Politická ekonomie. Obecné otázky [1st ed.] [PDF]

Zitiervorschau

OSKAR LANGE

Politická ekonomie OBECNÉ OTÁZKY

pRAHAloms ACADEMIA NAKLADATELSTVÍ

ČESKOSLOVENSKÉ AKADEMIEVED

Z polského originálu: Oskar Lange: Ekonomia polityczna. tom I, Zagadnienia ogólne, třetí vydání, Varšava 1963 přeložil doc. CSc. Ivan Figura

”Č Paňstwowe W'ydawnictvo Naukowe, Warszawa 1963 řranslation © Ivan Figuľa 1966

Předmluva k českému vydání

S velkým potěšením dávám svou knihu do rukou československých čtenářů. Děkuji přitom Academii, nakladatelství Československé aka­ demie věd, že se ujalo úkolu tuto knihu vydat; děkuji také doc. Iva­ nu Figurovi za překlad a doc. Miroslavu Šmejkalovi a dr. Lumíru Smetanovi za vědeckou redakci překladu. Vydání mé knihy v češtině mne těší zejména proto, že je výrazem upevňujících se vědeckých a kulturních vztahů mezinašimi bratrskými národy, které spojují společná historická pouta, společné boje za svo­ bodu a dnes i společná cesta socialistického rozvoje. V posledních letech značněvzrostl oboustranný zájem o výměnu eko­ nomického myšlení mezi našimi zeměmi. V obou zemích vzrůstá totiž zájem o vytvoření nových metod plánování a řízenísocialistického hos­ podářství. S tím je spojenai otázka nových a tvůrčích vědeckýChhledání. Otázka nových metod plánování a řízení socialistického hospodář­ ství je dnes aktuální ve všech socialistických zemích. Vyplývá to z 'ob­ rovského -rozvoje výrobních sil socialistické společnosti. Vzrostl počet výrobků, počet hospodářských jednotek (podniků, sdružení a jiných), stále většího významu nabývá otázka přizpůsobení výroby potřebám spotřebitelů, vzrůstá význam hospodářských vztahů se' zahraničím, a to*jak s jinými socialistickými zeměmi, tak i s kapitalistickýmí státy, a zejména s tzv. třetím světem. To všechno způsobuje, že ekonomické vztahy se stále více rozvětvují a komplikují. V těchto podmínkách nepostačují metody plánování a řízení, které vznikly v dřívějším stadiu výstavby socialistického hospodářství.

6

Předmluva. k českému vydání

Tyto metody musí být přizpůsobeny vyšší úrovní výrobních sil a hospodářských vztahů, jichž jsme dosáhli a které se budou dále roz­ víjet. Proto se dnes v mnoha socialistických zemích hledají nové metody a v souvislosti s tím probíhají živé vědecké diskuse. Je tomu tak v Sovětském svazu, v Polsku, v Maďarsku, v Německé demokra­ tické republice a v jiných zemích. Zvláště živé diskuse probíhají od jisté doby v Československu, kde také vedly k přijetí programu dalekosáhlých reforem v plánování a řízení národního hospodářství. V tomto hledání má základní úlohu věda - politická ekonomie. Na jeji úrovni a na tvůrčím úsilí závisí, bude-li nalezena správná základ­ ní linie rozvoje socialistického hospodářství. Socialistická hospodářství se totiž vyznačuje tím, že není hospodářstvím živelným, ale vědomě a cílově řízeným na základě vědeckého poznání ekonomických zákonů. Z toho vyplývá velký praktický význam rozvoje ekonomické vědy za socialismu; je nutno, aby tato věda držela krok s rychle rostoucími požadavky praxe. Chce-li ekonomická věda skutečně pomáhat rozvoji socialistické společnosti, nemůže ustrnout v dogmatismu a konzervati­ vismu, musí se zabývat stále novými jevy v životě moderních společnos­ tí, vypracovat metody zkoumání a teoretická pójetí adekvátní těmto jevům. Takto si musí zejména počínat věda, jejíž základy pramení z velkého revolučního myšlení Marxova, Engelsova a Leninova; socialistická věda se musí ukázat být tohoto dědictví hodna. Moje kniha se pokouší o syntetický výklad politické ekonomie, zalo­ žený na. marxistických zásadách a odpovídající současnému stavu společensko-hospodářských problémů ve světě, jakož i současným roz­ sáhlým možnostem rozšiřování a prohlubování vědeckého poznání. Zdá se, že doba pro takový pokus dozrála. Je jasné, že tento pokus není snadnou záležitostí a z povahy věci vyplývá, že musí mít charakter jistého provizória. S tímto vědomím dávám svou knihu do rukou čes­ koslovenských čtenářů. Doufám, že u nich najdu pochOpení pro své úsilí, jakož i shovívavost k nedostatkům knihy. Budu šťasten, přispěje-li tato práce k dalšímu oživení diskuse a vědecko-ekonomickéhobádání v Československu. Varšava, leden 1965.

O ka La

8 r

"ge

.

Předmluva k prvnímu vydání

Tato kniha je první částí větší práce, která bude obsahovat výklad komplexu nejdůležitějších problémů politické ekonomie. Práci jsem započal na začátku roku 1957 a nejprve jsem ji mínil obsáhnout v jed­ nom dílu. V průběhu psaní se však práce rozrůstala a budou ji tvořit tři díly, z nichž první předkládám čtenáři. První díl obsahuje obecné problémy politické ekonomie. Jsou to: předmět politické ekonomie, spojitost politické ekonomie s materia­ listickým pojetím dějin, ekonomické zákony, metoda politické ekono­ mie, souvislost mezi politickou ekonomii a praxeologií, otázka spole­ čenské podmíněnosti a společenské úlohy ekonomických poznatků. Stručně se zabývám také nemarxistickými směry v politické eko­ nomii. První díl tvoří tak určitý uzavřený celek pojednávající o obec­ ných základech vědy politické ekonomie. Další díl bude merítorním výkladem hlavních problémů politické ekonomie. Bude obsahovat teorii reprodukce a akumulace, teorii zbožní Výroby a zákona hodnoty, jakož i obecnou ekonomickou srovnávací analýzu společenských formací. V posledním dílu se budu zabývat podrobnou analýzou způsobu fungování a rozborem „zákona pohybu“ kapitalistické a socialistické formace.

Již dávno jsem měl v úmyslu napsat systematický výklad politické ekonomie. Tento úmysl postupně dozrával, jak pokračovalo mé ekono­ mickéstudium a rostly mé praktické zkušenosti z hospodářsképolitiky. K jeho konečnému vykrystalizováni přispělomé přesvědčení,že mnohé

8

Předmluva k prvnímu vydání

spory, diskuse a. polemiky v oblasti politické ekonomie lze vyřešit jen na základě systematického výkladu této Vědy. Jednotlivé ekono­ mické problémy se totiž spojují do určitého celku a sotva je lze pojímat odtrženě. Tyto problémy se musí řešit na základě soudobého stavu vědecké literatury a soudobých historických zkušeností. Jen tak se může rozvíjet marxistioké vědecké myšlení v oblasti politické ekonomie. Tato kniha není učebnici, je spíše soustavnou monograñí předmětu. Proto se také jednotlivé kapitoly rozsahem značně liší; některé problé­ my jsou zpracovány šíře a podrobněji než jiné. Snažil jsem se věnovat více místa novým a diskusním problémům než otázkám, na něž se již ustálila odpověď, i když o nich pojednávám také, abych zachoval soustavnost výkladu. Přestože kniha není míněna jako učebnice, doufám, že přispěje k utřídění pojmů a myšlení v oblasti politické ekonomie. Domnívám se, že poslouží v určitém smyslu také praxi výstavby socialismu v Polsku. Varšava 15. dubna 1959 Oskar La-nge

Předmluva k druhému a třetímu vydání

S radostí zjišťují, že se kniha setkala se zájmem čtenářů; první vydání bylo během roku rozebráno. Za této situace vznikla potřeba druhého vydání a vyvstal problém provedení určitých změn. Kniha byla předmětem četných diskusí jak ve .formě recenzí, tak i vědeckých konferencí a seminářů. Diskuse, často velmi živé, přinesly mnoho zajímavých myšlenek. Četné z diskusních otázek se však týkají obsahu dalších dílů knihy. Dospěl jsem proto k závěru, že bude třeba, abych svůj čas raději vynaloží] na psaní dalších dílů. Teprve potom, na základě dalších dílů a diskuse nad knihou jako celkem bude možné znovu posoudit první díl a zásadně jej přepracovat. Zatím se v novém vydání omezují na to, že jsem doplnil a upřesnil řadu formulaci, které se mi nezdály dost precizní nebo dost jasné. Tato doplnění a zpřesnění jsou zčásti výsledkem diskusí a zčásti mají povahu vlastních závěrů autora. Doplněn byl především dodatek o matematických základech pro­ gramování. Blíže byla osvětlena struktura funkce nákladu prostředků. Byl ukázán také praxeologický význam Lagrangeových multipliká­ torů jako měřítek významnosti jednotlivých bilančních omezení. Kro­ mě toho jsem do textu přidal několik doplňků o prostředcích distri­ buce; také řada poznámek byla doplněna historickým a bibliogra­ ñckým materiálem. Formulace byly upřesněny hlavně v kapitole o materialistickém pojetí dějin. Zvýrazňují úlohu výrobních vztahů nejen jako brzdy, ale také jako podnětu vývoje výrobních sil. Přesněji byla také formu­

10

Přednxluva k druhému a třetímu vydání

lována definice společenského vědomí. Řada jiných otázek v této kapitole by se měla dále prohloubit, což by však vyžadovalo další ob­ šírné studium. Odkládám to, až ukončím celek, tj. další díly. V kapitole o ekonomických zákonech jsem rozšířil příklady technicko-bilančních zákonů. Provedl jsem určitou terminologickou změnu, totiž výraz „zákony působení nadstavby“ jsem nahradil výrazem „zákony vyplý­ vající z působení nadstavby“. Tím se vysvětluje, že jde o ekonomické zákony vyplývající z působení nadstavby, nikoli o zákony, s nimiž v souladu nadstavba působí. V kapitole o metodě politické ekonomie bylo vysvětleno, že postup bádání, který spočívá v abstrakci vycházející ze zkušenosti, v postup­ né konkretizaci a ve veriñkaci praxí, je projevem dialektiky vědec­ kého poznání. Již po druhém vydání vyšla kniha v italštině, francouzštině, portu­ galštině a angličtině. Vydání v jiných jazycích se připravují. Při této příležitosti jsem provedl řadu dalších drobných oprav a doplňků, které zahrnují do třetího polského vydání. 'Poněkud jsem upřesnü formulace o nadstavbě, o vztahu ideologie a vědy, jakož i poznámky, týkající se pojetí ekonomických zákonů socialismu v dřívější marxistické litera­ tuře. Také citovaná literatura byla místy doplněna. Tyto nepočetné doplňky a drobné opravy by měly zvýšit prospěš­ nost knihy. Doufám, že dříve než vyvstane praktická otázka dalších změn, bude hotov alespoň druhý díl. Varšava, září 1963

Oskar Lange

11

KAPITOLA PRVNÍ

lfředmět politické ekonomie Uvodní pojmy

Politická ekonomie čili společenská ekonomie je věda o společenských zákonech, které ovládají výrobu a rozdělování materiálních prostředků uspokojování lidských potřeb.

Potřeby člověka a prostředky jejich uspokojování ČlOvěk žijící ve společnosti, která je na určitém stupni historického vývoje, má potřeby různého druhu, jako je obživa, odívání, bydlení, výchova dětí, zábava a mnoho jiných. Část z nich má povahubiologic­ kých potřeb, jejichž uspokojování je pro život nezbytné. Jiné potřeby jsou výsledkem soužití lidí ve společnosti, výsledkem souboru podmí­ nek, které nazýváme kulturou dané spoločnosti. Avšak i biologické potřeby člověka nabývají povahy a formy závislé na kultuře té spo­ lečnosti, v níž lidé žijí. Potřeby bývají individuální nebo kolektivní. Kolektivní potřeby, jako např. potřeba zajištění bezpečnosti a mnohé potřeby z oblasti zábavy, jsou přímým výsledkem společenského soužití lidi. I když tedy lidské potřeby vyrostly původně z biologic­ kých potřeb, jsou výtvorem společenského soužití lidí a závisí na určitém stupni vývoje lidské společnosti. K uspokojování lidských potřeb jsou nezbytné materiální předměty, jako chléb, oděv, domy, uhlí, filmy, knihy a mnoho jiných. Tyto před­ měty nazýváme statky. Statky jsou tedy materiální prostředky uspoko­ jování lidských potřeb. Tyto prostředky získává člověk z přírody,

12

Oskar Lange

která ho obklopuje. Některé prostředky uspokojování potřeb, jako např. vzduch potřebný k dýchání poskytuje přímo příroda v takove formě, že k jejich přisvojení není nutná lidská činnost.1 Protože nejsou předmětemlidské činnosti, politická ekonomie se jimi nezabývá. Avšak obrovská většina prostředků uspokojování potřeb se získává z přírody dobýváním, přepracováváním, přetvářením fyzikálních, chemických a biologických vlastností, přemístováním v prostoru a uchováváním v čase.

Výroba, práce Lidskou činnost, která přizpůsobuje fondy a síly přírody za účelem vytváření statků, nazýváme výrobou,statky získané takovou činností nazýváme pak výrobky. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že všechny statky, jimiž se zabývá politická ekonomie, jsou výrobky. Máme-li na mysli materiální předměty jako prostředky uspokojování lidských potřeb, mluvíme o statcích; máme-li na mysli tyto předměty jako výsledky lidské činnosti zvané výroba, mluvíme o výrobcích. Výroba je lidská činnost, která přizpůsobuje přírodní prostředky a síly lidským potřebám. J e činností vědomou aúčelnou. Tato činnost odlišuje člověka od zvířat.2 Skládá se z činností různého druhu, které nazýváme prací. Prací člověk působí na přírodu, přetváří ji podle svých potřeb. Prací však člověksoučasněformuje i sebe - „vzdělává se , získává a rozvíjí v sobě dovednost vykonávat různé činnosti. (G

1Takové předměty se často nazývají „volnými statky“. 3 Většina zvířat využívá. přírody, která je obklopuje, přímo, aniž ji přizpů­ sobuje svým potřebám. V takzvaných společenstvech zvířat, jako např. u mravenců nebo termitů, se přiz ůsobování prostředí potřebám života (např. stavění mravenišf.) děje na zák adě neuvědomělého instinktu, nikoli jako výsledek cílcvědomé činnosti. Viz L. Krzywicki, Rozwój społeczny wáród zwzcrząti u rodzaju ludzkiego. Studia socjologicznc,PIW, Varšava 1951, str. 193 až 200._Konstat0valto již Marx, který íše: „Pavouk provádí úkony, které se podobají úkonům tkalce, včela zahan uje stavbou svých voskových buněk mnohého stavntele-člověka. Ale nejhorší stavitel se liší od počátku od nejlepší včely tím, že dříve,než začne stavět buňku z vosku, vystaví ji užve své hlavě se je lišílgd tírlp, že mění zár formu ' toho,°' co je dáno' přírodou: I vDŽIník om, co ( novčevlšräejen r o ou, us utečňu'e určuje jako způsob a charaktěr 'ehooven Vědomý učel,v­ktery . zákon. cľělý , čin' svuj k BVO"Vůh'“ (Kapacita d“ I, SNPL, Praha 11954,strllř97tjrému mnm padnzovat

Předmět politické ekonomie. Úvodní pojmy

13

„Práce,“ říká Marx, „je především proces probíhající mezi člověkem a přírodou, proces, v němž člověk svou vlastní činností zprostředková­ vá, reguluje a kontroluje výměnu látek mezi sebou a přírodou. Vystu­ puje proti přírodní látce samé jako přírodní síla. .. Tím, že. . . působí na vnější přírodu a mění ji, mění zároveň svou vlastní přirozenost. Rozvíjí schopnosti, které v ní dřímají, a hru těchto sil podrobujc své vlastní moci.“3

Výrobní prostředky a spotřební předměty Výroba se tedy zakládá na práci. Při práci používá člověk různých materiálních předmětů, které nazýváme výrobní-miprostředky. Jsou to předměty jako: pluhy, tažná zvířata, stroje, průmyslové budovy, va­ góny, lodě, železná. ruda, ocel, síra a jiné. Výrobní prostředky jedno­ ho druhu jsou zpracovávány v pracovním procesu. Nazýváme je pra­ covními předměty. Pracovním předmětem je přírodní bohatství, jako půda, lesní zvěř, uhlí v dolech apod., suroviny a polotovary, jako bavlna, nedokončené stroje a jiné. Výrobní prostředky druhého druhu slouží k přetváření, zpracovávání pracovních předmětů. Nazývají' se pracovní prostředky. Jako příklad je možno uvést především pracovní nástroje, tj. předměty speciálně přizpůsobené k vykonávání dané čin­ nosti, jako např. sekyry, pily, stroje, chemická aparatura, lokomotivy. Pracovními prostředky jsou také předměty, které sice nejsou nástroji, jichž je však třeba při používání nástrojů. Jsou to mezi jiným budovy, skladiště, přístavy, cesty a také půda (která zároveň může být též pracovním předmětem). Výrobní prostředky neslouží k uspokojování lidských potřeb přímo. Slouží však tomuto účelu nepřímo, protože jsou nutné k výrobě tako­ vých statků, které jsou prostředkem k uspokojování potřeb. Proto po­ važujeme i výrobní prostředky za statky, tj. za materiální prostředky uspokojování potřeb. Abychom zdůraznili rozdíl mezi výrobními prostředky, které slouží k uspokojování potřeb jen nepřímo, a pro­ středky sloužícími k tomuto účelu přímo, nazýváme prvé výrobními ' Kapitál, díl I, cit. vyd., str. 196.

14

Oskar Lange

statky a druhé spotřebnímt' statky anebo spotřebními předměty. Často se

užívá také výrazů statky příméa statky nepřímé,které již samy vysvět­ lují, oč jde. Rozdíl mezi výrobními statky a spotřebními statky čili mezi výrobními prostředky a spotřebními předměty není rozdílem věcným. Týž předmět, např. uhlí, může být výrobním prostředkem anebo spotřebním předmětem. Rozlišování výrobních a spotřebních statků je rozlišováním funkčním. Ukazuje na různou funkci statků při uspokojování lidských potřeb. Sám akt uspokojování potřeb nazýváme konzumpcí anebo spotřebou. Spotřební statky jsou v konzumpci spotřebovávány buď jednorázově (např. potraviny), anebo postupně (např. oděv). Výrobní statky čili výrobní prostředky nejsou předmětem konzumpce. Spotřebovávají se v průběhu výroby - buď jednorázově (jako např. suroviny), anebo postupně (jako např. stroje). Analogicky mluvíme o takovém spotřebo­ vávání výrobních prostředků často jako o výrobní lconmtmpci.4Není to však konzumpce v pravém smyslu slova a kvůli odlišení je vhodnější mluvit o zužití (jednorázovém) nebo zažívání (postupném) výrobních prostředků*

Společenský charakter výroby a rozdělování Výroba materiálních prostředků sloužících uspokojování potřeb má. společenskýcharakter, je vždy společenskouvýroboł Robinson Crusoe­ vyrábějící izolované od lidské společnosti je fikcí, která nemá ve sku­ tečném životě obdoby. Proto Marx, který první provedl důslednou ana­ lýzu společenskéhocharakteru výroby, říká: „Východiskem jsou samo­ zřejměindividua vyrábějící ve společnosti - tedy společenskysurčená výroba individuí . . . Čím hlouběji se vracíme do dějin, tím víc se indi­ viduum, tedy i vyrábějící individuum, jeví jako nesamostatné, jako náležející k nějakému většímu celku... Hovoříme-li o výrobě, hovo­ římevždy o výrobě na určitém stupni společenského vývoje -- o výrobě společenských individuí .“5 l 4Viz K. Marx, Kapitál, díl I, cit. vyd., str. 202. * Překládám takto 7 u polské ” zužycie“ u e. Hzuž'ywanle° u . V

'v mlluí od„s otřebě a „opotřebování výrobních rostředků. e(P1;;ě71.8eř:3Žlak vo e kreace polztzcké ekonomie. K. Mar x-En el S ' l p i) NPL, Praha 1963, str. 659-661. ' g s' P1831,“V' 13›

Předmět politické ekonomie. Úvodní pojmy

15

Společenskýcharakter výroby vyplývá ze společenskéhocharakteru práce. Lidé, kteří vyrábějí statky, nepracují izolované. Práce jednotli­ vých individuí na sebe navazuje a doplňuje se: lidé spolupracují a pra­ cují navzájem pro sebe. Spolupráce lidí ve výrobě se nazývá kooperací a práce lidí pro sebe navzájem se děje ve formě dělbypráce, diky které se jednotlivá individua specializují na určité druhy práce. Tím je práce jednotlivce pouze částí navzájem spojené práce všech členů společ­ nosti; je částí společensképráce, jež vytváří statky, které slouží přímo nebo nepřímo k uspokojování lidských potřeb ve společnosti. Výrobky jsou tedy výsledkem společenské práce, a proto mají také společenskýcharakter. Slouží - přímo nebo nepřímo - k uspokojo­ vání individuálních nebo kolektivních potřeb lidí žijících ve společ­ nosti. Z toho důvodu se uskutečňuje rozdělováníneboli_distribucevýrob­ ků mezi členy společnosti. Částečně je to.rozdělování mezi jednotlivce, které je spojeno s individuální spotřebou, částečnějezto pak rozdělování mezi organizované skupiny jednotlivců (např. obce, spolky, instituce), jež je spojeno s kolektivní spotřebou. Rozdělování má samozřejmě společenský charakter, je totiž svou povahou společenským aktem. Na různých stupních historického vývoje společnosti nabývá různých forem. Jednou z nich, zvláště důležitou v dějinách společnosti, je směna výrobků. Není to však jediná forma rozdělování, s níž se v dějinách setkáváme.6

Práce produktivní a neproduktz'vní (služby) Rozdělování výrobků je rovněž lidským jednáním, které vyžaduje provádění určitých vědomých a účelných činností čili práce: např. práce prodavače v obchodě nebo práce osoby, která přiděluje výrobky ° Podle Engelse je politická ekonomie vědou „o zákonech, které ovládají výrobu a směnu hmotných prostředků životních v lidské společnosti“. (Anti-Dühríng, Svoboda, Praha 1952, str. 125.) To odpovídá. námi uvedené definici. Nahradili jsme pouze výraz „směna“ výrazem „rozdělování“. Z dal­ šího Engelsova textu vyplývá, že „směnou“ rozumí jednoduše „rozdělování“. Protože však výrazu „směna“ se všeobecně užívá v uvedeném smyslu jenom pro označení určité historické formy rozdělování, používáme v naší deñnici předmětu politické ekonomie slova „rozdělování“. Čtenář si jistě všimne, že Engelsův výraz „hmotné prostředky životní“ byl nahrazen v naší definicí

16

Oskar Lange

v naturální formě. Kromě toho existují takové lidské činnosti čili druhy práce, které bezprostředně uspokojují lidské potřeby bez před­ chozího vytvoření materiálních předmětů čili statků: např. činnost umělce nebo učitele. Ani práce spojená s rozdělováním výrobků, ani činnost bezprostředně uspokoj ující lidské potřeby nevytvářejí mate­ riální předměty, tj. statky čili výrobky. Proto se obvykle označují jako neproduktivnipráce na rozdíl od práce produktivní] která vytváří materiální předměty. Veškerou činnost, která je přímo nebo nepřímo spojena s uspokojováním lidských potřeb (např. při rozdělování vý­ robků), ale neslouží přímo k tvorbě předmětů, nazýváme službami. Pro zjednodušení budeme dále mluvit zkráceně o práci ve smyslu práce produktivní, tj. práce při výrobě materiálních předmětů, a o službách, když půjde o veškerou jinou činnost spojenou s uspokojo­ váním lidských potřeb. “ Vykonávání služeb rovněž vyžaduje materiální předměty, jako např. místnosti a školní pomůcky, kinosály a filmy, lékařské přístroje, hudeb­ ní nástroje apod. Takové předměty nazýváme prostředkyposkytování služeb. Zvlášť důležitým druhem prostředků poskytování služeb jsou prostředkydistribuce, jako např. obchodni místnosti, police, pokladny. Protože poskytování služeb uspokojuje lidské potřeby, avšak nevy­ tváří materiální předměty čili statky, je třeba považovat prostředky poskytování služeb za spotřebnístatky. Tyto prostředky jsou používá­ ny a opotřebovávány v průběhu uspokojování potřeb.

Politická ekonomie hospodaření

věda, o .společenských zákonech

Předmětem politické ekonomie jsou společenské zákony výroby a roz­ dělování. Politická ekonomie se tedy zabývá společenskými zákony tvorby statků a jejich dodání do rukou konzumentů čili spotřebitelů, tj. do rukou lidí, kteří pomocí těchto statků uspokojují své individuální použitý Engel­ výrazerťrliž,,materiálnídprostředky uspokojování potřeb“ . Výraz sem in e vyvo at ojem, že jde pouze o prostředk l uží í ' Riglogígicľkých průstředky uspokojovárbíísjihýcii äăiääoisgvžľ uj t. ejasn potřebäýžiežto avyp to z ce jeho ráce,že t t ' ' " VIZK. Marx, Kapitál, díl I, cit. vydľ.),str. 200.o o Engels nemel na mySh.

Předmět politické ekonomie. Úvodní pojmy

17

nebo kolektivní potřeby. Sám akt konzumpce čili spotřeby leží mimo okruh politické ekonomie. Patří do biologie, hygieny, materiální kul­ tury, pedagogiky, psychologie a jiných oblastí vědy a praktických dovednosti. Spotřeba statků (a služby) tvoří hranici, po kterou sahá oblast zájmu politické ekonomie. Výrobu a rozdělování statků, jež jsou dvěma oblastmi lidského společenského jednání můžeme označit spo­ lečným názvem hospodářská činnost anebo jednoduše hospodaření. Dá se tedy říci, že politická ekonomie je věda o společenských zákonech hospodářské činnosti, anebo ještě jednodušeji, že je to věda o spo­ lečenských zákonech hospodaření.o Výroba a rozdělování statků čili hospodaření nejsou jednorázovým aktem. Jsou stále se opakující lidskou činností. Proto mluvíme o pro­ cesu výroby a rozdělování, o hospodářském procesu. Pod procesem zde rozumíme stále se opakující lidskou činnost. Teprve v procesu, ve stá­ lém opakování lidské činnosti se mohou projevit zákonitosti. Úko­ lem politické ekonomie je zkoumání zákonitostí tohoto procesu, zkou­ mání společenských zákonů ovládajících hospodářský proces.

Ekonomické vztahy V hospodářském procesu se vytvářejí určité, více nebo méně stálé vztahy mezi lidmi, tj. určité společenské vztahy. Společenské vztahy jsou určitými druhy stálého, tj. stále se opakujícího vzájemného půso­ bení lidí na sebe na základě stále se opakujícího jednání určitého typu. Společenské vztahy bývají různého druhu, např. vztah vládnou­ cího k ovládaným, vyplývající z uskutečňování politické moci, nebo vztah učitele k žáku vyplývající z procesu výuky. Společenské vztahy, které se vytvářejí v hospodářském procesu, se liší od jiných druhů společenských vztahů tím, že vznikají prostřednictvím materiálních předmětů sloužících k uspokojování lidských potřeb: prostřednictvím výrobních prostředků nebo spotřebních předmětů. Takové společen­ ské vztahy, které vznikají prostřednictvím materiálních statků čili ' Viz „Poznámku o historii názvu politická ekonomie a názvů příbuzných“,

umístěnouna konci této kapitoly. /łíj .. ~

18

Oskar Lange

věcí, nazýváme ekonomickými vztahy. Jak říká Engels: „ . . . Tyto vztahy jsou však vždy spjaty s věcmt'.. .“9 Věci, materiální předměty, tu vystupují jako zprostředkovatelé společenského spojeníwmezi lidmi.10 ,

Ekonomické vztahy lze tedy schematic'ky znázornit v této podobě: člověk

47 věc 0,

(5:1, 2,

n).

Bilanční závislosti vyjadřujeme ve formě m rovnic1 mycvl,za, ° ° ' › x75)= cf,

(T = l! 2, "u m)

1Bilančni závislosti - všechny nebo některé -~ mohou .mít také charak­ ter nerovnosti

ł

_

41,001, 93„ . . . , :cn) s 0,.

Případným násobením všech nerovnosti -l .mohou být př-evełdeny'dotohoto tvaru. Tyto nerovnosti můžeme však změnit v rovnice, dodame-li na levou stranu pomocnouprom/„nou x„„. Získáme potom misto nerovnosti rovnice (b,(a:„ T29 ° ' '9 :vn) 'l' xn+r=

O!

192

Oskar Lange

V těchto rovnicích jsou pravé strany konstantami, to znamená c, = konst. pro r = l, 2, . . ., m. Předpokládáme také, že funkce (Ď, vystupující na levé straně bilančních závislostí mají všude první a dru­ hé parciální derivace a že 845,

(4)

az,

>O,

(r=l,2,...,m;ž=l,2,...,n).

Z předpokladu (4) vyplývá, že pro každou bilanční závislost (3) platí

''

öçĎ,

o..

axi- ada< O, (7'=l,2,...,m;z,]=l,2,...,n;

age”,

8x,.

To znamená, že zvětšení nákladu jednoho prostředku vyžaduje zmenšení nákladu jiného prostředku. Předpoklad (4) vyjadřuje tedy omezenostmožnosti použití prostředků; není možné zvětšení nákladů Všech prostředků. Bílanční závislosti vyjadřují konkrétní charakter tohoto omezení. Předpokládejme také, že m < n a že J acobián bilančních závislostí se odlišuje od nuly.” přičemž XM, 2 O. Abychom získali symetrii zápisu, můžeme také zavést pomocné proměnné za”, do funkce cíle. Pak tato funkce nabývá tvaru z =Í(x1›

9329- ~ -› mm xn+n

xn+z° ° -)9

přičemž, aby še nezměnily vlastnosti této funkce, je třeba předpokládat. 3

„ í = 0 °xn+r

identicky pro všechny hodnoty pomocných proměných x„+,. Takto mohou být bilanční závislosti vždy ve formě rovnic. 3Jacobián je determinant, jehož prvky jsou parciální derivace tvořící le­ vou stranu rovnice (3). Protože m < n, řady tohoto determinantu obsahují jenom m derivací, např. ac, 3x,

acp, 8x,

ooo

ac, öxm

ac,

ac,

O. O

ac,

_a_“EL„_.Š°ít__ _ _ _ Žäm. aq›„,

öx.

açbm

az,

. o_

30,.

öxm

Když se J acobián rovná nule, počet proměnných, které lze vyjádřit jako funk­

Matematické základy programování

193

Pak m z proměnných x, , 2:2, . . ., 22„lze vyjádřit jako funkci n _ m

zbývajících proměnných. Protože postupnost očíslování proměnných je libovolná,

vyjádříme 9:1, :1:2, . . ., :cmjako funkce :Em+1, :cm-..2,. . ., :v„.

Napíšeme to takto: (5)

x, = y),(x,„+l,zm“, ..., 2,.),

(i = l, 2, . . ., m).

Ukazuje se tedy, že jenom volba nákladů n - m prostředků může být uskutečněna volně. Když se tato volba uskuteční, náklady zbýva­ jících proměnných m prostředků jsou určeny funkcí (5). Vyjadřuje­ me to tím, že říkáme: volba nákladů prostředků má n -m stupňů

volnosti.

Soubor určitých hodnot proměnných xl, :1:2,. . ., 5:3„např. x?, 2:3, . . ., a:: - neboli soubor určitých nákladů jednotlivých pro­ středků nazýváme programem. Množinu programů splňujících bilanění závislosti (3) nazýváme množinou vnitřně shodných programů. Jak jsme viděli, množina vnitřně shodných programů má n - m stupňů VOlJlOStÍ,to znamená, že v této množině můžeme sfobodně zvolit

náklady n - m prostředků. Uvažujme teď následující geometrickou interpretaci. Každý program x?, xg, .. ., :v: představuje bod v n-rozměrném euklidovském pro­ storu. Vzhledem k x; Z O,(i = l, 2, . . ., n) jsou všechny programy obsaženy v té části prostoru, která odpovídá nezáporným souřadníco­ vým hodnotám. Proto předpoklady x, 2 0 nazýváme meznímipodmín­ kami; vytyčují totiž hranice té části prostoru, V níž se' nacházejí programy. Množina vnitřně shodných programů obsahuje tu část pro­ storu, která odpovídá podmínkám bilančních závislostí (3). Tato část tvoří oblast přípustných řešení úlohy programování. Programy, které se nalézají za touto oblastí, nejsou vnitřně shodné, a proto nejsou pří­

.pustnými řešeními. Oblast přípustných řešení má jenom n -m ne­ závislých souřadnicodpovídajících n - m stupňům volnosti množiny vnitřně shodných programů. Oblast přípustných řešení tvoří tedy (n- m)rozměrný geometrický útvar umístěný v n-rozměrnémprostoru. ce zbytkových proměnných, je menší než m. Obecně: když hodnost matice,

jíž je Jacobián doterminantem, m - k, pak lze vyjádřit m - proměnných jako funkce n - m + k zbývajících proměnných. Podle termmologie, které užíváme, existuje potom dále n - m + k stupňů volnosti.

194

Oskar Lange

Úloha programování spočívá ve volbě optimálního programu (nebo optimálních programů, jestliže je jich více) z množiny vnitřně shod­ ných programů. V geometrické interpretaci jde o volbu optimálního bodu (nebo optimáhiích bodů) v oblasti přípustných řešení. Optimální program je ten, který dává účelové funkci maximální hodnotu v ob­ lasti přípustných řešení. Úlohou je tedy určení hodnot proměnných 2:1, :1:2,..., 93,.,při nichž účelové funkce (l) dosahuje maxima a 2:1, 2:2, . . ., x„splňují vedlejší podmínky určené bilančními závislostmi (3).

