Slovo přišlo v moci : [jak Bůh navštívil národ Balangů a jak jej hluboce proměnil] [1. vyd. ed.] 9788086449203, 8086449203 [PDF]

Zitiervorschau

' • ■ r r .i*' h ' W JOANNE ;SHETTER@VÁ A PATRÍCIA PÚiRVIŠOVÁ a

SLOVO PRIŠLO

a$wc:íMI / ''

F

JAKBUHNAVST NÁROD BALANGa A JAK JEJ HLUBOCE PR( *•

JOANNE S H ITLEROVA A PATRICIA PURVISOVÄ

SLOVO PŘIŠLO V MOCI

Nakladatelství KMS, s. r. o.

Přeloženo z anglického originálu „And the Word Came with Power“. Copyright © 1992 Wycliffe Bible Translators

Vydalo © Nakladatelství KMS, s. r. o. Primátorská 41, 180 00 Praha 8 První vydání - 2003

Všechna práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být v jakékoli formě publikována bez písemného svolení vydavatele.

ISBN 80-86449-20-3

HEHHH PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ „Změnit můj kmen z lovců lebek na rybáře lidí — to je naprosto neuvěřitelné. To dokáže jenom Bůh. “ — Ena, křesťanka z kmene Balangao Mezi Balangay uvěřila Tekla, o níž čteme v této knize, jako jedna z prv­ ních. Velice dobře znala život, který byl naprosto mimo dosah a vliv evan­ gelia, a velice dobře si uvědomila, jaký blahodárný vliv má Boží slovo na život její i život lidí celého kmene. Její prvořadou touhou bylo, aby i další národy a kmeny mohly mít požehnání plynoucí ze známosti Božího slova. Slíbila Bohu, že pokud její těžce nemocnou dcerku Enu ponechá naživu, dá mu ji do služby. Ena, která ve svém kmeni patří k druhé generaci křesťanů, má magis­ terské vzdělání a pracuje jako lingvistka v překladatelském a alfabetizačním projektu v jedné z východoasijských zemí. Je přesvědčena, že i jiné národy potřebují Bibli stejně naléhavě, jako ji potřebovali její soukmenovci. V mládí měla možnost zblízka sledovat, jak úžasnou moc proměňovat má Boží slovo, které lidé z jejího kmene mohli ve svém vlastním jazyce číst od roku 1982. Předtím Balangaové žili v neustálém strachu před zlými du­ chy a snažili si je usmířit nekonečnými oběťmi zvířat. Byli ovšem také zná­ mí jako krutí „lovci lebek“. Nyní je Bůh od toho všeho osvobodil. A dnes už Ena není z Balangaů jediná, kdo překládá Boží slovo do dalších jazyků. Český čtenář má přístup k Bibli ve svém jazyce už po několik staletí. Čeština je jedním z prvních jazyků světa, do kterých bylo Písmo přelože­ no. Této skutečnosti si byl dobře vědom i Jan Amos Komenský, když ří­ kal, že je jen málo národů na světě, které mohou slyšet hlas svátých proro­ ků a apoštolů srozumitelně ve svém jazyce tak jako Čechové. A přece ještě dnes více než 300 milionů lidí ze 3000 jazykových skupin neví, že „Bůh tak miloval svět..protože do jejich jazyka nebylo dosud pře­ loženo jediné slovo z Bible! Jaké máme úžasné privilegium, jaký úžasný dluh!

— Vilém Spratek, Wycliffbvi překladatelé Bible 3

Austrálie

HHHHBI PODĚKOVÁNÍ Překládat Nový zákon je dlouhá a těžká práce. Nepřeložila jsem Nový zá­ kon do balangaoského jazyka sama. Několik lidí zmíněných v této knize jen reprezentuje velký počet lidí pro mou práci nepostradatelných. Oni tento příběh napsali svými životy. Nemohla bych překlad dokončit bez svých spolupracovníků. Jsou to An­ ne Fetzerová-Hopkinsová, Edie Murdock, Janet Packová-Personsová, Marjorie Cooková, Mary Jo Brettová, Barbara Williamsová-Harrisová a Robyn Terreyová. Nepostradatelní byli též ostatní členové týmu na Filipínách: pilo­ ti, radiooperátoři a technici, knihovníci, počítačoví odborníci — technici, programátoři a sazeči — oddělení tisku, údržbáři, administrativní pracovníci, nákupčí, modlitebníci, přátelé - a tento seznam by mohl pokračovat. Rodiny z mého sboru ve Spojených státech byly široce rozvětvenými ko­ řeny, které dodávaly živiny rozložitému stromu Božího díla v Balangau. Bez jejich vyučování bych nikdy nejela na Filipíny. Bez jejich přátelství bych tam nemohla zůstat. Bez jejich darů bych neměla co jíst a bez jejich modliteb bychom neviděli duchovní ovoce. Pak je tu Patricia Purvisová, která vyhověla mé prosbě zapsat mé vzpo­ mínky do této knihy. Na psaní se podílela celá rodina. Její muž Norm ji povzbuzoval, aby udělala práci, kterou „nebylo možné zvládnout“ v urče­ ném čase. Potom on i jejich tři synové Matthew, Michael a Kevin laskavě tolerovali její vytížení prací na knize, modlili se za ni, povzbuzovali ji a na­ dšeně poslouchali, když jim rukopis předčítala. Knihy nevznikají bez redaktorů. Liz Heaneyová byla jednou z našich modlitebnic, nepostradatelná členka týmu v letech 1981 a 1982, když uči-

7

Slovo přišlo v moci

la na Faith Academy v Manile. V nakladatelství Multnomah Press odbor­ ně provedla redakci celé knihy. Tuto práci dělala s radostí a byla pro nás velkým povzbuzením. Další je má rodina a přátelé v Balangau. Je to nádherný poklad. Mysle­ la jsem si, že jsem tam přišla rozdávat, ale oni mně mnoho dali ještě dřív, než jsem se vůbec naučila jediné slovo z jejich jazyka. Nosili mi vodu, pěstovali pro mě rýži, zvali mě k jídlu, učili mě své zvy­ ky a jazyk, odpouštěli mi, když jsem se jich nějak nepříjemně dotkla, opra­ vovali mě, když jsem mluvila balangaosky „jako buvol“ a dovedně mi po­ máhali s překladem Nového zákona. Někdy věřili pravdám z Božího slova i tehdy, když jsem v tom sama váhala. Získala jsem od nich daleko víc, než jsem jim dala. Byla to pro mě vel­ ká výsada, že jsem s těmito nádhernými lidmi mohla žít a pracovat, přinést jim Boží slovo a sledovat, jak měnilo jejich životy.

8

EEHHH SLOVO ÚVODEM Slovo přišlo v moci je opravdu příběh lásky. Od počátku Bůh miloval Balangay, pyšné lovce lebek, kteří žili na velkolepých rýžových terasách na Fi­ lipínách. Miloval také mě, nesmělé děvče z farmy z Kalifornie, které rádo důvěřovalo Bohu a mělo smělé sny. Bůh uvedl do pohybu události v těchto dvou světech a v našich srdcích a svedl nás dohromady. Když jsem překládala Boží slovo do balangaoského jazyka, spolu s Balangay jsem se ocitla v duchovní bitvě, která naše „svě­ ty“ navždy změnila. Bůh nás neustále vedl, abychom přijali riziko a důvěřovali jemu i jeho slovu. Každého z nás přijal takového, jací jsme byli, s naším omezeným chápáním sebe samých i svého okolí. Když jsme důvěřovali Bohu, přitáhl nás k sobě blíž a my jsme se víc naučili o jeho moci a lásce. Napsala jsem tyto stránky, abyste mohli spolu s námi chválit Boha a žasnout nad jeho nekonečnou láskou a nad tím, jak nás neustále hledá.

9

NENECH JI ZEMŘÍT! Nadšeně jsem mávala z okna helikoptéry Jolly Green Giant, když jsme se dostali k malému zarovnanému vršku - basketbalovému hřišti — v našem horském městečku na Filipínách. Balangaové se shromáždili pod námi, mávali nám a vykřikovali na nás. Nemohli se dočkat, až budou vykládat tuny cementu, skla a hřebíků, které jsme přivezli na stavbu nové nemoc­ nice. Vedle mě pobíhal od okna k oknu mladý doktor Robespierre Lim, má­ val a volal na lidi. Jeho sen se začínal naplňovat — nemocnice v Balangau. Teď mi ubude lékařské práce a budu se moci věnovat překladu Nového zá­ kona. Začali jsme přistávat. Zvláštní... nevypadalo to jako to pravé místo. Ná­ hle kolem mého okna prolétly listy arekové palmy. Zalapala jsem po de­ chu. Narazili jsme do stromu. Zřítíme se! Později, když se mi vrátilo vědo­ mí, slyšela jsem tlumené výkřiky. „Juami!“ To bylo mé jméno v jazyce Balangao. „Hoří! Hoří! Utíkej!“ S vypětím všech sil jsem se snažila vypros­ tit a uniknout z hořící helikoptéry. Mohla jsem ale pohnout pouze dvěma prsty u levé ruky. Vězela jsem tam jako zatlučený hřebík. Začala jsem panikařit. Mysli na něco, na cokoli. Jak můžu mít takhle zkrou­ cenou pravou ruku a přitom mít nos a ústa přikrytá dlaní! Soustředila jsem se na tu nemožně překroucenou ruku a při každém nádechu jsem polykala ce­ mentový prach, abych si uvolnila dýchací cesty. Setři energií. Dýchej ten vzduch znovu a znovu. Jak dlouho to trvá, než člo­ věk uhoří! Myšlenky přicházely s podivným odstupem. Bože, já ještě nemohu zemřít!

11

Slovo přišlo v moci

Neměla jsem ponětí, co se děje kolem. Potom, co jsme se zřítili, piloti vyskákali ven a naskytla se jim hrozná podívaná. Z obrovské trhliny se ři­ nulo palivo a ze zbytků rotoru šlehaly plameny. Křičeli na Balangay, kteří strnule stáli poblíž vraku: „Utíkejte! Vybuchne to!“ Když ale Balangaové uslyšeli, že Doming, Dr. Lim a já jsme uvězněni uvnitř, rázem se otočili a popadli hliníkové nádoby na rýži, plastové kbelí­ ky, umyvadla a cokoli, co ve spěchu mohli najít, a začali na hořící heli­ koptéru házet bláto s vodou z rýžových polí. Trvalo jen několik minut, než oheň uhasili. Jediné, co jsem věděla, bylo, že nesmím panikařit. Hodnotila jsem svou situaci z lékařského hlediska. Zlomeného nic nemám, ale hlavu mám těsné přitisknutou k jedné straně. Už jen centimetr a mám zlomený vaz. Jak dlou­ ho ještě vystačím s pouhou hrstkou vzduchu? Bože, ať se neudusím! Musím ješ­ tě dokončit ten překlad. Někdo tam nade mnou je, uvědomila jsem si najednou. Vydala jsem ze sebe přidušený výkřik o pomoc. Balangaové říkají, že to zevnitř vraku zně­ lo jako zamňoukání. Začali se horečně prohrabávat dovnitř, rukama odha­ zovali kusy roztříštěného skla, rozbité bedny hřebíků, potrhané pytle ce­ mentu a trosky helikoptéry. Někdo mě uchopil za nohy a snažil se mě dostat nahoru. Našli mě! Uvě­ domila jsem si, že ležím hlavou dolů. „Netahejte mě za nohy,“ zasípala jsem. „Potřebuju vzduch! Nemůžu dýchat!“ Někdo vytáhl pytel cementu, který mi ležel na hrudi, takže se ke mně dostal nějaký vzduch. Bylo to nádherné. Balangaové tahali dál a já jsem ten vzduch přímo hltala. Konečně jsem byla volná. Vyděšení Balangaové mě donesli k blízkému stavení a položili mě do velké místnosti na hrubou dřevěnou podlahu. Krev z řezných ran na hla­ vě se smísila se silnou vrstvou cementu, který spočíval na mém těle. Krev je vyděsila. Kdybych tak mohla popadnout dech a otevřít oči. Ostatní možná potřebují pomoc. Nevěděla jsem, že mám polámaná žebra a že mi selhala jedna plí­ ce. Když jsem byla v bezvědomí, měla jsem otevřené oči a napadal mi do nich cement. Vápno mi poleptalo oční tkáň. Byl to pocit, jako kdyby mi oči hořely. Pomalu jsem jim začala dávat instrukce a snažila jsem se, aby to znělo přesvědčivě. „Musíte mi vymýt oči. Vezměte džbán s vodou, přidržujte mi oči otevřené a lijte do nich vodu. Pořád dokola, nepřestávejte.“

12

NENECH JI ZEMŘÍT!

Nemohla jsem však ani otočit hlavu, aby mohli začít s vymýváním. Ne­ mohla jsem pohnout s nateklým krkem. „Chyťte mě za vlasy a otočte mi hlavu... začněte lít vodu...“ Bylo to, jako by mi někdo do očí sypal žhavé uhlíky. Chraplavým šepo­ tem jsem stále vyžadovala, aby pokračovali. Když mi bolest doslova vzala dech, přestali. Nadechla jsem se a znovu naléhavě šeptala: „Dál, nepřestá­ vejte lít vodu!“ Bože, nemůžu oslepnout. Nemohla bych dokončit ten překlad. „To nevadí, že to bolí. Lijte dál!“ Jemně mi drželi oči otevřené a celé hodiny je vymývali. Byla to noc strašných muk. Mezitím několik starších dětí běželo skoro hodinový závod dolů do ves­ nice Botac, aby tam oznámili, co se stalo. Šedovlasý Ama, kterého jsem adoptovala za svého otce, zrovna štípal dříví na oheň, když uslyšel křik: „Helikoptéra se zřítila! Doktor je mrtvý. Juami a Doming jsou zranění!“ Sekera v jeho ruce se zastavila ve vzduchu. Jeho nejstarší syn Doming a je­ ho americká dcera Juami jsou v helikoptéře? A zranění? Ama upustil sekeru a vyběhl podél úzkých cestiček nahoru na hráz tera­ sovitých rýžových polí. Vybíhal po příkrých kamenných stupních, které vyčnívaly ze zdí a křičel: „Bože, to, co se stalo Jobovi, se teď stalo mně. Ztratil jsem všechny svoje děti za jednu jedinou noc!“ Kvůli tomu šoku za­ pomněl na svých dalších pět dětí. Tekla, moje velmi blízká sestra, se tu zprávu dozvěděla ve stejnou chví­ li. Seděla na podlaze ve svém domě s doškovou střechou a spolu s malými dětmi večeřela. Jakmile to uslyšela, rychle sešplhala po krátkém bambuso­ vém žebříku, nechala děti bez dozoru, misky s jídlem na podlaze a na ces­ tě na horu předběhla Amu. Bosýma nohama drtila špínu a kamínky na cestě. Mysl jí zaplavily vzpomínky na nespočetná varování před překladem Písma. „Bůh tě potrestá, protože se dotýkáš nedotknutelného a znečišťuješ to, co je svaté. Bůh tě potrestá!“ Je to pravda? Skutečně znesvětili svaté Bo­ ží slovo? Než Tekla překonala poslední stupeň, modlila se: „Svatý Bože, záleží na tvém rozhodnutí. Možná ti lidé mají pravdu a my jsme tvé slovo znesvěti­ li, když jsme ho chtěli mít v našem obyčejném jazyce. Pokud je to tak, při­ jímáme tvůj trest a Juami zemře. Jestli to ale není pravda a ty chceš mít své slovo v našem jazyce, nenech ji umřít. Daruj jí život. Ale Bože, potřebuji znamení. Potřebuji vědět... Když zavolám „Juami!“ a ona mi odpoví ,Tek­

13

Slovo přišlo v moci

lo!‘, budu vědět, že zůstane naživu.“ V místnosti bylo plno lidí. Sešli se u mě, aby mi dali poslední dar - svou přítomnost, když budu umírat. V tom rozruchu jsem zaslechla Teldu, jak vběhla dovnitř: „Juami! Juami!“ „Teklo, Teklo, to nic, to se spraví.“ Měla jsem slabý hlas, nemohla jsem se pořádně nadechnout. Tekla se obrátila k plačícímu zástupu a řekla: „Bude žít! Bude žít!“ Nevěřili těm slovům. Dívali se na mě, přízračnou zakrvácenou hroma­ du cementu s groteskně vypoulenýma očima. „Nevidíš, že už je mrtvá? Zů­ stal jí jen dech.“ „Bůh ji nechá žít,“ nedala se odradit Tekla. „Uzdraví se. Vím to.“ Tekla se ujala vedení. „Řekni, co máme dělat. Prostě nám řekni, co máme dělat,“ naléhala na mě. Bylo mi jasné, že přichází šok. „Přikrývky... kávu...“ Tekla někoho po­ slala pro přikrývky a spoustu silné horké kávy. Proč nemůžu popadnout dech? Tekla poslala několik dětí dolů do mého domu pro čisté oblečení. Mu­ sela ze mě odřezat těžké ztvrdlé šaty. Pak mě jemně umyla a tiše na mě mluvila. Neustále posílala ostatní pro čistou vodu, ručníky a další kávu. Další z mých přátel mi zašil rány na hlavě. Vůbec jsem to necítila. Necíti­ la jsem ani zlomená žebra a pochroumanou klíční kost. Nic se nemohlo srovnávat s nesnesitelnou bolestí v mých očích. Útržky tlumeného hovoru mě ujistily, že můj balangaoský bratr Do­ ming i piloti a ostatní jsou v pořádku. Nikdo ale nemluvil o Robbiem. By­ lo mi jasné, že je to s ním zlé. Kdybych mu jen mohla pomoci. K ránu ke mně přišel kněz a zlomeně mi řekl, že Robbieho udrželi při životě do půl­ noci. Bolest v očích pohltila můj zármutek. Vzpomněla jsem si, že mám do­ ma nějakou anestetickou oční mast. Tekla pro ni někoho poslala. Nepomohlo to. Někdo přinesl lékařský kufřík, který patřil Robbiemu. Věděla jsem, že by tam měl být Demerol. V několika krátkých větách jsem s obrovským úsilím vysvětlila, jak mi mají dát injekci. Bolest ani nezakolísala, ale ten lék mě přinutil zvrátit horu cementu s kávou. Noc byla dlouhá a bolest nepolevovala. Dělo se ale ještě něco. Balangaové zakoušeli něco nového. Během noci se ke mně jeden po druhém pro­ tlačili, vzali mě za ruku a modlili se. Nikdy na jejich modlitby nezapome­

14

NENECH JI ZEMŘÍT!

nu: „Bože, nenech ji umřít. Kniha ještě není hotová. Nech ji žít, ta Kni­ ha... ještě není celá.“ Celé měsíce jsem toužila po tom, aby se Balangaové posunuli od krát­ kých mechanických modliteb někam dál. Často jsem se probouzela upro­ střed noci a usilovně prosila, aby je Bůh naučil se modlit. Před třemi mě­ síci jsem psala svým přátelům, aby se modlili: „Věřící se musí naučit intenzivně se modlit. Musí porozumět tomu, že jejich vlastní síla je zbytečná, i když dělají „zbožné“ věci, a že skutečné je jen to, co v životech lidí udělá Bůh... Pokud po něčem opravdu toužím, tak po tom, aby Bůh z těchto lidí učinil lid efektivní a mocné modlitby.“ V zoufalství jsem Bohu řekla: „Je mi jedno, co budeš muset udělat, ale dej, ať se začnou modlit!“ Tu noc, když jsem tam ležela na podlaze víc mrtvá nežli živá, se Balan­ gaové modlili. Opravdu se modlili. Jeden po druhém se modlili stejnou modlitbu: „Nenech ji zemřít, Kniha ještě není hotová.“ Tohle byla nejhorší a zároveň nejlepší noc mého života. Nejhorší bolest, jakou jsem kdy poznala, byla zastíněna okamžiky nepopsatelného úžasu nad jejich modlitbami. Jen Bůh mohl spojit takové extrémy.

15

2.

EHHBH MŮJ SEN UMÍRÁ Vyrostla jsem na farmě v Jižní Kalifornii. Brzy ráno, dříve, než se ostatní vzbudili, jsem vždy zavolala naši kolii Laddie a toulaly jsme se po kopcích, brouzdaly jsme strouhami na naší tisíciakrové farmě a sledovaly východ slunce. Orosený lišejník tvořil na vět­ vích buků krajky, které v ranním slunci vypadaly jako z jiného světa, a pryskyřníky v jeho paprscích zlatavě zářily. Snila jsem o domě, jaký bych jednou chtěla mít. Byl by to veliký dům na farmě s bílým plotem. Na vlnících se kopcích kolem by se pásly krávy a ze všeho nej lepší by byla spousta šťastných lidí uvnitř. Občas jsem ve svých snech zabrousila do nemocnice, kde jsem byla zdravotní sestrou, stejně jako moje matka. Takhle nějak jsem si představovala ideální život. Když jsem se probudila zpět do reality, rozběhla jsem se zase domů, abych včas připravila snídani a ještě před odchodem do školy pomohla s krmením dobytka. Jednou, když mi bylo sedm, jsme s otcem pleli na poli. Napřímil se a ře­ kl, abych přijela s nákladním autem. „Ale... ale... já neumím řídit,“ vy­ koktala jsem zmateně. Otce to nepotěšilo. Moji bratři už v sedmi letech řídit uměli. Otec za­ stával dvě zásady: „Nemusíš vědět jak, prostě to musíš udělat.“ a „Můžeš udělat všechno, co chceš. Musíš se jenom hodně snažit.“ Nemožné? Tohle slovo neznal. Nikdy se nevzdával a ani nám by to nikdy nedovolil. Roztřesená jsem doběhla k autu, srdce až v krku. Nějak jsem ho nastar­ tovala a auto se začalo potácet směrem k otci. Udělala jsem to prostě pro­ to, že mi to řekl. Už jako malá jsem se naučila neodporovat autoritám.

17

Slovo

přišlo v moci

Otec nám prokazoval lásku nejlépe, jak to uměl. Připravoval nás na to, abychom uměli čelit životním překážkám a překonávat je. Tohle pro mě bylo neocenitelné dědictví. K svému otci jsem měla respekt a tak trochu jsem se ho bála. To byla ta­ ké součást tohoto dědictví. Když otec řekl: „Vyskoč!“, zeptala jsem se: „Jak vysoko?“ Tyto pocity jsem automaticky přenášela na Boha. Naučila jsem se ale o Bohu něco, co proměnilo můj strach v uctivou bá­ zeň: Bůh si používá, naprosto cokoli. Může klidně vzít třeba něco, co vypa­ dá jako kravský hnůj, a udělat z toho užitečný materiál. Vytvoří z něj hno­ jivo pro svou slávu, ale jen v případě, že mu to dáme. Když si to budeme schovávat, bude ta hromádka pouze zapáchat. Nevadí, když máme v živo­ tě nějaká ztvrdlá místa. Jsem přesvědčena, že je má každý. Jediný způsob, jak se dostat k Božím darům, je poprat se s nimi. Ve škole jsem si vždycky připadala neohrabaně a jako bych tam nepatři­ la. Taková vytáhlá holka ve farmářském oblečení s vlasy rovnými jako hře­ bíky. Spolu se svými bratry jsem vždycky musela běžet na školní autobus hned po vyučování. Musely se podojit krávy, nakrmit drůbež, vytrhat ple­ vel a nanosit dřevo. Mezi nastrojenými městskými dětmi jsem nikdy ne­ věděla, jak se mám chovat. Když mi však bylo jedenáct a uslyšela jsem o Boží nabídce odpuštění hříchů a věčného života, věděla jsem, co mám dělat. Moje ruka vylétla ja­ ko střela, když se učitel v biblickém klubu zeptal, kdo chce přijmout Kris­ ta jako svého Spasitele. Tohle byla nejlepší zpráva, jakou jsem kdy slyšela. Bylo to, jako kdybych našla zlato. Do biblického klubu jsme s bratry začali chodit, když nám pastor nabí­ dl, že nás pak odveze domů. A během jízdy nám vždycky ukazoval, jaký Bůh je. Pastor Brown nás měl rád! Smál se, vtipkoval a vyprávěl nám o Bo­ žím slově. Protože jsem respektovala autority, nebylo pro mě nijak těžké Božímu slo­ vu věřit. Ale přikázání jít do celého světa a předávat lidem Dobrou zprávu a učit je o Bohu mi dělalo problémy. Jednou v neděli k nám do sboru přišel misionář. Mluvil o tom, že 90 procent těch, kdo „jdou“, „zvěstují“ a „činí učedníky“, se soustředí na pouhých deset procent světové populace. Napřímila jsem se na sedadle. Takže zbývá deset procent těch, co „jdou“, „zvěstují“ a „činí učedníky“, aby nějak oslovili devadesát procent světa. Je­ ho logika mě naprosto vyvedla z míry, ale dávalo to smysl. Budu se muset stát misionářkou - ať už to znamená cokoli.

18

MŮJ SEN UMÍRÁ

Po nějaké době nám na letním táboře jeden misionář řekl, že pokud plá­ nujeme jít na misii, měli bychom se už teď začít modlit za lidi, ke kterým nás Bůh jednou pošle. To také dávalo smysl. Modlila jsem se denně: „Pa­ ne, připrav ty lidi, aby mohli přijmout evangelium a uvěřit.“ Měla jsem ale spoustu otázek: Co vlastně misionáři dělají? Jak zjistí, že už je jejich práce u konce? Co mohu udělat, aby to přetrvalo na věčnost? Co když se ti lidé o Bohu dozvědí jen to, co jim já řeknu? Poslouchala jsem, o čem mluvili misionáři, ale nebyla jsem schopná v téhle roli vidět sama sebe. Cítila jsem, že na tenhle úkol nemám. Jednoho dne jsem si uvědomila, že „jít do celého světa kázat evangeli­ um“ znamená, že budu muset žít někde v džungli! Podle toho, co jsem do té doby věděla, byla všude mimo Ameriku džungle. Na střední škole jsem sotva kdy opustila oblast San Luis Obispo. Namítala jsem Bohu: „A co můj vysněný dům na farmě, vlnící se kopce a práce v nemocnici? Do čeho jsem se to zapletla? Zápasila jsem. Říkala jsem mu pořád dokola: „Asi sis vybral špatně, já to dělat nemůžu. Vždyť já ani nevím, co vlastně znamená být misionářem.“ Ale vypadalo to, že Boha to nepotěšilo, stejně jako mého otce tehdy nepotěšilo mé sdělení, že neumím řídit. Bůh nepřijme mé výmluvy, že na to nestačím. Po několika měsících boje jsem to nakonec vzdala. Řekla jsem Bohu: „Dobře, půjdu tam. Půjdu tam, i když k tomu mám odpor.“ Rozloučila jsem se s domem na farmě, se svou kariérou, se svou rodinou - se vším, po čem jsem vždycky toužila. Nechala jsem svůj sen umřít.

19

3.

EEEH3 OPUŠTĚNÝ OSTRŮVEK Když jsem své sny opouštěla, začalo růst nadšení pro misijní práci. Pastor mi poradil, abych šla na biblickou školu a tam se dozvěděla, co misijní prá­ ce obnáší. Tak jsem se přihlásila do Biola College na obor „křesťanská vý­ chova“. Jednou večer po vyučování jsem si ve školní kavárně povídala s přítel­ kyní. Po chvíli ticha sklopila oči a dívala se do svého šálku. Pak se podíva­ la na mě a vypálila: „Joanne, víš, že se o tobě říká, že jsi nafoukaná?“ „Cože? Nafoukaná? Já pouze nevím, o čem se mám s lidmi bavit.“ „Já vím,“ řekla přítelkyně. „Ale většina lidí nechápe, proč s nimi nemlu­ víš. Myslí si, že se ti nelíbí.“ Rozhodla se, že mě vezme pod svou ochranu a dala mi pár rad: „Prostě se na ně usmívej a přihřej jim zpátky, když ti ně­ kdo v rozhovoru ,hodí míč“. Vstup do té situace a nestarej se o sebe a o to, co řekneš. Ať se s tebou druzí cítí dobře.“ Tak jsem to začala zkoušet. Pomaloučku polehoučku jsem s lidmi začí­ nala mluvit. Nikdy jsem se úplně nezbavila ostychu, ale začala jsem se na svět dívat s očima zaměřenýma ven a ne dovnitř. Začala jsem vnímat věci také z pohledu druhých lidí. Když jsem absolvovala školu, měla jsem bednu nacpanou materiály snad o každé misii na světě, ale jen velmi matnou představu o tom, co vlastně misionáři skutečně dělají. K smrti mě děsilo, že ti lidé budou o Bohu vě­ dět jen to, co se dozvědí ode mě. Přemýšlela jsem, co dál. Slyšela jsem o letním kurzu na univerzitě v Oklahomě, kde se vyučovalo, jak se učit cizí jazyky. Neměla jsem jazyky obzvlášť v lásce, ale bylo mi jasné, že když chci na misii, budu se muset ně­

21

Slovo přišlo v moci

jaký jazyk naučit. Myslela jsem, že by mi ten kurz mohl pomoci. Začala jsem tedy se studiem lingvistické analýzy na Letním institutu lingvistiky. Překlad Bible je naprosto logický. To mě přitahovalo... Jsem typ člově­ ka, co se velice snadno nechá unést sněním a potřebuje být pevně zakot­ vený v logice. A protože je Bible nejdůležitější kniha na světě, měla by být přeložena pro lidi, kteří ji ve svém vlastním jazyce ještě nemají. Pomalu jsem docházela k představě zcela konkrétní práce. Bude mít jas­ ný začátek a konec. Když lidem přinesu Boží slovo v jejich jazyce, Bůh k nim bude mluvit přímo a já neponesu odpovědnost za omezené infor­ mace, které bych jim mohla dát. Tohle dílo přetrvá na věčnost. Zvon se rozezněl a světla zazářila. Koneč­ ně jsem věděla, k čemu mě Bůh stvořil: abych překládala Bibli. V létě jsem se zapojila do práce Wyclifřbvých překladatelů Bible. Něko­ lik měsíců nato jsem s mačetou v ruce a tábornickou výstrojí přes rameno mířila do Wycliffova výcvikového kempu v džungli v jižním Mexiku. By­ la tam i Anne Fetzerová, moje spolužačka z letního kurzu. Vyzařovala ko­ lem sebe zvláštní světlo. Byla přitažlivá, veselá, přátelská a měla smysl pro dobrodružství. Nadto to byla skutečná dáma. Anne si se všemi výborně ro­ zuměla. Znala každého a každý znal ji. Byla jsem nadšená (a zároveň jsem se trochu bála), když nás vedoucí vybrali spolu do dvojice na celou dobu kempu. Od té chvíle bylo všechno legrace. I ty těžší věci. Náš první úkol byl postavit přístřešek, ve kterém jsme měly čtrnáct dní bydlet. Přišly jsme ale na to, že můžeme zavěsit svá lůžka na stromy a spát nějakou dobu pod širým nebem a počkat se stavbou, dokud nedokončíme jinou práci. Vytáhly jsme své mačety a osekaly větve keřů hned vedle mís­ ta, kde měl stát náš přístřešek. Tak jsme vytvořily přírodní katedrálu. To nejdůležitější musí přece jenom přijít na řadu nejdřív. Když jsme stavěly svůj přístřešek, byla to taková legrace, že nám ta prá­ ce vůbec nevadila. Pokácely jsme stromy, osekaly větve, vykopaly jsme já­ my pro kůly, svázaly to stonky popínavých rostlin a kůrou a uvnitř jsme zavěsily svá lůžka. Nanosily jsme nespočetné množství kbelíků bláta na vý­ robu kamen. A pak jsme se už jen snažily rozfoukat v nich oheň. Výsledek jsme nazvaly domovem. Během výcviku jsme s Anne, jak jsme předpokládaly, přežívaly s omeze­ ným množstvím potravin, které jsme si přivezly, a s tím, co jsme sehnaly v džungli. Když nám po několika týdnech došla káva, ukázala Anne ven na kávovníky, které v džungli rostly. Už se z nich sklízelo. Co bychom bez ká­

22

OPUŠTĚNÝ OSTRŮVEK

vy večer u ohně dělaly? Anne pozvala pár mladých svobodných mužů na ve­ čeři a poprosila je, zda by nekoupili nějakou kávu od Indiánů, kteří žili po­ blíž. Když nám došlo jídlo, uzavřely jsme dohodu s dvěma ženami, kterým hliněná kamna moc nefungovala: Když obstarají jídlo, my ho uvaříme. Díky Annině svobodě a přijetí se ve mně začal rozvíjet smysl pro do­ brodružství a tvořivost. Protože jsem si nevěřila, byly tyhle věci ve mně předtím uzavřeny. Spolu jsme se mohly vypořádat s jakoukoli překážkou, užily jsme si legrace a ještě se mohly věnovat druhým. Anne se ničeho ne­ bála. A s ní po boku jsem se nebála ani já. Když však přišel konec kempu a já jsem pořád neměla dlouhodobého partnera na překlad Bible, bála jsem se Anne požádat. Proč by někdo jako Anne měl chtít pracovat se mnou? A mimo to, když jsme večer s Anne sedávaly u kamen, popíjely kávu a celé hodiny si povídaly, neustále se v rozhovorech opakovalo jedno jmé­ no: Tommy Hopkins. Anne a Tommy spolu vyrostli. „Přátelé. Jen přáte­ lé,“ neustále trvala na svém. Několik svobodných mužů na kempu se o An­ ne zajímalo. Líbili se jí, ale ona si pokaždé povzdechla a přemýšlela, proč o nikoho z nich nemůže mít skutečný zájem. „Já vím proč,“ říkala jsem. „Protože jsi zamilovaná do Tommyho Hopkinse.“ „Ale nejsem. Mám ho ráda jako bratra, nic víc,“ odpověděla pokaždé. Já jsem ale věděla své. Po kempu jsem nasedla na autobus a jela na pár týdnů do vesnice, kde byl jeden překladatel. Bylo to předtím, než začaly další letní kurzy s „Wycliffem“. První zkušenost s životem ve vesnici byla otřesná. Vrátila jsem se zkla­ maná - z toho, co jsem tam zažila, i ze sebe samé. Jestli tohle je práce mi­ sionáře, tak se vracím zpátky na farmu. Ale kvůli výchově, které se mi do­ stalo, jsem se nemohla vzdát. Nemohla jsem ale začít uvažovat o dlouhodobé misii. Nemohla jsem si vybrat, kde bych chtěla pracovat. Neměla jsem partnera. Nemohla jsem se pro nic rozhodnout. Proč nejsem schopná důvěřovat tíohut Proč mám takový strach? Když jsem měla promluvit s vedoucími o své budoucí práci, rozbrečela jsem se. Byla jsem si jistá, že mě Wycliffe propustí, když nejsem schopná Bohu důvěřovat. Místo propuštění mi však navrhli krátkodobější práci na rok do Guatemaly. Byla jsem nadšená. Viděli mou slabost, a přesto mě dál chtějí.

