Biblický komentář Bible CASD svazek 1-7 [PDF]

Zitiervorschau

1

Biblický komentář Bible CASD svazek 1-7

Genesis KAPITOLA 1. 1-3. (Ž 33,6.9). Zdroj prostředků – Pán Bůh „řekl” a jeho slovo stvořilo díla ve světě přírody. Boží stvoření je bohatstvím prostředků, připravených pro něho, aby je v každém okamžiku mohl použít podle svého zalíbení (Letter 131, 1897). 26. (Ef 3,15). Větší rodina – Nekonečná láska – ó, jak je velká! Bůh stvořil náš svět, aby rozšířil nebe. Bůh touží po větší rodině stvořených inteligentních bytostí (MS 78, 1901). 27. Člověk novým a odlišným druhem – Celé nebe z hlubokým a radostným zájmem sledovalo stvoření světa a člověka. Lidské bytosti byly novým a odlišným druhem, jež byly stvořeny „k obrazu Božímu”, a úmyslem Stvořitele bylo, aby zalidnily zemi (RH Feb. 11, 1902). 29. (Ž 104,13). Ovoce v našich rukou – Hospodin dal svůj život stromům a vinným keřům svého stvoření. Jeho slovo může dát nebo zadržet vzrůst ovoce země. Jestliže lidé otevřou své mysle k poznání vztahu, jaký je mezi přírodou a Bohem přírody, tehdy zazní věrné uznání Stvořitelovy moci. Bez života Božího by zanikla celá příroda. Stvořená díla jsou na něm zcela závislá, neboť on propůjčuje své životodárné vlastnosti všem přírodním výtvorům. Stromy prohýbající se pod tíhou ovoce bychom měli považovat za Boží dar přesně tak, jako by je on osobně vložil do našich rukou (MS 114, 1899). KAPITOLA 2. 2. (Ex 20,8-11). Sedm doslovných dní – Týdenní cyklus sedmi doslovných dní, šest určených k práci a sedmý vyhrazen k odpočinku a stále oznamován během biblických dějin, má svůj počátek ve velké skutečnosti prvních sedmi dnů (3SG 90). 7. (1 K 3,9; Sk 17,28). Člověk se nachází pod Božím dohledem – Fyzický organismus člověka je pod Božím dohledem; avšak to neznamená, že funguje sám od sebe jako nastavené hodiny. Srdce bije, puls následuje po pulsu, dech po dechu, avšak celá bytost je pod Božím dohledem. „Jste Boží rolí, Božím vzděláním jste.” V Bohu žijeme, hýbeme se a máme svou existenci. Každý úder srdce, každý dech je vdechnutím Toho, který vdechl dchnutí života do chřípí Adamových – oživující vdechnutí všudypřítomného Boha, toho Velkého „Já Jsem” (RH Sept. 8, 1898). (2 Pt 1,4). Účastníci Božské přirozenosti – Hospodin stvořil člověka z prachu země. Učinil Adama účastníkem svého života a své přirozenosti. Tím že vdechl do něho dchnutí Všemohoucího, stal se člověk duší živou. Postava Adama byla dokonalá; byl silný, půvabný, nevinný, nesoucí obraz svého Tvůrce (MS 103, 1903). Fyzická síla byla dlouho uchována – Člověk vyšel z ruky svého Stvořitele dokonale vytvořen a byl překrásné postavy. Skutečnost, že po šest tisíc let odolával stále narůstající tíze nemocí a zločinnosti, je nezvratným důkazem síly odolávání, jíž byl na počátku vybaven (CTBH 7). 8. Adam, korunován za krále v Edenu – Adam byl korunovaným králem v Edenu. Byla mu dána vláda nad každou živou věcí, kterou Bůh stvořil. Hospodin obdařil Adama a Evu inteligencí, jakou nedal žádnému jinému stvoření. On učinil Adama pravoplatným vládcem nad vším dílem, které vyšlo z jeho rukou. Člověk, stvořený k Božímu obrazu, mohl pozorovat a oceňovat nádherná Boží díla v přírodě (Redemption; or the Temptation of Christ, p.7). 15. Eden miniaturou nebe – Díla Boží v Edenu, jež byla miniaturou nebe, byla pro Adama tématy k uvažování. Bůh nestvořil člověka pouze proto, aby mohl pozorovat jeho nádherná díla, ale dal mu taktéž ruce k práci a také i mysl a srdce k rozjímání. Kdyby štěstí člověka spočívalo v nicnedělání, pak by Stvořitel nedal Adamovi jemu určenou práci. Člověk měl nalézt štěstí stejně tak v práci, jako i v rozjímání (tamtéž: 7-8) (RH Feb. 24, 1874). 16-17. (Gn 1,26; Iz 43,6-7). Po zkoušce mělo být nebe znovu zalidněno – Pán Bůh stvořil člověka ke své slávě, aby se po prověření a vyzkoušení mohla lidská rodina stát jedno s nebeskou rodinou. Úmyslem Božím bylo znovu zalidnit nebe lidskou rodinou, pokud se prokáže poslušností vůči každému jeho slovu. Adam měl být podroben zkoušce, aby se ukázalo, zda bude poslušný jako věrní andělé anebo bude neposlušný. Kdyby obstál ve zkoušce, své děti by naučil pouze oddanosti. Jeho rozum a myšlenky by byly totožné s myslí a myšlenkami Božími. Byl by vyučen Bohem jako jeho role a jeho vzdělání. Jeho charakter by byl formován podle charakteru Božího (Letter 91, 1900). 17. (J 8,44; Gn 3,4). Semena smrti jsou dílem satana – Kristus nezasel v organismu semena smrti. Tato semena zasel satan, když svedl Adama, aby jedl ze stromu poznání dobrého a zlého, což bylo neposlušností vůči Bohu (Ms 65, 1899; publikováno F.D. Nicholem v „E.G.White and her Critics”). (Zj 13,8). Trest smrti nebyl okamžitě vykonán – Adam naslouchal slovům pokušitele a tím, že podlehl jeho našeptáváním, padl do hříchu. Proč v jeho případě nebyl ihned vykonán trest smrti? Protože se našlo výkupné. Jednorozený Boží Syn vzal dobrovolně na sebe hřích

2 člověka, aby vykonal smíření pro padlou rasu. Nebylo by žádného odpuštění za hřích, kdyby nebylo vykonáno toto smíření. Kdyby Bůh odpustil Adamův hřích bez smíření, hřích by byl zvěčněn a byl by uchován navěky s opovážlivostí, která by se projevila bez zábran (RH April 23, 1901). KAPITOLA 3. 1-6. Nepřetržitá řada pádů – Kdyby lidstvo po vypuzení Adama z Edenu již více neupadalo, pak bychom nyní byli v mnohem lepším tělesném, duchovním i morálním stavu. Zatímco lidé naříkají nad pádem Adama, jehož následkem bylo tak nevýslovné hoře, avšak dále, podobně jako Adam, neposlouchají jasná, Boží nařízení, přestože mají jeho příklad, jímž byli varováni před přestupováním zákona Jehovy. Ó, kéž by se člověk zastavil u pádu Adama! Avšak pak následovala celá řada pádů. Lidé nechtějí přijmout výstrahu vyplývající z Adamovy zkušenosti. Holdují chuti a vášním, čímž přímo porušují zákon Boží, a současně stále naříkají nad Adamovým přestoupením, které přivedlo hřích na svět. Od Adamových dnů až podnes následuje celá řada pádů, všech druhů zločinu, každý větší než předcházející. Bůh nestvořil lidskou rasu takovou, jaká nyní existuje na světě, zbavenou zdraví, krásy a morální síly. Mezi lidmi strašně narůstají nemoci všeho druhu. Nebylo to v souladu se zvláštní Boží prozřetelností, ale přímo proti jeho vůli. Došlo k tomu proto, že lidé pohrdali právě těmi prostředky, které Bůh určil, aby je ochránil od tohoto strašného existujícího zla (RH March 4, 1901). 1. Satan používá nástroje – V Edenu satan použil hada jako svůj nástroj. Dnes používá členy lidské rodiny a snaží se pomocí všech druhů úskočností a podvodů zatarasit cestu spravedlnosti určenou pro vykoupené Páně, aby po ní nemohli kráčet (Letter 91, 1900). 5. Není změny v satanově propagandě – Bůh nebere v úvahu naše mínění a přednosti. On ví to, co nevědí lidské bytosti – budoucí výsledky každého kroku – proto by naše oči měly být obráceny přímo na něj a ne na světské výhody představené satanem. Satan nám slibuje, že dosáhneme nejvyššího poznání, jestliže ho budeme poslouchat. Řekl Evě: Budete jako bohové, když jenom budete jíst ze stromu zapovězeného Bohem. Zkouška, jíž byli Adam a Eva podrobeni, byla velmi lehká, avšak oni v ní neobstáli. Projevili neposlušnost vůči Bohu a toto přestoupení otevřelo dveře bídě a strasti na našem světě (MS 50, 1893). 6. Podrobeni nejlehčí zkoušce – S jakým obrovským zájmem sledoval celý vesmír tento boj, jenž rozhodoval o postavení Adama a Evy. Jak pozorně poslouchali andělé slova satana – původce hříchu, když postavil své vlastní myšlenky nad přikázání Boží, snažíce se svým klamným rozumováním zbavit zákon Boží významu! S jakou dychtivostí očekávali, zda tento svatý pár se nechá oklamat pokušitelem a podlehne jeho lsti! Ptali se sami sebe: Přenese tento svatý pár svou důvěru a lásku z Otce a Syna na satana? Přijmou jeho klamy jako pravdu? Věděli, že se mohou zdržet od požívání ovoce a uposlechnout rozhodné Boží nařízení, anebo též porušit jasný příkaz svého Stvořitele. Byla to nejlehčí zkouška, jaká jim vůbec mohla být dána, protože nebylo potřebné, aby jedli ze zapovězeného stromu. Všechno, co jejich potřeby vyžadovaly, jim bylo poskytnuto (BE July 24, 1899). Získali jenom poznání hříchu a jeho následků – Kdyby se Adam a Eva nikdy nedotkli zapovězeného stromu, Hospodin by jim udělil poznání – poznání, na kterém by nespočinulo žádné prokletí hříchu, poznání, které by jim přineslo věčnou radost. Jediné poznání, které získali svou neposlušností, bylo poznání hříchu a jeho následků (AUCR March 1, 1904). Adamův pád je nevysvětlitelný – V čem spočívala síla útoku, jíž byl Adam vystaven, která způsobila jeho pád? Nebyl to uvnitř přebývající hřích; neboť Bůh stvořil Adama podle svého vlastního čistého a přímého charakteru. V prvním Adamovi nebyly žádné zkažené zásady ani žádné zkažené náchylnosti či sklony ke zlému. Adam byl tak dokonalý jako andělé před Božím trůnem. Tyto věci jsou nevysvětlitelné, avšak mnoho věcí, které nyní nemůžeme pochopit, nám bude objasněno, když je uvidíme tak, jak jsou, a poznáme je tak, jak jsou poznány (Letter 191, 1899). (Kaz 1,13-18) – Věk za věkem vedlazvědavost lidíi ke hledání stromu poznání; a často si myslí, že trhají nejpodstatnější ovoce, když však hledají jako Šalamoun, naleznou naprostou marnost a nicotu v porovnání s vědou pravé svatosti, která jim otevře brány Božího města. Lidská ctižádost hledá ten druh poznání, které jim přinese slávu, sebevyvýšení a moc. Tak byli Adam a Eva ovlivňováni satanem, až se Boží zdrženlivost přetrhla a začala jejich výchova pod učitelem lži, aby mohli mít poznání, které jim Bůh odmítl dát – poznání následků přestoupení (MS 67, 1898). Pád přetrhl zlatý řetěz poslušnosti – Adam podlehl pokušení a protože hřích a jeho následky nám byly jasně představeny, můžeme na základě příčiny a následku vidět a poznat, že to není velikost skutku, která stanoví hřích; neposlušnost Boží zjevené vůle je však skutečným odmítnutím Boha, odmítnutím zákonů jeho vlády. ... Pád našich prvních rodičů přetrhl zlatý řetěz bezpodmínečné poslušnosti lidské vůle vůči božské. Od té doby poslušnost není pokládána za absolutní nutnost. Lidské nástroje následují své vlastní představy, o nichž se Hospodin, když mluvil o obyvatelích starého světa, vyslovil, že byly jen zlé (MS 1, 1892). Adam: pokušení bylo od něho co nejvíce vzdáleno – Plán spasení byl tak ustaven tak, že když byl Adam podroben zkoušce, pokušení bylo od něho co nejvíce vzdáleno. Když Adam byl pokoušen, nebyl hladový (ST March 4, 1900).

3 Člověk, svobodná bytost – Bůh měl moc, aby zadržel Adama před tím, aby se dotkl zapovězeného ovoce; kdyby to však učinil, satan by byl utvrzen ve svých obviněních proti Boží vládě, o níž tvrdil, že je tyranská. Člověk by pak nebyl svobodnou mravní bytostí, ale pouhým automatem (RH June 4, 1901). Veškeré podmínky zůstat věrný – Určitě to nebylo Božím záměrem, aby se člověk stal hříšným. Bůh stvořil Adama čistého a ušlechtilého, bez sklonů ke zlu. Umístil ho v Edenu, kde měl veškeré podmínky zůstat věrný a poslušný. Obklopil ho zákonem jako ochranou (tamtéž). 7. Fíkové listí nezakryje hřích – Adam a Eva snědli ovoce a obdrželi tím poznání, které by nikdy neměli, kdyby poslouchali Boha – zkušenost neposlušnosti a nevěrnosti vůči Bohu – poznání, že jsou nazí. Roucho nevinnosti, přikrývka od Boha, kterou je zahalil, zmizela; a místo tohoto nebeského oděvu si opatřili zástěru z fíkových listí. To je přikrývka, kterou přestupníci zákona Božího používají od doby neposlušnosti Adama a Evy. Sešívají fíkové listí, aby zakryli svoji nahotu, způsobenou přestoupením. Fíkové listí představuje argumenty, používané k zakrytí jejich neposlušnosti. Když Hospodin obrací pozornost mužů a žen k pravdě, začínají splétat zástěru z fíkových listí, aby zakryli nahotu duše. Avšak nahotu hříšníka není možné skrýt. Všechny argumenty utkané dohromady všemi, kteří se sami účastní tohoto povrchního díla, přijdou nazmar (RH Nov. 15, 1898). 10-11. Oděni do roucha neznámosti – Kdyby Adam a Eva neprojevili neposlušnost vůči svému Stvořiteli, kdyby zůstali na cestě dokonalé poctivosti, dosáhli by poznání a Boží porozumění. Když však naslouchali hlasu pokušitele a zhřešili proti Bohu, světelný šat nebeské nevinnosti od nich zmizel; a když ztratili roucho nevinnosti, přioděli se temným rouchem neznámosti vůči Bohu. Toto jasné a dokonalé světlo, které je až dosud obklopovalo, ozářilo každou věc, ke které se přiblížili. Ztráta tohoto nebeského světla způsobila, že Adamovi potomci nemohli již více vystopovat charakter Boží v jeho dílech stvoření (RH March 17, 1904). 15. Adam znal původní zákon – Adam a Eva při svém stvoření obdrželi známost původního Božího zákona. Byl vtisknut do jejich srdcí a byli obeznámeni s požadavky zákona na ně kladenými. Když přestoupili zákon Boží, padli ze stavu šťastné nevinnosti a stali se hříšníky; budoucnost padlého lidstva nebyla prozářena ani jediným paprskem naděje. Bůh měl s nimi soucit a Kristus vymyslel plán pro jejich záchranu tím, že sám ponese jejich vinu. Když bylo vysloveno prokletí nad zemí i člověkem, tak ve spojení s tím bylo také dáno zaslíbení, že skrze Krista je zde naděje a odpuštění za přestoupení zákona Božího. Ačkoli soumrak a temnota visely jako příkrov smrti nad budoucností, přece však zaslíbení Vykupitele, té Hvězdy naděje, prozářilo její temnotu. Adam byl prvním, jemuž Kristus zvěstoval evangelium. Adam a Eva pociťovali upřímnou lítost a žal z důvodu své viny. Uvěřili drahocennému Božímu zaslíbení a byli uchráněni před úplnou zkázou (RH April 29, 1875). Kristus bezprostřední Ručitel – Jakmile vznikl hřích, byl tu Spasitel. Kristus věděl, že bude muset trpět, přesto se stal zástupcem člověka. Jakmile Adam zhřešil, Syn Boží představil sebe sama jako záruku lidského pokolení, rozhodnuvši se zemřít za ně na kříži Golgoty, aby tak odvrátil rozsudek vyslovený nad vinnými (RH March 12, 1901). Nebeský kontinent – Ježíš se stal Vykupitelem světa, projevil dokonalou poslušnost vůči každému slovu vycházejícímu z Božích úst. Vykoupil Adamův hanebný pád, spojil zemi – kterou hřích odloučil od Boha – s nebeským kontinentem (BE Aug. 6, 1894). Spojeni se sférou slávy – I když země byla odloučena od nebeského kontinentu a odtržena od spojení s ním, Ježíš ji znovu spojil se sférou slávy (ST Nov. 24, 1887). Okamžitý Zástupce – Okamžitě, když člověk podlehl satanovu pokušení a učinil to, co Bůh řekl, že by neměl učinit, Kristus, Syn Boží stanul mezi živými a smrtí, a řekl: „Nechť trest dopadne na mne. Chci stanout na místě člověka. On by měl obdržet ještě jednu šanci.” (Letter 22, Feb. 13, 1900). Kristus postavil své nohy v Adamových šlépějích – Jaká láska! Jaká podivuhodná blahosklonnost! Král slávy se snížil k padlému lidstvu! Postavil své nohy v Adamových šlépějích. Vzal na sebe padlou lidskou přirozenost, aby svedl boj s tímto mocným nepřítelem, který zvítězil nad Adamem. Přemohl satana a tímto otevřel cestu k vykoupení z nemilosti Adamova selhání a pádu všem těm, kteří v něho uvěří (Redemption; or the Temptation of Christ, p.15). 16-17. Vykonání rozsudku odloženo – Bůh odložil na určitou dobu plné vykonání rozsudku smrti, vyřčeného nad člověkem. Satan si namlouval, že navždy zrušil spojení mezi nebem a zemí. Zde se však velmi zmýlil a zklamal. Otec odevzdal svět do rukou svého Syna, aby ho vykoupil z prokletí a hanby Adamova selhání a pádu (tamtéž p.17). 17-18. Prokletí padlo na celé stvoření – Celá příroda je vyvedena z rovnováhy; protože Bůh nedovolil zemi uskutečnit původní záměr, jaký měl s ní. Hospodin řekl, že bezbožní nemají na ní žádného pokoje. Boží prokletí padlo na všechna stvoření. Každým rokem je to možné pociťovat stále rozhodněji (MS 76a, 1901). První kletba byla vyslovena nad Adamovým potomstvem a nad zemí kvůli neposlušnosti. Druhá kletba přišla na zemi, když Kain zabil svého bratra. Třetí a nejstrašnější Boží kletba přišla na zemi za potopy (4SG 121). Země stále více a hůře pociťuje následky prokletí. První lístek, který před potopou opadl a objevil se na zemi, způsobil těm, kteří se báli Boha, velký smutek. Truchlili nad ním tak, jako my truchlíme nad ztrátou našeho zemřelého přítele. V padajícím listí mohli vidět známky prokletí a také zániku přírody (4SG 155). (Ř 8,22) – Hřích člověka přivedl neodvolatelné následky – zánik , znetvoření a smrt. Dnes je celý svět poskvrněn, nakažen a zachvácen smrtelnou nemocí. Země sténá pod ustavičným přestupováním jejích obyvatel (Letter 22, Feb. 13, 1900).

4 Hospodinovo prokletí spočinulo na zemi, na člověku, na zvířatech, i na rybách v moři; a když se přestoupení stane téměř všeobecným, tehdy se prokletí stane tak rozsáhlé a hluboké, jako je samotné přestoupení (Letter 59, 1898). Důkazy Boží ustavičné lásky – Po Adamově přestoupení Bůh mohl zničit každé rozvíjející se poupátko a každou kvetoucí květinu. Mohl také odejmout jejich vůni, tak příjemnou pro smysly. Na zemi poznačené a zkažené prokletím, v trnitých keřích, v bodláčích, v trní a koukolu, můžeme vyčíst zákon odsouzení; z lahodných barev a vůně květů se pak můžeme naučit, že nás Bůh stále miluje a že jeho milost nebyla zcela odňata ze země (RH Nov. 8, 1898). 17-19. – Bůh řekl Adamovi a všem jeho potomkům: V potu tváře své budeš jíst svůj chléb; od nynějška budeš muset obdělávat zemi v podmínkách přestoupení a ona ti vydá trní a bodláčí (MS 84, 1897). Není takové místo na zemi, kde by nebylo vidět stopy hada anebo cítit následky jeho jedovatého uštknutí. Celá země je poskvrněna pod svými obyvateli. Prokletí tak narůstá, jak narůstá přestoupení (Letter 22, Feb. 13, 1900). 18. Křížení přineslo jedovaté rostliny – Ve velké Hospodinově zahradě nebylo ani jedné jedovaté rostliny. Avšak když Adam a Eva zhřešili, jedovaté byliny začaly růst. V podobenství o rozsévači byl Pán otázán: „Pane, nenasel jsi na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal ten koukol?” Pán odpověděl: „To udělal nepřítel.” Veškerý koukol rozsel zlý člověk. Každá jedovatá rostlina je jeho setbou. Jeho vynalézavými metodami křížení nakazil zemi koukolem (MS 65, 1899. [published in F.D. Nichol, E.G. White and Her Critics]). 22-24. [Zj 22,2.14]. Poslušnost je podmínkou požívání ze stromu života – Přestoupení Božích požadavků vyloučilo Adama ze zahrady Eden. Plamenný meč byl umístěn kolem stromu života, aby na něho člověk nevložil ruku a nejedl z něho, a tak by zvěčnil hřích. Poslušnost všech Božích přikázání byla podmínkou požívání ze stromu života. Adam padl skrze neposlušnost, kvůli hříchu ztratil veškerá práva k požívání ze životodárného ovoce stromu stojícího uprostřed zahrady nebo z jeho listí, které je ke zdraví národů. Díky poslušnosti Ježíše Krista je člověku udělena dokonalost charakteru a právo k onomu stromu života. Podmínky k opětovnému požívání ze stromu života jsou jasně představeny ve svědectví Ježíše Krista adresovaném Janovi: „Blahoslavení, kteříž zachovávají přikázání jeho, aby měli právo k dřevu života a aby branami vešli do města.” (MS 72, 1901). 24. (Mt 4,4; J 6,63). Před naším stromem života není žáden meč – Slova: „Je psáno”, jsou evangeliem, jež máme hlásat. Před tímto stromem života není umístěn žáden plamenný meč. Každý, kdo chce, může z něho jíst. Neexistuje taková moc, která by mohla zabránit nějaké duši jíst ovoce z tohoto stromu života. Každý může jíst a žít navěky (Letter 20, 1900). KAPITOLA 4. 4. Oběť musela být pokropena krví – V každé oběti, kterou přinášíme Bohu, musíme uznat onen veliký Dar, který jedinýučiní naši službu pro něho přijatelnou. Když Ábel obětoval prvorozeného ze svého stáda, uznal tím nejenom Boha jako Dárce svých časných požehnání, ale také jako Dárce Spasitele. Ábelův dar byl nejvybranější, jaký jenom mohl přinést, protože takový byl zvláštní požadavek Hospodina. Kain však přinesl pouze plody země a jeho oběť nemohla být Pánem přijata. Nevyjadřovala totiž víru v Krista. Všechny naše oběti musí být pokropeny krví smíření. Jako vykoupené vlastnictví Syna Božího máme odevzdat Panu náš vlastní, osobní život (RH Nov. 24, 1896). (Gn 2,17). Přijetí prozatímního zástupce – Padlý člověk kvůli své vině nemohl se svými prosbami více předstoupit přímo před Boží tvář, protože jeho přestoupení Božího zákona postavilo nepřekonatelnou bariéru mezi svatým Bohem a přestupníkem. Byl však vymyšlen plán, podle kterého rozsudek smrti padne na zástupce. Podle tohoto plánu vykoupení musí být prolita krev, protože i smrt musela přijít jako důsledek hříchu člověka. Zvířata přinášená k oběti byla předobrazem na Krista. V zabíjeném zvířeti měl člověk vidět prozatímní naplnění Božího slova: „Jistotně zemřeš.” (Redemption; or the Temptation of Christ, p.19). 6. Bůh pozoruje každé jednání – Hospodin viděl Kainův hněv, viděl jeho opadající tvář. To nám odhaluje, jak přesně Hospodin pozoruje každé jednání, všechny záměry a cíle, ano, dokonce i výraz naší tváře! Toto vyjadřuje, i kdyby člověk neřekl nic, jeho odmítnutí jednat podle Boží vůle. ... Jestliže budeš následovat popudy svého odbojného srdce a nebudeš držet na uzdě svou nespravedlivou, neposvěcenou vůli, tak ti právem může Hospodin položit otázku: „Proč jsi se tak rozpálil hněvem? A proč jest opadla tvář tvá?“ Takový výraz tváře prozrazuje, že když nemohou jednat podle satanových triků a nápadů, jsou vyprovokováni a mohou pouze projevit ducha podobného Kainovu (MS 77, 1897). 8. Spor musí nastat – Mezi těmito dvěma bratry nemohl existovat soulad a muselo dojít ke sporu. Ábel nemohl učinit ústupky Kainovi, aniž by se nestal vinným neuposlechnutím zvláštního Božího příkazu (Letter 16, 1897). Kain byl naplněn pochybností a zuřivostí – Satan, jenž je otcem nevěry, reptání a vzpoury, naplnil Kaina pochybností a zuřivostí vůči svému nevinnému bratrovi a proti Bohu, protože jeho oběť byla zamítnuta a Ábelova přijata. V nepříčetné zuřivosti zabil svého bratra (RH March 3, 1874). 15. Kainovo znamení – Bůh dává každému člověku práci, a jestliže se tento člověk odvrátí od práce, kterou mu Bůh dal a začne konat satanovu práci a poskvrní své tělo anebo bude vést jiné ke hříchu, práce tohoto člověka je prokletá a na něm je vyraženo Kainovo znamení. Smrt jeho oběti bude volat k Bohu tak, jako volala krev Ábelova (RH March 6, 1894). Jestliže se někdo, ať už kazatel nebo laik, snaží přinutit nebo ovládat mysl druhého člověka, stává se satanovým nástrojem, konajícím jeho dílo a v pohledu nebeského vesmíru nese znamení Kainovo (MS 29, 1911).

5 25. Set byl ušlechtilejšího vzrůstu než Kain, či Ábel – Set byl ušlechtilejšího vzrůstu než Kain nebo Ábel a připomínal Adama více než ostatní Adamovi synové. Setovi potomci se oddělili od bezbožných potomků Kainových. Milovali poznání Boží vůle, zatímco bezbožné potomstvo Kainovo nemělo úctu k Bohu a jeho svatým přikázáním (3SG 60). KAPITOLA 5. 22-24. Enoch viděl Boha pouze vírou – Viděl [Enoch] Boha vedle sebe? Pouze vírou. Věděl, že Hospodin je tam a pevně se držel zásad pravdy. My máme také chodit s Bohem. Když to budeme činit, naše tváře budou ozářeny jasem jeho přítomnosti a když se budeme setkávat jedni s druhými, budeme mluvit o jeho moci, říkajíce: Sláva Bohu! Dobrý je Pán a dobré je Slovo Hospodinovo (MS 17, 1903). Kristus stálým průvodcem – Můžeme mít to, co měl Enoch. Můžeme mít Krista jako našeho stálého průvodce. Enoch chodil s Bohem a když byl napaden pokušitelem, mohl o tom hovořit s Bohem. Neměl nijaké „Je psáno”, tak jako máme my. Měl však poznání svého nebeského Průvodce. Učinil Boha svým Rádcem a byl úzce spojen s Ježíšem. Enoch byl poctěn díky tomuto jednání. Byl přenesen do nebe, aniž uzřel smrti. Ti, kteří na konci času budou proměněni, budou těmi, jenž obcovali s Bohem na zemi. Ti, kteří učiní zjevným, že jejich život je skryt s Kristem v Bohu, ho budou reprezentovat celým svým praktickým životem. Sobectví v nich bude vytrženo i s kořeny (MS 38, 1897). Úsilí přizpůsobit se božskému obrazu – Kéž si uvědomíme lidské slabosti a vidíme, kde člověk padá ve své soběstačnosti. Pak můžeme být naplněni touhou, abychom byli právě takoví, jak si Bůh přeje, abychom byli – čistí, ušlechtilí a posvěcení. Máme hladovět a žíznit po Kristově spravedlnosti. Jedinou touhou duše bude, abychom byli podobní Bohu. To je touha, která naplňovala Enochovo srdce. Čteme, že chodil s Bohem. Účelně studoval Boží charakter. Nenásledoval svůj vlastní způsob života ani neprosazoval svou vlastní vůli, jako kdyby si myslel o sobě, že je plně způsobilým spravovat záležitosti. Usiloval o to, aby se přizpůsobil božskému obrazu (Letter 169, 1903). Jak Enoch chodil s Bohem – Když důvěřujete svému nebeskému Otci, že vám pomůže ve vaší nouzi, nikdy vás neopustí. Bůh má nebe plné požehnání, která chce udělit těm, kteří ho vážně prosí o pomoc, a kterou jim jedině on může udělit. Skrze víru Enoch vzhlížel k Ježíši, prosil ho a věřil každému vypovězenému slovu, které bylo vyzkoušeno; takto Enoch chodil s Bohem. Zůstával blízko Boha a byl poslušen každému jeho slovu. ... Byl to obdivuhodný život jednoty. Kristus byl jeho Průvodcem. Bylo to důvěrné společenství s Bohem (MS 111, 1898). Přebýval v čistém ovzduší – [Enoch] si nezhotovil své obydlí mezi bezbožnými. Neusadil se v „Sodomě” pod záminkou zachránit „Sodomu”! Spolu se svojí rodinou se usídlil tam, kde ovzduší bylo co nejčistší. Pak čas od času šel mezi obyvatele země s poselstvím daným mu od Boha. Každá návštěva u nich byla pro něho bolestná. Viděl a chápal něco o malomocenství hříchu. Když oznámil poselství, vždycky se vracel do svého ústraní s někým, kdo přijal varovné poselství. Někteří z nich se stali vítězi a zemřeli předtím než přišla potopa. Někteří však žili tak dlouho pod zkázonosným vlivem hříchu, že již nemohli snést spravedlnost (MS 42, 1900). 24. Nikdy nebyla tak hustá mravní temnota – Enoch chodil s Bohem v době, kdy svět kolem něho zaznamenaly svaté dějiny: „Ale když viděl Hospodin, an se rozmnožuje zlost lidská na zemi, a že by všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všecken čas.” Enochův spravedlivý život byl ve výrazném protikladu k bezbožným lidem, kteří ho obklopovali. Jeho zbožnost, čistota a neochvějná bezúhonnost byly výsledkem jeho obcování s Bohem, zatímco bezbožnost světa byla výsledkem následování podvodníka lidstva. Nikdy nebyla ani nebude taková doba, v níž by mravní temnota byla tak hustá, jako když žil Enoch životem bezúhonné spravedlnosti (MS 43, 1900). Enoch – první prorok – Enoch byl první prorok mezi lidmi. Předpověděl proroctví o druhém příchodu Krista na náš svět a o jeho díle pro tuto dobu. Jeho život byl vzorem křesťanské neporušenosti. Pouze svaté rty mohou vyřknout Boží slova obvinění a soudu. Jeho proroctví nenajdeme v knihách Starého Zákona. Nenajdeme též ani knihy, které se týkají Enochova díla, ale Juda, Boží prorok se zmiňuje o díle Enocha (MS 43, 1900). KAPITOLA 6. 2. Spoluprací s Bohem se vyhneš Kainovu uctívání – Kdyby člověk spolupracoval s Bohem, nestal by se Kainovým uctívačem. Následoval by příklad Ábelovy poslušnosti. Lidé by uskutečňovali Boží vůli. Poslouchali by jeho zákon a v této poslušnosti by nalezli spasení. Bůh a nebeský vesmír by jim pomohl udržet božskou podobu. Byl by zachován dlouhý život a Bůh by měl radost z díla svých rukou (RH Dec. 27, 1898). 3. (1 Pt 3,18-21). Bůh hlásal skrze Matuzaléma, Noeho a jiné – Bůh jim poskytl 120 let zkušební lhůty a během této doby jim hlásal poselství skrze Matuzaléma, Noeho a mnoho jiných svých služebníků. Kdyby naslouchali svědectvím těchto věrných svědků, činili pokání a vrátili se k věrnosti Bohu, nebyli by zničeni (RH April 23, 1901). Enoch nesl svědectví s neochvějností – Před zničením předpotopního světa Enoch nesl svědectví s neochvějností (RH Nov. 1, 1906). Byl slyšen hlas Noeho a Matuzaléma – Bůh rozhodl, že očistí svět potopou; ale z milosrdenství a lásky dal předpotopním obyvatelům 120leté období zkoušky. V té době, kdy byla budována archa, byl slyšen varovný a prosebný hlas Noeho, Matuzaléma a mnoha jiných, a každý úder kladiva při stavbě archy byl varovným poselstvím (RH Sept. 19, 1907).

6 Někteří uvěřili, někteří odpadli – Sto dvacet let hlásal Noe předpotopnímu světu poselství výstrahy; avšak pouze několik se jich kálo. Někteří tesaři, kteří pomáhali při stavbě archy, uvěřili tomuto poselství; zemřeli však před potopou. Jiní, kteří byli získáni Noemem, odpadli (MS 65, 1906). Mnozí z věřících zachovali svoji víru a zemřeli jako vítězové (MS 35, 1906). Enochova zkušenost přesvědčivým kázáním – [citace Ju 14-15]. Kázání přednesené Enochem a jeho přenesení zaživa do nebe, bylo přesvědčivým argumentem pro všechny, kteří žili v této době. Byl to argument, který se vší mocí mohli používat Noe a Matuzalém, aby ukázali, že spravedliví mohou být zaživa přeneseni (MS 46, 1895). Spojení s nevěřícími způsobilo nenahraditelné ztráty – Ti, kteří uvěřili, když Noe začal stavět archu, ztratili svou víru díky spojení s nevěřícími, kteří v nich vzbudili veškeré staré vášně k zábavám a okázalosti (RH Sept. 15, 1904). (1 J 3,8). Kristus bojoval již ve dnech Noeho – „Na toť jest zjeven Syn Boží, aby kazil skutky ďáblovy.” Kristus byl zapojen do tohoto boje již v Noemových dnech. Byl to jeho hlas, který promlouval k obyvatelům starého světa v poselstvích výstrahy, pokárání a pozvání. Poskytl lidem zkušební lhůtu sto dvaceti let, v níž se mohli kát. Oni si však zvolili satanovy klamy a zahynuli ve vodách potopy (RH March 12, 1901). 4. Byla zničena ohromná díla umění a vynalézavosti – Během potopy byla zničena větší díla umění a lidské dovednosti, než jaké svět zná dnes. Díla umění, která byla tehdy zničena byla daleko větší než honosná díla umění dneška (Letter 65, 1898). Odkud člověk získal tak mnohostranné poznání? Od Hospodina; studováním stavby a zvyků různých druhů zvířat. Každé zvíře je učební knihou a podle toho, jak jsou utvořena jejich těla a podle prostředků obrany, jimiž jsou vybaveni, se člověk naučil zhotovit si nástroje pro každý druh práce. Kdyby lidé věděli, jak mnoho tehdejších děl umění zmizelo z našeho světa, nevyslovovali by se tak lehkovážně o temné době. Kdyby viděli, jak Bůh kdysi působil skrze své poddané, vyslovovali by se s větší důvěrou o dílech umění předpotopního světa. Mnohem více toho zmizelo během potopy, než se dnešní člověk domnívá. Když se Bůh podíval na svět, viděl, že rozum, který dal člověku je převrácený a veškerá představivost jeho srdce je neustále zlá. Bůh dal těmto lidem poznání. Dal jim hodnotné myšlenky, aby mohli uskutečnit jeho plán. Hospodin však viděl, že ti, které vybavil moudrostí, taktem a úsudkem, využili každou z těchto předností své mysli k sebeoslavování. Vodami potopy odstranil ze země tento dlouhověký lidský rod a spolu s nimi zhynulo poznání, které používali jenom ke zlému. Když byla země znovu zalidněna, Hospodin svěřil svou moudrost lidem v omezenější formě, dal jim pouze ty schopnosti, které jsou nezbytné k uskutečňování jeho velkého plánu (Lettter 24, 1899). Postupující klamy – Pravé poznání se zmenšovalo s každým následujícím pokolením. Bůh je nekonečný a první lidé na zemi obdrželi poučení od nekonečného Boha, který stvořil svět. Ti, kteří přijímali poznání přímo od Nekonečné Moudrosti, netrpěli nedostatkem poznání. Bůh poučil Noeho, jak má vybudovat tuto obrovskou archu, aby on a jeho rodina byli zachráněni. On také poučil Mojžíše, jak má vybudovat svatostánek a také jak má být okrášlena a jakým řemeslným dílem má být ozdobena svatyně. Ženy pracovaly s velkou zručností a ozdobily ji stříbrem a zlatem. Nebylo nedostatku zručných lidí k vykonání díla ke zhotovení truhly smlouvy, svatostánku a nádob ze zlata. Bůh dal Davidovi vzor chrámu, který měl vybudovat Šalomoun. Pouze nejschopnější muži - návrháři a umělečtí řemeslníci – mohli dělat na tomto díle. Každý kámen pro stavbu chrámu byl tak připraven, aby přesně zapadal do svého místa, předtím než byl přinesen k chrámu. Chrám byl vybudován bez zvuku sekery a kladiva. Není a nebylo na světě podobné stavby, co se týče krásy, bohatství a nádhery. Dnes je veliký pokrok, mnoho vynálezů a mnoho strojů nahrazujících práci člověka, které starověcí lidé neměli. Oni je nepotřebovali. ... Čím déle se země nachází pod prokletím, tím těžší je pro člověka obdělávat ji a učinit ji úrodnou. Protože se země stává stále méně úrodnou a musí být na ní vynaložené dvojnásobné úsilí, Bůh vybavil člověka vynalézavými schopnostmi, aby mohl zhotovit nástroje ulehčující práci na zemi, sténající pod prokletím. Bůh však nestojí za všemi vynálezy člověka. Satan ve velké míře ovládl myšlení člověka a pudil ho k novým vynálezům, které ho vedly k tomu, že zapomněl na Boha. Člověk žijící dnes se v žádném případě nemůže svou rozumovou sílou srovnávat s lidmi dávnověku. Ztratilo se mnohem více starověkých děl umění, než vlastní nyní dnešní generace. Dovednost a umění těch, kteří žijí v tomto zkaženém věku, se nemůže srovnávat s poznáním, jaké měli silní lidé, kteří žili bezmála tisíc let. Lidé před potopou žili stovky let, a když měl člověk sto let, byl považován pouze za mládence. Tito dlouho žijící lidé měli zdravého ducha ve zdravém těle. Jejich duševní i tělesná síla byla tak velká, že nynější slabá generace nemůže být s nimi v žádném případě srovnávána. Tito dávnověcí lidé měli téměř tisíc let k tomu, aby získávali poznání. Ve věku 60 až 100 let teprve vystupovali na jeviště života, což je asi doba těch, kteří dnes žijí nejdéle, jejich malá část v jejich krátké době života a pak odcházejí pryč. Ti, kteří jsou oklamáni, si lichotí v sebeklamu, že nynější věk je věkem skutečného pokroku a že lidský rod v minulých dobách postupoval vpřed v pravém poznání; tito se nacházejí pod vlivem otce lži, jehož dílem bylo vždy proměnit Boží pravdu na lež (4SG 154-156). Obři před potopou – Při prvním vzkříšení všichni vyjdou v nesmrtelném půvabu, avšak při druhém budou známky prokletí viditelné na všech. Všichni vyjdou ze svých hrobů, jak do nich vešli. Ti, kteří žili před potopou, vstanou se svými obrovitými postavami, více než dvakrát vyššími než lidé dnes žijící na zemi. Generace po potopě byla již menšího vzrůstu (3SG 84). 5. Upadali z lehkomyslnosti k odporným hříchům – Máme dějiny předpotopních obyvatel a měst na rovinách, jejichž jednání vedlo k úpadku z lehkomyslnosti a rozpustilosti k zvrhlým hříchům, které přivolaly Boží hněv v nejhroznější záhubě, aby země byla zbavena prokletí

7 jejich nakažlivého vlivu. Sklony a vášně měly nadvládu nad rozumem. Vlastní „já” bylo jejich bohem a poznání Nejvyššího bylo téměř vymazáno sobeckým oddáváním se zkaženým vášním (Letter 74, 1896). Zneužití toho, co je zákonné – Hřích předpotopních obyvatel spočíval ve zneužití toho, co bylo samo o sobě zákonné. Znehodnotili Boží dary tím, že je používali k tomu, aby sloužily jejich sobeckým tužbám. Holdováním chuti a nízkým vášním úplně zkazili svou představivost. Předpotopní lidé byli otroky satana, vedenými a ovládanými jím (MS 24, 1891). Zničeni zvrácenou chutí – Obyvatelé Noemova světa byli zničeni, protože byli zkaženi oddáváním se zvrácené chuti (ST Sept. 2, 1875). 11. Uctívání a oddávání se vlastnímu „já”; podporování zločinu – Oddávali se sobeckému požitkářství – jedli, pili, veselili se – a když jejich touhám a vášním bylo překaženo, uchýlili se k násilným činům a zločinům. Ve dnech Noeho drtivá většina stála v opozici vůči pravdě a přímo si libovala v rozšiřování lži a klamu. Země byla naplněna násilím. Války, zločiny, vraždy byly na denním pořádku. Stejně tak tomu bude před druhým příchodem Ježíše Krista (MS 24, 1891). 12-13. Noe byl zesměšňován – Před zničením starého světa potopou žili velmi nadaní lidé, lidé, kteří byli obdařeni zručností a poznáním. Avšak jejich představivost byla zkažená, protože ve svých plánech a radách odmítali Boha. Stali se moudrými v konání toho, co jim Bůh nikdy nepřikázal, moudrými v konání zla. Hospodin viděl, že takový příklad bude mít zhoubný vliv na pozdější pokolení a proto vzal věc do svých rukou. Po 120 let jim posílal varování skrze svého služebníka Noeho. Oni však využili tak milostivě jim udělenou dobu zkoušky k tomu, aby se Noemu vysmívali. Zesměšňovali ho a kritizovali ho. Vysmívali se mu pro jeho zvláštní upřímnost a silné uvědomění si soudu, který, jak hlásal, Bůh jistě vykoná. Hovořili o vědě a o zákonech, které řídí přírodu. Pak si z Noemových slov učinili nespoutané veselí a nazvali ho bláznivým fanatikem. Boží trpělivost byla vyčerpána. Hospodin řekl Noemovi: „Konec všelikého těla přichází přede mne, nebo naplněna jest země nepravostí od nich; z té příčiny, hle, již zkazím je s zemí.” (MS 29, 1890). 7. (2 Pt 3,10; Zj 14,10). Uhlí a ropa – prostředky pro konečné zničení – Tyto majestátní stromy, které Bůh nechal růst na zemi k užitku obyvatel starého světa a které oni používali k vytvoření model a k vlastní zkáze, Bůh uchoval v zemi v podobě uhlí a ropy, aby byly použity jako prostředky jejich konečného zničení. Tak, jak během potopy vyvolal vody ze země jako zbraně své zbrojnice ke zničení předpotopního pokolení, tak na konci tisíce let vyvolá oheň ze země, který uchoval ke konečnému zničení nejenom těch generací, které následovaly po potopě, ale taktéž předpotopního pokolení, které zahynulo ve vodách potopy (3SG 87). KAPITOLA 7. 21-23. Zachováni skrze víru v Krista – Byl to Kristus, který zachoval archu v bezpečí uprostřed burácejících, kypějících vln, protože její obyvatelé měli víru v jeho moc, která je mohla zachránit (RH March 12, 1901). KAPITOLA 8. 13. Semena a některé rostliny byly uchované – Nádherné stromy a kvetoucí křoviny byly zničeny. Přesto však Noe uchoval semena a vzal je s sebou do archy a Bůh svojí zázračnou mocí zachoval při životě několik nezvyklých druhů stromů a keřů pro budoucí generace. Krátce po potopě vyrašily z mnohých skal stromy a rostliny. Díky Boží prozřetelnosti byla semena roztroušena a vehnána do štěrbin skal a tam bezpečně ukryta pro budoucí použití člověka (3SG 76). KAPITOLA 9. 6. Bůh chrání lidská práva – Jak starostlivě Bůh chrání práva člověka! Za úkladnou vraždu dává trest. „Kdo by koli vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho.” Kdyby nějakému vrahovi bylo dovoleno, aby unikl trestu, tehdy by jeho zhoubný vliv a kruté násilí vedlo ke zničení jiných. To by vedlo ke stejné situaci, jaká existovala před potopou. Bůh musí potrestat vrahy. On dává život, a on ho také odjímá, jestliže se tento život stane děsem a hrůzou pro jiné (MS 126, 1901). 12. Duha ukazuje Kristovu lásku, která obklopuje zemi – Když se díváme na tuto duhu, pečeť a znamení Božího zaslíbení daného člověku, že bouře jeho hněvu již nikdy více nezničí náš svět vodami potopy, pozorujeme, že jiné než pouze smrtelné zraky se dívají na tuto nádhernou podívanou. Andělé se radují, když se dívají na toto nádherné znamení Boží lásky k člověku. Vykupitel světa se na ni dívá, protože jeho prostřednictvím byla tato duha učiněna, aby se ukázala na nebesích jako znamení nebo zaslíbení smlouvy vůči člověku. Bůh sám se dívá na duhu na oblacích a rozpomíná se na svou věčnou smlouvu uzavřenou mezi ním a člověkem. Po tomto strašlivém projevu Boží mstící moci, při zničení starého světa potopou, která nastala, Bůh věděl, že u těch, kteří byli zachráněni před všeobecnou zkázou, by se znovu probudil jejich strach a obavy, kdykoli by se kupily mraky, burácely hromy a šlehaly blesky. A aby zvuk bouře a padání deště z nebe neroznítil strach v jejich srdcích z obavy, aby na ně nepřišla další potopa. Ale spatří Boží lásku v zaslíbení: [citace Gn 9, 12-15.] Rodina Noeho pohlížela s obdivem a uctivou bázní smíšenou s radostí na toto znamení Boží milosti, které se klenulo na nebi. Duha představuje Kristovu lásku, která obepíná zemi a sahá až do nejvyššího nebe, spojující lidstvo s Bohem a spojující zemi s nebesy.

8 Když se díváme na tuto překrásnou podívanou, můžeme se radovat v Bohu a být ujištění, že on sám se dívá na toto znamení své smlouvy a že když se na ně dívá, rozpomene se na děti země, kterým toto znamení bylo dáno. Jejich utrpení, nebezpečí a zkoušky nejsou před ním ukryty. Můžeme se radovat v naději, že duha Božího smlouvy je nad námi. Bůh nikdy nezapomene na děti, o které pečuje. Jak je těžké pro mysl smrtelného člověka pochopit podivuhodnou Boží lásku a něžnost a jeho nesrovnatelnou blahosklonnost, když říká: „Nebo když bude duha na oblaku, popatřím na ni, abych se rozpomenul na tebe.“ (RH Feb. 26, 1880). KAPITOLA 11. 2-9. Lidé znovu obnovili nepřátelství – Dříve než byla země znovu osídlena, lidé znovu obnovili své nepřátelství vůči Bohu a nebi. Předávali své nepřátelství svým potomkům, jakoby dovednost a vynalézavost svádějící lidi a pudící je, aby pokračovali v nepřirozených válkách, byly svatým dědictvím (Letter 4, 1896). 3-7. Spolčení přineslo vzpouru – Toto spolčení přineslo vzpouru proti Bohu. Obyvatelé roviny Sinear založili své království pro vlastní vyvýšení, ne pro slávu Boží. Kdyby uspěli, vládli by obrovskou sílou, odstranili by spravedlnost a zavedli by nové náboženství. Svět by byl demoralizován. Směsice náboženských myšlenek s klamnými teoriemi by měla za následek uzavření dveří míru, štěstí a bezpečí.Tyto domněnky a klamné teorie, uskutečněné a zdokonalené, by odváděly mysle od věrnosti božským ustanovením a zákon Boží by byl přehlížen a zapomenut. Rozhodní lidé, podníceni a puzeni prvním velkým odbojníkem, by odporovali jakémukoliv zasahování do jejich plánů nebo do jejich špatného způsobu života. Namísto božských předpisů by ustanovili zákony, které by odpovídaly tužbám jejich sobeckých srdcí, aby mohli uskutečnit své záměry (RH Dec. 10, 1903). KAPITOLA 12. 1. Abrahám vybrán z modlářského pokolení – Po potopě začal znovu na zemi vzrůstat počet obyvatel a spolu s ním vzrůstala i bezbožnost. Modlářství se stalo téměř všeobecným a Hospodin nakonec nechal zatvrzelé hříšníky, aby následovali svých zlých cest, zatímco on vybral Abraháma, z rodu Semova a učinil ho strážcem svého zákona pro budoucí generace (MS 65, 1906). Abrahámova rodina zasažena falešnou bohoslužbou – V té době se modlářství rychle zahnízdilo a soupeřilo s uctíváním pravého Boha. Ale Abrahám se nestál modloslužebníkem. Ačkoli jeho vlastní otec kolísal mezi pravou a falešnou bohoslužbou a s jeho poznáním pravdy se mísily falešné teorie a modlářské praktiky, Abraham byl prost tohoto poblouznění. Nestyděl se ze svou víru a nesnažil se nijak zakrýt skutečnost, že učinil Boha svou důvěrou. „Vzdělal tam oltář Hospodinu, a vzýval jméno Hospodinovo.“ (YI March 4, 1897). 2-3. (J 8,56; Ga 3,8). Abrahám viděl přicházejícího Vykupitele – Kristus řekl farizeům: „Abraham, otec váš, veselil se, aby viděl den můj, i viděl, a radoval se.“ Jak mohl Abraham vědět o přicházejícím Vykupiteli? Bůh mu dal světlo týkající se budoucnosti. On se díval kupředu do doby, kdy měl Spasitel přijít na tuto zemi, kdy přikryl své božství lidstvím. Vírou viděl Vykupitele světa přicházejícího jako Boha v těle. Viděl, jak tíha viny byla sňata z lidského rodu a byla vložena na božského Zástupce (MS 33, 1911). (Ef 2,8). Zachovávání přikázání podle Abrahámovy smlouvy – Kdyby nebylo možné pro lidské bytosti podle Abrahámovy smlouvy zachovávat Boží přikázání, každá duše by byla ztracena. Abrahámova smlouva je smlouvou milosti. „Milostí spaseni jste“[citace J 1,11-12]. Neposlušné děti? Ne! Poslušné všem jeho přikázáním. Kdyby to nebylo pro nás možné, abychom byli zachovavateli přikázání, pak proč by Bůh činil z poslušnosti jeho přikázání důkaz, že ho milujeme? (Letter 16, 1892). KAPITOLA 13. 10-11. Lot vešel bohatý a vyšel, nemaje nic – Lot si vybral zemi nádherně situovanou, která slibovala velké výnosy. Lot do ní vešel bohatý a vyšel z ní nemaje nic; takový byl výsledek jeho volby. Je to velký rozdíl, zda se člověk usadí na místo, kde bude mít to nejlepší přispění těch správných vlivů, nebo zda si vybere časné výhody. Je mnoho cest, které vedou do Sodomy. Všichni potřebujeme pomazaný zrak, abychom mohli poznat cestu, která vede k Bohu (Letter 109, 1899). Lot byl přesvědčen o svém omylu – Lot si vybral Sodomu za svůj domov, protože viděl výhody, které by tam ze světského hlediska mohl získat. Ale potom, co se tam usadil a stal se bohatým v pozemských pokladech, přesvědčil se, že udělal chybu, když nevzal v úvahu mravní úroveň společnosti, ve které si učinil svůj domov (RH Nov. 14, 1882). KAPITOLA 14. 18-20. Melchisedech představoval Krista – Bůh nikdy nenechal sebe sama bez svědectví na zemi. Kdysi Melchisedech představoval Pána Ježíše Krista osobně, zjevil pravdu nebes a zvěčnil zákon Boží (Letter 190, 1905). Byl to Kristus, který mluvil skrze Melchisedecha, kněze nejvyššího Boha. Melchisedech nebyl Kristus, ale byl hlasem Božím na světě, zástupcem Otce. A Kristus hovořil skrze všechna minulá pokolení; Kristus vedl svůj lid a byl světlem světa. Když Bůh vyvolil Abrahama jako

9 představitele jeho pravdy, vyvedl ho z jeho země a oddělil ho daleko od jeho příbuzenství. Chtěl ho zformovat podle svého vlastního vzoru. Chtěl ho učit podle svého vlastního plánu (RH Feb. 18, 1890). 20. (Gn 28,22; Lv 27,30). Desátky spadají až do dnů Adamových – Desátkový systém sahá zpět až za dny Mojžíšovy. Po lidech bylo požadováno, aby obětovali Bohu dary pro náboženské účely před určitým systémem, který byl dán Mojžíšem, dokonce tak daleko zpět až do dnů Adamových. Když se podřídili Božím požadavkům, projevili to v oběti své vděčnosti za jeho milosrdenství a požehnání k nim. Toto bylo udržováno během následujících generací a bylo prováděno Abrahámem, který dal desátek Melchisedechovi, knězi nejvyššího Boha. Stejný princip existoval ve dnech Joba (ST April 29, 1875). KAPITOLA 15. 9-11. Nechť nic neposkvrní vaši oběť – Bdi tak věrně, jak to činil Abrahám, aby krkavci nebo nějací jiní ptáci nesedli na tvoji oběť přinesenou Bohu. Každá myšlenka pochybnosti by měla být tak střežena, aby nespatřila denní světlo skrze naše ústa. Světlo vždy prchá před slovy, která vzdávají čest mocnostem temnosti (Letter 7, 1892). 16. Bůh je dlouho snášel z příčiny dobrých Amorejských – Ve dnech Abrahámových Bůh prohlásil: „Neboť ještě není doplněna nepravost Amorejských.” Bůh je nechtěl v té době nechat zničit. V tom je zjevena dlouhoshovívavost Boží. Amorejští byli v nepřátelství vůči jeho zákonu; nevěřili v něho jako v pravého a živého Boha. Mezi nimi bylo však několik dobrých jedinců a kvůli těmto nemnohým byl Bůh tak dlouho trpělivý. Staletí později, když se Izraelští vraceli z Egypta do zaslíbené země, byli Amorejští „vypléněni před tváří synů Izraelských“. Nakonec podlehli záhubě, protože neustále svéhlavě pohrdali zákonem Božím (RH July 12, 1906). (Kaz 8,11-12). Odmítnutí světla přivedlo Amorejské do záhuby – Amorejští byli obyvateli Kanánu, a Hospodin zaslíbil tuto zemi Izraelitům. Musela však uplynout dlouhá doba, než jeho lid bude moci obsadit tuto zemi. Hospodin uvedl také důvod, proč musí uplynout tato doba. Řekl jim, že nepravost Amorejských nebyla ještě doplněna a že jejich vypuzení a vyhlazení nemohlo nastat dříve, dokud nenaplnili kalich své nepravosti. Jejich jednání bylo poznamenáno modlářstvím a hříchem, avšak míra jejich viny nebyla ještě taková, aby mohli být odsouzeni k záhubě. Ve své lásce a soucitu Bůh na ně nechal svítit světlo v ještě jasnějších paprscích; chtěl jim dát příležitost, aby mohli spatřit dílo jeho podivuhodné moci, aby neměli žádnou omluvu pro své zlé jednání. To je způsob, jak Bůh jedná s národy. Během určené doby zkoušky, uplatňuje dlouhoshovívavost vůči národům, městům i jednotlivcům. Jestliže je však jasné, že nechtějí přijít k Němu, aby mohli mít život, tehdy na ně přicházejí soudy. Nastal čas, kdy přišel soud na Amorejské. A taktéž nastane čas, kdy všichni přestupníci jeho zákona poznají, že Bůh nebude v žádném případě ospravedlňovat vinného (RH May 2, 1893). KAPITOLA 18. 19. Plnění podmínek přináší požehnání – Kdyby rodiče plnili podmínky, na základě kterých jim Bůh zaslíbil moc, tehdy by jejich domovy neopouštělo jeho požehnání (RH May 21, 1895). KAPITOLA 19. 12-14. Sodoma překročila hranice milosti – Sodomští překročili hranice milosti a již žádné světlo jim nebylo poskytnuto před jejich zničením. Kdyby dokonce varování prošlo skrze města této roviny a kdyby jim bylo řečeno právě to, co má přijít, kdo z nich by tomu uvěřil? Oni nechtěli již více přijmout poselství a Bůh to věděl, podobně jako zeťové Lotovi (MS 19a, 1886). 16. Lot ochromen – Lot byl jednoduše ochromen obrovskou pohromou, která právě nastala; byl ohromen žalem při pomyšlení, že má opustit všechno, co mu bylo na zemi drahé (RH Nov. 14, 1882). KAPITOLA 22. 1. (Jk 1,13). Bůh dopustil jisté okolnosti, aby vyzkoušel – Co je to pokušení? Je to prostředek, kterým ti, kteří tvrdí, že jsou Božími dětmi, jsou zkoušeni a vyzkoušeni. Čteme, že Bůh pokoušel Abraháma a také i dítky Izraele. To znamená, že Bůh dopustil, aby nastaly okolnosti, v nichž by vyzkoušel jejich víru a vedl je k tomu, aby se obraceli k němu o pomoc. Podobně i dnes Bůh dopouští, aby na jeho lid přišlo pokušení, aby si uvědomil, že on je jejich pomocníkem. Jestliže se v pokušeních k němu přiblíží, on je posílí, aby v nich mohli obstát. Jestliže však podlehnou nepříteli tím, že se nepostavili blízko svého Všemocného Pomocníka, budou přemoženi. Sami se odloučili od Boha. Nesvědčí o tom, že kráčejí po Boží cestě (ST March 12, 1912). 2. Nic není příliš drahé, aby nemohlo být odevzdáno Bohu – Tento skutek Abrahámovy víry je zaznamenán k našemu užitku. Učí nás velké lekci důvěry vůči Božím požadavkům, jakkoli přísné a těžké mohou být. A kromě toho učí děti dokonalé poslušnosti vůči jejich

10 rodičům i vůči Bohu. Abrahámova poslušnost nás učí, že nic není pro nás tak příliš drahé, aby nemohlo být odevzdáno Bohu (ST Jan. 27, 1887). 12. Každý dar patří Bohu – Abrahámova zkouška byla nejtěžší zkouškou, jaká vůbec na člověka může přijít. Kdyby v ní selhal, nikdy by nebyl zaznamenán jako otec věřících. Kdyby se uchýlil od Božího příkazu, svět by byl zbaven podnětného příkladu nepochybné víry a poslušnosti. Tato lekce byla dána, aby zářila po všechny věky, ze které se můžeme naučit, že nic není příliš tak drahé, aby nemohlo být odevzdáno Bohu. Když se díváme na každý dar jako na patřící Pánu, tak si takto zajišťujeme nebeská požehnání. Dávejte Bohu zpět svěřené vám majetky a bude vám svěřeno ještě více. Jestliže budete zadržovat pro sebe vaše majetky, neobdržíte žádnou odměnu v tomto životě a ztratíte odměnu v životě, který má přijít (YI June 6, 1901). Izák symbolem ukazujícím na Krista – Obětování Izáka bylo naplánováno Bohem jako symbol oběti jeho Syna. Izák byl symbolem ukazujícím na Syna Božího, který by obětován jako oběť za hříchy světa. Bůh chtěl vštípit Abrahámovi evangelium záchrany lidstva; aby učinil tuto pravdu skutečností a vyzkoušel jeho víru, Bůh požádal od Abraháma, aby zabil svého milovaného Izáka. Všechna muka, která Abrahám musel vytrpět během této tajemné a strašné zkoušky, měla sloužit k tomu, aby hluboce zapůsobila na jeho pochopení plánu vykoupení padlého lidstva (YI March 1, 1900). KAPITOLA 25. 29-34. (Žd 12,16-17). Právo prvorozenství ztratilo hodnotu a svatost – Ezau měl zvláštní, silnou touhu po určitém jídle a tak dlouho uspokojoval vlastní „já”, že již necítil žádnou nutnost odvrátit se od této lákavé a žádostivé pochoutky. Tak velmi o tom přemýšlel, že neučinil žádné zvláštní úsilí, aby zkrotil svoji chuť, až dokud její moc nepotlačila každou další myšlenku a úplně ho neovládla. Představoval si, že bude muset velmi trpět a dokonce může i zemřít, jestliže nedostane tuto zvláštní lahůdku. Čím více o tom přemýšlel, tím více jeho touha sílila, až jeho právo prvorozenství, které bylo svaté, ztratilo svoji hodnotu a svatost. Pomyslel si, dobře, když ho nyní prodám, později ho mohu zase snadno koupit zpět. ... Když se ho snažil koupit zpět, dokonce i za velkou oběť na jeho straně, nebyl schopný tak učinit. ... Pečlivě a se slzami hledal pokání. Všechno bylo marné. Pohrdl požehnáním a Hospodin ho odňal od něho navždy (RH April 27, 1886). Ezau je příkladem – Ezau prošel krizí svého života, aniž o tom věděl. To, co považoval za málo hodnotnou věc, myšlenka se stala skutkem, která zjevila převládající rysy jeho charakteru. Ukázala jeho volbu, jeho pravé ocenění toho, co bylo svaté a co měl svatě opatrovat. Prodal své prvorozenství za nevelký požitek, aby uspokojil svou chvilkovou potřebu, a toto rozhodlo o jeho dalším běhu života. Pro Ezaua kousek jídla bylo víc než služba jeho Mistru (Letter 5, 1877). Ezau představuje ty, kteří neokusili vlastních výsad, které jsou pro ně koupené za nekonečně velkou cenu, ale prodali své prvorozenství za uspokojení chuti nebo za lásku k zisku (Letter 4, 1898). KAPITOLA 28. 12. Ti, kteří chtějí stoupat, musí pevně klást své nohy – Ježíš je žebřík do nebe. ... a Bůh nás volá, abychom na tento žebřík vystoupili. Nemůžeme to však učinit, dokud jsme obtíženi pozemskými poklady. Křivdíme si, když naše pohodlí a osobní výhody stavíme výše než Boží věci. V pozemském bohatství nebo v tom, co nás oklopuje, není žádné záchrany. Člověk není vysoce ceněn v Božích očích nebo jím uznáván za dobrého proto, že vlastní pozemská bohatství. Jestliže chceme získat opravdovou zkušenost ve stoupání, musíme se naučit, že když stoupáme, musíme překonat každou překážku za námi. Ti, kteří stoupají, musí své nohy klást pevně na každou příčku žebříku (ST Feb. 1, 1899). 12-13. Kristus přemosťuje propast – Jákob chtěl získat podvodem právo na prvorozenství, zklamal však sebe sama. Myslel si, že ztratil všechno, své spojení s Bohem, svůj domov a stal se zklamaným uprchlíkem. Ale co učinil Bůh? Díval se na něho v jeho beznadějném stavu, viděl jeho zklamání a viděl v něm materiál, který by mohl vrátit zpět k Boží slávě. Když viděl jeho žalostný stav, ukázal mu ve snu žebřík, který představuje Ježíše Krista. Zde je člověk, který ztratil veškeré spojení s Bohem, a Bůh nebes, když se dívá na něho, dává svolení, aby se Kristus stal mostem přes propast, kterou učinil hřích. Když se tak na to díváme, můžeme říci: Toužím po nebi, ale jak ho mohu dosáhnout? Nevidím žádnou cestu. Stejně tak přemýšlel Jákob, a proto mu Bůh ukázal ve snu žebřík. A tento žebřík spojuje zemi s nebesy, s Ježíšem Kristem. Člověk může po něm vystupovat, protože jeho spodní část se opírá o zem a jeho nejvyšší příčka sahá až do nebes. ... Vy, obyvatelé země, chvalte jej! A proč? Protože skrze Ježíše Krista, jehož dlouhé lidské rameno objalo lidský rod, zatímco svým božským ramenem se chopil trůnu Nekonečného, je přemostěna propast jeho vlastním tělem. A tento maličký svět, který byl kvůli hříchu oddělen od společenství nebes a stal se ostrovem, je znovu vrácen do původního stavu, protože Kristus přemostil tuto propast (MS 5, 1891). KAPITOLA 31. 50. Lában chápal zlo mnohoženství – Lában chápal, jaké zlo přináší mnohoženství, ačkoli to bylo pouze jeho lstí, že si Jákob vzal dvě ženy za manželky. Dobře věděl, že to byla žárlivost Líe a Ráchel, která je vedla k tomu, že nabídly své služky Jákobovi, což narušilo rodinné vztahy

11 a zvětšilo neštěstí jeho dcer. A nyní, když jeho dcery odcházejí daleko od něho a mají být od něho zcela odloučeny, toužil, pokud je to jen možné, zabezpečit jejich štěstí. Lában nechtěl, aby Jákob na sebe přivedl ještě větší neštěstí a také na Líu a Ráchel, tím, že by si vzal za manželky další ženy (3SG 126). KAPITOLA 32. 24. Vítězství je zajištěno, když se zřekneme vlastního„já” – Jákob „se potýkal s andělem, a přemohl”. Pokorou, pokáním a zřeknutím se vlastního „já” zvítězil tento hříšný, bloudící smrtelník nad Majestátem nebes. Zachytil se třesoucí rukou zaslíbení Božího a srdce nekonečné lásky se nemohlo odvrátit od hříšníkovy prosby. ... Nechť si nikdo nezoufá, že nemůže dosáhnout vítězství. Vítězství je zajištěno, když naše „já” odevzdáme Bohu (MS 2, 1903). 26. (Mt 11, 12). Je nezbytné rozhodné úsilí a víra – Jákob měl strach a obavy, když se snažil ve své vlastní síle dosáhnout vítězství. Božského návštěvníka považoval za nepřítele a zápasil s ním, dokud ho neopustily všechny síly. Když se však zcela spolehl na Boží milost, tehdy zjistil, že místo aby se ocitl v rukou nepřítele, ocitl se v objetí náruče nekonečné lásky. Viděl Boha tváří v tvář a jeho hříchy mu byly odpuštěny. „Království nebeské násilí trpí, a ti, kteříž násilí činí, uchvacujíť je.” Toto násilí zaujímá celé srdce. Být rozdvojené mysli znamená být nestálým. V díle přípravy je požadována rozhodnost, sebezapření a posvěcené úsilí. Rozum a svědomí mohou být spojeny, ale když naše vůle není zapojena, potká nás neúspěch. Každá schopnost a každý pocit musí být do tohoto zapojen. Horlivost a vroucí modlitba musí zaujmout místo netečnosti a lhostejnosti. Pouze vážným a rozhodným úsilím a také vírou v Kristovy zásluhy můžeme zvítězit a získat království nebeské. Náš čas pro toto dílo je krátký. Kristus brzy přijde podruhé (YI May 24, 1900). KAPITOLA 35. 2-3. Jákobovo úsilí za účelem napravení zla bylo přijato – Jákob se pokořil a od své rodiny vyžadoval, aby se též pokořila a odložila všechny své ozdoby, protože měl vykonat smíření za jejich hříchy přinesením oběti Bohu. Toužil, aby se Hospodin za ně přimluvil a neopouštěl je, aby nebyli zničeni okolními národy. Bůh přijal Jákobovo úsilí mající odstranit zlo z prostředku jeho rodiny; zjevil se mu, požehnal mu a obnovil slib, který mu dal, protože jeho bázeň byla při něm (3SG 137). KAPITOLA 37. 4. Jozef představuje Krista – Jozef představuje Krista. Ježíš přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Byl zavržen a pohrdnut, protože jeho skutky byly spravedlivé a jeho důsledný sebezapíravý život byl neustálou výtkou těm, kteří předstírali zbožnost, ale jejichž životy byly zkažené. Jozefova ctnost a poctivost byla prudce napadena, avšak žena, která ho chtěla svést z pravé cesty, ho nemohla přemoci. Z toho důvodu projevila silnou nenávist vůči jeho ctnosti a bezúhonnosti, kterou nemohla narušit a vynesla proti němu falešné svědectví. Nevinný musel trpět pro svou spravedlnost. Pro svou ctnost byl uvržen do vězení. Jozef byl prodán svými bratřími nepřátelům za malý obnos peněz. Syn Boží byl prodán jeho nejúhlavnějším nepřátelům jedním z jeho učedníků. Ježíš byl pokorný a svatý. Jeho život byl životem bezpříkladného sebezapření, dobroty a svatosti. Neprovinil se žádným zlem, přesto však byli najati falešní svědkové, aby proti němu svědčili. Stal se předmětem nenávisti, protože věrně káral hřích a zkaženost. Jozefovi bratři strhli z něho pestrobarevnou sukni. Ježíšovi popravčí metali los o jeho bezešvé roucho (3SG 174). 17-20. Jozef se odvrátil od svých bratrů – Jozefovi bratři ho hrubě odbyli. Sdělil jim účel svého příchodu, ale oni mu na to neodpověděli. Jozef byl vyděšen, když spatřil jejich rozhněvané pohledy. Zmocnil se ho strach namísto radosti a s hrůzou se instinktivně od nich odvrátil. Pak se ho násilím zmocnili a posmívali se mu kvůli napomenutím, která jim v minulosti udělil. Potom ho obvinili, že své sny vypráví proto, aby se nad nimi povýšil v očích svého otce, aby ho otec miloval více než je samotné (3SG 140). 28, 36. Jozef přinesl Egyptu požehnání – Jozef považoval své prodání do Egypta za největší neštěstí, jaké ho mohlo potkat. Viděl v tom však nutnost důvěřovat Bohu tak, jak to nikdy nečinil, když byl pod ochranou otcovy lásky. Jozef přinesl Boha s sebou do Egypta a tato skutečnost byla viditelná v jeho radostném zachování se uprostřed jeho zármutku. Tak, jako truhla Boží přinesla Izraeli pokoj a blahobyt, tak tento Boha milující a Boha se bojící mládenec přinesl požehnání Egyptu. To bylo tak očividné, že Putifar, v jehož domě Jozef sloužil, připisoval všechna svá požehnání koupenému otroku a učinil ho spíše synem než sluhou. Je Božím záměrem, aby ti, kteří milují a ctí jeho jméno, byli také poctěni a aby sláva, kterou vzdávají Bohu, vyzařovala také z nich (YI March 11, 1897). KAPITOLA 39. 9. Rané dojmy opevnily srdce – Dojmy, které zapůsobily na Jozefovu mysl v jeho raném věku, opevnily jeho srdce v hodině prudkého pokušení a vedly ho ke zvolání: „Jak bych tedy učinil takovou nešlechetnost, a hřešil i proti Bohu?” Dětství je dobou, ve které mohou být získány ty nejtrvalejší dojmy. ...

12 Semena zasetá v dětství pečlivou, bohabojnou matkou, vyrostou ve stromy spravedlnosti, kvetoucí a přinášející ovoce, a poučení udělená bohabojným otcem slovem i příkladem, budou podobně jako v případě Jozefa přinášet bohatou žeň v budoucnosti (GH Jan. 1880). Neporušená budoucnost závisí na rozhodnutí okamžiku – Je málo pokušení, jež by byla tak nebezpečná a zhoubná pro mladé lidi, jako pokušení smyslnosti, a žádné z nich, když se mu podlehne, není tak rozhodně zničující pro duši i tělo s ohledem na tento život i na věčnost. Blaho jeho neporušené budoucnosti závisí na rozhodnutí jednoho okamžiku. Jozef v tichosti pozvedá svůj zrak k nebi s prosbou o pomoc; svléká svou uvolněnou vrchní část oděvu a nechává ho v rukou své pokušitelky, zatímco jeho oči září rozhodným odhodláním v místě bezbožné vášně a volá: „Jak bych tedy učinil takovou nešlechetnost, a hřešil i proti Bohu?“ Vítězství je dosaženo; utíká od okouzlujícího člověka, je zachráněný (Letter 3, 1879). 9-19. Prozřetelnost zvrátí plány nepřítele – Uprostřed nástrah, jimž jsou všichni vystaveni, potřebujeme silnou a spolehlivou ochranu, na kterou bychom se mohli spolehnout. Mnohým se v tomto zkaženém věku dostává tak nepatrné zásoby Boží milosti, že v mnoha případech je jejich ochrana zlomena již při prvním útoku a stávají se oběťmi nelítostných pokušení. Štít milosti může zachovat všechny neporažené pokušeními nepřítele, i když jsou obklopeni nejzkaženějšími vlivy. Pevnými zásadami a neochvějnou důvěrou v Boha může jejich ctnost a šlechetnost charakteru zářit, a i když jsou obklopeni zlem, žádná skvrna nemusí zůstat na jejich ctnosti a bezúhonnosti. A i kdyby jako Jozef museli snášet pomluvy a falešná obvinění, Prozřetelnost obrátí všechny plány nepřítele v dobro a Bůh je ve svém čase tak vyvýší, jak byli poníženi hříšnou pomstychtivostí (3SG 145-146). 20. (Pl 3,27; Mt 23,12). Zdánlivý úspěch neřesti jako těžká zkouška – Jozefova věrná poctivost vedla ke ztrátě jeho dobré pověsti a svobody. Je to nejtěžší zkouška, jaké mohou být ctnostní a bohabojní jedinci vystaveni, kdy se zdá, že neřest vzkvétá, zatímco ctnost je zašlapána do prachu. Svůdkyně žijící v blahobytu jako vzor ctnostného chování, zatímco Jozef věrný zásadám, byl hanebně obviněn z nejodpornějšího zločinu. Jozefovo náboženství uchovalo přes všechny jeho zkoušky jeho povahu laskavou a jeho soucit s lidmi vřelý a silný. Jsou lidé, kteří když vycítí, že není s nimi správně zacházeno, se stanou zahořklými, skoupými, mrzutými a neuctivými ve slovech i v chování. Upadnou do znechucení, nenávidění a nenávidí jiné. Jozef však byl křesťan. Když začal jeho vězeňský život, nic neučinil dříve, dokud nevnesl jas svých křesťanských zásad do aktivní činnosti; snažil se být užitečný jiným. Pronikl do starostí svých spoluvězňů. Byl přívětivý, protože křesťan je „džentlmen“. Bůh ho připravoval touto kázní pro postavení veliké zodpovědnosti, cti a užitečnosti a on se ochotně učil, laskavě přijímal lekce, kterým ho Hospodin vyučoval. Naučil se nosit jho již ve svém mládí. Poslušnost byla první lekcí, kterou se naučil ovládat. Pokořil se a Hospodin ho vynesl do zvláštní hodnosti (Letter 3, 1879). Strádání připravovala Jozefa pro vysoké postavení – Role, kterou Jozef musel odehrát v souvislosti se scénami v ponurém vězení, ho nakonec vynesla do postavení blahobytu a slávy. Bůh usoudil, že je třeba, aby získal zkušenost v pokušeních, protivenstvích a strastech, aby ho takto připravil pro plnění vysokého postavení (3SG 146). KAPITOLA 41. 38-40. Tajemství věrnosti – Jozef nosil své náboženství všude a to bylo tajemství jeho neoblomné věrnosti (MS 59, 1897). 38. Lidé poznají živé spojení s Bohem – Ten, kdo přijímá Krista živou vírou, má živé spojení s Bohem a stává se nástrojem k jeho slávě. Šíří kolem sebe atmosféru nebes, která je Boží milostí, pokladem, který svět nemůže koupit. Ten, kdo je v živém spojení s Bohem, může zaujímat skromné postavení, přesto jeho mravní hodnota je tak vzácná, jako byla hodnota Jozefa a Daniele, kteří byli pohanskými králi rozpoznáni jako muži, v nichž přebýval Duch Boží (MS 54, 1894). KAPITOLA 42. 21. Jozefovi bratři se báli otroctví – Jozefovi bratři prodali Jozefa jako otroka, a proto se obávali, že je Bůh bude chtít potrestat tím, že dovolí, aby se sami stali otroky (3SG 156). KAPITOLA 45. 5. Myslím bratří se ulevilo – Jozefovi bratři se pokorně vyznali ze své křivdy, jíž se dopustili na Jozefovi, a prosili ho za odpuštění. Velmi se radovali, když zjistili, že Jozef je stále naživu, protože trpěli ve své mysli velkými výčitkami svědomí a velkou úzkostí od té doby, co s ním tak krutě naložili. A nyní, když věděli, že nejsou vinní jeho krví, se jejich neklidným myslím ulevilo (3SG 167). KAPITOLA 49. 3-4. (kap. 39,9). Nestálí jako voda – Všude můžeme potkat lidi, kteří nemají žádné pevné zásady. Pro ně je obtížné vzepřít se pokušení. Nechť přijde z jakékoli strany a v jakékoli podobě, musí učinit veškerá opatření, aby se obklopili vlivy, které by posílily jejich morální síly. Nechť se oddělí od těchto prospěšných vlivů a spojení a budou ztotožněni s třídou bezbožných a brzy se ukáže, že nemají skutečnou oporu

13 shůry, protože spoléhali na svou vlastní sílu. Byli chváleni a vyvyšováni, zatímco jejich nohy stály na pohyblivém písku. Jsou jako Ruben, nestálí jako voda, nemají žádnou vnitřní poctivost a jako Ruben nebudou nikdy vyvýšeni. To, co potřebujete, je vidět vaši závislost na Bohu a mít odhodlané srdce. Buďte lidmi na svém místě; prokažte se sílou charakteru tam, kde se nacházíte, buďte uschopněni skrze Ježíše Krista a řekněte: „Ne, já nebudu činit takovou velkou nepravost a hřešit proti Bohu.” Tento druh bezstarostné dobrosrdečnosti, která si nikdy nedodá odvahy, aby rozhodně odepřela jakoukoli nabídku, která by poškodila jeho mravní a náboženský vliv v Božích očích i v pohledu člověka, je vždy více pod kontrolou satana, než pod kontrolou Ducha Božího. Oni jsou velmi snadno svedeni ke zlu, protože mají velmi povolnou povahu a je pro ně bolestné vyslovit rozhodné NE, „nebudu činit takovou nepravost a hřešit proti Bohu”. Když jsou vybídnuti, aby si vzali skleničku rozradostněnými muži či ženami, jsou vedeni jako vůl na zabití a připojí se k bezbožným, kteří se později vysmívají jejich rychlé poddajnosti. Takoví nemají vnitřní sílu, na kterou by se mohli spolehnout. Neučinili Boha svou důvěrou. Nevlastní vznešené zásady povinnosti (Letter 48, 1887).

Exodus KAPITOLA 1. 1. Viz komentář EGW k Dt 1,1. 8. Egypťané zhřešili odmítáním světla – Hřích Egypťanů spočíval v tom, že odmítali světlo, které jim Bůh tak milostivě poslal skrze Jozefa (YI April 15, 1897). KAPITOLA 2. 10. (Žd 11,26-27). V Egyptě Mojžíš studoval Boží zákon – Mojžíšova síla spočívala ve spojení se Zdrojem veškeré moci – Hospodinem Bohem zástupů. Velkolepě se povznesl nad každé pozemské lákadlo a zcela se spolehl na Boha. Považoval se za Hospodinova. I když byl spojen s úředními zájmy egyptského krále, stále studoval zákony Boží vlády a tím rostla jeho víra. Tato víra pro něho měla velkou cenu. Byla hluboce zakořeněna skrze naučení získaná v jeho nejranějších letech a jeho životní výchova ho měla připravit pro velké dílo vysvobození Izraele z otroctví. Přemýšlel o těchto věcech; neustále věnoval pozornost svému pověření, které dostal od Boha. Po zabití Egypťana zjistil, že nerozuměl Božímu plánu, utekl proto z Egypta a stal se pastýřem. Již si nedělal plány, že vykoná velké dílo, nýbrž se stal velmi pokorným; závoj, který zatemnil jeho mysl, byl odstraněn a on vychoval své nitro k tomu, aby hledal Boha jako své útočiště (Letter 21a, 1893). 11. (Sk 7,22). Vycvičen pro dvojí vedení – Mojžíš byl inteligentním mužem. Z Boží prozřetelnosti mu byla dána příležitost, aby získal způsobilost pro velké dílo. Byl důkladně vycvičen jako vojevůdce. Když šel do boje, aby se setkal s nepřítelem, vždy zvítězil. Při návratu z boje celá jeho armáda zpívala na jeho počest písně chvály. Přesto všechno stále pamatoval na to, že skrze něho chce Bůh vysvobodit dítky Izraele (YI Jan. 29, 1903). KAPITOLA 3. 1. Jetro byl vybrán – Jetro byl vybrán z temnoty pohanského světa, aby zjevil zásady nebes. Bůh má vždy zvolené nástroje a vždy jsou dány hojné důkazy, že tyto nástroje jsou nebem určené a nebem poslané (Letter 190, 1905). Mojžíš převeden do soukromé školy – Bůh přemístil Mojžíše z přepychového dvora, kde bylo každé jeho přání uspokojeno, do soukromé školy. Zde mohl Hospodin s Mojžíšem obcovat a takto ho naučit, aby se seznámil se strastmi, zkouškami a nebezpečími pouště (YI Dec. 13, 1900). 2-5. Hořící keř jako skutečnost – Nejbystřejší rozum není schopen vysvětlit božské zjevení v hořícím keři. To nebyl sen; to nebylo vidění; to byla živá skutečnost – něco, co Mojžíš viděl svýma očima. Slyšel Boží hlas, volající k němu z keře, a když si uvědomil, že stojí v bezprostřední přítomnosti Boha, zakryl si svou tvář. Bůh obcuje s lidmi. Mojžíš nikdy nebyl schopen popsat dojem, jaký na jeho mysl učinil pohled, který tehdy viděl, a tón hlasu, který k němu promluvil; tento dojem však nemohl být nikdy vymazán. Nebe se k němu velmi přiblížilo, když s uctivou bázní poslouchal slova: „Já jsem Bůh otce tvého, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.” Jaká obdivuhodná blahosklonnost pro Boha opustit nebeské dvory a zjevit sám sebe Mojžíšovi a hovořit s ním tváří v tvář „tak jako hovoří člověk se svým přítelem” (YI Dec. 20, 1900). 14. Bůh vidí budoucnost tak, jako my vidíme přítomnost – „JÁ JSEM” znamená věčnou existenci; minulost, přítomnost i budoucnost je pro Boha jedno a totéž. On vidí velmi vzdálené události uplynulých dějin a také dalekou budoucnost v tak jasném světle, jako my vidíme ty věci, které se stávají každodenně. Nevíme, co je před námi, a i kdybychom věděli, tak by to nepřispělo k našemu věčnému blahu. Bůh nám dává příležitost, abychom cvičili víru a důvěru v toho velkého „JÁ JSEM” (MS 5a, 1895).

14 20. Rány jako znamení Boží moci nade všemi – Když dítky Izraele byli v egyptském otroctví, Bůh se jim zjevil jako Bůh, který je nad veškerou lidskou autoritou, veškerou lidskou velikostí. Znamení a zázraky, které konal ve prospěch svého lidu ,zjevily jeho moc nad přírodou a nad největšími z těch, kteří uctívali přírodu a kteří přehlíželi moc, která učinila přírodu. Bůh procházel pyšnou egyptskou zemí tak, jako bude procházet zemí v jejích posledních dnech (RH July 10, 1900). KAPITOLA 4. 10. Obava před vnášením vlastního „já“ do Božího díla – Když Mojžíšovi skončilo období přípravy a zkoušek, bylo mu znovu řečeno, aby šel a vysvobodil Izraele, nevěřil sám v sebe, byl nevýmluvný a cítil se nesmělý. Řekl: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a abych vyvedl syny izraelské z Egypta?“ Jako omluvu uváděl nedostatek výmluvnosti v řeči. Byl vojevůdcem egyptských vojsk, a proto jistě uměl dobře mluvit. Obával se však, aby nevnesl vlastní „já“ do jemu svěřeného díla (MS 11, 1903). 21. Odmítnutí světla zatvrzuje srdce – Farao viděl mocné působení Ducha Božího; viděl zázraky, které Hospodin vykonal skrze svého služebníka, odmítl však poslušnost Božího příkazu. Odbojný král se pyšně zeptal: „Kdo jest Hospodin, abych poslechl hlasu jeho a propustil Izraele? ...” A když Boží soudy dopadaly na něho stále více a silněji, setrval ve svém tvrdohlavém odporu. Odmítnutím světla z nebe se stal zatvrzelým a necitlivým. Boží prozřetelnost zjevila faraónovi Boží moc a tyto projevy, jenž zůstaly nepovšimnuty, se staly prostředkem k zatvrzení faraónova srdce vůči světlu z nebes. Ti, kdož vyvyšují své vlastní myšlenky nad jasně zjevenou Boží vůli, říkají jako faraón: „Kdo jest Hospodin, abych poslechl hlasu jeho?“ Každé odmítnutí světla zatvrzuje srdce a zatemňuje rozum; a tito lidé shledají, že je to pro ně stále těžší a těžší, aby rozeznali mezi dobrem a zlem a stanou se troufalejšími v odporování Boží vůli (MS 3, 1885). (Mt 12,31-32). Bůh odevzdal osud faraóna do jeho vlastních rukou – Každý další důkaz Boží moci, jemuž se egyptský panovník postavil na odpor, ho vedl k ještě silnějšímu a vytrvalejšímu odporu vůči Bohu. Dílo šlo tedy dál, smrtelný člověk bojoval proti zjevené vůli nekonečného Boha. Tento případ je jasnou ukázkou hříchu proti Duchu svatému. „Cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti.” Hospodin postupně odjímal svého Ducha. Když odňal svou zdržující moc, odevzdal krále do rukou největšího ze všech tyranů – vlastního „já“ (RH July 27, 1897). (Ga 6,7). Farao rozsíval zatvrzelost a sklízel zatvrzelost – „Cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti.” Farao zasel zatvrzelost a sklízel zatvrzelost. To on sám zasel toto semeno. Nebylo více zapotřebí, aby Bůh nějakou další mocí zasahoval do růstu jeho rostliny, než jak zasahuje do růstu kukuřičného zrna. Všechno, co je potřebné, je nechat semeno vyklíčit a vypučit, aby přineslo ovoce podle svého druhu. Žeň zjeví to, jaký druh semena byl zaset (MS 126, 1901). Vzpoura plodí vzpouru – Když rána ustala, král nechtěl nechat Izraele odejít. Vzpoura plodí vzpouru. Král se stal svým neustálým odporem vůči Boží vůlí tak zatvrzelým, že se celá jeho bytost vzbouřila vůči strašným projevům božské moci (3SG 215). Izrael by byl zachován, i kdyby měl faraón zemřít – Farao zatvrdil své srdce proti Hospodinu a přes všechna znamení a mocné zázraky, jichž byl svědkem, se odvážil vyhrožovat Mojžíši a Áronovi, že jestli se před ním ještě jednou objeví, že budou muset zemřít. Kdyby se král nestal zatvrzelým ve své vzpouře proti Bohu, tehdy by se mohl pokořit pod uvědoměním si moci živého Boha, který může zachránit nebo zničit. Poznal by, že Ten, který může konat takové zázraky a rozhojňuje svá znamení a divy, by zachoval životy svých vyvolených služebníků, dokonce i kdyby měl zabít egyptského krále (3SG 220). KAPITOLA 7. 10-12. Výtvory kouzelníků byly napodobeninou. Zdálo se, že kouzelníci pomocí svých kouzel vykonali některé věci podobné těm, které konal Bůh rukou Mojžíše a Árona. Neproměnili ve skutečnosti své hole v hady, nýbrž kouzlem za přispění velkého podvodníka vyvolali pouze zdání hadů, aby tak napodobili dílo Boží. Satan napomáhal svým služebníkům, aby se postavili proti dílu Nejvyššího, aby mohl oklamat lidi a podněcovat je v jejich vzpouře. Faraón se chápal sebemenší záminky, jakou mohl získat, jen aby mohl ospravedlnit svůj odpor vůči dílu Božímu, vykonanému Mojžíšem a Áronem. Řekl těmto Božím služebníkům, že jeho kouzelníci mohou vykonat všechny tyto zázraky. Rozdíl mezi dílem Božím a výtvory kouzelníků byl v tom, že jedno bylo z Boha a druhé od satana. Jedno bylo pravé a druhé falešné (3SG 205-206). KAPITOLA 8. 7. Faraón pokračoval ve svém uctívání během ran – Během ran, jež dopadaly na Egypt, byl faraón přesný ve svém uctívání řeky. Navštěvoval ji každý den a když stál na jejích březích, vzdával chválu a díky vodě, líčil velké dobro, které mu učinila a vyprávěl o vodě, že má velkou moc a že by bez ní nemohli existovat. Jejich země byla zavlažována jejími vodami a ona zajišťovala potravu pro jejich stoly (4SG 5455). KAPITOLA 9.

15

3. Rány byly zkouškou – Ti, kteří dbali slov Hospodinových, shromáždili svůj dobytek do stodol a stájí, zatímco ti, jejichž srdce byla zatvrzelá, podobně jako srdce faraónovo, nechali svůj dobytek na poli. Zde byla příležitost vyzkoušet přepjatou pýchu Egypťanů a ukázat ty, jejichž srdce byla skutečně ovlivněná podivuhodným Božím jednáním s jeho lidem, kterým oni pohrdali a s nímž krutě zacházeli (3SG 214). KAPITOLA 11. 1, 8. Mojžíš se znovu nebojácně setkal s faraónem – Přesto, že Mojžíšovi bylo zakázáno znovu přijít před faraóna, protože v ten den, v němž by spatřil jeho tvář, měl zemřít, přesto měl ještě jedno poselství od Boha pro vzpurného krále. Odhodlaně vstoupil do jeho přítomnosti a postavil se nebojácně před ním, aby mu oznámil slovo Hospodinovo. ... Když Mojžíš řekl králi o ráně, která měla na ně dopadnout, strašnější než jaká kdy navštívila Egypt, která způsobí, že se všichni jeho velcí rádcové před ním skloní a budou prosit Izraelity, aby odešli z Egypta, král byl nadmíru rozhněván. Byl rozzuřen, protože nemohl Mojžíše zastrašit a způsobit, aby se třásl před jeho královskou mocí. Mojžíš se však opřel o mocnější rameno, než jaké měl jakýkoli pozemský panovník. (3SG 221-222). KAPITOLA 12. 31-32. Faraón přiveden od pýchy k pokoře – Když Egypťané od krále na jeho trůnu až po nejnižšího služebníka byli trápeni a jejich prvorození byli zabiti, po celém Egyptě se rozlehl pláč a naříkání. Tehdy si faraón vzpomenul na své pyšné vychloubání: „Kdo jest Hospodin, abych poslechl hlasu jeho a propustil Izraele? Hospodina neznám, Izraele také nepropustím.” Pokořil se a rychle se odebral se svými rádci a předními muži do země Gesen, poklonil se před Mojžíšem a Áronem a prosil je, aby šli a sloužili svému Bohu. Svá stáda měli vzít s sebou tak, jak požadovali. Úpěnlivě je prosili, aby odešli, protože se báli, že jestli tam zůstanou déle, všichni budou muset zemřít. Faraón také prosil Mojžíše, aby mu požehnal, protože se domníval, že požehnání Božího služebníka ho ochrání před dalšími následky strašných ran (3SG 246). 38. Mnoho Egypťanů uznalo Boha – Poměrně velké množství Egypťanů bylo následkem projevů znamení a zázraků, které byly ukázány v Egyptě, přivedeno k uznání, že Bůh Hebrejů je jediný pravý Bůh. Tito prosili, aby jim bylo dovoleno přijít do domů Izraelitů i se svými rodinami v tuto strašnou noc, kdy anděl Boží bude zabíjet prvorozené egyptských. Byli přesvědčeni, že jejich bohové, které uctívali, nevědí nic a nemají moci zachránit ani zahubit. Sami se zavázali, že od nynějška si zvolí za svého Boha, Boha Izraele. Rozhodli se opustit Egypt a jít s dítkami Izraele a spolu s nimi uctívat jejich Boha. Izraelité uvítali věřící Egypťany ve svých domovech (3SG 224-225). KAPITOLA 14. 15-16; 21-22. Kristova ruka zastavila vody – Kristova mocná ruka zastavila vody Rudého moře, takže stály jako zeď. Takto způsobil suché projití mořem a Izrael prošel suchou nohou (MS 155, 1899). 23, 26-28. Pronásledování Izraele bylo ukončením zkušební lhůty pro Egypťany – Když celé egyptské vojsko „všechny faraónovy koně, jeho vozy i jeho jezdci“, byli v samém korytě moře, Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vztáhni ruku svou na moře, ať se zase vrátí vody na Egyptské, na vozy jejich a na jezdce jejich.“ Izraelští procházeli po suché zemi, slyšeli však výkřiky pronásledujících vojsk. Když Mojžíš vztáhl svou hůl na moře, nahromaděné vody, které stály jako obrovská zeď, se valily ve svém přirozeném toku. Ze všech Egypťanů, kteří byli v tomto obrovském vojsku, ani jeden neunikl. Všichni zahynuli, protože se rozhodli jít svou vlastní cestou a odmítli Boží cestu. Tato událost ukončila jejich zkušební lhůtu (MS 35, 1906). 25-27. Faraón zahynul v Rudém moři – Tento panovník zatvrdil své srdce a stále více upadal do nevěry, až po celé rozsáhlé říši egyptské, prvorození – pýcha každé domácnosti – byli pobiti. Po této události faraón i se svým vojskem honil Izraele. Chtěl přivést zpět lid, který byl vysvobozen ramenem Všemohoucího. Bojoval však proti moci, která byla větší než jakákoli lidská moc, a proto s celým svým vojskem zahynul ve vodách Rudého moře (MS 126, 1901). KAPITOLA 15. 23-25. (Jr 8,22). Balzám na každou ránu – Když Mojžíš předkládal Hospodinu skličující problémy dítek Izraele, Bůh jim neukázal nějaký nový prostředek, ale obracel jejich pozornost k tomu, co bylo „po ruce“. Byl tam např. nějaký keř nebo křoví, které on stvořil, který měl být vhozen do vody, aby učinil pramen sladkým a čistým. Když to bylo uděláno, lid, který trpěl žízní, se mohl s jistotou a potěšením napít vody. Bůh opatřil balzám na každé poranění. V Galád je balzám a je tam i Lékař (Letter 65a, 1894). KAPITOLA 16.

16 3. (1 K 6,20). Následky chuti ve zkušenosti Izraele – Vždycky, když jejich chuť byla omezována, Izraelité byli nespokojení, reptali a naříkali proti Mojžíšovi a Áronovi a dokonce i proti Bohu. ... Bůh však zkoušel svůj lid. Aby se ukázalo, co je v jejich srdcích, Bůh dovolil, aby prošli těžkými zkouškami. Když selhali, přiváděl je znovu na totéž místo, a podrobil je o něco přísnějším a těžším zkouškám. ... V Egyptě se jejich chuť stala převrácenou. Bůh chtěl obnovit jejich chuť a vrátit ji do neporušeného, zdravého stavu, aby se mohli těšit z prostých plodů, které byly dány Adamovi a Evě v ráji. Chtěl je právě uvést do druhého ráje, zaslíbené země, kde by se mohli těšit z ovoce a obilí, které by jim opatřil. Chtěl jim odejmout stravu vyvolávající horečnatá onemocnění, kterou se živili v Egyptě; přál si, aby se těšili dokonalému zdraví, když vstoupí do zaslíbené země, do které je přivedl, tak aby okolní pohanské národy musely oslavovat Boha Izraele, Boha, který vykonal tak podivuhodné dílo pro svůj lid. Pokud se lid, který ho uznává za Boha nebes, netěší dokonalému zdraví, jeho jméno nemůže být oslaveno. Kdyby se Izraelité podřídili Božím požadavkům, byli by měli zdravé potomstvo. Oni však chtěli jít svými vlastními cestami, kráčejíce podle představ svých vlastních srdcí. Uspokojovali své choutky a řídili se svými vlastními chutěmi a přáními. Následkem toho byla jejich mrtvá těla rozptýlena po poušti. Z celého obrovského množství těch, kteří odešli z Egypta, šest set tisíc silných mužů bojovných, kromě žen a dět, jen dva vstoupili do zaslíbené země (MS 69, 1912). 10. Cena neposlušnosti – Kdyby všechna naučení daná Kristem, když byl zahalen v oblakovém sloupu, byla uposlechnuta, židovský národ by vynikal v oslavování Boha nad všechny národy a lidi na tváři země. Jeruzalém nemusel být zničen. Oni však znevažovali Boží přikázání, zatímco tvrdili, že je mají v úctě (Letter 195, 1899). 14-15. Strava na poušti učinila Izrael snadno ovladatelným – Kdyby Izraelitům byla dána strava, na kterou byli zvyklí v Egyptě, byli by projevili neovládatelného ducha, jakého svět projevuje dnes. Ve stravě mužů a žen naší doby je obsaženo mnoho věcí, které by Hospodin nedovolil jíst dítkám Izraele. Tato lidská rodina, jaká existuje dnes, je názorným příkladem toho, čím by se staly dítky Izraele, kdyby jim Bůh dovolil jíst potravu a následovat zvyky a obyčeje Egypťanů (Letter 44, 1903). 29. (kap. 20,8-11). Zázrak uchoval sobotu – Zázrakem Bůh ochránil sobotní zákon během čtyřicetiletého putování pouští (MS 77, 1899). KAPITOLA 17. 14-16. (1 S 15,2-3). Amalechitští odsouzení k záhubě – Mnoho let předtím Bůh odsoudil Amalechitské k úplné záhubě. Oni pozvedli své ruce proti Bohu a jeho trůnu a přísahali skrze své bohy, že Izraele zcela vyhladí a Boha Izraele svrhnou dolů, tak aby je nemohl vysvobodit z jejich rukou. Amalechitští se vysmívali obavám jeho lidu a tropili si žerty z Božích podivuhodných činů vykonaných Mojžíšovou rukou pro vysvobození Izraele před Egypťany. Vychloubali se, že jejich mudrci a kouzelníci mohou vykonat všechny tyto divy. A kdyby dítky Izraele byly jejich zajatci, v jejich moci, tak jak byli v moci faraónově, že ani sám Bůh Izraele by je nemohl vysvobodit z jejich rukou. Pohrdali Izraelem a slibovali, že je budou trápit tak dlouho, dokud nikdo z nich nezůstane naživu. (4SG 72-73). Bůh si nepřál, aby se jeho lid zmocnil něčeho, co patřilo Amalechitským, protože na nich a na jejich majetku spočívalo jeho prokletí. Odsoudil Amalechitské k zániku a jeho lid si neměl uchovat pro sebe nic z toho, co on proklel. Chtěl také, aby okolní národy viděly, jaký konec stihne lid, který se staví proti němu, a aby si povšimly, že záhubu jim přinesl právě ten národ, jimž pohrdaly. Izraelští je neměli vyhladit proto, aby zvětšili své bohatství nebo aby to přispělo k jejich slávě, ale proto, aby se naplnilo slovo Hospodinovo, které mluvil o Amalechitských (4SG 75). KAPITOLA 18. 13. Viz komentář EGW ke Nu 12,3. KAPITOLA 19. 3. Starodávné pokyny mají být studovány – Pokyny dané Mojžíšovi pro starověký Izrael mají být studovány a zachovávány Božím lidem dnes (Letter 259, 1903). Mojžíš a Bůh v tajné radě – Mojžíš, viditelný vůdce Izraele byl vpuštěn do tajné rady Nejvyššího. Lidu byl tak dán jasný důkaz, že Mojžíš skutečně rozmlouval s Bohem, přijímajíc od něho pokyny, které mu dal (Tamtéž). 3-8. Boží smlouva je naším útočištěm – Smlouva, kterou Bůh uzavřel se svým lidem na Sinaji, je našim útočištěm a ochranou. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Takto díš domu Jákobovu, a oznámíš synům Izraelským: Sami jste viděli, co jsem učinil Egyptským, a jak jsem vás nesl na křídlách orličích, a přivedl jsem vás k sobě. Protož nyní, jestliže skutečně poslouchati budete hlasu mého, a ostříhati smlouvy mé, budete mi lid zvláštní mimo všecky lidi, ačkoli má jest všecka země. A vy budete mi království kněžské a národ svatý... Protož přišel Mojžíš a svolav starší lidu, předložil jim všecka slova ta, kteráž mu přikázal Hospodin. Odpověděl pak všecken lid společně, a řekl: Cožkoli mluvil Hospodin, budeme činiti.”

17 Tato smlouva má dnes právě takovou platnost, jako když ji Hospodin uzavřel se starověkým Izraelem (SW March 1, 1904). 7-8. [citováno] (Iz 56,5). Slib smlouvy – Toto je slib, který má Boží lid učinit v těchto posledních dnech. Jejich přijetí Bohem závisí na věrném plnění podmínek jejich smlouvy s ním. Bůh zahrne do své smlouvy všechny, kteří mu budou poslušni. Všem, kteří činí spravedlnost a soud a zdržují svou ruku od konání zla, je dáno zaslíbení: „Že dám jim v domě svém a mezi zdmi svými místo, a jméno lepší nežli synů a dcer. Jméno věčné dám jim, kteréž nebude vyhlazeno.” (RH June 23, 1904). 9. Sláva vyzařující z oblaku vycházela z Krista – Oblak, který vedl Izrael, stál nad svatostánkem. Sláva vyzařující z oblaku vycházela z Ježíše Krista, který z prostředku této slávy hovořil s Mojžíšem, tak jak s ním hovořil z hořícího keře. Jas Boží přítomnosti byl zahalen stínem oblaku, který se vznášel nad jeho stánkem, aby lid mohl snést pohled na oblak, jakoby viděl toho, který je neviditelný. Toto byl Boží plán, pomocí něhož se Bůh mohl přiblížit k člověku (MS 126, 1901). KAPITOLA 20. 1-17. (Neh 9,6-15). Otec stál vedle Syna při vyhlášení zákona – Když byl vyhlášen zákon, Hospodin, Stvořitel nebe a země, stál vedle svého Syna, zahalen v ohni a kouři na hoře. Nebylo to na tomto místě, kde byl zákon poprvé dán. Byl však vyhlášen, aby si dítky Izraele, jejichž představy byly zmatené díky jejich stykům s modloslužebníky v Egyptě, mohly připomenout podmínky a porozumět, co je podstatou pravého uctívání JHVH (ST Oct. 15, 1896). Adam a Eva znali zákon – Adam a Eva při svém stvoření obdrželi poznání zákona Božího. Bylo to vytištěno na jejich srdcích a oni chápali jeho požadavky vůči nim (MS 99, 1902). Zákon Boží existoval dříve, než byl člověk stvořen. Byl přizpůsoben podmínkám svatých bytostí; dokonce andělé se jím řídili. Po pádu se principy spravedlnosti nezměnily. Nic nebylo ze zákona ubráno; ani jedno z jeho svatých přikázání nemohlo být vylepšeno. A jak to existovalo od počátku, tak to bude stále existovat po celé nepřetržité věky věčnosti. Žalmista říká: „Jižť to dávno vím o svědectvích tvých, že jsi je stvrdil až na věky.” (ST April 15, 1886). Zákon přizpůsoben svatému řádu bytostí – Sobota čtvrtého přikázání byla ustanovena již v ráji. Když Bůh učinil svět a stvořil člověka na zemi, učinil také i sobotu pro člověka. Když Adam zhřešil a padl, nebylo nic ubráno ze zákona Božího. Zásady desatera přikázání existovaly již před pádem a byly ve své povaze přizpůsobeny podmínkám svatých bytostí. Po pádu se zásady těchto přikázání nezměnily, byly přidány pouze další předpisy, potřebné pro člověka nalézajícího se v jeho padlém stavu (3SG 295). [Zákon] formulován tak, aby vyhověl padlým bytostem – Zákon Hospodina sahající až do stvoření, byl shrnut do dvou velkých principů: „Protož milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze vší síly své. To jest první přikázání. Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Většího přikázání jiného nad tato není.” Tyto dva velké principy zahrnují v sobě první čtyři přikázání, která ukazují povinnost člověka vůči Bohu, a zbývajících šest ukazuje povinnost člověka vůči svému bližnímu. Tyto principy byly ještě jasněji oznámeny člověku po jeho pádu a formulovány tak, aby vyhověly stavu padlých bytostí. Toto bylo nezbytné z toho důvodu, že lidské myšlení bylo zaslepeno přestoupením. (ST April 15, 1875). Zákon Boží existoval již před stvořením člověka, protože jinak by Adam nemohl zhřešit. Když Adam padl do hříchu, principy zákona nebyly změněny, ale byly jasně stanoveny a vyjádřeny tak, aby vyhověly člověku v jeho padlém stavu. Kristus v radě se svým Otcem ustanovil systém přinášení obětí; aby smrt, místo toho, aby okamžitě zasáhla přestupníka, byla přenesena na oběť, která symbolizovala tu velkou a dokonalou oběť Syna Božího (ST March 14, 1878). Předpisy dané k tomu, aby střežily Desatero – Kvůli neustálému přestupování byl mravní zákon zopakován ve strašném majestátu od doby Sinaje. Kristus dal Mojžíšovi náboženské předpisy, které měly řídit každodenní život. Tato ustanovení byla dána výlučně proto, aby střežila desatero přikázání. To nebyly stínové symboly, které měly skončit smrtí Kristovou. Jsou závazné pro člověka v každé době až do doby konce.Tyto příkazy byly zdůrazněné mocí mravního zákona a také jasně a nesporně objasňovaly tento zákon (ST April 15, 1875). (Iz 58, 13-14). Každý jednotlivý předpis je vyjádřením Božího charakteru – Bůh nebes vložil své požehnání na ty, kteří zachovávají Boží přikázání. Zůstaneme Božím zvláštním lidem anebo pošlapeme Boží zákon se slovy, že není závazný? Kdyby tomu tak bylo, tak by Bůh mohl stejně tak dobře odstranit sám sebe. V zákoně je každý jednotlivý předpis vyjádřením charakteru Nekonečného Boha (MS 12, 1894). Zákon odsuzuje sebemenší hřích – Bůh dal svůj zákon jako normu pro jednání národů, rodin i jednotlivců. Není ani jednoho činitele zla, i kdyby jeho činy byly sebelehčí a sebeskrytější, který by unikl odsouzení tohoto zákona (MS 58, 1897). Svatost učiněná známou – Naše povinnost poslouchat tento zákon má být břemenem tohoto posledního poselství milosti pro tento svět. Boží zákon není nějaká nová věc. Není svatostí vytvořenou, ale svatostí uvedenou ve známost. Je to kodex principů vyjadřujících milost, dobrotu a lásku. Představuje padlému lidstvu Boží charakter a činí jasnými všechny povinnosti člověka (MS 88, 1897). (J 14, 15). Deset přikázání – deset zaslíbení – Deset přikázání, „to budeš a to nebudeš”, je vlastně deset zaslíbení, které jsou nám zaručeny, jestliže se prokážeme poslušností vůči zákonu, kterým je řízen celý vesmír. „Jestliže mne milujete, zachovejte má přikázání.” Zde je jádro a podstata Božího zákona. Jsou zde jasně vytyčeny podmínky spasení pro každého syna a dceru Adamovu (MS 41.1896). Deset svatých přikázání, které Kristus vyslovil na hoře Sinaj, bylo zjevením Božího charakteru a odhalilo světu skutečnost, že on má soudní pravomoc nad celým lidským dědictvím. Tento zákon deseti přikázání je zákonem největší lásky, jaká mohla být prokázána člověku, je

18 hlasem Božím z nebe mluveným k duši v zaslíbení: „To čiň a nepřijdeš pod nadvládu a kontrolu satana.“ V tomto zákonu není nic záporného, i když se to může takto zdát. To ČIŇ a budeš ŽÍT! (Letter 89.1898). (Ř 12, 1; 2 Pt 1,4). Ochranný val – Do deseti přikázání Bůh vložil zákony svého království. Jakékoli porušení zákona přírody, je vlastně porušením Božího zákona. Hospodin dal svoje svatá přikázání, aby byla ochranným valem kolem bytostí, které stvořil, a ti, kteří se budou chránit před poskvrněním chutí a vášní, se mohou stát účastníky božské přirozenosti. Jejich chápání bude jasné. Budou vědět, jak uchovat každou schopnost ve zdravém stavu, tak aby ji mohli použít v Boží službě. Hospodin je může použít, protože chápou slova velkého apoštola: „Protož prosím vás, bratří, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v oběť živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu vaši.” (MS 153, 1899). 3-17. (Př 4,20-22). Zdraví v poslušnosti Božího zákona – Ježíšova láska v duši vypudí veškerou nenávist, sobectví a závist, protože zákon Hospodinův je dokonalý, občerstvující duši. V poslušnosti Božího zákona je zdraví. Láska k poslušnosti přitahuje k Bohu. Vzhlížením k Pánu Ježíši můžeme povzbuzovat jiné a sloužit si navzájem. Když bude Kristova láska vyzařovat z našich srdcí do široka, tehdy mezi námi nebudou žádné neshody ani spory (MS 152, 1901). Nikdo jiný se nezavázal k zachovávání přikázání – Starověká židovská církev byla vysoce poctěným Božím lidem, vyvedeným z Egypta a uznaným za jeho zvláštní poklad. Mnohá, nesmírně velká a drahá zaslíbení, daná jim jako lidu, byla nadějí a doufáním židovské církve. Důvěřovali jim a věřili, že jejich spasení je jisté. Žádný jiný národ se nezavázal k tomu, že se bude řídit Božími přikázáními (Redemption; or the First Advent of Christ, p.35). 3. Spoléhání na sebe je modloslužba – Modloslužebníci jsou Božím Slovem odsuzováni. Jejich pošetilost spočívá v tom, že ve věcech spasení spoléhají na sebe, klanějíce se dílům svých vlastních rukou. Bůh řadí mezi modloslužebníky ty, kteří spoléhají na svou vlastní moudrost, na své vlastní výmysly, na nichž závisí jejich úspěch v získaní bohatství a moci, ty, kteří se snaží upevnit spojením s muži, které svět nazývá velkými, ale kteří nejsou schopni rozpoznat závazné požadavky Božího zákona (RH March 15, 1906). Falešná představa o Bohu je modlářstvím – Jsme ctiteli Hospodina anebo Bále? Živého Boha nebo model? Nemusí to být viditelné kapličky nebo nějaké obrazy, na kterých by mohly spočinout naše oči, a přesto můžeme provozovat modlářství. Je to tak snadné učinit si modlu z pěstovaných myšlenek anebo z předmětů, stejně tak jako si vytvořit bůžky ze dřeva nebo z kamene. Tisíce mají falešnou představu o Bohu a jeho vlastnostech. Stejně tak slouží falešným bohům, jakoby sloužili Bálovi (RH Dec. 3, 1908). Satan ustavuje svůj trůn mezi nebem a zemí – Satan způsobil pád člověka a od té doby je jeho hlavní činností vymazat v člověku Boží obraz a vtisknout do lidského srdce svůj vlastní obraz. Jako ten, který drží nadvládu v přestoupení, požaduje nejvyšší moc pro sebe a uplatňuje nad svými poddanými svou královskou moc. Nemůže sesadit Boha z jeho trůnu, ale prostřednictvím modloslužebného systému ustavuje svůj trůn mezi nebem a zemí a mezi Bohem a jeho lidskými ctiteli (RH Oct. 22, 1895). 4-6. Druhé přikázání a obrazy – Někteří odsuzují obrazy s tvrzením, že jsou zakázané podle druhého přikázání a všechno tohoto druhu by mělo být zničeno. Druhé přikázání zakazuje uctívání obrazů; Bůh však sám používal obrazy a symboly, aby představil svým prorokům naučení, jež chtěl dát svému lidu, a které byly lépe pochopitelné, než kdyby byly podané nějakým jiným způsobem. Prostřednictvím zraku působil na rozum. Prorocké dějiny byly ukázány Danielovi a Janovi v symbolech, které měly být představeny jasně na deskách, aby ten, kdo čte, jim mohl dobře porozumět (HS 212). 8-11. ( Gn 2,9.16-17; Ex 16,29). Sobota zkouškou věrnosti – Každý člověk bude vystaven zkoušce, tak jako Adam a Eva v ráji. Tak, jako strom poznání byl umístěn uprostřed zahrady Eden, tak sobotní přikázání je umístěno uprostřed desatera. Co se týče ovoce stromu poznání, byl dán výslovný zákaz: „Nebudete ho jíst ... abyste nezemřeli.” O sobotě Bůh řekl: nebudete ji poskvrňovat, ale budete ji světit ... Tak, jako strom poznání byl zkouškou Adamovy poslušnosti, tak čtvrté přikázání je zkouškou danou Bohem k vyzkoušení věrnosti celého Božího lidu. Adamova zkušenost má být varováním pro nás až do konce času. Varuje nás, abychom nepřijímali jakékoliv ujištění z úst člověka nebo anděla, že byla ubrána jediná jota nebo puntík ze svatého zákona JHVH (RH Aug. 30, 1898). 14. Falešné uctívání je duchovním cizoložstvím – Každé falešné uctívání je duchovním cizoložstvím. Druhé přikázání, které zakazuje falešné uctívání, je rovněž nařízením k uctívání Boha a k výlučnému sloužení jemu. Hospodin je žárlivý Bůh. On nenechá se sebou žertovat. Vyslovil se ohledně způsobu, jakým má být uctíván. Nenávidí modlářství, protože jeho vliv je zničující. Kazí mysl, vede k smyslnosti a všem druhům hříchu (MS 126, 1901). 16. (Ga 6,7). Lehkomyslné rozhovory mohou být falešným svědectvím – Pomluvy zahrnují v sobě více, než si myslíme. Přikázání „nepromluvíš křivého svědectví“, znamená mnohem více, než si uvědomujeme. Křivé svědectví je neseno stále znovu v lehkomyslných rozhovorech, což se týká dokonce Bohem poslaných služebníků. Semena závisti, zlých myšlenek a zlých řečí vzklíčí a přinesou žeň podle svého druhu, a budou sklízeny tím, kdo je zasel. „Cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti“ (Letter 9, 1892). KAPITOLA 21. 1-6. Péče o zájmy služebníků – Hospodin si přál, aby byly chráněny zájmy služebníků. Přikázal Izraelitům, aby k nim byli milosrdní a pamatovali na to, že i oni byli služebníky. Byli poučeni, aby dbali na práva svých služebníků. V žádném případě s nimi neměli nakládat zle.

19 Neměli s nimi jednat přísně, tak jako egyptští dozorci jednali s nimi. Měli uplatňovat něžnost a soucit v zacházení se svými služebníky. Bůh chtěl, aby se sami vžili do postavení svých služebníků a jednali s nimi tak, jak by si přáli, aby ostatní jednali s nimi za stejných okolností. Následkem chudoby byly některé [děti] svými rodiči prodány do otroctví. Jiní zase, kteří byli odsouzeni soudy za své zločiny, byli prodáni do otroctví. Hospodin určil, že ani tito neměli být drženi v otrocké službě déle než sedm let. Na konci této doby měla být každému služebníkovi dána svoboda, nebo, když sám chtěl, mohl zůstat u svého pána. Takto Bůh chránil zájmy nízko postavených a utlačovaných. Takto předepsal šlechetného ducha velkorysosti a povzbudil všechny, aby pěstovali lásku k svobodě, protože Hospodin je učinil svobodnými. Každý, kdo odmítl svobodu, když jeho výhradním právem bylo, aby ji vlastnil, byl označen. Nebylo to pro něho znamení pocty, ale znamení hanby. Takto Bůh povzbudil spíše pěstování vznešeného a šlechetného ducha, než ducha poroby a otroctví. Bůh si přeje, aby křesťané měli v úctě svobodu, kterou jim tak zázračným způsobem udělil. V Kristu je zákonné vlastnictví každého člověka. Člověk by neměl být vlastnictvím jiného člověka. Bůh vykoupil lidstvo. Žádná lidská mysl ani žádná lidská moc by neměla řídit a ovládat svědomí druhého. V Božích očích bohatství ani postavení neopravňuje jednoho člověka vynášet se nad druhými. Lidé mají svobodnou volbu, mohou se rozhodnout sloužit Bohu, milovat Hospodina a zachovávat všechna jeho přikázání (MS 126, 1901). KAPITOLA 23. 16. (J 7). Kristova oběť poskytuje dary – Potoky krve, které tekly v době svátku díkuvzdání za úrodu, kdy byly přinášeny oběti v takovém množství, nás učí velké pravdě. Dokonce za produkty země, za dary poskytnuté pro lidskou výživu, vděčíme oběti Krista na kříži Golgoty. Bůh nás učí, že všechno, co přijímáme od něho, je darem jeho vykupující lásky (RH Nov. 10, 1896). KAPITOLA 24. 4-8. Utvrzení smlouvy – Nyní byly učiněny přípravy pro utvrzení smlouvy podle Božích pokynů. ... Zde lid obdržel podmínky smlouvy. Uzavřeli slavnostní smlouvu s Bohem, která je symbolem smlouvy uzavřené mezi Bohem a každým věřícím v Ježíše Krista. Podmínky byly lidem jasně představeny. Neodešli, aniž by jim porozuměli. Když byli vyzváni, aby se rozhodli, zda chtějí přijmout všechny dané jim podmínky, souhlasili, že budou poslušni všech požadavků. Tímto právě přisvědčili, že budou poslušni Božích přikázání. Nyní byly principy zákona, které jim byly dané, rozvedeny do podrobností, aby mohli lépe pochopit, co vše bylo spojeno s jejich slibem poslušnosti vůči zákonu. Takto přijali jasně definované jednotlivosti zákona. Kdyby Izraelité byli poslušni Božích požadavků, stali by se praktickými křesťany. Byli by šťastnými, protože by se drželi Božích cest a nechodili podle sklonů svých vlastních přirozených srdcí. Mojžíš je nenechal, aby si špatně vykládali slova Hospodinova nebo aby nesprávně používali Boží požadavky. Zapsal všechna slova Hospodinova do knihy, na kterou se mohli později odvolávat. Na hoře je zapsal tak, jak mu je nadiktoval sám Kristus. Když naslouchali jeho smlouvě, která byla čtena v přítomnosti všeho lidu, Izraelité směle vyřkli slova, kterými slibovali poslušnost Hospodinu. Řekli: „Cožkoli mluvil Hospodin, činiti a poslouchati budeme.“ Tehdy byl lid oddělen a zapečetěn Bohu. Byla přinesena oběť Hospodinu. Částí krve této oběti byl pokropen oltář a to znamenalo, že lid cele posvětil své tělo, mysl i duši Bohu. Další částí krve byl pokropen lid a to znamenalo, že pokropením krví Kristovou je Bůh milostivě přijal za svůj zvláštní poklad. Takto Izraelité vstoupili v slavnostní úmluvu s Bohem (MS 126, 1901). KAPITOLA 25. 17-22. Živí andělé vedle nebeské truhly smlouvy – Truhla úmluvy v pozemské svatyni byla podobenstvím pravé truhly v nebi. Tam po obou stranách nebeské truhly stojí živí andělé, každý na jednom konci jedním rozepjatým křídlem zastiňuje slitovnici a druhým si halí svou postavu na znamení úcty a pokory (ST March 21, 1911). KAPITOLA 26. 31. Chrámová opona byla každý rok obnovována – Ve chvíli, kdy Kristus zemřel, kněží sloužili v chrámu před oponou, která oddělovala svatyni od svatyně svatých. Náhle cítili, že se země pod nimi zachvěla a silná bohatě zdobená opona, jež byla každoročně obnovována, byla roztržena ve dví od shora až dolů toutéž bezkrevnou rukou, která kdysi napsala slova odsouzení na zdi Baltazarova paláce (3SP 166-167). KAPITOLA 27. 1. (kap. 38,1). Oltářní služba obnovena – Byly dány pokyny pro stavbu oltáře k přinášení obětí, službě, která byla téměř zcela zrušena. V době egyptského otroctví představy lidu o přinášení obětí byly do značné míry utvářeny představami Egypťanů, které se sami naučili od

20 Izraelitů, když poprvé vešli do Egypta, ale v nichž byla pravda smíšená s falší modlářství. Prováděli nejnemravnější praktiky v souvislosti s uctíváním na jejich pohanských oltářích. Zákon daný v Edenu a znovu opakovaný na Sinaji, byl pro Boží Izrael nezbytný, protože během jejich otroctví v Egyptě Boží požadavky a jeho přikázání byla zapomenuta. To je důvod, proč Hospodin vyhlásil svůj svatý zákon slyšitelným hlasem v přítomnosti všeho lidu. Chtěl, aby všichni slyšeli jeho přikázání a řídili se jimi (MS 58, 1900). KAPITOLA 31. 1-6. (1 Tm 5,13). Vměšující se byli potrestáni smrtí – Bůh rád vidí, když jeho dílo je konáno tak dokonale, jak je to jen možné. Na poušti se Izraelité museli naučit vykonat s přesností a pohotovostí dílo spojené s jejich táborovým řádem a zvláště dílo týkající se svatostánku, jeho ozdob a jeho služby. Všechno se museli naučit dříve, než mohli vykonat toto pro ně nové dílo. Museli se cvičit, aby mohli dělat tak, jak si Bůh přál. Objevili se tam muži pohotoví udělovat rady a pokyny a aby se vměšovali do díla stavění a rozebírání svatostánku. Ti však, kteří zanedbávali své zvláštní dílo a pletli se do díla jiných, domnívajíce se, že mají zvláštní moudrost a že vědí, jak by se to či ono mělo dělat, byli odsuzováni na smrt. Každý jednotlivec měl být poučen o významu pohotovosti a přesnosti v každém postavení svěřeného mu díla. Měli si pamatovat a uvědomovat zodpovědnost, že všechno, co konají, mají konat v pravý čas. Toto je řád, který Hospodin ve starověku dal ve svém lidu, a to je řád, který by měl panovat na našich misijních stanicích, na našich školách, vydavatelstvích a sanatoriích. Bůh rád vidí, když lidé poznají své slabé stránky a místo, aby zavírali své oči před svými chybami, činili vytrvalé úsilí k jejich překonání (MS 24, 1887). Jak má být konáno toto dílo? – Izraelité, pobývající celou dobu v egyptském otroctví, přesto, že mezi nimi byli vynalézaví lidé, nebyli poučeni o zvláštním umění, které bylo požadováno při stavbě svatostánku. Věděli, jak se dělají cihly, ale nevěděli, jak se pracuje se stříbrem a zlatem. Jak má být tato práce vykonána? Kdo bude stačit na tyto věci? Tyto otázky znepokojovaly Mojžíšovu mysl. Pak sám Bůh podal vysvětlení, jak má být tato práce vykonána. Označil jménem osoby, které chtěl, aby vykonaly toto určité dílo. Bezalel měl být architektem. Tento muž patřil do pokolení Juda, pokolení, které Bůh zvlášť poctil (MS 29, 1908). 2-7. Nebýt závislý na zručných Egypťanech – Ve starodávných dobách Hospodin přikázal Mojžíšovi, aby mu postavil svatyni. Lid měl opatřit materiál a museli být vyhledáni zruční mužové, kteří uměli zacházet s drahocenným materiálem. Mezi tímto velkým množství lidí, byli také Egypťané, kteří dohlíželi na tuto práci a dobře věděli, jak má být tato práce konána. Dílo však nemělo být na nich závislé. Hospodin se spojil s lidskými nástroji, dal jim moudrost k vykonání dovedného díla [citace Ex 31,2-7]. Kéž by se pracovníci zaměstnáni v Boží službě dnes modlili k Bohu, prosíce ho o moudrost a pronikavou prozíravost, aby mohli svou práci vykonat dokonale (MS 52, 1903). 13. (kap. 25,8). Během stavby byla zachovávána sobota – Bůh přikázal, aby byl svatostánek postaven, aby ho Izraelité během jejich putování pouští mohli uctívat. Z nebe byl dán příkaz, aby tento svatostánek byl postaven co nejrychleji. Kvůli posvátnosti díla a potřeby naléhavosti někteří tvrdili, že práce na svatostánku by měla pokračovat i v sobotu, stejně tak jako v každý jiný den týdne. Kristus slyšel tyto návrhy a viděl, že lid se ocitl ve velkém nebezpečí, že bude polapen do pasti v důsledku učiněného závěru, že by měla být ospravedlněna práce v sobotu, aby svatostánek mohl být co nejrychleji dokončen. Přišlo k nim slovo: „Avšak sobot mých ostříhati budete.“ I když práce na svatostánku musely s rychlostí postupovat kupředu, sobota nesměla být považována za obyčejný pracovní den. Dokonce i práce na Hospodinově domě musely ustoupit před zachováváním Božího svatého dne odpočinku. Takto Bůh žárlivě střeží čest svého památníku stvoření (RH Oct. 28, 1902). 18. Originál zákona je v nebeské truhle – Varuji vás, neklaďte svůj vliv proti Božím přikázáním. Tento zákon je přesně takový, jaký JHVH zapsal v nebeském chrámu. Člověk může šlapat po jeho kopii zde na zemi, avšak jeho originál je uchován v Boží truhle v nebi. Na víku této truhly, přímo nad tímto zákonem je trůn milosti – slitovnice. Ježíš stojí přímo před touto truhlou, aby se přimlouval ve prospěch člověka (MS 6a, 1886). Zákon je uchováván v truhle – „I dal [Kristus] Mojžíšovi po dokonání těchto řečí s ním na hoře Sinaj dvě desky svědectví, desky kamenné, psané prstem Božím.“ Nic z toho, co je napsáno na těchto deskách, nemůže být vymazáno. Tento drahocenný záznam zákona byl umístěn v truhle svědectví a je tam ještě stále, bezpečně ukrytý před lidskou rodinou. Avšak v Bohem stanovené době předloží tyto kamenné desky celému světu jako svědectví proti pohrdání jeho přikázáními a proti modlářskému uctívání falešné soboty (MS 122, 1901). Existují hojné důkazy o neměnnosti Božího zákona. Byl zapsán Božím prstem, a proto nikdy nemůže být vymazán ani zničen. Tyto kamenné desky jsou ukryty Bohem, aby byly předloženy v onen veliký den soudu, přesně tak, jak je zapsal (RH March 26, 1908). Když zasedne soud, knihy budou otevřeny, a každý člověk bude souzen podle toho, co bylo zapsáno v knihách, pak kamenné desky ukryté Bohem až do tohoto dne, budou představeny světu jako měřítko spravedlnosti. Tehdy muži a ženy poznají, že nezbytnou podmínkou jejich spasení je poslušnost dokonalého Božího zákona. Nikdo nebude moci najít omluvu pro hřích. Na základě spravedlivých principů tohoto zákona lidé vyslechnou svůj rozsudek – buď k životu nebo k smrti (RH Jan. 28, 1909). KAPITOLA 32.

21

1-2. Povolnost - Áronův hřích – Opakujeme hřích Árónův, upokojujíce se, když zrak by měl jasně rozeznat zlo a oznámit ho zřetelně, dokonce když nás to staví do nepříjemného postavení, protože naše pohnutky mohou být nepochopeny. Nesmíme se dopustit křivdy na bratrovi nebo jakékoliv duši, s níž jsme ve spojení. Toto zanedbání postavit se rozhodně za pravdu je hřích Árónův. Měl mluvit pravdu tak jasně, že by zlaté tele nebylo nikdy učiněno. Tentýž duch, který ho vedl k tomu, aby se vyhnul oznámit celou pravdu z obavy, aby někoho neurazil, ho přivedl k lživému jednání, když řekl, že zlaté tele představuje Toho Jediného, který je vyvedl z Egypta. A tak jedna nevěrnost vede k další (Letter 10, 1896). 4-5. Modla prohlášena za Boha – Bylo to následkem jejich reptání a nevěry, že jim Áron učinil zlaté tele, které mělo představovat Boha. Prohlásil tuto modlu za Boha a tento falešný bůh vyvolal velké nadšení (RH Sept. 6, 1906). 19. Desky zákona byly rozbity – Kvůli jejich velkého hříchu, v naprostém znechucení a hněvu, Mojžíš na Boží pokyn záměrně hodil kamenné desky na zem, aby je před zraky lidu rozbil a tím jim dal najevo, že zrušili smlouvu, kterou tak nedávno uzavřeli s Bohem (ST May 20, 1880). KAPITOLA 34. 28. (Mt 4,1-11). To nebylo strádání hladem – Mojžíš byl při zvláštní příležitosti tak dlouhou dobu [čtyřicet dnů] bez jídla. Nepociťoval však hlad. Nebyl sužován a trápen podlým, a přitom mocným nepřítelem. Mojžíš byl vyvýšen nad lidi, byl zahalen Boží slávou a zvláštním způsobem byl vydržován Bohem. Obklopovala ho nevýslovná sláva (Redemption: or the First Advent of Christ pp.47-48). 29. Kristus je slávou zákona – Sláva, která vyzařovala z Mojžíšovy tváře, byla odleskem spravedlnosti Krista v zákoně. Zákon sám o sobě nemá žádnou slávu, jedině, že je v něm ztělesněn Kristus. Zákon nemá moci k spasení. Je bez jasu, pouze když je v něm představen Kristus jako plnost spravedlnosti a pravdy (RH March 22, 1902). 29-33. (2 K 3, 13-15). Mojžíš viděl den Kristův – Na hoře, když byl Mojžíšovi dán zákon, mu byl ukázán také příchod Toho Jediného. Viděl Kristovo dílo a jeho poslání na zemi, když na sebe Syn Boží vzal lidství a stal se Učitelem a Vůdcem světa, a jak nakonec dal sám sebe jako výkupné za jejich hříchy. Když měla být přinesena dokonalá oběť za hříchy lidí, přinášení obětí symbolizující dílo Mesiáše, měly přestat. S příchodem Krista, opona nejistoty bude zvednuta, a záplava světla bude vylita na zatemnělé chápání jeho lidu. Když Mojžíš viděl den Kristův a novou a živou cestu, která byla otevřena skrze jeho krev, byl uchvácen a nadšen. Chvála Boží naplňovala jeho srdce, a božská sláva která doprovázela vydání zákona byla tak pozoruhodně zjevená na jeho tváři, když sestoupil z hory mezi Izraelity, že její záře byla pro ně velmi bolestná. Kvůli svým přestoupením, se lid nebyl schopen dívat na jeho tvář, a proto Mojžíš nosil závoj, aby je nenaplňoval hrůzou. ... Kdyby Izraelité rozeznali světlo evangelia, které bylo zjevené Mojžíšovi, byli by schopni vírou a neochvějně hledět až do konce na to, co bylo uskutečněno, mohli být snést světlo, které vyzařovalo z Mojžíšovy tváře. „Pročež ztupeni jsou smyslové jejich. Nebo až do dnes ta zástěra v čítání Starého Zákona zůstává neodkrytá; nebo skrze Krista se odnímá.“ Židé jako národ nepoznali, že Mesiáš, kterého zavrhli, byl Andělem, který vedl jejich otce během jejich putování pouští. Až dodnes je tento závoj na jejich srdcích a jeho temnota před nimi zakrývá dobrou zprávu o spasení skrze zásluhy ukřižovaného Vykupitele (ST Aug. 25, 1887).

Leviticus KAPITOLA 1. 1-2. Být obeznámeni s levitským zákonem – Měli bychom být obeznámeni s levitským zákonem v celé jeho šíří, protože obsahuje zásady, kterými bychom se měli řídit. Obsahuje pokyny, které kdyby byly studovány, umožnily by nám lépe pochopit zásady víry a jejich praktické použití, které máme uplatňovat v našem jednání mezi sebou navzájem. Žádná duše nebude mít žádnou výmluvu pro to, že žije v temnotě. Ti, kteří přijímají Krista vírou, obdrží moc stát se syny Božími (Letter 3, 1905). 3. (Mal 1,13). Každá oběť byla kontrolována Bohem – Je to Kristus, který zkoumá srdce a snaží se ovládat děti člověka. Všechny věci jsou obnažené a zjevné jeho zraku, s nímž máme co do činění, a neexistuje stvoření, které by nebylo zjevné jeho zraku. Ve dnech starého Izraele oběti přinášené veleknězi byly rozříznuty až k páteři, aby bylo vidět, zda mají zdravé srdce. Tak i oběti, které přinášíme dnes, jsou odhaleny pronikavému zraku našeho velkého Velekněze. On odhaluje a zkoumá každou oběť přinášenou lidským rodem, aby se ukázalo, zda je hodná toho, aby byla předložená Otci (MS 42, 1901). KAPITOLA 5.

22 6. Přinést oběť za přestoupení – Nechť členové každé rodiny začnou pracovat na svém vlastním domově. Nechť se pokoří před Bohem. Bylo by dobré pořídit si krabičku na oběti za přestoupení, která by byla stále před očima, do které by se souhlasem celé rodiny, každý, kdo by promluvil nelaskavě k druhému anebo by pronesl hněvivá slova, musel vhodit určitý obnos peněz. To by je postavilo na stráži proti bezbožným slovům, která zraňují nejen jejich bratry, ale i je samotné. Žádný člověk nemůže sám od sebe zkrotit tento neovladatelný úd – jazyk; Bůh však vykoná toto dílo pro toho, kdo k němu přijde se zkroušeným srdcem ve víře a s pokornou prosbou. S Boží pomocí můžete udržet na uzdě váš jazyk; méně mluvit a více se modlit (RH March 12, 1895). KAPITOLA 8. 31. Oběť za hřích úřadujícího kněze – Hříchy lidu byly symbolicky přeneseny na úřadujícího kněze, který byl prostředníkem lidu. Kněz sám se nemohl stát obětí za hřích a svým životem vykonat smíření, protože byl také hříšníkem. Proto, místo toho, aby sám strpěl smrt, zabíjel beránka bez vady; trest za hřích byl přenesen na nevinné zvíře, které se tak stávalo jeho bezprostřední náhradou a symbolizovalo dokonalou oběť Ježíše Krista. Prostřednictvím krve oběti se člověk vírou díval do budoucna na krev Ježíše Krista, která mohla usmířit hříchy světa (ST March 14, 1878). KAPITOLA 10. 1. (kap. 16,12-13). Cizí oheň obětován dnes – Bůh se nezměnil. On je dnes stejně tak důsledný a přesný ve svých požadavcích jako byl ve dnech Mojžíšových. Avšak v bohoslužebných místech v naší době, písněmi chval, modlitbami a vyučováním z kazatelen, je přinášen nejenom cizí oheň, ale přímo zneuctění. Místo, aby pravda byla hlásána se svatým Božím pomazáním, bývá často mluvena pod vlivem tabáku a alkoholu. Je to ve skutečnosti cizí oheň. Biblická pravda, biblická svatost je představována lidu a Bohu jsou přinášeny modlitby smíšené se zápachem tabáku! Takové kadidlo je nanejvýš vhodné pro satana! Toto je strašný klam! Jaká urážka Boha! Jaká urážka pro Toho, který je svatý a přebývá ve světle nepřistupitelném! Když schopnosti mysle jsou ve zdravé síle, vyznávající křesťané rozeznají rozporuplnost takového uctívání. Tak jako v případě Nádaba a Abia jejich citlivost je tak oslabená, že nečiní žádný rozdíl mezi svatým a obecným. Svaté a posvátné věci jsou snižovány na stejnou úroveň s jejich tabákovým dechem, jejich otupeným mozkem a jejich znečištěnou duší, poskvrněnou holdováním choutkám a vášním. Vyznávající křesťané jedí a pijí, kouří a žvýkají tabák a aby uspokojili svou chuť, stávají se žráči a pijany, a přitom stále hovoří o tom, že se má vítězit, tak jako Kristus vítězil (RH March 25, 1875). KAPITOLA 14. 4-8. (J 1,29). Dva ptáci – jeden ponořen v krvi – Podivuhodný symbol živého ptáka ponořeného v krvi zabitého ptáka a potom vypuštěného na svobodu k jeho radostnému životu, je pro nás symbolem smíření. Smrt a život se spojily, ukazujíce tomu, kdo hledá pravdu, onen skrytý poklad, spojení odpouštějící krve se vzkříšením a životem našeho Vykupitele. Tento pták byl zabíjen nad živou vodou; ten plynoucí proud byl symbolem stále tekoucího, stále očišťujícího působení krve Kristovy, Beránka zabitého od založení světa – Pramene, který byl otevřen pro Judu i Jeruzalém. V něm se mohli umýt a očistit od každé poskvrny hříchu. Proto máme volný přístup k usmiřující krvi Kristově. Toto musíme považovat za nejdrahocennější výsadu, největší požehnání, jaké kdy vůbec bylo uděleno hříšnému člověku. A jak málo se využívá tohoto velikého daru! Jak hluboký, jak široký a nepřetržitý je tento proud! Pro každou duši toužící po svatosti je tam klid a odpočinek a oživující vliv Ducha svatého, a pak svaté, šťastné a pokojné chození a drahocenné společenství s Ježíšem Kristem. Tehdy, ó jenom tehdy můžeme moudře říci s Janem: „Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa.“ (Letter 87, 1894). KAPITOLA 16. 23-24. Roucho velekněze – Tak, jak nejvyšší kněz odložil své velekněžské roucho a sloužil v bílém lněném rouše obyčejného kněze, tak i Kristus vyprázdnil sebe samého a přijal podobu služebníka a obětoval sebe sama jako kněz i jako oběť. Tak jako nejvyšší kněz, když vykonal svou službu ve svatyni, předstoupil před čekající shromáždění ve svém velekněžském rouše, tak i Kristus, když přijde podruhé, oblékne se do nádherného roucha nejbělejší bělosti, „takového, jaký žádný bělič na zemi nemůže vybílit“. On přijde ve své vlastní slávě a ve slávě svého Otce, jako Král králů a Pán pánů, a na jeho cestě ho budou doprovázet všechny andělské zástupy (MS 113, 1899). KAPITOLA 17.

23 11. (Mt 26,28; Žd 9,22). Krev byla posvátná – Krev Syna Božího byla symbolizována krví zabité oběti a Bůh měl jasné a určité představy, jak uchovat svaté od obecného. Krev byla svatá, protože pouze skrze prolití krve Syna Božího mohlo dojít k usmíření za hřích (ST July 15, 1880). KAPITOLA 25. 10. Milostivé léto – Každý padesátý rok byl milostivým létem. Každé dědictví v zemi bylo vráceno jeho původnímu majiteli. Bůh prohlásil: „Toho léta milostivého navrátí se jeden každý k statku svému.” Takto Pán ve své nekonečné moudrosti učil svůj lid. Jeho požadavky nebyly svévolné. Se všemi poučeními, které lid obdržel ze Zdroje veškerého světla, byly spojeny následky vyplývající z poslušnosti a neposlušnosti. Byli poučováni, že poslušnost jim přináší největší bohatství duchovní milosti a uschopňuje je k tomu, aby uměli rozlišovat mezi svatým a obecným. Také neposlušnost s sebou přináší své nevyhnutelné následky. Kdyby lid chtěl spravovat zemi svou vlastní domnělou moudrostí, zjistil by, že Hospodin nebude konat zázraky, aby působil proti zlu, před kterým se je snažil ochránit. Hospodin představil svému lidu směr, kterým se mají ubírat, pokud chtějí být vzkvétajícím, nezávislým národem. Kdyby ho poslouchali, prohlásil jim, že zdraví a pokoj by byl jejich údělem, a země by se pod jeho správou stále více zvětšovala (MS 121, 1899). 18-22. Hospodářské a desátkové zákony jako zkouška – Desátkový systém byl zaveden Hospodinem jako absolutně nejlepší opatření, pomáhající lidu v uskutečňování principů zákona. Kdyby lid poslouchal tento zákon, byla by mu svěřena celá vinice, celá země [citace Lv 25, 18-22.] ... Lid měl spolupracovat s Bohem na obnovování nakažené země zpět ke zdraví, aby mohla být ke chvále a slávě jeho jména. Tak jako země, kterou oni opanovali, kdyby ji se vší dovedností a vážností spravovali, vydala by své poklady, tak i jejich srdce, kdyby byla ovládána Bohem, odrážela by jeho charakter. ... V zákonech, které dal Bůh k obdělávání země, dal vlastně lidu příležitost k překonání jejich sobectví a k získání nebeského smýšlení. Kanaán by se stal pro ně Edenem, kdyby byli poslušni slovu Hospodinovu. Skrze ně chtěl Hospodin naučit všechny národy světa, jak obdělávat zemi, aby vydávala zdravé ovoce, prosté nemocí. Země je Hospodinovou vinicí a má být ošetřována podle jeho plánu. Ti, kteří obdělávají půdu, by si měli uvědomit, že konají Boží dílo. Měli by být tak věrni na svém pozemku a místě jako lidé, kteří byli ustanoveni jako duchovní v kněžském úřadu a v díle spojeném se svatostánkem. Bůh řekl lidu, že Levité jsou pro ně darem, a bez ohledu na to, jaké je jejich řemeslo, měli by pomáhat je podporovat (MS 121, 1899).

Numeri KAPITOLA 11. 4. Strava mění povahu, aktivuje mysl – Stav mysli má z velké míry co do činění se zdravím těla, a zvláště se zdravím zažívacích orgánů. Jako hlavní věc, Hospodin neopatřil svému lidu na poušti masitou stravu, protože věděl, že požívání této stravy vyvolává nemoci a neukázněnost. Aby mohl změnit jejich povahu a pohnout vyšší síly mysli k aktivní činnosti, odňal jim maso mrtvých zvířat. Dal jim andělskou stravu, mannu z nebe (MS 38, 1898). KAPITOLA 12. 1. Mojžíšova žena nebyla černoškou – Mojžíšova žena nebyla černá; její pleť však byla o něco tmavší než pleť Hebrejů (1SP 286). 3. Mojžíš převyšoval všechny vládce – Mojžíš převyšoval moudrostí a poctivostí všechny panovníky a státníky země. Přesto se tento člověk nedožadoval uznání pro sebe, ale poukazoval lidu na Boha jako na Zdroj veškeré síly a moudrosti. Kde můžeme nyní mezi lidmi tohoto věku nalézt takový charakter? Ti, kteří mluví pohrdavě o Božím zákoně, zneucťují Boha a vrhají stín na ten nejšlechetnější charakter představený v kronikách lidstva (ST Oct. 21, 1886). (Ex 18,13). Mojžíš mohl ihned posoudit – Mojžíš byl pokorným člověkem; Bůh ho nazval nejtišším člověkem na zemi. Byl šlechetný, vznešený, vyrovnaný; neměl nedostatky a jeho schopnosti nebyly pouze z poloviny rozvinuty. Mohl úspěšně napomínat své bližní, protože samotný jeho život byl živým představením toho, čím se člověk může stát a co může vykonat v závislosti na Bohu jako svém pomocníku. To učil jiné a přál si, aby takovými byli, protože to od nich Bůh požaduje. Mluvil ze srdce a pronikal k srdcím. Byl dokonalý v poznání, a přesto byl prostý jako dítě v prokazování svých hlubokých náklonností. Obdařený pozoruhodným vnuknutím mohl ihned posoudit potřeby všech, kteří ho obklopovali, a věci, které byly ve špatném stavu a které vyžadovaly péči, nikdy nezanedbával. ... (MS 24, 1887). Nejtišší člověk – Mojžíš byl nejtišším člověkem, jaký kdy vůbec stál v postavení vůdce Božího lidu. Byl Bohem velmi poctěn, ne pro zkušenost, kterou získal na egyptském dvoře, ale proto, že byl nejtišším člověkem. Bůh s ním hovořil tváří v tvář, tak jako člověk hovoří s

24 přítelem. Jestliže lidé chtějí být poctěni Bohem, nechť jsou pokornými. Ti, kteří nesou Boží dílo, by se měli odlišovat od všech ostatních svou pokorou. O člověku, jenž se vyznačuje svou tichostí a pokorou, Kristus říká, že mu může důvěřovat. Skrze něho může zjevit sebe světu. Takový nevetká do tkaniny žádné vlákno sobectví. Zjevím mu samého sebe tak, jak jsem to nezjevil ani tomuto světu (MS 165, 1899). KAPITOLA 13. 30. Odvaha skrze víru – Byla to Kálefova víra v Boha, která mu dala odvahu a zdržovala ho od strachu před člověkem a umožnila mu postavit se směle a neochvějně na obranu pravdy. Skrze důvěru v tutéž sílu mocného Velitele nebeských vojsk může každý opravdový voják kříže obdržet sílu a odvahu ke zdolání překážek, které se zdají být nepřekonatelné (RH May 30, 1912). (Za 4,6). Kálefové jsou potřební i dnes – Kálefové byli velmi potřební v různých obdobích dějin našeho díla. Dnes potřebujeme muže absolutní věrnosti, muže, kteří cele následují Pána, muže, kteří nejsou ochotni mlčet, když je třeba mluvit, kteří jsou tak pevní v zásadách jako ocel, kteří netouží okázale se vystavovat na obdiv, ale kteří kráčejí pokorně s Bohem. Trpěliví, milí, laskaví, zdvořilí mužové, kteří chápou, že věda modlitby znamená cvičit víru a prokazovat skutky, které budou mluvit k slávě Boží a pro blaho jeho lidu. … Následování Ježíše vyžaduje od začátku změnu celého srdce a každodenní opakování této změny (Letter 39, 1899). KAPITOLA 14. 29-30. (kap. 26,64-65). Putování prodlouženo díky satanovu úsilí – Bůh podal nesporný důkaz o tom, že on vládne na nebesích a že vzpoura byla potrestána smrtí. Pouze dva z těch, kteří jako dospělí vyšli z Egypta, spatřili zaslíbenou zem. Putování lidu bylo prodlouženo tak dlouho, až dokud zbývající nebyli pohřbeni na poušti. Dnes satan používá tytéž výmysly k zavedení stejného zla a jeho úsilí přináší stejné výsledky, které ve dnech starého Izraele tak velké množství lidu uložilo do jejich hrobů (MS 13, 1906). KAPITOLA 15. 38-39. (1 Tm 2,9-10; 1 Pt 3,3-4). Oděv Izraelitů je odlišoval od ostatních národů – Když dítky Izraele byly vyvedeny z Egypta, dostaly příkaz, aby na lemu svého oděvu měly jasně modrou stuhu, která by je odlišovala od okolních národů a která by naznačovala, že jsou Božím zvláštním lidem. Dnes už po Božím lidu není požadováno, aby měl na svých šatech umístěno takové zvláštní znamení. V Novém zákoně je však často poukazováno na starý Izrael jako na příklad. Jestliže dal Bůh svému starodávnému lidu takové přesné pokyny ohledně jejich oděvu, nebude snad věnovat pozornost tomu, jaké by mělo být oblečení jeho lidu v dnešní době? Neměl by se jejich oděv lišit od oděvu, kterým se obléká svět? Neměl by se Boží lid, který je jeho zvláštním pokladem, snažit o to, aby i svým oděvem velebil Boha? A neměli by být příkladem svým oděvem a kárat jeho jednoduchostí pýchu, marnivost a výstřednost světských zábavy milujících vyznavačů? Bůh to vyžaduje od svého lidu. Pýcha je v jeho Slově rozhodně kárána (HR Feb. 1872). KAPITOLA 16. 1-50. Vzpoura proti vedení – Tito mužové Izraele reptali a přiměli lid, aby se s nimi postavil do vzpoury, dokonce i tehdy, když Bůh vztáhl svou ruku a pohltil provinilce a lid prchl v hrůze do svých stanů, jejich vzpoura však nebyla vyléčena. Hloubka jejich nespokojenosti byla zjevná dokonce i po vykonání Božího soudu. Ráno po zničení Chorého, Dátana a Abirona a jejich společníků, přišel lid k Mojžíšovi a Áronovi a řekl: „Vy jste příčinou smrti lidu Hospodinova.“ Pro toto falešné obvinění Božích služebníků zahynuly tisíce dalších, protože v nich byl hřích, plesání a opovážlivá rozpustilost (Letter 12a, 1893). (1 S 15,23). Ponaučení vyplývající ze vzpoury – Ptám se, zda opravdová vzpoura může být kdy vyléčena. Studujte v knize „Patriarchové a proroci“ povstání Chóreho, Dátana a Abirona. Tato vzpoura se rozšířila na více než dva muže. Byla řízena dvě stě padesáti knížaty ze shromáždění, muži věhlasnými. Vzpouru i odpadlictví je třeba nazvat jejich pravým jménem a pak se zamyslet nad zkušeností dávného Božího lidu se všemi jeho stinnými stránkami, které byly věrně zaznamenány do kronik, aby mohly vejít do historie. Písmo svaté praví: „Toto pak všecko ... napsáno jest k napomenutí našemu, kteříž jsme na konci světa.” A jestliže muži a ženy, kteří mají poznání pravdy, se tak dalece vzdálili od svého velkého Vůdce, že se chopí velkého vůdce odpadlictví a nazvou ho „Kristus naše spravedlnost“ bude to proto, že nekopali hluboko v dole pravdy. Nejsou schopni rozeznat drahocennou rudu od podřadného materiálu. ... Hospodin dopustil, aby se projevily ty věci, které se staly, aby ukázal, že jeho lid může být snadno sveden, jestliže bude spoléhat na slova lidí, namísto aby zkoumal Písmo svaté pro sebe, tak jak to činili šlechetní Bérienští, aby zjistili, zdali by ty věci tak byly. ... Vzpoura a odpadlictví je v samotném vzduchu, který dýcháme. Nakazíme se jimi, jestliže naše bezmocné duše nepřilnou vírou ke Kristu. Jestliže se lidé dají tak snadno svést, jak obstojí, až bude satan předstírat, že je Kristus, a bude činit divy? Kdo odolá jeho nesprávnému

25 výkladu, když bude tvrdit, že je Kristus, i když je pouze satanem, který bere na sebe podobu Krista a činí zdánlivě skutky, které činil Kristus? Co zadrží Boží lid, aby nevěnoval svou oddanost falešným Kristům? „Protož nepostupujte po nich!” Učení musí být plně pochopeno. Lidé, kteří byli přijati k vyučování pravdy, musí být pevně zakotveni. Pak jejich loď odolá vichru i bouři, protože kotva je drží pevně. Klamy budou narůstat a my musíme nazvat vzpouru jejím pravým jménem. Musíme se postavit v plné zbroji. Moji bratři, nepotýkáte se pouze s lidmi, ale s knížaty a mocnostmi. Nebojujeme proti tělu a krvi. Čtěte pozorně epištolu k Ef 6, 10-18 (Letter 1, 1897). Kristus nepřišel na náš svět proto, aby pomáhal satanovi v uskutečnění jeho vzpoury, ale aby potlačil tuto vzpouru. Všude, kde lidé začínají vzpouru, pracují v skrytě a v temnotě. Oni nepřijdou tak, jak jim Kristus říká, za tím, proti kterému něco mají, ale šíří lži, nepřátelství, zlé domněnky a satanské představy, jak to činil satan vůči svým poddaným andělům, aby falešným představením věci získal jejich náklonnost (Letter 156, 1897). 1-3. Knížata podněcovali ke vzpouře – Tito mužové Izraele byli odhodláni klást odpor všem důkazům, které dokazovaly jejich nesprávné jednání. Stále dokola zdůrazňovali svým jednáním o své nespokojenosti, až mnozí byli získáni na jejich stranu a spojili se s nimi. Kdo byli tito mužové? Nebyli to mdlí nevědomí a neosvícení mužové. V této vzpouře bylo dvě stě padesát knížat pověstných, ze shromáždění, muži věhlasní (Letter 2a, 1897). 3. Obviňovali Mojžíše, že jim brání na jejich cestě do Kanaánu – Obviňovali Mojžíše, že je příčinou toho, že ještě nevešli do zaslíbené země. Říkali, že Bůh by s nimi takto nejednal a že to Bůh neřekl, že by měli zemřít na poušti. Prohlašovali, že nikdy neuvěří, že on to tak řekl, ale že to byl Mojžíš, který to tak řekl, a ne Hospodin. Tvrdili, že to všechno je naaranžováno Mojžíšem, aby je nikdy nepřivedl do země Kanaánu (4SG 30). Chóre oklamal sám sebe – Chóre tak dlouho v sobě choval závist a vzpouru, až oklamal sám sebe a skutečně si myslel, že společenství Izraele je velmi spravedlivým lidem a že Mojžíš je tyranským vládcem, který stále hovoří o nezbytnosti, aby shromáždění bylo svaté, zatímco tam taková nezbytnost nebyla zapotřebí, protože lid i tak byl svatý (4SG 31). 19. Lid také oklamal sám sebe – Lid si myslel, že když je povede Chóre a bude je stále povzbuzovat a hovořit o jejich spravedlivých činech, místo aby jim připomínal jejich selhání, tehdy budou mít velmi klidnou a zdárnou pouť, on je bezpochyby dovede, ne tak jako Mojžíš tam a zpátky po poušti, ale do zaslíbené země. Tvrdili, že to byl Mojžíš, který jim řekl, že nevejdou do zaslíbené země, a že Hospodin tak neřekl. Chóre ve svém vysokém sebevědomí shromáždil proti Mojžíšovi a Áronovi „všecko množství ke dveřím stánku úmluvy“ (4SG 31). KAPITOLA 17. 1-13. Hůl uchovávána jako připomínka – Všechny pozoruhodné změny na holi se objevily v průběhu jedné noci, aby přesvědčily lid, že Bůh činí jasný rozdíl mezi Áronem a ostatními dítkami Izraele. Po tomto divu božské moci, autorita kněžství již nikdy nebyla zpochybňována. Tato podivuhodná hůl byla uchovávána a častokrát ukazována lidu, aby jim připomínala minulost, ochránila je před reptáním a aby znovu nepochybovali o tom, komu právem náleží kněžství. Teprve až dítky Izraele byly zcela přesvědčeny o svém zlu, uviděli svou dřívější vzpouru v jejím pravém světle a byli naplněni hrůzou. Řekli Mojžíšovi: „Hle, již mřeme, mizíme a všickni hyneme!“ Tak dlouho byli nuceni věřit této nepříjemné pravdě, až se jejich údělem stalo zemřít na poušti. Když uvěřili, že to byl skutečně Hospodin, který řekl, že nevejdou do zaslíbené země, ale že budou muset zemřít, pak přiznali, že Mojžíš a Áron měli pravdu a že zhřešili vlastně proti Hospodinu, tím, že se vzbouřili proti jeho autoritě. Přiznali také, že Chóre a ti, kteří zahynuli s ním, zhřešili proti Hospodinu a že si plným právem zasloužili jeho spravedlivý hněv (4SG 35-36). KAPITOLA 20. 7.8.10.12. Mojžíšův hřích představil v nesprávném světle Boží vedení – Během celé jejich pouti byly dítky Izraele pokoušeny připsat Mojžíšovi zvláštní Boží skutky, tj. mocné zázraky, které byly konány, aby je vysvobodil z egyptského otroctví. Obviňovali Mojžíše, že to byl on, který je vyvedl z egyptské země. Je pravdou, že sám Bůh se podivuhodným způsobem zjevil Mojžíšovi, zvlášť ho poctil svou přítomností a zjevil mu svou nesmírnou slávu. Na hoře ho přenesl do své svaté přítomnosti a hovořil s ním tak, jako člověk hovoří se svým přítelem. Avšak Hospodin podával důkaz za důkazem, že to byl on sám, který způsobil jejich vysvobození. Slovy: „Zdaliž ze skály této vyvedeme vám vodu?”, Mojžíš ve skutečnosti řekl lidu, že oprávněně věřili, že to byl on sám, který konal mocné divy v jejich prospěch. Bůh byl přinucen takto podat důkaz Izraeli, že jeho přiznání se nezakládalo na pravdě. Aby navždy odstranil z myslí Izraelitů tuto myšlenku, že je vedl člověk, Bůh uznal za nezbytné dopustit, aby jejich vůdce zemřel dříve, než vejdou do země Kanaán (MS 69, 1912). KAPITOLA 21.