Řešení úlohy lze nejjednodušeji dosáhnout použitím metody tzv. Lagrangeových multiplikátorů. Tato metoda spočívá v zavedení pomocné funkce zvané funkce Lagrangeova, která je stanovena takto:

(6)

L(x1›x2,....x„;11,12,m,1m)= = f($l› x2› ' ° °› xn) "_ Z Arlíçprcvh 93m° ' °› zn) _ OJ'

r-l

Koeficienty ,1.1,12, . . ., Amnejsou zatím určeny; jsou to tzv. Lagran­

geovy multiplikátory. Všimněme si, že jsou-li bilanční podmínky (3) splněny, tj. jsou-li v oblasti přípustných řešení, součet na pravé straně výrazu (6) se rovná nule. To znamená, že v oblasti přípustných řešení je Lagrangeo­ va funkce identická s účelovou funkcí f (2:1,2:2, . . ., 50,.).8Určení ma­

xima účelové funkce při vedlejších podmínkách (3) může být tedy uskutečněno ve dvou etapách. Nejdříve určíme obvyklé maximum Lagrangeovy funkce při libovolných hodnotách multiplikátorů ,1.1, 12, .. ., 1m, potom volíme hodnoty těchto multiplikátorů tak, aby byly splněny vedlejší podmínky (3). Takto získané maximum Lag­ rangeovy funkce je identické s maximem účelové funkce při vedlej­ ších podmínkách určených bilančními závislostmi. Podmínka

''',x”;11,12, ooo, = i; Tento závěr lze rozšířit na případ uvedený v poznámce 2, kdy bilanční zá­ v osřtimají charakter nerovnosti. Pak se může stát, že při optimálním užití äăost edků (D,(x„3.,. . ., a;„)_ cf < Opro určité hodnoty indexu r. Předpoklá­ 6 me Otom 11= O,vzhledem k tomu identicky součet na pravé straně vzorce ( ) se ále rovná nule v oblasti přípustných řešení.

Matematické základy programovani

195

určuje (jestliže takové maximum existuje) hodnoty xl, 2:2,..., zn. Na základě výrazu (6) je však vidět, že tyto hodnoty jsou závislé na hodnotách, kterých nabývají multiplikátory 11, 12, ..., 11mčih' jsou funkcemi těchto multiplikátorů. Vyjadřujeme to takto:

(7)

x;=g;(11,12,...„łm),

(i=l,2,....n).

Dosadíme tyto funkce místo :v1, 2:2, . . ., 23,.v bilaučních závislostech (3).

Bilanční závislosti pak nabývají tvaru (8)

Ó,(11,12, . . .,Á,„) = 6„

(r ::1, 2, ...,m).

Mame tedy m rovnic o m neznámých. Z těchto rovnic (za předpokladu, že jejich Jacobián se nerovna nule) určíme hodnoty multiplikatorů 11, 2.„ ..., A,...Označíme tyto hodnoty A?,12, . . ., 1;.“ Když dosadíme tyto hodnoty do funkce (7), dostaneme hodnoty

x?= MÁ?,13,...,13),

(i = l, 2, ...,n).

Jsou to hodnoty proměnných :1:1,za, . . ., x“ při nichž účelová funkce dosahuje maxima v ramci vedlejších podmínek určených bilančními závislostmi. Protože zvětšení nebo zmenšení funkce o konstantní veličinu-ne­ mění hodnoty proměnných, při nichž funkce dosahuje maxima, místo Lagrangeovy funkce (6) můžeme také uvažovat funkci

L(xl›x2›'°°›wn;11›12›”Hana-zo: = “xvxh °°'7210-' zo-Zf-l Ár[wr(xl›x2› H '›xn)_6r]› kde zo = konst. Maximum této funkce je ekvivalentní minimu funkce s obraceným znaménkem, totiž funkce (9)

1110.1,12, .. .,1,„;x1,x2, ...,a:„) =

Žuduznxz,...,x„)_c,]_[/(x1,z„...,x„)-z„].

r-l

' ZPľaVÍdla 1 =#0. rotože jinak by součet na pravé straně vzorce (6) byl neurčitý. Proti tomu 0,:- Ov případě, má-li bilanční závislost charakter ostré nerovnosti a 0,09., 2:0... ., 2:0,.)- A, < O.

196

Oskar Lange

Tato funkce je identická s funkcí

(10)

1411,12,...Á„,;xl,x2, ...,x„)= z Z Ar[d›r($1› x22 - ° °› 2710)- CJ' fl=l

když je splněna podmínka

(Il)

.fíxnxm °°°›$u)='zo›

to znamená při stálém stupni realizace cíle. Úlohu maximalizace účelové funkce při vedlejších podmínkách da­ ných bilančními závislostmi je tedy možno nahradit ekvivalentní úlohou minimalizace funkce (10) (která, jak je vidět, je určena formou bilančních závislostí), při vedlejší podmínce, že stupeň realizace cíle je konstantou. . Funkce (10) je Váženým součtem, jehož hodnota- závisí na nákla­ dech prostředků xl, :1:2,..., :v„; přiřazuje k těmto nákladům určité číslo. Proto nazveme tuto funkci funkcí nákladu prostředků. Funkce (10) určuje tedy souměřitelnost jednotlivých prostředků. Úlohu pro­ gramování lze tedy formulovat ve dvou variantách. První je maxima­ lizace účelové funkce při daných bilančních závislostech; druhou va­ riantou je minimalizace funkce nákladu prostředků přidané hod­ notě účelové funkce. Skutečnost, že existují dvě varianty úlohy pro­ gramování, se nazývá dualitou této úlohy. EKDruhá varianta úlohy programování vede k následujícímu řešení. Vzhledem k vedlejší podmínce (ll) máme jenom n- l nezávislých proměnných mezi ::31,2:2, . . ., xn; jedna z nich, např. x„ -- je funkci zbývajících proměnných“.

Podmínka

Ll(11› 12, - - 'a

xla x2› ° ° '33:15)= min

určuje potom m hodnot 2.2,1;, . . ., 1:, a n -

u, 933_1.Dosadíme-li n-l hodnotu :v„. Tímto

l hodnot x?, 2:3.. .

hodnoty do rovnice (ll), dostaneme

způsobem stanovené

hodnoty

22,113,.. ., 1,:

° Ufčení jedné proměnné na základě rovnice (ll) jako funkce zbývajících promenných jc vždy možné díky přijatému předpokladu (2).

Matematické základy programování

197

a x?, 0:3,. . ., x: jsou tytéž jako při použití první varianty. Z toho vyplývá, že získané hodnoty z?, mg,..., 2:3, dosazené do bilančních závislostí (3), splňují tyto závislosti. Funkce nákladu prostředků na­ bývá pak nulové hodnoty, jak je to vidět přímo na základě výrazu (10). Je to nejmenší hodnota této funkce, které lze dosáhnout při za­ chování vedlejší podmínky (ll). Jiné hodnoty funkce nákladu pro­ středků musí být tedy kladné. Kladná hodnota této funkce je ukaza­ telem plýtvání 'prostředky a může sloužit jako jeho měřítko. Lagrangeovy multiplikátory, jež jsou ve funkci nákladu prostředků, mají tento praxeologický význam: Jak je vidět ze vzorce (lO), funkce nákladu prostředků má formu váženého součtu. Sčítance tohoto souč­ tu (Ď,(xl, 2:2, . . . , zn) -- c,(r = l, 2, . . . , m) vyjadřují stupeň nesplnění jednotlivých bilančních závislostí, jsou měřítky „překračování těchto bilanci“. Multiplikátory 11, 12, . . ., 1m jsou váhami „překročení“ jednotlivých bilancí. Hodnoty 12,13, ..., 13„Lagrangeových multi­ plikátorů jsou těmito vahami v podmínkách optimálního použití prostředků, kdy jsou všechny bilanční závislosti splněny. Jsou to ukazatelé vyjadřující váhu, kterou -- při daném stupni realizace cíle - má omezení možností užívání prostředků, vyplývající z existence jednotlivých bilančních závislostí;o Nakonec nutno poznamenat, že řešení úlohy programování je in­ variantní vůči všem monotónně rostoucím transformacím účelové funkce. Nahraďme účelovou funkci f(x1, 2:2,..., x„) libovolnou mo­ notónně rostoucí její funkcí F[f(x1, :1:2,..., x„)]. Pak funkce F(x'l, 9:2,..., a:„) dosahuje maxima při stejných hodnotách proměnných 2:1,za, . . . , x„ jako funkce /(x1, :2:2,. . ., 50,).Vyplývá to z toho, že hod­

nota funkce F roste vždy, když roste hodnota funkce f, a klesá vždy, když klesá hodnota funkce f. To znamená, že pro řešení úlohy pro­ gramování stačí vědět, zda roste nebo klesá hodnota cíle, naproti tomu není potřebná možnost měřenítohoto růstu nebo poklesu. Jiný­ ' Za předpokladu 4541:.,:r._.,. . ., 23,.)-

cr > O při použití prostředků, které

není optimální, dostáváme vždy k, > O. Z toho vyplývá, že funkce nákladu prostředků má, kladnou hodnotu pro všechny hodnoty d),(a:„ 502,”.. .. :17,07 -- c, > O(i --' l, 2. . . . , m.),což je možné jen tehdy, je-li i., > 0. Výjimku tvorí případ, kdy hilanční závislosti mají charakter nerovnosti a ď',(:r-„50„ . . .,_:v„)-­

__ o, O,rov­ nice je ekvivalentní rovnici af

af

Matematické základy programování

203

která je diferenciální rovnici průmětů funkce f(x1, za). Maximalizace funkce z = /(x1, 2:2)je tedy také maximalizací všech jejích transfor­ mací monotónně rostoucích. Tuto úvahu můžeme zobecnit na libovolný počet proměnných xl, :1:2,. . ., x”. Všechny monotónně

rostoucí funkce z = f(x1, 2:2, . . ., 23,.)

mají tytéž průměty na n-rozměrný prostor jako uvedená funkce. 3. Dinerámí programování. Použití marginálního počtu je závislé na tom, že účelová funkce a bilanční závislost mají jisté vlastnosti. Především rovnice (12) musí mít řešení. V geometrické interpretaci to znamená, že musí existovat bod nebo body dotyku průmětů účelo­ vé funkce (nebo funkce nákladu prostředků) s oblastí přípustných ře­ šem'.Takové body dotyku mohou neexistovat. Když potom není splně­ na podmínka (13), účelová funkce nemusí mít maximum (anebo když není splněna podmínka (14), funkce nákladu prostředků nemusí mít minimum) Jak je vidět, možnost použití marginálního počtu je ome­ zena na zvláštní druh účelové funkce a bilančních závislostí, které mají vlastnosti potřebné k splnění podmínek (12) a (13) nebo (14). Zvlášť důležitým případem, kdy marginální počet nenalézá uplat­ nění, je lineární programování, tj. úloha programování, v níž jak účelová funkce, tak i všechny bilanční závislosti mají lineární cha.­ rakter. Potom účelová funkce nabývá formy” u

(15)

z = Z am 4-1

a' bilanční závislost-i mají tvar

(16)

Z i-l bg,= 0„

(r- 1,2,

V těchto výrazech al, b„ a c,(i= 1,2, ...,n; r = 1,2, ...,m) jsou konstantami. Předpokládáme jako dosud, že m < n a že jsou splněny 3 Je to tzv. lineární forma. Obecný tvar lineární funkce je n

z: 004' 2041* ' 4-1

Tento tvar lze vždy transformovat na lineární formu zavedením nové pro­ měnné z'-= z -~ ao, neboli měřením hodnoty funkce tak, že v bodě z:- ao .rovná nule.

204

Oskar Lange

předpoklady (2) a (4). Úloha spočívá v určení hodnoty proměnných xl, :2:2,. . ., zn, při nichž funkce (15) dosahuje maximav ramci vedlej­ ších podmínek (16). Snadno se přesvědčíme, že marginálního počtu zde nelze použít. Nutné podmínky (12)nabývají totiž tvaru m

aj=zr-l Á,b„, V těchto rovnicích nevystupují

(i:l,2,...,n).

proměnné :0:1,:1:2,. . ., x„, rovnice

se proto nehodí k určení jejich hodnoty. Kromě toho jsou tyto rovnice mezi sebou v rozporu, protože je více rovnic než neurčených multipli­ kátorů 11, 12, . . . , Am,ledaže veličiny a,i a b„ jsou zvoleny tak speciál­

ně, že jenom nejvíce m z těchto rovnic je nezávislých. Třeba také upo­ zornit na skutečnost, že všechny druhé derivace funkce (15) a výrazů (16) jsou rovny nule. Proto dzL anebo d9L1 jsou rovněž rovny nule a podmínka (13) anebo (14) není splněna. Vidíme tedy, že marginální počet se nehodí pro řešení úlohy lineárního programování. Způsob řešení lineárního programovani lze nejjasněji znázornit po­ mocí jeho geometrické interpretace. Jednotlivé bilanční závislosti (16) tvoří (n - l)-rozměrné nadroviny umístěné v n-rozměrném pro­ storu. Takových nadrovin je m. Přípustným řešením jsou body, které leží současně ve všech m nadrovinach (splňují totiž soustavu m li­ neárních rovnic (16)). Oblast přípustných řešení tvoří tedy množinu bodů společných všem m nadrovinám neboli množinu bodů ležících

na průniku těchto nadrovin. Tato množina tvoří (n - m)-rozměmý konvexní mnohostěn.° Průměty účelové funkce (16) tvoří soustavu

(n -l)- rozměrných nadrovin. Bod (nebo body) dotyku mnohostěnu tvořícího oblast přípustných řešení s průmětem ležícím nejvýše (tj. nejdále od počátku soustavy' souřadnic) určuje maximum účelové funkce. Průměty ležící níže odpovídají menším hodnotám účelové funkce, průměty ležící ještě výše nejsou pak dostupné, protože se na­ cházejí úplně mimo oblast přípustných řešení. ' Průnik dvou_ jednorozměrných přímek tvoří O-rozměrný bod. Prům'k dvou 2-rozměrných rovin tvoří jednorozměrnou přímku a průnik tří 2-roz­ měrných rovnn tvoří O-rozměrný bod. Průnik dvou 3-r0změrný0h nadrovin íuvoříäáł-rozměrnourovinu, průnik tří 3-rozměrných nadrovin tvoří pak přím­ tu a . '

Matematické základy programování

205

Jak je vidět, geometrické. interpretace úlohy lineárního programo­ vání se podobá. geometrické interpretaci marginálního počtu. Rozdíl je však v tom, že oblast přípustných řešení je tu mnohostěnem, tj. geometrickým útvarem „hranatým“, který se nemůže Vkaždém bodě dotýkat nadroviny, jež je průmětem účelovéfunkce. Tato „hranatost“ znemožňuje použít diferenciálního počtu pro určení bodu (nebo bodů) dotyku. Mnohostěn se dotýká. uvedené nadroviny ve svém nejvyšším vrcholu. Tento vrchol určuje maximum účelové funkce v oblasti pří­ pustných řešení. Kromě nejvyššího vrcholu se mohou ještě jiné vrcholy mnohostěnu dotýkat průmětu účelové funkce. Když existuje jenom jeden vrchol mnohostěnu, dotýkající se průmětu účelové funkce, řešení je jed­ noznačné. Když jsou dva, mnohostěn přiléhá k průmětu účelové funkce na celé hraně neboli na přímce, která. spojuje dva vrcholy. Když jsou tři, pak mnohostěn přiléha k nadrovině, která. je průmě­ tem účelové funkce na 2-rozměrné rovině trojúhelníku určeného třemi vrcholy. Obecně, když existuje k vrcholů stýkajících se s průmětem účelové funkce, pak mnohostěn přiléhá.k tomuto průmětu na (lc- l)­ rozměrném tzv. simplexu určeném těmito vrcholy. V závislosti na počtu vrcholů mnohostěnu, které se dotýkají prů­ mětu účelové funkce, řešeníúlohy lineárního programování je jedno ­ nebo víceznačné. Jestliže se k vrcholů mnohostěnu dotýká průmětu účelové funkce, řešení ma k - l stupňů volnosti: hodnoty proměn­ ných :1:1,2:2, . . . , x“, mohou být volně stanoveny, zbývající proměn­ né x,“ :vk+1, . . ., 2„ jsou pak lineárními funkcemi prvních. Řešení

závisí tedy na tvaru mnohostěnu, který tvoří oblast přípustných ře­ šení; vyjadřuje ho nejvýše položený vrchol tohoto mnohostěnu. Po­ loha průmětu účelové funkce (totiž nachýlení nadroviny) určuje, zda se mnohostěn dotýká uvedeného průmětu ještě v jiných vrcholech, tedy zda řešení je jedno- nebo mnohoznačné a kolik má stupňů vol­ nosti. Uvedenou geometrickou interpretaci řešení je si možné představit v případě,kdy n - m = 2 nebo n - m = 3. Oblast přípustných řeše-' ní je potom rovinným mnohoúhelníkem nebo trojrozměrným mnoho­ stěnem. Nechť např. n = lO a m = 8. Oblast přípustných řešení je v tom

206

Oskar Lange

případě mnohoúhehiíkem na rovině (xl, x,) umístěným V lO-roz­ měrném prostoru. Je znázorněna na obr. 2. Vzhledem ke krajním podmínkám x, 2 O (i = I, 2) zajímá nás je­

nom ta část mnohoúhelníku, která odpovídá nezáporným hodnotám souřadnic.Průměty účelové funkce v rovině (xi, 2:2)tvořísoustavu pří­ mekL. Maximum účelové funkce v oblasti přípustných řešeníje urče­ n

l

x,

o

x2

a

x' V

o

b

'1

Obr. 2

no nejvýše položeným vrcholem mnohoúhelníku dotýkajícím se jedné z přímek L. V případě obr. 2a existuje jeden takový vrchol A. V pří­ padě obr. 2b existují dva takové vrcholy A a B; řešení je určeno úseč­ kou AB a má jeden stupeň volnosti. Když vezmeme dále n = 10 a m = 7, oblast přípustných řešení tvoří trojrozměmý mnohostěn. Jeho stěny jsou rovinami. Průměty účelové funkce jsou rovněž rovinami. Mnohostěn se může dotýkat nej­ výše položeného průmětu účelové funkce jedním vrcholem, může k ně­ mu přiléhat hranou a konečně může přiléhat celou stěnou. Podle těch­ to možností máme řešení jednoznačné, řešení o jednom a.dvou stupních vohiosti. Početní řešení úlohy lineárního programování se provádí pomocí metod lineární algebry. Existuje několik algoritmů, které vycháze­ jíce z libovolných hodnot proměnných xl,'x2, . . ., x” v oblasti pří­ pustných řešení, vedou k hodnotě těchto proměnných maximalizu­ jících v této oblasti účelovou funkci.10Tyto algoritmy souvisí s uvedenou 1°Takové algoritmy vypracovali G. B. Dántzig, Alaximizatz'cn of Linear Functzons Subject to Linear [nequalíties v Activity Analysis of Production. and Allocatzon, New York 1951; R. Frisch, Principles of Linear Programming.

Matematické základy programování

207

geometrickou interpretaci. Spočívají totiž na postupném přechodu od nižších k stále vyšším vrcholům mnohostěnu. Při větším množství proměnných a bilančních závislostí je praktické provedeni výpočtu časově velmi náročné. Velkou pomocí jsou zde elektronkové počítací stroje.u Zavedení a rozšíření těchto strojů významně přispělok roz­ šířenípraktického použití lineárního programování. Je nutno upozornit na zvláštní jednoduchost a symetrii, jakou při lineárním programování nabývá dualita úlohy programování. Úloha maximalizace lineární funkce (15) při vedlejších lineárních podmínkách (16) je ekvivalentní úloze minimalizace lineární funkce m

M)

v=ZąL '-1

při lineárních vedlejších podmínkách

(18)

Z b„1,2a„

(i: l,2,...,n).

'-1

V obou úlohách vystupují stejné konstanty aj, bm c, (i = l, 2, . . ., n; r = l, 2, . . ., m), mění se však počet proměnných z n na m a počet vedlejších podmínek z m na n, přičemžkoeficienty účelové funkce v jed­ né variantě vystupují jako konstanty ve vedlejších podmínkách druhé varianty a vedlejší podmínky nabývají charakteru nerovnosti.12Dů­ kaz je jednoduchý. Dosazením levé strany rovnic (16) místo c, ve výrazu (17) dostáváme 15

v: f-l Z 1,2me =šlx4šb„l,. i-l Oslo 1954 a The Multiplex Method for Linear Programming, Oslo 1958:

R. Dorfman, P. A. Samuelson a R. M. Solov, Linear Programmingand Economic Analysis, New York 1058.

u Viz např. J. Lescault,

_ '

Programme linéaire et calculateurs éleotromques,

Revue de Recherche Operationelle, sv. l, č. 4, ?aříž 1957.

_

v

_

1' Musí to být nerovnosti, protože m < n, jinak by počet rovnic prekročil počet neznámých. Bylo by je možné transformovat 'do rovnic zavedením pomocných proměnných 1.„”„ A,„+,-, . . ., 1.„ podobnym zpusobem, jak je uvedeno v pozn. l na str. 191.

208

Oskar Lange

Když vezmeme v úvahu (18), máme ăi

v 2 Z accu., 4-1

neboli (19)

v 2 z.

Platí to pro všechny hodnoty x,lvyhovující rovnicím (16)a pro všechny hodnoty Z, vyhovující nerovnostem (18). Z toho vyplývá, že platí

také

(ma)

'0mm2 zm.

Existuje však taková hodnota funkce v a taková hodnota funkce z, nazveme je 'voa zo, že

Dochází k tomu tehdy, když i., vyhovují m z nerovnosti (18),jako rov­ nice a zm” = mm” =. . . = x„= O.Potom m

m

m

v0: í-l Z 9342bear: Załxi=zo° 7-1 1-1 Vzhledem k nerovnostem (19a) je to však možné, jenom když ”o = ”manavzo = zm“, jinak totiž tuto nerovnost možno považovat za nepravdivou, když se zmenší hodnota 'vnebo zvětší hodnota z.

Dostáváme tak

(19b)

vmln = zmax'

Minimalizace 'vznamená tedy maximalizaci z. Stejný výsledek (19) lze získat dosazením levé strany rovnic (18) místo a; v (15) a přihlíží-li se k (16). Obě varianty lineárního programování jsou tedy ekvivalentní. Z průběhu uvedeného dokazování vyplývá, že je-li splněno (19b), Pak ne víc než m z hodnot 9:1, :02.. .m'„se může nerovnat nule; na základě krajních podmínek :nj 2 O (i = l, 2. . ., n) jsou potom kladné. Avšak z rovnic (16) je vidět, že při nejmenším m z hodnot .1:1,1:2,. . ., są,musí

být rozdílné od nuly (a tedy kladnéxv důsledku krajních podmínek), jinak by totiž bylo více rovnic než neznámých a rovnice by nemohly

Matematické základy programování

209

být nezávislé. Jako výsledek nacházíme, že v podmínkách lineárního programování obsahuje optimální program přesněm kladných nákladů prostředků. Počet použitých prostředků se rovná počtu bilančních zá­ vislostí v první úloze. Váhy 11, 12,. . . ,1mspjaté s jednotlivými bilanč­ nímj závislostmi lze tedy přiřadit k jednotlivým prostředkům použi­ tým v optimálním programu; je možné považovat je za ocenění vý­ znamu těchto prostředků, vyplývajícího z existence bilančních omezení. Druhá varianta spočívá tedy v minimalizaci tohoto spojeného význa­ mu, jehož vyjádřením je lineární funkce (17).13 Jinými slovy lze říci, že tato varianta spočívá v takové volbě oce­ nění jednotlivých prostředků, že nastává minimalizace „významnosti“ bilančních omezení. Konečně se ukazuje, že úlohu lineárního programování lze vyjádřit v podobě dvou následujících ekvivalentních variant. Jedna varianta spočívá v přímém určení optimálních nákladů jednotlivých prostředků 2:1, 0:2. . . , zn; druhá varianta spočívá pak v určení ocenění 7.1,12 . . .,

1mjednotlivých prostředků, při nichž nastává minimalizace „význam­ nosti“ bilančních omezení. Při lineárním programování nastává sepa­ race dvou Odlišných úloh - úlohy určení optimálních nákladů pro­ středků a úlohy určení optimálních ocenění jednotlivých prostředků. Separace těchto dvou úloh tvoří specifickou vlastnost lineárního pro­ gramování. Nakonec je třeba poznamenat, že při lineárním programování je stupeň realizace cíle vždy přijat jako měřitelný. Vyplývá to z před­ pokladu lineárnosti účelové funkce. Pouze lineární transformace účelo­ vé funkce zachovávají její lineárnost. Jediné přípustné transformace účelové funkce spočívají tedy ve změně jednotky míry a ve změně nulového bodu. Použití lineárního programování je tedy omezeno na situace, v nichž je stupeň realizace cíle měřitelný. 1' Lineární funkce (17) souvisí s funkcí nákladu prostředků tímto způso­ bem: V případě lineárního programování má funkce nákladu prostředku tvar a

n

'1= r2 l7›r[2 *-1 bulk-Cr)

m

a

m

= 1-1 2 7-1*Z Ef brixi- '21 = Zrc'r'

Lineární funkce (17) je menšitelem vystupujícím v tomto výrazu. Je.t.o'oce­ nění celkového významu bilančních omezení objevujících se ve funkc1 nakla­ du prostředků.

210

Oskar Lange

4. Otázka existence účelovéfunkce. Jak je vidět, marginální počet se nehodí vždy pro řešení úlohy programování. Tehdy se používá jiných způsobů maximalizace funkce, jako např. lineárního programování.

Existuje také opačná situace, kde sice marginální počet se může for­ málně používat, avšak nevede k maximalizaci účelové funkce, protože taková. funkce neexistuje. Takové čistě formální používání marginál­ ního počtu, kterému neodpovídá maximalizace funkce, nazýváme marginální pseudopočet. Používá se zde symbolů marginálního počtu, jimž však chybí věcný obsah. af

SymbOIY ar (i = l, 2, . . ., n) vystupující na levé straně nutných podmínek (12) lze interpretovat jako koeficienty Pfaíł'ovy diferenciální rovnice n

(20)

Z f,(x1,:v2 . . . 72,.) dat,i = O

i-l

jejíž řešením je účelová funkce f(a:1, :v2. .. xn). Koeficienty Mi = l,

2,. . n) jsou tedy parciálními derivacemi této funkce, jejími mezními VI

O

a

prlrustky.Vzhledemk tomu lze psát f, =

x

Je však známo, že Pfaffova rovnice nemá vždy řešení vepodobě funkce všech proměnných xl, :1:2,. . ., xn. Závisí to na hodnosti matice.

(21)

fl fz mt. hll „'12 ' ° ' hlu hm

,**22 ' ~ o hzn

hn1 Iz„., . . . hm,

kde . (22)

.= Izo

a/

*---'af.

am)

az* ,

'= (z

l, 2, . . . , n).

Takové řešení existuje tehdy a jenom tehdy, když hodnost matice je nejvyše 2. Když je matice vyšší hodnosti, rovnici vyhovuje soubor

Matematické základy programování

211

několika nezávislých funkcí, z nichž každá závisí jen na některých z proměnných 2:1,za, . . . .::34.

Takových nezávislých funkcí je nejméně tolik, jaká. je hodnost ma­ tice (21)." Abychom zjistili, existuje-li účelové funkce, vezmeme meznípřírůstky af

3;- i (i = l, 2, . . ., n) určené rovnicemi (12)apřijmeme

= --al

23 (

)

/i

' a:

az4 ›

l

l›2› °°°›n)›

jakož i

(24)

h“ =

3*/

3*/

aaąäx, _

822,823,'

. . , (1,3 = l, 2,..., n).

Tyto výrazy dosadíme do matice (21) a zjistíme, jaká je hodnost ma­ tice. Když je hodnost matice taková., že diferenciální rovnice (20) nemá. řešení v podobě funkce všech proměnných 2:1,2:2. . . x”, pak účelová.

funkce neexistuje. Existují jenom různé parciální funkce, z nichž kaž­ dá. obsahuje jenom některé z proměnných :1:1,:02. . . x”. Takové funkce

nazýváme funkce parcíálních efektů. Tyto parciální efekty jsou nezko­ ordinovany, nejsou podřízeny společnému cíli. Jinými slovy, není zde integrace prostředků společným cílem. a

.

V takovém případě symboly 3-:i (i = l, 2, .. ., n) představují jenom mezní přírůstky takových nezkoordinovaných parcialních efek­ tů, avšak nepředstavují mezní přírůstky společného cíle, kterému by u Abychom si to představili, sledujme případ n = 3. Když hodnost matice (21) nepřekračuje 2, řešení Pfaíł'ovy rovnice je funkcí tří proměnných z: ==f(a:„ x., x.). Její průměty na prostor (20„23„z.) tvoří soustavu ploch urče­ ných rovm'cí [(2., x., x.) = konst. Když je však hodnost matice (21) 3, pak řešení Pfañ'ovy rovnice je funkcí dvou proměnných, jejíž průměty určené rovnici Hz., x.) = konst. (kde očíslování proměnných 23„3:2,x, je libovolné) tvoří soustavu čar ležících na libovolné ploše v prostoru (23„2:2,2:.). V případě n: 4 a hodnosti matice (22) vyšší než 2, funkce vyhovující Pfañ'ově rov­ nici mohou představovat v závislosti na hodnosti matice, čáry nebo plochy na trojrozměrných útvarech v prostoru (2„ 2:2,a:„x.). J sou to potom funkce dvou nebo tří proměnných z(:c„ 23„x., x.). 1' Nebo o jednu méně, když je hodnost matice sudá.

212

Oskar Lange

byly podřízeny všechny prostředky. Rovnice (12) nejsou tehdy krité­ riem maximalizace něčeho. Nejsou také kritériem minimalizace funkce nákladu, protože nemůže být splněna podmínka, že účelová funkce (která neexistuje) má určitou konstantní hodnotu. Proto v tomto případě mluvíme o marginálním pseudopočtu. Tohoto marginálního pseudopočtu používá subjektivistický směr v politické ekonomii, který považuje marginální počet za nástroj zdánlivě maximalizace užitku. O této otázce bude řeč v následující kapitole.

213

KAPITOLA ŠESTÁ

Subjektivistioký a historický směr v politické ekonomii

M arxisticlcý směr a jiné směry v politické ekonomii. J ejich poměr k závěrům klasické ekonomie Pojetí předmětu a metody politické ekonomie, které bylo uvedeno výše, vychází z Karla Mame.l Toto pojetí vytyčuje určitý předmět a způsob zkoumání, což v aplikaci na objektivně danou skutečnost vede k urči­ tým ekonomickým teoríím. Uvedené vymezení předmětu a způsobu zkoumání, jakož iz toho vyplývající ekonomické teorie tvoří marxistic­ log]směr v politické ekonomii. Podstatným rysem marxistického směru je, že pojímá hospodářský proces jako společenský proces výroby a rozdělování materiálních prostředků sloužících uspokojování potřeb lidí žijících ve společnosti. ' Tento směr zkoumá ekonomické vztahy mezi lidmi (výrobní vztahy a vztahy distribuce), které vznikají v uvedeném procesu, a závislost těchto vztahů na vzájemném působení člověka a přírody, k němuž do­ ' Základní Marxovou prací je Kapitál. Prvni díl vyšel r. 1867, druhý a třetí vydal po Marxově smrti Enzels na základě rukopisů, které zanechal Marx (II. díl r. 1885, III. díl r. 1894). Kromě Kapitálu třeba ještě uvést dřívější Marxovy práce jako Ke kritice politické ekonomie (vyšla r. 1859) a populárně zpracované Námezdni práce a kapitál (1849) a Mzda=cena a zisk (byla napsána a přednesena r. 1865, vydá-na r. 1898), jakož i Marxem zanechané rukopisy o dějinách politické ekonomie, vydané poprvé ve třech dílech Kautským v le­ tech 1905-1910 pod názvem Teorie nadhodnoty. Nové vydání Teori-inadliod­ noty, v němž je materiál uspořádán poněkud odlišněji, připravil Institut Marxe--Engelse-Lenina v Moskvě: dosud vyšly dva díly. Roku 1953vydal tento institut Marxovy ruk0pisy obsahující přípravný materiál ke Kapitálu pod názvem Grundrisse der Krililc der politischen Oekonomie. .Kromě Marxo­ vých prací je třeba ještě uvést 0 politické ekonomii pojednávající druhou část. knihy Anti-Dührin , kterou napsal blízký Marxův spolupracovník Bedřich Engels a která. bya vydána r. 1878. Pramenným materiálem pro studium marxistického pojetí politické ekonomie jsou i všechny ostatní Marxovy a Engelsovy práce.

214

Oskar Lango

ohází ve společenském pracovním procesu (vývoj výrobních sil). Na tomto základě dospívá marxistický směr k poznání ekonomických zákonů, které jsou výsledkem vědomé a účelné lidské činnosti, avšak mají povahu objektivní nutnosti, nezávislé na lidské vůli a lidském vědomí, a to proto, že lidé jednají v podmínkách určitých společen­ ských vztahů a určitých vlastností výrobních sil. A konečně marxis­ tický směr v politické ekonomii uznává, že v současnosti existuje mož­ nost takového utváření ekonomických vztahů, kdy ekonomické zákony přestanou působit živelně a působí ve stále větší míře tak, jak chce člověk.