23

Slovo přišlo v moci

Ale pak se má vděčnost vytratila. Co když na to nemámí \ přes svůj strach jsem se rozhodla to znovu zkusit. Jela jsem na rok do Guatemaly. Na výletech po guatemalských horách jsem si zamilovala krásu země i je­ jí obyvatele. Každá vesnice měla svůj jedinečný barevný stejnokroj: zde červeno-modro-bílý, jinde ručně tkané bílé kalhoty s fialovými pruhy. Ma­ lí kluci byli oblečeni úplně stejně jako jejich dědové. Každá vesnice byla půvabná. Tohle byla země dobrodružství, jako vystřižená z mých dětských pohádkových knížek. Stála jsem na kopci a dívala se na nádherné jezero. Dozvěděla jsem se, že to je vlastně kráter sopky. Pod jeho klidnou hladinou ještě stále odpočívaly trosky starobylého světa Mayů. To město mě zaujalo. Chěla jsem ho vidět. Mohla bych překládat Bibli tady. Najdu si partnera a budeme s těmito lid­ mi žít... Budeme jíst čerstvé horké tortilly... Naučíme se potápět do hlubin je­ zera a budeme si povídat o těch starodávných troskách. To je přesně to, co bych chtěla! Toho dne se zrodil další sen. Mezitím jsem si vytvořila způsob, jak se stavět k novým situacím. Ži­ votní podmínky začnu hodnotit až po dvou týdnech. Kdybych se zpočát­ ku zabývala těžkostmi, deprimovalo by mě to. Ale po dvou týdnech jsem už věděla, kde vezmu pitnou vodu, kde se můžu koupat, čím si mám v no­ ci posvítit a dokonce jak si vytvořit něco použitelného do koupelny. Také jsem v Guatemale konečně začala chápat, co znamená být misio­ nářem. Bydlela jsem u překladatelů, Keňa a Bobbie Williamsových, kteří mi v tom byli nádherným příkladem. Bydlet u nich bylo jako sedět na předním sedadle auta a pozorovat otce, jak řídí. Williamsovi žili videopro­ jekci na téma „jak být misionářem“. Měli s Chuji, s církví i se svými dcerami nádherné vztahy. Ken každý den trávil několik hodin vysvětlováním Písma. Jinde by se tomu říkalo „výchova učedníků“. Takže překlad Bible přináší učedníky, pomyslela jsem si. Pozorovala jsem, jak si Ken a Bobbie vytvořili přátele mezi matkami, které k nim přinášely děti s různými nemocemi a podobnými potřebami. Viděla jsem divy, které dokáže lék proti červům. Jediná dávka vytáhla z dvouletého dítěte šedesát červů dlouhých jako tužka. Chujové je spočí­ tali. Začala jsem se učit, jak se dělá misie. Těsně před tím, než jsem se vrátila do Států, jsem dostala dopis od An­ ne. Psala, že je připravená na práci a ptala se mě, zda stále ještě hledám partnera. Okamžitě jsem jí odpověděla: „Jistě, a mám skvělé místo v Gua­ temale!“ Všechno jsem jí v dopise popsala.

24

OPUŠTĚNÝ OSTRŮVEK

Napsala znovu - hroznou zprávu: Už se přihlásila na pole největší po­ třeby. Na Filipíny. Na Filipíny? Pomyslela jsem si. Na ten opuštěný ostrůvek s kokosovou palmou? Na tu placku, kde je takové vedro? Měsíc jsem se modlila a bojovala s Bohem. Jak se mám rozhodnout?Mo­ hla jsem mít za partnerku svou přítelkyni s podobnými názory a žít na vy­ prahlém písčitém ostrově, nebo jsem mohla pracovat v guatemalských ho­ rách - a riskovat někoho, koho nebudu znát. Problém byl, že jsem chtěla obojí. Partnera i místo. Neměla jsem na vybranou. Pochopitelně půjdu s Anne. Stejné smýšlení je důležitá věc. A tak zemřel další můj sen.

25

4.

mima DO ČEHO JSME SE TO DOSTALY? Dvacátého února 1962 jsme vystoupily ze zaoceánského parníku Michigan na filipínskou půdu. Naši kolegové nás přivítali v přístavu a dovezli nás ko­ lem slumů domů. Nikdy jsem neviděla nic podobného centru Manily. Bole­ lo mě srdce, když jsem viděla zbědované hubené děti, které se samy potulo­ valy po ulicích, a improvizované chatrče z plechu a dřeva, ve kterých se žilo. Nechtěly jsme ztrácet čas. Po cestě k místu, kde jsme měly být ubytová­ ny, jsme se ptaly po nějaké možnosti usadit se a začít překládat. Bylo nám řečeno, že Wycliffe právě dokončil jazykový průzkum na severu. Jistá sku­ pina lidí, která žije dva dny cesty od místa, kde končí silnice, prý potře­ buje překlad Bible. O takové zapadlé místo jsme ovšem nestály. Vlastně jsme také slyšely o krásné tůni napájené zřídlem v jižním Wycliffově centru v Nasuli. „Copak tam někde nejsou lidé, kteří potřebují pře­ klad?“ vyzvídaly jsme s nadějí. Žádní tam nebyli. Za dva týdny jsme mířily na palubě lodi spojující ostrovy na jih na ost­ rov Mindanao. Jely jsme tam na jednání ohledně naší práce. Na lodi nás zajímalo všechno, co bylo exotické. V měsíčním světle jsme u zábradlí na palubě jedly mango, pak jsme sešly dolů a extravagantně si objednaly có­ lu. Přišel k nám Laurie Reid, jeden z těch, co právě skončili jazykový prů­ zkum. Začal nám vyprávět o lidech z kmene Balangao. To byli ti lidé, kte­ ří žili dva dny cesty od místa, kde končila silnice. Čím déle vyprávěl, tím lépe jsme si dokázaly představit, jak budeme špl­ hat po horách tropickými lesy a sestupovat do terasovitě uspořádaných údolí, kde žijí lidé v domech postavených na kůlech. Děti z jeho fotogra­ fií se na nás dívaly velkýma tmavýma očima a měly husté, zářivě černé vlasy.

27

Slovo přišlo v moci

Podle tradice byli Balangaové lovci lebek, ale tahle tradice už byla v pod­ statné míře potlačena. Muži stále nosili bederní roušky a ženy ručně tkané zavinovací sukně. Tihle lidé chtěli, aby k nim přišel někdo, kdo s nimi bude žít a dá jejich jazyku psanou podobu. Když se v jazykovém průzkumu ukázalo, že sedm tisíc Balangaů potřebuje svůj překlad Bible, byli někteří ze starších dotázá­ ni, zda by nezačali uvažovat o pozvání Američanů, kteří by mezi nimi žili. Společně se o té nabídce poradili a došli ke shodnému názoru. Někteří při­ šli s myšlenkou, že by bylo dobré mít v údolí více bílých lidí. Už deset let v té oblasti žili kněží z Evropy a vybudovali jedinou střední školu ve světě Balangaů. Možná by jim tito další běloši mohli pomoci. Kromě toho si oblíbili americké vojáky, se kterými se setkali během dru­ hé světové války. Američané se s nimi dělili o svůj proviant, a dokonce si sami čistili boty. Nenutili je do těžké práce jako někteří z nepřátelských ci­ zinců, o kterých jim vyprávěli jejich rodiče a prarodiče. Američané byli jiní. Chovali se k Balangaům uctivě. Nakonec jeden ze starších promluvil za celou skupinu: „Ano,“ oznámil. „Chceme, aby Ame­ ričané přišli a žili tu s námi.“ Čím více jsme o nich slyšely a modlily se za ně, tím méně nám vadila dvoudenní pěší tůra. Boží Duch se zmocnil našich představ. Potřeba a oče­ kávané dobrodružství v nás začaly tvořit nový sen. Vzhledem k tomu, že Balangaové byli to jediné, na co jsme dokázaly myslet, oznámily jsme našemu vedoucímu, že bychom tam chtěly jít. „To nejde,“ odpověděl vedoucí. „Do těch míst ženy neposíláme. Je to tam pří­ liš nepřístupné.“ „Ale pro nás ne,“ žadonily jsme. „Ujdeme tu vzdálenost.“ Zoufale jsme tam chtěly jít. Mluvily jsme o tom a modlily jsme se ještě nějakou dobu. Po několika dnech jsme před vedoucím mohly obhájit své vnímání Božího vedení. Uji­ stily jsme ho, že to zvládneme. Poté, co se přesvědčil, že opravdu chápeme, jak náročná cesta nás čeká a jak obtížné bude na tom místě žít, vyslal nás k Balangaům. S radostí jsme nakoupily zásoby: cukr, sůl a mouku, plechovky se suše­ ným mlékem, margarín a bednu nakládaných makrel. Koupily jsme umy­ vadla a mýdlo a vzaly jsme si deky, ručníky a spací pytle, které jsme si při­ vezly s sebou. Laurie se nabídl, že nás k Balangaům dovede. Pomohl nám naložit všechny věci do starého autobusu a vyjeli jsme z Manily.

28

DO ČEHO JSME SE TO DOSTALY?

Cesta ke konci klikaté silnice trvala tři dny. Vypadalo to tam jak na kon­ ci světa. Autobus vypadal jako starý venkovský kostel s řadami dřevěných laviček přes celou plochu. Jedna chybějící stěna byla neustále otevřenými dveřmi. Bylo to příjemné - až do chvíle, kdy začalo pršet. Pak bylo v au­ tobuse mokro a bláto. V suchém období měli na konci jízdy všichni stej­ nou barvu pleti: zaprášenou světle šedou. Každým dnem jsme se dostávali do hlubší a hlubší minulosti. Třetího večera jsme se dopotáceli do zastávky v Barligu, což bylo malé město na konci cesty. Ochotní lidé nám pomohli snést zavazadla ze střechy autobu­ su a odnést je do horského hostince. Složili všechno na hromadu v našem pokoji a my jsme padli na dřevěné postele a pokoušeli jsme se usnout. Další dva dny nás Laurie seznamoval s obyvateli města včetně starosty, několika učitelů a kněze. Lidé z filipínských hor jsou pověstní svou po­ hostinností. V hostinci vařili jen pro nás speciální jídla. Bylo to pokaždé to samé: rýže uvařená tak, jak si mysleli, že bude Američanům chutnat rozměklá a mazlavá - a plechovka velmi drahých a luxusních vídeňských párků. Nedali by nám salát nebo fazole, které jedli oni. Dokonce ani mak­ rely v konzervě, které většina z nich považovala za pochoutku. Dávali nám to nejlepší jídlo, jaké se ve městě nabízelo. My jsme to do sebe nějak vpra­ vili a při tom nám tekly sliny při pohledu na to, co oni považovali za pří­ liš obyčejné pro nás: krásnou tuhou rýži a voňavou zeleninu v polévce. Většina mužů z hor rozuměla obchodnímu jazyku, ale pouze natolik, aby mohli uzavírat jednoduché obchody s příchozími. Nerozuměli tak dobře, aby mohli pochopit hlubší myšlenky, jako jsou biblické pravdy. Ze­ ny rozuměly ještě méně. Proto jsme šly k Balangaům. Muži i ženy byli malého vzrůstu, podsadití a svaly jim jen hrály. Mnozí se nabídli, že ponesou naše krabice a zavazadla celou dvoudenní cestu k Balangaům. Vydali jsme se na cestu. Šplhali jsme do kopců, místy jsme se téměř plazili. Nahoru a dolů. Nejprve se cesta stáčela tam a zase zpátky, pak stoupala deštnými lesy skoro přímo na vrchol hory. První den jsme objevili pijavice. Když se na vás přisají, zřídkakdy si to­ ho všimnete, protože do vás vpustí anestetikum a prostředek proti srážení krve. Když se dostatečně napijí, prostě odpadnou, ale z ranky ještě něko­ lik hodin vytéká krev. Když jsme se zastavili, abychom si odpočinuli, An­ ne zjistila, že má prádlo nasáklé krví. Když jsme se chtěli podívat dozadu, museli jsme se přidržovat kořenů, abychom nespadli. Tak jsme si vychutnávali pohled na tropickou rajskou

29

Slovo přišlo v moći

zahradu překrásných orchidejí, které tvořily vodopády na masivních stro­ mech. Ta cesta byla paradoxní: agónie a krása. Šli jsme v dešti blátivými stezkami kluzkými jako led. Vyčerpaní jsme konečně dorazili do první ves­ nice, kde jsme se na noc uchýlili do zakouřeného horského domu, který patřil tamějšímu učiteli. Příštího rána jsme se s Anne probudily stejně vyčerpané jako večer, ale nepřiznaly jsme, jak se cítíme, ani že možná nemáme sílu jít dál. Druhý den trval celou věčnost. Obě jsme chvílemi propukaly v pláč, naštěstí ni­ kdy současně. Zastávka na oběd nám pomohla. Měli jsme studenou rýži zabalenou do banánových listů, vejce uvařené natvrdo a trošku navlhlé hrubé soli. Celý příští den jsme zdolávali okraj údolí Balangao, které vypadalo jako obrovská mísa odshora dolů pokrytá terasami zářivé zeleně polí a šedých kamenných zdí. Shlíželi jsme na osmý div světa: rýžové terasy. Domy stá­ ly na čtyřech kůlech, měly stěny z ručně otesaného dřeva a doškové stře­ chy. Okolní pole byla poseta miniaturními domky — rýžovými sýpkami. Údolí působilo stejně podmanivě jako tropický les. Najednou se cesta změnila v pěšinku vydlážděnou kameny, která nás do­ vedla do úhledného horského města Natunin. Starosta nás uvítal, dal nám k jídlu další rozměklou rýži a to, co měl jako významný člověk připraveno pro návštěvy z daleka: vídeňské párky. Na přenocování nám s Anne nechal celou místnost ve svém domě a my jsme si ten luxus náležitě vychutnávaly. Když jsme se druhý den ráno vzbudily, nemohly jsme uvěřit tomu, že už jsme vlastně na území Balangaů. Na místě, kam jsme šly překládat Písmo a kde jsme se měly usadit. Naše cesta pokračovala tím nádherným údolím. Procházeli jsme vesnicemi, které tvořily shluky asi třiceti maličkých domků. Cesty byly ve skutečnosti asi patnáct centimetrů široké hráze na okraji rýžových teras plných bláta a vody. Byly posazené na vysokých kamenných zdech, které tvořily reliéf úbočí hory. Byly kluzké, i když byly suché. Čas­ to nevinně vyhlížející hrudky hlíny byly kuličkovými ložisky, která mohla vyhodit nohy do vzduchu a občas i mimo cestu. Kdybychom uklouzli směrem ke kopci, byli bychom po kolena v blátě. Na druhé straně bychom však spadli dolů na terasu, a to z výšky jednoho a půl až šesti metrů. Pozdě odpoledne jsme utahaní dorazili do vesnice Botac, která byla na našem seznamu poslední. Měli jsme boty nasáklé blátem, jak jsme se do něj po cestě bořili. Doposud nám někteří lidé nabízeli, že by nám přene­ chali část svého domu. Ale tady nám nabídli celý veliký dům, větší, než by-

30

DO ČEHO JSME SE TO DOSTALY?

lo u Balangaů zvykem. Byla v něm jedna místnost široká asi čtyři metry a dlouhá pět metrů. Dokonce tam byla i kuchyně jako samostatný domek. Ani ne pět minut od domu vyvěral pramen s jiskřivou čistou vodou. Bylo to ideální místo. Laurie mluvil se starým mužem, který se jmeno­ val Canao. Staral se o ten dům a už s Lauriem mluvil dříve. Byly jsme představeny jako „ti Američané, které jste pozvali, aby tu u vás žili“. Canao i ostatní se zděsili. Nikoho by ve snu nenapadlo, že ti Američa­ né, kteří k nim přijdou, budou ženy. Vlastně se ani ještě s bílou ženou ne­ setkali. Přistoupili ale na to, že tam budou mít Američany, a teď nás tu mě­ li. Co mohli dělat? Přijali nás mezi sebe.

31

5.

hhhhh BUDU VÁM OTCEM Večer nás Canao pozval na večeři. Laurie nám řekl, že když Balangao ne­ bo příslušník jiné skupiny žijící v horách pozve někoho k sobě na jídlo, sli­ buje tím, že ho bude chránit svým vlastním životem. Canao byl mluvčím vesnice a teď veřejně zaujal stanovisko. Každý den se na nás přišel podívat, jak se zabydlujeme. Když uplynulo několik dní, přišel k nám opět na návštěvu. Neusmíval se jako obyčejně, tvářil se vážně. Navenek se choval klidně, ale v jeho hlase bylo cítit napě­ tí. „Neuvědomujete si, že je to tu pro ženy nebezpečné? Nevíte, že jsme lov­ ci lebek?“ Chvilku počkal, pak zívl a řekl: „Potřebujete, aby se o vás někdo postaral. Budu vaším otcem.“ Významně pokýval hlavou a dal svým slo­ vům definitivní platnost. Dívaly jsme se na toho štíhlého šlachovitého muže na druhém konci místnosti. Měl bosé nohy a na sobě měl roztrhané krátké kalhoty. Při svých stopadesáti pěti centimetrech pravděpodobně nevážil ani padesát kilogra­ mů. Několik chybějících předních zubů způsobovalo, že šišlal, takže jsme mu příliš nerozuměly. Zuby, které mu zbývaly, byly od žvýkání arekových oříšků zbarvené do červena. Věděly jsme, že nikdy nechodil ani na střední školu. Zdálo se nám, že je docela ctižádostivý. Neustále nám říkal, co má­ me dělat. Vytvořil si seznam slov, která bychom se podle něj měly naučit a zkoušel nás z nich. Annin otec zemřel, když studovala na střední škole. Byl lékař a Anne ho měla velice ráda. Můj otec žil na naší farmě v Kalifornii. Lidé většinou ne­ mívají náhradní otce, myslely jsme si.

33

Slovo

přišlo v moci

A tak jsme dospěly ke kompromisu. S nuceným úsměvem a neochotně jsme ho začaly oslovovat „strýčku“. Doufaly jsme, že s ním nebudeme mít žádné vážné problémy. Jenže Mariano Canao Lucasi byl velice vnímavý člověk. Věděl, co si myslíme. A byl také moudrý člověk. Nevšímal si toho. Když jsme se začaly vybalovat, zaplavil náš dům oceán Balangaů. Lidé přicházeli, kdykoli chtěli, a narušovali tak naše americké soukromí. Non­ šalantně zvedali víka krabic, aby se podívali, co tam máme, a naprosto ne­ hleděli na to, jak si ceníme soukromého vlasnictví. Překvapeně vykřikova­ li: „Představte si to, celá bedna mýdla!“ Strýček Canao řekl: „A to ještě není všechno. Měli byste vidět, co si schovávají nahoře ve stropě.“ Několik plechovek s potravinami, keré nám měly vydržet tři měsíce, bylo pro ně nepředstavitelné bohatství. Naše zasvěcení do jazyka a kultury Balangaů začalo tak, že se Balangaové u nás ve dne v noci shromažďovali a učili nás nová slova a opravovali naši výslovnost. Každý večer po večeři nás přišel učit strýček Canao. Pět dní po příjezdu mě zavolali k porodu. Vyšplhala jsem po bambuso­ vém žebříku a našla jsem už narozenou holčičku. Narodila se mrtvá. Bylo to první mrtvé dítě, které jsem kdy viděla. Všechna vnitřní síla mě opusti­ la. Vzala jsem dítě, odstřihla pupeční šňůru a zabalila je do deky. Položila jsem je na zem vedle matky, plná lítosti. Matka tam jen bezvládně ležela. Copak tady nemajíporodní báby? Divila jsem se. Pročjí nikdo nepomůže? Všechny ženy jen seděly poblíž a bezmocně, zděšeně přihlížely. Pomáhala jsem několikrát při porodech na misijních kurzech medicíny, ale moc jsem toho nevěděla. Měla jsem dost omezené zkušenosti. Začala jsem jí masíro­ vat dělohu, našla pod rukou „míč“ a jemně jsem tlačila na placentu. Zeny překvapeně a s úlevou sledovaly, jak rychle a snadno placenta vyšla. Nikdy nic podobného neviděly. Okamžitě jsem si v jejich srdcích získala místo. To byl začátek mé kariéry u porodů jejich dětí a záchrany matek.

lil Balangaové se stále znovu ptali: „Proč jste k nám přišly?“ A my jsme jim stále znovu odpovídaly: „Přišly jsme k vám překládat Boží slovo a naučit vás ho číst, abyste mohli poznat Boha.“ „Dobře, ale proč jste k nám přišly?“ Všichni se nás takto ptali, někteří dokonce opakovaně. My jsme jim stá-

34

BUDU VÁM OTCEM

le odpovídaly stejně. Jenže jim to nedávalo smysl. Až po letech jsme zjisti­ ly, že nakonec usoudili, že jsme tam přišly z jednoho ze dvou důvodů: Buď jsme chtěly získat jejich jazyk a prodat ho v Americe (což by vysvětlovalo, proč jsme ho chtěly zapsat), nebo jsme si tam chtěly najít muže (protože jsme žádné neměly).

BII Pod pozorným vedením strýčka Canaa všichni pomáhali a starali se o nás i o naše podivné potřeby. Postavili nám kůlnu (i když si nedokázali představit, na co ty všechny věci potřebujeme), vztyčili antény pro naše rá­ dio a po měsících těžké práce prokládané bouřlivými debatami postavili naši přistávací dráhu. Strýček Canao nám pomohl s každým krůčkem, i když zpočátku jsme o jeho radách občas pochybovaly. Poradil nám, abychom lidem neplatily za to, když nám pomáhají naučit se jazyk. Když jsme chtěly lidem dát ně­ jaké naše starší oblečení - a oni ho potřebovali - varoval nás, abychom to nedělaly. „Když budete věci rozdávat, budou vás nenávidět, protože to ni­ kdy nerozdělíte rovným dílem.“ A tak jsme přistoupily na to, že jim ob­ nošené oblečení budeme za malý peníz prodávat. Když jsme trvaly na tom, že budeme vyplácet mzdy za postavenou při­ stávací dráhu nebo za umytí naší dřevěné podlahy, stanovil cenu. Vysvětlil nám, že kdybychom zaplatily příliš mnoho, narušily bychom místní systém mezd, a tím bychom všechny pobouřily. Mnozí překladatelé neměli nikoho, kdo by jim dával dobré rady. Učili se těžším způsobem. Strýček Canao se osvědčil a my jsme udělaly všechno, co nám řekl. Takže když nám řekl, abychom s ním šly na oslavu uzavření míru, šly jsme. Bosí muži i ženy měli na sobě to nejlepší, co Balangaové nosili: světle modré a červené bederní roušky a sukně se složitými vzory. Zeny měly svůj zděděný majetek: náhrdelníky ze starodávných hliněných a kamenných korálků. Mu­ ži měli obnaženou hruď a ti, kteří získali lebky, měli na hrudi tetování. Muži zpívali a skandovali, až přešli ve spontánní zpívaný pokřik, aby projednali mírovou dohodu. V jednu chvíli strýček Canao začal zpívat. Zpíval, že jsme jeho dcery a že jsme jedly v jeho domě. Ohlašoval, že všechna pravidla, která chrání Balangay, chrání také nás. Když byly dohody uzavřeny, pustili se všichni do oslav. Tři muži svírali v rukou rukojeti vyrobené z lidských čelistí a hráli na gongy z leštěného

35

Slovo

přišlo v moci

bronzu. Bubnovali ve svůdném rytmu, který duněl celým údolím. Zavola­ li nás, abychom se připojily do kruhu tanečníků. Anne se hned zařadila za jednu starší ženu a napodobovala její lehké kroky, se skloněnou hlavou a bílýma rukama rozpaženýma, stejně jako byly rozpažené potetované ru­ ce Balangaů. Přidala jsem se hned po ní. Seděly jsme s nimi v domech na podlaze nebo jsme v podřepu seděly venku. Pily jsme kávu a jedly vařené vepřové a lepkavé rýžové koláče. Po­ slouchaly jsme jejich vyprávění o slavnostních dohodách, které tvořily po­ slední mírovou smlouvu mezi dvěma válčícími horskými kmeny. Takové smlouvy ukončily boje mezi dvěma skupinami. Příslušníci těch skupin pak mohli procházet územím té druhé, mohli vzájemně uzavírat sňatky a spolupracovat, aniž by se museli obávat útoku - dokud někdo ne­ porušil mír. Bez mírové smlouvy nebylo pro nikoho mimo vlastní území bezpečno. Když jsme s Anne šly poprvé zpět k silnici, strýček Canao nás varoval, aby­ chom nikomu neříkaly, že patříme k Balangaům. Mohl by to být přísluš­ ník znepřátelené skupiny a mohl by se chtít mstít.

Bii Během několika měsíců naše schopnost mluvit řečí Balangaů daleko překonala jejich schopnost mluvit anglicky, a tak jsme přešly z angličtiny do jejich jazyka. Bylo na místě, abychom Canaa nazývali „Ama“ — otec. A v jazyce Balangaů to znělo dobře. A tak se ze strýčka Canaa stal Ama. Tehdy jsme jen matně rozuměly tomu, jakým je pro nás Ama Božím da­ rem. Neuvědomovaly jsme si, že naše nová rodina byla naplněním verše z Markova evangelia 10, 29. Bůh nám vrátil to, co jsme kvůli němu opustily.

36

6.

Hunmi OBĚTI A DUCHOVÉ Ama říkal, že je špatné, že jsme ženy. Kdybychom byly muži, naučily by­ chom se jazyk rychleji. Ale poradil nám: „Když budete jíst víc rýže, půjde vám to lépe.“ S tou rýží měl pravdu. Čím víc jsme jí snědly, tím lépe jsme mluvily balangaosky. Chodily jsme na procházky po terasách, navštěvovaly okolní vesnice, míjely jsme jejich psy — štěkající kostry se stočenými ocasy - a šplhaly jsme po bambusových žebříkách do tmavých zakouřených domů. Skrze díry v podlaze jsme viděly černé ježaté vepře rozrývající zemi a kuřata, která se hnala za každým zrnkem rýže, které propadlo podlahou. Seděly jsme na vyleštěné dřevěné podlaze u otevřeného ohně a rukama jsme jedly nejlepší rýži na světě a pily silnou domácí černou kávu. A učily jsme se mluvit jazykem Balangaů. Také jsme zjišťovaly, jaké problémy Balangaové mají. Vždycky mluvili o tom, že je trápí zlí duchové. Zlí ducho­ vé Balangaům vládli a neustále od nich požadovali oběti. Když někdo šel do lesa a náhodou šlápl na nějaké místo, kde přebývali duchové, anebo, což bylo ještě horší, na dítě nějakého ducha, museli obě­ tovat kuře nebo vepře. Balangaové poznali, kdy urazili nějakého ducha. Když přišli domů, našli nemocné dítě nebo něco jiného v nepořádku. Ja­ ko odškodné museli opatřit oběť. Duha byla znamení bezprostředně hrozícího zla. Když se objevila, každý str­ nul hrůzou. Znamenalo to, že musí obětovat. Když se duha ukázala během stav­ by domu, i kdyby připevňovali poslední poličku, museli ho okamžitě zbořit. Matky často dávaly dětem, když šly ven, do vlasů listy jedovaté rostliny. Věřily, že si je duchové spletou s rostlinou a nechají je na pokoji.

37

Slovo

přišlo v moci

Také je ovládala znamení ptáků. Tri dny za sebou jsme viděly jednoho z našich sousedů, jak mířil do lesa na lov a vždycky se hned vrátil domů. Hlasy některých ptáků ho varovaly před hrozícím nebezpečím. Nikdo se neodvážil vzpírat se ptačím znamením. Ještě horší byly sny. Když se někomu zdálo o dítěti, které spalo ve stej­ né místnosti, určitě by zemřelo, pokud by výměnou za jeho život neobě­ tovali buvola. Balangaové nemohli pokračovat v plánování sňatku, když to nedovolila žluč poraženého zvířete. Neodvažovali se vyslovit jméno své tchyně, aby se jim nevyrazil nežit. Když dítě upadlo, někdo stříkl na to místo vodou a vo­ lal jeho duši, aby se vrátila. Naše sousedka Inggay oznámila, že se jí naro­ dila dcera, aby oklamala duchy, kteří nechávali naživu jen její dcery. Du­ chové jí vzali všechny syny kromě jednoho. Balangaové měli co dělat, aby měli dost jídla pro sebe a dost vepřů a ku­ řat pro duchy, aby je nechali na pokoji a aby nezabíjeli jejich děti. Občas se muselo čerpat ze zásob celé rozšířené rodiny, aby naplnili požadavky duchů. Když bylo potřeba obětovat buvola, obcházeli všechny svoje příbuzné a sbírali peníze a cennosti, aby si mohli tak drahé zvíře koupit. Žádný po­ krevní příbuzný, i kdyby byl sebevzdálenější, by nikdy neodmítl dát, co měl, aby svému příbuznému pomohl uspokojit potřeby duchů. Když jsme přijely, Balangaové jedli pouze to maso, které zbylo po oběti duchům. Tehdy na nás volali: „Pojďte jíst, co nám duchové nechali.“ Při­ volat duchy nešlo bez krve. A když přišli, ještě vyžadovali další oběti. Du­ chové si však vzali jen ducha obětovaného zvířete a maso nechali lidem. Balangaové nám to vysvětlili: „Duch jí ducha a tělo jí tělo.“ Ale i tehdy, když byly požadavky naplněny, si duchové často brali děti nebo plodiny. Pak skrze médium vysvětlili, že oběť byla nedostatečná. Ni­ kdy neudali žádný důvod a Balangaové to od nich ani nečekali. Ama a je­ ho žena lna přišli o šest z dvanácti dětí, přestože se snažili udělat všechno, co po nich kdy duchové chtěli. Celé roky žila lna zahalená v zármutku a dívala se na to, jak umírá jedno dítě po druhém. Duchové hleděli jen na své potřeby. Nikdy se nestarali o zármutek a bídu, v jaké Balangaové žili. Měli větší moc než lidé, a ti jim nesměli klást otázky. Když někdo onemocněl, sešli se u něj sousedi a příbuzní a ptali se pořád dokola. Nikdo se neptal na druhotnou příčinu nemoci, jako: „Má tyfovou horečku?“ nebo „Má tuberkulózu?“ Místo toho hledali ten prvotní důvod: „Cím se provinil proti duchům?“ A pak se snažili uhodnout, co se stalo.