26 6. Zázračně ochráněni – Aby je potrestal za jejich nevděčnost a reptání proti Bohu, Hospodin dopustil, aby je kousali ohniví hadi. Byli nazváni ohnivými proto, že jejich uštknutí způsobovalo bolestivé zanícení a rychlou smrt. Až do tohoto okamžiku byli Izraelité na poušti neustálým zázrakem chráněni před těmito hady, protože poušť po které putovali, byla přímo zamořena jedovatými hady (4SG 41). Osudové rozhodnutí – Byli tam i takoví, kteří se zastavovali, aby zdůvodnili, že je to pošetilost, aby v pohledu na tento prostředek jim přišla úleva. To, že měli být uzdraveni při pohledu na měděnou sochu, bylo jejich myslím nesmyslné, a proto říkali: „Nebudeme se dívat.“ Toto rozhodnutí bylo pro ně osudné a všichni, kteří nepřijali toto učiněné opatření, zahynuli. Na poušti byl vyvýšen měděný had, aby ti, kteří na něho vírou pohlédli, mohli být uzdraveni. Podobným způsobem Bůh posílá lidem obnovující a uzdravující poselství vyzývající je, aby odvrátili zrak od člověka a pozemských věcí a svoji důvěru vložili v Boha. On dal svému lidu pravdu i moc skrze Ducha svatého. Otevřel své Slovo těm, kteří hledali a prosili o pravdu. Když však jeho poslové tuto přijatou pravdu předali lidu, byli stejně tak nevěřícími jako Izraelité. Mnozí ohrnují nos nad pravdou přinesenou jim pokornými posly (MS 75, 1899). KAPITOLA 22. 1-6. Balám – dvojí mysli – V době, kdy Balák vyslal k němu [Balámovi] posly, byl dvojí mysli, usiloval o zisk a přitom si chtěl zajistit a udržet přízeň a uznání nepřátel Hospodinových za mzdu, kterou d nich obdržel. Avšak v té stejné době se vydával za proroka Božího. Modlářské národy věřily, že pronesená kletba postihuje stejně tak jednotlivce jako i celé národy (4SG 43). 15-17. Balámův jediný hřích – chamtivost – Zde je vážné varování pro Boží lid dnes, aby nedal svolení k tomu, aby ani jeden nekřesťanský rys přebýval v jejich srdcích. Hřích, který je pěstován, se stává zvykem a zesiluje opakováním, až se zakrátko stane převládajícím vlivem a přivede do podřízenosti všechny ušlechtilejší síly. Balám si zamiloval mzdu nepravosti. Hříchu chamtivosti, který Bůh staví na stejnou úroveň s modlářstvím, on nevzdoroval a byl jím přemožen. Satan nad ním získal úplnou nadvládu skrze tuto jedinou chybu, která zničila jeho charakter a učinila jej prospěchářem. Boha nazýval svým Pánem, ale nesloužil mu, ani nekonal jeho skutky (ST Nov. 18, 1880). KAPITOLA 24. 1-5. Spatřit slávu Boží přítomnosti – Balám chtěl být, jak se zdá, příznivě nakloněn Balákovi. Oklamal ho, aby si myslel, že bude používat pověrčivé obřady a kouzla, když bude prosit Hospodina. Když však následoval příkazu daného mu Bohem, stával se smělejším podle toho, jak se podřídil božskému popudu, a odkládal své předstírané zaklínání. Pohlížeje na tábor Izraelitů, spatřil je všechny utábořené v dokonalém pořádku podle jejich příslušných korouhví v jisté vzdálenosti od stánku úmluvy. Balámovi bylo dovoleno spatřit slavné zjevení Boží přítomnosti, která zastiňovala, ochraňovala a vedla svatostánek. Byl naplněn obdivem z této velebné scény. Zahájil své podobenství se vší důstojností pravého Božího proroka (4SG 47-48). 15-24. Balák byl ohromen tímto zjevením – Moabité rozuměli významu prorockých slov Baláma, že Izraelité po dobytí Kananejských se usídlí v jejich zemi a že veškeré úsilí o jejich podrobení nebudou nic platné, jako je pro slabé zvíře marné úsilí vyburcovat lva ven z jeho doupěte. Balám řekl Balákovi, že mu oznámí, co Izraelité učiní jeho lidu v pozdější době. Hospodin odhalil Balámovi budoucnost a dovolil mu, aby před jeho zraky prošly události, které mají nastat, tak aby Moabité mohli pochopit, že Izrael bude nakonec triumfovat. Když Balám prorocky předpověděl Balákovi a jeho knížatům budoucnost, byli naplněni úžasem z budoucích projevů Boží moci (4SG 48). KAPITOLA 25. 16-18. Boží vláda je neomezená – Mojžíš přikázal bojovníkům, aby zabili ženy a malé děti. Balám zase prodal dítky Izraele za mzdu a sám zahynul s lidem, jehož přízeň si získal za cenu obětování dvaceti čtyř tisíců Izraelitů. Mnozí považují Hospodina za krutého, když požaduje od svého lidu, aby bojoval s jinými národy. Říkají, že je to v rozporu s jeho laskavým a dobrotivým charakterem. Ale Ten, který stvořil tento svět a učinil člověka, aby přebýval na zemi, má neomezenou moc nade vším dílem svých rukou a má též právo učinit si se svým dílem, co chce a co uzná za vhodné. Člověk nemá právo říci svému Tvůrci: Proč to tak děláš? V jeho charakteru není žádné nespravedlnosti. On je Vládcem světa, a velká část jeho poddaných se vzbouřila proti jeho autoritě a šlapala po jeho zákoně. ... On používal svého lidu jako nástroj svého hněvu, aby potrestal bezbožné národy, které sužovaly a sváděly izraelský lid k modloslužbě (4SG 50-51). KAPITOLA 26. 64. Viz komentář EGW k Nu 14,29. KAPITOLA 29. 12-39. Viz komentář EGW k Ex 23,16.

27

Deuteronomium KAPITOLA 1. 1. Pečlivě studuj 5. knihu Mojžíšovu – Pátá kniha Mojžíšova by měla být pečlivě studována těmi, kteří žijí dnes na zemi. Obsahuje záznam pokynů daných Mojžíšovi, aby je předal dítkám Izraele. Je v ní opakován zákon. ... Zákon Boží byl často Izraeli opakován. Aby jeho předpisy nebyly zapomenuty, měly být stále udržovány před zraky lidu a měly být také vyvyšovány a ctěny. Rodiče měli číst zákon svým dětem, učit je řádek po řádku, předpis za předpisem. A při veřejných příležitostech měl být zákon čten v přítomnosti všeho lidu. Na poslušnosti tohoto zákona závisel úspěch Izraele. Pokud byli poslušni, přinášel jim život; když byli neposlušni, přinášel jim smrt (RH Dec. 31, 1903). (Ex 1,1). Studujte více 5. a 2. knihu Mojžíšovou – Nestudujeme dostatečně 5. i 2. knihu Mojžíšovu. Tyto knihy líčí jednání Boha s Izraelem. Bůh vydobyl Izraelity z otroctví a vedl je přes poušť do zaslíbené země (MS 11, 1903). 6-10. Neviditelný Vůdce Izraele je vedl skrze viditelné zástupce – Hospodin, Bůh nebes je naším Vůdcem. Je naším Vůdcem, kterého můžeme bezpečně následovat, protože on se nikdy nemýlí. Vzdejme Bohu čest a jeho Synu Ježíši Kristu, skrze kterého je on ve spojení se světem. Byl to Kristus, který dal Mojžíšovi pokyny, aby je pak předal dítkám Izraele. Byl to Kristus, který vysvobodil Izraelity z egyptského otroctví. Mojžíš a Áron byli viditelnými vůdci lidu. Mojžíšovi byly dány pokyny jejich neviditelným Vůdcem, aby je zopakoval lidu. Kdyby Izrael byl poslušen pokynů daných jim Mojžíšem, nikdo z těch, kteří vyšli z Egypta na poušť, by se nestali kořistí nemocí nebo smrti. Byli pod péčí Vůdce. Kristus se sám zavázal, že je bezpečně dovede do zaslíbené země, když budou následovat jeho vedení. Toto obrovské množství, čítající více než milion lidí, bylo pod jeho přímým vedením. Byli jeho rodinou. Zajímal se o každého z nich (MS 144, 1903). KAPITOLA 4. 1. Studujte kapitoly 4-8 – Žádám vás, abyste studovali 4.-8. kapitolu 5. knihy Mojžíšovy, abyste mohli pochopit, co Bůh požadoval od svého starodávného lidu, aby mohl být svatým lidem jako je on sám. Přibližujeme se k velkému dni Božího konečného účtování, kdy se lidé tohoto světa budou muset postavit před Soudcem vší země, aby se zodpovídali ze svých skutků. Nyní žijeme v době vyšetřujícího soudu. Dříve než nastane den Božího účtování, každý charakter musí být prozkoumán, každý případ musí být rozhodnut pro věčnost. Nechť slova Božího služebníka zaznamenána v této kapitole jsou čtena k našemu užitku (Letter 112, 1909). KAPITOLA 6. 1-2. (citováno). Následky neposlušnosti – V tomto místě Písma svatého jsme poučováni, že poslušnost Božích požadavků přivádí k poslušnému podřízení se zákonům, které mají rozhodující vliv na naši fyzickou existenci. Ti, kteří si chtějí uchovat své zdraví, musí přivést do podřízenosti všechny choutky a vášně. Nesmějí hovět smyslným žádostem a nestřídmé chuti, protože mají zůstat pod Boží kontrolou, a jejich fyzické, duševní a morální síly mají být tak moudře používány, aby tělesný mechanismus zůstával v dobrém funkčním stavu. Zdraví, život a štěstí jsou výsledkem poslušnosti fyzických zákonů, které ovládají naše tělo. Jestliže je naše vůle a způsob jednání v souladu s Boží vůlí a jeho jednáním a jestliže činíme radost našemu Stvořiteli, on uchová náš lidský organismus v dobrém stavu a obnoví naše mravní, duševní a fyzické síly tak, aby mohl působit skrze nás ke své slávě. V našem těle se neustále projevuje jeho obnovující síla. Jestliže s ním v tomto díle spolupracujeme, pak zaručeným výsledkem bude zdraví, štěstí, pokoj a užitečnost (MS 151, 1901). 6-9. (citováno) (v. 25; Ř 10,5). Poslušnost skrze víru je spravedlností skrze víru – Když přivedeme naše životy do úplné poslušnosti zákona Božího, když uznáme Boha jako našeho nejvyššího Vůdce a přilneme-li ke Kristu jako naší nadějí spravedlnosti, Bůh bude působit v náš prospěch. Je to spravedlnost z víry, spravedlnost zastřena tajemstvím, o které světští lidé nevědí nic a které nemohou ani porozumět. Sofistika a spory jdou ruku v ruce s hadem, avšak přikázání Boží pilně studovaná a uplatňovaná v životě nám otevřou spojení s nebesy a umožní nám rozlišovat pravdu od bludu. Tato poslušnost v nás uskuteční božskou vůli, přinese do našich životů spravedlnost a dokonalost, jaká byla viděna v životě Krista (MS 43, 1907). KAPITOLA 9. 9. Viz komentář EGW k Ex 34,28. KAPITOLA 15.

28

11. Žádné vlákno sobectví v tkanivu života – 5. kniha Mojžíšova obsahuje mnoho pokynů týkajících se toho, čím je pro nás zákon a my udržujeme spojení s Bohem, dokud ctíme a posloucháme jeho zákon. Jsme Božími služebníky konajícími jeho službu. Do velkého tkaniva našeho života nesmíme vetkat ani jediné vlákno sobectví, neboť by to zničilo náš vzor. Ó, jak jsou však lidé náchylní k bezohlednosti! Jak zřídka se zajímají o potřeby trpících Božích dítek jako o své vlastní. Chudí jsou všude kolem nich, avšak oni je míjejí, bezohledně, lhostejně a nevšímavě. Nehledí na vdovy a sirotky, kteří jsou ponecháni bez prostředků, kteří trpí, ale neumějí se přihlásit o své potřeby. Kdyby bohatí vložili nějaký nepatrný obnos peněz do banky k dispozici potřebným, kolika utrpení by mohli být ušetřeni. Svatá Boží láska by měla každého vést k tomu, aby viděl, že je jeho povinností starat se také o někoho jiného a tím v sobě udržovat ducha dobročinnosti. … S jakou dobrotou, laskavostí a láskou Bůh předkládá své požadavky svému lidu a říká jim, co mají činit. Pán nás poctil tím, že nás učinil svou pomocnou rukou. Místo naříkání se raději radujme, že máme takovou výsadu sloužit pod takovým dobrým, milosrdným Mistrem (Letter 112, 1902). KAPITOLA 18. 10. (Lv 18,21; 20,2-3). Odsouzená zkouška ohněm – Bůh je moudrým a soucitným Zákonodárcem, rozsuzujícím všechny případy spravedlivě a nestranně. Když Izraelité byli v egyptském otroctví, byli obklopeni modlářstvím. Egypťané přijali [od nich] tradice týkající se obětování. Oni neuznávali existenci Boha nebes. Obětovali svým modlářským bůžkům. S velkou okázalostí a ceremoniemi prováděli uctívání svých bůžků. Stavěli oltáře k poctě svých bohů a požadovali dokonce od svých dětí, aby procházely přes oheň. Když postavili své oltáře, vyžadovali od svých dětí, aby skákaly přes oltář skrze oheň. Jestli to dokázaly, bez popálení, modlářští kněží i lid to přijímali jako znamení toho, že jejich bůh přijal jejich oběti. Zvlášť byly poctěné ty osoby, které prošly touto zkouškou ohněm. Těšily se velkým výsadám a byly pak velice vážené všemi lidmi. Nikdy nesměly být potrestány, ať by byly jakkoli těžké jejich přestupky. Jestliže nějaká jiná osoba skočila přes oheň tak nešťastně, že se popálila, její osud byl zpečetěn; neboť oni věřili, že se jejich bohové hněvají a nic jiného je nemůže usmířit, než pouze život nešťastné oběti a oni ho přinesli jako oběť na jejich modlářském oltáři. Dokonce někteří z dítek Izraele klesli tak nízko, pokud se jedná o vykonávání těchto ohavností, že Bůh nechal roznítit oheň na jejich děti, které oni přinutili, aby prošly přes oheň. Nezacházeli sice do všech podrobností pohanských národů, ale Bůh je připravil o jejich děti tím, že je působením ohně strávil, když přes něj procházely. Protože měl lid Boží zmatené představy o přinášení ceremoniálních obětí a protože pomíchal pohanské tradice s jejich ceremoniální bohoslužbou, Bůh se k nim snížil, aby jim udělil přesné pokyny, aby mohli pochopit pravý význam těchto obětí, které měly trvat jen do té doby, než bude zabit Beránek Boží, který byl velkým naplněním všech jimi přinášených obětí (3SG 303-304). KAPITOLA 23. 14. Žádné znečištění těla, slov, ani ducha – Aby byli přijatelnými v Božích očích, vůdcové lidu měli přísně dbát na hygienické podmínky armád Izraele, dokonce když šli do boje. Každé duši, od nejvyššího velitele až po nejnižšího vojáka v armádě, bylo posvátně přikázáno, aby udržovala čistotu své osoby a ve svém okolí; protože Izraelité byli vyvoleni Bohem jako jeho zvláštní lid. Byli posvátně zavázáni být svatými na těle i na duchu. Nesměli být bezstarostní nebo nedbalí v jejich osobních povinnostech. V každém ohledu měli udržovat čistotu. Neměli strpět nic nepořádného nebo nezdravého ve svém okolí, nic co by poskvrnilo čistotu ovzduší. Uvnitř i zvenčí měli být čistí. [citace Dt 23,14] (Letter 35, 1901). Známe Boží vůli a každé odchýlení se od ní k následování vlastních myšlenek je zneuctěním jeho jména a potupou jeho svaté pravdy. Všechno, co je spojeno s uctíváním Boha na zemi, má ve svém zjevu nést přesnou podobu věcem nebeským. Nesmí tam být žádné lhostejné pohrdání těmito věcmi, jestliže chcete, aby vás Hospodin poctil svou přítomností. On nedovolí aby jeho dílo bylo postaveno na stejnou úroveň s věcmi obyčejnými a časnými (MS 7, 1889). Všichni, kteří vstupují do jeho přítomnosti, by měli věnovat zvláštní pozornost svému tělu a oděvu. Nebe je čistým a svatým místem. Bůh je čistý a svatý. Všichni, kteří přicházejí do jeho přítomnosti by měli dbát na jeho pokyny a mít tělo i oděv čistý, v čistotném stavu, a takto prokazovat úctu vůči sobě a také vůči Bohu. Srdce musí být taktéž posvěceno. Ti, kteří takto jednají, nezneuctí jeho svaté jméno uctíváním Boha, zatímco jejich srdce jsou znečištěná a jejich oděv neupravený. Bůh vidí tyto věci a dbá na přípravu srdcí, myšlenek a čistotu vzhledu těch, kteří ho uctívají (MS 126, 1901). KAPITOLA 26. 8. Divy svědčí o Boží moci – Hospodin vyvedl svůj lid z jejich dlouhého otroctví pozoruhodným způsobem, poskytl tak Egypťanům příležitost, aby mohli poznat jak slabá je moudrost jejich mocných mužů a okázalá moc jejich bohů v porovnání s Bohem nebes. Hospodin jim ukázal skrze svého služebníka Mojžíše, že Stvořitel nebe a země je živý a všemocný Bůh převyšující všechny jejich bohy. Že jeho moc je

29 silnější než ta nejsilnější moc a že VŠEMOHOUCÍ mohl vysvobodit svůj lid silnou rukou a ramenem vztaženým. Znamení a zázraky konané v přítomnosti faraóna neměly být pouze k jeho užitku, ale k užitku Božího lidu, aby jim poskytly jasnější a vznešenější pohled na Boha a aby se celý Izrael bál Boha a byl ochotný a dychtivý k opuštění Egypta; a aby si zvolil službu pravému a milosrdnému Bohu. Kdyby nebylo těchto podivuhodných projevů, mnozí by raději zůstali v Egyptě, než aby putovali po poušti (3SG 204-205). 16. Nic neodpírat – Jestliže chceme splnit podmínky naší smlouvy s Bohem, nesmíme na naší straně nic zadržovat – ani službu, ani naše prostředky [citace Dt 26,16]. Cílem všech Božích přikázání je ukázat člověku jeho povinnosti nejen vůči Bohu, ale i ke svým bližním. V této pozdní době světových dějin nemůžeme kvůli sobectví našich srdcí zpochybňovat nebo diskutovat o Božím právu, zda můžeme zachovat tyto požadavky, neboť oklameme sami sebe a oloupíme naše duše o nejbohatší požehnání Boží milosti. Srdce, mysl i duše musí splynout s Boží vůlí. Pak smlouva vytvořená z příkazů Nekonečné Moudrosti a uzavřená mocí a autoritou Krále králů a Pána pánů bude naší radostí. Bůh nebude vést s námi diskusi, pokud jde o tyto závazné předpisy. Stačí, že řekl, že poslušnost jeho ustanovením a zákonům je životem a zdarem jeho lidu (MS 67, 1907). 18. (Ř 6,3-4). Oboustranný slib a oboustranné požehnání – Požehnání Boží smlouvy jsou vzájemná [citace Dt 26,18]. ... Naším křestním slibem jsme prohlásili a to slavnostně, že Hospodin Bůh je naším Vládcem. Ve skutečnosti jsme učinili slavnostní přísahu ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, že od nynějška bude náš život spojen s životem těchto tří velkých Mocností a že život, který nyní budeme žít v těle, budeme žít ve věrné poslušnosti Božího svatého zákona. Prohlásili jsme, že jsme zemřeli a že náš život je skryt s Kristem v Bohu, že od nynějška s ním budeme chodit v novotě života jako muži a ženy, kteří obdrželi zkušenost znovuzrození. Uznali jsme Boží smlouvu s námi a zavázali jsme se, že budeme hledat ty věci, které jsou nahoře, kde Kristus po pravici Boží sedí. Naším vyznáním víry jsme uznali Hospodina jako našeho Boha a prohlásili jsme, že budeme poslušni jeho přikázáním. Poslušností Božího Slova slavnostně prohlašujeme před anděly i před lidmi, že budeme žít podle každého slova, které vychází z úst Božích (MS 67, 1907). KAPITOLA 30. 15-19. (Joz 24,15). Rozhodnutí má být založeno na důkazu – Není Božím úmyslem přinutit lidi, aby se vzdali své hříšné nevěry. Před nimi leží světlo a temnota, pravda a blud. Je to na nich, aby se rozhodli, co přijmou. Lidská mysl je vybavena schopností rozlišovat mezi dobrem a zlem. Bůh touží, aby se lidé nerozhodovali na základě náhlého popudu, ale na základě důkazů, pozorně porovnávajíc jedno místo Písma s druhým („Redemption: or the Miracles of Christ” pp. 112-113).

Jozue KAPITOLA 1. Není lepšího Vůdce nad Boha – Jestliže lidé půjdou cestou, kterou jim určil Bůh, budou mít Rádce, jehož moudrost daleko převyšuje jakoukoli lidskou moudrost. Jozue byl moudrým vojevůdcem, protože jeho Vůdcem byl sám Bůh. Prvním mečem, který Jozue použil, byl meč Ducha – Slovo Boží. Budou lidé, kteří zaujímají postavení veliké zodpovědnosti číst první kapitolu Jozueho? [citace Joz 1, 1,5,7.] Myslíte si, že všechna tato poučení by byla dána Jozuemu, kdyby neexistovalo nebezpečí, že se dostane pod klamné vlivy? Proto tyto nejsilnější vlivy byly použity proti jeho principům spravedlnosti, kterými ho Hospodin ve svém milosrdenství zatížil, aby se neuchyloval od zákona napravo ani nalevo. Šel cestou nejpřísnější bezúhonnosti [citace Joz 1,8- 9]. Kdyby Jozuemu nehrozilo žádné nebezpečí, Bůh by mu stále nezdůrazňoval, že má mít zdravou odvah. Ale uprostřed všech svých starostí a problémů měl Jozue Boha za svého Vůdce. Neexistuje větší klam pro člověka, než když se domnívá, že v jakýchkoli těžkostech může najít lepšího vůdce, v jakékoli nouzi moudřejšího rádce, v jakékoli situaci silnějšího obhájce, než je Bůh (MS 66, 1898). 7-8. Tajemství Jozuova úspěchu – Hospodin má velké dílo, které má být vykonáno v našem světě. Každému člověku dal k vykonání určitou práci. Avšak člověk nemá učinit člověka svým vůdcem, aby nebyl sveden na scestí. To je vždy nebezpečné. I když náboženství Bible ztělesňuje principy činnosti ve službě, ve stejnou dobu vyvstává potřeba každodenně prosit o moudrost ze Zdroje vší moudrosti. V čem spočívalo Jozuovo vítězství? Přemyšlovati budeš o Slovu Božím dnem i nocí. Slovo Hospodinovo přišlo k Jozuemu těsně před překročením Jordánu ... [ citace Joz 1,7-8]. V tom spočívalo tajemství Jozuova vítězství, že učinil Boha svým Vůdcem (Letter 188, 1901). Rádci by měli opatrovat všechno, co pochází od Boha – Ti, kteří zaujímají postavení rádců, by měli být lidmi nesobeckými, lidmi víry, lidmi modlitby, lidmi, kteří si nebudou dovolovat spoléhat na svou vlastní moudrost, ale kteří budou opravdově hledat světlo a rozum, co se týče toho, jaký je nejlepší způsob vedení jejich záležitosti. Jozue, vůdce Izraele, s pilností bádal v knihách, v nichž Mojžíš věrně zaznamenal pokyny dané mu Bohem – jeho požadavky, napomenutí a zákazy, aby nekráčel nerozvážně. Jozue se bál důvěřovat svým vlastním popudům a spoléhat na svou vlastní moudrost. Pohlížel na všechno, co přicházelo od Krista, který byl zahalen v oblakovém sloupu ve dne a v ohnivém sloupu v noci, jako na dostatečně důležité, aby bylo posvátně opatrováno (Letter 14, 1886).

30 KAPITOLA 2. 10. Soudy vyvolaly strach mezi národy – Strašné soudy Boží, které dopadly na modloslužebníky v zemích, skrze které dítky Izraele procházely, vyvolaly strach a hrůzu, že dopadnou na všechny lidi žijící na zemi (MS 27, 1899). KAPITOLA 3-4. Studujte knihu Jozueho 3. a 4. kapitolu – Studujte pozorně zkušenosti Izraele na jejich cestě do Kanaánu. Studujte třetí a čtvrtou kapitolu knihy Jozue, popisující jejich přípravu pro přejití přes Jordán do zaslíbené země. Musíme udržovat naše srdce i mysl v činnosti, osvěžováním paměti naučeními, kterými Hospodin vyučoval svůj starověký lid. Pak naučení jeho Slova budou pro nás, tak jak si přál aby byla i pro ně, zajímavá a působivá (Letter 292, 1908). KAPITOLA 4. 24. Bůh chtěl učit svět skrze svůj lid – Skrze svůj lid Izrael, chtěl Bůh dát světu poznání své vůle. Jeho zaslíbení a hrozby, jeho poučení a pokárání, podivuhodné projevy jeho moci mezi nimi, v požehnáních za poslušnost a v soudech za přestoupení zákona a odpadlictví – všechno to mělo sloužit k výchově a rozvoji náboženských zásad mezi Božím lidem až do konce času. Proto je důležité, abychom se seznámili s dějinami hebrejských zástupů a pečlivě uvažovali o Božím jednání s nimi. Slova, která mluvil Bůh k Izraeli skrze svého Syna, byla adresována také i nám, kteří žijeme v těchto posledních dnech. Ten stejný Ježíš, který na hoře učil své učedníky dalekosáhlé principy zákona Božího, vyučoval také starověký Izrael z oblakového sloupu a ze svatostánku, ústy Mojžíše a Jozueho. ... Náboženství ve dnech Mojžíše a Jozueho bylo stejné, jako náboženství v dnešních dnech (ST May 26, 1881). KAPITOLA 5. 13-14. (kap. 6,16.20). Úloha Izraele při dobytí Jericha – Když Jozue vyšel ráno před dobytím Jericha ven, objevil se před ním válečník plně vyzbrojený k boji. A Jozue se zeptal: „Jsi-li náš, čili nepřátel našich?” A on odpověděl: „Nikoli, ale já jsem kníže vojska Hospodinova, a nyní jsem přišel.” Kdyby oči Jozueho byly otevřené tak ,jako byly otevřeny oči služebníka Eliza v Dotain, a kdyby mohl snést tento pohled, byl by viděl anděly Hospodinovy rozkládající se kolem dítek Izraele; protože vycvičená armáda nebes přišla, aby bojovala za lid Boží a Kníže vojska Hospodinova tam byl, aby velel. Když Jericho padlo, žádná lidská ruka se nedotkla zdí města, protože andělé Hospodinovi svrhli tyto hradby a vstoupili do pevnosti nepřítele. To nebyl Izrael, ale Kníže vojska Hospodinova, který dobyl Jericho. Ale Izrael tím, že učinil svou část, prokázal svou víru v Knížete svého spasení. Boje jsou sváděny každý den. Mezi knížetem temnoty a Knížetem života probíhá velký boj o každou duši. Je vedena velká bitva, aby obyvatelé tohoto světa mohli být varováni před velikým dnem Páně, aby pevnosti nepřítele mohly být dobyty a aby všichni, kteří milují Pána, mohli být shromážděni pod krví zborcenou korouhví Knížete Imanuelle, ale zde nesvádíte hlavní boj. Jako Boží nástroje se máte podřídit jemu, aby on mohl plánovat, řídit a bojovat bitvu za vás, s vaší spoluprací. Kníže života je v čele svého díla. Je s vámi ve vašem každodenním boji s vlastním já, abyste mohli mít pravý základ, aby vášně, když bojují o nadvládu, mohly být podmaněny milostí Kristovou, abyste se mohli stát více než vítězové skrze Toho, který si nás zamiloval. Ježíš je nad zemí. On zná sílu každého pokušení. On ví přesně, jak správně čelit každému nepředvídanému případu a jak vás má provést každou nebezpečnou cestou. Proč mu tedy nedůvěřujete? Proč nesvěříte své duše Bohu do jeho péče, jako věrnému Stvořiteli? (RH July 19, 1892). KAPITOLA 6. 2-5. Viz komentář EGW k Sd 7,7.6-18. Mnozí dnes chtějí následovat své vlastní plány – Ti, kteří dnes tvrdí, že jsou lidem Božím, zachovali by se tak za podobných okolností? Mnozí by si jistě přáli provádět až do konce své vlastní plány, chtěli by ovlivňovat cesty a prostředky, aby mohli dosáhnout požadovaného konce. Oni by se neochotně podřizovali tak jednoduchým opatřením, a ani jeden, který neodrážel žádnou slávu na sebe, se nezachránil za cenu poslušnosti. Oni by také by pochybovali o možnosti dobýt mohutné město tímto způsobem. Ale zákon oddanosti je svrchovaný. On by měl mít moc nad lidským rozumem. Víra je živá síla, která láme všechny bariéry, prochází všemi překážkami, a vztyčí svou korouhev v samotném srdci nepřátelského tábora (ST April 14, 1881). 2-5. Viz komentář EGW k Sd 7,7.16-18. Když člověk rozvíjí své teorie, ztrácí prostotu víry – Ve Slově Božím jsou obsažena hluboká tajemství, tajemství jeho prozřetelnosti a tajemství plánu spasení, která člověk může prozkoumat. Ale omezená mysl, povzbuzována touhou po uspokojení zvědavosti a řešení problémů nekonečnosti nechce následovat jasný směr vyznačený zjevenou vůli Boží a strká nos

31 do tajemství skrytých od založení světa. Člověk rozvíjející si své teorie, ztrácí prostotu pravé víry, stává se příliš sebejistým k tomu, aby věřil prohlášením Hospodina, a obklopí se svou vlastní domýšlivostí. Mnozí z těch, kteří se považují za Boží děti, se nacházejí právě v tomto postavení. Jsou slabí, protože spoléhají na svou vlastní sílu. Bůh působí mocně ve prospěch svého věrného lidu, který je bezvýhradně a nepochybně poslušný jeho Slova. Majestát nebes, spolu se svým vojskem andělů, zbořil zdi Jericha před zraky svého lidu. Ozbrojení bojovníci Izraele neměli žádný důvod jásat nad svým vítězstvím. Všechno bylo vykonáno Boží mocí. Nechť se lid vzdá všech svých tužeb po vlastním vyvýšení, nechť se pokorně podřídí Boží vůli, a tehdy Bůh znovu ukáže svou moc a přinese svobodu a vítězství svým dětem (ST April 14, 1881). 16, 20. Viz komentář EGW ke kap. 5,13-14. Jednoduché prostředky oslavují Boha – Při dobytí Jericha mocný Velitel vojska naplánoval bitvu v takové jednoduchosti, aby žádná si lidská bytost nemohla připsat slávu. Žádná lidská ruka nemohla zbořit zdi města, aby si člověk nemohl přivlastnit slávu za vítězství. Stejně tak dnes si žádný člověk nemůže připsat slávu za dílo, které vykoná. Pouze Hospodin sám má být veleben. Ó, kéž by lidé chtěli vidět nezbytnost obracet se k Bohu pro jejich příkazy! (RH Oct. 16, 1900). Získání vlastnictví po čtyřicetiletém odkladu – Hospodin seřadil svá vojska kolem města určeného k zániku. Žádná lidská ruka nebyla proti němu pozvednuta, aby sláva za to mohla být připsána výlučně Božímu jménu. Tak se stalo, že pyšné město, jehož mohutné hradby naháněly hrůzu nevěřícím zvědům, bylo nyní dobyto. Dobytím Jericha Bůh nyní Hebrejům jasně potvrdil, že jejich otcové mohli získat toto město již před čtyřiceti léty, kdyby mu však bezvýhradně důvěřovali (RH March 15, 1887). Lidská slabost opatřena nadpřirozenou sílou – Náš Pán je obeznámen s bojem svého lidu v těchto posledních dnech se satanskými mocnostmi spojenými se zlými lidmi, kteří zanedbávají a zavrhují to veliké spasení. S největší možnou otevřeností a upřímností náš Spasitel, mocný Velitel nebeských vojsk, nezatajuje, že boj, kterým musí jeho lid projít, bude velice tvrdý. Upozorňuje na nebezpečí, ukazuje nám plán boje a obtížné a nebezpečné dílo, které má být vykonáno. Potom pozvedá svůj hlas před započetím boje, aby spočítal, co to vše bude stát, avšak současně povzbuzuje všechny, aby na sebe vzali celou zbroj a očekávali nebeský zástup, který se svou seřazenou armádou vstoupí do boje na obranu pravdy a spravedlnosti. Lidská slabost bude opatřena nadpřirozenou sílu a pomocí v každém vážném sporu, aby mohla činit skutky Všemohoucího a vytrvalostí ve víře a dokonalou důvěrou v Boha bude mít zajištěn úspěch. I když obklopující spiknutí zla je sešikované proti nim, on je vyzývá aby byli odvážní a silní a bojovali statečně, protože mají získat nebesa a mají více než anděla ve svých řadách, mocného Velitele armád, který jde v čele nebeských vojsk. Jako v případě dobytí Jericha ani jedna z armád Izraele se nemohla vychloubat použitím své omezené síly k svržení zdí města, ale Velitel Hospodinova vojska naplánoval bitvu v největší prostotě, aby sám Pán mohl obdržet slávu a aby se člověk nepovyšoval. Bůh nám zaslíbil veškerou moc; protože je zaslíbena vám a vašim dětem a všem, kteří jsou vzdáleni, dokonce těm mnohým, které Hospodin náš Bůh povolá (Letter 51, 1895). 20. Poslušnost boří bariéry – Mohutné bariéry předsudků, který byly vystaveny, stejně tak nepochybně padnou, jako padly zdi Jerichy před vojsky Izraele. Musí však být zachována neochvějná víra a důvěra ve Vůdce našeho spasení. Musíme být poslušni jeho příkazů. Zdi Jericha padly jako důsledek poslušnosti jeho příkazů (RH July 12, 1887). KAPITOLA 7. 7. Jozuova pochybnost a nevěra – Jozue projevil pravou horlivost pro Boží čest, přesto však jeho prosby byly smíšeny s pochybností a nevěrou. Myšlenka, že Bůh převede svůj lid přes Jordán, aby je vydal do rukou pohanů, byla sama o sobě hříšná, nehodná vůdce Izraele. Jozuovy pocity malomyslnosti a nedůvěry byly neomluvitelné s ohledem na mocné zázraky, které Bůh vykonal pro vysvobození svého lidu, a stále opakované sliby, že bude s nimi při vypuzování bezbožných obyvatel ze země. Ale náš milosrdný Bůh nepotrestal svého služebníka kvůli této chybě. Milostivě přijal Jozuovo ponížení a modlitby a současně něžně pokáral jeho nevěru a pak mu odhalil příčinu jejich porážky (ST April 21, 1881). 11-13. (kap. 22,15-34). Boží odpor k modlářství – Zde Hospodin vyjádřil svůj odpor k modlářství. Tyto pohanské národy se odvrátily od uctívání živého Boha, a začaly vzdávat poctu démonům. Oltáře a chrámy, překrásné sochy a nákladné památky, všechna nejdůmyslnější a nejdražší umělecká díla udržovaly myšlení a city v dokonalém otroctví satanských bludů. Lidské srdce je od přirozenosti náchylné k modlářství a sebevyvýšení. Nákladné a krásné památníky pohanského uctívání uspokojovaly fantazii a upoutávaly smysly natolik, že odvedly Izraelity od jejich služby Bohu. Aby bylo odstraněno toto pokušení od jeho lidu, Hospodin jim přikázal zničit tyto pozůstatky modlářství, aby se sami nestali odpornými a zlořečenými Bohu (ST April 21, 1881). 16-26. Hřích musí být vypátrán a potrestán – Achanův případ nás učí slavnostnímu naučení, že Boží nelibost spočine na člověku nebo na celém národu pro jediný hřích a to do té doby, dokud přestoupení není vyšetřeno a potrestáno. Hřích je zničující ve své podstatě. Jeden člověk infikovaný jeho smrtelným malomocenstvím může přenést nákazu na tisíce jiných. Ti, kteří zaujímají zodpovědné postavení strážců lidu, jsou nevěrnými vůči jim svěřené povinnosti, jestliže věrně nevypátrají a nepokárají hřích. Mnozí se neodvažují odsoudit nepravost, aby náhodou následkem toho nemuseli obětovat své postavení a popularitu. A někteří to považují za nemilosrdné, aby kárali hřích. Boží služebník by nikdy neměl dovolit, aby jeho duch byl smíšen s pokáráním, které hodlá udělit, protože se nachází pod nejslavnostnějším závazkem, aby představil Slovo Boží, bez strachu a nestranně. Musí nazvat hřích jeho pravým jménem. Ti, kteří dovolí, aby jejich nedbalostí

32 a lhostejností bylo Boží jméno zneuctěno jeho vyznávajícím lidem, jsou započítáni mezi přestupníky – zapsáni v nebeských záznamech jako spoluúčastníci jejich zlých činů. ... Boží láska nikdy nevede k přehlížení hříchu; nikdy nezakryje nebo nepromine nepřiznané zlo. Achan se dověděl příliš pozdě, že Boží zákon, stejně jako jeho Původce, je neměnný. To má provázet všechny naše skutky, myšlenky a pocity. Vede nás a dosahuje každý tajný motiv jednání. Holdováním hříchu jsou lidé vedeni k lehkovážnému pohledu na zákon Boží. Mnozí ukrývají svá přestoupení před svými bližními a lichotí sami sobě, že Bůh nebude tak přísný v označení nepravosti. Ale jeho zákon je velikým měřítkem spravedlnosti a s ním musí být porovnán každý skutek života v tom dni, kdy Bůh přivede všeliký skutek na soud i každou věc tajnou, buďto dobrou, buďto zlou. Čistota srdce vede k čistotě života. Marné jsou všechny omluvy pro hřích. Kdo může prosit za hříšníka, když Bůh svědčí proti němu? (ST April 21, 1881). 20-21. Vyznání bez lítosti je bezcenné – Je mnoho vyznávajících křesťanů, jejichž vyznání hříchu jsou podobná Achanovu. Oni obvykle uznávají svou nehodnost, ale nechtějí vyznat hříchy, jejichž vina leží na jejich svědomí, a které přinášejí Boží hněv na jeho lid. Takto mnozí ukrývají hříchy sobectví, podvodu, nepoctivosti vůči Bohu a jejich bližními, hříchy v rodině a mnoho jiných, které by se měly vyznat veřejně. Pravá lítost vyvěrá z pocitu uvědomění si odpuzujícího charakteru hříchu. Tato všeobecná vyznání nejsou ovocem pravého ponížení duše před Bohem, neboť nechávají hříšníka se samolibým duchem jít dál svou cestou tak jako předtím, až se jeho svědomí stane zatvrzelým a varování, která ho kdysi vzrušila, v něm nevyvolávají již pocit nebezpečí a po určitém čase se jeho hříšný způsob života bude jevit jako správný. V tom dni, ve kterém již navěky nebudou očištěni obětí ani přinesenou obětní nabídkou, bude příliš pozdě vyznat své hříchy. Je obrovský rozdíl mezi přiznáním skutečností, když to již bylo dokázáno, a vyznáním hříchů, známým pouze jím samotným a Bohu (ST May 5, 1881). Achan nepociťoval žádné břímě viny – To, co Achan pokládal za velmi malou věc, způsobilo velké trápení a zármutek zodpovědným mužům Izraele. A tak je to tak vždy v každém případě, když je zjevné, že se Hospodin hněvá na svůj lid. Jsou muži, na kterých spočívá břímě díla, kteří nejvíce pociťují tíhu hříchů lidu, a kteří v úzkosti volají k Hospodinu. Achan – vinná strana – necítil toto břímě, a proto byl velmi klidný. Nenajdeme zapsáno v záznamu, že by se cítil zoufalý. Není žádného důkazu, že by ho sužovaly výčitky svědomí, nebo že by uvažoval od příčiny k následku, se slovy: „Byl to můj hřích, který přivedl nelibost Hospodina na lid.” Neptal se: „Může to být kvůli tomu, že jsem ukradl zlatý prut a roucho Babyloňanů, že jsme byli poraženi v boji?” Neměl ani ponětí o tom, že by vyznáním hříchu a pokořením vlastní duše mohl napravit zlo (Letter 13, 1893). Boží způsob ospravedlnění – Achanovo vyznání, i když bylo učiněno příliš pozdě na to, aby mu přineslo jakýkoli zachraňující skutek, přesto ospravedlnilo Boží charakter v jeho způsobu jednání s ním a zavřelo dveře pokušení, které tak často sužují děti Izraele, aby obvinili Boží služebníky z díla, které sám Bůh poručil vykonat (Letter 13, 1893). 21. Nárůst Achanovy chamtivosti – Achan choval ve svém srdci chamtivost a klam, až se ve svém chápání hříchu stal otupělým a stal se snadnou kořistí pokušení. Ti, kteří se odvažují holdovat nějakému vědomému hříchu, budou následně snadněji přemoženi. První přestoupení otvírá dveře pokušiteli a on postupně láme veškerý odpor a bere do svého úplného vlastnictví celou tvrz duše. Achan naslouchal často opakovaným varováním proti hříchu žádostivosti. Zákon Boží jasně a nesporně zapovídal krádež a každý podvod, ale on stále miloval hřích. Protože nebyl odhalen a otevřeně pokárán, stával se smělejším; varování měla na něho čím dál tím menší vliv, až se jeho duše ocitla v poutech temnoty (ST April 21, 1881). Výměnou za svou duši – Kvůli babylónskému šatu a mizernému pokladu ze zlata a stříbra, oddal se Achan zlému a přivedl na svou duši zlořečení Boží, pozbyl právo na bohaté vlastnictví Kanaánu a ztratil veškeré vyhlídky na budoucí nesmrtelné dědictví nové země. Co za strašlivou cenu, kterou musel zaplatit za nečestně nabytý zisk! (ST May 5, 1881). Bůh požaduje bezúhonný život – Dnes jsou mnozí, kteří označují Achanův hřích jako nepatrný a ospravedlňují jeho vinu. Je to však proto, že si neuvědomují charakter hříchu a jeho následky a nevnímají svatost Boha a jeho požadavků. Často je slyšet prohlášení, že Bůh není tak malicherný, aby si všímal, zda pilně dbáme jeho Slova, zda jsme poslušni všem přikázáním jeho svatého zákona. Avšak záznam jeho jednání s Achanem by měl být pro nás výstrahou, že on v žádném případě neospravedlní vinného. ... Spor o pravdu bude mít nepatrný úspěch, jestliže na těch, kteří ji obhajují, je hřích. Muži a ženy mohou být zběhlými ve znalosti Bible, mohou být stejně tak dobře obeznámeni s Písmem jako byli Izraelité s truhlou smlouvy, přesto však, jestliže jejich srdce nebudou spravedlivá před Bohem, jejich úsilí nebude korunováno úspěchem. Bůh nebude s nimi. Neuvědomují si vznešenou závaznost zákona nebes ani nechápou svatý charakter pravdy, kterou vyučují. Příkaz zní: „Očisťte se vy, kteří nosíte nádobí Hospodinovo.” Nestačí uvádět argumenty na obranu pravdy. Nejpřesvědčivějším důkazem, který má hodnotu, je zbožný život, protože bez něho nejpřesvědčivější prohlášení nemají váhu a přesvědčující sílu, protože naše síla spočívá ve spojení s Bohem prostřednictvím jeho Svatého Ducha, a přestoupení zákona nás odděluje od této posvěcující blízkosti Zdroje naší moci a moudrosti (RH March 20, 1888). 24-26. Důsledek vlivu rodičů – Zamýšleli jste se nad tím, proč všichni, kteří byli spřízněni s Achanem, byli rovněž vystaveni Božímu trestu? Bylo to proto, že nebyli cvičeni a vychováváni podle pokynů daných jim ve velké měřítku zákona Božího. Achanovi rodiče vychovávali svého syna takovým způsobem, aby se cítil osvobozen od poslušnosti Slova Hospodinova, zásady vštěpované mu v jeho životě ho zase vedly k tomu, aby jednal se svými dětmi takovým způsobem, aby se staly rovněž zkaženými. Mysl jedná a působí na mysl a trest, který zahrnoval také Achanovo příbuzenstvo spolu s ním, odhaluje skutečnost, že všichni byli vtaženi do přestoupení (MS 67, 1894).

33

KAPITOLA 17. 13. (kap. 23,13). Zastavování se v půli cesty je na překážku Božímu plánu – Hospodin je ujistil, že určitě vypudí ze země ty, kteří jim byli osidlem, a kteří byli trnem v jejich oku. Toto bylo slovo Hospodinovo a jeho plánem bylo, že podle jeho poručnictví by měl jeho lid obdržet větší a ještě větší území. Všude, kde budou stavět domy a obdělávat zemi, zakládat obchodní domy, bylo určeno, že si neměli půjčovat od svých sousedů, ale jejich sousedé od nich. Jejich majetky se měly rozrůstat a oni se měli stát velkým a mocným lidem. Oni se však zastavili v půli cesty. Brali ohled na své vlastní výhody a skutečné dílo Boží mohlo být pro ně vykonáno tím, že je postavil tam, kde známost Boha měla být učiněna známou a ohavné praktiky pohanů vypuzeny ze země, nebyly učiněny. Přes všechny jejich přednosti, možnosti a výsady, židovský národ selhal v uskutečnění Božích plánů. Přinášeli málo ovoce a stále méně, až Hospodin použil neplodný fíkovník s jeho prokletím jako ilustraci, aby znázornil stav kdysi vyvoleného národa. Dílo, které konáme, musí být konáno na neopracovaných částech Hospodinovy vinice v mysli. Ale dnes jsou pouze na několika místech tyto prostředky vynaloženy a výhody poskytnuty. Hospodin chce, aby prostředky a výhody byly rozdělovány rovnoměrněji. Chce učinit zaopatření pro mnoho míst, která jsou nyní neopracovaná (MS 126, 1899). KAPITOLA 18. 1. Svědectví neseno skrze uctívání Boha – V zemi Kanaán, měl Boží lid obdržet jedno veřejné místo shromáždění, kde se třikrát každým rokem mohli všichni setkat, aby uctívali Boha. Kdyby byli poslušni Božích zákonů, obdrželi by Boží požehnání. Bůh nechtěl vyhladit modlářské národy. On jim chtěl dát příležitost, aby se s ním seznámili skrze jeho církev. Zkušenost jeho lidu během čtyřicetiletého putování pouští měla být pro tyto národy předmětem bádání. Boží zákony a království měly být rozšířeny do všech částí země a jeho lid měl být znám jako lid živého Boha. Jejich služba byla impozantní a svědčila o pravdě živého Boha. Jejich oběti ukazovaly na přicházejícího Spasitele, který se ujme království pod celým nebem a bude kralovat navěky věků. A o tom, že to může učinit, podal důkaz své moci, neboť či snad jako jejich neviditelný Vůdce nepokořil jejich nepřátele a nepřipravil na poušti cestu pro svou církev? Jeho lid by nikdy nepoznal porážku, kdyby zůstával ve stínu Všemohoucího, protože ten Jediný mocnější než andělé bojoval po jejich boku v každé bitvě (MS 134, 1899). KAPITOLA 20. 3-6. Postavení neochrání před trestem – Jakkoli význačné mohlo být jeho postavení, on [vrah] musel nést trest za své přestoupení. Bezpečí a čistota národa vyžadovaly, aby hřích vraždy byl přísně potrestán. Lidský život, který pouze Bůh může dát, musí být svatě střežen. Krev oběti, stejně jako krev Ábelova, bude volat k Bohu o potrestání vraha a všech, kteří ho chrání před trestem za jeho zločin. Kdokoliv – ať je to jednotlivec či celé město – jestliže omluví přestupek vraha, když je usvědčen ze své viny, se stává spoluúčastníkem jeho hříchu a určitě pocítí Boží hněv. Hospodin chtěl vštípit svému lidu, aby si uvědomil, jakým strašným zločinem je vražda, zatímco učinil nejdůkladnější a soucitné opatření pro osvobození nevinné osoby (ST Jan. 20, 1881). KAPITOLA 22. 15-34. (kap. 7,11-13). Je třeba se vyvarovat nedbalosti či tvrdosti v zacházení s hříchem – Všichni křesťané by si měli dávat pozor, aby se vyhnuli dvěma extrémům – na jedné straně nevšímavosti v jednání s hříchem a nelítostnému soudu a bezdůvodnému podezírání na straně druhé. Izraelité, kteří prokázali tak velkou horlivosti vůči mužům Gád a Ruben, si pamatovali, jak v Achanově případu Bůh pokáral nedostatek ostražitosti k odhalení hříchů, jež se nacházely mezi nimi. Tehdy se rozhodli, že v budoucnosti budou jednat rychle a horlivě; ale v usilování o to zašli do opačného extrému. Místo, aby se zdvořile zeptali, aby se dozvěděli všechna fakta v nastalé situaci, navštívili své bratry s výtkami. Stále je mnoho takových, kteří jsou povoláni k tomu, aby snášeli křivá obvinění. Podobně jako muži Izraele, mohou si dovolit být klidnými a rozvážnými, protože jsou v právu. Měli by si s vděčností pamatovat, že Bůh je obeznámen se vším, co je nepochopeno a mylně vykládáno muži, a proto všichni mohou bezpečně spočinout v jeho rukou. On jistě obhájí případ těch, kteří v něj vloží svou důvěru, tak jako vypátral skryté provinění Achanovo. Jak mnoho zla by mohlo být odvráceno, kdyby všichni, kdo byli falešně obviněni, se vyvarovali vzájemnému obviňování. A zároveň ti, kteří ve svém zápalu v odporování vůči hříchu dali volný průběh neoprávněnému podezírání, by se pak měli snažit hledět co nejlaskavějším pohledem na své bratry a měli by se radovat, když jsou prohlášeni za nevinné (ST May 12, 1881). KAPITOLA 23.

34

6. Vzpoura proti Bohu je neodpustitelná – Boží plán spasení člověka je v každé podrobnosti dokonalý. Jestliže budeme věrně plnit nám přidělené povinnosti, všechno s námi bude dobré. Je to odpadlictví člověka, které vyvolává svár a přináší neštěstí a zkázu. Bůh nikdy nepoužívá svou moc k tomu, aby ničil výtvory svých rukou. Nikdy nepožaduje více, než je člověk schopen vykonat, nikdy též netrestá své neposlušné děti více, než je to nezbytné k tomu, aby je přivedl k pokání anebo odvrátil ostatní od následování jejich příkladu. Vzpoura proti Bohu je neodpustitelná (ST May 19, 1881). 6-8. Nebezpečí spojení s nevěrou – Nacházíme se v takovém velkém nebezpečí spojení s nevěrou jako byli Izraelité následkem styku s modloslužebníky. Díla génia a talentu příliš často skrývají smrtelný jed. Pod přitažlivou maskou jsou představována témata a vyjádřeny myšlenky, aby upoutaly, zaujaly a zkazily mysl a srdce. Takto se v naší křesťanské zemi vytrácí zbožnost a triumfuje skepticismus a bezbožnost (ST May 19, 1881). 12-13. Nebezpečí uzavírání manželského svazku s nevěřícími – Hospodin se nezměnil. Jeho charakter je stejný dnes jako ve dnech Jozueho. On je pravý, milosrdný, soucitný, věrný v plnění svého slova, stejně tak v zaslíbeních jako i v hrozbách. Jedním z největších nebezpečí, která obklopují lid Boží dnes, je spolčování s bezbožníky; zvláště spojování se s nevěřícími skrze manželský svazek. U mnohých láska k člověku zatlačuje do pozadí lásku k Bohu. Prvním krokem na šikmou plochu je to, když se odváží nebrat v úvahu výslovný příkaz Páně, a výsledkem je často úplné odpadnutí. Je dokázáno, že je vždy pro člověka nebezpečné uskutečňovat svou vlastní vůli v protikladu vůči požadavkům Božím. Nicméně je tvrdou lekcí pro člověka pochopit, že Bůh míní přesně to, co říká. Je pravidlem, že jestliže si člověk vybírá za své přátele a společníky osoby, které odmítají Krista a šlapou po Božím zákoně, nakonec získává stejného ducha i myšlení. Měli bychom vždycky cítit hluboký zájem o spasení nekajícníků a měli bychom jim prokazovat ducha laskavosti a zdvořilosti. Za své přátele si však můžeme s jistotou vyvolit pouze ty, kteří jsou přáteli Božími (ST May 19, 1881). 13. Viz komentář EGW ke kap. 17,13. KAPITOLA 24. Výzva k vděčnosti, pokoře a odloučení – Když byl Jozue blízko konce svého života, učinil přehodnocení jejich uplynulých událostí a to ze dvou důvodů: aby přivedl Izrael Boží k vděčnosti za zřetelný projev Boží přítomnosti na všech jejich cestách a aby je přivedl k pokoře mysli u vědomí jejich neoprávněného reptání a naříkání a jejich nedbání následovat zjevenou vůli Boží. Jozue je dále nejnaléhavějším způsobem varoval před modlářstvím, které je obklopovalo. Byli varováni, aby neměli žádné spojení s modloslužebníky, aby se nepříznili s nimi a ani aby se žádným způsobem nevystavovali v nebezpečí být nakaženi a zničeni jejich ohavnostmi. Byla jim dána rada, aby se vystříhali veškerého zdání zla, aby nepřicházeli do těsné blízkosti hříchu, protože by to byl nejjistější způsob, jak být zachváceni hříchem a zkázou. Ukázal jim, že důsledkem jejich odcházení od Boha bude zničení a že tak, jak byl Bůh věrný v plnění svých zaslíbení, bude také věrný v uskutečnění svých hrozeb (Letter 3, 1879). 14-16. Mravní šílenství upřednostňovat chválu člověka – Když člověk správně používá svou mysl, začíná přemýšlet o svém vztahu ke svému Stvořiteli. Je mravním šílenstvím upřednostňovat chválu člověka před Boží přízní, mzdu nepravosti před poklady nebes, plevy hříchu před duchovní potravou, kterou Bůh dává svým dětem. Přesto jak mnozí z těch, kteří se pyšní rozumem a bystrostí ve světských věcech, projevují naprosté pohrdání nad těmi věcmi, které se týkají jejich věčných zájmů (ST May 19, 1881). 15. Viz komentář EGW k Dt 30,15-19; sv.1, str.1120). 27. Potřebujeme si připomínat Boží Slova – Jozue jasně prohlásil, že jeho pokyny a varování pro lid nebyla jeho vlastní slova, ale slova samotného Boha. Tento velký kámen byl postaven, aby byl na svědectví pro příští generace o události, na jejíž památku byl vztyčen, a aby byl na svědectví proti lidu, kdyby měl někdy zase upadnout do modlářství. ... Jestliže bylo nezbytné Božímu starodávnému lidu často připomínat Boží jednání s nimi v milosrdenství a soudu, v radách a napomenutích, tak je to stejně tak důležité i pro nás, abychom přemýšleli o pravdách, které nám byly oznámeny v jeho Slově – pravdách, které jestliže jsou přijaty, nás povedou k pokoře, poddanosti a poslušnosti vůči Bohu. Máme být posvěceni skrze pravdu. Slovo Boží představuje zvláštní pravdy pro každý čas. Boží jednání s jeho lidem v minulosti by mělo zaujmout naši pečlivou pozornost. Měli bychom se učit lekce, které nás chtějí něčemu naučit. Nemáme však zůstávat spokojeni pouze u nich, protože Bůh vede svůj lid krok za krokem. Pravda postupuje vpřed. Opravdový badatel bude stále přijímat světlo z nebe. Co je pravda? Taková by měla být stále naše otázka (ST May 26, 1881).

Sudců KAPITOLA 2.

35 1-2. Pravé oživení – [citace Sd 2,1-2]. Lid se sklonil před Bohem v pokání a lítosti. Přinesli oběť a vyznali se Bohu a jeden druhému.Oběti, které přinesli, by byly bezcenné, kdyby neprojevili pravou lítost. Jejich pokání bylo opravdové. Milost Kristova působila v jejich srdcích, když vyznávali své hříchy a přinášeli oběti, a Bůh jim odpustil. Oživení bylo pravé a způsobilo mezi lidem reformaci. Zůstali věrni smlouvě, kterou uzavřeli. Lid sloužil Hospodinu po všechny dny Jozuova života a po všechny dny starších lidu, kteří přežili Jozueho a kteří viděli velké skutky Hospodina. Jejich hříchy byly odčiněny pokáním a odpuštěny, ale semeno zla, které bylo zaseto, nyní vypučelo a přineslo své ovoce. Jozuův život neochvějné poctivosti se uzavřel. Jeho hlas nebyl již déle slyšen v napomenutích a varováních. Jeden po druhém z věrných strážných, kteří překročili Jordán, skládali svou zbroj. Na scénu života vešla nová generace. Lid odešel od Boha. Jejich bohoslužba byla smíšená s klamnými zásadami a ctižádostivou pýchou (RH Sept. 25, 1900). 2. ( 2 K 6,14-18). Zhoubné následky spojení se světem – Je nebezpečné pro křesťany, aby si vybírali společnost těch, kteří nemají žádné spojení s Bohem, a jejichž jednání je mu odporné. Přesto jak mnoho vyznávajících křesťanů se odvažuje vstupovat na zakázanou půdu. Mnozí pozývají do svých domovů známé, kteří jsou marniví, lehkovážní a bezbožní; a často příklad a vliv těchto bezbožných návštěvníků zanechá trvalé dojmy v myslích dětí těchto domácností. Vliv, který takto působí, je podobný tomu, který byl výsledkem spojení Hebrejů s bezbožnými Kananejci. Bůh činí rodiče zodpovědnými za podceňování jeho příkazu, týkajícího se oddělení sebe a svých rodin od těchto bezbožných vlivů. I když musíme žít na tomto světě, nemáme být ze světa. Není nám dovoleno přizpůsobovat se jeho praktikám a obyčejům. Přátelství z bezbožnými je nebezpečnější než jejich nepřátelství. Svede a zničí tisíce, kteří by mohli být vhodným a svatým příkladem přivedeni k tomu, aby se stali dětmi Božími. Mysle mladých se takto seznamují s nevěrou, marnivostí, bezbožností, pýchou a nemorálností; a srdce, které není chráněno božskou milostí, se nakonec stává zkaženým. Téměř nepostřehnutelně se mládež učí milovat zkaženou atmosféru obklopující bezbožné. Obklopují je zlí andělé a oni ztrácí svou náklonnost k tomu, co je čisté, uhlazené a ušlechtilé. Rodiče považující se za křesťany věnují největší pozornost svým světským a bezbožným hostům, zatímco právě tyto osoby odvádějí děti těch, kteří jim věnují tak velkou zdvořilou péčí, daleko od střídmosti a náboženství. Mladí se mohou pokoušet vést náboženský život, ale rodiče pozvali pokušitele do jejich domu a ten splétá své sítě kolem jejich dětí. Staří i mladí jsou pohlceni pochybnými požitky a vzrušováni světskými zábavami. Mnozí cítí, že musí učinit určité ústupky, aby se zalíbili svým bezbožným příbuzným a známým. Protože ne vždy je lehké učinit tomu konec, jeden ústupek připraví cestu dalšímu, až ti, kteří byli dříve opravdovými následovníky Krista, se v životě i charakteru přizpůsobili zvykům světa. Spojení s Bohem je přerušeno. Jsou křesťany pouze podle jména. Když přichází hodina zkoušky, tehdy je zjevné, že jejich naděje nemá žádného základu, protože prodali sebe i své děti nepříteli (ST June 2, 1881). Přátelství se světem anebo uznání Boží – Mezi Božím vyvoleným lidem jsou na zodpovědných místech mužové, kteří jsou spokojeni s tím, aby setrvali ve stavu lhostejnosti a úpadku. Jejich zbožnost zaniká s příchodem pokušení. Aby získali přátelství světských lidí, podstupují riziko následné ztráty Boží přízně. Hospodin tříbí svůj lid, jako se pročišťuje stříbro. Přichází stále přísnější prověřování, až dokud srdce není bezvýhradně podřízeno Bohu anebo zatvrzeno v neposlušnosti a vzpouře (ST June 2, 1881). KAPITOLA 3. 9. Otoniel ustanoven soudcem – Izrael ve svém blahobytu zapomněl na Boha, tak jak byl před tím varován. Došlo však ke zvratu. Hebrejové byl podmaněni králem Mezopotámie a drženi v krutém otroctví po osm let. Ve své úzkosti přišli na to, že jejich modlářské styky jim nic nepomohou.Tehdy si vzpomněli na podivuhodná Boží díla, začali volat k Bohu a Hospodin jim vzbudil vysvoboditele, Otoniele, Kálefova mladšího bratra. Duch Hospodinův na něm spočinul a on soudil Izrael, vyšel, aby bojoval, a Hospodin vydal do jeho rukou krále Mezopotámie. Když byl Otoniel byl určen za muže, kterého si vybral Bůh, aby vedl a vysvobozoval Izraele, on se nevzpouzel vzít na sebe tuto zodpovědnost. V moci Boží okamžitě začal potlačovat modlářství tak, jak přikázal Hospodin, soudil a pozvedal úroveň morálky a náboženství. Když se Izrael kál ze svých hříchů, Hospodin jim prokázal velké milosrdenství a působil ve prospěch jejich vysvobození. Po čtyřicet let Otoniel vládl v Izraeli. Během této doby lid zůstával věrný Božímu zákonu,a v důsledku toho se těšil míru a blahobytu. Když však s jeho smrtí skončila jeho moudrá a spásná vláda , Izraelité znovu upadli do modlářství. A takto se příběh odpadnutí a trestu, vyznání a vysvobození, opakoval znovu a znovu (ST June 9, 1881). KAPITOLA 4. 6. Bůh dal pokyn Deboře, aby povolala Baráka – Hospodin oznámil Deboře svůj úmysl zničit nepřátele Izraele, a přikázal jí, aby poslala pro muže jménem Barák z pokolení Naftali a seznámila ho s pokyny, které obdržela. V souladu s tím poslala pro Baráka a nařídila mu, aby shromáždil deset tisíc mužů z pokolení Naftali a Zabulon a šel bojovat s vojsky krále Jabina (ST June 16, 1881).

36 8-9. Barák neměl důvěru v Izraele – Barák znal rozptýlený, sklíčený a neozbrojený stav Hebrejů, jako i sílu a obratnost nepřítele. Přestože byl ustanoven a vyvolen samotným Hospodinem za vysvoboditele Izraele a dostalo se mu ujištění, že Bůh půjde s ním a podrobí jejich nepřátelé, přesto byl nesmělý a nedůvěřivý. Přijal poselství od Debory jako slovo Boží, ale měl malou důvěru v Izraele a obával se, že neuposlechnou jeho výzvu. Odmítl se účastnit takového nejistého úkolu, pokud Debora nepůjde s ním a nepodpoří tak jeho úsilí svým vlivem a radou (ST June 16, 1881). 12-14. Špatně vyzbrojení Izraelité jdou na horu Tábor – Barák podle příkazu sešikoval vojsko deseti tisíc mužů a pochodoval na horu Tábor, jak přikázal Hospodin. Zizara okamžitě shromáždil obrovské a dobře vyzbrojené vojsko a předpokládal, že obklíčí Hebreje a učiní je snadnou kořistí. Izraelité byli jen špatně připravení na toto střetnutí a pohlíželi s hrůzou na obrovské vojsko rozložené na rovině pod nimi, vyzbrojené veškerým válečným náčiním a vybavené hrůzu nahánějícími železnými vozy. Tyto byly tak sestrojeny, aby způsobily strašné zničení. Velké nože podobné kosám byly připevněny k osám kol, tak aby vozy, když by projížděly řadami nepřítele, by je kosily tak, jako pšenice padá pod srpem (ST June 16, 1881). 17-22. Zizara umírá Jáhelinou rukou – Jáhel zpočátku nevěděla, kdo je její host a rozhodla se ho ukrýt; když se však později dověděla, že je to Zizara, nepřítel Boha a jeho lidu, změnila svůj plán. Když se před ní uložil a tvrdě usnul, přemohla svůj přirozený odpor k takovému činu, zabila ho tak, že zatloukla hřeb do jeho spánků, tak že ho přirazila do země. Když Barák v honbě za svým nepřítelem, prošel touto cestou, byl přivolán skrze Jáhel a spatřil domýšlivého velitele mrtvého u svých nohou – zabitého rukou ženy (ST June 16, 1881). KAPITOLA 6. 15. (Př 15,33; 18,12). Poctu předchází pokora – Gedeon si hluboce uvědomoval svou vlastní nedostatečnost pro vykonání velkého díla, které leželo před ním. ... Hospodin si ne vždy vybírá pro své dílo lidi největšího nadání, ale vybírá si ty, které může nejlépe použít. Jednotlivci, kteří mohou vykonat dobrou službu pro Boha, mohou být po určitou dobu ponecháni skryti, zdánlivě nepovšimnuti a nevyužiti jejich Mistrem. Jestliže však věrně konají povinnosti jejich skromného postavení a jestliže jsou ochotni pracovat a obětovat se pro něho, pak jim on ve svůj čas svěří větší zodpovědnosti. Poctu předchází pokora. Hospodin může použít nejúčelněji ty, kteří si nejvíce uvědomují svou vlastní nehodnost a neschopnost. On je naučí, jak mají cvičit odvahu víry. On je učiní silnými spojením jejich slabosti s jeho sílou, moudrými skrze spojení jejich nevědomosti s jeho moudrostí (ST June 23, 1881). 23. Tentýž soucitný Spasitel – [citace Sd 6,23]. Tato milostivá slova byla vyslovena tímtéž soucitným Spasitelem, který řekl pokoušeným učedníkům na rozbouřeném moři: „To jsem já; nebojte se,” – Ten, který se zjevil zarmouceným učedníkům v horní místnosti, mluvil právě táž slova adresován Gedeonovi: „Pokoj vám.” Tentýž Ježíš, který vstoupil v ponížení jako člověk mezi děti člověka, přišel ke svému starověkému lidu, aby jim radil, řídil, přikazoval, dodával odvahy a napomínal je (ST June 23, 1881). KAPITOLA 7. 2-3. ( Dt 20,5-8). Kristus pamatuje na rodinná pouta – [citace Sd 7,2-3; Dt 20,5-8]. Jaká je to pozoruhodná ukázka něžné, soucitné lásky Kristovy! Ten, který zavedl příbuzenské vztahy života a rodinná pouta, učinil také zvláštní opatření, aby tyto nebyly rozbity. Podle něho neměl být nikdo nucen jít do boje. Toto prohlášení rovněž zakazuje násilným způsobem používat náš vliv na nějakého člověka, který má nedostatek víry a odvahy, a také ukazuje, jaké důsledky mají naše myšlenky a pocity na naše jednání (ST June 30, 1881). 4. Vlastnosti potřebné u Kristových vojáků – Pravý křesťanský charakter se vyznačuje jedinečností cíle, neoblomným rozhodnutím, které odmítá podvolit se světským vlivům, které budou útočit na celé biblické měřítko. Jestliže lidé dovolí, aby se sami znechutili ve službě Boží, velký protivník jim předloží četné důvody, aby je svedl z jasné cesty povinnosti na cestu pohodlí a nezodpovědnosti. Ti, kteří se nechají podplatit nebo svést, znechutit nebo zastrašit, nebudou povoláni do služby v křesťanském boji. Ti, kteří vloží své city do světských pokladů nebo světských poct, nebudou postaveni do boje proti knížactvům a mocnostem a duchovním zlostem vysoko. Všichni, kteří chtějí být vojáky Kristova kříže, si musí obléknout celou zbroj a připravit se na boj. Nemají se nechat zastrašit hrozbami nebo nebezpečím. Musí být opatrní v nebezpečí, přesto však neoblomní a odvážní tváří v tvář nepříteli a vedení Božího boje. Posvěcení Kristova následovníka musí být úplné. Otec, matka, žena, děti, domy, země, všechno musí být druhořadé v porovnání s Božím dílem a Boží věcí. Musí být ochotný nést trpělivě, srdečně, radostně všechno, co může být povolán z Boží prozřetelnosti snášet. Jeho konečnou odměnou bude sdílet s Kristem trůn nesmrtelné slávy. ... [citace Sd 7,4] (ST June 30, 1881). 7. Modlit se a nikdy nebýt zaskočen – Hospodin je ochoten vykonat pro nás veliké věci. Nezvítězíme díky počtům, ale díky plnému odevzdání duše Ježíši. Máme jít kupředu v jeho síle, důvěřujíce v mocného Boha Izraele... V příběhu Gedeonova vojska je pro nás ponaučení. … Hospodin je dnes stejně tak ochotný působit skrze lidské úsilí a vykonat velké věci skrze slabé nástroje. Je nezbytné vlastnit rozumné poznání pravdy; protože jak jinak bychom čelit jejím prohnaným protivníkům? Bible musí být studována nejen kvůli doktrínám, které učí,

37 ale kvůli jejímu praktickému naučení. Nikdy bychom neměli být překvapeni, nikdy bychom neměli být bez naší zbroje. Buďme připraveni pro jakoukoli krizovou situaci, pro jakékoliv volání povinnosti. Čekejme, vyhlížejme každou příležitost pro představení přítomné pravdy, obeznámeni s proroctvími a naučeními Krista. Nespoléhejme však na dobře připravené argumenty, protože samotné argumenty jsou nedostačující. Úsudek vedoucí k důkazu sám nestačí. Musíte hledat Boha na svých kolenou; musíte jít vpřed za lidmi skrze moc a vliv jeho Ducha. Jednejte pohotově. Bůh chce, abyste byli lidmi činu, tak jako byli muži, kteří tvořili Gedeonovu armádu. Kazatelé jsou mnohokrát příliš puntičkářští, příliš vypočítaví. Zatímco jsou připraveni k vykonání velkého díla, příležitost k vykonání dobrého díla uniká nevyužita. Kazatel se chová tak, jakoby celé břímě díla spočívalo na něm samotném, ubohý smrtelný člověk, zatímco Ježíš nese jeho samotného a rovněž i jeho břímě. Bratři, důvěřujte méně sami sobě a více Ježíši (RH July 1, 1884). 7, 16-18. (Joz 6,2-5). Boží cesty nejsou našimi cestami – Je nebezpečnou věcí pro lidi odporovat Duchu pravdy, milosti a spravedlnosti, protože jeho projevy nejsou podle jejich představ a nevejdou se do vytýčené linie jejich metodických plánů. Hospodin koná svým vlastním způsobem a podle svých vlastních plánů. Nechť se lidé modlí, aby byli zbaveni svého vlastního „já”, a aby mohli splynout s nebesy. Nechť se modlí: „Ne má vůle, ale tvá, ó Bože, se staň.” Nechť si lidé uvědomí, že Boží cesty nejsou jejich cestami, ani jeho myšlení není jejich myšlením; protože on říká: „Ale jakož vyšší jsou nebesa než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše, a myšlení má myšlení vaše.” V poučení, které Hospodin dal Gedeonovi, když šel do boje s Madianskými, - aby šel do boje proti svým nepřátelům s vojskem tři sta hrajících na trubky a nesoucích prázdné džbány ve svých rukou, a s výkřiky: „Meč Hospodinův a Gedeonův”- toto přesné, systematické, formální uspořádání lidí nevidí nic jiného, než nesmyslnost a zmatek, před kterým by ustoupili s rozhodným protestem a odporem. Vedli by dlouhé debaty, aby dokázali nesmyslnost a nebezpečí, které je spjato s vedením boje takovým krajním způsobem a ve svém omezeném úsudku by prohlásili veškerá tato hnutí za naprosto směšná a nesmyslná. Za jak nerozumné, nesmyslné, by považovali přesuny Jozueho a jeho vojska při dobývání Jericha! (RH May 5, 1896). KAPITOLA 8. 1-3. Rozumná odpověď utišuje hněv – Gedeonova mírná a rozumná odpověď utišila hněv mužů Efraim a oni se vrátili se v míru do svých domovů. Jak mnoho těžkostí, které dnes existují na světě, vychází ze stejných zlých povahových rysů, které ovládaly muže Efraim, a kolik zla bychom se mohli vyvarovat, kdyby všichni, kteří jsou neprávem obviněni nebo kritizováni, by projevili mírného ducha Gedeonova, který nemyslí na sebe (ST July 21, 1881). 24-27. Satan nabádá Gedeona, aby svedl Izraele z pravé cesty – Satan nikdy není nečinný. Je naplněn nenávistí vůči Bohu a stále svádí lidi k špatnému jednání. Když vojska Hospodinova získala znamenité vítězství, velký protivník byl zvláště zaneprázdněný. Přichází přestrojen za anděla světlosti, a jako takový se snaží zničit Boží dílo. Takto byly vnuknuty do Gedeonovy mysli myšlenky a plány, jimiž byl Izrael sveden z pravé cesty (ST July 28, 1881). Vedoucí mohou svést na scestí – Ti, kteří zaujímají nejvyšší postavení, mohou svádět na scestí, zvláště tehdy, když si myslí, že jim nehrozí žádné nebezpečí. Nejmoudřejší se zmýlí; nejsilnější se unaví. Přílišná opatrnost je často spojena se stejně velkým nebezpečím jako přílišná důvěra. Abychom mohli jít kupředu bez klopýtnutí, musíme mít jistotu, že nás všemocná ruka bude podpírat a že nekonečného slitování, jestliže padneme, bude použito vůči nám. Jedině Bůh může slyšet naše volání o pomoc v každé době. To je vážná myšlenka, že odstranění jedné ochrany ze svědomí, zanedbání vyplnění jednoho dobrého rozhodnutí, utváření jednoho špatného návyku může mít za následek nejenom náš vlastní pád, ale rovněž záhubu těch, kteří do nás vložili důvěru. Naší jedinou jistotou je následovat šlépěje Mistra, který nám razí cestu, důvěřovat v bezvýhradnou ochranu Toho, který říká: „Následuj mne.” Naše stálá modlitba by měla být: „Podpírej moje kroky na tvé cestě, ó Pane, aby mé nohy neuklouzly.” (ST July 28, 1881). KAPITOLA 9. Musíme se řídit zásadami, ne diplomacií – Kdyby si Izraelité udrželi jasné chápání dobra a zla, viděli by klam Abimelechova uvažování a nepravost jeho požadavků. Viděli by, že byl naplněn závistí a podněcován nízkými touhami a že se chce vyvýšit tím, že zahubí své bratry. Ti, kteří se řídí raději diplomacií než zásadami, nejsou důvěryhodní. Takoví překroutí pravdu, zamlčí fakta, nesprávně vyloží slova jiných tak, že jim dají význam, jaký nikdy nebyl zamýšlen. Používají lichotivá slova, zatímco jed je pod jejich jazykem. Ten, kdo opravdově nehledá Boží vedení, bude oklamán jejich lahodnými slovy a jejich lstivými plány (ST Aug. 4, 1881). KAPITOLA 10. 1-2. Tola obnovil pořádek, zákon a soud – Po smrti uchvatitele Abimelecha vzbudil Hospodin Tolu, aby soudil Izraele. Jeho pokojná vláda představovala šťastný protiklad v porovnání k bouřlivým scénám, kterými národ prošel. Jeho úkolem nebylo vést vojska do boje a

38 dosahovat vítězství nad nepřáteli Izraele, jak to činili dřívější vládcové, ale svým vlivem způsobil užší spojení mezi lidem a utvrdil vládu na pevnějším základu. Obnovil pořádek, zákon a soud. Tola nebyl tak pyšný a závistivý jako Abimelech, jeho velkou touhou nebylo zabezpečit si postavení nebo pocty pro sebe, ale zlepšit stav svého lidu. Jako člověk velké pokory cítil, že nemůže vykonat žádné velké dílo, ale rozhodl se věrně plnit své povinnosti vůči Bohu a vůči lidu. Vysoce si cenil výsadu uctívání Boha a zvolil si, že bude bydlet blízko svatostánku, aby se mohl často účastnit služeb tam vykonávaných (ST Aug. 11, 1881). 3-6. Jair se snažil udržet uctívání Boha – [citace Sd 10,6]. Tola vládl Izraeli dvacet tři let= a po něm následoval Jair. Tento vládce se také bál Hospodina a snažil se udržet jeho uctívání mezi lidem. Ve vedení záležitostí jeho vlády mu napomáhali jeho synové, kteří působili jako smírčí soudci a chodili z místa na místo, aby vykonávali spravedlnost. V určité míře na konci Jairovy vlády, ale víceméně po jeho smrti Izraelité znovu upadli do modlářství (ST Aug. 11, 1881). KAPITOLA 11. 23. (Gn 15,16). Zkušební lhůta pro národy – Bůh je zpozdilý k hněvu, proto dal bezbožným národům zkušební lhůtu, aby se mohli seznámit s ním a s jeho charakterem. Podle uděleného jim světla byly odsouzeny za zavržení přijmout toto světlo a za to, že si zvolili svou vlastní cestu namísto Boží cesty. Bůh uvedl důvod, proč ihned nevyhnal Kananejské. Míra jejich nepravosti nebyla ještě naplněna. Svou nepravostí se postupně přibližovali k bodu, kdy Boží shovívavost nemohla být již déle uplatněna vůči nim, a proto byli zničeni. Dokud nedosáhli tohoto bodu a jejich nepravost nebyla doplněna, Boží trest byl odkládán. Všechny národy obdržely zkušební lhůtu. Ti, kteří učinili Boží zákon neplatným, postupovali od jednoho stupně zkaženosti k dalšímu. Děti dědily vzpurného ducha svých rodičů a činily horší věci než jejich otcové před nimi, dokud na ně nedopadl Boží hněv. Trest nebyl o nic menší kvůli tomu, že byl odkládán (MS 58, 1900). KAPITOLA 13. 2-5. Poučení pro matky – Mnozí, které by Bůh mohl použít jako své nástroje, byli učiněni nezpůsobilými již při svém narození dřívějšími špatnými návyky svých rodičů. Když Hospodin hodlal povolat Samsona za vysvoboditele svého lidu, uložil matce správné životní návyky ještě před narozením jejího dítěte. ... V poučení, které dal této matce, dal Hospodin lekci všem matkám žijícím až do konce času. Kdyby se žena Manueho řídila převládajícími zvyky, její organismus by byl oslaben přestupováním přírodních zákonů a její dítě by muselo nést spolu s ní trest za tato přestoupení (GH Feb. 1880). 2-23. Manue potkává Krista – Manue a jeho žena nevěděli, že Ten, který je takto oslovil, je Ježíš Kristus. Hleděli na něho jako na Hospodinova posla, ale nevěděli, zda je to prorok nebo anděl. Chtěli projevit svému hostu pohostinnost, naléhavě ho prosili, aby zůstal, než mu připraví kůzle. Ale ve své neznalosti jeho charakteru, nevěděli, zda ho mají přinést jako zápalnou oběť, anebo je mu předložit jako pokrm. Anděl odpověděl: „Bys mne i pozdržel, nebuduť jísti pokrmu tvého, ale jestliže připravíš oběť zápalnou, Hospodinu ji obětuj.” Nyní, když si byl jistý, že jeho host je prorokem, Manue řekl: „Jaké jest jméno tvé, abychom, když se naplní řeč tvá poctili tebe?” Odpověď zněla: „Proč se ptáš na jméno mé, kteréž jest divné?“ Postřehnuvši božský charakter svého hosta, Manue „vzal kozlíka a oběť suchou, obětoval to na skále Hospodinu, a on divnou věc učinil, an na to hledí Manue a manželka jeho”. Oheň vyšel ze skály a strávil oběť a jak plamen vystupoval k nebi, „anděl Hospodinův se vznesl v plameni s oltáře k nebi, Manue pak a manželka jeho vidouce to, padli na tvář svou na zemi”. Nemuseli se již více ptát na charakter jejich hosta, neboť věděli, že pohlíželi na Jediného Svatého, který zahalen svou slávou v oblakovém sloupu, byl Vůdcem a Pomocníkem Izraele na poušti. Úžas, bázeň a strach naplnily srdce Manue, takže mohl pouze zvolat: „Jistě my zemřeme, nebo jsme Boha viděli!” Ale jeho družka v této slavnostní hodině měla více víry než on. Připomenula mu, že Hospodin byl potěšen přijmout jejich oběť a zaslíbil jim syna, který by měl začít vysvobozovat Izrael. Byl to projev přízně a ne hněvu. Kdyby je Hospodin chtěl zničit, nevykonal by tento zázrak, ani by jim nedal zaslíbení, které kdyby zahynuli, by se nemohlo naplnit (ST Sept. 15, 1881). 5. Prostota vede k hotovosti ve službě – Ten, kdo si zachová prostotu ve všech svých zvycích, omezujíce chuť a ovládajíce vášně, může uchovat své duševní síly pevné, aktivní a plné života, být rychlý k pochopení všeho, co vyžaduje myšlení nebo jednání, bystrý k rozlišování mezi svatým a bezbožným a připraven zúčastnit se každého jednání k slávě Boží a prospěchu lidstva (ST Sept. 29, 1881). KAPITOLA 14. 1-4. Špeh v táboře – Hospodin ve svém Slově jasně poučil svůj lid, aby se nespojoval s těmi, kteří ho nemilují a nemají před ním bázeň. Takoví společníci jsou málokdy spokojení s láskou a úctou, která je jim prokazována. Stále budou očekávat od bohabojného manžela nebo manželky nějakou pozornost, což bude mít za následek pohrdání Božími požadavky. Pro bohabojného muže a pro sbor, s kterým je

39 spojen, je světská manželka nebo světský přítel jako špeh v táboře, který bude čekat na každou příležitost, aby mohl svést Kristova služebníka a vystavit působení útokům nepřítele (ST Sept. 27, 1910). KAPITOLA 15. 14-19. Samson si uvědomuje svou závislost. – Tisíce Izraelitů byly svědky Samsonova pobití Filištínských, avšak žáden hlas se nepozdvihl v triumfu, dokud hrdina, hrdý na svůj podivuhodný úspěch, neslavil své vlastní vítězství. Velebil sám sebe, místo aby připsal slávu Bohu. Ale dříve než skončil, byl nejintenzivnější a bolestnou touhou upomenut na svou slabost. Byl vyčerpán svou nesmírnou námahou a prostředky, které by mohly uspokojit jeho potřeby nebyly po ruce. Začal si uvědomovat svou naprostou závislost na Bohu a přesvědčil se, že nezískal vítězství svou vlastní sílou, nýbrž díky síle Všemohoucího. Pak vzdal Bohu chválu za své vysvobození a předložil horlivou modlitbu za úlevu od svého nynějšího utrpení. Hospodin vyslyšel jeho prosbu a otevřel pro něho pramen vody. Na znamení své vděčnosti Samson nazval toto místo jménem En-hakkore, nebo-li „studnice vzývajícího” (ST Oct. 6, 1881). KAPITOLA 16. Samson selhal tam, kde Josef zvítězil – Samson měl ve své nebezpečné situaci k dispozici stejný zdroj síly jako Josef. Mohl si podle libosti vybrat mezi spravedlností a nepravostí. Místo, aby se uchopil síly Boží, dovolil, aby ho plně ovládly nespoutané vášně jeho přirozenosti. Rozumové síly se zvrhly a morální cítění se zkazilo. Bůh povolal Samsona do postavení veliké odpovědnosti, vážnosti a užitečnosti; on se však musel naučit vládnout jiným tím, že se sám naučí poslouchat zákony Boží. Josef byl svobodným morálním představitelem a dobro a zlo bylo před ním. Mohl si zvolit cestu čistoty, svatosti a cti, nebo cestu nemravnosti a hanby. Zvolil si přímou cestu a obdržel Boží souhlas. Samson ve chvílích podobných pokušení, které si sám na sebe přivedl, dal volný průběh svým vášním. Později však shledal, že cesta, po které se vydal, končí hanbou, neštěstím a smrtí. Jaký to kontrast s životem Josefa! (ST Oct. 13, 1881). (Ga 6,7-8). Samsonův příběh je poučením pro mládež – Samsonův příběh skýtá poučení těm, jejichž charaktery jsou ještě nezformované a kteří ještě nevkročili na dějiště aktivního života. Mládež, která navštěvuje naše školy a univerzity, se tam setká s každým druhem myšlení. Jestliže dychtí po sportu a po pošetilosti a jestli se snaží stranit dobru a spojí se se zlem, mají k tomu příležitost. Hřích a spravedlnost leží před nimi a oni si musí sami zvolit. Nechť si však pamatují, že „cožkoli by rozsíval člověk, toť bude i žíti. … Nebo kdož rozsívá tělu svému, z těla žíti bude porušení; ale kdož rozsívá Duchu, z Duchať žíti bude život věčný” (ST Oct. 13, 1881). 4. Vzácné hodiny promarněny – Ve společnosti této okouzlující ženy soudce Izraele promarnil drahocenné hodiny, které měly být posvátně věnovány blahu Izraele. Avšak oslňující vášně, jež dokonce i ty nejsilnější učiní slabými, ovládly rozum a svědomí (ST Oct. 13, 1881). Filištínští znající Boží zákon pozorovali Samsona – Filištínští byli dobře obeznámeni s Božím zákonem a s jeho odsouzením smyslných požitků. Drželi obezřelou stráž nad každým počínáním svého nepřítele a když se zvrhl následkem této nové lásky a když spatřili okouzlující moc této ženy, rozhodli se, že skrze ní uskuteční jeho záhubu (ST Oct. 13, 1881). 15-17. Samson vědomě upadal do sítí zrádkyně – Samsonovo poblouznění se zdálo být téměř neuvěřitelné. Zpočátku nebyl tak zcela očarován, aby vyzradil tajemství; on však vědomě padl do sítě zrádkyně duše a její nástrahy se každým dalším krokem utáhly kolem něho těsněji (ST Oct. 13, 1881). 15-20. Samson ztratil pocit svatosti svého díla – Samson, tento silný a udatný muž, byl pod slavnostní přísahou, že bude nazarejským po celou dobu svého života. Byl však omámen kouzlem této hříšné ženy, který ho odloučil od Boha, její lstí, jež byla jeho záhubu. Lásku a službu, kterou Bůh požaduje, Samson zasvětil této ženě a to bylo modlářství. Ztratil veškerý pocit svatosti charakteru a posvátnosti Božího díla a obětoval čest, svědomí a všechny hodnotné zájmy nízkým vášním (ST July 1, 1903). 20. Vědomý hřích způsobil ztrátu síly – Kdyby Samsonova hlava byla oholena bez jeho přičinění, jeho síla by byla zachována. Ale jeho jednání prozrazovalo pohrdání Boží přízní a jeho autoritou natolik, jako kdyby si v tomto svém pohrdání sám oddělil kadeře ze své hlavy. Proto ho Bůh nechal, aby pocítil následky své vlastní pošetilosti (ST Oct. 13, 1881). 28. Skutečný boj mezi Hospodinem a Dágonem – Boj, místo toho aby byl sváděn mezi Samsonem a Filištínskými, se nyní odehrával mezi Hospodinem a Dágonem, a tak byl Hospodin donucen projevit svou velkou moc a svojí nejvyšší autoritu (ST Oct. 13, 1881). 30. Boží záměr se Samsonem zmařen hříchem – Božím úmyslem bylo, aby Samson vykonal pro Izrael velké dílo. Proto také největší péče byla namířena hned na počátku jeho života, aby ho obklopil co nejpříznivějšími vlivy pro tělesnou sílu, rozumovou bystrost a mravní čistotu. Kdyby v pozdějších letech nepodstoupil riziko života mezi bezbožnými a prostopášnými lidmi, nepodlehl by tak zbytečně přicházejícím pokušením (ST Oct. 13, 1881).

1 Samuelova

40

KAPITOLA 1. Drahocenná naučení ze Samuelova života – Vláda soudců v Izraeli končí Samuelem, za jehož života bylo představeno ve svatých záznamech několik ryzích nebo význačnějších charakterů. Je tam také několik takových, jejichž životní příběh skrývá naučení větší hodnoty pro pozorného badatele (ST Oct. 27, 1881). 8. Satanův pokus o zničení Anny – Tato scéna se opakovala vždy znovu a znovu, nejen při výročních shromážděních, ale vždycky, kdy okolnosti umožňovaly Penenně příležitost, aby se vyvýšila na úkor svojí sokyně. Chování této ženy bylo pro Annu téměř nesnesitelným utrpením. Satan ji použil za svůj nástroj, aby ji sužovala a pokud možno dráždila a zničila jedno z věrných Božích dětí (ST Oct. 27, 1881). 10. Úžasná moc modlitby – V modlitbě je úžasná moc. Náš velký protivník se stále snaží udržet ztrápenou duši daleko od Boha. Toho, že se pokorní svatí budou odvolávat k nebesům, se satan více obává než výnosů vlád nebo rozkazů králů (ST Oct. 27, 1881). 14. Opilství bylo všeobecným jevem v Izraeli – Záliba v hýření téměř vytlačila pravou zbožnost mezi lidem Izraelským. Případy opilství se často vyskytovaly dokonce i mezi ženami, a tak se Eli rozhodl vykonat to, co bylo hodné pokárání (ST Oct. 27, 1881). 20-28. Odměna za věrnost – Během prvních tří let života proroka Samuele ho jeho matka pečlivě učila rozlišovat mezi dobrem a zlem. Každou známou věcí, která ho obklopovala, se ho snažila přivést jeho myšlenky vzhůru ke Stvořiteli. Aby splnila svůj slib, že odevzdá svého syna Hospodinu, s velkým sebezapřením ho svěřila do péče velekněze Elího, aby byl vychován pro službu v Božím domě. I když Samuelovo dětství uplynulo ve svatostánku zasvěceném uctívání Boha, nebyl osvobozen zlých vlivů nebo hříšného příkladu. Synové Elího se nebáli Boha a ani neměli v úctě svého otce; Samuel však nevyhledával jejich společnost ani nenásledoval jejich zlé cesty. Jeho nejrannější výchova ho vedla k tomu, že se rozhodl uchovat si svou křesťanskou bezúhonnost. Jaká to odměna pro Annu a jaké povzbuzení k věrnosti je její příklad! (RH Sept. 8, 1904). KAPITOLA 2. 11. Víra vítězí nad přirozenou náklonností – Jakmile toto malé dítě bylo dost staré na to, aby mohlo být odděleno od své matky, splnila svůj slavnostní slib. Milovala své dítě celou svou oddaností matčina srdce; den po dni, když sledovala rozvoj jeho sil a naslouchala jeho dětinskému žvatlání, se její city stále těsněji vinuly kolem něho. Byl jejím jediným synem, zvláštním darem nebe, obdržela ho však jako poklad zasvěcený Bohu, a proto nemohla odmítnout Dárci to, co bylo jeho vlastnictvím.Víra posilovala matčino srdce a ona se nepoddala naléhání svých přirozených citů (ST Oct. 27, 1881). Matčina rozhodující moc v jejím domově – Ó, kéž by si každá matka mohla uvědomit, jak velké jsou její povinnosti a její zodpovědnosti a jak velká bude její odměna za věrnost. Matčin každodenní vliv na její děti je připravuje buď pro věčný život nebo pro věčnou smrt. Ona uplatňuje ve svém domově moc přesvědčivější než kazatel nebo dokonce král na svém trůně (ST Nov.3, 1881). 12. Trestuhodná nedbalost Elího – Jednání Elího – jeho hříšná shovívavost jako otce a jeho trestuhodná nedbalost jako Božího kněze – představuje překvapivý kontrast v porovnání s neochvějností a sebezapřením věrné Anny. Elí byl obeznámen s Boží vůli, a proto věděl, jaké charaktery Bůh může přijmout a jaké odsoudí. Přesto dovolil, aby jeho děti vyrůstaly s nespoutanými vášněmi, zvrácenou chuti a zkaženými mravy. Elí poučoval své děti o zákonu Božím a dal jim dobrý příklad svým vlastním životem; ale to nebyla celá jeho povinnost. Bůh požadoval od něho jako od otce i jako kněze, aby je zdržoval od následování jejich vlastní zvrácené vůle. A právě toto on zanedbal (ST Nov. 10, 1881). Varování pro rodiče následující Elího příklad – Kdyby rodiče, kteří následují příklad Elího nedbalosti, mohli vidět výsledek své výchovy, jakou poskytují svým dětem, pochopili by, že prokletí, které dopadlo na Elího, jistě dopadne i na ně. Hřích vzpoury proti rodičovské autoritě leží u samého základu neštěstí a zločinu v dnešním světě (ST Nov. 10, 1881). Mnoho mladých se stává nevěřícími – Naučením i příkladem nechť se mládež učí úctě vůči Bohu a vůči jeho Slovu. Mnozí z naší mládeže se stávají nevěřícími v srdci, kvůli nedostatku zbožnosti svých rodičů (ST Nov. 24, 1881). Rodiče a získávání duší – Křesťanští rodiče, jestliže chcete pracovat pro Pána, začněte již s vašimi malými doma. Jestliže projevíte takt a moudrost a bázeň před Bohem v zvládání vašich dětí, může vám být svěřena větší zodpovědnost. Pravé křesťanské úsilí začíná již doma a vychází z tohoto centra, aby obsáhlo širší pole. Duše zachráněna ve vašem vlastním rodinném kruhu nebo ve vašem vlastním sousedství, skrze vaše trpělivé, pečlivé úsilí, přinese tak mnoho pocty Kristovu jménu a bude tak jasně zářit ve vaší koruně, jako kdyby tato duše byla nalezena v Číně nebo Indii (ST Nov. 10, 1881). Povinnost kazatele – Všichni rodiče by se měli snažit, aby učinili své rodiny vzorem dobrého působení, dokonalými křesťanskými domovy. Ale v nejpřednější míře je tato povinnost vyžadována od těch, kteří slouží svatým věcem a od kterých lidé očekávají poučení a radu. Služebníci Kristovi mají být příkladem stádu. Ten, kdo nedokáže moudře řídit svou vlastní domácnost, ten není schopen vést Boží církev (ST Nov. 10, 1881). Kazatelé a jejich děti – Jak velké je jen zlo rodičovské nevěrnosti v jakémkoli případě, je však desetkrát větší, když se nachází v rodinách těch, kteří stojí na místě Kristově, aby učili lid. Kazatelé evangelia, kteří nedokážou spravovat své vlastní domácnosti, svým špatným

41 příkladem svádějí mnohé. Schvalují narůstání zla, místo aby ho potlačovali. Mnozí z těch, kteří se pokládají za dokonalé soudce toho, jaké by měly být děti ostatních a co by měly dělat, jsou slepí vůči nedostatkům u svých vlastních synů a dcer. Takový nedostatek božské moudrosti u těch, kteří vyučují Slovo Boží, působí nevýslovné zlo. To vede k tomu, že bude z myslí lidu vymazán rozdíl mezi dobrem a zlem a čistotou a neřestí (ST Nov. 24, 1881). (kap. 3,11-14). Následky rodičovské nevěrnosti – Příběh Elího je výstražným příkladem strašných následků rodičovské nevěrnosti. Zanedbáním jeho povinností se jeho synové stali osidlem pro své spolubližní, ztratili tak nejenom časný, ale i budoucí věčný život. Jejich zlý příklad zničil stovky a vliv těchto stovek zkazil mravy tisíců. Tento případ by měl být výstrahou všem rodičům. Zatímco někteří bloudí ve věci přehnané přísnosti, Elí upadl do opačného extrému. Tím, že byl shovívavý vůči svým synům, způsobil jejich záhubu. Jejich chyby byly přehlíženy v dětství a tolerovány ve dnech jejich mládí. Příkazy rodičů byly brány na lehkou váhu a otec od nich nevyžadoval poslušnost. Děti viděly, že se nemusí ovládat, a proto využívaly tuto příležitost. Když se synové dospěli, ztratili veškerou úctu k jejich slabošskému otci. Pokračovali bez zábran v hříchu. Činil jim výčitky, ale jeho slova nebrali vážně. Odporné hříchy a odpuzující přestoupení byly jimi denně páchány, až nakonec sám Hospodin navštívil svými soudy tyto přestupníky svého zákona. Vidíme zde jasně následky slepé lásky Elího – smrt shovívavého otce, záhubu a smrt jeho bezbožných synů a zničení tisíců v Izraeli. Sám Hospodin rozhodl, že pro hříchy synů Elího nebude vykonáno žádné smíření žádnou obětí ani obětí suchou až na věky. Jak velký, jak politováníhodný byl jejich pád – lidé, na kterých spočívala svatá zodpovědnost, zavrhli a postavili se mimo milost spravedlivého a svatého Boha! Tak strašná je žeň, když rodiče zanedbávají Bohem jim danou odpovědnost, když dovolí satanu zaujmout pole, které by měli sami pečlivě zasévat drahocenným semenem ctnosti, pravdy a spravedlnosti. Jestliže však jeden z rodičů je lhostejný vůči povinnosti, následky budou zjevné v charakteru jejich dětí; jestliže oba selžou, jak velká bude jejich odpovědnost před Bohem! Jak mohou uniknout zkáze ti, kteří zničili duše svých dětí? (RH Aug. 30, 1881). 12-17. Předobrazná služba byla spojovacím článkem – Předobrazná služba byla spojovacím článkem mezi Bohem a Izraelem. Přinášení obětí bylo určeno k tomu, aby poukazovalo na Kristovu oběť, a tak uchovalo v srdcích lidu neochvějnou víru v přicházejícího Vykupitele. Proto, aby Hospodin mohl přijmout jejich oběti a zachovat mezi nimi svou přítomnost, a na druhé straně, aby lid mohl mít správné poznání plánu spasení a pravé chápání jejich povinnosti, bylo nanejvýš důležité, aby svatost srdce, čistota života, úcta k Bohu a přísná poslušnost jeho požadavků, byla zachovávána u všech, kteří byli spojeni se svatyní (ST Dec. 1, 1881). 17. Hříchy kněží byly příčinou toho, že někteří přinášeli vlastní oběti – Když byl lid Izraelský svědkem zkaženého jednání kněží, myslel si, že bude bezpečnější pro jejich rodiny, když nebudou přicházet na vyznačené místo k uctívání. Mnozí odcházeli ze Siloe znepokojeni se vzrůstajícím rozhořčením, až se nakonec sami rozhodli přinášet své oběti, dospěli k přesvědčení, že ony budou plně Bohem přijatelné, jen aby v žádném případě neschválili ohavnosti praktikovány ve svatyni (ST Dec. 1, 1881). 26. (Ž 71,17). Místo pro posvěcenou mládež – Bůh dává všem příležitost v tomto životě, aby si vypěstovali charakter. Všichni mohou zaujmout jejich určené místo v jeho velkém plánu. Hospodin přijal Samuele již od jeho dětství, protože jeho srdce bylo čisté a měl úctu k Bohu. Byl odevzdán Bohu jako posvěcená oběť a Hospodin ho učinil již v jeho dětství potrubím světla. Takový život zasvěcený Bohu, jako byl život Samuelův, má velkou cenu v Božích očích. Kdyby se dnešní mládež tak zasvětila jak to učinil Samuel, Pán by ji přijal a použil ve svém díle. Tehdy bychom o svém životě mohli říci s žalmistou: „Bože, učil jsi mne od mladosti mé, a až podnes vypravuji o divných činech tvých.” (MS 51, 1900). KAPITOLA 3. 4. Samuel byl povolán, když mu bylo dvanáct let – Když mu bylo sotva dvanáct let, syn Anny obdržel zvláštní poslání od Nejvyššího (ST Dec. 15, 1881). 10-14. Bůh může minout dospělé a použít děti – Bůh bude pracovat s těmi dětmi a mládeží, která se mu odevzdá. Samuel byl vychováván pro Hospodina již ve svém mládí a Bůh minul bělovlasého Elího a rozmlouval s dítětem Samuelem (MS 99, 1899). 11-14. Viz komentář EGW ke kap. 2,12. Hospodin mine otce, kteří zanedbávají domácí život – Zde vidíme jasně, že Hospodin projde kolem starých, zkušených otců spojených s jeho dílem, jestliže zanedbají své povinnosti v jejich rodinném životě (Letter 33, 1897). Boží dokonalé dílo bylo v protikladu s nedbalostí Elího – Elí věřil v Boha i v jeho slovo; ale neučinil tak jako Abrahám, který „přikázal” svým dětem a svému domu po sobě. Poslouchejme, co Bůh říká o nedbalosti Elího: „Aj, já učiním věc takovou v Izraeli, kterouž kdokoli uslyší, zníti jemu bude v obou uších jeho.” Hospodin dlouho snášel Elího, který byl varován a poučován; ale podobně, jako dnešní rodiče, nedbal na tato varování. Ale když se Hospodin chopil této věci, nepřestal, dokud nevykonal důkladné dílo (RH May 4, 1886). 20. (kap. 7,9.15). Samuel se chopil oběma rukama – Samuel byl nyní pověřen Bohem Izraele trojitým úřadem – soudce, proroka a kněze. Jednu ruku vložil do Kristovy ruky a druhou převezme vedení národa a bude to držet s takovou moudrostí a pevností, aby ochránil Izraele před zničením (ST June 22, 1882).

42 KAPITOLA 4. 3. Izrael očekával vítězství nesprávným způsobem – Vzpomínka na tato slavná vítězství naplnila celý Izrael novou nadějí a odvahou, a proto ihned poslali do Síla pro truhlu smlouvy, „že ať přijde mezi nás,” říkali, „a vysvobodí nás z rukou nepřátel našich”. Nebrali v úvahu, že to byl zákon Boží, který sám udělil truhle její svatost a že její přítomnost by jim přinesla úspěch pouze tenkrát, když byli poslušni tomuto zákonu (ST Dec. 22, 1881). 3-5. Ofni a Fínes opovážlivě vstoupili do svatyně svatých – Dva synové Elího ,Ofni a Fínes, ochotně souhlasili s návrhem, aby byla přinesena truhla smlouvy do tábora. Bez souhlasu velekněze si odvážili troufale vejít do svatyně svatých a vzít odtamtud truhlu Boží. Naplněni pýchou a povzneseni vyhlídkou rychlého vítězství ji přinesli do tábora. A lid, když to spatřil, myslel si, že je to znamení Boží přítomnosti, „zkřikl s velikým plésáním, až země vzněla“ (ST Dec. 22, 1881). KAPITOLA 6. 1-5. Pouze jedna oběť může zajistit Boží přízeň – Filištínští doufali, že jejich oběti usmíří Boží hněv, ale neuvědomovali si, že pouze tato Jediná velká oběť může zajistit hříšným lidem Boží přízeň. Tyto dary byly bezmocné usmířit hřích, protože tyto oběti nebyly vyjádřením jejich víry v Krista (ST Jan. 12, 1882). 19. Duch lehkovážné zvědavosti stále existuje – Duch lehkovážné zvědavosti stále existuje mezi dětmi člověka. Mnozí jsou dychtiví prozkoumat tajemství, jež nekonečná moudrost uznala za vhodné, aby zůstala neodhalena. Protože nemají žádný spolehlivý důkaz, kterým by mohli argumentovat, zakládají své teorie na domněnkách. Hospodin koná dnes pro budování své věci stejně tak, jako konal ve prospěch starověkého Izraele; ale marná filozofie, „takzvaná falešná věda,” se snažila zničit víru v přímé řízení Prozřetelnosti, připisujíc všechny tyto projevy přirozeným příčinám. Toto je satanova sofistika. On prosazuje svou moc mocnými znameními a divy na zemi. Ti, kteří přehlížejí nebo popírají zvláštní důkazy Boží moci, připravují cestu pro arcipodvodníka k vyvýšení samého sebe před lidmi jako vyššího než je Bůh Izraele. Mnozí přijímají argumentace těchto zdánlivě moudrých lidí jako pravdivé, zatímco ony ve skutečnosti podkopávají právě ty základy, které Bůh položil. To jsou ti učitelé, o kterých píše inspirované Slovo, že se musí stát nejdříve blázny ve svém vlastním mínění, aby pak mohli být moudrými. Bůh si vyvolil to, co je bláznivé u tohoto světa, aby zahanbil moudré. Ti, kteří se nechají vést pouze lidskou moudrostí, budou prostotu jeho mocných činů nazývat bláznovstvím. Oni se považují za moudřejší než jejich Stvořitel, i když jsou ve skutečnosti oběťmi omezené neznalosti a dětinské domýšlivosti. To je udržuje v temnotě nevěry, takže nepostřehnou Boží moc a třesou se před ním (ST Jan. 19, 1882). KAPITOLA 7. 3. Moderní formy modlářství – Mnozí z těch, kteří nesou jméno křesťanů, slouží jiným bohům kromě Hospodina. Náš Stvořitel požaduje naši nejvyšší oddanost, naši prvotřídní věrnost. Všechno, co směřuje k oslabení naší lásky k Bohu, nebo co zasahuje do služby patřící jemu, se stává modlou. Některým jsou modlami jejich pozemky, jejich domy a jejich obchody. Své podniky vedou se zápalem a energií, kdežto služba Bohu je učiněna druhořadou záležitostí. Rodinné pobožnosti jsou zanedbávány, modlitba v komůrce je opomíjena. Mnozí tvrdí, že jednají spravedlivě se svými bližními, a zdá se jim, že když tak činí, splnili celou svou povinnost. Ale nestačí zachovávat posledních šest přikázání desatera. Máme milovat Pána Boha svého celým svým srdcem. Nic menšího než poslušnost každého přikázání – nic menšího než nejvyšší láska k Bohu stejně tak jako láska k našim bližním – nemůže uspokojit požadavky Božího zákona. Jsou mnozí, jejichž srdce jsou následkem blahobytu tak zatvrzelá, že zapomínají na Boha a na potřeby svých bližních. Vyznávající křesťané se ozdobují šperky, krajkami a drahými šaty, zatímco chudí Páně trpí nedostatkem základních prostředků k životu. Muži a ženy, kteří si činí nárok na vykoupení skrze Spasitelovu krev, mrhají prostředky, které jim byly svěřeny pro záchranu jiných duší, a pak skrblí, mají-li něco obětovat pro náboženské účely. Dávají štědře jen tehdy, mohou-li tím oslavit sami sebe. Jsou to modláři (ST Jan. 26, 1882). 7-11. Boží zásah pro záchranu bezmocného Izraele – Byl to Hospodinův záměr, aby takto projevil svou moc při vysvobození Izraelských, aby si nemohli připsat za to slávu sami sobě. Bůh dopustil, aby byli napadeni svými nepřáteli v době, kdy byli neozbrojení a bezbranní, aby pak mohl Velitel Hospodinova zástupu shromáždit nebeské vojsko, aby zničil nepřátele svého lidu. Pokora srdce a poslušnost vůči Božímu zákonu jsou Bohem přijatelnější než nejdražší oběti ze srdce naplněného pýchou a pokrytectvím. Bůh nebude obhajovat ty, kteří žijí v přestoupení jeho zákona (ST Jan, 26, 1882). 12. Samuelův deník – Jsou tisíce duší ochotných pracovat pro Mistra, které však neměly výsadu slyšet pravdu tak, jak ji slyšeli někteří jiní. Jsou však věrnými čtenáři Božího slova a jejich skromné úsilí bude požehnáno udělením světla ostatním. Nechť si takoví vedou deník a když jim Pán dá prožít nějakou zajímavou zkušenost, ať ji zapíší tak, jak to učinil Samuel, když vojska Izraele zvítězila nad Filištínskými. Postavil památník vděčnosti, se slovy: „Až potud nám pomáhal Hospodin.” Bratři, kde máte památníky, připomínající vám lásku a dobrotu Boží? Snažte se udržet stále ve své paměti pomoc, kterou vám udělil Hospodin ve vašem úsilí pomáhat jiným. Nechť vaše činy neprozrazují ani

43 jediný náznak sobectví. Každá slza, kterou vám Hospodin pomohl setřít z vašich zarmoucených očí, každá obava, která byla zahnána, každé prokázané milosrdenství by mělo být zaznamenáno ve vašem deníku. „Pokudž trvati budou dnové tvoji, slovoutný budeš” [ Dt 33,25] (MS 62, 1905). KAPITOLA 8. 1-3. Samuelovi synové milovali odměnu – Samuel soudil Izrael od své mladosti. Byl spravedlivým a nestranným soudcem, věrným v celém svém díle. Když zestárnul, lid zpozoroval, že jeho synové nešli v jeho šlépějích. I když nebyli tak hanební, jako synové Elího, přesto byli nečestní a pokrytečtí. Když pomáhali svému otci v jeho namáhavé práci, jejich láska k odměně je vedla k podporování nespravedlnosti (1SP 355). 1-5. Samuel se zklamal ve svých synech – Tito mladí mužové obdrželi věrné pokyny od svého otce jak naučením, tak i příkladem. Nebyli neobeznámeni s výstrahami danými Elímu a Božími soudy, jež dopadly na něho a na jeho dům. Byli zdánlivě lidmi výborné cti, stejně tak jako rozumového příslibu. Bylo to s naprostým souhlasem lidu, že Samuel sdílel se svými syny zodpovědnosti úřadu. Ale charaktery těchto mladých mužů měly být ještě prověřeny. Teprve, když byli odloučeni od otcova vlivu, se ukázalo, zda byli věrní zásadám, kterým je on učil. Nakonec se ukázalo, že se Samuel bolestně zklamal ve svých synech. Jako mnozí mladí lidé žijící dnes, kteří byli obdařeni dobrými schopnostmi, zneužívali Bohem jim dané síly. Poctu, která jim byla svěřena, opláceli pýchou a samolibostí. Neučinili oslavu Boha svým cílem, ani ho opravdově nehledali, aby od něho obdrželi sílu a moudrost. Tím, že podlehli moci pokušení, se stali lakomými, sobeckými a nespravedlivými. Boží slovo hovoří, že „nechodili pak synové jeho po cestách jeho, ale uchýlili se po lakomství, a berouce dary, převraceli soud” (ST Feb. 2, 1882). 5. Jako všechny národy – Neuspokojená touha po světské moci a okázalém životě, je dnes stejně tak těžce léčitelná jako ve dnech Samuele. Křesťané touží budovat tak, jak budují světáci, oblékat se tak, jak se obléká svět – následovat zvyky a obyčeje těch, kteří uctívají jenom boha tohoto světa. Naučení Božího Slova, rady a napomenutí jeho služebníků a dokonce i varování poslaná přímo od jeho trůnu, se zdají být bezmocné, aby podmanily tuto nehodnou ctižádost. Když se srdce odcizí Bohu, téměř každá výmluva stačí na to, aby bylo ospravedlněno pohrdání jeho autoritou. Našeptávání pýchy a sebelásky jsou uspokojována pouze na úkor Boží věci (ST July 13, 1882). 6. Věrnost přináší kritiku – Neposvěcení lidé a milovníci světa jsou vždy připraveni kritizovat a odsuzovat ty, kteří stojí neohroženě na straně Boha a spravedlnosti. Jestliže je u někoho, komu byla svěřena velká zodpovědnost zpozorována chyba, pak celá jeho dřívější zbožnost je zapomenuta a je učiněno úsilí, aby byl umlčen jeho hlas a zmařen jeho vliv. Ale nechťsi tito samozvaní soudcové uvědomují, že Hospodin čte v jejich srdcích. Nemohou skrýt svá tajemství před jeho pronikavým pohledem. Bůh prohlásil, že přivede na soud každý skutek i každou věc tajnou (ST July 13, 1882). 6-7. Užiteční lidé bývají zřídkakdy oceněni – Nejvíce užiteční lidé jsou málokdy oceněni. Ti, kteří pracují nejúčinněji a nezištně pro své bližní a kteří se stali nástroji pro dosažení největších výsledků, se často setkávají s nevděkem a pohrdáním. Když se takoví lidé ocitnou stranou, jejich radami je opovrhováno a pohrdáno, oni mohou cítit, že utrpěli křivdu. Nechť se však učí z příkladu Samuele, aby neospravedlňovali nebo neobhajovali sebe, pokud je Duch Boží jasně nevyzve k takovému jednání. Ti, kteří pohrdají a zavrhují věrného Božího služebníka, nejenom projevují pohrdání nad člověkem, ale i Mistrem, který ho poslal. Takto je znevažováno Boží slovo, jeho napomenutí a rady, a rovněž je odmítána jeho autorita (ST July 13, 1882). KAPITOLA 10. 9. Saul se stal novým člověkem – Hospodin nenechal Saule, aby bez božského osvícení zaujal zodpovědné postavení. Když byl právě povolán, Duch Hospodinův na něho sestoupil a následkem toho byl proměněn v nového člověka. Hospodin dal Saulovi nového ducha, jiné myšlenky, jiné cíle a touhy než měl předtím. Toto osvícení, s duchovním poznáním Boha, ho umístilo do výhodného postavení, spojilo jeho vůli s vůlí Boží (Letter 12a, 1888). 24. Saulovy schopnosti zvráceny – Saul měl mysl a vliv způsobilé pro řízení království, pouze když jeho síly budou podřízeny Božímu vedení, ale právě tyto vlohy, které ho opravňovaly ke konání dobra, byly použity satanem, když se odevzdal jeho moci a oprávnil ho, aby vynaložil úsilí k rozšíření zlého vlivu. Mohl být krutěji mstivý a více nebezpečný a odhodlaný konat své bezbožné plány více, než mohli druzí, kvůli vyšším silám mysli a srdce, které mu byly dány Bohem (ST Oct. 19, 1888). 24-25. Vzájemná láska Saule a Samuele – Vztah mezi Samuelem a Saulem byl určitou mimořádnou něžností. Samuel miloval Saule jako svého vlastního syna, zatímco Saul, který byl smělé a horlivé povahy, měl proroka ve velké úctě a věnoval mu vřelost svých citů a pozornosti. Tak tento prorok živého Boha, starý muž, jehož poslání bylo téměř ukončeno, a mladý král, jehož působení bylo teprve před ním, byli spojeni pouty přátelství a úcty. I přes své zvrhlé jednání, král lnul k proroku, jako kdyby ho pouze on mohl zachránit před ním samotným (ST June 6, 1888). KAPITOLA 12.

44

1-5. Samuel muž přísné bezúhonnosti – Jak mnozí, kteří odcházejí na odpočinek z postavení zodpovědnosti jako soudcové, mohou říci o své čistotě: „Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? Kdo může potvrdit, že jsem se odvrátil od své spravedlnosti, abych přijímal úplatky? Nikdy jsem neposkvrnil svůj záznam jako člověk, který činí soud a spravedlnost.“ Kdo dnes může říct co řekl Samuel, když se loučil s lidem Izraelským, protože se rozhodli, že chtějí mít krále? … Odvážný, šlechetný soudce! Je však smutné, že člověk nejpřísnější bezúhonnosti se sám musel pokořit, aby obhájil sám sebe (MS 33, 1898). Věrnost vede nakonec k poctě – Pocta prokázána někomu, kdo dokončil své dílo, má daleko větší cenu než uznání a blahopřání, které přijímají ti, kteří sotva vstoupili na stezku svých povinností a kteří nebyli ještě prověřeni. Člověk může snadněji složit svá břemena, když dokonce i nepřátelé pravdy uznají jeho věrnost. Ale jak mnoho našich velkých mužů ukončí svou úřední práci v hanbě, protože obětovali zásady pro zisk nebo poctu. Touha být populárním, pokušení bohatství nebo pohodlí, je svádí z cesty. Lidem, kteří mlčky schvalují hřích, se může zdánlivě dařit; mohou triumfovat, protože jejich podnikání se zdají být korunovaná úspěchem; ale Boží oko spočívá na těchto pyšných vychloubačích. On je odmění podle toho, jaká byla jejich práce. Největší vnější blahobyt nemůže přinést štěstí těm, kteří nejsou usmířeni s Bohem nebo sami se sebou (ST July 27, 1882). 14. Věčná závaznost zákona – Zákon Boží nebyl dán pouze Židům. Je věčný a závazný pro celý svět. „Kdo by pak přestoupil v jediném, učiněn jest vinen všemi.” Jeho deset přikázání je jako řetěz o deseti článcích. Jestliže je jeden článek přerušen, řetěz se stává nepotřebný. Ani jedno přikázání nemůže být zrušeno nebo změněno pro záchranu přestupníka. Dokud existují rodiny a národy, dokud musí být majetek, život a charakter střežen; dokud dobro a zlo stojí proti sobě a požehnání nebo prokletí provází lidské jednání – tak dlouho nás musí ovládat Boží zákon. Kdyby Bůh již více nevyžadoval od lidí, aby ho svrchovaně milovali, ctili jeho jméno a zachovávali svatou sobotu; kdyby jim dovolil, aby přehlíželi práva svých bližních, aby se navzájem nenáviděli a zraňovali – tehdy, a ne dříve, by morální zákon ztratil svou platnost (ST Jan. 19, 1882). KAPITOLA 13. 8-10. Bůh zjevil Saulův pravý charakter – Ve zdržení Samuele byl Boží záměr, aby Saulovo srdce mohlo být vyjeveno, aby jiní mohli poznat, jak si bude počínat v případě nebezpečí. Byla to zkouška postavení, do kterého byl umístěn, Saul však nebyl poslušen rozkazů. Cítil, že v tom není žádný rozdíl, kdo nebo jakým způsobem přistupuje k Bohu; a pln horlivosti a sebeuspokojení se sám povýšil do svatého úřadu. Pán má své ustanovené nástroje; a jestliže tito nejsou uznáváni a respektováni těmi, kteří jsou spojeni s jeho dílem, jestliže lidé bez obav přehlížejí Boží požadavky, pak nesmí dále zaujímat postavení důvěry. Takoví nebudou poslouchat rady ani Boží příkazy udělené jeho ustanovenými nástroji. Podobně jako Saul by se vrhali do díla, které jim nikdy nebylo určeno, a chyby, které učinili následkem jejich lidského úsudku, postavily Izrael Boží tam, kde jim jejich Vůdce nemohl zjevit sebe sama. Svaté věci byly smíchány s obecnými (YI Nov. 17, 1898). 9. Saul mohl přinést modlitbu jako oběť – On [Saul] mohl Bohu přinést pokornou modlitbu, aniž by obětoval, protože Hospodin přijme dokonce nevyslovenou prosbu ztrápeného srdce; ale místo toho se sám ujal kněžství (YI Nov. 17, 1898). 11. Obviňujíc Samuele upadl do dalšího hříchu – Saul ve snaze ospravedlnit své vlastní jednání, obvinil proroka, místo aby odsoudil samého sebe. Dnes je mnoho takových, kteří jednají podobně, kteří tak jako Saul jsou slepí vůči svým chybám. Když se je Hospodin snaží napravit, přijímají výtku jako urážku a vyhledávají chyby u těch, kteří jim přinášejí Boží poselství. Kdyby Saul byl ochotný vidět a přiznat svou chybu, tato hořká zkušenost by byla jeho zárukou pro budoucnost. Vyvaroval by se pak chybám, které vyvolaly Boží nelibost. Ale pocit, že byl nespravedlivě odsouzen, samozřejmě způsobil, že se pravděpodobně znovu dopustí stejného hříchu. Pán chce, aby jeho lid, za všech okolností, projevil bezvýhradnou důvěru v něho. I když nemůžeme vždy chápat působení jeho prozřetelnosti, měli bychom čekat s trpělivostí a pokorou, dokud on neuzná za vhodné, aby nás poučil. Měli bychom se vystříhat vzít na sebe odpovědnosti, které na nás Bůh nevložil. Lidé mají často příliš vysoké mínění o svém vlastní charakteru nebo schopnostech. Mohou se cítit způsobilí k tomu, aby se ujali nejdůležitějšího díla, zatímco Bůh vidí, že nejsou připraveni vykonávat správně ani ty nejmenší a nejednodušší povinnosti (ST Aug. 10, 1882). 13-14. Saulova pošetilost způsobila jeho zavržení – Saulovo přestoupení potvrdilo, že není hoden toho, aby mu byly svěřeny svaté zodpovědnosti. Ten, kdo měl sám tak málo úcty k Božím požadavkům, nemohl být moudrým a bezpečným vůdcem národa. Kdyby trpělivě snášel Boží zkoušku, koruna by byla utvrzena jemu i jeho domu. Samuel ve skutečnosti přišel do Galgala z toho stejného důvodu. Saul byl však vážen na váhách a nalezen lehkým. Musel být odstraněn, aby uvolnil cestu tomu, kdo měl posvátnou úctu vůči Boží cti a autoritě (ST Aug. 3, 1882). Podle čího srdce? – Saul byl podle srdce Izraele, ale David byl mužem podle Božího srdce (ST June 15, 1888). KAPITOLA 14.

45

1, 6-7. Jonata Božím nástrojem – Tito dva mužové podali důkaz, že jednali pod vlivem něčeho většího, než je rozkaz lidského vojevůdce. Podle vnějšího zdání jejich riskantní čin byl nerozvážný a příčil se vojenským pravidlům. Avšak Jonatův skutek nebyl vykonán z lidské ukvapenosti. Nespoléhal na to, co může vykonat on anebo jeho zbrojnoš sám od sebe; jednal jako Boží nástroj použitý v zájmu dobra Izraelského lidu. Vymysleli plány a vložili celou věc do rukou Božích. Dohodli se, že když je filištínská vojska vyzvou, tehdy půjdou vpřed. Když jim řeknou: „Ustupte sem”, tehdy půjdou vpřed. To bylo jejich znamení a andělé Boží jim pomáhali. Šli kupředu, říkajíce: „Snad Hospodin bude s námi.” (YI Nov. 24, 1898). 11-15. Nebeská vojska pomohla Jonatovi – Bylo by příliš snadné pro Filištínské zabít tyto dva statečné, odvážné muže; nemohli však pochopit, že tito dva osamocení muži nepřišli nahoru s nějakým nepřátelským záměrem. Zvědaví muži se dívají nahoru, příliš překvapení na to, aby pochopili jejich možný cíl. Považovali tyto muže za zběhy a dovolili jim vejít bez ublížení. … Tento odvážný čin vyvolal v táboře paniku. Tam položili mrtvá těla dvaceti mužů a v očích nepřátel se to zdálo, jakoby viděli stovky lidí připravených k boji. Nebeské armády se objevily, aby bojovaly proti vojsku Filištínských (YI Nov. 24, 1898). 24-25. Med z Boží prozřetelnosti – Tato Saulova unáhlená přísaha byla lidským výmyslem. Nebyla inspirovaná Bohem, a Bohu se to nelíbilo. Jonata a jeho zbrojnoš, kteří s Boží pomocí toho dne způsobili vysvobození Izraeli, byli zesláblí hladem. Také i lid byl unavený a hladový. „Všecken pak lid té krajiny šli do lesa, kdež bylo hojnost medu na zemi.” Tento med byl zaopatřen z Boží prozřetelnosti, protože Bůh chtěl, aby se vojska Izraele najedla tohoto pokrmu a nabyla síly. Ale Saul, který se nenacházel pod Božím vedením, vyslovil svou neuváženou přísahu (YI Dec. 1, 1898). Člověkem vynalezené zkoušky zneucťují Boha – Jsou mnozí, kteří lehkovážně pohlížejí na zkoušky, které dopouští Bůh a podobně jak to dělal Saul, berou na sebe zodpovědnost za vytváření zkoušek a zákazů, které zneucťují Boha a přinášejí lidem mnoho zla (ST June 1, 1888). 37. Saul nechápal smysl své vlastní viny – Když lid ukojil svůj hlad, Saul navrhoval pokračovat ve stíhání ještě té noci; ale kněz naznačil, že by bylo moudřejší nejprve se zeptat na Boží radu. Toto bylo učiněno běžným způsobem; nepřišla však žádná odpověď. Považujíc toto mlčení za projev Boží nelibosti, se Saul se rozhodl vypátrat příčinu. Kdyby si důkladně uvědomil hříšnost svého vlastního počínání, dospěl by k přesvědčení, že on sám je viník. Nebyl však schopen to rozeznat, proto dal příkaz, aby tato záležitost byla rozhodnuta losem (ST Aug. 17, 1882). 44. (Mt 7,2). Viníci jsou přísnými soudci – Ti, kteří jsou nejpohotovějšími omluvit nebo ospravedlnit svůj hřích, jsou často nejpřísnějšími v souzení a odsuzování jiných. Dnes je mnoho takových, kteří podobně jako Saul, přivádějí na sebe Boží nelibost, protože odmítají rady a pohrdají napomenutím. Dokonce, když jsou přesvědčeni, že Hospodin není s nimi, odmítají vidět v sobě . . . příčinu svých problémů. Jak mnozí pěstují pyšného a vychloubačného ducha, zatímco si libují v krutém soudu nebo přísném napomínání druhých, kteří jsou opravdu lepšími v srdci a v životě než oni sami. Bylo by dobré pro takové samozvané soudce, aby přemýšleli o těchto Kristových slovech: „Nebo kterýmž soudem soudíte, týmž budete souzeni, a kterou měrou měříte, bude vám zase odměřeno.” (ST Aug. 17, 1882). 45. Nebezpečí slepého následování – Dnešní Boží lid se nachází v nebezpečí, že se dopustí neméně zhoubných chyb. Nemůžeme ba nesmíme vložit slepou důvěru v jakéhokoli člověka, jakkoli velké může být jeho vyznání víry nebo jeho postavení v církvi. Nesmíme následovat jeho rady, pokud je Slovo Boží nepodpoří. Pán chce, aby jeho lid individuálně uměl rozlišovat mezi hříchem a spravedlností, mezi ušlechtilým a nešlechetným (ST Aug. 17, 1882). KAPITOLA 15. 2-3. ( Ex 17,14-16). Zničení Amalechitských nepřineslo Izraelským rozmnožení jejich majetku – Bůh si nepřál, aby si jeho lid přivlastnil něco, co patřilo Amalechitským, protože na nich a na jejich majetku spočívalo jeho prokletí. Určil Amalechitské k zániku a že jeho lid by si neměl uchovat pro sebe nic z toho, co on prohlásil za proklaté. Chtěl také, aby okolní národy viděly, jaký konec stihne lid, který se staví proti němu, a aby si povšimly, že záhubu jim přinesl právě ten národ, jimž pohrdaly. Izraelští je neměli vyhladit proto, aby zvětšili své bohatství, nebo aby to přispělo k jejich slávě, ale proto, aby se naplnilo slovo Hospodinovo, které mluvil o Amalechitských (1SP 364). 3. Amalechitští nepoužívali dary s pomyšlením na Dárce – Tito bezbožní lidé [Amalechitští] bydleli v Boží zemi, v domě, který on připravil pro své věrné a poslušné děti. Přesto si přivlastnili jeho dary ke svému vlastnímu užitku, aniž by přitom pomysleli na Dárce. Čím více na ně vylil požehnání, tím směleji proti němu hřešili. Takto stále převraceli jeho požehnání a zneužívali jeho milosrdenství. … Náš milostivý Bůh stále dlouho snáší zatvrzelé. Dává jim světlo z nebe, aby mohli pochopit svatost jeho charakteru a spravedlnost jeho požadavků. Volá je k pokání a ujišťuje je o své ochotě odpustit. Ale jestliže stále odmítají jeho milost, je dán rozkaz odsuzující je ke zkáze (ST Aug. 24, 1882). 10-23. Tvrdohlavost učinila Saulův případ beznadějným – Byla to Saulova tvrdohlavost, která učinila jeho případ beznadějným, a přesto jak mnozí se odvažují následovat jeho příklad. Hospodin ve svém milosrdenství posílá slova napomenutí, aby zachránil bloudící, ale oni se nechtějí podřídit nápravě. Trvají na tom, že neudělali nic špatného, a takto se stavějí proti Duchu Božímu (RH May 7, 1895).

46 17. Bůh vede pokorné a posvěcené – [citace 1 S 15,17]. Zde Samuel poukazuje na důvod Saulova dosazení na trůn Izraele. Měl skromné mínění o svých schopnostech a byl ochotný nechat se poučit. Když padla na něho Boží volba, neměl poznání a zkušenosti a kromě mnoha dobrých vlastností měl vážné nedostatky charakteru. Ale Hospodin mu udělil Ducha svatého jako průvodce a pomocníka a umístil ho do postavení, v kterém mohl rozvinout vlastnosti potřebné pro vládce Izraele. Saul důvěřoval své vlastní síle a svému úsudku, v souvislosti s tím jednal popudlivě a dopustil se vážných chyb. Kdyby však zůstal pokorným a stále usiloval o to, aby byl usměrňován Boží moudrostí, a kdyby postupoval tak, jak mu Boží prozřetelnost otvírala cestu, byl by uzpůsoben splnit povinnosti svého vysokého postavení s úspěchem a ctí. Pod vlivem Boží milosti každá dobrá vlastnost nabývala na síle, zatímco zlé rysy postupně ztrácely svou moc. To je dílo, které Pán chce, aby konali všichni, kteří se mu zasvětí (ST Sept. 7, 1882). Ti, kteří se cítí neschopnými, obdrží pomoc – Ať se nacházíme v jakémkoliv postavení, do kterého nás Bůh umístil, ať jsou jakékoliv naše zodpovědnosti nebo hrozící nám nebezpečí, měli bychom pamatovat, že on se sám zavázal, že udělí potřebnou milost každému opravdovému badateli. Ti, kteří se cítí nezpůsobilými pro jejich postavení, a přesto ho přijímají, protože jim to přikázal Bůh, spoléhajíce na jeho moc a moudrost, půjdou dál od síly síle. Když začnou svou práci, musí se téměř všechno učit; ale s Kristem jako svým učitelem se stanou schopnými pracovníky. Bůh nesvěřuje své dílo moudrým tohoto světa, protože oni jsou příliš pyšní na to, aby se učili. On si vybírá ty, kteří si uvědomují své chyby a kteří usilují o to, aby byli vedeni neomylnou moudrostí (ST Sept. 7, 1882). Staňte se citlivými na malé odchýlení – Jsou mnozí, které on povolává do postavení ve svém díle z toho stejného důvodu, z jakého povolal Saule, – protože jsou nepatrnými ve svém vlastním pohledu, protože mají pokorného a učenlivého ducha. V své prozřetelnosti, je staví tam, kde se mohou od něho učit. Všem, kteří přijmou jeho poučení, udělí milost a moudrost. Jeho záměrem je přivést je do tak úzkého spojení se sebou samotným, aby satan neměl žádnou možnost převrátit jejich úsudek nebo ovládnout jejich svědomí. On jim odhalí vady jejich charakteru a udělí všem, kteří hledají jeho pomoc, sílu k napravení jejich chyb. Jakýkoli může být hřích, který obklopuje člověka, jakékoli hořké a zhoubné vášně mohou usilovat o nadvládu, může je přemoci, jestli bude bdít a bojovat proti nim ve jménu a síle Pomocníka Izraele. Děti Boží by měly rozvíjet bystrou citlivost na hřích. Zde, stejně jako jinde, bychom neměli pohrdat dnem malých začátků. Jedním ze satanových nejúspěšnější klamů, je vést člověka ke spáchání malých hříchů, k otupení mysli vůči nebezpečí malých slabostí, malých odchýlení se od jasně stanovených požadavků Božích. Mnozí, kteří by se s hrůzou odvrátili od nějakého velkého přestoupení, jsou vedeni k tomu, aby se dívali na hřích v malých záležitostech jako na bezvýznamný ve svých důsledcích. Ale tyto malé hříchy vyhlodají v duši zbožný život. Nohy, které vejdou na stezku odchylující se od pravé cesty, směřují na širokou cestu, která vede k smrti. Když jednou učiníme krok zpět, nikdo nemůže vědět, kde to skončí... Musíme se naučit přestat důvěřovat sami sobě a plně se spoléhat na Boha, na jeho vedení a pomoc, a obracet se k němu pro poznání jeho vůle a získání síly k jejímu vykonání (ST Sept. 7, 1882). 22. Bůh nechce žádné oběti od zkaženého lidu – [citace 1 S 15,22]. Bůh vyžaduje od svého lidu raději poslušnost než oběť. Všechna bohatství této země jsou jeho. Dobytek na tisíci horách patří jemu. Nepožadoval oběti od zkaženého lidu, na kterém spočívalo jeho prokletí, rovnající se jejich úplnému vyhynutí, aby ho představovaly jako předvídaného svatého Spasitele, jak beránka bez vady (1SP 365). 23. Viz komentář EGW k Nu 16,1-50, sv.I str.1114. Saulův pád – První král Izraele padl, protože postavil svou vůli nad vůli Boží. Skrze proroka Samuele Hospodin poučil Saule, že jeho jednání jako krále Izraele se musí vyznačovat nejpřísnější bezúhonností. Tehdy by Bůh mohl požehnat jeho vládu úspěchem. Saul však nechtěl učinit poslušnost vůči Bohu svou nejpřednější záležitostí a zásady nebes pravidlem svého jednání. Zemřel zneuctěn a v zoufalství (MS 151, 1899). Předstíraná spravedlnost použitá jako pláštík – Mnozí z těch, kteří tvrdí, že slouží Bohu, se nacházejí ve stejném postavení jako Saul – přikrývají ctižádostivé plány, okázalou pýchu, rouchem předstírané spravedlnosti. Hospodinova věc je učiněna pláštěm přikrývajícím ohavnou nespravedlnost, to však činí hřích desateronásobně ohavnějším (MS 1a, 1890). Sebeospravedlňování udržuje člověka v temnotě – Ti, jejichž skutky jsou zlé, nepřicházejí ke světlu, aby jejich činy nebyly odsuzovány a aby jejich skutečné charaktery nebyly odhaleny. Když půjdou dále cestou přestoupení a odloučí se zcela od Vykupitele, ovládne je duch neústupnosti, mrzutosti a pomstychtivosti. Budou říkat svým vlastním duším: Pokoj, pokoj, když existují veškeré důvody na to, aby se bilo na poplach, protože jejich kroky směřují přímo do zahynutí. Tak jako Saul vzdoroval napomenutím služebníka Hospodinova, ovládl ho ten stejný duch. Protivil se Hospodinu, vzpíral se jeho služebníku a jeho nenávist vůči Davidovi v něm vyvolala vražedného ducha, který vstupuje do srdce těch, kteří tváří v tvář jejich vlastní vině ospravedlňují samých sebe (ST June 22, 1888). 28. Protiklad Davida a Saule – David a Saul stojí před námi v tomto příběhu jako velmi odlišní lidé svým charakterem. Jednání Davida zjevuje skutečnost, že považoval bázeň Hospodina za počátek moudrosti. Saul však byl zbaven své síly, protože neučinil poslušnost Božích přikázání pravidlem svého života. Je hroznou věcí pro člověka, když postaví svou vůli proti vůli Boží, jak je zjevena v jeho jasně vymezených požadavcích. Veškerá pocta, kterou člověk mohl obdržet, když zasedl na královský trůn, je malou náhradou v porovnání se ztrátou Boží přízně následkem spáchání činu nevěrnosti vůči nebi. Neposlušnost vůči Božím přikázáním může přinést jenom neštěstí a nakonec potupu. Bůh dal každému člověku jeho úkol přesně tak skutečně jako, když ustanovil Saule za vládce Izraele; a praktická a důležitá lekce, která z

47 toho pro nás vyplývá, je: splnit nám svěřenou práci takovým způsobem, abychom se mohli setkat se záznamem našeho života s radostí a ne s žalem (ST Sept. 7, 1888). 34-35. Samuel činný po odchodu ze služby – Potom, co Izrael odmítl Samuele jako vládce národa, přesto, že byl oprávněn pro veřejnou službu, prorok odešel do ústraní. Neodešel do výslužby, protože pracoval jako učitel ve škole proroků (ST Oct. 19, 1888). KAPITOLA 16. 7-13. Kristus formoval Davidův charakter – Když Bůh povolal Davida z jeho otcova ovčince, pomazal ho za krále Izraele, viděl v něm toho, komu mohl udělit svého Ducha. David byl citlivým na působení Ducha svatého a Hospodin ho ve své prozřetelnosti vyškolil pro svou službu, připravujíce ho pro uskutečnění svých plánů. Kristus byl Mistrem-stavitelem jeho charakteru (MS 163, 1902). 11-12. Bůh vyvolil a připravoval Davida pro své dílo – Šest mil jižně od Jeruzaléma, „města velkého krále,” se nacházel Betlém, kde se narodil David více než tisíc lét předtím, co bylo děťátko Ježíš kolébáno v jeslích a kterému se poklonili mudrci z východu. Staletí před příchodem Spasitele světa David, ještě jako nezkušený chlapec, hlídal svá stáda, když se pásla na otevřených lánech Betléma. Prostý pastýřský chlapec zpíval píseň své vlastní tvorby a zvuk jeho harfy učinil příjemný doprovod pro melodii svěžího mladého hlasu. Hospodin si vyvolil Davida a řídil jeho život tak, aby měl příležitost cvičit svůj hlas a rozvíjet svůj talent k hudbě a poezii. Hospodin ho připravoval v jeho osamělém životě, když žil sám se svými stády, pro dílo, které mu chtěl svěřit do jeho péče v pozdějších letech (ST June 8, 1888). KAPITOLA 17. 1-11. Goliáš dvanáct stop vysoký (3,65 m) – Filištínští navrhli vlastní taktiku vedení boje tím, že vybrali člověka obrovského vzrůstu a síly, jehož výška byla asi dvanáct stop (3,65 m); a poslali tohoto bojovníka vpřed, aby vyzval Izraelské k boji, žádajíce je, aby vyslali muže, aby bojoval s ním (1SP 370). KAPITOLA 22. 3-4. Davidova péče o své rodiče – Davidova starost se netýkala pouze jeho, i když si uvědomoval své nebezpečí. Myslel také na svého otce a matku, a došel k přesvědčení, že pro ně musí vyhledat nějaké útočiště. Proto se odebral k Moabskému králi a Hospodin vložil do srdce tohoto monarchy, aby zdvořile poskytl drahým rodičům Davida útočiště v Masfa, kde dokonce i uprostřed nepřátel Izraele nebyli znepokojováni. Z tohoto příběhu se všichni můžeme naučit vzácné lekci synovské lásky. Bible jasně odsuzuje nevěrnost rodičů vůči svým dětem a neposlušnosti dětí vůči svým rodičům. Náboženství v domově má neocenitelnou hodnotu (ST Sept. 7, 1888). 5. Nebeští strážci dali varování – Zdálo se mu [Davidovi] to jistým, že bude muset nakonec padnout do rukou svého nepřítele a pronásledovatele. Kdyby však jeho oči mohly být otevřeny, byl by viděl anděly Hospodinovy rozkládající se vůkol něho a jeho druhů. Nebeské stráže čekaly na to, aby je varovaly před blížícím se nebezpečím a aby je doprovodily na bezpečné útočištné místo, kdyby to jejich ohrožení vyžadovalo. Bůh mohl chránit Davida a jeho stoupence, protože nebyli tlupou vzbouřenců, která se postavila proti Saulovi. David opětovně prokázal svou oddanost vůči králi (ST Sept. 7, 1888). 6-16. Následky zlých domněnek – Zlý duch vstoupil do Saule. Potom, co uslyšel slavnostní poselství o jeho svržení z trůnu Izraele, cítil, že jeho osud je zpečetěn. Jeho odchýlení se od jasných požadavků Božích přineslo své nevyhnutelné důsledky. Neobrátil se, nečinil pokání ani nepokořil své srdce před Bohem, ale byl otevřený k přijetí každého našeptávání. Vyslechl každé křivé svědectví, dychtivě přijímal všechno, co byl ke škodě Davidovu charakteru, doufal, že by tím mohl najít omluvu pro svou projevující se rostoucí závist a nenávist vůči tomu, jenž byl pomazán na trůn Izraele. Každé zprávě věřil, bez ohledu na to, jak byla rozporuplná a neslučitelná s dřívějším Davidovým charakterem a jeho obyčeji. Každý důkaz Boží ochranné péče nad Davidem ho činil více zahořklým a prohluboval jeho sebezájem a jeho určený záměr. Neschopnost uskutečnit své vlastní plány se projevila v jasném protikladu k úspěchu uprchlíka unikajícího jeho pátrání, což učinilo rozhodnutí krále ještě více neúprosným a pevným. Nebyl opatrný aby skrýval své záměry vůči Davidovi a ani úzkostlivý, pokud se týče prostředků, které měly být použity k uskutečnění jeho záměrů. Nebyl to David jako člověk, který by mu nějak uškodil proti kterému král bojoval. Král vedl spor s Králem nebes; protože když je satanu dovoleno ovládnout mysl, tehdy není ovládána Hospodinem, povede ji podle své vůle, až se člověk, který je takto v jeho moci, nestane účinným nástrojem uskutečňujícím jeho plány. Tak neústupné je nepřátelství velkého původce hříchu proti Božím úmyslům, tak strašná je jeho moc k činění zla, že když se lidé oddělí od Boha, satan je začne ovlivňovat a jejich mysle jsou přivedeny stále více do podřízenosti, dokud nezavrhnou bázeň před Bohem a úctu k člověku a nestanou se smělými a zjevnými nepřáteli Boha i jeho lidu. Jaký to příklad poskytl Saul poddaným svého království ve svém zuřivém a ničím nevyprovokovaném pronásledování Davida! Jaký záznam byl vytvořen, aby byl zapsán na stránkách historie pro budoucí pokolení! Snažil se zcela zvrátit směr a moc svého království, tím že dal průchod své nenávisti, když pronásledoval nevinného člověka. Toto všechno mělo demoralizující vliv na Izrael. A když dal Saul volný

48 průchod svým vášním, satan zosnoval léčku, aby zosnoval jeho zkázu a jeho království přivedl do záhuby. Zatímco král a jeho rádcové hodlali zmocnit se Davida, záležitosti národa byly špatně spravovány a zanedbávány. Zatímco před myšlení lidu byli stále představováni fiktivní nepřátelé, skuteční nepřátelé se posilovali, aniž by vyvolali podezření nebo obavy. Tím, že následoval našeptávání satana, si Saul sám uspíšil bezprostřední důsledky, které se snažil s neposvěcenými schopnostmi odvrátit. Hospodinova rada byla vzpurným krále znovu a znovu podceňována, a proto ho Hospodin vedl až k pošetilosti jeho vlastní moudrosti. Vlivy Ducha Božího měly potlačit jeho zlé jednání, které si zvolil, aby posléze způsobily jeho zkázu. Bůh nenávidí každý hřích a když člověk neustále odmítá všechny nebeské rady, je ponechán klamům nepřítele, aby byl vydán svým vlastním tužbám a svodům (ST Sept. 7, 1888). 9-10. V Saulovi vyhaslo lidství – Doeg dobře věděl, že čin kněze ve věci Davidově nepocházel z nějaké záště vůči králi. Kněz si myslel, že tím, že učiní laskavost velvyslanci jeho dvora, projeví úctu králi. Byl úplně prost jakýchkoli zlých úmyslů vůči Saulovi nebo jeho království. David nejednal před knězem otevřeně, zatajil svoji situaci a z toho důvodu přivedl celou rodinu kněze do nebezpečí. Ale Doeg byl pomlouvač a Saul měl takového ducha závisti, nenávisti a vraždy, že si přál, aby zpráva byla pravdivá. Částečná a nadsazená zpráva představeného pastýřů byla přizpůsobena k použití protivníka Boha i člověka. Bylo to představeno Saulově mysli v takovém světle, že král ztratil veškerou kontrolu nad sebou a jednal jako šílenec. Kdyby však tiše počkal, dokud neuslyší celý příběh, a kdyby používal své rozumové schopnosti, jak odlišný by byl tento hrozný záznam činů tohoto dne! Jak satan jásá, když může přivést duši k neovladatelnému hněvu. Pohled, posuněk tváře, tón hlasu může být uchvácen a použit jako střela satana, aby zranil a otrávil srdce, které je přístupné pro jejich přijetí. Kdyby nás Duch Kristův cele ovládl a kdybychom byli proměněni jeho milostí, neměli bychom žádné sklony k mluvení zla nebo k šíření zpráv zatížených klamem. Lhář, žalobce bratří, je vyvoleným nástrojem velkého podvodníka. Abimelech nebyl přítomen této události, aby se sám mohl obhájit a aby představil daná; Doeg však na to nedbal. Tak jako jeho otec, satan četl v mysli Saulově a využil příležitost k tomu, aby zvětšil neštěstí krále slovy jeho zlého jazyka, zapáleného od pekelného ohně. Tím roznítil právě ty nejhorší vášně lidského srdce (ST Sept. 21, 1888). 16. Nesmyslná žárlivost – V tomto rozsudku se projevila nesmyslná žárlivost. Bez prokázání viny kteréhokoli z kněží, král přikázal, aby všichni z rodu Elího byli zabiti. Rozhodl o tomto postupu dříve, než pro ně poslal nebo vyslechl vysvětlení z jejich strany. A žádný důkaz, jakkoli velký, nemohl odvrátit jeho zhoubný záměr. Vylití jeho hněvu na jednoho člověka se zdálo být příliš málo závažné na to, aby uspokojilo zběsilost jeho pomsty (ST Sept. 21, 1888). 17-18. Saulova a Doegova krutost – Saulův hněv nebyl utišen šlechetným postojem jeho služebníků, a proto se obrátil na člověka, s kterým se spojil tak jako s přítelem, protože on svědčil proti kněžím. Takto tento Edomita, který měl podlý charakter jako Barabáš, zabil svou vlastní rukou osmdesát pět kněží Hospodinových jednoho dne; a on a Saul spolu s tím, jenž byl vrahem od počátku, jásali nad vyvražděním služebníků Hospodinových. Saul a Doeg se zachovali tak jako divoké šelmy, které ucítily krev (ST Sept. 21, 1888). KAPITOLA 23. 3-4. David se dožaduje ujištění – [David] byl pomazán za krále, a proto si myslel, že na něm spočívá určitá míra zodpovědnosti za ochranu jeho lidu. Kdyby však jenom mohl obdržet jasné ujištění, že kráčí cestou povinnosti, mohl by vyjít se svým omezeným vojskem a postavit se věrně na svém místě, ať by to přineslo jakékoli důsledky (ST Oct. 5, 1888). 9-12. Saulova nerozumnost – I když pro Cejlu bylo učiněno velké vysvobození a lidé města byli velmi vděční Davidovi a jeho mužům za záchranu svých životů, přesto duše Bohem zavrženého Saule se stala tak odpornou, že vyžadoval od lidu Cejly, aby vydali svého vysvoboditele na jistou a nezaslouženou smrt. Saul rozhodl, že jestliže projeví jakýkoli odpor, budou zakoušet kruté důsledky proto, že se postavili proti rozkazu svého krále. Zdálo se, že dlouho očekávaná příležitost přichází, a proto se rozhodl nezanedbat nic, co by vedlo k uvěznění jeho soupeře (ST Oct. 5, 1888). 12. Lidé neznají svou vlastní mysl – Obyvatelé města ani na okamžik nemysleli na to, že by byli schopní takového nevděčného činu a zrady; ale David podle světla, které mu udělil Bůh, věděl, že jim není možné důvěřovat, protože v hodině nouze mohou zklamat (ST Oct. 5, 1888). 19-26. Pokrytectví obyvatel Zif – Obyvatelé Cejly, kteří se měli odvděčit Davidovi za jeho zájem a horlivost v jejich vysvobození z rukou z Filištínských, ze strachu před Saulem by ho raději vydali, než aby snášeli obléhání kvůli němu. Ale muži města Zif si počínali ještě hůře; zradili Davida do rukou jeho nepřítele, ne kvůli jejich oddanosti vůči králi, ale kvůli jejich nenávisti k Davidovi. Jejich zájem o krále byl jen předstíraný. Dali svůj vlastní souhlas hrát úlohu pokrytců, když nabídli pomoc při dopadení Davida. Bylo to na popud těchto falešných zrádců, že Saul prosil Hospodina o požehnání. Chválil jejich ďábelského ducha, když zradili nevinného člověka, jako by to byl duch a čin ctnosti, když projevili soucit vůči němu. Bylo zřejmé, že David je ve větším nebezpečí, než kdy předtím. Když si uvědomil nebezpečí, kterému byl vystaven, změnil své místo pobytu a hledal útočiště v horách mezi Maon a Mrtvým mořem (ST Oct. 12, 1888). 27-29. Saul rozhněvaný ale i plný strachu – Zklamaný král dohnán k zuřivosti, že byl takto zbaven své kořisti, se však obával nespokojenosti národa, protože kdyby Filištínští zpustošili zemi v době, kdy on chtěl zničit jeho obránce, došlo by pravděpodobně k zpětné reakci a on by se stal předmětem nenávisti lidu. Přestal tedy pronásledovat Davida a šel naproti Filištínským a toto dalo Davidovi příležitost k útěku do pevnosti Engadi (ST Oct. 12, 1888).

49

KAPITOLA 24. 6. (Př 16,32). Kdo jsem já, abych pozvedl svou ruku? – Davidovo jednání ukazuje, že měl nad sebou Vládce, kterému byl bezvýhradně poslušen. Nedovolil, aby jeho přirozené vášně nad ním zvítězily; protože věděl, že ten, kdo panuje nad svým vlastním duchem, je větší než tenž ten, kdo dobyl město. Kdyby byl býval veden a ovládán lidskými pocity, byl by si myslel, že Hospodin přivedl jeho nepřítele pod jeho moc, aby ho mohl zabít a ujmout se vlády nad Izraelem. Saulova mysl se nacházela v takovém stavu, že jeho autorita nebyla uznávána, a lid se stal bezbožným a zkaženým. Přesto skutečnost, že Saul byl božsky vyvoleným králem Izraele, ho udržovala v bezpečí, protože David svědomitě sloužil Bohu a nechtěl nějakým způsobem ukřivdit pomazanému Páně (ST Oct.12, 1888). KAPITOLA 25. 1. Názorná ukázka vztahu mezi mladými a starými – Život Samuele od jeho raného dětství byl životem zbožnosti a oddanosti Bohu. Ve svém mládí se nalézal v péči Elího a krása jeho charakteru vyvolala vroucí náklonnost u tohoto letitého kněze. Samuel byl laskavý, šlechetný, pilný, poslušný a uctivý. Kontrast mezi jednáním mladého Samuele a syny kněze byl tak zřetelný a Elí nacházel klid, útěchu a požehnání v přítomnosti svého svěřence. Byl to ojedinělý úkaz, že mezi Elím, který byl čelním představitelem národa, a prostým dítětem mohlo existovat takové vřelé přátelství. Samuel byl velmi přičinlivý a srdečný a žádný otec nikdy nemiloval vlastní dítě něžněji než Elí tohoto mládence. Když nemoci stáří doléhaly na Elího, cítil se stále sklíčeněji kvůli bezstarostnému a prostopášnému jednání svých synů, a proto se obracel k Samuelovi pro útěchu a podporu. Jak dojemné je vidět mládence a starého člověka, jak závisí jeden na druhém, mládenec hledající u letitého radu a moudrost, letitý hledající u mládence pomoc a soucit. Tak by to mělo být. Bůh by dal mládeži takovou způsobilost charakteru, aby mohla najít potěšení v přátelství se starými, aby mohli být spojeni něžnými pouty lásky s těmi, kteří se blíží k hranicím hrobu (ST Oct. 19, 1888). 10-11. (L 12,16-21). Majetek byl Nábalovým bohem – Nábal nepřikládal velkou váhu vydávání přemrštěného množství svého bohatství k vlastnímu uspokojení a slávě; pokládal to však za velice bolestnou oběť dát odměnu, kterou nikdy nezameškal dát těm, kteří byli jakoby ochranným valem jeho stádům a houfům. Nábal byl jako bohatý člověk v podobenství. Měl pouze jednu myšlenku – použít Boží milostivé dary k ukojení svých sobeckých zvířecích choutek. Vůbec nemyslel na vděčnost vůči Dárci. Nebyl bohatý v Bohu; protože věčný poklad pro něho neměl žádnou přitažlivost. Časný přepych, přítomný zisk, byly jedinou věcí, která pohlcovala myšlení jeho života. To bylo jeho bohem (ST Oct. 26, 1888). 18-31. Protiklad charakterů –V charakteru Abigail, manželky Nábala, máme názornou ukázku ženskosti podle nařízení Krista; kdežto její manžel ilustruje to, čím se může stát muž, který se odevzdá pod satanovu nadvládu (MS 17, 1891). 39. Bůh správně povede záležitosti – Když David uslyšel zvěst o smrti Nábalově, vzdal díky Bohu za to, že vzal odplatu do svých vlastních rukou. Byl zdržován od zla a Hospodin sám obrátil bezbožnost bezbožného na jeho vlastní hlavu. V tomto jednání Boha s Nábalem a Davidem lidé mohou najít povzbuzení, aby svěřili své záležitosti do Božích rukou, protože on ve svém čase, který uzná za vhodný, povede události (ST Oct. 26, 1888). KAPITOLA 27. 1. Selhání Davidovy víry – Davidova víra v Boha byla silná, ale selhala, když se umístil pod ochranu Filištínských. Učinil tento krok, aniž by hledal Hospodinovu radu; ale když hledal a získal přízeň Filištínských, byla to nešťastná taktika odměnit jejich laskavost klamem. K přízni, kterou mu prokázali, byli puzeni sobectvím. Měli důvod pamatovat si na syna Jesse za jeho chrabrost, což je stálo jejich bojovníka Goliáše, a obrátilo průběh boje proti jim. Filištínští měli radost z příležitosti, že se podařilo oddělit Davidovo vojsko od vojska Saulova. Doufali, že se David pomstí za své křivdy tím, že se spojí s nimi v boji proti Saulovi a Izraeli (ST Nov. 16, 1888). Zanedbání modlitby vede k chybám – Toto dokazuje skutečnost, že velcí a dobří lidé, lidé s kterými Bůh spolupracoval, se mohou dopustit politováníhodných omylů, když přestanou bdít a modlit se a plně důvěřovat Bohu. Je to vzácná zkušenost, zkušenost cennější než ryzí zlato, aby ji mohl získat každý člověk, který kráčí vírou. Ten, kdo půjde cestou neochvějné důvěry v Boha, bude mít spojení s nebesy. Boží dítě by mělo konat jeho dílo, obracet se pouze k Bohu o sílu a vedení. Musí se namáhat bez malomyslnosti a plný naděje, dokonce když se nachází v nejtěžších zkouškách a nepříjemných okolnostech. Davidovy zkušenosti jsou zaznamenány pro poučení Božího lidu v těchto posledních dnech. Tento Boží služebník ve svém boji se satanem dostával pokyny z nebe, ale poněvadž spor trval dlouho a protože záležitost jeho dosazení trůn byla nevyřešená, znechutil se, ztratil odvahu (ST Nov. 9, 1888). KAPITOLA 28.

50 7. Čarodějnice a satan uzavřeli dohodu – Čarodějnice z Endor uzavřela dohodu se satanem, že bude následovat jeho rady v každém ohledu; a on pro ni vykoná divy a zázraky a zjeví jí nejskrytější věci, jestli se bezvýhradně poddá pod nadvládu jeho satanského majestátu. Tak i učinila (1SP 375-376). 8-19. Saulův poslední krok – Když se Saul dotazoval na Samuele, Hospodin to nedal Samuelovi, aby se zjevil Saulovi. Neviděl nic. Satanu nebylo dovoleno narušit Samuelův odpočinek v jeho hrobu a skutečně ho přivést k čarodějnici v Endor. Bůh nedal satanovi schopnost vzkřísit z mrtvých. Ale satanovi andělé mohou vzít na sebe podobu mrtvých přátel a mluvit a jednat tak jako oni, aby skrze zdánlivě mrtvé přátelé mohl lépe uskutečňovat své dílo klamu. Satan znal dobře Samuele a věděl, jak ho má ztělesnit čarodějnici z Endor, aby mohla správně odhalit osud Saule a jeho synů. Satan přichází velmi hodnověrným způsobem k těm, které chce oklamat, vetře se do jejich přízně a téměř nepozorovaně je odvede od Boha. Nejprve nad nimi obezřele získá svou moc, dokud se jejich smysly neotupí, a pak zapůsobí smělejšími podněty, až je přivede k vykonání každého druhu zločinu. Když je svede zcela do své pasti, pak je spokojený, když vidí, kde se nachází, a jásá nad jejich záhubou, jako v případě Saule. Saul dovolil satanu, aby ho vedl jako dobrovolného zajatce a nyní mu představil přesné vylíčení jeho osudu. Tím, že ukázal Saulovi přesný popis jeho smrti, prostřednictvím ženy z Endor, satan otevřel Izraeli cestu, aby se poučil z jeho satanské prohnanosti, aby se mohli ve své vzpouře proti Bohu od něho učit, a tím, že by takto jednali, by přerušili poslední spojení, kterým byli připoutáni k Bohu. Saul věděl, že tímto posledním činem, když se radil čarodějnice z Endor, přerušil poslední možné spojení, které ho poutalo k Bohu. Uvědomoval si také, že kdyby se předtím svévolně neodloučil od Boha, tento čin by nezpečetil jeho oddělení a neučinil ho konečným. Uzavřel tím smlouvu se smrtí a smlouvu s peklem. Kalich jeho nepravosti byl naplněn (1SP 376-377).