Marxistický směr není v současné politické ekonomii směrem jedi­ ným. Existují i jiné směry, které lze však začlenit do dvou hlavních směrů. Takovými hlavními směry vedle marxistického směru jsou sub­ jektivistický směr a historický směr. Oba mají s marxistickým směrem některé společné rysy; jiné rysy však spojují s marxistickým směrem směr subjektivistický a jiné směr historický. Vyplývá to z toho, že všechny směry současné politické ekonomie vycházejí ze stanoviska zaujímaného k závěrům velké klasické ekonomie, která se rozvinula v XVIII. a na začátku XIX. století a která (vedle fyziokratů) byla první vědeckou soustavou politické ekonomie.” Marxistický směr v politické ekonomii vyšel ze závěrů klasické eko­ nomie a přejal její nejdůležitější výsledky; zaujal však současněk těm­ to závěrům kritické stanovisko, ukázal na jejich souvislost s určitým historickým stupněm společenského vývoje a zdůraznil historický charakter ekonomických kategorií a zákonů. Naproti tomu subjekti­ vistický směr je posledním článkem vývoje ekonomického myšlení, které převzalo některé aspekty klasické ekonomie, spojené s každo­ denní zkušeností v procesu směny a které nakonec úplně odtrhlo předmět svých zkoumání od historicky utvořených ekonomických vztahů. Historický směr pak vyrostl z kritiky, která vytýká klasické M ' Dn'řs vseobecně používaný název „klasická politická ekonomie“ zavedl lřrä'nçnto název zahrnuje předchůdce klasické ekonomie, jimiž byli v An­ tiz4 1 1am Petty (1623-1687) a ve Francii Pierre Boisguillebert (1648 až 177g. alląiăavnípředstawteléAdama Smitha (1723-1790) a Davida Ricarda _ ~-3)7.V Anglii, Simona de Sismondi (1773--1842) ve Francii a ve uVřcarskp. 12K. kritice se s, Spisy Ňsv. 13, Marx, cit. vyd.,Kestr. 67. politické ekonomie, K. Marx -- B. En­

Subjektivistieký a historický směr v politické ekonomii

215

ekonomii, že si neuvědomuje historický charakter ekonomických kate­ gorií. Z této kritiky vyplynulo buď zamítnutí existence ekonomických zákonů, nebo názor, že zdrojem ekonomických zákonů je psychický postoj lidí, charakteristický pro určité historické epochy, a nikoli objektivní společenské vztahy a vlastnosti výrobních sil, jak to uznává marxistický směr. Závěry a kritika klasické ekonomie jsou východiskem všech součas­ ných směrů politické ekonomie. Marxistický směr si osvojil nejdůle­ žitější úspěchy klasické ekonomie a současně je podrobil kritice. Ukázal jejich historickou podmíněnost i historickou omezenost a vytvořil tak nové syntetické pojetí politické ekonomie jako celku. Ostatní dva směry proti tomu jednostranně zvýraznily a v důsledku toho zkreslily některé prvky buď přínosu klasické ekonomie jako směr subjektivis­ tický, nebo její kritiky jako směr historický. O marxistickém směru lze naproti tomu říci, že obsahuje všechno, co je pravdivé jak v subjek­ tivistickém, tak v historickém směru. Jsou to, pokud jde o subjekti­ vistický směr, některé pravdivé prvky převzaté z klasické ekonomie, a pokud jde o historický směr, některé prvky klasické kritiky. Pravdivé prvky, které obsahují oba tyto směry,jsou však zahrnuty do zkresleného obrazu hospodářského procesu jako celku a neodrážejí skutečnost adekvátně. Proto je nutná kritická analýza těchto směrů. Nechceme zde vykládat dějiny vývoje politické ekonomie, omezíme se pouze na zmínku o tom, jak subjektivistický a historický'směr chápou předmět a metodu politické ekonomie.

Subjektivisticlcý směr. Jeho souvislost s „vulgární ekonomii“ Subjektivistický směr vychází z klasické ekonomie nepřímo. Zprostřed­ kujícím článkem jsou teorie epigonů klasické ekonomie, jejichž učení nazval Marx pohrdlivě „vulgární ekonomii“.3 Vulgární ekonomie od­ * Pod tento název se zahrnují epigoni klasické ekonomie. Mezi ně lze počí­ tat tzv. Smithovu školu, jejímž hlavním představitelem byl ve Francu Jean Baptiste Say (1767-1832) a v Anglii Thomas Robert Melthus (1766-1834) (který však v mnoha otázkách hlásal rozdílné názory). a tzv. Ricardovu školu, kterou tvoří James Mill (1773-4836) a J. R. Mac Culloch (1789-1864 Dále

216

Oskar Lange

trhla zkoumání hospodářského procesu od analýzy výrobních vztahů, která tvořila základ klasické ekonomie, zejména pak ekonomie Davida Ricarda.4 Vulgární ekonomie spatřovala základ ekonomických vztahů mezi lidmi v procesu směny, a nikoli ve společenském výrobním pro­ cesu. Nezkoumala hospodářský proces z hlediska společenské spojitosti, která vzniká mezi lidmi v pracovním procesu, ale z hlediska individuál­ ní zkušenosti podnikatele, kupujícího a prodávajícího na trhu.s Krzywicki charakterizuje obrazně vulgární ekonomii takto: „Kromě jedinců, spojujících se v prosté aritmetické součty, nepřihlíží se v ní už k ničemu... Vůbec se nevidí, že jednotlivý výrobce je jenom-členem velké a jednotné soustavy dělby společenské práce, v níž jedni jsou ševci proto, že jiní jsou krejčí nebo zemědělci; že směna, prodej-koupě sem patří Wiliam Nassau-Senior (1790-1864) v Anglii a Frédéric Bastiat (1801-1850) ve Francii. Názory Johna Stuarta Milla (1806-4873), jehož Marx také počítá mezi představitele vulgární ekonomie, obsahují však více Pl'vků klasncké politické ekonomie. Uznává .to ostatně Marx, když píše: „Abycll zabránil nedorozumění, poznamenávám, že lidem jako J. St. Mil­ lOYl3,1309-.10Slce nutno vytýkat

rozpory mezi jejich staromódními ekono­

mwkyľm qogmaty a jejich moderními tendencemi, ale bylo by nanejvýš nespravedhvé házet je do jednoho pytle s houfem vulgárně ekonomických apologetů.“ (Kapitál, díl I, cit. vyd., str. 64-4.) 4 Predmětem zkoumání Adama Smitha byla společenská práce, zejména dělba práce jako zdroj bohatství národů, jakož i vliv společenských vztahů, V lłlçhž Práce probíhá, na toto bohatství. Ricardo pak definuje předmět politické ekonomie takto: „Produkt půdy -~- všechno, co se získává společ­ anm VYnalOženímpráce strojů a kapitálu z jejího povrchu, rozděluje se mezi t” !3de SPOIGČHOSÍ'Í, totiž mezi majitele půdy, majitele peněz nebo kapitálu potrebného k tomu, aby půdu bylo možno obdělávat, a mezi dělníky, jejichž Eí'gąulem O'llždřláváną... zákony,Zásad jimiž se ' řídí rozděloydíníě jłe u o em o itic kSétarlišovit e o omie.“ ' é toto ekonomie a 7 n -n, SNPL, Praha 195,536, str. 21.) n ( y pel?,th

5 Marx staví vulgární ekonomii proti klasické. Říká: „Jednou provždy poznamenáváni, že klasickou politickou ekonomii rozumím všechnu poli­ tickou ekonomii počínaje W. Pettym, která zkoumá vnitřní souvislosti bur­ žoaÉnÍCh VÝÍ'OĎIIÍChyztahů. V protikladu k ní se vulgární ekonomie jen POMO-iv oblasti vnějších zdánlivých závislostí, znovu a znovu přežvykuje

mfll'enáh Jlž dávno zpracovaný vědeckou politickou ekonomii, aby způsobem

?platean

?1:0 bliržoazii vysvětlila tařka nejhrubší jevy ekonomického

”WOW a aby Je přizpůsobila buržoově domácí potřebě. Jinak se omezuje ER„to' že pedantSky .Systematízuje otřepané a samolibé představy činitelů "'žoazní YÝľOby0 jejich vlastním světě jako o nejlepším ze všech světů a ralllašule 'Š'ytopřPdStavy za Věčné pravdy.“ (Kapitál, díl I, cit. vyd.. SLI-39;) Bastiat zvláště zdůrazňuje to, že ekonomické vztahy mezi lidmi “-“I'RGJÍV procesu směny. Směna služeb je základem, na němž je založena ?lig ÉČGMká luPJMOEŇS l"11- (Viz Harmonies écono'miques, Paříž 1850, str. 111 až

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

217

je jen formou výměny úsilí, vlastní určité epoše, a pod vztahem prodá­ vajícího a kupujícího se skrývá vztah různých výrobců, členů spole­ čenského organismu dělby práce.“° V pojetí vulgární ekonomie vystupuje do popředí otázka subjektiv­ ního vztahu kupujícího a prodávajícího k nabývanému nebo pozbý­ vanému statku. Problém tohoto vztahu se postupně stával stále více ústřední otázkou. Místo, aby byly zkoumány objektivní společenské vztahy vznikající ve výrobním procesu, je zde zkoumán subjektivní vztah člověka k předmětům sloužícím uspokojování potřeb. Tak vznikl subjektivistický směr v politické ekonomii, který nabyl definitivní podoby roku 1871 v pracích Karla Mengera a Williama Stanleye Jevonse'."

Předmět ekonomie 'v pojetí subjektivístického směru: analýza vztahu člověka k statkům na základě zásady

hospodárnosti Klasickou ekonomii prostupuje zásada hospodárnosti, z níž čerpal subjektivistický směr. Klasická ekonomie předpokládala více nebo méně jasně, že lidé usilují ve výdělečné činnosti o maximalizaci peněž­ ního důchodu a zejména pak, že maximalizace zisku je hlavním pod­ nětem ve výrobním procesu. Původní formou tohoto předpokladu bylo tvrzení, že se lidé ve výdělečné činnosti řídí vlastním zájmem, totiž že usilují o dosažení co největšího bohatství. Tento předpoklad vyjádřil již ve známém výroku Adam Smith: „Že se můžeme naobědvat, to ° L. Krzywickí, Ekonomeľapolítyczna. Poradník dla samouków, část III, cit. vyd., str. 89. ' 7 K. Menger, Grundsütze der Volksmľrfsnhaftslehrea.W.. S. evons,_The Theory of Political Economy. Bezvýhradnými předstaVIteh subjekt1v1stlcké­ ho směru nejsou - i když jsou často k němu řazení -- Leon_W.alras (Ele~ ments d'économie polilique pure, 1874) a Alfred Marshall (Prznczples 0/'Eco­ ňomirs, 1890) se svou tzv. neoklasickou školou. W'alras .a Marshall se zabývají především procesem směny na trhu a otázku subjektivnfbo vztahu clověka k statkům chápou pouze jako jeden z prvků v tržním procesu. .Jsou blíže ke staré tradici vulgární ekonomie než k subjektivistlckémuosmerp. V Mar­ shallových pracích má prvek subjektivního vztahu k statkum vyznamnější úlohu než v pracích L. VValrase,který připisuje hlavní vyznam objektivním technickým výrobním podmínkám. Způsob, jakým Walras analyzujeoyýrobní vztahy, reprodukci a akumulaci, ho přibližuje ke klasmké ekonomn.

218

Oskar Lange

nem' z dobré vůle řezníka, Sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů. Nedovoláváme se jejich lidskosti, nýbrž jejich sobectví a nikdy jim nevykládáme o svých potřebách, nýbrž o výho­ dách, které z toho budou mít.“° A podobný názor měl i Ricardo, když napsal, že „vlastní zisk řídí všechny spekulace v obchodu.“° Tato teze, která je konstatováním skutečnosti, že v podmínkách zbožní výroby a zbožně peněžní směny se projevuje úsilí o maximalizaci peněžního důchodu, byla potom povýšena na všeobecný princip, který řídí každou hospodářskou činnost lidí. Tím vznikl obraz tzv. hospodářského člověka (homo oeconomz'cus), který si počíná přesně podle principu

maximalizace „ekonomického prospěchu“. Rozšíření principu maximalizace peněžního důchodu na maxima­ lizaci blíže neurčeného „ekonomického prospěchu“ každého druhu bylo nanejvýš jasně vyjádřeno v teorii tzv. utilitaristické psychologie. Podle této doktríny je každé lidské počínání řízeno úsilím o dosažení příjemnosti a o uniknutí nepříjemnosti; proto člověk usiluje o maxi­ mální příjemnost a minimální nepříjemnost, které jsou v daných pod­ mínkách realizovatelné. Stoupenci této teorie byli mnozí představitelé vulgární ekonomie.loTato teorie našla konečně své vyjádření v subjek­ tivistické teorii W. J. J evonse, podle něhož každá hospodářská činnost spočívá v maximalizaci převýšení příjemnosti, kterou skýtá držba statků, nad nepříjemností, jež je spojena s jejich získáváním. Ekono­ mie je podle Jevonse „propočtem příjemnosti a nepříjemnosti“. „Pří­ jemnost a nepříjemnost jsou bezpochyby konečným předmětem pro­ počtu ekonomie. Uspokojit v co nejvyšší míře naše potřeby s nejmenší námahou - získat co nejvíce toho, co je žádoucí, s nejmenším nákla­ dem toho, co není žádoucí, jinými slovy maximalizovat příjemnost ­ podstatě a původu bohatství národů, sv. l, SNPL, Praha 1958, s t r.° Iätšjed-nónío . .

° The High Price of Bullion. Appendix. The Works and Correcpondence 0/ Dar'id Ricardo, sv. III, Cambridge 1951, str. 102.

'm Tvůrcem této teorie byl Jeremy Bentham (1748_1832), jejím význam­ nym stoupencem J ames Mill a John Stuart Mill. Také Ricardo byl pod vlivem Benthama, i když je nadsázkou Bcnthamův výrok plný sebechvály; „Já „jsem byl. duchovním otcem Milla a Mill duchovním, otcem Ricarda, tedy Ricardo Je mým duchovním vnukem.“ K této otázce viz D. I. Rozenbera, Hestoma ekonomii pol'zľtycznej,PWN, Varšava 1955, str. 165--166, Z. J. \'Vý­

rozembski, ródła współczesnejburžuazuinej ekonomii, Ekonomista, Varšava 1958, č. O a od téhož autora David Ricardo, PWN, Varšava 1950, část VI.

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

219

to je problém ekonomie.“u Tak Jevons přesouvá těžiště předmětu ekonomie směrem k analýze vztahu člověka k předmětům uspokojo­ vání jeho potřeb. Ekonomie se tu stává jednoduše vědou o počínání podle zásady hospodárnosti sledujím maximalizaci příjemnosti spo­ jené s držbou statků. Jiné pojetí počínání podle zásady hospodárnosti, nespojené s utili­ taristickou psychologii, je bližší tradici klasické ekonomie, která před­ pokládala, že člověk usiluje o maximalizaci peněžního důchodu. Toto odlišné pojetí vyjádřil William Nassau Senior, podle něhož „každý člověktouží dosáhnout dodatečného bohatství při co nejmenší oběti.“" Místo maximalizace psychické veličiny, jako je příjemnost, vystu­ puje zde maximalizace bohatství, což ve zbožně peněžním hospodář­ ství znamená maximalizaci peněžního důchodu. Ještě dále dospělJohn Stuart Mill, který nechápe maximalizaci bohatství jako reálnou sku­ tečnost, ale jako jeden z aspektů lidské činnosti. Existují různé cíle lidské činnosti a získávání bohatství je pouze jedním z nich. Podle Milla zkoumá politická ekonomie lidskou činnost jenom z hlediska jednoho z jejích aspektů a ostatní aspekty ponechává jiným společen­ ským vědám. Mill dospívá k této definici předmětu politické ekonomie: „Ekonomie chápe lidstvo jako zabývající se výlučně nabýváním a uží­ váním bohatství a jejím cílem je ukázat průběh činnosti, kterou by provádělo lidstvo žijící ve společenské situaci, kdy uvedený motiv... by byl absolutním vládcem jeho činnosti.“13 Předmětem politické ekonomie je tedy počínání podle zásady hospodárnosti sledující získání bohatství; takové počínání se však považuje pouze za jeden z možných druhů lidského počínání.

11W. S. Jevons, The Theory of Political Economy, III. vyd., Londýn 1888, str. 37. V předmluvě (str. VI) Jevons píše: „V této práci jsem se pokusil o pojetí ekonomie jako prepočtu příjemnosti a nepříjemnostl.“ Je třeba upozornit, že v odstavci citovaném v textu J evons formuluje zásadu hospodár­ nosti ve verzi, která, jak jsme uvedli v kapitole páté. je nesprávná. 1' Nassau se snad první pokusil podat teorii ekonomie ve formě zaxioma­ tizované deduktivní soustavy. Citované. věta je prvním axiomatem této soustavy. Viz J. A. Schumpeter, History ol EconomicAnalysis, New York 1954, str. 576. 1' J. S. Mill, Essays on Some Unsettled Questions 0/ Political Economy, Londýn 1864, str. 138.

220

Oskar Lange

Užitek v pojetí subjektivistžckého směru Obě tato pojetí vedou ke stejnému závěru, který plně vyjadřuje sub­ jektivistický směr politické ekonomie. Politická ekonomie přestává být vědou o společenských vztazích vznikajících v procesu výroby a distribuce, čili vědou o ekonomických vztazích mezi lidmi, jakou byla klasická ekonomie; přestává být dokonce vědou o procesech tržní směny, jakou byla vulgární ekonomie. Místo toho se 'stává vědou o vztahu člověka k předmětům, jež slouží k uspokojování jeho potřeb, k statkům, jejichž držba způsobuje příjemnost, anebo také je bohat­ stvím. Přitom se předpokládá,“že si člověk ve vztahu k statkům počíná podle zásady hospodárnosti: maximalizuje určitou veličinu nazývanou nejčastěji užitek. Maximalizace užitku se děje pomocí marginálního počtu, jenž zde nabývá formy mezního užitku. Proto je subjektivis­ tický směr nazýván margžnalisticky' směr nebo přesněji řečeno teorie

mezního užitku.“

w

Subjektivistický směr existuje v různých obměnách, v závislosti na interpretaci pojmu užitku a rozsahu používání tohoto pojmu. Jedna interpretace, nazývaná hedonistická (z řeckého „hedone“ - příjem­ nost) je vyvozována z utilitaristické psychologie a chápe užitek psy­ chologicky jako „příjemnost“, „uspokojení“, „blahobyt“ apod. Je to interpretace, která se vyskytla v subjektivistickém směru nejdříve: 14Prvky marginávlnjho počtu se vyskytovaly již dříve, např. v Ricardových a Marxových pracích v souvislosti s analýzou diferenciální renty. Avšak teprve 'subjektiwstický směr učinil z marginálního počtu základní metodologický nástroj politické ekonomie. Jak víme, marginální počet je uplatnění známých zásad diferencuílního počtu při určení maxim a minim matematických funkcí. T0 sn uvědomovali 'někteří tvůrci subjektivistického směru, jako Jevons a VValras.Naproti tomu představitelé tzv. rakouské školy, jako Karl Menger (1840-1921), Friedrich VVieser(1851- 1926) a Eugen Böhm-Bawerk (1851 až 191%),neznali vyšší matematiku. Když zavedli marginální počet, objevili dp jiste míry podruhé diferenciální počet (200 let po Newtonovi a Leibnizovi). LPOZOPĎUJena tO J. A. Schumpcter (History of Economic Analysis, cit. vyd.. 3th 13 3 956.);Název „marginalistický směr“ pro označení subjektivistickěho směru v .politické ekonomii je potud ncSprávný, že přijímá. za kritérium me­ todu a nikoli obsah dané dokt-ríny. Marginálního počtu nepoužívá pouze sub­ JÝkt'YISl'lçký“mňłľ Vyskytuje 80 všude, kde jde o maximalizaci nebo minima­ 117.301 určité veličiny pomocí diferenciálního počtu (na rozdíl od maximalizace nebo minimalizace pomocí metod lineárního programování). Výstižnější je název „'teorie mezního užitku“, i když, jak' uvidíme, nezahrnuje některé současné obměny subjektivistického směru.

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

221

setkáváme se s nl u Jevonse, Mengera, Böhm-Bawerka a Marshalla.“s Později si razí cestu jiná interpretace, kterou nazýváme praxeologic­ kou. Chápe užitek jako stupeň realizace cíle hospodářské čirmosti, nezávislena povaze tohoto cíle. Je lhostejné, jde-li o příjemnost v psy­ chologickém smyslu, či o peněžní důchod, o politickou moc nebo o ně­ jaký morálně společenský cíl (např. v zdravotnictví). Praxeologická interpretace užitku opouští otázku kvality cíle a omezuje se na kon­ statování, že hospodářská činnost se řídí jistým cílem, jejž lze chápat jako veličinu připouštějící různé stupně realizace. V poslední době se také v souvislosti s touto intepretaci stále častěji používá místo ter­ mínu „užitek“ terminu, „preference“. Subjektivistický směr politické ekonomie opouští v tomto praxeologickém pojetí všechno psycho­ logické uvažování a mění se v „logiku racionální volby“ směřující k maximalizaci preference.m V rámci subjektivistického směru jsou také jisté rozdíly týkající se rozsahu užívání pojmu užitku. Tak zvaná rakouská škola, nazývaná 1' Jevons definuje užitek z předmětu jako příjemnost, kterou umožňuje realizovat držba předmětu (The Theory of Polžtzcal Economy, cit. vyd., str. 38 a 45). Menger (Grundsătze eller I"0lksu~írtschaftalełire, Víden 1871,. str. 81) a Böhm-Bawerk (Grundziige der Theorz'e des wzrtsclzaftlechen Galleru'erts, Jahrbücher für Nationalekonomie und Statistik, 1886, str. 999) definují užitek jako význam předmětu pro blahobyt ( Wohlstand). Marshall v _Prm_,­ cz'plee0/ Economics, cit. vyd., str. 331, 470-476, 851--852 mluví o mammah­ z ci satisfakce či us oko'ení. . a“ První krok smčgem lt praxeologické interpretaci užitku udělal Vilfredo

Pareto (1848-1923), když zavedl tzv. ,indexní funkm, která je predmětern maximalizace. Jinak však definuje užitek jako příjemnost, kterou zpusobuje

držba předmětu. (Viz Illanuel d'économíe politique, 10.. vyd., Paríž 1972.7, str. 159, 171, 249 aj.) Směrem k praxeologické interpretam pokročll dale Vile­ ser, který výrazně zavrhl souvislost s utilitaristickou psychologii a definoval užitek jako vhodnost k uspokojování potřeb tvorících cíbhospodárské čm­ nosti. (Viz Theorie der gesellscha/tlz'chen Wzrt.9cha/t,._Gru7Izdrvzs-s der Sozwloeko­

nomie, díl l, 2. vyd., Tübingen 1924, str. 141, 156.) Uplny prechod k praxeolo­ gické interpretaci provedli R. G. D. Allen a J. R. choks, A Reconszderaçzon of the Theory o] Value, Economics, Londýn 1954. Dusledné praxeologické pojetí obsahuje práce J. R. Hickse, A Revíszonof Demand Theory, Clarendon Press, Oxford 1956. S praxeologickou interpretaci teorie mezního užitku vy­ stoupil již r. 1908 Max Weber, který tvrdil, že se tato teorie nemá formulovat v psychologických kategoriích pociťování příjemnost:: ale V „pragmatm­ kých“ kategoriích cíle a prostředků. „Pragmatickymi kategorlemi rozumi Vl'eber praxeolo ické kategorie v tom smyslu, jak jich užíváme my (v1zka­ pitolu pátou). l. rovnej Max Weber, Dze Grenznutzlehre und das „psycholo­ gíeche Grundgeáetz“, Gesammelte Abhandlungen zur stenschaftslehre, str. 372.)

222

Oskar Lango

také psychologická (Menger, Wieser, Böhm-Bawerk), zkoumala hospo­ dářskou činnost jako podléhající ve svém celku úsilí o maximalizaci užitku. Tato škola aplikovala počet mezního užitku jak na výdělečnou činnost, tak i na činnost v domácím hospodářství. Byla to škola mez­ ního užitku v pravém slova smyslu. Tak zvaná lausamíská škola (Walras a Pareto) a Marshall, jakož i jím začínající tzv. neoklasická škola omezovaly uplatnění pojmu užitku a počtu mezního užitku na činnost v domácím hospodářství. Naproti tomu činnost ve výdělečném hospodářství chápaly jako maximalizaci peněžního důchodu a neza­ váděly zde pojem užitku (přičemž se však Marshall snažil spojovat výrobní náklady s jistou subjektivní obětí, interpretovanou. jako „záporný užitek“). V modem'ějším praxeologickém pojetí tento rozdíl zaniká. Maximalizace preference zahrnuje totiž jak maximalizaci pe­ něžního důchodu ve výdělečné činnosti (včetně maximalizace zisku podnikem), taki maximalizaci užitku (interpretovaného tím nebo oním způsobem) v domácím hospodářství. Výdělečná činnost i činnost v do­ mácím hospodářství podléhají jednomu principu maximalizacepreferen­ ce a tato maximalizace se uskutečňuje použitím marginálního počtu.

Tendence subjektivistického směru k přeměně ekonomie v oddíl praxeologz'e Od uvedeného pojetí je jenom krok k přeměně politické ekonomie v oddíl praxeologie. Tímto krokem je odtržení ekonomie od určitého předmětu zkoumání, jakým byl stále ještě vztah člověka k předmětům uspokojování potřeb chápaných konkrétně jako cíle činnosti, existující normálně v hospodářském procesu" a přeměna ekonomie ve formální vědu o racionálním jednání, které maximalizuje jakoukoli veličinu. Tuto cestu ukázal již John Stuart Mill, který se domníval, že politická ekonomie nezkoumá jistou oblast lidské činnosti, ale jistý aspekt této činnosti. Stačilo jen dodat, že politická ekonomie zkoumá jistý aspekt' 1' Ještě Alfred Marshall definoval ekonomii jako vědu, která sezabývá zkou­ máxüm lidstva na pozadí normální hospodářské činnosti (a study of mankind m the ordmary busmess of life). (Principles 0/ Economics, cit. vyd., str. l.)

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

223

každé racionální lidské činnosti, totiž počínání podle zásady hospodár­ nosti, nezávisle na tom, jaké oblasti se činnost týká. Z tohoto doplnění byl také vyvozen patřičný důsledek. Takové pojetí předmětu politické ekonomie se značně rozšířilo mezi ekonomy subjektivistického směru a je považováno za pojetí metodologicky nejsprávnější. Nejjasněji a nejdůsledněji vyjadřuje toto pojetí formulace Lionela Robbinse, jenž definuje předmět politické ekonomie takto: „Ekonomie je věda, která zkoumá lidské počínání jako vztah mezi cíli a omezený­ mi prostředky, jichž lze různě použít.“m V duchu této definice se ekonomie nezabývá jistou oblastí lidské činnosti, ale jistým aspektem této činnosti. Robbins to výrazně konstatuje: „Pojetí, které jsme při­ jali, může být charakterizováno jako analytické. Nevybírá jisté oblasti jednání, ale soustřeďuje pozornost na zvláštní aspekt jednání, na for­ mu vyplývající ze skutečnosti omezení prostředků. Z toho vyplývá, že každou oblast lidského jednání může ekonomieuobsahuje-li uve­ dený aspekt, zobecnit. Netvrdíme, že produkce "brainbor je hospo­ dářskou činností, kdežto produkce filosofie jí není. LŘíkáme, že oba druhy činnosti mají svůj ekonomický :aspekt za předpokladu, že ob­ sahují zamítnutí jiných očekávaných alternativ. Kromě toho neexis­ tují žádná jiná omezení předmětu ekonomie.“1° Takto chápaná ekonomie je všeobecnou vědou o počínání podle zá­ sady hospodárnosti, vědou, která má uplatnění ve všech oblastech lidského jednání, v nichž se aplikuje zásada hospodárnosti. Podle Rob­ binse spočívá ekonomický aspekt lidské činnosti v tom, že omezenych prostředků lze různě využít, že je tedy nutná volba cílů, k jejichž rea­ lizaci mají být prostředky použity. Taková volba však předpokládá, že existuje jistá hierarchická struktura cílů, že jednotlivé eile jsou vice nebo méně důležité. Bez hierarchje důležitosti cílů není možná ra010­ nální volba cílů; existence hierarchie důležitosti pak předpokládá, že 1

n h

'

n Essa

on the Nature and Sigpéfícance of Economic

Scienlce,8Iboliíidýn 1931/6, str. 16. Stejnou deñnim predmětii politické ekonomie jako byla Robbinsova, podal o něco dříve poslední z vyznamných představitelů tzv. rakouské školy, Hans MaYŠľ (ľ'ľteTfWhungenřu dťm

Grundgesetzder wirlacha/tlichen Wertrechnung, Zeitschrift fur Volkswu'tschaft und1' L. Sozialpolitik, NeueonFolge, Vídeň and 1922 Sigmfcance Sjľ-.5lRobbins, sv. AnII,Emmy the Nature 0/ E “mam”_ Science, cit. vyd., str 17.

224

Oskar Lange

jednotlivé cíle jsou prostředky realizace jednoho hlavního cíle.” Volba cílů podle pořadí jejich důležitosti znamená tedy totéž co maximali­ zace hlavního cíle, čili je počínáním podle zásady hospodárnosti. Eko­ nomie je tedy věda o způsobu použití prostředků, které zajišťují maxi­ mální stupeň realizace zvoleného cíle lidské činnosti. Politická ekonomie se tak nakonec stává oddílem praxeologie, totiž vědou o programování. To si plně uvědomuje L. Mises: „Z politické ekonomie klasické školy se vyvozuje obecná teorie lidského jednání, praxeologie . . . Žádné pojetí ekonomických otázek se nemůže obejít bez aktů volby jako výchozího bodu; ekonomie se stává částí - dosud částí nejvíce zpracovanou - obecnější vědy: praxeologie.“sn V dů­ sledku takové změny charakteru politické ekonomie přestává být tato empirickou vědou, pojednávající o jistých reálných jevech, a stává se formální „logikou voleb“, v níž ověřením pravdivosti tvrzení, jako v logice a v matematice, je pouze to, že nejsou v rozporu s přijatými axiomaty. Aplikuje-li se na skutečnou lidskou činnost, je taková „logika voleb“ empiricky správná potud, pokud je tato činnost počíná­ ním shodným se zásadou hospodárnosti. Poučky takové ekonomie ne­ vyžadují tedy empirickou verifikaci; verifikaci vyžaduje jen otázka, zda daná činnost je počínáním shodným se zásadou hospodárnosti. Někteří představitelé subjektivistického směru, jako Mises, jdou však dále a dávají takové praxeologicky chápané ekonomii charakter aprio­ ristické vědy o zákonech skutečné lidské činnosti.”3 ' Q

2°Na nutnost takové hierarchie cílů upozorňuje Hans Mayer, (Inter.

suchungen :u dem Grundgeset: der wirlacha/!lichen Wertrechnu-ng, cit. vyd., str. 5. Problém ekonomie jako problém volby mezi cíli chápe také Max We­

ber. Na tomto základě rozlišuje mezi technikou a hospodařením. Technika spočívá ve výběru prostředků pro realizaci daného cíle, hospodaření pak ve volbě cílů, které mají být realizovány. \Veber však zapomíná, že volba cílů vyžaduje stanovení hierarchie cílů. V hierarchii cílů se jednotlivé cíle stávají prostředky realizace hlavního cíle, a proto neplatí navrhované rozlišení me­ zn technikou a hospodařením. (Viz Wz'rtschaft und Gesellschaft, cit. vyd.,

str. 32-35.)

s t r.*1 . Mises, Human Action. A Treatžse on Economics, New Haven 1949,

22L- M'SQSPíše=_„P0učky, které vyplývají ze správného praxeologického

uvažování, jsou nejen zcela jisté a nepopiratelné, stejně jako sdrávné poučky matematiky. Vztahují se také -- s celou Správností své apodiktické jistoty a “Špoplmtelnoąt' _" na' reálné jednání tak, jak se projevuje v životě a v his­ tor“ Praxeologle .Skýtá správné a přesné znalosti o reálných záležitostech.“ (Human -4Otto”, Clt. Vyd., str. 39.) Tak daleko však nejde Robbins, který se

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

225

Odtržení subjektivistické ekonomie od otázek společenských vztahů Politická ekonomie v pojetí subjektivistického směru se tak stala vě­ dou, která má jen málo společného s klasickou politickou ekonomii a s politickou ekonomii marxistického směru, jež je kritickým pokra­ čováním klasické ekonomie. Místo vědy o ekonomických vztazích mezi lidmi vznikla věda, jejímž předmětem je vztah člověka k věcem; místo vědy pojednávající o jisté oblasti lidské činnosti vznikla formální věda o jistém způsobu jednání lidí, věda, která je pouze oddílem praxeologie. Soustřeďuje se na vztah člověka k věcem, čímžse odpoutává od otázek společenských vztahů. Takto chápaná „ekonomie“ přestává být spole­ čenskou vědou. Soustředění na formální způsob jednání lidi, místo zkoumání určité oblasti lidské činnosti, odtrhává subjektivistickou ekonomii od otázek skutečného hospodářského procesu, zbavuje ji charakteru empirické vědy, jejíž poučky vyžadují verifikaci konfron­ taci se skutečností. Zkoumání ekonomických zákonů působících v ob­ jektivní skutečnosti je nahrazeno formulováním praxeologických principů počínání. Tato změna charakteru politické ekonomie je vy­ jádřena nahrazením starého názvu „politická ekonomie“ nebo „spole­ čenská ekonomie“ novým názvem „ekonomika“, rozšířeným mezi ekonomy reprezentujícími subjektivistický směr. Přeměna politické ekonomie ve vědu, která se zabývá vztahem člo­ věka k věcem, ji zbavuje, jak již bylo řečeno,povahy společenské vědy. Všechny poučky, ať již teorie mezního užitku, nebo také novější praxeo­ logické „logiky voleb“, jsou v plném rozsahu aplikovány na izolova­ ného člověka, jenž žije mimo všechny společenské souvislosti. Tyto poučky se totiž týkají výlučně vztahu člověka k věcem a jsou úplně nezávislé na těch nebo oněch společenských vztazích mezi lidmi. Proto domnívá, že otazka aplikovatelnosti pouček ekonomie v konkrétním případě vyžaduje empirické potvrzení. O empirické správnosti pouček.ekonomie říká: „Jestliže se shodují jeji původní předpoklady s fakty, pak jsou její závěry nezbytné a nevyhnutelně.“ (L. Robbins, An Essay on the .Natureand Sigm­ ficance of Economic Science, cit. vyd., str. 122.) Úspěšnou kritiku snah směřu­ 'jících k praxcologicky chápané ekonomii jako aprioristické věde o jevech reál­ ného světa provádí T. W. H utchison, The.Szgnszance and BaszcPostulates of Economic Theory, Londýn 1938. Viz také Felix Kaufmann, Methodology o] the Social Sciences, Londýn 1944, str. 225-228.

