Katolicismus - východně od Edenu : pohled na katolicismus 21. století 9788071121558, 807112155X [PDF]

Zitiervorschau

KATOLICISMUS VÝCHODNĚ OD EDENU Richard Bennett

Katolicismus - východně od Edenu Pohled na katolicismus 21. století

Richard Peter Bennett

Katolicismus - východně od Edenu. Pohled na katolicismus 21. století Richard Peter Bennett

Překlad: Mgr. Jana Bartoszová a Pavel Bartosz

Obálka: Křesťanský život Korektura a sazba: Křesťanský život

© českého vydání Křesťanský život, 2011

119-003-11

ISBN 978-80-7112-155-8

Obsah Úvod............................................................................................................................. 5 O autorovi.................................................................................................................... 7

1.

Od tradice k pravdě

- svědectví znovuzrozeného kněze Richarda Petra Bennetta................................ 9 2.

Hospodin dal své slovo - neotřesitelnou autoritu......................................... 23

3.

Tajemství katolického kněžství........................................................................ 39

4.

Papežství: Celkový pohled na jeho historii a povahu.................................... 55

5.

Vlastní papež klíče apoštola Petra?...................... ............................................ 81

6.

Křest, biřmování a pomazání nemocných...................................................... 95

7.

Setkání ve zpovědnici...................................................................................... 107

8.

Mše jako oběť....................................................................................................119

9.

Svaté přijímání.................................................................................................. 131

10.

Epidemie mysticismu................................................................................... 147

11.

Obrazy „Krista“ a evangelium...................................................................... 161

12. 13.

Tradice a biblická Maria................................................................................ 173

14.

Klášterní život................................................................................................ 207

15.

Biblická jednota v Pánu a poslušnost papežství.........................................219

16.

Smlouva evangelíků s katolíky..................................................................... 231

17.

Shrnutí............................................................................................................ 243

Boží instituce manželství a její porušení Římem....................................... 191

Příloha 1 Písmo v rané církvi................................................................................. 253 Příloha 2 Apokryfy................................................................................................. 257

Příloha 3 Církev jako sloup a opora pravdy......................................................... 263 Srovnání Bible a Katechismu katolické církve..................................................... 267

Úvod Všichni se chtějí k Bohu přiblížit způsobem, který sami uznávají za vhodný. Nic překvapivého - všichni jsme pyšní, samospravedliví a od přirozenosti nepo­ slušní zjevené Boží vůli. S tímž prastarým problémem se potýkal i Kain a selhal, když od Boží přítomnosti odešel žít „východně od Edenu“ - a tento morální zá­ pas pokračuje i v 21. století. Neuhasitelná touha vlastnit a být vlastněn Pravdou je pro tuto bitvu vždy tím nejpotřebnějším. Jakým způsobem je katolicismus „východně od Edenu“? U běžného katolí­ ka se mísí zájem o celosvětové dění s ohromením nad současnými odhaleními uvnitř církve. Uprostřed doktrinálního a etického zmatku zůstává většina spor­ ných otázek neanalyzována a nevysvětlena, a tak jsou katolíci i nekatolíci pone­ cháni v nejistotě, kde římskokatolická církev vlastně stojí. Tato kniha vás pokud jde o správnou odpověď nenechá na pochybách. V knize Katolicismus - východně od Edenu jsem se snažil citlivě a nestranně podat sporné body katolicismu 21. století. Každé téma je pečlivě zdokumentová­ no, takže čtenář, který chce s jistotou vědět, jestli to, co je zde napsáno, je pravda, si může tyto informace snadno nalézt. Doufám, že tato kniha bude mluvit jak k mysli, tak i k srdci čtenáře.

Richard Peter Bennett, leden 2005

5

O autorovi Richard Bennett se narodil ve zbožné římskokatolické rodině v irském Dub­ linu. Mládí strávil na jezuitské škole v Belvedere. Následovalo osm let teologické přípravy na kněžství pod vedením dominikánského řádu. Své vzdělání formálně završil roku 1964 na Andělské univerzitě v Římě. Jako mladý kněz byl Richard (Peter) přidělen do Karibiku. Následujících je­ denadvacet let strávil na Trinidadu - z toho dvacet let jako farní kněz, kdy kaž­ dodenně uplatňoval učení římskokatolické církve. Když po vážné nehodě téměř přišel o život, začal vážně studovat Písmo. Po čtrnácti letech porovnávání řím­ skokatolického učení s biblickou pravdou byl usvědčen poselstvím evangelia sa­ motnou Boží milostí a roku 1986 formálně opustil římskokatolickou církev a tím i kněžství. Poté založil evangelizační službu nazvanou „Berean Beacon“ která zvěstuje pravdu o Božím plánu spásy mnohým po celém světě.

7

1. Od tradice k pravdě - Svědectví znovuzrozeného kněze Richarda Petra Bennetta1

Narodil jsem se v Irsku v osmičlenné rodině a mé dětství bylo naplněno ště­ stím. Rádi jsme si hráli, zpívali a dělali představení na území vojenského tábora v Dublinu. Můj otec, plukovník irské armády, odešel do důchodu, když mi bylo devět let. Byli jsme typická římskokatolická rodina. Otec si čas od času slavnost­ ně klekl k lůžku, aby se pomodlil; matka rozmlouvala s Ježíšem, když šila, myla nádobí, dokonce i když kouřila. Většinou jsme každý večer poklekli v obývacím pokoji, abychom se společně pomodlili růženec. Nikdo z nás nechyběl na neděl­ ní mši, pokud nebyl opravdu vážně nemocný. Již v přibližně v pěti, šesti letech pro mě byl Kristus velmi reálnou osobou, stejně jako Maria a další svati. Mohli jsme se tak ztotožnit s dalšími tradičně katolickými národy v Evropě, Latinské Americe a na Filipínách, které házelyježíše, Marii, Josefa a další svaté do jednoho velkého pytle víry. Na jezuitské škole v Belvedere, kde jsem prošel jak základním, tak středním stupněm vzdělání, jsem se naučil katechismus. Stejně jako každý kluk, který stu­ doval pod vedením jezuitů, jsem v deseti letech uměl plynule odrecitovat pět důvodů, proč Bůh existuje, a vysvětlit, proč papež je hlavou jediné pravé církve. Závažnou činností bylo pomáhat trpícím duším v očistci. Často nám citovali slo­ va: „Je to svátá a prospěšná věc modlit se za zemřelé, aby byli uvolněni od hříchů,“ která jsme se stále učili nazpaměť, přestože nikdo z nás nevěděl, co znamenají. Říkali nám, že papež, jako hlava církve, je nejdůležitějším člověkem na zemi a co řekne, je zákonem, a jezuité jsou jeho pravou rukou. Přestože se mše konala v la­ 1 Též in: BENNETT, Richard - BUCKINGHAM, Martin (eds.): Daleko od Říma, blízko Bohu - svědectví padesáti znovuzrozených římskokatolických kněží. Edinburgh and Carlisle, PA, Banner of Truth Trust 1997. (www.banneroftruth.co.uk. Polsky: http://www.kosciolbaptystyczny.pl/g/daleko.pdf.)

9

tině, pokoušel jsem se jí účastnit denně, protože jsem byl fascinován hlubokým tajemstvím, které ji obklopovalo. Říkali nám, že to je nejdůležitější cesta jak se zalíbit Bohu. Byli jsme povzbuzováni k modlitbám ke svátým a každá stránka ži­ vota měla svého svátého patrona. Tohle jsem nepraktikoval až na jednu výjimku: svátého Antonína - patrona ztracených předmětů - od doby, kdy jsem si uvědo­ mil, že ztrácím příliš mnoho věcí. Když mi bylo čtrnáct let, pocítil jsem volání k misionářské službě. Nicméně toto volání nemělo vliv na cestu a způsob mého tehdejšího života. Když mi bylo mezi šestnácti a osmnácti, prožíval jsem nejnaplněnější a nejradostnější dny, jaké může mladík prožít. Dobře se mi dařilo ve studiu i ve sportu. Tehdy jsem často musel vozit matku do nemocnice k ošetření. Když jsem na ni jednou čekal, nalezl jsem v jedné knize tyto verše z Markova evangelia 10,2930: „Ježíš odpověděl: ,Amen, říkám vám, že není nikdo, kdo by opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo ženu nebo děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu a nepřijal by nyní v tomto čase stokrát tolik domů a bratrů a sester a matek a dětí a polí s pronásledováním a v nadcházejícím věku věčný život.' “ Aniž bych měl sebemenší ponětí o pravdivém poselství evangelia vedou­ cího ke spasení, utvrdil jsem se v jistotě, že mám povolání k misionářské službě.