38

OBĚTI A DUCHOVÉ

„Třeba v lese šlápl na nějakého ducha.“ „No, možná šla kolem stromu, kde nějaký duch bydlel.“ „A nebo ji pozřela bouřka.“ Spekulovat mohl každý. Potom si pozvali médium, a tak zjistili, co du­ chy popudilo. Jedině duch, který mluvil skrze médium, mohl určit pře­ stupek a oběť, která se měla vykonat na smíření. Médium se skrčilo pod domem nebo uvnitř domu nemocného, zabilo kuře a jeho krev použilo k tomu, aby přivolalo duchy. Nikdy nezapomenu ten okamžik, kdy jsme s Anne poprvé viděly, jak duchové do někoho vstoupili. Nebylo to dlouho, co jsme žily v Botacu, když si malý Aglipay uhnal zápal plic. Dala jsem mu injekci penicilinu, ale duchové skrze médium řekli rodičům, aby nedovolili dát svému synovi další injekci. Třetího dne dýchal velmi ztěžka, jeho dech byl zoufale mělký a pomalý. Asi třikrát či čtyřikrát za minutu lapal po dechu. Bylo jasné, že už nemůže dlouho vydržet. Zavolali starou ženu - médium a přinesli oběti. Stařenka přivolala du­ chy, každého nazvala jménem. Přitom sebou prudce, křečovitě třásla. Po­ tom ztuhla jako prkno a ztratila vědomí. Zachytili ji v pádu. Lidé se ko­ lem ní shromáždili, a když přišla k sobě, začali se duchů ptát. „Co zlého jsme udělali?“ „Cím za to máme zaplatit?“ „Jakou chcete oběť?“ Žena promluvila mužským hlasem, který patřil duchům. Duchové pro­ stě chtěli pár vepřů a kuřat, a tak způsobili chlapci nemoc, aby získali po­ zornost rodičů. Výměnou za chlapcův život chtěli tři vepře, dvě kuřata, ně­ jakou rýži a víno a korálky. Otci se okamžitě ulevilo. Naplnit požadavky duchů bylo v jeho silách. Dohoda byla uzavřena a duchové s prudkým škubnutím z média vyšli. Omámená se chytila jednou rukou za krk, ve kterém ji pálilo, a druhou za bolavou hlavu. Muži odběhli zabít zvířata a obětovat jejich duše duchům. Příštího dne se umírající dítě uzdravilo. Byla jsem ohromená. Ti duchové opravdu mají moc, pomyslela jsem si. Tohle byla nejstrašidelnější věc, jakou jsem kdy viděla. Není divu, že lidé proti následování Boha namítali: „Když přestaneme obětovat, co budeme dělat, až naše děti onemocní? To je máme nechat umřít?“ V Botacu byl však někdo, kdo duchům neobětoval. Byla to Tekla, jediné dosud žijící dítě nejmocnějšího média mezi Balangay. Ta obětovat odmítla.

39

7. MIHMI

KDYBYCH TAK MOHLA POZNAT BOHA Balangaové věřili, že Teklin otec Uyyama byl potomkem ducha. Kdysi dávno si jeden z jeho předků vzal krásnou dívku, kterou našel v lese v jes­ kyni - „dceru horského ducha“. Pozůstatky tohoto horského ducha pře­ bývaly v duté bambusové tyči zvané toeto. Za odměnu duch využíval svou moc ve prospěch toho, kdo se o toeto staral. I přes Uyyamovo mocné dědictví mu zemřelo šest dětí. V zoufalé snaze zachránit Teklu prodal svou duši a přistoupil na to, že se bude o toeto sta­ rat. Bambusová tyč byla zasazena do hliněné nádoby, která na nápadném místě visela na trámu v jeho domě. Sama od sebe mluvila. Uyyama dával duchům kuřata a vejce. Tekla přežila své dětství a Uyyama cítil, že jeho služba toetu stála za to. Tekla sama ale duchům neobětovala. Když byla ještě malá, přišel k nim po­ cestný kněz. Každému ukázal obrázek anděla, který hlídal několik malých dětí. Kněz jim řekl o velikém Bohu v nebi, jehož andělé chrání děti. Od toho dne Tekla toužila poznat Boha, který má rád malé děti. Ale kamará­ di se jí posmívali: „Nemůžeš se stát křesťankou. Jsi potomkem zlého du­ cha.“ Ten kněz k nim čas od času zavítal a po jeho odchodu se lidé scházeli v domech, aby diskutovali o tom, co slyšeli. Tekla se od něj naučila křes­ ťanské modlitby a za nějakou dobu je naučila i ostatní. Necítila však, že by Boha opravdu znala. Něco jí chybělo. „Možná, že když nebudu obětovat, Bůh ke mně přijde,“ myslela si Tekla. Tekla vyrostla, vdala se za muže, který se jmenoval Tony, a měla děti. Duchové ji vytrvale pronásledovali, ale ona stále odmítala obětovat —

41

Slovo přišlo v moći

i když měla nemocné děti. To jejího otce dohánělo k zuřivosti. Copak ne­ má svoje děti ráda? To jí nevadí, že všechny pomřou? Duchové jí způsobi­ li dlouhodobou nemoc a snažili se ji zabít. Když byla na smrt nemocná, nosili ji z jednoho domu do druhého, aby ji zbavili duchů, oni ji však po­ každé následovali. Ne všichni je viděli, ale Tekla ano. Zjevovali se jako ob­ rovští černí obludní psi nebo divoké šelmy. Sypala si do očí prach, ale po­ řád se jí zjevovali a mluvili na ni. Tekla začala vážně uvažovat o obětech. Už se skoro vzdala. „Možná, že nikdy nemůžu poznat Boha,“ pomyslela si. „Možná musím obětovat a du­ chy si udobřit.“ A tehdy jsme s Anne přišly. Přemýšlely jsme zda vůbec někdo pochopí, proč jsme přišly. Takže když se nás zeptala Tekla, jen jsme zívly a zamumlaly něco jako: „Přišly jsme dát Boží slova do knihy a naučit vás číst, abyste mohli poznat Boha.“ „Poznat Boha!“ vydechla. „A já bych tolik chtěla poznat Boha!“ Ne­ mohly jsme věřit svým uším. Konečně to někdo pochopil? V prvních měsících s námi Tekla strávila spoustu času. Anne a já jsme se snažily naučit ji něco o Bohu a ona nám pomáhala učit se jazyk. Přisedly jsme si k ní u ohně v jejím domě, když vařila. „Nokjači“[c.o je to]? ptaly jsme se ukazujíce na oheň. „Apoj, “odpověděla Tekla. Když pomocí bam­ busové trubice rozfoukávala oheň, vytáhla jsem z velké kapsy u sukně zá­ pisník a tužku a slovo jsem si zapsala. „Nokjači?“ ptaly jsme se a ukazovaly na malé snopky zlaté rýže, která se sušila nad ohněm. „Pejdží, “odvětila. Dvě z jejích dětí vzaly několik snop­ ků a vhodily je do obrovského moždíře. Pak zpod domu vytáhly dva metr a půl dlouhé tlouky z habrového dřeva a tloukly rýži, každé dítě na jedné straně. Za pozdního odpoledne celou vesnicí znělo dunění, jak ženy a dě­ ti tloukly rýži na večeři. Potom její děti nasypaly rýži do velkého nízkého koše, rytmicky s ním třásly a rýži nadhazovaly do vzduchu. Krémová tlustá zrnka rýže zůstala uprostřed koše a plevy odtančily k okraji koše a přeskočily ho. „Nokjači?“ zeptala jsem se a ukázala jsem na kuře, které zobalo na hromadě plev. „Ma­ no, “ odpověděla Tekla. Zatímco Anne a já jsme se učily jazyk, Tekla se dozvídala o Boží moci. Znovu a znovu jsme probíraly podobenství a evangelia. Dokonce nám po­ mohla přeložit vánoční příběh. Jenže informace o Bohu nestačily. Každý den skončil stejným Tekliným povzdechem: „Kdybych tak mohla poznat Boha.“

42

KDYBYCH TAK MOHLA POZNAT BOHA

Frustrovaná jsem se ptala: Jaká, slova způsobí v Teklině srdci ten zázrak, že pravdě o Bohu lépe porozumí? Po několika měsících jsme s Anne opustily údolí Balangao, abychom si odpočinuly a doplnily zásoby. Každý den jsme se za Teklu modlily. Věděly jsme, že jedině Bůh jí může pomoct, aby si to všechno utřídila. Den poté, co jsme sešplhaly zpět do Botacu, Anne právě venku zjišťo­ vala nejnovější zprávy o Tekle, zatímco já jsem na našem petrolejovém va­ řiči vařila oběd. Anne téměř bez dechu letěla k domu a vyskočila na ve­ randu se slovy: „Hádej, co teď Tekla říká! Jak je teď můj život jiný, když Bůh ke mně přišel!1“ Najednou z ní vyzařovala radost. „Můžu s Bohem klidně mluvit svým vlastním jazykem,“ říkala Tekla. „Dokonce se mu můžu svěřit se svým stra­ chem. On mě chrání, je mocnější než duchové. A také není jako oni. Nel­ že a nepotřebuje moje vepře a kuřata. A záleží mu na mě!“ Tekla slyšela Boží hlas. Bůh sám k ní pronikl. Tekla slyšela jeho nabíd­ ku záchrany a přišla na to, že i ona, potomek zlého ducha, může Boha po­ žádat, aby vešel do jejího života. A Bůh skutečně přišel. Byla radostí bez sebe. A my jsme žasly. Tekla nám spolu s ostatními pomohla sestavit abecedu. Skládala se ze se­ dmi samohlásek a patnácti souhlásek. Také nás uvedla do pěstování a sklí­ zení rýže. Nesměle jsme šly za ní do rýžových polí, po kolena v blátě. Uká­ zala nám, jak dostaneme pijavice z nohou pomocí soli. Také nás vzala do své zahrady na úpatí hory. Tam jsme sbíraly a loupaly čerstvý ananas. Posadily jsme se čelem k majestátním rýžovým terasám. Jedly jsme ananas a šťáva z něj nám tekla po rukách a odkapávala z loktů. Žádný král nikdy nejedl tak sladké ovoce, jako je ananas, co roste na úbo­ čí hor v Balangau. Tekla za naše přátelství zaplatila vysokou cenu. Balangaové pěstují blízké vztahy uvnitř skupiny. Z jejich pohledu jedna z nejhorších věcí, co se může stát, je, když je někdo z jejich skupiny vyčleněn. Ostatní Balangaové na Tek­ lu žárlili, když viděli, jak naše přátelství roste. Trestali ji kousavými slovy, aby ji ukáznili. „Ty šťastná,“ vždycky zlomyslně poznamenali. Bylo to jízlivé obvi­ nění a zároveň prohlášení vyloučení. Utlačovali ji kvůli darům, které si mysle­ li, že jsme jí daly a kvůli penězům, které podle nich musela díky nám získat. Než jsme přišly, chovali se Balangaové k Tekle jako k někomu odlišné­ mu, protože nechtěla obětovat. Teď byla Teklina odlišnost ještě zřetelnější a její postavení jako člena společnosti bylo ohroženo.

43

Slovo přišlo v moci

Až jednou večer, když jsem tam byla sama, Tekla přišla a slzy měla na krajíčku. Už nemohla dál. Slova se jí pletla, když říkala: „Zkusíme nějaký čas nebýt tak blízké přítelkyně... Možná kdybys nechodila tak často ke mně... Prostě už nesnesu, jak ostatní mluví.“ Řekla jsem jí, že rozumím. Ze budu jíst jen ve svém domě. Úplně mě to však vykolejilo. Přišla jsem k Balangaům, abych jim pomohla, jenže teď Teklu zraňovalo a ničilo moje přátelství. Přišla jsem s touhou přinést život a naději, ale místo toho jsem na její hlavu snesla oheň. Uvědomila jsem si, že i Ama nejspíš musí snášet stejný nápor pomluv, když jsem často byla u něj. Co jsem těm lidem udělala? Nenapadlo mě, že evangelium může přinést bolest. Došla jsem k závě­ ru, že dělám nějakou chybu. Proč by to lidi zraňovalo, kdybych dělala všechno správně? Dala jsem přednost rozumovému řešení před city. Chystala jsem se Ině a Amovi říct, že už nepotřebuji rodinu. Řekla jsem si, že rodinného způso­ bu života, už mám dost. Snažila jsem se být silná a statečná. Prostě toho ne­ chám a budu přirozeně žít se všemi. Předpokládala jsem, že i Ama, stejně jako Tekla, rozřešení toho dilema­ tu uvítá a že to pro něj bude úleva. Musela jsem ho však osvobodit tako­ vým způsobem, aby se necítil zahanben. Budu k tomu přistupovat jedno­ duše jako k další fázi vývoje. Promyslela jsem si všechno, co řeknu: „Byli jste pro mě skvělá rodina. Pomohli jste mi projít těmi nejtěžšími okamžiky a naučili jste mě mluvit vaším jazykem. Teď přišel čas, abych se osamostatnila. Přerušme tedy ro­ dinná pouta. Už opravdu nepotřebuji rodinu. Myslím, že bude lepší, když budu patřit všem...“ Příštího dne Ama přišel na sklenici vody. Když tam stál a opíral se o zeď, vyrostl v mých očích na dva metry a přestala jsem vnímat, že šišlá. Byl ztě­ lesněná síla a moudrost. Musím to zvládnout. Zhluboka jsem se nadechla. Klidně a nenuceně jsem začala mluvit. Už jsem si myslela, že se mi to da­ ří, když mě přerušil. Napřímil se, sklenici postavil na stůl a podíval se mi přímo do očí. Ře­ kl: „Blábolíš nesmysly. To, co říkáš, není možné. Jsi moje dcera a vždycky budeš moje dcera!“ Zírala jsem na něj s otevřenými ústy. Na to jsem ne­ byla připravená. Začaly mi téct slzy. Ama pokračoval: „Prostě nemůžeš poslouchat, co se říká. Já nežijú pod­ le toho, co ostatní říkají. Pomluvy nezraňujú Pomlouvat je lidská přiroze­

44

KDYBYCH TAK MOHLA POZNAT BOHA

nost.“ Pak ještě chvíli mluvil a svůj proslov zakončil slovy: „A tak to bu­ de!“ A bylo to tak. Nějakou dobu nato jsem slyšela, že ho lidé obviňují, že ode mě dostává dary v podobě obnošeného oblečení. Řekl jim na to: „Jasně. Mám bedny plné oblečení. Přijďte se podívat.“ Ani Tekla se neodvrátila. Nejsem si jistá, proč vlastně. Možná se jen ří­ dila Antovým příkladem. Mezi Balangay jsem poznala skutečný význam slova rodina. „Rodina“ je tam, kam patříš, ať se děje, co se děje. Vyrostla jsem tam.

45

8.

HHHHE MOHLA BYS ZŮSTAT SAMA Neustále jsem Balangaům vysvětlovala, že Ježíš Kristus je mocnější než ducho­ vé. Uctivě naslouchali, ale zkušenost jim radila, že nedávat duchům, co chtějí, je zbytečný risk. Bud budou obětovat, nebo budou nést následky. Viděla jsem, co duchové dokázali. I já jsem poznala jejich moc a věděla jsem, že je skutečná. Každý den jsem Amovi o Ježíši vyprávěla. On pokyvoval hlavou nebo v odpověď zamumlal: „My jsme křesťané. Byli jsme pokřtěni.“ Hodně se snažil, aby každého uspokojil. Nechal se pokřtít, aby se zalíbil Bohu. A Bůh mu žádné problémy nedělal. Teď se snažil uspokojit duchy. Ti vždycky působili problémy. Byla jsem čím dál více frustrovaná. Po roce, který jsme tam s Anne strávily, jsme se měly zúčastnit lingvis­ tického semináře daleko v Nasuli na jižním ostrově Mindanao. Potřebova­ ly jsme někoho, kdo by nám pomohl s jazykem, ale všichni Balangaové měli plno práce na polích. Zeny připravovaly pole na setí a muži spravo­ vali kamenné stěny, které podpíraly rýžové terasy. Někteří počítají, že kdyby se ty terasy postavily jedna za druhou, budou obepínat celý svět. Všechny kameny se pečlivě vybírají, aby k sobě vzájemně lícovaly. Když Balangaové opravují poškozenou zeď, nanesou kameny z ře­ čiště, položí je vedle zdi na zem a řeší, kam každý kámen umístit. Vzhledem k tomu, že nepoužívají maltu, kameny musí sedět naprosto přesně. Takže občas kameny přitesávají, aby dosáhli požadovaného tvaru. Balangaové jsou velmi hrdí na to, že dokážou postavit zdi, které odolají i tajfunům. Protože nikdo by na tak dlouhou dobu své pole neopustil, Ama se cítil zavázán s námi jít. Byly jsme jeho dcery, cítil se za nás zodpovědný. Jeho práce bude muset počkat.

47

Slovo prišlo v

moći

Ama nikdy předtím na moři nebyl. Nalodili jsme se na loď, která plula na ostrov Mindanao. Ama stál celý den na zádi. Loď si razila cestu Jihočínským mořem. Po celou dobu neviděl žádnou zemi. Nakonec nad širou modrou plochou zavrtěl hlavou a řekl: „Ve škole nám říkali, že vody je víc než země, ale až do dneška jsem tomu nevěřil.“ Na semináři se Ama seznámil s ostatními jazykovými pomocníky z ce­ lých Filipín. Dorozumívali se pouze pevnou vůlí, i tehdy, když si vzájem­ ně nerozuměli ani slovo. Ama se setkal s mnoha různými skupinami lidí včetně jedné, kterou vždycky řadil do oblasti mýtů. Díky přátelstvím, která tam navázal, mohl cestovat do všech oblastí Fi­ lipín. Pro Balangay nebylo bezpečné cestovat do některých míst, když by­ li sami. Když ale měli v té oblasti přítele, který je doprovázel a ubytoval je u sebe, byli v bezpečí. Ama mi řekl: „Vsadím se, že teď můžu jít kamkoli na celém světě a všude budu mít kde zůstat.“ Ama byl poctivý a zodpovědný, nechyběl mu ani smysl pro humor. Jed­ nou, když jsme s Anne byly ve městě v údolí, kde se mluvilo prestižní ře­ čí obchodu, mluvili jsme s Amou řečí Balangao. Náhodní kolemjdoucí na nás třeštili oči, když viděli dvě vysoké bílé ženy mluvit s malým Balangaem jeho řečí. Nakonec se k němu jeden z nich přikradl a zeptal se, jak to, že mluvíme jeho jazykem. Lišácky zamrkal a řekl: „Samozřejmě mluví mým jazykem, když jsou moje dcery. Jejich matka je v Americe.“ Čím více jsem Amu poznávala, tím více jsem si ho zamilovala. Zoufale jsem chtěla, aby uvěřil v Ježíše Krista. Kdybych tak přišla na to, jak mu to správně říct. Možná by pak uvěřil. Ohledně otázky, proč jsme k Balangaům přišly, byl Ama stejně zmate­ ný jako ostatní. Nějak se nám nepodařilo mu to sdělit. Bůh však věděl, jak tohoto muže oslovit. Bůh věděl, že Balangaové rozumějí snům... a Ama měl sen. V tom snu šel k řece a viděl balangaoského muže, které­ ho neznal. To snu dodalo tajemný nádech, protože Ama znal každého Balangaa. Ama šel neznámému vstříc a zeptal se ho: „Proč k nám vlastně ty Američanky přišly?“ Neznámý odpověděl: „Přišly ti říct něco, co je ještě trvalejší než velká skála. Musíš věřit tomu, co ti řeknou.“ Pak se Ama probudil. Celé roky nám Ama o tom snu neřekl. Ale právě ten sen potvrzoval po­ selství, které jsme svými nejistými slovy a kulturními omyly zatemňovaly. Jeho myšlení dostalo nový směr.

48

Mohla bys zůstat sama

111 Když jsem se vrátila z dalšího lingvistického semináře zpět do Botacu a začala jsem si vybalovat kufry, Anne tiše řekla: „Musím ti něco říct.“ Bylo pozdě odpoledne a lidé byli všude. Přišli domů z polí a štípali dře­ vo na oheň, tloukli a provívali rýži a vařili večeři. Tkané rákosové stěny a otevřená okna domů posazených jeden vedle druhého neumožňovala žádné soukromí, a tak jsme šly proti proudu řeky na osamělé místo, dale­ ko od všech cestiček, kde jsme se mohly vykoupat a popovídat si. Balangaové se koupali u pramene velice brzy ráno nebo za tmy v noci. My jsme ale vždycky cítily, že naše bílá kůže je příliš výrazná. Obzvlášť po­ té, co nám jeden muž řekl, že běloch, který má na sobě bederní roušku, vypadá jako strom bez kůry. Vždycky jsme vyhledávaly na koupání sou­ kromí. Anne seděla ponořená v řece, s mýdlem v ruce, a říkala, že když jsem byla pryč, dopisovala si s Tommym Hopkinsem. Nedávno Tommy pochopil, co vlastně znamená vydanost Bohu. Napsal Anne: „Teď mám svobodu požádat Te o ruku.“ Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy jsem byla zaplavena jisto­ tou, že to je Boží plán. Měla jsem Anne ráda a věděla jsem, jak má Anne rádaTommyho a že on má rád ji. Coby beznadějná romantička jsem si ne­ uměla představit lepší dárek pro Anne, než byl Tommy, ačkoli jsem se s ním nikdy nesetkala. Bylo ironií, že Anne si tak jistá nebyla. Nevěděla, co má dělat. Ptala se: „Jak bych mohla odejít od Balangaů, které mám ráda? Jak bych mohla opustit tebe? A co můj lingvistický výcvik a lidé, kteří mě sem vyslali jako překladatelku?“ To jsou všechno dobré důvody, abys tu zůstala, myslela jsem si, až na ten nejlepší důvod k odchodu: je to Boží vůle. Seděly jsme v řece a povídaly si ještě dlouho. Anne plakala. Najednou se přímo uprostřed řeky vynořil ze zátočiny nějaký muž. Byl těsně nad námi. Stály jsme tam jako zkamenělé. Byly jsme dva stromy na­ prosto bez kůry! Nevěděly jsme, co máme dělat... ale on věděl. Díval se do­ předu, nadzvedl klobouk, prošel přímo mezi námi a pokračoval v cestě ja­ koby nic. My jsme dělaly správnou věc na správném místě, a podle něj tedy nebyl žádný důvod k rozpakům. Smály jsme se, až nám tekly slzy, a představovaly jsme si, co by tomu asi řekly naše matky. Se smíchem jsme se vrátily domů a Anne strávila řadu dní přemýšlením a modlitbami, co dál.

49

Slovo přišlo v moci

Několik týdnů nato Anne letěla do Spojených států, měla však stále po­ chybnosti, zda má Balangao opustit. Když pak vystoupila z letadla a spat­ řila Tommyho, Bůh jí dal stejnou jistotu jako na počátku mně. Pochyb­ nosti se rozplynuly. Za dva měsíce se vzali. Snažila jsem se moc nevířit hladinu a doufala jsem, že vedení nezmění můj program, když jsem teď neměla partnera. Naše politika nedovolovala, aby ženy žily samy na vzdáleném místě. Mně ale dovolili v Balangau zůstat kvůli třem věcem: mému blízkému vztahu s Amou a lnou, kvůli postave­ né přistávací dráze, která dvoudenní tůru změnila v jedenadvacetiminutový let, a kvůli dohodě, že nejméně každé čtyři týdny odletím z vesnice na krátkou dovolenou. Hned po Annině odchodu do mého domu vpochodoval Ama a řekl: „Ode dneška budeš vždycky jíst u nás. Jinak bys mohla zůstat sama. A když zůstaneš sama, pojedeš domů, stejně jako Anni. A když pojedeš do­ mů, kdo nám bude dávat léky?“ Mohla jsem odolat jejich nabídce jídla, ale takové lásce se odolat nedalo. Pak mi Ama řekl, abych si vzala papír a pero, že mi nadiktuje dopis — mým rodičům. Řekl jim, že chápe, jak se musí cítit, když mají dceru tak daleko od domova. Ujistil je, že jsem v bezpečí a zavázal se, že bude o mě pečovat. Ama byl muž, který svému slovu dostál. Věděla jsem, že to bude pro Amu a Inu velká zátěž na zásoby, když pro mě, svou americkou dceru, budou muset opatřit tři jídla denně. Mám jim koupit něco, co si nemůžou sami dovolit, a tím naznačit, že se o mě nestarají dostatečně? Ale já jsem nechtěla být host. Chtěla jsem být součástí rodiny. Tak jsme to nakonec vyřešili - přinesla jsem makrely, které jsem měla uschované. Třikrát denně jsme jedli rýži a většinou jsme měli i něco k ní. V jednom období jsme měli zelí, v jiném fazole, jindy zelené byliny, podle toho, co se zrovna sklízelo. A ve zbývajících obdobích jsme měli exotickou stravu. Jednou večer jsem vyšplhala po žebříku a viděla jsem, že jediné, co měla lna k rýži, byla smaltovaná mísa plná lesklých opečených brouků. Tiše jsem polkla. Jak tohle zvládnu? Rozpačitě jsem se zeptala své čtyřleté sestry Celie: „Nevím, jak se to jí. Ukážeš mi to?“ S radostí si vybrala jednoho velkého tlustého brouka, otrhala mu nožičky a kusadla a celé si to strčila do pusy. Doufala jsem, že si nikdo nevšimne, jak se mi třesou ruce. Sáhla jsem do mísy a úspěšně vytáhla jednoho z těch tvorů. Odtrhla jsem nožičky a ku­ sadla a pak, zápasíc s vnitřním odporem, s očima upřenýma doleva, jsem

50

Mohla

bys zůstat sama

to nenuceně nechala sklouznout do pusy z pravé strany. Začala jsem žvý­ kat. K mému překvapení byl brouk křupavý, chutnal jako opečené maso. Bylo to vlastně dobré! Nejednou, když jsem jedla podobné delikatesy, jsem se usilovně snažila myslet na něco jiného. Moje rodina mě vždycky pozorovala. Říkali si, zda se o svou americkou dceru dostatečně starají. Jednou během období horka před první sklizní už nebyla žádná zeleni­ na. Moje bedny byly prázdné a nebylo ani kapradí z lesa ani šneci z rýžo­ vých polí. Toho večera jsme měli k večeři rýži se solí. Věděla jsem, že pro ně je to těžší než pro mě. Tak jsem snědla hodně rýže. Dodnes mi můj adoptovaný bratr Doming, kterému bylo tehdy patnáct, připomíná, jak jsem s nimi jedla pouhou rýži se solí a nestěžovala jsem si. Opravdu jsem k nim patřila. Ama nebyl jediný, kdo se bál, že bych mohla zůstat sama. Aniž bych o tom věděla, celá vesnice se spikla, že mi budou dělat společnost, abych se necítila osamělá a neodešla. Jediné, co jsem věděla, bylo, že můj dům byl neustále plný lidí. Myslela jsem, že se z toho zblázním. Pracovala jsem na prvním překladatelském projektu - vybraných oddílech z evangelií a chtěla jsem ho dokončit. V zoufalství jsem neslušně nechala návštěvy stát a šla jsem k svému psacímu stolu pracovat. Nakonec se všechno zase vrá­ tilo do běžných kolejí. Ačkoli jsem se po Annině odchodu necítila sama, byla jsem na své balangaoské rodině závislejší. Potřebovala jsem jejich pomoc, rady, společ­ nost. Jednou večer přinesla skupina mužů Amu domů a shodili ho na zem. Byl opilý. Nestávalo se to často, ale když se opil, nesnášela jsem to. Viděl to tak, že to je něco, co dělají všichni. Mně to ale přivádělo do rozpaků. Příští den jsem byla rozčilená. Obrátila jsem se k místu, kde ležel zhroucený na podlaze, a řekla jsem: „Co mám teď dělat? Jsi můj otec a máš mi radit. Když jsi ale opilý, nemám nikoho, za kým bych mohla jít. Tak co mám dělat?“ Otočila jsem se a rychle sešplhala po žebříku ven z je­ ho domu. Pak už nikdy nepil.

51

9.

HBHHH MOJE DÍTĚ, TO JE NEMOŽNÉ! Několik měsíců nato se nám rozbilo jedno letadlo, když přistávalo na na­ ší přistávací ploše. Ještě než ho pilot stihl opravit, zvedl ho tajfun jako mrt­ vou vážku a mrštil jím na zem vzhůru nohama, takže bylo značně poško­ zené. Po týdnech dohadů vzali naši piloti helikoptéru, aby odnesli trup leta­ dla, ale nemohli vzít křídla. Tahle letadla jsou dost malá, takže je těžké vě­ řit, že mají křídla široká dva metry a šest metrů dlouhá. S ubíhajícími měsíci narůstalo moje dilema. Pokud odtud křídla dosta­ neme, budou moci letadlo opravit. To letadlo sloužilo všem překladatelům na severu Filipín. Pilot Wayne Aeschliman přišel s návrhem: „Nemohla bys zařídit, aby Balangaové křídla odnesli?“ Byl to jen návrh. Jenže pro mě potřeba plus návrh se rovnaly příkazu. Balangaové Waynovi říkali „pan Wayne“ . To byl jejich láskyplný, ale při­ tom zdvořilý kompromis mezi oslovením „Wayne“, které se jim zdálo pří­ liš důvěrné, a oslovením „pane Aeschlimane“, které zase vypadalo moc for­ málně. Řekla jsem Balangaům: „Pan Wayne potřebuje ta křídla. Musíme mu je přinést.“ Souhlasili. Udělali by pro pana Wayna téměř cokoli. Sli si vyzkoušet, jak křídla ponesou, ale když se vrátili, smutně říkali: „Juami, to nepůjde.“ Věděla jsem, že cesta je zablácená, široká jen pro jednoho člověka, s prudkým stoupáním a zákruty a zarostlá stromy a všemožnou vegetací. Slovo „nepůjde“ však pro mě neexistovalo. Ama mluvil za všechny ostatní Balangay: „Moje dítě, to je nemožné. Nemůžeme ta křídla odnést.“

53

Slovo

přišlo v moci

Stejně jsem se nemohla té myšlenky zbavit. Musí být nějaký způsob. Při­ vlastnila jsem si filozofii svého otce: „Můžeš udělat všechno, co chceš. Mu­ síš se jenom hodně snažit.“ Musíme Waynovi pomoci. Musíme ta křídla odtud dostat. Vzpomínala jsem na všechny chvíle, kdy Wayne se svou ženou Marilyn kvůli mně udělali spoustu práce. Marilyn pro nás nakoupila jídlo a další zásoby a Wayne k nám s nimi přiletěl. Wayne kolikrát letěl do Balangaa a zůstal přes noc, aby mi spravil generátor nebo cokoli, co zrovna potře­ bovalo opravu. Poté, co odešla Anne, byla Marilyn mou nejlepší přítelkyní, které jsem se mohla s čímkoli svěřit. Když jsem byla v Bagabagu, mluvily jsme spolu celé hodiny. Pořád jsem se ale ostýchala připojit se k jejich rodině během jídla. Myslela jsem si, že bych je mohla obtěžovat. Když mě jednou Mari­ lyn pozvala na večeři a já jsem nepřišla, Wayne vpochodoval do mého do­ mu a řekl: „Nebudeme jíst, dokud tam nebudeš ty!“ Prostě jsem roztála. Stáli o mě. Nebyla jsem jim na obtíž. Wayne pomáhal i Balangaům. Vozil do vesnice sůl, cukr a petrolej a z vesnice odvážel nemocné. Pak je s Marilyn odvezli do nemocnice a čas­ to je a jejich rodiny měli ve svém vlastním čtyřpokojovém domě. Wayne mi připomínal Anne. Měl také ke každému naprostý respekt a nikdy nedělal rozdíly kvůli společenskému postavení. Když Wayne far­ máři slíbil, že mu příští den přiveze sůl, byl tam přesně, jak slíbil. Jeho slo­ vo bylo jako zlato. Velice rychle získal jméno Fanna - jméno mýtického hrdiny Balangaů. To nebylo nijak překvapivé, protože Anne a mě nazývali „Kouzelnými lidmi“. Říkali nám: „Věděli jsme, že jednoho dne přijdete. Máme o vás pří­ běhy. Jste Kouzelní lidé. Kouzelní lidé mohou sedět doma a jíst rýži, aniž by kdy chodili na pole a brodili se blátem. Kouzelní lidé mají oheň na va­ ření, i když nikdy nechodí do lesa na dřevo.“ Balangaové nás pozorovali, když jsme komunikovali prostřednictvím rá­ dia. „Kouzelní lidé mohou mluvit s lidmi ve vzdálených vesnicích, aniž by tam museli jít.“ A když byla dokončena přistávací dráha, říkali: „Máme o vás příběhy. Kouzelní lidé mohou létat vzduchem. Věděli jsme, že jednoho dne přijdete.“ Ale ať jsem byla kouzelná nebo ne, ta křídla jsem z Balangaa dostat ne­ mohla. Přemýšlela jsem o těch křídlech a měla obavy. Byla jsem v pasti me­ zi Wayneovou potřebou opravit letadlo a tím, co bylo pro Balangay mož-

54

MOJE DÍTĚ, TO JE NEMOŽNÉ!

né. Mezi svými balangaoskými přáteli a svými spolupracovníky. Zklamat Waynea jsem nemohla. Když jsem ztratila chuť k jídlu, Balangaové se o mě opravdu báli. Jejich strava je minimální a žijí na hranici hladovění. Doslova nemají žádné re­ zervy a jídlo je pro jejich zdraví klíčová věc. Když někdo onemocní, vždyc­ ky mu říkají: ,Jez, jez!“ Jednou u večeře si Ama všiml, že se v jídle jen tak nimrám. Nakonec ře­ kl: „Kdybys tak měla bratra. Ten by se mohl o všechny ty problémy starat místo tebe.“ To byla pro mě poslední kapka. Přestala jsem se ovládat. „Ale jediní bra­ tři, které mám, jste vy,“ řekla jsem a začala jsem vzlykat. „Nic se neděje... nebojte se. To se spraví. Půjdu domů.“ Běžela jsem domů. Oni se ale báli. Běželi přes pole za Teklou, aby za mnou přišla a utěšila mě. Právě před týdnem šli pro mě, abych pomohla Tekle, když měla rodin­ né problémy a nedala se utěšit. Balangaové věří, že člověk může ze zár­ mutku či zoufalství zemřít. Nechápali, proč je pro mě tak důležité odnést křídla, ale báli se, abych neumřela. Když jsem pak večer ležela v posteli, měla jsem kvůli tomu výbuchu po­ cit viny. Nebylo fér, že jsem na ně takhle tlačila a cítila jsem se zahanbeně, že jsem nedokázala ovládnout své emoce. Spala jsem neklidně a probouze­ la se celou noc. Pokaždé, když jsem se vzbudila, slyšela jsem, jak vedle lidé mluví a neustále opakují moje jméno. Ráno, když jsem šla do Amova domu na snídani, cítila jsem se trapně. Vyšplhala jsem po žebříku, přistoupila ke kamnům a nalila si kávu ze začerněné konvice do plechového hrnku. Ama četl časopis, který jsem mu přinesla, a nezvedl oči, když suše a ne­ zaujatě řekl: „Odneseme ta křídla.“ Stařešinové se dohodli, že to udělají, nebo budou' muset riskovat můj život. Pomohla i další vesnice. Pilot Bili Foster jednou letěl s dospívajícím chlapcem a jeho otcem z té vesnice do nemocnice. Zůstali v Bagabagu kvů­ li tajfunu a oba, otec i syn bydleli u Fosterových. Poprvé v životě ochut­ nali chléb. Při každém jídle zhltli celý bochník. Dělit se s někým o jídlo je pro Balangay symbolické. Cítili se vůči „panu Billovi“ velmi zadluženi. V balangaoské kultuře je jakýkoli způsob zadlužení velmi silný závazek, který váže životy k sobě navzájem a splétá je ve vzájemnou závislost a od­ danost. Neustále si připomínají své dluhy. Balangaové se dokonce záměr­ ně zadluží jen proto, aby upevnili přátelství.