2 Samuelova KAPITOLA 12. 1-14. Davidovo uznání viny ho přivedlo k záchraně – Všichni by měli studovat podobenství proroka Nátana o ovečce, které oznámil králi Davidovi. Světlo pronikavě zazářilo na krále v době, kdy se nacházel v naprosté temnotě, pokud jde o to, jaké je jeho mínění ohledně toho, co učinil Uriášovi. Když sledoval svým jednáním sebeuspokojení a přestoupil přikázání, bylo mu představeno podobenství o bohatém muži, který vzal chudákovi jeho jedinou ovečku. Král byl však tak důkladně pohroužen do svého roucha hříchu, že nepostřehl, že právě on je tím hříšníkem. Padl do pasti a s velkým rozhořčením vynesl svůj rozsudek nad jiným člověkem, jak se domníval, odsuzující ho k smrti. Když byla učiněna aplikace a objasněna fakta, tehdy Nátan řekl: „Ty jsi ten muž, nevědomě jsi se sám odsoudil.” David byl ohromen a nebyl schopen pronést ani jedno slovo na obhajobu svého jednání. Tato zkušenost byla pro Davida tou nejbolestnější zkušeností, byla však také nejprospěšnější. Kdyby však nebylo zrcadla, které mu Nátan postavil, v němž tak jasně rozpoznal svůj vlastní obraz, byl by odešel neusvědčen ze svého ohavného hříchu, a byl by zahuben. Uznání jeho viny bylo záchranou pro jeho duši. Uviděl se v jiném světle, v takovém, v jakém ho viděl Bůh, a tak dlouho jak žil, kál se ze svého hříchu (Letter 57, 1897). 13. Viz komentář EGW k 1 Kr 3,14. David nepředložil žádnou omluvu – David se probudil jako ze snu. Uvědomoval si svůj hřích. Nesnažil se však omluvit své jednání, nebo zmenšovat svůj hřích, tak jak to činil Saul, ale s výčitkami svědomí a opravdovým žalem sklonil svou hlavu před Božím prorokem a uznal svou vinu. … David neprojevil ducha neobráceného člověka. Kdyby vlastnil ducha vládců okolních národů, nemohl by snést od Nátana tak věrný obraz svého ohavného zločinu, představený v tak jasných barvách, a vzal by život tomuto věrnému karateli. Přesto však vznešenost jeho trůnu, jeho neomezená moc, jeho ponížené přiznání všeho, z čeho byl obviněn, dokazuje skutečnost, že se ještě stále bál se a chvěl před slovem Páně (1SP 378,381). 25. (1 Kr 3,3). Zanedbání vědomé potřeby vede k domýšlivosti – Šalomounovo mládí bylo slavné, protože byl ve spojení s nebesy a učinil Boha svou oporou a sílou. Bůh ho nazval Jedidiah, což v překladu znamenalo „Bohem milovaný”. Byl pýchou a nadějí svého otce a velmi milován v očích své matky. Byl obklopen každou světskou výhodou, která mohla zdokonalit jeho vzdělání a zvětšit jeho moudrost. Avšak na druhé straně zkaženost života u dvoru měla za cíl přivést ho k milování zábav a uspokojování vlastní chuti. Nikdy nepociťoval nedostatek prostředků, kterými by mohl uspokojit svá přání, a nikdy se nemusel cvičit v sebeodříkání. Navzdory všemu tomuto nežádoucímu prostředí, byl Šalomounův charakter během jeho mládí uchován v čistotě. Boží anděl s ním mohl hovořit v noci; a božské zaslíbení, které mu bylo dáno k porozumění a soudu a které ho plně uschopňovalo pro vykonávání jeho zodpovědného díla, bylo věrně dodrženo. V příběhu Šalomouna máme ujištění, že Bůh učiní velké věci pro ty, kteří ho milují, kteří jsou poslušni jeho přikázáním a důvěřují mu jako svému ručiteli a síle. Mnozí z naší mládeže utrpí ztroskotání během nebezpečné plavby životem, protože jsou příliš sebevědomými a troufalými. Řídí se svými sklony, jsou okouzleni zábavami a holdováním chuti, dokud se nevytvoří návyky, které se jim stanou pouty nemožnými je přetrhnout a

51 které je morálně poníží a dovedou do záhuby. ... Kdyby si dnešní mládež, podobně jako mladý král Šalomoun, uvědomovala svou potřebu nebeské moudrosti a snažila se rozvíjet a upevňovat své vyšší schopnosti a zasvětit je Boží službě, jejich životy by prokázaly větší a ušlechtilé výsledky a přinesly by čisté a svaté štěstí jak sobě, tak i mnoha jiným (HR April, 1878). KAPITOLA 16. 10-11. David přijal pokoření se jako nezbytnost – [citace 2 S 16,10-11.] On [David] takto uznal před svým národem a předními muži, že tento Boží trest, jež na něho dopadl kvůli jeho hříchu, a který dal nepřátelům Hospodinovým příležitost k tomu, aby se rouhali; tento rozzuřený Benjaminita mohl vykonat svou část předpověděného trestu, a jestli bude snášet tyto věci s pokorou, Pán zmenší jeho utrpení a změní prokletí Semeie na požehnání. David neprojevuje ducha neobráceného člověka, ale ukazuje, že má zkušenost ve věcech Božích. Zjevuje, že chce přijmout Boží trest, a v důvěře se k němu obrací jako ke své jediné důvěře. Bůh odměňuje Davidovo ponížené doufání v něho zmařením rady Achitofelovy a uchovává jeho život (1SP 383). KAPITOLA 19. 16, 18-23. Semei vyznal a David odpustil – Po smrti Absolona Bůh obrátil srdce Izraele k Davidovi, jako srdce jednoho muže. Semei, který proklínal Davida v jeho pokoře, ze strachu před ztrátou svého života, byl mezi prvními vzbouřenci, kteří vyšli Davidovi vstříc při jeho návratu do Jeruzaléma. Učinil vyznání svého odbojného jednání vůči Davidovi. Ti, kteří byli svědky jeho nezákonného jednání, naléhali na Davida, aby neušetřil jeho život, protože proklínal pomazaného Páně. David je však pokáral. Nejenže ušetřil život Semeie, ale milosrdně mu odpustil. Kdyby měl David pomstychtivého ducha, mohl by ho ihned uspokojit, tím, že by vydal provinilce na smrt (1SP 384). KAPITOLA 24. 1-14. Viz komentář k 1 Pa 21,1-13. 15-25. Viz komentář k 1 Pa 21,14-27.

1 Královská KAPITOLA 1. 5-6. David rozhodně odolal Adoniášovu tlaku – Adoniáš šel svou vlastní cestou a myslel si, že jestli učiní demonstraci prozrazující jeho touhu vládnout, David se podřídí jeho přáním. David však byl věrný vůči Bohu a vůči jeho soudům (MS 6, 1/2 1903). KAPITOLA 2. 1-9. David připravil cestu pro Šalomouna – Davidovo veřejné působení se právě chýlí ke svému závěru. Věděl, že brzy zemře, a proto nechtěl nechat záležitosti svého království nevyřízeny, aby pak znepokojovaly jeho syna. Když měl ještě dostatečné fyzické a duševní síly, uspořádal záležitosti svého království dokonce i v té nejmenší věci. Nezapomněl také udělit výstrahu, pokud jde o případ Semeie. Věděl, že v pozdější době způsobí jeho království problémy. Semei byl nebezpečným člověkem prudké povahy a pouze strach ho mohl udržet pod kontrolou. Vždycky byl připraven vyvolat vzpouru a kdyby nastala vhodná příležitost, neváhal by připravit Šalomouna o život. David zařizováním svých záležitostí dal dobrý příklad všem, kteří jsou v pokročilém věku, aby urovnali své záležitosti, dokud jsou ještě schopni to učinit, tak aby, když se přiblíží smrt a jejich duševní schopnosti budou oslabeny, žádné pozemské věci nemohly odvést jejich mysle od Boha (1SP 389-390). 19. Šalomounova úcta k jeho matce – Zaujímáme postoj, že páté přikázání je závazné pro syny a dcery, dokonce i když jsou staří a šedovlasí. Ať je jakkoli vysoké nebo nízké jejich postavení v životě, nikdy by se neměli povyšovat nebo naopak snižovat jejich povinnost poslouchat páté přikázání desatera, které jim nařizuje, aby měli v úctě otce a matku. Šalamoun, nejmoudřejší a nejvýše postavený panovník, který kdy seděl na pozemském trůnu, nám dal příklad synovské lásky a úcty. Byl obklopen svou dvorní družinou, skládající se z nemoudřejších rádců a mudrců, přesto však, když ho navštívila jeho matka, odkládal stranou všechny běžné ceremonie spojené s příchodem určitého poddaného k panovníku na východě. Mocný král byl v přítomnosti své matky pouze jejím synem. Jeho královská důstojnost byla odložena stranou, když vstal ze svého trůnu a poklonil se před ní. On ji pak posadil na svém trůnu, po své pravici (ST Feb. 28, 1878).

52 KAPITOLA 3. 2. Dočasné místo k uctívání Boha mělo být připraveno – Šalomoun … věděl, že to bude vyžadovat hodně času, aby mohly být uskutečněny hlavní plány udělené pro stavbu chrámu. Proto před vystavěním domu Hospodinova a zdí okolo Jeruzaléma měl připravené dočasné místo k uctívání pro Boží lid. Neměl je povzbuzovat svým vlastním příkladem, aby chodili na výsosti a tam přinášeli oběti. Čteme však: „Toliko lid obětoval na výsostech.” Je to uvedeno jako skutečnost, která měla vypadat jinak. Šalomoun přenesl místo svého uctívání do Jeruzaléma, ale jeho dřívější přinášení obětí na místech neposvěcených Hospodinovou přítomností, ale zasvěcených uctívání model, odstranilo z myslí lidí určitý odpor, s jakým pohlíželi na hrozná představení prováděná modloslužebníky. Tato smíšenina svatého s nečistým byla prvním krokem v Šalomounově praktikování, která ho přivedla k domněnce, že Hospodin není tak malicherný, pokud se jedná o uctívání jeho lidu. Takto se sám vychovával, aby činil stále větší odchýlení od Boha a jeho díla. Krok za krokem ho jeho pohanské manželky vedly k tomu, aby vystavěl oltáře, na kterých obětovaly svým bohům (MS 5, 1912). 3. Viz komentář EGW k 2 S 12,25. 4. (2 Pa 1,3-6). Projev opravdové touhy – Tyto oběti přinášené Šalomounem a jeho muži zaujímajícími zodpovědné postavení nebyly formálními obřady, ale byly projevem jejich opravdové touhy po obdržení zvláštní pomoci. Oni věděli, že ve své vlastní síle nejsou schopni plnit svěřené jim povinnosti. Šalomoun a jeho přátelé si velmi přáli mít bystrou mysl, velké srdce a jemného ducha (RH Oct. 19, 1905). 5-9. (2 Pa 1,7-10). Nejcennější naučení – Tato modlitba je nejcennější lekcí k poučení. Zvláště je to drahocenné pro ty, kterým byly svěřeny zodpovědnosti v Božím díle. To je vzorová modlitba, předložená Hospodinem, aby správně usměrnila tužby jeho služebníků. Je určena také pro poučení těch, kteří se dnes snaží sloužit Pánu v prostotě srdce. ... Bylo to v noci, kdy se Hospodin zjevil Šalomounovi. Během rušných hodin dne měl Šalomoun mnoho práce. Mnozí k němu přicházeli pro radu a poučení, a proto jeho mysl byla plně zaměstnána. Noční hodiny, kdy všechno utichlo a Šalomoun byl oproštěn od zmatků starostí dne, byly dobou, kterou si zvolil Hospodin, aby mu zjevil samého sebe. Bůh si často vybírá ticho noci, aby uděloval poučení svým služebníkům. V této době má snadnější přístup k jejich srdcím než během dne. Je tam mnohem méně příležitosti pro odvedení mysle od něho. … Hospodin podrobil Šalomouna zkoušce. Vložil do jeho mysli touhu po věcech, které by ho uschopnily moudře vládnout Izraelskému lidu [citace v.7-9.]... Byla to modlitba, kterou Šalomoun stále předkládal ve dnech vyvýšení a očekávající ho slávy. Takto by se měli modlit všichni, kteří dnes zaujímají zodpovědné postavení v díle Páně. Nechť se vystříhají pozvednutí svého srdce k marnivosti. Hospodin vyslýchá pouze modlitby těch, jejichž srdce nejsou naplněná sebevyvýšením a domýšlivostí [citace Iz 58,9.] Bůh schválil Šalomounovu modlitbu. Také i dnes vyslýchá a schvaluje modlitby těch, kteří ve víře a pokoře k němu volají o pomoc. Zajisté odpoví na vroucí modlitbu o přípravu do služby. Jako odpověď na takové prosby, řekne: „Zde jsem. Co chceš, abych ti učinil?” Poučení, jaké můžeme čerpat z tohoto záznamu, je cennější než jakékoli pozemské poklady. Ten, který vedl Šalomounovu mysl, aby přednesl tuto modlitbu, bude dnes učit své služebníky, jak se mají modlit za to, co potřebují (MS 164, 1902). Možnosti nebeského styku – Je to pro nás poučením, že by naše prosby k Bohu neměly vycházet ze srdcí, která jsou naplněná sobeckými tužbami. Bůh nás vybízí, abychom si vybrali ty dary, které budou přispívat k jeho slávě. Chce, abychom si vybírali nebeské věci namísto pozemských. Otevírá před námi možnosti a výhody nebeského styku. Dává povzbuzení našim nejvznešenějším cílům, jistotu našemu vyvolenému pokladu. Když je pozemský majetek zničen, věřící se bude radovat ze svého nebeského pokladu, z bohatství, které nemůže být zničeno v žádném pozemském neštěstí (RH Aug. 16, 1898). 5-15. (2 Pa 1,7-12). Studujte pečlivě každý bod – [citace1 Kr 3,5-15.] Bylo by pro nás užitečné, kdybychom pečlivě studovali Šalomounovu modlitbu, a uvažovali o každém bodu, na němž záviselo jeho obdržení hojných požehnání, které byl Hospodin ochoten mu dát (MS 154, 1902). 6. Bůh jedná podle věrnosti – [citace 1 Kr 3,6]. V těchto slovech je dostatečně mnoho obsaženo, aby umlčela každého skeptika, pokud se jedná o Boží schválení Davidových a Šalomounových hříchů. Bůh byl k nim milosrdný podle toho, jak před ním chodili v pravdě, spravedlnosti a upřímnosti srdce. Právě podle jejich věrnosti, s nimi Bůh jednal (1SP 395). 14. (2 S 12, 13). David pokárán za chození podle vlastní rady – [citace 1 Kr 3, 14]. Několikrát během svého panování David chodil podle rady svého vlastního srdce a velmi poškodil svůj vliv následováním vlastních popudů. Vždy však přijímal slova napomenutí, která mu poslal Hospodin. Tato slova ho ťala do živého. Nesnažil se vyhýbat se věci, ale snášel trest za své přestoupení, říkajíce: „Zhřešil jsem.” (MS 164, 1902). KAPITOLA 5. 2-9. Davidovy veřejné styky – [citace1 Kr 5,2-9]. David žil v přátelství s lidem Týru a Sidonu, který nikdy nesužoval Izrael. Chíram, král Týru, uznával Hospodina jako pravého Boha, a proto se někteří ze Sidonských odvrátili od uctívání model. Dnes také v našem jednání s našimi bližními,máme být laskaví a zdvořilí. Máme být jako znamení na světě, svědčící o moci božské milosti k zušlechtění a povznesení těch, kteří se odevzdají do Boží služby (MS 18, 1905).

53 3-18. (kap. 7, 13-14.40; 2 Pa 2,3-14). Duch živého obětování vyžadován v každém období našeho díla – Počátky Šalomounova odpadnutí můžeme vystopovat u mnohých zdánlivě nepatrných odchylek od pravých zásad. Styky s modlářskými ženami nebyly nikterak jedinou příčinou jeho pádu. Mezi základními příčinami, které vedly Šalomouna k výstřednosti a tyranskému útisku, bylo jeho jednání vedoucí k rozvíjení a pěstování ducha žádostivosti. Když ve dnech starého Izraele Mojžíš na úpatí hory Sinaj oznámil lidu božský příkaz: „I udělajíť mi svatyni, abych bydlil uprostřed nich”, odpověd Izraelitů byla doprovázena mnohými dary. „A přišli, každý muž, kteréhož ponuklo srdce jeho, a každý, v němž duch jeho byl dobrovolný”, a přinesli oběti. Stavba svatyně si vyžádala velkých a nákladných příprav; bylo zapotřebí velkého množství nejvzácnějšího a nejdrahocennějšího materiálu, Hospodin však přijal jen dobrovolnou oběť. „Od každého člověka, kterýž by ji ze srdce dobrovolně dal, přijměte takovou oběť mou,” zněl božský příkaz, který Mojžíš opakoval shromážděnému lidu. Oddanost Bohu a duch obětování byly hlavními předpoklady při přípravě stavby příbytku pro Nejvyššího. Podobná výzva k dobrovolné oběti byla vydána, když David předal Šalomounovi odpovědnost za stavbu chrámu. David položil shromážděnému lidu, který přinesl své hojné dary otázku: „A jestliže jest kdo více, ješto by co chtěl dobrovolně obětovati dnes Hospodinu?” Tuto výzvu měli mít stále na paměti ti, kteří se zabývali stavbou chrámu. Pro stavbu svatostánku na poušti Bůh zvlášť obdařil vybrané muže zručností a moudrostí. „Tedy řekl Mojžíš synům Izraelským: Pohleďte, povolal ze jména Hospodin Bezeleele … z pokolení Judova. A naplnil ho Duchem Božím, moudrostí, rozumností i uměním všelijakého řemesla. ... Dal nadto v srdce jeho i to, aby učiti mohl on i Aholiab… z pokolení Dan. Naplnil je moudrostí srdce, aby dělali všelijaké dílo tesařské a řemeslné, i krumpéřské a vytkávané … a aby dělali všelijaké dílo a vymýšleli vtipné věci.” „Tedy dělal Bezeleel … i všeliký muž vtipný, jimž dal Hospodin moudrost a rozumnost. ...” Nebeské bytosti spolupracovaly s dělníky, které si vybral sám Bůh. Potomci těchto mužů zdědili ve značné míře zručnost, jež byla propůjčena jejich předkům. V pokoleních Juda a Dan byli mužové, kteří byli považováni za zvlášť „dovedné” ve vybraném umění. Po určitou dobu tito mužové byli pokornými a nesobeckými; postupně však, téměř nepozorovaně, se přestali držet Boha a jeho pravdy. Začali požadovat vyšší mzdy kvůli jejich větší dovednosti. V některých případech bylo jejich požadavkům vyhověno, častěji si však ti, kteří žádali vyšší mzdy, nacházeli zaměstnání u sousedních národů. Namísto ušlechtilého ducha nezištnosti a sebeobětování, jenž plnil srdce jejich slavných předků, pěstovali ducha žádostivosti, začali hromadit více a stále více. Sloužili pohanským králům s jejich dovedností danou jim Bohem a zneuctívali tím svého Tvůrce. Právě mezi těmito odpadlíky hledal Šalomoun předního dělníka, který by řídil stavbu chrámu na hoře Moria. Přesné rozměry každé části posvátné stavby byly svěřeny králi a král se měl vírou obracet na Boha, aby mu poskytl posvěcené pomocníky, jímž by bylo propůjčeno zvláštní nadání, aby mohli přesně vykonat požadovanou práci. Šalomoun však zanedbal tuto příležitost osvědčit víru v Boha. Požádal krále Týru, aby mu poslal „muže umělého, kterýž by uměl dělati na zlatě, na stříbře, na mědi, na železe, i z zlatohlavu a z červce, a z postavce modrého, a kterýž by uměl řezati řezby s jinými umělými... v Judstvu a v Jeruzalémě”. Fénický král vyhověl a poslal Chírama, „muže moudrého, umělého a opatrného ... syna jedné ženy ze dcer Dan, otce pak měl Tyrského”. Tento mistr, Chíram, byl z matčiny strany potomkem Aholiaba, jemuž dal Bůh před staletími zvláštní moudrost pro postavení svatostánku. Takto byl do čela Šalomounovy skupiny dělníků ustanoven neposvěcený muž, který požadoval vysoké mzdy za svou neobyčejnou dovednost. Chíramovo úsilí nevycházelo z nezištného přání sloužit Bohu. Sloužil bohu tohoto světa – mamonu. Sobeckost zachvátila každou částečku jeho bytosti, což se projevilo v tom, že chtěl dosáhnout co největší mzdy. Jeho převrácené zásady postupně přejímali i jeho druzi. Pracovali s ním den za dnem, začali podléhat sklonu porovnávat jeho výdělky s jejich vlastními, začali zapomínat na svatý ráz své práce a začali hovořit o rozdílu mezi jejich mzdou a jeho. Postupně ztráceli ducha sebezapření a začali pěstovat ducha hrabivosti. Výsledkem bylo, že začali žádat vyšší mzdy a jejich požadavkům bylo vyhovováno. Neblahé vlivy, jež takto začaly působit zaměstnáním tohoto muže hrabivého ducha, prostoupily všechna odvětví služby a rozšířily se po celém Šalomounově království. Vysoké mzdy, jež dělníci požadovali a jichž se jim dostalo, poskytly mnohým příležitost k tomu, že začali holdovat přepychu a výstřednostem. V dalekosáhlých následcích těchto vlivů možno hledat jednu z hlavních příčin hrozného odpadnutí toho, jenž byl kdysi počítán mezi nejmoudřejší ze smrtelníků. Král nebyl sám ve svém odpadnutí. Výstřednost a zkaženost byla viditelná všude kolem. Chudí byli utiskováni bohatými, duch sebeobětování v Boží službě téměř vymizel. Zde tkví nejdůležitější poučení pro dnešní Boží lid– poučení, které mnozí nechtějí přijmout. Ducha hrabivosti a touhu po dosažení nejvyššího postavení a největších mezd lze najít všude na světě. Se starodávným duchem sebezapření a sebeobětování se setkáváme jen zřídka. Jen tento duch však má pudit pravé následovníky Ježíšovy. Náš božský Mistr nám dává příklad, jak máme pracovat. A těm, jež vyzval: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí“, nenabídl žádnou částku peněz jako odměnu za jejich službu. Měli s ním sdílet jeho sebezapření a sebeobětování. Ti, kteří tvrdí, že jsou následovníky Mistra dělníka, a kteří se zapojí do jeho služby jako Boží spolupracovníci, mají vnést do své práce přesnost a dovednost, ohleduplnost a moudrost, kterou Bůh dokonalosti vyžadoval při stavbě pozemského svatostánku. Nyní, stejně jako tenkrát a jako ve dnech Kristovy pozemské služby, oddanost Bohu a duch sebeobětavosti by měly být považovány za první předpoklad služby, jež je Bohu přijatelná. Bůh chce, aby ani jediné vlákénko sobectví nebylo vetkáno do díla Božího.

54 Velká péče by měla být věnována duchu prostupujícímu Hospodinovy instituce. Tyto instituce byly založeny díky sebeobětování a byly postaveny prostřednictvím sebeodříkavých darů Božího lidu a nezištného úsilí jeho služebníků. Všechno, co je spojeno se službou v těchto zařízeních, by mělo nést znamení nebes. Měl by být udržován a pěstován pocit svatosti Božích institucí. Pracovníci mají pokořit svá srdce před Pánem a uznávat jeho svrchovanost. Všichni mají žít podle zásad sebezapření. Když pravý, sebeobětavý pracovník se svou duchovní lampou vyčištěnou a hořící se snaží nezištně podporovat zájmy této instituce, ve které pracuje, získá vzácnou zkušenost a bude schopen říct,: „Hospodin je vskutku na tomto místě.” Uvědomí si, že mu je dána velká výsada, aby mohl odevzdat Hospodinově instituci své schopnosti, službu a neúnavnou bdělost. V počátečních dnech poselství třetího anděla ti, kteří zakládali naše instituce, a ti kteří v nich pracovali, byli puzeni vysokými nesobeckými pohnutkami. Za svou namáhavou práci neobdrželi nic víc, než pouhou almužnu – sotva postačující pro skrovnou obživu. Ale jejich srdce byla pomazána službou lásky. Odměna za jejich horlivou štědrost byla zjevná v jejich úzkém společenství s Duchem jejich Mistra dělníka. Pěstovali nejpřísnější šetrnost, aby pokud možno co nejvíce dalších pracovníků mohlo vztyčit prapor pravdy na nových místech. Ale po určité době nastala změna. Duch obětování se přestal projevovat. V některých našich institucích platy několika pracovníků bezdůvodně narůstaly. Ti, kteří dostávali takové mzdy, tvrdili, že si zasloužili větší obnos než druzí pro jejich větší nadání. Kdo jim však dal jejich nadání a schopnosti? S nárůstem mezd přišel trvalý nárůst hrabivosti, jež je modlářství, a trvalý úpadek duchovnosti. Vkradlo se ohromné zlo a Bůh byl zneuctěn. Mysle mnohých, kteří byli svědky tohoto pachtění po stále vyšších a vyšších mzdách, byly prokvašeny pochybností a nevěrou. Cizí zásady jako zlý kvas prostoupily téměř celé společenství věřících. Mnozí přestali zapírat vlastní já a mnozí zadržovali své desátky a oběti. Bůh ve své prozřetelnosti vyzýval k reformě ve svém svatém díle, která měla začít v srdci a působit navenek. Někteří, kteří slepě stále vkládali vysoké uznání na svou službu, byli odstraněni. Jiní přijali přinesené jim poselství, obrátili se k Bohu celým srdcem a naučili se nenávidět svého chamtivého ducha. Pokud to bylo možné, snažili se představit správný příklad před lid dobrovolným snižováním svých mezd. Uvědomili si, že nic menšího než úplná proměna mysle a srdce je neochrání před tím, aby jejich nohy nebyly smeteny nějakým mistrným pokušení. Dílo Boží v celé své bohaté míře je jedno, měly by v něm panovat ty stejné zásady a ve všech jeho odvětvích by se měl projevit stejný duch. Musí nést pečeť misijního díla. Každé odvětví této věci souvisí se všemi částmi evangelijního pole a duch, který panuje v jednom oddělení, bude pociťován v celém poli. Jestli část pracovníků dostane velké mzdy, tak ostatní, zaměstnání v jiných odvětvích díla, budou požadovat vyšších platy a duch sebeobětování se postupně vytratí. Ostatní instituce a konference zaujmou stejného ducha a Boží přízeň od nich bude odňata, protože on nikdy neschválí sobectví. Takto by naše útočné dílo došlo ke svému konci. Pouze stálým obětováním může naše dílo úspěšně pokračovat. Bůh bude zkoušet víru každé duše. Kristus nás vykoupil za nekonečně velkou oběť. I když byl bohatý, přesto se kvůli nám stal chudým, abychom jeho chudobou mohli vstoupit do vlastnictví věčných bohatství. Všechno, co máme rozum a schopnosti, nám bylo v důvěře propůjčeno Pánem, abychom to použili pro něho. Je naší výsadou být spoluúčastníky Kristovými v jeho oběti (RH Jan 4, 1906). Kontakt se světskými moudrými muži připravoval cestu ke zkáze – Šalomoun připravoval cestu pro svou vlastní zkázu, když pro stavbu chrámu hledal moudré muže v jiných národech. Bůh byl učitelem svého lidu a chtěl, aby setrval v jeho moudrosti a aby s jím propůjčenými schopnostmi neměli sobě rovného. Kdyby měli čisté ruce, neposkvrněné srdce a šlechetné, posvěcené cíle, Hospodin by jim udělil svou milost. Šalomoun však vzhlížel k člověku namísto k Bohu a zjistil, že jeho domnělá síla je slabostí. Přinesl do Jeruzaléma kvas zlých vlivů, které byly zvěčněny v mnohoženství a modlářství (GCB Feb. 25, 1895). KAPITOLA 6. 7. (Ef 2,19-22). Symbol Božího duchovního chrámu – Židovský chrám byl vystavěn z otesaných kamenů těžených venku v horách; a každý kámen dříve, než bylo přivezen do Jeruzaléma, byl otesán, vyhlazován a zkoušen, aby byl přizpůsoben pro své místo v chrámu. A když všechny byly přivezeny do země, stavba pokračovala bez zvuku sekery nebo kladiva. Tato stavba představuje Boží duchovní chrám, který se skládá z materiálu shromážděného z každého národu, jazyka, i lidu, všech stupňů, vysokých i nízkých, bohatých i chudých, učených i prostých. To nejsou mrtvé materiály, upravované kladivem a dlátem. Oni jsou živými kameny, dobývanými ze světa skrze pravdu; a velký Mistr-stavitel, Pán chrámu, je nyní otesává a vyhlazuje a přizpůsobuje je pro jejich jednotlivá místa v duchovním chrámu. Když je tento chrám dokončen, bude dokonalý ve všech svých částech a stane se předmětem obdivu andělů i lidí, protože jeho Stavitelem a Tvůrcem je sám Bůh. Nechť si nikdo nemyslí, že nemusí být na něho umístěn úder. Neexistuje žádná osoba, žádný národ, který by byl dokonalý v každém obyčeji a myšlence. Každý jeden se musí učit od druhých. Proto Bůh chce, aby se různé národnosti smíchaly dohromady, aby byly jedno v soudu, jedno v záměru. Teprve tehdy bude viditelná příkladná jednota, jaká je v Kristu (HS 136-137). 11-13. Stavba a charakter zjevuje Boží velikost – [citace 1 Kr 6,11-13]. Přípravy vykonané pro stavbu Hospodinova domu musely být v souladu s pokyny danými Bohem. Žádná námaha nesmí být šetřena při jeho stavbě; protože v něm se má Bůh setkávat se s svým lidem.

55 Tato stavba musí ukazovat národům na zemi velikost Boha Izraele.V každé části musí představovat dokonalost Toho, komu Izraelité byli povoláni vzdávat čest před celým světem. Podrobné pokyny týkající se stavby byly často opakovány. Ve všech konaných prácích, tyto směrnice měly být dodržovány s největší přesností. Věřící i nevěřící se měli učit důležitosti díla z péče prokázané při vykonávaných prací. Péče projevená při stavbě chrámu je pro nás poučením s ohledem na péči, kterou máme prokázat při budování našeho charakteru. Nebyl používán nijaký levný materiál. Nebyla vykonána žádná nahodilá práce při spojování jednotlivých částí. Každý kus musí dokonale zapadat do druhého kusu. Jaký byl Boží chrám, taková musí být i jeho církev. Do budování charakteru jeho lidu nemá být vnesen žáden bezcenný stavební materiál, žádná nedbalá a lhostejná práce. ... V dobách těžkosti a úzkosti, kdy bude třeba snášet těžké tlaky, bude jasně vidět, jaký druh materiálu byl použit při budování charakteru (MS 18, 1905). 12-13. Bůh dává zručnost, porozumění a schopnost přizpůsobit se – [citace 1 Kr 6,12-13]. Toto slovo bylo adresováno Šalomounovi, když byl zaměstnán stavbou chrámu. Hospodin ho ujistil, že zpozoroval jeho úsilí i úsilí ostatních zaměstnaných při stavbě. Bůh i dnes uplatňuje tutéž starostlivou péči o své dílo. Ti, kteří pracují s upřímnou touhou plnit slovo Hospodinovo a velebit jeho jméno, obdrží rostoucí poznání, protože Hospodin bude s nimi spolupracovat. Bůh pohlíží s uznáním na ty, kteří mají stále před sebou jeho slávu. Dá jim zručnost, porozumění a schopnost přizpůsobit se dané práci. Každý, kdo vstoupí do Boží služby s pevným odhodláním konat co jak nejlíp, získá drahocenné vzdělání, pokud bude dbát na pokyny dané Pánem, a nebude se řídit svou vlastní moudrostí a svými vlastními představami. Všichni mají být schopni učit se, hledat Pána s pokorou, s veselou myslí a vděčností, využívat pro něho získané poznání (MS 18, 1905). 23-28. (kap. 7,6-7; 2 Pa 5,7-8.12-14). Dva další andělé umístěni vedle truhly – Byla postavena nejnádhernější svatyně, přesně podle vzoru, který byl ukázán Mojžíšovi na hoře a který později představil Hospodin Davidovi. Pozemská svatyně byla zhotovena podle vzoru nebeské svatyně. Ke dvěma cherubínům umístěným na víku truhly přidal Šalomoun ještě další dva anděly větších rozměrů, kteří stáli na každém konci truhly, což mělo představovat nebeské anděly, kteří stále střeží zákon Boží. Nelze vylíčit krásu a nádheru tohoto stánku. Na toto posvátné místo byla se slavnostní úctou vnesena truhla Boží a byla umístěna pod křídly dvou majestátních cherubínů, kteří stáli na zemi. Posvátný chór pozvedl své hlasy ke chvále Boha a melodie jejich hlasů byla doprovázena různými druhy hudebních nástrojů. A když se nádvořím chrámu rozléhala chvála, oblak Boží slávy zastínil dům, tak jako kdysi naplnil svatostánek na poušti (RH Nov. 9, 1905). KAPITOLA 7. 13-14.40. (kap. 5,3-18; 2 Pa 2,13-14; 4,11). Šalomoun měl využívat dosažitelné schopnosti – První věcí, na kterou měl Šalomoun myslet ve spojení se stavbou chrámu, mělo být, jak využít veškeré možné síly a schopnosti lidu, který Kristus vycvičil tak, jak oznámil skrze Mojžíše Izraeli (MS 5, 1912). KAPITOLA 8. 6-7. Viz komentář EGW ke kap. 6,23-28. 54. Viz komentář EGW k 2 Pa 6,13. KAPITOLA 10. 18-27. (Kaz 1,14). Lituj člověka, kterému bylo záviděno – Mnozí záviděli popularitu a bohatou slávu Šalomouna, domnívajíce se, že musel být ze všech lidí nejšťastnější. Ale uprostřed vší této slávy vyumělkovaného obdivu tento člověk, kterému bylo záviděno, je tím nejvíce politováníhodným. Jeho tvář je zatemnělá zoufalstvím. Všechna nádhera obklopující ho je pro něho jen výsměchem úzkosti a muk jeho myšlenek, když hodnotí svůj promarněný život v hledání štěstí skrze požitky a sobecké uspokojování každé touhy (ST Feb. 7, 1878). KAPITOLA 11. 1. Neposvěcené manželství příčinou pádu – Všechny Šalomounovy hříchy a hýření sahají až k jeho velkému selhání, když přestal spoléhat na Boží moudrost a pokorně kráčet před ním. … Poučením pro nás, které bychom si měli uvědomit z případu tohoto zvrhlého života, je nezbytnost neustálého spoléhání se na Boží radu; pečlivě střežit sklony našeho jednání a reformovat každý návyk, která nás odvádí od Boha. Učí nás též, že je potřebná velká obezřetnost, bdělost a modlitba, aby mohla být zachována neposkvrněná prostota a čistota naší víry. Kdybychom dorostli do nejvyšší mravní dokonalosti a dosáhli dokonalost náboženského charakteru, jak rozdílně bychom jednali při uzavírání přátelství a výběru společníka pro život!

56 Mnozí, podobně jako král Izraele, se řídí svými vlastními tělesnými touhami a vstupují do neposvěceného manželství. Mnozí, kteří začínají svůj život s tak jasným a slibným ránem, ve své omezené sfér, podobně jako Šalomoun ve svém vysokém postavení skrze jeden nesprávný a nezměnitelný krok vstupují do manželského svazku, ztratí svou duši a taktéž strhnou jiné do záhuby. Tak jako Šalomounovy manželky odvrátily jeho srdce od Boha k modlářství, tak činí i lehkomyslní společníci, kteří nevlastní nijaké hluboké zásady, odvrátí srdce těch, kteří byli kdysi šlechetní a věrní, k marnivosti, zničujícím radovánkám a zjevným neřestem (HR May, 1878). 1-4. (1 K 10,12). Zvláštní poučení pro staré – O Šalomounovi inspirovaný záznam říká: „Ženy jeho naklonily srdce jeho k bohům cizím, tak že nebylo srdce jeho celé při Hospodinu Bohu jeho.” To není téma, které by mělo vyvolat úsměv. Srdce, které miluje Ježíše, nebude toužit po nezákonných citech jiných. Každá potřeba je uspokojena v Kristu. Tento povrchní cit je stejného charakteru jako ten vznešený požitek, který satan sliboval Evě. Je to touha po tom, co Bůh zapověděl. Když je již příliš pozdě, stovky mohou udělovat výstrahu jiným, aby se neodvažovali přibližovat se k propasti. Rozum, postavení, bohatství nemohou nikdy, vážně nikdy zaujmout místo morálních kvalit. Čisté ruce, neposkvrněné srdce a vznešenou a horlivou oddanost vůči Bohu a pravdě si Pán cení nad zlato z Ofír. Zlý vliv má zvěčňující sílu. Toužím, abych mohla tuto věc předložit před lidi zachovávající Boží přikázání přesně tak, jak mi byla ukázána. Nechť smutná vzpomínka na Šalomounovo odpadnutí je varováním každé duši, aby se vyhnula téže propasti. Jeho slabost a hřích jsou předávány z pokolení do pokolení. Největší král, který kdy vládl žezlem, o kterém bylo řečeno, že je milovaný Bohem, byl skrze nemístné náklonnosti nakažen a nešťastně opuštěn svým Bohem. Nejmocnější vládce země zklamal v ovládnutí svých vlastních vášní. Šalomoun mohl být zachráněn „jako skrze oheň“, přesto však jeho lítost nemohla smazat tyto výsosti, ani zbořit ty kameny, které zůstaly jako důkazy jeho přestoupení. Zneuctil Boha tím, že si zvolil být ovládán raději žádostmi, než aby byl účastníkem božské přirozenosti. Jaký odkaz Šalaomounův život předal těm, kteří používají jeho příklad k tomu, aby přikryli své vlastní nízké činy. I my předáváme buď dobré nebo zlé dědictví. Bude náš život a náš příklad požehnáním nebo prokletím? Budou lidé hledět na náš hrob a budou říkat: On způsobil moji záhubu, nebo on mě zachránil? ... Lekce, kterou se musíme naučit ze života Šalomouna, má zvláštní mravní spojitost se životem letitých, čili těch, kteří již nevystupují na horu, ale sestupují dolů a hledí tváří v tvář západu slunce. Očekáváme, že budeme vidět nedostatky v charakterech mládeže, která není ovládána láskou a vírou v Ježíše Krista. Vidíme mládež, jak váhá mezi dobrem a zlem, jak kolísá mezi pevnými zásadami a téměř převládajícím vlivem zla, který vede jejich nohy do záhuby. Avšak od těch, kteří jsou zralého věku, očekáváme lepší věci. Očekáváme, že jejich charaktery budou utvrzeny, že budou zakořeněni v zásadách a že se ocitnou mimo nebezpečí poskvrnění. Ale případ Šalaomouna je nám představen jako světelné výstražné znamení. Když se ty, letitý poutníku, který si bojoval bitvy života, domníváš, že stojíš, dej si pozor, abys nepadl. Tak jako v případě Šalomouna, který byl od přirozenosti smělý, pevný a rozhodný, se jeho oslabený, váhající charakter třásl jako třtina ve větru před mocí pokušitele! Byl jako starý větrem ošlehaný cedr z Libánu, statný dub z Bázan, sklonil se však před větrem pokušení! Jaká lekce pro všechny, kteří si přejí zachránit své duše, aby ustavičně bděli na modlitbách! Jaké varování pro to, aby byla zachována Kristova milost v jejich srdci, aby bojovali s vnitřní zkažeností a vnějšími pokušeními! (Letter 51, 1886). Tak dlouho, pokud budeme žít, budeme muset střežit s pevnou odhodlaností naše city a vášně. Je zde vnitřní zkaženost a vnější pokušení a všude, kde Boží dílo postupuje vpřed, se satan snaží tak zařídit okolnosti, aby pokušení dolehlo na duši s podmaňující silou. Ani okamžik nemůžeme být bezpečni, pouze když spoléháme na Boha a když je náš život skryt s Kristem v Bohu (Letter 8b, 1891). 4-6. Proč Bůh přerušil svou smlouvu se Šalomounem – [citace1 Pa 11,4-6]. Šalomoun ztratil svoje spojení s nebesy a dal tak Izraeli zavádějící příklad, že ho Bůh nemohl déle hájit. Bůh přerušil svou smlouvu se Šalomounem, protože Šalomoun byl nevěrný. Kdyby Šalomoun dbal daných mu pokynů, Bůh by skrze něho působil, aby zjevil světu svou moc a majestát. Ti, kterým dnes Hospodin uděluje velké světlo, naleznou své bezpečí pouze v tom, když budou kráčet cestou Páně, stavíce se tam, kde může skrz ně uskutečnit svou vůli. Bůh vykoná velké věci pro ty, kteří se budou od něho učit,a nebudou spoléhat na svou radu, ale na Toho, který se nikdy nemýlí. Naše jistota a naše moudrost je v uznávání a dbaní Božích pokynů. Nejcennější poznání, jaké můžeme získat, je poznání Boha. Ti, kteří chodí pokorně před ním, milují ho nade všecko a jsou poslušni jeho Slovu, budou obdařeni moudrostí. Bude ji dáno nebeské poznání, aby ho předali ostatním. Moudrost je Boží dar, a má být zachována neposkvrněná od všeho znečištění. Její udržování spočívá na každém jednotlivci, kterému je udělena zvláštní povinnost oslavovat Boha tím že bude požehnáním svým bližním. Vždy máme mít před očima bázeň Boží a na každém kroku se ptát: „Je toto cesta Páně?“ Bůh chce mít na této zemi spravedlivé představitele, skrze které by mohl udělit svému lidu svojí zvláštní přízeň. Tito představitelé mají být lidmi, kteří vzdávají čest Bohu zachováváním jeho přikázání, – moudří, věrní mužové, kteří mohou být vůdci, kteří kráčejí rozvážně a ukazují světu význam pravé oddanosti vůči Bohu (MS 1, 1912). 4. (Zj 2,4-5). Pohnutý svícen – Znal Šalomoun Boha, když chodil cestami modloslužebníků? Ne, protože zapomněl na bohaté zkušenosti svého mládí a na modlitby, které pronesl v chrámu [citace Zj 2,4-5.] Svícen byl odstraněn ze svého místa tehdy, když Šalomoun zapomněl na Boha. Ztratil Boží světlo, ztratil Boží moudrost a smísil modlářství s náboženstvím (RH March 29, 1892). 4-8. (2 Kr 23,13-14). Památník zkaženého charakteru – Jen nemnozí si uvědomují, že ve svém životě neustále působí vlivem, který se trvale projeví buď dobrem nebo zlem. Staletí uplynula od doby, kdy se Šalomoun stal příčinou toho, aby tyto modlářské svatyně byly

57 postaveny na hoře; a i když je Joziáš, jakožto místa pro uctívání, zbořil, přesto jejich pozůstatky obsahující stavební zlomky přetrvávaly ještě ve dnech Kristových. Vyvýšenina, na které tyto svatyně stály, byla nazývána, pravověrnými Izraelity „Hora přestoupení“. Šalomoun si ve své pýše a nadšení neuvědomil, že těmito pohanskými oltáři vlastně postavil památník svému zkaženému charakteru, který přetrvá mnoho pokolení a stane se předmětem kritiky tisíců lidí. Podobným způsobem, každý čin v životě člověka je velkým buď pro dobro nebo zlo; a proto pouze jednáním podle zásad ve zkouškách každodenního života získáme moc být rozhodnými a věrnými v nejnebezpečnějších a nejobtížnějších situacích. Stopy Šalomounova odpadnutí přetrvaly mnoho staletí po něm. Ve dnech Kristových se ti, kteří se klaněli v chrámu, mohli dívat jen naproti na Horu přestoupení,a připomněli by si, že stavitel tohoto bohatého a nádherného chrámu, nejproslulejší ze všech králů, se odvrátil od Boha a zbudoval oltáře pohanským bůžkům; a že nejmocnější panovník na zemi selhal, protože neovládl svého vlastního ducha. Šalomoun zemřel jako kajícný člověk; ale jeho pokání a slzy nemohly vymazat z Hory přestoupení stopy jeho nešťastného odpadnutí od Boha. Zřícené zdi a zlomené pilíře hlásaly po tisíce let jako němí svědkové odpadnutí největšího krále, který kdy seděl na pozemském trůně (HR May, 1878). 4-11. Přepych, víno, modlářské ženy, způsobily porážku Šalomouna – Šalomoun jednal přes všechny své pocty po značnou dobu moudře a rozhodně v Božích radách; byl však nakonec přemožen pokušeními, která vycházela z jeho blahobytu. Od svého mládí žil v přepychu. Jeho chuť byla uspokojována nejvybranějšími a nejdražšími lahůdkami. Následkem tohoto života v přepychu a neomezeného užívání vína byl jeho rozum nakonec otupen a byl příčinou jeho odejití od Boha. Vstoupil do unáhlených a hříšných manželských svazků s modlářskými ženami (HR April, 1878). 9-12. (kap. 14,21). Šalomounův vliv na jeho děti – Bylo to proroctví o blížící se zkáze, které probudilo odpadlého krále jakoby ze snu a přivedlo ho k pokání, a snažilo se, pokud možno, zastavit nesmírný příliv zla, které během pozdějších let jeho panování stále více a více narůstalo. Na dobu jeho pokání mu však zůstalo jen několik málo let života, a proto také nemohl doufat, že odvrátí následky svého dlouholetého konání zla. Jeho zlé jednání začalo působit vlivy, které pak již nikdy nebyl schopen plně potlačit. Zvlášť to bylo viditelné v případě výchovy dětí, které se mu narodily z manželských svazků s modlářskými ženami. Roboám, syn kterého si Šalomoun vybral za svého následníka, obdržel od své matky Amonitky rysy charakteru, které vedly k tomu, aby pohlížel na hřích jako na něco žádoucího. Po nějakou dobu se snažil sloužit Bohu a tehdy byl obdařen určitou mírou blahobytu. Nebyl však stálý a nakonec podlehl vlivům zla, které ho obklopovaly od jeho dětství (RH July 3, 1913). KAPITOLA 12. 25-33. Nebezpečí v projevování Jeroboámova ducha – Dnešní lidé jsou v nebezpečí, že budou projevovat stejného ducha, jakého projevoval Jeroboám, a konat dílo svým charakterem podobné dílu, jaké konal on. Jeho plány, které uskutečnil, odváděly dítky Izraele od Boha k modlářství a tím vykonali a dali průchod strašnému zlu. Soudce vší země obviňuje Jeroboáma ze strašných následků jeho jednání. A obviňuje také ty, kteří následují jeho příklad, z následků jejich špatného jednání (Letter 113, 1903). KAPITOLA 13. 11-19. Jedině Bůh může zrušit svá nařízení – Boží muž byl nebojácný, když mu bylo oznámeno poselství pokárání. Nezdráhal se odsoudit králův falešný systém uctívání. A odmítal Jeroboámovo pozvání, i kdyby sliboval odměnu. Nechal se však přemluvit tím, který prohlašoval, že má poselství z nebe. Když Pán dává člověku nějaké nařízení, tak jak ho dal tomuto poslu, pouze on sám může toto nařízení zrušit. Na ty, kteří se odvracejí od Božího hlasu, aby poslouchali protichůdná nařízení, jistě dopadne neštěstí. Protože tento posel poslouchal falešné příkazy, Bůh dopustil, aby byl zahuben (MS 1, 1912). KAPITOLA 14. 21. Viz komentář EGW ke kap.11,8-12. KAPITOLA 16. 31. Jezábel proti Duchu Božímu – Jak si málokteří uvědomují moc neposvěcené ženy. Byla jsem přenesena zpět do doby Achaba. Bůh by byl s Achabem, kdyby kráčel v souladu s radami nebe. Ale Achab tak nečinil. Oženil se se ženou oddanou modlářství. Jezábel měla větší moc nad králem, než měl Bůh. Ona ho zavedla do modlářství a s ním i celý lid (MS 29, 1911). Vliv Jezábel na Achaba byl větší než vliv Ducha Božího, jakkoli silné a přesvědčující byly důkazy z nebe (MS 19, 1906).

58 KAPITOLA 17. 1. Eliáš vzal klíč nebe – Dříve, než se [Achab] mohl vzpamatovat ze svého úžasu nebo něco říci, Eliáš zmizel a vzal s sebou klíč nebe. ... Jeho slovo uzavřelo poklady nebe a pouze jeho slovo je mohlo znovu otevřít. ... Achab si neuvědomil, že prorok nechal jeho chování nepokárané, až do té doby, kdy muž Boží odešel navždy (RH Aug. 14, 1913). 1-2. Boží muž s Božím poselstvím – Bůh má v každé době lidi, kterým svěřuje své poselství. Na jejich srdce zapůsobí Duch Boží, jenž je přinutí, aby mluvili. Puzeni svatou horlivostí a mocně povzbuzováni božským Duchem přistupují k provedení svěřených jim povinností, aniž by mysleli na následky, které by jim mohly vzniknout hlásáním slova, jež jim dal Pán. Služebník Boží si však brzy uvědomí, že naráží na určité riziko. Zjišťuje, že stejně on sám jako i jeho poselství se stává předmětem kritiky. Jeho obyčeje, jeho život, jeho majetek všechno je pod zorným úhlem a podléhá kritice. Jeho poselství je rozebráno na kusy a zamítáno naprosto konzervativním a neposvěceným duchem tak, jak to lidé ve svém omezeném úsudku uznají za vhodné. Může toto poselství vykonat dílo, které Bůh chtěl, aby bylo vykonáno? Ne; ono musí zjevně selhat, protože srdce posluchačů jsou neposvěcená. Jestli kazatelův výraz tváře není rozhodný, jestli nemá neoblomnou víru a odvahu, jestli jeho srdce není učiněno silným díky stálému spojení s Bohem, začne přizpůsobovat své svědectví, aby bylo příjemné neposvěceným uším a srdcím těch, kterým je určeno. Ve snaze vyhnout se kritice, které může být vystaven, se odloučí od Boha, ztratí pocit božské přízně a jeho svědectví bude nevýrazné a zbaveno života. Zjistí, že jeho odvaha a víra jsou pryč a že jeho úsilí je zbaveno moci. Svět je plný pochlebovačů a pokrytců, kteří podléhají svým touhám, jež jsou jim příjemné; ale věrných lidí, kteří nesledují své vlastní zájmy, ale milují své bratry tak velmi, že u nich nemohou snést hřích, je vskutku velmi málo (RH April 7, 1885). KAPITOLA 18. 17. Rebelové obviňují jiné z obtíží – Ti, kteří nechtějí přijmout napomenutí a nechtějí se napravit, projeví nepřátelství, zlobu a nenávist proti nástroji, který použil Bůh. Nešetří žádnými neověřenými prostředky, aby vrhli stín na ty, kteří jim přinášejí poselství. Pociťují totéž, co cítil Achab vůči Elliáši, že Boží služebník je tím, jenž je překážkou a zlořečenstvím. Achab řekl: „Zdaliž ty nejsi ten, kterýž kormoutíš lid Izraelský?“ (RH Jan.8, 1884). 36-40. Ten, který stál cele na Boží straně – Bůh chtěl, aby jeho čest byla před lidmi vyvýšena jako ta nejvyšší a aby jeho rady byly utvrzeny před zraky lidu. Svědectví proroka Eliáše na hoře Karmel je příkladem člověka, který stál cele na Boží straně a u jeho díla na zemi. Prorok nazývá Hospodina jeho jménem, JHVH Bůh, které on sám sdělil, aby naznačil svou blahosklonnost a slitování. Eliáš ho nazývá Bohem Abraháma, Izáka a Izraele a činí to proto, aby vyvolal v srdcích svého odpadlého lidu pokornou vzpomínku na Hospodina a ujistil je o své velké osvobozující milosti. Eliáš se modlí: „Nechť dnes poznají, že jsi ty Bůh v Izraeli.“ Boží čest má být vyvýšena jako ta nejvyšší, ale prorok prosí ještě o schválení svého poslání. „Nechť dnes poznají, že jsi ty Bůh v Izraeli, a já služebník tvůj,“ modlí se „a že jsem vedle slova tvého činil všecky věci tyto. Vyslyš mne, Hospodine,“ prosí, „vyslyš mne.”... Jeho horlivost pro Boží slávu a jeho hluboká láska k domu Izraele je poučením pro všechny, kteří dnes stojí jako představitelé jeho díla na zemi (Letter 22, 1911). 42-44. Důležitá lekce z Eliášova života – Ze zkušenosti Eliáše vyplývají důležité lekce. Když se na hoře Karmel modlil za déšť, byla jeho víra zkoušena, ale on vytrval v přednášení své prosby Bohu. Šestkrát se opravdově modlil a přece nebylo dáno žádné znamení, že jeho prosba byla vyslyšena, on však v silné víře předkládal své prosby k trůnu milosti. Kdyby se v znechucení pošesté vzdal, jeho modlitba by nebyla vyslyšena, on však vytrval, dokud nepřišla odpověď. Máme Boha, jehož ucho není zavřené k našich prosbám; a jestli vyzkoušíme jeho slovo, on poctí naší víru. On chce, abychom všechny naše zájmy protkali s jeho zájmy, a tehdy nám jistě požehná; protože pak nebudeme slávu připisovat sobě, jakoby požehnání bylo naše, ale odevzdáme všechnu chválu Bohu. Bůh ne vždy odpovídá na naše modlitby, když poprvé k němu voláme; protože kdyby tak činil, mohli bychom to pokládat za samozřejmé, že máme zajištěno právo na všechna požehnání a výsady, které nám chce udělit. Místo, abychom zpytovali naše srdce, abychom viděli, zda v něm pěstujeme nějaké zlo, nebo hovíme nějakému hříchu, měli bychom se stát bezstarostnými a přestat si uvědomovat naši závislost na něm a naši potřebu jeho pomoci? Eliáš se pokořil, do té míry, že nemohl připsat slávu sobě. To je stav, ve kterém Hospodin vyslýchá modlitby, právě tehdy mu vzdáváme chválu. Obyčej chválit lidi je tím, co má za následek velké zlo. Jeden chválí druhého a takto jsou lidé přivedeni k pocitu, že sláva a čest patří jim. Když vyvyšujete člověka, nastražujete jeho duši osidlo a jednáte tak, jak si to přeje satan. Měl bys chválit Boha celým svým srdcem, duší, mocí, myslí i sílou, protože pouze Bůh sám je hoden chvály (RH March 27, 1913). 43-44. Eliášovo srdce zpytováno – Služebník pilně hlídal, zatímco se Eliáš modlil. Šestkrát se vrátil ze své stráže, říkajíc: „Není tam nic, žádný mrak, žádné známky po dešti.” Prorok se však nenechal odradit. Učinil přehled svého života, aby viděl, kde opomenul vzdát Bohu čest, vyznal své hříchy a takto dále trápil svou duši před Bohem, zatímco čekal na znamení, že jeho modlitba byla vyslyšena. Když zkoumal své srdce, zdálo se mu, že je čím dál menším jak ve vlastním úsudku, tak i v Božím pohledu. Zdálo se mu, že je ničím a že Bůh je vším; a když dosáhl bodu, při kterém se zřekl vlastního „já”, a když přilnul ke Spasiteli jako ke své jediné síle a spravedlnosti, odpověď přišla. Služebník se objevil a řekl: „Aj, oblak maličký jako dlaň člověčí vystupuje z moře.“ (RH May 26, 1891).

59

KAPITOLA 19. 4. Pohled na Boha povzbuzuje odvahu – Jakkoli odvážný a úspěšný může být člověk v konání zvláštního díla, jestliže nevzhlíží stále k Bohu, když nastanou okolnosti, aby vyzkoušely jeho víru, ztratí svou odvahu. Dokonce, když mu Bůh dal zřetelné znamení své moci, když byl posílen ke konání Božího díla, nebude mít úspěch, pokud nebude bezvýhradně důvěřovat Všemohoucímu (RH Oct. 16, 1913). 18. Mnozí nesklonili svá kolena před Bálem – V našich městech žijí tisíce lidí, kteří udržují před sebou bázeň před Bohem a kteří nesklonili svá kolena před Bálem. Tak mnozí z nich žijí ve skromných podmínkách, proto si je svět nevšímá. Ale i když jsou ukryti na silnicích a mezi ploty, přesto hledají Boha (MS 17, 1898). 19-21. Charakter Elizea – Pozornost Eliáše byla obrácena na Elizea, syna Safatova, který se svými služebníky oral s dvanácti páry volů. Byl vychovatelem, vedoucím i pracovníkem. Elizeus nežil v hustě zalidněných městech. Jeho otec byl oráčem půdy – rolníkem. Daleko od města a rozmařilého hýření obdržel Elizeus své vzdělání. Byl vychováván ve zvycích prostoty, v poslušnosti ke svým rodičům a k Bohu. Takto v tichosti a spokojenosti byl připravován k vykonávání skromného díla obdělávání půdy. I když měl Elizeus tichého a pokorného ducha, neměl nestálou povahu. Vyznačoval se bezúhonností, věrností, láskou a bázní Boží. Měl vlastnosti vládce, a přesto všechno měl mírnost služebníka. Jeho mysl byla vycvičena i v malých věcech k věrnosti ve všem, cokoli dělal. Jestliže ho Bůh povolá, aby ještě účinněji pro něho působil, bude připraven uposlechnout jeho hlasu. Lidé žijící v okolí Elizeova domu byli zámožní, ale on si uvědomoval, že, má-li být všestranně vychován, musí být věrným pracovníkem v jakékoli práci. Nespokojoval se s tím, aby byl v nějakém ohledu méně vyškolený než služebníci jeho otce. Nejprve se měl naučit sloužit, aby pak mohl vědět jak má vést, vyučovat a přikazovat. Elizeus čekal s uspokojením, konal věrně svou práci. Den po dni, skrze praktickou poslušnost a Boží milost, na kterou spoléhal, získal poctivost a sílu k provádění svého záměru. Když konal věrně všechno, co jen mohl ve spolupráci se svým otcem ve svém domově, konal vlastně Boží službu. Tím se vlastně učil, jak má spolupracovat s Bohem (YI April 14, 1898). KAPITOLA 22. 7-8. Předsudky zaslepují oči vůči pravdě – Čím pozorněji je studováno Písmo svaté, tím jasněji pochopíme pravý charakter našich myšlenek a činů. Tisíce lidí však odkládají Bibli stranou ze stejných důvodů, z jakých Achab nenáviděl Eliáše. Protože ona předpovídá zlo vůči hříšníkovi, oni tvrdí, že nacházejí v Božím slovu chyby a protiklady. Zatímco předstírají, že jsou otevření vůči přesvědčení, dovolují, aby je ovládly předsudky a odmítají vidět pravdu tak, jak ji toto Slovo zjevuje (YI June 10, 1897).

2 Královská KAPITOLA 1. 2-3. Hlas knížete temnoty – Mělo se za to, že bůh Akaron sděluje informace, prostřednictvím média svých kněží, týkající se budoucích událostí. Velké množství lidí se přicházelo na ně dotazovat; ale vyslovené předpovědi a podané informace pocházely přímo od knížete temnoty (RH Jan. 15, 1914). 3. Není snad Bůh v Izraeli? – Bůh je váš rádce. Vždy se nacházíme v nebezpečí, že projevíme nedůvěru vůči Bohu, když hledáme pokyny a rady u lidí, kteří nečiní Boha svou důvěrou a kteří postrádají moudrosti v záležitostech, které tím, že následují svůj vlastní úsudek, zpožďují dílo. Oni neuznají Boha jako nekonečného v moudrosti. Máme uznávat Boha jako našeho rádce,a když ho o něco žádáme, musíme věřit, že obdržíme ty věci, které od něho požadujeme. Jestliže spoléháte na lidi, kteří nemilují Boha a kteří neposlouchají jeho přikázání, budete jistě přivedeni do velmi obtížného postavení. Ti, kteří nejsou spojeni s Bohem, jsou spojeni s nepřítelem Božím a nepřítel bude působit skrze ně, aby nás přivedl na falešné stezky. Nevzdáme čest Bohu tím, když odejdeme od jediného pravého Boha, abychom se dotazovali boha Akaron. Položme si otázku: Chodíte se tázat boha Akaron proto, že není boha v Izraeli? (MS 41, 1894). KAPITOLA 2. 1-6. Někteří potřebují časté změny – Opakuji, Bůh vidí, že pracovník potřebuje být těsněji spjat s ním; a aby toto mohl uskutečnit, oddělí se od přátel a známých. Když připravoval Eliáše na proměnění, stěhoval ho z místa na místo, aby se nemohl usadit v pohodlí a aby takto nezanedbal získat duchovní sílu. Bylo Božím záměrem, aby Eliášův vliv byl mocí k pomoci mnohých duším získat hlubší a užitečnější zkušenost.

60 Nechť ti, kterým není umožněno odpočívat v klidu, kteří se musí neustále stěhovat, rozbijí svůj stan dnes večer na jednom místě a zítra večer na jiném místě, pamatují, že Pán je vede a že to je jeho způsob, jak jim pomoci vytvořit dokonalé charaktery. Ve všech změnách, které jsou zapotřebí učinit, má být Bůh uznán jako náš průvodce, náš vůdce i naše opora (RH May 2, 1907). 1-8. Naše prorocké školy – Krátce předtím, než byl Eliáš vzat do nebe, navštívil školy proroků a poučoval studenty o nejdůležitějších bodech jejich výchovy. Opakoval jim poučení, která jim dal při svých dřívějších návštěvách, tím, že vštěpoval v paměť mladých, jak je důležité, aby každý rys jejich výchovy nesl známku prostoty. Jen tak mohou být přetvořeni nebesy a vydat se k dílu po cestách Páně. Kdyby naše školy byly vedeny tak, jak si Bůh přál, bylo by v těchto závěrečných dnech hlásání poselství konáno dílo podobné tomu, jaké konaly školy proroků (RH Oct. 24, 1907). 9. Spojení člověka s Duchem svatým znamená úspěch – Úspěch Eliášovy kazatelské služby nebyl dán tím, že by měl nějaké zděděné schopností, ale protože se podřídil Duchu svatému, který mu byl dán tak, jak bude dám všem, kteří cvičí živou víru v Boha. Ve své nedokonalosti, má člověk výsadu spojení s Bohem skrze Ježíše Krista (MS 148, 1899). 9, 15. Moc spojená s něžným soucitem – Elizeus obdržel dvojnásobný díl ducha, jenž spočinul na Eliáši. V něm byla moc Eliášova ducha spojena s vlídností, milosrdenstvím a něžným soucitem Ducha Kristova (Letter 93, 1902). 11-15. (Za 4-6). Odchýlení se činí nezpůsobilým pro službu – Od této doby zaujímal Elizeus místo Eliáše. Byl povolán do postavení nejvyšší pocty, protože byl věrný v malých věcech. V jeho mysli vyvstala otázka: Jsem způsobilý pro vykonávání takového postavení? Nedovolil však své mysli, aby pochybovala. Největší způsobilostí pro kohokoli zaujímajícího postavení hodné důvěry, je bezvýhradná poslušnost Slovu Hospodinovu. Elizeus mohl uplatňovat své rozumové schopnosti na každém jiném předmětu s výjimkou toho, který nepřipouštěl žádnou úvahu. Měl být poslušen Božího slova v každé době a na každém místě. Elizeus měl přiložit svou ruku k pluhu a neohlížet se zpět. Projevil tím pevnou a rozhodnou důvěru v Boha. Tuto lekci bychom měli pečlivě studovat, protože pak se v žádném případě nemůžeme odchýlit od naší věrnosti. Žádné povinnosti, které nám Bůh předkládá, by nás neměly přimět k tomu, abychom působili proti jeho plánům. Slovo Boží má být našim rádcem, a proto pouze ti, kteří projeví dokonalou a absolutní poslušnost vůči Bohu, budou těmi, které si on vybere. Ti, kteří následují Hospodina, musí být rozhodní a přímí v poslušnosti jeho pokynů. Jakékoliv odchýlení se k následování lidských výmyslů a plánů je činí nezpůsobilými k tomu, aby mohli být důvěryhodnými. Dokonce jestli chodí tak, jako chodil Enoch s Bohem, jejich děti se musí oddělit od těch, kteří nejsou poslušni Bohu, kteří dávají najevo, že nejsou v živém spojení s ním. Hospodin je Bohem zástupů; a všichni, kteří jsou v jeho službě, si budou uvědomovat význam jeho slov k Zorobábelovi: „Ne silou ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů.“ (YI April 28, 1898). 15. Naučení plynoucí z Eliáše a Elizea – Příběh Eliáše a Elizea musí být jasně představen, aby náš lid mohl pochopit důležitost díla reformy, jaká by měla být provedena v naší době. Ó, kéž by náš lid mohl mít jistotu, že jeho nohy stojí na bezpečném základu! Lekce, které bychom se měl naučit z životního díla Eliáše a Elizea, znamenají mnoho pro všechny, kteří se snaží postavit nohy mužů a žen na věčné Skále. Pracovníci musí pokořit svá vlastní srdce, jestli chtějí porozumět tomu, jaké plány má Bůh s nimi. V nejpravdivějším smyslu musí bojovat sami se sebou, jestli chtějí ovlivnit jiné, aby mohli vejít úzkou bránou. Představení pravdy musí být konáno s taktem a mocí vůči těm, kteří potřebují světlo a povzbuzení (Letter 30, 1912). KAPITOLA 4. 38-44. (kap. 6,1-7). Školy byly uznány pro jejich vzdělání a zbožnost – Samuel učinil první základy pro náboženskou výuku a rozvoj prorockých darů. Mezi hlavními předměty studia byl zákon Boží s poučením, jehož se dostalo Mojžíšovi, dějiny náboženství, náboženská hudba a poezie. V těchto „školách proroků“ byli mladí mužové vychováváni těmi, kteří byli nejen dokonale znalí božské pravdy, ale kteří pěstovali důvěrné obecenství s Bohem a obdrželi zvláštní obdarování jeho Ducha. Tito vychovatelé se těšili úctě a důvěře lidu jak pro své vzdělání, tak pro svou zbožnost. Moc Ducha svatého se často pozoruhodně projevila na jejich shromážděních a použití prorockého daru nebylo neobvyklé. Tyto školy, neboli kolegia, měly nevyčíslitelnou hodnotu pro Izrael nejen proto, že umožňovaly rozšiřovat náboženskou pravdu, ale také proto, že udržovaly ducha živé zbožnosti (ST July 20, 1882). KAPITOLA 6. 1-7. Viz komentář EGW ke kap. 4,38-44. KAPITOLA 8. 16-18. Jezábelin záměr se nezdařil – Pomocí svých svůdných lstí Jezábel učinila Jozafata svým přítelem, a proto dohodla manželství mezi svou dcerou Atálií a Jozafatovým synem Jorámem. Věděla, že její dcera vychovávána pod jejím vedením, je stejně tak bezohledná jako ona samotná, a proto uskuteční její plány. Podařilo se jí to však? Ne, protože synové proroků, kteří byli vychováváni ve školách, které založil Samuel, stáli pevně za pravdou a spravedlností (MS 116, 1899).

61

KAPITOLA 10. 1-31. Náboženství Jehu je nebezpečné – Lidé se zdráhají naučit lekci, že duch projevovaný Jehu, nikdy nespojí srdce dohromady. Není pro nás bezpečné, abychom spojili své zájmy s náboženstvím Jehu, protože to do srdcí pravých pracovníků vnese jenom smutek. Bůh nesvěřuje žádnému ze svých služebníků dílo trestání těch, kteří nedbají na jeho varování a napomenutí. Když Duch svatý přebývá v srdci, povede lidský nástroj k tomu, aby viděl své vlastní nedostatky charakteru, aby měl soucit se slabostmi ostatních a odpouštěl tak, jak by sám chtěl, aby mu bylo odpuštěno. Takový člověk bude soucitný, zdvořilý, podobný Kristu (RH April 10, 1900). KAPITOLA 15. 5. Viz komentář EGW k 2 Pa 26,16-21. KAPITOLA 20. 12-15. (Iz 39,1-4). Co uviděli? – Co uviděli vaši přátelé a známí ve vašem domově? Neukázali jste snad ty věci, které pominou, místo abyste zjevili poklady Kristovy milosti? Nebo snad těm, s nimiž přicházíte do styku, přinášíte nějaké nové myšlenky týkající se Kristova charakteru a jeho díla? Máte snad vždy nějaké nejnovější zjevení jeho soucitné lásky, aby byla k předání těm, kteří ho neznají? (ST Oct. 1, 1902). KAPITOLA 22. 10-11. (2 Pa 34,18-19). Joziášovo pokání ukazuje na naše poslání – Když Joziáš vyslechl slova výstrahy a odsouzení proto, že Izrael pošlapal příkazy nebes, pokořil se a plakal před Hospodinem. Vykonal důkladné dílo pokání a reformace a Bůh přijal jeho úsilí. Celé shromáždění Izraele vešlo ve slavnostní smlouvu, že budou zachovávat přikázání JHVH. Takové má být i naše dílo dnes. Musíme se kát z našeho minulého špatného jednání a hledat Boha celým svým srdcem. Musíme věřit, že Bůh míní právě to, co říká, a neučiní žádný kompromis se zlem jakýmkoliv způsobem. Měli bychom se velmi pokořit před Bohem a považovat jakoukoli ztrátu za lepší než ztrátu jeho přízně (RH Jan. 31, 1888). 13. Viz komentář EGW k 2 Pa 34,21. 14. Viz komentář EGW k 2 Pa 34,22. KAPITOLA 23. 1-3. (2 Pa 34,29-31). Nutnost reformace – Joziáš četl kněžím a lidu knihu zákona nalezenou po boku truhly v domě Božím. Jeho citlivé svědomí bylo hluboce pohnuto, když viděl, jak daleko lid odešel od požadavků smlouvy, kterou uzavřeli s Bohem. Viděl, že uspokojují svou chuť ve strašné míře a kazí své vnímání následkem užívání vína. Muži ve svatých úřadech byli často učiněni nezpůsobilými pro plnění povinností vyplývajících z jejich postavení, kvůli jejich holdování vínu. Choutky a vášně rychle získaly nadvládu nad rozumem a úsudkem lidu, takže nemohli pochopit, že Boží odplata přichází následkem jejich zkaženého jednání. Joziáš, mladý reformátor, v bázní před Bohem zbořil rouhavé svatyně a ohavné modly k pohanskému uctívání a oltáře postavené k obětování pohanských božstvům. Avšak ještě v Kristově době byly viditelné památníky smutného odpadnutí krále Izraele a jeho lidu (HR April, 1878). Kniha určitým spojencem v díle reformy – Úkolem Joziáše v jeho postavení krále bylo uskutečnit v židovském národě zásady vyučované v knize zákona a to se snažil vykonat věrně. V knize zákona nalezl sám pro sebe poklad poznání, mocného spojence v díle reformy (GCB April 1, 1903). 2. (2 Pa 34,30). Joziášův pohled na jeho nejvyšší postavení – Když četl knihu zákona, obsahující „tak praví Hospodin“, zaujal Joziáš nejvyšší postavení, jaké vůbec mohl zaujmout. ... Nejdůležitějším úkolem knížat izraelských, – lékařů, učitelů na našich školách, jakož i kazatelů a těch, kteří zaujímají zodpovědná postavení v institucích Páně, – je konat zodpovědnost spočívající na nich, v utvrzování Písma svatého v myslích lidu tak, jako se hřebík přibíjí na pravé místo, v používání Bohem jim daných schopností vlivu ke vštípení pravdy, že „počátek moudrosti je bázeň Hospodinova“. Vedoucí v Izraeli by měli rozšiřovat poznání Písma svatého v celém jejich kraji, aby podporovalo duchovní zdraví, protože Boží slovo je listím ze stromu života (MS 14, 1903). 10. Děti nemusí být obětovány Molochovi – Náboženství v domově - co ono nevykoná? Ono vykoná právě to dílo, které Bůh chtěl, aby bylo konáno v každé rodině. Děti by měly být vychovávány v péči a napomenutí Páně. Mají být vychovávány a cvičeny, ne proto, aby byly

62 uznány společností, ale jako členové Boží rodiny. Nemají být obětovány Molochovi. Rodiče by se měli stát dobrovolnými poddanými Krista. Stejně otec jako i matka by se měli zasvětit dílu správné výchovy dětí, které jim byly dané. Měli by se pevně rozhodnout pracovat v lásce Boží s největší něžností a soucitem pro záchranu duší, nacházejících se pod jejich vedením. Nemají se nechat pohltit zvyky světa. Nemohou se zúčastňovat večírků, koncertů, tanců, pořádat oslavy a účastnit se jich, protože takto jednají pohané (NL.No.29, p.2). 13-14. (1 Kr 11,4-8). Památníky odpadnutí – Pouze dobrota má pravou velikost. Každý člověk předává dědictví buď dobra nebo zla. Na jižní vyvýšenině hory Olivetské byly památné kameny Šalomounova odpadnutí. Obrovské modly, neforemné bloky dřeva a kamene, vyčnívaly nad myrtovými a olivovými háji. Joziáš, mladý reformátor, ve své náboženské horlivosti zničil tyto obrazy Astarot, Kámose a Molocha, ale rozbité úlomky a hromady rozvalin zůstaly na protilehlé hoře Moria, kde stál Boží chrám. Když se cizinci v pozdějších pokoleních ptali: „Co znamenají tyto rozvaliny, které leží před chrámem Hospodinovým?“ bylo jim odpovězeno: „To je Šalomounova Hora přestoupení, na které postavil oltáře pro uctívání bůžků, aby se zalíbil svým pohanským ženám.“ (Letter 8b, 1891). 29-30. (2 Kr 22,19-20; 2 Pa 34,26-33; 35,20-24). Joziášova chyba – Ti, kteří neberou Boží slovo za svou záruku, nemohou doufat, že lidská moudrost jim může v něčem pomoci; protože lidská moudrost, oddělená od Boha, je jako vlny mořské, hnané a zmítané větrem. Kristovo slovo zní: „On vás uvede do všeliké pravdy.“ Nezavrhujte světlo vám dané. Čtěte Joziášův příběh. On vykonal dobré dílo. Za jeho panování bylo modlářství potlačeno a zřejmě úspěšně vykořeněno. Chrám byl znovu otevřen a přinášení obětí bylo znovu zřízeno. Jeho dílo bylo dobře vykonáno. Ale nakonec zahynul v boji. Proč? Protože nechtěl dbát varování, jež mu byla udělována. ... [citace 2 Pa 34,26-33; 35,20-24.] Protože Joziáš zahynul v boji, kdo bude obviňovat Boha z toho, že nedodržel své Slovo, říkající, že Joziáš půjde do hrobu v pokoji? Hospodin nedal Joziášovi příkaz, aby šel bojovat s králem Egypta. Když Hospodin dal králi Egypta příkaz, že přišel čas, aby mu sloužil v boji, a vyslanci řekli Joziášovi, aby nešel bojovat s Necho, bezpochyby si Joziáš poblahopřál, že slovo Hospodinovo nepřišlo k němu přímo, a aby návrat jeho armády nebyl pro něho pokořující, tak šel do boje. A kvůli tomu zahynul v boji, s kterým neměl mít nic společného. Tento muž, který byl Bohem tak velmi poctěn, neměl v úctě Boží slovo. Hospodin mluvil v jeho prospěch a předpověděl mu dobré věci, ale Joziáš se stal sebedůvěřivým a nedbal na varování. Jednal proti Božímu slovu, rozhodl se jít svou vlastní cestou, a proto ho Bůh nemohl ochránit před následky jeho vlastního působení. V našich dnech lidé chtějí jednat podle svých vlastních tužeb a řídit se svou vlastní vůlí. Můžeme se pak divit, že je tak mnoho duchovní slepoty? (MS 163, 1903). KAPITOLA 24. 10-16. (2 Pa 36,20). Izraelité se prokázali nedůvěryhodnými – Dítky Izraele byly vzaty do babylonského zajetí, protože se odloučily od Boha, a již nezachovávaly zásady, které jim byly svěřeny do péče, zbavené metod a praktik národů, které zneuctívaly Boha. Hospodin jim nemohl zajistit blahobyt, ani nemohl splnit smlouvu, kterou s nimi uzavřel, protože byli nevěrní zásadám, které jim dal, aby horlivě zachovávali. Svým duchem a svým jednáním nesprávně představovali jeho charakter, a proto dovolil, aby byli vzati do zajetí. Protože se odloučili od něho, Bůh je pokořil. Nechal je jít jejich vlastními cestami, a nevinní proto museli trpět s vinnými. Vyvolený Boží lid se prokázal jako nedůvěryhodný. Projevili se jako sobečtí, úkladní a nečestní. Mezi dítkami Izraele byli však také i křesťanští vlastenci, kteří byli v zásadách pevní jako ocel, a na tyto oddané muže Hospodin hleděl s velkým zalíbením. Byli to lidé, kteří nebyli zkaženi sobectvím, kteří neposkvrnili Boží dílo následováním bludných metod a praktik, lidé, kteří měli v úctě Boha, i kdyby měli všechno ztratit. Museli trpět s vinnými, ale díky Boží prozřetelnosti jejich babylonské zajetí bylo prostředkem, který je vysunul do popředí, a jejich příklad neposkvrněné poctivosti září nebeským jasem (RH May 2, 1899). 17-20. (2 Kr 25,7; 2 Pa 36,11-13; Jr 27,12-22; 39,4-7). Sedechiáš odmítl Boží ochranu – Sedechiáš byl důkladně poučen prorokem Jeremiášem, jak může být ochráněn před neštěstími, které na něho jistě přijdou, pokud nezmění své jednání a nebude sloužit Hospodinu. Pohromy přišly, protože se nechtěl svou poslušností sám vložit pod Boží ochranu. S vyloupenýma očima byl odveden v řetězech do babylonského zajetí. Jak smutné a hrozné je to varování pro ty, kteří se stali zatvrzelými vůči napomenutím a kteří se nechtějí pokořit v pokání, aby je Bůh mohl zachránit! (Letter 281, 1905). KAPITOLA 25. 9. (2 Pa 36,19; Jr 39,8). Selhali jako misionáři – Proč Hospodin dopustil, aby Jeruzalém byl zničen ohněm poprvé? Proč dovolil, aby byl jeho lid byl poražen jejich nepřáteli a odveden do pohanské země? Bylo to proto, že selhali v tom, aby byli jeho misionáři a postavili rozdělující zeď mezi sebou a lidmi kolem nich. Hospodin je rozptýlil, aby poznání jeho pravdy mohlo být rozšířeno do celého světa. Kdyby byli oddaní, věrní a poslušní, Bůh by je přivedl znovu do jejich vlastní země (GCB April 7, 1903).

63

1 Paralipomenon KAPITOLA 21. 1-13. (2 S 24,1-14). David se svěřil do Božího milosrdenství – Dílo sčítání Izraele ještě nebylo zcela dokončeno a David se již cítil usvědčen z toho, že spáchal velký hřích proti Bohu. Poznal svou chybu a pokořil se před Bohem, vyznávaje svůj velký hřích způsobený nerozumným sčítáním lidu. Jeho lítost však přišla příliš pozdě. Slovo již vyšlo od Hospodina k jeho věrnému proroku, aby přinesl Davidovi poselství a předložil mu svůj zvolený trest za jeho přestoupení. David stále ukazuje, že důvěřuje Bohu. Volí si raději padnout do rukou milosrdného Boha, než aby byl ponechán krutému milosrdenství hříšných lidí (1SP 385). 14-27. (2 S 24,15-25). Davidova lítost přijata a zničení zastaveno – Rychle následovalo zničení. Sedmdesát tisíc lidí bylo zničeno následkem moru. David a starší Izraele byli v nejhlubším ponížení, truchlíce před Hospodinem. Když anděl Hospodinův byl již na své cestě, aby zničil Jeruzalém, Bůh mu přikázal, aby zastavil své dílo zkázy. Milosrdný Bůh miluje stále svůj lid, navzdory jejich vzpouře. Davidovi a těm, kteří jsou s ním, je ukázán anděl, oděný ve válečné zbroji, s vytaseným mečem ve své ruce, rozprostřeným nad Jeruzalémem. David je ve strašných obavách, přesto volá ve své úzkosti a slitování za Izrael. Úpěnlivě prosí Boha, aby zachránil své ovečky.V bolesti vyznává: „Aj, já zhřešil, a já jsem neprávě učinil, ale tito, jsouce jako ovce, co učinili? Nechť jest, prosím, ruka tvá proti mně a proti domu otce mého.“ Bůh skrze svého proroka hovoří k Davidovi a přikazuje mu, aby učinil pokání za svůj hřích. Davidovo srdce bylo v činnosti a jeho lítost byla přijata. Bylo mu zdarma nabídnuto Aravnovo humno, kde vystavěl oltář Hospodinu, a také dobytek a všechno, co bylo potřebné k obětování. David však říká tomu, který učinil takovou velkorysou nabídku, že Hospodin přijme oběť, kterou je on ochotný přinést, nemůže však přijít před Hospodina s obětí, která ho nic nestojí. Koupí to od něho za plnou cenu. Obětoval zde oběti zápalné a oběti pokojné. Bůh přijal tyto oběti a odpověděl Davidovi tím, že seslal oheň z nebe, který strávil oběť. Andělu Hospodinovu bylo přikázáno, aby vložil svůj meč do pochvy a zastavil své dílo zkázy (1SP 385-386). KAPITOLA 22. 13. Bůh žehná těm, kteří udržují zásady – Učinil snad Hospodin chybu tím, že umístil Šalomouna do postavení tak veliké zodpovědnosti? Ne. Bůh ho připravil k nesení této zodpovědnosti a zaslíbil mu milost a sílu pod podmínkou poslušnosti [citace1 Pa 22,13.] Hospodin staví lidi na zodpovědná místa ne proto, aby konali svou vlastní vůli, ale jeho vůli. Tak dlouho, jak budou udržovat čisté zásady jeho vlády, bude jim žehnat a posilovat, uznávajíc je za své nástroje. Bůh nikdy neopustí ty, kteří jsou věrni jeho zásadám (MS 164, 1902). KAPITOLA 23. 1-5. (2 Pa 8,14). Organizace chrámové služby – [citace1Pa 23,1-5.] Čtyři tisíce hudebníků, rozdělených do dvaceti čtyř skupin, z nichž každá byla vedena dvanácti muži, zvlášť vyučenými a zručnými v používání hudebních nástrojů. Taktéž byla přesně stanovena práce vrátných. Kněží byli rozděleni do dvaceti čtyř skupin a byl učiněn úplný a přesný záznam tohoto rozdělení. Každá skupina byla přesně uspořádána pod svým náčelníkem a každá z nich měla přijít do Jeruzaléma dvakrát v roce, aby se účastnila jeden týden služby ve svatyni. Levité, jejichž povinností bylo pomáhat při službě ve svatyni, byli uspořádáni a byl jim přidělen úkol s podobnou přesností (RH Oct. 5, 1905). KAPITOLA 27. 1.32-34. (Př 11,14; 24,6). Širší rozdělení zmenšuje břímě – V plánování řízení záležitostí království poté, co se David vzdal trůnu ve prospěch Šalomouna, starý král, jeho syn a jejich rádcové považovali za podstatné, aby všechno bylo učiněno správně, přesně, poctivě a pohotově. Tak dalece, jak to jen bylo možné, se řídili organizačním systémem, daným Izraeli hned po vysvobození z Egypta. Levitům bylo přiděleno dílo spojené s chrámovou službou, včetně služby písní a instrumentální hudby a hlídání pokladu. Muži schopní nosit zbraň a sloužit králi byli rozděleni do dvanácti houfů po dvaceti čtyři tisících v každém. Nad každým houfem byl ustanoven vůdce. „Vojevůdcem králova vojska byl Joáb. Houfy ... vcházejíce a vycházejíce na každý měsíc, přes všecky měsíce roku.“ Takže každá skupina dvaceti čtyři tisíců sloužila králi jeden měsíc během každého roku. David ustanovil Jonatana, svého strýce za „rádce, moudrého muže a písaře”; Achitofel byl rovněž „králův rádce ... A po Achitofelovi byl Iliada ... a Abiatar. Chusai byl „králův přítel”. Svým moudrým příkladem starý král učil Šalomouna, že „v množství rádců je bezpečí”.

64 Přesnost a úplnost organizace byla od počátku Šalomounovy vlády dokonalá; zahrnující v sobě plány přivést co největší možný počet ze všeho lidu do činné služby; rozsáhlé rozdělení zodpovědnosti tak, aby služba Bohu a krále nebyla příliš tíživá pro jakéhokoliv jednotlivce nebo skupinu lidí, to jsou lekce, které by všichni měli studovat s užitkem a které by vedoucí křesťanské církve měli chápat a řídit se jimi. Tento obraz velkého a mocného národa žijícího v prostotě a pohodlí venkovských domů, každá osoba odevzdána ochotné neplacené službě Bohu a králi po určitou část každého roku, je ta, z níž můžeme získat mnoho užitečných rad (RH Oct. 12, 1905). KAPITOLA 28. 9. Věrnost musí předcházet požehnání– [citace1 Pa 28,9]. Tento příkaz je dán lidem zaujímajícím zodpovědná postavení v díle Božím, tak jistě jako bylo dáno Šalomounovi. Den zkoušky a zkušování přijde na ně stejně tak jistě, jako přišel tenkrát na Šalomouna. Věrnost je požadována dříve, než Bůh může udělit požehnání, která zaslíbil. Ti, kteří nabízejí Bohu přijatelnou službu, musí být poslušni všem jeho přikázáním. Takto se stávají představiteli Krista (MS 163, 1902). 11-13.19. Anděl usměrňoval Davidův záznam – Hospodin prostřednictvím svého anděla poučil Davida a dal mu vzor domu, který měl Šalomoun pro něho vybudovat. Andělu bylo přikázáno, aby stál vedle Davida, když zaznamenával pro Šalomouna důležité pokyny týkající se zařízení Božího domu. Davidovo srdce bylo v činnosti (1SP 387-388). Tesař z Nazareta byl nebeským architektem – Kristus byl základem židovského systému. Navrhnul zařízení prvního pozemského svatostánku. Předal každou směrnici týkající se stavby Šalaomounova chrámu. Ten, který pracoval jako tesař v městečku Nazaret, byl nebeským Stavitelem, který vytyčil plán domu, v němž mělo být jeho jméno poctěno. Věci nebe a země jsou mnohem více pod přímým Kristovým dohledem, než si mnozí uvědomují (MS 34, 1899). 20-21. Bůh dává moudrost k vykonání tohoto díla – [citace 1Pa 28,20-21]. Davidův slavnostní příkaz by měl být uchováván v paměti těch, kteří dnes zaujímají zodpovědná postavení, protože ono je pro tyto lidi stejně tak závazné, jako to bylo pro Šalomouna v době, kdy mu to bylo předáno. V těchto našich dnech zkoušky je Boží lid zkoušen a prověřován stejně tak, jako byl ve dnech Šalomouna. Tato celá kapitola je důležitá pro všechen Boží lid žijící v tomto věku. V záležitostech, které on vyžaduje od svého lidu, určených k zachování bezpečí a blahobytu jeho království, Hospodin nespojí dohromady rozptýlené členy, kteří neměli opravdovou zkušenost a kteří nedali slib pro rozvíjení charakterů, které mohou být závislé na nesení zodpovědnosti ve spojení s dílem formování a utváření národa ke konání nejslavnostnější, svaté služby pro Boha, v souladu se vznešeným, čistým stavem lidu, který ho reprezentuje. Boží služba není svěřena úsudku a volbě jednoho člověka, ale je rozdělena mezi ty, kdo jsou shledáni ochotnými pracovat se zájmem a sebeobětováním. Takto všichni, v souladu se schopností a způsobilostí, kterou jim dal Bůh, nesou zodpovědnost, kterou jim on určil. Důležité zájmy velkého národa byly svěřeny mužům, jejichž schopnosti je učinily způsobilými k nesení těchto zodpovědností. Někteří byli vybráni k řízení obchodních záležitostí; jiní byli vybráni k tomu, aby se starali o duchovní záležitosti spojené s uctíváním Boha. Veškerá náboženská služba a každé odvětví obchodu mělo nést pečeť nebes. „Svatost Hospodinu“ mělo být heslem pracovníků v každém odvětví. Bylo to považováno za podstatné, aby všechno bylo prováděno správně, přesně, poctivě a rychle. Všem, kteří jsou zaměstnáni v jeho službě, dává Hospodin moudrost. Svatostánek, který se zrodil v poušti, a chrám v Jeruzalémě byly postaveny podle zvláštních pokynů pocházejících od Boha. Od samého začátku byl on přesný, pokud se týče plánu a dokončení jeho díla. V tomto věku světa dává svému lidu mnoho světla a poučení, pokud se jedná o to, jak má jeho dílo úspěšně pokračovat - na vznešeném, čistém, ušlechtilém základě; a proto není spokojen s těmi, kteří ve své službě neuskutečňují jeho plány. On oddělí takové lidi od svého díla a vyzkouší jiné, kteří, když se prokážou soběstačnými, budou postupně nahrazeni ještě dalšími pracovníky (MS 81, 1900). KAPITOLA 29. 5. Polovičatá služba se nelíbí Bohu – [citace 1 Pa 29,5]. Odpověď přišla nejenom v štědrých bohatých obětech, které měly pokrýt náklady na stavbu, ale i v ochotné službě v různých odvětvích Božího díla. Srdce byla naplněna touhou vrátit Hospodinu jeho vlastnictví posvěcením jeho službě veškeré síly mysle i těla. Ti, na nichž bylo vloženo břímě zodpovědnosti, byli rozhodnuti pracovat horlivě a nezištně, využívajíce pro Boha své schopnosti a dovednosti, které jim on dal. Davidovo napomenutí adresované Šalomounovi a jeho výzva k nosičům břemen národa by měly být uchovávány v paměti těch, kteří dnes zaujímají zodpovědná postavení v díle Páně. V těchto našich dnech Boží lid bude prospívat pouze tenkrát, pokud bude zachovávat jeho přikázání; a ti, kteří nesou zodpovědnosti, jsou vybízeni k tomu, aby zasvětili svou službu Pánu. Úředníci sdružení, úředníci církve, ředitelé a vedoucí oddělení našich institucích, pracovníci v polích doma i v zahraničí – všichni mají vykonávat věrnou službu využitím svých schopností výhradně pro Boha. Hospodin není spokojen s polovičatou službou. Jemu dlužíme všechno, co máme a čím jsme (RH Sept. 14, 1905). 14. David a Bůh byli společníci – Tento předmět používání svěřených nám prostředků bychom měli pečlivě zvážit, protože Pán bude požadovat své vlastnictví i s úroky. Zatímco jsou v chudobě, mnozí považují systematické dávání za biblický požadavek; ale když přijdou k penězům nebo k majetku, neuznávají Boží požadavek na ně kladený. Pohlížejí na své prostředky jako na své vlastnictví. Avšak král David tak

65 nejednal v pohledu na své bohatství. Chápal skutečnost,že Bůh je velikým vlastníkem všech věcí, a že on sám byl vysoce poctěn tím, že byl vpuštěn do společenství s Bohem. Jeho srdce bylo naplněno vděčností za přízeň a milost Boží a když předkládal dary pro stavbu chrámu, řekl ve své modlitbě: „Od tebeť jest zajisté všecko, a i to z ruky tvé dali jsme tobě.” (RH Dec. 8, 1896).

2 Paralipomenon KAPITOLA 1. 3-6. Viz komentář EGW k 1 Kr 3,3-4, sv. II., str.1025. 7-10. Viz komentář EGW k 1 Kr 3,5-9, sv. II., str.1025. 7-12. Viz komentář EGW k 1 Kr 3,5-15, sv. II., str.1026. KAPITOLA 2. 3-14. Viz komentář EGW k 1 Kr 5,3-18, sv. II., str.1026. 13-14. Viz komentář EGW k 1 Kr 7,13-14, sv. I., str.1030. KAPITOLA 4. 11. Viz kom. EGW k 1 Kr 7,13-14, sv. II., str.1030. KAPITOLA 5. 7-8, 12-14. Viz komentář EGW k 1 Kr 6,23-28, sv. II., str.1030. KAPITOLA 6. 13. (1 Kr 8,54). Klekání k modlitbě při veřejných bohoslužbách – Obdržela jsem dopisy, v nichž jsem byla tázána ohledně správného postoje, jaký by měl být zaujat osobou přednášející modlitbu k Vládci vesmíru. Kde naši bratři přišli na myšlenku, že by měli stát, když se modlí k Bohu? ... [citace L 22,41; Sk 9,40; 7,59-60; 20,36; Ezd 9,5-6; Ž 95,6; Ef.3,14] ... Při veřejné i soukromé bohoslužbě, když Bohu předkládáme naše prosby, je naší povinností před ním pokleknout. Tento akt svědčí o naší závislosti na Bohu. ... [citace 2 Pa 6,1-13] ... Je to možné, že při veškerém světle, které Bůh dal svému lidu o prokazování úcty, naši kazatelé, ředitelé, učitelé v našich školách, učí mladé lidi slovem i příkladem, aby při modlitbě stáli vzpřímení, jak to kdysi činili farizeové? Máme se na to dívat jako na důkaz jejich samolibosti a nadutosti? Mají se tyto rysy stát viditelnými? ... Doufáme, že naši bratři nebudou prokazovat méně úcty a bázně, když se přibližují k jedinému a pravému Bohu, než prokazují pohané svým modlám, jinak v den konečného rozhodnutí budou tito lidé našimi soudci. Chtěla bych říci všem, kteří zaujímají v našich školách postavení učitelů: Muži a ženy, nezneucťujte Boha svým nedostatkem úcty a okázalostí. Nestůjte ve svém farizejství a nepředkládejte takto své modlitby Bohu. Nedůvěřujte své vlastní síle. Nespoléhejte na ni, ale často se sklánějte na svých kolenou před Bohem a klanějte se mu. Když se shromáždíte, abyste uctívali Boha, určitě před ním skloňte svá kolena. Nechť tento akt dosvědčuje, že celá duše, tělo i duch jsou podřízeny Duchu pravdy. Kdo hledal důkladně v Božím slově příklady a poučení v tomto ohledu? ... Člověk musí přijít na skloněných kolenou, jako ten, kdo se poddává milosti, jako pokorný žadatel u podnože milosrdenství. ... A protože denně přijímá milosrdenství z Boží ruky, má vždy uchovávat ve svém srdci vděčnost a vyjadřovat ji slovy díkůvzdání a chvál za tuto nezaslouženou přízeň (NL 37,1-3). Modlitba přednesená Šalomounem během vysvěcení chrámu nebyla vyslovena, když stál na svých nohou. Král poklekl v pokorném postoji jako žadatel. Zde je poučení pro Boží lid dnes. Naše duchovní síla a náš vliv se nezvětší přizpůsobením se světskému postoji zaujatém během modlitby. ... Nechť člověk přijde na skloněných kolenou, jako ten, kdo se poddává milosti, jako pokorný žadatel u podnože milosrdenství. Takto dosvědčuje, že celá duše, tělo i duch jsou podřízeny svému Stvořiteli (RH Nov. 30, 1905).

66 KAPITOLA 8. 14. Viz komentář EGW k 1 Pa 23,1-5. KAPITOLA 9. 17-22. Viz komentář EGW ke Kaz 1,14. 22-23. (1 Kr 10,23-24). Bůh obdařuje člověka schopností – [citace 2 Pa 9,22-23]. Tuto poctu si nezpůsobil Šalomoun sám. Bůh ho obdařil schopnostmi vlivu a velkou moudrostí. Nechť všichni pamatují na to, že takt a schopnosti nepocházejí z přirozeného člověka. Ti, kteří spoléhají na kazatele nebo na nějakého jiného člověka, kterého považují za vyššího, než jsou oni sami, by měli pochopit, že Bůh je Ten jediný, který obdařuje člověka schopnostmi. Vidíme nebezpečí v udělování bohatých darů nebo slov chvály lidským nástrojům. Ti, kteří jsou poctěni Bohem, musí být neustále na stráži, aby pýcha a samolibost nezískala nad nimi nadvládu. Ten, kdo má zvláštní přívržence, ten, kdo obdržel slova chvály od Pána, potřebuje zvláštní modlitby Božích věrných strážců, aby mohl být chráněn před nebezpečím pěstování myšlenek samolibosti a duchovní pýchy. Nikdy by takový člověk neměl projevit domýšlivost, nebo pokus jednat jako diktátor nebo vládce. Věrně by ho měli jeho bratři upozornit na nebezpečí, protože, když ho nechají tak, jistě učiní chyby a vyjeví lidské slabosti. Když studujeme Šalomounovu historii, můžeme jasně vidět, že právě ti, kteří lichotili, chválili a oslavovali lidské schopnosti, jsou těmi, kteří neuznávali a nevelebili Boha za požehnání, která jim udělil prostřednictvím lidských nástrojů. Podporovali a oslavovali člověka; Bůh byl zneuctěn; a Hospodin tedy shledal, že nádoba, kterou on ustanovil a používal ve své svaté službě, se stala nečistou. Začaly se projevovat city, duch a podobnost přirozeného člověka a ten, kdo jednou činil Boží vůli, se stal zkaženým následkem lidského vyvýšování. Pak se projevila slabost a chatrnost člověka tím, že si zvolil nerozumné přátele, jejichž jednání pomohlo pokušiteli, aby tohoto člověka chytil do pasti. Pán to dovolil, aby byl polapen, protože on šel, aby vyvyšoval svou vlastní moudrost a neučinil Boha svou důvěrou. Nechtěl si nechat poradit; chtěl jít svou vlastní cestou. .... Hospodin staví lidi na zodpovědná místa ne proto, aby konali svou vlastní vůli, ale jeho vůli. Dává moudrost těm, kteří ho hledají a spoléhají na něho jako na svého Rádce. Tak dlouho, jak lidé představují čisté zásady jeho vlády, jim Bůh bude žehnat a udržovat je jako své nástroje k uskutečnění jeho cílů týkajících se jeho lidu. Bůh spolupracuje s těmi, kteří spolupracují s ním. .... Zkouška, jíž byl Šalomoun posuzován, je používána k posuzování všech (MS 81, 1900). KAPITOLA 14. 11. Bůh bude s námi pracovat, když mu budeme důvěřovat – [citace 2 Pa 14,11]. Toto je modlitba vhodná i pro nás. Naše vyhlídky do budoucnosti nejsou nijak lichotivé. Existuje obrovské množství těch, jež jsou sešikováni proti pravdě, s nimiž se musíme potýkat, když předáváme světlo ostatním. Naše naděje není v naší znalosti pravdy a v naší vlastní schopnosti, ale v živém Bohu. ... Měla by zde být ... živá víra v mocného Boha, aby zjevil svou moc, jinak všechno zklame. Bůh porazil nepřátele Izraele. Uvedl jejich vojska ve zmatek. Uprchli, nevědouce kam. Kdo může obstát před Hospodinem Bohem Izraele? Nyní nebojujeme proti „tělu a krvi”, ale proti knížatstvům a mocnostem, proti duchovním zlostem vysoko. Hospodin nás povzbuzuje, abychom vzhlíželi k němu jako ke zdroji veškeré naší síly, k Tomu jedinému, který nám může pomoci. Můžeme vzhlížet k lidem a oni nám udělí radu, a přesto můžeme být poraženi; ale když se Bůh Izraele ujme díla v náš prospěch, určitě přinese vítězství. Potřebujeme vědět, zda jsme v pořádku před Bohem; pokud ne, pak musíme učinit vážné úsilí, abychom vešli do správného vztahu s ním. Musíme vykonat něco sami osobně. Nemůžeme vsadit náš věčný úděl na domněnky. Musíme všechno uvést do pořádku; musíme plnit Boží požadavky a teprve pak očekávat, že Bůh bude spolupůsobit s naším úsilím. Bůh v nás působí prostřednictvím světla své pravdy. Musíme být poslušni všem jeho přikázáním. Ó, kéž bychom vzali v úvahu tu věc, že dílo, do něhož jsme zapojeni, není naším dílem, ale Božím, a my jako pokorné nástroje jsme jeho spolupracovníky. S očima upřenýma na Boží slávu nemůžeme zaměnit počátek našeho křesťanského života za jeho konec, ale vidět potřebu cvičit se na zemi v tom, co nás připraví pro konání Boží vůle! Nesmíme vyvyšovat sami sebe, nesmíme být sebevědomými, ale musíme důvěřovat Bohu, vědouce, že je nám ochoten a schopen pomoci. Bůh bude se svým lidem, ale my se musíme postavit na takovém místě, kde naše víra a důvěra se stanou pevnými v něm (RH May 10, 1887). KAPITOLA 17. 3-7.9-10. Poslušnost přináší Boží přízeň – [citace 2 Pa 17,3-7.9-10]. Poslušnost vůči Bohu vždy přináší jeho přízeň a věrné vykonávání spravedlivých zásad je božským pověřovacím listem; ale Pán je zneuctěn, když ti, kteří jsou postaveni za strážce Božího stáda podporují a schvalují zlé dílo.

67 Vnější projevy půstu a modliteb, bez zdrceného a zkroušeného ducha, nemají v Božích očích žádnou cenu. Je potřebné vnitřní dílo milosti. Nezbytné je pokoření duše. Bůh na to hledí. Milostivě přijme ty, kteří před ním pokoří svá srdce. Vyslyší jejich prosby a vyléčí jejich odpadnutí. Kazatelé i lid potřebují očišťující dílo svých duší, aby Boží soudy byly od nich odvráceny. Bůh čeká, čeká na pokoření a lítost. Přijme všechny, kteří se obrátí k němu celým srdcem (MS 33, 1903). KAPITOLA 26. 16-21. (2 Kr 15,5). Úspěch nesmí vést člověka k povýšenosti – [citace 2 Pa 26,16-21]. Případ krále Uziáše ukazuje, jak Bůh trestá hřích domýšlivosti. ... Pán postavil lidi do určitého postavení ve své církvi a nechce, aby opouštěli místa, která jim on určil. Když jim Pán dává určitou míru úspěchu, nemají se stát povýšenými a považovat se za schopné ke konání díla, pro které nejsou způsobilí a ke kterému je Bůh nepovolal (RH Aug. 14, 1900). KAPITOLA 33. 9-13. Způsob Božího díla – V případu Manassesa nám Hospodin dává příklad, jakým způsobem pracuje [citace 2 Pa 33,9-13]. Hospodin často hovoří ke svému lidu ve varováních a napomenutích. Zjevil sám Sebe v milosrdenství, lásce a dobrotě. Nikdy neponechal svůj odpadlý lid vůli nepřítele, ale dlouho jej snášel, dokonce v době zarytého odpadlictví. Ale po výzvách, které se staly zbytečné, připravil trestající metlu. Jaká soucitná láska byla uplatněna vůči Božímu lidu. Hospodin by mohl zničit v jejich hříších ty, kteří působili proti jeho záměrům, ale on to neučinil. Jeho ruka je stále vztažena. Máme důvody k tomu, abychom přinášeli díky Bohu za to, že ještě neodňal svého Ducha těm, kteří nechtěli kráčet po jeho cestě (Letter 94, 1899). KAPITOLA 34. 18-19. Viz komentář EGW k 2 Kr 22,10-11, sv. II., str.1038. 21. (2 Kr 22,13). Slovo Hospodinovo je stále závazné – [citace 2 Kr 22,13]. Joziáš neřekl: „Nic nevím o této knize. Jsou to staré předpisy, a časy se změnily.” Ustanovil muže, kteří měli prozkoumat tuto věc a tito mužové se odebrali k prorokyni Chuldě [citace 2 Kr 22,15-20]. V Joziášových dnech bylo Slovo Hospodinovo stejně tak závázné a mělo by být stejně tak přesně dodržováno jako v době, kdy bylo vysloveno. A dnes je stejně tak závazné jako tenkrát (GCB April 1, 1903). 22. (2 Kr 22,14). Chulda byla navštívena nejváženějšími osobami království – Joziáš poslal k prorokyni posly, kteří byli nejvyššími a nejváženějšími z lidu. Poslal první muže království – muže, kteří zaujímali vysoká postavení zodpovědnosti v národě. Takto prokázal úctu k Božím proroctvím (GCB April 1, 1903). 29-31. Viz komentář EGW k 2 Kr 23, 1-3, sv. II., str.1038. 30. Viz komentář EGW k 2 Kr 23,2, sv. II., str.1039. 26-33. Viz komentář EGW k 2 Kr 3,29-30, sv. II., str.1039. KAPITOLA 35. 20-24. Viz komentář EGW k 2 Kr 23,29-30, sv. II., str.1039. KAPITOLA 36. 11-13. Viz komentář EGW do 2 Kr 24, 17-20, sv. II., str.1040. 14-21. Židé j sou příkladem ukončení Boží shovívavosti – Židovský národ je nám představen jako příklad ukončení Boží dlouhoshovívavosti. Ve zkáze Jeruzaléma je představeno zničení světa. Ústa toho, který vždy vyslovuje požehnání pro kajícné, který vyslovuje povzbuzení chudým a trpícím a který přináší potěšení pokorným, vyslovil prokletí nad těmi, kterým předložil světlo, ale kteří ho neuznali ani nepřijali. Těm, kteří si mysleli, že se mohou vyhnout jasnému a zřetelnému Božímu slovu a udržovat člověkem ustanovené tradice, oznámil, že budou shledáni vinnými veškeré krve proroků, zabitých od založení světa. Znovu a znovu se Bůh snažil zastavit Židy přísnými tresty v jejich bezbožném jednání. Oni ho však provokovali bezbožnými skutky, zavrhovali Zákon Hospodina zástupů a nakonec odmítli prokázat úctu jeho jednorozenému Synu. Každé století přestupování zákona hromadilo hněv pro veliký den hněvu. Ježíš prosil tvrdošíjný a zatvrzelý národ, aby nenaplnil míru svých nepravostí. Jejich bezbožné skutky nebyly zapomenuty ani přehlédnuty. Když čas trestajících soudů měl přijít v plnosti, byl dán rozkaz ze svatého místa Nejvyššího k obhájení Boží cti a zvelebení jeho zákona (Undated MS 145).

68 19. Viz komentář EGW k 2 Kr 25,9, sv. II., str.1040. 20. Viz komentář EGW k 2 Kr 24, 10-16, sv. II., str.1040.

Ezdráš KAPITOLA 3. 10-12. Jedni chválili a druzí plakali – [citace Ezd 3,10-11]. Tato chvála a díkůvzdání, o které nemusíme mluvit, byla zcela odpovídající. Dům, na němž spočinuly jejich oči, byl pro Hospodina dostatečně důležitý, aby znovu a znovu posílal své slovo k povzbuzení stavitelů. Hospodin předává svým služebníkům slova k mluvení; a tuto vděčnost by měli vyjádřit všichni, ... když viděli, že byly položeny základy tohoto domu. Ale zde nastala jiná potíž. Bylo slyšet naříkání, pláč a smutek, protože chrám nebyl zvenčí tak nádherný jako první. Objevili se takoví, kteří používali své hovorové schopnosti k tomu, že hovořili o podřazenosti stavby k té, kterou postavil Šalomoun. Spolu s hudbou a zpěvem, s radostí a chválou vůči Bohu byl smíšen určitý neharmonický tón, nebyl to tón radosti, chvály ani díkuvzdání, ale tón nespokojenosti [citace Ezd 3,12]. Viděli dost na to, aby byli puzeni chválit Boha. Viděli, že Hospodin je navštívil poté, co je rozptýlil za jejich nevděčnost a nevěrnost vůči jeho přikázáním. Zapůsobil na srdce Cýra, aby pomohl těm, kteří byli určeni znovu vystavět jeho dům. Avšak ti, kteří se nechali snadno odradit, nekráčeli vírou. Pěstovali zhoubné pocity, které nebyly vůní života k dobrým skutkům (MS 116, 1897). KAPITOLA 7. 6-10. Ezdráš publikuje opisy zákona – Ezdráš byl potomkem synů Aronových, knězem, jehož Bůh vyvolil, aby se stal nástrojem pro blaho Izraele a aby tím mohl vrátit kněžskému stavu čest a slávu, jež z valné části pozbyl v době zajetí. Ezdráš byl člověkem veliké zbožnosti a svaté horlivosti. Byl také člověkem učeným a zběhlým v zákoně Mojžíšově. Tyto schopnosti z něho učinily význačného muže. Ezdráš byl puzen Duchem Božím ke zkoumání historických a básnických knih Bible, a tímto způsobem se stal obeznámeným s významem a pochopením zákona. Po dobu zajetí poznání Boží vůle bylo v jisté míře ztraceno. Ezdráš shromáždil všechny opisy zákona, které jen mohl najít. Učinil z nich kopie, rozšířil je mezi Boží lid a stal se učitelem zákona a proroctví ve školách proroků. Ryzí slovo, takto pilně Ezdrášem učené, šířilo vědomosti, které byly v této době neocenitelné (Letter 100, 1907). Bůh dává další příležitost a projevuje shovívavost– Hospodin povýšil Ezdráše do hodnosti svého služebníka. Zapůsobil na srdce krále, tak aby Ezdráš našel u něho přízeň. Král vložil do jeho rukou hojné prostředky na obnovu chrámu a umožnil Židům, kteří byli sedmdesát let v babylonském zajetí, aby se mohli vrátit. Tím, že dal svému lidu další příležitost, aby mohli sloužit Bohu ve své vlastní zemi, Hospodin projevil svou shovívavost ke svým vzpurným dětem (Letter 98, 1907). 10. Příklad v poznání a praxi – Dovolíme snad, aby nás příklad Ezdráše učil, jak máme využívat naši znalost Písma? Život tohoto Božího služebníka by měl být pro nás inspirací, abychom sloužili Hospodinu celým srdcem, myslí i sílou. Každý dostal k vykonání určitou práci a ona může být vykonána pouze posvěceným úsilím. Nejprve se však musíme sami rozhodnout, že se chceme seznámit s Božími požadavky a pak je uplatňovat v praxi. Pak můžeme rozsévat semena pravdy, která přinesou ovoce pro věčný život (RH Feb. 6, 1908). KAPITOLA 8. 22. Ezdráš byl ochoten podstoupit riziko – Ezdráš a jeho druzi byli rozhodnuti bát se Boha, být mu poslušni a vložit svou důvěru výhradně na něj. Neutvářeli spojení se světem, aby si zajistili pomoc nebo přátelství Božích nepřátel. Bez ohledu na to, zda jich bylo mnoho nebo několik, věděli, že úspěch přichází pouze od Boha. V žádném případě nechtěli, aby jejich úspěch byl přisuzován bohatství a vlivu bezbožných lidí. Ezdráš podstoupil riziko, když svěřil svou věc Bohu. Dobře věděl, že jestli ve svém důležitém díle zklamou, bude to proto, že se nepodřídili Božím požadavkům, a proto jim Bůh nemohl pomoci. Písmo svaté poskytuje hojné důkazy, že je bezpečnější být spojen s Pánem a ztratit přízeň a přátelství světa, než se obracet ke světu pro přízeň a oporu a zapomenout přitom na naši závislost na Bohu. Bylo to proto, že byli přesvědčeni o této pravdě, že Židé nechtěli dovolit, aby se jejich protivníci spojili s nimi v díle budování chrámu.V návrzích těchto modloslužebníků viděli satanův záměr vlákat Boží lid do spojení a společenství s jeho nepřáteli (RH Jan. 8, 1884). KAPITOLA 9.

69 6. Modlitba pokory a lítosti – Ezdráš vlastnil pravého ducha modlitby. Když předkládal svou prosbu před Boha Izraele, když těžce zhřešil navzdory velkému světlu a výsadám, zvolal: „Stydím se a hanbím pozdvihnouti, Bože můj, tváři své k tobě; nebo nepravosti naše rozmnožily se nad hlavou, a provinění naše vzrostlo až k nebi.” Ezdráš vzpomínal na Boží dobrotu v tom, že znovu poskytoval svému lidu oporu v jejich rodné zemi, a byl naplněn rozhořčením a žalem při pomyšlení na jejich nevděčnost oplátkou za božskou přízeň. Jeho jazyk je jazykem pravého pokoření duše a lítosti, která zápasí s Bohem na modlitbě a zvítězí. Pouze taková pokorná modlitba pronikne k sluchu Hospodina zástupů. (ST Feb. 19, 1885).

Nehemijáš KAPITOLA 1. 1. Muži příležitosti a zásad – Nehemiáš a Ezdráš byli muži příležitosti. Hospodin měl pro ně k vykonání zvláštní dílo. Měli volat lidi k tomu, aby přemýšleli o svých cestách a aby viděli, kde udělali chybu; protože Hospodin nestrpěl, aby se jeho lid stal bezmocným, zmateným a byl odveden do zajetí, bez příčiny. Hospodin zvlášť požehnal tyto muže stojící na straně práva. Nehemiáš nebyl oddělen ani jako kněz ani jako prorok, ale Hospodin ho použil pro vykonání zvláštního díla. Byl vybrán za vůdce lidu. Jeho věrnost vůči Bohu však nebyla závislá na jeho postavení. Hospodin nedovolí, aby jeho dílu bylo bráněno, i kdyby se pracovníci ukázali jako nehodní. Bůh má lidi v záloze, připravené splnit požadavky, aby jeho dílo mohlo být ochráněno ode všech znečišťujících vlivů. Bůh bude ctěn a veleben. Když Duch Boží zapůsobí na mysl člověka určeného Bohem jako vhodného k vykonání tohoto díla, on odpovídá: „Zde jsem, pošli mne.” Bůh ukázal svému lidu, pro něhož tak mnoho učinil, že nechce sloužit jejich hříchům. Působil ne skrze ty, kteří mu nechtěli sloužit s cílevědomostí, kteří narušili své cesty před ním, ale skrze Nehemiáše, protože on byl tím mužem zapsaným v nebeských knihách. Bůh prohlásil: „Ty, kteří mě ctí, já poctím.” Nehemiáš se prokázal být tím mužem, kterého Bůh může použít k odstranění falešných zásad a obnovení nebeských zásad; a proto ho Bůh poctil. Hospodin použije ve svém díle lidi, kteří jsou tak pevní v zásadách jako ocel a kteří se nedají ovlivnit sofistikou těch, kteří ztratili své duchovní rozeznání. Nehemiáš byl vybrán Bohem, protože byl ochoten spolupracovat s Hospodinem jako obnovitel. Faleš a intriky byly používány k narušení jeho poctivosti, on se však nedal podplatit. Nechtěl se nechat nakazit výmysly bezzásadových lidí, kteří byli najati ke konání zlého díla. Nedovolil jim, aby ho strachem dohnali k následování zbabělého jednání. Když viděl, jak jsou uváděny v činnost špatné zásady, nepřihlížel pouze jako divák, aby tímto svým mlčením vyjádřil souhlas. Nenechal lidi, aby došli k přesvědčení, že stojí na nesprávné straně. Zaujal pevný a rozhodný postoj na straně pravdy. Nepropůjčil by ani jednu jotu vlivu k překroucení zásad, které ustanovil Bůh. Ať jiní následovali jakékoliv jednání, mohl vždy říci: „Já jsem tak jednal ne ze strachu před Bohem.” Ve svém působení Nehemiáš měl stále před očima Boží čest a slávu. Vladaři, kteří byli před ním, jednali s lidmi nespravedlivě, „a brali od nich chléb a víno, nadto ještě čtyřicet šekelů stříbra, ba dokonce jejich služebníci panovali nad nimi”. Nehemiáš prohlašuje: „Já jsem však tak nejednal z bázně před Bohem.” (RH May 2, 1899). 5-11. Modlitba, která má být studována – [citace Neh 1,5-6]. Nehemiáš řekl, že nejenom Izrael zhřešil. V pokání uznal, že on i dům jeho otce zhřešili. „Jednali jsme převráceně proti Tobě,“ řekl, „umístili jsme se mezi ty, kteří zneuctili Boha tím, že nestáli pevně na straně pravdy. ...“ [citace Neh 1,7-11.] Nehemiáš se pokořil před Bohem a vzdal mu slávu náležející jeho jménu. Stejně tak učinil Daniel v Babylóně. Studujme modlitby těchto mužů. Ony nás neučí, že se máme sami pokořit, ale že nikdy nemáme smazat demarkační čáru mezi lidem zachovávajícím Boží přikázání a těmi, kteří nemají žádnou úctu k jeho zákonu. Všichni se potřebujeme přiblížit k Bohu. On se přiblíží k těm, kteří k němu přistoupí v pokoře, naplnění svatou bázní k jeho svatému majestátu a stojí před ním, oddělení od světa (MS 58, 1903). 6-7. Nehemiáš důvěřoval Boží věrnosti – Nehemiáš se vírou pevně chopil božského zaslíbení, složil u podnože nebeského milosrdenství svou prosbu, aby se Bůh zastal pře svého kajícného lidu, obnovil jejich sílu a znovu vystavěl jejich zpustošená místa. Bůh je věrný ve vykonání svých hrozeb, když se jeho lid od něho odloučí. On je rozptýlil do cizích zemí mezi národy, v souladu se svým Slovem. A Nehemiáš našel právě v této skutečnosti ujištění, že bude stejně tak věrný ve splnění svých zaslíbení (SW March 1, 1904). KAPITOLA 2. 4. (Ř 12,12). Vytrvalý v modlitbě – Bůh nám ve své prozřetelnosti neumožňuje, abychom znali konec na počátku. Dává nám však světlo svého Slova, aby nás vedlo, jak máme postupovat vpřed, a přikazuje nám, abychom udržovali naše mysle setrvávající u Ježíše. Ať jsme kdekoli, ať je jakékoli naše zaměstnání, naše srdce mohou být pozvednuta v modlitbě k Bohu. To znamená být vytrvalým v modlitbě. Nemusíme čekat, až se můžeme sklonit na svých kolenou, dříve než se modlíme. Při jedné příležitosti, když Nehemiáš přišel před krále, král

70 se ho zeptal, proč je tak smutný a jaké má přání. Nehemiáš se však neodvážil ihned odpovědět. Byly v sázce důležité zájmy. Osud národa byl závislý na dojmu, jaký byl pak učiněn na panovníkovu mysl; a Nehemiáš vyslal modlitbu k Bohu nebes, dříve než si odvážil odpovědět králi. Výsledkem bylo, že získal všechno, oč žádal a dokonce i to, po čem toužil (HS 144). 8. 18. Dobrá ruka uznávaného Boha – Hospodin od nás vyžaduje, aby naše „já” zemřelo v Ježíši Kristu a nechť sláva patří cele Bohu. Náš život patří Pánu a je vybaven zodpovědností, kterou my plně nechápáme. Vlákna vlastního „já“ jsou vetkána do tkaniva a tímto je Bůh zneuctěn. Nehemiáš poté, co získal tak velký vliv na panovníka, na jehož dvoře žil jakož i na svůj lid v Jeruzalémě, místo aby připisoval chválu svým vlastním vynikajícím rysům charakteru, svým mimořádným schopnostem a síle, uvedl záležitost přesně tak, jak byla. Prohlásil, že jeho úspěch způsobila dobrá Boží ruka, jež bdí nad ním. Udržoval v sobě pravdu, že Bůh je jeho ochranou v každém postavení vlivu. Za každý povahový rys, kterým získal přízeň, chválil působivou Boží moc, projevenou prostřednictvím svých neviditelných nástrojů. A Bůh mu dal moudrost, protože nevyvyšoval sám sebe. Hospodin ho učil, jak má používat svěřené mu dary k nejlepšímu užitku, a pod Božím dohledem tyto schopnosti získaly další schopnosti. Tyto lidské nástroje mohly být řízeny božskými nástroji (Letter 83, 1898). 12-15. Andělé hledí na církev, tak jako Nehemiáš hleděl na Jeruzalém – Se zarmouceným srdcem hleděl návštěvník zdaleka na rozvalené hradby svého milovaného Jeruzaléma. Není to snad tak stejné, že nebeští andělé posuzují stav Kristovy církve? Tak jako obyvatelé Jeruzalému jsme si zvykli na existující zla a často jsme spokojení a nevynakladáme žádné úsilí, abychom je odstranili. Ale jak na tyto zla pohlížejí bytosti osvícené Bohem? Nehledí na ně snad tak, jako Nehemiáš pohlížel se zarmouceným srdcem na zbořené zdi a brány spálené ohněm? Nejsou všude patrné hanebné důkazy odpadnutí od Boha a přizpůsobení se světu milujícímu hřích a nenávidějícímu pravdu? Kdo se může v těchto dnech temnoty a nebezpečí postavit na obranu Siona a prokázat se dobrem? Jejich duchovní stav a vyhlídky nejsou v souladu se světlem a výsadami udělenými jim Bohem (SW March 22, 1904). 17-18. Potřebujeme Nehemiáše – Dnes v církvi potřebujeme Nehemiáše – ne muže, kteří se jen modlí a kážou, ale muže jejichž modlitby a kázání jsou podepřená odhodlaným a horlivým záměrem. Jednání, jaké si zvolil tento hebrejský vlastenec pro vykonání svého plánu, je to, které by mělo být stále osvojeno kazateli a vedoucími muži. Když již položili své plány, měli by je předložit církvi takovým způsobem, aby získali jejich zájem a spolupráci. Nechť lid porozumí plánům a podílí se na práci a bude mít osobní zájem o její zdar. Úspěch doprovázející Nehemiášovo úsilí ukazuje, co může vykonat modlitba, víra a moudré, činorodé působení. Živá víra podněcuje k energickým činům. Duch projevený vedoucím se bude ve velké míře odrážet v lidu. Jestliže vedoucí tvrdící, že věří slavnostním a důležitým pravdám, které jsou v této době zkouškou pro svět, neprojeví vroucí horlivost pro přípravu lidu, aby mohl obstát v Božím dni, pak vězme, že církev bude bezstarostná, lhostejná a rozkoš milující (SW March 29, 1904). Nyní, v této době potřebujeme Nehemiáše, kteří by probudili lid, aby viděl, jak daleko odešel od Boha následkem přestoupení jeho zákona. Nehemiáš byl reformátorem, velkým člověkem povolaným pro tuto vážnou dobu. Když přišel do spojení se zlem a každým druhem opozice, probudila se v něm nová odvaha a horlivost. Jeho ráznost a rozhodnost nadchla lid v Jeruzalémě; a síla a odvaha zaujala místo slabosti a znechucení. Jeho svatý cíl, jeho velká naděje, jeho radostné posvěcení se dílu, byly nakažlivé. Lidé hořeli nadšením svého vůdce a ve své oblasti se každý muž stal Nehemiášem a pomáhal posilovat ruku a srdce svého bližního. Zde je poučení pro kazatele dnešních dnů. Jestliže jsou lhostejní, neteční, postrádající zbožnou horlivost, co můžeme pak očekávat od lidu, kterému slouží? (SW June 28, 1904). KAPITOLA 4. 1-8. Satan stále používá pohrdání a výsměch – Nehemiášova zkušenost se opakuje v dějinách Božího lidu v této době. Ti, kteří pracují v díle pravdy, zjišťují, že to nemohou činit, aniž by nevzbudili hněv svých nepřátel. I když jsou Bohem povoláni do díla, v němž jsou zaměstnáni, a jejich jednání je jím schváleno, nemohou uniknout výtkám a posměchu. Budou označováni za vizionáře, nespolehlivé, intrikáře, pokrytce – za cokoliv, krátce řečeno, jen aby to vyhovovalo cílům jejich nepřátel. Nejsvětější věci budou představovány v posměšném světle, aby pobavily bezbožné. A velmi malé množství jízlivosti a nízkého důvtipu, spojeného se závistí, žárlivostí, neúctou a nenávistí, stačí k tomu, aby vyvolalo veselí rouhavého posměvače. A tito sebevědomí šprýmaři povzbuzují jeden druhého v důvtipu a osmělují se navzájem ve svém rouhavém díle. Pohrdání a výsměch jsou vskutku bolestné pro lidskou přirozenost, ale musí být snášeny všemi, kteří jsou věrní Bohu. Je to satanova taktika takto odvracet duše od konání díla, které Hospodin na ně vložil. Pyšným posměvačům nelze důvěřovat; ale tak, jak satan našel v nebeských dvorech společníky, kteří mu byli nakloněni, tak také najde mezi vyznávajícími následovníky Kristovými ty, jež mohou ovlivňovat, kteří jim upřímně věří a jsou jim nakloněni, prosí v jejich jménu a stávají se proniknuti jejich duchem. Ti, kteří jsou téměř ve všem jiném v rozporu, se spojí v pronásledování těch několika, kteří se odváží vejít na přímou stezku povinnosti. A to stejné nepřátelství, které vede k pohrdání a výsměchu, bude za příznivých okolností vyvolávat násilnější a krutější opatření, zvlášť když jsou Boží služebníci činní a úspěšní (SW April 12, 1904). 7-9. Spojení drakovým poutem – Duch nenávisti a odporu vůči Hebrejům vytvořil pouto jednoty a vyvolal oboustrannou náklonnost mezi různými skupinami lidí, kteří by jinak mohli proti sobě navzájem bojovat. Toto objasňuje skutečnost, jíž jsme často svědky v našich dnech ve stávajícím spojení lidí různých denominací, aby se stavěli proti přítomné pravdě, jejichž jediným poutem se zdá být ten, který je

71 drakem ve své podstatě, projevující nenávist a nepřátelství vůči ostatkům zachovávajícím Boží přikázání. „Vysílejme naše modlitby k našemu Bohu a postavme stráž proti nim dnem i nocí, kvůli nim.” Jsme ve stálém nebezpečí, že se staneme soběstačnými, spoléhajíce na svou vlastní moudrost, a že neučiníme Boha naší sílou. Nic tak velice nerozruší satana, jako naše neznalost jeho nástrah. Když cítíme nebezpečí, pociťujeme potřebu modlitby, tak jak to činil Nehemiáš. A podobně jako on, obdržíme spolehlivou ochranu, která nám zaručí bezpečí v nebezpečných dobách. Jestliže budeme bezstarostní a lhostejní, budeme jistě přemoženi satanovými svody. Musíme být bdělými. Když – podobně jako Nehemiáš – se uchýlíme k modlitbě, zanesouce všechny naše starosti a břemena k Bohu, neměli bychom si myslet, že už nemáme co dělat. Máme dále bdít a modlit se. Měli bychom sledovat dílo našich protivníků, aby nezískali převahu v klamání duší. Měli bychom v Kristově moudrosti vynakládat úsilí, abychom překazili jejich záměry, avšak ve stejnou dobu jim nesmíme dovolit, aby nás odvolali od našeho velkého díla. Pravda je silnější než blud. Spravedlnost zvítězí nad zlem. ... Setkáme se s odporem každého druhu, tak jako stavitelé jeruzalémských zdí; ale jestliže budeme bdít a modlit se a pracovat tak, jako oni pracovali, Bůh bude bojovat naše bitvy za nás a dá nám převzácná vítězství (RH July 6, 1886). KAPITOLA 6. 3. Způsob, jak čelit zastrašujícím hrozbám – Budeme muset snášet nejprudší odpor od těch, kteří se stavějí proti Božímu zákonu. Ale stejně jako stavitelé jeruzalémských zdí bychom se neměli nechat odvést a zdržet od našeho díla zprávami, posly toužícími po diskuzích nebo sporech nebo zastrašujícími hrozbami, publikováním lží, nebo nějakými klamy, jaké satan může podněcovat. Naší odpovědí má být: Jsme zaměstnáni ve velkém díle a nemůžeme od něho odejít. Někdy můžeme být na rozpacích a nebudeme vědět, jakým směrem se máme dát, abychom uchovali čest Božího díla a obhájili jeho pravdu. Nehemiášovo jednání by mělo mít silný vliv na naše mysle, pokud se jedná o způsoby shromáždění této skupiny protivníků. Měli bychom všechny tyto záležitosti předložit Pánu na modlitbě, jak to učinil Nehemiáš ve své prosbě vůči Bohu, zatímco jeho vlastní duch byl ponížený. Přilnul k Bohu s neochvějnou vírou. Toto je jednání, jaké bychom měli sledovat. Čas je příliš vzácný pro Boží služebníky, aby ho věnovali na obhájení svých charakterů očerněných těmi, kteří nenávidí sobotu Hospodinovu. Měli bychom jít kupředu s neochvějnou důvěrou, věříce, že Bůh dá své pravdě velká a slavná vítězství. V pokoře, tichosti a čistotě života, spoléhajíce na Ježíše máme dokázat s přesvědčující mocí, že máme pravdu (RH July 6, 1886). KAPITOLA 9. Biblické principy proti lidským obyčejům – V 9. kapitole Nehemiášovy knihy je zaznamenáno Hospodinovo dílo ve prospěch jeho lidu. Je tam poukázáno na hříchy lidu v odvrácení se od Boha. Tyto hříchy je odloučily od Boha a on dovolil, aby byli přivedeni pod nadvládu pohanských národů. Tyto dějiny byly zaznamenány k našemu užitku. To, co se stalo, se stane znovu, a proto se potřebujeme obracet k Bohu o radu. Nesmíme důvěřovat radám člověka. Potřebujeme vzrůstající schopnost rozeznání, abychom uměli rozlišovat mezi pravdou a bludem. Dějiny dítek Izraele ukazují jistý důsledek odvrácení se od biblických zásad k obyčejům a praktikám lidí. Pán nebude sloužit nějakým plánům, které uspokojují sobectví lidí a maří jeho dílo. Nedá zdar výmyslům, které odvádějí od věrnosti jeho přikázáním. Požaduje, aby schopnosti dané člověku, byly použity k udržování jeho cesty, konání spravedlnosti a soudu, nezávisle na tom, zda něco bude zbořeno nebo obnoveno a vybudováno. Bůh nechce, abychom následovali moudrost lidí, kteří nemají v úctě jeho Slovo a sami působí pohanu svými praktikami a radami (RH May 2, 1899). 6-15. Viz komentář EGW k Ex 20,1-17, sv. I., str.1103. 38. (Neh 10,29). Spojeni v slavnostní smlouvě – Byla by to scéna velmi příjemná Bohu i andělům, kdyby se jeho vyznávající následovníci v tomto pokolení spojili tak, jak to učinil starý Izrael [týkající se zvlášť oživení v Nehemiášových dnech] v slavnostní smlouvě „a plnili všecka přikázaní Hospodina Pána našeho, i soudy jeho, i ustanovení jeho” (SW June 7, 1904).

Ester KAPIOLA 1. Kontrast dvou svátků – Čteme s potěšením o svátku královny Vasti. Nebyl to svátek, kterého se účastnili různorodí činitelé, ale svátek určený královnou pro ženy mající postavení v království, které pěstovaly cudnou zdvořilost, bez svévole a smyslnosti.

72 Stalo se to tehdy, když král nebyl sám, když byl jeho úsudek zatemněn pitím vína, že poslal pro královnu, aby ti, kteří byli přítomní na jeho hostině, muži otupělí vínem, se mohli podívat na její krásu. Ona jednala v souladu se svým čistým svědomím. Vasti odmítla poslouchat králův rozkaz, domnívajíce se, že když přijde k sobě, schválí její jednání. Ale král měl nemoudré rádce. Argumentovali, že kdyby byla ženě dána moc, bylo by jí to ke škodě (MS 29, 1911). 10-12. Vastino odmítnutí bylo pro dobro krále – [citace Est 1,10-11]. Kdyby si král uchoval svou královskou důstojnost tím, že by uplatňoval návyky střídmosti, nikdy by nevydal takové nařízení. Jeho mysl však byla narušena vínem, které užíval tak hojně, a proto nebyl schopen jednat moudře. Když tento rozkaz vyšel od krále, Vasti nemohla splnit jeho příkaz, protože věděla, že bylo užíváno hojně vína a že Asverus byl pod vlivem tohoto opojného nápoje. Pro dobro svého manžela i pro své vlastní dobro se rozhodla neopustit své postavení v čele ženského dvora [citace Est 1,12] (MS 39, 1910). 16-22. Bůh změnil Asverovu pošetilost na dobro – [citace Est 1,16-22]. Není nejmenší pochybnosti, že král, když později zvažoval záležitost, si uvědomil, že Vasti si zasloužila, aby byla vážená, a ne aby bylo s ní tak zacházeno. Žádný zákon o rozvodu, formulován lidmi, kteří se po mnoho dnů oddávali pití vína, lidmi, kteří nebyli schopni ovládat svou chuť, nemůže mít žádnou cenu v očích Krále králů. Tito lidé nebyli schopni uvažovat zdravě a ušlechtile. Nemohli rozeznat skutečnou situaci. Ať je jakkoli vysoký jejich úřad, lidé jsou odpovědní Bohu. Velká moc vykonávána králi vede často do krajnosti ve vyvýšování vlastního „já“, a bezcenné sliby způsobují, že ustanovené předpisy, které pohrdají vyššími Božími zákony, vedou k velké nespravedlnosti. Příležitosti k požitkářství tak, jak jsou představeny v první kapitole Ester, neoslavují Boha. Hospodin však uskuteční svou vůli skrze lidi, kteří svádějí jiné. Kdyby Bůh nevztáhnul svou zdržující ruku, viděli bychom neobvyklá představení. Bůh však zapůsobí na lidské mysli, aby uskutečnily jeho cíle, dokonce i když tento člověk má ve zvyku stále následovat zlé praktiky. Hospodin uskutečňuje své plány skrze lidi, kteří neuznávají jeho moudrá naučení. V jeho ruce je srdce každého pozemského vládce, aby ho obrátil tam, kam on chce, tak jak obrátil vody řek. Skrze zkušenost, která vynesla Ester na Medo-Perský trůn, Bůh pracoval na uskutečnění svých plánů, jaké měl se svým lidem. To, co bylo vykonáno pod vlivem velkého množství vína, posloužilo k dobru Izraele (MS 39, 1910). KAPITOLA 4. 14-17. Posvěcené ženy mohou sehrát důležitou roli – Skrze královnu Ester Hospodin vykonal mocné vysvobození pro svůj lid. V době, kdy se zdálo, že žádná moc je nemůže zachránit, Ester a ženy, které byly přidružené k ní, půstem, modlitbou a rychlým jednáním čelily dekretu a přinesly záchranu svému lidu. Studium působení žen spojených s Božím dílem v době Starého zákona nás učí lekci, která nám umožní čelit naléhavým situacím v díle dneška. Nemusíme být přivedeni do takové kritické a významné situace, do jaké byl přiveden Boží lid v době Ester, ale často obrácené ženy v nejskromnějším postavení mohou sehrát důležitou roli (Letter 22, 1911).

Jób KAPITOLA 1. 1. Mojžíš napsal knihu Job – Dlouhá léta uprostřed samoty pouště nebyla ztracena. Mojžíš nejenže získal přípravu pro velké dílo, které bylo před ním, ale během této doby pod vnuknutím Ducha svatého napsal knihu Genesis a také knihu Job, která by měla být čtena s nejhlubším zájmem Božím lidem až do konce času (ST Feb. 19, 1880). 5. Job jako věrný kněz – Bylo by dobré pro rodiče, aby se naučili od muže z Uz lekci vytrvalosti a oddanosti. Job nezanedbával svou povinnost vůči těm, kteří byli mimo jeho domácnost; byl štědrý, laskavý, pozorný k zájmům jiných; a ve stejné době horlivě pracoval na záchraně své vlastní rodiny. Uprostřed slavností svých synů a dcer se obával, aby jeho děti nevzbudily nelibost Boží. Jako věrný kněz své domácnosti přinášel za ně oběti jednotlivě. Znal odporný charakter hříchu a pomyšlení na to, že jeho děti by mohly zapomenout na božské požadavky, ho vedlo k Bohu jako přímluvci v jejich jménu (RH Aug. 30, 1881). KAPITOLA 4. 7-9. (kap. 38,1-2). Pohromy nejsou ukazateli hříchů – Je to velice přirozené pro lidské bytosti, aby si myslely, že velké pohromy jsou jistými ukazateli velkých zločinů a obrovských hříchů; lidé však často dělají chybu, když tímto měří charakter. Nežijeme v době trestajících soudů. Dobro a zlo je smícháno dohromady a pohromy dopadají na všechny. Někdy lidé překračují hraniční čáru Boží ochranné péče a pak satan nad nimi uplatňuje svou moc a Bůh nezasahuje. Job byl těžce postižen a jeho přátelé se ho snažili přimět k uznání, že jeho utrpení je

73 důsledkem jeho hříchu a příčinou, že se ocitl pod odsouzením. Představovali jeho případ jako případ velkého hříšníka. Hospodin je však pokáral za jejich soud svého věrného služebníka (MS 56, 1894). 9. Jobovi přátelé falešně představili Boha – Na našem světě panuje zkaženost, ale ne všechna utrpení jsou výsledkem převráceného způsobu života. Job je nám jasně představen jako člověk, jehož Hospodin dovolil satanu sužovat. Nepřítel ho zbavil všeho, co vlastnil; jeho rodinná pouta byla zlomena; jeho děti mu byly odňaty. Po určitou dobu bylo jeho tělo pokryto odpornými vředy, a proto velmi trpěl. Jeho přátelé ho přišli potěšit, přitom se však snažili přimět ho k tomu, aby pochopil, že je zodpovědný za své utrpení v důsledku svého hříšného jednání. On se však bránil a popíral obvinění, prohlašujíc: Všichni jste mizerní těšitelé. Tím, že se ho snažili učinit vinným před Bohem a že si zasloužil jeho trest, přivedli na něho bolestnou zkoušku a představili Boha ve falešném světle. Job se však neuchýlil od své věrnosti a Bůh odměnil svého věrného služebníka (MS 22, 1898). KAPITOLA 38. (Ř 11,33). Bůh klade otázky, na které učenci nedovedou odpovědět – Lidé největšího intelektu nedovedou pochopit tajemství JHVH, zjevená v přírodě. Božské vnuknutí klade mnoho otázek, které největší učenci nedovedou odpovědět. Tyto otázky nebyly položeny proto, abychom na ně mohli odpovědět, ale aby obrátily naši pozornost k hloubkám Božích tajemství a aby seznámili lidi s tím, že jejich moudrost je omezená; že v obyčejných věcech každodenního života jsou tajemství přesahující možnost chápání omezených myslí; že soud a Boží plány jsou mimo dosah a jeho moudrost je nevyzpytatelná. Jestliže zjeví samého sebe člověku, tak je stejně zahalen v hustém mraku tajemství. Božím záměrem je zatajit o sobě více, než co oznámil člověku. Kdyby lidé plně chápali cesty a Boží díla, nevěřili by pak v něho jako nekonečně Jediného. On nemůže být pochopen člověkem ve své moudrosti, pohnutkách a cílech. „Nevystižitelné jsou cesty jeho.” Jeho láska nemůže být nikdy vysvětlena na základě přirozených zásad. Kdyby to bylo možné, nepociťovali bychom, že mu můžeme důvěřovat v zájmu našich duší. Skeptici nechtějí věřit, protože se svými omezenými myslemi nemohou pochopit nekonečnou moc, skrze kterou Bůh zjevuje sebe člověku. Dokonce i ústrojí lidského těla nemůže být plně pochopeno; představuje tajemství, která matou i ty nejmoudřejší. Protože lidská věda nemůže ve svém bádání vysvětlit cesty a díla Stvořitele, lidé budou pochybovat o existenci Boha a připisovat nekonečnou moc přírodě. Boží existence, jeho charakter, jeho zákon jsou fakta, která všichni rozumní lidé nejvyššího vzdělání nemohou vyvrátit. Popírají Boží požadavky, zanedbávají zájmy svých duší, protože nemohou pochopit jeho cesty a díla. Přesto se Bůh vždy snaží poučovat omezené lidi, aby se mohli cvičit ve víře v něj a svoji důvěru vložili plně do jeho rukou. Každá kapka deště, každá vločka sněhu, každé stéblo trávy, každý list a květ svědčí o Bohu. Tyto malé věci, tak běžné kolem nás, nás učí lekci, že nic neunikne pohledu nekonečného Boha, že nic není příliš malé na to, aby vyvolalo jeho pozornost (GCB Feb. 18, 1897). 1-2. Viz komentář EGW ke kap. 4,7-9. 11. Moc, která panuje nad vlnami, dovede potlačit vzpouru – Nic se nemůže stát v jakékoliv části vesmíru bez vědomí Toho, který je Všudypřítomný. Ani jedna událost lidského života není neznámá našemu Stvořiteli. Zatímco satan neustále vymýšlí zlo, Hospodin náš Bůh řídí všechno tak, aby to neuškodilo jeho poslušným, důvěřujícím dětem. Ta stejná moc, která panuje nad rozbouřenými vlnami oceánu, může držet pod kontrolou každou sílu vzpoury a přestoupení. Bůh říká jednotlivci stejně jako i ostatním: „Potud můžeš jít, a ani o krok dále.” Jaké lekci pokory a víry se můžeme naučit, když sledujeme Boží jednání s jeho stvořeními. Hospodin může učinit jen málo pro děti člověka, protože oni jsou plní pýchy a marné chlouby. Vyvyšují vlastní „já”, vychvalují svou vlastní sílu, učenost a moudrost. Bůh je přinucen zklamat jejich naděje, zmařit jejich plány, aby se mohli naučit důvěřovat pouze jemu. Všechny naše schopnosti jsou od Boha; nic nemůžeme vykonat nezávisle na síle, kterou nám on dal. Kde je nějaký muž, žena či dítě, které by Bůh neudržoval? Kde je tak opuštěné místo, které by Bůh nevyplnil? Kde se vyskytuje taková potřeba, kterou nikdo kromě Boha nemůže uspokojit? On chce, abychom jej učinili naším ochráncem a naším vůdcem ve všech povinnostech a záležitostech života (ST July 14, 1881). KAPITOLA 42. 10. Modlitba za ty, kteří nás zraňují – Snažme se kráčet ve světle, tak jako je Ježíš ve světle. Hospodin obrátil Jobovo pokoření, když se modlil nejenom za sebe, ale i za ty, kteří byli proti němu. Když pociťoval vroucí touhu, aby duším, které se provinily proti němu, mohlo být pomoženo, tehdy sám obdržel pomoc. Modleme se nejenom za sebe, ale i za ty, kteří nás zraňují. Modlete se, modlete se zvláště ve vaší mysli. Nedejme Pánu odpočinek; protože jeho uši jsou otevřeny k naslouchání opravdovým, neodbytným modlitbám, když je duše před ním ponížena (Letter 88, 1906).

Žalmy

74 Pokyny ke studiu rozličných žalmů – Jak je to strašné, když není učiněno uznání Boha, když by mělo být učiněno! Jak smutné je pokořit vlastní „já”, když už je příliš pozdě. Proč, ach, proč, lidé nedbají pozvání? Žalmista praví: „O tobě přemýšlí srdce mé, že velíš, řka: Hledejte tváři mé, a protož tváři tvé, Hospodine, hledati budu.” Tento celý žalm je znamenitý a měl by být zařazen do četby a slabikářů školních tříd. Žalmy 28, 29 a 78 hovoří o bohatých požehnáních udělených Bohem Jeho lidu a o jejich malém odvděčení se za všechna jeho dobrodiní. 81. žalm vysvětluje, proč byl Izrael rozptýlen. Zapomněli na Boha, tak jak sbory v naší zemi na něho zapomínají v dnešních dnech. Čtěte 89., 90., 91., 92. i 93. žalm! Moje pozornost byla obrácena k těmto tématům. Nemáme snad uvažovat o Slově Hospodinově? Tyto věci byly napsány k napomenutí nás, na které přijde konec světa, a neměly by být proto předmětem studia na našich školách? Slovo Boží obsahuje poučné lekce dané v napomenutích, výstrahách, povzbuzeních, jako i v bohatých zaslíbeních. Neměla by být taková potrava, jako je tato, pokrmem pro mládež ve správný čas? (MS 96, 1899). ŽALM 1. 3. Co činí křesťana stále svěžím? – Usilujte o to, abyste byli stále zeleným stromem. Noste na sobě okrasu tichého a pokorného ducha, jež má v Božích očích velikou cenu. Pěstujte půvab lásky, radosti, pokoje, tichosti, dobrotivosti, dobroty, věrnosti, krotkosti a středmosti. To je ovoce křesťanského stromu. Zasazené u proudů vody, přinese vždy své ovoce ve správný čas (MS 39, 1896). ŽALM 5. 5-12. (Jk 3,8). Charakteristické rysy řeči – Dar řeči je jedním z velkých Božích darů pro člověka. Jazyk je malý úd, ale slova, která formuluje a která jsou slyšitelná za pomoci hlasu, mají velkou moc. Hospodin prohlašuje: „Jazyka žádný z lidí zkrotiti nemůže.” On staví národ proti národu, vyvolává bitvy a krveprolévání. Slova rozněcují ohně, které jsou těžko uhasitelné. Mohou také přinášet radost a potěšení mnohým duším. A když jsou slova vyřčena proto, že Bůh říká: „Mluv k nim mými slovy”, tehdy často vyvolávají zármutek k pokání. Dar řeči nosí s sebou velkou zodpovědnost. Musí být pečlivě střežen, protože je mocnou sílou stejně tak ke zlému jako i k dobrému. [Citace Ž 5,5-12.] V těchto verších je představena spravedlnost a nespravedlnost. Toto jsou charakteristické rysy mluvy (Letter 34, 1899). ŽALM 8. 4. Viz komentář EGW k Iz 60,1. ŽALM 11. 6. (Mal 4,1). Stravující plameny odplatou bezbožných – Bezbožným se dostane jejich odplaty na zemi. „Dštíti bude na bezbožníky uhlím řeřavým, ohněm a sirou, a duch vichřice bude částka kalicha jejich.” Oheň sestupuje od Boha z nebes. Země se otevírá. Zbraně ukryté v jejích hlubinách vycházejí. Stravující plameny ohně šlehají z každé zející propasti. Samy skály hoří. Přichází den hořící jako pec. Živly se rozplývají v požáru a země a všechno, co je na ní, je spáleno. Bezbožní „budou jako strniště. I zažehne je ten den, kterýž přijíti má, praví Hospodin zástupů“. Všichni jsou potrestáni „podle svých skutků“ (SW March 14, 1905). ŽALM 17. (Ef 6,12; Zj 12,12). Davidovy boje – David byl vzorový člověk. Jeho příběh by měl zajímat každou duši, která usiluje o věčné vítězství. V jeho životě usilovaly o nadvládu dvě mocnosti. Nevěra sešikovala svá vojska a pokoušela se zatemnit světlo zářící na něho z Božího trůnu. Den po dni byla v jeho srdci sváděna bitva a satan se na každém kroku snažil zmařit pokrok, učiněný silami spravedlnosti. David rozuměl tomu, co to znamená bojovat proti knížatstvům a mocnostem, proti vládcům temnoty tohoto světa. Někdy se zdálo, že nepřítel musí získat vítězství; ale nakonec zvítězila víra a David se radoval ve spásné moci Hospodina. Bojem, kterým prošel David, musí projít každý Kristův následovník. Satan sestoupil na zem s velikou mocí, věda, že má krátký čas. Spor je veden v otevřeném pohledu nebeského vesmíru a andělé jsou připraveni pozvednout pro utiskované Boží vojáky proti nepříteli korouhev a vložit do jejich rtů písně vítězství a radosti (MS 38, 1905). 5. Všechny stezky jsou obklopeny nebezpečím – Nesmíte být překvapeni, jestliže všechno na cestě do nebe není příjemné. Není nám nic platné, když se budeme dívat na naše nedostatky. Pohledem na Ježíše temnota mizí a pravé světlo zazáří. Jděte vpřed, každodenně vyslovujte Davidovu modlitbu: „Zdržuj kroky mé na cestách svých, aby se neuchylovaly nohy mé.“ Všechny stezky života jsou posety nebezpečím, jsme však bezpečni, jestliže jdeme tam, kde Mistr jde před námi, důvěřujíce Tomu, jehož hlas slyšíme, říkající: „Pojďte za

75 mnou.” „Kdo jde za mnou, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.” Nechť vaše srdce spočinou v jeho lásce. Potřebujeme posvěcení duše, těla i ducha. Toto musíme hledat (NL No. 11, p.2). ŽALM 18. 3. Rozhodnost zvyšuje sílu vůle – Když vyznáte před muži a ženami vaší důvěru v Pána, bude vám udělena nová síla. Rozhodně ho chvalte. Spolu s pevným rozhodnutím dojde k nárůstu síly vůle; a brzy zjistíte, že si nemůžete pomoci, chválíce ho [citace Ž 18,3], (MS 116, 1902). 25. Znázornění milosrdenství a spravedlnosti – Žalmista pokračuje: „S milosrdným milosrdně nakládáš”. Začněme uvádět do praxe poučení dané nám v 58. kapitole Izaiáše a prokažme milosrdenství těm, kteří jsou trápeni. „K člověku upřímnému upřímně se máš.” Bůh odmění lidem podle jejich upřímnosti (MS 116, 1902). 26. Bůh se setkává s námi tam, kde jsme – „K sprostnému sprostně se ukazuješ, a s převráceným převráceně zacházíš” – to znamená, že Bůh se setkává s námi tam, kde jsme, tak jak my se setkáváme s lidmi tam, kde oni jsou. Nedovolme tedy, abychom odmítli setkávat se s našimi bližními tam, kde jsou oni, protože se dostaneme mimo dosah Boží lásky a milosrdenství (MS 116, 1902). ŽALM 19. (Ž 119,130). Vyučujte lekcím z nebes – Bůh vyzývá učitele, aby hleděli do nebe a studovali Boží díla v přírodě [citace Ž 19, 1-3]. Neměli bychom si zapamatovat lekce, kterým nás učí příroda? Neměli bychom otevřít oči našich smyslů a vnímat obdivuhodná Boží díla? Udělali bychom dobře, kdybychom často četli 19. žalm, abychom mohli porozumět, jak Hospodin spojuje svůj zákon se svými stvořenými díly. ... Máme přemýšlet o podivuhodných Božích skutcích a opakovat naučení, vyplývající z nich našim dětem, abychom je mohli přivést k tomu, aby spatřily jeho dovednost, jeho moc, jeho majestát v jeho stvořených dílech. ... Jakým Bohem je náš Bůh! Nad svým královstvím vládne s pílí a pečlivostí a kolem svých poddaných postavil ohradu – 10 přikázání – aby je ochránil před přestupováním. V požadované poslušnosti vůči zákonům svého království Bůh dává svému lidu zdraví, štěstí, pokoj a radost. Učí ho, že dokonalost charakteru, jakou on vyžaduje, může být dosažena pouze skrze patřičné seznámení se s jeho Slovem. Žalmista prohlašuje: „Začátek učení tvého osvěcuje, a vyučuje sprostné rozumnosti.” (MS 96, 1899). 1-14. Zjevení vyššího vzdělání – Když Syn člověka přišel mezi lidi, přinesl s sebou nebeskou inteligenci, protože on stvořil světy a všechno, co je v nich. Lidským studiem věd a přírody nepodpořené božským poučením, nedosáhne člověk drahocenných věcí, kterým by ho Kristus mohl naučit ve věcech přírodního světa. Nemůže být poučen malými věcmi v přírodě, které učí velkým a důležitým pravdám podstatným pro spasení duší. Poslušnost přírodních zákonů je poslušností božských zákonů. Kristus přišel ke všem jako Bůh přírody. Přišel, aby odrazil na všechny věci přírody v jejich vzájemné důležitosti slávu nebes, aby vštípil v lidské mysli slávu toho, který stvořil všechny věci, aby naučil lidi poslouchat jeho hlas a udělit poznání pravého vzdělání, které je jednoduchostí pravého náboženství [citace Ž 19,1-6.] Pak žalmista spojuje Boží zákon nacházející se v přírodním světě se zákony danými jeho stvořeným bytostem [citace Ž 19,7-14.] Tento žalm zjevuje vyšší vzdělání, které všichni musí získat, jinak budou muset zahynout ve svých hříších. Pouze člověk je neposlušný vůči zákonům Hospodinovým. Když Hospodin poručí přírodě, aby podala svědectví o věcech, které on učinil, okamžitě svědčí o slávě Boží. Kristus představuje pozemské věci, aby mohly představit věci duchovní. Podobenství o rozsévači a semenu je naučením nejvyššího významu. Kristus před námi otevřel knihu podobenství proto, aby nám znázornil duchovní setbu. Hospodin obrací naši pozornost na věci, které stvořil, a ty pak potvrzují Kristova naučení. On přikazuje věcem přírody, aby promluvily k naším smyslům, aby člověk mohl věnovat pozornost hlasu Božímu v přírodě. Věci přírody hovoří věčné pravdy (MS 28, 1898). 1. (viz kom. EGW k Iz 40,26). Měsíc a hvězdy mohou být našimi společníky – Nebesa mohou být pro ně [mládež] studijní knihou, z které se mohou naučit lekcím největšího významu. Měsíc a hvězdy mohou být jejich společníky, hovořící jim nejvýmluvnějším jazykem o Boží lásce (YI Oct. 25, 1900). Přírodní věda – Boží pokladnice – Jestliže Kristův následovník bude věřit jeho Slovu a bude ho uplatňovat v životě, pak není žádná věda ve světě přírody, co by nebyl schopen pochopit a přisvojit si, než že mu budou poskytnuty prostředky, kterými bude moci udělit pravdu jiným. Přírodní věda je Boží pokladnicí, ze které může čerpat každý žák Kristovy školy. Boží cesty v naučeních přírody a tajemství spojená s jeho jednáním s člověkem jsou pokladnicí, z nichž všichni mohou čerpat (MS 95, 1898). Věda a náboženství nemohou být v rozporu – Příroda je plná naučení o Boží lásce. Tato naučení, správně pochopená, vedou ke Stvořiteli. Ona směřují od přírody k Bohu přírody; učí jednoduchým a svatým pravdám a přivádějí je do úzkého spojení s Bohem. Tato naučení zdůrazňují tu pravdu, že věda a náboženství nemohou být v rozporu. Kristus přišel na tento svět, aby učil lidi tajemstvím Božího království. Lidé však nemohli svým rozumem pochopit jeho naučení. Lidská moudrost nemůže dát vznik vědě, která je božského původu. ... Kdy je člověk smířen s Bohem, tehdy příroda promlouvá k němu slovy

76 nebeské moudrosti, podávajíce svědectví věčné pravdy Božího Slova. Když nám Kristus objasňuje význam věcí v přírodě, poznání pravého náboženství zazáří, vysvětlujíce souvislost Božího zákona k přírodnímu a duchovnímu světu (MS 67, 1901). 1-3. (viz kom. EGW k Ž 147,4). Studium stvoření povznáší mysl – Jestliže lehkovážní a milovníci zábav dovolí svým myslím, aby se zabývaly skutečným a pravým, srdce nemůže být jinak než aby bylo naplněno vážností a budou uctívat Boha přírody. Studium Božího charakteru, jak je zjeven v jeho stvořených dílech, otvírá pole k přemýšlení, které odvádí mysl od nízkých oslabujících radovánek. Poznání Božích děl a cest můžeme na tomto světě pouze začít získávat; toto studium bude pokračovat celou věčnost (YI May 6, 1897). 1-6. Síly přírody jsou Božími služebníky – [citace Ž 19,1-6]. Bůh nás povzbuzuje k přemýšlení o jeho dílech v přírodním světě. Touží, abychom odvrátili naši mysl od studování umělého k přirozenému. Pochopíme to lépe, když pozvedneme naše oči k Božím vrchům a budeme pozorovat díla, která vytvořily jeho vlastní ruce. Jsou to Boží díla. Jeho ruka zformovala hory a ustavila je na jejich místě tak, že se nepohnou, leč na jeho rozkaz. Vítr, slunce, déšť, sníh, led jsou všichni jeho služebníky vykonávající jeho vůli (MS 16, 1897). 14. (Př 4,23; Mt 12,34-37; Fp 4,8). Kontrolované, šlechetné myšlení je Bohem přijatelné – [citace Ž 19, 14]. Když Bůh působí na srdce skrze svého svatého Ducha, člověk s ním musí spolupracovat. Myšlenky musí být spoutané a omezené; nesmí odbíhat a rozjímat o věcech, které pouze oslabují a poskvrňují duši. Myšlenky musí být čisté; rozjímání srdce musí být čistá, pokud slova vycházející z úst mají být slovy nebesy přijatelnými a užitečnými pro vaše přátele ... [citace Mt 12,34-37]. V kázání na hoře Kristus představil svým učedníkům dalekosáhlé zásady Božího zákona. Učil své posluchače, že zákon je přestupován již v myšlenkách, dříve než jsou zlé touhy uskutečněny ve vlastním činu. Je naší povinností, abychom kontrolovali naše myšlenky a přiváděli je do podřízenosti Božího zákona. Ušlechtilé síly mysli nám byly dány Bohem, abychom je používali k rozjímání o nebeských věcech. Bůh učinil hojné opatření, aby duše mohla činit neustálý pokrok v duchovním životě. Vložil do každé ruky nástrojů pomoc pro rozvoj našeho poznání a ctností, a přesto jak málo jsou tyto nástroje oceněny a využívány. Jak často mysl přemýšlí o tom, co je pozemské, smyslné a nízké! Věnujeme náš čas a myšlenky všedním a bezvýznamným věcem světa, a zanedbáváme velké zájmy, které se týkají věčného života. Ušlechtilé síly mysle jsou zakrnělé a oslabené nedostatkem zabývání se těmito tématy, které jsou hodny jejich soustředění [citace Fp 4,8]. Nechť každý, kdo touží být účastníkem božské přirozenosti, si uvědomí skutečnost, že musí uniknout porušení, která je na světě v žádostech. Musí být sváděn neustálý, opravdový boj duše proti zlým představám mysli. Musí být veden rozhodný odpor vůči pokušení zhřešit v myšlence i skutku. Duše musí být zachována od veškeré poskvrny, skrze víru v toho, který vás může uchránit od pádu. Měli bychom rozjímat o Písmu Svatém, uvažujíce střízlivě a upřímně o věcech, které se týkají našeho věčného spasení. Nekonečné milosrdenství a láska Ježíše, oběť přinesená za nás, vyžaduje nejopravdovější a nejslavnostnější přemítání. Měli bychom prodlévat u charakteru našeho drahého Vykupitele a Přímluvce. Měli bychom hledat pochopení významu plánu spasení. Měli bychom přemýšlet o poslání toho, který přišel vysvobodit svůj lid od jejich hříchů. Stálým uvažováním o nebeských tématech naše víra a láska bude sílit. Naše modlitby budou čím dál tím více Bohem přijatelné, protože budou stále více prodchnuty vírou a láskou. Budou rozumnější a horlivější. Budete mít trvalejší důvěru v Ježíše a budete mít každodenní živou zkušenost s Kristovou ochotou a mocí spasit všechny, kteří přijdou k Bohu skrze něho. Pohledem se měníme a když přemýšlíme o dokonalosti našeho božského Vzoru, budeme toužit po tom, abychom se stali zcela proměněnými a obnovenými k obrazu jeho čistoty. Naše duše bude hladovět a žíznit po tom, aby byla učiněna podobná tomu, jehož uctíváme. Čím více se naše myšlenky budou zdržovat u Krista, tím více budeme hovořit o něm druhým a představovat ho světu. Jsme vyzýváni, abychom vyšli a oddělili se od světa, abychom se mohli stát syny a dcerami Nejvyššího. Jako jeho děti na zemi jsme slavnostně zavázáni oslavovat Boha. Je to nezbytné, aby naše mysl prodlévala u Krista, abychom mohli až do konce doufat v té milosti, kteráž nám bude dána při zjevení Ježíše Krista z nebe (RH June 12, 1888). ŽALMY 19, 20. Žalm 19. a 20. je zvláště pro nás – Hospodin chce, abychom si uvědomili náš pravý, duchovní stav. Chce, aby každá duše před ním pokořila své srdce a mysl. Bylo mi ukázáno, že inspirovaná slova nacházející se v 19. a 20. žalmu, jsou určena pro náš lid. Je naší výsadou přijmout tato drahocenná zaslíbení a uvěřit těmto výstrahám. Modlím se, aby si naše srdce plně uvědomila nebezpečí, jež obklopují ty, kteří jsou lhostejní k věčnému blahu svých duší. Musíme zkoumat Písmo svaté jako nikdy předtím. Slovo Boží je totiž naším učitelem a naším vůdcem. Musíme rozumět tomu, co k nám Písmo hovoří. V noční době se mi zdálo, jakoby lidu byla opakována tato slova: „Musíme důkladně zkoumat vlastní „já”.“ Nyní nemáme ztrácet čas na sebeuspokojování. Jestliže jsme spojeni s Bohem, musíme před ním pokořit svá srdce a být velmi horlivými ve zdokonalování křesťanského charakteru. Máme vykonat velké a slavnostní dílo, protože svět má být osvícen se zřetelem na dobu, ve které žijeme; a on bude osvícen tehdy, když bude přineseno jasné svědectví. Bude přiveden k opravdovému zkoumání vlastního „já” (Letter12, 1909). ŽALM 25.