Pokusy zasloužit si spásu V roce 1956 jsem opustil rodinu a přátele a vstoupil jsem do dominikánské­ ho řádu. Strávil jsem osm let studiem řehole, církevních tradic, filozofie, teologie Tomáše Akvinského a některých částí Bible z katolického pohledu. Jakákoli má osobní víra byla institucionalizována a ritualizována dominikánským nábožen­ ským řádem. Poslušnost zákonu církve i řádu mi byla předkládána jako prostře­ dek posvěcení. Často jsem o zákonu jako o prostředku posvěcení mluvil s du­ chovním otcem studentů - Ambrosem Duffym. Vedle touhy po svatosti jsem chtěl mít i jistotu věčného života. Zapamatoval jsem si střípek z učení Pia XII.: „Spása velmi záleží na modlitbách a obětech tajemného těla Kristova nabízených s tímto záměrem.“ Tato myšlenka o získání spásy skrze utrpení a modlitbu je také základní zprávou z Fatimy a Lurd. Usiloval jsem o získání spásy utrpením a mod­ litbou - jak pro sebe, tak pro druhé. V dublinském Idášteře dominikánů v Tallaght jsem pro vysvobozování duší vykonával velmi mnoho zvláštních úkonů: upro­ střed zimy jsem se sprchoval ledovou vodou, bičoval jsem se na zádech malým železným řetězem a podobně. Náš studentský duchovní otec o tom všem věděl a jeho vlastní asketický život byl součástí příHadu, který jsem přijal z papežových slov. Odhodlaně a důsledně jsem studoval, modlil se, uHádal si pokání, snažil se

10

dodržovat desatero přikázání i mnoho dalších pravidel a tradic dominikánského řádu.

Navenek okázalost - uvnitř prázdnota V roce 1963 ve věku pětadvaceti let jsem byl vysvěcen na římskokatolického kněze a pokračoval jsem ve studiu Tomáše Akvinského na Andělské univerzitě v Římě. Nemohl jsem se však smířit s vnější okázalostí a vnitřní pustotou všude okolo. V průběhu předchozích let jsem si totiž z obrazů a knih vytvořil určitou představu Apoštolského stolce a Svatého města. Mohl to snad být tentýž Řím? Na Andělské univerzitě mě velmi šokovalo, když se stovky studentů, které se ráno nahrnuly do učebny, nezajímaly o teologii a na výkladech seminářů se věnovaly četbě časopisů Time a Newsweek. A mnoho z těch, kdo se zajímali o učení, byli podle všeho pouze lidé se zájmem o vyšší stupeň postavení v rámci katolické círk­ ve ve svých zemích. Jednou jsem se rozhodl jít na procházku do Kolosea, aby se má chodidla moh­ la dotknout země, kde tekla krev tolika křesťanů. Postavil jsem se do arény, chtěje si představit muže a ženy, kteří znali Krista tak dobře, že pro jeho přemocnou lásku chtěli s radostí položit svůj život upáleni u kůlu nebo roztrháni šelmami. Radost z tak hlubokého zážitku se rozplynula na zpáteční cestě, když mě urážela skupinka mladých, kteří na mě pokřikovali cosi jako „vyvrhel“ nebo „špína“. Cítil jsem, že motivací pro takové urážky nebylo, že bych zastupoval Krista jako raní křesťané, ale protože ve mně viděli římskokatolický systém. Co nejdříve jsem ten­ to rozpor vyhnal z mysli, ale navzdory tomu se mi celá nauka o chvále Říma zdála v tu chvíli bezvýznamná a prázdná. Jednoho večera brzy po této události jsem se dvě hodiny modlil před hlavním oltářem v kostele Sv. Klementa. Vzpomněl jsem si na svou dávnou tužbu a volá­ ní k misionářské službě a „stonásobné“ zaslíbení z Markova evangelia 10,29-30. Rozhodl jsem se, že nebudu usilovat o doktorát, což byl již od počátku studia teologie Tomáše Akvinského můj cíl. Bylo to vážné rozhodnutí, ale po dlouhé modlitbě jsem nabyl jistoty, že je to správné rozhodnutí. Kněz, který vedl mou disertační práci, nechtěl toto mé rozhodnutí přijmout. Aby mi dopomohl k titu­ lu, nabídl mi již hotovou cizí práci starou několik let. Řekl mi, že ji mohu použít za vlastní, pokud ji dokážu obhájit při ústní argumentaci. Udělalo se mi špatně. Stejně jako když jsem před několika týdny v parku viděl elegantní prostitutky promenující se v černých kožených botách. To co mi nabízel, bylo stejně hříšné. Zůstal jsem u svého rozhodnutí ukončit univerzitu na běžné akademické úrovni bez titulu.

11

Po návratu do Irska jsem obdržel oficiální vyjádření, které mi přikazovalo účastnit se tříletého studia na univerzitě v Corku. Úpěnlivě jsem se modlil ohled­ ně misionářského povolání. K mému překvapení jsem koncem srpna 1964 obdr­ žel příkaz odjet na Trinidad v Karibiku jako misionář.

Pýcha, pád a nový hlad Dne 1. října 1964 jsem přijel na Trinidad. Z katolického pohledu jsem byl po celých sedm let úspěšným knězem, plnil jsem všechny své povinnosti a přiváděl rostoucí zástupy lidí ke mši. V roce 1972 jsem se začal angažovat v katolickém charismatickém hnutí. Dne 16. března toho roku jsem na jednom modlitebním setkání děkoval Bohu, že ze mě může být tak dobrý kněz, a prosil jsem ho, jestli je to jeho vůle, ať mě vede více k pokoře, abych mohl být ještě lepším. Toho večera jsem měl nešťastnou nehodu, kdy jsem utrpěl frakturu zadní části hlavy a četná poranění páteře. Pochybuji, že bych se bez tohoto setkání tváří v tvář smrti vůbec někdy vytrhl ze stavu hluboké samolibosti. V té situaci, když jsem v bolestech volal k Bohu, se rutinní odříkávání modliteb ukázalo jako zcela prázdné. V utrpení, kterým jsem procházel v týdnech po nehodě, jsem začal hledat úlevu v přímé osobní modlitbě. Odložil jsem breviář (oficiální modlitby pro kněží katolické církve) i růženec a začal jsem užívat v modlitbách úryvky z Písma svátého. Byl to velmi pomalý proces. Bibli jsem moc dobře neznal a nevelké vědo­ mosti nabyté na studiích směřovaly spíše k tomu, že jsem jí nedůvěřoval. Znalosti filozofie a teologie Tomáše Akvinského mi nijak nepomohly, takže studium Bible a hledání Pána bylo jako vkročení do temného lesa bez mapy. Když jsem byl koncem roku přemístěn do jiné farnosti, zjistil jsem, že se mým spolupracovníkem stal jistý dominikán, který pro mne byl jako bratr. Po více než dva roky jsme ve farnosti Ponte-Pierre spolupracovali a s velkým úsilím hledali Boha. Četli jsme, studovali, modlili se a praktikovali učení církve. V Gasparillu, Claxton Bay a Marrabele, což jsou jen hlavní z tamních vesnic, jsme založili společenství. Z katolického pohledu jsme byli velmi úspěšní. Mše navštěvovalo mnoho lidí. Katechismus se vyučoval na mnoha školách, včetně těch státních. Pokračoval jsem v osobním hledání v Bibli, ale na naši práci to nemělo žádný vliv. Spíše mi to celé ukazovalo, jak málo toho vím o Pánu a jeho slovu. Tehdy se prosbou mého srdce stal verš z listu Filipským 3,10: „Abych poznal jeho i moc jeho vzkříšení.“ V té době se rozrůstalo katolické charismatické hnutí a my jsme ho zaváděli i do většiny našich vesnic. V rámci hnutí přiletěla na Trinidad skupina kanadských křesťanů, aby se s námi sdíleli. Z jejich poselství jsem se hodně naučil, zvláště

12

o modlitbě za uzdravení. Důraz všeho, co říkali, spočíval v orientaci na zkušenost, ale bylo to pro mě vskutku požehnání, protože mě to vedlo hlouběji do Bible jako zdroje autority. Začal jsem úryvky z Písma navzájem srovnávat a dokonce jsem je citoval s odkazem na kapitolu a verš! Jedním z textů, kteří Kanaďané užívali, byl Izajáš 53,5: ,,..a jeho ranami jsme uzdraveni.“ Při studiu Izajáše 53 jsem zjistil, že Bible řeší problematiku hříchu skrze zástupnou oběť. Ježíš zemřel místo mne. Bylo chybou, že jsem se pokoušel sám zaplatit nebo spolupracovat na zaplacení ceny za můj hřích: „A jestliže podle milosti, tedy ne na základě skutků, jinak by milost již nebyla milost...“2 „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“3 Jedním z mých hříchů byl sklon ke zlosti a hněvu. Přestože jsem prosil Boha o odpuštění, stále jsem si nebyl vědom své hříšné přirozenosti, kterou jsme všich­ ni zdědili po Adamovi. Bible říká: „Jak je psáno:,Nikdo není spravedlivý, není ani jeden.“ “4 „Neboť všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“5 Katolická církev mě nicméně učí, že zkaženost člověka, která je nazývána „dědičný hřích“, byla smyta křtem, když jsem byl nemluvně. Rozumem jsem stále této nauce věřil, ale v srdci jsem věděl, že má přirozená hříšnost stále ještě nebyla Ježíšem poražena. A tak mé srdce stále volalo: „Abych poznal jeho i moc jeho vzkříšení.“6 Věděl jsem, že křesťanský život budu moci žít pouze skrze jeho moc. Přilepil jsem si tento verš na palubní desku auta i na jiná místa. Stal se mottem mého života a Pán, který je věrný, začal odpovídat.