226

Oskar Lange

mohou-být ilustrovány na příkladě Robinsona, což ostatně rádi činí ekonomové subjektivistického směru. Menger ilustruje svůj výklad těmito příklady: „obyvatel pralesa“, „obyvatel ostrova“, „jednotlivce na neobydleném ostrově“, „samostatně hospodařící zemědělec“ apod.23 Böhm-Bawerk začíná svůj výklad takto: „člověk sedí při vyvěrajícím pramení pitné vody“, a dále uVádí takové příklady: „cestovatel, který je na poušti“, „zemědělec odtržený od světa“, „kolonista, jehož chata je v pralese“ apod.“ Wieser začíná svůj výklad teorií tzv. prostého hospodářství (ein­ fache Wžrtschaft), v níž existuje jen vztah člověka k věcem, nenarušený společenskými vztahy mezi lidmi. Takové prosté hospodářství lze chápat buď jako hospodářství izolovaného jednotlivce, anebo jako hospodářství celé společnosti (Wieser zde s oblibou užíval příkladu komunistické společnosti) ve vztahu k přírodě, s vyloučením otázek vztahů mezi lidmi. Wiesenpíše: „Teorie prostého hospodářství vychází z idealizujícího předpokladu, že subjektem hospodářství je jedna jediná osoba... Protože celé lidstvo pojato jako jednotka je stavěno proti pří­ rodě, je vyloučena protichůdnost zájmů a stran, jakož i každý vztah k hospodářskému zákonodárství, přesnětak, jak by tomu bylo v hospo­ dářství Robinsonověf“ Konečně, když přejdeme k dnešní literatuře, nalezneme tvrzení Robbinsovo, že k vysvětlení hospodářského života je třeba „se obrátit k působení zákonů volby, které lze nejlépe odhalit zkoumáním počínání izolovaného jedince.“2°

N ázory subjektivistického směru na ekonomické zákony Z uvedeného pojetí ekonomie, které z ní eliminuje společenské vztahy mezi lidmi a umožňuje jí demonstrovat všechny poučky ekonomie na příkladě Robinsona, vyplývá rovněž, že ekonomické zákony mají uni­ 96" K- Menger. Grundsatzes der Volkswirtacha/tslehre, cit. vyd., Star. 82. 92: .'4E. Böhm-Bawerk, GT ' ' ° ' ° ' "Jem, cit. vyd., str. 9 a 30. undztlge der Theorze des mrtschaftlzchen Güter 3' u;F. Wieser, Robbins,Theorie An Eder gesellscha/tliclwn Wirtscha/t, . . cit. Vyd., str. 137' . Science, cit. vyd., str. 2019803/on the Nature and Significance 0/ Economic

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

227

verzálm' charakter: nejsou omezeny určitými historickými hranicemi, jak hlásá marxistický směr, ale existují v neměmié podobě vždy a všude, kde probíhá hospodářská činnost. Výrazně to konstatuje Robbins: „Zobecnění teorie hodnoty se vztahují jak na počínání izolo­ vaného člověka nebo moci řídící komunistickou společnost, tak i na počínání člověka ve směnném hospodářství.“97 Ekonomické zákony v tomto pojetí jsou tedy všeobecnými, univerzálními zákony hospodář­ ské činnosti. Určité historicky vzniklé společenské vztahy mohou mít vliv na konkrétní způsob projevu těchto zákonů, nemohou však změnit jejich skutečný charakter. Ekonomické zákony jsou totiž vyvozovány ze vztahu člověka k věcem, který je neměnný, a nikoli z historicky se měnících společenských vztahů. Robbins říká o ekonomických záko­ nech: „Je pravda, že se zakládají na zkušenosti, že se týkají skutečnosti. Ale je to zkušenost tak značně obecná, že je to zařazuje do třídy úplně odlišné od předpokladů označovaných jako historicky relativní. .. Jedině nepochopení této věci a příliš jednostranné zabýváni se vedlej­ šími předpoklady může vést k názoru, že ekonomické zákony jsou omezeny na jisté podmínky času a místa, že mají čistě historický charakter apod.“as Tím, že subjektivistický směr hlásá univerzální charakter ekonomic­ kých zákonů (i zákonů politické ekonomie), je zdánlivě v souladu s ná­ zorem klasické ekonomie na tuto otázku. Klasická ekonomie považo­ vala ekonomické zákony za „věčné“, neuvědomovala si jejich histo­ rickou povahu a historický dosah a neuvědomovala si ani historickou povahu ekonomických kategorií. Tuto povahu si uvědomil teprve Marx a na tom spočívá jeho kritika klasické ekonomie. Shodnost subjektivis­ tického směru s klasickou ekonomii je však jen zdánlivá. Klasická eko­ nomie považovala ekonomické zákony za přírodní zákony, protože po­ važovala za věčné a přirozené společenské vztahy zbožní výroby a ka­ pitalistické výroby, jejichž výrazem byly tyto zákony.29Ekonomické zákony stejně jako zákony přírodní byly pro klasickou ekonomii zákony objektivní skutečnosti. Naproti tomu pro subjektivistický směr jsou '7 Tamtéž, str. 20.

'9 Tamtéž, str. 80-81. . ” Předkapitalistické společenské vztahy byly považovány za prOJev ne­ vyspělosti lidského rodu nebo se vůbec ignorovaly.

228

Oskar Lange

zákony politické ekonomie praxeologickými zásadami počínání lidí, zásadami ukazujícími, jaké počínání zajišťuje maximalizaci užitku nebo také preference.

Přeměna ekonomických zákonů v praxeologz'cké zásady počínání Dřívější představitelé subjektivistického směru byli toho názoru, že si lidé skutečně počínají v souladu se zásadou hospodárnosti. Domnívali se, že praxeologické zásady počínání teorie mezního užitku se uplat­ ňují v reálné hospodářské činnosti, že odrážejí jisté zákonitosti, které působí ve skutečnosti. Za těchto podmínek se mohly uvedené praxeo­ logické zásady počínání považovat za skutečné ekonomické zákony. Toto hledisko se však muselo změnit, jakmile se ekonomie začala pova­ žovat za vědu, která se nezabývá jistou oblastí lidské činnosti, ale jistým aspektem této činnosti - za tzv. logiku racionální volby, uplatňovanou při počínání podle zásady hospodárnosti. „Zákony“ ta­ kové vědy se netýkají procesů probíhajících v objektivní skutečnosti, nejsou empiricky zjištěnými zákony podléhajícími veriñkaci zkuše­ ností. Tyto „zákony“ jsou zásadami správného uvažování uplatňova­ ného při maximalizaci veličiny, jež je cílem jednání; tyto zákony mají tedy stejný charakter jako poučky logiky a matematiky, jichž jsou koneckonců uplatněním. Jak jsme viděli, praxeologické zásady počí­ nání mohou být v jistých podmínkách užitečné jako premisy, které dedukcí umožňují poznání skutečných ekonomických zákonů (totiž zákonů počínání lidí a zákonů proplétání lidských jednání), ale samy nejsou ekonomickými zákony.30

M isto směny v subjektivistické ekonomii Pojetí politické ekonomie jako vědy pojednávající o vztahu člověka k věcem a opomíjející společenské vztahy mezi lidmi nemůže však být °°Yiz kapitolu pátou. Skutečnost, že poučky tzv. logiky racionální volby nemají charakter ekonomických zákonů, ukazuje zvlášť výrazně T. W'­ Butchison, The Significance and Basic Postulates 0/ Economic Theory. out. vyd., str. 58-~72.

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

229

důsledně dovedeno až do konce. Subjektivistická ekonomie nemůže končit u Robinsona, nemůže zanechat pokusů o aplikaci svých po­ znatků na otázky hospodářské činnosti lidí žijících ve společnosti. Při konfrontaci se skutečným hospodářským procesem se společenské vztahy vtiskují do subjektivistické ekonomie, dožadují se, aby byl brán na ně zřetel. T0, že je brán zřetel na vztahy mezi lidmi, nastává v souvislosti s otázkou směny. A proto se soustava subjektivistické ekonomiky skládá ze dvou část-i.První část - základ, pojednává o hos­ podářské činnosti izolovaného jedince (fyzického nebo kolektivního). V této části jsou vyvozovány základní poučky týkající se vztahu člo­ věka k věcem, jenž vzniká při jednání podle zásady hospodárnosti. V druhé části se pak závěry první části používají při vysvětlováni směny statků mezi lidmi. Tato „dvoupatrová“ struktura je pro subjektivistickou ekonomii charakteristická. Velmi zřetelně je to např. u Wiesera, který dělí eko­ nomii na teorii prostého hospodářství (einfache Wirtschaft) a teorii společenského hospodářství (gesellschaftliche Wirtschaft). Vztahy druhé části k první chápe takto: „Poté, když jsme ukázali, jak podle teorie prostého hospodářství počítá a hospodaří jednotlivý subjekt, ukazujeme, jak početné právní subjekty, které se za nadvlády souln'o­ mého vlastnictví střetávají při směně - když usilují o dosažení vlast­ ního hospodářského prospěchu - určují ceny a na základě cen tvoří národní hospodářství.“31 Podobně budují soustavu ekonomie Walras, Pareto aj. Nejdříve se zabývají hospodařenímjednotlivce, který maxi­ malizuje užitek nebo preferencí; dále pak se jednotlivci setkávají při směně. Je to dnes již poněkud standardní způsob znázorňování sou­ stavy ekonomie podle subjektivistického směru.” Když subjektivistický směr vyvozuje vztahy mezi lidmi z faktu směny, navazuje tím na tradici staré vulgární ekonomie, podle níž se společenské vztahy mezi lidmi vytvářejí v procesu směny, a nikoli ve výrobním procesu, jak tvrdila klasická ekonomie (a po ní Marx). Sub­ jektivistický směr zkoumá však vztahy mezi lidmi, jež vznikají v pro­ ” F. Wieser, Theon'e der gesellschaftlichen Wirtscha/t, cit. vyd., str. 137. 33Netýká se to Marshalla a jeho školy (takzvané neoklasické školy), která v těsném sepětí s tradicí anglické vulgární ekonomie začíná zkoumáním trž­ ních rocesů a teprve později přistupuje k počínání jednotlivců a hledá v něm vysv tlení zákonitosti tržních procesů.

230

bakar Lang.

cesu směny, svérázným způsobem, který vede k tomu, že se vytrácí jejich společenský charakter. Jednotlivá hospodařící individua, pů­ sobící úplně atomizovaně, nezávisle na sobě, vstupují do vzájemných vztahů prostřednictvím směny statků. Směna spočívá v tom, že každé individuum směňuje věci méně žádoucí za věci více žádoucí. Směna se zde projevuje jako doplnění hospodaření izolovaných individuí; její výsledek je výslednicí subjektivního vztahu různých individuí k nabý­ vaným a pozbývaným předmětům. Ústřední otázkou zůstává dále vztah člověka k věcem, v tomto případě k směňovaným statkům. Vztah mezi lidmi, který vzniká při směně, má čistě vedlejší význam. Podstatný je vztah člověka k statku. Robbins to vyjadřuje slovy: „Vztah směny je technickým incidentem jako zdroj většiny zajíma­ vých komplikací, hraje však vedlejší úlohu vzhledem k hlavní skuteč­ nosti omezení statků.“33 Směna je tak jen jistým činitelem kompliku­ jícím vztah člověka k věcem. Vedle vztahu k vlastním věcem vzniká vztah k věcem, jež jsou v držbě jiných lidí. Vztahy mezi lidmi jsou zde jen zprostředkujícími články vztahu člověka k věcem. Tento závěr je protichůdný tomu, jak chápe otázku marxistický směr. Marxistický směr nevylučuje v politické ekonomii zkoumání vztahu člověka k věcem, k statkům. Ekonomické vztahy (výrobní vztahy a a vztahy distribuce) jsou vztahy vznikající mezi lidmi proą střednictvím věcí, vztahy podle schématu člověk -- věc - člověk.“ Jejich podstata je v tom, že jsou to vztahy společenské, mezilidské. Vztah člověka k věcem je zprostředkujícím článkem vztahu člověka k člověku. Zajímá politickou ekonomii potud, pokud tvoří takový zprostředkující článek. Tehdy a pouze tehdy má vztah člověkak věcem společenský význam a dostává se do popředí zájmu politické ekonomie. Naproti tomu subjektivistický směr chápe otázku opačně. Zajímá ho jedině vztah člověka k věcem a vztahy mezi'lidmi zkoumá jen potud, pokud tvoří zprostředkující článek ve vztahu člověka k věcem, článek, jenž vyplývá ze skutečnosti, že žádoucí věc je v držbě jiného člověka. A tak subjektivistický směr i tehdy, kdy se z nutnosti zabývá směnou, nezkoumá společenské vztahy, ale pouze vztahy mezi lidmi jako článek vztahu člověka k věcem. '3 L. Robbins, cit. práce, str. 20. “ Viz kapitolu první.

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

231

Subjektivisticlcy' směr znamená likvidaci politické ekonomie Tím, že se subjektivistický směr zcela důsledně vyhýbá zkoumání spo­ lečenských vztahů, nemůže se zabývat ani oněmi závažnými otázkami, které tvořily předmět klasické politické ekonomie a které jsou dnes předmětem marxistické politické ekonomie. Jsou to otázky ekonomic­ kých vztahů mezi lidmi - výrobních vztahů a vztahů distribuce. Dokoncevulgární ekonomie - i když zkresleně- se zabývala jistými ekonomickými vztahy, totiž vztahy, které vznikají v procesu směny. Subjektivistický směr tím, že se přeorientoval na zkoumání vztahu člověka k věcem a zajímá se výlučně o tento vztah dokonce v souvislosti s otázkou směny, se odvrátil od vlastní problematiky politické ekono­ mie. Výrazně to konstatoval svého času Rudolf Hilferding, který zhod­ notil tzv. rakouskou školu politické ekonomie: „Místo ekonomických společenských vztahů uznává jako východisko své soustavy indivi­ duální vztah mezi člověkem a věcmi. Tento vztah chápe z psychologic­ kého hlediska jako podléhající přirozeným,neměnným zákonům, vylu­ čuje společensky určené výrobní vztahy a je jí cizí pomyšlení na vývoj hospodářského procesu, jenž probíhá podle určitých zákonů. Tato eko­ nomická teorie znamená popření ekonomie; její poslední slovo je... sebelikvidace politické ekonomief“ Toto zhodnocení platí o celém subjektivistickém směru. Přeměna subjektivistické ekonomie v oddíl praxeologie je posledním krokem v její likvidaci jako politické ekonomie. V důsledku této pře­ měny se subjektivistickáľekonomie zříká zkoumání určité oblasti spole­ čenské skutečnosti a zabývá se pouze jistým aspektem počínání, který existuje v každé racionální lidské činnosti směřujícík maximální reali­ zaci určitého cíle. Ekonomie, která je chápána jako věda o uplatňování zásady hospodárnosti, se stává univerzální vědou, do jejíhož okruhu patří nejrůznější oblasti lidské činnosti. Zásada hospodárnosti, jak již víme z předcházejícíkapitoly, se dá uplatnit v nejrůznějších oblastech (v technice, ve vojenské strategii a taktice, v chirurgii a v interním lékařství, v pedagogice, v umění plavat nebo jezdit na koní, ve hře v šachy, v malířském umění, v metodologii vědeckého výzkumu u R. Hilferding, Böhm-Bawerk o marksowskiej teorii wartoáci, PWN, Varšava 1962, str. 95.

232

Oskar Lange

a mnohde jinde). Podle zásady hospodárnosti si počíná každý normální člověk, který jde ráno do ptáče, když volí nejkratší cestu pěšky nebo nejrychlejší spojení tramvají. V mnoha z těchto oblastí lze použít také marginálního počtu. Po­ užívá se ho v technice pokaždé, když se určitý problém maximalizace nebo minimalizace (např. maximálně přípustného zatížení nosníku ve stavebnictví) řeší pomocí diferenciálního počtu. Používá se ho ve vojenské strategii nebo taktice (např. když se porovnává-efekt vržení dodatečných vojenských sil na různé úseky fronty čili mezní efekt těchto sil na různých úsecích fronty). Může se ho použít při plavání, když se porovnává mezní efekt různých dodatečných pohybů pro rych­ lost plavání. Pokud pak jde o jinou metodu realizace zásady hospodár­ nosti, metodu užívanou Vpřípadech, kdy se marginální počet ukazuje jako nevhodný, totiž lineární programování - vznikla tato, jak již bylo řečeno,na základě problémů vojenských operací a teprve později se uplatnila při řešení problémů hospodářské činnosti. Toto všechno by muselo být předmětem politické ekonomie chápané jako věda o počínání podle zásady hospodárnosti. Jedním z prvních, kdo považoval ekonomii za vědu o počínání podle zásady hospodárnosti, byl MaffeoPantaleoni. Podobně jako J evons interpretoval Pantaleoni zásadu hospodárnosti hedonisticky, jako úsilí o maximalizaci příjem­ nosti. Takto chápanou zásadu hospodárnosti nazval hedonistickým postulátem a ekonomii chápanou jako vědu o počínání podle hedonis­ tického postulátu nazval „čistou“ ekonomií, tj. zbavenou komplikací vyplývajících ze zkoumání spblečenských vztahů mezi lidmi.:mO „čisté ekonomii“ Pantaleoniho napsal Antonio Gramsci: „První část knihy, pojednávající o hedonistickém postulátu, by se víc hodila jako úvod rafinované učebnice kulinárního umění anebo ještě rafinovanější učeb­ nice o pozicích milenců (sulle posizioni di amanti). Škoda, že ti, kteří píší o kulinárním umění, nestudují čistou ekonomii... totéž lze říci o diskrétnější a více ezoterické vědecké činnosti, která se namáhá vypracovat umění užívání sexuálních rozkoší.“37 _3' Viz'M. Pantaleoni, Princ-ipi di Economia Pura, Milán 1931,str. 7-13. Citovane vydání je přetištěným prvním vydáním, které vyšlo r. 1889. '7 Il mate-r-zalismostorico e la filosoan di Benedetto Grace. Opera di Antonio

Gramaci, sv. II, Řím 1955, str. 268.

Subjektivistický a historický směr 'v politické ekonomii

233

Je těžké ukázat výrazněji; že přeměna ekonomie v oddíl praxeologie interpretovaný at již hedonisticky, nebo také jako tzv. logika racionál­ ní volby - je její likvidací jako politické ekonomie. Proto také řada ekonomů vychovaných ve škole subjektivistické ekonomie začíná za­ vrhovat pojetí ekonomie jako vědy o počínání podle zásady hospodár­ nosti a vrací se k tradičnímu pojetí ekonomie jako vědy zabývající se jistou oblastí lidské činnosti a společenskými vztahy, které vznikají v důsledku této činnosti!m

Omezený a historicky podmíněny' dosah uplatňování zásady hospodárnosti v hospodářské činnosti Víme, že hospodářská činnost je pouze jednou z oblastí lidské činnosti, v níž nalézá uplatnění zásada hospodárnosti. Na druhé straně je hospo­ dářská činnost počínáním podle zásady hospodárnosti jen tehdy, je-li racionální činností a existuje-li jeden určitý cíl činnosti připouštějící různé stupně realizace. Proto definicepředmětu politické ekonomie jako počínání podle zásady hospodárnosti je na jedné straně příliš široká (zahrnuje totiž oblasti činnosti, které nejsou hospodářskou činností), na druhé straně pak příliš úzká (vylučuje rozsáhlou oblast hospodářské činnosti, v' níž nejsou podmínky pro uplatňování zásady hospodár­ nosti). Jak víme, uplatňování zásady hospodárnosti v hospodářské činnosti je výsledkem dlouhého historického vývojového procesu (po­ psaného v předcházející kapitóle). 3' Např. Edward Taylor (Wstçp do ekonomiki, 2. vyd._, Zeglarz, Gdynia 1947, str. 28-29 a 88) zavrhuje definici předmětu ekonomie nauzákladě zása­ dy hospodárnosti, protože taková definice neodděluje ekonomii od techniky a od jin ch věd. Taylor definuje ekonomii jako vědu .o společenském důchodu

chápán m jako souhrn vyprodukovaných materiálních statku (tamtéž, str. 25-27) a navazuje tak na názory Adama Smitha, který chápal .pohtic­ kou ekonomii jako vědu o „bohatství národů“. Jiným. príkladem je dnes v USA rozšířená učebnice P. A. Samuelsona, Economws. An Introductory Analysis, New York 1955. Samuelson se v ní zabývá společenskou orgamzací výroby asměny, hospodářskoučinností státu, organizací trhu práce,.národnírn

důchodem, mezinárodním obchodem apod. Nepochybně zde pusobi VllV tradice vytvořené tzv. neoklasickou školou, která, jak JIŽ.bylo uvedeno, se nemůže bezvýhradně počítat k subjektivistickému směru, 1když je pod jeho vlivem.

234

Oskar Lange

Před vznikem zbožní výroby a. zbožně peněžní směny měla hospo­ dářská činnost zvykový, tradiční charakter. Teprve na základě zbožní výroby a zbožně peněžní směny a z toho vyplývajícího oddělení výdě­ lečné činnosti od čimlosti v domácím hodpodářství objevuje se jednot­ ný a současně kvantitativně měřitelný cíl, totiž peněžní důchod. Obje­ vuje se postupně tak, jak se výdělečná čimiost odděluje od činnosti v domácím hospodářství. Úphlé oddělení nastává teprve v kapitalis­ tickém podniku; zde teprve dochází k úplné kvantiñkaci a souměřitel­ nosti všech prvků hospodářské činnosti, a to jak stupně realizace cíle, tak i nákladu prostředků -- vzniká ekonomická kategorie zisku. Teprve tehdy vznikají historické podmínky pro uplatnění zásady hospodár­ nosti. Vidělijsme také, že za kapitalistického výrobního způsobu racio­ nálnost hospodářské činnosti vyjádřená v uplatnění zásady hospo­ dárnosti podnikem, je pouze soukrOmohospodářskou racionálností, že teprve socialistický výrobní způsob umožňuje uplatnit zásadu hospo­ dárnosti v měřítku celého společenského hospodářství čili společensko­ hospodářskou racionálnost hospodaření. Nespornou oblastí počínání podle zásady hospodárnosti je činnost kapitalistického podniku. Počínání podle zásady hospodárnosti zde na­ bývá podoby maximalizace zisku. Za jistých podmínek se tu také uplatňuje marginální počet jako způsob určení optimálního použití prostředků. Jak však víme z předcházející kapitoly, marginální počet je jenom jedním z těchto způsobů a jeho uplatnění vyžaduje určité podmínky. Vedle něho existuje druhý způsob určení optimálního po­ užití prostředků, totiž lineární programování. Konstatovali jsme již, že uplatnění jak marginálního počtu, tak i lineárního programování vyža­ duje ze strany podniku. příslušné metodologické znalosti a možnosti jejich uplatnění. Když takové znalosti nebo možnosti jejich uplatnění nejsou,používá podnik méně přesných metod maximalizace zisku,které poskytují horší odhad a zakládají se na jednoduchých metodách kalku­ lace podle údajů účetnictví a bilancování. Tyto metody jsou vcelku bližší lineárnímu programování než marginálnímu počtu, protože se zakládají převážně na předpokladu, že existuje obyčejná proporciona­ lita mezi nákladem prostředků a přírůstkem zisku a že nahrazení jed­ noho prostředku druhým se rovněž děje ve stálých proporcích. Tyto jednoduché metody kalkulace mohou být do určité míry považovány

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

235

za primitivní verzi lineárního programování, která se 'liší od matema­ ticky vypracovaného programování tím, že exaktně neřeší úkoly spo­ jené se současným použitím většího počtu prostředků. Podstata subjektivistického směru spočívá však v tom, že považuje činnost v domácím hospodářství za počínání podle zásady hospodár­ nosti. V domácím hospodářství existuje podle tohoto směru úsilí o ma­ ximalizaci určité veličiny zvané užitek, přičemž se tato maximalizace děje pomocí marginálního počtu. Užitek, jak víme, bývá chápán buď hedonisticky jako příjemnost, spokojenost apod., nebo praxeologicky jako preference. Takzvaná rakouská škola považuje celé společenské hospodářství za jedno velké domácí hospodářství, dokonce v činností podniku spatřuje úsilí o maximalizaci užitku. Takzvaná lausannská škola a takzvaná neoklasická škola vidí maximalizaci užitku pouze v domácím hospodářství, podnik pak chápou v kategoriích peněžního zisku a peněžního nákladu. Praxeologické pojetí užitku zahájené Víl­ fredem Paretem umožnilo považovat maximalizaci zisku podnikem a maximalizaci užitku v domácím hospodářství za jednotlivé případy jedné praxeologické zásady - maximalizace preference. To, že se čin­ nosti v domácím hospodářství připisuje úsilí o maximalizaci užit­ ku, tak či jinak chápaného, je pokusem aplikovat na domácí hospo­ dářství zásadu maximalizace, která řídí činnost kapitalistického pod­ niku - pokusem o pojetí domácího hospodářství jako racionální čin­ nosti směřující k maximalizaci určité veličiny.A tak užitek hraje v do­ mácím hospodářství stejnou roli jako zisk v kapitalistickém podniku.39

'° Zpozoroval to svého času již Max Weber, který vysvětlovalyýznam teorie mezního užitku takto: „sTeoretické hodnotyc, jlmlž operuje teorie mezního užitku, mají učinit srozumitelným průběh hospodářského života, podobně jako kupecké účetní hodnoty informují kupce o stavu jeho podniku a. podmínkách jeho další rentability. Všeobecné principy, které stanoví poh­ tická ekonomie, jsou pouze konstrukcemi, jež ukazují, jaké důsledky by muselo mít jednání jednotlivého člověka, pr0plétající se s jednáním JlIlýCh,kdyby každý utvářel svůj vztah k okolí pouze podle principů kupeckého účetnictví, a tedy racionálně právě v tomto smyslu.“ (Die Grenznutzenlehre und das „psychophysische Grundgesetz“, cit. vyd., str. 371.)

236

Oskar Lange

Existuje v domácím hospodářství úsilí o maximalizaci užitku? Vzniká otázka, zda a v jaké míře v reálném průběhu hospodářského procesu nachází odůvodnění toto přenesení zásady maximalizace z podniku na domácí hospodářství. V kapitalistickém podniku jasně existuje kvantitativně měřitelný jednotný cíl v podobě zisku. Tento cíl, empiricky zachytitehlý, měřitelný v peněžních jednotkách, se čí­ selně projevuje ve výsledcích kalkulace, založených na údajích účet­ nictví, a nachází objektivní vyjádření v bilanci podniku. Tento cíl může tedy být předmětem bezprostředního empirického pozorování. V do­ mácím hospodářství je tomu jinak. Jednotný cíl přístupný přímému pozorování zde není. Přímé pozorování naproti tomu svědčí o existenci velkého počtu různých zvláštních cílů, které odpovídají různým potře­ bám: potřebám různého druhu jídla, oděvu, bydlení, zábavy, vzdělá­ vání apod. Takových cílů jsou stovky a často i víc. Když existuje jed­ notný cíl, který je předmětem maximalizace, nastává integrace všech uvedených cílů jistým. hlavním cílem, jenž se nazývá užitek. Všechny zvláštní cíle se tehdy vrší do určité hierarchické struktury podle důleži­ tosti, jako prostředky realizace hlavního cíle. Otázka, zda lze připi­ sovat činnosti v domácím hospodářství úsilí o maximalizaci užitku, vede tedy k otázce, zda taková integrace všech zvláštních cílů jedním cílem skutečně nastává. Otázku, zda v domácím hospodářství existuje jednotný cíl - užitek, který je předmětem maximalizace - lze vyřešit jen pomocí nepřímého pozorování, zjištujícího, nastává-li skutečně integrace zvláštních cílů. Charakter takového nepřímého pozorování závisí na interpretaci po­ jmu užitku. U hedonistické interpretace může mít takové pozorování pouze charakter vnitřního pozorování neboli introspekce. Wieser se odvolává na íntrospekci jako na důkaz toho, že lidé jednají podle prin­ cipů teorie mezního užitku, že disponují zásobou omezených prostředků takovým způsobem, aby získali statky o největším možném mezním užitku. Na tom se zakládá tzv. psychologická metoda. „Vědomí kaž­ dého hospodařícího člověka“, píše Wieser, „obsahuje pokladnici zkuše­ ností, které nachází v sobě každý teoretik hotové, aniž je třeba hroma­ dit je pomocí speciálních vědeckých prostředkům” A tak - jak bylo 4°F. Wieser,

Theorie der gesellschaftlichen Wirtscha/t, cit., vyd., str. 135.

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

237

íronicky řečeno - zatimco chemik potřebuje laboratoř, astronom observatoř, historik archív a knihovnu, ekonom může objevit zákony své vědy na procházce anebo když sedí pohodlně v lenošce zahloubán do svých vnitřních zkušeností. l Těžkosti jsou však v tom, že tato vnitřní zkušenost není tak jedno­ značná, jak předpokládají zastánci tzv. psychologické metody. Řada lidí, mezi nimi mnoho ekonomů, není ve své vnitřní zkušeností pře­ svědčena, že sí počíná podle principů teorie mezního užitku.41 Soudí spíš, že činnost v domácím hospodářství je počínáním, které má zvy­ kově tradiční charakter, a na podporu své teze se odvolávají na vnitřní zkušenost. Proto introspekce není pozorováním, které vede k vše­ obecně ověřítehíým výsledkům nezávislým na osobě pozorovatele. U hedonistické interpretace cíle činnosti v domácím hospodářství ne­ existuje tedy způsob, který by umožnil objektivně zjistit, že takový cíl existuje, a navíc, že nastává jeho maximalízace. Zbývá tedy prozkoumat jen praxeologickou interpretaci užitku. V tom případě otázka, zda skutečně existuje integrace zvláštních cílů odpovídajících různým potřebám jedním hlavním cílem, kterým je užitek, může být v podstatě řešenana základě objektivního pozorování. Pozorování spočívá ve sledování způsobu jednání lidí při nabývání spotřebních statků a jejich chování na trhu v případě změny tržních podmínek (důchodu a cen). Pozoruje se soubor statků, tzv. koš, který spotřebitel získává za daného důchodu a daných cen. Má«li možnost získat za stejné množství peněz dva koše o různém složení statků, zjišťuje se, který koš volí. Nazvěme tyto koše A a B. Když spotřebitel volí např. koš B, říkáme, že užitek koše B je Větší než užitek koše A; nebo jinými slovy, spotřebitel projevuje větší preferencí ve vztahu ke koši B než ve vztahu ke koši A. Nato se dá spotřebiteli možnost, aby si zvolil koš B a třetí koš, který označíme C'a který stojí tolik, cokoše A a B. Připustme, že spotřebitel volí koš C, to znamená projevuje větší preferencí ve vztahu ke koši C' než ve vztahu ke koši B. Konečně se dá spotřebiteli - aby si vybral - koš A a košC. Když volí koš C, zna­ mená to, že projevuje větší preferencí ve vztahu ke koši C než ke košiA. “ Na různorodost oné „vnitřní“ zkušenosti různých ekonomů a na nejasný charakter jejího obsahu ukazuje T. Hutchison, The Szgmjícanceand Baszc Postułates o/ Economic Theory, cit. vyd., str. 131-143.

238

Oskar Lange

Výsledek provedených pozorování je následující: preference B větší než preference A, preference C větší než preference B, preference C' větší než preference A.

Říkáme, že preference 'jsou v souladu anebo jazykem matematiky tranzitžvnž. Když však spotřebitel volí A místo O anebo prohlásí, že volba A nebo C je mu lhostejná, říkáme, že preference jsou v nesouladu anebo netranzitivní. Výsledek provedených pozorování je potom tento: preference B větší než preference A, preference C větší než preference B, preference O' menší než preference A nebo stejná.

Soulad anebo nesoulad preferencí lze tedy v podstatě zjistit na zá­ kladě pozorování voleb uskutečňovaných na trhu. Když se provede větší počet takových pozorování, např. pomocí dodatečných košů D, E, F atd., lze určit oblast souladu preferencí, tj. okruh košů, v němž jsou preference shodné. V tomto okruhu tvoří preference množinu uspořádanou podle velikosti preferencí. Jednotlivé preference se m0­ hou potom označit řadovými číslovkami, např. 1, 2, 3 anebo l, 5, 12... neboli tak, že větší preference dostane vyšší číslo. Množina takových řadových číslovek se nazývá stupnice preferencí.“ Protože v okruhu “ Čísla, která vyjadřují stupnici preferencí, se obvykle nazývají ukazatelé preference. Jsou to řadové číslovky, které vyjadřují, zda preference ve vztahu k Jednomu koši je větší nebo menší nebo se rovná preferencí ve vztahu k dru­ hému kOŠl,avšak neříkají, zda např. preference B je třikrát větší než preferen­ ce A. Proto stupnice preferencí určuje jen pořadí veličin, a nikoli'hodnoty preferencí. Ve zkoumaném případě můžeme označit preference ve vztahu ke košům ::1,B a O čísly l, 2, 3 anebo l, 5, 12 nebo jakýmikoli čísly ve vzestup­ něm poradí, např. 32, 105, 2675. Vilfrcdo Pareto byl první, který upozornil na Výhradně posloupný charakter stupnice preferencí (viz Manuel d'écono­ ?mepqlmque, 0113. Vyd., str. 169-171 a 574-579). Ukazuje se tak, že preference je veličinou a nikoli množstvím pozorování toho, jak si počínají spotřebitelé. neumožňuje ZJIStÍt preferencí měřitelnou kvantitativně. V poslední době se však dělají pokusy zjistit existenci kvantitativně měřitelné preference na základě toho, že se pozoruje jednání při volbě košů v podmínkách nejistoty.