77 18. (2 S 16,12). Silný člověk v bouři – David nikdy nebyl hodnější obdivu, než v hodinách nepřízně osudu. Nikdy tento Boží cedr nebyl doopravdy větším, než když zápasil s bouří a vichřicí. Byl mužem nejhorlivějšího temperamentu, který mohl být vyburcován k nejsilnějším pocitům zlosti. Tnul do živého při obvinění z nezaslouženého bezpráví. Napomenutí, o kterém nám hovoří, zlomilo jeho srdce. A nebylo by to překvapením, kdyby popuzen k zuřivosti, dal průchod svým pocitům neovládatelné podrážděnosti, aby vzplanul prudkým hněvem a projevy pomsty. Nebylo tam však nic z toho, co bychom očekávali od člověka s jeho typem povahy. Se zkroušeným duchem, ve smutném dojetí, ale bez jediného výrazu nespokojenosti, odvrátil svá záda od výjevů své slávy a také od svého přestoupení a vyhledal útěk, aby zachránil svůj život (Letter 6, 1880). ŽALM 32. 1-2. David byl znovu obrácen – Davidovi bylo odpuštěno jeho přestoupení, protože pokořil své srdce před Bohem v pokání a lítosti duše a uvěřil, že Boží slib odpuštění bude splněn. Vyznal svůj hřích, kál se a byl znovu obrácen. V záchvatu příslibu odpuštění zvolal: „Blahoslavený jest ten, jemuž odpuštěno přestoupení, a jehož hřích přikryt jest. Blahoslavený člověk, jemuž nepočítá Hospodin nepravosti, a v jehož duchu lsti není.“ Požehnání přichází následkem odpuštění; odpuštění přichází skrze víru, že vyznaný a litovaný hřích je přenesen na velkého Nositele hříchu. Od Krista tedy pocházejí všechna naše požehnání. Jeho smrt je usmiřující obětí za naše hříchy. On je velkým Prostředníkem, skrze kterého dostáváme Boží milosrdenství a přízeň. On je tedy vskutku Původcem, Tvůrcem a také Dokonavatelem naší víry (MS 21, 1891). ŽALM 33. 6.9. Viz komentář EGW k Gn1,1-3, sv. I., str.1081. ŽALM 34. 12-15. Ujištění péče o zdraví – [citace1 Pt 3, 10-12.] … Jistota Božího uznání podporuje tělesné zdraví. Posiluje duši proti pochybnostem, zmatkům a nadměrnému žalu, který tak často podkopává životní síly a vyvolává nervové nemoci, nejvíce vysilující a sužující. Hospodin zaslíbil ve svém neomylném Slově, že jeho oko bude nad spravedlivým a jeho ucho bude otevřeno k jeho modlitbám, kdežto je proti všem, kteří konají zlo. Na tomto světě vykonáme velmi nelítostné dílo sami pro sebe, když si zvolíme takový směr, kde Hospodin je proti nám (RH Oct. 16, 1883). ŽALM 35. 28. Cvičení jazyka – Jazyk musí být vychován, ukázněn a cvičen hovořit o slávě nebes, mluvit o nesrovnatelné lásce Ježíše Krista (Letter 32, 1890). ŽALM 42. Naše duše mají hladovět po nebeských darech – Máme přicházet ve víře k Bohu a vylévat před ním naše prosby, věříce, že on bude působit v našem jménu a ve jménu těch, které toužíme zachránit. Máme zasvětit více času opravdové modlitbě. Máme přicházet k našemu nebeskému Otci s důvěřující vírou malého dítěte a říci mu o všech našich potřebách. On je vždy hotov nám odpustit a pomoci. Zásoba Boží moudrosti je nevyčerpatelná a Pán nás vybízí, abychom z ní hojně čerpali. Touha, kterou máme mít po duchovních požehnáních, je popsána v následujících slovech: „Jakož jelen řve, dychtě po tekutých vodách, tak duše má řve k tobě, ó Bože.” Potřebujeme pociťovat větší hlad duše po bohatých darech, jež nám mají nebesa udělit. Máme hladovět a žíznit po spravedlnosti. Ó, kéž bychom mohli mít stravující touhu poznat Boha prostřednictvím vyzkoušeného poznání, přijít do audienční síně Nejvyššího, dosáhnout rukou víry a odevzdat naše bezmocné duše tomu, který je mocen nás zachránit. Jeho milující dobrota je lepší než život (MS 38, 1905). ŽALM 51. 1-17. Cesta zpět k Bohu – Představuji vám 51. žalm – žalm, který je naplněn drahocennými naučeními. Z něho se můžeme naučit, jakou cestu si máme zvolit, když jsme odešli od Hospodina. Vyvýšenému a váženému králi Izraele poslal Pán skrze svého proroka poselství pokárání. David vyznal svůj hřích a pokořil své srdce, prohlašujíce Boha za spravedlivého ve všech jeho jednáních [citace Ž 51, 1-17], (MS 147, 1903).

78 Největším proviněním je hřích proti Bohu – Hřích je hříchem, bez ohledu na to, zda ho spáchá ten, který sedí na trůně nebo člověk zastávající nejskromnější společenské postavení. Přichází den, kdy všichni, kteří spáchali hřích, učiní vyznání, dokonce i kdyby bylo pro ně příliš pozdě na to, aby mohli získat odpuštění. Bůh dlouho čeká na hříšníkovu lítost. Projevuje obdivuhodnou shovívavost, ale nakonec musí vyzvat přestupníka svého zákona k zúčtování. Člověk bere na sebe vinu, když zraní svého bližního, ale jeho největším proviněním je hřích, který spáchá proti Bohu, a také špatný vliv, jímž působí jeho příklad na jiné. Upřímné Boží dítko nepodceňuje žádný z jeho požadavků (MS 147, 1903). 3. Živé svědomí vede k vyznání – David často vítězil v Bohu, a přesto často dlel u své vlastní nehodnosti a hříšnosti. Jeho svědomí nebylo spící ani mrtvé. „Můj hřích,“ volal, „je vždy přede mnou.“ Nenamlouval si, že hřích je věcí, se kterou nemá nic do činění a že se ho netýká. Když spatřil hlubiny klamu ve svém srdci, zošklivil si sám sebe a modlil se, aby ho Bůh zachoval svou mocí od opovážlivých hříchů a očistil ho od tajných hříchů. Není pro nás bezpečné zavřít své oči a zatvrdit své svědomí, abychom neviděli anebo si neuvědomovali své hříchy. Musíme uchovávat v sobě poučení, jež jsme obdrželi ohledně odporného charakteru hříchu, abychom se mohli kát a vyznat naše hříchy (Letter 71, 1893). ŽALM 63. 5-6. (Ž 104,34). Rozjímání vede k lásce a přátelství – Spočiňte cele v Ježíšově náručí! Hloubejte o jeho veliké lásce a když budete přemýšlet o jeho sebezapření a o jeho nekonečné oběti, vykonané v našem zájmu proto, abyste mohli v něho věřit, vaše srdce bude naplněno svatou radostí, tichým pokojem a nepopsatelnou láskou. Když rozmlouváme o Ježíši, když k němu voláme v modlitbě, naše důvěra, že on je naším osobním a milujícím Spasitelem sílí, a jeho povaha se bude jevit stále více půvabnější. … Můžeme se těšit z bohatých hodů lásky a jestliže plně věříme, že nás přijal za své děti, můžeme už zde okoušet předchuť nebes. Čekejme na Pána ve víře. Pán přitahuje duši v modlitbě a dává nám pocítit jeho drahocennou lásku. Přibližme se k Němu a můžeme udržet toto sladké spojení s ním. Získáme jasné pohledy na jeho něžnost a soucit a naše srdce jsou zlomená a dojatá rozjímáním o lásce, která nám je daná. Cítíme skutečně přebývajícího Krista v duši, a my přebýváme v něm a cítíme se jako doma s Ježíšem. Zaslíbení se vlévají do duše. Náš pokoj je jako řeka, vlna po vlně slávy se vlévá do srdce a vskutku večeříme s Ježíšem a on s námi. Uvědomujeme si význam lásky Boží a odpočíváme v jeho lásce. Žádný jazyk to nemůže vylíčit, to je mimo naše chápání. Jsme jedno s Kristem, náš život je skryt s Kristem v Bohu. Máme ujištění, že když se ten, který je náš život, ukáže, pak se také i my ukážeme s ním v slávě. Se silnou důvěrou můžeme nazývat Boha svým Otcem (Letter 52, 1894). ŽALM 66. 1-5. Tento žalm byl často zpíván Kristem – [citace Ž 66,1-5]. Tento žalm a části 68. a 72. žalmu byly často zpívány Kristem. Tímto nejjednodušším a nejskromnějším způsobem učil jiné (YI Sept. 8, 1898). 16. Více chvalte Boha – Nebylo by dobré pěstovat vděčnost a obětovat Bohu vděčné písně díků a chval? Jako křesťané bychom měli chválit Boha více, než to děláme nyní. Měli bychom vnášet do našeho života více jasu jeho lásky. Když vírou vzhlížíme k Ježíši, jeho radost a pokoj se zračí v našich tvářích. Jak horlivě bychom měli hledat naše spojení s Bohem, aby naše tváře mohly odrážet paprsky jeho lásky. Když jsou naše vlastní duše oživeny Duchem svatým, tehdy vykonáváme povznášející vliv na jiné, kteří nevědí nic o radosti Kristovy přítomnosti. David řekl: „Pojďte, slyšte, a vypravovati budu, kteříž se koli bojíte Boha, co jest učinil duši mé.” (MS 115, 1903). ŽALM 71. 9, 17, 19. (Ž 92,13-15). Ochrana před zlem, které je spojeno se stářím – David úpěnlivě prosil Pána, aby ho neopustil ve stáří. A proč se takto modlil? Viděl totiž, že většina letitých kolem něho byla nešťastná kvůli neblahým rysům svých povah, které narůstaly s jejich věkem. Jestliže byli od přirozenosti uzavřenými a chamtivými, tak v starším věku byli ještě více nepříjemnými. Jestliže byli žárliví, podráždění a netrpěliví, tak se to projevilo zvláště ve stáří. David byl znepokojen, když viděl ty, kteří se kdysi zdáli mít bázeň Boží před sebou, a nyní ve starším věku se zdálo, jakoby opustili Boha a byli vystaveni posměchu nepřátel Hospodinových. Proč se ocitli v takové situaci? S přibývajícím věkem se zdálo, jakoby ztratili své dřívější síly bystrosti rozumu a byli připraveni naslouchat klamným radám cizích osob, pokud jde o ty, kterým by měli důvěřovat. Jejich nespoutaná žárlivost občas zapálila plamen, protože ne všechno souhlasilo se slábnoucím úsudkem. Někteří si mysleli, že jejich vlastní děti a příbuzní si přejí, aby zemřeli, aby mohli zaujmout jejich místa, zmocnit se jejich majetku a přijmout pocty, které jim byly uděleny. Jiní zas byli tak ovládáni svými žárlivými, chamtivými pocity, že zabíjeli své vlastní děti. David byl silně pohnut, byl z toho přímo zoufalý. Hleděl do budoucnosti, do doby, kdy sám zestárne, a bál se, že ho Bůh opustí a že bude tak nešťastný jako ostatní letité osoby, jejichž jednání pozoroval, a že bude ponechán potupě nepřátel Hospodinových. Zatížen tímto břemenem se horlivě modlí [citace Ž 71,9.17.19]. David pociťoval nezbytnost chránit se před zlem, které je spojeno se stářím.

79 Je častým případem, že starší osoby nejsou ochotné přiznat, že jejich duševní síly slábnou, a proto krátí své dny tím, že pečují o to, co patří jejich dětem. Satan často zahrává na jejich obrazotvornost, a vede je k tomu, aby hromadili své prostředky s lakomou péčí, a takto v nich vyvolá neustálou starost o pozemské zboží. Někteří se dokonce připraví o mnohé pohodlí života, a pracují nad své síly, místo aby využívali prostředky, které vlastní. Tímto jsou v ustavičném trápení, strachu, že někdy v budoucnosti budou trpět nouzi. Kdyby zaujali takové stanovisko, jaké Bůh chce aby zaujali, jejich poslední dny by byly těmi nejlepšími a nejšťastnějšími. Ti, kteří mají děti, v jejichž upřímnost a obratné vedení mohou rozumně důvěřovat, měli by jim dovolit, aby je spravovali a postarali se o jejich štěstí. Dokud to neučiní, satan bude využívat jejich nedostatek duševních sil a bude spravovat jejich záležitosti. Měli by se zbavit starostí a složit svá břemena, a využívat svůj čas tak, jak jenom nejlépe dovedou v dozrávání pro nebe (ST Feb. 19, 1880). 17. Viz komentář EGW k 1 S 2,26, sv. 2,str.1010 ŽALM 77. 7, 10-12. Davidova kolísavá duševní zkušenost – Žalmista David prožíval ve své zkušenosti mnoho duševních změn. Někdy, když získával pohled na Boží vůli a jeho cesty, byl vysoce povznesen. Když pak spatřil opak Božího milosrdenství a jeho neměnné lásky, všechno se mu zdálo být zahaleno v mračnu temnoty, ale skrze tuto temnotu spatřil Boží vlastnosti, které mu dodávaly důvěru a posilovaly jeho víru. Když však přemýšlel o těžkostech a nebezpečích života, tehdy všechno vypadalo tak hrůzostrašně, že se domníval, že je opuštěn Bohem kvůli svým hříchům. Viděl svůj hřích v tak pronikavém světle, že zvolal: „Zdali se zapomněl smilovávati Bůh silný? Zdaž zadržel v hněvě milosrdenství svá?” Když však plakal a modlil se, získával jasnější pohled na Boží charakter a jeho vlastnosti, a jsouce vychováván nebeskými bytostmi, usoudil, že jeho názory na Boží spravedlnost a přísnost byly přehnané. Zapudil své dojmy jako ty, jež byly výsledkem jeho slabosti, nevědomosti a tělesné churavosti, a jako ty, jež zneuctívaly Boha a s obnovenou vírou zvolal: „Toť jest má smrt. Ale učiníť proměnu pravice Nejvyššího.” Co nejhorlivěji studoval Boží cesty, oznámené Kristem, když byl zahalen v oblakovém sloupu, a dané Mojžíšovi, aby je věrně opakoval všemu Izraeli. Rozpomínal se na to, co vykonal Bůh, aby si zajistil pro sebe lid, jemuž by mohl svěřit svatou a životní pravdu pro budoucí věky. Bůh jednal velmi podivuhodným způsobem pro vysvobození více než milionů lidí; a když David přemýšlel o jeho slibech a zaslíbeních jím daných, uvědomil si, že jsou pro všechny stejně tak potřebné jako i pro Izrael, tehdy si je přivlastnil a prohlásil: „Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna.” Svou vírou se uchopil Boha a byl posílen a povzbuzen. I když dále považoval Boží cesty za tajemné, přesto věděl, že jsou milosrdné a dobré, protože toto byl jeho charakter, tak jak byl zjeven Mojžíšovi. „I sestoupil Hospodin v oblaku, a stál s ním tam, a zavolal ze jména: HOSPODIN. Nebo pomíjeje Hospodin tvář jeho, volal: Hospodin, Hospodin, Bůh silný, lítostivý a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a pravdě.” Když si David přivlastnil tato zaslíbení a výsady, rozhodl, že již více nemůže být rychlý v soudu, stávajíce se tím znechucen, a sám se vrhá na zem v bezmocném zoufalství. Jeho duše nabyla odvahy, když přemýšlel o celkové Boží povaze, jak se projevila v jeho učení, jeho shovívavosti, jeho neobyčejné velikosti a milosrdenství. Viděl též, že Boží díla a jeho divy nemají žádné omezené použití. Ale Davidova zkušenost se znovu změnila. [citace Ž 73,2-5.12.17-23.28], (MS 4, 1896). ŽALM 89. 14. Sestry dvojčata – Spravedlnost má sestru dvojče, která by měla vždy stát po jejím boku, a je jí milosrdenství a láska (Letter 18e, 1890). (1 Pt 5,3). Lidé nesmějí panovat nad jinými – Nechť ti, kteří zaujímují zodpovědná postavení, se zbaví nemilosrdného ducha, který tak velmi zraňuje Boha. Spravedlnost a soud jsou základem jeho trůnu. Nechť si nikdo nemyslí, že Bůh dal lidem moc panovat nad svými bližními. Nepřijme službu žádného člověka, který zraňuje nebo odrazuje Kristovo dědictví. Nyní je čas, aby každý člověk zkoumal a zkušoval sám sebe, zda je ve víře. Důkladně prozkoumejte pohnutky, které vás pobízejí k činu. Jsme zaměstnáni v díle Nejvyššího. Nevetkejme do tkaniva našeho díla ani jedno vlákno sobectví. Povznesme se na vyšší úroveň v naší každodenní zkušenosti. Bůh nebude sloužit hříchům žádného člověka (MS 42, 1901). ŽALM 90. 8. Máme vidět náš život tak, jak jej vidí Bůh – Prodléváním u krásy, dobroty, milosrdenství a lásky Ježíšovy sílí duševní a mravní síly a když je vaše mysl stále vedena k tomu, abyste činili skutky Kristovy, a byli poslušnými dítkami, budete zvyklí se tázat: Je toto cesta Páně? Bude Ježíš spokojen, když budu toto činit? Potěším tímto jednáním sebe anebo Ježíše? Pak si každá duše bude pamatovat slova Hospodinova: „Tajnosti naše jsi položil na světlo obličeje svého.“ Mnozí musí učinit rozhodnou změnu v průběhu svých myšlenek a svého jednání, jestliže chtějí potěšit Ježíše. Můžeme zřídkakdy vidět naše hříchy v špatném světle, tak jak je vidí Bůh. Mnozí si navykli soustavně páchat hřích a jejich srdce se zatvrdila pod vlivem moci satana. Jejich myšlenky se dostaly do zajetí

80 jeho zlého vlivu; když však v síle a milosti Boží postaví své mysle proti pokušením satana, jejich mysle se stanou jasnějšími, jejich srdce a svědomí budou ovlivněná Duchem Božím a stanou se citlivými, a pak se hřích bude jevit takovým, jakým ve skutečnosti je – neobyčejně hříšný. Pak nastane čas, kdy tajné hříchy budou postaveny do světla jejich pohledu. Oni pak vyznají své hříchy Bohu, budou z nich činit pokání a budou zahanbeni svými hříchy. ... Bůh je odvrhne od světla svého obličeje za sebe (Letter 43, 1892). ŽALM 91. Ztráta, jež utrpí bezbožní – V 91. žalmu se nachází nejúžasnější popis příchodu Pána, aby učinil konec bezbožnosti a aby udělil těm, kteří si ho zvolili za svého Vykupitele, ujištění své lásky a ochraňující péče. [citace Ž 91,1-15.] Spravedliví pochopí Boží vládu a budou triumfovat se svatou radostí ve věčné ochraně a spasení, které jim Kristus skrze své zásluhy vydobyl. Nechť si to všichni pamatují a nezapomínají na to, že bezbožní, kteří nepřijmou Krista za svého osobního Spasitele, neporozumí jeho prozřetelnosti. Cestu spravedlnosti si nezvolili a neznají Boha. Nehledíc na všechna dobrodiní, která jim tak milostivě udělil, zneužívali jeho milosrdenství tím, že nechtěli uznat jeho dobrotu a milosrdenství, když jim byla prokazována tato přízeň. V každém okamžiku může Bůh odejmout od zatvrzelých důkazy svého úžasného milosrdenství a lásky. Ó, kéž by lidé mohli pochopit, jak jisté budou následky jejich nevděčnosti vůči Bohu a jejich přehlížení Kristova nekonečného daru pro náš svět. Jestliže budou dále milovat více přestupování než poslušnost, tehdy požehnání a velké Boží milosrdenství, kterým se nyní těší, ale nedoceňují je, se jim nakonec stanou příčinou věčné zkázy. Po určitou dobu si mohou zvolit účastnit se světských zábav a hříšných radovánek, místo aby se ovládali v jejich hříšném způsobu života. Ale když už bude pro ně příliš pozdě, aby poznali a pochopili to, čím opovrhovali jako bezvýznamnou věcí, poznají, co to znamená být bez Boha a bez naděje. Pak si uvědomí, co ztratili tím, že si zvolili být nevěrní vůči Bohu a setrvali ve vzpouře proti jeho přikázáním. V minulosti pohrdali jeho mocí a zavrhovali nabídky jeho milosrdenství; nakonec na ně dopadnou jeho soudy. Tehdy si uvědomí, že ztratili štěstí – život, věčný život v nebeských dvorech. ... V době, kdy Boží soudy dopadnou nesmíšené s milosrdenstvím, ó, jak záviděníhodné bude pro bezbožné postavení těch, kteří budou přebývat „v skrýši Nejvyššího” – ve stanu, ve kterém Hospodin skryje všechny, kteří ho milovali a byli poslušni jeho přikázání! V této době úděl spravedlivých je vskutku záviděníhodný pro ty, kteří musí trpět kvůli svým hříchům. Dveře milosrdenství jsou však uzavřeny pro bezbožné, po ukončení doby milosti není již žádných modliteb, jež by byly přinášeny v jejich prospěch. Tento čas však ještě nenastal. Stále je slyšet sladký hlas milosti. Hospodin nyní volá hříšníky, aby přišli k němu (MS 151, 1901). ŽALM 92. 13. Křesťan je jako „palmový strom” – Palmový strom dobře představuje život křesťana. Stojí vztyčen uprostřed sálajícího pouštního písku a neumírá, protože čerpá svou výživu z pramenů života nacházejících se pod povrchem (RH Sept. 1, 1885). Křesťan je jako palma na poušti – [citace Ž 92,12]. Podívejme se na unaveného poutníka trmácejícího se přes horký písek pouště bez přístřešku, který by ho mohl ochránit před paprsky tropického slunce. Jeho zásoby vody skončily, nemá nic, čím by uhasil svou spalující žízeň. Jeho jazyk vysýchá; potácí se jako opilý. Vize domova a přátel prochází před jeho očima a zdá se mu, že musí zahynout na této hrozné poušti. Náhle ti, kteří byli vpředu vydali výkřik radosti. V dálce z bezútěšné, písčité půdy se vynořuje palmový strom, zelený a kvetoucí. Naděje zrychluje jeho tep. To, co dává sílu a svěžest palmovému stromu, ochlazuje i jeho horečnatý tep a dává život těm, kteří hynou žízní. Jako palmový strom čerpající živiny z pramenů živé vody je zelený a kvetoucí uprostřed pouště, tak i křesťan může čerpat hojné bohatství milosti ze zdroje Boží lásky a může vést unavené duše, které jsou plny vnitřního nepokoje a připravené zahynout na poušti hříchu k těm vodám, z kterých mohou pít a žít. Křesťan má vždy ukazovat svým bližním na Ježíše, který zve: „Žízní-li kdo, pojď ke mně, a napij se.” Tento zdroj nikdy nevyschne; můžeme z něho stále čerpat (ST Oct. 26, 1904). Jestliže křesťan chce vůbec prospívat a dělat pokroky, tak musí pracovat mezi těmi, kteří neznají Boha, mezi těmi, kteří se posmívají a jsou náchylni k zesměšňování. Musí stát zpříma jako palma na poušti. Obloha může být jako mosaz, pouštní písek může narážet do palmových kořenů a hromadit se vysoko kolem jeho kmene, přesto tento strom žije jako stále zelený strom, svěží a živý uprostřed horkého pouštního písku. Odstraňte písčitou půdu, dojdete ke kořenům palmy, a odhalíte tajemství jejího života; její kořeny sahají hluboko pod povrch, pro tajemné vody, ukryté v zemi. Křesťané mohou být vskutku vhodně představeni palmou. Jsou jako Enoch, ačkoli obklopeni zkaženými vlivy, jejich víra se chopí Neviditelného. Chodí s Bohem, čerpajíce sílu a milost od něho, aby mohli odolat poskvrnění, které je obklopuje. Podobně jako Daniel na babylonském dvoře zůstávají čistí a neposkvrnění; jejich život je skryt s Kristem v Bohu. Uprostřed mravní zkázy jsou ctnostní v duchu; jsou věrní a oddaní, vroucí a horliví, i když jsou obklopení nevěřícími, pokryteckými vyznavači, bezbožnými a světskými lidmi. Jejich víra i život jsou skryty s Kristem v Bohu. Ježíš je v nich zřídlem vody prýštícím k životu věčnému. Víra, jako kořeny palmového stromu, proniká pod věci viditelné, čerpajíce duchovní výživu ze Zdroje života (ST July 8, 1886). (Ez 31,7). Křesťan je jako statný cedr – Když Ježíšova láska přebývá v duši, mnozí, kteří jsou nyní jenom usýchajícími ratolestmi, se stanou podobnými cedru z Libánu, „jehož kořen byl při vodách mnohých”. Cedr se vyznačuje pevností svých kořenů. Nezakoření se v zemi pomocí několika slabých kořínků. Prorazí své kořeny jako mohutný klín do rozštípnuté skály a dosahuje stále hlouběji a hlouběji,aby se zakořenil co

81 nejsilněji. Když vichřice lomcuje s jeho větvemi, tento pevně zasazený strom nemůže být vyvrácen. Jakým nemalým cedrem by mohl být každý Kristův následovník, kdyby jen byl zakořeněn a utvrzen v pravdě, pevně spojený s Věčnou Skálou (RH June 20, 1882). 12-16. Viz komentář EGW k Žalmu 71,9.17.19. ŽALM 104. 14. (viz kom. EGW k Gn 1,29). Soulad slov a skutků – Slova a skutky Hospodinovy jsou ve vzájemném souladu. Jeho slova jsou milostivá a jeho skutky štědré. „Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku.” Jaké štědré jsou zásoby, které pro nás připravil. Jak podivuhodně projevil svou velkorysost a moc pro náš prospěch. Kdyby náš laskavý Dobrodinec jednal s námi tak, jak my jednáme spolu navzájem, kde bychom byli? Neměli bychom se horlivě snažit následovat zlaté pravidlo: „A protož všecko, jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim; toť zajisté jest zákon i proroci.” (Letter 8, 1901). 34. Viz komentář EGW do Ž 63,5-6. ŽALM 119. 17-18, 33-40. Příklad modlitby – [citace Ž119,17-18.33-40.] Takové modlitby jako je tato, by měli Hospodinovi služebníci stále předkládat Bohu. Tato modlitba zjevuje posvěcení Bohu srdce i mysli; je to posvěcení, které od nás Bůh požaduje (RH Sept. 18, 1908). 18. Pokladnice nebes není uzamčena – Bible by měla být studována s modlitbou. Měli bychom se modlit jako David: „Otevři oči mé, abych spatřoval divné věci ze zákona tvého.” Žáden člověk nemůže proniknout do Slova Božího bez osvícení Duchem svatým. Když jenom zaujmeme správné stanovisko před Bohem, jeho světlo bude na nás zářit v bohatých, jasných paprscích. Taková byla zkušenost prvních učedníků. ... [citace Sk 2,1-4]. Bůh je ochoten dát nám podobné požehnání, když o ně usilujeme stejně tak opravdově. Hospodin neuzamkl pokladnici nebes po vylití svého Ducha na první učedníky. Také i my můžeme obdržet plnost jeho požehnání. Nebe je plné pokladů jeho milosti a ti, kteří přicházejí k Bohu ve víře, mohou požadovat všechno, co on zaslíbil. Jestliže nevlastníme jeho moc, tak je to kvůli naší duchovní otupělosti, naší netečnosti, naší lhostejnosti. Vyjděme z tohoto formalismu a strnulosti (RH June 4, 1889). 111-115.125-130.165. Pro poslušného jsou přikázání radostí – Pro poslušné dítko Boží jsou přikázání radostí. David prohlašuje: [citace Ž 119,111-115.125]. Umlčelo snad opovržení projevené zákonu Božímu Davidovu věrnost? Naslouchejme jeho slovům. Vyzývá Boha, aby zasáhl a obhájil svou čest, aby ukázal, že je Bůh, a že existuje určitá hranice jeho trpělivosti, že je možné tak zneužívat Boží milosrdenství, dokud se nevyčerpá. „Časť jest,“ on říká „abys se přičinil, Hospodine; zrušili zákon tvůj”. David viděl, že božské nařízení byly zavrženy a vzrostla zatvrzelost a vzpoura. Byl snad smeten převládajícím odpadnutím? Přivedlo ho snad pohrdání a opovržení, které dopadlo na zákon k tomu, aby nevynaložil žádné snahy na obhájení zákona? Právě naopak, jeho úcta k zákonu Hospodinovu vzrostla, když viděl pohrdání a opovržení projevené vůči němu ostatními [citace Ž 119,126-130.165], (MS 27, 1899). 126-127. Čas pro Boží působení – David byl za svého života velmi zkoušen, když viděl lidi vylévající opovržení vůči Božímu zákonu. Lidé odmítali omezení a výsledkem byla mravní zkaženost. Zákon Boží se stal mrtvou literou pro ty, které Bůh stvořil. Lidé odmítali přijímat svaté předpisy jako pravidlo svého života. Bezbožnost byla tak veliká, že se David obával, že by Boží shovívavost mohla skončit, a proto vysílal k nebi upřímnou modlitbu, říkajíce: „Časť jest, abys se přičinil, Hospodine; zrušili zákon tvůj. Z té příčiny niluji přikázání tvá více nežli zlato, i to, kteréž jest nejlepší.“ Jestliže si David již za svého života myslel, že lidé překročili hranice Božího milosrdenství a že Bůh by měl konat k obhájení cti svého zákona a přinést konec bezbožnosti bezbožných, jaký vliv by pak měla mít převládající nepravost v našich dnech na ty, kteří milují a bojí se Boha? Když je všeobecně rozšířená nepravost, když nepravost naroste v bombastické míře, bude pak vyznávající křesťanský svět zlý se zlými a nespravedlivý s nespravedlivými? Máme snad postavit náš vliv na stranu toho velkého odpadlíka a máme snad vložit na Boží zákon, velké měřítko spravedlnosti, všeobecné pohrdání? Máme se snad nechat unést silným přílivem přestoupení a odpadnutí? Anebo spravedliví budou zkoumat Písmo svaté a seznámí se s podmínkami, na nichž je závislé spasení jejich duší? Ti, kteří učiní Slovo Boží svým rádcem, si budou vážit zákona Božího a jejich ocenění vůči němu bude narůstat úměrně tomu, jak budou odkládat pohrdání jím. Věrní poddaní Kristova království budou opakovat Davidova slova a říkat: „Časť jest, abys se přičinil, Hospodine; zrušili zákon tvůj. Z té příčiny miluji přikázání tvá více nežli zlato, i to, kteréž jest nejlepší.” Takový postoj zaujmou ti, kteří upřímně milují Boha a své bližní jako sebe sama. Budou vyvyšovat přikázání úměrně tomu, jak bude vzrůstat jejich pohrdání (Undated MS 145). 126. Když David za svého života viděl odcházení od zákona Božího, očekával, že uvidí projev Boží nelibosti. Vzhlížel k Hospodinu, aby ukázal své spravedlivé rozhořčení. „Časť jest, abys se přičinil, Hospodine;“ prohlásil, „zrušili zákon tvůj.“ Připouštěl, že lidé ve své bezzákonosti překročili hranice Boží trpělivosti a že Hospodin se nebude již déle zdržovat (MS 15, 1906). Kde se postaví církev? – Je možné, že lidé zajdou ve své bezbožnosti a v neustálém naříkání tak daleko, že Bůh pozná, že bude muset zasáhnout, aby obhájil svou čest. Tak je tomu i v nynějším období pozemských dějin. Zločinnost každého druhu se stává stále více a více pozoruhodně viditelná. Země je přeplněná násilím lidí vůči svým bližním.

82 Jaké stanovisko má zaujmout církev? Budou snad ti, kteří měli v minulosti úctu k zákonu Božímu, staženi proudem zla? Zatemní snad téměř všeobecné přestupování a pohrdání zákonem duchovní ovzduší všech duší stejnou měrou? Odstraní snad znevažování Božího zákona ochranné bariéry? Má být snad Boží zákon kvůli převládající bezbožnosti a bezzákonosti méně váženým? Stane se snad těch několik věrných jedinců stejně takovými jako všichni nevěrní jenom proto, že většina těch, kteří žijí na zemi učinila zákon neplatným? Neměli by raději přednést Davidovu modlitbu: „Časť jest, abys se přičinil, Hospodine; zrušili zákon tvůj.“ (MS 15, 1906). 130. Viz komentář EGW k Ž 19. 165. V souladu s nebesy – Není pokoje v nespravedlnosti; bezbožní vedou válku s Bohem. Ale ten, kdo přijímá spravedlnost zákona, je v souladu s nebesy (Letter 96, 1896). Poslušnost vede k pokoji – Každý zákon Boží je ustanovením milosrdenství, lásky a spásné moci. Tyto zákony, jsou-li poslouchány, jsou naším životem, naším spasením, naším štěstím a naším pokojem [citace Ž 119,165.] (Letter 112, 1902). ŽALM 121. 5. Bůh přichází, aby uspokojil všechny potřeby – Pravé štěstí může být nalezeno v nezištném úsilí pomáhat těm, kteří pomoc potřebují. Bůh pomáhá slabým a dává sílu těm, kteří nemají žádné síly. Na těch polích, kde zkoušky, spory a chudoba je největší, Boží pracovníci musí mít zvýšenou ochranu. Těm, kteří pracují v ohnisku sporu, Bůh říká: „Hospodin zastínění tvé tobě po pravici.” Náš Pán se přizpůsobuje naším zvláštním potřebám. On je stínem po naší pravici. Kráčí těsně po našem boku, připravený uspokojit všechny naše potřeby. Přichází velmi blízko k těm, kteří jsou zapojeni do dobrovolné služby jemu. Zná každého podle jména. Ó, jakou jistotu máme v něžné lásce Krista (MS 51, 1903). ŽALM 135. 6. Viz komentář EGW k Ž 147,8.16-18. ŽALM 139. 1-12. (Zj 20,12.15). Tam, kde jste, je i Bůh – Nikdy nejsme sami. Máme Společníka, nezávisle na tom, zda jsme si ho zvolili, nebo ne. Pamatujte si, mladí mužové a ženy, že ať jste kdekoliv a děláte cokoliv, Bůh je tam s vámi. Pro každé vaše slovo a čin máte svědka, svatého hřích nenávidícího Boha. Nic, co je řečeno nebo vykonáno nebo myšleno, neunikne jeho nekonečnému oku. Vaše slova nemusí slyšet lidské uši, slyší je však Vládce vesmíru. On čte vnitřní hněv duše, když vůle je zkřížena. Slyší projevy rouhání. Je přítomen v nejhlubší temnotě a osamělosti. Nikdo nemůže Boha oklamat; nikdo nemůže utéci před svou zodpovědností, jakou má před ním [citace Ž 139,1-12]. Den po dni je prováděn v nebeských knihách záznam vašich slov, vašich skutků a vašeho vlivu. S tím se budete muset setkat [citace Zj 20,12.15] (YI May 26, 1898). 7. Není osamění bez Boha – Žalmista představuje přítomnost Jediného Nekonečného jako všepronikajícího vesmír. „Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi.” Nikdy nenajdeme takové osamělé místo, kde by Bůh nebyl. Vždy bdělé oko Vševědoucnosti spočívá na všech našich skutcích a i když může sešikovat armády nebes, aby konaly jeho vůli, snižuje se, aby přijal službu slabých, chybujících smrtelníků (ST July 14, 1881). ŽALM 144. 13. Bůh tráví čas při klenotech – Jsme Božími pracovníky. Hodnota člověka plně závisí na tom, jak přijímá zušlechťování. Když jsou drsné kameny připravovány pro stavbu, musí být vzaty do dílny a tam musí být otesány a vyhlazeny. Tento proces je často bolestný, když je kámen tlačen brusným kotoučem, ale hrubá drsnost je odstraněna a začíná se objevovat zrcadlový lesk. Hospodin netráví svůj čas u bezcenného materiálu; vyhlazovány jsou pouze jeho klenoty na podobnost chrámu. Každá duše se musí nejenom podrobit tomuto působení božské ruky, ale musí vložit námahu každého duchovního svalu i šlachy, aby se charakter mohl stát čistší, slova užitečnější a skutky takové, jež Bůh může schválit (Letter 27, 1896). Božský Dělník tráví málo času u bezcenného materiálu. Leští pouze drahocenné klenoty na podobnost chrámu – odstraňujíc ostré hrany. Tento proces je bolestný a namáhavý. Kristus odstraňuje přebytečné plochy a vkládá kámen pod leštící kotouč, pevně ho stlačuje, takže jsou všechny nerovnosti vyhlazeny. Pak, když klenot postaví do světla, v něm Mistr vidí svůj odraz a prohlašuje ho za hodna, aby byl umístěn v jeho skříňce. Ó, jak požehnaná je to zkušenost, jakkoli bolestná, jenž dává novou hodnotu kamenu, způsobujíce, aby zářil živým jasem (Letter 69, 1903).

83 Bolestný, ale nezbytný proces – Mocným klínem pravdy Bůh vydobyl svůj lid z kamenolomu světa. Tyto kameny musí být otesány a vyhlazeny. Ostré hrany musí být odstraněny. Je to bolestný proces, ale je nezbytný. Bez něho bychom nemohli být připraveni pro umístění v Božím chrámu. Zkouškami, výstrahami, napomenutími se Bůh snaží připravit nás pro splnění svých záměrů. Jestliže s ním budeme spolupracovat, naše charaktery budou zformovány „na podobnost chrámu”. Přetvořit nás, je přesně určeným dílem Utěšitele. Někdy je to pro nás těžké podrobit se očišťujícímu, zušlechťujícímu procesu, musíme to však učinit, pokud chceme být nakonec spaseni (Letter 139, 1903). Děti mají být zušlechťovány pro Boha – Trpělivě, láskyplně, jako věrní správcové rozličné milosti Boží, mají rodiče konat jim určené dílo. Je od nich očekáváno, že budou nalezeni věrnými. Všechno má být konáno ve víře. Neustále se musí modlit o to, aby Bůh udělil svou milost jejich dětem. Nikdy se nesmí unavit, být netrpělivými nebo podrážděnými ve svém úsilí. Musí těsně přilnout ke svým dětem a k Bohu. Jestliže rodiče budou pracovat v trpělivosti a lásce, horlivě se snažíce pomoci svým dětem, aby dosáhly nejvyšší úrovně čistoty a skromnosti, budou úspěšní. V tomto díle musí rodiče projevit trpělivost a víru, aby mohli předložit Bohu své děti, vyhlazené na podobnost chrámu (NL No.28, p.3). (1 Pt 2,5; 1 K 3,11-13). Někteří nejsou takovými, jakými se jeví– Mnozí, ze světské politiky, se snaží svým vlastním úsilím stát vyleštěnými kameny, nemohou však být živými kameny, protože nejsou postaveni na pravém základu. Den Boží zjeví, že jsou ve skutečnosti pouze senem, dřevem a strništěm (Redemption: or the Teaching of Paul p.78). ŽALM 147. 4. (Ž 19,1-3; viz kom. EGW k Iz 60,1). Svět je pouze zrnkem– On učinil noc a uspořádal zářící hvězdy na obloze. Všechny je povolává jménem. Nebesa vypravují slávu Boha silného a dílo rukou jeho obloha zvěstuje, ukazujíce člověku, že tento malý svět jen zrnkem v Božím stvoření (YI April 4, 1905). 8, 16-18. (Ž 135,7). Síly přírody jsou Božími služebníky – Sotva bychom mohli najít nějaký proces v přírodě, o němž by nebyla zmínka v Božím Slově. ... [citace Ž 147,8,16-18; 135,7.] Tato slova Písma svatého neříkají nic o nezávislých zákonech přírody. Bůh disponuje věcmi a vlastnictvím, jimiž uskutečňuje své plány. On zaměstnává své nástroje, aby rostlinstvo mohlo kvést. Sesílá rosu, déšť a sluneční svit, aby mohla vyrašit zeleň a rozprostřít svůj koberec na zemi, aby keře a ovocné stromy mohly vypučet, rozkvést a přinést ovoce. Není třeba se domnívat, že zákon je impulsem, aby semeno vzklíčilo samo od sebe, aby se objevil list, protože to tak musí být. Bůh má zákony, které ustanovil, ony jsou však pouze jeho služebníky, kteří přinášejí ovoce. Je to jenom prostřednictvím přímého Božího působení, že každé malé semeno proráží zemi a vyráží do života. Každý list roste, každý květ rozkvétá, díky Boží moci (RH Nov. 8, 1896).

Přísloví KAPITOLA 1. 10. (Iz 43,10; 2 K 6,17-18). Vyšlete modlitbu k nebi; pak pevně odporujte – Slyšte hlas Boží: „Synu můj, jestliže by tě namlouvali hříšníci, nepřivoluj.” Ti, kteří jsou vedeni Duchem Božím, mají udržovat své pozorovací schopnosti v bdělosti, protože přijde čas, kdy bude vyzkoušena jejich poctivost a věrnost vůči Bohu i vůči sobě navzájem. Nedopusťte se nejmenší nespravedlnosti, jen abyste získali pro sebe výhodu. Čiňte jiným v malých věcech právě tak jako ve velkých, tak, jak byste chtěli, aby vám jiní činili. Bůh říká: „Vy jste moji svědkové.” Máte jednat na mém místě. Kdyby mohl být odstraněn závoj, viděli byste nebeský svět, pozorující s intenzivním zájmem ty, kteří jsou pokoušeni. Jestliže se nepoddáváte nepříteli, v nebi panuje radost. Když zazní první našeptávání zla, rychle vyšlete modlitbu k nebi a pak se pevně vzepřete pokušení zahrávat si s principy odsouzenými v Božím Slově. Když přijde pokušení poprvé, musíte mu čelit tak rozhodným způsobem, aby se už nikdy neopakovalo. Odvraťte se od toho, kdo se vám pokusil představit zlé praktiky. Rozhodně se odvraťte od pokušitele a řekněte: Musím se odloučit od tvého vlivu, protože vím, že nekráčíš ve šlépějích našeho Spasitele. Dokonce když si uvědomujete, že nejste schopni pronést ani slovo k těm, kteří pracují na nesprávných zásadách, odejděte od nich. Váš ústup a mlčení může vykonat více než slova. Nehemiáš se nechtěl spojovat s těmi, kteří byli nevěrní vůči zásadám, a ani nedovolil svým dělníkům, aby se s nimi spojili. Láska a bázeň Boží byly jeho ochranou. On žil a pracoval jakoby viděl neviditelný svět. A David řekl: „Představuji Hospodina před obličej svůj vždycky.“ Odvažte se být Danielem. Nebojte se zůstat samotní. A tak, jak Mojžíšovi, vám bude dovoleno spatřit toho, jenž je Neviditelný. Avšak zbabělý a mlčenlivý postoj vůči zlým společníkům a také naslouchání jejich svodům, vás učiní jedno s nimi [citace 2 K 6,17-18.]

84 Mějte odvahu konat dobro. Zaslíbení Páně jsou cennější než zlato a stříbro pro ty, kteří jsou činitelé jeho slova. Kéž by to všichni považovali za velkou poctu, že mohou být uznáni Bohem za jeho děti (RH May 9, 1899). KAPITOLA 3. 6. Bůh nás vede v konání jeho vůle – Neřekl snad Bůh, že dá svého svatého Ducha těm, kteří ho o něj prosí? Není snad tento Duch pravým, věrným a skutečným průvodcem? Zdá se, že někteří lidé se obávají brát Boha za slovo, jako by to byla od nich troufalost. Prosí Pána, aby nás učil, a přece se bojí důvěřovat zaručenému Slovu Božímu a uvěřit, že jsme jím byli vyučováni. Pokud přicházíme k našemu nebeskému Otci v pokoře a s duchem toužícím po vyučování, ochotným a dychtivým po poznání, proč bychom měli pochybovat o Božím vyplnění jeho vlastního slibu? Nesmíte ani na okamžik pochybovat vůči němu a tímto ho zneuctít. Když toužíte znát jeho vůli, vaší částí ve spolupráci s Bohem je věřit, že budete vedeni a řízeni a požehnáni v činění jeho vůle. Nemáme důvěřovat sami sobě, abychom mylně nevykládali jeho učení, ale učinit dokonce i toto předmětem naší modlitby a důvěřovat mu, stále mu důvěřovat, až do konce, že jeho svatý Duch vás povede, abyste správně vykládali jeho plány a působení jeho prozřetelnosti (Letter 35, 1893). Byl to Kristus, který vedl Izraelity po poušti. Je to Kristus, který vede svůj lid dnes a ukazuje jim, kde a jak pracovat (Letter 335, 1904). 13-14. Význam trvalé moudrosti – Pravá moudrost je trvalým pokladem jako samá věčnost. Mnozí, takzvaní moudří lidé tohoto světa, jsou moudrými pouze podle svého vlastního mínění. Jsou spokojeni se získanou světskou moudrostí a nikdy nevstoupí do Boží zahrady, aby se obeznámili s poklady známosti obsaženými v jeho svatém Slově. Jsou přesvědčeni, že jsou moudří a proto zůstávají nevědomými ve vztahu k té moudrosti, kterou musí mít každý, kdo chce získat věčný život. Pěstují pohrdání Boží knihou, která kdyby byla studována a poslouchána, by je mohla učinit skutečně moudrými. Bible je pro ně neproniknutelným tajemstvím. Velké a hluboké pravdy Starého i Nového zákona jsou pro ně nesrozumitelné, protože duchovní věci nejsou jimi duchovně rozeznávány. Musí se naučit, že bázeň Hospodinova je počátkem moudrosti a že bez této moudrosti má jejich učení malou hodnotu. Ti, kteří se snaží získat vzdělání ve vědě, ale nenaučili se té lekci, že bázeň Boží je počátkem moudrosti, pracují bezmocně a beznadějně, zpochybňujíce skutečnost všeho. Mohou získat vzdělání ve vědách, ale pokud nezískají poznání Bible a Boží poznání, nemají pravou moudrost. Neučený člověk, jestliže zná Boha a Ježíše Krista, má trvalejší moudrost než ten nejvzdělanější člověk, který však pohrdá učením Božím (MS 33, 1911). 17. (1Tm 4,8). Oddanost Bohu podporuje zdraví a veselou mysl – Moudrý muž říká, že cesty moudrosti „jsou cesty utěšené, a všecky stezky její pokojné”. Mnozí pěstují dojem, že oddanost Bohu škodí zdraví a radostnému štěstí ve společenských vztazích života. Ale ti, kteří kráčejí cestou moudrosti a svatosti, shledají, že „pobožnost ke všemu jest užitečná, a má i nynějšího i budoucího života zaslíbení”. Oni žijí radostí života skutečných radovánek, nejsou však znepokojování marnou lítostí nad promarněnými hodinami ani beznadějí či hrůzou mysli, tak jak jsou často světští lidé, když nejsou rozptýleni vzrušujícími zábavami. ... Pobožnost není v rozporu se zákony zdraví, ale je s nimi v naprostém souladu. Kdyby lidé byli vždy poslušni zákona deseti přikázání, kdyby uskutečňovali ve svých životech zásady těchto deseti předpisů, prokletí nemocí, které nyní zaplavují svět, by neexistovalo. ... Ten, jehož mysl je tichá a uspokojená v Bohu, se nachází na cestě zdraví (ST Oct. 23, 1884). KAPITOLA 4. 18. Křesťanský život osvěcuje cestu jiným – Duše naplněná Ježíšovou láskou vyzařuje slova, způsoby, výraz tváře, naději, odvahu a klid. Zjevuje Ducha Kristova. Dýchá láskou, která bude opětována. Probouzí touhu po lepším životě; posiluje bázlivé duše; utvrzuje a potěšuje ty, kteří bojují s pokušením. Slova, výraz tváře, způsoby, vyzařují jasné paprsky slunce a nechají za sebou jasnou cestu vedoucí k nebi, zdroji veškerého světla. Každý z nás má příležitost. Stále působíme dojmy na mládež kolem nás. Již samotný výraz naší tváře je odrazem našeho vnitřního života. Ježíš touží po tom, abychom se stali podobnými jemu, naplněni něžným soucitem, prokazujíce službu lásky v malých povinnostech života (MS 24, 1887). Světlo svítí slabě – Světlo, jež bylo dáno, aby svítilo jasněji a jasněji až do dokonalého dne, svítí slabě. Církev již nevysílá jasně zářivé paprsky uprostřed mravní temnoty, která zahaluje svět jako smuteční příkrov. Světlo mnohých vůbec nesvítí ani nezáří. Takoví jsou morálními ledovými horami (Letter 1f, 1890). 19-22. Viz komentář EGW k Ex 20,3-17, sv. I., str.1105. 23. (1 Te 5,17; viz kom. EGW k Ž 19,14). Jak mohou být srdce zachována pro Boha – „Přede vším, čehož se stříci sluší, ostříhej srdce svého, nebo z něho pochází život.” Pilné střežení srdce je podstatné pro zdravý růst v milosti. Srdce ve svém přirozeném stavu je příbytkem pro bezbožné myšlenky a hříšné vášně. Když je přivedeno do podřízenosti Kristu, musí být očištěno Duchem od veškeré poskvrny. To nemůže být učiněno bez souhlasu jedince. Když duše byla očištěna, je povinností křesťana udržovat ji neposkvrněnou. Mnozí si pravděpodobně myslí, že Kristovo náboženství nepožaduje opuštění každodenních hříchů, zanechání zvyků, které držely duši v otroctví. Oni se zřeknou některých věcí odsouzených skrze svědomí, ale selhávají, když je třeba představovat Krista v každodenním životě. Nevnášejí Kristův obraz do domova. Neprokazují pozornou

85 péči při svém výběru slov. Příliš často pronášejí podrážděná a netrpělivá slova, slova, která probouzejí nejhorší vášně lidského srdce. Takoví lidé potřebují stálou přítomnost Krista v duši. Pouze v jeho síle mohou být na stráži před svými slovy a jednáním. V díle střežení srdce musíme být stálí na modlitbách, neúnavně přinášejíce žádosti o pomoc k trůnu milosti. Ti, kteří nosí jméno křesťan, musí opravdově a s pokorou přicházet k Bohu a prosit ho o pomoc. Spasitel nám řekl, že se máme bez přestání modlit. Křesťan sice nemůže neustále setrvávat v pozici modlitby, avšak jeho myšlenky a tužby mohou stále směřovat vzhůru. Naše sebedůvěra by se rozplynula, kdybychom méně mluvili a více se modlili (YI March 5, 1903). (Ž 19,14; Ef 4,13). Křesťané by měli být pečliví, aby střežili své srdce se vší horlivostí. Měli by pěstovat lásku k rozjímání a chovat ducha zbožnosti. Zdá se, že mnozí velice neradi věnují čas rozjímání, zkoumání Písma a modlitbě, jakoby čas takto strávený byl ztracený. Přeji vám, abyste všichni mohli vidět tyto věci v takovém světle, jak je vidí Bůh, neboť byste pak učinili nebeské království záležitostí prvořadé důležitosti. Budete-li udržovat vaše srdce v nebesích, dodá to vašim ctnostem svěžest a udělí život všem vašim povinnostem. Budete-li cvičit svou mysl, aby prodlévala u nebeských věcí, vnese to život a horlivost do uskutečňování všech vašich snah. Naše úsilí jsou chabá, náš křesťanský závod běžíme pomalu a projevujeme lhostejnost a lenivost, protože tak málo oceňujeme nebeské hodnoty. V duchovním poznání jsme trpaslíky. Je to výsadou i povinností křesťana, aby „dospěl k poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k míře postavy Kristova plného věku”. Tak jako tělesným cvičením roste chuť a dodává sílu a zdravou svěžest tělu, tak i zbožná cvičení přinášejí vzrůst milosti a duchovní svěžesti. City by se měly soustředit na Boha. Přemýšlejme o jeho velikosti, jeho milosrdenství a znamenitostí. Nechť jeho dobrota, láska a dokonalost charakteru uchvátí vaše srdce. Rozmlouvejte o jeho božských půvabech a nebeských příbytcích, které připravuje pro věrné. Ten, jehož rozhovor je v nebi, je nejužitečnějším křesťanem pro všechny, kteří žijí kolem něho. Jeho slova jsou užitečná a osvěžující. Mají přetvořující moc na ty, kteří je poslouchají, a obměkčí a podmaní duše (RH March 29, 1870). Praktické náboženství dýchá vůní –Nechť stoupá k Bohu modlitba: „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože”, protože neposkvrněná, ryzí duše má v sobě přebývajícího Krista; a z hojnosti srdce vychází život. Vůle člověka má být podřízena Kristu. Místo procházení kolem, uzavření srdce v sobectví, je třeba otevřít srdce sladkým vlivům Ducha Božího. Praktické náboženství dýchá svou vůni všude. Je vůní života k životu (Letter 31a, 1894). KAPITOLA 6. 6. Mravenčí píle výčitkou zahálky – [citace Př 6,6]. Obydlí, jaké si mravenci budují pro sebe, ukazují zručnost a vytrvalost. Mravenci mohou unést najednou pouze jedno malé zrnko, ale pílí a vytrvalostí konají zázraky. Šalomoun představuje světu mravenčí práci jako výtku těm, kteří promarňují své hodiny v hříšné zahálce, praktikách, které ničí duši i tělo. Mravenec se připravuje pro nastávající období. To je lekce, kterou mnozí, obdařeni rozumovými schopnostmi, pohrdají. Úplně zanedbávají připravit se pro budoucí nesmrtelný život, který Bůh ve své prozřetelnosti zajistil padlému lidstvu (MS 35, 1899). KAPITOLA 10. 9. Poctivost činí člověka požehnáním – Úplně prvním krokem na cestě života je udržovat mysl, aby prodlévala u Boha a aby měla jeho bázeň stále před očima. Jediné odchýlení od morální bezúhonnosti otupuje svědomí a otevírá dveře dalšímu pokušení. „Kdo chodí upřímě, chodí doufanlivě; kdož pak převrací cesty své, vyjeven bude.“ Je nám přikázáno, abychom milovali Boha nade vše, a naše bližní jako sebe sama; ale každodenní zkušenost života ukazuje, že tento zákon je brán na lehkou váhu. Spravedlivé jednání a mravní bezúhonnost může zajistit přízeň Boží a učinit člověka požehnáním sobě i společnosti, avšak uprostřed rozličných pokušení, která útočí na člověka, kamkoli se obrátí, je nemožné si zachovat čisté svědomí a souhlas nebes bez božské pomoci a bez zásady milovat čestnost v zájmu spravedlnosti. Charakter, který je schválen Bohem, má člověk upřednostňovat před veškerým bohatstvím. Jeho základ by měl být položen široko a hluboko, spočívající na skále, na Ježíši Kristu. Je příliš mnoho takových, kteří prohlašují, že začnou pracovat od pravého základu, ale jejich uvolněné jednání ukazuje, že stavěli na pohyblivém písku; velká bouře však smete jejich základ a oni nebudou mít žádné útočiště. Mnozí se vymlouvají, že pokud nebudou chytrými a bdělými, aby sledovali svůj prospěch, setkají se se ztrátou. Tvrdí, že jejich bezohledným sousedům, kteří se řídí sobeckými výhodami, se daří dobře, zatímco oni, kteří se snaží jednat přesně podle biblických zásad, nejsou tak vysoce poctěni. Vidí tito lidé budoucnost? Nebo jsou jejich oči příliš slabé na to, aby mohli vidět skrze těžkou mlhu světskosti, že čest a bezúhonnost není odměněna mincemi tohoto světa? Odměňuje Bůh ctnost pouhým světským úspěchem? On má jejich jména vyrytá na dlaních svých rukou jako dědiců trvalých poct a bohatství, která jsou nepomíjející. Co získal tento nepoctivý člověk svou světskou chytrostí? Jak vysokou cenu zaplatí za svůj úspěch? Obětoval své vznešené mužství a vstoupil na cestu, která vede do záhuby. Může se ještě obrátit, může vidět bezbožnost své nespravedlnosti vůči svým bližním, a pokud možno učinit nápravu, ale jizvy zraněného svědomí zůstanou navždy (ST Feb. 7, 1884). KAPITOLA 11.

86

1. Všechna obchodní jednání na přesných zásadách – Ve všech obchodních jednáních máme nechat svítit rozhodné světlo. Není zde místa pro žádné podvodné praktiky. Všechno má být učiněno s přísnou poctivostí. Lépe je strpět nějakou finanční ztrátu, než získat několik korun podvodem. Poctivým jednáním nakonec neztratíme nic. Na tomto světě máme žít podle Božího zákona a zdokonalit charakter podle božské podobnosti. Všechna podnikání, jak náboženská, tak i světská, mají být uskutečněna na poctivých a spravedlivých zásadách. Všechno má být viděno ve světle Božího zákona a učiněno bez podvodu, bez falše, bez jediného náznaku lsti (MS 47, 1898). Bůh má v úctě poctivost a proklíná nespravedlnost – „Váha falešná ohavností jest Hospodinu.” Falešná váha je symbolem všech nečestných obchodních jednání, všech podvodů skrývajících sobectví a nespravedlnost pod zdáním poctivosti a spravedlnosti. Bůh ani v té sebemenší míře neschvaluje takové praktiky. Nenávidí každý falešný způsob. Oškliví si veškeré sobectví a chamtivost. Nebude trpět nemilosrdné jednání, ale odplatí ho stejným způsobem. Bůh může dát zdar pracujícím lidem, jejichž prostředky jsou získány poctivě. Ale jeho prokletí spočine na všem, co je získáno sobeckými praktikami. Když někdo holduje sobectví nebo podvodnému jednání, ukazuje tím, že se nebojí Hospodina a nectí jeho jméno. Ti, kteří jsou spojení s Bohem, nejenom že se budou vyhýbat veškeré nespravedlnosti, ale budou projevovat jeho milosrdenství a dobrotu všem, s kterými budou mít co do činění. Hospodin nebere ohled na osobu; neschválí jednání těch, kteří nečiní žádného rozdílu ve prospěch chudých, vdov a sirotků (Letter 20a, 1893). 14. Viz komentář EGW k 1 Pa 27, 32-34. KAPITOLA 12. 18. Slova znamenají mnoho – Hlas a jazyk jsou dary od Boha a jestliže jsou správně používány, jsou mocí Boží. Slova znamenají velmi mnoho. Mohou vyjadřovat lásku, oddanost, chválu, Boží melodii, anebo nenávist a pomstu. Slova zjevují pocity srdce. Mohou být vůní života k životu anebo smrtí k smrti. Jazyk je požehnáním světa, anebo nepravostí světa (MS 40, 1896). Pustošící kroupy, anebo símě lásky? – Někteří jsou viděni, jak přicházejí z jejich každodenního spojení s Bohem oděni tichostí Kristovou. Jejich slova nejsou jako pustošící krupobití, ničící všechno, co je před nimi; oni přicházejí se sladkostí na svých rtech. Rozsévají semena lásky a dobroty podél celé jejich cesty a činí to všechno nevědomě, protože Kristus žije v jejich srdci. Jejich vliv je více pociťován než viděn (MS 24, 1887). 19. Poctivý je jeho klenotem navždy – Pravdomluvnost a upřímnost by měly být stále pěstovány všemi, kteří tvrdí, že jsou Kristovými následovníky. Bůh a spravedlnost by mělo být jejich heslem. Jednejte poctivě a spravedlivě v tomto nynějším zlém světě. Někteří jsou poctivými, když vidí, že poctivost neohrozí jejich světské zájmy; ale všichni, kteří jednají podle této zásady, budou mít svá jména vymazána z knihy života. Musíme pěstovat přísnou poctivost. Můžeme projít tímto světem pouze jednou, nemůžeme se vrátit zpět, abychom napravili nějaké chyby, proto by měl být každý krok učiněn se zbožnou bázní a po pečlivé úvaze. Poctivost a chytrost nejsou ve vzájemném souladu; buď bude chytrost podmaněna a pravda a poctivost se chopí vlády, anebo chytrost zvítězí a poctivost přestane udávat směr. Obě nemohou spolu působit; mezi nimi nemůže být nikdy vzájemná shoda. Když Bůh shromažďuje své klenoty, věrní, praví, upřímní a čestní budou jeho vyvolenými, těmi, které vybere jako své poklady. Andělé pro takové připravují koruny; a světlo z trůnu Božího bude odrážet svou slávu z těchto hvězdami zářících diadémů (RH Dec. 29, 1896). KAPITOLA 14. 30. (kap. 27,4). Odporný rys satanského charakteru – Závist je jedním z nejodpornějších rysů satanského charakteru. Je to neustálé usilování o vyvýšení vlastního „já” uvržením pomluv na jiné. Člověk, který je závistivý, bude ponižovat svého bližního, domnívajíce se, že tím vyvýší sebe sama. Zvuk chvály je příjemný tomu, kdo má vysoce vyvinutý smysl pro pochvalu, nenávidí však naslouchat chválám vůči jiným lidem. Ó, jakou nevýslovnou škodu způsobil tento zlý povahový rys na našem světě! Stejná nenávist existovala v srdci Saule, která pohnula srdce Kaina proti jeho bratru Abelovi, protože Abelovy skutky byly spravedlivé a Bůh ho poctil a skutky Kainovy byly zlé, a Hospodin mu nemohl požehnat. Závist je ovocem pýchy a je-li pěstována v srdci, vede ke krutým činům, k nenávisti, pomstě a vraždě. Velký spor mezi Kristem a knížetem temnoty se odehrává v každodenním, praktickém životě (ST Aug. 17, 1888). KAPITOLA 15. 1-2. Semena, která přinášejí zlou úrodu – Vášnivá slova rozsévají semena, která přinesou zlou úrodu, kterou nikdo nebude chtít sbírat. Naše slova mají vliv na náš charakter, působí však ještě silněji na charaktery jiných. Pouze nekonečný Bůh může změřit škodu, kterou způsobí bezstarostná slova. Tato slova vycházejí z našich úst a my se možná klameme, že nemají za následek žádnou škodu; přesto jsou

87 ukazatelem našich vnitřních myšlenek a působí na straně zla. Jaké neštěstí bylo způsobeno mluvením bezmyšlenkovitých , nelaskavých slov v rodinném kruhu! Tvrdá slova působí hořkost v mysli, která tam může zůstávat po léta, a nikdy neztrácí své bodnutí. Jako vyznávající křesťané bychom měli zvažovat vliv našich slov na ty, s nimiž přicházíme do styku, nehledě na to, zda jsou věřící či nevěřící. Musíme střežit naše slova, protože bezmyšlenkovité promluvy způsobují škody. Nikdo ať je ve spojení s věřícími či nevěřícími, nebude schopen zmařit nepříznivý vliv bezmyšlenkovitých, pošetilých slov. Naše slova svědčí o druhu pokrmu, jakým se živí duše (YI June 27, 1895). 33. Viz komentář EGW k Sd 6,15, sv. II., str.1003. KAPITOLA 16. 2. Bůh čte tajné myšlenky – Je to ve věčném zájmu každé duše, aby zkoumala své vlastní srdce a zdokonalila každou schopnost danou jí Bohem. Nechť si všichni uvědomí, že není takové pohnutky v srdci nějakého člověka, kterou Pán vidí nejasně. Pohnutky každého člověka jsou váženy tak pečlivě, jako by osud lidských bytostí byl závislý na tomto výsledku. Potřebujeme spojení s božskou mocí, abychom moli růst v jasném světle a porozumění jak usuzovat od příčiny k následku. Musíme zušlechťovat síly našeho rozumu tím, že se staneme účastníky božské přirozenosti, abychom mohli uniknout porušenosti, která je na světě v žádostech. Nechť každá duše pečlivě zváží důležitou pravdu, že v nebi existuje pravý Bůh a že tam není plán, jakkoli nejasný, ani pohnutka jakkoli pečlivě skrytá, kterou by on zřetelně neznal. On čte skryté myšlenky každého srdce. Lidé si mohou naplánovat pro svou budoucnost nečestné činy, domnívajíce se, že Bůh se je nedoví; ale v ten veliký den, kdy budou otevřeny knihy a každý člověk bude souzen podle toho, co je napsáno v knihách, tyto skutky budou zjeveny takové, jaké jsou. ... [citace Ž 139,1-5,11-12.] Již v plánování Hospodin vidí a rozeznává každou nepoctivost, každé nezákonné přivlastňování majetku nebo prostředků v jakékoli míře, každou nespravedlnost v lidském jednání se svými bližními. ... [citace Da 5,27] (RH March 8, 1906). 11. (Oz 12,7). Náboženství s falešnými váhami je ohavností – Podvod v jakémkoli obchodním jednání je v Božích očích ohavným hříchem, protože majetek, jímž lidé vládnou, patří jemu a musí být používán k jeho slávě, pokud lidé chtějí být v jeho očích neposkvrněnými a čistými. Náboženství, které má ve své ruce skoupou míru a falešnou váhu, je v božích očích ohavností. Ten, kdo pěstuje takové náboženství, si přinese záhubu, protože Bůh je Bohem žárlivým (Letter 8, 1901). 28. Viz komentář EGW ke kap. 26,20-22. 32. (viz kom. EGW k 1 S 24,6). Jak se stát silnějším než králové nebo dobyvatelé– Používal snad Kristus ostrá slova, přísnou kritiku a nevlídné podezírání vůči svému lidu, který se dopouštěl chyb? Ne. Bral ohled na každou slabost; jednal s úsudkem. Zná každé naše selhání, jedná však s trpělivostí, protože jinak bychom byli už dávno zahynuli, kvůli našemu zlému zacházení s ním. Největší potupu mu způsobujeme tehdy, když předstíráme, že jsme jeho učedníky, přitom však projevujeme satanova ducha v našich slovech, našem smýšlení a našich skutcích. Není vhodné, aby ti, pro které Ježíš tolik vytrpěl, byli ve svých selháních a zvrácenostech stále pamětliví pohrdání a skutečného nebo zdánlivého přestupování. A přesto jsou takoví, kteří vždy podezírají pohnutky ostatních lidí, kteří je obklopují. Vidí přestupování a pohrdání všude tam, kde nic takového nebylo míněno. Všechno je to působení satana na lidské srdce. Srdce naplněné tou láskou, která neobmýšlí žádné zlo, nebude sledovat, aby si povšimlo nezdvořilosti a křivd, jejichž se může stát objektem. Je Boží vůlí, aby jeho láska zavřela oči, uši i srdce před všemi takovými popudy a před všemi našeptáváními, kterými by je satan chtěl naplnit. V mlčení toho, kdo je vystaven zlu podezírání nebo zneuctění, je vznešená velkolepost. Být pánem vlastního ducha znamená být silnějším než králové nebo dobyvatelé. Křesťan má vést duše k přemýšlení o Kristu. Měl by být vlídný, laskavý, trpělivý, pokorný, a přesto odvážný a rozhodný v obhajování pravdy a Kristova jména (MS 24, 1887). Nesmíme považovat za naše nepřátele všechny ty, kteří nás nepřijímají s úsměvem na svých rtech a s projevy lásky. Je mnohem snadnější hrát si na mučedníka než zvítězit nad zlou povahou. Musíme dávat jiným příklad ne tím, že zůstaneme stát u každého malicherného přestupku jenom proto, abychom obhájili svá práva. Můžeme očekávat, že budou o nás obíhat falešné zprávy, jestliže však půjdeme přímým směrem, jestliže zůstaneme lhostejnými vůči těmto věcem, jiní budou také lhostejnými. Svěřme Bohu péči o naše dobré jméno. A tak, jako synové a dcery Boží, dokažme, že se umíme sebeovládat. Dokažme, že jsme vedeni Duchem Božím a že jsme zpozdilí k hněvu. Pomluvy mohou být překonány naším způsobem života a ne slovy rozhořčení. Nechť je naší největší snahou jednat v bázní Boží a ukázat naším chováním, že tyto zprávy byly falešné. Nikdo nemůže tak moc zranit náš charakter jako my sami. Pouze slabé stromy a kymácející se domy musí být stále podepřeny. Když ukážeme, že jsme tak úzkostliví chránit naše dobré jméno vůči útokům zvenčí, šíříme dojem, že ono není bezúhonné před Bohem a že proto musí být neustále podpíráno (MS 24, 1887). Vyvarujte se opojení hněvem – Existuje taková třída lidí, která vyrostla bez sebeovládání; nikdy neudrželi na uzdě svůj výbušný charakter ani svůj jazyk. Přesto někteří z nich si činí nárok na to, že jsou následovníky Kristovými, ale ve skutečnosti nejsou. Ježíš jim takový příklad neukázal. Kdyby měli tichost a pokoru Spasitele, nejednali by podle sklonů svého přirozeného srdce, protože to je od satana. Někteří jsou nervózní a když následkem provokací ztrácejí sebeovládání ve slově nebo duchu, jsou tak opojení hněvem, jako opilec alkoholickým nápojem. Jsou nerozumní a není snadné je přemluvit ani přesvědčit. Nejsou při zdravých smyslech. Satan získal na určitou dobu nad nimi

88 plnou kontrolu. Každý člověk takovými projevy hněvu oslabuje svůj nervový systém a morální síly a činí do budoucna ještě obtížnějším potlačit hněv či další provokace. Pro tuto třídu je pouze jeden lék – rozhodné sebeovládání za všech okolností. Úsilí, aby se dostali do příznivého postavení, kde je vlastní já nebude znepokojovat, může přinést po nějaký čas úspěch, ale satan ví, kde má najít tyto ubohé duše, aby mohl znovu a znovu zaútočit na jejich slabá místa. Budou stále znepokojováni, pokud jen budou tolik myslet na vlastní „já“. Nesou nejtěžší břemeno jaké vůbec mohou smrtelníci nést a tím je neposvěcené, nepřemožené vlastní „já“. Ale je pro ně naděje. Nechť tento život, tak bouřlivý na konflikty a trápení, je přiveden do spojení s Kristem, a pak vlastní „já“ nebude již více usilovat o nadvládu (YI Nov. 10, 1886). KAPITOLA 17. 9. Viz komentář EGW ke kap. 26,20-22. KAPITOLA 18. 11. Viz komentář EGW k Sd 6,15. 21. Ďábel může používat jazyka křesťana k záhubě – Nedovolte ďáblovi, aby používal váš jazyk a hlas k záhubě těch, kteří jsou slabí ve víře, protože v den konečného účtování vás Bůh vyzve, abyste vydali počet ze svého jednání (MS 39, 1896). KAPITOLA 20. 1. Viz komentář EGW ke kap. 23,29-35. KAPITOLA 21. 2. Občas na Luciferově území – Když člověk zastává názor, že když jednou učinil rozhodnutí, že musí u něho setrvat a že nikdy toto rozhodnutí nezmění, vstupuje na stejné území, na kterém se nacházel Lucifer, když se vzbouřil proti Bohu. Považoval své plány týkající se vlády nebes za vznešenou a neměnnou teorii. Nikdo z lidí by si neměl myslet, že lidské názory mají být učiněny nesmrtelnými. Každý člověk zastávající stanovisko, že nikdy nezmění svůj pohled, se sám staví na nebezpečné území. Těm, kteří zaujímají postoj, že jejich názory jsou neměnné, nemůže být pomoženo, protože se sami umísťují tam, kde nejsou ochotní přijmout radu a napomenutí od svých bratří (Letter 12, 1911). KAPITOLA 22. 29. Bůh vyžaduje rozhodné a horlivé úsilí – Vložte nejvyšší schopnosti do vašeho úsilí. Pozvěte na pomoc nejsilnější pohnutky. Učte se. Snažte se probádat všechno, co je v dosahu vaší ruky. Nikdy si nestanovte nižší cíl, než abyste se stali schopnými v otázkách, o které se zajímáte. Nedovolte, abyste upadli do zvyku být povrchními a nedbalými ve vašich povinnostech a učení; protože vaše zvyky zesílí a vy se pak stanete neschopnými pro něco lepšího. Mysl se přirozeně učí být spokojená s tím, co vyžaduje malou péči a úsilí, a být spokojená s něčím laciným a nízkým. Tam jsou, moji mladí přátelé, hloubky poznání, které nikdy nepochopíte, a vy jste spokojení a pyšní na své povrchní znalosti. Kdybyste věděli mnohem více než víte nyní, přesvědčili byste se, že víte velmi málo. Bůh od vás požaduje rozhodné a vážné rozumové úsilí a s každým rozhodným úsilím vaše schopnosti zesílí. Vaše práce bude pak vždy příjemná, protože budete vědět, že činíte pokrok. Buď si zvyknete na pomalé, nejisté a nerozhodné tempo natolik, že práce vašeho života nebude ani z poloviny tím, čím by mohla být; anebo vaše oči upřete na Boha a vaši duši posílíte modlitbou, překonáte hanebnou povolnost a nechuť k práci a začnete cvičit vaši mysl rychle myslet a vyvinete výrazné úsilí v patřičné době. Jestliže vaše nejvyšší pohnutky pracují jen pro odměnu, nebudete nikdy v žádném postavení schopní plnit vysoké odpovědnosti, nikdy nebudete způsobilými učit (MS 24, 1887). KAPITOLA 23. 26. Nejdražší oběť mládeže – Pak, děti, přijďte k Ježíši. Dejte Bohu nejdražší oběť, jakou vůbec můžete přinést – dejte mu své srdce. Bůh k vám mluví následující slova: „Synu můj, dcero má, dej mi srdce své. I kdyby byly vaše hříchy jako šarlat, já je učiním bílé jako sníh, protože vás očistím mou vlastní krví. Učiním vás členy mé rodiny – dětmi nebeského Krále. Přijměte mé odpuštění, můj pokoj, který vám dám v hojnosti. Oděju vás svou vlastní spravedlností – svatebním rouchem – a učiním vás způsobilými pro svatební večeří Beránka. Když budete oděni mojí spravedlností, pak skrze modlitbu, bdělost a horlivé studium mého Slova budete schopní dosáhnout vysoké úrovně. Porozumíte pravdě a váš charakter bude formován božským vlivem; neboť to je vůle Boží při vás, vaše posvěcení.“ (YI June 30, 1892).

89 29-35. (kap. 20,1). Satan ovládá skrze opojné nápoje – [citace Př 23,29-35]. Odpovídá tento popis životu? Nepředstavuje nám prožitek chudého, otupělého opilce, který klesl do ponížení a zkázy, protože přiložil láhev ke svým rtům, a který říká: „Když procítím, dám se zase v to?” Prokletí dopadne na takovou duši pro její oddávání se zlu a satan ovládá jeho život. ... Člověk, který si vytvořil návyk pití opojného nápoje, je v zoufalé situaci. Nemůže být přesvědčen nebo přemluven, aby si odepřel svůj požitek. Jeho žaludek i mozek jsou nemocné, jeho síla vůle oslabena a jeho chuť neovladatelná. Kníže mocnosti temnoty ho drží v otroctví, které nemá žádnou sílu zlomit. Aby mohlo být pomoženo takovým obětem, muselo by být zastaveno obchodování s opojnými nápoji. Nevidí snad vládcové této země jaké hrozné následky jsou ovocem tohoto obchodování? Denně jsou noviny přeplněny zprávami, které by měly pohnout kamennými srdci; a kdyby smysly našich vládců nebyly převrácené, viděli by nezbytnou nutnost zastavit tento smrt přinášející obchod. Může snad Pán pohnout srdci těch v moci postavených, dokud nepřijmou opatření zakazující obchodování s opojnými nápoji? (RH May 1, 1894). KAPITOLA 24. 6. Viz komentář EGW k 1 Pa 27,32-34. KAPITOLA 26. 20-22. (kap. 16,28; 17,9; Jr 20,10). Obíhající pověsti ničí jednotu – Někdy jsou bratři spolu spojeni po léta a domnívají se, že mohou důvěřovat těm, které dobře znají stejně, tak, jako důvěřují členům své vlastní rodiny. V takovém společenství je svoboda a důvěra, jaká nemůže existovat mezi těmi, kteří nejsou stejného vyznání. Je velmi příjemné, když společná víra a bratrská láska trvá, ale nechť „žalobce bratří“ získá přístup do srdce jednoho z těchto lidí, ovládajíce jejich mysl a představivost a ihned je vzbuzena žárlivost, podezírání a závist najde své útočiště; a ten, kdo se domníval, že je bezpečný v lásce a přátelství svého bratra, zjišťuje, že mu není důvěřováno, jeho pohnutky jsou nesprávně posuzovány. Falešný bratr zapomíná na své vlastní lidské slabosti, zapomíná na svou povinnost, aby nemyslel a nemluvil o něm nijak zle, aby nezneuctil a nezranil Krista v osobě jeho svatých, a každá vada, na kterou může jenom pomyslet a představit si, je nemilosrdně komentována a charakter bratra je představen jako temný a pochybný. To je zrada svaté důvěry. Věci mluvené v bratrské důvěře jsou opakovány a překrucovány; a každé slovo, každý čin, jakkoli nevinný a dobře míněný, je zkoumán chladnou, žárlivou kritikou těch, kteří byli považováni za příliš šlechetné, příliš vážené, aby mohli přijmout nejmenší výsadu přátelského společenství nebo bratrské důvěry. Srdce jsou uzavřena milosrdenství, soudu a lásce Boží; a je v nich zjevován chladný, posmívající se, pohrdavý duch jakého satan projevuje vůči své oběti. Se Spasitelem světa bylo naloženo stejně tak a my jsme vystaveni vlivu toho stejného zákeřného ducha. Přišel čas, kdy není bezpečné vložit důvěru v přítele nebo bratra. Tak, jako ve dnech Kristových mu byli špehové v patách, tak jsou nyní i nám. Když satan může použít takzvané věřící, aby působili jako žalobci bratří, je velmi spokojen, protože ti, kteří takto činí, stejně tak věrně slouží jemu, jako Jidáš, když zradil Krista, i když to mohou činit v nevědomosti. Satan dnes není o nic méně činný, než v Kristových dnech, a ti, kteří se nechají propůjčit ke konání jeho díla, představují jeho ducha. Šířící se zprávy často ničí jednotu mezi bratřími. Jsou takoví, kteří čekají s otevřenýma očima a ušima, aby mohli zachytit šířící se pomluvy. Sbírají drobné zápletky, která samy o sobě mohou být bezvýznamné, ale které jsou opakované, dokud se člověk nestane přestupníkem slova. Jejich heslem se zdá být „Řekni a my to oznámíme dále.” Tito šiřitelé pomluv konají ďáblovo dílo s udivující věrností, málo si uvědomujíce, jak odporné je jejich jednání Bohu. Kdyby polovinu energie a horlivosti, kterou vydávají na toto bezbožné dílo, věnovali zkoumání vlastních srdcí, poznali by, kolik je toho třeba udělat, aby očistili své duše od nečistoty, takže by neměli čas ani náladu ke kritizování svých bratří, nedostali by se by pod moc tohoto pokušení. Dveře mysle by měly být uzavřeny vůči „oni říkají“ anebo „já jsem slyšel“. Proč raději místo toho, abychom dovolili žárlivým a zlým podezíráním, aby vstoupily do našich srdcí, nezajdeme za našimi bratřími a po otevřeném ale přátelském představení jim věci, jež jsme slyšeli v neprospěch jejich charakteru a vlivu, se nemodlíme s nimi a za ně? Zatímco nemůžeme milovat a udržovat přátelství s těmi, kteří jsou nejhoršími nepřáteli Krista, měli bychom pěstovat ducha tichosti a lásky, kterou se vyznačoval náš Mistr – lásky, která neobmýšlí zlého a nenechá se snadno vydráždit (RH June 3, 1884). KAPITOLA 27. 4. (kap. 14,30; Kaz 8,6). Závist je pekelným stínem – Závist, žárlivost a zlá podezření jsou pekelným stínem, kterým se satan snaží zahradit váš pohled na charakter Kristův, takže se pohledem na zlo můžete úplně proměnit k jeho obrazu (Letter 9, 1892). 9. Hodnota přítele – Každý má co do činění ze špatnými věcmi; smutek a znechucení sužují každou duši; tehdy osobní přítomnost přítele, který potěší a udělí sílu, odvrátí šípy nepřítele, které jsou mířeny k našemu zničení. Křesťanských přátel není ani z poloviny tolik, kolik by mělo být. V hodinách pokušení, v krizi, jakou hodnotu má pravý přítel! Satan v takových chvílích posílá své pomocníky, aby přivedli tyto

90 chvějící se údy k pádu; ale praví přátelé radí, vštěpují přitažlivou naději, uklidňující víru, jež povznáší duši, – ó, taková pomoc má větší cenu než drahocenné perly (Letter 7, 1883). KAPITOLA 29. 1. Odmítnutí pokárání vede duše do záhuby – Satan bude působit na sebeuspokojující mysli, na lidi, kteří vždy měli svůj vlastní způsob, a všechno, co je jim představováno jako rada nebo napomenutí, aby změnili své nežádoucí rysy charakteru, je považováno za kritizování, svazující je, omezující je, aby nemohli získat svobodu pro vlastní jednání. Pán jim ve velkém milosrdenství poslal poselství výstrahy, oni však nechtěli slyšet napomenutí. Jako onen nepřítel, který se vzbouřil v nebi, nechtěli slyšet; nechtěli napravit vykonané křivdy, ale stali se žalobci, prohlašující, že nejsou správně využiti a považující se za nedoceněné. Nyní je čas zkoušky, prověřování a zkušování. Ti, kteří jako Saul setrvají na své vlastní cestě, utrpí tak jako on ztrátu cti a nakonec ztratí svou duši (Letter 13, 1892). KAPITOLA 31. 26. Zákon laskavosti na vašich rtech – Pán pomůže každému z nás tam, kde nejvíce potřebujeme pomoct ve velkém díle přemožení a vítězství nad vlastním „já“. Nechť zákon laskavosti je na vašich rtech a olej milosti ve vašem srdci. Toto vyvolá úžasné výsledky. Buďte něžní, soucitní, zdvořilí. Potřebujete všechny tyto ctnosti. Duch svatý musí být přijímán a vnesen do vašeho charakteru; pak bude jako svatý oheň vydávající kadidlo, které bude stoupat k Bohu, ne ze rtů, které odsuzují, ale jako lékař lidských duší. Vaše tvář bude vyzařovat božský obraz. Neměla by být vyřčena žádná ostrá, kritická, necitlivá nebo přísná slova. Je to všeobecně známý oheň, který musí být odstraněn ze všech našich porad a styků s našimi bratry. Bůh požaduje, aby každá duše v jeho službě zapálila svou kadidelnici uhlím ze svatého ohně. Běžná, přísná, hrubá slova, která vycházejí tak snadno z vašich úst, musí být zastavena aby Duch Boží mohl mluvit skrze lidské nástroje. Pohledem na Kristův charakter budete proměněni k jeho obrazu. Pouze Kristova milost může proměnit vaše srdce, a tehdy budete odrážet obraz Pána Ježíše. Bůh nás vyzývá, abychom byli podobní jemu – čistí, svatí, neposkvrnění. Máme nést božský obraz (Letter 84, 1899). (Ko 3,12-13). Žít zákonem laskavosti – Pán Ježíš je naším jediným pomocníkem. Skrze jeho milost se učíme pěstovat lásku, abychom se naučili hovořit laskavě a něžně. Díky jeho milosti budou proměněny naše chladné a hrubé způsoby. Zákon laskavosti bude na našich rtech a ti, kteří budou pod drahocenným vlivem Ducha svatého, nebudou cítit, že je to projev slabosti plakat s plačícími a radovat se s radujícími. Máme pěstovat nebeskou dokonalost charakteru. Máme se učit, co to znamená mít dobrou vůli vůči všem lidem, a upřímnou touhu být jako sluneční paprsek a ne jako stín v životě jiných. Moji bratři, nechť jsou vaše srdce zkroušená a kající. Nechť z vašich rtů vycházejí slova soucitu a lásky a ne podrážděný jazyk. Nechť jiní pociťují, že teplo, které může vytvořit v srdci láska a které vychovává vyznávající následovníky Kristovy, aby napravili tak dlouho existující zla sobectví, chlad a zatvrzelost srdce. Všechny tyto rysy zjevují skutečnost, že Kristus nepřebývá v duši [Ko 3,12-13.] (RH Jan 2, 1894). 27. (Iz 65,21-23). Věřící nejsou nečinní – Bible neuznává za věřícího nikoho, kdo je nečinný, jakkoli vysoké může být jeho vyznání. V nebi je neustálá činnost. Vykoupení není stav nečinného odpočinku. Zůstává tedy odpočinek lidu Božímu, ale je to odpočinek nacházející se v láskyplné službě (Letter 203, 1905).

Kazatel Šalomounův smutný životopis – Kniha Kazatel byla napsána Šalomounem v jeho stáří, potom, co se plně prokázalo, že všechny pozemské radovánky, které mohou být nabídnuty, jsou marné a neuspokojující. Ukazuje tam, že je nemožné, aby marnosti světa uspokojily tužby duše. Jeho závěrem bylo, že moudrost znamená s vděčností se radovat z dobrých Božích darů a jednat spravedlivě, protože všechny naše skutky budou přivedeny na soud. Šalomounův životopis je smutný. Podává nám dějiny jeho honby za štěstím. Byl zaneprázdněn intelektuálními záležitostmi; uspokojoval svou lásku k zábavám; uskutečňoval své plány obchodního podnikání. Byl obklopen vzrušující nádherou dvorního života. Všechno, co si jen pozemské srdce může přát, bylo na jeho rozkaz; a přesto shrnuje svou zkušenost tímto smutným záznamem: [citace Kaz 1,14; 2,11] (HR June, 1878). KAPITOLA 1. 13-14. Vzdělání bez Boha je bláznovstvím – Šalomoun měl vysoké vzdělání, ale jeho moudrost byla bláznovstvím, protože nevěděl, jak stát v mravní nezávislosti, osvobozen od hříchu, v síle charakteru utvořeného podle božské podobnosti. Šalomoun nám sdělil výsledek svého hledání, svého snaživého úsilí, svého vytrvalého bádání. Prohlašuje, že jeho moudrost je pouhá marnost (RH April 5, 1906). 13-18. Viz komentář EGW k Gn 3, 6, sv. I., str.1083.

91 14. (kap. 10,16-19; 1 Kr 10,18-23; 2 Pa 9, 17-22). „Všechno je marnost” – Šalomoun zasedl na trůn ze slonové kosti, stupně, které k němu vedly, byly z ryzího zlata, lemované po stranách šesti zlatými lvy. Jeho oči spočívaly na vysoce obdělávaných a překrásných zahradách. Tyto parky byly obrazy krásy, co jak nejvíce upravené k podobnosti zahrady Eden. Vybrané stromy a keře,a květy každého druhu byly přivezené z cizích zemí k jejímu zkrášlení. Ptáci každého druhu oslnivého peří poletovali ze stromu na strom, naplňovali ovzduší zpěvy sladkých písní. Mladí sloužící, nádherně oblečení a ozdobení, čekali, aby mohli splnit každé jeho přání. Scény hýření, hudby, sportů a her byly pořádány pro jeho rozptýlení při marnivém vydávání peněz. Toto všechno však nepřineslo králi štěstí. Seděl na svém nádherném trůně, jeho zamračená tvář byla zatemněna zoufalstvím. Zpustlý život zanechal svůj dojem na jeho kdysi krásnou a intelektuální tvář. Smutně se změnil od doby své mladosti. Jeho čelo bylo svraštělé starostmi a neštěstím a v každém rysu své tváře nesl jasné známky smyslného požitkářství. Jeho rty byly připravené propuknout ve výtky při sebemenším odchýlení se od jeho přání. Jeho zničené nervy a zpustlá postava prozrazovaly následky přestupování přírodních zákonů. Přiznal se k nezdařilé honbě za štěstím. V žalostném nářku vyznává: „Všechno jest marnost a trápení ducha.“ [citace Kaz 10,16-19]. Zvykem Hebrejů bylo jíst dvakrát denně, jejich hlavní jídlo mělo své místo téměř uprostřed dne. Do národa spolu s králem a jeho knížaty byly však vštípeny okázalé zvyky převzaté od pohanů, kteří byli zvyklí protahovat své slavnosti do pozdní noci. Na druhé straně zase, jestliže začínající část dne byla zasvěcena hodování a pití vína, tehdy úředníci a vládcové království byli naprosto nezpůsobilými pro plnění svých důležitých povinností. Šalomoun si byl vědom zla vyplývajícího z uspokojování převrácené chuti, přesto se zdál být bezmocným, aby vykonal potřebnou nápravu. Věděl, že tělesné síly, klidné nervy a zdravé mravy mohou být zajištěny pouze díky střídmosti. Věděl, že obžerství vede k opilství a nestřídmost v jakékoli míře a činí člověka nezpůsobilým pro vykonávání jakéhokoli zodpovědného úřadu. Nenasytné hostiny a jídlo přijímané do žaludku v nevhodné době zanechává vliv na každé vlákno tělesného ústrojí a mysl je rovněž vážně ovlivňována tím, co jíme a pijeme. Šalomounův život nás učí lekci výstrahy nejenom pro mládež, ale i pro ty, kteří jsou starší. Máme sklon dívat se na zkušené lidi jako na zbavené pokušení hříšných požitků. Stále častěji vidíme ty, jejichž dřívější život byl typickým životem svedeným okouzlením hříchu a obětováním Bohem jim daného mužství svému vlastnímu uspokojení. Po určitou dobu kolísají mezi voláním zásad a jejich sklonem držet se zakázaného směru, ale nakonec se sklon ke zlu ukázal být příliš silný pro jejich dobrá rozhodnutí jako v případě kdysi moudrého a spravedlivého krále Šalomouna. ... Drahý čtenáři, když ve své obrazotvornosti staneš na úbočí hory Moria a podíváš se přes údolí Cedron na tuto zřícenou pohanskou svatyni, přijmi naučení kajícího se krále do svého srdce a buď moudrý. Učiň Boha svou důvěrou. Rozhodně odvrať svou tvář od pokušení. Vášeň je cenou za požitkářství. Její důsledky jsou strašné na tělesný organismus těch, které nezničí ihned. Závratě hlavy, ztráta síly, ztráta paměti, pomatenost mozku, srdce a plic rychle následuje po takovém přestupování zákonů zdraví a morálky (HR June, 1878). KAPITOLA 8. 11. Boží shovívavost vede některé k bezstarostnosti – Ve svém jednání s lidmi, Bůh dlouho snáší zatvrzelé. Používá své ustanovené nástroje, aby volali lidi k věrnosti a nabízí jim úplné odpuštění, jestliže budou činit pokání. Ale protože Bůh je dlouhoshovívavý, lidé zneužívají jeho milosrdenství. „Nebo že ne ihned ortel dochází pro skutek zlý, protož vroucí jest k tomu srdce synů lidských, aby činil zlé věci.” Boží trpělivost a dlouhoshovívavost, která by měla obměkčit a podmanit duši, má na bezstarostné a hříšné úplně opačný vliv. Vede je totiž k opuštění střídmosti a posiluje je v odporu. Myslí si, že Bůh, který od nich tolik snášel, nebude věnovat pozornost jejich zvrácenosti. Kdybychom žili v době, kdy trest byl okamžitě vykonán, přestupky proti Bohu by se nevyskytovalo tak často. Ale i když je trest odkládán, přesto bude jistý. Dokonce i Boží snášenlivost má své hranice. Když jsou jeho hranice dlouhoshovívavosti překročeny, pak jistě bude trestat. A když se již ujme záležitosti opovážlivého hříšníka, neustane, dokud ho nedovede do úplného konce. Velmi málokdo si uvědomuje hříšnost hříchu; namlouvají si, že Bůh je příliš dobrý, aby trestal provinilce. Ale případ Miriam, Arona, Davida a mnoha jiných ukazuje, že není bezpečnou věcí hřešit proti Bohu v skutcích, slovy a dokonce i v myšlenkách. Bůh je bytostí nekonečné lásky a slitování, ale prohlašuje také, že je „ohněm zžírajícím, dokonce i Bohem žárlivým” (RH Aug. 14, 1900). (Mt 26,36-46; Zj 15,3). Každé přestoupení přijde k účtování – Kristova smrt je přesvědčujícím a věčným důkazem, že zákon Boží je tak neměnný jako jeho trůn. Muka v zahradě Getsemane, spílání, výsměch a urážky navršené na drahého Božího Syna, hrůza a potupa ukřižování skýtá dostačující a vzrušující ukázku, že Boží spravedlnost, když trestá, koná své dílo důkladně. Skutečnost, že ani jeho vlastní Syn, Ručitel lidstva, nebyl ušetřen, je důkazem, který bude stát po celou věčnost před svatými i hříšníky a před celým Božím vesmírem na svědectví, že Bůh nebude ospravedlňovat přestupníky svého zákona. Každý útok proti Božímu zákonu, jakkoli nepatrný, je připsán na účet přestupníka a když Bůh vezme do ruky meč spravedlnosti, potom vykoná své dílo na nekajícím přestupníkovi tak, jako ho vykonal na božském Trpiteli. Spravedlnost dopadne; protože Boží nenávist vůči hříchu je silná a nepřekonatelná (MS 58, 1897). 11-12. Viz komentář EGW k Gn 15,16.

92

KAPITOLA 10. 16-19. Viz komentář EGW ke Kaz 1,14.

Izaiáš KAPITOLA 1. 1. (Žd 11,37). Izaiáš byl rozřezán pilou – Izaiáš, kterému Hospodin dovolil vidět podivuhodné věci, byl rozřezán pilou, protože věrně káral hříchy židovského národa. Proroci, kteří přicházeli, aby pečovali o Hospodinovu vinici, byli vskutku biti a zabíjeni. „Kamenováni jsou, sekáni, pokoušíni, mečem zmordováni; chodili v kožích ovčích a kozelčích, opuštění, soužení, a zle s nimi nakládáno“ – byli lidmi, kterých svět nebyl hoden. Bylo s nimi krutě zacházeno a byli vypovídáni ze světa (ST Feb. 17, 1898). 2-3. Lid zdánlivě sloužící Bohu – [citace Iz 1,2-3.] Jednání Izraele vůči Bohu vyvolalo tato slova. Byla důkazem zkaženosti lidu, projevujícího menší vděčnost, menší náklonnost, menší uznání Božího vlastnictví než polní zvířata projevují vůči svým pánům. ... První kapitola Izaiáše je popisem lidu, který tvrdí, že slouží Bohu, přitom však kráčí po zakázaných cestách (MS 29, 1911). 3. Odloučení [od Boha] vede k šílenství – Vyznávající Boží lid se odloučil od Boha a ztratil svou moudrost a překroutil své porozumění. Stal se krátkozrakým, protože zapomněl, že byl očištěn od svých starých hříchů. Kráčel nepokojně a nejistě v temnotě, chtěl vymazat ze svých myslí vzpomínku na svobodu, jistotu a štěstí svého bývalého stavu. Ponořil se do všech druhů troufalého, riskantního šílenství, postavil se v odpor vůči Boží prozřetelnosti a prohluboval vinu, která již na něm spočívala. Naslouchal obviněním satana proti božskému charakteru a představoval Boha jako zbaveného milosrdenství a odpuštění. Prorok o nich napsal následující slova: „Ach, národe hříšný, lidé obtížený nepravostí, símě zlostníků, synové nešlechetní, opustili Hospodina, pohrdli svatým Izraelským, odvrátili se zpět.” (RH Aug. 6, 1895). 19. Poslušnost vede k dokonalosti – Nemůžeme ocenit hodnotu prosté víry a bezvýhradné poslušnosti. Charakter dosahuje dokonalosti následováním cesty poslušnosti v prostotě víry (MS 5a, 1895). KAPITOLA 3. 18-23. (1 Pt 3,1-5). Krása duše jako stálá výčitka – V třetí kapitole Izaiášova proroctví je učiněna zmínka o převládající pýše „dcer Sionských“ s „jejich cinkajícími ozdobami, . . . řetízky, náramky, náhrdelníky, čepci, ... čelenkami, tabulkami, náušnicemi, prsteny, nosními šperky, proměnnými rouchy a pláštěmi, závojemi, jiskřivými sponkami, zrcátky, jemným ložním prádlem, věnci a šlojíři“. Jak odlišný je tento obraz od toho, kterým apoštol Petr líčí bohabojnou ženu, která oceňuje svou skutečnou hodnotu, která si namísto „vnější ozdoby – splétání vlasů, nošení zlata nebo oblékání šatů“, raději zvolí pěstovat krásu duše „dokonce ozdobu tichého a pokojného ducha, který má v Božích očích velkou cenu“. „Takto se v starých dobách zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha“ a jejich „čisté obcování v bázni“, jak bylo zjeveno v každodenním životě, bylo stálou výčitkou jejich sestrám, které následovaly pošetilost (RH March 4, 1915). KAPITOLA 5. 18-23. (kap. 8,12). Důvěra v člověka překážkou Božímu poselství – [citace Iz 5,18.] Lidé se mohou snažit upevňovat své síly tím, že se spojí dohromady, utvářejíce podle jejich zdání silná společenství, aby mohli uskutečnit plány, které sami vymysleli. Mohou povznést své duše v pýše a soběstačnosti; ale ten jediný v radě nedělá s nimi plány. Jejich nevěra v jeho cíle a dílo a také jejich důvěra v člověka jim nedovolí přijmout poselství, která jim posílá Bůh (RH Dec. 22, 1896). 19-23. (kap. 50,11). Lidé nazývají zlo dobrem a dobro zlem – [citace Iz 5,19-23.] Tato třída lidí je zde představena proto, aby vyvýšila své vlastní názory, používaje přitom důvody, které nejsou schváleny Božím slovem. Kráčejí v jiskrách ohně, který sami roznítili. Díky svým klamným důvodům zamlžují rozdíl, který Bůh chce vést mezi dobrem a zlem. Svaté je snižováno na stejnou úroveň s obecnými věcmi. Lakomství a sobectví jsou nazývány falešnými jmény, jsou nazývány prozíravostí. Jejich vzrůst v nezávislosti a vzpouře, jejich pomstychtivost a neústupnost jsou v jejich očích považovány za důkazy důstojnosti a šlechetné mysli. Jednají tak, jakoby neznalost Božích věcí nebyla nebezpečná a dokonce osudná pro jejich duše; povyšují svůj vlastní úsudek nad božské zjevení, své vlastní plány a lidskou moudrost nad napomenutí a Boží příkazy. Zbožnost a zásadovost jiných jsou nazývány fanatismem a ti, kteří uplatňují v životě pravdu a svatost, jsou sledováni a kritizováni. Vysmívají se těm, kteří učí a věří, že tajemství pobožnosti je „Kristus ve vás, ta naděje slávy”. Zásady ležící u základu těchto věcí jimi nejsou rozeznány. Setrvávají dále v konání zlých skutků, opouštěním zábran otevírají satanu snadný přístup k duši (RH Dec. 22, 1896).

93 20. Dávejte pozor, abyste chválili a ne odsuzovali – Ústa, která pronášejí zvrácené věci na Bohem vyslané služebníky a pohrdají poselstvím, které oni přinášejí, předloží tmu za světlo a světlo za tmu. Místo, aby dávali pozor, jak to dělali farizeové, aby něco mohli odsoudit na poselství nebo na poslech, aby se vysmívali a posmívali, měli by otevřít svá srdce jasným paprskům Slunce spravedlnosti, měli by obětovat vděčnou chválu raději, než aby dávali pozor na něco, co by mohli mylně vysvětlit anebo překroutit, tak aby byla nalezena chyba (Letter 31a, 1894). Schopní, avšak neobrácení lidé, způsobují velké škody – [citace Iz 5,20]. Lidé mohou vlastnit schopnosti, které jim dal do svěřenství Bůh, jestliže však nebudou lidmi pokornými, lidmi každodenně obrácenými, jako nádoby ke cti, tehdy kvůli svým schopnostem vykonají největší škody. Jestliže se nebudou učit u Ježíše Krista, jestliže se nebudou modlit a nebudou udržovat své přirozené zděděné a vypěstované sklony pod kontrolou, rysy charakteru, které si Bůh oškliví, převrátí úsudek těch, kteří jsou s nimi ve spojení (Letter 31a, 1894). KAPITOLA 6. 1-7. (Zj 11,19). Izaiášova zkušenost představuje církev posledních dní – [citace Iz 6,1-4]. Když prorok Izaíáš spatřil slávu Hospodinovu, byl tak ohromen a přemožen pocitem své vlastní slabosti a nehodnosti, že zvolal: „Běda mně, jižť zahynu, protože jsem člověk poskvrněné rty maje, k tomu uprostřed lidu rty poskvrněné majícího bydlím, a že krále Hospodina zástupů viděly oči mé.” Izaiáš odsuzoval hříchy jiných; ale nyní viděl sebe samého vystaveného stejnému odsouzení, které vyslovoval nad jinými. Byl spokojen se studeným, bezduchým obřadem při svém uctívání Boha. Neuvědomoval si to, dokud neobdržel vidění od Hospodina. Jak malá se nyní jevila jeho moudrost a jeho schopnosti, když pohlížel na svatost a majestát svatyně. Jak nehodným se cítil! Jak nezpůsobilým pro svatou službu! Jeho pohled na sebe by mohl být vyjádřen slovy apoštola Pavla: „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?” Izaiášovi však byla poslána úleva v jeho úzkosti [citace Iz 6,6-7.] ... Vidění dané Izaiášovi představuje stav Božího lidu v posledních dnech. Je jím dána výsada vidět vírou dílo, které probíhá v nebeské svatyni. „I otevřín jest chrám Boží na nebi, a vidína jest truhla smlouvy jeho v chrámě.“ A když hledí vírou do svatyně svatých a vidí dílo Krista v nebeské svatyni, uvědomují si, že jsou lidem nečistých rtů – lidem, jehož rty často mluvily prázdná slova a jehož schopnosti nejsou posvěceny a použity k slávě Boží. Právem si mohou zoufat, když porovnají svou vlastní slabost a nehodnost s čistotou a krásou nádherného charakteru Krista. Jestliže však podobně jako Izaiáš, přijmou dojem, jakým chce Hospodin zapůsobit na jejich srdce, jestliže pokoří své duše před Bohem, je pro ně naděje. Nad trůnem se nachází duha zaslíbení a dílo učiněné pro Izaiáše, bude vykonáno také i pro ně. Bůh odpoví na prosby vycházející ze zkroušeného srdce (RH Dec. 22, 1896). Izaiáš obdržel obdivuhodné vidění Boží slávy. Viděl projev Boží moci a poté, co spatřil jeho majestát, přišlo k němu poselství, že má jít a vykonat určité dílo. Cítil se zcela nehodný pro vykonání tohoto díla. Co způsobilo, že se považoval za tak nehodného? Považoval se za nehodného předtím, než obdržel vidění Boží slávy? Ne; považoval se za spravedlivého před Bohem. Když mu však byla zjevena sláva Hospodina zástupů, když spatřil nepopsatelný Boží majestát, řekl: „Běda mně, jižť zahynu, proto že jsem člověk poskvrněné rty maje, k tomu u prostřed lidu rty poskvrněné majícího bydlím, a že krále Hospodina viděly oči mé. I přiletěl ke mně jeden ze serafínů, maje v ruce své uhel řeřavý, kleštěmi vzatý z oltáře. A dotekl se úst mých, a řekl: Aj hle, dotekl se uhel tento úst tvých; nebo odešla nepravost tvá, a hřích tvůj shlazen jest.“ To je dílo, které jako jednotlivci potřebujeme, aby bylo pro nás vykonáno. Potřebujeme, aby se řeřavý uhel z oltáře dotkl našich úst. Potřebujeme slyšet vyřčená slova: „Odešla nepravost tvá, a hřích tvůj shlazen jest.” (RH June 4, 1889). 1-8. Izaiášovi zjevena sláva Shekinah – Sám Kristus je Pánem chrámu. Když ho opouští, jeho sláva odchází s ním – ta sláva, která byla kdysi viditelná ve svatyni svatých nad slitovnicí, kde Velekněz vstupoval jednou v roce ve Veliký den smíření s krví zabité oběti (symbolizující krev Syna Božího, prolitou za hříchy světa) a pokropil jí oltář. Byla to Shekinah, viditelné místo přebývání Jehovy. Byla to právě ta sláva, která byla zjevena Izaiášovi, když říká: „Léta, kteréhož umřel král Uziáš, viděl jsem Pána sedícího na trůnu vysokém a vyzdviženém, a podolek jeho naplňoval chrám” [citace Iz 6,1-8.] (MS 71, 1897). Vidění slávy Boží vede k opravdovému přesvědčení o nehodnosti – V roce, ve kterém zemřel král Uziáš, bylo Izaiášovi dovoleno ve vidění pohlédnout do svatyně a svatyně svatých nebeské svatyně. Byla odhrnuta opona nejvnitřnější svatyně a jeho pohledu byl zjeven trůn vysoký a vyzdvižený, sahající jakoby do samého nebe. Nepopsatelná sláva vyzařovala z osoby sedící na trůnu a podolek jeho roucha naplňoval chrám, tak jako jeho sláva nakonec naplní zemi. Po obou stranách trůnu milosti stáli cherubíni, jako stráže obklopující velkého krále, zářili slávou, která je zahalovala před Boží přítomností. Když zaznívaly jejich písně chval v hlubokých, vážných tónech jejich uctívání, sloupy bran se otřásaly, jako kdyby se třásly v důsledku zemětřesení. Tyto svaté bytosti opěvovaly chválu a slávu Bohu ústy neposkvrněnými hříchem. Kontrast mezi vetchou chválou, kterou byl zvyklý udílet Stvořiteli, a vroucími chválami serafínů, proroka udivil a zahanbil. Po určitou dobu měl ušlechtilou výsadu ocenit neposkvrněnou čistotu Hospodinova vznešeného charakteru. Zatímco naslouchal písní andělů, když volali: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, plná jest všecka země slávy jeho“ – tehdy sláva, nekonečná moc a nepřekonatelný Hospodinův majestát prošel před jeho zraky a zapůsobil na jeho duši. Ve světle tohoto nesrovnatelného jasu, který zjevil všechno, co jenom mohl snést ze zjevení Božího charakteru, se zarážející pronikavostí vystoupilo před ním jeho vlastní vnitřní poskvrnění. Jeho vlastní slova mu připadala odporná.

94 A tak když Božímu služebníku bylo dovoleno spatřit slávu Boha nebes – kterou Bůh odhaluje lidstvu, a uvědomil si v nepatrné míře čistotu Svatého Izraelského, učinil překvapující vyznání ze znečištění své duše, místo aby se pyšně vychloubal svou svatostí. V hlubokém ponížení Izaiáš zvolal: „Běda mně, jižť zahynu, proto že jsem člověk poskvrněné rty maje ... a že krále Hospodina zástupů viděly oči mé.” Není to dobrovolná pokora a otrocké činění sebevýčitek, které tak mnozí považují za ctnost vystavenou na odiv. Tato nejasná napodobenina pokory je pobízena srdcem plným pýchy a samolibosti. Jsou mnozí, kteří se obviňují slovy a kteří jsou zklamáni, když takové jednání nevyvolává projevy chvály a ocenění od jiných. Avšak přesvědčení proroka bylo opravdové. Když jeho lidství spolu s jeho slabostmi a pokrouceními bylo postaveno do protikladu s dokonalostí Boží svatosti, a také světla a slávy, cítil se zcela neužitečný a nehodný. Jak mohl tedy jít k lidu a hovořit mu o svatých požadavcích Hospodina, který je vysoký a vyzdvižený a jehož podolek roucha naplňoval chrám? Když se Izaiáš chvěl a byl sužován výčitkami svědomí kvůli své nečistotě v přítomnosti této nepřekonatelné slávy, řekl: – „I přiletěl ke mně jeden ze serafínů, maje v ruce své uhel řeřavý, kleštěmi vzatý z oltáře. A dotekl se úst mých, a řekl: Aj hle, dotekl se uhel tento úst tvých; nebo odešla nepravost tvá, a hřích tvůj shlazen jest. Potom slyšel jsem hlas Pánařkoucího: Koho pošli? A kdo nám půjde? I řekl jsem: Aj já, pošli mne.” (RH Oct. 16, 1888). 2. Andělé jsou plně uspokojeni velebením Boha – Serafíni před trůnem jsou tak naplněni zbožnou úctou při pohledu na Boží slávu, že ani na okamžik nehledí na sebe se samolibostí nebo v obdivu vůči sobě navzájem. Jejich chvála a sláva patří Hospodinu zástupů, který je vysoký a vyzdvižený a jehož sláva podolkem jeho roucha naplňuje chrám. Když vidí budoucnost, kdy celá země bude naplněna jeho slávou, ozývala se vítězná píseň chvály od jednoho k druhému v libozvučném chvalozpěvu: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů.” Jsou plně uspokojeni oslavováním Boha a v jeho přítomnosti, pod jeho úsměvem uznání, si nepřejí nic více. Jejich největší touhy jsou plně uspokojeny, když mohou nosit jeho obraz, konat jeho službu a uctívat ho (RH Dec. 22, 1896). 5-7. (Mt 12,34-36). Posuzujte slova ve světle nebe – Nechť každá duše, která tvrdí, že je synem nebo dcerou Boží, zkoumá sama sebe ve světle nebe; nechť přemýšlí o znečištěných rtech, které ji činí „nehodnou“. Ony jsou prostředkem spojení. Nechť tedy nejsou použita k vynášení z pokladu srdce slov, která zneucťují Boha a znechucují ty, kteří vás obklopují, ale používejte je ke chvále a slávě Boha, který je utvořil k tomuto účelu. Když je přiložen očišťující uhel ze žhavého oltáře, svědomí bude očištěno od mrtvých skutků, aby sloužilo živému Bohu; a když tématem uvažování bude Ježíšova láska, slova vycházející z lidských úst budou plná chvály a díků vůči Bohu i Beránkovi. Kolik slov je vyslovených v lehkomyslnosti a pošetilosti, v žertování a šprýmování! Nebylo by tomu tak, kdyby si Kristovi následovníci uvědomovali pravdivost slov: „Z každého slova prázdného, kteréž mluviti budou lidé, vydají počet v den soudný. Nebo ze slov svých spravedliv budeš, a z řečí svých budeš odsouzen.” Přísná a nelaskavá slova, slova odsouzení a kritiky Božího díla a jeho poslů jsou používána těmi, kteří se považují za jeho děti. Když tyto bezstarostné duše postřehnou velikost Božího charakteru, tehdy nebudou spojovat svého ducha a vlastnosti s jeho službou. Když naše oči hledí vírou do svatyně a uvědomí si skutečnost, důležitost a svatost díla, které je tam konáno, všechno, co je sobecké povahy bude námi odmítnuto. Hřích se bude jevit takovým, jakým je – jako přestoupení Božího svatého zákona. Smíření bude lépe pochopeno; a živou, činnou vírou uvidíme, že cokoliv hodnotného lidstvo vlastní, je jen díky Ježíši Kristu, Vykupiteli světa (RH Dec. 22, 1896). 5-8. Když je někdo připraven spolupracovat s Bohem, ponese poselství – Izaiáš obdržel poselství od Boha nebes, aby ho oznámil odpadlému lidu Izraele, a on jim ho také oznámil. Věděl s jakými prvky bude mít co do činění; znal neústupnost a zvrácenost srdce a jak těžké bude zapůsobit na ně určitým dojmem. Když stál u sloupoví chrámu, Hospodin mu zjevil sebe samého. Chrámová opona byla odtažena, dveře otevřeny a on uviděl svatyni svatých za oponou. Viděl Boha Izraele před trůnem vysokým a vyzdviženým, a podolek jeho slávy naplňoval chrám. Když si Izaiáš uvědomil svou vlastní hříšnost, zvolal: „Jsem člověk poskvrněné rty maje, k tomu u prostřed lidu rty poskvrněné majícího bydlím.“ Tehdy uviděl ruku, která vzala řeřavý uhel z oltáře, dotkla se jeho rtů a bylo mu oznámeno, že je očištěn. Teprve pak byl připraven jít s poselstvím, a proto řekl: „Pošli mne”; protože věděl, že Duch Boží bude s tímto poselstvím. Těm, kteří jsou zapojeni do Božího díla při obrácení duší, se zdá, jako kdyby bylo nemožné proniknout k zatvrzelému srdci. Totéž cítil Izaiáš. Když však viděl, že Bůh je nad cherubíny a že oni jsou připraveni spolupracovat s Bohem, tak i on byl připraven hlásat toto poselství (RH May 3, 1897). 6. Řeřavý uhel představuje čistotu a moc – Řeřavý uhel znamená obrazné očištění. Jestliže se dotkne rtů, nevyjde z nich žádné nečisté slovo. Řeřavý uhel rovněž představuje moc úsilí služebníků Hospodinových. Bůh nenávidí veškerý chlad, všednost a laciné úsilí. Ti, kteří chtějí pracovat s uznáním v jeho díle, musí být lidmi vroucích modliteb, jejichž skutky jsou konány v Bohu. Nikdy se nebudou muset stydět za svůj záznam. Budou mít hojný přístup do království našeho Pána Ježíše Krista a jako odměna jim bude dán dokonce věčný život (RH Oct. 16, 1888). KAPITOLA 8. 12. (viz kom. EGW k kap. 5,18-23). Satan chce zvětšit vzdálenost mezi nebem a zemí – Satanské nástroje jsou neustále v činnosti, zasévají a zalévají semena vzpoury proti Božímu zákonu. Satan shromažďuje duše pod svou černou korouhev vzpoury. Vytváří spolky s lidmi, kteří pak bojují proti čistotě a svatosti. Pracuje pilně a vytrvale, zvětšujíce počet těch, kteří jsou s ním spolčeni. Skrze své představitele

95 se snaží zvětšit vzdálenost mezi nebem a zemí a tím sílí jeho přesvědčení, že může vyčerpat Boží trpělivost, uhasit jeho lásku k člověku a stáhnout odsouzení na celou lidskou rodinu (RH Oct. 21, 1902). Žádné spolčení s těmi, kteří odporují pravdě – Nechť se strážní na zdech Sióna nespojují s těmi, kteří neuvádějí v účinnost pravdu, jaká je v Kristu. Nechť se nespojí do spolků nevěry, papežství, protestantismu ve vyvýšování tradice nad Písmo svaté, rozumu nad zjevení a lidských schopností nad božský vliv a životodárnou moc zbožnosti (RH March 24, 1896). Potřeba Božího doteku – Nyní se evangelium na každé straně setkává s rozhodným odporem. Nikdy nebylo spiknutí zla větší, než jaké je nyní. Duchové temnoty se spojují s lidskými nástroji, aby se rozhodně postavili proti Božím přikázáním. Tradice a lži jsou vyvyšovány nad Písmo svaté; rozum a věda nad zjevení; lidské schopnosti nad učení Ducha; formy a obřady nad životodárnou moc zbožnosti. Potřebujeme božský dotek (RH March 19, 1895). Padlí lidé a padlí andělé ve stejném spolčení – Skrze odpadlictví se padlí lidé a padlí andělé ocitli ve stejném spolčení, spojujíce se, aby působili proti dobru. Jsou spojeni v zoufalém společenství. Satan chce skrze své zlé anděly vytvořit spojenectví se zdánlivě zbožnými lidmi a takto nakvasit Boží církev. Ví, že jestliže se mu podaří svést lidi, tak jako svedl anděly, aby se připojili ke vzpouře pod pláštíkem služebníků Božích, tehdy se stanou jeho nejúspěšnějšími spojenci v jeho působení proti nebi. Pod zdáním zbožnosti je může nadchnout svým vlastním obviňujícím duchem a vést je k tomu, aby obviňovali Boží služebníky ze zla a podvodů. Jsou jeho vycvičenými detektivy; jejich úkolem je vyvolávat spory, obvinění, která působí neshody a hořkost mezi bratřími, nastavit jazyk do aktivní satanovy služby, rozsévat semena rozkolu vyhledáváním zla a mluvením o těch, kteří vyvolávají svár. Úpěnlivě prosím všechny, kteří se účastní díla reptání a naříkání, protože bylo něco řečeno nebo učiněno, co jim nevyhovuje a není jim dáno tak, jak by si představovali, patřičné ocenění, aby pamatovali na to, že konají stejné dílo, jaké začal v nebi satan. Jdou v jeho šlépějích, rozsévajíce nedůvěru, svár a nevěrnost, protože nikdo nemůže pěstovat pocity nespokojenosti a ponechat si je pouze pro sebe. Musí říci jiným, že s ním není nakládáno tak, jak by mělo. Takto jsou přivedeni k reptání a naříkání. To je ten kořen hořkosti, který vyrazil a jímž jsou mnozí poskvrněni. Takto dnes satan působí skrze své zlé anděly. Spojuje se s lidmi, kteří tvrdí, že jsou ve víře, a ti, kteří se snaží nést kupředu Boží dílo s věrností, nemajíce obdiv pro žádného člověka, působíce bez pokrytectví a zaujatosti, budou mít stejně tak těžké zkoušky, které budou postaveny proti nim, jaké satan může způsobit skrze ty, kteří tvrdí, že milují Boha. Úměrně ke světlu a známosti budou mít tito oponenti satanův úspěch. Kořen hořkosti pronikl hluboko a je předáván jiným. Takto jsou mnozí poskvrněni. Jejich výpovědi jsou zmatené a nepravdivé, jejich zásady jsou bezohledné, a satan v nich nachází právě takové pomocníky, jaké potřebuje (RH Sept. 14, 1897). Co je spolčení? – Byla položena otázka: Co si představuješ pod pojmem spolčení? Kdo vytvořil spolčení? Víte co znamená spolčení – je to spojení lidí v díle, které nenese pečeť ryzí, přímočaré a neochvějné poctivosti (MS 29, 1911). (2 K 6,17). Bezbožní jsou spojováni ve svazky, koncerny, unie a různá sdružení. Nemějme nic společného s těmito organizacemi. Bůh je náš Vládce, náš Správce a on nás vyzývá, abychom vyšli ze světa a oddělili se. „Vyjděte z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán a nečistého se nedotýkejte.“ Jestliže to nebudeme chtít učinit, jestliže budeme pokračovat v navazování spojení se světem a jestliže se budeme dívat na každou věc ze světského hlediska, staneme se podobní tomuto světu. Když světské zásady a světské myšlenky budou řídit naše jednání, nebudeme pak moci stanout na vysoké a svaté základně věčné pravdy (MS 71, 1903). Dobří a zlí andělé v lidské podobě na bitevním poli – Satanské nástroje v lidské podobě se budou účastnit tohoto posledního velkého sporu, aby se postavili proti budování Božího království. Také i nebeští andělé v lidském rouše budou na bitevním poli. Muži a ženy se spojí proti PánuBohu nebes a církev si jen z poloviny uvědomí tuto situaci. Je potřeba mnohem více modliteb, mnohem více opravdového úsilí mezi těmi, kteří tvrdí, že věří. Tyto dvě protichůdné skupiny budou stále existovat až dokud se neuzavře poslední velká kapitola dějin tohoto světa. Satanské nástroje jsou v každém městě. Ani na jeden okamžik si nemůžeme dovolit přerušit svou bdělost (Letter 42, 1909). KAPITOLA 14. 12-14. (viz kom. EGW do Ez 28,13-15). Satanova vzpoura trvá dlouho – Záznamy některých jsou podobné záznamu vysoko postaveného anděla, který v nebeských dvorech obdržel místo hned vedle Ježíše Krista. Lucifer byl zahalen slávou jako cherub ochránce. Avšak tento anděl, kterého Bůh stvořil a obdařil mocí, se stal žádostivým být jako Bůh. Získal sympatie některých svých druhů díky vlivu kritických myšlenek na adresu Boží vlády. Toto zlé semeno bylo rozšířeno nejsvůdnějším způsobem; a když vyrazilo a zapustilo kořeny v myslích mnohých, shromáždil tyto myšlenky, které sám nejdříve vštípil do myslí jiných, a předložil je andělům nejvyššího řádu jako myšlenky jiných myslí proti Boží vládě. Takto, těmito důmyslnými metodami své vlastní vynalézavosti, Lucifer zahájil vzpouru v nebi. Bůh si přál, aby nastala změna a aby satanovo působení bylo představeno v jeho pravém světle. Ale tento vysoko postavený anděl, stojící hned vedle Krista, se postavil proti Synu Božímu. Toto podvratné působení bylo tak důvtipné, že se nemohlo objevit před nebeskými zástupy jako něco, čím ve skutečnosti bylo. V nebi nastal boj a satan byl vypuzen se všemi, kteří nezůstali stát na straně věrnosti a oddanosti vůči Boží vládě. Hospodin Bůh zůstal Nejvyšším Vládcem. Tento stav věcí existoval dlouhé časové období předtím, než byl satan odhalen a než byli zlí jedinci vypuzeni (Letter 162, 1906).

96

KAPITOLA 25. 1-4. Umístit jeho milosrdenství v síni památek – [citace Iz 25,1-4]. Čím můžeme prokázat naši vděčnost Bohu? Jeho dobrodiní vůči nám jsou nevýslovně velká. Zarámujeme jeho milosrdenství a požehnání a umístíme je v síni památek, kde je můžeme vidět a kde jsme vedeni k tomu, abychom vzdali díky Bohu za jeho dobrotu a lásku? Jsou tisíce tisíců těch, kteří nemají oči, aby viděli, uši, aby slyšeli, srdce, aby ocenili Boží dílo konané v jejich prospěch. Procházejí kolem Hospodinovy dobroty, jako kolem něčeho, co jim právem náleží (MS 145, 1899). KAPITOLA 26. 19. Spící svatí střeženi jako drahocenné klenoty [citace Iz 26,19.] – Dárce života povolá své vykoupené vlastnictví v prvním vzkříšení a dokud nenastane tato triumfální hodina, kdy zazní poslední zatroubení a vyjde obrovské vojsko k věčnému životu, každý spící svatý bude uchováván v bezpečí a bude střežen jako drahocenný klenot, který Bůh zná jménem. Protože již za života byli účastníky božské přirozenosti, díky moci Spasitele, která v nich přebývala, jsou probuzeni z mrtvých (Letter 65a, 1894). 20. (kap. 49,16). Jak se připravit pro budoucí ochranu – Když jsme pokoušeni ke hříchu, pamatujme na to, že Ježíš za nás prosí v nebeské svatyni. Když odkládáme naše hříchy a přicházíme k němu ve víře, vyslovuje naše jména svými ústy a představuje je svému Otci, říkaje: „Aj, na dlaních vyryl jsem tě, znám tě ze jména.“ A vychází příkaz k andělům, aby je ochraňovali. Pak ve dni nelítostné zkoušky řekne: „Ej lide můj, vejdi do pokojů svých, a zavři dvéře své za sebou; schovej se na maličkou chvilku, dokudž nepřejde hněv.“ Co jsou to za pokoje, v nichž se mají ukrýt? Je to ochrana Krista a svatých andělů. Všechen Boží lid v této době není na jednom místě. Nachází se v různých společenstvích a ve všech částech země; a bude zkoušen jednotlivě, a ne ve skupinách. Každý musí obstát ve zkoušce sám za sebe (RH Nov. 19, 1908). 21. Kalich nepravosti země se brzo naplní – Brzy bude dosaženo bodu, kdy bude naplněna nepravost přestupníků. Bůh dává národům jistý čas zkoušky. Posílá světlo a důkazy, které, jestli budou přijaty, je zachrání, jestliže však budou zavrženy – tak jak Židé zavrhli světlo – dopadne na ně nelibost a hněv. Jestliže lidé zavrhují dobrodiní a volí si temnotu místo světla, budou sklízet následky své volby. „Nebo aj, Hospodin béře se z místa svého, aby navštívil nepravost na obyvatelích země, a odkryje země zbité své, a nebude přikrývati více zmordovaných svých.“ Vyznávající křesťanský svět postupuje tak jako židovský národ – od jednoho stupně hříšnosti k ještě většímu stupni, zavrhujíce varování za varováním a odmítajíce „Tak praví Pán”, zatímco dává sluchu lidským bajkám. Pán Bůh brzo povstane ve svém hněvu a vylije své soudy na ty, kteří opakují hříchy obyvatel Noemova světa. Ti, jejichž srdce jsou plně nakloněna ke konání zla, tak jako byla srdce obyvatel Sodomy, budou podobně jako oni zničeni. Skutečnost, že Bůh měl dlouhou shovívavost, trpělivost a milosrdenství, skutečnost, že jeho soudy byly tak dlouho odkládány, neučiní trest o nic méně hrozným, když nakonec přijde (Undated MS 145). KAPITOLA 30. 15. Užitečnost se neprokazuje hlukem a spěchem – Potřebujeme tiše očekávat na Boha. Je to naléhavá potřeba. Není to hluk a spěch, který prokazuje naši užitečnost na světě. Podívej se, jak tiše Bůh působí! Neslyšíme zvuk jeho kroků, a přesto prochází kolem nás, působíce pro naše dobro. Ježíš se nesnaží být proslulým. Jeho životodárná ctnost vyšla vstříc potřebným a sužovaným v tichém působení, jehož vliv je rozšířen daleko a bylo ho cítit a projevil se v životě miliónů lidských bytostí. Ti, kteří touží spolupracovat s Bohem, potřebují každodenně jeho Ducha. Potřebují kráčet a pracovat v tichosti a pokoře ducha, aniž by se snažili konat nějaké neobyčejné věci. Mají být spokojeni, když konají svěřené jim dílo a mají ho konat věrně. Lidé si nemusí všimnout anebo ocenit jejich úsilí, ale jména těchto věrných Božích dítek jsou zapsána v nebi mezi jeho nejvznešenějšími pracovníky jako jména těch, kteří rozsévají jeho semeno v pohledu budoucí slavné žně. „Po jejich ovocích poznáte je.” (MS 24, 1887). Udělejte si čas k odpočinku, přemýšlení a ocenění – Pán chce, aby si lidé udělali čas k odpočinku, přemýšlení a ocenění nebeských věcí. Ti, kteří dostatečně neoceňují nebeské věci, nakonec ztratí všechno (Letter 181, 1903). KAPITOLA 40. 1-2. Někteří Židé, pevní v zásadách, měli vliv na modlářské společníky – Smlouva Božího milosrdenství ho vedla k tomu, že zasáhl ve prospěch svého lidu Izraele po jejich krutém potrestání před jejich nepřáteli. Izrael se rozhodl kráčet ve své vlastní moudrosti a spravedlnosti, místo aby kráčel v Boží moudrosti a spravedlnosti, a následkem toho byl národ zničen. Bůh dovolil, aby trpěli pod dvojnásobným jhem, aby se mohli pokořit a kát se. Ale ve svém rozptýlení a zajetí nebyli ponecháni v beznadějném stavu. Bylo jim dáno povzbuzení, protože díky tomuto pokoření měli být přivedeni k hledání Hospodina. Bůh dal Izaiášovi pro tento lid poselství: [citace Iz 40,12].

97 Když byli Židé rozptýleni z Jeruzaléma, byli mezi nimi mladí muži a ženy, kteří byli v zásadách pevní jako skála, muži a ženy, kteří nejednali tak, aby se Pán styděl nazývat je svým lidem. Byli smutní ve svých srdcích kvůli existujícímu odpadlictví, kterému nemohli zabránit. Tito nevinní museli trpět s vinnými; ale Bůh jim dal dostatečnou sílu pro jejich dny. To jim bylo posláno poselství povzbuzení. Naděje národa tkvěla v těchto mladých mužích a ženách, kteří si uchovali svou poctivost. A ve svém zajetí tito poslušní jedinci měli vliv na jejich modlářské společníky. Kdyby se všichni, kteří byli vzati do zajetí, drželi pevně pravých zásad, bylo by jim uděleno světlo všude tam, kde byli rozptýleni. Oni však zůstali nekající, a proto na ně dopadaly stále těžší tresty. Jejich neštěstí přicházela na ně pro jejich očištění. Bůh je přivedl na takové místo, kde se dali poučit (MS 151, 1899). 9-11. Izrael byl plně poučen o příchodu Spasitele – Izaiáš spatřil Kristův triumfální vjezd do Jeruzaléma uprostřed chvál a jásotu lidu. Jeho prorocká slova jsou výmluvná ve své jednoduchosti [citace Iz 40,9-11]. V tomto záznamu Kristova díla je zjeveno božské vnuknutí. Tyto závěrečné kapitoly knihy Izaiáše by měly být pilně studovány, neboť jsou plné Kristova evangelia. Zjevují nám, že Izrael byl plně poučen o příchodu Spasitele (MS 151, 1899). 10. Naše každodenní odměna – Kdykoli Ježíš přichází k nám, jeho odměna jde s ním. Nenechává ji v nebi, ale dává nám ji každý den. Každodenně nám uděluje jistotu, světlo a požehnání. Každodenně naše srdce bijí v souladu s jeho velkým srdcem nekonečné lásky (MS 116, 1902). 12-14. Člověk nemůže ničeho naučit Boha – [citace Iz 40,12-14] Lidé si někdy myslí, že objevují nové vědecké pravdy, ale nemohou ničeho naučit Boha. Náš Bůh je Bohem nekonečného poznání (MS 116, 1902) 12-27. Otázky k přemýšlení – Tyto otázky jsou nám adresovány stejně tak opravdově, jak byly adresovány Izraelitům. Dovedeme na ně odpovědět? (MS 116, 1902). 18-28. Různorodé uctívání Boha člověkem – Hospodin vyžaduje svou svrchovanost. Satan však dobře ví, že uctívání živého Boha národ povznáší, zušlechťuje a zvelebuje. Ví, že uctívání model nepovznáší, ale znehodnocuje lidské myšlenky spojováním s tím uctíváním, které je nízké a zkažené. Neustále působí, aby odvedl mysl od jediného pravého a živého Boha. Vede lidi k tomu, aby vzdávali čest a slávu předmětům učiněným lidskýma rukama nebo bezduchým stvořením, které stvořil Bůh. Egypťané a jiné pohanské národy měly mnoho cizích bohů – tvorů jejich vlastní neskutečné představivosti. Židé po svém dlouhém zajetí si neučinili žádné modly. Obrazy na římském praporu nebo korouhvi nazývali ohavností, zvlášť když tyto symboly byly umístěny na nápadném místě, aby je uctívali. Takovou úctu považovali za přestoupení druhého přikázání. Když byl tento římský prapor vztyčen na svatém místě – v chrámu, tehdy na něho pohlíželi jako na ohavnost. ... Vytváření obrazů Boha ho zneucťuje. Nikdo by neměl vnášet do služby [Bohu] sílu představivosti k uctívání toho, co snižuje Boha v mysli a spojuje ho s běžnými věcmi. Ti, kteří uctívají Boha, ho musí uctívat v duchu a v pravdě. Musí používat živou víru. Jejich uctívání pak nebude ovládáno představivostí, ale opravdovou vírou. Nechť lidé uctívají Pána Boha a slouží mu,a pouze jemu. Nechť není vyvýšována sobecká pýcha a ať jí není slouženo jako bohu. Nechť se peníze nestanou bohem. Jestliže smyslnost není udržována pod kontrolou vyšších sil mysli, tehdy nízké vášně ovládnou bytost. Všechno, co je učiněno předmětem nevhodných myšlenek a obdivu upoutávajícím mysl, je modlou vybranou před Hospodinem. Bůh zkoumá srdce. Rozlišuje mezi pravou službou srdce a modlářstvím (MS 126, 1901). 26. (Ž 19,1). Když studujeme Boží díla, andělé osvěcují naše mysle – Bůh volá lidi, aby se dívali na nebe. Pozorujte ho v divech hvězdného nebe. [citace Iz 40,26] Nemáme se pouze upřeně dívat na nebe; máme přemýšlet o dílech Božích. Bůh chce, abychom studovali nekonečná díla a abychom se z tohoto studia naučili milovat, ctít a poslouchat ho. Nebesa a země se svými poklady nás mají naučit lekci Boží lásky, péče a moci. Satan vymýšlí své radovánky, jen aby lidé nemohli přemýšlet o Bohu. Svět je naplněn sportem a milovníci zábav vždy touží po něčem novém. A jak málo času a myšlenek je věnováno Stvořiteli nebe a země! Bůh volá své stvoření, aby odvrátila svou pozornost od zmatků a vřavy, které je obklopují, a obdivovali práci jeho rukou. Nebeská tělesa jsou hodná našeho uvažování. Bůh je učinil pro blaho člověka a když studujeme jeho díla, Boží andělé stojí po našem boku, aby osvítili naše mysle a chránili je před satanským klamem. Když se díváte na podivuhodné věci učiněné Boží rukou, nechť vaše pyšné, nerozumné srdce cítí svou závislost a pocit méněcennosti. Když budete přemýšlet o těchto věcech, pocítíte Boží blahosklonnost (MS 96, 1899). Všechny dary pro člověka přicházejí skrze kříž – Bůh učinil slunce i měsíc; není hvězdy zkrášlující nebe, kterou by on neučinil. Není potraviny na našich stolech, kterou by on neopatřil pro naši výživu. Na všem je pečeť a Boží nápis. Všechno, co je v hojné míře poskytnuto člověku, je obsaženo v tom nevýslovném Daru – jednorozeného Syna Božího. On byl přibit na kříž, aby všechny tyto dary mohly splynout na Boží pracovníky (Letter 79, 1899). KAPITOLA 42. 1-4. Kristus dodává víru a naději – [citace Iz 42,1-2] [Kristus] nebyl jako učitelé jeho doby. Okázalost, stavění na odiv a přemrštěná zbožnost zjevila, že v kněžích a farizejích není jeho cesta [citace Iz 42,3-4]. Kristus viděl dílo kněží a předních mužů. Právě s těmi, kteří potřebovali pomoc, s trpícími, nešťastnými bylo jednáno slovy výtky a pokárání, kdežto on se zdržel toho, aby vyslovil jakékoliv slovo, které

98 by zlomilo slabou třtinu. Slabě hořící oheň víry a naděje podněcoval a ne uhašoval. Pásl své stádo jako dobrý pastýř; shromažďoval jehňátka do svého náručí a pokládal je na svůj klín (MS 151, 1899). 5-12. Věrnost vede lidi ke chvále Boží – [citace Iz 42,5-12]. Toto dílo bylo dáno Izraeli, ale oni zanedbali vykonat Bohem jim svěřené dílo. Kdyby byli věrní ve všech částech Hospodinovy vinice, viděli by obrácení duší. Hospodinova chvála by zazněla od končin země. Z pouští a měst a z vrcholů hor by lidé vyvolávali jeho chválu a vypravovali jeho slávu (MS 151, 1899). 13. Vítězství dosahujeme v jeho moci – Výsledek boje nezávisí na síle smrtelného člověka. „Hospodin jako silný rek vyjde, jako muž válečný rozhorlí se, troubiti, anobrž i prokřikovati bude, a proti nepřátelům svým zmužile sobě počínati.“ V síle toho, který jde přemáhat a zvítězí, může slabý, omezený člověk dosáhnout vítězství (MS 151, 1899). 21. Boží armáda zvelebuje zákon – Ti, kteří patří do Kristovy armády, musí jednat ve vzájemné shodě. Nemohou být věrnými vojíny, pokud nejsou poslušní rozkazům. Podstatné je postupovat jednotně. Armáda, ve které každý oddíl působí bez ohledu na druhý oddíl, nemá žádnou skutečnou sílu. Aby mohli připojit nové území ke Kristovu království, musí jeho vojáci jednat v naprostém souladu. ... Bůh vyžaduje sjednocenou armádu, která se neustále pohybuje kupředu, ne skupinu složenou z nezávislých částeček. Síla jeho armády má být použita k jednomu velkému cíli. Její úsilí se má soustředit na jeden velký bod – zvelebení zákonů jeho království před světem, před anděly i před lidmi (MS 82, 1900). KAPITOLA 43. 6-7. Viz komentář EGW k Ex 2,16-17, sv. I str.1082. 10. Viz komentář EGW k Př 1,10, sv. III str.1155. KAPITOLA 48. 10. Boží děti jsou sále zkoušeny – Boží děti jsou stále zkoušeny v peci utrpení. Jestliže snesou první zkoušku, není to pro ně nezbytné, že musí projít podobnou zkouškou podruhé; jestliže však podlehnou, zkouška přichází znovu a znovu, pokaždé je však stále těžší a přísnější. Takto je před ně stavěna příležitost za příležitostí, aby mohli dosáhnout vítězství a prokázat se být věrnými Bohu. Jestliže však dále projevují vzpouru, Bůh je jim nakonec přinucen odejmout svého Ducha i světlo (MS 69, 1912). Zármutek a zkoušky musí přijít na všechny a jsou krásné pouze tehdy, když působí zjemnění, posvěcení a zušlechtění duše, když se stane vhodným nástrojem ke konání služby pro Pána (Letter 69, 1897). KAPITOLA 49. 16. Viz komentář EGW ke kap. 26,20. KAPITOLA 50. 10-11. (viz kom. EGW ke kap. 5,19,23). Choďte v Božím světle a ne ve svých vlastních jiskrách – Pán mi ukázal, že ti, kteří byli v nějaké míře zaslepeni nepřítelem a kteří se plně nevymanili ze satanových osidel, jsou v nebezpečí, že nemohou rozeznat světlo z nebe, a jsou náchylní přijmout klam. Toto ovlivní celý průběh jejich myšlenek, jejich rozhodnutí, jejich tvrzení a rad. Důkazy, které dává Bůh, nejsou pro ně žádnými důkazy, protože mají zaslepeny své oči tím, že si zvolili temnotu místo světla. Pak začnou nazývat světlo něčím, co Pán nazývá jiskrami jejich vlastního roznícení, podle nichž budou řídit své kroky. Pán prohlašuje: „Kdo je mezi vámi, ješto se bojí Hospodina, poslouchej hlasu služebníka jeho. kdo jest, ješto chodí v temnostech, a nemá žádného světla, a doufej ve jméno Hospodinovo, a spolehni se na Boha svého. Aj, vy všickni, kteříž zaněcujete oheň, a jiskrami se přepasujete, choďtež v blesku ohně svého, a v jiskrách, kteréž jste roznítili. Od ruky mé toto se vám stane, že v bolesti ležeti budete.“ Ježíš řekl: „Na soud přišel jsem já na tento svět, aby ti, kteříž nevidí, viděli, a ti, jenž vidí, aby slepí byli.“ „Já Světlo na svět jsem přišel, aby žádný, kdož věří ve mne, ve tmě nezůstal.” „Kdož mnou pohrdá a nepřijímá slov mých, máť, kdo by jej soudil. Slova, kteráž jsem mluvil, tať jej souditi budou v nejposlednější den.“ Mnozí budou zavrhovat slova poslaná Pánem a slova, která vyřkl člověk, budou přijímána za světlo a pravdu. Lidská moudrost bude odvádět od sebezapření, posvěcení a bude vymýšlet mnoho věcí, které budou mít za následek učinit neúčinným Boží poselství. Nemůžeme ani s nejmenším bezpečím spoléhat na lidi, kteří nejsou v úzkém spojení s Bohem. Přijímají názory lidí, nemohou však rozeznat hlas pravého Pastýře, a jejich vliv svede mnohé na scestí, přestože se před jejich zraky hromadí důkaz za důkazem, svědčící o pravdě, kterou by Boží lid měl vlastnit pro tuto dobu (Letter 1f, 1890). KAPITOLA 53.

99 1-3. Kristova milost a ctnost nepůsobila na Židy – [citace Iz 53,1-3] Tato slova neznamenají, že Kristus byl nepřitažlivou osobou. V očích Židů Kristus neměl žádnou krásu, pro kterou by po něm toužili. Očekávali Mesiáše, který přijde s vnější okázalostí a světskou slávou, toho, který vykoná velké věci pro židovský národ, zvelebujíce ho nad všechny jiné národy na zemi. Kristus však přišel s božstvím přikrytým rouchem lidství, nenápadný, pokorný a chudý. Protože porovnávali tohoto člověka se svým pyšným vychloubáním, nemohli na něm vidět žádnou krásu. Nepostřehli svatost a čistotu jeho charakteru. Milost a ctnost zjevena v jeho životě, na ně nepůsobila (MS 33, 1911). 2-3. Obraz, který podmaňuje a pokořuje – Proroctví předpovídalo, že Kristus se objeví jako kořen z vyprahlé země. „Nemaje podoby ani krásy,“ píše Izaiáš. „Viděliť jsme jej, ale nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostivi byli. Nejpohrdanější zajisté a nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí, a kterýž zkusil nemocí, a jako ukrývající tvář svou; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili.“ Tato kapitola by měla být studována. Představuje Krista jako Beránka Božího. Ti, kteří se povyšují pýchou, jejichž duše jsou naplněné marností, by měli pohlížet na tento obraz Vykupitele a pokořit se do prachu. Celou tuto kapitolu bychom se měli naučit nazpaměť. Její vliv podmaňuje a pokořuje duši poskvrněnou hříchem a vyvýšenou vlastním zvelebením. Přemýšlejte o Kristově ponížení. Vzal na sebe padlou, trpící přirozenost člověka, poníženou a poskvrněnou hříchem. Vzal naše nemoci a nesl naše bolesti a hanbu. Snášel všechna pokušení, jímž je vystaven člověk. Spojil lidství s božstvím; božský duch přebýval v chrámu těla. Sám sebe spojil s chrámem. „A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi“, protože takto činíce, se mohl spojit s hříšnými, trpícími syny a dcerami Adama (YI Dec. 20, 1900). 5. Kristus může vykoupit každou duši – Kristovo dílo spasení člověka nebylo ukončeno pouze tím, že zemřel na kříži. Potupa, utrpení a ponížení byly součástí jeho poslání. „On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vzložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno.“ Tento trest Kristus nesl za hříchy přestupníků. Snášel trest za každého člověka, a proto může vykoupit každou duši bez ohledu na to, jak padlý je její stav, pokud jen přijme Boží zákon jako měřítko své spravedlnosti (MS 77, 1899). 7-9. Satan útočil na Krista; on se však nedal vyprovokovat k odvetě – Satan na něho útočil [Krista] v každém bodě, přesto nezhřešil ani v myšlence, slovu, nebo ve skutku. Neučinil nepravosti, aniž jest nalezena lest v ústech jeho. Kráčejíce uprostřed hříchu, byl svatý, nevinný, neposkvrněný. Byl nespravedlivě obviněn, přesto neotevřel svá ústa, aby se ospravedlnil. Jak mnozí nyní, když jsou obviňováni těmi, kteří nejsou bez viny, cítí, že nastal čas, kdy shovívavost přestává být ctností a ztrácejí svou náladu, hovoří slova, která zarmucují Ducha svatého (MS 42, 1901). 11. Viz komentář EGW k Za 9,16. KAPITOLA 54. Každá jednotlivost má být naplněna – Celá 54. kapitola Izaiáše se vztahuje na lid Boží a každá jednotlivost proroctví bude naplněna. Hospodin neopustí svůj lid v jeho době zkoušky. Říká: „Na maličkou chvilku poopustil jsem tě, ale v slitování převelikém shromáždím tě. V maličkém hněvě skryl jsem tvář svou na maličko před tebou, ale v milosrdenství věčném slituji se nad tebou, praví Vykupitel tvůk Hospodin.“ Jsou snad tato slova útěchy mluvena těm, kteří činí neplatným Boží zákon? Ne, ne, toto zaslíbení je určeno těm, kteří uprostřed všeobecného odpadnutí zachovávají Boží přikázání a vyvyšují mravní měřítko před zraky světa, který opustil tato pravidla a zrušil věčnou smlouvu [citace Iz 54,9-13.] (RH Aug. 20, 1895). KAPITOLA 57. 14. Každá překážka musí být odstraněna – [citace Iz 57,14] Není to právě to dílo, které nám Hospodin dal k vykonání, ve spojení s těmi, kteří vidí a cítí závažnost díla, které musí být vykonáno na zemi, aby pravda mohla slavně triumfovat? Každý člověk, který se odváží bránit v cestě Božím služebníkům, svazujíce je lidskými omezeními, tak že nemohou následovat vedení Božího Ducha, se stává překážkou pokroku Božího díla. Hospodin posílá poselství: „Odkliďte překážky z cesty lidu mého.” Má být vynaloženo horlivé úsilí proti vlivům, které zadržují poselství pro tuto dobu. Vážné dílo má být vykonáno v krátkém časovém údobí (Letter 42, 1909). 15-19. Pokoj pouze pro pokorného – [citace Iz 57,15-19] Tato slova jsou adresována těm, kteří si uvědomují svou pravou situaci a jsou citliví na vliv Ducha Božího a pokořují se před Bohem se zkroušeným srdcem. Ale těm, kteří nevěnují pozornost Božím napomenutím, kteří jsou zarytí a umínění a kteří se utvrdili v tom, že půjdou svou vlastní cestou, Bůh nevyslovuje pokoj. Nemůže je uzdravit, protože nechtějí uznat, že potřebují uzdravení. Hospodin oznamuje jejich pravý stav slovy: „Bezbožní pak budou jako moře zbouřené, když se spokojiti nemůže.“ (Letter 106, 1896). KAPITOLA 58.