55

Slovo

přišlo v moci

Lidé v té vesnici mě viděli jako součást Billovy rozšířené rodiny. Takže když se doslechli o křídlech, říkali: „Pan Bili je náš bratr. Odneseme to druhé křídlo.“ Na každé křídlo připadlo dvacet dobrovolníků. Střídali se ve směnách po šesti lidech. Každé křídlo nesli zavěšené v obrovské smyčce a šli po úz­ kých cestičkách, které se prudce zatáčely, nahoru a dolů přes hory a řeky. Muži, kteří zrovna nenesli, odstraňovali z cesty křoví a káceli stromy, kte­ ré bránily v manévrování s křídly v ostrých zatáčkách cesty, zamýšlené jen pro malé bosé chodce. Nesli křídla dvanáct kilometrů po těžko schůdné cestě a dalších třicet mírnějším terénem. Za tři dny jsme se Wayne a já setkali s Balangay na konci cesty. Kulhali a měli oteklé nohy, v ramenou měli od tyčí, které se jim zařezávaly do ma­ sa, rýhy. Shromáždili se kolem nás, skoro zmrzačení. Udělali nemožné... pro mě. Waynea pohled na ně vyděsil. Později mi jemné vynadal: „Proč jsi mi neřekla, že to je nemožné? Mohli jsme to udělat jinak. Mohli jsme tam ta křídla nechat.“ Konečně jsem tomu rozuměla. Jeho návrh nebyl myšlen jako rozkaz. Ale stalo se. Bůh vzal mou chybu a slabost a použil to k dobrému. Balangaové pro mě udělali nemožné a já jsem byla vůči nim velmi silně zadlužena. To nás k sobě navzájem vázalo. A Ama si navždy získal moje srdce.

56

10. O MIMINKÁCH A VELVYSLANCÍCH Během dvaceti let života mezi Balangay mě neustále volali k porodům. Že­ ny rodily ve svých malých tmavých domech. Brzy jsem přišla na to, že že­ nám, které při porodu zemřely, nikdo nepomáhal. Učila jsem je, jak mají správně dýchat a jak pomoci rodící ženě, aby nedošlo k potrhání. Také jsem jim ukázala, jak mají masírovat dělohu, odstřihnout pupeční šňůru a umýt dítě. Dala jsem děťátku oční kapky a na ránu po pupeční šňůře jsem aplikovala alkohol. A potom přišla zábavná část: Každé dítě jsem ob­ lékla do nové košilky a zabalila do měkké přikrývky - darů našeho sboru balangaoským matkám. Než jsem přišla, neměly ženy v Balangau ponětí o tom, jak pomáhat bě­ hem porodu. Alespoň rodícím ženám nabídly svou přítomnost. Vměstna­ ly se do místnosti a dávaly pozor, aby si rodička nelehla nebo aby neusnu­ la. Všechny ženy, které při porodu zemřely, na konci usnuly. Možná by nezemřely, kdyby nebyly neusnuly. Držely ženu v polosedu, ovívaly ji a omílaly dokolečka tragické příběhy. "Třely jí nohy a záda, ale po celou dobu, co rodila, jí nedávaly nic k jídlu ani k pití - i když to trvalo několik dní. Věděly jen to, co duchové řekli je­ jich předkům. Říkala jsem jim: „Copak to nevidíte? Duchové vás prostě nenávidí a ne­ chtějí, abyste žily. Lžou a dávají vám špatné rady. Chtějí, abyste umíraly.“ Moje slova je šokovala. Balangaové nikdy nepochybovali o tom, co říkali duchové. Báli se jich. Duchové se mstí. Ženy seděly na podlaze se skrče­ nými koleny a dívaly se do země. Ale nepřestaly mě prosit o lékařskou po­ moc. Říkaly: „Naše ženy od tvého příchodu neumírají při porodech.“

57

Slovo

přišlo v moci

Andrea byla bezdětná žena a měla dostatek času na to, aby nám zpočát­ ku pomáhala. Mohla nás učit jazyk a pomáhat s překladem. Jenomže zoufale chtěla mít děti. Sledovala jsem, jak Balangaové v Andreině domě přinesli snad každou oběť, kterou znali, když Andrea se svým mužem smlouvali s duchy, aby jim dali děti. Nic se však nedělo. První kniha, kterou jsem se pokoušela celou přeložit, bylo Markovo evangelium. Spolu s Andreou jsme pracovaly na páté kapitole, kde Ježíš vy­ hnal démony z posedlého muže. Tady mě Andrea přerušila: „Tohle jsi pře­ ložila špatně... lidé nemohou vyhánět démony. Ti přicházejí, kdy chtějí, a odcházejí také, když chtějí. Démoni mají nadvládu, ne lidé.“ Když jsem jí řekla, že Ježíš nebyl obyčejný člověk, oči se jí rozšířily údi­ vem. Ježíš byl Bůh a byl silnější než duchové. Vypadala zmateně a pobou­ řeně, ale s překladem Písma mi nepřestala pomáhat. Pravidelně obětovala duchům a přemlouvala je, aby jí dali dítě. Několik měsíců nato se Andrea mezi řečí zmínila, že teď věří v Ježíše, o kterém se dozvěděla z Markova evangelia. Nebrala jsem to vážně a po­ myslela jsem si: Říkáš to jenom proto, ze víš, že to chci slyšet. Viděla jsem v tom způsob, jakým mi říká, že mě přijímá i se všemi mými podivnými názory. Prostě jsem jí nevěřila. Za pár dní Andrea se zářícíma očima oznámila další věc: „Cekám dítě.“ „Cože?“ řekla jsem. „J-j-jak je to možné? co se stalo?“ Podívala se mi přímo do očí. „Už jsem ti řekla, ie teď věřím. Rozhodla jsem se prosit Boha, aby mi dal dítě, a on mi ho dal.“ To mi vyrazilo dech. Ona opravdu uvěřila. Obě jsme se o Bohu učily. Když se blížil termín Andreina porodu, přiblížilo se i datum mého od­ jezdu do Spojených států, abych navštívila svou rodinu a přátele, kteří mě podporovali. Andrea mě naléhavě prosila, abych svůj odjezd odložila a asistovala jí u porodu. Pohladila jsem jí ruku a namítala jsem: „Teď ale znáš Boha, ses­ třičko. Tak se modli a pros svého Pána o pomoc. On ti opravdu pomůže.“ S tím jsem odletěla z Balangaa do Bagabagu a během několika dní jsem se měla dostat do Manily a odtamtud do Kalifornie. Bylo to poprvé po pě­ ti letech, co jsem se vracela domů. V sobotu ale přišla skrze rádio do Ba­ gabagu naléhavá prosba. Velvyslanec Spojených států se chtěl podívat na překladatelský projekt. Cítila jsem se už na půli cesty do Kalifornie. Jak se teď můžu vrátit do vesnice? pomyslela jsem si. Musím se připravit na cestu do Států. Myšlenky

58

O MIMINKÁCH A VELVYSLANCÍCH

se mi honily hlavou jako o závod. Nejhorší na tom bude letět zpátky do vesnice, tam se po několika hodinách otočit a letět zpátky, aniž bych měla čas pobýt se svými přáteli. Náš pilot Bob Griffin nikdy nelétal v neděli. Podařilo se mi však vyjed­ nat s ním výjimku: Poletí se mnou v neděli do Balangaa. Pak přiveze v pondělí ráno velvyslance a odpoledne společně odletíme zpět do Bagabagu. A je to, pomyslela jsem si a představila jsem si, jakou bude mít rodi­ na radost, když se tam najednou znovu objevím poté, co jsem se s každým rozloučila a měla se vrátit až za rok. Příslušníci mé balangaoské rodiny byli zrovna na poli, když uslyšeli hu­ kot letadla. Odhodili motyky a běželi k přistávací dráze. Všichni křičeli, smáli se a vtipkovali, že jsem se k nim vrátila natrvalo. Ta návštěva byla pro nás všechny nečekaným dárkem. Tu noc přišly na Andreu porodní bolesti. Měla dlouhý a těžký porod, než jsem pomohla na svět její krásné holčičce Melise. Seděla jsem na pod­ laze se zkříženýma nohama, chovala jsem Melisu a žvatlala na ni v jazyce Balangao. Andrea se na mě legračně šklebila. Skoro neznatelně pokývala hlavou a řekla mi: „Prosila jsem Boha, aby tě poslal zpátky k mému poro­ du.“ Příštího dne, v pondělí, velvyslanec změnil svůj plán a návštěvu zrušil. Letadlo pro mě přiletělo. Po cestě zpět do Bagabagu v malém letadle jsem přemýšlela o tom, co řekl král Šalomoun v knize Přísloví 21,1: „Královo srdce [i velvyslancovo] je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí.“ Bůh si velvyslance použil, aby vyslyšel modlitbu svého nového dítěte, An­ drey. To je mu naprosto podobné.

59

11.

HBEHH KAM PŮJDEME PO SMRTI? Lidé v mých domovských sborech v Kalifornii mě neustále objímali a ří­ kali mi, jak mě mají rádi a jak jsou na mě hrdí. Já jsem ale byla značně zmatená a přemýšlela jsem. I když jsem mohla vyprávět poutavé příběhy o kulturních odlišnostech, nestačilo to. Tito lidé mě pět let podporovali. Chtě­ li vidět „věčné ovoce". Ale pouze Tekla a Andrea se odvrátily od duchů a za­ čaly uctívat živého Boha. Budou si myslet, že jejich investice stály za to? Nevěděla jsem, co bych měla dělat jiného, a tak jsem se se svým zkla­ máním svěřila: „Nevím, co mám dělat, aby ti lidé uvěřili. Dokonce ani můj vlastní balangaoský otec nevěří v Boha.“ Vyprávěla jsem jim, jak zlí duchové drží mysl těch lidí v zajetí. Chtěli uvěřit, ale báli se toho, co se sta­ ne, když přestanou uspokojovat duchy. Domácí tým konečně získal jasný obrázek o tom, v čem je problém: jsme v duchovní bitvě a naší zbraní jsou modlitby. Modlit se jednoduše „Bože, požehnej misionářům“ nestačilo. Začali se modlit, jako by na jejich modlit­ bách závisel život. „Bože, ukaž Balangaům, že jsi silnější než duchové. Dej, aby po tobě Balangaové začali toužit. Pomoz jim věřit tvému slovu.“ Po devíti měsících, které jsem strávila v Kalifornii, jsem letěla zpátky na Filipíny. V Bagabagu jsem vyšplhala do malého letadla a letěla přes holé kopce a pak přes zelené zubaté sopečné hory k té uzoučké přistávací dráze v srdci Balangaa. Nemohla jsem se dočkat, až budu zase doma v Balangau. Chtěla jsem si pochovat Andreino zázračné dítě Melisu. Byla jsem napja­ tá, co Bůh udělal za tu dobu, co jsem byla pryč. Možná narození Melisy po letech Andreiny neplodnosti některým Balangaům ukázalo, že Bůh je mocný a milující.

61

Slovo přišlo v moci

Měla jsem takovou radost ze svého návratu, že jsem si nevšimla černého mraku, který visel nad lidmi na přistávací ploše. Nadšeně jsme se zdravili, objímali jsme se a poté, co jsme vyložili náklad z letadla, jsme běželi jako o závod do Botacu. Tam jsem to však už nemohla nevidět. V Andreině domě se shromáždil zástup lidí. Zpráva se už roznesla: Den před mým návratem pohřbili ma­ lou Melisu. Ne, to ne! křičela jsem v duchu. Něco není v pořádku. Bůh se určitě zmý­ lil. Bože, proč? Tohle dítě nemůže umřít. Vždyťje to odpověď na naše modlit­ by. Proč, Bože? Proč? Obviňovala jsem sama sebe. Možná, kdybych se vrátila dřív, jsem mohla Melisu zachránit. Nějak jsem si to pořád představovala tak, že když po­ sloucháte Boha a on vám pomáhá, věci by měly být vždycky tak, jak chce­ te. Představovala jsem si nebe na zemi. Bylo mi jasné, že teď je konec každé naděje, že Balangaové kdy uvěří Bo­ hu. Co se stane s Andreinou vírou? Andreu však ani nenapadlo pochybovat o Božím právu dělat cokoli, co se mu zachce. Balangaové chápali nadpřirozeno jako všemocné a jako ně­ co, o čem se nepochybuje. A takhle Andrea viděla Boha. Její zármutek se nikdy nesmísil s hněvem. Pomluv ve vesnici se ale Andrea bála. Melisa nebyla pokřtěna a lidé jí řekli, že bude nejspíš v pekle. Zavolala jsem si Andreu stranou. Seděly jsme spolu u kávy v bezpečí mé malé kuchyně a ukazovala jsem jí v Písmu, že Melisa je s Ježíšem v nebi a že ji zase uvidí. Naděje a pokoj jí pomohly vy­ rovnat se s bolestí. Lidé tomu většinou nerozuměli, ale katolická tradice jim nařizovala, aby se po devět nocí po pohřbu scházeli a modlili se naučené modlitby v jazy­ ce obchodu. Šla jsem do Andreina domu též. Andrea mě prosila, abych přišla, protože před modlitbou se vždycky sešla celá rodina a povídali si dlouho do noci, pomáhali a utěšovali pozůstalé. Andrea říkala: „Prosím, přijď ke mně domů a řekni všem, kde je teď Melisa.“ Jejich otázky ohledně smrti a Andreina děťátka nás nenechaly jít spát ještě pozdě v noci. Balangaové z tradice věděli o příštím životě velmi má­ lo. To, co věděli, bylo jen mlhavé, a tak chtěli vědět víc, protože v tom příš­ tím životě lidé tráví tolik času. Ptali se: „Kam mrtví odcházejí?“ „Jak to tam vypadá?“

62

Kam půjdeme po smrti?

„Kdo tam je?“ „Dostane se tam každý?“ Nakonec někdo navrhnul, že se budeme modlit, a potom půjdeme spát. Na to jsem čekala. S tlukoucím srdcem jsem se zeptala. „Proč se bude­ me modlit? Za co se budeme modlit?“ Bylo ticho. O tom předtím nepře­ mýšleli. Prostě se naučili modlitby, ale ve skutečnosti jim nerozuměli. Pak se někdo zeptal: „Ano, proč se modlíme? Co vlastně ty modlitby znamenají?“ Po další hodině nepřetržitých otázek a odpovědí Andrea na­ vrhla, abychom se modlili. Zeptala jsem se: „Kdo se bude modlit?“ Všich­ ni rozpačitě pokašlávali. Znali jen modlitby naučené nazpaměť. Nakonec řekli: „Ty - ty se modli.“ Byla to moje první modlitba před lidmi. V jejich vlastním jazyce jsem děkovala Bohu za jeho milost a za to, že pro Melisu připravil nebe. Modlila jsem se též za celou rodinu a abychom všichni poznávali Boha víc a víc. Každý večer se mě ptali na další věci. „Kam půjdeme, když zemřeme?“ „Jak je to se vzkříšením?“ Mluvila jsem a kreslila jsem obrázky na malou přenosnou tabuli. Devátý, poslední večer jsme jedli tradiční rýžové koláče. Pro nás to byla oslava, protože Melisa je v nebi. Pak mi řekli, že chtějí ve studiu pokračovat. Mohli jsme začít studovat Markovo evangelium, které zrovna vyšlo. Byl to jen týden, co jsem se vrátila a v Balangau už začaly bib­ lické hodiny! Nikdo nemůže předvídat, jakým způsobem se Bůh oslaví. Srdcervoucí předčasná smrt děťátka mé přítelkyně byla Boží cestou vyslyšení mých modliteb a modliteb mých přátel v Kalifornii. Stále jsem jedla většinou v Amově domě a bombardovala jsem ho evan­ geliem. Vysvětlovala jsem, argumentovala jsem a dávala příklady. Trpělivě to snášel, ale nereagoval. Zájem o biblické hodiny, které začaly po Melisině smrti, po nějaké do­ bě vyprchal. Pak jednoho dne Ama mimochodem vzal z mého stolu — pře­ pravní bedny - anglický Nový zákon. Otevřel ho na první straně, v první kapitole Matouše, kde je seznam jmen. Stál tam jako přimražený a díval se na to. Nevěřícně se mě zeptal: „To znamená, že tam je rodokmen?“ Řekla jsem: „Ano, ale to přeskoč, ať se dostaneš k těm lepším částem.“ „Říkáš, že to je pravda?“ zeptal se Ama. S očima jako přikovanýma ke stránce se potýkal se seznamem jmen. Tady se něco dějeíNzaia. jsem kus balicího papíru a napsala na něj rodo­ kmen od Adama k Ježíšovi. Sahal od stropu až k podlaze. Ama s tím obe-

63

Slovo

přišlo v moci

šel celou vesnici. Důkladně mi to vysvětlil: „Vždycky jsme věřili, že skála a banánovník daly vznik lidem. Ale nemáme zapsána jejich jména. A tady jsou všechna jejich jména - zapsaná!“ Balangaové měli svůj příběh o stvoření, který se předával z generace na generaci ústní tradicí. Ama mi ho vyprávěl: „Kdysi dávno, když ještě na zemi nebyli lidé, se skála a banánovník do­ hadovaly, kdo z nich přivede na svět lidi a zalidní zemi. V průběhu udá­ lostí to nakonec byl křehký banánovník, kdo se stal předkem všech lidí na zemi. Když banánovník vydá ovoce, zemře a vyrostou nové výhonky jako další generace. Lidé tuto křehkost banánovníku zdědili a jsou náchylní ke všem druhům ohrožení a nevyhnutelně smrtelní.“ Ačkoli jejich příběh objasňuje lidskou křehkost a zranitelnost, neobsa­ huje jména jejich předků. Sepsaný rodokmen působil velmi silně. Balan­ gaové si ten rodokmen z Matoušova evangelia zamilovali. Dokazoval prav­ divost Bible. Poprvé měli skutečný seznam jmen od počátku světa - černé na bílém.

64

Canao a ostatní balangaoští stařešinové souhlasili, aby mezi ně přišli žít Američané — ale když se objevily ženy, zděsili se!

Foto Len Whalley

Vpravo a dole: Lékařská

práce otevírala dveře a srdce. Balangaové říkali: „Od té doby, co jste přišly, už naše ženy neumírají při porodech.“ Foto Len Whalley

Foto Hugh Steven

Pěstování a příprava rýže Balangaům zaberou většinu času. Za pozdního odpoledne se po celé vesnici ozývají rytmické údery.

Části bambusových kmenů dobře slouží jako šálky na polévku (a banánové listy jako talíře).

Vpravo a uprostřed:

Když někdo onemocněl, Celingai zabila kuře a jeho krev použila k přivolání duchů.

Foto Len Whalley

Vpravo: Duchové požadovali oběti bezpočtu

kuřat a prasat. Pokud žádali buvola, musela se na něj složit celá širší rodina.

Jen Tekla duchům odmítla obětovat. Už od dětství toužila poznat Boha. Strávila s námi mnoho hodin, kdy nás učila svůj jazyk a my jsme se snažili jí říct něco o Bohu.

Malá stařenka Forsan byla špiritistickým médiem. Ač chromá, byla to zároveň zábavná osmdesátnice, která si ráda povídala, pomlouvala a vtipkovala! Když se rozhodla sloužit Bohu, duchové se ji pokoušeli zabít. Foto John Walton Nahoře: Teklina maminka

byla vzácná duše: křehká jako většina Balangaů, ale se širokým srdcem.

Vlevo:

Když po vás pojmenují svoje děti, víte, že vás přijali za své. Lolita svá dvojčata-dcery pojmenovala Joanne a Robyn. S rukou kolem ramen své jmenovkyně ukazuji její matce Lolitě, jak učit děti číst.

Nahoře: Můj „mladší bráška“ Doming

na rok přerušil studium na vysoké škole, aby pomohl dokončit první verzi Nového zákona. Uprostřed: Když Ama uvěřil, všude zvěstoval dobrou zprávu. Jeho způsob vyučování spočíval v tom, že přiměl lidi, aby se sami ptali. Vlevo: Balangaové jsou velmi přátelští, vřelí lidé, kteří mají rádi legraci.

Foto John Walton

Nahoře: Když Balangaové konečné

měli „Knihu“, užili jsme si dva dny a dvě noci proslovů, písní, gongů, tanců a spoust}' vařeného vepřového! Stovky lidí seděly na stupních vytesaných do svahu, pod baldachýnem z listů kokosových palem, přikrývek a plachet. Uprostřed a vpravo:

Každý, kdo pomáhal s překladem, dostal jednu vytouženou knihu. Úplně první výtisk patřil Amovi.

12.

RODÍ SE SBOR Učila jsem Amu číst v jazyce Balangao, a tak jsem mu dala průklepovou kopii prvního Janova listu, který jsem přeložila, a poprosila jsem ho, aby opravil gramatiku. Začal číst a byl tím naprosto nadšen. Jeho nadšení rost­ lo. V polovině čtení řekl: „Dítě moje, tahle slova jsou dobrá! Lidé tomu uvěří, když to uslyší.“ Vykoktala jsem: „T... t... to je ale ten problém. Co můžeme udělat pro to, aby lidé slyšeli tato Boží slova?“ Ama neodpověděl. Otec nemusí své plány vysvětlovat dceři. Omluvil se a odešel, hluboce zamyšlen. Příští neděli jsem seděla doma a vtom Ama vešel dovnitř a přivedl sku­ pinu lidí. „Tady jsme,“ řekl. „Vyučuj nás.“ Nebylo mi jasné, co se děje. „Co vás mám učit?“ „Uč nás o tom Božím slově, které jsi přeložila,“ odpověděl Ama. Za těch šest let poprvé Ama reagoval na Boží slovo. Po celý zbytek do­ poledne poslouchali a přerušovali mě otázkami a já jsem s nimi probírala Boží slovo. Poprvé jsem měla oficiální právo něco vysvětlovat starším li­ dem. To právo mi bylo uděleno jejich otázkami. Otevřelo jejich uši. Jejich otázky byly jasné: „Odkud se lidé vzali?“ „Odkud se vzal hřích?“ „Odkud se vzal Satan?“ „Jestli je Bůh tak mocný a má nás rád, a nemá rád Satana, proč se ho prostě nezbaví?“ „Cím se liší náš obětní systém od obětí v Bibli?“ Jeden muž řekl: „Já vyrábím koše. Když vyrobím koš a ten se rozbije, tak

65

Slovo

přišlo v moci

ho spálím. Proč neudělal Bůh totéž se Satanem?“ Kladli složité filozofické otázky. Když se ptali, byli nuceni poprat se s pravdou. Otázky se sypaly jedna za druhou. Začali předkládat své problémy: sny, ptačí znamení, kletby, zlé duchy a říši mrtvých. Zkoušeli, zda se Boží slovo zabývá každou oblastí. Pokud ne, neodvážili by se důvěřovat mu, a tím riskovat. V tom případě by bylo lepší zůstat věrní známým duchům. Tak vzali každé téma a zkoušeli do něj píchat z každé strany. Když pích­ neme tady, jakou odpověď dostaneme? Když píchneme támhle, bude od­ pověď jiná? Platí stejná pravda v každé situaci? Tytéž otázky kladli každé­ mu, kdo přišel. Já si pomyslela: Vždyť už jsem jim na to odpověděla. Přicházeli dokonce i lidé z jiných vesnic, aby se mohli zeptat. Zpočát­ ku jsem nechápala, že to je metoda, jak se ve společnostech s ústní tradi­ cí ověřuje to, co se lidé doslechnou. Ptají se pořád dokola a srovnávají od­ povědi. Už jsem byla netrpělivá, když někdo pořád jen kladl otázky a nerozhodl se následovat Boha. Ama mi vždycky řekl, abych si nedělala starosti. „Copak to nevidíš, dítě? Oni začínají, jsou na cestě k víře - pta•z « p se. Když jsem se snažila vysvětlovat biblické pravdy, naučila jsem se hodně o jemných rozdílech v jazyce. Lidé se nakláněli dopředu, soustředěně vraš­ tili čelo, snažili se porozumět tomu, co jsem říkala. Pak někdo nakonec vy­ křikl: „Aha, už vím, co tím myslí...“ Já jsem vzala pero a zapsala si další po­ klad do překladatelské pokladnice. Během tohoto dlouhého opakujícího se procesu lidé uvěřili. Občas se ptali uprostřed shromáždění: „Co mám říct Bohu, když se chci stát jeho dítětem?“ Jeden muž sklonil hlavu a rovnou se modlil. Když pak vzhlédl, zeptal se: „Můžeme to říct i jiným lidem? Duchové pak třeba odejdou do hor do provincie Ifugao a nechají nás na pokoji.“ Během prvních let, co se konaly nedělní bohoslužby, můj „malý bratr“ Doming, kterému tehdy bylo dvacet, vždycky přijel na víkend. Zil ve měs­ tě Natuinu a chodil tam na jedinou střední školu v Balangau. Chodil na shromáždění, ale o některých věcech, které se tam vyučovaly, pochyboval. Velice rád mě zlobil svými komentáři: „Náš učitel říká, že Mojžíšovy kni­ hy jsou vymyšlené.“ Neustále mě škádlil. Říkala jsem mu: „Měl bys být moudrý jako tvůj otec.“ Ale on, stejně jako jiní dvacetiletí, si nemyslel, že by zrovna jeho otec byl moudrý.

66

RODÍ SE SBOR

Každou neděli se do mého bytu o rozměrech čtyři a půl krát pět metrů vtěsnalo padesát až šedesát lidí. Seděli na podlaze. Poslouchali, ptali se na různé věci o Bohu a říkali, že by chtěli uvěřit. I přes to všechno však vzrů­ stala moje frustrace. Zvyšovala se intenzita duchovní bitvy. Pokaždé, když se někdo pokusil důvěřovat Bohu, duchové ho štvali, dokud jim nepřine­ sl oběť. Přicházely na ně nemoci, neměli úrodu, a někteří dokonce i zem­ řeli. Poté, co jeden muž uvěřil, jeho ženě byla diagnostikována zhoubná ra­ kovina. Balangaové, ať věřící, či nevěřící, chápali, že duchové se mstí za to, že ztratili svou nadvládu a moc. Někteří kvůli tomu nechtěli uvěřit a to mě trápilo. Mohla jsem se pouze modlit a pokračovat v překládání. Napadlo mě, že nově narozenému sboru by mohly být k užitku Pavlovy listy Timoteovi a Titovi. Tekla mi pomáhala. Práce na Božím slovu ji nikdy neunavila. Vy­ světlila mi také, jak je to s otázkami. „Příliš rychle se hrneš do odpovědí,“ napomínala mě. „Nebuď tak nervózní. Nech je dokončit otázku, než jim odpovíš.“ A učila mě ptát se: „Co myslíš, co znamená, když Bible říká to a to?“ Nebo: „Proč myslíš, že Bůh tohle říká?“ Lidé lépe přijímali moje od­ povědi, když byly zabalené do otázek. Věřících neustále přibývalo a s ubíhajícími měsíci jsem se cítila čím dál více nespokojená s tím, že jsem jejich jediný učitel. Navrhla jsem Balangaům, že každou sobotu s nimi budu probírat Písmo a v neděli budou vy­ učovat oni. Já jim budu pomáhat odpovídat na otázky. Oni však odmítli. Prosila jsem je, vysvětlovala, ale oni učit nechtěli. Vymlouvali se: „Nevíme toho tolik, abychom mohli učit.“ Pak jsem jednou s Amou procházela první list Timoteovi. Narazili jsme na verš 2,12, kde Pavel Timoteovi říká: „Nedovoluji, aby žena učila... mu­ že.“ Ama neřekl ani slovo a pokračoval ve čtení. K večeru, když jsme skon­ čili, se mě Ama zeptal, co budeme v neděli probírat. Domnívala jsem se, že je prostě zvědavý, a s radostí jsem mu to řekla. Pak v neděli ráno, když jsme dozpívali, než jsem se stačila postavit, povstal Ama, pokýval hlavou směrem ke mně a řekl: „Moje dcera o tom ví víc než já, ale našli jsme v Bibli, že ženy by neměly vyučovat muže. Tak myslím, že bych to měl dě­ lat já.“ Moje kariéra učitele v Balangau skončila. Ama vedl Balangay k vedení sboru. Balangaové byli jako učitelé výborní v umění vést lidi k otázkám a trpě­ livě na ně odpovídat. Teď byli tito experti učiteli v církvi.

67

Slovo

přišlo v moci

Duchové ale věřící stále trápili. Když jsem překládala, často se moje mysl odpoutala od Písma a moje srdce křičelo: „Bože, copak s tím nemůžeš něco udělat? Musíš ty duchy po­ razit.“ Budila jsem se v noci a prosila jsem Boha: „Bože, udělej něco. Ukaž Balangaům, že máš moc. Poraž ty duchy!“

68

13.

