázkou nízkého sebevědomí či jinými příčinami depresí a řešit je možná s pomocí psychologa nebo psychiatra.

Nevím proč, ale po každém svátku pociťuji velkou depresi. Svátky prožívá vždy celá naše rodina velmi radostně. Proč se tedy po těchto šťastných dnech cítím tak mizerně?

Bude pro vás užitečné, když porozumíte emocionálnímu rytmu člově­ ka. Všechno, co vyvolává vzrůst dobré nálady, zároveň připravuje půdu pro pozdější pokles a naopak. Před několika lety jsme si například koupili s manželkou nový dům. Několik let jsme čekali, než jsme našli ten pravý, a když skončily všechny papírové záležitosti a dům byl konečně náš, byli jsme velmi nadšení. Povznesená nálada trvala několik dní, během nichž jsme se s Shirley sdíleli také o to, co právě prožíváme. Řekl jsem tenkrát, že prožíváme velmi šťastné chvíle, ale že naše nadše­ ní nebude trvat donekonečna. Emoce nevydrží jet dlouho na plné obrátky a je velmi pravděpodobné, že se v dohledné době ocitneme s našimi emocemi někde hluboko pod bodem mrazu. Jak se dalo očeká­ vat, oba jsme za tři dny prožili emocionální propad do lehké deprese. Dům už se nám nezdál být tak báječný a nebylo tu už nic, co by stálo za nějaké nadšení. Ale protože jsme tento pokles očekávali, mohli jsme dočasný úbytek kladných emocí včas rozpoznat a přijmout. Deprese bychom tedy měli chápat jako jev poměrně předvídatelný. Je pravděpodobné, že k nim dojde, podobně jako tomu bylo ve vašem případě, po rušném svátečním dnu nebo po narození dítěte, po pový­ šení v práci, anebo po příjemné dovolené. Příčina tohoto jevu je částečně fyziologické povahy. Povznesená nálada spotřebovává větší množství tělesné energie, protože všechny systémy pracují rychleji než obvykle. Nevyhnutelným následkem tohoto tempa je potom únava a vyčerpání, které s sebou přinášejí i stav deprese. Po vzestupu musí nutně následovat i pokles. Tento systém se řídí psychologickým záko­ nem. Můžete se na něj klidně spolehnout. Ale pro zdravé lidi naštěstí také platí, že emocionální pokles zase připravuje půdu pro emocionální vzestup. 80 JAMES DOBSON

Žiji doma životním stylem, který jste nazval "rutinní panikou". Mám tři děti mladší šesti let a nemohu prostě nikdy stihnout všechnu práci, která je s nimi a s domácností spojena. Je vůbec možné zpomalit, když není během dne (i noci) minuty, kdy bych nepečovala o své děti?

Bylo by možná užitečné hledat odpověď ve způsobu, jakým utrácíte své peníze. Většina Američanů má jakýsi seznam priorit, tedy věcí, které si koupí, až na ně našetří dost peněz. Jsem přesvědčen, že by se na takovém seznamu měla objevit i pomoc pro matku malých dětí. Jinak je sedm dní v týdnu odsouzena den co den ke stejným povinnostem. Po několik dlouhých let nebude moci ze sebe odložit nekonečné břemeno špinavých plínek, usmrkaných nosů a neumytého nádobí. Bude ale v těchto úkolech výkonnější a bude i lepší matkou, když se občas s někým o tento svůj náklad podělí. Zdá se mi, že toto je pro štěstí rodiny důležitější, než koupit nové sako nebo elektrickou pilku pro tatínka. Jak si může průměrná rodina dovolit v dnešní inflační době najmout někoho na úklid nebo na hlídání dětí? Můžete si místo starších dospě­ lých lidí najmout zodpovědné středoškolské studentky. Doporučuji vám, abyste zavolala do kanceláře nejbližší střední školy. Řekněte, že potřebujete nějakou rozumnou studentku třetího nebo čtvrtého ročníku na úklid. Neříkejte, že hledáte pravidelnou výpomoc. Až zmíněná studentka přijde, vyzkoušejte si ji a pozorujte, jak se staví k zodpo­ vědnosti. Pokud bude opravdu dobrá, nabídněte jí týdenní práci. Když bude pomalá a nesoustředěná, poděkujte jí a zavolejte si příští týden o jinou studentku. Mezi stredoškoláčkami jsou značné rozdíly v úrovni jejich zralosti a určitě se vám podaří najít takovou, která bude pracovat jako dospělá.

Dále uvádím několik dalších rad, které vám pomohou snášet každo­ denní tlak: 1. Rezervujte si nějaký čas sama pro sebe. Alespoň jednou týdně si jděte zasportovat nebo si vyjděte na nákupy nebo prostě jen tak "promarněte" odpoledne. Kromě toho by si měli spolu manželé jednou za jeden až dva týdny někam vyjít a nechat děti doma a pro ten večer na ně zapomenout. 2. Nebojujte s tím, co nemůžete změnit. Soustřeďte se na dobré věci, které vám život přináší. Muži a ženy by měli chápat svou nespo­ kojenost jako zlozvyk, jako draze zaplacený postoj, který je olupuje o radost ze života. DEPRESE UŽEŇ 81

3. Večer se nezabývejte žádnými velkými problémy. Večer se všechny problémy zdají být neřešitelné a rozhodnutí, která večer učiníte, budou spíše emocionální než racionální. 4. Udělejte si seznam věcí, které máte udělat. Má to tři výhody: 1) víte, že na nic nezapomenete, 2) máte zaručeno, že ty nejdůležitější věci uděláte nejdřív, a tak když do večera nestihnete udělat všechno, máte alespoň hotové ty věci, které byly nejnaléhavější, 3) úkoly, které jste splnila, si na seznamu odškrtněte, a máte tak zaznamenáno, co jste toho dne udělala. 5. Hledejte Boží pomoc. Manželství a rodičovství si nevymyslel člověk. Bůh ve své nekonečné moudrosti stvořil a ustanovil rodinu jako základní jednotku společenství. Řešení problémů moderního rodičovství je možno najít skrze moc modlitby a osobní prosbu u našeho Stvořitele.

Moje žena je doma a pečuje o tři děti mladší šesti let. Často upadá do depresí, zvlášť když nezvládne všechno to, co se od ní očekává. Ale já mám také plné ruce práce a mnohokrát mne v práci žádají, abych zůstal přes čas. Co mohu udělat, abych pomohl Marge zvládnout tyto náročné roky? Chtěl bych vám dát dvě rady: 1. Z nějakého důvodu snášejí lidé (zvláště ženy) stresy a tlaky mnohem snadněji, když alespoň jedna jiná osoba ví, co vlastně musí snášet. Tato zásada patří do kategorie "lidského porozumění", a týká se zvláště žen v domácnosti. Vaše žena bude lépe zvládat tíhu pečování o malé děti a plnění domácích povinností, když jí dáte poznat, že chápete, co vlastně dělá. I když nemůžete pro zlepšení její situace udělat nic, již pouze to, že si uvědomujete, že vaše Marge dnes udělala kus pořádné práce, jí umožní tento výkon zítra zopakovat. Obvykle se však děje pravý opak. Nejméně 8 milionů manželů dělá večer stejnou chybu, když se zeptá: "Copak jsi celý den dělala, drahá?" Samotná povaha této otázky jako by chtěla naznačit, že ženuška seděla celé odpoledne na své zadní části, koukala na televizi a popíjela kávu! Ženuška má sto chutí ho za tuto otázku zabít. Každý člověk potřebuje vědět, že je ctěn za to, jak plní své povinnosti. Manželovi se dostává této emocionální výživy skrze povýšení v práci, zvýšení platu, roční vyhodnocení a příležitostnou pochvalu během

pracovního dne. Ženy v domácnosti ji dostávají od svých manželů 82 JAMES DOBSON

pokud ji ovšem vůbec dostávají. Nejnešťastnější ženy a matky jsou často ty, které v tichosti snáší únavu a časovou tíseň a jejich muži nikdy neví, proč se vždycky tváří tak unaveně.

2. Manželé a manželky by se měli chránit před metlou přílišné zaměstnanosti. Dokonce i hodnotné a radostné aktivity nás mohou ničit, když spotřebují poslední kapky naší energie a poslední volné chvilky dne. I když se to zdá být v našich tolik zaměstnaných rodinách zřídkakdy možné, každý tu a tam potřebuje "promarnit" nějaký čas - jen tak jít a kopat do kamenů a myslet na příjemné věci. Muži si potřebují trochu pokutit v garáži a ženy potřebují rozpustile nadzvednout obočí a na chvíli se plně oddat svým "dívčím hrám". Ale jak už jsem popsal, zdá se, že celý svět se spiknul proti takovým občerstvujícím činnostem. I naše dovolené jsou uspěchané. "Jestli nepřijedeme do St. Louisu do západu slunce, přijdeme o rezervaci v hotelu!" Mohu vám poskytnout jednoduchý recept na šťastnější, zdravější život, ale vy jako rodina ho musíte provést. Musíte se rozhodnout, že zpomalíte tempo. Musíte se naučit říci ne a tím odolat pokušení honit se za více radostmi, více koníčky a společenskými závazky. Každou novou činnost, která se vám nabízí, byste měli otestovat těmito třemi otázkami: Stojí to za náš čas? Co budeme muset zrušit, když toto přidá­ me? Jaký to bude mít dopad na náš rodinný život? Mám podezření, že mnoho činností našeho rušného dne by podle tohoto testu dopadlo dost špatně.

Všimla jsem si, že u mne dochází častěji k duchovním depresím a porážkám, když jsem unavená, než když jsem odpočatá. Platí to i u jiných žen?

Když je člověk unavený, útočí na něj myšlenky, o kterých si myslí, že už je dávno přemohl. Vince Lombardi, velký fotbalový trenér mužstva Bay Packers, jednou svým hráčům vysvětloval, proč je tak tvrdě vede k řádné fyzické kondici. Řekl: "Únava z nás ze všech nadělá zbabělce." Měl naprostou pravdu. Jakmile člověk vyčerpá své zásoby energie, snižuje se i jeho schopnost odmítat tíživé myšlenky a divoké dojmy.

DEPRESE UŽEŇ 83

Velice často mívám deprese a bojím se, jestli nemám svými náladami na děti špatný vliv. Pociťují děti na sobě deprese a skleslost svých rodičů? Podle dr. Normana S. Brandese, dětského psychiatra, jsou děti na deprese prožívané dospělými v jejich okolí velmi citlivé. Stává se pak, že samy trpí depresemi, i když si dospělí myslí, že své zoufalství před nimi ukryli. A dále, děti vás bedlivě sledují a "učí se", jak se chovat při nějakém nezdaru. Svými depresemi zkrátka své děti velmi účinně učíte,

aby se chovaly v budoucnu podobně. Pokud by vaše deprese pokračovaly až do chronického stavu, jak uvádíte, doporučil bych vám, abyste vyhledala profesionální pomoc. Začněte u vašeho lékaře, který může určit fyzické příčiny vaší stálé skleslosti. Pokud ne, může vás doporučit na psychologické vyšetření. To neznamená, že jste duševně nemocná nebo neurotická. Nejde o nic víc, než že je třeba vyšetřit věci, které vás trápí, pomocí kompetentního poradce.

Můžete mi vysvětlit, proč je tolik Američanů nespokojených se svým životem, když je u nás vyšší životní úroveň než v kterékoli jiné zemi? Zdá se mi být dost divné, že nejbohatší zemi světa obývá vysoké procento sklíčených a nešťastných lidí. Emocionální aparát člověka funguje tak, že si nevážíme toho, co je pro nás samozřejmé. Dobré zdraví, chutné jídlo, příjemná zábava, klidné prostředí a krásný domov - to vše má jen malou důležitost pro ty,

kteří to vše měli už od narození. Viděli jste snad už někdy nějakého zdravého adolescenta, který ráno vstane a pochválí si skutečnost, že ho nebolí klouby, že má dobrý zrak, nebo že lehce dýchá a dobře se cítí? Pravděpodobně ne. Nikdy nepoznal, co to je dlouhodobá bolest nebo nemoc a své dobré zdraví přijímá jako samozřejmost, aniž by o něm vůbec přemýšlel. Ale jakmile se tato největší životní požehnání začnou z našeho života vytrácet, začneme si jich podle toho i více vážit. Pro člověka, který čelí stále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu a předčasné smrti, získá všechno na světě novou důležitost. Krása stromů, výsada sledovat západ slunce, společnost blízkých lidí - to všechno nabývá na významu. Myslím, že to vysvětluje mnoho emocionálních problémů a psychických příznaků, které vídáme všude kolem nás. Učili nás, že máme od života na této zemi očekávat jen to nejlepší. Skoro se cítíme oprávněni podle nějakého Božího výnosu prožívat nejméně 72 let blaha

84 JAMES DOBSON

a kvůli ničemu menšímu se ani nemíníme vzrušovat. Jinými slovy naše úroveň očekávání je neuvěřitelně vysoká. Ale život nám jen zřídkakdy přinese splnění těchto slibů. Přináší nám zklamání, nemoci, bolest a samotu, a to i za těch nejlepších životních podmínek. Tak vzniká nevyhnutelně rozdíl mezi životem, jaký opravdu je, a jaký by měl být. Výsledkem je velký počet lidí trpících depresemi, zvláště mezi žena­ mi, narůstající počet sebevražd, zvláště mezi mladými lidmi, a všeo­ becná úzkost panující mezi námi všemi. Setkal jsem se s muži, kterým narostly vředy kvůli zcela bezvýznamným obchodním nezdarům. Viděl jsem ženy, jež vyvedlo z rovnováhy i to nejnepatrnější nepohodlí a nesnáze, jako například ošoupaný gauč nebo lehce nepříjemný soused, i když všechno ostatní v jejich životech bylo naprosto bez chyby. Srovnejme si nestabilitu takových lidí s postojem německých rodin těsně před koncem 2. světové války. Každý den vypouštěly britské bombardéry na Hamburk, Berlín a Mnichov svůj ničivý náklad. V noci dělali totéž zase Američané. Všude umírali lidem jejich blízcí. Celé městské čtvrti se hroutily a hořely. Malé děti byly mrzačený a zabíjeny. Nebylo dost jídla a voda byla znečištěná. Jejich životní podmínky byly neúnosné. Přesto historikové říkají, že jejich morálka zůstala až do konce války nedotčena. Nezlobili se. Přeorganizovávali své domovy a snažili se zařídit se v hrozné situaci co možná nejlépe. Jak můžeme srovnat tuto odvahu, se kterou čelili těmto pohromám, s chováním bohatých Američanů, kteří si ždímají ruce v psychiatrických poradnách? Rozdíl nalezneme v úrovni očekávání. Němci očekávali jen oběť a prožívali utrpení. Když na ni došlo, byli připraveni na nejhorší. My jsme však citliví na sebemenší nezdar, protože jsme byli učeni, že problémům je možné se vyhnout. Dovolujeme našim emocím, aby nám vládly, a stáváme se tak pouhými otroky svých pocitů.

DEPRESE UŽEŇ 85

CAST SESTA PŘEDMENSTRUAČNÍ NAPĚTÍ

Před menstruací bývám hrozně náladová. Trpí tím všechny ženy? Prožívám každý měsíc takové deprese a bývám tak nedůtklivá, až si někdy myslím, že snad nejsem normální. V žádném případě nejste nenormální. Stejně jako vy trpí každý měsíc 30% amerických žen. Předmenstruační napětí charakterizuje mnoho příznaků, jako například malátnost, podrážděnost, nedostatek energie, nepřátelství, malá schopnost snášet hluk, nízká sebedůvěra, deprese,

nejistota, malá pohlavní touha a neurčitá obava z budoucnosti.

Popište, prosím, podrobněji kolísání nálady spojené každý měsíc s menstruačním cyklem. Je pravda, že se chemické vlivy projevují nejen před periodou, ale i v jiných fázích cyklu? Říká se, a je to zcela přesné, že čtyři týdny menstruačního cyklu je

možno charakterizovat čtyřmi ročními obdobími. První týden po perio­ dě je pro nás jarem na našem fyziologickém kalendáři. Každý den je vylučován nový estrogen (ženský hormon) a ženské tělo se probouzí z nedávné zimy. Druhý týden nám představuje léto. Žena má v této fázi více sebe­ vědomí, než během kterékoli jiné fáze měsíce. Je to období největšího nadšení, největší energie, přívětivosti a sebevědomí. Za tento opti­ mismus vděčí ženy vysoké hladině estrogenu, která dosahuje v této střední fázi cyklu během ovulace svého vrcholu. V těchto letních dnech bývá vztah mezi mužem a ženou obvykle nejlepší. Je to období nejvyšší sexuální touhy (i možnosti případného otěhotnění). Ale pozor! Po létu musí nutně přijít podzim. Tělo ženy se připravuje na novou menstruaci a hladina estrogenu rovnoměrně klesá. Vyměšuje se další hormon zvaný progesteron, který zmenšuje účinek estrogenu a vyvolává příznaky předmenstruačního napětí. Je to nejbezútěšnější období měsíce. Sebevědomí se den po dni vytrácí, což s sebou nese PŘEDMENSTRUAČNÍ NAPĚTÍ 89

deprese a pesimismus. Pocit přeplněnosti a malátnosti často vyvolává nejen rozmrzelost, ale také dojem vlastní ošklivosti. Postupem týdne je podrážděnost a agresivita stále zjevnější, až těsně před menstruací dosahuje vrcholu. Pak přichází zima a období krvotoku. Ženy se co do intenzity těchto příznaků značně liší, ale většina z nich nějaké potíže prožívá. Ty nejcitlivější musí dokonce během zimního období strávit den či dva na lůžku, protože trpí křečemi a všeobecně se špatně cítí. Postupně toto těžké období pomine a přijde opět nové občerstvující jaro.