100 Otevřena široká a rozsáhlá vinice – Zbožnost a rozvoj duchovního poznání a také růst církve jsou úměrné horlivosti, zbožnosti a misijní činnosti, která byla do ní vložena, a z toho vyplývá požehnání právě pro ty, kteří naši pomoc potřebují nejvíce. Znovu vás vybízím, abyste uvažovali o Izaiáši 58. kapitole, která otevírá širokou a rozsáhlou vinici, která má být opracována právě v těch částech, na které poukázal Hospodin. Když to bude učiněno, tehdy nastane vzrůst mravních zdrojů a církev už nebude stát téměř na jednom místě. Její úsilí bude doprovázet požehnání a moc. Sobectví, které svazovalo jejich duše, bude přemoženo a nyní bude dáno světu jejich světlo v jasných a zářivých paprscích živé víry a zbožného příkladu. Hospodin má svá zaslíbení pro ty, kteří činí jeho požadavky. [citace Ž 41,1-3; 37,3; Př .3,910; 11,24-25; 19, 17; Iz 58,10-11] Slovo Boží je plné drahocenných zaslíbení, jak je výše uvedeno (MS 14a, 1897). V našem díle nalezneme vysoké vyznání zbožnosti a mnoho vnější přesnosti spojené s velkou vnitřní bezbožnosti. Lid představený v 58. kap. knihy Izaiáše si stěžuje, že Hospodin dovoluje, aby jejich služba zůstala bez povšimnutí. Tento nářek je vyjádřením srdce nepodmaněného milostí, odbojného vůči pravdě. Ti, kteří přijímají pravdu, která působí skrze lásku a očišťuje duši, jsou věrní Bohu, a vzdávají mu čest tím, že jsou poslušni vůči jeho zákonu, který je svatý, spravedlivý a dobrý. Duch pravého půstu a modliteb je duchem, který poddává mysl, srdce i vůli Bohu. Boží kazatelé jsou vinni hříchem pohrdání jasným „tak praví Pán”. Vedou členy svých sborů, aby zachovávali obřady, které nemají žádného základu ve Slově Božím, ale jsou v přímém protikladu vůči jeho zákonu. Překrucováním a nesprávným výkladem Božího Slova zavdali lidu příčinu, aby páchal hřích. Bůh jim odplatí podle jejich skutků. Stejně jako činili kněží a přední mužové v Kristově době, přiměli lid k tomu, aby chyboval. Kristus říká o nich tak, jako říkal o židovských vůdcích: „Ale nadarmoť mne ctí, učíce učení přikázání lidských.” (MS 28, 1900). 1. Jediná bezpečná cesta – Moji bratři, musíte pozorněji studovat 58. kapitolu Izaiáše. Tato kapitola ukazuje jedinou cestu, kterou můžeme bezpečně následovat. ... Prorok obdržel tato slova od Pána – jako děsivé poselství ve své jasnosti a síle. „Volej vším hrdlem, nezadržuj, jako trouba povyš hlasu svého, a oznam lidu mému převrácenost jejich, a domu Jákobovu hříchy jejich.” I když jsou nazváni lidem Božím, domem Jákoba, i když prohlašují, že jsou spojeni s Bohem v poslušnosti a společenství, přesto jsou od něho daleko. Byly jim dány úžasné výsady a zaslíbení, přesto však zradili svou důvěru. Toto poselství jim musí být oznámeno bez lichotivých slov. „Oznam lidu mému převrácenost jejich, a domu Jákobovu hříchy jejich.“ Ukažte jim, kde udělali chybu. Poukažte jim na jejich nebezpečí. Povězte jim o jejich hříších, kterých se dopouštějí, zatímco ve stejnou dobu se chlubí svou spravedlností. Zdánlivě hledají Boha, avšak zapomínají na něho, zapomínají na to, že on je Bohem lásky a slitování, dlouhého shovívání a dobroty, jednajícím spravedlivě a milujícím milosrdenství. Světské zásady vstoupily do jejich obchodního jednání a náboženského života. Jejich srdce nejsou očištěná pravdou. Bůh pohlíží na jejich vnější obřady pokory jako na slavnostní výsměch. On pohlíží na veškeré náboženské zdání jako na zneuctění sebe sama. Lidé, o kterých mluví prorok, učinili vysoké vyznání zbožnosti a poukazovali na svůj půst a jiné vnější formy jako na důkaz své zbožnosti. Jejich skutky byly však poskvrněny malomocenstvím sobectví a chamtivosti. Neměli nic, kromě toho, co dříve obdrželi od Boha. On jim udělil svá dobra, aby byli jeho pomocnou rukou, konajíce to, co by činil Kristus, kdyby byl na jejich místě, a aby správně představili zásady nebes (Letter 76, 1902). 1-2. Odhalené poselství – Naším dílem nyní je probudit lid. Satan se všemi svými anděly přichází na zem s velikou mocí, aby každým možným podvodem působil proti Božímu dílu. Hospodin má poselství pro svůj lid. Toto poselství bude přineseno, ať ho lidé přijmou, nebo ho zavrhnou. Tak, jako ve dnech Kristových, bude velké spiknutí mocnosti temnoty, avšak poselství nesmí být utlumeno příjemnými slovy nebo krásnými řečmi volajícími „pokoj, pokoj“, když není žádného pokoje pro ty, kteří se odvracejí od Boha. „Nemají žádného pokoje, praví Bůh můj, bezbožní.” [citace Iz 57,21] Celá kapitola je použitelná pro ty, kteří žijí v tomto období pozemských dějin. Uvažujte pozorně o této kapitole, protože se naplní (MS 36, 1897). 1-4. Hříchy Izraele jsou dnešními hříchy – [citace Iz 58,1-4] ... V době, kdy toto varování bylo dáno Izaiášovi, dům Jákobův se zdál být velmi horlivým lidem každodenně hledajícím Boha a těšícím se z toho, že zná jeho cesty; ve skutečnosti však byli naplněni troufalou sebedůvěrou. Nechodili v pravdě. Dobrota, milosrdenství a láska nebyly v životě uplatňovány. Zatímco ukazovali zdání smutku kvůli svým hříchům, pěstovali pýchu a lakomství. V té stejné době, kdy projevovali takové vnější ponížení, vyžadovali tvrdou práci od těch, kteří byli pod nimi, nebo v jejich zaměstnání. Vložili vysoké ocenění na všechna dobra, které oni učinili, ale velmi nízké ocenění na službu jiných. Pohrdali a utiskovali chudé. Jejich půst jen zvýšil jejich mínění na jejich dobrotu. Dnes se mezi námi nacházejí ty stejné hříchy a ony přivádějí na jeho církev Boží pokárání. Všude, kde se vyskytnou takové hříchy, je vskutku nezbytné období půstu a modliteb; musí však být doprovázeno upřímným pokáním a rozhodnou nápravou. Bez takové lítosti duše taková období jen zvětšují vinu činitele zla. Hospodin určil, jaký půst on zvolil a který pouze přijímá. Je to ten, který přináší ovoce k jeho slávě, v lítosti, oddanosti a pravé zbožnosti. [citace Iz 58,6-7] V půstu, který si zvolil sám Bůh, se projeví milosrdenství, něžnost a soucit. Lakomství bude odstraněno a podvod a útisk bude odčiněn pokáním a zanechán. Veškerá moc a vliv budou použity k pomoci chudým a utiskovaným. Kdyby byl takový stav světa, nebylo by více

101 přísloví: „Klesla na ulici pravda, a pravost nemá průchodu;“ „a ten, kdož se uchyluje od zlého, loupeži bývá vydán“ [citace Iz 59,14.15] (RH Oct. 13, 1891). 1-5. Potřeba Božího obnovujícího vlivu – [citace Iz 58,1-3] Lid zde popsaný si musí uvědomit, že ztratil Boží přízeň; místo však aby hledal jeho přízeň na jeho cestě, vstupuje do sporu s Bohem. Ptá se, proč od doby, kdy konají tak mnoho obřadů, jim Hospodin neudělil zvláštní uznání. Bůh odpovídá na jejich nářky: „Aj, v den postu vašeho líbost provodíte, a ke všem robotám svým přísně doháníte. Aj, k sváru a různici se postíváte, a abyste bili pěstí nemilostivě; nepostíte se tak dnů těch, aby slyšán byl na výsosti hlas váš.“ Tyto posty byly pouze vnější okázalostí, předstíráním, výsměchem pokory. Tito vyznavači, i když truchlí a naříkají, ponechávají si své nepříjemné rysy charakteru. Jejich srdce nejsou pokořená ani očištěná od duchovního poskvrnění. Nepřijali obměkčující déšť Boží milosti. Nedostává se jim Ducha svatého a postrádají sladkost nebeského vlivu. Neprojevují žádnou lítost, ani víru, která působí skrze lásku a očišťuje duši. Ve svých jednáních jsou nespravedliví a sobečtí, nemilosrdně utiskují ty, jež pokládají za své podřízené. Přesto však obviňují Boha z toho, že jim zanedbává projevit svou moc a že je za jejich spravedlnost nevyvyšuje nad jiné. Hospodin jim posílá poselství přímého pokárání, ukazujíce jim, proč nejsou navštěvováni jeho milostí (MS 48, 1900). 5-7. Křesťané nejsou skupinou naříkajících – Obdrželi jsme všechno, za co bychom měli být vděčni. Křesťané by nikdy neměli kráčet jako skupina naříkajících v pohřebním průvodu. Toto Bůh nevyžaduje od svých následovníků. Nežádá od nich, aby se odívali žíněným rouchem a podstírali si popel. „Zdaliž to jest takový půst, jakýž oblibuji?“ Ptá se; „a den v němž by trápil člověk duši svou? Zdali, aby svěsil jako třtina hlavu svou, a podstíral žíni a popel? To-liž nazůveš postem a dnem vzácným Hospodinu?“ Bůh nám říká, jaký druh půstu si zvolil: „Není-liž toto půst, kterýž oblibuji: Rozvázati svazky bezbožnosti, roztrhnouti snopky obtěžující, a potřené propustiti svobodné, a tak všelijaké jho abyste roztrhli?” Toto je půst, který chce u nás vidět. [citace Iz 58, 7] V těchto slovech je vyznačena naše povinnost. Bůh nám ukazuje, kde bychom měli uložit náš poklad. Když půjdeme cestou sebezapření a sebeobětování, pomáhajíce potřebným a trpícím, tehdy si ukládáme poklad před Božím trůnem (MS 31, 1901). Pouze vnější znamení jsou bezcenná – Vnější znamení půstu a modliteb bez zlomeného a zkroušeného srdce jsou v Božím pohledu bezcenná. Je potřebné vnitřní dílo milosti. Je nezbytné pokoření duše. Milostivě přijímá ty, kteří před ním pokoří svá srdce. Vyslýchá jejich prosby a uzdraví jejich odpadnutí. Kazatelé a lid potřebují dílo očištění svých duší, aby mohly být od nich odvráceny Boží soudy. Bůh čeká, čeká na pokoření a lítost. Přijme všechny, kteří se k němu obrátí celým srdcem (MS 33, 1903). Pomáhat těm, kteří trpí pro pravdu – [citace Iz 58,5-7] Boží dílo zahrnuje každého potřebného, trpícího svatého. Nemáme si vybrat jen několik příbuzných a přátel a pomáhat jim a nechat, aby naše dílo zde skončilo. Všem potřebným, kteří zasluhují naši pozornost, má být pomáháno, ale zvláště těm, kteří trpí pro pravdu. Jestliže zanedbáme toto dílo, Bůh nás za to učiní zodpovědnými. Neměli bychom jako lidé činící spravedlnost plnit Bohem stanovené podmínky a být činiteli jeho slova? (MS 145, 1898). 6. Nevkládat žádné jho – Hospodin nesvěřil žádnému člověku dílo, aby vkládal na šíji jeho lidu jho, svazujíce je tímto způsobem, aby nebyli svobodnými vzhlížet k němu a být jím vedeni a řízeni. Není to Božím plánem, aby jeho lid podléhal svým bližním, kteří jsou sami zcela závislými na Bohu (Letter 76, 1902). 8 (viz kom. EGW k Za 4,12). Bůh potřebuje lidské pomocníky – Máme uvádět v život nařízení zákona a tehdy spravedlnost půjde před námi, a odměnou pak bude Boží sláva. Světlo Kristovy spravedlnosti bude naší přední stráží a sláva Hospodinova bude naší odměnou. Děkujme Hospodinu za toto ujištění. Neustále stůjme tam, kde nám Hospodin Bůh nebes může prokazovat svoji přízeň. Pamatujme, že je to naší velkou výsadou být ve spojení s Bohem a být jeho pomocníky. Ve velkém Božím plánu vykoupení ztraceného lidstva Bůh sám uznal za nezbytné používání lidských nástrojů jako svých pomocníků. Musí mít takovou pomocnou ruku, aby mohl dosáhnout lidstvo. Potřebuje spolupráci těch, kteří budou činnými, kteří rychle rozeznají příležitosti a kteří rychle postřehnou, co musí být učiněno pro jejich spolubližní (NL No.23, p.1). Je požadována viditelná spravedlnost – Všimněte si inspirovaného zaslíbení proroka adresovaného těm, kteří činí všechno, co je v jejich silách, aby zmírnili úzkost, jak tělesnou tak i duševní. [citace Iz 58,8] Jako křesťané máme mít takovou spravedlnost, která se bude rozvíjet a která bude viditelná – takovou spravedlnost, která bude představovat charakter Ježíše Krista, když byl na našem světě (MS 43, 1908). 8-14. Charakteristika pravých reformátorů – Zde je uvedena charakteristika těch, kteří mají být reformátory, kteří nosí korouhev poselství třetího anděla, těch, kteří prohlašují o sobě, že jsou lidem zachovávajícím Boží přikázání a kteří vzdávají Bohu čest a jsou horlivě zapojeni, v pohledu celého vesmíru, do vybudování starodávných pustin. Kdo je ten, kdo je nazývá vzdělavateli zbořenin a napravovateli stezek k bydlení? Je to Bůh! Jejich jména jsou zapsána v nebi jako jména reformátorů, obnovitelů, jako těch, kteří budují základy mnoha pokolení (RH Oct. 13, 1891). 9-10. Soucit způsobuje nárůst světla – [citace Iz 58,9-10] Všude kolem nás jsou trpící duše. Vyhledejme tyto trpící a mluvme jim slova v příhodný čas pro potěšení jejich srdcí. Tu a tam – všude – je můžeme najít. Buďme vždy potrubím, skrze které k nim může proudit osvěžující voda soucitu. Těm, kteří slouží potřebám hladových a trpících, je dáno zaslíbení: „Tehdy vzejde světlo tvé v temnostech.” Mnozí jsou ve tmě. Ztratili svou polohu. Nevědí, jakým směrem se mají dát. Nechť tito zmatení vyhledají jiné, kteří jsou rovněž v rozpacích, a mluví jim slova naděje a povzbuzení. Když začnou konat toto dílo, světlo z nebe jim ukáže cestu, kterou by se měli dát. Díky

102 jejich slovům útěchy, adresovaným trpícím, budou sami potěšeni. Tím, že budou pomáhat jiným, pomohou sami sobě ze svých nesnází. Radost nastoupí místo smutku a beznaděje. Srdce naplněné Božím Duchem bude vyzařovat teplo ke každému bližnímu. Každá taková duše nebude již déle v temnotě, protože „tvá mrákota bude jako poledne” (MS 116, 1902). 11. Boží vedení dává jasný úsudek – O tom, kdo kráčí cestou věčného života, používajíce svá požehnání k tomu, aby požehnal jiným, prorok Izaiáš říká: „Nebo povede tě Hospodin ustavičně, a nasytí i v náramné sucho duši tvou, a kosti tvé tukem naplní. I budeš jako zahrada svlažená, a jako pramen vod, jehož vody nevysychají.” Potřebujeme taková požehnání. Potřebujeme vodu života vytékající z Ježíše Krista, která v nás bude pramenem vody prýštící se k věčnému životu. „Nebo povede tě Hospodin ustavičně.” Když jsme vedeni Pánem, budeme mít jasný úsudek. Nebudeme pak nazývat spravedlnost nespravedlností, ani si nebudeme myslet, že věci, které Hospodin zakázal, jsou správné. Tehdy porozumíme tomu, kde působí Hospodin. Mnozí však tomu nerozumí. Jsou někteří, o kterých vím, že byli nepřítelem svedeni na scestí. Bůh vás chce však učinit účastníky božské přirozenosti. Nechce žádné jho lidské moci na vaší šíji, ale chce, abyste vzhlíželi k Tomu, který může spasit i toho nejposlednějšího člověka, který k němu přijde v spravedlnosti a pravdě. Nemáme čas zahrávat si s nepřítelem, protože se nacházíme velmi blízko ukončení dějin této země (MS 43, 1908). 12-14. (Zj 11,19; 14,9-12). Ctitelé soboty opravují trhliny – [citace Iz 58,8-14] Kde můžeme nalézt lidi, kteří jsou takto označeni? Kdo jsou ti, kteří vzdělají pustiny starodávní; a vyzdvihnou základy od národu do pronárodu? Kde jsou lidé, kteří obdrželi světlo z nebe, aby ukázali, že byla učiněna trhlina v Božím zákoně? Ve Zjevení Jan říká: „I otevřín jest chrám Boží na nebi, a vidína jest truhla smlouvy jeho v chrámě jeho.” Jan viděl ve vidění Boží lid očekávající jeho příchod a hledající pravdu. Když byl otevřen Boží chrám před jeho lidem, zazářilo z něho světlo Božího zákona, jenž je v truhle smlouvy. Ti, kteří přijmou toto světlo, budou přivedeni k tomu, aby oznámili třetí andělské poselství. Toho anděla vidíme letícího prostředkem nebe, „řkoucího velikým hlasem: Bude-li se kdo klaněti šelmě a obrazu jejímu, a vezme-li znamení její na čelo své aneb na ruku svou. I tenť bude píti víno hněvu Božího, víno, kteréž jest vlito do kalichu hněvu jeho; a trápen bude ohněm a sírou před oblíčejem svatých andělů a před oblíčejem Beránka ... Tuť jest trpělivost svatých, tu jsou ti, kteříž ostříhají přikázání Božích a víry Ježíšovy”. Toto je lid opravující trhliny v Božím zákoně. Oni vidí, že sobota čtvrtého přikázání byla nahrazena falešnou sobotou, dnem, který nemá v Božím Slově žádné opodstatnění. Uprostřed velké opozice budou věrnými vůči svému Bohu a zaujmou místo pod korouhví třetího anděla (MS 48, 1900). Jak se přibližuje konec, budou svědectví Božích služebníků stále rozhodnější a mocnější, vrhajíce světlo pravdy na bludné a utiskující systémy, které tak dlouho udržovaly nadvládu. Hospodin nám poslal poselství, aby utvrdil křesťanství na věčném základě, a proto všichni, kteří věří v přítomnou pravdu, musí obstát, ne ve své vlastní moudrosti, ale v Bohu; a vyzdvihnout základy od národu do pronárodu. Takoví budou zapsáni v nebeských knihách jako vzdělavatelé zbořenin a napravovatelé stezek k bydlení. Musíme bránit pravdu, protože je pravdou navzdory nejzahořklejšímu odporu. Bůh působí na lidské mysle; zde nepůsobí pouze člověk. Z Krista vychází velká osvěcující moc; jas jeho příkladu má být uchován v každém (Letter 1f, 1890). Oduševnělí lidé se postaví v trhlině – Píšu to proto, že mnozí lidé v církvi mi byli představeni jako chodící stromy. Musí získat jinou, hlubší zkušenost dříve, než postřehnou nastražená osidla, aby byli jimi chyceni do síti podvodníka. Nyní nesmí být konáno žádné poloviční dílo. Pán volá po neochvějných, rozhodných, oduševnělých mužích a ženách, kteří by se postavili v trhlině a vytvořili ohradu. [citace Iz 58,12-14] Všichni naši kazatelé v našich sborech by měli přinášet rozhodné svědectví. Bůh dovolil, aby nastalo odpadnutí, aby ukázal, jak malá závislost může být vložena do člověka. Máme vždy vzhlížet k Bohu; jeho slovo není Ano a Ne, ale Ano a Amen. (NL No.19, p.2-3). 13-14. Viz komentář EGW k Ex 20, 1-17, sv.I. KAPITOLA 59. 12-17. (Zj 12,17). Satan nasazuje do díla vycvičené pomocníky – Stav světa v době Kristově je dobře popsán prorokem Izaiášem. On říká, že lidé byli nalezeni, jak se „zpronevěřili a lhali Hospodinu, a odvrátili se od následování Boha svého“ [citace Iz 59,13-17]. Stav světa, který předcházel první Kristův příchod, je přesným obrazem stavu světa, který bude bezprostředně předcházet jeho druhý příchod. Bude existovat stejná nepravost, satan projeví tutéž klamnou moc na lidské mysli. Nasadí do díla vycvičené pomocníky a podnítí je k horlivé činnosti. Postaví svou armádu lidských pomocníků a zapojí je do posledního boje proti Knížeti života, aby zrušil Boží zákon, který je základem jeho trůnu. Satan bude působit skrze zázraky, aby utvrdil lidi v přesvědčení, že on je tím – jak o sobě tvrdí – knížetem tohoto světa a že vítězství je jeho. Své síly obrátí proti těm, kteří jsou věrní Bohu, ale i když může způsobit bolest, úzkost a lidská muka, přesto nemůže poskvrnit duši. Může být příčinou utrpění lidu Božího, jak to učinil Kristu, nemůže však způsobit, aby jediný z Kristových maličkých zahynul. Boží lid v těchto posledních dnech musí očekávat, že vstoupí do těžkého boje, neboť prorocké slovo říká: „I rozhněval se drak na tu ženu, a šel bojovati s ostatními z jejého semene, kteří osatříhají přikázání Božích, a mají svědectví Ježíše Krista.“ (Letter 43, 1895).

103 KAPITOLA 60. 1. (Ž 8,3; 147,4; Da 12,3). Každý dostává svou míru světla – Každá zářící hvězda, kterou Bůh umístil na nebi, je poslušná jeho rozkazů a odevzdává význačnou míru světla, aby učinila nebe krásným v noci; nechť tedy každá obrácená duše zjevuje míru světla jí odevzdanou. A když začne svítit, tohoto světla bude přibývat a bude se stávat stále jasnějším. Rozdávejte své světlo, ... rozšiřujte své paprsky odražené z nebe. Ó, dcero Sionská – „Povstaniž, zaskvěj se, poněvadž přišlo světlo tvé, a sláva Hospodinova vzešla nad tebou” (Letter 38, 1890). 2. (Mal 2,7-8). Pouze světlo může rozptýlit temnotu – Když Kristus přišel na tento svět, temnota přikrývala zemi a mrákota národy. Živé Boží výroky se rychle stávaly mrtvou literou. Tichý a jemný Boží hlas byl slyšen pouze občas z úst nejoddanějších vyznavačů, protože byl přemožen a umlčen dogmaty, výroky a tradicemi lidí. Výkřiky soupeřících sekt zamlžily chápání a jejich doktríny daleko odcházely od správné teorie pravdy. ... Pravda pohlížela z nebe na děti člověka, nenalezla však žádný odraz sebe samé, protože temnota přikryla zemi a mrákota národy. Kdyby temnota bludu, která přikrývala Boží slávu, byla z pohledu člověka rozptýlena, světlo pravdy by muselo zazářit uprostřed mravní temnoty světa. Bylo tak rozhodnuto v Boží radě, že jednorozený Boží Syn musí opustit své vysoké postavení Velitele, odít své božství lidstvím a přijít na svět. Žádná vnější sláva nesmí doprovázet jeho kroky, s výjimkou těchto ctností – milosrdenství, dobroty a pravdy, protože měl představit světu vlastnosti Božího charakteru, ale svět nezvyklý hledět na pravdu, se odvrátil od světla k temnotě bludu, protože blud byl více přitažlivější pro jejich zvrácené choutky než pravda (RH Aug. 6, 1895). KAPITOLA 61. 1-3. Hlídejte výraz své tváře, slova i tón hlasu – [citace Iz 61,1] Hospodin nechce, aby jeho lid byl houfem truchlících osob. Chce, aby se káli ze svých hříchů a měli radost ze svobody Božích synů. Pak budou naplněni Božími chválami a budou požehnáním jiným. Pán Ježíš byl též pomazán „aby způsobil radost kvílícím Sionským, a dal jim okrasu místo popela, olej veselé místo smutku, oděv chvály místo ducha sevřeného. I nazváni budou stromové spravedlnosti, štípení Hospodinovo, abych oslavován byl.“ „Aby on” – Ježíš Kristus „byl oslavován” – Ó, kéž by to bylo cílem našeho života! Pak bychom dávali pozor dokonce na výraz své tváře, na svá slova i na tón svého hlasu, když mluvíme. Všechna naše obchodní jednání by byla konána ve víře a v poctivosti. Tehdy by svět byl přesvědčen, že je zde lid, který je věrný Bohu nebes. ... Bůh volá všechny, aby vešli do souladu s ním samotným. On je přijme, jestliže odloží své zlé skutky. Spojením s božskou přirozeností Krista mohou uniknout zkaženým vlivům tohoto světa. Nastal čas pro každého z nás, abychom se rozhodli, na čí straně se postavíme. Satanovi pomocníci budou působit na každou mysl, která nechá na sebe působit. Jsou však zde i nebeští pomocníci, kteří čekají na to, aby mohli doručit jasné paprsky Boží slávy všem, kteří ho chtějí přijmout. To je pravda, kterou potřebujeme, drahocenná pravda v celé své kráse. Pravda přináší svobodu a radost (MS 43, 1908). KAPITOLA 64. 8. Nechť Bůh utváří hlínu– Když člověk vymýšlí a plánuje sám pro sebe něco, co Bůh nechtěl, aby činil, tehdy pro něho nastávají těžké časy. Bude naříkat a trápit se, a jeho těžkosti budou stále narůstat. Když se však podvolí, aby se stal hlínou v rukou hrnčíře, pak Bůh přetvoří člověka v nádobu ke cti. Hlína se poddá přetváření. Jestliže Bůh má své způsoby, stovky budou přetvořeny a učiněny nádobami, které on uzná za vhodné. Nechť Boží ruka přetvoří hlínu pro jeho službu. On přesně ví, jaký druh nádoby potřebuje. Každému člověku určuje jeho práci. Bůh ví, jaké místo je pro daného člověka nejlépe vhodné. Mnozí působí proti Boží vůli a takto zničí tkanivo. Bůh chce, aby byl každý podřízen jeho božskému vedení. Staví lidi tam, kde se podřídí, aby pracovali v souladu s Kristem, nesouce jeho božskou podobnost. Jestliže se vlastní „já“ podřídí působení, jestliže budete spolupracovat s Bohem, jestliže se budete modlit v jednotě, jestliže budete pracovat v jednotě, všichni zaujmou své místo jako vlákna v tkanivu života, stanete se překrásnou tkaninou, která učiní radost celému Božímu vesmíru (Letter 63, 1898). Hrnčíř nemůže formovat a utvářet ke cti ty, kteří nikdy nebyli v jeho rukou. Křesťanský život je pásmem každodenních odříkání, podřízení se a neustálého přemáhání. Každý den mohou být získána nová vítězství. Vlastní „já” musí být ztraceno se zřetele a Boží láska musí být neustále pěstována. Takto dorůstáme v Krista a takto je život utvořen podle božského vzoru (MS 55, 1900). Každé Boží dítě má konat tak, aby co nejlépe vyzdvihlo Boží korouhev pravdy. Má pracovat podle Božího řádu. Jestliže je vyvyšováno vlastní „já“, tehdy Kristus není veleben. Ve svém Slově se Bůh přirovnává k hrnčíři a svůj lid k hlíně. Jeho dílem je formovat a utvářet je podle své vlastní podobnosti. Lekce, kterou se můžeme z toho naučit, je lekce podřízení se. Vlastní „já“ nemůže vystupovat do popředí. Jestliže bude věnována náležitá pozornost božskému poučení, jestliže vlastní „já“ bude podřízeno Boží vůli, pak z nás ruka Hrnčíře vytvoří krásně vytvarovanou nádobu (Letter 78, 1901)

104

KAPITOLA 65. 2. Viz komentář EGW k Jr 17,25. 21-23. Viz komentář EGW k Př 31,27.

Jeremijáš KAPITOLA 3. Poučení pro duchovní Izrael – Přečtěte si, prosím, 3. kapitolu [Jeremiáše]. Tato kapitola je poučením pro novodobý Izrael. Nechť všichni, kteří tvrdí, že jsou Božími dětmi, pochopí, že on nebude sloužit jejich hříchům, stejně jako nesloužil hříchům starověkého Izraele. Bůh nenávidí zděděné a vypěstované sklony ke zlému (Letter 34, 1899). KAPITOLA 8. 7. Ptáci reagují rychleji než lidé – Vlaštovka a jeřáb pozorují změny ročních období. Stěhují se z jedné země do druhé, aby našli vhodné podnebí pro jejich pohodlí a štěstí, jaké jim určil Hospodin. Boží lid však obětuje život i zdraví uspokojování chuti. Ve své touze nahromadit si bohatství, zapomínají na Dárce všech svých požehnání. Jejich zdraví je zneužíváno a Bohem jim dané síly jsou používány k uskutečňování jejich neposvěcených, ctižádostivých plánů. Jejich dny jsou naplněny bolestí těla, neklidem mysli, protože jsou rozhodnuti následovat své zlé návyky a praktiky. Neuvažují od příčiny k následku, a proto obětují zdraví, klid a štěstí své nevědomosti (MS 35, 1899). 8. (Mt 15,9; 22,29). Současný stav je způsoben odmítnutím pravdy – Převládání hříchu je alarmující; svět je naplněn násilím jako ve dnech Noeho. Byl by svět v takovém stavu, v jakém se nachází nyní, kdyby ti, kteří tvrdí, že jsou Božím lidem, uctívali a byli poslušni zákona Hospodinova? Bylo to zavržení pravdy, odchýlení se člověka od Božích přikázání, jež vyvolalo nyní existující stav věcí. Boží Slovo díky falešným pastýřům nemá žádný účinek. Rozhodný odpor pastýřů stáda vůči zákonu Hospodinovu zjevuje skutečnost, že zavrhli Slovo Hospodinovo a na jeho místo stavějí svá vlastní slova.V jejich výkladu Písma svatého učí učení přikázání lidských. Ve svém odpadnutí od pravdy podněcovali bezbožnost, říkajíce: „Moudří jsme a zákon Hospodinův máme.“ Kristova slova adresovaná farizeům se vztahují na ně. Kristus řekl těmto učitelům: „Neznáte Písem ani moci Boží.“ ... Stav našeho světa dnes je přesně takový, jak ho představil prorok, když se bude přibližovat konec pozemských dějin (MS 60, 1900). 22. Viz komentář EGW k Ex 15,23-25. KAPITOLA 11. 16. Neplodné ratolesti budou vylomeny – [citace Jr 11,16.] Tam, kde by ratolesti měly přinášet ovoce bez omezení, byly vylomeny kvůli jejich zatvrzelé neposlušnosti. Zlé jednání obyvatel Jeruzaléma přineslo své jisté následky stejně tak na ně jako i na ty, na které působili svým vlivem. Odchýlili se od příkladu těchto svatých mužů, kteří dostali své vnuknutí od Ježíše Krista, jejich neviditelného Vůdce. Proto nemohli vytvořit charaktery, které by Bůh mohl schválit (Letter 34, 1899). KAPITOLA 17. 5. Závislost na světu je osudná – [citace Dt 4,1-2.5-9; 7,1-6.9-10] Za Davidovy vlády, lid Izraele získal sílu a poctivost díky poslušnosti Božího zákona. Ale králové, kteří následovali po něm, usilovali o své vlastní vyvýšení. Přivlastnili si slávu za velikost království, zapomínajíce na to, jak jsou zcela závislými na Bohu. Pokládali se za moudré a nezávislé kvůli poctám, jaké jim prokazovali omylní chybující lidé. Stali se zkaženými, nemorálními a vzbouřili se proti Hospodinu, odvracejíce se od něho k uctívání model. Bůh je dlouho snášel, volajíce je často k pokání. Oni ho však nechtěli poslouchat a nakonec Bůh promluvil v soudu, ukazujíce jim, jak jsou bez něho slabí. Viděl, že jsou rozhodnuti jít svou vlastní cestou, a proto je odevzdal do rukou jejich nepřátel, kteří zničili jejich zemi a vzali lid do zajetí. Svazky, které Izraelité utvořili se svými pohanskými sousedy, měly za následek ztrátu jejich totožnosti jako Božího zvláštního lidu. Byli prokvašeni zlými praktikami těch, s nimiž utvořili zakázané svazky. Spojení se světskými lidmi je vedlo k tomu, že ztratili svou první lásku a horlivost pro Boží službu. Výhody, jaké tím, že prodali sebe, chtěli získat, přinesly jen zklamání a vedly ke ztrátě mnoha duší.

105 Zkušenost Izraele bude zkušeností všech, kteří jdou do světa, aby získali sílu, odvracejíce se od živého Boha. Ti, kteří opouštějí Jediného mocného, zdroj veškeré síly, a spojují se se světskými lidmi, vkládajíce do nich svou závislost, se stanou slabými v mravní síle, jako jsou ti, kterým důvěřují. Bůh přichází s naléhavými prosbami a ujištěními k těm, kteří dělají chyby. Snaží se jim ukázat jejich chyby a přivést je k pokání. Jestliže však před ním nechtějí pokořit svá srdce, jestliže se snaží vyvyšovat sebe nad něho, musí k nim promluvit v soudu. Žádné zdání příbuznosti k Bohu, žádné uplatňování spojení s ním, nebude přijato od těch, kteří ho budou stále zneucťovat spoléháním se na rameno světské moci (RH Aug. 4, 1904). 24. (Iz 65,2; Ez 12,2). Izrael slepý k světlu, hluchý k poselstvím – Kdyby Boží vyvolený lid stál na svém určeném místě, jako strážce svaté, věčné pravdy, která měla proniknout do celého pohanského světa, Jeruzalém by stál dodnes. Oni však byli vzpurným lidem. A když Bůh učinil všechno, co mohl vykonat, dokonce v tom, že poslal svého jednorozeného Syna, byli tak neznalí Písem a moci Boží, že odmítli jedinou pomoc, která je mohla zachránit od záhuby. „Tento jest dědic,“ řekli, „pojďte, zabijme jej, a dědictví bude naše.“ Bůh povolal Izrael, aby byl světlem pohanům, a takto je vyzýval zpět k jejich věrnosti. Izrael se však stal slepým vůči světlu, hluchým k poselstvím poslaným k tomu, aby otevřela jejich chápání (MS 151, 1899). KAPITOLA 18. 1-10. Boží jednání – [citace Jr 18,1-10] Toto nám představuje Boží způsob jednání s jeho lidem. Posílá jim varování. Vede s nimi při, aby přestali konat zlo a učili se činit dobro. Slyšte Kristova slova, protože ona promlouvají ke všem, kteří tvrdí, že jsou Božím lidem. Všem, kteří následují Hospodina v konání spravedlnosti, jsou zaslíbena požehnání, ale ti, kteří kráčejí svou vlastní cestou, dokazují, že za těžkých okolností – jaké se mohou vyskytnout všude, se prokážou jako nevěrní, a proto je jim Bůh nebude moci požehnat (Letter 34, 1899). KAPITOLA 20. 7-10. Boží poslové jak ovce mezi vlky – Poselství napomenutí, která Bůh posílal skrze své proroky upadlému, odpadlickému Izraeli, ho nepřivedla k pokání. Jeho poslové, překrucovaní, nepochopení, byli jako ovce mezi vlky. Mnozí z nich byli krutě zabíjeni. S jakým pohrdáním židovský národ naložil s poselstvím, které jim Bůh posílal skrze proroka Jeremiáše! O této své zkušenosti prorok Jeremiáš říká: „Namlouvals mne, Hospodine, a dalť jsem se přemluviti; silnějšís byl nežli já, protož zmocnils se mne. Jsem v posměchu každý den, každý se mi posmívá. Nebo jakž jsem začal mluviti, úpím, pro ukrutenství a zhoubu křičím; slovo zajisté Hospodinovo jest mi ku potupě a ku posměchu každého dne.“ Tak silná byla opozice proti Jeremiášovu poselství, tak často byl tupen a posmíván, že řekl: „Nebuduť ho připomínati, ani mluviti více ve jménu jeho.“ Tak tomu bylo vždy. „Ale jest v srdci mém jako oheň hořící, zavřený v kostech mých, jehož snažuje se zdržeti, však nemohu. Ačkoli slýchám utrhání mnohých, i Magor missabiba (děs a hrůza), říkajících: Povězte něco na něj, a oznámíme to králi. Všickni, kteříž by měli býti přátelé moji, číhají na poklesnutí mé, říkajíce: Snad někde podveden bude, a zmocníme se ho, a pomstíme se nad ním.“ V tomto pokolení, kdy Boží služebníci hovoří slovo Hospodinovo, aby napomenuli činitele zla a pokárali ty, kteří vnášejí nesprávné zásady, neprožívají snad podobnou zkušenost, jakou prožíval Jeremiáš? Když jsou zaváděny způsoby jednání převracející spravedlnost a soud, tehdy musí být vyslovena pokárání. V těchto našich dnech se setkáváme s těmi stejnými těžkostmi, s jakými se setkávali Hospodinovi služebníci ve dnech starého Izraele, když byli posláni, aby odhalili panující zlo, jež kazilo jejich vliv (MS 56, 1902). KAPITOLA 23. 1. (Oz 8,1; 13,9; Mt 15,6). Pastýři, kteří rozptylují – Existují zdánlivě zbožní mužové, kteří zastiňují hříšníka svým vlastním přestoupením. Znevažují Boží přikázání tím, že si vyvolují tradice lidí, činí tak neplatným zákon Boží, a tím podporují odpadlictví. Výmluvy, které činí, jsou mdlé a chabé, čímž působí záhubu svým vlastním duším a také duším jiných. ... Na ty, kteří vzali na sebe dílo pastýřů stáda dopadnou nejtěžší soudy, protože představovali lidem bajky namísto pravdy. Děti povstanou a proklejí své rodiče. Členové církve, kteří dbali světla a obrátili se, ale spoléhali ve věci spasení svých duší na kazatele, poznají v onom Božím dni, že žádná jiná duše nemůže zaplatit výkupné za jejich přestoupení. Bude stoupat strašné volání: „Jsem ztracen, navěky ztracen.“ Lidé budou mít pocit, jakoby chtěli roztrhnout na kusy kazatele, kteří jim kázali bludy a odsuzovali pravdu. Čistá pravda pro tuto dobu vyžaduje reformaci života, oni se však oddělují od lásky k pravdě, a proto může být o nich řečeno: „Z tebeť jest zhouba tvá, ó Izraeli.“ Hospodin posílá lidu poselství: „Přičině k ústům svým troubu, rci: Aj, letí jako orlice na dům Hospodinův, proto že přestoupili smlouvu ,ou, a proti zákonu mému převráceně činili.”(Letter 30, 1900). 6. Den korunovace – V den Spasitelovy korunovace neuzná za svého nikoho, kdo bude mít na sobě nějakou poskvrnu nebo vrásku. Avšak svým věrným odevzdá koruny nesmrtelné slávy. Ti, kteří nechtěli, aby nad nimi panoval, ho uvidí obklopeného armádou spasených,

106 z nich každý ponese znamení – HOSPODIN NAŠE SPRAVEDLNOST. Spatří hlavu, kdysi korunovanou trny a nyní korunovanou diadémy slávy (RH May 5, 1903). 28. (1 K 3,13). Kažte slovo a vypusťte plevy – Pokud se jedná o proniknutí do tématu božského tajemství podstaty Boží, Kristus vždy udržoval moudrou zdrženlivost. Činil tak proto, aby zavřel dveře tam, kde by neměly být povzbuzovány lidské domněnky. Nejposvátnější, svatá a věčná tajemství, která Bůh nezjevil, jsou jen pouhými spekulacemi, když jsou posuzována z lidského hlediska, pouhými teoriemi, které matou mysl. Jsou takoví, kteří znají pravdu, ale neuplatňují ji v životě. Velice touží po nějaké nové, neobvyklé věci, aby ji mohli představovat. Ve své veliké horlivosti stát se originálními někteří budou přinášet neskutečné myšlenky, jež jsou pouze plevami. Dokonce nyní je snižováno vznešené a živé poselství pro tuto dobu na legrační a neskutečnou úroveň a senzacechtivé mysle jsou připraveny chopit se domněnek a dohadů, a lidské teorie a falešná věda budou přijaty a učeny jako pravda. Takoví postaví zkoušku svého spasení na dohadech bez toho jasného: „Tak praví Pán.“ Takto přinesou hromadu smetí, dříví, sena a strniště jako drahocenný materiál, který má být položen jako základní kámen. Toto neobstojí ve zkoušce ohněm, ale bude stráveno, a jestliže ti, kteří uvěřili těmto teoriím, jsou tak oklamáni a neznají pravdu, a přesto se obrátí, zachrání svůj život ohněm pokání a ponížení před Bohem. Oni se zabývali obyčejnými věcmi, místo svatými. Mnozí se chopí myšlenek, které nemají žádný význam, a předloží je Božímu stádu jako pokrm, zatímco jsou pouze plevami, které nikdy nepřinesou užitek nebo posílení Božímu stádu, ale budou je udržovat v nížinách, protože se živí tím, co nemá nejmenší hodnotu nebo výživu. Co jest té plevě do pšenice? (MS 45, 1900). KAPITOLY 25, 27-29, 30-31. (Da 9,1). Daniel studoval záznamy – Opisy listů poslaných Jeremiášem Hebrejům zajatým v Babylóně a také listy poslané falešnými proroky těmto zajatcům a správcům Jeruzaléma spolu s historii sporu mezi pravým a falešným, můžeme najít ve 27. a 29. kapitole Jeremiáše. Bezprostředně po výměně těchto listů mezi Jeremiášem a staršími Izraele v zajetí, byl tento prorok poučen, aby zapsal v knize všechno, co mu bylo zjeveno, a co se týkalo obnovení Izraele. Je to zaznamenáno v 30. a 31. kapitole knize Jeremiáše. Toto, spolu s proroctvím 25. kapitoly, jsou listy a záznamy, které prorok Daniel během „prvního léta kralování Daria Médského“ na modlitbách studoval – šedesát let a více potom, co byly napsány (RH March 21, 1907). KAPITOLA 25. 11-12. (kap. 28; 29,14). Trest úměrný k porozumění a pohrdání varováními – „V čtvrtém roce Joakima”, hned po tom, co byl Daniel odveden do Babylónu, Jeremiáš předpověděl zajetí mnoha Židů, jako jejich trest za nedbání Slova Hospodinova. Kaldejští byli použiti jako nástroj, kterým Bůh káral svůj neposlušný lid. Jejich trest byl úměrný k jejich porozumění a varování, jimiž pohrdali. „I bude všecka země tato pustinou a pouští“, prohlásil prorok; „a sloužiti budou národové tito králi Babylonskému sedmdesáte let. Potom pak po vyplnění sedmdesáti let trestati budu na králi Babylonském a na tom národu, dí Hospodin, nepravost jejich, totiž na zemi Kaldejské, tak že obrátím ji v pustiny věčné.” Ve světle těchto jasných slov předpovídajících dobu trvání zajetí, by se zdálo divné, kdyby někdo zastával názor, že Izraelité by se mohli vrátit z Babylonu dříve. A přece byli v Jeruzalémě i v Babylóně takoví, kteří nepřestávali povzbuzovat lid v naději na brzké vysvobození. Bůh jednal souhrně s některými těmito falešnými proroky a tímto obhájil pravdivost Jeremiáše – svého posla. Až do času konce se budou objevovat mužové, kteří budou vyvolávat zmatek a vzpouru mezi lidem, který tvrdí, že je poslušný Božího zákona. Ale tak jistě, jako božské soudy dopadly na falešné proroky v Jeremiášových dnech, tak jistě zlí služebníci dnešních dnů obdrží plnou míru trestu, protože Hospodin se nezměnil. Ti, kteří prorokují lži, povzbuzují lid, aby pohlížel na hřích jako na nějakou malichernou věc. Když jsou zjeveny následky jejich zlých činů, budou se snažit, pokud to bude možné, učinit ty, kteří je věrně varovali, zodpovědnými za jejich těžkosti, stejně jako Židé obvinili Jeremiáše za jejich zlověstná neštěstí. Ti, kteří si volí cestu vzpoury proti Hospodinu, mohou vždy najít falešné proroky, kteří omlouvají jejich skutky a lichotí jim k jejich záhubě. Lživá slova často učiní mnoho přátel, tak jak je to ukázáno v případě těchto falešných učitelů mezi Izraelity. Tito takzvaní proroci ve své předstírané horlivosti vůči Bohu našli mnohem více věřících a následovníků než pravý prorok, který přinášel jednoduché poselství od Hospodina. Se zřetelem na dílo těchto falešných proroků, byl Jeremiáš veden Hospodinem, aby napsal listy vůdcům, starším, kněžím, prorokům a všem lidem, kteří byli odvedeni jako zajatci do babylonského zajetí, a vyzýval je, aby se nenechali svést k tomu, aby uvěřili, že jejich vysvobození je blízko, ale aby se tiše podrobili a věnovali se svým povoláním a učinili si pokojné domovy mezi svými dobyvateli. Hospodin jim přikázal, aby se nenechali svést takzvanými proroky a hadači falešnými nadějemi. Skrze svého služebníka Jeremiáše je ujistil, že po sedmdesáti letech poroby, budou vysvobozeni a vrátí se do Jeruzaléma. Bůh vyslyšel jejich modlitby a prokázal jim svou přízeň, když se obrátili k němu celým svým srdcem. [citace Jr 29,14] (RH March 14, 1907).

107 KAPITOLA 27. 12-22. Viz komentář EGW ke 2 Kr 24,17-20. KAPITOLA 28. Viz komentář EGW ke kap. 25,11-12. KAPITOLA 29. 14. Viz komentář EGW ke kap. 25,11-12. KAPITOLA 31. 10-12. Božská pomoc prospěšná k nápravě – [citace Jr 31,10-12] Kukuřice a víno jsou symboly milosti a hojnosti. Všichni, kteří přijímají poselství, které Hospodin posílá proto, aby je čistil a očistil od všech návyků neposlušnosti vůči jeho přikázáním a přizpůsobení se světu, a kteří se kají ze svých hříchů a napravují se, obracejíce se k Bohu o pomoc a kráčejíce po cestě poslušnosti jeho přikázáním, obdrží božskou pomoc, aby mohli napravit své špatné jednání. Ale ti, kteří jenom zdánlivě projevují lítost a hledají Pána, přesto že neodkládají své zlé skutky, nejenom klamou sebe, ale když je jim jejich jednání představeno v symbolech nebo podobenstvích, pociťují hanbu a zármutek, protože zklamali rovněž i Hospodina. Věřili a důvěřovali svému vlastnímu jednání. Jako lid byli napomínáni, a přesto neodložili své zlé skutky, které vyžadovaly pokárání (MS 65, 1912). KAPITOLA 36. Nyní se objeví ty stejné události – [citace Jr 36,1-7]. Tato kapitola je záznamem historických událostí, které se budou opakovat. Nechť všichni, kteří touží přijmout varování, čtou pozorně. [citace Jr 36,22-23.27-28.32] (MS 65, 1912). KAPITOLA 39. 4-7. Viz komentář EGW ke 2 Kr 24,17-20. KAPITOLA 48. 10-12. Duch nepůsobí mimo lidskou sílu odporu – Vliv Ducha na lidskou mysl působí podle božského řádu. Ale Duch nepůsobí způsobem a mocí mimo sílu odporu lidského nástroje. Člověk nemusí chtít slyšet Boží rady a napomenutí. Může se rozhodnout vzít řízení svého jednání do svých vlastních rukou, ale když tak činí, není učiněn nádobou ke cti. Podobně jako Moáb se nechce změnit, „není přeléván z nádoby do nádoby,“ a proto jeho vůně v něm nezůstává. Nechce napravit své narušené rysy charakteru, i když Hospodin jasně poukázal na jeho dílo, jeho výsady, jeho možnosti, a pokrok, jaký mohl být učiněn. Je to příliš těžké, aby mohl rozbít své staré způsoby, a změnit své myšlenky a metody. „Jeho vůně není proměněna.“ Lne ke svým vadám a tímto se stává nezpůsobilým pro svaté dílo kazatele. Není ochotný přísně zkoumat samého sebe, ani pozorně hledat světlo, aby zazářilo nad ním jasným a zřetelným způsobem. Jeho modlitby nestoupaly k Bohu v pokoře, zatímco se s poníženým úsilím snažil prožívat své modlitby pochopením a vykonáváním svých povinností. Poté, co jej Hospodin podrobil zkoušce a prověřování, aby mohl být jistým svého povolání jako kazatele, pokud je spokojen s následováním svých vlastních cest a své vlastní vůle, nebude věnovat pozornost zjevením Božího Ducha, a jestliže nechce mít užitek z růstu v milosti a z hloubky porozumění, buďte si jisti, že ho Pán nepotřebuje, protože nemůže oznamovat to, co sám nikdy nepřijal. Každá duše má sloužit. Má používat všechny fyzické, morální i duševní síly, skrze posvěcení Duchem, aby mohla být Božím spolupracovníkem. Všichni jsou zavázáni zasvětit se aktivní a bezvýhradné Boží službě. Mají spolupracovat s Ježíšem Kristem ve velkém díle pomáhání jiným. Kristus zemřel za každého člověka. Vykoupil každého člověka tím, že položil svůj život na kříži. Učinil to proto, aby člověk nemusel již déle žít bez cíle sobeckým životem, ale aby mohl žít pro Ježíše Krista, který zemřel pro jeho spasení. Všichni nejsou povoláni, aby vstoupili do kazatelské služby, přesto však mají sloužit. Je to zneuctěním Božího svatého Ducha pro každého, kdo si zvolí život sloužení sobě samému. Kazatelská služba neznamená jenom studium knih a kázání. Z%namená službu (Letter 10, 1897).

108 Poznání pravdy není uplatňováno – Tento popis Moába představuje sbory, které se staly jako Moáb. Nestály na svém stanovišti povinnosti jako věrní strážní. Nespolupracovali s nebeskými bytostmi cvičením Bohem jim daných schopností ke konání Boží vůle, odpírajíce mocnostem temnoty a používajíce každou Bohem jim danou schopnost pro pokrok pravdy a spravedlnosti v našem světě. Mají poznání pravdy, ale neuplatňují v životě to, co znají (MS 7, 1891). Bůh vychovává své pracovníky – Bůh dal každému člověku jeho práci a my máme uznat moudrost jeho plánu, který měl s námi, upřímnou spolupráci s ním. Pravé štěstí lze nalézt pouze v životě služby. Ten, kdo žije neužitečným, sobeckým životem, je nešťastný. Je nespokojený sám se sebou a také se všemi ostatními. Pán vychovává své pracovníky, aby byli připraveni zastávat místa jim určená. Takto chce, aby byli připraveni konat přijatelnější službu. Jednotvárný život není nejprospěšnější pro duchovní růst. Někteří mohou dosáhnout nejvyšší úrovně duchovnosti pouze změnou pravidelného řádu věcí. Když Bůh ve své prozřetelnosti vidí, že změny jsou nezbytné pro úspěch v budování charakteru, naruší plynulý běh života. Jsou takoví, kteří chtějí být vládnoucí silou a kteří potřebují posvěcení v podřízení se. Bůh uskuteční změnu v jejich životech. Možná že před ně postaví povinnosti, které si nezvolili. Pokud budou ochotní, aby je vedl, dá jim milost a sílu ke konání těchto povinností v duchu podřízení se a užitečnosti. Takto budou učiněni způsobilými zastávat místa, kde jim jejich vycvičené schopnosti prokážou velkou službu. Některé Bůh vychovává tím, že na ně dopouští zklamání a zdánlivý neúspěch. Je to jeho záměr, aby se naučili přemáhat těžkosti. Naplňuje je rozhodnutím, aby se každý zdánlivý nezdar proměnil na úspěch. Často se lidé modlí a pláčou kvůli těžkostem a překážkám, které se jim staví do cesty. Jestliže si však uchovají počátek své důvěry pevný až do konce, Bůh způsobí, že jejich cesty budou bez překážek. Úspěch přijde na ty, kteří bojují proti zdánlivě nepřekonatelným těžkostem. ... Mnozí nevědí, jak mají pracovat pro Boha, ne protože by museli být neznalí, ale protože se nechtějí podřídit jeho výchově. O Moábovi je mluveno jako o tom, který selhal, protože prorok prohlašuje: „Mělť jest pokoj Moáb od dětinství svého ... aniž býval přelíván z nádoby do nádoby, totiž do zajetí nechodíval; pročež zůstala v něm chuť jeho, a vůně jeho není proměněna.“ Tak je to s těmi, jejichž zděděné a vypěstované sklony ke zlému nejsou od nich odňaty. Jejich srdce nejsou očištěna od poskvrnění. Byla jim dána možnost konat dílo pro Boha, ale oni toto dílo nechtěli konat, protože si přáli uskutečňovat své vlastní plány. Křesťané mají být připraveni ke konání díla, které zjevuje laskavost, shovívavost, dlouhou snášenlivost, něžnost a trpělivost. Pěstování těchto drahocenných darů má být uvedeno do života křesťana, aby když bude povolán Mistrem do služby, mohl použít své nejvyšší síly pro pomoc a požehnání těch, kteří ho obklopují (RH May 2, 1907).

Ezechiel KAPITOLA 1. Slavná zjevení během nejtemnějších dnů – Všichni, kteří slouží Bohu s čistotou duše, budou vědět, že je žárlivý a že jeho čest by měla být uchována. Mnohá z neslavnějších zjevení zaznamenaných v Bibli byla učiněna Pánem v nejtemnějších dnech dějin církve. Hospodin dal tato zjevení své slávy, aby lidé byli hluboce dojati svatostí jeho služby. Byly učiněny dojmy, které měly působit se slavnostní sílou na mysl, ukazujíce, že Bůh je Bohem a že neztratil svoji slávu. Proto dnes vyžaduje nejvyšší věrnost ve své službě. Na lidských myslích musí být zanechány dojmy, že Hospodin Bůh je svatý a že obhájí svou slávu (MS 81, 1906). 8. (kap. 10,8.21). Božská moc dává úspěch – V Ezechielově vidění měl Bůh svou ruku pod křídly cherubína. Toto má naučit jeho služebníky, že je to božská moc, která jim dává úspěch. On bude s nimi spolupracovat, jestliže odstraní nepravost a budou čistými v srdci a v životě. Nebeští poslové, které viděl Ezechiel, jako blyštivé světlo pohybující se mezi živými bytostmi rychlosti blesku, představují rychlost, s jakou toto dílo bude nakonec postupovat ke svému ukončení. Ti, kteří nespí, kteří jsou neustále v práci, aby uskutečňovali jeho plány, mohou harmonicky vést jeho velké dílo. To, co se zdá být pro omezené mysli těžké a složité, Hospodinova ruka může udržet v dokonalém pořádku. On může vymyslet způsoby a prostředky, které zmaří plány bezbožných rádců a těch, kteří osnují zlo. Ti, kteří jsou povoláni do zodpovědných postavení v Božím díle, často pociťují, že nosí těžká břemena, mohou být uspokojeni, když vědí, že Ježíš je všechny nese. Dáváme svolení, abychom vcelku věnovali příliš velkou pozornost těžkostem a problémům Božím díle. Musíme mu důvěřovat, věřit v něho a jít kupředu. Neúnavná bdělost nebeských poslů, jejich neustálá činnost v jejich službě ve spojení s bytostmi země, nám ukazuje, jak Boží ruka vede kola v kolech. Božský Instruktor říká každému činiteli ve svém díle, tak jako řekl starobylému Cýrovi: „Přepásal jsem tě, ačkoli mne neznáš.” (RH Jan. 11, 1887). 15-28. Osobní svoboda, avšak dokonalá harmonie – Bůh zná každého člověka. Kdyby naše oči mohly být otevřeny, viděli bychom věčnou spravedlnost působící v našem světě. Mocný vliv působí, ale ne pod vedením člověka. Člověk si může myslet, že řídí záležitosti, ale zde působí vyšší než lidské vlivy. Boží služebníci vědí, že Bůh působí proti satanovým plánům. Ti, kteří neznají Boha, nemohou pochopit jeho pohyby. Zde působí kolo v kole. Zdánlivě komplikovaný mechanismus je tak složitý, že člověk může vidět pouze dokonalou spleť. Ale

109 božská ruka, jak ji viděl prorok Ezechiel, je umístěna na kolech a každá část se pohybuje v dokonalé harmonii, každá koná své určené dílo, přesto však v osobní svobodě působení (MS 13, 1898). KAPITOLA 9. 2-4. (Ef 1,13; 4,30). Znamení, které čtou andělé – [citace Ef 1,13] Co je pečetí živého Boha, která je vložena na čela jeho lidu? Je to znamení, které mohou číst pouze andělé, a ne lidské oči; protože anděl zhouby musí vidět toto znamení vykoupení (Letter 126, 1898). Anděl s písařským kalamářem, má vložit toto znamení na čela všech, kteří se oddělili od hříchu a hříšníků, a za tímto andělem jde anděl zhouby (Letter 12, 1886). (Zj 7,2). Pečeť je utvrzením v pravdě – Jakmile je Boží lid zapečetěn na svých čelech – a není to nějaká pečeť nebo znamení, které mohou být viditelné, ale je to utvrzení v pravdě, jak rozumové, tak i duchovní, tak nemohou být otřeseni – právě tehdy, kdy Boží lid je zapečetěn a připraven pro tříbení, které má přijít. Ve skutečnosti tříbení již začalo; Boží soudy jsou již nyní na zemi, přinášejí nám varování, abychom mohli vědět, co přichází (MS 173, 1902). KAPITOLA 10. 8,21. Viz komentář EGW ke kap. 1,8. KAPITOLA 12. 2. Viz komentář EGW k Jr 17,25. KAPITOLA 16. 49. Nenapodobovat – Prorok Ezechiel zde popisuje třídu lidí, jejíž příklad by křesťané neměli napodobovat [citace Ez 16,49]. Nejsme neznalí toho, že Sodoma padla kvůli zkaženosti jejích obyvatel. Prorok zde vyjmenovává jednotlivá zla, která vedla ke zhýralým mravům. Vidíme, že nyní panují na světě ty stejné hříchy, které byly v Sodomě a které na ni přivolaly Boží hněv a způsobily její úplné zničení (HR July, 1873). KAPITOLA 20. 12. Viz komentář EGW k Da 7,25. 12-13. Pohrdání zákonem ukazuje na pohrdání Zákonodárcem – Ti, kteří pošlapávají Boží autoritu a projevují otevřené pohrdání vůči zákonu danému v takové majestátnosti na hoře Sinaj, ve skutečnosti pohrdají ZÁKONODÁRCEM – velkým JÁ JSEM. Přestupováním zákona, který Bůh vyhlásil v takovém majestátu a uprostřed takové nesrovnatelné slávy, lid projevil otevřené pohrdání velkým ZÁKONODÁRCEM a trestem za to byla smrt (3SG 294, 300). KAPITOLA 28. 1-26. Tyto dějiny jsou neustálou ochranou – Prvním hříšníkem byl ten, kterého Bůh velmi vyvýšil. Je představován postavou knížete Týru, vzkvétajícího v síle a vznešenosti. Poznenáhlu se satan začal oddávat touze po vlastním vyvýšení. Písmo svaté říká: „Pozdvihlo se srdce tvé slávou tvou, k zlému jsi užíval moudrosti své příčinou jasnosti své”. „Však jsi ty říkával v srdci svém ... nad hvězdy Boha silného vyvýším trůn svůj ... budu rovný Nejvyššímu.“ Přesto, že veškerá jeho sláva pocházela od Boha, tento mocný anděl dospěl k přesvědčení, že ji bude považovat za svou vlastní. Nespokojen se svým postavením – ačkoli ctěn nad nebeské zástupy – dovolil si bažit po poctách, které náležely pouze Stvořiteli. Místo, aby se snažil učinit Boha tím nejvyšším v náklonnostech a oddanosti všech stvořených bytostí, snažil se získat jejich službu a oddanost pro sebe. A tím, že toužil po slávě, kterou nekonečný Otec oděl svého Syna, tento kníže andělů toužil po moci, která byla výsadní právem pouze Krista samotného. Až do samotného uzavření sporu v nebi tento velký uchvatitel pokračoval v ospravedlňování sebe sama. Když bylo oznámeno, že spolu se všemi jeho stoupenci musí být vypuzen z příbytku blaženosti, tehdy vůdce vzbouřenců projevil směle své opovržení nad zákonem Stvořitele. Označil Boží zákony jako omezení jejich svobody a prohlásil, že jeho cílem je zajistit zrušení zákona. Satan a jeho zástupy jednohlasně svalili vinu za svou vzpouru zcela na Krista, prohlašujíce, že kdyby nebyli napomínáni, nikdy by se nevzbouřili.

110 Satanova vzpoura má být lekcí pro celý vesmír pro všechny nastávající věky – stálým svědectvím přirozenosti a strašných následků hříchů. Působení satanovy vlády, její následky jak pro lidi tak i pro anděly, ukázaly, jaké ovoce přináší odstranění Boží autority. Podává svědectví, že spolu s existencí Boží vlády a jeho zákona je spojeno blaho všech jeho stvoření. Tímto mají být dějiny tohoto strašného experimentu vzpoury věčnou zárukou pro všechny svaté bytosti, aby byly chráněny před oklamáním, pokud jde o povahu přestoupení, aby je zachránil před pácháním hříchu a snášením jeho trestu. V každé chvíli může Bůh odejmout nekajícím projevy svého podivuhodného milosrdenství a lásky. Ó, kéž by lidé přemýšleli o tom, co bude jistým důsledkem jejich nevděčnosti vůči němu a jejich pohrdání nekonečným Darem Krista našemu světu! Jestliže budou nadále milovat více přestoupení než poslušnost, nynější požehnání a velké Boží milosrdenství, kterému se nyní těší, ale nedoceňují je, se nakonec stanou příčinou jejich věčné záhuby. Tehdy, když bude pro ně již příliš pozdě, aby poznali a pochopili to, čím opovrhovali jako bezvýznamnou věcí, si uvědomí, co znamená být bez Boha a bez naděje. Tehdy si rovněž uvědomí, co ztratili tím, že se rozhodli být nevěrní vůči Bohu a že se postavili do vzpoury vůči jeho přikázáním (MS 125, 1907). Představení všeobecného hnutí – Vyzývám náš lid, aby studoval 28. kapitolu Ezechiele. To, co je zde představeno, se týká především Lucifera, padlého anděla, má však ještě širší význam. Není zde popsána pouze jedna bytost, ale všeobecné hnutí, a to právě to, jehož budeme svědky. Poctivé studium této kapitoly by mělo vést ty, kteří hledají pravdu, aby kráčeli v plném světle, které Bůh dal svému lidu, aby nebyli svedeni klamy těchto posledních dnů (SpecialTestimonies, Series B, No.17, p.30). 2,6-10. Brzy se naplní – [citace 2 Te 2,7-8; Ez 28,2.6-10] Rychle se blíží čas, kdy toto místo Písma bude naplněno. Svět a vyznávající protestantské církve se v těchto našich dnech postaví na straně člověka hříchu. ...Velkým sporným bodem, který přichází, bude sedmý den – sobota (RH April 19, 1898). 12. Lucifer byl velmi, jak jen to bylo možné, podobný Bohu – Zlo vzniklo u Lucifera, který se vzbouřil proti Boží vládě. Před svým pádem byl cherubem ochráncem, vyznačujícím se svou dokonalostí. Bůh ho učinil dobrého a překrásného, tak hodně, jak jen to bylo možné, podobného jemu (RH Sept. 24, 1901). 12-15. (Iz 14,12-14). Proč Bůh nemohl vykonat už nic víc – Satan, vůdce padlých andělů, kdysi zaujímal vysoké postavení v nebi. Byl nejvíce ctěn hned po Kristu. Poznání Božího charakteru, jeho dobroty, moudrosti, milosrdenství a vznešené slávy, které on jako i andělé, kteří s ním padli, vlastnili, učinilo jejich vinu neodpustitelnou. Nebyla žádná možná naděje na vykoupení těch, kteří byli svědky a těšili se z nevýslovné slávy nebes a viděli strašný Boží majestát a v přítomnosti veškeré této slávy se proti němu vzbouřili. Nebylo již žádných, nových a podivuhodných projevů vznešené Boží moci, která by na ně mohla zapůsobit tak hlubokým dojmem, jako ta, kterou již zakusili. Jestliže se mohli vzbouřit v samotné přítomnosti nevýslovné slávy, nemohli být umístěni do příznivějšího postavení, aby mohli být vyzkoušeni. Nebylo žádné další síly ani moci, ani větší výšky a hloubky nekonečné slávy, která by mohla přemoct jejich žárlivé pochybnosti a odbojné reptání („The Temptation of Christ”, pp. 18-19). 15-19. (Iz 14,12-15; Zj 12,7-9). Satanovo zkázonosné působení – V existujícím vesmíru zavládla velká vzpoura. Není snad velkého vůdce této vzpoury? Není to satan, který podněcuje do vzpoury životy i duše všeho lidstva? Není snad on prvním velkým odpadlíkem od Boha? Vzpoura trvá. Lucifer odpadl od své věrnosti a oddanosti a svádí boj proti Boží vládě. Kristus byl určen, aby potlačil tuto vzpouru. Činí tento svět svým bojištěm. Stojí v čele lidské rodiny. Odívá své božství lidstvím a prochází územím, na kterém Adam padl, a snáší všechny útoky satanových pokušení, nepodléhá jim však ani v jediném případě. Spasení světa je v sázce. On odolával arcipodvodníku. V zájmu člověka musí zvítězit jako člověk a člověk musí zvítězit tím stejným způsobem jako on, a to – „Je psáno”. Jeho vlastní slova mohla být pod pláštíkem lidství nesprávně posuzována, špatně vykládána a překrucována. Jeho vlastní slova, když je vyslovil jako božský Syn Boha, nemohla být překrucována. Bude to v posledním velkém dni, kdy každý případ obdrží to, jaké byly jeho skutky, nastane konečné a věčné odsouzení satana a všech jeho stoupenců, a také všech, kteří sloužili pod jeho soudní pravomocí a ztotožnili se s ním. Bude tehdy moci uvést nějaký důvod pro svou vzpouru? Když se ho Soudce celého světa zeptá: Proč jsi to učinil? Jaký důvod může uvést? Čím se může hájit? Pamatujte si, každý jazyk umlkne, každá ústa, která byla tak připravená mluvit zlo, tak pohotová obviňovat, tak rychlá pronášet slova vzájemného obviňování a klamu, jsou zastavena a celý svět vzpoury stojí němý před Bohem; jejich jazyky přilnou k patru jejich úst. Místo, kde vstoupil hřích, může být přesně určeno. „Byl jsi dokonalý na cestách svých ... až se našla nepravost při tobě.” „Pozdvihlo se srdce tvé slávou tvou, k zlému jsi užíval moudrosti své příčinou jasnosti své.” Všechno to bylo darem Božím. Bůh nemůže být obviněn za to, že učinil tohoto cheruba ochránce, krásným, vznešeným a dobrým. „Pro množství kupectví tvého uprostřed tebe plno jest bezpráví a velmi jsi prohřešil. ... Pro množství nepravostí tvých a pro nespravedlnost kupectví tvého poskvrnil jsi svatyně své.” Na tomto místě slovo „kupectví” je symbolem zkorumpované správy. Označuje vnášení prospěchářství do duchovních úřadů. Nic není v duchovní službě Bohem přijímáno, kromě cílů a skutků, které slouží pro dobro celého vesmíru. Činění dobra jiným přispěje ke slávě Boží. Zásady satanova působení v nebi jsou těmi stejnými zásadami, kterými působí skrze lidské nástroje na tomto světě. Je to jen díky těmto zvráceným zásadám, že každá pozemská říše i církve jsou stále více zkaženější. Působením těchto zásad satan svádí a kazí celý svět od samého začátku až do konce. Pokračuje v uskutečňování té stejné politiky, kterou původně začal v nebeském vesmíru. Podněcuje celý svět svým násilím, pomocí něhož zkazil svět ve dnech Noeho (Letter 156, 1897).

111

KAPITOLA 31. Viz komentář EGW k Ž 92,12. KAPITOLA 33. Osobní zodpovědnost – Třicátá třetí kapitola Ezechiele ukazuje,že Boží vláda je vládou osobní zodpovědnosti. Každý musí stát sám za sebe. Nikdo nemůže být poslušný za svého bližního. Nikdo nebude omluven za zanedbání svých povinností kvůli stejnému zanedbání u svého bližního (Letter 162, 1900). Je potřebný varovný hlas – Třicátá třetí kapitola Ezechiele je nástinem díla, které Bůh schvaluje. Ti, kteří zaujímají v církvi zodpovědná postavení, ti, kteří jsou poctěni Bohem tím, že byli určeni, aby stáli jako strážní na hradbách Siona, mají být v každém ohledu tím, co je zahrnuto ve významu slova „strážný“. Mají být vždy na stráži před nebezpečími hrozícími v duchovním životě, zdraví a blahobytu Božího dědictví. Na nás, jako na své služebníky, Bůh vložil břímě slavnostní zodpovědnosti. ... Bůh nám řekl: „Vy, jste solí země.” Udržující vliv, kterým můžeme působit na světě, nám udělil Pán. Dary, které od něho neustále přijímáme, mají vytékat z rukou a srdce k těm, kteří jsou kolem nás, kteří se ještě nespojili s vrchním Zdrojem. Když vidíme, že Bůh je zneuctěn, neměli bychom zůstávat v klidu, ale měli bychom činit a říci všechno, co můžeme, abychom přivedli jiné k tomu, aby viděli, že Bůh nebes nemůže být pokládán za obyčejného člověka, ale za Nekonečného, toho Jediného, hodného nejvyšší lidské úcty. Představujme Boží Slovo v jeho čistotě a pozvedněme hlas ve varování proti všemu, co by mohlo zneuctít našeho nebeského Otce (MS 165, 1902). KAPITOLA 34. 3. Obvinění kazatelů – Na Božích služebnících spočívá slavnostní a vážné obvinění. Budou voláni k přísné zodpovědnosti za způsob, jakým vykonávali svou zodpovědnost. Jestliže neříkají lidem o závazných požadavcích Božího zákona, jestliže nekážou slovo v jeho jasnosti, ale matou mysle lidí svými vlastními výklady, jsou pastýři, kteří krmí sami sebe a zanedbávají krmit stádo. Pozbavují účinnosti zákon Hospodina a duše hynou kvůli jejich nevěrnosti. Krev těchto duší dopadne na jejich hlavy. Bůh je bude volat k zodpovědnosti za jejich nevěrnost. Nebude však žádné rozumné výmluvy pro ty, kteří naslouchali sofistice lidí, odvrhnouce Boží slovo. Boží zákon je odrazem jeho charakteru. A jeho Slovo není Ano a Ne, ale Ano a Amen (Letter 162, 1900). KAPITOLA 36. 25-26. (J 3,3-7). Znak nového srdce – [citace Ez 36,26] Zvláště mládež klopýtá na tomto úsloví „nové srdce”. Neví, co to znamená. Očekává nějakou zvláštní změnu, která by se měla odehrát v jejich citech. Toto nazývají obrácením. Na tomto bludu klopýtly a padly tisíce, nerozumějíce výrazu: „Musíte se znovuzrodit.“ Satan svádí lidi k tomu, aby si mysleli, že když jsou v citovém vytržení, že jsou obráceni. Jejich zkušenost však neučinila změnu. Jejich činy jsou stejné jako předtím. Jejich život nezjevuje žádné dobré ovoce. Modlí se často a dlouho a neustále se odvolávají na pocity, jaké měli v tom a v tom čase. Nežijí však novým životem. Jsou svedeni. Jejich zkušenost nesahá hlouběji než pocity. Stavějí na písku a když zavanou nepříznivé větry, jejich dům bude smeten. ... Když Ježíš hovoří o novém srdci, míní tím mysl, život a celou bytost. Změnit srdce znamená odvrátit své city od světa a soustředit je na Krista. Mít nové srdce znamená mít novou mysl, nové cíle a nové pohnutky. Co je znakem nového srdce? Změněný život. Znamená to každý den, každou hodinu umírat sobectví a pýše (YI Sept. 26, 1901). 26. (Ž 51,10). Jak je nové srdce uchováváno? – Jedna z nejhorlivějších modliteb zaznamenaných v Božím Slově je modlitba Davidova, ve které prosí: „Srdce čisté, stvoř mi, ó Bože.” Boží odpověď na tuto modlitbu zní: Dám ti nové srdce. Je to dílo, které žádný omezený člověk nemůže vykonat. Muži a ženy musí začít od začátku, hledajíce Boha co nejhorlivěji, aby získali pravou křesťanskou zkušenost. Musí na sobě pociťovat přetvářející moc Ducha svatého. Mají přijmout nové srdce a udržet ho laskavým a něžným díky milosti nebes. Duše musí být očištěna od sobeckého ducha. Musí pracovat horlivě a s pokorou srdce, každý má vzhlížet k Ježíši pro vedení a povzbuzení. Pak bude celá stavba spojena dohromady a bude růst ve svatý chrám v Pánu (Letter 224, 1907). KAPITOLA 37.

112 1-10. Co může vykonat lidská moc? – Jednou byl prorok Ezechiel ve vidění postaven uprostřed velkého údolí a před ním se rozprostírala neutěšená scéna. Celý prostor tohoto údolí byl pokryt mrtvými kostmi. Byla položena otázka: „Synu člověčí, mohly-li by ožiti kosti tyto?“ Prorok odpověděl: „Panovníče Hospodine, ty víš.” Co by mohla vykonat lidská síla a moc s těmito mrtvými kostmi? Prorok neviděl žádnou naději na to, aby jim mohl být udělen život. Ale když se tak díval, Boží moc začala působit. Roztroušené kosti se začaly hýbat a „přibližovaly se kosti jedna k druhé”, a spojily se dohromady šlachami. Pak byly pokryty masem, a když Hospodin dechl do takto zformovaných těl, „všel do nich duch a ožili, a postavili se na nohách svých, zástup velmi veliký” (MS 85, 1903). Vidění o našem díle – Duše těch, které toužíme zachránit, jsou podobné obrazu, který Ezechiel spatřil ve vidění – údolí suchých kostí. Ony jsou mrtvé ve vinách a hříších, Bůh by však chtěl, abychom jednali s nimi tak, jako kdyby byly živými. Byla nám položena otázka: „Synu člověčí, mohly-li by ožiti kosti tyto?“ – naší odpovědí by mělo být pouze vyznání naší nevědomosti: „Panovníče Hospodine, ty víš.” Podle všeho zdání tam není nic, co by nám mohlo dát naději pro jejich oživení. Přesto však prorocké slovo musí být mluveno dokonce těm, kteří jsou přirovnáni k suchým kostem v údolí. Žádným způsobem se nemáme nechat odradit od plnění našeho poslání lhostejností, otupělostí a nedostatkem duchovního vnímání u těch, kterým bylo Boží Slovo přineseno. Máme hlásat Slovo života těm, které můžeme považovat za tak beznadějné případy, jako kdyby byli ve svých hrobech. I když se mohou zdát neochotní slyšet nebo přijmout světlo pravdy, máme konat náš úkol bez pochybností nebo váhání. Máme jim opakovat poselství: „Probuď se ty, jenž spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítíť se tobě Kristus.“ Nejsou to lidští činitelé, kteří jim mají vdechnout život. Hospodin Bůh Izraele vykoná tuto část, oživujíce mrtvou duchovní přirozenost do činnosti. Dech Hospodina zástupů musí vstoupit do neživých těl. Na soudu, kdy všechna tajemství budou zjevena, bude známo, že Boží hlas promluvil skrze lidské nástroje a probudil strnulé svědomí. Probudil také mrtvé schopnosti a přiměl hříšníky k pokání, lítosti a zanechání hříchů. Pak bude jasně vidět, že skrze lidské nástroje byla vštípena duši víra v Ježíše Krista a duchovní život byl vdechnut těm, kteří byli mrtví ve vinách a hříších, a on byl oživen k duchovnímu životu. Avšak toto podobenství o suchých kostech můžeme použít nejen na svět, ale i na ty, kteří byli požehnáni velkým světlem, protože oni jsou také podobní kostrám z údolí. Mají lidskou podobu, tělesnou konstrukci, ale nemají duchovní život. Toto podobenství však nenechává suché kosti pouze spojené dohromady do lidské podoby, protože to nestačí, že je tam souměrnost údů a postavy. Dech života musí oživit tělo, aby se mohlo postavit zpříma a vyrazit v činnost. Tyto kosti představují dům Izraele, Boží církev, a nadějí církve je oživující vliv Ducha svatého. Hospodin musí vdechnout na suché kosti, aby mohly ožít. Duch Boží spolu se svou oživující mocí musí být v každém lidském nástroji, aby každý duchovní sval a šlacha mohly být v činnosti. Bez Ducha svatého, bez Božího dechu, dochází ke strnulosti svědomí, ke ztrátě duchovního života. Mnozí, kteří postrádají duchovní život, mají svá jména zapsána v církevních knihách, ale nejsou zapsána v knize života Beránka. Mohou být připojeni k církvi, nejsou však spojeni s Pánem. Mohou být horliví v konání určitého souboru povinností a mohou být považováni za živé lidi, ale mnozí z nich patří k těm, kteří mají „jméno, že žijí, ale jsou mrtví”. Pokud nenastane skutečné obrácení duše k Bohu, pokud Boží životodárný dech neoživí duši k duchovnímu životu, pokud vyznavači pravdy nejsou ovládáni zásadami pocházejícími z nebe, nejsou zrozeni z neporušitelného semene, které žije a zůstává navěky. Pokud nespoléhají na Kristovu spravedlnost jako jejich jedinou záruku, dokud neodrážejí jeho charakter a nepracují v jeho duchu, jsou nazí a nemají roucho jeho spravedlnosti. Mrtví jsou často pokládáni za živé, protože ti, kteří jednají podle svých vlastních představ, které nazývají spasením, nenechávají Boha působit v nich chtění i skutečné činění podle dobře libé vůle své. Tato třída lidí je dobře představena údolím suchých kostí, které Ezechiel spatřil ve vidění (RH Jan. 17, 1893).

Daniel KAPITOLA 1. 1. Zvláště pro poslední dny – Čtěte knihu Daniele. Odhalujte bod po bodu dějiny království v ní představené. Vizte státníky, rady, mocné armády a podívejte se, jak Bůh působil, aby pokořil pýchu lidí a položil lidskou slávu do prachu. Pouze Bůh je v ní představen jako veliký. Ve vidění proroka, je spatřen, jak sesazuje jednoho mocného panovníka a ustanovuje dalšího. Je zjeven jako Vládce vesmíru, právě ustanovující své věčné království – jako Starý dnů, živý Bůh, Zdroj veškeré moudrosti, Vládce přítomnosti a Zjevovatel budoucnosti. Čtěte a snažte se porozumět, jak mizerný, slabý, krátce žijící, chybující a vinný je člověk, když pozdvihuje svou duši k marnosti. ... Světlo, které Daniel obdržel přímo od Boha, bylo dáno zvláště pro tyto poslední dny. Vidění, které obdržel u břehů Ulaie a Hiddekelu, velkých řek Sinearu, se nyní naplňují a všechny předpověděné události se brzy vyplní (Letter 57, 1896). 8. Dnes není jiného plánu – Když byl Daniel v Babylóně, byl napadán pokušeními, o kterých se nám ani nezdálo. Uvědomil si, že musí udržet své tělo v podřízenosti. Rozhodl se ve svém srdci, že nebude pít z královského vína ani jíst z jeho pamlsků. Věděl, že aby mohl skončit jako vítěz, musí mít jasné duševní vnímání, aby mohl rozlišovat mezi dobrem a zlem. Když působil ve své oblasti, Bůh působil také a obdařil ho „povědomostí a rozumností ve všelikém literním umění a moudrostí: nadto Danielovi dal, aby rozuměl všelikému vidění a snům”. Toto

113 je způsob, jak Bůh působil pro Daniele, a nehodlá konat ani o trochu jinak dnes. Člověk musí spolupracovat s Bohem v uskutečňování plánu spasení (RH April 2, 1889). Moudré rozhodnutí – Když byli Daniel a jeho přátelé přivedeni před zkoušku, postavili se plně na straně spravedlnosti a pravdy. Nejednali náladově, ale moudře. Rozhodli se, že stejně tak jako maso netvořilo jejich stravu v minulosti, tak by se nemělo stát součástí jejich stravy ani v budoucnosti, a tak jako užívání vína bylo zapovězeno všem, kteří byli zapojeni do Boží služby, rozhodli se, že ho nebudou užívat. Před sebou měli neustále osud synů Aronových a věděli, že používání vína zamlží jejich smysly a že holdování chuti zatemní jejich schopnosti úsudku. Tyto jednotlivé podrobnosti byly umístěny v záznamu dějin dítek Izraele jako varování pro všechnu mládež, aby se vyhýbala všem zvykům a praktikám, jako i požitkům, které by jakýmkoliv způsobem mohly zneuctít Boha. Daniel a jeho druzi nevěděli, jaký bude důsledek jejich rozhodnutí; nevěděli, ačkoliv je to mohlo stát život. Rozhodli se však držet přímé cesty přísné střídmosti, dokonce tehdy, když byli na dvoře prostopášného Babylonu (YI Aug. 18, 1898). 9. Dobré chování získává přízeň – Tento úředník zpozoroval u Daniele dobré rysy charakteru. Viděl, že se snaží být laskavý a užitečný, že jeho slova jsou uctivá a zdvořilá a že jeho chování vlastní půvab skromnosti a tichosti. Bylo to dobré chování tohoto mládence, jež mu zajistilo přízeň a lásku tohoto knížete (YI Nov. 12, 1907). 15. Danielovi pokušitelé – Tím, že učinil tento krok, Daniel nejednal unáhleně. Věděl, že když po určitém čase bude zavolán, aby se dostavil před krále, výhoda zdravého života bude zjevná. Každá příčina má své následky. Daniel řekl dozorci, který byl pověřen péčí o něho a jeho druhy: „Zkus, prosím, služebníků svých za deset dní, a nechť se nám vaření (zelenina nebo luštěniny – KJV) dává, kteréž bychom jedli, a voda, kterouž bychom pili.” Daniel věděl že deset dnů bude dostatečnou dobou na to, aby se prokázala prospěšnost střídmosti. ... Tím, že tak učinili, Daniel a jeho druhové vykonali ještě více. Nezvolili si za své společníky ty, kteří bylo nástroji knížete temnoty. Nenásledovali množství v konání zlého. Získali si dozorce za svého přítele a mezi ním a jimi nebylo žádného napětí. Obraceli se k němu pro radu a ve stejnou dobu ho osvítili moudrostí svého chování (YI Sept. 6, 1900). 17. Boží požehnání není náhradou za úsilí – Když tito čtyři hebrejští mládenci získávali vzdělání pro královský dvůr v Babyloně, nedomnívali se, že požehnání Hospodinovo je náhradou za namáhavé úsilí požadované od nich. Byli pilnými v učení; protože věděli, že díky Boží milosti bude jejich osud závislý na jejich vlastní vůli a jednání. Zapojili všechny své schopnosti do díla a důkladným a namáhavým používáním svých sil učinili svou největší příležitost ke studiu a práci. Zatímco tito mládenci konali své vlastní spasení, Bůh v nich působil chtění i činění podle dobře libé vůle své. Zde jsou zjeveny podmínky úspěchu. Aby se Boží milost stala naším vlastnictvím, musíme vykonat naši část. Hospodin nehodlá za nás konat ani chtění, ani činění. Jeho milost je nám dána proto, aby působila v nás chtění i činění, ale nikdy nebude náhradou za naše úsilí. Naše duše musí být probuzeny ke spolupráci. Duch svatý působí v nás, abychom mohli konat naše vlastní spasení. Toto je praktická lekce, jíž nás chce Duch svatý naučit (YI Aug. 20, 1903). 17-20. Pocta bez vyvýšení – Daniel a jeho tři přátelé měli vykonat zvláštní dílo. I když byli v tomto díle velmi poctěni, nestali se nijak povýšenými. Byli žáky, vyškolenými stejně tak ve světském jako i náboženském poznání. Studovali vědy bez toho, aby se stali zkaženými. Byli vyrovnanými lidmi, protože se poddali kontrole Ducha svatého. Tito mladí lidé vzdali Bohu veškerou slávu svým světským, vědeckým i náboženským nadáním. Jejich učenost nebyla náhodná. Své znalosti získali věrným používání svých sil a Bůh jim dal svou dovednost a rozumnost. Pravá věda a náboženství Bible jsou v dokonalém souladu. Nechť se studenti v našich školách učí všemu, co je jen možné, nechť je však pravidlem, aby byli vyučeni v našich vlastních institucích. Buďte opatrní, abyste jim neradili, aby šli pro získání vzdělání do jiných škol, kde se vyučuje blud. Nevyvolejte v nich dojem, že větší vzdělávací výhody získají tím, že se spoji s těmi, kteří nehledají moudrost u Boha. Velcí mužové Babylonu ochotně těžili z poučení, které dal Bůh prostřednictvím Daniele, aby pomohl králi vyřešit jeho problém s výkladem jeho snu. Oni se však snažili smíchat své pohanské náboženství s náboženstvím Hebrejů. Kdyby Daniel a jeho přátelé přistoupili na takový kompromis, byli by v očích Babyloňanů učiněni jako státníci, způsobilými k tomu, aby byli pověřeni záležitostmi království. Ale tito čtyři Hebrejové nepřistoupili na takovou dohodu. Byli věrní Bohu a Bůh je podepřel a poctil je. Je to naučení pro nás: „Hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.” (Letter 57, 1896). 20. Duchovnost a rozumová schopnost vzrůstají spolu – Tak jako v případě Daniele v přesném poměru, jak se rozvíjel duchovní charakter, vzrůstaly rozumové schopnosti (RH March 22, 1898). KAPITOLA 2. 18. Poslušný může mluvit svobodně – Ti, kteří žijí v úzkém společenství s Kristem, budou jím jmenováni do zodpovědných postavení. Služebník, který pracuje pro svého mistra, jak nejlépe může, je přijat do důvěrného spojení s tím, jehož příkazy se velmi rád řídí. Ve věrném plnění svých povinností se můžeme stát jedno s Kristem, protože ti, kteří jsou poslušni Božích přikázání, s ním mohou mluvit svobodně. Ten, kdo mluví nejdůvěrněji se svým božským Vůdcem, má nejvznešenější pojetí o jeho velikosti a je nejvíce poslušný jeho přikázáním (MS 82, 1900).

114 Kdyby byl napsán celý Danielův příběh, byly by před vámi odhaleny kapitoly, které by vám ukázaly pokušení, kterým musel čelit, výsměch, závist a nenávist; on se však naučil zdolávat všechny tyto těžkosti. Nedůvěřoval své vlastní síle, vložil celou svou duši a všechny své problémy přímo svému nebeskému Otci, a věřil, že ho Bůh slyšel a on byl potěšen a požehnán. Povznesl se nad posměch a tak to bude s každým, kdo je vítězem. Daniel získal jasný a radostný stav mysli, protože věřil, že Bůh je jeho přítel a pomocník. Namáhavé povinnosti, které musel vykonávat, se staly lehkými, protože vnesl světlo a Boží lásku do své práce. „Všechny cesty Hospodinovy jsou milosrdenstvím a pravdou” pro ty, kteří po nich kráčejí (YI Aug. 25, 1886). 37-42. Dvojí představení – Obraz, který byl ukázán Nabuchodonozorovi, představující úpadek pozemských království v jejich moci a slávě, také vhodně představuje úpadek náboženství a morálky mezi lidmi těchto království. Když národy zapomínají na Boha, ve stejné míře morálně slábnou. Babylon padl, protože ve svém blahobytu zapomenul na Boha a připsal slávu svého blahobytu lidskému úspěchu. Médo-Perské království bylo navštíveno hněvem z nebe, protože v tomto království byl Boží zákon pošlapán. Bázeň Hospodinova nenašla žádné místo v srdcích lidí. Převládajícím vlivem v Médo-Persii byla bezbožnost, rouhání a zkaženost. Království, která následovala po něm, byla ještě více ničemnější a zkaženější. Upadla, protože opustily svou oddanost vůči Bohu. Když na něho zapomněli, upadala stále níže a níže v měřítku morálních hodnot (YI Sept. 22, 1903). 43. Železo a hlína představují spojení moci církve a moci státu – Dospěli jsme k času, kdy svaté Boží dílo je představeno chodidly obrazu, ve kterém je železo smíšené s ničemnou hlínou. Bůh má lid, vyvolený lid, jehož schopnost rozeznání musí být posvěcena, který se nesmí stát nesvatým tím, že položí na základ dřevo, seno a strniště. Každá duše, která je věrná Božím přikázáním, pozná, že rozlišujícím znakem naší víry je sedmý den – sobota. Kdyby vláda uznala sobotu, jak přikázal Bůh, postavila by se pod Boží mocí a na obhajobu víry jednou dané svatým. Avšak státníci budou vyvyšovat falešnou sobotu a spojí svou náboženskou víru se zachováváním tohoto výplodu papežství, povyšujíce ho nad sobotu, kterou Hospodin posvětil a požehnal, ustanovujíce ji zvlášť pro člověka, aby mu byla svatá, jako znamení mezi ním a jeho lidem do tisíce pokolení. Spojení církevní moci se státní mocí je představeno železem a hlínou. Toto spojení oslabuje veškerou moc církví. Toto udělení církvi moci státu přinese zlé následky. Lidé téměř překročili hranici Boží shovívavosti. Vložili své síly do politiky a spojili se s papežstvím. Přichází však doba, kdy Bůh potrestá ty, kteří učinili neplatným jeho zákon, a jejich zlé dílo se obrátí proti nim (MS 63, 1899). 46. Božské zjevení – Nabuchodonozor si uvědomil, že by mohl přijmout tento výklad jako božské zjevení, protože Danielovi byla zjevena každá jednotlivá podrobnost snu. Tyto slavnostní pravdy přednesené výkladem tohoto nočního vidění učinily na panovníkovu mysl hluboký dojem, proto v pokoře a bázni „padl na svou tvář a poklonil se”. ... Nabuchodonozor viděl jasný rozdíl mezi Boží moudrostí a moudrostí nejučenějších mužů jeho království (YI Sept. 8, 1903). 47. Odražení světla – Prostřednictvím hebrejských zajatců se Hospodin stal známým pohanům v Babylóoně. Tento modlářský národ obdržel poznání o tom, že bude ustanoveno království Hospodina a že skrze jeho moc bude udrženo proti veškeré moci a úskočnosti satana. Daniel a jeho druhové, Ezdráš a Nehemiáš a také mnozí jiní byli Božími svědky ve svém zajetí. Hospodin je rozptýlil mezi královstvími země, aby jejich světlo mohlo zářit jasně uprostřed černé temnoty pohanství a modlářství. Danielovi Bůh zjevil světlo svých záměrů, které byly ukryty po mnoha pokolení. Chtěl, aby Daniel mohl spatřit ve vidění světlo jeho pravdy a odrazil toto světlo na pyšné království Babylonu. Bylo dovoleno, aby na despotického krále zazářilo světlo od Božího trůnu. Nabuchodonozorovi bylo ukázáno, že Bůh nebes je vládcem nad všemi panovníky a králi země. Jeho jméno se stalo známým jako Bůh nade všechny bohy. Bůh chtěl, aby Nabuchodonozor pochopil, že vládcové pozemských království mají Vládce v nebesích. Boží věrnost při záchraně třech zajatců z plamenů a ospravedlnění jejich jednání zjevila jeho podivuhodnou moc. Od Daniele a jeho druhů zazářilo velké světlo. Slavné věci byly řečeny o Siónu – městě Hospodina. Hospodin chce, aby tímto způsobem zářilo od jeho věrných strážných světlo v těchto posledních dnech. Jestliže svatí ve Starém zákoně nesli tak rozhodné svědectví věrnosti, jak by měl pak Boží lid dnes, který má nahromaděné světlo po staletí, zářit, když proroctví Starého zákona odhalila zahalenou slávu do budoucnosti! (Letter 32, 1899). KAPITOLA 3. 1-5. Obraz posledních dnů – Sobota čtvrtého přikázání je mnohými učiněna neplatnou, považujíce ji za bezvýznamnou věc, zatímco je vyvyšována falešná sobota – dítě papežství. Namísto Božích zákonů jsou vyvýšovány zákony člověka hříchu – zákony, které jsou přijímány a uctívány tak jako obdivuhodný zlatý Nabuchodonozorův obraz Babyloňany. Když postavil tento velký obraz, Nabuchodonozor přikázal, aby všichni, velcí i malí, vysocí i nízcí, bohatí i chudí, mu vzdali všeobecnou poctu (MS 24, 1891). 19. Očekáváno něco neobvyklého – Když král viděl, že jeho vůle nebyla přijata jako vůle Boží, byl „naplněn prchlivostí“ a výraz jeho tváře se proměnil proti těmto mužům. Satanské vlastnosti způsobily, že jeho tvář vypadala jako tvář démona. Ze vší síly, jakou vlastnil, rozkázal, aby pec byla rozpálena sedmkrát více, než obvykle a přikázal nejsilnějším mužům, aby mládence svázali a uvrhli je do pece. Domníval se, že tato situace vyžadovala, aby s těmito šlechetnými muži zacházel s větší silou než obvykle. Jeho mysl byla pod silným dojmem, že by něco neobyčejného mohlo zasáhnout v jejich prospěch, a proto přikázal svým nejsilnějším mužům, aby se o ně postarali (ST May 6, 1897).

115 25. Zajatci zjevili Krista – Jak se Nabuchodonozor dověděl, že ten čtvrtý je na pohledění podobný Synu Božímu? O Synu Božím slyšel od hebrejských zajatců, kteří byli v jeho království. Oni mu přinesli známost o živém Bohu, který řídí všechny záležitosti (RH May 3, 1892). 28. Jejich kolegové pochopili, co je to víra – Tito věrní Hebrejové vlastnili velké vrozené schopnosti a rozumovou kulturu a zaujímali vysoké čestné postavení. Všechny tyto přednosti je však nepřiměly k tomu, aby zapomněli na Boha. Všechny jejich síly byly podrobeny posvěcujícímu vlivu božské milosti. Svým zbožným příkladem, svou neochvějnou bezúhonností projevili chválu tomu, který je povolal ze tmy v předivné světlo své. V jejich zázračném vysvobození byla před tímto obrovským shromážděním zjevena moc a Boží majestát. Ježíš sám se postavil po jejich boku v ohnivé peci a slávou své přítomnosti přesvědčil pyšného krále Babylonu, že nemohl být nikým jiným než Synem Božím. Nebeské světlo zazářilo od Daniele a jeho druhů, až všichni jejich kolegové pochopili, co je to víra, která zušlechtila jejich životy a ozdobila jejich charaktery (RH Feb. 1, 1881). KAPITOLA 4. 17. Osud lidí pozorně sledován – Pán Bůh všemohoucí kraluje. Všichni králové, všechny národy jsou jeho, pod jeho vládou a jeho řízením. Jeho možnosti jsou nekonečné. Mudrc prohlašuje: „Jako potůčkové vod jest srdce královo v ruce Hospodinově; kamžkoli chce, nakloňuje ho.“ Ti, na jejichž působení závisí osudy národů, jsou pozorně sledováni, tito vědí, že neodpočívá ten, „který dává králům vítězství”, neboť jemu náleží „pavézy země” (RH March 28, 1907). 33. Dnes jsou někteří podobní Nabuchodonozorovi – Žijeme v posledních dnech dějin této země a proto nemůžeme být nijak překvapeni existujícím odpadnutím a zapřením pravdy. Nevěra se stala nyní rafinovaným uměním, které vede lidi ke zkáze jejich duší. Hrozí neustálé nebezpečí, že budou za kazatelnami hlásány klamy kazateli, jejichž životy odporují slovům, která hlásají. Dokud však bude trvat čas, bude slyšen hlas výstrahy a napomenutí. Ti, kteří se dopustili jednání, ke kterému by nikdy nemělo dojít, když jsou napomínáni a když jim jsou poskytovány rady skrze Pánem určené nástroje, stavějí se proti poselství a nechtějí se napravit. Budou se chovat tak jako faraón a Nabuchodonozor, dokud jim Hospodin neodejme rozum a dokud se jejich srdce nestanou necitlivá. Přijde k nim Hospodinovo slovo, jestliže ho však nebudou chtít slyšet, učiní je zodpovědnými za jejich vlastní záhubu (NL No.31, p.1). 37. Úplné obracení Nabuchodonozora – Nejsilnější ze všech pohnutek v Danielově životě byla touha oslavovat Boha. Uvědomoval si, že když stojí v přítomnosti vlivných lidí, opomenutí uznat Boha za zdroj své moudrosti, by ho učinilo nevěrným správcem. A jeho neustálé uznávání Boha nebes před králi, knížaty a státníky nezmenšilo ani o jednu jotu jeho vliv. Král Nabuchodonozor, před kterým Daniel tak často vyvyšoval Boží jméno, se nakonec úplně obrátil a naučil se „chválit, vyvyšovat a oslavovat Krále nebeského” (RH Jan. 11, 1906). Vroucí a výmluvné svědectví – Král na babylonském trůně se stal Božím svědkem, tím, že přinesl z vděčného srdce vroucí a výmluvné svědectví, že se stal účastníkem milosrdenství a milosti, spravedlnosti a pokoje božské přirozenosti (YI Dec. 13, 1904). KAPITOLA 5. 5-9. Přítomnost neviditelného hosta pociťována– Pozorovatel, který byl nepoznán, ale jehož přítomnost byla odsuzující mocí, přihlížel této rouhavé scéně. Záhy neviditelný a nepozvaný Host způsobí, že jeho přítomnost bude pociťována. Ve chvíli, kdy toto rouhavé veselí bylo na svém vrcholu, objevila se bezkrevná ruka a psala slova odsouzení na zdi hodovní síně. Spalující slova následovala pohyby ruky. „MENE, MENE, TEKEL, UFARSIN“, bylo napsáno ohnivými písmeny. Jenom několik písmen bylo napsáno touto rukou na zdi před králem, ukázaly však, že tam byla přítomna Boží moc. Balsazar se vyděsil. Probudilo se jeho svědomí. Zmocnil se ho strach a podezření, které vždy doprovází jednání viníků. Když Bůh vyvolává u lidi strach, nemohou skrýt sílu svého zděšení. Velkých mužů království se zmocnily obavy. Jejich rouhavá neúcta ke svatým věcem se v okamžiku změnila. Zoufalá hrůza přemohla veškeré sebeovládání. ... Marně se král pokoušel přečíst plamenná písmena. Zjistil, že jsou pro něho příliš silná. Nemohl přečíst tento nápis (YI May 19, 1898). 27. Viz komentář EGW k Př 16,2. KAPITOLA 6. 5. Nezáviděníhodné postavení – Danielovo postavení bylo nezáviděníhodné. Stál v čele nečestné, zkažené, bezbožné vlády, jejíž členové ho sledovali s pronikavým, žárlivým zrakem, aby našli v jeho jednání nějakou vadu. Najali na jeho stopu špehy, aby vyslídili, zda by tímto způsobem nemohli proti němu něco najít. Satan vnukl těmto mužům plán, pomocí něhož by se mohli Daniele zbavit. Nepřítel řekl: Použijte jeho náboženství jako prostředek k jeho odsouzení (YI Nov. 1, 1900). 10. Neochvějná poctivost je jedinou bezpečnou cestou – Pro lidi ve vysokém postavení bez ohledu na to, zda na sebe stáhnou pochvalu nebo pokárání – kráčení po úzké cestě neochvějné poctivosti bude neobyčejně těžké. A přece je to jediná bezpečná cesta. Všechno, čeho mohou dosáhnout, prodajíce svou čest, bude jako dýchání nečistých rtů, nebo jako struska, která shoří v ohni. Ti, kteří mají morální odvahu

116 postavit se proti zlu a chybám svých spolubližních – a takoví jsou a svět si jich váží – budou za to sklízet nenávist, urážky a ničemnou přetvářku. Možná, že budou svrženi ze svých vysokých postavení, protože se nedají koupit ani prodat, poněvadž se nedají přimět ani podplacením, ani hrozbami, aby poskvrnili své ruce nepravostí. Bude se zdát, že se všechno spiklo proti nim, avšak Pán Bůh vytiskl na svém díle svou pečeť. Oni mohou být pokládáni svými bližními za slabé, zženštilé, neschopné k plnění svých úřadů, avšak Všemohoucí Pán je hodnotí úplně jinak. Ti, kteří jimi pohrdají, nevědí, co činí. I když na tak poctivého člověka ještě za jeho života, nebo též nad jeho hrobem, se převaluje záplava pomluv a urážek, Bůh mu vyslovuje své plné uznání, říkaje: „Dobře si činil.“ Hloupost a zloba pronásledovatelů v nejlepším případě přináší život plný neklidu a nespokojenosti a nakonec trnité políbení smrti. Jak mnozí, hledíce zpátky na svůj vlastní způsob jednání a jeho následky, jsou přinuceni vlastníma rukama ukončit svůj hanebný život. Všechno to čeká na soud a na ten poslední neodvolatelný rozsudek: „Odejděte ode mne!“ (ST Feb. 2, 1882). KAPITOLA 7. 2-7. Mesiášův znak - Beránek – Danielovi byly ukázány ve vidění kruté šelmy, představující mocnosti země. Avšak znamením Mesiášova království je beránek. Zatímco pozemská království jsou řízena nadvládou fyzických sil, Kristus rozptyluje každou pozemskou zbraň, každý donucovací prostředek. Jeho království je ustanoveno k tomu, aby pozvedlo a zušlechtilo padlé lidstvo (Letter 32, 1899). 10. (Zj 20,12). Neomylný záznam – Existuje neomylný záznam, který uchovává všechny spáchané hříchy. Veškerá bezbožnost člověka, veškerá jeho neposlušnost vůči nebeským přikázáním, je zapsána v nebeských knihách s neomylnou přesností. Přesto, že množství vin rychle narůstá, tak přece jsou Boží soudy smíšeny s milosrdenstvím, dokud jejich počet nedosáhne stanovené hranice. Bůh dlouho snáší přestupování svého zákona lidskými bytostmi a skrze své určené nástroje nadále předkládá poselství evangelia, dokud bude trvat čas. Bůh s božskou trpělivostí snáší zkaženost bezbožných. Prohlašuje však, že navštíví s prutem jejich přestoupení. Nakonec dovolí, aby satanovy zhoubné síly vládnout byly zničeny (MS 17, 1906). Přesně tak jsou v nebeských knihách zaznamenány posměšné a bezvýznamné poznámky, vyslovené hříšníky, kteří nevěnují žádnou pozornost výzvám milosrdenství, když jim je představován Kristus skrze Boží služebníky. Tak jako umělec vytváří na vyleštěném skle věrný obraz lidské tváře, tak Bůh každodenně umisťuje v nebeských knihách přesný záznam charakteru každého jedince (MS 105, 1901). 25. (Ex 31,13; Ezd 20,12) Obrácený ukazatel směru – Hospodin jasně vyznačil cestu do Božího města; ale velký odpadlík změnil ukazatel směru, umísťujíce falešnou – podvrženou sobotu. On říká: „Budu působit proti Božím plánům. Zplnomocním svého zástupce, člověka hříchu, aby zrušil Boží památník, sedmý den, sobotu. Takto ukážu světu, že den posvěcený a požehnaný Bohem byl změněn a že tento den nebude přebývat v myslích lidí. Vymažu památku na něho. Místo něj ustanovím den, který nemá pověření nebes, den, který nemůže být znamením mezi Bohem a jeho lidem. Já umístím místo něj den, který nenese pověřovací listy z nebes, den který nemůže být znamením mezi bohem a jeho lidmi. Povedu lidi, kteří přijmou tento den, aby vložili na něho svatost, kterou Bůh vložil na sedmý den. Skrze svého náměstka vyvýším sám sebe. První den bude vyvyšován a protestantský svět přijme tuto podvrženou sobotu jako pravou. Skrze nezachovávání soboty ustanovené Bohem, přinesu jeho zákon do opovržení. Slova, ‚znamení mezi mnou a vámi po všechna vaše pokolení‘, použiji na mou sobotu. Takto se svět stane mým. Budu vládce země, knížetem tohoto světa. Budu tak ovládat mysle pod svou mocí, že Boží sobota se stane předmětem opovržení. Znamení? Učiním zachovávání sedmého dne znamením nevěrnosti vůči autoritám země. Lidské zákony budou učiněny tak přísné, že muži a ženy se neodváží zachovávat sedmý den – sobotu. Ze strachu před nedostatkem jídla a oděvu, se spojí se světem v přestupování Božího zákona; a země se dostane zcela pod mou nadvládu.“ Člověk hříchu ustanovil falešnou sobotu a vyznávající křesťanský svět přijal tento výplod papežství a tím odmítl být poslušný Bohu. Takto satan vede muže a ženy v opačném směru vůči městu útočiště; a zástupy, které ho následují, ukazují, že Adam a Eva nejsou jedinými, kteří přijali slova lstivého nepřítele. Nepřítel veškerého dobra otočil ukazatel směru tak, že ukazuje cestu neposlušnosti jako cestu štěstí. Zneuctil JHVH tím, že odmítl být poslušný tomu jasnému „Takto praví Hospodin“. Pomýšlel změnit časy a zákony (RH April 17, 1900). KAPITOLA 9. 1. Viz komentář EGW k Jr 25,27-29. 2. Bůh připravuje cestu – Zatímco ti, kteří v Babylóně zůstali věrní Bohu, hledali Pána a studovali proroctví předpovídající jejich vysvobození, Bůh připravoval srdce králů, aby projevili přízeň jeho pokání činícímu lidu (RH March 21, 1907). 3-19. Proroctví a modlitba – Danielův příklad modlitby a vyznání hříchů je dán pro naše poučení a povzbuzení. Téměř sedmdesát let byl Izrael v zajetí. Země, kterou si Bůh vybral za své vlastnictví, byla dána do rukou pohanů. Milované město, příjemce nebeského světla, kdysi radostí celé země, bylo nyní opovrhované a zneuctěné. Chrám, v kterém byla truhla Boží smlouvy a cherubíni slávy zastiňující slitovnici, byli v rozvalinách. Toto místo bylo znesvěceno bezbožnými nohami. Věrní mužové, kteří znali její dřívější slávu, byli naplněni bolestí ze zpustošení svatého domu, který odlišoval Izrael jako Boží vyvolený lid. Tito mužové byli svědky Božího soudu kvůli hříchům jeho lidu. Byli svědky naplnění tohoto slova. Byli rovněž svědky zaslíbení jeho přízně, jestliže se Izrael vrátí k Bohu a bude kráčet obezřetně před ním. Staří,

117 šedovlasí poutníci přišli do Jeruzaléma, aby se modlili uprostřed jeho rozvalin. Líbali jeho kameny a smáčeli je svými slzami, když úpěnlivě prosili Pána, aby měl smilování nad Siónem a přikryl ho slávou své spravedlnosti. Daniel věděl, že stanovený čas pro izraelské zajetí byl téměř u konce; uvědomoval si však skutečnost, že, protože Bůh zaslíbil, že je vysvobodí, oni sami neměli vykonat žádnou část. V postu a lítostí hledal Pána, vyznávajíce své vlastní hříchy a hříchy lidu (RH Feb. 9, 1897). 24. Uvedení věčné spravedlnosti – Skrze své vyvolené nástroje Bůh milostivě oznamuje své záměry. Tehdy veliké dílo vykoupení bude postupovat kupředu. Lidé se dozví o smíření za nepravost a o věčné spravedlnosti, kterou Mesiáš přinese prostřednictvím své oběti. Kříž Golgoty je velkým středem.Tato pravda působící na vůli učiní Kristovu oběť účinnou. To je to, co Gabriel zjevil Danielovi v odpovědi na jeho vroucí modlitbu. To bylo to, o čem Mojžíš, Eliáš a Kristus rozmlouvali při jeho proměnění. Ponížením na kříži Kristus přinesl věčné vysvobození všem, kteří chtějí jít za ním, podávajíce nesporný důkaz o tom, že jsou odděleni od světa (Letter 201, 1899). KAPITOLA 10. 3. Viz komentář EGW ke kap. 1,8. 5-7. Kristus se zjevil Danielovi – Žádná menší osobnost než samotný Syn Boží se zjevil Danielovi. Tento popis je podobný tomu, který přinesl Jan, když se mu Kristus zjevil na ostrově Patmos. Náš Pán přichází nyní s jiným nebeským poslem, aby poučil Daniele, co se stane v posledních dnech. Toto poznání bylo dáno Danielovi a bylo zaznamenáno skrze vnuknutí pro nás, kteří jsme na konci světa (RH Feb. 8, 1881). 12-13. Správná rada proti zlé radě – [citace Da 10,12-13]. Tímto vidíme, že nebeské bytosti musí zápasit s překážkami, aby se Boží záměry nemohly naplnit ve svém čase. Král Persie byl ovládán nejvyššími ze všech zlých andělů. Odmítal, tak jako faraón, být poslušný Slovu Hospodinovu. Gabriel prohlásil, že se mu protivil dvacet jedna dnů jeho zastávání se Židů. Michal mu však přišel na pomoc, a pak zůstal s králi Perskými, držíce síly na uzdě, stavějíce správnou radu proti zlé radě. Dobří a zlí andělé mají svou účast na Božím plánu v jeho pozemském království. Božím cílem je vést jeho dílo ve správných liniích a způsobech tak, aby to přispělo k jeho slávě. Satan se však stále snaží působit proti Božím záměrům. Boží služebníci mohou rozvíjet jeho dílo, pouze když se pokoří před Bohem. Nikdy nemohou spoléhat na své vlastní úsilí nebo na vnější projevy úspěchu (Letter 201, 1899). 13. Neviditelný boj – V Božím Slově máme příklady, jak nebeské nástroje působí na mysle králů a vládců, zatímco ve stejnou dobu satanské nástroje rovněž působí na jejich mysle. Žádná lidská výmluvnost, silně vyhlášené lidské názory, nemohou změnit působení satanských nástrojů. Satan se neustále snaží zatarasit cestu tak, aby pravda nebyla omezována lidskými výmysly; a ti, kteří mají světlo a poznání, jsou v největším nebezpečí, jestliže se neustále nebudou zasvěcovat Bohu, nepokoří se a neuvědomí si nebezpečí této doby. Nebeské bytosti jsou určené k tomu, aby odpovídaly na modlitby těch, kteří nesobecky pracují v zájmu Božího díla. Právě tito nejvyšší andělé v nebeských dvorech jsou určeni, aby uskutečňovali modlitby, které stoupají k Bohu pro rozvoj Božího díla. Každý anděl má svou zvláštní část povinnosti, od které nemůže odejít na nějaké další místo. Kdyby odešel, mocnosti temnoty by získaly převahu. ... Den po dni probíhá spor mezi dobrem a zlem. Proč ti, kteří měli tak mnoho příležitostí a předností, si neuvědomují sílu tohoto díla? Nejsou moudří, pokud se jedná o to. Bůh je vládce. Svou svrchovanou mocí drží na uzdě a řídí pozemské vladaře. Skrze své nástroje koná dílo, které ustanovil před založením světa. Jako lid nerozumíme tak, jak bychom měli, velkému sporu, který probíhá mezi neviditelnými bytostmi – sporu mezi věrnými a nevěrnými anděly. Zlí andělé jsou neustále v činnosti, plánujíce způsob svého útoku, ovládajíce jak vojevůdce, krále a vládce, nevěrné lidské síly. … Vyzývám kazatele Krista, aby vyzdvihli v chápání všech, kteří se nacházejí v dosahu jejich hlasu, pravdu o službě andělů. Neoddávejte se vymyšleným spekulacím. Psané slovo je naší jedinou jistotou. Musíme se modlit jako Daniel, abychom mohli být chráněni nebeskými bytostmi. Jako služební duchoví jsou andělé posíláni k službě pro ty, kteří mají dědičně obdržet spasení. Modlete se, moji bratři, modlete se tak, jak jste se nemodlili ještě nikdy předtím. Nejsme připraveni na příchod Páně. Musíme vykonat důkladné dílo pro věčnost (Letter 201, 1899). KAPITOLA 12. 3. (viz kom. EGW k Iz 60,1). Hvězdy a drahokamy v koruně – Tím, že budete žít životem oddanosti a sebeobětování, tím, že budete činit dobře jiným, si můžete přidávat hvězdy a drahokamy do koruny, kterou budete nosit v nebi a ukládat si nevadnoucí, věčné poklady (MS 69, 1912). 10. Bezbožným se nedostává porozumění – [citace Da 12,10] Bezbožní si zvolili satana za svého vůdce. Pod jeho vedením jsou obdivuhodné schopnosti mysle používány k vytváření prostředků zkázy. Bůh dal lidské mysli velkou moc, moc ukázat, že Stvořitel vybavil člověka schopností vykonat velké dílo proti nepříteli veškeré spravedlnosti, moc ukázat, jaká vítězství mohou být dosažena v boji proti zlu. Těm, kteří plní Boží záměry vůči nim, budou řečena slova: „To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost Pána svého.“ Lidský mechanismus má být používán ke konání díla, které je požehnáním pro lidstvo, a tehdy bude Bůh oslaven.

118 Když však ti, kterým Bůh svěřil své schopnosti, se odevzdají do rukou nepřítele, stanou se mocí ke zničení. Když lidé neučiní Boha prvním a posledním a nejlepším ve všem, když se mu neodevzdají k uskutečňování jeho záměrů, přichází satan a používá ve své službě mysle, které, kdyby byly odevzdány Bohu, by mohly vykonat velké dobro. Pod jeho vedením konají zlé dílo s velkou a mistrovskou sílou. Bůh jim určil dílo na vysoké úrovni jednání, aby mohli proniknout do jeho myšlení, a takto získat vzdělání, které by je učinilo schopnými konat skutky spravedlnosti. Oni však nevědí nic o takovém vzdělání. Jsou bezradní. Jejich síly je nevedou správně; protože se nacházejí pod mocí nepřítele (Letter 141, 1903). 13. Daniel nyní zůstává ve svém losu – [citace Da 12,9.4.10.13] Pro Daniele nastal čas, aby zůstal ve svém losu. Nastal čas, aby světlo, které mu bylo dáno, proniklo do světa jako nikdy předtím. Jestliže ti, pro které Pán vykonal tak mnoho, budou kráčet ve světle, jejich poznání Krista a proroctví vztahujících se na něj velmi vzroste, úměrně tomu, jak se bude přibližovat konec pozemských dějin (MS 176, 1899).

Ozeáš KAPITOLA 4. 17. Umístění strašného znamení – Neustálým odporem se hříšník staví tam, kde nepozná nic jiného než odpor. Když nevěnuje pozornost výzvám Božího milosrdenství a nadále rozsévá semena nevěry, nad jeho dveřmi je umístěno strašné znamení: „Efraim se stovaryšil s modlami, nechej ho.“ (Letter 51a, 1895). KAPITOLA 6. 6-7. (Mi 6,6-8). Když jsou oběti odporné – [citace Oz 6,6-7] Mnoho obětí Židů a prolévaní krve ke smíření za hříchy, při kterých nepociťovali žádnou pravou lítost, byly vždy Bohu odporné. Proto promluvil skrze Micheáše, řka: [citace Mi 6,6-8]. Drahými dary a zdáními svatosti nemůže být získána Boží přízeň. Za své milosrdenství požaduje kajícného ducha, srdce otevřené světlu pravdy, lásky a soucitu vůči naším bližním a ducha, který se nedá podplatit lakomstvím ani sebeláskou. Kněží a přední mužové postrádali tuto nezbytnou Boží přízeň a jejich nejdražší dary a oslňující obřady byly v jeho očích ohavností (ST March 21, 1878). KAPITOLA 8. 1. Viz komentář EGW k Jr 23,1. KAPITOLA 12. 7. Viz komentář EGW k Př 16,11. KAPITOLA 13. 9. Viz komentář EGW k Jr 23,1.

Jóel KAPITOLA 2. 22. Viz komentář EGW ke Zj18,1. 28-29. nebo 3. kap. 1-2 (Sk 2,17-18). Zřetelnější naplnění – Jestliže se toto proroctví Joele setkalo s částečným naplněním ve dnech apoštolů, pak my žijeme v době, kdy to má být ještě zřetelněji zjeveno Božímu lidu. Bůh tak udělí svého Ducha svému lidu, že se stane světlem uprostřed mravní temnoty; a velké světlo se bude odrážet na všechny strany světa. O, kéž by naše víra mohla vzrůstat, aby Pán mohl mocně působit skrze svůj lid (MS 49, 1908).

Ageus

119 KAPITOLA 1. 1-2. Obhajoby odkladu zneucťují Boha – [citace Ag 1,1-2.] Výraz „lid tento praví” je významný. V této hodině své příležitosti se Izraelité sami neprokázali poslušnými. Od těch, které si Pán vyvoluje a vede, je očekávána okamžitá poslušnost. Obhajoby odkladu jsou zneuctěním Boha. A přesto ti, kteří si zvolili následovat svou vlastní cestu, si často vymýšlejí důmyslné výmluvy pro vlastní ospravedlnění. Takto Izraelité prohlašovali, že začali znovu stavět, ale že byli ve své práci zastaveni kvůli překážkám vymyšleným jejich nepřáteli. Tyto překážky, jak zdůvodňovali, byly znamením, že ještě nenastal čas pro znovu vybudování. Tvrdili, že Hospodin způsobil těžkosti, aby pokáral jejich horoucí chvat. To je důvod, proč se Bůh v oznámení skrze svého proroka obrátil na ně ne jako na „můj lid,” ale jako na „tento lid”. Izraelité neměli žádnou skutečnou omluvu pro zanechání své práce na stavbě chrámu. Čas, kdy se objevovaly nejvážnější námitky, byl pro ně časem, aby setrvali ve stavbě. Byli však puzeni sobeckým odporem k tomu, aby se střetli s nebezpečím vyvolaným opozicí jejich nepřátel. Nevlastnili víru, která je nadějných věcí podstata a důvod věcí neviditelných. Zdráhali se jít kupředu vírou v otvírající se Boží prozřetelnost, protože nemohli spatřit konec již od počátku. Když se objevovaly těžkosti, snadno se odvraceli od díla. Tyto dějiny se budou opakovat. Dojde k náboženskému selhání, protože lidé nemají víru. Když se dívají na věci, které jsou viditelné, objeví se nemožnosti; ale Bůh je může vést krok za krokem směrem, kterým je touží vést. Jeho dílo bude postupovat vpřed, pouze když jeho služebníci půjdou vpřed skrze víru. I když mohou být vyzváni projít časem soužení, přesto by měli vždy pamatovat na to, že bojují s oslabeným, poraženým nepřítelem. Boží lid nakonec zvítězí nad každou mocí temnoty (RH Dec. 5, 1907). 2. Nesprávný výklad proroctví překáží Božímu dílu – Hospodin má prostředky. Jeho ruka je na řízení. Když nastal čas, aby byl znovu vystavěn jeho chrám, pohnul srdcem Cýra jako svého nástroje, aby poznal proroctví týkající se ho samotného a udělil židovskému lidu svobodu. Ba co víc, Cýrus je vybavil nezbytnými prostředky k znovu vybudování chrámu Páně. Tato práce začala za Cýra a jeho nástupce pokračoval v započatém díle [citace Iz 45,1; 44,28]. Samaritáni se pokoušeli překazit toto dílo. Svými falešnými zprávami vyvolali v myslích snadno podléhajících podezření; a následkem tohoto zastrašování se Židé stali nevěřícími a lhostejnými k dílu, které Hospodin chtěl, aby bylo konáno. Proti nim se postavil Smerdis uchvatitel. „A tak přetrženo jest dílo domu Božího, kterýž byl v Jeruzalémě, a stálo tak až do druhého léta kralování Daria krále Perského.“ Když Darius nastoupil na trůn, odstranil dílo a zákaz uchvatitele. Ale dokonce i tehdy lid, který měl s největším zájmem pokračovat dále, byl stále lhostejný. Nesprávně použili proroctví oznámené vnuknutím. Mylně vykládali Boží Slovo a tvrdili, že čas k budování ještě nenastal a že dokud se zcela nenaplní dny, neujmou se díla. Zatímco však zanechali budování domu Hospodinova – chrámu, v kterém by mohli uctívat Boha, dokud plně nenastal konec času stanoveného pro zajetí Židů, stavěli příbytky pro sebe (M S 116, 1897). 13. Pokárání změněno na povzbuzení – Stalo se to po druhém poselství Agea, že si lid uvědomil, že Hospodin to s nimi myslí vážně. Neodvážili se přehlédnout opakované varování, že jejich úspěch a Boží požehnání jsou závislé na jejich úplné poslušnosti vůči jim daným pokynům. Jakmile se rozhodli, že budou konat podle slova Hospodinova, jeho poselství pokárání se změnilo na slova povzbuzení. Ó, jak máme milosrdného Boha! On říká: „Já jsem s vámi.“ Pán Bůh všemohoucí kraluje. On ujistil lid, že jestliže bude poslušný, tak se dostane tam, kde jim bude moci požehnat pro slávu svého vlastního jména. Jestliže se Boží lid bude pouze spoléhat na něho a věřit v něho, on jim požehná (MS 116, 1897). KAPITOLA 2. 1-9, 11-12. Podobenství ukazující co Bůh uznává – Ve slovech o budování domu pro Boha prorok Aggeus ukazuje v podobenstvích, co Bůh uznává a co odsuzuje. [citace Ag 2,1-9.11-12.] To je podobenství. Oběť, označena jako svaté tělo, byla představením Krista, který byl základem židovského obětního systému a který je vždy považován za toho, který umožňuje očistění člověka od hříchu (MS 95, 1902). 9. Nadřazenost a účel druhého chrámu – [citace Ag 2,9] Vnější sláva chrámu nebyla slávou Páně. Byly dány pokyny, jak a co má být zařízeno, aby na chrámu spočinulo požehnání. Jeho obnovení v prostší podobě, než byla podoba prvního chrámu, mělo umístit před lid v pravém světle jejich minulé chyby závisející na okázalosti a nádheře vnějších forem a obřadů. Chrám byl postaven v této době také proto, aby odstranil potupu jejich nevěrnosti vůči Bohu. Aggeus poučil lid, že upřímnou lítostí a brzkým dokončením chrámu, se snažili být očištěni od hříchu neposlušnosti, který je odvedl od Boha a zdráhali se vykonat příkaz vstát a budovat. ... Zanedbáváním chrámu, který byl odrazem Boží přítomnosti, lid velmi zneuctil Boha. Nyní byli poučeni udržovat jeho dům v svaté úctě, ne kvůli jeho velkoleposti, jak to činili Židé ve dnech Kristových, ale protože Bůh zaslíbil, že v něm bude přebývat. A tento druhý chrám byl nadřazen tomu prvnímu, protože ho ve zvláštním smyslu měl Mesiáš poctít svou osobní přítomností (RH Dec. 12, 1907). 10-13,14. Přijatelná služba – Aby stavitelé druhého chrámu nemuseli učinit chyby, Hospodin je jasně poučil formou podobenství, týkající se toho, jaká povaha služby je přijatelná v jeho pohledu. ... [citace Ag 2,10-13].

120 Duše zkažená hříchem je představována symbolem mrtvého těla ve stavu rozkladu. Všechno umývání a kropení předepsané v ceremoniálním zákonu bylo vyučováním v podobenstvích, vyučujícími o nezbytnosti díla obnovení v nitru srdce pro očištění duše mrtvé v přestoupeních a hříších, a také o nezbytnosti posvěcující moci Ducha svatého [citace Ag 2,14] (RH Dec. 12, 1907). 15-19. Odhalené srdce – [citace Ag 2,14-19]. V tomto místě Písma svatého bylo srdce odhaleno. Hospodin bere na vědomí všechny skutky lidských dětí. On je může zmenšit; zvětšit a požehnat. Vyznávající věřící, kteří zjevují svými činy, že stále lnou k sobeckým praktikám, jednají podle světských principů. Zásady spravedlnosti a poctivosti nejsou vnášeny do praktického života (MS 95, 1902). 23. Kamení anebo vyleštěné drahokamy – Křesťané jsou Kristovými klenoty. Mají se stkvít pro něho, vyzařujíce světlo jeho krásy. Jejich lesk závisí na vyleštění jaké získají. Mohou si zvolit, zda budou vyleštěnými anebo zůstanou nevyleštěnými. Avšak každý, kdo je prohlášen za hodna místa v Hospodinově chrámu, se musí podvolit zušlechťujícímu procesu. Bez vyleštění, které uděluje Hospodin, nemohou odrážet více světla než obyčejný kamínek. Kristus říká člověku: „Můj jsi ty. Vykoupil jsem tě. Nyní jsi pouze neotesaný kámen, ale jestliže se necháš vložit do mých rukou, vyleštím tě a jas, jakým budeš zářit, přinese čest mému jménu. Žáden člověk tě nevytrhne z mé ruky. Učiním tě mým zvláštním pokladem. V den mé korunovace budeš klenotem v mé koruně radosti.” Božský Dělník tráví málo času u bezcenného materiálu. Pouze drahocenné klenoty leští k podobnosti svého paláce, takže odstraňuje všechny ostré hrany. Tento proces je bolestný a těžký; zraňuje totiž lidskou pýchu. Kristus proniká hluboko do zkušeností, které člověk ve své soběstačnosti považuje za úplné, a odstraňuje z charakteru sebe vyvýšení. On odřezává přebytečný povrch a vystavuje kámen lešticímu kotouči, silně tlačíce, aby veškerá hrubost mohla být odstraněna. Pak, stavějíce klenot do světla, v něm Mistr vidí odraz sebe sama, a prohlašuje jej za hodna místa ve své skříňce. „V ten den, praví Hospodin zástupů, vezmu tebe, ... a učiním tě jako pečetní prsten; nebo jsem tě vyvolil, praví Hospodin zástupů.” Nechť je požehnaná ta zkušenost, jakkoli bolestná, která dává novou hodnotu kameni a způsobuje, aby zářil živým jasem (RH Dec. 19, 1907). Život skrytý v Kristu bude uchován – Bůh nedovolí, aby jediný z jeho věrných pracovníků byl ponechán sám, aby bojoval proti velkým přesilám a byl přemožen. On ochrání jako drahocenný klenot každého, jehož život je skryt s Kristem v Bohu. O každém takovém on říká: „Učiním tě jako pečetní prsten; nebo jsem tě vyvolil.” (MS 95, 1902).

Zachariáš KAPITOLA 2. 10-13. Málo dbaná výzva – [citace Za 2,10-13.] Jak je to smutné uvažovat o tom, že se tato dojímavá výzva setkala se s tak malou odezvou! Kdyby tato naléhavá prosba k opuštění Babylonu byla dbána, jak jiné by mohlo být postavení Židů v těžké době Mardochea a Ester! Hospodinovy záměry s jeho lidem jsou vždy ty stejné. On touží udělit dětem člověka bohatství věčného dědictví. Jeho království je věčným královstvím. Když ti, kteří se rozhodli stát se poslušnými poddanými Nejvyššího budou nakonec zachráněni v království slávy, Boží plán s člověkem bude uskutečněn (RH Dec. 26, 1907). KAPITOLA 3. 1. Stejné dílo je konáno i dnes – Jozue je představen, jak prosí před andělem. Účastníme se toho stejného díla? Stoupají naše prosby k Bohu v živé víře? Otevíráme dveře srdce Ježíši a zavíráme každou možnost pro vstup satana? Získáváme každodenně jasnější světlo a větší sílu, abychom mohli setrvat v Kristově spravedlnosti? Vyprazdňujeme naše srdce od veškerého sobectví a očišťujeme je, připravujíce je k obdržení pozdního deště z nebe? Nyní je čas, kdy máme vyznávat a opouštět naše hříchy, aby mohly jít předem na soud a být vymazány (RH Nov. 19, 1908). 1-3.Falešný žalobce – Ti, kteří ctí Boha a zachovávají jeho přikázání, jsou předmětem satanových obviněním. Nepřítel působí s veškerou svou silou, aby svedl lidi do hříchu. Pak se dožaduje, aby na účet jejich minulých hříchů, mu bylo dovoleno, aby mohl vůči nim uplatnit svou pekelnou krutost jako na své vlastní poddané. O tomto díle Zachariáš napsal: “Potom mi ukázal Jozue kněze nejvyššího” - jako představitele lidu, který zachovává Boží přikázání - “stojícího před andělem Hospodinovým, a satana stojícího po pravici jeho, aby se mu protivil”. Kristus je náš Nejvyšší kněz. Satan stojí před ním dnem i nocí jako žalobce bratří. Svou mistrovskou sílou předkládá každý nežádoucí rys charakteru jako dostatečný důvod k odnětí Kristovy ochranné moci, a takto dovolující satanovi zastrašit a zničit ty, které svedl ke hříchu. Kristus však vykonal smíření za každého hříšníka. Můžeme vírou slyšet našeho Obhájce říkajícího: “Potresciž tě Hospodin, satane; potresciž tě, pravím Hospodin, kterýž vyvoluje Jeruzalém. Zdaliž tento není jako hlavně vychvácená z ohně?”

121 „Jozue pak oblečen byl v roucha zmazaná.” Takto se hříšníci objevují před nepřítelem, který je svou mistrovskou, klamnou mocí odvedl od jejich věrnosti vůči Bohu. Rouchem hříchu a hanbou nepřítel odívá ty, kteří byli přemoženi jeho pokušeními a pak prohlašuje, že to není spravedlivé, aby Kristus byl jejich Světlem, jejich Obhájcem (MS 125, 1901). 4. Sebeúcta vyplývá z nevědomosti – Veškeré sebevyvýšování a sebeúcta je výsledkem neznalosti Boha a Ježíše Krista, kterého on poslal. Jak rychle zanikne sebeúcta a pýcha je pokořena do prachu, když se díváme na nesrovnatelnou krásu Kristova charakteru! Svatost jeho charakteru se odráží ve všech, kteří mu slouží v duchu a v pravdě. Jestliže naše rty potřebují očistění, jestliže si uvědomíme naši bídu a přijdeme k Bohu se zkroušeným srdcem, Pán odstraní tuto naši nečistotu. On řekne svému andělu: “Vezměte roucho to zmazané s něho,” a oblečte ho v „roucha proměnná” (RH Dec. 22, 1896). 4-5. Proměnné roucho – Ubozí, kajícní smrtelníci, slyšte Ježíšova slova a věřte tomu, co slyšíte: „I odpověděl [na obviňující satanovy žaloby] a řekl těm [andělům], kteří stáli před ním [aby vykonali jeho rozkaz], říkajíce: Vezměte roucho to zmazané z něho.” Já shladím jeho přestoupení. Přikryju jeho hříchy. Udělím mu svou spravedlnosti. „A řekl mu: Pohleď, přenesl jsem s tebe nepravost tvou, a oblékl jsem tě v roucha proměnná.” Zmazaná roucha jsou odstraněna, protože Kristus říká: „Přenesl jsem z tebe nepravost tvou.” Nepravost je přenesena na nevinného, čistého, svatého Božího Syna; a člověk, naprosto nehodný, stojí před Hospodinem očištěn od veškeré nespravedlnosti a oděn připsanou mu Kristovou spravedlností. Ó, jaké proměnné roucho je to! A Kristus koná pro ně více než toto: [citace Za 3,5]. To je pocta, kterou Bůh vloží na ty, kteří jsou oděni rouchem Kristovy spravedlnosti. S takovým povzbuzením jako je toto, jak mohou lidé nadále hřešit? Jak mohou zarmucovat Kristovo srdce? (MS 125, 1901). 4-7. Zkušenost má být znovu zopakována – [citace Za 4,4-7] Ten, který byl oblečen v roucha zmazaná, představuje ty, kteří se dopustili zla, kteří však vešli do tak upřímného stavu lítosti, že Pán, který odpouští všechny hříchy, které jsou odčiněny pokáním, je uspokojen. Satan se snaží postavit do ponižujícího postavení ty, kteří opravdově litovali svých hříchů. A ti, kteří setrvávají ve špatném způsobu jednání, jsou pobízeni satanem sužovat ty, kteří se káli. ... Lidé, kteří ušli velkou vzdálenost v přestoupení, a kteří nikdy nevyznávali své hříchy, se budou snažit uvalit všechny možné výčitky na ty, na jejichž zničení satan pracoval, kteří se však káli a pokořili před Bohem, vyznávajíce své hříchy odpouštějícímu Spasiteli a získali odpuštění. Lidé, kteří nelitovali svých hříchů a neobdrželi odpuštění, budou trápit opravdové kajícníky, opakujíce jejich zlé činy těm, kteří nic o učiněném zlu nevěděli. Oni obviní a odsoudí ty, kteří činí pokání, jako by sami byli bez viny. Bylo mi ukázáno, že zkušenost zaznamenána v třetí kapitole Zachariáše se bude nyní odehrávat před námi a bude pokračovat, dokud lidé, činíce vyznání čistoty, budou odmítat ponížit svá srdce a vyznat své hříchy (Letter 360, 1906). KAPITOLA 4. 6. Viz komentář EGW k 2 Kr 2,11-15. 6-7,10. Zdánlivá moc není Boží sílou – Tato kapitola je plná povzbuzení pro ty, kteří konají Boží dílo v těchto posledních dnech. Zorobábel šel do Jeruzaléma, aby vystavěl dům Hospodinův. Byl však obklopen těžkostmi. Jeho protivníci „zemdlévali ruce lidu Judského, a odhrožovali je, aby nestavěli,” „a zastavili jim mocí a silou”. Hospodin však zasáhl v jejich prospěch a dům byl dokončen [citace Za 4,6-7.10]. Ty stejné těžkosti, které vznikly, aby překážely v obnovení a vybudování Božího díla, velké hory těžkostí, které se objevily na Zorobábelově cestě, potkají všechny, kteří jsou dnes věrnými Bohu a jeho dílu. Mnohé lidské vynálezy jsou používány k uskutečnění plánů podle mysle a vůle lidí, s kterými Bůh nespolupracuje. Nejsou to však vychloubačná slova ani velké množství obřadů, které ukazují, že Pán spolupůsobí se svým lidem. Zdánlivá moc lidského nástroje nerozhoduje o této otázce. Ti, kteří se staví do opozice vůči Božímu dílu, mohou po určitý čas bránit, ale tentýž Duch, který vedl Boží dílo po celou dobu, ho bude vést i dnes. „Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů.”... Pán chce, aby každá duše byla silná v jeho síle. Chce, abychom patřili na něj a přijímali od něho veškeré naše pokyny (RH May 16, 1899). 11-14. (Mt 25,1-13). Olej očisťuje duši – Všichni potřebujeme studovat tak jako nikdy předtím podobenství o deseti pannách. Pět z nich bylo moudrých a pět bylo bláznivých. Moudré vzaly olej do svých nádobek spolu se svými lampami. Toto je svatý olej představován v knize Zachariáše [citace Za 4,11-14]. Toto představení má nejvyšší význam pro ty, kteří tvrdí, že znají pravdu. Jestliže však nepraktikujeme pravdu, neobdržíme svatý olej, který se vylévá dvěma zlatými trubicemi. Tento olej je přijímán do nádob připravených pro něho. Je to Duch svatý v srdci, který působí skrze lásku a očišťuje duši. ... Satan působí celou svou pekelnou mocí, aby uhasil světlo, které by mělo jasně svítit v duši a vyzařovat v dobrých skutcích. Slovo Boží k Zachariášovi ukazuje, odkud svatý zlatý olej vychází, a jeho jasné světlo, které Pán rozněcuje v komůrkách duše, dává světlo v dobrých skutcích světu. Satan bude působit, aby uhasil Boží světlo přicházející ke každé duši, tím že uvrhuje svůj stín na stezku, aby zadržel každý paprsek nebeského světla. On ví, že jeho čas je krátký. Lid Boží se musí pevně držet Boha, jinak ztratí svůj směr. Jestliže pěstují zděděné a vypěstované rysy charakteru, které nesprávně představují Krista, zatímco vyznávají, že jsou jeho učedníky, jsou představeni člověkem

122 přicházejícím na slavnost evangelia bez svatebního roucha, a bláznivými pannami, které neměly se svými lampami také i olej ve svých nádobkách. Musíme se pevně držet toho, co Bůh prohlašuje za pravdu, i kdyby se proti tomu postavil celý svět (MS 140, 1901). Olej je udělován skrze poselství – [citace Za 4,1-3.11-14] Prostřednictvím svatých bytostí obklopujících jeho trůn Hospodin udržuje neustále spojení s obyvateli země. Zlatý olej představuje milost, díky které Bůh udržuje lampy věřících naplněné. Nebýt toho, že tento svatý olej je vyléván z nebe v poselstvích Božího Ducha, nástroje zla by získaly naprostou nadvládu nad lidmi. Bůh je zneuctěn, když nepřijímáme zprávy, které nám posílá. Takto vlastně odmítáme zlatý olej, který by chtěl vlít do našich duší, abychom mohli mít spojení s těmi, kteří jsou v temnotách (RH Feb. 3, 1903). Slovo proudí do srdce poslů – [citace Za 4,11-14] Toto vyprázdnění sebe do zlatých číší představuje srdce živých Božích poslů, kteří nesou slovo Páně lidem ve varováních a naléhavých prosbách. Slovo samo o sobě musí být tak představeno jako zlatý olej, vyprazdňován ze dvou olivových stromů, které jsou u Panovníka vší země. Toto je křest Duchem svatým spolu s ohněm. To otevře duši nevěřících k přesvědčení. Potřebám duše může být vyhověno pouze skrze působení svatého Ducha Božího. Člověk sám nemůže vykonat nic, aby uspokojil své tužby a vyhověl žádostem srdce (MS 109, 1897). 12. (Iz 58,9). Kdo chce neustále přijímat, musí neustále dávat – Schopnost k přijetí svatého oleje ze dvou olivových stromů, které vyprazdňují ze sebe, je závislá na tom, jak příjemce vyprazdňuje tento svatý olej ze sebe ve slovech a činech k uspokojení potřeb jiných duší. Dílo, drahocenné, uspokojivé dílo – je neustále přijímání a neustále dávání! Schopnost k přijímání je udržována pouze dáváním (NL No.12, p.5-6). KAPITOLA 8. 7-13. Nastává duchovní obnova – Dílo, které prorok Zachariáš popisuje, je předobrazem duchovního obnovení, jaké má být vykonáno pro Izrael před koncem času. [citace Za 8,9.11-13, 7,8] (Letter 42, 1912). KAPITOLA 9. 13-17. Zodpovědní za temnotu – Temnota pohanského světa byla příznačná pro zanedbání židovského národa, jak je představena v deváté kapitole Zachariáše. [citace Za 9,12-17]. Celý svět je zahrnut ve smlouvě velkého plánu vykoupení (MS 65, 1912). 16. (Iz 53,11; Ef 1,18). Kristova odměna – [citace Za 9,16; Ef 1,18; Iz 53,11.] Kristus pohlíží na svůj lid v jeho čistotě a dokonalosti jako na odměnu všech svých utrpení, svého ponížení a své lásky a doplnění své slávy. Kristus je velký střed, z kterého vyzařuje veškerá sláva (RH Oct. 22, 1908).

Malachiáš KAPITOLA 1. 10. Nepožadujte mzdu za každé přinesené poselství – Dnes, stejně tak jako ve dnech Malachiáše, jsou kazatelé, kteří pracují, ne proto, že se neodváží konat jinak, ne proto, že na nich spočívá běda, ale pro mzdu, kterou dostávají. Je to naprosto špatné požadovat mzdu za každé poselství, které je konáno jakoby pro Pána. Pokladnice Páně byla vyprázdněna těmi, kteří jsou dílu jen na újmu. Jestliže se kazatelé cele zasvětí Božímu dílu a zasvětí všechny své síly budování jeho díla, nebudou mít žádný nedostatek. Co se týče časných věcí, mají lepší podíl než jejich Pán a lepší než jeho vyvolení učedníci, které on vyslal (SW Jan. 3, 1905). 11. Blahobyt Židů měl zjevit Boží slávu – [citace Mal 1,11] Prorocká slova Malachiáše se vyplnila v hlásání pravdy Páně pohanům. Bůh si ve své nekonečné moudrosti vyvolil Izrael jako strážce drahocenných pokladů pravdy pro všechny národy. Dal jim svůj zákon jako měřítko charakteru, který měli rozvinout před světem, před anděly a před nepadlými světy. Měli zjevit světu zákony vlády nebes. Naučením i příkladem měli nést rozhodné svědectví pro pravdu. Boží sláva, jeho majestát a moc měly být zjeveny v celém jejich zdaru. Měli být královstvím kněží a knížat. Bůh je opatřil všemi prostředky, aby se stali největším národem na zemi. Následkem nevěrnosti Boží vyvolený lid rozvinul charakter zcela opačný než charakter, který on chtěl, aby rozvinuli. Vložili svou vlastní formu a nápis na pravdu. Zapomněli na Boha a ztratili ze zřetele svou vysokou výsadu jako jeho představitelé. Požehnání, která obdrželi, nepřinesla žádné požehnání světu. Všechny jejich přednosti byly určeny pro jejich vlastní oslavení. Oloupili Boha o službu, kterou od nich požadoval, a oloupili také své bližní o náboženské směrnice a svatý příklad. Podobně jako obyvatelé předpotopního světa následovali každou představu svých zkažených srdcí. Takto způsobili, že se jim svaté věci jim jevily jako fraška, říkajíce: „Chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, je toto,” zatímco ve stejnou dobu falešně představovali Boží charakter, zneucťovali jeho jméno a poskvrňovali jeho svatyni (SW Jan. 10, 1905).

123 13. Viz komentář EGW k Lv 1,3, sv.I, str.1110. KAPITOLA 2. 1-2. Bůh požaduje více, než mu dáváme – [citace Mal 2,1-2] Pán požaduje od všech, kteří tvrdí, že jsou jeho lidem, daleko víc než mu dávají. Očekává, že věřící v Ježíše Krista zjeví světu slovy i skutky křesťanství, které bylo názorně ukázáno v životě a charakteru Vykupitele. Jestliže je slovo Boží uchováváno v jejich srdcích, předloží praktickou ukázku moci a čistoty evangelia. Svědectví takto nesené světu má mnohem větší hodnotu než kázání, nebo vyznání zbožnosti, které nezjevuje dobré skutky. Nechť ti, kteří vyslovují Kristovo jméno, si pamatují, že každý z nich působí určitým dojmem – buď příznivým nebo nepříznivým – na biblické náboženství, na mysle všech, s nimiž přicházejí do styku (SW Jan. 17, 1905). KAPITOLA 3. 1-3. Pravda neustálou zkouškou – [citace Mal 3,1-3]. Všechno v našem charakteru, co nemůže vejít do Božího města, bude odsouzeno; jestli se podrobíme očišťování Páně, veškerá struska a cín budou stráveny. Jako vyvolení Páně budou přijímat světlo určené pro tuto dobu a nebudou vedeni k vyvýšování sebe. Nebudou si vytvářet měřítko, kterým by posuzovali svůj vlastní charakter; protože Pán určil jedno měřítko, podle kterého bude prověřován každý charakter. Neexistuje jedno měřítko pro chudé a jiné pro bohaté; protože všichni budou posuzováni tím zákonem, který nám přikazuje, abychom milovali Boha nade vše a svého bližního jako sebe samého. Ti, kteří získají nebeský poklad, budou těmi, kteří ukládali svůj poklad v nebi. Bůh nám dává světlo a příležitosti, abychom se učili od Krista; abychom mu mohli být podobni v duchu i charakteru; nemáme se však přizpůsobit nějakému lidskému měřítku. Máme přijmout Boží pravdu do srdce, aby mohla usměrňovat život a formovat charakter. Pán pohlíží na lidi v různých oblastech, v nichž se pohybují, a charakter je zkoušen za různých okolností, v nichž se nacházejí. Pravda, čistá, zušlechtěná, povznášející je neustálou zkouškou, jíž je člověk posuzován. Jestliže pravda ovládá svědomí a je trvalou zásadou v srdci, stane se činným působícím nástrojem, který působí skrze lásku a očišťuje duši. Jestliže však poznání pravdy nevyvolává žádnou krásu v duši, jestliže ji nepodmaní, neobměkčí a neobnoví člověka k Božímu obrazu, ten, který ji přijímá, z toho nemá žádný užitek; a je to jako zvučící měď a znějící zvon. Pravda taková, jaká je v Ježíši, vštípena do srdce Duchem svatým, vždy působí zevnitř navenek; projeví se tedy v našich slovech, v duchu a činech vůči každému, s kým jsme ve spojení (Letter 20a, 1893). 3-4. Očišťující proces – [citace Mal 3,3-4] V tomto textu Písma je popsán očišťující a zušlechťující proces, který uskutečňuje v srdcích lidu Pán zástupů. Tento proces je velmi bolestný pro duši, ale pouze tímto způsobem může být smetí odstraněno. Nezbytně musíme podstupovat těmito zkouškami, protože skrze ně jsme přivedeni do blízkosti našeho nebeského Otce, k poslušnosti jeho vůle, abychom mu mohli obětovat oběti v spravedlnosti. ... Mistr vidí, v čem potřebujeme být pročištěni pro jeho nebeské království. Nenechá nás v peci, abychom byli zcela stráveni. Tak jako ten, který pročišťuje a zušlechťuje stříbro, patří na své děti, sledujíce proces očišťování, dokud nevidí svůj obraz odrážený v nás. I když často cítíme kolem nás roznícený plamen soužení a někdy se bojíme, že budeme zcela stráveni, přesto láskyplná Boží péče je v této době právě tak velká vůči nám, jako když máme svobodu v duchu a triumfujeme v něm. Pec má očistit a zušlechtit, ale ne strávit a zničit. Bůh nás ve své prozřetelnosti zkouší, aby nás pročistil jako syny Léví, abychom mu mohli přinést oběti v spravedlnosti (SW Feb. 7, 1905). Každá zkouška je nezbytná a zřídkakdy se opakuje – [citace Mal 3,3-4] Zde je představen proces, očišťující a zušlechťující proces, který koná Hospodin zástupů. Toto dílo je pro duši nejbolestnější, ale pouze tímto procesem může být odstraněno všechno smetí a poskvrňující nečistoty. Naše zkoušky jsou naprosto nezbytné, aby nás přivedly blíže našemu nebeskému Otci, v poslušnosti jeho vůli, abychom mohli přinést Hospodinu oběti v spravedlnosti. Bůh dává každému z nás schopnosti a nadání, abychom se mohli napravit. Potřebujeme novou a živou zkušenost v božském životě, abychom mohli konat Boží vůli. Nijaké množství minulých zkušeností nevystačí v současnosti, ani nám nedodá síly, abychom mohli zdolat překážky na naší cestě. Musíme obdržet novou milost a novou sílu, abychom mohli každodenně vítězit. Zřídkakdy, v každém ohledu, jsme postaveni do stejné situace dvakrát. Abrahám, Mojžíš, Eliáš, Daniel a mnozí jiní byli všichni těžce zkoušeni, ale ne stejným způsobem. Každý z nich měl své osobní zkoušky a tříbení v dramatu života, ale přesně tatáž zkouška se zřídkakdy objevila dvakrát. Každý měl svou vlastní zkušenost, zvláštní ve svém charakteru a okolnostech, aby vykonal určité dílo. Bůh má dílo, jakýsi záměr, v životě každého a všech nás. Každý čin, jakkoli malý, má své místo v naší životní zkušenosti. Musíme neustále přijímat světlo a zkušenost, která přichází od Boha. Všichni ji potřebujeme a Bůh je více než ochotný nám ji dát, jestliže se jí chopíme (RH June 22, 1886). 5-17. Pohled na dvě skupiny – Ve třetí kapitole Malachiáše jsou představeny dvě skupiny. Zde Hospodin obviňuje svůj vyznávající lid, který není věrným strážným. Tato obvinění a Boží výzvy proti tomuto lidu jsou jasná a rozhodná. [citace Mal 3,5-12] Povinnost člověka, aby byl věrným v odevzdávání Pánu té části, kterou on požaduje v desátcích a obětech, aby mohly být prostředky ke konání díla bez těžkostí a překážek, je jasně určená. Je zde představen lid, který není naplněn Duchem svatým, protože nekráčí pokorně s Bohem, a proto v jeho očích není věrný, čistý, neposkvrněný a svatý. ... Bůh říká: „Rozmohlať se proti mně slova vaše ... a však říkáte: Což jsme mluvili proti tobě? Říkáte: Daremná jest věc

124 sloužiti Bohu, a jaký zisk, budeme-li ostříhati nařízení jeho, a budeme-li choditi zasmušile, bojíce se Hospodina zástupů? Nýbrž nyní blahoslavíme pyšné ... a pokoušející Boha vysvobozeni bývají.“ Kdo od nich požadoval, aby chodili zasmušile? Kristus ne. Jejich zasmušilost je ovocem jejich vlastní vůle a neposvěceného ducha. Naříkají jeden na druhého a na Boha, projevujíce vnější zdání zklamaného lidu, zanechávajíce před světem dojem, že se neoplatí být křesťany. Být závistivým a žárlivým vůči bratřím znamená být závistivým a žárlivým vůči Bohu (MS 15, 1899). 8. Olupování služby – Ti, kteří se nechtějí postavit na Hospodinově straně, ho olupují o službu, kterou od nich vyžaduje. Jaký nájem mu zaplatí za život v jeho domě, na tomto světě? Chovají se tak, jako kdyby stvořili svět a jakoby měli právo užívat to, co vlastní ke své libosti. Bůh je označuje jako ty, kteří nesprávně využívali jeho schopnosti (MS 50, 1901). 10-11. Stále závazné poselství – Povinnost je povinností a měla by být vykonávána proto, že je povinností. Ale Hospodin má soucit s námi v našem padlém stavu a spojuje své příkazy se zaslíbeními. Vyzývá svůj lid, aby ho vyzkoušel, když prohlašuje, že odmění poslušnost nejbohatšími požehnáními. [citace Mal 3,10-11] (SW Feb. 14, 1903). 11. Bůh může rozptýlit prostředky – Ti, kteří sobecky zadržují své prostředky, nesmí být překvapeni, když Boží ruka rozptýlí jejich majetek. To, co by mělo být odevzdáno pro pokrok jeho díla a věci, ale co bylo zadrženo, může být různými způsoby odňato. Bůh se k nim přiblíží v soudech. Utrpí velké ztráty. Bůh může rozptýlit prostředky, které propůjčil svým správcům, jestliže je nechtějí použít k jeho slávě. Někteří nemusí utrpět žádné ztráty, které by jim připomínaly nedbalost ve vykonávání jejich povinností, ale jejich případy jsou tím více beznadějné (SW Feb. 21, 1905). 13-16. Jedna osoba nemůže přinést všechno svědectví – Skutečnost, že Pán byl zde představen jako ten, který slyší vyřčená slova jeho svědků, nám říká, že Ježíš je v samotném našem středu. On říká: „Kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tuť jsem já u prostřed nich.“ Jedna osoba nemůže přinést všechno svědectví o Ježíši, ale každý člověk, který miluje Boha, podává svědectví o vzácnosti milosti a pravdy. Ti, kteří přijímají světlo pravdy, dostávají naučení za naučením, aby se naučili, že nemají mlčet, ale mluvit často jeden k druhému. Mají mít na paměti sobotní shromáždění, kdy ti, kteří milují a bojí se Boha a přemýšlejí o jeho jménu, mají příležitost vyjádřit své myšlenky v rozmluvě jeden k druhému. ... Nechť se každý snaží být rozumným křesťanem, nesouce svou zodpovědnost a plníce svou osobní povinnost tak, aby tato shromáždění byla učiněna zajímavými a užitečnými. ... Majestát nebes ztotožňuje své zájmy se zájmy těch věřících, bez ohledu na to, jak skromné mohou být jejich okolnosti. A kdekoli mají výsadu setkat se spolu, je to vhodná příležitost k tomu, aby často mluvili jeden k druhému, vyjadřujíce vděčnost a lásku, která je důsledkem přemýšlení o Hospodinově jménu. Takto bude Bůh oslaven, jako ten, který slyší a vyslýchá, a svědectví těchto setkání bude považováno za nejvzácnější ze všech setkání; protože tato mluvená slova jsou zaznamenána v knize pamětné (MS 32, 1894). 16. Stále osvěžována paměť – Každé vysvobození, každé požehnání, které Bůh v minulosti udělil svému lidu, by mělo být udržováno v čerstvé paměti jako určitá záruka dalších a bohatších, zvětšujících se požehnání, jež on udělí. Hospodinova požehnání jsou přizpůsobena potřebám jeho lidu (MS 65, 1912). Představujte jasnou stránku náboženství – Nedělejte radost nepříteli rozmlouváním o temných stránkách vaší zkušenosti; důvěřujte plněji Ježíši, že vám pomůže odolávat pokušení. Kdybychom více přemýšleli a hovořili o Ježíši a méně o sobě, měli bychom mnohem více z jeho přítomnosti. Jestliže v něm budeme zůstávat, budeme tak naplněni pokojem, vírou a odvahou, prožijeme takovou vítěznou zkušenost, abychom vyprávěli, když přijdeme na naše shromáždění, že jiní budou občerstveni naším jasným a silným svědectvím o Bohu. Tato drahocenná vyznání o chvále slávy jeho milosti, když budou podepřena Kristu podobným životem, mají neodolatelnou moc, působící pro záchranu duší. Jasná a radostná stránka náboženství bude představována všemi, kteří se každodenně posvěcují Bohu. Neměli bychom zneucťovat našeho Pána líčením těžkostí, které se jeví jako bolestné. Všechny tyto zkoušky, když jsou přijímány jako výchovný prostředek, působí radost. Celý náboženský život bude povznesen, vyvýšen, zušlechtěn a provoněn dobrými slovy a skutky. Nepřítel je velmi potěšen, když duše trpí a strádají, on totiž chce, aby nevěřící získali špatný dojem o účinnosti naší víry. Bůh si však přeje, aby mysl dosáhla vyšší úrovně. On chce, aby každá duše zvítězila skrze udržující moc Vykupitele (SW March 7, 1905). (Žd 10,25). Odrážejte paprsky světla – [citace Mal 3,16] Křesťanům je dopřána radost shromažďovat paprsky věčného světla z trůnu slávy a odrážet tyto paprsky nejen na svou vlastní cestu, ale i na cesty těch, s nimiž se stýkají. Vypovídáním slov naděje a povzbuzení, vděčné chvály a laskavé útěchy, se mohou snažit učinit ty, kteří jsou kolem nich, lepšími, povznést je, směřovat je k nebi a slávě a vést je k tomu, aby hleděli, nad všechny pozemské věci, k věcem věčné podstaty, nesmrtelnému dědictví, bohatství, které je nehynoucí (SW March 7, 1905). 16-17. Zaslíbení se mají naplnit – Závěrečná slova tohoto místa Písma nastiňují zkušenost, kterou Boží lid má ještě obdržet. Jako lid máme před sebou nádhernou budoucnost. Zaslíbení třetí kapitoly Malachiáše se naplní do písmene (Letter 223, 1904). Andělé čekají na modlitby – Andělé čekají na modlitby. Hledejte co nejhorlivěji hlubší zkušenost a zbožnost a učte se chodit opatrně. Bůh neopouští své chybující děti, které jsou slabí ve víře a které dělají mnoho chyb. Pán slyší a vyslýchá jejich modlitby a jejich svědectví. Ti, kteří den co den a hodinu co hodinu vzhlížejí k Ježíši a bdí na modlitbách, jsou přitahováni blízko k Ježíši. Andělé čekají s roztaženými křídly, aby jejich kajícné modlitby donesli k Bohu a zaznamenali je v nebeských knihách (Letter 90, 1895).

125 17. Veškerý jas je odraženým světlem – Veškerý jas, který vlastní ti, kteří získali nejbohatší zkušenost, je jen odrazem světla Slunce spravedlnosti. Ten, kdo žije nejblíže Ježíši, září nejjasněji. Děkujme Bohu, že Mistr má své skryté jedince, kteří nejsou rozpoznáni světem, ale jejichž jména jsou zapsána v knize života Beránka. Jas nejmenšího drahokamu v Boží skříňce ho oslaví. Je mnoho takových, ... kteří se během tohoto života nezdají být zvlášť poctěni. Ale Pán vidí ty, kteří mu slouží. [citace Mal 3,17] (Letter 94, 1903). Drahokamy jsou všude – Bůh má drahokamy ve všech církvích a nám nepřísluší takový úkol, abychom radikálně odsuzovali vyznávající náboženský svět, ale v pokoře a lásce bychom měli všem předkládat pravdu, jaká je v Ježíši. Nechť lidé vidí zbožnost a oddanost, nechť spatří Kristu podobný charakter a tehdy budou přitaženi k pravdě. Ten, kdo miluje Boha nade všecko a svého bližního jako sebe samého, bude světlem na světě. Ti, kteří mají poznání pravdy, ji mají stejně tak oznamovat dále. Mají vyvyšovat Ježíše, Vykupitele světa a držet se Slova života (RH Jan. 17, 1893). KAPITOLA 4. 1. nebo kap. 3,19. (Ž 11,6; J 8,44). Kořen a ratolesti zla – Veškeré dílo otce lži je zaznamenáno v nebeských knihách zákonů a ti kteří se nechají propůjčit do satanovy služby, aby přednášeli a předkládali lidem satanovy lži, naučením i příkladem, obdrží odplatu podle svých skutků. Kořen i ratolesti budou zničeny ohněm posledního dne. Satan, velký vůdce odpadnutí, je kořen a všichni jeho pracovníci, kteří učí jeho lži, co se týče Božího zákona, jsou ratolestmi (MS 58, 1897). 5-6. Poselství Eliáše – V této době, právě před druhým příchodem Krista na nebeských oblacích, Bůh volá muže, kteří budou připravovat lid, aby obstál ve velkém dni Páně. Právě takové dílo, jaké konal Jan, má být vykonáno v těchto posledních dnech. Pán dává poselství svému lidu skrze své vyvolené nástroje a chce, aby všichni věnovali pozornost napomenutím a varováním, které jim posílá. Poselství, které předcházelo veřejnou službu Krista, znělo: Pokání čiňte publikáni a hříšníci; pokání čiňte farizeové a saduceové, „protože se přiblížilo království nebeské“. Naše poselství není pokoj a bezpečnost. Jako lid, který věří v Kristův brzký návrat, máme nést rozhodné poselství: „Připravte se na setkání se svým Bohem.“ Naše poselství musí být tak přímé jako bylo Janovo. On káral krále za jejich nepravost. Nehledě na ohrožení svého života nikdy nedovolil,aby pravda ztrácela sílu na jeho rtech. Naše dílo v této době musí být rovněž tak věrně konáno. ... V této době téměř všeobecného odpadlictví Bůh vyzývá své posly, aby hlásali jeho zákon v duchu a moci Eliáše. Tak, jako Jan Křtitel, když připravoval lidi na Kristův první příchod, obracel jejich pozornost k desíti přikázáním, tak i my máme hlásat, ne s nějakým nejistým tónem, poselství: „Bojte se Boha, a vzdejte jemu chválu, neboť přišla hodina jeho soudu.“ S horlivostí, jakou se vyznačoval prorok Eliáše a Jan Křtitel, se máme snažit připravovat cestu pro Kristův druhý příchod (SW March 21, 1905).

Matouš KAPITOLA 2. 1-2. Pozornost soustředěná na narození Ježíše – Hospodin pohnul srdci mudrců, aby šli a hledali Ježíše, a prostřednictvím hvězdy jim ukazoval cestu. Tato hvězda je opustila, když byli blízko Jeruzaléma, což je vedlo k tomu, že se museli dotazovat v Judeji, protože se domnívali, že je to nemožné, aby nejvyšší kněží a zákoníci nevěděli o této veliké události. Příchod těchto mudrců způsobil, že se celý národ obeznámil s účelem jejich cesty, a obrátil jejich pozornost k důležitým událostem, které se měly stát (2SP 26). 16-18. Věrnost učinila hněv neškodným – Celé toto strašné neštěstí bylo dopuštěno Bohem, aby pokořilo pýchu židovského národa. Jejich zločiny a bezbožnost byly tak velké, že Hospodin dovolil, aby je bezbožný Herodes takto potrestal. Kdyby byli méně vychloubačnými a ctižádostivými, kdyby jejich životy byly čisté, jejich zvyky jednoduché a upřímné, Bůh by je uchránil před tím, aby byli takto poníženi a sužováni svými nepřáteli. Bůh by pozoruhodným způsobem zneškodnil hněv krále vůči jeho lidu, kdyby před Ním byli dokonalí a věrní. On však nemohl pro ně zvláštním způsobem jednat, protože jejich skutky Mu byly odporné (2SP 28). KAPITOLA 3. 1-3. Viz komentář EGW k L 1,76-77. 7-8. (L 3,7-9). Kdo byli hadové? – Farizeové byli velmi přesní, pokud se jednalo o vnější zachovávání forem a obyčejů, a byli naplněni povýšeneckou, světskou, pokryteckou sebespravedlností. Saduceové popírali vzkříšení mrtvých a existenci andělů, a byli skeptickými v pohledu na Boha. Tato sekta byla převážně složena z lidí hanebných charakterů, z nichž mnozí byli ve svých zvycích nemorální. Slovem „hadové“ Jan mínil ty, kteří byli zhoubnými a nepřátelskými, těžce odporujícími vyjádřené Boží vůli.