Klíčová otázka Nejprve jsem při návštěvě Seattlu a Vancouveru v Britské Kolumbii zjistil, že Boží slovo v Bibli je zcela bez chyb a omylů. Předtím jsem byl vyučován, že slovo je relativní a že jeho důvěryhodnost je na mnoha místech pochybná. Nyní jsem ale porozuměl, že Bibli je doopravdy možno věřit. Začal jsem studium Písma po­ mocí Strongovy konkordance, abych tak zjistil, co říká samo o sobě. Odhalil jsem, že Bible jasně učí, že pochází od Boha, a vtom, co hlásá, je stoprocentně pravdivá. Je pravdivá v historických zmínkách, v zaslíbeních, která Bůh dal, v proroctvích, v příkazech morálky a křesťanského života. „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem

2 3 4 5 6

Římanům 11,6 Izajáš 53,6 Římanům 3,10 Římanům 3,23 Filipským3,10

13

a je užitečné k vyučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedl­ nosti, aby byl Boží člověk dokonalý a vybavený ke každému dobrému dílu.“7 V průběhu této návštěvy jsem byl vyzván, abych promluvil k modlitební sku­ pině v katolické farnosti u Sv. Štěpána. Vybral jsem si téma absolutní autorita Boží­ ho slova. Bylo to poprvé, co jsem této pravdě rozuměl, a poprvé jsem o ní mluvil. Po návratu ze Seattlu do Vancouveru jsem kázal před čtyřmi sty lidmi na totéž téma. S Biblí v ruce jsem hlásal, že „Bible, jako slovo samotného Boha, je abso­ lutní a konečnou autoritou ve všech věcech víry a morálky“. Po třech dnech si mě vancouverský arcibiskup James Carney pozval do své kanceláře. Oficiálně mě umlčel a zakázal mi kázat na své arcidiecézi. Oznámil mi také, že mé potrestání by bylo značně ostřejší, kdyby nebylo písemného doporučení od mého arcibiskupa Antonyho Pantina. Brzy poté jsem se vrátil na Trinidad.

Církev, nebo Bible? Během času, kdy jsem byl farním knězem v Point-a-Pierre, mi přišel vypo­ máhat Ambrose Duffy, přísný duchovní otec z mého semináře. Karty se obrátily. Po několika úvodních střetech jsme se nakonec stali blízkými přáteli. Sdílel jsem se s ním s tím, co jsem objevoval. Naslouchal a komentoval to s velkým zauje­ tím a chtěl zjistit, co mě tolik motivuje. Viděl jsem v něm most k mým bratrům dominikánům, a dokonce k lidem v blízkosti arcibiskupa. Když náhle zemřel na zástavu srdce, zachvátil mne hluboký žal. V Ambrosovi jsem viděl někoho, kdo by mi mohl dát odpověď na mé tíživé dilema Bible versus církev, se kterým jsem tak bojoval. Doufal jsem, že by mně a poté i mým bratrům dominikánům mohl vysvětlit pravdy, s kterými jsem zápasil. Když jsem na jeho pohřbu kázal, má bez­ naděj byla nekonečná. Stále jsem se modlil veršem z Filipským 3,10: „Abych poznal jeho i moc jeho vzkříšení.“ Abych se však mohl o Kristu učit, musel jsem v sobě nejprve poznat hříšníka. Z Písma svátého (iTm 2,5) mi bylo zcela zřejmé, že role kněžského prostředníka, kterou jsem zastával (tedy to, co učí římskokatolická církev a co zcela odporuje učení Bible), není správná. Měl jsem opravdu rád, když ke mně lidé vzhlíželi a svým způsobem mě činili svým idolem. Tento hřích jsem ospra­ vedlňoval argumentem, že přece pokud to hlásá největší církev světa, kdo jsem já, abych pochyboval? Má vnitřní válka ale neustávala. Začal jsem vidět hříšnost kultu Marie, svátých a kněžství. Přestože jsem měl vůli k tomu, abych se zřekl

7

14

2. Timoteovi 3,16-17

Marie a svátých jako prostředníků, nebyl jsem schopen se zříci svého kněžství, protože to byla má životní investice.

Léta kolísání Maria, svati a kněžství představovali jen malou část války, která se ve mně odehrávala. Kdo je Pánem mého života? Ježíš Kristus ve svém slovu, anebo Řím? Tato podstatná otázka mi bez přestání nedávala spát, zvláště v posledních šesti letech, co jsem byl farním knězem v Sangre Grande (1979-1985). Již od dětství mi do mysli vrývali, že katolická církev je nejvyšší autoritou ve věcech víry a mra­ vů. Vyřešení dilematu se zdálo nemožné. Rím nebyl jen nejvyšší autoritou, ale i „svátou Matkou“. Jak bych mohl kdy jít proti „svaté Matce“, o to více když jsem byl po celou dobu její oficiální součástí při udělování svátostí a přivádění věřících do jejího lůna? V roce 1981 na farním semináři v New Orleans jsem se sice opět oddal službě římskokatolické církvi, ale po návratu na Trinidad a v konfrontaci s každodenní­ mi problémy jsem se znovu obrátil k autoritě Božího slova. Vnitřní napětí bylo jako přetahování lanem. Někdy jsem se díval na autoritu Říma, někdy na autoritu Bible. Během těchto roků mé trávení hodně utrpělo a city byly rozervané. Měl jsem poznat jednoduchou pravdu, že člověk nemůže sloužit dvěma pánům. Má pracovní pozice vyžadovala umístění absolutní autority Božího slova pod nadřa­ zenou autoritu římskokatolické církve. Tento rozpor znázorňuje mé počínání se čtyřmi sochami v kostele v Sangre Grande. Odstranil a rozbil jsem sochy sv. Františka a sv. Martina, protože druhé přikázání Božího zákona vExodu 20,4 prohlašuje: „Nezobrazíš siBoha zpodobe­ ním ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.“ Když někteří farníci protestovali proti odstranění obrazu Nejsvětějšího srdce a sochy Marie, ustoupil jsem, protože „vyšší moc", čili církev římská, ve svém kánonu č. 1188 prohlašuje: „Praxe zobrazování a zpodobnení svátých v církvi k uctívání věřícím zůstává v platnosti.“ Ani jsem si nevšiml, že jsem se pokoušel podřídit Boží slovo slovu člověka.

Mé vlastní pochybení Přestože jsem již dříve poznal nadřazenost Božího slova, má agónie pokračo­ vala; snažil jsem se pracovat, jako by římskokatolická církev měla vyšší autoritu než Boží slovo, a to i v záležitostech, kde katolická církev říká přesný opak než Písmo. Jak to je možné? Za prvé nejvíce to byla má vlastní chyba. Kdybych přijal

15

autoritu Bible - jak v teorii, tak praxi - jako nejvyšší, byl bych usvědčen Božím slovem, abych se vzdal role kněze jako prostředníka. Tato úloha mi však byla pří­ liš vzácná, než abych vůbec přemýšlel nad jejím ukončením, jelikož byla hlavní součástí mé identity a jediným zdrojem příjmů. Za druhé nikdo se mě nikdy ne­ ptal, co dělám jako kněz. Křesťané přicházející na mše z různých krajů viděli naše svaté oleje, svěcenou vodu, medaliony, sochy, liturgické oblečení, rituály a nikdy nezareagovali ani slovem! Nezvyklý přepych, symbolika, hudba a umění římské církve byly velmi uchvacující. Tajemná vůně kadidla mocně působila nejen na čich, ale i na mysl.

Bod zvratu Jednoho dne mě jedna žena konfrontovala (byla to za celých dvaadvacet let mého kněžství jediná křesťanka, která mě takto vyzvala): „Vy katolíci máte jen formu pobožnosti, ale popíráte její moc.“ Tato slova mne nějaký čas trápila, pro­ tože jsem miloval tu krásu okolo - svíčky, nápisy, veselou lidovou hudbu, kytary a bubínky. Na celém Trinidadu nebylo jiného kněze, který by měl tak barevné or­ náty roucha a korouhve jako já. Jednoduše jsem nebyl schopný aplikovat Písmo na svůj život v oblastech, na kterých záleží nejvíce. V říjnu 1985 se Boží milost ukázala být silnější než lež, se kterou jsem se po­ koušel žít. Jel jsem na Barbados, abych se modlil znepokojen kompromisem, do kterého jsem se hnal. Cítil jsem se jako v pasti. Boží slovo pro mne bylo skutečně nadřazené. Měl jsem být poslušný jen jemu samotnému. Avšak témuž Bohu jsem přece také slíbil poslušnost vůči nejvyšší autoritě katolické církve. Na Barbado­ su jsem četl knihu, která vysvětlovala biblický význam církve jako „společenství věřících“. V Novém zákoně není ani náznak nějaké hierarchie - klérus panující nad laiky je zcela neznámý pojem. Samotný Pán prohlásil: „Máte jednoho Uči­ tele, Krista, a vy všichni jste bratři.“8 Poznání a porozumění významu církve jako „společenství“ mne osvobodilo, mohl jsem tedy opustit římskokatolickou církev jako nejvyšší autoritu a spoléhat na Ježíše Krista jako Pána. Na základě Písma jsem zjistil, že biskupové, které znám, nejsou věřícími v biblickém slova smyslu. Většinou to byli pobožní muži, oddaní kultu Marie, věrní růženci, cele loajální Římu, ale neměli nejmenší tušení o dokončeném díle spásy - dokonalé práci Je­ žíše Krista - a o tom, že spása je osobní a kompletní. Všichni kázali pokání za hříchy, lidské utrpení, skutky zbožnosti - „cestu člověka“, nikoliv cestu Boží. Díky Boží milosti jsem poznal, že člověk nemůže být spasen ani skrze církev, ani díky 8