BfI JSME VE VÁLCE! Pracovaly jsme s Teklou déle než obvykle, abychom dokončily list Titovi na blížící se seminář v Bagabagu. Najednou vběhl do dveří jeden ze souse­ dů a volal: „Rychle, pojďte! Benitův syn umírá!“ Benito nedávno uvěřil. Před několika dny téměř zemřela jeho teta a je­ ho dcera málem vykrvácela při porodu. Zavolala jsem: „Přineste toho chlapce sem, máme tu léky.“ Odešli, ale nikdo se nevrátil. Tekla se běžela podívat, co se stalo. Po několika minutách jsem slyšela výkřik. Tekla mě volala, abych přišla. Běžela jsem jako o závod po kamen­ ných schodech a ohradami vydlážděnými kameny až k Benitovu domu a vyškrábala se po žebříku nahoru. Rychlým pohledem jsem zachytila všechno, co se dělo: dům plný lidí, chlapec v jednom rohu se svíjel v křečích a jeho téměř hysterická matka v křiku prosila duchy, aby si vzali něco jiného místo života jejího dítěte: „Máme čtyři vepře! Máme deset kuřat! Máme rýži! Co chcete?“ Benito v tu chvíli nebyl doma. Šel do lesa pro dřevo na oheň. Stařičká Čelingai, médium, se krčila uprostřed místnosti. V ruce držela korále a nekontrolovatelně se třásla. Duchové vcházeli do jejího těla. Zce­ la zřejmě mluvili duchové. Ten hlas nepatřil Čelingai. Zaplavil mě vztek. To, co ti duchové dělali, mě tak rozzuřilo, že jsem úplně zapomněla na svůj strach. Pokaždé, když chtěl někdo uvěřit, ducho­ vé způsobili nějakou pohromu. Bez přemýšlení jsem na Čelingai křičela: „Jdi pryč!“ Všichni ostatní křičeli: „Ne, počkej, duchové ještě neřekli, co chtějí!“ Znovu jsem zakřičela: ,Jdi pryč! Odejdi!“

69

Slovo

přišlo v moci

Lidé znovu křičeli na mě: „Počkej!“ Frustrovaná jsem stařenu uchopila za ramena a rázně jsem ji dostrkala ke dveřím a dolů z žebříku. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k str­ nulým divákům. Řekla jsem: „Za jiných okolností bych nic takového ne­ udělala. Duchové napadli Arsenia, protože Benito řekl, že chce následovat Boha. Duchové se snaží ho přimět, aby jim obětoval. Snaží se ho prostě za­ strašit. Uvidíte, že ten chlapec bude žít. Uvidíte, že Bůh má větší moc než duchové. Nenechá ho zemřít!“ Jejich tváře zbledly. Dokonce i Teklou to otřáslo. Vzaly jsme Arsenia a nesly ho přes celou vesnici do mého domu. Cestou jsem se tiše modlila: „Bože, ukaž, že jsi silnější než duchové.“ Položily jsme Arsenia na podlahu a modlily se. Křeče ustaly. Prohlédly jsme ho a všechno bylo v pořádku, až na to, že ho bolel krk. Zeptala jsem se: „Proč tě bolí krk?“ Chlapec, kterému bylo šest let, začal vysvětlovat: „Protože když jsem vi­ děl, jak si duchové pro mě jdou, chtěl jsem utéci, ale oni mě zasáhli ma­ četami do krku. Vykřikl jsem a upadl jsem na zem.“ Arsenio se neustále vztekal a neposlouchal rodiče. Znovu jsme se nad ním modlily a Tekla mu pořádně vynadala. Řekla mu, že by se měl přestat chovat jako dítě ďábla, nebo duchové opravdu přijdou a vezmou si ho. Když přišla jeho matka, aby ho vzala domů, modlily jsme se s nimi ještě jednou. „Neboj se,“ řekla jsem matce. „Prostě se dívej a uvidíš, Bůh tvého chlapce ochrání.“ Tekla trvala na tom, abychom se chodily do Arseniova domu modlit každé ráno. Pořád byla v napětí kvůli tomu, co se stalo mezi mnou a Čelingai. Slyšela jsem, jak se Celingai dotklo, když jsem ji vyhodila z domu. Až za několik let jsem se dozvěděla, čím jsem jí ve skutečnosti ublížila: není možné přerušit ducha, když mluví skrze médium. Když ho přerušíte, duch médium zabije. Aniž bych to tušila, odsoudila jsem Čelingai k smr­ ti. Lidé se scházeli v domech a domlouvali se, jakou nám mají dát pokutu za vraždu, když médium zemře. Ačkoli jsem to nevěděla, věděla jsem, jak Celingai moje tvrdost zranila. Několik dní na to, v neděli odpoledne, jsem se jí šla omluvit. Ubohou, starou, zmrzačenou Čelingai duchové mučili tak, že každou noc probděla. Většinou spala od rozbřesku do poledne. Nesčetněkrát jsem se jí snažila říct o Bohu nebes, ale nebyla schopná pochopit nic z toho, co jsem jí řekla. Nakonec jsem usoudila, že je příliš stará, a nechala jsem ji být. Toho dne jsem za ní šla jen s tím, abych se omluvila.

70

JSME VE VALCE!

Když jsem však tu zuboženou ženu spatřila, jak tam seděla, nemohla jsem si pomoci. Řekla jsem jí: „Chudinko, vždyť ty jsi vydaná těm duchům na mi­ lost a nemilost. Podívej se, co ti udělali: všechny tvoje děti jsou mrtvé, tvůj muž je mrtvý. Jsi osamělá, duchové tě v jednom kuse děsí... to ti opravdu při­ pravili výborný úděl za tu službu, kterou pro ně děláš.“ Slova se ze mě hrnula. Čelingai ztuhla. Nikdy o tom v takovém světle nepřemýšlela. Skočila mi do řeči a bránila se: „Oni mě nutí to dělat. Nutí mě dělat, co mi řeknou.“ Povzdechla jsem si. I když jsem věděla, že tomu nebude rozumět, řekla jsem: „Nemusíš dělat, co ti řeknou... můžeš prosit Boha, aby je poslal pryč, a on to udělá.“ Se sevřenými rty a přivřenýma očima se zeptala: „Co řekneš Bohu, když ho prosíš, aby poslal duchy pryč?“ To mě vyvedlo z rovnováhy. „No... řekneš: ,Milý Bože, prosím, pošli du­ chy pryč. Ve jménu Ježíše.“1 Okamžitě začala ta slova opakovat. Když chtě­ la říct jméno „Ježíš“, zakoktala se. Byla jsem ohromená. Šla jsem vesnicí zpátky k sobě domů hluboce zamyšlená. Tos nečekala, že se ta stařena bude zkoušet modlit... Další stařenka, Forsan, byla malá, zajímaly ji klepy a věděla o všem, co se dělo pod povrchem života ve vesnici a o čem jsem já nevěděla nic. Chy­ tila mě, když jsem šla kolem. Také byla médium a také byla velmi zmrza­ čená. Bylo jí osmdesát let, měla potetované celé paže a byla s ní legrace. Forsan si velice ráda povídala. Podrobně mi vysvětlila všechno, co se týka­ lo duchů. Já jsem jí na oplátku vysvětlila, jaký je Bůh. Forsan mi vypově­ děla, jak jí duchové navlékli náramek z korálků na ruku, a říkala, že když si ho sundá, zabijí ji. Forsan byla nejzvědavější ze všech lidí, jaké jsem kdy poznala. Když jsem šla kolem, začala palba otázek: „Kde jsi byla? S kým jsi mluvila? O čem jste si povídali? Co ti řekli? Co jsi říkala ty jim?“ Zastavila jsem se, na chvilku se zamyslela a pak jsem se rozhodla. Forsan, tentokrát dostanešplnou dávku. í\ tak jsem na Forsan vypálila všechno, co jsem předtím řekla Čelingai: „Všechny tvoje děti zemřely, rovněž tví předcházející manželé zemřeli, jsi ubohá, zničená, chromá a nemáš na živobytí. Skvělý úděl ti duchové při­ pravili. Tak už si ten náramek sundej!“ Zavrávorala, uchopila náramek a řekla: „Víš, že mě zabijí, když to udě­ lám.“ Pak se ode mě odtáhla. S pocitem zahanbení jsem se omluvila: „Řek­ la jsem to moc tvrdě...“ Pokoušela jsem se jí to vysvětlit ohleduplnějším způsobem a uklidnit ji. Pak jsem šla domů.

71

Slovo

přišlo v moci

Příštího dne jsme s Teklou po modlitbách za Benita šly zase překládat. Konečně. Modlily jsme se, abychom tento týden mohly pořádně překlá­ dat. Minulý týden jsme kvůli útokům na Benitovu rodinu neudělaly vů­ bec nic. Dokonce jsme zavřely dveře pracovny, což od nás bylo velmi ne­ pohostinné. Vypadalo to však, že se proti nám všechno spiklo, abychom překlad nemohly dokončit. Najednou se ozvalo zběsilé bušení na dveře. Otevřela jsem a uviděla jsem Celingai s očima široce otevřenýma. Křičela: „Pošli je pryč! Oni mě škrtí a kopou do mě! Celou noc jsem se modlila tu modlitbu, co jsi mě nauči­ la, a teď do mě kopou a škrtí mě. Pošli je pryč!“ Stála jsem tam jak přimražená. Do čeho jsem tu ženu dostala? Co teď? Tekla ji vtáhla dovnitř. Začala jsem se modlit: „Bože, ochraň nás od mo­ ci zlého. Zažeň ty duchy...“ Celingai moji modlitbu opakovala a křičela každé slovo. Přišel pokoj. Znovu jsme se pomodlily a po chvíli se Čelingai odbelhala domů. Podívala jsem se na Teklu a Tekla na mě. Říkala jsem si: Co to děláme? Proč se tem duchům pleteme do cesty?! Teklu vůbec nic nepřekvapovalo. Vě­ děla, že jsme ve válce. Toho dne přišel temný bouřkový mrak a setmělo se dříve než obvykle. Bylo pět hodin odpoledne. Už jsme chtěly skončit s prací, když se najed­ nou rozlétly dveře a dovnitř vtrhla Celingai. Běžela, jak nej rýchlej i stará zmrzačená žena může. Vydatně se potila, obličej měla zkřivený bolestí, by­ la sehnutá a držela se za břicho, jako by ji někdo neustále bodal. Její tělo začínalo tuhnout a prudce sebou škubala, což byly znaky posedlosti. Kři­ čela: „Chtějí mě zabít, chtějí mě zabít! Pošlete je pryč, chtějí mě zabít!“ Byla jsem ochromená strachem. Co jsem to udělala? Co teď, Bože? Co mám dělat? Začala jsem se modlit. Celingai to po mně hned opakovala. Pak jsem se zarazila uprostřed věty. „Celingai, tvůj problém je, že nejsi Boží dítě. Kdybys vyznala svoje hří­ chy a poprosila Boha, aby tě přijal za své dítě, pak by tě Bůh mohl ochrá­ nit.“ Věděla jsem, že v téhle bitvě nám Bůh musí pomoci. Tentokrát Celingai nečekala, až se začnu modlit. Zaklonila hlavu a za­ čala k Bohu křičet: „Bože, je pravda, že jsem zlá.“ Podívala se dolů a za­ mumlala několik kleteb na duchy. Znovu zaklonila hlavu a pokračovala: „Ale i přesto, že jsem stará, už toho moc ze mě nezbylo, ať patřím tobě a nikomu jinému - jenom tobě.“

72

jsme ve válce!

Okamžitě se přestala třást a bolest odešla. Duchové utekli. Naplnil nás úžas a bázeň. Čtvrt hodiny nato se Čelingai hlasitě smála a plácala do ste­ hen, když se dozvěděla, že v nebi vyzvánějí zvony a andělé tančí radostí, že se stala Božím dítětem. Pak jsem překvapila dokonce i sama sebe. Odvážila jsem se říci: „Vy­ zkoušíme si Boží moc a pomodlíme se, abys mohla v noci dobře spát.“ Po té předcházející modlitbě to vypadalo docela jednoduše. Znovu jsme se spolu pomodlily a Čelingai odešla. Příštího rána jsem běžela jako o závod k Čelingaiinu domu, abych se po­ dívala, jestli dobře spala a zda ji trápili duchové. Byla jako u vytržení. Řek­ la mi, že spala celou noc. „Když přijdou duchové, prostě poprosím Boha, aby je zahnal, a on to udělá. Já pak můžu zase klidně usnout.“ Žasla jsem nad tím, co Bůh udělal. Když bylo po problémech, mohla jsem se zase začít zabývat prací. Po cestě domů jsem si říkala: Tak, a teď ko­ nečně můžeme zase něco přeložit. Dvě hodiny nato jsme s Teklou seděly u stolu a hloubaly nad biblický­ mi verši. Opět nás vyrušilo klepání na dveře. Stál tam skloněný Soja-aw, Forsanin manžel, a prosil nás, abychom k nim přišli: „Forsan umírá.“ Byla jsem citově vyčerpaná. Práce mě tížila a vzmohla jsem se jen na po­ vzdech. Forsan byla stará a staří lidé většinou celé dny balancovali mezi ži­ votem a smrtí. Když budu u její smrtelné postele, zase tak ztratím čas, kdy mohu překládat. Nikdy jsem však nemohla odolat starým lidem, obzvlášť vtipkující a zvědavé Forsan. Povzdechla jsem si a optimisticky jsem odešla od svých exegetických pomůcek otevřených na stole. Pak jsme se s Teklou dovlekly dolů k Forsaninu domečku a vyšplhaly po vratkém žebříku. Pod­ lahová prkna trouchnivěla, zatékalo tam a Soja-aw měl pravdu. Forsan umírala. Nemohla jsem přijít na to, proč. Co se s touhle stařenkou děje! Většinou jsem mohla přijít s nějakou léčbou, ale tentokrát to byla neře­ šitelná situace. Řekla jsem: „Forsan, kdybys tak jen mohla důvěřovat Bo­ hu, mohl by ti pomoci. Já prostě nevím, co dělat.“ Pak Forsan ukázala svou hubenou vrásčitou holou paži. Náramek duchů byl pryč. „Já důvěřuji Bohu, to je ten problém,“ řekla Forsan.

73

14.

gHHHH VÍTĚZSTVÍ Zaplavila mě panika. Forsan umírá. Vzepřela se duchům a oni se ji snaží zabít. Myšlenky se mi honily hlavou jako o závod. Kam jsem ji to dostala? Co teď? Co jsme dělaly včera s Čelingai? CK. jsem si vzpomněla, že Čelingai byla osvobozena, když se modlila a přiznala, že potřebuje Boha. Vedla jsem Forsan k modlitbě po vzoru té, co se předešlého dne modlila Čelingai. I Forsan se stala Božím dítětem. Ačkoli jí duchové už neubližovali, nenastala u Forsan tak okamžitá změ­ na jako v případě Čelingai. Trvalo několik dní, než se úplně zotavila. Tek­ la se mnou ráda každý den chodila modlit se za Arsenia, Čelingai a Forsan. Věděla, jaký je ve vesnici neklid, i to, že narušení vlády duchovních sil zna­ mená válku. Díky tomu všemu jsem se naučila, že Bůh jedná s každým, kdo se k ně­ mu obrátí, odlišně. Někteří zakoušeli okamžité a dramatické osvobození z moci duchů, jiným to nějakou dobu trvalo. Ta moc však vždy byla od Boha a vždy to byl jeho způsob, jak s tím naložit. Když jsem se jednou ráno přišla modlit s Forsan, řekla mi, že v noci při­ šli duchové a zkoušeli ji nalákat na krásné šaty. Ona si je však nevzala. Řek­ la jim: „Ne, Bůh by se hněval.“ Radila jsem jí, aby poslouchala pouze Ježíše. „Forsan,“ řekla jsem jí, „Když ti duchové řeknou: ,stoupni si‘, sedneš si. Když řeknou: ,jez‘, nejez. Neposlouchej je v ničem, co ti řeknou. Poslouchej jedině Boha.“ Po mnoho let se Forsan posmívala Tekle, že neobětovala duchům. Jak­ mile však uvěřila, prosila Teklu o pomoc. Prosila ji o odpuštění a potom se jí ptala, co má udělat s rancem věcí, které patřily duchům. Tekla jí oka­

75

Slovo přišlo v moci

mžitě pomohla některé z těch věcí spálit a spolu pak znesvětily ty předmě­ ty, které spálit nešly. * Lidé tím byli zděšeni. Zpráva o těch událostech se rozšířila a během několika dnů byla celá ves­ nice plná lidí z celého okolí. Snažili se mi to vysvětlit: „Ty tomu nerozu­ míš... jsi cizinka. Ty ženy tohle udělat nemůžou, duchové je zabijí... Pro­ stě to nemůžou udělat. Nerozumíš tomu.“ Vyprávěli, jak v minulosti lidé, kteří se pokusili přestat duchům sloužit, za to zaplatili životem. Teď všich­ ni doslova stáli kolem a sledovali, co se bude dít. Cekali, že ty dvě ženy zemřou. Nic se však nedělo. V neděli už bylo Balangaům jasné, že duchové je za­ bít nemohou. Toho rána účast na nedělním studiu Bible vzrostla z šedesá­ ti lidí na více než dvě stě. Vynesli jsme z domu všechen nábytek a lidé tam seděli těsně jeden vedle druhého na podlaze. Zaplnili celý dům. Stáli i na verandě a ve dveřích a nahlíželi do oken. Dokonce i venku na dvoře bylo plno. Atmosféra byla jak nabitá elektřinou. Celé dopoledne jsem odpoví­ dala na otázky. Všichni chtěli vědět, kdo je ten Bůh, který má větší moc než duchové. Pak už se počet lidí nikdy nesnížil.

Bil Po několika týdnech jsem byla v Bagabagu a Doming za mnou přišel, když měl volno ve škole. Studoval na vysoké škole v Bayombongu a snažil se vystupovat zkušeně a světaznale. Vyprávěl mi něco z toho, co se ve ško­ le učí, a zmínil se také, že už nevěří „balangaoským pověrám“ ohledně zlých duchů. Později jsme se v rozhovoru dostali k tomu, co se stalo s Forsan a Celingai. Když jsem mluvila, Doming se na mě díval s vyvalenýma očima. V momentě, kdy jsem se dostala k vyvrcholení zápasu mezi Bohem a du­ chy, jsem přestala. Doming chraplavě zašeptal: „A... co pak duchové udě­ lali?“ Nemohla jsem odolat pokušení pozlobit ho. „Ale,“ řekla jsem. „Vždyť ti duchové jsou jenom pověra, a ne skutečnost...“ Doming bezmocně upustil od své naučené blazeovanosti a přistoupil na

*) Balangaové znesvěcovali příslušenství duchů tak, žeje použili ke světským účelům, například jedli z nádob, které byly určenéjen duchům.

76

VÍTĚZSTVÍ

to, že se s pravdou popere zpříma: „Tak dobře, prostě mi řekni, co se sta­ lo s těmi duchy.“

Soja-aw, Forsanin vetchý manžel, Forsan ostražitě pozoroval. Zhruba po dvou týdnech nabyl plného přesvědčení, že duchové nejsou schopni jeho ženu zabít. Ten Bůh má větší moc než duchové. Soja-aw se začal shánět po Amovi a našel ho, jak se koupal v řece. Soja-aw se posadil na kámen blízko Amy a přerušil tradiční konverzaci: „Canao, ty znáš Boha lépe než já. Mohl bys ho poprosit, aby si přidal moje jméno do své knihy?“ Ama se s ním modlil a Bůh zapsal jméno Soja-aw, dal­ šího Balangaa, do svého království. Pak nás Soja-aw vždycky prosil o modlit­ by, když ho přepadávaly záchvaty bolestí břicha. Jedině modlitba mu mohla přinést úlevu. Když jsme k němu nepřišly dost rychle, pořádně nám vynadal.

HUSU Když jsme dokončily překlad Jakubova listu, napsala jsem na stroji asi tucet výtisků a dala je lidem, kteří uměli číst. Psaní na stroji mě nikdy ne­ bavilo, ale když jsem viděla moc, jakou má psané Boží slovo, nemohla jsem se dočkat, až zasednu k psacímu stroji. Jeden výtisk dostal muž, kte­ rý se jmenoval Fanganan. Několik dní nato přiběhl a volal: „Honem, pojďte! Rychle... moji chlap­ ci umírají! Byli v lese a snědli tam jedovaté bobule.“ Strnula jsem. Za těch sedm let, co jsem tam žila, jsem nikdy neléčila otravu. Nakonec jsem vykoktala: „Ale, ale... já nevím, co mám dělat.“ Plný úzkosti a bezmocně vyhrkl: „Nemůžete aspoň přijít a modlit se? V tom Jakubově listě, co jste mi daly, stojí, že to je přesně to, co máte dě­ lat.“ Polkla jsem. Přinutila jsem své nohy jít za Fangananem k němu domů. Jak to říká Jakub, modlila jsem se, i když poněkud chabě. Chlapci oka­ mžitě přestali zvracet a zastavil se jim i průjem. Žasla jsem. Fanganan nežasl. „Tohle říká Písmo, že máme dělat, ne?“ Předpokládal, že Bůh bude svému slovu věrný. Bůh mě nepřestával překvapovat. Po několika měsících, když jsem se zrovna vrátila do Balangaa z jedné

77

Slovo

přišlo v moci

cesty, všichni chtěli vědět, co je nového. Utvořili jsme kroužek zvědavců u mě doma na podlaze. Choronag, jeden z kmetů vesnice, který byl také nejmocnějším médiem v Balangau, seděl na tyrkysové modré čalouněné židli. To bylo jedno ze dvou míst, která jsme měly vyhrazena pro starší a váženější lidi. Choronag se nemohl dostat ke slovu. Když nastala chvíle klidu, netrpělivě mi položil ruku na rameno. Pře­ kvapilo mě to. V balangaoské kultuře se muži žen nedotýkali. „Už jsi skon­ čila?“ zeptal se. „Můžeš mi říct, jak se stát Božím dítětem?“ „Aby ne!“ Tak jsem mu to řekla. Byla to neočekávaná radost. Pak nasta­ la chvíle modlitby. Sklonila jsem hlavu a zavřela oči. Choronag se měl modlit poprvé a tenhle zvyk neznal. Zaklonil se, vzhlé­ dl vzhůru k nebeskému Bohu a spustil: „Bože, jmenuji se Choronag a ži­ jú tady v Balangau...“ Deset minut Bohu popisoval, jak sloužil duchům a žil v rozporu s Božími zákony, ale teď by rád začal sloužit jemu, Stvoři­ teli a právoplatnému vlastníku všech lidí.

HBB Většina lidí se rozhodla uvěřit spolu s ostatními. Často se to stávalo u ně­ koho doma při dlouhých rozhovorech, které se vedly až do noci. Potřebo­ vali někoho, kdo už se stal Božím přítelem, aby je ujistil, že Bůh může při­ jmout i je. Tuhle úlohu stále plnili stařešinové. Balangaové vždycky měli ve vesnici stařešiny, což byli starší muži, které si skupina neformálně vybrala, aby se ujali vedení. Většinou jsem tyhle starší muže vyhledávala, aby mi pomáhali s překladem. Jejich postavení a zkušenosti byly neocenitelné. Během překládání získali neobyčejnou znalost Božího slova. Mohli se z nich snadno stát starší ještě v jiném smys­ lu - starší církve v Balangau. Brzy nato začali vyučovat ostatní to, co se sa­ mi naučili z Písma o Bohu. Balangaoští křesťané brali Boží slovo a svou no­ vou víru velmi vážně. Nejvíc mi vadila konfrontace se zlými duchy. Bála jsem se toho. Takže jed­ nou z prvních věcí, kterou jsem starší naučila, bylo vyhánět duchy. Lidé vždyc­ ky přicházeli za mnou, abych duchy vymítala z jejich posedlých příbuzných a přátel. Často jsem nemohla rozpoznat, co je posedlost a co ne, ale Balanga­ ové to věděli. Moc jsem toho nevěděla, ale řekla jsem jim tři věci, které je po­ třeba dělat: vzít někoho s sebou, zamyslet se, zda nemáte nějaký nevyznaný hřích, abyste byli před Bohem čistí a poprosit Boha, aby duchy poslal pryč.

78

VÍTĚZSTVÍ

Boží vítězství nad duchy se projevovalo dost dramaticky a bylo to doce­ la často, takže jsme začali očekávat, že se budou dít zázraky. Proto mě ni­ jak zvlášť nepolekalo, když za mnou přiběhli s Baltazarovým synem, který byl v bezvědomí. Chlapec byl u svého dědy, který byl médium. Stařec právě obětoval vep­ ře. Téměř šestiletý chlapec odřízl vepři jedno ucho a hrál si s ním. Ducho­ vé skrze starce promluvili. Chtěli to ucho zpět. Chlapec jim je však nechtěl dát. Tak duchové řekli, že si vezmou chlapce, a ten ihned upadl do bezvě­ domí. Rodiče to vyděsilo. Neexistovala žádná oběť, která by usmířila vzdor vů­ či duchům. Popadli ho a běželi s ním k mému domu. Rychle jsem poslala pro starší a pak jsme dělali to, co vždy: modlili jsme se. A modlili a modlili. Nakonec ho odnesli domů. Pak jsem to uslyšela, zřetelně přes celou vesnici. Nezaměnitelný pláč, jasný a tíživý, hlasitost ryt­ micky vzrůstá a zase se ztrácí - takhle se naříkalo nad zemřelým. Chlapec zemřel! Ne, ne, křičela jsem v duchu. Co se to děje? Kde se stala chýbal Proč zem­ řeli Bože, to je přece omyl. Teď lidé přestanou věřit. Nemohla jsem se na nikoho z vesnice ani podívat. Zapnula jsem vysí­ lačku a zavolala spolupracovníkům v Bagabagu: „Ať sem někdo přijede! Musím s někým mluvit!“ Pak jsem vzlykajíc vyběhla k přistávací dráze. Chvilku nato, co jsem se tam dostala, přistál Bob Griffm. Za neustálého vzlykání jsem mu vylila všechnu svou bolest - že jsem úplně ztratila Balangay a oni už nikdy neuvěří evangeliu. Bob poslouchal, až už jsem neměla co víc mu říct. Pomodlil se se mnou a když zase nastu­ poval do svého malého letadla, řekl: „Počkej tady, za chvíli se vrátím.“ Do hodiny se vrátil se svou ženou Louise. „Potřebuješ, aby tu s tebou někdo byl přes víkend,“ řekl Bob. Věřící se scházeli ve dne, v noci u Baltazara a jeho zarmoucené rodiny. Boží přítomnosti a útěše se nedalo odolat. Za týden celá rodina zemřelého chlapce uvěřila. Vyrazilo mi to dech. Možná to bylo podobné jako s And­ reou. Cítili, že Bůh má právo se s věcmi vypořádat svým způsobem. I když oplakávali svého syna, jeho smrt nezměnila nic na tom, že Bůh je všemoc­ ný a je třeba ho poslouchat. Musela jsem jako manažer Boží slávy rezignovat.

79

15.

O KOBYLKÁCH A ZŘÍCENÍ HELIKOPTÉRY Už na střední škole jsem se začala denně modlit za lidi, se kterými jednou bu­ du pracovat. Bůh odpověděl. Přijela jsem do Balangaa a potkala Teklu, která už měla touhu poznat Boha. Pilně jsem se modlila, aby se Balangaové obrátili od duchů k Bohu a začali mu důvěřovat. Bůh opět odpověděl: začali věřit. Po­ tom jsem se začala v noci budit a úpěnlivě jsem Boha prosila, aby zvítězil nad duchy. A Bůh, který mě probouzel, abych se modlila, mé modlitby vyslyšel. Teď jsem se modlila ve dne a budila se i v noci znovu. „Bože, nauč věří­ cí modlit se. Opravdově se modlit. Udělej něco, Pane.“ Věděli, jak se ma­ jí pomodlit, aby se narodili do Boží rodiny. Nechápali však, proč by měli prosit Boha o pomoc s každodenními záležitostmi svého života. Líbilo se jim, když jsem se modlila já, ale oni sami se modlit nechtěli. Nemodlili se dokonce ani před jídlem, dokud jsme s Amou nepřeložili první list Timoteovi. Došli jsme do druhé kapitoly, osmého verše: „Chci tedy, aby se muži modlili na každém místě, pozvedajíce svaté ruce bez hně­ vu a sváru.“ Toho večera jsem se chystala poděkovat Bohu za večeři jako obvykle. Ama si hlasitě odkašlal a řekl: „Dnes se budu modlit já.“ Tak se muži začali modlit před jídlem. Jenomže se pořád ještě nemodlili za ostat­ ní věci. Přemýšlela jsem: Proč to porád nemůžou pochopit? Jednoho dne se ke mně doneslo, že do hor zase přiletěly kobylky. Ba­ langaové mi vyprávěli, jak asi před pětatřiceti lety kobylky připravily údo­ lí o všechnu zeleň. Když se snesly do údolí, lidé vyšli do polí, křičeli a bili na gongy, ale nemělo to žádný účinek. Přišli o všechno. Teď se to stalo znovu. Kobylky přišly jako černý mrak. Lidé vyšli do po­ lí, křičeli, ječeli a bili na gongy. Tentokrát kobylky odletěly. Balangaové by­

81

Slovo

přišlo v moci

li nadšení. Vyděsili kobylky tak, že utekly. Zavřela jsem oči a představila si všechny tyhle křesťany, jak zuřivě buší do gongů a křičí, místo aby volali k Bohu. Proč nejsou schopni na Boha spoléhat? Nevěřícně jsem se věřících ptala: „To nikoho nenapadlo modlit se? Ne­ snažili jste se snad před pětatřiceti lety křičet, ječet, bušit na gongy, a bez­ výsledně? Nikdo nepoznal, že tentokrát vás před kobylkami ochránil Bůh?“ Mlčeli. Zhluboka jsem se nadechla. Balangaovéjsou příliš lidští. Žijí z vlastní sí­ ly, spoléhají na základní principy, které jsou ve světě. Uvažovala jsem, co se musí stát, než začnou prosit Boha o pomoc a rozpoznají Boží milost, až přijde. Věřící byli zahanbeni. Prostě jim nedošlo, že by Bůh mohl mít moc nad kobylkami. Kobylky byly poslední kapka. Když jsem se zase v noci probu­ dila, modlila jsem se: „Bože, je mi jedno, co musíš udělat, ale nauč tyhle li­ di modlit se.“ Pak jsem usnula. Dr. Robbie Lim byl odpovědí na jinou moji modlitbu. Modlila jsem se, aby mi někdo ulehčil lékařské břemeno. Filipínský lékař pod záštitou ka­ tolické misie přišel pracovat mezi Balangay a chystal se pro ně postavit ma­ lou nemocnici. Už teď značně snížil počet situací, kdy jsem musela podá­ vat lékařskou pomoc. Robbie se mi líbil. Nebyl obyčejný. Mnozí lidé stejných kvalit odcháze­ li za moře za lépe placenou prací a jednodušším životem. On měl srdce slu­ žebníka. Hory pro něho byly velkou výzvou a potřeby ještě napomohly to­ mu, aby získal větší dovednost. Měl zájem o lidi. Teď se začínal naplňovat náš sen o nemocnici. Americká vojenská posádka helikoptéry Jolly Green Giant byla na Fili­ pínách během přestávky ve válce ve Vietnamu. Nějak se k nim doneslo, že Robbie potřebuje odvézt stavební materiál na nemocnici, a tak se chopili možnosti pomoci. Všichni mí kolegové v Bagabagu byli nadšení, když se do helikoptéry začaly nakládat tuny cementu a dalšího materiálu. Měla jsem letět s nimi, abych mohla tlumočit pilotům. Doming se vra­ cel do Balangaa na letní prázdniny, a tak jsme mu nabídli, aby se zadarmo svezl s námi. Přišel také pilot Bili Powel, který do Balangaa létal často, aby piloty navigoval. Moji rodiče mě přijeli z Kalifornie navštívit. Dívali jsme se, jak se na­ kládalo do helikoptéry, kterou jsem měla letět. Otec si neustále pro sebe mumlal: „Ta helikoptéra bude přetížená.“ Měl zvláštní smysl pro váhu

82

O KOBYLKÁCH A ZŘÍCENÍ HELIKOPTÉRY

a množství. Robbie tím byl uchvácen. Řekli mu, že takový stroj se přetížit nedá. Později jsem se dozvěděla, že se můj táta musel hodně ovládat, aby mě z té helikoptéry nezačal tahat ven, když se vznesla. Ale vzlétli jsme, pl­ ni nepopsatelného nadšení — konečně nemocnice! A potom, půl hodiny nato, jsme narazili do arekové palmy. Palma vyhodila vrtuli z rovnováhy a rychle jsme klesali do hluboké rok­ le. Helikoptéra se převrátila, ale vrtule se stále točila a divoce s ní škubala. Cementový prach létal všude okolo. Zadní část byla v plamenech, ale Bili rukou prorazil okno v pilotní ka­ bině a vyškrábal se ven z vraku. Pilotovi, druhému pilotovi ani navigáto­ rovi se nic nestalo. Jakmile Bili zase mohl souvisle uvažovat, uvědomil si, že uvnitř jsou ještě tři lidé — uvězněni pod tunami stavebního materiálu a to já, Doming a Dr. Lim. Ačkoli si byl jist, že jsme mrtví, běžel zpátky dolů, aby nás vytáhl. Měl však zraněnou levou ruku a nemohl se dostat dovnitř. Všiml si, jak se z helikoptéry dírou řine palivo. „Juami, Doming a Dr. Lim jsou uvnitř!“ volal na Balangay, kteří se tam mezi tím shromáždili. Okamžitě vytvořili řetěz a hasili oheň kbelíky vody a bláta. Ostatní vyskákali na helikoptéru, vsoukali se dovnitř a vyhazovali ven bedny hřebíků a pytle cementu, do­ kud nezaslechli moje slabé volání. Pak nás mohli vydolovat ven. Balangaové zůstali se mnou celou noc... a modlili se: „Bože, nenech ji zemřít, Kniha ještě není hotová.“ Příštího dne mne letadlem odvezli na americkou leteckou základnu, kde se o mě starali mladí medici. Dělali si ze mě legraci, jak jsem krásná, a zva­ li mě na rande. Když mi řekli, že moje matka je na cestě, nemohla jsem se dočkat, až přijede a budeme spolu. Maminka je zdravotní sestra s dvacetiletou praxí u těžkých případů. Když ale vešla dovnitř a uviděla mě, vykřikla. Tehdy jsem si uvědomila, jak těžce jsem byla zraněná. Sestry mi chtěly oholit hla­ vu, ale maminka jim to nedovolila. Strávila celý den tím, že mi z vlasů vy­ bírala cement slepený krví, a potom mi umyla vlasy. První čtyři dny jsem se hádala s Bohem, že nemůžu oslepnout. Ještě jsem nedokončila to, k čemu mě sem poslal. Když už jsem mohla trošičku pootevřít oči, rozeznala jsem světlo a potom se objevily siluety lidí. Byla to obrovská úleva. Můžu dokončit překlad. Druhý týden mě převezli do Manily. Poškozené nervy v mé pravé ruce a boku se začaly probouzet. Bolest byla téměř neúnosná. Ta bolest mě té­

83

Slovo přišlo v moci

měř zničila, protože mi lékaři nechtěli dát žádné utišující léky, abych si na nich nevypestovala závislost. Myslela jsem si, že pacienti v nemocnicích by měli být blízko Bohu. Já jsem cítila jen bolest. Boha jsem neviděla nikde. Necítila jsem ho, neslyšela jsem ho. Nepřicházely žádné vlny slávy, jen vl­ ny bolesti za bolestí. Mnoho nocí jsem byla v bolestech a nemohla jsem spát. Maminka byla většinu těch nocí u mě, držela mě za ruku a jen občas si zdřímla na úzkém lůžku vedle mě. Nemohla jsem přestat myslet na smrt Robbieho. Byl tou nemocnicí tak nadšený. Veškeré jeho úsilí se začínalo uskutečňovat. Pře­ mýšlela jsem, jestli si někteří lidé nemysleli, že jsem měla místo něj umřít já. Po několika týdnech jsem byla zdravá natolik, že mě mohli propustit z nemocnice a maminka odletěla domů do Kalifornie. Krátce jsem navští­ vila Balangao. Bylo to jen na jeden den, abych se jim ukázala živá. Doming se změnil. Když byl pohřben pod tím vším nákladem, modlil se: „Bože, když dáš, že to přežiju, budu sloužit jenom tobě. Dám ti celý svůj život.“ Viděla jsem v Domingovi něco z povahy našeho otce Amy. Takže když řekl, že dal v helikoptéře svůj život Bohu, věděla jsem, že to myslí vážně. Po dalších šesti týdnech, kdy jsem odpočívala a dávala se do pořádku, jsem se vrátila do Balangaa, abych pokračovala v překladu. Nemohla jsem tomu věřit, když jsem viděla, jak se Balangaové stále modlí. Konečně se na­ učili modlit se za všechno, za věci velké i malé. Horlivá modlitba se stala součástí jejich života. Od té doby, co ztroskotala helikoptéra, už nikdy ne­ byli stejní jako dřív. Ani já jsem nezůstala stejná.