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

239

souladu preferencí volí spotřebitel vždy koš označený ve stupnici pre­ ferencí největším číslem, tvoří preference veličinu, která podléhá maximalizaci. Nejsou-li však všechny preference v souladu, takže nelze najít okruh souladu, nelze z nich utvořit uspořádanou množinu a nelze ani stanovit stupnici preferencí. Pak spotřebitel neprovádí maximalizaci prefe­ rencí; neexistuje totiž veličina, kterou by bylo možné maximalizovat. Jako příklad lze uvést případ, když preference tvoří tzv. cyklickou soustavu typu: preference D je větší než preference C, ta je pak větší než preference B, která je potom větší než preference A, ale preference D je menší než preference A. V takovém případě neexistuje možnost stanovit stupnici preferencí; vzhledem k tomu není možná ani maxima­ lizace preference. Otázka, zda ve skutečnosti existuje integrace jednotlivých cílů jed­ notným hlavním cílem, jenž je předmětem maximalizace a je nazýván užitkem nebo preferencí, vede tedy k otázce souladu preferencí. Jak jsme viděli, je to otázka, která může být v podstatě vyřešena na zá­ kladě pozorování toho, jak si počíná spotřebitel na trhu. Paul A. Samuelson a J. R. Hicks vypracovali také konkrétní metody provádění takového pozorování.“3 V praxi je však provádění potřebného pozoro­ vání velmi těžké. Statistické údaje trhu se totiž netýkají voleb prová­ děných jednotlivci, ale celými společenskými skupinami skládajícími se z jednotlivců, kteří mají různé důchody a různé stupnice preferencí (např. vzhledem k různým rodinným podmínkám). Muser by se pozo­ rovat buď úplně stejnorodé skupiny, které neexistují, nebo jednotlivci. V posledním případě by se muselo počítat s možností, že preference téhož jednotlivce mohou být v souladu v rámci omezeného okruhu, kdežto mimo něj mohou být v nesouladu. Zobecňující .závěry se dají těžko učinit. Zůstává skutečností, že dosud ještě nikdo neprovedl sou­ pokud jde o jejích obsah. První to učinili J. von Neumann a O. Morgen­

stern,

Theory of Games and Economic Behaviour, Princetown 1947, str. .15.až

31. Na toto téma viz Leonard J. Savage. The Foundation of Staiiatics, New York 1954,str. 64-104; R. D. Luce a H. Raiffa, Gamesand Decosions,

New York 1957; J. Lesouřne, Techniq-ueéconomique et gestion mdustnelle, Paříž 1958, str. 37-43. o “ P. A. Samuelson, Foundations of EconomicAnalysis, Cambridge Mass. 1947, str. 107 a J. R. Hicks, A Revision of Demand Theory, Oxford 1956,str.

47-50 a. 107-119.

240

Oskar Lange

stavné pozorování v této oblasti a že jsou značné pochybnosti, zda provedení takového pozorování je vůbec prakticky možné.“ Nebylo tedy dosud empiricky dokázáno, že se .činnost v domácím hospodářstvízakládá na maximalizaci jednotného cíle- užitku. Stejně můžeme přijmout alternativní názor, že totiž v domácím hospodářství existuje množství různých zvláštních cílů odpovídajících různým po­ třebám, které netvoří zintegrovanou soustavu podřízenou nějakému hlavnímu cíli. Čilmost v domácím hospodářství má pak charakter zvykově tradiční činnosti, v níž jsou omezené prostředky domácího hospodářství přidělovány na základě zvyku k uspokojování jednotli­ vých potřeb. Konkrétní přidělení prostředků na jednotlivé potřeby závisí potom na životních návycích, zvycích společenského prostředí, do něhož dané domácí hospodářství (nejčastěji rodina) náleží. Empi­ rické zkoumání rodim1ých rozpočtů je lepším klíčem pro pochopení základů tohoto přidělování než marginální analýza založená na nedo­ kázaném předpokladu. Takový názor se zdá být mnohem bližší skuteč­ nosti než chápání činnosti v domácím hospodářství na způsob činnosti kapitalistického podniku. Shoduje se také více s našimi historickými znalostmi, z nichž vyplývá, že typ racionální činnosti, která spočívá na maximalizaci určitého kvantitativně měřitelného celku, je produk­ tem oddělení výdělečné činnosti od činnosti v domácím hospodářství. Činnost v domácím hospodářství je jednoduše pokračováním dávného způsobu jednání, jenž před vznikem zbožně peněžních vztahů a kapita­ listických výrobních vztahů zahrnoval celou hospodářskou činnost lidí, tj. činnost založenou na zvycích a tradicích daného společenského prostředí. K této otázce stojí zato uvést názor W. C. Mitchella: „Psychologic­ kými kategoriemi důležitými pro pochopení poptávky spotřebitele jsou zvyk, napodobování a sugesce, a nikoli volba založená na uvažo­ vání... Jeden z důvodů, kvůli nimž umění vydávat peníze je nedoko­ nalým ve srovnání s uměním peníze vydělávat, byl uveden už dříve: “ Takovou pochybnost vyjadřuje Schumpeter

(History of Economic

Analysw, Cit. vyd., str. 1067). Na obtíže při provádění pozorovámí pomocí statistiky trhu poukazuje Hicks (A Revision of Demand Theory, cit. vyd., str. 54-58). HICkBříká na závěr svých úvah: „Musím z toho vyvodit, že s r. . ?ftpraštsąneexistuje přímá možnost ověření hypotézy o existenci preference“

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

241

rodina je nadále převládající organizační jednotkou, pokud jde o vydá­ vání peněz. Když však jde 0 vydělávání, byla rodina nahrazena jed­ notkou vyšší organizace. Hospodyně, která provádí značnou část všech nákupů na světě, se nevybírá na základě její obratnosti, tak jako vedoucí podniku, není zbavena místa kvůli neschopnosti, nemůže roz­ šířit okruh působení, když se projeví jako schopná hospodyně... A především si nemůže vytvořit potom systém celého svého plánování na základě účetnictví, jak to dělá podnikatel, protože dolar zastává sice s úspěchem funkci jednotky při počítání zisků a nákladů, ale neplní tuto úlohu jako jednotka vyjadřující blahobyt rodiny.“45 K takovému výkladu činnosti v domácím hospodářství - bližšímu výsledkům pozorování skutečného jednání spotřebitele na trhu a shod­ nějšímu s obecným obrazem počínání podle zásady hospodárnosti jako produktu historického vývoje - dospívá v poslední době řada eko­ nomů vychovaných ve škole subjektivistické ekonomie a náležejících svého času k předním teoretikům tohoto směru. Již Vilfredo Pareto po kritice své knihy ze strany vynikajícího matematika Vita Volterra přiznal, že preference mohou být v nesouladu a vzhledem k tomu jsou možné situace, v nichž neexistuje stupnice preferencí a maximalizace preference není možná.“ V důsledku toho dospěl k zajímavému závě­ ru, že celá teorie, podle níž v domácím hospodářství probíhá maxi­ malizace preference, není potřebná. k vysvětlení toho, jak si počíná spotřebitel při získávání statků. Další vývoj této myšlenky ukázal, že vlastnosti poptávky po spo­ třebních statcích, které jsou nám známé z pozorování, např. že po­ ptávka obvykle klesá, stoupá-li cena statku a že poptávka obvykle (ale ne vždy) stoupá, stoupá-li důchod spotřebitele - mohou být vysvět­ leny, aniž se uchylujeme k teorii mezního užitku nebo k jiné formě teorie maximalizace preference v domácím hospodářství. Stačí před­ poklad, že spotřebitel je schopný provést určitou volbu neboli - jak říká Schumpeter - že „za daných cen a daného důchodu každý pro­ “ W. Mitchell, Business Cycles. The Problem and 'its Setting. National Bureau of Economic Research, New York 1927, str. 165-166. “ Viz V. Pareto, Manuel d'économíepolitique, cit. vyd., str. 546-548. Pokus uplatnit v tomto k tomu, Matematwké co jsme na.­ zvalí marginálním pseu(případěmarginální opočtem. Srovnej počet také vede s dodatkem základy programoz'ání na konci předcházející kapitoly této kmhy.

242

Oskar Lange

vádí své nákupy a prodeje jednoznačně“.*'7Může k tomu docházet také tehdy, když činnost v domácím hospodářství má zvykově tradiční charakter. Proces zdokonalování vědeckého aparátu subjektivistic­

kého směru zavrhl tak - jako zbytečné a empiricky neověřené­ předpoklady maximalizace užitku v domácím hospodářství a s tím spojeného marginálního počtu. Zásada maximalizace jednotného cíle, kvantitativně měřitelného, který ovládá činnost kapitalistického podniku a v převážně mířetaké jiné oblasti výdělečné činnosti (např. námezdní práci, zbožní malový­ robu a poskytování služeb), 'neexistuje v domácím hospodářství. Lze však připustit, že počínání v domácím hospodářství je ovlivňováno rovněž všeobecnou racionalizaci individuálního a společenského ži­ vota, „psychickým klimatem“ racionalizace různých oblastí lidské čin­ nosti. V souvislostis tím Max Weber vyslovil názor, že teorie mezního užitku nevyjadřuje sice všeobecnou zákonitost hospodářské činnosti, jak tvrdí subjektivistický směr, a zejména rakouská škola, ale že tato teorie vyjadřuje tendenci k racionalizaci Všechoblastí hospodářské čin­ nosti v epoše kapitalismu. Podle Webera je to teorie, která se bude potvrzovat tím více, čím více bude psychické klima kapitalismu pro­ nikat do domácího hospodářství. Stojí za to uvést výňatek z Webe­ ra: „Historická zvláštnost kapitalistické epochy a v důsledku toho rovněž význam teorie mezního užitku (jakož i každé teorie hodnoty) pro pochopení této epochy spočívají v tom, že - jak byly nikoli bez­ důvodně nazvány hospodářské dějiny nejedné minulé epochy „dějina­ mi nehospodárnosti“ - takv dnešních podmínkáčh života přiblížení této teorie ke skutečnosti bylo a je, a pokud možno soudit, bude stále větší a tato teorie bude utvářet osudy stále širších vrstev lidstva. Na této historicko-kulturni skutečnosti... se zakládá heuristický význam teorie mezníhoužitku.“s Navážeme-li na naše předcházející úvahy, je možné tezi Maxe Webera chápat tak, že všeobecné psychické klima kapitalismu, racio­ Q“J. A. schumpeter, History of Economic Analysis, cit. vyd., str. 1067. VIZtaké Griffith C. Evans, .Mathematical Introduction to Economics, New York 1930, str. 117-122 a R. G. D. Allen, Mathematical Analysis for Eco­ nomics, Londýn 1938, str. 438-422. u M. Weber, Die Grenznutzenlehre und das 1 h - h nd . setz“, cit. vyd., str. 371,

»1383/0!OP ymc e Gru

ge

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

243

nalizace stále nových a nových oblast-í lidské činnosti a to, že se do ních zavádí zásada hospodárnosti, způsobují, že v domácím hospodář­ ství nastává postupně koordinace preferencí, že se dostávají do sou­ ladu, až se objeví uspořádaná stupnice preferencí. Potom v domácím hospodářství nastává postupně integrace' cílů a tato činnost se podří­ zuje zásadě maximalizace podle vzoru ,kapitalistického podniku. Užijeme-li oblíbeného výrazu Maxe VVebera,můžeme říci, že domácí hospodářství postupně ovládá „duch kapitalismu“.

Čínítelé působící protí racionalízací domácího hospodářství v podmínkách kapitalismu Je nepochybnou skutečností, že „psychické klima“ racionalizace nej­ různějších oblastí lidské činnosti, které vládne v kapitalistické spole­ čenské formaci, má vliv na domácí hospodářství. Působí však nejen „psychické klima“ racionalizace života, které je vlastní kapitalistické společenské formaci. Na volbu prováděnou spotřebiteli na trhu působí kapitalistické podniky, které vykonávají řadu speciálních činností, jejichž cílem je přimět spotřebitele ke koupi výrobků daného podniku, Jsou to reklama, volba balení, volba průmyslových vzorků a stano­ vení továrenské značky, ulehčení podmínek získání výrobku a řada dalších. Souhrnné se tato činnost nazývá „náborem kupujících“ anebo „prodejní činností“. V současném kapitalismu utváří tato činnost stále silnějí prostředí, v němž lidé žijí; lidé jsou vystaveni jejímu vlivu jednou z té, jindy z oné stránky. Z novin a časopisů, z rozhlasu, bio­ grafu a televize, z neonů a pouličních plakátů, z tramvají a autobusů, z obchodů ze všech stran útočí na člověkakaždodenně reklama a působí podobně jako jiné formy pobídky na jeho rozhodování jako kupujícího spotřební stat ky. Aniž bychom brali zřetelna vliv tohoto stálého, inten­ zivního náboru kupujících, nemůžeme dnes mluvit o racionální činnosti v domácím hospodářství tak, aby to odpovídalo skutečnosti. Z hlediska vlivu, jímž působí na racionálnost činnosti v domácím hospodářství, mohou se metody náboru kupujících rozdělit na ty, jež apelují na racionální reakce kupujících, a na ty, jež se snaží využít touhy kupujících, kterou si ještě neuvědomíli anebo přímo podmíně­

244

Oskar Lange

ných reflexů. První druh metod náboru lze označit za „klasický“. Jsou to typické metody náboru kupujících, uplatňované v 19. století a v první polovině 20. století. Jsou založeny na přesvědčování poten­ ciálního kupujícího, že statek, který se mu doporučuje, potřebuje a že právě výrobek prodávaný daným podnikem má v obzvláštm' mířevlast­ nosti pro něho žádoucí. Je to apel na kupujícího jako na osobu, která si počíná racionálně (i když nemusí maximalizovat užitek) anebo také apel na zvyky, podle nichž kupující jedná. Když takový nábor doporu­ čuje statky, které tvoří součást nákupů kupujícího, daných zvyky, ne­ mění to vcelku nic na zvykově tradičním způsobu jeho jednání. Když však takový nábor doporučuje nový, dosud neznámý výrobek anebo výrobek, jenž netvoří součást nákupů spotřebitele, které jsou dány zvyky, vede to k záměně jeho zvykově tradičního jednání racionáhíím uvažováním, čili k racionalizaci činnosti kupujícího. Protože stále nové a nové předtím neznámé nebo neužívané výrobky se zavádějí v ději­ nách kapitalistického hospodářství v míře, jež nemá v dřívějších spole­ čenských formacích obdoby, lze usoudit, že nábor kupujících kapitalis­ tickými podniky má vliv na'domácí hospodářství ve směru racionali­ zace jejich činnosti, i když je nevede až k dosažení souladu mezi preferencí a maximalizací užitku. V padesátých letech tohoto století vznikl v předních kapitalistic­ kých zemích, nejdříve ve Spojených státech a potom v západním Ně­ mecku a jinde nový druh náboru kupujících, založený na speciálních psychologických výzkumech. V souvislosti s tím vznikl zvláštní oddíl psychologie, nazývaný náborová psychologie*m Tento nový druh náboru kupujícího se vyznačuje tím, že místo apelování na racionál­ nost nebo na zvyky kupujícího se využívá neuvědomovaných pod­ míněných reñexů a podvědomě touhy. Tento výzkumný obor bývá nazýván rovněž „motivační analýza“. Ve Spojených státech existuje v současné době více než 80 agentur zabývajících se tzv. motivační analýzou pro potřeby průmyslu a obchodu. Tyto organizace zaměstná­ valí PSYChOIOgy,psychiatry a sociology, kteří provádějí výzkumy. .Vedoucí jedné z takových agentur seznamuje s výzkumy, na nichž

jsou založeny nové metody náboru, těmito slovy: „Motivační analýza ' článek v Psychologie. I H4' Viz Peter R. Hoí'staetter i , Werbe psychologze, Frankfurt 1957,kde je také uvedena literatura k této otázce.

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

245

je taková analýza, která se snaží zjistit, čímje u lidí motivována volba. Používá takových metod, jež usilují proniknout do neuvědomovaného nebo podvědomého podkladu psychiky, protože preference obvykle určují činitelé, které si jednotlivci neuvědomují. Ve skutečnosti jedná spotřebitel při nákupech obvykle emocionálně, na základě vnitřního nátlaku a reaguje na představy a touhy, které se v jeho podvědomí spojují s výrobkem zcela bezděčně.“'5o Americký spisovatel Vance Packard, který provedl systematický rozbor činnosti agentur, jež se zabývají metodami náboru kupujících, charakterizuje tento nový přístup k otázce takto: „Někteří z těchto výzkumníků hledají například systematicky naše skryté slabosti a slabůstky v naději, že budou moci tím účinněji působit na naše jed­ nání. V jedné z největších reklamních agentur v Americe psychologa­ vé, kteří jsou v ní zaměstnání, provádějí na základě reprezentativní metody zkoumání lidí, aby se dověděli, jak je třeba účinně promlouvat k lidem trpícím komplexy toho druhu, jako je strach, tělesná vada, komplex nepřátelskosti, pasivnosti apod. J istá reklamní agentura v Chicagu zkoumala menstruační cyklus hospodyně, jeho psycholo­ gické projevy, aby byly nalezeny efektivnější způsoby prodávání různých potravinářských výrobků ženám.“°1Podstata nových metod náboru se zakládá na apelování na neuvědomované a iracionální mo­ tivy lidského jednání. Proto také Packard hodnotí společenský vý­ znam nových metod náboru kupujících takto: „Všechny tyto Výzku­ my a manipulace mají jistý konstruktivní aspekt (někdy i zábavný). Jsem však toho názoru, že je třeba rovněž konstatovat, že vedou k váž­ ným antihumanistickým důsledkům. Mnohé z nich jsou více krokem zpět než pokrokem v dlouhém boji člověka o to, aby se stal racionální bytostí a řídil se vlastní vůlí*** Vliv popsaných nových metod náboru kupujících působí směrem k posilnění neracionálních prvků v lidské činnosti spojené s domácím hospodářstvím. V současném kapitalismu existují tedy dvě tendence. Na jedné straně takové oddíly praxeologie jako operační analýza a věda o programování, jakož i kybernetika přispívají k růstu metodo­ 5°Viz V. Packard,

'1 Tamtéž, str. 2-3. 5*Tamtéž, str. 4.

The Hidden Persuaders, New York 1958, str. 5.

246

Oskar Lango

logické racionáhiosti v činnosti podniku. Na druhé straně pak moderní metody náboru kupujících jsou činitelem deracionalizace domácího hospodářství. Růst metodologické racionálnosti podniku a deraciona­ lizace domácího hospodářství - to jsou dvě protichůdné tendence, které _sc v poslední době projevují v kapitalistickém hospodářství. Druhá z těchto tendencí je výsledkem první, protože deracionalizace domácího hospodářství je výsledkem činnosti podniků, které tímto způsobem maximalizují svůj zisk. „Duch kapitalismu“ opanovává tedy domácí hospodářství v úplně jiném smyslu, než si to představoval Max Weber. Opanovává domácí hospodářství jako „duch iracionál­ nosti“. Projevuje se zde výrazně omezený a z hlediska společenského pokřivený charakter soukromohospodářské racionálnosti kapitalis­ tického podniku.

Shrnutí hodnoceni subjektivžstického směru Když shrnujeme náš rozbor subjektivistického směru v politické eko­ nomii, musíme konstatovat, že tento směr zaměnil předmět ekonomie. To pak znamená likvidaci politické ekonomie jako společenské vědy, vědy zkoumající společenské zákony výroby a rozdělování materiál­ ních statků. Kromě toho subjekt-ivistická ekonomie jako teorie mez­ ního užitku nebo teorie voleb podle určité stupnice preferencí zobec­ ňuje princip maximalizace uplatňovaný v kapitalistickém podniku, rozšiřuje tento princip na celou hospodářskou činnost a na všechny historickospolečens'ké podmínky. Takové zobecněníl není podloženo hospodářskou skutečností. Ekonomové představující subjektivistický směr zformulovali přitom jisté praxeologické principy počínání, které mohou být uplatněny v různých oblastech politické ekonomie. Tyto principy nejsou však ekonomickými zákony, to znamená zákony pů­ sobícími v objektivní skutečnosti. Jsou to metodologické. pravidla jednání, která tvoří předmět praxeologie, jež je pomocnou vědou po­ litické ekonomie, podobně jako logika, matematika, statistika, ekono­ metrie a jiné vědy. Jakožto politickou ekonomii nelze teorii subjekti­ vistického směru považovat za zdařilou.

Subjektivistícký a historický směr v politické ekonomii

247

Historický směr Mnohem stručnější bude naše analýza historického směru v politické ekonomii. Historický směr vyrostl z kritiky klasické politické ekono­ mie. Vznikl a rozvinul se především v Německu, kde byl jeho vznik spjat s velkým vlivem, jaký měla ke konci poloviny 19. století Hege­ lova filosofie. Původní spjatost s Hegelovou ñlosoñí a některé aspekty kritiky klasické ekonomie spojují historický směr s marxistickým smě­ rem politické ekonomie, jehož počátky sahají do téhož období. Hege­ lova filosofie značně působila na společenské vědy tím, že chápala dějiny lidstva jako proces samočinného vývoje uváděného do pohybu silami jeho vnitřní dialektiky. Tím proniklo historické hledisko do právní vědy, do otázek náboženství, kultury, umění apod. V tomto filosoñckém klimatu se zrodil jak marxistický směr, tak i historický směr v politické ekonomii, ovšem každý z těchto směrů navázal na jinou stránku Hegelovy filosofie, a proto z ní vyvodil i jiné závěry. Marx a Engels navázali na koncepci samočinného dialektického pro­ cesu vývoje a zavedli novou, materialistickou interpretaci dialektiky jako procesu boje protikladných sil v materiálním, objektivním světě. To je východisko materialistického pojetí dějin, základ k odhalení historického charakteru ekonomických kategorií a zákonů, jakož i nové politické ekonomie, která chápala vývoj ekonomických vztahů jako dialektický historický proces. Naproti tomu historický směr v poli­ tické ekonomii navázal na Hegelův objektivní idealismus, který se ve společenských vědách stal vědou o různých formách „kolektivního ducha“ (jako „ducha národa“, „ducha určité epochy“ apod.), jenž je motorem dějinného vývoje. Tento objektivní historický idealismus vycházející z Hegela zatěžuje' celý vývoj historického směru v poli­ tické ekonomii.

Rezignace na teoretický charakter politické ekonomie Historický směr vystoupil zprvu nesměle a potom stále důrazněji s kritikou ahistorického chápání ekonomických zákonů klasickou ekonomii. První představitelé tohoto směru, tzv. starší historická

248

Oskar Lange

škola,53zavrhli zákony zformulované klasickou ekonomii a došli k závě­ ru, že V lidské společnosti na rozdílJod přírody neexistuje zákonitost, a proto politická ekonomie nemůžeZbýt vědou teoretickou, ale pouze historickou. Roscher v podstatě ještě uznával zákony klasické ekono­ mie, ,snažil se je jen doplnit historickým materiálem. Hildebrandt zákony klasické ekonomie úplně zavrhl a chtěl je nahradit ekonomický­ mi zákony vývoje národů. V souvislosti s tím tvrdil, že hospodářský vývoj probíhá postupnými stadii, totiž: naturálního hospodářství, peněžního hospodářství a úvěrového hospodářství. Na první pohled je patrné, že tu chybí teoretické promyšlení kritérií klasifikace stadií hospodářského vývoje. Nejsou mezi nimi kritéria výrobních vztahů, ale směs různých ekonomických kategorií. Úvěrové hospodářství je pouze formou peněžního hospodářství; protikladem naturálního hos­ podářství je pak zbožní hospodářství, jehož formou je peněžní hospo­ dářství. Konečně Knies zavrhl tezi o existenci jakýchkoli zákonitostí ve společenském životě, když tvrdil, že ve vývoji lidských společ­ ností neexistují opakovatelné prvky. Ekonomie má prostě ukázat historický průběh hospodářského života národů. V tomto pojetí se politická ekonomie stává hospodářskou historií. Pozdější představitelé historické školy, kteří tvořili tzv. mladší his­ torickou školu, se zabývali více dějinami hospodářství než politickou ekonomii. V oblasti dějin hospodářství představují významný přínos, nebot shrnuli rozsáhlý materiál a použili ho ve svých četných monogra­ fických pracích; tento přínos však postrádá vůdčí teoretickou myšlen­ ku. Hlava mladší historické školy Gustav Schmoller se pokusil podat v syntetické formě přínos školy.“ Výsledkem tohoto pokusu bylo dvousvazkové dílo, které obsahuje množství zajímavých historicko­ hospodářských faktů, jež však nejsou spojeny teoretickým myšlením. Proto také bylo o tomto díle řečeno _ a nikoli neprávem -- že se může číst stejně od konce k začátku jako od začátku do konce.“ “3K této škole patří: Wilhelm Roscher (1817-1894), Bruno Hildebrandt (181271878) a Karl Knies (1821-1898). Bližší podrobnosti najde čtenář v prám D. I. Rozenberg, Historz'aekonomiipolitycznej, PWN, Varšava 1955, str. 269-278. .54VIZ G. Schmoller (1938-1917), Grundriss der allegemez'nen Volks­ wzrtschaltalehre,dva svazky, Lipsko 1901-1904.

.t .r.u

. . E.

Taylor, Historia rozwoju.ekonomiki,sv. II, PWN, Varšava 1958,

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

249

Někteří představitelé mladší historické školy se pokusili shrnout ­ podobnějako Hildebrandt - historický materiál do vývojovýchstadií. Například Karl Buecher rozlišoval stadia domácího hospodářství, městského hospodářství (spolu s okolím) a národního hospodářství; Schmoller rozlišoval stadia vesnického hospodářství, městského hos­ podářství, teritoriálního hospodářství a národního hospodářství. Později se začalo zavádět dodatečné stadium světového hospodář~ ství.“ Jak je vidět, klasifikace je zde založena na kritériu teritoriál­ ního dosahu ekonomických vztahů, přičemž se nerozlíšují výrobní vztahy a vztahy distribuce. Stačí srovnat tuto klasifikaci s marxis­ tickou klasifikaci společenských formací, která se zakládá na pojetí výrobního způsobu a je očividně, že zde chybí základ v podobě vědec­ ky vypracované teorie společenského vývoje, základ, jímž je pro ekonomii marxistického směru materialistické pojetí dějin.

Názory Wemera Sombarta a Maxe Webem na podstatu a vznik kapitalismu Z vědeckého prostředí mladší historické školy vyrostli však dva eko­ nomové, kteří se snažili překonat uvedené nedostatky historického směru a vytvořit teorii hospodářského vývoje, zejména pak vývoje kapitalismu. Byli to Werner Sombart a Max Weber. Oba sáhli po vědeckém přínosu Karla Marxe, od něhož převzali historickospolečen­ skou kategorii kapitalismu. V definici kapitalismu se v podstatě sho­ dovali s Marxem; mluvili o kapitalismu, jako o výrobním způsobu za­ kládajícím se na zbožní výrobě a námezdní práci. Používali poněkud odlišné terminologie, avšak jejich charakteristika kapitalismu se v podstatě shoduje s Marxovou charakteristikou.” Sombart zdůrazňuje “ O klasifikaci stadií hos odářského vývoje v koncepci představitelů historické školy viz J. A. Sc umpeter, History of Economic Analysis, cit. v d., str. 444 a L. J. Zimmerman, Geschichteder theoretischen Volkswirt­ scha/tslehre, Kolín n. R. 1954, str. 113-114. o . 5' Sombart deñnuje kapitalismus takto: „Je to organizace zakládající se na směnném hospodářství, v němž zpravidla spolupůsobí dve ruzné, trhexnnavzá­ jem spjaté skupiny obyvatelstva -- vlastníci vyrobníochprostředku, kterí jsou současně vedoucími, subjekty hospodářství, a racující tohoto vlastmctvn zbavení (jako objekty hospodářství) - v ně vládne zásada výdělečné

250

Oskar Lange

svou spojitost s Marxem, jehož vědecký přínos hodnotí takto: „To, že Marx dovedl tak mistrovsky klást otázky, bylo jeho největším talen­ tem. Z jeho otázek žijeme všichni ještě dnes. Svým geniáhiím kladením otázek ukázal ekonomické vědě cestu plodného bádání na celé století. Všichni ekonomové, kteří nedokázali osvojit si jím položené otázky, zůstali odsouzeni k neplodnosti, což můžeme již dnes s jistotou konsta­ tovat.“53 A právě tak i z Weberových děl je zjevné, že se snaží odpoo vědět na otázky položené Marxem. Sombart a Weber chtěli odpovědět na otázky, jež se týkají vzniku a vývoje kapitalismu. Jejich odpověďse zakládá - v protikladu k hle­ disku Marxova historického materialismu - na takovém pojetí hos­ podářského vývoje, které historicky vychází z objektivního idealismu hegelovského původu. Každá epocha dějin hospodářství se podle Som­ barta a Webera vyznačuje svérázným „duchem“ tvořícím soubor psychických postojů lidí, kteří vytvářejí svérázný charakter dané epochy. Tedy nikoli výrobní způsob, čili výrobní síly a výrobní vzta­ hy, ale psychické postoje lidí, tvořící „ducha“ různých historických cpoch, jsou klíčem k pochopení hospodářského vývoje. Sombart používá pojmů hospodářská soustava a hospodářská epo­ cha. Jednotlivé hospodářské soustavy se od sebe liší charakterem tří složek: určité hospodářské psychiky ( Wirtschaftsgesinnung), která se objektivizuje v podobě určitých hospodářských zásad (Wirtscha/ts­ prinzipien), určité materiální techniky a určité organizace společenské práce. Charakter hospodářské epochy je určen hospodářskou sousta­ vou, která v ní panuje. O charakteru hospodářské epochy rozhoduje hospodářská psychika vlastní hospodářské soustavě, která vládne v této epoše. Tato psychika, která je souborem určitých psychických postojů osob zabývajících se hospodářskou činností - čili souborem jimi uznávaných hodnot, cílů, o něž usilují, způsobů činnosti apod. -­ tvoří ducha hospodářské epochy.“ Tento duch je pákou hospodářské­ činnosti a hospodářské racionálnosti.“ (De-rmoderneKapitolme, sv. I, čáSt'lv í)Irăxchova Inpst 1.919zstr. 319.) Max Weber deñnuje kapitalismus v šesti o .ech, mez:_mm1žje vyroba pro trh a námezdni práce (Wirtschaftsgeschíchte, Mnichov a Lipsko 1924, str. 239-400). 'a W. Sombart, Das lV'rt I tleb ' '. A' ' Mnichov a Lipsko 1928, str? ší s en zm Zeetalter des Hochkapztalzsmus, “ Viz VV. Sombart,

sm: 13, 21_22, 24-45.

D

.

.

- v

_

er 'moderneKapztalzsmus, sx. I, část l, mt. vyd.,

Subjektivistický a. historický směr v politické ekonomii

251

ho vývoje: „Snažil jsem se především,“ píše Sombart, „najít ducha, který ovládal jednotlivé hospodářské epochy a na základě kterého se utvářel hospodářský život dané epochy, jakož i sledovat působení tohoto ducha. Základní myšlenkou mého díla je, že v různých dobách vládla různá-hospodářská psychika a že právě duch nabývá svérázné podoby a utváří tak hospodářskou organizaci.“°° Podobně chápe otázku Max Weber, i když nepodává takovou sys­ tematickou formulaci; jeho pojetí vyplývá z obsahu jeho prací. O hos­ podářském vývoji nerozhoduje dialektika vzájemného působení vý'­ robních sil a výrobních vztahů, jakož i základny a nadstavby dané společenské formace, jak tvrdí historický matcrialismus, ale vnitřní vývoj ducha jednotlivých hospodářských soustav a epoch. Hlavním předmětem Sombartova a Weberova zájmu je otázka vzniku kapitalismu. V souladu s jejich teorii hospodářského vývoje je třeba hledat odpověď nikoli v narůstání rozporů mezi vývojem výrob­ ních sil a feudálně cechovními výrobními vztahy, ale ve změně psy­ chických postojů tvořících hospodářskou psychiku feudálně cechovní soustavy. Sombart i Weber zdůrazňují zejména, že změna hospodář­ ské psychiky předcházela vzniku kapitalistického výrobního způsobu.61 Tato změna měla spočívat v nahrazení tradičních hodnot feudálního způsobu života na vesnici a cechovních zvyků ve městě svobodným úsilím o peněžní zisk, podnikavostí, spořivostí aýdisciplinovanou pra­ covitostí. „Tento nový duch se zmocňuje hospodářského života. Láme statické bariéry feudálně řemeslnického hospodářství setrvávajícího v rovnováze, jež spočívá v uspokojování omezených potřeb a vrhá člověka do proudu výdělečného hospodářství.“'”3 Weber pak tvrdí, že kapitalismus vyrostl z nové hospodářské etiky, která ovládla lidi a změnila jejích způsob života. Je to etika, která zlomila tradiční pře­ kážky omezující svobodnou výdělečnou činnost a úsilí o peněžní zisk a současně vytvořila ctnost spořivostí a pracovitosti, jež jsou nutné pro rozvoj kapitalistické výroby.“ Zdroj této nové hospodářské etiky nachází Max Weber v reformaci. '0 Tamtéž, str. 24-25. “1Viz tamtéž, str. 328.