126 Jan napomínal tyto muže, aby „nesli ovoce hodné pokání“. To znamená: ukažte, že jste obráceni, že jsou vaše charaktery proměněny. ... Ne slova, ani vyznání, ale ovoce – zanechání hříchů a poslušnost Božích přikázání – dokazují skutečnost opravdového pokání a pravého obrácení (MS 112,1901). 13-17. (Mk 1,9-11; L 3,21-22; J 1,32-33). Andělé a zlatá holubice – Ježíš byl našim příkladem ve všech věcech, které se týkají života a zbožnosti. Byl pokřtěn v Jordánu, právě tak jako musejí být pokřtěni ti, kteří k němu přicházejí. Nebeští andělé pohlíželi s intenzivním zájmem na výjev Spasitelova křtu a kdyby mohly být otevřeny oči těch, kteří tomu přihlíželi, uviděli by nebeské zástupy obklopující Syna Božího, když se sklonil u břehu Jordánu. Pán slíbil Janovi, že mu dá znamení, podle kterého by mohl poznat, kdo je Mesiáš, a nyní, když Ježíš vystoupil z vody, bylo mu dáno slíbené znamení; protože uviděl nebesa otevřená, Ducha Božího, v podobě holubice z lesklého zlata, vznášejícího se nad hlavou Krista, a hlas přicházející z nebe, pravící: „Toto je můj milovaný syn, v němž se mi dobře zalíbilo.“ (YI, June 23, 1892). (Ř 8,26; Žd 4,16). Nebe je otevřeno k prosbám – [citace Mt 3,13-17]. Co tento výjev znamená pro nás? Jak bezmyšlenkovitě jsme četli popis křtu našeho Pána, neuvědomujíce si, že jeho smysl je pro nás tím nejdůležitějším a že Kristus byl přijat Otcem v zájmu člověka. Když se Ježíš sklonil na břehu Jordánu a předložil vzhůru svou prosbu, lidství bylo představeno Otci Tím, který oděl své božství lidstvím. Ježíš se nabídl ve prospěch člověka, aby ti, kteří se hříchem oddělili od Boha, mohli být přivedeni zpět k Bohu skrze zásluhy božského Prosebníka. Kvůli hříchu byla země odříznuta od nebes, ale Kristus svým lidským ramenem objal padlé lidstvo, a svým božským ramenem se drží trůnu Nekonečného, země je tak přivedena do přízně nebes a člověk do obecenství se svým Bohem. Kristova modlitba ve prospěch ztraceného lidstva prorazila svou cestu každým stínem, který satan vrhl mezi člověka a Boha, a ponechala volný průchod ke spojení se samotným trůnem slávy. Brány byly ponechány pootevřené, nebesa byla otevřená, Duch Boží v podobě holubice obklopil hlavu Kristovu a bylo slyšet hlas Boží, říkající: „Toto je můj milovaný Syn, v němž se mi dobře zalíbilo.“ Jako odpověď na Kristovy prosby bylo slyšet Boží hlas a to říká hříšníkovi, že jeho modlitba bude zachycena u trůnu Otce. Duch svatý bude dán těm, kteří žádají o jeho moc a milost, a bude pomáhat našim slabostem, když budeme mít obecenství s Bohem. Nebe je otevřeno našim prosbám a my jsme pozváni, abychom přistoupili „směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný”. Máme přijít v důvěře, věříce, že obdržíme právě to, o co Ho prosíme (ST April 18, 1892). Zvuk umíráčku – Když Kristus předstoupil před Jana za účelem křtu, byl satan mezi svědky této události. Viděl blesky, jak září z bezoblačného nebe. Slyšel majestátný hlas Hospodina, jenž se rozléhal nebesy a ozýval zemí jako hromobití, oznamující: „Tento je můj milovaný syn, v němž se mi dobře zalíbilo.“ Viděl jas Otcovy slávy zastiňující postavu Ježíše, takto poukazující s neomylnou jistotou na Toho, jehož v tom zástupu uznával za svého Syna. Okolnosti spojené s tímto výjevem křtu vyvolaly u satana ten největší zájem. Věděl potom s jistotou, že jestliže neporazí Krista, jeho moc bude od této chvíle omezena. Pochopil, že toto oznámení od trůnu Božího znamená, že nebe bude nyní pro člověka ještě více přístupnější, než tomu bylo, a v jeho hrudi se probudila ta nejsilnější nenávist. Když satan přivedl člověka do hříchu, doufal, že ho Boží odpor k hříchu navždy oddělí od člověka a přeruší spojující článek mezi nebem a zemí. Když však z otevřeného nebe slyšel Boží hlas oslovující jeho Syna, bylo to pro něho jako zvuk umíráčku. Tímto mu bylo řečeno, že nyní Bůh chce přimknout člověka ještě těsněji k sobě, dát mu mravní sílu zvítězit nad pokušením a zachránit ho před spletí satanských svodů. Satan dobře znal postavení, jaké Kristus zaujímal v nebi jako Syn Boží, milovaný Otce; a to, že Kristus by měl opustit radost a pocty nebes a přijít na tento svět jako člověk, ho naplnilo obavou. Věděl, že tato blahosklonnost na straně Syna Božího mu nevěstí nic dobrého. ... Nyní nastal čas, kdy satanova vláda nad celým světem měla být napadena, jeho právo zpochybněno, a on se bál, že jeho moc bude zlomena. Věděl skrze proroctví, že Spasitel byl předpovězen a že jeho království nebude ustanoveno na základě pozemské vítězoslávy a se světskými poctami a okázalostí. Věděl, že proroctví předpovídala, že království má být ustanoveno Knížetem nebes na zemi, na kterou si činil nárok jako na své vlastnictví. Toto království pojme všechna království světa a pak síla a sláva satana skončí a on obdrží svou odplatu za hříchy, které přivedl na svět, a za neštěstí, které způsobil lidskému rodu. Věděl, že všechno, co týká jeho úspěchu, je závislé na jeho zdaru nebo selhání v přemožení Krista svými pokušeními; a proto použil vůči Spasiteli každou lest, jaká byla v jeho moci, aby Ho odvedl od jeho bezúhonnosti (ST Aug. 4, 1887). 16-17. (Ef 1,6; viz kom. EGW k Mt 4,1-11). Záruka lásky a světla – V našem zájmu se Spasitel uchopil moci Všemohoucího a když se modlíme k Bohu, můžeme vědět, že Kristova modlitba vystoupila již dříve a že ji Bůh slyšel a odpověděl na ni. Se všemi našimi hříchy a slabostmi nejsme zavrženi jako bezcenní. „On nás učinil vzácné v tom nejmilejším.“ Sláva, která spočinula na Kristu, je zárukou Boží lásky k nám. Vypravuje nám o síle modlitby - jak může lidský hlas dosáhnout Božího sluchu a jak naše prosby naleznou přijetí v nebeských dvorech. Světlo, které dopadlo z otevřených brán na hlavu našeho Spasitele, dopadne i na nás, když se budeme modlit o pomoc k odolávání pokušení. Hlas, který promlouval k Ježíši, promlouvá ke každé věřící duši: „Toto je mé milované dítě, v němž se mi dobře zalíbilo.“ (MS 125, 1902). Jistota přijetí – Pootevřenými branami proudily jasné paprsky slávy od trůnu Hospodina a toto světlo svítí také i na nás. Ujištění dané Kristu je ujištěním každému kajícímu se, věřícímu, poslušnému Božímu dítku, že je přijato v Milovaném (ST July 31, 1884). Cesta temným stínem – Kristova modlitba na břehu Jordánu zahrnuje každého, kdo v Něj uvěří. Zaslíbení, že jste přijati v Milovaném, přechází na vás. Bůh řekl: „Toto je můj milovaný syn, v němž se mi dobře zalíbilo.“ To znamená, že skrze temný stín, který satan vrhl na vaši

127 stezku, vám Kristus prorazil cestu k trůnu nekonečného Boha. On se chopil všemohoucí moci a vy jste přijati v Milovaném (GCB April 4, 1901). KAPITOLA 4. 1-2. (Gn 34,28; Dt 9, 9; L 4, 2). Mojžíšův půst není jako Kristův půst – Na poušti pokušení byl Kristus bez jídla čtyřicet dnů. Mojžíš byl také za zvláštních okolností tak dlouho bez jídla. Nepociťoval však svíravá muka hladu. Nebyl pokoušen a sužován ničemným a mocným nepřítelem, jako Syn Boží. Mojžíš byl vyvýšen nad lidmi. Byl zvláště podpírán Boží slávou, která ho zahalovala (ST June 11, 1847). 1-4. (L 4, 1-4). Moc zvrácené chutě – Všechno bylo ztraceno, když Adam podlehl moci chutě. Vykupitel, v němž bylo spojeno lidské i božské, stanul na Adamově místě a snesl strašný půst téměř šesti týdnů. Délka trvání tohoto půstu je nejsilnějším důkazem míry hříšnosti a moci zvrácené chutě na lidské rodině (RH Aug. 4, 1874). Lekce pro nás – Kristus byl našim příkladem ve všech věcech. Když vidíme jeho ponížení v dlouhé zkoušce a půstu na poušti, kdy zvítězil nad pokušením chutě v náš prospěch, měli bychom si tuto lekci vzít k srdci, když jsme pokoušeni. Jestliže moc chutě je tak silná nad lidskou rodinou a její holdování tak strašné, že se Syn Boží podrobil takové zkoušce, jak je důležité, abychom pociťovali nezbytnost mít chuť pod kontrolou rozumu. Náš Spasitel se postil téměř šest týdnů, aby mohl získat pro člověka vítězství v otázce chutě. Jak mohou vyznávající křesťané s osvíceným svědomím a s Kristem před sebou jako jejich vzorem podlehnout oddávání se těmto choutkám, které mají tak oslabující vliv na mysl a srdce? Jsou to bolestná fakta, že návyky sebeuspokojení na úkor zdraví a oslabení mravních sil drží v dnešní době velkou část křesťanského světa v poutech otroctví. Mnozí z těch, kteří vyznávají zbožnost, nezkoumají příčinu Kristova dlouhého období půstu a utrpení na poušti. Jeho muka nebyla ani tak kvůli snášení svíravé bolesti hladu, jako kvůli jeho pocitu strašných následků holdování chuti a vášním lidstva. Věděl, že chuť se stane modlou člověka a povede ho k zapomenutí na Boha a postaví se přímo na cestě jeho záchrany (RH Sept.1, 1874). Satan útočí v nejslabším okamžiku – V době, kdy byl na poušti, se Kristus postil, ale nepociťoval hlad. Zaujatý neustálou modlitbou ke svému Otci proto, aby byl připraven odolávat protivníkovi, Kristus nepociťoval svíravou bolest hladu. Strávil čas v horlivé modlitbě, obklopen Bohem. Bylo to, jako kdyby byl v přítomnosti svého Otce. Žádal o sílu, aby mohl čelit nepříteli, o ujištění, aby mohl obdržet milost k uskutečnění všeho, co má vykonat ve prospěch lidstva. Pomyšlení na boj, který byl před ním, způsobilo, že zapomněl na všechno ostatní, a jeho duše byla posilována chlebem života právě tak, jako budou posilovány dnes ty pokoušené duše, které přijdou k Bohu pro pomoc. Požíval pravdu, kterou měl dát lidem jako mající moc k vysvobození jich ze satanských pokušení. Viděl, jak byla zlámána satanova moc nad padlými a pokoušenými. Viděl sám sebe, jak léčí nemocné, potěšuje beznadějné, povzbuzuje sklíčené a káže evangelium chudým – koná dílo, které Mu Bůh určil; a proto si neuvědomoval jakýkoliv pocit hladu, dokud čtyřicet dnů jeho půstu neskončilo. Vidění pominulo a pak Kristova lidská přirozenost silnou touhou volala po jídle. Nyní nastala satanova příležitost k útoku. Rozhodl se zjevit jako jeden z těch andělů světla, kteří se ukázali Kristu v jeho vidění (Letter 159, 1903). Zkouška nezmenšená – Kristus věděl, že by Mu jeho Otec opatřil jídlo, kdyby Ho to potěšilo, aby tak učinil. Nemohl v této hrozné těžké zkoušce, kdy Ho hlad nadmíru sužoval, předčasně zmenšit jednu částečku zkoušky určené Mu použitím své božské moci. Padlý člověk, když je přiveden do stejného postavení, nemůže mít moc konat divy ve svůj vlastní prospěch, aby se zachránil před bolestmi či mukami, nebo aby si sám udělil vítězství nad svými nepřáteli. Byl to Boží úmysl, aby zkoušel a vyzkoušel lidstvo a dal mu příležitost rozvinout charakter tím, že ho přiváděl často do postavení zkoušek, aby vyzkoušel jejich víru a důvěru v jeho lásku a moc. Kristův život byl dokonalým vzorem. On vždy svým příkladem a naučením vyučoval člověka, že Bůh je jeho oporou a že v Bohu by měla být jeho víra a neochvějná důvěra (RH Aug. 18, 1874). 1-11. (Mk 1,12-13; L 4,1-13; viz kom. EGW k J 2,1-2). Shromáždění všech odpadlických sil – V satanově radě bylo stanoveno, že On [Kristus] musí být poražen. Žádná lidská bytost, která přišla na svět, neunikne moci tohoto podvodníka.Všechny síly spolčení zla se postavily na jeho cestu, aby vedly proti Němu boj a aby pokud možno nad ním zvítězily. Nejprudší a nejzatvrzelejší nepřátelství bylo položeno mezi semenem ženy a hada. Had sám učinil Krista terčem všech zbraní pekla. ... Kristův život byl neustálým bojem proti satanským mocnostem. Satan shromáždil všechny odpadlické síly proti Synu Božímu. Boj narůstal na prudkosti a zlomyslnosti, když stále znovu a znovu byla kořist vyrvána z jeho rukou. Satan napadal Krista každou možnou formou pokušení (RH Oct. 29, 1895). Nepadl ani v jednom bodu – Kristus přešel z této scény slávy [jeho křest] k jednomu z největších pokušení. Odešel na poušť, tam se s Ním setkal satan a pokoušel Ho právě v tom bodu, kde bude pokoušen člověk. Náš zástupce a ručitel prošel územím, kde Adam klopýtnul a padl. A otázkou bylo: Klopýtne a padne On snad tak jako Adam padl na Božích přikázáních? On čelil satanovým útokům stále a znovu slovy: „Je psáno,“ a satan odešel z bitevního pole jako poražený nepřítel. Kristus vykoupil Adamův hanebný pád, zdokonalil charakter dokonalé poslušnosti a zanechal příklad pro lidskou rodinu, aby mohla napodobit tento Vzor. Kdyby padl byť v jednom bodu ve vztahu k Božímu zákonu, nemohl by být dokonalou obětí; protože to bylo pouze v jednom bodu, ve kterém Adam padl (RH June 6, 1890). Satan lže Kristu – Satan řekl Kristu, že má pouze postavit svou nohu na krví zbrocenou cestu, ne však po ní jít. Tak jako Abrahám byl zkoušen i On, aby projevil svou dokonalou poslušnost. Satan také tvrdil, že je tím andělem, který zadržel ruku Abrahámovu, když pozdvihl

128 nůž, aby zabil Izáka, a nyní přišel, aby zachránil jeho život; a že to není pro něho nezbytné, aby snášel bolestný hlad a smrt vyhladověním; on by Mu mohl pomoci nést určitou část díla v plánu spasení (RH Aug. 4, 1874). (kap. 3,16-17; Mk 1,10-11; L 3,21-22). Vzácné důkazy uznání – Zdálo se, že si Kristus nevšímá spílajících posměchů satana. Nenechal se vyprovokovat k tomu, aby mu podal důkazy své moci. Pokojně snášel jeho urážky bez odplaty. Slova vyřčená z nebe při jeho křtu byla velmi vzácná, dokazující Mu, že jeho Otec schválil kroky, které podnikl v plánu spasení jako Zástupce a Ručitel člověka. Otevřená nebesa a sestupující nebeská holubice byly ujištěním, že jeho Otec spojil svou moc v nebi s mocí jeho Syna na zemi, aby vysvobodil člověka ze satanovy nadvlády, a že Bůh přijal úsilí Krista spojit nebe se zemí a smrtelného člověka s Nekonečným. Tyto důkazy, přijaté od jeho Otce, byly pro Syna Božího nesmírně vzácné během všech jeho hrozných utrpení, a strašných bojů s vůdcem vzpoury (RH Aug. 18, 1874). (Gn 3,1-6). Satan bezmocný hypnotizovat Krista – Satan pokoušel prvního Adama v Edenu a Adam polemizoval s nepřítelem a takto mu dal výhodu. Satan uplatnil na Adamovi a Evě svou moc hypnózy a tuto stejnou moc se snažil použít na Kristu. Když však byla citována slova Písma, satan věděl, že nemá žádnou šanci na vítězství (Letter 159, 1903). (Ř 5,12-19; 1 K 15, 22.45; 2 K 5,21; Žd 2,14-18; 4,5). Kontrast dvou Adamů – Když byl Adam napaden pokušitelem v ráji, neměl žádnou poskvrnu hříchu. Stál před Bohem v síle své dokonalosti. Všechny orgány a schopnosti jeho bytosti byly rovnoměrně rozvinuté a harmonicky vyvážené. Kristus na poušti pokušení stál na Adamově místě, aby podstoupil zkoušku, v níž Adam selhal. Zde, čtyři tisíce let poté, co se Adam obrátil zády vůči světlu svého domova, Kristus zvítězil ve prospěch hříšníka. Lidská rodina, oddělená od Boží přítomnosti, se každou následující generací vzdalovala od původní čistoty, moudrosti i poznání, které měl Adam v Edenu. Kristus nesl hříchy a slabosti lidského rodu, jaké existovaly, když přišel na zemi, aby člověku pomohl. V zájmu lidstva se slabostmi padlého člověka, jež na něj dolehly, byl vystaven pokušením satana ve všech bodech, v nichž je napadán člověk. ... V jakém kontrastu se ocitl druhý Adam, když vstoupil na ponurou poušť, aby sám bez pomoci bojoval se satanem. Od doby pádu člověka až do doby příchodu Krista na zem lidstvo stále klesalo co do velikosti a fyzické síly a upadalo stále níže v žebříčku mravních hodnot. A aby mohl povznést padlého člověka, Kristus musel přijít tam, kde byl člověk. Přijal lidskou přirozenost a nesl slabosti a zkaženosti lidského rodu. Ten, který nepoznal hříchu, se za nás stal hříchem. Ponížil se do nejnižších hlubin lidské bídy, aby mohl být způsobilým dosáhnout člověka a povznést ho z ponížení, do něhož ho uvrhl hřích (RH July 28, 1874). Nejpřísnější kázeň – Aby si mohl uchovat svou slávu zahalenou jako dítě padlého lidstva, musel se Kníže života sám podrobit nejpřísnější kázni. Takto měřil svou sílu se satanem. Ten, který byl vypovězen z nebe, zoufale bojoval o převahu nad Tím, na Něhož byl v nebeských dvorech žárlivý. Jaký to byl boj! Žádný jazyk to není schopen vylíčit. Ale v blízké budoucnosti to bude pochopeno těmi, kteří zvítězí skrze krev Beránka a skrze slovo svého svědectví (Letter 19, 1901). (Žd 2,14-18; 4,15; 2 Pt 1,4). Moc, kterou může mít člověk k dispozici – Syn Boží byl na každém kroku napadán mocnostmi temna. Po svém křtu byl puzen Duchem na poušť a tam byl po čtyřicet dnů vystaven pokušení. Dostávala jsem dopisy, v nichž se tvrdilo, že Kristus nemohl mít stejnou přirozenost jako člověk, protože kdyby ji měl, musel by v podobných pokušeních padnout. Kdyby však neměl lidskou přirozenost, nemohl by být naším příkladem. Kdyby nebyl účastníkem naší přirozenosti, nemohl by být pokoušen jako byl člověk. Kdyby nebylo pro Něj možné podlehnout pokušení, nemohl by být našim pomocníkem. Byla to slavnostní skutečnost, že Kristus přišel svádět boj jako člověk, v zájmu člověka. Jeho pokušení a vítězství nám říkají, že lidstvo musí napodobit tento Vzor; člověk se musí stát účastníkem božské přirozenosti. V Kristu bylo spojeno božství i lidství. Božství se neponížilo na úroveň lidství; božství si udrželo své postavení, ale lidství tím, že se spojilo s božstvím, odolalo nejprudší zkoušce pokušení na poušti. Kníže tohoto světa přišel ke Kristu po jeho dlouhotrvajícím půstu, když byl vyhladovělý, a navrhl Mu, aby přikázal kamenům, aby se staly chlebem. Ale Boží plán, vymyšlený pro spasení člověka, stanovil, že Kristus by měl poznat, co je hlad, chudoba, a projít každým úsekem zkušenosti člověka. Odolal pokušení touž mocí, kterou může mít k dispozici i člověk. Chopil se trůnu Božího a není muže ani ženy, kteří by nemohli mít přístup k té stejné pomoci skrze víru v Boha. Člověk se může stát účastníkem božské přirozenosti; nežije ani jedna duše, která nemůže přivolat pomoc z nebe v pokušení a zkoušce. Kristus přišel, aby zjevil zdroj své moci, aby člověk nemusel nikdy spoléhat sám na své lidské schopnosti. Ti, kteří chtějí zvítězit, musí zapojit do činnosti všechny síly své bytosti. Musí zápasit na svých kolenou před Bohem o božskou sílu. Kristus přišel, aby byl naším příkladem a oznámil nám, že se můžeme stát účastníky božské přirozenosti. Jak? – Tím, že unikneme porušenosti, která je na světě skrze žádost. Satan nezvítězil nad Kristem. Nepoložil svou nohu na duši Vykupitele. Nedotkl se jeho hlavy, i když Mu rozdrtil patu. Kristus svým vlastním příkladem zjevil, že člověk může zůstat bezúhonným. Lidé mohou mít sílu odolávat zlu – sílu, kterou ani země, ani smrt, ani peklo nemůže přemoci; sílu, která je postaví tam, kde mohou zvítězit tak, jak zvítězil Kristus. Může být v nich spojeno božství a lidství (RH Feb. 18, 1890). (Iz 53,6; 2 K 5,21). Strašné následky přestoupení – Jestliže neexistuje možnost podlehnout pokušení, neexistuje žádné pokušení. Pokušení je odoláno tehdy, když je člověk silně ovlivňován vykonat zlý čin, přitom si je vědom toho, že to může udělat, a přesto vírou tomu odolává s pevným uchopením se božské moci. Byla to těžká zkouška, kterou prošel Kristus. Nemohl by být pokoušen ve všech věcech, jako je pokoušen člověk, kdyby neexistovala možnost jeho selhání. Byl svobodnou bytostí, byl vystaven zkoušce tak jako Adam a jako každý jiný

129 člověk. V posledních hodinách svého života, když visel na kříži, zakusil v nejplnější míře to, co bude muset zakusit člověk ve svém boji s hříchem. Uvědomil si, jak zlým se může člověk stát poddáváním se hříchu. Uvědomil si strašné následky přestupování Božího zákona; protože na Něj byla vložena nepravost celého světa (YI July 20, 1899). Kristus svobodná morální bytost – Pokušení, jimž byl Kristus vystaven, byla hroznou skutečností. Jako svobodná bytost byl vystaven zkoušce, dobrovolně se podvolil satanovým pokušením a působením při současném zkřížení Božích plánů. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby nebylo možné, aby padl, nemohl by být pokoušen ve všech věcech, jako je pokoušena lidská rodina (YI Oct. 26, 1889). Kristus podroben zkoušce – Kristus byl po určitou dobu podroben zkoušce. Vzal na sebe lidství, byl vystaven zkoušce a vyzkoušení, v níž první Adam selhal. Kdyby padl v této zkoušce a testu, stal by se neposlušným vůči hlasu Božímu a svět by byl ztracen (ST May 10, 1889). 3-4. Diskuse se satanem – Mějme na paměti, že nikdo kromě Boha nemůže vést diskusi se satanem (Letter 206, 1906). 4. (viz kom. EGW k Gn 3,24). Odchýlení se je hroznější než smrt – [citace Mt 4,4] Řekl satanovi, že aby mohl být prodloužen život, je poslušnost vůči Božím požadavkům nepostradatelnější než časný pokrm. Vstoupit na cestu odchýlení se od Božích záměrů i v tom nejmenším stupni je hroznější než hlad nebo smrt („Redemption”, or „The First Advent of Christ” p.48). 5-6. Kdo se může vystavit nebezpečí? – Ježíš by se nikdy nevystavil nebezpečí, aby se zalíbil ďáblu. Ale jak mnozí se dnes vystavují takovému nebezpečí? (MS 17, 1893). 8-10. (L 4,5-8). Obraz skutečného stavu – Nabádal (satan) Spasitele, aby se poklonil před jeho autoritou, slibujíce, že jestli to učiní, království tohoto světa budou jeho. Poukázal Kristu na své úspěchy ve světě, vypočítávajíce knížactva a mocnosti, jež jsou mu poddána. Prohlásil, že to, co zákon Hospodinův nemohl učinit, učinil on. Ježíš však řekl: „Odejdiž satane; neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš, a jemu samému sloužiti budeš.“ Pro Krista to bylo právě tím, čím to Bible nazývá – pokušením. Před jeho zrakem pokušitel představil království tohoto světa. Tak, jak je satan viděl, měla velkou vnější majestátnost. Kristus je však viděl v jiném světle, přesně v takovém, v jakém skutečně byla – pozemská panství pod mocí tyrana. Viděl lidstvo naplněné bídou a utrpením pod utiskující mocí satana. Viděl zemi poskvrněnou nenávistí, pomstou, zlobou, žádostivostí a vraždami. Viděl démony ovládající těla i duše lidí (MS 33, 1911). 10. (L 4,8). Příkaz přinucující satana – Ježíš řekl tomuto lstivému nepříteli: „Odejdiž, satane, neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš a jemu samému sloužiti budeš.” Satan žádal Krista, aby mu dal důkaz, že je Synem Božím, a přece již v samotné této výzvě měl důkaz, který žádal. Na Kristův božský příkaz byl přinucen poslechnout. Byl zahnán a umlčen. Neměl žádnou moc, aby byl schopen odolat rozhodnému odmítnutí. Byl přinucen bez jakéhokoliv dalšího slova okamžitě přestat a opustit Vykupitele světa (RH Sept. 1, 1874). 11. (L 4,13). Strategická porada – I když satan neuspěl ve svých nejmocnějších pokušeních, přesto se nevzdal veškerých nadějí, že by mohl někdy v budoucnosti být úspěšný ve svém úsilí. Díval se kupředu do doby Kristovy služby, kdy bude mít příležitost proti Němu vyzkoušet svou lest. Zmatený a poražený neodešel z výjevu sporu dříve, než začal připravovat plány pro zatemnění chápání židů – Božího vyvoleného lidu, aby v Kristu nemohli rozpoznat Vykupitele světa. Byl rozhodnut naplnit jejich srdce závistí, žárlivostí a nenávistí vůči Božímu Synu tak, aby Ho nepřijali, ale aby učinili jeho život na zemi pokud možno co největším utrpením. Satan měl poradu se svými anděly, co se týče toho, jak by měli postupovat, aby odvedli lid od víry v Krista jako Mesiáše, kterého židé tak dlouho s dychtivostí očekávali. Byl zklamán a rozzuřen, že nezvítězil nad Ježíšem svými rozmanitými pokušeními. Nyní však přemýšlel, že kdyby mohl naplnit srdce Kristova vlastního lidu nevěrou, pokud se týče toho, že On je tím jediným zaslíbeným, mohl by odradit Spasitele od jeho poslání a získat si židy jako své agenty uskutečnění svých ďábelských záměrů. Takto šel pracovat svým lstivým způsobem, snažíce se dosáhnout lstí to, co by nemohl vykonat přímým, osobním úsilím (2SP 97-98). KAPITOLA 5. 1-12. Dostačující na to, aby se předešlo zmatku – Studium Kristova obdivuhodného kázání na hoře učí věřícího, čím se musí vyznačovat ti, které Hospodin nazývá „požehnanými” [citace Mt 5,1-12.]... Děkuji Bohu za to, že jsou dány věřícím tak jasné pokyny. Kdybychom neměli žádné jiné pokyny, než jaké jsou obsaženy v těchto několika slovech, tak by stačily na to, aby se nikdo nemusel stát zmateným. Máme však celou Bibli plnou drahocenných poučení. Nikdo nemusí být v temnotě a nejistotě. Ti, kteří skrze víru, modlitbu a horlivé studium Písma svatého budou usilovat o to, aby získali ctnosti, které jsou zde představeny našemu pohledu, budou snadno odlišeni od těch, kteří nekráčejí ve světle. Ti, kteří nechtějí následovat to jasné „Tak praví Pán”, nebudou moci předložit žádnou omluvu za svůj neústupný odpor vůči Božímu slovu (Letter 258, 1907). Slova odlišného charakteru – Jakoby zahalen do oblaku nebeského jasu vyslovil Kristus z hory blahoslavenství svá požehnání. Slova Jím vyřčená byla úplně jiného charakteru než ta, která vyšla z úst zákoníků a farizeů. Ta slova, jimiž Kristus vyslovil požehnání, byla právě těmi slovy, jimiž byli oni odsuzováni jako Bohem prokletí. Před velkým davem lidí Kristus prohlásil, že může rozdělit poklady věčnosti komukoliv bude chtít. I když jeho božství bylo oděno lidstvím, nepokládal to za loupež být rovný Bohu. Tímto veřejným způsobem popsal vlastnosti těch, kteří se budou podílet na věčné odměně. Zvláště poukázal na ty, kteří budou pro jeho jméno snášet pronásledování. Budou bohatě požehnáni tím, že se stanou dědici Božími a spoludědici s Ježíšem Kristem. Velká bude jejich odměna v nebi (MS 72, 1901).

130 Pokladnice dobroty – Kristus toužil naplnit svět pokojem a radostí, aby byl podoben tomu, který se nachází v nebeském světě [cit.Mt 112]... S jasností a mocí promluvil slova, která pronikají až do naší doby jako pokladnice dobroty. Jak drahocenná to byla slova a jak plná povzbuzení. Z jeho božských úst zde vyšla s plností a hojným ujištěním požehnání, která poukázala na Něho jako na zdroj vší dobroty a že to bylo jeho výsadou požehnat a zapůsobit na mysle všech přítomných. Účastnil se svého zvláštního, svatého působení a měl k dispozici poklady věčnosti. Věděl, že v nakládání s nimi není žádného omezení. Nebyla to žádná loupež z jeho strany, když jednal v úřadu Boha. Do svých požehnání zahrnul ty, kteří tvořili jeho království na tomto světě. Přinesl na svět každé požehnání nezbytné pro štěstí a radost každé duše a před tímto obrovským shromážděním představil bohatství milosti nebes, nahromaděné poklady věčného, nekonečného Otce. Zde jasně určil, kdo bude poddaným jeho nebeského království. Nevyslovil ani jedno slovo, které by lichotilo lidem v nejvyšším postavení, světským hodnostářům, ale představil před všemi rysy charakteru, které musí mít zvláštní lid, který bude tvořit královskou rodinu v nebeském království. Popsal ty, kteří se stanou dědici Božími a spoludědici s Ním. Veřejně oznámil, koho si zvolí za své poddané a jaké jim určí místo ve své službě, když se s Ním spojí. Ti, kteří budou mít stanovený charakter, se s Ním budou podílet na požehnání, slávě a poctě, která bude k Němu stále přicházet. Ti, kteří budou takto označeni a požehnáni, budou zvláštním lidem, šafaříce s Pánovými dary. Mluvil o těch, kteří budou trpět pro jeho jméno, jako o těch, kteří obdrží velkou odměnu v nebeském království. Mluvil s důstojností Toho, který má neomezenou moc Toho, který vlastní všechny nebeské přednosti, aby je udělil těm, kteří Ho přijmou za svého Spasitele. Lidé mohou na tomto světě uchvátit moc značné velikosti, ale Kristus je neuzná; jsou pouze uchvatiteli. Byly příležitosti, kdy Kristus mluvil s takovou mocí, která poslala jeho slova domů s neodolatelnou silou, s nepřekonatelným pocitem velikosti mluvčího, a lidské nástroje byly sraženy do nicoty ve srovnání s Tím, který stál před nimi. Byli hluboce pohnuti; jejich mysle byly ohromeny, když opakoval příkaz z místa nejvznešenější slávy. Když vyzval svět, aby naslouchal, byli okouzleni a nadšeni a do jejich myslí vstoupilo usvědčení. Každé slovo mělo své místo a posluchači věřili a přijali slova, jímž neměli žádnou sílu vzdorovat. Každé slovo, které pronesl, připadalo posluchačům jako Boží život. Tímto podal důkaz, že je světlem světa a autoritou církve, majícím nárok na prvenství nad všemi (MS 118, 1905). 13-14. (kap. 15,9;22,29). Pokorní lidé jsou solí země – Ve svých naučeních Kristus přirovnával své učedníky k věcem, které jim byly nejznámější. Přirovnával je k soli a k světlu. :Vy jste solí země,” řekl; „Vy jste světlem světa.” Tato slova byla mluvena k několika chudým, pokorným rybářům. Kněží i rabíni byli přítomni na tomto shromáždění posluchačů, ale tato slova jim nebyla adresována. S celým jejich učením, s celou jejich domnělou vzdělaností v tajemstvích zákona, se všemi jejich nároky na poznání Boha, dokázali, že Ho vůbec neznají. Těmto vedoucím mužům byla svěřena Boží proroctví, ale Kristus prohlásil, že jsou nespolehlivými učiteli. Řekl jim: Učíte učení přikázání lidských. „Bloudíte, neznajíce písem ani moci Boží.” Odvrátivše se od těchto lidí k pokorným rybářům, řekl: „Vy jste solí země.” (RH Aug. 22, 1899). Světlo nepochází samo ze sebe – Světlo, které vyzařuje od těch, kteří přijali Ježíše Krista, nepochází samo ze sebe. Celé pochází od Světla a Života světa. On rozněcuje toto světlo, stejně jako zapaluje oheň, který musí používat všichni, kteří konají jeho službu. Kristus je světlem, životem, svatostí, posvěcením všech, kteří věří, a jeho světlo má být přijímáno a předáváno dále ve všech dobrých skutcích. V mnoha různých způsobech jeho milost také působí jako sůl země; všude, kde se tato sůl objeví, ať v domovech nebo společenstvích, stane se udržující silou pro záchranu všeho, co je dobré, a ke zničení všeho, co je zlé (RH Aug. 22, 1889). 17-19. Nejmenší mezi lidskými bytostmi. [citace Mt 5,17-19] – Toto je rozsudek vynesen v nebeském království. Někteří si myslí, že tam budou také přestupníci přikázání, jenomže budou zaujímat nejnižší postavení. To je omyl. Hříšníci nikdy nevstoupí do příbytku blaženosti. Přestupníci přikázání a všichni, kteří se s nimi spojí ve vyučování, že není rozdíl mezi tím, zda lidé porušují nebo zachovávají božský zákon, budou nebeským vesmírem nazváni nejmenšími mezi lidskými bytostmi. Protože jsou nejen nevěrnými vůči sobě, ale vyučují také jiné, aby porušovali Boží zákon. Kristus vynese rozsudek nad těmi, kteří tvrdí, že mají poznání zákona, kteří však naučením i příkladem vedou duše do zmatku a temnoty (RH Nov. 15, 1898). 21-22,27-28 (Zj 20,12). Rysy charakteru v nebeských knihách – Boží zákon postihuje pocity a pohnutky, stejně jako vnější skutky. Zjevuje tajemství srdce, vrhá světlo na věci dříve pohroužené v temnotě. Bůh zná každou myšlenku, každý úmysl, každý plán, každou pohnutku. Nebeské knihy zaznamenávají hříchy, které by byly spáchány, kdyby k tomu byla příležitost. Bůh přivede každý skutek na soud, i každou tajnou věc. Svým zákonem posoudí charakter každého člověka. Tak jako umělec přenáší na plátno rysy tváře, tak rysy každé jednotlivé povahy jsou přeneseny do nebeských knih. Bůh má dokonalý fotografický obraz každé povahy člověka a tento obraz porovnává se svým zákonem. Zjevuje člověku vady, které poskvrňují jeho život, a vybízí ho k tomu, aby se kál a odvrátil od hříchu (ST July 31, 1901). 48. Dokonalost v budování charakteru – Hospodin vyžaduje dokonalost od své vykoupené rodiny. Vyžaduje dokonalost v budování charakteru. Otcové a matky zvlášť potřebují poznat nejlepší metody výchovy dětí, aby mohli spolupracovat s Bohem. Muži a ženy, děti a mládež jsou váženi na nebeských váhách podle toho, co zjevují svým životem doma. Křesťan doma je křesťanem všude. Náboženství přinesené do domova působí vlivem, který je nedocenitelný (MS 34, 1899).

131 Život dokonalého člověka – Náš Spasitel jako Syn Boží přijal pravé příbuzenství lidských bytostí. Jsme syny a dcerami Božími. Abychom mohli poznat, jak se máme chovat obezřetně, musíme následovat Krista po té cestě, kterou nás vede. Třicet let žil životem dokonalého člověka a vyhověl nejvyšším požadavkům dokonalosti (Letter 69, 1897). KAPITOLA 6. 16. (kap. 9,16). Ve vytvořeném náboženství není život a světlo – Před námi je doba, kdy budou lidské duše podrobeny zkoušce a to vyvolá potřebu bdělosti, pravého druhu půstu. Toto nebude jako půst farizeů. Jejich období půstu byla příležitostmi k vnější obřadnosti. Nepokořili svá srdce před Bohem. Byli naplněni hořkostí, závistí, zlobou, svárem, sobectvím a sebespravedlností. Zatímco jejich hlavy byly skloněny v předstíraném ponížení, byli chamtiví, plní sebeúcty a domýšlivosti. Byli utiskující, přemrštěn a měli povýšeneckého ducha. Všechno, co patřilo do židovské služby, bylo mylně vykládáno a nesprávně používáno. Smysl přinášení obětí byl převrácen. Měly symbolizovat Krista a jeho poslání, aby, když přijde osobně, mohl v Něm svět poznat Boha a přijmout Ho jako Vykupitele světa. Ale jejich nedostatek pravé služby srdce vůči Bohu zaslepil židy vůči poznání Boha. Požadavky, obřady a tradice byly souhrnem jejich náboženství. Farizeové však měli učit, že spravedlnost povznáší národ a že formy a obřady nemohou zaujmout místo spravedlnosti. Kristus učil lid stejně tak opravdově, když byl zahalen v oblakovém sloupu, jako když seděl na hoře. Stejný soucitný ohled byl prokázán vůči chudým jako v naučeních daných učedníkům. Avšak odpovědnost každého jednotlivce v Božích očích, jeho milosrdenství, láska a soucit, nebyly zahrnuty v lekcích daných lidem prostřednictvím vůdců v Izraeli. Proto Kristus řekl: „Žádný zajisté nepřišívá záplaty sukna nového k rouchu vetchému; nebo ta záplata jeho odtrhla by ještě nějaký díl od roucha, a tak větší by díra byla.” Pravda, život, světlo, jimiž se měla vyznačovat pravá zbožnost, nemohly být spojeny s vytvořeným náboženstvím farizeů (MS 3, 1898). 24. (L 16,13; Jk 4,4). Lidé dvojí mysli jsou satanovými spojenci [citace Mt 6,24] – Ti, kteří začali svůj křesťanský život tím, že byli polovičatí, budou nakonec nalezeni zařazeni na nepřátelské straně bez ohledu na to, jaké byly jejich první úmysly. A být odpadlíkem, zrádcem Boží věci, je závažnější než smrt; protože to znamená ztrátu věčného života. Muži a ženy dvojí mysli jsou nejlepšími satanovými spojenci. Jakkoliv příznivé mínění mohou mít o sobě, jsou pokrytci. Všichni, kteří jsou věrní vůči Bohu a pravdě, musí pevně stát na straně práva, protože ona je právem. Táhnout jho s těmi, kteří jsou neposvěcení, a přesto být věrným vůči pravdě, je prostě nemožné. Nemůžeme se spojit s těmi, kteří slouží sami sobě, kteří pracují na světských plánech, a přitom neztratit naše spojení s nebeským Rádcem. Můžeme se osvobodit z osidla nepřítele, budeme však pohmožděni a zraněni a naše životní zkušenost bude zakrnělá (RH April 19, 1898). 28-29. Námaha nemůže nahradit jednoduchost – Kristus zde ukazuje, že i když osoby mohou námahou spojenou s únavou učinit sebe předmětem obdivu, který hodnotí tak vysoko, přesto neobstojí při srovnání s polními květy. Dokonce tyto jednoduché květy ozdobené Bohem by předstihly v kráse nádherný oděv Šalamouna (MS 153, 1903). Představa o Boží péči – Jestliže polní lilie jsou předmětem, kterému velký Mistr Umělec věnoval péči tím, že je učinil tak krásnými, že převyšují slávu Šalamouna, největšího krále, který kdy vůbec vládl žezlem; jestliže polní tráva je učiněna jako krásný koberec pro zemi, můžeme si utvořit nějakou představu o péči, kterou Bůh věnuje člověku, který byl stvořen k jeho obrazu? (Letter 4, 1896). Každý květ vyjadřuje lásku – Velký Mistr Umělec obrací naši pozornost k bezduchým polním květům tím, že poukazuje na překrásné odstíny a nádherné druhy barev, jaké každá květina může mít. Tímto Bůh zjevil svou dovednost a péči. Tímto chce ukázat svou velkou lásku, kterou chová ke každému člověku. Každý květ je vyjádřením Boží lásky (Letter 24, 1899). Polní květy ve své nekonečné rozmanitosti stále slouží k potěšení lidských dětí. Sám Bůh vyživuje každý kořen, aby tím mohl vyjádřit svou lásku vůči všem, na něž bude mít dílo jeho rukou zjemňující a podmaňující vliv. Nepotřebujeme žádnou umělou okázalost. Boží láska je představena v překrásných výtvorech jeho stvoření. Tyto věci znamenají více, než si mnozí připouštějí (Letter 84, 1900). 28-30. Lekce víry – Přes prokletí vyslovené nad zemí, že bude rodit trní a bodláčí, jsou na bodláčí květy. Celý svět není pohroužen v zármutku a neštěstí. Boží velká kniha přírody je otevřená pro nás k našemu studiu a z ní máme vytěžit více vznešených myšlenek o jeho velikosti a nesrovnatelné lásce a slávě. Ten, který položil základy země, který ozdobil nebesa a seřadil hvězdy podle jejich pořádku, Ten, který oděl zemi živým kobercem a zkrášlil ji půvabnými květy každého odstínu a druhu, by chtěl, aby jeho děti ocenily jeho skutky a těšily se z jednoduché, pokojné krásy, kterou ozdobil jejich pozemský domov. Kristus se snažil odvrátit pozornost svých učedníků od umělého k přírodnímu: „Poněvadž tedy trávu polní, ješto dnes jest, a zítra bývá do peci vložena, Bůh tak odívá, i zdaliž mnohem více vás neodívá, ó malé víry?” Proč náš nebeský Otec nepokryl zemi hnědým nebo šedým kobercem? Vybral barvu, která by byla nejvíce uklidňující, nejpřijatelnější pro smysly. Jak to potěší srdce a osvěží unaveného ducha, když se podívá na zemi oděnou ve svém rouchu z živé zeleně! Bez této pokrývky by byl vzduch naplněn prachem a země by vypadala jako poušť. Každé stéblo trávy, každý otevírající se pupen a kvetoucí květ je znamením Boží lásky a měl by nás naučit lekci víry a důvěry v něj. Kristus obrací naši pozornost k jejich přirozené kráse a ujišťuje nás, že nejnádhernější oděv největšího krále, který kdy vládl pozemským žezlem, se nevyrovná tomu, který nosí nejskromnější květina. Vy, kteří toužíte po vyumělkované nádheře, kterou můžete nabýt pouze bohatstvím, drahými obrazy, nábytkem a oblečením, naslouchejte hlasu božského Učitele. On vám poukazuje na polní květ, jednoduchý vzor, kterému se nemůže vyrovnat žádná lidská dovednost (RH Oct 27, 1885).

132

KAPITOLA 7. 1-2. (L 6,37; Ř 2,1; viz kom. EGW k 1S 14,44). Satan souzen podle vlastní představy spravedlnosti – Satan bude souzen podle své vlastní představy spravedlnosti. To byla jeho námitka, že každý hřích by se měl setkat s trestem. Jestliže Bůh odpouští trest, řekl satan, není Bohem pravdy či spravedlnosti. Satan bude souzen tím soudem, který, jak řekl, by měl vykonávat Bůh (MS 111, 1897). 13-14. Viz komentář EGW ke kap. 16,24. 15. Viz komentář EGW k 2 K 11,14. 20-21. Viz komentář EGW ke kap. 24,23-24. 21-23. (kap. 24,24; 2 K 11,14-15; 2 Te 2,9-10; Zj 13,13-14). Vyznání samo o sobě nestačí – Ti, kteří prosazují moderní posvěcení, vystoupí chvástavě vpřed a budou říkat: „Pane, Pane, neznáš nás? Zdaliž jsme ve jménu tvém neprorokovali a ve jménu tvém ďáblů nevymítali a v tvém jménu zdaliž jsme divů mnohých nečinili?” Zde popsaní lidé, kteří si činí tyto sebevědomé nároky, zjevně vplétající Ježíše do všech svých činností, vhodně představují ty, kteří prosazují moderní posvěcení, kteří však bojují proti Božímu zákonu. Kristus je nazývá činiteli nepravosti, protože jsou podvodníci, mající na sobě roucho spravedlnosti, aby zakryli deformace svého charakteru, vnitřní zkaženost jejich bezbožných srdcí. Satan sestoupil v těchto posledních dnech, aby působil se všelikým podvodem nepravosti v těch, jenž hynou. Jeho satanský majestát koná divy před zraky falešných proroků, před zraky lidí, prohlašujíce, že je skutečně samotný Kristus. Satan udělí svou moc těm, kteří mu pomáhají v jeho klamech; proto ti, kteří tvrdí, že mají velkou Boží moc, mohou být rozeznáni jedině pomocí velkého detektoru – zákona Hospodinova. Pán nám říká, že pokud by to bylo možné, svedli by i vyvolené. Toto beránčí roucho se zdá být tak skutečné, tak pravdivé, že vlk nebude moci být rozeznán jedině tak, když přijdeme k velkému Božímu mravnímu standardu a tam zjistíme, že jsou přestupníky zákona Hospodinova (RH Aug. 25, 1885). 29. Viz komentář EGW k L 4,18-19. KAPITOLA 9. 9-10. Viz komentář EGW k L 5,29. 11. (Iz 58,4; L 5,30). Půst v pýše versus jezení v pokoře – Farizeové spatřili Krista, jak sedí a jí s publikány a hříšníky. Byl klidný a vyrovnaný, laskavý, zdvořilý a přátelský; když však nemohli obdivovat představený obraz, který byl tak rozdílný od jejich vlastního způsobu jednání, nemohli snést tento pohled. Nadutí farizeové vyvyšovali sami sebe a tupili ty, kteří nebyli požehnáni takovými výsadami a světlem jako oni sami. Nenáviděli a pohrdali publikány a hříšníky. Avšak v Božím pohledu byla jejich vina větší. Nebeské světlo zářilo na jejich cestu, říkajíce: „To je ta cesta, choďte po ní”; oni však pohrdli tímto darem. Obracejíce se ke Kristovým učedníkům řekli: „Proč váš Mistr jí s publikány a hříšníky?” Doufali, že touto otázkou vyvolají předsudky, které jak věděli, hnízdily v myslích učedníků a takto otřesou jejich slabou vírou. Zaměřili své šípy tam, kde budou nejpravděpodobněji zhmožděni a zraněni. Pyšní avšak pošetilí farizeové, kteří se postili k sváru a různici, a aby bili pěstí nemilostivě! Kristus jí s publikány a hříšníky, aby mohl přitáhnout lidi k sobě. Vykupitel světa nemůže uznat půsty zachovávané židovským národem. Oni se postí v pýše a sebespravedlnosti, zatímco Kristus jí v pokoře s publikány a hříšníky. Od doby pádu spočívá dílo satana v obviňování a ti, kteří odmítají světlo, které posílá Bůh, následují dnes tentýž směr. Odhalují před jinými ty věci, které sami pokládají za přečin. Stejně tak tomu bylo s farizeji. Když našli něco, z čeho by mohli obvinit učedníky, nehovořili s těmi, o kterých si mysleli, že se mýlí, ale mluvili s Kristem o věcech, o nichž si mysleli, že jsou tak politováníhodné u jeho učedníků. Když si mysleli, že Kristus se něčím prohřešil, obvinili Ho před učedníky. Jejich dílo spočívalo v odcizování srdcí (MS 3,1898). 12-13. (kap. 20,28; Mk 2,17; 10,45; L 5,31-32). Pomoc v každém případě – Kristus byl lékařem těla i duše. Byl kazatelem, misionářem i lékařem. Od svého dětství se zajímal o každou fázi lidského utrpení, které se dostalo jeho pozornosti. Proto mohl skutečně říci: Přišel jsem, ne aby mi bylo slouženo, ale abych sloužil. V každém případě žalu a bídy přinesl úlevu, jeho laskavá slova byla hojivým balzámem. Nikdo nemohl říci, že konal zázraky, přesto však uděloval svou moc těm, kteří byli v utrpení a v nouzi. Během celých třiceti let jeho soukromého života byl skromný, tichý a pokorný. Měl živé spojení s Bohem; protože na Něm spočíval Duch Boží, a podal důkaz všem, kteří s Ním byli obeznámeni, že žil, aby se zalíbil, poctil a oslavil svého Otce v obyčejných věcech každodenního života (RH Oct. 24, 1899). 13. (Mk 2,17; L 5,32). Odmítl příjemnost, aby naplnil potřeby – On [Kristus] mohl jít do příjemných domovů nepadlých světů, do čisté atmosféry, kde nikdy nevnikla nevěrnost a vzpoura; a tam by byl přijat s provoláváními chvály a lásky. Byl to však padlý svět, který potřeboval Vykupitele. „Nepřišel jsem volat spravedlivé,” řekl Kristus, „ale hříšné k pokání” (RH Feb. 15, 1898). 16. Viz komentář EGW ke kap. 6,16. 17. (Mk 2,22; L 5,37-38). Nové nádoby pro nové víno – Ježíšovým dílem bylo zjevit charakter Otce a rozvinout pravdu, kterou On sám mluvil skrze proroky a apoštoly; u těchto moudrých a chytrých lidí však nebylo nalezeno žádné místo pro pravdu. Kristus, ta Cesta, Pravda i Život, musel projít kolem samospravedlivých farizeů a vybrat si své učedníky z neučených rybářů a pokorných mužů. Ty, kteří nikdy nebyli u rabínů, kteří nikdy neseděli ve školách proroků, které nebyli členy Sanhedrinu, jejichž srdce nebyla spoutána jejich vlastními myšlenkami –

133 tyto si vybral a vyškolil je pro svou vlastní potřebu. Mohl je učinit novými nádobami pro nové víno svého království. Tito byli nemluvňátky, kterým Otec mohl zjevit duchovní věci; ale kněží a přední mužové, zákoníci a farizeové, kteří se pokládali za opatrovníky poznání, nedali žádné místo zásadám křesťanství, které byly později učeny Kristovými apoštoly. Řetěz pravdy, článek po článku byl dán těm, kteří si uvědomili svou vlastní nevědomost a byli ochotni učit se od velkého Učitele Ježíš věděl, že pro zákoníky a farizeje nemůže vykonat žádné dobro, pokud se nezbaví své domýšlivosti. Proto si vybral nové nádoby pro své nové víno učení a učinil rybáře a neučené věřící hlasateli své pravdy světu. Avšak i když se jeho učení zdálo být pro lidi novým, ve skutečnosti však nebylo novým učením, ale zjevením významu toho, co bylo vyučováno od počátku. Bylo jeho úmyslem, aby jeho učedníci obdrželi jasnou, nefalšovanou pravdu jako průvodce jejich života. Neměli nic přidávat k jeho slovům, nebo dávat nepřirozený význam jeho přednesům. Neměli dávat tajuplný výklad jasnému učení Písma svatého, ani vytahovat teologické materiály k vybudování nějaké člověkem vytvořené teorie. Tím, že byl jasným Božím slovům dáván tajemný význam, byly svaté a životní pravdy učiněny málo významnými, zatímco teorie lidí byly učiněny předními. Tímto způsobem byli lidé vedeni k tomu, aby učili učení přikázání lidí, aby zavrhli přikázání Boží, aby mohli zachovávat své vlastní tradice (RH June 2, 1896). 34. Viz komentář EGW ke kap. 12,24-32. KAPITOLA 10. 32. Viz komentář EGW k L 22,70. 34. (L 12,51). Není pokoje, když se zavrhne poselství – Kristus prohlásil: „Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč.” Proč? Protože lidé nechtějí přijmout slovo života. Protože bojují proti poselství, které jim bylo posláno, aby jim přineslo radost, naději a život. Díváme se na Židy jako na ty, kteří spáchali neodpustitelný čin, protože zavrhli a ukřižovali Krista. Avšak dnes jsou poselství, která posílá Bůh, do jisté míry často přijímána podobným způsobem, jakým Židé přijímali Kristovo poselství. Jestliže se Boží naučení neshodují s názory lidí, tehdy hněv ovládne rozum a lidé se stanou hříčkou v rukou nepřítele tím, že se postaví proti poselství, které posílá Bůh. Satan je používá jako ostré nástroje k zabránění pokroku pravdy (MS 33, 1911). KAPITOLA 11. 12. (Gn 32,26). Duchovní prudkost přinese odměnu – Spolu s velkou pravdou, jíž jsme měli výsadu přijmout, bychom se měli a pod mocí Ducha svatého se můžeme stát živým potrubím světla. Tehdy můžeme přistoupit k trůnu milosti; a hledíce na duhu zaslíbení padnout na kolena se zkroušeným srdcem a s duchovní prudkostí usilovat o nebeské království, což přinese svou vlastní odměnu. Měli bychom se ho zmocnit silou, jak to učinil Jákob. Tehdy bude naše poselství mocí Boží ke spasení. Naše prosby pak budou naplněné horlivostí, vyplývající z pocitu naší velké potřeby a nebude nám odepřeno. Pravda se projeví v životě a charakteru a také na rtech dotčenýchřeřavým uhlím z Božího oltáře. Když se to stane naší zkušeností, budeme povzneseni od našeho ubohého, bezcenného „já”, které jsme tak něžně pěstovali. Naše srdce budou vyprázdněna od rozežírající síly sobectví a budou naplněna chválou a vděčností vůči Bohu. Budeme velebit Pána Boha veškeré milosti, který zvelebil Krista. A On pak zjeví skrze nás svou moc, činíce nás ostrými srpy na poli žně (RH Feb. 14, 1899). 14. (Mal 4,5; L 1,17). Duch i moc Eliáše – Duch a moc Eliáše. V duchu a v moci Eliáše Jan pranýřoval zkaženost Židů a pozvedl svůj hlas ke kárání jejich převládajících hříchů. Jeho promluvy byly jasné, výstižné a přesvědčivé. Mnozí byli přivedeni k pokání ze svých hříchů a na důkaz svého pokání jím byli pokřtěni v Jordánu. Bylo to přípravné dílo pro Kristovu službu Mnozí byli přesvědčeni těmito jasnými pravdami pronesenými tímto věrným prorokem; tím však, že zavrhli světlo, se zahalili do hlubší temnoty, takže byli zcela připraveni odvrátit se od důkazů doprovázejících Ježíše, že je pravým Mesiášem (2SP 48-49). 20-24. (L 10,13-15). Zavržené svědectví – Nebeští andělé pohlíželi s úžasem na skutky lásky a soucitu vykonané Ježíšem v judských městech; a přesto se zástupy v Korozaim, Betsaidě a Kafarnaum dívaly na to s lhostejností a v zatvrzelosti svých srdcí jednali tak, jako kdyby čas nebo věčnost nebyly téměř hodny jejich pozornosti. Většina obyvatel těchto měst trávila svůj čas šťouráním se v tématech malého významu a jen nemnozí z nich přijali názor, že Kristus je Spasitelem lidstva. Proroctví Písma svatého byla jasná a podala jasné předpovědi o jeho životě, povaze a díle; a svědectví mužů, kteří mluvili tak, jak byli puzeni Duchem svatým, bylo dostatečným důkazem k tomu, aby dokázala, že Ježíš byl vším tím, co tvrdilo, že je, a to – Synem Božím, Mesiášem, o kterém psali Mojžíš a proroci, světlem osvětlujícím pohany a slávou Izraele. Jeho snahy přesvědčit kněží a přední muže a přitáhnout srdce obyčejných lidí k jeho světlu byly marné. Kněží a přední mužové, zákoníci a farizeové lpěli na svých tradicích, obřadech, zvycích a teoriích a nedovolili, aby jejich srdce byla dotčená, očištěná a posvěcená božskou milostí. Ti nemnozí, kteří následovali Krista, pocházeli z nízkých a neučených vrstev národa (RH June 2, 1896). 28-30. Jho sebeovládání a poslušnosti – Kristus říká: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se” – jho sebeovládání a poslušnosti – „a učte se ode mne; neboť jsem tichý a pokorný srdcem: a naleznete odpočinutí duším svým.” Máme nalézt odpočinek nošením jeho jha a zvedáním jeho břemen. Když budeme spolupracovníky Krista ve velkém díle, za které On dal svůj život, nalezneme pravý odpočinek. Když jsme byli hříšníci, Kristus dal svůj život za nás. On chce, abychom přišli k Němu a

134 učili se od Něj. Takto nalezneme odpočinek. On říká, že nám dá odpočinek. „Učte se od mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.” Když to učiníte, naleznete ve vaší vlastní zkušenosti odpočinek, který dává Kristus, odpočinek, který pochází z nošení jeho jha a zvedání jeho břemen (GCB April 4,1901). Když přijmete Kristovo jho sebeovládání a poslušnosti, zjistíte, že ono je pro vás největší pomocí. Nošení tohoto jha vás udržuje těsně po boku Krista a On nese tu nejtěžší část břemene. „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.” Naučit se této lekci, kterou Kristus učí, je největším pokladem, jenž student může najít. Odpočinek přichází k nim v uvědomění si, že jsou zkoušeni, aby se zalíbili Pánu (Letter 144,1901). Pomáhejte nést každé břemeno – Existuje podmínka pro odpočinek a pokoj, který nám zde nabízí Kristus. A to, nechat se spolu s ním zapřáhnout pod jho. Všichni, kteří přijmou tuto podmínku, zjistí, že jim Kristovo jho bude pomáhat nést každé pro ně nezbytné břemeno. Bez Krista, který by na naší straně nesl nejtěžší část břemena, musíme vskutku říci, že břímě je těžké. Ale zapřaženi spolu s Ním k vozům povinnosti, mohou být všechna břemena života nošena lehce. A právě tak ,jak člověk jedná v ochotné poslušnosti vůči Božím požadavkům, přichází do jeho mysli pokoj. ... Tichostí a pokorou se budou vyznačovat všichni, kteří jsou poslušní vůči Božímu zákonu, všichni, kteří budou nosit Kristovo jho s podřízením se. A tyto ctnosti přinesou požadovaný výsledek pokoje ve službě Kristu (ST April 16, 1912). (kap. 16,24; L 9,23). Symbol podřízení se Boží vůli – Máme nést Kristovo jho, abychom mohli být umístěni do úplného spojení s ním. On říká: „Vezměte jho mé na se.” Buďte poslušni mých požadavků. Avšak tyto požadavky mohou být v přímém protikladu vůči vůli a úmyslům lidských nástrojů. Co pak uděláte? Poslouchejte, co říká Bůh: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne.” Jho a kříž jsou symboly představující tutéž věc – podřízení vůle Bohu. Nošení tohoto jha přivádí smrtelného člověka do společenství s draze milovaným Božím Synem. Nošení kříže odstraňuje z duše vlastní „já”a přivádí člověka tam, kde se učí, jak má nosit Kristova břemena. Nemůžeme následovat Krista, aniž bychom nosili jeho jho,a zvedli kříž a nesli ho za Ním. Jestliže naše vůle není v souladu s božskými požadavky, měli bychom zapřít naše sklony, vzdát se našich milovaných tužeb a kráčet v Kristových šlépějích. . . . Lidé přizpůsobují jho své vlastní šíji, aby se jim zdálo lehké a příjemné k nošení, ale zkoušejí ho, jak odírá v krajním případě. Kristus to vidí a říká: „Vezměte mé jho na sebe. Jho, které jste vložili na vaši vlastní šíji, myslíce na jeho přesné přizpůsobení, se vůbec nebude hodit.Vezměte mé jho na sebe a učte se ode mne lekcím, které jsou nezbytném pro vás; neboť Já jsem tichý a pokorný v srdci a naleznete odpočinutí svým duším. Mé jho je rozkošné a mé břímě je lehké.” Pán nikdy nečiní nesprávné ocenění, pokud jde o jeho dědictví. Posuzuje lidi, s kterými spolupracuje. Když se podrobí jeho jhu, když se vzdají úsilí, které bylo nevýnosné pro ně samotné a pro věc Boží, naleznou pokoj a odpočinek. Když si budou uvědomovat své vlastní slabosti, své vlastních nedostatky, budou mít potěšení v konání Boží vůle. Poddají se Kristovu jhu. Tehdy Bůh může v nich působit chtění a skutečné činění, podle dobré libé vůle své, která je často úplně v rozporu s plány lidské mysli. Když na nás spočine nebeské pomazání, naučíme se lekci tichosti a pokory, která vždy přináší duši odpočinek (RH Oct. 23, 1900). Kristovo jho nikdy netlačí – Vaše dílo nemá spočívat ve shromažďování vašich vlastních břemen. Když vezmete břemena, která vám Kristus naložil, tehdy si uvědomíte, jaká břemena nosil On. Studujme Bibli a zjistíme, jaký druh jha nosil On. Byl pomocí těm, kteří Ho obklopovali. Řekl:“Pojdtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.” Jak vidíte, je zde jho k nošení. Tak tedy je to pravá víra, kterou potřebujeme – víra, která se chápe Božích zaslíbení, ta, která vezme jho Kristovo a nosí břemena, která chce On na nás vložit. Často si myslíme, že při nošení břemen zažíváme těžké chvíle, a to je příliš často důvodem proto, že Bůh neučinil pro nás nějaké opatření pro nošení těchto břemen; když však nosíme jeho jho a nosíme jeho břemena, můžeme dosvědčit, že Kristovo jho je rozkošné a jeho břímě lehké, protože On pro to učinil opatření. Když se však cítíte sklíčeni a znechuceni, nevzdávejte se boje; máte živého Spasitele, který vám pomůže, a tehdy budete mít odpočinek v Něm. Nesmíte vložit vaši šíji pod jho módy, anebo pod jha, která Bůh nikdy nechtěl, abyste nosili. Není naším úkolem zkoumat, jak vyhovět světskému měřítku, ale velká otázka pro každého by měla znít: Jak mohu vyhovět Božímu měřítku? Tehdy naleznete odpočinek pro svou duši, protože Kristus řekl: „Mé jho je rozkošné a břímě mé je lehké.” Když nosíte jho, které odírá vaši šíji, tedy vězte, že to není Kristovo jho; protože On říká, že jeho jho je rozkošné. To, co Bůh od nás požaduje, je, abychom se každý den našeho života učili, jak budovat naše charaktery pro tento čas a pro věčnost. Nechce, abychom vstoupili na jednu cestu, z níž bychom se nikdy nevrátili; abychom měli utkvělé představy a pevně se jich drželi bez ohledu na to, zda jsou správné nebo zlé. On nás postaví do zkoušek a těžkostí a když se naučíme zdolávat překážky v pravém duchu, pro vysoký a svatý cíl, udělí nám další lekci. A jestliže nemáme Kristovu pokoru, neustále se učit od Ježíše v jeho škole, pak vězme, že nenosíme Kristovo jho (RH May 10, 1887). 29. (J 15.4-5). Je těžké vzdát se vlastní vůle a vlastního způsobu jednání – Jestliže jste ochotni učit se v Kristově škole tichosti a pokoře srdce, tehdy vám jistě dá odpočinek a pokoj. Je to hrozně těžký boj vzdát se své vlastní vůle a svého vlastního způsobu jednání. Jestliže se však naučíte této lekci, naleznete odpočinek a pokoj. Pýcha, sobectví a ctižádost musí být přemožena; vaše vůle se musí rozplynout ve vůli Kristově. Celý váš život se může stát jedinou neustálou obětí lásky, každý čin jejím zjevením a každé slovo vyjádřením lásky. Tak jako životodárná míza protéká kmenem vinné révy až k jejím hroznům, proniká do nejnižších vláken a dosahuje až k nejvýše položenému listu,

135 tak bude Kristova milost a láska hořet a přetékat v duši, posílajíce své ctnosti do každé části bytosti a prostupujíce každou funkci těla a mysle (Letter 14, 1887). Jak nosit jho – Chopte se Boží ruky a povězte: „Já jsem ničím, a ty jsi vším.” Ty jsi řekl: „Beze mne nemůžete nic učinit.” A tak Pane, musím tě mít přebývajícího ve mně, abych mohl žít v tobě. Pak postupujte vpřed krok za krokem a skrze živou víru zůstávejte v Ježíši Kristu. Toto znamená nošení jeho jha, jha poslušnosti (MS 85, 1901). Nošení jha spolu s Kristem znamená pracovat v jeho řadách, být společníkem s Ním v jeho utrpeních a těžkém úsilí pro ztracené lidstvo. To znamená být moudrým učitelem duší. Budeme takovými, jakými budeme ochotní nechat se učinit Kristem v těchto drahocenných hodinách zkušební doby. Budeme druhem nádoby,do které dovolíme, abychom byli utvářeni. Musíme se spojit s Bohem v díle formování a utváření, majíce naši vůli podřízenou Boží vůli (Letter 71, 1895). 30. Rozkošné jho nezajišťuje pohodlný život – Pán nazývá své jho rozkošným a své břímě lehkým. Avšak toto jho nám nezajišťuje pohodlný život, svobodu a sobecké sebeuspokojování. Kristův život byl na každém kroku samým sebeobětováním a sebezapřením; a odpovídající, Kristu podobnou něžností a láskou, jeho pravý následovník bude kráčet ve šlépějích svého Mistra; a když bude pokračovat v tomto životě, bude stále víc a více puzen duchem a životem Krista (ST April 16, 1912). KAPITOLA 12. 24-32 (kap. 9,34; Mk 3,22; L 11,15). Oči zavřené vůči důkazům – Oni [farizeové] připisovali satanským mocnostem svatou Boží moc projevující se ve skutcích Kristových. Takto farizeové hřešili proti Duchu svatému. Tvrdošíjní, neústupní, nepoddajného srdce se rozhodli uzavřít své oči vůči všem důkazům a takto spáchali neodpustitelný hřích (RH J. 18, 1898). 29-30. (L 11,21-23). Silnější než silný muž – „Kdož není se mnou, proti mně jest; a kdo neshromažďuje se mnou, rozptylujeť.“ Ten, kdo je s Kristem a udržuje s Ním spojení, nechává Ho trůnit ve svém srdci a je poslušný jeho příkazů, je bezpečný před osidly bezbožných lidí. Ten, kdo se spojí s Kristem, shromáždí v sobě Kristovy ctnosti, a odevzdá sílu, schopnost a moc Pánu tím, že získává duše pro Krista. Když se Kristus zmocní pevnosti duše, lidský nástroj se stává jedno s Ním. Spoluprácí se Spasitelem se stává nástrojem, skrze který Bůh působí. Když pak přichází satan a snaží se zmocnit duše, zjišťuje, že ho Kristus učinil silnějším než je ozbrojený silák (MS 78, 1899). 30. Viz komentář EGW k kap. 16,24. 31-32. (Mk 3,28-29; L 12,10; viz kom. EGW k Gn 4,21). Pevný, rozhodný odpor vůči pravdě – Kristus nebojoval proti smrtelným lidem, ale proti knížactvům a mocnostem, proti duchovnímu zlostem vysoko. Řekl svým posluchačům, že veškerý hřích a rouhání může být odpuštěno, pokud je učiněno v nevědomosti. Ve své velké slepotě mohli vyslovit slova urážky a výsměchu proti Synu člověka a přesto zůstat v mezích milosrdenství. Když však moc a Boží Duch spočinul na jeho posluchačích, nacházeli se na svaté půdě. Přehlížení Božího Ducha a obviňování ho, že je duchem ďábelským, je umístilo do postavení, kde Bůh neměl moc proniknout k jejich duším. Není moci v jakýchkoliv Božích možnostech, která by je mohla dosáhnout a napravit bloudícího. ... Mluvení proti Kristu, připsaní jeho díla satanským mocnostem a přisuzování projevů ducha fanatismu, není samo o sobě odsuzujícím hříchem, avšak duch, který vede lidi k tomu, aby učinili taková tvrzení, je staví do pozice tvrdohlavého odporu, kde nemohou vidět duchovní světlo. . . . Myslí si, že následují hlas rozumu, přitom však následují jiného vůdce. Dostali se pod nadvládu mocnosti, kterou si ve své slepotě vůbec neuvědomují. Protivili se Duchu, který je jedině mohl vést, osvítit je a zachránit je. Následovali stezku viny, za což nemůže být žádné odpuštění, v tomto životě ani v životě příštím. Žádná míra viny by nevyčerpala Boží milosrdenství, ale protože pýcha a úporná zatvrzelost je vede k odporu vůči Božímu Duchu a k zaujetí postavení, kde již žádný projev Ducha je nemůže přesvědčit o jejich chybě. Nechtějí podřídit svou zatvrzelou vůli. V těchto našich dnech se lidé dostali tam, kde jsou zcela neschopnými plnit podmínky pokání a vyznání: proto nemohou dojít milosrdenství a odpuštění. Hřích rouhání proti Duchu svatému nespočívá v nějakém náhlém slově nebo skutku; je to pevný, rozhodný odpor vůči pravdě a důkazům (MS 30, 1890). Hřích proti Duchu svatému – Nikdo nemusí hledět na hřích proti Duchu svatému jako na něco tajemného a neurčitého. Hřích proti Duchu svatému je hříchem trvalého odmítání odpovědět na výzvy k pokání (RH June 29, 1897). 34-37. Viz komentář EGW k Ž 19,14; Hz 6,5-7. 37. Je potřebná posvěcená mluva – Přestaňte hovořit o chybách jiných. Udržujte svou řeč vůči Bohu posvěcenou. Zdržte se mluvit něco, co by mohlo zmenšit vliv ostatních; protože hověním si v těchto slovech kritiky, se rouháte Božímu svatému jménu stejně tak, jako kdybyste přísahali. ... Musíme se zvláště chránit před tím, abychom neměli jazyk, který je zasvěcen satanu. Jazyk, který nám Bůh dal, má být používán v rozhovorech k jeho oslavě. Jestliže tomu tak nebude, budeme stát přímo v cestě Božímu dílu na tomto světě a jistě na nás dopadnou nebeské soudy (MS 95, 1906). 42. (L 11,31). Větší než Šalomoun – Kristus věděl, že Židé pohlíželi na Šalomouna jako na největšího krále, který kdy vůbec vládl žezlem nad pozemským královstvím. Podle zvláštního Božího nařízení vystavěl jejich první velkolepý chrám, který byl divem krásy, bohatství a slávy

136 a jež udělil Izraeli jako národu vliv a důstojnost. Byl obdařen moudrostí a jeho jméno bylo jimi oslavováno. Převyšovat ho, znamenalo v jejich očích, být víc než člověk a vlastnit výsady božství (YI Sept. 23, 1897). 43-45. (L 11,24-26). Neutralita není možná – [citace Mt 12,43-45]. Kristus ukazuje, že nemůže existovat taková věc, jako neutralita v jeho službě. Duše nesmí být spokojená s něčím menším, než je úplné posvěcení – posvěcení myšlenek, hlasu, ducha a každého orgánu mysli a těla. Nestačí, aby nádoba byla vyprázdněna; musí být naplněna Kristovou milostí (MS 78, 1899). (Iz 57,12; 2 Pt 2,20-21). Prokletí samospravedlnosti – Ozdobený dům představuje samospravedlivou duši. Satan byl vyhnán Kristem. Vrátil se však v naději, že nalezne do ní přístup. Nalézá dům prázdný, vymetený a ozdobený. Pouze samospravedlnost tam zůstává. „Tedy jde a vezme s sebou sedm jiných duchů horších, a vejdouce, přebývají tam, i bývají poslední věci člověka toho horší nežli první.“ Samospravedlnost je prokletí, lidská ozdoba, kterou satan používá ke své slávě. Ti, kteří ozdobují svou duši samochválou a lichocením, připravují cestu pro sedm dalších duchů horších než první. Dokonce i při svém přijímání pravdy tyto duše klamou samy sebe, protože staví na základě samospravedlnosti. Modlitby sborů mohou být předkládány Bohu při kole obřadů, jestliže však jsou přinášeny ze samospravedlnosti, Bůh jimi není poctěn. Hospodin prohlašuje: „Já tvou spravedlnost oznámím, a skutky tvé, kteřížť nic neprospějí“ (Iz 57,12). Navzdory veškeré jejich okázalosti, jejich ozdobenému bydlení, satan přichází se skupinou zlých andělů a zaujímá místo v duši, aby jí pomohl v klamu. Apoštol píše: „Jestliže pak ti, jenž ušli poskvrn světa, skrze známost Pána a Spasitele Jezukrista, opět zase v to zapleteni jsouce, přemoženi byli, učiněn jest poslední způsob jejich horší nežli první. Lépe by zajisté jim bylo nepoznávati cesty spravedlnosti, nežli po nabytí známosti odvrátiti se od vydaného jim svatého přikázání.“ (MS 78, 1889). KAPITOLA 13. 15. Viz komentář EGW k L 7,29-30. 24-30. Koukol přitahuje pozornost –Růst koukolu mezi pšenicí přitahuje na sebe zvláštní pozornost. Zrno je předmětem ostré kritiky. Skutečně, celé pole může být považováno za bezcenné nějakým povrchním pozorovatelem nebo někým, kdo má zálibu v odhalování zla. Rozsévač by mohl být jím odsouzen, jako ten, kdo smíchal špatné semeno s dobrým kvůli svému vlastnímu zlému záměru. Přesně tak chybující a pokrytečtí lidé, kteří tvrdí, že následují Ježíše, přinášejí potupu věci křesťanství a způsobují, že svět pochybuje o pravdách Krista. Tak jako přítomnost koukolu mezi pšenicí působí velkou měrou proti práci rozsévače, tak hřích mezi Božím lidem do jisté míry maří Ježíšův plán zachránit padlého člověka ze satanovy moci a vrátit neplodnou půdu lidského srdce k přinášení hojnosti dobrých skutků (2SP 248249). 52. Starý a Nový zákon nelze od sebe oddělit – [citace Mt 16,18]. V tomto podobenství Ježíš představil svým učedníkům zodpovědnost těch, jejichž úkolem je předat světu světlo, které přijali od něho. Starý zákon byl celým Písmem, jaké v té době existovalo; nebyl však napsán jen pro starověké národy, ale pro všechny věky a pro všechny lidi. Ježíš chce, aby učitelé jeho učení pilně zkoumali Starý zákon, aby získali to světlo, které potvrzuje jeho totožnost jako Mesiáše předpověděného v proroctvích a zjevuje povahu jeho poslání pro svět. Starý a Nový zákon nelze od sebe oddělit, protože oba jsou učením Krista. Učení židů, kteří přijímají pouze Starý zákon, není pro spasení od té doby, co zavrhli Spasitele, jehož život a služba byly naplněním zákona a proroctví. A učení těch, kteří odmítají Starý zákon není pro spasení, protože tím odmítají to, co je přímým svědectvím Krista. Skeptik začíná podceňovat Starý zákon a od toho je už jen další krok k popření platnosti Nového zákona, a takto jsou oba dva zavrženy. Židé mají velmi malý vliv na křesťanský svět v tom, aby jim ukázali důležitost přikázání, včetně závazného přikázání o sobotě, protože tím, že chtějí vynést staré poklady pravdy, zavrhují nové v osobních učeních Ježíše. Na druhé straně nejsilnější důvod, proč křesťané nemají vliv na Židy, aby přijali učení Krista jako výroky božské moudrosti, je to, že ve vynášení pokladů jeho slova jednají s opovržením s bohatstvím Starého zákona, která jsou dřívějším učením Syna Božího, oznámeným skrze Mojžíše. Zavrhují zákon vyhlášený ze Sinaje a sobotu čtvrtého přikázání, ustanovenou v zahradě Eden. Avšak služebník evangelia, který následuje Kristovo učení, získá důkladnou znalost jak Starého tak i Nového zákona, aby je mohl představit lidem v jejich pravém světle jako nerozlučný celek – jedno v závislosti na druhém a osvětlující ostatní. Takto, jak Ježíš učil své učedníky, budou i oni vynášet ze svého pokladu „věci nové i staré“ (2SP 254-255). KAPITOLA 14. 9. (Mk 6,26; 1 S 25,32-34). Je nesprávné dodržet nesprávnou přísahu – David složil přísahu, následkem které Nábal a jeho domácnost měli zahynout; nyní však pochopil, že to bylo nejen nesprávné učinit takový slib, ale že bylo nesprávné vůbec ji dodržet. Kdyby Herodes měl morální odvahu Davida, bez ohledu na to, jak pokořující to mohlo být, byl by stáhl zpět přísahu, kterou vydal hlavu Jana Křtitele sekeře kata, aby tím mohla být vykonána pomsta zlé ženy, a on by neměl na své duši vinu za vraždu Božího proroka (ST Oct. 26, 1888). KAPITOLA 15. 6. Viz komentář EGW k Jr 23,1.

137 9. (viz kom. EGW ke kap. 5,13-14; Jr 8,8). Blud jako parazit na stromu pravdy – Satan působí s klamnou mocí a přináší velké množství bludů, aby zatemnil pravdu. Blud nemůže existovat sám o sobě a brzy zanikne, jestliže sám nepřilne jako parazit ke stromu pravdy. Blud čerpá svůj život z Boží pravdy. Tradice lidí se jako plovoucí bakterie připojí k Boží pravdě a lidé je pak považují za součást pravdy. Skrze falešná učení satan získává oporu, upoutává mysle lidí a způsobuje, aby zastávali teorie, které nemají žádného základu v pravdě. Lidé směle učí učení přikázání lidských a když jsou tradice předávány po celé věky, získávají moc nad lidskou myslí. Avšak věky neučiní z bludu pravdu, ani též svou tíživou váhou nezpůsobí, aby se rostlinka pravdy stala parazitem. Strom pravdy přináší své vlastní pravé ovoce, poukazujíce na svůj skutečný původ a povahu. Parazit bludu také přináší své vlastní ovoce a ukazuje, že jeho charakter je odlišný od rostlinky nebeského původu (Letter 43, 1895). KAPITOLA 16. 6. Viz komentář EGW k L 12,1. 18. Pravý základ – [citace Mt 16,18]. Slovo „Petr“ znamená uvolněný kámen. Kristus se neodvolává na Petra jako na skálu, na které by měl založit svou církev. Jeho výraz „ta skála“ vztahuje na sebe jako na základ křesťanské církve (ST Oct. 28, 1913). 18-19. Viz komentář EGW k J 20,23. 22-23. (L 22,31-32). Satan mezi Petrem a Kristem – Vizte, co Pán řekl Petrovi. ... Řekl: „Jdi za mnou, satane.“ Co učinil satan? On se postavil přímo tváří v tvář Petrovi a mezi Pána a Petra, takže Petr na něho dokonce dal, aby Pána pokáral. Pán se však přiblížil k Petrovi a satan byl odkázán jít za Kristem. Pán řekl Petrovi, že satan si ho vyžádal, aby ho tříbil jako pšenici. Kristus však řekl: „Ale jáť jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá.“ Kdyby se Petr naučil této lekci, byl by se býval naučil, že kdyby stál přímo u Boha v době své zkoušky, byl by zůstal stát i tehdy. Kdyby nebyl lhostejný k naučením, která Kristus učil, nikdy by nezapřel svého Pána (MS 14, 1894). Satan promluvil skrze Petra – Když Kristus zjevil Petrovi čas své zkoušky a utrpení, které bylo těsně před Ním, a Petr odpověděl: „Odstup to od tebe, Pane, nestaneť se tobě toho,“ Spasitel mu přikázal: „Jdi za mnou, satane.“ Satan promluvil skrze Petra a přiměl ho, aby sehrál roli pokušitele. Petr si neuvědomoval satanovu přítomnost; Kristus však mohl odhalit přítomnost podvodníka a ve svém pokárání Petra se obrátil na skutečného nepřítele (Letter 244, 1907). Satanovo dílo mělo odradit Ježíše, když se snažil zachránit zkažené lidstvo, a Petrova slova byla přesně tím, co toužil slyšet. Odporovala božskému plánu; a jakkoliv nesla tuto známku charakteru, byla urážkou vůči Bohu. Byla vyslovena z popudu satana, protože odporovala tomu jedinému Božímu opatření, jímž mohl uchovat svůj zákon a řídit své poddané a přitom zachránit padlého člověka. Satan doufal, že tato slova Krista znechutí a zbaví Ho odvahy; Kristus však oslovil původce této myšlenky, slovy: „Jdi za mnou, satane!“ (RH April 6, 1897). 24. (Mk 8,34; L 9,23; viz kom. EGW k Mt 11,28-30). Jděte Kristovou cestou – Ti, kteří mají být spaseni, musí jít tou stejnou cestou, kterou šel Kristus. On řekl: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne.“ Charakter musí být utvořen podle Kristova vzoru (MS 105, 1901). Pozvednutý kříž – Máme nést kříž a jít ve šlépějích Kristových. Ti, kteří nosí kříž, zjistí, když to činí, že je kříž povznáší, dodává jim statečnost a odvahu a ukazuje jim na Beránka Božího, který snímá hříchy světa (RH July 13, 1905). (Jb 19,25). Vzhůru z nížin – Kříž vás povznáší z pozemských nížin a přivádí vás do nejsladšího společenství s Bohem. Skrze nesení kříže vaše zkušenost může být taková, že můžete říct: „Já vím, že Vykupitel můj žije – a protože On žije, budu žít také.“ Jaké to ujištění! (MS 85, 1901). (kap. 7,13-14). Na rozcestí– Kříž stojí tam, kde se dvě cesty rozdělují. Jedna je cesta poslušnosti vedoucí do nebe. Druhá vede na širokou cestu, kde člověk může snadno jít se svým břemenem hříchu a zkažeností, ta však vede do záhuby (MS 50, 1898). (kap. 12,30; L 11,23). Žít pro sebe zneucťuje Vykupitele – Křesťané, kteří žijí sami pro sebe, zneucťují svého Vykupitele. Mohou být zdánlivě velmi aktivní ve službě Pánu, avšak do všeho, co činí, vetkávají své vlastní „já“. Protože sejí semena sobectví, musí nakonec sklízet žeň zkaženosti. ... Služba sobě má mnoho podob. Některé z těchto podob se zdají být neškodné. Zdánlivá dobrota jim dává zdání skutečné dobroty. Ony však nepřinášejí žádnou slávu Bohu. Svou službou jen překáží Boží věci. Kristus říká: „Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“ Těm, kteří vnášejí do svého díla vlastní „já“, nemůže být důvěřováno. Když ztratí pro Krista ze zřetele vlastní „já“, jejich úsilí budou mít cenu pro jeho věc. Tehdy se jejich život bude shodovat s jeho učením. Jejich plány budou pak utvořeny v souladu s jeho velkým plánem lásky. Sobectví bude vypuzeno z jejich úsilí. ... Život Spasitele se vyznačoval sebezapřením, pokorou mysle, ušlechtilostí záměrů. ... [citace Mt 16,24] (MS 2, 1903). KAPITOLA 17. 1-3. (Mk 9,2-4; L 9,28-31). Nejvhodnější pro službu Kristu – Otec vybral Mojžíše a Eliáše, aby byli jeho posly ke Kristu, aby Ho oslavili nebeským světlem a rozmlouvali s Ním o jeho nastávajícím utrpení, protože žili na zemi jako lidé; zakusili lidský zármutek a utrpení, a proto mohli mít soucit s Ježíšovou zkouškou v jeho pozemském životě. Eliáš ve svém postavení proroka Izraele představoval Krista a jeho dílo bylo

138 do určité míry podobné dílu Spasitele. A Mojžíš, jako vůdce Izraele, stál na místě Krista, rozmlouval s Ním a řídil se jeho pokyny; proto tito dva ze všech zástupů shromážděných kolem trůnu Božího byli nejvhodnějšími k tomu, aby sloužili Synu Božímu (2SP 329). KAPITOLA 18. 6. Mladí v Kristu – [citace Mt 18,1-6]. Malí, kteří jsou zde uvedeni jako ti, kteří věří v Krista, nejsou jednoduše těmi, kteří jsou mladými v letech, nýbrž malými dětmi v Kristu. V těchto slovech je obsaženo varování, abychom sobecky nezanedbávali nebo nechovali opovržení vůči našim slabým bratřím; abychom nebyli nemilosrdní, přísní, kritičtí a neodsuzovali jiné, čímž bychom je znechucovali (RH April 16, 1895). 15-17. (Joz 7,10-26). Některá jména by neměla být ponechána – Jména těch, kteří hřeší a nechtějí se kát, by neměla být ponechána v církevních knihách, aby svatí nenesli zodpovědnost za jejich zlé činy. Ti, kteří jdou cestou přestoupení, by měli být navštíveni a mělo by se s nimi pracovat, a jestliže nechtějí činit pokání, měli by být vyloučeni z církevního společenství podle směrnic stanovených v Božím slově. … Ti, kteří nechtějí slyšet napomenutí a varování udělené Božími věrnými posly, nemají být ponecháni v církvi. Mají být vyloučeni ze společenství; protože budou podobně jako Achan v táboře Izraele – podvádět a klamat Kdo ještě po přečtení záznamu o Achanově hříchu a jeho potrestání si může myslet, že je to v souladu s Boží vůlí, aby ti, kteří jednají bezbožně a nechtějí se kát, byli déle ponecháni v církvi? Nechat je v církvi by bylo urážkou Boha nebes (Letter 215, 1902). 18. Viz komentář EGW k J 20,23 KAPITOLA 19. 13-15. (Mk 10-13-16; L 18,15-17). Připomínání chrání děti před bludnými stezkami – Kdyby nám mohl být odhalen pozdější život této skupiny maličkých, mohli bychom vidět matky, jak vyvolávají v myslích svých dětí výjevy tohoto dne a opakují jim milující slova Spasitele. Viděli bychom také, jak často v pozdějších letech vzpomínka na tato slova ochránila děti od sejití z cesty stanovené pro vykoupené Páně (ST Dec. 18, 1907). KAPITOLA 20. 28. Viz komentář EGW ke kap. 9,12-13. 30-34. Viz komentář EGW k Mk 10,46-52. KAPITOLA 21. 18-20. (Mk 11,12-14). Ratolesti přinášející ovoce – Pán měl hlad. Představil lid hladovějící po ovoci, které by bývali měli, ale neobdrželi od očividně kvetoucího fíkovníku. Duchovní potřeby nebyly zaopatřeny, aby uspokojily lid, jemuž se Kristus zaručil svým životem, aby ho zachránil svou milostí a spravedlností. Když je Pán s lidem, který má poznání a výsady v duchovním osvícení, a když předají dále to, co přijali od Boha, jsou ratolestmi přinášejícími ovoce. Přijímají Boží bohatá požehnání, a přinášejí ovoce. Jako zaručený výsledek v rukou Boha a pod vlivem Ducha svatého se stávají mocnými muži. Neustále představují před světem velkou Boží dobrotu, nejenom v duchovních záležitostech, ale také i v časných záležitostech. Oni zvítězí; protože v pravdě Bůh je s nimi (MS 65, 1912). 28-31. Nic ke chválení – Kristus neodsoudil prvního syna za to, že neuposlechl příkaz. Zároveň ho však ani nepochválil. Ta skupina lidí, která jedná podle syna, který řekl: „Nepůjdu,“ si nezasloužila žádné uznání za to, že zaujala takový postoj. Tato otevřená upřímnost nemůže být schválena jako ctnost. Tato otevřenost charakteru, posvěceného pravdou a svatostí bude směle svědčit pro Krista; ale používána hříšníkem, tak jak je, je urážlivou a vzdorovitou a blíží se rouhání. Protože člověk není pokrytec, to neznamená, že není hříšníkem. Když přicházejí k srdci výzvy Ducha svatého, naše jediné bezpečí spočívá v tom, abychom na ně odpovídali neprodleně (MS 127, 1899). Je potřebné více než zaslíbení – Dějiny Izraele, tak jak jsou představeny v tomto podobenství, by měly být studovány všemi, kteří chtějí uplatňovat v praxi učení Krista. Vinice představuje církev. Dva synové jsou dvě skupiny mužů a žen ve světě. Pán pozývá každého člena své církve k práci na jeho vinici. Máme pochopit náš vztah ke Kristu. Kristus musí přebývat v našich srdcích, abychom mohli udržovat před sebou čisté zásady, vysoké pohnutky k mravní poctivosti. Našim úkolem není jen slibovat ale jednat. Poctivost a čestnost nás musí spojit s Bohem, abychom do písmene naplnili jeho slovo. Nechť ti, kteří slyšeli poselství poslané dnes Bohem, si dávají pozor, aby nenásledovali příkladu sebe vyvýšujících Židů. Bůh nemá v úmyslu odstranit z naší cesty všechno, co vyvolává otázku nebo pochybnost, pokud jde o práci jeho služebníků. Dává nám živnou půdu pro víru dostačující k přesvědčení nezaujaté, upřímné mysle; ale větší množství důkazů, než je uvedeno, nikdy nezmění vnitřní rozhodnutí k odporování světlu (MS 127, 1899). KAPITOLA 22.

139

2-4. (L 14,16-17). Nebeská hostina – Duchovní hostina nám byla předložena v hojné míře. Boží poslové nám představili ty nejbohatší hody – Kristovu spravedlnost, ospravedlnění skrze víru, nesmírně velká a drahocenná Boží zaslíbení v jeho Slově, volný přístup k Otci skrze Ježíše Krista, útěchu Ducha svatého a opodstatněnou jistotu věčného života v Božím království. Ptáme se: Mohl Bůh učinit pro nás ještě více, než učinil tím, že připravil velkou večeři, nebeskou hostinu? (RH J 17, 1899). 11-12. Hodování u Slova – Byla pro nás připravena hostina. Pán rozprostřel před nás poklady svého Slova. Nesmíme však přijít na tuto hostinu odění ve všedních šatech. Musíme mít na sobě bílé roucho Kristovy spravedlnosti, které bylo připraveno pro všechny hosty (MS 70, 1901). (Zj 7,13-14). Vyjde ze soužení – Pamatujte si, že každý, kdo bude shledán ve svatebním rouchu, přijde z velikého soužení (RH April 17, 1894). 29. Viz komentář EGW ke kap. 5,13-14; Jr 8,8; L 4,18-19. 37-39. (Mk 12,30-31; L 10,27; Kol 2,10). Doplněni v Kristu – Boží zákon požaduje, aby člověk miloval Boha nade všecko a bližního svého jako sebe samého. Když bude toto skrze milost našeho Pána Ježíše Krista dokonale prožíváno, budeme dokonalí v Kristu (Letter 11, 1892). KAPITOLA 23. 8. (viz kom. EGW k J 13,14-15). V Kristu nikdo prvním ani posledním –Ti, kteří se v duchu a lásce Ježíšově stanou jedno s Ním, budou v úzkém společenství jeden s druhým, spojeni hedvábnými provázky lásky. Tehdy pouta lidského bratrství nebudou stále napnuta, připravená prasknout při nějaké provokaci. „Všichni jste bratři“ bude pociťováno každým dítkem víry. Když budou Kristovi následovníci jedno s Ním, tehdy nikdo nebude prvním ani posledním, nikdo nebude méně váženým ani méně důležitým člověkem. Požehnané bratrské společenství jednoho s druhým spojí všechny, kteří skutečně přijmou Pána Ježíše Krista s neochvějnou věrností, která nemůže být zlomena. Všichni budou stejnou měrou jedno s Kristem (MS 28, 1897). Všichni jste bratři – Bůh stvořil lidi jako zodpovědné bytosti a umístil je do podmínek příznivých pro poslušnost vůči jeho vůli. V důstojnosti Bohem jim daného mužství mají být řízeni a spravováni samotným Bohem a ne nějakou lidskou inteligencí v našem světě. Člověk si má stále uvědomovat, že Bůh žije a vládne; lidé se nikdy nemají stát pány nad Božím dědictvím. Mají pamatovat na slova, že „všichni jste bratři“. Právě skutečností, že lidé jsou svobodnými morálními bytostmi, nás Bůh učí, abychom se nenechali přimět anebo přinutit k nějakému způsobu jednání a také, že jako zodpovědné bytosti ve spoluúčasti s Bohem máme představovat svou povahou Boha. Měli bychom mít zájem o našeho bratra, našeho bližního, o všechny, kteří nás obklopují (Letter 65, 1895). 8-10. Nikdo nemá umístit duchovní zájmy do podřízenosti jiných – Často opakované „Rabbi“, bylo velmi příjemné uším, ale Ježíš před tím své učedníky varoval. Řekl jim: „Ale vy nebývejte nazýváni Rabbi; nebo jeden jest Mistr váš, totiž Kristus, vy pak všickni bratří jste. A otce nenazývejte sobě na zemi; nebo jeden jest Otec váš, kterýž jest v nebesích. Ani se nazývejte vůdcové; nebo jeden jest vůdce váš Kristus.“ Těmito slovy Kristus mínil, že žádný člověk nemá umístit své duchovní zájmy do podřízenosti jiných, tak jako dítě je vedeno a řízeno svým pozemským otcem. Toto podnítilo ducha touhy po církevní nadřazenosti, která vždy měla za následek ublížení těm lidem, kteří byli důvěřiví a oslovovali je jako „otec“. To zmátlo smysl pro svatost Božích výsad (MS 71, 1897). 12. Viz komentář EGW k Gn 39,20. 13-33. (L 11,42-44). Zákonické náboženství je ohavností – Kristovo pokárání na adresu farizeů platí pro ty, kteří ztratili ze svých srdcí první lásku. Chladné, zákonické náboženství nemůže nikdy přivést duše ke Kristu; protože je to náboženství bez Krista a bez lásky. Když jsou praktikovány půsty a modlitby v samospravedlivém duchu, jsou odporné Bohu. Slavnostní shromáždění k uctívání Boha, běh náboženských obřadů, vnější pokora, předepsané oběti, všechno to podává světu svědectví, že činitelé těchto věcí se považují za spravedlivé. Tyto věci obracejí pozornost na pozorovatele přísných povinností, říkajíce: Tento člověk má nárok na nebesa. Avšak všechno je to klam. Skutky nám nekoupí vstup do nebe. Jedna velká oběť, která byla přinesená, je postačující pro všechny, kteří věří (MS 154, 1897). 37-39. (L 13,34-35; 19,42). Nakupená mračna pomsty – Kristovo srdce řeklo: „Jak bych se tě mohl vzdát?“ On jednal s Izraelem tak, jako by jednal milující, odpouštějící otec s nevděčným, umíněným dítětem. Okem Vševědoucnosti viděl, že město Jeruzalém rozhodlo o svém vlastním osudu. Po staletí se odvraceli od Boha. Vzdorovali milosti, zneužívali výsady a pohrdali příležitostmi. Lid na sebe snesl těžká mračna pomsty, jež měla na ně právě spadnout nesmíšená s milosrdenstvím. Sevřeným, napůl zlomeným hlasem Kristus zvolal: „Ó kdybys poznalo i ty, a to aspoň v takový tento den tvůj, které by věci ku pokoji tobě byly; ale skrytoť jest to nyní od očí tvých.“ Byl vynesen neodvolatelný rozsudek (MS 30, 1890). KAPITOLA 24. 2. (L 19,44). Andělé vykonali dílo zkázy – Lidé budou nadále stavět nákladné budovy, stojící miliony peněz; zvláštní pozornost bude věnována jejich nádherné architekturě, pevnosti a masivnosti s jakou jsou vybudovány. Hospodin mě však poučil, že navzdory neobvyklé

140 pevnosti a nákladné okázalosti, tyto stavby budou sdílet osud chrámu v Jeruzalémě. Tato velkolepá stavba padla. Boží andělé byli posláni, aby vykonali dílo zkázy, takže ani jeden kámen nebyl ponechán na druhém, který by nebyl zbořen (MS 35, 1906). 23-24. (kap. 7,20-21; Hz 8,20; Mk 13, 21-22; L 21,8; J 10,2-5; 15, 10; 1 J 2,4). Jak poznat falešného Krista – Musíme být zakotveni v Kristu, zakořeněni a upevněni ve víře. Satan působí skrze své nástroje. Vybírá ty, kteří nepijí z živých vod, jejichž duše touží po něčem novém a cizím, a kteří jsou vždy hotovi pít z jakéhokoliv zdroje, jenž se jim naskytne. Budou se rozléhat hlasy, říkající: „Hle, tu je Kristus,“ anebo „Hle, tamto je;“ nesmíme jim však věřit. Máme neklamný důkaz o hlasu Pravého Pastýře a On nás vyzývá, abychom jej následovali. On říká: „Já jsem přikázání svého Otce zachoval.“ Vede své ovce stezkou pokorné poslušnosti vůči zákonu Božímu, nikdy je však nepodpoří v přestupování tohoto zákona. „Hlas cizího“ je hlas toho člověka, který ani nerespektuje ani není poslušen Božího svatého, spravedlivého a dobrého zákona. Mnozí si činí velké nároky na svatost a vychloubají se zázraky, které konají, když uzdravují nemocné, a přitom nemají v úctě toto veliké měřítko spravedlnosti. Ale čí mocí jsou tato uzdravování konána? Jsou oči každého z těchto účastníků otevřené k tomu, aby přestupovali zákon? Zaujmou snad postoj pokorných a poslušných dětí, připravených uposlechnout všech Božích požadavků? Jan podává svědectví o takzvaných Božích dětech: „Dí-liť kdo: Znám jej, a přikázání jeho neostříhá, lhářť jest, a pravdy v něm není.“ Nikdo nemusí být sveden. Zákon Boží je tak svatý jako Boží trůn a podle tohoto zákona bude souzen každý člověk, který přichází na svět. Neexistuje žádné jiné měřítko, podle kterého by mohl být zkoušen charakter. „Nechať mluví vedlé slova toho, v němž není žádné záře.“ Má se tedy věc rozhodnout podle Božího Slova, nebo se má věřit lidským nárokům? Kristus říká: „Po ovocích jejich poznáte je.“ Jestliže ti, skrze něž jsou konána uzdravování, jsou nakloněni na základě těchto projevů omlouvat své přehlížení zákona Božího a pokračovat v neposlušnosti, i když vlastní moc, v každém rozsahu z toho vyplývá, že nevlastní tuto velkou moc od Boha. Naopak, je to divotvorná moc velkého podvodníka. On je přestupníkem mravního zákona a používá každou lest, které se může zmocnit, aby před lidmi zakryl svůj pravý charakter. Jsme varováni, že v posledních dnech satan bude působit pomocí znamení a lživých zázraků. A bude pokračovat v těchto zázracích, dokud se neuzavře doba zkoušky, aby mohl na ně poukázat jako na důkaz, že on je andělem světla a ne temnoty. Bratři, musíme se mít na pozoru před předstíranou svatostí, která dovoluje přestupování Božího zákona. Ti, kteří tento zákon pošlapávají svýma nohama a posuzují sebe podle měřítka svých vlastních výmyslů, nemohou být posvěceni (RH Nov. 17, 1885). 24. Viz komentář EGW ke kap. 7,21-23; 2 K 11,14. 30. Viz komentář EGW ke kap. 28,2-4. KAPITOLA 25. 1-10. Moudré se probudily ze spánku – Všichni, kteří čekají na nebeského Ženicha, jsou představeni v podobenství jako spící, protože jejich Pán prodlel svůj příchod; moudré se však probudily na zvěst o jeho příchodu, odpověděly na toto poselství, jejich duchovní rozeznání nebylo zcela pryč, a proto se rychle postavily do řady. Když se chopily Kristovy milosti, jejich náboženská zkušenost se stala mocnou a bohatou a jejich city se upnuly k nebeským věcem. Poznaly, kde je zdroj jejich pomoci, a ocenily lásku, kterou jim Bůh prokázal. Otevřely svá srdce k přijetí Ducha svatého, skrze něhož Boží láska naplnila doširoka jejich srdce. Jejich lampy byly ozdobené a hořící, a vysílaly trvalé paprsky do mravní temnoty světa. Oslavovaly Boha, protože měly olej milosti ve svých srdcích, a konaly stejné dílo, které konal jejich Mistr před nimi – vyšly, aby hledaly a zachránily ty, kteří byli ztraceni (ST June 28, 1910). 7. (L 12,35). Ozdobené a hořící lampy – Tím nejlepším doporučujícím listem, který můžeme nosit, je láska jedněch k druhým. Všechny spory a neshody musí přestat. Bůh nepřijme schopnosti toho nejbystřejšího, nejvýmluvnějšího člověka, jestliže vnitřní lampa jeho duše není ozdobená a hořící. Je vyžadováno posvěcení srdce a celkové posvěcení a odevzdání duše (Letter 119, 1899). 14-15. (L 19,12-13; viz kom. EGW k J 17,20-21). Hřivny se neomezují jen na některé – Každému člověku jsou svěřeny jednotlivé dary označené jako hřivny. Někteří se domnívají, že tyto dary jsou omezeny jen na určité lidi, kteří vlastní vyšší duchovní obdarování a geniální nadání. Bůh však neomezil udělení svých schopností jen na několik oblíbenců. Každému je svěřen nějaký zvláštní dar, za který bude zodpovědný před Pánem. Čas, rozum, prostředky, síla, duševní síly, citlivost srdce – toto všechno jsou dary od Boha, svěřené k tomu, aby byly používány ve velkém díle požehnání lidstva. Někteří mohou mít zdánlivě jen málo hřiven, ale pilným podnikáním na Hospodinově majetku jejich dary velmi vzrostou. … Hospodin pozoruje každého, aby viděl, zda své hřivny používá moudře a nezištně nebo zda usiluje o své vlastní vyvýšení. Hřivny jsou uděleny každému člověku podle jeho jednotlivých schopností, aby je mohl rozmnožit moudrým podnikáním. Každý musí vydat počet Pánu ze svých vlastních skutků. Pán nebude vyžadovat od těch, kteří jsou chudí, to, co nemohou dát; nebude vyžadovat od nemocných aktivní činnost, kterou jim jejich tělesná chatrnost nedovoluje. Nikdo nemusí naříkat, že nemůže oslavovat Boha schopnostmi, které mu nikdy nebyly svěřeny. Ale jestliže máte jedinou hřivnu, použijte ji správně a ona se rozmnoží. Jestliže hřivny nejsou zakopány, získají ještě další hřivny. Věci, které dostáváme, nám nepatří. Svěřený majetek je třeba používat a i když jsou učiněny výnosy, je nadále Hospodinovým vlastnictvím. Nemáme žádného práva zakopat tyto hřivny; protože až se Pán Ježíš vrátí, očekává, že přijme své vlastnictví se ziskem (Letter 180, 1907).

141 21. Viz komentář EGW k 1K 15,51-55. KAPITOLA 26. 2. (Mk 14,1; L 22,1-2). Pozornost obrácena k oběti – Kristus byl korunován trny. Jeho ruce a nohy byly probodeny hřeby. Každý další krok v tomto hanebném výjevu byl naplněn silným utrpením. Bylo to však Božím úmyslem, aby byla pozornost veřejnosti obrácena k celé záležitosti, bod po bodu, scéna za scénou, jedná část ponížení dosahující další. Bylo to tak ustanovené, aby se tyto události konaly při příležitosti paschy (MS 111, 1897). 3. (Mk 14,53; L 22,54; J 18,13). Zkažené kněžství – Kněžství se stalo tak zkaženým, že kněží neměli žádné zábrany účastnit se co nejvíce nepoctivých a trestuhodných činů, jen aby uskutečnili své záměry. Ti, kteří zaujímali úřad velekněze před a v době Kristova prvního příchodu, nebyli muži Bohem ustanovenými k tomuto svatému dílu. Dychtivě usilovali o tento úřad prostřednictvím touhy po moci a okázalosti. Toužili po postavení, kde by mohli mít moc, praktikovali podvod pod pláštíkem zbožnosti a tím unikli odhalení. Nejvyšší kněz zaujímal postavení moci a velkého významu. Nebyl jen rádcem a prostředníkem, ale i soudcem; na jeho rozhodnutí neexistovalo žádné odvolání. Kněží podléhali omezení moci Římanů a nebylo jim z právního hlediska dovoleno vydat někoho na smrt. Tato moc spočívala v rukách těch, kteří panovali nad Židy. Muži zkažených srdcí usilovali o tento vznešený úřad nejvyššího kněze a často ho získali podplácením a úkladnými vraždami. Velekněz, oděný ve svém posvěceném a drahém rouchu, s náprsníkem na své hrudi a jasně zářícími drahokamy vykládanými na tomto náprsníku, představoval nejvelkolepější zjev a naplnil zásadové, upřímné lidi obdivem, úctou a bázní. Nejvyšší kněz měl zvláštním způsobem představovat Krista, který se měl stát Nejvyšším knězem na věky podle řádu Melchisedechova (RH Dec. 17, 1872). Žádný velekněz – Spolu s Kaifášem židovské vysoké kněžství skončilo. Služba se stala nízkou a zkaženou. Neměla již více žádného spojení s Bohem. Pravda a spravedlnost byla v očích kněží nenáviděna. Oni byli tyranští a podvodní, plní sobeckých, ctižádostivých úkladů. Taková služba nemohla nikoho učinit dokonalým, protože sama v sobě byla naprosto zkažená. Boží milost neměla s tím nic do činění. Kaifáš ve skutečnosti nebyl veleknězem. Nosil sice kněžské šaty, ale neměl žádné živé spojení s Bohem. Byl neobřezaného srdce. Pyšný a nadutý prokázal svou nehodnost, aby vůbec kdy nosil roucho velekněze. Neměl žádné oprávnění nebes k zaujímání tohoto postavení. Neměl ani jeden paprsek světla od Boha, který by mu ukázal, co je to služba kněze, nebo proč byl tento úřad ustanoven (RH June 12, 1900). 6-13. (Mk 14,3-9; J 12,1-8). Představení Božích metod – Jsou dary, které ve správném poměru k povaze a potřebám lidí, jim máme udělovat. Nemnozí chudí budou chtít ocenit Mariinu oběť, nebo oběť našeho samého Pána, který dar byl největším, jaký mohl být udělen. Toto pomazání bylo symbolem přetékajícího srdce dárce. Byl to vnější projev lásky naplněný nebeskými proudy, až to přetékalo. A toto Mariino pomazání, jež učedníci nazvali mrháním, se opakovalo tisíckrát ve vnímavých srdcích dalších lidí. Pán Bůh je hojný ve svých darech vůči našemu světu. Může být položena otázka: Proč Pán projevuje takové mrhání, takovou marnotratnost velkého množství svých darů, které nemohou být ani vyčísleny? Pán je tak štědrý vůči své lidské rodině, aby nemohlo být o něm řečeno, že mohl učinit více. Když dal Ježíše našemu světu, dal tím vlastně celé nebe. Jeho láska nemá obdobu. Nic by ji nezastavilo. ... Pro lidské uvažování je celý plán spasení mrháním milosrdenství a prostředků. Ony jsou určené k tomu, aby dokončily obnovení mravního obrazu Božího v člověku. Je schopen zajistit smíření v hojnosti a všem, kteří to přijmou, příbytky v nebi. Tato domnělá marnotratnost Marie je názornou ukázkou Božích metod v plánu spasení; protože povaha a milost se sebou navzájem souvisejí, zjevují zušlechťující plnost Zdroje, z kterého vytékají (MS 28, 1897). 14-16. (Mk 14,10-11; L 22,3-5; 1 Tm 6, 10). Žádné propuknutí hříchu – Láska k penězům v Jidášově srdci vzrůstala spolu s používáním jeho vychytralých schopností. Jeho praktické finanční schopnosti, kdyby byly používány, osvíceny a formovány Duchem svatým, by prokázaly velkou službu malé církvi a skrze posvěcení svého ducha by získal jasný pohled a správný úsudek k ocenění nebeských věcí. Jidáš však v sobě stále choval světské politické plány. Na jeho straně nebylo žádného propuknutí hříchu, ale jeho úskočné plány, sobecký, skoupý duch, jež se ho zmocnil, ho nakonec přivedly k tomu, že prodal svého Pána za malý obnos peněz (MS 28, 1897). Dva druhy zkušeností nejasné v Jidáši –Jsou dva druhy zkušenosti – jedna projevující se navenek a druhá působící uvnitř. Božské i lidské působilo v povaze Jidášově. Satan působil lidským, Kristus božským. Pán Ježíš toužil vidět Jidáše růst v jeho stanovených výsadách. Ale lidská stránka Jidášovy povahy byla smíchána s jeho náboženskými pocity a bylo s nimi zacházeno jako s podstatnými vlastnostmi. Tím, že zaujal takový pohled na věc, nechal otevřené dveře pro satana, aby mohl vstoupit a zmocnit se celého člověka. Kdyby Jidáš praktikoval Kristova naučení, byl by se odevzdal Kristu a byl by cele zasvětil své srdce Bohu; ale jeho pomatený prožitek byl pro něho zavádějící (MS 28, 1897). Náboženský podvodník – Jidášův případ mi byl představen jako lekce pro všechny. Jidáš byl s Kristem po celou dobu Spasitelovy veřejné služby. Měl všechno, co mu Kristus mohl dát. Kdyby využíval své schopnosti s horlivou pílí, mohl rozmnožit své hřivny. Kdyby se snažil být požehnáním, místo toho, aby byl pochybovačným, kritizujícím sobeckým člověkem, Pán by ho použil k rozvoji svého království. Jidáš však byl spekulant. Myslel si, že může hospodařit s peněžními prostředky církve a svou šikovností v obchodních záležitostech obdržet zisk. Měl rozdělené srdce. Miloval pochvalu světa. Nechtěl se vzdát světa pro Krista. Nikdy neodevzdal své věčné zájmy Kristu. Měl jen povrchní náboženství, a proto spekuloval o svém Mistru a nakonec ho zradil kněžím, jsouce zcela přesvědčen, že Kristus nedovolí , aby byl jat.

142 Jidáš byl náboženským podvodníkem. Pro jiné postavil vysokou úroveň, sám však naprosto nedosáhl biblické úrovně. Nevnesl Kristovo náboženství do svého života. Jak mnozí jsou dnes jako Jidáš, zrazujíce svého Pána? Ti, kteří následují nečestné praktiky v obchodních záležitostech, obětují Krista pro zisk a zjevují moudrost, která je podle satanova řádu. Spekulace kvůli sobeckému zisku nebudou vneseny do života člověka, který má tu víru, která působí skrze lásku a očišťuje duši (Letter 49, 1901). (Mk 3,19). Ježíš jednal s Jidášem moudře – Kristus věděl, když dovolil Jidášovi, aby se s Ním spojil jako jeden z dvanácti, že Jidáš má démona sobectví. Věděl, že tento samozvaný učedník Ho zradí, a přesto ho neodloučil od ostatních učedníků a neposlal ho pryč. Připravoval mysle těchto mužů na svou smrt a nanebevstoupení a předvídal, že jestliže propustí Jidáše, satan ho použije k tomu, aby rozšířil zprávy, kterým bude obtížné čelit a vysvětlit. Vůdcové židovského národa slídili a hledali něco, co by mohli použít, aby zmařili účinek Kristových slov. Spasitel věděl, že kdyby Jidáše propustil, byl by si špatně vyložil a nesprávně pochopil jeho prohlášení a že Židé by přijali nesprávný výklad jeho slova, používali by jej k tomu, aby způsobili učedníkům nesmírné škody a v myslích Kristových nepřátel zanechali dojem, že Židé jsou v právu, když zaujímají takový postoj, jaký vůči Ježíši a jeho učedníkům zaujali. Kristus proto neposlal Jidáše pryč ze své přítomnosti, ale ponechal ho po svém boku, kde mohl mařit vliv, který by mohl působit proti jeho dílu (RH May 12, 1903). 26-29. Viz komentář EGW k 1 K 11, 18-34, 23-26. 28. (1 K 11,25; viz kom. k Lv 17,11). Kalich přinášející pokoj – Usmiřující oběť je úplná a dostačující. Je to nová smlouva, zpečetěná jeho krví, která byla prolita za mnohé na odpuštění hříchů. Toto Kristus prohlásil při poslední večeři. V tomto kalichu je pro ty, kteří ve víře z něj pijí, pokoj přinášející duši očišťující účinnost. On je balzámem z Galád, který Bůh připravil k navrácení zdraví a zdravosti hříchem zasažené duši (Letter 108, 1899). 31-35. (Mk 14,27-31; L 22,31-34; J 13,36-38; 1 K 10,12). Soběstační jdou dál v domnělé síle – Mnozí dnes stojí tam, kde stál Petr, když sebejistě prohlásil, že by nemohl zapřít svého Pána. A kvůli své soběstačnosti se stávají snadnou kořistí satanových svodů. Ti, kteří si uvědomují svou slabost, spolehnou se na moc vyšší než je jejich vlastní. A zatímco hledí na Boha, satan nemá nad nimi žádnou moc. Ti však, kteří důvěřují sobě, jsou snadno přemoženi. Zapamatujme si, že jestliže nedbáme na varování, která nám Bůh posílá, jistě padneme. Kristus nás nebude chránit před ranami těch, kteří se sami nezvaní postaví na nepřátelské půdě. On opustí toho soběstačného jedince, který jedná jako kdyby věděl více než jeho Pán, jež chodí ve své domnělé síle. Pak přichází utrpení a zmrzačený život, nebo snad porážka a smrt (MS 115, 1902). 36-46. (Mk 14,32-42; L 22,39-46; viz kom. EGW ke Kaz 8,11). Satan se snažil zničit Krista – Při pomyšlení na žalostný ráz viny světa Kristus cítil, že musí jít na odloučené místo a být sám. Jsou tam zástupy temnoty, aby způsobily, aby se hřích jevil tak rozsáhlý, hluboký a strašný jak je to jen možné. Ve své nenávisti vůči Bohu, v překroucení jeho charakteru, v prokázání neúcty, opovržení a nenávisti vůči zákonům jeho vlády satan způsobil, aby nepravost dosáhla až k nebi, a jeho záměrem bylo vystupňovat nepravost do tak obrovských rozměrů, aby se zdálo, že smíření je nemožné, tak aby Boží Syn, který se snažil zachránit ztracený svět, byl rozdrcen pod prokletím hříchu. Působení bdělého nepřítele v tom, že představil Kristu obrovskou míru přestoupení, Kristu způsobilo tak pronikavou bolest, že cítil, že nemůže zůstat v bezprostřední blízkosti nějakého lidského tvora. Nemohl snést dokonce ani to, aby jeho učedníci byli svědky jeho muk, když bude rozjímat o bídě světa. Dokonce ani jeho nejvroucněji milovaní přátelé nesměli být v jeho společnosti. Meč spravedlnosti byl vytasen a hněv Boží proti nepravosti spočíval na lidském zástupci, Ježíši Kristu, jednorozeném od Otce. V zahradě Getsemane Kristus trpěl na místě člověka a lidská přirozenost Syna Božího se zachvěla pod strašnou hrůzou viny hříchu, až jeho bledé, chvějící se rty vyrazily bolestné zvolání: „Otče můj, nemůže-liť tento kalich minouti mne, než abych jej pil, staniž se vůle tvá,” jestliže však neexistuje jiná cesta, skrze níž by mohla být uskutečněna záchrana padlého člověka, pak “ne jak já chci, ale jak ty chceš.” Lidská přirozenost by tehdy a tam zemřela pod hrůzou vědomí hříchu, kdyby Ho anděl z nebe neposílil, aby mohl snést tato muka. Moc, která uvalila trestající spravedlnost na zástupce a ručitele člověka, byla mocí, která podpírala a udržovala Toho, který trpěl pod hroznou tíhou hněvu, který měl dopadnout na hříšný svět. Kristus zakusil smrt, která je vyřčená nad přestupníky Božího zákona. Je strašnou věcí pro nekajícího se hříšníka padnout do rukou živého Boha. To dokazují dějiny zániku starého světa potopou, záznam o ohni, který spadl z nebe a zničil obyvatele Sodomy. Nikdy to však nebylo dokázáno až v tak obrovské míře, jako v utrpeních Krista, Syna nekonečného Boha, když snášel Boží hněv za hříšný svět. Bylo to následkem hříchu, přestoupením Božího zákona, že se zahrada Getsemane stala předním místem utrpení za hříšný svět. Žádná bolest, žádná muka se nemohou měřit s těmi, které snášel Syn Boží. Člověk není učiněn nositelem hříchu, a proto nikdy nepozná hrůzu prokletí hříchu, jež nesl Spasitel. Žádné utrpení nemůže snést nějaké srovnání s utrpením Toho, na něhož dopadl Boží hněv se zdrcující silou. Lidská přirozenost může snést jen omezené množství zkoušek a utrpení. Omezené může snášet jen omezenou míru a pak lidská přirozenost podlehne; Kristova přirozenost však měla větší únosnost utrpení; protože lidská existovala v božské přirozenosti, a vytvořila únosnost utrpení, aby vydržela to, co vyplynulo z hříchů ztraceného světa. Muka, která Kristus snášel, rozšiřují, prohlubují, a podávají důkladnější představu o charakteru hříchu a charakteru trestu, který Bůh nechá dopadnout na ty, kteří pokračují v hříchu. Odplatou za hřích je smrt, ale Božím darem je věčný život skrze Ježíše Krista pro pokání činícího, věřícího hříšníka (MS 35, 1895).

143 (Gn 3,1-24). Eden a Getsemane – Byla nám představena zahrada Eden se svou neposlušností a zahrada Getsemane se svou poslušností. Jak vzácné dílo bylo učiněno v Edenu! Jak mnoho bylo spojeno s osudným požíváním ze zakázaného stromu! Mnozí však jdou přesně v těch stejných šlépějích, v neposlušnosti, v přestupování zákona Božího. Když lidé sobecky vejdou na cestu neposlušnosti vůči Bohu, jdou dál téměř nepozorovaní. Neodhadnou, jaký jistý výsledek to bude mít, když vejdou na cestu pokušení a učiní jen slabé úsilí k tomu, aby se postavili na odpor, a někteří neučiní vůbec nic. Ale když svitek bude rozvinut a Bůh na něho pohlédne, zjistí, že byl zapřen na tom místě a tam zase zneuctěn; a když se svitek rozvine ještě více, tehdy budou zjeveny následky Kristu nepodobných činů. Slovo Boží nebylo požíváno, proto jejich skutky nebyly výsledkem jezení těla a pití krve Syna Božího (Letter 69, 1897). Zahrada Eden se svou znečišťující skvrnou neposlušnosti má být pečlivě studována a srovnávána se zahradou Getsemane, kde Vykupitel světa vytrpěl nadlidská muka, když se na něj navalily hříchy celého světa... Adam nepřestal vypočítávat následky své neposlušnosti (MS 1, 1892). 39. Viz komentář EGW k Ř 8,11. 42. (Mk 14,36; L 12,50; 22,42.53; Fp 2,7). Silnější než lidská touha – Kristova lidská přirozenost byla podobná naší, avšak utrpení pociťoval silněji, protože jeho duchovní přirozenost byla zbavená každé poskvrny hříchu. Proto jeho touha po odstranění utrpení byla silnější než mohou zakusit lidské bytosti. Jak silná byla touha lidské přirozenosti Krista, aby mohl uniknout nemilosti uraženého Boha, jak jeho duše toužila po úlevě, je zjeveno ve slovech: „Otče můj, nemůže-liť tento kalich minouti mne, než abych jej pil, staniž se vůle tvá.” Avšak Kristus nebyl přinucen učinit tento krok. Přemýšlel o tomto zápase. Svým učedníkům řekl: „Ale křtem mám křtěn býti, a kterak jsem soužen, dokudž se nevykoná!” „Ale totoť jest ta vaše hodina a moc temnosti.” Dobrovolně položil svůj život pro záchranu světa (ST Dec. 9, 1897). 43. (Mk 14,40; L 22,45). Obraz spící církve – V této strašné hodině zkoušky Kristova lidská přirozenost toužila dokonce po účasti jeho učedníků. Dvakrát vstal ze země, přistoupil k nim a nalezl je spící. To nebyl hluboký spánek. Dřímali. Měli omezené chápání, co se týká utrpení a muk svého Pána. Ježíš se na chvíli pozastavil, s něžností se nad nimi sklonil a se smíšenými pocity lásky a soucitu je pozoroval. V těchto spících učednících vidí obraz spící církve. Když by měli bdít, spí (Suffering of Christ pp.19-20). 57. (J 18,13-14). Nemusíme být nástroji nespravedlivosti – Kaifáš byl tím, který byl v úřadu, když se symbol setkal se skutečností, kdy pravý Velekněz vstoupil do úřadu. Každý účastník v dějinách zaujímá své postavení a místo; protože Boží velké dílo bude vykonáno podle jeho vlastního plánu lidmi, kteří se připravovali zaujímat postavení buď pro dobro nebo zlo. V opozici vůči spravedlnosti se lidé stanou nástroji nespravedlivosti. Oni však nebyli nuceni přijmout tento způsob jednání. Nemuseli se stát nástroji nespravedlivosti, stejně jako se jim nemusel stát ani Kain (RH June 12, 1900). 63-64. (Mk 14,61-62; L 22,70). Úžasný okamžik – To je jeden z okamžiků, kdy Kristus veřejně přiznal svým prohlášením, že je Mesiášem, Tím, jehož Židé dlouho vyhlíželi. Zatížen takovými velkými následky, to byl pro Krista jeden z nejúžasnějších okamžiků jeho života. Uvědomil si, že veškeré předstírání musí být odstraněno. Prohlášení, že je jedno s Bohem, musí být učiněno otevřeně. Jeho soudcové na něj pohlíželi pouze jako na člověka a domnívali se, že se provinil rouhavou troufalostí. On se však prohlásil za Syna Božího. Plně obhájil svůj božský charakter před hodnostáři, kteří Ho obžalovali před jejich pozemským soudním tribunálem. Jeho slova, vyřčená klidně, přesto však s uvědoměním si moci, dokázala, že má nárok na výsadní práva Syna Božího (MS 111, 1897). 65. (Mk 14,63). Kněžské roucho nemělo být roztrženo – Vzor kněžského roucha byl uveden ve známost Mojžíšovi na hoře. Každá část, kterou velekněz měl nosit na sobě, a postup, jak to mělo být zhotoveno, byl přesně uveden. Toto roucho bylo posvěceno k nejslavnostnějšímu účelu. Jím byl představován charakter velkého vzoru, Ježíše Krista. Zahalilo kněze slávou a krásou, a udělilo důstojnost jeho úřadu. Když jím byl oděn, kněz představoval sebe jako zástupce Izraele, ukazujíce svým rouchem slávu, kterou Izrael měl zjevovat světu jako vyvolený Boží lid. Nic než dokonalost, v oblečení a postoji, v duchu a slovu, nemůže být přijata Bohem. On je svatý; a jeho sláva a dokonalost musí být představována v pozemské službě. Nic než dokonalost nemůže správně představovat svatost nebeské služby. Smrtelný člověk může roztrhnout své vlastní srdce prokazováním zkroušeného a poníženého ducha; ale v kněžském rouchu nesmí být učiněna žádná trhlina (YI June 7, 1900). Vnější zjev – Kněžství se stalo tak převráceným, že když se Kristus prohlásil za Syna Božího, Kaifáš v předstírané hrůze roztrhl své roucho a obvinil Svatého Izraele z rouhání. Mnozí z těch, kteří dnes tvrdí, že jsou křesťany, jsou v nebezpečí, že roztrhnou své roucho, činíce tak vnější projev pokání, zatímco jejich srdce není obměkčeno ani pokořeno. To je důvod, proč tak mnozí stále selhávají v křesťanském životě. Vnější zdání lítosti je pokládáno za zlo, ale jejich pokání není tím, jaké je požadováno (RH June 12, 1900). Kristovo srdce roztržené – Jak odlišný byl pravý Velekněz od falešného a zkaženého Kaifáše. Kristus stál před falešným veleknězem, čistý a neposkvrněný, bez poskvrny hříchu. Kristus truchlil nad přestoupením každého člověka. Nesl dokonce vinu Kaifáše, věda o pokrytectví, které přebývalo v jeho duši, když pro údajný důvod roztrhl své roucho. Kristus neroztrhl své roucho, ale jeho duše byla roztržena. Jeho roucho lidského těla bylo roztrženo, když byl pověšen na kříž, jako nositel hříchů lidstva. Jeho utrpením a smrtí byla otevřena nová a živá cesta (RH June 12, 1900). (Lv 10,6). Jasný zákaz – Bylo všeobecným zvykem roztrhnout roucho při smrti přítele. Jediná výjimka v této záležitosti se týkala velekněze. Dokonce Áronovi, když ztratil své dva syny, protože nevelebili Boha, jak bylo stanoveno, bylo zakázáno projevovat zármutek a žal roztržením jeho roucha. Tento zákaz byl absolutní [citace Lv 10,6] (MS 102, 1897).

144 Odsouzení vynesli rozsudek nad nevinným – Za takové roztržení svého roucha v předstírané horlivosti mohl být velekněz obviněn před Sanhedrinem. On učinil přesně tu věc, kterou Hospodin zakázal, že by neměla být učiněno. Sám jsouce pod Božím odsouzením, vynesl rozsudek nad Kristem, že je rouhač. Vedl celé své jednání vůči Kristu jako kněžský soudce, jako úřadující velekněz, nebyl však pro to ustanoven Bohem. Kněžské roucho, které roztrhl proto, aby zapůsobil na lid se svou hrůzou hříchu rouhání, zakrylo srdce naplněné zkažeností. Jednal pod satanovým vnuknutím. Pod nádherným kněžským rouchem konal dílo Božího nepřítele. Toto bylo konáno stále a znovu kněžími a předními muži. Roztržením roucha skončilo Kaifášovo kněžství. Svým vlastním jednáním se diskvalifikoval z kněžského úřadu. Po odsouzení Krista se stal nezpůsobilým vykonávat jakoukoliv činnost bez toho, aby projevil nejsmyslnější vášně. Jeho trýzněné svědomí ho sužovalo, nepociťoval však ten zármutek, který vede k pokání. Náboženství těch, kteří ukřižovali Krista, bylo jen předstírané. Zdánlivě svatá roucha kněží přikrývala srdce, která byla plná zkaženosti, zloby a zločinu. Zisk pokládali za zbožnost. Tito kněží nebyli ustanoveni Bohem, ale nevěřící vládou. Postavení kněze bylo kupováno a prodáváno jako zboží v obchodě. Takovým způsobem se vlastně Kaifáš dostal k úřadu. Nebyl knězem podle řádu Melchisedechova, podle Božího ustanovení. Byl koupen a prodán působením nepravosti. Nikdy nevěděl, co to znamená být poslušný Bohu. Měl jen způsob zbožnosti a ta mu dala moc utlačovat (MS 102, 1897). KAPITOLA 27. 15-26. (Mk 15,6-15; L 23,18-25; J 18,39-40). Symbol posledních dnů – Výjevy v soudní síni v Jeruzalémě jsou symbolem toho, co se bude odehrávat v závěrečných událostech těchto pozemských dějin. Svět přijme buď Krista, Pravdu, nebo přijme satana, první velkého vzbouřence, lupiče, odpadlíka a vraha. Buď odmítne poselství milosti týkající se přikázání Božích a víry Ježíšovy, nebo přijme pravdu, takovou jaká je v Ježíši. Jestliže přijme satana a jeho klamy, ztotožní se s vůdcem všech lhářů, a se všemi, kteří jsou nevěrní, a odvrátí se přinejmenším od osobnosti Syna nekonečného Boha (RH Jan. 30, 1900). Záležitost volby – Když byl Ježíš na zemi, satan přiměl lidi k tomu, aby zavrhli Syna Božího a zvolili si Barabáše, který svou povahou představoval satana, boha tohoto světa. Pán Ježíš Kristus přišel popřít satanovo násilné uchvácení království tohoto světa. Spor ještě neskončil; a jak se přibližujeme konci času, boj bude stále silnější. Jak se bude přibližovat druhý příchod našeho Pána Ježíše Krista, satanské nástroje budou puzeny zdola. Satan se objeví nejenom jako lidská bytost, ale bude se vydávat za Ježíše Krista; a svět, který zavrhl pravdu ho přijme jako Pána pánů a Krále králů. Vynaloží svou moc a bude působit na lidskou obrazotvornost. Zkazí mysle i těla lidí a bude působit skrze děti neposlušnosti, uchvacujíce a okouzlujíce, jak to činil had. Jakou podívanou bude tento svět pro nebeské bytosti! Jakým divadlem pro Boha, Stvořitele světa, k spatření! Podoba, jakou na sebe vzal satan v Edenu, když svedl naše první rodiče k přestoupení, měla za cíl omámit a zmást mysl. Bude působit stejně takovým vychytralým způsobem, jak se přibližujeme konci pozemských dějin. Veškerá jeho klamná moc bude použita na lidské poddané k dovršení díla podvodu lidské rodiny. Tak svůdné bude jeho působení, že lidé budou jednat tak, jako jednali ve dnech Kristových; a když budou otázáni: „Koho vám mám propustit, Krista nebo Barabáše?“, téměř celý svět bude volat Barabáše, Barabáše! A když bude položena otázka: „Což pak chcete, ať učiním tomu, kteréhož králem Židovským nazýváte?” znovu zazní zvolání: „Ukřižuj Ho!” Kristus bude představen v osobě těch, kteří přijímají pravdu a kteří ztotožňují své zájmy se zájmy jejich Pána. Svět se na ně bude hněvat stejně tak, jak se hněval na Krista, a jeho následovníci budou vědět, že s nimi nebude zacházeno lépe než bylo s jejich Pánem. Kristus však jistě ztotožní své zájmy s těmi, kteří Ho přijmou za svého osobního Spasitele. Každá urážka, každá výčitka, každé křivé obvinění vyslovené proti nim těmi, kteří odvrátili své uši od pravdy a obrátili se k bajkám, bude počítáno jako provinění učiněné Kristu v osobě jeho svatých (RH April 14, 1896). Když byl Kristus na této zemi, svět dal přednost Barabáši. A dnes svět a církve činí stejnou volbu. Výjevy zrady, zavržení a ukřižování Krista se znovu odehrají a znovu se budou odehrávat v obrovské míře. Lidé budou naplnění vlastnostmi nepřítele a s nimi budou mít jeho klamy velkou moc. Právě v takové míře, v jaké je zavrhováno světlo, budou se zde objevovat falešné představy a nedorozumění. Ti, kteří zavrhnou Krista a zvolí si Barabáše, působí pod zhoubným klamem. Nesprávné představy a falešná svědectví přerostou v otevřenou vzpouru. Když oko je zlé, celé tělo bude plné temnoty. Ti, kteří věnují své city jinému vůdci místo Krista, se sami ocitnou pod nadvládou těla, duše a ducha určitého poblouznění, které je tak strhující, že se pod jeho mocí duše odvrátí od slyšení pravdy, aby uvěřily lži. Jsou tak polapeni a vzrušeni, že každým svým činem volají: Propusť nám Barabáše a ukřižuj Krista! Dokonce i nyní činíme toto rozhodnutí. Výjevy odehrávající se u kříže se znovu odehrávají. V církvích, které odpadly od pravdy a spravedlnosti, se ukazuje, co může učinit lidská přirozenost a také i učiní, když Boží láska není trvalou zásadou v duši. Neměli bychom být překvapeni z toho, co se bude nyní odehrávat. Neměli bychom se divit jakémukoliv rozvoji hrůz. Ti, kteří svými bezbožnými nohami šlapou po Božím zákoně, mají stejného ducha, jakého měli lidé, kteří potupili a zradili Ježíše. Bez jakýchkoliv výčitek svědomí konají skutky svého otce ďábla. Položí tu stejnou otázku, která vyšla ze zrazujících rtů Jidáše: Co mi dáte, když vám zradím Ježíše Krista? Právě nyní je Kristus zrazován v osobě jeho svatých.

145 Můžeme být překvapeni v pohledu událostí Kristova života a smrti, že svět je falešný a neupřímný? Můžeme v našich dnech důvěřovat člověku, anebo tělo učinit naší oporou? Neměli bychom si zvolit Krista za svého vůdce? Jedině On nás může zachránit od hříchu. Když bude svět nakonec přiveden na soud před velký bílý trůn, aby se zodpovídal za své zavržení Ježíše Krista, Božího drahého posla našemu světu, jaký to bude slavnostní výjev! Jaké účtování bude muset být učiněno za to, že byl přibit hřeby ke kříži Ten, který přišel na náš svět jako živý list zákona. Bůh položí každému jednomu otázku: „Co jsi učinil s mým jednorozeným Synem?” Jaká bude odpověď těch, kteří nechtěli přijmout pravdu? Budou muset říci: „My jsme nenáviděli Ježíše a zavrhli jsme Ho.” My jsme volali: Ukřižuj Ho! Ukřižuj Ho! Zvolili jsme si místo Něj Barabáše. Jestliže ti, kterým bylo představeno světlo z nebe, toto světlo zavrhnou, zavrhnou tím i Krista. Zavrhnou jediné opatření, kterým mohou být očištěni od poskvrnění. Znovu sami ukřižují Syna Božího a vystaví Ho veřejné potupě. Jim bude řečeno: „Nikdy jsem vás neznal: odejděte ode mne.” Bůh jistě pomstí smrt svého Syna (RH Jan. 30, 1900). 21. Viz komentář EGW k Ř 3,19. 21-22,29. (Fp 2,9; Žd 2,9; Zj 6,16; 14,10). Dva druhy korun – Na čí straně stojíme? Svět zavrhl Krista a nebe Ho přijalo. Člověk, smrtelný člověk, zavrhl Knížete života; Bůh, náš svrchovaný vládce, Ho přivítal do nebe. Bůh Ho nesmírně vyvýšil. Člověk Ho korunoval trnovou korunou, Bůh Ho korunoval korunou královského majestátu. Musíme se nad tím vším upřímně zamyslet. Chcete, aby tento člověk Kristus Ježíš panoval nad vámi, anebo budete chtít Barabáše? Kristova smrt přináší tomu, kdo odmítá jeho milosrdenství, hněv a soudy Boží nesmíšené s milosrdenstvím. To je hněv Beránka. Avšak Kristova smrt je nadějí a věčným životem pro všechny, kteří Ho přijmou a věří v Něho (Letter 31, 1898). Pod satanovým černý praporem – Každý syn a dcera Adamova si volí za svého vůdce buď Krista nebo Barabáše. A všichni, kteří se postaví na straně nevěrných, stojí pod satanovým černým praporem a jsou obviněni ze zavržení a krutého zacházení s Kristem. Jsou obvinění z úmyslného ukřižování Pána života a slávy (RH Jan. 30, 1900). 22-23. (Mk 15,12-14; L 23,20-23; J 19,14-15). Symbolický výjev – Tento výjev odehrávající se v Jeruzalémě při zradě a zavržení Krista představuje výjev, který se bude odehrávat v budoucích dějinách světa, kdy Kristus bude definitivně zavržen. Náboženský svět se postaví na stranu toho velkého odbojníka a zavrhne poselství milosrdenství týkající se přikázání Božích a víry Ježíšovy (MS 40, 1897). 25-26. (Mk 15,14-15; L 23,23-24; J 19,15-16). Andělé nemohli zasáhnout – Užasněte nebesa a buďte navěky zahanbeni, ó obyvatelé země! Se zármutkem a pobouřením andělé slyšeli volbu učiněnou lidmi a rozsudek vynesený nad Kristem. Nemohli však zasáhnout, protože ve velkém sporu mezi dobrem a zlem musí satan dostat každou příležitost, aby mohl rozvinout svůj pravý charakter, aby nebeský vesmír a lidstvo, za které Kristus položil svůj život, mohli vidět spravedlnost Božích úmyslů. Těm, kteří jsou pod nadvládou nepřítele, musí být umožněno, aby jim byly zjeveny zásady jeho vlády (MS 136, 1899). 32. (Mk 15,21; L 23,26). Prostředky obrácení – Kříž, který byl [Šimon] přinucen nést, se stal prostředkem jeho obrácení. Jeho soucit s ním hluboce pohnul v Ježíšův prospěch a události Golgoty, i slova pronesená Spasitelem ho přivedla k tomu, aby uznal, že byl Synem Božím (Nedatováno MS 127). 37. (Ž 85,10; Mk 15,26; L 23,38; J 19,19). Umístěný nápis – Pohleďte na nápis napsaný nad křížem. Pán ho tam umístil. Napsán hebrejsky, řecky a latinsky je povoláním pro všechny – Židy i pohany, barbary i Scaty, otroky i svobodné, beznadějné, bezmocné a hynoucí, aby přišli k Němu. Kristus zmařil satanovu moc. Zmocnil se pilířů satanova království, prošel bojem a zkazil toho, který měl moc nad smrtí. Nyní je otevřena cesta, na níž se milosrdenství a pravda mohly potkat spolu a spravedlnost a pokoj se mohly políbit (MS 111, 1897). 38. (Mk 15,27; L 23,33; J 19,18). Kristus byl uznán za nejznámějšího zločince – Josef a Nikodém pozorovali každé pohnutí při odsouzení a ukřižování Krista. Žádný čin jim neunikl. Tito mužové byli horlivými badateli Písma svatého a nyní byli hluboce rozhořčeni, když viděli tohoto člověka, který byl soudci uznán jako nevinný, umístěný mezi dvěma zločinci, „dvěma jinýma z obou stran a Ježíše uprostřed”. Tento příkaz byl dán nejvyšším knězem a předními muži, aby z jeho postavení všichni mohli usoudit, že Kristus byl nejznámějším ze tří zločinců (MS 103, 1897). 42. Viz komentář EGW k L 24,13-15. 45. (Mk 15,33; L 23,44). Se soucitem a uznáním – Temnota pokrývající tvárnost přírody vyjádřila svůj soucit s Kristem v jeho smrtelných mukách. Ukázala lidstvu, že Slunce spravedlnosti, Světlo světa, odnímá své paprsky od kdysi přízní obdařeného města Jeruzaléma a od světa. Stala se podivuhodným svědectvím daným Bohem, že víra pozdějších pokolení může být upevněná (3SP 167). Bůh a andělé zahalení temnotou – Temný mrak lidských přestoupení se postavil mezi Otce a Syna. Přerušení spojení mezi Bohem a jeho Synem vyvolalo takový stav věcí, které nemohou být popsané lidským jazykem. Příroda nemohla snést takovou scénu, v době, kdy Kristus umíral v mukách, když snášel trest lidských přestoupení. Bůh a andělé se zahalili temnotou a ukryli Spasitele z pohledu zvědavého davu, když pil poslední kapky z kalichu Božího hněvu (Letter 139, 1898). 45-46. (v. 45; Mk 15,33-34.39; L 23, 46-47; J 19,30). Okolnostmi zaseté semeno – Okolnosti přesvědčily mnohé v době Kristova odsouzení, v době, kdy bez jakékoliv přirozené příčiny tři hodiny temnota zahalovala kříž; a když byla vyslovena poslední věta: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?” „Dokonáno jest,” „v ruce tvé poroučím ducha svého,” bylo zaseto semeno, které mělo dozrát do žně, když v budoucím čase bude evangelium směle hlásáno jeho učedníky. Zemětřesení, pronikavý křik, náhlá smrt, kterou předcházelo ne šeptajícím tónem vydané zvolání: „Dokonáno jest,” přimělo mnohé k vypovězení slov: „Tento člověk byl jistě spravedlivý”; „To byl opravdu Syn Boží.” Mnozí z těch, kteří se posmívali, tupili a spílali Synu Božímu, se hrozně báli, že zemětřesení, pukání a chvění skal ukončí jejich

146 životy. Ve strašné hrůze, bijíce se v prsa, klopýtajíce, padajíce, pospíchali pryč z místa tohoto výjevu, ve strachu, aby snad země neotevřela svá ústa a nepozřela je. Chrámová opona se roztrhla tak tajemně, že změnila náboženské postoje mnoha židovských kněží, a velké množství z nich změnilo svou víru. Po dnech letnic čteme: „I rostlo slovo Boží, a rozmáhal se počet učedníků v Jeruzalémě velmi. Mnohý také zástup kněží poslouchal víry. Štěpán pak, jsa plný víry a moci, činil divy a zázraky veliké v lidu.” (MS 91, 1898). Otec trpěl spolu se svým Synem – V scénách, které se odehrály v soudní síni a na Golgotě, vidíme, čeho je schopné lidské srdce, když se ocitne pod vlivem satana. Kristus se podvolil ukřižování přesto, že Ho nebeské zástupy mohly osvobodit. Andělé trpěli spolu s Kristem. Bůh sám byl ukřižován s Kristem; protože Kristus byl jedno se svým Otcem. Ti, kteří zavrhují Krista, ti, kteří nechtějí, aby tento člověk panoval nad nimi, se sami dobrovolně umísťují pod vládu satana, aby konali jeho dílo jako jeho otroci. Přesto za ně Kristus položil svůj život na Golgotě (BE Aug. 6, 1894). 50. (Mk 15,37; L 23,46; J 19,30; Žd 2,14). Satan byl přemožen Kristovou lidskou přirozeností – Když Kristus sklonil svou hlavu a skonal, nesl pilíře satanova království spolu se sebou do země. Porazil satana ve stejné přirozenosti, nad kterou satan získal vítězství v Edenu. Nepřítel byl přemožen Kristem v jeho lidské přirozenosti. Moc Spasitelova Božství byla ukryta. Zvítězil v lidské přirozenosti, spoléhaje na Boží moc. To je výsadou všech. Naše vítězství je úměrné naší víře (YI April 25, 1901). 51. (Mk 15,38; L 23,45; Ef 2,14-15; Ko 2,14; Žd 10,19-20; viz kom. EGW k J 19,30). Trůn milosti přístupný všem – Kristus byl přibit na kříž mezi třetí a šestou hodinou, to znamená mezi devátou a dvanáctou hodinou. Odpoledne skonal. Byla to hodina večerní oběti. Pak chrámová opona, ta, která zakrývala Boží slávu před pohledem shromáždění Izraele, byla roztržena ve dví odshora až dolů. Skrze Krista byla zakrytá sláva svatyně svatých odkryta. On podstoupil smrt za každého člověka a touto obětí se synové člověka mohou stát syny Božími. Odkrytou tváří slávu Páně, jakožto v zrcadle spatřujíce, věřící v Krista budou proměněni v týž obraz, od slávy k slávě. Trůn milosti, na němž Boží sláva spočívala ve svatyni svatých, je přístupný všem, kteří přijímají Krista jako usmíření za hřích, a skrze jeho prostřednictví jsou přivedeni do společenství s Bohem. Opona je roztržena, dělící zeď zbořena a soupis ustanovení zrušen. V moci jeho krve je odstraněno nepřátelství. Skrze víru v Krista může mít Žid i pohan účast na živém chlebě (Letter 230, 1907). (kap. 26,65; Da 5,5,25-28; Žd 10,19-20). Izrael jako národ přestal být církví – V Kristu se stín setkal se skutečností, symbol s jeho naplněním. Právem by mohl Kaifáš roztrhnout své roucho ze strachu kvůli sobě a kvůli národu protože se odloučili od Boha a velmi rychle se stali lidem nepatřícím k církvi Hospodinově. Nepochybně byl svícen pohnut ze svého místa. Nebyla to ruka kněze, která roztrhla odshora až dolů nádhernou oponu, která oddělovala svatyni od svatyně svatých. Byla to ruka Boží. Když Kristus zvolal: „Dokonáno jest,” Svatý strážce, který byl neviděným hostem na Balsazarově hostině, prohlásil, že židovský národ jako národ přestal již být církví. Ta stejná ruka, která napsala na stěně písmena, která znamenala Balsazarovu zkázu a konec babylonského království, roztrhla chrámovou oponu odshora až dolů, a tím byla otevřena nová a živá cesta pro všechny, vysoce i nízce postavené, bohaté i chudé, Židy i pohany. Od tohoto okamžiku mohli lidé přicházet k Bohu bez kněze nebo vůdce (MS 101, 1897). (Žd 6,19; 8,6-7; 10,19-20;). Boží přítomnost odňata od pozemské svatyně – Roztržením chrámové opony Bůh řekl: Nemohu již déle zjevovat svou přítomnost ve svatyni svatých. Všem je nabídnuta nová a živá cesta, před kterou nevisí žádná opona. Hříšné a ztrápené lidstvo již nemusí více čekat na příchod velekněze. V smrti Syna Božího se symbol setkal se skutečností. Beránek Boží byl obětován jako oběť. Je to, jako kdyby hlas řekl k těm, kteří uctívají Boha: „Nyní je konec všem obětem a obětním darům.” (YI June 21, 1900). Pro padlého člověka byla otevřena nová cesta – Když Kristus na kříži zvolal: „Dokonáno jest,” chrámová opona se roztrhla ve dví. Tato opona měla obrovský význam pro židovský národ. Byla zhotovena z nejdrahocennějšího materiálu, purpuru a zlata a byla velmi dlouhá a široká. V okamžiku, kdy Kristus vydechl naposledy, svědkové v chrámu spatřili, jak silný a těžký materiál byl roztrhnut neviditelnýma rukama odshora až dolů. Tímto činem bylo dáno najevo celému nebeskému vesmíru a také i světu zkaženému hříchem, že pro padlé lidstvo byla otevřena nová a živá cesta, že veškeré přinášení obětí skončilo v té velké oběti Syna Božího. Ten, který až dosud přebýval v chrámu učiněném lidskýma rukama, odešel, aby ho už nikdy více nepoctil svou přítomností (ST Dec. 8, 1898). 52-53. (viz kom. EGW ke kap. 28,2-4). Zmrtvýchvstání známé kněžím a předním mužům – Zajatci, kteří vyšli z hrobů v době Ježíšova zmrtvýchvstání, byli jeho trofejemi jako vítězného Knížete. Takto On potvrdil své vítězství nad smrtí a hrobem; takto dal slib a předzvěst zmrtvýchvstání všem spravedlivým mrtvým. Ti, kteří byli povoláni ze svých hrobů, šli do města, ukázali se mnohým ve své vzkříšené podobě a dosvědčili, že Ježíš vskutku vstal z mrtvých a že oni povstali spolu s Ním. ... Kněžím a předním mužům to bylo dobře známo, že určité osoby, které byly mrtvé, byly vzkříšeny při zmrtvýchvstání Ježíše. Byly jim přineseny věrohodné zprávy různými lidmi, kteří viděli a hovořili s těmito vzkříšenými osobami, a slyšeli jejich svědectví, že Ježíš, Kníže života, kterého kněží a přední mužové zabili, vstal z mrtvých (3SP 223). 54. (Mk 15,39; L 23,47; viz kom. EGW k v. 45-46; J 1,1-3.14). Působnost kázání – [citace Mt 27,54] ... Co tak osvítilo a přesvědčilo tyto muže, že nemohli zadržet své vyznání víry v Ježíše? Bylo to kázání, které bylo přinesené v každém činu Krista a v jeho mlčení pod krutým zacházením. Při jeho výslechu se zdálo, jakoby se jedni předháněli před druhými, aby učinili jeho pokoření pokud možno co nejvíce ponižující. Jeho mlčení bylo však výmluvné. V tomto rozervaném, pohmožděném, zlámaném tělu visícím na kříži setník rozpoznal postavu Syna Božího (MS 115, 1897).

147 KAPITOLA 28. 1. Viz komentář EGW k Mk 16,1-2. 2. Nejmocnější anděl vyvolal zemětřesení – Dříve, než kdokoliv mohl dorazit k hrobce, nastalo obrovské zemětřesení. Nejmocnější anděl z nebe, ten, který zaujímal postavení, z kterého satan padl, dostal příkaz od Otce a oděný plnou nebeskou zbrojí rozptýlil temnotu ze své cesty. Jeho tvář zářila jako blesk a jeho roucho bylo bílé jako sníh. Jakmile se jeho nohy dotkly země, začala se chvět pod jeho kroky. Římské stráži unavené bděním, když se tato podivuhodná scéna začala odehrávat, byla dána možnost snést tento pohled, protože měli tuto zprávu nést jako svědkové Kristova zmrtvýchvstání. Anděl se přiblížil k hrobu, odvalil kámen, jako kdyby to byl jenom kamínek, a posadil se na něj. Nebeské světlo obklopilo hrob a celá nebesa byla osvícená slávou andělů. Potom bylo slyšet jeho hlas: „Tvůj Otec tě volá; vyjdi ven.” (MS 115, 1897). 2-4. (kap. 24,30; 27,52-53; Iz 24,20; J 5,28-29; 1 Te 4,16; Zj 6,14-17). Živý obraz slávy – V tomto výjevu zmrtvýchvstání Syna Božího je nám představen živý obraz slávy, která bude zjevena při všeobecném vzkříšení spravedlivých při druhém Kristově příchodu na nebeských oblacích. Tehdy mrtví, kteří jsou ve svých hrobech, uslyší jeho hlas a vyjdou k životu; a pak nejenom země, ale i samotná nebesa se budou třást. Při Kristově zmrtvýchvstání bylo otevřeno jen několik hrobů, ale při jeho druhém příchodu všichni drazí zesnulí, od spravedlivého Ábela až do posledního svatého, který zemřel, budou probuzeni k slavnému, nesmrtelnému životu. Jestliže vojáci u hrobky byli tak naplnění hrůzou při objevení se jediného anděla oděného nebeským světlem a silou, že padli k zemi jako mrtví, jak budou moci jeho nepřátele obstát před Synem Božím, když přijde s mocí a velikou slávou, doprovázen deseti tisíckrát deseti tisíci a tisíci tisíců andělů z nebeských dvorů? Tehdy se země bude motat sem a tam jako opilá a bude přenesena jako chaloupka. Živlové budou v plamenech a nebesa se svinou jako kniha (ST April 22, 1913). 5-6. Viz komentář EGW k Mk 16,6. 17. Pochybnosti uzavírají dveře požehnáním – Někteří však pochybovali. Tak tomu bude vždy. Jsou takoví, kteří zjišťují, že je těžké cvičit víru, a oni se postaví na straně pochybnosti. Tito ztratí mnoho kvůli své nevíře. Kdyby ovládali své city a odmítli by připustit pochybnost, aby uvrhla stín na jejich mysl a na mysle ostatních, ó jak mnohem šťastnějšími a užitečnějšími by byli. Uzavírají dveře mnoha požehnáním, kterým se mohli těšit, kdyby se odmítli postavit na straně pochybnosti a kdyby místo toho raději mluvili o naději a odvaze (Letter 115, 1904). 18. (Ř 8,14; 1 J 2,1; viz kom. EGW k J 20,16-17). Přítel u soudu – Jakého přítele máme u soudu. Po svém vzkříšení Kristus řekl svým učedníkům: „Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi.” Tato slova byla mluvená všem, kteří je přijmou jako živé ujištění (MS 13, 1899). 19. (Ř 6,4). Prostředky nebes zaslíbeny – Otec, Syn a Duch svatý, tyto tři svaté důstojnosti nebes, prohlásily, že budou posilovat lidi, aby mohli zvítězit nad mocnostmi temnoty. Všechny prostředky nebes jsou slíbeny těm, kteří svým křestním slibem vešli do smlouvy s Bohem (MS 92, 1901). 19-20. Viz komentář EGW k Ř 1,14. 20. Viz komentář EGW ke Sk 1,11.

Marek KAPITOLA 1. 9-11. Viz komentář EGW k Mt 3,13-17. 10-13. Viz komentář EGW k Mt 4,1-11. KAPITOLA 2. 14-15. Viz komentář EGW k L 5,29. 17. Viz komentář EGW k Mt 9,12-13. 22. Viz komentář EGW k Mt 9,17.

KAPITOLA 3. 1-3. Viz komentář EGW k L 1,76-77 22. Viz komentář EGW k Mt 12,24-32

148 28-29. Viz komentář EGW do Mt 12,31-32.