16

Matouš 23,8

skutkům. „Neboť jste spaseni milostí skrze víru, a to není z vás - je to Boží dar, ne na základě skutků, aby se nikdo nemohl chlubit.“9

Znovuzrození ve věku 48 let Když jsem viděl, že život v Kristu Ježíši nelze skloubit s věrností katolickým naukám, opustil jsem katolickou církev. Když jsem v listopadu 1985 opustil Trini­ dad, zůstal jsem na nedalekém Barbadosu. Pobýval jsem u staršího manželského páru a prosil Pána, aby mě zaopatřil základním oblečením a potřebnými penězi, abych mohl odjet do Kanady. Měl jsem totiž jen letní oblečení a pár set dolarů. Obě modlitby byly vyslyšeny, aniž bych komukoliv kromě Pána dával vědět. Z pětatřicetistupňových tropických teplot jsem přistál v kanadském sněhu a ledu. Po měsíci ve Vancouveru jsem přijel do Spojených států. Plně jsem dů­ věřoval Pánu, že se postará o všechny mé potřeby. Ve věku osmačtyřiceti let mi začal nový život. Neměl jsem peníze, kartu trvalého pobytu, řidičský průkaz ani jakékoli doporučení. Měl jsem jen Pána a jeho slovo. Půl roku jsem strávil na farmě jednoho křesťanského páru ve státě Washing­ ton. Svým hostitelům jsem vysvětlil, že jsem opustil římskokatolickou církev a přijal Ježíše Krista a jeho slovo v Bibli jako plně dostačující. Oznámil jsem jim, že je to krok „bezpodmínečný, konečný, definitivní a rozhodný“. Moji hostitelé nebyli těmito čtyřmi příslovci nijak udivení, jen chtěli vědět, zda nemám v sobě hořkost nebo zranění. Sloužili mi jak modlitbou, tak moudrostí, protože sami takovou změnou prošli a moc dobře věděli, jak jednoduché je zahořknout. Po čtyřech dnech, co jsem byl v jejich domě, jsem v pokání začal pozorovat ovoce spásy. Nejen že jsem mohl prosit Pána o odpuštění dlouhodobého života v kom­ promisu, ale mohl jsem také přijmout jeho uzdravení tam, kde jsem byl hluboce raněn. Nakonec jsem ve věku čtyřiceti osmi let na základě jediné autority Božího slova a ze samotné Boží milosti přijal Kristovu zástupnou oběť na kříži. Jen jemu patří chvála. Díky péči této rodiny jsem se mohl zotavit fyzicky i duchovně. Pán mi dal znovuzrozenou, milou a inteligentní ženu - Lynn. Odebrali jsme se společně do Atlanty v Georgii, kde jsme oba nalezli zaměstnání.

Pravý misionář a pravé poselství V září 1988 jsme opustili Atlantu, abychom odcestovali do Asie jako misio­ náři. Ten rok byl, díky Pánu, tak plodný, že se mi o tom nikdy ani nesnilo. Mnoho 9

Efezským 2,8-9

17

mužů a žen poznalo autoritu Bible a sílu Kristovy smrti a vzkříšení. Žasl jsem, s jakou jednoduchostí v jejich srdci pracovala Boží milost, když jsme prezentovali Ježíše Krista jen z Božího slova. Jak moc se to lišilo od pavučiny církevní tradice, která jedenadvacet let zatemňovala mou misionářskou službu na Trinidadu - je­ denadvacet let bez pravdivého poselství! Požehnaný život, o kterém hovoří Ježíš a z něhož se dnes raduji, nejlépe vy­ stihují slova z listu k Římanům 8,1-2: „A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši, kteří nechodí podle těla, ale podle Ducha. Neboť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti.“ Nejen že jsem byl uvolněn z římskokatolického systému, ale také jsem se v Kristu Ježíši stal novým stvořením. Jen díky Boží milosti a ničemu jinému než jeho milosti jsem přešel od mrtvých skutků k novému životu.

Evangelium milosti Když mne v roce 1972 nějaký křesťan učil o Pánu, který uzdravuje tělo, měl mi předtím vysvětlit, co se stane s odpuštěným hříchem a jak mohu se svou hříš­ nou přirozeností dojít spravedlnosti před Bohem. Bible ukazuje, že Ježíš nás na kříži zastoupil. Nemohu to vysvětlit lépe, než je to napsáno u Izajáše 53,5: „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ (ježíš Kristus za mě nesl trest, který jsem měl sám vytrpět. Před tváří Boha Otce věřím v Ježíše, který trpěl místo mě - zá­ stupně za mě.) Tato slova byla napsána 750 let před Ježíšovým ukřižováním; ne­ dlouho po jeho smrti a zmrtvýchvstání apoštol Petr prohlásil: „On sám na svém těle vnesl naše hříchy na dřevo, abychom zemřeli hříchům a ožili spravedlnosti -, jeho ranami jste byli uzdraveni.' “ (1. Petrův 2,24) Jako dědicové Adamovy přirozené hříšnosti jsme všichni zajisté zhřešili a ne­ máme slávu Boží. Jak tedy můžeme stanout před tváří svátého Boha, aniž bychom uznali, že záchrana je vježíši Kristu a že umřel zástupně za nás? Můžeme být zno­ vuzrozeni a přijmout skutečnost, že Ježíš Kristus je naší zástupnou obětí, jenom skrze víru, kterou dává Bůh. Protože on tu cenu za naše hříchy zaplatil - i když sám byl bez hříchu, byl ukřižován. To je pravé poselství evangelia. Stačí k tomu jedině víra? Ano, víra člověka, který je znovu narozen, plně stačí. Tato pravá víra pochází od Boha a nevyhnutelně plodí dobré ovoce, z kterého první je znovuzro­ zení. Jak se píše v Efezským 2,10: „Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich chodili.“ Při obrácení odhazujeme díky Boží moci svůj starý život a bývalé hříchy. To neznamená, že od té doby nehřešíme, ale naše postavení před Boží tváří se změní.

18

Jsme nyní nazýváni dětmi Božími a opravdu jimi jsme. Jestliže hřešíme, máme problém ve vztahu s Bohem Otcem, který může být hned napraven. Nehrozí nám ztráta naší pozice Božího dítěte v Ježíši Kristu, protože naše postavení je neod­ volatelné. V listě Židům 10,10 stojí úžasná pravda: „... jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou provždy posvěceni.“ Dokončené dílo Ježíše Krista na kříži je do­ statečné a kompletní. Vírou v toto dokonalé dílo se stáváme účastníky nového života pocházejícího z Ducha - narodíme se znovu.

A dnes... Mým současným úkolem a dobrým dílem, které mi Pán již dříve přichystal, je hlásat evangelium nedaleko Austinu v Texasu. Všem milovaným katolíkům mohu povědět slova, která o Židech v listu Římanům 10,1 napsal apoštol Pavel: „Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se sprave­ dlnosti Boží nepodřídili. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.“ Z celého srdce toužím po tom, aby mohli být katolíci spaseni, a také se za to k Bohu modlím. Mohu jim vydat svědectví, že jsou zapálení pro Boha, ale jejich horlivost není založena na Božím slovu, nýbrž na jejich církevní tradici. Kdybys­ te jen věděli, s jakou oddanosti a trýzni praktikují své náboženství někteří bra­ tři a sestry na Filipínách a v Jižní Americe, možná byste porozuměli, proč tak z hloubky srdce volám: „Pane, dej nám soucit, abychom mohli porozumět bolesti a utrpení, s nimiž se naši bratři a sestry k tobě obracejí. S porozuměním bolesti v jejich srdci jim toužíme zvěstovat dobrou zprávu o Kristově dokončeném díle na kříži.“ Moje svědectví ukazuje, jak pro mě jako pro katolíka bylo těžké odhodit cír­ kevní tradici, ale když to Pán ve svém slovu vyžaduje, musíme to učinit. „Způsob zbožnosti“ v římské církvi katolíkovi brání, aby viděl, kde leží skutečný problém. Každý se musí rozhodnout a vybrat si, skrze kterou autoritou bude poznávat pravdu. Podle papežského Říma leží konečná autorita v rozhodnutích a naříze­ ních vládnoucího papeže. Kodex kanonického práva (vyhlášen v r. 1983 Janem Pavlem II.) říká: „Nejvyšší velekněz je na základě svého úřadu neomylný v uče­ ní, když jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících ... vyhlašuje učení víry nebo

19

morálky za závazné.“10 Ovšem podle Bible je autoritou samotné Boží slovo a na jeho základě je možné rozpoznat pravdu. Byly to lidské tradice, které způsobily, že reformátoři požadovali: „Jedině Písmo, jedině víra, jedině milost, jedině Kris­ tus a jedině Bůh, jemuž náleží chvála!“