Všimla jsem si, že během "předmenstruační" fáze několik dní před mou periodou prožívám nejsilnější pocity méněcennosti a pod­ řadnosti. Můžete mi vysvětlit, proč tomu tak je? Málo žen ví, že existuje přímá souvislost mezi sebevědomím a hladi­ nou estrogenu (primární ženský pohlavní hormon). Dá se tedy předví­ dat, jak bude sebevědomí u ženy během osmadvacetidenního cyklu kolísat. Na níže uvedeném grafu je tento vztah znázorněn.

Normální hladina hormonů, a nálada. Při normálním menstruačním cyklu dosahuje hladina estrogenu vrcholu během střední fáze cyklu (ovulace). Během druhé poloviny cyklu se vylučuje jak estrogen, tak progesteron, a jejich hladina se před menstruací prudce snižuje. Nála­ da se mění podle toho, jak kolísá hladina hormonů. Ve střední fázi mají ženy pocit nejvyššího sebevědomí, nejmenší pocit úzkosti a podráždě­ nosti. Všimněte si, že během menstruace je hladina estrogenu (na levém konci grafu) stejně jako všeobecná "nálada" nejnižší. Produkce estro­ genu se den ode dne zvyšuje, až během ovulace ve střední fázi cyklu

90 JAMES DOBSON

dosáhne svého vrcholu. V této fázi také bývá žena emocionálně nejopti­ mističtější a má nejvyšší sebevědomí. Potom v druhé polovině cyklu dochází k vylučování druhého hormonu - progesteronu, což s sebou nese zvyšování napětí, úzkosti a agresivity. Nakonec se hladina obou hormonů během předmenstruačního období sníží, což je doprovázeno zhoršením nálady opět až na nejnižší bod.

Jak můžete vědět, že předmenstruační napětí není pouze psycho­ logická záležitost? Možná, že se ženy každý měsíc cítí špatně proto, že prostě očekávají (nebo si na tuto myšlenku navyknou), že jim bude mizerně? Předně, s menstruačními potížemi se setkáváme u žen na celém světě a v nejrůznějších kulturách. Dále pak, účinek předmenstruačního napě­ tí je možno pozorovat nejen klinicky, ale je možno ho také statisticky

dokumentovat. V tomto období dochází k sebevraždám, vraždám dětí i ostatním vraždám daleko více, než v jiných fázích měsíce. Zamysleme se také nad výsledky výzkumu Aleca Coppena a Neila Kessela, kteří prováděli studii 465 žen a pozorovali na nich, že během předmenstruačního období jsou podrážděnější a více trpí depresemi, než ve střední fázi cyklu. Platilo to jak o neurotických a psychotických, tak i o normálních ženách. Podobně i Natalie Sharnessová objevila, že předmenstruační fáze souvisí s pocity bezmocnosti, úzkosti, nepřátelství a touhy po lásce. Při menstruaci napětí a podrážděnost povolí, ale toto uvolnění často doprovázejí deprese, které trvají, dokud se nezvýší hladina estrogenu. Tisíce jiných studií tento závěr potvrzují. Pokud o jejich výsledcích pochybujete, zkuste se zeptat nějaké ženy.

I když vím, že moje deprese jsou výsledkem fyziologických podmínek, stále na tento fakt zapomínám a trpím pocity méněcennosti a všeo­ becnou úzkostí. Mohu se nějak připravit, abych menstruační cyklus lépe zvládala? Připravit se na předmenstruační napětí není možné bez toho, aniž

byste věděla, co máte vlastně očekávat, takže byste měla sama sebe trochu zkoumat. Navrhuji vám, abyste si vedla deník, do kterého si budete zapisovat svá pozorování alespoň z těchto tří oblastí vašeho života. 1) Vaši energetickou hladinu, 2) jakou máte obvykle náladu

PŘEDMENSTRUAČNÍ NAPĚTÍ 91

a 3) vaše úspěchy a schopnosti. Mapujte si tyto tři ukazatele každý den po dobu alespoň čtyř měsíců. Většina žen zjišťuje, že měsíc co měsíc žije podle překvapivě neměnného vzoru. Jakmile tuto šablonu identi­ fikujete a pochopíte, můžete podniknout další kroky, abyste se připra­ vila na předvídatelná údolí a tunely. Když se dostaví období předmenstruačního napětí, měla byste být co do výkladu vašich pocitů opatrná a moc jim nevěřit. Dokážete-li si uvědomovat, že vaše zoufalství a pocity bezcennosti ve vás vyvolávají hormony, a že to, jak se cítíte, neodpovídá skutečnosti, budete snášet náhlý pokles nálady snadněji. Měla byste si sama se sebou každý měsíc trochu popovídat a říct si: i když se cítím, jako bych byla někým bezcenným a podřadným, odmítám věřit, že taková opravdu jsem. Vím, že za pár dnů už se budu cítit jinak a bylo by hloupé se tomu poddávat. I když se mi zdá, že je nebe zamračené, vím, že mám zkreslený pohled. Můj skutečný problém je fyzický, nikoli emocionální. Ale to se brzy zlepší.

Myslím si, že můj manžel nechápe, jaké problémy během menstruačního cyklu prožívám. Mohl byste mu, prosím, něco o těchto fyziologických faktorech říci? Nikdy jsem periodu neprožil a pro muže je vůbec těžké představit si onu malátnost a přetlak, který v předmenstruačním období motivuje

nedůtklivé poznámky a působí podrážděnost. Připomíná mi to jeden příběh, který mi vyprávěl můj dávný přítel doktor David Hernandez, soukromý porodník a gynekolog. Je to pravdivý příběh o latinskoamerických mužích, jejichž ženy dostaly od jedné farmaceutické firmy antikoncepční pilulky. Americká Federal Drug Administration zřejmě nedovolila provádět ve Spojených státech hormonální výzkum, a tak si společnost vybrala jednu malou rybářskou vesnici v Jižní Americe, jejíž obyvatelé byli ochotni spolupracovat. Všechny ženy ve vesnici dostaly pilulku v jeden a tentýž den a po třech týdnech bylo užívání ukončeno, aby mohla proběhnout menstruace. To ovšem znamenalo, že všechny dospělé ženy ve vesnici prožívaly ve stejnou dobu předmenstruační napětí. Vznikla taková atmosféra, že ji muži nebyli schopni vydržet. Všichni se každý měsíc uchýlili do člunů a zůstali na moři, dokud krize doma nepřešla. Samozřejmě, že jít na ryby není řešení opakujících se fyziologických stresů. Pro muže je nesmírně důležité naučit se očekávat manželčinu periodu a rozeznat emocionální změny, které budou její menstruační

92 JAMES DOBSON

cyklus pravděpodobné doprovázet. Zvláště důležité pak je, aby muž chápal, že žena během tohoto období potřebuje lásku a něhu, i když může být po ony tři nebo čtyři kritické dny hezky nepříjemná. Měl by se také vyhnout debatám o finančních problémech nebo jiným nebezpečným tématům, dokud nepomine její vnitřní bouře, a měl by doma udržovat co možná nejklidnější atmosféru. Může také ženě říci, co je uvedeno v předcházející odpovědi. Rád bych na závěr oslovil přímo manžely a rozvedl trochu výše uvedenou radu. Víte, že stres hraje v předmenstruačním napětí významnou roli, a proto všechno, co uděláte k oslabení různých tlaků v prostředí, ve kterém žijete, určitě vaší ženě pomůže, aby se cítila lépe. Když víte, co jí způsobuje pocit vyčerpání, měl byste jí odlehčit od domácích povinností. Když půjdete někam do města na večeři, odpadne jí povinnost plánovat a vařit jídlo. Snažte se, aby děti pokud možno nebyly v její bezprostřední blízkosti, zvláště ty malé a hlučné. Vezměte je na odpoledne někam do parku. Čtěte jim nebo je zaměstnávejte tichou hrou, aby si mohla jejich matka co nejvíce odpo­ činout. Protože vaše žena nemá v onen kritický týden žádné sexuální touhy, nemějte na ni žádné tělesné požadavky, ale nepřestaňte k ní být srdeční, laskaví a konejšiví. Pamatujte, že žena, když prožívá předmenstruační napětí, si často připadá "ošklivá". Dejte jí tedy vědět, že ji shledáváte stejně hezkou jako kdykoli jindy. Role manžela během manželčiny periody by se v něčem měla podo­ bat roli chápajícího, milujícího a jemného rodiče. Je to pro muže chvíle, kdy stejně jako rodiče, kteří více dávají než berou, může svou ženu všemožně podporovat.

Proč jsou některé ženy náchylnější k předmenstruačním depresím než jiné ženy?

Dobrou odpověď na tuto otázku bychom našli ve skvělé knížce nazvané "Předmenstruační blues", kterou napsal kalifornský lékař dr. Guy Abraham. Dal mi laskavé svolení, abych použil informace obsa­ žené v jeho knize, i když následující body nejsou přesnou citací. Dr. Abraham jmenuje šest faktorů, které mohou u určitých žen zvláště ovlivnit jejich náchylnost k předmenstruačnímu napětí: 1. Manželství. Vdané ženy jsou citlivější než svobodné ženy. Před­ menstruační napětí se považuje za hlavní příčinu rozvodů. PŘEDMENSTRUAČNÍ NAPĚTÍ 93

2. Těhotenství. Čím častěji se žena dostane do jiného stavu, tím roste i pravděpodobnost, že bude mít potíže v předmenstruačním obdo­ bí. 3. Věk. Předmenstruační syndromy jsou od raných mateřských let směrem ke čtyřicítce stále akutnější. 4. Stres. Časová tíseň a fyzické napětí také významně přispívají k tomuto problému. 5. Dieta. Špatná výživa, včetně přílišné konzumace rafinovaných cukrů a soli v jídle, hraje také svou roli. 6. Cvičení. Ženy, které trpí předmenstruačním napětím, zpravidla nemají dost pohybu na čerstvém vzduchu, jako je například chůze, jízda na kole, plavání, tenis a jiné činnosti.

Zmínil jste se, že v předmenstruačním napětí hraje svou roli také správná výživa. Mohu správnou stravou opravdu dosáhnout zmírnění symptomů? Pokud ano, z čeho by se měla moje dieta skládat? Jsem pevně přesvědčen o důležitosti správné výživy...to samozřejmě platí pro každého, ale zvláště pro ženy v letech, kdy rodí děti. A dieta

také skutečně souvisí s předmenstruačním napětím. Jeden z nejnepříznivějších projevů předmenstruačního napětí je například pocit přetlaku, který u žen vyvolává přebytek tekutin v jejich těle. Tento nepříjemný pocit může žena snížit, když bude jíst neslanou dietu, čímž se vyhne zadržování tekutin ve svém těle. Dále si pomůže, když omezí uhlovodíky, cukry, a když bude jíst více bílkovin. To si možná vyžádá značnou sebekázeň, protože v tomto období mívají ženy neobyčejnou chuť na sladké, zvláště na čokoládu. Měla byste také brát více vitamínu C a B-komplex, buď v pilulkách, nebo v potravě, která tyto vitamíny obsahuje. Ukazuje se, že i pravidelné cvičení je ženám přínosem pro jejich zdraví a pohodu. Nezapomeňte si naplánovat do vašeho každodenního časového rozvrhu také nějakou procházku, jízdu na kole, běh, plavání, golf nebo jiné podobné činnosti.

Podobá se předmenstruační napětí co do emocionální charakteristiky menopauze? Podobá, a to v tom smyslu, že v obou případech se snižuje hladina estrogenu. A protože s estrogenem zřejmě souvisí vědomí vlastní hodnoty, setkáváme se jak v předmenstruačním období, tak v meno-

94 JAMES DOBSON

pauze, s pocity méněcennosti. Existuje také hypotéza, že u žen, které prožívají během své periody vážné emocionální výkyvy, je pravdě­ podobnější, že budou mít v pozdějších letech určité potíže i v meno­ pauze. Jinými slovy, citlivost na estrogen se projevuje již v mládí a střední léta ji jen potvrzují.

Moje žena je v období předmenstruačního napětí podrážděná a nedůtklivá, ale když se jí pokouším říci, že všechno bude zase v pořádku, a že to není tak zlé, jak to vypadá, zdá se, že je na tom ještě hůř. Můžete mi to nějak vysvětlit? Zdá se, že popisujete jev, se kterým jsem se setkal někdy na začátku své poradenské praxe, a který jsem si zpočátku také nedovedl vysvětlit. Pamatuji se zvláště na jednu pacientku, která ke mně chodívala vždy pravidelně po dvaceti osmi dnech - ani jednou nevynechala. Vždycky byla nesmírně sklíčená a rozčílená, ale zdálo se, že nikdy nepochopila,

že tento její stav souvisí s jejím hormonálním kalendářem. Vysvětloval jsem jí, že to s ní není tak zlé, a že jí bude za pár dní o mnoho lépe. Avšak k mému údivu všechny moje pokusy uklidnit ji jen zvětšovaly její zoufalství a nutily ji dokazovat mi, jak hrozné věci jí život přináší. Když jsem chvíli o její situaci přemýšlel, uvědomil jsem si, že nepřišla proto, aby se dověděla odpovědi na své otázky, ale aby se jí dostalo ujištění, že na světě existuje alespoň jeden člověk, který chápe, co prožívá. Při její příští návštěvě jsem jí projevil soucit a pochopení, pomohl jsem jí, aby vyjádřila své nahromaděné zklamání. Skoro celou hodinu plakala a vyprávěla mi o své beznaději. Pak se vysmrkala, potáhla nosem a řekla mi: "Děkuji vám za vaši pomoc. Cítím se o mnoho lépe a nevím, co bych si počala, kdybych si s vámi dnes nemohla pohovořit." Neudělal jsem při tom nic víc, než že jsem jí dal najevo, že jí rozumím. To stačilo. Mám dojem, že vaše žena by chtěla stejné ujištění. Každý z nás čas od času potřebuje dávku této medicíny.

Existují antikoncepční pilulky, které obsahují estrogen. Jaký má jejich užívání vliv na náladu ženy během cyklu? To záleží na druhu předepsaných pilulek. Jestliže žena bere nepřetržitě po dvacet dní estrogen a progestin (syntetický progesteron) a pak vysadí, zůstává nálada na mírně nízkém stupni a po celý měsíc je doprovázena mírnou úzkostí. Avšak bere-li žena patnáct dní estrogen

PŘEDMENSTRUAČNÍ NAPĚTÍ 95

a potom pět dní estrogen a progestin, podobá se kolísání nálady normálnímu cyklu. Více informací o konkrétním medikamentu i jeho vlivu na vaše emoce vám podá váš lékař.

96 JAMES DOBSON

CAST SEDMA HNĚV Z KŘESŤANSKÉ PERSPEKTIVY

Bible hněv odsuzuje, a přesto jak křesťané, tak nekřesťané tyto emoce prožívají. Dá se tedy od nás vůbec očekávat, že se oprostíme od této běžné lidské reakce? Dříve, než dospějeme k závěru, že nejsme schopni udělat, co po nás

Písmo žádá, se musíme ujistit, že dobře chápeme souvislosti. Pamatujte, že slova postupem času mění svůj význam. Stejně, jako má slovo "pýcha" mnoho významů, tak i slovo hněv se stává výrazem pro mnoho jevů. Mnohé chování, na které se dnes vztahuje slovo hněv, nemusí mít nic společného s hněvem, který Písmo odsuzuje. Uvažte tyto příklady: 1. Velká únava může vyvolat reakce, které nesou známky hněvu. Například maminka vyčerpaná celodenní prací se může velice "rozhněvat", když její čtyřletý syn už potřetí rozlije svou sklenici s mlékem. Ale ona maminka by dala za své dítě život, kdyby to bylo třeba a nezkřivila by ani vlásek na jeho kučeravé hlavě. Nicméně tento její zoufalý stav je označován stejnou nálepkou, jako nutkání, které vedlo Kaina, aby zabil Ábela. Tyto dvě rozdílné emoce nema­ jí spolu nic společného. 2. I velké rozpaky někdy vyvolávají reakce, které se řadí do "tolikrát omílané" kategorie hněvu. 3. Také velké nezdary jsou příčinou vzniku emocionálních reakcí, které nazýváme hněvem. Viděl jsem například takovou reakci u jednoho basketbalového hráče, který měl špatný den, kdy se mu nic nedařilo. Ztrácel míč, špatně dribloval a všechny jeho střely na koš šly vedle. Čím víc se snažil, tím hůř hrál, a tím hloupěji se cítil. Taková smůla může spustit emocionální erupci namířenou na trenéra nebo kohokoli jiného, kdo stojí v cestě. Taková podráždě­ nost mívá na svědomí golfové hole obtočené kolem stromu a teni­ sové rakety zapíchnuté v síti. 4. Dalším jevem, který vyvolává jistý druh hněvu, je odmítnutí. Když například dostane dívka košem od chlapce, kterého má ráda, oplaHNĚV Z KŘESŤANSKÉ PERSPEKTIVY 99

tí mu to možná přívalem ostrých slov. K nenávisti má daleko, ale její reakce je motivována hlubokou bolestí spojenou s odmítnutím, odhozením a neúctou. Jak vidíte, pod pojmem hněv se skrýva mnoho různých silných nega­ tivních emocí. Nevěřím tedy, že by biblické pojetí hněvu pojímalo celou tuto širokou kategorii.