KAPITOLA 4. 30. (L 13,18). Ne jako pozemské vlády – Vláda Kristova království není jako nějaká pozemská vláda. Představuje charaktery těch, kteří tvoří toto království. Kristus se zeptal: „K čemu připodobníme království Boží?” „Aneb kterému podobenství je přirovnáme?“ Nemohl najít nic takového na zemi, co by mohlo posloužit jako dokonalé přirovnání. Jeho dvory jsou ty, kde vládne svatá láska, a jehož úřady a ustanovení jsou ozdobeny prokazováním dobročinnosti. Ukládá svým služebníkům, aby vnášeli lítost a láskyplnou péči, jeho vlastní vlastnosti do celého jejich díla, a našli své štěstí a uspokojení v odrážení lásky a něžného soucitu božské přirozenosti na všechny, s nimiž se stýkají (RH March 19, 1908). KAPITOLA 6. 26. Viz komentář EGW k Mt 14,9. KAPITOLA 8. 34. Viz komentář EGW k Mt 16,24; L 9,23. KAPITOLA 9. 2-4. Viz komentář EGW k Mt 17,1-3. KAPITOLA 10. 13-16. Viz komentář EGW k Mt 19,13-15. 45. Viz komentář k Mt 9,12-13. 46-52. (Mt 20,30-34; L 18,35-43). Někteří, kteří mají zrak, nevidí nic – Teprve až hříšník cítí potřebu Spasitele, se jeho srdce obrací k Tomu, který mu může pomoci. Když Ježíš chodil mezi lidmi, byli to nemocní, kteří potřebovali lékaře. Chudí, trpící a nešťastní jej následovali, aby obdrželi pomoc a útěchu, kterou nemohli nalézt nikde jinde. Slepý Bartimeus čeká na okraji cesty, čeká dlouho, aby se setkal s Kristem. Zástupy lidí, kteří mají zrak, se procházejí sem a tam, ale nemají žádnou touhu vidět Ježíše. Jeden pohled víry by se dotkl jeho láskyplného srdce a přinesl by jim požehnání jeho milosti; ale oni nepoznávají nemoc a bídu svých duší a nepociťují potřebu Krista. Nebylo však tomu tak s ubohým slepým člověkem. Jeho jediná naděje je v Ježíši. Když čeká a dává pozor, slyší kroky mnoha nohou a nedočkavě se ptá: Co znamená tento hluk na cestě? Kolemstojící odpovídají, že „Ježíše z Nazareta prochází kolem”. S dychtivostí horlivé touhy, křičí: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!” Snaží se ho umlčet utišit, ale on křičí silněji: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!” Toto volání je vyslyšeno. Jeho vytrvalá víra je odměněna. Nejenom fyzický zrak je obnoven, ale i oči jeho chápání jsou otevřeny. V Kristu vidí svého Vykupitele a Slunce spravedlnosti září do jeho duše. Všichni, kteří cítí svou potřebu Krista, jak to cítil slepý Bartimeus, a kteří budou tak upřímní a rozhodní, jak byl on, obdrží podobně jako on požehnání, které si vyprosí. Trpící a nemocní, kteří vyhledávali Krista jako svého pomocníka, byli okouzleni božskou dokonalostí, krásou svatosti, která vyzařovala z jeho charakteru. Ale farizeové nemohli spatřit žádnou krásu v Tom, jehož měli být žádostiví. Jeho prostý oděv a pokorný život zbavený vnější okázalosti způsobil, že Ho nazvali jako kořen z vyprahlé země (RH March 15, 1887). KAPITOLA 12. 30. (Kaz 9,10; L 10,27; Ř 12,11; Ko 3,23). Služba ze vší síly – Tělesné síly mají být přineseny do služby z lásky k Bohu. Pán potřebuje naše tělesné síly a vy můžete zjevit svou lásku k Němu správným používáním svých fyzických sil, konajíce právě tu práci, která musí být vykonána. U Boha není žádného přijímání osob. ... V nejpokornějším druhu práce existuje věda a kdyby všichni takto na ni pohlíželi, viděli by v práci ušlechtilost. Do každého druhu práce má být vloženo celé srdce a celá duše; tehdy budeme mít veselou mysl a rozum. V zemědělských i strojních zaměstnáních mohou lidé

149 dosvědčit Bohu, že si váží jeho daru fyzických sil jako i duševních schopností. Nechť jsou získané schopnosti použity k vymýšlení lepších metod práce. To je právě to, co Pán po nás požaduje. V každém druhu práce, která je nezbytná k vykonání, je pocta. Nechť se Boží zákon stane měřítkem jednání a nechť zušlechtí a posvětí veškerou práci. Věrnost v konání každé povinnosti učiní práci ušlechtilou a zjeví charakter, který Bůh může schválit. „Protož milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze vší síly své.” Bůh touží po lásce, která se projevuje službou srdce, službou duše a službou fyzických sil. Nemáme se stát zakrnělými v jakémkoliv druhu služby pro Boha. Všechno, co nám svěřil, má být moudře pro Něj používáno. Člověk, který používá své schopnosti, je nepochybně posílí; musí se však snažit, aby je konal, co jak nejlépe. Je potřebný rozum a vycvičené schopnosti k vymýšlení nejlepších metod v zemědělství, ve stavebnictví a v každém jiném odvětví tak, aby dělník nepracoval nadarmo. ... Povinností každého pracovníka je nejenom odevzdat své síly, ale i svou mysl a rozum pro to, co se zaváže vykonat. ... Můžete si zvolit stát se stereotypními ve špatném způsobu jednání, protože se nechcete rozhodnout, abyste panovali nad sebou a napravili se, anebo můžete rozvíjet své síly, abyste konali právě ten nejlepší druh služby, a pak zjistíte, že jste žádanými všude a kdekoliv. Budete oceněni za všechno, protože máte cenu. „Všecko, což by předsevzala ruka tvá k činění, podlé možnosti své konej.” „V pracech neleniví, duchem vroucí, Pánu sloužíce.” (MS 8, 1894). 30-31. Viz komentář EGW k Mt 22,37-39. 37. Viz komentář EGW k L 4,18-19. KAPITOLA 13. 21-22. Viz komentář EGW k Mt 24,23-24. 34. Viz komentář EGW k J 17,2-21. KAPITOLA 14. 1. Viz komentář EGW k Mt 26,2. 3-9. Viz komentář EGW k Mt 26,6-13; J 12,3. 10-11. Viz komentář EGW k Mt 26,14-16; L 22,3-5. 27-31. Viz komentář EGW k Mt 26,31-35. 29-31. Viz komentář k L 22,31-34. 32-42. Viz komentář EGW k Mt 26,36-46. 36. Viz komentář EGW k Mt 26,42; L 22,42; Ř 8,11. 40. Viz komentář EGW k Mt 26,43. 53. Viz komentář EGW k Mt 26,3. 61-62. Viz komentář EGW k Mt 26,63-64; L 22,70. 63. Viz komentář EGW k Mt 26,65. KAPITOLA 15. 6-15. Viz komentář EGW k Mt 27,15-26. 12-14. Viz komentář k Mt 27,22-23. 14-15. Viz komentář EGW k Mt 27,25-26. 21. Viz komentář k Mt 27,32. 26. Viz komentář EGW k Mt 27,37. 27. Viz komentář EGW k Mt 27,38. 31. Viz komentář EGW k L 24,13-15. 33. Viz komentář EGW k Mt 27,45. 33-34,39. Viz komentář EGW k Mt 27,45-46. 37. Viz komentář EGW k Mt 27,50; J 19,30. 38. Viz komentář EGW k Mt 27,51; J 19,30. 39. Viz komentář EGW k Mt 27,54. KAPITOLA 16.

150 1-2. (Mt 28,1; L 24,1; Ř 6,3-5; 1 K 11,26). Zmrtvýchvstání neposvětilo první den – Kristus odpočíval v hrobě v den sobotní a když svaté bytosti nebe i země byly v pohybu ráno prvního dne týdne, vstal z hrobu, aby obnovil své dílo vyučování svých učedníků. Avšak tato skutečnost neposvětila první den týdne, ani z něj neučinila sobotu. Ježíš před svou smrtí ustanovil památku svého zlámaného těla a prolité krve za hříchy světa v obřadu Večeře Páně slovy: „Nebo kolikrát byste koli jedli chléb tento a kalicha tento pili, smrt Páně zvěstujete, dokudž nepřijde.” A kající věřící, který učiní kroky požadované k obrácení, si připomene při svém křtu smrt, pohřeb a zmrtvýchvstání Krista. Sestoupí do vody v podobnosti Kristovy smrti a pohřbu a vyjde z vody v podobnosti jeho zmrtvýchvstání ne proto, aby žil starý život hříchu, ale aby žil nový život v Kristu Ježíši (3SP 204). 6. (J 1,1-3; Fp 2,5-8; Ko 2,9; Žd 1,6.8; 2,14-17; 4,15). Božství nezemřelo – Byla snad lidská přirozenost Syna Marie změněna na božskou přirozenost Syna Božího? Ne; obě tyto přirozenosti byly tajemným způsobem spojeny smíchané v jedné osobě – člověku Kristu Ježíši. V něm přebývala všecka plnost božství tělesně. Když byl Kristus ukřižován, byla to jeho lidská přirozenost, která zemřela. Božství nezaniklo ani nezemřelo; neboť to je nemožné. Kristus, Ten jediný bez hříchu, chce spasit každého syna a dceru Adamovu, kteří přijmou nabízené jim spasení, a dovolí, aby se stali dětmi Božími. Spasitel vykoupil padlé lidstvo svou vlastní krví. To je velké tajemství, které nebude plně a zcela pochopeno v celé své velikosti, dokud se neuskuteční proměnění vykoupených. Teprve pak bude pochopena moc, velikost a účinnost Božího daru pro člověka. Nepřítel je však rozhodnut tento dar tak zahalit tajemstvím, aby se stal ničím (Letter 280, 1904). (Mt 28,5-6; L 24,5-6; J 2,19; 10,17-18; Sk 13,32-33). Když zazněl hlas anděla říkající: „Tvůj Otec Tě volá”, Ten, který řekl: „Já pokládám duši svou, abych ji zase vzal”, „Zrušte chrám tento, a ve třech dnech zase vzdělám jej”, vyšel z hrobu k životu, který byl v Něm samém. Božství nezemřelo. Lidství zemřelo, ale Kristus nyní prohlásil nad pronajatým Josefovým hrobem: „Já jsem vzkříšení i život.” Ve svém božství měl Kristus moc zlomit pouta smrti. Prohlásil, že má život sám v sobě, aby oživil koho chce. „Já jsem vzkříšení, i život.” Takové slovní spojení může použít pouze božství. Všechny stvořené věci žijí díky vůli a moci Boží. Jsou pouze závislými příjemci na životě Syna Božího. Jakkoli mohou být schopní a nadaní, jakkoli velké jsou jejich schopnosti, je to tím, že jsou naplněni životem ze Zdroje veškerého života. Pouze Ten, který sám má nesmrtelnost, který přebývá v světle a životě, může říci:, „Mám moc položit svůj život a mám moc zase ho vzít zpět.” Všechny lidské bytosti na našem světě přijímají svůj život od Něho. On je pramenem a studnicí života (MS 131, 1897). „Já jsem vzkříšení, i život.” Ten, který řekl, „Já pokládám duši svou, abych ji zase přijal,” vyšel z hrobu k životu, který byl v Něm samém. Lidství zemřelo: božství nezemřelo. Ve svém Božství měl Kristus moc zlomit pouta smrti. Prohlásil, že má život sám v sobě, aby oživil, koho chce. Všechny stvořené bytosti žijí díky vůli a moci Boží. Jsou příjemci života Syna Božího. Jakkoli mohou být schopní a nadaní, jakkoli velké jsou jejich možnosti, je to tím, že jsou naplňováni životem ze Zdroje veškerého života. On je pramenem a studnicí života. Pouze Ten, který sám má nesmrtelnost, který přebývá ve světle a životě, může říci: „Mám moc položit svůj život a mám moc zase ho vzít zpět.”... Kristus byl nadán právem dát nesmrtelnost. Život, který položil pro lidstvo, znovu přijal a dal lidstvu. „Já jsem přišel,” praví, „aby život měly a hojně měly” (YI Aug. 4, 1898). Pouze Otec mohl vysvobodit Krista – Ten, který zemřel za hříchy světa, měl zůstat v hrobě jen vymezený čas. Přebýval v tomto kamenném žaláři jako zajatec božské spravedlnosti. Byl zodpovědný soudci vesmíru. Nesl hříchy světa a pouze jeho Otec jej mohl vysvobodit. Silná stráž mocných andělů držela stráž u hrobu a kdyby se pozvedla nějaká ruka, která by chtěla odstranit tělo, blesk jejich slávy by spočinul na Tom, kdo by se odvážil, a padl by bezmocný k zemi. K hrobu byl pouze jeden přístup a žádná lidská síla ani klam nemohla pohnout kamenem, který střežil vchod. Zde Ježíš odpočíval během soboty. Proroctví však poukazovalo na to, že třetího dne Kristus vstane z mrtvých. Kristus sám ujistil o tom své učedníky slovy: „Zrušte tento chrám,” řekl, „a ve třech dnech zase vzdělám jej.” Kristus nikdy nespáchal hřích, žádná lest nebyla nalezena v jeho ústech. Jeho tělo vyšlo z hrobu neposkvrněné zkažeností (MS 94, 1897).

Lukáš KAPITOLA 1. 1-4. Viz komentář EGW ke Sk 1,1-5. 5-17. Odpověď na modlitbu – Po celý svůj manželský život se Zachariáš modlil za syna. On i jeho žena byli nyní již staří a jejich modlitba nebyla doposud vyslyšena; ale nereptal. Bůh nezapomněl. Měl svůj stanovený čas pro vyslyšení této modlitby a když se případ zdál beznadějný, Zachariáš obdržel svou odpověď. ... Když Zachariáš vstoupil do svatyně a s posvátnou úctou konal požadovanou službu, objevila se další postava, stojící mezi oltářem a stolem s chleby předložení. Byl to Gabriel, onen mocný Boží posel ... [citace L 1,12-17].

151 Odpověď přišla. Bůh nezapomněl na modlitbu svého služebníka. Zapsal ji do knihy záznamů, aby v jím určené době byla vyslyšena. Hledíce na svůj zjev, Zachariáš a Alžběta pohřbili své naděje; Hospodin však nezapomněl. Věděl o jejich dlouhých letech zklamání, a když jeho vlastní jméno mohlo být nejlépe oslaveno, narodil se jim syn. Jak něžné, jak laskavé, jak plné lásky a slitování, je velké srdce nekonečné lásky. Bůh nedal Zachariášovi syna jako nějakou obyčejnou osobu, ale jako toho, který měl zaujímat vysoké postavení v jeho díle a od něhož mělo nebeské světlo zářit v jasných, zřetelných paprscích (MS 27, 1898). 17. Viz komentář EGW k Mt 11,14. 22. Zářit odráženým světlem – Když Zachariáš vyšel z chrámu, jeho tvář zářila světlem, které nebeský anděl odrážel od něho. Nemohl však mluvit k lidu. Udělal před nimi znamení, že se mu ukázal v chrámě anděl a pro svou nevěru byl zbaven schopnosti mluvit, dokud se předpověď anděla nenaplní (2SP 45). 31-35. Viz komentář EGW k J 1,1-3.14. 35. (viz kom. EGW k J 1,1-3.14). Syn Boží v novém pojetí – Kristus přinesl mužům a ženám moc k dosažení vítězství. Přišel na tento svět v lidské podobě, aby žil jako člověk mezi lidmi. Vzal na sebe sklony lidské přirozenosti, aby byl zkoušen a prověřen. Ve svém lidství se stal účastníkem božské přirozenosti. Ve svém vtělení získal v novém pojetí hodnost Syn Boží. Anděl řekl k Marii: „Moc Nejvyššího zastíní tě; a protož, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.” Zatímco byl Synem člověka, stal se Synem Božím v novém významu. Takto se objevil na našem světě – jako Syn Boží, přesto spřízněný svým narozením s lidstvem... Od celé věčnosti byl Kristus spojen s Otcem, a když vzal na sebe lidskou přirozenost, byl stále jedno s Bohem. On je poutem, které spojuje Boha s lidstvem [citace Žd 2,14] (ST Aug. 2, 1905). 76-77. (kap. 3,2-4; Iz 40,3; Mt 3,1-3; Mk 1,1-3; J 1,19-23). Jan se narodil k zvláštnímu dílu – V každém období těchto pozemských dějin měl Bůh své nástroje k uskutečnění svého díla, které muselo být vykonáno podle jím určeného způsobu. Jan Křtitel měl vykonat zvláštní dílo, pro které se narodil a pro které byl určen – dílo přípravy cesty Páně. ... Jeho služba na poušti byla nejpozoruhodnějším a doslovným naplněním proroctví (MS 112, 1901). 80. Žádná vyhovující škola – Proroku Janovi bylo určeno velké dílo, na zemi však nebylo žádné školy, s kterou by se mohl spojit. Své vzdělání musí nabýt daleko od měst – na poušti. Písma Starého zákona, Bůh a příroda, kterou Bůh stvořil, měly být jeho studijní knihami. Bůh uschopnil Jana pro jeho dílo přípravy cesty Páně. Jeho potravou byly jednoduše kobylky a divoký med. Zvyky a praktiky lidí se neměly stát součástí vzdělání tohoto muže. Světské zájmy nehrály žádnou roli v utváření jeho charakteru (MS 131, 1901). Satan měl přístup navzdory zavřeným cestám – Jan se necítil dostatečně silným, aby mohl obstát v tak obrovském tlaku pokušení, s kterým by se mohl setkat ve společnosti. Obával se, že jeho charakter bude utvářen podle převládajících zvyků Židů, a proto si zvolil poušť za svou školu, kde jeho mysl bude náležitě vycvičena a ukázněna velkou Boží knihou přírody. Na poušti Jan mohl snadněji zapřít sám sebe a přivést svou chuť pod kontrolu a oblékat se podle přirozené jednoduchosti. Na poušti nebylo nic, co by odvádělo jeho mysl od rozjímání a modlitby. Satan měl přístup k Janovi dokonce poté, co zavřel každou přístupovou cestu, která byla v jeho moci, skrze kterou by mohl vstoupit. Avšak zvyky jeho života byly tak čisté a přirozené, že mohl snadno rozpoznat nepřítele, a protože vlastnil sílu ducha a rozhodnost charakteru, mohl mu vzdorovat. Před Janem byla otevřena kniha přírody s její nevyčerpatelnou zásobou rozmanitých poučení. Usiloval o Boží přízeň, Duch svatý na něm spočinul a roznítil v jeho srdci vroucí horlivost ke konání velkého díla volání lidí k pokání a k vyššímu a svatějšímu životu. Jan se připravoval strádáními a útrapami svého samotářského života k tomu, aby tak mohl ovládat všechny své fyzické i duševní síly, aby mohl stát mezi lidmi jako nepohnutelný obklopujícími ho okolnostmi jako skály a pohoří pouště, které ho obklopovaly po třicet let (2SP 47). Satan nemohl pohnout Janem. Dětství, mládí a mužný věk Jana, který přišel v duchu a moci Eliáše, aby vykonal zvláštní dílo připravování cesty pro Vykupitele světa, se vyznačovaly pevností a mravní silou. Satan ho nemohl odvést od jeho bezúhonnosti (RH March 3, 1874). KAPITOLA 2. 9. Posílen snést větší světlo – [citace L 2,8-9]... Náhle jsou nebesa ozářena jasem, který vyděsí pastýře. Nevědí nic o příčině tohoto velkého úkazu. Zpočátku nerozeznali myriády andělů, kteří jsou shromážděni na nebesích. Jas a sláva nebeského zástupu ozáří a zvelebí celou rovinu. Zatímco jsou pastýři vyděšeni Boží slávou, vedoucí anděl ze zástupu utiší jejich obavy tím, že se jim sám zjeví, a řekne jim: „Nebojte se...” Když jsou jejich obavy rozptýleny, radost zaujímá místo úžasu a strachu. Zpočátku nemohli snést jas slávy, která doprovázela celý nebeský zástup a která na nich náhle spočinula. Pouze jeden anděl se zjevuje pohledu hlídajících pastýřů, aby rozptýlil jejich obavy a oznámil jim jejich poslání. Když je obklopilo světlo anděla, spočinula na nich sláva a oni byli posíleni snést větší světlo a slávu doprovázející myriády nebeských andělů (2SP 17-18). 13-14,29-32. Satan naplněn zuřivostí – Nebeští hlasatelé vzbudili všechen hněv satanovy synagogy. Následoval šlépěje těch, kteří měli péči o děťátko Ježíše. Slyšel proroctví Simeona v chrámových dvorech, který dlouho očekával potěšení Izraele. Spočinul na něm Duch svatý a on přišel puzen Duchem do chrámu. Když vzal maličkého Spasitele na své ruce, blahořečil Bohu a řekl: „Nyní propouštíš služebníka svého,

152 Pane, podle slova svého v pokoji. Neboť jsou viděly oči mé spasení tvé, kteréž jsi připravil před obličejem všech lidí, světlo k zjevení národům a slávu lidu tvého Izraelského.” Satan byl naplněn zuřivostí, když viděl, že letitý Simeon rozpoznal Kristovo božství (RH Oct. 29, 1895). 25-32. V ovzduší nebes – Simeon nespatřil dítě v rukou kněze, dříve než byl božsky ovlivněn [citace L 2,29-32]... Simeon si uvědomil, že držel ve svých rukou Toho, který byl Cestou, Pravdou i Životem. V této době nebylo nic v Kristově vnějším zjevu, co by mu dalo tuto jistotu, ale Simeon žil v ovzduší nebes. Jasné paprsky Slunce spravedlnosti mu udělily schopnost duchovního rozeznání. Jeho jedinou touhou bylo vidět Krista. Čistota jeho života odpovídala světlu, které obdržel, a proto byl připraven zjevit tuto velkou pravdu, že toto bezbranné dítě je pomazaným Páně, dokonce Mesiášem. Radost a plesání pozměnily jeho tvář, když držel na svých rukou nejdrahocennější Boží dar lidem. Jeho osvícená mysl obdržela světlo vyzařující ze Zdroje veškerého světla. Pochopil, že Kristus měl být nadějí stejně tak pohanů jako i Židů. Hradby tradic postavené židovskými předsudky v jeho mysli neexistovaly. Uvědomil si, že Mesiáš měl přinést vykoupení všem (RH April 2, 1901). Představeny dvě skupiny lidí – Simeon a kněží představují dvě třídy lidí – ty, kteří jsou vedeni Duchem Božím, protože jsou ochotní nechat se poučit, a ty, kteří nechtějí přijmout světlo, které by je uvádělo do veškeré pravdy, a proto jsou vedeni duchem moci temnoty a dennodenně jsou vedeni do stále hlubší temnoty. Božským osvícením Simeon pochopil Kristovo poslání. Duch svatý zapůsobil na jeho srdce. Avšak kněží a přední mužové byli puzeni duchem Božího nepřítele; a dnes stejný duch působí na lidské mysle, ovládá svou silou srdce lidí a zbavuje naléhavé prosby Ducha (RH April 2, 1901). 38. Zbožní Židé čekali dnem i nocí – Zbožní Židé očekávali, věřili a horlivě se modlili za přicházejícího Mesiáše. Bůh nemohl projevit svou slávu a moc vůči svému lidu prostřednictvím zkaženého kněžství. Nastal předpověděný čas k prokázání přízně jeho lidu. Víra Židů se stala temnou následkem jejich odpadnutí od Boha. Mnozí z vůdců lidu zavedli své vlastní tradice a vynucovali je na Židech jako Boží přikázání. Zbožní Židé věřili a důvěřovali Bohu, že nenechá svůj lid v takovém stavu, aby se stal terčem posměchu pohanů. Když v minulosti k Němu volali ve své úzkosti, vzbudil jim vysvoboditele. Z předpovědí proroků si mysleli, že nastal čas stanovený Bohem, kdy měl přijít Mesiáš. A když přijde, budou mít jasné zjevení božské vůle a jejich učení budou zbavené tradic a zbytečných obřadů, které zamlží jejich víru. Zbožní, staří židé čekali dnem i nocí na příchod Mesiáše, modlíce se, aby mohli vidět Spasitele, dříve než zemřou. Toužili vidět, jak mračna neznalosti a slepého fanatismu budou vypuzeny z myslí lidí (2SP 41-42). 40. Příklad toho, čím se mohou děti pokoušet být – Není správné říkat, jak řeklo mnoho spisovatelů, že Kristus byl jako všechny děti. Nebyl jako všechny děti. Mnohé děti jsou svedeny a špatně vedeny. Ale Josef, a zvláště Marie, měli stále na paměti božské Otcovství jejich dítěte. Ježíš byl vyučován v souladu s posvátným charakterem jeho poslání. Jeho náklonnost k spravedlnosti byla stálou odměnou jeho rodičům. Otázky, které jim kladl, je vedly k nejhorlivějšímu studiu velkých prvků pravdy. Jeho duši vzrušující slova o přírodě a Bohu přírody otevřela a osvítila jejich mysle. Oko Syna Boží často spočívalo na skalách a pahorcích obklopujících jeho domov. Byl obeznámen s věcmi z přírody. Viděl, jak slunce na nebi, měsíc a hvězdy plní své poslání. Zvukem zpěvu vítal ranní svítání. Naslouchal skřivanům, jak zpívají radostné melodie svému Bohu, a připojil svůj hlas k hlasům chvály a díkuvzdání. ... [citace L 2,40]. Byl příkladem toho, čím se všechny děti mohou pokoušet stát, jestliže rodiče budou hledat Pána co nejhorlivěji a jestli děti budou spolupracovat se svými rodiči. Ve svých slovech a činech projevil se všemi něžný soucit. Jeho společenství bylo jako hojivý, uklidňující balzám pro sklíčené a trpící Nikdo z těch, kdo hledí na dětskou tvář zářící životem, nemůže říci, že Kristus byl přesně takovým jako jiné děti. Bbyl Bohem v lidském těle. Když byl podněcován svými společníky ke konání zla, božství prozářilo lidstvím a On to zlo rozhodně odmítl. V okamžiku učinil rozdíl mezi dobrem a zlem a postavil hřích do světla Božích přikázání, vyzdvihl zákon jako zrcadlo, které odráží světlo na zlo. Toto pronikavé činění rozlišení mezi dobrem a zlem často popudilo Kristovy bratry k hněvu. Přesto jeho výzvy, naléhavě prosby a smutek, který se objevil na jeho tváři, zjevil tak něžnou, opravdovou lásku vůči nim, že byli zahanbeni, když se Ho pokoušeli odvést od jeho přísného smyslu pro spravedlnost a oddanost (YI Sept. 8, 1898). 40,52. Růst v poznání a službě – I když rostl v poznání a milost Boží byla v Něm, přesto se nestal povzneseným v pýše, ani se necítil povznesen při konání nejvíce ponižující práce. Vzal na sebe svou část povinností spolu se svým otcem, matkou a bratry. Pracoval těžce, podporoval rodinu a podílel se na práci, aby mohl uhradit výdaje domácnosti. I když jeho moudrost udivila učené v Písmu, přesto se pokorně podrobil svým lidským opatrovníkům, nesl svou část rodinných povinností a pracoval svýma vlastníma rukama jako každý jiný těžce pracující dělník. O Ježíši je řečeno (když Mu přibývalo let), že „prospíval moudrostí, a věkem, a milostí, u Boha i u lidí”. Poznání, které denně získával o svém podivuhodném poslání, Ho neučinilo nezpůsobilým pro konání nejskromnějších povinností. Radostně se ujímal práce, která připadá na mládež, jenž bydlí ve skromných domácnostech sužovaných chudobou. Rozuměl pokušením dětí; protože nesl jejich starosti a zkoušky. Pevný a rozhodný byl jeho úmysl jednat spravedlivě. I když byl sváděn ke zlu, odmítal se odchýlit byť v jediném případě od nejpřísnější pravdy a poctivosti. Udržoval dokonalou synovskou poslušnost; ale jeho neposkvrněný život vzbuzoval závist a žárlivost u jeho bratrů. Jeho dětství a mládí nebylo nijak příjemné a radostné. Jeho bratři v Něj nevěřili a byli rozhněváni, protože ve všech věcech nejednal tak jako oni a nestal se jedním z nich v konání zla. Ve svém domácím životě byl radostný, ale nikdy divoký. Vždy zaujímal postavení žáka. Velké potěšení našel v přírodě a Bůh byl jeho učitelem (ST July 30, 1896).

153 Světlo a radost rodiny – Kristus je ideálem pro celé lidstvo. Zanechal dokonalý příklad jak pro dětství, mládí, tak i pro mužný věk. Přišel na tuto zem a prošel různými obdobími lidského života. Mluvil a jednal tak jako jiné děti a mladí lidé s výjimkou toho, že nevykonal žádné zlo. Hřích nenašel v jeho životě žádné místo. Stále žil v ovzduší nebeské čistoty. Od dětství až do mužného věku si zachoval neposkvrněnou důvěru v Boha. Slovo Boží o něm říká: „A Ježíš prospíval moudrostí, věkem a milostí u Boha i u lidí.” Ve svatyni domova Ježíš získal své vzdělání nejen od svých rodičů, ale i od svého nebeského Otce. Jak se stával starším, Bůh Mu otvíral stále více velké dílo, které před Ním stálo. Přestože o tom věděl, neosvojil si povýšenecké chování. Nikdy svou nezdvořilostí nezpůsobil svým rodičům bolest nebo starost. Působilo Mu radost ctít a poslouchat je. I když věděl o svém velkém poslání, bral ohled na jejich přání a podvolil se jejich autoritě. Kristus byl Vůdcem nebeských zástupů; a přesto se nevyhýbal práci, aby nechal své rodiče, aby jej podporovali. Když byl ještě poměrně mladý, naučil se řemeslu a věrně vykonával své každodenní povinnosti, přispívajíce na podporu domácnosti. Kristus byl světlem a radostí rodinného kruhu (YI Aug. 22, 1901). 41-49. Žádná lekce nesmí být ztracena – Ani jeden čin v životě Krista nebyl bezvýznamný. Každá událost v jeho životě byla k užitku jeho následovníků v budoucnosti. Tato okolnost zdržení Krista v Jeruzalémě učí důležité lekci ty, kteří by v Něj měli věřit. ... Ježíš znal lidská srdce. Věděl, že když se zástupy vracely ve skupinách z Jeruzaléma, bude hodně řečí a návštěv, jež nebudou okořeněné pokorou a milostí, a na Mesiáše a jeho poslání se téměř zapomene. Byla to jeho volba vrátit se z Jeruzaléma se svými rodiči sám; protože když budou osamoceni, jeho otec a matka budou mít více času na přemýšlení a rozjímání o proroctvích, která se týkala jeho nastávajících utrpení a smrti. Nechtěl, aby tyto bolestné události, které by zažili v souvislosti s obětováním jeho života za hříchy světa, byly pro ně nové a nepředvídané. Proto se při jejich návratu z Jeruzaléma od nich odloučil. Po slavnosti velikonočního svátku Ho hledali se zármutkem tři dny. Když bude zabit za hříchy světa, bude od nich oddělen, čili „ztracen,” po dobu tří dnů. Ale potom se jim zjeví, bude jimi nalezen a jejich víra bude spoléhat na Něj jako na Vykupitele padlého lidstva, Obhájce u Otce v jejich zájmu. Zde je poučná lekce pro všechny Kristovy následovníky. On chce, aby žádná z těchto lekcí nebyla zapomenuta, ale aby byly zapsány k užitku příštích pokolení. Když se spolu křesťané setkávají, je třeba pečlivě dbát na slova a činy, aby nezapomněli na Ježíše a neprošli lhostejně kolem skutečností, že Ježíš mezi nimi není. Když jsou vyburcováni ve svém stavu, zjistí, že putovali bez přítomnosti Toho, který může dát pokoj a radost jejich srdcím, a dny jsou zaneprázdněny vracením a hledáním Toho, kterého by měli mít u sebe v každém okamžiku. Ježíš nechce být nalezen ve společnosti těch, kteří jsou nedbalí vůči jeho přítomnosti a kteří vedou rozhovory nemající žádný vztah k jejich Vykupiteli, v Němž, jak oni tvrdí, jsou soustředěny jejich naděje na věčný život. Ježíš se straní takové společnosti a stejně tak činí andělé, kteří plní jeho příkazy. Tito nebeští poslové nejsou přitahováni k zástupu, jehož mysle jsou odvráceny od nebeských věcí. Tito čistí a svatí duchové nemohou přebývat ve společnosti, kde Ježíšova přítomnost není žádaná a povzbuzovaná a jeho nepřítomnost není zpozorována. Z tohoto důvodu existuje velký smutek, žal a znechucení. Kvůli nedostatku rozjímání, bdělosti a modliteb ztratili všechno, co má cenu. Božské paprsky světla vyzařující z Ježíše nejsou s nimi, nepovzbuzují je laskavým, povznášejícím vlivem. Jsou zahalení v temnotě, protože jejich bezstarostný, neuctivý duch oddělil Ježíše z jejich společenství a vypudil od nich služebné anděly. Mnozí z těch, kteří navštěvují bohoslužebná shromáždění, byli poučeni Božími služebníky a velmi posíleni a požehnáni hledáním Ježíše, se vrátili do svých domovů o nic lepší, než když odešli, protože nepociťovali důležitost modlit se a bdít, když se vrátili do svých domovů. Často byli nakloněni stěžovat si na jiné, protože si uvědomují svou ztrátu. Někteří reptají proti Bohu a nevyčítají si, že jsou příčinou své vlastní temnoty a trápení ducha. Takoví by neměli přemýšlet o jiných. Chyba je v nich samotných. Oni mluvili a žertovali, čímž odpudili pryč nebeského Hosta, a měli by dávat vinu pouze sobě. Výsadou všech je udržet si Ježíše u sebe. Jestliže to učiní, jejich slova musí být vybraná, ozdobená milostí. Myšlení jejich srdcí musí být ukázněné, aby mohli rozjímat nad nebeskými a božskými věcmi (2SP 35-38). 46. Vzor zdvořilosti – Po třech dnech hledání Ho Josef a Marie našli na nádvoří chrámu, „jak sedí uprostřed učitelů, naslouchá jim a dotazuje se jich. A všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho rozumností a odpověďmi.” Kladl své otázky se zdvořilostí, kterou okouzlil tyto učené muže. Byl dokonalým vzorem pro všechny mladé lidi. Vždy projevoval k starším vážnost a úctu. Ježíšovo náboženství nikdy nepovede žádné dítě k tomu, aby bylo hrubé a nezdvořilé (YI Sept.8, 1898). 50-51. Neustálá služba – [citace L 2,50-51]. Kristus nezačal svou veřejnou službu až osmnáct let po této události, ale stále sloužil jiným, využívaje každou příležitost, která se Mu naskytla. Dokonce i ve svém dětství mluvil slova útěchy a něžnosti vůči mladým i starým. Jeho matka však nemohla určit hodnotu jeho slova, jeho ducha, jeho ochotnou poslušnost vůči všem jejím požadavkům (YI Sept.8, 1898). 51. Viz komentář EGW k J 2,1-2. KAPITOLA 3. 2-4. Viz komentář EGW ke kap. 1,76-77. 7-9. Viz komentář EGW k Mt 3,7-8. 15-16. (J 1,26-27). Žádné světské usilování – Lidé si mysleli, že by Jan mohl být zaslíbeným Mesiášem. Jeho život byl tak nesobecký a vyznačoval se pokorou a sebezapřením. Jeho učení, výzvy a pokárání byly vroucí, upřímné a odvážné. Ve svém poslání se neohlížel napravo

154 ani nalevo, aby se ucházel o přízeň nebo pochvalu jakéhokoliv člověka. Neusiloval o světskou čest ani o světské hodnosti, ale byl pokorný v srdci a v životě a nepřijímal pocty, které mu nepatřily. Ujišťoval své stoupence, že není Kristus (2SP 57). 21-22. Viz komentář EGW k Mt 3,13-17; 4,1-11. KAPITOLA 4. 1-4. Viz komentář EGW k Mt 4,1-4. 1-13. Viz komentář EGW k Mt 4,1-11; J 2,1-2. 2. Viz komentář EGW k Mt 4,1-2. 5-8. (Mt 4,8-10). Satan se snažil s Kristem uzavřít smlouvu – [citace L 4,5-8]. Toto troufalé rouhání a zneuctění Hospodina vzbudilo u Krista rozhořčení a vedlo jej k tomu, aby uplatnil svou božskou autoritu a aby přikázal satanovi autoritativním a důstojným způsobem, aby odešel. Zde se satan ve své pýše a nadutosti prohlásil za spravedlivého a stálého vládce světa, vlastníka veškeré jeho slávy, jako kdyby on stvořil svět a všechna bohatství a slávu v něm obsaženou. Satan se snažil uzavřít zvláštní smlouvu s Kristem, odevzdá Mu ihned všechna bohatství, jen když se mu pokloní. Zde satan ukázal Ježíši království světa. Představil je v co nejpřitažlivějším světle. Nabídl je Ježíši, jestliže se mu pokloní. Řekl Ježíši, že se vzdá svých nároků na pozemská vlastnictví. Satan věděl, že jeho moc musí být omezená a nakonec odňatá, jestliže plán spasení bude uskutečněn. Věděl, že jestliže Ježíš zemře, aby vykoupil člověka, jeho moc po určité době skončí a on bude zničen. Proto vymyslel plán, aby pokud možno zabránil uskutečnění velkého díla, které bylo započato Božím Synem. Kdyby plán vykoupení člověka selhal, tehdy by si mohl ponechat království, na které si činil nárok. A jestliže bude mít úspěch, namlouval si, bude vládnout v opozici vůči Bohu nebes („Redemption: or The First Advent of Christ pp. 50-51). 6. Dvě skupiny a dvě korouhve – Satan nazval tento svět svým územím. Zde je jeho trůn a on drží ve svém poddanství všechny, kteří nechtějí zachovávat Boží přikázání a kteří odmítají to jasné: „Tak praví Pán.” Oni stojí pod nepřátelskou korouhví; protože na světě existují pouze dvě skupiny. Všichni se řadí buď pod korouhev poslušnosti nebo pod korouhev neposlušnosti (MS 41, 1898). 8. Viz komentář EGW k Mt 4,10. 13. Viz komentář EGW k Mt 4,11. 18-19. (Mt 7,29; 22,29; Mk 12,37). Evangelium chudým – Kristus přišel, aby kázal evangelium chudým. Přišel k lidem tam, kde byli. Přinesl k jejich chápání jasnou, jednoduchou pravdu. Jak prostá byla jeho řeč! Dokonce i ti nejchudší, neučení a nevzdělaní Mu mohli porozumět. Nikdo se nemusel dívat do slovníku, aby mohl získat význam vznešených názvů nebo slov, která vycházela z úst největšího Učitele, jakého kdy svět poznal. Zatímco se kněží, přední mužové a vykladači zákona pokládali za jediné učitele lidu, Ježíš řekl těmto učeným rabínům, že neznají Písem ani moci Boží (RH July 19, 1887). KAPITOLA 5. 29. (Mt 9,9-10; Mk 2,14-15). Matouš poctil Krista před svými přáteli – Ve své vděčné pokoře chtěl Matouš projevit svůj dík za poctu mu udělenou svolal ty, kteří byli jeho společníky v zaměstnání, v radostech i v hříchu, a připravil Spasiteli velkou hostinu. Matouš si myslel, že když Ježíš povolal jeho, který byl tak hříšný a nehodný, že jistě také přijme jeho bývalé společníky, kteří byli daleko více hodnými přijetí než on sám. Matouš měl velkou touhu, aby se i oni mohli podílet na dobrodiních Kristova milosrdenství a jeho milosti. Chtěl, aby se dozvěděli, že Kristus nečiní tak, jak činili zákoníci a farizeové, že pohrdají a nenávidí publikány a hříšníky. Chtěl, aby poznali Krista jako požehnaného Spasitele. Na hostině zaujímal Spasitel nejváženější místo. Matouš byl nyní Kristovým služebníkem a chtěl, aby jeho přátelé věděli, v jakém světle pohlíží na svého Vůdce a Mistra. Chtěl, aby věděli, že se cítí vysoce poctěn, že může uctít takového královského hosta. Ježíš nikdy neodmítal pozvání na takovou hostinu. Stále měl před sebou tento cíl – zasévat do srdcí svých posluchačů semena pravdy a svými působivými rozhovory přitahovat srdce k sobě. V každém svém činu Kristus sledoval určitý cíl a naučení, která při této příležitosti uděloval, byla aktuální a přiměřená. Tímto činem jasně ukázal, že ani publikáni ani hříšníci nejsou vyloučeni z jeho přítomnosti. Publikáni a hříšníci mohli nyní nést svědectví, že Kristus je poctil svou přítomností a hovořil s nimi (MS 3, 1898). 30. Viz komentář EGW k Mt 9,11. 31-32. Viz komentář EGW k Mt 9,12-13. 32. Viz komentář EGW k Mt 9,13. 37-38. Viz komentář EGW k Mt 9,17. KAPITOLA 6. 37. Viz komentář EGW k Mt 7,12.

155

KAPITOLA 7. 29-30. (Mt 13,15; J 13,39-40). Farizeové nestáli v slepé opozici vůči Kristu – Zákoníci, farizeové a přední mužové byli rozhodnuti, že nebudou chtít vidět důkazy pravdy a že se budou vyhýbat nejočividnějším závěrům. Aby ospravedlnili své jednání zatvrzelé nevěry, neztráceli žádnou možnou příležitost, aby se chopili čehokoliv v Ježíšově učení, co by si mohli špatně vyložit, nesprávně použít anebo překroutit. Když nebylo možné nesprávně použít pravdu Kristových slov, tito mužové, kteří zavrhovali Boží rady vůči sobě, začali klást otázky, které neměly žádný vztah k existující záležitosti, tak aby odvrátili pozornost lidu od naučení, které se Ježíš snažil učit, a obratně se vyhnuli pravdě. Farizeové nebyli ve slepé opozici vůči Kristovým naukám; protože pravda učinila hluboké dojmy na jejich mysle; oni však odporovali pravdě, šli v rozporu se svým přesvědčením, zavírali své oči, tak aby neviděli, zatvrzovali svá srdce, aby nemohli pochopit, a neobrátili se, aby je Kristus nemohl uzdravit (RH Oct. 18, 1892). KAPITOLA 8. 46. Viz komentář EGW ke Sk19,11-12.17. KAPITOLA 9. 23. (Mt 16,24; Mk 8,34; viz kom. EGW k Mt 11,28-30). Vyhýbat se kříži znamená vyhýbat se odměně – [citace L 9,23] Tato slova jsou mluvena ke každému, kdo touží být křesťanem. Ten, kdo se vyhýbá kříži, vyhýbá se odměně, která je slíbena věrným (Letter 144, 1901). 28-31. Viz komentář EGW k Mt 17,1-3. KAPITOLA 10. 13-15. Viz komentář EGW k Mt 11,20-24. 27. Viz komentář EGW k Mt 22,37-39; Mk 12,30. KAPITOLA 11. 15. Viz komentář EGW k Mt 12,24-32. 21-23. Viz komentář EGW k Mt 12,29-30. 23. Viz komentář EGW k Mt 16,24. 24-26. Viz komentář EGW k Mt 12,43-45. 31. Viz komentář EGW k Mt 12,42. 42-44. Viz komentář EGW k Mt 23,13-33. KAPITOLA 12. 1. (Mt 16,6). Pokrytectví je jako kvas – [citace L 12,1] Náš Spasitel představil lidem tamté doby charakter jejich hříchů. Jeho jasná slova probudila svědomí posluchačů, ale satanovi pomocníci hledali místo pro své teorie, aby odvrátili mysle od jasně vyslovené pravdy. Když vyslovil velký Učitel působivou pravdu, zákoníci a farizeové, pod záminkou předstíraného zájmu, se shromáždili kolem učedníků a Krista a snažili se odvést mysle učedníků kladením otázek, které by vyvolaly spory. Předstírali, že chtějí poznat pravdu. Kristus byl přerušován při této příležitosti stejně jako i při mnoha podobných příležitostech. Chtěl, aby jeho učedníci vyslechli slova, která jim chtěl říct, a nedovolili, aby cokoliv zaujalo a upoutalo jejich pozornost. Proto je varoval: „Varujte se kvasu farizeů, jenž je pokrytectví.” Předstírali touhu, aby se mohli dostat do co nejužšího vnitřního kruhu. Když Pán Ježíš představoval pravdu v protikladu k bludu, tehdy farizeové předstírali, že jsou žádostiví pochopit pravdu, přesto však se snažili odvést jeho mysl na jinou cestu. Pokrytectví je jako kvas nebo droždí. Kvas může být skrytý v mouce a jeho přítomnost není známá do té doby, dokud nevyvolá svůj účinek. Když je uveden do činnosti, brzy pronikne celou hmotou. Pokrytectví působí vskrytu a je-li mu hověno, naplňuje mysl pýchou a marností. Dnes se praktikují ty stejné klamy, které praktikovali farizeové. Když dal Spasitel toto varování, varoval tím všechny, kteří v Něj věří, aby byli na stráži. Střežit se před tím být naplněn tímto duchem a stát se takovými, jako byli ti, kteří se pokoušeli Spasitele chytit do pasti (MS 43, 1896). 10. Viz komentář EGW k Mt 12,31-32. 16-21. Viz komentář EGW k 1 S 25,10-11.

156 35. Viz komentář EGW k Mt 25,7. 48. (J 15,22). Boží zkoušky se liší – Boží zkoušky pohanů, kteří neměli světlo, a těch, kteří žijí tam, kde bylo hojné poznání pravdy a světla, jsou zcela rozdílné. On přijímá od těch, kteří žijí v pohanských zemích určitý stupeň spravedlnosti, která ho však neuspokojí, když je předkládána těmi, kteří žijí v křesťanských zemí. Nepožaduje mnoho tam, kde nebylo mnoho uděleno (MS 130, 1899). 50. Viz komentář EGW k Mt 26,42. 51. Viz komentář EGW k Mt 10,34. KAPITOLA 13. 18. Viz komentář EGW k Mk 4,30 34-35. Viz komentář EGW k Mt 23,37-39. KAPITOLA 14. 16-17. Viz komentář EGW k Mt 22,2-4. 28-33. Slabí mohou konat činy všemohoucnosti – Nám, stejně jako i učedníkům, Kristus svěřil úkol nést pravdu světu. Avšak dříve, než se zapojíme do tohoto velkého a útočného boje, na němž jsou závislé věčné výsledky, Kristus vyzývá všechny, aby si spočítali náklady. Ujišťuje je, že jestli se chopí díla s nerozděleným srdcem, dávajíce sebe jako nositelé světla světu, jestli se chopí jeho síly, učiní s Ním pokoj a obdrží nadpřirozenou pomoc, která je uschopní v jejich slabosti, aby mohli konat činy Všemohoucnosti. Jestliže půjdou vpřed ve víře v Boha, tehdy neselžou ani se nenechají znechutit, ale budou mít jistotu neklamného úspěchu (RH March 15, 1898). KAPITOLA 16. 13. Viz komentář EGW k Mt 6,24. KAPITOLA 17. 5. Vzrůstající víra – Musíte mluvit vírou, musíte žít vírou, musíte jednat vírou, aby vaše víra vzrůstala; a když takto budete používat tuto živou víru, budete růst v silné muže a ženy v Kristu Ježíši (Ms 1, 1889). 10. (Ef 1,6;2,8-10; 2 Tm 1,9; Tt 2,14; 3,5; Jk 2,22). Dobré skutky nejsou žádostí o spasení – Naše přijetí u Boha je zajištěno pouze skrze jeho milovaného Syna a dobré skutky jsou jen výsledkem působení jeho hříchy odpouštějící lásky. Nejsou pro nás žádnou zásluhou a my nic nemůžeme dát za naše dobré skutky, čím bychom si mohli činit nárok na spasení svých duší. Spasení je Boží nezištný dar pro věřícího, udělený jemu pouze skrze Krista. Ztrápená duše může najít pokoj skrze víru v Krista a její pokoj bude úměrný její víře a důvěře. Nemůže představit své dobré skutky jako důvod pro spasení své duše. Nemají však dobré skutky žádnou skutečnou hodnotu? Je snad hříšník, který se každodenně beztrestně dopouští hříchu, poctěn Bohem stejnou přízní jako ten, který se skrze víru v Krista snaží pracovat na své bezúhonnosti? Písmo odpovídá: „Jsme zajisté jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši k skutkům dobrým, kteréž Bůh připravil, abychom v nich chodili.” Ve svém božském opatření, skrze svou nezaslouženou přízeň Pán ustanovil, že dobré skutky budou odměněny. Jsme přijati pouze skrze Kristovy zásluhy. A skutky milosrdenství, skutky dobročinnosti, které konáme, jsou ovocem víry. Stanou se pro nás požehnáním, protože lidé mají být odměněni podle svých skutků. Příjemná vůně Kristových zásluh činí naše dobré skutky přijatelné pro Boha a milost nás uschopňuje konat tyto skutky, za které nás Bůh odmění. Naše skutky samy o sobě nemají žádných zásluh. Když jsme učinili všechno, co jsme mohli, máme se považovat za neužitečné služebníky. Nezasloužíme si žádné díky od Boha. Vykonali jsme pouze to, co bylo naší povinností, a naše skutky nemohly být vykonány v síle naší vlastní hříšné přirozenosti. Pán nám přikazuje, abychom se přiblížili k Němu a On se pak přiblíží k nám. A když se přiblížíme k Němu, obdržíme milost, která nám umožní konat ty skutky, které budou odměněny v jeho rukou (RH Jan. 29, 1895). 28-30. ( Gn 19,24-25). Ukolébáni v kolébce tělesné jistoty – Když nad městy údolí naposledy vyšlo slunce, lidé si mysleli, že začal další den bezbožného hýření. Všichni horlivě plánovali své obchodní záležitosti nebo své požitky a posel Boží byl vysmíván kvůli svým obavám a varováním. Náhle na odsouzené hlavní město spadla jako dunění hromu z bezoblačné oblohy ohnivá koule. „Tak bude i příchodu Syna člověka.” Lidé budou jíst a pít, sázet a stavět, ženit se a vdávat, dokud nebude na ně vylit Boží hněv nezředěný milostí. Svět bude ukolébán spánkem v kolébce tělesné jistoty. ... Davy se snaží zapomenout na Boha a horlivě přijímají bajky, aby mohli jít cestou nerušeného sebeuspokojování (RH Oct. 26,1886). KAPITOLA 18.

157

15-17. Viz komentář EGW k Mt 19,13-15. 35-43. Viz komentář EGW k Mk 10,46-52. KAPITOLA 19. 12-13. Viz komentář EGW k Mt 25,14-15. 41-44. Přítomné hříchy utvrzují vinu – Pokolení, které Ježíš odsoudil, nebylo zodpovědné za hříchy svých otců, jen pokud nenásledovalo jejich zlé praktiky, a tak by se učinilo zodpovědným za své jednání nenávisti a pomsty v pronásledování starověkých Božích poslů. Udělená milosrdenství a varování toto pokolení zavrhlo, což je utvrdilo v jejich vině, kterou ani krev býků ani kozlů nemohla smýt. Pyšní, samospravedliví a nezávislí se stále více a více vzdalovali od nebe, dokud se nestáli ochotnými poddanými satana. Židovský národ po staletí koval pouta, která toto pokolení na sebe neodvolatelně vložilo (3SP 10-11). 42. Viz komentář EGW k Mt 23,37-39. 44. Viz komentář EGW k Mt 24,2. KAPITOLA 21. 8. Viz komentář EGW k Mt 24,23-24. 16-19. Zoufalé společenství zla – Kristus ukazuje, že bez zdržující moci Božího Ducha je lidstvo strašnou sílou ke zlu. Nevěra a nenávist k napomenutím roznítí satanské vlivy. Knížatstva a mocnosti, vládcové temnoty tohoto světa a duchovní zlosti, kteréž jsou vysoko, se spojí v zoufalé společenství. Stanou se spiknutím proti Bohu v osobě jeho svatých. Překrucováním a klamem zmatou muže i ženy, kteří, jak se zdá, věří pravdě. V tomto hrozném díle nebudou chybět falešní svědkové (MS 40, 1897). 20. Scény se budou opakovat – Poté, co mluvil o konci světa, se Ježíš vrací k Jeruzalému, městu sedícímu v pýše a nadutosti a říkajícímu: „Sedím jako královna, ... a pláče neuzřím.“ Když jeho prorocké oko spočinulo na Jeruzalémě, viděl, že tak, jak bude vydán zkáze, bude i svět odsouzen ke svému zániku. Scény, které se odehrály při zkáze Jeruzaléma, se zopakují ve velkém a hrozném dni Páně, ale ještě hroznějším způsobem (MS 40, 1897). KAPITOLA 22. 1-2. Viz komentář EGW k Mt 26,3. 3-5. (Mt 26,14-16; Mk 14,10-11; J 13,2,27). Kristus byl koupen za chrámové peníze – O Velikonocích byl Jidášův případ zcela rozhodnut. Satan ovládl jeho srdce i mysl. Jidáš si myslel, že buď Kristus bude ukřižován, nebo se sám vysvobodí z rukou svých nepřátel. V každém případě by mohl učinit výhodný obchod, když zradí svého Pána. Odešel ke kněžím a nabídl jim pomoc při hledání Toho, který byl považován za původce problémů Izraele. Tak se stalo, že Pán byl prodán jako otrok, koupený za chrámové peníze používané ke koupi obětí (ST Dec. 17, 1912). 31-32. Viz komentář EGW k Mt 16,22-23. 31-34. (Mt 26,31-35; Mk 14,29-31). Petr pokoušel ďábla – [citace L 22,31]. Jak ryzí bylo Spasitelovo přátelství vůči Petrovi! Jak soucitné bylo jeho varování! Avšak varování bylo odmítnuto. Ve své soběstačnosti Petr sebejistě prohlásil, že nikdy neučiní to, před čím ho Kristus varoval. Řekl: „Pane, s tebou hotov jsem i do žaláře i na smrt jíti.” Jeho sebedůvěra byla zatlačena do prachu jeho zkázou. Popouzel satana, aby ho sváděl, a padl pod triky lstivého nepřítele. Když ho Kristus potřeboval nejvíce, stál na straně nepřítele a otevřeně zapřel svého Pána (MS 115, 1902). 39-46. Viz komentář EGW k Mt 26,36-46. 42. (Mt 26,42; Mk 14,36; viz kom. EGW k Ř 8,11). Otec stojí vedle každé bojující duše – Kristus zvítězil božskou mocí a takto musí zvítězit každá pokoušená duše. Bůh byl s Kristem v zahradě Getsemane a z Kristovy zkušenosti se můžeme naučit důvěřovat našemu nebeskému Otci. V každé době a na každém místě máme věřit, že On je něžný, pravý a věrný, schopný zachovat to, co bylo svěřeno do jeho péče. V mučivém zápase Krista, našeho Zástupce a Ručitele, stál Otec vedle svého Syna a stojí vedle každé duše, která zápasí se znechucením a těžkostmi (Letter 106, 1896). 42-43. Gabriel posiloval Krista – Ve vrcholné krizi, kdy srdce i duše jsou přitlačeny pod břemenem hříchu, je poslán Gabriel, aby posílil božského trpitele a podepřel Ho, aby mohl vstoupit na svou krví potřísněnou cestu. A zatímco anděl podpírá jeho omdlévající postavu, Kristus bere hořký kalich a souhlasí s vypitím jeho obsahu. Před trpícím Kristem se objevuje nářek ztraceného a hynoucího světa a z krví potřísněných úst vycházejí slova: „Jestliže však člověk musí zahynout, kdybych nevypil tento hořký kalich, tvá vůle, a ne má, nechť se stane.” (ST Dec. 9,1897).

158 43. Život skrytý v Kristu nemůže být dotknutelný – Síla udělená Kristu v hodině tělesných utrpení a duševních muk v zahradě Getsemane, je a bude dána těm, kteří budou trpět pro jeho drahé jméno. Ta stejná milost udělená Ježíši, stejná útěcha, více než smrtelná neochvějnost, bude dána každému věřícímu dítku Božímu, které se dostane do zmatku a utrpení a jemuž satanovi pomocníci vyhrožují vězením a smrtí. Nikdy žádná duše, která důvěřuje v Krista, nebude ponechána, aby zahynula. Mučidla, mučednický kůl, mnohé vynálezy krutosti mohou zabít tělo, nemohou se však dotknout života, který je skryt s Kristem v Bohu (ST June 3, 1897). 44. (Fp 2,5-8; Žd 2,14-17). Kristus nevzal na sebe žádné předstírané lidství – O Kristu je řečeno: „A jsa v smrtelném boji, horlivěji se modlil. I učiněn jest pot jeho jako krůpěje krve tekoucí na zemi.” Musíme si uvědomit skutečnost Kristova mužství, abychom mohli ocenit pravdu výše uvedených slov. Kristus na sebe nevzal předstírané lidství. Vzal na sebe lidskou přirozenost a žil v lidské přirozenosti. Kristus nekonal žádné zázraky ve svůj vlastní prospěch. Byl zatížen nemocemi, ale jeho božská přirozenost věděla, co bylo v člověku. Nepotřeboval, aby Mu to někdo dosvědčil. Byl Mu udělen Duch bez míry, protože jeho poslání na zemi si to vyžadovalo. Kristův život představuje dokonalé mužství. Právě takovými, jakými můžete být vy, byl On v lidské přirozenosti. Vzal na sebe naše slabosti. Nebyl jen učiněn tělem, ale byl učiněn v podobnosti hříšného těla. Jeho božské vlastnosti byly zakryty, aby nezmírnily jeho duševní muka nebo jeho tělesnou bolest (Letter 106, 1896). 44-53. (Mt 26,42). Vydán do rukou moci temnoty – Kdyby smrtelníci mohli spatřit úžas a zármutek andělů, když sledovali v tichém žalu, jak Otec vzdaluje své paprsky světla, lásky a slávy od svého Syna, lépe by chápali, jak odporný je v jeho očích hřích. Když byl Boží Syn v zahradě Getsemane skloněný v pozici modlitby, trýzeň jeho duše způsobila, že z jeho těla začal stékat pot v podobě obrovských krůpějí krve. Stalo se to proto, že jej sevřela hrůza ze strašné temnoty. Byly na něj vloženy hříchy ze světa. Trpěl na místě člověka jako přestupník Otcova zákona. Zde bylo dějiště pokušení. Světlo Boha se vytratilo z jeho pohledu a On byl vydán do rukou mocnosti temnoty. Ve smrtelných mukách své duše padl vyčerpán na studenou zemi. Uvědomoval si Otcovu nelibost. Tento kalich utrpení Kristus odňal od úst vinného člověka, rozhodl se ho vypít sám a místo něho dát člověku kalich požehnání. Hněv, který by měl dopadnout na člověka, nyní dopadl na Krista (Sufferings of Christ,pp.17-18). 45. Viz komentář EGW k Mt 26,43. 54. Viz komentář EGW k Mt 26,3. 70. (Mt 10,32; 26,63-64; Mk 14,61-62). Čas k mluvení – Když byla Ježíši položena otázka: Jsi Synem Božím? věděl, že když odpoví kladně, bude to pro něj znamenat jistou smrt; popření toho zanechá skvrnu na jeho lidství. Je čas k mlčení a je čas k mluvení. Nemluvil, dokud nebyl jasně otázán. V poučeních daných svým učedníkům prohlásil: „Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznámť i já jej před Otcem svým, jenž jest v nebesích.” Když byl vyzván, nezapřel Ježíš své příbuzenství s Bohem. V tomto slavnostním okamžiku byl jeho charakter v sázce, a proto se musel obhájit. Při této příležitosti zanechal lidem příklad, který mají za podobných okolností následovat. Chtěl je naučit, aby neodpadli od své víry, aby tím mohli uniknout utrpení nebo dokonce smrti (3SP 127). KAPITOLA 23. 18-25. Viz komentář EGW k Mt 27,15-26. 20-23. Viz komentář EGW k Mt 27,22-23. 23-24. Viz komentář EGW k Mt 27,25-26. 26. Viz komentář EGW k Mt 27,32. 33. Viz komentář EGW k Mt 27.38. 38. Viz komentář EGW k Mt 27,37. 40-43. Záchrana v posledních hodinách života – Někteří z vykoupených se uchopí Krista v posledních hodinách svého života a v nebi jim bude dáno poučení, protože když zemřeli, nerozuměli dokonale plánu záchrany. Kristus povede vykoupené podél řeky života a zjeví jim to, čemu v době, kdy byli na této zemi, nemohli porozumět (Letter 203, 1905). 42-43. Umírající hříšník se uchopil umírajícího Spasitele – Do poslední chvíle svého díla se Kristus projevuje jako odpouštějící hříchy. V nejhlubší půlnoci, kdy se Betlémská Hvězda právě chystala upadnout v zapomenutí, hle, uprostřed mravní temnoty s jasnou září zasvítila víra umírajícího hříšníka, který se uchopil umírajícího Spasitele. Taková víra může představovat dělníky najaté o jedenácté hodině, kteří obdrží stejnou odměnu jako ti, kteří pracovali po mnoho hodin. Zločinec prosil ve víře, v pokání, v lítosti. Prosil doopravdy, jako kdyby si plně uvědomoval, že Ježíš by ho mohl zachránit, kdyby chtěl. A v jeho hlase se objevila naděje smíšena s úzkostí, když si uvědomil, že jestli to neučiní On, bude ztracený, navěky ztracený. Svěřil svou bezmocnou, umírající duši a tělo Ježíši Kristu (MS 52, 1897). 44. Viz komentář EGW k Mt 27,45. 45. Viz komentář EGW k Mt 27,51. 46. Viz komentář EGW k Mt 27,50; J 19,30. 46-47. Viz komentář EGW k Mt 27,45-46. 47. Viz komentář EGW k Mt 27,54.

159

KAPITOLA 24. 1. Viz komentář EGW k Mk 16,1-2. 5-6. Viz komentář EGW k Mk 16,6. 13-15. (Mt 27,42; Mk 15,31). Žal, obava a údiv dohromady – Tito silní mužové byli tak naplněni žalem, že plakali, když šli po cestě. Kristovo soucitné srdce lásky vidělo jejich zármutek, který jim chtěl ulehčit. Učedníci rozmlouvali mezi sebou o událostech posledních několika dnů a žasli, jak skutečnost, že se Ježíš podvolil tak hanebné smrti, může být srovnána s jeho tvrzením, že je Synem Božím. Jeden z nich trval na tom, že Ježíš nebyl žádným podvodníkem, ale že byl sám oklamán, pokud jde o jeho poslání a jeho budoucí slávu. Obávali se, že to, co Mu nepřátelé vmetli do tváře, mohlo být také pravdou – „Jiným pomáhal, sám sobě nemůže pomoci.” Přesto se divili, jak mohl být v takovém sebeklamu, když jim podal tak často opakované důkazy o tom, že může číst v srdci ostatních. A tyto zvláštní zprávy žen je uvrhly ještě do větší nejistoty (3SP 207). 13-31. Porozumění Bible má nejpřednější význam – Ježíš se jim nezjevil nejdříve osobně ve své pravé podobě, aby pak otevřel Písma jejich myslím, protože věděl, že budou tak radostní, že Ho opět vidí zmrtvýchvstalého, že jejich duše budou tímto pohledem uspokojeny. Nebudou pak toužit po svatých pravdách, které chtěl nesmazatelně vštípit do jejich myslí, aby je mohli předat jiným, kteří by měli dále rozšiřovat drahocenné poznání, dokud tisíce lidí nepřijmou světlo, které bylo toho dne uděleno zoufalým učedníkům, když putovali do Emauz. Zůstal nepoznán tak dlouho, dokud jim nevyložil Písma a nepřivedl je k rozumné víře v jeho život, jeho charakter, jeho poslání na zemi a jeho smrt a zmrtvýchvstání. Toužil, aby se pravda pevně zakořenila v jejich myslích ne proto, že to bylo podepřeno jeho osobním svědectvím, ale protože se symbolický zákon a proroci Starého zákona shodovali s fakty jeho života a smrti, představujíce nepopíratelné důkazy o této pravdě. Když byl dosažen cíl jeho práce s těmito dvěma učedníky, dal se jim poznat, aby jejich radost byla plná, a pak zmizel jejich zrakům (ST Oct. 6, 1909). 15-16. Ježíš vyrovnává nesnadné stezky – Tento mocný vítěz nad smrtí, který pronikl do největších hlubin lidské bídy, aby zachránil ztracený svět, vzal na sebe pokornou úlohu kráčet s dvěma učedníky do Emauz, aby je poučil a potěšil. Takto se vždy ztotožňuje se svým trpícím a zmateným lidem. Na našich nejobtížnějších a nejnamáhavějších stezkách, hle, Ježíš je s námi, aby nám vyrovnal cestu. On je tím stejným Synem člověka, se stejným soucitem a láskou, které měl předtím, než prošel hrobem a vystoupil ke svému Otci (3SP 212). 39. (Sk 1,9-11). Kristus vzal s sebou lidství – Kristus vystoupil do nebe, nesouce na sobě posvěcenou, svatou lidskou podobu. Vzal s sebou toto lidství do nebeských dvorů a bude ho nosit po věčné věky jako Ten, který vykoupil každou lidskou bytost nacházející se v Božím městě, a jako Ten, který prosil za ní před Otcem: „Aj na dlaních svých vyryl jsem tě.” Dlaně jeho rukou nesou stopy ran, které musel snést. Když jsme zranění a pohmožděni, když nás potkávají těžkosti, které jsou těžce zvládnutelné, vzpomeňme si, kolik Kristus musel trpět pro nás. Nechť zasedneme spolu s našimi bratry v nebeských místech v Kristu. Dovolme, aby nebeské požehnání vstoupilo do našich srdcí (RH March 9, 1905). Ježíš přijal přirozenost člověka, aby mohl lidem zjevit čistou, nesobeckou lásku a naučit nás, jak se máme navzájem milovat. Kristus jako člověk vystoupil do nebe. Jako člověk je Zástupcem a Ručitelem lidstva. Jako člověk žije, aby se za nás přimlouval. Připravuje příbytky pro všechny, kteří Jej milují. Jako člověk opět přijde s mocí a slávou velikou, aby vzal své děti. A to, co by nám mělo působit největší radost a vděčnost, je skutečnost, že Bůh „určil den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu ustanovil”. Tehdy můžeme být navěky ujištěni, že celý nepadlý vesmír se zajímá o veliké dílo Ježíše přicházejícího na náš svět, aby vykonal dokonce i spasení člověka (MS 16, 1890). 50-51. Viz komentář EGW ke Sk 1,9-11.

Jan KAPITOLA 1. 1-3. (Př 8,22-27; Ř 9,5; Fp 2,6; Ko 1,15-17; Žd 1,8). Věčnost Kristova – Jestliže Kristus učinil všechny věci, musel existovat již před nimi. Vyřčená slova týkající se těchto věcí jsou tak přesvědčivá, že nikdo nemusí být ponechán na pochybách. Kristus byl Bohem ve své podstatě a v nejvyšším smyslu. On byl s Bohem od všech věčností. Bůh nade vším, požehnaným navěky. Pán Ježíš Kristus, božský Syn Boha, existoval od věčnosti jako samostatná osoba, a přesto byl jedno s Otcem. Byl nepřekonatelnou slávou nebes. Byl vůdcem nebeských bytostí, a proto přijímal zbožňující hold andělů Jemu právem náležející. Nebylo to oloupením Boha [citace Př 8,22-27].

160 Světlo a sláva jsou obsaženy v pravdě, že Kristus byl jedno s Otcem předtím, než byly položeny základy světa. To je to světlo svítící v temném místě a prozařující ho božskou, původní slávou. Tato pravda, nekonečně tajemná sama o sobě, vysvětluje další tajemné a jinak nevysvětlitelné pravdy, které jsou uchovávány v světle nepřístupitelném a nepochopitelném (RH April 5, 1906). 1-3,14. (Fp 2,5-8; Ko 2,9; Žd 1,6,8; 2,14-17; viz kom. EGW k Mk 16,6). Božsko-lidský Spasitel – Apoštol chce odvrátit naši pozornost od nás samotných k Původci našeho spasení. Představuje nám jeho dvě přirozenosti – božskou a lidskou. Zde je popis jeho božské přirozenosti: „Kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu.” On je „bleskem jeho slávy, a obrazem jeho osoby“. A nyní popis jeho lidské přirozenosti: On „byl učiněn podobný lidem: A v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný jsa učiněn až do smrti“. Dobrovolně vzal na sebe lidskou přirozenost. Bylo to jeho vlastní rozhodnutí a jeho vlastní volba. Přioděl své božství lidstvím. Po celou dobu byl jako Bůh, ale neprojevil se jako Bůh. Zahalil projevy božství, které se dožadovaly pocty a vyvolávaly obdiv celého Božího vesmíru. Byl Bohem, když přebýval na zemi, ale vzdal se podoby Boží, a místo ní vzal na sebe podobu a způsob člověka. Po zemi chodil jako člověk. Kvůli nám se stal chudým, abychom jeho chudobou mohli zbohatnout. Odložil svou slávu a svůj majestát. Byl Bohem, avšak po určitou dobu se slávy a Boží podoby vzdal. Přestože chodil mezi lidmi v chudobě, všude, kam přišel, rozséval požehnání a na jeho slovo legie andělů obklopovaly svého Vykupitele a vzdávaly Mu hold. Ale až na několik výjimek, chodil po zemi nepoznán a neuznán svými stvořeními. Ovzduší bylo znečištěné hříchem a prokletím, namísto písní chvály. Jeho údělem byla chudoba a ponížení. Když procházel sem a tam při svém poslání milosrdenství, aby uzdravoval nemocné, povznášel sklíčené, zřídkakdy Ho nějaký osamělý hlas nazýval požehnaným, a právě ti největší z národa Ho míjeli s pohrdáním. Porovnejte to s bohatstvími slávy, bohatstvími chvály, vycházejících z nesmrtelných úst milionů nádherných hlasů v Božím vesmíru zpívajících písně chvály. On se však ponížil a vzal na sebe smrtelnost. Jako člen lidské rodiny byl smrtelný, ale jako Bůh je Ježíš světu zdrojem života. Ve své božské osobě mohl vždy odolat náporu smrti a odmítnout podlehnout pod její nadvládu. Ježíš však dobrovolně položil svůj život, aby tím, že tak učinil, mohl dát život a přinést nesmrtelnost na světlo. Nesl hříchy světa, a podstoupil trest, který se jako hora valil na jeho božskou duši. Vydal svůj život jako oběť, aby člověk nemusel věčně zemřít. Zemřel, ne proto, že by musel zemřít, ale následkem jeho vlastní svobodné volby. To je pokora. Celý poklad nebes byl vylit v tom jednom daru pro záchranu padlého člověka. Vnesl do své lidské přirozenosti všechny životodárné síly, které lidské bytosti potřebují a musí přijmout. Jaké podivuhodné spojení člověka s Bohem! Mohl pomoci své lidské přirozenosti odolávat vpádům nemocí tím, že by vlil ze své božské přirozenosti do člověka životní sílu a neslábnoucí svěžest. Ponížil se však až do přirozenosti člověka. Učinil to proto, aby se naplnilo Písmo; a tento plán byl vložen na Syna Božího, seznámeného se všemi kroky svého ponížení, které musí podtoupit, aby vykonal smíření za hříchy odsouzeného, sténajícího světa. Jaká to byla pokora! Andělé nad tím žasli. Jazyk to nikdy nebude moci vylíčit; představivost to nemůže pochopit. Věčné slovo souhlasilo s tím, aby se stalo tělem! Bůh se stal člověkem! To bylo podivuhodné pokoření. On však sestoupil ještě níže; člověk se musí ponížit a jako člověk snášet urážky, výčitky, hanebná obvinění a hrubé zacházení. Zdá se, že není pro něho žádného bezpečného místa na jeho vlastním území. Musel utíkat z místa na místo, aby si zachránil život. Jeden z jeho učedníků Ho zradil; a druhý z jeho nejhorlivějších následovníků Ho zapřel. Byl posmíván. Byl korunován trnovou korunou. Byl bičován. Byl přinucen nést těžký kříž. Nebyl lhostejný vůči tomuto pohrdání a potupě. On se podvolil, ale, ach! Pociťoval hořkost, jakou žádná jiná bytost nemůže cítit. Byl čistý, svatý a neposkvrněný, a přesto obviněn jako zločinec! Obdivuhodný Vykupitel sestoupil z místa nejvyššího velebení. Krok za krokem se ponižoval až do smrti – ale jaké smrti! Byla to ta nejhanebnější, nejkrutější smrt na kříži jako zločinec. Nezemřel v očích světa jako hrdina, obklopen poctami, jako muži v boji. Zemřel jako odsouzený zločinec, pověšený mezi nebem a zemí – zemřel vleklou smrtí hanby, vystaven posmívajícímu se a spílajícímu, zkaženému, naplněnému zločinem, prostopášnému davu! „Všickni, kteříž mne vidí, posmívají se mi, pošklebují se, a hlavami potřásají” Ž 22,8. Byl počten s přestupníky, zemřel uprostřed výsměchu a jeho pokrevní příbuzní se Ho zřekli. Jeho matka spatřila jeho ponížení a On byl přinucen vidět jak meč probodl její srdce. Podstoupil kříž, opováživ se hanby. Stalo se to málo významným s ohledem na výsledky, které vypracoval nejenom ve prospěch obyvatel této maličké skvrnky světa, ale celého vesmíru, každého světa, který Bůh stvořil. Kristus umíral jako zástupce člověka. Člověk byl zločincem pod rozsudkem smrti za přestoupení Božího zákona, jako zrádce a vzbouřenec. Zástupce člověka musí zemřít jako zločinec, protože se postavil na místě zrádců, se všemi jejich nahromaděnými hříchy na jeho božské duši. Nestačilo, že Ježíš musel zemřít, aby mohl plně uspokojit požadavky přestoupeného zákona, ale musel zemřít hanebnou smrtí. Prorok předává světu jeho slova: „Tváři své neskrývám od pohanění a plivání.” Mohou mít lidé v pohledu na tuto skutečnost jedinou částečku pro své vyvýšení? Když sledují život, utrpení a ponížení Krista, mohou pozvednout svou pyšnou hlavu, jako kdyby nemuseli snášet žádné zkoušky, žádnou hanbu a žádné ponížení? Hovořím k následovníkům Kristovým: Pohleďte na Golgotu a zrudnete hanbou při svých sebejistých představách. Celé toto ponížení Majestátu nebes bylo kvůli vinného, odsouzeného člověka. On sestupoval stále níže a níže ve svém ponížení, až dokud nebylo žádné nižší hlubiny, jež by mohl dosáhnout, aby pozvedl člověka z jeho mravního poskvrnění. Všechno to bylo kvůli vám, kteří usilujete o nadvládu – usilujete o lidskou chválu, o lidské vyvýšení; vám, kteří se nebojíte přijímat všechnu tu úctu, tu vážnost od lidských myslí, protože si myslíte, že vám to patří. Je to podobné Kristu?

161 „Nechť je tedy ve vás totéž smýšlení, jaké bylo v Kristu Ježíši.” On zemřel, aby vykonal smíření, a stal se vzorem pro každého, kdo chce být jeho učedníkem. Vstoupí do vašich srdcí sobectví? A budou snad ti, kteří nepostavili před sebe tento vzor – Ježíše, vychvalovat vaše zásluhy? Nemáte žádné zásluhy, ledaže přijdou skrze Ježíše Krista. Budete snad pěstovat pýchu poté, co jste viděli, jak se Božství ponížilo a potom jak se Člověk snížil, až dokud nebylo žádného nižšího bodu, ke kterému by mohl sestoupit? „Užasněte se nebesa,” a divte se obyvatelé země, že tak je odplaceno našemu Pánu! Jaké opovržení! Jaká bezbožnost! Jaké pokrytectví! Jaká pýcha! Jaké úsilí vynaložené k vyvýšení člověka a sebezvelebení, když Pán slávy se ponížil, byl mučen a zemřel hanebnou smrtí na kříži v náš prospěch (RH Sept. 4, 1900). Kristus nemohl přijít na tuto zem s tou slávou, kterou měl v nebeských dvorech. Hříšné lidské bytosti by nemohly snést tento pohled. Proto přikryl své božství rouchem lidství, ale nezbavil se svého božství. Přišel jako božsko-lidský Spasitel, aby se postavil v čele padlého lidstva a podílel se na jeho zkušenostech od dětství až do mužného věku (RH June 15, 1905). Kristus nevyměnil své božství za lidství; ale oděl své božství lidstvím (RH Oct. 29, 1895). (kap. 14,30;L 1,31-35; 1 K 15,22,45; Žd 4,15). Buď opatrný, nadmíru opatrný, když hovoříš o Kristově lidské přirozenosti. Nepředstavuj Ho lidem jako člověka se sklony ke hříchu. On je druhý Adam. První Adam byl stvořen jako čistá, bezhříšná bytost, bez poskvrny hříchu spočívající na něm; byl Božím obrazem. Mohl padnout a padl následkem přestoupení. Kvůli hříchu se jeho potomci rodili s vrozenými sklony k neposlušnosti. Ale Ježíš Kristus byl jednorozeným Synem Božím. Vzal na sebe lidskou přirozenost a byl pokoušen ve všech bodech tak, jak je pokoušena lidská přirozenost. Mohl zhřešit; mohl padnout, avšak ani v jednom okamžiku v Něm nebyly zlé sklony. Byl napaden pokušeními na poušti stejně tak, jako byl Adam napaden pokušeními v Edenu. Vyvaruj se veškerých otázek spojených s Kristovým lidstvím, které mohou být snadno nesprávně pochopeny. Pravda leží těsně vedle koleje domněnek. Při pojednávání o lidství Kristově musíte usilovně střežit každé tvrzení, aby vaše slova nebyla chápána tak, že znamenají více, než obsahují, a takto ztratíte a zatemníte jasné chápání jeho lidství spojeného s božstvím. Jeho narození bylo Božím zázrakem; protože anděl řekl: „Hle, počneš v lůnu a porodíš syna a dáš mu jméno JEŽÍŠ. Ten bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího a Pán, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida. Bude navěky kralovat nad domem Jákobovým a jeho království nebude mít konce. Marie však řekla andělu: Jak se to stane, když dosud nepoznávám muže? Anděl jí odpověděl: Sestoupí na tebe Duch Svatý a zastíní tě moc Nejvyššího; proto také to svaté, co se z tebe narodí, bude nazýváno Syn Boží.” Tato slova nepoukazují na nějakou lidskou bytost, kromě Syna nekonečného Boha. Nikdy žádným způsobem nezanech v lidských myslích ani ten nejmenší dojem, jakoby na Kristu spočívala nějaká skvrna anebo sklon ke zkaženosti, anebo že by nějakým způsobem podlehl zkaženosti. Byl pokoušen ve všech bodech podobně jako je pokoušen člověk, přesto byl nazván „svatým“. Je to tajemství, které zůstane smrtelníkům nevysvětlitelné, že Kristus mohl být pokoušen ve všech věcech podobně jako jsme my, a přesto zůstal bez hříchu. Kristovo vtělení vždy bylo a zůstane navždy tajemstvím. To, co bylo zjeveno, je pro nás a pro naše děti, ale nechť se každý člověk vyvaruje činit Krista od základu úplně člověkem, takovým, jako jsme my, protože to není možné. Není pro nás nezbytné znát přesný čas, kdy se lidství spojilo s božstvím. Máme udržovat naše nohy na skále Kristu Ježíši, který je Bohem zjeveným v lidství. Pozoruji určité nebezpečí, jež tkví v přístupu k tématu zabývajícím se lidstvím Syna nekonečného Boha. On se ponížil, když viděl, že byl v způsobu nalezen jako člověk, aby mohl poznat sílu všech pokušení, jímž je vystaven člověk. První Adam padl; druhý Adam se pevně uchopil Boha a jeho slova za nejnepříznivějších okolností a jeho víra v Otcovu dobrotu, milosrdenství a lásku se ani na okamžik nezachvěla. Slova „psáno jest” byla jeho zbraní k odolávání a ona jsou mečem Ducha, který by měl používat každý člověk. „Již nemnoho mluviti budu s vámi; neboť jde Kníže tohoto světa, ale nemáť nic na mně” – nic, na co by mohl odpovědět pokušením. Ani při jedné příležitosti nezareagoval na jeho různorodá pokušení. Ani v jednom případě Kristus nevstoupil na satanovo území, aby mu poskytl nějakou výhodu. Satan na něm nenašel nic, co by podnítilo jeho pokušení (Letter 8, 1895). (Mt 27,54; 1 Tm 3,16). Ale přestože Kristova božská sláva byla na určitou dobu zastřena a zastíněna jeho přijatým lidstvím, přesto však nepřestal být Bohem, když se stal člověkem. Lidské nezaujalo místo božského, ani božské nenahradilo lidské. To je tajemství pobožnosti. Dva výrazy „lidský” a „božský” byly v Kristu těsně a nerozlučitelně spojeny, a přesto měly odlišný ráz. I když se Kristus sám ponížil, aby se stal člověkem, bylo božství nadále jeho vlastnictvím. Jeho božství se nemohlo ztratit, zatímco stál věrný a pravý ve své oddanosti. Obklopen starostmi, utrpením a mravním poskvrněním, pohrdán a zavržen lidem, kterému byla svěřena proroctví nebes, Ježíš přesto mohl o sobě mluvit jako o Synu člověka v nebi. Byl hotov znovu přijmout svou božskou slávu, když jeho dílo na zemi bude dokončeno. Když Ježíš vystoupil v době, kdy byl v lidském těle jako Syn Boží, nastaly určité události. Božství prozářilo lidstvím a posmívající se kněží a přední mužové to spatřili. Uznali Ho? Někteří uznali, že byl Kristem, ale většina těch, kdo při těchto zvláštních příležitostech byli přinuceni poznat, že byl Synem Božím, Ho nechtěli přijmout. Jejich slepota odpovídala jejich rozhodnému odporu vůči jejich přesvědčení. Když z Něj začala vyzařovat jeho uvnitř přebývající sláva, bylo to příliš silné, aby ji jeho čisté a dokonalé lidství mohlo zcela skrýt. Zákoníci a farizeové o Něm nemluvili s uznáním, ale jejich nepřátelství a nenávist byla zmařena, když z Něj vyzařoval jeho majestát. Pravda, tak jak byla zastřena závojem ponížení, promlouvala ke každému srdci neklamným důkazem. To vyvolalo Kristova slova: „Vy víte, kdo já jsem.” Lidé i ďáblové byli přinuceni následkem této z Něj vyzařující slávy vyznat: „Toto je opravdu Boží Syn.” Takto byl zjeven Bůh a takto byl oslaven Kristus (ST May 10, 1899). Kristus opustil své postavení v nebeských dvorech a přišel na tuto zem, aby žil životem lidských bytostí. Přinesl tuto oběť, aby mohl ukázat, že satanova obvinění proti Bohu jsou falešná a že člověk může být poslušný zákonům Božího království. Rovný Otci, ctěn a veleben anděly,

162 se Kristus kvůli nám ponížil a přišel na tuto zem, aby žil životem pokory a chudoby, byl mužem bolesti a obeznámen s žalem. Přesto na jeho lidství byla vytištěna pečeť božství. Přišel jako božský Učitel, aby povznesl lidské bytosti a posílil jejich fyzickou, duševní i duchovní schopnost. Neexistuje nikdo, kdo by mohl vysvětlit tajemství Kristova vtělení. Víme však, že přišel na tuto zemi a žil jako člověk mezi lidmi. Člověk Kristus Ježíš nebyl Pánem Všemohoucím Bohem, přesto Kristus a Otec jsou jedno. Božství nezaniklo pod bolestnými mukami Golgoty, přesto však je pravdou, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo věří v něho nezahynul, ale měl život věčný“. Všemožným způsobem se satan snažil zabránit Ježíši v rozvoji dokonalého dětství, dokonalého mužství, svaté služby a bezúhonné oběti. Byl však poražen. Nepodařilo se mu svést Ježíše k hříchu. Nemohl Ho odradit nebo odvést od díla, které přišel na tuto zemi vykonat. Od pouště až po Golgotu na Něj narážela bouře satanova hněvu, ale čím nemilosrdněji dopadala, tím pevněji se Syn Boží držel ruky svého Otce a postupoval vpřed na krví zborcené cestě (MS 140, 1903). Když Ježíš přijal lidskou přirozenost a stal se v způsobu jako člověk, obdržel celý lidský organismus. Jeho potřeby byly potřebami člověka. Měl tělesné potřeby, které musely být uspokojovány, tělesnou únavu, které muselo být ulehčeno. Modlitbami vysílanými ke svému Otci byl posilován k povinnostem a zkouškám (Letter 32, 1899). 4. (kap. 10,18;17,3). Kristův život byl nevypůjčený – „V něm byl život a ten život byl světlo lidí.” Zde není řeč o fyzickém životě, ale o věčném životě. O životě, který je výlučně Božím vlastnictvím. Slovo, které bylo u Boha a které bylo Bohem, vlastnilo tento život. Fyzický život je něčím, co dostal každý jednotlivec. Není věčný nebo nesmrtelný, protože Bůh, Dárce života si ho opět vezme. Člověk nemá žádnou moc nad svým životem. Avšak Kristův život byl nevypůjčený. Nikdo Mu tento život nemůže vzít. On řekl: „Já ho pokládám sám od sebe.“ V něm byl život, původní, nevypůjčený, neodvozený. Tento život není vrozený člověku. Může ho obdržet pouze skrze Krista. Nemůže si ho zasloužit; bude mu dán jako bezplatný dar, jestliže bude věřit v Krista jako ve svého osobního Spasitele. “A toto je ten věčný život, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista” J 17,3. To je ten otevřený zdroj života pro svět (ST Feb. 13, 1912). 12-13. Viz komentář k 2 K 5,17. 14. (Fp 2,6-8; Ko 1,26-27; 2,9; Žd 1,3; 2,14-18; viz kom. EGW k L 2,40.52). Vtělení neproniknutelné tajemství – Když přemýšlíme o Kristově vtělení do lidství, stojíme bezradní před nevysvětlitelným tajemstvím, jež lidská mysl nemůže pochopit. Čím více o tom přemýšlíme, tím více nás to naplňuje úžasem. Jaký hluboký kontrast je mezi božstvím Krista a bezmocným dítětem ležícím v betlémských jeslích? Jak můžeme změřit vzdálenost mezi mocným Bohem a bezmocným dítětem? A přesto Stvořitel světa, v Němž byla plnost božství tělesně, byl zjeven v bezmocném nemluvňátku v jeslích. Daleko vyšší než kterýkoli z andělů, roven Otci v důstojnosti a slávě, a přesto oděn do roucha lidství! Božství a lidství bylo tajuplně spojeno a člověk a Bůh se stali jedno. V tomto spojení nacházíme naději pro náš padlý lidský rod. Když hledíme na Krista v jeho lidství, hledíme vlastně na Boha, a v Něm vidíme jeho odlesk a obraz jeho osoby (ST July 30, 1896). (Žd 2,14; 3,3). Podivuhodná Boží blahosklonnost – Učení o Kristově vtělení do lidského těla je tajemstvím „skrytým od věků a národů”. Je to veliké a hluboké tajemství pobožnosti. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.” Kristus vzal na sebe lidskou přirozenost, přirozenost, která je nižší než jeho nebeská přirozenost. Nic tak nezjevuje podivuhodnou Boží blahosklonnost jako právě toto. ... Kristus nepředstíral, že přijal lidskou přirozenost; On ji opravdu přijal. Skutečně měl lidskou přirozenost. „Poněvadž tedy dítky účastnost mají těla a krve, i on též podobně účasten jet jich.” Byl synem Marie; byl ze semene Davidova, podle lidského původu je nazván člověkem, dokonce člověkem Kristem Ježíšem. „Tento člověk,“ píše Pavel, „je ovšem hoden větší slávy než Mojžíš, tak jako má větší čest stavitel nežli sám dům.” ... (RH April 5,1906). (Viz kom. EGW k Ř 5,12-19; 1 Tm 2,5; Žd 1,1-3). Ježíšovy lidské vlastnosti – Ježíš byl Velitelem nebes, jediným rovným Bohu, a přesto se snížil a odložil svou královskou korunu, své královské roucho a oděl své božství lidstvím. Vtělení Krista do lidského těla je tajemstvím. Mohl přijít na zem jako bytost mimořádného zjevu, nepodobný synům lidským. Jeho tvář mohla zářit slávou a jeho postava mohla mít nevšední půvab. Mohl představit takový zjev, který by diváka okouzlil; nebylo by to však v souladu s plánem vymyšleným v Božích dvorech. Měl mít vlastnosti lidské rodiny a židovského rodu. V každém ohledu měl Syn Boží mít ty stejné rysy, jaké mají ostatní lidské bytosti. Neměl se vyznačovat krásou postavy, jež by Jej učinila odlišným mezi lidmi. Neměl projevit žáden skvělý půvab, kterým by upoutal pozornost na sebe. Přišel jako zástupce lidské rodiny před nebem i zemí. Měl být zástupcem a ručitelem člověka. Měl žít životem člověka tak, aby popřel tvrzení, které satan rozšiřoval, že lidstvo je jeho věčným vlastnictvím a že ani Bůh sám nemůže člověka vyrvat z jeho nepřátelských rukou (ST July 30, 1897). Zahalená Kristova sláva – Kdyby Kristus přišel ve své božské podobě, lidstvo by nemohlo snést tento pohled. Tento kontrast by byl příliš bolestný a sláva příliš ohromující. Lidstvo by nemohlo snést ani přítomnost jednoho čistého a zářícího anděla od jeho slávy; proto Kristus nevzal na sebe přirozenost andělů. Přišel v podobnosti člověka. Jen třicet let dokázal celý svět snášet svého Vykupitele. Po třicet let přebýval na světě zcela zatvrzelém a zkaženém hříchem a vykonal dílo, které nikdo jiný předtím nevykonal, ani nikdy nebude schopen vykonat (ST Feb. 15, 1899). (Gn 3,15; Mt 8,17; 2 K 5,21; Žd 4,15; 1 Pt 1,19). Dokonalá bezhříšnost Kristovy lidské přirozenosti – Tím, že vzal na sebe lidskou přirozenost v jejím padlém stavu, se Kristus ani v nejmenším nepodílel na jejich hříších. Podléhal nemocem a slabostem, jež obklopují člověka, „aby se naplnilo to, co bylo řečeno skrze proroka Izaiáše, řkoucího: On vzal na sebe naše slabosti a nemoci naše nesl”. Měl soucit s

163 našimi slabostmi a byl pokoušen ve všem podobně jako my. A přesto „nepoznal hřích”. Byl Beránkem „nevinným a neposkvrněným“. Kdyby satan svedl Krista do hříchu i v tom nejmenším stupni, byl by rozdrtil Spasitelovu hlavu. Ve skutečnosti se však dotkl pouze jeho paty. Kdyby se dotkl Kristovy hlavy, naděje lidstva by zhynula. Boží hněv by dopadl na Krista tak, jako dopadl na Adama. Kristus i církev by byli bez naděje. Neměli bychom mít žádné pochybnosti, pokud se jedná o dokonalou bezhříšnost lidské přirozenosti Krista. Naše víra musí být rozumnou vírou vzhlížející k Ježíši v dokonalé důvěře, v plné a neochvějné víře v usmiřující oběť (ST June 9, 1898). 16. Viz komentář ke Ko 2,9-10. 18. Zjevení Otce – Tak, jako je řeč vyjádřením myšlenky, tak je Kristus vyjádřením neviditelného Otce. Je zjevením Otce a je nazván Slovem Božím. Bůh poslal svého Syna na tento svět, své božství přioděl lidstvím, aby člověk mohl nést obraz neviditelného Boha. Zjevil ve svém Slově svůj charakter, svou moc a majestát, svou přirozenost i Boží vlastnosti. Božství prozářilo lidstvím v zjemňujícím, podmaňujícím světle. Byl ztělesněním Božího zákona, který je opisem jeho charakteru (MS 77, 1899). 19-23. Viz komentář k L 1,76-77. 26-27. Viz komentář k L 3,15-16. 29. (Lv 14,4-8; Zj 7,14; viz kom. EGW k J 12,32). Čas praní a žehlení – Pamatujte, že takovými, jakými jste ve vaší rodině, takovými budete i v církvi. Tak jako jednáte s vašimi dětmi, tak budete jednat i s Kristem. Jestliže pěstujete ducha nepodobného Kristu, zneuctíváte Boha. ... Postavení nedělá člověka. Kristus přebývající uvnitř činí člověka hodným přijetí koruny života, která nezvadne. ... To je čas našeho praní a žehlení – čas, v němž máme očistit naše roucho charakteru v krvi Beránka. Jan říká: „Aj Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa.” ... Dovolíme Mu, aby je odstranil? Necháme se zbavit svých hříchů? (GCB April 6, 1903, p.89). 32-33. Viz komentář k Mt 3,13-17. KAPITOLA 2. 1-2. (Mt 4,1-11; L 2,51; 4,1-13). Mezi pokušením Krista a svatbou v Káni – V Káni Galilejské se měla konat svatba. Hosté byli příbuznými Josefa a Marie. Kristus věděl o tomto rodinném setkání, že se tam sejde mnoho vlivných osob, proto se spolu se svými nově ustanovenými učedníky odebral do Kány. Jakmile bylo známo, že Ježíš má přijít na toto místo, bylo Mu i jeho přátelům posláno zvláštní pozvání. Protože to bylo jeho záměrem, poctil tuto slavnost svou přítomností. Již dost dlouhý čas byl odloučen od své matky. Během této doby byl pokřtěn Janem a podstoupil pokušení na poušti. K Marii se dostaly zvěsti o jejím synu a jeho utrpeních. Jan, jeden z nových učedníků, hledal Krista a našel Ho v jeho ponížení, vyhublého a nesoucího známky velké fyzické i duševní úzkosti. Ježíš nechtěl, aby byl Jan svědkem jeho ponížení, a proto ho něžně avšak rozhodně odeslal pryč ze své přítomnosti. Chtěl být sám; žádné lidské oko nemělo spatřit jeho muka, žádné lidské srdce nemělo projevit soucit s jeho utrpením. Tento učedník vyhledal Marii v jejím domově a vyprávěl jí o okolnostech tohoto setkání s Ježíšem, stejně jako i o událostech jeho křtu, kdy zazněl Boží hlas, který uznal, že je jeho Synem, a prorok Jan poukázal na Krista, a řekl: „Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa.” Po třicet let tato žena shromažďovala důkazy, že Ježíš je Synem Božím, zaslíbeným Spasitelem světa. Josef byl mrtev a ona neměla nikoho, komu by mohla svěřit uchované myšlenky ve svém srdci. Kolísala mezi nadějí a zmatenými pochybnostmi, ale stále pociťovala víceméně určitou jistotu, že její Syn je skutečně tím Jediným Zaslíbeným (2SP 99-100). 19. Viz komentář k Mk 16,6 KAPITOLA 3. 3-7. Viz komentář EGW k Ez 36,25-26. 5-8. Viz komentář EGW k 2 K 5,17. 14-15. Viz komentář EGW ke kap. 12,32. 14-17. (kap. 1,29; Ga 6,14; Žd 2,14). Účinnost kříže – Kristova smrt na kříži zpečetila zničení toho, který má vládu nad smrtí a jenž byl původcem hříchu. Když satan bude zničen, nebude již žádného svádění ke zlu; již nikdy nebude muset být opakováno smíření a nebude existovat žádné nebezpečí další vzpoury v Božím vesmíru. To, co jedině může účinně zadržet hřích na tomto světě temnoty, bude zabraňovat vzniku hříchu v nebi. Význam Kristovy smrti poznají svatí i andělé. Padlí lidé by nemohli mít domov v Božím ráji bez Beránka zabitého od založení světa. Neměli bychom pak vyvyšovat Kristův kříž? Andělé přisuzují čest a slávu Kristu, protože ani oni by neměli jistotu, kdyby nespatřili utrpení Syna Božího. Je to díky účinnosti kříže, že andělé v nebi jsou chráněni před odpadnutím. Bez kříže by nebyli více bezpečnějšími před zlem než byli andělé před pádem satana. Dokonalost andělů v nebi selhala. Dokonalost člověka selhala v Edenu, v ráji blaženosti. Všichni, kteří chtějí mít bezpečí na zemi i v nebi, musí hledět na Beránka Božího. Plán spasení, který zjevil spravedlnost a Boží lásku, poskytuje věčnou ochranu před selháním stejně tak v nepadlých světech, jako i u těch, kteří budou vykoupeni krví Beránka. Naší jedinou nadějí je dokonalá důvěra v krev Toho, který může navždy spasit všechny, kteří skrze Něj

164 přicházejí k Bohu. Kristova smrt na kříži Golgoty je naší jedinou nadějí na tomto světě a bude tématem našeho uvažování ve světě příštím. Ó, jak nechápeme cenu smíření! Kdybychom ji chápali, více bychom o ní hovořili. Boží dar v jeho milovaném Synu byl výrazem nepochopitelné lásky. Bylo to něco vrcholného, co Bůh mohl učinit, aby obhájil čest svého zákona a přitom zachránil přestupníka. Proč by člověk neměl studovat téma spasení? Je to největší téma, který může zaměstnat lidskou mysl. Kdyby lidé přemýšleli o Kristově lásce projevené v kříži, jejich víra by zesílila, přivlastnili by si zásluhy jeho prolité krve a byli by očištěni a zachráněni od hříchu (ST Dec. 30, 1889). (1 K 2,2; Ko 1,20). Světlo z kříže – Bez kříže by člověk nemohl mít žádné spojení s Otcem. V kříži je všechna naše naděje. V pohledu na něho křesťan může jít vpřed jako vítěz; protože z něho vyzařuje světlo Spasitelovy lásky. Když hříšník dosahuje kříže a vzhlíží k Tomu, jenž zemřel, aby ho spasil, může se radovat plnou radosti, neboť jeho hříchy jsou mu odpuštěny. Když klečí pod křížem, dosahuje nejvyššího místa, jehož člověk může dosáhnout. Světlo poznání Boží slávy je zjeveno ve tváři Ježíše Krista a jsou vyřčena slova odpuštění: Žijte, ach žijte, vy vinní hříšníci. Vaše lítost je přijatá, protože já jsem přinesl výkupné. Skrze kříž poznáváme, že náš nebeský Otec nás miluje nekonečnou a věčnou láskou a přitahuje nás k sobě větším soucitem než matka své umíněné dítě. Můžeme se pak divit, že Pavel zvolal: „Ale ode mne odstup to, ať abych se v čem chlubil, jediné v kříži Pána našeho Jezukrista”? Je také naší výsadou chlubit se křížem Golgoty, naší výsadou odevzdat se cele Tomu, jenž dal sebe za nás. Tehdy, když světlo lásky bude vyzařovat z jeho tváře na naši tvář, vyjdeme, abychom ho odráželi na ty, kteří jsou v temnotě (RH April 29, 1902). Láska je silnější než smrt – Ježíš umístil kříž na úrovni se světlem přicházejícím z nebe, protože zde by se měl zastavit každý lidský zrak. Kříž se nachází v bezprostřední úrovní se světlem vyzařujícím z Boží tváře tak, aby lidé pohledem na kříž mohli vidět a poznat Boha a Ježíše Krista, kterého On poslal. Pohledem na Boha vidíme Toho, který vylil svou duši až na smrt. Pohledem na kříž se rozšiřuje náš pohled na Boha a poznáváme jeho nenávist k hříchu. Zatímco však spatřujeme v kříži Božím nenávist k hříchu, vidíme také jeho lásku k hříšníkům, která je silnější než smrt. Pro svět je kříž nevyvratitelným důkazem, že Bůh je pravda, světlo a láska (ST March 7, 1895). 16. Věda vykoupení – Plán vykoupení daleko převyšuje chápání lidské mysle. Velká blahosklonnost z Boží strany je tajemstvím, které je mimo naše chápání. Velikost toho plánu nemůže být nikdy plně pochopena, aniž mohla nekonečná Moudrost vymyslet plán, který by ho převýšil. Tento plán mohl být úspěšným pouze tehdy, když se božství přioděje lidstvím, když se Kristus stane člověkem, a zakusí hněv, který vyvolal hřích následkem přestoupení Božího zákona. Skrze tento plán, velký a strašný, Bůh může zůstat spravedlivým, a přesto ospravedlnit všechny, kteří věří v Ježíše a přijímají Ho za svého osobního Spasitele. To je nebeská věda o vykoupení, o záchraně člověka od věčné záhuby a může být uskutečněna pouze skrze vtělení Syna Božího do člověka, skrze jeho vítězství nad hříchem a smrtí, a ve snaze pochopit tento plán jsou všechny smrtelné bytosti bezradné (Letter 43, 1895). (Gn 9,13-17; Zj 4,3). Duha zjevuje Kristovu spravedlnost, milosrdenství a soud – V duze obklopující trůn je věčné svědectví, že „Bůh tak miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul ...”. Kdykoliv je zákon představován lidem, nechť učitel pravdy poukáže na trůn obklopený duhou zaslíbení, představující spravedlnost Kristovu. Slávou zákona je Kristus. On přišel zvelebit a oslavit zákon. Jasně zjevil, že milosrdenství a pokoj se setkaly spolu v Kristu a spravedlnost a pravda se navzájem objaly. ... Tak jako duha je vytvořena na oblaku spojením slunečních paprsků a deště, tak i duha obklopující trůn představuje spojenou moc milosrdenství a spravedlnosti. Není to pouze spravedlnost, která má být udržována, protože ona by zastínila slávu duhy zaslíbení obklopující trůn; tehdy by lidé viděli pouze trest zákona. Kdyby nebylo žádné spravedlnosti a žádného trestu, nebylo by žádné stálosti v Boží vládě. Je to spojení soudu a milosrdenství, jež činí spasení úplným a dokonalým. Je to právě spojení těchto dvou, které způsobuje, že když se díváme na Vykupitele světa a zákon Hospodinův, musíme zvolat: „Dobrotivost tvá mne zvelebila.” (RH Dec. 13, 1892). KAPITOLA 4. 14. Neprahnout po světě – „Ale kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíznil by na věky” –nikdy toužit po světských přednostech a lákadlech – “ale voda ta, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody, prýštící se k životu věčnému” (Letter 5, 1900). Být potrubím – Musíte usilovat o to, abyste měli uvnitř přebývajícího Spasitele, který vám bude studnicí vody prýštící k věčnému životu. Tato voda života vycházející ze srdce bude stále svlažovat srdce ostatních (MS 69, 1912). Zjevení milosti – Voda, o které se zmínil Kristus, byla zjevením jeho milosti v jeho slově. Jeho duch, jeho učení, je jako uspokojující pramen pro každou duši. ... V Kristu je plnost radosti navěky. ... Kristova milostivá přítomnost v jeho slově stále promlouvá k duši, představujíce Jej jako pramen živé vody uhasující žízeň. Je naší výsadou mít živého, stále věrného Spasitele. On je v nás vštípeným zdrojem duchovní moci a jeho vliv bude vyplývat z našich slov a činů, občerstvující všechny, kteří se nacházejí v dosahu našeho vlivu, vyvolávající v nich touhy i žádosti po síle a čistotě, svatosti a pokoji a po té radosti, která nepůsobí zármutek. To je výsledkem uvnitř přebývajícího Spasitele (Letter 73, 1897). 35. Kristus je nade všemi předsudky – [citace J 4,35]. Zde Kristus poukazuje na pole evangelia, na práci křesťanství mezi chudými, opovrhovanými Samaritány. Jeho ruka je vztažena, aby je shromáždila do obilnice, protože byli připraveni pro žeň. Spasitel stál nad všemi předsudky národa nebo lidí; byl ochotný rozšířit požehnání a výsady Židů na všechny, kteří přijmou světlo, které přinesl na tento svět. Způsobilo Mu to obrovskou radost, když viděl třeba jen jednu duši dosahující k Němu z hloubi duchovní slepoty. To, co Ježíš skryl před Židy a přikázal svým učedníkům, aby udržovali v tajemství, bylo jasně zjeveno tázající se ženě Samaritánce. Protože Ten, který zná všechny věci, si povšiml, že ona může správně použít své znalosti a být prostředkem vedoucím jiné k pravé víře (2SP 147).

165

KAPITOLA 5. 17. Viz komentář ke Sk 17,28. 22. (viz kom. EGW. k 2 Kor 5,10). Kristus ustanoven za soudce – Otec svěřil svému Synu všechen soud. Kristus vyslovuje odměnu za věrnost. „Aniž zajisté Otec soudí koho, ale všecken soud dal Synu. ... A dal jemu moc i soud činiti, nebo Syn člověka jest.” Kristus přijal lidství a na této zemi žil čistým a posvěceným životem. Z této příčiny byl ustanoven za soudce. Ten, jenž zaujímá postavení soudce, je Bohem zjeveným v těle (RH June 18, 1901). Jedině On je soudce – Kristu byl svěřen všechen soud, protože On je Synem člověka. Nic neunikne jeho pozornosti. Jakkoli může být vysoké postavení a velká moc duchovních odpadlíků, Ten vyšší a větší nesl hřích celého světa. On je nekonečný v spravedlnosti, v dobrotě a v pravdě. On má moc odolat knížactvům a mocnostem a duchovním zlostem vysoko. Ozbrojený a vystrojený jako Vůdce Hospodinova vojska, stojí v čele obrany svého lidu. Jeho spravedlnost přikrývá všechny, kteří Ho milují a věří Mu. Jako velitel vojska vede nebeské zástupy, aby stály jako ohnivá zeď okolo jeho lidu. Jedině On je soudcem jejich spravedlnosti, protože je stvořil a vykoupil je za nekonečnou cenu. On se postará o to, aby poslušnost vůči Božím přikázáním byla odměněna a aby přestupníci obdrželi odplatu podle svých skutků (Letter 19, 1901). 28-29. Viz komentář k Mt 28,2-4. 39. (Zj 22,2). Písma svědčí o Kristu – Ve Slově Božím je Spasitel zjeven v celé své kráse a nádheře. Každá duše najde v Bibli povzbuzení a útěchu, která je plná zaslíbení, která Bůh chce splnit těm, jenž vstoupí s Ním do pravého vztahu. Zvláště nemocní mají být potěšeni slyšením Slova; protože tím, že jim Bůh dal Písma, dal lidstvu listí ze stromu života, sloužící ke zdraví národů. Jak může někdo, kdo čte Písma nebo který je slyšel číst, ztratit svůj zájem o nebeské věci a najít potěšení v zábavách a okouzleních světa? (MS 105, 1901). 40. Viz komentář ke kap. 15,22. KAPITOLA 6. 35. Z nebe poslaný Učitel – „Já jsem chléb života”, Původce, Živitel a Udržovatel věčného, duchovního života. V třiceti pěti verších šesté kapitoly Jana Kristus představuje sebe samého v podobnosti nebeského chleba. Jíst jeho tělo a pít jeho krev znamená Ho přijmout jako z nebe poslaného Učitele. Víra v Něho je nezbytná pro duchovní život. Ti, kdo se kochají v jeho Slově, nebudou nikdy hladovět a žíznit, ani nebudou toužit po nějakém vyšším nebo vznešenějším blahu (MS 81, 1906). 53-57. Jezení a pití představuje naši příbuznost ke Kristu – Kristus vysvětlil význam svých slov tak jasně, že nikdo zde nemusí bloudit. Jeho výpověď týkající se jezení těla a pití krve Syna Božího mají mít duchovní význam. Jíme Kristovo tělo a pijeme jeho krev, když se Ho vírou chopíme jako našeho Spasitele. Kristus použil tento symbol jezení a pití, aby představil příbuznost k Němu, kterou musí mít všichni, kteří chtějí být nakonec spolu s Ním účastníky jeho slávy. Časný pokrm, který jíme, je vstřebáván, dávaje sílu a pevnost tělu. Podobným způsobem, když věříme a přijímáme slova Pána Ježíše, stávají se součástí našeho duchovního života, přinášejíc světlo a pokoj, naději, radost a posílení duši tak, jako tělesný pokrm posiluje tělo (MS 33, 1911). (Zj 22,2). Praktické použití – Nestačí jen, abychom znali a dbali slov Písma svatého. Musíme proniknout do jejich porozumění, studujíce je horlivě, a tak vlastně jíme tělo a pijeme krev Syna Božího. Tehdy křesťané budou moci zjevit míru, pro kterou to konají, zdravostí svého duchovního charakteru. Musíme znát praktické uplatnění Slova v budování našeho osobního charakteru. Máme být svatým chrámem, ve kterém Bůh může přebývat, procházet se a působit. Nikdy se nesmíme snažit vyvyšovat nad služebníky, které Bůh vyvolil, aby konali jeho dílo a uctívali jeho svaté jméno. „Všichni jste bratři.” Vztahujme toto slovo sami na sebe, porovnávajíce písmo s písmem. V našem každodenním životě, jak před našimi bratry, tak i před světem, máme být živými tlumočníky Písma svatého, konajíce čest Kristu zjevením jeho tichosti a pokory srdce. Kristova naučení mají být pro nás jako listí ze stromu života. Když jíme a trávíme chléb života, zjevujeme vyvážený charakter. Naší jednotou, pokládáním druhých za přednější než sami sebe, přinášíme světu živé svědectví o moci pravdy. ... Když se lidé bezvýhradně odevzdají Bohu tím, že budou jíst chléb života a pít vodu spasení, budou dorůstat v Kristu. Jejich charakter se skládá z toho, čím se živí mysl. Skrze Slovo života, které přijímají a jsou mu poslušni, se stávají účastníky Božské přirozenosti. Tehdy celá jejich služba je konána podle božské podobnosti a je vyvýšen Kristus, a ne člověk (Letter 64, 1900). 53-57, 63. Jezení ze stromu života – „Každý, kdo jí mé tělo, a pije mou krev,” říká Kristus, „má věčný život; a já jej vzkřísím v nejposlednější den. Nebo tělo mé právě jest pokrm, a krev má právě jest nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm. Jakož mne poslal ten živý Otec, a já živ jsem skrze Otce, tak kdož jí mne, i on živ bude skrze mne. ... Duch jest, kterýž obživuje, těloť nic neprospívá. Slova, kteráž já mluvím vám, Duch jsou a život jsou.“ Toto je jezení ovoce ze stromu života (MS 112, 1898). KAPITOLA 7.

166

1-5. Příbuzní matně porozuměli Kristovu poslání – [citace J 7,1-5]. Zde uvedení bratři byli Josefovými syny a jejich slova byla vyřčena s ironií. Pro Krista to bylo velmi bolestné, že jeho nejbližší příbuzní měli tak matné porozumění jeho poslání a pěstovali myšlenky vnuknuté jeho nepřáteli. Spasitel však neodpověděl na tento výsměch slovy podobného charakteru. Měl soucit s duchovní neznalostí svých bratrů a toužil jim dát jasné porozumění svého poslání (MS 33, 1911). 1-53. Viz komentář EGW k Ex 23,16. 16. Osvobozeni od bludů – „Ježíš jim odpověděl a řekl: Mé učení není mé, ale Toho, který mě poslal.” Má slova jsou v dokonalém souladu s Písmy Starého zákona a se zákonem vyhlášeným na Sinaji. Nehlásám žádné nové učení. Představuji staré pravdy oproštěné od nánosů bludu a vložené do nového rámce (MS 33, 1911). 41,50-52. Kněží a přední mužové byli oklamáni – [citace J 7,51]. Naučení, které Kristus dal Nikodémovi, nebylo marné. V jeho mysli se utvrdilo přesvědčení a ve svém srdci přijal Ježíše. Od doby svého rozhovoru se Spasitelem začal horlivě zkoumat Písma Starého zákona a uviděl pravdu vloženou do pravého rámce evangelia. Otázka, kterou položil, byla moudrá a byla by přijata těmi, kteří zasedali v radě, kdyby nebyli oklamáni nepřítelem. Byli však tak naplněni předsudky, že žádný důkaz ve prospěch Ježíše z Nazaretu, jakkoli přesvědčivý mohl být, neměl pro ně žádný význam. Odpověď, kterou obdržel Nikodém, zněla: „Jsi snad i ty z Galileje? Zkoumej a viz, že z Galileje žádný prorok nepovstal!” Kněží a přední mužové byli oklamáni tak, jak satan chtěl, aby věřili, že Kristus nepřijde z Galileje. Někteří, kteří věděli, že se narodil v Betlémě, mlčeli, aby klam nebyl zbaven své moci (MS 33, 1911). KAPITOLA 8. 31-38. Někteří jsou pod satanovou výchovou – [citace J 8,31-37]. Jaká je zde vyřčena krutá pravda. Jak mnozí se chlubí, že nejsou v otroctví někoho druhého, zatímco však jsou vazaly nejkrutějšího ze všech tyranů. Sami sebe umístili pod satanův výcvik a zacházejí s Božím lidem, jak jim přikazuje on. Jak mnoho je takových, kteří slyší slovo pravdy, ale nenávidí poselství i posla, protože pravda narušuje jejich klamné praktiky! Kristus pokračoval: „Já mluvím o tom, co jsem viděl u svého Otce; vy pak také děláte, co jste viděli u svého otce.” V těchto slovech jsou představeny dvě skupiny lidí – děti světla, které jsou poslušné pravdě, a děti temnoty, které zavrhují pravdu (MS 136, 1899). 44. (viz kom. EGW k Gn 2,17; Mal 4,1). Satanovo mistrovské dílo – Síly mocností temnoty se spojí s lidskými pomocníky, kteří se dostali pod nadvládu satana, a budou se opakovat stejné scény, které se odehrály při soudu, zavržení a ukřižování Krista. Lidé tím, že se poddají satanským vlivům, se změní v démony, a ti kteří byli stvořeni k Božímu obrazu, kteří byli určeni k tomu, aby ctili a velebili svého Stvořitele, se stanou doupětem draků a satan v odpadlém lidstvu spatří své mistrovské dílo zla –lidi, kteří odrážejí jeho vlastní obraz (MS 39, 1894). Ďábelské písně – Když je z Kristových řad uchvácena jedna duše, tehdy satanova synagoga zpívá v pekelném triumfu (Letter 12,a, 1893). KAPITOLA 10. 2-5. Viz komentář EGW k Mt 24,23-24. 4. Viz komentář EGW k 2 K 11,14. 17-18. (Iz 6,8; Fp 2,6-8; viz kom. EGW k Mk 16,6). Kristus Ručitelem člověka – Nikdo z andělů se nemohl stát ručitelem lidského pokolení: jejich život totiž patří Bohu, a proto se ho nemohou vzdát. Všichni andělé nosí jho poslušnosti. Jsou ustanovenými posly Toho, jenž je velitelem celého nebe. Avšak Kristus je rovný Bohu, nekonečný a všemohoucí. On mohl zaplatit výkupné za vysvobození člověka. On je věčným samostatně existujícím Synem, na kterého nemělo být vloženo žádné jho; a když se Ho Bůh zeptal: „Koho pošlu?” mohl odpovědět: „Aj, já, pošli mne.” Mohl se zavázat, že se stane ručitelem člověka, protože mohl říci to, co nemohl říct nejvyšší anděl: Mám moc nad svým vlastním životem, „moc položit ho, a. ... moc zase ho vzít zpět” (YI June 21, 1900). 18. Viz komentář EGW ke kap. 1,4; 20,17. KAPITOLA 11. 50-51. (kap. 18,14). Kaifáš prorokoval nevědomky – [citace J 11,50-51]. Tato slova byla pronesena tím, kdo neznal jejich význam. Ztratil smysl posvátnosti obětí a obětních darů. Avšak jeho slova znamenala víc, než si on anebo ti, kteří byli s ním spojeni, uvědomovali. Těmito slovy podal svědectví, že nastal čas, aby Áronovo kněžství navždy skončilo. Odsoudil Toho, který byl symbolizován v každé přinesené oběti, Toho, jehož smrtí skončí potřeba symbolů a stínů. Nevědomky oznámil, že Kristus právě naplnil to, kvůli čemu byl ustanoven systém obětí a obětních darů (RH June 12,1900) KAPITOLA 12.

167

1-8. Viz komentář EGW k Mt 26,6-13. 3. (Mt 26,6-13; Mk 14,3-9). Láska a schopnosti spojeny – Čistá, posvěcená láska, vyjádřena v Kristově životním díle, je jako svatá vůně. Jako otevřená láhev parfému naplňuje celý dům vůní. Výmluvnost, důkladná znalost pravdy, vnější zbožnost, ušlechtilé schopnosti, pokud jsou spojené s posvěcenou, pokornou láskou, se stanou tak voňavé jako otevřené voňavé masti. Avšak samotné dary, schopnosti a nejvybranější vlohy nemohou nahradit lásku [citace1 K 13,1-3] (MS 22, 1897). 12-15,19. Zástupy velebí Krista – Chrámoví hodnostáři oněměli úžasem. Kde je nyní vychloubačná moc kněží a předních mužů nad lidem?! Úřady oznámily, že kdokoliv uzná Ježíše za Krista, bude vyloučen ze synagogy a bude zbaven jejích svatých výsad. Přesto jsou zde nadšené zástupy volající hlasité Hosana Synu Davidovu, a líčící všechny tituly dané mu proroky. Stejně tak dobře by se mohli kněží a přední mužové pokusit připravit zemi o jasnou tvář slunce, aby uzavřeli svět před paprsky slávy Slunce spravedlnosti. Přes všechen odpor bylo Kristovo království lidmi uznáno. Když kněží a přední mužové znovu získali své hlasy, začali mezi sebou šeptat: „Vidíte, že nic nezmůžete. Hle, celý svět jde za ním!” Brzy však setřásli ze sebe ochromující účinek tohoto podivného projevu, jehož byli svědky a pokoušeli se zastrašit zástup, pohrůžkami, že si budou na ně stěžovat občanským úřadům za vyvolání vzpoury (3SP 14-15). 32. (kap. 1, 29; 3,14-15; viz kom. EGW ke Ga 6,14). Žádný odpočinek pro některé – Nikdy předtím nebylo takové všeobecné známosti o Ježíši jako tehdy, když visel na kříži. On byl vyvýšen od země, aby přitáhl všechny k sobě. Do srdcí mnohých, kteří se dívali na scénu ukřižování, zazářilo světlo pravdy. Provolali by s Janem: „Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa.” To byli ti, kteří si nikdy neodpočinuli, kteří hledali v Písmu svatém a porovnávali větu s větou, dokud nepochopili význam Kristova poslání. Zjistili, že hojné odpuštění bylo zajištěno Tím, jehož něžné milosrdenství objalo celý svět. Četli proroctví týkající se Krista a zaslíbení tak hojná a přebohatá, ukazující na pramen, který byl otevřen pro Judu a Jeruzalém (MS 45, 1897). Studuj všechno ve světle kříže – Kristova oběť jako usmíření za hřích je velkou pravdou, kolem níž se soustřeďují všechny ostatní pravdy. Abychom to mohli správně pochopit a ocenit, musíme každou pravdu Slova Božího od Genesis až po Zjevení studovat ve světle, které vyzařuje z kříže Golgoty, a ve spojení s podivuhodnou, ústřední pravdou Spasitelova smíření. Ti k,teří studují tuto úžasnou oběť Vykupitele, porostou v milosti a v poznání. Představuji vám vznešený, veliký památník milosrdenství a znovuzrození, spasení a vykoupení Syna Božího vyvýšeného na kříži Golgoty. To by mělo být tématem všech kázání. Kristus říká: „A já budu-liť povýšen od země, všecky potáhnu k sobě.” (MS 70, 1901). Kříž postaven mezi zemí a nebem – Když Kristus přišel na tento svět, zjistil, že satan měl všechno tak, jak chtěl mít. Protivník Boha i člověka si myslel, že je skutečným knížetem této země, ale Ježíš uchopil svět, aby ho vytrhl z moci satana. Přišel, aby ho vysvobodil z prokletí hříchu a trestu za přestoupení, aby přestupníkovi mohlo být odpuštěno. Zasadil kříž mezi zemí a nebem a mezi božstvím a lidstvím; a když Otec spatřil kříž, byl uspokojen. Řekl: „Stačí, oběť je úplná.” Bůh a člověk mohou být usmířeni. Ti, kteří žili ve vzpouře proti Bohu, mohou být usmířeni, aby, když pohlédnou na kříž, se stali lítostivými a přijali velké smíření, které Kristus vykonal za jejich hříchy. V kříži spatří, že ůmilosrdenství a pravda se potkaly; spravedlnost a pokoj si daly políbení” (ST Sept. 30, 1889). (Ga 6,14). Kříž je ústředním bodem světa – Kříž stojí samostatně jako velký ústřední bod světa. Nenachází přátele, ale získává si je. Ustanovuje si své vlastní nástroje. Kristus chce, aby se lidé stali Božími spolupracovníky. Činí lidské bytosti svými nástroji, aby mohl skrze ně přitáhnout všechny lidi k sobě. Božské působení je dostatečné pouze skrze jeho působení na lidská srdce jeho přetvořující mocí, činíce lidi Božími spolupracovníky (RH Sept. 29, 1891). 39-40. Viz komentář EGW k L 7,29-30. 45. Viz komentář EGW ke Sk 1,11. KAPITOLA 13. 2. (kap. 15,1-8; viz kom. EGW k L 22,3-5). Jidáš suchým výhonkem – Jidáš nebyl přetvořen a proměněn na živou ratolest spojením s Pravým vinným Kmenem. Tento suchý výhonek se nedržel Vinného kmene, aby mohl vyrůst v úrodnou, živou ratolest. Zevil, že byl štěpem, který nenese ovoce – štěpem, který se nepřičinil, aby jeho vlákno po vlákně a žilka po žilce byly spojeny s Vinným kmenem a podílel se na jeho životě. Tento suchý, oddělený výhonek se může stát jedno s mateřským vinným kmenem pouze tehdy, když se stane účastníkem života a mízy živého vinného kmene tím, že bude naroubován do kmene a takto s ním přiveden do nejužšího možného spojení. Vlákno po vlákně, žilka po žilce se ratolest pevně připojí k životodárné vinné révě, dokud se život révy nestane životem ratolesti a nezačne přinášet ovoce jako samostatná vinná réva (RH Nov. 16, 1897). 10-11. Zkouška očištění srdce – Kristus dal svým učedníkům na srozuměnou, že umývání jejich nohou je neočistí od hříchů, ale že touto pokornou službou bylo vyzkoušeno očištění jejich srdcí. Jestli je srdce očištěno, je tento čin vším, co je podstatné pro vyjevení této skutečnosti. Kristus umyl také nohy Jidáše; řekl však: „Ne všichni jste čisti.” Jidáš přinesl na toto dějiště srdce zrádce a Kristus zjevil všem, že ví o něm, že bude zrádcem svého Pána a že umytí jeho nohou není obřadem očištění duše od jeho mravního poskvrnění. ...

168 Ježíš podal přesvědčivý důkaz o tom, že dokonale zná Jidášův charakter a že neodepřel svou službu dokonce ani tomu, o kterém věděl, že bude působit, aby Ho zradil do rukou jeho nepřátel. A v jeho příkladu máme poučení, že obřad umývání nohou by neměl být odepřen kvůli některým zdánlivým věřícím, kteří nejsou očištěni od svých hříchů. Kristus znal srdce Jidáše, přesto umyl jeho nohy. Nekonečná láska nemohla již nic více učinit pro Jidáše, aby ho přivedla k pokání a zachránila ho před tím, aby učinil tento osudný krok. Jestliže tato služba jeho Mistra, který v ponížení sebe sama umyl nohy nejhoršího hříšníka, nezlomila jeho srdce, co ještě více mohlo být učiněno? Byl to poslední skutek lásky, kterým Ježíš mohl podat důkaz Jidášovi ku prospěchu. Nekonečná láska nemohla přinutit Jidáše, aby činil pokání, vyznal svůj hřích a mohl být zachráněn. Byla mu dána veškerá příležitost. Nic, co mohlo být učiněno, nebylo ponecháno nevykonáno, aby mohl být zachráněn před satanovými osidly. 13-17. Posvěcení k službě – Obřad umývání nohou je obřadem služby. Toto je Pánova lekce, kterou by se měli všichni naučit a praktikovat. Když je tento obřad správně slaven, jsou Boží dítky přivedeny do svatého spojení jeden s druhým, pomáhají si a blahořečí si navzájem. Aby jeho lid nemuselo svádět sobectví, které dlí v ještě nepřerozeném srdci a které je posilováno službou vlastnímu „já”, dal nám Kristus příklad pokory. Nemohl ponechat tento vznešený předmět v rukou člověka. Pokládal ho za tak důležitý, že On sám, jenž je rovný Bohu, umyl nohy svým učedníkům [citace J 13,13-17]. Tento obřad pro nás mnoho znamená. Bůh chce, abychom si osvojili celý tento výjev, nejen jednotlivý čin vnějšího očistění. Tato lekce se netýká pouze jednoho činu. Má především zjevit velkou pravdu, že Kristus je příkladem, jakými máme skrze jeho milost být v našem obcování jeden s druhým. Tato lekce nám ukazuje, že celý život by měl být jednou pokornou, věrnou službou. ... Obřad umývání nohou nejpřesvědčivěji ilustruje nutnost pravé pokory. Zatímco se učedníci přeli o nejpřednější postavení v slíbeném království, Kristus se opásal a vykonal úřad služebníka umytím nohou těch, kteří Ho nazývali Pánem. On, čistý a neposkvrněný Beránek Boží, se sám nabídl jako oběť za hřích; a když nyní jedl se svými učedníky velikonočního beránka, učiní konec obětem, které byly přinášeny po čtyři tisíce let. Namísto národního svátku, který židovský lid slavil, ustanovil vzpomínkovou slavnost v obřadu umývání nohou a večeři Páně, aby byla slavena jeho následovníky po všechny časy a v každé zemi. Toto by měl být stále opakovaný Kristův čin, aby všichni mohli poznat, že pravá služba volá po nesobecké službě (MS 43, 1897). 14-15. (Mt 23,8; 1 K 11,28). Pokora aktivní zásadou – Pokora je aktivní zásada, která vyrůstá z naprostého uvědomění si Boží velké lásky, a stále se projevující způsobem, kterým ona pracuje. Tím, že máme podíl na obřadu umývání nohou, dokazujeme, že jsme ochotni vykonávat tento čin pokory. Činíme právě to, co učinil Kristus, ale nemůžeme mluvit jako o skutku pokoření. To je čin, který představuje stav mysli a srdce. „Vy všichni jste bratři.” Jako bratři jsme ztotožněni s Kristem a jeden s druhým. Jako bratři jsme jedno s Kristem a skrze jeho milost jsme zajedno jedni s druhými. A když umýváme nohy Kristových následovníků, je to jako bychom se skutečně dotýkali Syna Božího. Vykonáváme tento čin, protože nám Kristus přikázal, abychom ho činili, a Kristus sám je mezi námi. Jeho svatý Duch koná dílo sjednocení našich srdcí. Stát se jedno s Kristem vyžaduje sebezapření a sebeobětování na každém kroku. Konání obřadu pokory vyžaduje sebezkoumání, a proto při každé takové příležitosti jsou posilovány vznešené zásady duše. Kristus žije v nás a to přitahuje srdce k srdci. Jsme vedeni k tomu, abychom se milovali jako bratři, abychom byli laskavými, něžnými a zdvořilými v každodenní službě, majíce srdce citlivé pro potřeby jiných (Letter 210, 1899). (1 K 11,23-25). Cítit tep svědomí – V tomto obřadu Kristus oprostil své učedníky od starostí a břemen starověkých židovských závazků v ceremoniálních obřadech a rituálech. Tyto neměly již žádnou cenu, protože se symbol setkal se skutečností v Něm samotném, v Autoritě a Základu všech židovských obřadů, které na Něj poukazovaly jako na velkou a jedinou účinnou oběť za hříchy světa. Ustanovil tento jednoduchý obřad, aby mohl být zvláštní chvílí, v níž mohl být stále sám přítomen. A aby vedl všechny, kteří se toho účastní, aby cítili impuls svého vlastního svědomí, probudilo se v nich chápání naučení, které jsou tímto symbolizovány, a oživilo to jejich paměť k přesvědčení o hříchu a přijetí jejich kajícné lítosti. Chtěl je tím naučit, že bratr se nemá povyšovat nad druhého bratra, že jinak se objeví a postihne je nebezpečí rozdělení a sporu, protože bude narušena zdravá a svatá činnost duše. Tento obřad nepromlouvá ani tak k rozumovým schopnostem člověka jako spíše k jeho srdci. Jeho morální a duchovní přirozenost to potřebuje. Kdyby to nepotřebovali jeho učedníci, nebylo by jim to zanecháno jako Kristův poslední ustanovený obřad v souvislosti a jako součást poslední večeře. Kristovou touhou bylo zanechat učedníkům určitý obřad, který by byl pro ně tím, co právě potřebovali – a aby sloužil k tomu, aby je vyvedl ze zmatku rituálů a obřadů, které až dosud brali jako podstatné a které přijetí evangelia zbavovaly moci. Pokračování těchto rituálů bylo urážkou Hospodina. Jezení těla a pití Kristovy krve nejenom při svátostní službě, ale jako každodenní účast na chlebu života k uspokojení hladu duše, je závislé na přijímání jeho Slova a konání jeho vůle (RH June 14, 1898). 34. (viz kom. EGW k 1 J 3,16-18). Nové pojetí lásky – Proč to bylo nazváno „novým přikázáním”? Učedníci nemilovali jeden druhého tak, jak je miloval Kristus. Ještě neviděli tu plnost lásky, kterou měl zjevit ve prospěch člověka. Ještě Ho neviděli umírajícího na kříži za jejich hříchy. Skrze jeho život a smrt měli obdržet nové pojetí lásky. Přikázání „milujte se navzájem” mělo získat nový význam ve světle jeho oběti. Ve světle zářícím z kříže Golgoty měli číst význam slov: „Jako jsem já miloval vás, tak se i vy milujte navzájem.” (RH June 30, 1910). Zjevit zvláště něžnou lásku – [citace J 13,34-35]. Proč toto přikázání mělo být pro učedníky nové? Slova „Jako jsem já miloval vás” měla být ještě naplněna obětí, kterou chtěl právě přinést za hříchy světa. Tak jako Kristus miloval je, se učedníci měli milovat navzájem. Měli

169 prokazovat lásku přebývající v jejich srdcích mužům, ženám a dětem, konajíce všechno, co je v jejich silách pro jejich záchranu. Zvláště pak měli zjevit něžnou lásku všem, kteří sdílejí stejnou víru (MS 160, 1898). (kap. 15,12; Jk 3,17). Láska je trvalou silou – Ježíš říká: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.” Láska není pouhý popud, přechodné vzrušení, závislé na okolnostech; je to živá zásada, trvalá síla. Duše je napájena proudy čisté lásky, vytékající z Kristova srdce, jež je jako pramen, který nikdy neslábne. Ó, jak je srdce tímto spojením oživeno, jak jsou jeho pohnutky zušlechtěny, jeho city prohloubeny! Díky výchově a kázni svatého Ducha se děti Boží milují navzájem, opravdově, upřímně, čistě – „bez zaujatosti a bez pokrytectví”. A to všechno díky tomu, že jejich srdce miluje Ježíše. Naše vzájemné sympatie jedněch k druhým vyvěrají z našeho společného vztahu k Bohu. Jsme jedna rodina, milujeme se navzájem tak, jako On miloval nás. Když porovnáme s touto pravou, posvěcenou ukázněnou náklonností plytkou zdvořilost světa, bezvýznamné projevy sdílného přátelství, jsou to jako plevy vůči pšenici Praktická, pracující láska – Milovat jako Kristus miloval znamená projevit nezištnost v každé době a na každém místě laskavými slovy a příjemnými pohledy. Ty, kteří ji poskytují, to nestojí nic, ponechávají však po sobě vůni, která obklopuje duši. Jejich vliv nemůže být nikdy správně oceněn. Jsou požehnáním nejen příjemci, ale i dárci, protože působí zpětně na něho. Pravá láska je drahocenná vlastnost nebeského původu, která zvětšuje svou vůni podle toho, jak je rozdělována jiným. ... Kristova láska je hluboká a opravdová a plyne jako nezadržitelný proud ke všem, kteří ji přijímají. V jeho lásce není žádného sobectví. Jestliže tato v nebesích zrozená láska je trvalou zásadou v srdci, pak o sobě dá znát, a to nejen vůči těm, které pokládáme za drahé vlivem posvátného příbuzenství, nýbrž vůči všem, se kterými přicházíme do styku. Povede nás k tomu, abychom jiným věnovali i malé projevy pozornosti, abychom byli ohleduplní, konali laskavé skutky a mluvili něžná, upřímná a povzbuzující slova. To nás povede k tomu, abychom měli soucit s těmi, jeichž srdce touží po účasti (MS 17, 1899). Milujte se navzájem – Sobectví a pýcha brání čisté lásce, aby nás spojila v duchu s Ježíšem Kristem. Jestliže je tato láska správně pěstována, konečné se spojí s konečným a všechno splyne v Nekonečném. Lidství se spojí s lidstvím a všechno bude spojeno se srdcem Nekonečné lásky. Posvěcující láska jednoho k druhému je svatá. V tomto velikém díle je křesťanská láska jednoho k druhému daleko vyšší, trvalejší, zdvořilejší, nesobečtější, než byla viděna, uchovává křesťanskou něžnost, křesťanskou laskavost, a zdvořilost a obejme lidské bratrství v Božím objetí, uznávajíc důstojnost, s jakou Bůh udělil práva člověku. Tuto důstojnost musí křesťané vždy pěstovat ke cti a slávě Boží. ... Jednorozený Syn Boha uznal ušlechtilost lidstva tím, že vzal na sebe lidství a zemřel v zájmu lidstva, podal tím tak svědectví po všechny věky, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo věří v něho nezahynul, ale měl život věčný” (Letter 10, 1897). Osudný klam – Pravé posvěcení spojuje věřící s Kristem a spolu navzájem pouty něžného soucitu. Toto spojení způsobuje, že do srdce nepřetržitě vtéká hojný proud Kristovy lásky, jež pak vytéká od jednoho k druhému. Jeho láska, jeho trpělivost, jeho nesobeckost a jeho dobrota – to jsou vlastnosti, jež jsou nezbytné pro všechny, kteří mají mít ty vlastnosti, jimiž se vyznačuje plnost Kristova charakteru. Tyto vlastnosti se získávají konáním laskavých skutků z laskavého srdce. ... Největším a nejosudnějším klamem je domnívat se, že člověk může mít víru k věčnému životu bez toho, aniž by měl Kristu podobnou lásku ke svým bratrům. Ten, kdo miluje Boha a své bližní, je naplněn světlem a láskou. Bůh je v něm a všude kolem něho. Křesťané milují lidi kolem sebe jako drahocenné duše, za které Kristus zemřel. Něco takového jako nemilující křesťan neexistuje, neboť „Bůh je láska,” a „a podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: Znám ho, a nezachovává jeho přikázání, je lhář a není v něm pravda”. ... „Toto je mé přikázání, abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás.” To je ovoce, které má být přineseno Bohu (MS 133,1899). Mizivá šance pro satana – Mocnosti temnoty mají mizivou šanci proti takovým věřícím, kteří milují jeden druhého, jako je miloval Kristus, a kteří odmítají vytvářet odcizení a spory, kteří drží pospolu, jsou laskaví a zdvořilí, kteří mají soucitné srdce a pěstují víru, která působí skrze lásku a očišťuje duši. Musíme mít Ducha Kristova, jinak nejsme jeho (MS 103, 1902). Zlatý řetěz – Kristova láska je zlatým řetězem, který spojuje smrtelné lidské bytosti, které věří v Ježíše Krista s Nekonečným Bohem. Láska, kterou Pán chová ke svým dětem, převyšuje veškeré poznání. Žádná věda ji nemůže definovat nebo vysvětlit. Žádná lidská moudrost ji nemůže probádat. Čím více budeme pociťovat vliv této lásky, tím více budeme tichými a pokornými (Letter 43, 1896). 34-35. Pověřovací listy učedníků – [citace J 13,34-35]. Jak široká, jak plná je tato láska. Učedníci nerozuměli nové části tohoto přikázání. Měli milovat jeden druhého tak, jako je miloval Kristus. Toto byly jejich pověřovací listy, jimiž byl Kristus přebývající v nich, ta naděje slávy. Po utrpeních Krista, po jeho ukřižování a zmrtvýchvstání a po jeho provolání nad otevřeným Josefovým hrobem: „Já jsem vzkříšení i život,” po jeho slovech k pěti stům lidí, kteří se shromáždili, aby Ho viděli v Galileji, a po jeho nanebevstoupení, měli učedníci určitou představu o tom, jak má být chápána Boží láska, a jakou lásku měli uplatňovat jeden vůči druhému. Když na nich v den letnic spočinul Duch svatý, byla tato láska zjevena (MS 82, 1898). 36-38. Viz komentář EGW k Mt 26,31-35. KAPITOLA 14.

170 2-3. Viz komentář EGW ke Sk 1,11. 6. Viz komentář EGW k Ř 8,34. 8-10. Bůh nemůže být ve vnější podobě – [citace J 14,8-10]. Filipova pochybnost byla zodpovězena slovy pokárání. Přál si, aby Kristus zjevil Otce v tělesné podobě, ale Bůh již zjevil sám sebe v Kristu. Jak je to možné, řekl Kristus, že potom, co jsi chodil se mnou, slyšel má slova, viděl zázrak nakrmení pěti tisíců lidí, uzdravení nemocných od strašné nemoci malomocenství, povolání mrtvých k životu, vzkříšení Lazara, jenž se stal kořistí smrti, jehož tělo vskutku vidělo porušení, Mě neznáš? Jak je to možné, že jsi nepoznal Otce ve skutcích, které On koná skrze mne? ... Kristus jim s důrazem vštípil skutečnost, že mohou vidět Otce pouze vírou. Bůh nemůže nějakým člověkem být spatřen ve vnější podobě. Pouze Kristus může lidstvu představit Otce. Tomuto obrazu měli učedníci výsadu přihlížet více než tři roky. Když Kristus mluvil tato slova, Boží sláva zazářila z jeho tváři a všichni přítomní cítili posvátnou bázeň, když s napjatou pozorností naslouchali jeho slovům. Cítili, jak jsou jejich srdce k Němu přitahována se stále větší rozhodností, a když byli přitaženi ke Kristu s větší láskou, byli přitaženi k sobě navzájem. Cítili, že nebe je jim velmi blízko a že slova, která slyšeli, jsou pro ně poselstvím od nebeského Otce (MS 41, 1897). 9-11. Ježíšova božská autorita – Vykupitel světa byl rovný Bohu. Jeho autorita byla jako autorita Boží. Prohlásil, že nemůže existovat v odloučení od svého Otce. Autorita, skrze níž hovořil a konal zázraky, byla výslovně jeho vlastní. Přesto nás ujišťuje, že On a Otec jsou jedno. ... Jako zákonodárce Ježíš používal Boží autoritu; jeho rozkazy a rozhodnutí byly podporovány Svrchovanou vládou věčného trůnu. Sláva Otce byla zjevena v Synu; Kristus zjevil charakter Otce. Byl tak dokonale spojen s Bohem, tak cele sjednocen se světlem, jež obklopuje Otce, že ten, kdo viděl Syna, viděl Otce. Jeho hlas byl hlasem Božím (RH Jan. 7, 1890). 11. Příprava na bouři pokušení – „Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; alespoň kvůli těm samotným skutkům mi věřte.” Jejich víra mohla bezpečně spočinout na důkazech podaných Kristovými skutky, skutky, které žádný člověk nikdy nevykonal, ani nikdy nevykoná. Mohli usoudit, že samotné lidství nemohlo vykonat tyto podivuhodné skutky. Kristus se je snažil odvést od jejich nízkého stavu víry a přivést je ke zkušenosti, kterou mohli získat tím, když viděli, co vykonal, když jim předával vyšší vzdělání a udělil poznání toho, kým je – Bohem v lidském těle. Jak horlivě a vytrvale se náš soucitný Spasitel snažil, aby připravil své učedníky na bouři pokušení, která brzy na ně dolehne. Chtěl, aby s ním byli skryti v Bohu (MS 41, 1897). 15. (viz kom. EGW k Ex 20,1-17; Ř 3,31). Poslušnost možná v našem lidství – Nemáme sloužit Bohu, jako kdybychom nebyli lidmi, ale máme Mu sloužit v té přirozenosti, kterou máme, která byla vykoupena Synem Božím; skrze Kristovu spravedlnost můžeme stát před Bohem omilostněni a to tak jako bychom nikdy nezhřešili. Nikdy neobdržíme sílu, když budeme přemýšlet o tom, co bychom mohli vykonat, kdybychom byli andělé. Máme se obrátit ve víře v Ježíše Krista a projevit svou lásku k Bohu skrze poslušnost vůči jeho přikázáním (MS 1, 1892). 21. Bůh miluje poslušné tak jako svého vlastního Syna – Věřící mohou nést svědectví svým životem i charakterem, že Bůh tak miluje lidského pomocníka, který je poslušen jeho přikázání, jako miluje svého Syna. Jak úžasné je to zjištění – téměř mimo chápání omezené mysli (Letter 11a,1894). 26. Viz komentář EGW k Ř 2,4. 30. (viz kom. EGW k J 1,1-3.14). Kristova čistota satana znepokojovala – Uprostřed nečistoty Kristus zachoval svou čistotu. Satan ji nemohl poskvrnit ani narušit. Jeho charakter zjevil dokonalou nenávist vůči hříchu. Byla to jeho svatost, která proti Němu popudila všechny vášně prostopášného světa, protože svým dokonalým životem uvrhl na svět stálou výčitku a zjevil rozdíl mezi přestoupením a čistou, neposkvrněnou spravedlností Toho, který hříchu nepoznal. Tato nebeská čistota znepokojovala odpadlického nepřítele, protože nemohl už nic udělat, a den co den pronásledoval Krista, používaje pro své dílo lidi, kteří tvrdili, že mají větší čistotu a poznání Boha, vkládajíce do jejich srdcí ducha nenávisti proti Kristu a pokoušejíce jeho učedníky, aby Ho zradili a opustili (ST May 10, 1899). KAPITOLA 15. 1-2. Přinášení ovoce svědčí o zůstávání v Kristu – „Já jsem ten pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává.” „Ve mně“ – to neznamená, že ti, kteří jsou skutečně v Kristu, nenesou žádné ovoce. Bůh nás vykoupil skrze Krista, aby mohl být usmířením za naše hříchy. Nacházíme se v mezích jeho milosrdenství, protože rámě jeho milosrdenství obklopuje celý lidský rod. Od té doby, kdy Kristus zaplatil cenu za veškerou službu, kterou bychom Mu měli odevzdat, máme se stát skrze vykoupení jeho služebníky. I když jsme v Ježíši Kristu skrze jeho smlouvu zaslíbení, přesto, jestliže stojíme v postavení naprosté lhostejnosti, aniž bychom Ho uznali za svého Spasitele, neneseme žádné ovoce. Jestliže selžeme v tom, abychom se stali účastníky jeho božské přirozenosti, neponeseme žádné ovoce a budeme odřezáni. Světské vlivy nás odvedou od Krista a náš úděl bude stejný jako úděl neplodné ratolesti – „Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává.” „A každou ratolest, která nese ovoce, čistí, aby nesla více ovoce.” Naše přinášení ovoce svědčí o tom, zda skutečně zůstáváme v Kristu. ...

171 Jsme Kristovým vlastnictvím. „Nejste sami svoji.” „Jste koupeni za mzdu.” Jsme v Něm skrze živou víru? Jestliže neneseme žádné ovoce, mocnosti temnoty se zmocní našich myslí, našich pocitů, naší služby a my budeme patřit světu, i když vyznáváme, že jsme Božími dětmi. To není ani jisté ani příjemné postavení, protože ztratíme veškerou krásu, slávu i uspokojení, jenž máme přednost vlastnit. Zůstáváním v Kristu můžeme mít jeho přívětivost, jeho příjemnou vůni i jeho světlo. Kristus je světlem světa. Září v našich srdcích. Jeho světlo v našich srdcích vyzařuje z našich tváří. Pohledem na krásu a slávu Kristovu budeme proměňováni ke stejnému obrazu (MS 85, 1901). 1-5. Ztotožnění s Kristem je nezbytné – Ratolestmi na pravém vinném kmeni jsou věřící, kteří jsou přivedeni k jednotě spojením s Vinným kmenem. Spojení ratolestí mezi sebou navzájem a s vinným kmenem tvoří jednotu, ale to neznamená jednotnost ve všem. Jednota v rozmanitosti je zásadou, která prostupuje celým stvořením. Zatímco v přírodě existuje jedinečnost a rozmanitost, existuje také jednota v jejich rozmanitosti; protože všechny věci získávají svou užitečnost a krásu ze stejného Zdroje. Velký Mistr-Umělec napsal své jméno na všech jím stvořených dílech, od nejvznešenějšího cedru na Libánu až do yzopu na zdi. Všechny svědčí o díle jeho rukou, od vysoké hory a velikého oceánu až po nejmenší mušli na mořském pobřeží. Ratolesti vinné révy nemohou splynout jedna s druhou; jsou navzájem odděleny; přesto každá ratolest musí být ve společenství s každou další, pokud jsou spojené s tím stejným mateřským kmenem. Všechny čerpají mízu ze stejného zdroje a pijí z těch stejných životodárných studnic. Tak každá ratolest pravého vinného kmene je samostatná a odlišná, přesto jsou všechny spojeny s mateřským kmenem. Nemůže tam být žádného rozdělení. Všechny jsou spojeny skrze jeho vůli, aby přinášely ovoce všude, kde najdou místo a příležitost. Aby však mohl toto konat, musí pracovník skrýt vlastní „já”. Nesmí dát vyjádření své vlastní mysli a vůli. Má projevovat mysl a vůli Krista. Lidská rodina je závislá na Bohu, pokud jde o život, dýchání a pokrm. Bůh vytvořil tkanivo a všichni jsou jednotlivými vlákny tvořící tento vzor. Stvořitel je jeden a On zjevuje sám sebe jako velkou Zásobárnu všeho, co je nezbytné pro každý jednotlivý život. Křesťanská jednota se skládá z ratolestí, které jsou na stejném mateřském kmeni, jenž je vyživující silou, centrem vydržujícího štěpy, které byly naroubovány na vinný kmen. V myšlenkách i tužbách, slovech i činech musí být totožnost s Kristem, neustálým podílením se na jeho duchovním životě. Víra musí růst cvičením. Všichni, kteří žijí v Boží blízkosti, si budou uvědomovat čím je pro ně Ježíš a čím jsou oni pro Ježíše. Tak, jako spojení s Bohem zapůsobí na duši, a vyzařuje z tváře jako zdroj světla, tak se neochvějné zásady Kristova svatého charakteru budou odrážet v lidstvu (RH Nov. 9, 1897). 1-8. Viz komentář EGW ke kap. 13,2. 4. Oddělení i spojení – Spojení s Kristem skrze živou víru je trvalé; každé další spojení musí padnout. Kristus nejprve vyvolil nás, zaplativše nekonečnou cenu za naše spasení; a pravý věřící si zvolí Krista jako prvního i posledního a nejlepšího ve všem. Ale toto spojení nás něco stojí. Je to vztah spojení naprosté závislosti, do něhož vstupuje pyšný člověk. Všichni, kteří tvoří toto spojení, si musí uvědomovat svou potřebu Kristovy usmiřující krve. Musí mít změněné srdce. Musí podřídit svou vlastní vůli Boží vůli. Budou muset zápasit s vnějšími i vnitřními překážkami. Musí být vykonáno bolestné dílo odloučení jako i dílo spojení. Pýcha, sobectví, marnivost, světáctví – hřích ve všech jeho podobách – musí být přemožen, jestli chceme vstoupit do spojení s Kristem. Důvod, proč mnozí shledávají křesťanský život tak žalostně těžký, proč jsou tak nestálí, tak proměnliví, je to, že se pokoušejí sami připojit ke Kristu, aniž by se odloučili od těchto pěstovaných model. ... Věřící se stanou jedno s Kristem; avšak jedna ratolest nemůže být vyživována jinou ratolestí. Výživa musí být získána díky životodárnému spojení s vinným kmenem. Musíme si uvědomovat svou naprostou závislost na Kristu. Musíme žít skrze víru v Syna Božího. To je význam příkazu: „Zůstaňte ve mně.” Život, který žijeme v těle, není podle vůle člověka, ne k uspokojení nepřátel našeho Pána, ale aby sloužil a vzdal čest Tomu, který si nás zamiloval a vydal samého sebe za nás. Pouhé uznání tohoto spojení, zatímco city nejsou odloučeny od světa, jeho radovánek a jeho zábav, jen povzbudí srdce k neposlušnosti (ST Nov. 29, 1910). Bůh nedělá žádný kompromis – Dokud srdce není bezpodmínečně odevzdáno Bohu, nezůstává lidský nástroj v pravém vinném kmeni a nemůže na něm vykvést a přinést bohaté plody hroznů. Bůh nebude činit ani ten nejmenší kompromis s hříchem. Kdyby to mohl učinit, nemusel by Kristus přijít na náš svět, aby trpěl a zemřel. Žádné obrácení není pravé, pokud nepromění stejně tak charakter jako i chování těch, kteří přijímají pravdu. Pravda působí skrze lásku a očišťuje duši (Letter 31a, 1894). 4-5. Viz komentář EGW k Mt 11,29. 5. (viz kom. EGW k 2 K 4,3-6). Koloběh života – Pouze Kristus nám může pomoci a dát nám vítězství. Kristus musí být pro nás vším ve všem, musí přebývat v srdci, jeho život musí proudit v nás tak, jako krev proudí v žílách. Jeho duch musí být oživující sílou, která nás povede k tomu, abychom ovlivňovali jiné, aby se stali podobnými Kristu a svatými (Letter 43, 1895). 8. Každodenní zkušenost – [citace J 15,8]. Co to znamená přinášet ovoce? To není všechno zahrnuto v tom, že přijdeme na shromáždění jednou za týden a přinášíme své svědectví na modlitbě nebo při společenském setkání. Máme být shledáni, jak každodenně zůstáváme ve Vinném kmeni a přinášíme ovoce s trpělivostí v našem domově i v našem zaměstnání; a jak v každém životním spojení prokazujeme Kristova ducha. Jsou mnozí, kteří jednají tak, jako kdyby si mysleli, že příležitostné spojení s Kristem je všechno, co potřebují, a že mohou být považováni za živé ratolesti, protože čas od času se jim podaří vyznat Krista. To je však klam. Ratolest musí být naroubována na Vinný kmen a musí zůstávat v něm, spojujíce se vlákno po vláknu s Vinným kmenem, čerpajíce svou denní dávku mízy a výživy z kořene a úrodnosti

172 Vinné révy, dokud se nestane jedno s mateřským kmenem. Míza, která vyživuje Vinný kmen, musí vyživovat i ratolest a bude to patrné v životě toho, kdo zůstává v Kristu; protože Kristova radost bude v hojnosti naplňovat toho, kdo nechodí podle těla, ale podle Ducha. Naše vyznání jsou bezcenná, pokud nezůstáváme v Kristu, protože nemůžeme být živými ratolestmi, pokud v nás nepřekypují životodárné vlastnosti Vinného kmene. V pravém křesťanovi se objeví charakteristické rysy jeho Mistra a když budeme v našich životech i charakterech odrážet Kristovy ctnosti, Otec nás bude milovat tak, jako miluje svého Syna. Když bude tato podmínka splněna těmi, kteří vyznávají, že věří v přítomnou pravdu, budeme vidět vzkvétající církev; protože její členové nebudou žít sami pro sebe, ale pro Toho, který za ně zemřel, a budou kvetoucími ratolestmi živého Vinného kmene (ST April 18, 1892). 10. Viz komentář EGW k Mt 24,23-24. 11. (Sk 2,28). Světlo přináší radost – Když dopadá nebeské světlo na lidský nástroj, jeho tvář vyzařuje radost uvnitř přebývajícího Pána. Nepřítomnost Krista v duši činí lidi smutnými a pochybujícími v mysli. Nedostatek Krista činí tvář smutnou a život poutí povzdechů. Radost je tím základním tónem Slova Božího pro všechny, kteří ho přijmou. Proč? Protože mají Světlo života. Světlo přináší potěšení a radost a tato radost se projeví v životě i charakteru (MS 96, 1898). 12. Viz komentář EGW ke kap. 13,34. 22. (kap. 5,40; L 12,48). Žádná opatření pro úmyslnou slepotu – [citace J 15,22] ... Ti, kteří mají příležitost slyšet pravdu, a přesto nečiní žádné snahy, aby ji mohli slyšet nebo pochopit, domnívajíce se, že když ji neslyší, že za ni nebudou zodpovědni, budou před Bohem považováni za vinné, stejně jako kdyby ji slyšeli a zavrhli. Nebude žádné omluvy pro ty, kteří si zvolili jít cestou bludu, když mohli pochopit, co je pravda. Svými utrpeními a smrtí vykonal Ježíš smíření za všechny hříchy spáchané z nevědomosti, ale nebylo učiněno žádné opatření pro úmyslnou slepotu. ... Nebudeme bráni k zodpovědnosti za světlo, které neproniklo k naším smyslům, ale za to, kterému jsme odporovali a odmítali ho. Člověk nemůže pochopit pravdu, která mu nikdy nebyla představena, a proto nemůže být odsouzen za světlo, které nikdy neobdržel. Jestliže však měl příležitost slyšet poselství a seznámit se s pravdou a přesto odmítal využít tuto příležitost, bude počten s těmi, o nichž Kristus řekl: „Ale nechcete ke mně přijít, abyste měli život.” Ti, kteří se úmyslně umísťují tam, kde nebudou mít příležitost slyšet pravdu, budou počteni s těmi, kteří slyšeli pravdu, ale opakovaně odporovali jejím důkazům (RH April 25, 1893). Světlo, které svítí, odsoudí – Nikdo nebude odsouzen za to, že nevěnoval pozornost světlu a poznání, které nikdy neobdržel a ani nemohl získat. Avšak mnozí nechtějí být poslušni pravdě, která je jim představena Kristovými posly, protože se chtějí přizpůsobit světskému měřítku; a proto pravda, která pronikla k jejich chápání, světlo, které zazářilo v duši, je na soudu odsoudí (RH Nov. 25, 1884). Souzeni podle světla – Lidé nebudou souzeni podle světla, které nikdy neobdrželi. Avšak ti, kteří zachovávali neděli a jejichž pozornost byla obrácena k tomuto bludu, kteří však nechtěli otevřít své oči, aby viděli podivuhodné věci ze zákona, budou souzeni podle světla, které k nim proniklo (RH Sept. 13, 1898). 26-27. Viz komentář EGW ke Sk 1,8. KAPITOLA 16. 24. Viz komentář EGW ke Sk 1,11. KAPITOLA 17. Představení Ježíšovy prostřednické služby v nebeské svatyni – Tato kapitola obsahuje přímluvnou modlitbu vyslanou Kristem ke svému Otci těsně před jeho odsouzením a ukřižováním. Tato modlitba je poučením týkající se prostřednické služby, kterou Spasitel přinese za oponou, kdy bude přinesena jeho velká oběť ve prospěch lidí tím, že obětuje sám sebe. Náš Prostředník podal svým učedníkům tuto ilustraci své služby v nebeské svatyni v zájmu všech, kteří k Němu přijdou v tichosti a pokoře, zbaveni veškerého sobectví a věříce v jeho spásnou moc (MS 29, 1906). 1-6. Modlitba před Getsemane – [citace J 17,1-6]. ... Toto byla poslední Kristova modlitba s jeho učedníky. Byla pronesena těsně předtím, než šel do zahrady Getsemane, kde byl zrazen a zajat. Když přišel do Getsemane, padl v mučivé úzkosti vysílen k zemi. Co způsobilo jeho utrpení? Tíha hříchů celého světa spočívající na jeho duši. Jelikož studujeme tuto modlitbu, uvědomme si, že tato slova byla pronesena těsně před tímto zážitkem a těsně před jeho zradou a odsouzením (MS 52, 1904). 2-3. Vztah Otce a Syna – Sedmnáctá kapitola Jana hovoří jasně o osobnosti Boha a Krista a o jejich spojení mezi sebou navzájem. „Otče, přišla ta hodina,” řekl Kristus, „oslav svého Syna, aby i tvůj Syn oslavil tebe.” [citace J 17,23; 3,5-11]. Zde je představena osobnost a individualita (MS 124, 1903). 3. (viz kom. EGW ke kap. 1,4; Ř 11,33). Znát Krista znamená uplatňovat jeho slova – [citace J 17,3]. Tato slova znamenají mnoho. Pouze když známe, Krista můžeme znát Boha. Tento Poslaný od Boha vyzývá všechny, aby naslouchali těmto slovům. Jsou to slova od Boha a všichni by jim měli věnovat pozornost, protože podle nich budou souzeni. Znát Krista spásonosně znamená být oživen duchovním poznáním a také uplatňovat jeho slova v životě. Bez tohoto je všechno ostatní bezcenné (ST Jan. 27, 1898).