Proč vám to říkám? Sdílím se s tím, abyste i vy mohli poznat Boží cestu spásy. Naším základním problémem jako katolíků je přesvědčení, že jsme schopni samostatně zareago­ vat na pomoc, kterou nám Bůh dává, a chceme tím před ním dojít spravedlnos­ ti. Katechismus tento předpoklad, který si mnoho z nás po celá léta nese, trefně popisuje: „Milost je pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpovídali na naše povolání stát se jeho adoptivními dětmi.“11 S tímto způsobem myšlení jsme se ne­ vědomky drželi učení, které Bible nepřetržitě zavrhuje. Taková definice milosti je důmyslným lidským dílem, protože Bible jednotně deklaruje, že věřící má právo stát před Bohem „bez skutků“12, „bez skutků Zákona“13, „ne na základě skutků“14, „je to dar Boží“15. Připisovat podíl na zásluze na spáse věřícímu a pohlížet na mi­ lost jako na „pomoc“ zcela popírá biblickou pravdu: „A jestliže podle milosti, tedy ne na základě skutků, jinak by milost již nebyla milost. Jestliže však na zákla­ dě skutků, již to není milost.. ,“16 Prosté poselství Bible hlásá, že „dar spravedlnosti“ v Ježíši je dar vyplývají­ cí z jeho dokonalé oběti na kříži: „Jestliže totiž kvůli provinění jednoho člově­ ka kralovala skrze toho jednoho smrt, mnohem spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a daru spravedlnosti, budou kralovat v životě skrze toho jednoho, Ježíše Krista!“17 Je to tak, jak řekl sám Pán Ježíš Kristus: zemřel na místě věřícího, Jediný za mnohé18, dal svůj život jako výkupné za mnohé. Stejně jako oznámil: „... neboť to je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů.“19 Totéž zvěstuje i apoštol Petr: „Vždyť i Kristus jednou trpěl za hříchy, spravedlivý 10 Kodex kanonického práva, § 749. (http://kbs.sk/?cid=l 117699770 (22/03/09)) 11 Katechismus katolické církve. Praha, Zvon 1995 (dále jen KKC). § 2021. (http://www. katechismus.cz (22/03/09)) 12 Římanům 4,6 13 Římanům 3,28 14 Efezským 2,9 15 Efezským 2,8 16 Římanům 11,6 17 Římanům 5,17 18 Marek 10,45 19 Matouš 26,28

20

za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.“20 Pavlovo kázání je shrnuto na konci 2. listu Korintským 5,21: „Vždyť Toho, který nepoznal hřích, učinil hříchem za nás, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ Tento fakt, drahý čtenáři, je i pro tebe napsán v Písmu svátém. Jeho přijetí je Božím příkazem: „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“21 Pro nás, skalní katolíky, je na pokání nejobtížnější změna způsobu smýšlení: přechod od „zásluh“ „dopracovávání k něčemu“ a „dostatečné dobroty“ k pokor­ nému přijetí daru spravedlnosti v Kristu Ježíši s prázdnýma rukama. Když někdo odmítá přijmout to, co Bůh nařizuje, dopouští se stejného hříchu jako pobožní Židé v čase apoštola Pavla: „Nepoddali se totiž Boží spravedlnosti, protože Boží spravedlnost neznají a snaží se ustanovit svou vlastní spravedlnost.“22

Obraťte se a uvěřte dobré zprávě!

20 21 22

1. Petrův 3,18 Marek 1,15 Římanům 10,3

21

2. Hospodin dal své slovo - neotřesitelnou autoritu Co se týká tématu neotřesitelné autority Písma, rozumím zmatkům a po­ chybnostem, které se mohou v srdci katolíků odehrávat. Právě toto téma mne po mnoho let znepokojovalo. Pochopit, že zde existuje neotřesitelná autorita (psané Boží slovo), je nanejvýše důležité, protože spasitelná víra a Písma jsou neodděli­ telné. Každý, kdo spoléhá na Boží sílu a věrnost, si může být jist, že obdrží to, co Pán zaslíbil: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“23 Slovo Boží je objektivním základem, na kterém stojí naděje věřícího. Víra, která je založená na této pevné autoritě, je smělým očekáváním, že Bůh učiní vše, co slíbil těm, kdo jsou v Kristu: „My jsme uvěřili a jsme si jisti.“24 Kvůli této trvalé spojitosti mezi Písmem a pravou vírou musíme Písmo studo­ vat se zřetelem k jeho pravdivosti. Vzpomeňme si na krásná slova apoštola Pavla: „Láska není škodolibá, ale raduje se z pravdy.“25

Pravda a Písmo Pán Ježíš Kristus ve své velekněžské modlitbě jasně potvrdil pravdu Božího slova. Říká: „Posvěť je svou pravdou: tvé slovo je pravda.“ Boží slovo nejenže ob­ sahuje pravdu, ale samo je Pravdou. To se zcela shoduje s těmi tvrzeními Starého zákona, kde Duch svátý soustavně vyhlašuje pravdivost Božího zjevení. Sám Pán identifikoval pravdu s psaným slovem. Nikde není žádný jiný zdroj mimo samot­ né Písmo, na který můžeme aplikovat prohlášení: „Tvé slovo je pravda.“ Tento jediný zdroj - Písmo - je pro věřícího standardem pravdy. V Novém zákoně je to psané Boží slovo (a jen ono jediné), ke kterému se Pán Ježíš Kristus a jeho apoštolově odvolávají jako ke konečné autoritě. Při pokušení 23 24 25

Židům 11,1 Jan 6,69 (překl. podle King James Version) 1. Korintským 13,6

23

Pán Ježíš třikrát odporoval satanovi slovy: „Je psáno.“26 Když Pán tvrdil: „Je psá­ no“ ukazoval, že plně akceptuje autoritu psaného slova. Je to také zřejmé z jeho slov: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní.“27

Jiné zdroje autority jsou odmítnuty Ježíš Kristus neustále káral a kritizoval farizeje za to, že umístili svou tradici na stejnou rovinu s Božím slovem. Obviňoval je, protože se pokoušeli narušit abso­ lutní pravdy tím, že svou tradici dávali na úroveň Božího slova. Prohlásil o nich: „Rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou jste ustanovili.“28 Tyto farizejské tradice byly vlastně náboženská pravidla, obřady a předpisy, které během staletí stanovili učení náboženští vůdci. Předávaly se ústně a ve vybraných spisech. Tyto ústní a psané tradice utvořily základní kulturní materiál, který se stal oficiální složkou interpretace a průvodcem pro náboženský život víry. I čisté učení Písma svátého protřídili a modifikovali, aby vyhovovalo lidským chutím a preferencím. Navíc když Pán vyvracel chyby saduceů, prohlásil: „Bloudíte, protože neznáte Písma, ani Boží moc.“29 Protože Písmo jako jediné je inspirované, je také jedinou konečnou autori­ tou. Je jediným konečným soudcem všech lidských tradic a usuzování. Slovo na­ šeho Pána učí: „Všechna Boží řeč je protříbená, on je štítem těch, kteří se k němu utíkají...“30 Hned v následujícím verši přikazuje: „K jeho slovům nic nepřidávej, jinak tě potrestá a budeš shledán lhářem.“ Toto učení a přikázání zdůrazňuje, že samotné Boží slovo je čisté a bez poskvrny. Pravdou je, že Bůh sám vydechl své psané slovo a ono - jen ono samotné - je jediným pravidlem víry. Nemůže to být jinak. Kterákoliv církev, která odporuje Písmu nebo se mu pokouší připsat v životě víry podřadné místo, může být bezpečně označena jako lhář a podvodník s náchylností k sesazení Boha z jeho trůnu a dosazení sama sebe na pozici abso­ lutní autority.

26 27 28 29 30

24

Matouš 4,4.7.10 Matouš 5,17-18 Marek 7,13 Matouš 22,29 Přísloví 30,5

Tvrzení „Písmo samotné“ Od doby předání deseti přikázání na Sinaji (kdy je Svatý Bůh napsal svým prstem na kamenné desky)31 až dodnes existuje psané Boží slovo. Termín Sóla Scriptura neboli „Písmo samotné“ je zkratka pro tvrzení, že Písmo je jediným bodem, na který se můžeme odvolat při hledání toho, kdo je Bůh a co požadu­ je od člověka. Výraz „Písmo říká“ znamená, že je to výlučně zaznamenáno, ne z doslechu. Přikázání věřit tomu, co je psáno, znamená, že máme přijmout čisté Boží slovo. Tak se od ostatních zdrojů odděluje základ pravdy, kterému má člověk věřit. V sázce je nepomíjitelná Boží pravda. Pro člověka je v sázce jistota, což uka­ zuje Přísloví 22,21: „Poučil o spolehlivé jistotě slov pravdy“. Jistota je potřebná pro spásu nesmrtelných duší. V úplně posledním přikázání Písma Bůh rezolutně zakazuje jakékoliv přidávání a ubírání z jeho psaného slova. „Já dosvědčuji každé­ mu, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svátém městě, jak se o nich píše v této knize.“32