Je hněv hříšný? Zřejmě ne všechno, co můžeme zařadit pod hlavičku hněvu je přestoupení Božího zákona, protože Efezským 4:26 nám říká: "Hněváte-li se, nehřešte." Z tohoto verše mi vyplývá, že je rozdíl mezi silným

pocitem a kypící zlobou a nepřátelstvím, které právě Bible důsledně odsuzuje. Naším prvním úkolem je objasnit si tento rozdíl.

Je možno předejít všem pocitům hněvu? Je důležité mít na paměti, že hněv není jen emocionální, ale také biochemickou záležitostí. Lidské tělo je vybaveno automatickým obranným systémem, který se řídí heslem "K útěku nebo k boji vždy

připraven!" Tento mechanismus skutečně připravuje náš organismus k činu. Do krevního oběhu je pumpován adrenalin, který v našem těle odstartuje sérii fyziologických reakcí. Zrychluje se tep našeho srdce a podle toho stoupá i krevní tlak. Oči se rozšiřují, což umožňuje lepší periferní vidění. Ruce se začnou potit a v ústech nám vyschne. Do svalů se vleje náhlý příval energie. Během několika vteřin člověk přejde ze stavu klidu do stavu nejvyšší pohotovosti. Nej důležitější je, že se jedná o bezděčnou reakci, ke které dojde ať chceme, nebo ne. Jakmile se začnou tyto obranné nebo bojové hormony vylučovat, není už možné ignorovat intenzivní pocit, který nám tak rychle přivodily. Bylo by to stejné, jako popírat bolest zubů nebo jinou prudkou fyzickou bolest. A protože Bůh stvořil tento systém jako prostředek, kterým se může tělo bránit proti nebezpečí, nemyslím si, že by nás odsuzoval za to, že v nás správně funguje. Avšak naše reakce na tento pocit hněvu je už něčím, kde můžeme uplatnit nějaký svůj záměr. A tuto reakci je možno podřídit vědomé kontrole. Když si stále znovu podrážděně "přehráváme" v mysli událost, která nás rozčílila, skřípeme zuby a hledáme příležitost k pomstě nebo vybuchneme ve zjevném aktu násilí, pak logicky musíme přiznat, že jsme překročili hranici a nacházíme se na půdě hříchu. Chápu-li 100 JAMES DOBSON

Efezským 4:26 správně, pak by použití naší vůle mělo vyplnit mezeru mezi dvěma polovinami zmíněného verše "Hněváte-li se..., nehřešte".

Ale copak Bible nezaujímá k otázce hněvu absolutní postoj? Kdepak máte napsáno, že toleruje individuální rozdíly, jak jste je popsal? Apoštol Pavel napsal v Římanům 12:18: "Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji"? Jinými slovy, od každého z nás se očekává, že bude uplatňovat sebeovládání a kázeň (zdrženlivost), ale někteří v tom budou úspěšnější než druzí, což je dáno povahou indi­ viduálního temperamentu. Jsme na různé úrovni zralosti a zodpo­ vědnosti a Duch Svatý nás jemně vede žádoucím směrem, dokud nepřijde okamžik pravdy, kdy po nás bude žádat naši poslušnost.

Dobře, objasnil jste, že některé reakce, kterým se říká "hněv", jsou nechtěné, a že je tedy Bůh zřejmě neodsuzuje. Ale teď obraťme minci. Za jakých okolností je podle vašeho názoru hněv hříšný? Jako nepřijatelný vidím takový hněv, který nás motivuje k tomu, abychom ublížili našemu bližnímu - když mu chceme způsobit nějakou bolest. Pamatujete si, co prožil apoštol Petr před ukřižováním Pána Ježíše? Určitě v něm bouřily emoce, když viděl, jak se jeho milovaný Pán podřizuje něčemu tak neuvěřitelně hroznému. Ale když uťal mečem ucho římskému vojákovi, Ježíš ho napomenul. Měl vůbec někdy někdo ospravedlnitelnější důvod pro výbuch hněvu, než právě Petr? Nicméně Ježíš jeho chování nepřijal a jat soucitem uzdravil zraněného

vojáka. Z této události můžeme vyčíst něco životně důležitého pro nás všechny. Není nic, co by ospravedlňovalo nenávistný postoj nebo touhu ublížit druhé osobě a pohybujeme se po nebezpečné půdě, když se naše myšlenky a činy začínají ubírat tímto směrem. Ani obrana samotného Pána Ježíše Krista neospravedlňuje takovou agresi.

Říkáte tedy, že když "jsme v právu", neospravedlňuje to ještě naše špatné postoje nebo chování? Ano. Celý život jsem prožil v církvi a pozoroval jsem, že křesťané jsou často ve větším nebezpečí, když mají v nějakém konfliktu "právo" na své straně, než když jednají očividně špatně. Jinými slovy, člověk snadněji upadne do rozhořčení a hlubokého nepřátelství, když ho někdo podvá­

HNĚV Z KŘESŤANSKÉ PERSPEKTIVY 101

dí nebo využívá, než když to dělá on sám. Myslel si to i E. Stanley Jones, když řekl, že křesťan spíše zhřeší reakcí na nějaký čin, než vlastní akcí. Možná, že i toto je jedním z důvodů, proč nám Ježíš řekl, abychom "nastavili druhou tvář" a "šli dvě míle", protože věděl, že satan může nevinnou osobu úplně zpustošit zlým hněvem.

Je-li hněv, který nás vedl k tomu, abychom ublížili jinému člověku, bez diskuse hříšný, není potom zlo pouze ve vykonání agresivního činu? Co když svoje nepřátelství skryjeme uvnitř sebe a nikdy ho navenek neprojevíme?

Ježíš nám říká, že nenávist k bratrovi je vlastně rovna vraždě (Matouš 5:22). Můžeme tak hřešit hněvem ve své mysli, i když se to nikdy nepro­ jeví navenek v našem chování.

Mnozí psychologové se domnívají, že by měl člověk svůj hněv venti­ lovat a slovně se uvolnit. Říkají, že potlačování nebo zadržování jaké­ hokoli intenzivního pocitu je emocionálně i fyzicky škodlivé. Můžete dát tento vědecký názor nějak dohromady s biblickým příkazem, že každý člověk má být "rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení a pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží nepro­ sadíš" (Jakub 1:19,20)?

Dovolte mi říci jednu věc, kterou jsem si naprosto jistý. Pravda si neodporuje. Jinými slovy, když dané věci plně porozumíme, nemůže být věda v rozporu s Biblí. Pokud se nám tedy bude zdát, že si tyto dva zdroje poznání protiřečí - jako v tomto případě hněvu - pak buď není něco v pořádku s naším výkladem Bible, nebo je vědecký předpoklad nesprávný. V žádném případě bychom se však neměli domnívat, že se Bible mýlí. Bible byla inspirována Stvořitelem vesmíru a On přece nedělá chyby! Co se týče psychologické stránky vaší otázky, na známém názoru, že bychom neměli pocity hněvu držet ve svém nitru, je něco pravdy. Když vytlačujeme jakoukoliv silnou negativní emoci, která řádí plnou silou, z naší vědomé mysli, je tato emoce schopna nás uvnitř úplně rozervat. Proces, kdy tlačíme takový silný pocit do našeho podvědomí, se nazývá "represe", neboli "vytěsnění z vědomí", a je z psychologického hlediska hazardní. Tlak, který vyvolá, se obvykle projeví někde jinde ve formě deprese, úzkosti, napětí nebo celé škály jiných psychických poruch.

102 JAMES DOBSON

Je tedy možné dát dohromady psychologický poznatek, že by měl být hněv ventilován, s biblickým příkazem, že máme být pomalí k hněvu? Mně osobně se nezdá, že by tyto dvě věci byly v rozporu. Bůh po nás nechce, abychom "potlačovali" náš hněv - a uložili ho nevyřešený do naší paměťové databanky. Proč by nám jinak apoštol Pavel říkal, abychom "nenechávali nad svým hněvem zapadnout slunce" (Efezským 4:26), abychom tedy nedali vzniknout nepřátelství, které by se v nás postupem času nahromadilo? Můžeme silné negativní pocity rozptýlit nebo ventilovat, aniž bychom napadali původce našeho hněvu - abychom se tedy nedopustili činu, který je v Písmu zvláště zapovězen? Jsou ještě jiné způsoby, jak uvolnit zadržované emoce? Ano, jsou, včetně těchto následujících: Učinit to, co mě tak rozčílilo, předmětem modlitby. Vysvětlit naše negativní pocity zralé a chápající "třetí straně", která může poradit a vést nás. Jít za tím, kdo nám ublížil, a projevit mu lásku a odpuštění. Uvědomit si, že Bůh často dopouští, aby se dály věci, které nás pobu­ řují a přinášejí nám zklamání, aby nás učil trpělivosti a pomohl nám růst. Uvědomit si, že žádný poklesek, kterého se vůči nám někdo dopustí, není tak velký, jako naše vina před Bohem, a Bůh nám přesto odpustil. Neměli bychom snad být k druhým stejně milosrdní? Toto je jen několik činů a postojů, které mohou zneutralizoval náš hněv.

Máme velice ubohou a nešťastnou sousedku, která s nikým nedokáže vyjít. Dříve či později se s každým, koho zná, pohádá. Rozhodla jsem se, že pokud to bude lidsky možné, spřátelím se s touto ženou, a tak jsem se k ní začala chovat velmi laskavě a soucitně. Už jsem si mysle­ la, že jsem se přiblížila ke svému cíli, když v tom jednoho dne zabouchala na naše dveře a slovně mne napadla. Přišla mi vynadat. Řekla mi ty nejnehoráznější věci, jaké ji mohly napadnout, včetně několika velice urážlivých komentářů o mých dětech, mém manželovi a našem domě. Strašně mě dopálilo, že mi chtěla ublížit potom, co jsem se k ní snažila chovat tak laskavě, a reagovala jsem dost podrážděně. Stáli jsme u domovních dveří proti sobě a hádali jsme se, až se nakonec nafoukla a odešla. Teď mám z našeho konfliktu nepříjemný pocit, ale

HNĚV Z KŘESŤANSKÉ PERSPEKTIVY 103

nevím, jestli bych se dnes v podobné situaci dokázala chovat lépe. Jak by měla vypadat správná reakce? Možná si uvědomujete, že jste propásla největší příležitost, kdy jste mohla dosáhnout svého původního cíle - to znamená získat si její přátelství. Člověk může těžko někoho přesvědčit o své lásce a úctě, když se mezi lidmi nestačí vyvinout nějaký hlubší vztah. Ale vhodnou reakcí na zlomyslný útok můžete ukázat křesťanské hodnoty, podle

kterých žijete. Mohla jste například říct: "Marie, nevím, co jsi o mě slyšela, ale myslím si, že tady došlo ohledně toho, co jsem řekla, k nějakému nedo­ rozumění. Co kdybys šla dál, abychom si o tom pohovořili u šálku kávy?" Všeho, o co jste se minulé měsíce snažila, jste mohla toho dne dosáhnout. Uznávám, že to vyžaduje velkou odvahu a zralost oplatit nepřátelství laskavostí, ale právě to nám Ježíš přikazuje, abychom děla­ li. V Matoušově evangeliu 5:43-44 říká: Slyšeli jste, že bylo řečeno: "Milovati budeš bližního svého a nená­ vidět nepřítele svého." Já však pravím: milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Mnozí lidé se upřímně snaží ovládat svůj hněv, ale čas od času se opět rozčílí a vybuchnou. Jak může člověk svůj hněv ovládnout a je to vůbec možné? Ze života vím, že Pán trpělivě krok za krokem důsledně vede své děti - a to i ty, které jsou často zmítány hněvem. Nejprve pociťujeme v oblastech, ve kterých Bůh chce, abychom rostli a zlepšili se, mírné odsouzení. Potom, za nějaký čas, následuje po naší špatné reakci pocit viny a vědomí Božího nesouhlasu. A ještě později přicházíme do obdo­ bí, kdy si intenzivně uvědomujeme, co po nás Bůh žádá. Slyšíme Boží poselství (možná mimoděk) v nedělním kázání, setkáváme se s ním v knihách, které čteme, a dokonce i ve světských pořadech v rozhlase nebo v televizi. Zdá se nám, že celý svět je zorganizován tak, aby se k nám dostalo jedno a totéž Boží nařízení. A nakonec se ocitáme v rozhodné chvíli, kdy Bůh říká: "Teď už víš, co chci, tak to tedy udělej!" Růst v křesťanském životě závisí na poslušnosti v těchto rozho­ dujících chvílích. Věřící, který navzdory neomylnému Božímu příkazu

odmítá přijmout novou povinnost, nutně ve svém duchovním růstu zaostává. Od té chvíle se totiž začíná vzdalovat svému Pánu. Ale křesťan, který Boží výzvu přijme bez ohledu na to, jak těžké to pro něj může být, má zajištěný růst a poučení. 104 JAMES DOBSON

John Henry Jowett řekl: "Boží vůle tě nikdy nezavede tam, kde by s tebou nemohla být i Boží milost." To znamená, že Pán po nás nebude chtít něco, co by nám nepomohl uskutečnit. Jsou chvíle, kdy je mi zcela jasné, že můj syn se jen tak pro zábavu snaží vyprovokovat můj hněv. Proč mě chce rozčílit, když přece ví, že ho mám rád?

Možná, že je to výsledek "přesilové hry", kterou spolu hrajete. Někdy si skutečně myslím, že děti se lépe vyznají v boji o to, kdo bude mít navrch, než jejich rodiče ponoření do svých dospělých povinností a starostí. Proto je možné, že tolik dětí dokáže v tomto souboji vůlí zvítězit. Jdou do hry s plným nasazením, kdežto dospělí hrají, jen když musí. Jeden tatínek zaslechl, jak jeho pětiletá dcera Laura říká své malé sestřičce, která udělala něco špatného: "No počkej, povím to na tebe mamince, anebo ne! Řeknu to tatínkovi, ten je horší!" Laura zhodnotila kázeňská opatření obou svých rodičů a došla k závěru, že jeden z nich je schopnější než druhý. Otec na Lauře pozoroval, že je v poslední době nějaká neposlušná a vzpurná. Otravovala ostatní členy rodiny a hledala způsob, jak by nemusela poslouchat své rodiče. Otec se rozhodl, že nepodnikne žádné celkové opatření proti této změně v jejím chování, ale že ji bude důsledně trestat za každý jednotlivý přestupek, dokud se zase neuklidní. A tak tři nebo čtyři dny nedovolil, aby jí prošel sebemenší hříšek. Trestal ji tělesně, nechával ji stát v koutě a posílal ji do jejího pokojíčku. Když končil čtvrtý den, seděli spolu s tatínkem a mladší sestrou na posteli. Laura, aniž by nějak viditelně provokovala, zatahala svou malou sestřičku, která si prohlížela knížku, za vlasy. Tatínek na to okamžitě zareagoval pohlavkem. Laura se nerozplakala, ale chvíli zadu­ maně seděla a pak řekla: "Hm, zdá se, že moje triky nefungují!"