84

16.

HBBHHI TVÁŘÍ V TVÁŘ BOHU Forsan se vždycky dobelhala ke mně na návštěvu, posadila se vedle mě, kle­ vetila a vtipkovala. Jednou si protřela uslzené oči hřbetem mozolnaté ruky, naklonila se ke mně a poklepala mi na ruku. „Zase jsem to zapomněla. Jak se jmenuje ten, koho teď poslouchám?“ zeptala se. Statečně se vzepřela du­ chům a začala věřit Bohu nebes, ale ještě si neosvojila jeho jméno. Jako všichni Balangaové, kteří uvěřili, i Forsan zápasila s myšlenkou, zda je Bůh mocnější než duchové. Znala moc duchů, ale tenhle Bůh... Když si tehdy sundala náramek, byl to odvážný krok víry: teď, anebo nikdy. Bůh pak jí i ostatním Balangaům ukázal, že má větší moc než duchové. Pro Balangay je víra věc poslušnosti. Ten, koho posloucháte, je váš sku­ tečný pán. Nespouštíte z něho oči, sledujete, jak se chová, a svůj život for­ mujete podle jeho života. Víra pro ně neznamená říkat určitá slova nebo opakovat modlitbu. Znamená to obrátit se a zavázat se k věrnosti vůči no­ vé moci a postavit na ní svůj život. Ama tomu říkal být tváří v tvář Bohu. Nesčetněkrát si Bůh použil něčí smrt, aby obrátil pozornost lidí k du­ chovním věcem. Věřící vždy při takové příležitosti vyprávěli o Bohu nebes. Když někdo umřel, přišli lidé z daleka široka a sešli se u domu zemřelého. Když přišli, vyšplhali se dovnitř, dřepli si u mrtvého těla, složili hlavu do dlaní a v očistné litanii, jež je vyhrazena pro oplakávání mrtvého, směřo­ vali k zemřelému svá v nářku vyřčená slova zármutku či hněvu nebo ho do­ konce kárali, že je opouští. Když skončili, osušili si slzy, posadili se k ostatním a celou noc si povídali o všem možném, co se smrti nijak netýkalo, aby od ní odvedli svou pozornost. Když však tyto pohřební sešlosti začali navštěvovat věřící, vnesli na scé­

85

Slovo

přišlo v moci

nu něco nového: přinesli naději. Také naříkali, ale potom obratně převed­ li rozhovor na nová duchovní témata: vzkříšení a nebe. Protože mluvili pří­ mo k zarmouceným srdcím, byla po těchto křesťanech vždy, když někdo zemřel, sháňka. „Přijď,“ prosila rodina zemřelého. „Pověz nám něco o nebi a o životě po smrti.“ Během těchto nocí, kdy věřící seděli s plačícími natěsnaní v domě kolem mrtvoly, mělo jejich svědectví velmi hluboký vliv. Ama využíval i jiných setkání k vyučování o Bohu nebes. Všude si bral s sebou rodokmen nakreslený na balicím papíře: na slavnost ukončení stu­ dia, na shromáždění ve městě - kamkoli. Když na něj přišla řada, rozbalil papír, což zaujalo pozornost posluchačů, a vysvětloval, co je tam napsáno. Natahovali se, aby viděli, a poslouchali jako přimražení. Ptali se a disku­ tovali. Balangaové se učili důvěřovat. Pomalu začínali chápat, že jim Boží slovo radí a ukazuje, jak mají žít. Jednou několik starších navštívilo sbor v jiné oblasti, kde měli členové zakázáno žvýkat arekové oříšky. Když se vrátili, nevěděli, zda by to u nich nemělo být také tak. Žvýkání arekových oříšků lidi v horách stmeluje. Výměna oříšků, vápna a listů potřebných ke žvýkání je způsob navazování vztahů, když se Balan­ gaové potkají na cestě, když si spolu večer sednou a povídají, když se se­ jdou, aby urovnali spory, a vždycky při slavnostech. Příprava oříšků ke žvýkání je součástí jejich života. Muži a děti šplhají na štíhlé vysoké arekové palmy a očesávají zralé oříšky. Vždy po několika týdnech muži vyrábějí vápno tak, že pálí pěkně naskládané pyramidy šne­ čích ulit. Rozdmýchají oheň, aby byl žár co největší. Oheň hoří jasným plamenem, až jsou ulity rozpálené doběla, naprosto neporušené v popelu. Shoří všechno kromě vápna. Když ulity vychladnou, muži je vezmou a vlo­ ží do hmoždíře na rýži. Pak je pokropí vodou, což způsobí žár, a mohou je snadno rozemlít na prach. Prášek nasypou do části dutého bambusu uza­ vřeného listím. Muži i ženy dávají vápno, oříšky, určitý druh listů a ručně vyrobený nůž do váčku, který si zavěsí na krk jako dlouhý náhrdelník. Nosí ho všude s se­ bou. Když někoho potkají na cestě nebo když se posadí k rozhovoru, při­ chází váček na řadu. Jeden podává oříšky, další listy a podělí se o vápno. Pak každý položí kus oříšku na list, posype ho vápnem, zabalí do listu a nacpe si ten tlustý balík do pusy. Pořádně ho rozžvýká a vyplivuje při tom hustou červenou hmotu. Ten, kdo žvýká často, má pak červené zuby.

86

TVÁŘÍ V TVÁŘ BOHU

Venku červenou hmotu vyplivují kamkoli, uvnitř se umně strefují do mezer v podlaze nebo do otevřeného okna či dveří. Vepři a psi, kteří spí pod domem, jsou ozdobeni červenou barvou. Během prvních měsíců, co jsem ve vesnici strávila, mě ty červené skvrny děsily. Musela jsem si neu­ stále opakovat, že to není krev. Když za mnou křesťané přišli a ptali se, co si myslím o tom, že církev svým členům žvýkání zakazuje, odkázala jsem je na Písmo: „Podívejte se, co se o tom píše v Bibli.“ Nic tam nenašli. „Je v Bibli něco o pomluvách?“ zeptala jsem se. Bylo tam toho dost. Vzhledem k tomu, že to byl v Balangau větší problém, přišla jsem s návr­ hem: „Možná bychom se nejdřív měli věnovat tomu, co je jasně zakázáno, a pak můžeme řešit arekové oříšky.“ Ještě jsme se ke žvýkání nedostali.

H11 Sbor se neustále vyvíjel. Když Fanganan odcházel do armády, měl na přihlášce vyplnit také vyznání. Musel o tom přemýšlet. Když pak za mnou pak později přišel, stěžoval si: „Neřekla jsi nám, jakého jsme vyznání.“ Překvapeně jsem se zeptala: „Co jsi tedy do té přihlášky napsal?“ Řekl, že jediná odpověď, která ho napadla, byla „věřící Bibli“. Z toho se pak stal název balangaoské církve: Věřící Bibli.

Bil Vždycky jsem měla hrůzu z toho, když do oblasti Balangaa přicházeli li­ dé s falešným učením. Chtěla jsem jim zakázat, aby tam chodili, anebo je aspoň nějak veřejně odhalit. Jednou, když takový muž přišel, snažila jsem se přesvědčit Amu, aby ho zastavil. Ama se zhluboka nadechl, smutně se na mě podíval a zavrtěl hlavou. „Dítě,“ řekl mi. „Ty prostě nevíš, jak s ostatními diskutovat.“ Byl zklama­ ný, že jsem se to nenaučila, ačkoli jsem ho mnohokrát při diskusi pozoro­ vala. Zaskočil mě tím. Věděla jsem, že má pravdu. S povzdechem jsem řekla: „Tak dobře, jsi můj otec. Asi bude lepší, když mě to naučíš.“ Tak jsme se posadili a Ama mi krok za krokem vysvětlil, jak se s kon­ fliktem vypořádat. „Ze všeho nejdřív musíš naslouchat. Musíš jít s druhým po jeho cestě, a kdykoli to jde, ukaž mu, že mu rozumíš. Potom, když se

87

Slovo

přišlo v moci

už nebude cítit ohrožen a pochopí, že jeho stanovisku rozumíš, vezmi ho za ruku a doveď ho tam, kam ty chceš.“ Balangaové mají v oblasti mezilidských vztahů mimořádné nadání. Na­ učila jsem se od nich mnoho neocenitelných principů ohledně jednání s lidmi. Přišla jsem na to, že je dobré se jich v mnoha věcech ptát na radu. Věřící věděli víc o zvěstování evangelia Balangaům, já jsem zase víc zna­ la Písmo. Zde vyvstával problém: jak bych já, jako dítě, mohla opravovat chyby své matky a otce, strýců a tet? S tím mi pomohl Doming. Připomněl mi, abych kladla otázky, jako na­ příklad: „Co teď ale budeme dělat? Podívejte se, tohle říká Bible. Tak co . bychom teď měli dělat?“ Po smrti Dr. Lima jsem opět spadla do lékařské práce. Věřící naléhavě pro­ sili o další přeložené knihy. Řekla jsem jim: „Kdybych měla lidi, kteří by se na­ učili psát na stroji a podávat léky, mohla bych víc překládat. Co mám dělat?“ Řekli, abych naučila několik Balangaů takovou práci dělat. Takže se něk­ teří učili dávat injekce a ošetřovat, jiní se učili psát na stroji. Když někdo přišel ke dveřím mého domu, mluvili s ním nejprve oni. O přestávce jsem s nimi u kávy konzultovala obtížné věci. Byl to dobrý systém. Pomalu jsme měli Boží slovo přeložené. Mělo to vedlejší produkt, který byl stejně dobrý jako samotný cíl: Mnozí, kteří mi pomáhali, viděli překlad jako svůj projekt, a ne jen můj. Překládali jsme jejich Knihu. Četli Boží slovo na shromáždění - často s překvapivými výsledky. Jed­ nou v neděli přišla jedna žena poprvé. Líbil se jí zpěv, ale když se četlo z Písma, začala být čím dál víc nervózní. Nakonec se se zaťatými zuby zvedla a tiše odešla. Později, když jsme seděli u oběda, rázně vpochodovala do domu Tony­ ho a Tekly, došla těsně k Tonymu a způsobem pro Balangay velmi nety­ pickým ho začala přímo obviňovat. „Ty drzoune! Pozveš mě na svoje shromáždění a co tam děláš? Řekneš tomu člověku vepředu každý hřích, který jsem kdy udělala, a on jde a ve­ řejně to všem oznámí. A nejenom to, dokonce to čte z knihy! Už tam ni­ kdy nepřijdu!“ Lidé se cítili Písmem uraženi tak často, že starší zavedli před čtením Pís­ ma oznámení: „Možná si budete myslet, že o vás něco víme a že to na ve­ řejnosti odhalujeme. Ale čestně, nikdo nám nic neřekl. Tato kniha pouze odkrývá skryté věci. Takový je charakter této knihy.“

88

17.

EEHHH ZMENY Balangaové říkají, že to nejlepší, co jim kdy přivezlo letadlo, nebyla sůl, cukr a petrolej, který jsme zoufale potřebovali, ale návštěvy. Masa-aw řekl: „Naše víra by nikdy nebyla tak pevná, kdyby nebylo těch, které jsi přivez­ la, aby se s námi podělili o svá svědectví.“ Jednou přijelo několik vlivných lidí z Manily. Po obědě jsme si sedli v kroužku. Byla to trochu rozpačitá situace - na jedné straně blazeovaní Fi­ lipínci patřící k vyšší třídě a Balangaové na druhé straně. Byli si navzájem na hony vzdálení. Masa-aw se ujal zahájení. Každého jednotlivě přivítal a řekl, jaká je to výsada, že přijeli do Balangaa. Hořel zvědavostí, a tak hned nato řekl: „Každý se teď představíme jménem, řekneme, co děláme a zda jsme věří­ cí. Pokud ano, podělíme se o to, jak jsme uvěřili. My Balangaové se svými svědectvími začneme tady, pak půjdeme po kruhu k vám a skončíme s Balangay na druhé straně místnosti.“ Balangaové začali, aby to pro hosty bylo jednodušší. Překládala jsem. Když jsme se dostali k návštěvníkům z Manily, nadšeně vyprávěli o svých životech. Atmosféra se změnila. Slyšet stejné pravdy o Ježíši Kristu od lidí z celého světa bylo jejich po­ tvrzením a velice to povzbudilo víru Balangaů. Také víra našich hostů by­ la posílena setkáním s balangaoskými bratry a sestrami. „Tahle kniha není žádná legenda,“ povzbuzoval Ama Balangay poté, co odešel jeden z našich hostů. „Je to skutečnost. Právě jsem mluvil s člově­ kem, který se napil vody z Jákobovy studně v Izraeli.“ Boží slovo lidi mění. Čím víc se Balangaové naučili a čím víc ho stu-

89

Slovo

přišlo v moci

dováli, tím víc se měnili. Jedna z největších změn, jaké jsem byla svěd­ kem, byla ve vztahu Balangaů k Ifugaům, jejich nepřátelům na život a na smrt. Několik balangaoských věřících bylo spolu se mnou na měsíčním pře­ kladatelském semináři v Bagabagu. Účastnili se ho také Len a Doreen Newellovi, kteří překládali právě u Ifugaů, a měli s sebou několik domo­ rodých pomocníků. Spolu s Balangay jsme pozvali Ifugay i Newellovy, aby k nám přiletěli na víkend. Navzdory tomu, že v dobách, kdy byli ještě lov­ ci lebek, byli ve vzájemném nepřátelství, věděli Ifugaové, že cesta do úze­ mí Balangaů spolu s překladateli bude bezpečná. V tu neděli jsme měli shromáždění se studiem Božího slova a zpěvem, které trvalo celý den. Ifugaové se divili, když viděli, v jakém počtu se Balangaové scházejí ke studiu přeloženého Písma. I když několik těchto agre­ sivních Ifugaů, kteří pomáhali Lenoví s překladem Bible, uvěřilo v Boha, nenapadlo je scházet se a studovat ve skupině. Když ale viděli, co se dělo o víkendu, začala se jim v mysli rodit nová myšlenka. Přesně taková, za jakou se Newellovi celou dobu modlili. Mož­ ná by se také mohli scházet a jako skupina lépe odolávat výsměchu, který způsobilo jejich odmítání poslušnosti duchům. Balangaové o tom s Ifugay mluvili dlouho do noci. Vzepřít se tradici a přijít s takovými novými myšlenkami bude znamenat otevření dveří po­ mluvám a posměškům - nejbolestivějším ranám, jaké lidé z hor znají. Ifugaové se však rozhodli, že musí zaujmout pozici: otevřou se těmto pomlu­ vám a kritice. Pozvali tedy balangaoské věřící, aby přišli na území Ifugaů a veřejně po­ křtili první věřící před očima ostatních Ifugaů, kteří stále obětovali du­ chům. Přítomnost Balangaů přinese těmto Ifugaům, kteří se veřejně od­ vrátí od obětí duchům, zvláštní povzbuzení. Několik týdnů nato odletěla tři letadla plná Balangaů do Bagabagu. By­ lo to kolem patnácti lidí. Odtamtud jsme jeli džípy až na konec cesty a pak jsme přešli pěšky poslední horu a došli do vesnice Batad. Ifugaové na po­ čest Balangaů zabili vepře. Pro mě to byl vzrušující zážitek, ale jedině lo­ vec lebek obklopený nepřáteli v místě, kde neplatí žádná mírová smlouva, plně porozumí posvátné bázni, kterou pociťoval Ama. Ama pokřtil první ifugaoské věřící. Později se posadil mezi Ifugay. Žvýkali arekové oříšky a jedli spolu ma­ so. V úžasu vrtěl hlavou. Říkal: „Tohle je naprosto nemožné. Je nemožné,

90

ZMĚNY

aby Balangaové jedli s Ifugay. To je důkaz Boží moci!“ V celé jejich histo­ rii nebylo zaznamenáno nic takového, co by se obešlo bez obětí a obřadů. Tohle však nebyl konec změnám. Kniha, kterou jsme přeložili, vždycky byla Božím nástrojem, který pů­ sobil v lidských srdcích neuvěřitelné změny. Když jsme přeložili Skutky apoštolů, bylo zcela přirozené, aby balangaoská církev vyšla do své Judeje, tedy k ostatním lidem žijícím v blízkých horách. Kromě toho už předtím riskovali vstup na nepřátelské území Ifugaů a věděli, že Bůh má moc je ochránit i mimo jejich údolí. Forsan a Čelingai, které k přistávací dráze dopravil Ama a několik star­ ších, přikulhaly jednou brzy ráno. Měli jsme letět do jedné vesnice za ho­ rami, kde se noví věřící potýkali s mocí zlých duchů. Nastoupili jsme do malého letadla, pilot nás připoutal a vznesli jsme se. Forsan se mě držela a své nehty zarývala do mé ruky. Myslím, že celou ce­ stu svýma zvědavýma očima upřenýma ven z okna ani nezamrkala. Celingai schovala obličej do mého klína a ani jednou nevzhlédla, dokud jsme nepřistáli. Pozvali nás tamní věřící a jejich překladatel, aby lidem ukázali, že mé­ dia, která dříve sloužila duchům, můžou věřit v Boha a dokonce přestat obětovat - a přece žijí a mluví o tom. Hned, co jsme přijeli, nás obklopi­ lo plno lidí. Obě stařeny dostaly místo k sezení přímo uprostřed velkého prostranství, aby na ně každý mohl vidět a dotknout se jich. Ama vyprá­ věl příběh o tom, jak Balangaové zjistili, že Bůh je silnější než duchové. Li­ dé kladli otázky Čelingai a Forsan. Když jsme odešli, řekl jeden muž, kte­ rý byl také médium, že pokud se tyhle ženy obrátily k Bohu a nezemřely, uvěří jednou také.

lil V Balangau jsem stále učila v sobotu muže, aby mohli vyučovat v nedě­ li, ale teď už Balangaové viděli, že když jde o nějakou radu, jejich starší jsou dostupnější než já. Psal se rok 1974. Už jsem tam byla dvanáct let. Církev rostla expanzivně, svátý Duch vál jako mocný vítr a neviděla jsem žádný způsob, jak bych mohla mít pod kontrolou Boží dílo mezi lidmi. Starší vyučovali, kázali a zvěstovali evangelium. Já jsem po večerech se­ dávala v Amově domě a po večeři poslouchala, jak si muži povídali, kdo za uplynulý den nebo týden uvěřil, zatímco jsem byla plně zaměstnána pře­

91

Slovo přišlo v moci

kladatelskou prací. lna se každý den modlila za zdárné dokončení Knihy. Ale Boží slovo mezitím lidi proměňovalo. Žasla jsem nad tím. Zasévání se­ men Božího slova nevyhnutelně přináší sklizeň ve sborech. Abych překlad uspíšila, poprosila jsem Dominga, aby se modlil, zda by neměl na rok odložit školu a zůstat doma, aby mi mohl pomoci. Jeho po­ moc jsem skutečně potřebovala. Už se osvědčil předtím, když pracoval na prvních hrubých konceptech. „Přerušit na rok studium a pomáhat s překladem?“ Na dlouhou chvíli se odmlčel. Věděla jsem, že ho práce na překladu Písma baví, ale také jsem věděla, jak je vyšší vzdělání pro Balangay vzácné a jak moc to pro něj zna­ mená. Nakonec řekl: „Když se mluví o oběti, znamená to právě tohle?“ Příští rok zůstal doma a pomáhal mi. Každý den jsme spolu s Domingem pracovali na překladu, každý u své­ ho vlastního stolu. Doming tvořil koncepty zbytku Nového zákona. Neu­ stále využíval každou příležitost ke vtipům, které pro něj byly naprosto ty­ pické. Když jsme překládali Zjevení, vysvětlovala jsem mu, jak se Ježíš vrátí pro křesťany a vezme je do nebe. Okamžitě poznamenal: „Dobrá, já tady ale zůstanu. Když všichni ostatní půjdou do nebe, zbyde tady na mě všechno, co tu nechají.“ Pomyslela jsem si, že zašel příliš daleko. Ještě dnes si pa­ matuje pohled, který jsem na něj vrhla. Pochopitelně, že přesně to chtěl. Zaklonil hlavu a vyprskl smíchy. Překládala jsem Pavlův dopis Efezským verš po verši, myšlenku za myš­ lenkou a síla téhle části písma mě uchvátila. Živě jsem si představovala re­ akci Balangaů na to, až uslyší o Boží nekonečné lásce. Bylo mi jasné, že až pochopí, jak se na nás Bůh dívá, budou přemoženi. List Efezským jim dá jasné instrukce, jak mají jako křesťané žít. Modlila jsem se a přemýšlela, jak jenom jim to všechno nacpeme do uší? Pomalu se začal rodit plán.

92

18.

HHSE® VYPADÁ TAKHLE NEBE? „Mohli bychom jim vařit zeleninu,“ navrhla jsem. „Ne, ty tohle nechápeš,“ odporovali. „To nejde. To by nebylo dost dobré, to by byla ostuda. A kromě toho v dubnu žádnou zeleninu mít nebudeme.“ To je pravda, v dubnu skutečně bylo zeleniny hodně málo. Byla to ale nejpříhodnější doba, protože měli hotovou práci na poli, a tudíž víc času. „Co kdybychom sem přivezli zeleninu z Bagabagu letadlem?“ zeptala jsem se. Ticho. To v překladu znamenalo „ne“. Byli jsme uprostřed debaty o tom, zda v Botacu uspořádat biblickou konferenci. Ještě před několika týdny jsem si říkala: Balangaové vždycky po­ zitivně reaguji na hosty, které přivezeme... velká skupina křesťanů, kteří spolu sdílí duchovní pravdy, vždycky vliv vyučování znásobí... Přesně tohle by splňovala biblická konference! Byla jsem si jistá, že je to dobrý nápad. Jenomže pro Balangay to byla úplně nová věc, a tak jsem začala vyprávěním o konferencích, kterých jsem se účastnila. Chtěla jsem v nich vzbudit vizi. Naznačovala jsem, přicháze­ la jsem s různými myšlenkami a nakonec jsem poprosila starší, abychom uspořádali konferenci: „Pozveme lidi z různých míst a budeme společně studovat Boží slovo.“ Bylo potřeba studovat list Efezským. Odpověděli: „Ne.“ Nemohla jsem to pochopit. Vždycky reagovali tak otevřeně. Mluvila jsem o tom víc, argumentovala jsem, snažila jsem se i přesvědčovat. Každý večer, znovu a znovu. Proč nechtěli, abychom pozvali lidi ke společnému studiu Božího slova?

93

Slovo

přišlo v moci

Nakonec vyplula pravda na povrch. Nechtěli to z jediného důvodu: když Balangaové mají návštěvu, musí jí poskytnout dobrou stravu. Musí jí dát maso. Balangaové ale neměli dost vepřů či kuřat, aby to bylo dost pro sto lidí a k tomu celou vesnici na tři dny. Neznamenalo to, že konferenci nechtějí. Pouze neměli dost jídla. Cítili by se trapně, kdyby měli pozvat li­ di a nemohli jim vařit maso. Křesťanství přineslo konfrontaci s balangaoskou kulturou. Jejich pýcha na to, že jsou hostiteli, kterým se nedá nic vytknout, jim nedovolovala po­ starat se o duchovní růst jejich bratří a sester. Věděla jsem však, že ať mají nad nimi tyto hodnoty jakoukoli moc, Bůh může zasáhnout s principy, které jejich kulturu převyšují. Mluvili jsme o tom dál. Dál jsem vysvětlovala a přicházela s různými ná­ vrhy. Diskutovali jsme stále znovu, večer co večer. Po mnoha večerech, kdy jsme se na ničem neshodli, se do toho dovedně vložil Ama. „Ano, je naším zvykem nabídnout hostům maso. Je pravda, že dát jim k jídlu něco jiného by byla ostuda...“ Nastínil problém a pak přednesl možnost řešení: „Moh­ li bychom ale objednat sušené ryby a to by mohlo stačit.“ A tak pokračoval — hlavní vyjednavač v akci. Balangaové váhavě souhla­ sili s tím, že do toho půjdou. Moji spolupracovníci z Bagabagu se do balangaoské biblické konference zapojili opatřením zeleniny a sušených ryb pro hosty. Můj hlavní úkol byl sehnat řečníka a Doming měl překládat z angličtiny do jazyka Balangao. Když nadešel ten den, v naší vesničce vládla atmosféra jako na veletrhu. Na všechno si sestavili různé výbory. Nikdy bych nepomyslela například na vytvoření výboru pro přinesení dřeva na oheň z lesa, ale oni ano. Ti, kteří měli ubytovat hosty, šli si je k přistávací dráze vyzvednout a odvést. Všude vládla nervozita. Rodiny, které poskytovaly ubytování, byly ner­ vózní. Jejich hosté mluvili jiným jazykem a hostitelé nevěděli, jak jim za­ jistit pohodlí. Navíc si stále nebyli jistí, jak přijmou jejich jídlo. I hosté by­ li z návštěvy v Balangau nejistí. Každý slyšel o lovení lebek, takže ten strach byl celkem oprávněný. Když pak přišel na řadu řečník a vypadalo to, že mu jazyk přirostl k patru, byla jsem nervózní já. I na konci dne byl stále po­ divně paralyzován a já jsem byla na pokraji šílenství. Lomila jsem rukama. Celá tahle konference bude naprostý propadák! Když jsem však ještě téhož večera chodila od domu k domu, viděla jsem něco nečekaného. Věřící a jejich hosté nějak překonali jazykovou bariéru. Někteří seděli a sdíleli se o své víře dlouho do noci. Jiní zpívali, opisovali

94

VYPADÁ TAKHLE NEBE?

si vzájemně písně a na místě je překládali do svých jazyků. Všichni si po­ vídali o svých zápasech a vzájemně si radili a společně se modlili, každý ji­ nou řečí. Druhý den za mnou přišel Masa-aw a řekl: „Za celý život jsem ještě ne­ měl takovou radost jako teď. Vypadá takhle nebe?“ S řečníkem to druhý den nebylo o nic lepší. Ale večer zase lidé zůstali dlouho vzhůru a povídali si, zpívali a modlili se. Pak jsem si začala uvědo­ movat, že Pán Bůh měl své plány, a ty se od mých celkem lišily. „Říkáte, že chcete vidět zázrak?“ zeptal se Ama shromážděných lidí. „Chtěli byste vidět Boží moc? Tak se podívejte. Tihle lidé z Antipola šli ce­ lou cestu nepřátelským územím, a byli v bezpečí a nebáli se. To je zázrak. Ta­ dy máme lidi ze Sagady, Batadu, Hamalu, Amganadu... všichni jsme tu po­ hromadě. Kdy v dějinách se tohle stalo? Dřív jsme se nikdy nepotkali, leda abychom si sráželi hlavy. Bratři a sestry, můžete to dosvědčit: tohle je Bůh.“ Od té doby jsme měli konference každý rok. Vrcholem vždycky bylo vzájemné poznávání a to, že se lidé od sebe navzájem učili. Říkali, že křes­ ťan se pozná podle toho, že může s druhými snadno mluvit o hlubokých věcech. Moje adoptivní balangaoská matka lna se mě jednou po konfe­ renci zeptala: „O čem se lidé baví, když nemůžou mluvit o Bohu?“ I když bylo dobré vyučování, společenství bylo lepší. Na naši konferenci přijížděli lidé z celých Filipín. Jakiryl se svou ženou, Filipínci, kteří pocházeli z Jola, jednoho z nejjižnějších ostrovů Filipín, vy­ právěli příběh, který se odrážel v celé konferenci. Jakiryl popisoval, jak jeho strýc, vlastní bratr jeho otce, zavraždil jeho ot­ ce kvůli jeho nově nalezené víře. Jakiryl otcovu smrt nepomstil. A nejen, že se nepomstil, ale dokonce ještě finančně pomohl dětem svého strýce, aby mohly dokončit školu. Takový scénář byl pro Balangay nepochopitelný. Žádný Balangao by ni­ kdy svému bratru neublížil, to bylo zcela nemyslitelné. Tady byl ale muž, jehož strýc zabil jeho otce. Říkali pak: „Tohle je myšleno slovy Bible .bra­ tr povstane proti bratru“?“ Byl to další důkaz, že Bible je pravdivá. Bylo naprosto ohromující, že by někdo nepomstil vraždu. A pak ještě pomoci potomkům toho, kdo zabil vašeho otce? Když tahle neuvěřitelná myšlenka začala hlouběji pronikat do jejich mysli, ptali se: „Tohle zname­ ná milovat nepřátele?“ Ještě nikdy neslyšeli o tak hlubokém odpuštění. Díky návštěvám, jako byla Jakirylova, se svět Balangaů rozšiřoval. Viděli více Boží moci, když mohli zahlédnout, co Bůh dělá v srdcích svých dětí.