__ .

“ Viz XV.Sombart, Die Bourgeois, Mnichov a Lipsko 1913, str. 441-456. "' Viz M. Weber, Wirtschaftageachichte,cit. vyd., str. 302-304.

252

Oskar Lange

Reformace, tvrdí Weber, přenesla katolický ideál asketického života z klášterních cel do každodenního života křesťana.Vytvořila novou eti­ ku, kterou Weber nazývá světskou askezí. Lutherovo učení o světské profesi jako o božím povolání, Kalvínovo učení doporučující aktivní hospodářskou práci a současně asketický způsob osobního života vy­ tvořily nový životní postoj. Tento nový postoj, jehož nejkonsekvent­ nějším vyjádřením je anglický puritanismus, utvářel lidí aktivní a podnikavé v hospodářské oblasti a současně žijící pracovitým a spo­ řivým způsobem života. Hospodářským výsledkem toho byl vzrůst výroby a obchodu a přeměna velké části peněžního důchodu v aku­ mulaci. Tak protestantismus, a zvláště puritanismus, zrodil ducha ka­ pitalismu. Kapitalismus je dítětem převratu hospodářské psychiky, vyplývajícího z reformace. Proto také nejdříve vznikl a rozvinul se v prostestanských zemích, zejména tam, kde byly silné vlivy kalvi­ nismu, jako v Holandsku a v Anglii. Taková je ve zkratce Weberova proslulá teorie o historické příčinné souvislosti mezi protestantismem

a kapitalismem.“ Sombart jde poněkud jinou cestou. Nejdříve spatřoval zdroj ducha kapitalismu v hospodářské činnosti židů, kteří nespoutáni etikou stře­ dověké církve, nepříznivou vydělávání peněz, se zabývali svobodně obchodem a úvěrem; tak se stali pochodní nového psychického postoje, jenž přispěl ke vzniku kapitalismu.“ Později však Sombart opustil tuto teorii jako jednostrannou a hledal zdroje vzniku kapitalismu v komplexním působení řady činitelů, které podnítily ducha podni­ kavosti a ducha měšťanského stylu života: „Z ducha podnikavosti a z ducha měšťanství vyrostla jako jednolitý celek duševní nálada, kterou nazýváme duchem kapitalismu. On také vvtvořil kapitalis­ mus.““ v

Weberova dílo ve světle nmterialistického pojetí dějin Jak je vidět, Weberova i Sombartova teorie je zcela protikladná his­ torickomaterialistickému pojetí hybných sil společenského vývoje a zejmena procesu vzniku a vývoje kapitalismu. Nechceme zde roz­ vijet meritorní diskusi na téma vzniku kapitalismu. K této otázce se

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

253

vrátíme v dalších částech naší knihy. Omezíme se jen na určitou meto­ dologickou poznámku. Sombartovo a Weberovo dílo vneslo mnoho nového historického materiálu do problému vzniku kapitalismu, avšak tento materiál lze stejně dobře vysvětlit na základě materialis­ tického pojetí dějin. Engels již dávno před Weberem upozornil na uvedené souvislosti: „. . . velikým mezinárodním centrem feudálního systému byla řimskokatolická církev . . . Dříve, než mohl být napaden světský feudalismus jednotlivě v každé zemi, bylo nutno rozbít tuto jeho centrální posvěcenou organizaci.““7 Dále pak Engels vysvětluje: „První (bitva - pozn. překl.) byla takzvaná reformace v Německu.. . Ale tam, kde stihl Luthera nezdar, zvítězil Kalvín. Jeho dogma velmi dobře vyhovovalo nejsmělejším z tehdejších měštáků. Jeho učení o předurčení bylo náboženským výrazem faktu, že ve světě obchodu a konkurence úspěch nebo bankrot nezávisí na činnosti nebo obrat­ nosti jednotlivce, nýbrž na okolnostech, na které sám nemá vliv.. . Přitom bylo Kalvínovo církevní zřízení veskrze demokratické a re­ publikánské; a tam, kde už i říše boží byla zrepublikanizována, což tam mohly pozemské říše zůstat poddány králům, biskupům a pá­ nům? . . . V kalvinismu nalezlo hotovu svou bojovou teorii druhé velké povstání měšťáctva. K tomuto povstání došlo v Anglii.“°3Engels tedy značně šíře než Weber chápe kalvinismus jako ideologii rané revoluční buržoazie. Tvůrci materialistického pojetí dějin znali rovněž užší problém sou­ vislosti mezi kalvinsko-puritánskou hospodářskou etikou a vznikem kapitalismu. Např. Marx říká: „Protestantismus hraje důležitou úlo­ “ Tuto teorii vyložil Max Weber v práci Die protestqntžscheIEthilçund der Geist des Kapitalismus. Geaammelte Aufsätze zur Relzgzonssozquogze,sv.. I, Tübingen 1922. Poprvé byla vydána v letech lQOá-lQOălv Archa? für Somal­ wz'ssenschaftund Sozialpolítík a vyvolala živou dlSkllSl, jejírnzvvysledkem je

rozsáhlá literatura věnovaná této otázce. Seznam nejduleZItejších prací obsahuje kniha R. H. Tawney, Religion and the Rise of Qapztalwm,Londyn 1948, str. 282. Viz také M. Weber, Wirtschaftsgeschwhte,eit..vyd.,. str. 300 až 315 a Protestantism and Capitalism. The Weber Theses and zts Crztws. Za re­ R. W. G en , Boston 1959.

.

.

daäcąäz W. Sonšeba: t, Die J uden und das Wirtschaftsleben,Mnichov a Lipsko 1911.

“ W. S

.

bart, Der moderne Kapitalžsmus, sv. I, část 1, Clt. vyd., str. 329.

'7 Vývoj)?čcialismu od utopie k vědě. Úvod k anglzckému vydaní. K. Marx

a B. Engels, Vybranéspisy, sv. II, cit. vyd., str. 102.

" Tamtéž, str. 103-104.

254

Oskar Lange

hu v genezi kapitálu již tím, že skoro všechny tradiční svátky přemění] ve všední dny.“*'9Upozorňuje rovněž na charakteristické rysy kalvin­ sko-puritánské etiky, které později zdůraznil Max Weber: „Tvůrce pokladů je ostatně, pokud je jeho asketismus spojen s usilovnou pra­ covitosti, svým náboženstvím v podstatě protestant a ještě spíše puritán.“7° Na jiném místě Marx říká: „Kult peněz má svůj svérázný asketismus, své svérázné sebeodříkáni, své svérázné sebeobětováni­ lakomost a spořivost, pohrdání chvilkovými a pomíjejícími světskými radostmi; honbu za věčnýmpokladem. Odtud souvislost mezi anglic­ kým puritanismem nebo také holandským protestantismem a vytvá­ řením majetku.“71 Podrobnou konfrontaci Weberovy teorie o vzniku kapitalismu s ma.­ terialistickým pojetím dějin se zabýval Karel Kautsky. Zkoumal také argument, kterému připisoval velký význam Weber, totiž že vznik nové hospodářské psychiky předcházel vzniku kapitalistického výrob­ ního způsobu. Kautsky dospívá k závěru, že hospodářská psychika, kterou Max Weber považuje za charakteristickou pro kalvinismus, byla společenskohospodářským postojem plebejských řemeslnických vrstev ve městech v období předcházejícím bezprostředně vývoji ka­ pitalismu v průmyslu. Tato psychika je dokonce starší než kalvinis­ mus. „Způsob myšlení, který se měl objevit ještě před průmyslovým kapitálem a teprve potom umožnit jeho vznik, jenž měl být dílem kalvinismu -- nacházíme jak u puritánů, tak v komunismu anti­ baptistů, jakož i -u jejich předchůdců, kteří vůbec neusilovali o kapi­ talismus. Je to rebelie řemesla proti feudálnímu církevnímu knižecí­ mu i lichvářskému vykořisťování a mrhání; duch střídmo'sti, příčinlivé pracovitosti, spořivosti a produktivní akumulace...“72 Uvedené psy­ chické postoje se neobjevily samy od sebe; vyrostly z tehdejších ekono­ mických a společenských vztahů: „Tento nábožensko-etický duch se nedá vysvětlit z vnitřního vývoje náboženství a etiky, ale z životních podmínek vzmáhajícího se řemesla, které mělo sílu a vůli setřást ze 5' Kapitál, díl I, cit. vyd., str. 297 (pozn. 124). 7“Ke kritice politické ekonomie. K. Marx - B. Engels, Spisy, sv. 13, Cit­ vyd., str. 37. "1Grundrisse der Kritik der politischen Oekonomie, cit. vyd., str. 143. y, Die materialistischeGeschiclusaujfassung,sv. II, CitoVyd” s t r.7'Kautsk .

Subjektivistický a historický směr v politické ekonomii

255

sebe vládu feudální šlechty se vším jejím příslušenstvím: hospodář­ ským, politickým a etickým.“73 Psychických postojů plebejské maloburžoazie využil potom, jak konstatuje Kautsky, průmyslový kapitál k tomu, aby přivedl dělníky na cestu pracovní disciplíny. Mezi kapitalisty, kteří vyšli z řad malo­ buržoazie, se tyto postoje staly činitelem podněcujícím k akumulaci kapitálu a k umísťování kapitálu v průmyslu. Napomohl tomu pu­ ritánský kalvinismus, který dodal této hospodářské psychice oñciáhií náboženské posvěcení. „Slo o to,“ konstatuje Kautsky, „že puritáni, kteří zbohatli, neměli umísťovat své bohatství ve velkých obchodních podnicích nebo v peněžních obchodech, v půjčkách státu a feudální­ nim marnotratníkům. Měli zužitkovat své peníze tak, jak se to líbí Bohu. A Bohu řemeslníků se líbil zvláště průmysl, zbožní výroba... Doba puritanismu byla obdobím rychlého růstu proletariátu. Puritán­ ský způsob myšlení vzmáhajíci se maloburžoazie zavrhoval všechny zábavy, hodnotil však vysoko práci, pramen síly, pýchy a cti této malo­ buržoazie. Takové myšlení muselo přispívat k pracovitosti' všech pracovníků nezávisle na tom, zda byli zaměstnání ve vlastní dílně nebo v cizí.““ Hospodářská psychika, o níž mluví Max Weber, je tedy plodem urči­ tých společenskohospodářských podmínek. Tvoří část historického podkladu, který ulehčil rozvoj kapitalismu; uvedené eticko-hospodář­ ské postoje, zesílené a rozšířené, se pak v dalším průběhu počátečního vývoje kapitalismu staly součástí nadstavby raného kapitalismu. Historický materiál shrnutý Weberem lze tak úplně zahrnout do obra­ zu vzniku a vývoje kapitalismu založeného na materialistickém pojetí dějin. Můžeme souhlasit se závěrem Kautského o souvislosti purita­ nismu se vznikem kapitalismu: „Weber řekl na toto téma mnoho hlubokého a důležitého. Ale neobrátil tím vniveč ani materialistické pojetí dějin, ani obraz vzniku průmyslového kapitalismu, jak ho podal Marx ve svém Kapitálu.“75

7' Tamtéž, str. 415. '4 Tamtéž, str. 413. " Tamtéž, str. 416.

256

Oskar Lange

Ahisto'rický charakter metodologického základu Sombartových a Weberovy'ch teorií Když mluvíme o Sombartově a Weberově teorii hospodářského vývoje, musíme upozornit na jistou metodologickou příbuznost této teorie s koncepcí „hospodářského člověka“ (homo oeconomicus), který se vyskytuje v teoriích některých představitelů a zejména epigonů kla­ sické politické ekonomie. V duchu této koncepce nejsou ekonomické zákony výsledkem určitých historických ekonomických vztahů, ale „lidské přirozenosti“, která neustále usiluje o realizaci maximáhiího osobního ekonomického prospěchu (peněžního důchodu nebo bo­ hatství). Jak víme, tato myšlenka byla zobecněna v utilitaristické psychologii a sehrála podstatnou úlohu při vzniku subjektivistického směru v politické ekonomii. Duch jednotlivých hospodářských epoch anebo »psychika« jednotlivých hospodářských soustav, to není nic jiného než příslušné přeměněná idea hama oeconomz'cus.Jak správně vystihl Schumpeter, Max Weber si zkonstruoval ideáhiího „feudáhiího člověka“ a ideálního „kapitalistického člověka“ a potom stanul před umělým problémem, který nemá-ve skutečném průběhu historie ekvi­ valentu, totiž jak se první mění v druhého.” Totéž lze říci o teoretic­ kohistorických konstrukcích Sombartových. Podobně jako homo oeco­ nomicus čerpá principy svého jednání z historicky neměnné „lidské přirozenosti“, tak i home feudalís nebo home capitalz'sticus čerpají principy svého jednání z ducha své hospodářské epochy. V prvém 1 v druhém případě jsou ekonomické zákony Výsledkem určitého ab­ straktního charakteru psychiky hospodařícího člověka, a nikoli kon­ krétního historického utváření ekonomických vztahů mezi lidmi, jak je chápe marxistický směr. Proto v Sombartových a Weberových pracích dospívá vývoj historického směru k takovému pojetí politické ekonomie, které se zakládá na nehistorických, abstraktních konstruk­ Clch, metodologicky podobných klasickému a poklasickému „hospodář­ skému člověku“, a proto zavrhuje skutečně historické metody p0jetí ekonomických zákonů.

'lu'

'r

i

Viz J. A. Schumpeter,

.

Hwtory 0/ Economic Analysis, cit. vyd., str. 80.

Subjektivístický a historický směr v politické ekonomii

257

Shrnutí hodnocení historického směru Když shrneme naši analýzu historického Směru V politické ekonomii, zjištujeme, že většině jeho představitelů chybí určitá teorie společen­ ského vývoje, která by sloužila jako vůdčí myšlenka organizující celý shromážděný historický materiál. A i když se. u Sombarta a Maxe Webera taková teorie objevuje, je založena na nehistorické, abstraktní koncepci -ducha hospodářské epochy. Tak se historický směr v poli­ tické ekonomii, i přes svůj nepochybně užitečný přínos v oblasti shromáždění faktického historického materiálu, projevuje jako ne­ schopný pochopit způsob fungování různých společenských formací, dialektiku jejich vývoje a konečně i historický proces přechodu z jed­ né formace do druhé. A tak tedy ani historický, ani subjektivistický směr nevyhovují požadavkům vědeckého poznání ekonomických zákonů ovládajících společenský proces výroby a distribuce. Oba směry vedou k likvidací politické ekonomie. Subjektivistický směr ji likviduje jako spo­ lečenskou vědu a historický směr ji likviduje jako teoretickou vědu. Úlohou politické ekonomie být .vědou o společenských zákonech vý­ roby a distribuce materiálních prostředků sloužících uspokojování lidských potřeb, kterou po prvé výrazně vytyčila klasická ekonomie, se nadále zabývá a rozvíjí ji dnes pouze marxistický směr. Marxistické pojetí předmětu a metody politické ekonomie je tak široké, že v jeho rámci se může, jak jsme viděli na konkrétním příkladě, využít přínosu historického směru v oblasti shromážděného historického materiálu, podobně jako se může využít jako pomocné vědy praxeologíe, k její­ muž rozvoji v jisté míře nepřímo přispěl subjektivistický směr. Mar­ xistický směr využívá podle možností a potřeby určitých, aspektů jiných směrů a rozvíjí politickou ekonomii jako vědu současně teore­ tickou i historickou, vědu, jejímž úkolem je poznat objektivní ekono­ mické zákony“ a jejich historickou podmíněnost za účelem vědomého řízení hospodářského vývoje společnosti.

258

KAPITOLA SEDMÁ

Společenská podmíněnost a společenská úloha vědeckých ekonomických poznatků

Dva činitelé rozdílnoste' názorů ve vědě: dialektilca vnitřního procesu poznání a společenské podmínky 'vývoje vědy V politické ekonomii existují různé směry, které chápou předmět a metodu této Vědy zásadně různým způsobem a docházejí ve svém zkoumání k zásadně různým závěrům. Tato skutečnost vyžaduje bližšího vysvětlení. Rozdílnost názorů a směrů je ve vývoji vědy jevem přirozeným. Vyplývá to z dialektické povahy procesu poznání, v němž se formuje lidské myšlení v praxi vzájemného působení člověka a skutečnosti, jež ho obklopuje. Vědecké poznání se vyvíjí tím, že výsledky nOVýCh pozorování a. pokusů se dostávají do konfliktů s existujícími pojmy a vědeckými teoriemi. Tyto pojmy a teorie působí na směr bádání a určují cestu novým pozorováním a pokusům; výsledky těchto bá­ dání vyvolávají potom nutnost změn ve vědeckých pojmech a teoriích, nutnost přizpůsobit je nově zjištěným faktům. Nové vědecké pojmy a teorie ukazují cestu k dalším pozorováním a pokusům, což znovu vyvolává nutnost, aby se jim vědecké pojmy a teorie přizpůsobily atd. Tento dialektický proces však probíhá nerovnoměrně. Rozsah nově poznaných skutečností bývá různý a nelze hned snadno zhodno­ tit jejich význam; více nebo méně tvrdošíjné může být i lpění na sta­ rých pojmech a teoriích. Ve vývoji vědy tak vzniká rozdílnost vědec­ kých názorů a směrů. . Rozdílnost vědeckých názorů a směrů, jež vzniká v důsledku dialek­ tické povahy vědeckého procesu poznání, je zpravidla překonávána v průběhu vývoje vědy. Další bádání vede k vysvětlení problémů, ustaluje se jistá communis opinio doctornm, jež trvá tak dlouho, dokud

Společenská podmíněnost a úloha vědeckých ekonomických poznatků

259

si poznání nových faktů nevynutí její revizi. V průběhu revize vzniká často nová rozdílnost názorů, jež postupně ustupuje nové communis opinio. Takový je průběh procesu poznání ve vědách, v nichž vzhik a překonávání rozdílnosti názorů probíhají pod mohutným vlivem dialektiky vědeckého poznání. Je tomu tak ve většině přírodních věd, např. ve fyzice, chemii, anatomii, fyziologii. Ve fyzice byla tímto způ­ sobem vyřešena otázka zákona pádu těles, zákona zachování energie, teorie relativity; v chemii otázka existence tzv. flogistonu, přeměny jedněch prvků v druhé; ve fyziologii otázka krevního oběhu, funkce žláz s vnitřní sekrecí apod. Skutečnost, že se v politické ekonomii i v mnoha jiných vědách, zejména společenských, tvrdošíjně udržují podstatné rozdíly názorů a směrů, vede k domněnce, že kromě díalektiky vědeckého poznání zde působí ještě jiní činitelé. Jak uvidíme, bližší rozbor tuto domněnku potvrzuje. Každá věda at přírodní, nebo společenská se vyvíjí v his­ toricky určených společenských podmínkách. Výsledky vědeckého bádání mají vždy jistý praktický význam at již pro vývoj výrobních sil společnosti, nebo pro vytváření společenských vztahů mezi lidmi. Tento význam je někdy nepřímý, není vždy na první pohled zřejmý, avšak existuje. Na proces vědeckého zkoumání a na jeho výsledky působí proto nejen sama dialektika vědeckého poznání, ale také spo­ lečenské podmínky, .za nichž se věda pěstuje, a společenský význam výsledků vědy. Velký rozvoj přírodních věd (a s ním souvisící rozvoj matematiky), jehož počátky klademe do 16. století a jenž dosáhl zvláštního rozma­ chu ve století 19. a 20., je těsně spjat nejprve s rozvojem kapitalistic­ kého obchodu a mořeplavectví a později s rozvojem kapitalistické výroby. Obchodní kapitál a potom průmyslová buržoazie vyvolaly praktický zájem o výsledky přírodních věd a umožnily využít těchto výsledků v průmyslové, zemědělské, dopravní a sdělovací technice. Kromě toho rozvoj kapitalismu vytvořil v tomto období intelektuální klima, osvobozené od středověkých teologických předsudkůa scho­ lastických návyků v myšlení - klima, v němž se rozšířila empirická metoda vědeckého zkoumání, která zjištovala správnost vědeckých závěrů jejích konfrontaci se zkušeností. Tyto podmínky umožnily rozvoj přírodních věd. Konečně, zejména v 19. a 20. století vybavila

260

_

Lange

buržoaziestřediska vědeckéhobádání -- university a instituty - ma­ teriálnimi prostředky (laboratořemi, pokusnými stanicemi, klinikami, dílnami apod.,); vznikla také střediska rozšiřování vědeckých poznat­ ků (školské instituce, nakladatelství), bez nichž by rozvoj přírodních věd nebyl možný. Současně rozvoj průmyslu, zemědělství, dopravy a spojů a s ním' spojené potřeby technologie ovlivnily rozhodujícím způsobem směr vědeckých výzkumů. Dávaly vědě určité úkoly, před­ kládaly jí přímo nebo nepřímo určité „objednávky“. Velký rozvoj přírodních věd, zejména během posledních dvou sto­ letí, není tedy pouze výsledkem díalektiky vědeckého poznání. Působil na něj i vývoj ekonomických vztahů, jež byly spojeny se vznikem a rozvojem kapitalismu. Skutečnost, že v předkapitalistických spo­ lečenských formacích se přírodní vědy takto nerozvíjely, svědčí o tom, že vývoj ekonomickýeh vztahů zde sehrál důležitější roli než sama dialektika vědeckého poznání. Rozvoj kapitalistických ekono­ mických vztahů vyvolal zájem o poznání zákonů, jež ovládají přírodu, a zpřístupnil materiální prostředky potřebné k jejich zkoumání. „Vy­ tvořil tím podmínky pro plný rozvoj vědeckého poznání přírody.

Zaínteresovanost, materiální prostředky a odstranění předsudků jako společenský základ rozvoje vědy Příklad přírodních věd ukazuje, jak rozvoj vědy závisí na historic­ kých společenských podmínkách. Dialektika vědeckého poznání spo­ čívá ve vzájemném působení lidského myšlení a zkušenosti, jež se rodí v praxi. Její plný rozvoj vyžaduje, aby společnost nebo jisté části společnosti byly zaínteresovány na poznání zákonů, jež ovládají okolní skutečnost. Vyžaduje také materiální prostředky,jež jsou nutné k vědeckému bádání a k rozšiřování jeho výsledků. Konečně vyžaduje, aby toto bádání nebylo spoutáno předsudky, tradicemi a návyky v myšlení, jež jsou dědictvím předvědeckého způsobu myšlení.l Za­ : Na*:th řfřdSIIdkya. představy upozorňuje Engels, když je označuje za pRľedhlSotOľlc ypozůstatek, který historické období našlo už hotový a převzalo Jer P?”jfšľmek t'01'10,CObychom dnes nazvali - nesmvslem“. Engels říká, že „vselijaké ty nesprávné představy o přírodě, 0 podsťatě člověka samého,

Společenská podmíněnost a úloha vědeckých ekonomických poznatků

261

interesovanost, materiální prostředky a odstranění předsudků jsou tedy společenským základem rozvoje vědy. Stupeň a způsob, jak se vytvářejí tyto podmínky, jež jsou společenským základem rozvoje vědy, závisí na společenském prostředí, v němž se věda rozvíjí, a na postavení tohoto prostředí v celkovém souhrnu společenských vztahů historicky dané společenské formace; zvláště pak závisí na historic­ kém postavení společenských tříd a vrstev, jejichž zájmy a potřeby věda vyjadřuje. V antagonistických společenských formacích, v nichž existují protikladné třídní zájmy, kde mají jisté vrstvy specifické zájmy, jež souvisí s povahou nadstavby, vzniká celá spleť-podmínek, které na jedné straně rozvoj vědy povzbuzují, kdežto na druhé'straně mu brání.

Boj buržoazie a .světské inteligence za rozvoj přírodních věd Tato splet podmínek je nanejvýš zřetelná v případě přírodních věd. Obchodní kapitál a později průmyslová buržoazie byly prakticky zainteresovány na pokroku přírodovědeckýchpoznatků. Tyto poznat­ ky se uplatňovaly v zámořském obchodě a v plavbě, v průmyslové výrobě, v dopravě, ve spojích a později také v zemědělství. Nově vzniklá vrstva světské inteligence, jež vyrostla z buržoazie nebo s ní byla jiným způsobem spjata, se rychle osvobozovala od starých před­ sudků a způsobů myšlení. Toto všechno spolu s materiálními prostřed­ ky, jež poskytovala buržoazie, vytvořilo podmínky pro rychlý rozvoj přírodních věd. Zájem o poznání přírodních zákonů nesdílela však třída feudálních pozemkových vlastníků (kromě těch, kteří se sami začali zabývat plavbou, zámořským obchodem a průmyslem); s ne­ důvěrou anebo přímo nepřátelský se k tomuto poznání stavěla vrstva, jež zaujímala klíčové postavení v nadstavbě feudální společností, o duchách, kouzelných silách atd. mají většinou .jen negativně ekonomický základ; nízký stupeň ekonomického vývoje předhxstorlckéholobdovbíma svuj doplněk, ale občas i podmínku, ba dokonce příčinu v mylpych predstavách o přírodě... Dějiny věd jsou dějinami pozvolného odstranovanl tohoto ne­ smyslu, respektive jeho nahrazování novým, stále méne lem.“ Dapis Schmidtovi, 27. října 1890. K. Marx - B.absurdním Engels, nfesmys­ lybrané spisy, sv. II, cit. vyd., str. 516.

262

Oskar Lange

totiž duchovenstvo. Proto se také přírodní vědy zpočátku rozvíjely v boji s duchovenstvem, jež se snažilo tento rozvoj zabrzdit, protože v něm vidělo ohrožení teologických doktrín, které obhajovalo, i ohro­ žení svého postavení ve společností. Stačí připomenout osudy Koper­ níkova učení, jehož dílo zapsala katalická církev na index (až do r. 1835), a s tím souvisící iiikviziční proces proti Galileimu v roce 1633.2Druhým příkladem je opozice, na niž narazila v církevních kruzích Darwinova teorie o vývoji a původu druhů, opozice, která pokud jde o katolickou církev - ještě ani dnes úplně nezanikla.s Jiná subtilnější opozice proti přírodním vědám vyšla z prostředí jak světské, tak i duchovní inteligence, jež se zabývala vzděláváním mládeže pro službu v úředním aparátě stavovské i absolutní monar­ chie. Tato 'opozice se zaměřila proti výuce přírodních věd a vystupo­ vala ve jménu prý vyšší kulturní hodnoty „humanistického vzdělání“, 9Církev měla vážné důvody k tomu, aby považovala Koperníkovo učení za nebezpečné. Když na jeho základě došel Giordano Bruno k závěru, že existuje množství slunečních soustav a obydlených planet, vznikl vážný teologický problém. Matematik a ñlosof Herman VVeylho charakterizuje těmito slovy: „To je důvodem, proč se Koperníkova kniha stala zvratem ve světovém názoru; v tomto směru pak vyvodil Bruno s bouřlivým nadšením své závěry. Nejvyšší akt vykoupení Synem božím, ukřižování a zmrtvých­ vstání, nebyl již jediným ústředním bodem historie světa, ale stal se uspěcha­ ným maloměstským představením potulnó skupiny, opakovaným od hvězdy k hvězdě - toto rouhačství ukazuje možná nejvýrazněji z náboženského hlediska slabý aspekt teorie, která odsouvá Zemi ze středu světa (Bruno to zaplatil smrtí na hranici).“ (Philosophy of Alathematics and Natural Science, Princeton 1949, str. 98.) ' Viz např. Joseph Pohle, Lehrbuch der Dogmatžk, vyd. 7, Schoeningh Paderborn 1922, str. 370, kde se s celou důrazností podporuje teze neevoluč­ ního původu člověka. Kněz Marc Dalbard (Exposé de la doctrinechrétíenne, Fraguiere, Fribourg 1942,str. 142- 143)píše, že evoluční původ člověka „není vědeckydokázán“ a může se akceptovat jen s jistými výhradami. Jako výhra­ du uvádí tvrzení, že „Bůh stvořil tělo první ženy z těla prvního muže“. Tato skutečnost je podle něho základem „podřízení ženy muži“. Všechny zde uveo dené citáty jsou doslovné. Kněz W. Kalinowski a kněz J. Rychlicki (Dogmatyka katolicka, Krakov 1947, str. 47) tvrdí, že „obrovská většina tzv. důkazů evo­ luce neobstojí, je-li kritizována z hlediska nejnovějších vědeckých názorů na podstatu života“. V poslední době zaujal opatrné stanovisko Pius XII. v encyklice Humani Ge-neris,vydané v ro'ce 1950. Čteme v ní: „Učitelský úřad církve nebrání, aby přiměřeněk současnému stavu přírodních věd byla před­ mětem zkoumání a diskusí ze strany kompetentních osob v obou oblastech teorie evolucionismu, pokud jde o původ lidského těla z existující, a to oživené hmoty. Avšak je to nutné činit takovým způsobem, aby se důvody obou ná­ zorů, tj. stranících evolucionismu i zavrhujících ho, hodnotily a posuzovaly s nezbytnou vážností, zdrženlivostí a umírněností.“ (Vizkněz E. Dąbrowski, Studia biblijne, Pax, Varšava 1951, str. 127.)

Společenskápodmíněnost a úloha vědeckých ekonomických poznatků

263

tj. vzdělání založeného na klasické ñlolcgii, teologii a idealistické filosofii.4V souvislosti s tímto stavem se na počátku a v polovině 19. století zakládaly v Anglii za aktivní podpory buržoazie, která vynaklá­ dala na to finanční prostředky, nová kolegia a university, jež si sta­ novily jako zvláštní cíl výuku a pěstování přírodních věd (vznikly v Londýně a ve velkých průmyslových střediscích - v Manchesteru, Birminghamu a jinde). Docházelok tomu proto, žestaré tradiční univer­ sity v Oxfordě a Cambridge nepřípustily výuku nových přírodních věd, jež pcvažovaly za nehodné zájmů „gentlemana“ (tj. šlechtice). Rozvoj kapitalismu a praktický zájem buržoazie o pokrok přírodo­ vědeckého poznání zlomily všechen odpor. Historie kapitalismu je historií triumfálního rozvoje přírodních věd a jejich praktického uplatnění navzdory všemu odporu společenských tříd, vrstev a sku­ pin, které zaujímaly vládnoucí postavení ve feudální společnosti

anebo - v raném období kapitalismu - v části státního, církevního nebo školského aparátu zděděného po feudální společnosti. Stručně lze tedy říci, že buržoazie podporovala rozvoj přírodních věd; tento rozvoj pak brzdily třídy, vrstvy a skupiny předkapitalistickéhc pů­ vodu. Tato podpora nebyla však ve všech vědeckých oborech stejná. Nejsilnější byla v oblasti fyziky a chemie čili ve vědách, jež mají přímý význam pro technologii průmyslové výroby. Slabší byla v ob­ lasti biologických věd, které nejsou s průmyslovou technologií tak úzce spjaty. Tam také nejdéle trval odpor duchovenstva a jiných sku­ pin spjatých s tradicemi předvědeckéhozpůsobu myšlení. 4 Boj stoupenců tzv. humanistického vzdělání proti přírodním vědám za­ čal v Anglii a ve Francii v 17. a 18. století. V Německu, kde se vývoj kapi­ talismu opozdil, probíhal hlavně v polovině 19. století. Ve Francii koncem 17. století vznikl tzv. „spor starých s moderními“, z něhož se zrodila bohatá. literatura o přednostech ñlologicko-humanistického a přírodovědeckého vzdě­ lání. V Anglii Jonathan Swift, anglikánský duchovní, útočil na přírodní vědy zbraní satiry. Takovou satirou je Swiftova kniha The Battle of the Books. vydaná r. 1704, a dále popis profesorů-přírodovědců v akademii v Balni­ barbi v Guliverovýchcestách (1726). O půl století později Adam Smith napsal: „Většina universit dokonce ani nijak zvlášť nepospíchala, aby aspoň přijala pokroky, kterých dosáhli někde jinde, a některá tato učená společenství byla raději útulky, v nichž nacházela přístřešía ochranu vyvrácená učení a přežité předsudky vypuzené již ze všech ostatních koutů světa. Nejpomaleji přijímaly

tento pokrok zpravidla právě university nejbohatší a nejlépe dotované, a ty se také nejvíce vzpíraly jakékoli podstatnější změně v zavedeném způsobu vzdělání.“ (Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, sv. II, cit. vyd.,

str.'340.)