Jestliže si čtenář vyvolá v paměti svá dětská léta, vzpomene si pravdě­ podobně na podobné události, při kterých děti vědomě analyzovaly kázeňské techniky dospělých a zkoumaly jejich slabá místa. Když jsem byl malý, byl jsem jednou na noc u jednoho mého divokého kamaráda, který, jak se zdálo, přesně věděl, jaké kroky jeho rodiče v dané chvíli hodlají podniknout. Earl byl jako generál, který dešifroval nepřátelský kód, což mu umožňovalo úspěšně manévrovat při každém pohybu nepřítele. Když už jsme večer leželi pod přikrývkami, popisoval mi, co dělá jeho tatínek, když se rozzlobí. Byl jsem ohromen. HNĚV Z KŘESŤANSKÉ PERSPEKTIVY 105

Earl řekl: "Když se můj táta hodně rozzlobí, říká některá opravdu ošklivá slova. To by ses divil." (Vyjmenoval asi tři nebo čtyři ohromující příklady z poslední takové zkušenosti.) Odpověděl jsem: "Tomu nevěřím!" Pan Walker byl vysoký rezervovaný muž, který se zdál být zcela vyrovnaný. Nedokázal jsem si prostě představit, že by vyřkl slova, která mi Earl citoval. "Chceš, abych ti to dokázal?" řekl Earl zlomyslně. "Úplně postačí, když ještě budeme chvíli vzhůru a budeme se smát a povídat si. Můj táta bude stále chodit a říkat nám, abychom byli zticha, a pokaždé, když nás bude uklidňovat, bude o trochu víc rozčílenější, a nakonec uslyšíš ty nadávky, jak jsem ti říkal. Jen počkej a uvidíš!" Byl jsem z toho plánu trochu nejistý, ale zároveň jsem chtěl vidět důstojného pana Walkera chovat se nedůstojně. A tak jsme s Earlem asi přes hodinu nechali ubohého otce běhat sem a tam jako jojo a jak Earl předpověděl, byl s každým svým novým příchodem stále více tvrdší a nepřátelštější. Velmi jsem znervózněl a byl bych celou ukázku nejra­ ději zrušil, ale Earl už to všechno znal a stále mne povzbuzoval: "Už to nebude dlouho trvat." Nakonec, někdy kolem půlnoci, se to stalo. Trpělivost pana Walkera vypršela. Za hlasitého hromování kráčel halou směrem k našemu poko­ ji a při jeho krocích se chvěl celý dům. Vrazil do dveří našeho pokoje, skočil na Earlovu postel a mlátil rukama do chlapce, který byl bezpečně zahrabán pod třemi nebo čtyřmi vrstvami pokrývek. A pak z jeho úst vyšel proud slov, která se mých něžných uší dotkla jen opravdu zřídkakdy. Já jsem byl šokován, ale Earl byl potěšen. Earlův otec ještě bil rukama do pokrývek a křičel své ošklivé nadávky, když se jeho syn narovnal a křikl na mne: "Slyšels? Co? Co jsem ti říkal? Říkal jsem ti, že to řekne!" Byl to zázrak, že pan Walker v tuto chvíli svého syna nezabil! Tu noc jsem ležel a nemohl spát. Přemýšlel jsem o této epizodě a rozhodl jsem se, že až budu velký, nikdy nedovolím svým dětem, aby se mnou takto manipulovaly. Vidíte, jak důležité jsou kázeňské techniky pro úctu dětí k dospělým? Jestliže takový pětadvacetikilový raneček nezbedností dokáže záměrně vmanipulovat svého mocného otce nebo matku do nedůstojné role třesoucího se a vrčícího tvora, pak se v jejich vztahu něco změnilo. Něco cenného je pryč. V dítěti roste pohrdání, které si zcela určitě v bouřlivých letech dospívání prorazí cestu ven jako láva z jícnu sopky. Upřímně si přeji, aby každý dospělý pochopil tuto prostou vlastnost lidské povahy. 106 JAMES DOBSON

CAST OSMA POCHOPENÍ VINY

Moje žena a já jsme se nedávno stali křesťany a uvědomili jsme si, že jsme se při výchově našich dětí drželi špatných zásad. Dnes jsou už děti dospělé, ale minulost nás stále trápí a je nám velmi líto chyb, kterých jsme se jako rodiče dopustili. Je něco, co můžeme teď v této pozdní době udělat? Dovolte mi, abych se nejprve trochu zabýval pocitem viny, který zřejmě prožíváte. Sotva bychom našli rodiče, kteří něčeho nelitují, nebo kteří nemají bolestné vzpomínky na něco, čeho se jako otec nebo matka dopustili. Děti jsou nekonečně složité a my nemůžeme být dokonalí rodiče, stejně jako nemůžeme být dokonalí lidé. Tlaky, které s sebou nese život, jsou často obrovské, a často se stává, že jsme unavení a podráždění. Ovlivňuje nás jak naše fyzické tělo, tak naše emoce, které nám někdy brání říci to, co by bylo správné a být dětem dobrým vzorem. Nejednáme vždy s dětmi tak vyrovnaně, jak bychom si přáli, a obvykle se stává, že se za rok, za dva ohlížíme zpět a vidíme, jak špatně jsme se v určité situaci zachovali.

Každý z nás dělá chyby! Nikdo nevychovává děti dokonale! Proto by měl každý z nás pokleknout před Stvořitelem rodičů a dětí a říct: "Pane, ty znáš mé nedostatky. Ty znáš mé slabiny, nejen jako rodiče, ale v každé oblasti mého života. Snažil jsem se, jak nejlépe jsem dovedl, ale nebylo to dost dobré. Jako jsi rozdílel ryby a chleby, abys nasytil pět tisíc, uchop, Pane, i mé skromné úsilí a použij ho k požehnání pro naši rodinu. Nahraď mé špatné jednání svým dobrým. Uspokoj potřeby, které já neuspokojuji, oviň své paže kolem mých dětí a přitáhni je blíž k sobě a buď při tom, když budou stát na křižovatce mezi správným a špatným. Chci udělat to nejlepší, a proto ti podřizuji své děti, sebe i své rodičovství. Výsledek náleží Tobě." Vím, že Bůh tuto modlitbu vyslyší, a to i v případě těch, kteří už svou rodičovskou práci skončili. Pán po vás nechce, abyste trpěli pocitem viny za události, které už nemůžete ovlivnit. Minulost je minulost. POCHOPENÍ VINY 109

Nechte ji zemřít a nechtějte ji znovu křísit. Odevzdejte svou situaci Bohu. Myslím, že budete překvapeni, že nejste sami.

Mohl byste, jakožto psycholog, vysvětlit, co je to svědomí a jak v lidské mysli funguje? Před několika lety položil časopis National Enquirer tuto otázku (co je to svědomí) dětem ve věku od 5 do 9 let. Jedna šestiletá holčička řekla, že svědomí je "takové místo v nás, které nás pálí, když nejsme hodní". Šestiletý chlapec řekl, že neví, ale že to má něco společného s nepříjemným pocitem, když člověk "kope děvčata nebo malé pejsky". Jedno devítileté dítě popsalo svědomí jako vnitřní hlas, který říká "ne", když chceme udělat něco takového, jako například namlátit mladšímu

bratrovi. Jeho svědomí už ho takto "mnohokrát zachránilo". I dospělým se svědomí těžko definuje. Řečeno technicky, svědomí jě Bohem daná duševní schopnost, která nám umožňuje poznat rozdíl mezi správným a špatným. A vina je nepříjemný pocit, který se obje­ vuje, když porušíme tento vnitřní etický kód. Jinými slovy, vina je vyjádřením nesouhlasu našeho svědomí, které nám takto vlastně říká: "Měl by ses stydět!"

Jestliže nám pocit viny oznamuje odsouzení a nesouhlas našeho svědomí s naším jednáním, můžeme potom také tvrdit, že nám pocity viny také vždy oznamují Boží odsouzení? Ne. Chtěl bych co nejsilněji zdůraznit, že Bůh není původcem všeho našeho vnitřního neklidu. Některé pocity viny jsou inspirovány ďáblem a nemají nic společného s přikázáními, hodnotami a soudy našeho Stvo­ řitele. Mohou se dokonce stát mocnou zbraní, kterou satan proti nám používá. Stanovení etické normy, kterou není možno dodržet, v nás může vyvolat trpký pocit odsouzení a duchovní prohry.

Mohl byste uvést několik příkladů, kdy není pocit viny inspirován Bohem? Je vůbec možné, aby někdo, kdo pociťuje ostré odsouzení, byl před Bohem nevinný? Samozřejmě, že je to možné! Deset let jsem sloužil v losangelesské nemocnici na oddělení dětského vývoje. Vídal jsem tam po celý rok děti, které trpěly různými metabolickými problémy, většinou způso­ benými mentální retardací našich mladých pacientů. Většina těchto

110 JAMES DOBSON

problémů byla způsobena genetickými vadami, to znamená, že každý rodič přispěl v okamžiku početí svým defektnim genem, což mělo za následek narození nezdravého dítěte. Když si otec a matka uvědomí, že jsou za toto defektni, zlomené a mentálně postižené dítě osobně zodpo­ vědní, má to na ně často zničující dopad. Pocit viny dosahuje u někte­ rých rodičů takových rozměrů, že v konečném důsledku dokáže zničit celou rodinu. Je zřejmé, že tento druh odsouzení nepochází od Boha. Bůh ví, a to dokonce lépe než my, že tito smutní, sklíčení rodiče nezplodili defektni dítě úmyslně. V jejich genetickém systému došlo k nějakému selhání. Náš milosrdný Stvořitel by je jistě nečinil zodpovědnými za něco, co nemohli očekávat a čeho se nemohli vyvarovat. Nicméně rodiče často trpí nesnesitelným pocitem viny, protože sami sebe činí zodpovědnými za podobné nevyhnutelné okolnosti. Rodičovství vůbec s sebou nese spoustu příležitostí, kdy můžeme pociťovat vinu. Ať se snažíme sebevíc, i tak často vidíme, jak se na živo­ tech našich dětí odrážejí naše chyby a omyly. V naší západní kultuře jsme velice citliví na provinění nějak spojené s rodinou. Jedna žena, kterou jsem znal, šla se svou tříletou holčičkou směrem k frekventované ulici. Malé batole běželo vpředu, zastavilo se u obrubníku chodníku a čekalo, až mu maminka řekne, že může v bezpečí přejít. Žena však právě v tu chvíli přemýšlela o něčem jiném, a když se jí dítě zeptalo: "Mohu jít, maminko?" tak přikývla.

Dítě vběhlo na ulici a bylo sraženo nákladním automobilem. Matka strnula hrůzou, když viděla, jak přední i zadní kola drtí život její drahé holčičky. Hysterická žena v úzkosti a zármutku běžela na silnici a zdvihla do náručí mrtvé tělo dítěte. Zabila svou vlastní dceru, která na ní byla závislá svým bezpečím. Tato matka nikdy neunikne pocitu viny. Miliónkrát si už ve své ztrápené mysli "přehrála videozáznam", na němž je důvěřující dítě, které se ptá své maminky, jestli může přejít ulici. Je jasné, že Bůh této zlomené ženě vinu nedává, ale její utrpení se tím nijak nezmenší. Mohl bych uvést mnoho dalších příkladů těžké viny, kterou jak se zdá, na sebe uvalili lidé sami nebo různé okolnosti. Je jasné, alespoň podle mého názoru, že pocit viny nemusí vždy odrážet Boží odsouzení. POCHOPENÍ VINY 111

Mohl byste, prosím, vysvětlit váš výrok, že pocit viny v nás někdy vyvo­ lává satan?

V 2. Kor. 11:14 se praví, že satan se převléká za anděla světla, což znamená, že mluví jako falešný zástupce Boha. Z toho usuzuji, že nezasloužená vina je jednou z nejmocnějších zbraní z ďáblova arzenálu. Budí zdání, že je spojen s hlasem Ducha Svatého, a tak satan používá našeho svědomí, aby obviňoval, týral a trápil výčitkami své oběti. Existuje lepší nástroj duchovní porážky než pocit viny, jenž nemůže být odpuštěna, protože není výrazem skutečného Božího odsouzení? Bible popisuje satana jako nesmírně prohnaného a zlého. Vůbec se nepodobá komickým postavám s vidlemi a špičatým ocasem, jak ho vykresluje zábavná literatura. Je to "lev řvoucí, který hledá, koho by pohltil". Je vlastně hrozbou i pro ty, které si Bůh vyvolil a přijal za vlastní. Ze života vím, že satan se u oddaných křesťanů nevzdává, ale pouze útočí z jiných směrů, a jedním z těchto směrů je nezasloužená a iracionální vina.

Mohl byste, prosím, podrobněji charakterizovat svědomí a popsat, jak funguje. Jednou jste uvedl, že pocit viny je u člověka do jisté míry závislý na tom, čemu byl učen v dětství. Je to pravda?

Svědomí je velmi složité a obtížné téma. Filozofové a teologové se po staletí přeli o to, jaký má význam, a jejich názory se od začátku vyzna­ čovaly disharmonií a rozpory. Jelikož nejsem ani filozof, ani teolog, a uvědomuji si, do jak hluboké vody jsme se pustili, pokusím se zaměřit na psychologická hlediska tohoto tématu. Co se týče vlivu toho, co se člověk učí v dětství, na jeho svědomí, velký německý filozof Immanuel Kant tento názor zásadně odmítal. Prohlásil naopak, že svědomí není produktem zkušenosti, ale zděděnou schopností naší duše. Myslím si, že většina dnešních dětských psycho­ logů by s Kantem v tomto bodě nesouhlasila. Svědomí je z převážné části darem našich rodičů - jejich výchovy a poučení, souhlasu a nesouhlasu. Nikdy úplně nezapomeneme, jak jsme se během prvních deseti let našeho života učili, co je dobré a co špatné - i když se s tím, co jsme se naučili, můžeme později dostat do rozporu.

112 JAMES DOBSON

To na nás jako na rodiče klade obrovskou zodpovědnost. Nemám pravdu? Správné "naprogramování" svědomí je jedním z nejtěžších úkolů rodi­ čovství a vyžaduje si tu největší moudrost. Před padesáti lety rodiče ve

svých dětech spíše vyvolávali až nadbytečný pocit viny. Dnes mám dojem, že jsme zašli trochu daleko zase v opačném směru - když rodiče v některých případech děti učí, že nic není hříšné a škodlivé.

Ukázal jste, že jsou případy, kdy v nás pocit viny nepůsobí hlas Boží. Jinými slovy, člověk může pociťovat vinu, a přitom být před Bohem nevinen. A teď se podívejme na druhou stranu mince. Znamená to snad, když nepociťujeme žádnou vinu, že jsme v očích Stvořitele bez viny? Mohu se spolehnout na své svědomí, že mi dá poznat, kdy se Bohu nelíbím? Zřejmě ne vždy. Existuje mnoho příkladů zvrhlých zlých lidí, kteří jak se zdá, nepociťují za své činy žádnou vinu. Nemůžeme to samozřejmě vědět určitě, ale nejsou žádné důkazy, že by Adolf Hitler či Josef Stalin

ke konci života po všem tom utrpení, které způsobili světu, prožili něja­ ký vážnější nával sebeodsouzení. Podle mého názoru je vnitřní odsuzující hlas svědomí u některých lidí velmi křehká záležitost. Zatvrdí se vůči němu a ignorují ho tak dlouho, až už jeho protestující šepot vůbec neslyší. Ten nejefektivnější prostře­ dek pro utlumení našeho svědomí je široce rozšířený společenský názor: když to dělají všichni, nemůže to být přece tak škodlivé nebo hříšné. Jeden průzkum nedávno ukázal, že pro značně vysoké procento vyso­ koškolských studentů je dnes naprosto v pořádku (to znamená, že neprožívají žádný pocit viny) mít pohlavní styk s někým, s kým chodí, a s kým se mají "hodně rádi". Celá jedna čtvrtina všech mladých lidí vysokoškolského věku po tři měsíce nebo delší dobu sdílela ložnici s osobou opačného pohlaví. Kdyby se titéž "osvobození" lidé chovali stejně před dvaceti lety, většina z nich by asi prožívala pocit viny a výčitky. Dnes jsou však ukolébáni falešným pocitem bezpečí vyvo­ laným skutečností, že jejich chování je "společensky přijatelné". Indi­ viduální vina je často výsledkem kolektivních postojů a pojetí morálky, přestože Boží normy jsou věčné a nelze je ani revidovat, ani s nimi smlouvat. Boží zákony budou platit, i kdyby je odmítl celý svět, jako tomu bylo za dnů Noe. Podle mého názoru je svědomí nedokonalou duševní schopností. Někdy nás odsuzuje za chyby a lidské slabosti,

POCHOPENÍ VINY 113

kterým se nedalo vyhnout. Jindy tváří v tvář nepopsatelné ničemnosti mlčí.

Co tedy mám se svým svědomím dělat. Mám ho ignorovat? Cožpak Bůh k nám skrze tuto duševní schopnost nehovoří?

Odpovědi na tuto otázku hledejme v Písmu. Přímé zmínky o svědomí nalezneme na mnoha místech Bible. Písmo hovoří o: "nejistém svědomí" (1. Kor. 8:7) "poskvrněném svědomí" (Titovi 1:15) "neporušeném svědomí" (Sk. 24:16) "čistém svědomí" (1. Tim. 3:9) "dobrém svědomí" (Sk. 23:1, Žid. 13:18)

"vypáleném cejchu na vlastním svědomí" (1. Tim. 4:2) "svědomí, které dosvědčuje" (2. Kor. 1:12) "o dobrém svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme" (1. Petr. 3:21) Nemůžeme prostě popřít existenci svědomí a skutečnost, že nás Duch svátý skrze ně ovlivňuje. Tuto skutečnost nám jasně potvrzuje apoštol Pavel v Řím. 9:1: "Mluvím pravdu o Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu Svatém." Další biblický verš, který nám ukazuje svědomí ve správném světle, je Řím. 2:14-15: "Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, protože jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí."