Podstata interpretace Princip „Písmo samotné“ je shodný se způsobem, jakým slovo pravdy přichá­ zející od Boha o sobě tvrdí, že má být interpretováno. Jak vysvětluje Žalm 36,9: „U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.“ Boží pravdu vidíme ve světle Boží pravdy. Je to přesně totéž, co říká apoštol Pavel: „O tom právě mluvíme (nikoli slovy, jimž učí lidská moudrost, ale slovy, jimž vyučuje Duch svátý), když vykládáme duchovní věci duchovními slovy.“33 Právě ve světle Boží pravdy je jeho pravda zjevná. Písmo poskytuje své vlastní pravidlo interpre­ tace. Z podnětu Ducha svátého apoštol Petr prohlásil: „Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha sváté­ ho mluvili lidé, poslaní od Boha.“34 Petr jasně říká, že pro zachování čistoty Písma musí jeho interpretace pocházet ze stejně čistého zdroje jako Písmo samotné. Pouze ve světle Ducha svátého může být Písmo správně pochopeno. Duch svátý způsobuje, že ti, kdo náležejí Pánu, Písmu porozumějí. Duch to činí prostřed­ 31 32 33 34

Exodus 24,12; 31,18; 32,15-16 Zjevení 22,18-19 1. Korintským 2,13 2. Petrův 1,20-21

25

nictvím Písma a funguje zde tentýž princip: Písmo samotné je pravidlem pro interpretaci vlastní pravdy: „Duch je ten, který to dosvědčuje, protože Duch je pravda.“3536 Ti kdo chtějí být vůči Pánu v pravidle „Písmo samotné“ ryzí, musejí upo­ slechnout jeho příkaz: „Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova.“30 Kdo touží v této základní záležitosti po prav­ dě, musí zaujmout postoj Žalmu 51,19: „Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ Takovým Bůh nepohrdne, ale spíše mu zjeví základní pravdy Pána Ježíše Krista a jeho apoštolů. Slovy apoštola Jana: „To je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a zapsal je; a víme, že jeho svědectví je pravdi­ vé.“37 Stejně jako Petr a Pavel i apoštol Jan psal, aby ti, kdo jsou usmířeni s Bohem, věděli, že jeho svědectví je pravé.

Písmo je dostatečné a jasné Apoštol Pavel hlásá absolutní dostatečnost Písma: „Veškeré Písmo je vdech­ nuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vycho­ vává ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke kaž­ dému dobrému dílu.“38 Vše co potřebujeme ohledně konečné pravdy a autority, je Písmo. Je tomu tak, protože je to Boží slovo a nese s sebou vlastní duchovní pra­ vidla historicko-gramatické interpretace. Části Písma, jejichž význam je zřetelný, objasňují pasáže, které se zprvu jeví nejasně. Věřícímu je darován sám Duch svá­ tý aby mu skrze modlitbu a pilné srovnávací studium poskytl znalost evangelia a objasnil Boží vůli. Vzájemným srovnáváním Písma v osvětlující službě Ducha svátého je znovuzrozený čtenář uchráněn nebezpečí představivosti, sobeckosti, mystického podvodu, náboženského fanatismu a kultovní hereze. Tělesní lidé (ti kdo nebyli znovuzrozeni a Duch svátý v nich nepřebývá) mají v otázce vedení k dispozici pouze své zatemnělé porozumění. O nich Písmo říká: „Neduchovní člověk ovšem nepřijímá věci Božího Ducha, neboť jsou pro něj bláznovstvím, a nemůže je pochopit, neboť se jim dá rozumět jen duchovně.“39 Písma jsou tak jasná, že skrze psané slovo může uvěřit i dítě. Apoštol Pavel na­ psal Timoteovi: „Od dětství přece znáš svátá Písma, která ti dokáží dát moudrost 35 36 37 38 39

26

l.Janův5,6 Přísloví 1,23 Jan 21,24 2. Timoteovi 3,16-17 1. Korintským 2,14

ke spasení skrze víru v Krista Ježíše.“40 Většina Písma je jasná a přímá. Například Jan 3,36 říká: „Kdo věří v Syna, má věčný život; kdo Synu nevěří, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ Význam tohoto verše je jasný a věcný stejně jako většina Písma.

Tvrzení, že princip „Písmo samotné“ není možný Při pokusech o ospravedlnění tradice jako autority se obhájci tradice často odvolávají na poslední verš Janova evangelia, kde stojí: „Ježíš ovšem udělal i mno­ ho jiných věcí. Kdyby měly být všechny jednotlivě vypsány, mám za to, že by bylo napsáno tolik knih, že by se ani nevešly na svět.“41 Pán zajisté učinil a řekl mnoho dalšího, co není v Písmu zaznamenáno. Písmo však zůstává autoritativním zá­ znamem, který dal svému lidu Duch svátý Nemáme jedinou větu, která pochází autoritativně od Pána, mimo to, co je v psaném slovu Nového zákona. Obracet se ve věci autority na tradici je zbytečné, neboť té Duch svátý žádnou autoritu ne­ dal. Myšlenka, že to, co řekl Pán, a události, které se kolem něj udály, se nějakým způsobem ústně předávají a uchovávají si spolehlivost v tradici, jednoduše není pravdivá. Při dané měnící se povaze jazyka, křehkosti slovní komunikace a nesta­ bilitě lidské paměti je takové prohlášení směšné. Víra v lidskou tradici vyžaduje pověrčivou naivitu ducha a nerozumnou důvěřivost. Písmo dokonce podává pří­ klad falešné tradice, která se ujala již v době, kdy Jan psal své evangelium. Jan tuto falešnou tradici vyvrací: „Mezi bratry se pak rozneslo, že ten učedník nezemře.“42 Pověst, že se Pán vrátí před Janovou smrtí, nebyla ve slově pravdy zapsána, přesto se v Janově době v církvi roznesla. Další zoufalý pokus o ospravedlnění tradice je prohlášení, že raná církev ne­ měla Nový zákon. Přesto když apoštol Petr mluví o spisech apoštola Pavla, tvr­ dí: „Tak vám to také s moudrostí, kterou dostal, píše náš milovaný bratr Pavel, kdykoliv tyto věci zmiňuje. V jeho listech jsou některá nesnadno srozumitelná místa, která nevědomí a nestálí lidé k vlastní záhubě překrucují stejně jako ostatní Písma.“43 Petr také prohlásil, že psal, aby si tak věřící mohli vzpomenout na to, co řekl: „Tyto věci vám chci i nadále bez přestání připomínat, ačkoli je znáte a pevně stojíte v pravdě, kterou jste přijali.“44

40 41 42 43 44

2. Timoteovi 3,15 Jan 21,25 Jan 21,23 2. Petrův 3,15-16 2. Petrův 1,12

27

Značná část Nového zákona byla dostupná od nejranějších dob církve. Apoš­ tol Pavel, inspirován Pánem, přikázal, aby byly jeho dopisy předávány do dalších církví mimo těch, do kterých byly posílány. To jasně ukazuje, že psané slovo Boží bylo v oběhu již za života apoštolů. Pánův příkaz věřit tomu, co je psáno, věřící vždy mohli poslouchat a také ho poslouchali. V této záležitosti musí každý zacho­ vat pokoru: „Ne nad to, co je psáno.“ Slovy apoštola: „Toto jsem, bratří, kvůli vám vztáhl na sebe a na Apolla, abyste se na nás naučili, co znamená ,ne nad to, co je psáno1, a nikdo se nepyšnil jedním z nás proti druhému.“45 Absurdní zdůvodnění, že tradice je potřebná, protože raná církev neměla Nový zákon, ignoruje dvě nejzákladnější fakta týkající se Božího zaopatření rané církve.46 Dokud nebyl kánon Nového zákona kompletní, byli v církvi, jako Kris­ tovi osobní zástupci vybavení jeho autoritou, přítomni apoštolově. Dále apošto­ lově také během přechodné fáze neměli žádný problém se zvěstováním evangelia ze starozákonních Písem ani s jejich použitím jako autoritativního průvodce ve věcech víry a morálky.47 Spisy Nového zákona byly zahrnuty a přijaty do kánonu Písma svátého, když poslední žijící apoštol dokončil svou práci. Zapsané zjeve­ ní bylo u konce, protože bylo zveřejněno poslední prorocké slovo o spáse, a to v Pánu Ježíši Kristu a také od něj.

Nařízení a láska k Bohu Věřící nemůže říci, že miluje Pána Ježíše Krista, pokud zcela nedůvěřuje kaž­ dému jeho slovu. Toto opět podtrhuje důležitost Písma: „Ježíš mu odpověděl: ,Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo; můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slo­ va. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.' “48 A opět: „Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.“49 Když Pán Ježíš žil na tomto světě ke slávě svého Otce, mohl říci: „Nic nedělám sám od sebe, ale mlu­ vím, jak mě naučil můj Otec. Ten, který mě poslal, je se mnou. Otec mě nenechal samotného, neboť vždycky dělám, co se mu líbí.“50 Ve svém nejvyšším záměru zalíbit se svému Otci sledoval Ježíš Kristus autoritu a pokyny Písem. Potvrdil po­

45 1. Korintským 4,6 (Kurzíva přidána.) 46 Tématem Písma daného rané církvi se hlouběji zabývá Příloha 1. 47 Skutky 17,2-18,28; 28,23; Galatským 3,8; Římanům 9,17 48 Jan 14,23-24 49 Matouš 24,35 50 Jan 8,29