264

Oskar Lange

Čínítelé, jež brzdí rozvoj přírodních věd v poslední fází kapítalísmu ' Potřeba bránit společenské postavení buržoazie před sílící kritikou ze strany dělnického hnutí, a ještě více koloniální politika a dále im­ perialismus, jehož rozvoj započal. koncem 19. století, však způsobily, že se také v jisté části buržoazie zrodila opozice proti nerušenému zkoumání 'přírodních zákonů. Na jedné straně nabyla tato opozice - mezi buržoazií - formy rehabilitace íilosoñckých idejí a směrů založených na předvědeckých, teologických a scholastických způsobech myšlení, jež světská buržoazní inteligence v červáncích kapitalismu potírala s takovou vášnivostí. 'Vyjadřovala to i skutečnost, že vlád­ noucí část buržoazie teď podporovala náboženskou renesanci mezi inteligenci a rozkvět idealistických filosoñckých směrů - např. novo­ kantovství, novohegelovství, pragmatismu apod. Společným znakem těchto směrů je tvrzení, že poznávací význam empirických poznatků je omezený. Hledají se jiné zdroje vědění než zkušenost nebo se k vý­ sledkům zkušenosti zaujímá agnosticistický postoj. Dokonce se popírá význam výzkumných metod rozvinutých přírodními vědami. Na dru­ hé straně se mezi buržoazií objevilo úsilí využít biologie a antropolo­ gie k svérázným účelům - k odůvodnění údajné „vyšší biologické kvality“ zámožných společenských tříd a údajné nadřazenosti urči­ tých lidských ras, zvláště rasy nordické. Na tomto základě vznikly různé pseudovědecké teorie o úloze dědičnosti a s tím spojené doktríny eugeniky, jakož i doktríny 0 biologické a historické úloze jednotlivých ras, zejména nordické. _ Význam doktrín tohoto druhu vzrostl s rozvojem imperialismu, až se v hitlerovském Německu staly oñciální doktrínou, která odůvodňo­ vala politiku podmanění a vyhubení miliónů lidí jako „rasové méně­ cenných“.l Dnes jsou ještě takové doktríny oficiální inspirací státní _°Tvůrcem teorie o údajné nadřazenosti nordické rasy byl francouzský aristokrat Arthur de" Gobineau, který vydal dílo Essaí sur l'ínégalíté des races humaznes, Paříž 1853-1855. V...Německu tuto teorii široce propa­ goval Howston Stewart Chamberlain, Angličan, jenž se tam usídli] (zef. Ri­ charda Wagnera) a' jehož kniha Díe Grundlagen des XIX . Jahrhunderts vyšla roku 1899. Tato teorie byla velmi příznivě přijímána v německých nacionalistických kruzích a v hitlerovském státě se stala oficiální doktrínou prednášenou na univerSItách. Vyšla o ní obšírná literatura. Souběžně a částeč­

Společenskápodmíněnost a úloha vědeckých ekonomických poznatků

265

politiky v Jižní Africe a méně oficiálně inspirací různých forem kolo­ niální politiky. Je třeba také upozornit na pokusy omezit přesné zkou­ mání biologických účinků zářenivyvolaného výbuchy jaderných bomb; proti nim se stavějí kruhy zainteresované na dalším pokračování v po­ kusech s jadernými zbraněmi. V současném kapitalismu se tak vedle podmínek příznivých rozvoji přírodních věd objevily i podmínky tomuto rozvoji bránící.

Vznik a vývoj politické ekonomie spojené s kapitalisticky'm výrobnim způsobem Politická ekonomie podobně jako přírodní vědy vznikla a rozvíjela se v těsné souvislosti se vznikem a rozvojem kapitalismu. Předkapit-a­ listické ekonomické myšlení mělo povahu eticko-normativní, ve stře­ dověku bylo těsně spojeno s teologií, nezabývalo se zákony ovládají­ cími proces výroby a distribuce. První vědecké zájmy se objevily v merkantilistické literatuře v 16.-17. století; týkaly se otázek sou­ visících s rozvojem obchodního kapitálu a s ñnancemi absolutní mo­

narchie - otázek, které vznikly na pozadí jevů nazvaných později původní akumulací kapitálu. První soustavně zkoumání ekonomic­ kých zákonů rodícího se kapitalistického výrobního způsobu vyko­ nali William Petty (1627-1687) a fyziokraté (v 18. století) a potom tvůrci klasické politické ekonomie Adam Smith (1723-1790) a David Ricardo (1772-1823). Velmi příznivě na to působilo intelektuální klima, které vzniklo v souvislosti s rozvojem přírodních věd, zavržení starého středověkého způsobu myšlení ve prospěch vědeckého bádání užívajícího rozumu a opírajícího se o empirické pozorování skutečnosti. Další vývoj politické ekonomie probíhá ve formě směrů, o nichž byla řeč v předcházející kapitole, tj. vulgární ekonomie, marxistického, subjektivistického a historického směru. Vývoj těchto směrů je spjat ně pod vlivem německé literatury se ve Spojených státech rozvíjela teorie 0 údajné podřazenosti černé rasy. Informace o tomto tématu obsahuje práce Mel vi ilo J. Herskovi ts, Cultural Anthropology,New York 1955,str. 91-93. Tvůrcem eugeniky byl Francis Galton (1822-1911), jenž vedle cenných vě­ deckých výzkumů dědičnosti odůvodňoval také údajnou biologickou podřa­ zenost černochů.

266

Oskar Lange

s historií kapitalistické společenské formace. V rámci této formace vznikly a rozvinuly se společenské třídy a vrstvy, zainteresované na vědeckém poznání ekonomických zákonů, jakož i třídy a vrstvy, kterým byla taková zainteresovanost cizí anebo pro které bylo poznání ekonomických zákonů kapitalistického výrobního způsobu přímo nepohodlné; postoj některých tříd se v této otázce přitom měnil.

Změna, postoje bw'žoazie vůči politické ekonomii po vzniku,

třidniho antagonismu mezi proletariátem a buržoazii Přírodní vědy se v podstatě rozvíjely za podpory celé buržoazie; proti jejich rozvoji se stavěly společenské třídy, vrstvy a skupiny spojené s předkapitalistickou společenskou formací nebo s jejími pozůstatky. Teprve v poslední, imperialistické fázi kapitalismu vznikly mezi buržoazií tendence brzdící rozvoj přírodních věd. Lze tedy říci, že kromě poslední fáze kapitalismu byl Vývoj přírodních věd jedno­ značně spojen s vývojem kapitalistického výrobního způsobu; odpor a překážky vycházely z tříd, vrstev a skupin, které vznikly v před­ kapitalistických formacích. Jinak než vývoj přírodních věd probíhá vývoj politické ekonomie, v němž hraje zvláštní roli antagonistický charakter kapitalistické spo­ lečenské formace. Vývoj politické ekonomie je jednoznačně spojen s vývojem kapitalistického výrobního způsobu pouze v počátečním období zahrnujícím merkantilisty, fyziokraty a předchůdce i tvůrce klasické ekonomie. Později po Davidu Ricardovi se tento vývoj kom­ plikuje a probíhá ve formě různých směrů, o nichž jsme se zmínili v předcházející kapitole. Je tomu tak proto, že předmětem politické ekonomie jsou v procesu výroby a distribuce vznikající společenské vztahy mezi lidmi. Tyto vztahy jsou pak v kapitalistické společenské formaci vztahy antagonistickými, formujícími se na pozadí protiklad­ ných třídních zájmů. Vývoj politické ekonomie byl jednoznačně spo­ jen s vývojem kapitalistického výrobního způsobu - podobně jako vývoj přírodních věd - ale jenom do té doby, dokud nedozrála proti­ kladnost společenských tříd v kapitalistické společenské formaci nebo dokud tato protikladnost zůstávala v pozadí v důsledku proti­

Společenská podminěnost a úloha vědeckých ekonomických poznatků

267

kladnosti celé rodící se kapitalistická společenské formace ve vztahu k staré feudální formaci. Od okamžiku, kdy protikladnost společen­ ských tříd vlastní kapitalistická společenské formaci plně dozrála a objevila se jako antagonismus proletariátu a buržoazie, změnily se společenské podmínky vývoje politické ekonomie, jako koneckonců ivšcch ostatních společenských věd. Nové společenské podmínky vývoje politické ekonomie charakte­ rizoval Marx takto: „V oblasti politické ekonomie naráží svobodné vědeckébádání nejen na téhož nepřítele jako ve všech jiných oblastech. Zvláštní povaha látky, kterou se politická ekonomie zabývá, volá do boje proti svobodnému vědeckému bádání nejzavilejší, nejmalicher­ nější a nejodpornější vášně lidského nitra, furie soukromého zájmu. Anglikánská církev např. odpustí spíš útok na 38 ze svých 39 článků víry než na 1/39 svého peněžního důchodu. Dnes je i ateismus culpa levis [lehký hřích] oproti kritice tradičních vlastnických poměrů." Tato slova napsaná v roce 1876, konstatují že další rozvoj politické ekonomie neodpovídal již zájmům buržoazie. O osm let později vysvětlil Marx otázku podrobněji. Srovnává spo­ lečenské podmínky vývoje politické ekonomie v Německu s pod­ mínkami jejího vývoje v Anglii a ve Francii: „Politická ekonomie zůstávala až dosud v Německu zahraniční vědou. Gustav von Gülich

vyložil .. většinu historických okolností, které u nás brzdily vývoj kapitalistického výrobního způsobu, tedy i vytvoření moderní bur­ žoazní společnosti. Politické ekonomii chyběla tedy živná půda. Po­ litická ekonomie byla k nám importována jako hotové zboží z Anglie a Francie; němečtí profesoři politické ekonomie zůstávali žáky... Po roce 1848 se kapitalistická výroba v Německu rychle rozvinula a dnes již prožívá horečný rozkvět. Ale k našim odborníkům se osud i nadále chová macešsky. Pokud se mohli politickou ekonomií zabý­ vat nezaujatě, chyběly německé skutečnosti moderní ekonomické vztahy. Když však tyto vztahy vznikly, došlo k tomu za okolností, které již ncdovolují nezaujaté studium v rámci buržoazního obzoru. Pokud je politická ekonomie buržoazní, tj. pokud nechápe kapitalis­ tický řád jako historicky přechodný vývojový stupeň, nýbrž naopak ' Kapitál, díl I, cit. vyd., str. 20.

268

Oskar Lange

jako absolutní a poslední podobu společenské výroby, může zůstat vědou jen dotud, dokud třídní boj zůstává latentní, nebo propuká jen v ojedinělých projevech. Vezměme Anglii. Její klasická politická eko­ nomie spadá do období nevyvinutého třídního boje... Následující období 1820-1830 se vyznačuje v Anglii vědeckým ruchem v oblasti politické ekonomie... Nezaujatý ráz této polemiky. . . lze vysvětlit poměry oné doby. Na jedné straně velký průmysl sám sotva vyrůst-al z dětských střevíčků... Na druhé straně byl třídní boj mezi kapitálem a prací zatlaěen do pozadí: politicky sporem mezi feudály a vládami seskupenými kolem Svaté aliance na jedné straně a lidovými masami vedenými buržoazií na druhé straně; ekonomicky rozepřemi mezi prů­ myslovým kapitálem a aristokratickým pozemkovým vlastnictvím . . .“7 Později, po roce 1830, jak konstatuje Marx, se podmínky podstatně změnily: „Ve Francii a v Anglii dobyla politické moci buržoazie. Od té chvíle nabýval třídní boj, praktický i teoretický, stále výrazněj­ ších a hrozivějších forem. Odzvonil umíráčkem vědecké buržoazní ekonomii. Teď už nešlo o'to, zda ta či ona poučka' je správná, nýbrž o to, zda je kapitálu užitečná nebo škodlivá, pohodlná nebo nepohodlná, zda je protipolicejní či ne. Na místo nezištného zkoumání nastoupilo placené hašteření, na. místo nezaujatého vědeckého bádání zaujatá, podlézavá apologetika. ' '3

Stanovisko buržoazie k politické ekonomii v raném obdobi vývoje kapitalismu Buržoazie byla tedy zainteresována na rozvoji politické ekonomie pouze v počátečním období vývoje kapitalistického výrobního způso­ bu. V tomto období poznání ekonomických zákonů, vlast-ních tomuto výrobnímu způsobu, odhalovalo možnosti rozvoje, které v něm tkvěly. Poznání těchto zákonů ukazovalo, že feudální a cechovm' instituce a nařízení merkantilistické politiky, které brzdily hospodářskou inicia­ tivu buržoazie, jsou škodlivé pro hospodářský rozvoj. Ukazovalo současně, že buržoazie, která akumuluje kapitál a rozvíjí průmysl "Tamtéž, str. 22--23. ° Tamtéž, str. 23-24.

' Společenská podmíněnost a.úloha vědeckých ekonomických poznatků

269

a obchod, je pokrokovou společenskou třídou, jejíž činnost se shoduje se zájmy~hospodářského rozvoje, zatímco stará feudálni třída a s ní spojené vrstvy spotřebovávají neproduktivnč část produktu společen­ ské práce. William Petty charakterizoval třídu feudálních pánů a s ní spojené vrstvy jako lidi, kteří „nic nedělají, než že jen jedí, pijí, zpí­ vají, hrají, tančí a provozují metafyzt'lcu“.°Adam Smith pak napsal: „Práce některých stavů požívajících největší vážnosti, stejně jako práce sluhů nevytváří žádnou hodnotu a netuhne neboli neztělesňuje se v žádném trvalém předmětě neboli v prodejním zboží . . . Tak vladař se svými soudními úředníky a důstojníky, kteří mu podléhají, a celé vojsko a námořnictvo jsou pracovníci neproduktivní.. . Do stejné třídy je třeba zařadit některé povolání nejdůstojnější a nejdůležitější i některá povolání pramálo důležitá: kněze, právníky, lékaře a různé spisovatele; herce, šašky, hudebníky, operní zpěváky, tanečnice apod.“1° Politická ekonomie se podobně jako přírodní vědy stala 'vědoubur­ žoazie a s ní spojené inteligence. Přírodní vědy dávaly buržoazii ná­ stroj'pro rozvoj výrobních sil, na nichž se zakládaly důchody bur­ žoazie a její stoupající pozice ve společnosti. Politická ekonomie dá­ vala buržoazii zbraň v boji za rozbití starých okovů spoutávajících její iniciativu a hospodářskou činnost a současně zdůrazňovala úlohu buržoazie jako pokrokové, hospodářsky tvořivé společenské třídy v je­ jím vlastním vědomí a ve vědomí širokých lidových mas, o jejichž pod­ poru se buržoazie ucházela. Situace se změnila, když si buržoazie vydobyla a upevnila své postavení jako vládnoucí třída a když se,současně proti ní začala sta­ vět dělnická třída, V níž rychle dozrávalo uvědomění vlastního ekono­ mického postavení a vlastního zájmu, protikladného zájmům buržo­ azie. Politická ekonomie začalav tomto období klást otazník nad sou­ lad neomezené hospodářské činnosti buržoazie se zájmy širokých mas lidu, zejména dělnické třídy. Začala klást otazník také nad intepreta­ ci ekonomických zákonů kapitalistického výrobního způsobu jako neměmlých zákonů přírody, jakož'i nad další úlohu buržoazie jako pokrokové třídy, která je ukazatelem společenského vývoje. Tyto ° Citováno K. Marxem, Ke kritice politické ekonomie, cit. vyd., str. 69. 1°Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, sv. I, cit. vyd., str. 319.

270

Oskar Lange

otazníky vyjádřil ve svých spisech Simonde de Sismondi (1773 až 1842),u který vyvodil svou kritiku z principů klasické politické eko­ nomie. V Anglii řada autorů, kteří se označujíx jako „ricardovští socialisté“, vyvodila z principů klasické ekonomie a zejména z Ricar­ dovy teorie závěry, jež pochybovaly o společenském postavení a úloze buržoazie, závěry jasně socialistického charakteru. Jeden z ních, Tho­ mas Hodgskin (1787-1869), vydal knihu jednoznačně nazvanou Obra­ na práce před nároky kapitálu.12'V této knize je slavná věta: „Potře­ bujeme kapitál, ale ne kapitalisty.“ Jak říká Engels, tato skupina spisovatelů „potírala buržoazii jejími vlastními zbraněmi“,13 tj. uče­ ním klasické politické ekonomie. Pro buržoazii se politická ekonomie stávala vědou stále nepohodlnější.

Změna společenské základny politické ekonomie Konečně Karel Marx (1818-1883) vytvořil novou soustavu politické ekonomie po kritickém přepracování vědeckého přínosu klasické eko­ nomie a po zahrnutí tohoto přínosu do jím samým vytvořené teorie společenského vývoje, založené na materialistickém pojetí dějin. Tato soustava chápe ekonomické zákony v rámci historického vývoje po sobě postupně následujících společenských formací a ukazuje his­ torický a přechodný charakter kapitalistického výrobního způsobu.

líapitalistická formace,'jak konstatoval Marx, bude mít - podobně jako dřívějšíformace - historickou hranici svého vývoje v narůstají­ cim rozporu mezi výrobními vztahy a charakterem výrobních sil; stale silnější společenské hnutí dělnické třídy připravuje pád této formace. Tak za značné vědecké a propagandistické pomoci Bedřicha Engelse (1820-1895) vznikl marxistický směr v politické ekonomii. Tento nový vývoj politické ekonomie našel brzy pochopení a pod­ u Jeho hlavní dílo No-uveaua; ri

'

d'

°

' '

POłaSlřľý varšavaDelended läööncipes politique r. 1819. 6 . łäekcład . o gs EWN, in, Labour againstéconomze the Claims 0 C vyšlo 'tal L d šSíłö. ámí spisovatelé tohoto směru jsou: William Thompfsonazzl78:*5--clr83šll om ray (1798 1850), John F. Bray (1809-1895). , 18 E

v

. ł

.

du ILnăietlsąvyadprgělrmlěäva k II. dílu Marxova Kapitalu. K. Marx, Kapitál,

Společenskápodmíněnost a úloha vědeckých ekonomických poznatků

271

poru v dělnické třídě. Proto také Marx r. 1875, když psal citované úvahy o společenských podmínkách vývoje politické ekonomie, po­ znamenává: „Porozuměni, s nimž se »Kapitál« rychle setkával v ši­ rokých kruzích německé dělnické třídy, je mi nejlepší odměnou za mou práci.“14Marxovo a Engelsovo ekonomické učení si rychle osvoji] předvoj dělnického hnutí, který se s pomocí tohoto učení rozvinul v masové společenské hnutí s vlastním společenským vědomím. Roku 1886mohl již Engels konstatovat: „Na kontinentě nazývají »Kapitálc často ›biblí dělnické třídy«. Že se vývody, k nimž Marx došel v této knize, den ze dne více stávají základními zásadami velkého hnutí dělnické třídy nejen v Německu a ve Švýcarsku, nýbrž i ve Francii, Holandsku, Belgii, Americe a dokonce v Itálií a Španělsku; že děl­ nická třída všude stále víc nachází v těchto vývodech nejpřiměřenější výraz svého postavení a svých snah, to nebude popírat nikdo, kdo je obeznámen s tímto hnutím.“15

Politická ekonomie se stává vědou proletariátu A tak došlo k přesunu společenské základny politickoekonomické Vědy. Z vědy buržoazie se politická ekonomie stala vědouproletariátu. Když buržoazie ztratila zájem o další rozvoj politické ekonomie, převzalo tento zájem dělnické hnutí. Zprostředkovatelem byla pokro­ ková buržoazní inteligence. „Jako tedy dříve část šlechty přecházela k buržoazii,“ konstatuje Manifest Komunistické strany, „přechází nyni čá'st buržoazie k proletariátu, a to zejména část buržoazních ideologů, kteří se povznesli k teoretickému pochopení celého dějin­ ného vývoje.“m Blíže to vysvětluje Kautsky: „Moderní socialistické uvědomění může vzniknout jenom na základě hlubokého vědeckého poznání. A vskutku, moderní ekonomická Věda je právě tak podmín­ kou socialistické výroby jako třeba moderní technika, jenže proleta­ riát při nejlepší vůli nemůže vytvořit ani tuto, ani onu; obě vznikají *4Kapitál, díl I, cit. vyd., str. 22. ' i '5 Tamtéž, str. 41. (Engelsova předmluva k anglickému vydání Kapitola.)

1' K. Marx -

B. Engels, Marii/est Komunistickéstrany. K. Marx ­

B. Engels, Spisy, sv. 4, cit. vyd., str. 437.

272

Oskar Lange

z moderního společenského procesu. Nositelem vědy není však prole­ tariát, nýbrž buržoazní.inteligence: v hlavách jednotlivých členů této vrstvy vznikl přece i moderní socialismus a ti s ním seznámili duševně vynikající proletáře, kteří jej pak vnášejí tam, kde to podmínky dovo­ lují, do třídního boje proletariátu.“17 Politickoekonomickávěda se stala pro proletariát nástrojem poznání zákonů a perspektiv dalšího vývoje kapitalistického výrobního způ­ sobu; stala se také základem toho, že si proletariát 'uvědomil své postavení v kapitalistTcké společnosti, podmínky a prostředky vysvo­ bození z postavení vykořistované třídy, svou historickou úlohu jako jediné pokrokové třídy v rozvinuté kapitalistické společenské formaci. Politická ekonomie se tak stala základem utváření 'třídního vědomí v masách proletariátu. Současně politická ekonomie analyzovala zá­ kony činnosti a vývoje kapitalístického výrobního způsobu, a tím poskytovala děhiíckému hnutí znalosti potřebné k účinné praktické činnosti - nejdříve v rámci kapitalistické společnosti a později při přetváření ekonomických vztahů z kapitalistiekých v socialistické. Politická ekonomie se tak spojila se společenským hnutím dělnické třídy a stala se součástí vědeckéhosocialismu - historického programu zaměřeného k ovládnutí živelnosti společenského vývoje, k vytvoření takových ekonomických vztahů, v nichž ekonomické zákony působí podle vůle člověka.

x'

Rozdeleni politické ekonomie na marxistickou a buržoazní V těchto podmínkách, kdy dělnické hnutí převzalo politickou ekono­ mii z rukou buržoazie, pro niž se tato věda stávala stále nepohodlnější - rozdělila se politická ekonomie na směry. Vznikl v ní marxistický směr spojený s dělnickým hnutím a různé jiné směry spojené s bur­ žoazií a s buržoazní inteligenci. Od té doby se rozlišuje mumistická ekonomie a buržoazní ekonomie.18 „Buržoazní ekonomie“ obsahuje iegaçistäľášláeý I' Leninem 18

V Práci CO45W? spí-8% sv- 5, SNPL, Praha .

m1 'ăermín „buržoazní ekonomie“ zavedl Marx. Ve svých prvních pracích uv o „buržoazních ekonomech“ anebo jednoduše o „ekonomech“. V práci

Společenskápodmíněnost a úloha vědeckých ekonomických poznatků

273

několik směrů, z nichž některé nejsou spojeny ani tak s buržoazii, jako s maloburžoazií; maloburžoazie sitotiž během vývoje kapitalismu začala uvědomovat rozdilnost svých zájmů od zájmů velké buržoazie a došla k jistému eklektickému kompromisu mezi marxistickou a buržoazní ekonomii v pravém slova smyslu.m

Přínos a vývoj marxistického směru Marxistický směr politické ekonomie je pokračovatelem klasické eko­ nomie jako vědy o společenských zákonech výroby a distribuce. Toto pokračováni spočívá jak v kritice klasické ekonomie,”otak v .rozvíjení a v značném překročení jejího přínosu. Kritika spočívá v poukázání

na historický charakter kategorií a zákonů klasické politické ekonomie, v odhalení toho, že tyto zákony nejsou neměnnými zákony přírody, ale výsledkem ekonomických vztahů mezi lidmi, odpovídajících urči­ tému výrobnímu způsobu. Při rozvíjení přínosu klasické ekonomie je ukázána působnost zákona nadhodnoty jako základního ekonomic­ kého zákona kapitalistické společenské formace. Překročení přínosu klasické ekonomie pak spočívá v objasnění zákonů vývoje ekonomic­ kých vztahů na základě materialístickéhot pojetí dějin. P0 Marxovi a Engelsovi se marxistický směr v politické ekonomii vyvíjí dále na základě podrobného rozboru vývoje kapitalismu v jed­ Ke kritice politické ekonomie, vydané r. 1859, užívá již důsledně výrazu „bur­ žoazní ekonomie“. V citovaném doslovu k druhému vydání I. dílu Kapitálu Marx říká, že odstata buržoazní ekonomie spočívá v tom, že „nechápe kapi­ talistický řád jako historicky přechodnývývojový stupeň, nýbrž naopak jako

posledni Společenské výroby“ekonomie. (str. 22). V souvislosti sabsolutní tím řadí aMarx klasic podobu ou ekonomii do buržoazní ' 1' Otcem směru politické ekonomie spojeného s maloburžoazní kritikou vývoje kapitalismu je již dříve uvedený Sismondi. O Sismondim viz V. I. Lenin, K charakteristice ekonomickéhoromantismu, Spisy, sv. 2. Pozdějším představitelem tohoto směru je Pierre Joseph Proudhon (1809-1865), s nímž Marx polemizuje v knize věnované Proudhonovi - Bidajilosofie (1847),

český překlad K. Marx - B. Engels, Spisy, sv. 4, cit. vyd., str. 83-196.

První ekloktický kompromis buržoazní ekonomie s ekonomii proletariátu se pokusil provést John Stuart Mill (1806-1873); o tom mluví Marx v doslovu k druhému vydání knihy I. dílu Kapitálu (str. 24). *°Svou první systematickou práci o politické ekonomii, vydanou r. 1859, Marx nazval Zur Kritik der politischen Oekonomie(Ke kritice politické ekono­ mie). Hlavní Marxovo dílo Kapitál má podtitul Kritika politické ekonomie.

274

Společenská podmíněnost a úloha vědeckých ekonomických poznatků

notlivých zemích, zkoumání otázek reprodukce a akumulace a s tím spojené otázky hospodářských krizí a zkoumání nových ekonomických jevů a zákonů, které se objevily s nástupem období monopolistického kapitalismu a imperialismu. V poslední uvedené otázce vystupují do popředí Hilferdingovy a zejména Leninovy práce, které jsou po Marxo­ vých a Engelsových pracích nejvýznamnějšími marxistickými díly v oblasti politické ekonomie.”1Současně se marxistický směr politické ekonomie zabýval otázkami politické ekonomie předkapitalistických společenských formací, zejména feudální. V poslední době pak V sou­ vislosti s rozvojem socialistického výrobního způsobu v Sovětském svazu a v řadě jiných zemí marxistický směr v politické ekonomii vytváří základy politické ekonomie socialismu.”

Snaha bu-ržoazie 0 likvidaci politické ekonomie Linie vývoje buržoazní ekonomie je jiná. Buržoazie ztratila zájem o další rozvoj politické ekonomie. Tou měrou, jak se politická ekonomie využívaná děhiickým hnutím stala pro buržoazii nepohodlnou a do­ konce nebezpečnou, objevuje se tendence k její likvidaci jako vědy o ekonomických vztazích mezi lidmi, objevují se snahy o její nahrazení apologetikou, tj. ospravedlňováním ekonomických vztahů kapitalis­ tického výrobního způsobu. Postupný průběh tohoto procesu se jasně ukazuje na pozadí vývoje směru vulgární ekonomie, směru subjekti­ vistického a historického, 0 nichž byla již řeč v předešlé kapitole.

l'nigárni ekonomie a subjektivistický směr: ýeýichspolečenský základ a jejich úloha VlmeJIZ,ze vulgární ekonomie omezuje rozsah svých zájmů na směnné vztahy a na s nimi spojené tržní procesy. Nezajímají ji výrobní vztahy, u R. Hilferding ° Berlín 1944. "' První v . Das . Finanzkapztal, _ '

.'"m'usaone'm'ti',",

žgłlgénžžžľý prellžlad Fišignčnă kapitál, NČSAV, Praha

vyšla YPetrołfmdě vldábn: al ' VIZ kapitolu čtvrtou.

'

-'

196xlzdeámI LZhdiefř

kapuahmłm,Spisy, sv. 22. Lenmovakniha

Společenskápodmíněnost a úloha vědeckých ekonomických poznatků

275

které byly základním předmětem zájmu klasické ekonomie a jejichž zkoumání se stalo základem marxistické ekonomie. Odpovídá to postavení vítězné průmyslové buržoazie, která - po odstranění pře­ kážek, jež stavěl do cesty vývoji kapitalistických výrobních vztahů feudalismus, cechovní organizace a merkantilistická politika monar­ chie - žije jenom problémy trhu. Vítězná buržoazie považuje výrob­ ní vztahy za něco jednou provždy daného, za něco, o čem se již ne­ diskutuje, leda jedině k jejich apologetickému ospravedhiění. Bur­ žoazii zajímají pouze problémy trhu, zejména cen, peněz a. úvěru. Naproti tomu o výrobní vztahy se živě zajímá dělnické hnutí. Je proto lépe co nejméně do nich mluvit a zakládat apologetiku kapitao listického výrobního způsobu na analýze směny; snadno lze totiž zdůvodnit, že směna je prospěšná pro všechny zúčastněné, protože jinak by ke směně nedocházelo. Taková apologetika zakrývá proti­ kladné třídní zájmy, které tkví v kapitalistických výrobních vztazích, a. ukazuje kapitalistický výrobní způsob jako harmonickou soustavu směnných vztahů, z nichž plyne prospěch společenským třidám. Subjektivistický směr, jak jsme ukázali v předešlé kapitole, vede k úplné likvidaci politické ekonomie jako vědy o společenských vzta­ zích mezi lidmi. Mění se předmět ekonomie, což je částečně vyjádřena ve změně názvu „politická ekonomie“ na „ekonomika“. Předmětem takto chápané ekonomie se stává vztah člověka k věcem - k pro­ středkům uspokojování lidských potřeb; dokonce směnné vztahy mezi lidmi jsou převedeny na nepřímé vztahy člověka k věcem. V někte­ rých pojetích subjektivistického směru se ekonomie přímo stává praxeologií čili obecnou vědou o racionálním jednání. Tak se ekono­ mie přestává zabývat společenskými vztahy; její zákony jsou nezá­ vislé na historické formě těchto vztahů a mohou být demonstrovány na příkladě Robinsona, který žije izolovaně od společnosti. Apologeti­ ka kapitalistických výrobních vztahů se zde skrývá v pojetí ekono­ mických kategorií kapitalistického výrobního způsobu jako všeobec­ ných, na společenských podmínkách nezávislých praxeologických společenských kategorií racionálního lidského jednání. Tak jsou specifické vlastnosti kapitalistického výrobního způsobu znázorňovány jako všeobecné požadavky racionálnosti hospodářského jednání; změna kapitalistického výrobního způsobu v jiný by zna­

276

Oskar Lange

menala zavržení zásady racionálnosti hospodaření.“aNapříklad takové ekonomické kategorie jako mzda, kapitál, zisk jsou chápány jako všeobecné kategorie, nezávislé na historické formě společenských vztahů. Jak Robinson Crusoe, tak i řemeslník nebo drobný rolník si započítávají část svého produktu jako „mzdu“, jež je odměnou za produktivitu jejich práce, a část jako „zisk“, který je výsledkem „produktivity“ použitých výrobních prostředků. Potom se mlčky vsugerovává, že námezdní dělník, který dostává mzdu za kapitalis­ tického výrobního způsobu získává spravedlivou odměnu odpovídající produktivitě jeho práce a kapitalista dostává spravedlivý zisk odpo­ vídající „produktivitě“ výrobních prostředků, a že právě takové roz­ dělení na pracovní mzdu a zisk z kapitálu je požadavkem racionálního hospodaření. Úplná likvidace politické ekonomie jako společenské vědy vede zde tedy na jedné straně k tomu, že nejsou zkoumány vý­ robní vztahy mezi lidmi, na druhé straně pak, že jsou 'ospravedlňo­ vány ekonomické vztahy vlastní kapitalistickému výrobnímu způ­ sobu jako údajně vyplývající ze všeobecných zásad racionálního hospodaření. Charakteristickým rysem subjektivistického směru - rysem, který ho spojuje s vulgární ekonomii, který se však u něho projevuje v mno­ hem větší míře - je to, že odtrhává ekonomické zákony a kategorie od výrobního procesu. Upozorni] na to již Stanisław Brzozowski. O tzv. rakouské škole píše: „Psychologická ekonomie se vždy zabývá vztahem člověka k hotovým věcem. Je teorií spotřeby... Kritika těchto teorií je již obsažena v tom, že žádná z nich není s to se vyvi­ nout v úplnou teorii společnosti. Každá se zakládá na faktu již hoto­ vých užitkových předmětů, čili přijímá jako dané to, co je vlastním předmětemzkoumání politické ekonomie. Počítat tedy práce Böhm­ '3 Zvlášť zřetelně to je ve známé argumentaci L. Misese, že racionální hos­ podářský propočet je možný pouze za existence soukromého vlastnictví výrobních prostředků, a proto není možný v socialistickém hospodářství. (Viz L. M_ises, Die Gemeinwirtscha/t,Jena 1922.) Tento argument zastávají s růz­ nými obměnami četní ekonomové, jejichž názory jsou obsaženy v knize Collecti-vistEconomic Planning, ed. F. A. Hayek, Londýn 1935. Kritiku těchto argumentů obsahuje práce O. Langeho, On the Economic Theory of Socialism v knize O. Langeho a F. Taylora, The Economic Theory of Socialism, Minneapo­ :IlÍDs lą3§žałíšatfäolď5tázce viz také M. Dobb,

Teoria ekonomii a socjalizm,

Společenskápodmíněnost a úloha vědeckých ekonomických poznatků

277

Bawerka nebo Simmela do sféry politické ekonomie je nedorozu­ měním; patří úplně do oblasti psychologických výzkumů spotře­ by, a to nejčastěji spotřeby kapitalistické epochy. Ve srovnání s klasickou ekonomii je obrovským a neobyčejně výrazným krokem zpět.“ Dále Brzozowski pokračuje: „Vznik psychologické teorie založené na psychologii spotřeby je jevem velmi charakteristickým. Měl bych chut říci, že se v ní odrazil celý fiskální charakter černožluté monar­ chie. Ekonomie rakouské školy je skutečnou ekonomii penzistů a vý­ běrčíchdaní. Stačí ji postavit vedle teorie Smithovy nebo Ricardovy, abychom se přesvědčili, v jakém směru se vyvíjí psychologie buržoa­ zie. Uzel, který ji váže s výrobou, povolil již' natolik, že s masou společenských statků se cítí nejsilněji spojena prostřednictvím spotře­ by. Jestliže subtilní psychologové vyvozují z teorie mezní hodnoty (tj. mezníhoužitku - O. L.) -- zákon zisku a renty, opírají se v podstatě o motiv, že třídy čerpající z těchto pramenů své prostředky existence a obohacení - přispívají také spotřebitelům k usnadnění jejich vzta­ hu ke zboží. Buržoazie zakládá své zákony na principu jistého druhu ekonomického okořenění.“24 Na tento jev upozornil také Bucharin, který se ho pokoušel spojit se vzrůstající úlohou neproduktivních vrstev, zejména rentiérů, v kapitalistické společenské formací. Bucharin nazval subjektivistic­ ký směr „politickou ekonomii rentiéra“ a charakterizoval jeho spo­ lečenský zdroj takto: „Počáteční stadium vývoje buržoazní politické ekonomie, která vznikla v období vlády obchodního kapitálu (mer­ kantilismu), charakterizuje to, že zkoumá hospodářské jevy z hlediska směny... Následující stadium odpovídan epoše, v níž se stal kapitál organizátorem výroby; ideologickým vyjádřením těchto vztahů byla »klasickác škola, která zkoumala hospodářské otázky z hlediska vý­ roby (»teorie práce« A. Smitha a D. Ricarda) a kladla na ni hlavní důraz v teoretických výzkumech. Toto hledisko zdědíla proletářská politická ekonomie po klasicích. Proti tomu buržoazní rentiér vidí svou úlohu především v řešení otázky spotřeby. To je právě podstat­ “ St. Brzozowski,

Kultura i žycie,Połoniecki, Lvov 1907,str. 406-416.