Shrňme si tedy, co o svědomí víme: svědomí je existující realita a Duch Svatý ho používá. Na druhé straně se ale ukazuje, že svědomí je v některých případech nespolehlivé. Tento rozpor nás křesťany staví do těžkého dilematu. Musíme se učit oddělovat pravdivé od nepravdivého, skutečnosti od představ a správné od špatného. Jak jinak můžeme s určitostí poznat, co se našemu milujícímu Bohu líbí, a co se mu nelíbí, když je náš vnitřní hlas tak nevyzpytatelný? 114 JAMES DOBSON

Doufám, že nám neradíte, abychom naše svědomí zcela ignorovali, že ne? Zcela určitě ne. Jak jste viděli, naše svědomí je často určitým způso­ bem osvětleno Duchem Svatým a my nesmíme ignorovat jeho vyčítavé námitky. Svou odpovědí na tuto otázku možná nechtě nahraji přesvědčeným racionalistům, kteří chtějí v každém případě jednat po svém. Avšak mým cílem není snížit důležitost svědomí, ale spíše pomoci lépe vyložit, co nám říká. Pocit viny je projevem svědomí, které je produktem našich emocí. Naše vnitřní "ministerstvo emocí' tedy sděluje naší racionální mysli pocit nesouhlasu. Na ministerstvu emocí nepřetržitě zasedá komise pro etiku a morálku - skupina malých přísných chlapíků, kteří sledují všechny naše činy a postoje. Nic z toho, co děláme, neunikne jejich pozornosti a dovedou být hezky tvrdí, když zjistí rozdíl mezi tím, jak věci jsou, a jak by měly být. Avšak rozsudek, který vydávají (stejně tak i jejich souhlas s naším jednáním) může být mylný. Jsou ovlivněni tím, co viděli a slyšeli a občas udělají chybné rozhodnutí. Před tím, než je rozsudek této komise přijat jako pravda, musí ho prověřit dvě další

ministerstva naší mysli. Pocit odsouzení není možno ignorovat, ale zároveň bychom ho měli také náležitě prověřit. Musíme tedy postoupit náš pocit viny "ministerstvu rozumu" k další­ mu přezkoumání a schválení. Zde je už pocit testován podle racio­ nálních kritérií: co mi radil náš pastor? Co mi říká můj vlastní úsudek o správnosti či špatnosti mého chování? Zdá se být logické, že by mne Bůh činil zodpovědným za to, co jsem udělal nebo jak jsem smýšlel? A samozřejmě konečnou normou, podle které posuzujeme naši vinu, musí být Písmo Svaté. Co o této věci říká Bible? Pokud se o daném problému Boží slovo nezmiňuje přímo, které základní zásady z něj vyplývají? Takto náš rozum prověřuje oprávněnost pocitu viny. Stává se také, že vina nemá svůj původ v emocích, ale v samotném rozumu. Představte si člověka, který čte v Bibli Ježíšova slova, že "lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra". Okamžitě si vzpomene na své zkreslené daňové přiznání a své četné drobné lži, kterých se dopustil. Okamžitě postoupí celou záležitost ministerstvu rozumu a vina je na světě. Ale je zde ještě třetí ministerstvo, které musí revidovat rozhodnutí citu a rozumu. Je to "ministerstvo vůle". Je to životně důležité ministerstvo, protože se zabývá záměry a úmysly člověka. Osobně věřím tomu, že v nás Bůh nevyvolává pocit viny, pokud se nejedná o chování, které je výrazem svévolné neposlušnosti. POCHOPENÍ VINY 115

Vzpomeňte si na Ježíšova slova, když visel v agónii na kříži a posmí­ vali se mu římští vojáci, kteří ho na kříž přibili. Shlédl na ně z kříže a řekl: "Otče, odpusť jim." Možná vás udiví, proč by neměli být vinni. Poslyšte Ježíšovu odpověď: "Vždyť nevědí, co činí." Ježíš je nečinil zodpovědnými za největší zločin historie, protože pachatelé si své špatné jednání neuvědomovali. Je pro mne velkou útěchou, že mám s Bohem stejný vztah. Určitě jsou chvíle, kdy dělám opak toho, co chce On. Protože jsem jen člověk a mé chápání je jen částečné - zcela nepochybně nedělám někdy to, co je podle Něj pro můj život nejlepší. Ale věřím, že můj milosrdný Otec mne soudí podle plodů mé vůle. Jestliže mi řekl, co ode mne žádá, a já jsem odmítl poslechnout, pak před ním stojím bez omluvy. Jsme-li před Všemohoucím Bohem skutečně vinni, pak bude naše vina potvrzena všemi třemi ministerstvy naší mysli. V jistém smyslu fungují jako systém kontroly a rovnováhy. Tak, jak bychom si přáli, aby tomu bylo mezi výkonnou, legislativní a soudní mocí naší vlády. Každá z těchto mocí pracuje v závislosti na ostatních dvou a brání tomu, aby některá z nich nezískala nežádoucí převahu.

116 JAMES DOBSON

CAST DEVÁTÁ VÝKLAD VNUKNUTÍ

Když chci znát Boží vůli v nějaké konkrétní věci, čekám, až ve mně Bůh vyvolá v souvislosti s touto věcí buď pozitivní, nebo negativní pocit. Myslíte si, že je to účinná metoda poznávání Boží vůle? Určování Boží vůle prostřednictvím pocitů nebo dojmů mi vždy připomene onen vzrušující den, kdy jsem dokončil své školní vzdělání na jihokalifornské univerzitě a byl mi udělen doktorský titul. Profesoři

mi potřásli rukou, pogratulovali mi, a pak už jsem opouštěl univerzitu s titulem, o který jsem se tak usilovně snažil. Když jsem toho dne odjížděl autem domů, děkoval jsem Bohu za Jeho zřejmé požehnání v mém životě a prosil jsem Ho, aby si mne použil způsobem, jakým jen bude chtít. Zdálo se mi, když jsem takto rozmlouval s Pánem v našem malém červeném Volkswagenu, že Jeho přítomnost je opravdu blízká. Potom jsem zahnul za roh (přesně si pamatuji to místo) a v tom se mne zmocnil silný pocit, který mi předával tuto neomylnou zprávu: "Během příštích dvanácti měsíců ztratíš někoho velmi blízkého. Zemře jeden člen tvé nejužší rodiny, ale až se to stane, nelekej se. Jen mi neustále věř a buď na mně závislý." Protože jsem v tu chvíli nepřemýšlel ani o smrti, ani o něčem podobném, čímž by se dalo vysvětlit, že mi přišlo na mysl toto náhlé varování, byl jsem dost poděšený a zmocnila se mne úzkost. Prudce se mi rozbušilo srdce, když jsem začal přemýšlet, kdo z rodiny by mi mohl umřít a jakým způsobem by měl nastat konec. Přesto když jsem přijel domů, nikomu jsem o svém zážitku nic neřekl. Uplynul měsíc a k žádné tragédii ani ztrátě nedošlo. Uplynuly pak další dva tři měsíce a smrt naši rodinu stále ještě nenavštívila. Až konečně uplynul celý rok ode dne, kdy jsem prožil onen morbidní pocit, a v naší rodině bylo vše beze změny. Dnes od oné chvíle v červeném Volkswagenu uplynulo už více než deset let a ani v mé rodině, ani mezi nejbližšími příbuznými mé manželky nedošlo k žádné tragické události. Moje předtucha se nepotvrdila. VÝKLAD VNUKNUTÍ 119

Během následujících let mé poradenské činnosti a profesionálních povinností jsem poznal, že moje klamné vnuknutí nebylo ničím jedi­ nečným. Podobné zkušenosti jsou běžné zvláště u těch lidí, kteří se nedokázali vyrovnat s otázkou ohrožení života. Například jedna třicetiletá manželka a matka ke mně přišla, abych jí pomohl léčit její trvalou úzkost a depresi. Vyprávěla mi svůj životní příběh a popsala mi i jednu epizodu, která se udála na bohoslužbách, když jí bylo 16 let. Ke konci kázání "uslyšela" burcující poselství od Boha: "Jeanie, chci, abys zemřela, aby jiní lidé mohli ke mně přijít." Jeanie byla naprosto zničena hrůzou. Cítila se, jako by stála pod šibe­ nicí a nad hlavou se jí kývala smyčka. V panice vyskočila ze sedadla a vzlykajíc vyběhla ze dveří budovy. Jeanie měla pocit, že by spáchala hřích, kdyby o svém zážitku někomu vyprávěla, a tak si jej ponechala pro sebe. Čtrnáct let čekala na vykonání Božího rozsudku a stále žila v napětí, kdy ta chvíle přijde. Avšak zdá se, že se dnes - to je po 14 letech - stále těší skvělému zdraví. Na základě těchto dvou příkladů a tuctu dalších se dívám na vyklá­ dání vnuknutí přinejmenším jako na dost riskantní záležitost.

Říkáte tedy, že Bůh nemluví přímo k srdci - a že všechna vnuknutí jsou falešná a nespolehlivá? Jistěže ne. Cílem Ducha Svatého je komunikovat s člověkem tím nejosobnějším a nejdůvěrnějším způsobem, přesvědčovat ho, ukazovat mu cestu a ovlivňovat ho. Avšak zdá se, že pro některé lidi je velmi těžké rozpoznat hlas Boží od jiných hlasů.

Znamená to, že některé z těch "jiných hlasů" představují satanův vliv? Ano. Bible popisuje satana jako nevýslovně zlého a nenechává nás na pochybách o jeho povaze a motivaci. O jeho povaze říká, že je zlá, zlomyslná, lstivá, prolhaná, zuřivá a krutá. Je vykreslen jako vlk, řvoucí lev a had. Mezi tituly připisované satanovi patří mimo jiné i: "vrah", "drak", "dávný had", "ten zlý", "lhář", "kníže démonů" a více než dvacet dalších jmen, která popisují jeho zlomyslnou povahu. Tyto charakteristiky satana jsou v Bibli uvedeny za určitým účelem. Měli bychom si uvědomit, že "otec lži" si získal svou pověst na účet těch, které zničil! A já vůbec nepochybuji, že často používá ničivých vnuknu­ tí, aby uskutečnil své zlé cíle.

120 JAMES DOBSON

Řekl jste, že předtucha hrozící smrti se u vás objevila ve chvíli, když jste se modlil. Je to vůbec možné, aby satan mluvil uprostřed upřímné modlitby?

Copak nebyl Ježíš pokoušen satanem právě o jeho čtyřicetidenním půstu a modlitbách na poušti? Ano, ďábel může mluvit kdykoliv. Zajděme ještě o krok dále. Škodli­ vá vnuknutí mohou nést i jiné známky Božího zjevení. Mohou se objevit a vracet se po celé měsíce. Mohou být stejně intenzivní jako jakékoliv jiné emoce. Mohou být ověřena křesťanskými přáteli a mohou je zdánlivě potvrzovat i některé pasáže z Písma.

Nejsou některá vnuknutí a pocity "naší vlastní výroby"? V jistém smyslu jsou takové všechny. Chci tím říci, že všechny naše impulsy a myšlenky jsou citlivé na naši fyzickou kondici a psychickou situaci v danou chvíli. Určitě jste si všiml, že vaše vnuknutí jsou ovlivně­ na tím, jak dobře jste se v noci vyspal, vaším zdravotním stavem a spoustou jiných věcí, které se dotýkají procesu rozhodování. Jsme uzavřeni v "hliněných nádobách" a naše vnímání je nutně ovlivněno

naším lidským faktorem.

Někdy mi připadá, že mi má vnuknutí jen poslušně říkají, co bych chtěl nejraději slyšet. Mívám třeba vnuknutí, že jsem veden k tomu, abych si sehnal nějakou novou práci, kde bych dostal větší plat a kde by byla kratší pracovní doba.

To mi připomíná jednoho duchovního, který cítil, že je volán k větší­ mu a silnějšímu sboru, který ani neočekával, že jej zmíněný postoj někdy povede. Říkával: "Modlím se za to a moje žena zatím balí naše věci." Je velmi těžké oddělit to, co si přejeme, od správného výkladu Boží vůle. Lidská mysl často přesvědčí sama sebe o čemkoli, jen aby bylo po jejím. Snad s nejnápadnějším příkladem takového sebeklamu jsem se setkal u jednoho mladého páru, který ke mně chodil do poradny. Tito mladí lidé si přáli mít pohlavní styk již před manželstvím. Protože byli oba vychováváni v církvi, museli si najít nějaký způsob, jak zmenšit svou vinu, pokud se chtěli této zakázané činnosti dále dopouštět. A tak poklekli a modlili se za to, co chtěli udělat a dostalo se jim "ujištění1, že je všechno v pořádku a mohou klidně pokračovat dál! VÝKLAD VNUKNUTÍ 121

Slyšel jsem, že se jednomu muži zdálo ve snu, že se má oženit s určitou ženou. Mluví k nám Bůh dnes skrze naše sny?

Nevím. Určitě používal této metody komunikace ve starozákonní době. Avšak zdá se mi, že od příchodu Ducha Svatého používá Bůh snů méně často, protože Duch nám byl poslán, aby byl zdrojem našeho poznání a poučení (viz Jan 16). I prorok Jeremjáš, který žil ve starozákonní době, nazývá sny "slámou", když je srovnává s Božím slovem (Jer. 23:28). Osobně bych nepřijímal sen jako autentickou Boží vůli, nehledě na to, jak živý by byl, dokud by jeho obsah nebyl ověřen i jinými způsoby.

Co myslíte tím "obsahem ověřeným jinými způsoby"? Měl jsem na mysli, že daný směr, který jsem ve snu viděl, by měly podpořit ještě jiné informace, které se mi dostávají. Dejme tomu, že se

mi zdálo, že jsem volán jako lékař-misionář do Afriky. Dříve, než začnu balit kufry, měl bych zvážit ještě jiné faktory: mám dostatečnou kvali­ fikaci, co se týče vzdělání, zkušeností a zájmů? Dostal jsem nějaké přímé pozvání nebo naskytla se mi nějaká vhodná příležitost? V 19. století napsal John Wesley: "Nespěchejte s připisováním věcí Bohu. Nedomnívejte se hned, že všechny sny, hlasy, vnuknutí, vize nebo zjevení jsou od Boha. Mohou být od něj, ale mohou být také přirozené povahy a mohou být i od ďábla. Nevěřte tedy každému duchu, ale zkou­ mejte duchy, jestli jsou od Boha."

Jaký je z psychologického a vědeckého hlediska vlastně účel snů? Zdá se, že sny mají dvojí účel: odráží se v nich naplnění našich přání, zobrazují věci, po kterých toužíme; ventilují stresy a úzkost, kterou

prožíváme, když jsme vzhůru. Udržují nás také ve stavu spánku, když se naše mysl probírá k vědomí. Sny jsou dnes podrobně zkoumány v expe­ rimentálních laboratořích, avšak jejich povaha stále není zcela objasně­ na.

Je-li tedy to, co vnímáme jako určitý pocit, tak nespolehlivé a nebezpečné, jak můžeme vůbec poznat Boží vůli? Jak můžeme rozeznat vedení Ducha Svatého od lstivého zlého vlivu samotného satana?

Najděme si v Písmu slova povzbuzení: 122 JAMES DOBSON

Kristus má moc pomoci nám v čase pokušení. "Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky" (Židům 2:18) Bůh má moc sdělovat nám svou vůli: "Nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách. Prosím, aby vám Bůh naše­ ho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povo­ lal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svátém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme." (Efezským 1:16-19) Bůh má nad satanem moc: "Vy však jste z Boha, děti, a zvítězili jste nad falešnými proroky, protože ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě." (1. Janův 4:4) Bůh nám slíbil, že bude naším vůdcem a průvodcem: "Dám ti prozí­ ravost, ukáži ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko." (Žalm 32:8) Tyto čtyři citáty z Písma nám v parafrázované formě nabízejí tato zaslíbení: 1. Když byl Ježíš na zemi, byl pokoušen satanem. Je tedy plně vyzbro­ jen, aby s ním bojoval v náš prospěch. 2. Bůh, který ovládá celý vesmír, způsobil, že je nám dostupné "vnitřní osvícení' a "duchovní moudrost". 3. Satanův vliv je překonán všudypřítomnou mocí Boha, který žije v nás. 4. Náš Pán vede naše kroky a učí nás své moudrosti jako otec, který vede své důvěřující dítě. Tyto čtyři biblické pasáže podporují tucty dalších, které nám slibují Boží vedení a péči v našich životech.