95

Slovo

přišlo v moci

Jedním z výsledků konferencí v Balangau bylo, že věřící z Mindanaa, Palawanu a dalších míst začali pořádat vlastní biblické konference. Viděli, co se děje v Balangau a inspirovalo je to k vizi, co se může dít i v dalších ves­ nicích. Takže nejen Balangaové byli povzbuzeni vírou a příkladem bratrů a sester v Kristu z různých částí Filipín, ale jejich vlastní příklad povzbudil ostatní. Teď se Balangaové více než kdy dříve cítili součástí širšího Kristova těla a cítili zodpovědnost za ostatní části tohoto těla na Filipínách. Jednou, když jsem se vrátila z Bagabagu, povídali jsme si s Amou venku a já jsem mu chtěla sdělit novinku, která mu jistě přinese obrovskou ra­ dost: Zrovna se přihlásil další překladatel, který by měl jít do nejbližší ja­ zykové skupiny za horami. I oni budou mít Písmo ve svém jazyce. Ama nereagoval. Neusmál se. Byl zticha a hluboce se zamyslel. Do očí mu vhrkly slzy. Pak řekl: „Jestli jsou překladatelé připravení při­ jít, řekni jim, že půjdeme s nimi a budeme těm lidem zvěstovat evangeli­ um, zatímco oni budou zapisovat jazyk. Takhle jim nebude trvat tak dlou­ ho jako nám, než uvěří.“

96

19.

BOŽÍ DAR Dlouho se mi honily hlavou myšlenky na spolupracovníka, i když jsem se o tom moc nezmiňovala. Potřebovala jsem, aby mi někdo pomohl. Čtyři ruce jsou lepší než dvě. I když jsem Balangay měla ráda, chtěla jsem mít někoho, kdo by mi rozuměl v otázkách, které jim byly cizí. Někoho, s kým bych mohla mluvit o všem — od Boha přes lingvistiku a knihy po barvy zá­ věsů. Někoho, koho by zajímaly tytéž věci stejně intenzivně. Svůj život jsem vnímala jako radostný a smysluplný, cítila jsem se naplněná, ale to ještě neodstranilo mou touhu po přátelství. Po celou dobu, co jsem snila o ideálním spolupracovníkovi, jsem si představovala někoho, kdo umí hrát na kytaru a zpívat. Balangaové by by­ li nadšeni. Neprosila jsem však Boha o to. Asi jsem si myslela, že si to ne­ může dovolit - už mi toho přece dal tolik. Psal se rok 1976. Dlouhodobého spolupracovníka jsem neměla od roku 1964. V létě jsem jela do Austrálie vyučovat gramatiku na Letním institu­ tu lingvistiky. Mí balangaoští přátelé mi k této cestě nepožehnali. Teklin manžel Tony konečně po mnoha letech modliteb uvěřil v Boží moc. Teď mi řekl: „Kdybys nedělala tolik práce najednou, mohla bys dokončit naši Knihu.“ Ostatní si stěžovali: „Pořád jenom mluvíš o tom, že nás jednou naučíš číst. Kdy už to bude?“ Také chtěli, abych se víc věnovala psaní písní a hud­ bě. Já? Tony říkal, že ho můj zpěv tahá za uši. Ani lékařská práce nebrala konce. Začali být netrpěliví a ptali se: „Tak proč utíkáš do Austrálie?“ V Austrálii jsem měla jednu studentku jménem Robyn Terrey. Když jsme se seznámily, pomyslela jsem si: Ne, teď nemůžu Boha prosit o novou

97

Slovo přišlo v moci

partnerku. Pomaličku se ve mně ta myšlenka ale začala usazovat. Bůh mi mohl obstarat novou partnerku a pracoval na tom. A co všechno pro ni mluvilo! Robyn studovala, aby mohla učit číst, a byla zdravotní sestra a po­ rodní asistentka. Měla téhož oblíbeného spisovatele jako já, líbily se jí stej­ né barvy, měla stejné zájmy a měla ráda hudbu. Dokonce hrála na kytaru a zpívala. Když byl letní kurz u konce, Robyn se rozhodla jít se mnou a učit lidi číst. Zatímco Robyn dokončovala svůj výcvik, vrátila jsem se do Balangaa. Když jsem Amovi sdělila, že bude mít další dceru, smál se od ucha k uchu. Balangaové se na její příchod těšili stejně jako já. Byli téměř stejně nedo­ čkaví. Skutečná rodina se pozná podle toho, že se na vás lidé rozčilují. Když jsem jim řekla, že než Robyn přijede do Balangaa, bude to ještě nějakou dobu trvat, jedna starší žena, která chtěla už celé roky, abych ji naučila číst, řekla: „Pche, to už nejspíš budu slepá, až přijede.“ Když Robyn přijela do Balangaa, byla jsem tam už patnáct let. Měla jsem vybudovaná přátelství, měla jsem zaběhané metody a způsoby práce. Na plné obrátky jsem se věnovala překladu, a tak jsem neměla moc času, abych jí pomohla naučit se jazyk. Robyn se ale ihned seznámila s učiteli ze školy a spustila proces výcviku laických učitelů, když přišla se svými prv­ ními slovy. Každý večer jsme se učily slova, která potřebovala na příští vy­ učování. Postupovala mílovými kroky a brzy mluvila jazykem Balangao velmi dobře. Několik dní nato, co Robyn přijela, měla naše sousedka těžký porod — nohama napřed. Naprosto mě ohromilo, jak Robyn dítě dostala ven. Mu­ sela jsem mu poskytnout umělé dýchání, aby se nadechlo. Byla to však Robyn, která mu pomohla na svět. Andrea to pozorně sledovala. Pak jen několik dní nato sama zachránila život dalšímu děťátku. Zářila, když to popisovala: „Dělala jsem přesně to, co jste dělaly vy dvě, a pomohlo to.“

Bil Jednou o Vánocích přinesli z jiné vesnice ženu, která měla porodní bo­ lesti už několik dní. S úlekem jsem si uvědomila, že je to tatáž žena, kte­ ré jsme s Anne pomáhaly při porodu v prvních letech, co jsme byly v Balangau. Tentokrát porod trval už tři dny a chudinka téměř umírala vyčerpáním. Měla nepravidelný tep a srdce děťátka už téměř přestalo bít.

98

BOŽÍ DAR

Matka už neměla sílu a nic nešlo tak, jak mělo. Dokonce i kontrakce už skoro ustaly. Po dvou hodinách Robyn pomohla dítěti na svět. Ale když už bylo ven­ ku, nekřičelo. Robyn už byla unavená, tak jsem se toho ujala. Dělala jsem s tím ochablým chlapečkem, dlouhým porodem téměř ubitým k smrti, co jsem mohla. Konečně začal dýchat, ale až po dvaceti minutách začaly sva­ ly pracovat. Dvě hodiny nato se už pěkně vrtěl a byl živý až až. Tehdy jsme se dohodly, že Robyn bude porodník a já pediatr. Byly jsme tým. S naší lingvistickou prací tomu bylo podobně. Překládala jsem spolu se skupinou balangaoských pomocníků a Robyn spolu s jiným týmem při­ pravovala učebnice a manuály pro učitele, učila a dohlížela na učitele. Dí­ ky její pomoci jsem se mohla zase naplno věnovat překladu a dokončit ho. Trvalo to ještě pět let.

99

20.

ZVĚSTOVÁNÍ V JUDSKU Seběhla se kolem nás celá vesnice Mallango. Stovky lidí seděly na korýt­ kách pro vepře, na pařezech a kládách, které vytáhli zpod domů. Všichni zvědavě poslouchali a říkali si: „Co to je za lidi, co létají letadlem?“ Přile­ těly jsme s Robyn a několika staršími na pozvání Bruče a Judith Graydenových, kteří v té oblasti nedávno zahájili činnost. Hned si balangaoští starší začali povídat s mallangskými staršími o svých vesnicích a o svých překladatelích. Brzy se rozhovor přesunul k duchovním věcem. Přicházely otázky. Zno­ vu a znovu, ty samé otázky, které měl v těchto divokých horách každý. „Odkud se vzali lidé?“ „Kde se vzal hřích?“ „Proč Bůh nezničil Satana?“ Naslouchali těm samým odpovědím pořád dokola a přikyvovali, když odpovědi potvrdily to, co před chvílí slyšeli. Ama rozvinul svůj zažloutlý rodokmen od Adama k Ježíšovi a mluvil o tom, jak si Bůh použil všechny lidi, kteří byli v seznamu zapsáni. Potom řekl: „Kdyby to někdo zapisoval pořád dál, byla by tam i naše jména.“ Jak ubíhaly roky, vystřídal už tři balící papíry s rodokmenem a uváděl tím ostatní v úžas nad Božím vlastnictvím. Pozdě odpoledne, i když už na každou otázku padlo bezpočet odpovědí, pořád kolovaly tytéž otázky. Nakonec jsme Arnovi říkaly: „Už jsi na tyhle otázky odpověděl, nemusíš odpovídat znovu.“ Ama sklopil oči, odmlčel se a potichu řekl: „Budeme odpovídat tak dlouho, dokud se budou ptát.“

101

Slovo přišlo v moci

Starší zůstali dlouho vzhůru a povídali si s lidmi v jejich domech u sil­ né sladké kávy. Když se nám začaly klížit oči, poslali nás spát a pokračova­ li v rozhovorech. Jiní lidé si pospali tu a tam hodinku. Budovali vztahy. Po­ vídat si s novými přáteli o nových věcech bylo důležitější než spánek. I přes živý zájem o Boha nebes a spekulace o víře v něj pochybovali balangaoští starší, když jsme odešli, že během naší návštěvy někdo uvěřil. Víra v Bo­ ží moc jim však dodávala optimismus a věděli, že Bůh vyslýchá modlitby. Když se vrátili domů, každý den před každým jídlem se za lidi z Mallanga modlili. Když se starší vypravili do Mallanga příště, našli tam už pár věřících. Při třetí návštěvě už to bylo velké množství věřících a balangaoští starší jim po­ mohli postavit dům k shromažďování a vybrat jejich vlastní starší. Další překladatelé, kteří pracovali v jiných jazykových skupinách, také zvali balangaoské starší do svých vesnic, aby přednesli pohled Filipínců na to, proč překladatelé přišli. Balangaové vždycky dostali tolik, kolik vydali. Díky těmto misijním cestám se v nás rozhořela vize předat Boží slovo ce­ lému Božímu světu. Amu dojímalo k slzám, když viděl, jak se jeho touha pomoci ostatním překladatelům Bible naplňuje. Starší odcházeli pěšky nebo odlétali letadlem či helikoptérou na různá místa na severních Filipínách, aby zvěstovali evan­ gelium. Jídlo, zvyky a reakce různých skupin se dost lišily. Něco se však ne­ měnilo: balangaoští křesťané, kteří stále snášeli útrapy a riskovali. Zanechali doma na polích nedodělanou práci, čímž přinášeli oběti v podo­ bě materiálních hodnot. Obětovali své pohodlí a šli přes strmé hory, nespali a celé dny a noci odpovídali na otázky lidí a dělili se s nimi o Boží slovo. Občas riskovali i své životy, když procházeli územími, kde nebyly uza­ vřeny mírové smlouvy. Skutečně mohli přijít o hlavu. Ani nedýchali stra­ chem, dokud s lidmi z té oblasti nepojedli. To byla pro ně záruka, že je je­ jich hostitelé berou pod svou ochranu. O jiných místech se vědělo, že tam svým nepřátelům podávají jed. Dávali si tam velký pozor, když dostali do­ mácí rýžové víno. Oddechli si, když se hostitelé napili první. Poté, co přišla Robyn, se Tony s Teklou usadili blízko území Ga’dangú v Butigui, což bylo dva dny cesty od Balangaů. Tekla říkala, že pracovat na ta­ jnější půdě je nejhorší fyzická práce, jakou kdy s Tonym dělali. Začínali úpl­ ně od začátku. Upledi si košíky, vyrobili si košťata a postavili si vlastní dům. Tak jako zakládali své zahrady, snažili se zakládat i sbor. I když už tam bylo několik věřících, většina ostatních byla vůči evangeliu zatvrzelá. Tek­ la sezvala ga’danžské ženy a učila je číst v jejich vlastním jazyce, aby moh­

102

BOŽÍ DAR

ly začít číst Písmo. Tony lidem vyprávěl o Bohu nebes a povzbuzoval je ke čtení Bible v gádanžském jazyce. Když se po dvou letech Tony s Teklou vrátili do Balangaa, Tony chtěl na vánoční oslavě mluvit o tom, co Bůh dělal v Butigui, kde teď žili. Začal ale zadrhávat a nemohl pokračovat. „Zazpíváme píseň,“ navrhl Tony. Po několika dalších marných pokusech a několika dalších písních nako­ nec povstala Tekla a řekla: „Tony nemůže mluvit, protože je přemožen. Dí­ vá se na vás a chce, aby se totéž stalo v Butigui. Lidé jsou tu namačkaní a nemohou se vejít. Všichni chválí Boha a chtějí se o něm dozvídat víc. Skoro dva roky Tony snášel útrapy a snažil se zvěstovat lidem v Butigui, ale oni neuvěřili. Udělal všechno, co uměl.“ Bylo ticho. Tekla se posadila, po­ modlili jsme se a bohoslužba pokračovala. Večer šli starší k Tonymu domů a modlili se s ním. Radili mu, aby Ga’dangům ukázal celkový obraz. Aby začal stvořením a nechal je klást otáz­ ky. Také mu řekli, aby začal se špatnou zprávou a pak teprve jim řekl tu dobrou. Aby jim nejprve řekl o Satanovi, Božím nepříteli, a o tom, jak po­ mocí lži a klamu svádí lidi na svou stranu. Jakmile Ga’dangové pochopí špatnou zprávu, dobrá zpráva pro ně bude opravdu dobrá. Tony a Tekla se vrátili do Butigui. K evangeliu se tam stále stavěli od­ mítavě. Dvě věci se však změnily: Nový způsob, kterým Tony přinášel evangelium, byl efektivnější a celý sbor za nimi stál v modlitbách. Pro balangaoské křesťany pak zvěsti o tom, že za horami v Butigui stále více lidí věří v Ježíše Krista, znamenaly nepopsatelnou radost. Doming přijal pozvání na gadanžskou biblickou konferenci, aby tam přednášel. Zeptala jsem se ho, o čem bude mluvit. „Jak to mám vědět?“ ze­ ptal se Doming. Znělo to trochu, jako by se bránil. „Ještě jsem neslyšel, ja­ ké mají problémy.“ Sel tam už několik dní před konferencí, dlouho do no­ ci si s Gadangy povídal a naslouchal jim. Pak mohl mluvit o věcech, které se jich skutečně týkaly.

BBS Ama i ostatní chápali, jak je důležité mít Písmo v jejich vlastním jazyce, a tak vždy pomáhali překladatelům a jejich pomocníkům, aby si vzájemně porozuměli a mohlo se jim na tomto náročném úkolu dobře spolupracovat. Jednou na semináři Ama radil pomocníkům překladatelů, kteří měli problémy, jak s překladateli jednat. Řekl jim spoustu věcí včetně této:

103

Slovo

přiSlo v moci

„Když na vás překladatel tlačí, abyste mu řekli přesný význam nějakého slova, a neustále se ptá a zjišťuje, vy se potíte a nevíte, kde vám hlava sto­ jí, prostě mu řekněte, že si musíte odskočit. Jděte se projít, ať máte čistou hlavu. Myslím, že si moje dcera říká, proč mi to vždycky trvá tak dlouho.“ Jindy jsme byli se staršími v Mallangu, kde se zrovna začalo překládat. Jinak milý a příjemný Bruče Grayden se nějak nechtěně dotkl svého příte­ le a hlavního pomocníka. Ten muž pak s ním nechtěl mít nic společného. Dokonce se k němu ani nepřiblížil. Bruče byl zmatený. Snažil se přijít na to, co mu udělal a jak si ho usmířit. Když jsme přijeli, vzal si Amu stranou a poprosil ho o pomoc. Ama šel za tím pomocníkem. Podělili se o arekové oříšky a mluvili o všem možném. Konečně se dostali k „americkým“* překladatelům. Ama zjistil, co se stalo. Pomocník byl rozhněvaný a všem, kdo žili v horách, byl jasný důvod i řešení. Sám věděl, jak jednat v případě konfliktu, a totéž čekal i od Bru­ če. Jeho závěr zněl: „On musí přijít na to, co mi udělal.“ Ama si povzdechl a potřásl hlavou. Hřbetem ruky si otřel ústa od šťávy z arekových oříšků. „Mám mnoho zkušeností se svou americkou dcerou. Můžu ti říct, že i kdyby pan Bruče přemýšlel sto let, nikdy na to nepřijde. Musíš mu to říct.“ Pomocník se rozčiloval a nechtěl na to přistoupit. Ama účastně pokýval hlavou a řekl: „Jinak to ale nejde. Oni tomu pro­ stě nerozumí. Musel jsem své americké dceři pečlivě vysvětlit spoustu jas­ ných věcí. Oni na to prostě nepřijdou. Jsou takoví, ti Američané.“

*) Bruče byl Australan, ale pro Balangay byli všichni bílí, kteří mluvili anglicky, Američané.

104

21.

EHHHH BLÍŽÍME SE K CÍLI Měly jsme s Robyn spoustu práce s překladem a vyučováním, a tak jsme většinou nechodily se staršími na misijní výpravy. Když se ale z nějaké vý­ pravy vrátili, šly jsme k někomu z nich domů. Dlouho do noci jsme pak seděly na podlaze s nohama přitaženýma k sobě a bradou opřenou o kole­ na a fascinovaně poslouchaly příběhy o tom, co Bůh dělal v lidských srd­ cích. Oči jim zářily a většinou své vyprávění zakončili slovy: „To udělal Bůh. To by pouhý člověk nedokázal.“ Jednou byli starší pozváni, aby vyučovali Boží slovo v Pasilu, kde už se několik let překladatelé snažili získat lidi pro Boha nebes. Masa-aw věděl, že je důležité, aby se výpravy zúčastnil Ama. Kvůli jeho věku ho budou re­ spektovat. Balangaové pozvali také dva muže z Mallanga. Chtěli věřícím z Mallanga předat svou vizi misie. Protože někdo zemřel, celá vesnice byla na nohou. Všichni se shromáž­ dili okolo příchozích. Starší a uznávaný vůdce se přirozeně ujal slova. Při­ vítal návštěvníky a nechal rychle přichystat jídlo. Celý den probírali míro­ vé smlouvy uzavřené v minulosti: Kdo je uzavíral a jak byly porušeny. Procházeli různé podrobnosti, trvalo to celé hodiny, a evangelium nikde. Pak následovaly vepřové hody. Dlouhá korýtka z banánových listů slou­ žila jako společné talíře. Čtyřicet až padesát lidí sedělo po obou stranách. Kolem chodili muži s mělkými košíky na provívání rýže plnými vařeného masa. Každému dali pořádný kus. V bambusových šálcích na jedno pou­ žití se podával vývar. Když měli za sebou třetí jídlo, byl už večer a dali se do žvýkání arekových oříšků. Byly postaveny mosty porozumění a jednoty. Pasilský stařeši­

105

Slovo

přiSlo v moci

na řekl Amovi: „Vy z Balangaa a my z Pasilu bychom měli obnovit míro­ vou smlouvu.“ „Ano,“ řekl Ama. „Proto jsme vlastně přišli. Obnovit s vámi mírovou smlouvu. Ale ta smlouva nezahrnuje jen vás z Pasilu a nás z Balangaa. Tah­ le smlouva zahrnuje také Boha nebes.“ Vytryskl proud otázek. Zájem byl veliký. Během noci a dalších dvou dnů a nocí balangaoští misionáři splnili svůj cíl. Lidé chtěli vědět víc o Bo­ hu nebes.“ Ne každá misijní výprava však byla úspěšná. Jednou se starší vrátili z jedné vesnice, kam přišli na pozvání překladatele. Zeptala jsem se Amy, jak to šlo. Ama smutně zavrtěl hlavou: „Nemohli jsme jim říct nic o Bohu... Neptali se.“ Na můj rozčilený pohled Ama odpověděl: „Nemůžeš lidi nic učit, když odmítají klást otázky. To je jen zdvořilý způsob, jak odmítnout Boha.“ Ama tuhle příhodu vždycky zmiňoval s výrazem smutku. Nikdy jsme nepochopily, co se stalo. Naučily jsme se však, že neexistuje žádný návod, jak přivést lidi k Bohu. Proto jsme se snažily o to víc spoléhat na Pána. Pak tu byli Henry a Tagillap. Lidé z Bunotu, vesnice vzdálené dva dny cesty od Botacu, dvakrát napsali balangaoským starším. Teď přišel dopis adresovaný mně. Prosili, abychom k nim poslali někoho, kdo by jim řekl o Bohu, kterého my Balangaové následujeme. Tehdy se Henry a jeho žena Tagillap rozhodli odejít do Bunotu. Modlili se, aby mohli vydělat dost peněz na rýži, aby měli dostatek a mohli se přestěhovat. Nabídly jsme jim, že jim v případě nouze nějakou rýži pošleme, ale odmítli. „Ne, budeme raději důvěřovat Bohu. Ostatní by si mohli myslet, že jim musí být nejprve zaplaceno, než se vydají někam svědčit o Bohu.“

mms Překládali jsme první list Korintským. Doming pracoval na hrubém konceptu a Masa-aw a já jsme ho vypilovali. Dokončili jsme ho právě včas, aby s ním Masa-aw utíkal do domu jednoho umírajícího věřícího a po­ drobně mu řekl, co se v posledních kapitolách píše o vzkříšení mrtvých. Ten člověk zemřel a na jeho pohřbu starší četli patnáctou kapitolu prv­ ního listu Korintským ze svých vlastních kopií. V balangaoském jazyce to znělo jasně: Bůh skoncoval se smrtí. Člověk už znovu nezemře. A protože smrt ztratila své vítězství nad lidmi, už se jí nemusíme bát.

106

BLÍŽÍME SE K CÍLI

Když přišly první a druhý list Korintským z tiskárny, všech dvě stě vý­ tisků se prodalo během dvou týdnů. Jeden výtisk si koupila také Marunggay. Byla to starší žena, která nikdy nechodila do školy. Když se však stala křesťankou, chtěla si číst Boží slovo, a tak se účastnila Robyniných hodin čtení a psaní. Masa-aw šel jednou okolo Marunggayina domu a slyšel ji, jak něco ří­ ká. Dávala někomu velmi moudrou radu. Podíval se dveřmi dovnitř, aby viděl, co se děje. Naprosto ho ohromilo, když viděl Marunggay, jak tam sedí sama a čte knihu. Byly to listy Korintským, které právě přišly z tis­ kárny. Četla plynule a zřetelně, jako kdyby s někým mluvila. Masa-aw vyšplhal po žebříku nahoru. „To ses naučila zpaměti,“ řekl Masa-aw. Zalistoval v knize. „Teď mi přečti tohle.“ A ona četla, stejně přiro­ zeně, jako kdyby si povídala s přítelem. Masa-aw nemohl uvěřit, že by se takhle stará žena mohla naučit číst. A navíc Marunggay rozuměla hlubo­ kým pravdám, které četla. To byla radikální myšlenka. Staré ženy byly při­ rovnávány k malým dětem: „Řekněte to jednoduše, ať tomu můžou rozu­ mět staré ženy a děti.“ Masa-aw si začínal uvědomovat, že Boží království je pro každého. Za­ miloval si verš z Matoušova evangelia 11,25: „...skryl jsi tyto věci před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.“ Marunggay se pro něj stala živoucím důkazem tohoto verše. Ještě předtím, když mi Masa-aw pomáhal s listy Korintským a pročítali jsme je spolu, se najednou zastavil a se slzami v očích řekl: „Tahle kniha! Opravdu se mě dotýká... Myslím, že tahle kniha ke mně mluví zatím ze všech nejvíc.“ Musela jsem mu připomenout, že tohle říkal o každé novo­ zákonní knize, kterou jsme přeložili.

UHH Překlad jsme dokončili v roce 1979. Teď jsme před sebou měli revizi, která vyžadovala velikou pečlivost. Každé slovo musí být správné - jsou to Boží slova. Revize je komplexní práce, jejímž cílem je z jednotlivých novozákon­ ních knih vytvořit jednu knihu jako celek. Znamená to sledovat pravopis jmen a to, jak jsou podávány jednotlivé myšlenky. Je to obrovská práce. Musí se sepsat všechny důležité termíny a fráze a používat je důsledně. Ta­ ké je třeba se ujistit, že použitá slova jsou přijatelná pro všechny, kdo da­

107

Slovo přišlo v moci

ným jazykem mluví. Také jsme museli vylepšit první knihy, které jsme pře­ ložili. Výsledkem vší této práce pak bude Kniha, které budou čtenáři ro­ zumět a která na ně bude mít vliv. Doming dobře rozuměl Božímu slovu, a tak mohl vykreslit živé a neza­ pomenutelné slovní obrázky jeho pravdy. S nadšením se účastnil kurzu úvodu do lingvistiky a vylepšil si tak své dovednosti potřebné k překladu Bible. Zdálo se, že je rozený překladatel Bible. Během let, co jsme spolu pracovali, však opakovaně slýchával o mém snu učit starší a tato vize v něm začala růst. Domingovo srdce bylo u vyučování starších. V práci na revizi přišla pomoc skrze Dominga, ale ne tak, jak jsem před­ pokládala. Doming mě seznámil s Ignaciem. Ignaciovi zemřel otec a neměl nikoho, kdo by ho na studiích finančně podporoval. A tak jsem pro něj na Domingovu radu zařídila zaměstnání na částečný úvazek: dělal vrátného v našich kancelářích v Manille. Tak jsem mu pomohla, aby mohl dokon­ čit školu. Jednou, když jsem byla v Manille, jsem ho zastihla ve vrátnici. Moc jsem ho neznala. Byl pro mě jen vysoký šikovný Balangao ze sousední vesnice. Věděla jsem však, že se mi cítil zadlužen za to, že jsem mu pomohla a rád by mi pomoc nějak oplatil. Tak jsem mu dala rukopis překladu Nového zákona a poprosila ho, aby ho přečetl a udělal stylistické úpravy. Pustil se do toho s nadšením, ale moc jsem od něj nečekala. Ignacio mě překvapil. Nečetl si ten rukopis jen ve chvílích, kdy měl ve vrátnici několik volných minut. Vzal si ho s sebou do svého malého po­ koje a při světle prosté žárovky hloubal nad textem. Nejprve si celou pasáž přečetl, aby jí dobře porozuměl. Pak mohl v kontextu občas zachytit drob­ né nesrovnalosti, které ho vedly k jiným závěrům, než k jakým měl daný oddíl vést. Pak nad textem přemýšlel a psal si poznámky. Udivilo mě, jak dokáže vystihnout jemné odlišnosti ve významu. Byl to rozený lingvista. Dala jsem mu další rukopis. Výsledek byl stejný. Zeptala jsem se ho, zda by neuvažoval o práci překladatele. „Ani ne,“ řekl Ignacio. „Nemyslím si, že bych byl povolán pracovat mezi lidmi, kteří už jsou křesťany.“ Myslel si, že taková je moje práce. Že pracuji v sousední vesnici v církvi, která tam je tak dlouho, co pamatuje, a překládám pro křesťany. Překládat Bibli se mu nezdálo moc průkopnické nebo exotické. „Opravdu rád bych přinesl Boží slovo lidem, kteří ho ještě nikdy nesly­ šeli,“ řekl Ignacio. „A když najdeš lidi, kteří ho ještě neslyšeli,“ odvážila jsem se říct, „v ja­

108

BLÍŽÍME SE K CÍLI

kém jazyce je budeš učit?“ Řekl, že se nejprve naučí jejich jazyk a pak je bude vyučovat v jejich jazyce. Řekla jsem mu: „Pokud se chceš opravdu naučit jejich jazyk, a ten ještě nemá psanou formu, můžeš se tady na Filipínách účastnit lingvistického kurzu. Ten ti v tom hodně pomůže.“ Když jsem mu několik dní nato dávala přihlášku, těžko jsem potlačova­ la smích. Myslela jsem si: Počkej a uvidíš! Myslíš si, ze překládat Bibli ne­ znamená jít k lidem nezasaženým evangeliem! Znala jsem jeho nadšení. Tenhle příběh jsem už slyšela. Žila jsem ho. Když se Ignacio vrátil z kurzu lingvistiky, tentokrát nemohl zadržet smích on. Řekl mi, že teď už chápe, o čem jsem mluvila. Chtěl se stát pře­ kladatelem Bible. „Pro tohle jsem se narodil!“ řekl Ignacio. „Byl jsem jako kámen v řece, který si hledá místo, kam by mohl patřit. Teď jsem konečně našel svou zeď a štěrbinu, do které se hodím. Pro to jsem se narodil.“ Revizi balangaoského Nového zákona jsme chtěli dokončit v roce 1980, ale museli jsme termín posunout na rok 1981. I přes pomoc Robyn a všech Balangaů jsem stále u svého překladatel­ ského stolu zápasila šest hodin denně, jenom občas třeba čtyři hodiny. Podlehla jsem pokušení poprosit Ignacia, aby odložil studium lingvistiky a vrátil se do Balangaa a pomohl nám dokončit revizi. Těžko jsem nesla po­ myšlení, že by se vzdal toho, pro co byl povolán. Ujistil mě však, že to všech­ no je Boží dílo. „A kromě toho,“ řekl Ignacio, „nemám rád ten tlak, který cítím, když dělám spíš to, co bych sám chtěl, než to, to chce Bůh.“

lil V roce 1981 Boží Duch mocně působil mezi lidmi na Babuyan Claro, což je jeden z nejsevernějších ostrovů Filipín. Překladatelé Rundell a Judi Maree se chystali odjet na dovolenou. Když byli na cestě, poslali k Balangaům pozvání. Říkali, že věřící z ostrova Babuyanu chtějí, aby k nim balangaoští křesťané na týden přijeli a sdíleli s nimi svou víru. Tak se Masa-aw a Fanganan vydali vyučovat muže a dvě ženy šly vyučo­ vat ženy a děti. Obě ženy opustily pole a zahrady, na kterých bylo třeba pracovat a starat se o ně. Jedna z nich opustila tři děti, dvě z nich byla dvoj­ čata, Joannę a Robyn. Muži opustili nenaštípané dříví na oheň a další ne­ dodělanou těžkou práci. Masa-aw však mluvil za všechny, když řekl: „Ra­

109

Slovo přišlo

v moci

dost z toho, že jsme mohli lidem říct Boží slovo, byla tak veliká, že nic z to­ ho nebyla oběť.“ Letěli jedním z našich letadel. Cesta trvala téměř dvě hodiny. Balangaové žili v horách, a tak většina z nich neměla tušení, co je to oceán. Když ho Masa-aw uviděl z letadla, říkal si, co to je za zvláštní rýžové pole. Divili se, když letěli přes jeden větší ostrov a pak přistáli na jiném, ma­ ličkém ostrově. Masa-aw řekl: „Podívejte, co Bůh udělal. Vynechal velká místa a vybral si tohle malé místečko. Bůh má rád nás, bezvýznamné lidi... To je úžasný Bůh!“ Díky tomu, že Masa-aw viděl oceán, mohl vyprávět celé hodiny různé příběhy. Jednou ráno našel skálu, která čněla nad vlnami moře. Přebrodil se k ní, vyšplhal na ni a posadil se tam s Písmem v ruce. „A najednou,“ vyprávěl Masa-aw, „najednou se voda začala chovat, jako by byla živá a dovedla myslet. Vzala si do hlavy takovou zlomyslnost, že vyběhla nahoru, pleskla mě do obličeje a úplně mě promáčela.“ Jindy jsem ho zase slyšela vyprávět nadšeným posluchačům: „Nemůžete se v té vodě ani umýt. Když z ní vyjdete, jste celí slaní.“ Masa-aw říkal, že mu obživla slova z listu Římanům 1,20: „Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vi­ dět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy.“ Z celého ostrůvku přišla spousta lidí a utábořili se na pobřeží. Následo­ val týden biblického vyučování, které vedli Balangaové. Začínalo se každé ráno a pokračovalo se až do odpoledne. Vyučovali v jazyce trhu. Když ne­ mohli najít správné slovo, všichni se společně snažili hledat výrazy, aby po­ rozuměli. Na konci týdne bylo pokřtěno sedmdesát šest lidí. Většina z nich uvěři­ la díky svědectví jednoho muže z Babuyanu, který Boha zkusil a zjistil, že má moc změnit jeho vlastní srdce. Jiný starší muž řekl: „Opustil jsem rýžové pole, které právě dozrálo ke žni, a přišel jsem, abych si poslechl tato slova a měl úrodu v nebi.“ Také byl během týdne pokřtěn. „Po celý týden byla na jejich tvářích vidět radost. Měli hlad po Božím slovu,“ říkal Masa-aw. „Kdybychom tam tak mohli chodit častěji pomáhat! Je to ale až na konci světa!“ Mezitím jsme v Balangau dokončovali revizi. V neděli věřící nosili s se­ bou do shromáždění osmidílnou zkušební verzi Nového zákona. Jeden bo­ sý muž řekl, že si připadá jako student, který jde do školy.