V cítátu uvedený Georg Simmel byl německým pozitivistickým filosofem, který vydal r. 1900 knihu Die Philosophie dea Geldea.

278

Oskar Lange

ným, charakteristickým a novým hlediskem v teoretických názorech rakouské školy a směrů, které jsou jí blízké.“” Spojitost subjektivistického směru s vrstvou rentiérů odpovídá sku­ tečnosti jen částečně,protože právě vlast tzv. rakouské školy nepatřila k zemím vysoce vyvinutého kapitalismu, v kterém vznikla početná vrstva buržoazie žijící z peněžního a zápůjčního kapitálu. Rakousko bylo zemí středně vyvinutého průmyslového kapitalismu. Subjekti­ vistický směr vyjadřuje ztrátu zájmu buržoazie o politickou ekonomii, je poslední etapou likvidace politické ekonomie, škrtá politickou eko­ nomii jako vědu o společenských vztazích. Rakouský socialista Ott-0 Bauer o subjektivistické teorii říká: „Výzkumy jsou značně vzdáleny praktickému životu. Z toho vyplývá, že studenti se nedovědí nic o od­ borech, o ochraně práce a podobných »nepotřebných věcech«.“*° V období rozvoje klasické ekonomie a částečně také vulgární eko­ nomie byly ekonomická věda a literatura přímo a těsně spojeny s prostředím buržoazie; ekonomové tohoto období byli buď sami pod­ nikateli (jako např. Ricardo), nebo byli s nimi úzce spjati. Žili praktic­ kými problémy, které zajímaly buržoazii. V druhé polovině 19. a na začátku 20. století se politická ekonomie stává stále více universitní vědou; pěstuje ji profesionálně universitní inteligence. Za nedostateč­ ného zájmu buržoazie o politickou ekonomii to přispívá k odtržení výzkumů od otázek, které se dotýkají hospodářského života, a k ústu­ pu do oblasti čisté psychologie nebo logiky racionální volby, tedy do oblasti vzdálené společenským problémům spojeným s výrobním procesem. Není náhodou, že se taková tendence zvlášť silně projevila v Rakousku, v zemi nepříliš silné buržoazie, která však měla počet­ nou univerzitní inteligenci, zaměstnanou ve státních službách, a tím vzdálenou výrobnímu procesu. a širokou vrstvu pozemkových vlastní­ ků žijících ve městě, drobných rentiérů a peněžních kapitalistů, jejichž činnost se rozprostírala na území celé monarchie. Toto odtržení od výrobních problémů vytvořilo příznivé podmínky pro apologetickou úlohu subjektivistického směru, který negoval význam společenských ,5

.

I.

l. .

.

.

19262,?,Ě'Šs'ľšé'i'mšíäoľíášäihíyäikínů'ľšívše; Šafář“

Vídeň_B”"“

a' O. Bauer, Ein/úhrnu!) in die Volksuňrtschaftslehre, Vídeň 1956, str. 289. Je to posmrtné vydání poznámek, při ravené na základě v d á! k . _ slovených v letech 1927-1928 na Dělniěké universitě ve Vídłriliřn be pm

Společenskápodmíněnost a.úloha vědeckých ekonomických poznatků

279

vztahů pro průběh hospodářských procesů. Marxistická kritická ana­ lýza kapitalistických výrobních vztahů se setkávala s odpovědí, že otázka, jíž se zabývá..., vůbec neexistuje.

Historický směr vyjadřuje kompromis německé buržoazie s feudálními prvky a s pruskou monarchiz' Společenské podmínky, v nichž vyrostl historický směr v politické ekonomii, byly do jisté míry odlišné. V Německu, v období, kdy se zde rozvinulo samostatné dělnické hnutí, nebyla politická moc V ru­ kou buržoazie. P0 nezdařené revoluci r. 1848 uzavřela buržoazie kom­ promis s feudálními vlastníky půdy a s vrstvou byrokracie monar­ chistického státu s nimi spojenou. Tento kompromis byl výsledkem slabosti buržoazie a strachu před dělnickým hnutím rychle nabývají­ cím síly. Militaristicko-byrokratický aparát monarchie, jehož spole­ čenskou základnu tvořila šlechta, zejména pak junkerstvo, měl chrá­ nit buržoazii před revolučním náporem dělnické třídy. Kromě toho německá buržoazie, která nebyla schopna uskutečnit národní sjedno­ cení Německa buržoazně demokratickou revolucí, očekávala sjedno­ cení od pruské monarchie, jež pak také r. 1871 toto sjednocení pro­ vedla. Na druhé straně vývoj kapitalistických vztahů v Německu vtáhl do své sféry staré feudální vlastnictví půdy, ba dokonce pruské junkerstvo. Takové byly společenské podmínky, z nichž vyrostl his­ torický směr politické ekonomie. Historický směr zdůrazňováním spojistosti a organického charak­ teru hospodářského vývoje posvěcoval nutnost zachování společenské­ ho postavení feudálního pozemkového vlastnictví v kapitalistické společenskéformaci v Německu. Zdůrazňováním aktivní úlohy státu v hospodářském vývoji chtěl také zajistit přiměřenouúlohu byrokra­ ticko-militaristickému státnímu aparátu, jehož rodokmen vychází z junkersko-šlechtického prostředí. Tuto tendenci důrazně vyjádřil Gustav Schmoller, hlava tzv. mladší historické školy.›Řekl, že „ně­ mečtí profesoři jsou duchovní osobní stráži (Leibgarde) domu Hohen­ zollernů.“” Historický směr politické ekonomie byl dvojnásobnou apo­ *7Tamtéž, str. 283.

280

Oskar Lange

logetikou. Na jedné straně bránil kapitalistický výrobní způsob před kritickou analýzou ze strany marxistického směru a na druhé straně pak hájil pozice feudálních a byrokratických živlů před kritikou vyvo­ zovanou z klasické politické ekonomie. Jednoho i druhého dosahoval negací existence ekonomických zákonů a nahrazováním politické ekonomie dějinami hospodářství nebo idealistickými historickými kon­ strukcemi typu koncepcí Wernera Sombarta a Maxe Webera. Zatímco subjektivistický směr neguje společenský charakter eko­ nomických zákonů, historický směr, i když uznává společenský cha­ rakter výrobního procesu a procesu distribuce, neguje existenci zá­ konů ovládajících tento proces. Oba směry znamenají likvidaci poli­ tické ekonomie jako vědy o společenských zákonech výroby a distri­ buce; v prvním případě je nahrazena psychologii nebo logikou racio­ nální volby čili praxeologií, v druhém případě - dějinami'hospodář­ ství.

Potřeba jistých chemických

znalostí

pro řízení kapitalístíckého hospodářství Likvidace politické ekonomie buržoazií nemůže však být provedena důsledně do konce. Existuje totiž jistá oblast ekonomických procesů, v níž znalost působících ekonomických zákonů potřebuje buržoazie k praktickým účelům, k provádění hospodářské politiky. Oblast těchto ekonomických procesů se rozšiřuje v průběhu vývoje kapitalismu, zejména v jeho poslední fázi. Zpočátku to jsou tržní procesy (které vždy přímo zajímají buržoazií) a otázky peněžně úvěrové a celní. Proto takéjisté prvky politické ekonomie, týkající se zákonů peněžní­ ho oběhu a úvěru, jakož i účinků působení cel, udržují se v buržoaz­ ním prostředí i nadále a dokonce se částečně rozvíjejí. Jsou potřebné jako základ pro opatření v oblasti peněžní soustavy, zejména v sou­ vislosti se zlatoú měnou a jako základ celní politiky. Je důležité na­ příklad vědět, jak změna diskontní míry působí na příliv nebo odliv zlata z emisní banky, je třeba znát tzv. zlaté body, jejichž překročení valutovým kursem vyvolává pohyb zlata z jedné země do druhé; je potřebné vědět, jak působí změny celní politiky na obchodní a pla­ tební bilanci země apod.

Společenskápodmíněnost a úloha vědeckých ekonomických poznatků

281

Za celkové tendence k likvidaci politické ekonomie a k jejímu na­ hrazeni apologetikou opírajici se o subjektivistický nebo historický směr se tak udržují, ba. dokonce rozvíjejí určité fragmenty politické ekonomie, spojené se zkoumáním tržních procesů, zvláště tvorby cen, konjunktury, peněžního oběhu a úvěru, obchodu a mezinárodních zúčtování. V těchto oblastech dosahují ekonomové spjatí s buržoazii jistého, i když úryvkovitého vědeckého pokroku. Tento pokrok pro­ bíhá převážně v rámci tzv. neoklasické školy, která spojuje subjekti­ vistický směr s tradicemi vulgární ekonomie; odtud její kontakt, větší než u jiných odnoží subjektivistického směru, s tradičními otázkami politické ekonomie, a tím i s realitou kapitalistického hospodářství. Vedle těchto fragmentů politické ekonomie se rozvíjejí v buržoazním prostředí také jednotlivé ekonomické vědy jako dějiny hospodářství a hospodářská statistika. Poskytují buržoazii 'a aparátu buržoazniho státu vědomosti potřebné pro praktickou činnost. Avšak to, že se nemohou opřít o politickou ekonomii, která by umožnila všestranné pochopení zákonů ovládajících hospodářský proces, omezuje vědecké úspěchy těchto disciplín.

Praktické potřeby buržoazie v obdobi monopolistického kapitalismu Rozsah pravdivých ekonomických znalostí potřebných pro buržoazii vzrůstá V podmínkách monopolistického stadia kapitalismu. Rozšiřu­ je se totiž oblast hospodářské politiky státu a vzniká možnost, aby hospodářskou politiku prováděly soukromé kapitalistické organiza­ ce. Zatímco za kapitalismu volné konkurence se podnik pasivně při­ způsobuje tržnímu procesu, živelné hře zákona poptávky a nabídky, hře, která formuje tzv. tržní konjunkturu - organizace velkého kapi­ tálu se snaží působit na průběh tržního procesu tím, že využívají svého monopolistického nebo oligopolistického23 postaveni. Monopol '9 Oligopolem nazýváme takový stav, kdy existuje několik podniků tak velkých, že každý z nich v jisté míře ovládá trh, tj. má možnost působit na cenu prodávaného nebo kupovaného výrobku. Je to stav mezi čistým monopolem, kdy na daném trhu existuje jenom jeden podnik, a svobodnou konkurencí, kdy počet podniků působících na trhu je tak velký, že každý z nich jodnotlivě má nepatrný vliv na tržní proces a nemůže samostatně pů­ sobit na tržní cenu.

282

Oskar Lange

nebo oligopol tím, že vylučuje do jisté míry konkurenci, může působit na tvorbu ceny prodávaných výrobků nebo nabývaných surovin a polotovarů příslušným regulováním výroby nebo potřeby. Vyžaduje to však poznání ekonomických zákonů působících na trhu a konkrétní­ ho kvantitativního vyjádření rclací obsažených v těchto zákonech. Současně se rozšiřuje pole činnosti státu jak ve formě intervence do hospodářských procesů (intervencionismus), tak i ve formě hospo­ dářské činnosti založené na tom, že stát převzal vlastnictví některých" výrobních prostředků (státní kapitalismus). V souvislosti s tím vzniká otázka způsobů, jimiž stát působí na průběh tržních procesů. Kromě toho hospodářská činnost státu, jakož i soukromých sdružení velkého kapitálu plodí nový problém koordinace činnosti různých hospodář­ ských jednotek (např. jednotlivých podniků znárodněného průmyslu nebo soukromokapitalistického koncernu) anebo jednotlivých provozů velkého státního nebo soukromého podniku (např. sdružení energetic­ kého průmyslu). Vyžaduje to znalosti, na jejichž základě by se mohly předvídat účinky určitých opatření v oblasti koordinace činnosti různých hospodářských jednotek.

Rozvoj a 'úloha speciálních ekonomických věda pomocných věd. Ekonometme, společenské účetnictví, operačni výzkum, programováni, kýbernetika U velké monopolistické buržoazie, která řídí hospodářskou politiku státu a politiku soukromých hospodářských organizací, jakož i v kru­ zích s ní spojených vzniká v souvislosti s těmito problémy potřeba nových ekonomických poznatků. Vznikají tak některé nové ekonomic­ ké vědy a existující vědy se mění; vznikají také nové pomocné vědy politické ekonomie. Takovou novou ekonomickou vědou je ekono­ metrie, která vznikla v období mezi první a druhou světovou válkou.” Tato věda tvoří přechod mezi odvětvím politické ekonomie zabývají­ i'

-

.

.

'

.

.

.

l' souvrslostí lhOZlvzmkom ekonometrie a výVOJem současného mono­ po nstlckého a statně mtervencionistického kapitalismu .viz O. Lange, W 0. o o páäflp. do ekonometriz, cnt. vyd., str. 16-19, 189-492. VIZ také kapitolu

Společenská podmíněnOSta úloha vědeckých ekonomických poznatků

283

cím se tržními procesy a hospodářskou statistikou. Po druhé světové válce došlo v kapitalistických zemích k závažným změnám v hospodář­ ské statistice, která se začala zabývat tzv. společenským účetnictvím nebo národním účetníctvím,tj. společenskohospodářským bilancováním. Jak již bylo řečeno, významný vliv zde měly národohospodářské bi­ lance prováděné v Sovětském svazu v plánování národního hospodář­ ství.30Jinými novými pomocnými vědami politické ekonomie, které vznikly za současného kapitalismu (po druhé světové válce), jsou operační výzkum a věda 0 programování.. Jak víme, obě tyto vědy tvoří část praxeologie.31 Konečně pomocnou vědou politické ekonomie je i kybemetika, která vznikla v souvislosti s rozvojem samořídících za­ řízení v současném průmyslu (a ve vojenství).32 Tak i přes celkové úsilí buržoazie 0 likvidaci politické ekonomie, která se stala vědou dělnické třídy a součástí vědeckého socialismu, si vyžaduje v období monopolistického a státního kapitalismu praktic­ ká čirmost v oblasti hospodářské politiky jisté solidní ekonomické znalosti. Východisko z rozporu mezi úsilím o likvidaci politické eko­ nomie a její nahrazení čistou apologetikou kapitalistického výrobního způsobu na jedné straně a praktickou potřebou jistých solidních ekonomických znalostí na straně druhé hledá současné buržoazní ekonomické myšlení v rozvíjení speciálních ekonomických věd, které se v poměrně úzkém okruhu stýkají s otázkami politické ekonomie, jakož i v rozvíjení některých poníocných věd. Avšak zbaveny širších teore­ tických základů, které dává politická ekonomie, mají uvedené ekono­ mické a pomocné vědy omezený okruh uplatnění. Okruh jejich uplat­ nění je omezen také překážkou, kterou vytváří soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Takové vědy jako národohospodářské bilance a věda o programování se týkají totiž svou povahou okruhu problémů, jež mohou být vyřešeny teprve v socialistickém plánovaném hospodář­ ství. Plné využití těchto věd vyžaduje překročit hranice soukromo­ '° Viz kapitolu pátou. 3*Viz kapitolu pátou. u . 3*Viz kapitolu átou. Kybcrnetické metody používané v teorii elekvtrlc­

kých sítí aplikoval) na ekonomické problémy kapitalistického hospodárství Arnold Tustin, The Illechanism of Economic Systems, 2. vyd., Londyn 19§7. Opis těchto metod obsahuje práce R. G. D. Allena, llIathcmatwal Economws, Londýn 1956, kapitola IX. Na toto téma v1z také praci O..Langeho_, Teorw­ rozwoju gospodarczega, Uniwersitet Warszawskl 1958 (skripta), kapitola II.

284

Oskar Lange

hospodářské racionalizace působení podniků a hranice činnosti kapi­ talistického státu, která je závislá na potřebách soukromých podniků a svazků podniků tvořících organizační formu kapitalistického výrob­ ního způsobu. Takové vědy jako ekonometrie, věda o programování a kybernetika se začínají uplatňovat také v socialistických zemích, kde se praktické důsledky těchto věd plně rozvinou teprve v budouc­ nosti.

Vliv velké krize a deprese na buržoazni ekonomické myšlení Praktické problémy současného kapitalismu však nutí buržoazní ekonomické myšlení, i když k tomu není příliš ochotno, aby vyšlo za okruh speciálních. ekonomických věd, jako ekonometrie a. hospo­ dářská statistika, a pomocných věd, jako praxeologie a kybernetika. Otázka krizí a konjunkturního cyklu, jakož i s tím spojený problém masové nezaměstnanosti nutily- již delší čas buržoazní ekonomické' myšlení překročit rámec, který ekonomii vymezil subjektivistický a historický směr, a dokonce i rámec tradiční vulgární ekonomie. Nutin ji zabývat se otázkou procesu kapitalistické reprodukce a aku­

mulace. Tato otázka - v podobě problému realizace nadhodnoty -­ byla odedávna předmětem studia marxistické ekonomie. Tento pro­ blém vyvolal mezi představiteli marxistického směru politické eko­ nomie živé diskuse, protože se spojoval s otázkou podmínek a zákonů v.yv0]e kapitalismu, s otázkou historických hranic vývoje kapitalis­ tického výrobního způsobu a s tím souvisícím problémem strategie a taktiky dělnického hnutí.33 Donedávna se touto problematikou buržoazní ekonomové vůbec nezabývali. 3' Třeba zde uvést Lenínovu práci O takzvané otázce trhů S is sv 1 gl?5013byla napsána r. 1893); dále práci H. Cunowa, Zusammeiibrächšiheorie,

Dle Neue Zełt, roč. XVII, 1898-1899; Karla Kautského, Krisemheorie, v'ä eăläízem roč- XX. 1901_1902; Hilferdinga, Finančni kapitál, cit. V); 5,'o ul)IV› 1910; ROSy Luąemburgové, Akumulach kapitału, PWN, ročmłvçXIGÍŠ;Otto Bauera, pic Akkumulationdes Kapitals, Die Neue Zeit, des'K “' .má 1913;N- ?uchaľlnan Der Imperialismus und die Akkumułatm Steräš” 9Verlag für Literatur und Politik, Vídeň-Berlín 1926; Fritze DM Akfrgäap” Imperwlwm“3›L1P3k01926;Heinricha Grossmanna, Li sk 1162:; 'nom' und Zusammnbrmhagesetz dea kapitalistischen Systems P o . Významnou úlohu v této diskusi sehrál pokus M. Tuganaz

Společenskápodmíněnost a úloha vědeckých ekonomických poznatků

285

Keynesova teorie a teorie konjunkturniho cyklu Teprve velká krize z let 1929-1930, která hluboce otřásla kapitalistic­ kým hospodářstvím na celém světě, a dlouhotrvající deprese, jež po ní nastoupila, přinutily buržoazní ekonomy, aby se zajímali o okruh uvedených otázek. Tehdy vzniklá známá teorie zaměstnanosti Johna Maynarda Keynese, která chápe masovou nezaměstnanost a hospodář­ skou stagnaci jako tendenci, jež tkví v soustavě současného kapita­ lismu a proti níž musí stát působit speciální intervenční politikou.“ Pod vlivem Keynese a částečně souběžně, dokonce i dříve, začaly se objevovat ekonomické teorie vykazující jistou podobnost s marxistic­ kou teorií reprodukce a akumulace.als

Ekonomie růstu -

historické podminky jejiho vzniku

Stále účirmější soutěženi socialistického výrobního způsobu s kapita­ listickým hospodářstvím přinutilo buržoazní ekonomické myšlení k dalšímu prohloubení zájmu o proces reprodukce a akumulace. Od Říjnové revoluce v Rusku a vzniku socialistického výrobního způsobu v Sovětském svazu přestal být kapitalismus jedinou společenskou for­ mací na světě (vedle předkapitalistických formací, převážně v zemích Baranovského (v jeho knize Studien zur Theorie und Geschichteder Handels­ krisen in England, Jena 1901; první ruské vydání r. 1894) ukázat na základě marxistické teorie reprodukce a akumulace, že ka italistický výrobní způsob má neomezenou schopnost vývoje. Mnohé z praci z e uvedených jsou odpovědí na argumenty Tugana-Baranovsk'ého. Celkovýoobraz o_této diskusi podává a o ni pojednává práce P. M. Sweezyho, Teoria rozwójukapitolu/mu, PWN, Varšava 1957, kapitola IX. ' v '4 Viz J. M. Keynes, Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, NČSAV, Praha 1963. Keynesova kniha vyšla poprvé v Londýně r.. 1936.

'5 Jsou to různé matematické modely průběhu konjlmkturního cyklu, vypracovanéR. Frischem, J. Tinbergenem, E. Lundbergem, F. 'Samuelso­

nem, J. R. Hicksem, R. M. Goodwinem, A. W. Philipsem a jinym). PpplS těchto modelů odává R. G. D. Allen, Mathematical Economics, kapitola VII a IX. Odli ný charakter má model vypracovaný M. Kaleckym. Tento model bývá často nesprávně zahrnován mezi modely založene na Keynesově teorii, i když ve skutečnosti jeho základní myšlenka vychází z. marxmtlcké teorie reprodukce a akumulace. Poprvé jej Kalecki uvedl v práci Proba teorii koniunktury. Instytut Badam'a Koniunktur Gospodarczych 1 Cen, Varšava 1933.

286

Oskar Langc

závislých na kapitalistických zemích). Po skončení druhé světové války vznikla celá řada socialistických zemí. Rychlé tempo hospodář­ ského vývoje Sovětského svazu a jiných socialistických zemí, tempo, jemuž se kapitalistické hospodářství nevyrovná, vyvolává mezi bur­ žoazii rostoucí znepokojení. Proto bylo nutno zajímat se o činitele určující tempo hospodářského růstu. Vyvolalo to vznik nového odvětví ekonomických výzkumů, zvaného ekonomierůstu.“ Druhým silným podnětem rozvoje ekonomie růstu byl problém, který dnes znepokojuje buržoazii předních kapitalistických zemí ­ problém zaostalých zemí, převážně koloniáhiích nebo jinak závislých na kapitalistických zemích anebo nedávno z této závislosti vysv'oboze­ ných. Národně osvobozenecké hnutí v těchto zemích, jejich snaha o získání úplné nezávislosti a o hospodářský i společenský pokrok se dostaly V poslední době do čela velkých problémů mezinárodní poli­ tiky. Buržoazní ekonomické myšlení to přinutilo, aby se zabývalo ústřední otázkou ekonomie' růstu, totiž problémem akůmulace v zaostalých zemích. Ekonomie růstu překračuje rámec problematiky jak subjektivistic­ kého směru, tak i vulgární ekonomie, i tzv. neoklasické školy. Chtě nechtě musí se zabývat souvislostí mezi vývojem výrobních sil a cha­ rakterem výrobních vztahů, která určuje možnosti a podněty akumu­ lace; to znamená, že se musí dostat do sféry problematiky, jíž se za­ bývá marxistický směr politické ekonomie. A proto xekonomie růstu musí mít teoretické nástroje vhodné ke zkoumání této problematiky. Takové nástroje vytvořila pouze marxistická ekonomie; tradiční směry buržoazní ekonomie je nemají. Ekonomie růstu si tak musí vypůjčo­ vat teoretické nástroje od marxistické ekonomie anebo si vytváří vlastní nástroje, které se značně podobají nástrojům vytvořeným marxistickou ekonomii.” V rukou mnoha buržoazních ekonomů před­ ních kapitalistických zemí se ekonomie růstu stala nástrojem svérázné apologetiky, který odkrývá všechny překážky znemožňující v zaosta­ lych zemích aktivní politiku hospodářského rozvoje, a tím se pokouší

'7 Viz např. E. D. Domar, Szkz'ce t Varšava 1952,zejména kapitoly I, Hlivžoíäowzrostu

, gospodarczego,PWN,

Společenskápodmíněnost a úloha vědeckých ekonomických poznatků

287

zdůvodnit nutnost jejich trvalé zaostalosti; někteří buržoazní ekono­ mové popírají dokonce zásadní oprávněnost úsilí těchto zemí o hospo­ dářský rozvoj.aaAvšak v zaostalých zemích a také mezi prozíravějšími ekonomy předních kapitalistických zemí je ekonomie růstu chápána jako vědecký základ politiky rozvoje výrobních sil zaostalých zemí.”

Maloburžoazni kritika kapitalismu Vedle potřeb hospodářské politiky existuje ještě jiná příčina, která způsobuje, že se buržoazii nedaří úplně likvidovat politickou ekonomii jako vědu o ekonomických vztazích mezilidmi, totiž zájmový rozpor mezi maloburžoazií a velkoburžoazií, který existuje v rámci kapitalis­ tické společenské formace. Tento rozpor se projevil již v období kla­ sické a vulgární ekonomie ve spisech Sismondiho a Proudhona, kteří stojí na počátku směru maloburžoazní kritiky kapitalistického výrob­ ního způsobu. Tato kritika se liší 0d proletářské kritiky, k níž dali podnět někteří tzv. ricardovští socialisté a kterou potom s celou dů­ sledností provedli Marx a Engels; maloburžoazní kritika je totiž kriti­ kou ani ne tak kapitalistických výrobních vztahů, jako kapitalístic­ kých vztahů distribuce. Zatímco Sismondi ještě nepřekročil rámec klasické ekonomie a zabýval se výrobními vztahy, počínaje Proudho­ nem, je maloburžoazní kritika kapitalistických vztahů distribuce od­ tržena od otázky výrobních vztahů!loToto stanovisko bylo teoreticky vyjádřeno v názoru Johna Stuarta Milla, že totiž zákony ovládající distribuci nezávisí na ekonomických zákonech ovládajících výrobu. První jsou dílem zákonodárství a společenských zvyků, kdežto druhé vyplývají z materiálních nutností výrobního procesu.41Z tohoto ná­ ” Tuto apologetiku, která má dokázat nemožnost nebo nesprávnost m­ dustrializace zaostalých zemí, popisuje Paul A. Baran,.Ekon0mia polityczpa wzrostu, Polgos, Varšava 1958, str. 18-21. Baranova kmha Je (losud_Jed1nym systematickým výkladem otázek ekonomie růstu z hlediska marxnstického směru politické ekonomie. u I . u 3' Tak např. W. A. Lewis, černoch, autor JIŽ uvedene knihy o ekonomn

růstu, nedávno nastoupil funkci poradče pro ekonomické otazky ghanského presidenta Kwama Nkrumaha. _ .

4°To je předmětem Marxovy kritiky v Bidě jilosofie. ' “ Viz J. S. Mill, Principles of Political Economy, Londyn 1865, str. 123 až

124.

288

Oskar Lange

zoru vyplývá možnost změny vztahů distribuce, aniž jsou podstatně narušeny kapitalistické výrobní vztahy, což je základní myšlenkou všech projektů společenskohospodářských reforem vycházejících z maloburžoazniho prostředí. Vedle marxistické politické ekonomie, jež pokračuje v dědictví klasické ekonomie a je spjata se společenským hnutím dělnické třídy, a buržoazní ekonomie sensu stricto, směřující k likvidaci politické eko­ nomie a k jejímu nahrazení apologetikou .kapit-alistických výrobních vztahů, vzniká tak maloburžoazni kritika kapitalismu."2 Tato kritika, živá v prvni polovině 19. století, kdy měla takové znamenité mluvčí, jako byli Sismondi, Proudhon a John Stuart Mill, v druhé polovině 19. století zaniká.. Iniciativu vědecké analýzy kapitalistického výrob­ ního způsobu přejímá v tomto období úplně dělnické hnutí, které for­ muje stále výrazněji své společenské vědomí na základě vědeckého socialismu.

Kritika monopolistického kapitalismu

ideology drobné a střední buržoazie

Maloburžoazni kritika nabývá však nové životaschopnosti koncem 19. a ve 20. století. Mělo to několik příčin. Nejdůležitější z nich je vznik

a rozvoj monopolistickýchorganizací velkéhokapitálu - bank, trustů, koncernů, kartelů apod. Přechod kapitalismu do nové vývojové fáze, do fáze monopolistického kapitalismu, v němž rozhodující roli hraje nová forma kapitálu - kapitál finanční, vyvolává odpor v masách maloburžoazie, jakož i v početných kruzích střední buržoazie, která se brání tomu, aby se stala závislou na monopolistických organizacích “ Na emstenci směru maloburžoazní kritiky kapitalismu se často zapomíná a rozlišuje se jen marxistická a buržoazní ekonomie. Ve skutečnosti však v kapitalistické společnosti existuje směr maloburžoazní kritiky kapitalismu jako směr více nebo méně odlišný od buržoazní apologetiky kapitalistických vyrobních vztahů. Stupeň této odlišnosti je v různých zemích a na různých stupních výv0je kapitalismu různý. Velmi výstižně to vyjadřuje učebnice politické ekonomie, vydaná Akademií věd SSSR: „Existuje několik politic­ ych.ekonomii: buržoazní politická ekonomie, proletářská politická ekonomie, politická ekonomie vedlejších třid, maloburžoazní olitická ekonomie.“ (Polifičeskaja ekonomija. Učebnik. Akaděmija nauk SSR, Moskva 1958' česky překlad: Politická ekonomie, SNPL, Praha 1959, str. 17.) '

Společenskápodmíněnost a úloha vědeckých ekonomických poznatků

289

velkého kapitálu. Vyjádřením tohoto odporu byl např. boj o anti­ trustové zákonodárství ve Spojených státech koncem 19.století a stále se opakující boj o skutečné uplatňování tohoto zákonodárství, které se obyčejně nedodržuje. Současně roste nová vrstva tzv. středního stavu, který se skládá z duševních pracovníků zaměstnaných v prů­ myslu, obchodě, v bankách, pojišťovnách apod. Tato vrstva, i když se skládá z námezdních pracovníků, ochotně přijímá společenské ideje maloburžoazního zaměření, tím spíše, že sama se rekrutuje v převážně míře z maloburžoazie.

Profesionalizace ekonomické vědy inteligenci Jak již bylo uvedeno, politickou ekonomií se ve stále větší mířezabývá. universitní inteligence. Střediskem ekonomické vědy, kterou předtím tvořily knihy a pamflety psané hospodářskými činiteli a buržoazními publicistý, se stávají teď universitní katedry a vědecké výzkumné ústavy. Nastává profesionalizace ekonomické vědy, která přispívá k tomu, že se mezi ekonomy šíříkritické tendence vůči velkým kapita­ listickým monopolům, protože velká část inteligence zabývající se ekonomii pochází z drobné a střední buržoazie nebo je osobně spjata s tzv. novým středním stavem. Profesionalizaee ekonomické 'vědy rov­ něž způsobuje, že dialektika samého procesu vědeckého zkoumání na­ bývá většího významu. Již Engels upozornil na skutečnost, že profesio­ nalizace politiky, práva, náboženství, filesofie apod., tvoří „zvláštní sféry dělby práce“, které nabývají jisté samostatnosti ve vztahu ke společenskému prostředí, jež je vytvořilo.43Aplikováno na buržoazní ekonomii to znamená, že dialektika procesu vědeckého zkoumání tím, že získává širší pole působnosti, vypúzuje ekonomické myšlení mimo oblast zájmů a názorů společenského prostředí, z něhož toto myšlení vyrostla.

0

l

Z universitní inteligence vyšla iniciativa analýzy ekonomických

“ Viz Dopis Schmidtovi z 27. řijna 1890. K. Marx -. B. Engels, Vybrané spisy, sv. II, cit. vyd., str. 515-518. O významu profiesmnalizaceekonomické vědy viz O. Lange, Marksizm a ekonomia buržuazyyna, Pohtyka, č. 9 a 10, 1958.

290

Oskar Lange

účinků činnosti velkých kapitalistických monopolů. Tato analýza uka­ zuje na škodlivost uvedené činnosti pro většinu společnosti -- je tedy kritikou monopolistického kapitalismu. Současně však ekonomové vystupující s touto kritikou idealizují způsob činnosti kapitalistického výrobního způsobu Vpodmínkách volné konkurence a považují .volnou konkurenci za realizaci zásad racionálního hospodaření. Proto tato kri­ tika vyjadřuje zájmy a tužby drobné a střední buržoazie. Z ní vyplýva­ jící praktický postulát návratu k ekonomickým vztahům předmonopo­ listického kapitalismu -- postulát obrácení chodu dějin - jí dodává utopický charakter. Tuto maloburžoazní a středně buržoazní utopii odmítají mluvčí velkého monopolistického kapitálu, kteří nejčastěji působí jako propagandisté pracující pro průmyslové ispolečností, ob­ chodní komory, banky apod. Polemika, která z toho vyplynula, odha­ lila nejeden aspekt současného kapitalismu. ' Tuto situaci velmi výstižně charakterizuje Paul Baran: „Podobně ekonomové tkvící společensky a duchovně ve fázi (a vrstvě) malobur­ žoazní volné konkurence kapitalistické společnosti do jisté míry po­ střehli neracionálnost, marnotratnost a kulturní následky monopolis­ tického kapitalismu. Zapomínají na skutečnost, že liberální, konku­ renční kapitalismus plodí nevyhnutelně monopol a přiznávají, že v důsledku monopolistické fáze kapitalismu dochází k jistým ekono­ mickým a společenským nákladům, všímají si některých nejvýrazněj­ ších projevů zbytečné spotřeby, neproduktivní činnosti, neracionálnosti a brutálnosti »ekonomického roajalismu