Jak je tedy možné, že tolik křesťanů tápe v nejistotě a temnotě, a že v životě klopýtají a padají? Jak je možné, že je satan ovlivní svou lží, takže jí věří a jednají podle ní? Písmo nám opět nabízí svou vlastní odpověď na tuto obtížnou otázku. V 1. Janově 4:1 se říká: "Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa." Podobný příkaz nalezneme v 1. Tes. 5:21: "Všechno

zkoumejte, dobrého se držte." Jinými slovy, naše zodpovědnost je všechno "testovat" a "prověřovat" - včetně pravdivosti našich vnuknutí. Dělat něco jiného znamená dávat satanovi příležitost, aby nás porazil,

VÝKLAD VNUKNUTÍ 123

přestože v nás přebývá silnější moc Ducha Svatého. Písmo by nám neří­ kalo, abychom zkoumali duchy, kdyby v nich nebylo žádné nebezpečí.

Co mi pomůže bezpečně odlišit své vlastní pocity od skutečného Boží­ ho vnuknutí? Jaké nezbytné kroky musím učinit, abych "prokázal", že jde o Boží vůli? Nejlepší odpověď na tyto otázky napsal v r. 1892 Martin Wells Knapp. Ve své nestárnoucí knížce nazvané "Impressions" (Vnuknutí) popisuje impulsy a vedení přicházející "seshora" (od Boha) versus poci­ ty a vedení přicházející "zezdola" (od satana). Tak, jako nám může Duch Svatý říci prostřednictvím vnuknutí, jaká je jeho vůle pro nás, tak i naši duchovní nepřátelé nám mohou sdělovat tímto způsobem svou vůli. Žel, často jsou si tato dvě poselství nápadně podobná. Jedním ze satanových cílů je podle Knappa dostat křesťana do stavu, kdy zcela spoléhá na své dojmy a vnuknutí, které nekriticky přijímá jako hlas Boží. Když k tomu dojde, "ďábel má, co potřebuje". Při hledání Boží vůle Knapp doporučuje pečlivě prověřit každé vnuknutí, jestli vyhovuje těmto čtyřem určujícím testům: Biblický test. Je moje vnuknutí v souladu s Biblí? Boží vedení je vždy v souladu s Písmem Svatým, a to je pro nás neklamným znakem při srovnávání a zařazování našich dojmů. Nejdůležitějším aspektem tohoto prvního kritéria je používat celou Bibli, nikoliv jen vybrané "průkazné nebo náhodné texty". Jestliže

čtenář vyzdvihuje jen jednotlivé verše vytržené z kontextu, může si tímto způsobem potvrdit téměř jakýkoliv názor. Druhým kritériem testování našich vnuknutí je ověření, vedou-li nás správným a zdravým směrem. "Vnuknutí, která jsou od Boha, jsou vždycky zdravá," píše Knapp. "Mohou být v rozporu s našimi pocity, předsudky nebo tím, k čemu přirozeně tíhneme, ale vždycky jsou zdra­ vá. Vydrží všechny zkoušky." Znám jednu rodinu, kterou zničilo právě takové vnuknutí, které by určitě tímto testem správnosti neprošlo. Matka, třebaže měla doma čtyři děti, cítila, že je "volána", aby je opustila a věnovala se na plný úvazek evangelizační práci. Bez dlouhého váhání odešla od dětí, které ji tolik potřebovaly, a zanechala je v péči otce, který pracoval šest i sedm dní v týdnu. Následky byly zničující. Nejmladší dítě v noci nespalo a plačtivě vola­ lo svou maminku. Starší děti se musely chopit dospělých povinností, na jejichž vykonávání ještě nebyly připraveny. Doma nebyl nikdo, kdo by 124 JAMES DOBSON

vychovával, miloval a určoval vývoj této osamělé rodinky. Nemohu proto věřit, že by matčino vnuknutí bylo od Boha, protože opustit děti není ani biblické, ani správné. Mám podezření, že měla spíše jiné moti­ vy pro svůj útěk z domu a satan jí poskytl zdánlivě šlechetné vysvětlení k jejich zakrytí. Jak Knapp říká: "Miliony vnuknutí, pokud by byly přinuceny odpo­ vědět na otázku, jsou-li správné, by zčervenaly, zrozpačitěly, až by se nakonec ve zmatku vytratily. Dalším kritériem je hledisko Boží prozřetelnosti. Při vysvětlování důležitosti příhodných okolností citoval Knapp Hanah Whitall Smithovou z její knihy The Christian’s Secret of a Happy Life (Křesťanské tajemství šťastného života): "Vede-li nás Duch Svatý, vždy nám jeho vedení ukáže cestu." Pán nás o tom ujišťuje, když říká: "Když je má všechny venku (ovce), kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas" (Jan 10:4). Všimněte si výrazů "kráčí před nimi" a "jdou za ním". On jde napřed, aby nám proklestil cestu a my ho po takto připravené cestě následujeme. Nikdy není známkou Božího vedení, když se křesťané snaží prosadit své vlastní řešení, a když jdou tvrdě přes mrtvoly. Jde-li Pán před námi, otevírá nám všechny dveře a nepotřebujeme je sami prorážet.

Posledním kritériem je rozumnost. Apoštol Pavel hovoří o křesťanském životě jako o "rozumné službě". (Řím. 12:1 - Král.) Podle toho je tedy možno očekávat, že vůle Boží bude v souladu s duchovně osvíceným úsudkem. Bůh po nás nebude chtít, abychom dělali absurdní a směšné věci, které se příčí úsudku zdravého rozumu. Knapp napsal: "Bůh nám dal logické myšlení za nějakým účelem. Bere na ně ohled, odvolává se na ně a veškeré jeho vedení je v souladu s ním."

Zdá se, že ze čtyř Knappových kritérií se nejhůře aplikuje hledisko otevřené Boží cesty. Mohl byste uvést nějaký příklad?

Já osobně, co se týče chápání Boží vůle pro mne, jsem velmi závislý právě na těchto okolnostech. Má vnuknutí mi slouží jako pokyn, abych věnoval větší pozornost konkrétním jevům okolo mne. V roce 1970 jsme například s manželkou přemýšleli o tom, jestli by nebylo moudré prodat náš dům a koupit si nějaký jiný, který by více vyhovoval potře­ bám naší rostoucí rodiny. Ale takové stěhování s sebou nese určité

VÝKLAD VNUKNUTÍ 125

problémy, nad kterými je třeba se zamyslet. Životní styl, hodnoty i bezpečnost rodiny - na to vše má vliv čtvrť, ve které rodina žije. Cítil jsem, že by bylo pošetilé prodat náš domov a koupit nový, aniž bychom nehledali konkrétní Boží vedení.

Poté, co jsem se za tuto možnost modlil, cítil jsem, že bych měl nabídnout náš dům k prodeji, aniž bych o to požádal realitní kancelář. Pokud ho prodám, budu vědět, že Bůh mi zjevil své vedení skrze tyto otevřené dveře jeho prozřetelnosti. Po dva týdny zůstávala na naší zahrádce moje cedule "Na prodej" bez povšimnutí. Nepřivábila ani jedi­ ný telefonát, ani jedno zaklepání na dveře. Moje modlitba byla zodpo­ vězena záporně. Sundal jsem ceduli a čekal celých 12 měsíců, než jsem Pánu předložil znovu tutéž otázku. Tentokrát byl dům prodán za cenu, kterou jsem požadoval, a nemusel jsem utratit ani cent za inzerci a za poplatky realitní agentuře. Nepochyboval jsem o tom, že Pán má pro nás nějaký jiný domov.

Jak můžete vědět, že prodej vašeho domu se nedá prostě vysvětlit ekonomickými okolnostmi nebo jednoduše skutečností, že kupec, který měl o dům zájem, šel zrovna kolem? Jak můžete s určitostí tvrdit, že za tímto prodejem stál Bůh?

Záležitosti víry nelze nikdy dokázat. Vždycky se musíme "spolehnou na to, v co doufáme a pevně počítat s tím, co nevidíme" (Žid. 1:11). Těžko bychom mohli přinutit nějakého skeptika, aby uznal, že Bůh ovlivnil prodej mého domu, a stejně tak by tentýž nevěřící člověk pochyboval o mých zážitcích z obrácení, když jsem se stal křesťanem. O Božím vlivu na prodej mého domu nesvědčí ani tak skutečnost, že jsem ho prodal bez předchozího inzerování - nýbrž to, že jsem se s Ním setkal na kolenou v modlitbě, když jsem Ho žádal o konkrétní vedení. Mám důvod věřit, že o mne a mou rodinu pečuje, a že mne slyší, když Ho prosím o Jeho vedení. Proto je můj výklad této události založen nikoli na faktech, ale na víře. Duchovní zážitky musí vždy spočívat na tomto základě. 126 JAMES DOBSON

Stane se, že i po aplikaci čtyř Knappových testů zůstane křesťan ve věci Božího vedení stále na pochybách? Ví oddaný křesťan vždy přesně, co po něm Bůh chce?

Vaše otázka patří mezi ty, na které knihy zabývající se Boží vůlí odpo­ vídají jen zřídka, ale cítím, že bychom se k ní měli postavit čelem. Věřím, že v životech většiny věřících jsou období hojná na zmatek a nejistotu. Co musel například cítit Jób, když se jeho svět začal bořit? Členové jeho rodiny onemocněli a umírali, jeho dobytek hynul a on sám byl od hlavy k patě pokrytý vředy. Ale nejhorší ze všeho bylo to, že nemohl pochopit, jaký duchovní smysl všechny tyto okolnosti mají. Věděl, že nehřešil, přestože ho jeho "přátelé" obviňovali, a zdálo se mu, že Bůh musí být na milion kilometrů vzdálen. V jednom místě Jób říká: "Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu, jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvidím to" (Jób 23:8-9).

Prošel touto zkušeností pouze Jób? Ze své poradenské praxe s křesťanskými rodinami vím, že i upřímní oddaní věřící procházejí tunely a bouřemi. Když mladým křesťanům tvrdíme, že pouze hříšníci prožívají zmatek a deprese, prokazujeme jim skutečnou medvědí službu. Musíme mít na paměti, že Bůh není nějaký úslužný džin, který vyjde z láhve a vždy včas odstraní každou zkoušku a překážku, která nám stojí v cestě. Ani nám nepředloží osmiletý plán, kde by načrtl všechny možné varianty naší cesty. Spíše nám nabízí svou vůli pouze na dnešní den. Každý náš zítřek má den co den svoje vlastní řešení, které podporujeme značnou dávkou víry.

Říkáte tedy, že v životě křesťana budou chvíle, kdy mu Boží vůle a činy nebudou dávat žádný smysl?

Ano. A mrzí mne, že dnešní mělké učení tento fakt popírá. V knize Izajáš se praví: "Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův" (Izajáš 55:88). I apoštol Pavel potvrzuje, že "Boží soudy jsou nevyzpytatelné a Jeho cesty nevystopovatelné" (Řím. 11:33 - pozn. překl.). To v praxi znamená, že nastanou chvíle, kdy Boží jednání bude pro nás nepochopitelné a matoucí.

VÝKLAD VNUKNUTÍ 127

Můžeme tedy uzavřít, že jsou chvíle, kdy se budeme modlit za to, abychom poznali Boží vůli, a přesto "neuslyšíme" žádnou okamžitou odpověď? Myslím, že ano. Ale jsem také přesvědčen, že Bůh je nám v těchto chvílích stejně blízko a je stejně zainteresován do naší situace, jako ve chvíli, kdy jsme duchovně svěží a radostní. Bůh nás neopouští, abychom se sami plácali v blátě. V těchto obdobích zkoušek se zesiluje naše víra. Jediný postoj, který nám v takových těžkých obdobích přinese útěchu, je krásně vyjádřen v 2. Kor. 4:8-10:

"Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi."

Znám mnoho lidí, kteří dělají svá finanční rozhodnutí na základě astrologie. Dokonce i své pracovní záležitosti řeší pod vlivem svých horoskopů. Mohl byste něco říci na téma astrologie a zda existují nějaká vědecká fakta, která by ji mohla podpořit? Nic z toho, k čemu se naše společnost dnes dopracovala, neodhaluje její duchovní bídu víc, než dnes tolik běžné odevzdávání se astrologii.

Jsem ohromen, kolik populárních osobností, politiků a kolik milionů prostých mladých Američanů se jí oddává. Dokonce i bývalý francouzský prezident Georges Pompidou na jedné tiskové konferenci přiznal, že se před důležitým projevem nebo státnickým rozhodnutím radí se svým astrologem. Jak směšné je pomyšlení, že Adolf Hitler, královna Alžběta, Harry Truman, William Shakespeare, Bing Crosby, Willy Mays, Ho Či Min, Golda Meirová a já bychom měli mít něco společného, protože jsme se všichni narodili ve znamení Býka. Jak je hloupé domnívat se, že úspěch našeho obchodu, naše zdraví, nebo dokonce i náš sexuální život je předurčen polohou hvězd a planet v den našeho narození! Přesto ve Spojených státech pracuje více než 10.000 astrologů a poskytuje své rady na všechno, obchodem počínaje a vzájemnou snášenlivostí člověka a jeho psa konče. Neexistuje ani ždibec nějakého vědeckého důkazu, který by podpo­ roval platnost tohoto nelogického a ateistického názoru. Byl to koneckonců vševědoucí astrolog, kdo poradil Hitlerovi, aby napadl Rusko, což byl jeho největší omyl! Přesto si miliony věřících denně pročítají své horoskopy a snaží se tak dopídit pravdy a moudrosti. 128 JAMES DOBSON

Nedávno jsem byl představen jednomu slavnému hollywoodskému herci. Seděli jsme spolu ve studiu a čekali, až se objevíme na obrazovce v televizním diskusním pořadu. Moje žena byla se mnou, aby mohla sledovat rozhovor, a onen herec učinil několik poznámek ohledně její krásy. Řekl: "Vsadím se, že jste se narodila ve znamení Střelce, protože většina hezkých děvčat se rodí právě v tomto znamení." Hloupost toho­ to výroku mne tak poděsila, že jsem pociťoval nutnost tento jeho výrok zpochybnit. Ve snaze nedotknout se jeho inteligence (což bylo těžké), jsem se ho zeptal, jestli někdy zkusil tuto svou hypotézu dokázat. Poukázal jsem na to, jak jednoduché by to bylo. Stačilo by například ověřit data narození všech děvčat, která se příští rok zúčastní soutěže Miss America nebo Miss Universe. Brzy jsem poznal, že nejlepší způsob, jak ukončit konverzaci s lidmi oddanými astrologii, je začít mluvit o vědeckých důkazech. V roce 1960 oznámili světoví astrologové, že toho roku dojde k nejhorší kombinaci planetárních vlivů za posledních 25.000 let. Sedm z devíti planet se mělo dostat do jedné přímky, což mělo mít zlé následky pro matičku Zemi! Indičtí věštci šíleli hrůzou a američtí mrakopravci předvídali všechno možné - od potopení Kalifornie až po konec světa. Ale osudný den přišel a minul bez žádných větších katastrof než kterýkoli jiný den. Astrologové přehlédli jednu základní skutečnost: osud člověka neovládají planety. Jak člověk, tak nebeská tělesa, jsou pod bezvýhradnou autoritou Všemohoucího Boha! Při různých rozhlasových či televizních pořadech, kde se udílejí astro­ logické rady, se tito rádci často odvolávají na to, že se nepokoušejí dělat z astrologie něco vážného, čemu by lidé měli věřit, že vysílají horoskopy jen pro legraci a pro pobavení. Co k tomu říci? Je astrologie jen kratochvíle pro naše pobavení? A co ty miliony Američanů, kteří jsou každodenně závislí na hvězdách! Není lepší, když věří alespoň mýtům, než kdyby nevěřili vůbec ničemu? Měli bychom zaujímat vůči astrologii tolerantní postoj, nebo bychom na ni měli pohlížet jako na zákeřnou, nebezpečnou filozofii, proti které bychom se měli postavit, kdykoli to jen půjde? Jeden často citovaný psychiatr nedávno přiznal, že nutí své pacienty, aby byli závislí na svém astrologovi, i když uznává, že jejich předpovědi jsou z vědeckého hlediska bezcenné. S něčím takovým kategoricky nesouhlasím! Astrologie není jen mytický nesmysl, ale je nebezpečná pro ty, kdo přijímají její doktríny. Astrologie nabízí náhradu za racio­ nální úsudek a moudrost, a to je vážné! Mladý muž nebo žena si tak mohou například na základě slučitelnosti svých horoskopů vybrat svého

VÝKLAD VNUKNUTÍ 129

životního partnera bez náležitého ohledu na celoživotní následky svého rozhodnutí. Jiní zase odkládají nebo neberou v úvahu něco, co je třeba vykonat, protože se dočetli ve svém horoskopu, že se toho dne nemají do ničeho pouštět. Nedá se ani odhadnout, kolik důležitých rozhodnutí, která mají zásadní význam pro rodinu, práci nebo státní záležitosti, se děje v závislosti na hvězdách. Jak riskantní je určovat osud člověka podle toho, jestli padne hlava nebo orel! Naivní člověk, který tomu uvěří, vlastně nahradí svůj zdravý rozum, své chápání skutečnosti, zkušenosti a úsudek "vševědoucím magazínem" předpovědí. Připomíná mi to člověka, který se s důvěrou opírá na střeše desetiposchoďového domu o vítr. Chvíli se nebezpečně naklání přes okraj střechy a zdá se, že má své tělo plně pod kontrolou. Ale dříve či později nápor větru povolí a muž začne náhle v panice padat dolů. Podobně i člověk, který věří astrologii, se opírá jen o jakousi chiméru, která ho nemůže bezpečně udržet. Dříve či později, jak na něj začnou dotírat těžkosti a strach z nepříjemných okolností (což se ostatně stává každému), začne zběsile hledat, čeho pevného a stabilního by se chytil. Ale v mýtech a pověrách, o které se opírá, mnoho opory nenajde. Věřte mi, prosím, že osobně i ze své praxe znám lidi, kteří tento děsivý pád proži­ li. A pak je to prý jen legrace a pobavení!