28

selství Starého zákona: „Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě, Hos­ podinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jim zmoudří.“51 Aby věřící dostál Pánově cestě, má se držet toho, co je psáno: „Tvé slovo je pravda.“ Všichni praví učedníci musejí poznat, že existuje absolutní měřítko, po­ mocí kterého mohou být věci hodnoceny jako dobré, nebo špatné, jako Bohu libé, nebo nelibé. Dříve se takovému standardu říkalo „pravidlo víry“ nebo „zá­ klad víry“, což bylo měřítko, kterým se poznávala pravda. Princip, že samotné psané Boží slovo je samo o sobě základem pravdy, jasně demonstruje jak Starý, tak Nový zákon. Není možné mít Pána Ježíše jako Mistra a poté odmítnout vládu Otcova slova v něm a skrze něj. Neexistuje žádný „dům na půli cesty“ kde by mohlo být předstírání protibiblické zbožnosti v bezpečí. Výběr je jasný. Jestliže milujete Boha, milujete samotné jeho slovo, ne jeho slovo a k němu ještě slovo člověka. Nemůžete říci, že milujete Boha a pohrdáte jeho slovem, neboť známky pravé duchovní oddanosti jsou zřejmé ze samotného slova: „Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem.“52

Zdroj autority v katolické církvi S tíhou na srdci se nyní obracím na zdroj autority v katolické církvi a vzpo­ mínám na všechny ty roky, kdy jsem vyučoval muže, ženy a děti následující dok­ trínu. Katolická církev otevřeně prohlašuje, kde leží jistota jejího učení. Tvrdí: „A to je důvod, proč [katolická] církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svátého. Proto se má obojí [Písma a tradice] přijímat a ctít se stej­ nou láskou a vážností.“53 Toto tvrzení výslovně popírá dostatečnost Písma a odmítá jeho jedinečnou autoritu - protože veškerou autoritu nad svým stvořením udělil Bůh samotné­ mu Písmu. Tím, že se Církev prohlašuje za křesťanskou a přitom současně ujiš­ ťuje svou rovnou láskou k tradici i Písmům, činí Boží slovo nedůvěryhodným. Je to, jakoby manžel vyznával své ženě lásku, ale zároveň říkal, že stejně tak miluje i svou sekretářku. Taková láska je stejně cizoložná jako ta vatikánská se „stejným přijímáním a ctěním se stejnou láskou a vážností“ ke své tradici. Toto „ctění a při­ jímání se stejnou láskou a vážností“ se promítá do nevěrohodnosti a odmítání Písma jako konečné autority.

51 52 53

Žalm 19,7 Izajáš 66,2 KKC, § 82. (www.katechismus.cz (23/03/09))

29

V katolicismu je tradice nadřazená Přirozeným znakem každé autority je její samovláda. I život víry musí mít svou nejvyšší autoritu. Když víru řídí dvě autority, je odsouzena k zániku, pro­ tože jedna autorita převyšuje druhou. Vatikánské předstírání rovného „ctění se stejnou láskou a vážností“ jak k Písmu, tak k tradici představuje pouze církevní ekvivalent k principu autority na známé Orwellově farmě, že všechna zvířata si jsou rovna, ale některá jsou si rovnější. Ve Vatikánu je tradice stále „předsedou poroty“ s rozhodujícím právem ve věcech autority. Takto Řím přežívá a nepřetr­ žitě prosazuje své předpisy. Například ve „Vyznání víry“ vyjádřil tridentský kon­ cil definici podřízenosti těmito slovy: „Apoštolskou a církevní tradici i všechna ostatní nařízení a ustanovení té samé Církve nejrozhodněji přijímám a beru za své. Rovněž uznávám Písmo svaté ve smyslu, jakého se drží naše svátá Matka Církev, jejíž úřad rozsuzuje pravý význam a výklad svátých Písem. Nikdy je nebudu přijímat ani vykládat jinak než v souladu s jednomyslným usnesením Otců.“54 Sídlo autority, neboli pravidla víry, je tedy stále v rukou římské hierarchie. Lidé, kteří tvoří tuto hierarchii, jsou „svátou Matkou Církví“. Oni rozsuzují Pís­ ma. Konečným výsledkem je, že katolík nakonec nevěří všemocnému Bohu a jeho psanému slovu, ale spíše Matce Církvi a její tradici. Tento způsob myšlení je vštěpován do myslí „katolických věřících“. Příklad, jak svátá matka vládne, můžeme nalézt v katechismu katolické církve: „Jako matka, která učí své děti mluvit a tím i chápat a komunikovat, i naše matka církev nás učí řeči víry, aby nás naučila víře rozumět a žít.“5556 Pokud jde o nej důle­ žitější téma (důvěřování jen samotnému Kristu, jehož Písma prohlašují za zcela dostatečného Spasitele), římská učitelská autorita požaduje, aby se duše spíše utíkaly pod její mateřskou ochranu, než aby hleděly k samotnému Ježíši Kristu. Oficiálně prohlašuje: „,Věřit' je církevní úkon. Víra církve předchází, rodí, udržuje a živí naši víru. Církev je matka všech věřících. ,Nikdo nemůže mít Boha Otcem, není-li jeho matkou církev.' "5S Kristus Pán varuje ty, kdo se prohřeší proti jeho maličkým nebo je svedou ke hříchu. Pro kohokoli, kdo by zarmoutil byť i ty z nejslabší z duší tím, že by jim bránil přijít k Bohu, by bylo lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen 54 DENZINGER, Henry: The Source ofCatholic Dogma. St. Louis, MO, B. Herder Book Co. 1957. (Kurzíva přidána.) 55 KKC, §171. 56 KKC, §181.

30

a hodili ho do moře, neboť skončí v neuhasitelném ohni. Jaký je tedy osud celého církevního systému, který učí, že „obojí, Písmo i Tradice, musí být přijaty a ctěny stejnou měrou zbožnosti a vážnosti“?

Papež si nárokuje panování Základem pravdy v katolicismu není neomezená Boží autorita v Písmu, ale je to spíše autorita člověka - římského papeže. Konečná autorita závisí na rozhod­ nutích a předpisech vládnoucího papeže. To lze poznat z dokumentů oficiálních katolických zdrojů. Vatikánské kanonické právo prohlašuje: „Nejvyšší velekněz na základě svého úřadu vlastní neomylnou vyučující auto­ ritu, kdy jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících, který má za úkol posilovat své bratry ve víře, definitivním úkonem vyhlašuje nauky ve věcech víry a mravů r z « Mesiáš -> Kristus) a „Syn živého Boha“ (stejně věčný jako Otec, a proto rovněž Bůh) - zjevení od jeho Otce v ne­ besích. Pán prohlásil, že toto je zjevení, které se stane skálou, neboli základním kamenem, na kterém bude stavět svou církev. Nelze s tím polemizovat, protože to je i závěrečná část Pánova napomenutí učedníkům: „Tehdy své učedníky přís­ ně napomenul, aby nikomu neříkali, že on, Ježíš, je Kristus.“ Zastávat názor, že sám Petr je skálou, představuje vědomé překrucování prostého smyslu vlastních slov Pána Ježíše. Dedukce, že církev byla postavena na pouhém člověku (nikoli na Božím zjevení Ježíše jako Krista, Syna živého Boha), je urážkou Kristova učení a porušováním Božího slova. Duch svátý potvrzuje pravý význam verše tím, že tento text byl napsán v řečti­ ně. Výraz pro Petra je v řečtině „petros“. Je mužského rodu a znamená kousek ská­ ly, trochu větší než oblázek. V protikladu k tomu výraz pro skálu v řečtině je „petra“. Je v ženském rodě, popisuje masivní skálu, která je svou velikostí obrovská a nepřemístitelná. Církev tak byla založena na masivní skále, nikoliv na pouhém úlomku horniny. Touto masivní skalou je zjevení dané Bohem Otcem v nebesích. Ve shodě s tímto zjevením je i pověření Petra ve verši 19: „dám ti“, což znamená, že Petru osobně byly dány „klíče království nebeského“. Toto Pánovo prorocké ustanovení bylo doslova naplněno, když Petra učinil prvním nástrojem, který ote­ vřel totéž zjevení i Židům: „Ať tedy ví s jistotou všechen dům Izraele, že Bůh ho učinil Pánem a Kristem - toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali,“ (Skutky 2,36) a také pohanům (Skutky 10,34-44). Moc klíčů se týkala téhož zjevení Kristovy osoby. Působila tedy na počátku hlásání tohoto zjevení předně Židům a poté i po­ hanům. Toto počáteční hlásání vykonal apoštol Petr. Následnictví tohoto pro­ rockého pověření není možné, jelikož království Boží pro Židy i pro pohany bylo otevřeno jen jednou. Druhá část verše 19 představuje pověření o zodpovědnosti svazování a rozvazování. Týká se to vedení v církvi a jak vidíme u Matouše 18,18, totéž pověření bylo dáno i ostatním apoštolům. Celé téma v pasáži u Matouše 16,16-20 je zaměřeno na božství Ježíše Krista jako „Syna Boha živého“ a jeho role jako Mesiáše neboli Krista - tento fakt je skálou, na které církev stojí. Katoličtí apologeti tvrdí, že Matoušovo evangelium bylo původně napsáno v aramejštině. Tvrdí, že originální text Matouše 16,18 užívá výraz „KéTa“ pro obojí - jak pro jméno Šimona, tak pro označení „skály“ na které Kristus slíbil

83

vybudovat svou církev. Klamný závěr tohoto tvrzení je vyvrácen faktem, že Nový zákon byl inspirován v řeckém textu, a proto neexistuje žádný aramejský originál­ ní text, ze kterého by toto pojetí údajně mohlo přijít. Jsou však aramejské a syrské překlady originálního řeckého textu, které ale nemohou být považovány za origi­ nál. Aramejské texty nejsou inspirovány jako text v řečtině.223 Dokonce i bez originálního textu v aramejštině si římská církev vzala jako vý­ hodu fakt, že výrazy „Petr“ a „skála“ si jsou podobné. Výsledkem bylo, že Řím ob­ ratně nahradil jedno druhým a tak zařídil, že tato pasáž má toto znění: „Ty jsi Petr a na tobě, Petře, vybuduji svou církev.“ Nicméně Pán řekl „na této skále“, nikoliv „na tobě“. „Tato skála“ znázorňuje pravdu, která byla vyjádřena slovy „Kristus, Syn Boha živého“. Tato pravda zaujímá pro církev tak základní a podstatné místo, že může být skutečně nazývána „skálou“.