173 4-10. Oslaven v těch, kteří věří – V prostřednické modlitbě ke svému Otci Ježíš prohlásil, že splnil podmínky, které je učinily závaznými na Otci, aby vykonal svou část smlouvy uzavřené v nebi vzhledem k padlému člověku. Modlil se: „Dílo, které jsi mi svěřil, jsem vykonal. [To znamená, že vypracoval spravedlivý charakter na zemi jako příklad pro lidi, aby Ho následovali]. A nyní oslav ty mne, Otče, sám u sebe tou slávou, kterou jsem měl u tebe předtím, než byl svět.” V této modlitbě pokračuje dále uvedením toho, co máme chápat dílem, které vykonal a kterým Mu byli dáni všichni, kteří věří v jeho jméno. Hodnotí tuto odměnu tak vysoko, že zapomíná na muka, která Ho to bude stát, aby vykoupil padlého člověka. Sám prohlašuje, že je oslaven v těch, kteří v Něj věří. Církev v jeho jménu má dovést k slavné dokonalosti dílo, které On započal; a když církev nakonec bude vykoupená v Božím ráji, bude se dívat na práci své duše a bude spokojen. Po celou věčnost budou jeho největší slávou vykoupené zástupy (3SP 260-261). 5. Kéž by opona byla odstraněna – [citace J 17,1-5]. Kristus neprosí o zjevení slávy lidské přirozenosti, protože tato lidská přirozenost nikdy v jeho pre-existenci neexistovala. Prosí svého Otce o slávu, kterou měl ve své jednotě s Bohem. Jeho prosba je prosbou prostředníka; laskavost, o kterou úpěnlivě prosí, je zjevením té božské slávy, kterou měl, když byl jedno s Bohem. Praví: Kéž by byl odstraněn závoj a kéž by se má sláva zaskvěla – sláva, kterou jsem měl u Tebe dříve, než byl svět (ST May 10, 1899). 5,24. (Žd 1,6; 1 J 2,1; viz kom. EGW k J 20,16-17; Žd 3,1-3). Veřejné znovu dosazení Krista v nebi – Kristova prosba byla vyslyšena. Byl oslaven tou slávou, kterou měl u svého Otce, předtím, než byl svět. Ale uprostřed této slávy Kristus neztrácí ze zřetele svůj trpící a bojující lid na zemi. Má prosbu k provedení svým Otcem. Kynutím rukou nechává vzadu nebeské zástupy, dokud je v bezprostřední přítomnosti Hospodina, a pak předkládá svou prosbu v zájmu svého vyvoleného lidu. „Otče” – říká, „chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já.” A pak Otec prohlašuje: „A klanějte se mu všichni Boží andělé!” Nebeské zástupy se před Ním sklonily a povznesly svou píseň vítězství a radosti. Krále nebes obklopuje Sláva a byla spatřena všemi nebeskými bytostmi. Žádná slova nemohou popsat výjev, který se odehrál, když byl Syn Boží veřejně znovu dosazen do postavení pocty a slávy, které dobrovolně opustil, když se stal člověkem. A dnes, Kristus oslavený, a přece náš bratr, je naším Obhájcem v nebeských dvorech (ST May 10, 1899). 6. Obrovská pocta – Jaká slavná pochvala Sláva „Tvé slovo zachovali.” Kdyby tato slova byla vyřčena o nás, byla by obrovskou poctou. Ale příliš často se hlásí vlastní „já”; vlastní „já” usiluje o nadvládu (MS 52, 1904). 17. Sebeuspokojení není posvěcení – „Posvětiž je v pravdě své; slovo tvé pravda jest.” Příjemný, sebeuspokojivý pocit není důkazem posvěcení. Je uchováván věrný záznam všech činů lidských dětí. Nic nemůže být skryto před očima Vznešeného a Svatého, který přebývá ve věčnosti. Někteří činí Kristu hanbu svými metodami vymýšlení, plánováním a úklady. Bůh neschvaluje jejich jednání, protože Pán Ježíš není poctěn jejich duchem a jejich skutky. Zapomínají na slova apoštola: „Jsme učiněni divadlem tomuto světu, i andělům, i lidem.” (MS 159, 1903). Všichni podrobeni Adamově zkoušce – Boží zákon je jediným velkým měřítkem, podle kterého bude měřen charakter každého člověka v onom Božím dni. Kristova prosba zněla: „Posvěť je svou pravdou; tvé slovo je pravda.” Proto též posvěcení srdce skrze Ducha Božího vede lidi k tomu, aby kráčeli cestou Božích přikázání. Té stejné zkoušce, jíž Bůh podrobil Adama v Edenu, bude podroben každý člen lidské rodiny. Od Adama byla vyžadována poslušnost vůči Bohu a my se nacházíme ve stejném postavení, ve kterém byl on, kdyby měl druhou zkoušku, aby se ukázalo, zda budeme naslouchat satanovu hlasu a budeme neposlušni Bohu, nebo budeme naslouchat Božímu Slovu a budeme mu poslušni (RH June 10, 1890). (1 Te 4,3; 2 Tm 3,16). Příručka posvěcení – Bible je měřítkem, kterým budou zkoušeny požadavky všech, kteří prohlašují, že jsou posvěcení. Ježíš se modlil, aby jeho učedníci mohli být posvěceni skrze pravdu, a říká: „Tvé slovo je pravda;” zatímco žalmista prohlašuje: „Tvůj zákon je pravda.” Všichni, kteří jsou vedeni Bohem, prokážou velkou úctu k Písmu svatému, v kterém slyší jeho hlas. Bible se jim stane „užitečnou k vyučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti: aby byl Boží člověk dokonalý a vybavený ke každému dobrému dílu”. „Poznáte je podle jejich ovoce.” Nepotřebujeme žádné další důkazy, abychom mohli posuzovat lidské posvěcení; jestliže se bojí, aby nebyli neposlušnými vůči celé vůli Boží, jestliže pilně naslouchají jeho hlasu, důvěřujíce jeho moudrosti a činíce jeho slovo svým rádcem, pak když se nebudou vychloubat vznešenější dobrotou, můžeme si být jisti, že usilují o dosažení dokonalosti křesťanského charakteru. Jestliže však ti, kteří si činí nárok na svatost, jenom naznačí, že již nepotřebují studovat Písmo svaté, nemusíme se zdráhat prohlásit, že jejich posvěcení je nepravé. Oni se spoléhají na svůj vlastní rozum, místo aby se podřídili vůli Boží (RH Oct. 5, 1886). Poslušnost vůči Božím požadavkům – Pravda, jaká je v Ježíši, znamená poslušnost vůči každému Hospodinovému přikázání. Je to dílo srdce. Biblické posvěcení není předstírané posvěcení dneška, které nezkoumá Písmo, ale spíše spoléhá na dobré pocity a dojmy, než aby hledalo pravdu jako skrytý poklad. Biblické posvěcení znamená poznat Boží požadavky a podřídit se jim. Pro ty, kteří zachovávají Boží přikázání, jsou připravena čistá a svatá nebesa. Jsou hodna celoživotního, vytrvalého a neúnavného úsilí. Satan je po vaší pravé i levé ruce; je vpředu i vzadu; má mísu bajek připravených pro každou duši, která není ochraňována pravdou, jaká je v Ježíši. Ten zhoubce je při vás, aby ochromil každé vaše úsilí. Avšak je zde možno získat korunu života, který se měří Božím životem (MS 58, 1897). Pravda, pokud je přijímána, způsobuje neustálý rozmach a pokrok. Vzrůstá v jasu, když se na ni díváme, a vyrůstá do výšky a hloubky, když se jí snažíme pochopit. Tak nás povznese na úroveň dokonalosti a udělí nám víru a důvěru v Boha jako naši sílu pro dílo, která je před námi (MS 153, 1898).

174 (Žd 4,12). Žádný nejistý krok – Pravda je pravdou. Nemusí být zahalena do překrásných ozdob, aby mohl být obdivován vnější zjev. Učitel by měl učinit pravdu jasnou a přesvědčivou pro pochopení a pro svědomí. Slovo je jako dvousečný meč, který tne na obě strany. Nenašlapuje jako jemné, nohy v papučích. Jsou mnohé případy, kdy lidé, kteří obhajovali křesťanství před skeptiky, později sami ztratili své vlastní duše v labyrintu skepticismu. Nakazili se touto malárií a duchovně zemřeli. Měli silné argumenty ve prospěch pravdy a mnoho vnějších důkazů, ale neměli trvalou víru v Krista. Ó, jsou tisíce a tisíce vyznávajících křesťanů, kteří nikdy nestudovali Bibli! Studujte na modlitbě toto svaté Slovo k vlastnímu užitku svých duší. Když slyšíte toto živé slovo od kazatele, jestliže má živé spojení s Bohem, zjistíte, že Duch i slovo se shodují. Starý a Nový zákon jsou spolu spojené zlatým Božím poutem. Musíme se seznámit s Písmy Starého zákona. Neměnnost Boha musí být jasně viděna; měla by být studována podobnost jeho jednání se svým lidem minulého a přítomného vedení. ... Působením Ducha svatého je pravda zakořeněna v mysli a zapsána v srdci pilného, bohabojného studenta. Tímto druhem práce je nejenom on sám požehnán, ale duše, kterým oznamuje pravdu a za které bude muset jeden den vydat počet, jsou také velmi požehnány. Ti, kteří učiní Boha svým rádcem, sklidí nejvzácnější žeň, když budou sklízet zlatá zrna pravdy z jeho Slova; protože nebeský Učitel je těsně po jejich boku. Ten, kdo získá svou způsobilost k službě tímto způsobem, bude mít nárok na požehnání, které je zaslíbeno těm, kteří přivádějí mnohé k spravedlnosti (RH April 20, 1897). 20-21. (Mt 25,14-15; Mk 13,34). Jednota v rozmanitosti – [citace J 17, 20-21]. O jakém druhu jednoty je mluveno v těchto slovech? – O jednotě v rozmanitosti. Naše myšlení neběží celé na stejném kanálu a všem nebyla dána ta stejná práce. Bůh přidělil každému člověku jeho úkol podle jeho vlastních schopností. Jsou různé druhy práce, které mají být vykonány, a jsou potřební pracovníci rozličných schopností. Jestliže jsou naše srdce skromná, jestliže jsme se naučili v Kristově škole být tichými a pokornými, můžeme všichni jít spolu po úzké cestě, která nám je určena (MS 52, 1904). 20-23. Žádné narušení osobnosti – Kristus je jedno s Otcem, ale Kristus a Bůh jsou dvě rozdílné osobnosti. Čtěte Kristovu modlitbu v sedmnácté kapitole Janově a objevíte tento bod jasně vysvětlen. Jak horlivě se Spasitel modlil, aby jeho učedníci mohli být jedno s Ním tak, jak je On jedno s Otcem. Avšak jednota, která existuje mezi Kristem a jeho učedníky neruší osobnost druhého. Mají být jedno s Ním tak, jako je On jedno s Otcem (RH June 1, 1905). [Citace J 17,20-23]. Jaké podivuhodné prohlášení! Jednota, která existuje mezi Kristem a jeho učedníky, neničí osobnost druhého. V myšlení, v plánech i v povaze jsou jedno, ne však v osobě. Díky přítomnosti Božího Ducha, podřízením se Božímu zákonu, se člověk stává účastníkem božské přirozenosti. Kristus přivedl své učedníky do živého spojení s Ním samotným i s Otcem. Působením Ducha svatého na lidskou mysl je člověk učiněn dokonalým v Kristu Ježíši. Jednota s Kristem upevní pouto jednoty jednoho s druhým. Tato jednota je nejpřesvědčivějším důkazem podaným světu o majestátu a moci Krista a jeho moci odstranit hřích (MS 111, 1903). 24. (viz kom. EGW ke kap. 20,16-17). V souladu se smlouvou zaslíbení – Ó, jak božská Hlava toužila po tom, aby jeho církev byla s Ním! Měli spoluúčast s Ním v jeho utrpení a ponížení a jeho největší radosti je, aby byli s Ním a aby se stali účastníky jeho slávy. Kristus se dožaduje výsady, aby jeho církev byla s Ním. „Chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já.” Aby mohli být s Ním, je v souladu se smlouvou zaslíbení a podle dohody uzavřené s jeho Otcem (RH Oct. 7, 1893). KAPITOLA 18. 13. Viz komentář EGW k Mt 26,3. 13-14. Viz komentář EGW k Mt 26,57. 14. Viz komentář EGW ke kap. 11,50-51. 20-21. Dva způsoby jednání – [citace J 18,20-21]. Ježíš byl svým způsobem jednání v protikladu k jednání jeho žalobců. Toto půlnoční zatčení lůzou, tento krutý výsměch a hrubé zacházení dříve, než byl vůbec obžalován a odsouzen, byl jejich způsobem jednání, ne jeho. Jeho jednání bylo zjevné všem. V jeho učení nebylo nic, co by skrýval. Takto pokáral jejich postavení a odhalil pokrytectví saduceů. 37. Kristus mluvil pravdu se svěžestí nového zjevení – Pravda nikdy v jeho ústech nezeslábla, nikdy v jeho rukou netrpěla z nedostatku dokonalé poslušnosti vůči jejím požadavkům. „Já jsem se proto narodil,” Kristus prohlásil, „a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.” A mocné zásady pravdy vycházely z jeho úst se svěžestí nového zjevení. Pravda Jím byla vyřčena s horlivostí úměrné k její nekonečné důležitosti a k závažným, důležitým důsledkům závisejících na jejím úspěchu (MS 49, 1898). 39-40. Viz komentář EGW k Mt 27,15-26. KAPITOLA 19. 10. Pilát je zodpovědný – [citace J 19,10]. „Mám moc.” Tímto rčením Pilát ukázal, že sám sebe učinil zodpovědným za odsouzení Krista, za kruté bičování a za urážky předložené Mu dříve, než Mu byla prokázána nějaká vina. Pilát byl vybrán a ustanoven k tomu, aby vykonával spravedlnost. Neodvážil se ji však konat. Kdyby vykonával moc, na níž si činil nárok a jež mu skýtalo jeho postavení, a chránil Krista, nebyl by odpovědný za jeho smrt. Kristus by byl ukřižován, ale Pilát by nebyl považován za vinného (RH Jan. 23, 1900).

175 14-15. Viz komentář EGW k Mt 27,22-23. 15. Zhasla poslední naděje – Jaký byl Kristův žal, když viděl Židy, jak zpečetili svůj vlastní osud mimo vykoupení! Jedině On mohl pochopit význam jejich zavržení, zrady a odsouzení Syna Božího. Jeho poslední naděje pro židovský národ byla pryč. Nic nemohlo odvrátit jeho zkázu. Představitelé národa odmítli Boha jako svého Vládce. Nepadlými světy, celým nebeským vesmírem zazněla rouhavá slova: „Nemáme krále, jen císaře.” Bůh nebes slyšel jejich volbu. Dal jim příležitost k pokání, oni se však nechtěli kát. Čtyřicet let později byl Jeruzalém zničen a nad lidem zavládla římská moc. Pak již neměli žádného vysvoboditele. Neměli žádného krále, jen císaře. Od této chvíle židovský národ jako národ žil jako ratolest odříznutá od vinného kmene – mrtvá, neplodná ratolest, aby byla sebrána a spálena – ze země do země, po celém světě, ze století do století, jako mrtvá – mrtvá v přestoupeních a hříších – bez Spasitele (YI Feb. 1, 1900). 15-16. Viz komentář EGW k Mt 27,25-26. 16. Reakce na Ježíšovo odsouzení – Ježíš, Syn Boží, byl vydán lidu, aby byl ukřižován. S výkřiky vítězství vedli Spasitele pryč směrem ke Golgotě. Zprávy o jeho odsouzení se rozšířily po celém Jeruzaléme, naplňujíce hrůzou a bolestí tisíce srdcí, vyvolaly však škodolibou radost u těch mnohých, kteří byli jeho učením odsuzováni (nedatován MS 127). 18. Viz komentář EGW k Mt 27,38. 19. Viz komentář EGW k Mt 27,37. 25-27. Jan a Marie se vrátili – Kristu, nesoucímu hřích světa, se zdálo, že je opuštěn; nezůstal však ponechán zcela sám. Jan stál nedaleko kříže. Marie omdlévala následkem bolesti a Jan ji proto vzal do svého domu daleko od této mučivého scény. Když však viděl, že konec je blízko, přivedl ji opět ke kříži (MS 45, 1897). 30. (viz kom. EGW k Mt 27,45-46.50). Smlouva byla plně uskutečněna – Když Kristus pronesl tato slova, oslovil svého Otce. Když přinášel tuto velkou oběť, Kristus nebyl sám. Bylo to naplnění smlouvy uzavřené mezi Otcem a Synem dříve, než byly položeny základy země. Stiskem rukou učinili slavnostní slib, že Kristus se stane zástupcem a ručitelem lidského rodu, kdyby byli přemoženi satanovou sofistikou. Smlouva byla nyní zcela vyplněna. Vrcholu bylo dosaženo. Kristus si uvědomoval, že naplnil do písmene slib, který dal. Skrze smrt se stal více než dobyvatelem. Cena vykoupení byla zaplacena (MS 111, 1897). Poslední pouto soucitu přerušeno – Když Kristus zvolal: „Dokonáno jest,” celá nebesa triumfovala. Spor mezi Kristem a satanem, pokud jde o uskutečnění plánu spasení, byl ukončen. Satanův duch a jeho skutky hluboce zakořenily v pocitech dětí člověka. Kdyby se satan dostal k moci, znamenalo by to zánik světa. Nesmiřitelná nenávist, jakou choval k Synu Božímu, byla zjevena v jeho způsobu zacházení s Ním, když byl na světě. Kristova zrada, odsouzení a ukřižování byly všechny naplánovány padlým nepřítelem. Jeho nenávist, projevená při smrti Syna Božího, umístila satana tam, kde jeho pravý ďábelský charakter byl zjeven všem stvořeným bytostem, které nepadly následkem hříchu. Svatí andělé byli naplněni hrůzou, že jeden z nich, který patřil mezi ně, mohl padnout tak nízko, aby byl schopen takové krutosti. Každý pocit spoluúčasti nebo lítosti, který vůbec kdy pociťovali vůči satanu po jeho vypuzení z nebe, byl v jejich srdcích uhašen. Tato jeho závist projevená v takové pomstě na nevinné osobě stačila na to, aby ho zbavila jeho předstíraného roucha nebeského světla a zjevila pod ním skrytou odpornou ohavnost; projevit však takovou zlobu vůči božskému Synu Božímu, který s bezpříkladným sebezapřením a láskou k bytostem stvořeným k jeho obrazu přišel z nebe a vzal na sebe jejich padlou přirozenost, byl tak těžký zločin proti nebi, že to způsobilo, že se andělé chvěli hrůzou, a přetrhlo to navěky poslední pouto soucitu existující mezi satanem a nebeským světem (3SP 183-184). (Mt 27,51). Satan spadl jako blesk – Když Kristus zvolal: „Dokonáno jest,” Boží neviditelná ruka roztrhla chrámovou oponu zhotovenou ze silné tkaniny odshora až dolů. Cesta do svatyně svatých byla plně otevřena. Bůh sklonil svou hlavu zcela uspokojen. Nyní se jeho spravedlnost a milosrdenství mohly spojit. Mohl zůstat spravedlivým a přesto ospravedlnit všechny, kteří věří v Krista. Pohlédl na oběť umírající na kříži a řekl: „Dokonáno jest. Lidský rod obdrží další zkoušku.” Cena vykoupení byla zaplacena a satan spadl jako blesk z nebe (MS 111, 1897). 38-39. Viz komentář EGW k Mt 27,38. KAPITOLA 20. 16-17. (kap. 17,24; Iz 13,12; Mt 28, 18; Žd 1,6). Smlouva utvrzena – [citace J 20,16-17]. Ježíš odmítl přijmout pocty svého lidu, dokud nevěděl, zda jeho oběť bude Otcem přijata a dokud neobdrží ujištění od samotného Boha, že jeho usmíření za hříchy jeho lidu nebude úplné a dostatečné, že skrze jeho krev mohou získat věčný život. Ježíš okamžitě vystoupil k nebi a představil sebe před trůnem Božím, ukazujíce známky hanby a krutosti na svém čele, svých rukou a nohou. Nechtěl však přijmout korunu slávy a královské roucho a také odmítl pocty andělů, tak jako nechtěl přijmout poctu Marie, dokud Otec nenaznačil, že jeho oběť byla přijata. Měl také k předložení prosbu, týkající se jeho vyvolených na zemi. Toužil mít jasně vymezen vztah, jaký by měli v budoucnosti jeho vykoupení chovat vůči nebi a vůči jeho Otci. Jeho církev musí být ospravedlněna a přijata dříve, než bude moci přijmout nebeskou pocty. Prohlásil, že jeho vůlí je, aby tam, kde je On, byla i jeho církev; jestliže On obdrží slávu, jeho lid ji musí sdílet spolu s Ním. Ti, kteří trpí spolu s Ním na zemi, musí nakonec vládnout spolu s Ním v jeho království. Nejjasnějším způsobem Kristus prosil za svou církev, ztotožňujíce své zájmy s jejich a obhajujíce s láskou a vytrvalostí silnější než smrt jejich práva a nároky, které získali díky Němu.

176 Boží odpověď na tuto prosbu zaznívá v prohlášení: „Klanějte se jemu všichni andělé Boží!” Každý vůdce andělů uposlechl královský rozkaz a celým nebem se ozývalo a znovu zaznívalo: Hoden, hoden jest Beránek, který byl zabit; a který znovu žije jako vítězný dobyvatel! Nesčíslná družina andělů padla před Vykupitelem na zem. Kristova prosba je splněna; církev je skrze Něj ospravedlněna, jskrze svého Zástupce a svou Hlavu. Nyní Otec utvrzuje smlouvu se svým Synem, že bude usmířen s lítostivým a poslušným lidem a přijme je do božské přízně skrze Kristovy zásluhy. Kristus ručí za to, že „způsobí to, že člověk bude dražší nad zlato čisté; člověk, pravím, nad zlato z Ofir“. Veškerá moc na nebi i na zemi je od nynějška dána Knížeti života; přesto ani na chvíli nezapomněl na své slabé následovníky v hříšném světě, ale připravuje se k návratu pro ně, aby jim udělil svou moc a slávu. Takto Vykupitel lidstva tím, že obětoval sám sebe, spojil zemi s nebem a smrtelného člověka s nekonečným Bohem (3SP 202-203). 17. (J 10,18). Celý Kristus zůstal v hrobě – Ježíš řekl Marii: „Nedotýkej se mne, neboť jsem ještě nevystoupil ke svému Otci.” Když Ježíš zavřel své oči při smrti na kříži, Kristova duše nešla ihned do nebe, tak jak mnozí věří, neboť jak by pak mohla být pravdou jeho slova – „Ještě jsem nevystoupil ke svému Otci”? Duch Ježíše spal v hrobě spolu s jeho tělem a neodletěl vzhůru do nebe, tam neudržoval oddělenou existenci a neshlížel dolů na truchlící učedníky, jak balzamují tělo, od kterého odletěla jeho duše. Všechno, z čeho sestával život a rozum Ježíše, zůstalo spolu s jeho tělem v hrobce; a když vyšel z něho, byl celou bytostí; nemusel přivolat svého ducha z nebe. Měl moc položit svůj život a také ho přijmout zpět (3SP 203-204). 21-22. Předzvěst letnic – Kristův čin, když dechl na své učedníky Ducha svatého a když jim udělil svůj pokoj, bylo jako několik kapek před hojným deštěm, který měl být dán v den letnic. Ježíš svým učedníkům tímto vštípil skutečnost, aby věděli, jak mají pokračovat v díle, které jim svěřil, tehdy plněji pochopí povahu tohoto díla a způsob, jakým má být zřízeno Kristovo království na zemi. Byli ustanovenými svědky ve prospěch Spasitele; měli svědčit o tom, co viděli a slyšeli o jeho zmrtvýchvstání; měli opakovat laskavá slova, která vycházela z jeho úst. Byli obeznámeni s jeho svatým charakterem; on byl jako anděl stojící na slunci, přesto nevrhal žádný stín. Svatým úkolem apoštolů bylo představovat neposkvrněný Kristův charakter lidem, jako měřítko pro jejich život. Učedníci byli tak důvěrně spojeni s tímto Vzorem svatosti, že Mu byli v určitém stupni podobni svou povahou, a byli zvlášť uschopněni k tomu, aby oznámili světu jeho přikázání a jeho příklad (3SP 243-244). 23. (Mt 16,18-19; 18,18). Člověk nemůže odstranit ani jednu skvrnu hříchu – Kristus nedal žádné církevní právo odpouštět hříchy, ani prodávat odpustky, aby lidé mohli hřešit, aniž by byli vystaveni Boží nelibosti bez pohoršení Boha, ani nedal svým služebníkům svolení přijímat dary nebo úplatky k přikrytí hříchů, aby tak bylo možno uniknout zaslouženému trestu. Ježíš přikázal svým učedníkům, aby hlásali mezi všemi národy poselství o odpuštění hříchů v jeho jménu; sami však nebyli zplnomocněni k tomu, aby mohli odstranit jedinou skvrnu hříchu z Adamových dětí. ... Každý, kdo by k sobě poutal lidi jako k tomu, kterému je udělena moc odpouštět hříchy, se vystaví Božímu hněvu, protože odvádí od nebeského Odpustkáře k slabému a chybujícímu smrtelníkovi (3SP 245-246). 24-29. Něžnost získala Tomáše – Ježíš ve svém jednání s Tomášem dal svým učedníkům lekci týkající se způsobu, jakým by měli jednat s těmi, kteří mají pochybnost vůči náboženské pravdě a kteří činí tyto pochybnosti převládajícími. Nezasypal Tomáše slovy pokárání, ani s ním nevstoupil do sporu; ale se zřetelnou blahosklonností a něžností zjevil pochybující duši sebe. Tomáš zaujal zcela nerozumné postavení, když si určil jedinou podmínku své víry; ale Ježíš svou velkorysou láskou a rozvahou zlomil všechny překážky, které Tomáš vystavil. Trvalé spory zřídkakdy oslabí nevěru, ale spíše ji uvedou do sebeobrany, kde najde novou podporu a omluvu. Ježíš, zjevený ve své lásce a milosrdenství jako ukřižovaný Spasitel, vyvolá z mnoha kdysi neochotných úst Tomášovo přiznání: „Můj Pán a můj Bůh.” (3SP 222). KAPITOLA 21. 15-17. Petr se nechává poučit – Zde je Petr, kteréýzapřel svého Pána. Potom, co padl a byl obrácen, mu Ježíš řekl: „Pas mé beránky.” Dříve, než Petrovy nohy uklouzly, nevlastnil ducha tichosti a pokory potřebného pro pasení beránků; když se však stal citlivým na své vlastní slabosti, tehdy správně pochopil, jak učit chybující a padlé; mohl se přiblížit k jejich boku v něžném soucitu a mohl jim pomoci (HS 121). (L 22,31-32). Pravé obrácení sahá až ke kořenům – Petr nikdy nezapomněl na bolestnou scénu svého ponížení. Nezapomněl na své zapření Krista a nemyslel si potom všem, že to nebyl velmi veliký hřích. Všechno to bylo bolestnou skutečností pro chybujícího učedníka. Jeho zármutek pro jeho hřích byl tak silný, jak bylo silné jeho zapření. Po jeho obrácení nebyla stará tvrzení učiněna v starém duchu a způsobu. ... Po svém zmrtvýchvstání Kristus třikrát zkoušel Petra. „Šimone, synu Jonášův,” řekl, „miluješ-li mne víc než tito? Řekl jemu: Ovšem, Pane, ty víš, že tě miluji. Dí jemu: Pasiž beránky mé. Řekl jemu opět po druhé: Šimone Jonášův, miluješ-li mne? Řekl jemu: Ovšem, Pane, ty víš, že tě miluji. Dí jemu: Pasiž ovce mé.” Tato srdce zkoumající otázka byla v případě Petra nezbytná a je stejně tak nezbytná i v našem případě. Dílo obnovy nemůže být nikdy důkladné, pokud nepronikne ke kořenu zla. Znovu a znovu musí být výhonky přistřihovány, dokud je ponechán kořen hořkosti, aby vyrazil a poskvrnil mnohé; ale musí být dosažena pravá hloubka skrytého zla, mravní vědomí musí být posuzováno a přehodnoceno znovu ve světle božské přítomnosti. Každodenní život bude svědčit o tom, zda dílo bylo pravé nebo ne. Když potřetí Kristus řekl Petrovi: „Miluješ-li mne?,” zkoumání proniklo až do nitra duše. Sebe posuzující Petr padl na Skálu, říkaje, „Pane, ty víš všecko; ty víš že tě miluji.”

177 Toto je dílo, jež stojí před každou duší, která zneuctila Boha a zarmoutila Kristovo srdce zapřením pravdy a spravedlnosti. Jestliže pokoušená duše vydrží ten zkoušející proces, a vlastní já neprocitne k životu a nebude se cítit zraněno a zneužíváno touto zkouškou, tehdy tento zkoumající nůž zjeví, že duše je skutečně mrtvá vlastnímu „já“, ale živa Bohu. Někteří tvrdí, že jestliže nějaká duše klopýtne a padne, nemůže nikdy znovu získat své postavení; avšak případ, který máme před sebou to popírá. Před svým zapřením Kristus řekl Petrovi: „Ty, až se jednou obrátíš, posiluj své bratry.” Tím, že svěřil do jeho péče duše, za které položil svůj život, podal Kristus Petrovi nejsilnější důkaz o své důvěře v to, že důvěřuje v jeho obrácení. A jemu bylo svěřeno pást nejen ovce, ale i beránky – širší a citlivější dílo, než mu až dosud bylo určeno. Nejen že měl hlásat slovo života ostatním, ale měl být pastýřem stáda (YI Dec. 22, 1898). 18-19. (Mt 19,28; 25,31; Ř 8,17; 1 Pt 4,13). Proměněný Petr – [citace J 21,18-22]. Petr byl nyní dost pokorný na to, aby pochopil Kristova slova a bez dalších otázek, kdysi nepokojný, vychloubačný, sebejistý učedník se stal podmaněným a zkroušeným. On skutečně následoval svého Pána – Pána, kterého zapřel. Myšlenka, že Kristus ho nezapřel a nezavrhl, byla pro Petra světlem, útěchou a požehnáním. Když cítil, že může být ukřižován dobrovolně, ale že musí být hlavou dolů. A ten, který byl tak důvěrný spoluúčastník Kristových utrpení, bude také spoluúčastníkem jeho slávy, až se Kristus „posadí na trůnu jeho slávy” (YI Dec. 22, 1898).

Skutky apoštolské Kniha Skutků apoštolů je poučením pro dnešek – Celá kniha Skutků apoštolů by měla být pečlivě studována. Je plná vzácných poučení; zachycuje zkušenosti v evangelizační práci, učení, která potřebujeme v naší práci dnes. Jsou to podivuhodné dějiny; pojednává o nejvyšším vzdělání, jaké mají obdržet studenti na našich školách (Letter 100, 1909). KAPITOLA 1. 1-5. (L 1,1-4). Autorství knihy Skutků apoštolů – Lukáš, pisatel knihy Skutků apoštolů, a Teofil, jemuž je adresována, byli mile spřízněni. Teofil od Lukáše obdržel mnoho poučení a velké světlo. Lukáš byl Teofilův učitel a stále cítil zodpovědnost vést a poučovat ho, podpírat a chránit ho v jeho práci. V té době bylo zvykem, že pisatel posílal svůj rukopis někomu k posouzení a ohodnocení. Lukáš si vybral Teofila jako člověka, ve kterém měl důvěru, aby vykonal tento důležitý úkol. Nejprve obrací pozornost Teofila k záznamu Kristova života, jak je podán v knize Lukáše, který byl rovněž adresován tímtéž pisatelem Teofilovi. Kristovo učení mělo být uchováno v rukopisech a knihách (MS 40, 1903). 7-8. Kaž jednoduché evangelium a ne zarážející dohady – Učedníci by rádi věděli přesný čas zjevení příchodu Božího království, ale Ježíš jim řekl, že nemohou znát časy a doby; protože Otec jim to nezjevil. Pochopit, kdy Boží království bude obnoveno, nebylo pro ně věcí největšího významu, kterou by museli vědět. Měli být shledáni, jak následují Mistra, modlí se, očekávají, bdí a pracují. Měli představovat světu Kristův charakter. To, co bylo podstatné pro úspěšnou křesťanskou zkušenost ve dnech učedníků, je podstatné i v našich dnech. „On jim však řekl: Není vaše věc znát časy nebo doby, které Otec uložil ve své moci; ale přijmete moc Ducha Svatého přicházejícího na vás.” A když Duch svatý na ně sestoupí, co mají činit? „A budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku i v Samaří a až do posledních končin země.” To je to dílo, kterého se máme zúčastnit také i my. Místo, abychom žili v očekávání nějakého zvláštní období vzrušení, máme moudře využívat dosavadní příležitosti, konajíce to, co musí být vykonáno, aby duše mohly spaseny. Místo abychom vyčerpávali síly naší mysle na dohady ohledně časů a dob, které Pán uložil ve své vlastní moci a zatajil před lidmi, máme se podřídit vedení Ducha svatého, abychom mohli konat nynější povinnosti a udělovat chléb života, nesmíšený s lidskými názory duším, které hynou nedostatkem pravdy. Satan je stále připraven naplnit mysl teoriemi a úvahami, které odvádějí lidi od přítomné pravdy, a činí je nezpůsobilými pro hlásání světu poselství třetího anděla. Tak tomu bylo vždy; proto náš Spasitel musel často mluvit káravě k těm, kteří se oddávali spekulacím a vždy byli zvídaví, co se týká těch věcí, které Pán nezjevil. Ježíš přišel na zem, aby lidem oznámil důležitou pravdu, a přál si vštípit do jejich myslí nezbytnost přijetí a poslušnost vůči jeho přikázáním a poučením, konajíce jejich nynější povinnost, a jeho spojení sloužilo k tomu, aby udělilo poznání pro jejich bezprostřední a každodenní použití. Ježíš řekl: „Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“ Všechno, co byl učiněno a řečeno sledovalo tento jeden cíl – upevnit pravdu v jejich myslích, aby mohli dosáhnout věčný život. Ježíš nepřišel proto, aby lidi naplnil úžasem nějakým velkým ohlášením nějakého zvláštního času, ve kterém by měla nastat nějaká velká událost, ale přišel, aby poučil a spasil ztracené. Nepřišel, aby vzbudil a ukojil zvědavost, protože věděl, že to by jen zvýšilo touhu po zvědavosti a zázracích. Jeho cílem bylo udělit poznání, pomocí něhož by lidé mohli růst v duchovní síle a činit pokroky na cestě poslušnosti a pravé svatosti. Dával jim pouze takové poučení, které by bylo přiměřené potřebám jejich každodenního života, pouze takovou pravdu, jaká mohla být předána jiným pro stejné přijetí. Neučinil nová zjevení lidem, ale otevřel jejich chápání pravd, které byly dlouho zatemněné nebo nevhodné díky falešnému učení

178 kněží a učitelů. Ježíš postavil klenoty božské pravdy na jejich správné místo a v takovém pořadí, v jakém byly dány patriarchům a prorokům. A když jim udělil toto vzácné poučení, slíbil, že jim dá Ducha svatého, který jim připomene všechno, co jim On řekl. Jsme v neustálém nebezpečí povznést se nad prostotu evangelia. Na straně mnohých lidí existuje silná touha překvapit svět něčím originálním, co by pozvedlo lidi do stavu duchovní extáze a změnilo nynější průběh zkušenosti. Jistě, existuje velká potřeba změny v nynějším pořádku zkušenosti; protože svatost přítomné pravdy není uskutečňována tak, jak by měla být. Ale změna, kterou potřebujeme, je změna srdce a jí může být dosaženo pouze osobním žádáním Boha jednotlivě o jeho požehnání, úpěnlivými prosbami vysílanými k Němu o jeho moc, vroucími modlitbami, aby jeho milost mohla sestoupit na nás, a aby naše charaktery mohly být proměněny. To je změna, kterou dnes potřebujeme. A abychom mohli tuto zkušenost získat, měli bychom vynaložit vytrvalou sílu a projevit vroucí horlivost. Měli bychom se ptát s pravou upřímností: Co mám činit, abych byl spasen? Měli bychom znát právě ty kroky, kterými máme směřovat do nebe. Kristus předal svým učedníkům pravdy, jejichž šířku hloubku i hodnotu málo ocenili a ani nepochopili, a stejné poměry existují mezi Božím lidem dnes. Také selháváme v chápání velikosti a vnímání krásy pravdy, kterou nám Bůh dnes svěřil. Kdybychom učinili pokrok v duchovním poznání, viděli bychom, jak se pravda rozvíjí a rozšiřuje v oblastech, o kterých se nám ani nesnilo. Nikdy se však nerozvine v nějaké oblasti, která nás povede k představě, že můžeme znát časy a doby, které Otec uložil ve své vlastní moci. Znovu a znovu jsem byla varována ohledně určování času. Už nikdy nebude poselství pro lid Boží, které by se zakládalo na čase. Nemáme znát přesně stanovený čas ani pro vylití Ducha svatého, ani pro příchod Kristův (RH March 22, 1892). 8. (J 15,26-27). Nedostižný dar – Kristus určil, že když vystoupí z této země, udělí dar těm, kteří v Něho věří, a také těm, kteří v Něj uvěří. Jaký dar mohl být udělen, který by byl dost bohatý na to, aby podtrhl a poctil jeho vystoupení k prostřednickému trůnu? Musí být hoden jeho velikosti a jeho královské důstojnosti. Rozhodl, že pošle svého Zástupce, třetí osobu Božství. Tento dar nemohl být dostižen. Chtěl dát všechny dary v jednom, a proto Boží Duch, který je proměňující, osvěcující, a posvěcující mocí, bude jeho darem. ... Kristus toužil po takovém postavení, ve kterém by pomocí několika málo jednoduchých prostředků mohl vykonat nejdůležitější dílo. Plán vykoupení je rozsáhlý; ale jeho částí je jen několik a každá část závisí na druhé, zatímco všechny působí společně v nejvyšší jednoduchostí a v naprostém souladu. Kristus je představen svatým Duchem; a když je tento Duch oceněn, když ti, kteří jsou vedeni Duchem, předávají jiným sílu, kterou jsou naplněni, neviditelná struna, která podnítí celý celek, je dotčena. Kéž bychom všichni mohli pochopit, jak neomezené jsou božské zdroje (SW Nov. 28, 1905). Duch svatý udílí božskou moc. – Ježíš říká: „Přijmete moc Ducha svatého přicházejícího na vás.” Spojení Ducha svatého a svědectví Živého svědka mají varovat svět. Boží pracovník je nástrojem, skrze který přichází nebeské poselství, a Duch svatý uděluje slovu pravdy božskou moc (RH April 4, 1893). 8-9. Viz komentář EGW ke kap. 2,1-4. 9. (Ž 24,7-10; 47,5-6; 68,17-18; Ef 4,8). Kristus vystoupil jako Král – [citace Ž 47,5-6; 68,17-18]. Kristus přišel na zem jako Bůh v rouše lidství. Vystoupil na nebesa jako Král svatých. Jeho nanebevstoupení bylo hodné jeho vznešeného charakteru. Šel jako muž mocný v boji, jako vítěz, vedl jaté vězně. Byl doprovázen nebeskými zástupy uprostřed výkřiků a provolávání chvály a nebeských písní. ... Pouze na malý okamžik mohli učedníci naslouchat andělským písním, když jejich Pán vystupoval vzhůru s rukama roztaženýma k udělení požehnání. Neslyšeli pozdravy, když byl přijímán. Celá nebesa se spojila v jeho uvítání. Nemusel prosit o vstup. Celá nebesa byla poctěna jeho přítomností. ... Pečeť nebes byla vtisknuta na Kristovo smíření (MS 134, 1897). 9-11. (L 24,50-51). Plnost slávy nanebevstoupení byla zastřena – Nejvzácnější skutečností pro učedníky během Ježíšova nanebevstoupení bylo to, že jejich božský Učitel odešel od nich do nebe viditelným způsobem. ... Učedníci nejenom viděli Pána vystupujícího vzhůru, ale také obdrželi svědectví andělů, že odešel zaujmout trůn svého Otce v nebi. Poslední vzpomínkou, kterou učedníci měli mít na svého Pána bylo, že měl být pro ně jako soucitný Přítel, oslavený Vykupitel. Mojžíš zahalil svou tvář, aby skryl slávu zákona, která se v ní odrážela, a stejně tak sláva Kristova nanebevstoupení byla před lidským zrakem zahalena. Jas nebeského doprovodu a otevření nádherných Božích bran k jeho uvítání nebyl lidským smrtelným zrakem postřehnutelný. Kdyby Kristova cesta do nebe byla zjevena učedníkům v celé její nepopsatelné slávě, nemohli by snést tento pohled. Kdyby spatřili myriády andělů a slyšeli projevy triumfu z nebeského cimbuří, když byly pozdvihnuty věčné brány, rozdíl mezi tou slávou a jejich vlastními životy v světě utrpení by byl tak obrovský, že by sotva byli schopni znovu zvednout břímě jejich pozemského života a připraveni vykonat s odvahou a věrností poslání, který jim Spasitel svěřil. Dokonce Utěšitel – Duch svatý, který jim byl poslán, by nebyl správně doceněn, ani by dostatečně nemohl posílit jejich srdce, aby byli schopni snést výtky, urážky, vězení a smrt, bude-li to potřebí. Jejich smysly nemohly být tak zaslepené nebeskou slávou, aby ztratili z očí charakter Krista na zemi, který měli mít na sobě vyražený. Měli jasně ve svých myslích udržovat krásu a majestát jeho života, dokonalý soulad všech jeho vlastností a tajemné spojení božského a lidského v jeho přirozenosti. Bylo lépe, aby pozemská známost učedníků s jejich Spasitelem skončila v slavnostním, tichém a vznešeném způsobu, právě tak, jak se to stalo. Jeho viditelný odchod ze světa byl v souladu s tichostí a pokorou jeho života (3SP 254-255).

179 11. Svaté lidství přenesené do nebe – Kristus vystoupil do nebe, nesouce na sobě posvěcenou, svatou lidskou podobu. Vzal toto lidství do nebeských dvorů a bude ho nosit po věčné věky jako Ten, který vykoupil každého člověka nacházejícího se v Božím městě (RH March 9, 1905). (J 12,45; Ko 1,15; Žd 1,3). Osobní Spasitel – Kristus přišel jako osobní Spasitel světa. On představil osobního Boha. Vystoupil na výsost jako osobní Spasitel, a vrátí se opět tak, jako vystoupil do nebe - jako osobní Spasitel (MS 86, 1898). (Mt 28,20; J 14,2-3; 16,24; Žd 9,24). Nový pohled na nebe – Jakým zdrojem radosti bylo pro učedníky poznání, že mají v nebi takového Přítele, který se za ně přimlouvá! Díky viditelnému Kristovu nanebevstoupení se změnily všechny jejich pohledy a rozjímání o nebi. Jejich mysle se předtím obíraly tím, že nebe je oblast nekonečného prostoru, obývané duchy bez těla. Nyní bylo nebe spojené s přemyšlením o Ježíši, kterého milovali a ctili nad všechno ostatní, s kterým rozmlouvali a putovali, kterého se dotýkali, dokonce jeho vzkříšeného těla, který mluvil o naději a potěšoval jejich srdce a který v době, kdy tato slova byla na jeho rtech, byl vzat vzhůru před jejich zraky, a jeho hlas se k nim ozvěnou vrátil, když Ho vítal oblačný vůz andělů: „A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.” Nebe se jim již více nemohlo jevit jako neurčitý, nepochopitelný prostor, naplněný nehmotnými duchy. Nyní na nebe pohlíželi jako na svůj budoucí domov, kde byly pro ně jejich milujícím Vykupitelem připraveny příbytky. Modlitba byla oděna novým významem, protože od té doby to bylo společenství s jejich Spasitelem. S novým a dojímavým vzrušením a neochvějnou důvěrou, aby jejich modlitba byla vyslyšena, se shromažďovali v horní místnosti, aby vysílali své prosby a dožadovali se zaslíbení Spasitele, který řekl: „Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.” Modlili se v Ježíšově jménu. Měli hlásat evangelium – Kristus v lidské podobě jako muž bolesti; Kristus ponížený, zajatý bezbožnými rukama a ukřižovaný; Kristus vzkříšený a vystupující do nebe, do Boží přítomnosti, aby byl Obhájcem člověka; Kristus přijde opět s mocí a velikou slávou na nebeských oblacích (3SP 262-263). 14. Víra Ježíšových bratří utvrzena – [citace Sk 1,9-14]. „...a s jeho bratry.” “ Tito mnoho ztratili kvůli své nevěře. Byli mezi těmi, kteří pochybovali, když se Ježíš objevil v Galileji. Ale nyní pevně věřili, že Ježíš byl Synem Božím, zaslíbeným Mesiášem. Jejich víra byla utvrzena (Letter 115, 1904). 26. (Joz 7,16-18). Nevěřit ve vrhání losů – Nechť se nikdo nedá odvést od zdravých, rozumných zásad, které Bůh ustanovil pro poučení svého lidu, aby byl závislý pro zjištění směru na každý takový prostředek jako je házení mincí. Takový způsob je velmi potěšující pro nepřítele duší; protože on působí, aby ovládal minci, a jejím prostřednictvím uskutečnil své plány. Nechť se nikdo nenechá tak snadno oklamat, aby se spoléhal na nějaké takové pokusy. Nechť nikdo nesnižuje, nepodceňuje svou zkušenost, uchylováním se k laciným prostředkům k zjištění správné cesty v důležité záležitosti spojené s Božím dílem. Pán nepracuje nijakým náhodným způsobem. Hledejte Ho co nejhorlivěji na modlitbě. On zapůsobí na mysl, dá slova a schopnost mluvit. Boží lid má být poučen, aby nespoléhal na lidské výmysly a nejisté důkazy jako na prostředky poznání Boží vůle ve vztahu k nim. Satan a jeho pomocníci jsou vždy připraveni, aby využili vhodnou příležitost, která se naskytne, aby odvedli duše od čistých zásad Božího slova. Lid, který je veden a vyučován Bohem, nedá žádný prostor výmyslům, pro které neplatí „Tak praví Pán” (Sp. T. ser. B, no. 17. p. 28). Nevěřím ve vhazování losů. Máme v Bibli jasné „tak praví Pán”, co se týče všech duchovních povinností. ...Čtěte své Bible s mnohými modlitbami. Nesnažte se pokořit jiné, ale pokořte se sami před Bohem, a jednejte s druhými něžně. Metat losy pro úředníky církve není podle Božího řádu (Letter 37, 1900). KAPITOLA 2. Čtěte a představujte Skutky 2. kap. – Čtěte, přijímejte a představujte jiným druhou kapitolu knihy Skutků apoštolských. Potřebujeme hlubší zbožnost a pravou tichost Velkého Učitele. Byla jsem poučena, ... že celá kniha Skutků apoštolských je naší učebnicí. Všichni potřebujeme pokořit svá vlastní srdce a mít každodenní obrácení (Letter 32, 1910). 1-4. (kap. 1,8.9; Ef 4,8). Kristovo zaslíbení naplněno – Nyní nadešel čas. Duch čekal na ukřižování, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Krista. Po deset dnů přinášeli učedníci své prosby o vylití Ducha a Kristus v nebi k nim přidal svou přímluvu. To byla doba jeho nanebevstoupení a uvedení do úřadu, jako slavnost v nebi. Vystoupil na výsost, vedl jaté vězně a nyní se dožadoval daru Ducha, aby ho mohl vylít na své učedníky (SW Nov. 28, 1905). Nebeská zásobárna moci není uzavřena – (citace Sk,1-4). Bůh nám chce dát podobné požehnání, když ho budeme opravdově hledat. Pán nezavřel zdroj nebes po vylití jeho Ducha na prvotní učedníky. Také i my můžeme obdržet plnost jeho požehnání. Nebe je plné pokladů jeho milosti, a ti, kteří přicházejí k Bohu ve víře, se mohou dožadovat všeho, co On zaslíbil. Jestliže nevlastníme jeho moc, tak je to kvůli naší duchovní strnulosti, naší netečnosti a lhostejnosti. Vyjděme z tohoto formalismu a strnulosti (RH June 4, 1889). (Oz 6,3; Jl 2,23,28-29; Za 10,1; Zj 18,1). Letnice se budou opakovat s větší mocí – S opravdovou touhou pohlížím kupředu na dobu, kdy se události dne letnic budou opakovat ještě s větší mocí než v té době. Jan říká: „Viděl jsem anděla sstupujícího s nebe, majícího moc velikou, a země osvícena byla od slávy jeho.” Tehdy, tak jako v době letnic, uslyší lidé pravdu hlásanou jim každý ve svém vlastním jazyce. Bůh může vdechnout nový život do každé duše, která Mu opravdově touží sloužit, může se dotknout rtů řeřavým uhlím z oltáře a způsobit, aby se stala výmluvným jeho chválou. Tisíce hlasů budou naplněny mocí, aby mluvily úžasné pravdy Božího Slova. Koktavý jazyk

180 bude rozvázán a bázlivý bude učiněn silným, aby nesl odvážné svědectví pravdy. Snad Pán pomůže svému lidu očistit chrám duše od každého poskvrnění a udržet s Ním takové úzké spojení, aby mohli být účastníky pozdního deště, když bude vylit (RH June 20, 1886). 1-4,14,41 (Ef 4,30). Žeň Kristovy setby – V díle, které bylo učiněno v den letnic, můžeme vidět, co může být vykonáno používáním víry. Ti, kteří věřili v Krista, byli zapečetěni Duchem svatým. Když se učedníci shromáždili spolu, „stal se rychle zvuk, ... jako přicházejícího větru prudkého, a naplnil všecken dům, kdež seděli. I ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň, kterýžto posadil se na každém z nich.” A Petr povstal mezi nimi a promluvil s velikou mocí. Mezi těmi, kteří ho poslouchali, byli zbožní židé, kteří byli upřímní ve své víře. Ale moc, která doprovázela slova řečníka, je přesvědčila, že Kristus byl skutečně Mesiášem. Jaké mocné dílo bylo vykonáno! Tři tisíce duší bylo obráceno v jednom dni. Toto semeno bylo zaseté největším Učitelem světa, jakého kdy svět poznal. Po tři a půl roku Boží Syn pobýval v zemi judské, hlásajíce poselství evangelia pravdy a konajíce mocná znamení a divy. Semeno bylo zaseto a po jeho nanebevstoupení nastala velká žeň. Více bylo obrácených následkem jednoho kázání ve dni letnic než bylo obrácených během všech let Kristovy služby. Tak mocně Bůh působí, když se lidé odevzdají vedení Ducha (MS 85, 1903). 1-12. (kap. 4,13). Druhé vydání Kristova učení – Když učedníci obdrželi křest Duchem svatým, kněží a přední mužové žasli nad slovy, která oni mluvili, protože je znali jako lidi neučené a prosté. Poznali však, že byli s Ježíšem. Jejich učení bylo druhým vydáním Kristova učení, vyslovením jednoduchých, velikých pravd, které zazářily světlem do zatemnělých myslí a obrátily v tomto dni tisíce. Učedníci začali chápat, že Kristus byl jejich Obhájcem v nebeských dvorech a že byl oslavený. Mohli mluvit, protože Duch svatý jim dal výmluvnost (MS 32, 1900). 17-18. Viz komentář EGW k Joel 2,28-29. KAPITOLA 3. 17. Žádná omluva pro úmyslnou nevědomost – „Vím, že jste to z nevědomosti učinili,” řekl Petr; ale tato nevědomost neomluvila tento jejich čin, protože jim bylo uděleno velké světlo. Tato výpověď jim byla učiněna proto, aby věděli, že Kristus byl Knížetem života, kterého neměli ukřižovat. Proč to však nevěděli? Protože to nechtěli vědět. Neměli zájem hledat a zkoumat a jejich nevědomost je dovedla do věčné záhuby. Měli nejmocnější svědectví, na němž mohli zakládat svou víru, a byli zavázáni před Bohem přijmout svědectví, které jim On dal. Jejich nevěra je učinila vinnými krve jednorozeného Syna nekonečného Boha (MS 9, 1898). KAPITOLA 4. 12. Viz komentář EGW k 1 Tm 2,5. 13. Viz komentář EGW ke kap. 2,1-12. KAPITOLA 5. 1-11. Posvátnost slibů a závazků – Lidem je třeba vštípit posvátnost jejich slibů a závazků vůči Boží věci. Takové sliby nejsou všeobecně považovány za tak závazné jako dlužní úpis člověka vůči člověku. Ale je slib méně posvátný a závazný, protože je dán Bohu? Protože postrádá některé odborné výrazy a nemůže být vynucen zákonem, bude křesťan přehlížet závazek, na který dal své slovo? Žádná zákonná poznámka nebo pouto není více závaznější než slib daný Boží věci (RH May 23, 1893). 29. Co mluví Bůh? – Nemáme se ptát: Jaké jsou zvyky lidí nebo co je zvykem světa? Nemáme se ptát: Jak mám jednat, abych mohl mít uznání lidi? Nebo co bude svět tolerovat? Otázka velkého zájmu pro každou duši zní: Co řekl Bůh? Máme číst jeho slovo a řídit se jím, neodchylujíce se ani o jednu jotu nebo puntík od jeho požadavků, ale jednat bez ohledu na lidské tradice a soudní pravomoc (RH Oct. 1, 1895). 31. (Ř 2,4). Pokání je Kristovým darem – [citace Sk 5,31]. Pokání je stejně tak Kristovým darem jako odpuštění a nemůže být nalezeno v srdci, ve kterém Ježíš nepůsobí. Bez Kristova Ducha se nemůžeme kát, aby mohlo být probuzeno svědomí, stejně tak, jak nám bez Krista nemůže být odpuštěno. Kristus přitahuje hříšníka zjevením své lásky na kříži a toto zjemní srdce, zapůsobí na mysl a vyvolá lítost a pokání v duši (RH April 1, 1890). KAPITOLA 6. 1-7. Zodpovědnosti v Božím díle mají být rozděleny – Pán nám zde dává příklad péče, jaká by měla být prokazována při výběru lidí pro jeho službu. V této věci nemá být jeden člověk zatížen nesením velkých povinností. Bylo vybráno sedm mužů, a oni měli být ve svém díle úzce spojeni (MS 91, 1899).

181 KAPITOLA 7. 22. Viz komentář EGW k Ex 2,11. KAPITOLA 8. 4. Viz komentář EGW ke kap. 18,2. 9-24. (2 Pt 1,14). Pavel a Petr mučedníky v Římě – Apoštol Pavel a Petr po mnoho let působili na místech od sebe vzdálených. Posláním Pavla bylo přinášet evangelium pohanům, zatímco Petr pracoval hlavně pro Židy. Ale z prozřetelnosti Boží podali oba svědectví o Kristu v hlavním městě světa a na jeho půdě prolili svou krev jako símě pro hojnou žeň svatých a mučedníků. Asi v době Pavlova druhého uvěznění byl také Petr zatčen a uvězněn. Pavel se stal zvlášť nepohodlný úřadům pro svou horlivost a úspěch při odhalování podvodů a zmaření úkladů kouzelníka Šimona Velikého, který šel za ním do Říma, aby se protivil a překážel dílu evangelia. Nero věřil v magii a podporoval Šimona. Proto se na apoštola velice rozzlobil a okamžitě nařídil, aby byl uvězněn (LP 328). 27. Příklad poslušnosti – Když Bůh určil Filipovi jeho úkol, učedník neřekl: „Pán to tak nemyslí.” Ne; „on vstal a šel”. Naučil se lekci podřízení se Boží vůli. Uvědomil si, že každá duše je v Božích očích vzácná a že andělé jsou posíláni, aby přivedli ty, kteří hledají světlo, do spojení s těmi, kteří jim mohou pomoci. Dnes tak jako tenkrát andělé čekají na to, aby mohli přivést lidi ke svým spolubližním. ... V této zkušenosti Filipa a Etiopana je představeno dílo, ke kterému Pán vyzývá svůj lid (RH March 2, 1911). KAPITOLA 9. 1-2. Nová víra vykvetla v Damašku – Zdá se, že v Damašku nová víra získala nový život a sílu. Tam musí být započato dílo pronásledování a pro toto dílo byl vybrán Saul (YI Nov. 15, 1900). (kap. 22,4; 26,11). Saul je sveden a oklamán – Saul měl velké množství energie a horlivost pro uskutečnění klamné víry v pronásledování Božích svatých, zavírajíce je do vězení a vydávajíce je na smrt. I když svou vlastní rukou nikoho nezabil, přesto měl hlas při činění rozhodnutí a horlivě ho podporoval. Připravoval cestu a předával věřící v evangelium do rukou, které je zbavily života. S ohledem na svou horlivost Pavel sám o sobě říká: „Náramně jsem se rozlítil na ně.” „Já jsem tu cestu pronásledoval až na smrt, svazoval jsem a dával do vězení muže i ženy.” „Saul pak ještě dychtě po pohrůžkách a po mordu proti učedlníkům Páně”, nešel k nejnižším nevzdělaným třídám, ale k nejvyšším náboženským autoritám světa, k lidem, kteří sehráli svou roli při odsouzení Krista na smrt, k lidem, kteří vlastnili ducha a postoj Kaifáše a jeho spolku. Saul si myslel, že tito velcí lidé, kdyby měli náboženské, odhodlané pomocníky, mohli by s jistotou umlčet tuto malou hrstku fanatických lidí. A tak Saul šel k nejvyššímu knězi. „A vyžádal od něho listy do Damašku do škol, nalezl-li by tam té cesty které muže nebo ženy, aby svázané přivedl do Jeruzaléma.” Kristus to dopustil a mnozí, velmi mnozí ztratili své životy za svoji víru v Něho. Pavel si upřímně myslel, že pronásledoval slabou, primitivní, fanatickou sektu. Neuvědomoval si, že on sám byl tím, který byl sveden a oklamán a kráčel nevědomky pod praporem knížete temnosti (MS 142, 1897). 1-4. (kap. 26,9; 1 K 15,9). Saulova nevěra upřímná, ale neomluvitelná – Mysl, která odporuje pravdě, vidí všechno v převráceném světle. Je zapletena do jistých osidel nepřítele a vidí věci ve světle nepřítele. Saul z Tarsu byl toho příkladem. Neměl žádné morální právo být nevěřícím. Ale on se rozhodl přijmout raději názory lidí než Boží rady. Znal proroctví poukazující na Mesiáše, ale výroky rabínů, slova lidí, byla upřednostňována. Ve své vlastní moudrosti Saul neznal Boha ani Ježíše Krista, kterého poslal Bůh. Později, když si připomínal svou zkušenost, prohlásil, že si myslel, že konal mnoho věcí v rozporu se jménem Ježíše z Nazareta. Saul byl upřímný ve své nevěře. Neměl žádné neoprávněné nároky a Ježíš ho zastavil na jeho cestě života a ukázal mu na čí straně pracuje. Pronásledovatel přijal Kristova slova a obrátil se od nevěry k víře v Krista. Saul nezacházel s lhostejností s nevěrou, která ho vedla k následování po satanově cestě a byla příčinou utrpení a smrti nejvzácnějších země – těch, kterých svět nebyl hoden. Neobhajoval se, že jeho chyba úsudku byla odpustitelná. Dlouho po svém obrácení mluvil o sobě jako o nejpřednějším z hříšníků. „Nebo já jsem nejmenší z apoštolů,” řekl, „kterýž nejsem hoden slouti apoštol, protože jsem se protivil církvi Boží.“ Neučinil ani jednu omluvu za své kruté jednání, když věrně následoval svědomí, které bylo falešné (MS 9, 1898). 3-6. Viz komentář EGW k 1 K 2,1-5. 3-9. Učiněn slepým, aby mohl vidět – Jaké ponížení to bylo pro Pavla, když se dozvěděl, že po celou tu dobu používal své síly proti pravdě, a domnívajíce se, že koná Boží službu, byl pronásledovatelem Krista. Když se sám Spasitel zjevil Pavlovi v jasných paprscích své slávy, byl naplněn odporem ke své práci a sám k sobě. Moc Kristovy slávy ho mohla zničit, ale Pavel byl vězněm naděje. Byl učiněn fyzicky slepým slávou přítomnosti Toho, jemuž se rouhal. Ale stalo se to proto, aby mohl mít duchovní zrak, aby mohl být probuzen ze strnulosti, která otupovala a umrtvovala jeho vnímání. Jeho svědomí, probuzené, nyní působilo se sebeobviňující silou. Horlivost jeho práce, jeho vážný odpor vůči světlu, které na něho zářilo skrze Boží posly, nyní přineslo odsouzení na jeho duši a on byl naplněn hořkou lítostí. Již se déle

182 nepovažoval za spravedlivého, ale odsouzeného zákonem v myšlení, v duchu, i v skutku. Považoval se za hříšníka, naprosto ztraceného, bez Spasitele, kterého pronásledoval. Ve dnech a nocích své slepoty měl čas na přemýšlení a vrhl se celý bezmocný a zoufalý na Krista, na Toho, který mu jedině mohl odpustit a přiodít ho spravedlností (MS 23, 1899). 6. Božská a lidská spolupráce je nezbytná – Pán vždy uděluje lidskému nástroji jeho práci. Je to božská a lidská spolupráce. Zde člověk pracuje v poslušnosti a podřízenosti vůči božskému udělenému světlu. Kdyby Saul řekl: Pane, já vůbec nejsem nakloněn řídit se tvými zvláštními pokyny k uskutečnění mého vlastního spasení, tehdy by Pán nechal zářit desetkrát větší světlo na Saule a i tak by to bylo zbytečné. Dílem člověka je spolupracovat s Bohem. A je to velmi tvrdý, nelítostný boj, který přichází, jde ruku v ruce s cílem a hodinou velkého předsevzetí a rozhodnutí člověka podřídit vůli a cestu vůlí Boží a Boží cestě. ... Charakter bude určovat povahu předsevzetí i činu. Takové jednání není v souladu s pocity nebo sklony, ale s poznanou vůlí našeho Otce, který je v nebesích. Následujte a podřiďte se vedení Ducha svatého (Letter 135, 1898). 8-9. (2 K 12,7-9; Ga 6,17). „Znamení Pána Ježíše” – [Pavel] vždy nosil s sebou znamení Kristovy slávy na svém těle, na svých očích, které byly oslepeny nebeským světlem (LP 34). 18-19. Pavlův křest – Pavel byl pokřtěn Ananiášem v řece, v Damašku. Pak se posílil pokrmem a ihned začal kázat Ježíše věřícím ve městě, právě těm, kvůli kterým se vydal z Jeruzaléma za účelem jejich zničení (LP 32). 25-27. (Ga 1,17-18). Setkávají se dvě velké osobnosti – Brány města byly ve dne v noci pečlivě střeženy, aby byl znemožněn jeho útěk. Strach učedníků je přitáhl na modlitbách k Bohu; málokdo z nich mohl spát, protože byli příliš zaměstnáni vymýšlením možností a způsobů pro útěk vyvoleného apoštola. Nakonec vymysleli plán, že ho v noci vysadí z okna a spustí ho dolů přes zeď v koši. Tímto ponižujícím způsobem se Pavlovi podařilo utéct z Damašku. Nyní se odebral do Jeruzaléma, protože se chtěl seznámit s tamějšími apoštoly a zvláště s Petrem. Velice se toužil setkat s galilejskými rybáři, kteří žili, modlili se a rozmlouvali s Kristem na zemi. ... Pokusil se přidružit ke svým bratřím učedníkům; ale jak veliký byl jeho žal a zklamání, když zjistil, že ho nechtěli přijmout mezi sebe jako svého. Pamatovali si na jeho dřívější pronásledování a podezírali ho z toho, že je chce znovu oklamat a zahubit. Slyšeli sice o jeho podivuhodném obrácení, ale protože ihned odešel do Arábie a už se o něm dále nic určitého nedozvěděli, nevěřili zprávám o jeho veliké změně. Barnabáš, který štědře přispíval svými penězi na podporování Kristovy věci a na zmírnění nouze chudých, znal Pavla z doby, kdy ještě pronásledoval věřící. Nyní k němu přistoupil a obnovil tuto svou známost, vyslechl Pavlovo svědectví o jeho podivuhodném obrácení a o tom, co zažil od té doby. Plně Pavlovi uvěřil a přijal ho, vzal ho za ruku a přivedl ho k apoštolům. Vypravoval jim jeho zážitky, které právě slyšel – že se mu Ježíš osobně zjevil na jeho cestě do Damašku, že s ním rozmlouval, že Pavel znovu nabyl svůj zrak v odpovědi na Ananiášovy modlitby a potom hlásal v městských synagógách, že Ježíš je Syn Boží. Apoštolové již déle neváhali; nemohli odporovat Bohu. Petr a Jakub, kteří byli v té době jedinými apoštoly v Jeruzalémě, podali pravici společenství bývalému krutému pronásledovateli jejich víry; a od této chvíle ho tak velmi milovali a vážili si ho, jak se mu dříve vyhýbali a obávali se ho. Zde se setkaly dvě velké osobnosti nové víry – Petr, jeden z vyvolených společníků Krista, když byl zde na zemi, a Pavel, farizeus, který od doby Ježíšova nanebevstoupení se s Ním setkal tváří v tvář, rozmlouval s Ním, viděl Ho též ve vidění a poznal povahu jeho díla v nebi (LP 34-36). KAPITOLA 10. Nebe je blízko tomu, kdo hledá duše – V desáté kapitole Skutků apoštolských máme ještě další příklad služby nebeských andělů, mající za následek obrácení Kornelia a jeho druhů. Čtěte tuto kapitolu [v. 8 - 10] a věnujme ji zvláštní pozornost. V ní spatříme, že nebesa jsou mnohem blíže křesťana, který se účastní díla záchrany duší, než si mnozí myslí. Z toho bychom se měli také naučit lekci, jak Bůh pohlíží na každou lidskou bytost, a že každý by měl jednat se svým bližním jako s jedním z pomocníků Páně k dokončení jeho díla na zemi (MS 17, 1908). 1-4 (Fp 4,18). Modlitba a dávání almužen jako vonné kadidlo – [citace Sk 10,1-4]. Úžasná výsada pro každého člověka v tomto životě je mít doporučení od Boha jako Kornelius. A co bylo podstatou tohoto uznání? – „Modlitby tvé a almužny tvé jsou vstoupily na paměť před tváří Boží.” Žádná modlitba ani dávání almužen nemá samo o sobě nějakou účinnost, nějakou moc, aby doporučilo hříšníka Bohu; jedině Kristova milost, díky jeho usmiřující oběti, může obnovit srdce a učinit naši službu přijatelnou Bohu. Tato milost pohnula srdcem Kornelia. Kristův Duch promluvil k jeho duši; Ježíš ho přitáhl a on se tomu podvolil. Jeho modlitby a almužny nebyly od něj žádány ani vymáhány; nebyly cenou, kterou chtěl zaplatit, aby si mohl zajistit nebe; byly však ovocem lásky a vděčnosti vůči Bohu. Taková modlitba plynoucí z upřímného srdce stoupá jako vonné kadidlo před Pána; a přinášené oběti pro jeho věc a dary pro potřebné a trpící jsou obětmi, které jsou mu dobře příjemné. Proto také dary Filipenských bratří, které sloužily potřebám apoštola Pavla, když byl vězněm v Římě, jsou nazvány „vůni rozkošnou, oběti vzácnou a dobře libou Bohu.”

183 Modlitby a almužny jsou spolu úzce spojeny – vyjadřují lásku k Bohu a k našim bližním. Jsou uskutečněním dvou velkých zásad Božího zákona: „Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze vší síly své”; a „milovati budeš bližního svého jako sebe samého”. I když nás tedy naše dary nemohou doporučit Bohu nebo si získat jeho přízeň, přece však jsou důkazem toho, že jsme obdrželi Kristovu milost. Jsou zkouškou upřímnosti našeho vyznání lásky (RH May 9, 1893). 1-6. (Žd 1,14). Služební andělé zaznamenávají každého jednotlivě – Ten stejný svatý Strážce, který říká: Znám Abraháma, znal také Kornelia a poslal svého anděla s poselstvím k muži, který přijal a zužitkoval veškeré světlo, které mu dal Bůh. Anděl řekl: „Modlitby tvé a almužny tvé vstoupily na paměť před tváří Boží. Protož nyní pošli muže některé do Joppen, a povolej Šimona, kterýž má příjmí Petr.” Pak mu byly dány zvláštní pokyny: „Tenť hospodu má u nějakého Šimona koželuha, kterýž má dům u moře. Onť poví tobě, co bys měl činiti.” Takto působí anděl Páně, aby přivedl Kornelia do spojení s lidským nástrojem, aby skrze něho mohl přijmout větší světlo. Studujte pečlivě celou tuto kapitolu a uvidíte jednoduchost celé této záležitosti. Pak přemýšlejte o tom, že Pán zná každého z nás jménem, a stejně tak místo, kde žijeme, i ducha, kterého vlastníme a každý skutek našeho života. Služební andělé procházejí sbory, zaznamenávají naši věrnost v naší jednotlivé oblasti povinností (Letter 20a, 1893). Ti, kteří opravdově hledají, nezůstanou v temnotě – Zde máme položený jasný důkaz, že Pán neponechá v temnotě ty, kteří následují veškeré světlo, které jim bylo dané, ale pošle své anděly, aby s nimi rozmlouvali. Kornelius žil v souladu s pokyny danými v písmech Starého zákona, a proto mu Pán poslal posla, aby mu pověděl, co má činit. Bůh mohl předat Korneliovi veškeré pokyny, které potřeboval skrze anděla, ale to nebylo jeho plánem. Jeho cílem bylo postavit Kornelia do spojení s těmi, kteří obdrželi poznání shůry, a jejichž úkolem bylo udělit toto poznání těm, kteří hledají světlo. Takto Bůh vždy jedná se svým lidem. ... Kornelius byl poslušný daným pokynům. Připojil se k se s církvi a stal se užitečným a vlivným spolupracovníkem Božím. Bůh používá Jím ustanovené nástroje – [citace Sk 10.1-4]. Anděl mu nepředal světlo, jaké mu mohlo být dáno, ale ukázal mu směr, kterým se má dát, aby mohl vstoupit do spojení s tím člověkem, který by mu mohl oznámit drahocennou pravdu. ... [citace Sk 10,5-6]. Kornelius se bezvýhradně podřídil těmto pokynům a ten stejný anděl šel navštívit Petra, aby i jemu předal své pokyny. Tato kapitola [Skutky 10] má pro nás mnoho drahocenných rad a měli bychom ji studovat s pokornou pečlivostí. Když Pán má své ustanovené nástroje, skrze které pomáhá duším, a lidé si těchto nástrojů neváží a nechtějí od nich přijmout pomoc a usmyslí si, že chtějí být vyučováni přímo Bohem, tehdy Pán jejich tužby neuspokojí. Člověk, který zaujme takové postavení, je v nebezpečí, že přijme hlasy cizích a bude sveden na falešné stezky. Stejně tak Kornelius jako i Petr byli poučeni, co mají dělat, aby uposlechli slov anděla. Kornelius shromáždil celou svou domácnost, aby mohli společně slyšet poselství světla od Petra. Kdyby řekl: Nechci být vyučován nějakým člověkem, anděl Boží by ho ponechal samotného; ale Kornelius takový postoj nezaujal (RH Oct. 10, 1893). Mnozí jsou dnes jako Kornelius – Mnozí jsou dnes ve stejném postavení, v jakém se nacházel Kornelius. Žijí podle světla, které obdrželi, a Bůh s nimi mluví tak, jako mluvil s Korneliem, a přivede je skrze své ustanovené nástroje na místo, kde přijmou pravdu do úrodných a upřímných srdcí. Bůh zjeví sám sebe těm, kteří se snaží formovat takové charaktery, které může schválit. Modlitby těch, kteří se Ho bojí, kteří znají své povinnosti vůči Němu, budou vyslyšeny a zodpovězeny. Pán obrací zvláštní pozornost na ty, kteří chodí ve světle, které jim dal, a kteří svými skutky dokazují, že se snaží Boha ctít. Prostřednictvím Petra představil perlu velké ceny a skrze Kornelia a jeho rodinu mnohé duše, které budou přivedeny k světlu (RH Aug. 8, 1899). Díky úžasnému Božímu působení byl Kornelius pohnut k tomu, aby spojil svůj činorodý, věrný život do spojení s Kristovými učedníky. Tak tomu bude v posledních dnech. Mnozí si budou cenit Boží moudrost nad každou pozemskou výhodu a budou poslušni Božímu slovu jako nejvyššímu pravidlu. Takoví budou přivedeni k velkému světlu. Takoví přijdou k poznání pravdy a budou se snažit přinést toto světlo pravdy těm svým známým, kteří jako oni sami touží po pravdě. Takto se stanou svědomitými nositeli světla světu. Sami puzeni Boží láskou, budou pudit ostatní a budou využívat každou příležitost k pozvání a pobízení jiných, aby přišli a spatřili krásu pravdy a vložili své schopnosti k pokroku Božího díla (MS 97, 1898). Někteří, kteří jsou počteni mezi obchodníky a knížata, zaujmou své postavení poslušnosti vůči pravdě. Boží oko spočívá na takových, kteří jednají v souladu se světlem, jež obdrželi, zachovávajíce svou bezúhonnost. Kornelius ... udržoval svou náboženskou zkušenost, přísně kráčejíce v souladu se světlem, které obdržel. Bůh na něho shlédl a poslal k němu svého anděla s poselstvím. Nebeský posel prošel kolem samospravedlivých a přišel ke Korneliovi a nazval ho jménem (MS 97, 1898). Mnoho již bylo řečeno ohledně naší povinnosti k zanedbaným chudým. Neměla by však být věnována určitá pozornost opomíjeným bohatým? Mnozí hledí na tuto třídu jako na beznadějné a činí velmi málo pro to, aby otevřeli oči těch, kteří zaslepení a omámení leskem pozemské slávy nepočítají s věčností. Tisíce bohatých lidí odešlo do hrobu nevarováno. Ale je lhostejné, jak se nám mohou jevit, mnozí mezi bohatými mají obtížené duše. ... Bohatství a světská čest nemohou uspokojit duši. Mnozí mezi bohatými touží po nějakém božském ujištění, nějaké duchovní naději. Mnozí touží po něčem, co ukončí jednotvárnost jejich bezcílného života. Mnozí ve veřejném životě cítí svou potřebu po něčem, co nemají. Nemnozí z nich chodí do kostela, protože cítí, že mají z toho malý užitek. Učení, které tam slyší, se nedotýká jejich srdcí. Nemáme jim snad předložit zvláštní výzvu?

184 Bůh povolává horlivé, pokorné pracovníky, kteří ponesou evangelium k vyšším třídám. Neexistuje žádný příležitostný, náhodný dotyk, kterým by bohaté, svět milující duše mohly být přitaženy ke Kristu. Musí být vynaloženo rozhodné osobní úsilí muži a ženami prodchnutými misijním duchem, těmi, kteří neselžou, ani se nedají odradit (RH April 6, 1911). KAPITOLA 12. 6. Petr připraven položit svůj život – Apoštol nebyl zastrašen vzniklou situací. Od chvíle, kdy po svém zapření Krista byl znovu dosazen na svůj úřad, čelil Petr neohroženě nebezpečí a prokazoval šlechetnou kuráž a smělost při hlásání ukřižovaného, zmrtvýchvstalého a nanebevstoupivšího Spasitele. Když ležel ve své žalářní kobce, vzpomněl si na slova, jež mu řekl Kristus: „Vpravdě, vpravdě ti pravím. Dokud jsi byl mladší, opasával ses sám a chodil, kam jsi chtěl. Až však zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě opásá a povede tě, kam nechceš.” Petr věřil, že přišel čas, aby položil svůj pro Kristovu věc (RH April 27, 1911). KAPITOLA 14. 16. Viz komentář EGW k Ř 1,20-21. KAPITOLA 15. 1,5. (Ř 2,24-29; Ga 5,6; Ef 2,14-16; Ko 2,14-17; Tt 1,9-11). Obřízka nemá po kříži žádnou cenu – [citace Tt 1,9-11.13-14]. V Pavlových dnech byli takoví, kteří neustále zdůrazňovali obřízku a přinášeli mnoho důkazů z Bible, aby ukázali její závaznost pro Židy; ale toto učení nemělo v té době již žádný význam; protože Kristus zemřel na kříži Golgoty a obřízka na těle nemohla mít žádný další význam. Symbolická služba a s ní spojené obřady byly zrušeny na kříži. Velký skutečný Beránek Boží se stal obětí za vinného člověka a stín se setkal se skutečností. Pavel se snažil přivést mysle lidí k velké pravdě pro tento čas; ale ti, kteří tvrdili, že jsou Ježíšovými následovníky, byli zcela zaujati vyučováním tradice Židů a závaznosti obřízky (RH May 29, 1888). 4-29. Viz komentáž EGW ke Ga 2,1-10. 11. (Ga 3,8; 1 K 10,4). Pouze jedno evangelium – Neexistuje žádný takový protiklad, jak se často tvrdí, že existuje mezi Starým a Novým zákonem, Božím zákonem a Kristovým evangeliem, židovskými požadavky a těmi v křesťanské době. Každá duše spasená v předcházející době byla spasena Kristem stejně tak, jak jsme spaseni skrze Něho my dnes. Patriarchové a proroci byli křesťané. Zaslíbení evangelia bylo dáno prvnímu páru v Edenu, když se následkem přestoupení sami odloučili od Boha. Evangelium bylo hlásáno Abrahámovi. Všichni Hebrejové pili z té duchovní skály, kterou byl Kristus (ST Sept. 14, 1882). (Ex 13,21-22; 1 K 10,1-4; 1 Tm 2,5). Kristova krev je pro nás užitečná stejně tak, jako pro Izrael – Zahalen v oblakovém sloupu udržoval Vykupitel světa společenství s Izraelem. Neříkejme, že oni tehdy neměli Krista. Když lid na poušti měl žízeň a začal reptat a naříkat, Kristus byl pro ně tím, čím je pro nás – Spasitelem plným něžného soucitu, Prostředníkem mezi nimi a Bohem. Když jsme vykonali naši povinnost pro očištění chrámu naší duše od poskvrny hříchu, Kristova krev je prospěšná pro nás tak, jak byla pro starověký Izrael (YI July 18, 1901). KAPITOLA 16. 1-3. Viz komentář EGW k 2 Tm 3,14-15. 14. (2 K 8,12). Světlo pro ty, kteří chtějí – Boží Duch může osvítit jenom rozum těch, kteří chtějí být osvíceni. Čteme o tom, že Bůh otevřel uši Lydie tak, aby pozorně naslouchala poselství hlásanému Pavlem. Oznámení celé Boží rady a všeho, co bylo podstatné pro Lydii, aby přijala – to bylo úlohou Pavla, kterou měl sehrát při jejím obrácení; a pak Bůh veškeré milosti použil svou moc a nasměroval tuto duši na správnou cestu. Bůh a lidský nástroj spolupracovali a práce byla zcela úspěšná (Letter 15, 1900). KAPITOLA 17. 22-29. Viz komentář EGW k Ř 1,20-25. 22-34. Viz komentář EGW k 1 K 2,1-5. 28. (J 5,17; Ko 1,17; Žd 1,3; viz kom. EGW k Gn 2,7). Bůh neustále působí v přírodě – Bůh neustále působí v přírodě. Ona je jeho služebníkem a On ji řídí, jak chce. Příroda ve svém díle svědčí o inteligentní přítomnosti a aktivním působení Bytosti, která uvádí v pohyb všechna jeho díla podle jeho vůle. Není to následkem její prvotní moci vězící v přírodě, že rok co rok země vydává svá bohatství a svět udržuje svůj ustavičný oběh kolem slunce. Ruka nekonečné moci neustále působí, usměrňujíce tuto planetu. Je to Boží moc používána každým okamžikem, aby ho udržovala v jeho postavení při jeho oběhu. Bůh nebes neustále pracuje. Je to způsobeno jeho mocí, že

185 rostlinstvo může kvést, že vyraší každý list a každý květ kvete. Není to následkem mechanismu, který byl jednou uveden do pohybu a pokračuje ve své činnosti, že puls tepe a dech následuje po dechu. V Bohu žijeme a pohybujeme se a máme svou existenci. Každý dech, každý tlukot srdce je neustálým důkazem moci stále přítomného Boha. Je to Bůh, který působí, aby na nebi vycházelo slunce. On otvírá okna nebes a dává déšť. On působí, aby na horách rostla tráva. „Onť dává sníh jako vlnu, jíním jako popelem posýpá.“ „Kterýžto když vydává hlas, ječení vod bývá na nebi, ... blýskání s deštěm přivodí, a vyvodí vítr z pokladů svých.” I když Pán ukončil své dílo při stvoření, je neustále zaměstnán tím, že udržuje a používá jako své služebníky ty věci, které stvořil. Kristus řekl: „Můj Otec až dosavad dělá, i já dělám.” (MS 4, 1882). 33. (1 K 2,1-4). Prostota evangelia proti naučením světa – Na konci svého díla se [Pavel] díval na výsledky své práce. Z velkého shromáždění, které naslouchalo jeho výmluvným slovům, jen tři byli obráceni na víru. Tehdy se rozhodl, že od té doby bude zachovávat prostotu evangelia. Byl přesvědčen, že naučení světa je bezmocné pohnout srdci lidí, ale že evangelium je mocí Boží ke spasení (RH Aug. 3, 1911). KAPITOLA 18. 1-3. (2 K 10,1.7-8; viz kom. EGW ke Sk 20, 17-35). Apoštolové se radili o metodách práce – Když Pavel přišel do Korintu, požádal o práci Aquilu. Apoštolé se radili a modlili spolu a rozhodli se, že budou hlásat evangelium, tak jak má být kázáno v nezištné lásce k duším, které hynou nedostatkem poznání. Pavel pracoval jako výrobce stanů a učil své spolupracovníky pracovat svýma rukama tak, aby se v případě potřeby mohli vydržovat sami. Někteří z jeho sloužících bratří představovali takový směr jako rozporuplný, říkajíce, že kdyby tak jednali, že by ztratili svůj vliv jako služebníci evangelia. Desátá kapitola druhé epištoly ke Korintským zaznamenává těžkosti, s kterými Pavel musel zápolit, a také obhajobu jeho jednání. Bůh vložil na Pavla zvláštní poctu. Dal mu k tomu pověřovací listy a vložil na něho těžkou zodpovědnost. A apoštol píše: „Já pak sám Pavel prosím vás skrze tichost a dobrotivost Kristovu, kterýžto v přítomnosti u vás jsem pokorný,” – protože se snížil ke konání manuální práce – „ale v nepřítomnosti směle dověrný jsem k vám” [citace 2 K 10,7-8]. (RH March 6, 1900). (kap. 20,33-34; 1 Te 2,9; 2 Te 3,8). Pavel se uchýlil ke svému řemeslu – Pavel ... s nimi zůstal [s Aquilou a Priscillou]; a protože se ve svém mládí naučil svému řemeslu vyrábění stanů, které bylo hodně používáno v tomto teplém podnebí, pracoval v tomto zaměstnání pro svou vlastní obživu. ... Pavel byl vysoce vzdělaným a byl obdivován pro své geniální nadání a výmluvnost. Byl vybrán svými krajany za člena Sanhedrinu a byl rabínem vynikajících schopností; přesto jeho vzdělání nebylo považováno za úplné, dokud se nevyučil nějakému užitečném řemeslu. Těšilo ho, že je schopen se živit fyzickou prací, a často prohlašoval, že jeho vlastní ruce přispěly k uspokojení jeho životních potřeb. Když se ocitl v nějakém cizím městě, nikdy nebyl nikomu na obtíž. Když byly jeho prostředky vyčerpány pro rozvoj Kristovy věci, vracel se ke svému řemeslu, aby si vydělal na živobytí (LP 99-100). I když byl chatrného zdraví, [Pavel] pracoval přes den ve službě Kristovy věci, a pak velkou část noci a často celou noc se lopotil, aby mohl uspokojit své vlastní potřeby a také potřeby jiných (YI Feb. 27, 1902). Kvalifikovaný pracovník – Pavel, velký apoštol pohanů, se vyučil řemeslu vyrábění stanů. Existovalo vyšší a nižší odvětví výroby stanů. Pavel se vyučil vyššímu odvětví, a proto mohl také pracovat v běžných odvětvích, když to okolnosti vyžadovaly. Výroba stanů nepřinášela tak rychle zisky jako nějaká jiná zaměstnání, a někdy to bylo pouze díky nejpřísnější hospodárnosti, že Pavel mohl uspokojit své životní potřeby (RH March 6, 1900). Vychovatel – Pavel byl vychovatelem. Kázal evangelium svým hlasem a svou sběhlou prací ho hlásal svýma rukama. Vychovával jiné stejným způsobem, jakým byl vychován on sám těmi, kteří byli pokládáni za moudré lidské učitele. Zatímco Pavel pracoval rychle a obratně svýma rukama, popisoval svým spolupracovníkům pokyny, které dal Kristus Mojžíšovi ohledně stavby svatostánku. Ukazoval jim, že dovednost, moudrost a nadání vnesené do této práce byly uděleny Bohem, aby byly použity k jeho slávě. Učil je, že nejvyšší čest má být vzdána Bohu (RH March 6, 1900). 2. (kap. 8,4; Ř 1,7-8). Odpor neumlčel evangelium – Po Kristově nanebevstoupení apoštolové vyšli a všude kázali Slovo. Nesli svědectví o Kristově díle učitele a lékaře. Jejich svědectví v Jeruzalémě, v Římě, i na jiných místech bylo přesvědčivé a mocné. Židé, kteří nechtěli přijmout pravdu, museli uznat, že Kristovy následovníky doprovázel mocný vliv, protože je provázel Duch svatý. Toto vyvolalo větší odpor; ale přes tento odpor dvacet let po ukřižování Krista byla v Římě živá, horlivá církev. Tato církev byla silná a horlivá a Pán působil v její prospěch. Závist a hněv Židů proti křesťanům neznala žádných mezí a nevěřící obyvatelé byli neustále pobuřováni. Šířili stížnosti, že křesťané ze Židů tropí výtržnosti a jsou nebezpeční pro veřejné blaho. Neustále uváděli do pohybu něco, co by mohlo roznítit spory. To způsobilo, že křesťané byli vykázáni z Říma. Mezi těmi, kteří byli vypovězeni, byli i Aquila a Priscilla, kteří odešli do Korintu a tam si otevřeli živnost jako výrobci stanů (RH March 6, 1900). 22-26. Vzdělaného Apolla poučili prostí výrobci stanů – Apollo ... získal nejvyšší řecké vzdělání, a byl učencem a řečníkem. ... Aquila a Priscilla mu naslouchali a zjistili, že jeho nauky jsou vadné. Neměl důkladné poznání Kristova poslání, jeho zmrtvýchvstání a

186 nanebevstoupení a také díla jeho Ducha, Utěšitele, kterého On poslal na zem, aby zůstal s jeho lidem v době jeho nepřítomnosti. Proto poslali pro Apolla a vzdělaný řečník od nich získal poučení s udivující vděčností a radostí. Díky jejich učení získal jasnější porozumění Písma svatého a stal se jedním z nejschopnějších obránců křesťanské církve. Takto se svědomitý učenec a oslnivý řečník dozvěděl o cestě Páně dokonaleji z učení křesťanského muže a ženy, jejichž prostým zaměstnáním bylo vyrábění stanů (LP 119). KAPITOLA 19. 11-12,17. (L 8,46). Zázraky nejsou povzbuzením k slepé pověrčivosti – Když se Pavel dostal do přímého kontaktu s modlářskými obyvateli Efezu, pozoruhodně se skrze něho projevila Boží moc. Apoštolové nebyli vždy schopni podle vlastní vůle konat divy. Pán uděluje svým služebníkům tuto zvláštní moc, když to vyžaduje pokrok jeho věci nebo čest jeho jména. Podobně jako Mojžíš a Áron na faraónově dvoře měl apoštol nyní obhájit pravdu proti lživým zázrakům kouzelníků; proto také zázraky, které teď konal, byly jiného charakteru než ty, které až dosud konal. Když okraj Kristova roucha udělil uzdravující moc té, jež hledala úlevu dotekem víry, tak při této příležitosti, šaty byly učiněny uzdravujícím prostředkem pro všechny, kteří věřili; „a odstupovaly od nich nemoci, a duchové nečistí vycházeli z nich.“ Přesto tyto zázraky nedávají žádné povzbuzení k slepé pověrčivosti. Když Ježíš pocítil dotek trpící ženy, zvolal: „Moc ode mne vyšla.” Tak písmo prohlašuje, že Pán konal zázraky Pavlovou rukou a že nylo zvelebeno jméno Pána Ježíše a ne jméno Pavlovo (LP 135). 19. Hodnota obětovaných knih – Když byly knihy stráveny ohněm, přistoupili ke spočítání hodnoty této oběti. Byly oceněny na padesát tisíce kusů stříbra, což se rovná asi deseti tisícům dolarů (LP 137). 33. Viz komentář EGW k 2 Tm 4,13-14. KAPITOLA 20. 17-35. (kap. 18,1-3; 1 Te 2,9; 2 Te 3,8). Všestranný kazatel – Jeho [Pavlovy] upracované ruce, jak je představoval před lidmi, svědčily o tom, že nebyl na nikom závislý při obstarávání své obživy. Ony nic neubíraly, jak se domníval, na síle jeho dojímavým výzvám, moudrým, rozumným a výmluvným vůči těm lidem, kteří měli svou účast v křesťanské kazatelské službě. Ve Skutcích apoštolských 20,17-35 vidíme nástin charakteru křesťanského kazatele, který věrně koná svou povinnost. On byl všestranným kazatelem. Nemyslíme si, že všichni kazatelé jsou povinni pracovat po všech stránkách tak, jako Pavel. Přesto však můžeme říci, že Pavel byl křesťanský džentlmen nejvyšší typu. Jeho příklad ukazuje, že namáhavá práce nemusí nutně zmenšovat vliv kohokoliv, že práce vlastníma rukama v jakémkoliv poctivém zaměstnání nečiní člověka drsným, hrubým a nezdvořilým (YI Jan. 31, 1901). 30. (2 Tm 4,3-4; 2 Pt 2,1). Potlačte nejisté teorie – Podle světla, které mi dal Pán, povstanou lidé mluvící převrácené věci. Vskutku již působí a mluví věci, které Bůh nikdy nezjevil, přinášejíce svaté pravdy na úroveň s všedními věcmi. Sporné otázky byly a stále budou vycházet z lidských domýšlivých klamů a ne z pravdy. Vynálezy lidských myslí budou vytvářet měřítka, která vůbec nejsou žádnými měřítky, a když bude představené pravé měřítko nápadným, bude postaveno na stejnou úroveň s lidmi vymýšlenými měřítky, která nemají žádnou cenu. Můžeme očekávat, že všechno bude představeno a smíšeno se zdravým učením, ale jasným duchovním rozeznáním, nebeským pomazáním, musíme odlišit svaté od obecného, které je představeno, aby zmátlo víru a zdravý úsudek a znehodnotilo velkou, vznešenou zkušební pravdu pro tuto dobu. ... Nikdy, nikdy neexistovala doba, v níž by pravda více utrpěla tím, že byla překrucována, znevažována a znehodnocována zvrácenými diskusemi lidí, než v těchto posledních dnech. Lidé sami vnášejí různorodé množství kacířství, které předkládají lidem jako živá slova. Lidé jsou okouzleni nějakou neznámou novou věcí a nejsou natolik moudří ve své zkušenosti, aby rozeznali povahu myšlenek, které lidé mohou přizpůsobit k čemu chtějí. Avšak ony vyvolají poněkud velké následky a spojení jich s Božími výroky z nich neučiní pravdu. Ó, jak to svědčí o nízké úrovní zbožnosti ve sborech. Lidé, kteří chtějí předložit něco originálního, vymyslí nové a nezvyklé věci a bez uvážení půjdou vpřed v těchto nestálých teoriích, které byly vzájemně propojeny jako drahocenné teorie. A budou předkládány jako otázka života a smrti. ... Máme pravdu, spolehlivou pravdu v Božím slově a všechny tyto dohady a teorie by měly být raději zničeny v zárodku, než aby byly živeny a vyneseny do popředí. Máme slyšet Boží hlas z jeho zjeveného Slova, tu přepevnou řeč prorockou. Ti, kteří vyvyšují sami sebe a chtějí vykonat nějaké podivuhodné věci, by měli raději získat zdravou mysl (Letter 136a, 1898). (Ž 119,126; 1 Tm 4,1). Zrádci pravdy se stanou jejími nejhoršími pronásledovateli – Mnoho takzvaných křesťanů je pokládáno za pravé, věrné, solidní, je to však proto, že ti, kteří to tvrdí, nezakusili žádné pronásledování pro věc pravdy. Když nastane den, kdy Boží zákon bude učiněn neplatným a církev bude tříbena ohnivými zkouškami, které mají prověřit všechny, kteří žijí na zemi, velká část těch, kteří jsou považováni za pravé, budou věnovat pozornost svůdným duchům a stanou se zrádci a zradí svatou důvěru. Projeví se jako naši nejhorší pronásledovatelé. „Z vás samých povstanou muži, jenž budou mluviti převrácené věci, aby obrátili učedlníky po sobě;” a mnozí budou naslouchat svůdným duchům. Ti, kteří žili tělem a krví Syna Božího – jeho svatý Slovem – budou posíleni, zakořeněni a utvrzeni ve víře. Uvidí vzrůstající důkazy, proč si mají cenit a být poslušni Slovu Božímu. Řeknou spolu s Davidem: „Zrušili zákon tvůj. Z té příčiny miluji přikázaní tvá více nežli zlato, i to, kteréž jest nejlepší.” Zatímco jiní je budou považovat za smetí, oni povstanou, aby obhájili víru. Všichni, kteří budou usilovat o své pohodlí, libosti a požitky, neobstojí ve své zkoušce (RH June 8, 1897).

187

KAPITOLA 21. 20-26. (Ga 2,11-12). Pavlovi rádci nejsou neomylní – Tento ústupek nebyl v souladu s jeho učením ani s neochvějnou bezúhonností jeho charakteru. Jeho rádcové nebyli neomylní. I když někteří z těchto mužů psali pod vnuknutím Ducha Božího, přesto však, když nebyli pod jeho přímým vlivem, někdy se mýlili. To nám chce připomenout, že v jednom případě se Pavel postavil tváří v tvář proti Petrovi, protože hrál dvojakou hru (LP 214). 39. (kap. 22,3.25-28). Pavlova minulost – Jeho [Pavlův] otec byl člověkem dobré pověsti. Byl Sicilan, a přece však byl římským občanem; protože Pavel prohlašuje, že se narodil jako svobodný občan. Jiní získávali toto občanství za veliké peníze, ale Pavel se narodil jako římský občan. Pavel byl vychován nejvzdělanějšími učiteli té doby. Byl vyučen Gamalielem. Pavel byl rabínem a státníkem. Byl členem sanhedrinu (MS 95, 1899). KAPITOLA 22. 3-4. Viz komentář EGW k 1 K 2,1-5. 3,25-28. Viz komentář EGW ke kap. 21,39. 1. Viz komentář EGW ke kap. 9,1-2. 5-16. (kap. 26,9-16). Pavel nikdy nezapomněl na své pozoruhodné obrácení – Apoštol nemohl nikdy zapomenout na své obrácení z pronásledovatele všech, kteří věřili v Krista, na věřícího v Něj. Jaký vliv mělo toto obrácení na celý jeho pozdější život! Jakým povzbuzením to bylo, že mohl pracovat na straně Toho, jemuž se kdysi vysmíval a jímž pohrdal. Nikdy však nemohl zapomenout na udělené mu ujištění v prvním období jeho služby. Mohl mluvit moudře, protože měl zkušenost osobního poznání Pána Ježíše Krista. Měl živou, trvalou víru, protože rozvíjel vědomí Kristovy přítomnosti ve všech svých skutcích. Získával sílu na modlitbě a jako věrný Kristův voják se stále obracel na svého Vůdce pro příkazy. Žádné množství překážek před ním nahromaděných nemohlo způsobit, aby pohlížel na dílo jako na neuskutečnitelné, protože si uvědomoval, že „všechno je možné tomu, kdo věří” (MS 114, 1897). Na každém místě, kde byl apoštol Pavel po svém obrácení povolán jít, podal živé představení služby nebeských andělů při svém obrácení (MS 29, 1900). KAPITOLA 23. 3. Inspirované odsouzení – Pod vlivem Ducha svatého Pavel vyslovil prorocké odsouzení podobné tomu, které pronesl Kristus, když káral pokrytectví Židů. Soud vyslovený apoštolem se strašně naplnil, když zkažený a pokrytecký velekněz byl zavražděn úkladnými vrahy v židovské válce (LP 222). 20-23. Lysiáš se obával o své vlastní bezpečí – Lysiáš s radostí využil tuto příležitost, aby se zbavil Pavla ze svých rukou. ... Krátce předtím římský rytíř daleko vyšší hodnosti než samotný Lysiáš byl násilně zajat a vláčen rozzuřenými Židy kolem zdí Jeruzaléma a nakonec přišel o hlavu, protože dostal úplatek od Samaritánů. Při podezření z podobných zločinů byli jiní vysocí úředníci uvězněni a potupeni. Kdyby byl Pavel zavražděn, velitel by byl obviněn z toho, že byl podplacen, aby dal tichý souhlas k jeho smrtí. Nyní zde byl dostatečný důvod pro to, aby ho poslal tajně pryč, a tak se zbavil trapné zodpovědnosti (LP 227). KAPITOLA 24. 2-3. Felix podlý a ničemný – Terullus se zde snížil k nestoudné lži. Felixův charakter byl podlý a ničemný. ... Příklad nespoutané nevázanosti, která poskvrnila jeho charakter, je viděn v jeho svazku s Druzillou, které bylo dovršeno asi v tuhle dobu. Skrze podvodné triky Šimona kouzelníka, cyperského čaroděje, Felix přiměl tuto kněžnu, aby opustila svého manžela a stala se jeho ženou. Druzilla byla mladá a krásná a navíc židovka. Byla věrně oddána svému muži, který přinesl velkou oběť, aby získal její ruku. Nebyla to vskutku maličkost přemluvit ji, aby se vzdala svých nejsilnějších předsudků a aby na sebe snesla opovržení svého národa kvůli vytvoření cizoložného spojení s krutým a postarším prostopášníkem. Přesto však satanské podvody kouzelníka a zrádce měly úspěch a Felix uskutečnil svůj cíl (LP 235-236). 22. Felix se nenechal oklamat ohledně Pavla – Felix sám tak dlouho pobýval v Cezareji – kde křesťanské náboženství bylo známé po mnoho let – takže získal lepší známost tohoto náboženství, než si Židé připouštěli, a nebyl oklamán jejich představami (LP 239). 27. Spor v Cesareji; Felix odstraněn – Na konci této doby vznikl strašný spor mezi obyvateli Cesareje. Vznikaly časté spory, které se staly trvalými hádkami mezi Židy a Řeky ohledně jejich příslušných práv a výsad ve městě. Veškerá sláva Cesareje, její chrámy, její paláce a její

188 amfiteátr vděčí ctižádosti Heroda prvního. Dokonce přístav, za který je Cesarea zavázána za celý svůj blahobyt a důležitost, byl vybudován skrze něho v nesmírném nákladu peněz a úsilí. Židovští obyvatelé byli početní a zámožní a považovali město za své, protože jejich král učinil pro něho tak mnoho. Řekové se stejnou vytrvalostí udržovali své právo na nadřazenost. Na konci dvou let vedly tyto spory k nelítostnému boji na tržišti, mající za následek porážku Řeků. Felix, který sympatizoval s pohanskou politikou, přišel se svými vojenským oddílem a přikázal Židům, aby se rozptýlili. Příkaz nebyl ihned vítěznou stranou uposlechnut, a proto rozkázal svým vojákům, aby je napadli. Potěšení touto příležitostí uspokojit svou nenávist vůči Židům, splnili rozkaz nanejvýš nelítostným způsobem a mnozí byli odsouzeni na smrt. Jako by toho nebylo dost, Felix, jehož nepřátelství vůči Židům rostlo každým rokem, nyní dal svým vojákům svolení k vyloupení domů zámožných Židů. Tyto troufalé činy nespravedlnosti a krutosti nemohly projít bez povšimnutí. Židé vznesli formální stížnost proti Felixovi a on byl předvolán do Říma, aby se zodpovídal z jejich obvinění. Dobře věděl, že jeho vydírání a útisk jim poskytl dostatečný podklad pro obvinění, ale stále doufal, že si je usmíří. Z tohoto důvodu, ačkoli měl upřímnou úctu k Pavlovi, se rozhodl uspokojit jejich zlobu tím, že nechá Pavla ve vězení. Ale všechno jeho úsilí byl marné; ačkoli unikl vyhnanství nebo smrti, byl odstraněn z úřadu a zbaven většiny jeho neprávem nabytého majetku. Druzilla, spoluúčastnice jeho zločinu, pak zahynula s jejich jediným synem při výbuchu Vesuvu. Jeho vlastní dny skončily hanbou a temnotou (LP 245-246). KAPITOLA 26. 9. Viz komentář EGW k Mt 9,1-4. 9-16. Viz komentář EGW ke kap. 22,5-16. 10. Viz komentář EGW ke kap. 9,1-2. 26-28. Jaké byly Agrippovy myšlenky? – Vrátí se snad Agripova mysl při vypravování těchto slov k uplynulým dějinám jeho rodiny a jejich marného úsilí proti Tomu, kterého Pavel kázal? Myslel snad na svého praděda Heroda a na masakr nevinných dětí v Betlémě? Pomyslel na svého prastrýce Antipase a na vraždu Jana Křtitele? Vzpomněl si na svého vlastního otce Agrippu I. a na mučednickou smrt apoštola Jakuba? Viděl v pohromách, které rychle postihly tyto krále, projev Boží nelibosti jako důsledek jejich zločinů proti jeho služebníku? Připomene snad pýcha a okázalost tohoto dne Agrippovi dobu, kdy jeho vlastní otec, panovník mocnější než on sám, stanul v tom stejném městě, oděn v třpytivém rouše, zatímco lid křičel, že je bohem? Zapomněl snad na to, že ještě dříve než obdivuhodné výkřiky utichly, postihla chvástavého krále rychlá a strašná pomsta? Něco z toho všeho prolétlo Agrippovou myslí; ale jeho ješitnost byla polichocená oslnivou scénou rozprostírající se před ním a pýcha a domýšlivost vypudily všechny ušlechtilejší myšlenky (LP 255-256). KAPITOLA 28. 1-2. Služba chvály v bouřlivé ráno – Když se kontroloval stav věci, nikdo nechyběl.Téměř tři sta lidí – námořníci, vojáci, cestující a vězni – stanuli toho bouřlivého listopadového rána na břehu ostrova Malty. A byli někteří, kteří doprovodili Pavla a jeho bratry, aby prokázali svou vděčnost Bohu, který zachoval jejich životy a provedl je bezpečně do země přes nebezpečné hlubiny (LP 270).

Římanům KAPITOLA 1. 1. Počátky Pavlova apoštolského úřadu – Pavel pokládal své formální ustanovení za znamení začátku nové a důležité epochy ve svém životním díle. Tento okamžik slavnostního obřadu, který se uskutečnil těsně předtím, než odešel na svou první misijní cestu, kdy byl „oddělen pro Boží evangelium”, později prohlásil za začátek svého apoštolského úřadu v křesťanské církvi (RH May 11, 1911). 7-8. (viz kom. EGW k Sk 18,2). Mocná církev v Římě – Navzdory opozici, dvacet let po ukřižování Krista, existoval v Římě živý a horlivý sbor. Tento sbor byl silný a horlivý a Pán působil v jeho prospěch (RH March 6, 1900). 14. (Mt 28,19-20). Dlužník kvůli přijetí Krista – V jakém smyslu byl Pavel dlužníkem jak Židům, tak i Řekům? Bylo mu dáno pověření, tak jak je uděleno každému učedníku Krista: „Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.” Když Pavel přijal Krista, přijal toto pověření. Uvědomoval si, že na něm spočinula povinnost pracovat pro všechny třídy lidí – pro Židy a pohany, učené i prosté, pro ty, kteří zaujímají vysoké postavení, ale i pro ty nejníže postavené (Letter 262, 1903). 17. Růst pochopení víry – Kristova spravedlnost je zjevena od víry k víře; tzn. z vaší nynější víry k vzrůstajícímu pochopení té víry, která působí skrze lásku a očišťuje duši (RH Sept. 18, 1908). 20. Viz komentář EGW ke kap. 12,1-2.

189 20-21. (Sk 14,17). Příroda působí jako němý kazatel – Hmotný svět je pod Boží kontrolou. Zákonům, které řídí celou přírodu, je příroda poslušna. Všechno vyjadřuje a koná vůli Stvořitele. Mraky, déšť, rosa, sluneční svit, lijáky, vítr, bouře, všechno je pod Božím dohledem a prokazuje bezvýhradnou poslušnost vůči Tomu, který je používá. Malinké stéblo trávy vyrazí na svou cestu zemí, nejprve stéblo, pak klas a potom plné obilí v klasu. Pán používá tyto své poslušné služebníky, aby konali jeho vůli. Ovoce je nejprve viditelné v pupenu, ukrývající v sobě budoucí hrušku, broskev, nebo jablko, a Pán je rozvíjí ve vhodném čase, protože se nebrání jeho působení. Neodporují jeho ustanovenému pořádku. Jeho díla, jak jsou viděny v přírodním světě, nejsou ani z jedné poloviny pochopeny ani doceněny. Tito němí kazatelé budou učit lidské bytosti jejich lekcím, pokud jen budou pozornými posluchači (Letter 131, 1897). 20-25. (Ž 19,1-3; Sk 17,22-29; 1 K 1,21; Ko 2,9; Žd 1,3). Zjevení přírody je nedokonalé – Nejtěžší a nejvíce pokořující lekce, jíž se člověk musí naučit, je jeho vlastní neschopnost spoléhání na lidské moudrosti a naprosto jistá neschopnost jeho vlastních úsilí rozumět knize přírody. Hřích tak zatemnil jeho pohled, a on sám nemůže vysvětlit přírodu bez toho, aniž by ji vyvýšil nad Boha. Nemůže v ní poznat Boha, ani Ježíš Krista, kterého poslal. Je ve stejném postavení v jakém byli Athéňané, kteří postavili své oltáře pro uctívání přírody. Stojíce na Marsově pahorku Pavel představil před Athéňany majestát živého Boha v protikladu k jejich modlářskému kultu [citace Sk 17,22-29]. Ti, kteří vlastní pravé poznání Boha, se nestanou tak zaslepenými zákony hmoty nebo jevy přírody, aby přehlédli nebo odmítli uznat neustálé působení Boha v přírodě. Příroda není Bohem, ani Bohem nikdy nebyla. Hlas přírody svědčí o Bohu, ale příroda není Bohem. Jako jeho stvořené dílo ona jednoduše svědčí o Boží moci. Božství je tvůrcem přírody. Svět přírody sám v sobě nemá žádnou moc, ale jen tu, kterou mu Bůh dodává. Zde je osobní Bůh – Otec; zde je osobní Kristus – Syn. [citace Žd 1,1-2; Ž 19,1-3]. Starověcí filozofové se pyšnili svým vyšším vzděláním. Čtěme apoštolovo inspirované chápání hmoty. „Měvše se za moudré,” říká on, „blázni učiněni jsou. Nebo směnili slávu neporušitelného Boha v slávu podobenství obrazu porušitelného člověka, i ptactva, i hovad čtvernohých, i zeměplazů. ... směnili pravdu Boží za lež, a ctili i sloužili stvoření raději nežli Stvořiteli.” Svět ve své lidské moudrosti nemůže poznat Boha. Jeho moudří mužové získávají nedokonalé poznání Boha z jeho stvořených děl a pak ve své pošetilosti vyvýšují přírodu a přírodní zákony nad Boha přírody. Ti, kteří nemají poznání Boha skrze přijetí zjevení, které přinesl sám v Kristu, získají pouze nedokonalé poznání Boha v přírodě; a toto poznání, tak vzdálené toho, aby bylo celé přivedeno do souladu s jeho vůlí, činí z lidí modloslužebníky. Prohlašují se za moudré, ale stali se blázny. Ti, kteří si myslí, že mohou získat poznání Boha bez jeho Zástupce, o kterém Slovo prohlašuje, že je „bleskem jeho slávy, a obrazem jeho osoby”, se musí stát blázny podle svého vlastního mínění dříve, než se mohou stát moudrými. Je nemožné získat dokonalé poznání Boha pouze z přírody samotné; protože příroda sama o sobě je nedokonalá. Ve své nedokonalosti nemůže představovat Boha, nemůže zjevit Boží charakter v jeho mravní dokonalosti. Ale Kristus přišel jako osobní Spasitel světa. Představil osobního Boha. Jako osobní Spasitel vystoupil vzhůru; a přijde opět tak, jak vystoupil do nebe – jako osobní Spasitel. Je odrazem osoby Otce. „V něm přebývá všecka plnost božství tělesně” (RH Nov. 8, 1898). KAPITOLA 2. 4. (Sk 5,31). Pokání prvním ovocem působení Ducha – Pokání z hříchu je první ovocem působení Ducha svatého v životě. To je jediný proces, kterým nekonečná čistota odráží Kristův obraz v jeho vykoupených poddaných. V Kristu přebývá všechna plnost. Věda, která není v souladu s Ním, je bezcenná. On nás učí, abychom pokládali všechny věci pouze za škodu pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše našeho Pána. Toto poznání je nejvyšší vědou, jakou člověk může vůbec získat (MS 28, 1905). (J 14,26) Duch představuje pravdy Starého i Nového zákona – V přivádění lidí k pokání není úředním dílem Ducha svatého zjevovat nové pravdy, ale představovat mysli drahocenná naučení, které Kristus oznámil ve Starém a Novém zákoně, a probouzet jimi svědomí (MS 32,1900). 4. Viz komentář EGW ke Ga 6,7-8. 23-29. Viz komentář EGW ke Sk 15,1-5. KAPITOLA 3. 19. (Mt 27,21; 2 K 5,10; Ju 15; Zj 20,12-13). Roztrhané kusy lidského rozumování – Celý svět stojí odsouzen před velkým mravním měřítkem spravedlnosti. V onom velkém dni soudu každá duše, která žila na zemi, bude odsouzena podle toho, zda její skutky byly dobré či zlé ve světle Božího zákona. Každá ústa budou umlčena, když bude představen kříž s jeho umírající Obětí, a jeho skutečný význam bude viděný každou myslí, která byla hříchem zaslepená a nakažená. Hříšníci budou stát odsouzení před křížem s jeho tajemnou Obětí sklánějící se pod nekonečným břemenem lidského přestoupení. Jak rychle bude odstraněna každá výmluva, každá lživá omluva! Lidské odpadnutí se objeví v jeho odporném charakteru. Lidé poznají, jaká byla jejich volba. Tehdy pochopí, že si zvolili Barabáše místo Krista, Knížete pokoje. Tajemství vtělení a ukřižování bude jasně poznáno; protože bude představeno před zrakem mysle a každá odsouzená duše bude moci přečíst, jaký byl charakter jejího zavržení pravdy. Všichni pochopí, že zbloudili od pravdy přijímáním falešných výkladů a okouzlujících lží

190 satana, místo aby přijali „každé slovo vycházející z Božích úst”. Budou číst prohlášení: „Ó, ty člověče, zvolil sis postavit se pod prapor velkého odbojníka – satana, a přitom si se zničil sám.” Bez ohledu na to, jaké mohly být udělené schopnosti, jaká mohla být zdánlivá moudrost, ten, kdo zavrhuje pravdu, nebude mít v té době žádnou možnost vrátit se zpět k Bohu. Dveře jsou zavřeny, jako byly zavřeny dveře korábu ve dnech Noemových. Velcí mužové tohoto světa pak pochopí, že odevzdali svou mysl i srdce klamné filozofii, která uspokojila jejich tělesné srdce. Naděje, milost a každý podnět byly nabízeny Tím, který si je zamiloval a dal svůj život za ně, aby každý, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl věčný život, ale oni odmítli Boží lásku. Jejich vysoká mínění, jejich lidské úsudky byly vyvýšovány; považovali se za schopné, aby porozuměli božským tajemstvím, a domnívali se, že jejich vlastní schopnost úsudku je dost silná na to, aby mohli poznat pravdu sami pro sebe. Stali se snadnou kořistí satanovy lstivosti, protože jim předkládal zdánlivé omyly lidské filozofie, která zaslepuje lidské mysli. Odvrátili se od Zdroje vší moudrosti a uctívali rozum. Poselství a Boží poslové byli kritizováni a odmítáni jako nehodní jejich lidských, nadutých myšlenek. Tropili si žerty z pozvání milosrdenství, popírali božství Ježíše Krista a vysmívali se myšlence jeho preexistence předtím, než přijal lidskou přirozenost. Ale cáry lidského rozumování budou shledány ve velikém Božím dni jako provazy z písku (ST March 7, 1895). Bezbožní pocítí muka kříže – Ti, kteří zavrhli tak hojně nabídnuté milosrdenství, poznají cenu toho, čím pohrdli. Budou pociťovat muka, která musel Kristus vytrpět na kříži, aby získal vykoupení všem, kteří Ho přijmou. Pak si uvědomí, co ztratili – věčný život a nesmrtelné dědictví (RH Oct. 4, 1883). (Mt 7,23; 27,40-42; Ř 14,11; Ju 15; Zj 1,7; 6,15-17). Nepopsatelný zmatek bezbožných – Když jsou hříšníci přinuceni hledět na Toho, který přioděl své božství lidstvím a který stále nosí tento oděv, jejich zděšení je nepopsatelné. Šupiny padají z jejich očí a oni vidí to, co by nikdy předtím neviděli. Uvědomují si, čím mohli být, kdyby přijali Krista a využili udělené jim příležitosti. Vidí zákon, kterým pohrdali, vyvýšený dokonce tak vysoko, jako je vyvýšen Boží trůn. Vidí samotného Boha vzdávajícího úctu svému zákonu. Jaká to bude scéna! Žádné pero ji nemůže popsat! Nahromaděná vina světa bude obnažena a bude slyšet hlas soudce, jak říká bezbožným: „Odejděte ode mne, činitelé nepravosti.” Tehdy ti, kteří Krista probodli, si vzpomenou, jak opovrhovali jeho láskou a zneužívali jeho soucit; jak si místo Něj zvolili Barabáše, lupiče a vraha; jak vložili na hlavu Spasitele trnovou korunou a byli příčinou toho, že byl bičován a ukřižován; jak se mu v jeho smrtelných mukách posmívali, říkajíce: „Nechať nyní sestoupí s kříže, a uvěříme jemu.” „Jiným pomáhal, sám sobě nemůž pomoci.” Bude se jim zdát, jakoby znovu uslyšeli jeho prosebný hlas. Každý tón jeho péče bude znít v jejich uších tak zřetelně, jako když k nim Spasitel promlouval. Každý čin pohany a výsměchu spáchán na Kristu vyvstane tak živě v jejich paměti, jako kdyby tyto satanské činy byly zrovna spáchány. Budou volat ke skálám a horám, aby padly na ně a skryly je před tváří Toho, který sedí na trůnu a před hněvem Beránka. „Hněv Beránka” – Ten, který se vždy projevoval jako plný něžnosti, trpělivosti a dlouhoshovívavý, který položil sebe jako oběť, byl veden jako beránek na zabití, aby zachránil hříšníky od záhuby, nyní dopadá na ně, protože Mu nedovolili, aby sňal jejich vinu (RH June 18, 1901). 19-28. (Ga 2,16-17; 3,10-13,24). Žádné spásonosné vlastnosti v zákonu – Vyzývám všechny, kteří touží získat nebesa, aby přijali varování. Nevěnujte váš drahocenný čas milosti na to, abyste sešívali fíkové listy k přikrytí nahoty, která je důsledkem hříchu. Když se podíváte do Pánova velkého mravního zrcadla, jeho svatého zákona, jeho měřítka charakteru, ani na chvilku se nedomnívejte, že vás může očistit. V zákonu nejsou žádné spásné vlastnosti. Nemůže odpustit přestupníku. Trest musí být vymáhán. Pán nespasí hříšníky tím, že zruší svůj zákon, základ své vlády na nebi i na zemi. Trest nesl hříšníkův Zástupce. Bůh není krutý a nemilosrdný, a Kristus tak milosrdný, že zemřel na kříži Golgoty, aby zrušil zákon tak tyranský, že musel být zrušen, pronásledovaný mezi dvěma lotry. Boží trůn nesmí nést jedinou poskvrnu přestoupení, jedinou poskvrnu hříchu. V nebeské radě, dříve než byl stvořen svět, Otec a Syn uzavřeli spolu smlouvu, že jestli se člověk osvědčí nevěrným vůči Bohu, Kristus, jedno s Otcem, zaujme místo hříšníka a ponese trest spravedlnosti, která musí na něj dopadnout (MS 145, 1897). (kap. 5,1). „Toto je ospravedlnění skrze víru” – Když kající hříšník, zkroušený před Bohem, vidí Kristovo smíření v jeho prospěch a přijme toto smíření jako svou jedinou naději v tomto i budoucím životě, tehdy jeho hříchy budou odpuštěny. To je ospravedlnění skrze víru. Každá věřící duše by měla zcela podřídit svou vůli Boží vůli a zůstat ve stavu pokání a lítosti, uplatňovat víru v usmiřující zásluhy Vykupitele a postupovat od síly k síle, od slávy k slávě. Odpuštění a ospravedlnění je jedno a totéž. Skrze víru věřící prochází z postavení vzbouřence, dítěte hříchu a satana, do postavení věrného poddaného Ježíše Krista, ne kvůli nějaké vrozené dobrotě, ale protože ho Kristus přijímá za své dítě osvojením. Hříšník přijímá odpuštění svých hříchů, protože tyto hříchy nesl jeho Zástupce a Ručitel. Pán mluví ke svému nebeskému Otci, říkajíce: „To je mé dítě. Já ho omilostňuji od odsouzení smrti, dávám mu své životní pojištění – věčný život – protože já jsem zaujal jeho místo a trpěl za jeho hříchy. Je dokonce mým milovaným synem.” A tak člověk, jemuž bylo odpuštěno a který byl oděn překrásným rouchem Kristovy spravedlnosti, stojí před Bohem bez vady a poskvrny. Hříšník může bloudit, není však opuštěn bez milosrdenství. Jeho jedinou nadějí je však lítost vůči Bohu a víra v Pána Ježíše Krista. Otcovou výsadou je odpustit naše přestoupení a hříchy, protože Kristus vzal na sebe naši vinu a omilostnil nás, připočetl nám svou vlastní spravedlnost. Jeho oběť plně uspokojila požadavky spravedlnosti.

191 Ospravedlnění je protikladem odsouzení. Boží nekonečné milosrdenství je prokazováno vůči těm, kteří jsou naprosto nehodní. Odpouští přestoupení a hříchy pro Ježíše, který se stal usmířením za naše hříchy. Skrze víru v Krista je vinný hříšník přiveden do Boží přízně a má silnou naději věčného života (MS 21, 1891). Znamení pro svět – Ospravedlnění skrze víru v Krista se projeví změnou charakteru. Je to znamením pro svět o pravdě, o učení, které vyznáváme. Každodenní důkaz pro to, že jsme živou církví, je vidět ve skutečnosti, že v životě uplatňujeme Slovo. Živé svědectví proniká do světa v důsledném křesťanském jednání. Hlásá odpadlému světu, že je zde lid, který věří, že naše jistota tkví v přidržení se Bible. Toto svědectví se jasně liší od toho, které se nachází ve velké odpadlické církvi, která přijímá lidskou moudrost a autoritu místo moudrosti a autority Boží (Letter 83, 1896). 20. Viz komentář EGW k 1 J 3,4. 20-31. (Ga 6,14; Ef 2,8-9; Tt 3,5; Žd 7,25; Zj 22,17). S poníženými srdci zkoumejme smíření – Nechť nikdo nezaujme tak omezený, úzkoprsý postoj, že jakékoli skutky člověka mohou pomoci v tom nejmenším možném způsobu zrušit dluh jeho přestoupení. To je osudný klam. Jestliže byste chtěli tomu porozumět musíte se přestat dohadovat o vašich oblíbených myšlenkách a s poníženými srdci prozkoumat smíření. Tato záležitost je tak matně chápána, že tisíce a tisíce těch, kteří se považují za Boží syny, jsou dětmi zla, protože spoléhají na své vlastní skutky. Bůh vždy vyžadoval dobré skutky, rovněž zákon je vyžaduje, ale protože člověk padl do hříchu, kde jeho dobré skutky byly bezcenné, může mu pomoci pouze Ježíšova spravedlnost. Jedině Kristus může spasit, neboť je stále živ, aby se za nás přimlouval. Všechno, co člověk může vůbec učinit pro své vlastní spasení, je přijmout pozvání: „Kdo chce, nabeř vody života darmo.” Žádný hřích nemůže být spáchán člověkem, za který by nebylo zaplaceno na kříži Golgoty. Takto kříž, v opravdových výzvách, neustále nabízí hříšníkovi dokonalé smíření (MS 50, 1900). 24-26. (viz kom. EGW ke kap. 5,11). Otec nadmíru uspokojen – Smíření, které Kristus vykonal pro nás, plně a vydatně Otce uspokojilo. Bůh může zůstat spravedlivým, a přesto ospravedlnit ty, kteří věří (MS 28, 1905). (kap. 5,1). Ospravedlnění znamená úplné odpuštění – [citace Ř 3,24-26]. Zde je pravda předložena v jasných obrysech. Toto milosrdenství a dobrota jsou zcela nezasloužené. Kristova milost je ochotná ospravedlnit hříšníka bez zásluh nebo požadavků z jeho strany. Ospravedlnění je plné, naprosté odpuštění hříchu. V okamžiku, kdy hříšník přijímá Krista vírou, v tomto okamžiku je mu odpuštěno. Kristova spravedlnost je mu připočtena a on už více nepochybuje o Boží odpouštějící milosti. V samotné víře není nic, co by ji mohlo učinit naším spasitelem. Víra nemůže odstranit naši vinu. Kristus je mocí Boží ke spasení všem, kteří věří. Ospravedlnění přichází skrze zásluhy Ježíše Krista. Zaplatil cenu za hříšníkovo spasení. Přesto se to děje pouze skrze víru v jeho krev, že Ježíš může ospravedlnit věřícího. Hříšník nemůže spoléhat na své vlastní dobré skutky jako na prostředek ospravedlnění. Musí dosáhnout takového bodu, kdy se zřekne veškerého svého hříchu a přijme jeden paprsek světla za druhým, tak jak září na jeho stezce. Jednoduše se chopí vírou bezplatného a dostatečného opatření učiněného v krvi Krista. Věří zaslíbením Božím, která jsou skrze Krista učiněné pro jeho posvěcení, spravedlnost a spasení. A když následuje Ježíše, bude pokorně kráčet ve světle a radovat se v něm a bude rozšiřovat toto světlo na jiné. Jsouce ospravedlněn skrze víru projevuje veselou mysl ve své poslušnosti v celém svém životě. Pokoj s Bohem je výsledkem toho, čím je Kristus pro něho. Duše, které jsou v poddanosti vůči Bohu, které Ho ctí a jsou činiteli jeho Slova, obdrží božské osvícení. V drahocenném Božím slově se nachází čistota a vznešenost, jakož i krása, kterou nejvyšší síly člověka, pokud nejsou podporovány Bohem, nemohou dosáhnout (ST May 19, 1898). (Ž 18,35; 89,14; Zj 4,3; viz kom. EGW k J 3,16). Spojení soudu a milosrdenství – Tak jako duha na oblaku vzniká spojením slunečního světla a deště, tak duha obklopující trůn představuje spojení moci milosrdenství a spravedlnosti. Není možné udržovat pouze spravedlnost; protože by to zatemnilo slávu duhy zaslíbení nad trůnem; člověk by mohl vidět pouze trest zákona. Kdyby nebylo spravedlnosti ani trestu, nebylo by žádné stálosti Boží vlády. Spojení soudu a milosrdenství činí spasení úplným a dokonalým. Je to spojení těchto obou dvou, jež nás vede k tomu, že když se díváme na Vykupitele světa a na zákon Hospodina, zvoláme: „Tvá dobrotivost mne zvelebila.” Víme, že evangelium je dokonalý a úplný systém, zjevující neměnnost Božího zákona. Naplňuje srdce nadějí a láskou k Bohu. Milosrdenství nás zve, abychom vešli branami do města Božího, a spravedlnost je obětována, aby udělila každé poslušné duši plné výsady být členem královské rodiny, dítětem nebeského Krále. Jestliže budeme mít vady ve své povaze, nebudeme moci projít bránami, jež milosrdenství otevře pro poslušné; protože u vstupu stojí spravedlnost a vyžaduje svatost, čistotu u všech, kteří chtějí vidět Boha. Kdyby byla spravedlnost odstraněna a božskému milosrdenství by bylo umožněno otevřít brány celému lidskému rodu, bez ohledu na charakter, tehdy by v nebi nastal horší stav nespokojenosti a vzpoury než před vypuzením satana. Pokoj, štěstí a soulad nebes by byl zničen. Přestoupení ze země do nebe nezmění lidské charaktery; štěstí vykoupených v nebi je výsledkem povah vytvořených v tomto životě, podle Kristova obrazu. Svatí v nebi budou nejdříve svatými na zemi. Spasení, které Kristus tím, že přinesl takovou oběť, zajistil pro člověka, má cenu pouze tehdy, když zachraňuje od hříchu – oné příčiny všech neštěstí a bídy na našem světě. Milosrdenství prokázané hříšníkovi ho stále přitahuje k Ježíši. Jestliže na ni odpoví, přicházejíce v pokání a vyznání, a ve víře se uchopí naděje předložené mu v evangeliu, Bůh nepohrdne zlomeným a zkroušeným srdcem. Takto Boží zákon nebude oslaben, ale moc hříchu bude zlomena a z pochybovače o milosrdenství se stane kající se hříšník (Letter 1f, 1890).

192 24-28. (viz kom. EGW ke Ga 2,16; 1 Te 4,3). Spekulace o spravedlnosti skrze víru – Mnozí se dopouštějí omylu, snažíce se přesně vymezit jemné body rozdílu mezi ospravedlněním a posvěcením. Do vymezení těchto dvou pojmů často vnášejí své vlastní myšlenky a spekulace. Proč se snaží být přesnější, než je samotná Inspirace v této životně důležité otázce ospravedlnění skrze víru? Proč se pokouší pochopit každý přesný bod, jako kdyby spasení duše záviselo na tom, abyste měli zrovna vaše porozumění této věci? Všichni ji nemohou vidět v tom stejném pohledu (MS 21, 1891). 24. Viz komentář EGW ke kap. 7,12. 25. Viz komentář EGW k Ef 2,8-9. 26. Viz komentář EGW ke kap. 4,3-4. 31. (kap. 6,15; 1 S 15,22; Zj 22,14; viz kom. EGW k 2 K 3,7-18; Ef 2,14-16; Zj 2,6). Boží měřítko se nezměnilo – Evangelium o dobré zprávě nemá být vykládáno tak, jakože dovoluje lidem žít v neustálé vzpouře proti Bohu přestupováním jeho spravedlivého a svatého zákona. Proč nemohou ti, kteří tvrdí, že rozumí Písmu svatému, vidět, že Boží požadavek pod milostí je přesně tentýž, jaký byl oznámen v Edenu – dokonalá poslušnost jeho zákona. Na soudu se Bůh zeptá těch, kteří vyznávají, že jsou křesťany: Proč jste tvrdili, že věříte v mého Syna a neustále přestupujete můj zákon? Kdo to od vás požadoval, abyste šlapali po mém měřítku spravedlnosti? „Aj, poslouchati lépe jest, nežli obětovati, a ku poslušenství státi, nežli tuk skopců přinášeti.” Evangelium Nového zákona nesnižuje měřítko Starého zákona tak, aby vyhovělo hříšníkovi a aby mohl být spasen ve svých hříších. Bůh požaduje ode všech svých poddaných poslušnost – úplnou poslušnost vůči všem svým přikázáním. Stejně tak nyní jako i vždy požaduje dokonalou spravedlnost jako jediné právo na nebe. Kristus je naše naděje a naše útočiště. Jeho spravedlnost je připočtena pouze poslušným. Přijměme ji skrze víru, aby Otec při nás neshledal žádného hříchu. Ti však, kteří šlapou po svatém zákonu, nemají žádné právo činit si nárok na tuto spravedlnost. O kéž bychom mohli spatřit nezměrnost plánu spasení jako děti poslušné vůči všem Božím požadavkům, věříce, že máme pokoj s Bohem skrze Ježíše Krista, naši usmiřující oběť! (RH Sept. 21, 1886). (1 J 2,4). Víra se projevuje ve skutcích poslušnosti – Bůh požaduje v této době právě to, co požadoval od svatého páru v ráji, dokonalou poslušnost vůči svým požadavkům. Jeho zákon zůstává stejný v každé době. Velké měřítko spravedlnosti představené ve Starém zákonu není snížené v Novém. Dílem evangelia není oslabit požadavky Božího svatého zákona, ale přivést lidi tam, kde mohou zachovávat jeho přikázání. Víra v Krista, která zachraňuje duši, není tím, co mnozí představují. „Věř, věř,” je jejich volání; „pouze věř v Krista a budeš spasen. To je vše, co musíš učinit.” Zatímco pravá víra důvěřuje zcela v Krista pro spasení, povede k dokonalé shodě s Božím zákonem. Víra se projevuje skutky. A apoštol Jan prohlašuje: „Dí-liť kdo: Znám jej, a přikázání jeho nezachovává, je lhář, a pravdy v něm není.” (RH Oct. 5, 1886). Oddělení zákona od evangelia? – Nepřítel vždy usiloval o to, aby oddělil zákon od evangelia. Ony jdou ruku v ruce spolu (MS 11, 1893). Ctíme Otce i Syna, když mluvíme o zákonu. Otec nám dal zákon a Syn zemřel, aby ho zvelebil a učinil ho slavným (MS 5, 1885). Je pro nás nemožné, abychom mohli vyvýšit zákon Hospodina, pokud se nechopíme spravedlnosti Ježíše Krista (MS 5, 1889). Zákon Hospodinův je strom, evangelium jsou vonné květy a ovoce, které přináší (Letter 119, 1897). KAPITOLA 4. 3-5. (kap. 3,28; 5,1; Ef 2,8). Víra se chápe Kristovy spravedlnosti – Víra je podmínkou, na základě které Bůh viděl za vhodné přislíbit odpuštění hříšníkům; ne proto, že by ve víře byla nějaká síla, zasluhující si spasení, ale protože víra se může chopit Kristových zásluh, onoho prostředku určenému na hřích. Víra může představit Kristovu dokonalou poslušnost namísto hříšníkova přestoupení a selhání. Když hříšník věří, že Kristus je jeho osobním Spasitelem, pak shodně s jeho neomylnými zaslíbeními Bůh odpustí jeho hřích a zdarma ho ospravedlní. Kající duše si uvědomí, že její ospravedlnění pocházející od Krista, který za ni zemřel jako její Zástupce a Ručitel, je jejím usmířením a spravedlností. „Uvěřil pak Abraham Bohu, i počteno jemu za spravedlnost. Kdožť skutky činí, tomuť odplata nebývá počtena podle milosti, ale podle dluhu. Tomu pak, kdož nečiní skutků, ale věří v toho, kterýž spravedlivého činí bezbožníka, bývá počtena víra jeho za spravedlnost.” Spravedlnost je poslušnost vůči zákonu. Zákon požaduje spravedlnost a tu hříšník dluží zákonu; ale on není schopen ho splatit. Jediný způsob, jakým může získat spravedlnost, je skrze víru. Skrze víru může přinést Bohu Kristovy zásluhy a Pán vloží poslušnost svého Syna na hříšníkův účet. Kristova spravedlnost je přijata namísto neschopnosti člověka a Bůh přijímá, odpouští a ospravedlňuje kající, věřící duši, jedná s ní, jako kdyby byla spravedlivá, a miluje ji tak, jak miluje svého Syna. Takto je víra počtena za spravedlnost (RH Nov. 4, 1890). KAPITOLA 5. 1. (kap. 3,19-28; 4,3-5; Ga 2,16; Žd 11,1; viz kom. EGW ke Ga 5,6). Víra je prostředkem, ne cílem – Víra není základem našeho spasení, ale je velkým požehnáním – je okem, které vidí, uchem, které slyší, nohama, které běží, rukama, které uchopí. Je prostředkem, ne cílem. Jestliže Kristus dal svůj život, aby spasil hříšníky, proč bych neměl přijmout toto požehnání? Moje víra se ho uchopí a tak má víra je

193 podstatou věcí nadějných a důvodem věcí neviditelných. Takto spočívající a důvěřující mám pokoj s Bohem skrze Pána Ježíše Krista (Letter a, 1905). (2 K 5,7). Víra a pocit není totéž – Víra a pocit jsou tak rozdílné, jako východ a západ. Víra není závislá na pocitech. Musíme opravdově ve víře volat k Bohu bez ohledu na pocity a pak žít podle naší modlitby. Naší jistotou a svědectvím je Boží slovo a potom tomu, oč jsme žádali, musíme věřit bez pochybování. Chválím Tě, ó Bože, chválím Tě. Ty jsi mě nezklamal ve splnění Tvého slova. Ty jsi se mi sám zjevil a já jsem tvůj, abych činil Tvou vůli (Letter 7, 1892). Jednoduchost a moc víry – Víra je jednoduchá ve své působnosti a mocná ve svých následcích. Mnozí vyznávající křesťané, kteří mají známost svatého Slova a věří jeho pravdě, zklamali v dětinné důvěře, která je v náboženství Ježíše nezbytná. Nejsou zasaženi tím zvláštním dotekem, který přináší léčivou moc duši (Redemption: The Miracles of Christ p.97). 11. (kap. 3,24-26). Božský lék na hřích – Kristovo usmíření není pouhý obratný způsob, jak mít naše hříchy odpuštěny; je to božský lék na uzdravení přestoupení a obnovení duchovního zdraví. Je to nebesy ustanovený prostředek, pomocí něhož může být Kristova spravedlnost nejen v nás, ale i v našich srdcích a charakterech (Letter 406, 1906). 12-19. (Mt 4,1-11; 1 K 15,22,45; Fp 2,5-8; Žd 2,14-18; 4,15). Síla ve spolupráci s Bohem – [citace Ř 5,12,18-19]. Apoštol staví proti sobě neposlušnost Adama a úplnou, naprostou poslušnost Krista. Přemýšlejte o tom, co Kristova poslušnost znamená pro nás! Ona znamená, že v jeho síle můžeme být také poslušnými. Kristus byl lidskou bytostí. Sloužil svému nebeskému Otci z celé síly své lidské přirozenosti. Má dvojí přirozenost, současně lidskou i božskou. Je Bohem i člověkem. Kristus přišel na tento svět, aby nám ukázal, co Bůh může učinit a co můžeme učinit my ve spolupráci s Bohem. V lidském těle odešel na poušť, aby byl pokoušen nepřítelem. Ví, co je to hlad a žízeň. Zná slabosti a nemoci těla. Byl pokoušen ve všem tak, jak jsme pokoušeni my. Naše výkupné bylo zaplaceno naším Spasitelem. Nikdo nemusí být otrokem satana. Kristus stojí před námi jako náš božský příklad, náš všemocný Pomocník. Byli jsme vykoupeni za cenu, kterou nelze spočítat. Kdo může změřit dobrotu a milost vykupující lásky? (MS 76, 1903). Kristus – svobodná morální bytost – Druhý Adam byl svobodnou morální bytostí, byl zodpovědný za své jednání. Obklopen prudce zákeřnými a klamnými vlivy byl v mnohem méně příznivé situaci, než byl první Adam, aby mohl vést bezhříšný život. Přestože se nacházel uprostřed hříšníků, odolával každému pokušení k hříchu a zachoval svou nevinnost. Vždy zůstal bezhříšným (SW Sept. 29, 1903). Člověk ve výhodném postavení vůči Bohu – Když se lidé spříznili s prvním Adamem, neobdrželi od něho nic než vinu a rozsudek smrti. Ale Kristus kráčel a prošel územím, na kterém Adam padl, a podstoupil každou zkoušku v zájmu člověka. Vykoupil Adamovo hanebné selhání a pád tím, že vyšel z této zkoušky neposkvrněný. Tímto postavil člověka do výhodného postavení před Bohem. Postavil ho tam, kde skrze přijetí Krista jak svého Spasitele se stane účastníkem božské přirozenosti. Takto se spojí s Bohem a Kristem (Letter 68, 1899). KAPITOLA 6. 1-4. (Mt 28,19; 2 Pt 1,2,5-7). Křest je oboustranný slib – Při křtu se odevzdáváme Pánu jako nádoba k použití. Křest je nejslavnostnějším zřeknutím se světa. Vlastní já je prohlášeno za mrtvé pro život v hříchu. Vody přikryjí kandidáta křtu a v přítomnosti celého nebeského vesmíru je učiněn oboustranný slib. Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého je člověk ponořen do vodního hrobu, pohřben s Kristem ve křtu a povstává z vody, aby žil nový život věrnosti vůči Bohu. Tři velké mocnosti nebes jsou svědky; jsou neviditelné ale přítomné. V první kapitole druhé epištoly Petra je představeno postupující dílo v křesťanském životě. Celá tato kapitola je velmi důležitým naučením. Jestliže člověk v získání křesťanských ctností působí podle plánu růstu, Bůh sám slíbil, že bude působit v jeho prospěch podle plánu násobení. „Milost vám a pokoj rozmnožen buď skrze známost Boha a Ježíše Pána našeho.” Toto dílo leží před každou duší, která potvrdila svou víru v Ježíše Krista křtem a stala se držitelem slibu tří osob – Otce, Syna i Ducha svatého (MS 57, 1900). Věrnost vůči našim křestním slibům – Věrnost vůči našim křestním slibům srdci uděluje přípravu nezbytnou pro spasení duše (RH May 26,1904). (2 K 6,17-18; 7,1; Ko 3,1). Pečeť Boží přijata skrze křest – Kristus učinil křest vstupem do jeho duchovního království. Učinil to jasnou podmínkou, které musí vyhovět všichni, kteří chtějí být uznáni jako poddaní moci Otce, Syna i Ducha svatého. Ti, kteří se podrobili obřadu křtu, tímto učinili veřejné vyznání, že se zřekli světa a stali se členy královské rodiny, dětmi nebeského Krále. Ti, kteří toto učinili, tím dávají najevo, že veškerá světská uvažování učinili druhořadými vzhledem k jejich novému vztahu. Veřejně prohlásili, že již déle nebudou žít v pýše a sebeuspokojování. Kristus přikazuje těm, kteří přijali tento obřad, aby si pamatovali, že jsou zavázáni slavnostní smlouvou žít pro Pána. Mají pro Něho používat všechny jim svěřené schopnosti a nikdy neztratit ze zřetele skutečnost, že nesou Boží pečeť poslušnosti – sobotu čtvrtého přikázání a že jsou poddanými Kristova království, účastníky božské přirozenosti. Mají odevzdat všechno, co mají a čím jsou, Bohu, používajíce veškeré své dary k oslavě jeho jména. Ti, kteří byli pokřtěni v trojitém jménu Otce, Syna i Ducha svatého, při samotném vstupu do jejich křesťanského života veřejně prohlašují, že přijali pozvání: „Vyjdětež z prostředku jejich a oddělte se od nich, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí.” „Taková tedy majíce zaslíbení, nejmilejší, očišťujmež se od všeliké poskvrny těla i ducha, konajíce posvěcení naše v bázni Boží.” „Protož povstali-li jste s Kristem, vrchních věcí hledejte, kdež Kristus na pravici Boží sedí.”

194 Nechť ti, kteří obdrželi Boží pečeť skrze křest, věnují pozornost těmto slovům, pamatujíce, že na ně Pán umístil svůj podpis, prohlašujíce je za své syny a dcery. Otec, Syn a Duch svatý, nekonečné a vševědoucí mocnosti, přijmou ty, kteří opravdu vstoupili do spojení s Bohem. Jsou přítomni při každém křtu, aby přijali kandidáty, kteří se vzdali světa a přijali Krista do chrámu své duše. Tito kandidáti vstoupili do Boží rodiny a jejich jména jsou zapsána do knihy života Beránka (MS 27, 1900). Dveře spojení s nebem – Při svém křtu jsme slíbili, že přerušíme veškeré spojení se satanem a jeho pomocníky a vložíme naše srdce, mysl i duši do díla budování Božího království. Celá nebesa pracují pro tento cíl. Otec, Syn i Duch svatý se zavázali, že budou spolupracovat s posvěcenými lidskými nástroji. Jestliže jsme věrni svému slibu, jsou nám otevřeny dveře spojení s nebesy – dveře, které žádná lidská ruka nebo satanský nástroj nemůže zavřít (RH May 17, 1906). Mnozí jsou pohřbeni zaživa – Nové narození je zřídka se objevující zkušenost v této době existence světa. To je důvod, proč je ve sborech tak mnoho zmatku. Mnozí, tak mnozí, kteří přijímají jméno Kristovo, jsou neposvěcení a bezbožní. Byli sice pokřtěni, ale byli pohřbeni zaživa. Jejich vlastní „já” nezemřelo, a proto nepovstali k novotě života v Kristu (MS 148, 1897). (2 K 6,17). Křest není maturitní zkouškou – Každá příležitost, každá přednost, každá výsada je nám dána proto, abychom mohli získat bohatou křesťanskou zkušenost; nenaučíme se však všechno najednou. Musí zde být růst. Mnozí, kteří se nemnoho naučili ve škole, si myslí, že jsou připraveni k vykonání závěrečné zkoušky. Myslí si, že znají všechno, co by měli znát. Nemáme si myslet, že jakmile jsme pokřtěni, jsme připraveni vykonat závěrečnou zkoušku v Kristově škole. Když jsme přijali Krista a ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého jsme se zavázali sloužit Bohu – Otci, Kristu i Duchu svatému – tyto tři důstojnosti a mocnosti nebes se zavázaly, že nám budou dány všechny prostředky, jestliže splníme své křestní sliby, a „vyjdeme z jejich prostředku, a oddělíme se od nich ... a nečistého se nebudeme dotýkat.” Když budem věrní vůči svým slibům, On říká: „Já přijmu vás.” (MS 85, 1901). 3-4. Viz komentář EGW k Dt 26,18. 3-5. Viz komentář EGW k Mk 16,1-2. 15. Viz komentář EGW ke kap. 3,31. 19,22. (1 Te 3,13; 4,7; Žd 12,14). Všechno pro Boha – Svatost znamená všechno pro Boha. Duše se má odevzdat Bohu. Vůle a dokonce i myšlenky mají být přivedeny do podřízenosti Kristovy vůle. Ježíšova láska naplňuje duši a stále se vylévá v jasném, osvěžujícím proudu, potěšujíce srdce ostatních (MS 33, 1911). 23. Hlas slyšen v nebi – Přestoupení postavilo celý svět do nebezpečí, pod rozsudek smrti. Ale v nebi bylo slyšet hlas, říkající: „Já jsem našel výkupné.” (Letter 22, 1900). KAPITOLA 7. 7. Viz komentář EGW k 2 K 3,7-18. 7-9. (Fp 3,5-6; Jk 1,23-25). Pavlova zázračná změna – Pavel říká že „podle zákona” – co se týče vnějších skutků – byl „bezúhonný”, ale když poznal duchovní charakter zákona, když se podíval do svatého zrcadla, viděl, že je hříšníkem. Posuzován podle lidského měřítka se zdržoval hříchu, ale když se podíval do hlubin Božího zákona a viděl se tak, jak ho vidí Bůh, sklonil se v pokoře a vyznal svou vinu. Neodešel od tohoto zrcadla, aby zapomněl na to, jakým člověkem byl, ale projevil opravdovou lítost vůči Bohu a víru vůči našemu Pánu Ježíši Kristu. Byl umyt, byl očištěn. Říká: „Nebo i o žádosti byl bych nevěděl, kdyby byl zákon neřekl: Nepožádáš. Ale příčinu vzav hřích skrze přikázaní, zplodil ve mně všelikou žádost. Bez zákona zajisté hřích mrtev jest. Jáť pak byl jsem živ někdy bez zákona, ale když přišlo přikázání, hřích ožil. A já umřel.” Hřích se mu pak zjevil v jeho pravé ohavnosti a jeho sebeláska byla pryč. Stal se pokorným. Více si již nepřipisoval dobrotu a zásluhy. Přestal smýšlet o sobě více než se má a připsal veškerou slávu Bohu. Nebažil již po velikosti. Přestal toužit po pomstě a nebyl již citlivým na výtky, přehlížení či opovržení. Již více nevyhledával pozemské spolky, postavení nebo pocty. Neponižoval jiné, aby sebe vyvýšil. Stal se něžným, blahosklonným, tichým a pokorným srdcem, protože se naučil lekci v Kristově škole. Hovořil o Ježíši a jeho nesrovnatelné lásce, a stále více se stával podobnějším k jeho obrazu. Použil všechny své síly k tomu, aby získával duše pro Krista. Když na něj přicházely zkoušky kvůli jeho nezištné práci pro duše, sklonil se v modlitbě a jeho láska k nim rostla. Jeho život byl skryt s Kristem v Bohu a miloval Ježíše horlivostí své přirozenosti. Každý sbor mu byl drahý; každý člen církve byl pro něho osobou, která vzbudila jeho zájem; protože se na každou duši díval jako na vykoupenou krví Kristovou (RH July 22, 1890). 9. Boží zákon nepřestal existovat – Apoštol Pavel v souvislosti se svou zkušeností představuje důležitou pravdu vztahující se k dílu, které musí být vykonáno při obrácení. Říká: „Jáť pak byl jsem živ někdy bez zákona” – nepociťoval žádné odsouzení; „ale když přišlo přikázání,” když Boží zákon začal působit na jeho svědomí, „hřích ožil, a já jsem umřel.” Tehdy jsem se viděl hříšníkem, odsouzeným božským zákonem. Všimni si, že to byl Pavel, který zemřel, a ne zákon (4SP 297). 12. (kap. 3,25; Ef 1,7). Zákon si uchovává svou důstojnost – Prostřednictvím plánu spasení zákon zachovává svou důstojnost při odsouzení hříšníka a hříšník může být spasen skrze Kristovo smíření vykonané za naše hříchy, „v němžto máme vykoupení skrze krev jeho,

195 totiž odpuštění hříchů.” Zákon nebyl změněn v žádné podrobnosti, aby vyhověl člověku v jeho padlém stavu. Zůstane takovým, jakým byl vždy – svatým, spravedlivým a dobrým (RH May 23, 1899). KAPITOLA 8. 11. (Mt 26,39; L 22,42-43; viz kom. EGW k 1 K 15,20.40-52). Kalich požehnání – „Jestližeť pak Duch toho, kterýž vzkřísil Ježíše z mrtvých, přebývá v vás, ten, kterýž vzkřísil Krista z mrtvých, obživí i smrtelná těla vaše, pro přebývajícího Ducha jeho v vás.” Ó, jak drahá jsou tato slova pro každou truchlící duši! Kristus je našim Vůdcem a Utěšitelem, který nás posiluje ve všech našich souženích. Když nám dává pít hořký koflík, rovněž drží u našich úst kalich požehnání. Naplňuje srdce poddajností, radostí a pokojem ve víře a uschopní nás k tomu, abychom poslušně řekli: „Ne má vůle, ale tvá vůle, ó, Bože, se staň (Letter 65a, 1894). 11. Viz komentář EGW k 1 K 9,24-27. 15-21. (1 Tm 1,9-10; Jk 1,22-25; viz kom. EGW k 2 K 3,6-9). Ne poslušní, ale přestupníci, jsou v otroctví – Pavel ve své epištole k Timoteovi popisuje pravě ty lidi, která jsou v otroctví zákona. Jsou přestupníky zákona. Nazývá je nezákonnými, neposlušnými, hříšníky, bezbožnými, rouhavými, vrahy, smilníky, lháři a všemi těmi, kteří odpadli od zdravého učení. Zákon Boží je zrcadlem ukazujícím člověku nedostatky jeho charakteru. Není však příjemný pro ty, kteří si libují v nespravedlnosti, aby viděli své morální vady. Necení si tohoto věrného zrcadla, protože ono jim zjevuje jejich hříchy. Proto místo toho, aby zahájili boj proti svým tělesným žádostem bojují proti pravému a věrnému zrcadlu, které jim dal Hospodin právě proto, aby nemuseli být oklamáni, ale aby mohli díky němu odhalit nedostatky svého charakteru. Mělo by je snad zjištění těchto nedostatků vést k tomu, aby nenáviděli zrcadlo, nebo aby nenáviděli sami sebe? Měli by snad odstranit toto zrcadlo, které jim odhaluje tyto nedostatky? Ne; hříchy, které pěstují a které jim věrné zrcadlo odhaluje, že existují v jejich charakterech, zavřou před nimi brány nebes, jestliže nebudou odstraněny a dokud se nestanou dokonalými před Bohem (RH March 8, 1870). (Ga 4,24-31). Poslušnost není otroctví – Nikdo z těch, kdo věří v Ježíše Krista, není pod otroctvím Božího zákona; protože jeho zákon je zákonem života a ne smrti pro ty, kdo jsou poslušni jeho přikázání. Všichni, kteří chápou duchovnost zákona, všichni, kteří si uvědomí jeho moc jako detektoru hříchu, jsou v právě tak bezmocném stavu jako sám satan, jestliže nepřijmou nabídnuté jim smíření v uzdravující oběti Ježíše Krista, který je našim smířením – usmířením s Bohem. Skrze víru v Krista je možná poslušnost vůči každé zásadě zákona (MS 122, 1901). (Ga 3,6-9). Otroctví zákonického náboženství – Duch otroctví je zrozen tenkrát, když se snažíme žít v souladu se zákonickým náboženstvím, když se snažíme plnit požadavky zákona ve své vlastní síle. Je pro nás naděje pouze tenkrát, když vejdeme v Abrahámovu smlouvu, která je smlouvou milosti skrze víru v Ježíše Krista. Evangelium kázáno Abrahámovi, díky kterému měl naději, je to stejné evangelium, které je dnes kázáno nám, díky kterému máme naději my. Abrahám vzhlížel k Ježíši, který je také Původcem a Dokonavatelem naší víry (YI Sept. 22, 1892). 17. (Ga 4,7). Výsady pro poslušné Boží děti – Bůh miluje své poslušné děti. Připravil království, ne pro neposlušné poddané, ale pro své děti, které zkoušel a vyzkoušel na světě poskvrněném a zkaženém hříchem. Jako poslušné děti máme výsadu vejít do příbuzenského vztahu s Bohem. „Jestliže děti,” říká, „tedy i dědicové” nesmrtelného dědictví. ... Kristus a jeho lid jsou jedno (Letter 119, 1897). 18. Viz komentář EGW k 2 K 4,17-18. 22. Viz komentář EGW k Gn 3,17-18. 26. Viz komentář EGW k Mt 3,13-17. 26,34. (Ef 5,2; Žd 7,24-28; 8,1-2; 9,24; 1 J 2,1; Zj 8,3-4; viz kom. EGW ke Sk 1,11; Žd 7,25). Přímluva Krista a jeho Ducha – Ježíš Kristus je představen, jak neustále stojí před oltářem, aby v každé chvíli přinášel oběť za hříchy světa. Je služebníkem toho pravého stánku, který Pán vystavěl, a ne člověk. Symbolické stíny židovského stánku nemají již více žádný význam. Každodenní a výroční symbolické smíření není již více konáno, ale usmiřující oběť skrze prostředníka je nezbytná kvůli neustálému páchání hříchu. Ježíš slouží v Boží přítomnosti, předkládá svou prolitou krev, jak tomu bylo při zabíjení beránka. Ježíš předkládá oběť přinesenou za každé přestoupení a za každý nedostatek hříšníka. Kristus, náš Prostředník, a Duch svatý se neustále přimlouvají ve prospěch člověka. Duch ale za nás neprosí tak, jak to činí Kristus, který předkládá svou krev, prolitou od založení světa. Duch působí na naše srdce, aby nás přivedl k modlitbám a pokání, chvále i díkuvzdání. Vděčnost plynoucí z našich rtů je výsledkem působení Ducha na struny duše, kdy ve svatých vzpomínkách probouzí hudbu srdce. Náboženské služby, modlitby, chvály, kajícná vyznání hříchu stoupají od pravých věřících jako kadidlo k nebeské svatyni, ale procházejí skrze narušené průduchy lidství a jsou tak poskvrněné, že kdyby nebyly očištěny krví Kristovou, nikdy by neměly u Boha cenu. Nestoupají v neposkvrněné čistotě a kdyby nebylo Přímluvce, který je po pravici Boží, který předkládá a všechny očišťuje svou spravedlností, nebyly by Bohem přijaty. Veškeré kadidlo z pozemských stánků musí být prodchnuto očišťujícími kapkami krve Kristovy. On drží před Otcem kadidelnici svých vlastních zásluh, v nichž není žádná poskvrna pozemské zkaženosti. Shromažďuje do této kadidelnice modlitby, chvály a

196 vyznání svého lidu a k nim přikládá svou vlastní neposkvrněnou spravedlnost. Potom, provoněné zásluhami Kristova smíření, přichází kadidlo před Boha zcela a naprosto přijatelné. Pak jsou opětovány milostivé Boží odpovědi. Ó, kéž by všichni mohli poznat, že všechno, co je z poslušnosti, z pokání, z chvály a z díkuvzdání musí projít žhoucím ohněm Kristovy spravedlnosti. Vůně této spravedlnosti stoupá jako oblak kolem trůnu milosti (MS 50, 1900). 29. (2 K 3,18; Ko 3,10). Boží morální obraz obnoven skrze Krista – I když Boží morální obraz byl hříchem Adama téměř vymazán, skrze Ježíšovy zásluhy a jeho moc může být znovu obnoven. Člověk může stát s Božím morálním obrazem ve svém charakteru; protože Ježíš mu ho chce dát. Jestliže Boží morální obraz nebude v člověku spatřen, nikdy nebude moci vejít do Božího města Boha jako vítěz (RH June 10, 1890). 29-30. Viz komentář EGW k Ef 1, 4-5.11. 34. (Žd 7,25; 1 J 2,1; viz kom. EGW k Mt 28,18). Zachováni Kristovými přímluvami – Každý, kdo se chce vytrhnout z otroctví a služby satana, a chce se postavit pod krví zborcenou korouhví Knížete Emmanuele, bude zachován Kristovými přímluvami. Kristus, jako náš Prostředník po pravici Otce, nás stále má před očima, protože je to stejně tak nezbytné, aby nás chránil díky svým přímluvám, jako když nás vykoupil svou krví. Kdyby se nás jenom na okamžik přestal zastávat, satan je připraven nás zničit. Ty, kteří jsou vykoupeni jeho krví, nyní obhajuje svou přímluvou (MS 73, 1893). (Ef 5,2; Žd 7,25-27; 9,23-26; 13,15; Zj 8,3-4). Neustálá potřeba Kristovy přímluvy – Kristus byl základem celého židovského systému. ... Ve službě židovského kněžství nám jsou neustále připomínány oběti a Kristova přímluva. Všichni, kteří dnes přicházejí ke Kristu, by si měli pamatovat, že jeho zásluhy jsou dýmem kadidla, které je smíšeno s modlitbami těch, kteří se kají ze svých hříchů a přijímají odpuštění, milosrdenství i milost. Naše potřeba Kristovy přímluvy je ustavičná. Den po dni, ráno a večer, pokorné srdce musí přinášet modlitby, na které budou opětovány odpovědi v podobě milosti, pokoje a radosti. „Protož skrze něho obětujme Bohu oběť chvály vždycky, to jest ovoce rtů, oslavujících jméno jeho.” (MS 14, 1901). (J 14,6; 1Tm 2,5; Žd 9,11-14). Oděn do svého kněžského roucha – Kristus je spojujícím článkem mezi Bohem a člověkem. Zaslíbil svou osobní přímluvu prostřednictvím svého jména. Pokládá celou sílu své spravedlnosti na stranu prosebníka. Kristus se přimlouvá za člověka a člověk, potřebující božskou pomoc, prosí za sebe v přítomnosti Boží, používajíce síly vlivu Toho, který položil svůj život za svět. Když přiznáme před Bohem naše uznání Kristových zásluh, k našim prosbám bude přidána vůně. Ó!, kdo může ocenit toto obrovské milosrdenství a lásku! Když se přibližujeme k Bohu skrze moc Kristových zásluh, jsme přioděni jeho kněžským rouchem. Staví nás těsně po svém boku, objímajíce nás svým lidským ramenem, zatímco svým božským ramenem se chápe trůnu Nekonečného. Přidává své zásluhy jako vonné kadidlo v kadidelnici našich rukou, aby mohl podpořit naše prosby. Slibuje, že vyslyší a odpoví na naše prosby. Ano, Kristus se stal prostředníkem modliteb mezi člověkem a Bohem. Stal se také prostředníkem požehnání mezi Bohem a člověkem. Spojil božství s lidstvím. Lidé mají být spolupracovníky s Bohem při záchraně svých vlastních duší a potom činit opravdové, vytrvalé a neúnavné úsilí pro záchranu těch, kteří jdou na zahynutí (Letter 22, 1898). KAPITOLA 9. 5. Viz komentář EGW k J 1,1-3. KAPITOLA 10. 6. Viz komentář EGW k Dt 6,6-9. KAPITOLA 11. Židé nebudou zanedbáni – Dílo pro Židy, jak je popsáno v jedenácté kapitole epištoly k Římanům, je dílo, s kterým má být nakládáno se zvláštní moudrostí. To