Proč si myslíte, že je tolik vysoce inteligentních lidí ochotno řídit se svými horoskopy, když se astrologie neopírá o žádný základ a nelze ji nijak obhájit?

Na tuto otázku existují podle mne tři odpovědi. 1. V poslední době se objevilo v životě lidí, kteří dříve věřili v Boha, obrovské duchovní vakuum. Nyní, když je jejich Bůh mrtev, zoufale touží po nějaké náhradě, která by dodala jejich životu nějaký význam a smysl.

Kdosi řekl, že pověra je červ, který se prokousal z hrobu mrtvé víry. Jinými slovy, člověk musí mít něco, v co by věřil, a jestliže neprožívá skutečnou víru v Boha, spoléhá se na nesmyslné pověry. 2. Astrologie je jediné "náboženství", které neukládá svým věřícím žádné povinnosti. Člověk nemusí chodit do kostela, platit desátky, být poslušný, pět mu chválu, být morální a poctivý a obětovat se pro ně. A samozřejmě lidé, kteří věří astrologii, nemusí ani nést svůj kříž, ani kvůli ní umírat.

130 JAMES DOBSON

Jediné, co musí udělat, je číst a věřit samozvaným knězům na stránkách novin. (Nebo možná zaplatit 3 dolary 75 centů za velevýznamný individuální horoskop osobně napsaný počítačem IBM!)

3. Nebylo by moudré podceňovat skutečnou sílu, která se skrývá za běžným zájmem o astrologii. Je to zcela jasně nástroj samotného sata­ na. Kdykoliv se stane, že astrologové opravdu něco přesvědčivě předpovědí, stává se to působením démonických vlivů největšího Boží­ ho odpůrce. Není to pouze můj osobní názor na tuto věc, ten by ostatně nebyl příliš důležitý, ale je to i názor samotného Boha a je opakovaně vyjádřen v Jeho svátém Slově. Následující dva citáty shrnují Jeho příka­ zy pro nás ohledně praktikování astrologie a čarodějnictví:

"Dome Izraelský, slyšte slovo, které proti vám promluvil Hospo­ din. Toto praví Hospodin: "Neučte se cestě pronárodů a neděste se nebeských znamení, i když se jich děsí pronárody. To, čím se řídí národy, je pouhý přelud, dřevo poražené v lese, výrobek přite­ saný řemeslnou rukou." (Jer. 10:1-3) "Postav se tu se svým zaklínáním, se spoustou svých kouzel, jimiž se od mládí zaměstnáváš! Snad budeš mít úspěch, snad naženeš strachu. Zmalátnělas přes svá velká rozhodnutí. Jen ať se postaví a zachrání tě ti, kdo pozorují nebesa, kdo zírají na hvězdy, kdo při novoluní uvádějí ve známost, co by tě mohlo potkat. Hle, jsou jako sláma, spálí je oheň. Ti nevysvobodí z moci plamene ani vlastní život. Nezbude ani žhavé uhlí pro ohřátí, ani oheň, u něhož by bylo možno sedět. Tak dopadnou ti, jimiž se zaměstnáváš, s nimiž obchoduješ už od svého mládí. Každý z nich na svých cestách zabloudí, nespasí tě nikdo." (Izajáš 47:12-15)

VÝKLAD VNUKNUTÍ 131

Doslov

Když jsem připravoval tuto knihu, bylo mým cílem poskytnout praktické rady v oblasti manželských a sexuálních problémů. Chtěl jsem zároveň podat jednotlivé problémy tak, aby byly snadno přístupné lidem, kteří mají konkrétní potřeby nebo zájmy. Proto jsem se rozhodl pro formu otázek a odpovědí. Na závěr bych chtěl ještě vysvětlit, proč jsem si myslel, že je třeba takovou knihu napsat a konečně, na jakých základech své odpovědi stavím. V minulých staletích se dospělí lidé zabývali svými manželskými a sexuálními problémy sami bez pomoci a odborné rady odborníků, ale dnes, v době tzv. "sexuální svobody", se lidé jen hrnou k psychiatrům, psychologům, pedagogům i sexuologům a žádají odpovědi na své otázky o sexu a osobních vztazích, a to jak v manželském svazku, tak i mimo něj. Na tomto místě by bylo vhodné se zeptat: "Jaký má tento profe­ sionální vliv účinek?" Člověk by očekával, že Američané budou šťastnější, sexuálně zdravější než příslušníci národů, které neměly tako­ vou technickou a profesionální pomoc, ale není tomu tak. Naši "osvo­ bozenou" společnost poznamenávají pornografie, znásilnění, sexuální úchylky, homosexualita, AIDS, deprese a sebevraždy. To jsme to dopracovali! Nejsem samozřejmě tak naivní, abych všechny tyto problémy dával za vinu špatným radám expertů. Ale věřím, že svou roli ve vytvoření těchto problémů sehráli. Proč? Protože učenci, zabývající se chováním lidí, všeobecně nedůvěřovali židovsko-křesťanské etice a znevažovali moudrost této nesmírně cenné tradice! Mám dojem, že dvacáté století přivedlo na svět generaci odborníků, kteří se cítí kvalifikováni ignorovat rozumné zásady, ověřené praxí více než dvou tisíc let, a nahrazovat je vlastními pochybnými náhledy, vytvo­ řenými za pár chvil. Každá taková autorita razí svůj vlastní směr DOSLOV 133

a předkládá nám své dohady a domněnky, jako by to byla pravda sama. Antropolog Dr. Edmund Leach např. napsal neuvěřitelně jitřící článek, uveřejněný v listopadu 1968 v The Saturday Evening Post, nazvaný "My vědci máme právo hrát roli boha". Dr. Leach napsal: Nemůže být žádný jiný zdroj, který by mohl posuzovat morálku, kromě samotného vědce. V tradičním náboženství se morálka odvozovala od Boha a jediný Bůh měl autoritu stanovit a vyža­ dovat morální pravidla, protože věřili, že má nadpřirozenou moc tvořit a ničit. Tuto moc si dnes přisvojil člověk a musí se tedy chopit i morální zodpovědnosti, která jde ruku v ruce s touto mocí.

Tento odstavec shrnuje mnohé nemoci dnešní doby. Arogantní lidé jako Edmund Leach popřeli Boží existenci a dosadili sami sebe na Boží vyvýšené místo. Vyzbrojeni touto autoritou vypouštějí na veřejnost s neochvějnou sebedůvěrou své směšné názory. Na druhé straně se zoufalé rodiny chytají jejich děravých rad jako záchranných člunů, které však často jdou ke dnu a stahují své pasažéry s sebou. Tato falešná učení prohlašují, že laskavé trestání dětí je škodlivé, že nezodpovědnost je zdravá, náboženské pokyny že jsou hazardem, neposlušnost prý dobře ventiluje hněv, že každá autorita je nebezpečná, atd. V posledních letech je tento humanistický pohled ještě víc extrémní a protikřesťanský. Jedna matka mi například nedávno vyprá­ věla, že pracuje v zařízení pro mládež, kterému byly nabídnuty pora­ denské služby jistého psychologa. Ve svém programu učil tento psycholog rodiče dětí, že aby mladá děvčata vyrůstala se zdravějším postojem k sexualitě, měla by mít ve dvanácti letech pohlavní styk se svým otcem. Jestli po téhle radě lapáte po dechu, buďte ujištěni, že mě šokovala také. Až sem vede morální relativismus - toto je konečný produkt lidského snažení, které nedbá na žádné normy, nectí žádné kulturní hodnoty, neuznává žádné absolutno a neslouží žádnému "bohu" - kromě lidské mysli. Král Šalomoun psal o takovém pošetilém úsilí v Přísloví 14,12: "Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přive­ de všelijak k smrti." Je pravda, že řada mých odpovědí v této knize obsahuje rady a pohle­ dy, které jsem se nepokoušel nijak potvrdit, ani dokázat. Jak se tyto moje odpovědi liší od nepodložených doporučení lidí, které jsem odsu­ zoval? Rozdíl tkví ve zdrojích, ze kterých naše rozdílné pohledy vyvě­ rají. Zásady vyjádřené v této knize nejsou mé vlastní závěry, na které se

134 JAMES DOBSON

za rok či za dva zase zapomene. Mají svůj původ u Bohem inspi­ rovaných pisatelů Bible, kteří nám zde dávají pevný základ, na němž můžeme postavit celý svůj život. Tyto zásady se předávají z generace na generaci až do dnešních dnů. Naši předkové je učili své děti a ty zase své děti a udržovali tak tuto vědomost živou pro další generace. Žel, dnes jsou tyto zásady v některých kruzích prudce napadány a v jiných všechny zapomenuty. Mým cílem v této knize bylo tedy formulovat tuto židovskokřesťanskou tradici a filosofii, týkající se rodinného života v mnoha jeho projevech. A jaký je onen filosofický základ? Zahrnuje rodičovskou kontrolu nad malými dětmi v duchu péče a lásky, moudré vedení dětí k sebekázni a zodpovědnosti, rodičovské vedení, které hledá nejlepší zájem svých dětí, úcta a důstojnost pro každého člena rodiny, sexuální věrnost manželů, soulad s Božími morálními zákony. Tato filosofie se snaží o co největší fyzický a duševní potenciál každého jedince už od dětských let. Takto vypadá náš herní plán. Kdybychom výše uvedené pojmy mohli vložit do zkumavky a vařit při nejvyšších teplotách, až by nám na dně zůstaly jen základní složky, našli bychom tyto čtyři dále nedělitelné a pevné prvky:

1. Víra v nevyjádřitelnou cenu a významnost lidského života ve všech jeho podobách, včetně dosud nenarozených dětí, starých, ovdovělých, mentálně retardovaných, neatraktivních, tělesně postižených a jiných lidí, kteří žijí v nejrůznějších podmínkách, a též víra, že lidství je hodnotou, která trvá od početí do hrobu.

2. Pevná oddanost svazku manželství jako trvalému celoživotnímu vztahu, nehledě na zkoušky, nemoci, finanční zvraty nebo z toho vyplývající citové stresy.

3. Oddanost úkolu přivádět na svět děti a vychovávat je i v dneš­ ním světě postaveném na hlavu, který očerňuje a pošlapává toto naše jedinečné lidství. 4. Oddanost nejvyššímu smyslu života: snaha o získání věčného života skrze Ježíše Krista našeho Pána, počínaje u vlastní rodiny, a potom i pro jiné trpící lidi, kteří nevědí o Jeho lásce a oběti. Ve srovnání s tímto prvořadým cílem je ostatní lidské snažení zcela bezvýznamné. DOSLOV 135

Přestože tyto čtyři úhelné kameny křesťanského pohledu jsou v posledních letech tvrdě napadány, pevně věřím, že dokud budou na této zemi spolu žít otcové, matky a děti, zůstanou tyto zásady živé. Urči­ tě přežijí humanismus a chabé úsilí lidstva najít jinou alternativu.

136 JAMES DOBSON

Seznam otázek

ČÁST PRVNÍ ZDROJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ Proč tolik lidí ve všech věkových skupinách prožívá pocit nedostatečnosti a méněcennosti? 13 2. Když mluvíte o "pevných kritériích" určujících hodnotu člověka, které vlastnosti patří k těm nejvýše ceněným? 13 3. Kdy vlastně pocity méněcennosti začínají? 14 4. Proč si dnes lidé uvědomují své tělesné vady a nedostatky více než v minulosti? Co je důvodem "epidemie" méněcennosti, kterou jste popsal? 15 5. Jak se dítě naučí hodnotit sebe a druhé na základě fyzické přitažlivosti? 75 6. Jakou roli hrají ve zdůrazňování důležitosti fyzické krásy učitelé? 17 7. Jaké má hezké dítě vyhlídky? 17 8. Co se dospívajícím dětem na nich samotných nejvíc nelíbí? 18 9. Jaký je druhý nejvýznamnější atribut systému stanovujícího hodnotu člověka podle fyzické přitažlivosti? 18 10. Většina dětí se domnívá, že jsou neinteligentní a hloupé. Mohl byste vysvětlit, proč tento útok na sebevědomí ovlivňuje dnes tolik dětí? 79 11. Myslíte si, že postoje a reakce rodičů hrají ve formování zdravého sebevědomí dětí klíčovou úlohu? 20 12. Co nejvíce brání rodičům v budování sebevědomí svých dětí? 27 13. Co je zdrojem zdravého sebevědomí? 22 14. Které jiné vlivy kromě zdravého sebevědomí působí na sebedůvěru dětí? 22 15. Jaké byste mi poradil hodnoty, kterým bych měl vyučovat své děti namísto krásy, rozumu a materialismu? 23 1.

ČÁST DRUHÁ ROZVOJ ZDRAVÉHO SEBEVĚDOMÍ U DĚTÍ Jak mohu pomoci své devítileté dceři, která trpí nedostatkem sebedůvěty? 27 Mohl byste vysvětlit proces kompenzace? Jak souvisí s pocity nízkého sebe­ vědomí? 28 18. Jaký je v naší kultuře nejlepší zdroj kompenzace pro chlapce? 29 19. Jak mohu jako rodič rozhodnout, jaké dovednosti by měl rozvíjet můj syn? Neměl by si vybrat sám? 30 20. Co když se dítě tolik liší od ostatních, že s nimi prostě nemůže soutěžit, nehledě na to, jak moc se snaží? 30 21. Souhlasíte, že rodiče by měli zasáhnout, když vidí, jak děti ubližují jinému dítěti? 31 22. Naznačil jste, že "prostřední dítě" mívá větší problémy s vytvářením zdravého sebe­ vědomí. 32 16. 17.

SEZNAM OTÁZEK 137

23. 24.

Jak mohu pomoci svému prostřednímu dítěti, které trpí pocity méněcennosti? 32 Můj syn je výborný gymnasta. Přesto cvičí hrozně, když jeho výkon hodnotí porota. Proč vždycky v těch nejdůležitějších chvílích tak špatně dopadne? 33 25. Můj dvanáctiletý syn zbledne, když má přednést báseň před shromážděním. Proč mu vypne mozek, když je pod určitým tlakem? 33 26. Jak mu mohu pomoci? 34 27. Čím se vyznačují rodiny, v nichž vyrůstají děti s vysokým stupněm sebedůvěry? 34 28. Říkám svému synovi, že není důležité, jak vypadá nebo jak je chytrý. Ale že záleží na tom, jaký je člověk uvnitř. Souhlasíte s tímto přístupem? 35 29. Může škádlení a žertování uvnitř rodiny ublížit? 37 30. Moje dvanáctiletá dcera se trápí, že má velký nos a pořád se o tom baví se svými kamarádkami. Co bych s tím měla dělat? 37 31. Jak mohu svou dceru připravit na problémy související s jejím sebevědomím a spole­ čenským tlakem, kterému bude muset v období dospívání čelit? 38 32. Co vás znepokojuje na panence "Barbie"? 39 33. Jak bych měl reagovat, když děti ze sousedství ubližují a posmívají se mému syno­ vi? 40 34. Dělám chybu, když nutím svou dceru, aby nosila vlasy svázané tak, jak to chci já? 41 35. Co navrhujete rodičům adoptovaných dětí ohledně zvláštních situací, které mohou nastat? 41 36. Jaké důležité změny v naší kultuře by mohly zvýšit procento mentálně zdravých dětí a dospělých? 44

ČÁST TŘETÍ PŘÍLIŠNÁ RODIČOVSKÁ OCHRANA 37. 38.