Nesmyslné tvrzení, že existuje velekněz, který zastupuje Krista Ježíš má jako Mesiáš (Kristus) plnou, nejvyšší a všeobecnou moc. Toto privi­ legium náleží jen jemu samotnému a nárok kohokoli jiného na držení této moci je ohavný a opovrženíhodný. Ovšem ani zde se církev Říma nečervená, když tvr­ dí, že její papež má moc jako Kristus. Oficiálně tedy vyučuje: „Papež, římský biskup a nástupce svátého Petra, ,je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících'.,Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat.' “224 Jedině Pán Ježíš svým bytím - jako Syn Boží - může tvrdit, že každé lidské stvoření je zcela poddáno jen jemu. Římská církev připisuje svému veleknězi po­ zici, která přirozeně patří samotnému Kristu. „Plná, nejvyšší a všeobecná pravo­ moc“ náleží výhradně „Synu Boha živého“. Otce potěšilo, že v samotném Ježíši Kristu jako Spasiteli má přebývat všechna plnost: „plností Toho, který naplňuje všechno ve všech“225. On sám hojně rozdá­ vá všem, kdo jsou jeho vlastním lidem, „milost za milost“226. Touhu římské církve po moci nenasytily pokusy o uchvácení svrchované a úplné nadvlády nad celou 223 Důkladné studium tohoto tématu i jeho historického pozadí (což zahrnovalo zkoumání překladů řeckého Nového zákona, které byly vytvořeny v prvních pěti stoletích křesťanské círk­ ve) zveřejnil pastor David Th. Stark na http://www.gpcredding.org/petra.html 10/07/04. 224 KKC, § 882. (Kurzíva v originále.) 225 Efezským 1,23 226 Jan 1,16

84

církví, spíše nadále tvrdí, že jí byla udělena naprostá plnost milosti a pravdy: „pl­ nost milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi“227. Tak římskokatolická církev učinila sama sebe náhražkou Krista. Proto vyhlašuje: „Není žádná vina, byť sebetěžší, kterou by svátá církev nemohla odpustit.“228 V pobuřujících a do­ mýšlivých prohlášeních, jako jsou výše uvedená, papež zachází stále dále: „Pouze sám římský velekněz má právo soudit ... ty, kteří zastávají nejvyšší státní úřad.“229 Římský biskup se představuje jako svrchovaný, výhradní soudce nad tím, co je dobré a co zlé, který se nikomu nezodpovídá.

Toto tvrzení mluví proti Duchu svátému, pravému Kristovu náměstku V prohlášení: „Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastý­ ře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat,“ (KKC, § 882) hovoří římskokatolická církev proti Duchu svátému. Pán Ježíš Kristus svěřil všeobecnou péči o duše do ochrany božské osoby Ducha svátého. Co se týče třetí osoby Trojice, která ho měla zastupovat, Pán prohlásil: „Až přijde, odhalí světu, v čem je hřích, spravedl­ nost a soud.“230 Duch svátý usvědčuje z hříchu, když dává hříšníkovi uvědomit si jeho ztracený stav a potřebu Kristovy spravedlnosti. On je tím, kdo přivádí v hří­ chu mrtvou duši k životu. Písmo o tomto zázraku milosti hlásá: „Nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím. Tuto moc do­ kázal na Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých.“231 Vznešenost, velikost a nepopsa­ telná moc úřadu Kristova náměstka (vikáře) jsou takové, že věřící musí jen stát v úžasu nad jeho božskou osobou. A tak pokud by si měl kdokoli z lidí činit nárok na tento úřad, jde o něco naprosto absurdního a rouhavého. Jelikož mezi Kris­ tovou spásou a úřadem Ducha svátého je přímé spojení, záměna práce Ducha svátého jako Kristova náměstka za lidský úřad a dílo je duši odsuzující chybou. Třebaže byl Ježíš Kristus Učitelem, Přímluvcem a Rádcem pro věřící, přislíbil, že pošle Ducha svátého jako svého zástupce, takže s nimi zůstane navěky.232 Jak Pís227 Vyhlášení „Dominus lesus“, O jedinečnosti a spásonosné univerzalitě Ježíše Krista a církve, 16.9. 2000. 228 KKC, § 982 229 Kodex kanonického práva, kánon 1405. (http://www.kbs.sk/?cid=1117699770 01/12/07) 230 Jan 16,8 231 Efezským 1,19-20 232 Jan 14,16

85

ma úžasně vyučují, Duch svátý má v životě věřících plný, okamžitý a všestranný vliv: „Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda. My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem pro­ měňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.“233 Práce Ducha přetváří jedince; věřící jsou proměňováni od jednoho stupně slavné milosti k dalšímu až do toho dne, kdy budou dokonalí toutéž milostí navěky s ním ve slávě. Jak moc by si tedy měli křesťané cenit plné a dokonalé práce Ducha svátého! Tváří v tvář těmto úžasným pravdám ohledně úlohy a úřadu Ježíšova svátého Ducha je strašlivé zjistit, že Vatikán prohlašuje: „Papež ,má z božského ustano­ vení nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou pravomoc v oboru duchovní správy'.“234 Přesvědčují muže a ženy, že Kristus jako svého náměstka zanechal smrtelného člověka, čímž usilují o popření samotného Kristova záměru.

Historický přechod od funkce náměstka císaře k náměstku Krista Bizarní tvrzení, že papež je náměstkem Krista, přišlo v historii papežství po­ měrně pozdě. Na počátku římský biskup tvrdil, že je náměstkem císaře a jeho ná­ stupců jako legitimní dědic po císaři. Město, které bylo sídlem moci a římského impéria, se stalo městem, kde biskupové uplatňovali svou autoritu. Postupně je i další biskupové a mnozí panovníci přijímali jako náměstky a nástupce císaře se stejným nejvyšším titulem „pontifex maximus“. Další biskupové tvrdili, že jsou „náměstky prince apoštolů“235 - náměstky apoštola Petra236. Tak již na začátku pátého století biskup Inocenc I. (401-417) trval na tvrzení, že Kristus delegoval nejvyšší mocí apoštola Petra a učinil jej prvním biskupem Říma. Následkem toho se římský biskup jmenoval nástupcem apoštola Petra, připisoval si Petrovu moc a uplatňoval ji i se všemi ostatními privilegii. Bonifác III., který se stal římským biskupem v roce 607, ustanovil sám sebe za „všeobecného biskupa“, přičemž pro­ hlašoval, že je náměstkem a vůdcem všech ostatních biskupů. Nicméně neuběhla tak dlouhá doba a v osmém století byl ve zfalšovaných dokumentech - „Donaci Konstantinově“237 - nalezen konkrétní titul „náměstek Syna Božího“238. 233 2. Korintským 3,17-18 234 KKC, § 973. 235 „Vicarius principis apostolorum“, oficiální latinský titul 236 Jelikož Písma nikdy nezmiňují, že by Petr kdy sídlil v Římě, jde o dlouhodobý spor. 237 „Vicarius Filii Dei“ je oficiální latinský titul. 238 „Donace Konstantinova“ tvrdí „... jelikož, když byl Petr na zemi, byl chápán jako usta­ novený náměstek Božího Syna, tak i papežové, kteří jsou zástupci téhož vůdce apoštolů...“

86

Od osmého století užívají římští biskupové titul „náměstek Krista" i když bylo v šestnáctém století prokázáno, že proslulý dokument je falzum. Tento titul je svrchovaným papežským požadavkem duchovní a světské nadřazenosti. Příchuť božské moci, která v tomto titul zaznívá, se ukázala jako návyková. „Náměstek Krista“ není schopen uznávat jinou autoritu než svou vlastní. Shledává sám sebe jako vůdce všech a odvážně prohlašuje, že „první stolec není nikým souzen“239240 . Konečným výsledkem římské interpretace toho, co Kristus Petrovi řekl, je ustanovení papeže, který má neomylnou vyučující autoritu a moc nad veškerým stvořením jak v duchovní, tak i ve světské rovině. Apoštol Pavel takový absurdní úřad předpověděl, když prorokoval, že přijde „syn zatracení, který se postaví na odpor a povýší se nade všecko, co má jméno Boží nebo čemu se vzdává božská pocta. V žádném případě se nenechte nikým oklamat. Než ten den přijde, musí totiž nastat odvrácení od Boha. Dokonce se posadí v Božím chrámu jako Bůh a bude se vydávat za Boha“24