110

BLÍŽÍME SE K CÍLI

I když mi bylo líto, že se nemohu účastnit výprav, byla jsem ráda, že jim mohu dát to, co je motivovalo: Boží slovo. Vždycky jsem se chtěla podílet na něčem větším, než co bych mohla dělat sama. A tohle bylo to pravé. Musela jsem se spokojit s tím, že mi vyprávěli o tom, co zažili, když se vrátili domů. Když balangaoští misionáři skončili vyprávění, vyjmenovali všechny lidi, se kterými se setkali a mluvili o jejich reakcích. Někteří se teprve ptali na Boha a jiní už byli věřící. Pak jsme se za ně modlili. Šestnáctého prosince 1981 jsme konečně měli hotovou revizi balangaoského Nového zákona. Pak přišel zdlouhavý proces předání do tisku a sta­ novili jsme datum oslavy. Konečně jsme se dočkali! Balangaové budou mít svou Knihu.

111

22.

HEBHH KNÍHAJE NA SVĚTÍ! Den oslav a díkůvzdání! Naplánovali jsme oslavy v balangaoském stylu, které měly trvat dva dny a dvě noci. Ničemu se nebránilo. Byly proslovy, zněly gongy, tančilo se a jedli jsme spoustu vařeného vepřového. Přilétala letadla plně naložená návštěvníky a zeleninou. Bylo to osmde­ sát dva „Američanů“ a padesát pytlů zeleniny. Zahraniční hosté si přivezli spací pytle a pro Balangay neuvěřitelné množství zavazadel a věcí na jednu noc. Balangaové se jen usmívali a všechno to odnosili a občas na kluzkých úsecích cesty podávali hostům ruce. Stovky dalších lidí přišly na dvouden­ ní oslavu pěšky. Hosté jedli a spali na podlaze v domech rodin, které se při­ hlásily, že se o ně postarají. Oslava se konala pod baldachýnem, který tvořily listy kokosových palem, přikrývky a plachty, které spojeny poskytovaly stín na úpatí hory. Stovky lidí seděly na stupních vytesaných do svahu. Mikrofon vepředu byl odevšad vidět. Jen malá část programu byla naplánována. Jinak byl program časově ne­ omezený. Každý mohl přijít dopředu něco říci. Kdo chtěl zazpívat píseň, byl okamžitě pobízen, aby přišel dopředu a zazpíval. Zeny skládaly písně o Novém zákoně a o oslavě a někteří zpívali spontánně o hostech, kteří při­ jeli. Každá vesnice měla svůj výstup a každý host byl veřejně představen, což byla pro každého balangaoského hostitele povinnost. Pilot „pan Bob“ a Louise Griffm přiletěli z Ameriky a byli obklopeni Balangay, kteří neza­ pomněli na jejich pomoc v dřívějších letech. Spousty lidí vyprávěly své příběhy a mnozí mluvili o svých zápasech. Slyšela jsem věci, jaké jsem neslyšela nikdy předtím. Právě tehdy jsem se

113

Slovo

přišlo v moci

dozvěděla od Tekly, jak jsme Čelingai vystavily nebezpečí, když jsme ji pře­ rušily v komunikaci s duchy v Benitově domě. Do té doby jsem nevěděla ani to, žeTeklu lidé obviňovali, že překládáním nepatřičně zasahuje do svá­ tých Písem a znesvěcuje je. Nevěděla jsem o jejím těžkém zápase s Bohem, když tehdy za mnou vyběhla na horu. Za těch dvacet let se stalo tolik věcí, které jsem neviděla ani o nich nesly­ šela. Přátelé občas něco naznačovali, ale já jsem často nepostřehla nějakou jemnou, ale podstatnou věc, která by mi pomohla porozumět souvislostem. Toho dne se mi mnoho věcí spojilo. Nově jsem si uvědomila, že Kniha mo­ hla být dokončena jen díky milosti, moudrosti a moci Boha nebes. Pozdě odpoledne se dopředu prodral Masa-aw. Vysoká tráva za ním šus­ tila a vějířovité listy kokosových palem jemně zašuměly, když si vzal do ru­ ky svůj nový výtisk Knihy. Postavil se těsně k mikrofonu a očima zkoumal dav lidí před sebou. Začal vzpomínat. Neměl nic připraveno, žádný papír před sebou. Jeho řeč byla výmluvná. Výborné shrnutí minulých dvaceti let bylo zla­ tým hřebem naší radostné oslavy. „Už je to dávno...“ začalo jeho vyprávění. Pokýval hlavou a pokračoval: „Řeknu vám, jak to s námi všemi bylo kdysi dávno, když k nám přišly tyh­ le Američanky. Tehdy jsem neměl o Boha nejmenší zájem. Pak přišla Juami a Anni.“ Odmlčel se, rozhlédl se kolem a usmál se na mě. „Naše první reakce byla: .Podívejte, je to pravda! Lidé opravdu mohou být bílí... Podívejte se, jak jsou ty ženy bílé!““ Mladé dívky se hihňaly a zakrývaly si rukou ústa. Starší lidé se smáli a ří­ kali: „Ano, přesně tak to bylo!“ „To je pravda.“ „Přesně to jsem si myslel.“ Jedna žena křičela to, co Masa-aw říkal, do ucha svému téměř hluché­ mu strýci, kterému se už špatně sedělo, a tak si vedle ní přidřepl na kraji shromážděných lidí. Pokyvoval hlavou, žvýkal a plival šťávu z arekových oříšků do křoví. „Pak si pořád zapisovaly slova a fotografovaly. Tak jsem si říkal: Dá se to­ muhle opravdu říkat práce? Snažil jsem se tomu porozumět, ale nakonec jsem řekl: ,No jistě, přece hledají lepší živobytí. Vezmou si ta slova a foto­ grafie do Ameriky, udělají z toho film a zbohatnou. Jsou to lidé jako my. Také chtějí zbohatnout.“ To jsem si tehdy opravdu myslel. Nechtěl jsem slyšet, proč opravdu přišly. Ony se snažily, abych to po­ chopil. Říkaly: ,1 když si to myslíš, mluv s námi. Potřebujeme někoho, kdo

114

KNIHA JE NA SVĚTĚ!

s námi bude mluvit.“ A protože jsme k nim stále chodili na návštěvu, moh­ li jsme slyšet Boží slovo.“ Masa-aw pokračoval: „A tak jsme poslouchali a poslouchali. Před prav­ dou Božího slova nebylo kam utéci. To slovo, o kterém Američanky mlu­ vily, mě pronásledovalo na každém kroku a neustále mě stavělo do kon­ frontace. Byl jsem v pasti. Byl jsem zahnán do kouta. Nebyla žádná jiná možnost. Tak jsem řekl: ,Vezmi si mě, Bože. Jsem tvůj.““ Posluchači se nakláněli dopředu, aby jim neuniklo žádné slovo. Když se Masa-aw odmlčel, reagovali nahlas. Byli uneseni. Včetně mě. „Takhle to se mnou bylo, když kdysi dávno přišly.“ Masa-aw zdvihl Kni­ hu. „A teď bych rád řekl něco k té naší oslavě a díkůvzdání za tu Knihu. Máme mnoho co děkovat v souvislosti s touhle Knihou. Za co můžeme děkovat? První věc je trpělivost a vytrvalost těch, které k nám přišly, aby tahle Kniha promluvila naším jazykem. Přemýšlejte se mnou: Můžeme ji přirovnat k nenarozenému dítěti, které žena nosí ve svém životě. Vy ženy jste zakusily těžkosti spojené s těhotenstvím. Ať jdete kamkoli a ať děláte cokoli, máte své nenarozené dítě s sebou. I když vám působí bolest, pořád ho máte u sebe. A tak podobně tenhle překlad, tohle Boží slovo bylo jako jejich nenaro­ zené dítě. Nosily ho s sebou po celých Filipínách, a dokonce až do Spoje­ ných států. A stejně jako nenarozené dítě přináší mnoho těžkostí, přinesla jim jejich práce mnoho těžkostí. A představte si, tohle nenarozené dítě. Kolik let Američanky čekaly toh­ le dítě? Dvacet let!“ Lidé propukli v smích. Nemohlo být nic horšího než těhotenství, které trvalo dvacet let, a nic nádhernějšího než právě narozené dítě. Byla to do­ konalá analogie. „Dnes, dvacátého čtvrtého července 1982, se tato kniha konečně naro­ dila. Proč to trvalo tolik let? Protože Boží slovo říká: ,Dejte si pozor, aby tato vaše práce, tohle nenarozené dítě, nepřišlo na svět předčasně a ne­ zemřelo.““ Andrea seděla sama v zástupu a poslouchala. Její dva chlapci běhali ko­ lem s ostatními dětmi. Melisa by dnes byla dívka v rozkvětu mládí, kdyby jen žila. Andrea věděla o porodech mnoho. Také mi pomohla s porodem Knihy. „A tak přišly sem a velice pečlivě převáděly Boží slovo do našeho jazyka. Někteří říkali: ,Tu knihu napsali jen obyčejní lidé, je to lidské dílo.“ Já jsem

115

Slovo

přišlo v moci

ale pozoroval Juami a její spolupracovnice. Byly tak pečlivé, že ani nemrk­ ly, když psaly na stroji Boží slovo. Takhle byly pečlivé. A já jsem celé hodiny seděl a porovnával s nimi odkazy, aby v Knize ne­ byly žádné chyby.“ Masa-aw otevřel Knihu a pomalu listoval doprostřed a zdvihl ji. „Nemysleme si, že tuhle Knihu vytvořili jen obyčejní lidé. Je to přesná ko­ pie originálu. Teď je tato Kniha naším učitelem. Vezměme si tedy každý jeden výtisk a nechrne se jí stále vést. Cokoli nám řekne, to udělejme. Protože po­ kud se rozhodneme, že budeme následovat obyčejné lidi, určitě neuspějeme.“ Byla jsem přemožena a vzpomínala jsem na otázky, s nimiž jsem se kdy­ si dávno potýkala. Jak bych mohla být misionářkou?Jak poznám, ze užje má práce u cíle? Co bych mohla dělat, aby to přetrvalo na věcnost? Co když všech­ no, co se lidé dozvědí o Bohu, bude jen to, co jim řeknu já? Masa-aw pokračoval: „I když nerozumíme jiným jazykům, narodila se konečně Kniha, které rozumíme. I když nemáme moudrost světa, i když jsme nechodili do školy, i když si vaříme jídlo na otevřeném ohni, stejně můžeme rozumět Božímu slovu. Protože přišlo v našem jazyce. Za co jsme však nejvíc vděční, je, že lidé této Knize věří. Na ničem jiném nezáleží. Takže i když jsme jen obyčejní lidé, kteří si vážou ráno uzly na be­ derní roušce, to, co učíme, je velice důležité. A i když jsme nikdy nechodili do školy, tohle je lepší než absolvovat vysokou školu. Je to to nejnádherněj­ ší, co může být. Dvacet let jsme studovali ničím neředěné Boží slovo. Někteří říkají: ,Ano, ale až Juami odejde, bude po všem.1 Tohle se říká. A pochopitelně by to byla pravda, kdybychom následovali jen lidi. Ale po­ kud následujeme tuto Knihu, nestane se to. O to se budeme opírat. Ano, je to těžké, když odcházejí přátelé. Každý z nás se cítí sám, když ho opustí přítel. I Ježíšovi učedníci byli smutní, když Ježíš odešel. Ale Ježíš jim řekl: ,Bude pro vás lepší, když odejdu. Protože ten, koho posílám místo se­ be, Boží Duch vám všechno zjeví.“ To se stalo, když Ježíš odešel do nebe a seslal svého Ducha.“ Potlačovala jsem slzy. „Teď je tentýž Duch v každém z nás a vede nás. Koná v nás svoje dílo a upevňuje nás ve víře. Nenásledujeme nějakého člověka. Proto naše víra nevyprchá. Zůstane.“ Boží slovo v jejich vlastním jazyce přivedlo Balangay k pokání a jeho slo­ vo stále proměňuje jejich životy. Toto Boží slovo Balangaové potřebují, ne mě. A teď konečně mají svou Knihu!

116

KNIHA JE NA SVĚTĚ!

Tento den reprezentoval všechno, pro co jsem se namáhala, po čem jsem toužila, za co jsem se modlila a pro co bych znovu ráda obětovala dalších dvacet let života. Jen jedna věc kalila mou radost. Budu se muset rozloučit. Jak bych se mohla loučit se svými balangaoskými přáteli a se svou rodinou! Hlavně s Amou — už tolik zestárl. Pak jsem vydechla úlevou. Nebudu se loučit navždy. Budu se vracet. Protože tak to v rodinách chodí. Vždycky se vracíte domů, i když tam už dávno nebydlíte.

117

EPILOG Nikdy nezapomenu, jak stál Ama spolu se mnou na přistávací dráze, když jsem v roce 1982 po oslavách odlétala z Balangaa. Dlouho mi tiskl ruku, oči měl zalité slzami a říkal mi, že je dobře, že se vracím domů. Věděl, jak se mým rodičům po mně stýskalo a že bylo třeba, abych je navštívila. „Děkuji, děkuji ti,“ říkal Ama. „Děkuji, že jsi přišla. Kdybys nepřišla, ni­ kdy bych nepoznal Boha. A vyřiď své matce a svému otci můj dík, že tě k nám nechali přijít. A tvému sboru, že tě vyslal.“ Zalykala jsem se slzami. Neodvážila jsem se pomyslet, co to opravdu znamená. Nedokázala jsem to uchopit. Vyšplhala jsem do našeho malého letadla a odletěla z Balangaa domů na dovolenou. O rok později mě zastihla telefonická zpráva. Spolupracovníci z Bagabagu vysílali do Manily. Z Manily mi zavolali do Spojených států. Pilot, který byl na dovolené, mě vystopoval u přítelkyně a ta mi zprávu předala: Ama zemřel. Oněměla jsem. Měla jsem pocit, že se z mého života vytratilo světlo. Ano, Ama byl starý a nemocný. Doming se mě snažil upozornit, že by mo­ hl zemřít. Já jsem si to však odmítala připustit. Nemohla jsem tomu uvě­ řit. Bylo nemožné, aby Ama zemřel. Ama... Ten malý šedovlasý muž, který přišel do našeho domu a řekl nám, že potřebujeme ochranu, a oznámil nám, že bude naším otcem. Ama, který vždycky věděl, co říct, a vždycky to řekl tak hezky. Ama, který mě nejednou vytáhl z propasti zoufalství. Ama, kterému tak pěkně jiskři­ lo v očích. Ama, který měl tak rád můj skořicový závin. Milovala jsem ho... A teď tu nebyl.

119

Slovo

přišlo v moci

O měsíc později přišel dopis od Dominga, z něhož jsem se dozvěděla podrobnosti o Amově smrti. Byl s rodinou několik hodin cesty od Balangaa a pracoval na poli. Na­ jednou se mu začala točit hlava a začal mu krvácet starý vřed. Když se set­ mělo, bylo všem z rodiny jasné, že je to vážné, a seděli u něj celou noc. V půl třetí ráno je poprosil, aby ho podepřeli. Povzdychl si a řekl: „To stačí, už si mě můžeš vzít, Pane Ježíši.“ A v tu chvíli, kdy si ho Pán Ježíš vzal, přišlo zemětřesení a probudilo všechny Balangay v celém okolí. Balangaové říkají, že se otřásla země, když Ama vstoupil do nebe. Příštího dne se vraceli s Amovým tělem domů do Balangaa a čtyři stovky lidí lemovaly stezku. To byl i pro Balangay ohromující počet. Stovky lidí za­ plnily celou vesnici a prokázaly svou úctu k Amovi tak, že zůstaly u jeho tě­ la. Doming a starší měli stále Bibli v ruce a dnem i nocí vyprávěli zástupům tu nádhernou zprávu o naději a vzkříšení skrze víru v Ježíše Krista. Amovou smrtí však neskončilo zvěstování dobré zprávy v údolí Balangao, v horách severního Luzonu a dále. Starší stále pokračují v této často riskantní práci. Jednou na konci osmdesátých let podnikl Masa-aw s Ilatem, ifugaoským evangelistou, výpravu do Mallanga. Oba se báli, protože museli projít úze­ mím známým častými nepokoji. Několik let před tím se jedna vesnice mstila lidem z Madokayanu tak, že unesli jejich děti a rozsekali je na kusy. Když Hat a Masa-aw nasedli do jeepu pro veřejnou dopravu, zjistili, že všichni ostatní pasažéři jsou z té ves­ nice. Tito spolucestující vypadali hrozivě a měli mačety připravené k boji. Hat a Masa-aw z jeepu vystoupili a potichu rozmlouvali: „Je to bezpeč­ né, s nimi cestovat? Možná bychom měli jet raději do Tokokanu. Prosili nás, abychom tam přijeli vyučovat.“ Kdyby jeli do Tokokanu, budou ce­ stovat jiným jeepem a bezpečnějším územím. Pak Masa-aw řekl: „Ale víš, co se stalo Jonášovi, když změnil směr cesty. Spolkla ho velká ryba v oceánu. Bůh řekl: Jdi do Ninive.“ Jonáš si nemys­ lel, že je to dobrý nápad, a tak řekl: ,Ne, raději půjdu jinam.“ A podívej se, co se mu stalo.“ Připomněli si verš z Matouše 10,28: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou.“ Tím se to vyřešilo. Rozhodli se, že se pomodlí a pak pojedou do Mallanga. Znovu nasedli do jeepu a dali se do řeči s jedním ze spolucestujících. Zjistili, že je z vesnice, která má s Balangay mírovou smlouvu. A nejen to.

120

EPILOG

Masa-aw měl staršího bratra, který tehdy tu mírovou smlouvu uzavíral, a ten muž ho znal. Najednou už nebyli Masa-aw a Hat neznámými tváře­ mi. Zjistilo se, že mezi nimi je nějaký vztah, a tak byli v bezpečí. Museli ale tu cestu riskovat, teprve pak zjistili, že jsou v bezpečí. A co ostatní Balangaové? Ignacio odešel a zapojil se do práce Filipínské asociace překladatelů. Jeho první prací byl překlad několika částí Starého zákona do balangaoského jazyka, aby získal zkušenosti, ještě než se pustí do jiného jazyka. V roce 1985 jsme si vzájemně prohodili role: on překlá­ dal Přísloví a já jsem mu pomáhala. To byla pro mě obrovská radost. Před několika lety navštívil Ignacio vesnici Madokayan a ptal se jedno­ ho staršího muže, proč se tak snadno nechají přesvědčit, aby věřili faleš­ ným náboženským naukám. Ten muž mu odpověděl: „Milý synu, už dlou­ ho čekáme, až k nám někdo přijde a bude nás vyučovat skutečné Boží slovo. Kladeš nám za vinu, že věříme špatným učitelům? Vzpomínám si na vaši biblickou konferenci v Balangau. Vy jste se tam mohli stále o Bohu učit, protože máte jeho slovo ve svém jazyce. Ale co my? My nemáme nic. Můj synu, neptej se mě proč. Nedávej nám to za vinu. My nemáme žád­ nou Knihu.“ Ignacio se téměř rozplakal. Od té chvíle věděl, že ho Bůh volá, aby pro tyto lidi, kterým se vedlo tak zle, překládal Nový zákon. Přestěhoval se se svou ženou a pěti dětmi do Madokayanu a začal se učit jejich jazyk, aby mohl začít překládat. Můj balangaoský bratr a spolupracovník Doming má se svou ženou Loree čtyři děti. Věnuje se vyučování starších z mnoha horských kmenů a často vy­ učuje na biblických konferencích, které se konají jednou za rok. K tomu pře­ kládá části Starého zákona. Po válce v Perském zálivu začal překládat Izajáše, aby Balangaové věděli, co se vskutku děje na Blízkém východě. Domingovi je přes čtyřicet let, ale stále má rád legraci a rád vtipkuje. A já se stále nechám občas napálit, což ho těší, a stejně tak ostatní členy mé balangaoské rodiny. Když ale káže, moje srdce přetéká díky Bohu. Lidé byli uchváceni jeho výkladem Božího slova a aplikací do života Balangaů. Doming má srdce zapálené pro Boha, pro jeho slovo a pro jeho lid. Stejně jako jeho otec Ama je to čestný člověk. Když se při nehodě heli­ koptéry vydal Bohu, myslel to vážně. Dostál svému slovu. Když jsem skončila svou práci v Balangau, začala jsem pracovat v oddě­ lení antropologie na Filipínách. Pomáhám také novým členům seznámit se s filipínskou kulturou, aby mohli Filipíncům lépe sloužit.

121

Slovo

přišlo v moci

Nejlepší zpráva je, že náše první vydání balangaoského Nového zákona je už téměř vyprodáno. To znamená, že už bychom měli přemýšlet o revi­ zi, začlenění přeložených částí Starého zákona a novém vydání. Ráda bych se do Balangaa vrátila a to druhé vydání připravovala. Dnes je to však pouze sen. Chci počkat a poznat Boží vůli. On může nějak pro­ měnit i to, co já vidím jako dobrý plán. A navíc jsem nikdy zcela nepřišla na to, jak přinést Bohu slávu. Ale na­ učila jsem se podřizovat mu své sny. On pak můj život podle svého plánu učinil ještě lepším, než byly mé nejsmělejší sny.

122

HHIHHH OBSAH Předmluva k českému vydám' (Vilém Spratek)................................................ 3 Mapa .................................................................................................................... 4 Poděkování ......................................................................................................... 7 Slovo úvodem...................................................................................................... 9

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22.

Nenech ji zemřít!..................................................................................... 11 Můj sen umírá.......................................................................................... 17 Opustený ostrůvek ................................................................................ 21 Do čeho jsme se to dostaly?...................................................................27 Budu vám otcem..................................................................................... 33 Oběti a duchové ..................................................................................... 37 Kdybych tak mohla poznat Boha......................................................... 41 Mohla bys zůstat sama............................................................................ 47 Moje dítě, to je nemožné! ..................................................................... 53 O miminkách a velvyslancích................................................................ 57 Kam půjdeme po smrti?..........................................................................61 Rodí se sbor ............................................................................................ 65 Jsme ve válce! ......................................................................................... 69 Vítězství ................................................................................................... 75 O kobylkách a zřícení helikoptéry ....................................................... 81 Tváří v tvář Bohu .................................................................................. 85 Změny ..................................................................................................... 89 Vypadá takhle nebe?................................................................................ 93 Boží dar ................................................................................................... 97 Zvěstování v Judsku...............................................................................101 Blížíme se k cíli......................................................................................105 Kniha je na světě!................................................................................... 113

Epilog............................................................................................................... 119

•

®

MISIE - ÚKOL PRO KAŽDÉHO KŘESŤANA •

’

• V roce 1942 založil Američan William Cameron Townsend misii Wycliffe Bible Translators (WBT) -Wycliffovi překladatelé Bible. Dnes ma­ jí WBT po celém světě kolem 6000 misionářů a mnoho mladých lidí se na různých školách na tuto službu připravuje. Tato misie se zaměřuje na překlady Bible do jazyků, které dosud její překlad nemají a většinou nemají ani vlastní písmo. Jedná se často o et­ nické menšiny v těžko přístupných oblastech světa. Zde nestačí pouze přeložit Bibli do jazyka nějakého kmene (obvykle se jedná především o Nový zákon), ale je třeba pro daný jazyk vytvořit písmo a naučit lidi číst a psát. Více než miliarda dospělých lidí na světě neumí číst a psát! Wycliffovi překladatelé Bible dělají tedy nejen práci překladatelskou, ale i alfabetizaci. Právě tak, jak to v 9. století - ještě dáv­ no před Wycliffem - udělali pro Slovany Cyril a Metoděj. Wycliffovi překladatelé dosud přeložili Nový zákon do 530 jazyků a na překladu do více než tisíce dalších jazyků pracují. Na světě se mlu­ ví 6850 jazyky a alespoň část Bible byla dosud přeložená pouze do 2300 jazyků. I tak je Bible nejpřekládanější knihou světa.

•

• Z

• •

• •

11. února 2000 byla Ministerstvem vnitra ČR zaregistrována česká pobočka WBT. Naším úkolem je šířit hlavně v církvích v České republice informace o misii, organizovat nábor a modlitební i hmotnou podporu pro misionáře. I TY se můžeš stát partnerem WBT. I TY se můžeš rozhodnout pro práci v misii. Potřebujeme nejen překladatele, ale také počítačové experty, učitele, sekretářky, automechaniky, piloty, instalatéry a mnohé jiné profese. Partnerem je ovšem i ten, kdo sice zůstává doma, ale pravidelně se za misii modlí a dle svých možností ji podporuje finančně. Číslo našeho účtu je 27-2666930297/0100.

•

• •

• •

® •

•

• • •

Více informací můžete získat na těchto kontaktech: telefon: 558 346 093 e-mail: [email protected] internet: www.wycliffe.pc.cz

•

Z

nabídky

Nakladatelství KMS, s. r. o.

Kniha Daniel První vydání biblické knihy Daniel ve stu­ dijním překladu KMS s podrobnými po­ známkami. Původní aramejský text ná­ ročné knihy, která se pohybuje na pomezí historického a prorockého žánru s četný­ mi básnickými pasážemi, je převeden s velikou citlivostí k jeho patosu a poetic­ ké kráse. Přesný překlad je podán čtivou, bohatou současnou češtinou. Příjemný kapesní formát. Nakladatelství KMS, 78 stran, 63 KČ

Kniha Přísloví Nové, opravené vydání první knihy Staré smlouvy v novém překladu KMS. Jedná se o překlad, který klade důraz na věr­ nost hebrejskému originálu a na konkordantnost. Moudrost obsažená v Příslo­ vích může být i dobrým nástrojem pro zvěstování evangelia nevěřícím. Nakladatelství KMS, 96 stran, 79 KČ

Knihy objednávejte na adrese Primátorská 41,180 00 Praha 8 284 841 922 nebo e-mailem: [email protected] Další nabídka na http://shop.obchodniportal.cz/KMS

nebo na telefonu:

Autor

a název

cena

Nicky Gumbel: Otazníky života (208 stran) Kurzy Alfa v knižní podobě. Patnáct poutavě zpracovaných témat ukazuje cestu k autentickému křesťanství. Druhé doplněné vydání.

149 Kč

Kurzy Alfa na videu (komplet 5 videokazet po 130 minutách) Patnáct brilantních přednášek Nickyho Gumbela (pouze komplet).

1200 Kč

Alfa - příručka účastníka kurzu (48 stran) Praktická pomůcka pro každého účastníka kurzu.

30 Kč

Nicky Gumbel: Jak to říct ostatním (160 stran) Konkrétní praktické i duchovní pokyny pro pořádání kurzu + pět osobních svědectví.

120 Kč

Příručka pro přípravu týmu (48 stran) Přehledné poznámky pro každého člena přípravného týmu i pro vedoucí.

50 Kč

Kurzy Alfa - úvodní video a video pro přípravu týmu (3h 20 min.) Úvodní informace a trojice přednášek Nickyho Gumbela. Důležité pro všechna společenství, která chtějí být kvalitně připravena.

290 Kč

Alfa pro mládež (72 stran) Pomůcka pro vedoucí kurzů mládeže, skvělá inspirace i pro vedoucí kurzů pro dospělé.

50 Kč

Alfa - příručka administrátora kurzu (68 stran A4) Rozfázování přípravy a průběhu kurzu. Seznamy úkolů. Nepostradatelný pomocník pro efektivní přípravu výrazně ovlivní kvalitu vašeho kurzu.

120 Kč

Nicky Gumbel: Proč Ježíš? Útlý evangelizační sešitek

15 Kč

Nicky Gumbel: Proč Ježíš? (při objednávce nad 100 kusů)

10 Kč

Barevná pozvánka na kurz (A4)

Knihy objednávejte na adrese Primátorská 41, Praha 8 180 00 284 841 922 nebo e-mailem: [email protected]

nebo na telefonu:

2 Kč

Život víry jediný mezidenominační evangelikální měsíčník ■ ■ ■ ■ ■ ■

reportáže biblické studie křesťan a společnost polemiky zprávy z křesťanského světa kalendář akcí

Cena jednoho čísla je 22 Kč + poštovné 7,50Kč Předplatné pro 12 čísel: 354 Kč (včetně poštovného)

Předplatné pro 6 čísel: 177 Kč (včetně poštovného)

Při odběru 10 a více kusů sleva 10% z ceny časopisu Běžné rabaty pro knihkupce

284 841 922 (pí Zimová) e-mailujte: [email protected] nebo pište na adresu: KMS, Primátorská 41, 180 00 Praha 8

SLOVO PŘIŠLO V MOCI JOANNE SHETLEROVÁ A PATRICIA PURVISOVÁ Vydalo © Nakladatelství KMS, s. r. o. Primátorská 41, 180 00 Praha 8 První vydání - 2003 Všechna práva vyhrazena. Přeloženo z anglického originálu „And the Word Came with Power“. Copyright © 1992 Wycliffe Bible Translators

Překlad © Olga Pavlíčková Odpovědný redaktor: Ing. arch. Tomáš Dittrich Jazyková redakce: Mgr. Tomáš Coufal, Zdena Brázdilová Lektorská spolupráce: Vilém Spratek (WBT) Obálka © Lenka Kodlová Foto na obálce © Pavel Hrych, Jan Drnek Sazba: Lenka Kodlová

Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s., Havlíčkův Brod, Husova 1881 ISBN 80-86449-20-3

„Bože, ukaž, že jsi silnější než démoni!“ Tuto modlitbu se Joanne Shetlerová modli­ la po léta. Dnes ale ve vsi zavládl zmatek a vzrušení. Dvé staré zeny, které vynikaly jako moc­ ná špiritistická média, se rozhodly sloužit Bohu. Démoni se rozhněvali... a vesnici se­ vřela hrůza. Lidé za Joannou přicházeli a říkali jí: „ Ty ženy to nesmí udělat, jinak je démoni zabijí. “ Ti, kdo se v minulosti rozhodli, že du­ chům sloužit přestanou, zaplatili životem. Všichni byli ve střehu a čekali, až obé ženy zemřou.

♦ Dramatický příběh vypráví, jak Bůh uvedl do pohybu události, které Joannu Shetlerovou spojily s národem Balangaů v duchovním zápase, který je radikálně proměnil. Balangaové po staletí uctívali nevyzpytatelné duchy, jimž bylo těžké se zalíbit a kteří si vytrvale nárokovali oběti. Balangaové věděli, že duchové mají moc... Má moc Bůh? ♦ Joanne se odmítla vzdát... ♦ Prostá poslušnost tohoto národa proměněného mocí Slova se vám stane inspirací.

Joanne Shetlerová byla americká dívka ze statku, dokud... Vize, kterou přijala, ji vedla k filipínským Balangaům, národu žijícímu ještě v době kamenné. Shetlerová přišla přeložit Bibli do jejich mateřštiny. Balangaové od té doby vědí, že Bůh mluví jejich jazykem a tisíce Balangaů nazývají Ježíše svým ISBN fl0-fl(=44zI B0-3 Pánem. Pozor! Když budete číst její knížku, možná také získáte vizi...

Patricia Purvisová pracovala jako lingvistický odborník u národa Ifuagů na Filipínách. Se svým manželem Normem a třemi syny bydlí v Manile. Pracuje v Summer Institute of Linguistics jako spisovatelka.