Je možné milovat své dítě příliš mnoho? 51 Co se stane s dítětem, jehož rodiče jsou přehnaně ochranářští a nevkládají na své dítě náležitou zodpovědnost? 51 39. Mohl byste mě upozorit na klíčové prvky, jak předejít nebezpečí závislosti? 52 40. Vysvětlete podrobněji svůj výrok: "Celé dětství je příprava na dospívání a dospělý život". 53 41. Moje maminka nás jako děti obskakovala a obletovala a já bych pociťovala vinu, kdybych se stejně tak nechovala ke svým dětem. Opravdu si myslíte, zeje v jejich zájmu dělat pro ně méně? 54 42. Proč je pro matky tak těžké dát dětem nezávislost a svobodu? 55 43. Cítím, že dopřát dětem svobodu je jedna z nejdůležitějších povinností, před nimiž rodiče stojí. 56 44. Co uděláte, když se vaše osmnáctileté dítě rozhodne dělat věci odlišně, než jste si přál? 58

ČÁST ČTVRTÁ ZDRAVÉ SEBEVĚDOMÍ V DOSPĚLOSTI Jestli jsem dobře pochopil, jste přesvědčen, že většina Američanů trpí do různé míry komplexy méněcennosti. Pokud je to pravda, existují také nějaké kolektivní důsledky tohoto stavu? 65 46. Proč si myslíte, že je nízké sebevědomí tolik rozšířené u dnešních žen? Proč se s tímto problémem dnes setkáváme více než v minulosti? 65 47. Nízké sebevědomí tedy u žen ovlivňují stejné fyzické faktory, kterých se bály, když byly mladší? 66 48. Jak se liší sebevědomí u mužů a žen vzhledem k vlivu "krásy” a "inteligence"? 67

45.

138 SEZNAM OTÁZEK

49. Můj muž si často dělá legraci z toho, jak vypadám. Ztrácím potom zájem o sex. Proč nedokážu tyto jeho poznámky prostě ignorovat, když vím, že mi nechce ublížit? 67 50. Nikdy jsem si nepřipadala hezká nebo přitažlivá. Vysvětluje to moji mimořádnou stydlivost? 68 51. Jakou roli hraje u dospělých inteligence při utváření zdravého sebevědomí? 68 52. Mohl byste vysvětlit, co člověk, který trpí pocitem méněcennosti, vlastně prožívá? 69 53. Proč si moje přítelkyně klade za vinu, že ji její manžel podvedl a utekl od ní s mladým děvčetem? 69 54. Znám jednu ženu, která zoufale potřebuje lidi, ale nevědomky je od sebe odhání. Jak jí mohu říci o tom, co dělá špatně, aniž bych způsobila, že se bude cítit ještě hůř? 70 55. Psychiatr, u něhož jsem hledala pomoc s komplexem méněcennosti, mi nepomohl a zdálo se, že ho to nezajímá. Jak byste vy přistupoval k pacientovi, kteiý má problé­ my tohoto druhu? 71 56. Nedaří se mi vypořádat se s pochybnosti o sobě samé. Můžete mi dát nějaké povzbu­ zení? 72 57. Daří se mi překonávat své pocity méněcennosti a cítím se být připravena podniknout další kroky směrem k nabývání ztraceného sebevědomí. Co byste mi doporučoval? 73 58. Jak byste obhájil svůj názor na vytváření sebevědomí u dětí ve světle Písma? 74

ČÁST PÁTÁ DEPRESE U ŽEN 59. Bývají deprese častější u žen nebo u mužů? 79 60. Na co si konkrétně stěžují ženy trpící depresemi a co jim nejčastěji v souvislosti s tímto stavem dělá problémy? 79 61. Moje žena už tři měsíce prožívá těžkou depresi. Jaký druh terapie byste jí dopo­ ručil? 79 62. Proč se po svátcích cítím tak mizerně? 80 63. Jak mám zbrzdit svou "rutinní paniku“, když není během dne (i noci) minuty, kdy bych nepečovala o své děti? 81 64. Moje žena často upadá do depresí, když nezvládá to, co se od ní očekává. Já jsem také hodně zaneprázdněn, ale jak jí mohu pomoci, aby tyto náročné roky zvlá­ dala? 82 65. Všimla jsem si, že u mne dochází častěji k duchovním depresím a porážkám, když jsem unavená, než když jsem odpočatá. Platí to i u jiných žen? 83 66. Pociťují děti na sobě deprese a skleslost svých rodičů? 84 67. Můžete mi vysvětlit, proč je tolik Američanů nespokojených se svým životem, když mají vyšší životní úroveň než kdekoliv jinde? 84

ČÁST ŠESTÁ PŘEDMENSTRUAČNÍ NAPĚTÍ 68. Trpí všechny ženy náladovostí před menstruací? 89 69. Popište kolísání nálady spojené s menstruačním cyklem. Je pravda, že se chemické vlivy projevují nejen před periodou, ale i v jiných fázích cyklu? 89 70. Mohl byste vysvětlit, proč prožívám nejsilnější pocity méněcennosti a podřadnosti během "předmenstruační" fáze? 90 71. Jak můžete vědět, že předmenstruační napětí není pouze psychologickou zále­ žitostí? 91

SEZNAM OTÁZEK 139

72. Každý měsíc trpím pocity méněcennosti a všeobecnou úzkostí, i když vím, že moje deprese jsou výsledkem fyziologických podmínek. Mohu se nějak připravit, abych menstruační cyklus lépe zvládala? 91 73. Mohl byste říci něco o fyziologických faktorech tohoto procesu mému manželovi? 92 74. Proč jsou některé ženy náchylnější k předmenstruačním depresím než jiné ženy? 93 75. Mohu správnou stravou dosáhnout zmírnění těchto symptomů? 94 76. Podobá se předmenstruační napětí co do emocionální charakteristiky meno­ pauze? 94 77. Jestliže je moje žena v období předmenstruačního napětí podrážděná a nedůtklivá, proč je na tom ještě hůř, když se jí pokouším říci, že to nevypadá tak zle? 95 78. Jaký vliv na náladu ženy během cyklu mají antikoncepční pilulky, které obsahují estrogen? 95

ČÁST SEDMÁ HNĚV Z KŘESŤANSKÉ PERSPEKTIVY Jak se můžeme jako křesťané oprostit od hněvu? 99 Je hněv hříšný? 100 Je možno předejít všem pocitům hněvu? 100 Copak Bible nezaujímá k otázce hněvu absolutní postoj? Kde máte napsáno, že tole­ ruje individuální rozdíly, jak jste je popsal? 101 83. Za jakých okolností je podle vašeho názoru hněv hříšný? 101 84. Říkáte, že když "jsme v právu”, neospravedlňuje to ještě naše špatné postoje nebo chování? 101 85. Je hněv, který vede k ublížení jinému člověku, špatný, i když jej skryjeme uvnitř a nedáme ho na sobě znát? 102 86. Můžete dát nějak dohromady názor na potřebu ventilovat hněv s biblickým příka­ zem, že každý člověk má být "rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení a pomalý k hněvu"? 102 87. Snažila jsem se spřátelit s nesnášenlivou sousedkou, a ta mi jednou přibouchla dveře, když jsem jí řekla něco, co evidentně špatně pochopila. Teď z toho mám nepříjemný pocit, ale nevím, jak jsem měla v takové situaci správně zareagovat. 103 88. Co byste řekl lidem, kteří se snaží ovládat svůj hněv, ale čas od času se rozčílí a vybuchnou? 104 89. Proč mě chce můj syn rozčílit, když ví, že ho mám rád? 105 79. 80. 81. 82.

ČÁST OSMÁ POCHOPENÍ VINY 90. Můžeme něco udělat s chybami při výchově svých dětí, když jsou již dospělé? Moje žena a já jsme se nedávno stali křesťany a uvědomili jsme si, že jsme se při výchově svých dětí drželi špatných zásad. 109 91. Mohl byste jako psycholog vysvětlit, co je to svědomí a jak v lidské mysli funguje? 110 92. Oznamují nám pocity viny také Boží odsouzení? 110 93. Může člověk trpět pocitem viny, kteiý není inspirován Bohem? Mohl byste uvést nějaké příklady? 110 94. Mohl byste vysvětlit svůj výrok, že pocit viny v nás někdy vyvolává satan? 112 95. Mohl byste charakterizovat svědomí a popsat, jak funguje? Může pocit viny být závislý na tom, k čemu byl člověk v dětství vychováván? 112 96. To na nás jako na rodiče klade obrovskou zodpovědnost, že ano? 113 97. Znamená to, když nepociťujeme žádnou vinu, že jsme v očích Stvořitele bez viny? 113

140 SEZNAM OTÁZEK

Co mám dělat se svým svědomím? Mám ho ignorovat? Nehovoří k nám Bůh skrze tuto naši duševní schopnost? 114 99. Doufám, že nám neradíte, abychom své svědomí zcela ingorovali, že ne? 115 98.

ČÁST DEVÁTÁ VÝKLAD VNUKNUTÍ Myslíte si, že je to účinná metody poznávání Boží vůle, když čekám, až ve mně Bůh vyvolá pozitivní, nebo negativní pocit? 119 101. Říkáte, že Bůh nemluví přímo k srdci, a že všechna vnuknutí jsou falešná a nespo­ lehlivá? 120 102. Znamená to, že některé z těch "jiných hlasů" představují satanův vliv? 120 103. Je možné, aby satan mluvil uprostřed upřímné modlitby? 121 104. Nejsou některá vnuknutí a pocity "naší vlastní výroby”? 121 105. Někdy mi připadá, že mi má vnuknutí jen poslušně říkají, co bych chtěl nejraději slyšet. 121 106. Slyšel jsem, že se jednomu muži zdálo ve snu, že se má oženit s určitou ženou. Mluví k nám Bůh skrze naše sny? 122 107. Co myslíte tím "obsahem ověřeným jinými způsoby"? 122 108. Jaký je z psychologického a vědeckého hlediska účel snů? 722 109. Jak můžeme rozeznat vedení Ducha Svatého od lstivého zlého vlivu samotného satana? 722 110. Jak je možné, že satan ovlivní svou lží tolik křesťanů, kteří jí uvěří? 123 111. Co mi pomůže bezpečně odlišit své vlastní pocity od skutečného Božího vnuknu­ tí? 124 112. Zdá se, že ze čtyř Knappových kritérií se nejhůře aplikuje hledisko otevřené Boží cesty. Mohl byste uvést nějaký příklad? 725 113. Jak můžete s určitostí tvrdit, že za něčím stojí pouze okolnosti a ne Bůh? 126 114. Stane se, že i po aplikaci čtyř Knappových kritérií zůstane křesťan ve věci Božího vedení stále na pochybách? 727 115. Říkáte, že v životě křesťana budou chvíle, kdy mu Boží vůle a činy nebudou dávat žádný smysl? 727 116. Existují chvíle, kdy se budeme modlit za to, abychom poznali Boží vůli, a přesto "neuslyšíme" žádnou okamžitou odpověď? 728 117. Jak se díváte na praktikování astrologie a mohl byste na její adresu říci, zda zde existují nějaká vědecká fakta, která byji mohla podpořit? 728 118. Proč tolik vysoce inteligentních lidí je ochotno řídit se svými horoskopy, když se astrologie neopírá o žádný základ a nelze ji nijak obhájit? 130 100.

SEZNAM OTÁZEK 141

Rejstřík Adoptované děti 41 - 44 Astrologie 128 -131 Boží vedení dojem o něm 119-131 pochybnosti o něm 127 Qesty Boží prozřetelnosti 125 Činit rozhodnutí 58 - 60 Děti citlivost na výsměch 31 citlivost vůči druhým 44 - 47 kulturně zanedbané 20 mentálně pomalejší 19 nátlak na úspěch 18 neukázněné dítě 20 odmítnutí vrstevníky 40 panenka Barbie a vzory pro dospívající děti 39 - 40 pocity méněcennosti 14 -15,19 - 20, 38 pochybnosti o sobě 14 -15, 20 potřeba nových dovedností 30 pozdní květ 20 prostřední dítě 32 přístup učitele k dětem 17 sebeponížení 37 stanovení hodnoty člověka 15-17 tlak prostředí 37 - 39 vlivy přispívající k sebevědomí 22 - 23 výchova k zodpovědnosti 52 - 53 výsměch 37 Deprese mladé matky 81 - 83 příčiny 69, 79, 83 - 84 rodičovská 84 terapie 79 u žen 79 Dospívající děti co se jim na sobě nelíbí 18 pocity nedostatečnosti 14 -15, 38 Duchovní deprese 83 - 84 Hněv bezděčný, biochemický 100-101 biblické učení 99 -102 jak jej mít pod kontrolou 103 -105 nadeje na zvládnutí 102 prevence 700-101 reakce na něj 103 Hodnota človeka 13 -14,17 -18, 72 Konflikty rodičů a dětí 56 - 58 Láska 56 -58 Manipulace rodičů 105 -106 Ménecennost, pocity 14 -15 Menstruační cyklus, nálady, napětí 89 - 96 Mentální zábrany 33 - 34 Mentální zdraví 44 - 45 Mladá matka v depresích 81 - 82 Nedostatečnost, pocity mentální zábrany 33 - 34

v dospívání 14 -15, 38 u děti 14 -15 Nezávislost u dětí 52 - 53 Nálady, dobré a špatné 80 - 81 Náladovost u žen 89 - 91, 95 Pochybnosti o sobě 14 -15 Prostřední dítě 32 Předmenstruační napětí 89 - 96 Předtuchy 727 -123 Přílišná rodičovská ochrana 57 - 52 Pýcha versus sebedůvěra 73 - 75 Rodičovský pocit viny 58 - 59 Rodiče dát dětem svobodu 56 - 58 naučit děti úctě k druhým 31 - 32 pomoc dětem citově dospět 44 - 45 povzbuzení dětí k rozvíjení vloh 30 vliv svědomí dítěte 112-113 výchova k nezávislosti 52 - 53 výchova k zodpovědnosti 57 - 52 vytváření zdravého sebevědomí u dětí 71 .77 77 . 77

Rozčílení 103 -105 Sebedůvěra u dospělých 66, 68 - 69, 74 -

citový stres 77 - 72 užeň 65 - 68, 69 - 70, 89 - 96 Sebedůvěra u dětí kompenzační vlohy 28 - 30 prostřední dítě 32 selhání rodičů vyložit ji 20 - 21 účinek přístupu rodičů 20 - 21 vlivy 22-23 vytváření 29 - 30 zdroje 27 - 22 Sexuální revoluce 75 Svědomí 110-116 Sny 124 Stydlivost 68 Telesná přitažlivost/nepřitažlivost dětí jak rodiče mohou dětem pomocfj5 - 3 stanovení hodnoty člověka 15-17 účinek na děti 75-77 výhody přitažlivosti 77 Tělesné vady 75,35 - 37 Vysmívání manžel/manželka 67 - 68 v rodině 37 Vina manželská 69, 70 pocity 772 rodičovská 58 - 59,109 - 777 vnuknutí satana 110,112 Vůle Boží cesty Boží prozřetelnosti 725 čtyři Knappovy testy 124-125 jak ji poznat, ověřit 119 -120

REJSTŘÍK 143

James Dobson Zdravá rodina Z anglického originálu Dr. Dobson answers your questions about confident healthy families (Tyndale House Publishers, Inc., Wheaton, Illinois 1986) Přeložil Milan Čermák Obálka Marie Plotěná Vydala Nová naděje - Křesťanská organizace pro pomoc mládeži a rodinám Odpovědný redaktor Jaroslav Krátká Vytisklo Spektrum Brno První vydání (C) 1982 by James C. Dobson, USA

C',1 1994 by Nová naděje Brno ISBN 80-901726-0-1

Dr. James Dobson má široké spektrum působnosti. Čtrnáct let byl profesorem pediatrie na lékařské fakultě univerzity v jižní Kalifornii a zároveň pracoval v dětské nemocnici v Los Angeles na oddělení genetiky. V sou­ časné době je prezidentem neziskové organizace „Za­ měřeno na rodinu“, která se orientuje na pomoc rozpadajícím se rodinám. Od roku 1980 působí i ve vládních aktivitách, jako třeba ve vládní komisi pro boj s pornografií. Cílem trilogie, jejíž druhý svazek právě držíte v rukou, je formulovat filozofii židovsko-křesťanské tradice týkající se rodinného života v jeho různých formách. O jaký filozofický základ se jedná? Zahrnuje rodičov­ skou péči o děti od narození v duchu obětavosti a lásky, moudré vedení dětí k sebekázni a zodpovědnosti, rodi­ čovské vedení, které sleduje zájem a potřeby dětí, úctu a důstojnost pro každého člena rodiny, sexuální věrnost manželů a soulad s Božími morálními zákony. Filozofií této tradice je snaha co nejvíce rozvíjet fyzické a duševní schopnosti každého člověka už od dětských let. Součástí trilogie je již vydaný svazek Manželství a se­ xualita, v němž se autor pokouší o odbornou aplikaci evangelia i v tak choulostivé oblasti, jakou je sexualita. Cyklus uzavírá připravovaný svazek Výchova dětí, který ukazuje cestu k tvůrčímu a plnému rozvinutí osobnosti dítěte.

..

í

ISBN 80-901726-0-1